Není pochyb o tom, že to, co vysvětluje schopnost salesiánské výchovy přetrvat v čase, inkulturovat se do nejrůznějších prostředí a odpovídat na stále nové potřeby a očekávání mladých, je jedinečná svatost Dona Boska.

Šťastná kombinace osobních darů a okolností přivedla Dona Boska k tomu, že se stal „otcem, učitelem a přítelem mládeže“, jak to v roce 1988 prohlásil Jan Pavel II.: jeho vrozený talent pro přiblížení se mládeži a získání jejich důvěry, kněžská služba, která mu umožnila hluboké poznání lidského srdce a dala mu zakusit účinnost milosti v růstu chlapců, praktický smysl, který mu dal schopnost uskutečňovat intuice jednoduchým způsobem, dlouhý pobyt mezi mladými, to vše mu umožnilo přivést počáteční inspiraci k plnému rozvinutí.

U kořene všeho je povolání. Pro Dona Boska byla služba mládeži velkodušnou odpovědí na Pánovo povolání. Originálním rysem jeho postavy je spojení mezi svatostí a výchovou ve všem, co se týká nasazení, askeze a projevů lásky. Je svatý vychovatel a světec vychovatel.

Z tohoto spojení vzniká „systém“, tj. soubor intuicí a praktických realizací, který můžeme vyložit v pojednání, vyprávět ve filmu, opěvovat ve výpravné básni či představit v muzikálu. Jedná se o dobrodružství, do něhož se s nadšením zapojili spolupracovníci a které umožnilo mladým lidem snít.

Když tento systém převzali jeho žáci, pro které je výchova také povoláním, převedli ho do nejrozmanitějších kulturních kontextů a vyjádřili ho různými výchovnými nabídkami, v souladu se situacemi mladých, kterým je určen.

Podíváme-li se znovu na osobní příběh Dona Boska nebo na dějiny některého jeho díla, automaticky vyvstanou určité otázky: A dnes? Nakolik jsou jeho intuice platné i nyní? Do jaké míry jeho praktická řešení mohou pomoci vyřešit potíže, které jsou pro nás téměř nepřekonatelné: mezigenerační dialog, možnost předávat hodnoty, předávání určitého pohledu na svět atd.?

Nebudu se zastavovat u vypočítávání rozdílů, které existují mezi dobou Dona Boska a naší. Nacházejí se – a nejsou rozhodně malé – ve všech oblastech: v situaci mladých, v rodině, ve zvycích, v pojetí výchovy, ve společenském životě i v samotném náboženském životě. Je-li samo o sobě těžké pochopit zkušenost minulosti, když ji chceme věrně rekonstruovat, o to náročnější je ji znovu prožít a převést do praxe v zcela odlišné situaci.

A přece jsme přesvědčeni, že to, co se přihodilo v životě Dona Boska, je chvílí milosti plné možností; že obsahuje náměty, které rodiče a vychovatelé mohou tlumočit do přítomnosti; že zahrnuje prvky schopné se rozvíjet, jakoby výhonky, které čekají na rozpuk.⁵

Jedno z poselství, kterému je třeba porozumět, se nepochybně týká prevence, její naléhavosti, výhod, důležitosti a tedy zainteresovaných osob či institucí. Stále jasnější a znepokojivější fakta ukazují, že se dnes prevence stává aktuální, ale přijmout ji jako princip a účinně ji uskutečňovat není v současné situaci našich společností samozřejmé. Bohužel toto není převládající kultura. Naopak!

A přece prevence stojí míň a je víc než pouhé potlačovaní deviace či následná náprava. Umožňuje totiž většině mladých lidí se vyhnout negativním zkušenostem, které dávají v sázku tělesné zdraví, psychologické zrání, rozvoj možností, věčné štěstí. Umožňuje jim také uvolnit nejlepší energie, co nejlépe využít základní procesy výchovy, vrátit se po prvních krocích případného poklesnutí. To byl závěr dona Boska po zkušenosti s chlapci z vězení a kontaktu s mladými nádeníky v Turíně.

