Jelikož je Region Jižní Asie územím velmi rozsáhlým, s národy co do kultury a jazyka velice rozdílnými, budeme se zabývat jednotlivými zeměmi zvlášť.

Indie

Indie geograficky tvoří jižní část Asie, s hranicemi vymezenými Arabským mořem Bengálským zálivem, Myanmarem a Pákistánem.

Původně byla osídlena Dravidiány, jejichž pětitisíciletá kultura byla jednou z nejstarších na světě. Kolem roku 1500 před Kristem byl indický subkontinent ze severu zaplaven skupinami Árijců, a jejich smíšení s původními obyvateli dalo vzniknout současné klasické indické kultuře.

Později bylo indické území pravidelným cílem nájezdů Arabů, Turků a evropských obchodníků. Během 19. století nakonec politicky téměř celé teritorium ovládla Velká Británie. Dlouhý odpor vůči anglickému kolonialismu vyvrcholil získáním nezávislosti v roce 1947.

Subkontinent se tak rozdělil na dvě části: sekulární stát Indii, a menší, muslimský stát Pákistán. V důsledku války mezi oběma zeměmi v roce 1971 se pak Východní Pákistán oddělil a stal se samostatnou zemí, zvanou Bangladéš.

Postupné vlny cizích nájezdníků zanechaly v kultuře indického subkontinentu nesmazatelné stopy. Asi 72 % obyvatel je původu indo-árijského, 25 % původu dravidiánského. Dosti velký počet obyvatel je označován jako dalit, a považován indickou vládou za součást seznamu „scheduled castes“, požívá určitých společenských výhod. Různé jiné kmeny naopak náleží do seznamu „scheduled tribes“.

V hindském náboženství (dharma) jsou čtyři hierarchické kasty: brahmin (kněžská třída), kshatriya (knížecí třída), vaishya (obchodnická třída) a sudra (dělnická třída). Členové těchto hlavních kast si podmanili různé skupiny původních obyvatel a redukovali je na třídu páriů, dalit, lidí „mimo kastu“. Během boje za nezávislost i po něm vznikla ohledně této nespravedlivé situace v Indii silná reakce, a dnes se jak vláda, tak církev o zlepšení situace lidí „mimo kastu“ velmi angažují. O této skupině obyvatel se zmiňuji zejména proto, že asi 70 % indických křesťanů patří k dalit, a v některých našich indických provinciích jsou hlavními adresáty a subjekty našeho apoštolátu.

Indie je dnes největší demokratickou zemí světa. Je na druhém místě co do počtu obyvatel, překonávajícím jednu miliardu (1 095 351 995), z čehož je 80,5 % hinduistů, 13,4 % muslimů a 2,3 % křesťanů. Mezi obyvateli existuje enormní nerovnost mezi bohatými a chudými. Stupeň gramotnosti je pouhých 59,5 %. Oficiálním jazykem je hindi, angličtina jako národní jazyk má pouze přidruženou pozici. Kromě toho je zde 14 dalších úředních jazyků, každý s vlastním písmem, a 200 jazyků neúředních, nepočítaje v to tisíce dialektů. Indie je tedy obrovskou mozaikou jazyků, kultur a tradic, které přispívají k její bezmezné složitosti a jedinečné bohatosti.

Po parlamentních volbách v roce 2004 nastala změna vlády. Od ultranacionalistické strany s vyhraněně hinduistickou ideologií hindutva se přešlo k mírnější středo-levé koalici, s vnější podporou komunistické strany. Často zde propukají náboženské konflikty (zejména mezi hinduisty a muslimy). Stále rovněž pokračuje přímá či nepřímá perzekuce křesťanů, s občasnými násilnostmi. Zde je třeba se zmínit o tom, že v některých státech byl vyhlášen zákon proti konverzím, zakazující tzv. „násilnou“ konverzi z jednoho náboženství ke druhému. Skutečný důvod zákona však spočívá v tom, aby se lidem z nižších kast a vyjmenovaných kmenů zabránilo stát se křesťany. Představitelé církve mnohokrát vysvětlili, že konverze díky své vnitřní podstatě nikdy nemůže být násilná, a že tedy v církvi násilné konverze neexistují.

Na politické úrovni dlouhodobě probíhá konflikt mezi Indií a Pákistánem ohledně Kašmíru, díky kterému země již třikrát vstoupily do války, a to až na pokraj války nukleární. Zdá se, že v současné době napětí polevilo, existuje větší vůle k dialogu a situace se lepší.

Více méně v průběhu posledních desíti letech Indii ve velké míře zasáhla globalizace. Indie je připravena se v příštích desítiletích stát ekonomickou velmocí, se všemi špatnými průvodními jevy jako jsou konsumismus, materialismus a stále se zvětšující propast mezi majetnými a nemajetnými. Indické obyvatelstvo je doposud převážně zemědělské a rurální, třebaže se dnes rozvíjí široké spektrum moderního průmyslu a služeb, podporující ekonomický růst. Indie může těžit z výhody velkého počtu vzdělaných, anglicky hovořících obyvatel, kteří mohou vyvážet služby a odbornost v počítačové oblasti. Enormně veliký a stále rostoucí počet obyvatel je základním zdrojem lidského kapitálu, ale i tíživých sociálních a ekonomických problémů, které zejména v rurálních oblastech navíc zhoršuje rozšířený systém kast.

Počátky indického křesťanství mohou sahat až ke svatému apoštolu Tomášovi do roku 52, jelikož syrsko-malabarská církev právě od něj odvíjí svůj vznik. Velkým impulsem byl příchod svatého Františka Xaverského v roce 1542 a následná činnost jezuitů. Po jejich zákazu v roce 1776 přišli do Indie misionáři z Paříže (M.E.P.), kteří pro evangelizaci udělali velmi mnoho. Část skupiny jakobitů (kteří o několik století dříve opustili katolickou církev kvůli příliš silné latinizační politice portugalských misionářů) se vrátila k plnému společenství s římskou katolickou církví v roce 1930. Kromě církve latinského ritu jsou tak nyní v Indii ještě dvě další církve ve společenství s Římem: církev syrsko-malabarská a církev syrsko-malankarská. Každá z nich je vedena tzv. vyššími arcibiskupy, přičemž vyšší arcibiskup syrsko-malabarské církve je zároveň kardinálem. V Indii jsou momentálně tři kardinálové, přičemž jeden z nich (kardinál Ivan Dias z Mumbai) byl nedávno jmenován prefektem Kongregace pro evangelizaci národů.

V Indii je něco přes 24 milionů křesťanů (2,3 %), přičemž 1,98 % obyvatel jsou katolíci. Je zde 21 931 kněží (12 207 diecézních a 9 724 řeholních); 102 102 zasvěcených osob, z nichž 12 802 jsou muži a 89 300 ženy.⁵ 68 % procent kléru a řeholních osob pochází z jihu země, ze států Kerala, Tamil Nadu, Mangalore a Goa. V některých ze syrsko-malabarských diecézí v Kerale žije vysoké procento katolíků (v keralské Palai jich je 50,64 %), zatímco v některých diecézích na severu Indie jich není ani 0,02 %.

Katolická hierarchie byla v Indii zřízena v roce 1886, hierarchie církve syrsko-malabarské v roce 1923, církve syrsko-malankarské v roce 1932. Kromě národní biskupské konference (CBCI) jsou zde od roku 1987 další biskupské konference pro tři katolické rity (latinský, syrsko-malabarský a syrsko-malankarský).

Křesťanská, a zejména katolická komunita je v Indii velkou silou. Přestože zde křesťané tvoří nepočetnou minoritu, zajišťují v zemi 20 % primární výchovy, 10 % alfabetizačních programů a programů veřejného zdravotnictví, 25 % péče o sirotky a vdovy, 30 % péče o zdravotně postižené, malomocné a nemocné AIDS.

Největší výzvami, které před indickou církví stojí, je práce ve prospěch nejchudších a utištěných, s vizí jasného evangelního svědectví, a činnost ve prospěch ekumenického a náboženského dialogu mezi členy různých náboženství a sekt.

Srí Lanka

Srí Lanka (dříve nazývaná Cejlon) je tropický ostrovní stát, ležící zhruba 31 km jižně od Indie. V Indickém oceánu má strategickou pozici na hlavní mořské obchodní cestě mezi Dálným Východem, Afrikou a Evropou.

Srí Lanka má velmi starou historii; podle odborníků byla osídlena koloniemi již nejméně před 130 tisíci lety. Velké procento obyvatel (více než 20 milionů) je indického původu. Sinhálská skupina, která zde tvoří většinu (73,8 %), má tisíce let staré kořeny a je považována za původní obyvatelstvo ostrova. Druhou největší skupinou (více než 8,5 %) jsou jihoindičtí Tamilové, žijící zejména v severních oblastech.

Občanská válka mezi sinhálským a tamilským obyvatelstvem (podporovaným revoluční jednotkou LTTE) v posledních dvaceti letech zapříčinila smrt 100 000 lidí a útěk více než 200 000 Tamilů na Západ. 26. prosince 2004 byl ostrov silně zasažen vlnou tsunami, s více než 10 000 oběťmi a obrovskými materiálními škodami. Naši spolubratři rychle zmobilizovali zdroje, aby mohli spolu s útěchou pozůstalým přinést i jídlo, zajistit střechu nad hlavou a další pomoc.

Mezi obyvateli je 69,1 % buddhistů, 7,6 % muslimů, 7,1 % hinduistů, 8 % křesťanů a přibližně 10 % dále nespecifikovaných skupin.

Na ostrov již v roce 1505 připluli portugalští kněží. Evangelizace započala v roce 1543 a enormní rozvoj nastal v první polovině sedmnáctého století díky příchodu různých skupin misionářů. Mezi nimi byl i blahoslavený Josef Vaz, kněz původem z Goa. Během druhé poloviny téhož století, kdy ostrovní stát přešel pod holandskou nadvládu (1650–1795), však evangelizaci postihly vážné obtíže. Situace se zlepšila s příchodem Angličanů, třebaže aktivitu církve ztěžovaly nejrůznější překážky až do získání nezávislosti v roce 1948.

Katolická hierarchie byla zřízena v roce 1886. V roce 1893 byl otevřen papežský seminář v Kandy, aby zde bylo možno formovat klérus z Indie a Srí Lanky. V roce 1955 byl papežský seminář přemístěn do Pune v Indii. Namísto něj byl v Ampitiya zřízen národní seminář „Naší Paní ze Srí Lanky“ pro srílanecké diecéze. Katolíků je dnes 1 365 000 (6,8 % celkové populace), v 11 diecézích, s 1 080 kněžími (683 diecézních, 297 řeholních) a 3 038 řeholníky (577 mužů, 2 461 žen).⁶

Výzvami, před nimiž církev na Srí Lance stojí, je snaha o usmíření mezi Tamily a Sinhálci a vyřešení etnického problému, stejně jako o větší dialog s buddhisty.

Myanmar (Barma)

Myanmar (dříve Barma) se nachází v jihovýchodní Asii. Hraničí s Čínou, Laosem, Bangladéšem a Thajskem. Vodní hranice je tvořena Andamanským mořem a Bengálským zálivem. Žije zde asi 48 000 000 obyvatel, z nichž je 89 % buddhistů, 4 % křesťanů a 4 % muslimů.

Zemi od roku 1988 vládne nemilosrdná vojenská junta. Svým občanům upírá lidská práva, svobodu politického sebeurčení, tisku a vyjádření. Etnické skupiny ve státech Shan, Mon, Karen a Karenci (u hranic s Thajskem) jsou z vojenských důvodů vyvražďovány podle plánu „etnického čištění“, jak je nazýván.

Počátky církve v Myanmaru můžeme položit do poloviny 16. století, a to zejména do pokusu o evangelizaci ze strany jednoho františkána v roce 1544. Téměř o století později do Myanmaru přišli kapucíni a po nich barnabité. Během první poloviny 19. století byla církev v důsledku války mezi Anglií a Barmou téměř vyhlazena, takže zde v roce 1866 zbyli pouze dva katoličtí kněží. Situace se postupně zlepšila natolik, že zde mohla být v roce 1995 ustavena katolická hierarchie.

Dnes katolická populace Myanmaru čítá 620 000 věřících (1,16 %), je zde 13 diecézí s 574 kněžími (540 diecézních, 34 řeholních) a 1627 zasvěcenými řeholními osobami (139 muži a 1488 ženami).⁷

V letech 1965–1966 vláda všechny církevní instituty znárodnila. I přes překážky politické situace je však církev živá a dynamická. Od roku 1995 myanmarská biskupská konference na základě národní ústavy usiluje o náboženskou svobodu.

Nepál

Nepál, vnitrozemská asijská země, se nachází ve strategické poloze mezi Indií a Čínou; je zemí s nadmořskou výškou od 70 až po 8 850 metrů hory Mount Everest; 8 z 10 nejvyšších světových vrcholů je právě zde.

