ÀBudete mými svÄdky až na sám konec zemÄÀ (Sk 1,8b) |
ACG
387Region Evropa-Západ
Region
EVROPA
ZÁPAD
PROVINCIE:
BES Belgie Jih
FRA Francie
POR Portugalsko
SBA Španělsko Barcelona
SBI Španělsko Bilbao
SCO Španělsko Cordóba
SLE Španělsko León
SMA Španělsko Madrid
SSE Španělsko Sevilla
SVA
Španělsko Valencie
děkuji svému bohu
PŘI KAŽDÉ VZPOMÍNCE NA VÁS
(fil 1,3)
Představení regionu Evropa-Západ
don Pascual CHÁVEZ Villanueva
přeložil: Ladislav Heryán
ACG 3878. 9. 2004
„Děkuji svému Bohu při každé vzpomínce na vás“
(Fil 1,3)
Představení regionu Evropa-Západ
Don Bosco ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Jižní Belgii – Na počátku se charisma dobře zavedlo – Úžasný rozvoj – Kulturní, sociální a náboženská situace dnes – Salesiánská situace regionu – Několik slov o různých dílech – Pastorace mládeže – Sdělovací prostředky – Misijní rozměr – Salesiánská rodina – Počáteční a stálá formace – Stálá formace – Velké výzvy regionu – Směry, kudy dál – 1. Podněcovat specifickou animaci povolání, která bude výrazem svědectví komunitního života a plodnosti poslání – 1.1. Zajistit takové podmínky, aby každá komunita prožívala skutečnou duchovní zkušenost a byla svědkem viditelné a čitelné víry mladým lidem – 1.2. Vytvořit nový způsob skutečně významné salesiánské přítomnosti, která by mladé přitahovala a jejímž prvotním cílem by byla evangelizace – 2. Zajistit odpovídající změny v životě a organizaci provincií i regionu
V Římě 8. září 2004
Narození Panny Marie
Drazí spolubratři,
velice rád vám píšu a děkuji svému Bohu při každé vzpomínce na vás (Fil 1,3). Právě těmito slovy chci nadepsat list o Regionu Evropa-Západ. I když tato slova platí pro všechny regiony, protože vyjadřují intenzivní společenství mezi námi a vděčnost za práci pro šíření kongregace a charismatu Dona Boska, nepochybě se zvlášť hodí právě pro tento region. Salesiánské Španělsko doznalo velkého rozmachu, který byl nejbohatším a nejtrvanlivějším hned po Itálii (podobně se pak stalo také v Indii). Francie vynikala láskou k Donu Boskovi, jeho spiritualitě a pedagogice. Portugalsko se vyznačovalo podivuhodným misijním rozšířením do všech svých starých kolonií. V misiích vždy velkoryse spolupracovala i Jižní Belgie.
Většinu času z posledních tří měsíců, které uplynuly od mého listu „Slovo Boží a salesiánský život“, jsem trávil v hlavním domě při náročném zasedání hlavní rady, kdy jsme prošli a schválili dvě třetiny dokumentů provinciálních kapitul. Chci připomenout několik informací, které zasluhují alespoň malý komentář.
Především se musím zmínit o duchovních cvičeních, které jsme měli spolu s hlavní radou Dcer Panny Marie Pomocnice v Santa Fosca di Cadore začátkem července. Kromě toho, že se jednalo o první událost tohoto druhu v historii našich institutů, která může mít význam pro naše charisma, chtěli jsme zkusit společně hledat vanutí Ducha v dnešní církvi a světě a tak lépe poznat, co od nás Pán očekává a jaká je jeho vůle. K tomuto cíli byly pro nás přínosnými a inspirativními jak úžasná přírodní scenérie, příjemné klima, tak přednášky i liturgie. Ze zdravotních důvodů nemohla být přítomna matka Antonia Colombo a dvě rádkyně.
Pro měsíc srpen bylo charakteristické „Campobosco“ mládeže ve Španělsku a Confronro Europeo, kde se u příležitosti výročí svatořečení Dominika Savia a sta let od smrti Laury Vicuni shromáždily stovky mladých. Obě setkání byla dobře připravena a uskutečnila se s poctivou účastí všech zúčastněných, mladými lidmi coby skutečnými protagonisty těchto událostí počínaje. Je přirozené, že podobné podniky jsou tím plodnější, čím jasněji stanoví cíl a východisko v procesu lidského i křesťanského zrání a salesiánské spirituality.
Při tomto bratrském sdílení se nemohu nezmínit o nedávné kampani, kterou proti nám vedla některá americká média. Kongregace byla obviněna z toho, že spolubratry, obžalované ze sexuálního zneužívání mladistvých, přesouvá z jedné země do druhé. Na mušce byla především provincie Austrálie. Nejprve američtí a poté i australský provinciál vydali tiskové prohlášení, kde fakt zavedení takovéto politiky popírají a omlouvají se za případné zločiny a ne vždy adekvátní postup v některých případech. Zároveň projevují solidaritu s postiženými a znovu zdůrazňují pokyny hlavního představeného a jeho rady pro podobné případy, přičemž jasně říkají, že odpovědnost za jejich řešení má každá provincie sama. Tato zkouška je pro nás momentem očišťování toho, co v minulosti nebylo na úrovni, která se od nás čeká. Obnovme své úsilí o to, aby se mladí lidé stali důvodem našeho povolání i poslání a abychom jim byli „znameními a nositeli Boží lásky“.
1 |
▲back to top |
1.1 Don Bosco ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Jižní Belgii |
▲back to top |
Listem „Budete mými svědky až na sám konec země“ (ACG 385) jsem začal s představováním kongregace podle jednotlivých zeměpisných regionů. V něm jsem rovněž oznámil, že se vám chystám představit region Evropa-Západ. Tímto listem „Děkuji svému Bohu při každé vzpomínce na vás“ (Fil 1,3) se vám snažím přiblížit jak slavné dějiny tohoto regionu, tak bohatství jeho současnosti. Zároveň chci, abyste se spolupodíleli na snaze, s níž se region snaží tvořivým způsobem odpovídat na obrovské a urgentní výzvy, které na salesiánské charisma na Západě doléhají.
Region Evropa-Západ byl ustaven na 24. GK. Ze zeměpisného hlediska je v kongregaci regionem nejmenším. Zahrnuje Belgii, Francii, Španělsko a Portugalsko, spolu s několika domy v zemích, které z historicko-politických nebo apoštolátních důvodů zůstaly s některou z provincií spojeny. Portugalsko má své dílo na ostrovech Zeleného mysu (Kapverdy), Francie komunitu v Maroku a Švýcarsku, barcelonská provincie řídí školu v Andoře. Delegace Mozambik, i když závislá na portugalské provincii, je od 24. GK součástí Regionu Afrika. Po sloučení francouzských provincií (1999) je provincií v regionu celkem deset. Ve všech těchto provinciích již některé domy oslavily sto let od svého založení.
Počínaje sjednocením měny, přítomnost salesiánů v regionu je bezpochyby poznamenána rychlým a hlubokým procesem transformace Evropy. V posledních desítiletích se rozhodným způsobem pokročilo v utváření tváře Evropy v nejrůznějších rozměrech jejího života. Tak jako jinde, i zde na úkor jiných oblastí převážily ekonomické aspekty. Máme před očima politováníhodné zkušenosti, jako byla válka na Balkáně, válka a rekonstrukce v Iráku, tvrdá jednání při podepisování Evropské ústavy. Toto všechno odhaluje různé zájmy stejně jako rozdílné citlivosti. Evropa není uniformní, stejně jako její kultura, historie, teologie či výrazy její religiozity. Uniformní není ani její salesiánská skutečnost, protože je v tomto regionu vázána na různá prostředí. Region se během posledních let chtěl stát prostorem pro otevřenost, dialog, vzájemné poznání a sdílení. Je zřejmé, že se v tomto směru urazilo kus cesty, avšak dějinné i kulturní události v každé ze zemí zanechaly stopu i v salesiánském životě a jeho mnohotvárných projevech. Proces sjednocování je silný a nezvratitelný a jeho faktory stejnou mírou poznamenávají i celý region. Dějiny však mají svou váhu, a to vysvětluje i rozdílnost salesiánské přítomnosti v něm.
1.2 Na počátku se charisma dobře zavedlo |
▲back to top |
V prosinci 1874, téměř rok před vysláním první výpravy do Ameriky, se Donu Boskovi dostalo v Nizze (Francie) „přijetí v podobě apoteózy“1. O rok později, 20. listopadu 1875 se sem vrací, aby se ujal malého „patronátu“. Doprovázejí ho budoucí ředitel don Ronchail (francouzské příjmení), koadjutor Filippo Cappellaro a novic Jean-Baptiste Perret. Don Bosco chtěl v Nizze zopakovat to, co zažil před třiceti lety s Pinardiho kůlnou. Nový dům „má stejné základy jako ten turínský“, psal donu Ruovi.2 Během roku 1876/1877 byly uvedeny do provozu první dílny pro ševce, krejčí a stolaře. 12. března 1877 bylo slavnostně otevřeno nové sídlo tohoto díla. „Jako vzpomínku na tuto událost Don Bosco nechal vytisknout dvojjazyčnou brožurku, kde se poprvé objevilo jeho ,krátké pojednání‘ o preventivním systému.“3 Ve Francii jsou rychle zakládána nová díla: oratoře v Saint-Léon, Marseille a Cannes, krátce i v Challonges, dílo La Navarre – dům, o kterém Don Bosco dlouho snil a kde salesiáni poprvé zřídili „zemědělskou kolonii“, v níž se mladí sirotci učili polním pracem. Don Bosco v těchto letech několikrát navštěvuje jižní Francii a v roce 1883 přijíždí až do Paříže. Od tohoto okamžiku vzniká mezi ním a Francií vztah, který se z jedné strany vyznačuje obdivem, oceněním a přátelstvím, ze strany druhé pak velikou štědrostí, což je pro nás i o sto let později skutečně překvapující. V roce 1884 salesiáni přicházejí do Paříže vedeni donem Charlesem Bellamy, diecézním knězem, který se stal salesiánem rok předtím.
