Někdy si, když mluvíme k Bohu, obráceni k sobě samotným a ještě víc k našim náboženským partnerům, nasazujeme masku, oblékáme oblek, který se k naší roli hodí, a volíme přesná a správně formulovaná slova.

Tyto masky nekorespondují s tím, čím jsme. Představují přehrady hlubokého sdílení s Bohem a dialogu s ním, bez alibi jakéhokoli druhu.

Bůh s námi chce komunikovat na vlnové délce upřímnosti. A to věru není nic situačního: je k tomu zapotřebí milosti a času. Proto nás Jubileum volalo k obrácení, k novému nastoupení cesty k Bohu a k reflexi našeho putování. Bylo především pozváním k obrácení srdce, i když slavnosti, přenášené televizí, mohly občas vzbuzovat jiný dojem.

Modlitba má mnoho podob a barev podle toho, jestli převažuje cit nebo meditace, formule nebo spontánnost. Každý dospěje nakonec ke svému způsobu modlitby tak jako má každý svůj vlastní způsob putování k Bohu a sebevyjádření. V modlitbě je však vždycky touha po vzájemném vztahu a komunikaci, které by bylo synovské, přímé, hluboce prožité. Ať už je způsob modlitby, k němuž jsme dospěli, jakýkoli, je vždycky pokusem o upřímné sdělení nás samotných. Ježíš to říkal takto: „Děkuji ti, Otče“¹¹; „Zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“¹²; „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“¹³.

Pro nás vychovatele závisí schopnost mluvit o Bohu a s ním především na schopnosti mu naslouchat. On, jenž se vyslovil v prvotním stvoření, nám sdělil mnohé o dějinách spásy v událostech a slovech a všechna svá slova nám potvrdil v Ježíši. Dnes k nám mluví prostřednictvím církve a událostí, dává v nás zaznívat hlasu Ducha a zjevuje nové věci pro nové časy.

Věřící je především ten, kdo naslouchá Slovu, jako Maria. „Naslouchat znamená nejen intelektuálně si uvědomovat přítomnost druhého; ale také být ochoten dát jeho přítomnosti prostor v sobě samém až do té míry, abychom se stali jeho příbytkem a těšili se z něho.“¹⁴

Není vždy jednoduché rozlišovat mezi hlasem Božím a hlasem lidí. Proto musíme mít jako v příběhu o Samuelovi¹⁵ ucho pozorné pro toho, který promlouvá, aby nás a naše adresáty vychovával v naslouchání Pravdě: „Mluv, tvůj služebník naslouchá.“ Měli bychom mít pozornou mysl a sluch, abychom mohli adresáty přivádět k Pravdě, zvát je k naslouchání tomu, který má „slova věčného života“. To je jeden z cílů výchovy. Zákon, přikázání, Pánovo slovo se vyjevují jako pramen, z nějž tajemně vyvěrá celistvá a hluboká moudrost, šitá na míru prostých lidí, překonávajíc moudrost, která pramení z důvtipu lidského myšlení.

Ze strany člověka představuje tato pohotovost k poslušnosti a k naslouchání Slovu nezbytnou podmínku k odhalení Božího záměru, který je připraven pro každého člověka v čase a na místě, kde byla povolána žít. Bude také základní podmínkou k obnově stálého závazku konverze k Bohu: „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. „¹⁶

Privilegovaným místem naslouchání je tedy meditace Slova: „[Maria v Betánii] si sedla k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo.“¹⁷ Vše tedy začíná pozorností zaměřenou ke Slovu, které se poté proměňuje v meditaci, modlitbu a kontemplaci¹⁸. Naslouchání Bohu¹⁹ (se svými dimensemi ticha), odhlédnutí od sebe a nové obrácení se k Druhému se stává přijetím, či lépe niterným odhalením intimní přítomnosti v nás, přítomnějším než je naše vlastní „já“: „Pozdě jsem si tě zamiloval, Kráso tak dávná a vždy nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Ano, byl jsi v mém nitru a já venku. Tam jsem tě hledal. Zbloudilý jsem se vrhal na krásy tvých tvorů. Byl jsi se mnou, a já s tebou nebyl. Vzdalovala mne od tebe tvá stvoření, která by nebyla existovala, kdyby nebylo tebe. Volals mne stále hlasitěji a přemohls mou hluchotu. Zářils a tvůj jas rozptýlil moji slepotu. Šířil jsi svou vůni a já ji vdechoval a teď ti náležím. Dotkl ses mne a já zahořel touhou po tvém pokoji.“²⁰

Nejen Druhý vatikánský koncil nastoupil cestu návratu ke Slovu, ale i dnes jsme u mladých lidí svědky nové touhy po něm. Jde jakoby o nové setkání mladých se Slovem, inspirované krom jiného exhortacemi Jana Pavla II. o četbě Písma.

Ticho je zrcadlovým rozměrem Slova. Ticho a Slovo se doplňují a vzájemně se podporují. Bez tichosti se stěží dospěje jak k poznání sebe sama, tak k rozlišení Božího záměru v mém životě. Ticho je pramenem hloubky a usebrání.

Salesiánská střízlivost v mluvení neznačí distancovanost nebo kontrolovanou sebevládu; je vždy pozorností k druhému, pochopením a touhou dávat a přijímat. Dospíváme tak k vnitřnímu rozměru, k vyrovnanému bytí v nás samotných, k poklidnému pohledu na osoby a situace, k vnitřnímu pokoji, k radosti z přítomnosti druhých.

Rodí se tak také postoj sebeovládání a zvládnutí pokušení vyjevovat vůči druhým rozhárané pocity, svévolné představy o sobě samých, vzdor, nespravedlivé soudy, reptání a náladovost, které se v srdci rodí. Správně pojaté ticho ochraňuje nitro a umožňuje mu naslouchání a přijetí toho, kdo hovoří. Bůh, s nímž se toužíme setkat, je v našem nitru, ne někde venku.²¹

Vnitřní já vyžaduje čas a prostor ke srovnání a k rozlišování. Co se času týče, neměli bychom mít strach z toho, vyhradit si podle možností chvíle k osobní meditaci, ke studiu, k modlitbě a – proč ne? – ke kontemplaci: k postoji, při němž jsme téměř zcela v moci pravdy a krásy.