Prevence se pro něj místo téměř policejní činosti zaměřené na udržování společenského pořádku stala vlastním a základním rysem výchovy. Ta byla preventivní jak včasností, tak i obsahem a způsoby. Musela předcházet vzniku negativních situací a zvyků ať už materiálních či duchovních; musela zároveň rozmnožit iniciativy, které zaměřují ještě zdravé síly jedince na lákavé a hodnotné projekty. Byl přesvědčen, že srdce mladých, každého mladého člověka, je dobré, že dokonce i v nejhorších chlapcích jsou semínka dobra a že je úkolem moudrého vychovatele je objevit a rozvinout. Bylo tedy potřeba vytvořit celkově pozitivní situaci, co se týká rodinného prostředí, kamarádů, nabídek, znalostí, která by povzbuzovala sebeuvědomění, rozšířila poznání reálného světa a dala smysl životu a zálibu v dobrém.

Stačí si vzpomenout na příběh Michala Magoneho, „generála rekreace“, na stanici v Carmagnole, kterému Don Bosco nejdříve nabídne své přátelství, pak výchovné mikroklima valdocké oratoře, poté své kompetentní vedení („Milý Magone, potřeboval bych, abys mi udělal jednu laskavost... abys mě nechal na chvíli pánem svého srdce“) a nakonec mu dává najít v Bohu smysl života a pramen skutečného štěstí („Ó, jak jsem šťastný!“) a stát se vzorem pro mladé včerejška i dneška.

Jedním z problémů naší dnešní společnosti je nedostatečnost výchovné služby. Nedostane se ke všem, mnoho se jich cestou ztratí, nedotkne se jedince v jeho situaci. Trpí tím ti, kteří jsou od začátku v nevýhodě nebo nedokáží udržet krok. Ke zvládnutí tohoto fenoménu prostřednictvím mnohostranného preventivního působení a k tomu, aby se výchova stala přiměřenou, je potřeba jednomyslné a souhlasné zodpovědnosti rodin, politických organizací, sociálních sil, institucí pověřených výchovou, církevních společenství a individuálního úsilí.

Výchova, především výchova znevýhodněné mládeže, je více než problémem zaměstnání a odborné kvalifikace, záležitostí povolání. Don Bosco byl charizmatik a průkopník. Předstihl zákonodárství i praxi. Vytvořil všechno to, co je spojené s jeho jménem, veden výrazným sociálním citem, svou nezávislou iniciativou, která byla plodem povolání. A dnes je nejspíš potřeba to samé: využít síly, které jsou k dispozici, podporovat vychovatelská povolání a podporovat projekty služby.

Preventivní účinek výchovy spočívá v její kvalitě. Složitost společnosti, různorodost pohledů a poselství, která se nabízejí, oddělenost různých prostředí, v nichž život probíhá, přinesli rizika i pro výchovu. Jedním z nich je rozdrobenost obsahů, které se nabízejí, a způsobu, jímž se přijímají. Žijeme na pilulkách, i těch duševních. Vzorem pro poselství je reklamní slogan.

Dalším rizikem je volba mezi nabídkami podle toho, čemu osobně dáváme přednost: jedná se o subjektivismus. Volitelnost se dostala ze sféry trhu do života. Všichni znají obtížně smiřitelné protiklady: osobní prospěch a solidarita, láska a sexualita, časný pohled na věci a citlivost pro Boha, přemíra informací a potíže s jejich hodnocením, práva a povinnosti, svoboda a svědomí.

Kritériem Dona Boska bylo rozvíjet to, co si mladý člověk nese uvnitř sebe jako vnitřní sílu nebo pozitivní touhu. A dělal to i tím, že mladého člověka přiváděl do kontaktu s kulturním dědictvím tvořeným vizemi, zvyky, přesvědčením. Nabízel mu příležitost k hluboké zkušenosti víry tím, že ji zapojí do společenské reality, do níž patří, a to prostřednictvím práce, spoluodpovědnosti za obecné blaho, nasazením pro pokojné soužití. Vyjádřil to v jednoduchých heslech, která mladí mohli pochopit a přijmout: „dobří křesťané a čestní občané“, „zdraví, moudrost, svatost“, „rozum a víra“.

Co jedinec získal prostřednictvím výchovy, bylo nasměrováno tak, aby to bylo ve společnosti solidárně a kriticky využito; žít v čestné prosperitě v tomto světě bylo spojeno s duchovním, transcendentním a křesťanským rozměrem; vzdělání a odborná příprava byly spojeny s křesťanským pohledem na svět, s formováním svědomí, s otevřeností pro lidské vztahy.

