Koncilní dokument potvrzuje, že sekulární instituty nejsou instituty řeholními. Existuje zde důrazné rozlišení: Zasvěcený život ve světě je odlišný od života v řeholi.

„Vy,“ říkával Pavel VI. sekulárním institutům, „obohacujete dnešní církev tím, že život ve světě žijete jako zasvěcené osoby. A zasvěcený život obohacujete tím, že ho prožíváte v sekulárnosti.“ (Pavel VI. hlavním zodpovědným SI, 20.9.1972).

Tento příklad o dvou proměnných vyžaduje pozornou úvahu. Sekulárnost není zdáním, není vnější sociologickou podmínkou života, a rovněž není pouze souhrnem vnitřních postojů, ale je obsahem zasvěcení a spirituality.

Zasvěcení, na druhé straně, nepředstavuje přidaný posvěcující faktor, ale proniká do smyslu sekulárnosti a vyjadřuje ducha každého sekulárního institutu, protože institut je nejen „začleněn“, ale i vtělen do světa.

Jedná se o zasvěcení mravně dokonalé, pokud jde o míru daru milosti, jenž se nabízí každému, stejně tak jako ostatní formy zasvěcení. Není druhořadé, ani ničím umenšené. Rovněž není “rozšířenou” částí řeholního života, jakoby jejím aklimatizovaným projevem. Není ani jeho odnoží. Duch svatý se neopakuje.

Je originálním zasvěcením, které je vyjádřeno novou institucí. Je úplné, protože umožňuje dar totální lásky k Bohu a lidem. Tento dar jej činí autentickým navzdory světskému zdání.

Jedná se o život evangelia, jenž není charakterizován vnějším, psychologickým a duchovním odloučením od světa, ale svobodným naplňováním evangelních rad uprostřed světa,s úmyslem naprosté vydanosti Bohu a pro spásu lidí.

Tímto způsobem zasvěcený život v sekulárnosti vnímá duchovní potřeby světa, do kterého je vnořen, a současně vnímá nejpravější a nejhlubší touhy světa. Zároveň ale představuje žebříček alternativních hodnot vzhledem k těm, jež nabízí svět uzavřený sám do sebe. Aktivně a na základě svědectví kritizuje bezvýchodné situace, v nichž svět často žije. V tichosti se stává inspirujícím modelem pro jednotlivce i pro společnost.

Někteří mají pochybnosti o možnosti zasvěcené sekulárnosti. Je to pravděpodobně tím, že nechápou správně smysl zasvěcení jako daru lásky.

Láska se přizpůsobuje a má schopnost proniknout všechno stvoření. Může se prožívat v jakémkoli stavu života, v každém sociálním prostředí. Může dosáhnout svého plného rozkvětu, i když zůstane v kontaktu s materiální nebo tělesnou realitou tohoto světa.

Jistě, některé podmínky jsou nutné. Ohlašuje je evangelium a vyjadřuje je zkušenost církve. Ale nepatří k nim klausura ani nutnost napodobení řeholního života.

Plnost lásky vystupuje jako podobenství, vyprávěné Duchem svatým od počátků církve a lidského pokolení, prostřednictvím stále nových forem.

Také v naší salesiánské rodině představuje tento aspekt opravdu obtížný moment konverze pro ty, kdo neznají přímo sekulární instituty nebo nejsou dostatečně otevřeni pro působení Ducha svatého, který „vane, kam chce“.

Členy sekulárních institutů mohou být muži i ženy, laici i kněží

Toto rozdělení není druhotné. K tomu, abychom však lépe pochopili jejich rozdílnost co do původu i co do jejich začlenění do církve, bylo by potřeba se jimi zabývat hlouběji.

Podstatným je, že sekulární zasvěcení má jeden „společný originální charakter“. Zahrnuje totiž nejrůznější stavy, propojuje je i přes jejich rozdílné životní podmínky, obohacuje je a obohacuje se jimi.

Nechci se věnovat tématu sekulárního zasvěcení žen, které se vás bezprostředně týká. Chtělo by to věnovat se mu jindy.

Místo toho bych v této souvislosti rád vzpomenul, že v podobně jako Volontarie Dona Boska se zrodili „Volontéři s donem Boskem“ (VCDB) jako mužský sekulární institut. V současnosti žije již v různých zemích salesiánského světa a roste jak co do počtu členů, tak co do kvality přítomnosti. Je to opravdový dar od Pána.

zkušenost, kterou má salesiánská kongregace s VDB, bude zúročena také pro správný rozvoj VCDB. Všechny tyto skupiny mají společnou vlastnost: zasvěcení prožívané ve světě a sekulárnost povýšená až k zasvěcení.

Charakteristika sekulárních institutů a sekulárnosti

Jejich existence a činnost může být přirovnána ke kvasu. Pius XII. hovořil o sekulárně zasvěcených takto: Žijí uprostřed světa, jejich apoštolát využívá prostředky světa, jejich působnost je zaměřena na posvěcení světa a má povahu kvasu. Celý jejich život je apoštolátem a má se proměnit v apoštolát. (srov. Pius XII. Primo feliciter.)

Sekulárnost, která je typická pro povolání jednotlivce, utváří také povahu obou institutů. Jejich role ve světě se podobá působení kvasu v těstě. Je zbytečné chtít jejich větší zviditelnění. Jejich působení se neděje formou organizované komunity. Poslušnost nestanovuje místo nebo způsob apoštolátu a chudoba neznamená osobně se zříct majetku a výdělku. Čistota, která vyjadřuje rozhodnutí pro lásku k Bohu a k lidem, je prožívaná spíše tak, aby vedla k zamyšlení, než aby bezprostředně manifestovala řeholní způsob života.

Být kvasem, to je existenční úkol jak jednotlivce, tak celého institutu.

Účel tohoto úsilí je dvojí. Jednak je to posvěcení světa křesťanskou přítomností, která je radikálně vyjádřena zasvěceným životem, prožívaným zodpovědně a aktivně. A jednak ponořením se do světa, dalo by se říci do jeho nitra, je to oživování a růst tajemného Těla Kristova.

Laici jsou pro svět kvasem. Sekulární instituty jsou kvasem také pro církev, která žije ve světě. Jejich zvláštním posláním je animace laiků, pokud se jedná o institut laický, nebo kněží, pokud jsou členy institutu kněží.

Hlavním a jedinečným úkolem zodpovědných sekulárních institutů je duchovní formace členů

Zodpovědným nepřísluší přikazování druhu apoštolátu, jak to dělávají řeholní představení. Oni nedisponují osobami, aby od nich vyžadovali pastorační úkoly v komunitní struktuře. Musí je nechat působit tam, kam je Bůh postavil, aby se stali ve světě a mezi lidmi zdrojem světla. Chybějící apoštolátní struktura slouží k tomu, aby členové sekulárních institutů mohli působit diskrétně, což je sekulárně zasvěceným osobám vlastní.

Zodpovědní, kteří jsou takto osvobozeni od starostí s organizací apoštolátu, se věnují formaci členů. Ti by měli být schopni žít s plným a účinným nasazením takový apoštolát, který se váže k jejich vlastní profesionalitě (odbornosti) a k jejich sociálně-kulturnímu prostředí. V tom spočívá síla kvasu.

6. Originálnost zasvěcené sekulárnosti

Existují dva neoddělitelné prvky vašeho povolání: zasvěcení a sekulárnost. Tyto prvky nejsou posazeny či spojeny libovolně, ale vzájemně se pronikají.

Je třeba nyní vysvětlit, proč se sekulárnost členů SI označuje jako „zasvěcená“ a proč se zasvěcení definuje jako „sekulární“. Z připojení jednoho výrazu ke druhému vzchází mnoho otázek a otevírá se rovněž prostor k zamyšlení.

Jestliže sekulárnost označíme slůvkem „zasvěcená“, pak chceme tento aspekt umocnit, přivést k pravému významu, ukázat, co je v něm dobrého. A definování zasvěcení slůvkem „sekulární“ zase znamená vymezení místa působnosti, vysvětlení způsobu života, duchovního obsahu a způsobů jednání.

Zamyšlení má napomoci skupinám salesiánské rodiny prožívat některé charakteristiky společného salesiánského povolání. Vy se opravdu setkáváte se skutečnostmi, které zajímají nás všechny a které má každá skupina salesiánské rodiny přijímat v souladu s vlastní identitou.

6.1 Vaše zasvěcení charakterizuje sekulárnost

Četná ujištění učitelského úřadu církve vytrvale připomínají sekulárním institutům jejich závazek sekulárnosti.

„Sekulárnost“ poukazuje na vaše začlenění do světa,“ hovořil Pavel VI. k hlavním zodpovědným sekulárních institutů. „Sekulárnost“ neoznačuje pouze místo nebo funkci, která souvisí s životem ve světě a vykonáváním „světského“ zaměstnání. Měla by především znamenat to, že si uvědomíte, že právě život ve světě je vaším vlastním místem, za které nesete křesťanskou zodpovědnost.“

Tato slova osvětlují velmi důležitá vyjádření koncilu, která vycházejí ze zkušenosti sekulárnosti prožívané až k zasvěcení. Některé z nich upřesním.

Dobrota světa

Tento nadpis nás znovu přivede k obnovenému pohledu na sekulární (světskou) skutečnost, ve které žijeme. Slovo „svět“ má mnoho významů. Někteří biblisté vypočítávají aspoň devět rozdílných významů, skrze které se tento výraz projevuje v jazyce Písma svatého. Nebudeme je všechny vyjmenovávat.

Na tomto místě se podíváme na význam daný dokumentem Gaudium et spes: „(II. vat. koncil) Má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije; svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkami a vítězstvími; svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.“ (GS 2)

Výraz „svět“ se vztahuje na všechny skutečnosti, které vytvářejí každodenní život. Je to síť vztahů mezi osobami: vztahy geografické, tj. určované blízkostí a společným územím; vztahy historické a kulturní, budované společnou námahou, z nichž se sklízí ovoce jak dobra tak i zla; konečně vztahy sociální, které jsou původem vzniku našich měst.

Je dobré vám, sekulárně zasvěceným, říci, že „sekulárními se rodíte“. A to proto, že se rodíte „lidskými“, začleněnými do této doby.

Dobrota, o které se hovoří, zdůrazňuje Boží přítomnost ve světě. V něm působí už od počátku láska a Prozřetelnost Otce, vykupitelské dílo Syna a oživující působení Ducha. Toto poznání není ani spontánní ani automatické. Je to plod milosti, důsledek zodpovědné odpovědi věřícího člověka.

Jestliže tato odpověď přináší také přetváření pozemských skutečností v Krista za účelem spolupráce na dovršení světa, jestliže se člověk zaměřuje na uskutečňování Božího království, pro něž dává k dispozici celou svou existenci, své dary a hřivny, schopnosti a hodnoty, pak už není „sekulární“ pouze skrze zrození nebo přirozenost, ale stává se jím skrze povolání a svoji odpověď na toto povolání. Je to povolání ke spoluúčasti na dějinách spásy, k životu v srdci světa, kde máte nacházet a projevovat Boží lásku.

Kolik „salesiánské“ citlivosti nalézáme v postoji přijetí sekulárnosti jako úkolu, jenž má být uskutečněn!

Jsme vychovatelé. Staráme se o povýšení lidské důstojnosti v našem každodenním apoštolském úsilí. Máme co do činění s osobou, kulturou, prací, společností. Rozum společně s vírou orientuje naše kroky v jednotlivých situacích. Naši spiritualitu formuje lidskost! Naše rodina zahrnuje sekulární rozměr vyjádřený v mnoha různých podobách: spolupracovníci, bývalí chovanci. V samém nitru kongregace jsou spolubratři koadjutoři, kteří jsou základem řeholního zasvěcení a laickosti.

Poslání je podstatou povolání k zasvěcené sekulárnosti

Dokument Primo Feliciter říká: „Celý život členů sekulárních institutů, zasvěcený Bohu slibem dokonalosti, se má proměnit v apoštolát“ (Pius XII., Primo Feliciter).

Tento text souhlasí s kán. 713, § 1 Kodexu církevního práva: „Členové (sekulárních institutů) vyjadřují a uskutečňují v apoštolátní činnosti své vlastní zasvěcení a na způsob kvasu se snaží vše ovlivňovat duchem evangelia k posile a růstu církve jako Těla Kristova.“

Sekulární instituty se zrodily právě k tomuto účelu. Rozpoznaná dobrota světa se stává skrze Boží povolání úkolem pro člověka. Toto je plodem tajemství Vtělení.

K posvěcení dochází ne „navzdory“ začlenění do světa, ale právě skrze ně. Následování Krista se ve světě může uskutečňovat a rozvíjet.

Mezi křesťanským povoláním a posláním je zde jednota. Sekulární zasvěcení člověka od světa nevzdaluje, ale hlouběji ho do něj ponořuje, aby nalezl jeho smysl a pochopil své místo.

Tento pohyb pramení z přání vstoupit hlouběji do Boží lásky ke světu a účastnit se v první osobě na zpřítomnění této lásky, kterou Otec zjevil tím, že poslal svého jednorozeného Syna na svět.

Pro nás salesiány je to zajímavý pohled. My tvrdíme, že poslání dodává důležitost celému našemu životu (Stanovy SDB, 3). Vy tvrdíte, že apoštolát je výrazem a uskutečněním samotného zasvěcení a zahrnuje celý život. Všichni ti, kdo se inspirují Donem Boskem, jsou vždy považováni za ty „aktivní“, za ty, kteří jednají, animují a dávají do pohybu život.

S pohledem na VDB bychom mohli růst v apoštolské práci, tolik žádané salesiánským charismatem, prožívaném v různosti každé skupiny.

Nový vztah církev a svět

Ještě jiný pohled pomáhá chápat, proč se život ve světě může žít zasvěcenýn způsobem. V tomto vztahu je obsažena velká výzva církve ke koncilní obnově.

Pavel VI. to vyjádřil v promluvě 7. prosince 1965 hluboce a duchovně, ale jasně a provokativně. Profánní laický humanismus nabyl hrůzných rozměrů a v jistém slova smyslu stojí proti kocilním myšlenkám. Náboženství, hlásající Boha, jenž se stal člověkem, se setkává s náboženstvím (protože to je také náboženství) člověka, jenž se činí Bohem.

Co se stalo? Došlo ke střetu, boji, zavržení? Mohlo to tak být, ale nestalo se to. Stará historie o Samaritánovi se stala vzorem pro spirituálitu koncilu. Nezměrná sympatie provázela celý koncil. Objev lidských potřeb (a jsou tím větší, čím větší chce člověk být) soustředil na sebe pozornost našeho synodu. Dejte mu zásluhu alespoň v tom, vy moderní humanisté, odmítající transcendenci věcí vyšších, a poznáte nový humanismus: Též my, a my nejvíce ze všech, kultivujeme člověka. /.../. Proud lásky a obdivu vytryskl z koncilu na moderní lidský svět.” (Pavel VI., 7. 12. 1965)

Je mnoho způsobů vyjádření přítomnosti církve ve světě, tak jako je mnoho reálných požadavků lidí. Pastýři, biskupové a kněží povolaní k hlásání Božího slova a zodpovědní za církevní společenství, kterým dal vznik Duch svatý, jsou autentickými učiteli víry, šiřiteli tajemství, kteří vedou věřící k posvěcení; jsou to obránci člověka chudých.

Jsou zde věřící laici, kteří tvoří „pevné tkanivo“ Božího lidu a skrze něž je tento Boží lid přítomen v každém prostředí svým svědectvím, hlásáním a úsilím o jeho proměnu.

Jsou zde různí misionáři, kteří na celém světě zakládají, pěstují a budují nové komunity věřících. Jejich jedinou strategií je síla evangelia.

Zasvěcené osoby jsou růzností svých charizmat živou církví, poukazují na budoucnost Božího království, na požadavky blahoslavenství a na konečný cíl budování lidské civilizace ve světě.

Jste to vy, sekulárně zasvěcení, kteří prezentujete předvoj církve ve světě, vyjadřujete přání vnořit do něho sílu Božího království a posvětit ho zevnitř jako kvas silou blahoslavenství. (Srv. Vita Consacrata 10)

Viděno zvenčí se tato přítomnost může jevit velmi skromně. Mohla by se také stát bez ladu a skladu „potravou pro svět“, do kterého jste zasazeny.

Jako věřící jsme přesvědčeni, že ve světě, v jádru všech věcí a událostí jsou obsažena „semena“, která očekávají vyjádření všech svých schopností jak křesťanských, tak evangelních. Potřebují podněty, něco, co je sjednocuje a povzbuzuje k vytrvalému úsilí. A to je způsob Vaší práce. Vaše přítomnost by se měla stát „jakousi experimentální laboratoří, v níž si církev ověřuje konkrétní způsoby svých vztahů se světem“, chceme-li ještě jednou užít slov Pavla VI.

Vztahy mezi církví a světem jsou dnes konkrétně viditelné v těch oblastech, kde se utvářejí lidské dějiny: v sociální sféře, kultuře, politice, ekonomice, vědě a umění, mezinárodním životě, ve sdělovacích prostředcích.

Kdo je ochoten vstoupit „dovnitř“ jako kvas?

Jedná se o rozsáhlý úkol vyplývající z otázky položené na začátku oddílu: Proč „označovat“ tuto sekulárnost jako zasvěcenou?“ Uvědomujememe si , že pro zvládnutí oněch úkolů je nutné mít vnitřní strukturu nosnou, důkladnou a pevnou, témeř jako duchovní střed.

Abychom nezůstali v rovině pouze sekulární, je potřebná síla, která přenáší člověka a jeho život do konečného horizontu, jímž je láska bez podmínek, sebedarování jako oběť, pravé a úplné zasvěcení. To, jež umožnilo vznik a rozvoj Institutu.

Každý sekulární institut se zrodil z „touhy“ sloužit a milovat. Zasvěcený život je totální rozhodnutí pro Boha, nezměrně milovaného. Tato naprostá vydanost Bohu (nezměrně milovanému), je rozhodující motivací pro povolání ke specifickému zasvěcení. Bůh je nejen stavěn na první místo, ale je důvodem zasvěceného života. V Něm zasvěcená osoba nalézá sama sebe, vztah ke světu a k druhým. Odtud se rodí služba světu.

Srdce, střed a smysl zasvěceného života, je místem hledání dokonalosti v lásce, největším ze všech charizmat, bez něhož všechno ostatní nnemá cenu.

Církev a svět jsou – též pro salesiány – někdy místem života a činnosti, někdy předmětem věrnosti v povolání, někdy náročnou skutečností ve snaze udržet v jednotě vlastní existenci a činnost. Církev a svět jsou neustálým velkým zdrojem a motivem pro zodpovědný život. Vaše zkušenost v srdci světa se srdcem v Bohu může být podnětem pro salesiánskou rodinu, aby žila s větší opravdovostí a realismem ty prvky, které naši spiritualitu charakterizují.

6.2 Sekulárnost „definuje“ zasvěcení

Bez skutečnosti „světa“ by členové sekulárních institutů neměli důvod K existenci. Oni jsou „ve“ světě a „pro svět“, tak jako ostatní laici. Dělí se s nimi o křestní a biřmovací zasvěcení, které je základem a silou pro evnagelní prokvašení světa. Přijímají však toto zasvěcení s větší radikálností prostřednictvím slibu čistoty, chudoby a poslušnosti z lásky ke Kristu.

Ocitají se tedy ve světě zvláštním způsobem, který je pro jejich křesťanské bytí charakteristický. Oni (členové SI) jsou „ze“ světa. Skrze Boží volání a Boží vůli se nacházejí ve světě, aby každá věc byla přivedena k Bohu podle původního řádu stvoření a vykoupení.

Důležité je zasvěcení. V něm spočívá princip kvasu. Jako Ježíš, tak i vy jste „zasvěceny a poslány“. Je nezbytné, abyste dovedly toto zasvěcení uskutečnit a zároveň v něm vyzvednout jeho sekulární rozměr. To je pro vás, VDB, dobrodružstvím, a také pomocí pro nás všechny, kteří si říkáme salesiáni. Jenom tato perspektiva vyvěrá z tajemnství víry.

Vtělení na zkoušku

Mnohé těžkosti v chápání, přijímání a hodnocení sekulárních institutů v křesťanských společenstvích pramení ze způsobu vzniku náboženské zkušenosti a z řešení některých problémů víry.

Existují skutečnosti, které je třeba v každodenním životě křesťana sloučit. Některé se dají vyjádřit dvojicemi slov, např. „přirozenost a milost“, „bytí ve světě a vztah Bohu“, „život a spiritualita“, křesťanská víra a dějiny.

Vztah mezi nimi byl mnohdy tvořen a prožíván odděleně a bez vzájemné komunikace, což v některých případech odpovídalo jejich vzájemné různosti. Dvě linie lidské zkušenosti se jevily paralerně. Byla snaha o rozvoj jednoho bez přímého vztahu k druhému. Podle takové představy se křesťanský život neutvářel v prostředí společenského života, ale vstupoval do něj pouze z nutnosti.

Slovy dona Boska by se dalo říci, že požadavek stát se „dobrým křesťanem a poctivým občanem“ v jedné osobě a během téhož života není žádným problémem. Avšak doba pro sekulární zasvěcení tenkrát ještě nenastala. Bylo třeba vyčkat nové dějinné situace, kdy bylo možno začít hovořit o spojování obou dvou rovin.

Milost, která nám přichází od Boha, nevytváří svět uzavřený do sebe, odtržený od života, chráněný od přirozených slabin. Vytváří však radostnou možnost žít svůj život obnoveným a novým způsobem.

Církev tak znovu nachází své úlohy a otevřenější prostor pro své zapojení. Tím, že nestojí vně ani „nad“ každodenní skutečností, má účast na námaze lidí, kteří budují pozemské město a zároveň připravují, poukazují a směřují k Jeruzalému nebeskému.

My, salesiáni, jsme se naučili od Františka Saleského možnostem, zásadám a způsobu „zbožného“ života, t.j. života radikálně obráceného k Bohu a Bohem orientovaného směrem ke světu, podle vlastního stavu života. Ve škole dona Boska jsme se naučili vztahu práce a modlitby, úctě k lidské důstojnosti, vychově a evangelizaci, vztahu k zaměstnání a apoštolátu.

Don FilipRinaldi předal tyto hodnoty Vašemu institutu, a to jednoduchým způsobem, ale s mimořádnou konkrétností. Neodporujeme, ale sjednocujeme. Neseparujeme, a to i tam, kde vidíme ve světle evangelia spásy různé možnosti vstupu a nové obsahy.

Jako celá církev máme sekulární rozměr. Snažíme se být konkrétní a živou součástí světa. Objevujeme své povolání služby z pohledu svého posvěcení a zasvěcení. Citlivost pro výchovu nás zavazuje k tomu, abychom viděli velké evangelní hodnoty, které život světa obsahuje: je to spravedlnost, mír a láska.

Spása a dějiny člověka

Slova mají svou hodnotu, vyjadřují-li správně skutečnost a slouží-li ke komunikaci. Pro použití termínu „sekulárnost“ bude užitečné rozlišit tři významové roviny.

První a nejvíce užívaná rovina se vztahuje k materiální skutečnosti, do níž jsme všichni vnořeni. Všichni jsme „sekulární“ z toho důvodu, že jsme zde na tomto světě, ve skutečnosti, do které jsme se narodili a která nás provází celým naším životem. Termín „sekulárnost“ nezobrazuje v tomto případě nic zvláštního – ani negativního ani pozitivního. Svět podmiňuje naši existenci z důvodu, že jsou v něm uspořádána všechna naše bohatství, tj. schopnosti, pocity, inteligence, energie k práci.

Druhá rovina vyjadřuje osvojování, které člověk uskutečňuje ve světě prostřednictvím svých zásahů, kterými mění to, co je mu nabízeno již od narození: je to kultura a vzdělávání.

Zásah, který člověk vykonává, je „prací“. Nazývá se též „profesionálností“, pracovním úkolem a mnoha dalšími způsoby. Vyplývá z něho tvorba životního prostředí, typu společnosti, organizace života a vztahů ve společnosti. Především v této perspektivě jsme všichni sekulární, i když máme různou zodpovědnost a především rozličné vnímání.

Třetí rovina souvisí s křesťanským životem, s řeholními závazky a se spásou světa, kterou přinesl a chtěl Kristus.

Od věřících se vyžaduje zodpovědnost „posvětit” nebo „zasvětit” sekulární skutečnost, vyjádřit svůj vztah k Bohu, pokračovat v zprostředkování Kristova zjevení, společně s Ním sekulárnost vysvobodit od hříchu a orientovat ji k jejímu naplnění.

Všechno to utváří historii lidstva, uvnitř které je Bůh přítomen a Kristus tajemně působí. Zabývejme se tedy nyní historií spásy.

Nejedná se o dvě paralelní historie. Obě dvě realizují společnou cestu ke zdokonalení a spáse člověka a společnosti, bez zmatků, ale také bez rozdělení.

Spása „je však přítomna už zde na zemi a složena z lidí, členů pozemské obce. Ti jsou povoláni k tomu, aby už v dějinách lidského pokolení vytvořili rodinu Božích dětí, která má neustále růst až do příchodu Pána.“ (GS 40)

Sekulární podmínky jsou chápány jako vlastnictví člověka, avšak vlastnictví chtěné Bohem. V těchto podmínkách Boží milost aktivně působí. Jedná se o obyčejné prostředí, ve kterém Bůh miluje člověka a přináší mu spásu.

Dnešní teologie nabízí velmi šťastný a sugestivní pohled: Milost nepřichází až po stvoření, ale předchází ho a je jeho příčinou. V tomto šířícím se pohybu, komunikaci, daru sebe samého, ve sjednocení se s druhými ve vlastním životě, v tomto milostiplném působení Boha na člověka má svůj počátek stvoření! To znamená, že když člověk přichází na svět, je již poznamenán milostí.

Ve věcech, v člověku a ve světě je jistý řád, příbuznost, schopnost žít s Bohem prostřednictvím Jeho milosti. Hřích ho učinil a činí obtížným. Tuto realitu nesmíme ignorovat. Jsme si ale vědomi toho, že svět, svět člověka, je učiněn takovým způsobem, aby pomáhal člověku směřovat k Bohu. A svět nemůže být nazván lidským, jestliže nepomáhá člověku dosáhnout plnosti v setkání s Bohem.

Sekulárně zasvěcení přinášejí svědectví o reálnosti těchto možností. Často zůstávají skryté pro většinu očí tohoto světa, ale ti, kdo žijí v zasvěcené sekulárnosti tím, že na sebe berou specifické povolání, poznávají a jsou schopni ukázat na Boha, který je přítomen, ale ve skrytosti.

Tímto způsobem sekulárnost nabízí obsah spirituality, a tím i způsob vlastního zasvěcení.

7. Poslání sekulárně zasvěcených.

Animace časných skutečností

Poslání nebo spolupráce na spáse věřících laiků, přítomných jako kvas v sekulárních skutečnostech, jsou označeny různými pojmy více méně známého obsahu.

V dogmatické konstituci Lumen Gentium (LG) nacházíme obrat “laici zasvěcují Bohu svět” (srov. LG 34); v Dekretu o apoštolátu laiků (zkr. AA) čteme slova “křesťanská animace časných skutečností” (AA 7); v dokumentu o církvi v současném světě Gaudium et spes (GS), je konečně, tento požadavek vyjádřen slovy “snažit se uplatnit Boží zákon v životě pozemské obce ” (srov. GS 43).

V Apoštolské exhortaci Christifideles Laici (ChL) pak můžeme číst jednu velkou část, která popisuje prostředí přítomnosti a činnosti věřícího laika. Záhlaví této části se nazývá „žít evangelium ve službě lidem a společnosti“ (ChL 36-44).

V článku 34 čteme: „Nicméně znovu vzrůstá potřeba obnovit křesťanský obsah lidské společnosti. Podmínkou ale je, aby se obnovil křesťanský obsah v samotných církevních komunitách, které žijí v těch zemích a v těch národech, kde je rozšířen nezájem, sekularismus a ateismus“ (ChL 34).

Cesta, která byla dovršena prostřednictvím reflexe církve v pokoncilním období, ukázala, že sekulární skutečnosti (ve významu, o němž bylo pojednáno na předchozích stranách) nejsou překážkou v plánu spásy, nejsou ani cizím nebo protikladným prvkem, ale představují to, co znamená tělo pro duši.

Jsou začleněny do obrazu lásky Boha Otce natolik, do jaké míry jsou nástrojem a místem spásonosné Prozřetelnosti. Jsou přijaty skrze Slovo do Vtělení, aby vyjádřily lidským způsobem vztah člověka k Bohu a spolupracovaly na jeho plánu vykoupení.

Dílo Ducha svatého pak uvádí do pohybu síly člověka, aby proměňovaly svět tak, jak Bůh prvním stvořením uvedl v pohyb proměnu chaosu v kosmos.

Skutečnosti, jež někteří podle určitého pojetí posvátna nazývají profánní, směřují ke spáse a mohou k ní být orientovány. Jsou „posvátné“ skrze znamení Boha, který je v nich z vlastní přirozenosti. Ale stávají se opravdu „svaté“ (zasvěcené) v rozměru, v němž jsou člověkem vědomě postaveny pod vliv Božího působení.

V tom všem není nic automatického nebo pouze rituálního. Je na člověku, je na věřícím, je na zasvěcené osobě, podporované a posilované Duchem svatým, pomoci světu otevřít se Bohu a spáse, která pramení ze vztahu s Bohem.

Vše, co bylo řečeno, přináší pohled na světské skutečnosti a respektuje dobro, které představují, tím, že v nich uznávají legitimní autonomii vlastního řádu a jejich cíle (srov. GS 36). Znamená to také vzít vážně přirozený řád se snahou o jeho zdokonalování, což je vyjádření pozitivní stránky, která je v něm zapsána.

Prostřednictvím naznačených cest se uskutečňuje s rovnoměrným zastoupením a s různým důrazem úkol laiků a sekulárně zasvěcených ve světě.

Pro posledně jmenované platí reflexe Pavla VI: „Tak váš zasvěcený život a rovněž vaše činnost ve světě – ať už osobní nebo společná, v oblastech profesionálních, v nichž jste jednotlivě nebo společně zaměstnáni – dostává jasné zaměření na Boha tím, že zůstává jistým způsobem ve světě a přináší mu plody vašeho zasvěcení“. (Pavel VI. k hlavním zodpovědným sekul. institutů, 20. září 1972.)

Zasvěcení všude přinášejí pečeť Ducha svatého. Jejich profesionálnost tedy obsahuje dvě roviny, obě dvě stejně důležité a významné, schopné definovat dokonalým způsobem smysl jejich života: kompetence v jejich vlastním sekulárním úkolu a kompetence v duchovním životě neboli život v Kristu, vycházející z jejich zkušenosti a reflexe.

Pro toho, kdo se zasvětil v sekulárním institutu, duchovní život obsahuje, a to zásadně, přijetí zodpovědnosti za vlastní práci, sociální vztahy, které jsou tomuto století vlastní, prostředí života v různých podmínkách jako zvláštní formy spolupráce na příchodu nebeského království. Ve stejném okamžiku přináší úkol být připraven zdůvodnit vlastní naději a vlastní volby se schopností orientovat ty, kdo o to požádají.

Odbornost je součást zasvěcení

Oblasti, o kterých jsem hovořil dříve (kultura, práce a společensko politický rozvoj), nejsou prvky, které mohou být ponechány náhodě. Mají zákony, které musí být zachovávány, protože byly psány Prozřetelností jako cesty, na nichž je možné setkat se s Bohem.

La professionalità fa parte della consacrazione

Gli ambiti di cui dicevo prima (cultura, lavoro e sviluppo socio-politico) non sono aspetti che possono essere lasciati al caso. Hanno leggi che vanno osservate, perché sono iscritte dalla Provvidenza, come strada per l’incontro con Dio. Intendiamo per professionalità il lavoro svolto con responsabilità, con attenzione alla qualità, senso delle finalità secolari, capacità di servizio e collaborazione.

Qui la consacrazione si fa impegnativa e anche originale nei confronti dei secolari laici. “Pur essendo secolare, la vostra posizione in certo modo differisce da quella dei semplici laici, in quanto siete impegnati negli stessi valori del mondo, ma come “consacrati”: cioè non tanto per affermare l’intrinseca validità della cose umane in se stesse, ma per orientarle esplicitamente secondo le beatitudini evangeliche”¹.

I consacrati portano ovunque il sigillo dello Spirito. La loro professionalità perciò comprende due versanti, entrambi ugualmente importanti e significativi, capaci di definire, in maniera più completa, il senso della loro vita: la competenza nel proprio compito secolare e la competenza nella spiritualità, o vita in Cristo, per esperienza e riflessione.

Per chi si consacra in un Istituto secolare la vita spirituale consiste, anche e principalmente, nell’assumere con responsabilità il proprio lavoro, le relazioni sociali che sono comuni nel secolo, l’ambiente di vita nelle sue varie espressioni, come forme particolari di collaborazione all’avvento del Regno dei cieli. E allo stesso tempo comporta di essere preparati a dar ragione della propria speranza e delle proprie scelte sapendo orientare con la parola chi lo desiderasse.

8. Originálnost salesiánské spirituality

Dostávám se tak k závěru a chci vám nabídnout některé podněty pro prohloubení života „podle ducha“ žitého v salesiánské spiritualitě v autentickém salesiánském zasvěcení.

Jsem si vědom, že se nejedná o ucelené pojednání ani definitivní zpracování. Toto by žádalo podrobně se zajímat o preferované oblasti, obsah a způsob poslání, vstoupit do srdce Kristova a pastorační lásky. Je to formulováno ve vašich stanovách, inspirováno učením církve a uskutečňováno žitými zkušenostmi.

Spiritualita představuje syntézu osobního života a života společenství. Od vás – VDB – je žádáno udržovat v jednotě tři neoddělitelné aspekty: osobní posvěcování, budování Božího království a posvěcování světa. Není to snadný úkol! Již jste si uvědomily, že salesiánský duch je prvek, který má zvláštní a originální povahu, která je uskutečňována v životě a v činnosti. Odtud pramení milost jednoty: dar, který přichází s povoláním, ale který je vědomě pěstován.

Nyní chci vědomě podtrhnout pouze některé prvky, které mají co do činění se sekulárním zasvěcením – volbou, která je základem této naší reflexe.

Být časově naplno a celým zaměřením zapojeny ve světě, je jasným důvodem dát hodnotu každému dni. Sekulární profesionálnost pak znamená přizpůsobit se času, rytmu a požadavkům, projevům, které přinášejí „konkrétní situace“. Z obou těchto důvodů pocházejí možné podněty, které jsou neopomenutelné pro váš duchovní styl.

Buďte pozorné k všedním událostem a k působení Ducha svatého
v srdci obyčejného člověka

Každodennost vyžaduje globální pohled. Zdá se být tvořen mozaikou! Práce, setkání, zprávy, osobní rozpoložení, projekty, utrpení.

V každodením životě vyrůstají požadavky, které nás spojují s Bohem a nezbytnosti, které vedou k člověku. Skladba těchto různých kamínků musí být nepřetržitě obnovována. Není možno se odvolávat do vzdálené budoucnosti a také nelze předvídat každou věc kvůli upřednostňování skutečností již dosažených.

Jsou hlasy, které přicházejí zdaleka, zvysoka, od expertů. Ale jsou také podněty, které se rodí nablízku, mezi prostými, moudrými, prostřednictvím milosti a daru.

Toto všechno je přiváděno v lásce k jednotě: vnímaná Boží láska, láska vámi darovaná. Je to otázka pohledu, pohledu Krista, ducha, sympatie, pochopení a doprovázení.

V každodennosti existují důvody, které předvídají a budují budoucnost. Jsou to znamení času. Mít oči zaměřené na život co nejvyššího počtu lidí znamená přijímat pozvání Ducha svatého a rozhodnout se pro určité volby.

Oratoř jako kritérium přítomnosti a činnosti je ze salesiánské zkušenosti ideálním prostředím pro nalezení znamení času. Neodvolávám se na strukturu, ale na styl a na ducha. Svobodné setkání s osobami, naslouchání lidem, možnost zprostředkovaně přijímat „otázky mladých a dospělých“ a vyjádřit odpověď odpovídající jejich rozměru, schopnost vypracovat návrhy a iniciativy, které jsou založeny na spiritualitě všedního dne ve stylu Dona Boska.

Z každodenních zkušeností učiňte zkušenost Božího království
skrytého v dramatu života.

Každý den vypovídá o vtělení. Vaše zasvěcení se projevuje ve slovech, v gestech, v jednání, jež vyjadřuje vaše viditelné tělo milostí, která je ve vás. Inkulturovat vtělení a učinit ho srozumitelným v dnešní době znamená učinit významnými obyčejné věci a výmluvnými malá znamení, které mu dávají smysl a lidskost.

Je snad zapotřebí cvičit se v duchovním rozlišování, které je obsaženo uvnitř současné komplexnosti, uvnitř rozšířené útržkovitosti, uvnitř nestálosti, která všechno rozbíjí. Máme také zapotřebí dívat se „nad věci“, trochu snít, představovat si nové věci a nové možnosti.

Evangelium Nuntiandi (EN) připomíná všem, a Pavel VI. to výmluvně vyjadřuje pro sekulární instituty v článku 70: „učinit pravými skryté křesťanské a evangelní možnosti, které jsou ale již přítomny a působí v realitě světa“ (Evangelium Nuntiandi 70).

Schopnost spojit události v jejich kořenech; otevřenost vůči novému a dosud neznámému jako průlom milosti, která vede k jednotě; nabádání k tomu, umět vyslovit nevyslovitelné, jež přebývá ve vlastním srdci a v srdci reality; duchovní obohacení – ne jako shromažďování informací, ale jako možnost růstu toho, co prožíváme, toto vše jsou cesty proměny materiálních prvků života ve smysl života.

A dnes máme všichni zapotřebí nalézt význam věcí a dějin, které žijeme a budujeme ať už svou přítomností nebo svou absencí.

Osobně se domnívám, že „rezervovanost“ sekulárně zasvěcené osoby je svázána s každodenností.

Členové sekulárního institutu jsou především lidé a křesťané jako ostatní. Jednají a chtějí se chovat jako ostatní. Již Pius XII. v roce 1949 řekl skupině sekulárně zasvěcených: „Vy jste zasvěceny Bohu, povolány pro službu Kristu. Je to potvrzená smlouva. Bůh to ví, církev to ví, víte to vy. Svět to neví, ale pociťuje dobré účinky, které pocházejí z křesťanské podstaty vaší existence a vašeho apoštolátu“. „Rezervovanost“ se tedy nachází na úrovni „apoštolské diskrétnosti“, skrze kterou jsou zasvěcený a zasvěcená povoláni žít každodenně svou profesi. Nesmí být přehlížena situace sekularizace, kterou žije aktuální svět. Nesmí být opomíjen požadavek zůstat kvasem, který se skrývá v mase.

Všichní vědí, že jestliže tato masa „kyne“, stalo se to prostřednictvím kvasu. To je jisté. Všichni mají dostatečný zrak pro poznání, že někteří se nechají ovládat kritérii, která jsou obecně opomíjena a zamlčována. Všichni dokážou poměřit, jaká část evangelia nebo novost přebývá
v srdci a jak se projevuje v činech některých křesťanů. To však znamená jít cestou, která vnitřně i zevně skutky sjednocuje, až dochází k potřebě nechat se inspirovat jako na počátku. Může se tedy říci, že sekulární zasvěcení je charakterizováno a kvalifikováno více než vnější činností významem, poselstvím, otázkami a podněty nebo novými představami o životě, které dokáže provokovat.

Vytvářet síť porozumění a vztahů, dialogů a hledání,
sympatií a evangelního společenství

Sekulárně zasvěcený je a stává se průvodcem svých bratří a sester. Nehladá izolaci a odmítá odsunutí na okraj. Překonává sebestřednost a projevy individualismu. Dovede učinit z rozdílů, které existují, bohatství pro všechny.

Je kvalifikovaný ve svém zaměstnání, neboť ví, že odbornost otevírá brány rozumu a následně i srdce. Je stálým tvůrcem dialogu a společenství.

A toto je požadavek obsažený v samotném povolání. „Vaše sekulárnost vás nutí dávat přednost – na rozdíl od řeholníků – vztahu ke světu. Tento vztah není pouze sociologickou podmínkou, vnější skutečností, ale postojem. Znamená to být přítomní ve světě, cítit se zodpovědnými za službu pro svět, za jeho přetváření podle Božích plánů.“ (Provida Mater Eccl.)

Bohatství sekulárnosti, kterou jsme doposud zde popisovali, vyžaduje hloubku zasvěcení, která by se mohla stát ochranou před možnými selháními. „Vaše zasvěcení vás přivádí do světa jako svědky nadvlády duchovních a eschatologických hodnot, neboli nepodmíněného charakteru vaší křesťanské lásky. Čím je tato láska větší, tím menší se zdají hodnoty světa. Současně jí napomáhá přímé uskutečňování vámi a vašimi bratřími.“ (Pavel VI. k hlavním zodpovědným SI, 20.9.1972.)

Závěr

Dostávám se k závěru svého dopisu, který jsem chtěl zaměřit na sekulární zasvěcení. Moje zamyšlení vrhá nové světlo na některé body, které by bylo užitečné prohloubit: různorodost povolání, pozornost počáteční a permanentní formaci, spiritualita zralosti, ale především duchovní asistence, o kterou jste žádaly pro všechny úrovně Institutu (viz. St. VDB 20-22) a kterou se snaží Salesiánská kongregace nabídnout (srov. Stanovy SDB 40), a to pro význam, který má vaše přítomnost v salesiánském charismatu a salesiánské rodině.

To jsou úkoly pro nejbližší budoucnost, o které se dělíme podle svých kompetencí. Výročí, které slavíme, nás tedy nachází ve zdravém napětí, kdy se s dynamickou věrností svému povolání snažíme stále znovu dávat odpověď Pánu.

Svěřme tuto budoucnost Panně Marii Pomocnici. Napodobujte ji jako „vzor zasvěceného života v sekulárnosti“ (srov. St. VDB 11), protože „ona přijala tajemství Krista do svého každodenního života, a tak prožívala své zasvěcení Bohu, aniž by se jakkoliv lišila od žen své doby. V práci nacházela prostředek k živobytí a posvěcování života.“ (St. VDB 11)

don Juan E. Vecchi