Evangelium nám radí, abychom „vešli do svého pokojíku, zavřeli za sebou dveře a modlili se ke svému Otci, který zůstává skryt“.²² Jde o to najít místo, kde by pozornost a duch nalezli co nejméně překážek na cestě k Bohu. Kostel nebo kaple jsou zajisté nejvhodnějšími místy k „tiché modlitbě“, ale nejsou to místa jediná. „Náš Pán si vybíral k modlitbě osamělá místa a ta, která nezaměstnávala příliš smysly, nýbrž pozvedala duši k Bohu, jako hory (které se zvedají od země a jsou povětšinou holé, bez možnosti pohodlného spočinutí).“²³

Například procházky mohou nabýt nového významu: jde o to objevit v nich přítomnost Pána, který se – podle básnického vyjádření svatého Jana od Kříže – „svižně procházel po těchto lesích a zatímco si je prohlížel, pouhým svým krásným pohledem zanechával na nich všechny stopy krásy“²⁴.

Člověk by se tedy neměl ohlížet po tom, jestli místo pro modlitbu skýtá to nebo ono pohodlí, aby bylo navíc přitažlivé pro smysly, ale měl by se především starat o vnitřní usebrání; aby zapomněl na všechny věci, bude si vybírat místo co nejoproštěnější od předmětů a smyslových vjemů a bude se snažit odpoutat pozornost od toho všeho, aby mohl lépe vychutnávat svého Boha v osamocení tvorů.²⁵

Duch v nás pracuje a posvěcuje nás také podle naší disponibility. Do této oblasti náleží také překonávání naší neochoty a učenlivé a synovské otevírání se Otci a lásce k druhým, mající kořeny v našem srdci. Niternosti je možné vychovat, lásku je možné očišťovat a naše vztahy je možné stále víc naplňovat úctou. Jde o to sundat masku těch vnitřních hnutí, které se v nás zabydlily a které nám brání darovat se se srdcem svobodným srdcem.²⁶

Je třeba mít odvahu odhalit a pojmenovat vlastní křehká a negativní místa, která poznamenávají náš život, rozpoznat naši vlastní neochotu svěřovat se s nimi Otci. Je nutné akceptovat trpělivou práci, která je nezbytná k tomu, aby se Boží vůle stala směrnicí našeho myšlení a našeho svědomí. Není člověka modlitby, který by necítil potřebu a výhody vnitřní i vnější askeze.

Kdo je zkušený v duchovním životě, ví, že tato cesta vyžaduje trpělivost a vytrvalost, že po ní člověk nemůže jít sám, protože nás předchází a provází Duch. Pak také po určitém čase uvidí plody postupného zklidnění, rozšiřování vlastní svobody, mírnosti a činné lásky, jež jsou plodem duchovní cesty.²⁷

Tak zní rada svatého Pavla.²⁸ A stejně vyznívá i Ježíšova nauka.²⁹ Pán akceptuje rituálně kultovní rozměr naší modlitby, ovšem pouze jako cestu a prostředek ke spontánní a zjevné důvěře.³⁰ Jsou příležitosti, kdy se můžeme modlit beze slov, ale nikdy se nemůžeme modlit bez hluboké touhy po setkání s Pánem, po tom být s ním. „Hospodine, hledám tvou tvář“³¹ je vlastně jistou podobou modlitby. Dnes je typické toužit po chvílích emoce a zážitku, které se dostavují málokdy, a pokud se dostaví, tak pod vlivem silných stimulů. Jsou milostí, na níž se nezakládá náš vztah k Bohu a již nám Pán daruje jako posilu na cestě. Žijeme v době, kdy dominuje náboženská citovost, touha zažít „něco jiného“, cosi za smyslovou zkušeností.

Přátelství s Pánem si žádá, aby naše touha po setkání s ním byla přítomná v modlitbě a modlitba aby se promítala jako orientace a žízeň do života: „Bože, ty jsi můj Bůh, zrána hledám tvou tvář.“³² Nejde tedy o touhu splnit modlitební povinnosti, ale o intenzivní kontakt s Pánovou přítomností, s jeho přátelstvím.

Často máme strach z toho, že bychom se k Bohu mohli dostat příliš nadosah nebo že by mohl projevit příliš jasně svou vůli. Trápí nás tisíceré otázky: Co ode mne Bůh bude chtít? Kam mne povede? V sázce je příliš mnoho: běží o můj život. Mohl by změnit zaměření všeho, co jsem dělal, mohl by mne volat, abych zapochyboval o svých hodnotách. Tak tomu bylo s praotci, proroky, apoštoly, svatými, kteří jsou v oblasti modlitby vynikajícími vzory. Lze říci, že se to děje také s námi skrze nečekané události, které mění směr, rytmus a charakter naší existence.

Každý z nás vstupuje do dialogu s druhými jako rovnocenný partner. Ale s Bohem je tomu jinak. On mi praví: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“³³ Einstein jednou řekl: „Když se přiblížím k tomuto Bohu, musím si zout obuv a našlapovat bosý a po špičkách, protože jsem na posvátné půdě.“ Nejsme ovšem v oblasti nedostupnosti a strachu, nýbrž v synovském prostředí Ducha svatého, které je plné tajemství a nevyčerpatelné: tam se vždycky rodí věci nové ze strany Otce i ze strany naší, tak jak pokračuje běh života.

Modlitba je také cestou formování a stálého růstu. Nikdo se jako dospělý nebo starý nemodlí jako v době dětství, i když si může uchovat některé osobní přístupy, které během života dozrály.

Modlitba nás nejen obohacuje, ale také nás formuje tím, čím je, a prostřednictvím skutečností našeho života, které chápeme v jejím světle. Někteří z nás možná prožili zkušenost s mnichy, dokázali kteří rozvinout život ryzí modlitby. Ale i s našimi spolubratry, kteří dospěli do zralosti věku a utrpení, je dialog o modlitbě zajímavý a plodný.

