Papež Benedikt XVI. řekl kněžím římské diecéze: „Věřím, že v určitém smyslu je jádro naší pastorace následující: pomáhat k opravdovému rozhodnutí pro život, obnovit, obnovit náš vztah k Bohu jako vztah, který nám dává život a ukazuje nám cestu životem.“⁴

V první řadě se tedy naše úsilí musí zaměřit na snahu rozpoznat některé vážné rozpory v kultuře naší doby, pochopit otázky, které klade životní styl současného člověka, ocenit to, co je v moderním životě pozitivní, abychom to podporovali, a demaskovat „kulturu smrti“, která ohrožuje existenci člověka a jeho světa.

• Hodnota lidského života, která je jak proklamována a bráněna,
  tak i napadána a ohrožována

Moderní člověk má nepochybně mnohem jasnější vědomí důstojnosti lidské osoby a jejích neporušitelných práv. Dnes se rázně stavíme proti trestu smrti, mučení, týrání či jakýmkoli jiným útokům na lidskou důstojnost. Moderní zákonodárství i sociální opatření nejrůznějšími způsoby vyjadřují tento požadavek úcty k člověku a obrany lidského života.

Bylo by však chybou přehlížet neustálé svévolné porušování toho, co se společensky proklamuje a co je kodifikováno v zákonech. Lidský život je likvidován před porodem prostřednictvím abortivních zásahů; a to samé se děje v situacích více či méně terminálních podle zásad špatně pochopeného „milosrdenství“ k nemocnému nebo proklamované „důstojné smrti“ či euthanasie.

Do nebe volající hanebností je existence velkého množství týraných nebo sexuálně zneužívaných dětí, žen donucených k prostituci, vykořisťovaných a zotročených organizovanými skupinami ve službách erotic­ké­ho trhu.

Obzvlášť skličující je podívaná na množství lidí, především mladých, stržených do víru drogy a alkoholismu, nebo těch, kteří se oddávají lehkomyslnému, neuspořádanému a nezodpovědnému způsobu života.

Společnost i svět jsou stále rozvinutější a je zde stále více možností žít důstojným životem. Přesto však roste počet lidí vyloučených, donucených žít na hranici přežití, národů i celých světadílů vykořisťovaných a zapomenutých, jakoby se jednalo o lidi druhé kategorie.

• Kvalita života: problematický cíl

Dlouhou dobu se starost národů soustředila na zajištění základních a nezbytných podmínek pro přežití. Byl to jediný cíl, o který se dalo usilovat, když téměř neexistovaly zdroje, jež by umožňovaly očekávat něco víc. Již několik let se kvalita života stala novým cílem společnosti i jednotlivců.

Tato starost o kvalitu života může mít velmi rozdílné důsledky, podle úmyslu, kterým je vedena: je-li inspirována humánním úsilím o rozvoj příznivějších podmínek pro rozšíření a růst důstojného života pro všechny lidi, nebo stane-li se absolutním nárokem inspirovaným utilitarismem a hédonismem, na jehož základě se měří, hodnotí, a dokonce dochází i k vyloučení ze života těch, kteří nedosahují určité úrovně. Tak se zavádí rozlišování, například mezi nemocnými, kteří jsou léčeni všemi prostředky, a nemocnými s nevalnou kvalitou života (určití invalidé, staří lidé bez rodiny, lidé s chronickým onemocněním atp.), kteří mohou být zanedbáváni a kterým lze eventuálně i odmítnout účinnější léčbu. Existují životy, které jsou považovány za méně důležité nebo méně užitečné, životy, které jsou přebytečné a jsou nakonec považovány za hrozbu pro blahobyt ostatních, a proto jsou odstraňovány.

Hédonistický a konzumní způsob uvažování podporuje rozpad a ničení planetárního ekosystému (různé formy znečišťování, klimatické změny, krize vodních zdrojů, zmenšování druhového bohatství přírody atd.), neudržitelný rozvoj, který vážně ohrožuje budoucnost celého lidstva jen proto, aby se několika málo jedincům umožnila vysoká kvalita života.

• Růst ničivé agresivity

Zároveň s mnoha znameními, která dokazují, jak roste úcta k lidskému životu, ohled na každého tvora a ohleduplnost k životnímu prostředí, bohužel přibývají i projevy stále vážnějšího a ničivějšího násilí. Vzpomeňme na války a obchod se zbraněmi, který je podporuje, jejichž zásluhou neustále roste nesmírný počet nevinných obětí; na kruté boje mezi národy a etnickými skupinami, nutící celé populace opustit vlastní obydlí a hledat útočiště mimo svou vlast; na rostoucí xenofobní násilí proti přistěhovalcům, kteří jsou považováni za nebezpečí a hrozbu, jsou zneužívaní a jsou jim upírána i ta nejzákladnější práva.

Existují i další formy násilí vycházející z postoje zaměřeného proti životu, který vzniká, když jsou frustrovány nejhlubší lidské touhy; tehdy v člověku roste nevraživost, odmítání a nenávist k životu i k druhým; dochází k ničení věcí, k týrání osob, k bezdůvodnému pustošení… Toto násilí často vládne v bandách mladistvých nebo ve skupinách podněcujících pouliční násilné akce atp.

• Kultura zaměřená proti životu

Největší znepokojení vzbuzuje šíření takové formy myšlení, hodnocení a chování, která se jeví jako normální, a někdy se prezentuje dokonce i pod pláštíkem obrany svobody, která však, místo aby bránila a podporovala život, vede spíše k jeho úpadku, vyprázdnění a případně k samotné jeho likvidaci. Jedná se o to, co papež Jan Pavel II. nazval „kulturou smrti“: „Stojíme před daleko větší skutečností, která může být označena jako opravdová a vlastní skutečnost hříchu, vyznačující se spojením s kulturou namířenou proti lidské solidaritě, s jakousi počínající ,kultu­rou smrti‘… Vzniká zde jakési ,spiknutí proti životu‘, které nejenom že narušuje vztahy jednotlivců k jiným lidem, k rodinám a určitým skupinám, ale pokračuje i dále, dostává celosvětový rozměr a rozbíjí i vazby mezi národy a státy.“⁵

Tato situace nás hluboce oslovuje jako vychovatele, kteří chtějí pomáhat mladým lidem objevit a prosazovat absolutní hodnotu každého života, především lidského života. Zde jsou některé z těchto výzev a otázek:

• Nejvyšší základ absolutní hodnoty každého lidského života.

Proč si každý život zaslouží, aby byl vždy a za každých okolností chráněn a respektován? Existují životy, které mají větší cenu než ty ostatní?

Podle čeho se posuzuje kvalita života, která byla skutečně hodná lidské osoby?

• Výzva povznesení života pro všechny, především pro nejslabší a nejbezbrannější.

