H eslo na rok 2006

Komentář dona Pascuala Cháveze Villanuevy,

hlavního představeného SDB

přeložila Sr. Michaela Pitterová, FMA

Věnujme

zvláštní pozornost rodině,

která je kolébkou života a lásky

a prvním místem,

kde se člověk učí

být člověkem

„JEŽÍŠ PROSPÍVAL NA DUCHU I NA TĚLE

A BYL MILÝ BOHU I LIDEM“ (Lk 2,52)

Nezapomenutelná zkušenost. – HESLO pro rok 2006. – 1. Rizika a hrozby, které zatěžují dnešní rodinu. – Kulturní prostředí nepřátelské k rodině. – Snadné ,řešení‘: rozvod. – Privatizace manželství. – Falešné představy o man­žel­ství. – Ekonomické a konzumní faktory rodinného života. – 2. Rodina - cesta lidského růstu Božího Syna. – 3. Rodinný život a salesiánské charizma. – 3.1. „Na počátku byla matka“. – 3.1.1. Krátký životopis. - a) Až do přestěhování na Valdocco (od 1788 do 1846 ) - b) Deset let s Donem Boskem (od r. 1846 do r. 1856) – 3.1.2. Duchovní profil Maminky Markéty – a) Silná žena. – b) „Salesiánská“ vychovatelka. – c) Působivá katechetka. – d) První spolupracovnice. – 3.2. Valdocco, „rodina, která vychovává“. – 4. Rodina jako poslání. – 4.1. „Rodino, staň se tím, čím jsi!“ – Buňka společnosti. – Svatyně života. – Hlasatelka evangelia života. – Škola společenské angažovanosti. – 4.2. „Rodino, věř v to, co jsi!“. – 5. Pastorační a pedagogické aplikace. – Zde jsou tedy má doporučení. – Několik praktických doporučení. – Závěr: legenda s příchutí moudrosti.

Úvod pro spolubratry (ACG 392)

1. ledna 2006

Slavnost Matky Boží Panny Marie

Moji drazí spolubratři,

píšu vám na začátku nového roku, na Slavnost P. Marie, Matky Boží, a v mod­lit­bě prosím, aby to byl čas milosti, který nám umožní růst jako Ježíš „moudrostí, věkem a oblibou u Boha i lidí“.

Ke správnému pochopení mateřské role Panny Marie a s pohledem na jejího Syna Ježíše v celé jeho hloubce a bohatství, musíme začít základním tajemstvím naší víry: vtělením Božího Syna – který, jak říká sv. Pavel – „sám sebe zmařil, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ (Fil 2,7)

Toto přirozené lidství Emanuele (Boha-s-námi), Ježíše Krista, zahrnuje v sobě základní lidský rys: historickou přirozenost, skutečnost, že být člověkem znamená být a něčím se stát, v rozvoji seberealizace skrze život, který nikdy nekončí. To je příznačné, charakteristické také u Ježíše, který, podle Lukášova evangelia, „prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“ (Lk 2,52). Je to pohled, který vrhá obdivuhodné světlo na Marii, která spolu s Josefem byla pověřena posláním „vychovat“ Ježíše, pomoci mu rozvinout jeho lidské schopnosti, cestou podobnou každé matce s dětmi. Případ Ježíše je samozřejmě specifický, protože jeho definující základ, který vytváří jeho věčnost, je to, že je Synem nebeského Otce. A toto božské synovství se v něm postupně rozvíjí a lidská společnost děkuje výchovnému působení Marie, a bezpochybně též Josefovi, který byl otcem-pěstounem, osobou, postavou Svaté rodiny z Nazareta, který společně s matkou, hrál nepostradatelnou roli v plném zrání dítěte do dospělosti.

A tak, drazí spolubratři, neocenitelné a nesmírně cenné poslání rodiny je: pomoci dětem dosáhnout plné lidské velikosti, která je z Krista. Dnes, bohužel, je rodina ohrožována mnoha nebezpečími, proto je třeba se vrátit zpět k její přirozené podstatě a jejímu poslání. To vysvětluje, co je v pozadí Hesla na rok 2006, které vám teď předkládám. Ale napřed mi dovolte, abych se s vámi podělil o nezapomenutelnou zkušenost.

Nezapomenutelná zkušenost

Během uplynulých tří měsíců od mého posledního dopisu proběhlo mnoho událostí, o kterých bych rád napsal, včetně Symposia o zasvěceném životě a Plenárního zasedání kongregace pro zasvěcený život, kterých jsem se účastnil, o Synodu o eucharistii. Dám však přednost tomu, abych vám povědět o jiné události, která mě hluboce zasáhla.

12. listopadu 2005 jsem prožil jednu z nejkrásnějších a nejsmysluplnějších zkušeností nejenom mého života salesiánského, ale také celého mého života lidského. Byl jsem na Valdoku, kde se uskutečnilo oficiální ohledání ostatků těla Dona Boska. Musím říct, že to, co se stalo, daleko předčilo moje očekávání.

Požádal jsem provinciála a rektora baziliky, zda mohu ještě před oficiální slavností za účasti příslušných autorit a zástupců SDB a FMA zůstat sám s Donem Boskem, vedle jeho těla, abych se pomodlil.

A tak jsem vešel dolů do kaple s ostatky, a jakmile moje oči padly na tělo mého milovaného otce, ne na urnu, rakev, v níž bývají obvykle ostatky uzavřeny a vystaveny pro uctívání věřících, pocítil jsem hluboké dojetí.

S velkou úctou jsem přišel blíže a stál jsem u jeho nohou tak, abych ho viděl celého. První věc, která mě zasáhla, byl zvláštní pocit, že nestojím před smrtelnými ostatky, ale před žijící osobou. Připadalo mi to z jeho klidu a usmívající se tváře, zdálo se mi, že říká svým klukům ve valdocké oratoři: „Don Bosko nikdy skutečně nezemře, dokud bude žít ve vás.“

Vzpomínal jsem na mnoho lidí a situací v Kongregaci, na salesiánskou rodinu a mladé lidi, které mám v srdci, a zatímco jsem mluvil s Donem Boskem o nich a svěřoval mu je, moje modlitba se rozvinula do dlouhého projevu díkůvzdání.

Jak jsem již připomněl, od r. 1929 leželo tělo Dona Boska zde v prosklené rakvi, aniž by kdy bylo otevřeno a zdálo se mi, že v ten okamžik, v tu chvíli milosti, jsem volán, abych mu jménem všech salesiánů, všech členů salesiánské rodiny, naší mládeže, našich laických spolupracovníků a jménem všech, kteří se na své cestě nějakým způsobem ztotožňují s Donem Boskem, poděkoval z celého srdce za vše, čím byl, za vše, co vykonal, za vše, co nám předal.

Jsme ve skutečnosti lidmi, kteří, v pěti kontinentech, uskutečňují vlastní cestou jeho sny a přesvědčení, jeho apoštolskou aktivitu a duchovní horlivost.

Když jsem viděl jeho klidnou a usmívající se tvář, myslel jsem si: „Ale jak jsi mohl tak mnoho v životě vykonat, aniž bys ztratil radost, pokoj a životní elán, nadšení? Nevím, kolik věcí proběhlo tvou myslí, ale o jednom jsem přesvědčen – vše bylo vždy naplněno zaujetím pro Boha a pro mládež, dvěma nerozlučnými póly, kolem kterých se odehrával celý tvůj život, s vědomím poslání od Boha k mladým a skrze ně k němu.“

Čím déle jsem kontemploval, tím více jsem chtěl, aby se do mě vtělil a aby se vtělil do všech salesiánů. Toužil jsem mít jeho mysl a srdce, jeho ruce a nohy, abych dokázal vnímat realitu tak jak on – z perspektivy Boha i mladých, abych si uměl tvořivě a velkoryse představit iniciativy, které je třeba udělat v dnešní době jako odpovědi na potřeby a očekávání dnešní mládeže. Toužil jsem po jeho pracovitosti a podnikavosti, které charakterizují jeho život vydaný až do posledního dechu pro mladé. Zatoužil jsem po tom, abych vykročil na cestu jako misionář mladých a hledal je v ulicích Turína a jeho perifériích, které jsou symbolem všech ulic a periférií celého světa.

Náhle jsem uslyšel blížící se kroky a uvědomil jsem si, kolik času uplynulo. Zdravil jsem se s lidmi, kteří přijeli, a s velkou pečlivostí jsme zahájili oficielní ohledání ostatků, po němž jsme učinili některá rozhodnutí ke zlepšení u­cho­­vá­ní těla Dona Boska. Musím dosvědčit maximální péči, kterou věnovali spolubratři, když v r. 1929 prováděli nezbytná opatření s tělem Dona Boska. Vše bylo krásně připraveno a vyzdobeno: od vyšívaného lůžka, humerálu a alby od Dcer P. Marie Pomocnice křesťanů, až k bohatě zdobenému ornátu, do kterého byl oblečen (to byl dar od papeže Benedikta XV. donu Paulu Albertovi). Když vše bylo skončeno, byl jsem vyzván, abych vzal jeho hlavu do svých rukou. Políbil jsem ji s úctou a vděčností jménem všech a podal jsem ji přítomným, aby ji mohli také políbit.

HESLO 2006

„Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: ,Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.‘ On jim řekl: ,Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?‘ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“ (Lk 2,48-52).

Milé sestry Dcery Panny Marie Pomocnice, milí spolubratři salesiáni, členové salesiánské rodiny a přátelé Dona Boska; milí mladí, kteří jste radostí a podnětem našeho života,

vás všechny srdečně zdravím na přelomu roku 2005 a 2006. Přeji vám všem a každému zvlášť rok naplněný požehnáním, kterým nás Bůh – láskyplný a milosrdný Otec – chtěl zahrnout, když se rozhodl poslat na svět svého Syna, abychom měli život v hojnosti.

