SGS


SGS

1 Pages 1-10

▲back to top

1.1 Page 1

▲back to top
Salesiánská spiritualita
mládeže
dar Ducha svatého
salesiánské rodině
pro život a naději všech

1.2 Page 2

▲back to top
PŘEDMLUVA
Tyto stránky vyprávějí příběh, který naplnil životem a
nadějí naše setkávání ve všech koutech světa. V Africe,
Americe, Asii, Evropě a Oceánii byla salesiánská spiritualita
mládeže styčným bodem a sjednocující silou pro množství
mladých, FMA, SDB, rodičů, laických spolupracovníků a členů
salesiánské rodiny. A ještě mnohem více, zaměření na
spiritualitu nám dalo příležitost pracovat společně, ve
společenství, jako velká rodina, která není jen „pro“, ale „s“
mladými a se všemi, kteří se ztotožňují s vychovatelským
nadšením Dona Boska a matky Mazzarello.
Pracovní dokument, který vám představujeme, je
plodem spolupráce dvou Sekcí pro pastoraci mládeže FMA -
SDB a inspektorií.
Má svůj původ na konci r. 1993, kdy se setkala skupina
FMA, SDB a mladých, aby se podělili o zkušenost a cestu,
kterou až do té doby urazili. Od té doby, kdy se začal používat
termín „salesiánská spiritualita mládeže“ (cca r. 1980), cesta
se postupně prohlubovala a podílelo se na ní stále více lidí.
Tehdejší mladí lidé a vychovatelé se již stali dospělými s
bohatstvím zkušeností, ve kterých byli nadšenými protagonisty
prvních setkání, fest mládeže, oslav MM‘81 A DB ‘88 a mnoha
dalších iniciativ uskutečněných k prohloubení společné
spirituality.
Jak navázat na tyto první zkušenosti, abychom předali
dalším mladým lidem, vychovatelkám, vychovatelům, laickým
spolupracovníkům a členům salesiánské rodiny bohaté dědictví
cesty, kterou jsme v těchto letech urazili ve všech částech
světa?
2

1.3 Page 3

▲back to top
Z tohoto požadavku, který někteří mladí vyslovili, se
zrodila myšlenka nabídnout pracovní dokument, který vám
představujeme.
Není to nějaký text navíc, který by se měl uložit do
knihovny nebo umístit na poličky v našich domech. Je to plod
dialogu a hledání, které se zkonkretizovalo během několika
pracovních etap:
– první etapa byla setkáním skupiny mladých lidí, FMA
a SDB k prvnímu zamyšlení a sestavení textu, který byl rozeslán
inspektoriím;
– druhá etapa probíhala v inspektoriích. Byla do ní
zapojena skupina osob, které mají na starosti animaci
inspektorie. Ty se zamyslely nad textem, aby vybraly aspekty,
které jsou společné, našly slabá místa, chybějící aspekty a
navrhly, co by se tam dalo případně doplnit;
– třetí etapa zaměstnala malou skupinu, která všechno
přečetla, udělala shrnutí odpovědí a srovnala poznámky pro
nové sestavení textu;
– v této poslední etapě znovu přehlédnutý a
přepracovaný text je překládán do různých jazyků a zasílán
inspektoriím, aby ho pak zkonkretizovaly uvnitř vlastní reality.
Jedná se tedy o pracovní nástroj, který slouží jako
všeobecný styčný bod, ze kterého lze vycházet. Je v něm podána
charismatická zkušenost Dona Boska a matky Mazzarello v
teologických kategoriích dneška. Nabízí základní souřadnice,
do kterých je třeba napsat vlastní text podle zkušeností a cesty
vykonané v těchto letech v salesiánské spiritualitě mládeže,
podle požadavků mladých a sociokulturního kontextu, do
kterého patříme.
Pracovní nástroj potřebuje, aby byl přeložen, aby
získal místní „barvu“. A to je úkol, který svěřujeme každé
inspektorii nebo skupině inspektorií, aby se saleisánská
3

1.4 Page 4

▲back to top
spiritualita mládeže mohla obohatit o konkrétní „tvář“
každého světadílu.
Pracovní nástroj se zvláštním způsobem obrací na ty z
FMA, SDB, mladých, laických spolupracovníků a členů
salesiánské rodiny, kteří mají v inspektorii úkol animace na
místní a inspektoriální úrovni. Jejich prostřednictvím bude text
představen všem členům výchovných komunit a oni také najdou
nejvhodnější způsob, aby byl text lépe pochopen, aby byl
prohlouben jeho obsah a aby byl konfrontován s každodenní
praxí a aby byla nalezena kritéria k převedení pracovního
nástroje do vlastní reality.
Otázky k zamyšlení, které jsou umístěny na závěr každé
části, mohou být příležitostí k osobní a skupinové konfrontaci a
zvláště k růstu ve vědomí daru, který máme v rukách a jsme
voláni, abychom ho předali druhým obohacený o zkušenosti a o
události.
Pracovní nástroj je nyní svěřen každé inspektorii jako
drahocenný poklad, který má přinést ovoce.
Čekáme na různé texty, které vzejdou z vašich setkání,
aby se tomuto nástroji dostalo nutné opory „mezinárodnosti“,
aby byl obohacen „barvami“, které jsou vlastní každé zemi (i v
grafickém vyjádření), abychom tak i nadále psali společně, v
každodennosti, proroctví Dona Boska a matky Mazzarello.
Zvláštní dík patří těm, kteří uvěřili v odůvodněnost této
iniciativy a věnovali čas, inteligenci a energii, aby přispěli k
úvahám, sestavení obsahu a ke grafickému provedení.
Pomocnice ať provází naši práci a naši ochotu být jako
ona „Boží tváří a slovem“ pro muže, ženy, chlapce a dívky
dneška i budoucnosti.
Sr. Georgina McPake
Don Luc Van Looy
Gen. rádkyně pro past. ml. - FMA Gen. rádce pro past. ml. - SDB
Řím, 19. března 1996
4

1.5 Page 5

▲back to top
Všichni jsme už tolikrát udělali následující zkušenost.
Nosíme si uvnitř nepředvídané schopnosti a odvahu, která
dokáže konat velké věci. Často ale tento dar, který je určen k
tomu, aby učinil šťastnými spoustu lidí, spí jako oheň pod
popelem. A je potřeba vhodné příležitosti, aby se vzňal v
dobrodružství, které zanechá stopu.
Příběh „salesiánské spirituality mládeže“ je jednou z
takových zkušeností.
Salesiáni, Dcery Panny Marie Pomocnice a množství
mladých lidí zapojených do poslání, které nám Don Bosco
svěřil, měli vždy rádi Dona Boska a snažili se jej věrně
napodobovat. Jednoho dne jsme objevili, že již nestačí
spokojeně opakovat to, co dělal on a že ani nestačí pokračovat
v činech, které konal. Svět, kultura a lidé se velice změnili.
Bylo nutné objevit nové cesty, abychom mohli mluvit s lidmi,
kteří žijí ve velmi odlišné situaci, než jaká byla ta tradiční.
Nechtěli jsme opustit cesty, kterými prošli naši přátelé, ale ani
jsme se nemohli spokojit s tím, že nabízíme to samé.
Zapálení a starostlivost toho, kdo ví, že hladovějící
nemůže čekat, nás dovedlo k hranicím budoucnosti. A tak jsme
začali žít „salesiánskou spiritualitu mládeže“. Znovu jsme
objevili dar, který jsme si nesli v nitru a který je schopný se
rozeznít jako radostná zpráva pro toho, kdo s neklidem hledá
život a naději.
Chceme vyprávět tento příběh a přejeme si, aby se
rozšířil okruh těch, kteří mají chuť se jako Don Bosco a matka
Mazzarello zapojit do služby životu a naději v Ježíšově jménu.
5

1.6 Page 6

▲back to top
1. PŘÍBĚH PŘICHÁZEJÍCÍ Z DALEKA
Náš život je plný otazníků. Každý z nás má své. Některé
z nich přináší kultura, v níž žijeme. Snaží se nám vnutit
spoustu potřeb, aby lépe prodala své produkty. Jiné jsou naše
vlastní otazníky. Ty přicházejí nečekaně z toho, co jsme prožili,
z našich radostí i úzkostí, kterými čas od času procházíme.
Další sdílíme s našimi přáteli, kterých dnes má každý spoustu.
Když se nad tím zamyslíme, zdá se, že to jsou střípky lidství –
otázky, které si klademe jednoduše proto, že žijeme, doufáme,
milujeme a bohužel umíráme. Spousta z těchto otazníků jsou
jakýmsi křikem bolesti, která spaluje náš život. A to proto, že
nám je násilím kradeno tolik věcí, na které máme právo.
Nikdo nedokáže zůstat klidný, když ho sužuje nepokoj.
Proto naléhavě hledáme odpovědi na naše otázky.
Don Bosco a matka Mazzarello dali celý svůj život, aby
našli konkrétní a spolehlivou odpověď na otázky kluků a
děvčat jejich doby. Možná byli jiní než dnes, ale i oni měli
velké otázky. A co teď? Můžeme i dnes dávat stejné odpovědi
jako oni, nebo je musíme změnit?
Blahoslavenství: Ježíšova odpověď na naše
otázky
Na otázky našeho života dostáváme mnoho odpovědí.
Příliš na to, abychom se mohli v klidu rozhodnout pro nějaké
řešení. Co dělat?
Evangelium nabízí úplnou odpověď na všechny tyto
dotazy. Zahrnuje všechny otázky a má jedinou velkou starost –
dát nám objevit, že Bůh je náš milující Otec, který si přeje naše
plné štěstí a chce nám dát útěchu v naději, který chce, abychom
6

1.7 Page 7

▲back to top
se skutečně snažili žít jako jeho děti. Svojí logikou, která je tak
bezpodmínečná, se může někdy zdát dokonce zvláštní.
Iniciativu vyvíjí Bůh. Žádá po nás, abychom ho
zakusili, věřili mu a vsadili všechno na něj. Dává nám jistotu
lásky, která přijímá, která zachraňuje, která naplňuje život…,
ale říká bez okolků: mírou lásky je obětovat život za ty, které
milujeme, bez pochybností a přílišných „jestli“ nebo „ale“.
Z tohoto pohledu otázky prostupující naším životem
mění tón. Vedou nás do hloubky, kde se setkáváme se smyslem
svého života a s hledáním důvodů k naději, která přesahuje
bolest a smrt.
Kdo jsem já…, že mě Bůh miluje a ani ho nezajímá,
jestli si jeho lásku zasloužím? Kdy jsem opravdu „živý“?
Štěstí, které tak beznadějně hledám…, co to je? A Bůh, ta
zvláštní osoba, která vyžaduje, aby byla milována láskou, jíž
sloužíme druhým…, kdo to je?
Na všechny tyto otázky nám dal Ježíš odpověď natolik
šokující, že bychom dostali chuť zavřít knihu, pokud bychom
nebyli přesvědčeni, že dříve než blahoslavenství hlásal, sám je
žil:
„Blahoslavení ti, kdo jsou chudí před Bohem, protože
Bůh jim dá své království.
Blahoslavení, kdo žijí ve smutku, protože Bůh je utěší.
Blahoslavení, kteří nejsou násilníci, protože Bůh jim dá
zaslíbenou zemi.
Blahoslavení, kteří si vroucně přejí to, co chce Bůh,
protože Bůh vyslyší jejich přání.
Blahoslavení, kteří mají soucit s druhými, protože Bůh
bude mít soucit s nimi.
Blahoslavení, kdo mají čisté srdce, protože oni uvidí
Boha.
Blahoslavení šiřitelé pokoje, protože Bůh je přijme za
své děti.
7

1.8 Page 8

▲back to top
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni za to, že konali
Boží vůli, protože Bůh jim dá své království“ (Mt
5,3-12).
Blahoslavenství jsou zvláštní slova o životě a štěstí.
Lákají půvabem toho, co slibují, a pak přibíjejí svými tvrdými a
neobvyklými požadavky. Blahoslavenství jsou Ježíšovým
životem. Jsou tu proto, aby každý člověk, který trpí, dosáhl
štěstí a svobody. Jsou ozvěnou Ježíšovy moci, která dává život
tam, kde je smrt, aby zvěstovala, kdo je Bůh.
Don Bosco a matka Mazzarello, Boží dar
mládeži
Je možné předložit blahoslavenství tomu, kdo má hlad,
kdo cítí, že uvnitř umírá, tomu, kdo hledá přátele a solidaritu,
kdo se táže po smyslu vlastního života, tomu, kdo se ptá, jestli
k jeho touze po štěstí má Bůh co říct?
Na to se jednoho dne zeptal i veliký přítel mladých, Don
Bosco. Nespokojený s tehdejšími vzory se pokusil napsat
evangelní blahoslavenství pro mladé. Především pro ty
nejchudší, pro ty, na které většinou nikdo neměl čas myslet.
Nechal se inspirovat velikým světcem svatým
Františkem Saleským. Toho si zamiloval natolik, že podle něho
pojmenoval své syny. Don Bosco svým nadšením přitáhl
spoustu lidí. První mezi všemi Marii Mazzarello. K Donu
Boskovi a Marii Mazzarello se připojili někteří odvážní hoši a
dívky. Tak vznikli „salesiáni“ a „Dcery Panny Marie
Pomocnice“. Nakonec z toho vzešla nádherná „zkušenost“,
která naplnila životem a nadějí mnoho lidí.
8

1.9 Page 9

▲back to top
Mladí, kteří přicházeli na Valdocco a do Mornese, „se
okamžitě cítili vtažení do nenuceného, radostného a svátečního
prostředí, které všechny strhávalo“. Byl to výbuch života,
kterému se nedalo dlouho odporovat. Tito mladí lidé, chudí a
často sirotci – když ne bez rodičů, tak aspoň bez naděje – stále
více objevovali, že Don Bosco a Marie Mazzarello jsou pro ně
darem Božího srdce, konkrétním zvěstováním evangelia
blahoslavenství.
Na Valdoccu a v Mornese se dýchalo něco, co
přicházelo z velké dálky. Písmo je plné vyprávění o něžnosti
Boha ke svému lidu. Boží láska se zjevovala především
nejchudším, přicházela se silou a nečekaně v nejtěžších
chvílích. Don Bosco říkával: „Ačkoliv Bůh miluje všechny
jako dílo svých rukou, přesto má k mladým zvláštní lásku a těší
se z nich.“ Kluci a děvčata z Valdocca a z Mornese zakoušeli
z každodenního a obyčejného života mužů a žen, kteří přijali
život s Donem Boskem a s matkou Mazzarello, že Bůh je
opravdu miluje a že jsou pro něho důležití.
Přesně tak, jak už se to tolikrát stalo v dějinách spásy.
V ovzduší radosti, lásky a přijetí, se mladí, i ti duchovně
chudší, nechávají strhnout touto jedinečnou zkušeností, která
překvapuje a nutí je změnit život. Známe jména některých
těchto mladých lidí: Michal Magone, Emma Ferrero, Francesco
Besucco, Emilia Mosca.
Veselost, která panovala na Valdoccu a v Mornese, byla
plodem lásky salesiánů a Dcer Panny Marie Pomocnice k
mladým, jejich snahy, aby mladí rostli v radosti, svobodě a
odpovědnosti.
Byla vyjádřením veliké lásky k Bohu a k životu.
Byla především výsledkem pozitivního hodnocení
života ve všech jeho projevech a rodila se z jistoty, že Bůh je
přítomen.
9

1.10 Page 10

▲back to top
Don Bosco a matka Mazzarello byli velikým darem
Boha pro život, radost a naději všech, ale zvláštním způsobem
pro mladé, především pro ty nejchudší.
Oba světci pracovali v církvi intenzívně a odpovědně,
protože objevili, že Bůh je volá k tomuto úkolu. Když byli
slavnostně prohlášeni za svaté a s nimi i ti, které vychovávali
(Dominik Savio, Laura Vicuňa a další mladí „svatí“), církev
uznala hodnotu tohoto daru a utvrdila se v tom, že skrze Ducha
svatého bylo lidstvu darováno charisma ve prospěch mladých.
Evangelium blahoslavenství… dnes
My se nacházíme v této historické etapě. Pokračovat
v psaní evangelia blahoslavenství není dnes tak jednoduché,
jako to bylo na počátku salesiánského dobrodružství. Naše
doba je skutečně hodně odlišná od té, ve které salesiánská
historie začala. Dýcháme nové ovzduší a sny, které dávají
světlo našemu životu, jsou odlišné od těch, které zapalovaly
srdce přátel Dona Boska. Don Bosco a matka Mazzarello žili
v poměrně náboženské době. Tehdy věřící lidé spontánně
uznávali posvátnost života a události si vysvětlovali ve světle
znamení Boží přítomnosti. Dnes už jsou věci jinak, i když není
jednoduché správně říct, jak to vlastně je. Především je nutné
se snažit přesně rozlišovat, abychom mohli dát vysvětlení. Na
jedné straně člověk vyzrál a je zodpovědnější, objevil svou
autonomii a ví, že nemůže svěřit jiným své osobní úkoly a
závazky. Na druhé straně si ale někteří snažili tuto
zodpovědnost pojistit tak, že oddálili Boha ze života a
z historie člověka. Člověk se stal velmi domýšlivým. Došel
k přesvědčení, že se může klidně bez Boha obejít.
Mladí dnes mají velkou touhou po životě a štěstí.
Bohužel ji ale mnozí žijí zneklidňujícím způsobem. Příčiny
10

