1. Soustředěná očekávání

Poslední generální kapituly formulovaly směry a organické návrhy k výchově mladých k víře³ a k účasti laiků na salesiánském poslání⁴. Realizace takovýchto návrhů si žádá uvedení do chodu jistých, s nimi spojených, skutečností: zřízení výchovně-pastoračního společenství, jeho oživení skupinou salesiánů, texty o aktuální situaci a mentalitě mladých, vypracování výchovně-pastoračního projektu. Tento celek tvoří pastorační „model“, podle něhož hodláme jednat, spolu s platnými ustanoveními, abychom čelili současné situaci ve shodě s kritérii Preventivního systému.

I méně pozorným čtením těchto směrů okamžitě pochopíme, že možnost jejich uvedení do praxe spočívá na jistém faktoru, který se pokládá za pevný a téměř předpokládaný: na salesiánské komunitě.

Komunita je v podstatě vybídnuta ke čtení výzev, které přichází od mladých a k vymýšlení návrhu cesty, kterou by jejich víra dozrála. Komunita je také vyzvána, aby žila a předávala spiritualitu, bez které jsou snahy přiblížit mladé k mystériu Ježíše Krista zbytečné. a komunitě se svěřuje úkol sezvat, zaangažovat, dát spoluodpovědnost a formovat laiky.

Komunita je v těchto úkolech stále přítomná, i když ne vždy explicitně. Je objektem a prvním adresátem návrhů. K ní se obrací a jí se svěřují.

Naše dokumenty a různá setkání shodně nacházejí právě v komunitě místo, kde se studují podmínky naší plodnosti ohledně povolání, našeho významu a  naší obnovy. Po shledání, jak výše řečený problém řešit, po pochopení jak a proč to udělat, když dojdeme k otázce, kdo to může uskutečnit, opětným závěrem bude: chce to komunitu, která … a následují podmínky.

Které komunity se tato očekávání týkají? Komunity místní, provinciální, či oné světové? Vždy se rozumí tři úrovně, které působí společně a mezi sebou, jak ukazují Stanovy: „Místní komunity jsou živou součástí komunity provinciální“⁵; „Řeholní profese začleňuje salesiána do duchovního společenství svědectví a služby, kterým kongregace žije v obecné církvi“⁶, což znamená ve světové komunitě.

Prozkoumáme-li ovšem lépe usnesení posledních dvou generálních kapitul, zpozorujeme, že bod, z něhož vycházíme a k němuž se vracíme, je místní komunita. Jí se svěřují nejpočetnější a nejsměrodatnější úkoly. Od provincie se vyžaduje zajištění podmínek k chodu místních komunit, projekt uskutečňování poslání v daném teritoriu, animace, dodání opory a podnětu, vytvoření obohacující komunikace mezi místními komunitami.

Nezmiňujeme se o identitě, světové organizaci, či o směrech, které zaručují naší jednotu, a o prostoru tvořivosti při každé provincii. Podněty, směry a příspěvky, navržené kapitulami a generální radou jsou nejen hojné, ale věrně předkládají církevní obnovu a ukazují se vyrovnané době, ve které žijeme.

K čemu se primárně přihlíží a co se hodnotí, je vitalita a schopnost reakce toho, co můžeme nazvat buňky, či orgány kongregace: místní komunity a za jejich činností, ty provinciální.

Není složité pochopit důvody. Místní komunity jsou místa našeho každodenního života: tam vyjadřujeme náš zasvěcený život a hodnotu našeho výchovného úsilí. Ony přichází do přímého kontaktu s mládeží a s lidmi; zakouší vše na vlastní kůži a musí myslet na svědectví života a na apoštolskou iniciativu, které by odpovídaly. V místní komunitě jsou platná určení jako ve zkušebně: může se zjistit jejich platnost a zhodnotit, zda je možné uvést je do praxe v našich aktuálních podmínkách.

Je zde ještě jeden důvod. Pouze zatažením (zaangažováním) místních komunit se angažují všichni, nebo alespoň větší část spolubratrů, v úsilí o vytvoření jakési pedagogiky víry a nové komunitní dynamiky. V provinciálních a světových měřítkách je zaměstnáno málo spolubratrů, ačkoliv jejich funkce jsou velikým přínosem.

Komunita tedy, především ta v úzkém kontaktu s mladými a s lidem, v které se odvíjí naše každodenní žití, je bodem, v němž se soustřeďují veliká očekávání apoštolského významu a účinnosti.

Z hlediska významu jsou očekávání dobře vyjádřena teologickými výhledy, jimiž hojně oplývá dokument Bratrský život v komunitě⁷, a také část apoštolského listu Vita Consecrata s podtitulem „Signum fraternitatis“. Nad těmito stránkami je vhodné zastavit se vícekrát, abychom pokaždé byli obohaceni vždy novými duchovními i praktickými motivacemi: obraz Trojice, znak církevní pospolitosti, prorocké projevy následování, škola křesťanské lásky, místo, kde se zakouší Bůh.

„Salesiánská“ očekávání byla načrtnuta i v podobě, která okamžitě navodí myšlenku potřeb a podílení se: komunita je, a také se buduje, jako rodina; stává se znamením, školou a prostředím víry; považujeme ji za výhradní místo ke stálé formaci.

V souvislosti s těmito ilustracemi byla na 24.GK se zvláštním důrazem vyzdvižena jedna, která odpovídá oné fázi obnovy, v níž se nacházíme, a co víc, je jejím nosným pilířem, jejím motorem: animační jádro.

U této složky bych se rád v tomto dopise pozastavil a pokračoval z jejího úhlu pohledu k ostatním dimenzím komunity.

2. Animační jádro

Už je to běžný výraz našeho slovníku. Značí hlavní bod našeho současného způsobu pojetí pastorační práce, úzce spojené s dalšími neméně důležitými, jako je spoluúčast laiků na poslání, růst výchovné komunity, vypracování projektu, spolusdílení pedagogických postupů, spojení salesiánské spirituality.

S těmito prvky tvoří „systém“, v němž ony nejsou možné bez realizace výše zmíněného oživujícího jádra. a naopak, nemůžeme porozumět cílům a praktickému smyslu výrazu „animační jádro“, nezmíníme-li se současně o celém „systému“. Tuto skutečnost dobře vystihuje článek 5 Všeobecných pravidel, začleněný do sledu ustanovení, které řídí naši pedagogickou a pastorační praxi: „Uskutečnění našeho projektu vyžaduje v každém prostředí a díle formaci výchovné pastorační komunity. Jejím animačním, oživujícím jádrem je řeholní komunita“⁸.

Časté používání tohoto pojmu během 23. a 24. kapituly, naděje, které se přenáší na jeho porozumění a na jeho funkci, k sobě oprávněně obrátily pozornost spolubratrů. Oni pochopili naléhavost převedení kapitulních výnosů do praxe. a vzhledem k tomu, že jsou ještě ve fázi formování, pokládají otázky ohledně jejich koncepce a realizace.

Četné otázky žádající vyjasnění, které se ke mně, a ostatním členům Generální Rady obracejí, pokládám za více než ospravedlněné. Rád na několik z nich odpovím, ačkoliv je zřejmé, že v odpovědích se neobjeví ihned možná aplikovatelná a univerzální řešení. Slouží naopak jako prvky porozumění, jako sbírka uskutečněných zkušeností a jako podnět k pokračování průzkumu, experimentu a zaznamenávání praktických zkušeností.

Čím se rozumí „animační jádro“? Jedná se o skupinu lidí, která se vyznačuje posláním, výchovným systémem a salesiánskou spiritualitou a ujímá se společně úkolu svolat, motivovat a zapojit všechny, kteří mají zájem na jednom díle, aby s nimi utvořila výchovnou komunitu a uskutečnila projekt evangelizace a výchovy mladých.

Výchozím bodem pro tuto skupinu je salesiánská komunita. To znamená, že salesiáni jsou všichni a vždy součástí animačního jádra. Každý, starý či mladý, přímo zaměstnán ve výkonných funkcích či na odpočinku, dává věci svůj přínos, do jaké míry je třeba.

To také znamená, že i laici jsou částí animačního jádra podle výše zmíněných podmínek.

Dokonce to znamená, že místní jádro může být tvořeno především laiky, má-li vždy za sebou dostatečnou podporu ze strany salesiánů v daném místě či provincii. To se přihodilo v aktivitách, které jsme poslední dobou museli animovat prostřednictvím poručnictví, dohledu nebo záruky.

Musí být zdůrazněno, že „salesiánská“ komunita, její duchovní bohatství, pedagogická metoda, bratrské vztahy a odpovědnost v poslání, představují v každém případě vzor pro pastorační identitu animačního jádra.

Okolnosti, na které se poukazuje a které se musí dodržet a uskutečnit v provinciálních plánech nových rozmístění a seskupení spolubratří, jsou ty, v nichž je salesiánská komunita zastoupena v dostatečné míře a kvalitě, aby oživila, společně s některými laiky, určitý projekt a výchovnou komunitu, připouštějíc více variant její realizace, co se týče počtu spolubratrů a úředních funkcí.

