26

da mihi animas

cetera tolle

Charismatická identita a apoštolátní nadšení

Znovu začít u Dona Boska, aby se probudilo srdce každého salesiána

don Pascual CHÁVEZ Villanueva

přeložil: Ladislav Heryán

ACG 394 24. 6. 2006

„DA MIHI ANIMAS, CETERA TOLLE“

Charismatická identita a apoštolátní nadšení¹

Znovu začít u Dona Boska, aby se probudilo srdce každého salesiána

1. SVOLÁNÍ 26.GK4

1.1 Důvody volby tématu5

1.2 Kroky, které k určení tématu vedly6

1.3 Základní cíl tématu7

1.4 Další úkoly10

2. KONTEXT 26.GK10

2.1 Potřeby a očekávání mladých10

Život: potřeby a hrozby – Láska: potřeby a hrozby – Svoboda: potřeby a hrozby

2.2 Sociální a kulturní výzvy12

Základní tendence – Výzvy na sociální a kulturní úrovni – Kulturní výzvy kongregace

2.3 Aktuální směrnice církve14

Znovu začít od Krista: svatost jako pastorační program – Svědčit o Kristu: evangelizace jako prioritní poslání – Vrátit se k mladým: přítomnost jako znamení Kristovy lásky

2.4 Výzvy a perspektivy zasvěceného života18

Výzvy zasvěceného života – Perspektivy zasvěceného života

2.5 Cesta kongregace19

22.GK: kapitula o věrnosti – 23.GK: kapitula o poslání – 24.GK: kapitula o sdílení s laiky – 25.GK: Kapitula o salesiánské komunitě

2.6 Hlasy provincií22

3. TÉMA 26.GK23

3.1 Životní program Dona Boska i salesiána23

3.2 Charismatická identita: salesiánský duch24

3.3 Apoštolátní nadšení: „sláva Boží a spása duší“25

3.4 Da mihi animas27

3.4.1 Naléhavost evangelizovat – 3.4.2 Nutnost svolávat

3.5 Cetera tolle28

3.5.1 Evangelní chudoba – 3.5.2 Nové hranice

3.6 Podmínky pro konkretizaci tématu29

Procesy, které je třeba přijmout – Mentalita, kterou je třeba změnit – Struktury, které je třeba změnit

MODLITBA ZA 26.GK – MODLITBA K DONU BOSKOVI31

V Římě 24. června 2006

Slavnost Narození sv. Jana Křtitele

Drazí spolubratři,

píšu vám a s vírou a vděčností přitom vzpomínám na dona Valentina De Pabla, hlavního rádce pro Region Afrika a Madagaskar. Jeho náhlá a nečekaná smrt nás překvapila a doslova vylekala. Jsem vám vděčný za mnoho projevů upřímné blízkosti, účasti a soustrasti. Děkujme společně Pánu za dar salesiánského, kněžského a misionářského povolání dona Valentina. Vzpomínejme na něj v modlitbě. V posled­ních dnech svého života se účastnil zasedání hlavní rady, při kterém se volilo téma kapituly. Jelikož je nyní u Boha, bude se moci za nás všechny přimlouvat, stejně jako za Region Afrika a Madagaskar a dobrý průběh kapituly.

1. SVOLÁNÍ 26. GENERÁLNÍ KAPITULY

Píšu vám ve jménu našeho milovaného otce a zakladatele Dona Boska v den jeho jmenin. Don Bosco při této příležitosti kolem sebe shromažďoval všechny chlapce, spolupracovníky a valdocké dobrodince. Jsem rád, že tímto dopisem mohu ve smyslu 150. článku našich Stanov svolat 26. generální kapitulu. Kapitula je „prvořadým znamením jednoty kongregace v její rozmanitosti“ (S 147). Sejdeme se, abychom společně přemýšleli nad tím, jak „zachovat věrnost evangeliu a charismatu zakladatele a zůstat citlivými k potřebám doby a místa“ (S 146). Don Bosco při tom bude zajisté s námi.

