Mohli bychom si sepsat přehled osobních i společenských zranění, jež jsou způsobena hříchem, a tím poukázat na svrchovanou potřebu smíření, kterou svět sice pociťuje, ale není ji schopen dosáhnout. Tento návod doporučují různé církevní dokumenty a vy sami jste jej vyzkoušeli s mládeží.

Abychom završili cestu, která nás dovedla až do roku 2000, byl bych rád, kdybychom sestoupili k prameni, který umožňuje opravdové smíření. Tento pramen je v Trojici, v Bohu, který je Otcem, Synem a Duchem Svatým, tj. v totální lásce, která se sdílí: v Bohu se předává bezpodmínečné darování a přijímání druhého. To nám dovoluje chápat smíření jako něco původního, něco, co není podmíněno vinou nebo jí zapříčiněno, ale jako skutečnost, která má svůj kořen v Bohu a proniká naši veškerou lidskou zkušenost.

Je sice pravda, že „smíření“ okamžitě připomíná jakousi „rozluku“, rozdělení či vinu, které smíření předcházejí. Daleko víc je však také pravda, že původní možnost každého odpuštění se nachází ve skutečnosti, že Bůh je v sobě samém láska, dobrota, milosrdenství, něha, nezištnost, darování se a podobně. Trojjediná podoba Boha, který je společenstvím, dává „smíření“ bezpodmínečně kladný význam. To ostatní, osoba či věc, je pro něj odůvodněné na základě jeho aktuální podoby bytí. „Milosrdenství“ je ono radikální „nechat existovat“, skrze než jsou všechny věci při svém příchodu na světlo požehnány, uznány ve své existenci, očekávány z hlediska jejich úplného dovršení.

Je-li v Bohu samém více osob, které mají v lásce svůj počátek a které v lásce žijí, pak je tedy Bůh schopen brát na sebe břemeno každého bytí, dokonce i hříšníka, a vytvořit podmínky, aby se stvoření zaměřilo k opravdové účasti na životě jeho samého.

Proto hřích není schopen rozbít jednotu Božího plánu a oslabit otcovskou zodpovědnost, kterou Bůh na sebe vzal tím, že světu daroval další svobody. Bůh se zjevuje jako ten, který je od samého začátku schopen vzít na sebe zodpovědnost za možné odmítnutí svým stvořením. Proto se Písmo odvolává na „Beránka obětovaného“ již od založení světa⁴: Boží bezpodmínečná láska, která obětuje svého Syna, předvídala a přijala riziko této svobody.

Krátce řečeno, stvoření je uspořádáno ke smlouvě, naše existence ke společenství s Bohem: takový je původní záměr, takový je i cíl. Smíření je oním předurčením, na jehož základě Bůh nemění postoj ke svému stvoření, ale v jakékoliv situaci je znovu vnitřně obnovuje, aby je opět přitáhl k sobě.

Tato myšlenka se zakládá vskutku na solidních základech opravdové lásky a nezištnosti: darovat neznamená ztratit, ale plněji existovat; odpustit a obdržet odpuštění neznamená dát něco narychlo do pořádku (zalátat), ale znamená znovu tvořit a znovu být obnoven v Duchu silou „zalíbení“ (dosl. „vášně“ či „utrpení“ z ital. „passione“), které vedlo Boha k tomu, aby nám daroval svůj život a měl podíl na našem bytí.

Prvním úsilím našeho osobního zamyšlení a hlásání evangelia bude, abychom pochopili Boží zjevení, jak nám představeno v Kristu. Kristus je jediný, kdo je schopen představit plnost Boha a jeho univerzální spásonosnou vůli. ⁵

Každý vychovatel ve víře by měl ovládat takový způsob vyjadřování, který se vyhýbá zjednodušování a dvojakosti, ale který je formován evangelní průzračností, i když uchovává různá napětí, aniž by je zvětšoval či podceňoval. Tím má vychovatel ve víře zajistit všem důvěrné setkání s Bohem, který ujišťuje, že je skutečně schopen dovršit každé smíření, že je schopen po všech našich pokusech a po té, co uznáme svou bezmocnost, „potěšit nás ve všech našich souženích“⁶, dovršit každé dobro, ke kterému budeme trvale nakloněni⁷, a nakonec je schopen „setřít každou slzu“.⁸

Tento postoj Boha k člověku se zjevuje v existenci Ježíše, který ho vyjadřuje svými gesty a osvětluje svými slovy. Ježíš v sobě smiřuje lidství i božství: přijímá lidství a naplňuje je božstvím; spojil nás všechny v „jedno stvoření“, zboural přehradu, která nás dělila¹⁰, a shromažďuje lidstvo, které přes různé události směřuje ke konečnému naplnění v jedné historii. Ježíš nastoluje možnost stvoření nového člověka a nového lidství, která je nabídnuta jeho učením a zahájena v Duchu svatém jeho smrtí a zmrtvýchvstáním.

Proto hlásá milosrdenství, žádá obrácení, uděluje smíření a odevzdává je své Církvi jako dar a poslání: „A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření.“ ¹¹

V evangeliích je mnoho scén smíření a odpuštění, ze kterých je možno pečlivou četbou vytěžit nekonečné poklady. A na nás, kteří se zaměřujeme na rozjímání o Ježíši, dobrém Pastýři, zanechávají tyto scény zvlášť působivý dojem. Rádi se nad nimi zamýšlíme a snažíme se z nich vyzdvihnout to, co je pro ně charakteristické.

Podnět ke smíření vychází v evangelních vyprávěních vždy od Ježíše; není to člověk, muž či žena, kdo jako první žádají či touží po odpuštění, ale je to Ježíš, který ho nabízí. Člověk se leckdy cítí být pod tíhou pocitu viny či společenského odsouzení. Dost často je veden zájmem o své osobní zdraví, zvědavostí nebo spontánní a bezprostřední otázkou.

Je to Ježíš, který se obrací na Leviho¹²; je to opět Ježíš, který se pohlédne na Zachea a nechává se pozvat do jeho domu¹³. Je to Ježíš, který přichází, aby se zastal hříšnice¹⁴ a cizoložnice¹⁵. Je to Ježíš, který ohlašuje odpuštění ochrnulému, kterého spustili střechou, když hledal uzdravení¹⁶. A je to Ježíš, který hledí na Petra a již nemyslí na jeho nevěru¹⁷.

Dalším charakteristickým rysem je, že cesta smíření nezačíná žalobou poklesků (vyznáním vin), ale tím, že člověk v novém, neočekávaném a nezištně nabídnutém vztahu zakusí, že je „osobou“, kterou někdo bere vážně. Touto zkušeností je prozářen život a současně jsou jeho deformace i jeho možnosti. V zárodku touhy po smíření se vždy nachází zasažení slovem či setkání s člověkem, což nás uprostřed živoření probouzí z netečnosti a zve k plnějšímu bytí.

Je tedy nutno překonat mentalitu, jež se upíná pouze na přestupky nebo na neuskutečněná předsevzetí jako základní elementy, které vedou ke smíření. Je naopak nutné podívat se na osobní vztahy s Bohem: zda si ho vážíme, zda pociťujeme jeho přítomnost a jeho působení v našem životě, zda a jak mnoho od něj očekáváme, zda opravdu toužíme po tom, abychom ho neztratili.

Nejdůležitější věcí pro nás a pro naši pastorační činnost je uznat Boží milosrdenství, zakusit je na sobě, ohlašovat je druhým a zaměřit pozornost na něj samého, na Otce Ježíše Krista i Otce našeho. Milosrdenství Boží dává znovu řád dějinám, kterým jinak hrozí zkáza, a neustále obnovuje smlouvu, kterou naše slabost či opomenutí zanedbává. Proto je tedy v evangeliu zkušenost smíření vždy zkušeností přehojné milosti, která je nad pomyšlení, a zkušeností radosti a naplnění. Vždy se stává velikou slavností pro toho, kdo se obrátil, ale pohoršením počestných lidí. Zkušenost smíření je spojena s pomazáním drahými oleji, ale také s protesty skrblíků. Na slavnostní hostinu jsou pozváni všichni, ale kritika jde od osob vznešených. Bez jakýchkoli záruk dochází k ospravedlňování vin, které se z lidského pohledu zdají být neospravedlnitelné, k laskavému porozumění pro všechno lidské, jež hraničí s naivitou.

Se smířením vždy souvisí chvála a díkuvzdání. Znovu se vyjadřuje to, co opakovaně zaznívá v žalmech: „Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky.“¹⁸ „Veleb duše má Hospodina... On odpouští všechny tvé viny, léčí všechny neduhy.“¹⁹

Chápeme-li smíření spíše jako událost vztahů a života než jako vykonání náboženské povinnosti, dává nám symfonie (evangelních) námětů, které se týkají smíření, poznat, co nastává v člověku, když objeví, že má pro Boha cenu a že je jím milován.

Kristovo lidství bylo a je velkým zprostředkováním a nástrojem smíření. Zbořilo všechny zdi a vzdálenosti mezi Bohem a člověkem. Jím dosáhlo spojení Boha s námi nejvyšší možné úrovně.

Toto tvrzení s sebou přináší velmi praktické důsledky do našeho života a do naší pastorační činnosti. Člověk nebude toužit po smíření, pokud skutečně lidsky nezakusí vlídné přijetí. Pastorační činnost Dobrého pastýře tedy radí, abychom uměli s vděčností přijímat přízeň, která je nám prokazována, a abychom uměli druhým lidem s úctou a rozvahou naslouchat. Tato cesta nás vede k tomu, abychom prozkoumali svůj život a zatoužili po změně.

Díky tomu můžeme spatřit, že nejvýraznější prvky našeho charismatu jsou vlastně již „smířením“. „Preventivní“ rys naši pedagogiky je bezprostředním odleskem Božího milosrdného srdce²⁰, a tím autenticky lidským uskutečněním smíření, kterým je Bůh sám a které on nabízí: křesťanské zjevení skutečně potvrzuje, že nás Bůh nepředešel pouze jako Stvořitel, ale že nás předchází i jako Spasitel. Vždyť jedině na základě jeho iniciativy je možné, aby člověk opravdu zatoužil po darech, které od něj pocházejí.

„Vděčnost Otci za dar Božího povolání pro všechny lidi“ ²¹, o které mluví naše stanovy, je vnitřní pohnutí, s jakým přistupujeme ke každému, jakkoli chudému mladému člověku, s jistotou, že je v něm touha po větší důstojnosti, touha po „nebi“, které není nikdy tak ztraceno, že by ho Bůh nemohl znovu darovat.

Laskavost, která charakterizuje naše vztahy, je hmatatelný projev toho, co Bůh zamýšlí a co si přeje, i pro takového chlapce – a právě pro takového, se kterým to není jednoduché a který ztratil všechny stopy, které by dávaly vyhlídky na radostné soužití s lidmi i s životem.