Další způsob, dle něhož je animační jádro tvořeno bezprostředně pouze laiky, je doplňkový: je to otevřená možnost, která řeší zvláštní případy jak z hlediska personálu, tak iniciativ, a pohlíží vždy na „salesiánské jádro“ jako na vzor apoštolátu, sloužící jako inspirace a opora.

3. Cíl

S odkazem na předchozí ustanovení se mohou vyskytnout otázky, zda se jedná o nutnost či o volbu. Musíme přiznat, že cesta církve, změny ve společnosti, které se odrazily také na výchovném poli, doby změn názorů a ověření z naší strany, se vlily do pojetí komunity – animačního jádra se silnou zřejmostí. Jádrem věci dnes není přesvědčování nebo vydávání směrnic, ale jejich konkrétní realizace a naše schopnosti uvést je v činnost.

Je zapotřebí připomenout, ačkoliv pouze v náznacích, důvody výběrů, aby nás přivedly k nezbytným postojům.

Výchovné a pastorační iniciativy se dnes staly otevřenými a opírají se o kritéria účasti. Pracuje zde nesčetný počet laiků, který se v poslední době zvýšil a znamená „početní převahu“; zapojují se rodiče a spolupracovníci; připojují se k občanským organizacím a dalším výchovným institucím; prorazí ve své čtvrti a rozšíří se v síť přátel a podporovatelů: je to svět složitého řízení, v němž se nemůže dělat vše přímo, a který vyžaduje doplňující odpovědnosti a nejrůznější kompetence.

Mezitím co tradiční výchovná prostředí získávají nové rozměry, prostory a iniciativy jak se dostat k mladým, s programy přizpůsobenými jejich různým podmínkám, rozlišují se a množí se. Na jedné straně se od nás očekává správa stále větších, složitých a členěných podniků; na druhé straně je poptávka po nových výchovných prostorech, daná aktuálními potřebami a chudobou. To vše vyžadovalo a vyžaduje nejen větší síly z početního hlediska, ale i více pravomocí a spojení ve všech směrech, vzhledem ke složitosti a charakteru společnosti.

To vše byl ale pouhý začátek. Směrodatný důvod, který nás přivedl k chápání komunity jako oživujícího jádra, je nové období, které církev prožívá. Odhaluje pronikavé vědomí společenství s Bohem a s lidmi a zastává společenství jako hlavní cestu k uskutečnění spásy člověka.

Toto nemůže nezpůsobit značné změny v pastorační praxi. Vše získává smysl a rozměr ve světle společenství. Církevní komunity se stávají soudržnými subjekty poslání. Uvnitř nich dochází k docenění povolání řeholníků, posvěcených duchovních a laiků, dle zvláštního daru, který Duch svatý každému dal. Jejich postupné zkušenosti se spolu mísí, obohacují se, a jsou společně používány v evangelizaci, která se stává „novou“, také díky tomuto prvku: církevní subjekt, který ji vykonává, v kterém dnes vyniká důležitost tzv. laikátu.

Nebyla to krátká (snadná) cesta. Předkoncilní nesnáze, rozvažování koncilu, úsilí zařadit církevní život a pastoraci do pokoncilní doby, doktrinální shrnutí a vyzrálá praxe v těchto letech, které nás přivádí k novému tisíciletí, synody o laicích, o duchovních a zasvěceném životě a s tím spojený apoštolský list vyjasnily, jak se různá povolání doplňují, obohacují a koordinují; a nejen to, nemají jiný společný základ než ve vzájemných vztazích uvnitř církevní komunity.

My, na druhé straně, vidíme tuto skutečnost zasvěcení a práce pro mladé v momentě vzniku salesiánské rodiny. Již od začátku strhává Don Bosko mnoho lidí svým svědectvím a novým pojetím své práce, nabádá ke spolupráci duchovní a laiky; přitahuje ke svému dílu muže a ženy, které mu pomáhají v katechezi, v zřizování škol a pracovišť, v animátorství a v zaopatření nejpotřebnějších na spolehlivých místech. S nimi vznikají příležitostné skupiny a způsoby spolupráce.

Když vidí potřebu přijetí několika mladých k sobě domů, vytváří prostředí rodiny za spolupráce Matky Markéty, s kterou se na domácnosti podílí. Jeho úmyslem je spojení všech „dobrých“ s maximálním umožněním spolupráce, o které sní, kterou navrhuje a kterou začíná uskutečňovat skrze osobní pozvání, přátelství a skrze dopisy⁹.

Brzy se sám přesvědčí o nutnosti „posvěcených“: nejen proto, že pokračování díla si vyžadovalo stálou pohotovost, ale také kvůli „náboženské“ stránce výchovy, která mu stále ležela na srdci a vyžadovala kněžské vedení. Nejednalo se pouze o vysvobození mladých z bídy nebo o to připravit je na život studiem a vyučením v nějakém řemesle; ani o pouhé vypěstování náboženského smyslu či vědomí; ale zprostředkovat jim setkání s živým Kristem skrze milost víry, působivost svátostí a účast v církevní komunitě.

Povolání „k zasvěcenému životu“ se měla uskutečnit právě na jeho mladých. Tak některé z nich seskupil a vyzval je k vytvoření Společnosti; požádal je, aby s Ním zůstali navždy, aby se dali z celé své síly do služby milosrdenství, aby zasvětili vlastní život následování Kristova příkladu poslušnosti, chudoby a čistoty, k věrné službě Bohu a mladým.

Náš apoštolát tedy vidí naději v kontextu s „rodinným a výchovným“ společenstvím, oživeném téměř neomezenou otevřeností ke spolupráci na dobru a v různých oblastech, s přesným cílem vytvořit spoluúčast, solidaritu a společenství.

4. Současná situace

V poslední době se velmi uvažovalo o zasvěcené komunitě.

Skutečnost se vztahovala na bratrský život v souvislosti s oprávněnými požadavky, které dnes v komunitách vyvstávají, s životními podmínkami, které vyžadují, s novými možnostmi vztahů a komunikace, které je možno rozeznat jako důsledky kultury, církevní obnovy a současné citovosti lidí.

Velmi se také tato záležitost týkala služby křesťanskému a lidskému společenství, ke které jsou zasvěcené komunity volány ve zvláštním (určitém) momentu Církve (evangelizace, ekumenismus, mezináboženský dialog), ve srovnání s aktuální atmosférou světa (mír, komunikace, usmíření, etnické konflikty, mezikulturní ráz společnosti, globalizace).

Tyto dvě roviny se navzájem protínají; jsou mezi sebou závislé: stáváme se „odborníky“ společenství skrze zkušenost bratrství v Kristu. Proto jedna podpírá druhou; uvědomělé a obnovené prochází obě dvě fází, v níž se komunita musí vyrovnat s určitými podmínkami.

Jednou z nich je její současné složení: počet členů jednotlivých komunit klesá a v některých případech je minimální. Kromě toho, že náš počet je nepatrný, patří spolubratři k různým generacím; mnohdy převažují letité a starší osoby. Což samozřejmě není na závadu, zvláště odráží-li to pozitivní výsledky, jako je možnost svěřit jedinci větší míru odpovědnosti v souvislosti s již zmiňovaným nepatrným množstvím; a jako je příležitost výměny apoštolských zkušeností mezi generacemi v případě převahy starších. Zcela jistě ale toto složení vyžaduje novou způsobilost vztahů a nejrůznější přizpůsobení.

Druhým nezbytným prvkem je vztah, jež se utváří mezi komunitou a apoštolským dílem. Z jisté části už neexistuje výlučná odpovědnost za dílo: ne všechny součásti řeholní komunity jsou do ní začleněny; často jsou rozděleny do různých sektorů, jež mezi sebou zřídka komunikují. Vyniká nerovný poměr mezi osobou řeholníka a rozměry díla. Z toho následně vyplývá bohatá výměna názorů a spolusdílení odpovědnosti mezi ještě činnými řeholníky a spolupracujícími laiky, méně už s členy řeholní komunity. Mnoho skutečností, včetně přetížení funkcemi, vzdaluje spolubratry od pravidelného rytmu setkání s komunitou.

Dalším prvkem je větší zařazení komunity do dynamiky církve a větší otevřenost společenskému kontextu. Zasvěcený život je nahlížen ne jako „odtažení se“ od problémů, které člověka zajímají, ale jako začlenění se do nich s osobitým přispěním a za účelem zvláštního poslání. Důsledkem je větší množství vztahů a výměn zkušeností s vnějším světem. Času pro komunitu zbývá méně a ona zůstává soustředěná a chráněná, více poznamenaná složitostí života a podněty prostředí. Složitosti, události, sklony, návrhy, se stávají prostřednictvím společenských médií stále více individualizované a čelí nejen kvalitě a častému výskytu vztahů, ale i schopnosti evangelního úsudku komunity.

Nejdůležitější věc se ale týká přechodu od naléhání na společný život k důtklivosti na bratrství, určená pracovními okolnostmi a novými požadavky lidí.

