Heslo na rok 2004 |
Strenna 2004
1 |
▲back to top |
1.1 Komentář dona Pascuala Cháveze Villanuevy hlavního představeného SDB Heslo na rok 2004 |
▲back to top |
Mount Everest
8848 m
29. 5. 1953
Dominik
Savio
Laura
Vicuña
*2. 4. 1842
+9. 3. 1857
bl.5. 3. 1950
sv.12. 6. 1954
*5. 4. 1891
+22. 1. 1904
bl.3. 9. 1988
U příležitosti
50. výročí svatořečení Dominika Savia
a 100. výročí úmrtí Laury Vicuni
ZNOVU A S PŘESVĚDČENÍM
NABÍDNĚME VŠEM MLADÝM LIDEM
RADOST A ÚSILÍ O SVATOST
JAKO „VYSOKOU MÍRU BĚŽNÉHO
KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA“
(srov. NMI 31)
Přeložila: Sr. Michaela Pitterová, FMA
ÚVOD
Uběhlo padesát let ode dne, kdy Novozélanďan Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay vystoupili na nejvyšší vrchol světa Mount Everest. Psal se 29. květen 1953. Od tohoto data se počet výstupů rozrostl a již více než tisíc alpinistů dosáhlo 8 848 m, nejvyšší bod planety Země. Nahromadilo se tak mnoho rekordů týkajících se stupně obtížnosti, ročního období, v němž k výstupu došlo, počtu výstupů, věku, postavení a pohlaví horolezců, ale duch, který vede horolezce tam nahoru, je stále stejný. Není pochyb, že to byla jedna z odyseí současného světa.
Objevilo se mnoho dalších dobrodružství, ale toto má v sobě zcela jistě něco zvláštního a to nejen pro mýtus, který zahaluje nejvýznamnější vrchol světa, ale možná i proto, že odnikud odjinud není rozsáhlejší pohled na svět a nikde jinde člověk není blíž nebi.
Není nezajímavé, že cesta duchovního života se často prezentuje jako výstup na horu, aby se tím vyjádřilo velké úsilí směřovat vzhůru, vydat ze sebe to nejlepší a dosáhnout bodů, které překračují průměrnost života. Don Bosco představoval svým chlapcům tuto vnitřní cestu jako pozvání dívat se vzhůru a odvážně jednat a učil je pro tyto velké ideály riskovat. Z tohoto pohledu je výchovná síla hory jedinečná. A jsem moc rád, když vidím, že ještě tu a tam v plánech škol, farností, oratoří a středisek mládeže nechybí výlety do hor a dobývání vrcholů.
Jeden článek v italském Bolletino Salesiano ze září 2003 nádherně popisuje úsilí, které taková akce vyžaduje: „Právě svítá: dlouhá řada výletníků se vydává na cestu, na zádech batoh, na nohou pohorky, baret na hlavě, pravidelný krok, jemuž se pomalu přizpůsobuje i dech, rozhodnutí dotáhnout akci do konce, „podmanit si“ vrchol, dotknout se nebe, rozdat si to s orlem… S pokračujícím výstupem ustává klábosení výpravy, aby si každý udržel co nejvíce potřebných sil k dosažení cíle. Každý se snaží ze všech sil překonat námahu, trýznivě hledá pramen, očekává zastávku, odhodlaně překonává poslední metry, raduje se z dosaženého cíle. Tam nahoře, v neporušeném prostoru vrcholů, se snáze hovoří s Bohem, lépe se rozjímá a modlitba je vřelejší.“1
Padesáté výročí svatořečení Dominika Savia, prvního svatého chlapce, který není mučedníkem, připadá právě na rok, který následuje po zlatém jubileu výstupu na Mount Everest. Hodlám využít této zvláštní shody okolností, abych uvedl a objasnil Heslo na rok 2004, které chce využít milosti tohoto výročí. Chci vyzvat salesiánskou rodinu, aby s novou přesvědčivostí představila svatost mládeže a ukázala mladým vysoké vrcholy, kterých mohou dosáhnout.
Jedná se o to uvěřit, že mladí jsou již od doby dospívání schopni učinit odvážná životní rozhodnutí, tak jako Dominik Savio, Laura Vicuña a zástup mladých, kteří šli v jejich stopách a jako horolezci na Everestu hledali nové cesty. Znamená to uznat, že v mladých lidech je potenciál dobra, který je třeba rozvinout a jenž nachází největší sílu v rozhodnutí pro Ježíše a jeho evangelium, pro přátelství s ním a v odhodlání o tyto hodnoty bojovat. Slovy Dona Boska, znamená to vyzvat je, aby se zcela darovali Bohu.
Jedná se o to, abychom my, vychovatelé, v sobě obnovili přesvědčení, že „celý výchovný proces směřuje k náboženskému cíli spásy, což vyžaduje velmi intenzívní snahu pomoci těm, kteří jsou nám svěřeni, aby se otevřeli absolutním hodnotám a interpretovali život i dějiny v souladu s hloubkou a bohatstvím Tajemství“ (JP 15). Velké ideály tu nejsou proto, aby se nabízely jen někomu, vybrané skupině „vyvolených“, ale všem, protože každý má své povolání a poslání, svůj „sen“, který touží naplnit, dílo, které hodlá realizovat, cíl, jehož chce dosáhnout. Musíme opustit falešný ideál štěstí svázaného jen s tím, co je pomíjivé, typický postoj konzumní a požitkářské společnosti. Musíme pomoci mladým lidem pochopit, že sloužit Bohu neznamená být nešťastný, ale naopak, že nikdo nás neučiní šťastnými tak jako Bůh. Štěstí, které nám on dává, se proměňuje v hnací sílu, která transformuje každodennost a dává zalíbení v plnění povinností. Nebyla to snad zkušenost Michala Magoneho?