„Životní boj,“ řekl blahé paměti papež Jan Pavel II. ve své poslední řeči k diplomatickému sboru v lednu 2005, „se odehrává tam, kde se nachází svatyně života ve vlastním slova smyslu: v rodině. Ta je dnes často ohrožována společenskými a kulturními faktory, které na ni činí nátlak a tak ji destabilizují. V některých zemích je však ohrožována i zákony, které poškozují – někdy i přímo – její přirozenou strukturu, kterou je a jedině může být spojení jednoho muže a jedné ženy mající základ v manželství. Nelze dopustit,“ pokračoval papež, „aby rodina, plodný pramen života a prvotní a nezbytný předpoklad individuálního štěstí manželů, výchovy dětí a sociálního blahobytu, byla podkopávána zákony diktovanými omezeným a nepřirozeným pojetím člověka. Je třeba, aby převládlo spravedlivé, vysoké a čisté vnímání lidské lásky, která nachází v rodině základní a příkladné vyjádření.“¹

Přijal jsem papežovu výzvu bránit život prostřednictvím rodiny a využil příležitosti 150. výročí smrti Maminky Markéty, která je matkou výchovné rodiny vytvořené Donem Boskem na Valdoku, a vybídl jsem salesiánskou rodinu, aby nově

věnovala zvláštní pozornost rodině,

která je kolébkou života a lásky

a prvním místem, kde se člověk učí být člověkem.

Jestliže člověk je cestou pro církev, rodina je „cestou pro člověka“, přirozeným prostředím, v němž se člověk otevírá životu a postavení ve společnosti. Je místem silných citových vazeb, prostředím, v němž dochází k uznání vlastní osobnosti. Je nejdůležitějším místem lidského růstu a prostředkem náboženské socializace, zajišťuje stabilitu, která je nutná pro harmonický růst dětí a pro výchovné poslání rodičů.

Jan Pavel II. byl přesvědčen o její strategické důležitosti pro budoucnost lidstva i církve a učinil z ní jeden ze stěžejních bodů svého pastoračního programu pro církev na počátku třetího tisíciletí: „Zvláštní pozornost musí být věnována též pastoraci rodinného života, jejíž důležitost je zesílená současnou širokou a radikální krizí této základní instituce… Je spíše nutné prostřednictvím stále úplnější evangelijní výchovy pomáhat křesťanským rodinám, aby vydávaly přesvědčivé svědectví o tom, že je možné žít manželství v plném souladu s Božím záměrem a s opravdovými požadavky člověka: požadavky manželů a především tak zranitelného života dětí.“²

1. Rizika a hrozby, které zatěžují dnešní rodinu

Myšlenku Jana Pavla II. převzal papež Benedikt XVI., který ve svých vystoupeních mluvil o rodině jako o „neuralgickém problému, který vyžaduje maximální pastorační pozornost. [Rodina] je hluboce zakořeněná v srdcích mladých generací, ujímá se mnohých problémů, poskytuje podporu a pomoc v situacích, které by jinak byly beznadějné. A přesto… rodina je v současných kulturních podmínkách vystavena mnoha rizikům a hrozbám, které všichni známe. K vnitřní křehkosti a nestálosti se přidává tendence rozšířená ve společnosti i v kultuře popírat jedinečný charakter a vlastní poslání rodiny založené na manželství.“³

 Kulturní prostředí nepřátelské k rodině

Dnes jsou s určitou lehkovážností a povrchností navrhovány a předkládány údajné „alternativy“ k rodině, která je označována za „tradiční“. Pozornost se tak přesouvá od problému rozvodů na nesezdané páry, od léčení ženské neplodnosti na asistovanou reprodukci, od potratu na výzkum a manipulaci s embryonálními kmenovými buňkami, od problému antikoncepční pilulky na problém pilulky „po“, která je abortivní. Potrat je legalizovaný téměř na celém světě. Děje se, že se nestabilním dvojicím, které se nechtějí formálně zavázat ani občanským sňatkem, přiznávají práva a výhody skutečné rodiny. To je případ zoficiálnění nesezdaných párů, včetně párů homosexuálních, které si někdy dokonce dělají nárok na adopci a vyvolávají tak vážné problémy psychologické, společenské a právní.

Tvář – skutečnost – rodiny se tedy změnila. K tomu, co bylo právě řečeno, je třeba přidat výrazné upřednostňování určité formy „privatizace“ a tendence redukovat rozměr rodiny, která přechází z modelu „vícegenerační rodiny“ na „rodinu nukleární“, která se pak omezuje jen na otce, matku a jedno dítě. Ještě závažnější je skutečnost, že velká část veřejného mínění již nepovažuje rodinu založenou na manželství za základní buňku společnosti a dobro, bez něhož se nelze obejít.

 Snadné ‚řešení‘: rozvod

Se zřetelem k tomuto kulturnímu prostředí, odpovídajícímu především západní společnosti, se mi zdá vhodné připomenout úryvek evangelia, v němž Ježíš mluví o manželství: „Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: ,Co vám ustanovil Mojžíš?‘ Řekli: ,Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.‘ Ježíš jim řekl: ,Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!‘„ (Mk 10,2-9).

Podle mě se jedná o velmi poučný text, protože se dotýká manželství jako počátku a základu rodiny, především však proto, že nám ukazuje způsob Ježíšova uvažování. Nedá se chytit do sítí zákonictví – co je dovoleno a co zakázáno – ale staví před oči původní Stvořitelův plán, a nikdo nevěděl lépe než on, jaký byl původní Boží plán. A v tomto plánu nacházíme „Radostnou zvěst“ o rodině.

I když uznáváme, že existuje mnoho rodin, které žijí v pevné a věrné jednotě, přesto musíme konstatovat, že nepevnost manželského pouta je jednou z charakteristik současného světa. Je přítomná ve všech světadílech a na všech společenských úrovních. Tato situace s sebou často přináší křehkost rodiny a ohrožuje výchovné poslání rodičů. Tato neléčená nestabilita, která je naopak přijímaná jako „fakt“, často vede k rozvodu, který je považovaný za jediné východisko z krize.

Tato mentalita oslabuje manžele a činí mnohem nebezpečnější jejich osobní slabost. „Vzdát se“ bez boje je až příliš časté. Naopak správné pochopení hodnoty manželství a pevná víra by mohly pomoci s odvahou a důstojně překonat i ty nejvážnější obtíže.

O rozvodu je třeba říci, že není jen právní otázkou. Nejedná se o „krizi“, která přejde. Vryje se hluboce do života. Je to problém vztahu, a to zničeného vztahu. Poznamenává navždy každého člena rodiny. Je příčinou finančního, citového a lidského ochuzení. A toto ochuzení se dotýká především ženy a dětí. K tomu všemu se pak přidávají sociální výdaje, které jsou obzvlášť vysoké.

Chtěl bych upozornit na to, že existuje více různých prvků, které přispívají k současnému růstu rozvodovosti, i když se v jednotlivých zemích liší v některých detailech. Je třeba mít především na paměti kulturu stále více sekularizovaného prostředí, v němž se objevují některé charakteristické prvky, jako je falešné pojetí svobody, strach ze závazků, zvyk žít společně jako druh a družka, „banalizace sexuality“, jak to vyjádřil Jan Pavel II., jakož i tísnivé ekonomické poměry, které jsou někdy vedlejší příčinou těchto rozchodů. Životní styly, módy, představení, televizní seriály tím, že zpochybňují hodnotu manželského života a šíří představu, že vzájemné sebedarování manželů až do smrti je něco nemožného, podkopávají rodinu, ubírají ji na vážnosti a nakonec ji zdiskreditují ve prospěch jiných „modelů“ pseudorodiny.

 Privatizace manželství

Jedním z výrazných fenoménů dnešní doby je také zesílení radikálního individualismu, který se projevuje v mnoha oblastech lidské činnosti: v ekonomic­kém životě, v bezohledné konkurenci, ve společenské soutěži, v pohrdání lidmi na okraji společnosti a v mnoha dalších oblastech. Tento individualismus samozřejmě nepodporuje velkorysé, věrné a trvalé sebedarování. A jistě není ani kulturním prostředím, které by mohlo napomáhat při řešení manželských krizí.

Stává se, že státní orgány, které jsou zodpovědné za společné dobro a soudržnost společnosti, samy živí tento individualismus, protože mu umožňují plně se rozvinout prostřednictvím uzákonění situací, které se aspoň implicitně jeví jako alternativy manželství. Situace je ještě horší tam, kde se jedná o homosexuální svazky, které navíc vyžadují právo na adopci dětí. Tímto způsobem zákonodárci a vlády oslabují ve společenském povědomí institut manželství a kromě toho přispívají k vytváření problémů, které nejsou schopni vyřešit: Tak se stává, že manželství velmi často není považováno za společenské dobro, a jeho „privatizace“ přispívá k umenšení nebo přímo vyloučení jeho společenské hodnoty.

Tato společenská ideologie pseudosvobody vede jednotlivce jednat v prvé řadě podle svých zájmů, svého prospěchu. Závazek k druhému manželovi se stává jenom smlouvou, která se dá neurčitě měnit; dané slovo má pouze časově omezenou hodnotu; každý nese zodpovědnost za své skutky jen sám před sebou.

 Falešné představy o manželství

Je však nutné dodat, že mnoho mladých si vytváří idealistické, nebo přímo mylné představy o společném životě, který si představují jako místo ničím nerušeného štěstí, naplnění vlastních přání, aniž by za to museli něčím platit. Mohou tak dojít k latentnímu konfliktu mezi touhou po splynutí s druhým a touhou chránit si svou svobodu.

Rostoucí zneuznání krásy opravdové lidské dvojice, bohatství rozdílnosti a komplementarity mezi mužem a ženou vede k většímu zmatku ohledně sexuální identity, zmatku přivedeného k vrcholu feministickou ideologií. Na druhé straně současné podmínky zaměstnání obou manželů omezují čas prožívaný společně a sdílení v rodině. A to všechno ochuzuje schopnost dialogu mezi manžely.

Když se objeví krize, manželské páry příliš často na její řešení zůstávají samy. Nemají nikoho, kdo by jim naslouchal a pomohl, což by možná mohlo předejít nezvratným rozhodnutím. Tento nedostatek pomoci způsobuje, že pár zůstává uzavřen ve svém problému a jako jediné řešení své stísněnosti vidí odloučení nebo přímo rozvod. Je však zřejmé, že mnoho takových krizí má přechodný charakter a mohly by se snadno překonat, kdyby dvojice měla podporu lidského i církevního společenství.

