Dnešní kultura je velmi citlivá na znamení a svědectví, na důkazy a zkušenosti, málo na slova a sliby.

V naší době se nabídka povolání uskutečňuje evangelním stylem „Přijď a uvidíš“. Jak už jsme řekli, stejně to dělal i Don Bosco. Chtěl ukázat mladým lidem takový způsob křesťanského života, ve kterém by se cítili šťastní. Proto se snažil o to, aby bylo v prostředí oratoře veselo a aby rodinný styl přitahoval srdce mladých.

Je důležité vytvořit takovou salesiánskou komunitu, ve které by bylo vidět hodnoty řeholního života vtělené ve spolubratřích a kde by se kladl důraz na motivace našich výchovných rozhodnutí; komunitu schopnou svědčit nejen slovy, ale životem, ve které by byla cítit radost bratrství a rodinného ducha; komunitu připravenou vtáhnout do vlastní atmosféry, do vlastní historie tím, jak vypráví o svém životě, o svých setkáních s misionáři, jak sdílí své chvíle modlitby a jak vydává svědectví svými zkušenostmi, vhodnou činností a především tónem svého života.

Kdysi se říkávalo, že rozklad komunity přichází ve chvíli, kdy se v ní usadí uvolněnost, zatímco dnes se mluví o tom, že žijeme v době mystiků a proroků, a že je třeba pro zajištění budoucnosti řeholního života něčeho mnohem víc. Po Druhém vatikánském koncilu vynaložily většinou kongregace úsilí na obnovu doktrinální, strukturální a na obnovu svých činností, ale to mladým lidem moc neříká. Problém není v běžném a poctivém dodržování pravidel, ale v tom „navíc“, které přitahuje; ne v tom, co je pouze „běžné“ a „poctivé“ a co slouží k zachování stávajícího stavu, ale v tom, co je „navíc“ a co se skrývá za slovy proroctví, transparentnost, radikálnost; nebo v tom, co bychom mohli nazvat „živou zkušenosti“, ze které se rodí intuice a vůle věnovat něčemu svůj život.

Lze snadno konstatovat, že v některých oblastech ztratil zasvěcený život svou viditelnou přítomnost. Jednak kvůli silné sekularizaci, ale také proto, že se někteří řeholníci rozhodli nevystupovat jako „muži Boží“, ale vyzdvihli jenom „lidskou“ hodnotu svého životního rozhodnutí.

Často jsou ani samotní křesťané nechápou význam zasvěcení, a tím méně smysl a hodnotu zasvěceného života. Mnohdy ho redukují pouze na větší disponovanost ke službě druhým, čímž se ztrácí jeho svědectví o prvořadosti Boha i jeho prorocký význam.

Předmětem zájmu v úvahách o řeholním životě byla i otázka, co je tím podstatným na svědectví a specifické práci zasvěcených osob v oblasti zdravotnictví, výchovy nebo sociálních služeb v porovnání s tím, co dělají poctiví „laici“.

Exhortace Vita Consecrata opakovaně mluví o nezbytnosti zviditelnit zasvěcený život: „Také styl života (zasvěcených osob) musí vyzařovat ideál, který vyznávají, a stávat se živým znamením Boha a výmluvným, i když často tichým, hlásáním evangelia.“²⁹

„Mladí lidé se nenechají zmást: když se na vás dívají, chtějí vidět to, co nevidí jinde. Máte nesmírný úkol pro budoucnost. Zvláště mladí řeholníci tím, že budou vydávat svědectví svým zasvěcením, mohou přivádět své vrstevníky k obnově života. Vroucí láska k Ježíši Kristu přitáhne další mladé lidi, které Bůh ve své dobrotě volá k tomu, aby ho následovali důsledněji a po celý život. Lidé naší doby chtějí vidět na zasvěcených osobách radost pramenící ze života s Pánem.“³⁰

Při setkání hlavních představených v květnu 1999 jsme se zamýšleli nad tím, zda jsou mladí lidé schopní pochopit, že nám jde o následování Krista. Na prvním místě jsme uvažovali o způsobech a formách života, které by mohly probudit v mladých lidech představu o životě podle evangelia. Ty příliš neosloví ani vznešenost institucí, ani obyčejná všednost každodenního života. Jmenujme tedy některé prvky, které by měly charakterizovat naše komunity a zviditelnit jejich zasvěcený život.

