26 |
26. generální
kapitula
2 6. generální kapitula
DA MIHI ANIMAS CETERA TOLLE
Závěrečný dokument 26. GK
Znovu začít od Dona Boska – Naléhavost evangelizace –
Nutnost svolávat – Evangelní chudoba – Nové hranice
USNESENÍ 26. GK
ACG 401 květen 2008
Poznámky k překladu těžko přeložitelných slov:
*„passione“ (v úvodním představení 6x, v dokumentu 15x) – v etymologických slovnících definováno jako vnitřní hnutí, které svým charakterem a svou vnitřní silou ovládá celou osobnost; vášeň; silná láska; silný zájem a sklon k něčemu; dominantní úmysl, který řídí myšlenku a chování a ovlivňuje hodnotící soudy a mění logické procesy; postoj totálního přilnutí či nadšení; vyjadřuje ale také silné fyzické či psychické utrpení; jde také o zvláštní termín pro utrpení a smrt Ježíše Krista (v češtině zůstalo slovo „pašije“)… Každému českému ekvivalentu něco chybí: vášeň, nadšení, zápal, zaujetí (chybí rozměr nasazení a schopnosti přijmout i utrpení), nasazení, horlivost (poněkud postrádá citový rozměr). V překladu tentokrát nejčastěji nahrazeno slovem „horlivost“.
**„aggiornamento“ (v textu 7x) vyjadřuje „zdnešnění“ („aktualizaci“, „neustálé doplňování znalostí a vědomostí, aby se co nejlépe odpovědělo na současnou realitu“) a v dokumentu je zpravidla překládáno jako „další vzdělávání“.
„Linea d’azione“ (anglicky „line of action“, německy „Eingriffslinie“) – směr, kterým je třeba se vydat, kde je třeba zabrat, zasáhnout – v dokumentu překládáno jako „směry další cesty“, anebo u jednotlivých „linee d’azione“ jako „směr“ (1.–17.).
PŘEDSTAVENÍ
Milí spolubratři,
jsem rád, že vám mohu představit akta 26. generální kapituly, která byla zakončena v sobotu 12. dubna 2008. Toto datum zakončení kapituly v sobě skrývá symbolický význam: připomíná nám příchod Dona Boska na Valdocco o Hodu Božím velikonočním roku 1846. Jestliže tento den pro něho znamenal začátek nové etapy jeho poslání, pro nás 12. duben 2008 představuje vstup do šestiletí, které nás má přivést k slavení dvousetletého výročí narození našeho milovaného zakladatele a otce.
Již v průběhu kapituly jste měli příležitost být průběžně informováni o intenzivní salesiánské zkušenosti, kterou jsme v průběhu kapitulních prací prožívali a skrze niž jsme prohlubovali různá témata. Jistě nasloucháte zprávám o této události, jak ji prožívali účastníci kapituly: provinciálové, delegáti a pozvaní. Nyní nás vyhlášení kapitulních usnesení zavazuje k tomu, abychom je uskutečnili (applicazione) (srov. S. 148).
Vydání Akt s dokumenty, které jsou jejich součástí, činí směrnice přijaté na kapitule oficiálními a naznačuje výchozí bod pro šestiletí 2008–2014. Přeji si, aby plodem osobní četby, komunitního studia a uskutečnění směrů další cesty bylo zapálené srdce každého z vás stejnou duchovní a apoštolskou horlivostí*, jako tomu bylo u Dona Boska. Kéž Pán Ježíš může prostřednictvím svého Ducha „otevřít vaše srdce“ (srov. Sk 16,14).
V tomto svém představení vám chci nastínit téma, metodu rozlišování, kdo všechno se do kapitulního dění zapojil, smysl a atmosféru kapituly a přijatá usnesení. Tento soubor různých prvků vám má posloužit jako průvodce při četbě dokumentu a především při jeho aplikaci.
Téma Da mihi animas, cetera tolle
Téma 26.GK je jednotící, i když je formulováno do tematických okruhů. Na první pohled se může zdát, že 26.GK pojednává o pěti různých námětech. Ve skutečnosti se jedná o jediné téma: o program duchovního a apoštolátního života Dona Boska.
Heslo Da mihi animas, cetera tolle může být plně pochopeno jen na základě poznání života a díla našeho milého otce a zakladatele Dona Boska. Skutečně jde o jeho osobní životní projekt, který je vyjádřen jako osobní modlitba. Toto heslo musí být interpretováno ve světle apoštolátní obětavosti, pastorační tvořivosti a neúnavné práce Dona Boska, což lze vyjádřit pojmem apoštolská mystika Dona Boska, ale také v jeho ochotě všeho se vzdát, překonávat množství těžkostí, převzít řadu závazků, což můžeme nazvat jeho asketikou. Ten, kdo zcela uskutečnil toto heslo, je Don Bosco. První tematický okruh „znovu zažít od Dona Boska“ chce toto heslo ozřejmit a položit jako základ všeho ostatního.
Da mihi animas se stává úsilím evangelizovat mladé lidi, zejména nejchudší. Skutečně apoštolská horlivost* Dona Boska a salesiána se bezprostředně vyjadřuje ve schopnosti postihnout naléhavost evangelizace a udělat všechno pro to, aby všichni obdrželi dar Ježíše Krista a jeho evangelia. V evangelizačním působení předáváme apoštolátní horlivost* také laikům, rodinám a především mladým lidem. Zejména jim máme mít odvahu nabídnout salesiánský zasvěcený život jako následování Ježíše po vzoru Dona Boska – ne jako jednu z mnoha možností vlastní seberealizace, ale jako povolání Boží.
Cetera tolle nás uschopňuje opustit všechno, co nám brání jít tam, kde jsou největší potřeby mládeže: nové hranice salesiánského poslání. Evangelium je dobrá zpráva pro chudé a musí být zvěstována chudými. Naléhavými potřebami mládeže je jejich chudoba hmotná, ale také chudoba citová, kulturní, duchovní. Tyto formy chudoby nás volají k radikální disponibilitě a k tomu odložit stranou všechno ostatní. Tyto formy chudoby od nás také vyžadují, abychom s nimi byli solidární, abychom s nimi sdíleli prostý a chudý život a dali jim k dispozici všechno, co máme.
Výzvy postmoderny na nás naléhají, abychom překonávali roztříštěnost svého života a své kultury. Proto nám téma 26.GK musí pomoci prožívat „milost jednoty“, neboli přijmout dar sjednocení našeho života, převzít program duchovního a pastoračního života Dona Boska jako kritéria jednoty, přetlumočit ho do našich osobních a komunitních, provinciálních, regionálních a celokongregačních rozhodnutí.
Metoda rozlišování
Podobně jako 25.GK použila i 26.GK ke studiu tematických okruhů metodu rozlišování. Převzetí vyzkoušené metody, která je využívána pro osobní i komunitní projekty, usnadnilo práci, ale především napomohlo lépe docenit potenciál rozlišování. Toto nám dovolilo kráčet po jisté cestě a nabídnout postupné rozvinutí kapitulního tématu a nejen jeho doktrínu.
V Božím volání prostřednictvím rozlišování byly v každém tematickém okruhu stanoveny naléhavé výzvy a priority. Boží volání tedy nepopisuje vyčerpávajícím způsobem všechny okolnosti, které se vztahují k danému tematickému okruhu, ale jen ty prioritní. Rozlišování nás přivedlo k tomu, že jsme zvolili priority. Rozlišovat znamená odlišit od sebe to, co je podstatné, od toho, co je v určitém okamžiku jen podružné, a jednat podle těchto zvolených priorit.
V analýze situace nás rozlišování přivedlo k tomu, abychom shromáždili pozitivní prvky, známky naděje, zdroje, ale i těžkosti, to, co nás brzdí a svazuje, výzvy vzhledem k základním rozhodnutím, která byla stanovená v předcházející části – v Božím volání. Z toho se vynořuje vize témat zaměřená na pochopení priorit. Ozřejmuje se tak obraz světel a stínů, který nás směruje k hledání nejvhodnější cesty do budoucnosti.
Ve směrech další cesty každého okruhu nacházíme jednu novinku: na začátku je stanoveno, jaké procesy je třeba nastartovat, aby došlo ke změně. Jsou tam zachyceny situace, které je třeba překonat, a je naznačen cíl, ke kterému mají dovést směry další cesty. Jde o to přejít ze stavu ochablosti k novému uspořádání života. Jsou to procesy změny mentality a proměny struktur. Ty určují náš exodus a naši paschu.
V dokumentu je představeno sedmnáct směrů další cesty. Ve skutečnosti se jedná o pět hlavních směrů, které se specifikují v různých konkrétních způsobech uskutečnění. Jde vskutku bytostně o to uskutečnit tyto úkoly: znovu začít od Dona Boska, odpovědět na naléhavost evangelizace, mít odvahu nabídnout mladým lidem salesiánské zasvěcené povolání, dát věrohodné svědectví evangelní chudoby a jednoduchého života, dostat se na nové hranice (fronty) salesiánského poslání.
Směry další cesty dostávají konkrétní vyjádření v přesných úkolech, které jsou přiřazeny k různým subjektům. Je nutné poznamenat, že ne všichni musejí dělat všechno, ale od různých subjektů je požadován specifický přínos každého z nich. Pokud se všechny subjekty zapojí, směry další cesty budou moci být konkretizovány. Každý je vyslán udělat svůj díl. Zde je důležitost subjektů, které je třeba zapojit.
Zodpovědné subjekty
26.GK může uskutečnit požadovanou změnu v životě kongregace a učinit tím tuto změnu realitou jen tehdy, existují-li subjekty, které velkodušně a zodpovědně přijmou mentalitu kapituly a její směrnice. Pluralita zapojených subjektů je garancí účinného uskutečnění kapituly.
26.GK se na prvním místě obrací na salesiána. Po 23., 24. a 25. kapitule, které daly důraz místní salesiánské komunitě, chce 26.GK dát do centra některých svých záměrů jednotlivého spolubratra. Je to on, který od Boha přijal dar salesiánského povolání. Je to on, který byl povolán odpovědět na tento dar s tvořivou věrností a převzít duchovní a pastorační program Dona Boska „da mihi animas, cetera tolle“.
26.GK chce znovu oživit v srdci každého salesiána apoštolátní horlivost* a předkládá mu profil charakterizovaný charismatickou identitou. Tímto způsobem může být Donem Boskem pro mladé lidi dnešní doby. Je povolán k tomu, aby měl intenzivní a hluboký duchovní život, aby v rodinné atmosféře a s radostí prožíval bratrský život, byl s mladými lidmi, byl odvážný v evangelizačním působení, aby šel do míst, kde se má přednostně odehrávat naše poslání, aby žil chudě, aby zapojoval laiky, rodiny a samotné mladé lidi do pastoračního zápalu, aby mladým nabízel salesiánský zasvěcený život, aby miloval a dal poznávat Dona Boska.
26.GK pak přímo obrací na každou komunitu. Ve směrech další cesty jsou skutečně téměř vždycky úkoly, které jsou předloženy komunitě, aby je na své cestě vzala za své. Zvláště je to právě komunita, která přebírá iniciativu v evangelizačním působení, která přebírá péči za povolání k salesiánskému zasvěcenému životu a která vydává svědectví evangelní chudoby. Komunita, která přijala evangelium, je povolána, aby byla komunitou evangelizující. Její svědectví je první nabídkou povolání. Její život prožívaný v jednoduchosti a střídmosti představuje její lásku k chudobě. Ona se s odvahou snaží dostat mezi chudou mládež. Tam, kde žije, znovu společně s mladými vytváří zkušenost Valdocca.
Tímto způsobem žádá 26.GK po salesiánské komunitě, aby pokračovala v těch procesech, které započala 25.GK, a vybízí ke kvantitativní a kvalitativní soudržnosti. V komunitě spolubratr roste v následování Krista a uskutečňuje darování sebe sama Bohu a mladým. On je povolán vzít na sebe v první osobě nové nároky svého povolání. Současně komunita, která prožívá naplno svůj vývoj a růst, podporuje jeho stálou formaci.
26.GK se obrací také na další subjekty: na provincii, region, hlavního představeného s jeho radou. Tím, že se respektuje subsidiarita, každý rozvíjí své úkoly a všichni spolupracují na uskutečnění stejného Božího povolání a stejných směrů další cesty. Není pochyb o tom, že realizace nemůže být omezena na tyto subjekty. Stejně tak vstupuje do hry zapojení a protagonismus mladých, laiků a rodin, a tím také výchovně pastoračních společenství. Podobně je nemyslitelné žít a působit bez salesiánské rodiny a bez propojení se situací daného místa a s místní církví.
Duch 26. GK
Generální kapitula byla nezapomenutelnou událostí, která se velmi rychle stane kronikou, kterou je třeba vyprávět především těmi, kteří kapitulu prožili. Kdyby z kapituly zůstal jen pěkný dokument, bylo by zde riziko, že zůstane jen „mrtvou literou“ bez ducha, který by ji oživoval. 26.GK je tudíž také duch. Musíme tedy poznat, jaký je duch 26.GK.
Tak jako je živý a stále působící „duch II. vatikánského koncilu“, tak můžeme říct, že existuje „duch 26.GK“, kterého je třeba přijmout. Tento duch je utvářen stejnou horlivostí*, která hořela v srdci Dona Boska a která ho nutila hledat slávu Boží a spásu duší. Tento duch vedl kapitulní shromáždění při rozlišování i při sepisování dokumentu a působí, že se kapitulní text přetváří v život, vitalitu, životnost pro každého spolubratra, komunitu, provincie, regiony a celou kongregaci.
Je to Duch Kristův, který animuje a oživuje. Duch 26.GK je dar Ducha Vzkříšeného pro naši kongregaci. Ten na nás všechny během nových Letnic vylil hojnost svých darů. On otevírá mysl každého spolubratra a zahřívá jeho srdce. Zapaluje ho tak do obnovené horlivosti*, která přinese hojné plody. V tomto smyslu není 26.GK pouhou kronikou nebo jen nějakým dokumentem, ale stává se historií pro každého z nás a pro kongregaci.
Usnesení, která se vztahují ke Stanovám a Všeobecným pravidlům
Generální kapitula vytvořila několik usnesení, která se vztahují ke Stanovám a Všeobecným pravidlům a k řízení kongregace. Některé z nich se vztahují k ústředí a regionům, jiné se dotýkají vztahu mezi salesiánskou komunitou a dílem a místního ekonoma, další pak ještě našich institutů vyššího vzdělání.
Poukážu zvláště na směrnici týkající se „odborů salesiánského poslání“. Kapitula vyjádřila požadavek větší spolupráce a jednotnosti v uspořádání salesiánského poslání a při jeho realizaci. Povzbuzuji provincie, aby se i ony snažily o tuto citlivost a vzaly si z toho inspiraci pro provinciální animaci.
Zdá se mi jako důležité také připomenout směrnici, která se vztahuje ke třem regionům Evropy. Vezmeme-li v úvahu kulturní procesy sjednocování Evropy, dosavadní zkušenosti spolupráce a přeuspořádání provincií, je třeba zintenzivnit formy koordinace, podporovat spojování sil, překonávat vizi jen pro vlastní region a usilovat tak o celoevropský pohled.
Za zajímavé považuji také ustanovení o vztahu mezi salesiánskou komunitou a dílem. Nabídnutá směrnice napomůže prohloubit také z hlediska organizačního a právního to, co bylo důsledkem 25.GK, která požadovala, aby za dva autentické subjekty byla považována salesiánská komunita a výchovně pastorační společenství.
