Region

VÝCHODNÍ ASIE-OCEÁNIE

PROVINCIE

AUL Austrálie

CIN Čína

FIN Filipíny Sever

FIS Filipíny Jih

GIA Japonsko

ITM Indonésie Timor

KOR Korea

PNG Papua Nová Guinea

THA Thajsko

VIE Vietnam

„VY JSTE SŮL ZEMĚ …

VY JSTE SVĚTLO SVĚTA…“ (Mt 5,13.14)

Prezentace Regionu Jižní Asie

don Pascual CHÁVEZ Villanueva

přeložil: Ladislav Heryán

ACG 397 15. únor 2007

„VY JSTE SŮL ZEMĚ…

VY JSTE SVĚTLO SVĚTA“ (Mt 5,13.14)

Představení Regionu Východní Asie – Oceánie

1. Krátké souhrnné představení regionu. Sociální situace. – Kulturní kontext. – Přítomnost katolické církve. – Zasvěcený život. 2. Příchod Dona Boska a růst jeho charismatu. 3. Salesiánská přítomnost. Salesiáni. – Komunitní život. – Typologie salesiánských domů a děl: Pastorace mládeže – Formace – Misijní úsilí a inkulturace salesiánského charismatu – Sociální komunikace – Salesiánská rodina – Ekonomika-solidarita – Salesiánská svatost. 4. Nejvýznačnější charismatické iniciativy. 5. Některé výzvy. 6. Závěr – „Jsem stále s vámi“.

Řím, 25. února 2007

Svátek svatých mučedníků Luigiho Versigli a Callista Caravaria

Drazí spolubratři,

po představení Regionu Jižní Asie mám to potěšení k vám nyní promluvit o Regionu Východní Asie – Oceánie. Zde více než v jiných částech světa jsou křesťané – a řeholníci zvlášť – povoláni k tomu, aby byli solí země a světlem světa. Je přirozené, že národům s velice starými a uctívanými náboženskými tradicemi, v široké míře prostupujícími jejich kulturu, se křesťanství jeví jako západní, a tedy zahraniční a cizí náboženství. Učedníci Kristovi tedy musí dosvědčit, že křesťanství jednak dokáže žít společně s ostatními náboženstvími silně zakořeněnými v těchto národech, a jednak je schopné se inkulturovat do všech světových kultur. S žádnou z nich se však neidentifikuje, protože všechny musí být očištěny a pozvednuty Kristem. Je zapotřebí skutečně kvalifikovaného a namáhavého úsilí o inkulturaci, což však od křesťana v prvé řadě vyžaduje jasnou identitu. V horském kázání nám Ježíš říká, že být jeho učedníkem je otázkou bytí, a nikoli konání. Bytí je výrazem toho, nakolik člověk je solí a světlem, tedy autentickým Ježíšovým učedníkem. Ježíš bez rozpaků říká, co by se stalo, kdyby jeho učedníci ztratili identitu. Byli by solí, která ztratila chuť: „K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“

Náš život musí vynikat vysokou duchovní kvalitou a jednáním proniknutým láskou v takové míře, že nás oba tyto prvky – zkušenost s Bohem a poslání – učiní lidmi proměňující Kristovy přítomnosti, který dává světlo všem v domě. Kristovo přání „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“ (Mt 5,16) je i mým přáním. Jan Pavel II., když v apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia o křesťanském životě hovoří jako o hlásání, píše: „Toto hlásání je misií, která má zapotřebí svatých mužů a žen. Ti skrze svůj život umožní poznat a milovat Krista. Oheň nelze zažehnout než něčím, co již samo hoří“ (č. 23). Pro nás salesiány jsou obrazy soli a ohně ekvivalentem duchovní a apoštolátní lásky Da mihi animas, kterou má každý spolubratr znovu probudit ve svém srdci.

V této části světa, církve a kongregace by nebylo většího protiřečení než sekularizovaná přítomnost salesiánských řeholníků, bez jasné a přitahující zkušenosti s Bohem, přítomnost zpohodlnělá a bez solidární práce pro ty nejchudší, která je účinným znamením Božího království.

Region Východní Asie – Oceánie zahrnuje dvacet zemí. Byl sice jako poslední zřízen teprve během minulé generální kapituly, ale nedávno slavil stoleté výročí příchodu prvních misionářů. Ti přišli do Macaa v Číně 13. ledna 1906, aby zde založili první a nejstarší dům regionu, který prakticky bez přerušení existuje až dodnes. Právem jej můžeme považovat za „kolébku“ salesiánských děl ve Východní Asii. Salesiánské dílo se již v regionu stalo stoletým stromem, kterému nechybí vitalita a slibná budoucnost. Může se pochlubit nemalým počtem děl, a to i nově založených. Je regionem ve své skladbě velmi rozdílným, zahrnuje jak oblasti, ve kterých se kongregace rozvíjí silně a plodně, tak ty, na něž pohlíží se zájmem a nadějí. Je skutečností natolik složitou a dynamickou, že jeho provincie a visitatorie v posledních čtyřiceti letech postupně spadaly pod čtyři různé regionální oblasti. Zdá se, že volba 25.GK vytvořit samostatný region lépe odpovídá skutečnosti a potřebám provincií, visitatorie a delegace, kterými je tvoř.

Region se tedy rozkládá v těchto zemích: Austrálie, Kambodža, Čína (Hong Kong a Macao), Ostrovy Fidži, Filipíny, Japonsko, Indonésie, Jižní Korea, Laos, Mongolsko, Pákistán, Papua Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Samoa, Taiwan, Thajsko, Východní Timor a Vietnam.

Zahrnuje následující správní útvary (circoscrizioni): provincie Čínu, Austrálii, Japonsko, Thajsko, Severní Filipíny, Jižní Filipíny, Vietnam a Koreu, visitatorii Indonésii – Východní Timor, a delegaci Papua Nová Guinea a Šalomounovy ostrovy.

V prvních pěti letech existence tohoto nového regionu bylo z hlediska bližšího doprovázení jednotlivých útvarů a jejich vzájemné koordinace možno vidět mnohé výhody. Společná návštěva (visita d’insieme) v roce 2005 v Hua Hin v Thajsku posílila povědomí regionu, jak se o něm diskutovalo a jak bylo na různých úrovních (provinciálové, odbory, aktivity) zakoušeno již alespoň po osmnáct let.¹ Teprve v Hua Hin se však dospělo ke skutečnému smyslu pro region a k růstu ve spolupráci s jasnou vůlí ke koordinaci, jak to vyjadřuje dokument Vision – Mission.

Při pohledu na rozdílnou realitu Východní Asie a Oceánie, kde křesťanství je skutečnou menšinou, si lze okamžitě povšimnout, jak jsou salesiáni voláni k tomu, aby byli solí a světlem, aby naprosto nutně prožívali zasvěcený život jako misionáři inter gentes a stali se misionáři mladých. Katolická církev a v ní zasvěcené osoby, stejně jako salesiánská kongregace žijí ponořeni do oceánu nejrůznějších národů, starých náboženství a hluboce zakořeněných náboženských – nikoli však křesťanských – kultur.

O to více a naléhavěji se jeví potřeba inkulturace, aby tak salesiánský život mohl zakořenit v nejrůznějších prostředích, stal se zde význačným a plodným, a přitom pečoval o charismatickou identitu a byl pozorný k jednotlivým kulturním odlišnostem. Být menšinou mezi obyvateli v tomto regionu zároveň od nás vyžaduje rozhodné úsilí o rozvoj misijního rozměru salesiánského povolání, o růst misijního smýšlení a činnosti spolubratří a komunit, a o postavení evangelizace na první místo. Jedná se o úsilí dlouhodobé, vyžadující od salesiánů značnou schopnost dialogu s místními kulturami a náboženstvími.²

1. Krátké souhrnné představení regionu

Zeměpisná rozloha regionu je značná. Nejvýraznější skutečností je pestrost prostředí a situací, ve kterých se naši spolubratři nacházejí, prožívají svůj zasvěcený život a uskutečňují své salesiánské poslání. Popsat tuto tak rozličnou společensko-politicko-náboženskou situaci jen v krátkosti není snadné. Pokusím se vám ji několika črty přiblížit.

Sociální situace

Některé ze zemí regionu teprve nedávno vyšly z válek, bojů o vlastní autonomii, mnohdy z válek ideologických, občanských, doprovázených hroznými vražděními. Lze říci, že region nyní žije pokojně a energicky se věnuje vlastnímu ekonomickému, sociálnímu a občanskému rozvoji, třebaže při tom nescházejí napětí rasového, náboženského nebo politického rázu (Východní Timor, Aceh, Ostrovy Fidži, Ostrovy Šalomounovy, jih Thajska a Filipín).

Oblast Východní Asie a Oceánie zahrnuje téměř jednu třetinu světové populace a hovoří se zde třetinou jazyků celého světa. 60% obyvatel je pod hranicí 21 let. Jen Čína se svou miliardou a třemi sty miliony obyvatel má demografickou, ekonomickou a politickou váhu překonávající nejen jednotlivé národy, ale i celé světadíly. Její otevření se tržní ekonomice v roce 1979 a současně nedávný vstup do mezinárodní politiky ji činí subjektem, který přirozeně ovlivňuje a bude ovlivňovat stále více sociální, ekonomický a politický život celého světa. Region jako takový je silně zatažen (či není-li dokonce předvojem) do rozsáhlých, rychlých a hlubokých změn, jejichž plodem jsou protikladné skutečnosti světla a stínu: života a smrti, chudoby a bohatství, sociálního pokroku a úpadku, dobývání a ztrát. Ve skutečnosti se jedná o region, který je složen ze dvou světadílů, rozdílných náboženství a kultur.