Optimismus je uznání Božího záměru, aby byl člověk šťastný. Tento plán, který nebyl nikdy odvolán, je stále přítomen i v tom nejmenším zlomku dobra, které lze rozeznat třeba jen na základě velmi slabého znamení, které ale může a musí být znovu probouzeno prostou nabídkou lidské sympatie. V ní to lidské i božské dostává „své konkrétní vyjádření“ a v ní může oboje společně růst: sympatie je zpřítomněním oné „projevené dobroty a lásky našeho Spasitele Boha“²², jejímž prostřednictvím je možné setkat se s Pánem a uvidět Boha.

Vztah ke konkrétní realitě (= „concretezza“), iniciativa a podnikavost (= „intraprendenza“) a laický charakter (= „laicità“) našeho pastoračního stylu konečně vycházejí ve své nejradikálnější podobě z přesvědčení, že se Boží otcovství a jeho vláda projevují a stávají se věrohodnými tam, kde lze objevit známky osvobození od zla a kde je každému nabízen důstojný život. Kdekoliv je nějakému dítěti prokazována péče, tam je veleben Bůh: proto se již samotné opravdové uskutečnění našeho poslání evangelizovat – napomáhat k celkovému rozvoji - vychovávat stává smířením, i když o ně z tisíce důvodů nikdo nepožádal ani o ně nestál, nesnil o něm ani o něm výslovně nehovořil: jde o smíření, které je dáno jako milost předcházející (tj. milost, která předchází náš hřích, je zde dřív než náš hřích), která se pak rozmnožuje v době, „když jsme ještě byli hříšníky“²³.

Boží království se uskutečňuje již tím, že beru vážně potřebu mladého člověka, od „umíš pískat“ až ke „katechismu“, aniž bych porušil posloupnost jednotlivých kroků, budoval zbytečné ohrady, stavěl se na odpor či měl přehnanou a úzkostlivou péči.

Obdobnou reflexi můžeme provést také v životě našich komunit, a doufám, že ji děláte či uděláte. Jsou-li naše vztahy skutečně přednostně vytvářeny logikou srdce, rodinným duchem a vzájemnou láskou, úctou a důvěrou²⁴, jsou odleskem samého Boha a výrazem lidské moudrosti.

Je pravdou, že smíření se uskuteční spíše pokorou a odvahou udělat první krok než více či méně zatvrzelým očekáváním, že první krok udělá ten druhý. A je také pravdou, že cesty smíření jsou možné především ve vztazích, ve kterých se ten druhý cítí být víc povzbuzován než souzen.

Prohloubit rodinného ducha z hlediska cesty ke smíření, bude znamenat, abychom si dokázali říct, (ne však formálně), čím je pro nás bratrské sdílení a mlčení, iniciativa a trpělivost, ryzost a bratrské napomenutí. Pozorujeme-li nejrůznější situace v komunitě, musíme se ptát ještě radikálněji: jakým způsobem je třeba napodobit Boží lásku, která nás předchází, a dobrotu Dobrého pastýře, abychom povzbudili spolubratra, který je zatrpklý, zklamaný, zraněný životem, poznamenaný množstvím bezpráví, jež mu byla způsobena a která musel podstoupit? Jak je možné znovu darovat život někomu, kdo je tak „ubit“ („mortificato“ = zasažen smrtí, umrtven), že už v sobě necítí sílu k osvobození se?

Bezpodmínečná Boží láska, skutečnost, že „Bůh je světlo a tma v něm vůbec nen퓲⁵, nám brání v tom, abychom Boží dobrotu představovali příliš zjednodušeně a redukovali ji na „toho si nevšímej“, abychom odpuštění ztotožnili s „tomu nepřikládej žádnou důležitost“, abychom prominuli vinu bez skutečného zničení zla, milosrdenství chápali odděleně od spravedlnosti a o ospravedlnění přemýšleli bez jakéhokoliv posouzení našeho zaměření, postojů a činů.

Tato úvaha sice dozrává postupně, ale ihned musí být zřejmé, že je-li milosrdenství něco, co předchází, co je nezištně darováno a co je absolutní a totální, pak právě toto milosrdenství dělá zlo absolutně nepřijatelným.

V žádném případě není možné, aby se zlo, obzvláště ve svém nejkrajnějším vyjádření, tj. v hříchu, začlenilo do kontextu lásky a darování, který je tím nejdůležitějším v našem životě a který můžeme zahlédnout, když přemýšlíme o Bohu. Zlo vždy způsobuje rozklad. Vnímání jeho ničemnosti bude tím silnější, čím více bude vyvoláno opravdovým zážitkem dobra.

Proto smíření a skutečnost, že jsme bezvýhradně milováni, nikterak nevylučuje, ale naopak vynáší soud o našich úmyslech a činech. Nezištná Boží láska, současně předcházející i milosrdná, nevylučuje a neoslabuje etické nároky na lidské jednání ani jim neodporuje: ale naopak jim dává pevnější a absolutní základ, činí je zřetelnějšími a dovršuje je. Neodstraňuje uvažování o lidských protikladech, ale učí, jak je odhalit, jak je ovládat a jak je překonat. Právě proto, že se dar Božího života a jeho poznání staly spolu s Ježíšem tělem, mají se stát životem člověka. Nebudeme tedy interpretovat svou touhu po smíření a své dovolávání se Božího milosrdenství tak, že morální ztotožníme se subjektivním, jakoby neexistovala kritéria pro rozlišování mezi dobrem a zlem. Stejně tak si tyto věci nebudeme vykládat podle šířícího se „slabošství“ (= „debolismo“), které znemožňuje určit jakékoli dobro, jež není pouhým uznáním existence, svobody a místa pro druhého.

Boží nezištná láska neznamená zapomenutí na spravedlnost či její zrušení, není ani jen pouhou přátelskou náklonností (bez jakéhokoli posouzení): pro něj „není dobrota bez spravedlnosti“!

I tento pohled je nutno objasnit ve světle Božího slova v průběhu tisíciletí, jež je charakterizováno množstvím představ Boha, velmi často vytvořených pod praporem subjektivismu. Kdykoli Bůh mluví k člověku, mluví vždy k člověku konkrétnímu, nikdy nemluví v abstraktních pojmech. Boží zjevení je vždy současně výchovou, pedagogikou: přináší světlo do konkrétní reality, nabízí pravý život, ze strany Boha je spojeno s obdobím dlouhé trpělivosti a laskavým přijímáním, ze strany naší s tvrdostí našeho srdce.

Proto mluví Písmo stejně často o Boží lásce jako o Božím hněvu; proto takto vnímaný Jahve Bohem něžným i žárlivým, je nazýván bohatým na milosti, ale také pomalým k hněvu. Proto Ježíš vypráví v jednoznačně jasných barvách podobenství o Božím království, ale také podobenství o zavržení, v barvách značně temných; proto je Ježíš absolutní novostí, ale takovou, která dovršuje to staré, proto je překonáním starého zákonodárství přikázání lásky. Proto existuje Starý a Nový zákon a v Novém zákoně napětí mezi tím, co bylo před Velikonocemi, a tím, co bylo po nich; proto je Kristovo vzkříšení východiskem jeho utrpení.

Chceme-li pochopit cesty smíření, je třeba tyto dialektické protiklady vyjádřit, ne je vyloučit. V našich úvahách, meditacích i při slovním náboženském projevu budeme muset dbát o to, abychom dobře mluvili o Bohu, stejně jako o to, abychom se realisticky se obraceli k člověku, abychom dokázali zvěstovat, že Bůh přijímá bez podmínek, ale také rozpoznat situace lidského odmítnutí, objasnit Boží věrnost i kárat lidskou nevěru.

Příliš „optimistické“ hlásání či katecheze (které bagatelizují lidskou zodpovědnost) mohou být stejně škodlivá jako opačná verze „pesimistická“. Nabídku odpuštění je třeba vždy sladit s nutností lítosti, ať už předcházející či následné, vyznané či vzbuzené.

V tom všem je zapotřebí velké bdělosti v myšlení i ve slovech. Boží láska a Boží hněv nejsou ve stejné rovině, stejně jako na ní nejsou spása a soud, rozvázat a svázat, odpustit a zadržet, žalovat a omilostnit, hýčkat a trestat. Zralá osobní úvaha a správné hlásání dokáže skloubit termíny těchto polarit podle kritérií souměrnosti a asymetrie. Ukáže, že hněv může být jedním z projevů lásky, že je někdy třeba přivázat, aby pak mohlo dojít k propuštění na svobodu, že „ne“ jsou funkcí ještě větších „ano“. A ukáže, že odtud má svůj původ každý úspěch, každé riziko i každý neúspěch na poli výchovném, na nebi na zemi.

Křesťanská nauka o spojení spásy a soudu, o souměrnosti a nesouměrnosti těchto dvou termínů je svrchovaně poučná: nedeformuje Boží obraz tím, že by ho představovala jako „objektivního a vzdáleného“ soudce, ale současně nezbavuje člověka jeho odpovědnosti.

Každé křesťanské ujištění nachází svůj základ v Pánových Velikonocích. Při nich také nastala skutečnost, že naším soudcem je náš vykupitel. Proto věřící vyznávají existenci ráje i pekla. Na základě spolehlivého učení církve však vědí, že v tom prvním, v ráji, se nachází velké množství bratří a sester. Na druhé straně nemají žádnou jistotu, zda ve druhém někdo je. Nikdo z toho světa neodchází se znamením jistého zavržení.

Oboje, jak universální vůle spásy, tak i možnost jejího extremního odmítnutí, jsou potvrzeny, ale nesymetricky: první je jistou a stálou realitou, která ve světě existuje, druhá je možností, kterou si Bůh vlastně nepřeje; první je pozitivní Boží nabídkou, druhá vyjadřuje jen případným důsledkem, kterému se Pán podrobuje.

To, o čem budeme nyní hovořit, má zjevný dopad na náš život. Nic není takovou moc jako láska! Nejhorší věcí je zranit činem či ve svědomí upřímnou a velkou lásku. A dále: ublížit dobrému člověku, způsobit utrpení nevinnému, obelstít pravdu, pohrdnout něčím bezmezně krásným; právě to vzbuzuje nejbolestnější pocity viny. „V nebi i v pekle hoří stejný oheň Boží lásky“ (Urs Von Balthasar): v prvém případě jde o lásku přijatou, v druhém odmítnutou.

Mluvit o Boží lásce je nutné, ale nedostačující. Chceme-li pojednávat zodpovědně o smíření, musíme vzít v úvahu rozpory zla a lidské viny. Je-li láska posledním horizontem Božího i lidského života, musíme se ptát, jaké jsou potom důsledky pro život, který lásku odmítá nebo ji ignoruje a jaké osvobození je v takové situaci možné?

Tato situace odmítnutí se opakuje odnepaměti a týká se všech. V srdcích lidí a v jejich životech se rodí tolik rozporů. Mohli bychom jich zde vyjmenovat celou řadu podle velkého, středního či malého měřítka. Mohli bychom jmenovat ty, jež jsou přítomny v historických souvislostech, nebo ty, jež jsou v našich komunitách.