Tyto dva termíny, společný život a bratrský život v komunitě, nechávají okamžitě vyvstávat určitou myšlenku. Jednoduše tedy můžeme rozlišit jejich odlišný přínos. „Společný život“ znamená „bydlet společně ve vlastním, řádně ustanoveném řeholním domě“ a vykonávat společně stejné činnosti (modlit se, jíst, pracovat, atd.) podle stejných pravidel. Pro společný život je důležité osobně se shromažďovat.

„Bratrský život v komunitě“ především znamená přijetí člověka, hodnotu mezilidskéch vztahů, přátelství, možnost pravé náklonnosti, radost ze společného soužití a práce, aktivní účast všech na životě skupiny. Dnes nám záleží nejvíce na sjednocení osob, na hloubce vztahů, na vzájemné pomoci a opoře, na uznání aktivní úlohy každého jedince, na souladu úmyslů.

Společný život a bratrství jsou propojeny. „Je jasné, že „bratrský život“ se samovolně neuskuteční sledováním norem, které řídí společný život; ale je zcela evidentní, že život ve společenství má za cíl intenzivně umožňovat život bratrský“¹⁰.

Je třeba najít rovnováhu: nejen samostatné duchovní společenství, způsobem, že ztrácejí svou hodnotu požadavky společného života; nejenom vytrvalost právní na společném životě, aby se podstatné aspekty bratrství v Kristu kladly až na druhé místo: „Milujte se navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci“¹¹.

Naše Stanovy pomáhají pochopit a uskutečnit tuto rovnováhu a splynutí obou aspektů. Říkají nám, že máme společné momenty, které, charakterizované rodinným duchem¹², směřují k tomu utvořit mezi námi určitý vyzrálý vztah, otevřít nás ke komunikaci, uschopnit nás k sdílení „radostí a strastí (…) zkušeností a apoštolských návrhů“¹³.

Správné uspořádání a rovnováha obou těchto prvků naplňuje přání a naléhavost utvoření opravdových komunit, v souladu s podmínkami každé skupiny a se snahami jedince; do hloubky obnovené komunity, ať malé, střední či větší, které by oživily tradiční dílo a byly začleněny v co nejživější formě mezi lid, ale tak jako tak vždy schopné pomoci lidem a lidsky a nábožensky růst, k jasnějšímu vyjádření toho, v co věří a co zprostředkovávají, schopné vybídnout k touze na spoluúčasti, to znamená komunity schopné podněcovat povolání.

5. Náš komunitní model

Všechny formy zasvěceného (řeholního) života mají v komunitě nepostradatelný prvek. Každá jej však uskutečňuje svou vlastní a rozdílnou formou.

Náš komunitní život odráží především onen žitý Kristem s apoštoly. On si je vybral, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“¹⁴. V té chvíli, silou onoho povolání, utvořili soudržnou skupinu ve věrnosti k Učiteli a z jeho podnětu. Společně požívali Kristovo přátelství a poslouchali exkluzivní vysvětlení o mystériu Království. Byli společně přímými svědky některých momentů a účastnili se ústředních událostí v Ježíšově životě. Společně se od Něj naučili modlitbě v ústraní a v přítomnosti lidí; byli společně posláni uspořádat zástupy při rozmnožení chlebů, a všichni, ačkoliv na různých místech, byli vysláni připravit Ježíšův příchod a hlásat evangelium. Shromažďovali se okolo Pána, aby mu sdělovali neblahé události ze svých cest a dokonce se tu a tam přeli o povaze Království a o svých místech v něm. Ježíš je naučil nezbytným postojům k jeho následování a k utvoření jednoty mezi nimi: službě, odpuštění, pokoře v potřebách, nesoudit druhé, nezaujaté obětavosti. Spolu s kázáním evangelia, „aby svět uvěřil“¹⁵, jim nařídil žít v jednotě; za ně se modlil „ať jsou jedno“¹⁶. Společně, i s Marií, přijali Ducha svatého a začali se věnovat zakládání komunit, povzbuzuje je slovem, eucharistií a službou vedení.

Tento apoštolský vzor je k nám přenesen ze zkušeností apoštolátu našich začátků. Don Bosko, jako následovník Krista Dobrého Pastýře, kolem sebe jako učedníky shromažďuje mladé, kteří mu jsou nakloněni, aby s Ním sdíleli službu oratoriánům. Žádá je, aby s Ním zůstali a aby mladým věnovali všechen svůj čas a veškeré úsilí. S nimi se mu podaří rozšířit kongregaci do vzdálených světových oblastí a zdokonalit duchovní pojednání, které jeho rodině dodávají osobitý charakter.

Je to komunita nejen pro mladé, ale s mladými: podílí se na jejich životě a přizpůsobuje se jejich potřebám. Přítomnost mladých ovlivňuje denní režim, způsob práce, uzpůsobení modlitby. Zůstat s Donem Boskem znamená chtít zůstat mezi mladými, nabídnout jim vše, co člověk má: srdce, mysl, vůli; přátelství a práci; sympatie, službu. V tomto vztahu a v takovém prostředí vyzrává identita komunity a jedinců.

Je to komunita se silným duchovním nábojem, charakterizovaná heslem „Da mihi animas“. Don Bosko formuje své první spolupracovníky jednoduchostí a konkrétností, podle programu: práce, modlitba, střídmost. Žádá na nich „cvičit se v lásce“ k dobru bližního. Láska k Ježíši Kristu a důvěra v jeho milost podněcují starost o dobro chlapců, co se týče jejich lidských a duchovních potřeb. Těm nejopuštěnějším se pomáhá přiblížit se k Bohu a k církvi, a vysloveně se nasměrují k svatosti ti, kteří prokazují patřičné dispozice. Blízkost Boha a přítomnost Marie se stane téměř vnímatelná.

Komunita nikterak mimořádná, ale tvořená mladými, kteří překypují nadšením, avšak nemají mnoho zkušeností, z nichž někteří svými kvalitami vynikají, a jiní jsou obyčejní až pokorní, je Donem Boskem vedena konkrétním směrem, podle možností každého jedince, k “poslání“, které je všemi pociťováno jako jednotné a „společné“. Jsou zde různé úlohy, úkoly a práce v prostředí velmi otevřeném; ale vědomí příslušnosti k oratoři a k Donu Bosku je hlavní. Nejrůznější snahy a úkoly, náplň a rozdělení míst a rozlišné kompetence ho nezmenšují, ani neztemňují.

Navzdory momentům napětí či těžkostem, které všichni známe, vypadala komunita na Valdoccu jako sjednocená okolo projektu činnosti a kolem ředitele, což byla podmínka, kterou Don Bosko považoval za základní v apoštolské působivosti. Snažil se tedy otevřít cestu tvořivosti, doprovázet všechny, pomocí spontánních i daných forem účasti, směrem k jednotě činnosti, k harmonii mezi zúčastněnými a ke shodě kritérií.

Tímto způsobem se komunita stává duší prostředí, které přitahuje a získává srdce mladých: vytváří ovzduší důvěry, které přispívá ke spontánnosti a přivádí k důvěrnému sdělení; vyjadřuje společně onu „pedagogickou lásku“, dobrotu, která probouzí náklonnost a nabádá k opětování¹⁷. Don Bosko ji představí v Úvodu do pravidel těmito slovy: „Vládne-li v dané komunitě tato bratrská láska, všichni členové se navzájem milují a každý z nich se těší z úspěchu druhého, jako by byl jeho vlastní, stává se z jejich domu ráj.“

Komunita oratoře a mladých není izolovaná a uzavřená. Má vztahy s významnými osobnostmi, nejrůznějšími náboženskými i občanskými organizacemi a s městským prostředím. Od začátku o ní Don Bosko uvažuje jako o spojené se Sdružením Spolupracovníků, jakoby to byly dvě větve jednoho stromu. Tak píše v Pravidlech pro Spolupracovníky: „Tato kongregace, již definitivně uznaná církví, může sloužit jako jisté a stabilní pouto pro salesiánské spolupracovníky. Vskutku, jejím prvotním cílem je pracovat k dobru mládeže, na níž záleží dobrá nebo smutná budoucnost společnosti. S takto předloženým návrhem nemáme v úmyslu trvat na tom, že se jedná o jediný prostředek, jak tuto nutnost zaopatřit, neboť existuje ještě mnoho jiných, které vřele doporučujeme k účasti na díle. Pokud jde o nás, navrhujeme jeden z nich, a to Salesiánské spolupracovníky“¹⁸.

Uprostřed takového otevřeného světa a hnutí, jakým bylo Valdocco, chtěl mít Don Bosko, veden Pánem, posvěcené osoby, které by byly přitahovány dalšími apoštolskými silami ve stejném projektu, jako záruku vývoje a pokračování poslání.

Poslání, popoháněno duchem Valdocca, nabízí našim komunitám kritérium k řešení případných napětí. To ovšem nijak nezmenšuje bratrský aspekt, nýbrž mu dává konkrétní tvář. Kdyby padl smysl poslání pro mladé a výchovného poslání, naše bratrství by ztratilo svou osobitost a sílu komunikace. Nebyl by to už onen bzučící úl, jakým byla oratoř, ale její pouhá „stálá“ reprodukce.