Zvu vás k tomu, abyste na tuto událost pohlíželi jako na nové Letnice života kongregace, která se prostřednictvím generální kapituly „dává vést Pánovým Duchem a snaží se rozpoznat v určitém dějinném okamžiku vůli Boží, aby mohla lépe sloužit církvi“ (S 146). Velikost Ducha spočívá v jeho moci, která dokáže obnovit tvář země (srov. Ž 104,30) a činit všechny věci nové. Duch Boží, přítomný v různých momentech dějin, bude schopen učinit novou i naši lásku k Donu Boskovi.

Duch se vznášel nad vodami na počátku stvoření (srov. Gn 1,2) a spolu s dechem života byl dán člověku (srov. Gn 2,7). Abraháma vedl k odpovědi v poslušné víře na volání Boha, aby opustil zemi a příbuzné a vydal se do zaslíbené země (srov. Gn 12,1-4). V daru zákona byl darován Mojžíšovi na Sinaji jako slovo života (srov. Ex 20,1-18). Zmocňoval se mužů i žen Izraele, aby je obracel v osvoboditele vlastního lidu a v proroky Nejvyššího Boha (srov. Sk 2,17).

Duch zastínil Pannu Marii a učinil z ní matku Božího Syna (srov. Lk 1,35). Pomazal Ježíše při křtu a vedl ho k hlásání evangelia o Božím království (srov. Mk 1,10-15). Byl vylit na apoštoly v podobě ohnivých jazyků, a ti byli proměněni ve věrohodné svědky Vzkříšeného (srov. Sk 2,1-11).

I v dnešní době Duch nadále inspiruje úsilí o lepší život a důstojnost člověka; otevírá mysl a srdce mužů i žen pro Boha a pro Krista; je sladkým hostem, který nenutí, nýbrž přesvědčuje, a který žádá poslušnost vůči svým hnutím.

Příští generální kapitula bude dvacátou šestou v dějinách naší Společnosti, a stejně jako předchozí kapituly pokračuje ve svém upřímném úsilí o dynamickou věrnost Bohu a mládeži. 26.GK se bude konat na „Salesianum“ hlavním domě v Římě. Začne 24. února 2008 v Turíně, kolébce našeho charismatu. Odebereme se sem, abychom se znovu setkali doma u otce a načerpali tak z kořenů našeho ducha. Započneme ji eucharistickou bohoslužbou v bazilice Panny Marie Pomocnice a návštěvou salesiánských míst, pramene inspirace a dynamismu. Pak odjedeme do Říma, místa konání kapituly.

Pořadatelem generální kapituly jsem jmenoval dona Francesca Ceredu, rádce pro formaci, na kterém nyní spočívá odpovědnost za její přípravu a průběh.

Jako téma 26.GK jsem spolu s hlavní radou zvolil „Da mihi animas, cetera tolle“ (srov. S 4). Téma se často objevovalo při oblastních vizitacích provinciálních rad (visite d’insieme)², a jak mě, tak hlavním rádcům velmi leží na srdci. Představuje duchovní a pastorační program Dona Boska. Je v něm soustředěna charismatická identita a apoštolátní nadšení salesiána.

Jedná se o téma velmi široké. Chceme proto pozornost 26.GK zaměřit na čtyři tematické okruhy: na naléhavost evangelizace, potřebu povolávat k zasvěcenému salesiánskému životu, požadavek života v evangelní chudobě, výzvu k novým obzorům poslání.

1.1 Důvody volby tématu

Již dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že kongregace dnes potřebuje znovu probudit srdce každého spolubratra nadšením hesla „Da mihi animas“. Díky tomu získá inspiraci, motivaci i energii odpovědět na Boží očekávání a potřeby mladých, i odvážně a kompetentně čelit výzvám dnešní doby.

Heslem „Da mihi animas, cetera tolle“ chceme přijmout duchovní a apoštolátní program Dona Boska, a stejně tak důvod jeho neúnavného úsilí o „slávu Boží a spásu duší“. Budeme tak moci znovu nalézt počátek svého charismatu, cíl našeho poslání, budoucnost naší kongregace.