2 Pages 11-20

▲back to top

2.1 Page 11

▲back to top
jsou v uspořádání společnosti. Stačí si vzpomenout na tolik
situací chudoby, obtíží, nepohodlí, útlaku, válek, které jsou
rozšířené ve světě.
Kromě toho jsou zde příčiny kulturní – myslíme na
modely rozšířené v naší západní kultuře – které spojují štěstí
s množstvím vlastněných věcí.
V tomto ovzduší podníceném proroctvím koncilu se
salesiánská rodina snažila hledat nejlepší cesty, aby také dnes
mohla být Božím darem pro chudou a opuštěnou mládež.
V dopise, který papež napsal salesiánské rodině u
příležitosti stého výročí smrti Dona Boska, podpořil a
povzbudil hledání nového způsobu smýšlení o křesťanském
životě. Papež řekl: Don Bosco je učitelem spirituality mládeže,
protože dokázal předat mladým živé evangelium. Uměl je
přijímat s jejich očekáváními a s jejich vůlí žít (srv. Juvenum
Patris 5).
Ježíšův duch nám postupně pomáhal odhalit úžasný
úkol, který nám svěřil.
Nemohli jsme jenom opakovat stejná slova, která
používal Don Bosco. Vypadali jsme, že mluvíme téměř jiným
jazykem, který je tolik vzdálený od toho, jež se běžně používá.
Musíme mluvit srdcem Dona Boska a matky Mazzarello
v kultuře a životě mladých dneška.
Pro salesiánskou rodinu tak vyvstala naléhavá otázka.
Mnozí hledali řešení: byli jako závodníci ve startovních
blocích, kteří čekají na povel „vpřed“.
Prozřetelnost nám při slavení stého výročí smrti Marie
Mazzarello v roce 1981 a Dona Boska v roce 1988 připravila
vhodnou příležitost.
Salesiánská rodina se vrátila ke kořenům, a tak byly
znovuobjeveny některé základní dimenze salesiánského
charismatu.
Don Bosco si ze srdce přál takovou zkušenost
křesťanského života, která by byla schopná sjednotit celého
11

2.2 Page 12

▲back to top
člověka. Stačí si vzpomenout na jedno ujištění, které často
citoval: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoliv jiného děláte, všecko
dělejte k Boží oslavě.“ (1 Kor 10,31)
Rostl počet iniciativ, první nesmělé pokusy vzbudily
nadšení a projekt se tak upevnil.
Salesiáni a Dcery Panny Marie Pomocnice začali
přemýšlet, pracovat a modlit se „společně“ mezi sebou a
s mladými. Objevili jsme, že mladí jsou velkým darem, který
nám pomáhá lépe pochopit a uskutečnit naše vychovatelské
povolání. A tak se projekt spirituality stal společným a
sdíleným. Stal se důležitou částí našeho života, který máme
darovat všem. Stal se novým evangeliem blahoslavenství. Tak
můžeme dál psát to, co Don Bosco a matka Mazzarello napsali
pro mladé jejich doby a co tolik salesiánů a Dcer Panny Marie
Pomocnice napsalo v radosti svého života, který darovali z
lásky.
Salesiánská spiritualita mládeže
Už více než deset let označuje salesiánská rodina
duchovní zkušenost, která se zrodila z tohoto hledání, heslem,
které brzy obletělo svět: „Salesiánská spiritualita mládeže.“
Spiritualita je prastaré slovo, které nabývá mnoha
významů.
Jedno je ale jisté. Spiritualita není výsadou pouze
několika šťastlivců, kteří jsou zaangažováni v křesťanském
životě víc než druzí, ani těch, kdo opustí každodenní život, aby
se uchýlili do kláštera nebo na nějakou poušť. Spiritualita
znamená žít každodenní život jako Boží tajemství.
Ježíš nám zjevil, že Bůh je ve středu našeho života.
Jeho Duch pracuje a ztvárňuje osoby, gesta a situace.
„Duchovním“ mužem nebo ženou se stávají ti, kteří se dokáží
12

2.3 Page 13

▲back to top
rozhodnout, že učiní z této tajemné a strhující přítomnosti
smysl vlastního života, výchozí bod každého rozhodnutí,
základ naděje.
Toto přesvědčení nám umožňuje rozpoznat, že nám
Don Bosco svěřil projekt spirituality.
Povzbuzeni slovy papeže, který rozpoznal v Donu
Boskovi „učitele spirituality mládeže“, jeho synové a dcery
přijímají tuto nabídku a obnovují ji podle nových poznatků
teologie, antropologie a výchovy. Takto se rodí projekt
„salesiánské spirituality mládeže“. Přídavné jméno
„salesiánské“ odlišuje nabídku Dona Boska od všech ostatních
směrů, které jsou v církvi přítomné. Přívlastek „mládeže“
připomíná, že tento projekt je pro mladé, a proto je prožíván ve
stylu mladých, a to také dospělými jako jsou salesiáni a Dcery
Panny Marie Pomocnice. Podstatné jméno „spiritualita“
odkazuje na něco vážného a zavazujícího: dlouhou tradici
vepsanou do života Ježíšových učedníků. Chceme tuto
„salesiánskou spiritualitu mládeže“ proto, abychom ji mohli
intenzívněji prožívat a jistě ne proto, abychom ji zbavili
radikálních požadavků evangelia, které následovalo tolik
křesťanů před námi.
Znamení, že prošel Duch
Zkušenost „salesiánské spirituality mládeže“, jak je žitá
v této době, se ukázala být velmi vhodným místem k uzrávání
povolání. Někdo tak intenzivněji objevil své řeholní povolání,
někdo jiný pocítil volání Ducha k tomu, aby radikálně nasadil
svůj život pro Boží království, další pak pocítil volání k zralé
laické službě v církvi ve stylu Dona Boska.
Mnozí mladí muži a spousta dívek dozráli ke službě
jiným mladým lidem a věnovali čas a schopnosti výchově,
13

2.4 Page 14

▲back to top
která je schopná uvádět do života nejkrásnější postřehy
salesiánské tradice. Formulace, a zvláště obsah, obletěly celý
svět: animátor a animace to je způsob jak uskutečnit, se srdcem
vychovatele, apoštolské poslání, které nám svěřili Don Bosco a
matka Mazzarello.
Ne málo mladých žije tuto odpovědnost naplno, alespoň
nějaký rok jejich života, v některé z mnoha forem
„volontariátu“.
Zrodilo se dokonce Salesiánské hnutí mládeže (SHM),
které spojuje okolo hodnot „salesiánské spirituality mládeže“
skupiny, sdružení a jednotlivce, kteří se jako vychovatelé
angažují v nejrůznějších oblastech (oratoř, škola, farnost,…).
Horizonty byly rozšířeny, nejmenší ze semínek se stalo
velkým stromem, který rozkládá své větve všude tam, kde jsou
vychovatelé zanícení pro spásu mládeže, tak jak byli Don
Bosco a matka Mazzarello.
14

2.5 Page 15

▲back to top
K zamyšlení:
Jak ses ve svém životě setkal/a se salesiánskou spiritualitou?
Jaké prvky salesiánské spirituality tě zaujaly?
Na jaké otázky ve tvém životě salesiánská spiritualita
odpovídá?
Jaké jsou základní životní otázky mladých dnes?
Kdyby dnes žili Don Bosco a matka Mazzarello, jaká
„nová“ díla by vymysleli pro mladé?
Co můžeš dát salesiánské spiritualitě mládeže jako člen
salesiánské rodiny, který má své specifické povolání?
Co k tomu potřebuješ?
Co ti znesnadňuje život v salesiánské rodině?
15

2.6 Page 16

▲back to top
2. U KOŘENE KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA
Dobrý projekt spirituality potřebuje kořeny. Může se z
něj stát velký košatý strom jenom tehdy, když zakoření v
úrodné a pevné půdě.
Jaké má mít kořeny?
Odpověď je velmi jednoduchá: Boží přítomnost.
Vydáváme se na cestu za Bohem, protože on nás hledal a
miloval jako první. Konstatování „Boží přítomnosti“ se
bezprostředně změní na pozvání žít ve světle této přítomnosti.
Děje se to tehdy, když poznáváme, že jenom Bůh je dostatečně
velký na to, aby uhasil naši žízeň po štěstí. Bůh je láska a
zahaluje nás svou láskou.
Tohle je samozřejmé… a přece se všechno komplikuje:
stačí jeden pohled na dějiny života křesťanů, který to potvrdí.
Na své cestě k Bohu musíme nutně počítat s naším
každodenním životem. Máme před ním utíkat? Kontrolovat ho
jako něco, co nás bohužel může lákat svým kouzlem a svými
starostmi, až nás odvede od toho, co má větší hodnotu? Nebo
můžeme naopak „milovat“ tento náš život přesvědčeni, že Boží
přítomnost nám k tomu dává plné právo?
Nikodémův příběh
Nikodém byl člověk vzdělaný a čestný, který toho věděl
až příliš na to, aby se nechal zlákat k něčemu, co je jen na
efekt. Jednoho dne se přiblíží k Ježíši, aby si ověřil, jestli je to
opravdu ten, o němž se říkalo tolik dobrého. Ježíš, namísto
odpovědi, prohlašuje, že k tomu, aby ho mohl dobře pochopit,
musí se „znovu narodit“. Co tak převratného chtěl Ježíš
Nikodémovi říci? Přečtěme si příběh z Janova evangelia.
16

2.7 Page 17

▲back to top
„Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen
židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: ,Mistře,
víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže
činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.‘ Ježíš mu
odpověděl: ,Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo
znovu, nemůže spatřit Boží království.‘
Nikodém mu řekl: ,Jak se může člověk narodit, když už
je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se
narodit.‘
Ježíš odpověděl: ,Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li
se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království
Božího.‘“(Jan 3,1-5)
Tváří v tvář Nikodémovým problémům Ježíš
prohlubuje svůj postoj. Nabízí provokující pozvání k
„znovuzrození“. Ale vysvětluje, že nejde o problém fyzický,
nýbrž o problém smýšlení. Je třeba změnit hlavu a srdce.
Jenom ten, kdo je ochoten změnit způsob myšlení,
může pochopit Boží plán, který Ježíš odhaluje Nikodémovi:
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť
Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze
něj byl svět spasen.“ (Jan 3,16-17)
Nikodémův příběh patří mezi ty, kterými by mělo
začínat každé studium křesťanského života.
I my chceme jako Nikodém vědět od samotného Ježíše,
kdo je a nakolik mu můžeme důvěřovat. Náš život je příliš
vážná věc, než abychom se bezhlavě vrhli za prvním, kdo se
naskytne. Ježíš neodpovídá tak, jak to dělají obvykle ti, kteří si
chtějí zajistit úspěch. Klade si totiž výchozí podmínku: „znovu
se narodit“. Zdá se, že říká: jenom ten, kdo změní smýšlení,
může pochopit to, co chci říct. Neříká: „já jsem takový a
takový“. Zjevuje především, kdo je Bůh a jaký je jeho plán s
námi. Tak nám originálním způsobem říká, kdo je on a co
přišel dělat.
17

2.8 Page 18

▲back to top
Svět, který Bůh miluje, to jsme my, náš život, všichni
lidé. Bůh nás miluje, miluje náš život, chce nám ho vrátit v
plnosti a hojnosti (Jan 10,10). Aby mohl uskutečnit tento plán,
vydal se on sám hledat člověka. Stal se jedním z nás, celý a
naplno solidární s námi. To je ta veliká, nečekaná „radostná
zvěst“, kterou Ježíš zjevuje Nikodémovi a skrze něj nám všem.
Jako na rozcestí
Duchovní člověk poznává, tak jako Nikodém, že jedině
Bůh může uhasit jeho hlad po životě a po štěstí. Běží k němu
jako laň, která dychtí po bystré vodě (žalm 42,2). Ptá se: kde se
setkat s Bohem, abych objevil jeho přítomnost a zakusil radost,
kterou tato přítomnost dává?
Náš každodenní život se může stát velkou přítěží, jakou
je batoh příliš naplněný tretkami, jestliže máme jít kupředu…
A co když právě náš život je bezpečnou cestou, na které Bůh
potkává člověka? Běda, kdo ji opustí, aby hledal lepší…
Je důležité to, co Ježíš říká Nikodémovi. Je to natolik
nové, že pouze nové srdce a hlava mohou pochopit, co mu chce
říci.
Jsme jako na rozcestí. Otevírají se nám dvě cesty. Jedna
jde do kopce, vychází z našeho každodenního života a jedna
zatáčka za druhou nás přivádí k Bohu. Druhá je podobnější
tomu, co říká evangelium, když popisuje návrat izraelského
národa domů. Bůh přebírá iniciativu, aby usnadnil cestu
vyhnanců, zarovnává hory a vyplňuje údolí (srv. Lk 3).
Vymyslel… dálnice, aby se s ním jeho děti mohli lépe setkávat.
První cesta vede od člověka k Bohu. Na druhé je to
Bůh, kdo se vydává na cestu k člověku: člověk může vystoupit
k Bohu, protože Bůh sestoupil k němu.
18

2.9 Page 19

▲back to top
Náboženský člověk se vždycky snažil setkat s Bohem a
často ho zoufale hledal. Ježíš říká Nikodémovi téměř něco
opačného: iniciativa není na člověku, patří Bohu. Je to Bůh,
kdo hledá člověka.
Směr cesty: salesiánský styl
Don Bosco a matka Mazzarello, jako všichni velcí
světci, pochopili tuto obdivuhodnou skutečnost. Často o ní
mluvili, jako se neustále mluví o zkušenosti, která
poznamenala náš život. Výraz „Boží přítomnost“, který
používali, se v církvi často opakoval. Tohle je skutečnost,
velká a nečekaná, která je u kořenů křesťanské existence: Bůh
je přítomný v našem životě, v každém okamžiku a v každé
události.
Don Bosco a matka Mazzarello osobně žili „v Boží
přítomnosti“; komunity ve Valdoccu a v Mornese neustále
vyzařovaly tuto jistotu a zkušenost. Způsob jejich života nám
velmi pomáhá, i když možná některé vyjádření, příliš svázané s
dobovými kulturními modely, by nás mohlo oklamat.
Don Bosco a matka Mazzarello neutíkali od svého
života, aby se mohli lépe setkat s Pánem. Pro ně „žít v Boží
přítomnosti“ neznamenalo utéct z každodenního života. Měli
intuici, konkrétní volbu. Přijímali celou realitu mládí a hledali
se zaujetím úplnou spásu mladých.
Vyjadřovali přesvědčení, že Bůh je také v srdcích těch,
kdo se zdají více poznamenaní zlem.
Spojovali se s Bohem v radosti a práci.
Jejich pokáním byla askeze povinnosti nebo trpělivá
dobrota.
19

2.10 Page 20

▲back to top
Jejich modlitba byla školou Boží lásky: vyjadřovala
radost ze setkání s milovaným člověkem a prosbu v potřebách,
která důvěřovala v odpověď.
V těchto komunitách neexistovalo napětí mezi prací a
modlitbou, mezi Bohem a člověkem, mezi chvílemi strávenými
s Bohem mezi čtyřma očima v modlitbě a vědomím jeho
přítomnosti v životě. Všední život byl privilegovanou chvílí,
místem setkání s Bohem ve svobodném přijímání jeho vůle.
Výzvou bylo přesvědčení, že se mohou setkat s Bohem
nejen v modlitbě v kostele, ale i při práci a ve všedním životě.
„Bůh tě vidí“ bylo napsáno na chodbách Valdoka a
„každý steh je úkon lásky k Bohu“ zaznívalo v šicích dílnách
v Mornese. To byl způsob, kterým don Bosco a Matka
Mazzarello vyjadřovali toto své přesvědčení.
U kořene všeho: objevení Vtělení
V průběhu našich dějin, při hledání základu, na němž
postavit „salesiánskou spiritualitu mládeže“, jsme dlouho
rozjímali o smyslu svého života a to tak, že jsme se snažili
proniknout do toho, co víme z tajemství Boha. Zcela jistě
nestačí najít chytrou odpověď na tento problém. Musíme najít
takovou odpověď, která je v souladu s Božím plánem: jedná se
totiž o celkový model duchovního života.
Našli jsme teologické nasměrování cenné k tomu, aby
naše zamyšlení sestoupilo až do hlubin Božího plánu pro spásu
světa. Jediným bezpečným opěrným bodem k objevení
způsobu, jak uskutečnit Boží blízkost v konkrétním životě, je
Ježíš z Nazareta. V něm se Bůh vtělil, vzal na sebe rysy naší
tváře a z našeho života učinil své tělo.
Salesiánská rodina, ve škole mimořádných pastoračních
intuicí dona Boska, byla vždy obzvláště vnímavá
20