 Ekonomické a konzumní faktory rodinného života

Ekonomické faktory v jejich velké složitosti mají silný vliv na utváření modelu rodiny, na určení jejích hodnot, na organizaci jejího fungování, na určování rodinných plánů. Příjmy, které je třeba zajistit, výdaje, které se považují za nezbytné k uspokojení potřeb, nebo životní úroveň, jíž se chce dosáhnout či která se chce udržet, nedostatek prostředků nebo dokonce nezaměstnanost, jež postihuje jak rodiče, tak děti, ovlivňují a do určité míry určují značnou část rodinného života. Stačí si připomenout tzv. „amigados“, kteří nejsou ve vlastním slova smyslu druh a družka, jedná se o chudé lidi, kteří nemají prostředky, jež by jim umožnily uzavřít manželství. Další skupinou, která se nachází ve velmi znepokojivé situaci, jsou emigranti, přinucení opustit zemi a rodinu, aby si hledali práci a prostředky k živobytí, situace, která je vzhledem k dlouhé nepřítomnosti nebo dalším motivům nezřídka příčinou opuštění a rozpadu rodiny, kterou nechali.

Stejně tak jsou ekonomického původu mechanismy, které vytvářejí atmosféru konzumního způsobu života, v níž se rodiny pohybují. Z této perspektivy se často utvářejí měřítka štěstí, která vyvolávají frustraci a přehlížení. Dokonce i faktory, jež určují tak důležitou skutečnost jako je rodinný prostor – tj. rozměry obydlí a možnost ho získat – jsou ekonomické. Konečně jsou to opět ekonomické faktory, které ovlivňují možnosti vzdělání dětí a jejich perspektivy do budoucnosti.

Tváří v tvář této skutečnosti nelze necítit hluboký soucit s tou, která je, nebo by měla být, kolébkou života a lásky a školou lidství.

2. Rodina – cesta lidského růstu Božího Syna

Vtělení Božího Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří byli zákonu podrobeni a umožnil jim stát se Božími dětmi (srov. Ga 4,4-5), nebyla událostí svázanou jen s okamžikem narození, ale zahrnulo celý Ježíšův lidský život, až k smrti na kříži, jak to vyznává apoštol Pavel (srov. Flp 2,8). 2. vatikánský koncil říká, že Boží Syn pracoval lidskýma rukama a miloval lidským srdcem (srov. GS 22). Jeho lidství tedy nebylo překážkou k projevení jeho božství, naopak, bylo svátostí, které použil, aby ukázal Boha a učinil ho viditelným a dosažitelným. Je hezké, že můžeme kontemplovat Boha, který tak miloval člověka, že ho použil jako cestu k sobě. Právě z tohoto důvodu cestou církve je člověk, kterého musí milovat, sloužit mu a pomáhat mu, aby dosáhl plnosti života.

Právě proto, že se chtěl vtělit, musel si Bůh nejdříve najít rodinu, matku (srov. Lk 1,26-38) a otce (srov. Mt 1,18-25). Jestliže se v panenském Mariině lůně Bůh stal člověkem, v nazaretské rodině se vtělený Bůh naučil být člověkem. Ke svému narození Bůh potřeboval matku; k tomu, aby mohl růst a stát se člověkem, Bůh potřeboval rodinu. Maria nebyla jenom Ta, která Ježíše porodila; jako skutečné matce, po boku Josefově, se jí podařilo učinit z nazaretského domku místo „polidštění“ Božího Syna (srov. Lk 2,51-52).

Právě proto, že vtělení Božího Syna bylo skutečné, sledovalo přirozený vývoj každého lidského jedince, který potřebuje rodinu, jež ho přijme, doprovází, miluje a spolupracuje s ním na rozvoji všech lidských dimenzí, a učiní z něj skutečně „člověka“. A to všechno v objevování životního plánu, který umožňuje pochopit, jak rozvíjet své schopnosti a najít smysl a úspěch v životě.

Svědectví o tomto nutném výchovném úkolu, který každá rodina musí poskytnout svým členům, v případě Nazaretské rodiny podává Lukášovo evangelium. Je to epizoda, která se vztahuje k nalezení Ježíše v chrámě: „Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: ‚Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.‘ On jim řekl: ‚Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?‘ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“ (Lk 2,48-52).

V tomto úryvku nacházíme tři cenné informace o tom, jak má rodina působit na děti, aby se staly „opravdovými občany a dobrými křesťany“. V tomto smyslu to lze považovat za zdařilé salesiánské přeformulování principu vtělení do výchovného projektu.

Především není lhostejné, že Josef a Maria přivedli Ježíše do chrámu ve věku, kdy se dítě musí naučit plně se zapojovat do života svého lidu, přijmout za vlastní tradice, které živily a posilovaly víru rodičů: Ježíšova rodina ho uvedla do poslušnosti zákonu a praktikování víry, i když jeho rodiče věděli, že je Synem Božím. Ježíšův božský původ ho nezprošťoval od povinnosti, které v Izraeli podléhali všichni: zachovávat Boží zákon; Boží Syn se naučil být člověkem tak, že se naučil poslouchat lidi.

Kromě toho je třeba podtrhnout ohleduplné jednání rodičů se synem, který sám hledá Boží vůli ve svém životě. Ježíšova odpověď je téměř udivená, jako by říkal: „Jak to, vždyť jste mě učili říkat Bohu Abba, Otče, a vždy hledat jeho vůli. A právě dnes a tady, v Jeho domě, v den ‚Bar Mitzvá‘, když jsem se stal naplno ‚synem Zákona‘, abych od nynějška ve svém životě plnil Otcův plán, se mě ptáte, kde jsem byl, proč jsem to udělal?“ (srov. Lk 2,49). Ještě nedospělý Ježíš připomíná rodičům, že to byli oni, kdo ho učili, že Bůh a jeho záležitosti mají přednosti i před rodinou a její péčí.

Nakonec si můžeme všimnout, že nepochopení rodičů není překážkou poslušnosti syna, který se s nimi vrací do Nazareta; Ježíš se podřizuje autoritě rodičů, kteří již nejsou schopní mu rozumět. A tak, končí evangelista, zatímco Maria „uchovávala to vše ve svém srdci“ (Lk 2,51), Ježíš „prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“ (Lk 2,52). A to je největší pochvala výchovného umění Josefa a Marie. Tak v praxi vypadá učinit z rodiny domov a školu, „kolébku života a lásky a první místo, kde se člověk učí být člověkem“.

V rodině se Ježíš naučil poslušnosti zákonu a ponořil se do kultury svého lidu; v rodině Ježíš ukázal, že chce dát Boha na první místo a věnovat se v první řadě Boží věci; do rodinného života se vrátil Ježíš s vědomím, že je syn Boží, aby jako člověk před lidmi prospíval na duchu i na těle. Boží syn mohl přijít na svět narozením z panenské matky a nepotřeboval přitom rodinu, ale bez rodiny nemohl růst a dozrát jako člověk! Panna počala Božího syna; rodina z něj udělala člověka.

Ptám se, jestli se dá říci něco víc o posvátném významu rodiny!

3. Rodinný život a salesiánské charisma

Pro nás, syny a dcery Dona Boska, rodina nemůže být tématem, které nepatří k našemu životu a poslání. Jako vychovatelé dobře víme, jak je důležité vytvořit rodinné prostředí pro výchovu dětí, dospívajících i mladých. K tomu účelu je nejlepším prostředím právě to, které vychází ze základního modelu rodiny: to, které kopíruje „zkušenost domova“, kde se city, postoje, ideály a hodnoty předávají životem, často neverbálně a především nesystematicky, zato však s nemenší účinností a pevností. Proslulá věta Dona Boska „výchova je záležitostí srdce,“⁴ v praxi znamená otevřít srdce naší mládeži, aby mohla přijmout a uchovat to, co jí předkládáme.

Pro nás salesiánskou rodinu žít v rodině není jen pastorační strategií, kterou dnes nutně potřebujeme, ale je to způsob realizace našeho charismatu a cíl, kterému je v našem apoštoláte třeba dávat přednost. Jako charakteristický rys charismatu, my salesiáni a členové salesiánské rodiny, žijeme rodinného ducha; jako přednostní poslání sdílíme s rodinami, které nám svěřují děti, úkol vychovávat je a evangelizovat; naše výchovná metoda spočívá v tom, že v našich dílech vytváříme rodinného ducha.

3.1. „Na počátku byla matka“⁵

Markéta Occhienová byla „první vychovatelka a učitelka ‚pedagogiky‘„⁶ Dona Boska. „Všem je známo,“ řekl Jan Pavel II. pedagogickým pracovníkům zaměstnaným ve školách, kteří se sešli v Turíně v r. 1988, „jaký význam měla Maminka Markéta v životě sv. Jana Boska. Nejen, že zanechala ve valdocké oratoři to charakteristické ‚rodinné ovzduší‘, které je zde cítit až do dneška, ale dokázala zformovat Jeníkovo srdce, díky jehož dobrotě a laskavosti se stal přítelem a otcem své chudé mládeže.“⁷

3.1.1. Krátký životopis

I já jsem přesvědčený o rozhodující roli Maminky Markéty v lidské a křesťanské formaci Dona Boska, i ve vytváření ‚rodinného‘ výchovného prostředí na Valdoku. Proto považuji za vhodné zde připomenout, i když jen krátce, její život a načrtnou její duchovní profil.

a) Až do přestěhování na Valdocco (od 1788 do 1846)

Narodila se 1. dubna 1788 v Serra di Capriglio, osadě patřící k malé vesničce v provincii Asti, Melicharovi Occhienovi a Dominice roz. Bassonové a ten samý den byla i pokřtěna. Její rodiče na tom byli poměrně dobře, protože vlastnili dům a přilehlé pozemky.