Blížící se dvousetleté výročí narození Dona Boska v roce 2015 je pozvánkou k modlitbě, aby se mezi nás i mladé vrátil: „Don Bosco ritorna!“ (Done Bosko, vrať se!). Pro každého salesiána je zároveň stimulem k návratu k Donu Boskovi a mladým: „Vraťme se k Donu Boskovi tím, že se vrátíme k mládeži!“ Don Bosco a mládež nelze od sebe oddělit: Don Bosco je naším otcem a vzorem; mladí jsou „místem našeho setkávání s Bohem“ (S 95) a „vlastí našeho poslání“.³ Nelze se vrátit k Donu Boskovi, nevrátíme-li se k mladým.

Výraz „Da mihi animas, cetera tolle“ je modlitbou toho, kdo se obrací k Bohu v námaze, úsilí a apoštolátní výzvě vedené v jeho jménu a kdo se vzdává všeho, aby se mohl všem rozdat. Právě díky modlitbě lze totiž pochopit, že poslání není totéž co pastorační podniky a aktivity. Poslání je, spíše než apoštolátním úkolem, Božím darem, jehož samo uskutečňování je modlitbou. Právě to je základem překonání aktivismu a rizika „vyhoření v činnosti“.

Zdá se mi, že se v programu Dona Boska ozývá Ježíšovo „Žízním!“, které vyslovuje na kříži v okamžiku odevzdání vlastního života, aby tak uskutečnil Otcův plán (J 19,28). Kdo si toto Ježíšovo zvolání osvojí, naučí se sdílet jeho apoštolátní nasazení „až do krajnosti“. Ježíšovo slovo se stává výzvou, aby každý z nás oživil žízeň po duších a obnovil slib, který Don Bosco dal svým chlapcům: „Můj život bude až do posledního dechu patřit vám.“ Srdce salesiána se proto nechává inspirovat probodeným srdcem Krista.⁴

Heslo Dona Boska je syntézou salesiánské mystiky a asketiky, jak to vyjadřuje „sen o desíti diamantech“. Protínají se zde dva doplňující se pohledy: to, co je na salesiánovi vidět, a tedy co ukazuje na jeho statečnost, odvahu, víru, naději a naprosté odevzdání se svému poslání, a zároveň jeho skryté srdce zasvěcené osoby, které je utvářeno hlubokým přesvědčením vedoucím k následování Ježíše v jeho způsobu života v poslušnosti, chudobě a čistotě.

1.2 Kroky, které vedly k volbě tématu

Při volbě tématu 26.GK jsem chtěl začít u života provincií. Při přípravě na visitu d’insieme byly provincie žádány, aby ověřily, jak byla přijata a jak se uskutečňuje 25.GK, a zároveň představily některé výhledy do budoucnosti, popsaly největší díla vykonaná v posledních letech, nejdůležitější výzvy, zdroje pro život v budoucnosti a těžkosti, s nimiž se potýkají.

Visity d’insieme se tak staly prvním krokem pro přípravu 26.GK. Umožnily nám totiž poznat stav kongregace v různosti jejích prostředí, silných i slabých stránek, možností a výzev.

Často a silně se objevovala potřeba zapálit radostí a entusiasmem srdce spolubratrů v jejich prožívání salesiánského života a uskutečňování poslání mezi mládeží. To vše znovu a znovu vyvolávalo nadšení skryté ve slovech „Da mihi animas, cetera tolle“. S různými důrazy se zároveň objevovaly společné tématické okruhy jako evangelizace, povolání, chudoba a nové obzory.

Na konci plenárního zasedání hlavní rady v prosinci 2005 a lednu 2006 mi každý člen hlavní rady odevzdal své návrhy na 26.GK. I zde byl, byť s různými motivacemi a důrazy, nejčastěji uváděným tématem návrat k charismatu Dona Boska, salesiánské identitě a apoštolátnímu nadšení. Společně s tím se vynořovala i specifická témata jako evangelizace v dnešní době, povolání k salesiánskému zasvěcenému životu, chudoba, nové obzory salesiánského poslání, formace, komunikace.

