koadjutor2 :: Salesian spirituality

Expand document

Collapse document

koadjutor2

1 Pages 1-10

1.1 Page 1

1.2 Page 2

1.3 Page 3

1.4 Page 4

1.5 Page 5

1.6 Page 6

1.7 Page 7

1.8 Page 8

1.9 Page 9

1.10 Page 10

2 Pages 11-20

2.1 Page 11

2.2 Page 12

2.3 Page 13

2.4 Page 14

2.5 Page 15

2.6 Page 16

2.7 Page 17

2.8 Page 18

2.9 Page 19

2.10 Page 20

3 Pages 21-30

3.1 Page 21

3.2 Page 22

3.3 Page 23

3.4 Page 24

3.5 Page 25

3.6 Page 26

3.7 Page 27

3.8 Page 28

3.9 Page 29

3.10 Page 30

4 Pages 31-40

4.1 Page 31

4.2 Page 32

4.3 Page 33

4.4 Page 34

4.5 Page 35

4.6 Page 36

koadjutor2

1 Pages 1-10

▲back to top

1.1 Page 1

▲back to top

LAICKÁ SLOŽKA SALESIÁNSKÉHO SPOLEČENSTVÍ

VIGANO` EGIDIO: La componente laicale della comunit`a salesiana. – Atti

Consiglio Super. Soc. Sal. Giov. Bosco, Roma- Aurelio, a. 61. n. 298,

Ottobre-Dicembre 1980, p. 3-50.

1.2 Page 2

▲back to top

Obsah

Vysvětlivky zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4

1. Svérázná tvářnost naší společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

2. Osobnost salesiána koadjutora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Výčet rozmanitých možností jeho pracovního zařazení . . . . . . . . . . . . . . 7

Určující znak jeho povahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

3. Delikátní a obtížná cesta zkoumání jeho identity . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Koadjutor je „řeholník“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Není „osobou zasvěcenou ve světě“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Je plně „salesiánem“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Zvolil si „laickou dimenzi“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

4. V čem spočívá tato „laická dimenze“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

„Laická rovina“ zračící se ve stvořeném světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

„Laická rovina“ v poslání církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

„Laická rovina“ jako dimenze, která se uskutečňuje

v řeholním životě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

5. Čím se salesián koadjutor opravdu vyznačuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Vědomí, že náleží ke komunitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Vědomí, že naše kongregace je otevřena vůči světu . . . . . . . . . . . . . . 21

6. Složitá situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Několik statistických údajů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Náznaky nových výhledů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Důvěra v působení Ducha svatého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

7. Současná nejnaléhavější povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

8. Strategický úkol formace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Jednotnost formace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

Specifická formace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Permanentní formace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

9. Dvě závazné výzvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

1.3 Page 3

▲back to top

Vysvětlivky zkratek

ACS

cfr.

cykl.

CG 21

CGS

čl.

Kol

l.c.

pp.

s.d.

Stan.

– annus (lat.); anno (it.) – ročník

– Apostolicam Actuositatem (Apoštolská exhortace Pavla VI.)

– 1. Atti del Capitolo Superiore della Societá Salesiana

– 2. Atti del Consiglio Superiore della Societá Salesiana

– viz.

– cyklostyl

– Documenti Capitolari. Capitolo Generale 21 della Societa Salesia-

na. Roma 1978.

– Capitolo Generale Speciale della Societá Salesiana, Roma 1971.

– článek

– (lat.) a

– Evangelica Testificatie (apoštolská exhortace Pavla VI.)

– Genesis, 1. kniha Mojžíšova

– Gaudium et Spes (konstituce 2. vatikánského sněmu; Radost

a naděje)

– list (sv. Pavla) Kolosanům

– locus citatus (uvedené místo)

– Lumen Gentium (konstituce 2. vatikánského sněmu; Světlo náro-

dů)

– Memorie Biografiche di Don Giovanni Bosco (životopisné paměti

Dona Boska, 19 svazků, které sepsal J. B. Lemoyne a E. Ceria)

– numerus (lat.), numero (it.) – číslo

– pagina (lat., it.) – strana

– strany, počet stran

– sine dato (bez data)

– Stanovy Společnosti sv. Františka Saleského (1972)

1.4 Page 4

▲back to top

Drazí spolubratří,

Již delší dobu jsem si přál pohovořit si s vámi o životně důležitém tématu

a tím je „salesián koadjutor“. Dnes ve všech inspektoriích, ve všech našich

domech i v srdci každého spolubratra je nutno o něm pozorně uvažovat a je

zapotřebí věnovat mu zvláštní péči.

Naše poslední dvě generální kapituly o něm jednaly s mimořádnou sta-

rostlivostí; i daná situace nás k tomu naléhavě vybízí. Nejde tu pouze o spo-

lubratra koadjutora, nýbrž o každého z nás, o všechny společně, o komunitu,

o dimenzi naší společnosti. Nejde tu jenom „o něho“, nýbrž „o nás“. Dotýká-

me se tu – pro naši společnost – zásadního tématu, které zasahuje její ce-

listvost, tvoří živou součást její identity a utváří dynamickou a ráz udávající

složku jejího poslání.

Známe v tomto ohledu tvůrčí myšlenku Dona Boska. Ještě za jeho života

se jednalo o tomto tématu na prvních čtyřech všeobecných kapitulách a pak

téměř na všech dalších.

Hlavní představení o něm hovořili z různých hledisek celé naší kongrega-

ce v přesvědčení, že předkládají originální vlastnost našeho společenství.

Don Albera na sklonku svého života si připravoval poznámky pro okružní list

o „Donu Boskovi, vzoru koadjutora“, který měl být obdobou jeho památného

listu z r. 1921, o „Donu Boskovi, vzoru salesiánského kněze“. Don Rinaldi se-

psal r. 1927 list vpravdě základní důležitosti o „Salesiánském koadjutoru

v pojetí Dona Boska“ (ACS, n. 40, 572–580). Zasluhuje ještě dnes – ba prá-

vě dnes – abychom jej znovu pročítali a o něm uvažovali, poněvadž odhalu-

je myšlenkové obzory Dona Boska.

Hluboké proměny v lidské společnosti i v církvi přiměly naše dvě poslední

všeobecné kapituly, aby se opět zvlášť záměrně zabývaly tímto tématem.

Zevrubněji to učinila 21. generální kapitula; její 2. dokument zní: Salesián

koadjutor – povolání „řeholníka laika“ ve službě salesiánského poslání (CG

21, n. 166–211); a 3. dokument je: Výchova k salesiánskému životu (CG 21,

n. 299–306). Chtěl bych z nich uvést některá nejvíce obrodná hlediska a váž-

ně připomenout několik objasňujících směrnic a některé požadavky pro

činnost.

1.5 Page 5

▲back to top

1. Svérázná tvářnost naší společnosti

Don Rinaldi napsal, že „salesiánský koadjutor je geniální výtvor velké lásky

Dona Boska, inspirované Pannou Marií Pomocnicí“ (ACS, n. 40, 547). Zdů-

razňoval „geniální modernost“ takovéto osoby, člena naší společnosti, a vy-

ložil tyto důvody: „Salesiánský koadjutor“ – jasně tvrdí don Rinaldi – „není

druhořadá osoba, ani pomocná síla, ani pravá ruka kněží, jeho řeholních bra-

tří, ale je jim roven, v dokonalosti je může předčit i předstihnout, jak to den-

ní zkušenost plně potvrzuje“ (1.c., 574).

Nevytrhneme-li toto tak jasné tvrzení ze souvislosti, budeme se muset

snažit pochopit, jak se „tvořivá genialita“, o níž hovoří don Rinaldi, odráží

opravdu v samém bytí celé naší kongregace. Pomůže nám zamyslet se nad

osobou každého člena uvnitř salesiánského společenství.

Po 2. vatikánském sněmu se stala „komunita“ předmětem zvlášť hlubo-

kých studií, a to ovlivňuje, nikoli povrchně, vytýčení příznačných vlastností je-

jích členů. „Naši společnost“, praví nám Stanovy, „tvoří duchovní a laici:

(Stan. čl. 3), a dodávají, že „žít a pracovat dohromady je pro nás salesiány zá-

kladní potřeba a bezpečná cesta k uskutečnění našeho povolání“ (Stan. čl.

50). Poslání je v první řadě svěřeno inspektoriálnímu a místnímu společen-

ství. Funkce členů se vzájemně doplňují a všechny jejich úkoly jsou „důleži-

té“ (Stan. čl. 34).

Z těchto prohlášení Stanov vyplývá zjištění, které se musí dotknout vnitř-

ního postoje a smýšlení každého člena. Salesián musí cítit, že v jeho srdci,

jako „člena společenství“, je vryt vrozený vztah, který jej v objektivním vzá-

jemném doplňování pojí s jinými osobami spolubratří, typologicky odlišnými

v souhrnu jejich příznačných salesiánských vlastností. Tak salesián kněz

nebo klerik i stálý diakon (samostatná úvaha o něm by byla záhodná) musí

nenuceně na základě přináležitosti k témuž společenství cítit vztah ke koad-

jutoru; a salesián koadjutor musí totéž zakoušet vůči spolubratru knězi či kle-

rikovi.

Naše od základu komunitní povolání vyžaduje účinné sjednocení, a to ne-

jenom bratrské mezi osobami, nýbrž sjednocení mnohem výraznější ve vzá-

jemném sdílení jeho dvou základních složek, totiž složky kněžské“ a složky

„laické“. Každý spolubratr, kněz, klerik nebo koadjutor, prožívá svoje kněžské

nebo laické povolání v těsném doplňujícím se vztahu s druhým povoláním,

a nikoli již jen sám a pro sebe, jako by jeho povolání bylo vlastností nezávis-

lou nebo dokonce lhostejnou.

Obě základní dimenze volby vyžadují vzájemný vitální vztah mezi různými

osobami, jež je prožívají. Rozvíjejí se ve společném soužití k oboustrannému

prospěchu v harmonicky stanovené míře tak, že se navzájem zvnitřku proni-

1.6 Page 6

▲back to top

kají podle projektu oné „geniální modernosti“ a onoho společného poslání,

které tvoří „vlastní povahu“ naší řeholní kongregace (cfr. CG 21, n. 194). Don

Bosco vskutku chtěl, aby Společnost sv. Františka Saleského byla „shromáž-

děním kněží, kleriků a laiků, hlavně řemeslníků, kteří si přejí spolu se sjed-

notit a snaží se prokazovat si tak dobro navzájem a konat dobro též jiným:

Všimněte si též“ – pokračuje Don Bosco – „že mezi členy naší kongregace

není žádného rozdílu. Se všemi se jedná stejně, ať jsou to řemeslníci, ať jsou

to klerici, ať jsou to kněží. My se všichni považujeme za bratry“ (MB 12: 151,

152).

Náš zakladatel, když dával vnitřní uspořádání naší kongregaci, stanovil,

aby ji tvořili „duchovní“ a „laici“. Nikoli jen „duchovní“ ani jen „laici“, nýbrž

„duchovní a laici“ v jediném společenství života a apoštolátu.

Naše 21. generální kapitula blíže vysvětlila důležitost a dosah salesiánské

koadjutorské složky v pastoračně pedagogické praxi preventivního systému.

Upřesnila a prohloubila vzájemné doplňování dvojí volby, „kněžské“ a „laic-

ké“. Stanovila jemnou míru vzájemného prolínání v živé spojitosti řeholní

„pastorační“ komunity, které slouží a udává duchovní ráz vedoucí složka čer-

pající sílu z charismat kněžského svěcení (CG 21, n. 196, 235; 212–239 –

tu je celé rozvedení delikátní problematiky). Ponechává však otevřenou bo-

hatou škálu pro hlubší zkoumání a bádání, pro řešení problematiky očisty

mentality a perspektivu odvážného zamýšlení v souladu s mohutným kultur-

ním rozvojem a s církevní obrodou, které mocně uchvacují i nás.

Kapitula nás vyzvala zvláště k tomu, abychom uvedli v život typ komunity,

která v samém svém podstatném bytí umožňuje „hlásat evangelium výcho-

vou a vychovávat hlásáním evangelia“, a na to položila velký důraz. Hluboký

vzájemný vztah kněží, kleriků a koadjutorů – připomíná nám kapitula – „ne-

znamená podřízenost nebo protiklad a ani zánik nebo splynutí osobitých pří-

značných znaků a vlastností. Naopak, je to něco, co charakterizuje salesián-

ské, apoštolátu se věnující osoby i společenství“ (CG 21, n. 194).