Zde jsou slova Jana Pavla II. vyňatá z listu, který byl napsán u příležitosti stého výročí úmrtí Dona Boska:
„V církvi i ve světě je integrální pojetí výchovy, jak ho vidíme ztělesněné u sv. Jana Boska, reálnou pedagogikou svatosti. Je nutné se vrátit k pravému pojetí „svatosti“ jako součásti života každého věřícího. Originálnost a odvaha plánu „svatosti mládeže“ patří k výchovnému umění tohoto velkého světce, který může být přiléhavě nazván „učitelem spirituality mládeže“. Jeho tajemství spočívalo v tom, že nezklamal hluboká očekávání mladých lidí (potřeba života, lásky, rozvinutí, radosti, svobody, budoucnosti) a zároveň je postupně a realisticky vedl ke konkrétnímu poznání toho, že jen „životem milosti“, tedy v přátelství s Kristem, se naplno uskutečňují nejryzejší ideály.“ (JP 16)
Je to výzva k tomu, abychom dokázali propojit „výchovu“ a „svatost“. Je-li svatost vrcholem, jehož je třeba dosáhnout, výchova je k tomu nutným metodologickým prostředkem. Jestliže „svatost“ znamená plnost života, po níž všichni toužíme, „výchova“ představuje metodu jak formovat silné a zralé osobnosti. Je-li svatost Božím darem, který dostáváme jen od něj, výchova je přednostním lidským nástrojem pro rozvinutí schopností, které Bůh vkládá do srdce každého člověka.
ZNOVU A S PŘESVĚDČENÍM
NABÍDNĚME VŠEM MLADÝM LIDEM
RADOST A ÚSILÍ O SVATOST
JAKO „VYSOKOU MÍRU BĚŽNÉHO KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA“
(srov. NMI 31)
1. Význam tohoto výročí
Výročí svatořečení sv. Dominika Savia a výročí smrti bl. Laury Vicuni jsou pro nás milostí, kterou nám Pán nabízí, abychom obnovili svou důvěru v preventivní systém a nabídli mladým lidem vysokou míru běžného křesťanského života.
Dominikova a Lauřina svatost, jako koneckonců i svatost ostatních chlapců ve valdocké oratoři (František Besucco a Michal Magone), jsou i uznáním salesiánské výchovy a preventivního systému.
Je pravda, jak už jsem se zmínil, že svatost je dílem Ducha svatého, který jediný dokáže proměnit osoby zevnitř a vytvořit z nich mistrovská díla. Je ale také pravda, že milost potřebuje dobře připravené povahy a především pedagogický um, který jednotlivcům dává vyzrát a pomáhá jim rozvinout jejich nejlepší schopnosti a síly.
Z tohoto pohledu je opodstatněné říci, že Don Bosco potřeboval Dominika Savia, aby potvrdil svou výchovnou metodu. Na druhé straně je ale také pravda, že Dominik Savio potřeboval Dona Boska, aby mohl najít svatost pro mládež, svatost vhodnou pro dospívající a mladé lidi. Ve skutečnosti jsou tyto dva životní příběhy neoddělitelné. Právě proto, aby potvrdil jednotu, která by měla existovat mezi „výchovou“ a „svatostí“, papež píše: „On (Don Bosco) je „svatý vychovatel“, inspiruje se „svatým modelem“ Františkem Saleským, je žákem „svatého duchovního učitele“ Josefa Cafassa, a umí mezi svými mladým formovat „svatého chovance“ Dominika Savia.“ (JP 5)
Dnes je více než jasné, že velikost Dona Boska spočívala již v rozhodnutí, které učinil zapálený pastorační horlivostí v den své obláčky – zasvětit se zcela Bohu pro jeho království. Z této radikálnosti žít jen pro Boha vycházela jeho pastorační schopnost porozumět problémům a realitě mládeže.
Don Bosco si však byl vědom, že se ke svatosti jde různými cestami, protože výchozí bod není vždycky stejný. Don Bosco již od prvního setkání s Dominikem Saviem pochopil, že tu byla látka na krásný oblek pro Pána, a tak mohl mluvit o svatosti, o povolání ke svatosti, o nutnosti svatosti, o tom, jak je snadné stát se svatými. A Dominik tuto řeč pochopil, vzal ji za svou a vydal se za tímto cílem s takovou rozhodností, že řekl: jestli se mi nepodaří být svatým, bude to selhání.
S Michalem Magonem, klukem z ulice, Don Bosco očividně nemohl mluvit stejným způsobem. Jednoduše ho pozval do oratoře, a tak mu nabídl prostředí, v němž mohl rozvinout ty vlastnosti a ctnosti, které u něj byly až do té doby trochu zakrnělé. Michal odpověděl velkoryse a v krátké době dosáhl vysokého stupně duchovního života.
Jestliže Don Bosco cítil potřebu napsat tři životopisy mladých lidí, nebylo to jen proto, že byl plodným autorem, nebo proto, že chtěl být pozorný ke každému z těchto chlapců, ale proto, že chtěl všem chlapcům v oratoři ukázat tři vzory, v nichž by se mohli najít a kteří by pro ně mohli být povzbuzením.
V té samé perspektivě různosti výchozích bodů a cest ke svatosti se snažil najít i řešení problémů a tužeb dívčí mládeže. Našel ho v Marii Dominice Mazzarellové, kterou Pán vzbudil vedle něho jako spoluzakladatelku FMA. Ta se skupinou mladých spolusester, které již ve farnosti byly zapojené do křesťanské formace dívek, přijala a rozvinula salesiánského ducha.
Vysoká míra běžného křesťanského života, kterou Don Bosco vyžadoval, se dala shrnout do tří hodnot, jež různými způsoby opakoval: veselost, studium, zbožnost. Slova, která se příliš nelišila od jiných podobných, jako například: veselost a vzorné plnění povinností. Nejdůležitější je však pochopit, a to i na bázi jeho jiných výchovných zásahů, co Don Bosco těmito hesly myslel. Cílem bylo především připodobnění se Kristu skrze poslušnost a pokoru, jež jsou pramenem pravého vědění. To nás vede k tomu, abychom se zcela darovali Bohu a sloužili druhým – a v tom našli své štěstí.
Ani dlouhé modlitby, ani oběti, které nejsou pro tento věk vhodné, ale veselost a plnění náboženských, školních a společenských povinností.
Stejným způsobem, jakým lidem doporučoval lásku k eucharistii, úctu k Panně Marii a věrnost papeži, doporučoval vychovatelům rozum, laskavost a náboženství, salesiánům práci, umírněnost a modlitbu a od mladých vyžadoval veselost, studium a zbožnost. Řekl bych, že se pro Dona Boska jednalo o různé formy vyjádření salesiánské spirituality, která přijímá různé formy a přitom ve svém zásadním obsahu zůstává neměnná.
Spiritualita je zdrojem smyslu, je to energie, s níž se prožívá víra. Základní zaměření je cílem, který dává směr celému našemu životu a sjednocuje ho. Každodenní život je konkrétním jednáním, zkušebnou našich motivací a našeho životního rozhodnutí.