Proces výběru tématu byl uzavřen společnou reflexí při mimořádném zasedání hlavní rady 3.–12. dubna tohoto roku, které nás dovedlo k definování shora uvedeného tématu.

1.3 Základní cíl tématu

Základním cílem 26. generální kapituly je posílit naši charismatickou identitu návratem k Donu Boskovi a znovu probudit srdce každého spolubratra nadšením, skrytým ve slovech „Da mihi animas, cetera tolle“.

Tento cíl vyžaduje, abychom prohloubili svou znalost Dona Boska a vzali do ruky Stanovy, a to zejména druhou kapitolu o salesiánském duchu. Tak máme obnovit své úsilí o identifikaci s ním, naším otcem a učitelem, a inspirovat se myšlenkami, o nichž byl hluboce přesvědčen.

Téma chce zároveň v srdci každého spolubratra zažehnout oheň duchovního a apoštolátního nadšení tím, že mu pomůže motivovat a sjednotit jeho život snahou o uskutečnění „slávy Boží a spásy duší“.

Blížící se rok 2015, dvousetleté výročí narození Dona Boska, je milostí pro kongregaci, jejímž povoláním je vtělit jeho charisma – tedy ducha a poslání našeho zakladatele a otce – do nejrůznějších prostředí. Tato oslava bude jakoby cílem 26.GK.

Aby mohli dosáhnout cíle 26.GK, je nezbytná především lepší znalost Dona Boska: je třeba jej studovat, milovat, napodobovat a vzývat (S 21). Musíme jej lépe poznat jako učitele života, z jehož spirituality se sytíme jako synové a učedníci; jako zakladatele, který nám ukazuje cestu věrnosti v povolání; jako vychovatele, který nám zanechal ono nesmírně cenné dědictví preventivního systému; jako zákonodárce, jelikož Stanovy, které jsme od něj a od následných salesiánských dějin dostali, nám nabízejí charismatické porozumění evangeliu a následování Krista.⁵

Dnes více než včera, a zítra více než dnes existuje velké nebezpečí, že se přetrhnou živé vazby, které nás drží sjednocené s Donem Boskem. Od jeho smrti uplynulo více než sto let. Generace salesiánů, které s ním byly v kontaktu a znaly ho zblízka, již odešly. Časová, zeměpisná i kulturní vzdálenost od zakladatele se zvětšuje. Schází ono duchovní klima a psychologická blízkost, které nám umožňovaly se spontánně na Dona Boska a jeho ducha odvolávat – a stačil pouhý pohled na jeho fotografii. To, co nám bylo předáno, může být ztraceno. Pokud se od zakladatele vzdálíme, vybledne naše charismatická identita a zeslabí se vazby k jeho duchu. A pokud neoživíme své vlastní kořeny, ocitáme se v nebezpečí, že nebudeme mít ani budoucnost, ani domovské právo, důvod k existenci.

Domnívám se, že my salesiáni neprožíváme ani tak krizi identity jako krizi věrohodnosti. Nacházíme se v situaci, kdy jako bychom ztráceli dech. Zdá se, jako bychom byli v tyranii „status quo“; je mezi námi spíše nevědomý než úmyslný odpor ke změně. I když jsme přesvědčeni o účinnosti evangelních hodnot, těžko se nám daří získávat srdce mladých, kterým bychom měli být znameními naděje. Jsme otřeseni skutečností, že v budování jejich života víra hraje tak bezvýznamnou roli. Zjišťujeme, že náš svět se jen těžko potkává s jejich a jejich plány jsou nám vzdáleny či zcela cizí. Zjišťujeme, že naše znamení, gesta a jazyk jsou neúčinné; zdá se, že na jejich život nemají naprosto žádný vliv.