Poslední církevní dokumenty uvádějí tvrdé následky zla: porušování lidské důstojnosti, rasistická, sociální, náboženská diskriminace, zneužívání politické a ekonomické moci, násilí a vojenská agrese, vykořisťování chudých, nespravedlivé rozdělení bohatství, korupce v hospodaření se společným majetkem. Ve vědomí se po tolika nepředstavitelných událostech, které se přesto odehrály, zakořenilo rozdělení, spory, a dokonce nenávist.

Poněvadž je nám výchovný obzor jaksi vrozený, omezím se na oblast mládeže. Nechci se však zastavovat pouze u těch nejnápadnějších jevů, které bývají velmi často komentovány, jakými jsou extrémní formy úniků, neřešené sociální konflikty či zhýralost, jejichž ničivou sílu je možno pozorovat hned na první pohled.

Přejdu raději k niterné rozpolcenosti, která jsou podle Kristovy nauky kořenem dalších, daleko viditelnějších rozpolcení. Při celkovém pohledu na mládež můžeme spatřit množství křižovatek, na nichž se setkávají možnosti mladých s jejich nedostatky. Setkáváme se skutečně s generacemi, drásanými tlaky a protitlaky, jež si navzájem protiřečí a jsou nesmiřitelné: Dnešní mladí lidé jsou individualisté, ale jsou i solidární, jsou konzumní i zduchovnělí, racionalističtí i nechávající vše na náhodě. Je v nich rozpor mezi city a skutečností, mezi emocemi a zodpovědnosti, estetikou a etikou. Díváme-li se zblízka, jsou vnímaví pro otázky míru, ale daleko méně se angažují v boji za spravedlnost; topí se v návalu informací, ale jsou slabí v samostatném uvažování; mají vysoký smysl pro svobodu, ale jsou stále neschopnější se rozhodnout; dokáží se nadchnout při rozhovorech o hodnotách, ale prudce reagují na bezpodmínečné požadavky, které s sebou tyto hodnoty přináší; ve vztazích jsou otevření a zdánlivě nenucení, ale musí se velice namáhat, aby se při konfliktech nestáhli zpátky; uznávají důležitost těla, ale tělo se pak pro ně stane terénem různých experimentů bez mravní zodpovědnosti; nemají problém uznat, že nějaký Bůh existuje, ale nedokáží přijmout, že by měl nějakou konkrétní podobu; chtějí Boha „podle sebe“ a podle svých měřítek.

Ještě jasněji trpí moderními pozůstatky rozporu mezi svobodou a zákonem, mezi spontánností a předpisy, mezi intuicí a organizováním, mezi tělem a duší, mezi osobní identitou a kulturní přináležitostí.

Analogicky můžeme popsat i to, co se stává nám ať už jako zasvěceným osobám či jako společenství. I na našem denním pořádku jsou protiklady, rozdíly mezi tím, co říkáme a co děláme, rozpory mezi tím, co je vyžadováno a co vykonáno. Nezatemní se nám ona zkušenost Boží lásky, kterou jsme jasně vyznávali a slibovali, přestaneme-li být bdělí a zapomeneme-li mít tyto rozpory na zřeteli („valutare“ = ocenit, ohodnotit ve smyslu zpytovat svědomí v této oblasti)?

Právě proto je úsilí, které by vedlo ke spojení a rozlišení přijetí i odpovědnosti, daru a dluhu, kulturním a pastoračním ukazatelem a je opravdu vrcholně nutné. Smíření v tomto smyslu znamená, abychom sami dozráli (vypracovali se) do takové moudrosti, jež dokáže sjednotit polarity, z nichž je složen lidský život, a léčit negativní napětí, jež rozpolcují duši, a abychom tuto moudrost znovu předali mladým.

Myslím, že není nutné dlouze komentovat, jaký má toto všechno vztah k „vědomí hříchu“. Právem se dnes naříká nad tím, že toto vědomí hříchu v širokých oblastech ochabuje, nebo že se dokonce úplně vytrácí. „První způsob, jak čelit vážnému duchovnímu nebezpečí hrozícímu člověku naší doby, spočívá v obnově náležitého vědomí hříchu“²⁶.

Zralost úsudku, ke které přivádí láska, spočívá právě v pochopení možností, které život nabízí, ale i příslušných rizik, která mu hrozí. Zachytit jen jednu z těchto dimenzí by znamenalo mít jen zkreslený pohled a v podstatě by se jednalo o infantilismus. Každé dobro obsahuje svůj protiklad, který se mu staví na odpor v největší hloubce každého z nás i ve světě, který nás obklopuje: láska a nenávist, snaha a lhostejnost, poctivost a proradnost... v podstatě: světlo a temnota, život a smrt.

Obnovit vědomí hříchu v nás a v těch, ke kterým se obrací naše služba, vyžaduje, abychom pochopili, jak naše postoje a činy souvisí s Boží láskou a jaký dopad má náš vztah k Bohu na naše bratry a sestry i na svět. Jde tedy o to, abychom pochopili rozkladnou sílu, kterou má zlo i tehdy, když mu dáme prostor v takových činech, které jsou dnes považovány za „soukromé“. A jde o to, abychom na sebe vzali zodpovědnost za vliv, který má zlo na nás i na malé či velké dějiny.

Aniž bychom si toho byli vědomi, vede nás prostředí, do kterého jsme ponořeni, do určité lhostejnosti vůči mravnímu zlu, ke stírání hodnot mezi hodnotami, a tím i k oslabování pocitu viny a bdělosti. Spatřujeme to sice v různých barvách, ale neděláme z toho problém. Jako bychom si už zvykli na fakt, že si každý vytváří svůj vlastní způsob života, pokud neporuší pravidla soužití a práva druhých.

Posuzování sklonů a chování je dnes běžně postaveno na bezprostředních důvodech: na statistikách, osobních výhodách, na obtížných a složitých situacích. Analýza kultur ukázala, nakolik jsou na jednotlivých kulturách závislá pravidla, která byla doposud považována za absolutní. Hodnoty jako smysl pro stud, úcta k autoritě, jistá forma manželství, vyjadřování sexuality, byly relativizovány, a tím také posouzeny jako měnitelné a ne trvale závazné.

Zesláblo i povědomí o Bohu. Zatemnil se jeho obraz v osobním i společenském vědomí mnohých. Je tedy hodně těžké domnívat se, že lidské jednání má co do činění s Boží vůli. Dáváme si jen pozor, abychom se nehádali se sousedy a abychom neobtěžovali ty, kteří jsou kolem.

Studium lidského počínání připisuje „pocity viny“ typu osobnosti, rodinné výchově, sociálnímu prostředí. Důraz je položen víc na to, co tyto pocity viny vyvolává, a na naléhavost zbavit se jich než na objevení výzvy k zodpovědnosti, kterou mohou obsahovat.

Došlo k rozdělení morálky „privátní“ a morálky „veřejné“. v důsledku to znamená, že na individuálních rozhodnutích je ponecháno i mnoho věcí, které mají sociální dopad: potrat, eutanázie, rozvod, homosexualita, oplodňování. Na všechny tyto otázky je zaměřena pozornost v různých sociálních a výchovných prostředí. Často se však pomoc zúží jen na varování před možnými riziky a na to, které ochranné prostředky je třeba brát. Není nabídnut solidní morální základ, tím méně zdůvodnění transcendentální.

Toto všechno působí na mládež jako jedovatý mrak. Nemůžeme se proto divit, že se v ní odráží symptomy a záblesky kultury, kterou vdechují. Jejich morální formace je roztříštěná. Přejímají kritéria a normy z různých zdrojů: v rodině, ve škole, z časopisů, z televize, od kamarádů, z vlastního uvažování. Volba však bývá nakonec nadiktována subjektivními preferencemi.

Ve stejném smyslu má prostředí vliv na dospělé, řeholníky a vychovatele, pokud je pozorná četba Božího slova a rozlišování neudržuje v bdělosti. Vnímavost (citlivost) může ochabnout. A pak přecházíme z extrému do extrému (jako bychom sledovali zákon kyvadlového pohybu): ze smýšlení, které je nejdříve rigorózní a obviňující, k opačnému postoji „veselému“ a indiferentnímu; z jednoho extrému, kdy se ve všem vidí hřích, k druhému, kdy už není vidět v ničem a v nikom; od zdůrazňováním trestů, které hřích zasluhuje, k takovému představování Boží lásky, která nevyžaduje zodpovědnost z lidské strany: důsledkem by bylo, že je „jedno“, jakou odpověď by člověk svému Pánu dal; od přísnosti při nápravě mylného svědomí k takovému přístupu, že už není třeba, aby se člověk snažil a formoval ho; od nazpaměť učeného desatera až k tomu, že už by se nevyučovalo, jak důsledně křesťansky žít.

Být „dospělými křesťany“, „opravdovými vychovateli ve víře“, skutečnými evangelizátory znamená: neznevažovat nebo nezastírat přítomnost zla, ale být si v soukromém i sociálním životě vědom jeho ničivé schopnosti; vědět, že Kristus zvítězil nad každým zlem a nám daruje každé dobro; umět ve světle Božího slova rozpoznat zlo v jeho kořenech a v jeho projevech; být si vědom, že Ježíš nám svým vtělením, umučením, smrtí a vzkříšením ukazuje cestu, jak lze zlo překonat: oddat se Bohu, odporovat zlu, bdít, bojovat intelektuálně, morálně, duchovně.

Z pohledu našeho charismatu se omezím jen na to, abych připomenul, jak nádherná byla osobní, pastorální a pedagogická vyváženost u Dona Boska. My jsme povoláni, abychom v ní pokračovali a abychom ji aktualizovali. Don Bosco vychovával slůvkem do ouška i tím, že se staral o prostředí a atmosféru, osobní dobrotou i přesnými pravidly. Byl knězem, od nějž se všichni cítili být milováni, ale byl i učitelem, který dokázal s velkou moudrostí a podivuhodnou vynalézavostí předložit požadavky společného života a poslání, uměl je vysvětlit a pomohl k jejich osvojení si.

Co se týče smíření, můžeme u Dona Boska nalézt jak intuitivní vnímání pozitivních hodnot, které jsou již svou povahou obsaženy v dobru, tak i jasné vnímání katastrofy, která je způsobena hříchem a která může vést až k somatizaci (k odrazu hříchu v tělesné stránce člověka). Významnou skutečností z hlediska onoho dvojího zřetele, který jsme nazvali podobností a nesouměrností mezi milostí a soudem, je to, že zatímco se Don Bosco při svém způsobu vyprávění vždy vyjadřuje o dobru přímo, v případě zla hovoří vždy obrazně (prostřednictvím snů, slonů, oblud, obrazů, náznaků...). Tímto způsobem potvrzuje spravedlnost každého dobrého skutku a neospravedlnitelnost jakéhokoliv skutku zlého. Don Bosco tím na druhé straně ukázal jasnou pedagogickou směrnici pro své následovníky.

Logika srdce neruší povinnost zodpovědnosti a rodinný duch nevylučuje službu autority. Naopak ji podporuje: jednak proto, že ovocem rodinného ducha je vlastně laskavé, upřímné a přímé napomenutí i ochota k nápravě, a jednak proto, že zřeknout se služby autority s sebou přináší nesnesitelné napětí a prakticky znemožňuje zamezit zlu jako je individualismus, rezignovanost či postupný úpadek.