Na druhé straně poslání nespočívá v individuálním zapojení, kdy se jedinec vrací ke komunitám jen za účelem modlitby a odpočinku, nebo jen čas od času: naopak my spolusdílíme život a jsme spoluodpovědní za apoštolskou práci: „společně žít a pracovat je pro nás salesiány základní potřeba a bezpečná cesta k uskutečnění našeho povolán퓹⁹.

Salesiánské poslání je samo od sebe komunitní. Stanovy to zcela jasně naznačují²⁰, téměř definují: poslání je svěřeno komunitě, provinciální či místní²¹.

Je to poslání pro mladé: zaměřuje se na růst mladých podle sil, které Bůh do každé bytosti vložil a podle milosti, kterou Kristus svěřil světu. Preventivní systém, který rozebírá obsahy poslání, praxi a metody, vyžaduje rodinné prostředí, tedy atmosféru vztahů. Nejsme domácí učitelé jednotlivců, ani „význační“ vychovatelé: působíme v jedné a skrze jednu komunitu a snažíme se vytvořit široká prostředí v mladém duchu. Spolu s náplněmi a zkušenostmi, které výchovná praxe uznává jako přiměřené lidskému vývoji a růstu víry mladých, si žádá shodnou součinnost zásahů, které nemohou být uskutečňovány jednou jedinou osobou.

Dodejme ještě, že mladí mají být vedeni k dozrání ve vztazích a ke společenskému životu se vším, co se ho týká; a že cesta víry, kterou navrhujeme, má za cíl přivést je ke zkušenosti křesťanského společenství, prožívaného dle svých charakteristických rozměrů.

Společenství a bratrství, komunita a rodina, jsou tedy podmínkou, cestou a nezbytnou součástí poslání. To nás vyzývá k tomu udělat z nich věrohodnou zkušenost a stát se odborníky a tvůrci.

Předcházející úvahy nechávají vyvstávat nové otazníky: Co musí určovat salesiánskou komunitu, aby se mohla stát animačním, oživujícím jádrem nesčetného množství lidí, zřídkakdy profesionálně vybavených? Co se od ní žádá, aby mohla být animačním jádrem? Jakou váhu má řeholní zasvěcení v animaci výchovné komunity?

Pokusíme se odpovědět, prohlubujíce některé výhledy a procházejíc některé možnosti. Soustřeďme pozornost ne na realitu animace, nastíněnou již na 24.GK, ani na okolnosti, cesty a obsahy animace, často zakořeněné, ale právě na to, co určuje animační jádro, aby mohlo vykonávat svou službu.

1. Znovunačtrnutí poslání

Nové navržení poslání a umístění v něm, kvalifikuje komunitu z hlediska její animační úlohy, uvažujeme-li o ní v nejširším měřítku, tak jak ji navrhl Don Bosko a jak je dnes popisována ve Stanovách: v salesiánské rodině, „ze zakladatelovy vůle máme zvláštní odpovědnost: (…) podněcovat bratrský dialog a spolupráci“²²; „realizujeme v našem díle výchovnou pastorační komunitu (…) do té míry, aby se mohla stát zkušeností církve, zvěstující úmysl Boží“²³. Dobré komunitní umístění, upřednostňování výchovné komunity a jejích složek před naší činností ve prospěch mladých, a společné převzetí animační práce, jak z hlediska mysli tak projektu, přinese jasné uznání salesiánské a pastorační stránky animace.

Okolo nás jsou dospělí lidé, různými způsoby spojeni s Donem Boskem: sympatií, úsilím, duchem; k nim jsme skrze „povolání“ posláni. Naše služba jim není podřadná: spočívá v duchovním a salesiánském oživení.

Nejsme povoláni pouze k popohánění skupiny vychovatelů či spolupracovníků příležitostnými metodami; jsme voláni k oživení „zkušenosti církve“, k rozšíření a upevnění skutečnosti povolání. Jedná se nejen o lepší využití možných rezerv, například laiků, ale o předávání víry a salesiánského ducha.

Animace se tak stává ne druhotnou součástí našeho poslání a osobitého způsobu života naší komunity, které bychom neměli věnovat jen zbylý čas či „účelovou“ pozornost.

Apoštolát Dona Boska má v komunitě SDB zvláštní stupeň koncentrace: protože byla přímo jím ztvárněna, silou posvěcení, každodenním sdílením apoštolátu s ostatními, návrhem života, který v sobě obsahuje salesiánskou spiritualitu, celkovým oddáním se apoštolské činnosti²⁴. Taková koncentrace neslouží sama sobě: je určena ke komunikaci a rozšíření onoho zvláštního daru Ducha svatého církvi, což je salesiánský duch.

My nejsme dobročinná společnost nebo jakási výchovná organizace, která má za hlavní a určující cíl materiální či kulturní realizace; jsme apoštolští. To s sebou přináší oživení přítomnosti, která by přinesla otázky, podala důvody naděje, sezvala lidi, podnítila spolupráci, aktivizovala stále plodné společenství, za účelem naplnění projektu života a činnosti podle evangelia.

Naše spolupráce znamená spolupráci s Duchem svatým. On povzbuzuje církev a svět. Otevírá je Slovu, podněcuje touhu jednoty a vůli svornosti, dává účinnost námahám a snahám k přetvoření světa podle Božího záměru; rozděluje prorocké dary a rozsévá v lidstvu semena dobra, aby se v něm posílily prvky míru a společenství.

Ustanoveni Duchem svatým v posvěcenou komunitu se stáváme prostředníky jeho povzbuzující činnosti: pomáháme lidem přijímat jeho pohnutí, utváříme podmínky, aby jeho podněty a dary v realitě zosobnily, k plnému a širokému naplnění poslání, ke kterému nás povolal.

Úkoly svěřené animaci, zejména ve Výchovně-pastoračním společenství (VPS), se zaměřují na uzpůsobení všem toho, co nám Duch svatý daroval: víry v představě lásky, kterou má Bůh Otec pro každého člověka, lásky Kristovy, vyjádřené v úplném oddání se záchraně mladých, pedagogické moudrosti, které se učíme od Dobrého pastýře, sjednocení s Kristem skrze vzor Dona Boska²⁵.

Jen tento způsob uvažování o poslání plodí, v příslušné podobě, zakoušení Ducha svatého v komunitě, která se rozprostírá v primátu, daném podle Božího smyslu, následováním Krista, pastorační láskou, s kterou se zcela oddáváme službě mladým ve výchovném a duchovním salesiánském odkazu.

Být tedy animátory hnutí osob, zapojených v duchu a poslání Dona Boska, není náhodně přidanou funkcí: jedná se o akt povolání, který patří k identitě zasvěceného salesiána, jednotlivce i komunity, je nedílnou součástí jeho pastorační praxe.

„Každý salesián Dona Boska je animátorem a snaží se jím být čím dál tím více“²⁶. Není zapotřebí zvláštních vlastností, kromě těch, které odpovídají salesiánskému povolání. Jde o to žít dar, vepsaný ve způsobu života komunity, spolu s mladými a laiky, kteří se prokazují stejnou vnímavostí a tíhnou ke stejným výchovným iniciativám.

2. Prožívat a umět předat spiritualitu

Přívlastky okolo termínu animace jsou víc než opodstatněné, protože odhalují doktrinální základy, různé cesty a cíle. Naše animace je animací duchovní. Termín se netýká obsahu ale kvality. Nevylučuje jiné aspekty animace: všechny je přijímá ve své vlastní perspektivě.

Abychom se stali „animačním jádrem“, je pro nás nezbytné prožívat vědomě, s přesvědčením, naší spiritualitu, jako komunita ji vyjadřovat radostně a bezprostředně. Na setkání mladých řeholníků, uskutečněném v září 1997 v Římě, byla vyslovena představa kanonizace nejenom „jedinců“, ale celých řeholních komunit dohromady, jako objektů, které prožily soudržně a příkladným způsobem ideál evangelního života. Bylo dodáno vysvětlení, že „handicap“ povolání spočívá v tom, že mladí vidí a jsou přitahováni „individuálními“ vzory, za nimiž nestojí žádný odpovídající příklad života v komunitě: osamocení svatí, v komunitách, téměř odlišných od jejich svatosti.

Don Bosko na Valdoccu vytvořil školu spirituality, která se v tamním prostředí vyjadřovala každodenní prací, bratrskými postoji a modlitbou: na pohled jednoduché, ale podstatné a původní. Vyzval své mladé a všechny, kdo s ním chtěli spolupracovat, na cestu, přejímajíce stejného ducha, každý podle své situace a možnosti. „Na Valdoccu“, jak vzpomíná 24.GK, „vládla zvláštní atmosféra: svatost byla utvářena společně, byla sdílena, vzájemně předávána, tak, že není možné vysvětlit svatost jedněch bez svatosti druhých“²⁷.

