L ist hlavního představeného

D. Juana E. Vecchiho

k tématu povolání

„Teď

je ten čas příhodný“¹

^{přeložili P. Zdeněk Jančařík, SDB}

^{a P. Jan Vyhnálek, SDB}

1. POVOLÁNÍ: Důvod K ZAMYŠLENÍ – Plodný okamžik. – V souladu s církví. – Vokacionální zaměření naší pastorační obnovy. – Nový přístup.

2. SALESIÁNSKÁ KOMUNITA: místo, kde lze povolání zakusit a které k němu vybízí. – Logika „Přijď a uvidíš“. – Význam komunitního života pro povolání. – Pastorační činnost komunit. – Doprovázení. – Některé oblasti vyžadující zvláštní pozornost. – Anděl Páně zvěstoval Panně Marii.

V Římě 8. září 2000

Na svátek Narození Panny Marie

Nejdražší spolubratři,

Nemohu jinak než začít tento list slovem poděkování za vaši intenzivní bratrskou blízkost a za modlitbu v období zkoušky, kterou pro mne Pán připravil.

Chtěl, aby ze všeho vyplynula větší bratrská jednota v salesiánské kongregaci a rodině a aby všichni lépe poznali našeho spolubratra, koadjutora Artemida Zattiho, k jehož blahořečení jsou už dány všechny předpoklady. Brzy tedy budeme svědky jeho blahořečení².

Tento můj dopis by měl být pokračováním kapitulního tématu o přítomnosti a životě salesiánské komunity a měl by vám pomoci při vašich reflexích během provinciálních kapitul, a poté v průběhu generální kapituly.

Specifikovali jsme už tři dimenze, v nichž by se salesiánská komunita měla osvědčit a viditelně prezentovat ve svém prostředí: bratrský život, svědectví o evangelních hodnotách, otevřenost vůči mladým a chudým.

Mezi tématy, vůči nimž kongregace projevila zvláštní citlivost, když se přemýšlelo o tématu budoucí generální kapituly, byla také naše schopnost vzbuzovat povolání. A má to své opodstatnění. Nová povolání byla vždycky osvědčením našeho svědectví a dostatečně se o tom píše také v různých bodech 24.GK: naše formace k rozpoznávání povolání³; jednotná výzva k povolání v salesiánské rodině⁴; salesiánská komunita, schopná probouzet k životu vokacionální charisma a dynamiku, protože tyto hodnoty hluboce, uvědoměle a radikálně prožívá⁵; odkaz na doprovázení, které se vždy znovu vztahuje k vokacionálním motivacím VPS⁶. Materiál k reflexi a k novému promýšlení je tedy nasnadě.

S větší naléhavostí a důrazem zaměřila 23.GK pozornost na otázku povolání jako na oblast, která nemůže při naší práci a na naší pouti víry s mladými chybět⁷, a jako na určující rozměr salesiánské spirituality zaměřené na mládež⁸.

V rámci tématu 25.GK, které se zvláště vztahuje k životu a poslání našich komunit, chceme prověřit podmínky našeho života a působení, které by mohly přispět k radostné a povzbudivé zkušenosti povolání, k prožívání života jako svědectví a proroctví, v prostředí, které by se mohlo stát vokacionální výzvou pro všechny, kdo by se cítili být přitahováni duchem a posláním Dona Boska.

Po pravdě řečeno, právě starost o nová povolání byla jednou z cest, které nás přivedly ke zvolení tématu kapituly. V jistém smyslu právě krize povolání k zasvěcenému životu, kterou prožívá velká část kongregace a církve, je „ozdravnou kůrou” v tom smyslu, že nás nutí prověřit kvalitu našeho osobního a komunitního života, smysl našich struktur a naší organizace, schopnost být ještě dnes tím, čím být máme, a zároveň být přitažlivými.

Mladí lidé potřebují svědky, osoby a prostředí, které svým příkladem vydávají svědectví o možnosti zaměřit svůj život i v naší společnosti podle evangelia. Toto evangelní svědectví představuje první výchovnou službu, kterou jim můžeme nabídnout, první slovo evangelního poselství.

Tento dopis by měl být příspěvkem k tomu, co bychom měli vykonat na provinciálních úrovních; měl by stanovit několik základních vysvětlujících bodů a povzbudit k mnohému, co se již uskutečňuje, být stimulem každé komunitě i každému spolubratrovi, aby celou duší svědčil o povolání, poukazoval na ně a otvíral nové obzory, aby naše pastorace nebyla omezena povšechnými a povrchními nabídkami povolání ani aby se neredukovala pouze na hledání kandidátů salesiánského života mimo naše prostředí.

Téma povolání se objevuje často, a to jako první otazník či starost při rozhovorech, které jsem vykonal se spolubratry během mých vizitací. A to nejen kvůli obavě, že vymřeme v širokých oblastech severozápadního světa, v nichž se každým rokem zaznamenávají poklesy počtu spolubratří, jejich stárnutí a nepatrné přírůstky. Ale také proto, že se ve vokacionální neplodnosti viditelně projevuje jak chabá přitažlivost našich komunit, tak nízká úroveň hloubky křesťanského života, jakou nabízíme mládeži.