Generální kapitula je nyní předána celé kongregaci. Provincie a vizitatorie již prostřednictvím provinciálních kapitul vytvořily své směry další cesty, stanovily cíle, procesy a konkrétní úkoly. Nyní se od provincií vyžaduje, aby směrnice 26.GK začlenily do práce, kterou udělaly dříve, s východisky pro jednotlivého salesiána, místní i provinciální komunity.
Svěřme se Marii Pomocnici. Na její mateřskou přímluvu povolal Duch svatý Dona Boska, aby přispěl k záchraně mládeže (srov. S 1). Ona ho doprovázela a vedla při uskutečňování poslání ve prospěch mládeže. „Ona udělala všechno.“ Je naší Matkou a Učitelkou. Od ní se učíme být učenliví vůči Duchu svatému i být hlubocí v duchovním životě, který je kořenem plodnosti našeho poslání. Jí svěřujeme výzvy evangelizace, povolání k salesiánskému zasvěcenému životu, chudou mládež. Maria, naše Pomocnice, přimlouvej se za nás.
don Pascual Chávez Villanueva
1 |
▲back to top |
1.1 hlavní představený |
▲back to top |
V Římě 11. května 2008
Slavnost Seslání Ducha svatého
„DA MIHI ANIMAS CETERA TOLLE“
Závěrečný dokument 26. generální kapituly
V Římě 23. 2. – 12. 4. 2008
přeložil Ladislav Heryán
ÚVOD
Slíbil jsem Bohu,
že až do posledního dechu budu patřit svým chudým chlapcům
(Memorie Biografiche XVIII, 258)
Horlivost* Dona Boska pro spásu mládeže je naším nejcennějším dědictvím. 26. generální kapitula si předsevzala, že tuto horlivost oživí v každém salesiánovi tím, že jako ústřední téma k přemýšlení nabídne komunitám a provinciím slavné heslo našeho otce a zakladatele Da mihi animas cetera tolle. Začal tak proces vnitřní obnovy a reflexe, který vyústil v příspěvcích zaslaných kapitulnímu shromáždění jako východisko jeho práce.
Při putování po místech spojených s Donem Boskem jsme již od začátku viděli, že Da mihi animas cetera tolle zahrnuje jak charismatickou zkušenost počátků, tak svědectví mnoha spolubratří minulosti i dneška. Ptá se po naší schopnosti být Donem Boskem dnešní doby a zve nás k nadšení pro jeho projekt svatosti, projekt radostných a věrohodných svědků salesiánského ducha zamilovaných do Boha a odevzdaných mládeži „až do posledního dechu“. Stojíme u pramene zasvěceného života a srdce našeho poslání, protože v hesle je soustředěna mystika i asketika, která salesiánské povolání charakterizuje. Pro nás to znamená vrátit se k Donu Boskovi a znovu s ním vyjít k mladým lidem dnešní doby.
S živou touhou zjevit mladým lidem Boží lásku jsme je po celou dobu kapituly měli před očima jako hlavní partnery našeho jednání. Pole mladých lidí je dnes více než kdy jindy polem plným výzev i zdrojů, přitažlivým a zároveň obtížným. Je nezbytné, abychom pochopili očekávání i potřeby mladých lidí, cenili si hodnot, na něž jsou nejcitlivější, a rozeznali schopnosti, které jsou jim vlastní. Musíme si všímat ohrožení a překážek, které musejí překonávat při hledání života, na cestě ke svobodě, ve zkušenostech s láskou. V odpovědnosti vůči svému povolání musíme přijmout výzvu této naléhavé potřeby a neopouštět pole působnosti, které nám přísluší. Výchova a evangelizace za pomocí metody a obsahu preventivního systému jsou tím největším, co můžeme nabídnout mladým, církvi a společnosti.
Přijali jsme pozvání hlavního přestaveného, jak je vyjádřil v dopise svolávajícím generální kapitulu, a slova „znovu začít od Dona Boska“ jsme podrobně vyjádřili ve čtyřech tématech: naléhavost evangelizace, nutnost svolávat, evangelní chudoba, nové hranice. Nejedná se o od sebe oddělená témata, nýbrž o základní aspekty programu duchovního a apoštolátního života našeho otce a zakladatele. Jsou to velmi aktuální prvky, ze kterých vyplývá konkrétní a náročná snaha o obnovu. Jsou našimi současnými prioritami.
Vyjádřili jsme je v souladu s církví a v naslouchání kongregaci, když jsme přitom měli na paměti rozličná prostředí jednotlivých regionů, nejživější a prorocká svědectví, konfrontovali se s novými formami chudoby a výzvami, které evangelizace staví před celou církev, jak v zemích staré křesťanské tradice, tak v zemích misijních. Velice nám prospěla vzájemná konfrontace jak při debatách v aule, tak při práci v komisích. Mnohem větší význam pro nás ovšem mělo ovzduší modlitby a bratrství, kterým se náš společný život vyznačoval, především však ale závažná slova Svatého otce Benedikta XVI.
Dospěli jsme tak k textu, který vám nyní předkládáme. Je zápisem naší zkušenosti a sdíleného úsilí o rozšifrování a interpretaci znamení doby. Má toto uspořádání:
Boží volání: s pohledem upřeným současně na Dona Boska a mladé jsme se věnovali rozlišování, abychom rozpoznali, co od nás Bůh v dnešní době žádá;
situace: shromáždili jsme všechno, co nám spolubratři nabídli jako plod svého hledání, stejně jako příběhy o jejich zkušenosti, a s vědomím, že k nám Bůh hovoří prostřednictvím dějin, jsme pojmenovali pozitivní i negativní stránky;
směry další cesty: jsou uvedeny několika podněty, které mohou napomoci ke změně mentality a struktur, a poté v krátkosti vyznačeny základními prioritami kongregace pro následující šestiletí; jsou rozvedeny do bodů, které se týkají jak jednotlivého salesiána, tak komunity, provincie, regionu a hlavní rady, a předkládají pokyny, které je třeba přijmout a v různých prostředích konkrétně uskutečňovat.
Plod naší práce se nyní dostává do rukou spolubratří a stává se pozváním k obnově a věrnosti Donu Boskovi a skrze něj Bohu a mládeži. Podněcují nás k tomu spolubratři, mladí, laici i další členové salesiánské rodiny, kteří svou svatostí svědčili o kráse našeho životního projektu, plodnosti salesiánského ducha a duchovní síle hesla Da mihi animas cetera tolle.
Příští roky stojí před námi salesiány jako doba milosti. Stopadesáté výročí založení kongregace v roce 2009, sto let od smrti blahoslaveného Michala Ruy v roce 2010 a dvousetleté výročí narození Dona Boska v roce 2015 činí z následného období vskutku podivuhodnou dobu. Bude pro nás příležitostí připomínat si a zároveň prohlubovat dějiny naší charismatické zkušenosti, abychom se s ní ztotožnili a prožívali ji s horlivostí* a radikalitou Da mihi animas cetera tolle. Pak ji budeme schopni nabízet a sdílet s radostí a prorockou schopností. Máme před sebou příhodný čas, abychom se vrátili k Donu Boskovi a znovu s ním a jako on vykročili zaníceni láskou k Bohu a mladým, pozorní a poddajní Duchu svatému, důvěřující v přítomnost Panny Marie Pomocnice. Je to cesta milosti, kterou chceme sdílet se všemi členy salesiánské rodiny.
spolubratři 26. generální kapituly
I. Znovu začít od Dona Boska
„Čemu jste se ode mne naučili,
co jste přijali a uslyšeli i spatřili,
to čiňte“ (F 4,9)
BOŽÍ VOLÁNÍ
„Pán nám dal v Donu Boskovi otce a učitele. Poznáváme ho a následujeme ho, neboť na něm obdivujeme zářivou souhru přirozenosti a milosti. Byl plně člověkem, bohatě obdařeným kladnými vlastnostmi svého lidu, a jako takový otevřeným pozemské skutečnosti; byl plně člověkem Božím, obdařeným hojně dary Ducha svatého, a tak žil, ,jako by viděl Neviditelného‘. Tyto dvě stránky se spojily v jeden naprosto jednolitý životní program: sloužit mládeži. Uskutečňoval ho s houževnatostí a vytrvalostí přes překážky a námahy a s citlivostí velkodušného srdce. ,Neudělal krok, nepronesl slovo, nepodnikl nic, co by nesledovalo spásu mládeže… Skutečně mu neleželo na srdci nic jiného než starost o duše.‘ “ (S 21).
[1] Vrátit se k Donu Boskovi
V naslouchání Duchu svatému se cítíme voláni k návratu k Donu Boskovi jako jistému vůdci na cestě následování Krista s hořící horlivostí* pro Boha a mladé, především nejchudobnější.
Vrátit se k Donu Boskovi znamená jej milovat, poznávat, napodobovat, vzývat a dávat poznávat druhým, věnovat se přitom poznávání jeho historie a studiu počátků kongregace, v neustálém naslouchání očekávání mladých a výzev dnešní kultury. Bohatství pramenů a salesiánských studií, které dnes máme k dispozici, nám umožňuje důkladněji poznat motivace, které ho vedly k určitým rozhodnutím, cílům a projektům, které se postupně v jeho působení upřesňovaly, k originální syntéze pedagogiky a pastorace, k nimž dospěl inspirován svatým Františkem Saleským. Tyto možnosti nás především vyzývají k objevu bohatství jeho humanity, díky níž se bezprostředně stával přítelem mladých, a hluboké spirituality, která jej dennodenně pobízela k odevzdání svého života pro větší slávu Boží a spásu duší.
Vrátit se k Donu Boskovi rovněž znamená důkladněji poznat mnohotvárné výrazy předávání salesiánského charismatu v kulturních prostředích různých zemí a docenit přínos životní zkušenosti tolika generací salesiánů, mezi nimiž vyniká několik zářivých postav svatých osobností. Spolubratři každého regionu tak mohou znovu objevit bohatství přijaté tradice a nechat se jí inspirovat pro autentickou inkulturaci salesiánského charismatu.
[2] Vrátit se k mládeži
Vrátit se k Donu Boskovi znamená „být na hřišti“, tedy být s mladými, zejména nejchudobnějšími, a tak v nich objevit přítomnost Boží a pozvat je, aby se otevřeli tajemství jeho lásky. Don Bosco se vrací mezi dnešní mládež prostřednictvím svědectví a činnosti komunity, která prožívá jeho ducha a je animována stejnou apoštolátní horlivostí*. Každému salesiánovi doporučuje, aby se s mladými s radostí setkával v jejich každodenním životě, snažil se naslouchat jejich výzvám, poznávat jejich svět, povzbuzovat je v jejich snahách, probouzet v nich smysl pro Boha a nabízet jim cestu svatosti podle salesiánské spirituality. A je to znovu Don Bosco, který po nás chce, abychom se směle pustili do výzev dnešní mládeže, dali odvážné odpovědi na krizi výchovy naší doby a do této práce zapojili široké hnutí sil pro dobro mladých lidí.
Ve snu v devíti letech Don Bosco dostal za matku a učitelku Pannu Marii a nechal se jí ve svém poslání mezi mládeží vést. I my proto vnímáme její přítomnost v našich domech a nabízíme ji mladým jako duchovní vzor a pomoc při jejich růstu.
[3] Charismatická identita a apoštolátní horlivost*
Když nyní hlouběji promýšlíme duchovní cestu Dona Boska a opět prožíváme jeho apoštolátní horlivost*, cítíme se povoláni znovu rozzářit kouzlo jeho charismatu, ukázat jeho krásu a přitažlivou sílu. To nás zavazuje k viditelnému a věrohodnému svědectví našeho povolání, radikálnímu následování Krista, silné sounáležitosti s církví, kongregací a salesiánskou rodinou, jasnému vnímání spirituální a pastorační identity. Bez poutavé a uchvacující nabídky našeho charismatu nelze čekat, že se s ním někdo ztotožní.
Každý salesián je povolán hledět na srdce Krista, dobrého pastýře a Otcova apoštola, a jako Don Bosco jej následovat poslušným, chudým a čistým způsobem života. Tímto způsobem se velkoryse dává mladým, s radostí prožívá své povolání v komunitě a nachází cestu ke svatosti.
Když Don Bosco dává donu Giovannimu Caglierovi Stanovy před odjezdem do Patagonie, ukazuje i nám, jak v dnešní době vytvořit „přesnou kopii“ kongregace: zůstat mu věrnými rozhodným zachováváním Stanov. Kříž, který dostáváme při věčných slibech, a obrazy na něm znázorněné nás zvou strávit život s mladými a pro ně až do posledního dechu přijetím pozvání Dona Boska: snaž se, abys byl milován.
SITUACE
[4] Vrátit se k Donu Boskovi
Don Bosco je stále přitažlivý a aktuální. Mnozí spolubratři jej touží lépe poznat a ve svém životě napodobit, jak ukazuje rostoucí ochota k účasti na formačních setkáních o počátcích našeho charismatu. Tento nový zájem pozorujeme i u mladých a laiků.
Na cestě k hlubšímu poznání naší spirituální a apoštolské zkušenosti nám pomohlo vydávání nových salesiánských studií a kritické vydání historických pramenů. Abychom nezůstali u poznání pouze citového a nostalgického, je třeba lépe osvětlit mystickou zkušenost Dona Boska a hlouběji proniknout do spirituálního a pedagogického bohatství naší tradice. Zvláštní pozornosti je třeba přitom věnovat aktualizaci a inkulturaci preventivního systému.
Máme početná a kvalifikovaná svědectví o úctě a vděčnosti za službu výchovy v obtížných podmínkách a mezi ohroženou mládeží. Naléhavé životní otázky tolika mladých lidí v nás budí potřebu hledat adekvátní odpovědi a přesvědčují nás o účinnosti a aktuálnosti salesiánského charismatu v dnešním světě.
[5] Vrátit se k mládeži
Spolubratři i komunity se velkoryse věnují výchovné a pastorační službě. S pomocí mnoha děl a iniciativ intenzivně pracují pro mladé na okraji, pro chudé a lidové vrstvy. V situacích urgentně vyžadujících výchovu se necháváme oslovit a často jsme schopni nalézt zdroje a způsoby pro adekvátní odpověď.
Nakažlivá horlivost* některých spolubratří naplňuje nadšením mnoho dospělých. Ti se pak stávají spoluodpovědnými spolupracovníky a umožňují vznik a činnost výchovně pastoračních komunit. Jsme rádi za ochotu mnoha mladých lidí být protagonisty a apoštoly svých kamarádů až k dozrání volby povolání života ve zvláštním zasvěcení. Způsob řízení díla však někdy brání spolubratrům v přímější přítomnosti mezi mládeží a laiky a bere jim energii v úkolech, které by mohly být svěřeny jiným.
Musíme konstatovat, že nemalému počtu spolubratří svět mládeže připadá obtížný a vzdálený a mají obavu a pocit nedostatečné připravenosti. Nejsou s to chápat jejich jazyk, jejich kultura jim připadá cizí. To vše může vést až k tomu, že se od nich vzdálí fyzicky i citově.
[6] Charismatická identita a apoštolátní horlivost*
Mnozí spolubratři se snaží o obnovu duchovního života. Lze to poznat z radostného ovzduší mnohých komunit, pastoračního dynamismu, kterým jsou animovány, a hloubky jejich modlitebního života. Pomoc pro vlastní růst mnozí nalezli v projektu osobního života i v projektu komunitním. Nemůžeme rovněž opomenout mnohé vnitřně vyrovnané a vírou žijící staré a nemocné spolubratry, kteří obětují nemoc za spásu mládeže a podporují komunitu modlitbou. Všude tam můžeme konstatovat krásné zapojení dospělých i mladých do jednotného poslání, zejména je-li jim nabídnuta formace.
S bolestí však přiznáváme, že se do komunit dostaly i životní styly poznamenané individualismem, pohodlím, zesvětštěním, netečností, odmítáním viditelných znamení zasvěceného života. Před tímto nebezpečím varoval Don Bosco již první salesiány.