Různost postav a úkolů našich členů se nemůže považovat za „omezení“

nebo „stupně“, nýbrž za zdroj společného bohatství; nikoli za nedostatek ně-

čeho, nýbrž za potenciál doplňující hodnoty ostatních (cfr. CG 21, n. 179); za

harmonický přínos k typu originálního řeholního společenství, které se věnu-

je apoštolátu.

Ztráta nebo nevyváženost takové organické diferenciace narušuje vážně

identitu naší kongregace v její komunitní podstatě a tedy v jejím stylu apoš-

tolátu. Současná krize, kterou překonáváme, ohrožuje jak naši laickou, tak

i kněžskou dimenzi a zejména harmonicky stanovenou míru jejich vzájem-

ného propojení. Kněžská dimenze však, využívajíc dlouhodobé církevní tra-

dice, měla v tomto prvním století našeho života jistou převahu a učinila vět-

ší pokrok (i když dnes potřebuje hlubokou revizi doktrinální i větší věrnost své

1.7 Page 7

▲back to top

původní povaze). Ovšem laická dimenze, jak ji chtěl Don Bosco („geniální vý-

tvor“ podle dona Albery a dona Rinaldiho), byla „nová“ svého druhu, a poně-

vadž postrádala bohatší doktrinální tradici, měla vývoj spíše zpomalený

i přes skvělá prohlášení představených a odborníků. Tento rozdíl vyvedl po-

nenáhlu z rovnováhy charakteristický ráz naší společnosti. Tato skutečnost

nás musí pohnout k tomu, abychom výslovně a vážně uvažovali o tomto té-

matu a dovedli pak všemi silami dojít k nápravě.

Druhý vatikánský sněm a naše poslední generální kapituly přinášejí nové

světlo k prohloubení a rozvinutí toho, co již bylo obsaženo v prvotním zákla-

du.

2. Osobnost salesiána koadjutora

Koadjutor v kongregaci má podobně jako laik v církvi rozmanité možnosti čin-

nosti (cfr. CG 21, n. 166). To by mohlo ovšem vést k mylnému názoru o po-

vaze jeho povolání a tedy o laické složce v našem společenství.

Výčet rozmanitých možností jeho pracovního zařazení

V podstatě bychom mohli stanovit různé povinnosti vykonávané koadjutory

za posledních sto let našeho života podle následujícího schématu:

1. Koadjutoři ve funkcích společensko-výchovných i pastoračně formačních

čili zapojení do činnosti vzdělávací a školské, zvláště v odborných řemesl-

nických školách; v činnosti spolkové, v apoštolátních sdruženích, ve spor-

tovních družstvech, v hudebních a divadelních kroužcích; ve službách pod-

porujících správné využívání volného času, v hromadných sdělovacích

prostředcích, v přípravných kurzech na vstup do světa práce, ve výchově

sociální atd.

2. Koadjutoři v tzv. funkcích třetího stupně čili věnující se kancelářským pra-

cem, jako ekonomové, účetní, jednatelé, tajemníci, vedoucí pracovních

odborů, ošetřovatelé, sakristiáni, organizační vedoucí služebného perso-

nálu atd.

3. Koadjutoři v domácích službách čili velkodušní pracovníci v domě, ochot-

ni věnovat se jakékoli práci, v níž se dostatečně vyznají: je to např. péče

o pořádek a úklid, různé práce na poli, v kuchyni, v pekárně, ve vrátnici,

1.8 Page 8

▲back to top

při materiálním zabezpečování našich děl apod.; jsou to často neocenitel-

ní všeumělové.

I když je to výčet velmi povšechný a neúplný, vyplývá z něj jasně, že tu jde

o velmi rozmanité obory činnosti a služby, které vyžadují různé schopnosti

i přípravu; to se ovšem odlišně promítá při programování formace salesiána

koadjutora.

Prakticky však vidíme, že tyto činnosti a služby vykonávají ve skutečnosti

(a nemusí to být svévolně) i kněží a klerikové, alespoň z nutnosti a jako pro-

jev bratrské spolupráce a běžného soužití. Ba, je žádoucí a zasluhuje po-

vzbuzení, aby některé každodenní a krátkodobé domácí služby byly stále více

s nenucenou vzájemností konány společně všemi složkami komunity.

Ovšem vzhledem k rozmanitým typům pracovního zařazení koadjutorů

shora uvedený nástin má podtrhnout jejich mnohostrannou oddanost – ří-

kám „na plný úvazek“ – typu činnosti nebo služeb, které utvářejí jejich pro-

fesionální ráz.

Určující znak jeho povahy

Nuže, dříve než promítneme tuto rozmanitost do rozumné mnohotvárnosti

pastorační péče o povolání a formace, je zapotřebí snažit se pochopit to, co

tvoří – při různé činnosti – společnou základní hodnotu, charakterizující pr-

vek a podstatnou fyziognomii osoby koadjutora na rozdíl od osoby kněze

a klerika.

V základě odlišnosti ovšem není nevhodnost nebo nedostatek způsobi-

losti ke kněžství, nýbrž odlišná volba. Koadjutor si zvolil pozitivní křesťanský

ideál, který není určen svátostí kněžství, ale je ustaven souhrnem hodnot,

které samy o sobě tvoří pravý, vysoce hodnotný cíl povolání. Článek 37 na-

šich obnovených stanov podtrhuje identitu takové volby a hodnotí ji jako

„Boží volání“, a to jako povolání, které je samo o sobě „konkrétní“ (s vlastní

fyziognomií), „úplné“ (nic neschází jeho úplnosti), „jedinečné“ (plod geniality

zakladatele), „významné“ (mimořádně aktuální) – (cfr. CG 21, n. 173).

V čem však spočívá podstatně a čím se výrazně projevuje volba povolání

salesiána koadjutora? Naše 21. všeobecná kapitula nám hovoří o jeho vý-

slovném rozhodnutí pro „nekněžský stav“; „Laický rozměr je konkrétní for-

mou života a činnosti salesiána koadjutora jako salesiánského řeholníka. Je

jeho zvláštním rysem, význačnou a základní hodnotou jeho identity.

To, že není knězem, se nesmí chápat jako něco negativního; ani nelze re-

dukovat jeho laický stav na pouhou službu nebo funkci. Naopak, je to souhrn

hodnot, které charakterizují křesťana laika na úrovni salesiánského řeholní-

ho zasvěcení“ (CG 21, n. 178).

1.9 Page 9

▲back to top

3. Delikátní a obtížná cesta zkoumání jeho identity

Tato odpověď, že totiž koadjutor učinil výslovnou volbu jednoho typu ne-

kněžského stavu, je na první pohled jasná, musí však být upřesněna s váž-

ností a pečlivostí.

Žel, pohybujeme se zde v oblasti teprve nedávno otevřené pro plodné

zkoumání, v níž sama používaná terminologie není jasná; je přinejmenším

dvojznačná, dosud neupřesněná a nevytříbená jak v profánní tak v církevní

mluvě. A přece je pro nás naprosto nutné, abychom dobře pochopili, co chtě-

la vyjádřit naše 21. generální kapitula, když prohlásila, že „laický rozměr je

konkrétní formou života činnosti salesiána koadjutora, jako salesiánského

řeholníka“. Nepochopíme-li pravdu obsaženou v tomto prohlášení, jak bude-

me moci upevnit a rozvinout význam naší komunitní identity a veškeré obro-

zené programování pro nový rozvoj tohoto osobitého povolání?

Některá hlediska jsou v něm jasná (cfr. CG 21, n. 172–180); jsou tu však

též další, která potřebují objasnění. Prosme Ducha Páně o trochu světla, aby-

chom více prohloubili laickou složku našeho společenství, a upněme naši po-

zornost na identitu salesiána koadjutora. Zde se spokojíme s tím, že poskyt-

neme pouze několik příspěvků úvah o kapitulním textu, který je

nepostradatelným předpokladem pro práci, jíž se máme chopit na poli pří-

pravy povolání a formace.

Koadjutor je řeholník

Především je jasné, že salesián koadjutor je skutečný „řeholník“ a nikoliv

„laik“ ve smyslu, jak ho definuje dogmatická konstituce Lumen Gentium (cfr.

LG, n. 31). To znamená, že jeho život v církvi nevyznačuje „světský ráz“; ten

koncil vymezil jako příznačnou vlastnost existence laika ve světě, který se ve

shodě s Bohem zabývá časnými rodinnými, pracovními, kulturními a politic-

kými záležitostmi.

Koadjutoru přísluší ve vlastním smyslu řeholní způsob života. Má tedy

v církvi povolání, jímž vydává „jasné a skvělé svědectví, že bez blahoslaven-

ství není možno přetvořit svět a obětovat ho Bohu“ (LG, n. 31). Jeho povin-

ností v církvi, jakož i ostatních spolubratří je, „aby podle svých sil a podle po-

vahy svého povolání pracovali – modlitbou nebo též činnou účastí – při

zakořeňování a posilování Kristova království v duších a při jeho šíření do

všech částí světa“ (LG, n. 34).

1.10 Page 10

▲back to top

Není „osobou zasvěcenou ve světě“

Dále je z téhož důvodu rovněž jasno, že koadjutor nemůže být řazen do sku-

piny osob zasvěcených ve světě, poněvadž ty jsou vlastně laickými členy

světského institutu (viz můj list „alle VDB“, ACS, n. 295). Tedy jistý styl indi-

viduálního apoštolátního zapojení, některé způsoby uskutečňování posluš-

nosti a chudoby, časné závazky mimo rámce specifického poslání naší kon-

gregace neodpovídají pravosti jeho řeholního zasvěcení, které učinil

složením slibů.

Pro něho je zásadní a nepostradatelná komunitní dimenze, kterou Don

Bosco tak výslovně vyžadoval a důrazně potvrdil ve Stanovách. „Vědomí, že

je členem“, smysl pro to, že „doplňuje celkové seskupení“, účast na poslání

mezi mládeží a lidem, ochota k poslušnosti, „spoluúčast na majetku“ a zá-

vislost na představeném při jeho používání, čistota jako základ bratrského

společenství, každodenní účast na modlitbě ve společenství atd., toť jeho

specifické duchovní vlastnictví. Vlastnictví, které má společné se všemi spo-

lubratry, a to s plnými právy i se všemi povinnostmi. „Koadjutoři“ – píše ne-

ustále don Rinaldi – „jsou praví salesiáni, vázáni usilovat o tutéž dokonalost

a konat, každý ve svém zařazení, oboru nebo řemesle, výchovný apoštolát,

který tvoří základ salesiánské společnosti“ (ACS, n. 40, 574).

Je plně „salesiánem“

Za třetí je zejména jasné též to, že koadjutor, poněvadž je plnoprávným „sa-

lesiánským řeholníkem“, je nositelem celého ducha a celého poslání Spo-

lečnosti sv. Františka Saleského. Naše kongregace je však společnost s ži-

votem činným, mimořádně zapojena do lidského dění a tedy má účast na

určitých časných hodnotách a v profánních oblastech.

Její poslání je zřejmě náboženské, zaměřené na hlásání evangelia, je však

nutně poutáno na obrovskou oblast lidské kultury, zvláště na úseku výchovy,

a má vliv společenský i politický, i když její činnost je zcela jiné povahy. Vždyť

zahrnuje hluboké propojení mezi evangeliem a kulturou, mezi posvátným

a profánním, mezi církví a světem, mezi duchem blahoslavenství a lidským

pokrokem; má za cíl život nekompromisní svatosti, která má nadchnout mlá-

dež a ovlivnit budování nové lidské společnosti.

Nuže, spolupráce na obrodě lidské obce, i když se děje specifickým ná-

boženským posláním, obsahuje poznání a rozvíjení množství jednotlivých vý-

razných profánních hodnot. Nová vznikající kultura objevuje a vyzvedá pro-

fánní oblast zaměřenou na prací podmíněný společenský rozvoj; v ní se

občan věnuje přetváření přírody a kosmických sil ve prospěch člověka.