V našem případě má spiritualita za svůj střed lásku, lásku Boha vylitou do našich srdcí a lásku, která vychází z našich srdcí a která se stává autentickou ve službě druhým. Základním zaměřením je dozrávání osoby až k dosažení plnosti dokonalého člověka, Ježíše Krista, plnosti, která je plodem lásky. Každodenní život je pak místem setkání s Bohem a místem, kde se prověřují (naše ideály a naše láska).
Když nás Ježíš v Markově evangeliu (srov. Mt 5,48) zve, abychom byli dokonalí jako nebeský Otec, nedává žádnou teoretickou nebo abstraktní definici dokonalosti, svatosti. Jednoduše po nás chce, abychom milovali naše nepřátele a modlili se za ty, kteří nám zlořečí, tak jako nebeský Otec, který dává svému slunci svítit na dobré i zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.
Jeho jednání stanovuje, jaký by měl být náš život a co musíme ukazovat mládeži. Budeme-li takto jednat, prokážeme se jako členové společenství Božích dětí a dokážeme, že směřujeme k dokonalosti našeho Boha. Podle mého názoru je toto nejhlubší smysl výchovného programu, který Jeník dostal ve snu v devíti letech: „Začni je okamžitě poučovat o ošklivosti hříchu a o ušlechtilosti ctnosti,“2 což lze parafrázovat následovně: „Začni je učit být svatými, protože svatost je jas, duchovní pnutí, záře, světlo, vnitřní radost, rovnováha, průzračnost, láska dovedená do krajnosti.“
Můžeme se ptát, co dnešním mladým lidem říkají tito dva svatí, Dominik a Laura. Odpověď najdeme ve slovech, která Jan Pavel II. pronesl před modlitbou Anděl Páně na závěr oslav stého výročí úmrtí sv. Marie Gorettiové, 6. července 2003: „Marietta – jak jí doma říkali – připomíná mladým třetího tisíciletí, že opravdové štěstí vyžaduje odvahu a ducha oběti, odmítnutí jakéhokoliv kompromisu se zlem a ochotu zaplatit osobně, a to i životem, věrnost Bohu a jeho přikázáním. Jak je toto poselství aktuální! Dnes se často oslavuje zábava, egoismus nebo přímo nemorálnost ve jménu falešných ideálů svobody a štěstí.“
2. Paměť
Solidní tradice mladých světců je důkazem působivého příkladu Dominika a Laury: od prvních let valdocké oratoře až do dnešní doby, jak to dosvědčuje seznam svatých, které máme a kteří budou předmětem mé rubriky v Bollettino Salesiano 2004. Cílem prezentace některých těchto postav je vyzvat vychovatele i chovance, mladé i dospělé, aby se dívali na tyto vzory a na pedagogický model, který představují, protože celé naše výchovné působení se zaměřuje na to pomáhat mládeži dosáhnout dokonalosti Ježíše Krista (srov. Ef 4,12).
Uvědomění si jubilea Dominika Savia a Laury Vicuni a přání využít tuto oslavu k tomu, abychom mladým lidem nově nabízeli „vysokou míru běžného křesťanského života“, nás vedou k ocenění bohatého dědictví chlapců a dívek, které výchovný systém Dona Boska uvedl na cestu svatosti a učinil z nich mistrovská díla lidství a milosti. Mám na mysli jen ty, kteří byli žáky salesiánů a Dcer Panny Marie Pomocnice. To znamená, že seznam by byl ještě bohatší a různorodější, kdyby zahrnoval celou salesiánskou rodinu. Jsou to skutečně nejcennější plody preventivního systému!
Pedagogický systém Dona Boska, který salesiáni a Dcery Panny Marie Pomocnice aplikují od samého založení, vydal v průběhu více než 150 let téměř neočekávané plody, formoval hrdiny a světce, muže i ženy, kteří sice zůstali anonymní, ale byli „neobyčejní v obyčejnosti“.
Jistě, současný kontext a situace mladých v dnešním světě se od doby Dona Boska velmi liší, ale jejich nejhlubší očekávání jsou stále stejná. Stejně tak zůstává platná i jasná křesťanská inspirace pedagogiky Dona Boska, protože se zakládá na transcendentní pedagogice samého Boha.
Všichni víme, že odkaz na konkrétní život může být účinnější než teoretické objasňování principů, a to především v současné době, kdy se zdá, že svět trpí silným nedostatkem vzorů. Toto tvrzení, platné v každém věku, platí obzvláště v mládí. Podaří-li se nám, aby naše kulturní a duchovní dědictví vtělilo svá poselství do konkrétních vzorů, stanou se tato poselství přesvědčivějšími a podnětnějšími.
„Málo věcí může tak zúrodnit a omladit teologii a jejím prostřednictvím i celý křesťanský život, jako transfuze krve pocházející z hagiografie (životopisů svaých),“ říká jeden z nejbrilantnějších současných teologů Hans Urs von Balthasar.
Naši svatí, zvláště mladí svatí, kromě toho, že jsou privilegovaným zdrojem inspirace, jsou i nejlepší známkou pravosti. Nejen že se „stále více přibližovali Kristu“, ale jako všichni svatí obohatili své prostředí a sociální síť hodnotami a vnímavostí. Když chtěl Don Bosco mluvit o spiritualitě mládeže, nepsal traktáty spirituální teologie nebo mystiky pro mládež, ale jednoduše napsal životopis Dominika Savia, Michala Magoneho a Františka Besucca. Ukázal tak vzory vybrané mezi těmi z masa a kostí, kteří navštěvovali jeho oratoř, a předložil je svým chlapcům.
Odvolávat se na naše světce a odvolávat se na postavy, které nejvíce zapůsobily na naše bývalé žáky v období ideálů, je pro každého salesiánského vychovatele další motivací: tak to dělal Don Bosco, ten mimořádný vychovatel, který znal srdce chlapců tak dobře, že je uměl „radostně“ nasměrovat na cesty, jež všichni považovali za obtížné a pro obyčejné kluky nedosažitelné.
