přeložila Sr. Michaela Pitterová, FMA

U příležitosti 40. výročí

ukončení

Druhého vatikánského koncilu,

ve světle konstitucí Lumen Gentium e Gaudium et Spes,

které nám ukázaly církev

jako tajemství, Boží lid,

Kristovo tělo,

matku věřících

a služebnici světa,

s vědomím,

že „je úkolem církve

být odrazem Kristova světla

v každém období dějin

a dát zazářit jeho tváři

i generacím

nového tisíciletí“ (NMI 16),

se jako salesiánská rodina

snažíme

omladit

tvář církve,

jež je matkou naší víry

Od Boha byl poslán člověk, který se jmenoval Angelo, tedy vlastně Jan. Jan XXIII., dobrý papež, který veden Duchem svatým jednoho rána vstal a zatoužil po novém jaru pro církev. Neočekávaným gestem však nejen otevřel její okna, ale rozevřel dokořán i dveře, aby mohl vstoupit Duch svatý. Druhý vatikánský koncil který svolal, byl jako větrná smršť, která jako „prudký vítr“ (Sk 2, 2) nečekaně vstoupila do uzavřeného a stísněného prostoru jako v den Letnic do Večeřadla.

Při příležitosti 40. výročí ukončení Druhého vatikánského koncilu, ve světle Lumen Gentium a Gaudium et Spes, které nám ukázaly církev jako Tajemství, Boží lid, Kristovo tělo, Matku věřících a Služebnici světa, jsme si jako salesiánská rodina vědomi, že „je úkolem církve být odrazem Kristova světla v každém období dějin, dát zazářit jeho tváři i generacím nového tisíciletí“ (NMI 16). Proto znovu prožíváme ducha té mimořádné události a snažíme se

omladit tvář církve,

jež je Matkou naší víry

Omladit církev: dar a úkol

Nemohli jsme s vděčností nevzpomenout na toto výročí ukončení Druhého vatikánského koncilu, který byl velkou událostí Ducha, skutečnými Letnicemi pro všeobecnou církev. Již můj předchůdce don Egidio Viganò připomněl, že koncil bude naší navigační mapou pro třetí tisíciletí. Dnes je naším úkolem přijmout dynamismus, který přišel z koncilu, a pomáhat mu přinášet plody. Byl to skutečný závan čerstvého vzduchu, který naplnil Duchem svatým plíce církve, na jejíž neustálé obnově se snažíme spolupracovat. Našimi výchozími body budou koncilní konstituce Lumen Gentium a Gaudium et Spes, obohacené o nedávné úvahy obsažené v Novo Millennio Ineunte.

Na rozdíl od loňska, letošní Heslo neobsahuje pastorační plán. Loni jsem naznačil, že plán v Heslu obsažený nás bude doprovázet po několik let; nebylo by realistické si myslet, že je v krátkém časovém úseku možné uskutečnit závazky, které v něm byly obsaženy. Avšak i letos je Heslo perspektivou a výchozím bodem pastoračních iniciativ, které se uskuteční na různých místech, kde kongregace a salesiánská rodina pracují pro církev a pro mládež. Tím více to platí vzhledem ke snaze o svatost mládeže, která nachází v pastoračním plánu svůj střed a v současném Hesle silný impulz.

Omladit církev je vzrušujícím darem a náročným závazkem; co to ale znamená omladit? Začnu tím, co to neznamená. Nejedná se o plastickou operaci nebo o nějakou kosmetiku; to by znamenalo přizpůsobit se dnešní konzumní kultuře pomíjivosti a vnějškovosti, ne však obnovující síle Ducha. Nejde ani o to se omezit na některé výhodné vnějškové změny nebo povrchní úpravy nutné k tomu, aby církev odpovídala módám doby a podobala se ostatním společenským strukturám. Aby církev byla krásná a přitažlivá, je nutné se snažit na ní naroubovat nové síly, tak jak to dělá Duch svatý; je třeba dělat to, co dělá Ježíš: milovat církev a obětovat se za ni.

Nejlepší exegezí Hesla na tento rok jsou slova listu Efezanům: „Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval,… tak si ji sám připravil slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5, 25.27). Tento text je krásný, strhující a podnětný; je nutné ho studovat, rozjímat a žít. Jeho základní význam je zřejmý: Kristus miluje církev, očišťuje ji, posvěcuje a živí. Jeho láska je láskou shovívavosti, a ne uspokojení. Církev, o níž se mluví není ideální a abstraktní, ale dějinná a konkrétní. Kristus ji proměňuje, aby byla krásná, zářící, pravá a svatá. Obětuje se za ni, angažuje se, nešetří se, aby z ní sňal všechny skvrny a vrásky.

To je náš úkol: milovat církev až k obětování se za ni, tak jako ji miloval Kristus. Krása tváře církve musí odrážet krásu jejího Pána, Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Je to krása lásky, kterou nám Ježíš, „nejkrásnější ze synů lidských“ (Ž 45, 3), „opovržený, kterého se kdekdo zřekl, muž plný bolesti“ (Iz 53, 3), jehož „ranami jsme uzdraveni“ (Iz 53, 5c), ukazuje v utrpení. Je to krása lásky, která je při vzkříšení schopná odvalit kámen, jímž je hrob uzavřen a posadit se na něj, s plátny, do nichž byl ukřižovaný zabalen na zemi a rouškou složenou vedle, a zahájit tak nové stvoření (Mk 16, 2; Jan 20, 6-7). To je krása, která spasí svět a kterou jsme my povoláni dát zazářit v církvi. Není to marnivost; je to krása lásky.

Naší úkolem je snažit se i o to, aby se církev stále více podobala novému Jeruzalému (srov. Zj 21, 10-23), který sestupuje z nebe ozdobený jako nevěsta pro svého ženicha. Usilovat o to, aby byla společenstvím obnoveným vanutím Ducha, který ji oživuje a všechno obnovuje; společenstvím obohaceným mnoha charizmaty a službami, které mu dávají život a dynamiku; společenstvím otevřeným a pohostinným, především pro chudé, k nimž je posláno a mezi nimiž se stane věrohodným a srozumitelným; společenstvím, které prožívá vášeň pro život, svobodu, spravedlnost, mír a solidaritu: hodnoty, k nimž je dnes lidstvo obzvláště vnímavé; společenstvím, které je kvasem naděje ve společnost hodnou člověka a v kulturu opírající se o etické a duchovní hodnoty. Snažit se, aby byla stále více mladou církví, v níž se mladí cítí doma, jako v rodině.

Nový Jeruzalém „je obrazem, který mluví o eschatologické skutečnosti, tj. který se dotýká posledních věcí, které jdou za to, čeho člověk může dosáhnout vlastními silami. Tento nebeský Jeruzalém je Božím darem určeným pro konec časů. Není však utopií. Je skutečností, která může být přítomná již nyní… Všude tam, kde se lidé snaží říkat slova a konat skutky míru a smíření, i když jen provizorní, v každé formě lidského soužití, které odpovídá hodnotám obsaženým v evangeliu, se již nyní nachází novost, která dává důvod k naději.“¹

Omladit církev znamená vrátit ji jejím počátkům a mládí; tak jako církve Skutků apoštolů, Pavlových listů a Zjevení, žije ze síly Velikonoc a z moci Letnic, realizuje Kristovu pravdu a svobodu Ducha, pamatuje na „první lásku“ (srov. Oz 2, 9). Církev, která se vrací ke svým apoštolským kořenům je odvážná v martyriu (mučednictví), tj. ve vydávání svědectví Pánu a jeho evangeliu až k obětování života. Je pro ní typické euangelium, neboli sdělování evangelia všem; existuje pro evangelizaci, jak to výslovně potvrzuje Evangelii nuntiandi, nejdůležitější dokument o evangelizaci, který Pavel VI. vyhlásil deset let po skončení koncilu. Je shromážděna leitourgií, protože spásu si nelze vydobít, ale je třeba ji vděčně slavit a činit přítomnou a účinnou vždy a všude. Angažuje se v diakonii, jejíž význam Gaudium et Spes jasně popsala: církev není paní, ale služebnicí světa.

Omladit církev znamená učinit z ní domov pro mladé. Církev bude mladá, jestliže v ní budou mladí a to především dnes – kdy aspoň v některých částech světa – k  ní roste antipatie právě pro její viditelnou tvář. Proto je třeba najít mystagogickou a pedagogickou cestu, abychom přivedli mladé k církvi a učinili z nich církev. Zde se znovu stává poučnou ikona emauzských učedníků, která nám pomáhá chápat církev jako matku a učitelku, jež se stává průvodkyní všech lidí, kteří hledají smysl života, otevírá je Božímu zjevení v Písmu, osvěcuje jejich mysl a zahřívá jejich srdce, nabízí společenství Kristova těla, a činí z nich společenství. Jedná se o to učinit z církve domov těch, kteří věří ve vzkříšeného Krista a chtějí vydávat svědectví o víře v Něj. Heslo je tedy výzvou učinit církev mladou a snažit se, aby mladí bylí církví.