^{a) Ukázat radost z bratrství a rodinného stylu života}

Atmosféra rodinnosti a přijetí v otevřeném a vírou proniknutém prostředí komunity, která se dává s radostí, je nejúčinnějším prostředím pro objevení povolání a jeho orientaci.³¹ Takové svědectví vyvolává v mladých lidech touhu poznat a následovat salesiánské povolání.³² Tolik naše stanovy.

Je třeba zviditelnit skutečnost, že jsme řeholní komunita, která žije a pracuje společně. Často se mladí nesetkávají se společenstvím osob, ale s jednotlivými salesiány, kteří jednají individuálně.

Je vhodné připomenout, že salesiánské poslání není nikdy individuální či soukromou záležitostí, ale je vždy projevem komunity. Sám Don Bosco hned zpočátku pomýšlel na skupinu spolupracovníků a jednota jeho kongregace mu ležela velmi na srdci. I dnes potřebují mladí vidět Ježíše prostřednictvím viditelně sjednocené komunity, žijící v bratrství a radosti. To vyžaduje, abychom pečovali o mezilidské vztahy a komunikaci mezi spolubratry.

Ve světě zraněném rozdělením, ve společnosti davu, ve které se často jedná s lidmi jako s čísly, má svědectví evangelního bratrství našich komunit stále větší význam.

^{b) Svědčit o radosti povolání}

„Vaši radost vám nikdo nevezme.“³³ Jsme povoláni k tomu, abychom žili a sdělovali druhým naši zkušenost obdarování: „Svedl jsi mě, Pane, a dal jsem se svést“³⁴; „Mě samotného uchvátil Ježíš Kristus“³⁵; „Vidimus Dominum“; zakusili jsme setkání, odhalení, „vidění“ Pána.

„Živost této zkušenosti se nesmí ztrácet s přibývajícím věkem a upevňující se zvykovostí. Naopak, má růst a naplnit život. Pokud by se ztratila, řeholní život by ztratil svou motivaci a stal by se pouhým fungováním, pouhým přesným plněním si vlastních povinností. Stalo by se nám to, co se stává unaveným manželským párům, kteří spolu žijí v poklidu, ale od svého soužití už neočekávají nic nového, natož štěstí.“³⁶

Každý z nás by měl zkoumat sebe sama, zda ho únava nebo zklamání nepřipravily když už ne o vůli žít vážně své zasvěcení, tak alespoň o přesvědčení a iniciativu účinně nabízet život druhým. Radost a nadšení nás musí přivést k tomu, abychom ve svém běžném životě i v našich vztazích k mladým a k ostatním lidem překonávali zákon nejmenšího odporu a zpovrchnění a abychom byli spíše hlasateli důvodů k radosti, spokojenosti a naděje, než k důvodům nespokojenosti, špatné nálady a ztráty odvahy.

^{c) Způsobem našeho života ukázat lidskou a výchovnou hodnotu evangelních rad 37}

Dnes se klade důraz na antropologický význam evangelních rad, které člověka neomezují, ale otevírají širší pole jeho aspiracím a energiím. „Volba těchto rad“, píše se v exhortaci Vita Consecrata, „v žádném případě nemá být ochuzením autenticky lidských hodnot, ale spíše jejich vyšším naplněním, jejich proměněním... A tak ti, kdo je následují, zatímco se snaží o svatost pro sebe sama, nabízejí lidstvu jakousi „duchovní terapii“ tím, že odmítají modloslužbu stvoření a jistým způsobem tak zviditelňují živého Boha.“³⁸

To od nás vyžaduje, abychom se snažili žít evangelní rady nejen upřímně a pravdivě, ale také v pozorném dialogu se současnou kulturou, aby zejména před mladými lidmi jasně vynikla jejich zlidšťující hodnota.