Don Rua, krátce po založení díla ve Francii, přijíždí po malebné jízdě vlakem, kterou nádherně popisuje v dopise donu Ruovi, 24. ledna 1880 do Sevilly (Španělsko). Spolu s koadjutorem Giuseppem Rossim zde mají prozkoumat terén: Cagliero se španělským kněžským kloboukem „teja-tégola“, Rossi s cylindrem „de su chistera“. Dva slavní cestovatelé udělali na sevillského arcibiskupa velmi dobrý dojem, a ten po dvou dnech píše Donu Boskovi: „Zdá se mi, že se tato kongregace rozšíří a vykoná ve Španělsku mnoho dobra… Přeji novým dělníkům hodně štěstí.“4 Tato předpověď se uskuteční velice brzy a ve veliké šíři.
Cagliero s Rossim odjeli ze Sevilly a zanechali ji ve velké sympatii a nadšení pro dílo Dona Boska. Giovanni Cagliero „si živé Andalusany získal svou velikou prostotou, neustále dobrou náladou, přímým a srdečným vystupováním.“5 I když cesta byla velmi úspěšná, příslib, že i Španělsko bude mít svou salesiánskou komunitu, mohl být splněn až dalšího roku. Prvních šest Don Boskových salesiánů přijelo do Utrery 16. února 1881.
Nazvali-li jsme průzkumnou cestu Cagliera s Rossim vlakem malebnou, ne tak tomu bylo v případě cestování první komunity: po moři, neustále v bouři, za větrů, velkých vln, mlh a s mořskou nemocí. Prostě to nejhorší, co je mohlo potkat. V Gibraltaru naposled objali spolubratry, kteří pokračovali až do Ameriky, a komunita vystoupila v Cadizu. Odtud již pokračovali vlakem do Utrery. O půl sedmé večer poutníci spatřili strohé věže města a don Cagliero v pohnutí zvolal: „Utrera!“ „Všichni salesiáni sepjali ruce a pomodlili se Zdrávas Maria k Panně Marii Pomocnici. Dílo Dona Boska na Iberském poloostrově začalo.“6
Když člověk navštěvuje salesiánské domy v Andalusii, má dojem, že se salesiáni nikdy nepřestali mezi lidmi tento Zdrávas modlit a zpívat. Když Don Bosco posílal v roce 1875 první salesiány do Ameriky, loučil se s nimi v chrámu Panny Marie Pomocnice a dal jim na cestu lístek s dvaceti pokyny, které se staly skutečným breviářem praktické pastorace a dodnes si uchovávají svou platnost:
Hledejte duše, nikoli peníze, pocty nebo hodnosti…
Navzájem se milujte, raďte si, napomínejte se…
Ustavičně doporučujte úctu k Panně Marii Pomocnici a k svátostnému Ježíši…
Dobro jednoho ať je dobrem všech…
Když se namáháte a trpíte, nezapomínejte, že je pro nás v nebi připravena velká odměna (MB XI, 389-390).
První salesiáni odjeli z Itálie a uskutečnili otcovy rady i na Iberském poloostrově: „Lid je přijímá a ctí, protože jsou to mužové Boží: pomáhají mladým v jejich potřebách, hledají prostředky, jak jim pomoci v neštěstí či jak je zmírnit; jsou neúnavnými a nezištnými pracovníky.“7 Salesiánský duch, jak se projevil ve starosti o výchovu nejchudší a opuštěné mládeže, ve sváteční oratoři, ve své jednoduchosti a lidovém stylu, a především v šíření úcty k Panně Marii Pomocnici, se okamžitě zmocnil srdcí Andalusanů a otevřel dveře všem, včetně „konzervativní“ španělské šlechty a buržoazie, která s velkou starostlivostí shlížela na hrozné následky, které nedostatek křesťanské výchovy a vzdělání vnášel mezi děti dělníků a chudé vrstvy.
Díky účinnému zásahu doni Dorotey de Chopitea, která toužila udělat něco pro chudou barcelonskou mládež, dorazili salesiáni v roce 1884 do Sarriá. Rozvoj jeho dílen a vliv na salesiánské Španělsko byl „skoro jako zázrak“. Příjezd Dona Boska do Barcelony v roce 1886 vzbudil na všech stranách vlny nadšení a štědrosti do takové míry, že mu byl darován kopec Tibidabo, aby zde mohl být vybudován chrám Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
První žádosti o vybudování díla v Portugalsku spadají do roku 18878, ale první jednání o přítomnosti synů Dona Boska v této zemi začínají v roce 1882 díky donu Sebastião Vasconcelos. Ten se spojil přímo s Donem Boskem a animován jeho duchem zakládá v roce 1883 „Oficinas saõ José do Porto“ (Dílny svatého Josefa z Porta) pro výchovu a učňovskou výuku „dos rapazes da rua“ (chlapců z ulice). Těmto dílnám vtiskl typicky salesiánskou podobu.9 Salesiáni však do Portugalska přišli až v roce 1894, kdy již byl hlavním představeným don Rua. Usadili se nejprve v Braga, třebaže toto město nepožádalo o přítomnost synů Dona Boska jako první. První komunita – dva kněží a jeden student – se začali starat o „Colégio dos Órfãos de São Caetano“ (Kolej sirotků svatého Kajetána). Pak přišly na řadu další domy: Lisabon (1896), Angra do Heroismo (1903), Viana do Castelo (1904), Porto (1909). Všichni dobře znají velké portugalské námořní výpravy. Neudivuje nás proto, že se salesiáni z Lisabonu ihned vydávají do Macaa (1906), do indického Tanjoru (1906) a Maliaporu (1909), a zakládají školu umění a řemesel v Mozambiku (1907). Portugalské salesiánské charisma se rozvinulo do té míry, že se v roce 1899 provincie odděluje od první provincie Iberského poloostrova Barcelony a získává autonomii.10
Za zázrak můžeme rovněž považovat počátky salesiánského díla v Belgii. 7. prosince 1887 odjíždí lutyšský biskup Mons. Doutreloux do Turína přesvědčit Dona Boska, aby v jeho městě otevřel učňovskou školu. Představení se se souhlasem Dona Boska rozhodli s přijetím nabídky vyčkat. Avšak druhý den ráno, „k velkému údivu dona Celestina Duranda (pověřeného vyřizováním nových děl) řekl Don Bosco biskupovi ano, jakoby těžkosti předchozího dne najednou byly pryč.“11
Co se stalo? O svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie don Carlo Viglietti vstoupil do pokoje Dona Boska a uslyšel, jak říká: „Vezmi si pero, inkoust a papír a piš, co ti budu diktovat. Jsou to přesná slova Panny Marie Neposkvrněné, která se mi ukázala dnes v noci a řekla: ,Líbí se Pánu a Blahoslavené Panně Marii, že synové svatého Františka Saleského otevřou dům ke cti Nejsvětější Svátosti v Lutychu…‘“12 Krátce nato přichází Mons. Cagliero a don Viglietti mu čte, co zapsal. Monsignore udiven říká: „I já jsem byl včera proti, ale nyní přišel dekret. K tomu není co dodat!“13 Právě při této situaci Don Bosco pronesl památnou větu: „Až doposud jsme šli správně, nemůžeme se mýlit: Maria nás vede…“14 To, že právě Panna Maria chtěla dům ve městě „Corpus Christi“, se brzy potvrdilo ve způsobu, jakým byly zakoupeny pozemky a dílo v Lutychu vybudováno. Po Lutychu následovala Tournai, noviciátní dům v Hechtelu a další díla, až se Belgie v roce 1902 stala autonomní provincií.
1.3 Úžasný rozvoj |
▲back to top |
Rozvoj salesiánské kongregace v zemích tohoto regionu je skutečně možno nazvat úžasným. Když se v roce 1892 první francouzský provinciál don Albera vracel do Itálie, protože byl jmenován hlavním katechetou, nechával za sebou třináct kvetoucích domů. Svým způsobem svědectví vitalitě synů Dona Boska vydávali i protivníci. Podle referenta jedné komise francouzského senátu salesiáni tvořili „seskupení vzniklé sice nedávno, ale které se dnes šíří do celého světa“.15 V roce 1896 byly ve Francii již dvě provincie a „ku příležitosti Pařížské světové výstavy (1900) salesiáni dostali dvě medaile za svá díla sociálního charakteru“16.
Ve Španělsku „byla práce salesiánů oceňována i ze strany vlády. Jeden dekret z roku 1893 je chválil a vyzdvihoval jejich přínos při řešení dělnické otázky. Podobná ocenění zazněla na čtvrtém mezinárodním katolickém kongresu v Tarragoně“17.
Zakladatelem salesiánského díla ve Španělsku byl stejně jako v Argentině don Cagliero. Avšak teprve don Filippo Rinaldi, don Pietro Ricaldone, don Juan Branda a don Ernesto Oberti salesiánské charisma na Iberském poloostrově skutečně rozšířili.
V roce 1889 přijel do Španělska don Filippo Rinaldi jako ředitel domu v Sarriá. Díky své laskavosti, širokému srdci a psychologické intuici si hned všechny získal. Po třech letech byl jmenován „prvním provinciálem Španělska a Portugalska“ se sídlem v Barceloně. Po devíti letech se vrací do Itálie a stává se členem tehdejší hlavní kapituly. Ve Španělsku po něm zůstalo dvacet salesiánských komunit, v Portugalsku tři. Na scéně se nyní se svým velkým dynamismem a charismatem objevuje don Pietro Ricaldone.
I on měl příležitost poznat a pozdravit Dona Boska. Novicát prožil na Valsalice, kde „jeho spolunovici byli princ Augusto Czartoryski a don Andrea Beltrami“18. Do Španělska přijel v 19 letech. Z Utrera úspěšně zakládá sváteční oratoř v obtížných podmínkách předměstí Sevilla-Trinidad. V roce 1889 je vysvěcen na kněze a rok poté jmenován ředitelem domu Sevilla-Trinidad. Bylo mu 24 let, ale jak říkali don Rua i don Rinaldi, byl „skutečný a hodně milovaný muž“.19 V Seville se don Pietro stal Španělem a Andalusanem. V roce 1901 je jmenován „prvním provinciálem betické provincie“. Po pouhých dvaceti letech od příchodu prvních salesiánů tak na Iberském poloostrově vznikly čtyři provincie: tři ve Španělsku a jedna v Portugalsku.
Počátek 20. století řeholním kongregacím v žádném případě nepřál. Jako mocný uragán se proti nim obrátily zákony liberálních a otevřeně antiklerikálních vlád. Revoluční převrat v Portugalsku (1910) rozvoj salesiánů rychle udusil. Severní francouzská provincie byla zrušena.