Žije zde téměř 40% nekřesťanů světa. 100 milionů katolíků zde tvoří diasporu 5% obyvatelstva. Na jedné straně je možno konstatovat náboženské probuzení, na straně druhé pak, zejména ve velkých městech, podřizování náboženských hodnot ekonomickému rozvoji. Je správné hovořit o „sekularizaci“ asijské společnosti v případě procesu, který se v podstatě rozvinul v kulturním prostředí křesťanského západu? Na základě reflexe při našich setkáních misijní animace v Asii jsme dospěli k názoru, že spíše než o sekularizaci je správnější mluvit o „podřízení či podrobení náboženských hodnot ekonomickému rozvoji“. Je možné hovořit o praktickém ateismu s nátěrem společenské religiosity.

Setkáme se zde rovněž s více či méně rozšířenými postoji fundamentalismu jako reakcí na obrovské společenské a kulturní změny, s nimiž si lidé neví rady. Nedávno překonaná (1997-1998) východoasijská ekonomická krize přinesla mnoho otázek ohledně ekonomického modelu, který stál v pozadí tzv. „asijského zázraku“, jeho souvislostí s kulturními hodnotami, narušením rovnováhy, zvyšujícím se ničením životního prostředí, sociálními nerovnostmi a vykořisťováním pracovní síly, zvyšujícími se požadavky na energie a suroviny. Všechna tato napětí a propady byly dále zvýrazněny strašnou katastrofou tsunami v roce 2004 a atentáty na Bali v letech 2002-2004.

V oblasti existují nejrůznější etablované či se teprve vyvíjející formy vlád: vedle starých i nových demokracií (Japonsko, Filipíny, Taiwan, Austrálie) se zde setkáme se socialistickými systémy, tradičními monarchiemi (Thajsko, Kambodža, Japonsko) a vojenskými diktaturami. Zejména Čína a Vietnam spolu se Severní Koreou a Laosem představují poslední velký blok ideologie a totality marxistického ražení. Všechny tyto země musí čelit již zmíněným společným jevům, které mají tendenci se nadále rozšiřovat: propasti mezi bohatými a chudými, útěku z venkova a urbanizaci, mající za následek tříštění kultur, industrializaci bezohlednou k životnímu prostředí, rostoucí sociální nespravedlnosti, hrozící zvrátit starou rovnováhu. Roste politické demokratické uvědomění, které sice jen okrajově, ale nevyhnutelně zasahuje dokonce i země s komunistickým režimem.

Kulturní kontext

V podstatě zde můžeme rozlišit čtyři kulturně hodnotové systémy.

Prvním a nejpevnějším z nich je systém Východní Asie. Má konfuciánské nebo buddhistické kořeny a ovlivňuje velkou část regionu. Je postaven na rodinných a obecních hodnotách. Prioritu mají povinnosti jednotlivce vůči rodině, starším nebo klanu, a – na druhé straně – vůči vládcům. Za důležité jsou považovány studium a pilná práce.

Islámský systém asijského typu je zpravidla mírnější a tolerantnější než islám arabský, a je smíšen s různými hodnotami lidového animismu. Smíšené prostředí je na Filipínách, kde většinová kultura Malay byla po dlouhou dobu ovlivňována španělskou kolonizací.

Tichomořský systém Melanésie a Polynésie je soustředěn na animismus, rodinně-kmenové jádro a vzájemné sdílení majetku.

Posledním je západní racionalistický a liberální systém. Vynořuje se postupně a nese v sobě jak kořeny křesťanského pohledu na svět, tak racionalistickou reakci na tento pohled. Jak uvádí apoštolská exhortace Ecclesia in Asia (srov. č.6), tento systém je typický pro Austrálii, je zaměřen na dosažení štěstí a úspěchu, a vyznačuje se rostoucím individualismem a silnou sekularizací.

Zatímco na jedné straně můžeme konstatovat přítomnost těchto různých hodnotových systémů a kulturních kontextů, pozorujeme, že silná místní i mezinárodní migrace zároveň vede k míšení těchto kořenů a kulturních i náboženských prvků.

Přítomnost katolické církve

Většina východoasijských katolíků je soustředěna na Filipínách, třebaže si tato převážně katolická země (81% z 84 milionů obyvatel) v sobě nese mnohá napětí. Další dvě země s význačným zastoupením katolíků jsou Východní Timor (90%) a Jižní Korea (11%), kde dohromady žije 30% katolických křesťanů. Ve zbytku regionu katolíci žijí v diaspoře, od minimálních 0,4% v Thajsku, Číně a Japonsku po 6% ve Vietnamu.

Jedná se o mladou církev, která se například ve Vietnamu a Jižní Koreji vyznačuje neobyčejnou vitalitou a odvahou. Třebaže je na některých místech stále považována za cizí západní náboženství, obvykle je i zde vnímána velmi pozitivně. I přesto, že v mnohých zemích regionu evangelizace započala teprve nedávno, zapustila zde hluboké kořeny. Důvodem toho jsou rovněž velmi početní mučedníci posledních tří století, z nichž mnozí jsou kanonizováni nebo alespoň blahoslaveni (120 v Číně, mezi nimi i naši svatí Luigi Versiglia a Callisto Caravario, 117 ve Vietnamu, 103 v Koreji, 247 v Japonsku, 8 v Thajsku, 2 na Filipínách a 1 na Papui Nové Guineji).

Sledujeme-li vývoj Federace biskupských konferencí Asie (FABC) za posledních třicet let, můžeme ocenit úsilí o prohloubení směrnic pro integrální evangelizaci asijského prostředí. Díky jedné ze základních hodnot těchto kultur, kterou je harmonie, se jako neoddiskutovatelná cesta pro misii nabízí čtverý dialog (dialog života – činnosti – teologické diskuse a sdílení náboženských zkušeností), skrze který je evangelium sdíleno a předáváno i spoluobčanům vyznávajícím stará nekřesťanská náboženství. Historickou událostí se stal 1. Misijní asijský kongres, organizovaný Federací biskupských konferencí Asie (FABC) v Chiang Mai v Thajsku v říjnu 2006. Jeho tématem bylo „Vyprávět Ježíšův příběh v Asii“. Vyprávění o zkušenosti života s Ježíšem jako nejlepší cestě hlásání evangelia v asijských zemích bylo doporučeno Janem Pavlem II. v apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia (č. 20).

V zemích Oceánie katolíci tvoří čtvrtinu obyvatelstva. Žijí však ve dvou naprosto odlišných situacích. Na jedné straně Austrálie (27% katolíků), země s „tvrdou kulturou“ (hard culture), charakteristická nezanedbatelným počtem přistěhovalců z Itálie i celé další Evropy po druhé světové válce a z Vietnamu po válce vietnamské, kde je evangelizační práce velmi tvrdá; na straně druhé ostrovy Tichomoří, oblast nedávné evangelizace, která potřebuje prohloubit své kořeny a potýká se s problematikou formace místních povolání ke kněžství i k zasvěcenému životu.

V celé této oblasti stojí církev před výzvou podnítit skutečnou integrální a inkulturovanou misionářskou spiritualitu, aby se uprostřed nejrůznějších náboženství a kultur věřící stali věrohodnými svědky. Pouze tak bude církev moci překonat dichotomii mezi životem a vírou, životem zaměřeným na svátosti a modlitbu a životem činným v sociální sféře, křesťanským životem uzavřeným do sebe a životem otevřeným dialogu s nekřesťany. Noví konvertité z animistických nebo polyteistických náboženství Oceánie, případně z buddhismu a konfucianismu Východní Asie, často přijali evangelium s nadšením a hloubkou, ale často také pouze povrchně. Je třeba ještě dlouhé cesty, než katolická víra v půdě těchto starých kultur skutečně zakoření.

Zasvěcený život

Pro většinu církví Východní Asie se přítomný okamžik zdá jarem se všemi jeho zaslíbeními: zakládání nových místních církví (např. v Mongolsku je po prvních 15 letech misie 450 místních katolíků) a nových místních misijních institutů (Korea, Filipíny, Thajsko, Indonésie), svěžest v hlásání evangelia i přes situaci diaspory, velké množství povolání (Vietnam, Jižní Korea). Jsme zde svědky skutečně udivujícího růstu. V posledních 15 letech se počet řeholních kněží zčtyřnásobil, počet řeholníků laiků stoupl o 40%, sester o 30%. Z místních církví odešly stovky misionářů ad gentes a ad vitam.

V tichomořské části regionu se mnoho řeholních kongregací snaží nalézt způsob prožívání zasvěceného života v místních kulturách, který by vyhovoval jak misionářům, tak místním řeholním povoláním. V Austrálii se veškeré úsilí řeholníků točí kolem pastorace povolání a formace laických spolupracovníků podle charismat různých kongregací.

Zasvěcený život v regionu se podle mého názoru nachází před čtyřmi výzvami:

• mystika: v regionu tak hluboce náboženském je absolutně nezbytné, aby zasvěcené osoby prožívaly hlubokou zkušenost s Bohem;

• proroctví: řeholní komunity jsou povolány k odvaze vtělit do svého života evangelium jako vzor alternativního života;

• inkulturace zasvěceného života, díky které se řeholníci nebudou cítit cizinci ve vlastní zemi, a v očích svých spoluobčanů nebudou vypadat jako někdo cizí;

• služba ve prospěch nejchudších, těch, kteří jsou z ekonomických, sexuálních, rasových nebo náboženských důvodů vyloučeni na okraj společnosti.