Aktivismus a honba za výkonem, chybějící komunitní projekt, individualismus, nedostatečné nebo neuspořádané rozdělení úkolů – to vše je překážkou modlitbě, činí křehkým vnitřní život, ochlazuje bratrské vztahy, umenšuje pozornost vůči jednotlivému spolubratru. Oslabení askeze cetera tolle je újmou apoštolátní horlivosti*, která nachází svou inspiraci i výraz v da mihi animas.
Tyto světla a stíny komunit jasně poukazují na obtíže našeho zasvěceného života při uskutečňování syntézy mezi sequela Christi (následováním Krista), charismatem zakladatele a adaptací na měnící se podmínky doby, jak to chtěl Druhý vatikánský koncil (PC 2).
SMĚRY DALŠÍ CESTY
[7] Co dělat, aby nastala změna
Chceme-li dostát nárokům našeho povolání, přistoupit na výzvy, které nám situace klade a vydat se směrem další cesty, je nezbytné změnit mentalitu a modifikovat struktury tím, že přejdeme:
od povrchní znalosti Dona Boska k vážnému a poctivému studiu dějin, pedagogiky, pastorace a spirituality našeho otce a zakladatele a studiu reflexe kongregace;
od pastorace soustředěné na konání aktivit k pastoraci více zaměřené na setkávání s mladými lidmi tam, kde jsou;
od zvykově prožívaného duchovního života a pastorační činnosti k takovému přijetí hesla „Da mihi animas cetera tolle“, že se z něho stane každodenní modlitba a horlivé nasazení*.
Směr 1: Vrátit se k Donu Boskovi
[8] Snažit se Dona Boska milovat, poznávat, napodobovat, vzývat a šířit jeho poznání mezi druhými, a znovu tak vyjít od něho.
[9] Salesián
ať ve svém srdci probudí nový zájem o systematičtější a prohloubené poznání Dona Boska a oddá se poctivému a vytrvalému studiu salesiánských dějin, spirituality, pedagogiky a pastorace a preventivního systému, aby jej mohl aktualizovat;
ať často čte a medituje Stanovy, „skutečný odkaz Dona Boska“ (S 196);
ať obnoví svou osobní zbožnost k Donu Boskovi, aby s ním mohl sdílet jeho horlivost* pro Boha a pro mladé.
[10] Komunita
ať se v každodenním životě vrací ke Stanovám: pravidelně je používá při komunitních setkáních, zejména při komunitním rozlišování; zvolí vhodné momenty pro jejich četbu a komentář; nabízí příležitosti pro revizi života;
ať praktikuje lectio divina salesiánským způsobem, například odkazováním na texty naší tradice a situaci těch, k nimž jsme posláni;
ať do komunitního projektu zahrne zvláštní momenty formace a dalšího vzdělávání** v salesianitě pro spolubratry i laiky spoluodpovědné v našem poslání;
ať doplňuje** salesiánskou literaturu v komunitní knihovně.
[11] Provincie
ať podporuje další vzdělání** spolubratří, odpovědných laiků a členů salesiánské rodiny v salesiánských studiích; ať podněcuje kurzy duchovních cvičení, které by kromě Božího slova vycházely také z pramenů salesiánského charismatu; ať čas od času nabídne pouť po salesiánských místech;
ať docení bezprostřední přípravu k věčným slibům jako privilegovanou příležitost pro prohloubení salesiánské tématiky a četby Stanov;
ať vzhledem k animaci provincie a potřebám formace vyšle některé spolubratry ke specializačním kurzům v salesiánských studiích na UPS nebo jiná studijní centra;
ať se snaží šířit poznání Dona Boska prostřednictvím médií;
ať studuje a prohlubuje znalost dějin salesiánského charismatu ve vlastním kulturním kontextu.
[12] Hlavní představený se svou radou
ať investuje odpovídající personální zdroje do UPS (Salesiánské papežské univerzity), Salesiánského historického institutu a ostatních středisek, zabývajících se studiem a šířením salesianity;
ať koordinuje a organizuje spolupráci mezi těmito středisky, aby se tak teologicky prohloubila duchovní zkušenost Dona Boska, rozvinuly jeho pedagogické a pastorální intuice, studovala postupná inkulturace salesiánského charismatu do různých prostředí;
ať v přípravě na dvousetleté výročí narození Dona Boska studuje možnosti specifické praxe stálé formace v základních prvcích salesiánské spirituality, se zvláštní pozorností k ředitelům;
ať zřídí mezinárodní tým spolubratří pro animaci míst vzniku salesiánského charismatu;
ať v různých jazycích a rovněž v digitální formě zpřístupní salesiánské texty, považované za nejdůležitější;
ať se postará o překlad a publikaci sbírky základních salesiánských pramenů.
Směr 2: Vrátit se k mládeži
[13] Se srdcem Dona Boska se vrátit k mládeži, zejména nejchudobnější.
[14] Salesián
ať se naučí setkávat s Bohem skrze mladé lidi, ke kterým je poslán (srov. S 95);
ať si bez ohledu na svou roli v komunitě najde čas, aby mohl být mezi mladými jako přítel, vychovatel a svědek Boží;
jestliže mu věk, zdraví nebo jiné důvody nedovolují fyzickou přítomnost mezi mladými, ať na poslání k mládeži spolupracuje modlitbou, zájmem, nabídkou vlastního života.
[15] Komunita
ať znovu pochopí a obnoví praxi salesiánské asistence (srov. S 39) a zapojí do ní spoluodpovědné laiky;
ať v komunitním projektu každoročně stanoví několik formačních setkání, jejichž tématem bude prohloubené studium situace mládeže;
ať přijímá mladé lidi jak pro momenty sdílení života, tak pro studijní setkání ohledně jejich situace;
ať programuje iniciativy pro setkávání se s mladými v prostředích, kde žijí.
[16] Provincie
ať pěstuje neustálou a prohloubenou pozornost k vývoji reality mládeže ve vlastním teritoriu, v dialogu s církevními i občanskými institucemi;
ať studuje možnost zřízení středisek spirituality, která by mladým lidem nabízela příležitost k modlitbě, duchovní cvičení a výchovu k naslouchání Božímu slovu a ke svátostnému životu.
[17] Region
ať ve smyslu 25. GK čl. 36 podporuje spolupráci mezi provinciemi při stanovování kritérií a norem chování, kterých se mají spolubratři a spoluodpovědní laici při salesiánském poslání držet, aby se tak v našich prostředích zajistilo bezpečí mladistvých a předešlo jakékoli formě zneužití.
[18] Hlavní představený se svou radou
ať posílí salesiánskou přítomnost v mezinárodních institucích, které se zabývají politickými rozhodnutími o mládeži.
Směr 3: Charismatická identita a apoštolátní horlivost*
[19] Znovu objevit význam hesla Da mihi animas cetera tolle jakožto programu duchovního a pastoračního života.
[20] Salesián
ať každého dne prosí Boha a snaží se prožívat milost jednoty kontemplace a apoštolátní činnosti a vyvaruje se rizika roztříštěnosti a povrchnosti;
ať přijme odpovědnost za vlastní duchovní a pastorační formaci, aby dosáhl autentické zralosti v povolání;
ať s pohledem na zkušenost Dona Boska znovu zahájí nebo posílí praxi nechat se doprovázet duchovním vůdcem;
ať sdílí vlastní cestu víry, bohatství salesiánské spirituality a apoštolátní činnosti se spolubratry, spoluodpovědnými laiky, členy salesiánské rodiny a mladými lidmi.
[21] Komunita
ať zorganizuje rytmus komunitního života takovým způsobem, aby se každý spolubratr mohl účastnit momentů komunitního života a mohl být reálně přítomen mezi mládeží;
ať pečuje o kvalitu komunitní modlitby a liturgického slavení (srov. S 86);
ať patřičně zvýrazní salesiánské svátky jako příležitost komunitní formace a sdílení salesiánského charismatu;
ať zhodnotí službu, kterou ředitel jakožto první odpovědný za formaci vykonává prostřednictvím slůvka na dobrou noc, konference, osobního rozhovoru a bratrské animace.
[22] Provincie
ať připraví spolubratry k rozvíjení role duchovních vůdců v komunitách se zvláštní pozorností ke komunitám počáteční formace;
ať doprovází komunity při vytváření komunitního projektu, aby tak spolubratrům každého věku byly garantovány možnosti trvalé formace;
ať plánuje formační iniciativy a napomůže spolubratrům žít v zářivé čistotě, která je svědectvím Boží lásky mladým a prevencí jakékoli formy pohoršení a zneužití v této oblasti.
II. NALÉHAVOST EVANGELIZACE
„Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium;
nemohu jinak, běda mě, kdybych nekázal“
(1K 9,16)
BOŽÍ VOLÁNÍ
„,Na počátku tato Společnost byla obyčejným katechismem.‘ I pro nás je evangelizační a katechetická činnost základní náplní našeho poslání. Jako Don Bosco jsme povoláni všichni a za každých okolností být vychovateli k víře. Naší nejvyšší vědou je tedy poznávat Ježíše Krista a naší nejhlubší radostí je zjevovat všem nedostižné bohatství jeho tajemství. Jdeme společně s mladými jejich cestou, abychom je dovedli k osobě vzkříšeného Pána, aby v Něm a Jeho evangeliu objevili nejvyšší smysl vlastního života a rostli jako noví lidé“ (S 34).
[23] Komunita evangelizovaná a evangelizující
„Slovo evangelizace má velmi bohatý obsah. V širším smyslu zahrnuje celé poslání církve: celý její život totiž spočívá v uskutečňování […] hlásání a předávání evangelia, které je „mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří“ (Ř 1,16), a které se ve své konečné podstatě ztotožňuje s Ježíšem Kristem (srov. 1K 1,24). […] V každém případě, evangelizovat neznamená pouze učit nějaké nauce, nýbrž hlásat Pána Ježíše slovy i skutky, neboli stát se nástrojem jeho přítomnosti a činnosti ve světě“ (Kongregace pro nauku víry, Doktrinální přípis o některých aspektech evangelizace, 2). Začleněni v církvi a vedeni Duchem svatým pracujeme pro příchod Božího království a „přinášíme lidem poselství evangelia, které je niterně spojeno s rozvojem časného řádu“ (S 31).
Pramenem veškerého díla evangelizace je osobní setkání s Kristem. Tato zkušenost je pro nás každodenní událostí, která se obnovuje v naslouchání Božímu slovu, v účasti na velikonočním tajemství skrze liturgii a svátosti, v bratrském sdílení a ve službě mladým.
Panna Maria, která jako první přijala a přinesla zvěst o spáse, nás učí, jak vytvářet evangelizované a evangelizační komunity. Od ní se učíme, že kořenem poslání je hloubka zkušenosti s Bohem, a že první a hlavní cestou evangelizace je vydávání svědectví o víře. Toto svědectví se stává přesvědčivějším, když se přiblížíme k mladým jako přátelé, doprovázíme je jako otcové a učitelé a vyzařujeme přitom radost a naději. Tímto způsobem předáváme to, v co věříme, a životem ukazujeme to, co hlásáme.
[24] Hlásání Ježíše Krista jako hlavní úkol
Evangelizaci pociťujeme jako základní nutnost našeho poslání. Jsme si vědomi, že mladí lidé mají právo slyšet zvěstování Ježíšovy osoby jako pramene života a příslibu štěstí v tomto čase i na věčnosti. Naším „základním úkolem je tedy všem nabízet prožívání lidského života způsobem, kterým jej prožíval Ježíš. […] Hlásání Ježíše Krista a jeho evangelia spolu s výzvou k obrácení, přijetí víry a začlenění se do církve musí být na prvním místě; zde se pak rodí cesty víry a katecheze, liturgický život, svědectví činné lásky“ (Benedikt XVI., List donu Pascualu Chávezi Villanuevovi, hlavnímu představenému salesiánů u příležitosti generální kapituly 1. března 2008, čl. 4).
Pán Ježíš nás skrze církev volá k nové evangelizaci: „nové ve svém zápalu, ve svých metodách a ve svých podobách“ (Jan Pavel II., Řeč ke shromáždění CELAM, 9. března 1983). To nás zavazuje k tvořivé a odvážné přípravě nejrůznějších itinerářů pro přivádění mladých lidí k osobnímu setkání s Kristem, aby v nich uzrála vůle jej následovat a stávat se apoštoly evangelia, budovateli nového světa. Toto napětí je duší veškerého našeho výchovného působení; musíme je předávat i laikům a stále více je zapojovat do pastoračních úkolů.
[25] Evangelizace a výchova
Evangelizace vyžaduje zachování jak celistvosti hlásání, tak postupnosti nabídky. Don Bosco, aby mohl všem mladým nabídnout hlubokou zkušenost Boha a zároveň přihlížet k jejich konkrétní situaci, si tento dvojí rozměr uvědomoval.
V salesiánské tradici jsme tento vztah vyjádřili různými způsoby, jako například „poctiví občané a dobří křesťané“ nebo „evangelizace výchovou a výchova evangelizací“. Cítíme potřebu pokračovat v hlubší reflexi tohoto složitého vztahu. V každém případě jsme přesvědčeni, že evangelizace nabízí výchově vzor plně realizovaného lidství a že výchova, pokud se jí podaří zasáhnout srdce mladého člověka a rozvinout náboženský smysl života, podporuje a doprovází proces evangelizace: „bez výchovy nakonec neexistuje trvalá a hluboká evangelizace, není růstu a zralosti, nedojde ke změně mentality a kultury“ (Benedikt XVI., Proslov k účastníkům 26.GK 31. 3. 2008, 4).
Z tohoto důvodu musí výchova již od počátku brát svou inspiraci z evangelia a evangelizace se musí přizpůsobit vývojovému stupni mladého člověka. Jedině tak bude mladý člověk moci objevit v Kristu svou pravou identitu a růst do plné zralosti. Jedině tak bude moci evangelium hluboce zasáhnout jeho srdce, uzdravit jej od zla a otevřít ke svobodné a osobní víře.
S vědomím, že jsme povoláni rovněž k výchově a evangelizaci mentality, jazyka, zvyklostí a institucí, se snažíme podporovat dialog mezi vírou, kulturou a náboženstvími; to napomůže osvítit světlem evangelia velké výzvy, které před člověka i společnost kladou epochální změny, a proměňovat svět kvasem Božího království.
[26] Evangelizace v různých prostředích
Naléhavost přinášet zvěst o Vzkříšeném Pánu nás nutí ke konfrontaci se situacemi, které se v nás ozývají jako výzvy i znepokojení: národy, kterým dosud nebylo hlásáno evangelium; sekularizace, která ohrožuje země staré křesťanské tradice; fenomén migrace; nové dramatické formy chudoby a násilí; šíření hnutí a sekt. Vyzývají nás rovněž některé možnosti: ekumenický, mezináboženský a mezikulturní dialog; zvýšená citlivost pro mír, obranu lidských práv a ochranu přírody; mnohotvárné projevy solidarity a dobrovolnictví, které se ve světě stále více šíří.
Tyto skutečnosti, uznávány i apoštolskými exhortacemi vycházejícími po kontinentálních synodech, jsou výzvami pro celou církev. Vyžadují po nás hledání nových způsobů zvěstování evangelia Ježíše Krista s úctou a doceněním místních kultur. Každý náš region a provincie se tedy musí snažit o nalezení nejvhodnějších způsobů realizace společného poslání v různosti jednotlivých prostředí.