Abych mohl přijmout nárok modlitby, musím se zcela vydat Bohu a oddat se do jeho rukou. Bůh je ten, koho přijímám; on je ten, komu se daruji; s ním chci nastoupit cestu a od něj přijímám sebe samého, stále obnovovaného dary jeho lásky.

Kontemplace je nejvyšším bodem modlitby. Není ovšem, jak se tvrdí ve Vita Consecrata, privilegiem stavu, ale podstatnou dimenzí těch, kdo cítí, že jejich život je „proměněn“ v Kristu.³⁴ Je to vidění víry, prožívané ve své jednotící dimenzi, zářící světlem a krásou.

Takto chápaná modlitba je dospělým aktem, při němž se můj osobní vztah otvírá Bohu a při němž si jsem vědom své neukojitelné žízně po něm a zároveň jeho láskyplného hledání mne samého.

Modlitba předpokládá také vyhrazení si dostatečného času, při němž by bylo možné dovolit, aby v nitru zapustila kořeny a aby byl vyjádřen nejvyšší smysl aktu modlitby. Chci-li dospět k živoucí a oživující modlitbě, jež by byla zakoušením lásky k jedinému „partnerovi“, nemohu si nevyhradit některé prostory svého života, zasvěcené přebývání v Pánově přítomnosti tváří v tvář jemu.

Vytrvat v tomto čirém a bytostném gestu víry, v čase, který nezná spěchu ani přemýšlení o osobních výhodách takového počínání, v čase, věnovaném prostému být v přítomnosti Boha Otce (on se na mne dívá, miluje mě a pracuje na mně během těchto chvil, které se v samotě dotýkají mých bytostných hlubin), i když mohu mít pocit, že nenalézám slova a že ztrácím svůj čas: právě to je podmínkou a garancí adorace v duchu a pravdě. Je zajímavé pozorovat cestu modlitby našich služebníků Božích. Vždycky zde nalezneme tři charakteristiky: účast na komunitních úkonech, chvíle osobní samoty, které si žárlivě střežili, a spojení s životem.

Určitě je pravda, že modlitba může být pramenem vnitřního pokoje, mírnosti ducha a kvality mé činnosti. Chci-li se však v modlitbě opravdu setkávat s Ježíšovým a naším Otcem, hlavním cílem nemůže být jenom hledání těchto dober, ale osobní zkušenost zdarma darované lásky.

Daruji-li Pánu svůj lidský čas, aniž bych za to od něj něco chtěl (zvláštní úkazy, rychlý a hmatatelný duchovní pokrok apod.), vystavuji se samotnému slunci božské nezištnosti. A ona je milostí par excelence našeho modlitebního úsilí: být vychováváni k nezištnosti v současné společnosti jako je naše, v níž je všechno předmětem nabídky a koupě. Být neotřesitelně přesvědčen o tom, že on mě miluje, tuto lásku přenášet dál a toužit po ní, to je to velké bohatství našeho života, v jehož světle jsou všechna ostatní se svými nabídkami pouze druhotná.

V tom je blahoslavenství modlitebního života! Ten, kdo dovede ztrácet čas s Pánem, se naučí darovat bratřím vlastní život s velkorysostí, zapomínaje na sebe sama. Modlitba, tak jako láska, nemá zapotřebí zdůvodňování.

Jelikož se Duch modlí v nás a od něj se učíme obracet se k Otci, je důležitější být s ním v souladu a jednotě, než znát přesné popisné definice modlitby. Ty nám ovšem pomáhají k větší uvědomělosti a na cestě očišťování. Všimněme si některých pevných bodů s ohledem na Ježíšovu zkušenost Ježíše, zkušenost církve a těch, kdo ho velmi z blízka kontemplovali a následovali.

Dát slovo Bohu

„Tvá nařízení jsou mi potěšením.“³⁵ Je nutné pochopit, že nám Bůh říká to, o čem ví, že toho máme zapotřebí.

Hlásá slovo. Ježíš se zjevil jako Slovo, věčné Otcovo Slovo. Je to Slovo nové, a to i dnes. Tak se zrodila charismata: prorocká hnutí, která se rozvíjejí pouze při „rutinním“ naslouchání Bohu. Proto by pro nás zasvěcené osoby mělo být „naslouchání“ milostí trvalou a vždy novou. Znovu a znovu jsme skutečně v pokušení hledat slova naší modlitby a vystavovat se přitom nebezpečí, že nezaslechneme to, co nám Bůh chce říci, že nezachytíme jeho pravdu. Sám Ježíš nám připomíná: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno.“³⁶

Čas, který věnujeme revizi a obnově našeho života ve vyrovnaném tichu nebo při ústraní, není časem ztraceným; otevíráme naopak prostor pro Boží navštívení. Kultivovat a užívat vlastní metodu k vytváření ovzduší ticha, bude vyjádřením tohoto nasazení, bez něhož nemůže nikdo dozrát k vynikajícím plodům hluboké víry, modlitby a kontemplace.

Až budeme umět uchovat vnitřní klid jak uprostřed nevyhnutelného zmatku moderního života, tak ve svém srdci, v němž je stálá potřeba mluvit a komunikovat, tehdy úsilí, jehož jsme se podjali při modlitbě, v nás přinese jeden ze svých nejkrášnějších plodů: budeme osobnostmi zralými, soustředěnými, prostými rozmařilosti zahálky, pány svého nitra. Nejde o klid čistě asketický, ale o pozornost a očekávání slova lásky. To vše salesián vyjadřuje bez pózy: vítězí v něm umírněnost, rozum spojený s náboženstvím, optimistická, ne však naivní dobrota pohledu a naděje ve vykupitelskou moc Kristovu.

Nalézat Boží pohled v hloubce vlastního bytí

Slovo „pohled“ se v bibli a v evangeliích nalézá na mnoha místech. Znamená dobrotivou vůli, otcovskou pozornost, zalíbení, povolání. Po Pánově pohledu následuje většinou dialog, který je zároveň povoláním a životním programem.

