List hlavního představeného

D. Juana E. Vecchiho

o poslušnosti

„ZDE JSEM,

ABYCH PLNIL TVOU VŮli...“ ¹

Naše poslušnost: znamení a proroctví

^{přeložila Veronika Křenková}

Znovu o ní mluvme. - 1. Nejdůležitější a nejradikálnější blahoslavenství. - 2. Hodnota řeholní poslušnosti. - 2.1. „In capite libri scriptum...“ - 2.2. Následování Krista. - 2.3. Společně s Marií. - 2.4. Jako don Bosco. - 3. Hodnota v proměnách. - 3.1. Kulturní prvky. - 3.2. Církevní prvky. - 3.3. Směry vývoje. - 3.3.1. Od askeze k mystice poslušnosti. - 3.3.2. Členové odpovědní za poslušnost komunity. - 4. Poslušnost pro současnost. - 4.1. Naším povoláním je „formace“ poslušnosti. - 4.2. Pedagogika poslušnosti. - 4.3. Naším povoláním je poslušnost v životě a poslání. - 4.4. Naše existence je prorockým svědectvím poslušnosti. - 5. Poslušnost pro třetí tisíciletí. - 6. Zvěstování: výzva a odpověď.

V Římě 25. března 2001

O slavnosti Zvěstování Páně

Mluvit dnes o poslušnosti není snadné. Bylo by naivní přehlížet, že dochází k „posunu“ významu samotného pojmu poslušnost. Je to cena, kterou je třeba zaplatit za postupné prosazování demokratických kritérií a v mnoha směrech individualistického vidění světa, za překračování pravomocí, na kterých služba autority stojí, za přijímání zralejších způsobů spolupráce pro obecné blaho, za odstraňování mýtů kolem autority – to vše proto, aby se autorita mohla pokorněji zakládat na spoluzodpovědnosti v horizontech víry.

„Poslušnost už není ctnost“, praví titul známé knihy. Jsou také lidé, kteří se bez problémů (s pichlavou hrdostí nonkonformistů…) považují za „neposlušné“. A nechybí ani tací, kteří v poslušnosti vidí „znak sice dospělejšího, ne však zralého věku“. Tyto názory obsahují svůj díl pravdy, pokud je vztáhneme na ty, kteří svou zodpovědnost úplně přesouvají na toho, který velí. Gaudium et Spes nás ujišťuje, že zodpovědnost člověka se vymezuje vzhledem k historii.² Také naše zodpovědnost se vymezuje vzhledem k našim místním i světovým dějinám. A proto je poslušnost ctností, pokud se podle konkrétní situace zodpovědnost za život a apoštolát spolurozděluje. V očekávání blížící se 25. generální kapituly, zatímco provinciální kapituly již probíhají, stojí za to připomenout, že jsme všichni povolaní k tomu, abychom hledali Boží vůli pro svou blízkou budoucnost a osvobodili se od svých příliš individualistických a zaujatých vizí.

Stává se bohužel, že vidíme mnoho „razičů mincí na volné noze“, kteří riskují, že razí... falešné peníze. Plaví se „osamělí mořeplavci“, kteří si bojují svoji bitvu a zdají se být neschopnými dosáhnout jakéhokoli společného přístavu. Jsou zde i „psi utržení z řetězu“ – psáno s určitou hořkostí – kteří nenosí kořist, nehlídají dům a nejsou schopni ani doprovázet... Jsou to příznaky obtíží, které čekají na odpověď.

Je tudíž třeba připustit, že v současné kultuře poslušnost nemá zrovna dobrou pověst. Není jednou z těch ctností, které na první pohled vzbuzují sympatie, ani jedním z těch darů, který by mladý člověk nebo člověk dnešní doby chtěl mít natolik, že by o něj prosil ve své obvyklé modlitbě. Nejhlubší problém ale není ani tak v praxi, jako spíše v  tom, že poslušnost nepostihuje svůj teologický základ, který jsme vyjádřili v nadpisu. Řeholní poslušnost skutečně musí tíhnout k tomu, aby se včlenila do poslušnosti Kristovy k vykoupení světa.

„To, že byla v zasvěceném životě poslušnost jako teologická ctnost odmítána, se nám nyní vrací zpět jako nemoc“, napsal jeden spisovatel. A tak se střetáváme s fundamentalizmy, které se příliš podobají slepým ideologiím. Na svých cestách nacházíme silná vůdcovství, která, jak zdá se, příliš nenapomáhají našemu růstu. Musíme připustit, že existují formy manipulace, které z obou stran vypovídají o velké nezralosti. Zároveň se setkáme s individualizmy, jenž jsou z hlediska přijatého programu salesiánského života neoprávněné a neshodují se s ním.

Nic nového pod sluncem... Je třeba se znovu od začátku zamyslet nad poslušností salesiána v současném církevním a společenském kontextu, abychom nalezli její smysl, její cenu i nový styl, jak ji uskutečňovat. Je to příležitost, abychom dokončili svá zamyšlení nad znameními, která má náš komunitní život vydávat mladým i dospělým prostřednictvím evangelních rad³ – ne obětováním svého lidství, ale otevřeností k jeho přetvoření podle lidství Kristova, jak je to dostatečně popsáno v apoštolské exhortaci Vita Consecrata⁴.