Aby neupadl do utopického maximalismu, Don Bosco začínal od toho, co bylo možné v konkrétní situaci mladého člověka i vychovatele. V jeho oratoři si mladí hráli, byli přijímáni, navazovali vztahy, dostávali náboženské vzdělání, učili se číst a psát, učili se pracovat, osvojovali si pravidla společenského chování; zamýšlelo se zde nad právem řemeslné práce a hledalo se její zlepšení.

Dnes může existovat vzdělání, které nebere v úvahu problémy života. Na to si opakovaně mladí lidé stěžují. Může být odborná příprava, která na sebe nebere etický nebo kulturní rozměr. Může být výchova uzavřená do bezprostřednosti, která nezaujímá stanovisko k existenčním otázkám.

Od té chvíle, co se život a společnost stali komplikovanými a spletitými, hrozí nebezpečí, že se jednorozměrný jedinec bez mapy a buzoly úplně ztratí nebo se stane závislým. Formace intelektu, svědomí a srdce je více než jindy nutná.

„Bolavé místo“ dnešní výchovy je komunikace: mezigenerační kvůli rychlosti změn, mezi osobami kvůli uvolnění vztahů, mezi institucemi a jejich klienty, kvůli různému vnímání příslušných cílů. Říká se, že komunikace je zmatená, rušená, vystavená nejednoznačnosti v důsledku přehnaného hluku, množství poselství, nedostatku shody mezi komunikátorem a příjemcem. Vyplývají z toho nepochopení, mlčení, omezené a selektivní naslouchání, které probíhá jako „přepínání televizních programů“, dohody o neútočení pro větší klid. A tak je těžké radit postoje, doporučovat chování, předávat hodnoty.

I řeč srdce se od dob Dona Boska nemálo změnila. A přesto od něj přicházejí pokyny, které jsou pro svou jednoduchost vítěznou strategií. Pokud najdeme způsob, jak je uvést ve skutek. Jedním z nich je: „milujte chlapce“. „Získáme více,“ čteme v tak zvaném „Dopise o trestech“, „láskyplným pohledem, povzbudivým slovem než mnoha výtkami.“ (MB XVI, 444)⁶

Milovat znamená přijímat je takoví, jací jsou, trávit s nimi čas, projevovat chuť a potěšení sdílet jejich záliby a témata, dávat najevo důvěru v jejich schopnosti a tolerovat to, co je přechodné a příležitostné, tiše odpouštět to, co je neúmyslné, projev spontánnosti a nezralosti. Don Bosco to chápal následovně: „Všichni mladí mají své nebezpečné dny, i vy je máte. Běda, když se nebudeme snažit jim pomoci je přejít rychle a bez výčitek.“ (MB XVI, 445)⁷

Existuje jedno, dnes ne příliš používané slovo, které salesiáni žárlivě uchovávají, protože shrnuje to, co si Don Bosco osvojil a radil ohledně výchovného vztahu: laskavost. Jejím zdrojem je láska, jak ji předkládá evangelium. Proto vychovatel rozezná Boží plán v životě každého mladého člověka, pomáhá mu si ho uvědomit, uskutečňovat ho se stejnou osvobozující a velkodušnou láskou, s níž ho Bůh formuloval. Lakavost je vnímaná a projevená láska.

Laskavost vyvolává náklonnost, která se projevuje způsobem přiměřeným konkrétnímu mladému člověku, především tomu nejchudšímu. Je to přístup plný důvěry, první krok a první slovo, úcta projevovaná srozumitelnými gesty, která povzbuzují k důvěře, vlévají vnitřní jistotu, podněcují a podporují chuť angažovat se a úsilí překonávat překážky.

Zraje tak, i když ne bez problémů, vztah, na který je vhodné zaměřit pozornost, když jde o to převést intuice Dona Boska do naší situace. Je to vztah vyznačující se přátelstvím, které přerůstá do otcovství.

Přátelství roste projevy srdečnosti a živí se jimi. Z přátelství vyrůstá důvěra. A důvěra je ve výchově vším, protože jen ve chvíli, kdy nám mladý člověk otevře bránu svého srdce a svěří nám svá tajemství, je možné působit. Přátelství má u nás jeden velmi konkrétní projev: asistenci.