2 Pages 11-20

▲back to top

2.1 Page 11

▲back to top

Z evangelizačního poslání, takto zapojeného do historického dění, vyplývá

nutnost, aby naše komunita (která je nositelem takovéhoto poslání) byla

mnohostranně připravena na svou úlohu a dovedla vycházet vstříc oné si-

tuaci; to vyžaduje nejen různé a doplňující se funkce, nýbrž též rozličné a na-

vzájem propojené přístupy.

A tak shledáváme v jednotném povolání naší kongregace dvě základní di-

menze: rozměr rázu „kněžského“ a rozměr rázu „laického“. Nejde tu prostě

o to, zda ten či onen člen na svůj vlastní vrub, nezávazně a libovolně, tíhne

ke službě více nebo méně kněžské nebo profánní; jde tu o salesiánské spo-

lečenství v jeho organické vitalitě čili o kongregaci jako takovou, jež má jako

podstatnou složku své fyziognomie osobité a simultánní zaměření ke kněž-

skému svěcení a k laickému postavení, jež se prostupují v originální syntéze

společného života.

Tudíž všichni členové salesiánského společenství mají pociťovat a prožívat

jako vlastní i určité „laické“ uvědomění i specifické „kněžské“ uvědomění,

předmět to bratrské pospolitosti a spoluzodpovědnosti, i když každý vytváří

syntézu s odlišnými přístupy a úkoly, a vystříhá se pokušení k laicismu a se-

kularismu na straně jedné i pokušení ke klerikalismu a k jistému eklesiolo-

gickému populismu na straně druhé.

Koadjutor má zřejmě postoj a úkoly, které privilegují laickou dimenzi, kdež-

to kněz a klerik je mají ve prospěch kněžské dimenze; avšak oba dva poci-

ťují, že jsou vnitřně a nerozlučně vzájemně závislí, a to takovým způsobem,

že toto vzájemné a harmonické prolínání vytváří část jejich osobité a společ-

né salesiánské spirituality. Proto jsem na začátku říkal, že každý spolubratr

má pociťovat, že v jeho srdci jako člena společenství je vryta vrozená návaz-

nost, a to ke koadjutoru, je-li knězem nebo klerikem, a ke knězi nebo kleri-

kovi, je-li koadjutorem.

Žel tu a tam ti, co nás pozorují, hovoří nesprávně o „otcích salesiánech“,

jako kdyby naše komunity nebo inspektorie byly vyhrazeny jedině kněžím

nebo charakterizovány pouze jimi. A někdy také mezi námi z různých důvodů

se stanoví projekty apoštolátní činnosti, které vyřazují v samotném progra-

mování úlohu koadjutora a tak ve skutečnosti vytvářejí nebezpečnou nerov-

nováhu v oblasti povolání.

Je tu nebezpečí, že komunita může upadnout do dvou úchylek opačného

významu, ale vyplývajících z téhož „klerikalistického“ (což je víc než klerikál-

ního) základu: je to omezení salesiánského apoštolátního projektu na pou-

hou kulturní a katechetickou činnost; anebo to je jakýsi sekularistický mo-

nopol ze strany kněží, kteří přizpůsobují svůj kněžský rozměr a pronikají do

okruhu vlastního koadjutora a laikům a tak nebezpečně zplošťují ryzost své-

ho kněžského úřadu.

2.2 Page 12

▲back to top

Členové salesiánského společenství by měli umět neustále promýšlet

a hledat specifický a podstatný přínos salesiána koadjutora i tehdy, kdyby tu

ještě nebyl (řešení jeho náhrady by však měla být vždy přechodná). Jedině

tak budeme správně hodnotit základní souhrn jeho vlastností a jedině tak se

budeme vážně snažit vyplnit případnou zhoubnou mezeru.

Žel, někdy se zdá, že to v kongregaci nepociťují všichni. V nedávné době,

kterou vyhlásil v inspektoriích náš obor pro formaci, byla otázka: „Jak se ve

světle věrnosti salesiánskému odkazu pociťuje v inspektorii nepřítomnost

salesiána koadjutora?“ Kdosi dal odpověď: „Zvykáme si na to!… “ Jestliže

tváří v tvář této bolestné realitě zaujímáme postoj takové rezignace, se sta-

rostí pomýšlím na to, že spějeme ke ztrátě vlastnosti, která udává ráz sa-

motné povaze naší kongregace.

Zvolil si „laickou dimenzi“

A tu máme čtvrté, dostatečně jasné hledisko, alespoň jako potvrzení výraz-

né charakteristiky koadjutora: je to skutečnost, že v kongregaci laická di-

menze je konkrétní formou, podle níž žije a jedná salesiánský řeholník.

Zde bychom chtěli spíše než popisovat rozmanité úkoly salesiána koadju-

tora, umět proniknout vnitřní postoj, který je v základě této charakteristiky

jeho povolání; jím se salesiánská láska koadjutora (a tudíž pastorační péče

o jeho povolání a formace, které se mu budou muset poskytnout) odlišuje

osobitými pozitivními hodnotami od lásky kněze a klerika. Je to odlišnost,

která je obohacením našeho společenství! A právě vzhledem k této jeho uvě-

domělé odlišnosti se koadjutor stává v našem společenství nepostradatel-

ným prvkem komunitní identity a vznáší „geniální modernost“ do salesián-

ské existence a činnosti.

Tu ovšem vyvstávají nikoli snadné, i když úchvatné otázky. Základní pro-

blém nespočívá v praktickém uskutečňování činnosti koadjutora, nýbrž v dů-

kladném zdůvodnění psychologického přístupu, jímž je prodchnut. Abychom

pochopili „laickou dimenzi“, nesmíme klást na první místo co koadjutor chce

nebo může „dělat“, nýbrž jaký má „být při činnosti“! Čili jaký je asi vnitřní rys

charakterizující jeho „životní volbu“, jeho „způsob bytí“ při uvažování, při vy-

dávání svědectví, při jednání a při ovlivňování řeholního stylu celého salesi-

ánského společenství.

Toto jeho postavení přinese zajisté jako důsledek také přednosti a odliš-

nosti v jeho konkrétní činnosti a odpovědnosti. V komunitním poslání budou

nezbytné a praktické záležitosti, které se budou jevit jako vlastní pro salesi-

ána koadjutora, nikoli ve stereotypní formě podle pevného schématu, nýbrž

podle rozmanitých a proměnlivých požadavků jednotlivých kultur a příhod-

2.3 Page 13

▲back to top

ných okolností. Don Bosco pravil s bystrým a velkým realismem: „Jsou věci,

které kněží a klerikové nemohou konat, a ty budete dělat vy!“ (MB 16: 313).

Laická dimenze neznamená tedy „negativní“ hledisko (to, že není knězem)

a „pasivní“ postoj (to, že by čekala na pokyny ke spolupráci), jako by byl ná-

strojem v rukou jiných. Naopak, vyžaduje to od koadjutorů „pozitivní dyna-

mismus“, vlastní členu činnému a odpovědnému i v apoštolátní vynaléza-

vosti a programování. Vždyť tím se projevuje podstatný aspekt samotného

salesiánského povolání.

Proto zcela vhodně naše poslední kapitula chtěla upřesnit některé kon-

krétní, význačné a působivé rysy duchovního života salesiána koadjutora (cfr.

CG 21, n. 186–191). A učinila to, poněvadž v hloubi jeho identity má být živá

duše, čili spiritualita, která ho posiluje, přispívá k jeho rozvoji, dodává mu dy-

namičnosti a činí ho nositelem nadšení a evangelních hodnot pro ostatní.

Jaká je však náplň a obzory jeho laické dimenze? Podobná otázka se nyní

stala pro nás již nevyhnutelnou; a snažit se dát na ni odpověď znamená na-

konec prohloubit samu identitu naší kongregace.

Z malého uvědomění a znalosti „nekněžského stavu“ vyplývá pravděpo-

dobně nepochopení názoru našeho Otce a zakladatele jak na koadjutora,

tak na „spolupracovníka“, tak na celou „salesiánskou rodinu“. Zůstaňme tu

však v okruhu laické složky řeholního společenství Salesiánů Dona Boska.

4. V čem spočívá tato „laická dimenze“

Salesiánské řeholní zasvěcení stanoví koadjutoru výrazný ideál, který má

prožívat s intenzivní a originální duchovní náplní; tu blíže určuje právě jeho

„laická dimenze“. Tak zvaná „laická oblast“, k níž se vztahuje volba povolání

koadjutora, představuje však hodně rozsáhlou šíři různých pojmových význa-

mů. Některé jsou přesné, jiné vágní, další chybné. Zdrželi bychom se, kdyby-

chom je chtěli vyjmenovávat a vysvětlovat všechny (!). Je v nich ovšem spo-

lečné jádro, máme-li na zřeteli kladné stránky a hodnoty, které hledáme.

Omezíme se na několik spolehlivějších údajů, které vyplynuly ze součas-

ných úvah křesťanského myšlení. Krátce naznačíme tři velké významové ro-

viny laické oblasti, které jsou pro nás důležité.

2.4 Page 14

▲back to top

„Laická rovina“ zračící se ve stvořeném světě

Především tu máme „laickou rovinu“, která podtrhuje všeobecnou vlastnost

stvořených hodnot. Je dřívější než církev a je mimo ni a tudíž se týká celé re-

ality přírody v její základní pravdivosti. Vztahuje se na stvořené skutečnosti,

pokud všechny mají vlastní vrozenou dobrotu (srov. Gn 1., 25, 31 a též AA,

n. 7).

Takovýto laický ráz je v základě každého poznání, každé vědy a technic-

kého oboru. Je důležité poznamenat, že stvořené věci nejsou věčné a ne-

vznikly nepodmíněnou nutností, ale že jsou předmětem Boží svobody. Bůh

věděl, jak „to, co“ chtěl, tak „proč“ to chtěl. Představují tedy prvopočáteční

oslovení člověka Bohem, dříve než člověk vůbec promluví, než si vůbec zač-

ne ujasňovat své postavení a než vůbec nějak projeví svůj vztah k Bohu.

Není marné hned poznamenat, že znalost této laické roviny může být zá-

kladem duchovního postoje všeobecného dialogu, dnes tak důležitého ve

světě, který je vášnivě zaujatý vědou a technikou, který však trpí vážným ne-

dostatkem vnímat stvoření a neschopností postřehnout jednotnost vesmíru

a jejího významu pro člověka. Tedy zdravě laická mentalita na této rovině

chrání před jakoukoli podvodnou ideologickou indoktrinací, prostě a oddaně

však miluje objektivně prokázané skutečnosti ve složité opravdovosti věcí.

Též křesťanská víra nalézá zde pevné měřítko, jímž vysvětluje sama sebe

a vyvarovává se případné mytologické a iracionální nadstavby nebo ji od-

bourává. Současný proces sekularizace může být považován v tom, co má

pozitivního, za správné dozrávání rozumu a víry vzhledem k pravdě, jak se

zračí ve stvořeném světě. Bůh a věci nejsou dva protichůdné světy, které by

si mezi sebou rozdělili „posvátnou“ a „profánní“ oblast. Mezi Bohem a věc-

mi je jednota v tom smyslu, že příroda je tím, čím je, a existuje právě potud,

pokud to chce Tvůrce.

Laická mentalita tedy pohlíží na profánno nejen se sympatií, nýbrž i se

smyslem pro duchovno a uznává jeho vrozenou kladnou hodnotu. Pokušení

oddělovat Boha a věci je stejně zhoubné jak v postoji „laicisty“, který pohlíží

na přírodu jako na realitu oddělenou od Boha, tak v postoji „klerikála“ (kte-

rékoliv víry), který manipuluje s časnými hodnotami podle mylně náboženské

libovůle. Křesťanská víra nám zaručuje, že Kristus není alternativou kosmu,

nýbrž jeho naplněním, že „všechno trvá dále jen skrze něho… a skrze něho

že (Bůh) se sebou smířil všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi…“ (Kol 1,

17, 20).

Je materialistickou krátkozrakostí s banální, žel vtíravou mytologií, jež učí,

že pro osvobození člověka a pro to, aby se stal Promotheem vesmíru, je za-

potřebí eliminovat Boha. To není laická mentalita, nýbrž úpadkový jev bez-

2.5 Page 15

▲back to top

božeckého laicismu. Naopak znalost objektivní skutečnosti věcí je základním

předpokladem každého typu laické dimenze.