SITUACE
[27] Komunita evangelizovaná a evangelizující
Mnozí spolubratři intenzivně prožívají horlivost* pro Boha a pro mladé lidi. Projevem toho je jejich touha po více prorockém zasvěceném životě, vyznačujícím se duchovní hloubkou, upřímným bratrstvím a apoštolskou odvahou. Při společném životě a práci cítí, že jsou schopni vydávat autentické a radostné svědectví o salesiánském charismatu a přitahovat mladé k vážné konfrontaci s nabídkou křesťanského i zasvěceného života.
Setkáváme se však i s duchovní povrchností, frenetickým aktivismem, pohodlným stylem života, slabým evangelním svědectvím a nedostatečným odevzdáním se svému poslání. Příznakem toho je nechuť projevovat svou identitu zasvěcených navenek a apoštolátní bázlivost. Složitost některých děl s sebou nese riziko, že energie spolubratří bude zcela pohlcena úkoly spojenými s řízením a oslabí tak jejich primární úkol vychovatelů a evangelizátorů.
[28] Hlásání Ježíše Krista jako hlavní úkol
Na poli výchovy mladých k víře, jak se jí zabývala 23. GK, vidíme velkorysé nasazení mnoha spolubratří při nabízení iniciativ a cest podle věku, rozdílných životních podmínek i kulturních prostředí mladých lidí. Přesto musíme konstatovat, že výzva k vytváření itinerářů pro přivedení mladých k setkání s Pánem Ježíšem nebyla plně přijata.
Naše iniciativy nejsou vždy jasně orientovány k výchově k víře. Katecheze je slabá a v mnoha případech v mladých lidech neprobouzí přesvědčený a pravidelný svátostný život, skutečné vědomí příslušnosti k církvi a odvážné apoštolátní nasazení. Chybějící organičnost a kontinuita – mimo jiné plod nedostatečné reflexe a studia – někdy vedly k pastoraci zaměřené na iniciativy a události a nikoli k pastoraci procesů (postupného růstu). Jindy nebyly nabídky dostatečně včleněny do plánů místních církví.
Mnohde je pociťována jistá únava, působená vzdáleností mladých od víry, odporem v důsledku rozšířené mentality sekularizace i mezi rodinami, špatně chápanou úctou k nekřesťanským náboženským tradicím, nedostatkem odvahy vychovatelů.
[29] Evangelizace a výchova
Vnímáme, že salesiánské charisma je živou a ceněnou součástí místních církví. Preventivní systém Dona Boska je aktuální více než kdy jindy a všude má velice přitažlivou sílu. Mnozí mladí jsou otevřeni hledání smyslu života a ochotni přijmout vážnou a odvážnou nabídku výchovy a křesťanství. Někteří jsou připraveni osobně se nasadit pro evangelizaci vrstevníků, a to zejména v prostředí různých skupin. Jiní jako oběti výchovného nezájmu dnešní společnosti potřebují naši pomoc, aby si uvědomili hluboké otázky, které v sobě nosí.
Vidíme, jak roste počet laiků a členů salesiánské rodiny spoluodpovědných nejen za organizaci, ale i za přijímání pastoračních úkolů v našich dílech i v prostředích jejich života. Často jsme se však nestarali o to, abychom jim odpovídajícím způsobem nabídli systematickou formaci.
Jsme dědicové silné tradice na poli výzkumu a publikační činnosti v oblasti katecheze a pastorace mládeže. Přesto cítíme nebezpečí, že by se toto úsilí díky obtížnému hledání a přípravě specializovaného personálu a koordinaci iniciativ mohlo oslabit. Další naší obtíží je význačný způsob přítomnosti v dialogu mezi vírou, kulturou a náboženstvími, který je dnes základní výzvou pro naše poslání.
Posílili jsme vysokoškolské výchovné instituce, abychom odpověděli na požadavky akademické a profesionální přípravy mladých. Tato střediska navštěvují studenti různých národností, kultur a náboženství, což s sebou nese závazek pečovat nejen o kvalitu vyučování a výzkumu, ale také o salesiánskou identitu a nabídku evangelizace.
[30] Evangelizace v různých prostředích
V oblastech nedávné evangelizace se setkáváme s prostředími otevřenými evangeliu. Poloha našich děl v lidových prostředích nabízí kontakt s mnoha lidmi a skýtá možnost různými způsoby působit ve službě víry. Missio ad gentes jako podstatná součást našeho charismatu nadále probouzí nadšení ve spolubratřích, nabízejících se pro misie, a zapojuje mnoho mladých lidí do dobrovolnických programů. Ve snaze inkulturovat evangelium se snažíme poznávat a chápat kultury, jazyky, náboženství a místní tradice. V některých rozvojových zemích jsou komunity, které mají prorockou roli na poli sociální spravedlnosti.
V zemích staré křesťanské tradice přetrvávají projevy lidové religiosity, které jsou velkým bohatstvím pro předávání víry. Zasluhují lepší ochranu, podporu, a je-li to nutné, i očistu. V západním světě vidíme širokou krizi kultury inspirované křesťanskými hodnotami. Pro mnohé lidi a instituce církev již není směrodatnou referencí. Právě zde pramení zvláštní obtíž při hlásání evangelia a výchově k víře.
Mnohá naše díla fungují v multináboženském, multietnickém a multikulturním prostředí. To s sebou nese mnohé výzvy i možnosti evangelizace. Zvláštním způsobem zde vyniká vztah k islámu, který vyžaduje adekvátní strategie dialogu a hlásání. Tam, kde výslovné nebo bezprostřední hlásání Ježíše Krista není možné, je naše přítomnost křesťanských vychovatelů prorockým znamením a zasévá cenné semeno evangelizace.
SMĚRY DALŠÍ CESTY
[31] Co dělat, aby nastala změna
Chceme-li dostát nárokům našeho povolání, přistoupit na výzvy, které nám situace klade a vydat se směrem další cesty, je nezbytné změnit mentalitu a modifikovat struktury tím, že přejdeme:
od mentality rolí přímého řízení k mentalitě evangelizační přítomnosti mezi mládeží;
od evangelizace prostřednictvím nesouvislých iniciativ k systematickému a integrálnímu plánu;
od individualistické mentality ke komunitnímu stylu, který do hlásání Ježíše Krista zapojuje mladé, rodiny a laiky;
od pastorační soběstačnosti ke sdílení projektů místních církví;
od hodnocení účinnosti naší přítomnosti podle toho, jak si nás ostatní váží, k jejímu hodnocení podle věrnosti evangeliu;
od kulturní nadřazenosti k pozitivnímu přijetí kultur, které se liší od vlastní;
od pojetí salesiánské rodiny jako pouhého prostoru setkávání, poznávání a výměny zkušeností k úsilí, aby se salesiánská rodina stala skutečným apoštolátním hnutím pro dobro mládeže;
od modelu evangelizace, jejímž cílem je pouze proměna jednotlivce, k evangelizaci, jejímž cílem je rovněž proměna společenských a politických struktur.
Směr 4: Komunita evangelizovaná a evangelizující
[32] Postavit setkání s Kristem v Božím slově a Eucharistii do středu našich komunit, abychom se stali autentickými učedníky a věrohodnými apoštoly.
[33] Salesián
ať v projektu osobního života pamatuje na nezbytný čas pro osobní i komunitní modlitbu, pečuje o meditaci Božího slova, docení svátost smíření a ústřední postavení každodenní Eucharistie.
[34] Komunita
ať v projektu komunitního života pamatuje na vhodné iniciativy, které podporují ústřední postavení Božího slova a Eucharistie;
ať do evangelizační práce zapojí také staré spolubratry podle jejich schopností, aby mohli být přínosem svou zkušeností a moudrostí i sloužit jako duchovní vůdcové a zpovědníci.
[35] Provincie
ať nabídne programy účinné obnovy i adekvátní pomůcky a pečuje přitom o kvalitu duchovních cvičení, měsíčních ústraní a lectio divina;
ať zajistí odpovídající formační doprovázení studentů na asistenci a spolubratří v prvních pěti letech po věčných slibech.
Směr 5: Hlásání Ježíše Krista jako hlavní úkol
[36] S radostí a odvahou mladým nabízet prožívání lidského života způsobem, jakým ho prožíval Ježíš Kristus.
[37] Salesián
ať se oddá systematickému a duchovnímu studiu Božího slova, aby si je osvojil a učinil Ježíše inspirací, kritériem a cílem veškeré výchovně pastorační činnosti;
ať vydává svědectví o víře vyprávěním, co setkání s Kristem způsobilo v jeho životě;
ať pečuje o další vzdělávání** v oborech, které umožňují kriticky hodnotit naši dobu a účinně předkládat víru.
[38] Komunita
ať ve výchovně pastoračním projektu formuluje programy hlásání, katecheze a výchovy k víře, které odpovídají adresátům i prostředí;
ať laikům výchovně pastorační komunity, kteří již přijali křesťanství, nabídne formaci, která jim napomůže být vychovateli k víře;
ať vychovává mladé k osobní modlitbě a pečuje o takový styl liturgického slavení, který sděluje autentickou zkušenost radostného a živého setkání s Pánem Ježíšem;
ať často a s výchovnou citlivostí nabízí svátost smíření jako podstatnou etapu cesty k obrácení a Eucharistii jako pramen a vrchol křesťanského života;
ať podporuje sdružování mladých jako prostor, kde se mladí stávají protagonisty na cestě k víře a ve službě druhým.
[39] Provincie
ať přepracuje výchovně pastorační projekt provincie z hlediska nové evangelizace a stanoví nejvhodnější směrnice pro přinesení evangelia i do prostředí a situací, které kladou nové výzvy;
ať posílí přípravu spolubratří a spoluodpovědných laiků na poli pastorálních disciplín: pastorace mládeže, katechetiky, liturgie, misiologie a sociální komunikace.
[40] Hlavní představený se svou radou
ať prostřednictvím Odboru pro formaci podněcuje k lepší teologicko-pastorální přípravě v programech specifické formace.
Směr 6: Evangelizace a výchova
[41] V souvislosti s preventivním systémem v každém prostředí pečovat o
účinnější integraci evangelizace a výchovy.
[42] Salesián
ať docení přímý a srdečný vztah s každým mladým člověkem jako privilegovaný způsob svědectví a hlásání.
[43] Komunita
ať prozkoumá své pastorační působení a ověří, zda se jí daří propojovat celistvost hlásání s postupností nabídky podle logiky itineráře;
ať se zajímá o obnovu katecheze a otevře se novým formám doprovázení dětí, mladých i dospělých na cestě křesťanské iniciace;
ať pečuje o formaci morálního vědomí a vychovává mladé k sociální a politické angažovanosti podle inspirace sociální nauky církve;
ať podněcuje příhodnou reflexi o vztahu mezi vírou, kulturou a náboženstvími pro hlásání evangelia ve velkých otázkách, které procházejí vědomím dnešního člověka.
[44] Provincie
ať zajistí, aby všechna díla prostřednictvím výchovného působení vykonávala skutečnou evangelizační práci;
ať připravuje personál a podněcuje formační iniciativy, které pomohou využít sociální komunikaci pro výchovu a evangelizaci;
ať doprovází a ověřuje kvalitu výchovy náboženství a katecheze v našich prostředích.
[45] Hlavní představený se svou radou
ať prostřednictvím kompetentních odborů pečuje o prohloubení vztahu mezi evangelizací a výchovou, aby se tak aktualizoval preventivní systém a Referenční rámec pastorace mládeže1 se přizpůsobil změněným kulturním podmínkám;
ať prostřednictvím odboru pastorace mládeže podněcuje reflexi o tom, jak může oratorní kritérium (srov. S 40) přispět k obnově současné katecheze v církvi.
Směr 7: Evangelizace v různých prostředích
[46] Inkulturovat proces evangelizace, aby bylo možno odpovědět na výzvy konkrétního prostředí.
[47] Salesián
ať se naučí jazyky národů, s nimiž pracuje, aby jeho evangelizace byla skutečně inkulturovaná.
[48] Komunita
ať studuje a plánuje způsoby, metody a strategie evangelizace mládeže ve svém prostředí, ve vztahu ke kultuře a volbám místních církví;
ať v multináboženském prostředí formuje mladé a dospělé křesťany k tomu, aby se stali učedníky misionáři v úctě k ostatním náboženským tradicím.
[49] Provincie
ať doprovází každou komunitu v plánování specifických odpovědí na výzvy prostředí, ve kterém pracuje;
ať spolubratřím a laikům nabízí formační iniciativy na téma inkulturace víry;
ať podněcuje misijního ducha, hlavnímu představenému velkoryse nabízí k dispozici salesiánský personál pro missio ad gentes a podporuje misijní povolání mezi laiky a rodinami;
ať vychovává spolubratry v počáteční formaci k citlivosti pro misie a dialogu s různými kulturními a náboženskými tradicemi.
[50] Region
ať animuje provincie k tomu, aby byly skutečně schopné podporovat evangelizaci kontextuálním způsobem podle pokynů biskupských konferencí a kontinentálních synodů a sdílet nejvýznačnější zkušenosti.
[51] Hlavní představený se svou radou
ať podporuje zkušenost interkulturních komunit jako znamení společenství a bratrství a jako pomoc evangelizaci v multikulturních a multietnických prostředích;
ať vhodnými pokyny prostřednictvím odboru pro salesiánské misie podporuje evangelizaci a výchovu ve prospěch mladých lidí a rodin jiných náboženství.
III. NUTNOST SVOLÁVAT
„Pozvedněte zraky a pohleďte na pole,
že již zbělela ke žni“ (J 4,35)
BOŽÍ VOLÁNÍ
„Jako odpověď na potřeby svého lidu Pán neustále povolává s rozmanitými dary nové lidi, aby ho následovali pro službu Božího království. Jsme přesvědčeni, že mezi mladými jsou mnozí, kteří jsou obdařeni duchovními dary a mají v sobě zárodek apoštolátního povolání. Pomáháme jim objevit, přijmout a rozvíjet dar jejich povolání k laickému, zasvěcenému nebo kněžskému způsobu života k prospěchu celé církve a salesiánské rodiny. Se stejnou péčí se staráme o povolání dospělých“ (S 28).
[52] Svědectví jako první nabídka povolání
S vděčností uznáváme, že salesiánské povolání je milostí, kterou jsme dostali od Boha. Povolal nás žít v následování poslušného, chudého a čistého Krista, uvnitř bratrské komunity, s posláním mezi mládeží, po příkladu Dona Boska. Příklad komunity a velkorysost spolubratří prožívajících primát Boha, rodinného ducha a odevzdanost poslání jsou první a nejkrásnější nabídkou povolání, kterou můžeme mladým lidem dát.
Jsme si vědomi, že mladý člověk objeví povolání k salesiánskému zasvěcenému životu tehdy, setká-li se s výraznou komunitou, vzorem, se kterým se může identifikovat, zážitkem duchovního života a apoštolského nasazení, pomocí vůdce, který ho doprovází k volbě Krista a darování sebe sama.
Nedostatek povolání prožívaný v některých provinciích nás jednak nutí k potřebné revizi, jednak vyzývá k větší autenticitě života a schopnosti nabídky. Jsme totiž přesvědčeni, že Bůh stále volá mnohé mladé lidi ke službě Božímu království a že je mnoho faktorů, které jim mohou pomoci odpovědět.
[53] Povolání k apoštolátní službě
Silněji než jindy dnes cítíme výzvu v každém prostředí vytvořit kulturu povolání, aby tak mladí lidé objevili život jako povolání a celá salesiánská pastorace se stala skutečně pastorací povolání. To vyžaduje mladým lidem pomoci překonat individualistickou mentalitu a kulturu seberealizace, která je nutí plánovat budoucnost, aniž by naslouchali Bohu. Znamená to také zapojit a formovat rodiny a laiky.