Jan Pavel II. ve svém poselství k 5. světovému dni mládeže 1990 mladým celého světa mimo jiné napsal: „Zaujměte své místo v církvi nejenom jako adresáti pastorační péče, ale především jako aktivní protagonisté jejího poslání. Církev je vaše, tedy spíše vy sami jste církev.“ Je to výzva pro mladé všech míst a všech dob.

Svědectví, vzor, ikona

Pro lepší pochopení toho, co chce Heslo vyjádřit, vám nabízím jedno svědectví, jeden vzor a jednu ikonu.

Především vám představím jedno svědectví, které se mi vrylo do mysli i do srdce. Velmi silně mě oslovilo svědectví Dona Vecchiho během jeho nemoci, a to ne proto, že se jednalo o hlavního představeného, ale proto, že byl znamením identifikace člověka s Boží vůlí ve chvíli, kdy tato vůle asi nejméně odpovídala jeho vlastní vůli. Když se před ním znenadání objevil kříž, který nebral ohled na programaci a kalendář, přijal nemoc jako něco, co si zasluhovalo jeho lásku. Jeho svědectví vyjadřovalo postoj skutečného věřícího; člověka, který mnohokrát utěšoval druhé zkoušené utrpením a když přišla chvíle, aby osvědčil svou vlastní víru, uměl být skutečným synem Abraháma, otce věřících.

Po operaci Don Vecchi, podporován modlitbou celé salesiánské rodiny, která ho svěřovala přímluvě jeho strýce, blahoslaveného Artemida Zattiho, živil naději na úplné uzdravení. Jako správný muž v řídící pozici měl v hlavě plno plánů; musel se však naučit, co znamenají slova, která Ježíš řekl Petrovi: „Až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš“ (Jan 21, 18b). Tak přijal nemoc jako nové Boží zvěstování a nemoc ho našla připraveného: jak nádor rostl, zpozoroval, že si ho Pán připravuje na definitivní setkání.

Když jsme byli společeně na duchovních cvičeních, požádal o svátost pomazání nemocných, před kterou se u dona Brocarda vyzpovídal. Při té příležitosti učinil své vyznání víry před Generální radou, ředitelem generálního domu a několika málo dalšími spolubratry: „Děkuji Bohu, který mi dal v církvi matku. Ta mě zrodila jako syna Božího. Pomohla mi růst a dozrát skrze Slovo a svátosti. Byla to ona, která mi dala poznat mé povolání, můj úkol v církvi a ve společnosti. Doprovází mě v tomto období mého života. Jako skutečná maminka mě očekává v nebi.“ Pak dodal: „Nyní kongregaci svěřuji vám. Vezměte ji do svých rukou a veďte ji.“

Je to svědectví věřícího člověka, který udělal zkušenost církve jako Matky, který prokázal víru, a když přišla chvíle odevzdat se Bohu, řekl jako Pavel: „Jsem si jist, že ani smrt ani život… ani co jiného v celém tvorstvu nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši“ (Řím 8, 38-39).

Nyní vám nabízím jeden vzor. Letos v létě jsem byl v Annecy, městě, které má pro nás velký význam, protože připomíná sv. Františka Saleského, jenž je vzorem, z něhož Don Bosco čerpal některé duchovní a pastorační rysy. Připomínáme si jeho lásku k církvi, jejíž zásluhou byl prozíravý a přitom rozhodný ohledně kalvínů, kteří ho nenechali ani převzít biskupství; horlivost dobrého pastýře, který nabízí svým věřícím občerstvení na pastvinách evangelia a hledá ztracené ovce; proslulou dobrotu, kterou přijal jako pastorační metodu a díky níž ho všichni znali, dokonce i jeho protivníci; optimistický humanismus, jehož zásluhou byl přesvědčen o dobrotě stvoření a o dobru přítomném v každém člověku, i když dobře věděl o ranách zasazených hříchem; přesvědčení, že svatost je dostupná pro všechny a je třeba ji žít v souladu s vlastním povoláním.

Když přemýšlíme o sv. Františku Saleském, objevujeme jeho smysl pro církev vycházející z jeho pastorační služby a z jeho spirituality. Je pro nás vzorem, který nám ukazuje jak být církev a jak budovat církev: byl odhodlaný ve svých rozhodnutích a zároveň velkorysý ve svém stylu. Je svatým patronem, kterého nám Don Bosco chtěl dát za přímluvce a za vzor, jímž se inspirovat. Proto jsem se na různých místech, která jsem navštívil, intenzivně modlil a prosil ho o milost, aby nám získal svou lásku k církvi a schopnost vírou a dobrotou vítĕzit nad nepřáteli.

Nakonec vám nabízím jednu ikonu. Jedná se o kapli Redemptoris Mater, mistrovské dílo nacházející se v Apoštolském paláci v Římě, která je darem kardinálů Janu Pavlovi II. u příležitosti jubilea narození Ježíše Nazaretského, Spasitele světa. Výmluvným způsobem je v ní představena církev jako Matka ve stylu byzantského umění, překypujícího barvami, světlem a pohybem. Jak bych byl rád, kdyby všichni mohli navštívit a obdivovat toto nádherné ikonografické zobrazení Matky církve.

Všechno se v ní stává pohybem a jasem. Zásluhou uskutečnění spásonosného Božího plánu je vesmír plný smyslu a života, od stvoření světa až po jeho dovršení, kdy všichni budeme všechno v Kristu. V ní se nám představují dějiny spásy tak, jak je vypravuje kantikum z listu Efezanům (1, 3-14). Originálnost této kaple spočívá v tom, že byla pojata jako ikona, která k nám mluví o Božím plánu spásy a o jeho uskutečnění v církvi, jež je jeho svátostí. Církev, Matka Vykupitele, je naší Matkou od počátku světa v  Evě, pod křížem, při zrození církve ve Večeřadle, až do konce světa jako žena oslavená.

Církev, světlo národů, tajemství a svátost spásy

Církev je povolána být odrazem svĕtla Krista, který je „světlo národů“, aby osvítila lidstvo, jež je na jedné stranĕ do té míry oslepené třpytem vlastních vědeckých a technologických výdobytků a vlastní ekonomickou mocí, že si myslí, že se může obejít bez Boha; na druhé stranĕ je zahaleno do temnoty chudoby, sociálních, rasových a etnických konfliktů, relativismu a morálního zmatku. Církev dnes hraje důležitou roli, i když ve změněných podmínkách; nenachází se již – jak si někteří ještě nárokují – v té fázi dějin, v níž věda a lidské poznání nebyly schopné odpovědět na mnoho otázek, takže je církev musela suplovat; církev má za úkol dávat lidstvu světlo evangelia.

První slova Dogmatické konstituce o církvi Lumen Gentium jsou výmluvná a vyjadřují její roli v dněšním světě: „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve.“ Papež Jan XXIII. mluvil o církvi jako o „světle národů“; a když Koncil používá toto vyjádření, aplikuje ho na Krista, který je „světlo národů“, jež září na tváří církve. Tak opakuje slova Simeonovy předpovědi, vztahující se na Spasitele (Lk 2, 32).²

Podle koncilní nauky počátek církve předchází dějiny, protože církev existuje již v prvotním plánu Otce, který ji chtěl jako svátost spásy. Syn, který žije od věčnosti u Boha, se skrze vtělení začlenil do dějin a tím dal i počátek církvi v čase. Avšak teprve když se vrátil do věčnosti, stal se původcem života a rozvoje církve; vzkříšení mu umožňuje vylít Ducha svatého, který je její duší.³ Církev tedy vychází z Trojice: „Ecclesia de Trinitate“.

„Struktura církve spočívá na dvou stejně důležitých základech: Kristu a Duchu svatém. Kristus je její počátek, konec a hranice; Duch je světlo, který dává zářit Kristovu světlu v jejích očích a síla, která ji jeho prostřednictvím vede k Otci. Bez Krista by církev nebyla to co je; bez Ducha by nevěděla čím je.“⁴ Kristus je základ církve; Duch je paměť Krista a vědomí církve. Duch má v církvi trojí funkci: je utěšitel v době Ježíšovy fyzické nepřítomnosti a živí očekávání církve, která jako nevěsta čeká na návrat svého ženicha; je obhájce v našem boji proti osobním a společenským hříchům; je učitel, který nám připomíná Kristova slova a vyjevuje nám Jeho osobu.

Vitalita církve je úměrná věrnosti, s níž naslouchá hlasu Ducha a následuje ho. Duch v ní přebývá a neustále ji vede ke Kristu, aby se, když v Něm potká sebe sama, obnovila skrze láskyplnou kontemplaci Jeho osoby, pozorné rozjímání Jeho slov a odvážné plnění Jeho poselství. Duch neustále církev utváří a přizpůsobuje ji Kristu; a církev se realizuje, když si uvědomuje, že je založená na Kristu.