3 Pages 21-30

▲back to top

3.1 Page 21

▲back to top
k teologickým modelům, které kladou důraz na takové vidění
Boha, které lépe umožňuje vidět ho blízko našeho konkrétního
života, plného lásky, s níž přijímá své děti, především ty
nejmenší a nejchudší. Samozřejmě, že Boží tvář zůstává vždy
tajemná a nikdo si nemůže dělat nárok na to, aby ji popsal
takovou, jaká je. Některé modely více zdůrazňují rysy Boží
blízkosti, jiné zase jeho nádheru a odlišnost. Don Bosko nás
naučil dávat přednost prvním před těmi druhými. Když pak
koncilní církev v „Gaudium et spes“ předložila Vtělení jako
vůdčí kritérium hluboké teologické a pastorační obnovy,
s radostí jsem si ho hned přivlastnili.
„Salesiánská spiritualita mládeže“ vzala za své intuice
dona Boska, rozjímala o nich v čerstvém vzduchu Koncilu a
položila Vtělení za základ křesťanského života.
Boží blízkost v perspektivě Vtělení
Když věřící mluví o Vtělení, mají především na mysli
konkrétní skutečnost Ježíšova života: Bůh se pro spásu člověka
rozhodl být jedním z nás a s mateřskou spoluprací Panny Marie
se v konkrétním čase a prostoru stal člověkem. V tomto smyslu
je Vtělení jen zlomkem Ježíšova života, jednou ze zkušeností
mezi mnoha jinými. Rozhodně ji však nemůžeme izolovat od
zbytku života, jako nemůžeme vyloučit jiné jeho zkušenosti
jenom proto, že se nám tato líbí o něco víc. Vtělení proto vede
k Velikonocům: Ježíš se stal jedním z nás, aby nabídl každému
člověku dar Boží spásy.
Ale Ježíšovi učedníci, jak o tom vyprávějí evangelia,
když mluví o Vtělení, nemyslí jenom na toto. V jejich
zkušenosti je Vtělení jako bod perspektivy, v němž je vidět
všechno. Je to zlomek Ježíšova života, tak rozhodující, že
slouží k pochopení smyslu všeho.
21

3.2 Page 22

▲back to top
K lepšímu porozumění nám může pomoci příklad. Kdo
chce vyfotografovat široké panoráma, předtím než udělá
fotografii, musí rozhodnout místo, na kterém postaví svůj
fotoaparát. Výběr místa je rozhodující: perspektiva nemálo
ovlivní výsledek.
Pro Ježíšovy učedníky je Vtělení bodem, ve kterém
musí postavit fotoaparát, aby pochopili celý život jejich Mistra.
Udělali to, uvědomujíce si to stále více, protože to tak chtěl
Ježíš. Stačí vzpomenout na ohnivé spory mezi Ježíšem a učiteli
zákona. Posuzovali jeho chování a jako měřítko používali svou
znalost Boha. Ježíš však říká, že to jediné, co mohou o Bohu
znát, je on sám: v milosti lidství, které mu darovala Maria, dal
tvář Bohu. V něm se nepřístupný a tajemný Bůh, Bůh
nepopsatelný a přesahující, stal „tváří“, stal se „slovem“ (srv.
DV 13). Ve tváři a slově Ježíše z Nazareta můžeme mluvit o
Bohu a můžeme mluvit k Bohu. Můžeme pochopit, kým pro
nás je a co po nás žádá.
Boží tvář odhalená Ježíšem
Na všech svých stránkách evangelium ukazuje tvář
Boha blízkého člověku, který se zajímá o jeho život, hledá jeho
štěstí. Ježíš nechce, abychom volili mezi Bohem a lidským
štěstím. Potvrzuje, že Boží sláva je ve štěstí člověka. „Žárlivý“
Bůh Starého zákona se v Ježíši mění v Boha „lásky“.
Přečtěme si mezi mnoha dvě stránky. V salesiánské
tradici byly často středem ve výchově k víře. V perspektivě
Vtělení jsou jako velké zjevení Ježíšova Boha pro náš život.
22

3.3 Page 23

▲back to top
„Jít se vztyčenou hlavou“
Jedna stránka z evangelia sv. Lukáše nám pomáhá
pochopit, kdo je Bůh pro nás a na čí straně stojí. Nepřímo
napovídá cíl celé „salesiánské spirituality mládeže“.
„V sobotu učil Ježíš v jedné synagóze. Byla tam žena,
která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a
nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a
řekl: ,Ženo, jsi zbavena své nemoci‘ a vložil na ni ruce; ona se
ihned vzpřímila a velebila Boha.“ (Lk 13,10-13) Na protesty
rozzlobeného představitele synagógy, protože Ježíš tu ženu
uzdravil v sobotu (proti zákonu), Ježíš odpovídá: „Satan ji
držel spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z
těchto pout v den sobotní?“ (Lk 13,16)
Není to jediný text, který má tento tón. Celé evangelium
je tak napsané. Přání, aby se narodil život tam, kde potkal
znamení smrti, námaha napřímit osoby, které byly z různých
důvodů sehnuté a zkroucené, jsou pojítkem celého Ježíšova
dobrodružství.
Ve jménu Božím Ježíš „postaví na nohy a napřímí
hlavu“ tomu, kdo žije sehnutý pod tíhou útisku. Vrací
důstojnost tomu, o kom se myslelo, že ji nemá. Vrací zdraví
tomu, kdo je zničený nemocí. Energicky se staví proti každé
náboženské zkušenosti, ve které je Bůh používán proti životu a
štěstí člověka. Je opravdovým znamením toho, kdo je Bohem
Abraháma, Izáka a Jakuba: „Já jsem Hospodin, váš Bůh, já
jsem vás vyvedl z egyptské země, abyste tam nebyli otroky.
Rozlámal jsem břevna vašeho jha, abyste mohli chodit zpříma.“
(Lv 26,13)
Ježíš tak jedná ve jménu Božím. Proto se vrhá do
ohnivých sporů s těmi, kdo napadají jeho způsob jednání –
snaží se skutky prokázat, na čí straně je Bůh. Jako by neustále
23

3.4 Page 24

▲back to top
říkal: vidíte tato znamení života, jsou protikladná skutkům
smrti… toto je jediný způsob jak mluvit dobře o Bohu.
Dobrý pastýř
Don Bosco mnohokrát mluvil svým mladým o „dobrém
pastýři“. Sám byl, tak jako Ježíš, konkrétním znamením toho,
kdo je pro nás Bůh.
Přečtěme si ještě jednou stránku z Janova evangelia.
„Řekl jim tedy Ježíš znovu: ,Amen, amen, pravím vám, já jsem
dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a
lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde
skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne
pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem
přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý
pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není
pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní,
opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a
rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem
dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná
Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné
ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší
můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Proto mě Otec
miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho
nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a
mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého
Otce.“ (Jan 10,7-19)
Postavou „dobrého pastýře“ Ježíš maluje svůj vlastní
portrét. Odhaluje základní postoj Boha ke svým dětem a vybízí
všechny, aby jednali stejným způsobem.
24

3.5 Page 25

▲back to top
Tato nabídka je velmi zavazující. Vztahuje se ke
spiritualitě, která chce kontemplovat Boží tvář, aby pak
bezprostředně přešla ke konkrétním činům.
Jsme v dobré společnosti. Obraz „dobrého pastýře“
zapůsobil na křesťany všech dob. Malovali ho na stěny
katakomb, aby dali naději těm, kdo se pro věrnost Ježíšovu
jménu nacházeli tváří v tvář smrti. Zobrazený ve velkých
katedrálách připomínal všem úkol, ve kterém mají pokračovat a
uskutečňovat ho. Také na Dona Boska zapůsobil obraz dobrého
pastýře natolik, že slovy i činy prohlásil: „Slíbil jsem Bohu, že
tu budu až do posledního dechu pro svou chudou mládež.“
Ježíš, „dobrý pastýř“, nám odhaluje, kým je pro nás Bůh
a kým jsme také my povoláni být, abychom byli věrni jeho
plánu. Obětuje život za své ovce až do posledního dechu. Láska
není jen napůl.
Bůh v lidské přirozenosti každého člověka
Vtělení zjevuje Boží tvář. Tento objev by stačil, aby
naplnil všechny naše dny chválami a díky. Ale nejen toto.
Otvírá také nový pohled na náš život a na hodnotu
křesťanského angažovaného života.
Vtělení odhaluje člověku jeho nesmírnou velikost,
protože nás staví do Božího tajemství. My, muži a ženy
poznamenaní ubohostí stvoření pro zradu a hřích, jsme se stali
natolik noví, že můžeme nabídnout Bohu tvář a dát slovo jeho
láskyplnému utrpení. Naše lidství je stejné jako Ježíšovo. Jako
se Bůh v Ježíši stává tváří a slovem, tak v něm a pro něho se
stává i nadále tváří a slovem v každém z nás.
Existuje tak hluboká solidarita mezi lidstvím naším,
Ježíšovým a lidstvím samého Boha, že se může říci, jak to
25

3.6 Page 26

▲back to top
připomíná evangelium: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto
mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)
Ježíšovo lidství, které Maria den za dnem vytvářela ve
svém mateřském těle, dává tvář Bohu. Naše lidství je jako to
Ježíšovo. Jistě, Ježíš ho realizoval naplno a zcela. Ale není to
realizace exkluzivní, „rezervovaná“. My jsme konkrétně tím,
čím Ježíš je absolutně – i když tím jsme jen ubohým a často
velmi porušeným způsobem – místem přítomnosti a blízkosti
Boží.
„Salesiánská spiritualita mládeže“, založená na Vtělení,
je spiritualitou, která miluje život, nemá z něho strach, ani
nezve k útěku z něho. Rozpoznává v lidství a v životě místo, ve
kterém se Bůh znovu zpřítomňuje a přibližuje každému z nás
jako dobrý a přijímající Otec, který zachraňuje a naplňuje
životem. Když přemýšlíme o tom, co nám bylo dáno,
objevujeme, že jsme až do hloubi zavázáni obrátit se k
opravdovosti a zodpovědnosti.
26

3.7 Page 27

▲back to top
K zamyšlení:
Jakou máš zkušenost Boží přítomnosti ve svém životě?
Kde nejsnáze nacházíš tuto přítomnost? Proč?
Na jaké obtíže narážíš, když máš prožívat tuto přítomnost v
každodenním životě?
Zakusil/a jsi Boží přítomnost prostřednictvím druhých? Jak?
A jak se změnil tvůj život?
Tajemství Vtělení nám říká, že Bůh přichází, aby se s námi
setkal v našem lidství.
Je pro tebe těžké to pochopit nebo tomu věřit?
V čem máš problémy?
Proč je tato skutečnost u kořenů salesiánské spirituality
mládeže?
Jaký vztah existuje mezi centrálním postavením
meziosobních vztahů v salesiánské spiritualitě mládeže a
skutečností Boží přítomností?
Jakou zkušenost máš ve svém životě?
27

3.8 Page 28

▲back to top
3. ŽÍT PONOŘENI DO TAJEMSTVÍ
Ten, kdo oslněn poznává nádherné věci, které Bůh pro
něj učinil v Ježíši Kristu, má velkou chuť vyjádřit Bohu
všechnu svoji vděčnost, protože vidí, že je neuvěřitelně
milován. Když rozjímá o tajemství, do kterého je ponořen, žije
jako duchovní člověk a jeho odpovědí je změna života.
Spontánně přichází na mysl otázka: Co dělat konkrétně?
Na tuto otázku Don Bosco odpovídal jednou větou.
Převzal ji z tradičního způsobu vidění věci, ale přesto
vyjadřovala originální intuici: spasit svou duši.
Spása duše byla starost každého dobrého křesťana, byla
jeho odpovědí na Boží lásku. „Co pomůže člověku, když získá
celý svět, ale ztratí svou duši?“, ptal se každý dobrý křesťan
před všemi důležitými rozhodnutími.
Nám se určitá vyjádření moc nelíbí. Odsunujeme je s
vytrvalou pečlivostí, ale bohužel tím riskujeme, že
zapomeneme na podstatu.
Chceme všechno postavit na jednu úroveň a
přenecháváme starost o duši mnichům, sestrám, a nanejvýš
starým lidem.
„Salesiánská spiritualita mládeže“ pod vlivem koncilu
již neodděluje duši a tělo, jakoby se Bůh zajímal pouze o duši.
Důrazně ale potvrzuje, že jedna věc – ze všech
nejdůležitější – existuje a jistě ji nemůžeme ignorovat, jestliže
chceme žít v lásce k Bohu. Tou je rozhodnutí, aby Bůh byl
Pánem našeho života až do té míry, že mu odevzdáme sami
sebe.
Abychom pochopili, co toto všechno znamená v
konkrétním rytmu našeho života, musíme proniknout hlouběji
do tajemství Boha. Cítíme, že na této obtížné a neodkladné
cestě nás doprovázejí všichni vynikající věřící, i když my
28

3.9 Page 29

▲back to top
budeme používat vyjádření trochu jiná, než jaká užívali oni
sami.
Žít z víry
Don Bosco pociťoval přítomnost Boha jako přítomnost
Otce, který se stále s láskou stará o své děti a ochraňuje je.
Proto miloval mladé, se kterými se setkával a miloval
svůj i jejich život.
V mladých, a v každodenním životě, neustále objevoval
znamení Boží blízkosti. Existuje mnoho výroků, které když
jsou dobře pochopeny, nás vedou k těmto závěrům.
„Salve, salvando salvati!“* zdravil Don Bosco. „Jestli
chceš být dobrý, pomáhej druhým,“ doporučoval Dominiku
Saviovi a přitakával tak velikému Ježíšovu zvěstování: „Řekl
jsem vám to, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost
naplnila.“ (Jan 15,11)
A Dominik Savio si to hned přeložil: „My se tady
snažíme o svatost tím, že jsme veselí.“ Vtělení nám pomohlo
objevit, že náš každodenní život je místo, kde je Bůh přítomen.
Je to natolik rozhodující zjištění, že se jím „salesiánská
spiritualita mládeže“ stále více stávala „spiritualitou
každodennosti“.
Toto vyjádření je důležité, protože se stalo společným a
sdíleným výchozím bodem schopným připomenout vzor
křesťanského života. Když říkáme „spiritualita každodennosti“,
neznamená to jen, že uznáváme, jak připomínal Don Bosco, že
není třeba se vzdálit od všedního života, abychom hledali Pána.
* nepřeložitelná slovní hříčka, která znamená: „Buď zdráv. Tím, že
zachraňuješ, zachraň sám sebe!“, přičemž slovo „zachraňovat“, „záchrana“,
znamená zároveň i spásu (pozn. překl.)
29

3.10 Page 30

▲back to top
Je tam něco víc: nacházíme ho právě v našem každodenním
životě. Je tam přítomný, abychom měli život a byli šťastní.
„Důsledně přijímat všední tvář života, přijímat výzvy,
otazníky a napětí růstu; snažit se uspořádat střípky v jednotu,
která nám byla Duchem dána ve křtu; dělat něco pro to,
abychom přemáhali dvojakost přítomnou v každodenní
zkušenosti, nechat láskou prokvasit každé rozhodnutí; to
všechno je povinným přechodem, abychom objevili a milovali
každodennost jako novou skutečnost, ve které Bůh působí jako
otec.“ (23GK-SDB)
Boží přítomnost v každodenním životě
Toto tvrzení je velmi pěkné a poměrně zavazující. Často
se ale zdá jednodušší o těchto věcech psát, než je konkrétně
prožívat. Jak můžeme opravdu říct, že Bůh je přítomný, i když
ho přímo nevidíme a častokrát se nám zdá, že dokonce není
přítomný v naší osobní nebo společné historii? Možná i Don
Bosco zažíval chvíle temnoty. Přemožen úzkostí a bolestí snad
někdy volal i on jako žalmista: „Bože, kde jsi?“
Nestačí však říct, že Bůh je přítomný v našem životě.
Musíme se snažit objevit konkrétní význam této tajemné
přítomnosti.
Víme, že existují různé způsoby přítomnosti. Je
přítomný přítel, se kterým mluvíme. Je stejně přítomná
vzpomínka na drahou osobu, když prožíváme nějaké těžkosti.
První přítomnost je fyzická, druhá je spojena pouze s
úmyslem.
Boží přítomnost v životě člověka není něco, co se dá
zjistit a fyzicky uchopit. Není to však ani nějaká nostalgická
vzpomínka bez skutečné souvislosti.
30

4 Pages 31-40

▲back to top

4.1 Page 31

▲back to top
Jedná se o skutečnou a přesvědčivou přítomnost, i když
je zcela zvláštní a jiná než ta první (fyzická přítomnost) a druhá
(jednoduchá vzpomínka).
Uskutečňuje se tajemný vztah mezi tím, co je vidět a dá
se snadno zjistit, a tím, co se nám nedaří vidět s nástroji, které
máme.
Náš život může být popisován podle toho, co je vidět a
co je zjištěno. Máme své jméno, rodinu a historii. Bydlíme na
určitém místě. Chodíme do práce, hledáme přátele, milujeme a
trpíme. Toto všechno je velmi konkrétní a přesné.
Ale existuje něco, co nám uniká, i když je to stejně
pravdivé a důležité.
Kdo kontempluje Ježíšovo tajemství, objeví v jeho
lidství, které všichni viděli, že Bůh dostal tvář a stal se slovem.
Nese si uvnitř velikou událost, nejvnitřnější důvod bytí: Bůh se
zjevil člověku v nepředstavitelné nezištnosti. V něm, a skrze
něho také v nás, je největší tajemství přítomné v tom, co
vidíme.
To, co poznáváme u Ježíše, platí také pro nás, pro naše
lidství a pro náš život. To nám neustále připomíná myšlenka na
Vtělení.
V každodenním životě to, co je vidět a s čím se zachází,
není všechno. Nemůžeme spojovat to, co vidíme, s pravdou o
věcech a o našem jednání. To, co zjišťujeme, co jsme a co
svým životem vytváříme, je opravdu „naše“, je to ovoce
námahy našeho bytí. Je v něm však přítomná mnohem větší
událost, která nám umožňuje být tím, čím jsme.
A na této tajemné úrovni má své místo Boží přítomnost
v lidství člověka. Proto Boží přítomnost nevylučuje nejistotu v
hledání, utrpení, bolest a smutek ze samoty.
31