Je humánní, že právě velká vnímavost současného člověka pro plnější a lepší život se často obrátí ve větší hrozbu pro život těch nejslabších a nejbezbrannějších?

• Výzva evangelizace v této situaci a v této kultuře.

Jak přistupovat k této kultuře, která je nepřátelská k životu, a hlásat v ní „evangelium života“ jako uzdravující a oživující sílu pro všechny?

Jak v našich komunitách, mezi mladými a v salesiánské rodině prosazovat takový životní styl, který předkládal Don Bosco, který by všechny povzbuzoval, aby milovali, oceňovali, bránili a podporovali život jako dar a jako službu?

Tento obraz skutečnosti by nebyl realistický, kdybychom nezdůraznili úsilí, nasazení a podniky, které různé skupiny salesiánské rodiny na celém světě uskutečňují. Pro ilustraci vám chci představit některé z těch, které jsou v naší salesiánské rodině nejběžnější a nejvýznačnější, a zároveň vás i zvu, abyste poznávali, oceňovali a rozvíjeli potenciál, iniciativy a možnosti, které již existují v každé zemi nebo oblasti. Zde je nepochybně neúplný seznam iniciativ, které potvrzují nasazení salesiánské rodiny ve prospěch života:

• Gesta solidarity vyvolaná velkými pohromami, které se přihodily v těchto posledních letech (tsunami, zemětřesení, záplavy, požáry, atentáty, války…), jež jsou důlazem ochoty a vnímavosti mnoha, především prostých lidí, kteří velkoryse reagovali na potřeby druhých a bránili život těch nejchudších, když jim dali naději a budoucnost.

• Každodenní vlídné přijetí ohrožených mladých lidí, dětí ulice, nezaměstnané mládeže atd. tisíci vychovateli, kteří s velkou velkorysostí a salesiánským citem vynakládají své síly, aby jim pomohli překonávat situaci vyřazení ze společnosti a ohrožení a lépe čelit budoucnosti.

• Různé programy na pomoc uprchlíkům a přistěhovalcům, které salesiánská rodina organizuje v různých zemích, a v jejichž rámci se věnuje jejich přijetí a výchově a pomoci při úspěšném začlenění do nové kultury.

• Akce, které probíhají v Africe, například programy Stop au SIDA! a Love matters, jako odpověď na drama AIDS, které sužuje tento zkoušený kontinent, odsuzuje na smrt miliony lidí a zanechává miliony sirotků. Salesiánská rodina uskutečňuje preventivní strategie zaměřené na profesionální informování mladých o tomto tématu a formování jejich vědomí, protože si uvědomuje, že nad touto pandemií se nezvítězí prezervativy, ale účinnou výchovou.

• Tisíce vychovatelů, kteří v různých salesiánských dílech a působištích usilují o výchovu mladých a připravují je, aby se mohli zapojit do světa práce.

• Obrovská humanitární, výchovná a evangelizační činnost probíhající v misiích, která je často jednou z mála možností obrany života a celkového lidského povznesení pro tisíce lidí i pro celé populace.

• Nasazení v misiích, kde se vyvíjí enormní aktivita zaměřená nejen na ochranu existence domorodého obyvatelstva, ale především na jejich rozvoj, na veřejné a společenské uznání jejich práv na vlastní jazyk, kulturu, pohled na svět, společenskou organizaci, politickou reprezentaci.

• Práce mnoha rodin, které se sice s obtížemi, avšak s nesobeckou láskou a velkorysostí každodenně snaží o výchovu a ochranu života.

• Dobrovolnická služba ve svých různých formách: sociální, misijní, povolání.

A mnoho dalších akcí a skutečností, které den za dnem vytvářejí síť, jež pomáhá velkému počtu ohrožených lidí, nebo těch, kteří se nacházejí v nebezpečí, a energicky a velkoryse podporují nasazení vytvářet lidštější, solidárnější a evangelijnější styl života a vytvářet tak „kulturu života“.

Věřím, že s tímto velkým a kvalitním množstvím skupin osob můžeme a musíme čelit velkým výzvám, které před nás dnes staví obrana života. Heslo je podnětem k upevnění vlastního povolání k životu, pozváním sjednotit síly a pokračovat v našich závazcích, abychom mohli tvořivě a dynamicky odpovídat na velké výzvy.

Od prvních stránek První knihy Mojžíšovy až po poslední stránku Zjevení Písmo svaté jasně ukazuje víru a hluboké přesvědčení Božího lidu, že život má původ v Bohu a že je třeba ho prožívat před ním, který se ho zastává a ochraňuje ho. Je to požehnání Boha, který v tomto daru dává zazářit své lásce a své štědrosti. Je to největší z darů, který Bůh může poskytnout.

Proto je potřeba se na prvním místě radovat ze života. První příkaz, který nám Bůh dává, je žít; příkaz, který sice není napsaný na deskách z kamene, nicméně je vytesaný do našeho nejhlubšího nitra. Náš první projev poslušnosti Bohu je milovat život, s vděčným srdcem ho přijmout, starostlivě o něj pečovat, rozvíjet všechny možnosti, které jsou v něm ukryté.

Bible neustále zdůrazňuje přímý vztah mezi životem a Bohem. Život člověka vychází od Boha; je, jak to zmiňoval Jan Pavel II., „darem, jímž Bůh činí stvoření jakýmsi způsobem částí sebe samého“.⁶ Bůh je jediným Pánem života; člověk nemůže životem disponovat. Život a smrt jsou v rukou Božích: „V jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora“ (Jb 12,10). Každý život vychází od Boha a Bůh ho chrání. Netvoří člověka, aby ho nechal zemřít, ale aby žil (srov. Mdr 2,23).

Právě proto je Bůh života „Bohem chudých“, kteří jen tak tak dokáží přežít; je „Bohem spravedlnosti“, který brání ty, kterým hrozí zneužití a nespravelnost ze strany silných a mocných (srov. Kniha Smlouvy, v Ex 21,1-23,9). Jen Bůh věrný životu se může projevit v dějinách jako obránce života chudých, slabých, vdov, cizinců a bezbranných. Znát tohoto Boha znamená konat spravedlnost, která dává život, a bojovat proti nepravedlnosti, která zabíjí. Věřit v něj znamená podporovat solidaritu s těmi, kteří trpí a umírají opuštění. Naslouchat jeho hlasu znamená otevřít uši a srdce jeho neustálému volání: „Cos udělal se svým bratrem?“ (srov. Gn 4,9-10).