2. Příchod Dona Boska a růst jeho charismatu

Misijní povolání Dona Boska se zrodilo v Asii

Don Bosco prožíval neobyčejné misionářské jaro církve své doby a původně misionářské povolání živil s pohledem upřeným k Asii, zejména Číně, a poté šířeji k anglicky hovořícímu světu, mezi nímž figurovala Austrálie. Don Bosco se k tomuto misionářskému světu přibližuje při hledání svého skutečného povolání tu v kontaktu s reformovanými františkány, tu s obláty Panny Marie, tu čtením misionářských časopisů, které tehdy začaly kolovat Piemontem (Anály Kongregace pro šíření víry nebo Museum katolických misií). Tento misionářský svět hovořil zejména o Asii, a to především o pronásledování v Číně a Vietnamu, o hrdinství misionářů a mučedníků a nové době, jež se pro církev a evangelizaci otevírala ve stínu anglo-francouzských armád. Anály, které Don Bosco začal číst jako mladý kněz, téměř týden co týden zachycovaly politické i vojenské působení Západu, jež umožňovalo znovu započít s misijní a evangelizační činností. Díky tomu by mohli získat spásu i obyvatelé Říše nebes, národ, který Dona Boska udivoval svou velikostí. Don Bosco byl zvlášť zasažen odvážným mučednictvím mladého kněze Gabriele Perboyreho, jehož obrázek bude mít potom ve svém pokoji a o kterém bude psát již v prvním díle svých Církevních dějin. V této své první velké knize, jež dozná dalších početných vydání, píše o novém misijním úsilí. Věnuje se však zejména událostem, které se v těch letech odehrávaly v Číně a Japonsku.

S růstem Don Boskova věhlasu budou na jeho dveře klepat velcí misionáři Afriky Lavigerie a Comboni, aby u něj hledali pomoc a spolupráci. Na Valdocco rovněž při příležitosti 1. Vatikánského koncilu přijdou hledat personál různí biskupové z Číny. Don Bosco po několik měsíců mezi roky 1873 a 1874 jednal s Timoleonem Raimondim, misionářem milánského semináře a apoštolským prefektem Hong Kongu o otevření domu v Hong Kongu. Jednání nepokračovala a nakonec zůstala jen na papíře díky vetu představeného milánského semináře, což Don Bosco nevěděl. V tomto ovzduší nejistoty, které zapříčinilo přerušené jednání, se Don Bosco – přesvědčen, že přišel čas se rozvinout i do zahraničí – otevřel Argentině, prostředí kulturně i jazykově méně vzdálenému, a rychle se rozhodl vyslat své první misionáře do práce mezi italské emigranty v Buenos Aires a Indios v „blízkosti“ San Nicolás de los Arroyos (11. listopadu 1875). Přesto však nepřestal myslet na Asii. Donu Giovannimu Caglierovi nedával ani dva roky na rozjetí děl v Argentině a zamýšlel jej pak poslat do Indie, kde přijal jeden apoštolský vikariát. Jižní Amerika však pohltila mnoho personálu i sil. Poté, co obdrží apoštolský vikariát v Patagonii, Don Bosco začne znovu přemýšlet, tentokráte o Číně, teprve v roce 1885. Již však tuší, že je příliš pozdě na to, aby něco konkrétního zorganizoval on sám. Učiní a uvidí to teprve jeho synové; pro něj Asie zůstane cílem, snem, polem činnosti v budoucnosti.

Ve snu, který bude mít v Barceloně, Don Bosco z vrcholu kopce snu v devíti letech spatří budoucí díla v Pekingu jako dovršení svého poslání mezi mládeží, které se rozšíří do celého světa. Jak na Valdoccu, tak po celém světě, od Valparaisa až k Pekingu. Toto vidění se mu stane napětím, cílem a proroctvím, takže ve své „duchovní závěti“ napíše: „Až přijde čas, naše misie se dostanou až do Číny a Pekingu.“³ Na smrtelné posteli udiví Mons. Cagliera opakovanými slovy: „Nezapomeň na Asii!“

Historické poznámky na základě misionářských snů Dona Boska

Pročítáme-li pět misionářských snů Dona Boska, a zejména poslední dva, vidíme jeho misijní nadšení zejména pro národy Číny, Mongolska (Tatarska) a Austrálie.⁴ A jak jsem již zmínil, dokonce v závěru jeho duchovní závěti čteme o touze jeho srdce po spáse asijské mládeže. Generace salesiánských misionářů vyrůstaly za povzbuzujícího vědomí, že o nich Don Bosco snil a je viděl ve svých misionářských snech.

Sen z roku 1886, duchovní závěť a „neustálé mluvení“ Dona Boska o Číně vytvořilo v salesiánských prostředích silné ovzduší očekávání. Don Arturo Conelli, kterému Don Bosco svěřil natolik důvěrné informace ohledně odchodu do Číny, že byl všemi tak trochu považován za vedoucího případné výpravy, neztrácel čas a ihned po smrti zakladatele navázal první kontakty s církevními autoritami v Macau. Jednání probíhala ve třech fázích a pokračovala až do roku 1905, kdy salesiáni s biskupem z Macaa konečně dospěli k dohodě. Prvních šest salesiánů, tři kněží a tři koadjutoři, dospělo pod vedením dona Luigiho Versigli do Macaa 13. února 1906. Měli se ujmout malého sirotčince Orfanato da Imaculada Conceição, který jim svěřil biskup. Šestice se okamžitě dala do práce a otevřela učňovskou školu. První léta byla těžká a zjevně bez jakékoli perspektivy. V roce 1910 byli salesiáni z Macaa dokonce vyhoštěni, jelikož město bylo zavlečeno do republikánské revoluce. To však bylo překážkou jen krátkou. Jednak jim to otevřelo cestu k novému pracovnímu poli – první misii v čínském vnitrozemí (Heungshan, dnešní Zhongshan, 1911-1928), a jednak se do Orfanato mohli vrátit s novou a širší smlouvou a novými spolubratry. To salesiánům umožnilo založit skutečnou vlastní školu.

Čínská říše mezitím padla a zrodila se republika (1911). Nová Čína prahla po tom, aby se mohla učit od Západu. Učňovská škola byla dobře umístěna tak, aby se stala vzorem pro další podobné instituce, které by bylo možno po obrovském území rozsít. Škola se sice rozvinula, ale expanze nastala jinde. Kongregace „Propaganda Fide“ totiž v roce 1917 salesiánům svěřila misii na severu, v provincii Guangdong, poté co ji oddělila od apoštolského vikariátu Canton (dnes Guangzhou). Po dvouleté přípravě byl zřízen nový apoštolský vikariát Shiuchow (dnes Shaoguan) a don Luigi Versiglia byl zvolen prvním apoštolským vikářem. Území bylo tím nejméně rozvinutým a nejobtížnějším ze tří teritorií, které by si salesiáni přáli. Pán jim tak připravil cestu plnou obětí, ale první salesiáni, hned po propuštění z fronty první světové války, ji s odvahou a sebezapřením dokázali zvládnout. Když v roce 1918 don Versiglia dostal od dona Paola Albery darem kalich, vzpomněl si, že Don Bosco ve snu o Číně spatřil dva kalichy – jeden plný potu a námahy misionářů, druhý plný krve.

Mezitím úsilí o posílení a zlepšení školy v Macau přineslo své plody. Vláda a několik filantropů z Hong Kongu chtělo zřídit něco podobného i pro mladé lidi této britské kolonie a svěřit to salesiánům. Rovněž ze Šanghaje přicházely naléhavé žádosti o převzetí tamějšího sirotčince. Z ciziny začínali přicházet první novicové misionáři, což byla inovační strategie, o které se tehdy hodně diskutovalo. V roce 1924 do Šanghaje vyrazila početná skupina mladých spolubratří pod vedením čínského veterána, dona Santeho Garelliho. Mezi nimi byl i klerik Callisto Caravario. Usadili se v mezi chudými v čínské čtvrti. V roce 1923 se zrodila Čínská visitatorie, avšak jen stěží přibírala nové závazky. Měla sice dobrý formační dům pro spolubratry, kteří neustále přicházeli z ciziny, scházel však vhodný personál i finanční prostředky.

Kromě toho přicházely žádosti Svatého stolce, aby salesiáni přijali misie v Kyushu v Japonsku (1925) a v Thajsku (1925). Pod vedením dona Vincenza Cimattiho tedy přijeli první misionáři určení pro Japonsko. S rostoucím množstvím práce se visitatorie stala Čínsko-japonskou provincií (1926). Provinciál měl pečovat o obrovské území, rozkládající se od Thajska až po Japonsko.