Také naše stanovy zdůrazňují tuto výchovnou hodnotu slibů: „Taková poslušnost přivádí ke zralosti, poněvadž prohlubuje svobodu Božích dětí.“³⁹ „Svědectví naší chudoby, prožívané ve společném majetku, pomáhá mladým překonat pud po sobeckém vlastnění a probouzí v nich křesťanský cit dělit se s druhými“⁴⁰ „Čistotou... se stáváme svědky, že Kristus má mladé obzvláště rád. Ona nám umožňuje milovat je upřímně tak, že ‚cítí, že jsou milováni‘, uschopňuje nás vychovávat je k lásce a čistotě.“⁴¹

Jak uskutečníme tyto hodnoty v našem komunitním životě? Jak učiníme z evangelních rad originální výchovné prostředky?⁴² Pokud by výhodou řeholníků v jejich výchovných dílech bylo ve srovnání s laiky jenom to, že mají na práci více času a k dispozici struktury, nebyl by přínos řeholního života nikterak podstatný. Častá otázka, zpochybňující vlastní specifickou hodnotu přítomnosti řeholníků ve výchově, by pak byla zcela opodstatněná. Naším úkolem, jak jedinců tak komunit, je přičinit se o to, aby se naše následování Krista stalo energií, příkladem a výchovnou nabídkou, a to ne jakoukoli, ale zcela specifickou: při konfrontaci s obecnou mentalitou a způsobem užívání majetku v době, která zdůrazňuje ekonomiku a finance; způsobem chápání sexuality, lásky a významu svobody v době, ve které vládne princip požitku a individuálního rozhodování; vztahem k Bohu v každé životní situaci v době, kdy je část religiozity „dezinkarnovaná“ (tj. nevychází ze Vtělení a odehrává se mimo realitu a přítomnost).

Tato prorocká hodnota zasvěceného života se projevuje i v postojích k velkým tématům lidských dějin a světa mladých. Tím přispíváme k vytváření evangelního názoru na realitu a na různé situace. Řeholní sliby se musejí stát klidným, ale rozhodným zvěstováním hodnot, které evangelium přináší v oblasti sexuality, bohatství a svobody.

^{d) Duchovně animovat širokou výchovou komunitu}

Znamená to být znamením Boha a vychovávat mladé i dospělé k osobnímu vztahu k němu⁴³, jak individuálně tak prostřednictvím institucí.

Skutečnost, že jsme ve výchovném prostředí přítomni jako zasvěcené osoby, se nejvýrazněji projeví zaměřením všech, vychovávaných i vychovatelů, k Otci. Naše zasvěcení nás vede k tomu, abychom znovu promýšleli a uskutečňovali evangelizaci výchovou (evangelizzare educando), přičemž „evangelizace“ znamená cíl a „výchova“ přednostní celostní způsob, jak tohoto cíle dosáhnout.

Dnes potřebujeme komunity, jež jsou schopné komunikovat a sdílet salesiánskou spiritualitu, vytvářet intensivní evangelní prostředí, povzbuzovat mladé ke svatosti a nabízet výchovným společenstvím takové motivace a zkušenosti, které by je i přes všechna omezení a potíže animovaly a povzbuzovaly. Komunity by měly být otevřené a podnětné, měly by mít jasnou identitu i svou viditelnou dimenzi: přesně jako na Valdoccu.

Mnoho mladých lidí dnes touží „vidět“ náš bratrský život, „mít na něm účast“ a zapojit se s námi do naší práce a modlitby. Je třeba uspořádat věci tak, abychom se s nimi mohli modlit, abychom mohli sdílet chvíle bratrství a plánování s laickými spolupracovníky a přijmout mezi nás ty, kdo s námi chtějí zkusit nějakou dobu žít komunitním životem.

Tak se naše komunity stanou „podle vzoru první komunity na Valdoccu kvasem nových povolání“⁴⁴.

Tuto otevřenost můžeme uskutečňovat různými způsoby a na různých, navzájem se doplňujících úrovních tím, že budeme vytvářet prostředí pohostinnosti, které je pozorné k mezilidským vztahům, že se budeme snažit o chvíle intenzivního společenství a sdílení (i za cenu toho, že omezíme jako znamení důležitosti komunitního života naše různé práce a úkoly) a že budeme mluvit před mladými a laiky o našem komunitním životě, spolubratřích a společných projektech vždy pozitivně. Stejně se tato otevřenost účinně projevuje tím, že jako komunita sdílíme starosti i projekty s výchovně pastorační komunitou, s dalšími zařízeními a organizacemi v místě, kde působíme. A konečně i tím, že nabízíme mladým lidem a laikům chvíle sdílení, na kterých se se zájmem účastní všichni spolubratři, že pečujeme o prestiž našich děl a celé kongregace na veřejnosti, a mnoha dalšími podobnými iniciativami.