Není možné pochopit důležitost salesiánské asistence z významu, který tomuto slovu dává slovník nebo současná řeč. Jedná se o termín vytvořený v rámci určité zkušenosti a naplněný původním významem a původním používáním. Předpokládá touhu být s mladými: „Zde s vámi je mi dobře.“ Jedná se o fyzickou přítomnost tam, kde se mladí zdržují, sdílejí zážitky či plánují. A zároveň je to mravní síla schopná chápat, probouzet, povzbuzovat. Je to také nasměrování a rada podle potřeb jednotlivců.

Asistence dosahuje úrovně výchovného otcovství, které je něčím více než přátelstvím. Je to srdečná zodpovědnost mající autoritu, která nabízí vedení a životodárné učení a vyžaduje disciplinu a nasazení. Výchovné otcovství je láska a přirozená autorita.

Projevuje se především „uměním promlouvat do srdce“ osobním způsobem, protože se tak dotkneme toho, co zaměstnává mysl mladých, odhalujeme jim význam událostí jejich života a dáváme jim pochopit hodnotu jednání a citů, dotýkáme se tak hloubky jejich svědomí.

Nemluvit mnoho, ale přímo; ne vzrušeně, ale jasně. V pedagogice Dona Boska existují dva příklady tohoto způsobu mluvení: „Slůvko na dobrou noc“ – slova adresovaná všem, která na konci dne dávala smysl tomu, co prožili. „Slůvko do ouška“ – osobní slovo, které zaznívalo v neformálních chvílích rekreace. Jsou to dva emočně nabité okamžiky, které se vždy týkají konkrétních a bezprostředních událostí a předávají každodenní moudrost jak se k nim stavět; zrátka pomáhají žít a učí umění žít.

Přátelství, asistence a otcovství vytvářejí rodinné ovzduší, v němž se hodnoty stávají pochopitelnými a požadavky přijatelnými. Tak se vymezuje hranice mezi autoritářstvím, jehož rizikem je, že nebude mít vliv, i když formálně dosáhne výsledků, a absencí návrhů, kdy nenabídneme vůbec nic; mezi vtíravostí, která nenechává prostor svobodnému vyjádření, a „útěkem“ z výchovy, kdy ani není snaha hodnoty předávat; mezi kamarádstvím a zodpovědností dospělého člověka.

Otcovství Dona Boska se projevovalo v době, pro niž byla typickým příkladem patriarchální rodina. V ní přítomné role sloužily jako výchozí bod pro jakýkoli typ autority: občanskou, podnikatelskou, výchovnou. Tehdy bylo všechno „rodinné“: výchova, podnik, ekonomie. Bylo mimo diskusi, že vychovatel musí na sebe vzít „podobu otce“.

Pro nás má otcovství nenahraditelný význam: je to láska, která dává život a nese zodpovědnost za jeho rozvoj, ze srdce si přeje dobro, mluví vhodně, čeká na zrání, připouští nezávislost, s radostí přijímá návrat.

Prevence, návrh, vztah se spojují v „mladistvých“ prostředích. Mladí potřebují vyjádřit svou vitalitu, to, co uvnitř cítí, přijímají a zpracovávají. Mladí musejí vyzkoušet sami sebe v zodpovědnosti, v realizaci hodnot, které hlásají, v solidaritě, v samosprávě.

Pro salesiánského vychovatele „výchovným místem“ pro poznání mladého člověka není v první řadě psychologický test, ale hřiště, kde se projevuje spontánně. Výchovné setkání není především to formální, ale ono spontánní. I když proces růstu mladého člověka nepochybně spočívá v zachovávání norem a v podřízení se vychovateli, mnohem více se však zakládá na schopnosti s radostí se účastnit iniciativ a života ve skupině, v užším i širším společenství mládeže, kde vychovatelé mají nelehký úkol motivovat, pobízet a povzbuzovat, otevírat prostory, podporovat tvořivost.

Díla, která i dnes vycházejí z Dona Boska, mají typické rysy, které dal svým prostředím. Snaží se odpovídat na potřeby mladých konkrétním a potenciálně celistvým programem: výuka, ubytování, výchova k práci, volný čas. Zahrnují i dospělé, zvláště když jsou z lidových vrstev nebo mají zájem pomáhat mladým. Jsou „otevřená“, a ne určená jen některým. Pracují v síti, ve spojení s institucemi, s místem, s lidmi a s úřady.

