P

Don Pascual Chávez Villanueva

(Jan 1, 39)

Nutnost svolávat

OBSAH

„Pojďte a uvidíte“

(Jan 1,39)

Nutnost svolávat

Milí bratři a sestry, všichni členové salesiánské rodiny a přátelé Dona Boska,

srdečně vás zdravím s velkou úctou, kterou mám ke každému z vás, a přeji vám, aby vás Bůh skrze vtělení svého Syna zahrnul v tomto novém roce svým požehnáním.

Píši vám, abych představil Heslo na rok 2011. Jsem přesvědčen, že tento dar s radostí přijmete. Jednak kvůli hodnotě, kterou má Heslo jako takové v naší salesiánské tradici již od dob Dona Boska. Ale také kvůli zvolenému tématu, které se dotýká našeho života, poslání i schopnosti pomáhat objevit život jako povolání. V neposlední řadě vzhledem k době, ve které žije církev a salesiánská rodina, především na Západě.

Po Heslu 2010 „Pane, rádi bychom viděli Ježíše“ o naléhavosti evangelizace, se mi zdálo nejlogičtější a nejpřirozenější vyzvat celou salesiánskou rodinu, aby spolu se salesiány, cítila nutnost svolávat. My salesiáni totiž

„silněji než jindy dnes cítíme výzvu v každém prostředí vytvořit kulturu povolání, aby tak mladí lidé objevili život jako povolání a celá salesiánská pastorace se stala skutečně pastorací povolání. To vyžaduje mladým lidem pomoci překonat individualistickou mentalitu a kulturu seberealizace, která je nutí plánovat budoucnost, aniž by naslouchali Bohu. Znamená to také zapojit a formovat rodiny a laiky. Zvláštní úsilí je třeba věnovat probouzení apoštolátní horlivosti mezi mladými. Jako Don Bosco jsme povoláni je povzbuzovat, aby se stali apoštoly svých kamarádů, přijali různé formy církevní a sociální služby, zapojovali se do misijních projektů. Abychom tyto mladé lidi podpořili ve volbě apoštolátní služby, je třeba jim nabídnout intenzivnější duchovní život a systematické osobní doprovázení. Právě toto je půdou, na níž vyrostou rodiny schopné autentického svědectví, laici angažovaní na všech úrovních církve i společnosti, a rovněž povolání k zasvěcenému životu a kněžské službě.“¹

Evangelizace a povolání, milí bratři a sestry, jsou od sebe neoddělitelné. Dokonce měřítkem toho, jestli je evangelizace skutečně dobrá, je její schopnost probouzet povolání, dávat dozrát projektům evangelního života, plně zapojit ty, kteří jsou evangelizováni a učinit z nich učedníky a apoštoly.

Historickým faktem Ježíšova života, potvrzeným všemi čtyřmi evangelisty je, že Ježíš od samého počátku své evangelizační činnosti (srov. Mk 1,14-15) povolal některé, aby ho následovali (srov. Mk 1,16-20; Mt 4,18-19; Lk 5,10-11; Jan 1,35-39). Tito jeho první učedníci se tak stali společníky „po celý čas, kdy Pán byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat“ (Sk 1,21-22).

Povolání těchto prvních učedníků je podle Janova evangelia plodem osobního setkání, které přitahuje a okouzluje. Natolik proměňuje jejich mysl a především srdce, že v Ježíši poznávají Toho, v němž se naplňují nejhlubší očekávání a proroctví dlouho očekávaného Mesiáše. Tato zkušenost je natolik svazuje s Ježíšovou osobou, že ho s nadšením následují, předávají druhým svou zkušenost a zvou je, aby se přidali a osobně se s Ježíšem setkali. Lukášovo evangelium mluví i o skupině žen, které doprovázejí Pána a starají se o něj (srov. Lk 8,1-3). To znamená, že Ježíš měl mezi svými učedníky ženy, z nichž některé se pak staly svědky jeho smrti a vzkříšení (srov. Lk 23,55-24,11.22).

Proto vás, milí bratři a sestry, zvu, abyste byli pro mladé skutečnými duchovními vůdci jako Jan Křtitel, který ukazuje svým učedníkům na Ježíše a říká: „Hle, beránek Boží!“ (Jan 1,36). Oni jdou za ním tak dlouho, až si Ježíš všimne, že ho někdo sleduje a obrátí se na ně s otázkou: „Co chcete?“, a oni, zcela zaujati touhou lépe poznat, kdo je tento Ježíš, se ho ptají: „Rabi, kde bydlíš?“ (Jan 1,38). A on je, jako první učedníky zve, aby udělali zkušenost s ním být: „Pojďte a uvidíte.“ Určitě zakusili něco nesmírně krásného, protože „šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho“ (Jan 1,39).