Mohli bychom říci, že v této rovině „laická mentalita“ se zajímá o objek-

tivní skutečnost věcí; jí se plně věnuje s vytrvalostí, i když věci jsou kompli-

kované a vyžadují studium, trpělivost, znalost, odbornost i konání pokusů.

Věnuje se bedlivému uvažování a přihlíží k tomu, co již bylo skutečně zjiště-

no, má hluboký smysl pro ostatní obory, uznává, že každá výrobní činnost je

důležitá a často nikoliv snadná, s realismem přistupuje k jsoucnu, vážně pro-

gramuje, má smysl pro spolupráci a neobyčejně si cení organizaci. Ano, ce-

ličký svět nás poučuje!

S těmito vlastnostmi se jen tak snadno nesetkáváme u těch, kdo se do-

mnívají, že je možno odezírat od laických hodnot. Ke startu letadla nestačí

intuice, ani poesie, ani dobrá vůle, ani modlitba. Jak krásně to napsal Gilson:

„Říká se, že víra by nepostavila nic, kdyby nebyli též stavitelé… My katolíci,

kteří velebíme velkolepost přírodních zákonitostí, protože jsou dílem Boha,

musíme naši úctu k němu dokazovat tím, že si za první zásadu našeho jed-

nání stanovíme: zbožnost nás nikdy nezprošťuje od praktické dovednosti“

(2).

„Laická rovina“ v poslání církve

Za druhé je tu další „laická rovina“, vlastní a specifická pro církev v lidských

dějinách. Patří sem ti věřící v Krista, jimž se v církvi říká „laici“; ti „hledají boží

království při práci na časných hodnotách, usměrňujíce je podle vůle Boží.

Žijí ve světě, to je ve všech světských povoláních a činnostech, a jejich život

je jakoby protkán obvyklými podmínkami rodinného a společenského života“

(LG, n. 31).

Na této laické rovině se pohlíží na „svět“ nikoli jako na stvoření, nýbrž jako

na lidskou skutečnost, pokud je „jevištěm dějin lidského pokolení, pozna-

menaným jeho úsilím, pohromami a vítězstvími: svět,… jenž sice upadl v ot-

roctví hříchu, ale byl ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem… osvobozen“

(GS, n. 2).

Křesťan „laik“ žije jako člen církve, jež je služebnicí člověka a všeobecným

tajemstvím spásy. Posláním církve je „také proniknout a zdokonalit duchem

evangelia řád časných věcí“ (AA, n. 5). A „laik“ si je vědom, že je pověřen prá-

vě tímto specifickým úkolem: prožívat své křestní zasvěcení ve „světském“

stavu (LG, n. 31). Zapojuje se tedy podle svého povolání v rozmanitých čas-

ných záležitostech, jako je např. rodina, služby obyvatelstvu, zdravotnictví, vý-

chova a vzdělávací činnosti, práce a zaměstnání, vědy, průmysl, národohos-

podářství, právní řád, politika, vztahy mezi národy, mír atd.

2.6 Page 16

▲back to top

Úseky lidské činnosti, které je třeba proniknout a zdokonalit evangelním

duchem, jsou četné a složité; vyžadují rozmanité funkce a profese, odlišný

styl zapojení jednotlivců i sdružení a různé životní stavy od manželství až po

stav zasvěcených osob žijících ve světě. Máme tu takto rozrůzněný a blaho-

dárný pluralismus laiků v církvi; ty však společně sbližuje jejich identický

„světský ráz“.

Laik ovšem mocně a každodenně zjišťuje, že v lidských dějinách je činně

přítomno tajemství zla s nezapadajícími idoly erotismu, bohatství a moci; po-

ciťuje tíhu lidské omezenosti, nevědomosti a hříchu, které brání člověku vní-

mat a brát v úvahu základní laickou rovinu, zračící se ve stvořeném světě, ro-

zevřít se transcedentnu a otevřít brány Kristu. Jasně chápe, že zlo není ve

věcech, nýbrž v srdci člověka a v některých strukturách, které on vytvořil. Je

to lidská svoboda, jež nezřízeně manipuluje s časnými hodnotami.

Laik se takto cítí povolán k neustálému a nesmírnému boji; chápe – z nit-

ra světa – nepostradatelnost Krista a nezbytnost církve; a raduje se z vědo-

mí, že je částí, která přispívá k celistvosti širšího a božsky působícího mys-

tického těla. Považuje kněžství a řeholní život za podstatné složky svého

křesťanského bytí a za nepostradatelné prameny inspirace, energie a spritu-

ality. Spatřuje v celém církevním společenství prostředí vedoucí ke spáse.

Na této druhé laické rovině se má hovořit o „laickém povolání“ spíše než

o laické mentalitě (ta se předpokládá již na předešlé rovině). Vždyť tu jde

o prožívání účasti na poslání církve. V takovémto povolání laik naplňuje evan-

gelním smyslem svoje zapojení do časných záležitostí; je si vědom, že ne-

může být opravdovým laikem bez přispění milosti; že nemůže zastávat

s opravdovostí nějaký obor činnosti nebo řemeslo, aniž by překonával poku-

šení dávat přednost vlastním výhodám před objektivními hodnotami. A ze

zkušenosti je přesvědčen, že nemůže být plným člověkem bez onoho Krista,

jenž je Pánem lidských dějin!

Laické povolání ho pobízí, aby se snažil být užitečným v lidském dění, aby

se hlásil odvážně k člověku a uvědomoval si solidárnost s jeho tragickým sta-

vem, aby považoval svět za božské, a nikoli jen za pouhé společenské pro-

středí svého života z víry, aby získal opravdovou odbornost v některém z čas-

ných oborů činnosti, aby uznával obrovskou složitost mnohých z nich, aby

rozvíjel smysl pro to, co je možné a proveditelné v daných společensko-kul-

turních a politických podmínkách. Nepoužívá tedy dogmatický tón, neprohla-

šuje za svaté, co je diskutabilní, bere v úvahu pluralismus a se všemi oteví-

rá dialog o základní laické rovině věcí a o tajemství Krista.

Laické povolání se utváří podle myšlenkového postoje, které vychází z re-

alismu a konkrétní situace; spočívá na přesvědčení, že apoštolátní činnost je

dílo, které vyžaduje odpovědný přístup, plnou oddanost, studium, programo-

vání, pokoru, modlitbu a odvahu.

2.7 Page 17

▲back to top

Laik nepodceňuje ani neobchází obtíže, které jsou v organizacích, ve

strukturách, v institucích; ba podivuje se, že v některých sektorech kléru a ře-

holníků může být tak abstraktní a povrchní pojetí křesťanské angažovanosti,

že se stává jakoby bezkrevnou a omezuje se na pouhý okruh jakéhosi spiri-

tualismu, snad lákavého, ale vzdáleného požadavkům skutečnosti.

Poněvadž základem jeho způsobilosti je křest, který ho začleňuje do kněž-

ského, prorockého a královského Božího lidu (LG, n. 34–36), vyvíjí velké úsi-

lí, aby učinil ze světa pravý Boží chrám a z mnohotvárné lidské činnosti uvě-

domělý a vitální projev liturgie, jímž by ji existenciálně začlenil do Kristovy

eucharistické oběti. Takže posléze stvořený vesmír by se stal prostřednictvím

dějin spásy velikým Slovem dialogu lásky mezi Bohem a člověkem a svět by

se jevil jako svátostné zprostředkování jejich vzájemné interkomunikace.

S takovýmto povoláním laik hloubí v profánnu bohatý důl svatosti a čerpá

přitom též ze spiritualit, kterým dali podnět svatí zakladatelé osobitých evan-

gelních hnutí. My děkujeme Duchu Páně, že mezi nimi vzbudil na úsvitu prů-

myslové civilizace Dona Boska, jehož spiritualita apoštolání činnosti je otev-

řena pro všechny a může být prožívána jak v laickém povolání, tak v povolání

ke službě svátostného kněžství, tak v povolání k řeholnímu životu.

„Laická rovina“ jako dimenze, která se uskutečňuje v řeholním

životě

Posléze v oblasti církve je třetí „laická“ rovina; chápeme ji v užším významu

jakožto dimenzi, kterou je možno realizovat též v řeholním povolání. Nevyka-

zuje „světský“ charakter, v církevní typologii však zaujímá vlastní „formu ře-

holního života“. Neobsahuje přímé zařazení do světa časnou činností, která

by vycházela z jeho nitra, nýbrž zahrnuje přímou a veřejnou příslušnost ke

společenství řeholníků sjednocených proto, aby projevovali ducha blahosla-

venství. Je udržována „eschatologickým dechem“, který zdůrazňuje hodnoty

vzkříšení jako již přítomné a působící v lidských dějinách po velikonočním ví-

tězství Krista.

„Řeholníci“ jsou skupiny věřících ve vzkříšeného Krista, kteří s církevním

schválením a pověřením veřejně vydávají svědectví o prvenství lásky, kterou

Duch vzkříšeného Pána jednou provždy uvedl do světa o letnicích. Proto je-

jich osobitým charakterem je to, že se dávají do naprostého „vlastnictví Boha

milovaného nade všechno“; on jejich sebedarování přijímá a oni se „důvěr-

něji zasvěcují“ v poslušnosti k Duchu svatému (LG, n. 44).

Tato specifická povaha je zjevně odlišná od „světského rázu“. Vždyť se

projevuje formou života, která obsahuje přičlenění do určitého společenství

se závazkem tří veřejných slibů (které potírají tři proslulé idoly zla), se zasvě-

cením se evangelnímu projektu v souladu s vlastními stanovami, se vztahem

2.8 Page 18

▲back to top

poslušnosti vůči právoplatné autoritě a se zvláštní účastí na poslání církve

podle záměru zakladatele.

Musíme poznamenat, že řeholní život sám o sobě nevylučuje – máme-li na

zřeteli organickou strukturu církve – ani stav kněze nebo klerika, ani stav la-

ika, „ale Bůh povolává z obou těchto stavů některé věřící, aby využívali toho-

to zvláštního daru v životě církve a takto svým vlastním způsobem přispívali

k jejímu spasitelnému poslání“ (LG, n. 43). Nuže, řeholní život není jedno-

rozměrný a nemůže být vtěsnán do jednotné formy, jakoby v něm nebyla čet-

ná a rozdílná charismata, podnícená Kristovým Duchem prostřednictvím za-

kladatelů.

V pluralitě řeholních společností s činným životem je ovšem možné též růz-

ně převzít některou laickou dimenzi. Mnohé společnosti s činným životem

jsou pouze „laické“ a jiné, jako naše kongregace, mají specifickou a origi-

nální dimenzi „laickou“. Takováto charakteristika se nemůže chápat a proží-

vat jako „světský ráz“; přesto si zachovává podle různých charismat skuteč-

nou návaznost a jistou myšlenkovou a akční shodu s oběma laickými

rovinami, které jsme již dříve popisovali. Kontemplativní dimenze, vlastní kaž-

dému řeholnímu životu, nezavazuje kongregaci s činným životem, aby měla

„mnišskou duši“, nýbrž aby pěstovala své „eschatologické zaměření“ při

apoštolátní činnosti mezi lidmi.

Bylo by popřením skutečnosti chtít hájit řeholní koncepci, která by naši

kongregaci vzhledem ke světu a jeho problematice spásy stavěla mimo ob-

last lidové kultury a výchovy mládeže. Samotný sněm volá: „Nesmíme se

však domnívat, že se řeholníci následkem svého posvěcení odcizují lidem

nebo že jsou neužiteční pro společnost“ (LG, n. 46).

A veliký papež Pavel VI. v apoštolské exhortaci Evangelica testificatio říká

právě řeholníkům: „Palčivá otázka nás dnes svírá: Jak prosadit evangelní po-

selství v civilizaci mas? Jak jednat v rovinách, na nichž se buduje nová kul-

tura, v nichž se utváří nový typ člověka? … Vy musíte bedlivě sledovat s otev-

řenýma očima potřeby lidí, jejich problémy, jejich snahy, a vydávat uprostřed

nich modlitbou o činnosti svědectví o účinnosti blahé zvěsti o lásce, sprave-

dlnosti a míru… Takovéto poslání, které je společné všemu Božímu lidu, je ze

zvláštního titulu vaším posláním“ (BT, n. 52).