Podíváme-li se na věc z globálního pohledu, můžeme si všimnout, že máme k dispozici velmi bohaté a různorodé dědictví: od nejznámějších postav jako jsou Dominik Savio, Laura Vicuña, Zeffirino Namuncurá, přes kategorii mučedníků jako je pět mladých blahoslavených Poláků, až po postavy se svatozáří jako blahoslavená Teresa Braccová, blahoslavený Piergiorgio Frassati a za nedlouho Alberto Marvelli, nebo bez svatozáře, ale stejně příkladní, jako Salvo D’Acquisto, Giacomo Maffei, Sean Devereaux, Sigmund Ocasion, Fernando Calò, Ninni Di Leo, Ribas Xavier, Paola Adamová, Flores Roderick, Domenico Zamberletti, Bartolomé Blanco, Petras Pércumas, Willi De Koster, Cruz Atempová, Renato Scalandri…
Co se týká jejich původu, pocházejí z Itálie, Argentiny, Chile, Španělska, Francie, Polska, Portugalska, Litvy, Mexika… A to jen jako příklad. Přeji každé inspektorii, aby mohla napsat vlastní „Zlatou knihu“ salesiánské výchovy a publikovat životopisné portréty mladých lidí považovaných za vzory.
Tito mladí svatí však nejsou pouhou „chloubou“, ale těmi, kdo nás spolehlivě vedou na naší cestě a v našem výchovném snažení.
To je také důvod, proč to budou oni, kteří k nám budou svým životem promlouvat v průběhu roku 2004 a stanou se obsahem našich výchovných návrhů. I zde platí, že mladí evangelizují mladé.
3. Proroctví
Je naším úkolem a v naší kompetenci doprovázet mladé lidi na jejich cestě a prostřednictvím výchovy se společně s nimi, my a oni, vychovatelé a chovanci, připodobnit Kristu (srov. Ef 4,12).
Když don Vecchi mluvil o svatosti dona Josefa Kowalského a pěti mladých polských mučedníků z poznaňské oratoře, končil svůj oběžník těmito slovy: „V oratoři… vyklíčila a vzrostla jejich svatost, zdůrazněná mučednictvím. Preventivní systém posvěcuje vychovatele, nabízí svatost a pomáhá mladým stát se svatými: místem jeho zrození a znovuzrození je oratoř.“3
Když se znovu podíváme na život Dominika, Laury a těchto dospívajících a mladých lidí, které nám Pán dal, můžeme kontemplovat budoucnost, kterou jsme povoláni vytvářet: „svaté třetího tisíciletí“, „ranní hlídky“ – chceme-li použít programová slova posledních světových dnů mládeže.
Musíme tedy přejít od výzvy stát se svatými, k prezentaci těch postav mladých lidí, kteří dosáhli tohoto vrcholu; od nabídky vzorů k doprovázení mladých jako skuteční vůdcové duchovního života; od doprovázení k asistenci, která vytváří vnitřní a vnější podmínky, jakési mikroklima, v němž mohou klíčit, zrát a vydat plody velká životní rozhodnutí. Don Bosco byl osobně přesvědčen, že bez duchovního vedení by byl nedokázal nic dobrého. Proto chtěl být pro své mladé duchovním vůdcem, který jim vléval nadšení, nasměrovával je, zaangažovával, vedl a opravoval.
Slovo „svatost“ nesmí zastrašovat, jakoby znamenalo žít neuskutečnitelné hrdinství, které je vlastní jen hrstce lidí. Svatost není naše dílo, ale je to zdarma darovaná účast na svatosti Boha. Je to tedy milost, nejdříve dar a pak až výsledek našeho úsilí a cíl našich plánů. Dává najevo, že celá osoba (mysl, srdce, ruce, nohy) je začleněna do tajemné sféry čistoty, dobroty, nezištnosti, milosrdenství a lásky Ježíše. Je to úplné odevzdání sebe sama – ve víře, naději a lásce – Ježíši, Bohu života; odevzdání, které se uskutečňuje v každodenním životě prožívaném s láskou, vyrovnaností, trpělivostí, nezištností, přijímáním zkoušek a radostí každého dne s jistotou, že všechno má před Bohem význam, že v něm je všechno cenné a důležité.
První závěr, který můžeme udělat je, že dospívání a mládí nejsou dobou vyčkávání, ale obdobím, v němž je třeba rozvíjet nezměrný potenciál dobra a tvořivých možností ve službě vlastních odvážných rozhodnutí, která odpovídají na otázky po smyslu života. Je nutné s rozhodností reagovat na pokušení mnoha mladých lidí uvelebit se v životě bez ideálů, a naopak je povzbuzovat k vytváření světa, který by jasněji odrážel krásu Boha.
Vnímavost k vyvstávajícím hodnotám jako je otevřenost pravdě, spravedlnosti, solidaritě, společenství a spoluúčasti, obraně lidských práv a důstojnosti člověka, ochraně přírody a míru, není jen „sen“ a/nebo „utopie“ sloužící k dobrému prožití této životní fáze, kdy se doufá v lepší svět. Je to úsilí uskutečnit tyto hodnoty a stát se budovateli nové civilizace, která by byla civilizací lásky, spravedlnosti a míru, jež jsou základem a vyjádřením nového lidství. Jedno je pravda a to, že nikdo nebude moci nahradit mladé, a že tedy oni sami musí převzít zodpovědnost. To pro nás vychovatele znamená, že musíme vzít v úvahu výchovný obsah programů a nabídek a snažit se rozvíjet nejdůležitější prvky lidské, sociální a evangelní povahy a vytvářet prostředí oplývající podněty a angažovaností.
Je samozřejmé, že tento styl křesťanského života nelze improvizovat a že není ani plodem náhody, ale že musí být vážně a systematicky pěstován. Don Bosco to dělal, když začal s výchovou, která působila na všechny lidské a náboženské aspekty, které mohly poskytnout mladým nezbytnou výbavu, aby se stali „dobrými křesťany a čestnými občany“. Jeho pedagogika byla prostoupená křesťanským humanismem právě proto, že se zakládala na integrálním antropologickém pojetí.
Jeho nabídka posvěcování mladých tak vycházela z úplného vydání se Bohu a stimulovala k plnění vlastních povinností, úctě ke svátostem, životu milosti a apoštolátu mezi vrstevníky.
Návrh Jana Pavla II. není – a nemůže být – příliš odlišný, když trvá na rozhodnutí se pro Ježíše, který jediný umožňuje svatost, když ukazuje víru jako obzor života, naslouchání Slovu a přistupování ke svátostem eucharistie a smíření jako světlo, které ozařuje mysl, a pokrm, který živí srdce; a když ukazuje na apoštolát, zvláště ve prospěch samotných mladých, těch nejpotřebnějších.
Je důležité, abychom nepřestávali rozvíjet pedagogiku salesiánské svatosti mládeže, která čerpá z bohatého dědictví minulosti a odpovídá mladým dnešního světa.
Jeden z problémů s uznáním svatosti těchto chlapců a dívek se týkal psychologických studií jejich vývojového období a motivačních dynamik světa dospívajících, které skýtaly mnoho stínů a málo jistot.