Služba autority jako schopnost usměrnit, pokárat či potrestat je oběť, která je ale ve prospěch společného dobra. Řídí se realistickým pohledem na věci a je nepostradatelná ve všech situacích, kdy byly použity cesty přesvědčování, ale byly zmařeny či vyšly naprázdno.

Tato myšlenka vychází z úvah o napětích, která jsou prožívána v našich komunitách ať už z důvodů generačního soužití či obtížné spolupráce. Občas můžeme pozorovat, že zjevná poslušnost není oceněna upřímným uznáním a že po evidentní neposlušnosti nenásleduje účinné opatření. Jinými slovy: často nevíme, jak zároveň zachovat spravedlnost i dobrotu.

Jasné vlastní zakotvení v povolání a v komunitě je stejně jako poctivost v plnění vlastní role předpokladem pro lepší duchovní rozlišování, a tedy i pro společné spravedlivější a vhodnější cesty ke smíření.

Spojme v tomto třetím úseku oba dva předcházející body a s určitým předstihem uveďme i tentokrát, k čemu chceme dojít: smíření vyžaduje rozlišování ve dvou směrech. Jednak je to „návrat do minulosti“, abychom objevili stopy Boží lásky a dobra, které do nás vložil, a abychom se vzdali všechno, co by bylo z naší strany projevem nedůvěry, nevděčnosti, tvrdosti, strachu a násilí. A jednak je to „zaměření do budoucnosti“ tím, že se odevzdáme do obnovující síly Ducha, uznáme a přijmeme víc lásky, společenství a odpuštění, jak to od nás vyžaduje život. Toto zaměření do budoucnosti je také apelem na naši svobodu a převzetím zodpovědnosti za vlastní bytí, jež Boží láska předchází, obepíná a očekává.

Když hovořím o „rozlišování“ („discernimento“), nemyslím na něco „intelektuálního“, ale na biblické „srdce“, na střed duše v okamžiku, kdy se rozhoduje a odhodlává pro dobro před sebou samým, před bratry a sestrami, a konečně i před Bohem.

„Smíření“ je slovo, které má zcela kladný význam, ale které označuje překonání něčeho negativního. Člověk je odvždy rušitelem úmluv lásky, a proto lidskou lásku vždy doprovází smíření. Křesťané nejsou vzhledem k člověku ani pesimisté ani optimisté. Snaží se jednoduše hledět na bezprostřední i širší dějiny i proto, že se v nich zjevil Bůh. Uvědomují si původní dobrotu člověka, která však má svoje hranice, to znamená, že byla nedokonalá, a pak dokonce ztracená. Jsou si vědomi dědičného hříchu, který je stále obnovován hříchem osobním, a to i přesto, že tekla Kristova krev.

Výhody takového chápání jsou značné, poněvadž je velký rozdíl mezi tím být ve světě a domnívat se, že všichni jsou dobří a všechno funguje správně, což pak vede k tomu, že se život stává místem tisíců zklamání, a tím být ve světě a vědět, že svět jde, jak může, ale že je třeba udělat všechno proto, aby se uskutečnil zázrak lásky, a aby se tak život stal místem radostných překvapení!

Oprávněně tedy máme usilovat o výchovu k lásce. Vychovávat k lásce však znamená učit druhé, že je třeba počítat s odpouštěním, s urovnáváním vztahů, s opětovným sbližováním a smiřováním. To vše jsou způsoby, ve kterých dostává láska možnou a konkrétní podobu.

Máme-li vychovávat sebe i druhé k víře, neznamená to jen získat vědomost, že Bůh je naším Otcem, a předat ji dál, ale znamená to skutečně se navrátit k němu. Úkon víry je překonáním nevěry, ať už by měla jakoukoli teoretickou či existenční podobu. Už zde je nutno překonat určitý odstup, abychom mohli přijmout Boží příchod. Ne náhodou označil Ježíš přípravu na přijetí radostné zvěsti velmi překvapivým způsobem: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ ²⁷ Obrácení otevírá bránu víry.

Zvěst o něžném Božím otcovství nemůže být podána jinak než formou pozvání k návratu. Může se to zdát tvrdé, ale ve skutečnosti je to povzbudivé a především evangelijní, poněvadž to znamená, že nikdo není nikdy vyloučen z nabídky božského otcovství. Všichni jsou očekáváni. Všichni z něj mohou čerpat a bez míry se z něho radovat.

Mimořádná příležitost Jubilea na začátku nového tisíciletí nás vyzývá, abychom zajeli spíše na hlubinu jevů, než se jen plavili po jejich povrchu. Svatý Pavel v textu, který navazuje na motto tohoto listu, snažně prosí: „Nechejte se smířit!“ ²⁸. Naznačuje tím, že smíření je odpovědí na Boží iniciativu.

Ptáme se: proč je smíření něco, co člověk nemůže najít sám od sebe, ale je to především Boží dílo? Proč je úkolem člověka věřit, to znamená vstoupit do nabídnutého odpuštění a dat tedy jen odpověď na Boží iniciativu? Co jsme udělali, co zničili, že je nám tak těžké, ba nemožné, abychom vlastními silami obnovili společenství s Bohem a mezi sebou? Z jakého důvodu jsou dějiny spásy touhou Boha uzavřít smlouvu s člověkem, kterou by bylo dosaženo vzájemné lásky? Nicméně i tato láska musí být opětovně jednostranně nabízena prostřednictvím Boží lásky, která se nevzdává svého záměru. Vyjádříme-li to ještě radikálněji: proč je nová a věčná smlouva zpečetěna úplným osamocením Krista Ježíše na kříži? Co se následkem hříchu vytváří v dynamice lidské svobody? A proč se vůbec odjakživa rodí něco jako hřích, tj. podezírání, odmítání, pýcha, soběstačnost, nevěra, a to i vůči Bohu?

První částí odpovědi je toto: vířivý pohyb, který vede až k úplnému propadnutí zlu, začíná v naší touze po dobru! Smíření je proto natolik delikátní záležitostí, že jakékoli rozdělení, rozpor či hřích vzniká z jistého vnímání a očekávání něčeho dobrého. Ne náhodou nám Ježíš, když nás učil modlit se, vložil do úst prosbu „neuvoď nás do pokušen퓲⁹, tzn. nedopusť, abychom z radosti nad hodnotou tvých darů nezapomněli na spojení s tebou, který jsi jejich dárcem.

Tento vířivý pohyb je v Písmu naznačen při ďábelském pokušení: „Budete jako Bůh“ ³⁰. Je to zdánlivě nepatrné pokušení, poněvadž navazuje na Boží záměr stvořit nás jako své dítky a postavit nás do světa jako skutečně svobodné. Touží-li v určitém smyslu člověk po „všem“, je to přání, které mu do lidského srdce opravdu vložil sám Bůh. Pak ale přichází okamžik, kdy se to „všechno“ vysvětlí spíše jako „všechno mít“ než „všechno obdržet“, okamžik, kdy je svoboda považována jen jako naprostá nezávislost a nikoli jako dar. V prvním případě dochází k uvolnění svazku, v druhém k díkůvzdání. V prvním případě se život stává osamělostí, v druhém se stává vděčností. Strom dobra a zla opravdu svádí k tomu, abychom chtěli mít a vlastnit, aniž bychom to od někoho obdrželi jako dar, abychom byli, existovali, aniž bychom někomu náleželi, abychom všechno hodnotili po svém, aniž bychom byli vázáni jakýmkoli vztahem.

Máme i druhou část odpovědi na otázku, z čeho pramení obtíže člověka při smíření: zákaz ovoce ze stromu je v mysli Boží rada, která vede k uznání rozdílu mezi Stvořitelem a stvořením. Je to rada pozitivní, poněvadž zajišťuje a chrání původní hodnotu stvoření. Toto stvoření je povoláno, aby si vytvořilo vztah a navázalo dialog s někým, kdo ho chtěl do té míry, že mu umožnil, aby se zrodilo. Had však stvoření našeptává, že tím dochází k odnětí nějaké důležité části svobody a štěstí, a tím se mu podaří zastínit veškeré „Boží dobro“, které má člověk zcela k dispozici. Vzniká podezírání, nedůvěra a nevěra vůči Bohu. Obraz Boha se od této chvíle zamlžuje.

Proti tomuto pokušení musí jakékoli náboženství včetně křesťanství neustále bojovat. Zatímco jsou však všechna náboženství touto skutečností objektivně poznamenána, křesťanství je z toho vyňato. Ježíš je člověkem, v němž není nevěra. Je Synem. Je v něm propojena svoboda s tím, že patří Otci. Již ve 3. kapitole První knihy Mojžíšovy je naznačeno budoucí vítězství, které vyjde z potomstva ženy³¹. Právem je toto místo nazýváno „protoevangeliem“, poněvadž je předzvěstí toho nejdůležitějšího, co se týká spásy, „toho, co musíme udělat“, abychom dosáhli spásy: uvěřit, napodobit tutéž „Ježíšovu víru“³² v naší lidské oddanosti Bohu a odpovídajícím způsobem i v lidských vztazích důvěry.

Podobenství o milosrdném otci popisuje dvě možná smíření, která pocházejí ze dvou makropatologií víry: z nevděčné soběstačnosti i roztrpčeného neuspokojení, z útěku i otroctví, ze srdce, které se vzdálilo, i ze srdce, které se zatvrdilo. V každém případě jde o otcovství, které nebylo pochopeno. Kdo z nás může říci, že se ho to netýká?

Mladší syn toužebně dychtí po své části majetku; starší bratr poctivě pracuje v otcově domě. Z jakého důvodu však asi mladší syn usoudil, že pokud zůstane doma, nebude šťastný, a starší syn, že pokud zůstane doma, ztratí svobodu? Proč mladší nepomyslel, že dědictví je v bezpečí právě tehdy, když je v srdci a v domě jeho otce, a proč druhého nenapadlo, že si to kůzlátko mohl vzít, kdykoli se mu zachce („co je moje, je i tvoje“³³)? Co bude stát a jak snadné či obtížné bude smíření pro srdce, které nedůvěřuje, a pro srdce, které je plné zatrpklosti? Ježíš naznačuje, že to není jednoduchá záležitost. Otec musí znovu vstoupit do hry tím, že opět převezme iniciativu a opět jako první nabídne svou lásku: k mladšímu „přiběhl, objal ho a políbil“³⁴; k staršímu „otec vyšel a prosil ho (domlouval mu)“³⁵.

A právě tímto způsobem Ježíš naznačuje, že se pro nás všechno stane mnohem snadnějším, převezme-li iniciativu Otec. A naším úkolem pak zůstává to jediné: „nechat se smířit“ a vstoupit do Božího odpuštění!

Tak jsme byli jednou provždy upozorněni na dvojitý dramatický aspekt, který musíme čas od času prožít na vlastní kůži. Je to jednak neschopnost mladšího syna přejít vlastní silou od výčitky svědomí k lítosti a jednak váhavá změna postoje staršího syna, která se bohužel uskuteční až mimo rámec podobenství a která bude znamenat Ježíšovo odsouzení na smrt.