Další tvrdou zkouškou pro kongregaci byla první světová válka. Téměř polovina salesiánů byla povolána do zbraně. Mnohé z kolejí byly zabaveny a proměněny v kasárna nebo nemocnice. Ale právě ve Francii a Belgii se po první světové válce salesiánské dílo rozmohlo s tak neobyčejnou silou, že v roce 1959 mělo v Belgii podobu již tří provincií: Belgie Sever, Belgie Jih a Střední Afrika. Rovněž dvě francouzské provincie (znovu dvě od roku 1925) začínaly působit v Africe (Kongo, 1959).
Španělsko – i jeho salesiánská rodina – bylo vykrváceno občanskou válkou (1936-1939). Jednalo se o období zkoušky a očišťování. Dobrým svědectvím těchto událostí je 95 mučedníků salesiánské rodiny. Ale jak říká Tertullián, „krev mučedníků je vždy semenem nových křesťanů“. I v tomto případě byla semenem mnohých povolání. Růst povolání koncem padesátých a počátkem šedesátých let přivádí Španělsko až k počtu sedmi provincií, a jejich misionáři nesou salesiánské charisma až na ty nejvzdálenější okraje světa. Portugalská provincie zároveň odpovídá za díla v Macau, Kapverdech a Mozambiku.
1.4 Kulturní, sociální a náboženská situace dnes |
▲back to top |
Region dnes zahrnuje oblast se 120 miliony obyvatel, s hustotou osídlení od 80 obyvatel na km2 ve Španělsku po 334 v Belgii. Dětská úmrtnost nikdy nepřekonává 0,9 %, přičemž průměrný věk je u mužů 74 let, u žen 80. Analfabetismus prakticky vymizel, s výjimkou u malých menšin nebo etnických skupin. Počet rodinných jader tvořených pouze jedinou osobou se ve všech zemích Evropské unie zvýšil a přesahuje 28 %.
Ze sociologického hlediska nelze pominout masivní přítomnost imigrantů, která jakožto významný sociální faktor dělá starosti vládám i církvi a která pro nás představuje velkou výzvu. Evropa na jedné straně imigranty potřebuje, ale na druhé straně je velkým problémem ilegalita, ve které přicházejí a v níž mnozí zůstávají. To napomáhá vykořisťování a rozvoji mafií, vyřazuje k životu na okraji společnosti a v nelidských podmínkách, a případně nutí k delikvenci kvůli holému přežití. Belgie je zemí s nejvyšším počtem imigrantů, přesahující 10 % obyvatel.
Salesiánská kongregace v regionu se snaží spolupracovat při řešení tohoto naléhavého problému tím, že jako pohotovou a kreativní odpověď nabízí školy, internáty, střediska mládeže, různé sociální základny a „domy přijetí“.
Je možno konstatovat zejména růst počtu muslimů (v regionu je jich asi 7,5 milionu, islám je druhým největším náboženstvím), s přirozeným nárokem na svá práva a politické a náboženské uznání, stejně jako na kulturu, která je často v konfliktu s kulturou evropskou, a dokonce s lidskými právy (především těmi, které se týkají žen). Dalším vážným fenoménem je šíření sekt, které jsou výzvou pro naše evangelizační poslání.
Fenomén globalizace má – stejně jako všechny dějinné skutečnosti – pozitivní aspekty, především pokud se jim podaří vtisknout lidskou tvář a pokud nad jinými zájmy převáží hodnota osoby. Všímáme si však, že tento svět není vždy ovládán evangelními hodnotami. Stačí se podívat, že křesťanské kořeny nebyly uznány ani v Evropské ústavě.
Sekularizace, která má sama o sobě svoji hodnotu, byla proměněna v sekularismus, který v uspořádání osobního a společenského života odhlíží od vztahu k Bohu. Stejně tak i hodnota laicity byla zvrácena v laicismus, s domnělým právem na absolutní autonomii občanského faktoru, pročež se některé země prohlašují za „bezkonfesní a laické“, aniž by garantovaly to, co se laicitou rozumí – tedy aby byly „místy sdílení mezi různými duchovními tradicemi a národem“20. Náboženská svoboda je v ústavách různých evropských států na této úrovni samozřejmě zajištěna, stejně jako rovnoprávnost občanů „bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství“. Ve skutečnosti tomu však bohužel tak vždy není. Tu a tam se objevují jasně antiklerikální formulace a agresivní laicismus, který má své kořeny v osvícenství a Francouzské revoluci a který nezůstává pouhým kulturním postojem, nýbrž utváří samotné občanské instituce.
Konzumní společnost se snaží uspokojit potřeby člověka tím, že ho redukuje na jeho materiální stránku. Přetváří tak jeho osobu v dokonalého spotřebitele výrobků, pocitů a zážitků, přičemž profesionalita – i když sama o sobě pozitivní a potřebná – v poslání často omezuje prostor pro mnohá charismata. Soběstačnost a zralost blahobytné společnosti jsou jistě dobrými hodnotami; společnost je tak schopna zajistit základní potřeby obyvatel: výchovu, zdraví, práci, bydlení, je pozorná k tíživým sociálním situacím – to vše ve skutečně profesionálně vedených střediscích veřejných institucí. Na druhé straně je však nezvratným faktem skutečnost, že tento typ organizace ponechává stále méně místa pro nezištnost, která je typickým znakem náboženského života. Společenská roztříštěnost tak vykazuje náboženství a transcendentno do čistě privátní oblasti.
Drastické snížení porodnosti se v tomto společenském modelu ani tolik nepovažuje za statistický fakt, jako spíše za údaj, který osvětluje mentalitu „blahobytné“ společnosti. Ukazuje se, že jistý hédonismus a egoismus označuje požitek za jeden ze základních cílů života, bez ohledu na respekt ke druhým nebo na morální zákon. To má těžké důsledky na rodinu: rozvody, přenechávání výchovy dětí druhým osobám, těžkosti nebo manipulace v mezilidských vztazích.
Plodem těchto jevů je šíření kultury, která se vyznačuje jistým skeptickým relativismem a rozčarováním, které jsou velkou výzvou církvi, řeholnímu životu i salesiánskému charismatu.
Mluvit o náboženství nebo náboženstvích Západní Evropy je skutečně složité. Za čísly, vypovídajícími o papírové příslušnosti k církvi, se skrývá jak určitá osobní praxe a společenská účast (křty, svatby, návštěva nedělní mše, pohřby), tak hluboká víra. Typologie prožívání náboženské zkušenosti jde od hluboce věřících a koherentních lidí, přes praktické ateisty, až k nejzapřisáhlejším agnostikům. V důsledku toho především u mladých lidí neustále klesá náklonnost k církvi.
V posledních letech bylo o stavu náboženství napsáno mnoho článků a studií. Většina z nich je pesimistická. Stačí slyšet názvy: „Je třeba ještě věřit v budoucnost křesťanství?“21, „Má křesťanství nějakou budoucnost?“22„Je křesťanství u konce?“23, „Poslední Mohykáni?“24, „Katolicismus, konec jednoho světa?“25.
Tento společenský jev nás salesiány zajímá především kvůli svým důsledkům na život mládeže. „Ta je vrstvou obyvatelstva, která je na módní kulturní trendy nejcitlivější a která je zajisté sekularizací prostředí postižena nejvíce.“26 V důsledku této sekularizace prostředí se evangelizace stává stále obtížnější. Myslím, že mezi novými generacemi mladých a církví lze konstatovat skutečný rozvod. Náboženská neznalost spolu s předsudky živenými některými médii v nich vytvořily obraz církve jako konzervativní instituce, která jde proti moderní kultuře, a to zejména v oblasti sexuální morálky.
Ve Španělku proběhla náboženská proměna takovou rychlostí, že nám kulturní obzor, ve kterém mladí lidé žijí, může připadat jako jedna velká neznámá. „U této vrstvy populace je možno pozorovat zvýšení zejména těch ukazatelů, které hovoří o sekularizaci a především o opuštění církve jako instituce, která v očích mladých lidí ztrácí prestiž i hodnotu.“27 Studia „Fundación Santa María“ dospěla k závěru, že církev ve Španělsku ztratila svůj náboženský monopol. To znamená, že již nejde o volbu mezi různými absolutními hodnotami, ale že veškerá náboženství automaticky ztrácejí hodnotu a jsou relativní. Každý si může vybrat, jaké náboženství se mu hodí, protože beztak jsou všechna stejná. Každý si může prožívat náboženství podle svých představ, jak si ho sám udělá (self-made).
Dalším dramatickým prvkem je přerušení řetězu předávání víry. Přirozená a tradiční místa (rodina, škola, farnost) se pro předávání víry mnohdy ukazují jako neúčinná. Proto mezi novými generacemi roste náboženská neznalost.
Jeden španělský náboženský sociolog tvrdí, že mezi mladými pokračuje „tichá emigrace za zdi církve“. Ve svém článku „Je církev pro mládež dnešních dnů bezvýznamná?“ tvrdí, že „mladí lidé sice stále věří v Boha a považují se za praktikující katolíky, ale do kostela chodí stále méně“.28 I když podobné výzkumy je třeba brát s jistou rezervou, přesto musíme uznat jejich závěr, že v naší západní společnosti je stále více mladých lidí, kteří se sice považují za věřící, ale nepatří k žádnému konkrétnímu náboženství. „To, v co lidé věří, je stále více pluralitní a stále méně podle církevních schémat. Pomalu proto opouštějí náboženskou praxi: svátosti a modlitbu.“29
Při důkladnějším pohledu objevíme, že lidem zcela chybí povědomí hříchu. Víc než 50 % mladých lidí regionu podle statistik považuje hřích za něco cizího a je pro ně charakteristická zvýšená tendence k větší morální uvolněnosti a morálnímu relativismu.