Problém mladého věku bude stále doprovázet příběh těchto chlapců a dívek. Nicméně je pravda, že Písmo svaté již od Starého zákona registruje změnu názoru: „Umře-li spravedlivý třeba předčasně, dojde odpočinutí… Ty pravé šediny pro člověka je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk.“ (Mdr 4,7.9)
Svatí, lidé, v nichž se Boží láska stala ikonou, jsou proroctvím pro naši dobu i pro budoucnost. Jejich život se stane chválou Trojice, uskutečněným projektem. A to je svědectví, které církev vydává světu. Proroctví těchto „salesiánských“ chlapců a dívek se stále více stává zralou cestou, po níž lze jít k Bohu.
4. Pohled na Dominika Savia a na svatost pro mladé třetího tisíciletí
Nejlepší cesta k prohloubení, přizpůsobení a obnovení nabídky salesiánské svatosti mládeže je dívat se na Dominika Savia a na jeho příklad pro mladé třetího tisíciletí. Někdy nám ho asi určitý typ ikonografie maluje nebo vytesává příliš andělského, činí ho vzdáleným, nedostupným a nenabídnutelným. Někdy nás nepříliš dobrá znalost jeho skutečného příběhu, která vynáší do popředí jeho čistotu a jen okrajově se zmiňuje o jeho apoštolátní schopnosti, vede k hledání jiných vzorů. Někdy nás nedostatek odvahy, způsobující, že se neodvažujeme předkládat mladým evangelium, vede k tomu, že chápeme salesiánskou výchovu jako pouhou humanistickou alternativu bez identity a výraznosti, a redukuje pastoraci na zábavu, aniž by ukazovala na vysoké cíle, kterých lze dosáhnout.
Vidíme naopak jak jednal Don Bosco s Dominikem Saviem, když od samého začátku, od prvních setkání objevil, že se v té křehké bytosti ukrýval světec, že tu byla látka pro luxusní oblek pro Pána. Vidíme, jak Don Bosco neminimalizoval jeho očekávání a ani ho nezklamal, ale proměnil se v mistrovského společníka, vůdce ducha.4
Je třeba zdůraznit, že Dominik Savio v roce 1954 zaznamenal rekord a získal „guinese“ mezi kanonizovanými mladými lidmi, kteří nejsou mučedníky. Když zemřel, měl necelých 15 let: přesně 14 let, 11 měsíců a 7 dní.
Po třiceti letech ho v roce 1988 předstihla Laura Vicuña, která byla blahořečená u příležitosti stého výročí úmrtí Dona Boska: v den smrti jí bylo 12 roků, 9 měsíců, 17 dní. Připomeňme si scenérii této beatifikace: Colle Don Bosco; velké náměstí před chrámem; nezapomenutelné, sluncem prozářené dopoledne; radostná manifestace salesiánské mládeže, která se shromáždila, aby oslavila Boží milost, jež proměňuje lidskou slabost v sílu, abychom se stali výmluvnými svědky jeho lásky. Byl to také vděčný příspěvek schopnosti dospívajících dosáhnout nejvyšší vrchol spirituality, Everest svatosti.
Na řadě je teď Zeffirino Namuncurá, jehož sté výročí úmrtí oslavíme příští rok. V současné době je ctihodný, to znamená, že jeho život prozkoumali znalci křesťanského života a shledali, že byl příkladně zralý, dokonce hrdinský v praktikování evangelních ctností: zemřel v 18 letech, 8 měsících, 15 dnech.
Jedná se o tři mladé lidi, kteří vyrostli v salesiánském prostředí různých světů a kteří, můžeme dnes říci, prošli cestami salesiánského formačního projektu. Měli užitek z prostředí výchovné komunity, v níž našli ovzduší značné výchovné hodnoty, vedené vychovateli a vychovatelkami, kteří měli odvahu nabízet ideály velkého dosahu, kteří je dovedli k osobnímu setkání s Kristem a naučili je dělat odvážná životní rozhodnutí.
K nim se připojují mladí polští mučedníci, blahořečení v červnu 1999 ve Varšavě. Bylo to pět mladých oratoriánů ve věku mezi 19 a 23 lety. Všichni pravidelně navštěvovali poznaňskou oratoř, byli animátory skupin, angažovali se v aktivitách a byli uvězněni právě proto, že byli veřejně známí jako věřící.
Tito mladí dohromady pokrývají celé rozmezí dospívání a mládí od 12 do 24 let. A jak jsme již pochopili a zdůraznili, dorostli do svatosti v salesiánském prostředí – stejně jako mnoho dalších chlapců a dívek, kteří našli inspiraci v Dominiku Saviovi. Tento fakt ukazuje velkou výchovnou hodnotu salesiánského charizmatu a prostředí, které vytváří pod podmínkou, že je skutečně přitažlivé a podnětné.
To samé dosvědčuje Jan Pavel II. v již citovaném listě salesiánům z roku 1988: „Rád uvažuji o Donu Boskovi, jak realizuje svou osobní svatost nasazením ve výchově, kterou prožívá s horlivostí a apoštolským srdcem. Don Bosco zároveň umí předkládat svatost jako konkrétní cíl své pedagogiky. On je „svatý vychovatel“… a umí formovat mezi svými mladými „svatého chovance“, jako je Dominik Savio.“ (JP 5)
Když Pius X. podpořil přistupování ke svátosti eucharistie v útlejším věku předpověděl: „Mezi dětmi budou svatí.“ I přes to se ještě dlouho diskutovalo, je-li v dětství uskutečnitelná opravdová svatost, kterou by bylo možno předložit jako vzor křesťanského života. A někdo salesiánům doporučoval opatrnost: „Salesiáni, pomalu s chlapci-kandidáty na oltář.“
Dnes se zdá, že jsou tyto výhrady již definitivně překonané a to jak z pohledu teologie, tak psychologie. Nechceme tady uvádět celou diskusi, ale ocitujeme jen názorná slova Pavla VI:
„Svatost v mladém věku považujeme za lidský fenomén zasluhující tu největší pozornost v důsledku své předčasnosti (narážel na zázračné děti a mladé hrdiny). Tato svatost se zdá podivuhodným úkazem díky bohatství nadpřirozených darů, které vynikly právě díky nízkému věku.“
Je tedy jasné, že Bůh a jeho milost mohou naplnit dospívající i mladé lidi a nechat se jimi pochopit: Bůh není omezen věkem. Může se vydat k jakémukoli lidskému srdci, naplnit je a dát najevo své působení.