Kromě životního dynamismu, který je schopen svědectví a oběti až k mučed­nic­tví, zná salesiánský život také „nástrahy prostřednosti v duchovním životě, rostoucího měšťáctví a konzumního smýšlení“.⁶ V dokumentu, který tradice nazvala „duchovní závětí“, nám Don Bosco napsal: „Od okamžiku, kdy se na osobách, pokojích nebo domech začne objevovat blahobyt, začne úpadek naší kongregace (…) Jakmile se u nás zahnízdí pohodlí a blahobyt, dohrála naše zbožná společnost svou roli.“⁷

Nedostatek povolání a jejich křehkost mne přivádějí k myšlence, že mnozí snad nejsou přesvědčeni o společenském, výchovném a evangelizačním užitku našeho poslání. Jiným možná připadá naše pracovní úsilí neadekvátní vzhledem k jejich očekáváním, protože nedovedeme nově investovat a znovu se obnovovat. Další se možná cítí vězni stále naléhavějších potřeb.

Je naprosto nutné, abychom se k mládeži vrátili lépe kvalifikováni. Právě mezi mladými Don Bosco vypracoval svůj životní styl, své pastorační a pedagogické dědictví, svůj systém, svou spiritualitu. Poslání Dona Boska bylo jedinečné. Byl stále a pouze s mladými a pro mladé, a to i tehdy, kdy ze zvláštních důvodů nemohl být mezi nimi přítomen osobně a kdy jeho činnost nebyla přímo v jejich prospěch. Proto pro mladé lidi celého světa houževnatě bránil své charisma zakladatele před ne vždy prozíravým nátlakem ze strany církve. Salesiánské poslání je „přednostní láska“ k mládeži. Ve svém počátečním stádiu je tato láska darem Božím. K tomu, aby tato láska mohla být přijata, rozvíjena a uskutečňována, potřebuje naši inteligenci a naše srdce.

Opravdový salesián pole mládeže neopouští. Salesián je ten, kdo zná mládež životně podstatným způsobem: jeho srdce tluče tam, kde tluče srdce mladého člověka. Salesián pro mladé žije, existuje pro jejich problémy. Oni jsou smyslem jeho života, pro ně pracuje, studuje, jim patří citová láska i volný čas. Salesián je ten, kdo zná mládež bytostně i teoreticky, což mu umožňuje odkrývat její potřeby a utvářet tak pastoraci odpovídající době.

V dnešní době je nutné prohloubit znalost salesiánské pedagogiky; je tedy zapotřebí studovat a uskutečnit aggiornamento preventivního systému, tolik požadované donem Egidiem Viganò. Jak vychovatelé tak badatelé musí rozvinout velké možnosti, které preventivní systém skýtá, modernizovat jeho principy, pojmy a směrnice, jazykem dnešní doby interpretovat jeho základní myšlenky: větší sláva Boží a spása duší; živá víra, pevná naděje, pastorační láska; dobrý křesťan a poctivý občan; trojice pojmů „veselost, studium a zbožnost“; tři „S“: salute, scienza, santità (zdraví, vědění, svatost); zbožnost, mravnost, kultura; evangelizace a zkulturňování (civilizzazione).

Totéž platí pro hlavní zásady a metodiku preventivního systému: je třeba, aby nás mladí milovali, a ne aby se nás báli; rozum, náboženství, laskavost; otec, bratr, přítel; rodinnost především o přestávkách; získat si srdce; vychovatel oddaný dobru svých žáků; velká volnost ve skákání, běhání a libovolném dovádění. To všechno je třeba promýšlet pro „novou“ mládež, která musí žít v obrovském a nikdy nevídaném množství situací a problémů, v naprosto jiné době, kdy se i samotné vědy o člověku nacházejí ve fázi kritické reflexe.

Je nezbytně nutné hlouběji poznávat a prožívat spiritualitu Dona Boska. Pouhá znalost vnějších aspektů života Dona Boska, jeho aktivit a výchovné metody nestačí. Základem všeho, a tedy pramenem plodnosti jeho činnosti a stejně tak její aktuálnosti, je něco, co nám často uniká: jeho hluboká duchovní zkušenost, kterou bychom mohli nazvat „důvěrným vztahem, rodinností (familiarità)“ s Bohem. Kdoví, zda právě toto není tím nejlepším, co od něj máme, oč ho máme prosit, v čem jej napodobovat a následovat, abychom se setkali s Kristem a toto setkání umožnili i mladým!