I když je pravda, že náboženství a politika jsou hodnotami, kterých si dnešní mladí lidé příliš necení, přesto je náboženský fenomén v evropské společnosti přítomen velmi silně. V tomto společenském a kulturním kontextu je tolik pozitivních prvků, že můžeme právem hovořit o epoše intenzivního působení Ducha svatého. Mladí lidé stále překvapují svou velkorysostí a schopností obdivovat a přijímat některé církevní osobnosti, jako například papeže díky jeho angažovanosti ve velkých světových otázkách. Výše popsaný obraz skutečnosti bychom mohli považovat za negativní a mohl by nás přivádět k pesimismu. To v žádném případě! Musíme rovněž rozhodně říci, že i když nás „to nové“ ohromuje, hluboké změny se nikdy nedějí díky výstřelkům několika málo lidí, ale na základě potřeb doby. To znamená, že za nimi stojí dynamismus Ducha svatého a síla Vzkříšeného Pána, kteří působí v našich dějinách. Očišťují a obnovují, boří netečnost společnosti a omlazují církev, a dávají tak možnost vytvořit nové společenské uspořádání, které by více odpovídalo Otcovu plánu spásy. Současná doba je tedy těhotná novými možnostmi a spásonosné síly ke změně již působí. Budoucnost křesťanství a řeholního života na prvním místě nezáleží na člověku, ale na Bohu. Jen on může vyvrátit veškeré statistiky a nejčernější předpovědi. Odvažuji si říct, že hodina dnešní Evropy je jasně hodinou salesiánskou, protože dnešní mládež má zapotřebí salesiánského charismatu více než kdy předtím. Nový společenský a kulturní kontext je výzvou a zároveň příležitostí.
Statistiky a sondáže pro nás nikdy nejsou posledním slovem. Je však potřeba je znát, protože odhalují situaci, ve které žijeme a v níž konáme poslání, které nám bylo svěřeno. Pomáhají nám tuto situaci chápat a interpretovat, a především nám mohou posloužit jako základna našeho výchovného a evangelizačního úsilí. Proto zvu, abyste se studiemi o realitě naší mládeže zabývali do hloubky. Je to naším prvním projevem lásky k nim.
Přichází mi na mysl jedna citace: „Tam, kde roste nebezpečí, rostou i možnosti k záchraně.“(Höldering) Naše naděje a síla spočívají v Duchu vzkříšeného Pána. Pro jeho proměňující energii nejsou uzavřeny žádné dveře. Jeho slova nás uklidňují a povzbuzují: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (J 16,33b). Potřebujeme jen poddajnost Duchu svatému, aby nás léčil a obnovil. Kdoví, zda dnešní doba není dobou, ve které nás Duch svatý nutí jít na poušť, abychom se očistili a čekali. Kdoví, zda právě nyní není ten správný okamžik k tomu, abychom rozlomili pouta, která nás příliš vážou k překonaným způsobům vidění a života. Kdoví, zda Duch svatý neuvádí do pohybu historické dynamismy, aby proměnil dějiny, a které od nás vyžadují připravenost. Jedno je jisté: nejsme sami, On je věrný a jde s námi.
1.5 Salesiánská situace regionu |
▲back to top |
Stojíme před paradoxnímkonstatováním, které je zároveň otázkou: zatímco situace mládeže (náboženská neznalost, nevěrectví, nové druhy sociální a rodinné chudoby, utlačování, vykořisťování a zanedbávání mladistvých, kultura noci – což je aktuální téma, které činí politikům velikou starost) volá po skutečných a iniciativních apoštolech, povolání k řeholnímu životu a kněžské službě obecně a k salesiánskému životu konkrétně zaznamenávají silný pokles.
Chtěl bych nyní předem upozornit na několik údajů, které vám nabídnu, stejně tak jako na jejich smysl. Jak jsem řekl, objasňují nám realitu mládeže a vyzývají nás k přemýšlení o našich dílech a následném jednání tak, abychom s odvahou přijali výzvy přítomnosti a plánovali budoucnost. Zde je tedy můj pohled.
Region čítá 1 795 salesiánů. Je třeba připomenout, že za posledních dvacet pět let ubylo asi 2 000 spolubratrů. Někteří se rozhodli zůstat v nových provinciích salesiánské Afriky, jiní odešli do různých misijních oblastí, další kongregaci opustili, někteří zemřeli. K tomu se z jedné strany ve všech těchto zemích (Belgie, Francie, Portugalsko a Španělsko) přidává drastický úbytek nových povolání, z druhé strany zestárnutí aktivních spolubratří a složitost našich děl. Díky společnému vlivu všech těchto faktorů se ty nejlepší síly vyčerpávají v řízení struktur a v organizaci, a to s sebou přináší ohrožení kvality meziosobních vztahů a pastorační animace. Výchovná kompetence a salesiánská identita laiků spolu s prací spolubratří jistě přispívají k účinnosti salesiánských děl a různých aktivit. Salesiánská komunita však tím ztrácí viditelnost a význačnost.
1.6 Několik slov o různých dílech |
▲back to top |
Nejtypičtějším dílem regionu je škola. Je jich celkem 217, se 105 800 žáky a studenty. Většinou jsou financovány státem nebo kraji. Jsou dobře organizovány po profesionální stránce, často je řídí laici, nebo zde laici jsou alespoň ve velké míře přítomni a spolupracují. Chtěl bych zde zdůraznit úsilí francouzské provincie, která se prostřednictvím sdružení „Maisons Don Bosco“, „Tutelle“ a jejich různých organismů snaží dílům zcela řízeným laiky tvořivě zajistit identitu podle salesiánského projektu. Podobně je to možno říct i o „Réseau Don Bosco“ v Belgii a o přítomnosti salesiánů v různých neziskových sdruženích (ASBL).
Školní střediska vypracovala svůj výchovně pastorační projekt, kde sama sebe definují jako střediska katolická a salesiánská. V souladu s tímto vlastním charakterem je většinou zajištěna svoboda v uspořádání akademického života. Ne všude je však garantována podobná svoboda ve výběru učitelů, přičemž pokračuje určitý zápas mezi soukromou a veřejnou školou. Existují rovněž sdružení rodičů, pro které se různými způsoby dělá formace.
S velkorysou odpovědností a v rozličných podobách se pečuje o profesní, křesťanskou a salesiánskou formaci učitelů, zejména na řídících úrovních.
Zvláštní zmínku zasluhují průmyslová a učňovská střediska regionu. Je jich zde 78 s přibližně 30 000 učni.
Salesiánská kongregace se vepsala do dějin slavnými stránkami práce ve prospěch mladých dělníků – od jednoduchých dílen v Nizze až po moderní technické a zemědělské školy ve Francii, od umělecké a řemeslnické školy v Sarriá po Universidades Laborales nebo inženýrské školy ve Španělsku. Exalievi zaplnili evropské podniky a továrny jako kvalifikovaní pracovníci, technici a odborníci profesionálové, ale i jako poctiví a odpovědní občané.
Technické, zemědělské a pěstitelské školy ve Francii (13 středisek s přibližně 8 000 studenty) poskytují obyvatelům velice kvalitní službu. Stejně tak to můžeme říci o dílech v Belgii. Tvář kongregace v regionu je silně utvářena prvky sociální práce, výukou učňů, blízkostí pracovnímu procesu. Dobré vztahy s podniky jsou často zárukou zaměstnání velké části žáků, kteří se na práci připravují v salesiánských školách.
Byla-li doña Dorotea de Chopitea zakladatelkou salesiánských dílen ve Španělsku30, don Rinaldi a don Ricaldone byli neoddiskutovatelnými promotory jejich postupného, ale trvalého růstu. Odvaha salesiánů kráčela ruku v ruce s velkorysostí salesiánských spolupracovníků a dobrodinců. Věrnost povolání, vůle a podnikavý duch Dona Boska vytvořily opravdový salesiánský model „odborných škol“.
Hodným velkého obdivu bylo až do roku 1974 sociální působení učňovských škol v Portugalsku. „Oficinas de são José“ v Lisabonu, technická škola v Estoril, „Colégio dos Orfãos“ v Portu, škola „Artes e Ofícios“ ve Funchal, učňovská škola v Izeda, Santa Clara di Vila do Conde připravily společnosti dobré odborníky a odpovědné lidi v době, kdy v Portugalsku začínal průmyslový rozvoj. S politickou změnou 25. dubna 1974 však bohužel průmyslová, obchodní a profesní výuka zcela zanikla.
Region může při výchově počítat s podporou 38 internátů, z nichž některé jsou velmi velké (např. s 600 studenty ve Francii). Je dobré si připomenout, jak důležitou roli internát v salesiánských dějinách hrál. Dnes je vhodné pracovat podle dobrého pastoračně výchovného projektu, v koordinaci a vzájemném doplnění s celkovým projektem díla, a zároveň využít jedinečných výchovných možností, které internáty a konvikty nabízejí. Musíme si uvědomovat zodpovědnost, kterou před těmito mladými lidmi máme, protože bohužel i oni mají stále větší problémy ve svých rodinách.
V regionu je 111 farností pod přímou pastorační odpovědností salesiánů. Ve Francii a Belgii kromě toho ještě mnozí spolubratři pracují ve farnostech diecézních. Všude kromě toho vykonáváme kněžskou službu na mnoha dalších místech. Iberská konference již před léty vypracovala „výchovně pastorační návrh salesiánské farnosti“, který slouží jako vzor pro vypracování pastoračního projektu každé farnosti. Tento sektor je začleněn do pastorace mládeže a obvykle je animován ustavenou komisí. Je třeba neustále obnovovat vůli k tomu, aby byla garantována vlastní identita našich farností, a rozvíjet rysy, které je činí skutečně salesiánskými – to znamená lidovými, mládežnickými, misijními a komunitními. V současných kulturních podmínkách se farnosti musí upřímně snažit o to, aby se staly základnou formace, evangelizace a předávání víry.
Salesiánské statistiky regionu hovoří o 81 oratořích a 110 střediscích mládeže, které navštěvuje zhruba 15 000 oratoriánů a 30 000 dospívajících a mladých lidí. Jednotlivé programy a aktivity jsou určeny přibližně 75 000 dospívajících a mladých lidí.
Na území španělského státu existuje konfederace, která sdružuje většinu středisek mládeže salesiánů i FMA (asi 200) a která je pilířem Salesánského mládežnického hnutí (PGS). V současnosti se skládá z 10 federací, které odpovídají stejnému počtu „autonomních regionů“ španělského státu.
Jedním ze zřejmých plodů pastorace mládeže ve Španělsku a Portugalsku je kvantita a kvalita mladých animátorů. Jejich salesiánská identita stejně jako odborná kompetence je srovnatelná s jejich velkorysostí a nasazením. Pro salesiány je výzvou zajistit jim adekvátní osobní doprovázení.