Ne všechno bohužel pokračovalo tak, jak mělo. V Číně vypukla občanská válka a po ní přišlo bolševické hnutí. Bylo neopatrné nadále držet formační dům v Shiuchow a novicové s postnovici dobrodružným způsobem odešli až do Macaa. Nacionalistická strana spolu s komunistickou stranou se za podpory Ruska spojily proti odporu válečníků se snahou o sjednocení země. Z Guangdongu armáda postupovala na sever až do Wuhanu a Šanghaje. V Nanchinu propukly násilnosti i proti misionářům. Smlouva byla zrušena a začala veliká levicová čistka ze strany nacionalistů. Salesiánská škola v Šanghaji byla zabrána vojáky a transformována v nemocnici pro osoby zasažené infekčními nemocemi. Představení se tedy rozhodli institut vyklidit a počínaje nejmladšími poslat spolubratry pryč. Tak se mohlo začít se salesiánským dílem v Hong Kongu („St. Luis Industrial School“), na Timoru (Dili, kam byl určen i klerik Callisto Caravario) a v Thajsku, kam mimořádný visitátor don Pietro Ricaldone přemístil noviciát, celkem 28 spolubratří (novicové, magistr don Gaetano Pasotti a několik spolubratrů). Výzvy, zkoušky a obtíže se staly impulsem dalšího rozvoje. Zdálo se, jakoby se vrátila zkušenost rané církve, donucené díky pronásledování a válkám utíkat všemi směry. Díky tomu se zrodily dvě nové nezávislé misie: Japonsko, jehož apoštolským prefektem (1935) a potom provinciálem (1937) se stane don Vincenzo Cimatti, a Siam, jehož apoštolským prefektem (1934), provinciálem (1937) a nakonec apoštolským vikářem (1941) bude don Gaetano Pasotti.

Nejtěžší zkouškou a momentem temnoty i světla bylo mučednictví Mons. Luigiho Versigli a dona Callista Caravaria. Nebyli jedinými, kteří pro své stádo při misijní práci položili život. Budou je následovat další tři misionáři a mnoho dalších jich ani ne padesátiletých zemře nemocemi a vyčerpáním.

Ve třicátých letech se konsolidovaly misie v Thajsku a Japonsku, třebaže ne bez těžkostí a výzev: neustálý nedostatek personálu, zástupy mladých, jež bylo třeba formovat a inkulturovat, místní povolání, která bylo zapotřebí podporovat. Čína byla po 22 let vedena donem Carlem Bragou (1930-1952), „malým čínským Donem Boskem“. Formován v Turíně donem Cimattim a v Shiuchow ve stínu Mons. Versigli se nakonec stal otcem čínských salesiánů. S ním, spolu s novými misijními strategiemi, se Čína pokryla novými salesiánskými díly. Začínala se objevovat místní povolání – nejprve bázlivě jako ze suché země, poté zejména v době války v plné síle. Celý studentát, jehož budova byla právě dostavěna, se musel z Hong Kongu přestěhovat do Šanghaje. Don Braga se všem stal vším, a v této době veliké chudoby, ale o to většího bratrství a salesiánského společenství, všemu dával život. Bylo to zlaté období dějin Čínské provincie.

Čínská provincie vyšla z války se silnou skupinou motivovaných spolubratří a mladých, kteří slibovali budoucnost. V roce 1946 byl otevřen dům v Pekingu. Jeho první ředitel, don Mario Acquistapace, tento nejchudší dům provincie s oblibou nazýval „Domem Panny Marie“. Proroctví Dona Boska se vyplnilo. Představení se domnívali, že nadešel čas rozdělit domy do dvou provincií, jedné na severu se sídlem v Šanghaji, druhé na jihu se sídlem v Macau. V Japonsku byla naopak všechna povolání pohlcena válkou a muselo se zde začít znovu od začátku. Thajsko bylo díky mnoha ztrátám na personál velice chudé, ale i zde se díky novým dílům znovu nalezne duch obnovy.

Byla to však právě Čína, která se ocitla v bouři. S nástupem Maa a vyhlášením Čínské lidové republiky se čínský lid „staví na nohy“. Cizinci, imperialisté a misionáři jsou vyhnáni a jejich díla zabaveny. Lid si vymáhá právo řídit výchovu národa. V Číně zůstává mnoho čínských spolubratří, aby – bude-li to možné – mohli zůstat nablízku mladým. Brzy budou uvězněni. Někteří ve vězení zemřou a obětují život pro věrnost papeži. Ale i z této tragedie se zrodí nový život. Rozvinou se salesiánská díla v Hong Kongu a Macau, a postupně i na Taiwanu (1963) ve prospěch uprchlíků. Budou založeny nové domy v dalších zemích Východu.⁵

V roce 1951 začala naše přítomnost na Filipínách dvěmi školami: ve Victorias (Negros) na jihu a v Tarlac (Luzon) na severu země. V roce 1958 byla filipínská díla oddělena od Čínské provincie a byla vytvořena visitatorie, jež se potom stala provincií v roce 1963. Po velkém růstu povolání v sedmdesátých a osmdesátých letech byla v roce 1992 Filipínská provincie rozdělena na dvě – Severní se sídlem v Manile, Jižní se sídlem v Cebu. Filipínám byla rovněž svěřena díla na Východním Timoru (1975-1998) a v Indonésii (1985-1998). V roce 1998 byla provincii Jižní Filipíny navíc svěřena misie v Pákistánu.

Od roku 1952 se začala rozšiřovat rovněž naše misie ve Vietnamu. Po založení prvního díla v Hanoji donem Francisem Dupontem, který zahynul v roce 1945 ve válce, v díle začal v roce 1952 znovu pokračovat don Andrej Majcen. V roce 1974 zde byla zřízena delegace, jež se v roce 1984 stala visitatorií. Spolubratři se přidali k exodu národa roztrženého na dvě části na jih. Žili 15 let v izolaci (1975-1990). Vyšli z ní sice ochuzeni, zato však vysoce motivováni. V roce 1999 byla zřízena provincie, které byla v roce 2001 svěřena rovněž nová misie v Mongolsku.

Salesiánská přítomnost v Jižní Koreji započala v roce 1954, kdy zde byl z Japonska vyslán don Archimede Martelli a založil první dílo v Kwangju. V roce 1972 byla ustavena delegace, která se v roce 1984 stala visitatorií a v roce 1999 provincií.

Salesiánské dílo na Východním Timoru bylo po prvním pokusu z Macaa v letech 1927-1929 obnoveno Portugalskem v roce 1946. Během obtížných let indonéské invaze (1975-1999) byla díla postupně svěřena Filipínské provincii a posléze v roce 1992 po jejím rozdělení, provincii Cebu. S nárůstem spolubratří i děl byla v roce 1998 vytvořena visitatorie Indonésie – Východní Timor.

V posledních letech se nová díla rozrůstala s mladickou silou a šířila se různými směry. Charisma Dona Boska se tak pod vlivem nově objeveného misionářského povolání zakořenilo v nových prostředích.

Z Thajska vyšla iniciativa směrem ke Kambodži. Původním podnětem k tomu byla potřeba pomoci uprchlým Khmerům v uprchlických táborech, a tak první dílo bylo v Phnom Penhu otevřeno v roce 1991. Podobně vzniklo v roce 2004 první dílo v Laosu. Starají se o ně naši laošští exalievi s podporou spolubratří z Bangkoku.

Japonsko v roce 1995 otevřelo obtížnou misii v Tetere na Šalomounových ostrovech. Od dubna 2005 se tato misie stala součástí nové delegace Papua Nová Guinea – Šalomounovy ostrovy.

V Tichomoří salesiáni přistáli v Austrálii v roce 1922. Právě z Austrálie vyšly dvě odvážné iniciativy. První z nich přinesla v roce 1978 salesiánské charisma na Samou, kde se při formování místních katechetů objevilo i velmi mnoho povolání; druhá salesiány v roce 1999 přivedla na ostrovy Fidži.

Don Bosco přišel dříve než salesiáni

Z právě uvedeného historického přehledu je zřejmé, že k příchodu do Číny bylo od prvního pozvání zapotřebí asi 30 let (1874-1906), 60 let k příchodu na Filipíny (1891-1951), 45 let k příchodu do Koreji (1909-1954), 26 let k příchodu do Vietnamu (1926-1952), 20 let k definitivnímu příchodu na Východní Timor (1927-1946). Důvodem těchto „zpoždění“ jsou zčásti politicko-sociální události, předsudky některých církevních autorit, obtíže přátel Dona Boska přítomných v regionu s představenými v Turíně. Svatý vychovatel byl na mnoha místech uctíván místním klérem od jeho svatořečení v roce 1934 již před naším příchodem.

Podobně jako v případě dalších regionů je třeba říci, že Don Bosco byl v mnoha zemích znám již před příchodem prvních salesiánů. Jsou zde první salesiánští spolupracovníci a ADMA, Asociace Chlapci Dona Boska, stejně jako školy po Donu Boskovi pojmenované (Filipíny); existují jeho životopisy v místních jazycích (Korea – Seoul: časopis Kyoh Hyang, 1934; Vietnam – Phat Diem: Luk Ly, 1937); v kostelích a místních seminářích jsou jeho sochy (například ve Vietnamu v semináři v Trung Linh, 1939); můžeme se setkat s katolickými školami nebo nižšími semináři, založenými ve jménu Dona Boska (jako např. od 40. let v Indonésii).

V současné době je odpověď kongregace na jednotlivá pozvání rychlejší, časy mezi prvním pozváním a příchodem salesiánů se zkrátily: 3 roky v Samoi (1978), 4 roky v Pákistánu (1998), 3 roky v Mongolsku (2001). Počátkům salesiánského díla v některých zemích dokonce předcházela naše vlastní iniciativa, jako tomu bylo v případě Indonésie (z Filipín – Timoru v roce 1985), Kambodži (z Thajska v roce 1991), Laosu (z Thajska v roce 2004), Fidži (z Austrálie v roce 1999).

Misionářský region

Region byl požehnán přítomností velkých misionářů, pionýrů některých zemí. Byli to Mons. Luigi Versiglia (1881-1930), Mons. Ignazio Canazei (+1946), D. Carlo Braga (+1972), D. Mario Acquistapace (1916-2002) v Číně; Mons. Vincenzo Cimatti (1883-1965) v Japonsku; D. Andrej Majcen (1905-1999) ve Vietnamu; D. Archimede Martelli (1916-1984) v Jižní Koreji; Mons. Ernesto Coppo, pan Celestino Acerni (v roce 1923 jako první salesián vstoupil na australskou půdu v Kimberley) a D. Joseph Ciantar (1893-1967) v Austrálii, a mnohé další význačné osobnosti.