„Církev si musí především uvědomovat, že je tajemství, protože její základní náplní a životodárnou silou je sám Bůh. V průběhu staletí se církev snaží stále hlouběji ponořit do této své ustavující pravdy s vědomím, že ji nemůže nikdy vyčerpat, i když se k ní cítí stále více přitahována.“⁵

Toto vědomí měl Pavel VI., když zahajoval druhé koncilní období: „Odkud vychází naše cesta, jakým směrem půjde a jaký cíl si stanoví? Tyto tři otázky mají jedinou odpověď, kterou právě teď musíme ohlásit Nám samým a oznámit světu: Kristus! Kristus náš počátek, Kristus naše cesta a náš průvodce, Kristus naše naděje a náš cíl… Církev je tajemství, tj. skutečnost naplněná Boží přítomností a proto stále schopná nových a hlubších bádání… Vědomí církve se vyjasňuje věrným přijetím Kristových slov a myšlenek, uctivou pamětí spolehlivého učení církevní tradice a poslušností vnitřím osvícením Ducha svatého.“⁶

Církev nesetrvává v kontemplaci sebe samé; je stále obrácená ke Kristu, od něhož jí přichází život a o němž ví, že musí být jeho živoucím zrcadlem, a k Duchu, který jí dává toto poznání a skrze Krista ji vede k Otci. Její kontemplace je vědomé „díkůvzdání“, eucharistie, Tomu, který v ní žije a očekává přijetí a rozhodující odpověď.⁷ Totéž píše autor Listu Židům, aby povzbudil společenství věřících zastrašených obtížemi a v po­ku­­še­ní se vzdát, a vyzývá je, aby „hleděli na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše“ (Žd 3, 1), a měli „pohled upřený na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Žd 12, 2a).

Podobně mluvil i kardinál Giovanni Battista Montini, když byl milánským arcibiskupem: „Církev tu není proto, aby byla krásná a zhlížela se v zrcadle a říkala si: jak jsem krásná, já nevěsta Pána; církev existuje propter nos et propter nostram salutem (pro nás a pro naši spásu)… Proto se bude snažt přizpůsobit, a bude-li to potřeba, odloží i nějaký ten starý královský plášť, který jí zůstal na ramenou, aby se oblékla jednodušeji, jak to vyžaduje moderní vkus.“⁸ Odtud vychází úkol, který má církev v každé době: upřesňovat vědomí sebe samé, aby objevila to, co je třeba zreformovat pro spásu všech.

Když ve Věřím v Boha říkáme „Věřím v … církev“, neznamená to, že máme důvěru v lidskou realitu církve, která je jako taková omezená a nedokonalá, ale že věříme, že se Bůh zjevuje v této lidské realitě, která je posvěcována Duchem a jím vytvořena jako „Kristovo tělo“ a nástroj spásy. Věřit v církev znamená tedy objevit její pravé tajemství, znamená to věřit v Boha, který nám zjevuje to, co církev je, znamená to přijmout ji jako prostor spásy a jako takovou ji milovat.⁹

Církev, solidární s radostmi a nadějemi lidstva

Církev prožívá své tajemství v každém období dějin a snaží se reagovat na výzvy přítomného okamžiku, ve světle minulosti a s pohle­dem obráceným do budoucnosti. Ví, že je ve službách světa, protože se zrodila z Krista, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10, 45). Papež Pius XI. říkával: „Svět zde není pro církev, ale církev pro svět.“ Církev se musí odvolávat na Pána, který ji volá, na svět, k němuž je poslána, na Království, které prosazuje v srdci světa.

Je zajímavé zdůraznit některé vnější i vnitřní faktory, které přispěly k určení eklesiologie Druhého vatikánského koncilu. Myslím si, že jsou dobře shrnuty v následující teologické úvaze: „Za posledních 25 let se staly ve společnosti a v církvích křesťanského Západu takové změny, které způsobily velmi vážné problémy pro západní křesťanství při šíření křesťanského poselství. Ekonomická a vědecká expanze proběhla závratnou rychlostí. Klasický model společnosti se dostal do krize. Odporem třetího světa k jakékoli formě neokolonialismu se zpochybnila nadřazenost Západu. Církve nemohou zůstat hluché k emancipaci ženy, k velkému rozšíření nové kultury mezi mladými a k obrovským problémům ekonomické, demografické a ekologické povahy. Dnes jsou uvnitř církví více než dříve živé tendence k větší účasti všech členů při vypracovávání a uskutečňování rozhodnutí a ke skutečnému dialogu s ostatními církvemi a náboženstvími. Nasazení církve ve prospěch člověka ji zavazuje bránit jeho práva všude tam, kde jsou porušována. V Jižní Americe se biskupové, teologové a představitelé církví rozhodli pro „chudé“, chápané v šiřším slova smyslu, nejen ve vztahu k ekonomické chudobě. „Chudí“ se v těchto posledních letech začali opravdově účastnit politického a církevního života v zemích Latinské Ameriky. Z adresátů evangelizace se stali evangelizátory.“¹⁰

Samožřejmě, že politická, společenská, ekonomická, kulturní a dokonce i náboženská situace se za těchto posledních 15 let změnila ještě více, tj. od té doby, kdy v r. 1989 padla berlínská zeď, skončila studená válka, objevila se nová nadvláda a prosadila neoliberální ekonomie. Tato situace pak dostala novou tvář počínaje 11. zářím 2001, kdy islámský terorismus dramatickým způsobem vstoupil na mezinárodní jeviště; někteří tak začali mluvit o „střetu civilizací“, ale nikdo se zatím neodvažuje říci, jak se současný konflikt bude vyvíjet. Přesto zůstává v platnosti přístup církve k lidské realitě, jež je považována za cíl a za partnera při své činnosti; tím spíše platí perspektiva, kterou otevřela Pastorální konstituce Gaudium et Spes, která nemluví o víře abstrakně, ale vychází ze života a z událostí dějin.

Existují dva nové postoje dnešní církve, které Gaudium et Spes předkládá, jež ukazují, že si je vědoma, že už není paní, ale služebnicí světa: postoj dialogu a poselství optimismu.

Postoj dialogu se rodí z uznání základní jednoty mezi řádem stvoření a řádem vykoupení. Církev plně uznává důstojnost lidské přirozenosti a lidská práva, brání skutečně lidské hodnoty a spolupracuje se všemi lidmi dobré vůle na budování lidštějšího světa. Tímto postojem dialogu se církev účastní společného hledání řešení vážných problémů, které dnes sužují lidstvo. Při této spolupráci církev nemá za cíl sakralizovat, tím méně pocírkevňovat občanskou společnost, protože uznává nezávislost, kterou časný svět má z vůle Stvořitele. Svým působením církev přináší neocenitelný dar světla evangelia, jímž je schopna pronášet slova mající věčnou hodnotu tam, kde je lidská moudrost v koncích.

Dnes církev ví, že dialog je naprosto nezbytný – jako výraz jejího tajemství společenství a jednoty v různosti, jako čitelné znamení její snahy o vytváření součinnosti s jinými náboženstvími, s ostatními křesťanskými církvemi, se všemi lidmi dobré vůle – pro spolupráci na budování „civilizace spravedlnosti, míru a lásky“.

To s sebou přináší úkol znovu promyslet obsah a styl pastorační služby. Jejím obsahem je hlásat Ježíše Krista, být znamením nového lidstva, spolupracovat na proměně společnosti se všemi, kdo konají dobro, pranýřovat to, co potlačuje lidskou důstojnost. Jejím stylem je úcta k odlišnosti, bez nároku na to někomu něco vnucovat, otevřený a čestný dialog se všemi, ochota ke službě bez snižování se ke kompromisům.

Poselství optimismu vyjadřuje evangelium, jak ho nádherně shrnuje Jan: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3, 16). Milovat svět. Milovat lidstvo. To je poselství optimismu, které Gaudium et Spes rozšířilo v pokoncilní církvi a k němuž pokoncilní eklesiologie nezůstala lho­stejná. Církev se rozhodla pro naprostou solidaritu s lidstvem a s jeho výdobytky a ukázala poslední smysl, které tyto věci maji v Božím stvořitelském plánu.

Rozšíření tohoto poselství bylo hlavním úkolem pokoncilní církve na univerzální úrovni a především na úrovni církví třetího světa. Na tomto úkolu se ve vzájemné shodě podíleli pastýři, teologové i prostí věřící; existující napětí nikdy nezpochybnilo tuto životně důležitou spolupráci, naopak, bylo pramenem nové energie.