Dynamiky, které vyvolávají každé rozdělení, rozpor a hřích v lidském životě, jsou stejné jako ty, které popisuje Gn 3 a Lukáš 15. Nevěra a špatné vztahy, které pak následují, přesvědčení, že štěstí je spíše výsledkem našeho úsilí a zásluh než darem, že lepší než se spoléhat na druhé je dostat se ze všeho vlastními silami, pochybnosti, že motivy láska nejsou tak ryzí a upřímné… to všechno jsou následky zla, které postupně utváří naše srdce i naše vztahy.

Každé dítě musí v určitém okamžiku, poté co všechno dostalo, udělat zkušenost, že mu někdo řekne nějaké „ne“. Pro děti tato „ne“ často znamenají krizi přizpůsobení, pro rodiče jsou však jenom jiným vyjádřením „ano“, které je správné nyní a zde. Pro rodiče jsou tato „ne“ nicméně určitým rizikem, pro děti dramatickým rozcestím. Je to chvíle, ve které se může stát postava rodiče nejasnou a nevěrohodnou, anebo ve které se může posílit její význam i věrohodnost. Je to chvíle, kdy dítě řekne „dělá to pro moje dobro“, anebo „bere mi kus štěstí“.

Podobně jednou každé dítě s bolestí zjistí, že není výlučným a jediným středem pozornosti a něžnosti. Proč je tento objev prožíván ve znamení žárlivosti a s velkou nechutí a ne radostí? Proč je pro nás hned obtížné, abychom byli pohostinní a velkodušní? Proč psychologové zaznamenávají, že se obětavost, je-li od počátku vedena nějakou slabostí, ve skutečnosti stává sama sobě cílem?

Je jasné, že toto všechno je již úkolem smíření. Jde o to, abychom se ve světě naučili žít spíše podle logiky lásky než podle logiky sobectví, takovým stylem, aby dary a schopnosti spíše kolovaly a byly využívány než aby byly pouze hromaděny. Kolik zkušeností a kolik vnitřních rozhodnutí musí udělat chlapec, mladý muž, dospělý člověk, než se přesvědčí, že láska se nedělí, ale násobí, že láska uvolňuje místo druhému, aniž by ztratila své, že v lásce není strachu, protože ve skutečné lásce nikdo není příliš chudý a nikdo příliš bohatý!

Jsou-li tato pokušení životní zkouškou, která je zakořeněna již v nás samých, nabývají nových rozměrů a stávají těžko zvladatelnými pod vlivem ještě zřetelnějších a rozšířenějších forem zla jako jsou objektivně nevěrohodní rodiče, rozbité rodiny, přátelé, kteří zrazují, vztahy vytvořené pouze z vypočítavosti, omyly v dobré víře, nedorozumění, nepochopení. Patří sem všechno, co v tomto světě skutečně nahání hrůzu, „důvěřovat je dobré, nedůvěřovat je lepší“ („nikomu nevěř, spolehnout se můžeš jen sám na sebe“), špatné myšlenky i špatné skutky, nenávist i pomsta, hromadění bohatství i vykořisťování slabších, vraždy i genocidy.

Zde se stává smíření v tom nejširším slova smyslu velmi obtížným, protože nemůže být ani útěkem do minulosti, ani touhou navrátit se zpět do matčina lůna, ani uchýlením se do nějaké klidné oázy. Smíření musí jít realisticky ruku v ruce s úkoly spravedlnosti, s oprávněnými požadavky, s odsouzením zla, s ochranou chudého a nevinného, se zneškodněním násilníka, s trpělivou prácí na budování míru a solidarity.

Zdá se mi, že je velmi důležité, abych ve světle těchto úvah o obtížném úkolu smíření přiřadil mezi možné salesiánské aspekty hlubokou moudrost zásady Don Boska „nestačí milovat“. To vyjádřené navíc („surplus“), které vyžaduje láska v našem chrismatu, je motivováno právě tou skutečností, že pro raněné srdce, které může být jak u chudého chlapce, tak u spolubratra, který prožívá zkoušku, není snadné znovu v sobě oživit onu důvěru, jež tu byla na počátku. Láska vychovatele či spolubratra se tedy snaží rozptýlit jakoukoli nedůvěru a to takovým způsobem, který by dokázal přesvědčit, že nabídka lásky je natolik nezištná a zřejmá, že překoná každou výhradu.

Překvapující je, že kdykoli dojde k takovému projevu sympatie, jak ho popisuje Don Bosco ve vztazích se svými chlapci, srdce se velice rychle obměkčí. Z toho vyplývá dvojí ponaučení. První: Smíření je natolik očekáváno, že pokud není vynucováno a vymáháno, ale je kdykoli nabídnuto a laskavě poskytnuto, okamžitě se uskutečňuje. A druhé: Pokud by vychovatel používal síly afektů pouze účelově a jako vábničku, způsobil by zklamání, cynismus, násilí, které by nemuselo mít obdoby. Není skutečně horší zkušenost než zrada, poněvadž ke zničení důvěry dochází tam, kde již možná někdo jiný s velkou námahou a očekáváním investoval maximum své lásky.

Dá se velice lehce uhádnout, kolik výchovného úsilí je vyžadováno od dnešních vychovatelů, aby dokázali čelit citovému konzumismu, který v srdcích vyvolává vábení k přátelství, k entusiasmu, k vzájemnému pochopení, k dialogu, nebo dokonce k pouhé zábavné hře či citovému dráždění bez jakékoli zodpovědnosti a angažovanosti v životě.

Pokud se jedná o komunity, je třeba si zřetelněji připomenout velká témata naší spirituality. Naší snahou by mělo být, abychom mnohem víc osobně a mnohem víc společně v rámci komunity pracovali na tom, co se nachází uprostřed mezi obecnými směrnicemi nějakého projektu a konkrétním detailem při jeho uskutečňování; tj. abychom více spolupracovali na zkušenostech, které vyrostly ze života a které nyní mohou být nabídnuty v daleko širším měřítku.

Nejlepším předpokladem pro každé smíření je nezištné slovo a zážitek nezištnosti. Odvaha odpustit se může zrodit jen z objevu, že svět není založen na vypočítavosti, ale na darování! A neměla by být katecheze, vyučovací hodina či zábavná hra, aniž by mladé lidi neupozornila na to, co ve světě existuje jako čistý dar.

V tomto smyslu Don Bosco říkával, že nejkrásnějším květem, který může rozkvést v srdci chlapce je vděčnost. Nejlepším způsobem, jak dát výchově její původní dynamiku, je pomáhat chlapcům (ale i spolubratřím!), aby si uvědomili dary, zakusili vděčnost a uměli ji vyjádřit slovy, aby se naučili oplácet ne něčím, ale životem.

Druhým předpokladem pro to, aby smíření se mohlo uskutečnit, je vlídné přijetí. Je myšleno vzájemné nezištné přijímání, protože to je postoj, který umožňuje, aby dar nebyl zmařen a neodumřel hned u pramene, aby dříve než dozraje, s hlubokým pokořením neodpadl, ale měl určitou „lidskou“ historii.

Takové přijetí funguje preventivně i zpětně: dokáže udělat první krok, ale je také schopno napravit případné roztržky prosbou o omluvu a prominutí. Přijetí ukazuje, že láska dává prostor druhému. Tak se uskutečňuje ono „nestačí milovat“ tím, že člověk se stává sympatickým a pohostinným, že se zájmem naslouchá, že druhému dává zakusit jeho hodnotu a to, že je hoden pozornosti, dále pak, že si nevytváří předsudky ani neodsuzuje, sympatizuje s názory druhého i s jeho dobrými argumenty, dává druhému možnost, aby existoval. A dává mu možnost dokonce se i zmýlit, aniž by byl příliš uváděn do rozpaků či posuzován více, než si to uvědomuje sám.

Dnes by bylo z hlediska výchovy i spirituality vhodné a potřebné vypracovat skutečnou nauku, která by rozčlenila velké přikázání lásky do konkrétního, každodenní, uskutečnitelného a pochopitelného kodexu. Názorný příklad: kolik smíření se neuskuteční a kolik lásky se promarní jenom proto, že díky našemu nejasnému duchovnímu zaostření, díky naší „výchově“ a díky našim dějinám hříchu jen stěží správně rozlišujeme mezi zdrženlivostí a uzavřeností, mezi upřímností a netaktností, mezi pohotovostí a spěchem, mezi láskou po pravdě a dogmatismem, mezi laskavostí a slabostí.

Tyto příklady se týkají převážně oblasti osobních vztahů, ale dalším uvažováním by nebylo obtížné sestavit mapu toho, čemu je třeba věnovat pozornost, má-li dojít ke smíření na úrovni komunitní, církevní, ale i makrosociální.

Naše otázky by se měly v hrubých rysech zaměřovat následujícím směrem: V čem se lidé a především moji spolubratři se cítí být šťastní a co jim pomáhá, aby se dokázali darovat? Co je pokořuje? Co je nezbytné z hlediska spravedlnosti, institucionálního pořádku a rozumné organizace? Čemu se naopak dá vyhnout co je třeba odstranit, aby to přispělo k odstranění lhostejnosti, pocitu odstrčení na okraj, demotivace, sporů, falše...? Co umožňuje nebo naopak znemožňuje, aby se ten druhý dostal do postoje protivníka, konkurenta, cizince a v tomto postoji zůstával?

Třetí radou směrem ke smíření je trpělivost. Chápeme ji jako zapomenutí na sebe i jako realistické převzetí zodpovědnosti za druhého, jako předurčující dispozici k pochopení a k odpuštění, jako „vytrvalost“ v konání dobra a jako společné a pokorné uznání, že všichni jsme slabí, chybující a hříšní.

Kdyby se podařilo prosadit takový pedagogický přístup, ve kterém by bylo odpuštění chápáno spíše jako normální podmínka než příležitostný a mimořádný čin, spíše jako pocta než břemeno, spíše jako prospěch než ztráta, přivádělo by to spolubratry i mladé k tomu, aby lépe porozuměli Božímu srdci a aby měli srdce víc pro své bratry.

V tomto smyslu ví dobře každý, kdo se angažuje ve vedení duší, především své vlastní, jak je na jedné straně těžké, ale kolik ovoce na druhé straně přináší výchova, která vychází z pokorné a božské logiky prvního kroku, ze schopnosti rázně přetnout zápletky bezpráví a křivd, které byly způsobeny či podstoupeny, a ze schopnosti dívat se dopředu na znovunastolení bezpodmínečné lásky.

Také se mi zdá být důležité k naší radosti i k tomu, abychom jako vychovatelé víry nekázali to, co sami neprožíváme, abychom sami aktivně prožívali smíření ve všech podobách, zejména nenucených a spontánních, a abychom společně nacházeli konkrétnější, pravidelnější a slavnostnější cesty smíření a pokání. Chtěl bych naší pozornosti předložit následující otázku: Je možné, abychom ve věrnosti naší tradici, která se v otázce smíření velmi opírá o postavu ředitele, podpořili takové formy smíření, do nichž by se mohli spolubratři více zapojit, které by nebyly jen soukromou záležitostí, ale daleko víc záležitostí komunitní, které by příliš delikátní, ale o to více upřímné? Je možné zřetelněji vstoupit do proudu současného života a vědomí církve, který staví do popředí rozměr společenství? Je zároveň možné vymanit svátost smíření z individualistického směru, kterému jde jen o to „dát do pořádku své vlastní svědomí“?