Být součástí a užívat této atmosféry sdílené „svatosti“, je úsilím zasvěcených. Řeholní komunita je místem zakoušení Boha. Vše bylo tak zamýšleno a předurčeno. „Duchovní život musí být v programech Rodin zasvěceného života na prvním místě… Na této prioritní volbě, vyvinuté v osobním a komunitním úsilí, záleží plodnost apoštolátu, obětavost v lásce k chudým, stejná přitažlivost povolání pro nové generace“²⁸.

23.GK toto vyzdvihla jako přiměřenou odpověď na výzvy výchovy mladých k víře. Vybídla komunity, aby se staly „znamením“ víry, dávajíce životu evangelní průzračnost, aby se i on stal „školou“ víry. Víru nemůžeme předávat, aniž bychom ji prožívali jako hlubokou studnici naší existence. „Duchovní a pastorační obnovení jsou dva aspekty, které se prolínají a jsou mezi sebou závisl铲⁹.

Být animátory v komunitě, stát se animačním jádrem, znamená přinášet společně do výchovné činnosti, kterou sdílíme s ostatními, onen vánek Ducha svatého, který je schopný dát smysl důstojnosti člověka a snahám změnit společnost: zkušenost Boží lásky, světlo přicházející od Krista, náhled na člověka, který vychází z Božího Slova.

Znamená to mít, stejně jako komunita apoštolů po Seslání Ducha svatého³⁰, schopnost „vyjít“ k ostatním, přitahovat, shromažďovat, obracet, vytvářet společenství s novými kritérii ve světle zmrtvýchvstalého Krista. „Prvním úkolem zasvěceného života je učinit viditelnými zázraky, které Bůh uskutečňuje v křehké lidskosti povolaných. Oni svědčí o těchto zázracích více než slovy svou proměněnou existencí, která mluví za vše a je schopná svět uchvátit“³¹.

Zkušenost Boha, která je na počátku a v cílech našeho životního projektu, je znovu probouzena, znovuprožívána a prohlubována dle povahy našeho ducha. Nebo naopak můžeme redukovat náš život na pouhou výkonnost a hodnotit různé prvky našeho řeholního života podle výchovných výsledků. To může vést k postupnému vnitřnímu vyprázdnění, ke ztrátě nejhlubších motivací, a v důsledku toho k jistému zklamání a pádu důvěry v naši aktivitu, k těm, komu je určena, v komunitu a v laiky.

Schopnost duchovní animace, jako je ta naše, předpokládá a žádá zkušenost modlitby: oné osobní, vyžádané jako milost, naučené a vykonávané s vytrvalostí; i oné komunitní, procítěné a sdílené ve vytříbených a klidných chvílích, osvobozených od spěchu a rozptýlení.

Modlitba nám znovu dodá chuť být s Kristem a smysl poslání. Don Bosko by nám řekl: Tak jako jídlo živí tělo a zachovává ho, tak skutky milosti živí duši a posilují ji, aby obstála před pokušeními. Dokud budeme horliví ve skutcích milosti, bude naše srdce v harmonii se všemi, staneme se radostnými salesiány, spokojenými se svým povoláním“³². Není snad „harmonie se všemi, postava radostného salesiána, spokojeného se svým povoláním“ nejvěrohodnější podobou animátora?

V tomto vyjadřování spirituality komunity skrze vytrvalost a hodnotu modlitby mi připadají důležité dva body. První se týká Božího Slova, k němuž je nutné přistupovat a sdílet ho, jedná-li se o osvícení osobního a komunitního života, o situace mladých a o výzvy kultury. Bible líčí náboženskou zkušenost lidstva; postoje, zkoušky a reakce těch, kdo v tomto světě žili podle úmyslu Boha, a co víc, ve vztahu spojení s Ním. Jsou to „dějiny“ spirituality, prožívané ve středu událostí.

Evangelium nám poté nabízí nejen Ježíšovo učení a příklady, ale přibližuje nám jeho osobu a jeho mystérium. Pouze evangelní úsudek nám dnes může dát „křesťanskou“ mentalitu a pomoci nám k udržení rozhledu víry, postoje naděje a kritéria lásky.

Druhým bodem je účast mladých a spolupracovníků na naší modlitbě; naše schopnost uvést je do modlitby, aby se jim zalíbila. Příkladů není málo. Započatou cestu je třeba dokončit. Neomezujme se na zvláštní a sugestivní obřady; doprovázejme mladé na cestě modlitby, až po ní začnou toužit a stane se jejich postojem, zvyklostí a potřebou.

Mladí a spolupracovníci nás často znají jako jim blízké pracovníky a přátele, kterým záleží na jejich dobru, velkomyslné a ochotné; ale nechápou hluboké motivace, které dávají do pohybu náš život a utváří jeho svébytnost. Proto se nedokážou chopit přínosu zasvěceného života a dál pokračovat naší cestou, i když zůstávají přáteli.

Učinit je účastnými na zkušenosti Boha, uvést do chodu pedagogiku modlitby, která by je přiváděla k osobnímu vztahu s Pánem, otevřenou jejich vnímavosti podle naší spirituality, je nejvlastnějším způsobem „animace“ řeholní komunity.

Krom toho, že jim nabízíme náhodné zkušenosti, téměř ukázkové k podnícení, jsme povoláni, abychom byli vychovateli a učiteli spirituality. Zdá-li se nám to ctižádostivým cílem, řekněme, že chceme být vlivnými společníky a svědky, směrovateli, průvodci na cestě spirituality. Nemálo laiků a mladých touží po duchovní zkušenosti. Požadují niternost a smysl, jako protiváhu k povrchnosti, k hluku a rozrušení. 24.GK klade spiritualitu do středu našeho úsilí spolusdílení. „Jsme povoláni, abychom v salesiánské rodině sdíleli se všemi laiky nejen materiální konání každodenní práce, ale na prvním místě salesiánského ducha, abychom se mohli stát spoluodpovědnými na poslání, v našem díle a daleko za jejich hranicemi“³³. Cílem formace laiků a s laiky je sdílená svatost³⁴, jíž je „spiritualita povolána, aby se stala duší Výchovně-pastorační komunity (VPS), podstatou cest formace, které je třeba společně projít, v atmosféře obdarováván퓳⁵.

Je to stejný úkol, který církev svěřuje zasvěceným. „Obnovený závazek svatosti od posvěcených osob je dnes víc než kdy jindy nezbytný také k umožnění a podpoře úsilí každého křesťana k dokonalosti. Posvěcené osoby, v míře, v které prohlubují své přátelství s Bohem, se staví do situace pomoci bratřím a sestrám skrze hodnotné duchovní iniciativy. Fakt, že všichni byli povoláni, aby se stali svatými nemůže než více podněcovat ty, kteří svou vlastní životní volbou mají povolání připomínat to ostatním“³⁶.

Hlavním prostředkem k uskutečnění tohoto úkolu je náš každodenní život inspirovaný vírou, v blízkosti mladých a laiků, který šíří životní styl vzlínavostí či nákazou; je to výchovné prostředí, v kterém se hodnoty objevují konkrétně naplněné, s význačnými vzory, které přitahují, s návrhy, jež zapojují a motivacemi, které osvětlují způsoby chování.

Bude potom nezbytné doprovázet jedince, využívajíc společné okamžiky, určené k spolusdílení a komunikaci, a také stát se pohotovými k osobnímu dialogu. Tento celek zajisté vyžaduje pozornost a záměrnost.

3. Učinit ze salesiánské komunity „rodinu“, schopnou probudit společenství při salesiánském poslání

Často bylo vyzdvihováno, že komunita odpovídá nejen záměrům náboženského zdokonalení a účinnosti práce, ale také hlubokým přáním a touhám osobnosti: opravdových a hlubokých vztahů, komunikace, osobního ohodnocení, přátelství a lásky.

Cítíme potřebu opravdového a dozrálého bratrství a obdivujeme ho. I když máme příležitost nejrůznějších individuálních uvolnění a nechybí nám dnes elektroničtí společníci, osobní setkání, přátelská zkušenost, sdílení citů a událostí zůstává „jedinečným“.

Ve společnosti komunikace, která zůstává „masová“, i když individuální co se týče přijímačů, se zakouší těžkost komunikovat do hloubky, a tedy pocit izolace a samoty.

Můžeme si toho všimnout zvláště mezi mladými a v zákoutí religiozity potřísněné subjektivismem a tíhnoucí k okamžitému uspokojení citu. Rádi se poslouchají osobní příběhy, hledají se setkání, kde člověk může přijímat a být přijat zadarmo, bez podmínek a přísných norem; vybírají se lidské vztahy, schopné umožnit nám cítit se svobodně a pomoci nám vyjádřit se; shromažďují se skupiny, v nichž se člověk cítí dobře a vytváří se solidarita skrze komunikaci záměrů, tužeb a realizací.

Co činí sdružení a řeholní komunity a jejich sílu přitažlivosti významnými, nespočívá tak v tom, co mají a dělají, v díle a práci, jako v tom, co prožívají, v jejich způsobu vztahů, v jejich jednotě.