Nepál je jednou nejchudších a nejméně rozvinutých zemí světa, kde téměř jedna třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Ekonomický rozvoj země je velice nízký. Zapříčiňuje to její zaostalost, vzdálená zeměpisná poloha bez přístupu k moři, početné přírodní katastrofy, a především vnitřní občanský boj vedený maoistickými žoldáky a radikálními protimonarchistickými a levicově orientovanými skupinami. Díky složité situaci značně upadl turismus, který byl v lepších časech jedním hlavních zdrojů zahraničních valut.

Nepál má 29 milionů obyvatel a je řízen králem s parlamentem a ministry. Politická situace je však velice proměnlivá, ne-li přímo anarchická. Typickým příkladem byl masakr desíti členů královské rodiny včetně krále a královny rukama dědického prince v roce 2001. Většina nepálské populace je hinduistická. Konverze k jiným náboženstvím je zakázána zákonem.

Katolickou víru do Nepálu přinesli jezuitští misionáři v roce 1628, ale jejich misijní práce zde byla velmi omezená. Dnes je zde asi 8 000 katolíků (0,02 %) s 50 kněžími (12 diecézními a 38 řeholními) a 164 zasvěcenými řeholníky (40 mužů, 124 žen).⁸

Konverze z hinduismu, který je zde národním náboženstvím, je nejen zakázána, ale trestá se vězením. Křesťanská misie chápána jako explicitní hlásání evangelia je zakázána.

Kuvajt

Kuvajt je zemička na Středním Východě mezi Irákem a Saudskou Arábií v Perském zálivu. Třebaže je bohatá na ropu, je téměř naprosto závislá na dovozu potravin; 75 % pitné vody musí být destilováno nebo přiváženo.

Kuvajt má zhruba 2 650 000 obyvatel, z nichž 1 300 000 jsou cizinci; 85 % je muslimů, zbylých 15 % tvoří křesťané, hinduisté, zoroastriaté a další, téměř všichni cizinci.

Počátek křesťanství je v této zemi možno hledat již v apoštolské době. V současnosti je zde asi 158 500 katolíků (5,98 %), náležejících k různým ritům. Je zde katolický biskup, katedrála v Kuwait City a tři další kostely; z 12 přítomných kněží je 9 řeholních. Zasvěcených řeholníků je 22, z čehož 13 je řeholních sester.⁹

Jemen

Jemen je další zemi Středního Východu s 21 miliony obyvateli. Z nich prakticky skoro všichni jsou muslimové, počet židů, křesťanů a hinduistů je zanedbatelný. Severní část dosáhla nezávislosti na Otomanské říši v roce 1918, zatímco Angličané jižní část opustili teprve v roce 1967. Jelikož se Jižní Jemen vydal marxistickou cestou, tisíce občanů uteklo na sever. Díky tomuto exodu mezi oběma regiony vznikl konflikt, až se nakonec v roce 1990 sjednotily v Jemenskou republiku. Dnes v zemi relativně panuje určitá harmonie.

Asi 4 000 z celkového počtu 21 milionů obyvatel jsou katolíci, většinou se však jedná o vysídlené Filipínce a Indy, spolu s malou skupinou Iráčanů, Súdánců, Libanonců, Jordánců, Američanů a Angličanů. Je zde 5 salesiánských kněží, kteří pracují jako kaplani Misionářek lásky Matky Terezy, ale starají se rovněž o duchovní potřeby malé katolické populace. Jsou zde 4 komunity Misionářek lásky Matky Terezy s 24 sestrami různého původu. V roce 1998 byly tři z nich zavražděny islámským fundamentalistou a staly se tak prvními mučednicemi Misionářek lásky, které položily vlastní život pro víru ve službě chudým. V některých střediscích, kde salesiáni pracují, se vytvářejí animační programy pro pomoc přistěhovalcům, aby nepodlehli vábení islámských fundamentalistů a protestantských sekt. V současné době se situace zlepšuje, když v roce 2000 president vydal příkaz prvnímu ministrovi vrátit katolické církvi budovy a kostely spolu s okolními pozemky.

3. Dějiny salesiánské přítomnosti v Regionu

První skupinu salesiánů tvořili tři kněží, klerik, koadjutor a aspirant; byli to čtyři Italové, jeden Belgičan a jeden Francouz, pod vedením dona Giorgia Tomatise. Vypluli z Janova 17. prosince 1905 a dorazili do Bombaje 5. ledna následujícího roku. Ujal se jich nejprve biskup v Damanu, pak biskup v Mylapore, až 14. ledna 1906 dorazili do Thanjavuru, svého misijního cíle.

Ihned se ujali sirotčince sv. Františka Xaverského a základní farní školy. Po třech týdnech od jejich příjezdu zřídili skupinu salesiánských spolupracovníků a otevřeli nedělní oratoř, kde měli chlapci večer po rekreaci hodinu katechismu. Ten vyučovali spolupracovníci, nebo případně starší chlapci. V únoru téhož roku otevřeli dvě dílny.

Již v červnu 1906 udělili první křest. Od počátku se snažili získávat místní povolání, a tak v srpnu 1907 požádal 28letý Ignác Muthu o vstup k thanjavurským salesiánům. V roce 1908 byl spolu s dalším aspirantem poslán do noviciátu do Itálie. Po noviciátu a filosofických studiích v Portugalsku se dva mladí salesiáni vrátili do Indie. Ignác Muthu byl vysvěcen 31. prosince 1916 a stal se prvním indickým salesiánským knězem.

Zatímco se první dva roky salesiánské práce v Thanjavuru chýlily ke konci, komunita byla 19. listopadu 1907 zasažena tvrdou ranou v podobě nečekané smrti dona Ernesta Vignerona, jednoho z misionářů první skupiny. Ale Bůh se postaral jedinečným způsobem. Další francouzský misionář don Eugenio Mederlet jel právě do Číny, kde se měl přidat k salesiánským misionářům v Macau. Cestou přes Indii se zastavil, aby zde mohl navštívit svého přítele dona Vignerona. Když jeho přítel zemřel, don Mederlet byl ještě v Indii. Don Rua mu poslal telegram, aby zde zůstal místo něj.

V roce 1909 don Tomatis přenechal misii v Thanjavuru donu Mederletovi a přemístil se do Mylapore (Chennai), aby zde zřídil další dílo. I zde se započalo s prací pro sirotky v již existujícím sirotčinci. Don Tomatis nečekaně zemřel v roce 1925.

Svatý Stolec mezitím na salesiány naléhal, aby se ujali rozsáhlé misie v Assamu. Konečně 13. ledna 1922 dorazila do Shillongu, tehdejšího hlavního města Assamu, první skupina 11 misionářů (6 kněží a 5 koadjutorů) pod vedením dona Louise Mathiase. V prosinci 1922 byl don Mathias jmenován apoštolským prefektem Assamu. Od tohoto okamžiku nastává soustavný rozvoj. V roce 1923 založili „visitatorii“ se sídlem v Shillongu a don Mathias byl jmenován představeným. 28. května 1926 se indická „visitatorie“ stává provincií a don Mathias prvním provinciálem. Jejím sídlem zůstává Shillong a za jejího patrona je zvolen svatý apoštol Tomáš.

Zatímco se salesiánské dílo na severu rozvíjelo velice dobře, situace na jihu byla horší. Salesiáni měli problémy s místní diecézní správou. Biskup byl sice salesiánům velmi přátelsky a otcovsky nakloněn, nikoli však generální vikář, který diecézi řídil během dlouhého biskupova pobytu v Evropě. Mimořádný vizitátor don Pietro Ricaldone proto salesiány z Thanjavuru a Mylapore odvolal a poslal do Mumbai a Vellore. V roce 1928 byla misie v Nord Arcot se sídlem ve Velore připojena k arcidiecézi Madras, ta byla svěřena salesiánům a don Eugenio Mederlet byl jmenován arcibiskupem.

V roce 1934 byli don Louis Mathias a don Stefano Ferrando vysvěceni na biskupy, jeden pro Shillong a druhý pro Krishnagar. V roce 1935 však mons. Mederlet náhle zemřel. Don Mathias byl tedy přeložen do arcidiecéze Madras a mons. Ferrando do Shillongu. V roce 1939 salesiáni přišli do Barmy (Myanmar) a začali pracovat v Mandalay; v roce 1956 salesiáni z jihu započali dílo v Negombo na Srí Lance.

Od roku 1922 až do druhé světové války do Indie proudil neustálý tok zahraničních salesiánských misionářů. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 se vstup do Indie stával pro zahraniční misionáře stále obtížnějším. V roce 1966 vláda zakázala cizím misionářům vstup do země úplně. Mezi lety 1906 až 1966 tak v období 60 let do Indie z různých zemí přišlo více než 450 salesiánů misionářů. Většina z nich byla z Evropy, zejména z Itálie, ale někteří také z Austrálie nebo Ameriky. Téměř všichni v Indii, jejich adoptivní misijní zemi, i zemřeli; několik málo se jich vrátilo do své původní vlasti, ať už ze zdravotních nebo jiných důvodů. Dnes je v Indii zahraničních misionářů pouze 31.

Hned od počátku byly misie privilegovaným projevem salesiánského charismatu mezi mládeží. Započít výchovou mladých, a dostat se tak k evangelizaci místních obyvatel: lze říci, že právě to bylo specifickou misijní strategií, kterou salesiáni ve všech svých misiích použili. Salesiánské dílo v Indii však má určité specifické prvky, které je odlišují od ostatních misijních děl kongregace.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že hned od počátku byli misionáři mezinárodní skupinou spolubratrů z různých zemí, a tak představovali realitu univerzální církve. Pomáhala rovněž skutečnost, že tito misionáři udržovali kontakty se zeměmi svého původu z důvodu ekonomické i psychologické podpory, tak potřebné pro rychlý rozvoj misie. Kdekoli bylo započato salesiánské misijní dílo, doznala proměny, růstu a pokroku i celá okolní zóna.

Velmi dobrý dojem učinila i přítomnost početných salesiánských koadjutorů pracujících po boku kněží, kteří se dovedli zhostit jakékoli kvalifikované práce. Ukazovali tak na základní rovnost mezi lidmi v zemi ovládané rozdělením na kmeny a kasty, kde každá kasta je vázána na určitý typ práce. Role salesiána koadjutora v misiích se tak stala rozhodujícím prvkem pro kvalitu a hloubku svého laického svědectví.

Hlásání evangelia a slavení svátostí tedy šlo ruku v ruce s výchovou a profesní prací, což vydávalo silné svědectví o důstojnosti lidské osoby a lidské práce. Síť škol, učňovských středisek, internátů a konviktů pro chlapce i dívky, které se rychle všude na celém misijním území objevovaly, měla hluboký vliv na proměnu léta stagnující a izolované společnosti. Otevřelo ji to širokému světu kolem a vydalo tak věrohodné svědectví o síle evangelia a jeho dalekosáhlých sociálních důsledků.

Dalším charakteristickým prvkem misijní práce v Indii byla formace misionářů in loco. Mons. Mathias na představené naléhal, aby mladé lidi posílali do Indie. Ti zde měli začít noviciát, a díky formaci a studiu v místech jejich budoucího působení se naučit jazyk, zvyky a tradice místních obyvatel, pro které pak budou pracovat. Díky svému mládí, energii a nadšení se rychle přizpůsobovali místním podmínkám a postupně se pak projevovali jako vůdcové a vynikající pionýři v oblastech, které jim byly svěřeny. Spolu s tímto pojetím formace mladých zahraničních misionářů zde již od počátku existovala snaha o získávání místních povolání. Šlo o odvážnou volbu, jdoucí zcela proti tehdy praktikované tendenci počítat výlučně se zahraničními misionáři. Volba se ukázala moudrou a prozíravou. Indičtí salesiáni rostli a pracovali bok po boku se svými spolubratry zahraniční provenience. Byli tak postupně připraveni přejmout otěže řízení a administrace za války, kdy byli zahraniční misionáři internováni ve vojenských táborech, nebo se již nemohli v důsledku vyhlášení nezávislosti do země vrátit. I když tedy příliv misionářů z ciziny přestal, misijní práce ne. Pokračovala v jiných rukou, po dlouhou dobu zaučovaných duchem a nadšením prvních pionýrů.

Lze říci, že třetím význačným prvkem salesiánské misijní strategie v Indii bylo zakládání ženských řeholních misijních institutů salesiánskými biskupy. Misijní Sestry Panny Marie Pomocnice, Sestry Katechetky Panny Marie Neposkvrněné, Sestry Visitantky Dona Boska a další v nedávné době založené instituty daly k dispozici mladých církví na severovýchodě horlivé a oddané místní sestry, které procházely vesnice a malá města, katechizovaly, poskytovaly ošetření a všeobecně se staraly o ženy a děti. V misijních stanicích, rozdělovnách potravin, školách a internátech tyto výborné sestry doplňovaly práci kněží a koadjutorů v těch nejzapadlejších koutech misijních území.