Plodem těchto procesů dialogu a optimismu je probuzení nového církevního vědomí ve velkých zástupech křesťanů, kteří se nyní cítí účastníky a v některých aspektech i protagonisty církevního života ve svých společenstvích. Kromě toho se křesťan začíná učit být človekem spolu s ostatními lidmi, aniž by se přitom zříkal svého božského povolání. To mu ukládá povinnost uvádět do souladu pozemské úkoly se svým nadpřirozeným údělem. Jeho křesťanská víra ho vede dát se do služeb lidí a rozeznat v posledním vyděděnci lidské společnosti bratra, kterému je třeba pomoci, aby se osvobodil od všeho útlaku a žil jako syn Boží.¹¹

Ještě dnes probouzí nadšení Předmluva ke Gaudium et Spes, protože uchovává veškerou svěžest a podnětnou sílu; nemohu odolat pokušení, abych vám ji nepřepsal, i proto, že ji nové generace možná neznají. Netajím vám radost a nadšení z tohoto pohledu na církev, který chci sdílet se všemi členy salesiánské rodiny, aby tak byl předán mladým, aby milovali církev a obětovali se za ni.

Těsné spojení církve s celou rodinou národů

„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do Otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“¹²

Ke komu se Koncil obrací

„Proto Druhý vatikánský koncil, když nejprve důkladněji zkoumal tajemství církve, neváhá teď hovořit nejen k synům církve a k těm, kdo vzývají Kristovo jméno, ale ke všem lidem. Všem chce vyložit, jak chápe přítomnost a působení církve v dnešním světě. Má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije; svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkám a vítězstvím; svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a mrtvých­vsta­lý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.“¹³

Ve službě člověku

„Dnes je lidstvo oslněno vlastními vynálezy a mocí, ale přesto si často klade s úzkostí otázky týkající se dnešního vývoje světa, místa a úkolu člověka ve světě, smyslu snažení jednotlivce i společnosti a posledního cíle věcí a člověka. Proto koncil, který dosvědčuje a vykládá víru všeho Kristem shromážděného Božího lidu, nemůže jako sounáležitost, úctu a lásku k celé lidské rodině, do níž je začleněn, dokázat výmluvněji, než že s ní o takových problémech začne rozhovor, přinese do něho světlo čerpané z evangelia a dá lidstvu k dispozici síly potřebné ke spáse, které církev pod vedením Ducha svatého dostává od svého zakladatele. Jde totiž o záchranu lidské osoby a obnovu lidské společnosti. Těžištěm našeho výkladu bude tedy člověk, a to člověk ve své jednotě a úplnosti, s tělem i duší, srdcem i svědomím, myslí i vůlí.

Proto posvátný sněm hlásá vznešené povolání člověka, uznává v něm jakýsi božský zárodek a nabízí všem lidem upřímnou spolupráci církve k ustavení všeobecného bratrství, které by bylo s tímto povoláním ve shodě. Církev není vedena žádným pozemským zájmem, ale snaží se jen o jedno: pod vedením Ducha utěšitele pokračuje v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit.“¹⁴

Proto je, moji milí, tak cenná přítomnost církve ve světě. Je světlem, které pomáhá najít Boží plán s lidstvem a vede rozum k plně lidským řešením. Je kvasem, který spolupracuje na hluboké proměně lidstva, protože na něj naroubovává síly dobra. Je solidární v úkolu budovat současnou společnost. Je-li pravda, že církev potřebuje lidstvo, jehož je součástí a s nímž sdílí radosti a naděje, úzkosti a utrpení, je stejně tak jisté, že lidstvo potřebuje církev, která je povolána být v něm „solí země“, „světlem světa“, „městem na hoře“.

Církev existuje proto, aby byla znamením Božího království. Aby toto znamení bylo viditelné a věrohodné, církev se musí obnovit a obrátit, omladit a očistit. Proto musí jít na hloubku svých základních rozhodnutí: vášeň pro Boha, která ji osvobozuje od jakéhokoli přizpůsobování se světu v jeho kritériích, hodnotách, postojích a chování; bratrství a církevní společenství, aby se mohla stát opěrným bodem pro svět a být přitažlivá a přesvědčivá; misijní nadšení, které jí pomáhá zvítězit nad strachem nebo nesmělostí učedníků, kteří se sešli za zavřenými dveřmi Večeřadla, a vede ji hlásat evangelium všem; nasazení ve službě a rozvíjení sympatie a solidarity se všemi; volba chudých, kteří jsou známkou její identity, kvality a plodnosti.

Především ze Skutků apoštolů, které nám podávají počátky církve, můžeme čerpat inspiraci, vůli a dynamismus, pro nasazení v nevyhnutelném úkolu omladit církev. Jak jsem naznačil na začátku tohoto zamyšlení, ve Skutcích se nacházejí specifické a trvalé rysy církve, která chce zůstat věrná svému Pánu a přinášet plody pro svět.

Mučednická církev

Církev především projevuje „mučednickou“ povahu, tzn. umí obhájit svou víru, protože je povolána být svědkem ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Z tohoto důvodu církev často jde proti kultuře, tj. přináší evangelium, které neodpovídá mentalitě světa. Právě v tomto jejím paradoxním charakteru, který je velmi jasně vidět v horském kázání z Matoušova evangelia a v kázání na rovině z Lukášova evangelia, spočívá její prorocká síla a význam.

Jistě, odvaha postavit se na odpor běžné mentalitě, pranýřovat způsoby jednání, které jsou sice vžité, ne však méně nespravedlivé, přináší samotu, odmítání, v některých případech pronásledování a dokonce i smrt, jak to zažívají mnozí bratři a sestry v různých částech světa. Podle toho, co Ježíš říká v horském kázání, především v blahoslavenstvích, je možné říct, že když věřící nejsou nějakým způsobem pronásledováni, opovrhováni a odsunováni na okraj, musejí se ptát, zda plní svůj prorocký úkol. Kdo je spoluviníkem hříchů dnešního světa, kdo neobtěžuje, kdo neuvádí do krize, kdo nepranýřuje dramatické problémy, které nás trápí a o nichž nikdo nechce mluvit, riskuje, že zradí evangelium.

Naopak autentická víra je vždy doprovázena mučednictvím, svědectvím prožívaným v každodenním životě, v plnění vlastních povinností, v nasazení pro církev a pro společnost. Nesmíme zapomenout, že mučedníci včerejška i dneška, svatořečení i ti, kteří nejsou oficiálně uznáni, jsou nejenom slávou církve, ale i oporou pro všechny věřící povolané vydávat svědectví vlastní víře v jakékoli životní situaci.

Liturgická církev

Zadruhé, církev je „liturgické“ společenství, které slaví svou víru, vychovává nové děti Boží skrze uvedení do křesťanského života, vede věřící k plnému připodobnění se Kristu. Liturgie je opravdová škola svatosti, protože proměňuje život jednotlivce i společenství v modlitbu. I když se zdá, že odmítání církve má často původ v chybějícím kouzlu mnoha způsobů praktikování liturgie, nelze však smazat ani hodnotu, ani potřebu opravdového bohoslužebného života. To kromě nutnosti liturgické katecheze, která by nás uvedla do tajemství a pomohla nám zrát ve víře, znamená i pečovat o kvalitu bohoslužeb, aby byly jednoduché a pěkné, důstojné a plodné.

Slavíme-li bohoslužbu, měli bychom opět získat smysl pro nezištnost a tajemství, pro důvody oslavy a pro rozměr společenství. Jsme zváni k tomu, abychom dali liturgii místo, které jí patří jako „prameni a vrcholu křesťanského života“ (SC 10). Zde bych se chtěl zastavit předeším u eucharistie, nejvyšší svátosti Kristovy lásky a spojení s Ním. V eucha­ris­tii každý přijímá Krista a Kristus přijímá každého. Nemůžeme zapomenout, že – jak říká de Lubac – „církev dělá eucharistii a eucharistie dělá církev“.

To propůjčuje nedělní eucharistii obrovský význam: je setkáním, které posiluje naše vědomí, že jsme členy lidu, který jde světem s pohledem upřeným k nebi. Účastnit se nedělní bohoslužby znamená přijmout život celého týdne a učinit z něj oběť Bohu a svědčit ve společnosti, že Bůh je pro nás Bohem a že Ježíš Kristus je živý a působí v našem společenství. Věrnost příkazu „to čiňte na mou památku“ (Lk 22, 19) se vztahuje k liturgii, ale také k úkolu uskutečňovat a prodlužovat ji odevzdáním svého života pro spásu světa.

Musíme se naučit prožívat neděli jako den církve, den člověka, den Páně. Obzvláště sugestivní je X. preface pro neděle během roku, která tento den představuje jako předzvěst „neděle bez konce“, kdy člověk bude definitivně osvobozen od práce, námahy, slz i od samotné smrti a bude mít pokoj, lásku a život bez konce.

Od října 2004 do října 2005 Jan Pavel II. vyhlásil Rok eucharistie, v rámci pastoračního projektu uvedeného v Novo Millennio Ineunte, kde vyzýval všechny křesťany, aby „znovu vyšli od Krista“, aby se snažili o „vysoký stupeň křesťanského života“ a cvičili se v „umění modlitby“. Pro nás je důležité žít tento rok ve shodě s celou církví. Eucharistie je „přednostním místem, kde se zvěstuje a rozvíjí společenství. Právě prostřednictvím slavení eucharistie se den Páně stává zároveň dnem církve, která pak může účinně působit jako svátost jednoty“ (NMI 36).