V Capliglio nebyla škola, a tak se Markéta nenaučila číst ani psát. Negramotnost však neznamenala nevzdělanost: nabyla pozoruhodné moudrosti, protože s bdělým srdcem naslouchala ve farním kostele kázáním a katechezím a navíc dokázala podle toho utvářet svůj každodenní život, který nebyl vždy krásný a snadný. Píše don Lemoyne, který v r. 1886 napsal první ‚životopis’ Maminky Markéty: „Příroda ji obdařila pevnou vůlí, jejíž zásluhou – za pomoci zdravého rozumu a Boží milosti – dokázala vždy překonat všechny duchovní a materiální překážky, s nimiž se v životě setkala… Poctivá ve svědomí, citech i myšlenkách a přesná v hodnocení lidí a věcí, nenucená v jednání, přímá v mluvení, neznala váhání… Tato přímost byla záštitou její ctnosti, protože byla spojena s obezřetností, díky níž se nedopouštěla chyb.“⁸

Dva kilometry od Capriglia, na protějším kopci v ‚Becchi‘, osadě patřící k Murialdu a Castelnuovu d’Asti, žil František Bosco – mladý, 27letý rolník, vdovec starající se o tříletého syna, Antonína – který ji požádal o ruku. Vdala se 6. června 1812 a přestěhovala se na statek Biglione. Malá rodina se zanedlouho rozrostla. 8. dubna 1813 se narodil první syn, kterému dali jméno Josef, a za dva roky nato, 16. srpna 1815, druhý, Jan Melichar: budoucí sv. Jan Bosco.

Když František ve svých 33 letech znenadání umírá, 29letá Markéta se stává hlavou rodiny – tři děti a babička z otcovy strany – a má na starosti správu hospodářství. Zanedlouho po ovdovění dostala nabídku velmi výhodného sňatku: děti by byly svěřeny poručníkovi. Rozhodně odmítla: „Bůh mi dal manžela a vzal mi ho. Když umíral, svěřil mi tři děti a já bych byla krutá matka, kdybych je opustila ve chvíli, kdy mě nejvíce potřebují.“

Od té chvíle se věnuje především výchově těchto dětí. Zde projeví své výjimečné vlohy: svou víru, ctnosti, šikovnost, moudrost piemontské vesničanky a autentické křesťanky naplněné Duchem svatým.

Uměla se přizpůsobit každému z dětí. Antonín ztratil matku, když mu byly tři roky a otce, když mu bylo devět; v pubertě vznětlivý, jako mladík bručoun, od 18 let nezkrotný, často násilnický. Markéta občas od něj slyší, že je „macecha“, i když s ním vždycky zacházela jako se synem, s nekonečnou trpělivostí. Uměla být ale i spravedlivá a pevná: pro pokoj v domě, pro dobro Josefa a Jana, učinila bolestná rozhodnutí, která se ukázala jako nutná. Na konci r. 1830 rozdělila majetek, dům a pozemky. Jakmile Antonín zůstal sám, brzy se oženil a měl sedm dětí. Zcela smířený se svou rodinou se stal dobrým otcem rodiny, velmi váženým a svědomitým křesťanem.

O pět let mladší Josef byl mírný, smířlivý a klidný. Neoddělitelný od bratra Jana, a aniž by žárlil, snášel jeho autoritu. Zbožňoval svou matku a během dlouhých let Janova studia byl poslušným a pracovitým synem, na nějž se Markéta mohla spolehnout. I on se oženil mladý – ve 20 letech – s dívkou ze stejné vesnice, Marií Colossovou, s níž měl deset dětí.

Jan chtěl studovat. Maminka Markéta, která ho chtěla v tomto přání podpořit, se setkala s rozhodným odporem Antonína. Se zlomeným srdcem ho tehdy poslala na dvacet měsíců pracovat jako tovaryše na statek rodiny Mogliů (1828–1829). Teprve když se Antonín osamostatnil, Maminka Markéta mohla poslat Jana do veřejné školy v Castelnuovo (1931) a pak v Chieri, kde strávil deset let (1831–1841): čtyři ve veřejné škole a šest v semináři. Pro Markétu nastalo konečně období klidu, štěstí a naděje, v němž se stala babičkou Antonínových a Josefových dětí.

Don Bosco si ve více než 70 letech bude pamatovat velitelský tón, s nímž mu Maminka Markéta, když v r. 1834 musel konkrétně rozhodnout o své budoucnosti, řekla: „Poslyš, Jene, nemůžu ti říct nic ohledně tvého povolání, jen to, abys za ním šel, jak tě Bůh inspiruje. O mě se nestarej. Od tebe nic neočekávám. A zapamatuj si: narodila jsem se v chudobě, žila jsem v chudobě a v chudobě chci i zemřít. A ujišťuji tě, že kdyby ses naneštěstí stal bohatým knězem, nikdy tě nenavštívím.“⁹

26. října 1835, ve 20 letech, Jan oblékl kněžský šat ve farním kostele v Castelnuovu. Od toho dne, svěřuje se Don Bosco, „mě matka pozorovala… Večer před odjezdem mě zavolala k sobě a měla ke mně tento památný proslov: ‚Jene, oblékl jsi kněžský oděv; mám z toho takovou radost, jakou jen matka může mít ze štěstí svého syna. Pamatuj si však, že to nejsou šaty, které dávají čest tvému stavu, ale ctnostný život. Kdybys náhodou začal pochybovat o svém povolání, tak prosím tě nezneucti tento šat. Spíš ho odlož. Radši budu mít chudého rolníka než syna kněze, který zanedbává své povinnosti.‘„¹⁰

Jan byl vysvěcen na kněze v Turíně, v sobotu 5. června 1841. Následující den, po slavnostní mši ve farním kostele v Castelnuovo, se vydává do Becchi. Když jako novokněz znovu uviděl místa svého prvního snu a mnoha vzpomínek, byl dojatý až k slzám. Ve večerním tichu zůstal sám se svou matkou. „Jene,“ řekla mu maminka, „jsi kněz, sloužíš mši, od této chvíle jsi tedy blíže Ježíši Kristu. Pamatuj si však, že začít sloužit mši znamená začít trpět. Nevšimneš si toho hned, ale postupně uvidíš, že tvá matka ti řekla pravdu. Jsem si jistá, že každý den se budeš za mě modlit, ať už budu živá nebo mrtvá: to mi stačí. Od tohoto okamžiku mysli jen na spásu duší a o mě si nedělej žádnou starost.“¹¹

3. listopadu 1841 se mladý kněz Don Bosco rozloučil se svou matkou a svými bratry a odjel do Turína. Na radu Dona Josefa Cafassa vstoupil do kněžské koleje a hned začal s apoštolátem mezi kluky z ulice a ve věznicích. 8. prosince začal s katechezí s Bartolomějem Garellim: to byl začátek velkého salesiánského dobrodružství.

Mladý kněz začal shromažďovat stále početnější zástup kluků nejdřív v Koleji, pak u Markýzy Barolové, později na okolních loukách, dokud o Velikonocích 1846 konečně nevstoupil do Pinardiho boudy na Valdoku. V té době Markéta žila v poklidu v Becchi jako šťastná babička houfu vnoučat, od několika měsíců do 13 let.

V červenci r. 1846 je Jan, vyčerpaný apoštolátní činností, na pokraji smrti. Když se zotavil, vrátil se do Becchi na dlouho na zotavenou: matka se synem se setkávají v soukromí. Srdce kněze Jana Boska zůstalo v Turíně: tolik mladých na něj čeká! Je tu však jeden problém, který je potřeba vyřešit: Jan, mladý 30letý kněz, nemůže bydlet sám v místnostech, které si nedávno pronajal v Pinardiho domě, ve vykřičené čtvrti Valdocco. „Vezmi si s sebou svou matku!“, řekl mu farář z Castelnuova. Don Bosco vypráví velkorysou reakci své matky následovně: „Jestli si myslíš, že se to líbí Pánu, jsem připravená jít okamžitě.“¹² 3. listopadu 1846 matka se synem odcházejí pěšky do Turína.

b) Deset let s Donem Boskem (od r. 1846 do r. 1856)

Pro Maminku Markétu začalo poslední období, v němž se její život spojil s životem syna a se samotným založením salesiánského díla.

Když pomáhala Donu Boskovi, Markéta zcela zjevně zamýšlela sloužit klukům, jimž její syn zasvětil svůj život. V první řadě si musela zvyknout na křik a povyk během oratoře, na pozdní hodiny večerních škol. Pak následovalo ubytování v domě prvních toulavých sirotků. Kolik bylo těchto kluků, kteří vytvořili velkou rodinu Maminky Markéty? Okolo patnácti v r. 1848, třicet v r. 1849, padesát v r. 1950. Postavení dvoupatrové budovy umožnilo ubytovat jich okolo sedmdesáti v r. 1853 a zhruba stovku v r. 1854: dvě třetiny z nich byli řemeslníci, jedna třetina studenti nebo diecézní seminaristé, a chodili pracovat nebo studovat do města. Aspoň třicet z nich finančně zcela záviselo na Donu Boskovi.

Jednoho večera v r. 1950 Markéta prožila své Getsemany. Čtyři roky takového života by mohly stačit, už nemohla dál! Svěřila se svému synovi: „Poslyš, Jene, už se to nedá vydržet. Každý den mi tihle kluci něco provedou… Nech mě odejít. Nech mě vrátit se do Becchi; dožiji tam své dny v klidu.“ Don Bosco, vyvedený z míry, se na ni podíval a pak pohlédl vzhůru na kříž zavěšený na zdi. Markéta sledovala jeho pohled. „Máš pravdu, řekla, máš pravdu.“ A znovu si oblékla zástěru. „Od té chvíle,“ dosvědčují Paměti, „již nikdy více nezaznělo z jejích úst slovo nespokojenosti.“¹³ Kdo dokáže změřit tuto její osobní oběť pro rozvoj salesiánského díla?

Maminka Markéta byla zcela jistě aktivně přítomná prvnímu „duchovnímu“ rozvoji díla: první okamžiky, v nichž se formovala salesiánská metoda a ovzduší, přítomnost a doprovázení prvních učedníků: Cagliero (1851), Rua (1852), don Alasonatti a Dominik Savio (1854); první spolky, první plody svatosti, první bohoslovci a příprava salesiánské společnosti, která bude založena až tři roky po její smrti. Tato dlouhá ženská a mateřská přítomnost je ojedinělá v dějinách Zakladatelů výchovných kongregací. „Salesiánská kongregace byla kolíbaná na klíně Maminky Markéty,“ napsal životopisec Dona Boska.¹⁴

Přesto však nejhezčí Markétiny úkoly byly ty, kdy zapojovala nejenom své ruce, ale i své srdce, svůj vrozený vychovatelský talent. Všichni sirotci jí říkali „Maminko“: bylo jasné, že nebyla jen jejich kuchařkou a hospodyní. Zcela jí důvěřovali, měli ji rádi jako sirotci, kteří cítili, že je miluje. Během dne s nimi zapřádala citlivé rozhovory, v nichž je napomínala, vybízela, utěšovala a dávala vhodné rady, aby utvářela jejich charakter a jejich věřící srdce, připomněla Boží přítomnost, vyzvala je jít se vyzpovídat k Donu Boskovi a doporučila úctu k Panně Marii.