Zvláštní úsilí je třeba věnovat probouzení apoštolátní horlivosti* mezi mladými. Jako Don Bosco jsme povoláni je povzbuzovat, aby se stali apoštoly svých kamarádů, přijali různé formy církevní a sociální služby, zapojovali se do misijních projektů. Abychom tyto mladé lidi podpořili ve volbě apoštolátní služby, je třeba jim nabídnout intenzivnější duchovní život a systematické osobní doprovázení.
Právě toto je půdou, na níž vykvetou rodiny schopné autentického svě-dectví, laici angažovaní na všech úrovních církve i společnosti, a rovněž povolání k zasvěcenému životu a kněžské službě.
[54] Doprovázení kandidátů salesiánského zasvěceného života
Don Bosco, třebaže se s neúnavnou velkorysostí přičiňoval o podporu různých forem povolání v církvi, některé mladé povolával k tomu, aby zůstali stále s ním. I pro nás je nabídka zasvěceného salesiánského povolání mladým součástí věrnosti Bohu za obdržený dar. Nutí nás k tomu touha sdílet radost z následování Pána Ježíše. Zůstáváme přitom s Donem Boskem, abychom dali naději tolika mladým lidem na celém světě.
Podpora zasvěcených povolání vyžaduje některé podstatné prvky: vytrvalou modlitbu, výslovné hlásání, odvážnou nabídku, důkladné rozlišování, osobní doprovázení. Modlitba musí být každodenním úkolem komunit a musí být do ní zapojeni mladí, rodiny, laici, skupiny salesiánské rodiny. K hlásání je třeba využít četných příležitostí, které nabízí liturgický rok. Nabídka a rozlišovaní vyžadují blízkost srdcí, která probouzí důvěru, a umožňují vytušit znaky povolání, které mladý člověk může projevovat. Doprovázet znamená pomáhat mladým intenzivněji prožívat duchovní život, vyzkoušet vhodné způsoby apoštolátu a život v komunitě, poznat kongregaci, ověřovat motivace a aktivovat dynamiku vedoucí k rozhodnutí.
Každá provincie musí mít vokacionální komunity nebo aspirantáty, přijímající mladé lidi, kteří projevují zájem seznámit se salesiánským zasvěceným životem. Při animaci povolání musí být různými způsoby využíván nezbytný přínos rodin.
[55] Dvě formy salesiánského zasvěceného povolání
Don Bosco chtěl, aby se kongregace vyznačovala vzájemně se doplňující přítomností salesiánů laiků a salesiánů ordinovaných služebníků. Jsme povoláni dát jednotě apoštolátního zasvěcení prioritu a viditelnost, i když je prožíváme dvěma rozdílnými způsoby. Učiníme to posílením primátu Boha a radikálním následováním Krista jako základu našeho života.
Salesiánské apoštolátní zasvěcení dává identitě ordinovaného služebníka zvláštní výchovný odstín, jelikož hlásá Božího slovo, slaví liturgii a vede komunitu ve službě pro růst mladého člověka; právě toto je specifickým přínosem, který musíme nabízet výchovně pastoračním komunitám i místním církvím.
Stejné zasvěcení charakterizuje salesiána koadjutora, když z něj činí vychovatele a evangelizátora na plný úvazek, schopného do všech výchovných a pastoračních oblastí přinášet hodnotu svého laického stavu a být nablízku mladým i světu práce (srov. S 45).
Pokud by kongregace neuchovala toto vzájemné doplňování, riskovala by ztrátu své identity. Jsme povoláni prohlubovat salesiánskou originalitu ordinovaného služebníka a více podporovat povolání salesiána koadjutora.
SITUACE
[56] Svědectví jako první nabídka povolání
Mnozí spolubratři žijí radostným životem a snaží se vytvářet příhodné prostředí pro vznik povolání. Postoj mnohých salesiánů, kteří mladé přijímají jednoduchými, ale silnými gesty jako srdečný pozdrav, přátelské popovídání nebo animující přítomnost, se stává svědectvím povolání. Příklad pokojně a aktivně prožívaného stáří a trpělivá oběť nemocných spolubratří, kteří dokážou dát svému životu „nový apoštolátní rozměr“ (S 53), pomůže mladým poznávat krásu darovaného a stále plodného života.
Nedostatek povolání vyprovokoval komunity a spolubratry k reflexi o jejich animaci v dnešní době. Mnohé komunity se za povolání modlí a k různým způsobům modlitby a liturgie zvou i mladé, laiky a rodiny.
Na druhé straně náš život vždy nesvědčí o tom, že Bůh je na prvním místě a že náš životní styl je inspirován blahoslavenstvími. Někdy nejsme ochotni mladé do komunit přijímat. Je pro nás těžké zajistit výchovné a duchovní doprovázení. Pastorační individualismus oslabuje hodnotu společného života a práce, a tak činí pozvání k účasti na našem bratrském životě málo věrohodným. Chování neslučitelné se zasvěceným životem, zejména se slibem čistoty, a odchody z kongregace negativně ovlivňují volby mladých. Překážkou identifikace s tímto povoláním je rovněž rozšířená kultura médií, která často bagatelizuje lásku a prezentuje pokroucený obraz zasvěceného člověka.
[57] Povolání k apoštolátní službě
Početné komunity se snaží dávat důraz na vokacionální rozměr pastorace mládeže. Přesto však konstatujeme riziko improvizace a nahodilosti. Často nabízíme silné, ale osamocené iniciativy jako důsledek nekoordinovaných aktivit pastorace mládeže a animace povolání.
Krize rodiny, rozšířená relativistická a konzumní mentalita, negativní vliv médií na svědomí a jednání – to vše představuje silnou překážku pro kulturu povolání. Ne vždy jsme výchovně pastorační komunity dobře připravili k apoštolátu a pastoraci povolání, ani nedocenili spoluodpovědnost laiků a spolupráci se skupinami salesiánské rodiny.
Přítomnost tolika chlapců v našich prostředích je příležitostí k pěstování výchovného dialogu, získání důvěry, pomoci objevit Boží plán s jejich životem, pozvat je k darování sebe samých. Ne vždy však v nich dokážeme podnítit touhu stát se apoštoly mezi kamarády a nabídnout jim odpovídající duchovní cestu a příležitost ke službě. Tímto způsobem se vystavujeme riziku zploštění úrovně naší nabídky a neschopnosti probouzet apoštolátní povolání, protože se zbavujeme přirozeného prostředí, ve kterém mohou vyzrávat povolání ke zvláštnímu zasvěcení.
[58] Doprovázení kandidátů salesiánského zasvěceného života
Některé provincie mají péči o povolání velmi dobře strukturovanou a sdílenou. Mají skupiny pro hledající, duchovní cvičení se zaměřením k povolání, volontariát, komunity pro rozpoznávání povolání, nové formy aspirantátu. Pro šíření poznání charismatu Dona Boska rovněž používají prostředky sociální komunikace.
Velmi užitečná je dost rozšířená praxe setkávání spolubratří v počáteční formaci s mladými hledajícími své povolání, protože mladí lidé mohou díky tomuto svědectví objevit zasvěcený život jako přitažlivý způsob křesťanského života.
Dospívající a mladí lidé jsou velkorysí, ale obtížně přijímají stálý závazek. Mentalita verbování má pak někdy za následek, že kandidáti k zasvěcenému životu přicházejí s křehkými motivacemi. Někteří mladí lidé jsou bohužel uváděni do formačních fází bez toho, aby byli patřičně způsobilí. Jiní si s sebou nesou složitou rodinnou situaci, kterou je třeba znát a integrovat způsobem, který by neohrozil jejich vyzrávání. Animace povolání je téměř výlučně orientována na studenty, zatímco jsou zanedbáváni mladí dělníci.
Při duchovním doprovázení se někdy ukazuje nedostatečná připravenost salesiánů. V organizaci iniciativ a nabízení povolání jsou stále ještě slabiny na provinciální i místní úrovni. Pokud neexistuje kontinuita projektů, změny spolubratří ve funkcích animace povolání jsou velmi choulostivé. V některých provinciích ještě ani neexistují komunity doprovázející v povolání.
[59] Dvě formy salesiánského zasvěceného povolání
Mnozí salesiáni kněží prožívají svou službu ve službě mladým a ve výchovném stylu věrném intuicím Dona Boska. V některých případech však pozorujeme pastorační neurčitost a pouze částečné přijetí charismatické identity, což nás vyzývá k lepšímu vypracovávání programů specifické formace.
Povolání salesiána koadjutora se často nezná, protože je málo vidět a jen zřídkakdy je prezentováno. Je to dáno mimo jiné i tím, že koadjutoři převážně zastávají provozní role a nebývají zapojeni do aktivit s mládeží. V aspirantátech, přednoviciátech a noviciátech není postava koadjutora vždy prezentována s odpovídajícím významem. V některých prostředích přetrvává předsudek, že povolání salesiána kněze je důležitější než povolání koadjutora. Nabídku tohoto povolání rovněž negativně poznamenalo oslabení naší přítomnosti mezi pracující mládeží.
V místech, kde je velký počet kulturně i profesně kvalifikovaných salesiánů koadjutorů postaven do odpovědných rolí, je toto povolání vidět a budí v mladých touhu se touto cestou vydat. Je pozitivní, že ve všech regionech byla zřízena fáze specifické formace salesiána koadjutora.
SMĚRY DALŠÍ CESTY
[60] Co dělat, aby nastala změna
Chceme-li dostát nárokům našeho povolání, přistoupit na výzvy, které nám situace klade a vydat se směrem další cesty, je nezbytné změnit mentalitu a modifikovat struktury tím, že přejdeme:
od smýšlení, že jsme protagonisty animace povolání, k pokornému přiznání, že jsme prostředníky Božího jednání;
od náhodné a povšechné nabídky k pozornému a cílenému plánování, které vytváří kulturu povolání;
od animace povolání řízené pouze námi k projektům sdíleným se skupinami salesiánské rodiny a místní církví;
od pojetí animace povolání jako odpovědi na problém nedostatku povolání ke znovunalezenému potěšení pomáhat mladým lidem objevovat Boží plán;
od mentality, která animaci povolání deleguje na několik málo pověřených, k zapojení všech spolubratří, komunit a laiků;
od animace povolání odtržené od pastorace mládeže k animaci intenzivní, prožívané jako vrchol pastorace mládeže jako takové.
Směr 8: Svědectví jako první nabídka povolání
[61] S odvahou a radostí vydávat svědectví o kráse zasvěceného života zcela odevzdaného Bohu a poslání mezi mládeží.
[62] Salesián
ať s vděčností Bohu udržuje živé vědomí daru vlastního povolání;
ať se snaží o vydávání svědectví radostného života a sdílí příběh vlastního povolání kdykoli se k tomu naskytne vhodná příležitost;
ať pečuje o věrnost povolání prostřednictvím stálého duchovního vedení; v těžkých chvílích ať vyhledá i odbornou pomoc;
ať se každý den modlí za povolání;
ať trpělivost, potřebnou při obtížích a utrpeních ve stáří a nemoci, v důvěře promění v oběť za povolání.
[63] Komunita
ať otevře dům mladým, zejména těm, kteří přemýšlejí o povolání, a pozve je ke sdílení hlavních momentů komunitního života;
ať podporuje citové vyzrávání spolubratří a pomáhá jim zejména v těžkých chvílích;
ať každoročně uskuteční jedno skrutinium o tom, jaké vydává svědectví života;
ať nabízí příležitosti k modlitbě za povolání a zapojí do nich i mladé.
[64] Provincie
ať mezi spolubratry podporuje silný smysl pro příslušnost, aby mohli vydávat svědectví o hodnotě společného života a práce.
Směr 9: Povolání k apoštolátní službě
[65] Probouzet v mladých apoštolátní službu pro Boží království s horli-vostí* Da mihi animas cetera tolle, a tak podporovat jejich formaci.
[66] Salesián
ať je přesvědčen, že každý mladý člověk má poslání od Boha, a doprovází jej v jeho objevování.
[67] Komunita
ať ve spolupráci s výchovně pastorační komunitou a salesiánskou rodinou vypracuje návrh animace povolání odpovídající danému prostředí, a ať přitom bere v úvahu plán místní církve a zajistí patřičné finanční zdroje;
ať pečuje o pastoraci rodin prostřednictvím setkávání, studia a modlitby, aby byli rodiče otevření povolání dětí;
ať využije zdroje apoštolátu a povolání, které nabízí sdružování mladých, dobrovolnictví a misijní animace;
ať využije možností, které pro animaci povolání nabízí liturgický rok;
ať přesvědčivě prezentuje postavu salesiána koadjutora jako nabídku laického apoštolátního povolání.
[68] Provincie
ať vypracuje nabídku animace povolání jako součást pastoračně výchovného projektu provincie;
ať zajistí takové podmínky, aby ředitel mohl vykonávat úlohu prvního animátora povolání, a posílí roli pastoračního koordinátora každého díla;
ať mladým lidem nabídne zkušenost apoštolátní služby, sdružování do skupin a dobrovolnictví;
ať podporuje další vzdělávání a formaci** salesiánů a spoluodpovědných laiků ohledně rozlišování povolání a doprovázení;
ať do iniciativ animace povolání investuje odpovídající ekonomické i lidské zdroje.
Směr 10: Doprovázení kandidátů salesiánského zasvěceného života
[69] Činit výslovnou nabídku k salesiánskému zasvěcenému životu a podporovat nové formy doprovázení povolání a aspirantátu.
[70] Salesián
ať se naučí rozpoznávat příznaky povolání, které mladí lidé projevují a snaží se jim nabízet salesiánský zasvěcený život;
ať je ochotný k duchovnímu doprovázení a snaží se na ně připravovat.
[71] Komunita
ať organizuje setkání a skupiny pro povolání s plánem duchovního rozlišování a doprovázení;
ať směřuje disponibilní mladé lidi k provinciálním akcím, jejichž programem je rozlišování povolání k salesiánskému zasvěcenému životu;
ať využívá slavností a svátků našich světců a stejně tak výročí slibů a svěcení jako příležitost k animaci povolání;
ať podporuje sdílení zkušeností o způsobech doprovázení mladých lidí na cestě jejich povolání.
[72] Provincie
ať studuje možnosti nových forem aspirantátu, aby tak mohla mít jednu i více komunit, kde by mladí kandidáti byli doprovázeni v povolání;
ať podporuje reflexi a spolupráci mezi pastorací mládeže a formací;
ať nabízí iniciativy animace povolání pro všechny vrstvy vývojového věku, s péčí o citové vyzrávání;
ať rovněž spolupracuje se zasvěcenými skupinami salesiánské rodiny při nabízení povolání dívkám;
ať zajistí specifické nabídky povolání pro mladé přistěhovalce z katolických rodin i národnostních menšin, stejně jako pro domorodé obyvatelstvo;
ať při rozlišování povolání více přihlíží ke kritériím Ratio;
ať na místní i provinciální úrovni zapojí do animace povolání mladé spolubratry.
[73] Hlavní představený se svou radou
ať prostřednictvím odborů pro pastoraci mládeže a pro formaci podporuje reflexi o nových formách aspirantátu a duchovního doprovázení a nabídne provinciím vhodné směrnice;
ať s odbory pro formaci, pastoraci mládeže a misie studuje problémy spojené s věkem kandidátů, specifické itineráře pro domorodá povolání, kritéria pro přijímání těch, kdo přicházejí již se zkušeností jiného povolání.
Směr 11: Dvě formy salesiánského zasvěceného povolání
[74] Podporovat vzájemné doplňování a specifičnost dvou forem jediného salesiánského povolání a obnovit úsilí ve prospěch povolání salesiána koadjutora.
[75] Salesián
ať docení a šíří jedinečnost salesiánského zasvěceného povolání ve dvou vzájemně se doplňujících formách.