Naše komunity nejen ukazují salesiánský život a nabízejí prostor k duchovní zkušenosti, ale zároveň konají pastoračně výchovnou práci. Abychom při ní neztratili správný směr, připomeňme si několik důležitých aspektů.

Pomáhat žít vlastní povolání a probouzet povolání k zasvěcenému životu je – jak jsem již naznačil – posláním naší kongregace, a je proto základní dimenzí každého našeho díla, pastoračního projektu nebo procesu; je vyvrcholením naší výchovně pastorační činnosti a silou, která jí dává směr, jednotu a konkrétní náplň; je jakoby hlavní osou výchovné cesty ve všech jejích etapách.

Garantem této snahy je salesiánská komunita, zodpovědná za pravost výchovného projektu, a spolu s ní výchovně pastorační společenství, které salesiánská komunita jakožto jeho animační jádro vhodným způsobem motivuje a připravuje. ⁴⁵

Jednou ze skutečností, jimiž se liší provincie, které mají povolání, od těch, které jsou již delší dobu neplodné, je přítomnost aktivních komunit starajících o to, aby objevily chlapce a mladé lidi s předpoklady pro zasvěcený život, doprovázely jejich zrání a nakonec jim nabídly vstup do kongregace. Kde to komunity jednoduše svěřily jako úkol nějakému spolubratrovi, jsou výsledky mizivé.

Kde se snaží všichni a kde navíc zapojí spolubratry, kteří k tomu mají zvláštní předpoklady, sklízí se alespoň to málo, co může každá naše přítomnost přinést. Dnes, především v oblasti Evropy a Severní Ameriky – i když se tento jev dnes rozšiřuje i na oblasti další – není mnoho míst, kde by se dalo získat mnoho povolání. V každém prostředí je však třeba zachytit ta, která nám Bůh posílá do cesty, i když jsou velmi různorodá co se týče věku, životních poměrů, náboženské zkušenosti, osobní historie či vztahu ke kongregaci.

Tato snaha je v první řadě důležitou službou každému mladému člověku, jemuž umožňuje rozeznat, jaký plán s ním má Bůh, a naplnit tak jeho vlastní život. V tom smyslu je třeba v mladém člověku rozvíjet disponovanost k přijetí života jako daru a služby, pomoci mu objevit v sobě dary a schopnosti, jež do něho byly zasety, a probudit v něm zodpovědnost za druhé.

Je to také služba církvi, která se stává znamením a nástrojem spásy v té míře, v jaké jí přidává každý pokřtěný nové možnosti a energie. Proto je nutné pomoci každému křesťanu, aby objevil bohatství povolání ke svatosti a vzal na sebe spoluzodpovědnost za poslání církve vůči světu.

Konečně je to i služba salesiánskému charismatu, dědictví, které jsme přijali od Boha pro dobro církve a mladých lidí.

Jsme zodpovědní za autentičnost a rozvoj tohoto charismatu. Ono nás spojuje do salesiánské rodiny. Její jednotlivé složky se vzájemně obohacují různými způsoby prožívání tohoto charismatu, a každý tak originálním způsobem přispívá k dobru celku. Snažme se druhým sdílet různé způsoby uskutečňování salesiánské spirituality (řeholní, kněžský, sekulární, mužský, ženský) a společně pečovat o nabídku povolání. ⁴⁶

Z toho, co bylo řečeno, je vidět, že mezi pastorací mládeže a doprovázením povolání je úzký vztah. Je potřeba vzít to na vědomí a vnést to do naší činnosti.

Pastorace mládeže má od počátku za cíl vést věřícího mladého člověka k tomu, aby byl pozorný na Boží volání a připravený na něj odpovědět. Aby se celá naše pastorace stala „vokacinonální“, musí vést mladého člověka k objevu Božích darů ve svém životě – víry, přináležitosti k církvi, osobních vloh, vlastního povolání-poslání – a pomoci mu je poznat, rozvíjet a dát do služeb společenství.