Proč je tato otázka a tato diskuse pro nás zajímavá z praktického hlediska?
Aby se rodiče, učitelé, vychovatelé a dospělí vůbec naučili správně hodnotit možnosti, které obsahuje duše chlapců a dívek, dospívajících a mladých. Není to pro všechny samozřejmé. A ani není zcela snadné si představit, že v srdci mladého člověka, kterého máme před sebou, pracuje Bůh zcela individuálním způsobem.
A je možné, že očekávání, která dáváme najevo, důvěra, kterou jsme schopni pěstovat, nabídky, které děláme, jsou hodně pod úrovní jejich možností a ochoty. Dnes není běžné navrhovat maximum. Naopak, často se jako hodnota předkládá život bez ideálů, svět ušitý na naši míru, pomíjivost, individualismus, požitkářství, relativismus, postoj „zařiď se sám“. Dnes není mnoho těch, kteří mají odvahu mluvit k mladým tak jako Jan Pavel II.: „Mladí všech světadílů, nemějte strach být svatými nového tisíciletí! Buďte kontemplativní a milujte modlitbu, buďte důslední ve víře a štědří ve službě bratřím a sestrám, buďte aktivními údy církve a strůjci pokoje.“5 Tato slova nejsou nic jiného, než to, co jsme si na 23. GK předsevzali my salesiáni jako cestu víry, kterou máme jít s mladými ve čtyřech velkých oblastech vývoje: rozhodnutí pro život, setkání s Kristem, smysl pro církev, role ve světě.
Jedinečnost Dominika Savia spočívá v tom, že sdílel svatost, kterou mu předal a nabídl jeho učitel Don Bosco. Ten si všiml kvalitní „látky“, z níž byl udělán chlapec, s nímž se setkal. Takto vypráví o svém prvním setkání: „Rozeznal jsem v tom chlapci, vyrůstajícím v křesťanské rodině, ducha zcela podle Pánova Ducha. A byl jsem nemálo udiven, když jsem uvážil dílo, které božská milost vykonala v tak útlém věku.“
Tento bystrý postřeh Dona Boska byl inspirován a podpořen přesvědčením o ochotě chlapců přijmout nabídku života milosti, o jejich schopnosti udělat zkušenost s Bohem a o štěstí, které jim z toho vzejde. Právě toto bylo tématem kázání, které pohnulo Dominika Savia, aby se s přímým a výslovným úmyslem vydal na cestu svatosti.
Jsem si vědom, jak jsem už naznačil, že náš kulturní kontext je velmi odlišný od toho, v němž žili Don Bosco a Dominik Savio. Stačí si přečíst synodní list „Ecclesia in Europa“, abychom viděli, jak stále více všude vládne sekularismus. Zdá se tedy přirozené, že mnozí si kladou otázku: Existují dnes mladí, kteří jsou schopní žít křesťanský život? A z druhé strany: Existují učitelé, kteří rozeznají v mladých takové nadání, sklony a působení milosti a kteří jsou připravení nabízet mladým svatost a doprovázet je po jejích cestách?
Je neoddiskutovatelné, že kulturní vnímavost dnešních mladých lidí, tak jako i jejich očekávání, jsou jiná. Je ale také pravda, že jejich nejhlubší potřeby jsou i nadále stejné: žízeň po lásce, po štěstí, po životě. Problém spočívá spíše v prameni, k němuž je vedeme, aby tuto žízeň utišili. Jinými slovy: dnešní mladý člověk je jiný z pohledu kultury, ale je stále, především a hlavně, mladým člověkem.
U mladých si jistě všímáme:
- velké touhy po životě a po smyslu, která nachází své nejlepší vyjádření v setkání a dialogu mladíka s Ježíšem o věčném životě (srov. Mt 19,16-30);
- jakéhosi kličkování a určitého „ano i ne“ při hledání plného a šťastného života;
- dostatečné schopnosti rozeznat různou hodnotu nabídek, které jsou přítomné na trhu: trvalého od pomíjivého, to, co zušlechťuje od toho, co ničí;
- touhy po hodnotných zkušenostech, které je možné sdílet s vrstevníky i s dospělými;
- velkorysosti, i když je často křehká a příležitostná.
Je-li tedy duše mladého člověka taková, jaká doporučení pro cestu svatosti mládeže dostáváme od Dominika Savia?
Když ho zasáhla slova Dona Boska o možnosti a o štěstí stát se svatým, přichází Dominik Savio s touto prosbou: „Řekněte mi, jak se mám zařídit, abych s tímto dílem začal.“
Ihned nás k tomu napadne: Co by asi odpověděl nekompetentní a nezkušený vychovatel? Asi by ho to zaskočilo nepřipraveného a neschopného odpovědi. Možná by se jen pousmál a považoval toto vzplanutí horlivosti za naivní a nepodstatné. Možná by tuto chlapcovu snahu považoval za upřímnou, ale neuskutečnitelnou.
Don Bosco, vybavený řádnou doktrínou – tou, kterou máme my dnes o všeobecném povolání ke svatosti v kterémkoli životním stavu – a mající zkušenost s dušemi mladých, se neusmál, nepotřásl skepticky hlavou, nevyhnul se problému, ale byl připraven načrtnout program, který bylo možné uskutečnit.
Nás tento program zajímá, protože převedený do současné řeči, představuje nabídku svatosti pro dnešní mladé lidi. Tato nabídka je vhodná k tomu, abychom skutečně formovali chlapce a dívky, kteří by byli „světlem světa a solí země“, „čestnými občany a dobrými křesťany“, „ranními hlídkami“, zkrátka „svatými třetího tisíciletí“.
Zde jsou body:
a)Přijímat život jako dar, s vděčností rozvíjet jeho nejlepší stránky a prožívat ho s radostí.
„Neustálá a umírněná radost“ – „Neúnavně se účastnit rekreace s kamarády“, řekl by asi Don Bosco.
Tím mínil posvěcovat radost ze života, tedy:
- podporovat prostředí radosti a důvěry, v němž může osobnost mladého člověka spontánně zrát a rozvíjet se;
- starat se o vlastní růst, poznávat, co dobrého a krásného do nás vložil Pán, a rozvíjet to s důvěrou a vytrvalostí;
- žít společně s kamarády a sdílet s nimi spontánní zábavu, radost z přátelství, živost oslav;
- otevřít srdce optimismu a důvěře v život, který je spasený a vykoupený Ježíšem Kristem a milovaný Bohem.