Zde máme první charakteristiku křesťanského povolání: setkání, osobní přátelský vztah, který naplňuje srdce a proměňuje život. Toto proměňující setkání je víra, která – když je vedená láskou – způsobuje, že se věřící i křesťanská společenství stávají šiřiteli Radostné zvěsti Ježíšova evangelia. Tak to vyjadřuje Pavel v listě soluňskému společenství: Když jste přijali Slovo, stali jste se příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji; skrze vás se Boží slovo rozeznělo všude (srov. 1 Sol 1,7-8). Jsme tedy vyzváni v sobě tuto dynamiku povolání obnovit: předávat a sdílet nadšení a zaujetí, s nímž své povolání prožíváme, aby se sám náš život stal nabídkou povolání pro druhé. Právě tak, jak to dělal Don Bosco, který neorganizoval kampaně za povolání, ale dokázal na Valdoku vytvořit mikroklima, kde rostla a dozrávala povolání. Vytvářel ryzí kulturu povolání. V ní se život chápe a prožívá jako dar, jako povolání a poslání, které má různé možnosti vyjádření.

Jsme pozváni vrátit se k Donu Boskovi, abychom stále lépe chápali a mohli věrněji přijmout nadšené nasazení, které hořelo v jeho srdci a vedlo ho hledat slávu Boží a spásu duší. Napodobujme ho tedy v jeho neúnavné činorodosti, s níž podněcoval povolání pro službu církvi. Tato činnost je nejcennějším ovocem jeho výchovného a evangelizačního působení, jeho lidské a křesťanské formace mladých. Jeho zkušenost, kritéria i postoje mohou být světlem a orientací pro naše nasazení v oblasti pastorace povolání.

„Don Bosko, třebaže se s neúnavnou velkorysostí přičiňoval o podporu různých forem povolání v církvi, některé mladé povolával k tomu, aby zůstali stále s ním. Nabízet zasvěcené salesiánské povolání mladým je i pro nás součástí vděčnosti Bohu za obdržený dar. Nutí nás k tomu touha sdílet radost z následování Pána Ježíše. Zůstáváme přitom s Donem Boskem, abychom dali naději tolika mladým lidem na celém světě.“²

Nezapomeňme, že Don Bosko žil v prostředí, které nebylo příliš příznivé pro růst duchovních povolání a v určitém ohledu jim bylo dokonce nepřátelské. Nový ústavní pořádek Sardského království přinesl svobodu tisku, svědomí a náboženství a potenciální odklon od konfesního charakteru státu a způsobil rostoucí nesouhlas s církví. Svoboda náboženství a aktivní protestantská propaganda, která ukazovala negativní obraz církve, papeže, biskupů i kněží, mátly prostý lid. Mezi lidem a především mezi mládeží se vytvořila nacionalistická atmosféra prostoupená liberálními a antiklerikálními myšlenkami.

Sám Don Bosko, když na tu dobu vzpomínal, napsal: „celkové poblouznění bylo namířeno nejprve proti řeholním řádům a duchovním kongregacím, a pak proti duchovenstvu obecně i proti veškeré církevní autoritě. Důsledkem této zuřivosti a pohrdání náboženstvím bylo, že se mládež vzdálila od mravnosti, zbožnosti a tím pádem i od povolání k duchovnímu stavu. Proto nebyla žádná řeholní povolání a téměř žádná do duchovního stavu. Jak bylo lidsky možné pěstovat ducha povolání v době, kdy řeholní instituty byly postupně rozprášeny, kněží hanobeni, mnozí uvězněni a další posláni do domácího vězení?“³

Podívejte se ale, milí bratři a sestry, jak reaguje Don Bosko. Neztrácí čas nářky, ale hned se stará, aby shromáždil a rozvíjel povolání a uspořádal formaci mladých kleriků, kteří zůstali bez semináře. Stará se o chlapce s dobrými sklony a uvádí je na dráhu duchovního povolání. Don Bosko velmi často do Oratoře, spolu s mladými dělníky a sirotky, přijímá i dobré chlapce, kteří jeví známky kněžského a řeholního povolání. Pečlivě a přednostně se věnuje jejich formaci: jedná se o aktivní a praktickou formaci s osobním doprovázením v prostředí se silným duchovním a apoštolátním nábojem. Od šedesátých let se sekce „studentů“ valdocké Oratoře považuje za určitý druh semináře. Sám Don Bosko v Pamětech Oratoře píše, „že dům oratoře se téměř na dvacet let stal diecézním seminářem“.⁴ Podle toho, co píše Don Braido, v letech 1861 až 1872 do turínského semináře vstoupilo 281 mladých pocházejících z Oratoře.⁵