[76] Komunita
ať doprovází ordinované spolubratry, aby své službě vtiskli ráz výchovného charismatu a na první místo dali pastorační působení přímo zaměřené k mladým;
ať podporuje přítomnost spolubratří koadjutorů mezi mladými i v rolích výchovně pastorační animace a nikoli pouze v organizačních a provozních oblastech;
ať šíří povědomí o postavě salesiána koadjutora a prezentuje nejvýznačnější vzory tohoto povolání.
[77] Provincie
ať ze slavení věčných slibů učiní příležitost k prohloubení a nabídce vzájemného doplňování dvou forem salesiánského povolání;
kde je to možné, ať podporuje přítomnost salesiánů koadjutorů v různých službách provinciální animace, zejména v animaci povolání a v provinciálním týmu pro formaci;
ať podporuje specifickou formaci salesiána koadjutora, která se děje na regionální nebo meziregionální úrovni.
[78] Hlavní představený se svou radou
ať podněcuje vážnou reflexi, odpovídající současným podmínkám**, o vzájemném doplňování a specifičnosti dvou forem salesiánského zasvěceného života kongregace.
IV. EVANGELNÍ CHUDOBA
„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří,
rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi;
pak přijď a následuj mne“ (Mt 19,21)
BOŽÍ VOLÁNÍ
„Don Bosco žil chudobu jako nezávislost srdce a velkorysou službu bratřím duchem vážným, přičinlivým a činorodým. Podle jeho příkladu žijeme také my v odpoutanosti srdce od jakéhokoliv pozemského statku a podnikavě se zapojujeme do poslání církve a do jejího úsilí o spravedlnost a mír, především výchovou potřebných. Svědectví naší chudoby prožívané ve společném majetku pomáhá mladým překonat pud po sobeckém vlastnění a probouzí v nich křesťanský cit dělit se s druhým.“ (S 73)
[79] Osobní a komunitní svědectví
Když Pán Ježíš přijal lidskou existenci, rozhodl se narodit a žít chudě, zcela se odevzdal Otci a sdílel životní podmínky chudých lidí. Ty jako adresáty radostné zvěsti a dědice Božího království prohlásil za blahoslavené. Některé požádal, aby všechno opustili, následovali ho z větší blízkosti a svým životem hlásali, že skutečným bohatstvím je Bůh. Z tohoto povolání se rodí chudoba salesiána, která vyjadřuje důvěrné odevzdání se Bohu, blízkost a službu chudým, blahoslavenství existence naplněné láskou k Bohu a bratřím.
Don Bosco jako člověk ze skromných poměrů zakoušel již jako chlapec obtíže i hodnoty chudého života. Ve škole matky Markéty se naučil mít potěšení z práce a střídmosti, zůstat v klidu ve zkouškách a být solidární s chudými. Veškerou svou důvěru vložil v Prozřetelnost a rozhodl se žít chudě a strávit všechny své síly pro mladé a pro ty, k nimž ho Bůh poslal: „Pro vás studuji, pro vás pracuji, pro vás žiji, pro vás jsem ochoten dát i život.“ (S 14) Odstup ode všeho, co člověka činí necitlivým vůči Bohu a co mu brání v poslání, je hlubokým významem slov cetera tolle a představuje kritérium pro ověřování našeho způsobu prožívání chudoby.
Prvním projevem chudoby je naprosté odevzdání se Bohu v ochotě odpovědět na potřeby mladých. To s sebou nese zřeknutí se sebe sama stejně jako individuálních projektů, abychom mohli sdílet projekty komunity. S vědomím napomenutí Dona Boska ohledně pohodlí a blahobytu jsme povoláni žít střídmým životním stylem, neúnavně pracovat bez upadnutí do akti-vismu, udržovat srdce svobodné od závislosti na věcech a nástrojích. Zejména komunita se cítí povolána hledat takové formy institučního svědectví, které vyjadřují věrohodnou a prorockou chudobu.
[80] Solidarita s chudými
V souladu s naším povoláním máme pěstovat pozorné a účastné naslouchání křiku chudých a nabízet jim zvěst o Božím království jako základ skutečné naděje a kvas nového světa. Znamená to přednostně volit nejpotřebnější mládež a být pozorní k jejich potřebám, sdílet jejich situaci, překonávat charitativní a paternalistickou mentalitu a snažit se o to učinit je protagonisty jejich vlastního rozvoje.
Ve věrnosti našemu charismatu nám nestačí pouze nabízení bezprostřední pomoci. Chceme pranýřovat a potírat příčiny nespravedlnosti tím, že budeme přispívat k vytváření kultury solidarity, vychovávat k morálnímu povědomí, k aktivnímu občanství, k politické účasti, k respektu k životnímu prostředí, že budeme v tomto smyslu nabízet iniciativy a projekty a spolupracovat přitom s organizacemi a institucemi chránícími život. Toto úsilí vyžaduje, aby se v komunitách a výchovných prostředích obnovila citlivost k těmto tématům a překonal pohodlný a blahobytný způsob života, jež s sebou nese netečnost vůči světovému dramatu chudoby.
[81] Odpovědné a solidární nakládání s prostředky
Don Bosco nám připomíná, že „to, co máme, není naše, ale chudých; běda nám, nebudeme-li s tím dobře hospodařit“ (S 79). Prožívání chudoby vyžaduje takové nakládání se svěřenými prostředky, které bude v souladu s cíli našeho poslání, odpovědné, transparentní a solidární. Mimo jiné to znamená jasné a kompletní účetnictví, rozumné a optimální nakládání s nemovitostmi, podnikavost při hledání nezbytných prostředků pro zajištění chodu našich děl, respektování zákonů při uzavírání pracovních smluv, ohled na sociální podmínky prostředí, ve kterém působíme, znovuobjevení hodnoty nezištnosti při poskytování pohostinnosti a některých dalších činnostech, solidarita mezi komunitami, provinciemi a kongregací.
Skutečnost šířící se nezákonnosti, celosvětové nespravedlnosti a hromadění majetku na úkor druhých nás vyzývá k odsouzení tohoto pohoršení a k budování kultury skromnosti, spravedlivého rozdělení prostředků a dosažitelného rozvoje. Chudoba tak nabývá silně výchovný rozměr: dosvědčuje primát bytí před vlastněním, uskutečňuje autentickou křesťanskou solidaritu s chudými, staví se proti konzumním způsobům života.
SITUACE
[82] Osobní a komunitní svědectví
Spolubratři obecně vydávají svědectví velkorysé práce a nezištné oběta-vosti až do pokročilého věku života a ve službě chudým dávají všechno, co jsou a co mají; i přes pokles počtu spolubratří se komunity starají o mnohá díla v rozličných situacích.
Tu a tam se vystavujeme nebezpečí redukovat prožívání chudoby na pouhou závislost na představeném. Objevují se rovněž případy, kdy se s penězi nakládá proti pravidlům nebo kdy spolubratři mají svoje soukromé účty. Ne vždy jsme střídmí v jídle, bydlení, cestování, používání prostředků sociální komunikace, organizaci doby odpočinku, péči o zdraví. V některých prostředích lze pozorovat přehnanou připoutanost k původní rodině a její podporu neslučující se se slibem chudoby.
V mnoha komunitách prožívají sdílení majetku a pomáhají rodinám v nesnázích. Jsou spolubratři, kteří se nabízejí k péči o chod a udržování domu. Jinde však zase přílišný počet zaměstnanců s sebou přináší riziko, že bude oslabena spoluodpovědnost za společné služby. Nezapojení do ekonomického řízení komunity a nedostatečná informovanost některé spolubratry přivádí k tomu, že nejsou schopni vnímat problémy domu, náklady na živobytí a obtíže, s nimiž se musí dennodenně potýkat chudí lidé. Skrutinium paupertatis ne vždy dokáže odstranit nesprávné způsoby jednání.
V počáteční formaci se někdy nevěnuje dostatečná pozornost evangelní chudobě prožívané konkrétně a ve všednosti: je sice povědomí, co je obsahem slibu chudoby, ale prakticky se spolubratři nenaučí smýšlet a žít způsobem chudých.
[83] Solidarita s chudými
Jsou mnohé způsoby, jak čelit nejtěžším formám chudoby: přijímání přistěhovalců, projekty podpory a rozvoje, pomoc národům strádajícím válkou a přírodními katastrofami, podpora rozvoje člověka v misijních územích. Důležitá je naše práce pro výchovu k požadavkům spravedlnosti a zachování míru, kterou konáme ve školních institucích. Spolu s iniciativami ve prospěch nejpotřebnějších a sociálně vyloučených zde nabízíme kulturu solidarity. Pracujeme pro chudé, ale ne vždy vedle nich a s nimi: ne vždy jsme totiž věnovali dostatečnou pozornost tomu, aby se v projektech pro rozvoj oni sami stali protagonisty. U některých spolubratří je možno pozorovat odpor k práci pro nejpotřebnější mládež a nabídnout se pro nová díla na poli chudoby mladých.
Vystavujeme se riziku, že díky obrovským domům, které v daném prostředí již ztratily význam, drahým a krásným dopravním prostředkům nebo nesprávnému používáním peněz nebudeme vydávat svědectví komunitní a institucionální chudoby. Některá díla, která původně vznikla ve prospěch chudých, se postupně přeorientovala na střední třídu.
[84] Odpovědné a solidární nakládání s prostředky
Bylo věnováno mnoho úsilí k dosažení větší transparence v hospodaření, a to zejména v pečlivější přípravě rozpočtu a vyúčtování, lepším využití budov, rostoucím respektování platných zákonů, skutečné solidaritě na provinciální úrovni. Povzbuzuje nás skutečnost, že soukromí dárcové a církevní i občanské instituce nadále důvěřují naší práci a poskytují prostředky pro podporu našich děl.
Nemáme vždy dostatečnou kompetenci pro spravování ekonomických prostředků; i přes úsilí o kvalifikaci ekonomů ne všichni jsou dostatečně připraveni. Zatím málo rozšířenou praxí je příprava preventivního rozpočtu. Ve vztahu k zaměstnancům někde přetrvává panovačný styl a malá úcta k jejich důstojnosti; je třeba si vzhledem k nim stále připomínat pozornější praktikování sociální spravedlnosti. Je pro nás rovněž obtížné sdílet odpovědnost s laiky při řízení děl.
Naléhavá potřeba a rostoucí složitost některých činností s sebou nese riziko, že se salesiánské dílo změní v podnik, kterému spíš než o pastorační zaměření půjde o dokonalé fungování a účinnost. Při provádění velkolepých projektů spojených s novými budovami a rekonstrukcemi riskujeme ztrátu energie, času i peněz.
SMĚRY DALŠÍ CESTY
[85] Co dělat, aby nastala změna
Chceme-li dostát nárokům našeho povolání, přistoupit na výzvy, které nám situace klade a vydat se směrem další cesty, je nezbytné změnit mentalitu a modifikovat struktury tím, že přejdeme:
od málo přesvědčeného apoštolátního nasazení k bezpodmínečnému odevzdání se nárokům poslání;
od teoretického posuzování a formálního zachovávání chudoby k účinné praxi a skutečné vnitřní svobodě v duchu blahoslavenství;
od povrchního a nezaujatého seznámení se se situací chudoby ke konkrétní solidaritě s chudými a většímu úsilí o sociální spravedlnost;
od uzavřené mentality „vlastního písečku“ na místní úrovni k provinciální a celosvětové solidaritě;
od nedostatečné kompetence k profesionálnějšímu přístupu k řízení;
od majetnické mentality ve spravování prostředků k vědomí, že jsme správcové věcí nám svěřených.
Směr 12: Osobní a komunitní svědectví
[86] Osobně i jako komunita vydávat věrohodné a odvážné svědectví evangelní chudoby prožívané v duchu Da mihi animas cetera tolle.
[87] Salesián
ať pěstuje vnitřní odstup a připomíná si přitom slova Dona Boska „abychom mohli zachovávat chudobu, musíme ji mít v srdci“;
ať vyjadřuje chudobu vytrvalou a obětavou prací a chrání se přitom jak lenosti, tak frenetické aktivity; ať se podílí rovněž na práci a službách v domě;
ať pečuje o zdraví a po domluvě s komunitou o vhodnou dobu odpočinku;
ať prožívá Donem Boskem požadovanou střídmost skromným životním stylem ve stravování, v oblékání, v cestování, v zařízení pokoje, ve využívání pracovních prostředků, médií a času a ať se zralostí přijímá nepříjemnosti způsobené nedostatkem některé z užitečných nebo nutných věcí;
ať znovu objeví požadavek závislosti na představeném a komunitě (S 75) a sdílení majetku vyžadované Stanovami (srov. S 76); ať vyúčtovává prostředky obdržené z jakéhokoli titulu.
[88] Komunita
ať zajistí, aby všichni spolubratři znali a uskutečňovali pokyny Provinciálních pravidel – kapitoly zásadách hospodaření, a to zejména ty, které se týkají osobního užívání věcí a technologických prostředků;
ať každoročně uskutečňuje skrutinium paupertatis s cílem, aby vydávala věrohodnější svědectví;
ať každoročně připraví rozpočet a výkaz hospodaření, pravidelně informuje spolubratry o ekonomické situaci a seznamuje je s náklady na živobytí; ať včas odevzdává provincii finanční prostředky, které přebývají z provozu (srov. P 197).
[89] Provincie
ať vypracuje plán ekonomické solidarity, který bude garantovat stejnoměrné rozdělování prostředků, a vytvoří kritéria, aby se zajistila společná úroveň života v jednotlivých komunitách;
ať pečuje o soulad mezi směrnicemi o chudobě, které jsou předkládány spolubratřím v počáteční formaci, a jejich skutečným praktikováním jednotlivci i komunitami.
Směr 13: Solidarita s chudými
[90] Rozvíjet kulturu solidarity s chudými v místě.
[91] Komunita
ať vyjadřuje solidaritu s chudými nejen finanční podporou, ale také rozhodnutími, která ovlivní styl jejího života;
ať ve spolupráci s výchovně pastorační komunitou vychovává ke kultuře solidarity, pomáhá mladým kriticky interpretovat ekonomické a společenské jevy naší doby, zapojuje je do podpůrných a rozvojových iniciativ a projektů podporuje jejich účasti na iniciativách, jejichž cílem je rovnoměrné rozdělování;
ať vychovává k úctě vůči etnické a náboženské rozdílnosti a podporuje ducha bratrství.
[92] Provincie
ať spolubratrům v počáteční formaci zajistí zkušenost se službou s nejvíce znevýhodněnou mládeží;
při otevírání nových děl ať volí oblasti s největší chudobou.
[93] Hlavní představený se svou radou
ať provinciím napomáhá k růstu v úsilí o sociální spravedlnost;
ať podporuje instituce, které se zasazují o práva mladých, a je-li to možné a vhodné, ať proti porušování těchto práv zaujme pozici jménem kongregace.
Směr 14: Odpovědné a solidární nakládání s hmotnými zdroji
[94] Nakládat s hmotnými zdroji odpovědným a transparentním způsobem v souladu s cíli poslání a zřídit za tím účelem nezbytné způsoby kontroly na místní, provinciální i celosvětové úrovni.
[95] Komunita
ať periodicky ověřuje cíle a strategie díla a vyvaruje se tak toho, že se dílo stane spíše podnikatelskou aktivitou než službou výchovy a evangelizace;
ať zajistí, aby pohyb finančních prostředků všech sektorů procházel administrativním oddělením (P 198), aby byl aktualizován** inventář, a aby byly při střídání administrativního personálu předány veškeré nezbytné informace;
ať zajistí dobré plánování a řízení zaměstnanců, dodržuje přitom práva a povinnosti stanovené zákonem a rovněž na jejich dodržování dohlíží;
ať je odpovědná v plánování, vykonávání a dozorování stavebních a údržbových prací, v dohodě s provinciálním ekonomem (P 195);
ať studuje vlastní ekonomickou situaci, aby zajistila chod díla, a je-li závislá na vnější pomoci, aby započala s plánem na jeho finanční soběstačnost;
ať dává pozor na správné používání financí přicházejících od jiných subjektů nebo institucí;
ať respektuje účel, na který dobrodinci poskytli prostředky.
[96] Provincie
ať s pomocí kompetentních, důvěryhodných a na našem duchu se podílejících laiků doprovází ekonomické hospodaření jednotlivých domů a provádí jejich nezbytnou kontrolu;
ať podporuje etickou citlivost v hospodaření s finančními prostředky a jejich používáním a využívá přitom pomoci odborníků v této oblasti;
ať zajistí, aby struktury našich děl byly v souladu s vykonáváním poslání a aby byly adekvátně využívány a udržovány;
ať se při žádostech o financování drží operačních směrnic Organického projektu provincie, aby se tak vyvarovaly otevírání do budoucna neudržitelných iniciativ a struktur;
ať znovu promyslí počáteční formaci z hlediska chudoby a pomůže spolubratrům správně využívat čas, věci a peníze; ať je naučí základním vědomostem o účetnictví a řízení; ať je zapojí do vedení domu;
ať vychovává komunity k citlivosti k ekologii a podporuje místní ini-ciativy k ochraně životního prostředí, k používání alternativní energie a k ekonomickému využívání zdrojů;
ať studuje možnosti společných smluv při nakupování věcí a řízení spotřeby a nabízí je komunitám s cílem ušetřit.
[97] Hlavní představený se svou radou
ať podněcuje konkrétnější solidaritu mezi provinciemi i regiony co do finančních prostředků i osob, a to i prostřednictvím vzájemného partnerství;
ať bdí nad etickým a solidárním způsobem hospodaření s finančními prostředky v provinciích;
ať zajistí efektivní supervizi činnosti ekonomických útvarů provincií a zároveň tak kontroluje proces realizace projektů financovaných kongregací;
ať dá směrnice, aby se poskytování finanční pomoci dělo prostřednictvím institučních kanálů na úrovni hlavního vedení a vedení provincie; ať bdí nad rovnoměrným rozdělováním zdrojů a respektováním úmyslu dobrodinců;
ať prostřednictvím odboru pro sociální komunikaci zhodnotí možnost používání systému Free-Libre Open Source Software a poskytne údaje provinciím.
V. nové hranice
„Duch Hospodinův je nade mnou,
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (L 4,18)
BOŽÍ VOLÁNÍ
„Naše apoštolátní činnost se uskutečňuje rozličnými způsoby, které určují především potřeby těch, jimž se věnujeme. Zpřítomňujeme spásonosnou lásku Kristovu, organizujeme činnosti a díla s výchovně pastoračním zaměřením a současně dbáme na potřeby okolí a církve. S vnímavostí ke znamením doby je stále prověřujeme a pružně je obnovujeme a zakládáme nová. Výchova a evangelizace mnohých mladých, zvláště mezi těmi nejchudšími, nás nutí, abychom je dosáhli v jejich prostředí a setkávali se s nimi vhodnou formou služby v jejich způsobu života.“ (S 41)
[98] Hlavní priorita: chudá mládež
Don Bosco na cestách turínskými ulicemi viděl nouzi „ohrožené mládeže“ a rychle odpověděl na její potřeby. Otevřel nové fronty usilovné práce a jednal až „nerozvážně“, jen aby „mohl lidi přivést k Bohu“. I my na svých cestách světem narážíme na tváře mladých přistěhovalců, chlapců zneužívaných sexuálním turismem a dětskou prací, narkomanů, nositelů HIV a nemocných AIDS, sociálně nezpůsobilých, nezaměstnaných, obětí násilí, války a náboženského fanatismu, dětských vojáků, dětí ulice, fyzicky a mentálně postižených, ohrožených. Jsme zasaženi některými místy na okraji společnosti – jako například periferiemi měst a slumy – ve kterých mladí lidé žijí, stejně jako některými situacemi sociálního vyloučení – jako jsou například utečenci, domorodci, Rómové a další etnické menšiny – ve kterých se mladí lidé nacházejí. Shledáváme rovněž očekávání duchovně a kulturně chudých mladých lidí, kteří podněcují naše úsilí: mladí lidé, kteří ztratili smysl života, kterým schází láska v důsledku nestability jejich rodiny, kteří jsou zklamáni a vyprázdněni konzumní mentalitou, nábožensky lhostejní, kteří ztratili motivace v důsledku extrémní liberálnosti, etického relativismu a rozšířené kultury smrti.
Don Bosco se cítil poslán Bohem odpovědět na nářek chudé mládeže a pochopil, že bylo-li důležité okamžitě odpovědět na jejich nouzi, ještě důležitější bylo předcházet jejím příčinám. I my jim chceme podle jeho příkladu jít vstříc s přesvědčením, že nejúčinnějším způsobem odpovědi na jejich chudobu je právě preventivní činnost. Proto cítíme nutnost prohloubit jeho výchovný systém a jasně vyjádřit, co je třeba konat pro překonání obtíží a sociálního vyloučení mladých lidí: etická výchova, podpora důstojnosti osoby, sociálně politické úsilí, aktivní občanská činnost, obrana práv dětí, boj proti nespravedlnosti a budování míru. Jelikož uznáváme, že v mladých lidech lze pozorovat otevřenost a ochotu přijmout evangelium, s odvahou jim hlásáme Ježíše Krista a nabízíme cesty k přijetí víry.
[99] Další priority: rodina, sociální komunikace, Evropa
Zvláštní pozornost je třeba vyhradit současné situaci rodiny, která je základním subjektem výchovy a prvním místem evangelizace. Celá církev si uvědomuje nesmírné obtíže, ve kterých se rodina nachází, a cítí nezbytnost nabízet mimořádnou pomoc pro její formaci, rozvoj a odpovědné vykonávání jejího úkolu výchovy. Proto jsme i my povoláni jednat takovým způsobem, aby pastorace mládeže byla stále otevřenější pastoraci rodin.
Cítíme se rovněž interpelováni novými technologiemi sociální komunikace a výzvami, které kladou na výchovu. Dnešní komunikační možnosti se pro mladé lidi stávají obvyklým způsobem, jak se mohou setkávat, jak si vyměňovat zprávy, jak se velice rychle a v podstatě kdekoli zapojit a reagovat, byť je to ale také způsobem neosobním a virtuálním. Kultura osobních médií (personal media) může ohrozit dozrávání schopnosti vztahů, a především mladé lidi vystavuje nebezpečí silně negativních setkávání a závislostí. Právě na toto „hřiště“ musíme vstoupit a naslouchat, vysvětlovat, pomáhat v orientaci.
Sdílíme starost církve o osud evangelia v západním světě a zejména v Evropě. Stále více se oslabuje vztah ke křesťanským kořenům, které přispěly k identitě světadílu, inspirovaly jeho myšlení, zvyky a umění, usměrňovaly dějiny národů, obohatily církev nádhernými postavami světců, po staletí živily nadšení misionářů po celém světě. Díky vzájemné závislosti mezi jednotlivými národy se osud Evropy týká celého světa a stává se znepokojením i pro celou církev. Vzhledem k minulosti se tak otevírá nová hranice. Pro nás salesiány je pozváním „obrátit stále větší pozornost k výchově mladých k víře“ (Ecclesia in Europa, 61).
[100] Nové modely řízení děl
Pozornost k novým hranicím nás vede k obnově naší mentality, kdy máme pěstovat spoluodpovědnost na projektech, které by nikdy neměly být projekty jednotlivců, nýbrž projekty salesiánské a výchovně pastorační komunity. Nové potřeby mladých vyžadují osobní odstup od rolí, situací a vazeb, které ohrožují jak reálnou ochotu ke změně, tak apoštolátní odvahu, která disponuje k novému promýšlení iniciativ a děl pro lepší odpověď na otázky mladých lidí.
Nový model řízení děl vyžaduje zajištění kvantitativní a kvalitativní soudržnosti komunit; skutečnou spoluodpovědnost spolubratří a laiků; ochotu ředitele k vykonávání své primární úlohy; podporu nových a flexibilnějších forem naší přítomnosti; společné plánování se salesiánskou rodinou a práci v součinnosti s jinými organizacemi a výchovnými institucemi, místní církví a společností.
To nám umožní dát vzniknout i zcela „novým dílům“, která by byla odpovědí na nejnaléhavější potřeby, anebo obnovit díla a nabídky již existující tak, aby se stala „díly novými“ účinněji zaměřenými na naše poslání.
SITUACE
[101] Hlavní priorita: chudá mládež
V dnešní době existuje široká pozornost k mnoha formám chudoby ve světě, a to zejména k těm, které ohrožují přítomnost a budoucnost mladých lidí. V oblastech s největší chudobou se kongregace s velikým úsilím věnuje lidskému růstu a zlepšení sociální situace. Mladí lidé jsou v našich domech přijímáni bez jakýchkoli diskriminací a naše výchovně pastorační služba je nabízena všem. Zvláště účinná jsou zejména ta díla, která mladé lidi připravují do světa práce a nabízejí jim získání profesionality a doprovázení.
Jako odpověď na největší formy chudoby vznikly v provinciích pozitivní iniciativy. Rozvíjí se práce v součinnosti s druhými, ve spolupráci se salesiánskou rodinou, s vychovateli a dobrovolníky výchovně pastoračních komunit, s příslušníky církve, společnosti a různých sdružení, s neziskovými organizacemi. Pozitivními prvky, které umožňují otevřenost k novým hranicím, jsou zvýšená schopnost myslet a jednat na základě projektů, důvěra a ochota soukromých i veřejných institucí, snaha investovat do formace, a tak salesiány i laiky uschopnit k adekvátním odpovědím.
Na druhé straně existuje určitý odpor k obnově, rekvalifikaci, konverzi naší mentality. Formace salesiánů a laiků k tomu, aby byli schopni rozpoznávat znamení doby a odvracet nebezpečí vzdálení se od mladých lidí, se stále jeví jako slabá. Naše výchovné úsilí tak občas není schopno zasáhnout ty, kteří se nacházejí mimo naše prostředí. Provincie, aby odpověděly na nové formy chudoby, se někdy svěřily podnikavosti některého spolubratra citlivého na toto téma, ale nebyly schopny realizovat společně plánované iniciativy.
[102] Další priority: rodina, sociální komunikace, Evropa
Zvláštní znepokojení téměř ve všech prostředích budí situace rodiny. Je ohrožována nejen rozšířeným etickým relativismem, ale i procesy jejího znevažování jako instituce. Dospělo se dokonce až k jejímu rozkladu a současnému uznávání nových forem svazků s těžkými následky v oblasti výchovy, jako je opouštění nezletilých, vnucená soužití, rodinné násilí. Proto se v provinciích zvětšila pozornost k rodině, která je základním rámcem pro výchovu. Doposud vykonané úsilí je však zatím stále ještě nedostatečné.
Zvětšila se citlivost a úsilí kongregace na poli sociální komunikace. Svědčí o tom například zřízení Fakulty věd sociální komunikace na UPS, realizace nejrůznějších projektů výchovy ke kritickému používání médií, rostoucí počet přítomnosti našich děl na internetu, větší obeznámenost s internetem jak pro osobní komunikaci, tak pro distanční vzdělávání, nové uspořádání odboru pro sociální komunikaci. Přesto jsme si vědomi, že virtuálních světů zabydlených mladými lidmi je mnoho a že je s nimi nejsme vždy schopni pro nedostatek formace, času a citlivosti sdílet ani mladé lidi animovat.
V posledních desítiletích jsme byli svědky postupného oslabování přítomnosti salesiánů v některých zemích Evropy. Znepokojivý pokles povolání donutil spolubratry udělat všechno proto, aby díla uchovali. Zapojili laiky, nově definovali hranice provincií a pro lepší odpověď na výzvy výchovy a evangelizace vytvářeli společné projekty. Je zřejmé, že toto úsilí je nadále neudržitelné bez odvážného projektu ze strany celé kongregace.
[103] Nové modely řízení děl
Některé provincie dosáhly v práci ve prospěch chudé mládeže dobrých výsledků tím, že zformovaly, zapojily a učinily spoluodpovědnými i laiky. Jedná se o stále rozšířenější jev, který však ještě nebyl všemi našimi domy adekvátně přijat.
Lze se setkat s modely organizace, které se zatím nedokázaly obnovit podle nároků doby: přetrvává zděděná mentalita tradičního stylu vedení domu. Ukazuje se to například na rigidním pojetí aktivit, nedostatečnému přihlížení k životním rytmů mládeže, pomalosti při přemísťování nebo změně účelu naší přítomnosti nebo díla, neochotě dát spoluodpovědnost laikům v rozhodovacích rolích.
Abychom se přizpůsobili změněným podmínkám doby, často jsme přijali strategii rozšiřování děl až do rozměrů, kdy je již obtížné je řídit a kdy již nejsou schopny s požadovanou lehkostí a rychlostí odpovědět na nové formy chudoby.
SMĚRY DALŠÍ CESTY
[104] Co dělat, aby nastala změna
Chceme-li dostát nárokům našeho povolání, přistoupit na výzvy, které nám situace klade a vydat se směrem další cesty, je nezbytné změnit mentalitu a modifikovat struktury tím, že přejdeme:
od příležitostné pozornosti vůči chudým mladým lidem k trvalým projektům zaměřeným v jejich prospěch;
od asistenční mentality k zapojování chudých mladých lidí jako protagonistů svého rozvoje a angažovanosti v sociálně politické oblasti;
od přímého působení ve prospěch obětí nespravedlnosti k práci v součinnosti s druhými s cílem bojovat proti jejím příčinám;
od pastorace mládeže nedostatečně pozorné k rodinným prostředím k většímu investování sil ve prospěch rodiny;
od bojácného postoje a sporadické přítomnosti v médiích k odpovědnému používání a výraznější výchovné a evangelizační animaci;
od situace postupného oslabování děl v některých zemích Evropy k novému oživení salesiánského charismatu;
od sklonu soustředit se na již konsolidovaná díla k odvážné a tvořivé flexibilitě;
od soběstačného výchovného působení k práci v součinnosti se všemi, kterým leží na srdci potřeby mladých.
Směr 15: Hlavní priorita: chudá mládež
[105] Dělat odvážné volby ve prospěch chudé a ohrožené mládeže.
[106] Komunita
ať čelí novým formám chudoby, ve kterých žijí mladí lidé v jejím okolí a udržuje se citlivou vůči jejím nejtěžším projevům;
ať spolu s výchovně pastorační komunitou vyjádří přednostní lásku k chudým společným plánováním iniciativ výslovně zaměřených na nejchudší mládež ve svém okolí;
ať se cítí zvláštním způsobem solidární s provinciálními díly ve prospěch chudých;
ať hledá odpovědi na duchovní formy chudoby mladých a nabízí jim takové iniciativy a programy, které v nich probudí náboženský rozměr života a pomohou jim objevit Ježíše jako Spasitele.
[107] Provincie
ať zaručí, aby v organickém projektu provincie byla díla výslovně zaměřená na nejchudší a ohroženou mládež a připraví pro ně kvalifikovaný personál;
ať zajistí, aby ve výchovně pastoračním projektu každého díla byla nabídka podpory růstu člověka a výchovy k víře přiměřená situaci nejchudší mládeže;
kde je to nutné, ať se s odvahou rozhodne přemístit a přestavět svá díla, aby byla ke službě nejchudší mládeži a lidovým vrstvám;
ať studuje možnosti uskutečnit projekty a vytvářet prostory, které by mladým nabízely alternativu k formám fyzicky a morálně nebezpečné zábavy;
ať podporuje obranu práv mladistvých a mladých a s prorockou odvahou a výchovnou citlivostí pranýřuje jejich porušování.