Rád vzpomenu rovněž jména salesiánů pionýrů nedávného období, „zakladatelů“ děl v jednotlivých zemích regionu. Jsou to: D. José Carbonell nell’Indonesia; D. Valeriano Barbero na Papua Nová Guinea; pan Jose Ribeiro na Východním Timoru (1946); pan Roberto Panetto e D. Walter Brigolin v Kamobodži (Phnom Penh, 1991); D. Pedro Balcazar a pan Francesco Tanaka na Šalomounových ostrovech (Tetere, 1995); D. Pietro Zago e D. Hans Dopheide v Pákistánu (Lahore a Quetta, 1998); D. Julian Fox na Fidži (1999); D. Carlo Villegas v Mongolsku (Ulaanbataar, 2001).

3. Salesiánská přítomnost

Salesiáni

Momentálně⁶ je v regionu 1257 spolubratří, se 60 novici a 9 salesiánskými biskupy. Za posledních dvacet let počet spolubratří v regionu stoupl o 340 salesiánů, s novými díly ve více než sedmi zemích, s 50 novými komunitami. Některé provincie rostou s postupnou pravidelností (Severní a Jižní Filipíny, Korea), některé rostou velice rychle (Vietnam a Východní Timor); v jiných se naopak v posledních dvacíti letech počet spolubratří snížil (Austrálie, Čína, Japonsko, Thajsko). Zahraniční misionáři dnes představují 15% spolubratří a jejich věkový průměr je 65 let. Do roku 2006 zároveň asi 80 spolubratří narozených v regionu odešlo do misií ad gentes. Vytrvalost v povolání je v souladu se světovým průměrem, se 46% spolubratří, kteří odešli po slibech; rekord ve vytrvalosti drží Vietnam, kde po slibech kongregaci opustilo pouze 5% spolubratří. Většina spolubratří stále žije a pracuje ve velkých městech, což má vliv na ekonomiku, adresáty a typologii jednotlivých děl. 353 spolubratří, tedy téměř jedna třetina, se nachází v různých fázích počáteční formace. Počet koadjutorů díky úsilí v pastoraci povolání ve všech provinciích stoupá. Koadjutorů je v regionu 201, z čehož 47 má časné sliby.

Komunitní život

Jak jsem se již zmínil, většina komunit regionu sídlí ve velkých městech. Nemalý počet komunit v některých provinciích je svázán s jednotlivými stupni formace, což má vliv na dobrou kvalitu života. Jak tvrdí kardinál Josef Zen z Hong Kongu, nejdůležitějším příspěvkem salesiánského charismatu pro kulturu regionu je svědectví rodinného ducha, které činí velmi přitažlivou jak postavu Dona Boska, tak naši kongregaci. Projevuje se stále silnější vědomí o důležitosti komunity a jejího svědectví pro evangelizaci a růst v povolání.

Počet salesiánských komunit se v posledních dvaceti letech podstatně zvýšil. V roce 1986 bylo v regionu 76 kanonicky zřízených komunit; v roce 1996 jich bylo již 106 a v roce 2006 jejich počet vystoupil až na 130. Dalších zatím kanonicky nezřízených 30 domů je zejména v misijních oblastech (Pákistán, Kambodža, Mongolsko, Thajsko, Filipíny, Indonésie, Vietnam).

Typologie salesiánských domů a děl

Pastorace mládeže

Tak jako v celé církvi v Asii – Oceánii, je i u nás položen strategický důraz na struktury formální výchovy (akademické školy a střediska profesionální formace). V některých oblastech jsou typickými díly díla sociální povahy, které představují velmi významnou pomoc chudé mládeži.

I z tohoto důvodu většina spolubratří pracuje v sektoru škola. Je zde 282 škol, které navštěvuje 100 900 žáků, a v nichž pracuje 350 salesiánů a 4200 převážně nekřesťanských laických spolupracovníků. Od malých farních škol na Východním Timoru až po velké školy s tisíci studenty v Thajsku je formální výchova privilegovaným polem působnosti pro její velké možnosti být přítomni v kulturním světě společností doposud vzdálených evangeliu. V posledních desíti letech se rozrostly rovněž některé salesiánské universitní instituce na Filipínách a Papui Nové Guinei. Nesmíme přitom zapomenout na první polytechnikum v Tokiu – Ikuei (nyní „Salesio Polytechnic“).

Farností je 106. Jsou obklopeny velikým počtem misijních stanic. Katolické populaci v počtu zhruba 876 000 lidí zde slouží 200 spolubratří. Od velkých farností v katolických oblastech s desítkami stanic a tisíci katolíky až po farnosti – misijní stanice v místech první evangelizace s několika desítkami věřících specifickým stylem přispíváme k evangelizaci v místních církvích.

Středisek učňovské formace je 39, s 10 262 žáky, o které se stará 151 spolubratří. Jedná se o privilegované pole práce v rozvojových prostředích a místech první evangelizace. Tato práce je přímou odpovědí na potřeby chudé mládeže, která je tak připravována na vstup do světa práce prostřednictvím solidní lidské, křesťanské a profesní výchovy.

Různá díla výchovného typu mají vedle sebe internáty nebo konvikty. Je jich celkem 38 a 24 hodin denně v nich žije 3 168 mladých. Internáty nám nabízejí úžasné příležitosti k prohloubení života víry mladých katolíků, a zároveň se mnohým nekatolickým mladým lidem umožňují postupným a vitálním způsobem k víře přiblížit. Stačí pomyslet, že z těchto prostředí vycházejí ti nejzapálenější a v našem poslání a salesiánské rodině nejpracovitější exalievi.

Je zde 60 oratoří a středisek mládeže, které navštěvuje 16 000 chlapců a dívek. Na plný čas se jim věnuje 68 salesiánů. Stovky dětí a mladých v rozvojových oblastech navštěvují naše sportovní hřiště, spokojení s nabízenými hrami a motivováni klidným výchovným prostředím, jež zde nacházejí. Rovněž v rozvinutých zemích existují mimoškolní aktivity, soustředěné kolem „media education“, skupin sociálních služeb a skupin zabývajících se výchovou k víře.

Ve všech provinciích v různých formách existuje Salesiánské hnutí mládeže, počínaje organizovanými skupinami v našich školách, až k nedávno se rozvinutému volontariátu v některých provinciích. V zemích s katolickou většinou, jako jsou Filipíny a Východní Timor, je na národní úrovni zapojeno několik tisíc mladých. V jiných zemích se hnutí projevuje v itinerářích skupin, které se shromažďují u příležitosti některých salesiánských svátků především na úrovni salesiánských škol a farností. Nejkrásnějším plodem je zajisté misijní volontariát: „Don Bosco Volunteer Group“ v Japonsku (1991), „Hnutí Pochodeň“ v Hong Kongu (1995), Mezinárodní volontariát mladých v Koreji (2002), Misijní volontariát v Manile (2003), začínající Mezinárodní volontariát v Austrálii (2006). Na salesiánském poslání se začaly podílet stovky mladých, mezi nimi i nekřesťané; někteří rovněž započali cestu křesťanské iniciace nebo cestu povolání. Tato hnutí se díky různým iniciativám uvnitř regionu stávají přirozeným mostem mezi mládeží různých národů.

V regionu je 31 různých děl sociálního typu, sloužících 3 378 mladým lidem. Jsme nablízku dětem ulice, mladým v polepšovnách, dětem bez rodiny, a poskytujeme jim odpovídající výchovnou nabídku. Je zde mnoho rodinných domů (Korea, Japonsko) i celá městečka mladých, ‘Boys town’ (“Youth off the streets” v Engadine, Austrálie, “Boys Town” na Taiwanu, “Tuloy sa Don Bosco” v Manile, “Don Bosco Boys Town” v Cebu, “Bangsak” v Thajsku, jež bylo založeno blízko ostrova Phuket po strašné tsunami v roce 2004); je zde rovněž pravidelná služba pro delikventní mládež (provincie Korea a Jižní Filipíny), stejně jako služba pro mladé dělníky, zejména imigranty jak z ciziny tak z vnitrozemí (provincie Korea, Severní Filipíny, Japonsko, Vietnam).

O pastoraci povolání pečuje 23 děl. Jedná se o nejrůznější typy aspirantátů, v nichž o svém povolání přemýšlí asi 1 057 mladých. Péče o povolání je specifickým prvkem naší pastorace v mnoha provinciích. Je totiž třeba čelit početným výzvám církve, která má málo kněží a silné diecézní prostředí, ve kterém zviditelnit mužský řeholní život není snadné. V mnoha provincích na tomto poli vynakládají obdivuhodné množství energie (Korea, Japonsko, Thajsko, Vietnam). Nemalý počet našich spolubratří pochází ze smíšených katolicko-protestantských, buddhistických a muslimských rodin. Jsou zde dokonce spolubratři, kteří požádali o křest proto, aby mohli následovat Dona Boska.