Je to dopad, který způsobily první křesťanské komunity. Vnějším znakem noviny zmrtvýchvstání, okamžitě srozumitelné i pro ty, kdo neznali obsah víry, byla solidarita jednotné a vytrvalé skupiny „v poslouchání apoštolského učení a v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“; v níž „měly všechno společné“ a nebylo rozdílu mezi jednotlivými členy. Moc přesvědčení, která z ní sálala, přitahovala přízeň lidu a činila skupinu důvěryhodnou, lákavou. a Pán (vypadá to téměř jako důsledek!) „rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse“³⁷.

Také pro Dona Boska byla bratrská láska, projevovaná rodinným duchem, bezprostředním znakem, který salesiáni museli nabízet mladým, spolupracovníkům a lidu. „Milujte se navzájem, raďte se mezi sebou, opravujte se, ale nikdy v sobě nenoste závist, ani hněv, spíše ať dobro jednoho je dobrem všech; bolesti a utrpení jednoho nechť jsou považovány za bolesti a utrpení všech, a každý ať se je učí oddalovat či alespoň zmírnit“³⁸.

Stanovy zeširoka pojaly tuto myšlenku našeho Otce s důrazem na dvě věci: komunitní styl a jeho dopad na mladé. Nádech našeho komunitního života je uveden, mezi jinými, ve článku 51: „Salesiánská komunita se vyznačuje svým rodinným duchem, který oživuje všechny okamžiky jejího života: práci a modlitbu, čas jídla i odpočinku, setkávání a shromažďování. V atmosféře bratrského přátelství si sdělujeme radosti a strasti a spoluodpovědně sdílíme apoštolské zkušenosti a návrhy“. Článek 16 nám připomíná další důraz, který poukazuje na efekt výchovy a povolání, který nám tolik leží na srdci: „Takové svědectví vzbuzuje v mladých touhu po poznání a následování salesiánského povolání“.

Zeptáme-li se, jak můžeme v současné situaci kráčet k tomuto „ideálu“ a průzračně ho vyjádřit, přichází nám na mysl „milost jednoty“, která přivádí nás salesiány k udržování, jednotnému a současnému, tří naléhavých věcí: zasvěcení, poslání, bratrství,³⁹ dávajíce každému z nich váhu a vkládajíce je do jistého způsobu života a do projektu činnosti. Stále se vynořuje několik aspektů, které je třeba s patřičnou pozorností projít.

Prvním je právě bratrský život. Předpokládá poskytnutí času a věnování energie k pěstování a zviditelnění společenství jako daru, který nabízíme mladým; předpokládá askezi, která nás nechává dozrát ve schopnosti milovat, zkušenost, která nás připravuje k lidskému vztahu se spolupracovníky. Postojů a ukázek tohoto bratrství je mnoho. „Komunity se vlastně vydávají každodenně na cestu, vedeny učením apoštolů: „v bratrské lásce se mějte navzájem srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého“ (Řím 12,10); „buďte mezi sebou stejného smýšlení“ (Řím 12,16); „přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás“ (Řím 15,7); „napomínejte jeden druhého“ (Řím 15,14); „čekejte jedni na druhé“ (1 Kor 11,33); „posluhujte si navzájem láskou“ (Gal 5,13); „jeden druhému prospívejte“ (1 Sol 5,11); „snášejte se navzájem v lásce“ (Ef 4,2); „spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte“ (Ef 4,32); „podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (Ef 5,21); „modlete se jeden za druhého“ (Jak 5,16); „opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou“ (1 Petr 5,5); „máme společenství mezi sebou“ (1 Jan 1,7); „nepropadejme únavě v prokazování dobra, zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny“ (Gal 6,9-10)“⁴⁰.

Pozastavím se u dvou prvků, které dnes vstupují do popředí: mezilidské vztahy a komunikace.

Vztahy jsou jedním z důkazů vyzrálosti osobnosti: možná přímo jedním z hlavních parametrů, kde se odráží hodnoty a hranice každého. Jejich kvalita, způsob zahajování a udržování dokazují, kam až si v nás láska, prvotní energie a přikázání, prorazila cestu, a do jaké míry jsme se ji naučili prokazovat.

Proto dnes věnujme zvláštní pozornost pracovním a formativním vztahům: nejen z formálního hlediska, nýbrž všímaje si vnitřního a základního aspektu. V bratrském životě je zapotřebí vztahů, které by překonávaly únavu a stereotyp, aby se obnovovaly a nepřerušovaly, abychom byli schopni každodenního usmíření. Trvá se na tom, aby byly vnitřní a hluboké, nejen za účelem práce, ale takové, aby přerostly v přátelství k růstu v Pánu a v solidaritu v poslání; aby byly především inspirovány obětováním a darováním se a nesoustředěné na vlastní osobu či na vlastní cíle.

Běžnou zkušeností pozorovatelů skupin a komunit je, že většina vnitřních potíží, které vypadají jako pracovní nebo názorové, souvisí ve své podstatě se špatně postavenými mezilidskými vztahy, které se projevují v pracovních či názorových oblastech.

Na druhé straně obtížné vztahy, konfliktní situace, příležitostně nenapravené usmířením, působí uvnitř člověka blokují proces vyzrávání a působí obtíže jasnému a radostnému darování se Božímu poslání. Smutek a nepříjemný pocit, které z nich mohou vyjít, jsou v každém smyslu škodlivé. Vnitřní hořkosti podlamují zdraví. Velkou službou je pomáhat je uvolnit a vyjasnit jejich kořeny, pojmout je jako osobní meze a čelit jim s klidem, aniž bychom v nich zůstávali uvězněni.

Je nezbytné vychovávat sami sebe k vychovávání ostatních ke vztahům, třeba jen slovem, podporou, povzbuzením. Je nezbytné vztahy oživovat, vytvářet jim podmínky k vyjadřování a růstu. To je jeden z aspektů milosrdenství nás všech, především ředitele a provinciála, jímž je utvářena jednota komunity.

Nikdo nemůže od komunity očekávat pouze dostávání, jako by snad byla prostředím učiněným již předem a nezávisle na vlastním přínosu. Na druhé straně je třeba nahradit případné nedostatky některých spolubratrů větší schopností darování se od druhých. V komunitách existují stále meze komunikace, bázlivost, přehnané ohledy, které brzdí důvěru. Pán takové meze nahrazuje spolubratry, ochotnými vnést trochu konverzace, blízkosti, jednoty a radosti, aby se nesnížila hranice života komunity, pokud jde o vzájemné přátelství a rodinné prostředí. „Bratrství plné radosti je opravdovým darem Nejvyššího bratrům, kteří ho o ně umí žádat a umí je přijímat zavazujíc se pro bratrský život s důvěrou v působení Ducha svatého“⁴¹.

Předcházející poznámka se může zdát v oběžníku nezvyklou: příliš vyhraněnou, až technickou. Přivedl mě k ní dokument Bratrský život v komunitě, kde se praví: „Připomenutí hodnot, vyžadovaných ve všech lidských vztazích, se zdá být užitečným: výchova, vlídnost, upřímnost, sebekontrola, smysl pro humor, duch sdílení“⁴². Přivedla mě k ní také 24.GK, která hovoří o naší spiritualitě vztahů: spiritualitě, která nejen miluje niternou láskou, ale – jak Don Bosko již učil k jednání s hochy – umí nastolit vyspělé vztahy, odpovídající prostředí života a aktuálním vnímatelným okolnostem. Dovedla mě k tomu také důležitost, kterou dnes vztahy mají, stávajíce se téměř předmětem studia a tréninku v každé oblasti lidského konání. Inspirovala mě konečně i myšlenka sv.Františka Saleského, v níž byla „sladkost“ převáděna do kvantity a kvality osobních vztahů, až se stala jejich význačnou částí.

Spiritualita vztahů čerpá z lásky, která je schopná a ochotná vztahy vytvářet, uzdravovat, znovunavazovat a rozmnožovat. Taková láska je „pastorační“, je-li vykazována v úřadu vedení a směrování církevní komunity.

Mimo vztahy a uvnitř jejich dynamiky je komunikace. Dnes si přejeme, aby se v komunitách neomezovala jen na svou funkčnost, ale dosáhla zkušenosti povolání; abychom si nevyměňovali pouze každodenní události či pracovní fakta, ale ocenění, potřeby, intuice, které se týkají našeho života v Kristu a našeho způsobu pojetí apoštolátu. To je to, k čemu se přiklání zpětný pohled na život, ověřování komunity, sdílení v modlitbě, úsudek v situacích, návrzích a událostech.

Současná doba učinila komunikaci v řeholních komunitách nezbytnou a vytvořila její kritéria a způsoby podání: komunikace se stala více rozptýlenou a rozdělenou. Složitost života vyžaduje, abychom se konfrontovali s našimi rodinnými tendencemi, kriterii, událostmi a vnějšími skutečnostmi: buď se jim budeme snažit porozumět a budeme je podávat ve světle evangelia nebo zůstaneme mimo život a pohyb světa;

Zvyklost posuzovat se stává nutností, stejně jako vypracování všeobecných kritérií hodnocení. To často vyžaduje cestu, která s sebou přináší nové objevy a zkoušky. Musíme být schopní jednoduše se vyjádřit, ukázat se připravenými ke změně posudků a postavení, také kvůli bratrské a pastorační shodě: zprostředkovávání vždy komunitě prospívá, nejsou-li ohroženy podstatné hodnoty.