Je třeba rovněž zmínit podnikavé skupiny laických katechetů v každém místě misií. V nejvzdálenějších a nejnepřístupnějších vesnicích, které mohli kněží nebo sestry navštívit jen několikrát do roka, se tito pokorní, ne vždy příliš vzdělaní a slabě placení katecheté stávali viditelnou tváří církve. Shromažďovali lidi k nedělní modlitbě, vyučovali je, navštěvovali nemocné, připravovali ke svátostem, doprovázeli misionáře při jejich návštěvách, překládali jejich promluvy do místních jazyků a vytvářeli první kontakty na nových územích. Misijní církve těmto chudým a prostým katechetům vděčí za mnohé. Oni se stali předvojem misijního hnutí ad gentes.

Z pouhých 5 000 katolíků v Assamu v době, kdy do severovýchodní Indie přišli první misionáři a přejali zde misii od salvatoriánů, se katolická církev za 80 let rozrostla na dnešních 1,3 milionů věřících.

To, co bylo řečeno o misijní aktivitě na severovýchodě, lze v odpovídajících proporcích říci i o ostatních částech Regionu.

Na tomto místě cítím potřebu udělat závorku a vzdát hold dvěma vynikajícím misionářům. Zakořenění a rozvoj salesiánského charismatu lze připsat právě jejich misijnímu nadšení, zápalu, administrativním schopnostem a dalekosáhlým vizím. Během mých posledních návštěv Regionu jsem o nich slyšel hovořit s velikou úctou a respektem.

Arcibiskup Louis Mathias (1887–1965)

Prvním z nich je don Louis Mathias, vedoucí první misijní výpravy do severní Indie, francouzský salesián, velmi dynamická osobnost. Bezpochyby je nejslavnějším salesiánem Indie minulého století.

Již od počátku začal uskutečňovat to, co se později mělo stát oficiálním heslem jeho episkopátu, „Aude et spera“. Jako indický provinciál dokázal díky své odvaze a důvěře i přes nepřízeň okolností počet salesiánů i jejich aktivit dovést k rychlému růstu.¹⁰

Don Mathias nebyl pouze nadšeným vůdcem, ale také osobností schopnou stejné nadšení probouzet v druhých. Prokázal velkou vynalézavost v překonávání vážných problémů, s kterými se nová misie v Assanu musela potýkat díky nedostatku lidí i prostředků. Jedním z jeho počinů v Assanu bylo vytváření a udržování „rodinného ducha“, a to zejména ve formačních domech. Byl úžasným organizátorem a mozkem každého misijního plánování. Vše držel pod kontrolou, ale zároveň ponechával prostor místním iniciativám, aby se misionáři necítili potlačováni, nýbrž podporováni. Don Ricaldone, mimořádný vizitátor v roce 1927, jej popsal jako toho, kdo „měl pro svůj úřad neobyčejné schopnosti. Byl inteligentní: věděl, jak si u ostatních získat podporu. Především však byl příkladně zbožným a observantním řeholníkem.“ Díky své veliké lásce k Donu Boskovi učinil nezbytné kroky pro zakořenění salesiánského charismatu nejen v Assamu, ale také v Kalkatě, Bombayi, Madrasu, Nord Argotu a Krishnagaru. Rozvoj misie v Assamu pod jeho vedením byl tak veliký, že Svatý Stolec v roce 1934 zřídil v Shillongu diecézi a dona Mathiase jmenoval jejím prvním biskupem.

Jelikož však ve stejném roce zemřel salesiánský arcibiskup v Madrasu, mons. Mathias byl přeložen s úkolem převzít jeho místo. Madras, to byl sice naprosto jiný svět, ale on se dokázal nové situaci přizpůsobit. Když potom Svatý Stolec arcidiecézi Madras spojil s diecézí Mylapore v novou arcidiecézi Madras-Mylapore, byl jmenován jejím prvním arcibiskupem. Během třiceti let strávených v Madrasu se ukázal jako jeden z nejdynamičtějších biskupů Indie. Kdykoli a kdekoli byly principy nebo zájmy církve tu a tam napadány ze strany vlády, zvedal svůj hlas na protest a často dosahoval úspěchu. Právem se říká, že jak indická hierarchie, tak klérus a laici zůstávají mons. Mathiasovi za jeho enormní služby indické církvi dlužni. Práci, kterou v arcidiecézi Madras-Mylapore vykonal, nelze nazvat jinak než velkolepou.

Vždy zůstal oddaným synem Dona Boska. Vůči kongregaci byl nesmírně štědrým. Některé z nejlepších salesiánských farností a škol v Madrasu (dnes Chennai) jsou dary arcibiskupa mons. Mathiase kongregaci.

Don José Carreño (1905–1986)

Dalším význačným salesiánem, který se silně zapsal do dějin jižní Indie, byl don José care, původem Španěl. Byl-li mons. Mathias nejslavnějším salesiánem Indie minulého století, lze říci, že don Carreño byl v tomto období salesiánem nejmilovanějším.¹¹

Když se salesiáni musili stáhnout z Thanjavuru, polem jejich apoštolátu se stal Nord Arcot, a nordarcotský Tirupattur se stal srdcem salesiánského světa v jižní Indii. Don Carreño toto srdce rozbušil láskou ke Kristu. Ještě mu nebylo ani třicet, když byl jmenován novicmistrem, a říká se, že novice dokázal zamilovat do Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Uvedu zde dva dopisy jeho dvou noviců, protože přesně odrážejí osobnost dona Carreni. Prvním je dopis Huberta D’Rosaria, který se později stal arcibiskupem v Shillongu-Guwahati. Píše: „Mým novicmistrem byl don Carreño. Staral se o nás jako otec… Cítili jsme se jím přitahováni a snažili jsme se ho napodobovat. Vštěpoval nám trvalé hodnoty… Byl vynikajícím učitelem, přesvědčivým kazatelem… Vždy jsme velmi toužili naslouchat jeho konferencím, které si tak dobře připravoval. Jeho otcovské srdce si nás získalo. Radost, láska, pokoj a naděje byly skutečnostmi, které se onom domě přímo dýchaly… Bylo to jako v ráji.“¹² Druhé svědectví podává don Luigi Di Fiore, který se později stal madrasským provinciálem: „Nejcennějším dědictví, které nám don Carreño předal, byl bezesporu salesiánský duch se všemi jeho typickými prvky: touha po duších, bratrská láska a rodinný duch, opírající se o modlitbu, práci, veselost, zdravý optimismus a pohostinnost.“¹³

V roce 1944 byl don Carreño jmenován provinciálem provincie Jižní Indie. Hned při prvním zasedání provinciální rady se rozhodlo, že se provincie zasvětí Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Mnozí salesiáni připisují fenomenální růst provincie lásce dona Carreni k Nejsvětějšímu Srdci a zasvěcení provincie Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Nejsilnějším příspěvkem dona Carreni salesiánské Indii bylo jeho úsilí o zvýšení počtu kandidátů k salesiánskému životu z řad místních obyvatel. Již v roce 1893 papež Lev XIII. napsal: „… osud církve v Indii by nikdy nemohl mít pevné kořeny bez vytrvalé práce zbožných a horlivých indických kněží.“¹⁴ Don Carreño ohledně důležitosti místních povolání k salesiánskému životu s papežem plně souhlasil.

S vypuknutím druhé světové války ustal příliv personálu z Evropy. Co však bylo horší, italští a němečtí salesiáni byli internováni v koncentračních táborech, a tedy v provincii zůstalo ostatních jen pár. Don Carreño otevřel v roce 1943 aspirantát v Tirupatturu. Zpočátku přijímal jen chlapce po střední škole. Když si uvědomil, že je to pro budoucí práci příliš málo, začal brát i mladší. Tato orientace v Indii zůstala až doposud, a jsou-li dnes indičtí salesiáni tak početní, vděčí za to předvídavosti a odvaze dona Carreni.

Salesiáni v Indii

V roce 1923 byla zřízena indická „visitatorie“ se sídlem v Shillongu; 28. května 1926 byla povýšena na provincii pod patronátem sv. apoštola Tomáše. Následně byla 24. ledna 1934 indická salesiánská provincie rozdělena na dvě: provincie Indie Sever s patronem sv. Donem Boskem a sídlem v Shillongu, které bylo později přesunuto do Kalkaty; a provincie Indie Jih s patronem sv. apoštolem Tomášem a sídlem ve Vellore, které bylo později přesunuto do Madrasu (Chennai).

17. října se od provincie Kalkata oddělila provincie Guwahati s patronkou Pannou Marií Pomocnicí. 31. ledna 1972 se „visitatorie“ Mumbai stala provincií s patronem sv. Františkem Xaverským. 19. března 1979 se od provincie Chennai oddělila provincie Bangalore, pod patronátem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, a 8. prosince 1981 se od provincie Guwahati oddělila provincie Dimapur s patronem sv. Františkem Saleským. 24. dubna 1992 se osamostatnila provincie Hydebarad, doposud tvořící součást provincie Bangalore, a přijala jako patrona sv. Josefa. Delegace New Delhi, doposud součást provincie Kalkata, byla 24. ledna 1997 kanonicky ustavena jako provincie s patronátem Ježíše Dobrého Pastýře. 5. srpna 1999 byla provincie Chennai rozdělena ve dvě, kdy jižní část vytvořila novou provincii s patronkou Pannou Marií (La Nostra Signora della Salute) a sídlem v Tiruchy. V roce 2004 byly tři delegace povýšeny na visitatorie: 6. srpna Myanmar, oddělena od Kalkaty, s patronkou Pannou Marií Pomocnicí; 15. srpna Srí Lanka, oddělena od Chennai, s patronem sv. Josefem; 31. srpna Konkan, oddělena od Mumbai, s patronem blahoslaveným Josefem Vazem.

Salesiáni v Myanmaru (Barmě)

V roce 1894 don J. L. Lafon založil v Mandalay sirotčinec pro čínské chlapce. Ten později rozšířil i pro příjímání sirotků různých národností, které žily v Barmě. Časem přistavil i školu. Jelikož se škola i internát neustále rozrůstaly a on byl již pokročilého věku, nemohl se o dílo starat sám. Proto v roce 1928 se schválením biskupa mons. Falière napsal salesiánskému provinciálovi donu Mathiasovi žádost, aby se díla ujali salesiáni. V roce 1939 tedy do Mandalay přichází skupina salesiánů pod vedením dona Antonia Alessiho, aby se ujali řízené internátu a školy.

Jak tomu často při začátcích děl bývá, i v Myanmaru salesiáni museli přečkat velice tvrdé období, charakterizované nejrůznějšími, zejména ekonomickými obtížemi. Krátce nato se Mandalay stalo bitevním polem mezi Japonci a Angličany. Salesiáni během války ztratili prakticky všechno, co měli, ale díky Bohu nikdo nepřišel o život. Naopak, poskytli ubytování mnoha lidem, mezi nimiž bylo i 10 seminaristů, sirotci i rodiny utečenců. Po válce se život díky přítomnosti Angličanů postupně dostal do normálních kolejí. Po krátké době však v Myanmaru vypukla občanská válka. I ta salesiánům přinesla mnoho utrpení.

V roce 1952 salesiáni přijali farnost v Thingangyungu, asi 5 km od Yangonu. V roce 1957 otevřeli aspirantát v Anisakanu. V roce 1964 začala v Anisakanu noviciát skupina prvních tří noviců, kteří po slibech pokračovali ve stejném domě i v ponoviciátní formaci. V roce 1965 však přichází marxistická revoluce, všichni zahraniční misionáři jsou vyhoštěni a soukromé školy znárodněny. V zemi se podařilo zůstat pouze donu Fortunatu Giacominovi, italskému misionáři. Ten mladé salesiány držel při sobě a dělal jim představeného i profesora a učil je filosofii a teologii.

V roce 1975 byla díky misijnímu zápalu mons. Jocelyna Maddena otevřena misie v Lashio. Postupně se rozvinula natolik, že se stala diecézí s mons. Charlesem Bo, SDB jako prvním biskupem. V roce 1977 byl otevřen formační dům v Yangonu pro studenty teologie navštěvující interdiecézní seminář. V roce 1988 začal aspirantát v Hsipaw a misie ve státech Wa.

Myanmar byl hned od počátku součástí provincie Kalkata. V roce 1964 se stal delegací s vlastním delegátem, a konečně, na základě nutnosti napomoci myanmarské delegaci k rozvoji, pomalého, ale stálého růstu počtu spolubratří, ustáleného počtu noviců a přednoviců, možnosti komplexního rozvoje regionu, úcty a povzbuzování biskupů, a především nezlomné věrnosti a lásce spolubratří k Donu Boskovi zejména v letech zkoušky, se hlavní představený v roce 2002 rozhodl pozvednout delegaci Myanmar na visitatorii. Kanonické zřízení visitatorie pak proběhlo 13. června 2004.

Salesiáni na Srí Lance

Francouzský salesián z provincie Chennai don Enrico Remery založil salesiánské dílo na ostrově v roce 1956, v blízkosti města Colombo. V roce 1962 byl otevřen institut v Ettukal-Negombo. Třebaže se dílo postupně rozvíjelo, don Remery zde zůstal pouze několik let. Srílanská vláda totiž Indům zapověděla na ostrově pobyt.

Po dlouhou dobu byli mladí spolubratři posílání na počáteční formaci do Indie. To se však stalo z politických důvodů nemožným. Proto bylo v roce 1976 zřízeno v Kandy formační středisko pro mladé spolubratry směřující ke kněžství. Dnes je na Srí Lance formačních domů víc: aspirantát, přednoviciát, noviciát a postnoviciát. Na teologická studia jsou kandidáti posílání do studentátů v Indii i jinde.

V roce 1993 se Srí Lanka stala delegací provincie Chennai. Během následujících desíti let se delegace rozvinula a vybudovala vlastní, téměř kompletní infrastrukturu animace a řízení. Proto v roce 2003 provinciál Chennai se souhlasem své rady po konzultaci s delegátem Srí Lanky požádal hlavního představeného, aby byly delegace Srí Lanca od provincie Chennai oddělena a ustavena jako visitatorie. Visitatorie Srí Lanka byla kanonicky zřízena 13. června 2004.

Salesiáni v Nepálu

Salesiáni jsou v Nepálu od roku 1992. Apoštolský prefekt don Antonio Sharma, SJ, zakoupil kus terénu v Dharanu a pozval salesiány, aby se ujali zdejší misie, zahrnující asi 300 katolíků či 93 rodin v lokalitě a 6 blízkých střediscích. Salesiáni založili v roce 2000 školu v hlavním městě Kathmandu. V současnosti máme v Nepálu jednu komunitu a jeden dům. Je součástí provincie Kalkata, přičemž dva spolubratry půjčila provincie Bangalore.

Salesiáni v Kuvajtu

Salesiáni přišli do Kuvajtu v roce 2000, kdy hlavní představený don Juan Vecchi svěřil Kuvajt salesiánům provincie Mumbai. Měli zde vybudovat školu pro děti dělníků, zaměstnaných převážně při stavbě domů. Většina z nich je indického nebo filipínského původu.

Salesiáni v Jemenu

Matka Tereza z Kalkaty byla požádána jemenskou vládou, aby v zemi otevřela dílo pro staré a opuštěné lidi. Nabídku přijala s podmínkou, že její sestry budou mít kaplana, který by pečoval o jejich duchovní potřeby. Když jí vláda tento požadavek schválila, požádala o pomoc hlavního představeného dona Egidia Viganò. Ten se obrátil na provincii Bangalore, aby salesiány jako kaplany pro Sestry Matky Terezy do Jemenu poslal. První salesiánské dílo vzniklo v roce 1987 v hlavním městě Sana’a. S podobnou kaplanskou prací se začalo i na jiných místech: v roce 1988 v Hodeidahu, v roce 1989 v Taizu a v roce 1991 v Adenu. Ve všech těchto střediscích se salesiáni, kromě své funkce jako oficiálních kaplanů Misionářek lásky, věnují velkým katolickým skupinám, tvořených převážně zahraničními dělníky.

4. Přítomnost salesiánů v současnosti

Region Jižní Asie má v současné době 9 provincií a 3 visitatorií, s přibližně 2400 spolubratry a 170 novici ve 359 střediscích; z nich je 270 domů kanonicky zřízených, a 89 schválených a zatím nezřízených kanonicky. V Regionu je 5 salesiánských arcibiskupů a 6 salesiánských biskupů. Průměrný věk spolubratří je 40,3 let. Kromě toho existuje mnoho salesiánů, kteří z Indie odešli jako misionáři do různých koutů světa, aby zde přinesli evangelium a zasadili salesiánské charisma. Malé semínko, zaseté do indické země před sto lety, dnes vyrostlo ve veliký strom, přinášející plody evangelizace a misijní aktivity po celém světě.

V Regionu byla ustavena meziprovinciální konference s vlastními statuty, scházející se dvakrát ročně. Jedno setkání má charakter plenárního zasedání, druhé je exekutivní. Salesiánská konference Jižní Asie (SPCSA) má své centrum v New Dlehi a slouží jako nástroj komunikace spolupráce mezi provinciemi, ale je také prostředkem animace a budování vztahů s veřejností. O středisko pečuje sekretář konference a jeho úkolem je rovněž vydávání bienálního bulletinu (SPCSA Bulletin).

Konference má pod sebou čtyři meziprovinciální komise, řízené delegáty z různých provincií, které sama jmenuje. Komise se věnují čtyřem hlavním sektorům našeho apoštolátu: formaci, pastoraci mládeže, salesiánské rodině a sociální komunikaci, misijní animaci. Regionální konference vytváří svůj šestiletý projekt, jehož podkladem je projekt animace a řízení hlavního představeného a jeho rady. Stejně tak má podobným způsobem inspirovaný program i každá z meziprovinciálních komisí. Mezi komisemi, které se pravidelně setkávají, probíhá dostatečná interakce. Jejich aktivity jsou sledovány konferencí, která každoročně hodnotí jejich programy a rozpočty, a platí nezbytné výdaje. Je problémem vytvořit společnou vizi Regionu a poskytnout odpovídající personál i finanční prostředky, díky nimž by bylo možno podporovat významná díla a aktivity na úrovni Regionu.

Stálá formace

Regionální konference má na meziprovinciální úrovni středisko stálé formace Don Bosco Yuva Prachodini v Bangalore, do něhož dodává kvalifikované salesiány z různých provincií. Jsou zde pořádány obnovné programy pro vedoucí komunit, formátory a animátory pastorace mládeže jak pro salesiány, tak pro ostatní řeholníky. Středisko rovněž nabízí měsíční kurz zakončený exerciciemi pro všechny jáhny provincií před jejich svěcením. Stejně tak pořádá kurz pro spolubratry připravující se na věčné sliby.

Počáteční formace

Více než 40 % salesiánů Regionu je ve fázi počáteční formace. To je skutečnost, kterou přijímáme s radostí a vděkem. Je však zároveň povoláním k odpovědnosti vysoké kvality formace, jelikož ta má pro budoucnost Regionu podstatný význam.

V Regionu jsou dva teologické studentáty, oba agregované k Teologické fakultě UPS. Studentát jižní („Kristu Jyoti College“ v Bangalore) nabízí specializaci v katechetice a pastoraci mládeže (Viswadeep) a udílí tituly bakaláře a licenciátu v teologii, pastoraci mládeže a výchově k víře; od roku 1984 vydává tříměsíční časopis Kristu Jyoti. Studentát severní („Sacred Heart Theological College“ v Shillongu) nabízí specializaci v misiologii; od roku 1979 vydává misiologický časopis, pojednávající o teologických tématech spojených s posláním církve v současné indické společnosti, který od roku 2000 nese název Mission Today. Oba teologáty i specializace, které nabízejí, jsou otevřeny i pro řeholníky a řeholnice jiných kongregací.

Jsou zde dále čtyři formační komunity pro studenty teologie, kteří navštěvují semináře jiných řeholních řádů, případně semináře diecézní. V letošním roce máme celkem 206 studentů teologie. Vloni bylo 44 kněžských svěcení. V schillongské „Sacred Heart Theological College“ je rovněž centrum pro specifickou formaci salesiánů koadjutorů: dvouletý kurz, otevřený i jiným řeholníkům a řeholnicím, je ukončen udělením diplomu, který je uznáván i ze strany UPS.

Region má dále devět postnoviciátních domů, přičemž jeden z nich v provincii Kalkata je výhradně pro salesiány koadjutory. Postnoviciát v Nashiku v provincii Mumbai je agregován k Filosofické fakultě UPS a publikuje tříměsíčník vědeckého charakteru Divyadaan. Všechny postnoviciátní domy mají odpovídající struktury, dobře vybavené knihovny a oddaný personál, třebaže v některých případech schází dostatečný počet kvalifikovaných profesorů; na těchto místech pak vypomáhá kvalifikovaný personál z jiných provincií. Čtyři studentáty jsou rovněž afilovány ke státním universitám, aby studentům mohl být udělován titul bakaláře. Studentů postnoviců je celkem 295. Po filosofických studiích mladí salesiáni dělají asistenci nebo dále pokračují v akademickém či profesionálním vzdělávání. V letošním roce jich 84 složilo věčné sliby.

V Regionu je devět noviciátních domů. 24. května 2006 složilo své první sliby 138 noviců, 171 dalších noviců vstoupilo do noviciátu. Region má dále 10 přednoviciátních domů, z kterých do noviciátů každoročně vstupuje dobře připravená skupina. Dále bych chtěl zmínit, že v Regionu je ve srovnání s 2247 kněžími a kleriky 163 salesiánů koadjutorů. Na jednoho koadjutora tedy připadá 14 kněží a kleriků.

Jsou zde pak další prvky, které je jak se zdá potřeba oživit, jako je například formace formátorů, vyžadující zřízení kvalitního programu, specifická salesiánská formace, která si žádá solidních kurzů salesianity v různých formačních fázích, spolu s kvalitní literaturou a kvalifikovanými odborníky, nebo „kuratorium“, které třeba pro formační domy otevřené studentům různých provincií uvést dobře do chodu. Je nutno vyjít z vědomí, že formace je především odpovědností celé kongregace jako takové, a že prvním úkolem kongregace je zajištění charismatické identity salesiánů.

Pastorace ve prospěch mladých je dobře organizována. Na regionální úrovni existuje delegát pro animaci mládeže, jmenovaný provinciální konferencí. Je rovněž regionálním delegátem pro sektor výchovy a kultury. Každá provincie pak má svého vlastního delegáta, jemuž pomáhají komise a subkomise pro každou z pěti oblastí pastorace mládeže. Většina těchto komisí organizuje programy ve školách, střediscích mládeže a farnostech. Provincie většinou mají svůj výchovně pastorační projekt a snaží se podle něj jednat. Zdá se, že je zde tendence spíše dávat větší důraz na různé aktivity a iniciativy, než na formaci a postupnou animaci. Je zapotřebí lepšího plánování a jednotnější pastorace mládeže.

Výchovné instituce

Salesiánský apoštolát ve prospěch mládeže Regionu se odehrává v různých formách. Nejdůležitější z nich je výchova, která zároveň má i největší počet adresátů. Hovoříme-li o výchově v Indii, již jsem řekl, že křesťané vedou 20 % všech institucí primární výchovy. Můžeme rovněž říci, že salesiáni díky svým výchovným institucím hrají v zemi na tomto poli významnou roli.

První misionáři vzali vážně své poslání evangelizovat výchovou a jejich misijní dílo bylo vždy na výchovu vázáno. Vždy zaměřovali svou pozornost na školy, primární i sekundární, akademické i učňovské, jelikož základní výchova byla podstatnou potřebou mladých. Salesiáni však brzo začali i s universitami. Vlastně první universitní kolej kongregace, „St. Anthony’s College“, byla otevřena v roce 1934 v Shillongu v provincii Guwahati. Dnes jsou university i na jiných místech Regionu a poskytují i doktorátní a postdoktorátní vzdělání. Základní výchova je dnes stále rozšířenější a přístupnější, přičemž se důraz posunuje od vzdělání základního směrem k vysokému, a tedy se v různých provinciích pociťuje potřeba otevřít více universitních kolejí.

Je možno pozorovat, že se v hlavních městech naše školy a koleje těžko vypořádávají s velkým počtem přihlášek. Nával kvalitní školy je tak velký, že se v našich školách musí vyučovat na dopolední a odpolední směny. Stejně tak i university mají denní a večerní studium. V Regionu je celkem 196 škol a universitních kolejí, s celkovým počtem 230 375 studentů. Tyto naše výchovné instituce jsou proslaveny a ceněny díky dobré úrovni disciplíny, integrální výchově a vynikajícím výsledkům. Je-li Don Bosco v celé Indii všeobecně znám a oceňován, je to právě díky síti solidních výchovných institucí, které zde máme.

Mnozí mladí lidé však z různých důvodů školu nebo universitu navštěvovat nemohou: nemají prostředky, musí na určitý úvazek chodit do práce, jsou pokročilejšího věku, ve školách je nedostatek míst, atd. Aby se těmto mladým v jejich těžkostech pomohlo, mnohé provincie organizují večerní školy, místa pro večerní studium a dálkové školy a university. Tyto instituce jsou velice ceněny a navštěvovány a mají velice dobré výsledky.