Bůh, který se již ve Starém zákoně projevoval jako „přítel života“, se vtělil v Ježíši Kristu. V něm učedníci mohli svýma očima vidět a svýma rukama se dotýkat toho, který je „Slovem života“ (srov. 1 Jan 1,1). Jeho slova a jeho gesta již od této chvíle směřují k podpoře života a zdraví člověka. A skutečně, v první komunitě na Ježíše zůstala tato vzpomínka: „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním.“ (Sk 10,38)

Pro Ježíše je život drahocenným darem, „více než pokrm“ (Mt 6,25). Zachránit život převažuje i nad sobotou (srov. Mk 3,4), protože Bůh „není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých“ (Mk 12,27). Obrana lidského života je ústřední myšlenkou programu Království. Dva aspekty – hlásání Království a starost o život člověka – doplňují obsah jeho mesiášského poslání, tak jak to pokaždé vysvítá z evangelijního vyprávění: „Ježíš chodil po celé Galileji… kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 4,23; 9,35; Lk 6,18). Uzdravování dokonce Mesiáše charakterizuje nejlépe. V něm se bezprostředně projevuje dílo Božího vyslance: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“ (Mt 11,5).

I v Janově evangeliu je život ústřední hodnotou. Ježíš přináší a zaručuje „věčný“ a definitivní život, tj. život, který Bůh předává svým dětem a který dojde uskutečnění mimo tento svět. Proto nám evangelista představuje Krista jako „chléb života“ (Jan 6,35.48), „světlo života“ (Jan 8,12); „cestu, pravdu a život“ (Jan 14,6); „vzkříšení a život“ (Jan 11,25) do té míry, že každý, „kdo věří v něj, i kdyby umřel, bude žít“ (Jan 11,25).

Tento věčný život může věřící člověk zakoušet již nyní: „kdo věří, má život věčný“ (Jan 6,47); kdo slyší jeho slovo, „má život věčný… a přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24); „kdo jí jeho tělo a pije jeho krev, má život věčný a on ho vzkřísí v poslední den“ (Jan 6,54). Ale základní zkušenost, která zaručuje otevřenost a zaměření našeho současného života k této věčné spáse, je vždy láska: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14).

Ježíš nejen oceňuje a brání život, ale i daruje svůj vlastní život jako nejvyšší službu lásky, aby lidstvo neskončilo ve smrti a ve věčné zkáze. „Já dávám svůj život… Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ (Jan 10,17-18) Dává-li Ježíš sám sebe až k smrti, není to jistě proto, že si neváží života, ale proto, že velmi miluje život, chce ho pro všechny, i pro ty nejnešťastnější a nejubožejší, a chce ho definitivní, plný a věčný.

Tento „život ukřižovaný“ z lásky je „pohoršením a bláznovstvím“ podle životních stylů platných v dnešní společnosti. Ale z hlediska křesťanské víry je to nejvyšší měřítko každého života, který chce být plně lidský a ne znetvořený nebo pokažený sobectvím, nedostatkem solidarity, nespravedlností. Tento „ukřižovaný život“ je naopak pro věřící nejvyšším projevem Boží lásky k člověku, jeho úcty k lidskému životu a jeho obrany: je to „evangelium života“.

Toto evangelim vrcholí ve vzkříšení. Bůh, který vzkřísil Ježíše, je Bůh, který klade život tam, kde lidé kladou smrt. Tak káží apoštolové: „Vy jste ho zabili… ale Bůh ho vzkřísil“ (Sk 2,23-24). Kdo věří v tohoto Boha, který křísí, v „Boha živých“, začíná milovat život radikálně novým způsobem a absolutní láskou. Velikonoční víra vede věřícího člověka, aby se postavil na stranu života, kdekoli je poškozován, hanoben nebo ničen. Jeho boj proti smrti nevzniká jen na základě nějakého etického imperativu, ale vyrůstá z víry v tohoto Boha, který křísí z mrtvých, který chce, aby člověk měl na vždy účast na jeho božském životě. Zde má vrchol křesťanská pravda o životě: „Hodnota života je nejenom v samotném počátku, kde je svým původem spojen s Bohem, ale také na jeho konci, a to předurčením ke společenství s Bohem v jeho poznání a lásce. Ve světle této pravdy svatý Irenej rozpoznává a charakterizuje povýšení člověka: ,sláva Boží‘ je jistě ,žijící člověk‘, ,život člověka pak je patření na Boha‘.“⁷

Boží láska k životu nás povzbuzuje ke snaze svědčit, hlásat a milovat hodnotu lidského života. Jan Pavel II. napsal: „Je třeba, aby radostná zvěst o životě vstoupila do srdce každého muže i ženy i do nejhlubšího vědomí celé společnosti.“⁸ Tato zvěst vyžaduje, abychom jasně a rozhodně představovali nedotknutelný charakter života.

Lidský život je křehký, vratký a pomíjivý, je však posvátný a nedotknutelný. Bůh vdechl svůj dech do člověka, stvořil ho „ke svému obrazu a podobě“ (Gn 1,27). Nikdo nemůže nakládat podle vlastního rozmaru ani se svým životem, ani s životem druhých. Tento život obdržený od Boha je podstatou výchozí a nezničitelné důstojnosti každého člověka, první hodnotou, na níž se zakládají a od níž se odvíjejí všechny ostatní hodnoty a práva.

Boží přikázání je jasné a očividné: „Nezabiješ“ (Ex 20,13). I když je formulováno negativně, vyjadřuje základní smysl hodnoty života a nepřestává nás vybízet, abychom ho dnes znovu dosvědčovali.

Před mnohými útoky proti životu, dnes dostává rozhodující význam úkol podporovat výchovu, která by byla citlivější k hodnotě života, k úctě k němu a k jeho obraně; výchova schopná nabídnout celistvý pohled na život a na zdraví a dát člověku etický smysl. Nové generace potřebují potkat rodiče a vychovatele, kteří jsou skutečnými „učiteli života“. Potřebují, aby je někdo učil být vděčnými za život, žít zdravě a umírněně, přijmout zodpovědnost za svůj život, budovat ho, integrovat nezdary, obtíže, odříkání, utrpení, oslavovat život i Boha, který nám ho dává, žít život v lásce a oddanosti.

K uskutečnění tohoto úkolu je nutné připomenout povolání a poslání rodiny. Její výchovná zodpovědnost pramení z její přirozenosti a z jejího specifického poslání; tj. ze skutečnosti, že je společenstvím života a lásky a je určená „střežit lásku, zjevovat ji a sdělovat“.⁹ Rodina hlásá evangelium života především tím, že vychovává děti k úctě k životu a k vděč­nosti za Boží dar.

Jedná se o pečlivou práci na utváření mravního svědomí. Rodina svými slovy a svým svědectvím ve vztazích i v každodenních rozhodnutích může učit, vychovávat a pomáhat žít velké hodnoty svobody, úcty k druhým, přijetí, dialogu, smyslu pro spravedlnost, solidarity, altruismu. Títmo způsobem budou rodiče s důvěrou a odvahou vychovávat děti k základním hodnotám lidského života.

Pro nás členy salesiánské rodiny má láska k životu a nasazení pro něj v Donu Boskovi vzor a učitele.