Směr 16: Další priority: rodina, sociální komunikace, Evropa
[108]
V pastoraci mládeže věnovat přednostní pozornost rodině;
posílit výchovnou přítomnost ve světě médií;
znovu oživit salesiánské charisma v Evropě.
[109] Komunita
ať zapojí a formuje rodiče k výchovnému působení na děti a jejich evangelizaci;
ať především pro dospívající vypracuje programy citové výchovy a doprovází mladé lidi v prožívání známosti s využitím přínosu rodičů, spoluodpovědných laiků a skupin salesiánské rodiny;
ať podporuje nové formy evangelizace a katecheze rodin prostřednictvím rodin;
ať vypracuje výchovné projekty na pomoc mládeži v kritickém a zodpovědném používání různých typů médií (masmédia, lidová [folk] média, osobní [personal] média, souběžná [convergence] média atd.) a ať podporuje protagonismus mladých lidí v oblasti sociální komunikace a mládežnickém a lidovém projevu;
ať využívá prostředků sociální komunikace k většímu zviditelnění své přítomnosti, aby tak mohla šířit salesiánské charisma.
[110] Provincie
ať koordinuje a podporuje úsilí výchovně pastoračních komunit v citové výchově mladých a v doprovázení snoubenců;
ať definuje realistickou strategii pro podporu účinnější výchovné přítomnosti ve světě médií a uměleckých projevů mladých a lidových vrstev, a připraví v této oblasti kvalifikovaný personál;
ať spolu s laiky a salesiánskou rodinou vytváří projekty pastorace rodin.
[111] Hlavní představený se svou radou
ať prostřednictvím odboru pastorace mládeže nabídne orientaci ohledně programů pro citovou výchovu mladých, aby tak podpořil úsilí provincií a komunit;
ať prostřednictvím odboru pro sociální komunikaci, formaci a pastoraci mládeže provede reflexi nových výzev kultury osobních médií pro formaci salesiánů, přípravu laiků a pomoc mladým;
ať definuje povahu a cíle činnosti kongregace pro obnovení salesiánské přítomnosti v Evropě.
Směr 17: Nové modely řízení děl
[112] Revidovat model řízení děl s cílem účinnější výchovné a evangeli-zační přítomnosti.
[113] Provincie
ať posílí kvantitativní a kvalitativní konsistenci salesiánské komunity a pomůže jí rozlišit, co je jejím prvořadým úkolem při animaci díla;
ať určí nezbytné intervence pro zřízení „nových děl“ nebo obnovu děl existujících tak, aby byly lépe orientovány na naše poslání;
ať znovu promyslí rozdělení odpovědnosti v jednotlivých komunitách a ověří fungování rad na různých úrovních, aby tak ředitel mohl vykonávat svoji primární úlohu;
ať reflektuje složitost jednotlivých děl a v organickém projektu pro-vincie stanoví jednodušší formy naší přítomnosti;
ať podnítí a docení přínos salesiánské rodiny vzhledem ke společnému plánování naší přítomnosti v daném místě;
ať podporuje společnou práci se složkami salesiánské rodiny, církve a společnosti.
Usnesení 26. generální kapituly
Na základě návrhů, které vzešly z provinciálních kapitul, od jednotlivých spolubratří, od hlavní rady nebo z kapitulního shromáždění 26.GK, a po prozkoumání učiněném právnickou komisí a kapitulním shromážděním schválila 26. generální kapitula následující usnesení. Některá z nich se vztahují k článkům Stanov či Všeobecných pravidel, jiná jsou operační směrnice pro vedení Kongregace.
[114]
1. Převedení vizitatorie Myanmar do regionu Asie Východ – Oceánie
26. generální kapitula se
po prozkoumání žádosti předložené salesiánskou vizitatorní kapitulou Myanmaru;
s vědomím, že Myanmar územně přináleží spíše k regionu Asie Východ - Oceánie a je členem ASEAN „Association of South - East Asian Nations“ („Sdružení národů jihovýchodní Asie“), což v důsledku znamená snadnější propojení mezi těmito státy,
a také z důvodu, že Myanmar je kulturně bližší zemím regionu Asie Východ – Oceánie,
usnesla, aby vizitatorie Marie Pomocnice Myanmar byla převedena do regionu Asie Východ – Oceánie podle 154. článku Stanov.
[115]
2. Evropské regiony
26. generální kapitula se
s vědomím, že probíhá proces sjednocování a nového uspořádání provincií v rámci tří regionů Evropy;
po pozitivním zhodnocení iniciativ uskutečněných v šestiletí, procesů spolupráce a probíhající výměny a práce vytvořených organizací (pozn. překladatele: například Don Bosco International, Don Bosco Youth Net…)
a s vědomím, že ze strany kongregace dozrál čas pro „Projekt Evropa“
usnesla zachovat současné uspořádání tří regionů Evropy a žádá hlavního představeného s jeho radou, aby posílil spolupráci regionálních rádců mezi sebou i s rádci zodpovědnými za zainteresované odbory a aby uvedla do chodu úřad, o kterém hovoří 129. článek 25.GK za účelem podpory společných projektů a dosažení společných cílů.
[116]
3. Svěření animace Salesiánské rodiny vikáři hlavního představeného
26. generální kapitula
na základě pozitivního zhodnocení, které vzhledem ke svěření úkolu animace Salesiánské rodiny vikáři hlavního představeného učinili členové Salesiánské rodiny,
a kvůli nutnosti zajistit, aby se vikář mohl přednostně věnovat základním úkolům, které jsou spojeny s jeho rolí
potvrdila svěření úkolů animace Salesiánské rodiny vikáři hlavního představeného a žádá, aby se konsolidoval tým animace Salesiánské rodiny (25.GK, 133), který by měl svého koordinátora. Na konci šestiletí se provede zhodnocení.
[117]
4. Odbory pro pastoraci mládeže, sociální komunikaci a misie
26. generální kapitula
s vědomím složitosti a provázanosti salesiánského poslání a
vzhledem k potřebě větší koordinace mezi odbory pro pastoraci mládeže, sociální komunikaci a misie zejména při animaci společných oblastí a aktivit
žádá hlavního představeného s jeho radou, aby dal vzniknout týmu meziodborové animace pro tyto oblasti a aby koordinaci svěřil některému z rádců za účelem zachování nezbytné jednoty a organičnosti salesiánské pastorace.
[118]
5. Prověrka struktur ústřední animace a řízení kongregace
26. generální kapitula
vzhledem k tomu, že od příští generální kapituly bude požadováno, aby prověřila svěření animace Salesiánské rodiny vikáři hlavního představeného, koordinaci tří odborů pro pastoraci mládeže, sociální komunikaci a misie a uspořádání tří regionů Evropy,
a s vědomím, že taková revize současně zaměří pozornost na celou strukturu hlavní rady,
žádá hlavního představeného s jeho radou, aby pro příští generální kapitulu udělal prověrku ústředních struktur animace a řízení kongregace a zapojil do ní provincie.
[119]
6. Volba oblastních (regionálních) rádců
26. generální kapitula se
po shledání, že pro volbu oblastních rádců uvedení jediného jména při hlasování tajnou volbou dovolí jasněji poznat, jaký je převládající názor spolubratří regionu,
usnesla, aby byl 128. článek Všeobecných pravidel upraven ve znění „na lístek napíší jedno jméno“.
[120]
7. Vztah mezi komunitou a dílem
26. generální kapitula uznává, že v kongregaci je v současnosti pluralita modelů řízení děl:
díla řízená salesiánskou komunitou, která je animačním jádrem širšího výchovně pastoračního společenství;
aktivity a díla, která jsou salesiány zcela svěřeny laikům nebo která jsou vytvořena laiky a uznána v provinciálním projektu podle kritérií stanovených 24.GK, čl. 180–182;
odlišné způsoby řízení, které nelze zařadit do jediného modelu, v nichž zůstává vztah mezi místní komunitou a dílem (více díly), kde ale toto dílo (či některé její sektory) jsou řízeny laiky.
Proto se kapitula s vědomím
různorodosti místních podmínek a různosti požadavků a nutnosti zkoušet nové možné způsoby řízení děl
a naprosto nezbytné nutnosti zabezpečit kvalitativní a kvantitativní soudržnost komunit, aby bylo zajištěno „žít a pracovat dohromady“, což „je pro nás salesiány základním požadavkem a bezpečnou cestou k uskutečňování našeho povolání“ (S 49),
usnesla, že je dáno dovolení provinciálovi se souhlasem jeho rady v rámci Organického projektu provincie stanovit
která díla a které sektory děl mohou být – při zachování vztahu k místní komunitě – řízena laiky,
jejich zodpovědnost, kritéria jmenování a dobu, na kterou jsou jmenováni; rozhodovací procesy a orgány řízení; kompetence ředitele a místní rady, kompetence provinciála a provinciální rady.
[121]
8. Místní ekonom
26. generální kapitula se
s vědomím, že v různých místních podmínkách není možné svěřit některému ze spolubratří roli ekonoma místní komunity, anebo kvůli zřejmému nárůstu složitosti a členění aktivit řízených přímo řeholní komunitou
usnesla, že provinciálovi je přiznáno oprávnění, aby do Provinciálních pravidel začlenil normu, která by předvídala možnost, že za určitých okolností může být svěřena funkce ekonoma místní komunity laikovi. Ten by byl po vyslechnutí ředitele komunity jmenován provinciálem a na pozvání ředitele by se mohl bez hlasovacího práva účastnit zasedání místní rady pokaždé, když by bylo třeba jeho přítomnosti.
Takové oprávnění přiznané provinciím vyžaduje, aby byly zachovány následující podmínky:
Ať je stále respektováno oddělení rolí ředitele komunity a ekonoma místní komunity, o němž hovoří Stanovy, a ať se vyloučí praxe, kdy je ředitel zaměstnán v administrativních rolích a úkolech.
Ať se jasně stanoví doba trvání funkce a oblasti ekonomické zodpovědnosti svěřené laikovi, zvláště takové úkoly, jejichž výkon má vztah k instituci. To platí o podpisových právech, delegování, plné moci, vedení poklady apod.
Laik pověřený pokrytím funkcí místního ekonoma musí jednat v úzké závislosti na řediteli s jeho radou.
Provinciální ekonom musí v takových případech doprovázet komunity a laika, kterému byly svěřeny funkce ekonoma, a být jim nápomocen.
Provinciál stanoví a připraví některé spolubratry, aby byli schopni převzít administrativní a řídící role pro službu v komunitách a v provincii.
[122]
9. Úprava 13. článku Všeobecných pravidel
26. generální kapitula
s vědomím značného počtu salesiánských institucí vyššího vzdělávání, velkého počtu salesiánů, kteří se v nich angažují, a významného počtu studentů, kteří je navštěvují;
pokládajíc za vhodné, aby tyto instituce vyššího vzdělávání byly výslovně uvedeny v 13. článku Všeobecných pravidel vedle dalších školských institucí různého stupně a odborných učilišť,
a konečně, aby i na tyto aktivity a tato díla byla aplikována kritéria stanovená 13. a 14. článkem Všeobecných pravidel, zejména co se týče „přednostních adresátů“ a výchovných a pastoračních cílů,
se usnesla, aby byl upraven 13. článek Všeobecných pravidel do následujícího znění:
„Škola, odborná učiliště a instituty vyššího vzdělávání
13. Škola na různých stupních, odborná učiliště a instituty vyššího vzdělávání vedou mladého člověka k všestrannému rozvoji: učí ho přijímat a v sobě kriticky přetvářet kulturu a vychovává ho k víře tak, aby uměl křesťansky přetvářet lidskou společnost.
Výchovný postup vedený salesiánským stylem a s uznávanou technikou a pedagogickou odborností ať spočívá na pevných kulturních hodnotách a ať odpovídá požadavkům mladých. Osnovy ať vyváženě spojují rozumové vzdělání a odbornou přípravu s činnostmi ve volném čase.
Ať se pravidelně prověřuje účinnost pedagogické a didaktické náplně a metodologie, též vzhledem ke společenskému prostředí, k světu práce a k pastorační činnosti Církve.“
OBSAH
Předmluva hlavního představeného3
DA MIHI ANIMAS CETERA TOLLE
Úvod………………………………………………………………………………………….8
I. Znovu začít od Dona Boska11
Boží volání [1–3]11
Situace [4–5]13
Směry další cesty14
Procesy ke změně [7]14
1. Vrátit se k Donu Boskovi [8–12]15
2. Vrátit se k mládeži [13–18]16
3. Charismatická identita a apoštolátní horlivost [19–22]17
II. Naléhavost evangelizace19
Boží volání [23–26]19
Situace [27–30]21
Směry další cesty23
Procesy ke změně [31]23
4. Komunita evangelizovaná a evangelizující [32–35]24
5. Hlásání Ježíše Krista jako hlavní úkol [36–40]25
6. Evangelizace a výchova [41–45]26
7. Evangelizace v různých prostředích [46–51]27
III. Nutnost svolávat28
Boží volání [52–55]28
Situace [56–59]30
Směry další cesty32
Procesy ke změně [60]32
8. Svědectví jako první nabídka povolání [61–64]33
9. Povolání k apoštolátní službě [65–68]33
10. Doprovázení kandidátů salesiánského zasvěceného života [69–73]34
11. Dvě formy salesiánského zasvěceného povolání [74–78]35
IV. Evangelní chudoba37
Boží volání [79–81]37
Situace [82–84]39
Směry další cesty40
Procesy ke změně [85]40
12. Osobní a komunitní svědectví [86–89]41
13. Solidarita s chudými [90–93]42
14. Odpovědné a solidární nakládání s hmotnými zdroji [94–97]42
V. Nové hranice45
Boží volání [98–100]45
Situace [101–103]47
Směry další cesty49
Procesy ke změně [104]49
15. Hlavní priorita: chudá mládež [105–107]49
16. Další priority: rodina, sociální komunikace, Evropa [108–111]50
17. Nové modely řízení děl [112–113]51
USNESENÍ 26. GENERÁLNÍ KAPITULY
1. Převedení vizitatorie Myanmar do regionu Asie Východ – Oceánie [114]52
2. Evropské regiony [115]52
3. Svěření animace Salesiánské rodiny vikáři hlavního představeného [116]53
4. Odbory pro pastoraci mládeže, sociální komunikaci a misie [117]53
5. Prověrka struktur ústřední animace a řízení kongregace [118]53
6. Volba oblastních (regionálních) rádců [119]54
7. Vztah mezi komunitou a dílem [120]54
8. Místní ekonom [121]55
9. Úprava 13. článku Všeobecných pravidel (vyšší vzdělávání) [122]56
PŘÍLOHY
List Benedikta XVI. hlavnímu představenému SDB u příležitosti 26.GKVZ 04
Proslov kardinála Franc Rodé C.M., prefekta Kongregace pro instituty
zasvěceného života a společnosti apoštolského životanepřeloženo
Proslov hlavního představeného při zahájení kapitulyVZ 04
Projev úcty hlavního představného Svatému otci při audienci VZ 05
Proslov Benedikta XVI. k účastníkům kapituly při audienci 31. března 2008 VZ 05
Proslov hlavního představeného na závěr kapituly 12. dubna 2008VZ 05
1 pozn. redakce: dokument odboru pastorace SDB a FMA Pastorale giovanile salesiana – quadro di riferimento fondamentale, který známe ve slovenském překladu Saleziánská pastorácia mládeže a na který upozorňoval Albert Van Hecke během mimořádné vizitace v roce 2002