4.2 Page 32

▲back to top
Víra: každodenní život v pohledu tajemství
Abychom objevili Boží přítomnost v našem životě a v
událostech našeho života, chce to pronikavý pohled, který je
schopen číst uvnitř skutečnosti a přijít až na tajemství, které ji
proniká.
Křesťané nazývají „vírou“ tento pronikavý pohled, který
„odhaluje závoj“ zakrývající náš život.
Víra je vlastnost života křesťana. Víra je rozlišujícím
znakem. Skrze světlo víry křesťan žije v tomto světě se srdcem
zaměřeným na tajemství, které ho prostupuje.
Je mnoho způsobů jak můžeme přemýšlet o víře.
Ale jeden z nich se nám zvláště líbí, protože nám
posloužil k tomu, abychom definovali věrnou podobu Dona
Boska: „Byl plně člověkem, bohatě obdařeným kladnými
vlastnostmi svého lidu a jako takový otevřený pozemské
skutečnosti; byl plně člověkem Božím, obdařeným hojně dary
Ducha svatého a tak žil, „jako by viděl Neviditelného“
(Stanovy SDB 21). O matce Mazzarelové kardinál Cagliero
tvrdí: „Žila ztracená v Bohu! Ať už byla usebraná v modlitbě,
ať už pracovala, ať odpočívala, ať bděla.“ (MACCONO, II 192)
Abychom pochopili, co to znamená „vidět neviditelné“,
musíme jít k dokumentu, z něhož pochází tento způsob
přemýšlení o víře. V listě Židům je obsažena velmi pěkná
definice víry: „Víra znamená spolehnout se na to, v co doufáme
a být si jisti tím, co nevidíme.“ (Žid 11,1)
V listě Židům se pak popisuje dobrodružství slavných
osobností, které žily svůj život „jako by viděli Neviditelného“.
Pro ně, jako pro Dona Boska a matku Mazzarelovou, se jedná o
normální situace života. V těchto situacích to, co není vidět, ale
v co existuje naděje, je „poznáno“ a „vlastněno“ natolik, že se
to stává pravdou a významem toho, co je vidět a co je zjištěno.
32

4.3 Page 33

▲back to top
Víra žádá odvahu vidět skutečnost, osobní i společnou,
pohledem, který je stále pronikavější, až se dotýká prahu
tajemství. To vyžaduje schopnost vrátit se k předmětu víry jako
k tajemství vlastněnému v naději, jako k nejvnitřnější pravdě
každé události.
Věřící žije z víry, když se ponoří do tajemství svého
života. Dělá určitý druh skoku do tajemství: ponoří se do
hloubky svého života, aby se k němu vrátil poté, co meditoval o
tajemství.
Láska je zkušenost, která nám dává konkrétním
způsobem pochopit tento proces.
Když se dva lidé mají opravdu rádi, existence jednoho
je stále poznamenána živou vzpomínkou na druhého. Každý z
nich dělá věci, které má dělat a nemá jistě potřebu být celou
dobu v blízkosti toho druhého. Ale vzájemná přítomnost je tak
silná, že mění smysl jejich života a jejich úsilí.
To je víra pro křesťana: prožívat každodenní život s
poznáním tajemství, které ho naplňuje.
Boží tajemství v hloubce událostí
Spontánně nás napadá otázka: co je toto tajemství? Je
důležité se snažit odpovědět…, abychom netvrdili něco tak
zavazujícího a přitom nezůstali neurčití.
Nemůžeme očekávat jasná a nevyvratitelná vysvětlení,
jako by se jednalo o vysvětlení funkčnosti jemného přístroje.
„Salesiánská spiritualita mládeže“ uznává, že Bůh je větší než
naše slova: tápeme ve tmě, i když se necháváme osvítit zářivým
Božím světlem.
Pomáhá nám Ježíš, ten který dal tvář a slovo Božímu
tajemství.
33

4.4 Page 34

▲back to top
Přečtěme si jednu stránku z evangelia, která je divná,
pokud se necháme ovlivnit naší logikou, ale pokud hledáme
Boží moudrost, tak nám dává světlo.
„Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji
plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž,
pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo
vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní
výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili,
druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy
jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s
nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna. Myslel si:
,Na mého syna budou mít ohled.‘ Když však vinaři uviděli
syna, řekli si mezi sebou: ,To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a
jeho dědictví bude naše!‘ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a
zabili.“ (Mt 21,33-39)
Příběh končí takto. Má ale pokračování, mimo to, co
vypráví podobenství. Syn byl zabit e jeho vrahové si mysleli, že
vyhráli. Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Zvítězil právě proto, že
souhlasil s tím dát z lásky svůj život. Vyhrál život, pro
všechny. V Ježíši zrno umírá pod zemí, aby se znovu narodilo
jako mohutný klas, pro radost všem.
Toto je způsob, jakým Bůh řeší vážné problémy, které
se týkají života a smrti. V hloubce těchto událostí, osobních i
společných, je vítězný zápas Boha za život všech. Žije z víry
ten, kdo umí uznat „toto“ tajemství v záhybech každodenního
života a proměňuje svůj konkrétní život ve volání neúnavné
naděje, ve jménu a moci Ježíšova Boha.
Boží Slovo pomáhá proniknout do tajemství
Pro věřícího člověka prožívat víru neznamená přijmout
něco, ale přijmout Někoho, vzdát se zabydlení v sobě samém a
34

4.5 Page 35

▲back to top
nechat se zabydlet Bohem. Privilegovaným nástrojem, který
nám pomůže proniknout až na práh tajemství, které zahaluje
všechny chvíle našeho života, je Boží slovo.
Pro nás Bůh je Otec a jako takový chce promlouvat ke
svým dětem. Bůh k nám promlouvá především skrze Písmo sv.,
„psané“ Boží slovo, které v církvi slouží k interpretaci jeho
mnoha slov, která jsou roztroušená v každodenním životě.
Pozvání a ukázání stylu nám ještě jednou přicházejí od
Dona Boska, který v tomto ohledu opravdu hodně předběhl
dobu: vyprávěl chlapcům Písmo svaté, pomáhal jim ho
pochopit, meditovat, modlit se ho a uskutečňovat ho v životě.
Tak, jak nás to naučil, meditujeme, modlíme se a
uvádíme ve skutek Boží slovo. V dějinách spásy nacházíme své
počátky; učíme se slova, jakými se obracet k Bohu. Čteme ho
sami, v tichu našeho nitra a meditujeme ho s církví, která nám
pomáhá dobře interpretovat text nám svěřený.
Skrze své Slovo Bůh napovídá našemu srdci
rozhodnutí, gesta, slova a hlavně smysl našeho života a
lidských dějin. Sjednocujeme se s Božím lidem, který se v
každé době a v každé části světa obrací k Bohu hymny,
prosbami a díky. Snažíme se stále víc připodobňovat naše
myšlenky, slova a skutky myšlenkám, slovům a skutkům Ježíše
Krista.
Církev: lid, který sdílí Ježíšovu „věc“
Křesťan žije z víry a jeho život je konkrétním a
radostným následováním Ježíše. Neděláme to jako osamělí
hrdinové zaangažovaní v beznadějné záležitosti. Žijeme,
věříme, milujeme a doufáme spolu s našimi bratry, kteří žili
před námi, s těmi, kteří žijí s námi a s těmi, kteří budou žít tu
samou víru po nás.
35

4.6 Page 36

▲back to top
Žijeme uvnitř lidu, který sdílí Ježíšovu věc: v církvi.
Ve škole Dona Boska
Don Bosco velmi miloval církev a celý svůj život dal do
jejích služeb. Vyjadřoval to slovy své doby. Pro něho, člověka
minulého století, byl církví především papež a biskupové. Proto
kladl velký důraz na úctu a poslušnost. Výzva Dona Boska je
důležitá také pro nás, zvláště v současné době, která prožívá
častá napětí a kdy se zdá, že pýcha potlačuje věrnost.
Dnes máme vzácný dar, abychom objevili lépe církev:
napovídá nám, co to znamená „milovat církev“ a jak žít v
církvi. Tímto darem je koncil. Přivádí nás k srdci Dona Boska s
novým pohledem. Nacházíme obnovený styl poslušnosti a širší
a univerzálnější pohled na církev.
Církev koncilu
Koncil nám načrtl novou tvář církve tím, že dává do
popředí základní úkol, který jí Ježíš svěřil: službu Božímu
království.
Boží království je život a naděje pro všechny lidi ve
jménu Boha. Církev existuje proto, aby hlásala tuto radostnou
zvěst a aby podnítila její uskutečňování. Pokračujeme v lásce
Dona Boska k církvi tak, že se učíme ji milovat a žít v ní toto
nadšení pro Boží království, které naplnilo život Ježíše Krista,
Dona Boska a matky Mazzarelové a spousty našich přátel.
Koncil, aby se podělil o tuto novou tvář církve, vyzývá,
abychom se konfrontovali s dějinami první křesťanské
komunity, tak jak to vyprávějí „Skutky apoštolů“.
Ti, kteří se shromažďují po Ježíšových velikonocích v
blízkosti apoštolů, jsou si vědomi toho, že formují komunitu
36

4.7 Page 37

▲back to top
lidí snažících se pokračovat v Mistrově díle. Proto vyznávají,
že Ježíš je Pán a snaží se být „jedno srdce a jedna duše“ a „mít
všechno společné“, aby již „nikdo netrpěl nouzí.“ (Sk 2,42-45;
4,32-35)
Tato komunita se shromažďuje, aby slavila v „lámání
chleba“ postupné uskutečňování triumfu života nad smrtí v
Ježíšově jménu (Sk 2,42). V eucharistii vzdává díky živému
Bohu za Ježíšovy velikonoce už naplněné a za ty, které jsou
prožívány každý den v očekávání definitivních velikonoc v
budoucnosti, kdy již „nebude smrt“ (Zj 21,4).
Ježíšova kauza vytváří jednotu ve společenství. Zároveň
v ní ale nachází své opodstatnění rozdílnost pohledů a činností.
Ježíšovi učedníci se od něho samého naučili hledat
jednotu a společenství, a zároveň přijímat a respektovat
odlišnosti.
Jeden příběh to popisuje velmi sympatickým způsobem:
„Jan mu řekl: ,Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy
v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.‘
Ježíš však řekl: ,Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém
vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo
není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že
jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
(Mk 9,38-41)
Učedníci přemýšleli jako někteří křesťané dnes. Byli
trošku žárliví a chtěli dělat oni, a jenom oni, všechno
myslitelné dobro. Skoro se zdálo, že spíš hledali příslušnost ke
stejné skupině (té svojí), než radost z toho, že vidí vyřešené
naléhavé problémy. V jejich mentalitě se jednota stává
jednoduše synonymem uniformity. Ježíš zdůrazňuje náročnější
jednotu: tu, která se týká služby životu a boje proti smrti. O
tom se nežertuje a nemůže se v tom ustoupit. Ostatně odlišnost,
zvláštnost, je důsledkem nutnosti sloužit lépe životu, když se
do tohoto úkolu zapojuje vlastní citlivost, zkušenost a hlavně
37

4.8 Page 38

▲back to top
různé příčiny smrti, na které je třeba různým způsobem
reagovat.
Milujme a budujme církev
Církev je ta, které chceme sloužit, milovat ji a budovat.
Je lidem, který do hloubky sdílí Ježíšovu snahu a snaží se ji
realizovat jako dospělé děti jednoho otce a jako bratři, kteří se
umí přijmout a milovat ve společenství, které nehledí na
rozdílnost rasy, kultury a sociální organizace.
V této jednotě víry a úsilí objevíme příjemné
společenství „svědků“ Ježíšova vzkříšení. Je tu Maria, první
mezi věřícími a nejdokonalejší Ježíšova apoštolka. Jsou tu
svatí, kteří nám zjevují Boží přítomnost a jeho tvář. V nich k
nám Bůh i nadále mluví. Svěřujeme se jim a hledáme v jejich
životě příklad, v jejich přímluvách pomoc s jistotou, že
jednoho dne se budeme spolu s nimi účastnit velké slavnosti
života. Jsou tu naši přátelé, s kterými každý den prožíváme
dobrodružství víry a s nimiž sdílíme stejné zapálení pro Boží
království. S nimi pracujeme, konfrotujeme se a vytváříme
projekty a hledáme nové způsoby, jak sloužit životu a naději. Je
tu dokonce spousta dalších lidí, kteří zdánlivě nemají nic, co by
sdíleli společně s církví… kromě toho největšího: zapálení pro
život, spravedlnost a solidaritu. Považujeme je za naše přátele,
i když jdou po cestách, které jsou od té naší daleko.
Toto společenství angažovaných přátel nám pomáhá
objevit, kdo jsme a jak můžeme odpovědět Bohu, který nás
volá. Jsou to střípky slov, které se stávají přesvědčivými,
protože mají konkrétní tvář spousty přátel, známých či
neznámých.
38

4.9 Page 39

▲back to top
Svátosti církve
Spásonosné Boží dílo v našem životě se uskutečňuje
různými způsoby. Otec, který miluje a přeje si život a štěstí
svých dětí, nemá jistě potřebu žádat o radu, jakým způsobem
má jednat.
S radostí jsme objevili, že náš každodenní život je
místem Boží přítomnosti. To znamená uznat, že náš život je
jeden ze způsobů, skrze které Bůh je nám blízko, aby nás
spasil. Tento způsob přítomnosti však není jediný.
Křesťanská tradice připomíná další obzvláště slavné a
užitečné způsoby Boží přítomnosti pro naši spásu. Jsou tak
speciální, že když křesťané mluví o „svátostech“ Boží
přítomnosti, myslí především na ně.
Církev, jako místo společenství, které není podle „těla a
krve“ (jak to říká evangelium v Janovi: Jan 1,13) a zvláště pak
sedm svátostí, je „psaným“ Božím slovem.
Již jsme se zamýšleli nad důležitostí Božího slova a
církevního společenství. Přemýšlejme chvilku o svátostech.
Bod, o který se opřeme, je zase ten, který nám sloužil k
pochopení významu Božího slova a církve: každodenní život.
Z tohoto hlediska „salesiánská spiritualita mládeže“
nám pomůže objevit jednu velmi pěknou věc: svátosti nejsou
odděleny od našeho života, ale jsou zvláštními chvílemi naší
existence, kousek budoucnosti, který prostupuje přítomností.
Změna teologického pohledu
Salesiánská tradice vyhradila svátostem zcela zvláštní
funkci. Pro Dona Boska představují silné momenty („sloupy“,
říkával) křesťanské výchovy. Pro to, abychom byli věrní Donu
Boskovi, jak jsme to už udělali v ostatním tématech týkajících
39

4.10 Page 40

▲back to top
se křesťanského života, musíme pokračovat s tímto postojem
kulturní konfrontace, o které jsme už mluvili.
Don Bosco myslel na svátosti podle teologie své doby a
ta je odlišná od té, kterou koncilní církev dnes předkládá všem
křesťanům. V té době bylo jednoduché oddělit každodenní
život a spásu. V tomto pohledu svátosti sloužily k tomu, aby
tak trochu magicky přinášely každodenní život do prostoru
spásy.
Víra a rozšířený náboženský smysl nutily myslet na
spásu dramatickým způsobem. Život byl popisován jak boj
mezi dobrem a zlem. Kdo stál na straně dobra, snažil se ze
všech sil zajistit si časté a účinné zákroky ve prospěch spásy.
„Sny“ Dona Boska a spousta jeho doporučení byly plné
této vnímavosti.
Dnes máme vyrovnanější způsob, jak věci vidět. Vtělení
nám pomohlo objevit Boží lásku, která je silnější než hřích, a
vrátilo nám právo milovat náš každodenní život. Proto se nám
nelíbí přílišně oddělovat Boží svět od světa lidí. Nelíbí se nám
považovat svátosti za poněkud magické vstupy, které nás
vytrhují z každodenního života a přivádějí nás do posvátného
světa.
Perspektiva Vtělení nám také pomohla objevit Boží
přítomnost „rozšířenou“ v každodenním životě. „Salesiánská
spiritualita mládeže“ mluví často o každodenním životě v
termínech svátostí.
Nemůžeme ale zmenšovat důležitost svátostí a jejich
centrální úlohu v křesťanském životě s omluvou, že celý život
je plný Boží přítomnosti, která zachraňuje. Musíme je objevit z
nové perspektivy. Také toto je způsob, jak vyjádřit svou
věrnost Donu Boskovi a jeho učení.
Je těžké najít slova, kterými bychom dokázali vysvětlit
to, co je i nadále tak trochu tajemstvím. Někdy si myslíme, že
jsme je už našli… a potom si všimneme, že to jsou pěkné fráze,
které však říkají skutečně málo.
40