Církev, která evangelizuje

Třetí typický prvek církve se týká její evangelizační síly a schopnosti hlásat Krista a jeho evangelium. Tertulián říkal, že „křesťanem se človek nerodí, ale stává“.¹⁵ To je „obzvlášť aktuální tvrzení, protože se dnes nacházíme uprostřed šířících se procesů odkřesťanštění, které způsobují lhostejnost a agnosticismus. Obvyklé způsoby předávání víry se v nemálo případech stávají nepoužitelnými. Nelze počítat s tím, že lidé vědí, kdo je Ježíš Kristus, že znají evangelium a že mají nějakou zkušenost církve. Platí to pro malé i větší děti, pro mladé i dospělé; platí to pro domácí populaci a samozřejmě i pro mnoho imigrantů, kteří přicházejí z jiných kultur a náboženství. Je tudíž zapotřebí obnovit první hlásání víry“.¹⁶

Nesmíme zapomenout, že– aspoň v Evropě – roste počet rodin, které nenechávají své děti pokřtít, počet dětí, které jsou pokřtěné, ale nepřitupují k dalším svátostem, i počet těch, kteří přijmou svátost biřmování a pak už do kostela nepřijdou.

Mnohem naléhavěji se tak vrací výzva k vážné evangelizaci. Ta se dnes uskutečňuje srdečným a nezištným přijetím, které otevírá druhé pro evangelizaci, výslovným hlásáním Krista jako Spasitele světa, nasloucháním Božímu slovu a osobním doprovázením, které usnadňuje zrání jednotlivců „dokud nebudou dotvořeni v podobu Kristovu“ (Gal 4, 19).

Cílem je formovat učedníky zamilované do Krista a věrné napodobitele Ježíše, kteří vědí, že jejich povolání spočívá v tom být solí země, světlem světa, městem na hoře, zkrátka muže a ženy, kteří mají za svůj životní program evangelium a jsou si vědomi zodpovědnosti, kterou mají „před lidmi“. Pro Ježíše je učedník pro svět tak nezbytný, jako je sůl nezbytná pro uchování jídla nebo světlo pro to, abychom mohli vidět. Existuje nebezpečí, že učedník zapře svou víru. V tomto případě Ježíšův výrok o soli ukazuje celou svou sílu, kterou můžeme vyjádřit následovně: „Vy jste moji učedníci; když však učedník ztratí to, co ho činí učedníkem, kdo mu to může vrátit? Světu již není k ničemu. Je jako věc, která se může vyhodit, aby byla pošlapána a opovrhována lidmi.“

Církev sloužící

Konečně, církev má rys „služby“; ví, že jejím posláním je sloužit Božímu lidu a světu. Tento úkol není vyhrazen papeži, biskupům, kněžím, řeholníkům nebo aktivním laikům, ale všem pokřtěným, kteří v důsledku svého křtu sdílejí poslání svého Pána a Mistra. To vyžaduje naučit se sloužit, být pozornými k potřebám druhých, udělat vždy první krok a jít vstříc, přijmout velkorysé závazky, stát se apoštoly.

Křesťané jsou voláni k tomu, aby pomáhali lidem překonávat zklamání a apatii, radovat se z pěkných věcí v životě, probouzet schopnost snít o budoucnosti odpovídající člověku, hledat nové vztahy mezi lidmi a mezi státy, respektovat přírodu, učinit navždy konec válkám. Možná i mezi věřícími se zahnizďuje nedůvěra těch, kteří nevěří, že je možný svět, který by byl jiný než ten současný. Církev nemůže zklamat očekávání a oprávněné touhy, zvláště ty hlubší, bohatých či zchudlých národů, hladových nebo sytých, západu nebo východu, severu nebo jihu.

Sloužící církev je solidární s těmi nejchudšími, s těmi, kteří nemají jiného obhájce kromě Boha, který by se jich ujal. Je-li život chudého člověka veden nadějí, Bůh a člověk se již setkali, protože jen s Boží pomocí chudý může doufat tam, kde není budoucnost. Naděje chudých je již živoucí víra. To si uvědomují i proroci dneška. Jejich úkol je rozpoznat víru chudých a svědčit o evangeliu naprosté solidarity Boží s nimi.

Smysl pro církev u Dona Boska a v salesiánské tradici

Don Bosco uměl žít věrnost Pánu, i když každý den zakoušel bolestnou realitu církve své doby. Jeho živý smysl pro církev se projevoval především tím, že všemi svými silami a možnostmi spolupracoval na jejím dobru. Don Bosco vyjadřoval svou lásku k církvi jednoduchou, ale hlubokou „trojicí“: láska k Ježíši Kristu, který je přítomný především v eucharistii, jež je ve středu činnosti církve; úcta k Panně Marii, Matce a Vzoru církve; věrnost papeži, Petrovu nástupci a středu jednoty církve.

Jedná se o tři od sebe neoddělitelné prvky, které se navzájem osvětlují a sbíhají v Kristu. Sen nazývaný „o dvou sloupech“ je bezprostředním a sugestivním příkladem těchto dynamických sil, těchto tří Don Boskových „lásek“, které budují církev: eucharistie, Maria, Petr. Don Boskova církev má eucharistickou formu, mariánskou postavu a Petrův základ.

Tento „sensus Ecclesiae“ je obdivuhodně přítomný ve sloučení titulů „Pomocnice“ a „Matka církve“.¹⁷ Je zajímavé vidět, jak Don Bosco velmi dobře pochopil, že obnova církve musí proběhnout skrze zralou mariánskou úctu a jak byl přesvědčen, že smysl pro církev-matku se ztrácí tam, kde se ztrácí smysl pro mateřské povolání Panny Marie. Zde můžeme zahlédnout úzký vztah, který existuje mezi církví-matkou a evangelizací, mezi Pannou Marií, církví a apoštolskou činností. To znamená, že „smysl pro církev“ se musí každý den stávat hlubokým smyslem příslušnosti k ní a zodpovědného nasazení každého věřícího.

Když don Rua v Listu pro povzbuzení, který napsal při návratu z Říma 14. června 1905, mluví o Donu Boskovi jako o vzoru oddanosti k církvi, píše: „Kdo znal Dona Boska během jeho pozemského života nebo četl jeho podivuhodný život, jistě obdivoval jeho výjimečné ctnosti, ale nepochybně se i přesvědčil, že Don Bosconežil pro nic jiného, než pro Boha, že v každé době, na každém místě, při každé, i té nejmenší činnosti, byl veden Pánovým duchem. Pro nás, jeho syny, se zdá téměř nemožné představit si Dona Boska jinak než s tváří zapálenou svatou horlivostí a s rty opakujícími své oblíbené heslo: Da mihi animas, coetera tolle.

Věřím, že se nemýlím, když si myslím, že ani vy si ho nemůžete představit jinak, než jako dokonalý vzor kněze, který nemyslí na sebe a je zaujatý pouze tím, jak oslavit Boha a přivést velký počet duší do nebe. A kdybychom se ho chtěli zeptat, jak dokázal překonat tolik těžkostí, vítězně proplout mezi útesy, nerušeně pokračovat po cestě, kterou mu Prozřetelnost ukázala, založit Zbožnou Společnost, asi by nám s bodrou tváří prozářenou láskou a dobrotou odpověděl slovy svatého Pavla: nos autem sensum Christi habemus, téměř jako by nám chtěl říct, že nikdy nemyslel a nejednal podle světských kritérií, ale vždy a všude se snažil reprodukovat v sobě samém božský vzor, Ježíše Krista, a proto mohl splnit své poslání.