Komunikace je nezbytná také z důvodu kladného pluralismu názorů a darů, který se v komunitě vyskytuje: jsou zde poklady inteligence, ducha, fantazie, praktických pravomocí k předávání. Mimo jiné, témat, o kterých je možno hovořit v zasvěceném životě s prospěchem, je mnoho: apoštolský projekt, duchovní zkušenost, výzvy povolání, směřování kongregace, zaměření církve.

Komunikace vyžaduje učení, praxi a také oživení. Řekněme učení duchovní, více než technické. Komunikujeme-li na určitých úrovních, vyjadřujeme se. Je tu určitá obava, kterou je třeba překonat, a kvůli níž nechceme o sobě mluvit: je tu také důvěra, kterou je potřeba ve druhém upevnit, která mi zajišťuje, že on vyspěle a pozitivně přijme to, co říkám.

Zkušenost říká, že ne všichni mají k tomuto odvahu. Je zapotřebí se také učit komunikaci přijímat, aniž bychom druhého soudili, aniž bychom ho definitivně zařadili do určitého postavení na základě toho, jak se vyjádřil, aniž bychom zmenšovali vážnost a očekávání rozdílných pohledů na věc.

Kromě učení to vyžaduje praxi. Zanedbaná schopnost komunikace ochabne. Ztratí se do ní chuť i její trénink. Praxe přivádí k pochopení a k používání různého jazyka vyjadřování, přiměřeného k situacím, který přechází od mimiky a postojů až k poklidným a rozložitým rozhovorům. To vše by mělo vyplývat z lásky, nikoliv z technického výpočtu. Vzpomeňte si na Don Boskovo pokládání ruky na hlavy mladých, s jeho schopností usmívat se, našeptávat slůvka do uší, dát dobrou noc, vést rozhovor jako s Dominikem Saviem, ptát se ostatních na názor, diskutovat. Je to úsilí, tak příznačné pro Preventivní systém, vyjádřit cit, osvobodit ho od obecného stanoviska, uzavřeného v chladné niternosti. V používání komunikace je také nutné pochopit cenu účinného ticha a moc samoty. Tyto aspekty jsou téměř „vyhlášené“ „Babylónem“ rozhovorů, prohlašování, hudby, festivalů a hluků.

Hodnotná komunikace je vždy připravená a ovládaná přemýšlením, mírou a schopností „odtáhnout se“.

Chce to tedy učení a používání ze strany každého, ale chce to také oživení od toho, kdo řídí, aby vytvořil atmosféru, přiměřenou klidné a nenucené komunikaci. Dát komunikaci příležitost; praktikovat způsob vedení, jímž je jednoduché vyjádřit názory, vyžadovat a vyvolávat takové názory, využívat velkého množství přínosů, dát ostatním pochopit, že člověk nebude posuzován tím, co říká v okamžiku výměny názorů.

Mimo soustředění na bratrský život, s cílem učinit komunitní zkušenost způsobilou, je zapotřebí zlepšit naší formu společné práce. Řeholní komunita je místem, kde dochází k přechodu od já k my, od mé práce či úseku k našemu poslání, od průběhu mých úmyslů a prostředků k souladu v evangelizaci a dobra mladých. To vyžaduje trpělivé zaučování k překonání toho, co nás uzavírá nebo odděluje z důvodu individuální koncepce práce a neřízené samosprávě v iniciativách a činí nás málo schopnými tvořit společně s ostatními. Mnohé iniciativy by se mohly posílit pouhým přidáním těch, které jsou podobné a vedle nich položené, připojením těch, jež jsou doplňkové a obrátit tak čas i osoby k určitým oblastem.

Stanovy a Pravidla poskytují příležitosti k dorozumění, souladu a obratu. Komunitní rady a valné hromady uvažují o tom dát nám obecnou četbu o situacích ve světle evangelia a o našem původním povolání, projektovat jednotnou formou důležité aspekty pastorace, publikaci, která by sloužila jako směrnice k výchově mladých ve víře či k formaci laiků.

Jeden z týdenních komunitních dnů přinesl návrh nové možnosti užitečné výměny.

V době, která se zakládá na spojeních, součinnosti a sítích, si musíme uvědomit, že rozdrobení a neměnné oblasti z nás nečiní a neformují lidi společenství. Komunitám, jimž jsou svěřeny různé sektory s určitým požadavkem nebo autonomními zvyky, prospějí okamžiky společného plánování a směřování.

Již od začátku žije salesiánská komunita s mladými, plně se účastní na jejich životě, a naopak: mladí jsou součástí každodenního života salesiánů. Dnes mnoho mladých a laiků touží „nahlédnout“ do našeho bratrského života a “účastnit se“ ho, podílet se s námi na práci. Náš komunitní život je tedy uspořádán takovým způsobem, aby bylo možné modlit se s mladými, sdílet chvíle bratrství a plánování se spolupracujícími laiky a dokonce přijímat některé z těchto mladých a laiků, aby se s námi dočasně účastnili na zkušenosti komunitního života.

4. Dát našemu výchovnému působení a aktivitě Výchovně-pastoračního společenství (VPS) misijní dynamismus v hesle „Da mihi animas“

Pedagogika vypracovaná Donem Boskem a předaná jeho prvním salesiánům se zrodila z pastorační lásky, schopné pochopit a brát ohled na situace mladých a oživit patřičné iniciativy, aby se jim vyšlo vstříc. Nejedná se pouze o to začít něco dělat pro mladé, být v jejich středu, věnovat jim síly. Uvnitř se skrývá jakási touha: přivést je k víře v Krista, cestu pravdy a života, stávajíc se svědky a znamením jeho lásky. Je to základní praxe, která ukazuje specifiku salesiánské spirituality. 23.GK to vyjádřila textem, který mnozí nazvali „salesiánské krédo“⁴³.

Je to zkušenost, kterou musíme předat spolupracovníkům a pomoct jim ji prožívat, oživujíc tak pedagogický styl, který by do středu pozornosti postavil osobní vztah mezi vychovatelem a mladým. Bude-li se prohlubovat až k důvěře, stane se příležitostí k odhalení Kristova zalíbení v každém z nich.

Budeme se snažit vytvořit rodinnou atmosféru⁴⁴, bohatou na návrhy a iniciativu všeho, co se týká zájmů a nutností mladých, která by podpořila jejich spoluúčast a přivedla je k vlastní formaci; atmosféru, která je nejvíce vyjádřena v obřadech, které jedince uvádí v mystérium života a milosti, kde je pociťována přetvářející síla svátostí, především smíření a oltářní.

Jsme povoláni, abychom byli myslí a podnětem takového stylu a programu. Musíme s nezaujatostí a misionářskou odvahou dokázat, že víra v Ježíše Krista vnáší do výchovy nové světlo a sílu: je to obraz člověka, který se v Kristu odráží, je to důvěra v život, který nám ukazuje jeho zmrtvýchvstání, je to vědomí synovského vtahu s Bohem, je to nadsmyslný obzor, je to odhalení lásky jako tajemství k realizaci člověka a civilizace.

Náš život je proroctvím v prostoru výchovy: ukazuje smysl a cíl, v němž jsou lidské hodnoty předurčeny k vývoji: osvobozující síla osobního vztahu s Bohem, velké množství blahoslavenství v dějinách, schopnost docenit člověka a skupiny nejchudších a vyvržených ze společnosti, které jiní zanedbávají.

V kontextu, pokoušeném nepřihlížet k Bohu, my svědčíme, že jeho láska dává nebývalou prozíravost a radost; naproti vyhledávání požitku, majetku a moci, dokážeme říct, že „potřeba milovat, podnět vlastnit a svoboda rozhodování získávají svůj nejvyšší smysl v Kristu spasiteli“⁴⁵.

Nejsou-li naše snahy ve výchově „náhražkou“ služby, ale vlastním přínosem, budeme muset „vnést do výchovného obzoru radikální svědectví dobrých věcí Božího království, nabídnutých každému člověku v očekávání konečného setkání s Pánem dějin“⁴⁶. Je potřeba zdůraznit, že k tomuto tíhne veškeré naše úsilí přípravy, která má zajisté profesionální rozměr, ale která zvolna roste a je motivována jistou hlubší, a to pastorační přípravou. Není nutné tuto druhou podceňovat, ani stanovit tu první za stálou součást. My vychováváme evangelizací.

Vita consecrata nám připomíná: „Posvěcené osoby jsou, vzhledem k jejich zvláštnímu zasvěcení, osobité zkušenosti darů Ducha, vytrvalému naslouchání Slova a cvičení úsudku, díky bohatému dědictví výchovných zvyklostí, postupem času shromážděného vlastní institucí, a vzhledem k prohloubenému poznání duchovní pravdy (srov. Ef 1, 17), schopny vyvinout patřičně účinný výchovný postup, nabízející jistý specifický přínos iniciativám ostatních vychovatelů a vychovatelek“⁴⁷. a dodává: „tak mohou oživit výchovná prostředí prostoupená evangelním duchem svobody a lásky, v nichž je mladým pomáháno růst v lidskosti pod vedením Ducha“⁴⁸.