Již od chlapeckých let Don Bosco projevuje velkou vitalitu; od své matky, maminky Markéty, se učí objevovat krásu přírody a života; umí se radovat z nádhery krajiny, kopců a kvetoucích polí, které obklopují Becchi, s obdivem hledí na hvězdné noci, oblíbí si ptáčka, o kterého něžně pečuje. Ve všech těchto věcech ho matka učí objevovat dílo Boha stvořitele, který se stará o své děti, jeho moudrost a jeho nekonečnou moc a především jeho lásku. Tak se Jan otevírá pozitivnímu a prozřetelnostnímu pohledu na život, umí se těšit z prostých chvil vesnického života, aniž by ztrácel odvahu se postavit obtížím, s nimiž se již od svého mládí setkává ve vlastním domě. S tímto duchem se snaží předávat radost svým kamarádům, které o svátečních dnech baví velkým množstvím různých her. Je však vždy veden výchovným záměrem: učinit je lepšími a pomáhat jim plnit povinnosti dobrého křesťana. Ještě jako mladý student v Chieri zakládá se svými kamarády „Veselou společnost“, jejímž prvním pravidlem bylo právě být stále veselí a snažit se nikdy neurazit Pána.

Když jako kněz procházel ulicemi Turína a navštěvoval věznice, Don Bosco pochopil, že mladí hledají štěstí, chtějí se radovat ze života, cítit se přijatí a uznávaní. A jestli někdy svou touhu realizují na špatných cestách, které je přivedou až do vězení, není to proto, že jsou špatní, ale proto, že nenacházejí osoby, které v ně věří a pomáhají jim pozitivně rozvíjet jejich energie a kvality. Proto Don Bosco nasazuje svůj život v jejich prospěch a vytváří s nimi pozitivní životní prostředí, v němž mohou zakusit radost ze života, s širokými možnostmi si hrát a bavit se, formovat se a najít si práci, cítit se milovanými, přijatými a oceňovanými v ovzduší rodiny. Hra, hudba, divadlo, výlety a procházky jsou pro Dona Boska důležitými nástroji výchovy a cestou, jak získat jejich srdce. Pomáhá tak těmto mladým lidem rozvíjet jejich nejlepší kvality, cítit se schopnými konat dobro a stát se užitečnými pro druhé i pro společnost. A tímto způsobem je Don Bosco přivádí k poznání Ježíše Krista a k přátelství s ním.

Můžeme říci, že Don Bosco žije se svými mladými na Valdoku skutečnou pedagogiku života, radosti a oslav. Dokonce je zve, aby se sami snažili podporovat toto prostředí mezi ostatními. Píše v životopise Františka Besucca: „Chceš-li se stát dobrým, dělej jen tři věci a všechno půjde dobře (…) Je to: Veselost, Studium, Zbožnost. Když budeš plnit tento velký program, budeš moci žít šťastně a udělat mnoho dobra pro svou duši.“ Radost je základní charakteristikou rodinného prostředí a projevem laskavosti, logickým výsledkem systému založeného na rozumu a na vnitřní a spontánní zbožnosti, jejíž jediný pramen spočívá v pokoji s Bohem, v životě milosti.¹⁰ Proto je radost pro Dona Boska nejen prostředkem k tomu, aby náročnost výchovy byla přijatelná, ale i formou života, který bere ohled na situaci, v níž se chlapec nachází, a na jeho touhu žít. Don Bosco tomu rozumí a chce, aby se plně realizoval, chápe, že nejhlubší potřebou mladého člověka je radost ze života, svoboda, hra, přátelství. Především však Don Bosco jako kněz hluboce věří, že křesťanství není náboženství zákazů, ale naopak náboženství života, štěstí, lásky. Proto prostřednictvím pedagogiky oslav a radosti otevírá mladé Ježíši Kristu, přivádí je k osobnímu přátelskému vztahu s ním. Oproti obrazu křesťanského života – který tito mladí dostávají od společnosti své doby – jako života smutného a plného odříkání a zákazů, života nepříliš vhodného pro mládež, jim Don Bosco nabízí způsob šťastného a radostného křesťanského života.

Don Bosco posvětil práci a radost. Byl světcem křesťanské bodrosti, aktivního a radostného křesťanského života… V tom spočívá jeho opravdová originalita. „V geniálním rozletu jeho lásky plné lidského pochope­ní, přesvědčený o přirozených a oprávněných potřebách mládeže a zdravého života, Don Bosco posvětil společně s prací i radost, radost ze života, z činnosti, z modlitby.“¹¹

Don Bosco sám žije a umí předávat všem svým synům, spolupracovníkům a přátelům pozitivní a integrální pohled na život. Věří v dobrotu a důstojnost každého člověka, především každého mladého člověka, zvláštním způsobem pak toho nejchudšího a ohroženého. Napsal: „Vychovatel se musí přesvědčit, že všichni, nebo téměř všichni, tito drazí mladí jsou přirozeně inteligentní, aby poznali dobro, kterého se jim dostává, a mají vnímavé srdce, snadno otevřené vděčnosti.“¹² Proto věří ve schopnost každého mladého člověka vrátit se k poctivému životu, v účin­nost výchovné práce, když se jí vychovatel věnuje velkoryse a řídí se metodou rozumu a laskavosti.

Bylo potřeba pomoci opuštěným a deviantním chlapcům najít nejzákladnější smysl života. To vyžadovalo stimulovat v nich touhu žít, aby si prací a vlastním potem vydělávali prostředky k zajištění důstojného života sobě i svým rodinným příslušníkům. Pro ty, kteří trpěli nedostatkem lásky, si Don Bosco předsevzal vytvořit prostředí a hustou síť rodinných a přátelských vztahů, schopných znovu složit citový život, který má na praktické i emoční rovině hluboké důsledky.

Kromě toho byl Don Bosco přesvědčený, že křesťanská víra a přátelství s Ježíšem Kristem představují nejsilnější a nejúčinnější sílu, která posiluje výchovné úsilí a vede k radostnému a šťastnému životu zde na zemi a je zárukou nekonečného štěstí ve věčném životě. Proto kladl – a jasně to rozhlašoval – za nejvyšší výchovný cíl svatost; ne jako cíl pro několik vyvolených, ale jako ideál předkládaný všem, jak to řekl ve slůvku na dobrou noc, které přimělo Dominika Savia začít usilovat o svatost: „Je Boží vůle, abychom se všichni stali svatými. Je velmi jednoduché to dokázat. A v nebi je připravena velká odměna pro toho, kdo se stane svatým.“¹³

Je u něho, kněze a vychovatele, vytrvalá vůle oceňovat a rozvíjet to, co je v životě a v srdci každého člověka pozitivní; podporovat křesťanský život schopný vychutnávat a oceňovat to, co lidského, pozitivního a vznešeného existuje v každodenním životě a v srdcích lidí, i těch nejnešťastnějších, a zároveň se snažit otevřít výchovu a kulturu Ježíši Kristu, protože byl přesvědčený, že jen v něm člověk může být plně spasen.¹⁴