Uskutečnění tohoto základního cíle vyžaduje abychom stanovili některé zásady pro práci s mladými lidmi v každém našem díle:

Na prvním místě je třeba, abychom byli především pozorní vůči lidem. Je to důležitější, než uskutečňovat připravené programy, předávat intelektuální vědomosti, starat se o administrativu a udržovat struktury. Být pozorní k lidem znamená přiblížit se jim, poznávat je, spřátelit se s nimi a povzbuzovat je, aby uskutečnili svůj životní plán.

Hned za tím je nutné jmenovat primát evangelizace, to znamená přivádět mladé lidi k poznání Krista, motivovat je, aby se od něj nechali osvítit a oslovit, vést je k tomu, aby se s ním setkali a se stále větším přesvědčením přilnuli ke smyslu života, který zjevuje. Přitom je nutné, aby toto úsilí bylo začleněno do celostní a postupné výchovné cesty, umožňující přijmout víru a hodnoty evangelia do svého života. Dobře je to popsané v 23.GK, která vychází ze setkání s Kristem a dává řadu podnětů, jak vést mladé k angažovanosti pro Boží království.⁴⁷

Do tohoto procesu se musí aktivně zapojit sami mladí lidé. Máme za úkol vést je k tomu, aby si kladli otázky a přemýšleli, neměli strach se vyjádřit a následovali touhu vyzkoušet si, co v nich je, i aby měli odvahu radikálně prožívat život ve shodě s evangeliem.

Může se stát, že se necháme zavalit spoustou prací a starostí o struktury a organizaci, a vystavíme se tak nebezpečí, že ztratíme ze zřetele tu základní rovinu naší činnosti a budeme vystupovat jako pastorační aktivisté nebo ti, kteří to v pastoraci dokáží „roztočit“, jako ti, kteří řídí a spravují podniky a budovy, či jako lidé, kteří obdivuhodným způsobem činí dobrodiní druhým, ale málo budeme těmi, kdo svědčí o Kristu, zprostředkovávají jeho spásu a vedou a formují duše k životu v milosti.

Je velmi naléhavé, abychom v každém našem díle postavili evangelizaci na první místo. Můžeme to udělat různě: tím, že budeme jasně vyjadřovat evangelní motivace své činnosti, že budeme svým charakteristickým způsobem hlásat osobu Ježíše Krista, že zprostředkujeme přímý a pedagogicky dobře připravený kontakt s Božím slovem; prostřednictvím slavení svátostí, osobní i komunitní modlitby či setkávání s věřícími, se společenstvími i s těmi, kdo hledají.

Je třeba zdůraznit, že při vokacionálním doprovázení, o kterém mluvíme, je nutné řídit se některými kritérii: neomezit se pouze na výběr kandidátů pro určitý způsob života, ale – aniž bychom zanedbávali specifickou vokacionální pastoraci – poskytovat službu orientace v povolání každému mladému člověku; podporovat v církvi i ve společnosti vokacionální kulturu, to znamená učit pohledu na život jako na dar a službu proti dnes běžné přehnané touze po osobní realizaci, jako by veškerá lidská snaha měla směřovat jedině k tomu někým být; rozvíjet některé základní lidské a evangelní postoje umožňující zodpovědná rozhodnutí ke službě, jako například nezištnost a sebedarování, schopnost vytvářet vztahy a vést dialog, spolupracovat a dělit se. A nakonec otevírat vokacionální panoráma církve, mimo jiné i prostřednictvím setkání a kontaktů umožňujících poznat zblízka výrazné nositele a svědky povolání.

Znovu si ještě připomeňme některé obzvlášť důležité zásady, bez kterých by naše pastorační činnost ztratila svůj cíl a smysl.

+ Za vokacionální animaci je na prvním místě zodpovědná každá komunita, a to mezi mladými lidmi, se kterými pracuje. Znovu zdůrazňuji, že orientace povolání není záležitostí jen některých spolubratří, kteří to mají jako zvláštní poslání, ale zásadním rozměrem pastoračně výchovné činnosti celé komunity a každého salesiána, jak nám připomíná 23.GK.⁴⁸

Mladí lidé musí vidět v salesiánské komunitě nejen pracovní skupinu určenou k tomu, aby jim sloužila, ale především bratrskou komunitu víry, která touží sdělit svou osobitou zkušenost a je schopná zapálit pro své povolání. To je první a nejúčinnější nabídka povolání.

+ Nezanedbávejme neustálou modlitbu za povolání a nepřestaňme po nových povoláních toužit. Příkladem je nám Ježíš, jeho reakce na zástupy, které ho následovaly, a na nepatrnou skupinu apoštolů, kteří s ním měli spolupracovat na jeho poslání. Předtím, než je rozeslal, je žádal o modlitbu k Otci za nové dělníky: „Když uviděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysíleni a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je veliká, dělníků málo. Proste proto pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!‘ Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“⁴⁹

Komunita, která se ustavičně nemodlí za povolání a nezapojuje do této své modlitby i ostatní, včetně mladých lidí, nemůže žít naplno Kristovo apoštolátní poslání.

Římská diecéze zažila obrat v situaci povolání, jehož klíčovým momentem byly pravidelné čtvrteční modlitby za povolání, do nichž se zapojovali i mladí lidé. I když je pravda, že Pán po nás žádá, abychom se pustili do práce, noční rybolov bez něj by byl jenom únavný a neplodný.

+ Musíme umět nabídnout. Někdy v sobě máme jakýsi ostych či obavu z toho, jak bude naše řeč o povolání přijata, a necháváme se vést falešnými ohledy na svobodu mladých lidí. To nám brání, abychom jim předložili jasné a konkrétní nabídky, zatímco oni jich od svého okolí dostávají nadmíru, často výchovně nijak moc skvělých. Cele se věnujeme pouze prvním krokům na cestě rozvoje povolání a výsledkem je povšechná křesťanská formace, téměř ve stylu new age, která je málo osobní, dává nedostatečné podněty a nenabízí doprovázení těm, kteří směřují k vyšším cílům.

Don Egidio Viganò napsal: „Tiché svědectví a nevyslovené pozvání vždycky k probuzení povolání nestačí. […] Bohužel jsme se setkávali s pochybnostmi a nechutí nabídnout vhodnou formou povolání otevřeně, což u některých možná ještě přetrvává. Vede to ke škodlivému „tichu o povolání“ a mohli bychom mluvit i o zbabělosti a o nezodpovědnosti s ohledem na svěřenou službu, protože mladý křesťan má objektivně právo znát nabídky povolání v církvi.“⁵⁰

Nabídka se uskutečňuje i dalšími způsoby: tím, že pečujeme o to, aby naše prostředí prožívala Ježíšův plán v různých povoláních viditelně, s radostí a s pozitivním postojem vůči světu mladých, vůči chudým a vůbec vůči lidským hodnotám; že nabízíme těm, kdo chtějí růst v duchovním životě, uvedení do modlitby, naslouchání Božímu slovu, přijímání svátostí, účast na liturgii a mariánských zbožnostech; že se staráme o rozvoj skupin a společenství hnutí salesiánské mládeže jakožto základních míst zrání v křesťanském životě a v povolání; že se snažíme, aby bylo možné v našich prostředích udělat zkušenost práce pro druhé, nezištné služby a volontariátu. Neměli bychom ani zanedbávat ty, kteří vykonávají různé služby v církvi, včetně těch liturgických, starat se o ministranty, animátory, lektory a vedoucí liturgických shromáždění a umět jim nabídnout účast v nějakém společenství zaměřeném na orientaci povolání.

+ V kontextu první i nové evangelizace získává mimořádnou důležitost význam církve pro prostředí, ve kterém žije. Proto je důležitá naše účast na animaci křesťanského společenství k tomuto poslání, především mezi mladými. Bude-li křesťanské společenství aktivní vůči prostředí, ve kterém se nachází, a blízké mladým lidem v sociální, kulturní a náboženské oblasti, usnadní se tím i nabídka povolání. Je tedy nutné podpořit vytváření a rozvoj silného jádra spoluodpovědných křesťanů schopných dělat konkrétní, náročné a hluboké nabídky.

Ukazuje se, že ve výchovném a pastoračním modelu, který klade do středu osobnost mladého člověka, je doprovázení rozhodující skutečností. Zvlášť důležitou roli hraje v salesiánském výchovném systému, který je založený na přítomnosti vychovatele mezi mladými lidmi a na osobním vztahu vycházejícím ze vzájemného poznání, společných zájmů, pochopení a důvěry.