Formace

V oblasti počáteční formace je zde kromě výše zmíněných 23 aspirantátů (nižších i vyšších) 6 noviciátů, 11 postnoviciátů, 7 domů pro specifickou formaci kněží a jeden pro specifickou formaci koadjutorů. Tři formační domy na Filipínách (noviciát Cebu v Lawaanu, postnoviciát v Canlubangu, specifická formace pro koadjutory a kněze v Manile- Parañaque) jsou meziprovinciální. Střediska salesiánských studií jsou pouze dvě pro postnoviciát (Dalat ve Vietnamu a Canlubang v Severních Filipínách), a dvě pro teologii – Xuan Hiep ve Vietnamu a Manila-Parañaque v Severních Filipínách. Zbytek spolubratří ve formaci navštěvuje studijní centra společná více řeholním kongregacím nebo centra diecézní, za účasti salesiánských učitelů. Asi 70 mladých spolubratří v počáteční formaci z celkového počtu 353 je na asistenci, nebo studují mimo své původní provincie.

Pokud jde o trvalou formaci, na osobní úrovni je možno pozorovat pokrok v odpovědnosti za vlastní růst v povolání, který je vyjádřen rovněž v úsilí o vypracování a uskutečňování osobního projektu salesiánského života.

Stále více je místními komunitami oceňován komunitní den. Po 25.GK se blíže sousedící komunity často shromažďují ke společnému měsíčnímu nebo čtvrtletnímu ústraní. Některé provincie vyrábějí měsíční brožury pro formaci ředitelů (Severní Filipíny, Korea). Všechny provincie se o uskutečňování této formace snaží prostřednictvím setkávání na provinciální úrovni. Ředitelé se zlepšují v umění animace komunity z duchovního i pastoračního hlediska. Na regionální úrovni je již od devadesátých let každé tři roky nabízena možnost formačních kurzů, kterých se účastní všechny provincie.

Čtyři Regionální kongresy Východní Asie a Oceánie, uskutečněné od roku 1986, přispěly ke zvýšení citlivosti pro podporu a péči o povolání salesiána koadjutora. Nedávný seminář na toto téma v Kambodži (2006) byl krokem kupředu a po dobu jednoho roku zapojil do práce všechny provinciální rady, stejně jako všechny formátory a promotory pastorace povolání.

Misijní úsilí a inkulturace salesiánského charismatu

Za posledních sto let do regionu přišlo asi tisíc misionářů. Ve dvacátých letech minulého století to byla skutečná vlna mladých misionářů, kteří v misijním území prožili i svou formaci. Dnes v regionu pracuje asi 150 misionářů přišlých ze zahraničí. Od šedesátých let začali provincie řídit místní spolubratři. Dnes místní spolubratři odcházejí do misií ad gentes, do regionu i mimo něj. Doposud jich odešlo asi sto. Největší počet byl vyslán z Filipín (75), pak z Vietnamu (25), Koreje (9), Východního Timoru (6), Japonska (5) a Austrálie (4).

Jelikož se téměř všichni spolubratři narodili v prostředích s křesťanskou menšinou, jejich misijní duch a zejména jejich přesvědčení, že jsou misionáři mladých, jsou velice důležité. Již jsem řekl, že mnohé rodiny našich spolubratří jsou nekatolické, a že i většina mladých, s nimiž se v našich prostředích setkáváme, jsou členy různých náboženství. Můžeme tedy slovy FABC hovořit o růstu misijního vědomí inter gentes, což velice dobře vyjadřuje reálnou situaci většiny salesiánů. Je zde ještě pět zemí, které mají zapotřebí posílit přítomnost salesiánů: Papua Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Mongolsko, Pákistán a Kambodža.⁷

Kongregace hledí se srdcem a vírou Dona Boska na Čínu, nyní se však musí omezit na nabídku více méně pokračujících služeb v oblasti péče o chudé nebo nemocné, které jsou v souladu se zákony a politikou země. Přítomnost a práci náboženských institutů zejména na poli výchovy a náboženství zákony nedovolují.

Sociální komunikace

Od skromných začátků se Salesiánským věstníkem v jednotlivých zemích se postupně dospělo až k několika nakladatelstvím (Don Bosco Sha v Tokiu, Salesiana Publishers v Manile, Vox Amica v Hong Kongu, Don Bosco Media v Seoulu), která přispívají k růstu salesiánské rodiny a evangelizace. Roste rovněž naše práce ve světě audiovisuálních programů, internetu a při výchově k používání medií v našich oratořích a střediscích mládeže. Nedávno byly otevřeny dvě rozhlasové stanice – v Banpongu v Thajsku a v Tetere na Šalomounových ostrovech.

Téměř každá provincie vydává Salesiánský věstník v místním jazyce, všechny provincie mají své Vnitřní zprávy, některé z nich v digitální formě. Pro rychlou a levnou komunikaci jsou mezi spolubratry používány SMS zprávy.

Zvláště významnou skutečností je volba devíti provincií přijmout jako komunikační jazyk angličtinu, což pro všechny spolubratry představuje postupný úkol se tento jazyk na operativní úrovni naučit. Region má celou regionální síť salesiánských zpráv AustraLasia link, která byla zavedena v roce 1997 po regionálním setkání delegátů pro sociální komunikaci. Její editor sídlí v Římě, je spojen s desítkami korespondentů ze všech provincií a denně nabízí novinkovou službu zpráv celé salesiánské rodiny. Síť byla po visita d’insieme v roce 2005 posílena zřízením nového regionálního serveru BOSCONET (www.bosconet.aust.com), který nabízí prameny salesianity v anglickém jazyce.

Salesiánská rodina

Animace salesiánské rodiny a synergie mezi jejími různými skupinami je jednou ze silných stránek regionu. Kromě 1 150 FMA jsou zde další čtyři ženské kongregace, vzniklé v misijním prostředí: 1.040 sester „Lásky z Miyazaki”, které založili Mons. Vincenzo Cimatti e D. Antonio Cavoli; 96 sester “Služebnic Neposkvrněného srdce Panny Marie”, založené Mons. Gaetanem Pasottim; 25 sester „Zvěstování Páně”, což je kongregace zrozená v mysli a srdci Mons. Luigiho Versiglii a založená Mons. Ignaziem Canazei; a 65 sester „Dcer královské hodnosti Neposkvrněné Panny Marie”, založené donem Carlem della Torre.

Z dalších zasvěcených skupin salesiánské rodiny zde nalezneme Kongregaci svatého Michaela Archanděla (6 členů v Papui Nové Guinei, Austrálie) a dva sekulární instituty: Volontárie Dona Boska (VDB) se 132 členkami, které byly v roce 1969 vyslány do Macaa a nyní jsou ve všech provinciích, a Volontéry s Donem Boskem (CDB), jejichž 3 členové začali v roce 2000 v Koreji.

Mezi laickými skupinami vyniká Sdružení salesiánských spolupracovníků, které roste v počtu i kvalitě. Svůj podíl na tom mají i pravidelné regionální kongresy, které se konají od roku 1993. Momentálně je zde 2 025 spolupracovníků ve 120 střediscích, s mnohými mladými aspiranty doprovázenými delegáty SDB a FMA. Ve všech provinciích jsou organizováni exalievi, kteří se na regionální úrovni scházejí každé 4 roky. Jejich podíl na salesiánském poslání se od místa k místu liší. Mnozí jsou našimi laickými spolupracovníky ve školách a farnostech, další jsou zapojeni v místní církvi, ale i mezi diecézním klérem a na odpovědných společenských a politických postech.

Ve všech provinciích dobře funguje Rada salesiánské rodiny, přičemž tato synergie přináší podstatné apoštolské plody a růst v salesiánském duchu. Dny spirituality ve všech provinciích, stejně jako duchovní cvičení salesiánské rodiny v Severních Filipínách jsou příležitostmi ke vzájemnému poznání a větší účinnosti v práci pro mladé.

Je zde již také několik děl částečně nebo zcela svěřených členům salesiánské rodiny – VDB, Damas Salesianas, ACS (sociální díla v Thajsku, domy pro duchovní obnovy mládeže na Filipínách, středisko volného času v Hong Kongu, vedení několika salesiánských škol).

Ekonomika – solidarita

Díky veliké rozmanitosti jednotlivých prostředí, pro svoje fungování se naše domy musí velice silným způsobem obracet na dobrodince a místní autority, a to i v nekřesťanských prostředích. Na mnoha místech je zapotřebí zahraniční pomoci. Na tuto potřebu se snaží odpovědět skromné misionářské úřady, úřady pro vytváření projektů a úřady pro rozvoj, roztroušeny po provinciích Austrálie, Číny, Japonska, Koreji a Severních Filipín.

Všude roste provinciální solidarita, stejně jako profesionalita v administrativním řízení spolu s pravidelnými provinciálními preventivními rozpočty. Rozvíjí se rovněž solidarita mezi provinciemi, a to nikoli pouze při odstraňování následků přírodních katastrof (stačí pomyslet na výbuch sopky v Bacoloru v Severních Filipínách v roce 1995, která pohřbila školu s aspirantátem, nebo na tsunami v jižním Thajsku v roce 2004), ale také při rozvoji některých děl (například budování nového noviciátu ve Vietnamu v roce 2006) a podpoře těch provincií, které mají mnoho povolání a málo ekonomických prostředků.

Salesiánská svatost

Salesiánské charisma bylo na některých místech zaseto velkými salesiánskými postavami. U některých byla oficiálně uznána jejich svatost nebo heroické ctnosti: svatí Luigi Versiglia a Callisto Caravario, prvomučedníci kongregace v Číně; ctihodný Vincenzo Cimatti v Japonsku; kauza blahořečení a svatořečení byla zahájena v případě dona Carla della Torre v Thajsku a dona Andreje Majcena ve Vietnamu. Mezi čínskými mučedníky z doby nástupu komunismu vzpomeňme klerika Pietra Yeha, kněze Giuseppe Fua e Simona Leunga, a koadjutora Gerolama Yipa, mučedníka lásky v koncentračním táboře. Salesiánská misijní spiritualita těchto spolubratří se vyznačuje jednoduchostí a přitažlivou hloubkou. Vzpomeňme třeba jen hesla klerika Pietra Yeha (+1953): Všechno Ježíšovi, Ježíše všem!

Nemohu odolat pokušení a více nepřiblížit postavu ctihodného dona Vincenza Cimattiho (1879-1965). Don Renato Ziggiotti, pátý nástupce Dona Boska a žák dona Cimattiho, nám zanechal toto svědectví: „Pro mne je Mons. Cimatti nejdokonalejším salesiánem co do zbožnosti, schopnosti, bratrského a otcovského ducha, a umění získávat duše, kterého jsem poznal. Byl spíše vychovatelem než profesorem pedagogiky, velice mnohostranný a milý, skutečná kopie svatého Jana Boska.“ Při návštěvě „Muzea Cimatti“ v Tokiu-Chofu si lze okamžitě povšimnout charismatického bohatství „japonského Dona Boska“: je zde shromážděno více než 900 hudebních skladeb, 6 150 dopisů, více než 10 000 originálních fotografií, stovky článků, knihy o filosofii, spiritualitě, zemědělství a přírodních vědách. To vše pro šíření evangelia v místech pro evangelizaci nejobtížnějších. Jeho vášeň pro zavedení preventivního systému ve školách, při hledání povolání, při osobní přítomnosti mezi mladými salesiány při hře i při práci byla přenesena novým generacím salesiánů i místních laiků. Poselství o Ježíši Kristu bylo společně se jménem Dona Boska šířeno díky stovkám jeho hudebních koncertů v Japonsku, Koreji i Číně. Ať jako formátor v Turíně, tak jako vedoucí misionářské výpravy, apoštolský vikář, provinciál či ředitel formačního domu, vždy vynikal svojí salesiánskou dobrotou.

4. Nejvýznačnější charismatické iniciativy

Pro zasazení, zakořenění a inkulturaci salesiánského charismatu v mladých církvích Asie a Oceánie a k tomu, aby se náš duch i činnost v místních kulturách věrně projevovaly, je zapotřebí mnohé trpělivosti. Představuje to velkou výzvu, která vyžaduje znalosti a lásku jak k vlastní kultuře, tak k Donu Boskovi a kongregaci. Při této důležité práci, prováděné s optimismem a odvahou, bylo vynaloženo velké úsilí o zprostředkování všech dostupných salesiánských pramenů a překlad listů hlavního představeného v sedmi hlavních jazycích regionu: čínštiny, japonštiny, thajštiny, korejštiny, vietnamštiny, indonézštiny a tetum. Existuje první zkrácený překlad Životopisných pamětí v 5 svazcích (Hong Kong, 2005). Nejdůležitější je skutečnost, že se všechny provincie velice snaží o lepší poznání Dona Boska a jeho inkarnaci do vlastního prostředí. Některé provincie vydávají časopisy o salesiánské spiritualitě v místním jazyce (Japonsko, Thajsko), nebo případně posílají spolubratry studovat kursy salesiánské spirituality do Říma nebo Berkeley v USA. Hnutí návratu k Donu Boskovi, jak nás k tomu vyzývá 26.GK, se setkalo s velkým nadšením a podnítilo zajímavé iniciativy, jako například provinciální nebo regionální semináře a exercicie na toto téma.

Dialog mezi kulturami, ze kterých pocházejí a ve kterých pracují naši spolubratři, spolu se salesiánsky prožívaným svědectvím o evangeliu Ježíše Krista, přináší dobré plody. Blízkost lidem, přítomnost mezi mládeží, výchovně-pastorační styl vyznačující se sympatií, přijetím, rodinným duchem, náboženská i kulturní kvalita – to vše nás bezpochyby činí přitažlivými a většinou vítanými místní církví.

Je krásné a budící nadšení, když na nejrůznějších místech regionu nacházíme inkulturované podoby „Valdocca“. Od Číny – Macao, Salesiánský institut (1906), přes Thajsko – Banpong (1927) e Bangkok – Don Bosco (1946), po Japonsko – Tokio, Suginami (1934), a pak znovu Čína – Peking (1946-1954), Austrálie – Sydney, Engadine (1947), Filipíny – Manila, Mandaluyong (1954), Filipíny – Visayas, Victorias (1952), Východní Timor – Fatumaca (1964), Jižní Korea – Seoul, Dae Rim Dong (1963), Vietnam – Saigon, GoVap (1963-1976), Papua Nová Guinea – Araimiri (1980), Samoa – Alafua (1980), Indonésie – Jakarta, Sunter (1992) a další.

Chci nyní představit několik význačných charismatických voleb a iniciativ, které by mohly inspirovat spolubratry jiných regionů.

Naši spolubratři v Austrálii spolu s velkým počtem laiků od roku 1998 animují osm středních škol podle „Charty salesiánské školy“, založené na kriteriu oratoře (S 40). Veškeré plánování, animace a ověřování jsou sjednoceny kolem vize, kterou účinným způsobem přijímají a sdílejí všichni učitelé našich škol. Ve formačním procesu prohloubili znalost toho, co znamená pojímat výchovné prostředí jako „otevřený domov, farnost zprostředkující evangelium, školu připravující na život a hřiště, kde potkat přátele a dobře se bavit“ (S 40).

Příprava na oslavy 100 let přítomnosti salesiánů v Čínské provincii (2001-2006) byla animována provinciálním hnutím pro salesiánskou svatost a znovuobjevení Dona Boska společně s 20 000 mladými a vyučujícími našich škol. Kolem tohoto animačního jádra se rozvinula synergie salesiánské rodiny, která se tak mohla dostat k chudé mládeži. Během oslav stoletého výročí jsem mimo jiné navštívil „Don Boco Discovery Center“ v Hong Kongu, Tang King Po College, kde se mladí lidé mohou setkat s Donem Boskem prostřednictvím interaktivní výstavy. Mezi mnoha díly provincie nemohu rovněž zapomenout na „Youth Outreach“, velké středisko mládeže otevřené 24 hodin denně především pro mládež vystavenou nebezpečí hongkongské ulice.

Oslavy padesáti let přítomnosti salesiánů na Filipínách v roce 2001 přivedly k odvážné volbě více se věnovat chudé mládeži, z nichž většina žije na vesnicích. Vznikly tak početné domy v zemědělských oblastech, které se vyznačují především učňovskými středisky vhodnými pro tato prostředí. Jako vzor stylu animace může ostatním provinciím sloužit Rada salesiánské rodiny v Manile, založená v roce 1994. Postupně jí předsedají různé skupiny, které animují setkání duchovní a formační povahy, stejně jako oslavy a některé apoštolátní aktivity. V provincii Cebu se od roku 2002 rozvíjí institut Don Bosco CLAY, doposud jediný model salesiánské formace v regionu pro laiky a mladé, vedený laiky. I naši novicové z Lawaanu jsou zapojeni do týdenních setkávání, aby se spolu s formátory a žáky Don Bosco CLAY konfrontovali nad Paměťmi oratoře.

Japonská provincie se podle svého současného operačního projektu orientuje na mládež v rizikových situacích a lidové vrstvy, které japonská společnost není schopna asimilovat. Jedná se o migrující mladé lidi a dělníky, většinou katolíky, avšak nejenom o ně. Dvě farnosti Yamato a Hamamatsu jsou uvnitř katolické církve v Japonsku vzorem multikulturality. V jediném prostředí se nabízí služba osmi rozdílným skupinám imigrantů. V provincii zároveň se zápalem probíhá pastorace povolání. Pomyslíme-li na to, že počet křesťanů v Japonsku nedosahuje ani 1% populace, jedná se o něco opravdu výjimečného. Skutečným výchozím bodem pro naše tři aspirantáty se staly biblické tábory, které se od roku 1973 organizují v Nojiriko. Dnes máme v Jokohamě, Jokkaichi a Chofu asi 50 aspirantů, přičemž většina z nich přišla na základě zážitku biblických táborů.

Jediná visitatorie regionu, Indonésie – Východní Timor, se mohla v posledních dvaceti letech těšit zázračnému růstu povolání, kdy se počet spolubratří z původních 19 zvýšil na 170, přičemž bylo otevřeno mnoho formačních domů. Po dvaceti letech přítomnosti v Indonésii máme již více než 50 místních spolubratří, kteří vykonávají delikátní práci v největší muslimské zemi světa. V nejchudší asijské zemi, Východním Timoru, se salesiánské charisma i přes velice těžkou situaci rozvíjí díky velkorysé službě spolubratří trpícímu národu, která spočívá v nové evangelizaci a sociální práci.

Jižní Korea je provincií, která se od sedmdesátých let silným způsobem soustředila na poslání mezi chudou a opuštěnou mládeží, s početnými rodinnými domy, prací pro mladé delikventy a několika učňovskými středisky. I přes velmi rychlé společenské a kulturní změny země se salesiáni dokážou nové situaci přizpůsobovat a účinným způsobem mezi touto vrstvou chudé a sociálně vyloučené mládeže působit. Počáteční formace se ve všech svých stupních koná po boku této Donem Boskem přednostně milované mládeže tak, aby bylo možno zasvěcený život prožívat v interakci s ní. Korejští spolubratři vyvinuli zvláštní způsob evangelizace prostřednictvím středisek mládeže, frekventovaných tisíci žáky státních škol během roku, stejně jako mladými ze stovek diecézních farností dynamické korejské církve. Je třeba rovněž zmínit vitalitu salesiánských spolupracovníků, která je dána dobrou inkulturovanou formací a apoštolátem po boku salesiánů v dílech pro ohroženou mládež. Provincie se kromě toho věnuje misijnímu závazku v severovýchodní Asii, přijatému na výslovné přání dona Egidia Viganò; v posledních desíti letech odešlo deset misionářů do misií ad gentes do různých zemí světa.