5 Pages 41-50

▲back to top

5.1 Page 41

▲back to top
A tak ještě jednou láska je nejvýmluvnější způsob, jak
říci něco více o svátostech a o vztahu, který je váže ke
každodennímu životu.
Když se dva lidé mají rádi, celý jejich život je neustálý
příběh lásky. Konkrétní gesta, kterými ho naplňují, jsou
projevem něčeho, co je pod tím a co ho prostupuje jako jemná
zlatnická práce.
Kdyby tomu tak nebylo, slova a gesta by byla falešná:
byla by k vyhození jako nejhorší podvod.
Někdy jsou lidé, kteří se milují, nuceni být daleko od
sebe. Ale potom neplatí ani vzdálenost ani čas. Láska má zcela
vlastní rytmus, logiku a míru.
Konečně se uskuteční tolik očekávané a vysněné
setkání. Dvě osoby jsou v náručí jedna druhé. Láska je uvnitř
života. Nezhasla i přes dlouhé čekání. A teď konečně hoří
celou svoji silou.
Toto prodloužené objetí a pár slz, které jsou vidět na
tváři, jsou zvláštním vyjádřením dlouhotrvající a vytrvalé
lásky.
Jindy, bohužel, lásku zakryl mrak. Je cítit těžká chuť
zrady. Zdá se, že něco je rozbité. Ale pak se z toho
vzpamatujeme. Objetí odejme strach a úsměv se vrátí. I toto je
svátost: smíření projevené gestem, které vyjadřuje radostnou
námahu smíření budovaného v předivu života.
Takový je vztah mezi svátostmi a svátostným
charakterem celého křesťanského života.
Svátosti jsou zvláštními událostmi Boží milosti.
Oslavují Boží přítomnost v našem životě – jako při oslavě
narozenin si všichni všimnou oslavence…, aspoň v ten den. Ve
svátostech je protrháván závoj lhostejnosti a mlčení, který nám
často neumožňuje objevit, jak je nám Bůh blízko. Boží hlas zní
slavnostně jako zkušenost spásy.
41

5.2 Page 42

▲back to top
Bez tohoto svátku, který roztrhne ticho, by roztržitý
člověk zůstal smutný a sám, vně jakékoli osobní zkušenosti
spásy.
Svátosti: zvláštní čas spásy
Existuje ještě další rozměr, který je třeba připomenout.
Celá křesťanská tradice to velice zdůrazňuje. Bylo by vážné,
kdybychom na to zapomněli a nechali se unést nadšením, že
vymýšlíme perspektivy lišící se trochu od těch obvyklých.
Normálně vztah mezi věcí a významem je čistá
konvenční hra, kde „se tváříme“, že uskutečňujeme něco
nového. Ale je to jen způsob, který na skutečnosti nic nemění.
Kdo je daleko, zůstane daleko; ticho i nadále zastírá
skutečnost: každý je nevyhnutelně ovlivněn svými nedostatky a
svou zodpovědností.
Křesťanská tradice naproti tomu potvrzuje, že Bůh je
skutečně přítomen ve svátostech a skrze ně účinně jedná.
Láska prostupuje život dvou lidí, vine se jím jako
tajemná nit. Jednoho dne však tito dva zamilovaní ponoří svou
lásku do tajemství Boha uzavřením svátosti manželství.
Uskuteční se tak tajemná změna hlavní postavy. Bůh se stává
vůdčí osobností, která dává novou dimenzi lásce, která naplní
tyto dva životy a pohrouží je do dlouhé historie lásky, v níž je
místo dokonce i pro Ježíše, církev a všechny ostatní lidi.
Bůh je jistě hlavní postavou každé lidské lásky tak, jako
jí je pro celé dobrodružství života. Obyčejně ale zůstává udušen
naší touhou po vedoucí roli. Když slavíme svátost, uznáváme
ho, děláme mu místo a svěřujeme se mu. Krásně to vyjadřuje
úryvek z evangelia, který jsme již několikrát připomněli: „Když
služebník udělal vše, co mu bylo uloženo, pán k němu nemá
zvláštní závazky. To platí i pro vás! Když učiníte všechno, co
42

5.3 Page 43

▲back to top
vám bylo přikázáno, řekněte, jsme jenom služebníci, učinili
jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Lk 17,10)
Eucharistie a svátost smíření
Tyto příklady nás dovedly až ke dvěma svátostem, se
kterými se setkáváme nejčastěji: eucharistii a svátosti smíření.
Skrze ně se společenství církve před světem prohlašuje
za místo, ve kterém Bůh dává bezplatně spásu všem, a
dosvědčuje, že je skutečně možné žít každodenní život jako
přijetí tohoto daru. Ukazuje nemožnost žít bez Boží spásy a
připomíná každému člověku, že je ve všem a za vše dlužníkem
Boží lásce, která se mu dává v Ježíši Kristu. Staví osobní
zodpovědnost do středu každého setkání spásy, neboť i ona je
právě plodem Boží spásy. Upevňuje nesmělou naději člověka,
který volá po spáse, poněvadž mu důvěryhodným způsobem
nabízí prameny spásného působení Boha.
Eucharistie vytváří společenství, utvrzuje jej v lásce a
vybízí k následování. Stává se (jak připomíná salesiánům 23.
GK) „důležitým momentem v budování preventivního systému.
Z eucharistie mladý člověk ve světle tajemství Krista, který se z
lásky vydává, porozumí, jak uspořádat vlastní život. Naučí se
podřídit jej především požadavkům společenství, když zvítězí
nad sobectvím a uzavřeností. Je vybízen k sebedarování, k
otevřenosti potřebám kamarádů a k angažovanosti v apoštolátě,
úměrné k jeho věku a křesťanské zralosti.“ Ještě konkrétněji
nám o tom hovoří Stanovy FMA (čl. 40): „Přistupujeme denně
k hostině Jeho slova a Jeho těla a stáváme se tak spolu s ním
chlebem pro naše bratry.“
Svátost smíření zachraňuje naši ubohost a obnovuje nás
v duchu. „Salesiánská spiritualita mládeže“ velmi spoléhá na
slavení této svátosti a naléhavě připomíná nutnost dát jí znovu
43

5.4 Page 44

▲back to top
náležité místo v křesťanském životě. Volá po tom hojné ovoce,
které tato svátost přináší ve výchově: „Mladí, podpíraní láskou,
která porozumí a odpouští, nacházejí sílu rozpoznat svůj hřích,
slabost a potřebu opory a vedení. Naučí se odolávat pokušení
soběstačnosti. Dovedou nabídnout odpuštění jako odplatu za
smíření, kterého se jim dostalo. Jsou vychovávání k
respektování druhých a pěstuje se v nich poctivé a důsledné
svědomí.“ (23GK)
Atmosféra svátku
Vnímavost k osvobozující a sjednocující Boží lásce
dává zvláštní tón těmto dvěma svátostem, které jsou zvláštním
způsobem plné sváteční atmosféry, radosti a naděje. Neexistuje
salesiánská eucharistie nebo svátost smíření bez svátečního
momentu, který vyplývá ze stále obnovované zkušenosti
setkání s Pánem života, jenž vítězí nad zlem a hříchem.
Bez eucharistie není možné pochopit zkušenost a život
Valdocca a Mornese.
Don Bosco naléhavě upozorňuje na ústřední postavení,
které eucharistie zaujímá v jeho výchovném systému.
Eucharistie je pro Dona Boska skutečnost, která se
hluboce dotýká jeho srdce. Kněz a vychovatel je přesvědčen, že
jediný učitel a první vychovatel mladých je Pán. Stará se proto,
aby se mladí často setkávali se vzkříšeným Kristem skrze
eucharistii, a aby se na ni připravovali svátostí smíření.
Marie Mazzarello měla tu samou pedagogickou
zkušenost a starost. V Mornese je eucharistie vrcholem a cílem
celého dne. Přítomnost „Boha s námi“ pod způsobou
eucharistie je živá a působící. K Němu se utíkají s vírou v
těžkých chvílích, u Něj se všichni scházejí ve chvilkách
společné radosti, s Ním začíná i končí každý den.
44

5.5 Page 45

▲back to top
Maria, nejkrásnější obraz křesťana
Žít z víry znamená napodobovat v našem každodenním
životě styl, kterým se vyznačovali velcí světci. Žít jako Don
Bosco náš život tak, jako kdybychom viděli Neviditelného.
O tom jsme všichni přesvědčeni a snažíme se ponořit
stále hlouběji do tajemství Boha, abychom tak dali našemu
každodennímu životu tón a ráz, který vychází z tajemství.
Bohužel se nejedná jen o znepokojivý problém důslednosti;
není skutečně jednoduché hodnotit věci, lidi a události z
pohledu tajemství a je tvrdé a namáhavé dokázat skutky smysl
této zkušenosti. Těžkosti jsou také při jeho objevování:
tajemství Boží je tak velké, že se nám podaří z něj dešifrovat
jenom nějaký zlomek.
Mnohdy si nejsme jisti kvalitou našeho života. Nevíme,
jestli je lepší určitý způsob jednání a bytí, nebo jeho opak.
Výrazy, kterými se to snažíme vystihnout, jsou vždy velmi
chudé, zatížené především našimi omezeními a strachem.
Pomocnice
Potřebujeme někoho, kdo by nám pomohl.
Zdá se to divné…, ale je to tak. Jsme si jisti sami sebou
a nepotřebujeme nikoho, kdo by nás poučoval, co máme dělat a
co ne…, a přesto potřebujeme v nejdůležitějších věcech
pomocnou ruku.
Toto přesvědčení pomohlo „salesiánské spiritualitě
mládeže“ objevit Marii a povzbudit onu velkou lásku k ní, již
odkázali salesiánské rodině Don Bosco a matka Mazzarello.
45

5.6 Page 46

▲back to top
Křesťané vyhradili ve svém životě Marii zvláštní místo.
Don Bosco choval k Marii synovskou lásku. Podobně jednala
také matka Mazzarello – se stejným nadšením a s
pozoruhodnou citlivostí. Naučili nás vnímat Marii jako
Pomocnici: silnou a mocnou pomoc ve chvílích těžkostí. Maria
Pomocnice byla vzývána hlavně při fyzických starostech; v
takových je maminka první, kdo se snaží pomoci dítěti, které
má ráda. Vážná a znepokojující je ale také pochybnost o
smyslu vlastního života a především nejistota o způsobu života,
který máme zvolit, abychom žili věrni tajemství, které si naše
existence nese v sobě.
Pro „salesiánskou spiritualitu mládeže“ má Maria
přesné jméno: Pomocnice. Utíkáme se k ní v těžkostech a
cítíme ji blízko zejména tehdy, když si nejsme jisti smyslem
našeho života, jak se to dnes stává.
Žijeme v dobách proměn a nejistot, úzkostí a nadšení
pro nové, co přichází. Maria Pomocnice nám ukazuje cestu, po
níž máme jít a naplňuje nás nadějí a útěchou. Potřebujeme
jistou pomoc a dodání odvahy v otázkách tak obtížných, jako je
smysl života a naděje. Maria je Pomocnice, protože nám
ukazuje tvář realizovaného a angažovaného křesťana, ona je
nejkrásnějším obrazem křesťana.
Mariina tvář
Abychom objevili její tvář, rozjímali jsme evangelium.
Textů o Marii není mnoho, jsou však velmi krásné a bohaté na
vzácná poučení.
Začněme jedním z nejdůležitějších: Magnificat.
Magnificat je velká modlitba církve, modlitba vděčnosti
a díkůvzdání. Lukáš ji vkládá do Mariiných úst, neboť bylo na
základě dostupných pramenů jisté, že vyjadřovala její
46

5.7 Page 47

▲back to top
zkušenost. Magnifikat je tedy opravdovou Mariinou písní,
svědectvím o jejím životě z víry. Je to vzor každé křesťanské
modlitby, v Marii je zvláštním způsobem „opravdový“.
Magnificat nám nabízí určitý obraz církve v mladé ženě
z Nazareta, té, která hned po Ježíšovi nejhlouběji pronikla do
Božího tajemství. Zpíváme-li a modlíme-li se jej, cítíme Marii
blízko jako matku a křesťanku. Čtěme společně několik vět:
„Velký je Bůh, chci jej chválit.
Bůh je můj spasitel, naplňuje mě radostí.
Pohlédl na mě, svou ubohou služebnici,
od nynějška mě budou nazývat blahoslavenou.
Bůh je mocný,
učinil ve mně veliké věci […].
Prokázal svou moc,
zničil povýšené i s jejich plány.
Mocné svrhl s trůnu
a pozvedl ze země utlačené.
Chudé nasytil dobrými věcmi,
bohaté poslal pryč s prázdnýma rukama.“ (srv. Lk 1,46-
55)
V Magnifikatu Maria oslavuje nečekanou novotu: Bůh
se stal blízkým, je solidární se svým lidem. On je Bůh věrný:
ten, který uzavírá se svým lidem smlouvu a zůstává jí věrný.
Maria se cítí ponořena do mocné Boží lásky. Když říká
sobě a všem ostatním kým je v Božím plánu, provolává tuto
jistotu: Boží moc a jeho přítomnost jsou jeho nejpravdivější a
nejslavnostnější tváří. Proto ta, která se cítí maličkou, chudou a
pokornou služebnicí, je opravdu velikou, tak velikou, že
všichni o ní budou mluvit.
Také pro Marii je tajemství Boží přítomnosti veliké a
často nepochopitelné a zneklidňující. Při Zvěstování dává
najevo obtíže a obavu (Lk 1,29 a 34). Simeonův výrok
47

5.8 Page 48

▲back to top
vzbuzuje její úžas a vyvolává v ní chvění údivu (Lk 2,32).
Ježíšova odpověď, když ho konečně našli po úzkostech, které
měli s Josefem, ji nechává zmatenou (Lk 2,50). Ale ona se vždy
vyjádří rozhodně, i když trpí. Vyjadřuje všechnu svou víru v
Boží tajemství. Opravdu nás doprovází a utěšuje nás, když je
pro nás namáhavé prožívat náš každodenní život ve víře.
Marii se v tichu a v modlitbě podaří proniknout až za
zastřený povrch událostí. Proměňuje se hned při nanebevzetí,
naplněná a odhodlaná pro to, čím žil její syn: je zapálená pro
to, aby všichni lidé poznali, kdo je Bůh a zakoušeli ho jako
Boha života.
Utíká ke své sestřenici Alžbětě, ještě dřív než bude
povolána, protože si představuje, jak cenná by mohla být její
pomoc. V Káně nedovoluje, aby oslava skončila kvůli
nedostatku vína a prosí syna, aby účinně zasáhl. V Magnifikatu
se staví rozhodně na stranu chudých, aby i oni mohli poznat
privilegovanou Boží lásku.
Maria je žena věrná až na kříž, tak jak to Ježíš žádá po
tom, kdo má odvahu sdílet s ním jeho „věc“. Maria, v tichu
utrpení, odevzdává svého syna na smrt, aby všichni měli život;
přijímá, že jí násilně vyrvou syna, kterého porodila, aby se stala
matkou nás všech a pramenem života pro všechny – s ním a v
něm.
To je Maria pro nás. Proto má Maria významné místo v
„salesiánské spiritualitě mládeže“.
48

5.9 Page 49

▲back to top
K zamyšlení:
U základu salesiánského snu zůstává vůdčí myšlenka „spásy
duší“.
Je to myšlenka, která se dotýká středu Božího tajemství.
Jak můžeme vysvětlit tento sen mladým dneška?
Co dnes charakterizuje člověka, který je „spasen“?
Don Bosco a matka Mazzarello věřili ve schopnost mladých
být misionáři ostatních mladých, být kvasem ve velkém
množství.
Co navrhuješ pro to, aby se povzbudila služba mladých
jiným mladým, aniž by se mezi nimi vytvářely nějaké
„elity“?
Dnes si stěžujeme, že v naší společnosti chybějí vzory.
Salesiánská spiritualita mládeže podtrhuje potřebu být lidmi,
kteří žijí v Boží přítomnosti. Jak to můžeme udělat?
Co ti pomohlo, abys prožíval/a víru každý den?
Jaké byly nejsilnější překážky?
2. vatikánský koncil vytvořil nový obraz církve, kterému
naše spiritualita musí být věrná. Když si vzpomeneme, že
první Don Boskova oratoř byla hlavně pro chlapce, kteří
nepatřili do žádné „farnosti“, co máme udělat pro mladé,
kteří do žádné farnosti nepatří nebo nechtějí patřit?
Svátost smíření a eucharistie jsou „sloupy“, na kterých je
založena výchova mladých na Valdoccu a v Mornese.
Jak můžeme dnes jít k mládeži a předkládat tyto prostředky?
Jaká je tvoje zkušenost s Marií jako s Pomocnicí?
Jak můžeme dnes představovat Marii mladým?
49

5.10 Page 50

▲back to top
4. BÝT ZAPÁLENÍ PRO KRÁLOVSTVÍ
Každý křesťan, když udělá fascinující objev Boží lásky,
odpovídá na něj tím, že se setká s Ježíšem a vyzná v církvi, že
jenom Ježíš je Pán.
Toto všechno vzbuzuje novou zkušenost života: celý
svůj život prožíváme jako následování Ježíše.
Následovat Ježíše není to samé jako přidat se k
jakémukoli jinému učiteli. Naopak, je to něco absolutně
originálního, jako nenadálý poryv větru, který rozmetá všechno
to, co jsme se snažili uklidit.
Ježíš po nás nechce, abychom k němu měli především
nějaký nový citový vztah. A ani po nás nechce rozhodnutí zcela
se mu odevzdat. Nestačí mu ani jedno, ani druhé. Chce
mnohem více: zanícenou spoluúčast na záležitosti, která
naplnila jeho život a přivedla ho až na smrt.
Křesťanský život je „povolání“, odvážné rozhodnutí
přesunout střed svého života směrem k Božímu království,
úplné vítězství života nad smrtí ve jménu Boha a života.
Zkušenost vyznané víry se proměňuje ve zkušenost víry
prožívané.
Život je povolání
Celé evangelium nám mluví o tom, co Ježíš chce po
svých přátelích, o odvaze zaměřit celou svou bytost na druhé,
stát se schopnými přijmout volání vycházející z jejich života.
Jedna stránka si ale zaslouží, aby byla zvláště připomenuta,
protože v sobě zahrnuje všechny ostatní.
Poslechněme si Lukášovo vyprávění:
„Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ,Mistře, co
mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?‘ Ježíš mu
50