Častěji byly během duchovních cvičení nabídnuty okamžiky pravdy a výslovného usmiřování (kdy se účastníci postupně vystřídali ve dvojicích, v nichž vzájemně žádali o prominutí, podávali vysvětlení, vyjadřovali poděkování, žádali nápravu...), vždy s velkým oceněním účastníků, zvláště mladých. Takové okamžiky jsou zpravidla důležitou šancí. Vždyť někdo například může prožívat lhostejnost či určité zklamáním. To však ještě neznamená konec světa. Je-li nabídnuto vhodné klima a využita vhodná situace, pak může dojít k docela prostému otevření se, k upřímnému vyjasnění, k přijetí nápravy, k odvážnému přiznání si pravdy. O někom jiném se zase špatně smýšlelo. Stačilo však pár slov a všechno se oddramatizovalo. Myšlenka, o kterou mi jde, spočívá v tom, že se asi nestačí dovolávat dobré vůle a odvolávat na text stanov ohledně rodinného ducha, ale určité hodnoty je třeba „ritualizovat“.

Totéž je třeba říct o projevech pokání. Jak by nám jenom prospělo, kdyby dal závazek ke společnému pokání (dle našich konstitucí) podnět k ještě odvážnějším projevům či znamením pokání, aniž bychom se hned museli vymlouvat na to, že jsme každý jiný, na své zdraví, pokročilý věk, zdravý úsudek nebo aniž bychom museli okamžitě namítat, že jedná o elitářské radikalismy! Jak by nám prospělo, kdybychom se k těmto věcem postavili s daleko větší upřímností a pravdivostí! Co by například mohla udělat komunita, která zjistí, že se stylem svého života stala maloměšťáckou, aby mohla v rámci jubilejního roku požádat chudé za odpuštění? Jak by mohla zřetelně vyjádřit toto smíření?

V dodatku našich stanov je uveden text Dona Boska o „pěti chybách, kterých je třeba se uvarovat“³⁶. Je to dědictví konkrétní moudrosti, které není příliš obecné, ale má svůj charismatický rys. V minulosti jsme možná tento text nejdříve chápali příliš moralisticky a potom jsme na něj zapomněli. Na tuto stránku napsanou Donem Boskem se všemi body se však zaměřuje pozornost Kongregace. Podle této optiky bychom měli jako salesiáni dále uvažovat. Smíření potom bude znamenat především revizi vlastního egoismu již při posuzování věcí a problémů, které nacházíme v každodenním životě komunity, v příslušnosti k provincii a kongregaci i při plnění našeho poslání.

Podle stejného vzoru dnes můžeme posoudit některé směry, které v současných poměrech vedou k nezbytnému novému uspořádání našeho života, chápeme-li život jako návrat k evangeliu a ke kořenům našeho povolání. Stejným způsobem můžeme posoudit ty specifické prvky salesiánské řeholní zkušenosti, v nichž cítíme nedostatky: Nakolik je živá a nakolik se projevuje naše láska ke Kristu, jenž byl na začátku našeho zasvěceného života a jenž musí být jeho středem? Co můžeme říct o naší touze a našem úsilí, abychom mládeži v nejrůznějších situacích této doby zaktualizovali preventivní systém? Nebylo uvažování a uskutečňování salesiánského poslání často řízeno individualismem, bázlivostí či zúženým viděním? Bylo viditelné bratrské společenství jako znamení Pánovy přítomnosti a jako nositel smíření v daném prostředí dostatečně opravdové a výrazné? Bylo sdílení a předávání našeho charismatu a spirituality laikům neseno ve znamení naděje, naléhavosti a milosti, kterou představují?

To, o čem hovoříme, má pro nás, jednotlivce, křesťanskou komunitu i svět zvláštní vyjádření a uskutečnění se ve svátosti pokání. Je to spásonosná událost, kterou Bůh uděluje z nekonečné lásky všem i dnes. Po té, co vytryskla z Kristova srdce v plnosti Velikonoc, nejen vzbuzuje touhu po smíření, odpuštění, po možnosti být znovu utvořeni silou Ducha jako děti Boží, a také tyto věci uskutečňuje.

Je to jedna z věcí, kterou Ježíš svěřil církvi jako moc, pověření, službu a – lze to tak říci - jako poslání. Učinil tak velmi jasným a slavnostním způsobem: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“³⁷

Nacházíme se v den vzkříšení ve večeřadle, kde jsou shromážděni učedníci a kde jim Ježíš ukazuje znaky své smrti a svého vzkříšení.

Apoštol objasní v jedné části svého listu, který nepotřebuje komentáře, spojení Bůh – Kristus – my – vy těmito slovy: „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všechno to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto smíření.“³⁸

V poslání církve a v naší osobní křesťanské zkušenosti je smíření jakožto možnost nového lidství něčím podstatným. Aby Duch mohl vytvořit všechno nové, církev smíření přijímá, hlásá ho, nabízí a uskutečňuje v celém jeho rozsahu: u jedince, v komunitě věřících, ve světe; s Bohem, mezi lidmi, s realitou, s dějinami a událostmi. Nabízí ho různými cestami: slovem, modlitbou, křesťanskou láskou, přijatým utrpením, pokáním, eucharistií.

Smíření se v církvi dovršuje dle své svátostné povahy prostřednictvím viditelného a lidského znamení, které člověka pro jeho víru přivádí do kontaktu se spásonosnou milostí. Během staletí církev objasňovala význam a důležitost smíření, aby skutečně přivádělo k opravdovému setkání s Bohem a aby se milost dostala i do dosáhla tajných a skrytých lidských a společenských záhybů.

Znamení má svou účinnost i proto, že je pedagogické, že totiž počítá s lidskou svobodou a vychovává ji. Tato poznámka je důležitá, představuje ideu svátosti ne coby očisťovacího obřadu, ale jako událost „lidského“ setkání Boha s člověkem ve společenství, setkání, ve kterém jsou zcela a plně zaangažováni jak Bůh, tak člověk, tak společenství: Bůh nabídkou odpuštění, člověk svou upřímnou lítostí, společenstvím svým přijetím.

Domnívat se totiž, že Bůh odpouští, aniž by si toho byl člověk vědom a aniž by litoval, by znamenalo, že svátost působí automaticky (když ji chceš, zmačkni tlačítko!) bez účasti lidského svědomí. Svátost smíření by se pak zredukovala na magický obřad. Podobně by se zredukovala na pouhou ceremonii, které by byla upřena jakákoli účinnost, kdyby byla chápána jen jako projev lidské lítosti, aniž by zde zasahoval a působil Bůh.

V prvním případě je popřen Bůh ve své všemohoucnosti, poněvadž se z něho stává nástroj, který je podřízen k našim cílům a plánům. V druhém případě je Bůh redukován na někoho, kdo v podstatě nemiluje, protože se nezapojuje do našich skutečných záležitosti. V obou případech by byla církev, jež má být prostřednicí, pokračovatelkou a realizátorkou Kristova tajemství a jeho služby, zredukována na „agenturu náboženských služeb“.

Katecheze, ale na prvém místě naše vyzrálé pochopení svátostného smíření, musí přijmout za své a zaujmout jak postoje, které by uznávali Boží působení, tak postoje, které by vyjadřovaly spolupůsobení člověka. Ve svátosti je skutečně ve světle Božího slova zpracovávána a řešena ona tragická zkušenost pokřtěného člověka, totiž hřích a vina.

Nechci se dlouho zdržovat u toho, abych vypočítával, jaké úsilí vynaložila církev na to, aby pravým a celistvým způsobem zachovala složky svátostného „znamení“, aby zabránila znehodnocování výchovy člověka pomocí nějaké laciné „distribuční“ výhody a aby objasnila teologické, historické a antropologické dimenze, které jsou ve smíření obsaženy.

Svátostné znamení bylo lépe umístěno do komunitního kontextu Boží rodiny, lítost zasazena do synovského vztahu k Bohu a zpytování svědomí zaměřeno k tomu, abychom ve světle Božího slova převzali zodpovědnost za zlo, které se v nás skrývá a které pak s naší „drobnou“ spoluprací ve světě přerůstá do enormních rozměrů. Předsevzetí je znovu chápáno jako závazek evangelního „obrácení“ a jako nasazení se pro lidstvo podle Otcova srdce všude tam, kam může naše existence a nás duch dosáhnout. „Pokání“ je vnímáno jako postoj a praktické jednání, které přechází ze svátosti do života a obráceně, jako ochota denně obnovovat úkony lásky, jako evangelní bdělost a spoluúčast ve společenství svatých.

Nezdržím se ani u toho, abych analyzoval všeobecné příčiny odsouzeníhodného vzdálení se od svátosti smíření. Nebude pro vás těžké, abyste tyto příčiny určili sami. Všimněte si, jak ochabuje náš vztah k Bohu, jak se ztrácí vědomí hříchu a jak těžko se uznává prostřednictví církve. Pomyslete na zanedbávání duchovní života od modlitby až k individualismu svědomí, podle něhož bychom chtěli sami hodnotit viny a výčitky. Připomeňte si nedostatečnou katechezi i opuštěnou službu mnoha kněží.

Nebudu hovořit ani o argumentu, který bývá často přetřásán i řeholníků či osobami, které jsou angažovány v pastoraci, o neadekvátnosti osobního a konkrétního vyznávání vlastních hříchů pro dnešního člověka. Jsem přesvědčen, že si jako vychovatelé a pastýři uvědomujete teologické a pedagogické odůvodnění jednotlivých částí svátostného znamení a že jste také dobře připraveni je účinně předat mladým lidem i dospělým.

Předkládám spíše několik úvah v širším pohledu na celek.

Jsou-li velikonoce (pascha) výsledkem utrpení (passione), je nutno uznat, že naše srdce není jen pěkné, tj. není jen sídlem našich aspirací a možností, není ani jen křehké a limitované, ale je také hříšné. „Spasit ho“, udělat ho novým³⁹, není jen tak nevýznamnou záležitostí.

Křesťanská víra nemluví v obecných pojmech o Bohu blahosklonném a o člověku nestálém, který má svoje hranice. Hovoří ale o Bohu, který nás tak miloval, že za nás vykrvácel, a hovoří o člověku, jehož vina je tak veliká, že se spása stala něčím nesmírně těžkým.

Zralá duchovní zkušenost a dobrá evangelizace nemohou rozředit velikonoční tajemství do nějaké obecné, abstraktní spásonosné „vůle“. Musí si vždy připomenout, že se jedná o „spásonosnou“ vůli, která byla uskutečněna „ukřížováním“. V Kristově životním příběhu je niterné propojení mezi vtělením a umučením, mezi „stal se člověkem“ a „trpěl, zemřel a byl pohřben“. Stejně tak niterné je pro životní cestu člověka spojení mezi vykoupením a zbožštěním, mezi být zachráněn, být osvobozen a stát se Božím dítětem.