Dotazy spolubratří se vždycky zcela zvláštním způsobem týkaly vokacionální plodnosti v každé části světa: možností, jak ještě mít povolání k zasvěcenému životu v prostředích takzvaně silně sekularizovaných a konzumních, které se vyznačují svobodou, nejrůznějšími možnostmi, které se mládeži nabízejí, a světskými projekty života; týkaly se také podmínek, které by zajistily autentičnost a vytrvalost v prostředích poznamenaných lidovou zbožností, demograficky ještě vysokým počtem obyvatelstva či omezenými životními perspektivami mladých lidí. Mnozí žádali, abychom na nadcházející generální kapitule promýšleli právě tuto perspektivu naší komunity.

To je z druhé strany v souladu se směrem, který potvrzují naše stanovy, když se v nich mluví o povoláních jako jednom z cílů našeho poslání: „Věrni závazkům, které nám předal Don Bosco, jsme hlasateli radostné zvěsti mládeži, zejména nejchudší; věnujeme se se zvláštní péčí lidem s apoštolátním povoláním.“⁹

Potvrzuje to i 28. článek v kapitole, která se týká těch, k nimž jsme posláni především: „Jako odpověď na potřeby svého lidu Pán neustále povolává nové lidi s rozmanitými dary, aby ho následovali pro službu Božímu království. Jsme přesvědčeni, že mezi mladými jsou mnozí, kteří jsou obdařeni duchovními dary a mají v sobě zárodek apoštolátního povolání. Pomáháme jim objevit, přijmout a rozvíjet dar jejich povolání k laickému, zasvěcenému nebo kněžskému způsobu života k prospěchu celé Církve a salesiánské rodiny. Se stejnou péčí se staráme o povolání dospělých.“¹⁰

Každý salesián má tedy rozpoznávat a doprovázet povolání. A totéž je jedním z hlavních cílů, které má každá komunita. Je třeba ověřit, zda toto „přání“ stanov opravdu dává zaměření činnosti každé komunity jednotlivých provincií a zda vede jednání každého spolubratra. Anebo zda jsme naopak k povoláním a k cestám, které by umožnily evangelní rozhodnutí, tak málo pozorní a natolik o ně nedbáme, že nejsme schopni dovést „naši pastoraci“ ke kýžené zralosti.

Výše uvedené se přímo dotýká zkušenosti a starostí Dona Boska. Ustavičné a praktické uvažování o povoláních bylo jeho druhou přirozeností. Stačí si připomenout dvě skutečnosti. První je podnět k vytvoření okruhu valdockých studentů právě proto, aby podpořil ty, kteří pro svou dobrotu a intelektuální schopnost vykazovali známky povolání k duchovnímu stavu. Studium, ale především horlivost ve zbožnosti a vztah k samotnému Donu Boskovi měly vést k dozrávání semínek, která vyšla najevo při prvních setkáních.

Druhou skutečností je zástup kněží a řeholníků, kteří vyšli z oratoře, jejichž statistiku prezentuje s radostí a hrdostí sám Don Bosko jakožto výraz dobré křesťanské formace svých chlapců. Citujme z Životopisných vzpomínek: „V roce 1883 jsme my přítomní s D. Dalmazem slyšeli Dona Boska, jak říká: - Jsem spokojen! Dal jsem sepsat věrnou statistiku a zjistili jsme, že z našich domů vyšlo více než 2000 kněží, kteří šli pracovat do diecézí. Děkujme Pánu a jeho nejsvětější Matce, že nám poskytli dostatek prostředků k uskutečnění tohoto díla.

Jeho kalkulace tím ale nebyla úplná. Dalších 500 z jeho chlapců se zapsalo do řad kléru před jeho smrtí; a pak další, u nichž probudil povolání a kteří se v letech, která následovala po jeho odchodu z tohoto světa, z vlastního popudu rozhodli ke svaté službě. Přidejme ty, kteří se vydali do semináře z tolika rodných domů. A nezapomeňme ani na mnohé, kteří na jeho radu vstoupili do řeholních domů a znovu je naplnili. Vskutku snad v Itálii neexistuje řád či kongregace, kde by se nenašel nějaký duchovní syn Dona Boska. Neměla by se také opomenout nepřímá zásluha na růstu nových sil vojska katolických duchovních, kterého bylo dosaženo různými prostředky. Lze říci, že na základě jeho příkladu a mnohdy na jeho přímluvu a s jeho spoluprací byly otevřeny či udrženy malé semináře. Je jeho zásluhou, že k němu přicházeli na konzultace ředitelé mnoha malých a velkých seminářů, učili se, jak vychovávat chovance laskavou a otcovskou asistencí, zbožností a zvláště častým svatým přijímáním, což je neodmyslitelná podmínka k vytrvalosti v povolání. Velký prospěch z toho měl tudíž také klérus dotyčných diecézí. […] Další důkazy naší zprávy přenechejme vyučování dějin, jimiž poučeni můžeme, aniž bychom se příliš vzdálili pravdě, dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že Don Bosco zformoval na šest tisíc kněží.“¹¹

Ze školy Dona Boska vyšli nemenší žáci než byli Rua, Cagliero, Dominik Savio a mnozí další. Dnešní salesiáni jsou přesvědčeni, že plodnost povolání je v různých souvislostech a s ohledem na pastorační povinnosti a na důležitost křesťanské formace pravým posouzením schopnosti salesiánů sdílet a předávat dostatečné poznání Krista a lásku k němu, což pak vede k napodobování a k následování. Na druhé straně je patrné, nakolik jsou vzdáleni salesiánskému způsobu myšlení ti, kdo si myslí, že povolání je třeba hledat v jiných prostředích a prostřednictvím speciálně pověřených osob, zatímco komunity by se měly věnovat pouze „službám“, byť by byly ve prospěch nejchudších.