6 Pages 51-60

▲back to top

6.1 Page 51

▲back to top
odpověděl: ,Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?‘ On mu řekl:
,Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou
svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého
bližního jako sám sebe.‘ Ježíš mu řekl: ,Správně jsi odpověděl.
To čiň a budeš živ.‘
Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi
řekl: ,A kdo je můj bližní?‘ Ježíš mu odpověděl:
,Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do
rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet
polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho
uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když
přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své
cestě přišel k onomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem;
přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal
mu je a posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se
o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl:
,Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se
budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který
upadl mezi lupiče?‘ Zákoník odpověděl: ,Ten, který mu
prokázal milosrdenství.‘ Ježíš mu řekl: ,Jdi a jednej také tak.‘“
(Lk 10,25-37)
„Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“,
ptá se zákoník slovy, která v židovském Písmu znamenají
„věc“, na které nejvíce záleží, pravdu o vlastním životě podle
Božího plánu. Ježíš přijímá otázku a odpovídá odkazem na dvě
základní podmínky, které předkládá Zákon: láska k Bohu a
láska k bližnímu.
Tímto odvoláním se zdá být všechno vyřešeno. Ale
právě odtud se odvíjí novost evangelia.
Zákoník pokračuje v rozhovoru na toto téma, ve kterém
uznává, že má pochybnosti, kdo je bližní.
Ježíš odpovídá tím, že převrací pozice. Nejde o to
vyjmenovat, „kdo“ je bližním a kdo ne a definovat objektivní
výchozí situaci. Otázka se netýká těch druhých, ale osobního
51

6.2 Page 52

▲back to top
postoje ke komukoli. Ježíš vyžaduje, abychom se „stávali
bližními“. Proměňuje fyzickou situaci blízkosti nebo
vzdálenosti v povolání, které apeluje na osobní svobodu a
odpovědnost. Ježíšovo pozvání je velmi zavazující. Druhý
často nemá hlas, nemá ani sílu žádat o pomoc. A přesto v této
své situaci je vždy silným vykřičníkem pro každého člověka.
Ježíš mu dává hlas a vyzývá k přijetí tichého volání toho, kdo
trpí a potřebuje oporu.
Toto podobenství nám tedy připomíná, že svůj život budujeme
jen tehdy, když jsme ochotni „vyjít“ ze sebe sama a přemístit
svůj střed směrem k druhým. Život v pojetí evangelia je tedy
exodem k druhým a překonáváním každého uzavření se do
kruhu jakéhokoli osobního, skupinového nebo národního
egoismu. Jsme tu z lásky a zavazujeme se vytvářet život
projevováním lásky.
My, stejně jako Samaritán, máme věčný život, protože
ve skutku lásky se setkáváme s Bohem, který je jedinou
příčinou naší spásy.
Bůh je nejvyšším základem tohoto povolání k lásce,
které přichází z mlčení druhého. Vyznáváme ho, známe ho, a
milujeme ho v takové míře, v jaké přijímáme, sloužíme a
milujeme chudého všemi svými schopnostmi.
Povolání: budovat Boží království
Ježíš se nespokojil s tím, že nám odhalil smysl našeho
života a směr, kterým ho nasměrovat, abychom ho žili s
vážností a opravdově. Ve svých slovech a především v
konkrétním naučení svého života před nás postavil normu
každého křesťanského povolání: Boží království. To, co jsme
objevili u církve, se týká přímo každého křesťana.
52

6.3 Page 53

▲back to top
Ježíš je muž Božího království, protože z kauzy života
„v plnosti a hojnosti“ pro všechny (Jan 10,10) udělal
„drahocennou perlu“, k jejímuž získání je třeba ochoty prodat
všechno ostatní (Mt 13,45-46).
Boží království znamená uznat Boží svrchovanost nad
každým člověkem a celými dějinami až k vyznání, že jen v
Bohu můžeme mít život a štěstí. Tento Bůh, jehož absolutní
vládu hlásáme, je tu ale zcela pro člověka. Chce pro něj
budoucnost, která by měla význam. Život a štěstí člověka je
důvodem a vyjádřením jeho „slávy“. Člověk ho uzná za Pána,
když se snaží podporovat život a naději. S vědomím, že jeho
problémy jsou problémem samotného Boha, věřící mu svěřuje
svůj hlad po životě a naději.
Bůh Ježíše Krista je Bůh, na kterého se lze spolehnout.
Svědčí o tom zázračné věci, které vykonal pro svůj lid a
především ty, které vykonal v Ježíši.
Kde se objeví on, Člověk království, zmizí úzkost,
strach ze života i ze smrti; navrací se svoboda a radost ze
života a to ve jménu Boha.
Poslední přesvědčivé slovo o Božím království Ježíš
pronesl na kříži, když svěřil Bohu svůj život. Vydán na smrt
proto, aby všichni měli život, Ježíš pro nás našel život a naději.
Vzkříšený je konečným znamením, že náš Bůh chce život a
štěstí člověka.
Ježíšovým cílem je tedy plný a hojný život člověka ve
jménu Boha: člověk podpořený a povzbuzený, aby mohl chodit
se vztyčenou hlavou, aby byl schopný radostně žít ve
společnosti všech, člověk, který se v důvěře svěřuje Bohu,
protože jen v Bohu se již nemusíme bát smrti. Úkol, který
mu Otec svěřil, Ježíš předává svým učedníkům. Říká svým
přátelům: „Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás.“ (Jan
20,21) Kroužek po kroužku se vytváří velký řetěz lidí, kteří se
angažují pro spásu světa. Učedníci povolávají další a posílají
je. A tak se řetěz těch, kteří jsou povoláni, prodlužuje: noví
53

6.4 Page 54

▲back to top
učedníci povolávají další s tím samým zanícením, s jakým
vyslovili své ano na pozvání, a posílají je.
Dnes Ježíš, jeho učedníci, věřící z prvních dob církve,
naši přátelé a vychovatelé volají tebe i mě. A posílají nás. Úkol,
který je nám svěřen, je ten samý, který nadchnul Ježíšovu
existenci: věc života.
Křesťan poměřuje svůj život s tímto úkolem. Jsme a
žijeme, abychom sloužili životu, jak to dělal Ježíš.
Zvláštní povolání pro Boží království
Ježíšovou věcí je Boží království. Když se zamyslíme
nad stylem, kterým Ježíš uskutečňoval Boží království, jasněji
objevíme smysl svého života: úkoly, které jsou nám svěřeny a
styl, v jakém je můžeme plnit.
V našem běžném jazyce, když se mluví o králích a
královstvích, myslí se na majetek a na lidi, kteří jsou pány
těchto věcí (nebo se tváří, že jimi jsou). V době Ježíšově to
bylo to samé... a dokonce horší.
Ježíšovi v té chvíli života, ve které opravdu nemá
žádnou chuť si dělat legraci (srv. Jan 18), velmi záleží na tom,
aby připomenul, že je král, ale ne takový, jako jiní; jeho
království není jako jsou jiná království tohoto světa.
Je tu zásadní rozdíl. On je králem, protože slouží až k
položení vlastního života jako nejvyššího vyjádření lásky. Boží
království je život člověka v plnosti a hojnosti.
Není to jenom vítězství života nad smrtí. Je to vítězství
skrze moc Boží lásky; je to vítězství získané v lásce, která se
umí vydat na smrt.
Angažovat se pro Boží království znamená angažovat se
pro život proti smrti a odvolávat se přitom přímo na Boha a
jeho plán. Když je v sázce život, není možné postavit Boha
54

6.5 Page 55

▲back to top
mimo hru, jakoby všechno záleželo jen na nás. Bohužel je
velmi snadné na to zapomenout. Stáváme se domýšlivými,
jsme plni pokušení všemohoucnosti a riskujeme tak (a riziko to
není nijak vzdálené), že rozšíříme hranice smrti.
Abychom se vyhnuli tomuto nebezpečnému a hroznému
pokušení, chce to někoho, kdo by se dal do služeb života s
odvahou a radikalitou, které by byly schopné svědčit o
nezadatelných požadavcích evangelia. Proto jsou v církvi
velkorysí lidé, kteří naplňují zvláštní povolání.
Není možné udělat oficiální seznam těchto zvláštních
lidí tak, jak je zvykem v naší společnosti dělat profesní
seznamy. Některá povolání však mají v logice Božího
království zcela zvláštní odpovědnost. Těmito povoláními jsou
např. vychovatelé a vychovatelky, animátoři a animátorky
skupin mládeže, katecheté a katechetky; a se zcela zvláštní
radikalitou ti, kteří přijali tajemné Ježíšovo pozvání zcela ho
následovat: kněží, řeholníci a řeholnice.
Tito lidé jsou specifickým vyjádřením toho, co je každý
povolán uskutečňovat. Jsou jistým druhem svátostného projevu
v církvi a toho, jaká církev je, plánu Boží spásy a logiky, se
kterou tento plán Ježíš uskutečňuje. Jsou to muži a ženy
přítomnosti, ve všem stejní jako jiní lidé. Jsou zakotveni v
minulosti, aby hlásali Boží divy, které Bůh udělal pro svůj lid.
A vrhají se do budoucnosti, kterou předjímají v malých
znameních každodenního života, aby svědčili o zdroji naší
naděje.
Společenství (církevní a obecněji lidské) je vděčné
těmto bratřím a sestrám; prosí neustále Boha života, aby v
mnohých vzbudil odvahu k radikalitě a dal vytrvalost a nadšení
těm, které povolal na tuto cestu.
55

6.6 Page 56

▲back to top
Láska k životu: spiritualita radosti
„Salesiánská spiritualita mládeže“ je spiritualita radosti.
Do centra projektu křesťanské existence staví život, protože v
každodenním životě objevila Boží styl a vlastnosti jeho
přítomnosti. Boží moc v Ježíši Kristu působí v osobní a
kolektivní historii. Když ji odhalujeme, vnímavost k životu se
okamžitě přeměňuje v oslavu života a ten se postupně stává
novým a spaseným. Don Bosco učil radosti jako vděčnosti
Pánu života a připomíná nám to i celá salesiánská tradice:
„Odvahu a vždy velkou radost, to je znamení srdce, které
hodně miluje Pána.“ (Dopisy sv. M. D. Mazzarello, 60)
Studium spirituality nám radost dalo objevit jako požadavek
věrnosti Vtělení.
Jenom když poznáváme znamení této nekonečné
novoty, a to i ve změti tolika znamení smrti, můžeme svědčit o
tom, že Bůh všechno obnovil v Ježíši Kristu, vydaném na kříž,
aby život slavil vítězství. Proto, tak jako Ježíš Nazaretský,
milujeme život, důsledně přijímáme jeho běžné aspekty,
přijímáme jeho výzvy, otazníky, napětí růstu, nepřítomnost
budoucnosti a existenci různých typů chudoby. Pracujeme pro
překonání dvojakostí přítomných v každodenní zkušenosti a
každé rozhodnutí „prokvasíme“ láskou. Radost se tak stává
jedinečným evangeliem konečného vítězství života nad smrtí, i
když se cítíme pohrouženi do úzkostného zakoušení
každodenní smrti.
Kříž v radosti křesťana
Radost neodstraňuje potřebu kříže. Utvrdili jsme se v
tom mnohokrát, právě když jsme nejvíce cítili radost z toho, že
jsme objevili právo milovat život a hledat štěstí. V naší radosti
56

6.7 Page 57

▲back to top
a ve veselosti, která prostupuje náš život, máme mnoho
vážných a konkrétních důvodů k tomu, abychom našli odvahu
zasadit Ježíšův kříž i do srdce naší oslavy. Chceme zde některé
z těchto důvodů připomenout, aby v naší duchovní zkušenosti
uměli radost a kříž dobře rozmlouvat.
Služba bratřím
Jsme lidé radosti. Žijeme spiritualitu, která dává radosti
široký prostor, protože věříme v Boží království, které je již
přítomné v předivu našeho života. Nemůžeme ale svou radost
promrhat ve vlažnosti a odcizení, neboť žijeme hluboce
nadchnuti pro Ježíšovu věc. Proto je naše radost zkušeností
hluboké solidarity se všemi lidmi, aby se všem dostalo toho
štěstí moci se radovat.
V naší radosti mají přednostní místo ti, kteří jsou
normálně z radosti ze života vyloučeni. Málo šťastlivců, kteří ji
okusili, proto prožívá radost jako zodpovědnost za postupné
odstraňování jakéhokoli vyřazování těch druhých. Toto
rozhodnutí, které má v projektu naší spirituality významné
místo, přivádí do naší každodenní existence tvrdý život. Uvnitř
i vně nás existují zákoutí odporu, která musíme kontrolovat a
porazit. A to vyžaduje odvahu zemřít. Pouze ten, kdo dovede
svou lásku k životu až na kříž, může skutečně vytvářet
naplněný a úplný život pro sebe a pro druhé. Ježíš nás skutečně
učí.
Křesťanské „umrtvování“
Život, který velmi milujeme a chceme, aby byl pro nás a
pro všechny v plnosti a hojnosti, se odehrává uvnitř
57

6.8 Page 58

▲back to top
nepřekročitelné hranice. Svým způsobem jsme „odsouzenci na
smrt“. Necítíme se zarmouceni tímto odsouzením. Smrt nám
hrozí právě proto, že jsme živí. Nejhezčí zkušenost – to, že
jsme živí – v sobě skrývá nesmazatelnou stopu omezení, které
ji prostupuje.
Je důležité nezapomínat na to, že dům postavený zde na
zemi je sice pěkný a podmanivý, ale je to jen stan. Náš
skutečný domov je někde dál, v zářivém Otcově domě.
Někdy se o to postará sám život, když se musíme
neúprosně konfrontovat se smrtí, bolestí nebo zoufalstvím. A
někdy se pro tuto zkušenost sami rozhodneme. A tak se trochu
vzdálíme od toho hezkého, co naplňuje náš život. Neděláme to
z pohrdání. Naše rozhodnutí je motivované a promyšlené: pro
opravdovost a přesvědčivost „předposledních dober“
nemůžeme zapomínat na jejich prozatímnost a relativitu
vzhledem k těm konečným.
Na nějakou chvíli je přestaneme užívat, abychom si
přiznali, že jsme poutníky na cestě k mnohem větším zážitkům.
V křesťanské zkušenosti tato potřeba byla často
označována výrazem, který není vůbec šťastný – „umrtvování“.
O tvrdý život se nesnažíme, protože dáváme přednost smrti
před životem, nebo, ještě hůř, protože chceme o trochu
předběhnout setkání se smrtí.
Srovnáváme se se smrtí a odpoutáváme se od věcí,
abychom prožili vítězně i to odloučení, ke kterému nás smrt
nevyhnutelně odsuzuje. To proto, že chceme ještě více milovat
svůj život a chceme ho naplno „vlastnit“. Přijímáme zcela
Ježíšovo pozvání: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a
nezemře, jistě nebude žít. Jestliže zemře, bude žít: sto za
jedno.“
To je styl naší spirituality. Kdo chce život a dává v
sázku ten svůj, aby ho dal všem v Božím jménu, staví kříž do
středu svého života. Poznává Boží utrpení pro život všech a
58

6.9 Page 59

▲back to top
skutky hlásá svou ochotu ztratit vlastní život jako nejvyšší čin
konkrétního a dějinného nasazení pro život.
Každodenní povinnosti
Důležitou součástí tohoto tvrdého života je také úsilí, se
kterým uskutečňujeme to, co Don Bosco nazýval
„každodenními povinnostmi“.
Skutečná zbožnost, tak nás učí Marie Mazzarello,
„spočívá v plnění všech svých povinností v pravý čas a na
pravém místě a jen z lásky k Bohu.“ Don Bosco trval na
každodenních povinnostech, které musejí být plněny věrně a s
radostí. Uměl sloučit úsilí a radost, svatost a veselí tím, že je
spojil dohromady.
My dnes používáme jiná slova. Raději mluvíme o
profesní zodpovědnosti, sociální angažovanosti, důslednosti…
Slova se samozřejmě mohou měnit. Nemůžeme se ale vzdát
podstaty, což je snadné v době jako je ta naše, kdy krásná slova
se stěží stávají skutečností, nebo se nám daří přizpůsobit i ty
nejzávážnější úkoly našim subjektivním zálibám.
Co se týká „každodenních povinností“, objevujeme, že
pozvání milovat svůj život je opravdu vážná věc. Je to pozvání
milovat život nejen v určitých chvílích, nebo když je nám to
pohodlné, ale vždycky a přitom objevovat, že tento život, který
milujeme, je povoláním ke službě a zodpovědnosti.
Stojíme před velmi náročným požadavkem, kterým
nemálo trpí naše sobectví a vnitřní touha mít vedoucí roli.
Konkrétně nás však přivádí k Ježíšově kříži a k
neopominutelnému rozměru křesťanského života. Křesťan se
angažuje v lásce k druhým, která je schopná sloužit a vede až k
ochotě „obětovat život, aby ho všichni měli v hojnosti,“ jak to
udělal Ježíš.
59