Starost o sociální problematiku a citlivost pro chudou mládež vždy byla výrazným rysem salesiánské kongregace. Nacházejí-li se však země regionu v takzvané západní „blahobytné“ společnosti, nesmíme zavírat oči před „novými formami chudoby“ a „novými formami vykořisťování“, které tato společnost vytváří. Salesiáni tohoto regionu ukazují velikou citlivost a úsilí v sociální práci. Velkými výzvami pro tvořivost i srdce salesiánů jsou imigrace, problémy ve škole a všechny problémy kolem rodin (rozvody, rozchody…). Salesiáni dělají vše pro to, aby na nové problémy nalezli nová řešení. V regionu je 65 děl, která se věnují mládeži ve zvláštních těžkostech.
Velkou práci v sociální oblasti vykovávají školy, zejména učňovské, se svými programy pro přípravu méně nadaných chlapců na pracovní proces. Existují pak ještě další iniciativy, které činí sociální směřování kongregace význačným: domy pro děti z rozbitých rodin, doškolovací dílny, denní stacionáře, doučování, programy pro výchovné působení na městských periferiích, domy pro problémové nebo odsouzené děti, iniciativy pro doprovázení a sociální práci mezi minoritními a etnickými skupinami. Sociální citlivost se ve všech provinciích zvětšila, zejména co do smyslu pro koordinaci, systematizaci a práci podle komplexních projektů na tomto poli. Tak byla kupříkladu vytvořena salesiánská síť „établissements d’action sociale“ ve Francii a různé jiné organizace v dalších provinciích.
30. ledna 2002 španělská vláda udělila Stříbrnou medaili solidarity Národní konfederaci salesiánských středisek mládeže. Je zaslouženým oceněním dosud vykonané sociální práce.
Přednostní rozhodnutí pro práci pro chudé musí charakterizovat výchovně-pastorační činnost všech našich komunit a děl, protože je jedním z přednostních kritérii jejich význačnosti. Zůstávají proto v platnosti slova reflexe, kterou učinila poslední „Visita d’insieme“ v Santiago de Compostella: „Ve všech salesiánských a výchovně pastoračních komunitách usilovat o více systematickou a náročnější volbu pro práci mezi chudou mládeží.“31 I v této oblasti musí být naše práce samozřejmě vedena výchovnými a evangelizačními hledisky; proto cituji ještě další ze závěrů Visity: „Mezi nejchudší mládeží rozvíjet cestu výchovy k víře podle 23.GK.“32 Musíme přitom zejména dbát o to, aby naše přítomnost vydávala výslovné evangelní svědectví a tak se pro tuto mládež stala východiskem a podnětem, který by ji pomohl se otevřít víře. Proto je třeba rozvíjet a prohlubovat motivace povolání a víry vychovatelů.
1.7 Pastorace mládeže |
▲back to top |
„Evangelizovat výchovou a vychovávat evangelizací“, jeden z klasických výroků dona Egidia Viganò, který shrnuje celé naše poslání. Chce jím jasně a přesvědčivě říct, že celá salesiánská přítomnost musí být zároveň výchovná a evangelizující, a že jakékoli dílo nebo aktivita musí být základnou výchovy a evangelizace. Uvědomujeme-li si to, pak se domnívám, že to, co jsem až doposud řekl, spočívá v pastoraci mládeže. Ta zahrnuje všechny rozměry osobnosti a všechny sektory, které jsou salesiánské činnosti vlastní (školy, farnosti, oratoře, střediska mládeže, základny pro sociální působení, sport, volný čas).
Každá provincie regionu má svého delegáta pro pastoraci mládeže na plný úvazek. Byl přijat a rozběhl se nový výchovně pastorační model spoluodpovědnosti mezi salesiány a laiky. Každá provincie již delší dobu připravuje svůj výchovně pastorační projekt a aggiornamento ve formaci a aplikaci preventivního systému tak, aby se stal východiskem pro všechny členy výchovně pastorační komunity. Probíhají programy systematické a organické formace vychovatelů a formátorů, aby se zkvalitňovalo jejich výchovné a pastorační povolání, znovuzískala radost a originalita salesiánské přítomnosti mezi mládeží, horlivost a svěžest pastorační a misijní práce, a aby se zajistila salesiánská identita našich děl.
Jedním z opěrných pilířů pastorace mládeže regionu a Iberské konference zejména, je vytváření sdružení. Jsou ideální základnou pro doprovázení mladých na jejich cestě prohlubování a vyzrávání víry, a to jako prostředek pro předávání salesiánské spirituality i jako klima, ve kterém je možno nabídnout a nechat dozrávat volbu povolání. Bylo by dobré, aby se tyto asociace, struktury a formační itineráře mladých více otevřely celé salesiánské rodině a aby se hledaly vhodné příležitosti k odpovídající presentaci a nabídce povolání k salesiánskému charismatu a každé z těchto skupin.
Výchova dětí je nemyslitelná bez úsilí o poznání každého z prostředí, ve kterém žijí. Základem je – nebo by měla být – rodina. Již se pracuje (ale musí se to činit s ještě větší rozhodností) ve prospěch sdružování rodičů prostřednictvím škol rodičů.
Delegace Iberské konference a Národní centrum pastorace mládeže v Madridu už vykonaly velký kus práce díky reflexi, nabídkou a doprovázením na celém poli pastorace mládeže. Význačným byl jejich přínos pro uvedení posledních generálních kapitul do praxe. Koordinační činnosti a podpoře Iberské konference se rovněž věnují komise pro školy, technická kancelář učňovských škol, „coordinadora de las plataformas sociales“, komise pro sociální problematiku, komise pro střediska mládeže spolu s konfederací a komisí pro sport. Plodem této činnosti je vypracování výchovně pastoračního návrhu pro každý sektor (škola, farnost, oratoř a středisko mládeže, sport a volný čas, základny sociální práce) a především „Itineráře výchovy k víře“, který je plánem lidské a křesťanské formace dětí, dospívajících a mládeže a který umožňuje osobní doprovázení až k momentu přijetí volby povolání v církvi a ve společnosti.
V každé provincii nebo na úrovni Iberské konference se organizují zajímavé aktivity (Velikonoce, „Campobosco“, duchovní cvičení pro animátory v Turíně…), které mají plný smysl v míře, ve které jsou integrovány do tohoto obecného plánu formace v itinerářích. Jsou zde zahrnuta setkání jak jednodenní (Dobrý den), tak týdenní (družiny, náboženství, skupinová setkání), měsíční (24. v měsíci, měsíční připomínka Dona Boska), tříměsíční (oslavy, liturgie, kampaně), roční (setkání, duchovní cvičení, Velikonoce, „Campobosco“, tábory).
Můžeme říci, že se v určité době pastorace mládeže Iberské konference stala tak trochu zkušební laboratoří, kde se ověřovaly nové pastorační návrhy kongregace. Byly definovány hlavní směry, které se v základních sektorech úspěšně a odpovídající organizací realizovaly, a to zejména prostřednictvím vytváření sdružení, ve kterých mají osobní procesy přednost před činností.
Úspěchem pastorace mládeže bylo možná právě to, že na jedné straně vzalo v potaz ústřední postavení osoby dítěte, kterou je třeba doprovázet v růstu ve jeho všech rozměrech (intelektuálním, sdružovacím, duchovním, vokacionálním), a že na druhé straně projevilo smysl pro jednotu a globálnost – a tedy koordinaci různých projektů. Právě ústřední postavení mladého člověka vyžaduje práci v týmech a sítích, se snahou o propojení energií jednotlivých sektorů: školy, farnosti, střediska mládeže: stejný subjekt výchovně pastorační práce, stejné základní cíle, ale různé kontexty, které se navzájem umocňují.
Na tomto poli však není nikdy nic získáno definitivně. Proto je třeba tvořivě hledat způsob řeči, který by byl pro mladé lidi srozumitelný (oni jej neustále mění), a ze všech našich děl učinit místa a základny evangelizace. Dále je třeba zajistit ještě lepší doprovázení osob v jejich procesu růstu a při rozlišování jejich povolání, s jasným východiskem v salesiánské spiritualitě mládeže.
1.8 Sociální komunikace – sdělovací prostředky |
▲back to top |
V regionu je 29 domů s aktivitami na poli sdělovacích prostředků, včetně 17 knihkupectví a 6 nakladatelství.
Každá provincie má svého delegáta pro sdělovací prostředky. Španělsko má i delegáta národního, který je zároveň ředitelem Bollettino Salesiano a dopisovatelem ANS.
V Marseille existuje studijní a produkční multimediální centrum.
Bolletino je vydáváno ve třech jazycích: portugalsky (dvouměsíčník, náklad 10 000), francouzsky (dvouměsíčník, náklad 36 000 pro Francii a Belgii), španělsky (měsíčník, náklad 75 000).
Velmi význačnou a zajímavou je práce nakladatelství: „Editions Don Bosco“ v Paříži, které se specializuje na salesiánskou historii, pedagogii a spiritualitu; „Edições Salesianas“ v Portu, specializované na salesianitu, pastoraci mládeže a katechezi; „Central Catequística Salesiana“ v Madridu (CCS), které založil don Ricaldone a které se specializuje na salesianitu, katechezi, výchovu, formaci vychovatelů a pastoračních pracovníků; EDEBE barcelonské provincie, které vydává učebnice v různých, ve Španělsku používaných jazycích, a které má smlouvy s Argentinou, Chile a Mexikem.
1.9 Misijní rozměr |
▲back to top |
Všechny provincie regionu byly charakteristické silným misijním duchem. V roce 1959 vznikla první africká provincie, jejíž díla doposud náležely Belgii. Ve stejném roce Francie začínala pracovat v Kongu. Abychom dostatečně ukázali misijní zápal portugalské provincie, stačí jmenovat Macao, Timor, Mozambik, Kapverdy. Španělští salesiáni jsou roztroušeni po celém světě, hned po italských. V době ustavení nových afrických visitatorií AFO (západní frankofonní) a ATE (tropická rovníková) v nich zůstalo 101 salesiánů z regionu. V současné době je z tohoto regionu ve světě ještě více než 600 misionářů.