Překonání mentality a katecheze, které byly příliš zaměřeny na hřích, nesmí vymazat „připomínku“ toho, že Kristova smrt byla chtěna, aby se odpuštění mohlo stát reálnou možností⁴⁰. Také svátost smíření nás přivádí do středu této skutečnosti a osvobozuje nás od lehkomyslnosti a náboženského konzumismu.

Připojuji druhou myšlenku. Dějiny kultur dosvědčují, že se ze zla a z hříchu nemůžeme dostat sami. Východisko ze zla nenabízí ani znechucení nad sebou samými, ani samotné přiznání si, že jsme vinni, ani vyvážený či přehnaný pocit viny. Tyto věci pouze ohlašují přítomnost nějakého traumatu.

Ještě problematičtější je otázka, zda je možno přiznat si, že jsme skutečnými hříšníky, aniž bychom dospěli k odsouzení sebe samých. Člověk na tuto otázku nedokáže vlastními silami najít odpověď. Svatost Boží a lidská ničemnost představují dvě propasti, které jsou mezi sebou těžko propustné. Jestliže někdo radikalizuje své sebeodsuzování, dospěje ke skepsi nebo k zoufalství. Jestliže však obžalovává Boha nebo popírá, pak ztrácí jediného partnera v dialogu o možném spasení. Celá moderní literatura popisuje toto dilema.

Je-li na druhé straně pravé odpuštění garantováno, člověk je pomocí svých schopností nikdy nepochopil. Je to největší problém všech kultur a náboženství. Důvod je jednoduchý: poněvadž je člověk ve vině současně viníkem i soudcem, nemůže sám sobě darovat odpuštění.

Odpuštění se musí „udát“. Musí se stát událostí, ne pouhou dedukcí z různých principů, zkroušeným stažením se do sebe či pouhým požadavkem naší touhy. Buď se tedy udá či přihodí, nebo neexistuje. Buď je nám darováno (z italského „per-dono“ – „za-dar“, „jako-dar“ = odpuštění), nebo nemůže být požadováno.

To má dva důsledky. Prvním je, že je třeba, aby „křesťanské“ odpuštění, a svátost, která ji vyjadřuje, našly svoje významné místo ve všeobecné náboženské zkušenosti, v určitém historickém okamžiku, který je charakterizován náboženskou pluralitou. Různá náboženství, která se vyznačují ve vztahu k odpuštění intelektuální a morální poctivostí, jsou poznamenána značnou nejistotou, mají-li vynést názor na odpuštění vin. Nejzřejmější je to u židovského náboženství. V žalmech je slyšet vzdychání toho, který ví, že je vinným před Bohem, který lituje a svěřuje se do jeho milosrdenství. Ale odpověď, která by vyjádřila jisté odpuštění, slyšet není – s výjimkou jednotlivých případů, kdy je pronesena ústy nějakého proroka⁴¹.

Právě v tomto bodě se křesťanství stává univerzálně zajímavé, poněvadž ohlašuje možnost osvobození, které je nabídnuto Bohem a které je zároveň důstojné pro člověka. Křesťanská spása je vzdálena od představy, že by byla jakýmsi „dekretem“ amnestie. Je dílem Božího Syna, který visí na kříži zároveň Nevinný (znamení toho, jak škodlivé zlo je) i Vinný (nyní je „proklatý“ jako objekt Božího odsouzení⁴²), jako Soudce (jeho smrtí Duch „usvědčí svět ze hříchu“ ⁴³) i jako Soudce v překvapivé podobě Vykupitele: rozsudek odsouzení zasahuje jeho místo nás, on se místo nás „stal hříchem“! Neodsuzuje, ale „snímá“, „vykořeňuje“ hřích světa!

Druhý důsledek se týká osobní výzvy, kterou svátost smíření obsahuje, a jejího zapojení do životního stylu, životní cesty či úsilí o život v Kristu. Osvobození a vykořenění ze zla nemůže být pouhým Božím vyhlášením. Pokud by nás Bůh nedokázal vnitřně přesvědčit o dobru, mohl by být pořádek ve světě sjednán pouze jako pořádek policejní. Nebyl by to už však svět lásky. A Bůh chce jen takový svět!

Proto svátostné znamení přivádí událost smíření až k tomu nejhlubšímu a nejosobnějšímu záhybu člověka. Mezi tolika formami zla, které jsou ve světě, je na jedné straně pochopitelné, na druhé straně zároveň divné, že se naše pozornost nejdříve se zaměřuje nevyhnutelné formy zla (nemoci, zemětřesení, války a neštěstí, za které neneseme přímou odpovědnost...). Je příznačné, že taková pozornost nakonec u mnohých přechází do podezírání a do jakýchsi soudních procesů o účinnosti Boží lásky a jeho moci. Proč se více nepohoršujeme nad zlem, které pochází ze svobody, nad zlem, kterému je možné se vyhnout, kterému se ale přece nevyhýbáme? Je opravdu důstojné a spravedlivé, když vznášíme žaloby dříve, než si přiznáme zlo, k jehož vzniku a šíření jsme sami přispěli? Proč si, jsme-li lidsky a křesťansky čestní, neuvědomujeme drama, které se v nás odehrává, totiž skutečnost, že námi procházejí dobré i špatné touhy, že je v nás rozpor, když konáme zlo, které nechceme, a nekonáme dobro, které jen chceme? A proč se místo toho snažíme „ospravedlnit“?

Nebo proč jako křesťané místo formulování abstraktních otázek nerozjímáme s větší pozorností Kristovo zjevení, jenž ve jménu Otce a v síle Ducha dovršil skutky osvobození od zla a jenž vlastně nevykonal nic jiného? A proč není naší starostí, abychom se zlu vyhnuli a mírnili jeho působení mezi bratřími?

Salesiánská návaznost na tomuto tématu je nevyčerpatelná. Zahrnuje Don Boskovu duchovní zkušenost, ústřední místo, které dal svátosti pokání ve své pedagogice pro mladé, svátostný svět, ve kterém se rozvíjí celá salesiánská spiritualita, a v neposlední řadě jedinečnou „historii“ Dona Boska jako zpovědníka mladých, kterou jsme povoláni zpřítomňovat.

Nepřerušenou zkušenost Dona Boska ve vztahu ke svátosti smíření od prvních let jeho dospívání, přes období v semináři a začátky jeho kněžského působení až po dobu, kdy byl již slavnou osobností, několika črty souhrnně představuje don Evžen Ceria: „Don Bosko si zamiloval zpověď od útlého věku a žádná životní změna v něm neoslabila jeho milovaný zvyk přistoupit často ke svátosti... Jako student v Chieri si hned zcela svobodně, sám od sebe vyhledal stálého zpovědníka... Jako kněz v Turíně se zpovídal každý týden u svatého Cafassa. Po jeho smrti Don Bosko požádal o službu zbožného kněze, který byl jeho spolužákem. Ten každé pondělí ráno v sakristii baziliky P. Marie Pomocnice vyslechl Don Boskovo vyznání a poté se sám vyzpovídal u Dona Boska.

Během svých cest v nepřítomnosti svého řádného zpovědníka, zůstal věrný této své zažité praxi a podle možnosti se vždy obrátil na nějakého salesiána či jiného kněze. Během svého dvouměsíčního pobytu v Římě v roce 1867 se například zpovídával každý týden u jezuity, který se jmenoval P. Vasco a kterého znal z Turína.

Jeho synové se zpočátku zdráhali vyslechnout jeho zpověď, ale on jim odpovídal: Jen žádné strachy, udělej Don Boskovi tuto laskavost a dovol mu, aby se vyzpovídal.“ ⁴⁵

Jsou jistě rozdíly v chápání duchovního života a svátostné praxe za Don Boska a v naší době. Bylo by ale pouhou historickou lehkovážností domnívat se, že Don Boskovi šlo jen o zbožný návyk. Každé jeho slovo a poučení (a bylo jich tolik!) dosvědčuje jeho vnímavost pro oživující setkání s Bohem, ke kterému při smíření dochází, jeho přesvědčení o tom, jak nutné a obohacující je prostřednictví církve, i to, jaký význam má svátost na cestě klidné, radostné a stále se rozvíjející svatosti.

O vlivu, jaký Don Bosco připisoval svátosti smíření při výchově mládeže, máme dnes doložené studie, která organicky začleňují svátost do celkového programu lidského a křesťanského růstu⁴⁶. Často se vyzvedala stálá Don Boskova katecheze o smíření-vyznání (o zpovědi), ať už šlo o katecheze slovní či katecheze praktické, jimiž vědomě vytvářel vhodné příležitosti a podmínky k tomu, aby chlapci byli povzbuzeni přistoupit poprvé ke zpovědi a v budoucnosti ji pak pravidelně vykonávat.

Don Lemoyne píše: „Každé Don Boskovo slovo bylo povzbuzením ke zpovědi“⁴⁷. Tento výrok je jasně nadsazený. Stejně je však všem jasné, že Don Bosko často, důsledně a různým způsobem toto téma vysvětloval ve svých kázáních i při večerních slůvcích, v životopisných statích i v rámci různých vyprávění, v „modlitebních knížkách“⁴⁸ i ve vyprávění svých snů.

Ve všech třech známých životopisech (Dominik Savio, Michal Magone, František Besucco) je kapitola o zpovědi. V životopise Dominika Savia, který je v časovém sledu první (1859), vidíme dvě svátosti navzájem propojené: pokání a eucharistii⁴⁹. V životopise Michala Magoneho však již nacházíme dvě kapitoly, čtvrtou a pátou, jednu vyprávějící a druhou poučnou, která se přímo obrací na chlapce i na vychovatele. Obě jsou výlučně zaměřeny na zpověď.

Don Bosco tak životopisnou formou nabízí pedagogiku, která dokáže mladému člověku pomoci, aby prostřednictvím pokání překonával osobní špatné sklony, dozrával ve svém lidství a směřoval k Bohu. Velký znalec Dona Boska Don Alberto Caviglia je přesvědčen, že pátá kapitola životopisu Michaela Magoneho je jedním z nejdůležitějších a nevzácnějších literárních i pedagogických textů Dona Boska. Je to význačný dokument jeho duchovního vedení⁵⁰.

Mnohem důležitější než trvat na jeho katechezi o pokání – smíření –zpovědi je zhodnotit a ocenit výchovný vliv pokání, který nenahrazuje „svátostnou“ povahu pokání, ale začleňuje se do ní. Pro tuto svou „svátostnou“ povahu se stává účinným znamením milosti, které je nabídnuto prostřednictvím církve a přijato ve víře. Odpovídá to myšlence růstu chlapce coby Božího dítěte. Odpovídá to růstu „lidskému“ v tom nejlepším smyslu slova, který potřebuje stálý kontakt a stálé vzájemné sdílení s tajemstvím, které zaznívá ve svědomí.