Dnes je výchovná činnost vyžadována a přehodnocována především s rozšířením formování na celou existenci, ale také s výhledem, který rozhodně převyšuje pokušení „jednorozměrově“ pojmout celistvost člověka a brát v úvahu jeho jedinečný charakter.

Na výchovné činnosti se tedy žádá, aby „pomáhala“ každému člověku ve vývoji všech jeho schopností, aby předávala náhled života otevřeného k bližním, aby ve všech vyvinula schopnost žít ve svobodě a v pravdě podle vlastního vědomí, osvíceného zkušeností a vírou.

Jako řeholní komunita jsme animačním jádrem určitého celku vychovatelů, kteří mají v úmyslu tyto hodnoty předávat a předkládat tento životní výhled.

Tento úkol předpokládá, že my sami se budeme snažit stát:

• lidmi, schopnými žít s důvěrou a radostí vlastní život, s výrazem porozumění a dialogem s mladými a jejich světem, s pozorností ke kultuře, s vůlí spolupracovat se všemi, kteří pracují na spravedlivějším, svobodnějším a jednotnějším světě;

• kompetentními vychovateli, kteří ze své služby mladým a chudým dělají závazek Božímu království; k oživení výchovné komunity a ostatních apoštolských snah nestačí dobrá vůle; improvizace neplatí, jedná-li se o křesťanské podnícení prostředí na dlouhou dobu;

• animátory, připravenými sdílet s laickými spolupracovníky formační proces⁴⁹ v každodenním životě, ve společných chvílích patřičné formativní zdatnosti; náležitě připravenými a kvalifikovanými, jako je formování Výchovně-pastoračního salesiánského projektu (PEPS), ověření Výchovně pastoračního společenství (VPS), usuzování v konkrétních a podobných situacích;

• vůdčími osobnostmi, kteří dali hodnotě účasti a odpovědnosti duchovní charakter a umí animovat, vytvářejíc a obnovujíc příležitostné podmínky;

• salesiány, kteří prokazují zvláštní vnímavost k výchově nejchudších a stávají se podněcovateli kultury solidarity a míru: tato vnímavost je jedním z nejvýznačnějších evangelních znaků a zdá se schopná k shromažďování mnohých lidí.

5. Bratrský život a pastorační práce pro růst

Bratrský život (vztahy a komunikace) a dobré stanovení práce pomáhají nejen k dobrému pocitu, ale také k růstu; obohacují z hlediska kulturního, psychologického a společenského, ale především z duchovního.

Je tu kulturní růst, protože z poslouchání ostatních a ze spolupráce s nimi získáváme informace, názory, fakta a texty nejrůznějších skutečností. Vztahy a komunikace s kompetentními osobami jsou dnes vyhledávané a považují se za nezbytné. Existují také mezi spolubratry, kteří žijí v našich komunitách, ba pravděpodobně i každý z nich má určitou kompetenci, kterou by nám nabídl. Jsou také mezi laiky.

Je tu psychologický růst, protože se rozvíjí citovost, schopnost přijímat odlišné osoby a způsoby myšlení; stáváme se schopnějšími odevzdání se, k překonání frustrací a vnitřních překážek, fixace na nás samé či na náš úspěch.

Je tu společenský růst, protože se posiluje schopnost zapojení se do pracovních skupin, do účastnících se týmů a různých prostředí, se svobodou a upřímností; přemáhá se společenská úzkost, onen primární pocit cizosti a nepříjemnosti, který nás napadne, nacházíme-li se v neznámé nebo v nám méně blízké společnosti či souvislosti.

Konečně na vrchol klademe růst duchovní, neboli celkový, neboť výše jmenované postoje a hlediska jsou vkládány do úsilí odpovědět Pánu, shodného s apoštolátem a v určení ke konání poslání.

Zkušenosti stálé formace, uskutečněné daleko od vlastní komunity, vytvářejí pozitivní faktory, jako je změna názoru, jejich nové prolínání, obnovení nauky, nový entusiasmus v povoláních; ponoříme-li se však znovu do komunity a všedního života, uvidíme, že onen obnovený životní a pracovní názor je do praxe těžko uveditelný v odlišných časových a prostorových podmínkách. Navyklé rytmy mají převahu a “normální“ a běžný lidský kontext rozpouští příkladné zkušenosti modlitby, vzájemné výměny, studia. Chod stálé formace tak zůstává „izolovaný“ v běhu života, ačkoliv pozitivní efekty na něm jsou nesporné.

Byly tedy uvedeny čtyři variace v souvislosti se stálou formací, potvrzené formativními naukami. Týkají se místa, času, předmětu a metodologie.

Místo, upřednostňované pro stálou formaci, je místní komunita. Je nejreálnější, protože právě tam se učíme vést život a reagovat jako salesiánští řeholníci vůči všednosti.

Nejvhodnějším a nejsouvislejším časem pro stálou formaci je ten, který je naplněn střídavě prací, studiem, srovnáváním a setkáváním s lidmi. Zbývající čas je vhodný jako znovuzískání sil a opora.

Předmět čili obsah: je pravda, že systematické přednášení o církvi a Ježíši Kristu komunitě prospívá, protože motivuje, osvětluje a dává novou orientaci. To vše však v každodenním životě nacházíme po kouskách, rozdělené a téměř rozpuštěné. Komunita, v níž se musíme snažit vidět věci tak, jak nám byly podány, je taková, v níž se žije bok po boku se spolubratry, kteří mají vlastní myšlenky, jsou poznamenáni svojí minulostí, mají své meze, i když mají také veliké bohatství, které je třeba umět najít a přijmout.

Všehovšudy můžeme o slyšené ekleziologii, objasněné pastoraci mladých a o prohloubeném Preventivním systému říci: jsou to užitečné obrazy souvislostí, protože osvětlují. Ale jsou poté přenášeny do patřičné reality církevní komunity a jejích podmínek, do oblasti pastorační práce a k mladým, kteří se v ní nacházejí, do salesiánského prostředí, v němž by byl slyšený Preventivní systém aplikován. Tento konkrétní způsob aplikace názorů, obrazů souvislosti či pojednáních o zvláštních případech, je vlastním předmětem stálé formace, umístěné v místní komunitě. Tam ji podrobíme úvaze a ověření, abychom viděli jaká je naše odpověď na nároky povolání a práce. Řekl bych, že stálá formace napodobuje spíš způsob úspěšného zaučování, než studentský styl studia.

V poslední řadě, ale ve spojení se shora řečeným, musí být upozorněno na nejúčinnější prostředek či cestu ke stálé formaci: určitě k němu patří četba, studium, zaměření na duchovní život, teologické obnovení. Jak 119. článek ve Stanovách, tak 99. článek v Pravidlech poukazují ovšem na bratrskou komunikaci: v klidu se vyslechnout, s pečlivostí vyvodit a rozebrat problém, vypracovat hodnocení a kritéria, vydat se navrženými směry. To je samozřejmě zesíleno a podáno takzvanými „silnými okamžiky“ a osobním stylem přemítání.

Vztahy, komunikace a rozvržená práce tedy uskutečňují procesy formace a růstu. Ne všichni to v současné době chápou. Nemůže se to nikomu dávat za vinu, protože v předchozí formativní praxi neměla komunikace váhu, ani aktuální možnosti. Mezitím, co nikoho nebudeme obviňovat, musíme umět vytvořit a rozmnožit příležitosti ke komunikaci, vzít v potaz otázku vztahů, být si vědomi platformy, kterou požadují a starat se o ni jako o praxi pastorační lásky ke spolubratrům a komunitě.

Uzavírám tento dopis o svátku Zvěstování, dva roky po zveřejnění apoštolského listu Vita Consecrata. Komunitní život chce být v lidských možnostech ukázkou trojjediného života; vztahem lásky, která je příčinou jednoty, v níž se vyjadřují, ucelují a zakládají rozdíly. Je uváděna jako znak a exemplární realizace církevního společenství. Pro mnohoznačnou milost jež přináší, pro svou oporou spolubratrům, pro dobra, která v ní kolují, pro askezi, kterou vyžaduje; je cestou, která nás přivádí k čisté a opravdové lásce.

Maria vyjadřuje tři nejvyšší zpodobnění této lásky, jaké lidstvo zná, a které vyjadřujeme třemi tituly: Panna, Nevěsta, Matka. Takový je její vztah k Bohu; takové jsou rozměry, z nichž vychází obraz církve. Jsme si jisti, shodně se slovy Dona Boska, že Ona je účastná v našich komunitách, tak jako byla s Ježíšovými učedníky v Káně a ve večeřadle. Rozjímat o ní a vzývat ji prospěje také našemu společenství.

To přeji všem komunitám a každému spolubratru, abychom s Mariinou pomocí účinně vyjadřovali veškeré bohatství společenství, které je plodem Kristovy velikonoční oběti.

Juan Vecchi

Obsah: