Bude to první generální kapitula třetího tisíciletí. V průběhu Jubilea, kdy se slaví dva tisíce let od vtělení Božího Syna, vyzval papež Jan Pavel II. církev a lidstvo, aby zaměřilo pohled na osobu Krista, aby obnovilo křesťanskou mentalitu a život, aby si uvědomilo povolání ke svatosti, aby se s větším úsilím zapojilo do nové evangelizace, aby přijalo nové dimenze společenství a aby je učinilo jasnějším, ba hlavním znamením evangelia.

Příprava a uskutečnění 25.GK budou pro nás časem milosti, mimořádnou příležitostí k zužitkování jubilejních plodů a darů.

Kontinentální synody a synody univerzální církve, které se slavily v širokém kontextu Jubilea, důrazně podtrhly význam zasvěceného života, jenž se má nadále obnovovat a tím oslovovat ve formě znamení pro dnešního člověka.

Zasvěcený život je bezesporu základním způsobem evangelizace v jakémkoli kontextu. Zasvěcený život je pozváním k intenzivnějšímu osobnímu a komunitnímu přijetí Krista Spasitele; k přijetí úkolu svatosti, která je s to oslovit dnešního člověka; k vydávání věrohodného svědectví bratrského života skrze komunitu; k zapojení se do evangelizace, která by dokázala vést dialog se společností a kulturou, stávajíc se v ní kvasem, proroctvím a kritickou veličinou.

Zásadním a koncentrovaným výrazem tohoto apelu je synod o zasvěceném životě a jemu odpovídající apoštolská exhortace Vita Consecrata. Výrazné akcenty se nacházejí také v kontinentálních synodech a v jejich exhortacích¹¹, jakož i v těch, které se věnují laikům a pastýřům.

Za těmito odkazy se v řeholních institutech skrývá široká reflexe a živé hledání obnovy. Jsou znameními hlubšího přemýšlení a studií uskutečněných v posledních letech Sdružením vyšších představených (USG) na téma znovupoložení základů řeholního života, jeho znovuzačlenění do církevního společenství a do společenských souvislostí a jeho inkulturace v různých zeměpisných oblastech.

Ponořeni do pluralistického světa v každém ohledu, často ve shonu a v nesoustředění, se řeholníci, zavaleni mnohdy různými a naléhavými úkoly, musí vrátit k pramenům svého povolání, vážně ověřit evangelní kvalitu vlastního života, potvrdit závazek vlastního zasvěcení, aby radostně svědčili o Boží nezměrnosti: tedy o tom, že Pán je Láska, která je s to naplnit srdce lidské osoby a že je neodmyslitelným mezníkem a cílem opravdově završeného lidského života.

Kritická situace některých řeholních institutů, spojená z velké části s nevyvážeností praktických úkolů, kvality života a schopnosti produkovat nová povolání, vyžaduje dnes novou orientaci co do prožívání víry a pramenů charismatu, aby mohlo být vydáváno viditelné a transparentní svědectví o Bohu, který se projevil v Ježíši Kristu.

Z druhé strany nové formy zasvěceného života, skrze něž Duch obnovuje církev, ukazují, že evangelní radikálnost k člověku stále ještě výrazně promlouvá.

Naléhavé a dramatické situace chudoby a útlaku, v nichž žijí milióny lidí, nové pohromy zapříčiněné globalizací, jsou výzvou zasvěcenému životu ke kreativní obnově charismat, abychom byli prorockým a účinným znamením svobody a sebedarování.

Zasvěcený život se v dnešní době může udržet na nohou jenom tehdy, když jako dům postavený na skále bude podezděn bezpodmínečným přilnutím k Ježíši Kristu, ukotven v evangelních radách, které jej povedou k přijetí radostí, nadějí, bolestí a starostí mužů a žen naší doby, v mezích vytýčených církevním posláním.

V tomto procesu hledání nového zapojení církve do kultury a společnosti hraje rozhodující úlohu kvalita bratrského života, podle věrohodného a prorockého komunitního vzoru. Jeho naléhavost cítíme, ale všechny jeho rysy nevidíme ještě s úplnou jasností. Zkušenost zasvěcených společenství není považována za individuální milost, ale za dynamické charisma církevního společenství v prostoru křesťanských komunit a zároveň v linii ekumenického setkávání, mezináboženského dialogu a také smíření a přijetí jednotlivých osob a skupin.

I v naší kongregaci je vnímána tato mocná tendence k obnově, která by vyjadřovala s větší živostí naše povolání. Mnohé provincie hledaly v poslední době konkrétní cestu, aby komunitám pomohly žít s větší zřejmostí a věrností salesiánskou rodinnost, různé dimenze naší spirituality a obnovenou přítomnost mezi mládeží. Existují pozitivní a slibné zkušenosti a cesty, ale také četné obavy, protože se změnily mnohé životní situace a některé podmínky a okolnosti, které nám napomáhaly žít v jednotě a klidu různé aspekty našeho zasvěceného života, byly výrazně oslabeny.

To mnohdy mezi spolubratry vytváří pocit frustrace, jenž probouzí vůli po větší lidské autentičnosti, hluboké spiritualitě a radikálnějšímu vztahu k povolání. Odpověď provincií, která upřednostnila téma salesiánské komunity jako v současné době nejnaléhavější a nejdůležitější, je reflexí této touhy.

To je závažný požadavek, o němž bychom měli uvažovat společně. Na začátku nového milénia jsme povoláni žít s větší zřejmostí, radostí a transparentností naše bratrství v Kristu, také jako odpověď na hluboké aspirace našeho srdce¹², abychom byli mezi mládeží opravdu přítomni jako znamení Boží lásky a abychom byli jádrem duchovní animace VPS a salesiánské rodiny.

Ve společnosti a kultuře mají významné místo fenomény, které se dotýkají našeho řeholního života jakožto lidského vzoru, který představujeme, a výchovného a evangelizačního závazku, který si klademe. Globalizace, utvrzená na poli ekonomickém, se stále více šíří do dalších oblastí společenského života: problémy se stávají světovými a propojenými.

Vývoj multietnického, multikulturního a multireligiózního společenství a současně vznik vymezujících se nacionalismů a etablování náboženských integralismů jsou výzvou naší schopnosti soužití a dialogu.

Masová komunikace v celé své šíři a informatika vytvářejí novou mentalitu; vyžadují nový způsob přístupu, vytvářejí nové výchovné a formační požadavky. Dialog se vlastně stává stále obtížnějším a komplikovanějším, ba chaotickým; vztah se může stát neosobním. Paradoxně se tedy šíří pocit osamocení a izolace a touha po „setkání“ a sdílení, jejichž projevy v oblasti života mládeže, společnosti a církve dobře známe a často jsme se už o nich vyjádřili.

V tomto kontextu může být naše bratrství stimulem a proroctvím.

Poslední generální kapituly formulovaly organické směrnice a návrhy pro výchovu mládeže k víře¹³ a k spoluúčasti laiků na salesiánském poslání¹⁴.

K uskutečnění těchto návrhů si provincie předsevzaly, že vdechnou život výchovně-pastoračním komunitám, že obrátí zvláštní pozornost na aktuální situaci mládeže, především co do její frustrace a vykořenění, že vypracují společně výchovně-pastorační projekty, že budou organizovat a povzbuzovat k provinciální animaci pastorace mládeže, že budou promýšlet formační postupy pro spolupracovníky a animátory a že se budou snažit zapojit laiky do spoluodpovědnosti na organizaci a fungování děl.

V posledních letech se také rozmnožily pracovní oblasti a mnohá díla se rozšířila, zatímco mnohé komunity se zredukovaly a vzrostl v nich počet starších spolubratří. Pastorační a organizační úkoly jsou početnější a obtížnější. Aktivní přítomnost laiků, kteří mají podíl na vytváření výchovně pastoračních projektů (VPP), probouzí v salesiánských řeholních komunitách nejistoty a otázky, zvláště s ohledem na vlastní duchovní zkušenost a na smysluplné podmínky vlastní práce.

Během společných vizitací (Visite d’Insieme) se přemýšlelo o pastoračním modelu, jaký vyžaduje salesiánský podíl na animační skupině. Přišlo se na to, že kvalita takové skupiny je determinačním faktorem a motorem věrohodnosti, animace a apoštolátního dopadu.

Salesiánská komunita je tedy podmětem, do jehož rukou jsou svěřena důležitá rozhodnutí posledních generálních kapitul. Ukazovat mladým cestu víry a jít s nimi po ní vyžaduje svědectví komunity, která se stále obnovuje¹⁵, a zapojení této komunity do kontextu a do světa mládeže prostřednictvím nového způsobu pastorace¹⁶.

Animace výchovné komunity a salesiánské rodiny¹⁷ vyžaduje zároveň salesiánské jádro, které bratrsky žije, poctivě pracuje a stále znovu přizpůsobuje styl svého působení.

Jak píše Don Viganò, když komentuje synod o zasvěceném životě: „Jak výchova mladých k víře (23.GK) tak zapojení mnoha laiků do ducha a poslání Dona Boska (24.GK) vyžadují, abychom své úsilí zaměřili na stálou formaci a zintenzivnění života v Duchu a na prioritní péči o bratrský život v komunitě. Odtud vede cesta do třetího tisíciletí; to je klíčový moment věrohodnosti našeho vstupu do něj“¹⁸.

Podobné jsou motivace, s nimiž provincie vybraly téma následující kapituly a problematiku, kterou označily za zvláště naléhavou a hodnou diskuse.

Z více stran se potvrzuje, že dnešní kultura je výzvou pro náš komunitní život, jak z hlediska jeho stylu, tak evangelní transparentnosti. V tomto smyslu se zdůrazňuje naléhavost této reflexe pro komunity v obtížných situacích: pro redukovaný počet spolubratří, vysoký průměrný věk nebo roztříštěnost v mnoha pracovních oblastech…

Znovu se potvrzuje důležitost animace komunity, zvláště role ředitele a rady. Právě proto se trvá na nutnosti formace mladého a také dospělého salesiána (počáteční a trvalá formace), aby byly ošetřeny klíčové body každodenních vztahů, zakořeněné v následování Krista a v pozitivním zapojení se do komunit, které jsou pod tlakem okolností, o nichž jsme se zmínili výše. Ozývá se požadavek zamyšlení se nad možnostmi nových forem komunit odpovídajících našemu charismatu.

Téma se soustřeďuje na zamyšlení se nad subjektem výchovného a pastoračního poslání. Chce prověřit podmínky života a praxe, které by daly prostor pro radostnou a povzbudivou vokacionální zkušenost, jejímž nepostradatelným předpokladem je svědectví a proroctví, prostředí, které se stává vokacionálním imperativem, školou spirituality, komunitním a animačním faktorem pro všechny, kdo s námi sdílejí ducha a poslání Dona Boska.

Nejedná se tedy, jak by se mohlo zdát po rychlém a povrchním přečtení našeho listu, o obrácení pohledu k nám samým, odtrženým od mladých a laiků. Chceme naopak v našem snažení zdůraznit poslání mezi mladými a laiky, jak na to zaměřily svou pozornost poslední generální kapituly.

Náš komunitní život je prvním darem, který je třeba dát mládeži, nejbezprostřednějším a nejvíce specifickým evangelním znamením, jež předchází a provází jakýkoli pastorační úkon¹⁹.

Cílem 25.GK není tedy ani tolik to, co komunita a spolubratři mají ještě udělat pro mládež, ale co mají být a žít dnes pro ně a s nimi. Pohled se obrací především na to, co jsme a žijeme, abychom působili účinněji z evangelního hlediska, ve prospěch těch, k nimž jsme ve svém působení posláni.

Jde o to prověřit náš komunitní život v duchu a za pomoci metodologie evangelního rozlišování, abychom objevili nové dimenze salesiánského bratrství, jež by dokázaly odpovídat požadavkům následování Krista a poslání tak, jak byly prezentovány v posledních církevních dokumentech, na generálních kapitulách a jak vyplývají z výchovných a pastoračních aktivit, které jsme vykonali v posledních letech.

Toto slovo, které se objevilo v itineráři tématu, podtrhuje naše předsevzetí a uvědomění, že se nacházíme v novém kontextu, jehož rysy se musíme snažit chtě nechtě pochopit co do rizik, nároků a možností.

„Dnes“ v sobě skrývá odkaz na aktuální situaci církve, která je zapojena do nové evangelizace, v níž má zasvěcený život specifickou a nenahraditelnou úlohu svědectví a hlásání.

„Dnes“ poukazuje na situaci světa, především světa mládeže, v němž je zapotřebí osob, které jsou připraveny podstoupit zkoušky věrohodného a transparentního života v novém světě a nového způsobu prožívání vztahů v multietnických, multikulturních, multináboženských, pluralistických, svobodných a rozkouskovaných společnostech. „Dnes“ nám připomíná situaci naší kongregace i jednotlivých provincií, které se nacházejí na různých územích a žijí v rozličných podmínkách co do úkolů a osobních dispozic.

Tváří v tvář těmto výzvám cítíme naléhavost, abychom prohloubili kořeny našeho povolání, obnovili dynamiku a věrohodnost našeho způsobu života a udělali náš řeholní život zřetelnějším a výmluvnějším při výchovné a pastorační práci mezi mladými a chudými.

Narazil jsem na rozlišování. Nejde o opakování a opisování nauky o náboženské komunitě, která je dostatečně bohatá na úrovni kongregace²⁰ i církve²¹.

Teologická kritéria a charismatické inspirace by zajisté měly být brány v potaz a v úvahu, abychom dodrželi uměřenost. 25.GK bude příležitostí k prohloubení a promyšlení toho, co nám říká církev o signifikantní a evangelizační moci křesťanských komunit, jejichž zasvěcené zdroje jsou znamením, stimulem a příkladem.

Hlavním a cílovým bodem je ovšem nalézt účinné cesty k novému motivování komunit a k prostému a jasnému poukázání na řeholní identitu v nových situacích; určit podmínky či zásadní kritéria, která by nám dovolila, ba která by nás stimulovala k životu v radosti, žitém s věrohodnou lidskostí v našem profesním bratrství v Kristových stopách.

Nedbá se tedy tolik o intelektuální proces (opakování a nové uspořádání nauky dokumentů), v zásadě deduktivní (dospět, vycházejíce pouze z nauky, k operativním důsledkům). Chceme naopak vyjít z toho, jak spolubratři a komunity aktuálně přemýšlejí o své zkušenosti, zamyslet se nad tím, k čemu se oni cítí být povoláni a co by chtěli vyjádřit v různých situacích, v nichž se nalézají: číst tedy realitu, která by ozřejmila zdroje a pozitivní síly k jejich posílení a prohloubení, a zároveň se ve světle Slova, evangelních požadavků a bohatství našeho charismatu konfrontovat s frustracemi a konflikty.

Kapitula by se měla bezprostředně dotknout života a přispět právě v dnešní době k „uskutečnění“ bratrského společenství. Mohou se zdůraznit snahy, které už běží, experimentální cesty, které mohou osvětlit a povzbudit k podobám salesiánského komunitního života podle současných nároků a potřeb.

Ve vysvětlení tématu se mluví o čtyřech základních aspektech, na něž bych chtěl spolu s vámi zaměřit pozornost: bratrský život, evangelní svědectví, animační přítomnost mezi mládeží a milost jednoty.

Odpovídají výzvám, které dnešní kultura a náboženská zkušenost předkládají našemu zasvěcenému životu. Neměly by být považovány za prvky, které jsou volně položeny vedle sebe, ale za od sebe neoddělitelné dimenze, které jsou indikátory našeho komunitního řeholního života²².

Neodmyslitelný charakter bratrství, který je nutný k růstu zasvěcených osob, k přijetí radosti a vnitřní stability vlastního povolání a k neustálé rekonstrukci jednoty života, je stabilním faktorem církevních dějin. Dnes se jeho naléhavost cítí dokonce jako akutní, protože současný svět vede k rozptýlení a k fragmentárnosti.

Mladí lidé na druhé straně potřebují svědky, osoby a prostředí, které jim ukazují skrze příklady možnost, jak přizpůsobit život evangeliu v naší společnosti. Toto evangelní svědectví, jímž je zároveň společenství mezi bratry, radikální následování Krista a aktivní, stimulující a nosná přítomnost našeho života mezi mládeží, představuje první výchovnou službu, kterou jim můžeme nabídnout, první slovo hlásání evangelia. Z vokacionálního hlediska je jasné, že se cítí být spíše přitahováni tím, že mohou vstoupit do takového komunitního prostředí, které je věrohodné, než pouze tím, že někde dostanou práci.

Pár slov ke každému ze čtyř výše naznačených východisek.

Bratrský život

Don Bosko, inspirovaný Pánem, chtěl původně vytvořit a ve skutečnosti zformoval komunitu řeholníků uvnitř širokého hnutí osob a skupin, které se kolem něj shromáždilo. Byli to jeho nejvěrnější a nejbližší následovníci, kteří měli funkci animačního kvasu společného ducha a náročný úkol při společném poslání. Velkou část svého času a své energie věnoval Don Bosco tomu, aby jim předal svůj duchovní styl a svoji pedagogickou praxi.

Tato skupina je charakteristická svým bratrským habitare in unum: fyzicky žít ve společném domě, tj. žít společným životem; in unum spiritum, tj. v jednotě mysli a hodnot, ve vzájemné podpoře v lásce, která se projevuje radostným vzájemným porozuměním, které je s to vytvářet rodinu; in unum agendi finem, tj. v pevném začlěnění do společného poslání²³.

Salesiánský bratrský život odpovídá na požadavky křesťanské dokonalosti a účinné výchovné práce, vycházeje zároveň vstříc hlubokým požadavkům osoby jako je potřeba autentických vztahů, sdílení zkušeností, komunikace, přátelství a cit. To z druhé strany zakládá a utváří výchovný vztah, který preventivní systém vyžaduje, a prostor pro mládež, jenž má týž systém za úkol vytvářet.

Osobní vztahy jsou totiž spojeny s lidskou a duchovní zralostí osoby. Jejich kvalita a způsob, jak se s nimi zachází, ukazují, do jaké míry si k nám láska, první křesťanské přikázání a největší zdroj výchovné energie, našla cestu a do jaké míry jsme se ji naučili projevovat²⁴.

Už během Mimořádné generální kapituly (CGS) požadovali spolubratři, aby se v komunitách podpořila snaha k vytváření prostředí většího lidského tepla, které je rodinnému životu vlastní; k vytváření atmosféry přátelství založeného na respektu a na vzájemné podpoře²⁵. Od té doby vzrostla potřeba vztahů, které by překračovaly zvykovost a formálnost, které by byly vždy znovu obnovovány při setkáváních, prohlubovány během eucharistie a znovu budovány v průběhu všední praxe smíření.

Naše komunity dnes cítí potřebu podtrhnout lidské dimenze bratrského života, aby se napomáhalo osobě v růstu a aby se jí dostalo podpory na každém kroku života²⁶.

Bylo by tedy zapotřebí, aby vztahy nebyly pouze funkčně pracovní, ale takové, aby mohly vést k přátelství při následování Pána a k solidaritě v poslání; především by měly být inspirovány vzájemnou ochotou a obdarováním a ne jenom soustředěné na vlastní osobu nebo na vlastní cíle.

Ke schopnosti takových vztahů je nutno „růst“ skrze stálou formaci. Je třeba vychovávat sebe a jedince k přijetí spolubratří a k lásce k nim. 24.GK mluví o naší vztahové spiritualitě: spiritualitě, která nejenom miluje niternou láskou, ale která dokáže, jak učil už Don Bosco, v našem jednání s chlapci a mladými lidmi projevit s velkou citlivostí dospělé vztahy, adekvátní našemu povolání i dané situaci.

V salesiánské bratrské zkušenosti je velmi důležité naučit se pozitivně překonávat napětí, které s sebou život přináší, a spojovat osobní svobodu a autonomii s požadavky opravdového společenství. Kvůli tomu by se měly znovu prověřit nadpřirozené motivace, které jsou základem našeho bratrství, měla by se věnovat pozornost základům askeze, jak u jednotlivců tak v komunitách²⁷. Žijeme vlastně v době privátnosti a individualismu, v nichž se projevují také silné citové a myšlenkové závislosti. Opravdová svoboda spojená s účinnou vůlí po společenství nás učiní vychovateli mládeže k těmto hodnotám.

Spolu se schopností vztahů je zapotřebí komunikace. Dnes se zdůrazňuje, aby nebyla v komunitách omezena pouze na organizaci, ale aby se dotkla osobní zkušenosti; aby se nevyměňovaly pouze zprávy z novin nebo pracovní požadavky, ale také osobní názory, potřeby a intuice, které se týkají našeho života v Kristu a našeho způsobu chápání charismatu. Zde je třeba revidovat život, prověřit komunity, sdílet se v modlitbě, rozlišovat v případě jednotlivých situací, projektů a událostí.

Komunikace je nezbytná také z důvodu pozitivního pluralismu vizí a darů, které v komunitě jsou. Různé formy zapojení spolubratří ospravedlňují důležitost, kterou Stanovy přisuzují komunitním setkáním. Zredukování možnosti dialogu a sdílení by v řeholní komunitě mohlo vést k tomu, že se jedinec přestane rozvíjet a přestane být doprovázen²⁸.

V komunikaci je třeba se vzdělávat, získávat v ní zkušenosti a animovat ji. Když hovoříme o vzdělávání, máme ovšem na mysli spíše vzdělávání duchovní, než technické. Když se komunikuje na jistých úrovních, existuje jistý ostych, kvůli němuž nejsme ochotni mluvit a který je třeba překonat; existuje však také důvěra v druhé, kterou je třeba posílit. Zkušenost ukazuje, že ne všichni k tomu mají odvahu. Je však třeba se tomu učit, dát prostor ke konverzaci a osvojit si schopnost naslouchání²⁹.

24.GK stimulovala jednotlivé komunity, aby podpořily sdílení výchovně-pastoračních zkušeností spolubratří, aby prožívaly komunitní den a jiná setkání jako příležitost k růstu skrze vzájemnou komunikaci³⁰.

Kvalita vztahů a komunikace vyžaduje pokorné přijetí povolání ke společenství, a to spíše jako dar než jako břemeno: „Bůh nás volá k životu ve společenství a svěřuje nám bratry, abychom je milovali“³¹. Z toho vyplývá, že každý z nás by měl uskutečnit svůj vlastní každodenní způsob prožívání bratrství, který by vedl k překonání individualistických tendencí, k přijetí bratrského usměrňování a k vytrvalé účasti na společném životě a práci.

Sílu k takové cestě nacházíme především v komunitní modlitbě a v osobním vztahu ke Kristu. Komunita „není dílem lidské vůle, ale plodem Pánova zmrtvýchvstání… Kdykoliv se salesiánská komunita modlí, …obnovuje v sobě vědomí svého důvěrného a živého vztahu k Bohu“³² a svého bratrského společenství.

Především při slavení eucharistie je komunita budována Kristem ve svém apoštolském bratrství. Proto jsou tolik důležité chvíle modlitby a komunitního slavení eucharistie.

Don Bosco – jak připomíná 16. článek Stanov – chtěl, aby se v jeho domech cítil každý „jako doma“ a aby se tak salesiánský dům stal rodinou. Takové svědectví vyvolává v mladých a v laicích touhu po poznání a následování salesiánského povolání a poslání³³.

V rozděleném a roztříštěném světě, v masové společnosti, kde se s osobami často jedná jako s čísly, bude mít svědectví evangelního bratrství, které vydávají naše komunity, stále větší význam.

Zejména 23.GK požaduje, aby salesiánská komunita byla centrem společenství a hybnou silou animace výchovně pastorační komunity a salesiánské rodiny³⁴. Dynamika našeho komunitního života nás uzpůsobuje k tomu, abychom mnohé další osoby povolávali a zapojovali do ducha a poslání Dona Boska.

Jako charizmatici jsme povoláni k takovému životu, který může být útěchou v problematických situacích, který dává naději, sdružuje osoby, podněcuje ke spolupráci, aktivizuje společenství, aby bylo stále plodnější při společném uskutečňování projektu života a práce podle evangelia.