Je to chuť do života Ninniho di Leo, kterého leukémie odsoudila na smrt, ale který v nemocnici svým úsměvem fascinoval ostatní.
Je to spontánnost Ferdinanda Calò, který na otázku: „A kdybys zemřel?“, odpovídá: „Jsem připraven. V nebi se hraje fotbal, ne?“
Pohled, citlivost, láska ke krásným věcem, charakteristické pro Pavlu Adamovou, která svým kamarádkám říkala: „Jestliže Bůh je původce všech věcí, opravdové štěstí nám může přijít jen od něho a ne z peněz, moci nebo zábavy.“
b)Podstatou, páteří, zdrojem energie a zárukou růstu je zkušenost s Bohem a jeho prozřetelnostní přítomností, přátelství s Ježíšem a život, který se tomu uzpůsobuje.
„Vytrvalost v plnění náboženských a studijních povinností,“ řekl by Don Bosco jako druhou instrukci vhodnou pro prostředí, v němž se odvíjel život Dominika Savia.
Především to znamenalo:
- chápat vlastní život v perspektivě víry jako Boží dar a plod jeho lásky a žít stále v jeho přítomnosti s postojem dítěte;
- toužit po osobním přátelském setkání s Ježíšem a Marií, jeho Matkou, prostřednictvím jednoduché a vytrvalé modlitby, častou a opravdovou účastí na svátostech, především eucharistie a smíření;
- prohloubit křesťanskou formaci, osvětlovat životní situace a problémy Božím slovem, zajistit neustálou a velkorysou snahu o zdokonalování života.
To je životní projekt Xaviera Ribase: „Moje současné úsilí lze shrnout takto: počínat si v různých prostředích, v nichž žiji… v souladu s mou vírou… k tomu se nutně potřebuji osvobodit od různých forem nesvobody; každodenní modlitba, která pro mě spočívá v četbě Božího slova, v připomínce mých bratří a přátel a v revizi mého života a jednotlivých událostí.“
Je to věrnost Terezy Braccové každodenní eucharistii vždy za úsvitu. Je to její úcta k Panně Marii projevovaná modlitbou růžence při její každodenní práci pastýřky.
Ale Don Bosco přidává studium, tedy posvěcování povinnosti vykonávané z lásky k Bohu a radostné přijímání těžkých požadavků křesťanského života.
Uvádí tedy:
- otevřít se pohledu na každodenní život jako na poslání svěřené Bohem, které vyžaduje rozvíjení osobních schopností a darů ve službě vlastního povolání v církvi a ve světě (kultura povolání);
-žít každodenní námahu studia, práce, rodinného života, s přesností a vytrvalostí, jako láskyplnou odpověď Pánu a jako službu druhým.
Je zajímavé, jak Don Bosco úzce spojuje zbožnost a studium, to, co vypadá jako „náboženské“ a církevní, s tím, co se zdá „profánní“, „světské“: studium, práce, zábava.
Pro něj skutečná zbožnost velmi jednoduše spočívá v konání povinností ve svůj čas a na správném místě a jen z lásky k Bohu. Projevuje se čistým svědomím, rozhodnou vůlí zlepšit se, ochotou k oběti a práci.
„Da mihi animas“ je shrnutím spirituality, která vhodným způsobem spojuje činnost a modlitbu, běžný život a oslavu, osobní a komunitní rozměr, práci a umírněnost, přátelství a nezávislost.
c)Otvírat se sociálnímu rozměru, službě, solidaritě, dobročinnosti, a přijmout životní projekt.
„Snažit se získat duše pro Boha,“ by znovu řekl Don Bosco. To znamená spasit sebe a stát se svatým tím, že budu usilovat o spásu duší.
Mladí lidé vychovávaní Donem Boskem se stávají dobrými a zároveň svatě agresivními a horlivými, neboli misionáři mezi kamarády. Dominik Savio se odvážně snažil smířit dva spolužáky, kteří se chtěli zabít v souboji, založil skupinu vzájemné pomoci, nabídl svou pomoc při epidemii cholery, která řádila v Turíně, toužebně si přál sjednocení Velké Británie s katolickou církví, vyjádřil přání stát se knězem.
Cesta navržená Donem Boskem se člení na různé a vzájemně se doplňující úrovně:
- v každodenním životě působit ve prospěch kamarádů příkladem a přátelskou pomocí při překonávání obtíží, což je podporováno výchovným prostředím;
- otevřít mladé velkým apoštolátním perspektivám církve a potřebám společnosti (misie, mír, solidarita, budování nové civilizace lásky) a pomáhat jim je bezprostředně uvádět ve skutek v situacích a prostředích, kde žijí a působí;
- podporovat skupiny, sdružení a hnutí, v nichž mladí jako protagonisté rozvíjejí angažovanou víru pozornou k lidskému růstu a k přetváření prostředí;
- vést a doprovázet mladé lidi v zrání jejich motivací ke konkretizaci evangelního projektu života a k volbě povolání.
Rozměr služby a dobročinné lásky je asi ten aspekt svatosti, který mladí uchopí nejrychleji, který je nejvíce přitahuje a v nějž nejvíce věří. My ho tedy musíme neustále podporovat, abychom dali konkrétní podobu hlasu jejich srdce. V praxi se ho velkoryse chápe velký počet mladých lidí, kteří působí jako animátoři a dobrovolníci a u nichž je vidět, ne-li hotová a dokonalá svatost, tak aspoň nějaké její rysy, které mohou a musí růst.
Nicméně, aby tyto zkušenosti vydaly celý svůj náboj lásky a celý svůj dar milosti, musejí být zasazené do prostoru Božího království. Musí pro ně být typická nezištnost a z „občasných“ se musejí stát definitivními a úplnými, životním projektem na plný úvazek a na plné síly. Mladí si musejí uvědomit, že Bůh působí jejich prostřednictvím.