„Světský ráz“, který je charakteristický pro laiky, zrcadlí a uskutečňuje

v nich vpravdě dimenzi dějinné reality, jež je vlastní pro celou církev v jejím

poslání všeobecné svátosti spásy; různá řeholní charismata mohou tedy mít

na něm nějak podíl ve způsobu života, který je jim vlastní. To je náš případ.

Dobře víme, že Společnost Salesiánů Dona Boska vznikla na úsvitu průmy-

slové civilizace, aby „na poli náboženském“ spolupracovala při budování

nové lidské společnosti.

2.9 Page 19

▲back to top

V oněch řeholních společnostech s činným životem, jež mají svou vlastní

laickou dimenzi, budou především „spolubratři laici“ rozvíjet specifický úkol

jak zajistit jejich společnosti a realizovat v praxi tuto její osobitou dimenzi. Ta-

kový úkol je „povoláním“ a nikoli pouhým služebným „řemeslem“; obsahuje

každodenní sjednocování tří doplňujících se a navzájem neoddělitelných hle-

disek, jež tvoří velké zřídlo identity života řeholníka laika; je to:

„řeholní zasvěcení“ – jako jeho základní rozhodnutí v následování Krista;

„duch zakladatele“ – jako evangelní ovzduší jeho existence a jeho du-

chovního působení na osoby, s nimiž se setkává při své apoštolátní činnosti;

„volba laické dimenze“ – jako pozitivní ideál jeho povolání pojatý a chtě-

ný ve světle celkového charismatu jeho vlastní společnosti.

A z tohoto třetího hlediska je zřejmé, že návaznost na laické hodnoty

ostatních dvou rovin již dříve uvedených nemůže být stanovena libovolně

a apriorně, nýbrž bude muset být předmětem přihlížejícím k současným pod-

mínkám a konkrétním úvahám v každé řeholní společnosti, jíž se to týká.

5. Čím se salesián koadjutor opravdu vyznačuje

Abychom stanovili obsah a obzory vlastní laické dimenzi salesiána koadjuto-

ra, nestačilo, jak jsme viděli, vyjmenovat obory jeho činnosti (čili to, co

„koná“). Viděli jsme, že jeho vnitřní postoj obsahuje řeholní zasvěcení prod-

chnuté duchem Dona Boska a blíže určené uvědomělou a pozitivní volbou

onoho typu koncepce laického zapojení, které je vlastní Společnosti sv. Fran-

tiška Saleského.

Vědomí, že náleží ke komunitě

Vracíme se takto jaksi k bodu, odkud jsme vyšli; vracíme se však obohaceni

tím, o čem jsme uvažovali a co jsme si objasňovali.

Vyšli jsme z povšechného významu salesiánského povolání a pohlíželi

jsme na naši kongregaci jako na celek nebo jako na společenství osob, jehož

členové se navzájem doplňují. Jedině tím, že jsme vycházeli ze specifické

charakteristiky naší komunity, která je nositelem salesiánského života a po-

slání, mohli jsme správně navodit prohloubení osobnosti koadjutora. Nuže,

tím, že jsme analyzovali různé laické roviny, právě abychom lépe objasnili

2.10 Page 20

▲back to top

osobnost a úkoly takovéhoto spolubratra, shledáváme, že jsme pobídnuti

znovu uvažovat o globálním významu naší společnosti jako takové.

Je příznačné, že nemůžeme vyjádřit osobnost salesiána, aniž bychom vy-

cházeli z naší komunity, jaká v podstatě je, a aniž bychom k ní opět došli.

Vždyť proslulá „laická dimenze“, kterou jsme se pokusili zkoumat, i když po-

někud letmo, nás dovedla při analýze jejího třetího hlediska, které se usku-

tečňuje v řeholním povolání, k jednotnému ideálu, pojatému a chtěnému ve

světle globálního charismatu vlastní řeholní společnosti.

A je to správně. Jedině touto jakousi zpětnou cirkulací nalézáme různé

prvky, které určují to, co ve skutečnosti salesián koadjutor je. Takovéto bá-

dání ukazuje navíc ještě jednou, že nejsme účastni krize výlučně jedné ka-

tegorie členů, nýbrž krize samotné typologie naší komunity vzhledem k vý-

zvám nové kultury.

Právem poslední dvě generální kapituly zavedly významnou změnu též

v zaužívané terminologii nikoli „koadjutor nebo klerik nebo salesiánský

kněz“, nýbrž „salesián koadjutor, salesián klerik, salesián kněz“. A to není

jen pouhá slovní hříčka, nýbrž významný přínos kapitul k prohloubení naší

identity. Koadjutor jako takový, čili právě z hlediska volby laické dimenze, kte-

rou učinil, je pravým salesiánem a nese zodpovědnost (spolu s ostatními čle-

ny) za celé společenství.

Proto též chápeme, proč po hlubších studiích posledních let samotný ter-

mín „koadjutor“ – nyní pro nás již samozřejmý svým stoletým užíváním – činí

jistým způsobem problémy. Byl vždycky poněkud problémem, i za časů Dona

Boska, jenž se přizpůsobil úřednímu zvyku tehdejší kongregace pro biskupy

a řeholníky (3). Snad se příliš nehodí pro „geniální“ svéráznost záměru na-

šeho zakladatele. Používání ostatních termínů salesián „kněz“ nebo „klerik“

či „diakon“ naznačuje v naší kongregaci duchovní povahu nebo charakteris-

tiku jednoho typu člena, kdežto výraz salesián „koadjutor“ naznačuje sám

o sobě spíše funkci a pochází z církevní terminologie jiných dob („Fratres co-

adiutores“). Rovněž některá nepochopení pravého záměru Dona Boska by se

mohla připsat na vrub církevnímu zvyku tohoto termínu. Vždyť v běžné mlu-

vě vně naší kongregace zní vždycky poněkud málo srozumitelně a příliš ne-

vyjadřuje jedinečný ideál; dokonce, byl-li někde prosazen, nabývá spíše ome-

zenějšího a negativního obsahu.

Žel, nebylo možno snadno nalézt jiný, více přiléhavý výraz, který by jej

mohl nahradit s jasností a přesností. Nepochybně po hlubších studiích na-

šich posledních kapitul a po úvahách, jež jsme učinili shora, chápeme, proč

označení „salesián laik“ stále více získává většího souhlasu, a to vždycky,

když se připojí ke slovu „salesián“ substantivum vyjadřující postavení „ře-

holníka“, člena Společnosti sv. Františka Saleského, založené Donem Bos-

kem.

3 Pages 21-30

▲back to top

3.1 Page 21

▲back to top

Musíme umět uznat, že i slovní vyjádření má svoje požadavky jak sdělit

slovy originalitu „laické složky“ naší kongregace.

Ta je, jak jsem řekli, svéráznou společností s činným životem, výrazně za-

pojenou i do časných záležitostí lidského života, a kromě toho je centrem

celé velké salesiánské rodiny, do níž patří velmi mnoho laiků. Nemá, aby-

chom tak řekli, „klášterní ráz“, a neprchá ze světa (i když míněno ve smyslu

pozitivním a charakteristickém pro mnohé zasloužilé řády), nýbrž chová

v sobě „profánní impuls“ apoštolátního kvasu v lidském dění (vždyť vskutku

dala vznik již několika světským sdružením – Instituti secolari); žije takto „ře-

holně“ vnořena a účastna v konkrétním běhu života lidské společnosti.

Dynamičnost zasvěcení salesiána koadjutora (totožná s dynamičností

všech ostatních členů) se projevuje v podobě nerozlučně spojené s danými

problémy lidského pokroku.

Naše „salesiánská existence“ nás nenutí, abychom byli zaregistrováni do

nějakého předem vytvořeného schématu. A hlubší studium osobnosti koad-

jutora nám poskytuje „test“, který bychom mohli kvalifikovat s donem Rinal-

dim jako „geniální“ pro objasnění laické složky naší komunity. Vždyť Don Bos-

co, jak jsme již řekli, založil na úsvitu průmyslové civilizace Společnost sv.

Františka Saleského pro mládež z lidových vrstev; mládež se považuje za

„nejněžnější a nejdrahocennější část lidské společnosti a do ní se kladou na-

děje ve šťastnou budoucnost“ (MB 2:45). V nejprvnějších pravidlech (Rego-

le) sám Don Bosco prohlásil, že „od dobré nebo špatné její výchovy záleží bla-

há nebo truchlivá budoucnost lidské společnosti“ (MB – 5:931). Zakladatel

Don Bosco tu má jasně na mysli zajištění zdárného „sociálního“ vývoje: mys-

lím, že je správné hovořit o jistém „laickém střihu“ naší společnosti jak vzhle-

dem k historickým okolnostem jejího založení, tak vzhledem k svéráznosti za-

myšleného způsobu života, tak vzhledem k samotné povaze zvoleného

apoštolátního poslání. – Rozvedu to krátce.

Vědomí, že naše kongregace je otevřena vůči světu

Don Bosco měl v úmyslu rozvinout široké apoštolátní hnutí mezi mládeží a li-

dovými vrstvami, přizpůsobené a začleněné do nově vznikající společensko-

kulturní éry. Když se odhodlal zhustit do pravidel (Regole) svoje zamýšlené

představy, složil též kapitolu „o externích členech“; její první článek velmi

dobře vyjadřuje tuto jeho novotu ve způsobu nazírání: „Každá osoba“ – píše

– „i ta, která žije ve světě, ve svém vlastním domově, uprostřed své rodiny,

může náležet do naší společnosti“ (MB 10: 889, 1308).

Odkrýváme tu hluboký zájem a výslovnou otevřenost vůči stavu světských

lidí jeho doby. Později se to don Rinaldi snažil, alespoň zčásti, realizovat

3.2 Page 22

▲back to top

v ženském prostředí a dal podnět ke vzniku skupiny horlivých osob, z níž vze-

šlo dnešní laické sdružení VDB (Instituto Secolare delle VDB).

Když pak Don Bosco zjistil, a to i po osvícení shůry a na radu papeže Pia

IX., že pro takovýto účel je nezbytné zajistit základní životodárnou složku, jež

by měla stabilitu a soudružnost opravdové řeholní kongregace, založil naši

společnost. Ráz takovéto kongregace měl být „nový“ a měl hledat možnosti

přizpůsobit se formou některým požadavkům vznikající občanské společ-

nosti; vždyť mu to tak radil dokonce antiklerikální ministr Ratezzi.

Tak forma života, pružnost struktur, způsob vlastnění jmění, oděv, elastic-

ká přizpůsobivost, rodinné soužití, používaná terminologie (dům, inspektor,

pan ředitel, pan asistent…), oblasti podnikaného apoštolátu, úzký vztah ke

světu práce apod., měly být pokud jen možno v souladu s některými nevy-

hnutelnými požadavky procesu sekularizace, k níž rychle spěla společnost.

Posléze sama povaha aktivity kongregace je zásadně orientována k vydá-

vání svědectví a ke službě otevřené vůči světu: Spiritualita činnosti inspiro-

vaná humanismem sv. Františka Saleského, výslovně zaměřená k časným

hodnotám, převádí bohatství kontemplativní dimenze a řeholních slibů do

výchovného úsilí o vytvoření civilizace lásky mezi občany. Poslání mezi mlá-

deží a lidovými vrstvami, vitálně soustředěné na prakticky prožívaný „pre-

ventivní systém“, vede salesiána k tomu, aby byl hlasatelem evangelia

prostřednictvím zapojení se do úkolů profánní vzdělanosti a aby byl vycho-

vatelem nové společnosti tím, že otevírá obzory lidského vzestupu k nepo-

stradatelnému tajemství Krista.

V takové kongregaci by měl být plný prostor a blahodárné ovzduší pro pří-

tomnost a růst osoby salesiána koadjutora. Don Rinaldi ve svém hlubokém

okružním listu na toto výslovně naléhá (a stojí to za to uvést jeho text, i když

je dlouhý).