To zjevně vyžaduje zlepšení naší společné práce, aby se stala místem, kde dochází k přechodu od já k my, od mé práce nebo mého oboru k našemu poslání, od sledování mých cílů a prostředků k sjednocení při evangelizaci a ve prospěch mládeže³⁵.

Stanovy a Pravidla ustanovují různé a rozličné možnosti co do intenzity, koordinace a slučitelnosti. Místní rady a shromáždění spolubratří se nám snaží podat společný výklad jednotlivých situací ve světle evangelia a našeho povolání, abychom mohli vytvořit solidní projekt hlavních rysů naší pastorace; proto je tak důležitá spolupráce na nich i jejich kvalita.

Dnes chtějí mít mnozí mladí lidé a laici „vhled“ do našeho bratrského života, mít na něm „podíl“ a stát se součástí našeho pracovního prostředí. Proto bychom měli naši práci a náš život uspořádat tak, aby bylo možné se s mladými modlit, sdílet chvíle bratrství a programování spolu s laickými spolupracovníky. Některé z nich bychom dokonce měli přijmout, aby s námi mohli dočasně prožívat komunitní život.

To vše vyžaduje správnou reflexi kvantitativní a kvalitativní přesvědčivost a věrohodnost našich komunit, jak požadovala 24.GK, aby byly s to žít to, co je zapotřebí a co se od nich očekává³⁶.

Evangelní svědectví

Druhé východisko, které je obsaženo v tomto ohlášení kapituly, se týká vyjádření naší řeholní a duchovní zkušenosti a její přesvědčivosti. Salesiánská komunita je povolána k tomu, aby žila a projevovala se jako zasvěcená, jako skupina osob následujících Krista, která je mocně přitahována jím samotným, jeho osobou, jeho slovem, jeho tajemstvím působícím ve světě. Je skupinou, která to všechno zakouší společně, upřímně a radostně a která to dosvědčuje naprostou odevzdaností našemu poslání k mládeži, bratrskému životu a přijetí evangelních postojů³⁷.

Duší tohoto svědectví je spiritualita, touha uspořádat život podle Ducha. Poslání je zralým plodem spirituality a místem jejího vyjádření a růstu. Víme to ze zkušenosti: pouhé uspokojení, pocházející z úspěchu, nás v apoštolském závazku neposune dál. Jde o mnohem víc!

Poslání je především dílem Ducha v nás. On nás činí „znamením a nositeli Boží lásky mladým, zvláště těm nejchudobnějším“³⁸. Bez osobní zkušenosti s Duchem se neuskuteční poslání, ani naše, ani laiků. Kontemplace Boha, který miluje a zachraňuje člověka, a touha mít účast na jeho životě jsou počátkem a základem našeho úsilí zaměřeného na mládež a Boží lid.

Salesiánská komunita tedy může budovat svou misijní dynamiku a své typické poslání pouze na intenzivní duchovní zkušenosti.

23. a 24. GK v tomto směru prohloubily specifické rysy salesiánské spirituality a prezentovaly kongregaci klíčové poznatky a výzvy. Je třeba, abychom je měli víc na paměti a abychom vypracovali pedagogiku, která by umožnila přístup k tomuto specifickému stylu svatosti s vyvarováním se rizika povrchnosti, aktivismu a zvykovosti.

Stanovy potvrzují, že svatost je nejcennějším darem, který můžeme dát mladým³⁹, základním přínosem salesiánů-řeholníků na poli výchovy a lidského rozvoje. Svatost má svou hodnotu již zde na zemi, a to nejen pro skutky činné lásky vůči chudým, ale také pro nový horizont, smysl a důstojnost, které do lidského společenství vnáší. „Ve světě pokoušeném ateismem a modloslužbou požitku, majetku a moci dosvědčuje náš způsob života zvláště mládeži, že Bůh je a že jeho láska dokáže naplnit život“⁴⁰.

Přijatá a prožívaná spiritualita je „tajemstvím“ k uskutečnění toho, co navrhly 23. a 24. GK. Je duší VPS a tím podstatným na cestách víry, které máme projít s mládeží v ovzduší sdílení darů. Abychom se stali animačním jádrem, je nezbytné, abychom vědomě a s přesvědčením prožívali svou spiritualitu a abychom ji radostně a bezprostředně vyjadřovali komunitním způsobem.

Stává se, že salesiánská duchovní zkušenost je někdy prožívána komunitou a spolubratry spíš příležitostně a částečně než jako životní kritérium, výzva a projekt. Často je redukována na „chvilky“; anebo je přijata individuálně, zatímco její komunitní vyjádření je matné a málo přesvědčivé.

Duchovní zkušenost nelze prožívat jinak než jako postoj a praxi vycházející z modlitby. Komunita je povolána být místem a školou modlitby. Pouze tam, kde je úcta a bedlivost k osobní modlitbě, lze uchránit čas a prostor pro komunitu od zavalenosti prací. Pouze tam bude možné prožívat chvíle připravené a klidné komunitní modlitby, osvobozené od spěchu a rozptylování.

Komunita se konečně musí naučit prožívat komunikaci víry, sdílet duchovní zkušenosti, hovořit o motivacích k povolání, praktikovat komunitní duchovní rozlišování a přemýšlení o pastoračních projektech. Zde pak dochází ke sdílení darů mezi spolubratry, nabídnutí a přijetí bohatství každého z nás.

V podstatě jde to, aby uvnitř našich komunit rostlo po autentických cestách naše přilnutí vírou ke Slovu a Kristově přítomnosti a aby se tato víra projevovala a byla sdílena: to je podmínkou pro to, aby se naše komunity mohly stát „znameními, prostředími a školami“ víry.

V evangelním svědectví mají zvláštní místo evangelní rady. Reprodukují a zpřítomňují dnešnímu člověku způsob Ježíšovy existence. Na pozadí všeho prozatímního ohlašují to, co je definitivní. Mají kritickou a terapeutickou funkci vzhledem ke svobodě, bohatství a lásce, které by jinak mohly být výlučně prožívány jako vlastní seberealizace a ne jako dar. Představují zdařilý způsob plného uskutečnění lidské existence. Následování poslušného, chudého a čistého Krista má kromě toho, že je výrazem osobní lásky k Ježíši, také pedagogický rozměr motivace a výzvy k modelu nového lidství⁴¹.

Dnes se hodně mluví o antropologickém významu evangelních rad. „Volba těchto rad, které nejsou v žádném případě ochuzením hodnot autenticky lidských, se tedy prezentuje jako jejich proměnění. (…) a tak ti, kdo následují evangelní rady, zatímco usilují o vlastní svatost, představují, abychom tak řekli, ,duchovní terapii´ pro lidstvo, protože odmítají zbožštění stvořených věcí a poukazují viditelným způsobem na živého Boha“⁴². To od nás vyžaduje úsilí, abychom evangelní rady neprožívali jenom věrně a pravdivě, ale také v hlubokém dialogu s dnešní kulturou, aby jasně zazářila právě jejich humanizační hodnota.

Bohužel je hodně dvojakostí a bezděkých ústupků, které se vmísily do našeho života a které jsou příčinou jeho malé evangelní věrohodnosti.

Evangelní rady završují a určují náš bratrský život a umožňují, že se celé naše bytí může zasvětit poslání⁴³ tím, že se projeví naprostá disponibilita, bezpodmínečná oběť života, láska bez míry a bez výhrad zejména k těm nejchudším.

Salesiánská komunita to často nedokáže tlumočit viditelně a srozumitelně, a tak se její svědectví stává málo čitelným. Je třeba nalézt výstižné formy tohoto evangelního stylu, protože pouze prorocká a radikální rozhodnutí mohou učinit naše komunity přitažlivými a nakažlivými.

Animační přítomnost mezi mladými

Charakteristický rys Dona Boska a hnací motor jeho spirituality, kterými byla jeho ochota jít mezi mladé a být mezi nimi, lze nazvat asistencí v pedagogickém systému a v duchovní zkušenosti. „Srdečnost k chlapcům, zvláště o rekreaci… Učitel, kterého je vidět jen za katedrou, je pouhým učitelem a nic víc. Ale když si jde s hochy o přestávce hrát, stává se jejich bratrem“⁴⁴. Sám Don Bosco pranýřoval některé tendence, které znehodnocovaly tuto přítomnost: není možné sdílet život s mladými, zabýváme-li se jen svými záležitostmi, žijeme-li od nich daleko nebo nestaráme-li se o ně a soustředíme se pouze na splnění povinnosti; nejsou-li láska k mladým a opravdový zájem o osobu viditelné…

První valdocká komunita, trvalé kritérium pro naše pastorační rozlišování a obnovu⁴⁵, je komunitou nejen pro mladé, ale i s mladými: sdílí jejich život a přizpůsobuje se jejich požadavkům. Podíl mladých na našem životě ovlivňuje náš časový rozvrh, styl práce, způsob modlitby. Zůstat s Donem Boskem znamená chtít být mezi mladými.

Podmínky se dnes změnily. Mnohá z našich děl se rozrostla, vyžadují správu mnoha struktur. V dnešní společnosti existuje mnoho vztahů, často jsou ale jen letmé a postrádají lidskou hloubku. Vztah mezi různými generacemi je méně přímočarý také díky různým stylům života a zálib… Tím roste u všech, ale zvláště u mladých, touha po komunikaci a nezištných osobních vztazích.

U příležitosti 24.GK žádali mladí lidé od salesiánů, aby mezi nimi byli více přítomní, aby s nimi sdíleli jejich život, zvláště ve spontánních a neformálních okamžicích; aby je doprovázeli a pomáhali jim při jejich formování, aby pro ně vytvářeli prostředí opravdové vzájemnosti při výchovné a evangelizační práci⁴⁶.

Jaké jsou tedy požadavky, které kladou dnešní mladí lidé na naše prostředí? Jaké požadavky mají mladí animátoři, kteří se s námi podílejí na salesiánském poslání? A jaké požadavky mají laici?

Očekává se od nás fyzická přítomnost mezi mládeží, která by nás vedla k tomu „milovat to, co mají rádi mladí“, chápat a sdílet s nimi mnohé hodnoty a pozitivní aspekty jejich světa; přítomnost přátel, přátel bez podmínek, která by se zajímala o osoby, nejen o instituce, které se zaměřují především na organizaci různých aktivit; aktivní přítomnost, která umí poradit, dát inspiraci pro rozum i víru, probouzet kreativitu a spoluzodpovědnost mladých a zároveň je doprovázet; přítomnost svědků, která se projevuje v životních událostech a hodnotách, které hlásá. a to se týká nejen jednotlivců, ale především komunity.

Tato salesiánská přítomnost mezi mládeží se stává duchovní animací. 23.GK vyzývala každou komunitu, aby byla „školou víry“ pro mládež i laiky⁴⁷. Nejde ovšem pouze o zapojení laiků do mnoha přihrádek výchovné a pastorační služby, ale o jejich zapojení do duchovního dobrodružství a do života s takovou intenzitou salesiánské spirituality, aby se v nich probudila touha po jejím sdílení s námi a po společném budování výchovného prostředí s výrazným duchovním nábojem, v ovzduší sdílené svatosti, jak připomněla 24.GK, s podtržením valdockého příkladu⁴⁸.

V dopise Odborníci, svědkové a tvůrci společenství jsem napsal: „Nejsme dobročinnou či výchovnou organizací, která by měla za svůj konečný cíl uskutečnění materiálních nebo kulturních projektů; jsme charismatiky. To znamená, že chceme přeměnit svůj život v takovou existenci, která probouzí otázky, dává důvody k naději, sdružuje osoby, probouzí spolupráci, aktivizuje stále plodnější společenství, která společně uskutečňují projekt života a práce podle evangelia“⁴⁹. Je důležité prověřit, do jaké míry to platí o naší vlastní komunitě a jak by se to mohlo uskutečnit.

Tato přítomnost se stává hlásáním a proroctvím, projektem alternativní podoby života podle evangelia. Aby byl zasvěcený život prorockým, musí být s to zatřást světem, který se evangeliu vzdaluje. Důležité není jen to, co se uskuteční v materiální oblasti, ale to, co nadchne a probouzí, co nutí odpovídat na otázky. Musíme se ptát, co je dnes třeba vložit do výchovy a jak zkvalitnit naši přítomnost mezi mládeží, abychom ve vyjadřování lásky aktualizovali onen dopad novosti, jaký měl Don Bosco na svou dobu.

Tváří v tvář světu, který je poznamenán chudobou a vylučováním zvláště mladých, by naše přítomnost měla být jasným důkazem solidarity a nezištnosti. Tváří v tvář pluralitní kultuře, v níž je často diskriminována každá odlišnost, by naše přítomnost měla být znamením dialogu a sdílení. Tváří v tvář společnosti, která předkládá povrchní postoje a poživačný konzum věcí a přírody, by náš styl života a práce měl být propojením přemýšlení a konkrétních činností, propojením užívání dober a úcty k přírodě. Ptejme se, jak náš životní a pracovní styl vypovídá o těchto hodnotách tváří v tvář mladým a laikům, či do jaké míry se necháme vláčet převládajícími názory současné společnosti.

Tak se náš život může stát výzvou k povolání. Dnes se povolání probouzí dle logiky „přijď a uvidíš“ tím, že se mladým nabízí vzor, který by pro ně mohl být přitažlivý a mohl by v nich probudit touhu podílet se na poslání a životě. To se uskutečňuje především prostřednictvím svědectví naší radosti v prožívání salesiánského řeholního povolání, beze strachu a bez zadních vrátek; prostřednictvím starosti o to, aby se v každém mladém člověku rozvinula disponibilita k povolání, tedy disponibilita pojmout život jako dar a službu; prostřednictvím schopnosti sdílet salesiánskou spiritualitu a náš výchovný styl, poskytovat motivace, které by animovaly a povzbuzovaly i přes osobní či institucionální obtíže a omezení; prostřednictvím jasně uskutečněné priority, která nešetří časem a energií na to, aby věnovala pozornost těm osobám, kterým je nutno pomoci při rozpoznávání a přijímání plánu, který s nimi Bůh má, a doprovázela je.

Milost jednoty

Tyto dynamiky našeho osobního a komunitního života vyžadují, aby byly prožívány podle toho, čemu říkáme „milost jednoty“, tedy v syntéze, která pramení z pastorační lásky. Ta je, jak napsal papež ve svém listu ke 23.GK, „plodem síly Ducha svatého, který je zárukou živoucí nerozlučnosti mezi sjednocením se s Bohem a odevzdáním se bližnímu, mezi niterným prožíváním evangelia a apoštolskou prací, mezi modlícím se srdcem a pracujícíma rukama“⁵⁰.

Dnes se náš život zdá být vystaven různým napětím, které vyplývají z kulturních vzorců života a z množství úkolů. Je zde riziko, že se život stane rozkouskovaným, že se praktikování evangelních rad podřídí modelům lidské činnosti, že se v komunitách nenajde čas a prostor, kde by bylo možno se vyjádřit ve své celistvosti, a že i poslání bude zbaveno svého evangelního obsahu.

Je třeba se znovu postarat o syntézu v uvažování i v praktickém životě, která by nám napomohla k pozitivnímu prožívání těchto napětí. Proto je třeba bezpodmínečně obnovit osobní vztah ke Kristu, dobrému Pastýři, který se má znovu stát inspirujícím motivem našeho života a klíčem k propojení modlitby, studia, výchovně pastorační práce a bratrského života.

Je třeba také znovu promyslet to, jak právě dnes uspořádat a uvést do našeho života jednotu mezi primátem, který náleží Bohu, naším posláním a zralými bratrskými vztahy. To je třeba promýšlet a uskutečňovat v komunitách bratří i v komunitách otevřených, které se rozhodly následovat Krista, které se cítí být poslané k mládeži a které se snaží působit v duchu Dona Boska. Požaduje se, aby dokázaly stanovit a uskutečnit právě dnes novou osobní a komunitní vyváženost mezi různými aspekty našeho života.

Komunita je místem růstu povolání každého z nás. Pomáhá spolubratrovi prožívat jeho salesiánské povolání radostně a bezúhonně. Stává se prostředím dozrávání.

Je důležité, aby komunita byla řádným místem stálé formace spolubratří. Již 23.GK naléhala na tento požadavek. Vycházela ze skutečnosti, že je to právě kvalita našeho každodenního života prožívaná uvnitř komunity, která zajišťuje proces stálého růstu. Tento růst je zvláště podporován animací komunity prostřednictvím ředitele a prostřednictvím komunitního dne.

Komunita kromě toho, že podněcuje osobní zodpovědnost každého za svůj růst, zabezpečuje osobní doprovázení. Animace komunity bez tohoto doprovázení je naprosto nedostatečná. Znovuoživení rozhovoru s ředitelem, častá zpověď a vztah k duchovnímu vůdci pomáhají každému spolubratrovi v rámci komunity k osobnímu růstu.

Animace salesiánské komunity je svěřena komunitní spoluodpovědnosti. Adekvátní fungování takové spoluodpovědnosti má své nezastupitelné východisko ve funkci ředitele. Proto kvalita ředitelské práce je provinciemi v každém ohledu považována za strategické východisko komunitního života.

21.GK nám nabídla hierarchizaci funkcí a zodpovědností salesiánského ředitele. Na prvním místě byla umístěna funkce být služebníkem salesiánské jednoty a identity. Poté byla podtržena funkce pastoračního vedení v salesiánském poslání a v zaměření výchovných závazků. Konečně je ředitel považován za prvního zodpovědného co do celkového řízení díla⁵¹.

V příručce salesiánského ředitele se tvrdí, že prvním úkolem ředitele je podpořit v jednotlivcích vědomí toho, čím jsou; dát prostor schopnostem a charismatům; pomáhat jim při uchování ducha teologálního života… povzbuzovat slovem, vytvářet ovzduší a příhodné podmínky, aby každý salesián, v naprosté otevřenosti milosti, mohl dospět k identitě svého vlastního povolání⁵².

V této zodpovědnosti je ředitel podporován svou radou⁵³ a zvláštním způsobem vikářem⁵⁴. Společně pečují o duchovní a pastorační animaci a koordinují správu komunity a díla.

V posledních letech se uskutečňování této služby stalo stále komplikovanější a složitější. Ukázalo se také nebezpečí, že okrajové služby pohltí ty, které jsou naléhavější z hlediska řeholního a pastoračního.

Kvůli tomu mnohé provincie požadují praktickou rozvahu, která by naznačila konkrétní cesty, jež by napomohly salesiánským ředitelům k vytýčení priorit a zásadních úkolů v jejich službě.

Chtěl bych dosvědčit, že v posledních letech právě díky nové situaci zasvěceného komunitního života, díky četné přítomnosti laiků a díky podmínkám výchovné práce byla pociťována naléhavost především trojího zaměření ředitelské funkce, na které musíme být vnímaví a pozorní a pro které musíme být schopní něco udělat.

Existuje zaměření charismatické, které je odpovědí na „dnes“ zasvěceného života. Ředitel, řeholní představený musí být s to vysvětlovat, objasňovat, orientovat a animovat salesiánský zasvěcený život. Musí být s to pomáhat při prožívání lidské a křesťanského smyslu úkolů a napomáhat k pochopení, co znamená následovat Ježíše Krista ve stopách Dona Boska.

Dnes je cítit potřebu charismatických animátorů, kteří by oživovali vědomí a nadšení vlastního povolání mezi spolubratry a v komunitách. Charismatické zaměření se týká také péče o salesiánského ducha a jeho základní rysy a týká se jejich prohloubení.

Existuje také pastorační zaměření: ředitel se svou radou a komunitou vede celé dílo směrem k evangelizačním cílům, a to i k těm nejobtížnějším.

Výchovné a správní role a úkoly, přijaté různými osobami, je třeba sladit s cíli a stylem formování k víře každého jednotlivého mladého člověka a k vytvoření takového prostředí, v němž by se bezprostředně projevovaly lidské a náboženské hodnoty.

Nesmíme se spokojit s minimem. Měli bychom věnovat péči těm, kteří odpovědí na pozvání k víře nebo projeví známky povolání. To vše vyžaduje, aby ředitel povzbuzoval, orientoval, upřesňoval a neustále zpřítomňoval podmínky, při jejichž splnění se uskutečňuje naše poslání.

Existuje také třetí měřítko: bratrské zaměření, tedy věnovat se animaci vztahů, dialogu, spoluzodpovědnosti: dimenze, jejíž potřeba je dnes velmi silně vnímána. Z vokacionálního pohledu je vidět, že mladé lidi přitahuje bratrství. Nemají valný zájem o to mít účast na životě komunit, které jsou pouze skupinami intenzivní práce. To je nepřitahuje. Ptají se, s kým a jak by mohli žít. Bratrství se tedy jeví v otázce nových povolání jako klíčové. A animace bratrského života i nových povolání je svěřena řediteli.

Pro uskutečnění všech těchto předpokladů hraje u ředitele důležitou roli jeho kněžské charisma.

Stanovy praví, že ředitel má být knězem⁵⁵. To neznamená, že má mít kněžské svěcení jen jako právní podmínku, nýbrž že ředitel vykonává své kněžství ve své řeholní a výchovné komunitě a pro ni. V ní má nabízet dar a službu slova. V ní má jeho dar a úloha posvěcování přinášet užitek prostřednictvím přátelství a duchovní animace až po slavení svátostí. Ji má vést a směrovat ke Kristu a sjednocovat ji v něm.

Není třeba, aby ředitel čekal na konec týdne, aby mohl vykonávat kněžskou službu ve farnosti. Vykonává ji ve své výchovné komunitě. Ta je jeho farností a jeho kostelem. Jí by měl nabízet Boží slovo v mnoha podobách: radou, setkáváním, slůvkem během dne i slůvkem na dobrou noc, vzděláváním spolubratří i mnoha jinými způsoby.

Neměli bychom tolik oddělovat řeholní od profánního, abychom si nemysleli, že neexistuje souvislost mezi naší homilií a naším mluvením s chlapci na dvoře. Když očekáváme nějakého chlapce u školních dveří nebo ho usměrňujeme přátelským slovem na hřišti, může to být pro toho chlapce slovo Boží, protože jej povzbudí, utěší, je pro něj znamením, že si ho někdo váží, a připravuje ho, aby mohl dát na milost odpověď.

Kněz působí in persona Christi. To neznamená, že kněžství vykonává, ale že knězem je. Je to bytí. Totéž se může říci o daru posvěcování i o roli vedení.

Aby náš komunitní život a naše pastorace byly skutečně tím, čím mají být, není zaručeno ani tak strukturou nebo výkonem autority, ale spíš přítomností a prací spolubratří, kteří s nadšením a zodpovědností prožívají hodnoty salesiánské spirituality, pedagogiky a povolání a dovedou je výmluvně a přesvědčivě předávat.

Proto je dnes trvalá formace osob zcela prioritní. Předpokládá novou mentalitu, která se snaží odpovídat na otázky a předkládat evangelní výzvy. Předpokládá zvnitřnění hodnot, které nás uschopňují k překonání odporu a strachu vůči změnám. Vyžaduje získání zralejšího vědomí, založeného na hodnotách a kritériích salesiánské pedagogiky, i rozvinutí nové schopnosti učit se z každodenního života⁵⁶.

Opravdová formace, která proměňuje osoby i skupiny, se rodí uprostřed každodenního života a rodí se z něho. Proto prožívání bratrství, evangelní svědectví a animační přítomnost mezi mládeží a laiky předpokládá, že přijmeme takovou podobu a takový rytmus života, které by uschopňovaly, ba předurčovaly k animaci. Pokud se to podaří, pak nejenže každodenní život nebude opotřebovávat spolubratry, ale pomůže jim k tomu, aby se cítili dobře a aby rostli ve smyslu kulturním, psychologickém, sociálním a především duchovním.

Je tedy zcela nezbytné dát salesiánům znovu smysl pro prioritní místo formace. Jsme povoláni k tomu, abychom byli animátory růstu osob, a proto je nutné, abychom my sami rozvíjeli dynamiku svého celostního a stálého růstu.