Za zmínku rovněž stojí Misijní prokura v Madridu, která má mnohem širší funkci než pouhé sbírání peněz pro misie. Je organizována do čtyř sektorů podle jednotlivých služeb: misijní animace ve Španělsku prostřednictvím časopisu „Juventud Misionera“ a misijních výstav; ubytování a logistické zázemí misionářů, projíždějících Madridem; peněžní sbírky, které jsou každých šest měsíců odevzdávány hlavnímu představenému; nestátní nezisková organizace „Mladí pro Třetí svět“ se dvěma rozměry: podpora a doprovázení projektů; péče o propagaci volontariátu a o formaci a vysílání volontérů.
Využívám této příležitosti a děkuji osobně i jménem kongregace jak prokuře za její cennou službu, tak tolika dobrodincům za jejich štědrost.
1.10 Salesiánská rodina |
▲back to top |
Salesiánská rodina je skutečnost, která v regionu těší. Salesiánští spolupracovníci vyvinuli značné úsilí pro své aggiornamento a znovunalezení své identity. Spolupracovníků se slibem je v regionu asi 1940, aspirantů asi 600. Exalievi fungují ve 140 centrech, která jsou organizována do provinciálních federací. Povolání do salesiánské rodiny jsou prezentována v itineráři pastorace mládeže v procesu vyzrávání víry. Zapojení spolupracovníků, exalievů a „Přátel Dona Boska“ do salesiánského poslání je velmi cenné. Díky svému rozvoji a entusiasmu si zasluhují zmínku Sdružení Panny Marie Pomocnice, která mají ve Španělsku kolem 100 000 členů. Skupiny již překonaly čistě devocionální zaměření a věnují se vlastní formaci a katechezi, pracují ve střediscích mládeže, věnují se nemocným, spolupracují s charitou a celou salesiánskou rodinou na poli sociální práce ve prospěch nejchudších a vyvržených na okraj. Nejvíce úsilí však věnují propagaci úcty k Panně Marii Pomocnici.
Déle zde existují skupiny Volontárií Dona Boska a čtyři střediska „Damas Salesianas“ („Salesiánských paní“). Původním španělským hnutím, spojeným se salesiánskými spolupracovníky, je „Los Hogares Don Bosco“ („Rodiny Dona Boska“); jedná se o malé skupiny manželských párů, které chtějí prožívat preventivní systém a salesiánskou spiritualitu v rodinách. Hnutí je velmi početné a živé, zejména v jižních provinciích, a jeho členy je asi 1 150 párů.
Možná je vhodné zdůraznit, že kromě již blahoslavených mučedníků španělské občanské války (brzy jich bude blahoslaveno dalších 63) salesiánská rodina tohoto regionu dala i další svaté: jsou to sestra Eusebia Palomino (FMA), Alexandrina Maria da Costa (ACS), princ Augustin Czartoryski, který byl původem z východní Evropy. V procesu blahořečení jsou dále: Doña Dorotea de Chopitea (Španělsko), P. Auguste Arribat (Francie).
Je třeba rovněž připomenout úlohu, kterou má kongregace v rámci salesiánské rodiny jako celku. Té musí zejména prostřednictvím odpovědných delegátů a asistentů zajistit animaci a formaci.
Velmi blízcí jsou nám laici pracující v našich dílech, i když všichni do salesiánské rodiny nepatří, a to právě pro sdílení našeho poslání a ducha. 95 % vychovatelů a pastoračních pracovníků regionu jsou laici, kteří se svých úkolů v nejrůznějších výchovných, pastoračních a řídících oblastech ve většině případů zhosťují kompetentně a odpovědně.
Provincie vypracovaly „Projekt laici“, který upravuje vztahy se spolupracovníky, jejich odpovědnost a formaci. Už po mnoho let se profesoři, animátoři mladých i katecheté podílejí na formaci, a to jak v profesní, tak v pedagogické, salesiánské a křesťanské oblasti; jak v programech uskutečňovaných různými centry, tak v aktivitách a kurzech organizovaných provinciemi nebo jinými institucemi. Existují zajímavé formační iniciativy, přičemž se formace stále více a různými způsoby provádí společně pro salesiány a laiky. Zvláštní pozornost si zasluhuje centrum „Jean Bosco“ vybudované v Lyonu, které jsem otevřel společně s matkou Antonií Colombo 13. února, a to jako výraz úsilí a vůle ke spolupráci mezi SDB a FMA ve formaci řeholníků, řeholnic a laiků na poli salesiánských dějin, pedagogiky a spirituality. S podobným zaměřením byla vytvořena salesiánská síť „Réseau Don Bosco“ v Belgii.
Na některých místech bohužel ještě mezi salesiány nezmizela určitá mentalita „vlastníků“, bránících se přijmout hlavní směry 24.GK, která nás zvala k přijetí nového způsobu vztahů mezi salesiány a laiky – nikoli pouhá spolupráce, ale autentická spoluodpovědnost v řízení. Ne všude je rovněž zajištěno osobní „salesiánské doprovázení“ laiků, povolaných k silnější identifikaci s Donem Boskem a jeho charismatem, pedagogikou a spiritualitou, právě kvůli jejich zapojení do našeho poslání.
1.11 Počáteční a stálá formace |
▲back to top |
Tak silná a význačná salesiánská přítomnost předpokládá pastoraci povolání a kvalitní počáteční a stálou formaci. Velmi dobře si pamatujeme na doby, kdy měla každá provincie své formační domy plné. Jména jako Lyon, Salamanca, Barcellona, Sanlúcar, chceme-li uvést pouze teologická střediska, žijí v myslích tolika spolubratří regionu a dalších míst kongregace, kteří se zde učili utvářet svůj život podle života Dona Boska, aby se jako on stali „kněžími pro mladé“. Dnes je samozřejmě všechno jinak. Krize povolání tohoto regionu se nedá srovnat s žádným jiným místem v kongregaci. Stačí pomyslet na to, že 16. srpna v celém regionu složili první sliby jen tři novicové. Příčiny je možno najít právě v souhrnu faktorů, které utvářejí dnešní kulturu v této části světa.
I zde – více než v jakékoli jiné oblasti života církve a kongregace – je zapotřebí víry v Pána dějin, které mají svůj rytmus. To neznamená upadnout do letargie. Musíme pracovat na kvalitní pastoraci povolání, která by byla vysoce stimulující a kompetentní v duchovním doprovázení, aby tak napomáhala ve vyzrávání životních rozhodnutí. Musíme rovněž prosit Pána, aby poslal dělníky i do této části své žně. Chci vás vyzvat, abyste si znovu přečetli dopis dona Vecchiho: „Hle, nyní je čas příhodný“ (ACG 373). To by každého z nás a každou z našich komunit mělo přivést k tomu, abychom se stali podněcovateli povolání.
Krásným úkolem formace je předávat novým generacím salesiánskou charismatickou identitu, spolu s intelektuální a kulturní přípravou, která je uschopní pro život zasvěcených apoštolů a pro rozvoj poslání. Vedle charismatické identity je potřeba zajistit rovněž profesní kvalifikaci vychovatelů a pastýřů mládeže. To vše vyžaduje čas, klid, struktury, prostředky a především kompetentní formátory, odpovídající programy a dostatečný počet formovaných, který aplikaci programů a prostředků umožní.
Každá provincie regionu má svého delegáta pro formaci. Jsou navzájem koordinováni a vytvářejí v každé konferenci Delegaci pro formaci. Je hezké konstatovat, že v každé fázi počáteční formace se region snaží o co nejužší „meziprovinciální spolupráci“.
Ve formaci nezbývá než jít jedinou cestou: vyloučit jakákoli provizorní řešení. Musíme se snažit o kvalitu. Ta má určité nároky, které jsou dány naším postavením řeholníků a naším posláním, které se musí rozvíjet ve velice konkrétním historickém a kulturním kontextu:
Kvantitativně i kvalitativně silný tým formátorů: mužové pro tuto činnost připravení jak studiem tak přemýšlením, znalci kultury dnešní mládeže a jejích problémů; moudří v duchovním doprovázení a vedení; schopní předávat nadšení pro řeholní a salesiánský život.
Odpovídající programy: Před čtyřmi lety kongregace vydala nové vydání Ratia. Nyní je třeba, aby je všichni znali – zejména provinciál a jeho rada, ředitelé a formátoři – a uskutečňovali. Jedná se o programy, obsahy a procesy pro zajištění kvality a identity ve vyzrávání salesiánského povolání. Není-li naše poslání obecné, nemůže být obecná ani naše formace.
Region se vždy vyznačoval péčí o formační domy a nešetřil lidmi ani investicemi. Z hloubi srdce děkuji za dnešní vůli a úsilí i přes nízký počet formovaných.
Kongregace musí velkoryse a odpovědně investovat do osob, času i prostředků, aby dosáhla charismatické identity i profesionální kompetence každého spolubratra, a tak zajistila plodnost poslání pro budoucnost. Čas, který během doby formace odejmeme přemýšlení, modlitbě a studiu, je časem ztraceným, projeví se na zhoršené kvalitě povolání a budoucího poslání a nakonec se odhalí v povrchnosti a nedostatečném pastoračním entusiasmu a horlivosti. Výchovná vášeň „Da mihi animas“ je plodem života naprosto zasvěceného Bohu a zcela věnovaného mládeži. Je třeba ji vytrvale, systematicky a velkoryse pěstovat ve škole Dona Boska. Proto je velice důležité, aby pastorační praxe v každé etapě formace měla své určené místo a byla doprovázena a hodnocena.
Chtěl bych rovněž říci několik slov o povolání a formaci koadjutorů. Z tohoto hlediska je situace v regionu různá: od provincií se 4 koadjutory až po provincii Madrid, která je v počtu koadjutorů na druhém místě na světě (po ICP – provincii piemontské), nebo León, kde jich je nejvyšší procentuální zastoupení. Salesián laik měl v utváření salesiánské podoby regionu vždy velký význam. Je třeba ctít dějiny a připravit odpovídající projekt pro animaci koadjutorského povolání v dnešní době a zároveň pečovat o odpovídající formaci kodajutorů. Proto nezbývá než přistoupit ke spolupráci mezi provinciemi, jak se tomu již s odpovídajícími výsledky stalo i v jiných oblastech. Stačí vzpomenout zkušenost La Almunia nebo Urnieta.