Pokání pomáhá člověku uvědomit si sebe i svůj stav, přivádí do atmosféry svatosti a milosti, dodává vnitřní sílu k utváření osobnosti. Pokání napomáhá zevnitř k tomu, aby se rozvíjel poctivý občan a dobrý křesťan takovým způsobem, že je to znát i v životě. Zdá se, že toto chtěly říct už ony tři slavné životopisy.

Právě tento „výchovný“ pohled určoval pastorační praxi sui generis (svého druhu): Pokání nebylo zredukováno nebo izolováno do rituálního okamžiku. Mělo svou předsíň v prostředí a atmosféře, které už samy od sebe dokázaly disponovat, a v důvěrném a přátelském vztahu s vychovateli a především s hlavním z nich – s ředitelem. Bylo zde neustálé spojení mezi smířením v životě a svátostným momentem. V oratoři se chlapec cítil být přijatý a oceněný, nacházel se v atmosféře rodiny a důvěry, byl vybízen ke komunikaci a pozván k osobnímu růstu, žil ve vztazích, které vybízely a provokovaly k tomu, aby se projevil, jaký skutečně je. A to je příběh, který je zachycen v životopise Michala Magoneho. Ne zřídka přecházeli chlapci z přátelského rozhovoru s Donem Boskem na dvoře ke svátostné zpovědi.

Smíření, zvláště mimořádné, se konalo ve svátečním ovzduší podle evangelního stylu. Dosažené odpuštění bylo doprovázeno a obestřeno slavením eucharistie, po níž následovalo něco „mimořádného“ na stůl, chvílí ke hře, hudebním a uměleckým představením. Chlapci mohli počítat se všemi příznivými podmínkami: časem, místem, osobami, nabídkami.

Možná dnes není tak důležité, abychom doslovně opakovali tvrzení, že zpověď a eucharistie jsou sloupy výchovy. Je však velmi naléhavé, abychom ho nově promysleli a znovu si ho osvojili v jeho původním pedagogickém přetlumočení.

Právě výchovná zkušenost udělala z Dona Boska výjimečného zpovědníka mladých: výjimečného pro množství penitentů, pro množství času, který zpovídání věnoval, a pro zkušenost, kterou získal a kterou vyjádřil v poznámkách plných pastoračního ducha; výjimečného pro radost, kterou prožíval, když chlapce smiřoval s Bohem a se životem; výjimečného také pro efekt, který tato typicky kněžská činnost vyvolávala v tolika chlapcích, kteří si na ni rádi vzpomínali.

Existuje fotografie Dona Boska, která proběhla světem. Don Bosko na ní pózuje, zatímco zpovídá chlapce. Chlapec Paulo Albera opírá svou hlavu o hlavu Dona Boska, jakoby vyznával své hříchy, zatímco několik kleriků a mnoho chlapců kolem klekátka čekají, až na ně přijde řada⁵¹.

Tato fotografie není náhodná. Je jedna z prvních (z roku 1861), kterou si Don Bosco vyžádal s úmyslem, aby vyjádřila jeho vlastní myšlenku, „jakousi morální závěť pro svou rodinu. Líbila se mu, chtěl z ní udělat zvětšený obraz, který by ji reprodukoval“⁵². Je to plakát, oznámení, téměř jakýsi „inzerát“, který předběhl svou dobu. Aby mohl vzniknout, bylo třeba všechno zinscenovat, poněvadž exposiční čas s fotografem pod plachtou musel být dost dlouhý. Chlapci se svolali a rozestavili. Je dokonce zaznamenána věta, kterou Don Bosco řekl malému Alberovi, kterého si vybral jako kajícníka.

Vznikl tak obraz, který měl zachytit Dona Boska tak, jak si on sám přál a jak chtěl, aby ho druzí znali: mezi chlapci a při zpovídání.

Don Bosko také uskutečňoval, co říkal a co napsal: „Zkušenost nám dokazuje, že nejspolehlivější ochranou pro mladé je zpověď a přijímání. Dejte mi chlapce, který často přistupuje k těmto svátostem, a uvidíte, jak vyrůstá v mladíka, dosáhne mužného věku, a bude-li se líbit Bohu, i vysokého věku a bude svým životem příkladem všem, kteří ho znají. Kéž mladí lidé pochopí toto pravidlo a praktikují ho; nechť to pochopí i ti, kteří se starají o výchovu, aby na to poukazovali“ ⁵³.

Fotografie pak vysílá zajímavou podrobnost. Zdá se, že je to záběr na otevřeném prostoru s hrstkou chlapců. Právě výchovné a synovské pojetí pokání osvobozovalo Dona Boska od jakékoli strnulosti ohledně místa a průběhu obřadu. Zpovídal na dvoře i v hovorně. Zpovídal v kočáře i ve vlaku. Dnes se zdůrazňují takové komunitní a rituální prvky svátosti, při jejímž slavení by byla zasažena citová stránka, představivost, svědomí. Proto nám nemůže uniknout tato Don Boskova schopnost spojit podstatu úkonu smíření s úsilím začlenit ho do takového kontextu, aby plnil své výchovné poslání a byl blízký světu mládeže.

V této duchu rostl počet salesiánů zpovědníků mládeže, kteří měli takový vliv na rozvoj mužských i ženských povolání.

Úmyslně jsem výše spojil Don Boskovu osobní zkušenost smíření s jeho výchovnou pastorační praxí. Jak by si mohl představit to, co pro chlapce znamená vnitřní smíření, kdyby on ho on sám nikdy neměl zapotřebí? A jak by mohl zprostředkovat otcovské přijetí ze strany Boží, kdyby ho neprožil a nezakusil sám? A jak by mohl nabýt tolik důvěry ve svátost a v její důležitost pro rozvoj a svatost, kdyby nebyl přímým svědkem? Odkud by čerpal pro svou rodinu a spolupracovníky pochopení, potřebnou schopnost očekávat, stimulovat a povzbuzovat či schopnost vytvářet společenství?

Zdá se, že sám Apoštol spojuje oba pohledy, když opakuje: „Všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření“ ⁵⁴

Osobní milost i služba! Smíření pak už není především příležitostný „úkon zbožnosti“ či kněžská služba, ale je to nový prostor, do něhož je vložen celý život člověka tak, jak k tomu vybízel Ježíš, když říkal: „Obraťte se“. Tento nový prostor má své účinné a výrazné vyjádření ve svátosti smíření, protože nás tato svátost stejně jako křest začleňuje do Kristovy smrti a jeho vzkříšení za účasti celé církve.

Je to důležitá pravda i pro nás. Milostí jednoty se osobní zkušenost smíření a pedagogická a pastorační praxe vzájemně posilují. Poté, co jsme byli usmířeni, se sami stáváme tvůrci a prostředníky smíření.

Proto náš projekt spirituality, kterým jsou stanovy, potvrzuje v oddíle, v kterém se pojednává o našem poslání: „Společně s mladými slavíme setkání s Kristem v naslouchání slovu Božímu, v modlitbě a ve svátostech“ ⁵⁵. „Společně“ se jistě týká materiálních okolností času a místa, ale mnohem více uspořádání života, který je prožíván ve světle evangelia a našeho zasvěcení.

V tomto smyslu je třeba celý život vidět jako cestu „stálého obrácení“⁵⁶ („neustálé mravní obnovy“), která spojuje mnoho aspektů, jakými jsou každodenní a stále velkodušnější odevzdávání se našemu poslání, bdělost, vzájemné odpouštění, přijímání každodenního kříže⁵⁷, modlitba a okamžiky ověření⁵⁸ („verifica). Ve svátosti smíření pak tato cesta obrácení nachází své vyvrcholení a završení: „Když ji přijímáme často a podle pokynů církve, přináší nám radost, že nám Otec odpustil, obnovuje bratrské soužití a očišťuje apoštolátní úmysly“ ⁵⁹.

Z této naši zralé a trvalé zkušenosti pramení přání i úsilí, abychom vytvářeli taková výchovná prostředí, která budou napomáhat smíření, a abychom vedli mladé k tomu, aby pro svůj život našli tento jednotící prvek i tento pevný bod. Z této zkušenosti také pramení schopnost rozpoznat v nespočetných konfliktních situacích našeho života a našeho světa cesty k usmíření a osvojit si je.

Pokud se jedná o svátost pokání ve světě mládeže a v křesťanských společenstvích, jsme dnes svědky trojího jevu. Prvním je, že mnoho věřících svátost zanedbává nebo ji zcela opustilo. Druhým je, že určitý počet věřících si zvykl na její rychlý průběh. A třetím, pozitivním jevem je, že je ze strany skupiny věřících dokonce požadováno duchovního vedení. Jedná se početně o malou skupinu, která však hledá duchovní kvalitu.

Dát odpověď na tuto rozdílnou situaci znamená, že s mnohými musíme projít výchovným procesem, který probíhá od vlídného a laskavého přijetí až k zvěstování Boží otcovské dobroty a jeho touhy, abychom byli jeho dětmi. Druhé skupině můžeme předkládat přiměřené výchovné nabídky, které by byly schopné podpořit jejich ne zcela dokonalé úsilí. A konečně pro ty, kteří vědomě vykročili na cestu duchovního života, se máme stát takovými služebníky smíření, kteří jsou k této službě ochotní a připravení.

Vždy a v každém případě bude naší povinností, abychom mladé prostřednictvím motivací, slavení, zážitků i osobních zkušeností přiváděli do kontaktu s okruhem milostí, jehož horizontem je tajemství eucharistie. Ono je účinnou památkou a živým pramenem trvalého smíření, které bylo dokonáno křížem. Tajemství eucharistie nás přivádí ke smíření a zároveň je jeho největším dovršením a nejvyšším vyjádřením, poněvadž nás spojuje s Kristem a začleňuje nás do trinitárního Božího společenství a do církevní jednoty bratří a sester.

V noci z 24. na 25. prosince o Vánocích 2000 budeme vyzváni, abychom překročili svatou bránu: papež „překročí její práh a ukáže Církvi a světu Evangelium, pramen života a naděje pro nadcházející třetí tisíciletí“⁶¹. Je to znamení Kristova vstupu do lidství. Pro nás je pozváním, abychom vstoupili do nového prostoru ještě jasněji osvíceného okruhu lásky Boha Otce, Syna i Ducha Svatého a znovu do něj zasadili svůj život. Tento okruh Boží lásky se vyznačuje bezpodmínečným a obohacujícím bratrstvím mezi lidmi. Je charakterizován otevřeností mysli a srdce k touhám a očekáváním, která jsou nyní díky Kristově přítomnosti v čase uskutečnitelná, ale i větší vnímavostí zaposlouchat se do hlasů mládeže a s větší odvahou se dokázat přiblížit jejich potřebám.

„Projít touto branou znamená vyznat, že Ježíš Kristus je Pán, znamená posílit víru v něho, a tak žít nový život, nám daroval. Je to rozhodnutí, které předpokládá svobodu volby a zároveň odvahu se něčeho zříci...“ ⁶².

V naději, že se všichni, duchovně spojeni, spolu setkáme při průchodu „branou“, která nás uvede do plnosti času, kterou je Kristus, vás srdečně zdravím a uděluji vám požehnání Panny Marie Pomocnice.

POZNÁMKY: