Presentace listu od hlavního představeného |
ACG 398Konat
Eucharistii, abychom se stávali Eucharistií
„Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ (1K 11,24)
KONAT EUCHARISTII,
ABYCHOM SE STÁVALI EUCHARISTIÍ
don Pascual CHÁVEZ Villanueva
přeložil: Ladislav Heryán
ACG 398 7. června 2007
„Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ (1K 11,24)
KONAT EUCHARISTII, ABYCHOM SE STÁVALI EUCHARISTIÍ
1. „KONAT EUCHARISTII“ DNES 1.1 Eucharistie v současné cestě církve. 1.2 Eucharistie v současné cestě kongregace. 1.3 Eucharistie v životě spolubratří.
2. VZPOMÍNKA NA ZKUŠENOST UČEDNÍKŮ. 2.1 První zklamání učedníků (J 6,66-71). 2.2 Odpadnutí Dvanácti (Mk 14,17-31). 2.2.1 Následování Krista nezajišťuje, že jej nezradíme. 2.2.2 Slíbit mnoho Ježíšovi nás neosvobodí od toho jej zapřít. 2.2.3 Je-li právě ustavená smlouva zrazena, je třeba si ji připomenout. 2.3 Gesto Ježíšovy hodiny: milovat až do krajnosti (J 13,1-20).
3. ,STÁVAT SE EUCHARISTIÍ‘ DNES. 3.1 Zasvěcený život je „životem eucharistickým“. 3.1.1 Zasvěcený život, „památka“ skrze poslušnost. 3.1.2 Zasvěcený život, „oběť“ skrze čistotu. 3.1.3 Zasvěcený život, „hostina“ skrze chudobu. 3.2 Salesián, člověk Eucharistie. 3.2.1 Od slavení k připodobnění. 3.2.2 Od připodobnění k adoraci. 3.2.3 Od adorace k poslání.
Závěr
List vychází ze dvou v základu stojících předpokladů, které však nejsou výslovně uvedeny, protože se to nezdá nutné.
(1) Mám dojem, že jak v kongregaci, tak v církvi, existuje deficit eucharistického života, který nespočívá pouze v opuštění či zanedbávání každodenní celebrace. To je spíš důsledek toho, co stojí v ,srdci‘ aktuální krize: neschopnost hluboce a plně pochopit eucharistické tajemství.
(2) Obnova církve, jak ji žádal II. Vatikánský koncil a jak tedy byla znovu předložena jako úkol nové evangelizace ve třetím tisíciletí, prochází skrze Eucharistii, z níž se rodí a znovu zrodí církev. Změna, která se v církvi i kongregaci požaduje, přímo zasahuje „eucharistickou formu existence“: k církevní i salesiánské obnově dojde tehdy, bude-li více prožívána Eucharistie.
Na základě těchto předpokladů má list následující vnitřní logickou strukturu:
První část, „konat Eucharistii dnes“, se snaží ukázat, jak se cesta církve, zasvěceného života i kongregace na prahu a úsvitu třetího tisíciletí soustředila na požadavek/motivaci ke změně (znovu začít od Krista, svatost, primát Boha), jejímž neuralgickým bodem a základním dynamismem je právě Eucharistie. Jedná se o nikoli bezvýznamnou otázku, a proto je nutné problematiku adekvátně formulovat: Eucharistie je srdcem křesťanství, a pro nás salesiány podstatnou součástí našeho výchovného charismatu.
Druhá (biblická) část, zkušenost učedníků, odhaluje, že těžkosti, které potkávají toho, kdo chce Eucharistii prožívat, jsou do jisté míry dány samotnou její podstatou. Jednoduše řečeno, jedná se o dar natolik veliký, dar Krista, Boží lásky přivedené do krajnosti, že není snadno přijímán, ani snadno přijatelný. Když je tento dar oznámen či ustanoven, v učednících, kteří jej dostali zadarmo, má paradoxně za důsledek ochod nebo nesouhlas. Toto vidění skutečnosti není ničím pesimistickým. Je-li tomu tak, pak se jedná o ten nejpodivuhodnější dar, a tomu, kdo jej dostává, nezbývá než úžas a obdiv, jak o tom hovoří Benedikt XVI. v exhortaci „Sacramentum caritatis“, stejně jako plody a přínos, které jeho přijetí vyvolává. Oba tyto postoje přivádějí k identifikaci s Kristem, který se dává, k autentickému eucharistickému životu.
Třetí část, konat Eucharistii dnes (a v případě zasvěcených osob živou památku Krista), je naléhavým pozváním k tomu, abychom se osobně stávali Kristovou památkou. Představuje motivy a ukazuje cestu k vnitřní identifikaci s eucharistickým Kristem jako zasvěcených a věřících lidí. Proto se staví do vzájemného vztahu Eucharistie a evangelní rady, a jsou nabídnuty tři cesty k eucharistickému prožívání víry a poslání.
Podle mého názoru, „hodnota“ listu spočívá v objasnění, že učiní-li se ze života Eucharistie, zasvěcený život se stane životem stejně odevzdaným jako život Kristův, řešením našich problémů nedostatku identity a mystiky, a že tedy pak bude přinášet důvěryhodnost, přitažlivost i plodnost.
Abych napomohl k lepšímu přijetí listu, nabízím několik otázek k osobní i komunitní práci:
Skutečně jsme v kongregaci přijali úsilí církve, vyjadřované oficiálním magisterem od II. Vatikánu až podnes, aby se slavená i adorovaná Eucharistie stala motivem a motorem obnovy?
Domníváš se, že v kongregaci (provinciích, komunitách) skutečně existuje deficit eucharistického života? Které projevy tomu nasvědčují? Jaké to má následky?
Proč se domníváš, že pro Ježíšovy učedníky (a nejen pro ty první) je tak těžké dar Eucharistie přijmout? V čem spočívá kořen obtíží přijmout Krista, který se nám daroval svým skutkem lásky do krajnosti?
Co dělat, abychom v salesiánském životě znovu získali eucharistickou dimenzi? Jak se musí změnit naše návyky (oblečení, čas, mentalita), aby se Eucharistie stala „středem našeho dne“?
Co dělat, aby se Eucharistie udržovala (případně znovu stala) „sloupem“ našeho výchovného systému? Jak mladé přivádět k adoraci a setkání s Kristem Eucharistií?
don Pascual Chávez Villanueva
hlavní představený
1 Doporučení vikáře hlavního představeného |
▲back to top |
Drazí spolubratři,
přijměte co nejsrdečnější pozdrav ze strany hlavního představeného, mé i všech spolubratří hlavní rady. Věřte, že váš život i práci máme neustále před očima, a velmi si ceníme všeho, co pro animaci spolubratří i vašich provincií děláte.
Píši vám proto, abych vás upozornil na poslední dopis hlavního představeného dona Pascuala Cháveze, který byl publikován v Aktech hlavní rady.
Jedná se o poslední magisterský dopis tohoto šestiletí. Hlavní představený jej chtěl věnovat Eucharistii. Jde o ústřední téma veškerého křesťanského života, které je zároveň úzce spojeno s naší řeholní salesiánskou spiritualitou.
Úmyslem tohoto mého dopisu je pozvání, abyste tomuto textu věnovali zvláštní pozornost. Jak dobře víte, všechny magisterské listy hlavního představeného v posledních letech se vyznačovaly velice bohatým obsahem, a znovu s prorockou silou zdůrazňovaly některé základní prvky, bez nichž by povolání, jež jsme si zvolili, ztratilo sílu, a naše svědectví by se oslabilo do takové míry, že by se stalo bezvýznamným. „Jestliže sůl ztratí svou chuť, nehodí se k ničemu, než aby byla vyhozena a zašlapána“ (srov. Mt 5,13).
Životní téma Eucharistie hlavní představený na konci šestiletí předložil pro jeho zvláštní důležitost. Z opravdového a intenzivního prožívání tohoto eucharistického života se totiž může zrodit nová láska k věrnosti, autentičtější postoj odevzdanosti našemu poslání a větší apoštolská i vokacionální plodnost. Nabízené téma bere rovněž v potaz některé příznaky, které prozrazují určitý úpadek pozornosti k této základní skutečnosti našeho řeholního života. Poukazuje rovněž na některé volby, které ukazují, že fenomén sekularizace v nás může velký dar, který nám Pán Ježíš učinil v Eucharistii, ohrozit.
Drazí provinciálové, tento list si zasluhuje v prvé řadě vaši pozornost. Je nabídnut především vašemu studiu a vaší meditaci, abyste jej pak mohli učinit tématem sdílení a formace se všemi spolubratry. Postarejte se, aby se spolubratři s listem seznámili a na toto téma reagovali. Snažte se těmito slovy hlavního představeného zahřát jejich srdce.
V provinciích, které v tomto okamžiku zakončují pastorační rok, by měl list být použit ve vhodném momentu na počátku roku příštího. Privilegovanými příležitostmi pro to mohou být duchovní cvičení, komunitní duchovní obnovy, komunitní dny, slůvka na dobrou noc. Je možné vypracovat témata, presentace, komunitní skrutinia. Pouhé přečtení listu v komunitě by příliš neposloužilo, možná by bylo skoro k ničemu. Dejme jeho text všem a vyzvěme, aby se stal předmětem osobního i komunitního rozlišování.
Drazí, vyzývám vás, abyste učinili všechno proto, aby se tento poklad, který nám nástupce Dona Boska dává, neztratil.
Krátkou presentaci listu nám nabízí i sám hlavní představený. Činí to za pomocí otázek, které jsou inspirovány obsahem jednotlivých témat listu. Může se tak stát prvním nástrojem k seznamování a studiu.
Díky za vše, co učiníte. Hlavní představený by byl rád, kdybyste jej mohli informovat o všech iniciativách (a pomůckách), které v tomto smyslu zamýšlíte podniknout. Jednak budou svědectvím o vaší animaci, ale také budou vyvěšeny na našich stránkách sdb.org, aby je tak mohla sdílet, poznat a použít celá kongregace i salesiánská rodina.
Bratrsky vás zdravím. Kéž vás na vaší cestě otců, učitelů a vůdců doprovází Don Bosco.
Řím, 15. června 2007
Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
don Adriano Bregolin
vikář hlavního představeného
* * * * *
7. června 2007
Slavnost Těla a Krve Páně
Drazí spolubratři,
velmi srdečně vás zdravím při návratu z brazilského Aparecida, kde se konala V. biskupská konference Latinské Ameriky a Karibiku. Spolu s hlavním představeným se jí účastnilo 13 salesiánských biskupů a dvě FMA. Jak o tom pohovořím dále, byl to pro nás úžasný zážitek církve. V tomto okamžiku bych pouze rád vyjádřil přání, aby skrze církev (a nás salesiány v ní), která se stává učednicí věrnou a zamilovanou do Krista, stejně jako přesvědčenou a odvážnou misionářkou, toto velké shromáždění dodalo národům kontinentu naději. Dnes bych však chtěl mluvit zejména o tématu, které mi velice leží na srdci a o němž přemýšlím již od minulého roku, o Eucharistii.
Jsem si plně vědom toho, že někdo z vás by další list o Eucharistii mohl vnímat jako něco přebujelého, ba zbytečného. Jistě jste nezapomněli, že don Vecchi na toto téma napsal list v Jubilejním roce 2000, kdy jsme měli „objevit eucharistické tajemství a jeho význam v našem životě a pastoraci“.1 Musím se vám však svěřit, že již po jistou dobu naléhavě pociťuji potřebu se k tomuto tématu znovu vrátit a odhalit vám své starosti. Důvody jsou opravdu vážné.
2 1. „KONAT EUCHARISTII“ DNES |
▲back to top |
Nakolik se dnes zabýváme „návratem k Donu Boskovi“, tvořivým novým načerpáním jeho geniálních charismatických rozhodnutí a jeho jedinečné pedagogické intuice, jak bych si přál, aby se v kongregaci stále lépe a stále více prožívala Eucharistie, slavena s pravidelností a vděčností, kontemplována v osobní i komunitní adoraci! Jak lépe hlásat tajemství Pánovy smrti, dokud on nepřijde, než jíst z tohoto chleba a pít z tohoto kalicha, a stávat se „chlebem lámaným“ a pro spolubratry a mladé, a „krví, která se prolévá“, aby měli život v hojnosti (srov. 1K 11,26)? Jakým způsobem naší mládeži účinněji přinést poznání Boha, který je miloval jako první (srov. 1J 4,8-9.19) a bez hranic (srov. J 13,1)?
2.1 1.1 Eucharistie v současné cestě církve |
▲back to top |
Zdroj a vrchol života a poslání církve2, dar Eucharistie, „vždy zbožně střežen jako nejcennější poklad“3, doprovázel a podněcoval obnovu, kterou církev prošla od II. vatikánského koncilu až do našich dní. Těžko by tomu mohlo být jinak: „eucharistické slavení je v centru procesu růstu církve“4; vždyť „církev žije z Eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale zahrnuje v sobě jádro tajemství církve“5.
Ještě ani neskončil koncil, a Pavel VI. již publikoval encykliku Mysterium fidei (3. září 1965) o nauce a kultu nejsvětější Eucharistie: „Koncilním otcům,“ napsal, „nic nestálo na srdci tak, jako výzva věřícím, aby se s veškerou vírou a zbožností aktivně účastnili slavení tohoto posvátného tajemství.“6
Avšak teprve v dlouhém magisteriu Jana Pavla II. bylo možno pozorovat „neobyčejnou koncentraci na svátost Eucharistie“7. V prvních letech svého učení napsal apoštolský list Dominicae Cenae (24. února 1980), kde zdůrazňoval „některé aspekty eucharistického tajemství a jeho vlivu na život toho, kdo je jeho služebníkem“8. Později, „aby zdůraznil živou a spásonosnou přítomnost v církvi a ve světě,“ Jan Pavel II. si při příležitosti velkého Jubilea přál v Římě uspořádat Mezinárodní eucharistický kongres: „Rok 2000,“ slíbil, „bude rokem intenzivně eucharistickým“9. Po třech letech, v roce 2003, nám měl potřebu připomenout, že „zrak církve je neustále upřen ke svému Pánu, přítomnému ve svátosti oltářní, ve které objevuje plný projev jeho nesmírné lásky“10. Následujícího roku Jan Pavel II. listem Mane nobiscum Domine (7. října 2004) vyhlašuje celý rok, ve kterém chce, aby se církev „zvláštním způsobem snažila prožívat tajemství svaté Eucharistie… na cestě našich tázání a neklidu, a mnohdy našich palčivých zklamání“11. Mezinárodní eucharistický kongres, který se konal ve dnech 10.–17. října 2004 v Guadalajara (Mexiko), biskupský synod na téma „Eucharistie, pramen a vrchol života a poslání církve“ ve Vatikánu ve dnech 2.–23. října 2005, a Mezinárodní den mládeže, slavený v německém Kolíně ve dnech 16.–21. srpna 2005 s cílem učinit Eucharistii „životodárným středem“, kolem něhož by se mladí shromáždili, aby „živili jejich víru a nadšení“12, to vše byly události Roku Eucharistie, kterým vrcholilo putování „po půdě koncilu a Jubilea“.13
Dvě z těchto iniciativ, jako „přirozený vývoj pastoračního zaměření“, který chtěl Jan Pavel II. vtisknout církvi na počátku třetího tisíciletí14, byly z velké části přijaty a završeny Benediktem XVI.
Během vigilie 20. srpna 2005 na louce Marienfeld papež, před pozváním na eucharistickou slavnost následujícího dne, kde se mladí měli účastnit tajemství a sjednotit s Kristem, je vyzval k adoraci tajemství. „Chléb a víno,“ řekl papež, „se stávají jeho Tělem a Krví. Proměnění se však zde nesmí zastavit; naopak, musí se začít uskutečňovat plně. Kristovo Tělo a Krev nám jsou dány proto, abychom i my byli proměněni. My sami se musíme stávat Kristovým Tělem, jeho pokrevními příbuznými… Adorace (…) se stává sjednocením. Bůh není pouze tím, který je před námi jako naprosto Jiný. Je rovněž v nás a my v něm.“15
Benedikt XVI., který osobně předsedal nejdůležitějším momentům synodálního shromáždění, poté publikoval postsynodální apoštolskou exhortaci Sacramentum caritatis (22. února 2007), aby se „znovu vrátil k mnohotvárnému bohatství předložených myšlenek a návrhů (…), s úmyslem rozvinout některé základní směry našeho snažení, a tak v církvi probudit nový eucharistický impuls a zápal“16. Papež, kromě přijetí a citací mnoha cenných příspěvků synodálních otců, chtěl – jak sám píše – „tuto exhortaci uvést do souvislosti se svou první encyklikou Deus caritas est, ve které jsem se vícekrát zmínil o svátosti Eucharistie, abych zdůraznil její vztah ke křesťanské lásce vzhledem k Bohu i k bližnímu: ‚Vtělený Bůh nás všechny přitahuje k sobě. Z toho je možno pochopit, že agape se nyní stala rovněž označením Eucharistie. V ní k nám agape Boží přichází v tělesné podobě, aby tak Bůh pokračoval ve své činnosti v nás i skrze nás’“.17
Cesta církve v těchto posledních letech, a to zejména od Jubilejního roku, „byla bezesporu silně charakterizována smyslem pro Eucharistii.“18 A nemohlo tomu tak nebýt: „Eucharistie je Kristus, který se nám dává a neustále nás buduje jako své tělo… Eucharistie je tedy konstitutivním prvkem činnosti církve“.19 Je-li pravdou, že „církev žije z eucharistického Krista a je jím živena a osvěcována,“20 pak je pravdou rovněž to, že se „církev díky Eucharistii stále znovu rodí!“.21 Církev bez slavení Eucharistie nemůže ani zůstat věrná svým počátkům, ani růst: „Čím je eucharistická víra Božího lidu živější, tím hlubší je jeho účast na životě církve“. Co víc, „každá velká reforma je určitým způsobem vázána na znovuobjevení víry v eucharistickou přítomnost Pána uprostřed svého lidu“.22
2.2 1.2 Eucharistie v současné cestě kongregace |
▲back to top |
„I pro nás,“ napsal před lety don Vecchi, „osobní i komunitní, duchovní i apoštolátní obnova (…) zahrnuje přesvědčené a radostné znovuobjevení bohatství, které nám Eucharistie nabízí, a odpovědnosti, k níž nás volá“23. Beru tato slova za svá a znovu vám je nabízím jako neoddělitelný úkol pro přijetí a realizaci duchovního a apoštolského programu Dona Boska. Doufám, že tak „znovu nalezneme počátek našeho charismatu, cíl našeho poslání a budoucnost naší kongregace“.24
V dopise, kterým jsem svolával generální kapitulu, jsem se vám svěřil se „svým přesvědčením, že kongregace dnes potřebuje probudit srdce každého spolubratra nadšením ‚Da mihi animas‘ a znovu tak získat inspiraci, motivaci a energii pro odpověď na Boží očekávání a potřeby mladých“.25 Naše srdce se probudí jedině tehdy, pokud skutečně dokáží pocítit vášeň Boží pro ty, kdo jsou jeho, či dokonce ji cítit spolu s ním. Přitom neexistuje rychlejší a účinnější cesta než eucharistické slavení. Eucharistie je totiž „nejen pramenem a vrcholem života církve, nýbrž i jejím posláním… Nemůžeme se přiblížit k eucharistickému stolu, aniž bychom se nenechali zatáhnout do pohybu misie, který začíná v samotném Srdci Božím a chce zasáhnout všechny lidi. Proto je úsilí o misii konstitutivní součástí eucharistické existence křesťana“.26
Bez eucharistického života tedy nemůže existovat ani život apoštolský. Don Bosco, „eucharistický člověk“,27 je pro nás vzorovým paradigmatem, rozhodným důkazem: „Slíbil, že až do posledního dechu bude patřit mladým. A skutečně tomu tak bylo. Svátostná účast na Kristově oběti přivádí ke ztotožnění se s jeho apoštolskými pocity a velkorysým odevzdáním sebe sama nárokům Božího království.“ Tak píše don Vecchi a dodává: „Skutečnost, která více než jakákoli jiná odhaluje míru, do které eucharistické tajemství poznamenává život Dona Boska (…), je vztah k pastorační lásce, kterou vyjádřil heslem Da mihi animas, cetera tolle. Tato slova (…) jsou předsevzetím a cestou Dona Boska k tomu, aby se stal podobným Kristu, který nabízí Otci svůj život pro spásu lidí“.28
Stejně jako pro něj, i pro salesiána je Eucharistie „útěchou a pobídkou k tomu, aby se i v naší době stal znamením nezištné a plodné lásky, kterou má Bůh vůči lidstvu“.29 „Proto mějte vždy oči upřeny na Dona Boska,“ jak nás povzbuzoval oplakávaný Jan Pavel II. „Žil zcela v Bohu a doporučoval jednotu komunit kolem Eucharistie.“30
Pokud nás to, abychom se stali misionáři mladých, zapálenými pro jejich spásu, nutí k eucharistickému životu, pak se musíme stávat muži Eucharistie již z důvodu „eucharistické koherence (tj. života odpovídajícího eucharistii a souznícího s ní), ke které je naše existence objektivně povolána“.31 Je lehké pochopit, že „jelikož jsou zasvěcené osoby živoucí památkou způsobu existence a jednání Ježíšova jako vtěleného Slova před Otcem a bratry,“32 žijí proto, aby byly svátostnou, a tedy účinnou památkou Kristovy oběti, nebo vyjádřeno ještě lépe, památkou Krista, který se obětuje a stále se pro nás a skrze nás pro druhé odevzdává. Svátostná účinnost eucharistické památky se neomezuje pouze na připomínku Ježíšova odevzdání se pro nobis, nýbrž směřuje – a zde spočívá její skutečná účinnost – k odevzdání vlastního života těch, kteří na něj vzpomínají. Jak všichni pokřtění, tak i řeholníci – avšak způsobem mnohem více odpovídajícím a náročnějším – „účastí na eucharistické oběti, prameni a vrcholu celého křesťanského života, nabízejí Bohu božskou Oběť a spolu s ní i sebe sama,“33 a právě díky této oběti sebe sama se stávají živou památkou Krista. Odevzdání jejich života opakuje – a právě tímto způsobem připomíná – Kristovu oběť. Zasvěcené osoby žijí eucharisticky ani ne tak proto, že často slaví Eucharistii, nýbrž zejména proto, že vydávají svůj život pro druhé.
My salesiáni, jako zasvěcené osoby, které zvolily Krista za jediný smysl vlastního života, nemůžeme netoužit po ustavení plnějšího existenciálního společenství s Ním, takového, které se uskutečňuje právě darováním vlastního života. Eucharistie, slavená jak ve svátosti v okamžiku, kdy dostáváme proměněné Ježíšovo Tělo, tak především v životě pokaždé, kdy se tělem i duší odevzdáváme druhým, je „každodenním viatikem a pramenem spirituality jednotlivce i celého institutu. Každý zasvěcený člověk je v ní povolán prožívat velikonoční Kristovo tajemství a sjednotit se s Ním v oběti vlastního života Otci prostřednictvím Ducha svatého“.34
Drazí spolubratři, nedovedu si nás představit jako zasvěcené salesiány, pokud bychom „ve slavení Eucharistie a adoraci“ nedokázali nalézt „sílu k radikálnímu následování poslušného, chudého a čistého Krista“.35 Jak bychom mohli odpovědět na naše osobní i komunitní povolání, pokud nebudeme žít z Eucharistie a skrze Eucharistii?
2.3 1.3 Eucharistie v životě spolubratří |
▲back to top |
Mám dojem – a říkám vám to s určitými obavami – že ne všem mezi námi se podařilo urazit cestu, kterou od nás církev a kongregace čekaly. Na základě četby zpráv o mimořádných návštěvách v provinciích, stejně jako svých vlastních animačních návštěv, jsem nabyl přesvědčení, že v kongregaci je jistý deficit eucharistického života. Jedná se o nenormální situaci, která však není ničím novým. Již don Vecchi ji přesně identifikoval i popsal.36 Když například sledoval kvalitu našich komunitních celebrací, hovořil o „zmatku, vyzdvihování spontánnosti, spěchu, podceňování gest a symbolického jazyka, sekularizaci neděle“.37
Pokud by tento můj dojem byl správný, bylo by to vážným důvodem k obavám. Jistě by se to netýkalo jen nás, nýbrž celé křesťanské komunity. „S hlubokou bolestí“ to vyjádřil Jan Pavel II., který encykliku Ecclesia de Eucharistia napsal právě proto, aby „účinně přispěl k rozptýlení stínů nepřijatelných nauk a praktik, a Eucharistie mohla nadále zářit v celém jasu svého tajemství“.38 Avšak v našem případě by špatný nebo nedostatečný eucharistický život naplno zasáhl zakládající prvek salesiánského charismatu a pedagogiky, jsme-li „všichni a při každé příležitosti povoláni být vychovateli k víře (…), a kráčíme s mladými, abychom je dovedli k osobě vzkříšeného Pána“ (S 34).
Dobře víme, že pro Dona Boska „přitažlivost a touha po Eucharistii jsou (…) místem, kde je možno objevit kořen víry a lásky, chuť pro nebeské skutečnosti, a následně i stupeň křesťanské dokonalosti“. Ježíš, a především Ježíš eucharistický, „dominuje duchovnímu životu Dona Boska i prostředí, jehož je středem. (…) Je to Ježíš, s kterým Don Bosco denně komunikuje při odpolední návštěvě Nejsvětější Svátosti v kostele. Ježíš, před kterého v modlitbě staví své chlapce, když pro ně odchází žebrat do města. Ve stáří, kdy se již není schopen plně kontrolovat, prozrazuje svou lásku v jednání s ním tak, že jsou jeho mše zality slzami“.39
Jako vychovatel Don Bosco povýšil na „pedagogický princip“40 to, o čem byl přesvědčen na základě přesvědčení své víry i pedagogické zkušenosti: „Častá zpověď, časté svaté přijímání a každodenní účast na mši svaté jsou sloupy, které musí držet budovu výchovy, chceme-li ji uchránit před hrozbami a nárazy“. A s pedagogickým umem dodával: „Nikdy chlapce ke svatým svátostem nenuťte; jen je povzbuďte a vytvořte jim příležitost k tomu, aby je mohli přijímat“.41 Tyto principy eucharistické pedagogiky byly na Valdoccu uplatňovány „do písmene“ a celému výchovnému systému daly „základní směr“.42
Deficit eucharistického života, který se podle mého názoru může skrývat a růst i za normálním komunitním životem a apoštolskou – někdy frenetickou – činností, se podstatně a v prvé řadě projevuje tím, že komunita není schopna slavit Eucharistii jako „ústřední událost prožívanou jako svátek“ (S 88), a pak tím, že schází onen „úžas nad tajemstvím Božím“,43 rodící se z vytrvalé kontemplace jeho lásky bez hranic, zjevené v eucharistickém Kristu, jehož přítomnost „nás, syny Dona Boska, podněcuje k častému setkávání“ (S 88). Eucharistické tajemství však „nedovoluje redukce ani zneužívání; je třeba je prožívat ve své celistvosti jak při události jeho slavení, tak v intimním rozhovoru s Ježíšem přijatým ve svatém přijímání, tak při eucharistické adoraci mimo mši svatou. Pak je církev budována pevně.“44
Objevit příznaky nemocného stavu ještě neznamená diagnostikovat jeho pravou příčinu. Osobně jsem přesvědčen, že nedostatky, které vyvěrají v naší eucharistické praxi, jsou určitým způsobem vepsány v samotné podstatě eucharistické svátosti, ale rostou a zůstávají v intimitě našeho srdce. „Možnost církve ‚konat‛ eucharistii je celá zakořeněna v tom, že Kristus daruje sebe sama (…). Po celou věčnost je tím, který miluje jako první.“45 Toto „nikoli pouze chronologické, nýbrž i ontologické prvenství“ Boží lásky nás zasahuje. Eucharistie je tajemstvím, protože se v ní zjevuje tolik lásky (srov. J 5,13), lásky natolik božské, že překonává naše schopnosti, přemáhá nás a nechává stát celé bez sebe. Třebaže si toho nejsme zcela vědomi, obvykle je pro nás těžké dar Eucharistie přijímat. Přijímat lásku Boží, která se ukazuje v darování Kristova těla (srov. J 3,16), přesahuje naše možnosti přijímat a vyzývá naši svobodu. Bůh je vždy větší než naše srdce a přichází až tam, kam nejsou schopna přijít ani naše nejlepší přání.
Právě proto, že někteří považují takovou vůli Boha se dávat za nemožnou, nerozumnou a nepoměrnou, hledají výmluvy, aby jej nemuseli přijímat ve svátostném slavení a vyhýbají se tomu, aby jej kontemplovali v adorujícím tichu. Láska natolik extrémní nám nahání strach a odhaluje radikální chudobu našeho bytí: hluboká potřeba milovat nám neposkytuje čas ani energii, abychom se milovat nechali. A tak upřednostňujeme neustálou činnost, utíkáme do práce pro druhé a dáváme jim ze sebe tolik,46 že se zároveň zbavujeme úžasu nad tím, jak moc nás Bůh miluje. Pokud bychom si to uvědomili, museli bychom se cítit a navždy chtít být Bohu dlužni. Jeho lásky, adorované v kontemplaci a dostávané v eucharistickém přijímání, se nikdy nezbavíme.
3 2. VZPOMÍNKA NA ZKUŠENOST UČEDNÍKŮ |
▲back to top |
Není třeba se divit; tato neschopnost není ničím novým. Naopak, pro toho, kdo následuje Ježíše z blízka, je něčím přirozeným. Ten, kdo ji cítí (nikoli ten, kdo se s ní smiřuje), se utváří jako pravý služebník. Pociťuje ji totiž pouze ten, kdo přijímá Krista, jeho Tělo a Krev, jako neočekávaný, nezasloužený a nepochopitelný dar. Kdopak nám namluvil, že přijímat Krista, Chléb života, je něčím normálním, samozřejmým, nevyžadujícím žádnou přípravu, nemajícím žádné důsledky? Nic takového! Nový zákon říká něco jiného.
3.1 2.1 První zklamání učedníků (J 6,66-71)47 |
▲back to top |
Hovoří o něm čtvrté evangelium. Když se Ježíš v synagoze v Kafarnau označil jako chléb z nebe a nabídl své tělo jako pravý pokrm a svou krev jako pravý nápoj (srov. J 6,55.59), „mnozí z jeho učedníků“ poprvé veřejně projevili svou neschopnost „tato slova strávit“ (J 6,60).
Nezapomeňme, že v Janově evangeliu učedníci začínají následovat kolemjdoucího Ježíše po upozornění Jana Křtitele a ze zvědavosti na místo, kde bydlí (J 1,35-38). Ježíš je nepovolal osobně (srov. Mk 1,16-20). Oni sami se u něj chtěli zastavit (J 1,39). Začali v něj věřit teprve poté, co na svatbě v galilejské Káni pochybělo víno, Ježíš zasáhl a obstaral jej dostatek pro všechny (J 2,1-11). Tato víra, zrozená na hostině, však zanikla v okamžiku, kdy byla ohlášena další, nová nádherná hostina, kdy Ježíš již nebude ani pánem domu ani stolovníkem, nýbrž jídlem a pitím ležícím na stole. Ježíš se odhaluje nikoli jako ten, kdo dá najíst, nýbrž jako ten, kdo dá jíst sebe sama (J 6,55-56).
Tento překvapivý slib Ježíš dává poté, co nasytí ohromný dav „asi pěti tisíc lidí“ (J 6,10). Následujícího dne se představuje jako „chléb života“ (J 6,35) právě proto, že pokud jej někdo sní, bude žít navěky (J 6,58). K nevěře lidí se přidá pohoršení učedníků a odchod mnohých.48 Poprvé, a bohužel nikoli naposled, Ježíš, chléb z nebe, vyvolal nesouhlas mezi svými a odchod mnohých. Když Ježíš oznámil darování svého těla jako pravého pokrmu a své krve jako pravého nápoje, věrnost jeho následovníků byla podrobena zkoušce. Učedníci, kteří viděli Ježíše rozmnožit chléb (J 6,9.13) a kráčet po moři (J 6,19), nemohli pochopit, že se do věčného života vchází jedením (přijímáním) jeho těla. Když tedy Ježíš oznamuje odevzdání sebe sama, učedníci reptají (J 6,61) a většina jich odchází (J 6,66).
Je to náhoda? V žádném případě! Tato řeč (J 6,60a) o darování sebe sama i pro ty nejbližší byla a zůstává skutečnou překážkou, kamenem, o který se zakopává. Pro učedníka bude vždy snadnější Ježíše následovat, než jej jíst. Bude pro něj stravitelnějším jej doprovázet, než jej mít za pokrm. Následovat Mistra učedníkovi nestačilo tehdy a nebude stačit nikdy; bude se muset živit jeho slovem i jeho tělem. To, že Ježíš nabízí své tělo jako skutečný pokrm pro život, je tvrdé a nepřijatelné (J 6,51-58) a naši schopnost naslouchání bude vždy podrobovat zkoušce.
Evangelista tvrdí, že Ježíš již od počátku věděl o neschopnosti mnoha svých učedníků (J 6,60.66) uvěřit. Osobní zklamání učedníka, jak se u mnohých projevilo nejprve opuštěním a poté zradou, Ježíš vysvětluje teologicky. Tajemství nevěrnosti učedníka se tak dostává paradoxní odpovědi: nevěří ten, kdo chce, nýbrž ten, komu je věřit dáno. Víra a věrnost jsou projevem milosti Boží (J 6,64-65). A co je ještě větším pohoršením? Pouhé zůstávání s Ježíšem, spolužití s ním nestačí. Evangelista totiž připomíná, že mezi těmi, co s Ježíšem zůstali, byl rovněž zrádce. A Ježíš to věděl (J 6,64; srov. 13,27). Ten, kdo mu nebyl odevzdán Otcem (J 6,65), jej sám odevzdá (J 6,70-71). Osobní vyvolení ze strany Ježíše ještě nepředstavuje ochranu proti zradě.
Kde se však dokonalo opuštění, může se upevnit věrnost. Pokud se učedníci budou i nadále držet jen toho, co je jim zjevné a co je jen na povrchu, budou neschopni chápat a zůstat věrní. Uvěří naopak ti, „kterým to bylo dáno od Otce“ (J 6,65). Ti, které k Ježíši nedovede Bůh, se jím nebudou moci cítit přitahováni, ani se stát jeho spolustolovníky. Přijmout Krista jako chléb života je darem od Otce, a pouze ten věřící, který ví, že je Božím darem Kristu, bude moci jíst Kristovo tělo a pít jeho krev bez rizika ztráty vlastního života.
Milost věrnosti byla dána jen několika málo jedincům, kteří zůstanou – Dvanácti.49 Jejich mluvčí Šimon Petr uznává, že nevědí, kam by šli. Zůstanou proto (a to je autentickým důvodem víry), že jedině Ježíš má slova života, jen on slibuje život bez konce (J 6,68). „Uvěřili jsme a poznali“ (J 6,69), říká jménem všech ostatních, protože znát Ježíše je stejné jako v něj věřit. Lze jej poznat tím, že se v něj věří, což znamená, že se mu důvěřuje. Jen ten, kdo důvěřuje, zůstává věrný. Věrnost se nerodí z dobré vůle, ani z jejích nejlepších přání, nýbrž z vůle Boha, která nás vždy miloval jako první. Věrnost se stává možnou jedině tehdy, je-li přijímána jako milost.
3.2 2.2 Odpadnutí Dvanácti (Mk 14,17-31)50 |
▲back to top |
Věrnost přislíbená ještě není věrností vyzkoušenou. V Kafarnau se Dvanácte rozhodlo zůstat s Ježíšem, ale přesto, že byli během poslední večeře upozorněni, v Getsemanech jej „všichni opustili, utekli“ (Mk 14,50). Snažili se zůstat s tím, kdo se jim nabídl jako chléb života. Když však Ježíš svůj příslib učinil skutečností (Mk 14,22-25), musel předpovědět zradu jednoho (Mk 14,17-21), zapření druhého (Mk 14,29-30) a pohoršení a útěk všech ostatních (Mk 14,26-27).
Je skutečně tragické (a všechna čtyři evangelia se v tom shodují), že jak předpověď (Mk 14,27-31; Mt 26,20-25; Lk 22,14.21-23; J 13,21-30), tak dokonání (Mk 14,26-42; Mt 26,30-46; Lk 22,33-34.40-46; J 13,37-38) nevěrnosti učedníků měly za svůj kontext jídlo s Ježíšem, poslední večeři (Mk 14,22-25; Mt 26,26-29; Lk 22,15-20), kde Ježíš uskutečnil svůj slib dát se jak chléb a víno (Mk 14,22.24). Ohlášení zrady právě v tomto kontextu, kromě sjednocení Ježíšovy smrti s Eucharistií, daru života s darem chleba života, činí z odevzdání sebe sama na kříži to poslední a nejtěžší pohoršení, kterému učedníci budou muset čelit. Během poslední večeře, první Eucharistie, byla ještě v srdcích učedníků temnota; teprve hodina kříže tuto noc rozežene (J 13,1.27).
3.2.1 2.2.1 Následování Krista nezajišťuje, že jej nezradíme |
▲back to top |
Marek, který Ježíšovo umučení a smrt zaznamenal jako první, vypráví o Jidášově zradě během posledního Ježíšova dne před smrtí ve třech postupných scénách (Mk 14,1-72). Vyprávěč s překvapivou neutralitou ukazuje rozhodnou Jidášovu vůli vydat Ježíše autoritám, stejně jako rozhodnou Ježíšovu snahu vydat sebe sama. Plán vymyslel „Jidáš Iškariotský, jeden ze Dvanácti.“ Nabídl velekněžím, „že jim Ježíše vydá… a hledal k tomu vhodnou příležitost“ (Mk 14,10). Ježíš, „zatímco byli u stolu a jedli,“ ještě před ustanovením Eucharistie odhalí brzkou zradu i zrádce. V Getsemanech pak za hluboké noci přichází Jidáš „se zástupem, s meči a holemi“, a paradoxně Ježíše zrazuje polibkem, jakoby byl jeho přítelem (Mk 14,43-49).
Úmysl Ježíše zradit Jidášovi nebrání, aby se s ním posadil ke stolu a stoloval spolu s ním (Mk 14,18), a od jeho plánu jej neodradí ani namáčení chleba ve společné míse (Mt 14,20; Mk 14,45-46). Naplňuje nás proto úžasem, že zatímco se Jidáš připravuje Ježíše vydat, Ježíš sama sebe vydává svým v podobě lámaného chleba a vylévaného vína. A nezachránila-li Jidáše přítomnost při slavení první eucharistické večeře před hrdelním zločinem zrady svého Mistra, ani přítomnost zrádce Ježíšovi nezabránila v tom, aby se odevzdal všem. Což chce říci, že včera stejně jako dnes je možno se účastnit Eucharistie a zároveň v srdci živit proradnost a podvod. I Jidáš jednoho dne opustil všechno, aby byl s Ježíšem (srov. Mk 3,13), a poté skončil tak, že jej prodal za peníze do rukou nepřátel (Mk 14,11).
Možná však horší, než zrada jednoho, je nejistota všech. Všichni ostatní učedníci si jsou po překonání počátečního překvapení natolik nejistí svou věrností, že se jeden po druhém Ježíše ptají, nejsou-li ohlášenými zrádci oni: „Jsem to snad já?“ (Mk 14,19). Při poslední večeři všichni dostávají chléb, který je jeho tělem, a víno, které je krví nové smlouvy (Mk 14,22-23). Jeden z nich však nepřestává myslet na zradu Ježíše a zbylí si svou věrností nejsou jisti.
Tato pasáž Markova evangelia je skutečně šokující nejen proto, že vypráví o Ježíšovi a jeho přátelích, ale především proto, že je aktuální i dnes. Být osobně vyvolen jako Ježíšův druh (Mk 3,13) a stávat se stolovníkem u tabule, kde Ježíš nabízí chléb, který je jeho tělem, ještě není zárukou věrnosti. Všech těch Dvanáct, kterých s Ježíšem zůstalo, protože měl slova věčného života (J 6,68), oné noci poslední večeře padlo. A my se ptáme: jak je možné, že být s ním nestačí k tomu, aby člověk zůstal? Jak to, že jíst s ním nestačí k tomu, abychom zůstali věrní?
3.2.2 2.2.2 Slíbit mnoho Ježíšovi nás neosvobodí od toho jej zapřít |
▲back to top |
Nestačí ani slib jako výraz nadšené lásky, která je sice autentická, ale nezralá. Vždyť hned co pojedli, přičemž již byla ustanovena i Eucharistie, Ježíš při cestě na Olivovou horu Petrovi řekl, že ho třikrát zapře (Mk 14,16-23). Petr to rozhodně popíral, a „stejně tak hovořili i všichni ostatní“ (Mk 14,31). Z jedné strany je chce Ježíš varovat, zatímco oni z druhé strany ostentativně vyhlašují své odhodlání dokonce s Mistrem i zemřít. A nakonec jej ten, který toho nasliboval nejvíce, nejčastěji zapře.
Petr, který zde nehovoří jako mluvčí Dvanácti, zdůrazňuje svou osobní oddanost Ježíšovi: „I kdyby všichni… já nikoli“ (Mk 14,29). V sebevědomé víře převrací svou jistotu v nerozvážnost. Miluje svého Pána do té míry, že nechce naslouchat a přijmout jeho předpovědi: „I kdybych měl zemřít, nezapřu tě“ (Mk 14,31). Nestaví se proti Ježíšem ohlášené smrti (Mk 8,32), nýbrž je odhodlán zemřít spolu s ním. Těžko lze pomyslet na větší lásku (srov. J 15,13) a věrnost. Avšak právě tím je vynesena na světlo vzdálenost, která oba dělí. Ježíš ví, že jej Petr několikrát zapře, přičemž Petr jeho upozornění opakovaně odmítá. Učedník, který slibuje věrnost, by měl myslet na Petra: věrnost není plodem slibů, nýbrž milosti. Jedná se totiž o krajní zkoušku lásky.
3.2.3 2.2.3 Je-li právě ustavená smlouva zrazena, je třeba si ji připomenout |
▲back to top |
Ježíšovo vydané tělo a jeho prolitá krev pečetí smlouvu a ohlašují Boží království (Mk 14,24-25). Smlouva ustanovená při večeři není omezena pouze na ty, kdo ji právě potvrdili. Ježíšova oběť je za mnohé (Mk 14,24; Mt 26,28). Dvanácte sice byli prvními, nikoli však jedinými.
Evangelní tradice při vyprávění o ustanovení Eucharistie nechtěla – pro naše varování – mlčet o tom, že všichni, kteří s Ježíšem při poslední večeři jedli a pili u stolu, jej hned poté opustili (Mk 14,27.50). To, že se jim dostalo cti jako první přijmout tělo a krev svého Pána, je příliš věrnými neučinilo.
Ježíšova cesta na Kalvárii nezačíná tehdy, když jej zatknou nepřátelé, nýbrž tehdy, když jej opustí učedníci. Blízkost kříže odhalila slabost učedníků a chudobu motivací, kvůli kterým Ježíše následovali. Nikdo nemůže následovat Ježíše a položit pro něj život, pokud by on nebyl dal svůj život pro něj jako první. Dvanáct učedníků, kteří s Ježíšem jedli, když se jim dal ve chlebu a víně, to nevědělo. Po Ježíšově smrti a vzkříšení se však budou moci rozpomenout, že dát pro něj život je úkolem každého, kdo život při eucharistické hostině dostal.
Právě toto je onou „památkou“, kterou je třeba činit (1K 11,24), neustále oživovanou vzpomínkou na Ježíše, dokud znovu nepřijde (1K 11,26). Konání památky není otázkou svobodné volby, nýbrž Ježíšovým příkazem těm, kteří s ním jedli těsně před jeho zatčením. Přestože Ježíš věděl, že mu učedníci budou nevěrnými, zavázal je činit památku na sebe i své gesto. Jak zvláštní je toto Ježíšovo jednání! Přikazuje jim činit památku na sebe, ale neočekává, že mu zůstanou věrni. I toto je totiž milost: pro konání Eucharistie není třeba být dokonalí, stačí se cítit být Ježíšem bezmezně milováni.
3.3 2.3 Gesto Ježíšovy hodiny: milovat až do krajnosti (J 13,1-20)51 |
▲back to top |
A je to znovu čtvrté evangelium, které nám nabízí odpověď. Je velmi dobře známou, jedinečnou a doposud dostatečně nevysvětlenou skutečností, že nám Jan při svém vyprávění Ježíšových pašijí nepodal slova o ustanovení poslední večeře, ale že se raději koncentroval na naplnění Ježíšovy hodiny a jeho lásky do krajnosti (J 13,1), „když upřednostnil vztah věřícího jednotlivce a Ježíše Krista“,52 vztah, který je vyjádřen v Mistrově gestu umývání nohou svým učedníkům, „zatímco večeřeli“ (J 13,2). Evangelista tak odhaluje „smysl instituce posvátné Eucharistie (…). Ježíš se sklání, aby umyl nohy svých učeníků na znamení své lásky až do krajnosti. Toto prorocké gesto předjímá vydání sebe sama až k smrti na kříži“.53
Ježíšův nečekaný a překvapivý čin54 může být vysvětlen jen jím samotným (J 13,6-20). Činí to v dialogu s Petrem před tím, než mu umyje nohy (J 13,6-11), a pak – opět za stolem – jako učitel, který vyučuje všechny učedníky (J 13,12-20). Podle Ježíše je gesto symbolem naprostého odevzdání sebe sama, symbolem krajní lásky vůči svým,55 kdy již přišla hodina jeho odchodu z tohoto světa k Otci (J 13,1). Láska ke svým uzavírá jeho život, protože jej odevzdává; darování života je důkazem jeho lásky bez hranic. Umývání nohou není ničím jiným než obrazem a znamením této poslední lásky (J 13,5). Ježíšův čin, ještě než je vyprávěn (J 13,4-5), je definován jako konkrétní skutek lásky (J 13,1) a krajní věrnosti (srov. J 10,17-18).
Pokorným skutkem služby vůči svým Ježíš ustavuje komunitu učedníků56: kdo bude chtít mít s ním podíl, bude se muset od svého Pána nechat obsloužit jako pán (J 13,9.14). „Společenství s Kristem“, jež se uskutečňuje v požehnání kalicha a lámání chleba (1K 10,16), je nyní presentováno jako „mít s ním podíl“ (J 13,8); cenou za to je právě nechat se samotným Mistrem a Pánem obsluhovat. Petrovy námitky jsou víc než logické (J 13,8). Stále uvažuje po lidském způsobu a nechápe (J 13,7; srov. J 7,24; 8,15). Snaží se odmítnout gesto, které je pro jeho Pána nevhodné a pokořující (J 13,6), příčící se obrazu a touhám, jež vůči němu živí (srov. Mt 16,22). Kdo si však nenechá až takto extrémním způsobem sloužit, ujišťuje Ježíš, riskuje, že nebude sdílet jeho osud (J 13,8). Učedník má přístup k dědictví svého Pána jedině tehdy, nechá-li se jím obsluhovat.
To, že Ježíš svá slova vůči Petrovi myslí vážně, dále ozřejmí jeho dodatek: lze být sice vykoupán, nikoli však očištěn (J 13,10; srov. 1K 11,26); je možné s Ježíšem stolovat, a přitom proti němu zvednou patu (J 13,18). Očištění není automatické. Je třeba je přijmout, i když je uskutečněno jako pokořující umytí nohou. Kdo se nenechá očistit Ježíšem služebníkem, kdo jej nepřijme takového, jaký je a jakým se chce pro nás stát (J 13,20), ten si s ním nezaslouží zůstat a bude z komunity věřících vyloučen (J 13,27-30). Zrádce zůstává nečistým, jelikož nevěří; nevěří proto, jelikož Ježíše nepřijímá jako dar (J 13,11; 6,64.70.71). Kdo si Ježíšem nenechal sloužit, dlouho v komunitě nezůstal; ba, třebaže si nadále bral sousta z Ježíšovy ruky, jeho pokrmem byl ve skutečnosti satan (J 13,26-27a; srov. Lk 22,3)! Jedině ten, kdo se Kristu dovolí darovat v eucharistickém chlebu, jedině ten, kdo se svým Pánem nechá obsluhovat, se stane jeho druhem nikoli již jen u stolu, ale po celý život. Ne náhodou se Ježíš po Jidášově odchodu z večeřadla „cítí oslaven“ (J 13,31) a přikazuje svým, aby se milovali, jako je miloval on (J 13,34-35). Ježíš dal přikázání lásky těm, kdož se nechali milovat až do krajnosti.
„Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat“ (J 13,12a), Ježíš si sedá, znovu získává autoritu a začíná učedníky vyučovat. Gesto, které vykonal, nesmí zůstat něčím výjimečným. Je vzorem jednání, normou, podle které se mají k sobě chovat (J 13,12b-14). Ježíš nechce, aby zůstalo jen hezkou vzpomínkou, nýbrž aby se stalo zákonem křesťanské existence. Gesto je více než znamením, je demonstrací nového způsobu společného prožívání Ježíšova učednictví: kdo v něm poroučí, je služebníkem všech (J 13,15; 1J 3,16).
Kdo si je vědom, že je služebníkem, nemůže snít o tom, že se stane pánem; kdo ví, že je poslaným, nemůže se vyhnout poslání; vzájemná služba není svobodnou volbou, nýbrž povinnou normou chování těch, které posílá Kristus (J 13,16). Uskutečňování bratrské služby je navíc radostí křesťana a jeho blahoslavenstvím (J 13,17). Je nápadné, jak je první janovské blahoslavenství (srov. J 20,29) vázáno na konání tak, jako konal Ježíš. Jedinečné gesto se musí proměnit v trvalou praxi, a právě proto není příkladem, který je třeba napodobovat, nýbrž darem, který je třeba přijmout. Ono tak, jako Ježíšova skutku zakládá příkaz: Ježíšova osobnost a jeho gesto je normou následování v meziosobních vztazích v komunitách. Komunita zrozená ze skutku Ježíšovy služby se nemůže udržet při životě jinak, než opakováním této služby.57
Eucharistická anamnéze „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19; 1K 11,24), jak ji je církev povinna vykonávat, se v Janovi stává „I vy jednejte tak, jako jsem jednal já“ (J 13,14-15). ,Eucharistické‘ gesto, které mají křesťanské komunity opakovat, bude vždy odevzdáním vlastního života do krajnosti, až do dna, uchováváno ve vzpomínce jak v lámání chleba, tak ve službě bratřím. Proč se tedy – odvážím se zeptat – nepodařilo umývání nohou učinit eucharistickou památkou Pána Ježíše, dokud nepřijde? I služba bratřím je účinným způsobem vykonávání Kristovy památky. Život ve službě bratřím musí být další prováděcí formou připomínky eucharistického Krista.
4 3. ,STÁVAT SE EUCHARISTIÍ‘ DNES |
▲back to top |
Znovu začít od Krista, tedy duchovní program církve ve třetím tisíciletí,58 se musí stát „středem každého osobního i komunitního projektu“; tak řeholníkům připomenul Jan Pavel II., a dodal: „setkávejte se s ním a kontemplujte ho zejména při každodenním slavení a adoraci Eucharistie, prameni a vrcholu existence a apoštolské činnosti.“59 Měl proto mnoho důvodů. Znovu začít od Krista, kromě „stále většího přilnutí k němu“, znamená prohlašovat, že „zasvěcený život je (…) živoucí připomínkou Kristova způsobu života a jeho činnosti“.60
A tedy vám opakuji, že neexistuje účinnější připomínka Krista než připomínka eucharistická: jedině ta Krista, na něhož vzpomínáme, zároveň činí přítomným. Je pravdou, že v „eucharistickém slavení a adoraci“ my, zasvěcené osoby, nacházíme „sílu k radikálnímu následování Krista“. Avšak nejen to; tajemství Eucharistie, „každodenní viatikum a pramen spirituality jednotlivce i celého institutu,“61 „nás přitahuje do Ježíšova obětního činu. Vtělený Logos nedostáváme pouze statickým způsobem, nýbrž jsme vtaženi do dynamiky jeho sebedarování“.62 Konání Eucharistie nám připomíná, abychom „prožívali velikonoční Kristovo tajemství a sjednotili se s ním v oběti vlastního života“; jsme pozváni se s ním sjednotit natolik, aby se náš odevzdaný život stal živoucí připomínkou Krista. „Účastní-li se křesťan oběti kříže, komunikuje se sebedarující láskou Krista a je uschopňován k úsilí o prožívání stejné lásky ve všech svých životních postojích a chování“.63 Don Bosco to vyjadřoval těmito nám tolik drahými slovy: „Pro vás studuji, pracuji, posvěcuji se.“ Vždyť „v samotném ,kultu‘ eucharistického společenství je zahrnuta skutečnost, že jsme milováni, a tedy i my pak milujeme druhé. Eucharistie, která se neproměňuje v konkrétně uskutečňovanou lásku, je sama v sobě roztříštěna“.64
„,Stávat se Eucharistií‘, tedy darem lásky pro druhé“,65 je právě oním „základním příspěvkem, který od nás církev očekává“.66 Tento příspěvek církvi nebudeme moci poskytnout, nebudeme-li žít konáním Eucharistie a stáváním se Eucharistií. Eucharistie je totiž „na počátku každé formy svatosti (…). Kolik světců učinilo svůj život autentickým právě díky jejich eucharistické zbožnosti!“67, mezi nimi, jak dobře víme, i Don Bosco.
Abych vás mohl lépe animovat k novému začátku od Krista – Eucharistie v cestě ke svatosti, „našemu základnímu úkolu“68 a „nejcennějšímu daru, který můžeme nabídnout mladým“ (S 25), dovolte mi další reflexi o podstatě zasvěceného života a eucharistické existence.
Identita zasvěceného života je zřejmá tehdy, když ve svých skutcích odráží živoucí připomínku Ježíšova způsobu života a jeho činnosti. Je-li pro zasvěcenou osobu charakteristické, že prožívá tyto evangelní hodnoty stejným způsobem jako je prožíval Ježíš, je dobré zdůraznit, že tohoto Ježíše – mrtvého a vzkříšeného – potkáváme živého a přítomného v Eucharistii. „Eucharistie“ tedy „svou podstatou stojí ve středu osobního i komunitního zasvěceného života“69. Můžeme navíc říci, že chce-li zasvěcený život zůstat koherentním se samým sebou, způsob jeho prožívání je plně eucharistický. V Eucharistii se zasvěcení setkávají s vlastním vzorem a dokonalým uskutečněním základních požadavků jejich života.
4.1 3.1 Zasvěcený život je „životem eucharistickým“ |
▲back to top |
Cituji 39. propozici nedávného Synodu o Eucharistii: „V tomto rámci“ (jedná se o rámec eucharistické spirituality a každodenního života) „září prorocké svědectví zasvěcených žen a mužů, kteří v eucharistickém slavení a adoraci nacházejí sílu k radikálním následování poslušného, čistého a chudého Krista. Zasvěcený život zde nachází pramen kontemplace, světlo pro apoštolátní a misijní činnost, poslední smysl svého nasazení pro chudé a vyloučené, a závdavek reality Božího království.“
Tyto myšlenky synodu o Eucharistii se ani tolik netýkají svátosti Eucharistie jako takové nebo jejího liturgického slavení, nýbrž skutečnosti, že v ní nacházíme živého a přítomného Ježíše Krista v jeho existenci ve velikonočním tajemství. V tomto smyslu lze dokonale pochopit tvrzení Jana Pavla II., že Kristova Eucharistie „není pouze cenným darem mezi tolika jinými, nýbrž darem naprosto výjimečným, jelikož je darem sebe sama“70.
Na základě těchto myšlenek synodu vás tedy chci pozvat ke kontemplaci základních prvků zasvěceného života z eucharistického hlediska, a to prostřednictvím obrazu, který je zároveň prostý i sugestivní, obrazu srdce. Řeholní slib zachovávání evangelních rad je srdcem zasvěceného života, které bije ve dvojím pohybu bratrství (sistola) a poslání (diastola), přičemž jsou obě skutečnosti prožívány podle různých charismat. Zdá se mi, že mezi velkými rozměry Eucharistie jako „srdce života církve“71, a jako tohoto ,srdce‘ zasvěceného života, kterým je profese evangelních rad, existuje velmi významná a hluboká podobnost. Jak tvrdí Jan Pavel II., „Eucharistie je zároveň a neoddělitelně památkou oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně“72.
4.1.1 3.1.1 Zasvěcený život, „památka“ skrze poslušnost |
▲back to top |
Živoucí připomínka Ježíšova způsobu života a jeho činnosti, zasvěcený život je „živoucí tradicí Spasitelova života a poselství“73.
Jak dobře víme, slovo „památka“ neoznačuje pouhé „opakování“ události, ani se neomezuje na pouhé „vzpomínání“, nýbrž ji činí přítomnou a aktuální. Pro naši západní mentalitu je těžké tuto aktualizaci událostí přijmout, i když je to pro pochopení smyslu slavnosti v tradičních kulturách podstatné.74
Hovořit o památce jako o „aktualizaci události“ by mohlo sklouznout k jistému „mýtickému“ chápání, jakoby dějiny spásy nebyly utvářeny jedinečnými a neopakovatelnými událostmi včetně Pánovy smrti (srov. Žd 7,27; 9,12; 10,10). Je tedy lépe mluvit o „události, která se aktualizuje“, o živé, skutečné přítomnosti protagonisty této události, o mrtvém a vzkříšeném Ježíši Kristu. Zasvěcený život může být památkou Ježíše Krista pouze tehdy, bude-li ve všech dobách i na všech místech dále zpřítomňovat způsob jeho života. A právě to je jádrem zasvěcené poslušnosti, což Don Bosco vyjadřoval svou známou větou „Jsem vždy knězem…“
Při pozorném čtení apoštolské exhortace Vita Consecrata objevíme, že jádro a střed evangelních rad se nachází v poslušnosti, což je vlastně odrazem svědectví biblické tradice. Ve Starém zákoně se s poslušností setkáváme jako se základním vyjádřením víry. Velcí věřící jsou zde ve skutečnosti ti, kdo jsou velmi poslušní. Na prahu Nového zákona potkáváme Pannu Marii, která uvěřila a plně přijala spolupráci s Bohem na jeho plánu spásy. A především pak i celý Ježíšův život od jeho vtělení (srov, Žd 10,5.7; J 6,38), přes poslání (srov. Mk 1,38; Lk 4,43; J 4,34) a především utrpení (srov. Mk 14,36; J 12,27-28; Žd 5,7-9) je neustálou cestou dokonalé poslušnosti.75
Jak čistota, tak chudoba jsou podle Vita Consecrata svým způsobem důsledkem poslušnosti. „On je poslušným par excellence (…). Kristus je vůči Otci v postoji takové poddajnosti, že i když prohlubuje a brání hodnotu a svatost manželského života, sám přijímá způsob života v panenství a zjevuje tak jeho vznešenou a tajemnou duchovní plodnost. Jeho plné přilnutí k Otcově plánu se projevuje rovněž odstupem od pozemských dober (…). Hloubka jeho chudoby se zjevuje v dokonalé oběti všeho, co má, Otci.“76
Památka není omezena na pouhé liturgické slavení, při němž jsou opakována Ježíšova slova „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“, a tedy nespočívá ve svátostném opakování jednou provždy uskutečněné události, nýbrž je třeba ji zpřítomnit v Eucharistii (konat Eucharistii) a sebe sama učinit živoucí památkou jeho života a činnosti (stávat se Eucharistií). Toto prodloužení naprostého Kristova odevzdání se v životě každého zasvěceného člověka děje prostřednictvím slibu poslušnosti. Je slibem, který nejlépe vyjadřuje totální přináležitost Bohu, naprostým odevzdáním do té míry, že jediným, co je třeba činit, je zcela se ztotožnit s Otcovou vůlí. Eucharistická spiritualita tedy není pouhým důstojným a zbožným slavením Eucharistie. Je třeba ji proměnit v život v poslušnosti, tam, kde se skutečně děje Kristova památka a kde se sami jeho živoucí památkou stáváme.
4.1.2 3.1.2 Zasvěcený život, „oběť“ skrze čistotu |
▲back to top |
Druhým velkým rozměrem Eucharistie je oběť. Na tomto místě nemá smysl vstupovat do diskuze, zda postkoncilní reforma zatemnila či dokonce potlačila obětní charakter eucharistické celebrace.77 Bibličtí svědkové synoptické i pavlovské tradice se shodují v tom, že:
Ježíš ustanovil paralelu mezi rozlámaným chlebem a vlastním tělem (Mk 14,22; Mt 26,26; Lk 22,19; 1K 11,24);
Ježíš definoval analogii mezi vínem (které se mělo pít během velikonoční večeře) a svou krví, a dodal, že se prostřednictvím jeho krve uskutečňuje Nová smlouva (Mk 14,24; Mt 26,28; Lk 22,20; 1K 11,25);
Přítomnost výrazu za vás ve všech pěti textech soustřeďuje pozornost na to, „pro koho“ bylo tělo vydáno a krev prolita (Mk 14,24; Mt 26,28; Lk 22,20).78
Nedávná diskuse o obětním charakteru Eucharistie (který, jak je zřejmé, vyplývá z velikonočního tajemství) nám zanechává obohacující učení: středem vykoupení jako Otcova díla skrze Krista v Duchu svatém není utrpení, nýbrž láska. Ježíš dává svůj život jako nejvyšší výraz své lásky, jako svůj největší dar! „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (J 15,13).
Obvykle se říká, že Eucharistie je „památkou“ smrti a vzkříšení Páně. Vztáhneme-li to však na první Eucharistii, Poslední večeři, není toto tvrzení zcela přesné. Ve skutečnosti nešlo pouze o anamnesi, památku, ale i prolepsi, předejmutí. Poslední večeře předcházela a dávala plný smysl tomu, co se později mělo stát na Golgotě. „Ježíš tento čin oběti trvale zpřítomnil skrze ustanovení Eucharistie během Poslední večeře. Když dává svým učedníkům ve chlebě a víně sebe sama, své tělo a svou krev jako novou manu, předjímá v tom okamžiku svou smrt a vzkříšení.“79
Bez slavení Poslední večeře bychom neměli onen nejsilnější a nejbezprostřednější důkaz smyslu, který chtěl Ježíš dát své smrti. Jinak řečeno, „nekrvavá oběť (z lásky) předchází „oběť krvavou“ (Ježíšova smrt na kříži). Tento základní prvek Eucharistie jako oběti, která je vyjádřením nejvyšší Ježíšovy lásky k nám, je v úzkém vztahu k zasvěcené čistotě.
Liská bytost je povolána k tomu, aby sama sebe realizovala v lásce, což v plném vyjádření odevzdání sebe sama znamená i naprosté odevzdání těla. Obvyklou formou tohoto odevzdání je sexuální „jazyk“. Tělo je zde protagonistou, i když vždy bude existovat skryté nebezpečí, že jeho darování nebude zároveň darováním celé osoby a stane se tedy lží, jelikož ve své podstatě se jedná o darování výlučné a vylučující.80 Toto sexuální odevzdání však není jediným způsobem odevzdání těla jako výrazu lásky. U Ježíše vidíme odevzdání eucharistické jako nejhlubší výraz lásky, neboť tělo je zde znamením a nástrojem odevzdání celé osoby. Ta je skutečným protagonistou lásky, a navíc, ve své rozsáhlosti nemá žádné hranice: je vydáno „za mnohé“. Ježíš svou lásku a naprosté odevzdání sebe sama neprožívá „sexuálně“, nýbrž eucharisticky.
Toto je zvláštní cestou i pro nás zasvěcené. Prožíváme svou lásku a z ní vyplývající odevzdání v plnosti tak, že se zdržujeme odevzdat své tělo a city pouze jediné osobě, abychom se tak mohli zcela dát všem. I zde může bezpochyby nastat nebezpečí podobné odevzdání sexuálnímu. Tam bylo možno odevzdat tělo bez odevzdání osoby, zde může dojít k falešnému odevzdání osoby bez naprostého odevzdání těla, bez i fyzického „strávení a opotřebování se“, jež je autentickým a neodmyslitelným výrazem lásky, prožívané eucharistickým způsobem.
Tímto způsobem se tedy uskutečňuje dvojí rozměr zasvěcené čistoty – ,sistola‘ bratrského života a ,diastola‘ naprostého odevzdání při realizaci poslání. „Zasvěcené panenství nachází v Eucharistii inspiraci a potravu pro své naprosté odevzdání Kristu“81. Eucharistie je rovněž pramenem i vrcholem života i poslání církve, jelikož „lásku, kterou slavíme ve svátosti, si nemůžeme nechat pro sebe. Svou přirozeností vyžaduje, aby byla dávána všem“82, a to v obou směrech jako výraz lásky agape i erotu. Agape eros neignoruje, nýbrž jej přijímá a obrací v něžnou a vnímatelnou lásku, která není pouhým předmětem víry, jinak neviditelným.83
4.1.3 3.1.3 Zasvěcený život, „hostina“ skrze chudobu |
▲back to top |
Nakonec na zasvěcený život nahlédneme z pohledu na Eucharistii jako hostinu. Z antropologického hlediska se jedná o jedno z nejpůsobivějších biblických témat. „Společné stolování“ je v tradičních kulturách všech zeměpisných šířek jedním z nejvýznamnějších a nejintenzivnějších prožitků společného života a „bratrství“; „společenství stolu a společenství života“84.
Jedním z nejcharakterističtějších rysů Ježíšova života bylo obvyklé společné jedení (stolování) zejména s maličkými, chudými, vyloučenými, a především s „celníky a hříšníky“ (Lk 5,29-30; 15,2). Stolováním s náboženskými a morálními psanci Ježíš ukazoval, že Bůh v nabídce spásy a svého odpuštění hříšníkům nachází radost.85
S hostinou jako výrazem Boží spásonosné blízkosti se nesetkáváme pouze v Ježíšově konání, nýbrž i v jeho kázání, a to především v podobenstvích jako privilegovaném symbolu Božího království (Mt 8, 11; 22, 1-14; Lk 12, 35-57; 14, 12-24; 15, 23-32; 19, 5-10). Jejich podstatným společným prvkem, který bychom v ostatních Ježíšových postojích hledali jen stěží, je absolutní Boží nezištnost při zvaní na hostinu. A jelikož nikdo takové účasti na hostině není hoden, nejlepším postojem je postoj dítěte (srov. Mk 10,15), které vše, co je mu dáváno, přijímá s radostí a vděčností právě proto, že si to nezaslouží. Je postojem chudého, potřebného, opuštěného, toho, kdo přebývá na náměstích a ulicích, protože nemá domov (srov. Lk 14,21; Mt 22,8-10). Kdo se naopak drží rigidních norem ,spravedlnosti‘, bude rozhořčen, a ani nebude chtít slavit návrat svého bratra (srov. Lk 15,25-32). Jiný bude mít tolik dalších starostí, že tak nezištné a vlastně nevhodné pozvání s pýchou odmítne (srov. Lk 14,18-20).
Rozměr hostiny se v řeholním životě ve svém nejvlastnějším významu odráží v životě chudoby, a to nikoli jako přirozený nedostatek či úmyslné odříkání, nýbrž jako sdílení toho, co jsme a co máme, jako něco absolutně nezištného. „Sitz im Leben“ prvního vyprávění o ustanovení Eucharistie (1K 11,17-34) je situace, kdy komunita slaví Večeři Páně bez toho, aby se její členové dělili o svůj majetek s potřebnými; Korinťané tak byli velice vzdáleni Lukášovu ideálu komunity, kde „všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné (…). Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem“ (Sk 2,44.46; srov. 4,32).
Chudoba zasvěcené osoby nevyjadřuje žádný způsob odmítání materiálních statků, ani neznamená (jako tomu může být v některých typech východních náboženství), že ideálem k dosažení je vzdát se naprosto všeho. Chudý, právě proto, že je věřící, prostě a střídmě přijímá Boží dary, a sdílí je jako výraz své lásky ve dvojím směru. Jednak uvnitř bratrské komunity, kde sdílí vše, co vlastní, a jednak směrem ven, kde zve k účasti na této „hostině Božího království“ svou přednostní evangelní láskou k nejchudším a opuštěným, k vyloučeným, hříšníkům a všem z lidského hlediska bezvýznamným, což je základní volbou zjeveného Boha. Nejedná se o pozvání přátelům a příbuzným (srov. Lk 14,12-13; Mt 5,46-47), což by bezpochyby nebylo nic špatného. Nestalo by se však ,evangelním znamením‘, ani by nepodnítilo ono zdravé pohoršení, že „toto přece činí i pohané“ (Mt 5,47). Evangelní chudoba se stává svobodou k vyjití a pozvání na hostinu Božího království pro všechny vzdálené, protože misijní zápal se rodí jedině z chudého srdce, které doslova „nemá co ztratit“, ale všechno získat pro Krista a jeho království.
4.2 3.2 Salesián, člověk Eucharistie |
▲back to top |
Mezi tajemstvím Eucharistie a zasvěceným životem je tak intimní vztah, že jedna bez druhého nenachází základ ani vysvětlení. Chce-li zasvěcený člověk takovým zůstat, musí se stát člověkem Eucharistie. Řeholní zasvěcení má totiž „eucharistickou strukturu, protože je naprostým darováním sebe sama“, a právě proto zůstává „úzce spojeno s eucharistickou obětí“.86
Ukázali jsme si, že Eucharistie má pro každého z nás i pro kongregaci ústřední místo. Chtěl bych se nyní krátce zmínit o tom, jak toto „každodenní viatikum a pramen spirituality“87 utváří „eucharistickou formu existence“, protože se nám umožňuje připodobnit se Kristu, stát se eucharistickými lidmi. Začnu u vnitřní dynamiky svátosti, která od slavení obřadu přivádí k připodobnění se tajemství; od intenzivního, až k odevzdání vlastního života vedoucího citového přilnutí přivádí k adoraci ukřižovaného a vzkříšeného Pána přítomného v Eucharistii; od kontemplace Krista odevzdaného přivádí k poslání stávat se chlebem lámaným pro druhé.
4.2.1 3.2.1 Od slavení k připodobnění |
▲back to top |
V Eucharistii „ústřední denní události každé salesiánské komunity“ (S 88) „se zjevuje plán lásky, který vede celé dějiny spásy (srov. Ef 1,10; 3,8-11). Deus Trinitas, který je sám o sobě láskou (srov. 1J 4,7-8), se v ní plně spojuje s naším lidským údělem. Ve chlebě a víně (…) k nám přichází celý božský život a ve formě svátosti se nám sdílí. (…) Jedná se o dar absolutně nezištný, který odpovídá pouze na Boží, veškerou míru přesahující zaslíbení“88.
Ten, kdo slaví Eucharistii, nejen s úžasem a vděčností vyznává absolutní primát daru Krista, ale také svému Pánu dovoluje vstoupit do jeho života a nechat se tedy „vlastnit Boží láskou“89. V eucharistickém Kristu Boha nevlastníme pouze jako abstraktní ideu, ani jako životní program, nýbrž jako „Někoho, s nímž pěstuji silný a přátelský, synovský, dospělý a odpovědný vztah, vztah smlouvy a bezpodmínečného úsilí v poslání pro spásu lidstva“90. Právě tím se v plnosti uskutečňuje „důvěrné přátelství s Kristem, úplné připodobňování jemu, ztotožňování se s ním, ke kterému jsou zasvěcení pozváni svým povoláním“91. „Pravda Boží lásky v Kristu nás zasahuje, okouzluje a uchvacuje, vyvádí z nás samých a přitahuje tak k našemu pravému povolání, lásce.“92
Salesián, dostižen láskou a osobně Jím milován, se stává schopným milovat a darovat sebe sama nejprve Bohu, a potom s Bohem i druhým. V tomto darování sebe sama se ztotožňuje s Kristem, protože přijímáním jeho Těla a Krve si přivlastňuje onu eucharistickou formu existence, která charakterizovala Ježíšův život a smrt. Každodenní slavení Eucharistie („a to i tehdy, nemohou-li být přítomni věřící“93) má tedy kromě své objektivně nekonečné hodnoty i jedinečnou duchovní účinnost. Právě proto nás 25.GK povzbuzovala k rozvíjení komunitního rozměru našeho duchovního života „každodenním radostným, tvořivým a nadšeným slavením každodenní Eucharistie“94. Slavení Eucharistie je „formačním v nejhlubším slova smyslu, jelikož vede ku připodobnění Kristu“95. Jak se odvážil tvrdit svatý Augustin, „nejenže jsme se stali křesťany, nýbrž stali jsme se Kristem samotným“. To proto, že v eucharistickém chlebě a vínu „nám Kristus Pán chtěl svěřit své tělo a krev, kterou pro nás prolil na odpuštění hříchů. Pokud jste je přijali dobře, sami jste tím, co jste přijali“96.
Avšak právě proto, že v Eucharistii slavené „v poslušnosti Kristovu příkazu“ nám Bůh odevzdává svého Syna, „je eucharistická liturgie podstatně actio Dei“ a „její základ není k dispozici naší svobodné vůli a nemůže být podřízen vydírání momentálními módami“97. Pouze pokorné respektování vlastní struktury celebrace učiní uznání tohoto nevýslovného daru efektivním, a snahu o jeho vděčné přijetí autentickou. Není myslitelné, aby ten, kdo se chce identifikovat s Kristem, který se mu naprosto odevzdává, slavil Eucharistii bez ohledu na její rituální uspořádání. „Ars celebrandi“ je bezpochyby „nejlepší podmínkou pro actuosa participatio“98.
4.2.2 3.2.2 Od připodobnění k adoraci |
▲back to top |
Prožívání „celého života jako formujícího přilnutí ke Kristu“99 je výzvou. Spočívá přesně v tom, aby každodenně slavený obřad „jako svátek“ (S 88) nebyl redukován na pouhé napodobení (mimesis) události ve večeřadle opakováním vnějších Ježíšových gest, nýbrž aby byl skutečnou anamnesí, která je této události památkou a zároveň aktualizací a zpřítomněním. To je možné jedině v míře, v níž slavení přivádí ke kontemplaci právě aktualizovaného tajemství. „Eucharistická adorace“ není totiž „ničím jiným než samozřejmým rozvinutím eucharistické celebrace, která je sama o sobě tím největším skutkem adorace církve. Přijímat Eucharistii znamená zaujmout postoj adorace vůči Tomu, jehož přijímáme.“100
Klanět se Bohu „neznamená vnímat okolní svět jako surovou hmotu, z níž máme něco vytvořit“, nýbrž „v něm objevit ,rukopis Stvořitele‘, stvořitelský rozum a lásku, ze kterých byl svět zrozen a o nichž nám hovoří vesmír (…). Jakoukoli činnost či jakémukoli přetváření světa musí předcházet klanění, adorace. Jedině adorace nás činí skutečně svobodnými a jedině ona dává kritéria našemu jednání. Ve světě, z něhož postupně mizí kritéria udávající směr a existuje hrozba, že každý učiní kritériem sebe sama, je podstatné zdůraznit právě adoraci“. Klanět se Bohu však pro křesťana znamená především klanět se svému Pánu „přítomnému v Eucharistii s masem i krví, tělem i duší, božskostí i lidskostí“. Kristus v Eucharistii není pouze chlebem k jedení (jídlu), ale i láskou ke kontemplaci; bez darované lásky by eucharistické znamení nemělo smysl ani základ. „Není to totiž tak, že v Eucharistii prostě jen tak něco dostáváme. Eucharistie je setkáním a sjednocením osob, přičemž osoba, která k nám přichází a touží se s námi sjednotit, je Syn Boží. Takové sjednocení se může uskutečnit jedině prostřednictvím adorace. Přijímat Eucharistii znamená klanět se Tomu, kterého přijímáme. Právě a jedině tak se s Ním stáváme jedinou skutečností.“101 „Nikdo,“ napsal svatý Augustin, „toto tělo nejí, aniž se mu předem neklaněl; pokud bychom se mu neklaněli, hřešili bychom.“102
Co se nás salesiánů týče, „na základě samotného našeho zasvěcení jsme povoláni k delší kontemplaci (…). Ježíš ve svatostánku nás očekává vedle sebe, aby do našich srdcí vlil ono intimní zakoušení jeho přátelství, které jediné může dát smysl a plnost našemu životu a poslání“103. Jak bych si tedy přál, drazí spolubratři, aby se mezi námi posílila (a kde je to nutné, aby se znovu obnovila) ona jednoduchá, ale účinná a tolik salesiánská eucharistická zbožnost, která v návštěvě a adoraci Nejsvětější Svátosti spatřuje jedno ze svých nejcennějších a nejtradičnějších vyjádření! Nepřeji si to pouze proto, abychom se nechali utvářet reálnou přítomností Pána, kterému se klaníme, ale i proto, že to odpovídá jednomu z charakteristických prvků naší charismatické zkušenosti.
Jak dobře všichni víme, návštěva Nejsvětější Svátosti byla jednou ze zbožných praktik, kterou „eucharistická pedagogika“104 Dona Boska privilegovala jak ve výchově chlapců, tak v duchovní formaci salesiánů. Don Bosco napsal o Dominiku Saviovi, že „strávit několik hodin před svátostným Ježíšem pro něj bylo skutečným potěšením“105. Během duchovních cvičení v roce 1868 v Trofanello spolubratrům doporučuje návštěvu Nejsvětější Svátosti jako jednu z denních zbožných praktik: „Běžte se ke svatostánku pomodlit alespoň Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci, nemůžete-li více. I to stačí, abychom byli silní vůči pokušením.“106 „Pro nás, syny Dona Boska, přítomnost Eucharistie v našich domech“ zůstává „podnětem k častému setkávání s Kristem.“ Čerpáme od vytrvale navštěvovaného eucharistického Krista „podnikavost a vytrvalost ve své práci pro mladé“ (S 88)? Potom „budeme schopni v našich dnech překonat každé rušivé napětí, protože v eucharistické oběti nalezneme skutečný střed svého života a služby, nezbytnou duchovní energii čelit různým pastoračním úkolům. Naše dny se tak stanou opravdu eucharistickými“107.
4.2.3 3.2.3 Od adorace k poslání |
▲back to top |
Drazí spolubratři, jelikož „pouze v adoraci může uzrát hluboké a opravdové přijetí“ eucharistického Krista, pak právě „v tomto osobním setkání s Pánem zraje i sociální poslání, které je v Eucharistii skryto“108. Ten, kdo se klaní Boží lásce v Eucharistii, se cítí milován, a zkušenost takto přijaté lásky budí sílu k odevzdání života v míře adorovaného a svátostně přijatého Krista. „Agape Boží k nám přichází v tělesné podobě, aby v nás a skrze nás pokračovala ve své činnosti“109; láska ještě předtím, než nám byla přikázána, nám byla darována; a jelikož darována, můžeme o ni prosit.
Jak bychom mohli důstojně slavit vydání Kristova těla za všechny a jen s ním se zcela ztotožnit, a pak zůstali jedni k druhým lhostejnými? Jak bychom mohli od Boha přijímat jeho největší dar, eucharistického Krista, a nezískali schopnost vydávat vlastní život pro mnohé? Jak bychom mohli adorovat Krista ve svátosti, a neobnovili závazek darovat život ve službě nejpotřebnějším? Zbožnost bez odevzdanosti zrazuje ducha i literu křesťanské Eucharistie.
Klanění vede k touze odpovědět stejnou, tedy krajní láskou (J 13,1), a jeho plodem je obrácení člověka; „mezi formou eucharistické existence a morální proměnou existuje“ úzký „vztah (…). Tím, že se křesťan účastní Oběti kříže, komunikuje s odevzdávající se láskou Krista a je uschopněn a zavázán prožívat stejnou lásku ve všech svých životních postojích a chování“110. Věřící člověk, který si nechává darovat Krista, konvertuje v jeho spolustolovníka. Spolustolovník pak sebe sama skrze identifikaci proměňuje v chléb lámaný pro život světa, a na svém těle činí aktuálním to, co ještě zbývá vytrpět z Pánova utrpení (srov. Kol 1,24).
K nejdokonalejší identifikaci tedy dochází v okamžiku, kdy ten, kdo se Jím cítí milován, sám miluje druhé. „Eucharistie, která se nepromění v konkrétně praktikovanou lásku, je sama v sobě rozdělena.“111 Nemylme se: „Na základě vzájemné lásky, a to zejména starostlivé péče o potřebné, budeme uznáni za skutečné Kristovy učedníky (srov. J 13,35; Mt 25,31-46). Toto je základní kriterium dokazující autenticitu našich eucharistických celebrací.“112 Účast na Eucharistii, která by nenutila ke konkrétnímu úsilí v budování bratrštějšího a solidárnějšího světa, by nebyla autentická. Právě v Eucharistii totiž „náš Bůh zjevil nejkrajnější formu lásky, když převrátil veškerá mocenská kritéria, tak často panující mezi lidskými vztahy, a radikálním způsobem prosadil kritérium služby“113.
„Úžas nad darem, který nám Bůh daroval v Kristu“, nás zavazuje „být svědky jeho lásky“. Stáváme se jimi „tehdy, když se skrze naše činy, slova a celý způsob bytí zjevuje a komunikuje někdo Jiný“, Kristus. Kdo se jím živí, je přirozeně veden mu vydávat svědectví svým životem. Svědectví vzbuzené naším eucharistickým způsobem života, stáváním se Eucharistií, může dojít „až k darování sebe sama, k mučednictví, které bylo v dějinách církve vždy považováno za vrchol nového duchovního kultu“114. „Lásku, kterou slavíme ve svátosti, si nemůžeme ponechat pro sebe; ta ze své podstaty vyžaduje, aby byla sdílena všem. (…) Proto je Eucharistie nejen pramenem a vrcholem života církve, ale také jejím posláním: ,Církev autenticky eucharistická je církví misijní‘ (…). Nemůžeme přistupovat k eucharistickému stolu, aniž bychom se nenechali vtáhnout do misijního hnutí, které začíná v samotném Srdci Božím a chce dosáhnout všechny lidi. Konstitutivní součástí eucharistické formy existence je proto misijní napětí.“115
Drazí spolubratři, budeme se muset vážně zeptat, odkud se v nás rodí (a jak nechat zrodit znovu) pastorační láska, onen „mladistvý dynamismus tak příznačný pro našeho Zakladatele i počátky naší společnosti“ (S 10). Pokud naše poslání netryská z jeho pramene, „srdce samotného Krista, Otcova apoštola“ (S 11), objeveného a adorovaného v Eucharistii, pak nebude mít účinnost ani budoucnost.
5 Závěr |
▲back to top |
Závěrem vás chci svěřit Panně Marii, učitelce eucharistické spirituality. Třebaže evangelia o tomto tématu na první pohled nehovoří, „Maria nás může vést k této Nejsvětější Svátosti, protože k ní má hluboký vztah“. Je pravda, jak tvrdí Jan Pavel II., že „ve vyprávění o jejím ustanovení v noci Zeleného čtvrtku se o Marii nehovoří“. Ve skutečnosti toho nebylo zapotřebí. Totiž bez ohledu na její nejistou přítomnost při eucharistické hostině, „vztah Panny Marie k Eucharistii lze nepřímo odvodit od jejího vnitřního postoje. Maria je celým svým životem ,eucharistickou‘ ženou“116. „V jistém smyslu“ dokonce „Maria prožívala eucharistickou víru ještě předtím, než byla Eucharistie ustanovena“; ve víře přijala Slovo a učinila je ve svém lůně tělem, „a tak v sobě anticipovala to, co se v určité míře svátostně uskutečňuje v každém věřícím, který pod způsobami chleba a vína dostává Pánovo tělo a krev. Existuje proto hluboká analogie mezi fiat Panny Marie po andělových slovech, a amen každého věřícího po přijetí Pánova těla“117. Je mým největším přáním, aby nám Bůh dal schopnost jej přijmout jako Panna Maria, učinit jej tělem a krví našeho těla a dát jej mladým jako jejich Spasitele.
Srdečně v Donu Boskovi
don Pascual Chávez V.
6 DODATEK: Sen Dona Boska o dvou sloupech v moři |
▲back to top |
(Osudy Církve 1862)
Rád bych vám pověděl jeden sen, ale vězte, že ve snách se nemudruje, přece však jej vyložím pro váš duchovní prospěch. Vždyť bych vám pověděl i své hříchy, kdyby vám to prospělo a kdybych se nebál, že mi všichni utečete a že se dům zřítí. Měl jsem jej před několika dny.
Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kus země pod nohama. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí, uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše, co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami a knihami, a postupují proti jediné, obrovské a vysokánské lodi. Pokoušejí se do ní vrazit své zobce, zapálit ji nebo jakkoliv poškodit.
Tuto velebnou loď doprovází spousta lodic, je dokonale vyzbrojená, malé lodice od ní přijímají rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům.
Uprostřed nezměrné mořské pláně tyčí se z vln blízko sebe dva mohutné, vysoké sloupy. Na jednom stojí socha Neposkvrněné, pod jejíma nohama splývá široký nápis: „Auxilium Chriatianorum – Pomocnice křesťanů“ a na druhém mohutnějším a vyšším je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní je jiný nápis: „Salus credentium – Spása věřících“.
Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže. Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezi tím velitelská loď pokračovala v plavbě.
Však tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se snažil, aby uvedl loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.
Nepřátelské loďstvo se žene útokem a všemožně se snaží, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodě přeplněny, a snaží se vrhnout je na palubu papežské lodi. Jiné útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal stále vztekleji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marné.
Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatímco obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery, mnohdy její boky byly proraženy, ale hned zadul od obou sloupů vánek a štěrbiny se zacelily a díry se zacpaly.
Mezi tím nepřátelská děla se trhají, lámou se pušky, zobce a ostatní zbraně, rovněž lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.
Tu byl papež smrtelně zasažen a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Byl znova zasažen a umírá. Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik, na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.
Sotva však zemřel papež, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nepřátelé pozbývají odvahy. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie, a jiným řetězem, který visel na zádi, ji uvázal na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála Neposkvrněná.
Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadali papežskou loď, prchaly zmateně, nerážely na sebe, tříštily se a potápěly se. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže, přivázaly se též k oněm sloupům.
Spousta jiných lodic, které se ze strachu před bojem skryly, očekávaly opodál opatrně, až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům, k nimž se přivázaly háky, které z nich visely, a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.
Tu se Don Bosco otázal Dona Ruy: „Co myslíš o tomto vypravování?“ – Don Rua odpověděl: „Mně se zdá, že touto papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdož hájí obrovskou loď, to jsou papežovi oddaní věřící, a ostatní jsou jejich nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují asi úctu k Panně Marii a k nejsvětější Svátosti.“
Don Rua se nezmínil o smrti papeže a též Don Bosco ji mlčky pominul. Jen dodal: „Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využívejme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.“
OBSAH
Presentace listu od hlavního představeného2
Doporučení vikáře hlavního představeného4
1.1 Eucharistie v současné cestě církve6
1.2 Eucharistie v současné cestě kongregace8
1.3 Eucharistie v životě spolubratří10
2. VZPOMÍNKA NA ZKUŠENOST UČEDNÍKŮ12
2.1 První zklamání učedníků (J 6,66-71)12
2.2 Odpadnutí Dvanácti (Mk 14,17-31)14
2.2.1 Následování Krista nezajišťuje, že jej nezradíme14
2.2.2 Slíbit mnoho Ježíšovi nás neosvobodí od toho jej zapřít15
2.2.3 Je-li právě ustavená smlouva zrazena, je třeba si ji připomenout15
2.3 Gesto Ježíšovy hodiny: milovat až do krajnosti (J 13,1-20)16
3. ,STÁVAT SE EUCHARISTIÍ‘ DNES18
3.1 Zasvěcený život je „životem eucharistickým“19
3.1.1 Zasvěcený život, „památka“ skrze poslušnost20
3.1.2 Zasvěcený život, „oběť“ skrze čistotu21
3.1.3 Zasvěcený život, „hostina“ skrze chudobu23
3.2 Salesián, člověk Eucharistie24
3.2.1 Od slavení k připodobnění25
3.2.2 Od připodobnění k adoraci26
1 Juan E. Vecchi, Toto je moje tělo, které se za vás vydává, ACG 371 (2000), str. 5.
2 Sacrosanctum Concilium. Koncilní konstituce o Posvátné liturgii. 4. prosince 1963, 10.
3 Pavel VI., Mystérium fidei. Encyklika o nauce a kultu Nejsvětější Eucharistie. 3. září 1965,1.
4 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia. Encyklika o Eucharistii ve svém vztahu k církvi. 17. dubna 2003, 21.
5 Tamtéž, 1.
6 Pavel VI., Mystérium fidei. Encyklika o nauce a kultu Nejsvětější Eucharistie. 3. září 1965, 2.
7 Giovanni Marchesi, L’Eucaristia: ‘Sacramento della Carità’. L’Esortazione Apostolica postsinodale di Benedetto XVI. La Civiltà Cattolica 3764 (2007) str. 171.
8 Jan Pavel II., Dominicae Cenae. Apoštolský list o tajemství a kultu Eucharistie. 24. února 1980, 2.
9 Jan Pavel II., Tertio Millenio Adveniente. List o přípravě na Jubileum roku 2000. 10. listopadu 1994, 55.
10 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 1.
11 Jan Pavel II., Mane nobiscum Domine. Apoštolský list pro Rok Eucharistie. 7. října 2004, 2.
12 Tamtéž, 4.
13 Srov. Tamtéž, 6-10. K učení Jana Pavla II. se dále přidaly cenné pokyny Kongregace pro posvátnou liturgii a udělování svátostí: Redemptoris Sacramentum (25. března 2004), AAS 96 (2004), str. 549-601; Anno dell’Eucaristia: suggerimenti e proposte (15 ottobre 2004): Osservatore Romano, 15. října 2004. Supplemento.
14 Jan Pavel II., Mane nobiscum Domine, 4.
15 benedikt XVI., Homilie v Kolíně na louce Marienfeld, neděle 21. října 2005.
16 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis. Postsynodální apoštolská exhortace. 22. února 2007, 5.
17 Tamtéž.
18 Tamtéž, 4.
19 Tamtéž, 14-15.
20 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 6.
21 Benedikt XVI., Homilie při příležitosti uvedení na římskou katedru (7. května 2005), AAS 97 (2005), str. 752.
22 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 6.
23 Juan E. Vecchi, Toto je moje tělo, které se za vás vydává, ACG 371 (2000), str. 4.
24 Pascual Chávez, Da mihi animas, cetera tolle. Charismatická identita a apoštolské nadšení. Znovu začít u Dona Boska a probudit srdce každého salesiána. ACG 394 (2006), str. 6.
25 Tamtéž.
26 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 84.
27 Juan E. Vecchi, Toto je moje tělo, které se za vás vydává, str. 31.
28 Juan E. Vecchi, Toto je moje tělo, které se za vás vydává, str. 37,39.
29 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 81.
30 Jan Pavel II., Poselství na zahájení 25. generální kapituly. CG 25, 144. ACG 378 (2002), str. 117.
31 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 83.
32 Jan Pavel II., Vita consecrata. Postsynodální apoštolská exhortace. 25. března 1996, 95.
33 II. vatikánský koncil, Lumen Gentium. Dogmatická konstituce o církvi, 11.
34 Jan Pavel II., Vita consecrata, 95.
35 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 81.
36 Juan E. Vecchi, Toto je moje tělo, které se za vás vydává, str. 6-14. I 25.GK si stěžovala na „oslabení víry, které se projevuje zvlažněním života modlitby a věrnosti každodennímu eucharistickému slavení…“ (25.GK. ACG (2002), str. 57).
37 Srov. Luc van Loy, La celebrazione eucaristica della nostra comunità. Per una verifica della qualità. ACG 371 (2000) 53.
38 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 10.
39 Pietro Stella, Don Bosco nella Storia della Religiosità Cattolica. Vol II: Mentalità religiosa e Spiritualità. Roma, LAS 19812, str. 105. 107.
40 Pietro Braido, L’esperienza pedagogica di Don Bosco. Roma: LAS 1988, str. 125.
41 Pietro Braido (ed.), Don Bosco educatore. Scritti e testimonianze. Roma: LAS 19973, str. 262.
42 Pietro Braido, Prevenire non reprimere. Il sistema educativo di don Bosco. Roma: LAS 1999, str. 259.
43 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 41.
44 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 61.
45 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 14.
46 „Hlavním přínosem, který církev očekává od zasvěceného života, je spíše v řádu bytí než v řádu činnosti“ (Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 81).
47 Pro tyto myšlenky jsem se inspiroval knihou Juan J. Bartolomé, Cuarto evangelio. Cartas de Juan. Introducción y comentario. Madrid: CCS 2002, str. 226-227.
48 Nepochopení jak lidí (J 6,41-45) tak učedníků (J 6,60) se stává protestem a pohoršením. A je to pochopitelné: Ježíš alespoň třikrát opakuje, že je potřeba jej žvýkat (J 6,54.56.58) a pít jeho krev (J 6,53.54.55). Pro Židy jsou tato poslední slova něčím příšerným. Krev je život, kterým může disponovat pouze Bůh (srov. Gn 9,4; Lv 3,17; 17,10-16; Dt 12,16.23-25).
49 Je to poprvé, kdy evangelista pojmenovává Dvanáct (J 6,67.70.71; 20,24), aniž by vyprávěl o jejich vyvolení nebo uváděl jejich jména (srov. Mk 3,13-19; Mt 10,1-4; Lk 6,12-16).
50 Srov. Juan J. Bartolomé, Jesús de Nazaret, formador de discípulos. Motivo, meta y metodología de su pedagogía en el evangelio de Marcos. Madrid, CCS 2007, str. 219-263.
51 Srov. Juan J. Bartolomé, Cuarto evangelio. Cartas de Juan. Introducción y comentario. Madrid, CCS, 2002, str. 283-289.
52 Xavier Léon-Dufour, Condividere il pane eucaristico secondo il Nuovo Testamento. Torino, Elledici 2005, str. 234.
53 Benedetto XVI, Poselství k XI. řádnému všeobecnému zasedání synodu biskupů. „Eucharistie: živý chléb pro mír ve světě. 22. října 2005, 18.
54 Umývání nohou bylo úkolem otroků (1S 25,41). Jednalo se o natolik opovrženíhodnou práci, že ji nebylo možno vyžadovat po židovském otroku (Lv 25,39). Mohla však být znamením úcty vůči otci nebo mistrovi (Bill I 707; II 557). Umývání nohou spolustolovníkům bylo gestem stejně neobvyklým jako to, když se Ježíš pustil do služby u stolu (J 13,2.5).
55 Formulaci milovat do konce lze chápat jak ve smyslu časovém (tedy až do posledního okamžiku života), tak ve smyslu kvalitativním, až do krajnosti, až do dokonalosti. V každém případě, konec je vrcholem jeho života a jeho lásky; viděno zpět, sloveso milovat je synonymem historického Ježíšova jednání a vysvětlením jeho smrti (J 13,34; 15,9; 17,23; 19,28.30).
56 Xavier Léon-Dufour, Lectura del evangelio de Juan. Vol. III: Juan 13-17. Salamanca, Sígueme 1995, 50.
57 Srov. Rudolf Bultmann, Das Evangelium nach Johannes. Göttingen, 196810, 365.
58 Srov. Jan Pavel II., Novo Millennio Ineunte. Apoštolský list na závěr Velkého jubilea roku 2000. 6. ledna 2001, 29.
59 Jan Pavel II., Homilie o 5. Dni zasvěceného života. 2. února 2001, 4.
60 KIZŽSAŽ, Znovu začít od Krista. Obnovené úsilí zasvěceného života v třetím tisíciletí. Instrukce. 19. května 2002, 21.22.
61 Jan Pavel II., Vita Consecrata. Postsynodální apoštolská exhortace. 25. března 1996, 95.
62 Benedikt XVI., Deus Caritas est. Encyklika o křesťanské lásce. 25. prosince 2005, 13.
63 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 82.
64 Benedikt XVI., Tamtéž.
65 Kard. José Saraiva Martins, “Eucaristia: ‘Sacramentum sanctitatis”: L’Osservatore Romano. 9. května 2007, 5.
66 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 81.
67 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 94.
68 Srov. Jan Pavel II., Discorso ai partecipanti al Capitolo Generale. CG25, 170, ACG 378 (2002) str. 138.
69 Jan Pavel II., Vita Consecrata. Postsynodální apoštolská exhortace. 25. března 1996, 95.
70 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 11.
71 Jan Pavel II., Vita Consecrata, 95.
72 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 12. Papež zde cituje Katechismus katolické církve, 1382.
73 Jan Pavel II., Vita Consecrata, 22.
74 Srov. Mircea Eliade, Lo Sagrado y lo Profano, Madrid, Paidós 1998, 53-85.
75 Srov. Juan J. Bartolomé, “La obediencia de Cristo, filiación probada”, in Vida Religiosa 94 (2003) str. 38-45, který ukazuje, jak poslušnost Otci je vhodnou evangelní kategorií pro pochopení celého Kristova osobního tajemství a jeho činnosti.
76 Jan Pavel II., Vita Consecrata, 22.
77 Podle P. Stuhlmacher, Jesús de Nazaret – Cristo de la Fe. Salamanca, Sigueme 1996, 90, se jednalo o program, který měl své kořeny v teologických dějinách protenstantismu.
78 Srov. Joachim Jeremias, Abba. El Mensaje Central del Nuevo Testamento, Salamanca, Sígueme 19934, 270.
79 Benedikt XVI., Deus Caritas est, 13.
80 Benedikt XVI., Deus Caritas est, 6.
81 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 81.
82 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 84.
83 První encyklika papeže Benedikta XVI. je v tomto směru velice bohatá. Ohledně vztahu mezi erotem a agape připomenu alespoň dva texty. „Čím více – třebaže v rozdílných rozměrech – oba tyto prvky nacházejí správnou jednotu v jediné skutečnosti lásky, tím více se uskutečňuje skutečná podstata lásky jako takové (…). Kde se však od sebe zcela oddělí, vzniká karikatura nebo v každém případě alespoň omezená forma lásky“ (Benedikt XVI., Deus Caritas est, 7-8).
84 Joachim Jeremias, Abba. El Mensaje Central del Nuevo Testamento, Salamanca, Sígueme 19934, 259-260.
85 Srov. Juan J. Bartolomé, La Alegría del Padre. Estudio exegético de Lc 15. Stella, Verbo Divino, 2000.
86 KIZŽSAŽ, Znovu začít od Krista. Obnovené úsilí zasvěceného života v třetím tisíciletí. Instrukce. 19. května 2002, 26.
87 Jan Pavel II., Vita Consecrata, 95.
88 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 8.
89 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 80.
90 Kard. Cláudio Hummes, “Spiritualità presbiterale nella ‘Sacramentum caritatis’”: in L’Osservatore Romano. 16. května 2007, 8.
91 KIZŽSAŽ, Znovu začít od Krista. Obnovené úsilí zasvěceného života v třetím tisíciletí. Instrukce. 19. května 2002, 26.
92 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 35.
93 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 31.
94 25.GK, 31. ACG 378 (2002), str. 38.
95 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 80.
96 Svatý Augustin, In Iohannis Evangelium Tractatus 21, 8: PL 35, 1568; Sermo 227,1: PL 38, 1099. A v Jeruzalémských katechezích čteme: „Přijetím Kristova těla a krve se stáváš tělesně a pokrevně příbuzným Kristu (concorporeo e consanguineo di Cristo)” (22 1,3: PG 33 1098).
97 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 37.
98 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 38.
99 Jan Pavel II., Vita Consecrata, 16.
100 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 66.
101 Benedikt XVI., Promluva k Římské kurii. 22. prosince 2005. AAS 98 (2006), str. 44-45.
102 Svatý Augustin, Enarrationes in Psalmos 98,9. CCL XXXIX, 1385.
103 Srov. Jan Pavel II., Mane nobiscum Domine, 30.
104 Pietro Braido, Prevenire non reprimere. Il sistema educativo di don Bosco. Roma, LAS 1999, str. 261. Právě díky výchovnému systému Dona Boska se „rozvinul zvyk navštěvovat Nejsvětější Svátost, když studenti a učňové přerušili práci a studium, aby se trochu zrekreovali na dvoře” (Pietro Stella, Don Bosco nella Storia della Religiosità Cattolica. Vol. II: Mentalità religiosa e Spiritualità. Roma, LAS 1981, str. 309).
105 Giovanni Bosco, Vita del giovanetto Savio Domenico, allievo dell’Oratorio di San Francesco di Sales. Torino 1959, 71. OE XI, str. 221. Francis Desramaut to komentuje takto: “El lector de la Vida de Domingo Savio conoce las largas contemplaciones silenciosas de este joven ante el sagrario e intuye la relación existente entre ellas y su amor heroico a Dios” (Don Bosco y la vida espiritual. Madrid, CCS 1994, str. 126).
106 Giovanni Battista Lemoyne, Memorie Biografiche del venerabile Don Giovanni Bosco. Vol. IX. Torino 1917, str. 355-356.
107 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 31.
108 Benedikt XVI., Promluva k Římské kurii. 22. prosince 2005. AAS 98 (2006), str. 45.
109 Josef Cordes, “L’Eucaristia e la carità”. L’Osservatore Romano. 18.-19. března 2007, str. 7.
110 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 82.
111 Benedikt XVI., Deus Caritas est, 14.
112 Jan Pavel II., Mane nobiscum Domine, 28.
113 Jan Pavel II., Tamtéž.
114 Srov. Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 85.
115 Benedikt XVI., Sacramentum Caritatis, 84.
116 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 53.
117 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 55.