6.10 Page 60

▲back to top
To je kříž, který odvážně stavíme do středu našeho
života.
Odpuštění
Vrcholným projevem tvrdého života křesťana je
schopnost odpouštět, která vede až k vytváření smíru tam, kde
byl předtím boj a rozdělení. Odpuštění není bláznivý čin
někoho, kdo zavírá oči před zlem ze strachu, že se příliš
zaplete. Není to ani nebezpečný čin toho, kdo všechno
omlouvá, aby odložil skládání účtů na dobu budoucí. Odpuštění
křesťana je naopak gesto hluboké prozíravosti, vědomí toho, že
ten, kdo působí zlo, je méně člověkem než ten, kdo ho trpí. Je
to gesto, které chce rozbít čáry zla tím, že zlomí jeho železnou
logiku. Křesťan odpouští, aby ničemníka přibil k jeho hříchu a
otevřel mu náruč v přijetí. Odpuštění je dobrodružství Ježíšova
kříže – jasné a odvážné gesto, které odsuzuje zlo, bojuje za
jeho překonání a s nadějí uznává, že kříž je nepopiratelným
vítězstvím života nad smrtí.
Angažovanost v sociální a politické oblasti
Kdo miluje život a chce, aby byl v plnosti a hojnosti,
jak to nabízí Boží plán, každodenně naráží na spoustu situací
smrti. Ty ho znepokojují a provokují. Proto hledá účinné léky a
spolu se všemi, kteří jsou pohnuti tím samým nadšením pro
život, bojuje, aby zajistil nutné kulturní a strukturální změny.
Jedná se o solidaritu, která se v první řadě týká těch, kterým byl
život ukraden nejnásilnějším způsobem.
Tento požadavek jde napříč každodenním životem
každého odpovědného člověka. Týká se tedy i duchovní
60

7 Pages 61-70

▲back to top

7.1 Page 61

▲back to top
zkušenosti. A to silně zdůrazňuje „salesiánská spiritualita
mládeže“.
Angažovanost v sociální a politické oblasti není jen
nějaký přívažek křesťanské spirituality, který je čitelný jenom
pro nějakého nadšence. Naopak, je to její podstatná vlastnost.
Způsoby mohou být různé a to podle různého osobního nebo
společného povolání, ale pro kohokoliv, kdo uznává Ježíše jako
Pána, úkol zůstává ten samý a nelze se ho vzdát.
Důvod tohoto tvrzení spočívá v logice Božího
království a v jeho vztahu ke každodennímu životu, který
„salesiánská spiritualita mládeže“ staví do středu každého
křesťanského povolání.
Tak jako je tomu se všemi důležitými věcmi, nestačí
připustit naléhavost této záležitosti. Kdo chce prožívat vážně
svou duchovní zkušenost i v sociální a politické angažovanosti,
okamžitě se ptá, jestli existují nějaké zvláštní orientace, které
by pomohly formovat a zkonkretizovat vlastní životní
zaměření.
„Salesiánská spiritualita mládeže“, věrná tomu, co žil
Don Bosco, navrhuje dvě: naději, která obstojí, i když se
vyskytnou závažné obtíže a zdají se nepřekonatelné a důvěru ve
výchovu.
Tyto dva způsoby činnosti vyjadřují styl naší politické
angažovanosti. Prožíváme ji v upřímném společenství se
všemi, kteří sdílejí stejné nadšení pro život. Nemůžeme se ale
vzdát přínosu naší víry, abychom ji mohli prožívat jako
„duchovní“ muži a ženy.
Naděje „navzdory všemu“
Společenství věřícího člověka s lidmi, kteří jako on
usilují o podporu života a o upevnění naděje, je vždy velmi
61

7.2 Page 62

▲back to top
osobité. Jeho zkušenost víry pramení ze svědectví kříže a z
naděje, která přesahuje jakoukoli lidskou moudrost. A to jej
brzy přinutí, aby přijal stanoviska, říkal slova a dělal gesta,
která jsou jen jeho, která nemůže chápat a sdílet ten, kdo se
pohybuje jenom na vlnách běžné logiky.
Není jednoduché říct, jaká jsou tato stanoviska, která
nutí věřícího člověka, aby byl ve společenství sám. Jistě nás
oslovuje stránka evangelia, jako je tato:
„Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a
na kolenou prosil: ,Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je
náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody.
A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.‘
Ježíš odpověděl: ,Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě
budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho
sem!‘ Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; a od té chvíle
byl chlapec zdráv.
Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a
řekli: ,Proč jsme ho nemohli vyhnat my?‘
On jim řekl: ,Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám,
budete-li mít víru jako zrnko hořčice a řeknete této hoře: ,Přejdi
odtud tam!‘ a přejde; a nic vám nebude nemožné.‘“ (Mt 17,14-
20)
Jedná se o život, ten chudák nemocný chlapec je jako
mrtvý.
Ježíš se zlobí na své učedníky, protože tváří v tvář smrti
je vidí bezmocné a rezignované. Nestrpí vítězství smrti nad
životem.
Jistě uznává, že věc není snadná. Proto požaduje, aby
tento problém byl pohroužen do velkého tajemství Boha. Zde
se nemožné okamžitě stává možným.
A život slaví vítězství.
Ježíš to neřekl a neudělal jen pro druhé. Věřil ve
vítězství života a svobody v Otcově jménu, i když se smrt
násilně ukázala i v jeho životě. Jako my všichni i on trpěl a
62

7.3 Page 63

▲back to top
plakal. Pak vykřičel všechnu svou víru. A vyhrál nad smrtí –
definitivně a za nás za všechny.
Nemožné se stalo možným pro něj, pro spoustu jeho
přátel i pro nás, protože věřili v život a v malém vytvářeli
znamení velkého příslibu.
Zklamaným učedníkům Ježíš nenabízí nějaký
vychytralý prostředek, nějaký kouzelný lék, který mohou
vlastnit jen zasvěcení. Naopak, odvolává se na tu trochu víry,
která může hory přenášet. Zdá se, že říká: neexistují
rafinovanější prostředky, které by bylo možno nabídnout; je
však třeba dosáhnout zlepšení tím, že přejdeme od toho, co je
vidět, co lze zjistit, k tajemství, které je uvnitř. Jen na této
úrovni se nemožné vítězství nad smrtí stává definitivně a
bezpečně možným.
Důvěra ve výchovu
Chceme se i nadále dotýkat toho, že se vítězství života
nad smrtí, které je ve vládnoucí logice nemožné, stává
postupně možným v logice vzkříšeného Ukřižovaného.
Existuje mnoho způsobů, kterými lze tuto snahu
konkrétně uskutečňovat. Don Bosco nás naučil jeden velmi
specifický způsob: výchova podle stylu, který on a první
salesiáni nazvali „preventivní systém“.
Rozhodnutí se pro výchovu proniká celou spiritualitu
jako salesiánský styl, kterým uskutečňujeme náš úkol v
jakémkoli povolání.
Pro nás, kteří chceme žít spiritualitu, která se angažuje
ve službě Boží věci, ve věci člověka, je výchova naší vášní. Je
to styl naší přítomnosti, privilegovaný nástroj našeho působení
ve věci rozvoje. Své schopnosti organizujeme vzhledem k
výchově. Ve jménu výchovy vyžaduje „salesiánská spiritualita
63

7.4 Page 64

▲back to top
mládeže“ od všech lidí dobré vůle a od veřejných institucí
snahu o povznesení člověka a o politickou a kulturní
transformaci. Když se rozhodneme vsadit svou naději do
výchovy, víme, že jsme věrni Pánu podle srdce Dona Boska a
matky Mazzarello. Tak jako on věříme, že nuzné prostředky
jsou účinné v osobní i kolektivní obnově a věříme v člověka, ze
kterého tato obnova vychází.
Modlitba jako prosba a chvála
Křesťané mají zvláštní a typický způsob, kterým
vyjadřují svou víru: modlitbu. Všichni věřící lidé se modlí.
Křesťanská modlitba sdílí tuto společnou zkušenost a
překonává ji v něčem, co je pro ni zcela typické.
V modlitbě člověk mluví k svému Bohu a připomíná
mu obavy a přání, sny a naděje, a je si přitom jistý jeho
blízkostí. Podobá se to setkání se silným přítelem, který má
prostředky a schopnosti k tomu, aby nám pomohl. Křesťan se
nestydí jednat takto se svým Bohem. Sám Ježíš nás naučil
prosit ho tímto způsobem (Mt 21,22).
V modlitbě ale křesťan zakouší i odlišnou zkušenost.
Mluví k Bohu a snaží se pochopit v tajemství Boha svou
zkušenost i lidské dějiny. Ponořen do lásky, která všechno
zahaluje, přemýšlí o sobě, aby zjistil pravdu o své osobě. To, co
o sobě objevil, nemůže říct kontrolovanými slovy, kterými se
vyjadřuje v běhu každodenního života. Potřebuje pojmenování
složená z mlčení, slova pronášená ve víru lásky, bezuzdnou
fantazii, kterou se vyjadřovali někteří světci.
Někdy vlastní slova nestačí a rádi si přivlastníme
slavnostní a jednoduchá slova žalmů, liturgie nebo otců naší
víry.
64

7.5 Page 65

▲back to top
Když se věřící modlí, mluví k Bohu a mluví o sobě a o
Bohu. Žije z víry a vyjadřuje svoji víru. My se chceme stále
více stávat lidmi modlitby. Chceme jimi ale být ve stylu
spirituality, kterou jsme objevili. Proto se ještě jednou
setkáváme s Donem Boskem a matkou Mazzarello. Oni svou
zkušenost modlitby prožívali velmi silně a zcela zvláštním
způsobem. Jejich pokorná, důvěřivá a apoštolská modlitba
spontánně sjednocovala modlitbu s životem. Byla to modlitba
osvícená Slovem a živená tajemstvími víry a stávala se
výkladem přítomnosti a prosbou.
Pro matku Mazzarello modlitba musela mít jednu
základní charakteristiku: musela pramenit „z pravdivého srdce“
tak, aby sebe a dívky vkládala do „srdce Ježíšova“.
U obou našich svatých zakladatelů to byla modlitba
„věrná životu, která v životě nacházela své pokračování.“
Don Bosco a matka Mazzarello jsou výzvou, abychom
postavili modlitbu do středu našeho duchovního života a
zároveň nás učí prožívat ji salesiánským způsobem.
Modlitba v salesiánském stylu je modlitba dobrého
křesťana. Je jednoduchá a lidová, má své kořeny v životě a je
schopná ovlivnit každodenní život. Vyjádřuje smysl pro svátek
a vtáhuje mladé lidi do radosti ze setkání s Ježíšem
prostřednictvím zkušenosti Ducha svatého.
Víme, že celý náš život je jednou velkou modlitbou.
Záleží na způsobu, kterým ho žijeme a na nadšení pro Boží
království, kterým ho naplňujeme. Potřebujeme však zvláštní
chvíle pro modlitbu. Získáváme je v uspěchaném rytmu našich
dní, protože potřebujeme prostor pro mlčení a klid, ve kterém
mocně zakoušíme Boží přítomnost. Z modlitby neděláme něco
magického. Často je všechna odpovědnost na nás, nechceme ji
dát Bohu a očekáváme od něho to, co se nesnažíme udělat my.
Víme však, že je dobrý Otec, který dává každodenní chléb
svým dětem a vodu pro pole dobrých i zlých. S důvěrou dítěte
v matčině náručí tedy odevzdáváme Bohu i naše plány a sny.
65

7.6 Page 66

▲back to top
Tak, jako to mnohokrát udělali Don Bosco a matka
Mazzarello, první salesiáni a první Dcery Panny Marie
Pomocnice, modlíme se „společně“ – mladí i vychovatelé – ve
velkém společenství lásky a úsilí. Modlíme se jedni za druhé a
modlíme se s druhými. Víme, že Don Bosco si přál, aby se
všichni jeho mladí stali apoštoly dalších mladých a
povzbuzoval je, aby se modlili za své kamarády.
Taková je modlitba, kterou „salesiánská spiritualita
mládeže“ podporuje a povzbuzuje. Mnoho rysů je skutečně
společných všem křesťanům a jsme rádi, že se můžeme učit
především od těch našich bratří a sester, kteří jsou lepší než my,
kteří již urazili v modlitbě dlouhou cestu. Víme však, že se
musíme modlit tak, jak nás to naučili Don Bosco a matka
Mazzarello. Proto radostně a odpovědně hledáme pro naši
modlitbu zvláštní styl – je to náš malý dar modlitbě církve.
Kontemplace každodennosti
Ve víře jsme shledali, že náš život a to, co nás
obklopuje, je všechno prostoupeno hlubokým a silným
tajemstvím, které představuje rozměr pravdy. Žijeme ponořeni
do Boha, do Ježíšovy smrti a vzkříšení.
Měli bychom mít hluboký pohled, schopnost naslouchat
a rozjímat, abychom rozeznali za vnějším zdáním význam
skutečnosti. Potřebujeme mlčet, abychom pronikli sami do
sebe, překonali dojmy, city a ozvěny a došli k tajemství Boha a
nás samých.
To je niternost ve zkušenosti „salesiánské spirituality
mládeže“: nejvnitřnější osobní prostor, kde mohou zaznívat
všechny hlasy, ale kde se každý musí rozhodnout sám, kde je
chudý a zbavený všech jistot, které dávají útěchu v utrpení,
které je nevyhnutelné při každém rozhodování.
66

7.7 Page 67

▲back to top
Konfrontace a stručný dialog se všemi jsou vyhledávány
jako cenný dar, který má svůj původ v odlišnosti. Rozhodování
a znovuvytváření osobnosti se však rodí v prostoru vnitřní
samoty, která dovoluje, hodnotí a konkretizuje „shodu“ se
sjednocujícími rozhodnutími života.
Nitro je místem Ježíšova Ducha, který promlouvá z
ticha a volá k tichu.
Není to snadné. Proto si potřebujeme navzájem
pomáhat k nové schopnosti askeze, která by nám umožnila
kontemplovat skutečnost skrze tajemství, které nosí uvnitř.
Kontemplovat znamená pronikat věcmi, abychom je
nakonec plně vlastnili a umět spojit viditelné s tím, co zůstává
neviditelné nepozornému a povrchnímu pohledu.
Kontemplace není činnost vyhrazená pro zvláštní dobu,
ani se netýká mimořádných okamžiků. Vztahuje se na celý
život člověka, protože Bůh je přítomen v celém životě a my ho
musíme objevit a setkat se s ním.
Kdo kontempluje „v“ každodennosti, hledá oddělený
prostor, ve kterém se přibližuje k Bohu.
Kdo naopak kontempluje „každodennost“, poznává
svátostnost celého svého života.
Když je život kontemplován, stává se naší knihou,
místem, ve kterém vidíme Boha, prostorem našeho
následování.
Když kontemplujeme, nacházíme další důvod navíc,
abychom se nadchli pro tento náš život.
67

7.8 Page 68

▲back to top
Spiritualita společenství a spolupráce
Prožili jsme zkušenost intenzívního společenství, když
jsme krok za krokem vytvářeli a vyprávěli dějiny „salesiánské
spirituality mládeže“. Z „my“, o kterém jsme mluvili na
začátku tohoto příběhu – tvořeného skupinou Dcer Panny
Marie Pomocnice, salesiánů a mladých, kteří s radostí sbírali
prvky roztroušené v těchto letech okolo tématu „salesiánské
spirituality mládeže“ – se stalo „my“, které je mnohem širší.
Přejeme si, aby všichni, kteří budou číst tyto stránky, udělali
radostný objev, že jsou součástí „my“, které se od Dona Boska
a matky Mazzarello šíří až do dneška a vrhá se do budoucnosti.
Věc, které chceme sloužit, je natolik velká a náročná, že
jí můžeme naplno sloužit, jen když rozšíříme okruh těch, kteří s
ní souhlasí. Don Bosco to tak dělal. Objevil, že Bůh mu
tajemným způsobem svěřil náročné úkoly pro radost, život a
naději mládeže. Uvědomil si hned, že to nemůže sám zvládnout
a s odvahou a fantazií se dal do díla, aby si našel
spolupracovníky. „Chceš pomoci Donu Boskovi?“, ptal se lidí,
o kterých si myslel, že jim může důvěřovat. A rozumělo se
samo sebou „pro spásu duší“, jak to říkával. Také Marie
Mazzarello často opakovala dívkám, které pobývaly v
Mornese: „Jsi ráda, že jsi tady?“ „Chtěla bys tu zůstat navždy?“
Mnozí řekli ano – mladí i dospělí, muži i ženy. Vzniklo
hnutí, které se nyní dotýká všech koutů země.
Jedna věc nás hluboce spojuje: to samé nadšení pro
život mladých lidí a pro Pána tohoto života. Spojuje nás ten
samý projekt spirituality.
Když se skupina salesiánů a Dcer Panny Marie
Pomocnice rozhodla znovu promyslet tento projekt, aby byl
živý a přitažlivý i dnes, ihned objevili, že zkušenost myšlená
pro druhé je okamžitě strhávala.
68

7.9 Page 69

▲back to top
Byly zbořeny tradiční hradby, které oddělovaly dospělé
a mládež, vychovatele a vychovávané, salesiány a Dcery Panny
Marie Pomocnice, různé skupiny salesiánské rodiny mezi
sebou. Salesiáni a Dcery Panny Marie Pomocnice zakusili,
jakým darem jsou mladí lidé pro své vychovatele a
vychovatelky! Mnozí z mladých prožili apoštolátní
odpovědnost, kterou má každý mladý člověk vůči ostatním
mladým. „Salesiánská spiritualita mládeže“ je projektem
spirituality, která vyžaduje spolupráci a dává vzniknout
společenství.
Když jsme společně pracovali, přemýšleli a modlili se
nad projektem „salesiánské spirituality mládeže“, objevili jsme
pak něco ještě hezčího, protože to vstupovalo přímo do naší
osobní zkušenosti.
Často byla křesťanská spiritualita zakoušena jako
pramen rozdělení v životě: rozdělení mezí posvátným a
profánním, mezi láskou k Bohu a k našim bratřím, mezí
chvílemi modlitby a dobou práce, mezi kontemplací a
činností…
„Salesiánská spiritualita mládeže“ nám naopak vrací
hluboce sjednocenou spiritualitu. Rysy, které mohou být
považovány za alternativní, jsou naopak dvě strany té samé
skutečnosti. Každá má svou důstojnost a zvláštní
opodstatněnost. Práce je práce a probíhá podle vlastní logiky.
Modlitba je něco jiného, s jiným rytmem, způsobem a postoji.
A přesto práce a modlitba jsou se stejnou intenzitou místem,
kde se nám Bůh stává blízkým a volá nás a kde ho my se
zralým nadšením dětí přijímáme.
Uvnitř našich malých nebo velkých úkolů nacházíme
Ježíšovu „věc“, protože v nich nalézáme jeho znepokojující a
uklidňující přítomnost.
Objevíme ji, když se nám podaří číst uvnitř pronikavým
pohledem naší víry.
69