Dospět k přesnému popisu duchovní zkušenosti Dona Boska ovšem není tak snadné. Možná právě tuto jeho stránku známe nejméně. Don Bosco je člověkem zcela zaměstnaným prací. Nezanechává po sobě žádný popis svého vnitřního vývoje, žádnou výslovnou reflexi svého duchovního života, nepíše duchovní deníky. Nevysvětluje, ale raději předává svého ducha popisem svých životních peripetií nebo prostřednictvím životopisů svých chlapců. Zajisté nestačí říct, že jeho spiritualita je spiritualitou člověka konajícího aktivní a nikoli kontemplativní pastoraci, případně pastoraci, která je něco mezi spiritualitou učenou a lidovou.⁸

Středem jeho spirituality je jen a pouze Bůh, kterého je třeba poznávat a milovat a jemuž je třeba sloužit tím, že budeme naplňovat své osobní povolání. Nejde o nějaké neurčité povolání, ale o osobní povolání soustředěné na naprosté řeholní a apoštolátní (výchovné, pastorační, dobrodiní přinášející) věnování se a odevzdanost mládeži, především chudé a opuštěné, a to vše pro její integrální spásu, s Kristem jako vzorem a ve škole Matky a Učitelky Panny Marie. Ne náhodou je nejvíce užívaným podstatným jménem v jedné sbírce jeho dopisů slovo „Bůh“, a nejpoužívanějším slovesem po slově „dělat“ je slovo „modlit se“.⁹

Podstata duchovní zkušenosti Dona Boska je shrnuta v hesle Da mihi animas, cetera tolle, tedy jeho touze po ničem jiném než po spáse duší. Citace Gn 14,21 má u něj zcela osobitý charakter, jelikož Don Bosco biblický verš čte svým vlastním způsobem, jež je pro něj alegorií a modlitbou. Slovo animas zde označuje osoby, konkrétně chlapce, s nimiž pracuje a na které pohlíží z hlediska jejich konečné spásy. Cetera tolle znamená vzdání se všeho, ale nikoli ve smyslu zničení sebe sama a splynutí s Bohem, nýbrž ve smyslu jeho apoštolátní askeze. Tato odpoutanost je pro Dona Boska stavem duše, nezbytným pro absolutní svobodu a disponibilitu, které apoštolát vyžaduje.

1.4 Další úkoly

Vedle prohloubené reflexe navrženého tématu má 26.GK ještě další úkoly. Prvním z nich je volba hlavního představeného a členů hlavní rady pro období 2008–2014.

Dále je třeba splnit a ověřit plnění úkolů uložených 25.GK, a stejně tak změn, které tato kapitula zavedla. Jak se uvádí ve 112. a 115.  článku závěrů 25.GK, je důležité nově promyslet organizaci a strukturu sektorů našeho salesiánského poslání, jako jsou pastorace mládeže, misie a sociální komunikace. 25.GK rovněž požaduje reflexi uspořádání tří evropských regionů (srov. články 124, 126, 129). Dalším požadavkem je zhodnocení změny Stanov, podle které byla Salesiánská rodina svěřena vikáři hlavního představeného (srov. 25.GK, 133).

Aby bylo možno odpovědět na současné problémy, je rovněž nutno přemýšlet nad postavou a úkoly místního ekonoma (S 184).

2. KONTEXT 26. GENERÁLNÍ KAPITULY

Historický charakter života a princip inkarnace jsou důvodem, proč nemůžeme odhlédnout od dějinných podmíněností, které jsou nejen jevištěm salesiánského života a poslání, ale i jeho výzvami a možnostmi jejich uskutečnění. Chtěl bych proto krátce popsat kontext, ve kterém se 26.GK odehraje, a to z perspektivy charismatické identity a apoštolátního nadšení.

2.1 Potřeby a očekávání mladých

Hned poté, co je vysvěcen na kněze a kdy si za osvíceného vedení dona Cafassa si doplňuje pastorační formaci v turínském církevním konviktu, začíná Don Bosco procházet ulicemi města. Navštěvuje dílny, staveniště, trhy, vězení. Osobně a bezprostředně poznává situaci mnoha mladých, jejich bídu i touhy. To vše mu dává zakusit naléhavou nutnost, aby se jich někdo ujal, pomáhal jim a staral se o jejich spásu. Zrodí se myšlenka oratoře, ve které Don Bosco uskuteční své povolání.¹⁰ Nářek mladých vysvětluje bezpodmínečné zaujetí jeho programu: „Da mihi animas, cetera tolle“.

Chceme-li se dnes k Donu Boskovi vrátit, a tak prohloubit a obnovit identitu našeho povolání, i my musíme znovu začít u mladých, pochopit jejich očekávání a naslouchat v nich tomu, co od nás Bůh žádá.

I když mladí lidé žijí v různých prostředích, mají společnou citlivost k velkým životním hodnotám, lásce a svobodě, ale v jejich prožívání se setkávají s mnohými obtížemi. Nemůžeme nevidět jejich potřeby a očekávání a zároveň si neuvědomovat překážky a hrozby, s nimiž se potýkají.

Život: potřeby a hrozby

Mladí hledají kvalitu života: Touží po prožívání života v plnosti. Hledají výrazné životní vzory. Touží budovat vlastní život na základě sebeúcty a pozitivního přijímání sebe sama. Pociťují naléhavou potřebu nových hodnot, jako jsou ústřední postavení osobnosti, lidská důstojnost, mír a spravedlnost, tolerance, solidarita. Aby v tomto frenetickém a roztříštěném světě nalezli rovnováhu a harmonii, hledají spiritualitu a transcendentno. Touží po osobní, upřímné a neinstitucionální religiositě. Při hledání smyslu života vyžadují doprovázení ze strany dospělých, kteří by jim naslouchali, chápali je a byli schopni jim poskytnout orientaci.

Chudoba vytvářená neoliberálním systémem mnohé mladé lidi nutí k pouhému přežívání. Více než 200 milionů mladých, tedy 18 % jejich světové populace, žije z méně než 1 dolaru na den a asi 515 milionů z méně než 2 dolarů na den. Odhaduje se, že v roce 2002 žilo na celém světě 175 milionů emigrantů, z nichž 26 milionů je mladých. Nedostatek práce, vykořisťování a žalostný a výchovný systém umožňující vzdělání jen některým omezují jejich perspektivy do budoucnosti: 88 milionů mladých je bez práce, 130 milionů dětí vůbec nechodí do školy.

Reakcí na tuto tíživou situaci je kultura násilí, kdy se setkáváme s fenomény jako jsou drogy, terorismus, války, dětští vojáci, genocidy. V rozvojových zemích dramaticky stoupla úroveň kriminality. Kriminalita mládeže je často spojena s nadměrným požíváním alkoholu a drog; v Africe s hladem, chudobou a nezaměstnaností.

Hrozby proti životu a jeho důstojnosti představují potraty, sebevraždy, euthanasie a mučení, které vytvářejí kulturu smrti a ztráty smyslu života. V jednom roce podstoupí potrat 5 milionů dívek mezi 15 a 19 lety. Rovněž křesťanský život, nedokáže-li překonat rozpor mezi vírou a životem, riskuje, že pro mladé lidi ztratí jakýkoli význam.

Láska: potřeby a hrozby

Citlivost mladých, jejich komunikační a výrazové formy, jazyk a životní styly se stále více liší od života dospělých. Stále větší význam získává zaměření se na tělo a vnější zjev, hodnota sexuality a citového světa, nové způsoby vyjadřování, které díky novým technologiím otevírají nové formy komunikace a vztahů.