Nebylo nebezpečí, že by pochybil v praktikování tohoto Pánova ducha, protože ve všem se chtěl nechat vést tou církví, která je pilířem a základem pravdy. Prozkoumejme celý jeho život a najdeme Dona Boska, který se především vždy snaží být poslušným synem svaté církve, ochotným ke každé oběti, aby propagoval její učení a bránil její práva. Nejen že zachovává její zákony, ale dokonce předchází i její přání. Odtud pramení to, že my, jeho synové, máme nyní nevýslovné potěšení, že máme neomylnou autoritou papežovou potvrzené mnohé věci, které nám před mnoha lety Don Bosco, hluboký znalec doby a spolehlivý tlumočník ducha církve, s neúnavnou horlivostí vštěpoval. Fakta to dokazují.“¹⁸

V té samé linii, když mluvil o Don Boskovu smyslu pro církev, don Luigi Ricceri napsal: „Jeho praktické pojetí náboženství, jeho pastorační měřítko činnosti, je nadpolitický a nadkulturní pohled na křesťanství konkretizované v církvi, kterou vidí založenou na Petrovi a na apoštolech a jejich nástupcích. Říkal: „Jedná-li se o církev a o papežství, je jakákoli námaha malá“ (MB V, 577). Jeho pohled byl zakotvený v jistotě živé přítomnosti Ducha svatého v církvi, v přesvědčení, že papež je vikářem Krista na zemi, a ve vědomí, že Maria je Pomocnicí křesťanů. V souladu s tímto pojetím vytvářel iniciativy, objasňoval rozhodnutí, přijímal těžké úkoly a také snášel nepochopení a nespravedlnosti.“¹⁹

A o něco dále, v tom samém dopise, don Ricceri označoval „praktický nesouhlas s církví jako postoj některých, kteří nedbají na směrnice magisteria, byť i sporadickými a různorodými projevy veřejného protestu. Jejich jednání prakticky nehledí na „dar světla ve službě“ papeže a biskupů. U kořene podobného postoje – který byl Donu Boskovi zcela vzdálený – se obvykle nachází sociologismus v interpretaci tajemství církve, který neušetří ani její božské založení, ani její odlišnost od světa. „Boží lid“ se v této perspektivě stává jednoduše lidem, a shromáždění členů nahradí iniciativu Ducha svatého, a tak vyprazdňuje institucionalizované prostřednictví. I tento postoj je v otevřeném protikladu k praxi Dona Boska, a zcela cizí slavné salesiánské tradici.“²⁰

Následně mezi kritérii salesiánské činnosti, vedle pěstování realismu v našem poslání, Don Ricceri uvádí solidaritu s rozhodnutími církve. „Církev se především odjakživa a definitivně rozhodla pro Krista, svého Pána, jako nevěsta pro ženicha. Zde je vidět naprosté prvenství lásky a pravdy, která osvěcuje veškeré její poslání a vede její činnost. Na pozadí této základní volby však existují pastorační rozhodnutí, která církev formuluje v různých situacích dějin. Tváří v tvář rozhodnému okamžiku, který svět prožívá, církev učinila konkrétní rozhodnutí v Druhém vatikánském koncilu. Zde se „obrátila, a ne odbočila“ k dnešnímu člověku, podívala se na něj Božíma očima poté, co se zamyslela sama nad sebou jako nad „svátostí“, která musí sloužit jeho spáse. Koncil chtěl vyzvednout její užitečnou a osvobozující přítomnost při povznesení člověka; přítomnost, která se však projevuje nasazením náboženské povahy.“²¹

„Z naší lásky ke Kristu se nerozlučně rodí láska k jeho církvi,“ říká 13. článek salesiánských Stanov. Od našeho otce Dona Boska jsme dostali zvláštní vnímavost ke schopnosti církve budovat „jednotu a společenství mezi všemi silami, které pracují pro Království.“ Salesiánský duch z nás činí místa společenství mnoha dalších sil a budovatele a podporovatele církve mezi mladými. Proto musíme vyjadřovat a projevovat mimořádnou lásku k církvi dynamickou a odpovědnou věrností jejímu učení, velkodušným úsilím o společenství a spolupráci se všemi jejími členy a především bezpodmínečným nasazením pro to, abychom otevřeli církev mladým a mladé církvi, aby v ní všichni mohli najít tvář Krista a poklady spásy.

Asi nikdo nerozvinul tak jako don Egidio Viganò ve svých úvahách a ve své činnosti tento „sensus Ecclesiae“. On o něm výslovně mluvil, když představoval církevní rozměr úcty k Panně Marii Pomocnici.²² V dopise o Animaci salesiánského ředitele napsal: „Ředitel, protože je kněz, musí pečovat o to, aby pastorační činnost jeho, i celé komunity, měla církevní význam i perspektivu; musí umět žít a vést druhé, aby žili, v souladu a ve spolupráci s papežem, biskupy a kněžími; podporovat vztahy, sympatii, přátelství, úctu a spolupráci s nimi; ne z diplomatických důvodů, nebo jen ze zdvořilosti, ale protože toto všechno představuje jeden z důležitých aspektů obsahu jeho služby salesiánské komunitě.“²³

V dopise Naše věrnost Petrovu nástupci nám Don Viganò říká, že „součástí salesiánské spirituality mládeže je právě silný „smysl pro církev“, který vyžaduje vytvářet, rozvíjet a převádět do konkrétního života odpovídající postoje.“²⁴ V tomto dopise pak v několika obzvláště důležitých místech tyto postoje konkretizuje: pojetí církve jako „tajemství“, které pomáhá přeonávat minimalistické nebo zcestné pohledy na církev; představa papeže jako prvního a nejvyššího pastýře, v opozici k sociologic­kému pojetí; zahrnutí obsahu papežova učení do naší evangelizační činnosti proti pouze citovému přijetí, které se neodráží v praxi; přijetí papežových morálních směrnic a sociální nauky vzhledem k pastoračnímu a pedagogickému charakteru salesiánského povolání, abychom se postavili proti extrémní liberálnosti a egoismu dnešní kultury.²⁵

Jako salesiánská rodina pracujeme s církví a pro církev; snažíme se „sentire cum Ecclesia“; patříme k církvi; žijeme v církvi; jsme církev. Tento „sensus Ecclesiae“, který nosíme vepsaný do našeho charizmatu, bychom mohli vyjádřit eklesiologickou doxologií: „Skrze církev, s církví a v církvi, Tobě, Bože Otče všemohoucí, skrze Syna, v jednotě Ducha svatého, všechna čest a sláva na věky věků. Amen.“

Vychovávat k tomu být církví

a žít s círví

Na začátku jsem řekl, že naším úkolem je vést druhé, především mladé, aby se zamilovali do církve. Tato výzva je víc než kdy jindy důležitá, právě proto, že tu a tam lze vidět stále silnější tendenci prožívat křesťanství bez církve. Existují křesťané, kteří se nezřekli vztahu s církví a přitom nepatří do žádného společenství a s žádným se neidentifikují; podobají se těm, kteří bloumají po hypermarketech a z různých nabídek vybírají ty, které se jim více zamlouvají.

Víme, že identifikace s Kristem je vždy i identifikací s jeho Tělem, s jeho církví, s těmi, kteří mu patří. To je kritérium, kterým se hodnotí skutečná křesťanská identita. Zároveň však příslušnost k církvi má smysl jen jako nástroj příslušnosti ke Kristu: naše ano církvi je vyjádřením našeho ano Kristu. Podle úryvku z Pavlova listu Efezanům, který jsem citoval, se tato identifikace uskutečňuje skrze křest a svátostný život, kodifikuje se vyznáním víry, prožívá se křesťanským zaměřením života, vyjadřuje se modlitbou.

Rozhodující je tedy otázka, jak vychovávat mladé, aby byli církví a žili s církví. Ve stále pluralističtějším, sekularizovaném a relativistickém světě formace věřících vyžaduje jasné a čitelné svědectví křesťanského společenství, aby mohla nabídnout mladým evangelijní obraz identity církve a jejího poslání ve světě. Vyžaduje také cestu víry, především solidní katechezi, která by pomohla při zrání jejich svědomí, aby se mohli otevřít všemu, co je lidské, uvést v soulad své volby s volbami matky církve, vydávat svědectví o své víře, zkrátka identifikovat se s Tím, který se identifikoval s námi natolik, že jsme dětmi Otce a bratry lidí.

Jsme si vědomi, že svědectví společenství má pozoruhodnou sílu důvěryhodnosti a opory; vychováváme ve víře více tím, čím jsme a co prožíváme, než tím, co říkáme a učíme. Cesta výchovy mladých k církvi začíná upřímnou snahou církevního společenství o prohloubení svých základních voleb, tj. zaujetím pro Boha, který je shromažďuje skrze Krista v Duchu, bratrství mezi všemi pokřtěnými, úsilím o evangelizaci, vůlí sloužit společnosti, přednostním zaměřením na ty nejchudší.

Bude-li se křesťanské společenství držet těchto zásad, objeví cesty vlastního obrácení a zjistí, jak odolávat různým pokušením dneška: pokušení přizpůsobit se bez evangelijního rozlišování kritériím, hodnotám, postojům a chováním společnosti, která se snaží stát pro věřící lákavou modlou; pokušení strachu, který nás často uzavírá mezi kostelní zdi s postojem nedůvěry a dokonce nároků vzhledem ke společnosti; pokušení individualismu a pasivity, honby za poctami a penězi, strachu z toho, že bude odsunuta na okraj společnosti spolu s vyděděnci.

V tomto úsilí o obrácení musí být naše církevní identita stále průhlednější, aby bylo viditelné a věrohodné to, co hlásáme. Proto naše díla jakéhokoli typu: školy, učňovská střediska, vysoké školy, internáty, farnosti, oratoře, střediska mládeže a městečka mládeže musí mít jako první cíl evangelizaci, hlásání radostné zvěsti spásy, kterou Bůh chce dát všem ve svém Synu Ježíši.

Profesionální vedení těchto děl a seriózní plnění programu činností, které konáme, nesmí nikdy zastínit prvenství patřící evangelizaci. „Kdyby teologii a pastoraci chyběla horlivost pro pravého Boha, staly by se pouhou technikou a organizační činností. I církev musí stále vyhánět prodavače z chrámu: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jan 2, 16).“²⁶

Nesmíme zapomenout, že struktury, které jsou pro poslání nezbytné, v sobě často nosí riziko, že toto poslání zastíní, chybí-li jim duše, která by ho učinila zářícím. Ptám se, jestli rostoucí potíže identifikovat se s církví nejsou také důsledkem skutečnosti, že na některých místech je cítit, jako by se církev vážně nestarala o to být solidární s nejpotřeb­něj­šími, jako by se neidentifikovala s utrpením světa, jako by byla příliš uzavřená a jistá sama sebou.

Při snaze dát tváři církve větší důležitost, je třeba dbát na znamení, která ji vyjadřují a ukazují. Mnoho lidí objeví a cítí církev prostředtnictvím znamení, která vidí v každodenním životě; tato znamení mohou vzbudit nové vazby nebo posílit ty, které již existují, mohou zmrazit či oslabit nebo obnovit přiblížení se církvi. Proto je důležité, aby křesťanské společenství dbalo na znamení církve.

Existují některá obzvlášť důležitá znamení, která pomáhají vzbudit náklonnost mladých k církvi: znamení srdečného a evangelijního přijetí, které je projevem nezištné otevřenosti, bezpodmínečného naslouchání a upřímné vůle sloužit; znamení lidské a křesťanské kvality asistenční služby, výchovy a pastorační péče; znamení opravdovosti liturgického života a modlitby křesťanského společenství, která se projevuje bohoslužbou, jež je modlitbou, na níž má společenství účast, která je pečlivě připravená a je v souladu s problémy i se situací společnosti; znamení pastýřů, kteří žijí evangelijním životem prostoupeným zaujetím pro Boha, schopných přijímat lidi, především mladé a chudé, a cítit s nimi, schopných nezištné služby a upřímného nasazení pro společenství. Prostřednictvím těchto znamení jsou mladí lidé uváděni do zkušenosti církve a je jim umožněno se jí otevřít.

Spolu se svědectvím je nezbytné podporovat mezi mladými cestu víry, která by je dovedla k osobnímu setkání s Kristem, ke svátostnému životu, ke stále vědomějšímu zapojení do církve, k jejímu poznání a k lásce k ní, k nasazení a životu pro ni. Jedna z oblastí cesty víry pro mladé se týká právě růstu k intenzivnější sounáležitosti s církví; i salesiánská spiritualita mládeže nabízí zkušenost církevního společenství. To je základní snaha křesťansého společenství a konkrétně našich výchovných komunit; pozornost k cestě víry mladých lidí je výrazem mateřství církve, která se stará o své děti a pomáhá jim růst. To vyžaduje některé specifické volby.

Seznámit s církví

Je třeba pomáhat mladým, aby překonali neúplný obraz o církvi, kterou často vidí jen v jejích institucionalizovaných rysech, jako kdyby to byla nějaká společenská a politická organizace podobající se ostatním, nebo ji identifikují s hierarchií, nebo naopak omezují jen na čistě duchovní, individuální a ideální skutečnost. To vyžaduje důkladnou katechezi o církvi podle zásad nabízených Lumen Gentium a Gaudium et Spes, ale také uvedení do konkrétního života církve, aby poznali její plány, její starosti, její nejlepší iniciativy, významné osoby a společenství. Spolehlivá, pozitivní a vytrvalá informace by určitě přispěla k prosazení realističtějšího poznání církve.

Dávat růst smyslu pro círev

Jedná se o to rozvíjet v mladých smysl pro příšlušnost k církvi: my patříme církvi a ona patří nám. Byli jsme shromážděni Ježíšem, abychom vytvořili jeho rodinu a společně pokračovali v jeho poslání v dějinách. Nemůže existovat jasné vědomí vlastní křesťanské identity bez živého smyslu příslušnosti ke křesťanskému společenství. To vyžaduje také rozvíjet postoje otevřenosti, dialogu a sympatie k člověku, jak to udělala církev při Druhém vatikánském koncilu, kde se snažila pochopit situaci lidstva a spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle na úkolu budování lidštějšího světa.

Člověk se těmto vlastnostem učí a ověřuje si je v rodinném a sociálním životě; vlastní rodina a různé sféry osobního života musejí být školou a dílnou společenství. „Být křesťanem s sebou nese nový způsob jak být člověkem; vyžaduje to obrácení, přímo vyžadované evangeliem, Kristem… V této perspektivě se působení křesťanského vychovatele, pastýře duší, zaměřuje na formování určité dispozice ducha, která není jenom poznáním, ale v níž se k poznání připojují postoje, jež zahrnují sklony vůle, emoce, citlivost, ba celého člověka, a směřuje k integraci mezi zkušeností a pevným nebo obvyklým výchozím bodem; je to souhlas víry s Božím plánem lásky a spásy v Ježíši Kristu.“²⁷

Proto je na cestě výchovy ke smyslu pro církev důležité formovat sociální vědomí mladých skrze sociální učení církve, a to jak proto, aby se naučili žít sociální a politický rozměr víry, tak proto, aby byli solidárnější s problémy, které sužují život tolika mužů a žen na světě, kteří žijí v nelidských podmínkách, a aby z nich rostli dobrovolníci, apoštolové a misionáři.

Vést ke zkušenosti církve

Smysl pro církev a pro příslušnost k ní se nevytváří abstraktně, ale skrze zkušenost křesťanského života v různých osobních situacích, počínaje rodinou, kterou Pavel VI. oprávněně nazval domácí církví, dále pak ve farnosti, v níž normálně dochází ke zkušenosti společenství ve víře, naději a lásce. V našem případě děláme s mladými zkušenost církve v různých typech výchovně pastoračních komunit, které musejí být znamením víry, školou víry, středem společenství a participace, „aby se mohly stát zkušeností církve“ (Stanovy SDB 47).

Jedná se tedy o to posílit vlastní společenství víry ve všech výchovně pastoračních projevech, aby se stala kvasem společenské změny. Svědčí o tom slova Skutků apoštolů: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2, 42-47). Životem společenství se prosadila kultura, která byla alternativní ke kultuře římské říše a společenský model charakterizovaný nikoli snahou vlastnit, shromažďovat a být první, ale touhou sdílet, sloužit a být solidární.

To také vyžaduje zkvalitnit chvíle života církve jako jsou křest, katecheze, účast na eucharistii, naslouchání Božímu slovu, přístup ke svátosti smíření, setkávání skupin a společenství, duchovní obnovy a bohoslužby v silných obdobích liturgického roku, chvíle strávené společně, kontakt s okolím. Nic se nesmí banalizovat; všechno může a musí přispívat ke zrání smyslu pro církev.

Pomáhat najít povolání v církvi

Cesta výchovy k víře musí pomáhat přejít od dobrého rozpoložení ducha k pevným přesvědčením, od nich k silným motivacím, pak k životním plánům a nakonec k úplnému odevzdání se Bohu a druhým. Právě to je nejzazším smyslem lásky k církvi a obětování se pro ni. Láska k cíkrvi se projevuje i touto schopností nechat se uchvátit Kristem do té míry, že se vzdáme vlastních zájmů a plánů a dáme se mu zcela k dispozici, abychom pokračovali v jeho díle budování Království. Přilnutí k církvi, které je umožněno poznáním její reality, rozvinuto postupným smyslem pro příslušnost k ní a rozhojněno konkrétními zkušenostmi církve, dozrává ve volbu povolání.

„Kdo se v dnešní době dává do služeb církve, musí být až do morku kostí přesvědčen o tom, že je možné ukazovat člověku i uprostřed sekularizovaného a ateistického světa Boží stopy v dějinách a ve vlastním životě. Toto úsilí být živými svědky zkušenosti Boha v našem světě musí oživovat a prostupovat různé oblasti činnosti a různé úseky pastorační práce, jimiž se každá služba vyjadřuje … Dnes tedy je více než dříve pravda, že Bůh potřebuje lidi.“²⁸

Přeji si, abychom my všichni mohli milovat, následovat a napodobovat Ježíše s horlivostí, přesvědčením a věrností velkých sloupů církve: svatého Petra a svatého Pavla. Tak budeme moci veřejně vyznat svou víru a svou lásku, tak jak to udělali oni: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji“ (Jan 21, 17); „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6, 68); „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tm 1, 12); „Život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Ga 2, 20). Tehdy se naše víra stane činnou láskou a věrohodným a přesvědčivým svědectvím.

Přeji si, abychom my všichni mohli dosáhnout cíle, kterého dosáhla svatá Terezie od Dítěte Ježíše: „Našla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože. V srdci církve, své matky, budu láskou a tak budu všechno a moje přání se stane skutečností.“²⁹

Na způsob závěru: jako barvy duhy

Na závěr vám budu vyprávět jednu legendu amerických domorodců, All the Colors of the Rainbow (Všechny barvy duhy), kterou považuji za výzvu, abychom dali dohromady to, co máme v sobě nejlepšího, a vytvořili tak něco krásného, zářivého, fascinujícího a zároveň významného, jako je například duha.