Všechny tyto kluky tedy znala osobně a dokázala je odhadnout. Dva roky mohla pozorovat výjimečného jinocha, který přišel z Mondonia: jeho chování ji ohromovalo. Jednoho dne řekla Donu Boskovi: „Máš spoustu hodných kluků, ale nikdo z nich nepřekoná krásu srdce a duše Savia Dominika… Vždy ho vidím, jak se modlí… Je v kostele jako nebeský anděl.“¹⁵

Jedinou chvílí klidu a odpočinku v těch letech bylo pro Maminku Markétu pár týdnů podzimních prázdnin v Becchi. Jednalo se však o relativní odpočinek, protože Don Bosco tam přiváděl všechny kluky, kteří neměli rodinu. Když se v r. 1856 v půli listopadu vrátila z prázdnin, necítila se dobře a lehla si do postele. Lékař diagnostikoval zápal plic. Zemřela 25. listopadu ve 3 hodiny; večer předtím ji don Borel, její zpovědník, udělil poslední svátosti. Řekla Donu Boskovi: „Bůh ví, jak jsem tě milovala; ale tam seshora to bude ještě lepší. Udělala jsem vše, co jsem mohla. Jestli jsem se někdy mohla zdát tvrdá, bylo to pro vaše dobro. Řekni klukům, že jsem pro ně pracovala jako maminka. Ať se modlí a obětují za mě svaté přijímání.“¹⁶

Maminka Markéta žila chudě a chudě i zemřela: byla pohřbena ve společném hrobě a její jméno nikdy nebylo napsané na náhrobním kameni.

3.1.2. Duchovní profil Maminky Markéty

Smrt matky odhalila „mnohem jasněji silné pouto mezi Donem Boskem a matkou, prvořadý vztah, který utvářel základní rysy jeho osobnosti.“¹⁷ Milovali ji salesiáni i kluci a hned po smrti se objevilo společné přesvědčení: „byla to světice!“ A přesto proces blahořečení a svatořečení Maminky Markéty byl zahájen až 8. září 1994. Když v r. 1996 skončil diecézní proces v Turíně, Positio (tj. dokumentace o pověsti svatosti a o hrdinském životě a ctnostech) byla oficiálně předána na Kongregaci pro svatořečení 25. ledna 2000.¹⁸

Neodolám přání nastínit zde její duchovní profil, jak vyplývá z Positio.

a) Silná žena

V celém jejím životě nelze spatřit chvíle, v nichž by se jednoduše oddala přirozeným sklonům. Projevuje výjimečnou vyrovnanost při uvádění v soulad nesnadných napětí rodinného života. Vypadá vždy bdělá a jakoby vedena vyšší starostí: rozpoznat, jaké chování je před Bohem nejlepší pro její děti. Proto je něžná a pevná, chápající a neústupná, trpělivá a rozhodná.

Sladit protiklady Markétu vedla skutečnost, že musela dělat svým dětem i otce. Maminka Markéta, která by se byla mohla vyhnout problematické situaci vdovy novým sňatkem, dokázala vždy dosáhnout a uchovat správnou rovnováhu mezi těmito dvěma rolemi: dostatečně pevné mateřství, aby vyvážilo nepřítomnost otce a dostatečně mírné“otcovství“, aby neohrozilo nutnou mateřskou vřelost. Tzn. žádné prázdné mazlení, ani podrážděný křik, ale pevnost a vyrovnanost.

Vyzařoval z ní vždy pokoj, vyrovnanost, sebeovládání, opravdová mírnost. Nikdy své děti nebila, ale také jim nikdy neustupovala; hrozila tvrdými tresty, ale odpouštěla je při první známce lítosti. V rohu kuchyně, vzpomínal Don Bosco, byl prut. Nikdy ho nepoužila, ale nikdy ho z toho rohu neodnesla. Byla vlídnou maminkou, ale byla energická a silná. Dokázala si poradit se dvěma situacemi, které jsou v rodině většinou problematické: přítomnost nemocné tchýně a obzvlášť těžko zvladatelného nevlastního syna. Jako moudrá vychovatelka dokázala proměnit obtížnou rodinnou situaci v účinné a úrodné výchovné prostředí.

Svým příkladem i slovem předávala synům velké hodnoty piemontského humanismu tehdejší doby: smysl pro povinnost a pro práci, každodenní odvahu v tvrdém životě, přímost a čestnost, dobrou náladu. Naučili se i mít úctu ke starým lidem a propůjčovat se ochotně ke službě bližním. Na druhé straně se nebála říci s klidem a pevně, co si myslí, těm, kteří slovy nebo skutky dávali pohoršení. Tyto příklady se hluboko vryly do podvědomí všech tří chlapců.

Víra pak vlévala moudrost a pronikavost každé lekci, kterou tato negramotná učitelka dávala svým dětem.

b) „Salesiánská“ vychovatelka

Toto vychovatelské umění umožnilo, že Maminka Markéta objevila skryté dary svých synů, vyzvedla je na povrch, rozvinula je a téměř viditelně svěřila do jejich rukou. To platí především vzhledem k jejímu nejbohatšímu plodu: Janovi. Je imponující pozorovat u Maminky Markéty tento vědomý a jasný smysl pro „mateřskou zodpovědnost“, s jakou křesťansky a z blízka sledovala svého syna a nechala mu přitom svobodu při volbě povolání, i když ho nepřetržitě doprovázela na všech etapách jeho života, až do své smrti!

Sen, který se Jeníkovi zdál v devíti letech, jestliže odhaloval budoucnost jemu, určitě ji odhaloval i Mamince Markétě (jestli ne jí jako první); byla to ona, která ho interpretovala: „Kdo ví, jestli se nemáš stát knězem!“ A za nějaký ten rok, když pochopila, že domácí prostředí bylo pro Jana nepříznivé kvůli nevraživosti nevlastního bratra Antonína, rozhodla se přinést oběť a poslat ho jako tovaryše na statek Mogliů do Moncucca. Maminka, která se zříká malého syna, aby ho poslala pracovat na pole daleko od domu, přináší skutečnou oběť. A ona ji přinesla nejen proto, aby odstranila rodinný nesoulad, ale také proto, aby uvedla Jana na tu cestu, která jí (a jemu) byla odhalena ve snu.

Dá se říci, že Maminka Markéta naočkovala Donu Boskovi zárodky proslulé trojice: rozum, náboženství, laskavost, které sama prožívala ve svém klidu, vlídnosti a autoritě. Božská prozřetelnost jí dala milost, že byla „salesiánská“ vychovatelka vedená preventivní láskou, která uměla pochopit, vyžadovat, napomínat, mít strpení a usmívat se.

Dohlížela na své syny, kontrolovala je a vedla, ale neutiskovala je. Museli poslouchat a žádat o dovolení, ale Maminka je ráda nechávala oddat se jejich radostem a hrám. Nikdy neustupovala jejich rozmarům a napomínala je s láskou. Don Lemoyne potvrzuje: „Za každou cenu se snažila, aby napomenutí nevyvolalo prchlivost, nedůvěru, odcizení. Její zásada v tomto ohledu byla jasná: vést děti, aby všechno dělaly z lásky nebo proto, aby se zalíbily Pánu. Proto byla milovanou matkou.“¹⁹ Don Bosco později řekne, že výchova je záležitostí srdce: sám to šťastně zakusil u rodinného krbu v Becchi.

c) Působivá katechetka

Maminka Markéta měla vzácnou schopnost vytěžit ze všeho, co se v životě přihodilo, podnět ke katechezi. Byla přesvědčená, že má hlavní zodpovědnost za výuku svých dětí ve víře a dokázala jim předkládat prosté a jasné hodnoty ve své rodinné škole. Na prvním místě trpělivě předala svým synům v letech jejich růstu svou pevnou víru, vědomí Boha, který je láska a je vždy přítomný, něžnou úctu k Panně Marii.

Pověstným se stal katechismus Maminky Markéty. Ona, která neuměla číst ani psát a ve svém dětství se naučila nazpaměť potřebné formule, je nejenom předávala dětem, ale shrnovala je a interpretovala podle svého neomylného mateřského instinktu.

Velké pravdy víry předávala co nejjednodušším způsobem a vždy je formulovala do kratičkých frází:

• Bůh tě vidí: to byla pravda pro všechny chvíle, která neměla vzbuzovat strach, ale ujistit děti o tom, že Bůh se o ně stará a že Boží dobrota od nich vyžaduje, aby odpověděly dobrým životem.

• Jak je Pán dobrý! Zvolala pokaždé, když něco oslovilo dětskou fantazii a vzbuzovalo v nich obdiv.

• S Bohem se nežertuje! Prohlašovala s přesvědčením, když bylo potřeba vštípit odpor ke zlu a k hříchu.

• Máme málo času ke konání dobra! Vysvětlovala, když je chtěla pobídnout k větší píli a štědrosti.

• K čemu je pěkné oblečení, je-li duše ošklivá? Poznamenávala, když je chtěla vychovat k důstojné chudobě a k péči o vnitřní krásu duše.