Don Bosco byl v doprovázení nepřekonatelným mistrem. Jeho snaha a schopnost doprovázet se projevovala při vyhledávání kontaktů s mladým člověkem v jeho vlastním prostředí, při výchovných rozhovorech, duchovním vedení a slavení svátostí.

V dnešní době je pociťována velká potřeba těch, kteří jsou schopni doprovázet a být platnými partnery v rozhovoru, protože se mladí lidé potýkají se složitými problémy a protože tuto osobní pozornost sami vyžadují.

Znamená to nezůstat jen u práce pro velkou masu lidí (i když je také důležitá), ale doprovázet každého jednotlivce na té úrovni, na jaké se nachází. Hlavně se to však týká těch, kteří jeví touhu a odhodlání dělat pokroky na cestě víry. Od nás se vyžaduje, že na tuto službu budeme připraveni.

Umíme sice vyučovat katechismus, ale umíme také například rozpoznat a poradit, jaké návyky má pěstovat a jakých se naopak zbavovat ten, kdo chce pokročit na cestě milosti? Uděláme si čas na to, abychom ty, kdo o to mají zájem, vedli v duchovním životě, a ne jen v jakési vágní religiozitě? Don Bosco byl schopen ukázat Dominiku Saviovi cestu svatosti: jak jsme na tom v tomto ohledu my?

Abychom se ale vyhnuli nedorozumění a pro klid v duši je dobré připomenout, že když hovoříme o doprovázení, nemáme tím na mysli jen individuální dialog, ale celou síť osobních vztahů, které pomáhají mladému člověku niterně přijmout hodnoty a prožité zkušenosti, přiblížit obecné nabídky jeho vlastním podmínkám a prohlubovat motivace a kritéria pro rozlišování.

Doprovázení se proto týká celého výchovného prostředí. Komunita ho vytváří takovým způsobem, aby umožňovalo proces interiorizace toho, co ve výchově nabízí, tedy i otázek povolání, a aby usnadňovalo přítomnost celé komunity a všech spolubratří mezi mladými s cílem je lépe poznat a v důvěře sdílet jejich život. K tomu patří i podporování skupin, ve kterých jsou mladí lidé jednak vedeni animátorem a jednak povzbuzováni vrstevníky.

Důležitými momenty pro doprovázení, které jsou v možnostech skoro všech spolubratří, jsou krátká náhodná setkání, při kterých je možné projevit zájem o druhého a jeho svět; výchovná pozornost věnovaná některým životním situacím, které mají pro mladého člověka zvláštní význam; systematická, předem rozplánovaná setkání, při kterých se mluví o jednoduchém, ale zároveň náročném životním projektu; kontakt se salesiánskou komunitou ve společné modlitbě, bratrském životě a apoštolátním stylu, což jsou příležitosti mnohému se naučit.

Co bychom měli udělat pro to, aby se v našich dílech věnovala pozornost jednotlivcům a abychom jim mohli nabídnout rozmanité příležitosti k osobnímu kontaktu a dialogu?

Po období mnoha teoretických i praktických nejasností se dnes rozlišuje mezi pastorací povolání obecnou, která se týká všech, a specifickou, která se snaží objevit a doprovázet povolání zvláštního významu v dynamice Božího království.

Musíme sice rozvíjet všechna povolání v církvi, ale jak ukazuje dokument Nová povolání pro novou Evropu, jsou povolání, která od nás vyžadují zvláštní pozornost. „V dnešní době, která potřebuje proroctví, je rozumné podporovat ta povolání, která jsou zvláštním znamením toho, ‚čím budeme, a co ještě nebylo zjeveno‘⁵¹, jako jsou povolání k zasvěcenému životu. Zároveň je rozumné a nezbytné dbát o prorocký aspekt, kterým se vyznačuje každé křesťanské povolání, včetně povolání laických, aby se církev ve světě stávala stále zřetelnějším znamením budoucích věcí, Božího království, které ‚již je, a ještě není‘.“⁵²

^{- Povolání k zasvěcenému životu}

Společnost, ve které žijeme, a často ani křesťanské společenství, nemají odpovídající poznání ohledně řeholního života, a nemohou proto pochopit jeho smysl a hodnotu.