Dnes se pociťuje naléhavá nutnost „prostor“ pro mladé: malých, středních a velkých. Za příklad ať slouží diskotéky a skupiny. V záloze číhá zlo samoty, která je u zrodu mnoha deviací. Výchovná analýza uhodila hřebík na hlavičku, když rozlišila, aniž by se snažila absolutizovat, mezi institucionálními místy, jejichž organizace odpovídá přesně stanoveným cílům, a živými místy, otevřenými pro spontánní vyjádření, hledání smyslu, projekty, tvořivost: mezi místy, kam se musí docházet, a místy vlastního výběru; mezi vnucenými místy a místy života. Prostor, jak ho pojal Don Bosco, je sloučením obou: v každodenním běhu se překoná dichotomie, jimiž je výchova zmítána.

Když Don Bosco vidí situaci mladých, rozhoduje se pro výchovu. Jedná se o typ výchovy, která předchází zlu důvěrou v dobro přítomné v srdci každého mladého člověka, která vytrvale a trpělivě rozvíjí jeho schopnosti, která utváří osobní identitu každého z nich. Formuje solidární osobnosti, iniciativní a zodpovědné občany, osoby otevřené hodnotám života a víry, muže a ženy schopné žít smysluplně, radostně, zodpovědně a kompetentně. Je to výchova, která se stává skutečnou duchovní zkušeností, čerpá z „lásky Boha, jenž svou prozřetelností každého člověka předchází, svou přítomností provází a zachraňuje tím, že dává život“ (Stanovy SDB 20). Převést do dneška tuto volbu Dona Boska předpokládá, že budeme upřednostňovat některé důležité strategie.

Jsme dědici a nositeli výchovného charismatu, které směřuje k prosazování kultury života a ke změně struktur. Proto máme povinnost zasazovat se o lidská práva. Historie salesiánské rodiny a její velmi rychlé rozšíření i do míst, které jsou kulturně a nábožensky vzdálená tomu, v němž se zrodila, dosvědčují, jak je preventivní systém Dona Boska zaručenou přístupovou branou k výchově mládeže v jakékoli situaci a základnou pro dialog o nové kultuře práv a solidarity. Vezmeme-li v úvahu důstojnost každého člověka a rovnost jeho práv, můžeme chápat důvody, které vedou církev věnovat se přednostně chudým.

Z tohoto pohledu je potřeba vykládat a aktualizovat ponaučení Dona Boska prvním misionářům: „Starejte se především o nemocné, o děti, o staré a o chudé a zajistíte si Boží požehnání a sympatii lidí.“⁹ Jako salesiáni [víme], že výchova k lidským právům, zvláště právům mladistvých, je v nejrůznějších kulturách privilegovanou cestou prevence, cestou integrálního lidského rozvoje a budování lepšího, spravedlivějšího a zdravějšího světa. Budeme-li používat jazyk lidských práv, umožní nám to dialog a začlenění naší pedagogiky do rozličných kultur světa.

Tentokrát nekončím pohádkou, ale rodinným vyprávěním, dokonce „snem“, který je na počátku toho, co jsme a co konáme. „Snem“, který je pamětí a proroctvím, připomenutím minulosti a plánem do budoucnosti.

»Bylo mi už devět let a maminka by mě byla ráda poslala do školy, ale měla strach z velké vzdálenosti, protože do Castelnuova to bylo pět kilometrů. Chtěla mě dát do ústavu, avšak šestnáctiletý Antonín nesouhlasil. Vyřešilo se to dohodou: V zimě jsem chodil do školy do blízké vesničky Capriglio. Tam jsem se naučil číst a psát. Mým učitelem byl zbožný kněz don Giuseppe Dallacqua. Byl ke mně velice laskavý. Mé vzdělání, a ještě více mou křesťanskou výchovu si vzal k srdci. Abych uklidnil bratra, chodil jsem v létě pracovat na pole.

Sen

V té době jsem měl sen, který se mi vryl na celý život do paměti. Zdálo se mi, že jsem nedaleko domu, na velice prostorném dvoře. Bavilo se tam mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli, mnozí kleli. Jakmile jsem uslyšel jejich rouhání, vrhl jsem se na ně. Chtěl jsem je umlčet pěstmi i slovy. V tom se objevil vznešený muž v krásném oblečení. Byl celý zahalen do bílého pláště. Tvář mu tak zářila, že se do ní nedalo ani podívat. Oslovil mě jménem a přikázal mi, ať se postavím do čela chlapců. Dodal: – Musíš si z nich učinit přátele dobrotou a láskou, ne bitím. Dej se s nimi do řeči a vysvětli jim, že hřích je něco špatného, zatímco přátelství s Pánem je vzácné dobro.