1.12 Stálá formace |
▲back to top |
Stálá formace je v každé komunitě obvykle soustředěna kolem týdenního komunitního setkání. Ve většině komunitních plánů se s dobrými výsledky rovněž objevuje „komunitní den“. Ředitelé při těchto příležitostech používají materiály, které dostávají od provincií nebo – v případě Španělska – od Iberské konference (Sešity stálé formace, Ventall). Viděl jsem, že se listy hlavního představeného tisknou v samostatném vydání a dostává je každý spolubratr a že se odpovídajícím způsobem studují dokumenty kongregace.
Francie a Belgie (SDB a FMA) se koordinují v organizaci různých formačních aktivit pro mladé salesiány během roku. Iberská konference prostřednictvím Národní delegace pro formaci pořádá na sebe navazující setkání formátorů. Existují i další iniciativy zaměřené na stálou formaci: jeden kurz v září, kurzy přípravy na věčné sliby, kurzy pro mladé kněze a koadjutory, kurzy pro spolubratry třetího věku, cesty do Svaté země a Turína, kurzy stálé formace v Campello (40/55 let), kterých se obvykle účastní i spolubratři z Latinské Ameriky.
Iberská konference každé dva roky organizuje týdenní kurz pro nové ředitele komunit s účastí různých členů hlavní rady.
V regionu Evropa-Západ velmi dobře pochopili, že stálá formace je prioritní potřebou našeho povolání a poslání a podle toho se snažili jednat. Kulturní kontext se – zejména mezi mládeží – rychle mění. Díky svému poslání vychovatelů/pastýřů jsme povinni být „aggiornováni“. Na velké výzvy dnešní kultury a konzumní společnosti je třeba odpovídat s odvahou a kompetencí kvalitními nabídkami ve výchově a evangelizaci nových mladých generací, a to prostřednictvím formování laiků, animátorů mládeže, učitelů, zodpovědných za komunity a skupiny salesiánské rodiny.
Přesto však stále platí, že přednostním místem i dobou stálé formace zůstává komunita a každodenní život. Komunitní život se proto musí uspořádat tak, aby umožňoval modlitbu, soužití, plánování, práci, studium, reflexi, ověřování. Každodenní život musíme považovat za privilegovanou základnu formace. Je třeba se „udržovat ve formě“ jak profesně a pedagogicky, tak duchovně; nestačí tedy znát poslední pedagogické principy nebo pokroky v technice, ale je stejně tak nutné zajistit, aby naše srdce mělo pozitivní postoj ke kultuře mladých a výchovným i pastoračním výzvám, které před námi stojí. Je krásné si představovat celý život jako povolání a poslání. A je stejně krásné chtít a být k tomu neustále vybaven.
1.13 Velké výzvy regionu |
▲back to top |
Presentace regionu Evropa-Západ nám ukazuje region dobře salesiánsky identifikovaný a organizovaný, s mnoha díly a aktivitami: prestižní akademická a profesionálně řízená centra, silně sociálně orientované uspořádání, rostoucí pozornost k lidem na okraji společnosti s velkorysými a zajímavými iniciativami, silné a angažované Salesiánské mládežnické hnutí organizované – alespoň v případě Španělska – prostřednictvím konfederace středisek mládeže, jasný a náročný formační plán („Itineráře výchovy k víře“) doprovázení mladých od prvního svatého přijímání až k volbě povolání, dobře vypracované a přijímané projekty pro školy, farnosti, střediska mládeže, volný čas, sociální sektor; animace v misijním duchu, která je mezi jiným nejlépe vyjádřena ve volontariátu; živá salesiánská rodina; salesiánsky i profesně kompetentní laici, dobře utváření a odpovědně zapojeni do salesiánského poslání; vysoká úroveň studia, znalostí a vstřebání salesiánských dokumentů (generální kapituly, listy hlavního představeného, strenny…); veliká investice do formace laiků (učitelů, katechetů, animátorů, salesiánské rodiny); důležité podniky a iniciativy na poli sdělovacích prostředků.
Vzbuzuje údiv, že i přesto výsledky v pastoraci a ve vztahu k novým povoláním v žádném případě neodpovídají vynaloženému úsilí. Avšak ve společnosti, která je stále více sekularizovaná, pluralitní a žijící ve vysokém blahobytu, se to zdá normální. My musíme rozsévat, duchovní, pastorační a vokacionální plodnost pak přísluší Pánu. Již jsem se zmínil o tom, že hlavní potřeby ve společnosti je zde schopen zajistit stát. Z toho pohledu Západ nepotřebuje řeholní život jako levnou pracovní sílu na poli výchovy, zdravotnictví a sociální problematiky, a to ani v oblasti péče o ty nejpotřebnější a nejposlednější, jako jsou třeba imigranti. Jaké je tedy naše poslání v tomto kontextu? Co máme vlastně jako salesiáni mladým lidem nabízet? Ba co víc, je vůbec v této západní společnosti salesiánské charisma k něčemu užitečné a nezbytné a má zde vůbec nějakou budoucnost?
Hned odpovídám, že ano. Naopak. Evropa je místem, kde se salesiánské poslání zdá být tím nejnutnějším a nejnaléhavějším. Moderní evropská společnost je z ekonomického hlediska soběstačná; avšak obrovská masa mladých je ztracena a nespokojena. I přes všechno hmotné zajištění mladí lidé nedokážou najít smysl života, a jejich budoucnost je utlačuje a znehybňuje. Právě tato evropská mládež je obrovskou výzvou salesiánskému charismatu, je pro nás zkouškou a vyzývá pravdivost a účinnost poslání, pedagogiky a spirituality Dona Boska. Je pro nás velkolepou výzvou vědět, jsme-li či nejsme schopni doprovázet mladé lidi hledající smysl života, zda se dokážeme stát znamením a nositeli Boží lásky mladým, poznamenaným novými formami chudoby, zda se nám podaří je přivést k osobě Krista jako jediného, kdo může uspokojit nejhlubší touhy jejich srdce a zajistit plnost života.
Mladí Evropané nás nutí prohloubit srdce naší charismatické identity: je třeba je přesvědčit, že je Bůh miluje, že je naplnil silami dobra, které v sobě musí osvobodit, a možnostmi, které musí rozvinout; že Bůh v ně věří jako v protagonisty a tvůrce změny pro vybudování lidštějšího světa. Nemůžeme dělat míň! Znamenalo by to, že mladé lidi podvádíme a že jsme Bohu neužiteční. Salesiánské poslání je dokonale definováno ve Stanovách. „Být znamením a nositeli Boží lásky mladým“ (S 2) znamená viditelnou, čitelnou a účinnou přítomnost Boha lásky mezi nimi. Bez této svátostné povahy salesiánská přítomnost mezi mladými ztrácí svůj charakter poslání a stává se prací, řemeslem a lidumilstvím.
Ptám se, zda může existovat krásnější úkol. Evropa může kongregaci prokázat velkou službu: otevřít reflexi a objevit cesty evangelizace v postmoderním a postkřesťanském světě. Odvážné a smělé iniciativy již začaly, ale musíme uznat, že tradiční formule jsou pro kulturně novou a odlišnou mládež k ničemu. Proto je třeba skoro všechno vymyslet od začátku: řeholní život jako proroctví a podobenství hovořící o Bohu, a salesiánský život jako otevření se smyslu a plnosti života.
To vůbec nemusí protiřečit pokročilému věku a nemocem spolubratří, protože nezáleží ani tak na počtu a uskutečněných aktivitách, jako spíše na věrnosti Bohu a ohni, který každý nosíme v srdci, aby zářil a stával se světlem.
1.14 Směry, jak a kudy dál |
▲back to top |
Nabízím nyní několik směrnic, jak na tuto velkou výzvu reality dnešní mládeže odpovědět. Víme, že bez salesiánů charisma Dona Boska nemůže přežít. Velký problém Evropy spočívá právě v nedostatku povolání. Základními výzvami tedy bude péče o povolání, zajištění organizace života provincií a nové uspořádání regionu, které umožní soustředit se na charismaticky významnější komunity, které budou plodnější jak v oblasti pastorace, tak v oblasti povolání.
Vokacionální tendence regionu budí obavy a všechny ukazatele říkají, že se situace bez silného zásahu nezmění. Je proto třeba rozhodně zasáhnout. Víme však, že povolání nejsou ani tak plodem čistě lidských technik a strategií, ale spíše Božím darem, který vyžaduje naši spolupráci – za neúnavné modlitby k Pánu žně – v přijetí vlastního života jako povolání, v charismatické věrnosti a velkodušném odevzdání se poslání mezi těmi, k nimž jsme posláni přednostně.
Hovořit o pastoraci povolání proto znamená:
Ovzduší sekularizace a náboženského synkretismu nutí řeholní komunity, aby zvýraznily svůj charakter znamení a proroctví prostřednictvím uspořádání všedního života, kde musí být vidět primát duchovního života. Řeholní život, který světu nabízí svou svatost, neboli který napomáhá ke „hledání a kontemplaci Boha“, k vidění, chápání, vyprávění a interpretaci neustálého působení Boha v dějinách: to je první a nejlepší službou řeholního života ve prospěch současného člověka. Proto řeholní rodina, která není školou a nabídkou spirituality, nemá této společnosti mnoho co říct. Avšak duchovní hloubku nedostáváme jako něco automatického. Je plodem milosti a osobního úsilí. S láskyplnou věrností je nutno pečovat o jednoduché skutečnosti duchovního života, jako je meditace, četba, obnovy, svátost smíření. První věcí našeho poslání je odkrýt mladým lidem náš život: jak žijeme svou smlouvu s Pánem, jak se milujeme, jak nás radikální prožívání poslušnosti, chudoby a čistoty činí svobodnějšími a připravenějšími pro velkorysý život a poslání mezi nimi. Konkrétní podmínkou toho je, aby v každé komunitě byla dostatečně zajištěna kvantitativní stálost a kontinuita, aby tak mohla tak vydávat svědectví života a ducha jako výchovná komunita. Do komunity je potřeba investovat, aby se zkvalitnila komunikace a meziosobní vztahy, a tak se vytvářela silná zkušenost rodiny; komunita se tímto způsobem stane mezi těmi, ke kterým je poslána, svědectvím a proroctvím společenství. Fungování všech komunitních dynamismů (rady, shromáždění spolubratří) a obnovení charismatické funkce ředitele nám pomůže překročit pouhé pracovní role a těšit se z bohatství salesiánského komunitního řeholního života.