Další byl katechismus svátostí. Z vyprávění Dona Boska víme, jak ho aplikovala na malého Jeníka. Když se přiblížil čas prvního svatého přijímání, začala mu každý den určovat nějakou modlitbu a nějakou zvláštní četbu; pak chlapce pořádně připravila ke zpovědi (a během postní doby ho k ní poslala třikrát); když pak přišel velký den (Velikonoce r. 1826), snažila se, aby chlapec udělal skutečnou zkušenost spojení s Bohem. „Jsem přesvědčená,“ řekla v ten den synovi, „že Bůh se zmocnil tvého srdce! Slib mu, že uděláš vše, co je v tvých silách, abys zůstal dobrý až do konce života.“²⁰

A konečně katechismus lásky: jak v letech relativního blahobytu, tak v letech hladových byl Markétin dům vždy otevřený pro chudé, pocestné, tuláky, strážníky na obhlídce, kteří prosili o sklenici vína, dívkám s morálními problémy; obracely se na ni sousedky, když potřebovaly pomoc v neštěstí, ošetřovat nemocného nebo doprovodit umírajícího na jeho poslední cestě.

d) První spolupracovnice

V preventivním systému Dona Boska jsou způsoby, důrazy, tóny, které v sobě mají něco mateřského, mírného, budícího důvěru, jež opravňují vidět v Markétě nejenom ženskou postavu, která ovlivňuje zdálky, ale i zevnitř, jako inspirátorka a vzor, jako pomocnice a zcela jistě první spolupracovnice.

Právě přítomnost Maminky Markéty na Valdoku v posledních deseti letech jejího života významně ovlivnila „rodinného ducha“, který všichni považujeme za srdce salesiánského charismatu. Nebylo to lecjaké desetiletí, ale první, v němž byly položeny základy toho ovzduší, které vejde do dějin jako ovzduší Valdoka. Don Bosco pozval Maminku na základě praktické nutnosti. V Božím plánu však tato přítomnost byla určena k tomu, aby přesáhla hranice nahodilé potřeby, aby se zapsala do celku prozřetelnostní spolupráce na právě se rodícím charismatu.

Maminka Markéta si byla vědomá tohoto svého nového povolání a přijala ho s pokorou a jasným vědomím. Tím lze vysvětlit odvahu, kterou projevila v těch nejtěžších situacích. Stačí si připomenout epidemii cholery, gesta a slova, která v sobě mají něco prorockého, jako když použila oltářní plátna na obvazy pro nemocné. Zářným příkladem je „slůvko na dobrou noc“, typický rys salesiánské tradice. Don Bosco mu přikládal velkou důležitost a byla to právě Maminka, která s ním začala, když dala krátké kázání prvnímu chlapci, kterého ubytovali.²¹ Don Bosco pak pokračoval v tomto zvyku, ne však v kostele na způsob kázání, ale otcovským a neformálním způsobem na dvoře nebo na chodbách, nebo pod podloubím.

Vnitřní velikost této matky je taková, že syn, i když už je zkušeným vychovatelem, se bude mít od ní stále co učit. Jako stručné shrnutí toho, co bylo řečeno, slouží hodnocení dona Lemoyna: „Dalo se říct, že byla zosobněnou Oratoří.“²²

3.2. Valdocco, „rodina, která vychovávᓲ³

I když Valdocco byl první – a jediný – dobročinný a výchovný ústav založený a řízený přímo Donem Boskem, typický ráz díla a především preventivní výchovný systém, který zde byl aplikován, mohou být pochopeny nejen ve spojení s Donem Boskem, s jeho zkušeností a povahou, ale také s postavami jeho pomocníků. Oratoř byla od počátku společným podnikem, při jejím budování a vedení se navzájem ovlivňovali zakladatel se svými spolupracovníky.²⁴

Mezi nimi vyniká poměrně velká skupina žen. Maminka Markéta jistě nebyla jedinou spolupracovnicí Dona Boska v Oratoři; „i jiné maminky žily na Valdoku a vnášely vždy rys rodiny, který nutně vycházel z jejich přirozenosti a zkušenosti.“ Po smrti Maminky Markéty zůstala v Oratoři ještě téměř rok, až do své smrti, Marianna, její starší sestra. Pak „se do Oratoře přestěhovala maminka Dona Ruy, které pomáhala, maminka klerika Bellii a kanovníka Gastaldiho a ještě další. V Oratoři žila i Marianna Magonová, maminka známého chovance Dona Boska.“²⁵ Po její smrti v r. 1872 zmizí přítomnost a vliv maminek v Oratoři.²⁶

Je však třeba zdůraznit, že maminka Dona Boska během desetiletí 1846-1856 byla hlavní společnicí a spolupracovnicí Dona Boska a sdílela s ním „chléb, práci, námahy, starosti a poslání k mladým.“²⁷ „Maminka Markéta“ – to je její definitivní jméno na Valdoku – se aktivně podílí na prvním „vnějším“ rozmachu díla: první oratoř, „připojený dům“ či penzionát pro první řemeslníky a studenty, první školy a první dílny, kostelíček zasvěcený sv. Františku Saleskému, odstartování Katolického čtení [= Letture Cattoliche], v ovzduší revoluce a výhrůžek Donu Boskovi (1853).

V té době se v Oratoři žilo prostým rodinným životem, bez prostředků a s mnoha sny. Don Bosco často musel odcházet z domu, aby získal peníze na stále početnější penzionát, nebo aby měl chvilku klidu na psaní svých knih v knihovně Koleje, nebo jinde. Maminka Markéta ho nahrazovala v asistenci kluků a kromě toho se starala o běžné domácí práce, během dne v kuchyni a opravou jejich šatů v noci. Jednalo se o zcela běžné záležitosti, nepochybně o „malé detaily“, které však „měly svoji váhu v mnoha aspektech života Dona Boska a mladých a které nám pomáhají vidět oratorní ‚rodinu‘ v reálném životě:“²⁸ Oratoř podle záměru Dona Boska „měla být domovem, tj. rodinou, a ne Ústavem.“²⁹

Nuže, před časem don Egidio Viganò zřetelně ukázal dopad mateřské přítomnosti Maminky Markéty na Valdoku, a její přínos k “rodinnosti“ ducha Oratoře: „Hrdinské přestěhování Maminky Markéty na Valdocco posloužilo k tomu, aby prostředí těch chudých kluků nasáklo stejným rodinným stylem, z něhož se zrodil základ preventivního systému a mnoho tradičních pravidel, které jsou s ním spojeny. Don Bosco udělal zkušenost, že formování jeho osobnosti bylo pevně zakotveno ve výjimečném ovzduší nesobecké lásky a dobroty (sebedarování) své rodiny v Becchi a chtěl napodobit její nejdůležitější rysy ve valdocké oratoři, mezi chudou a opuštěnou mládeží.“³⁰

Jeví se jako zřejmé, že prvky „výchovné rodiny“,³¹ kterou se podle Dona Boska měla Oratoř stát, nebyly všechny převzaty z pedagogických a teologických idealizací, ale také z každodenního piemontského venkovského života.³² Přítomnost maminek na Valdoku, a především přítomnost Maminky Markéty, byla zvláštním přínosem víry, prostoty, konkrétnosti a vychovatelské moudrosti.

4. Rodina jako poslání

Tyto úvahy o Mamince Markétě a její rodině nám pomáhají pochopit, že rodina, kromě toho, že je součástí, i když nepřímo, našeho poslání, je svou povahou především společenskou institucí, jejíž členové jsou spojení vzájemnými vztahy různého druhu, všechny však doprovázené citovou, komunikační a normativní složkou, jež jim dává zvláštní charismatickou sílu. Našimi adresáty jsou mladí, naše pole působnosti je jejich výchova a evangelizace. Obojí, mladí a výchova, však nelze oddělit od rodiny.

Upozorňoval na to don Egidio Viganò ve svém komentáři na biskupské synodě o rodině v r. 1980, po níž byla publikována Apoštolská exhortace Familiaris Consortio Jana Pavla II.: „Nasazení v našem salesiánském povolání,“ psal don Viganò, „musí být nasměrováno k bezvýznamným a chudým. Oni především potřebují rodinu a pro ně Don Bosco přišel, jak píše Petr Braido, se svým nejgeniálnějším nápadem: laskavostí, která vychovává v ovzduší radostně jednotné rodiny.“³³

4.1. „Rodino, staň se tím, čím jsi!“

„Rodino, staň se tím, čím jsi!“: touto výzvou Jan Pavel II. zval rodiny celého světa, aby našly samy v sobě pravdu o sobě a realizovaly ji uprostřed světa. Dnes, ve světě podkopávaném nedůvěrou, nemůže neznít silně výzva Svatého Otce, který povzbuzoval rodiny, aby objevily tuto pravdu o sobě a dodával, „Rodino, věř v to, co jsi“.

Rodina „Boží stavba“, posvátný Boží plán, je také „stavbou člověka“, angažovaností člověka v Božím plánu.

 Buňka společnosti

Rodina je základem a oporou společnosti pro svůj nepostradatelný úkol ve službě životu: v rodině se rodí občané a v rodině nacházejí první školu těch ctností, které jsou duší života a rozvoje společnosti.

Rodina jako vzájemné společenství lásky, je vedena zákonem sebedarování, který jí dává růst. Dar sebe sama inspiruje vzájemnou lásku manželů a je vzorem a pravidlem pro vztahy mezi sourozenci a mezi jednotlivými generacemi, které spolu v rodině žijí. Společenství a zapojení, prožívané každý den doma, ve chvílích radosti i obtíží, jsou pro děti nejkonkrétnější a nejúčinnější pedagogií na nejširším obzoru společnosti. Každé dítě je dar pro sourozence, rodiče, pro celou rodinu. Jeho život se stává darem pro samotné dárce života, kteří nemohou necítit přítomnost dítěte, jeho podíl na jejich životě, jeho přínos pro dobro rodiny i celé společnosti.

Zkušenost společenství a zapojení se, která musí charakterizovat každodenní život rodiny, představuje její hlavní a nezbytný přínos pro společnost. Vztahy mezi členy rodinného společenství jsou inspirovány a vedeny zákonem „nezištnosti“, který respektuje a podporuje ve všech a v každém zvlášť osobní důstojnost jako jedinou důležitou hodnotu, a stává se srdečným přijetím, setkáním a dialogem, nesobeckou ochotou, velkorysou službou, hlubokou solidaritou.