Praví, že Don Bosco „zpřístupnil řeholní dokonalost osobám ze všech vrs-

tev“, a proto při pomyšlení na laiky ve světě podtrhuje, že „pole je obrovské

a žeň je všude hojná; je nutno volat ke sklizni ty, jež Pán osvítil a v dáli jim

naznačil vyšší povolání. A nedomnívejme se, že je malý počet těch, kdo by

rádi přijali způsob duchovního života, který zasvitl v jejich duších v některých

chvílích většího spojení s Bohem. Neodvažují se však, poněvadž se domní-

vají, že onen způsob života dokonalosti a apoštolátu je pouze pro ty, kdo jsou

povolání ke kněžství…“

„Je nutné, moji drazí, abychom všichni začali šířit a seznamovat slovem,

perem a všemi ostatními prostředky, které máme k dispozici, příliš málo zná-

mou pravdu, že totiž řeholní povolání není jen pro povolané ke kněžství,

nýbrž též pro ty, kdo v sobě pociťují touhu vést dokonalejší život a lépe slou-

žit Pánu při vykonávání přerozmanitých povinností apoštolátu. Je nutné po-

3.3 Page 23

▲back to top

stavit do plného světla krásu a velikost povolání k prostému řeholnímu živo-

tu, který je Božím darem nevýslovné ceny…“

„Ano, předrazí, šiřme známost celé krásy a velikosti salesiánského koad-

jutora a připravíme mnohé a dobré pro všechny profese obory a řemesla.

Don Bosco se zpočátku staral hlavně o kněžská povolání, poněvadž bez nich

by nemohl uvést v život svoji společnost, i proto, že v té době byl velký nedo-

statek kněžských povolání… On však ve svých stanovách potvrdil zásadu

o prostém řeholním povolání a postavil je dokonale na úroveň s kněžským

povoláním, vyjma důstojnost, vyplývající z nezrušitelného znamení, aby uká-

zal, že jeho společnost bude mít časem velký počet prostých řeholníků laiků

určených k tomu, aby konali opravdový apoštolát na celém světě“ (ACS, n. 4,

575–577).

Ten, kdo chce dosáhnout prorocké výše v oboru laické složky naší společ-

nosti, ať se nad tímto drahocenným okružním listem Dona Rinaldiho zahlou-

bá v rozjímání.

6. Složitá situace

U tohoto bodu považuji za užitečné uvést vám několik čísel o kritické situaci,

kterou dnes v tomto ohledu v naší kongregaci překonáváme, i když to, co řek-

nu, se jeví jako bolestně nepříjemná konstatace.

Až na čestné výjimky různé naše komunity snad nepochopily náležitě „ge-

niální výtvor“, jakým je záměr Dona Boska; snad ještě nedovedly nebo ne-

mohly zjistit a zhodnotit dosah základního významu a obohacujícího vlivu la-

ické složky, kterou zajišťuje v kongregaci přítomnost salesiána koadjutora.

Byl tu též nepochybně a po mnoho let trvající jistý nedostatek přiměřené for-

mace. Proto pohled na konkrétní čísla nás může probudit z nebezpečné ne-

tečnosti.

Několik statistických údajů

Za života Dona Boska r. 1880 početní poměr mezi koadjutory a kněžími

(včetně kleriků) byl 1:2, tj. jeden „laik“ na každé dva „duchovní“; dnes, přes-

ně za sto let, je poměr 1:4,62 se vzrůstající tendencí v témž směru. Za po-

sledních 14 roků (totiž od r. 1966, kdy počet koadjutorů dosáhl nejvyššího vr-

cholu 4294) nastal jejich pokles o 31,02 % (čili až na dnešních 2962).

3.4 Page 24

▲back to top

Naproti tomu úbytek kněží a kleriků za posledních 13 roků (totiž od r. 1967,

kdy dosáhl vrcholný počet 17 346) byl o 20,65 % (čili až na dnešních

13 764). Rozdíl úbytku mezi oběma skupinami je 10,37 % v neprospěch ko-

adjutorů.

Sledujeme-li pak číselný stav kandidátů naší kongregace, zjišťujeme, že

poměr mezi koadjutory a kleriky v době vstupu do noviciátu je dnes 1:9,88

(čili 44 koadjutorů oproti 435 klerikům).

Nejvyšší počet koadjutorů noviců byl 293 v r. 1956. Z tohoto nejvyššího

bodu do dneška kandidáti koadjutoři klesli o 84,98 %. Klerici novici dosáhli

nejvyššího počtu 1225 v r. 1966; z tohoto vrcholu klesli o 64,49 %. Rozdíl

početního úbytku mezi oběma skupinami je 20,49 % v neprospěch koadju-

torů.

V prvních měsících letošního roku 1980 bylo nejméně 57 inspektorií bez

koadjutorů noviců; devět jich mělo po jednom, sedm jich mělo po dvou, jed-

na jich měla šest a jedna (madridská) jich měla 15. Některé inspektorie je již

nemají po několik let, některé již přes deset let, jedna již 14 roků, čili od

r. 1967 (4).

Náznaky nových výhledů

Tak je tomu právě dnes, kdy snad už není nesprávné uvažovat o novém, pro

laickou dimenzi příznivějším poměrném zastoupení „laiků“ a „duchovních“,

které může být jiné, než jak jsme dosud zakoušeli. Zdá se, že takovou mož-

nost naznačuje a též podporuje hluboké propracování eklesiologických té-

mat II. vatikánským sněmem. Vždyť v něm určitým způsobem bylo znovu ob-

jeveno a vyzvednuto povolání „laika“ a byl dán podnět k církevnímu

a apoštolátnímu vývoji, který modifikuje nejen význam a okruh činnosti,

nýbrž i samotné poměrné zastoupení laiků a jejich apoštolátních úkolů.

Takovýto postřeh není zajisté libovolný a měl by být vykládán nikoli „ne-

podmíněně“ ve prospěch jedné skupiny bez zřetele na druhou, nýbrž z hle-

diska jednotného jako dozrávání podmíněné dějinným vývojem, jako homo-

genní růst. Růst, který nenarušuje osobitou povahu naší kongregace, nýbrž jí

vlévá z hlediska globální obrody našeho společenství větší možnost apošto-

látní účinnosti a tudíž posléze je ve prospěch autentičnosti jejích dvou zá-

kladních dimenzí, kněžské a laické, ve shodě s jejich vzájemným propojením.

Dovolte mi, aby použil kuriózní a částečně i humorné úvahy dona Rinaldi-

ho. Ten píše: „Podle ducha jiných kongregací (nehovořím o starých mniš-

ských řádech), v nichž požadavkům druhotných služeb, kterých bylo zapotře-

bí… Když požadovaný počet byl dosažen, volání Boží mělo jaksi přestat

působit, poněvadž pro ubohé laiky již nebylo místa…“

3.5 Page 25

▲back to top

„Don Bosco svou společností“ – pokračuje don Rinaldi – „otevřel cestu ře-

holní dokonalosti nejen stanovenému počtu, nýbrž všem laikům, kteří si uvě-

domují, že jsou povoláni zasvětit se životem ve společenství a konat výchov-

ný apoštolát mezi chudou a opuštěnou mládeží nebo apoštolát v misiích…

Takto Don Bosco ve své společnosti zpřístupnil řeholní dokonalost osobám

ze všech vrstev, které jsou s to zastávat přerozmanité vzdělávací, řemeslné,

technické a zemědělské obory. V salesiánské společnosti je místo pro pře-

rozmanité kategorie: méně učení se posvětí při běžných pracích v jednotli-

vých domech, učitelé na katedrách od první třídy základní školy až po uni-

versitu, řemeslní mistři ve svých dílnách a zemědělci na polích“ (ACS, n. 40,

574–575).

Porovnáme-li s touto prorockou perspektivou dona Rinaldiho statistické

údaje, které jsme uvedli, zarážejí nás a poněkud zahanbují; nutí nás, aby-

chom vážně zpytovali svědomí a probudili se z jakési ochablosti, do níž nás

snad uvedla jistá déle trvající povrchnost a potíže, vyplývající z rychle po sobě

následujících společensko-kulturních změn.

Naše statistiky musejí být zajisté zařazeny do širokého proudu kulturního

převratu, který právě probíhá. Některé z jeho složek například měly tíživý vliv

na některé stránky salesiánského života, jež mají užší vztah ke světu práce.

Civilizace průmyslové společnosti je těsně vázána na vědecko-technický

pokrok. Prostě prodělala zvlášť pronikavé, po sobě rychle následující změny.

Kromě toho oslnivými novými vynálezy vytváří stále více do sebe uzavřený po-

hled na člověka za trvalého pokušení k laicismu – ať buržoaznímu nebo děl-

nickému – který znevažuje velké ideály evangelia. Je to civilizace bohatá na

techniku, ale chudá na moudrost, otevřená pro uspokojování hmotných po-

třeb a uzavřená pro oběť. Naplňuje především svět práce velmi subtilní a pro-

nikavou materialistickou atmosférou: člověk – Homo faber – má být jediným

„protagonistou“, který může vše.

I tam, kde je patrno rozumnější pojetí, se berou za základ imanentní filo-

zofické systémy, které redukují vše k sekularismu. Originální postava „křes-

ťana laika“, který uskutečňuje církevní povolání svou činností ve světě, po-

zbývá tak na významu a jeví se znetvořena. Musíme přiznat, že laické

povolání prodělává ve svých různých projevech hlubokou krizi.

Je to obrovská tématika, která se na nás valí, která nás ovšem burcuje.

Nepřekonáme nesnáze povolání koadjutorů, budeme-li tesknit po minulosti

nebo se snažit zavádět staré poměry. Překonáme je však, až si uvědomíme,

jaký je skutečný svět a poslání církve; v ní máme jasné a privilegované mís-

to, kde máme hluboce uvažovat o „křesťanské laické složce“ v jejích rozma-

nitých formách a odkrýt i posílit její nepostradatelný dynamismus. A to, co se

v tomto ohledu v církvi právě děje, je již zábleskem nového pozitivnějšího

a slibnějšího údobí.

3.6 Page 26

▲back to top

Důvěra v působení Ducha svatého

V posledních desetiletích Duch svatý projevil svou působnost při obrodě bo-

žího lidu. Vedl II. vatikánský sněm, aby nově vymezil postavení laického po-

volání. Vzbudil svérázné skupiny, které přejímají rozsáhlé laické oblasti jako

cíl svého zasvěcení ve světě (tzv. sekulární instituty). Podnítil církev, aby žeh-

nala znamení doby, které se projevuje ve vyšším postavení ženy; ta předsta-

vuje obrovský, a hojné plody přinášející, okruh laické složky. A posléze v ře-

holním životě inspiruje přemnohá mužská „laická“ povolání k hledání nových

možností přizpůsobení potřebám současnosti.

Naše 21. generální kapitula nás salesiány vyzvala, abychom si uvědomili

skutečnost, že během století trvání kongregace naše laická dimenze dospě-

la k jedinečném rozkvětu a že mnozí koadjutoři vskutku dosáhli dokonalou

lásku k heroickému stupni. „Každý spolubratr vzpomíná na někoho, kdo

uskutečnil takovouto dokonalost, ať to bylo kdekoli a v jakýchkoli podmín-

kách, třebas sebeskrytěji a se sebevětšími oběťmi. Mnozí vešli do dějin naší

kongregace; někteří z nich, mučedníci pro víru nebo hrdinové lásky, jsou kan-

didáty oslavy světců“ (CG 21, n. 191). Proč nevzpomenout například, že pro-

bíhá proces blahořečení pana Simone Srugi (z Palestiny) a pana Artemide

Zatti (z Patagonie)? (5). Všechny tyto včerejší i dnešní projevy Ducha Páně vy-

zývají naši kongregaci zaujmout s nadějí linii obrodných snah o získání býva-

lé úrovně.

Křesťanský pohled na stvořený svět, nauka posledního sněmu o církvi,

statistické údaje, společenské změny, znamení doby a veškeré usilovné sna-

žení církve otevírají nám výhledy do nové budoucnosti a vyzývají nás, aby-

chom vzali na sebe zodpovědnost společně hledat věrnou a prorockou od-

pověď. K tomu nás mají povzbudit obrodné snahy těchto let, nedávné

rozšíření konkrétní zodpovědnosti salesiánů koadjutorů, významné úspěchy

některých horlivých inspektorií, seriózní péče o povolání a formaci v pokapi-

tulním údobí. To vše jsou pozitivní kroky k opravdovému vzestupu.

7. Současná nejnaléhavější povinnost

Zvláštní generální kapitula prohlásila, že „však nejdůležitější a nejzávažnější

úkol, který máme splnit, je probudit v kongregaci smysl či vnímavost pro té-

matiku salesiána koadjutora“ (CGS, n. 184).