Když tedy jako salesiánská rodina následujeme Dona Boska, jsme voláni dosvědčovat a hlásat, že lidský život je posvátný a neporušitelný, a že tedy nejenom nesmí být zničen, ale musí být pozitivně chráněn a bráněn. Hodnota života je nedílnou součástí Ježíšova evangelia. V kultuře a v civilizaci, která radikálně ohrožuje život, salesiánská rodina Dona Boska musí být obzvláště vnímavá k výchovné službě, která se stará a přijímá celý život a život všech;¹⁵ schopná především doprovázet a chránit, kromě rodícího se života, i ohrožovaný život mnoha mladých lidí, kteří jsou zmítáni chudobou, vyloučením ze společnosti, utrpením, prázdnotou ideálů a nedostatkem smyslu života. A především pro život těchto mladých jsme povoláni být „znamením a nositeli Boží lásky“.¹⁶

Církev dostala evangelium života a je poslána ho hlásat a učinit ho skutečností. Toto povolání a poslání vyžaduje velkorysé působení všech jejích členů, i salesiánské rodiny. Společně musíme cítit „povinnost hlásat evangelium života, slavit ho v liturgii a v celém životě a sloužit mu v různých strukturách a formách, které zabezpečují jeho ochranu a rozvoj.“¹⁷

Tváří tvář množství slavnostních prohlášení ve prospěch života, které koexistují s hlubokými postoji namířenými proti životu, naše výchovně pastorační služba musí dosvědčovat a hlásat hodnotu života, snažit se ho hájit a podporovat autentickou kulturu života.

Lidský život neustále obklopují nebezpečí, ohrožuje ho násilí a smrt. Dnes hrozeb namířených proti životu nejen že neubylo, ale získávají znepokojivé rozměry, protože jsou dokonce systematicky a vědecky programovány. Někdy dojde až k tomu, že se násilně způsobená smrt považuje za pokrok a za výdobytek civilizace.

Přetrvávají staré hrozby, plod nenávisti, násilí nebo protichůdných zájmů (vraždy, války, masakry), zostřené netečností a nedostatkem solidarity. Vedle těchto forem existuje násilí uplatňované na milionech lidí, kteří se jen s obtížemi protloukají životem a umírají hlady; hanebný obchod se zbraněmi, který pokračuje i přes mnohá veřejná odsouzení; porušování ekologické rovnováhy, šíření drog, nehody způsobené dopravou, teroristické atentáty způsobující opravdové vyvražďování lidstva. Od svých počátečních stádií až do svého konce je lidský život nepochopitelně napadán samotnými lidmi.

Vzhledem k jejímu současnému zastínění, je více než kdy jindy nutné hájit nedotknutelnou a posvátnou hodnotu každého lidského života. Proto musíme mezi námi a u mladých podporovat pozitivní postoj k životu. To předpokládá:

• Považovat život za dar

Život se často považuje spíše než za Boží dar za výtvor schopností a moci člověka. Tato čistě produktivní mentalita snadno vede k sotva zřetelné diskriminaci nechtěných, nepohodlných nebo ,neproduktiv­ních‘ ži­votů: nenarozených dětí, starých lidí, tělesně nebo duševně postižených, životů s různými defekty. Považovat život za dar vede k tomu ho prožívat s postojem vděčnosti, chvály a hluboké radosti, pečovat o něj, milovat ho a snažit se rozvinout všechny jeho kladné možnosti.

• Podporovat integrální pojetí života

Pro všechny lidi je život mnohem víc, než pouhý materiální blahobyt nebo ekonomický růst. Život je cesta k osobní realizaci, která zahrnuje nejen materiální, ekonomickou či společenskou činnost, ale i pokrok v duchovním životě. Obrana života vyžaduje přijmout zodpovědnost za péči, lásku a rozvoj všech možností života a přirozenosti, abychom je přivedli k plnosti a k skutečně lidské kvalitě. Žít s celistvým pohledem na život vyžaduje také překonat přehnaný aktivismus, který nám brání v péči o ostatní důležité stránky života, jako je osobní setkání a přátelství, ticho a kontemplace, radost a krása, nezištná služba.

Každý lidský život je cenný a zaslouží si úctu. Z toho vyplývá, že své opodstatnění má nejenom zdravý, užitečný, štastný život, ale i život omezený, život v bolesti nebo nemoci, život nenarozeného dítěte nebo invalidního starého člověka. Cenný není jen život mocných, ale i chudých a opuštěných.

Jako synové a dcery Dona Boska cítíme zvláštní povolání chránit a pečovat o život mnoha mladých, kteří si musí razit cestu uprostřed chudoby, a přitom žijí na okraji blahobytné společnosti. Musíme být schopní vymýšlet a vytvářet nové formy misijní přítomnosti ve světě přehlížení a vyloučení. Zde jsou některé konkrétní návrhy:

• Péče o rizikovou mládež

Každá salesiánská přítomnost se musí snažit odpovídat na rostoucí výzvy, jež nám předkládají mladí, kteří žijí na okraji společnosti nebo v rizikových situacích: děti ulice, bez rodin nebo daleko od nich, mladí bez vzdělání a bez práce; přistěhovalci, především mladí, kteří přicházejí sami bez rodiny; mladí vystavení kriminalitě nebo oběti sexuáního zneužívání, a mladí v mnoha dalších ponižujících situacích, v nichž je lidský život vystaven nebezpečí a útokům.

Je naším úkolem přijímat tyto mladé lidi, pomáhat jim opět získat lásku k životu a pravé hodnoty, vychovávat je a vzdělávat, aby se mohli pozitivně zapojit do společnosti, doprovázet je v jejich začlenění do světa práce, rozvíjet jejich otevřenost Bohu jako ústřední bod humanizace, hlásat jim Ježíše Krista a vést je k osobnímu vztahu k němu, ve stylu jednoduchého, radostného, pozitivního a jim přiměřeného křesťanského života.

• Doprovázení a pomoc rodinám v obtížích

Zvláštní péči zasluhují rodiny, které prožívají velká napětí nebo jsou již rozbité, rodiny, které se setkávají s velkými problémy ve výchově dětí, rodiny v nepříjemných situacích. Jako odpověď na loňské heslo vzniklo mnoho aktivit na podporu a pomoc rodičům v jejich výchovném úkolu, na podporu a orientaci párů v obtížných situacích, byly vytvořeny skupiny a společenství rodin atd. Vybízím vás, abyste pokračovali na této cestě. V komentáři k heslu na rok 2006 jsem navrhoval řadu postojů a aktivit, které vás vybízím upevnit. Rodina je prvořadým prostředím pro obranu a podporu života a jako taková musí být i nadále přednostním předmětem naší pastorační péče.