Náš způsob prožívání zasvěceného života není vidět a v mnohém se zdá nepochopitelný. Tento jev vzbuzuje tím větší obavy, uvážíme-li rostoucí přítomnost laiků v práci církve i v našich dílech. Je pravda, že laici jsou velkým přínosem, ale je také pravda i to, že Don Bosco chtěl mít ve středu své rodiny komunitu řeholníků.

Vokacionální nabídka dnes mnohem víc než v minulosti vyžaduje, abychom byli věrní projektu Dona Boska a představovali mladým takový obraz řeholníka, který by jim něco říkal a z kterého by vyzařovaly na prvním místě základní aspekty zasvěcení před prvky funkčnosti, úřadu či služby.

Nestačí mluvit o Donu Boskovi a o salesiánském poslání, je nutné také poukázat na význam, jaký má v projektu Dona Boska život v Bohu, který je výchozím bodem celého charismatu.

„Don Bosco chtěl mít uprostřed svého díla, zaměřeného na spásu mladých a jejich svatost, zasvěcené lidi... Svým úplným odevzdáním mu měli zajistit stálost pro zachování kontinuity salesiánského poslání i apoštolský rozmach v jeho rozšíření do celého světa.“⁵³

^{- Laické a rodinné povolání}

Naše výchovná pastorace dává často z hlediska rozvoje povolání velmi málo podnětů. Zdá se, jako by nás zajímaly jen některé zvláštní volby života a jako bychom ani laický a rodinný život za skutečné povolání nepovažovali.

A přitom po nás mnozí mladí lidé, kteří s ochotou pracují v našich dílech, snoubenci a mladí manželé, vysokoškoláci nebo dělníci… žádají, abychom je doprovázeli s větší péčí právě ve chvílích, kdy své povolání hledají a rozhodují se pro ně. Proto je nutné v pastoraci mládeže a animaci povolání předkládat různé modely povolání v církvi a dostatečně přitom ocenit povolání k laickému a rodinnému životu. My sami přitom musíme víc pochopit křesťanské manželství jako skutečné povolání a dát si práci s doprovázením mladých lidí na jejich cestě zrání k tomuto rozhodnutí.

^{- Animátoři a volontariát}

Mladí dospělí lidé, kteří pracují jako animátoři nebo volontéři, se velkoryse podílejí na mnoha aspektech salesiánského poslání, mají opravdovou snahu sloužit a hledají takový způsob života, ve kterém by našli smysl, i když to pro ně znamená, že se sami musejí vydat na náročnou cestu jeho realizace. Je třeba jim pomoci, aby se pro ně animátorská a volontariátní zkušenost stala příležitostí a cestou k nalezení povolání a podnětem k přemýšlení o svém životě ve světle evangelia a podle plánu, který s nimi Bůh má.

To od nás vyžaduje úsilí nabídnout jim konkrétní možnosti osobního doprovázení i chvíle silných zkušeností spirituality a křesťanského života, ve kterých by každý mohl prohloubit svou víru a uvažovat o své zkušenosti animátora. Někdy se totiž stává, že se staráme víc o jejich práci než o jejich osobu a rozvoj povolání.

^{- Rodiny}

Rodiny jsou další oblastí, kterou je nutné zahrnout do pastorace povolání. Z rozmanitých důvodů je i pro mnohé křesťany obtížné pochopit, respektovat, povzbuzovat a rozvíjet volbu povolání svých synů a dcer. Mnohdy si představují jejich budoucnost jinak, dokonce v úplném rozporu s evangelními hodnotami, na kterých je postavena kultura povolání. Proto je důležité, abychom se zajímali o to, co mladí lidé v rodinách prožívají, pomáhali rodičům a doprovázeli je v jejich zodpovědnosti vychovatelů k víře, vedli je k hlubšímu pochopení smyslu povolání a probudili v nich zájem o pastorační výchovný program, který nabízíme jejich dětem. Máme v kongregaci krásné příklady rodin, které se setkávají proto, aby modlitbou a doprovázením podpořily povolání svých dětí. Takovéto iniciativy je třeba rozvíjet!