Vážným problémem Indie však kromě toho je nezaměstnanost. I když se zde hovoří o ekonomickém boomu, pracovních míst je málo a je obtížné je nalézt. Výchova sama člověka na získání slušné práce nepřipraví. Je proto třeba zřizovat technická a zemědělská střediska, kde by se mladí lidé potřebným schopnostem naučili. Salesiáni v Regionu si tento problém vzali k srdci. Řídí 85 technických a 2 zemědělské instituce s celkovým počtem 14 030 žáků. Mezi těmito institucemi jsou rovněž dva universitní instituty pro informační inženýrství a informatiku. Další vychovávají techniky i učně pro kvalifikovanou ruční práci. V obou těchto kategoriích škol jsou vedle institucí, nabízejících formální výchovu, také instituce pro výchovu neformální, nabízené studentům, kteří se na formální instituce nedostali. I to je pro snižování nezaměstnanosti významnou pomocí.

Internáty a konvikty

Mezi výchovnými institucemi jako prostředky k pastoraci mládeže zasluhují zmínku rovněž internáty a konvikty. Internáty jsou pro chlapce z různých míst, kteří chodí do školy: chlapci z vesnic, kde školy nejsou; chlapci z rodin, kde se studovat nedá; sirotci a děti z rozvedených rodin. Tento typ internátu se nachází zejména v chudých a misijních oblastech a slouží pro evangelizaci, vštěpování křesťanských hodnot křesťanům stejně jako nekřesťanům, i poskytnutí dobré výchovy. Konvikty jsou obvykle pro universitní studenty a mladé dělníky, přičemž i ony jsou považovány za prostředek k apoštolátu a předávání křesťanských hodnot. V Regionu je 214 internátů a konviktů, a žije v nich celkem 20 440 žáků a studentů.

Střediska mládeže

Ve všech provinciích Regionu jsou denní i sváteční oratoře, v Regionu obvykle nazývané středisky mládeže. Těchto středisek je zde 168 a chodí do nich 59 000 mladých (dívek i chlapců) s různě pravidelnou docházkou. Většina z nich je napojena na nějakou salesiánskou školu nebo farnost. Je třeba říci, že dříve do středisek v průměru docházelo dětí víc. Počet středisek mládeže se však zvyšuje a metody animace i programy se vylepšují. Díky dlouholeté zkušenosti měly oratoře a střediska mládeže v Shillongu, Panninu, Chennai a Kochi na své okolí silný vliv, avšak novější střediska v Guwahati, Ranchi, Hyderabadu, Mumbai a Tiruchy nabízejí širokou paletu služeb a možná tak zasahují větší počet mladých.

Pokud se týká skupin a hnutí, je třeba uznat velký úspěch, který v Regionu měly, i když jedna z mládežnických organizací, Friends (Přátelé), existovala jen po určitou dobu. Velkou pozornost na mnoha školách naopak získává skaut. Každé tři roky se pořádá skautské jamboree (zde nazýváno Boscoree), vždy v jiné provincii, přičemž se ho účastní více než dva tisíce chlapců i dívek z celé Indie. Boscoree je pečlivě připravováno po celý předchozí rok, má svůj itinerář a téma, a slaví se ve stylu a s typickými prvky folklóru multikulturní Indie. Jedná se o radostnou a formativní událost, typickou smíšeninu salesiánské spirituality mládeže a nábožensky pluralitního prostředí.

Apoštolát ve prospěch mladých lidí v rizikových situacích (YaR)

Spolubratři Regionu Jižní Asie urazili v posledních desítiletích velký kus cesty na poli práce pro mladé lidi v rizikových situacích (Youth at Risk). Spolubratři pracující v této oblasti dělají typicky salesiánský apoštolát a zasluhují podporu, ocenění a pomoc.

„Mladí lidé v rizikových situacích“ zahrnují nejrůznější skupiny chlapců i dívek. První z nich jsou tzv. děti z ulice, kterých je v hlavních indických městech na tisíce. Mnozí z nich nemají ani rodiče ani domov; jiní z domova utekli, toulají se po městech a vybírají z odpadkových košů ještě použitelné hadry a starý papír; další pracují jako ilegální nosiči na vlakových nebo autobusových nádražích. Jelikož jsou vždy ovládáni vůdci nějaké bandy, velkou část jejich každodenního výdělku musí povinně odevzdávat jim. Tito sběrači jsou často pronásledováni policií, někdy sexuálně zneužíváni dospělými, dívky jsou nuceny k prostituci. Bydlí pod mosty, v nepoužívaných kanálech nebo opuštěných chatrčích.

S prací ve prospěch těchto dětí ulice začala podnikavá skupina studentů teologie v Bangalore v roce 1980. Dnes vzbuzuje nadšení v srdcích salesiánů prakticky ve všech indických provinciích. Chlapcům je nabízeno bydlení, kde mohou nalézt pocit, že někam patří a někdo je má rád. Domy mají příznačná jména: Sneha Bhavan, Valsalya Havan, Anbu Illam (všechny tři znamenají „dům lásky“); Asha Alayam („dům naděje“); Shelter Don Bosco („útulek Dona Boska“); Don Bosco Veedu („dům Dona Bosca“); atd. Na nádražích a hlavních autobusových stanicích mnoha indických měst jsou salesiáni, kteří s pomocí místních radnic vytvořili bezplatnou telefonickou síť Child Line. Kterýkoli chlapec či dívka v obtížích, nebo kdokoli takového chlapce či dívku uvidí, mohou zavolat na určité číslo a tímto způsobem najít pomoc.

Další skupinou mladých v rizikových situacích jsou pracující hoši a dívky. Indická ústava stanoví povinnou výchovu do 14 let; zaměstnávat mladší děti je podle zákona trestné. Přesto však jsou tisíce dětí nuceny pracovat dokonce už od 5 let. Salesiáni se pro tyto děti angažují. Často je s pomocí policie vysvobozují z násilné moci zaměstnavatelů, vodí je do středisek, kde se mohou dát dohromady, s pomocí místních úřadů jim nabízejí doučování a znovu je podle věku zasazují do školního vzdělávacího systému.

V některých provinciích Regionu se salesiáni rovněž věnují drogově závislým, zejména mladým, a pomáhají jim s detoxikací a novým začleněním do života společnosti. Někteří z členů salesiánské rodiny pomáhají při zachraňování dívek z prostituce a tzv. „sex workers“ nabízejí pomoc. Velice významná na tomto poli je práce salesiánů na Srí Lance, kteří se věnují mladým obětem sexuálního zneužívání ze strany cizinců, přicházejících na ostrov za sexuální turistikou.

Ve středisku SPCSA v New Delhi bylo ustaveno fórum pro řešení problémů mladých lidí v rizikových situacích, s jedním salesiánem zaměstnaným na plný úvazek. Mnozí salesiáni a členové salesiánské rodiny jsou pro práci s touto mládeží kvalifikováni. V Regionu je celkem 207 středisek, kde tato mládež každý den nachází ubytování, nebo která slouží jako zařízení pro jejich zotavení. Každého roku se takto různými způsoby pomáhá 34 000 mladých.

Služby pro profesní orientaci

Prakticky každá z provincií Regionu mladým lidem nabízí speciální služby pro orientaci ve světě práce a střediska psychologického poradenství. Tato střediska nebo služby na úrovni provinciálního psychologického poradenství jsou prováděny kvalifikovanými odborníky.

Středisek tohoto typu je 33. Pomáhají velkému počtu mladých lidí. Za zmínku stojí především střediska Vazhikaatti v provinciích Chennai a Tiruchy, jelikož mladé lidi připravují na zařazení se do pracovního procesu.

Orientace v povolání

Každá provincie má svůj projekt pastorace povolání a spolubratra, který ji má na starosti. Proces výběru kandidátů prostřednictvím pohovorů a školních táborových pobytů je velmi solidní, díky čemuž jsme schopni mít dobrá povolání.

Jelikož však jsou chlapci získáváni v adolescentním věku, mnoho z nich ze salesiánského života během počáteční formace odchází. Je rovněž možno pozorovat, že většina povolání nepřichází z našich škol a farností. Možná schází projekt orientace v povolání na místní úrovni, díky němuž by se každá komunita a spolubratr cítili odpovědni za rozlišování a vedení mladých, kteří známky povolání projevují, a díky němuž by prostřednictvím modlitby, vyzařujícího svědectví zasvěceného života a evangelizační přítomnosti mezi mladými zasévali semínka salesiánského povolání do jejich srdcí.

Označením „apoštolská škola“ a „aspirantát“ se rozumí internáty vedle škol a universitních kolejí, kde jsou shromažďováni možní kandidáti pro kněžství nebo salesiánský zasvěcený život, a kde jsou připravováni pro vstup do přednoviciátu. V tomto smyslu se jedná o požehnaný Region, jelikož takových středisek je zde 26. Jsou skutečnými líhněmi salesiánského života pro stovky salesiánských povolání, které se každoročně objevují.

Závěrem tohoto přehledu institucí pro mládež je třeba říci, že aby pastorace mládeže v Regionu byla účinnější a trvanlivější, je třeba ji více sjednotit a zaměřit k primárnímu cíli výchovy mladých k víře; spíše než zvětšovat počet aktivit, musí doprovázet proces růstu mladých lidí; bude-li mít lepší plánování a koordinaci, zatáhne do práce i laické spolupracovníky, při společné vizi i sdílené námaze. V každém případě však přednostní zaměření salesiánská práce ve prospěch chudé mládeže nalezla svá privilegovaná a tvořivá vyjádření v celém Regionu, na což může tento Region být oprávněně hrdý.

Chceme-li hovořit o salesiánské rodině v Regionu, na prvním místě je potřeba zmínit Dcery Panny Marie Pomocnice (FMA), které spolu se salesiány na rozvoji salesiánského charismatu a poslání pracovaly a pracují. Jsou v Indii od roku 1922, kdy don Tomatis při svém návratu do Indie z dovolené v Itálii s sebou přivezl šest salesiánských sester. Z počátku všude pracovaly po boku salesiánů a staraly se o dívky a chudé ženy. Postupně z Evropy přicházely další skupiny misionářek FMA a začaly se věnovat místním povoláním. Institut se tak postupně posiloval a obohacoval o indické sestry. Během druhé světové války musely FMA řešit stejné problémy a omezení jako salesiáni, a také později je postihly stejná vládní opatření vůči příchodu zahraničních misionářů. Dnes je v Regionu 1 208 sester se sliby a 80 novicek, přičemž v to nepočítáme 11 sester a 5 novicek ve dvou komunitách v Myanmaru, které spadají pod kambodžskou provincii. Region FMA je rozdělen na 6 provincií a má 150 středisek.

Krátce po příchodu do Thanjavuru salesiáni viděli, že pro svou misijní činnost nutně potřebují laické spolupracovníky. Během tří týdnů don Tomatis v Thanjavuru založil středisko Sdružení salesiánských spolupracovníků. Kdekoli v minulém století salesiáni a Dcery Panny Marie Pomocnice přišli, snažili se s nadšením zakládat místní střediska salesiánských spolupracovníků. Počet salesiánských spolupracovníků se zvětšil zejména po podnětu II. Vatikánského koncilu k laickému apoštolátu a znovuobjevením salesiánské rodiny na Zvláštní generální kapitule, kdy se zároveň dospělo k jasnějšímu pochopení jejich salesiánského povolání, jejich nepostradatelné role v salesiánském poslání a jejich správného zasazení do salesiánské rodiny a církve. Dnes je v Regionu 133 středisek s 2 507 salesiánskými spolupracovníky se sliby. Místní střediska jsou animovány delegáty SDB/FMA, a stejně tak na provinciální a meziprovinciální úrovni spojenou radou středisek SDB/FMA a jejich delegáty.

V Indii prakticky všude můžeme potkat bývalé žáky a žákyně Dona Boska a FMA (exalievi/e). Mnozí z nich zastávají ve společnosti důležitá místa, a to i ve vládních úřadech. V některých státech jsou dokonce někteří exalievi ministry. Existuje zde 120 aktivních středisek exalievů Dona Boska s 26 025 registrovanými členy.

Počet Volontárií Dona Boska je nízký. Je jich asi tucet, všechny v provinciích Chennai a Kalkata. Skupina VDB tedy ještě čeká na svůj růst.

V Regionu jsou však další salesiány založené skupiny salesiánské rodiny:

* Sestry misionářky Panny Marie Pomocnice (MSMHC), založené v roce 1942 v provincii Guuwahati shillongským arcibiskupem, služebníkem Božím mons. Stefanem Ferrandem. Ke vzniku této skupiny sester vedla skutečnost, že za druhé světové války byli zahraniční misionáři internováni v koncentračních táborech a evangelizační práce se začala zpomalovat. Když mons. Ferrando přemýšlel o zapojení žen jako evangelizátorek venkova, spatřil jednou v Guwahati skupinu bývalých žákyň FMA, jak pomáhají lidem a starají se o zraněné vojáky. Chtěly se stát řeholnicemi a věnovat život dobročinným skutkům. Mons. Ferrando založil institut, přičemž začal od této skupiny. Dnes má institut 931 sester v 156 komunitách, které pracují ve 48 diecézích v Indii, Itálii, Africe a Brazílii. Většina z nich pracuje jako evangelizátorky ve vesnicích, jiné řídí školy, oratoře, sirotčince, domovy důchodců a bezplatné kliniky.