Církev je společenství Ježíšových učedníků, kteří připomínají a zpřítomnňují jeho lásku k člověku a jeho úsilí nabídnout plnost života. Abychom však byli věrohodnými a činnými, potřebujeme dát stranou svou soběstačnost a pomáhat dát dohromady své možnosti a schopnosti a stát se tak mladou církví, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, krásnou a zářící.

„Vypráví se, že se jednoho dne všechny barvy začaly hádat: každá z nich si dělala nárok na to, že je nejlepší, nejdůležitější, nejužitečnější a nejoblíbenější.

Zelená řekla:

– „Zcela jistě nejdůležitější jsem já, znamení života a naděje. Byla jsem vybrána pro trávu, stromy, listy. Beze mě by všechna zvířata zhynula. Podívejte se do přírody a uvidíte mě všude.“

Modrá ji přerušila:

– „Ty myslíš jen na zemi, ale pomysli na nebe a moře. Voda je základ života a mraky ji přivádějí nahoru z hlubokého moře. Obloha nabízí prostor, pokoj a klid. Bez mého pokoje byste vy všechny nebyly ničím.“

Žlutá se pochechtávala:

– „Vy všichni jste příliš vážní. Já nosím světu smích, radost a teplo. Slunce je žluté, měsíc je žlutý, hvězdy jsou žluté. Pokaždé když se díváš na slunečnici, celý svět se začíná usmívat. Beze mne by neexistovala radost.“

Oranžová zahlaholila:

– „Já jsem barva zdraví a síly. Možná je mě málo, ale jsem cenná, protože sloužím potřebám lidského života. Přináším nejdůležitější vitamíny. Vzpomeňte si na mrkev, dýně, pomeranče, mango a papáje. Nejsem pořád na očích, ale když za svítání nebo při západu naplním oblohu, moje krása je tak strhující, že nikdo si už nevšimne vás ostatních.“

Červená to už nemohla vydržet a vykřikla:

– „Já jsem nad vámi nade všemi. Já jsem krev a krev je život. Jsem barvou nebezpečí a odvahy. Jsem ochotná se bít za dobrou věc. V krvi mám oheň. Beze mne by Země byla prázdná jako Měsíc. Jsem barvou vášně a lásky, červené růže, vánoční hvězdy a máku.“

Purpur se vytáhl do maximální výšky. Byl opravdu vysoký a mluvil s velkou důstojností:

– „Já jsem barvou svrchovanosti a moci. Králové, vůdci a biskupové si vždycky volili mě, protože jsem znamením autority a moudrosti. Lidé mě nezpochybňují, spokojí se s tím, že mě naslouchají a poslouchají.“

Fialová mluvila mnohem klidněji než ostatní, ale také mnohem rozhodněji:

– „Podívejte se na mě. Jsem barvou ticha. Těžko si všimnete mé přítomnosti, ale beze mě jste vy všichni povrchní. Já představuji myšlenku a rozjímání, soumrak a hlubokou vodu. Potřebujete mě kvůli vyrovnanosti a kontrastu, pro modlitbu a hluboký pokoj.“

A tak se barvy chlubily, každá přesvědčená o své nadřazenosti. Diskuse byla stále bouřlivější a ostřejší. Znenadání zasvitl blesk a ozval se hrom. Pak propukl prudký déšť. Barvy se plné strachu schoulily a přitiskly se jedna k druhé, aby se povzbudily.

Uprostřed hluku začal mluvit Déšť: „Pošetilé bary, bojujete mezi sebou, každá se snaží panovat nad druhými. Nevíte, že každá jste byla stvořena k zvláštnímu, jedinečnému a odlišnému účelu? Vezměte se za ruce a pojďte ke mně.“

Barvy udělaly, co jim bylo řečeno, spojily se a vzaly se za ruce. Déšť pokračoval: „Od této chvíle, když bude pršet, každá z vás se natáhne přes oblohu do velkého oblouku jako připomínka toho, že všechny můžete žít v míru. Duha je znamení naděje pro zítřek.“

A tak kdekoli désť zkrápí zemi a na obloze se objeví duha, vzpomeňme si, že si máme vážit druhých, pomáhat si, vytvářet společenství a být znamením naděje pro lidstvo.“³⁰

Panně Marii, Matce Boží, pod jejíž ochranou začínáme tento nový rok 2005, svěřuji každého z vás, milí členové salesiánské rodiny, vychovatelé a mladí světa. Ona, Matka církve, ať nás učí být milovanými učedníky a radostnými hlasateli jejího Syna umět takové učedníky formovat. Ať nám pomáhá poznat církev jako naši Matku, která nás stále rodí a obnovuje ve víře.

S láskou a vděčností, v Donu Boskovi.

Don Pascual Chávez Villanueva

1. ledna 2005 o slavnosti Matky Boží, Panny Marie a Světovém dni míru

1 C.M. Martini, Perché la Bibbia è il libro del futuro dell’Europa?, Cesano Boscone, 9 května 2004.

2 Srov. J. Galot, Il Cristo Rivelatore, fondatore della Chiesa e principio di vita, in Vaticano II – Bilancio e prospettive, venticinque anni dopo 1962-1987, a cura di R. Latourelle, Cittadella, Assisi 1987, ss. 343-360.

3 Tamtéž, s. 347.

4 O. González, La nuova coscienza della Chiesa, in La Chiesa nel Vaticano II, Opera collettiva diretta da G. Baraúna, Vallecchi, Firenze 1965, ss. 238-239.

5 Tamtéž, s. 240.

6 Pavel VI., Discorso di apertura del secondo periodo del Concilio, 29 settembre 1963, in Enchiridion Vaticanum 1, EDB, Bologna 1993, č. 143-145.150.153.

7 Srov. O. González, La nuova coscienza della Chiesa, s. 241.

8 G.B. Montini, Discorsi e scritti milanesi, vol. III: 1954-1963, a cura di G.E. Manzoni, Istituto Paolo VI, Brescia 1997, s. 930.

9 Srov. Seguir a Jesucristo en esta Iglesia, Pastorační list biskupů Pamplony a Tudely, Bilbaa, San Sebastiánu e Vitoria, Postní doba – Velikonoce 1989, ss. 13-16.

10 A. Anton, L’ecclesiologia postconciliare: speranze, risultati, prospettive, in Vaticano II – Bilancio e prospettive venticinque anni dopo 1962-1987, a cura di R. Latourelle, Cittadella, Assisi 1987, s. 363.

11 Srov. A. Anton, op. cit., ss. 386nn..

12 Gaudium et Spes, č. 1.

13 Gaudium et Spes, č. 2.

14 Gaudium et Spes, č. 3.

15 Tertullianus, Apologeticus, 18, 4.

16 Italská biskupská konference, Il volto missionario delle Parrocchie in un mondo che cambia. Nota pastorale, Notiziario della Conferenza Episcopale Italiana, Číslo 5-6, 1. července 2004, s. 140.

17 G. Bosco, Meraviglie della Madre di Dio invocata sotto il titolo di Maria Ausiliatrice, Torino 1868, in Opere edite, vol. XX, Editrice Direzione Generale Opere Don Bosco, Roma, ss. 198-199.

18 M. Rua, Lettera Edificante. Lo spirito di D. Bosco – Vocazioni – Buona Stampa, 14 giugno 1905, dalle Lettere Circolari, Edizione Direzione Generale Opere Don Bosco, Roma, ss. 384-385.

19 L. Ricceri, I Salesiani e la responsabilità politica, in Lettere Circolari di don Luigi Ricceri ai Salesiani, Edizione Direzione Generale Opere Don Bosco, Roma, s. 942.

20 Tamtéž, s. 951.

21 L. Ricceri, I Salesiani, ss. 951-952.

22 E. Viganò, Maria rinnova la Famiglia salesiana di don Bosco, ACG 289, Roma 1978.

23 E. Viganò, L’animazione del direttore salesiano, ACG 306, Roma 1982, s. 12.

24 E. Viganò, La nostra fedeltà al Successore di Pietro, ACG 315, Roma 1985, s. 26.

25 Srov. tamtéž, s. 26-30.

26 K. Lehmann, Vale la pena rimanere nella Chiesa e vivere per essa, in J. Ratzinger – K. Lehmann, Vivere con la Chiesa, Queriniana, Brescia 1978, s. 36.

27 L. Maccario, Appartenenti a Cristo nella Chiesa – Note di pedagogia ecclesiale, in AA.VV. In Ecclesia, LAS, Roma 1977, s. 487.

28 K. Lehmann, Vale la pena rimanere nella Chiesa e vivere per essa, in J. Ratzinger – K. Lehmann, Vivere con la Chiesa, Queriniana, Brescia 1978, s. 33-34.

29 Manuscrits autobiographiques, Lisieux 1957, s. 229.

30 All the Colors of the Rainbow, založená na původní americké legendě, uvedené Leonem Orbem 2. června 2004.