7.10 Page 70

▲back to top
Ta samá činnost, když je pochopena ve světle tajemství,
které nosí uvnitř, získává jiné odstíny. Život tak účinně dělá
věci novými; je to chvíle nezištné kontemplace přítomnosti,
která všechno přivádí ze smrti do života. Zapojme své vědění a
moudrost a dávejme tomu, co děláme, dobré důvody; a
oslavujme ten základní a darovaný důvod, který podepírá naši
slabou naději, aby byla nadějí bez hranic.
Toto je jeden z nejhezčích rysů „salesiánské spirituality
mládeže“ také proto, že nám dává objevit, že náš způsob života
v Ježíšově Duchu je zkušeností velkého společenství. Salesiáni,
Dcery Panny Marie Pomocnice, mladí laici angažovaní ve
výchovném a apoštolátním poslání… nemají ty samé úkoly,
protože musejí odpovídat na odlišná specifická povolání.
Všichni ale mají společný projekt, žijí ho jednotným stylem a s
jediným nerozděleným zapálením. „Salesiánská spiritualita
mládeže“ vytváří jednotu v různosti, sjednocuje ve věcech,
které jsou opravdu důležité.
K zamyšlení:
Text mluví o Ježíšově věci, o věci Božího království.
Jaké rysy této „věci“ jsou přítomné v mém dnešním životě?
Jsem členem salesiánské rodiny a odpovídám na nějaké
povolání.
V naší Rodině existují různá povolání. Jaký je můj úkol?
Jakou pomoc mohu dostat, abych žil/a lépe své povolání?
Jak mohu pomáhat druhým žít jejich povolání?
70

8 Pages 71-80

▲back to top

8.1 Page 71

▲back to top
Jeden současný autor řekl, že naše společnost „utíká před
myšlenkou na smrt, protože má strach.“ Když přijmeme
„věc“ vzkříšeného Ježíše, jsme voláni, abychom budovali
kvalitní život pro druhé a pro sebe samé.
Jaké aspekty salesiánské spirituality mládeže musíme
rozvíjet, abychom budovali Boží království v každodenním
životě?
Jaký je vztah mezi salesiánskou spiritualitou mládeže jako
spiritualitou radosti a výzvou přijímat utrpení a bolest, které
jsou tak důležité v naší křesťanské zkušenosti?
Jaké pomoci se nám má dostat, abychom plně prožívali tyto
aspekty?
Zdá se ti nebezpečné mluvit o angažovanosti v sociální a
politické oblasti a zároveň o salesiánské spiritualitě
mládeže? Proč?
Co znamená tvrzení, že salesiánská spiritualita mládeže je
spiritualita, která věří ve výchovu?
Jak mohu být vychovatelem, vychovatelkou ve svém
každodenním životě?
Jak by mi mohla modlitba pomoci:
– k sjednocení mé osoby v Kristu;
– k růstu v uvědomování si přítomného okamžiku;
– k zaměření se na smysl příslušnosti k nějakému
společenství;
– k tomu být plný/á milosrdenství.
71

8.2 Page 72

▲back to top
5. PŘÍBĚH, KTERÝ POKRAČUJE
„Salesiánská spiritualita mládeže“ je „nakažlivá“:
vytvořila hnutí, které okouzluje mladé, salesiány a Dcery Panny
Marie Pomocnice. Vyprávěli jsme část tohoto našeho příběhu,
protože chceme, aby pokračoval a stal se životem a nadějí pro
mnohé mladé lidi.
Volání mladých
Stalo se to Donu Boskovi i matce Mazzarello. Děje se
to i dnes. Cítíme, že Bůh nás vyzývá skrze bídu mnoha
mladých, skrze jejich vnitřní nejednotu, roztříštěnost, skrze
jejich samotu a neschopnost komunikace, nemožnost začlenit
se do společnosti, protože nemají práci či prostředky pro
dokončení studia, skrze násilí, kterým trpí stále více mladých,
skrze zkušenosti, které pomalu vedou k drogám a alkoholu,
řečeno jedním slovem – skrze volání po „životě“. Hlad, který
hledá chléb; útisk, který hledá svobodu; samota, která touží po
komunikaci; zprofanování, které touží po důstojnosti; ztráta
půdy pod nohama, která hledá jistotu; nesmyslnost hledající
smysl; násilí hledající mír… (23.GK SDB str. 88 a 19.GK
FMA str. 18 -19).
Volání je voláním Ducha, který přebývá v každé osobě,
a který plodí syny Otce.
Volání je ve své podstatě „potřeba spásy“.
Věříme, že jenom Pán Ježíš je spásou. Toto volání se
pro nás stává výzvou k solidaritě a k zodpovědnosti.
Velmi silně to připomíná papež: „Teď je řada na vás,
kteří jste povoláni, abyste pokračovali v dědictví salesiánského
charismatu, abyste spolupracovali na rozkvětu svatosti mládeže
72

8.3 Page 73

▲back to top
ve všech částech světa… Ať vám poslání, které se před vámi
otevírá, nepřipadá příliš vysoké.
Toto poslání je samozřejmě obtížné, žádá velkorysou
odevzdanost, hluboký vnitřní život, naslouchání Božímu slovu,
přijímání Boží iniciativy, odvahu k důsledné odpovědi.“ (Jan
Pavel II.)
Cítíme se povolaní k tomu, abychom dávali hlas těm,
kteří hlas nemají, abychom byli chudí s chudými, abychom
brali za své jejich záležitosti, abychom hledali spravedlnost pro
ty, kteří trpí nespravedlností, abychom spolupracovali na
proměně reality, která je ještě vzdálená od Božího království
(srv. 23.GK SDB, str. 88).
„V aktuální historické situaci, v níž se zpochybňuje
ženská a mužská identita, cítíme potřebu snažit se vychovávat
dívky, aby byly nositelkami nejen nových požadavků, ale též
nových vnitřních zdrojů, a stály vědomě v čele budování takové
společnosti, která by odpovídala potřebám člověka.“ (19.GK
FMA, 40)
Jsme lidmi, kteří mohou vyprávět krásný
příběh
Chceme odpovědět na toto volání. Jakým způsobem?
„Salesiánská spiritualita mládeže“ nám napovídá
způsob, který je zvláštní a přitom zajímavý. Je vyprávěním,
plným slov, tak, jako tento text, který čteš. A přece, nejsou to
jen slova. Za každým z nich je přesná tvář: ta, která patří Donu
Boskovi, matce Mazzarello, tvář mnoha salesiánů, Dcer Panny
Marie Pomocnice, spousty mladých mužů a mnoha dívek, kteří
pracují jako laici povoláni sloužit, těch, kteří naplnili život svůj
a mnoha jiných nádhernými skutečnostmi.
73

8.4 Page 74

▲back to top
Je tu také naše tvář: má, tvá, ta, která patří našim
přátelům. Nejsme tak dobří, jako ti velcí lidé, které jsme si
připomněli… ale také my, v našem malém, máme velkou chuť
pokračovat ve vyprávění té historie, která nás nadchla.
Objevili jsme ji, když jsme přemýšleli o jedné stránce z
historie prvotní církve.
„Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední
modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od
narození. Každý den ho posadili u chrámové brány, které se
říká Krásná, aby prosil o almužnu. Petr spolu s Janem na něj
upřeli zrak a řekli: ,Pohleď na nás!‘ Obrátil se k nim a čekal, že
od nich něco dostane. Petr však řekl: ,Stříbro ani zlato nemám,
ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského
vstaň a choď!‘ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát. A
vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil
se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal
radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí
Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před
chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se
stalo. Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu
sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalamounovo.“ (Sk 3, 1-11)
Pokud čteme tento příběh jen tak, zdá se to jen jako
zpráva o zázračném gestu. Je ale potřeba pokračovat v četbě.
Chromý, který byl uzdraven, křičí radostí s takovou
silou, že jej zavřou pro rámus, který dělá v posvátném prostoru
chrámu. Když se kněží dozvěděli, že v tom byl namočen i Petr,
ptali se ho, aby zjistili, co bylo příčinou nepořádku.
Tady přichází to krásné.
Petr říká: „Víte, proč tento chromý kráčí „narovnán“ a
zdráv? Aby všichni věděli, že nemůžeme být živi bez toho
Ježíše, kterého jste vy ukřižovali a zabili a kterého Otec
vzkřísil z mrtvých.“
74

8.5 Page 75

▲back to top
Existuje hluboké propojení mezi uzdravením a vyznáním, že
Ježíš je Pán. Uzdravení vyřeší fyzické problémy. Vyznání víry
ve Vzkříšeného překonává bariéry fyzické smrti a zajišťuje
úžasnou plnost života, navzdory smrti.
Tyto dva momenty ale nejsou na sobě nezávislé.
Naopak, vzájemně se doplňují. Fyzické uzdravení vypovídá o
vážnosti návrhu. Rozhodnutí, které dá v plnosti život, oběť
jako tajemný dar a přijetí víry, jde za hranice pouhého
uzdravení, týká se svobody a lásky, je to ano k přítomnosti a
blízkosti, která je stejně tak pravá a reálná jako tajemná. Bez
tohoto rozhodnutí víry v Pána Ježíše neexistuje plný život. I
přes možné uzdravení z nemoci nebo osvobození z útisku
zůstaneme, dříve nebo později, vězni smrti. Setkání s ní se
pouze oddálilo o několik dnů.
Proto následovníci toho, který chtěl všechny plné
života, se vydávají do světa, aby mluvili o Ježíšovi a jeho
vzkříšení.
Nedělají to jen krásnými slovy. Hovoří skutky, ale pak
rozmnožují slova, která opakují vyprávění Ježíšova života.
Můžeme tímto způsobem pokračovat ve vyprávění
historie „salesiánské spirituality mládeže“?
Vymýšlíme konkrétní střípky tohoto vyprávění
Odpověď je svěřena každému z nás.
Tři starosti mohou konkretizovat naši touhu pokračovat
ve vyprávění historie „salesiánské spirituality mládeže“.
Především je potřeba, abychom se stali živými svědky.
Nestačí znát dobře pouze obsah historie. Historii spirituality
mohou vyprávět jen muži a ženy, kteří ji intenzívně žijí.
Za druhé je potřeba, abychom vytvořili konkrétní místa,
kde je možné se s ní setkat a zakusit ji. Něco už se realizuje.
75

8.6 Page 76

▲back to top
Všichni si vzpomínají na velká setkání mládeže u příležitosti
„Confronta“ nebo „Campi Bosco“. Colle, kde Don Bosco žil,
se stalo pro mnoho mladých „Horou blahoslavenství mladých“.
Malý a chudý domeček v Mornese mluví o náboženské
zkušenosti matky Mazzarello.
Tato místa jsou důležitá… ale opravdu nestačí. Je
potřeba rozmnožit místa, kde by se dýchal vzduch „salesiánské
spirituality mládeže“, kde modlitba a sdílení by byly první a
základní nabídkou, kde by bylo možno potkat někoho, kdo by
mohl vyprávět o tom, co Don Bosco a matka Mazzarello začali
s takovým nadšením.
Nakonec je potřeba přeformulování. Je to těžké slovo,
ukazuje smysl těchto stran. Vznikly z pokusu říci znovu jaký je
duchovní prožitek Dona Boska a matky Mazzarello v dnešních
problémech, v nadějích, očekávání. Tuto práci nemůžeme
považovat za dokončenou. Je to začátek. Svěřena skupinám
salesiánů, FMA a mladých, v různých kontinentech a oblastech
světa, se může stát krásným příběhem života a naděje, plným
zaujetí pro život a plným gest, vyjadřujících naději.
Příběh pokračuje…
To, na čem záleží, je pouze jedna jediná věc: život a
naděje ve jménu Páně. Příběh „salesiánské spirituality
mládeže“ to může povzbudit a upevnit. Proto jsme jej
vyprávěli: dar, který si přátelé vyměňují s nadějí, že podnítí
další vypravěče.
Kdo chce, dělá to, co mnozí salesiáni, Dcery Panny
Marie Pomocnice a mladí už dělají: vypráví to, co dělal, objevil
a pochopil. Snaží se to dělat skrze skutky, pomáhá si slovy, aby
podpořil fakta a aby je tlumočil správným způsobem.
76

8.7 Page 77

▲back to top
Všimne si, že vyprávět takový příběh je namáhavé a
zodpovědné. Proto vypráví, že se mu uvnitř zrodila velká
radost. Nemůže ji potlačit. Vypráví s bázní a rozechvěním,
protože ví, že vypráví v prvé řadě o sobě a pro sebe. Ale
nemlčí, jeho slova mají sílu jeho slabosti (2 Kor 12, 9) a mají
sílu mnoha svědků, kteří již vsadili celý svůj život, protože byli
okouzleni příběhem, se kterým se setkali.
Vypráví s jednou jedinou velkou vášní: aby všichni
znovu objevili život a štěstí, to pravé a autentické, které Ježíš
věnoval světu, když vyprávěl příběh o Bohu, dobrém a
přijímajícím Otci.
K zamyšlení:
Jak příběh popsaný na těchto stránkách probudil snahu být
mnohem živějším článkem salesiánských dějin?
Jakou výchovu a/nebo jakou pomoc potřebuji, abych byl/a
lepším členem salesiánské rodiny?
Jaká jsou „nová místa“, která máme vytvářet, aby se naše
salesiánská spiritualita stala otevřenou a přístupnou všem?
Jak pokračuji ve vyprávění tohoto příběhu pro život a naději
všech?
77

8.8 Page 78

▲back to top
OBSAH
PŘEDMLUVA ..................................................................................2
1. PŘÍBĚH PŘICHÁZEJÍCÍ Z DALEKA.....................................6
Blahoslavenství: Ježíšova odpověď na naše otázky.......................6
Don Bosco a matka Mazzarello, Boží dar mládeži ........................8
Evangelium blahoslavenství… dnes ............................................10
Salesiánská spiritualita mládeže ..................................................12
Znamení, že prošel Duch .............................................................13
K zamyšlení: ................................................................................15
2. U KOŘENE KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA..............................16
Nikodémův příběh........................................................................16
Jako na rozcestí ............................................................................18
Směr cesty: salesiánský styl.........................................................19
U kořene všeho: objevení Vtělení................................................20
Boží blízkost v perspektivě Vtělení .............................................21
Boží tvář odhalená Ježíšem..........................................................22
„Jít se vztyčenou hlavou“........................................................23
Dobrý pastýř ............................................................................24
Bůh v lidské přirozenosti každého člověka..................................25
K zamyšlení: ................................................................................27
3. ŽÍT PONOŘENI DO TAJEMSTVÍ .........................................28
Žít z víry.......................................................................................29
Boží přítomnost v každodenním životě ....................................30
Víra: každodenní život v pohledu tajemství.............................32
Boží tajemství v hloubce událostí ............................................33
Boží Slovo pomáhá proniknout do tajemství ...............................34
Církev: lid, který sdílí Ježíšovu „věc“ .........................................35
Ve škole Dona Boska ...............................................................36
Církev koncilu..........................................................................36
Milujme a budujme církev .......................................................38
Svátosti církve..............................................................................39
Změna teologického pohledu ...................................................39
78

8.9 Page 79

▲back to top
Svátosti: zvláštní čas spásy......................................................42
Eucharistie a svátost smíření...................................................43
Atmosféra svátku......................................................................44
Maria, nejkrásnější obraz křesťana ..............................................45
Pomocnice ...............................................................................45
Mariina tvář.............................................................................46
K zamyšlení: ................................................................................49
4. BÝT ZAPÁLENÍ PRO KRÁLOVSTVÍ...................................50
Život je povolání ..........................................................................50
Povolání: budovat Boží království...........................................52
Zvláštní povolání pro Boží království......................................54
Láska k životu: spiritualita radosti...............................................56
Kříž v radosti křesťana.................................................................56
Služba bratřím .........................................................................57
Křesťanské „umrtvování“ .......................................................57
Každodenní povinnosti ............................................................59
Odpuštění ................................................................................. 60
Angažovanost v sociální a politické oblasti.................................60
Naděje „navzdory všemu“.......................................................61
Důvěra ve výchovu...................................................................63
Modlitba jako prosba a chvála .....................................................64
Kontemplace každodennosti ........................................................66
Spiritualita společenství a spolupráce..........................................68
K zamyšlení: ................................................................................70
5. PŘÍBĚH, KTERÝ POKRAČUJE ............................................72
Volání mladých ............................................................................72
Jsme lidmi, kteří mohou vyprávět krásný příběh .........................73
Vymýšlíme konkrétní střípky tohoto vyprávění...........................75
Příběh pokračuje… ......................................................................76
K zamyšlení: ................................................................................77
79