Pro toho, kdo se modlí, nezůstává modlitba něčím vnějším. Neexistuje rozdíl mezi modlitbou jakožto vztahem k Bohu a tím, kdo ji uskutečňuje. I když jde o dar, modlitba je tak propojena s bytím každého a je v něm tak zakotvena, že při ní dochází k nejčistšímu vyjádření individuality. Jaký jsem před Stvořitelem, taková je moje modlitba.

Tam, kam nemůže proniknout žádný lidský pohled, tam dospívá jasnozřivý pohled Boží. Vidí mne a učí mě dívat se na sebe samého takového, jaký jsem. Modlit se tedy znamená vnímat a přijmout otcovský pohled Boží, aniž bych mu bránil marnou snahou chtít si dělat všechno po svém.

Můj život je darem a úkolem zároveň: darem, který se rozvíjí pouze při dialogu s dárcem. V rámci konkrétního osudu, v reálné lidské historii směřuje k bytostné účasti na Boží lásce k lidem: to je smyslem modlitby.

Myslím, že snad nejdůležitější aspekt osobní zkušenosti s modlitbou lze shrnout takto: modlitba je stálým úsilím, které přivádí k tomu, že se synovskou láskou přijímáme Otcovu vůli v každodenních událostech. Uskutečňování modlitby mne uzpůsobuje k tomu, abych pochopil svůj osobní příběh – byť by mi připadal jakkoli nevýznamný, absurdní nebo rozporuplný – jako zjevení Boží lásky v rámci souřadnic mé existence a světa, který mě obklopuje. Nic z toho, co se děje v mém životě a v mém světě, není pro Boží lásku něčím cizím.

Bůh je láska: nechám-li se jím milovat, stávám se nástrojem jeho lásky ve světě. Otevřu-li se jeho jednání, objevím Boha blízkého, který se stará o lidstvo, zvláště o bolest všech, kdo trpí.

Třetí tisíciletí: čas mystiků! Bude to hloubka mužů a žen zapálených Duchem, která může zachránit smysl našeho života a zamezit oklešťování vize opravdového lidství.

Zkušenost některých Božích přátel

Modlitba je „expresivní“, tj. vyjadřuje život v nejlepším slova smyslu. Proto také to, co nám říkají ti, kdo intenzivně prožívali lásku a bolest, nám může být velmi užitečné. Poslechněme si některá důležitá svědectví.

• „(Při modlitbě) se s Bohem rozmlouvá opravdu jako přítel mluví s přítelem, nebo služebník se svým Pánem: někdy prosí o nějakou službu, jindy se omlouvá za nějakou chybu a ještě jindy mluví o vlastních věcech a žádá přitom o radu“ (Ignác z Loyoly).

• „Není se čeho bát, ale je třeba všechno očekávat, (...) modlitba v duchu pro mne není ničím jiným než přátelským vztahem, častým přebýváním o samotě s tím, o němž víme, že nás miluje“ (Terezie z Avily).

• „Modlitba není ničím jiným než sjednocením s Bohem (...). V této intimní jednotě jsou Bůh a duše ve spojení jako dva kusy vosku, které by nikdo nerozdělil (...). Stali jsme se nehodnými modlitby. Bůh nám ovšem ve své dobrotě dovolil, abychom se s ním modlili (...). Synáčkové moji, vaše srdce je maličké, ale modlitba ho rozšíří a učiní schopným Boží lásky“ (Farář Arský).

• Svatý Augustin píše Probě: „Uchovejme stále živou touhu po blaženém životě, která pochází od Pána Boha, a nikdy se nepřestávejme modlit. Za tímto účelem je ale nutné, abychom si stanovili určité pevné časy, kdy naši mysl budeme přivádět k modlitební povinnosti. Budeme-li to dělat, vyhneme se tomu, že by touha, která tíhne ke zvlažnění, díky nedostatku pravidelného podnětu zcela vychladla nebo dohořela.

Není jistě zlé či nevhodné modlit se dlouho, máme-li čas, tj. nejsme-li zaměstnáni dobrými a nutnými pracovními povinnostmi. Dlouho se modlit neznamená, jak si někteří myslí, modlit se mnoha slovy. Něco jiného je dlouhý rozhovor a něco jiného je setrvání stavu ducha. Buďme tedy při modlitbě vzdáleni upovídanosti, nezanedbávejme však vytrvalou prosbu, trvá-li zápal a pozornost. Užíváme-li při modlitbě mnoha slov, je to jako vyjadřovat se o něčem potřebném nadbytečnými slovy.

Modlit se znamená tlouci na Boží dveře a vzývat ho s vytrvalým a zbožným nadšením v srdci. Povinnost modlitby se uskutečňuje lépe vzdechy než slovy, slzami než výklady.“³⁷

Podle těchto zkušeností je modlitba vztahem přátelství, který se vyjadřuje myšlenkou, skutkem, city a pohledem, účastí na liturgii, bezprostředním zvoláním i klidným rozhovorem podle Ježíšova příkladu: „Dobrořečím ti, Otče“³⁸. Je to vztah přátelství a lásky. A tento vztah je tím, co nás dobře uvádí do modlitby, která je pro salesiána typická.

2. MODLITBA SALESIÁNA

Modlitba salesiána má zvláštní vztah k Ježíši, dobrému Pastýři, a k donu Boskovi, jenž byl jeho živoucím obrazem mezi mladými.

Abychom pochopili její odstíny a její cestu růstu, je na prvním místě vhodné rozjímat v evangeliích o modlitbě Ježíše, dobrého Pastýře, která vrcholí darováním života.

Tuto fascinující četbu, už kvůli délce tohoto dopisu, nechám na vás.³⁹ Zastavím se pouze u typicky salesiánské zkušenosti.

Semínka matky Markéty

První slova o cestě modlitby salesiána najdeme ve Vzpomínkách na oratoř.⁴⁰ Vyprávění mají jeden stále opakující se moment, který dona Boska provází po celý jeho život: je to ústřední úloha náboženské dimenze v prostředí, v němž vyrostl, a v jeho způsobu myšlení. To ho přivádělo k tomu, aby všechno poměřoval vztahem k Bohu, a to různými způsoby: od kontemplace přírody po recitování modliteb převzatých z pokladnice lidové zbožnosti.

Především postavě své matky a jejímu výchovnému působení připisuje don Bosco zásluhu na tom, že v něm zakořenil smysl pro Boha a způsob nahlížení na skutečnost a dějiny očima víry. Markéta ho formovala k prožívání Boží přítomnosti, vedla ho k modlitbě mysli i modlitbě slovní, uváděla ho do základů křesťanského života, byla zárukou toho, že v něm zapustily kořeny solidní ctnosti. Její přínos byl určující pro budoucí poslání vychovatele a pastýře.

Z matčiny víry získal mladý Jan jistotu o existenci Boha, který je velký ve své lásce. Vnímal realitu nezrušitelného svazku mezi naším křehkým lidstvím a jeho milosrdnou láskou. Naučil se bytostně chápat, že důvěra v Boha není nikdy marná, ani ve chvílích nejbeznadějnějších. Tím byly položeny základy jeho neotřesitelné víry, která byla s to „hory přenášet“, a mohutné naděje, která ho vedla k tomu, aby viděl za všechny lidské horizonty, aby plánoval a aby se pouštěl tam, kde se jiní neodvažovali ani snít. Tím vším se vyznačuje ve svých Vzpomínkách a tím je charakteristický také pro nás, kteří se snažíme porozumět jeho dílu.

Vyprávění dona Boska je stručné, ale velmi působivé: „Velmi jí záleželo na tom, aby své syny vyučovala náboženství, přiváděla je k poslušnosti a zaměstnávala věcmi, které se slučovaly s jejich věkem. Když jsem byl ještě malý, sama mě učila modlitbám; jakmile jsem byl s to připojit se ke svým bratřím, nechávala mě s nimi po ránu a navečer zakleknout a všichni jsme společně recitovali modlitby spolu s třetí částí růžence.“⁴¹

V Markétině výchovném působení je cosi víc než náboženská formace: „Bůh byl za každou jeho myšlenkou – praví don Lemoyne – a tak byl stále na jeho rtech (...). Bůh tě vidí: to bylo velkým mottem, které připomínalo ostatním, že jsou jako by stále na očích velkému Bohu, který nás jednou bude soudit. Když jim dovoloval, aby si šli hrát na nedaleká luka, propouštěl je se slovy: Mějte na paměti, že Bůh vás vidí. Když je někdy viděl zadumané a obával se, že by mohli mít v duši nějaký malý smutek, zašeptal jim z ničeho nic do ucha: Mějte na paměti, že vás Bůh vidí a vidí také vaše nejskrytější myšlenky (...).

Na krásách přírody v nich stále oživoval myšlenku na jejich Stvořitele. Byla-li krásná hvězdná noc, vycházel s nimi ven a ukazoval jim nebe se slovy: Je to Bůh, kdo stvořil svět a který nahoře upevnil tolik hvězd. Jsou-li tak krásná nebesa, jaké to bude v ráji? Když nastalo krásné počasí, když se přiblížili k nějaké vesnici nebo k louce poseté květy, když byl hezký poklidný úsvit nebo když spatřil zvláště působivý západ slunce, volal: Jaké krásné věci pro nás stvořil Pán!“⁴²

Don Bosco, muž modlitby⁴³

Z historického pohledu by bylo ovšem nepřesné myslet si, že modlitba dona Boska ustrnula na těchto stupních. „Oratorní“, výchovná a pastorační zkušenost s chudými chlapci a s mladými žáky ho jakoby skokem přiváděla k „modlitbě apoštolské“, ke kontemplaci uprostřed činnosti a k extázi tváří v tvář Božímu působení v duších chlapců. Tak začala a tak se také rozvíjela jednota modlitebního postoje a iniciativního života, plná naděje a odvahy. To zpočátku vyvolávalo otazníky ohledně jeho svatosti, když ho někteří posuzovali pouze jako Božího „podnikatele“. Posléze se však z tohoto sjednocení vytvořil model a vzor salesiánovy modlitby a života v Bohu.

Metodu, která se podobá způsobu modlitby matky Markéty, vyzrálá při pastorační zkušenosti a oddané výchovné službě, použije don Bosco při práci se svými chlapci. A tak na začátku svého spisu o modlitbě Vždy připravený hoch (Giovane provveduto), když vypočítává vše potřebné k tomu, aby se chlapec stal ctnostným, vychází ze znalosti Boha: „Zvedněte zrak k nebi, synáčkové, a pohleďte na nebeské a pozemské krásy. Slunce, měsíc, hvězdy, vzduch, voda, oheň, to vše jsou věci, které kdysi neexistovaly (...) Bůh je ve své všemohoucnosti vyvolal k bytí.“⁴⁴ Obě zkušenosti mu posloužily k tomu, aby podnítily komunikaci chlapců s Bohem.

Formován výchovou ke kontemplaci Boha v přírodě a v lidských událostech, zvláště v těch, které se týkaly chlapců, kteří mu byli svěřeni, vychovával don Bosco své chlapce k tomuto „prostému vidění“, které odhalovalo Boží lásku. Proto se stal dobrým pozorovatelem lidských i církevních dějin, o nichž chlapcům s velkým úspěchem vypravoval. A jeho chlapci se od něj hodně naučili.

Světec vypráví o jedné prázdninové příhodě Michaela Magoneho při jeho pobytu v Becchi: „Jednou večer, když se už všichni naši chlapci odebrali k spánku, jsem zaslechl, jak jeden z nich pláče a vzdychá. Pomaloučku jsem se přiblížil k oknu a vidím Magoneho, jak v jednom koutě humna pozoruje měsíc a tiše pláče. – ‚Co je ti, Magone, není ti dobře?‘, povídám. Myslel, že je sám a že ho nikdo nevidí, a tak se polekal a nevěděl, co říct. Když jsem ale zopakoval otázku, řekl mi přesně toto: - ‚Pláču úžasem z měsíce, který se už po tolik staletí objevuje pravidelně na nebi, aby ozařoval noční temnoty, aniž by se na okamžik vzdálil od poslušnosti příkazům Stvořitele, zatímco já, jenž jsem tak mlád a tak rozumný a měl bych být co nejvěrnější zákonům svého Boha, jsem ho tolikrát neposlouchal a tolika způsoby ho urážel.‘ Poté se dal zase do pláče. Utěšil jsem ho pár slovy s tím, aby se uklidnil a šel zase spát.“⁴⁵

Don Bosco s obdivem komentuje tuto Michaelovu schopnost „vidět za každou věcí ruku Páně a nutnost poslušnosti všech tvorů“.⁴⁶

V krátkosti předložím některé vlastnosti potřebné k tomu, aby se salesián stal kontemplativním v činnosti.

Svědectví bratří a sester, u nichž byl zahájen proces blahořečení, ukazuje, že tento způsob modlitby se nevznáší někde v oblacích, ale je každodenně prožívanou skutečností. Její platnost potvrzují i ti, kdo mají za úkol posuzovat jejich život a ctnosti ve světle teologie. Je zajímavé sledovat vývoj jejich života řeholníků nebo laiků, protože z něho vysvítá jeden společný bod: u všech se setkáváme s tím, že přikládali velký význam zbožným cvičením a chvílím zasvěceným modlitbě, které si často osobně vyhradili, a že svou činnost a život svěřili do rukou Božích.

Je to nedávno, co byl svatořečen Mons. Luigi Versiglia. Na Karmel ve Florencii Píše: „Pozdvihněme výš naše srdce, zapomeňme na sebe samé a mluvme víc o Bohu, o způsobu, jak mu více sloužit, jak ho více těšit, o nutnosti a způsobu, jak získávat duše. Pro vás, sestry, bude snazší mluvit nám o jemnostech Ježíšovy lásky, my vám zase budeme moci hovořit o bídě tolika duší žijících daleko od Boha a o nutnosti je k němu přivádět. My se tak budeme cítit povzneseni k lásce k Bohu, a vy povzbuzené k horlivosti.”⁸¹

Co se týče ctihodného Artemida Zattiho, slyšeli jsme především o jeho neúnavné lásce.⁸² Služebník Boží prožíval Boží přítomnost tak intenzivně, že ho viděl v nemocných a trpících. To se projevovalo i v jeho řeči, jak to opakovaně potvrzují svědectví: „Sestro, připravte lůžko pro Pána”.

„Vzbuzoval ve mně dojem člověka sjednoceného s Bohem,” říká jeden svědek, „modlitba byla jako dech jeho duše, z celého způsobu jeho činnosti vysvítalo, že žil naplno první přikázání a že miloval Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší.”⁸³

Jiný svědek dodává: „Bylo zcela zřejmé, že Služebník Boží se modlil neustále; modlil se, když šlapal na kole, modlil se, když pečoval o nemocné (…); zcela spontánně projevoval svou víru, když mluvil: říkal i mezi řeholníky věci, které povznášely ducha.“⁸⁴ A pokračuje: „Zatti se pohyboval ve svém mládí i v dospělosti v nadpřirozené sféře. Nezajímalo ho nic jiného než Boží sláva a spása duší.“⁸⁵

Také don Luigi Variara⁸⁶ se již blíží blahořečení. Křesťanský a řeholní život dona Variary byl charakterizován intenzivně teologickým pohledem a vytrvalou kněžskou a misionářskou činností. Čerpal duchoví sílu z živé víry, která u něj byla tak silná a prostá, že nenechávala prostor únavě a sklíčenosti. Jedině pomocí víry byl schopen překonat všechny překážky, které se mu kladly do cesty, veden vždy jedině láskou k Bohu a bližnímu.

O lásce Luigiho Variary k Bohu svědčí jeho způsob modlitby, eucharistická horlivost a zbožnost k Ježíšovu i Mariině srdci. Největším důkazem jeho lásky k bližnímu je způsob jeho apoštolátu a hrdinská odvaha, s jakou ho uměl dovést až do konce.

K příkladům našich světců a služebníků Božích, o kterých bychom toho mohli říci mnohem víc, přidávám popis každodenní modlitby ve výchově, vybranou z textu 23. generální kapituly: „Výchova mládeže k víře je pro salesiána prací a modlitbou. Je si vědom, že když se namáhá pro spásu mládeže, zakouší Boží otcovství (…) Don Bosco nás naučil rozpoznávat v naší výchovné práci činnou přítomnost Boží a prožívat ji jako lásku a život. (…) Věříme, že Bůh nás očekává u mladých.V nich nám nabízí milost setkání s ním a přivádí nás k tomu, abychom mu v nich sloužili tím, že uznáme jejich důstojnost a budeme je vychovávat k plnosti života.

Výchova se tak stává přednostním místem našeho setkávání s Bohem”⁸⁷ a místem kontemplace jeho díla v životě každého člověka.

Posláním vychovatele je rozpoznat Boží konání v lidské osobě a dát se do jeho služeb. Podobné poslání měla i Maria, která spolupracovala na tom, aby se Bůh prostřednictvím Ježíšova lidství projevil v dějinách. Jejím úkolem bylo starat se o Ježíše, zajistit mu jídlo, zahrnout ho láskou a citem, pomoci mu radou, naučit ho jazyk a zvyky, začlenit ho do mezilidských vztahů, uvést ho do světa náboženských úkonů a výrazů; a přitom neměla jisté poznání o tom, jak se tento její syn projeví.

Mladý člověk vede tajemný dialog s tím, co k němu přichází zvenčí, co se rodí v jeho nitru, co objevuje jako imperativ, milost nebo smysl. Postupně získává plné vědomí sebe a vytváří si projekt vlastního života, v němž chce uplatnit své síly a využít své možnosti.

Posláním vychovatele je nabídnout mu k tomu všechno, co považuje za vhodné, a dívat se do nejistot budoucnosti s nadějí; mít upřímný zájem o to nevyzpytatelné rostoucí lidství, ve kterém má být přijat Bůh, jenž se v něm bude projevovat stále jasněji i díky jeho růstu a zrání.

Ten, kdo vychovává – rodič, učitel, přítel, animátor – by si tedy měl být vědom, že se účastní slavnosti setkání Boha s mladými. Je ženichův přítel; není hlavní postavou, ale pomocníkem a činným divákem podobně jako Maria na svatbě v Káně.

Právě ve víře, která je schopna vidět Boží působení, v naději, která očekává jeho projevy v životě mladých, a v lásce, která se dává do služeb mládeže a Ženicha, vychovatel cítí a prožívá jako modlitbu výchovné momenty radosti, očekávání, bolesti, námahy, zdánlivého neúspěchu. Jsou to chvíle díkůvzdání, radosti, nářků, proseb, touhy a vzývání.

Tak jako v liturgickém slavení nalezneme Kyrie¸ Gloria, Credo, přinášení darů, symbolický prostor, společenství, chvíle pokání i chvíle jásotu, má také liturgie života chvíle uspokojujících úspěchů i zklamání, iniciativ i čekání, samoty i společného prožívání. Odehrává se v určitém prostoru (hřiště, škola, čtvrť!), v němž jsou přítomní mladí lidé vyžadující lásku: s nimi je třeba ze srdce spolupracovat (výchovná komunita).

Toto všechno se ve světle Boží činné přítomnosti stává modlitbou - kontemplací. Je to podobné jako při komunikaci dvou lidí, kteří se dobře znají: to co cítí mohou vyjádřit slovy, gestem, darem, pohledem, mlčením, návštěvou, telefonátem, faxem.

Svatý Augustin by řekl, že je třeba „vzít do ruky žaltář dobrých skutků a s jeho pomocí zpívat Boží chvály“.

Nesmíme zapomenout, že postoj neustálé modlitby je spjat s pravidelnými modlitbami, ústní modlitba s modlitbou života, výslovná modlitba s modlitbou pronikající celý den, slavená liturgie s liturgií života. Pravděpodobně právě z tohoto spojení vycházejí potíže, ale zároveň i bohatství salesiána, a proto je základní součástí jeho duchovně apoštolátní formace.

Oba rozměry modlitby jsou důležité, jeden pro druhý i oba společně, pro stabilitu a plnost zasvěceného života. Kdo opustí jednu, ztratí i druhou.

Ten, kdo dává rady druhým a kdo vychovává, se sám potřebuje učit soustředění a potřebuje k tomu čas: „Mnozí si myslí, že modlitba půjde sama, a nechtějí nic slyšet tom, že by se měli v modlitbě cvičit. Velmi se však mýlí.“⁸⁸

Je potřeba postupného a klidného zaučování do různých forem modlitby: do ústní modlitby, rozjímání, četby, mlčení, kontemplace, do jejího vyjadřování i tvořivosti. Je třeba je v různých situacích a momentech procvičovat, aby postupně pronikly život a aby modlitba mnoha cestami a formami do nás vcházela a z nás vycházela.

Cvičení vytváří návyk. Rozhodující je přitom pravidelnost. Všechny důležité věci našeho života mají svůj rozvrh, svůj vyhrazený čas. Pokud se někdy stane, že je nemůžeme vykonat v obvyklém čase, hned najdeme jiný: to platí pro jídlo, spánek, hygienu.

Pro nás je přitom nepostradatelné to, co nabízí komunita: místa, časy, formy i komunitu jako takovou. Říkám „pro nás“, protože komunitní styl proniká všechny dimenze našeho života. Pro jiné řehole tomu může být jinak. To ovšem neznamená, že by nebyla důležitá osobní snaha každého. Výsledky a způsoby této osobní snahy mohou být různé. Každý má svůj způsob modlitby, tak jako má svůj způsob řeči, chůze nebo pohledu. Z tohoto hlediska je třeba se dívat i na rozdíly v citovosti, roztržitosti, v tom, zda klademe důraz na přemýšlení či formulovanou modlitbu, jak prožíváme chvíle únavy.

Je nutné, abychom toto všechno vzali v úvahu, ale zároveň uznali, že modlitba je dar. Kristus je ten jediný, kdo se modlí. On nás začleňuje do své modlitby v Duchu. My sami ani nevíme, co říkat ani jak to říkat. Duch sám vkládá do našich úst to, oč je třeba prosit: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“⁸⁹

Jeden autor mluví o tom, že „obvykle knihy o modlitbě a duchovní vůdci mluví o modlitbě jako o schopnosti, kterou je třeba získat vlastním úsilím jako nějakou znalost nebo dovednost (…), a výsledkem je pocit, že jsme ztraceni ve spleti cest, a touha po modlitbě zůstane znovu neukojena.“ „Pane, nauč nás modlit se“.

Pro náš život je důležitá propojenost myšlení a praxe, studia a činnosti, ticha a setkání, i když z toho nevyplývá nutnost rigidního časového rozvrhu. To platí zvlášť pro současné životní podmínky, ve kterých jsme víc vystaveni četnosti úkolů, které se na nás řítí a které nás vyčerpávají.

Uvedení mladých do modlitby

Posledním, i když ne méně důležitým bodem, je uvedení mladých do modlitby. Díky Bohu dostávají všichni základ během katechismu, každodenní dobře připravené modlitbě, slavení eucharistie a svátků.

Pro skupiny snažící se žít salesiánskou spiritualitu mládeže je snazší spojit modlitbu a sebedarování, v němž se věnují druhým podle Božího plánu. Animátoři a vedoucí, kteří se rekrutují ze skupin, by neměli být jen organizátory nebo činovníky, ale animátory schopnými vést druhé k lidské a duchovní zkušenosti, každý podle svého věku a připravenosti. Je vhodné, aby v rámci skupin měli jejich členové příležitost k modlitbě a možnost účastnit se školy modlitby.

Jednou z nabídek může být i účast mladých na komunitní modlitbě, vhodně připravené pro danou chvíli. Z takových podnětů se rodí životní moudrost, vytvářející se na základě slyšeného Slova, sdílení, uvažování o posledním cíli, pozornosti Duchu svatému.

Maria, ikona naší modlitby

Maria je pro nás ikonou, modelem a inspirací tohoto typu modlitby. Hledíme na ni během dialogu při Zvěstování i při radostném a vděčností naplněném hymnu Magnificat, vidíme její překvapení v chrámě, pozorujeme ji když pečuje o Ježíše a když ho následuje až ke kříži.

V jednom okamžiku zazáří Mariin postoj jednoduchostí a prostotou. Chvíle Vtělení se zdá navenek bezvýznamnou událostí poblíž zapadlé vesničky nepatrného národa, mimo prostory, kde se odehrávají důležité skutečnosti ovlivňující životy lidí. Betlém je protikladem Říma, Babylónu nebo Jeruzaléma. Jeskyně není ani královským palácem, ani chrámem.

Událost by proto zůstala navždy skrytá a nevýznamná, kdyby z ní ohlašování andělů neučinilo radostnou „zprávu” pro pastýře, naslouchající nejen vyprávění toho, co se odehrálo, ale i vysvětlení jeho spásného významu. Narozené dítě není kdokoli, ale ten, na kterého čekají: Spasitel.

Evangelista Lukáš zde vykresluje podstatu evangelizace. Nejedná se o učení o Bohu a o světe, ani o vyučováním náboženských a mravních pravd, ale o vyprávění o událostech, které se skutečně odehrály, na nichž se vyzdvihuje jejich význam pro člověka a poselství, které obsahují. Světlo vycházející ze zvěsti pochází od Boha, ale je obsažené a zjevilo se v událostech lidských dějin.

Lukáš ukazuje, že různé postavy mají různé poznání Vtělení a jeho smyslu. Toto poznání je klíčem k tomu, jak žít ve víře všechny ostatní události osobního a společenského života.

Pastýři přicházejí přímo na místo a získávají bezprostřední zkušenost. Na nějakou dobu se tam zastaví a poslouchají Marii. Potom se vrátí a sdělují ostatním, co jim bylo o tom dítěti řečeno. Nemají bezprostřední zkušenost s předchozími událostmi, jakými jsou zvěstování a panenské mateřství, ani nebyli přítomni při Ježíšově narození.

Lid, který pastýřům naslouchá, je v údivu nad tím, co slyší vyprávět. Nemá ještě víru, projevuje jen počáteční zvědavost vůči čemusi mimořádnému. Z této zvědavosti se může zrodit víra.

„Maria to vše v srdci zachovávala a uvažovala o tom.”⁹⁰ Nemusí jako pastýři teprve přijít na místo Vtělení. Už je zde přítomná, účastní se události. Nemusí se od ostatních dovídat, jak se věci odehrály a jaký mají smysl. Ve své mysli si připomíná všechny přísliby učiněné lidstvu, jak o tom svědčí Magnificat, a je si vědoma toho, že ten, kdo se zrodil v jejím lůně, pochází z Ducha svatého.

Maria se jako pastýři poté, co viděli dítě, nevzdaluje z místa události. Zůstává. Nemůže se vzdálit. Kdekoli se Ježíš vtěluje, je nezbytná její přítomnost. Nechápe ještě veškerý význam a bohatství, které vyplývají ze Vtělení.

Plný význam a bohatství se bude odhalovat teprve během Kristova života a během všech staletí. Maria uchovává v paměti to, co se událo, opatruje to, rozjímá o tom, je pozorná a ve vhodných chvílích schopná to znovu promýšlet, aby odhalila nové důsledky.

Toto rozjímání vycházející z Lukášova evangelia nám může poskytnout podněty k promýšlení naší pastorační spirituality.

Nemůžeme být jen návštěvníky, turisty v oblasti slova a tajemství Krista. Svatý Augustin, když porovnává postoj tří skupin, o kterých jsme mluvili, klade věřícím otázku: A ty, komu se podobáš? Těm, kdo slyší hlásání a jenom se diví? Pastýřům, přicházejícím k jeskyni, kteří se dozvídají nějaké zprávy a odcházejí je zvěstovat? Anebo Marii, která přijímá celou pravdu o Kristu, uchovává ji v mysli a neustále o ní rozjímá? Obdiv těch prvních brzy vyprchal, zpráva pastýřů, i když vycházela z víry, je nedokonalá a nerozvinutá. Jedině ten, kdo kontempluje a svým nitrem přijme Kristovo tajemství, z něj může získávat nové světlo pro svou dobu a svůj svět.

Dějiny církve nám představují mnoho postav prvotřídních evangelizátorů. Všichni byli trpělivými „zprostředkovávateli” Slova a pokorně kontemplovali jeho tajemství. To, co prohloubili modlitbou a studiem, potom vyjadřovali kázáním, psaním, vedením křesťanského společenství, vedením duší.

Sdělit a předat (komunikovat) událost Krista je naší profesí a cílem našeho povolání. Musíme se v tom stát odborníky, a proto se k této události musíme přibližovat v klidu a s dostatkem času, získávat z ní světlo pro náš osobní život, společně jako komunita s ní srovnávat to, s čím se setkáváme v našem prostředí: toto se nazývá niterností (interiorità). Nejedná se o technickou operaci, ale o výsledek totálního zaujetí: „V Kristu Ježíši jsem vás já přivedl (zplodil) k životu (stal jsem se vaším otcem)…”⁹¹ Můžeme to říci i o křesťanské výchově. Náhodně mě k tomu napadá jeden výrok Dona Boska: „Vidím, že kongregace potřebuje jednu věc: být uchráněna od chladu. Proto je nutné rozvíjet ducha zbožnosti a dodržovat pravidla řeholního života.”⁹²

Posláním našich komunit a děl je zviditelnit Boží přítomnost: tento úkol je mnohem důležitější než všechny ostatní. Zbytek přijde jako jeho důsledek.

Spolu s přáním, aby nový rok byl bohatý milostí a dobrem, vám přeji růst ve zkušenosti modlitby podle salesiánského ducha, abyste vnitřně posilněni mohli skutečně být „znamením a nositeli Boží lásky mladým”⁹³. Ať vás při tom chrání Panna Maria Neposkvrněná a Pomocnice.