Tak se podporování skutečného a zralého společenství osob v rodině stává základní a nenahraditelnou školou společenských vztahů. Představuje příklad a podnět k širším meziosobním vztahům vyznačujícím se úctou, spravedlností, dialogem a láskou. Je místem a nástrojem lidského růstu a personalizace společnosti.³⁴

To všechno je důležité zvláště dnes, jestliže chceme účinně odporovat dvěma zjednodušujícím a omezujícím rodinným vzorům, které jsou plodem dnešní konzumní společnosti: rodina-pevnost, sobecky zaměřená jen sama na sebe, a rodina-hotel, v níž chybí identita a vztahy. Proto, ve srovnání se společností, která riskuje, že bude stále více odosobněná a zmasověná, a tím pádem nelidská a zbavující lidství, s negativními důsledky mnoha forem „útěků“, rodina má a vyzařuje ještě i dnes nepodcenitelné síly, schopné vytrhnout člověka z anonymity, podporovat v něm vědomí vlastní důstojnosti, obohatit ho o hloubku lidství a aktivně ho s jeho jedinečností a neopakovatelností zapojit do přediva společnosti.

Rodina, když slouží životu, formuje budoucí občany, předává jim lidské hodnoty, které jsou podstatné pro národ, když uvádí děti do společnosti, hraje nepostradatelnou roli: je společným dědictvím lidstva. Tuto pravdu obsahuje jak přirozený rozum, tak i Boží zjevení. Jak řekl 2. vatikánský koncil, rodina představuje „první a životaschopnou buňku společnosti.“³⁵

 Svatyně života

Prvním a základním úkolem rodiny je služba životu, která v dějinách naplňuje původní požehnání Stvořitele a předává tak Boží obraz z člověka na člověka (srov. Gn 5,1nn). Tato zodpovědnost vyvěrá ze samotné její podstaty – být společenstvím života a lásky, založeným na manželství – a z jejího poslání uchovávat, ukazovat a předávat lásku. Je tu v sázce láska samotného Boha, jíž jsou rodiče ustanoveni spolupracovníky a téměř tlumočníky v předávání života a výchově podle Otcova plánu. V rodině láska neustále předává život: stává se nezištností, přijetím, darováním se. V rodině je každý uznáván, respektován a má úctu, protože je osoba, a větší pozornost a péče je poskytnuta tomu, kdo to více potřebuje.

Rodina je tedy volána k odpovědnosti během celého života svých členů, od narození až do smrti. Je skutečně svatyní života, místem, kde život, dar Boží, může být přiměřeně přijat a ochráněn proti mnoha útokům, kterým je vystaven, a může se rozvíjet podle potřeb skutečného lidského růstu.

Rodina jako domácí církev má za úkol hlásat, slavit a sloužit evangeliu života. Když rodiče dají život novému stvoření, vnímají, že dítě, které je plodem jejich vzájemného darování v lásce, je zároveň i darem pro oba, darem, který vychází z “Daru“.

 Hlasatelka evangelia života

Rodina se svého poslání hlásat evangelium života zhostí především výchovou dětí. Rodiče slovem a příkladem, v každodenních vztazích a rozhodnutích, konkrétními gesty a znameními, uvádějí své děti do autentické svobody, která se realizuje upřímným sebedarováním, a rozvíjejí v nich úctu k druhému, smysl pro spravedlnost, srdečné přijetí, dialog, velkorysou službu, solidaritu a všechny ostatní hodnoty, které pomáhají chápat život jako povolání a jako poslání lásky.

Rodiče tedy i uprostřed problémů spojených s výchovou, musejí s důvěrou a odvahou formovat děti k základním hodnotám lidského života. A děti musejí růst ve správné svobodě vzhledem k hmotným statkům, přijímat za svůj prostý a střídmý způsob života a být přesvědčené, že člověk má hodnotu pro to, čím je, a ne pro to, co má.

Výchova křesťanských rodičů je tedy službou víře dětí a pomocí, aby naplnily povolání, které od Boha dostaly. Do výchovného poslání rodičů patří učit děti a vydávat jim svědectví o opravdovém smyslu utrpení a smrti: dokáží to, jestli budou vnímaví ke každému utrpení, které uvidí okolo sebe a ještě dříve, jestli budou umět stát nablízku, pomoci a sdílet s malými, nemocnými a starými v rodině.

Všichni si uvědomujeme, že děti a mladí potřebují lidskou a citovou výchovu, která rozvíjí jejich osobnost, zodpovědnost, smysl pro věrnost a iniciativu. Potřebují vychovat vlastní sexualitu, která k tomu, aby byla opravdová a plně lidská, musí jít ruku v ruce s objevením schopnosti milovat, kterou Bůh vepsal do lidského srdce. Jedná se o harmonickou formaci ke zodpovědné lásce, vedenou zároveň Božím slovem i rozumem.

 Škola společenské angažovanosti

Dalším úkolem rodiny je vychovávat děti k lásce a vyjadřovat lásku v každém meziosobním vztahu, aby se rodina neuzavřela sama do sebe, ale zůstala otevřená společenství, inspirovaná smyslem pro spravedlnost, solidaritou a péčí o druhé, kromě povinnosti vlastní zodpovědnosti za celou společnost.

Tak se služba evangeliu života projevuje konkrétní solidaritou. Společenský úkol rodiny se nemůže omezit jen na plození a výchovu dětí. Křesťansky orientované rodiny vnímají neustálé volání otevřít se potřebám bližních. Jednotlivě nebo společně se proto mohou a musejí věnovat nejrůznějším typům sociální služby, především ve prospěch chudých. Tato činnost se stává obzvláště důležitou pro pomoc těm lidem a situacím, k nimž se organizace veřejného pojištění a péče nedostane.

Křesťanská rodina, vedená a posílená novým přikázáním lásky, prožívá přijetí, úctu a službu každému člověku, kterého vidí, vždy v jeho důstojnosti člověka a Božího dítěte. Milosrdná láska se neomezuje na bratry a sestry ve víře, protože „každý člověk je můj bratr“; v každém člověku, zvláště je-li chudý, slabý, trpící, s nímž je nespravedlivě nakládáno, láska dává objevit tvář Krista a bratra, kterého má milovat a kterému má sloužit. Křesťanská rodina se dává do služeb člověka a světa a uskutečňuje tak skutečné dílo „lidského povznesení“.

Všichni víme, že nespravedlivé rozdělení hmotných statků mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, mezi bohatými a chudými v jedné a té samé zemi, využívání přírodních zdrojů výlučně ve prospěch nevelké skupiny lidí, masová negramotnost, přetrvávání a opětovný výskyt rasismu, rozkvět etnických konfliktů a ozbrojené konflikty měly vždy devastující účinky na rodinu. A na druhé straně je třeba podtrhnout, že právě rodina je prvním a hlavním výchovným prostorem, kde mohou vzkvétat jiné hodnoty, inspirované společenstvím a láskou.

Jako příklad bych chtěl zmínit stále rostoucí důležitost, kterou má v naší společnosti pohostinnost ve všech svých formách: od otevření dveří svého domu a ještě více svého srdce potřebám bratří, po konkrétní úsilí zajistit každé rodině vlastní bydlení, jako přirozený prostor, který ji uchovává a dává jí růst. Křesťanská rodina především je povolána naslouchat Apoštolovu doporučení a svědčit o něm: „…ochotně poskytujte pohostinství“ (Řím 12,13). Bude tak následovat Kristův příklad a sdílet jeho lásku v přijetí potřebného bratra: „A kdo by napojil třeba jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu“ (Mt 10,42).

Dalším obzvláště významným projevem solidarity je pro rodiny ochota adoptovat nebo vzít do pěstounské péče děti, které jejich rodiče opustili, nebo které se nacházejí v jinak obtížných situacích. Opravdová otcovská a mateřská láska dokáží překonat pokrevní svazky a přijmout i děti z jiných rodin a nabídnout jim to, co potřebují pro život a plný rozvoj.

Církevní otcové často mluvili o rodině jako o „domácí církvi“, „církvi v malém“. „Být spolu“ jako rodina znamená být jeden pro druhého a vytvářet společný prostor, v němž se každý může uplatnit. Někdy se jedná o osoby fyzicky nebo psychicky handicapované, jichž se tzv. „pokroková“ společnost snaží zbavit. Občas se i nějaká rodina, která si říká křesťanská, může chovat podle těchto měřítek. Je velmi smutné, když se chvatně zbaví starého nebo znetvořeného či nemocného člověka. Toto jednání je důsledkem ztráty víry v toho Boha, před nímž jsou „všichni živí“ (Lk 20,38) a od něhož jsou všichni voláni k plnosti Života.

4.2. „Rodino, věř v to, co jsi!“

Rodina není výtvorem určité kultury, výsledkem vývoje, způsobem společného života spojeným s určitou organizací společnosti: je přirozenou institucí, která předchází jakékoli politické nebo právní organizaci. Svou soudržnost nachází v pravdě, kterou sama nevytvořila, protože je chtěná přímo Bohem. V bezvýhradné věrnosti se muž a žena darují jeden druhému a milují se láskou otevřenou pro život.

To, co jsem vám až sem sdělil, je směrodatně vyjádřeno ve čtyřech úkolech, které Familiaris Consortio rodině určuje: formování společenství osob, služba životu, účast na rozvoji společnosti, poslání evangelizovat.

K tomu, aby se tyto úkoly vyplnily a tedy aby se naplnila výzva, s níž se Jan Pavel II. obrátil na rodiny: „Rodino, věř v to, co jsi!“ je především potřeba, aby rodina – manželé, děti a všichni, kteří do ní patří – byla pevně přesvědčena, že tyto úkoly vycházejí ze samotné podstaty a poslání rodinné instituce a jsou součástí Božího plánu s rodinou a s každým jejím členem.

Jedná se o přesvědčení, které pro věřící není jen součástí přirozeného nebo společenského řádu, ale má oporu ve víře v Boha, který vytvořil rodinnou buňku jako společenství lásky a života a skrze svého Syna ji posvětil svátostnou milostí, aby byla pro všechny znamením a nástrojem společenství.

5. Pastorační a pedagogické aplikace

Jak je zvykem, Heslo, a především toto na rok 2006, nám dává příležitost předložit celé salesiánské rodině některé pastorační doporučení a pedagogické aplikace.

Viděl jsem a ocenil zdařilou snahu některých salesiánských provincií převést do výchovných plánů Pastorační návrh, který jsem připojil k tomuto Heslu, tak jako jsem to udělal už v r. 2004. I časopis Note di Pastorale Giovanile věnoval monografické číslo prohloubení tohoto tématu a nabídl vhodné a cenné pomůcky. Vybízím vás, abyste pamatovali na všechny tyto materiály, které mohou být velmi užitečné. Já sám zde znovu uvádím hlavní linie pastoračního návrhu:

 Zde jsou tedy má doporučení

Věnovat zvláštní pozornost rodině v naší výchově i evangelizaci vyžaduje, kromě jiného:

– Obzvlášť se snažit zajistit výchovu k lásce jak v salesiánské výchovné činnosti, tak ve výchově mladých k víře.

23. generální kapitula (23.GK) předložila výchovu k lásce jako jeden z důležitých bodů, v nichž se ukazuje, jestli má víra dopad na život nebo ne. Typická zkušenost Dona Boska a výchovný i duchovní obsah preventivního systému nás vedou:

• uznat, že je obzvláště důležité snažit se vytvářet okolo mladých ovzduší naplněné vzájemnou komunikací a láskou,

• vážit si skutečných hodnot, které čistota obsahuje,

• podporovat vztahy mezi chlapci a děvčaty založené na úctě k sobě i k druhým, na vzájemnosti, vzájemném obohacení a radosti z nezištného daru,

• zajistit, aby ve výchovném prostředí byly přítomné osoby, které průzračně a radostně vydávají svědectví lásce, především prostřednictvím sebedarování v čistotě.

–Doprovázet a podporovat rodiče v jejich zodpovědnosti za výchovu a zapojit je naplno do realizace salesiánského pastoračně-výchovného projektu.

24.GK, která se zabývala zapojením laiků do salesiánského poslání, uznala úkol rodičů a roli rodin v našich dílech, ale požadovala také posílit spolupráci s rodinou, která je hlavní vychovatelkou svých dětí (srov. 24.GK, 20. 177). Proto navrhovala využít nenahraditelný přínos rodičů a rodin dětí a podporovat vytváření výborů a sdružení, které mohou svou účastí zajistit a obohatit výchovné poslání Dona Boska (srov. 24.GK, 115).

– Podpořit a formulovat salesiánský rodinný styl: ve vlastní rodině, v salesiánské komunitě, v pastoračně-výchovné komunitě.

Salesiánský rodinný duch je typickým rysem naší spirituality (srov. 24.GK, 91-93) a projevuje se:

• bezvýhradným nasloucháním druhému,

• nezištným přijímáním druhých,

• animující přítomností vychovatele mezi mladými,

• meziosobním a institucionálním dialogem a komunikací,

• spoluzodpovědností za sdílený výchovný projekt.

– Růst v duchu a ve zkušenosti salesiánské rodiny ve službě výchově a pastorace mládeže. Salesiánská rodina od nás především vyžaduje společné úsilí předkládat všem mladým přiměřenou a náročnou nabídku povolání a doprovázet je (srov. 25.GK, 41 a 48). Proto je třeba růst jako rodina prostřednictvím:

• dobrého fungování Rady salesiánské rodiny,

• zapojení mladých do této Rady,

• iniciativ a aktivit, které povedou salesiánskou rodinu k tomu, aby byla stále více „apoštolátním duchovním hnutím“.

 Několik praktických doporučení

• Připravit ve formaci mladých, postupnou a systematickou výchovu k lásce, která pomůže dospívajícím a mladým

• pochopit lidskou a křesťanskou hodnotu sexuality,

• dospět k pozitivnímu a otevřenému vztahu mezi chlapci a děvčaty,

• přistupovat k moderním otázkám života a lidské sexuality ve světle důstojnosti člověka, hodnot života a kritérií evangelia,

• otevřít se Božímu plánu jako konkrétní cestě jak žít vlastní povolání k lásce.

Bude třeba se na tento aspekt obzvlášť zaměřit ve formačních plánech pro sdružení a skupiny Salesiánského hnutí mládeže, i při osobním doprovázení mladých.

• Propagovat a podporovat mezi mladými dospělými v našich dílech (animátory, dobrovolníky, mladými spolupracovníky…) konkrétní cesty formace, doprovázení a rozlišování povolání ke křesťanskému manželství. Zde je třeba se snažit o spolupráci s křesťanskými manželskými páry, které jsou již zapojeny do laických skupin salesiánské rodiny.

• Zakládat v našich dílech skupiny, hnutí a sdružení manželů a rodin, které jim mohou pomoci žít a prohloubit manželské povolání a horlivě přijmout své výchovné závazky.
  V salesiánské rodině existují skupiny „Rodin Dona Boska“, „Hogares Dona Boska“, založené a animované salesiánskými spolupracovníky; existuje však i mnoho dalších rodinných sdružení, jako je „Křesťanské hnutí rodin“, „Manželská setkání“ atd.

• Pomáhat rodičům dětí v našich dílech v jejich výchovném úkolu prostřednictvím vytváření sdružení rodičů, škol pro rodiče atd., v nichž se nabízí konkrétní a systematická formace a sdílení o výchovných tématech.

• Posílit v každém salesiánském díle pastoračně-výchovnou komunitu, prostřednictvím zvláštního důrazu na osobní vztahy a rodinné ovzduší, na co nejširší účast a na sdílení salesiánských hodnot a cílů pastoračně-výchovného projektu. Tak se salesiánské dílo stane domovem pro mládež a oporou pro zainteresované rodiny.

• Zapojit rodiny do výchovy a evangelizace, kterou nabízíme a podněcujeme mezi mladými, prostřednictvím iniciativ, jakými jsou setkání, při nichž mohou se sdílet rodiče a děti, rodinné katecheze, zapojení rodičů do animace skupin SHM, společné bohoslužby a setkání, křesťanská společenství rodin jako výchozí body pro cestu víry nabízenou mladým atd.

• Povzbuzovat, připravovat a doprovázet naše laiky, aby ve společnosti podporovali a obhajovali práva rodiny před zákony a situacemi, které jí škodí.

• Prohloubit smysl salesiánské rodiny mezi různými skupinami přítomnými na tom samém území, prostřednictvím seznámení se s „Chartou společenství“ a „Chartou poslání“ a jejich sdílením, a fungování „Rady salesiánské rodiny“ na různých úrovních.

Závěr: legenda s příchutí moudrosti

A nyní na závěr, jako tomu bylo v předchozích komentářích k Heslu, vám představím legendu, která může být shrnutím toho, co je v tomto komentáři vyjádřeno.

Rodina

Uprostřed širokého údolí, mezi poli, loukami a lesy stál malý dvoupatrový domek, v němž žila šťastná rodina. V tu chvíli byli tři: maminka, tatínek a šestiletý blonďatý kluk. Tatínek pracoval v továrně na kohoutky, maminka se starala o zahradu za domem a pevnou rukou držela na uzdě dvanáct klevetivých slepic a jednoho panovačného kohouta. Kluk chodil s radostí a hrdě do školy, takže se už naučil psát své jméno. Věděl také, co znamená slovo „efektivní“.

Uprostřed údolí tekl veselý a klikatý potok.

Domek byl trochu izolovaný od vesnice, a tak se každou neděli celá rodinka směstnala do miniaturního auta a jela na mši do farního kostela. Pak šli na zmrzlinu nebo na kakao, podle ročního období.

Večer bylo v domku vždycky trochu pozdvižení, protože kluk se snažil před spaním vždycky najít nějakou výmluvu, jako počítání hvězd, světlušek nebo kostek na ubrusu.

Před usnutím se všichni společně modlili. Pánův anděl každý večer sbíral tyto modlitby a nosil je do nebe.

Jeden podzim mnoho dní pršelo. Potok se vzedmul temnou vodou. Nahoře proti proudu kmeny a bláto zformovaly hráz, která vytvořila kalné jezero. Při západu slunce se hráz pod tlakem vody provalila. Voda začala pomalu zaplavovat údolí.

Tatínek vzbudil maminku i kluka. Ve strachu se jeden tiskl k druhému, protože voda již zaplavila přízemí domku. A stoupala stále výš. Byla stále temnější a rychlejší.

„Pojďme na střechu!“ řekl tatínek. Vzal dítě, které mu tiše viselo na krku s očima plnýma hrůzy, a vyšplhal na půdu a odtud na střechu. Maminka je následovala.

Na střeše se cítili jako trosečníci na malinkém ostrůvku, který se stával stále menším, protože voda se neustále zvedala a vystoupila neúprosně až ke kolenům otce.

Tatínek se pevně zapřel do střechy, objal maminku a řekl jí: „Vezmi dítě do náruče a stoupni si mi na ramena!“

Maminka s dítětem vylezla na otcova ramena, který pokračoval: „Postav se mi na ramena a vyzdvihni dítě na svoje. Neměj strach. Ať se stane cokoli, neopustím tě!“

Maminka políbila dítě a řekla: „Stoupni si mi na ramena a neměj strach. Ať se stane cokoli, neopustím tě!“

Voda stále stoupala. Pohltila tatínka a jeho ruce, které držely maminku, pak přikryla maminku a její ruce, které držely dítě. A stoupala stále výš. Vystoupila až k puse dítěte, k očím, k čelu.

Pánův anděl, který přišel, aby převzal večerní modlitby, viděl jen blonďatou kštici, která vystupovala z kalné vody.

Lehkým pohybem popadl blonďatou kštici a zatáhl. Na blonďatých vlasech viselo dítě, na něm visela maminka a na ní tatínek. Nikdo z nich neuvolnil sevření.

Anděl se rozletěl a něžně položil originální řetěz na nejvyšších kopec, kam se voda nikdy nemohla dostat. Tatínek, maminka i dítě se skutáleli po trávě, pak se s pláčem i smíchem objali.

Místo modliteb ten večer anděl přinesl do nebe jejich lásku. A nebeskými zástupy se rozezněl bouřlivý potlesk.

* * *

Moji drazí, jedná se o nadmíru salesiánské „podobenství“, protože poselství je to, že prostřednictvím malých „táhneme nahoru“ zbytek rodiny.

Končím přáním šťastného roku 2006, který začínáme pod ochranou Panny Marie, Matky Boží. Ať nás naučí kontemplovat rodinu, kterou dokázala vytvořit v Nazaretě, abychom pochopili její tajemství a napodobovali ji.

S láskou, v Donu Boskovi

don Pacual Chávez Villanueva

hlavní představenýSDB

Slavnost Božího mateřství Panny Marie

V Římě 1. ledna 2006