Počtem nejmenší provincií regionu je Thajsko. I přesto jsou salesiáni v této zemi největší řeholní kongregací. Jednou z nejlepších příležitostí přítomnosti mezi mladými buddhisty jsou naše početné školy, ve kterých nabízíme službu 21 000 studentům. Školy jsou velmi ceněny a naši buddhističtí exalievi vnášejí do společnosti svou lásku k Donu Boskovi. Díky exalievům je velká salesiánská rodina jednotná a dobře animována. Expanze do sousedních zemí Kambodži a Laosu ukazuje na salesiánského misijního ducha, přičemž je cennou pomocí práce našich exalievů učitelů a vychovatelů.

Nejpočetnější a nejdynamičtější provincií regionu je Vietnam, vyznačující se horoucím misijním duchem dovnitř i navenek. V posledních čtyřech letech tato provincie dala téměř 30 spolubratrů misionářů ad gentes. Provincie dále vyniká zvláštním zápalem pro kapilární pastoraci povolání s dobře organizovanými týdenními setkáními a především doprovázením universitních studentů v růstu ve víře. Vietnamská provincie je rovněž na špici v podpoře povolání salesiána koadjutora. Je třeba podtrhnout vynikající svědectví po roce 1975, kdy salesiánské charisma znovu ožilo i přes ztrátu všech výchovných institucí. Více než 25 farností, které nám pomáhaly přežít těžké doby, v současnosti vyrostlo v různá střediska profesní formace, velmi dobře oceňována jak vládou tak lidmi. Toto vše z této salesiánské provincie činí jednu z charismaticky nejvitálnějších provincií světa.

Nakonec ještě zmíním delegaci Papua Nová Guinea a Šalomounovy ostrovy. Vykonává své poslání v chudých oblastech s většinovým zastoupením křesťanské populace, která má však zapotřebí jak evangelizace a výchovy mládeže, tak sociální práce.

5. Některé výzvy

Uvážíme-li multikulturní a multináboženský kontext salesiánského života v regionu a specifický přínos, který má naše charisma a poslání nabídnout zemím, ve kterých žijeme, musíme se vypořádat s těmito výzvami:

A. Co do duchovně-charismatického rozměru se jeví tři základní výzvy:

- na úrovni kulturní: riziko sekularismu a materialismu v prostředí, které je citlivé na náboženské skutečnosti a vyžaduje nejen sociální službu, ale také svědectví hluboké zkušenosti s Bohem;

- na úrovni osobní: pokušení vyhledávat „společenský status“, který privileguje profesionalitu a redukuje přitom salesiánský život spíše na „životní stav“ než na „projekt evangelního života“;

- na úrovni instituční: slabý a pouze formální smysl sounáležitosti s kongregací a přijetí jejich směrnic, který se mimo jiné projevuje ve slabé počáteční formaci díky nedostatečným formačním podmínkám a nízkému počtu salesiánských formačních středisek, a v neuspokojivém přijetí a aplikaci pastoračního modelu kongregace.

Tyto výzvy nám říkají, že máme zapotřebí salesiánského života vyznačujícího se intenzivní MYSTIKOU.

B. Co do evangelizačně-pastorálního rozměru upozorníme na tři základní výzvy:

- na úrovni kulturní: tendence k individualismu, projevující se v nedostatku odvahy se postavit obtížím plynoucím se situace menšiny mezi nekřesťany, zejména konfuciánsko-buddhistického ražení;

- na úrovni osobní: přehnaný aktivismus, který z nás může učinit spíše než zasvěcené osoby světské profesionály, a malá připravenost k mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu;

- na úrovni instituční: odpor ke změnám stylu života a práce, abychom se stali význačnějšími a účinnějšími, byli blíže mládeži a sloužili jí.

Odpověď na tyto výzvy se děje prostřednictvím salesiánského poslání prožívaného jako SLUŽBA.

C. Co do rozměru řeholního a komunitního života pozorujeme tři základní výzvy:

- na úrovni kulturní: chybějící inkulturovaný, společný a sdílený model zasvěceného života, obtíž ve vyjádření našeho řeholního zasvěcení viditelnějším a věrohodnějším svědectvím evangelia spolu s vědomím, že jsme povoláni realizovat silný kulturní dopad křesťanské víry;

- na úrovni osobní: pokušení žít tak, aby nebylo vidět naši identitu křesťanů a zasvěcených osob, s omlouváním kulturních prvků neslučujících se s projektem salesiánského života;

- na úrovni instituční: naléhavá nutnost nového uspořádání děl v některých provinciích, aby se tak zajistila zkušenost komunitního života a dodala kvalita naší výchovně-pastorační nabídce.

Tyto výzvy nám hovoří o potřebě nového prožívání salesiánského života naplněného PROROCTVÍM.

D. Co do fungování regionu vidíme dvě hlavní výzvy:

- na úrovni regionální koordinace: izolace některých děl, velké zeměpisné vzdálenosti, jazyky, sociální, kulturní, církevní a vokacionální rozdíly, které ztěžují dosažení účinnější, hluboké a operativní roviny sdílení;

- na úrovni regionální animace: chybějící regionální centrum, které by bylo prvkem integrace, koordinace a stimulace provincií v různých oblastech salesiánského života a poslání: formace, pastorace mládeže, salesiánská rodina, sociální komunikace, misie, ekonomika.

Tyto výzvy nás nutí uvěřit v hodnotu SYNERGIE.

Všechny tyto výzvy můžeme shrnout do nutnosti budování a prožívání skutečně misionářské a inkulturované salesiánské spirituality, která nám pomůže:

• vyvarovat se nebezpečí aktivismu, zpohodlnění a nedostatku charismatické identity;

• překonat dichotomii mezi životem a vírou, bytím a konáním, evangelními radami - posláním - komunitním životem;

• dát Donu Boskovi ve Východní Asii – Oceánii více vtělenou podobu.

Nemohu nyní – mezi tolika salesiány vynikající kvality – nevzpomenout na dva domorodé spolubratry, kteří v sobě dokázali vtělit Dona Boska a doprovázet svůj národ ve velice obtížných chvílích jako bezpeční vůdcové. Jedná se o kardinála Josefa Zen Ze-kiuna, biskupa z Hong Kongu, který byl jmenován kardinálem právě v době, kdy salesiáni Regionu Východní Asie – Oceánie slavili sto let své přítomnosti, a o Mons. Carlose Ximenese Bela, nositele Nobelovy ceny za mír za roli, kterou hrál ve prospěch své zkoušené země Východního Timoru. Skutečnost, že Bůh kongregaci daroval světce, mučedníky, zakladatele, úžasné pedagogy a velké biskupy je tou nejlepší zárukou toho, abychom mohli snít o stále více asijštější podobě Dona Boska.

6. Závěr – „Jsem stále s vámi“

Zeměpisně nejvzdálenější místo od Říma se nachází právě v Regionu Východní Asie – Oceánie. Mohl jsem to pocítit během své cesty do Austrálie a na Samou v roce 2004. Právě první ředitel samoského původu, který byl v době mé návštěvy nepřítomen, v květnu 2006 vyjádřil svůj sen: „Chtěl bych navštívit svatá místa Dona Boska a alespoň jednou v životě se osobně setkat s hlavním představeným.“

Někteří spolubratři regionu podnikli pouť po salesiánských svatých místech, jiní se snažili Dona Boska poznat prostřednictvím místních jazyků a kultur.

Jako nástupce Dona Boska jsem mohl navštívit již všechny provincie regionu (v dubnu tohoto roku jako poslední Vietnam) a osobně poznat mnoho spolubratří a děl. Některé provincie hlavní představený nenavštívil již 24 let. Jsou rovněž některá místa, kam doposud žádný hlavní představený nepřišel, jako Šalomounovy ostrovy, Pákistán, Mongolsko, Laos, Fidži. Proto chci tímto dopisem vyjádřit, že jsem vám nablízku, a nejen to, chci vás také přiblížit všem salesiánům na světě.

„Bez Panny Marie Pomocnice my salesiáni nejsme nic,“ bylo jednou z pěti rad čínským misionářům od tamního prvního salesiána, Mons. Luigiho Versigli v roce 1920.

Mnohé místní církve Východní Asie a Oceánie uctívají Ježíšovu Matku a Matku církve jako Pomocnici křesťanů. Je patronkou Austrálie, Číny, Vietnamu a církví v Oceánii. Aby nikdo nebyl zapomenut, mnohé salesiánské komunity regionu se každodenně modlí: „Maria, naše Pomocnice, oroduj za nás!“ Její přítomnost je pociťována velmi živě. Chci jí svěřit budoucnost tohoto našeho regionu. Je regionem nejvzdálenějším od kořenů co do času, prostoru i kultury, avšak nikoli méně vítaným, milujícím Dona Boska a identifikovaným s kongregací.

Panna Maria Pomocnice, Učitelka Dona Boska, ať nadále vede a žehná generace spolubratří, kteří v tomto regionu vyrůstají.

S láskou v Donu Boskovi

Don Pascual Chávez Villanueva

Hlavní představený