Zmatený a vystrašený jsem odpověděl, že jsem jen chudý a nevzdělaný chlapec a že nedovedu hovořit k takovým uličníkům o náboženství. V tom okamžiku se chlapci přestali rvát, vykřikovat a klít, a všichni obstoupili toho, který mluvil.

Ani jsem nevěděl, co říkám, když jsem se zeptal: – A kdo jste, že mi přikazujete nemožné věci? – Právě proto, že ti připadají nemožné, řekl, musíš je učinit možnými tak, že poslechneš a budeš se učit. – A kde bych se měl učit? – Dám ti učitelku. Pod jejím vedením se člověk stává moudrým, bez ní se však i moudrý stává ubohým hlupákem.

– A kdo vlastně jste?

– Jsem synem té, kterou tě tvá matka naučila zdravit třikrát denně.

– Maminka mi vždycky říká, abych se bez jejího dovolení nebavil s lidmi, které neznám. Řekněte tedy, jak se jmenujete!

– Zeptej se na mé jméno mé matky.

V tom okamžiku jsem vedle něj spatřil vznešenou paní, oděnou pláštěm zářícím do všech stran, jako by byl celý posetý třpytivými hvězdami. Když viděla můj stále větší zmatek, pokynula mi, ať se přiblížím, laskavě mě vzala za ruku a řekla: – Podívej! Když jsem se ohlédl, všichni ti chlapci zmizeli. Namísto nich zde bylo velké množství kůzlat, psů, koček, medvědů a mnoho dalších zvířat. Vznešená paní mi řekla: – Toto je tvé pole, zde musíš pracovat. Staň se pokorným, statečným a silným, a co vidíš, že se nyní stane s těmito zvířaty, musíš udělat pro mé syny.

Znovu jsem se podíval a místo divokých zvířat se objevili krotcí beránci, kteří poskakovali a pobíhali okolo pána a paní a radostně pobekávali na jejich počest.

Tehdy jsem se ve snu rozplakal. Řekl jsem té paní, že těm věcem vůbec nerozumím.

Ona mi položila ruku na hlavu a řekla: – Až přijde čas, všechno pochopíš.

Jen to řekla, vzbudil mě jakýsi ruch a všechno zmizelo.

Zůstal jsem ohromený. Zdálo se mi, že mě bolí ruce otlučené od ran, které jsem rozdal, a že mě tvář pálí od políčků, které jsem dostal.

Hned ráno jsem sen vyprávěl, nejprve bratrům, kteří se začali smát, a potom mamince a babičce. Každý si sen vykládal po svém. „Budeš ovčákem,“ řekl Josef. „Kdo ví, zda nemáš být knězem,“ pověděla maminka. Antonín uštěpačně dodal: „Staneš se vůdcem zbojníků.“ Naposled promluvila babička, která o teologii neměla ani ponětí, ani neuměla číst a psát: „Snům se nemá věřit.“

To jsem si myslel i já. Přesto jsem na sen nemohl zapomenout. Proč? O tom budu vyprávět na následujících stránkách. O těch věcech jsem nikdy nehovořil a mí příbuzní na ně zapomněli. Když jsem však roku 1858 přijel do Říma s tím, že bych chtěl založit salesiány, papež si přál, abych dopodrobna vyprávěl všechno, co by třeba mělo jen přídech nadpřirozeného. Poprvé jsem tedy vyprávěl sen, který jsem měl mezi devátým a desátým rokem. Papež mi doporučil, abych vše přesně a do všech podrobností sepsal. Řekl mi, že to jednou bude pro salesiány povzbuzením.«¹¹

Přeji vám všem, abyste přijali za svůj sen milovaného otce a zakladatele naší salesiánské rodiny Dona Boska. Snažme se, aby se stal skutečností ve prospěch mladých, zvláště těch nejchudších, opuštěných a ohrožených a nepřestávejme mít pro ně nové sny.

Matka Boží, v jejímž jménu začínáme tento rok milosti 2008, ať je pro vás matkou a učitelkou, jako jí byla pro Dona Boska, abychom se v její škole naučili mít srdce vychovatelů.

V Římě 31. prosince 2007

don Pascual Chávez Villanueva

hlavní představený

Obsah