* Sestry Katechetky Panny Marie Neposkvrněné (SMI), založené v roce 1948 biskupem mons. Lousiem LaRavoire Morrowem v Krishnagaaru v kalkatské provincii. Jejich spiritualita je založena na spiritualitě sv. Terezičky z Lissieux a preventivním systému Dona Boska. Jedna z jejich hlavních apoštolátních aktivit je udržování těsných kontaktů s rodinami, ale řídí také oratoře, základní školy, pracovní střediska, domovy důchodců atd. Je jich víc než 500 a mají komunity i mimo Indii.

Tyto dva ženské řeholní instituty jsou oficiálně uznány jako součásti salesiánské rodiny. Ale jsou zde i další, kteří na oficiální uznání a přijetí zatím čekají. Jsou to například:

* Učedníci (Sekulární institut Don Bosco), založení v roce 1973 donem Joem D’Souza z provincie New Delhi. Jedná se o skupinu složenou z mužů a žen. 313 sester a 87 bratří pracují ve 194 střediscích ve 46 diecézích (41 z nich je v Indii, 5 v Itálii). Podobně jako učedníci Pánovi, kteří byli vysláni po dvou, pracují v malých skupinách, přinášejí lidem poselství evangelia a žijí přitom jako první učedníci – nemají majetek, pozemky ani instituce, ale žijí mezi lidmi jako oni a přijímají od nich jídlo a nocleh, který jim nabídnou. V každé diecézi jsou svěřeni péči místního biskupa.

* Sestry Panny Marie Pomocnice (SMA), založené v roce 1976 nedávno zemřelým donem Antoniem Muthamthotilem. Je jich 91 ve 21 komunitách a pracují v 7 indických diecézích. Jejich apoštolát se rozkládá od přímé evangelizace až po péči o děti ulice. Na mnohých místech pomáhají v apoštolátu salesiánům.

* Sestry Visitantky Dona Boska (VSDB), založené v roce 1983 shillongským arcibiskupem mons. Hubertem D’Rosariem v provincii Guwahati. Mají 81 řeholnic se sliby a 17 novicek, přičemž pracují v 15 komunitách ve 4 diecézích severovýchodní Indie. Jejich hlavní apoštolát spočívá v evangelizaci prostřednictvím návštěv v rodinách, zejména na vesnicích a programů sociálního rozvoje.

* Misijní společnost sv. Pavla, založená v roce 1990 mons. Charlesem Bo, arcibiskupem v Yangonu (Myanmar), má dvě větve: mužskou s názvem Misijní bratři sv. Pavla, se dvěma kněžími, dalšími členy se sliby a dvěma novici, pracující v 6 komunitách ve 3 diecézích; a ženskou s názvem Misijní sestry sv. Pavla, se 74 řeholnicemi a 12 novickami, pracující ve 22 komunitách v 5 diecézích.

* Sestry Adorátorky Neposkvrněného Srdce Panny Marie, založené v roce 1991 mons. Lucasem Sirkarem v době, kdy byl arcibiskupem v Krishnagaru. Mají 60 sester se sliby a 11 novicek a pracují v 6 komunitách ve 2 diecézích. Jak napovídá jejich název, jejich hlavním apoštolátem je stálá adorace Nejsvětější Svátosti. Kromě toho se podílejí na jakékoli apoštolské aktivitě, o kterou je biskup požádá.

Prakticky ve všech provinciích je vyčleněn jeden salesián jako delegát pro salesiánskou rodinu. V některých provinciích se pak pořádají společná zasedání provinciálních rad SDB a FMA, aby si vyměňovaly názory ohledně společného poslání a plánování společných iniciativ a jednou ročně se slaví „Den salesiánské rodiny“.

Vzhledem k nesmírné rozloze indického subkontinentu s jeho obrovským zalidněním, velké rozmanitosti jazyků a naprosté odlišnosti jeho kultur a zvyků se první misionáři okamžitě pustili do namáhavé práce učení se různým jazykům: angličtině, jazyku, kterým hovoří vláda a indická elita, a místnímu jazyku lidí, pro něž chtěli pracovat. Nejtěžším úkolem však pro ně bylo toto tak od Evropy odlišné prostředí pochopit a sami se do něj inkulturovat.

Aby získali duše a šířili hodnoty evangelia, salesiáni Regionu používali všechny prostředky, které používal Don Bosko: animované školní třídy, plné vyprávění a soutěží na výchovná a katechetická témata spolu se sportem, hudbou, divadlem a vycházkami. Neuběhlo ani sedm let od příchodu salesiánů do Mylapore a vytvořili zde kompletní hudební orchestr.¹⁵ Kapela v Mumbai byla považována za „dobrý prostředek propagace“.¹⁶ V portugalské kolonii Goa salesiánské dílo začalo fotbalem a oratoří.¹⁷ Dramatizaci Kristových pašijí v Thanjavuru přišlo shlédnout více než 30 000 lidí, většinou hinduistů.¹⁸ Nové salesiánské prostředí Indii nabídlo nová znamení a symboly pro vyjádření radosti a křesťanského optimismu.

Krátce řečeno, salesiáni vytvořili „komunikativní prostředí“, ve kterém mohly být předávány evangelní hodnoty a zakořeňováno salesiánské charisma. U kořene jejich komunikačního potenciálu stál impuls pastorační horlivosti, která je podněcovala k překonávání vlastních limitů. Někteří salesiáni se naučili místním jazykům natolik dobře, že se stali slavnými propagátory místních kultur, autory gramatik, a v těchto jazycích psali i knihy.¹⁹

Po krátké době započaly větší komunikační iniciativy s otevřením tiskařských dílen: v roce 1922 (ve stejném roce, kdy salesiáni přišli do Assamu) v Shillongu, v roce 1924 v Tanjore, v roce 1925 v Kalkatě a v roce 1948 v Tirupatturu. V Regionu je nyní těchto dílen alespoň osm. Kromě publikace dobré literatury rovněž vyučují mladé tiskaře. Otevření kulturního střediska ve Vaduthala v roce 1975 a katechetického centra v Kalkatě v roce 1977 bylo impulsem pro produkci katechetických a audiovizuálních pomůcek. Nyní je v Regionu asi 12 nakladatelství a kulturních a komunikačních center, s různými jmény a v rozličných jazycích, každé s vlastním zaměřením: provincie Mumbai má dvě centra, Kalkata jedno, Guwathai tři, Bangalore dvě, Chennai dvě a Tiruchy jedno. Kromě vydávání knihy centra produkují rovněž časopisy, audiokazety a audiovizuální pomůcky.

V roce 1930 salesiáni začali publikovat časopis Don Bosco in India. Od roku 1951 vychází Bollettino Salesiano, od roku 1976 přejmenované na Don Bosco Salesian Bulletin. Dnes vychází nejen v angličtině, ale také v šesti místních jazycích. Když v roce 1937 začal mons. Mathias vydávat periodikum The Clergy Monthly (Měsíčník pro kněze), v Regionu vycházelo asi 20 publikací, ale z různých důvodů vydávání téměř u všech skončilo. Jediným doposud vydávaným periodikem je Arumbu v jazyce tamil, které vychází v nákladu 20 000 kopií.

Od roku 1933 se začaly publikovat „Vnitřní zprávy“, jediné pro celou salesiánskou Indii. Postupné zřizování nových provincií dalo vzniknout i novým Vnitřním zprávám. Dnes jedenáct ze 12 salesiánských subjektů má své Vnitřní zprávy. Různé organizace a instituce Regionu mají navíc vnitřní časopisy pro své specifické čtenáře. V Regionu nechybí ani publikace vědecké, vydávané zejména dvěma teologáty v Bangalore a Shillongu.

Pravidelně jsou vyráběny katechetické pomůcky a náboženské publikace, zvukové i vizuální pořady, programy pro rozhlas a televizi, filmy. Je třeba zmínit zejména čtvrtletně vydávaný časopis Catechetics India, a film Johny z roku 1994 v malayalamském jazyce o prvních letech života Dona Boska, stejně jako jeho pokračování Bosco z roku 1999. Oba filmy existují i v angličtině a dalších indických jazycích.

Pokroku doznal i úkol vychovávat mladé lidi ke kritickému používání médií prostřednictvím „media education“. Někteří salesiáni pracující na venkově používají „folk media“ k probouzení vědomí utlačovaných lidí ve vzdálených vesnicích k tomu, aby bojovali za svá práva a důstojnost. Zde je nutno zmínit film Mathia, levně natočený v jazyce kokborok, který pro svou společenskou závažnost získal mezinárodní cenu.

Na „St. Anthony’s College“ v Shillongu (provincie Guwahati) a „Don Bosco College“ v Angadikadavu (provincie Bangalore) byla otevřena doktorská studia v sociální komunikaci, aby se tak mohlo nabídnout široké profesionální vzdělání v oblasti médií a informačních technologií. Příspěvek salesiánů k sociální komunikaci v církvi a společnosti byl oceněn skutečností, že dva salesiáni byli zvoleni prezidenty SIGNIS-INDIA a ICPA (Asociace katolického tisku Indie).

I když se tento pokrok v sociální komunikaci může jevit velice nadějným, salesiánské iniciativy v Regionu Jižní Asie jsou v obrovském oceánu mediálního komplexu jen kapkou.²⁰ Stojí před výzvou učinit z „Da mihi animas“ základ každého komunikačního projektu na provinciální i regionální bázi, snažit se o aktualitu a účinnost v místních prostředích a zároveň být otevřenými ke sdílení a spojování energií v rámci Regionu i mimo něj, a dokonce v rámci celého salesiánského světa. To vše bude od salesiánů vyžadovat úzkou spolupráci s laickými odborníky různých kultur a náboženských prostředí jihoasijské reality.

Indičtí salesiáni pokračovali ve volbách prvních salesiánů, kteří salesiánské charisma do Indie přinesli. Díky strategii získávání povolání prvních misionářů (zejména dona Carreni) mezi salesiány vstoupilo mnoho mladých mužů z různých částí země a pokračovalo v misii tam, kde ji misionáři zanechali. Vládní opatření, které příchod zahraničních misionářů zastavilo, proto nemohlo misijní nadšení a aktivity předchozích časů omezit. Indičtí spolubratři kráčeli kupředu se stejnou horlivostí a odvahou.

Církevní i salesiánští představení viděli, že jsou dobře formováni a připraveni k tomu, aby převzali odpovědnost v animaci i vedení na diecézní, provinciální i místní úrovni. Všech dnešních 10 arcibiskupů a biskupů, stejně jako 12 vyšších představených, je domorodého původu, podobně jako prakticky všichni představení místní.

Právě tak jako první misionáři povzbuzovali a podpírali indická povolání, se o místní povolání starali i indičtí spolubratři. Proto i ve státech, kde v první polovině století příliš místních povolání nebylo (např. v Karnataka na jihu, a ve střední a severovýchodní Indii), dnes sbírají bohatou žeň zejména mezi kmenovými a adivaskými skupinami. Některé ze severních a severovýchodních provincií již nejsou tak jako dřív ve svých povoláních závislé na provinciích jižních.

Dějiny evangelizace pokračují stálým a jistým způsobem, a to bez velké reklamy kvůli obavám z nepochopení a překážek ze strany fundamentalistů. Proti šířícím se kritikám, že salesiánské misie zničily bohaté místní kmenové kultury, které zcela zmizely, můžeme nabídnout úžasné Centrum Don Bosco pro domorodé kultury v Shillongu, kde jsou ve 13 sálech uchovávány a vystavovány tradiční artefakty a výrobky všech severovýchodních kmenů. Centrum dále nabízí specializovanou knihovnu o 10 000 svazcích, sloužící pro výzkum, semináře a sympozia o severovýchodních kmenových kulturách a kulturním rozvoji tamních obyvatel.

Dalším velmi potěšujícím prvkem misijní činnosti Regionu je skutečnost, že poté, co Indie dostávala po zhruba šedesát let zahraniční misionáře, nyní vůči kongregaci a církvi splácí dluh. Od roku 1980 Region vysílá misionáře do všech částí světa, aby zde zasazovali evangelium a rozsévali charisma Dona Boska. Když don Viganò před 25 vyhlásil „Projekt Afrika“, Region na jeho výzvu odpověděl velice pozitivně. Dnešní okruh (circoscrizione) Afrika Východ, dříve delegace a později provincie, byl vždy veden salesiány z Indie. Doposud jich zde jako misionáři pracuje 65; někteří se již z různých důvodů vrátili zpět do Indie, jeden byl zavražděn a jeden zemřel. 16 indických salesiánů pracuje v dalších afrických provinciích, 16 v Regionu Asie Východ, 4 v Regionu Itálie – Střední Východ a v evropských zemích, 3 v Jižní Americe. Celkový počet misionářů z Regionu pracujících v cizině je tedy 107,²¹ včetně oněch 24 spolubratrů, kteří mi byli nabídnuti jako dar ke stoletému výročí přítomnosti salesiánů v Indii.

Misie v Arunachalu

Zvláštní zmínku zasluhuje misie v Arunachalu, která je v misijní činnosti Regionu něčím zvláštním. Arunachal Pradesh je jedním z indických států ležících v nejzazším severovýchodním výběžku Indie na hranicích s Čínou. Veškeré obyvatelstvo je kmenové. Příslušníci kmenů žili po staletí v doslovné ignoranci, pověrách, absolutní chudobě, zapomenutí a izolaci, utlačováni nezdravými sociálními zvyklostmi, odřezáni od zbytku světa. Salesiáni ze severovýchodu se zde stali skutečnými pionýry a přinesli této překrásné zemi a jejím obyvatelům křesťanskou víru a výchovu.

Indická vláda z domýšlivého důvodu uchování neporušené kultury kmenů vyhlásila zákon, který misionářům zakazoval do Arunachal Pradesh vstupovat. Výchova a evangelizace v Arunachalu započala v roce 1978, kdy jistý pán Wanglat Lowangcha, mladý náčelník jednoho z kmenů, přišel do Shillongu hledat školu, kam by mohl poslat své mladé lidi. Setkal se zde s donem Tommasem Menamparampilem (nynějším arcibiskupem Guwahati), který mladé lidi velice srdečně přijal. Zrodilo se přátelství, které donu Tommasovi otevřelo cestu k návštěvě Arunachalu několik měsíců poté. Návštěva mohla skončit tragicky, jelikož se jeho džíp střetl s džípem jednoho vojenského konvoje. Don Tommaso byl raněn, ale zatímco se v domě Wanglatů zotavoval, náčelník kmene jej požádal o křest pro sebe i celou rodinu. Tragická noc se tak změnila v úsvit slavné epochy pro arunachalský lid.

Vyprávění o tajném náčelníkově křtu se v provincii Guwahati (dnes Dimapur a Guwahati) velice rychle rozšířilo a salesiáni mládeži arunachalských kmenů otevřeli brány svých škol. Když se studenti vraceli na prázdniny domů, lidé byli překvapeni jejich výchovou a vzdělaností. Mnozí proto poslali své děti do katolických škol také a nakonec sami přijali katolickou víru a křest. Wanglat se mezi svými lidmi stal apoštolem. Rok po svém křtu připravil ke křtu 600 lidí ze své vesnice. Vláda nedovolila salesiánskému biskupovi mons. Robertu Kerkettovi a dalším na území vstoupit, ale lidé sami se nedali a donutili úřady, aby misionáře na jejich území vpustili.

Na naše školy přicházelo studovat stále více a více mladých, kteří se pak vraceli jako apoštolé a evangelizátoři vlastních lidí. Proces pokračoval, a tak dnes je po dvacíti pěti letech v Arunachal Pradesh dobře stabilizovaná církev se dvěma diecézemi, z nichž jednu vede salesiánský biskup. Výchova se stala mocným prostředkem k tomu, aby byl tento národ přiveden ke světlu!

Farnosti

Většina misijní práce salesiánů v Regionu v posledním století byla realizována skrze farnosti. K nim se připojovaly misijní stanice, z nichž některé v prvních dobách byly tak daleko, že k jejich dosažení bylo třeba mnohadenního pochodu. V některých misijních oblastech Assamu misionář potřeboval k návštěvě všech vesnic a misijních míst celý rok. Ve farním středisku obvykle byla také škola a internát, jeden pro chlapce veden salesiány, jeden pro dívky veden sestrami. Prostřednictvím farnosti a školy tak dílo evangelizace a výchovy lidu a mládeže dostávalo jistou systematičnost a soudržnost.

Misijní stanice se postupně vyvíjely ve zdravé farnosti s množstvím různých služeb a se zvyšováním počtu věřících se později sdružovaly v diecéze. Dnes máme celkem 207 farností a misijních středisek, které se starají o duchovní potřeby 705 530 věřících.

Program sociálního rozvoje, integrující součást misijní činnosti

V multináboženské situaci Indie přímá evangelizace a misijní práce nejsou vždy možné. Jedinou možnou metodou evangelizace v některých oblastech jsou potom programy sociálního rozvoje.

Dalším důvodem, proč je programům sociálního rozvoje v Regionu připisována tak velká důležitost, je to, že převážná většina indické populace doposud stále žije v podmínkách nedostatečného rozvoje. Výchova, jež je začátkem skutečného rozvoje, často schází, a to zejména v zemědělských oblastech. Navíc jsou zde urgentní sociální problémy, s nimiž se musí misionář vypořádat, má-li jeho evangelizační práce být pro lidi účinná a význačná – například ekonomická chudoba, nerovnoměrné rozdělování majetku, utlačování chudých bohatými a mocnými, atd.

Salesiáni se v Regionu s těmito problémy potýkají se skutečnou kompetencí a evangelní vizí, a jsou rozhodnuti bránit utlačované, pošlapávané a vykořisťované, ignoranty a analfabety. V každé provincii jsou mnozí salesiáni a tým kvalifikovaného personálu, kteří k dosažení těchto cílů vedou své programy a rozdělují prostředky a pracovní síly. Za plné podpory provincií se opírají o úřady pro rozvoj, velmi dobře vybavené prostředky a salesiánským i laickým personálem. Projekty jsou financovány z místních zdrojů a ve velké míře i hlavním představeným a zahraničními agenturami, které pro chudé oblasti sbírají peníze.

V Regionu existuje alespoň 138 děl pro sociální rozvoj, s asi 80 000 klienty různých kategorií a potřeb. Mezi nejvýznačnější iniciativy ve prospěch vylepšení sociálního postavení těch nejchudších, patří: síť Bosco Reach Out na severovýchodě, Bosco Gramin Vikas Kendra v oblasti Ahmednagaru v provincii Mumbai, Peoples’ Action for Rural Awakening (“Akce lidu za probuzení venkova”) v Andhra Pradeshi, Peoples’ Movement (“Lidové hnutí”) na jawadhiských kopcích v provincii Chennai, a Fisherment Community Development Programme („Program rozvoje pro komunitu rybářů“) v Kolpaku v provincii Bangalore. Nesmíme však rovněž pominout neobyčejné záchranné dílo, které salesiáni ve Srí Lance a pobřežních oblastech provincií Chennai a Tiruchy vykonali v období po vlně tsunami v prosinci 2004, kdy po této katastrofě trpělivě pomáhali znovu začít rybářům a sirotkům bez domova.

5. Svatost prvních misionářů

Opravdové zakořenění charisma s sebou nese i plody svatosti. Chtěl bych zde připomenout dva misionáře, kteří vzali vážně jak své misijní povolání, tak povolání ke svatosti. Jejich jména jsou zapsána mezi Služebníky Božími naší společnosti.

Arcibiskup Stefano Ferrando (1895–1978)

Stefano Ferrando se narodil 28. září 1895 ve velmi zbožné rodině v Rossiglione, v provincii Janov. Později sám řekne: „Od rodiny jsem obdržel bohaté dědictví velké lásky k Bohu a Panně Marii, ducha oběti a veselé povahy.“²²

Když se jej představení po prvních slibech v roce 1912 ptali, jaký druh apoštolátu by chtěl v budoucnu dělat, bez váhání zvolil misie. Po vykonání vojenské služby během války, kde za svou statečnost a kvalitu dostal vyznamenání a medaile, byl v roce 1923 vysvěcen na kněze. Jeho misionářský sen se splnil v okamžiku, kdy mu bylo dovoleno spolu s jedním klerikem a osmi mladými novici odplout do Indie. 22. prosince téhož roku dorazili do Shillongu.

Když přijel do země svého misionářského snu, jeho apoštolské nadšení nebralo konce. Z počátku byl sociem a posléze magistrem noviců, následně pak ředitelem formačního domu. Během tohoto času měl rovněž v době nepřítomnosti zastupovat apoštolského prefekta mons. Mathiase. I když plnil tyto úkoly, byl v hloubi srdce misionářem a nikdy nevynechal příležitost k návštěvě vesnic a hlásání evangelia.

V roce 1934 byl vysvěcen na biskupa v Krishnagaru a rok poté přemístěn do Shillongu. Jeho biskupským heslem bylo „Kristův apoštol“. Nakolik mu to dovolovalo zdraví, jako Kristův apoštol pěšky obcházel misijní území a vesnice. Často říkal kněžím: „Chcete-li získat duše, nesmíte k nim jezdit v autech. Abyste se přiblížili lidu a mohli řešit jeho problémy, musíte chodit pěšky.“²³ I jako biskup tedy chodil míle a míle a hledal duše. Podle příkladu Apoštola národů se všem stal vším, naučil se jazykům a zvykům svého lidu, aby tak mohl lépe pochopit jejich étos a účinněji hlásat Krista.

Mons. Ferrando byl shillongským biskupem po dlouhých 35 let, během nichž diecézi dobře rozvinul. Často se modlil: „Pane, jako pastýř stáda nabízím svůj život jako oběť pro dobro ovcí, spásu duší, které mi byly svěřeny.“ Pán jeho modlitbu opravdu vyslyšel a diecézi Shillong požehnal. Rozrostla se do té míry, že na severovýchodě Indii jsou dnes 3 arcidiecéze a 10 diecézí.

Se stejným apoštolským zápalem se věnoval péči o místní povolání a založil řeholní kongregaci „Sestry Misionářky Panny Marie Pomocnice“, o které jsme již hovořili. Byl znám a ceněn pro svou prostotu a žovialitu, a především pro svou svatost. Zemřel v roce 1978 a původně byl pohřben v rodinném hrobě v Rossiglione. Později však, aby bylo splněno jeho přání být pohřben v půdě z kopců khasi, byly jeho ostatky přeneseny do kaple v generálním domě sester. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení a svatořečení..

Don Francesco Convertini (1898–1976)

Francesco Convertini se narodil v roce 1898 v Papariello, vesnici v kraji Murgia v italské provincii Brindisi. Neměl ještě ani dva měsíce a zemřel mu otec. Jeho matka se znovu provdala, ale zemřela v jeho 11 letech. O sirotka se začal starat kmotr. Ještě jako chlapec šel za nízký plat do služby ke dvěma rolnickým rodinám, které se k němu chovaly laskavě. Naučil se číst a psát, dokonce se zamiloval do jedné dívky a chtěl si ji vzít. Po vojenské službě, kterou vykonával během války, neuspokojen prací na poli, odešel pracovat jako úředník do Turína.

Zde nastal v jeho životě zvrat. Když vstoupil do basiliky Panny Marie Pomocnice, aby se vyzpovídal, potkal dona Amadei. Ten se jej bez okolků zeptal: „Chtěl bys být misionářem?“ Na nějakou dobu na celou událost zapomněl, ale později se s donem Amadei setkal znovu a nakonec se rozhodl stát misionářem. Dodal si odvahu a všechno vysvětlil své dívce.

Vstoupil do misijního aspirantátu „Mons. Cagliero“ v Ivrei, kde musel studovat společně s chlapci o jedenáct let mladšími. Nebyl příliš inteligentní, ale hnala jej jeho touha po tom, aby se stal misionářem. Jeden z jeho učitelů řekl: „Více než vsedě ve studovně se Francesco naučil na kolenou.“²⁴ Tak velká byla jeho láska k eucharistickému Ježíši, v jehož přítomnosti trávil dlouhé hodiny v modlitbě.

V roce 1927 mu byla udělena obláčka hlavním představeným donem Filipem Rinaldim, který jej již určil pro misie v Assamu. Zde udělal noviciát, vystudoval a v roce 1935 byl vysvěcen na kněze. Během let formace se trochu naučil jazyk khasi, kterým se hovořilo v Shillongu. Po vysvěcení byl poslán do Krishnagaru, a i když mu to s jazyky nešlo, musel se naučit nový, tentokrát bengálštinu. Po pravdě řečeno, nikdy se ji nenaučil tak, aby mohl normálně konverzovat a výmluvně v neděli kázat. Lidé ho však pro jeho prostotu milovali a on si je velice snadno získával. Jeho kázání v lámané bengálštině si cenili, protože viděli přesvědčení, s nímž hovořil. Chápali, že kazatel byl živým příkladem poselství, které sděloval.

Don Convertini získával duše pro Krista modlitbou, kázáním a obětí. S indickým národem splynul v jedno tělo a radoval se, když Indie v roce 1947 získala nezávislost, plakal, když zemřel Gandhi. Narodil se sice jako Ital, srdcem však byl Indem. Požádal o indické občanství a obdržel je. Biskup i kněží, sestry i laici – všichni jej chtěli za zpovědníka, neboť v něm viděli ztělesnění milosrdenství Božího. Příslovečná byla rovněž jeho chudoba: chudý se narodil, chudé bylo jeho povolání, a chudým být se rozhodl. Zůstal stejně chudým jako jeho lid a často chodil bos.

Malým i velkým, bohatým i chudým – všem byl přítelem. Když se někteří důležití lidé Bengálska setkali s prostotou dona Convertiniho, obrátili se ke katolictví; další zůstávali ohromeni a nazývali ho „prorokem a světcem“; jiní byli „okouzleni způsobem, kterým prováděl znamení kříže“; další prohlašovali, že „již samotná přítomnost tohoto svatého kněze pro ně byla inspirac퓲⁵.

Vyčerpán prací a sužován mnoha neduhy, zemřel 11. února 1976. Všichni, kdo dona Convertiniho znali, mohli potvrdit, že vydal živé svědectví o evangeliu, které hlásal. Proces jeho blahořečení oficiálně začal v roce 1997.

6. Velké náboženské výzvy

Region Asie Sud se hemží milióny mladých, kteří se pro sebe snaží budovat lepší budoucnost, a kteří jsou zároveň obdarováni bohatými lidskými kvalitami, talenty, tvořivostí a energií. Pro salesiánské poslání to znamená široké a ještě velmi slibující pole.

Prvních sto let salesiánské přítomnosti a činnosti v Indii bylo léty obrovského rozmachu iniciativ a děl, které dobře odpovídají na různé a naléhavé potřeby mladých a chudých. Budoucnost však klade vážnou výzvu, která je velice povzbudivá za předpokladu, že salesiáni zůstanou věrní vlastnímu charismatu a adresátům svého poslání: je-li základní výzvou evangelizace, pak bude na osobní i komunitní úrovni prioritou prožívání evangelia.

V kulturním klimatu Regionu se Bůh přímo dýchá. Duše Indie, Srí Lanky a Myanmaru je hluboce náboženská. I když se zdá drcena všudypřítomnou chudobou, rigidním rozdělením kast a tisíci dalšími sociálními okolnostmi, její tisícileté hledání Boha je neúnavné a hluboké. Trpí-li v nejrůznějších podobách hladem po základních životních prostředcích osob, ještě intenzivněji hladoví po zkušenosti s Bohem. A když se na scéně objeví nábožensky autentická osobnost, dotýká se duše lidu okamžitě. Vzpomeňte na hluboký vliv, který na indický subkontinent měli takový Mahatma Gandhi nebo Matka Tereza.

Proto nejúčinnější nabídkou, kterou salesiáni Regionu mohou chudým a mládeži dát, je Bůh. Mohou jim zjevit jeho pravé jméno a tvář v osobě Ježíše Krista prostřednictvím svědectví vlastního osobního i komunitního života. Proto je tedy nutné dát absolutní primát Bohu a udržovat naživu nadšení pro Boha a pro mladé. „Jako Don Bosco jsme povoláni všichni a za každých okolností být vychovateli k víře. Naší nejvyšší vědou je tedy poznávat Ježíše Krista a naší nejhlubší radostí je zjevovat všem nedostižné bohatství jeho tajemství“ (S 34).

To znamená, že každá aktivita musí jasně směřovat k evangelizaci a výchově mladých k víře. Je třeba jasně vědět, kdo jsme, na které straně stojíme a co pro mladé lidi chceme dělat. Naše Stanovy to vyjadřují velice jasně: „Jdeme společně s mladými jejich cestou, abychom je dovedli k osobě vzkříšeného Pána, aby v Něm a Jeho evangeliu objevili nejvyšší smysl vlastního života a rostli jako noví lidé“ (S 34).

Misie neznamená pouze aktivity, iniciativy, díla a struktury. Je především nadšením pro spásu mladých, nadšením, jež má svůj zdroj „v srdci samotného Krista, apoštola Otce“ (S 11). Je nadšením, které znělo v srdci Dona Boska, tajemným motorem jeho bytí, který vléval energii a dodával vitalitu do všeho, co dělal nebo říkal. Don Bosco žil a dýchal Da mihi animas každým vláknem své existence. Toto heslo nádherným způsobem vyjádřilo podstatu jeho spirituality. Podobné nadšení pro spásu mládeže se zmocnilo i prvních misionářů. Hnalo je kupředu způsobem, že byli schopni konat neuvěřitelné věci. Právě ty dnes vysvětlují podivuhodný růst a pestrost salesiánské přítomnosti v Regionu.

V multináboženském prostředí se přirozeně jedná o proces delikátní a plný možných problémů, a to zejména v některých situacích a oblastech, kde může být nepochopen a vnímán jako proselytismus. To by nás však nemělo zastavit, jelikož poznat Boha a jeho Syna Ježíše Krista je neoddělitelným právem každého člověka, třebaže v plném respektování jeho svobody. Tento proces nesmí být něčím pouze improvizovaným. V tak multináboženském prostředí, jakým je Jižní Asie, musí být evangelizace a výchova k víře pečlivě plánovány, pilně sledovány a pevně vykonávány, s nejvhodnějšími cíli, strategiemi a operačními směry pro každou situaci a prostředí. Drazí spolubratři, je třeba si přiznat, že v tomto směru máme ještě mnoho co učinit, což bude vyžadovat představivost a tvořivost.

To vše znamená, že misijní horlivost jako konkrétní výraz apoštolského nadšení Da mihi animas musí bez přestávky pokračovat i nadále. Nedovolme, aby časem pohasla nebo ochladla, ba právě naopak, musí sílit stále víc. Nesmí se stát, abychom jednou jen tak spokojeně vzpomínali na slavnou minulost. Nadále je třeba hlásat Krista, kázat evangelium. Církev a salesiánské charisma musí zakořenit v mnoha dalších oblastech a v mnoha dalších mladých lidech, kteří čekají na radostnou zvěst. Láska Kristova nás žene (2K 5,14) zasévat evangelium.

Region v posledních stech letech dostal díky neúnavným misionářům velkého kalibru a neoddiskutovatelné svatosti velmi mnoho. Dnes musí pro salesiánské poslání ve světě učinit to, co v prvních stech letech života kongregace činili italští nebo evropští misionáři: naplnit svět mladými horlivými a odvážnými misionáři, kteří by v sobě cítili misio ad gentes jako neoddělitelný apoštolský úkol. Jižní Asie tedy musí pozvednout zrak, otevřít srdce, rozšířit obzory a vyslat personál jednak na další misijní pole Regionu, jednak do celého světa. Salesiánské misie toho dnes mají zapotřebí víc než kdy dřív! Vidět dnes salesiány tohoto Regionu v různých koutech světa mne naplňuje hlubokým dojetím, a to zejména v Africe, kde svou činností sepisují zlaté stránky misijního působení. Upřímně však věřím a urgentně žádám: je možno udělat víc! Jižní Asie může a musí zůstat misionářskou! Dnes přišla její hodina, neboť má silného ducha, je plná apoštolského nadšení a požehnaná mnoha mladými povoláními. Ve jménu kongregace a mladých lidí celého světa vás prosím: „Čekáme na vás, přijďte k nám, nemůžete nám utéci!“

Salesiánské charisma vytváří apoštolský bratrský život, který Don Bosco vyjadřoval ve třech prvcích: žít a pracovat in unum locum, in unum spiritum, in unum agendi finem (ZGK, 498). Naše Stanovy tuto myšlenku vyjádřily imperativním indikativem: „Žít a pracovat dohromady je pro nás salesiány základním požadavkem a bezpečnou cestou k uskutečňování našeho povolání“ (S 49). Dnes je velice silně pociťována potřeba pomáhat salesiánským komunitám tento styl života a přítomnosti mezi mládeží uskutečňovat a prohlubovat, aby se tak překonal individualismus, aktivismus a roztříštěnost.

Konzistence komunit, co do počtu členů a kvality, je úkolem, který nesmíme zanedbávat; zajišťuje totiž výchovnou přítomnost mezi mladými a evangelní účinnost apoštolského poslání. Od řízení na provinciální úrovni to vyžaduje dospět k cílené rovnováze mezi růstem a konsolidací děl; salesiáni se nemohou – ba ani nesmí – cítit odpovědní odpovědět na veškeré potřeby nejchudší mládeže, třebaže by byly urgentní; účinná služba se nesmí identifikovat s mnohotvárností nabídek, nýbrž s její kvalitou. Právě proto je třeba počet spolubratří v jednotlivých komunitách adekvátně přizpůsobit komplexnosti společného apoštolského poslání.

V multietnickém a multináboženském prostředí, které je pro Region Jižní Asie charakteristické, přítomnost apoštolských komunit, které jsou transparentními svědky bratrství, upřímného přijímání a vzájemné úcty, napomáhá k zakořeňování evangelia a ozdravování společnosti. Samotné budování bratrských komunit již je evangelizací a nejúčinnějším způsobem, jak v dnešní době přinášet evangelium. V komunitách tedy bude třeba zajistit takovou formu bratrského života, která se vyvaruje jakéhokoli druhu diskriminace; jakákoli nerovnost, ať již dovolená či pouze trpěná, by poškodila kvalitu našeho svědectví a ohrozila evangelizaci.

Je tedy třeba se navzájem povzbuzovat, aby se v těch místních i provinciálních komunitách, které se vyznačují silnou přítomností různých kultur, etnik a kast, vytvářely a uskutečňovaly procesy a iniciativy, které by napomáhaly spolubratřím se vyrovnávat s rozdílnostmi a oceňovat je, a překonávat možné obtíže a nedorozumění. Nebylo by špatné projednávat tyto otázky i na regionální úrovni, aby se prostřednictvím řádného rozlišování v Regionu mohlo dospět ke sdíleným a společným postojům.

S rostoucím počtem spolubratří je nezbytná formace, která udrží a prohloubí charismatickou identifikaci spolubratří; ta je základním předpokladem k tomu, aby růst nespočíval pouze v číslech, ale především v kvalitě. Jak počáteční, tak trvalá formace musí podněcovat k životu ducha, horlivost a misijní nadšení, kterými je dnes Region charakteristický. Potřebujeme salesiány kvalitní, se silnou charismatickou identitou a zapálené apoštolským nadšením.

Formace musí v prvé řadě směřovat k tomu, aby zažíhala a udržovala živým a účinným apoštolské nadšení Da mihi animas v jeho dvojím smyslu: nadšení pro Boha a nadšení pro mladé a chudé. Bez tohoto plamene v srdci jsme zbyteční, bezduší, bez cíle, zmítáni kdejakou svévolí a rozmarem, bez jasné myšlenky, kam směřujeme. Toto dvojí nadšení je především Božím darem, který nám byl spolu se salesiánským povoláním darován jako semínko. Ale tento počáteční dar je rovněž odpovědností a úkolem: o plamen pečovat, rozmnožovat ho, mít ho stále rozžatý a zářící. Základním úkolem počáteční i trvalé formace je proto úsilí, aby se apoštolské nadšení Da mihi animas stalo středem, syntézou a ohniskem vlastní existence, srdcem vlastní spirituality.

Aby taková formace mohla být aktuální, musí být hluboce inkulturována, tedy především zakořeněna v evangeliu prožívaném podle salesiánského charismatu, a neméně tak v kultuře, tradicích a étosu národa, jemuž jste povoláni sloužit. Díky salesiánům Jižní Asie musí Don Bosco dostat indickou, barmskou, nepálskou i sinhálskou tvář. Evangelium a salesiánské charisma zasazené do úrodné půdy Jižní Asie musí zapustit kořeny, růst a kvést. To znamená naučit se jazyk, asimilovat kulturu a přijmout zdravé tradice lidí, zejména mladých a chudých.

Zároveň bude třeba mít na paměti a podle toho i jednat, že žádná – ani ta nejurozenější a nejstarší – kultura není něčím absolutním. Jako každý lidský počin, i ona má svá někdy i vážná omezení a nedostatky. Každá kultura má zapotřebí být očištěna a zdokonalena evangeliem. Každá kultura, chce-li zůstat věrná sobě samé, se musí otevírat kulturám jiným. Pokud se uzavře, začne váznout, vadnout a umírat. Naopak, otevře-li se a vstoupí do kontaktu s jinými, pak se oživuje a kvete.

Formace, trvající celý život, přijatá jako osobní projekt a prožívaná v komunitě, pomáhá stát pevnýma nohama v sociálně-kulturní realitě lidí; přitom si však musí všude udržovat mysl otevřenou vůči všemu, co je pravdivé a dobré. Jak se dnes říká: myslit globálně, jednat lokálně.

Je ještě před námi mnoho práce! Jižní Asie nemůže odpočívat na vavřínech a obdivovat slavnou minulost. Oslavy stoleté přítomnosti salesiánů musí podnítit a pozvednout pohled dopředu, aby velké poslání Pánovo a Don Boskův sen v Regionu pokračovaly.

Ať vám Pán s mateřskou pomocí Panny Marie a přímluvou Dona Boska při tomto ušlechtilém úkolu žehná a přivede ho k rozkvětu ke své slávě a pro spásu mládeže!

Srdečně

don Pascual Chávez Villanueva