Obrana života a péče o něj potřebuje, abychom vychovávali k uznání hodnoty života: „Abychom byli skutečně lidem sloužícím životu, musíme stále a odvážně hlásat toto učení již od samých počátků evangelizace a potom i při katechezi a dalších rozličných formách hlásání, v osobním dialogu a při všech výchovných aktivitách.“¹⁸

Je to úkol pro nás pro všechny: rodiče, vychovatele, učitele, katechety, teology. Jak jsem již naznačil, nové generace potřebují najít v rodičích, vychovatelích a katechetech skutečné „učitele života“. Hledají u nás nejen znalosti, informace nebo nauku, ale osoby, které by jim ukázaly pozitivní cestu života, povzbudily je a doprovázely v rozvoji jejich nejlepších schopností a možností. Svým životem a svými slovy musíme umět klást důraz na absolutní hodnotu života a snažit se mu dát nejvyšší možnou kvalitu, neustále podporovat postoj bezpodmínečné úcty k lidem, probouzet pozitivní pohled plný naděje na ně a na jejich budoucnost, bojovat proti všemu, co brání důstojnému a solidárnímu životu. Naše každodenní postoje a gesta, i malá a obyčejná, musejí být pro mladé lidi skutečnou školou života.

Jako vychovatelé musíme také umět v mladých lidech probudit radost ze života, uznání pro nejhlubší lidské hodnoty, zalíbení v nezištné službě druhým a přírodě, která nás obklopuje. Musíme v nich vzbuzovat smysl pro život jako povolání a službu a vychovávat je, aby byli zodpovědnými a aktivními občany v budování lidštější, svobodnější a solidární společnosti.

Dalším důležitým aspektem nasazení ve výchově k uznání hodnoty života je pomáhat „přijmout a prožívat sexualitu, lásku a život v jejich autentickém smyslu a v nejužších souvislostech… Opravdová láska totiž dovede život chránit.“¹⁹ Proto je potřeba rozpracovat dobrou výchovu k lásce v souladu se specifickou zkušeností Dona Boska a s kritérii jeho výchovného systému. V pastoračním návrhu, který doprovázel heslo na loňský rok, byly určeny některé kroky v tomto směru. Je důležité je vzít skutečně v úvahu v celém výchovném procesu.

Těžko lze dojít ke skutečnému uznání lidského života, když není uznáván v prostředí rodiny, když zde vládne ovzduší násilí, když se považuje za znamení pokroku zničení nepohodlného nebo nechtěného života, když se za životní cíl považuje konkurence, úspěch nebo moc. Mentalita a postoje se v kladném nebo záporném smyslu předávají prostřednictvím každodenní dynamiky rodinného života. Rodina vychovává, nebo má záporný vliv prostřednictvím slov a příkladů, voleb a rozhodnutí, vztahů, gest a konkrétních znamení.

Vzhledem k úkolu vychovávat k uznání hodnoty života uvádím některá výchovná prostředí a návrhy, o nichž si myslím, že nabízejí obzvláštní možnosti, když se ovšem snažíme o skutečně rodinné ovzduší. Upozorním na dvě z nich: Oratoř – středisko mládeže a Dobrovolnictví.

• Oratoř a středisko mládeže jako typicky salesiánské prostředí je prostředím života a nezištného přijetí všech mladých, prostorem pro jejich protagonismus, v němž se učí vážit si života a angažovat se v jeho prospěch, místem, kde se navazuje spontánní a nezištný vztah mezi vychovateli a mladými a v němž obě strany jsou zapojeny na cestě výchovy a lidského i křesťanského růstu a navzájem se doprovázejí.

Oratoř a salesiánské středisko mládeže se musejí stát pro mladé lidi skutečnou „dílnou života a křesťanského života“; prostředím, v němž mohou žít svůj svět, vyjádřit a rozvíjet vlastní hodnoty, protagonismus, meziosobní vztahy; prostředím, v němž nacházejí i pozitivní a smysluplné výchovné nabídky a osoby, které je přijmou a doprovázejí.

Aby salesiánská oratoř mohla uskutečňovat toto nasazení pro život, musí zajistit některé důležité podmínky:

• být otevřeným prostorem, v němž se dbá o osobní vztahy, podporuje se společně strávený čas, nezištná komunikace;

• podporovat různost významných akcí pro mladé, které odpovídají jejich očekáváním a potřebám;

• vytvářet prostor, v němž mohou být protagonisty;

• podporovat aktivní přítomnost dospělých a mladých dospělých, animátorů, kteří jsou pro mladé orientací a stimulem;

• předkládat kvalitní výchovnou a kulturní nabídku;

• vypracovat plán evangelizace a výchovy k víře, který vychází z života mladého člověka.

Tímto způsobem se oratoř stane místem, kde mladí integrují a přetvářejí poselství, zkušenosti a hodnoty, s nimiž se setkávají v ostatních prostředích (v rodině, ve škole, ve farnosti, u kamarádů atd.) a rozvíjejí životní styl mající význam pro jejich budoucnost.

• Dobrovolnictví je pro mladé lidi důležitou zkušeností, zvláště když si kladou otázku ohledně své budoucnosti. Může být něčím víc než jen příležitostnou a pomíjivou zkušeností, může se proměnit v opravdovou školu života chápanou jako nezištnou a účinnou službu tam, kde je chudoba a kde je to potřeba. Dobrovolnictví – zahrnuje-li systematickou přípravu, která napomáhá k vyzrání osobních motivací mladého člověka, a osobní i skupinové doprovázení – podporuje a rozvíjí osobní životní volbu. V dobrovolnické službě se mladí dospělí učí být zodpovědnými občany a angažovanými křesťany.

Hlásání evangelia života musí přivádět mladé lidi k setkání a k osob­ní­mu vztahu s Ježíšem Kristem, v němž najdou vzor, cestu a sílu pro plný lidský život. Asi nikdy nebyla evangelizace, hlásání Ježíše, tak nutná jako dnes, ve světě, který oslavuje klamné a lákavé vzory, které však nedávají a ani nejsou schopny dát smysl životu. Mladí jsou často sužováni nesmírnou vnitřní prázdnotou, kterou se snaží naplnit potěšením, zábavou, sexem nebo drogou, nebo se dokonce ubírají křivolakými cestami násilí a zločinnosti. Ale ani potěšení, ani konzumismus, ani chápání se různých způsobů jak využít přítomný okamžik neuspokojí jejich touhy a potřeby. Existuje také mnoho mladých, kteří ve stále tvrdším světě prožívají situace společenského či ekonomického vyloučení nebo vážnou osobní slabost. A právě v těchto situacích musí zaznívat evangelium Boha, přítele života, jako „radostná zvěst“, musí být do nich vnášena přítomnost Ježíše Krista a jeho nabídka štěstí.

Evangelizace je nejlepší nabídkou plného a šťastného lidského života. Proto se musíme snažit ji otevřeně a obětavě uskutečňovat ve všech prostředích, kde se mládež nachází. Vzhledem k různorodosti těchto prostředí evangelizace vyžaduje různé nabídky, podle toho, na jakou mládež se zaměřujeme. Uvádím tři, které jsou podstatné:

• V prostředích, v nichž mladí lidé žijí v lhostejnosti a povrchnosti prázdného nebo materialistického života, nabízejme postupnou cestu, která jim pomůže objevit a ocenit nejpozitivnější a nejhlubší hodnoty, zakusit radost z vnitřního života a z ticha, probudit v nich hledání smyslu, otevřít se Bohu a rozvinout náboženský rozměr života.

• Co se týká mladých, kteří žijí svůj náboženský život zvykově a povrchně, nebo jen ve funkci vlastních zájmů a potřeb, pomáhejme jim objevit Ježíše, nadchnout se pro něj a vzbudit v nich osobní a odhodlanou volbu ho následovat skrze opravdovou cestu výchovy k víře.

• Těm však, kteří jsou již zapojeni do křesťanských skupin nebo hnutí, nabízejme systematickou cestu, která jim pomůže stále lépe zosobnit jejich víru, slavit ji a převést do života, až k zralé volbě povolání křesťanského života.

Podporovat tyto procesy výchovy k víře je nejcennější a nejvýznamnější přínos, který můžeme svým nasazením ve prospěch života nabídnout.

Plody hlásání evangelia života jsou radost, obdiv, chvála a vděčnost Bohu, který miluje život, za jeho dar. Hlásání vzbuzuje hluboký postoj slavení evangelia života. Každý život, protože je darem Božím, má nejen rozměr nasazení a úkolu, který je třeba vykonat, ale i kultu. Již sám o sobě je projevem chvály, protože každý lidský život je zázrakem lásky. Přijmout ho je už samo o sobě chválou a díkůvzdáním.

Slavit život podněcuje a vede k rozvíjení kontemplativního pohledu: na přírodu, na svět, na stvoření, na život, k nimž se často stavíme prospěchářsky nebo konzumně; na osoby, s nimiž často udržujeme povrchní nebo funkční vztahy; na společnost a dějiny, které často bereme v úvahu jen podle vlastních zájmů. Je třeba překonat své sobecké chování, abychom dospěli ke kontemplativnímu postoji, který předpokládá pohled do hloubky, abychom poznali a obdivovali krásu a velikost světa, lidí, dějin. Je třeba se naučit přijímat, respektovat a milovat věci, lidi a život ve všech jeho formách. Je potřeba umět vychutnávat ticho, naučit se trpělivému naslouchání, obdivu a úžasu, když se setkáme s neočekávanými a nepředstavitelnými věcmi. Je potřeba umět dát prostor druhému, abychom s ním mohli navázat nový vztah důvěry.

Z této kontemplativní perspektivy vychází chvála a modlitba. Slavit život znamená obdivovat, milovat a prosit Boha života, který nás stvořil v mateřském lůně. Znamená to velebit ho a děkovat mu: „Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla“ (Ž 139,14). Život člověka představuje jeden z největších zázraků stvoření.

Bůh milující život [= biofil (philópsychos je temín použitý v Mdr 11,26)] nemiluje jen lidský život, miluje každý život, protože celé stvoření je dílem jeho lásky. Společně s hodnotou a důstojností lidského života Písmo již od svých prvních stránek vyjadřuje výslovné uznání dobroty stvoření: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Gn 1,31) Zvířata, rostliny, obloha, slunce, oceány… všechno je dobré, všechno má hodnotu samo o sobě.

Ale toto uznání je skutečné, jen když člověk uzná důstojnost země, respektuje přírodu, přijímá bohatství obsažené v tvorech. A jen toto skutečné uznání vede k potvrzení jejich hodnoty a jejich práv, a následkem toho k překonání drancování a zneužívání, k rozvoji, který bere ohled na prostředí a k harmonickému soužití s přírodou.

Průmyslová společnost podporovala výrobu a výkonnost, ale často odlidštila člověka, protože ho proměnila čistě ve výrobce/konzumenta. Kultura života nás vede ke skutečně ekologickému postoji: láska k lidem, ke zvířatům a rostlinám, láska ke všemu stvoření, nasazení pro ochranu a podporu všech znamení života před mechanismy ničení a smrti. Před hrozbami chaotického využívání, útisku přírody, neudržitelného rozvoje, je vhodné připomenout slova Velkého náčelníka Seattlea: to, co zraňuje Zemi, zraňuje děti Země.

Ekologie je skutečným znamením lidské solidarity, která přirozeně zahrnuje uchování a používání zdrojů Země – říká Svatý stolec v jednom dokumentu sestaveném v rámci přípravy Světového summitu o udržitelném rozvoji v roce 2002. Tento rozvoj se musí zakládat na „pevných etických hodnotách, bez nichž nebude žádný rozvoj udržitelný“. Proto „pojem udržitelného rozvoje lze chápat jen v perspektivě lidského a integrálního rozvoje“. V tomto smyslu žádá, aby se zavedl termín „lidská ekologie“, který „zahrnuje zajištění a zachování mravních podmínek při interakci lidí s prostředím“. Starost o rodinu, podporování a ochrana práce, boj proti chudobě, rozvoj výchovy a zdravotnických služeb, solidarita mezi národy ve službě celkového lidského rozvoje… to jsou některé z principů, jež Svatý Stolec předkládá pro ekologii důstojnou člověka.²⁰

Péči o stvoření, lásku k němu a nasazení/starost o ekologii je třeba podporovat v rámci každodenního života, vychovávat sebe i mladé k úctě k přírodě a k péči o ní, využívat to, co nám poskytuje (vodu, rostliny, zvířata, věci…) umírněně a mít vždy na mysli dobro všech, vzbuzovat pozitivní nasazení k obraně a udržitelnému rozvoji země a přírodních zdrojů. Utvářet a rozvíjet ekologické myšlení a postoje je dnes důležitou součástí integrální výchovy.

Jak by bylo možné v tuto chvíli zapomenout na sv. Františka z Assisi a na jeho Chvalozpěv stvoření?

Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,

tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.

Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň,
kterým osvětluješ noc
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám
a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.

Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí nemoci a soužení.

Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji,
neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.

Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu
a služte mu s velikou pokorou.

Jako shrnutí toho, co bylo řečeno, vám nejdříve představuji text vypracovaný různými náboženskými tradicemi shromážděnými při příležitosti IV. parlamentu světových náboženství v Barceloně v roce 2004:

NABÍDKA SVĚTU

My, občané světa, lidé na cestě, lidé, kteří hledají,
dědici odkazu starobylých tradic, chceme vyhlásit:

• že lidský život je sám o sobě zázrak;
  že příroda je naše matka a náš krb
  a že je třeba ji milovat a chránit;

• že mír musí být budován úsilím,
  spravedlností, odpuštěním a velkorysostí;

• že rozdílnost kultur je velké bohatství a ne překážka;

• že vidíme svět jako poklad, když ho žijeme v hloubce,
  a náboženství chtějí být cestami k této hloubce;

• že náboženství při svém hledání nacházejí sílu a smysl
  v otevřenosti nepostižitelném Tajemství;

• že vytvářet společenství nám v této zkušenosti pomáhá;

• že náboženství mohou být vstupní branou
  do vnitřního pokoje, do harmonie se sebou i se světem,
  což se pak projevuje obdivným, radostným a vděčným pohledem;

• že my, kteří patříme k různým náboženským tradicím,
  chceme mezi sebou vést dialog;

• že chceme sdílet se všemi
  boj za lepší svět, abychom vyřešili vážné problémy lidstva:
  hlad a chudobu, válku a násilí,ničení přírodního prostředí,
  nedostatek přístupu k hluboké zkušenosti života,
  nedostatek úcty ke svobodě a k rozdílnosti;

• a že chceme sdílet se všemi
  plody našeho hledání
  nejvyšších lidských tužeb
  s nejdůslednější úctou k tomu, čím každý je,
  a s předsevzetím, že všichni můžeme společně žít život,
  který je hodný toho, aby byl žit.

Druhým textem, který vám na závěr předkládám, je jako v předchozích letech pohádka, která ukazuje důležitost pozitivního přístupu k životu. V tom se liší kultura smrti, v níž můžeme žít, aniž bychom si to uvědomovali, od kultury života, která život vlastní i život těch druhých naplňuje radostí, barvami a štědrostí.

Když jsem byl na vizitaci v Bělorusku, zaujala mě skupina mládeže, s níž jsem se setkal v Minsku, a představení, které zinscenovali. Ten příběh se mi natolik líbil a natolik mi připadal poučný, že jsem si řekl: „To je to, co bych chtěl sdělit celé salesiánské rodině, co bych chtěl pro každého jejího člena: dát mu svůj žlutý deštník, ten který jsem já sám dostal od Dona Boska.“

ŽLUTÝ DEŠTNÍK

Byla jednou jedna šedivá a smutná země, v níž – když pršelo – všichni vycházeli na ulici s černými deštníky. Ty deštníky byly vždycky jenom černé.

Tváře pod deštníkem byly všechny ustarané a smutné… A pod černým deštníkem tomu nemůže být jinak!

Ale jednoho dne, kdy déšť bubnoval prudčeji než kdy jindy, se najdenou objevil poněkud výstřední pán, který se procházel pod žlutým deštníkem. A jakoby to nestačilo, ten pán se usmíval.

Někteří kolemjdoucí se na něj dívali pohoršeně zpod svých černých deštníků a bručeli:
„Podívejte se na tu nestydatost! Je vážně směšný s tím svým žlutým parapletem. Není seriózní! Zato déšť je vážná věc a deštník může být jen černý!“
Další se rozčilovali a říkali jeden druhému: „Co je to ale za nápad promenádovat se se žlutým deštníkem? Ten člověk je jen exhibicionista, který chce být za každou cenu středem pozornosti. Není ani trochu zábavný!“

A opravdu v té zemi, kde neustále pršelo a všechny deštníky byly černé, nebylo nic zábavného.

Jenom malá Nataša nevěděla, co si o tom má myslet. V hlavě se jí neodbytně honila jedna myšlenka: „Když prší, deštník je deštník. Ať žlutý nebo černý. Hlavní je mít deštník, který tě ochrání před deštěm.“

A navíc si všimla, že ten pán pod svým žlutým deštníkem vypadal, že se cítí naprosto dobře a šťastně. Ptala se sama sebe proč asi.

Jednou cestou ze školy Nataša zjistila, že si zapomněla svůj černý deštník doma. Pokrčila rameny a vydala se domů jen tak, zatímco jí déšť máčel vlasy.

Náhoda tomu chtěla, že po pár krocích potkala muže se žlutým deštníkem, který jí s úsměvem nabídl:
„Holčičko, chceš se schovat?“
Nataša zaváhala. Když přijme, všichni se jí budou vysmívat. Ale hned ji napadla další věc: „Když prší, deštník je deštník. Žlutý, nebo černý, co na tom záleží? A je pořád lepší mít deštník, než být celá promáčená!“

Přijala nabídku a schovala se pod žlutý deštník po boku onoho laskavého pána.

A tehdy pochopila, proč je šťastný: pod žlutým deštníkem neexistovalo špatné počasí! Bylo tam velké teplé slunce na modrém nebi, kde létali a štěbetali ptáčci.

Nataša vypadala tak ohromeně, že se pán zasmál: „Já vím! I ty mě považuješ za blázna, ale chci ti všechno vysvětlit. Kdysi jsem byl smutný i já, v této zemi, kde pořád prší. I já jsem měl černý deštník. Ale jednou, když jsem se vracel z práce, jsem deštník zapomněl a musel jsem se vydat domů bez něj. Cestou jsem potkal člověka, který mi nabídl, abych se schoval pod jeho žlutý deštník. Zaváhal jsem stejně jako ty, protože jsem se bál být jiný než druzí, být směšný. Pak jsem ale přijal, protože jsem měl větší strach z toho, že si uženu rýmu. A stejně jako ty jsem si všiml, že pod žlutým deštníkem zmizelo špatné počasí. Ten muž mě naučil, proč pod černým deštníkem jsou lidé smutní: bubnování deště a čerň deštníku jim vlévá špatnou náladu a nemají žádnou chuť komunikovat.“

Nataša zvolala:
„To je ale příběh! A není vám hloupé nechávat si deštník někoho jiného?“

Pán odpověděl:
„Ne, protože dobře vím, že tento deštník je všech. Ten muž ho zcela jistě sám dostal od někoho jiného.“

Když přišli před Natašin dům, rozloučili se. Jakmile muž zmizel z dohledu, holčička si všimla, že má v ruce jeho žlutý deštník. Ten laskavý pán ale už byl kdoví kde.

Tak si Nataša žlutý deštník nechala, ale již věděla, že brzy stejně změní majitele, že se dostane do dalších rukou, aby ochránil před deštěm a přinesl „krásné přístřeší“ dalším lidem.

N a závěr vám ještě jednou přeji šťastný rok 2007, v němž máme úkol být věřícími, jež jsou hodni Boha milujícího život, a jako salesiánská rodina společně s ním pracovat na vytváření kultury života.

don Pascual Chávez Villanueva

hlavní představený

Slavnost Matky Boží, Panny Marie

V Římě 1. ledna 2007