3.7 Page 27

▲back to top

Kvůli tomu se konaly hned v následujícím šestiletí inspektoriální i regio-

nální sjezdy a jeden sjezd světový; musíme však skromně přiznat, nebylo to

dostačující. Je proto naléhavé podniknout další iniciativy, inspirované zralými

úvahami a směrnicemi 21. generální kapituly, které by měly hlubší záběr

v jednotlivých inspektoriích, ve všech domech i u všech spolubratří.

U nemála salesiánů je zapotřebí opravdové změny smýšlení; to, jak jsme

viděli, se posléze dotýká samotného pojetí naší kongregace. Domnívám se,

že se tak trochu všichni musíme zamyslet ve zpytování svědomí o salesián-

ské věrnosti nad tímto vitálním aspektem naší identity. Všechny praktické

iniciativy mohly mít nebezpečně přechodný a omezený výsledek, kdyby ne-

byly podloženy takovýmto výslovným zamyšlením.

Ano, i tento můj dopis, který měl být „krátký a praktický“, musel vzhledem

k životní důležitosti pojednávaného námětu pozměnit trochu rozsah i obsah.

Dovolte mi, abych vám řekl, že si nemůžeme dělat iluze. Tu nejde o to při-

plácnout nějakou záplatu na staré pojetí. Musíme dbát o to, abychom ušili

nový oblek. Není to pouze jedna „kategorie“ členů, která je v krizi, to opaku-

ji, nýbrž je to laická složka téže salesiánské komunity, která je v sázce a nad

kterou se musíme zamyslit, nechceme-li se zpronevěřit Donu Boskovi i naší

době.

Proto se podle směrnic našich kapitul budeme muset snažit konkrétně za-

jistit následující body:

– Důkladněji poznávat identitu salesiána koadjutora v kongregaci.

– V tom ohledu bedlivěji probouzet vnímavost u všech spolubratří i ve všech

místních komunitách.

– Zapojit do spoluzodpovědnosti salesiána koadjutora na všech možných

úrovních (CG 21, n. 192–193; 210–211).

– Programovat účinnou pastorační péči o povolání a hledat též způsob, jak

odborně připravit salesiána koadjutora pro jeho apoštolátní přítomnost

mezi mládeží (CG 21, n. 209).

– Obrodit formaci všech salesiánů.

Tento poslední bod může být považován za klíč rozhodného obratu k zaháje-

ní konkrétního řešení krize.

Pravý oříšek takzvané „problematiky salesiána koadjutora“ musíme za-

členit do této obsáhlé a hluboké zásadní směrnice: Jak přizpůsobíme potře-

bám současnosti laickou dimezi naší kongregace, aniž bychom zabředli do

úchylky sekularismu, která se tu a tam objevuje u některých našich kněží

(a zvrtává se ke klerikalismu, jenž také občas přechází z pomýlení až do

směšnosti)? Jak máme postupovat, aby v kongregaci rozmach její laické di-

menze obsahoval zároveň též jasnější a opravdovější rozměr kněžský? Jak

nalézt nové a autentické možnosti salesiánské účasti, životně prostoupené

3.8 Page 28

▲back to top

kněžskou i laickou složkou, na vznikající kultuře? Odbouráme-li některé za-

vedené soubory, které utvářely naši účast na kultuře po celé století, jak prak-

ticky zajistíme její budoucnost? Jak nově představíme postavu salesiána ko-

adjutora pro pastoračně-výchovný projekt Dona Boska při zachování forem

a měřítek našeho společného života? Jak zařídíme pastorační péči o povolá-

ní ve prospěch salesiána koadjutora a jak dokážeme v ní vyjádřit „geniální

modernost“ celého našeho společenství? Jak dnes předkládat řeholní ideál

propojení dvou dimenzí naší kongregace, kněžské i laické? Kde máme hle-

dat a jak máme vychovávat a jakými prostředky dovést ke zralosti naše kan-

didáty? Jak je máme salesiánsky formovat pro jedno i druhé rozhodnutí?

Vyzývám vás, abyste si znovu pročítali „praktické směrnice“ naší 21. ge-

nerální kapituly s obnovenou snahou být horlivě činnými při jejich uskuteč-

ňování (CG 21, n. 206–211).

Misijní ideál, „projekt Afrika“, přiměřený rozmach našich řemeslnických

škol, rozvoj center pro dělnickou mládež, křesťanských dělnických hnutí (cfr.

CG 21, n. 185) čili problematika mládeže ve světě práce, který chápeme jako

sociální a kulturní skutečnost, nemohou chybět na stole našeho programo-

vání.

Uvažujme znovu o tom, jak 21. generální kapitula zeširoka rozvíjí zásadu

plné, aktivní a odpovědné účasti salesiána koadjutora na apoštolátní čin-

nosti salesiánského společenství ve shodě s jeho laickým postavením (CG

21, n. 181). Ta se neomezuje výlučně na odborné hledisko, nýbrž výrazně

zaujímá výchovu k víře a též zastávání funkcí, které sice nevyžadují kněžské

svěcení, pro něž však je schopný a povolaný (CG 21, n. 182).

Samozřejmě to hluboce zavazuje kongregaci, aby salesiáni koadjutoři

mohli být na výši svého poslání jakožto „salesiánští vychovatelé“ (CG 21,

n. 184) podle schopností a úkolů každému vlastních, a aby všem zajišťovala

především patřičné duchovní prvky, o nichž jsme již hovořili.

8. Strategický úkol formace

Dříve než skončím, chtěl bych ještě zdůraznit závaznou povinnost formace.

Z toho, co jsme řekli, tato povinnost se nemůže vztahovat jedině na mla-

dé koadjutory, nýbrž na všechny spolubratry, i kněze a kleriky, po celé údobí

formace jak počáteční tak trvalé. Myslím, že bez mimořádného formačního

úsilí se nemůžeme nadát v krátké době radikálních změn. Zavedeme-li však

3.9 Page 29

▲back to top

formaci v opravdu obnovené formě, zvláště pro mladé generace, budoucnost

bude zajisté slibná.

Naše 21. generální kapitula chtěla zaujmout jednotné, i když nutně rozli-

šené stanovisko k formaci salesiána kněze a salesiána koadjutora (CG 21,

n. 240) z důvodů již dříve uvedených (cfr. CG 21, n. 244). Objektivně musíme

přiznat, že přes iniciativy již zahájené zůstává na tomto poli ještě velmi mno-

ho práce (cfr. 21, n. 299–300).

Jednotnost formace

Naše 21. generální kapitula naléhá na „jednotnost formace“. Nemá pravé

salesiánské uvědomění kněz ani klerik, který nedbá na konkrétní hodnoty la-

ické dimenze v kongregaci, tak jako je nemá koadjutor, který zneuznává

kněžskou dimenzi.

Kapitula navazuje na článek 103 Stanov a zdůrazňuje, že „koadjutoři i bu-

doucí kněží dostávají rovnocennou základní formaci“. To znamená, že nejen

období formace až po složení věčných slibů má tytéž fáze, ale i tentýž obsah

„salesiánského odkazu“ bez nezdravého rozdělení na úseky, které by mohly

vést k chybným třídním odstupům. Proto si snažně přeje, aby kromě noviciá-

tu i v údobí, které následuje přímo po něm, „klerici a koadjutoři vedli společ-

ný život v téže formační komunitě, kde budou vidět, že jsou ve vážnosti obě

formy jediného salesiánského povolání“ (CG 21, n. 303).

Kromě toho připomíná, že „jednotnost formace je zajištěna v komunitě,

když… je tvořena sehraným týmem kněží a koadjutorů, který vede formaci“

(CG 21, n. 245). Nuže, tato přítomnost salesiánů koadjutorů ve formační sku-

pině je „novým a důležitým prvkem“. V podstatě musíme říci, že spolubratr,

jehož povolání by dozrávalo, aniž by výslovně poznal a prožil propojení obou

složek, by byl v nebezpečí, že bude neúplným salesiánem.

Aby se spolubratři, kteří vedou formaci, vyvarovali takovéhoto nezdravého

rozdělování na kategorie a aby zachovali „věrnost zakladatelovu charisma-

tu…“ – praví dále kapitula – „mají se snažit poznávat, předkládat a upozor-

ňovat na význam salesiánské identity ve dvou formách salesiánského řehol-

ního povolání, laické a kněžské“ (CG 21, n. 305). A dodává: „Salesiánský

koadjutor musí být přítomen ve strukturách formace vždy, pokud je to mož-

né – (a je třeba učinit vše, aby to možné bylo), a to nejen s úkoly na formaci

po stránce vzdělávací a technické, nýbrž hlavně s úkoly formovat k řeholní-

mu a salesiánskému životu. Proto … ať se věnuje zvláštní péče přípravě sa-

lesiánů koadjutorů, kteří by byli schopni přiměřeně zastávat tyto formační

úkoly“ (CG 21, n. 305).

Jak je vidno, je to vyhraněný úkol, i když prozatím v současné krizové si-

tuaci přetěžký.

3.10 Page 30

▲back to top

Specifická formace

Ve světle této základní jednotnosti naše kapitula vyžaduje též bedlivou „spe-

cifickou formaci“. Aby salesián koadjutor a salesián kněz mohli opravdu při-

nášet svým spolubratřím (vlastně kněžím nebo klerikům či koadjutorům) oso-

bité bohatství vyplývající z jejich diferenciace, je nutno, aby každý realizoval

a prohluboval svou specifickou formaci (CG 21, n. 292).

V současné situaci se setkáváme s jistým „nedostatkem specifické nápl-

ně pro formaci salesiána kněze a salesiána koadjutora“ (CG 21, n. 247); (více

je zdůrazňována formace tohoto než onoho). Ale několik prvků specifické for-

mace salesiána koadjutora je známo, ty musíme mít na paměti ve všech fá-

zích a doplňovat je trvale v dvojím neodkladném úkolu hlubokého studia

a praktické zkušenosti. Jsou to:

– „salesiánská řeholní formace“, která přispívá koadjutoru pochopit svéráz-

nost naší společnosti;

– „přiměřená pedagogická, humanitní a salesiánská příprava“;

– „náležitá apoštolátní způsobilost“ založená na hlubších „teologicko-kate-

chetických“ znalostech;

– „profesionálně odborná příprava“ podle schopností a možností jednotlivce

ve shodě s „pastoračně výchovnou povahou“ našeho povolání;

– „sociologická výchova“, která by ho připravila pro specifickou výchovnou

činnost zvláště ve „světě práce“ (cfr. 21, n. 302).

Při tom všem zajisté bude zapotřebí brát v úvahu pluralismus příznačný pro

laickou dimenzi v kongregaci a konkrétní možnosti jednotlivých kandidátů.

Zkušenosti a úvaha všech budou moci rozšířit a obohatit uvedené prvky

naší kapituly.

Permanentní formace

Posléze dnes musíme klást zvláštní důraz na permanentní formaci. Naše 21.

generální kapitula nám poskytla na tomto poli dokument krátký, ale bohatý

na nové věci a perspektivy (cfr. CG 21, n. 307–342). Je nezbytné pročítat

a promýšlet jeho obsah z hlediska současného uplatnění salesiána koadju-

tora. Jak kapitulní dokumenty týkající se koadjutora, tak tento můj dopis

(a zvláště list dona Rinaldiho), tak příslušné prameny a doposud vydané stu-

die (6) by měly přednostně tvořit materiály pro iniciativy permanentní forma-

ce… A za to zodpovídá každá inspektorie, jednotlivé domy i každý spolubratr.

Bylo by též žádoucí, aby se mohla pořádat studijní setkání a srazy společ-

ného života (jak to již chvályhodně učinily některé skupiny inspektorií), které

by měly za cíl prohloubení některých doposud málo zažitých bodů. To by při-

4 Pages 31-40

▲back to top

4.1 Page 31

▲back to top

neslo velké dobro nejen pro osobní obohacení účastníků, nýbrž by to byl též

přínos, který by takové iniciativy mohly poskytnout k vypracování osnov for-

mace pro koadjutory, jež naše kapitula požaduje od inspektorií (CG 21,

n. 301, 306).

9. Dvě závažné výzvy

Na závěr mi dovolte, abych zde uvedl otcovské a snažné výzvy dvou hlavních

představených, kteří žili s Donem Boskem a hluboce pronikli svéráznost a zá-

važnost této naší tématiky.

První výzva je dona Filipa Rinaldiho v okružním listu z r. 1927 adresovaná

hlavně „předrahým koadjutorům“: „Z toho mála, co jsem až dosud řekl,“ –

píše – „bude pro vás snadné učinit si správný pojem o velikosti vašeho po-

volání; nuže, děkujte ze srdce za ně Pánu, milujte je a chraňte je žárlivě.“

„Ať vám nevymizí z mysli, že jste se stali řeholníky mimořádnou milostí

Boží; Bůh vás povolal, abyste neochvějně spěli k dokonalosti. Proto buďte

a projevujte se všude takovými, jakými vás chce mít náš dobrý Otec. Buďte

jeho následovníky v poctivé zbožnosti, v horoucí lásce k Ježíši a k Panně Ma-

rii Pomocnici, ve stálé bdělosti nad sebou samými, ve vyhýbání se příležitos-

tem, v důstojném chování, v prostém a slušném odívání bez stínu světácké

strojenosti, ve vytrvalosti v práci, v lásce k naší společnosti, v horlivosti pro

křesťanskou práci v lásce k naší společnosti, v horlivost pro křesťanskou vý-

chovu chlapců svěřených vaší péči, podněcujíce je spíše vlídností vašeho ži-

vota než slovy k tužbě, aby se i oni mohli stát salesiány a konat dobro pro to-

lik jiných chlapců“.

„Abyste dosáhli toho všeho, předrazí koadjutoři, musíte věnovat zvláštní

péči a obětovat co nejvíce času, který máte k dispozici, důkladnému vzdělá-

vání v náboženství a v duchovních věcech důležitých pro vaši duši. Řeholník,

toť synonymum muže zasvěceného Bohu, muže duchovního. Takto vytrváte

ve svém povolání, jež je neustále napadáno tisícerými způsoby, a stanete se

schopnými katechizovat a vyučovat jiné. Miřte vysoko, ke svatosti, abyste se

vyhli nebezpečí, že vás příliš zaujmou hmotné záležitosti při plnění povinností

vašeho oboru“ (ACS, n. 40, 579).

Druhá výzva je dona Pavla Albery v okružním listu o povolání, v němž vy-

bízí celou naši kongregaci, aby pracovala moudře a neúnavně v pastorační

péči o povolání ve prospěch salesiána koadjutora.

4.2 Page 32

▲back to top

„Představíte-li“ – píše – „povolání salesiánského koadjutora v celé jeho

důležitosti pro lidskou společnost, v celé jeho přitažlivé kráse a rozmanitos-

ti jinochům.., budou tím snadno podníceni, aby se pro ně rozhodli. Tato po-

volání, drazí, jsou jednou z nejnaléhavějších nutností pro naši společnost; ta

by bez nich nedovedla dosáhnout vysokých sociálních cílů, které jí ukládá

současná doba. A z druhé strany ustavení koadjutorů tvoří jeden z nejgeni-

álnějších výtvorů lásky, která stále touží zpřístupnit všem cestu dokonalosti.

Pěstujme tedy se zvláštní horlivostí dobrá povolání koadjutorů. Když ho-

voříme o salesiánském povolání, dejme jasně na srozuměnou, že je možné

dosáhnout je plně a kompletně i bez kněžství, a že koadjutoři naší zbožné

společnosti jsou ve všem rovni kněžím, jak pokud jde o společenská práva,

tak pokud jde o duchovní výhody…“

„Připomínejme si, nejdražší, že by se minuly účinkem sebeusilovnější sna-

hy o dobrá povolání koadjutorů, kdyby chovanci neviděli prakticky v našem

salesiánském životě onu opravdovou rovnost a bratrství kněží a koadjutorů,

které vyzvedáme slovy“ (ACS, n. 4, 206–207).

Zaposlouchejme se, drazí spolubratři, do palčivé starostlivosti, která je ob-

sažena v těchto úctyhodných výzvách, probuďme znovu v sobě pochopení

a lásku pro integrální originalitu naší kongregace, vyburcujme našeho ducha

iniciativy, naši učenlivost k naléhavým potřebám dnešní doby, sílu naší mod-

litby a organizační schopnosti, abychom opět podnítili rozmach postavy sa-

lesiána koadjutora, jenž je zárukou laické složky našich komunit.

Důvěřujme po příkladu Dona Boska ve zvláštní ochranu Panny Marie, kte-

rá je naší Paní od samého počátku. Ona nám pomůže dát znovu nadšení a vi-

talitu tomuto krásnému salesiánskému povolání; vždyť ona je podnítila

a vedla v těžkých dobách.

Ve společenství modlitby a v bratrské spoluzodpovědnosti vůči tomuto na-

léhavému úkolu si přejme navzájem velký úspěch.

V plné naději Vám oddaný

don Egidio Vigano`

Řím, 24. srpna 1980

4.3 Page 33

▲back to top

Poznámky

1.) Cfr.: Laicitá – Problemi o prospettive. – Atti del 47° Corso di aggiorna-

mento celturale dell‘ Universita Cattolica di Milano, 1977, Contributi di vari

autori. Ed. Vita a Pensiero.

Cfr.: Il problema della societá industriala. – Progetti di sviluppo e crescita

dell’uomo. – Atti del 48° Corso di aggiornamento culturale dell’Universita di

Milano, 1978, Contributi di vari autori, Ed, Vita e Pensiero.

2.) COGNAR (1953): Jalons pour une théologie du laicat. Ed. Cfr. Paris

1953, p. 548.

3.) Cfr.: Verbali del torzo Capitolo Generale – settembre 1883. – Dva body

z projednávaných témat se týkají koadjutorů, a to: IV. Vzdělání spolubratří ko-

adjutorů. V. Pravidla, která je nutno stanovit pro dělnickou část v salesián-

ských domech a prostředky pro rozvoj povolání mladých řemeslníků.

„Don Rua zahajuje konferenci obvyklými modlitbami. Pořadatel don Bel-

monte dává číst přípravnou studii ke IV. bodu, který se týká vzdělání spolu-

bratří koadjutorů“.

„Vstupuje Don Bosco a čte se V. téma…“

„Je vznesen dotaz, zde je vhodné ponechat či nikoli pojmenování koadju-

tor pro světské členy nebo změnit je na spolubratr…“

„V souvislosti s tímto dotazem spolubratr Barale poukazuje na trochu ne-

dbalosti, která se zjišťuje mezi novými a starými i nově přišlými.“

„Don Bosco k tomu s velkým důrazem znovu čte: Všichni členové se bu-

dou považovat za bratry…“ Kap. 2. čl. 1.

„Nato don Bonatti navrhuje takto formulovanou zásadu: Všichni členové,

jak kněží tak laici, se budou považovat…“

„Don Bosco upozorňuje, že je vhodné zcela ponechat pojmenování stano-

vená kongregací pro biskupy a řeholníky: Fratres Coadiutores.“

4.) Cfr.: Alcuni dati statistici circa i Salesiani Coadjutori, – ACS, a. 61,

n. 298 (ottobre – dicemre 1980), p. 68–70.

5.) Viz následující životopisy našich koadjutorů. Pokud není z názvu publi-

kace zřejmé o kom pojednávají, je jméno příslušné osoby uvedené za titulem

v závorce.

FORTI ERNESTO (1967): Un buon smaritano concittadino di Gesú. Leu-

mann-To, LCD, pp. 195. (SRUGI SIMONE).

ENTRAIGAS RAÚL A. (1853): El parientes de todos los pobres. Buenos Ai-

res, Ed. Don Bosco, pp. 218 (ZATTI ARTEMIDE).

BIANCO ENZO (1978): Artemide Zatti, parente di tutti i poveri. Leumann-

To, LDC, pp. 40.

4.4 Page 34

▲back to top

Kromě toho viz životopisy dalších koadjutorů:

PILLA EUGENIO (1960): Un prediletto Coadiutore di Don Bosco. Torino-SEI,

pp. 101. (BUZZETTI GIUSEPPE).

BELZA JUAN E. (1967): Conci – Boceto biografico de un hombrey de una

época. Buenos Aires, Colegio Pio IX., pp. 399 (CONCI CARLO).

FIERRO TORRES RODOLFO (1935): El maestro Corso, rasgos biográficos

de un Coadjutoro salesiano. Carasas Escuela tipoggráfica salesiána.

(CORSO JOSE FERMÍN). (Bez udání počtu stran).

ROMERO JUAN (1947): Don Joaquín Delmau, modelo de Coadjutores sa-

lesianos. Sevilla, pp. 171.

MANNI ALVIN (1976): Brother Peter Ferrari S.D.B. – Don Bosco Publicatio-

na, New Rochelle, New York, pp. 143. (FERRARIS PIETRO).

BURDEUS AMADEO (1952): 4026 Jaime Ortiz Alzuela, Coadjutor salesia-

no y mártir de Cristo. Librería Salesiana Barcelona, pp. 112 (ORTZ ALZUELA

JAIME).

UGUCCIONI RUFILLO (1954): La sentinella dell‘ Oratorio. Torino-SEI, pp.

143. (ROSSSI MARCELLO).

L’ARCO ADOLFO (1978): Il formaio di Betlemme. Leumann-TO, pp. 81

(UGGETTI GIANBATTISTA).

CERLA EUGENIO (1952): Profili di 33 Coadiutori salesiani. Colle Don Bos-

co Asti, LDC, pp. 294.

UGUCCIONI RUFILLO (1959): Soldati sanza divisa. Leumann-TO, LDC, pp.

83.

DEL REAL LUIS J. (1942): Tríptico modelo, rasgos biográficos de tres Co-

adjutores salesiános. Bogota, pp. 110.

BRAMBILLA DANTE (1976): Una respuesta original. Editoral Don Bosco,

Buenos Aires, pp. 94

6.) Viz:

AUBRY JOSEPH et SCHOENENBERG PIERRE (1961): Don Bosco li volle

cosi. Torino LDC, pp. 89.

BRAIDO PIETRO (1961): Religiosi nuovi per il mondo del lavoro. Docu-

menti per un profilo del Coadiutore salesiáno. Roma-PAS, pp. 290.

BROCARDO PIERO, CERISIO NICOLA et RONALDY RENATO (red): Atti Con-

vegno Mondiale Salesiano Coadiutore – Roma 1975. Roma, Scuola grafica

salesiana, 1975, pp. 699.

(Překlad do angličtiny):

– – – Act´s World Congress The Salesian Brothers, Rome 31 August – 7

Sept. 1975, Printed at SIGA Madras – India, 1976, pp.539.

CERLA EUGENIO (1941): I Coadiutori. – In: Annali della Societá Salesiana,

Vol. I., SEI-TO, p. 702–711.

4.5 Page 35

▲back to top

ANONYMUS (1967): Il Salesiano coadiutore. Conferenza Inspettori d´Ita-

lia. Colle Don Bosco Asti, pp. 84.

(Překlad do francouzštiny a španělštiny):

– – – Le Coadjutor salésian. Rome 31 Janvier 1969, pp. 44 (cykl.)

– – – El Coadjutor salesiano. Documento de la Coferencia de los Inspec-

tores de Italia, Ed. Don Bosco Quito . (s.d.), pp. 75.

ANONYMUS (1963): Dei Adiutores. Atti della due-giorni di studio sulla col-

laborazione tra Sacerdoti e Coadiutori nell’apostolato salesiano. Roma-PAS,

pp. 84.

(Překlad do španělštiny):

– – – Jornades de estudio sobre la collaboración entre los Coadjutoras y

Gacerdotes. Casa del Coadjutor „Institución Fernandez“, San Isidro Buenos

Aires, 1964, pp. 72.

Documenti Capitolari. Capitolo Generale 21 della Societá Salesiana.

Roma Scuola grafica salesiana, 1978, Doc. 2, n. 166–239, Il Salesiano co-

adiutore, una vocazione di „religioso laico“ a servizio della missione salesia-

na, pp. 137–162.

MIDALI MARIO, BRUNO GAETANO et AUBRY GIUSEPPE (1977): Contributo

di studio allo schema Ill del CG 21. Ed. S. D. B., Roma pp. 131.

ANONYMUS (1980): The Salesian Brother. Special issue of the Salesian

Bulletin, May 1980, New Rochelle, New York 10802.

4.6 Page 36

▲back to top