V této linii se nachází příklad dobrovolnické služby Seana Deverauxe, odvážného, angažovaného a důsledného muže se zářícím úsměvem, který dal svůj život, když pracoval v Africe, aby rozmnožil očekávání a možnosti lidí, aby jim vrátil důstojnost a naději: „Dokud mé srdce bije, musím dělat to, co si myslím, že můžu udělat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než my.“
Vzrůstající angažovanost Xaviera Ribase jako animátora skupin, svých spolužáků i chlapců z okolí, který byl povzbuzován a pobízen svou formační skupinou ve středisku mládeže, jež mu pomáhá objevit Ježíšovo volání: „Když se dívám na svůj život a aniž bych věděl proč – protože v něm není nic mimořádného – mi připadá, že Bůh mě přilákal a povolal; ze své strany se snažím jít po této cestě i přes překážky.“
Hrdinství pěti mladých polských oratoriánů mučedníků zapojených do animace druhých a navzájem spojených osobními a společenskými zájmy a plány, kteří společně v obtížných chvílích prožívají zkoušku s odvahou a věrností: „Bůh nám dal kříž, dává nám i sílu jej nést.“
Na závěr
Začal jsem tento komentář k heslu vzpomínkou na dobytí nejvyššího vrcholu světa Everestu a pokračoval jsem vyprávěním cesty, kterou šel Dominik Savio pod moudrým vedením Dona Boska.
Končím pohádkou, kterou jsem viděl hrát naše chlapce v divadle v Budapešti, kde proběhla oslava 90. výročí přítomnosti salesiánů v Maďarsku. Moc se mi líbila i proto, že její poselství je dokonale v souladu s tím, co jsem řekl na začátku. To znamená, že velké ideály nejsou pro malou skupinu „vyvolených“, ale pro všechny, protože dáme-li dohromady vlastní světlo, vlastní símě krásy, pravdy a dobroty každého z nás, vznikne nové slunce, nový den, nové lidstvo v každém z našich děl a to do té míry, že se každé z nich stane Valdokem Dona Boska.
Tady je tedy příběh vyprávěný Jánosem Pilinszkym, silně nábožensky založeným katolickým básníkem, který poznal zkušenost lágrů, který musel mlčet a kterému bylo dovoleno psát jen pohádky jako je tato. Její stručný obsah vám tady přepisuji:
Zrození slunce
Dlouhou dobu na nebi bydlely jen hvězdy.
Svět byl oděn do smutečního šatu.
Země chodila v této temnotě osamoceně,
jen sousedé se bavili navzájem
a často upadali do hlubokého spánku.
Zvířata se neznala, mraky pluly bez cíle,
květy neviděly svoje šaty a barvy ostatních květů.
Déšť nevěděl, kam padá.
Jednoho dne se mnoho hvězd rozhodlo spojit,
aby svým třpytem vytvořily jedno velké, zářivé světlo.
Spousta hvězd se vydala na cestu jedna k druhé.
Z tisíce směrů, tisíci cestami,
tisíc hvězd se vydalo z okraje temnot,
aby uprostřed oblohy prázdné jako propast
dalo vzniknout společné záři.
Musely urazit velký kus cesty
po černé nebeské klenbě,
ale nakonec tisíce hvězd
šťastně splynulo
v jediné velké a zářivé světlo.
Zrodilo se tak slunce,
společný krb tisíce hvězd
a začal první velký svátek světla.
Byla to velká oslava!
Oslava prvního opravdového dne.
Hosté přicházeli na hostinu
a sedali si k velkolepému kulatému stolu světla,
které nikdy předtím nebylo vidět.
Jako první přišel vzduch spolu se starou oblohou
a každý z nich měl dlouhý a lehký plášť.
Třetím význačným hostem bylo moře,
jeho vlny hřmely jako salva.
Pak přišly velké lesy, stromy
v pláštích zelenajících se listy,
rodina květů, tichých, ale krásně vybarvených.
Pak zvířata: rychlé koně, věrní psi, silní lvi…
kdo by je dokázal všechny spočítat?
Když byla oslava v nejlepším,
přišla jedna krásná dvojice:
mladík s dívkou,
vstoupili na hostinu jako královský pár.
Ačkoliv přišli poslední, sedli si do čela stolu
a ostatní pozvaní hosté se radovali.
Všichni se považovali za děti poledního slunce,
za oblíbence v právě zrozeném království zářivé oblohy.
Avšak znenadání vstoupil do křišťálového slunečního paláce stín
a další malé stíny ho následovaly.
Zpočátku si jich nikdo nevšímal,
ale přicházelo jich stále více,
vmísily se mezi hosty
a v jednu chvíli nastala téměř tma.
Novorozené slunce začalo uhasínat.
Hosté se polekali a všichni z hostiny utekli.
Mladá lidská dvojice zůstala sama uprostřed noci,
která byla stále temnější.
Mladík se však ve svém srdci nevyděsil,
objal svou milovanou a promluvil k světu:
„Nebojte se, moře a květy,
nebojte se, zvířata a byliny!
Slunce nezemřelo, jen odpočívá,
aby zítra znovu vyšlo s novou silou.“
Ale tuto první noc nikdo nespal,
ani byliny, ani stromy, ani vítr, ani moře.
Všichni čekali, je-li pravdivý příslib jejich mladého krále
o návratu slunce.
A když se ráno světlo probudilo v křišťálové síni svého paláce,
uvítal ho jásot ještě větší než prvního dne.
Protože tehdy se celý svět dozvěděl:
noc je vždycky jen sen,
po snu však přichází zářivá skutečnost slunce.
Panně Marii, Matce Boží, pod jejíž ochranou začínáme tento rok 2004, svěřuji každého z vás, členové salesiánské rodiny, vychovatelé, mladí světa. Ona, která je nejlepší spolupracovnicí Ducha svatého, ať nás naučí formovat mladé lidi takovou výchovou, aby dosáhli plnosti dokonalého člověka, Ježíše Krista.
S láskou a vděčností, v Donu Boskovi
don Pascual Chávez Villanueva
1. ledna 2004
o slavnosti Panny Marie, Matky Boží
a ve Světový den míru
Zkratky:JPJuvenum Patris – List Jana Pavla II. u příležitosti 100 let od smrti Dona Boska
NMINovo Millennio Ineunte – Apoštolský list Jana Pavla II. na závěr Jubilejního roku 2000
Salesiány upozorňujeme na pastorační návrh pro tento rok zveřejněný ve VZ 08/2003, str. 5 – 7.
1 Bollettino Salesiano Italiano, září 2003, str. 11.
2 G. Bosco, Memorie dell’Oratorio di San Francesco di Sales, a cura di Antonio da Silva Ferreira, LAS, Roma, str. 35.
3 ACG 368, červenec-září 1999, str. 36.
4 Připomínáme zde příspěvek dona Vecchiho Guardando Domenico Savio (Pohled na Dominika Savia) u příležitosti 50. výročí přítomnosti salesiánů v Lecce (prosinec 1999).
5 Poselství u příležitosti XV. světového dne mládeže, OR 2.07.1999, str. 5.