Chceme-li zajistit účinnost dobrých předsevzetí a naznačených cílů, je dobré si v komunitách stanovit termíny, postupy a kritéria, aby se jejich svědectví života i jejich apoštolský zápal mezi mladými daly ověřovat.
To v prvé řadě znamená „být salesiánsky přítomní“ mezi mládeží a ukazovat, že v salesiánských dílech a aktivitách budeme vždy upřednostňovat ty poslední a nejpotřebnější. Jako první cíl nás salesiánů si musíme znovu stanovit evangelizaci mládeže: jsme misionáři mladých. Vidíme, že mezi novými generacemi se stále více šíří náboženská neznalost a že přirozeným a tradičním seskupením (jako je rodina, škola, středisko mládeže, farnost) se stále méně daří předávat víru. Nová evangelizace je pro církev i salesiány v Evropě výzvou. Dnešní salesiánskou přítomnost v Evropě neospravedlňují ani akademické úspěchy, ani samotná sociální práce, pokud s tím zároveň není spojena praktická možnost a velmi rozhodná vůle mladým lidem nabízet víru.
Vypracování a uskutečňování organického, systematického a jednotného plánu s konkrétními itineráři (jak již žádala 23.GK) od prvního zvěstování až po osobní a vokacionální doprovázení těch nejochotnějších nám pomůže z každého sektoru (škola, volný čas, farnost) učinit základnu pro evangelizaci.
Drazí spolubratři, povzbuzuji vás, abyste s úctou, ve svobodě a pedagogicky nabídli mladými lidem autentické zážitky víry: školy modlitby, osobní plány výchovy ke svátostnému životu, zážitky nezištné služby s využitím a propagací různých forem volontariátu. V době, kdy se všechny cesty předávání víry zdají přerušeny, musíme upřednostňovat skupiny, sdružení a salesiánské hnutí jako prostředek předávání salesiánské spirituality a jako možnost nabízet charisma Dona Boska prožívané v zasvěceném životě. Zdůrazňuji důležitost zajištění mladým lidem solidní křesťanskou formaci prostřednictvím systematických kurzů náboženství a katechezi. Je třeba pečovat o jejich obsah, protože na náboženské neznalosti víru stavět nelze.
Díky Bohu, region může počítat s mimořádnými materiálními a strukturálními zdroji a především s velkým počtem kvalitních laiků na každé úrovni, a to dokonce i v oblasti salesianity. Je třeba jim dát důvěru, zapojit je do pastoračních úkolů a přitom jim zajistit odpovídající formaci. Spolu s nimi musíme tvořivě a s obrazotvorností hledat odpověď na otázky a výzvy kultury a evangelizace dnešních mladých lidí.
Je pravda, že průměrný věk roste, ale mladí nás žádají o osobní a vokacionální doprovázení. Proto musíme ve svých srdcích oživovat plamen „Da mihi animas“ našeho milovaného Dona Boska, což není ničím jiným než zápalem pro Boha a pro mladé.
Vyjmenovat rizika, která nám dnes hrozí, je snadné: nerovnováha mezi počtem salesiánů a velikostí a složitostí našich děl nás nutí investovat nejlepší osobní zdroje do organizace, řízení a udržování struktur. Tím se mnohdy zeslabuje přítomnost a výchovně pastorační doprovázení osob (mladí, animátoři, učitelé, rodiče); stoupající množství práce, které nám mnohdy zastiňuje komunitu, jednotlivé salesiány a jejich nejhlubší motivace a úlohu animátora výchovně pastorační komunity; aktivismus, který na jedné straně ubírá salesiánskému poslání na význačnosti, okrádá je o svěžest a uspokojení spolubratří ze svého povolání, na druhé straně brání přemýšlení a následným změnám, protože neumožňuje naslouchat reflexi kongregace, znamením doby, podnětům Ducha svatého a ani kultuře mladých.
Nízký počet salesiánů a fenomén stárnutí, který se během příštích let ještě vyostří, nedostatek povolání a potřeba učinit naše komunity a poslání význačnějšími – to vše si s určitou naléhavostí žádá novou organizaci každé komunity a provincie, stejně jako restrukturalizaci regionu. Nemůžeme dovolit, aby rutina nebo složitá organizace brzdila vitalitu charismatu nebo ochuzovala službu mládeži.
Region pochopil naléhavost tohoto tématu a již začal činit první kroky. Francie sjednotila obě provincie, Belgie, Portugalsko a Španělsko začaly přemýšlet nad novou restrukturalizací.
Hovoříme-li o restrukturalizaci, je to jedině s výhledem na pohotovější a lepší službu našemu poslání a význačnější uspořádání charismatu. Jak na úrovni každé provincie, tak regionu je třeba vstoupit do dynamiky součinnosti energií a snažit se o sdružování sil tak, aby byly komunitně význačnější a pastoračně i vokacionálně plodnější. Prvotním cílem regionu přitom musí být podněcování specifické animace povolání jako výraz plodnosti komunitního života a poslání.
Existují však rizika: co když nebudeme schopni překonat setrvačnost, do které jsme tlačeni řízením velkých struktur, a nebudeme mít odvahu ke smělým volbám s jasnou charismatickou identitou? Je-li velikým nebezpečím duchovní povrchnost, která může Západ připravit o smysl řeholního života, pak „zobecňování“ je prvním nepřítelem poslání.
Zdá se mi, že kongregace ještě nevyslovila ta nejdůležitější slova ve prospěch evropské mládeže. Salesiánské poslání v tomto našem sekularizovaném světě je tak důležité a veliké, že i z pedagogických důvodů je potřebná krize, abychom se mohli odpovídajícím způsobem připravit na tak mimořádný a náročný úkol.
Nové víno do nových měchů. Tak jsem se vyjádřil i v proslovu na závěr 25.GK. Nezůstávejme zakotveni v minulosti. Nové kultuře, chudobě a potřebám musíme dát nové odpovědi podobně jako Don Bosco, který je vytvořil pro uspokojení potřeb mládeže. Salesiánské dílo nevybudují struktury, ale charismaticky identifikovaní vychovatelé, mladí, ke kterým jsme přednostně posláni, a výchovné a evangelizační programy, které jim dáme k dispozici. A nepochybně první věcí, kterou jim musíme dát k dispozici, je naše srdce, dobře sjednocené pastorační láskou a zápalem Dona Boska pro výchovu.
* * *
Drazí spolubratři, region prožívá dobu, která je výzvou, a zároveň naplňuje entuziasmem: křižovatka, hluboký kulturní exodus, „kairós“. Pro dosažení toužebných výsledků přitom neexistují žádné speciální strategie. Jediné, co zde platí, koherence osobního života, komunitní svědectví a evangelizační odvaha v poslání.
Při této prezentaci regionu Evropa-Západ jsem s vděkem a radostí vzpomínal na všechny spolubratry i na každého zvlášť – ti v těchto evropských zemích napsali a stále píší zlaté stránky. Nyní končím poděkováním svému Bohu, který pokračuje ve svém nádherném plánu spásy mladých lidí skrze nás.
Kéž Panna Maria Pomocnice, Madona Dona Boska, jejíž úcta se v tomto regionu a zejména ve Španělsku tolik rozšířila a získala takovou oblibu jako snad nikde jinde v kongregaci, dále žehná našim komunitám a doprovází naši apoštolskou práci. Jí svěřuji všechny i každého zvlášť.
don Pascual Chávez V.
1 FRANCIS DESRAMAUT, „Don Bosco en son temps“, 943. Apoteóza = zbožnění (pozn. překl.).
2 Epistolario IV, dopis 2225, 24.11. 1875.
3 MORAND WIRTH, „Da Don Bosco ai nostri giorni“, 175, pozn. 14.
4 A. MARTIN GONZALES, „Los salesianos de Utrera en España, 87.
5 Tamtéž, 100.
6 Tamtéž, 165.
7 Tamtéž, 103.
8 V roce 1877 Mons. Lacerda písemně požádal Dona Boska, aby jeho synové přišli do Portugalska (Annali II, 345). V roce 1880 je zaznamenána živá korespondence Dona Boska s Portugalskem (tamtéž). V roce 1881 Don Bosco posílá dona Cagliera z Utrery do Oporto, aby si to tam prohlédl (Annali I, 453.612).
9 Srov. AMADOR ANJOS, „Centenário da obra salesiana en Portugal“, 27.
10 Srov. tamtéž, 27.28.
11 Srov. MB, XVIII, 437.
12 Srov. MB, XVIII, 438.
13 Srov. MB, XVIII, 439.
14 Tamtéž.
15 MORAN WIRTH, „Da Don Bosco ai nostri giorni“, 275 – citováno: Annali III, 135.
16 Tamtéž, 283.
17 Tamtéž, 282.
18 „Don Bosco, cien años en España…“, 40.
19 J. M. ESPINOZA, „Cara e Cruz de Don Pedro Ricaldone“, 103.
20 JAN PAVEL II. v řeči k diplomatickému sboru u Svatého stolce 12. ledna 2004 (OR, 12.-13. ledna 2004, 6-7).
21 „Bisogna credere all’avvenire del cristianesimo?“, QUEST-FRANCE, 26. listopadu 1999.
22 „Il Cristianesimo ha un avvenire?“, PHILIPPE BAUD, Livre collectif.
23 „Il Cristianesimo ha compiuto il suo tempo?“, BRUNO CHENU, La Croix, 20.října 2000.
24 „Gli ultimi Mohicani?“, CHARLES DELHEZ, Sur le catholiques en Belgique, 1998.
25 „Catholicisme, la fin d’un monde?“, HERVIEU-LEGER (Bayar), 2003.
26 LLUIS OVIEDO TORRÓ, „La religiosidad de los jóvenes“, Razón y fe, červen 2004, 447.
27 Tamtéž, 449.
28 GONZALES ANLEO, „Una iglesia irrilevante para la juventud actual?“, Sal Terrae, září 1999, 310.
29 LLUIS OVIEDO TORRÓ, „La religiosidad de los jóvenes“, Razón y fe, červen 2004, 449.
30 Srov. RAMÓN ALBERDI, „Don Bosco: cien años en España“, 114.
31 Conclusioni – Significatività – 1-1. Vista d’insieme Europa Ovest. Santiago de Compostella 1999.
32 Tamtéž, Significatività – 1-2.