Na straně mladých existuje silná touha po nových přátelských vztazích, po lásce a společenství. Chtějí tak překonat nedostatek citu, který je činí nejistými, nedůvěřivými vůči sobě samým a neschopnými stálých a hlubokých vztahů. Potřeba význačných vztahů mezi dospělými a mládeží vyžaduje naslouchání a přijetí.

Především mezi mládeží se objevují nové formy angažovanosti a účasti na společenském životě, a to díky mnohotvárným a otevřeným sítím příslušnosti, sounáležitosti, s užšími a bezprostřednějšími vztahy. Tyto formy se nacházejí někde v prostoru mezi veřejným a soukromým životem. Příkladem toho jsou nejrůznější formy a styly volontariátu nebo civilní služby, případně neglobální hnutí, ekologisté, pacifisté apod.

Hrozbou této kultury je její upřednostňování vlastnické a povrchní lásky, která hledá bezprostřední uspokojení rozkoše, staví do popředí obchodování s tělem a sexuální zneužívání, s následky předčasného těhotenství 14 milionů mladistvých a nestabilních manželských vztahů. AIDS způsobuje těžká onemocnění a nahání strach: nejméně 50 % nových nakažených HIV je mezi mládeží; asi 10 milionů mladých má AIDS, z čehož je 6,2 milionů v subsaharské Africe a 2,2 miliony v Asii. Odhaduje se, že díky AIDS je asi 15 milionů sirotků mladších 18 let, z nichž asi 12 milionů žije v subsaharské Africe, přičemž do roku 2010 může tento počet stoupnout až na 18 milionů.¹¹ Církev dokáže mládeži jen velmi obtížně nabídnout výmluvnou morálku.

Svoboda: potřeby a hrozby

Mladí lidé cítí potřebu budovat vlastní identitu. Mají obrovské množství znalostí a zkušeností, ale zároveň prožívají silnou roztříštěnost a dezorientaci, bez velkých možností se opřít o něco podstatného. Důsledkem toho jsou nejistí a křehcí při hledání vlastní identity a představ o své budoucnosti. Cítí velkou potřebu štěstí: být šťastným je tím největším snem a projektem, který mladí lidé nosí v srdci. Požadují právo na odlišnost, která by překonala tendenci globalizované společnosti všechno homogenizovat a která by uznala přednostní hodnotu životní zkušenosti před jakoukoli ideologií nebo doktrínou. Touží po uznání a po tom, aby byli protagonisty ve společenském, pracovním a politickém životě.

Kulturní manipulace ze strany médií podporuje vytváření povrchní, konzumní a hedonistické kultury. Překážkou se stávají postoje, které silně podmiňují budování vlastní identity: konformismus jako nekritické přizpůsobení se okolí, pragmatismus, hledající jen okamžitý výsledek či prospěch, relativistická a individualistická mentalita, požadující svobodu odtrženou od jakýchkoli hodnot.

2.2 Sociální a kulturní výzvy

Nesmíme zapomenout, že kongregace v dnešní době prožívá svou charismatickou identitu a poslání ve velice rozdílných kulturách a společnostech. Rozhodující roli pro účinnost její přítomnosti hraje vztah ke kultuře a společenský význam. Pokusíme se tedy v této rozmanitosti jednotlivých prostředí vystopovat některé prvky, které jsou společné.

Základní tendence

V prvé řadě je třeba si všimnout dvou napříč procházejících tendencí, které jsou pro epochální proměnu dnešní doby charakteristické: Na jedné straně existuje tendence ke kulturní homogenitě, která se snaží všude zavést západní styl života a smazat přitom veškeré odlišnosti. Na druhé straně jsou zde silné kulturní rozpory náboženského charakteru, přivádějící ke stále větší diferenciaci, jako je tomu např. mezi islámem a západem nebo sekularizovanou společností a křesťanstvím.

Dále je třeba vyzdvihnout fenomén globalizace, posilovaný technologickým rozvojem, který proniká mnohými aspekty společnosti a kultury. Z ekonomického hlediska se všude rozvíjí neoliberální model, založený na systému trhu, který se snaží převládnout nad ostatními lidskými hodnotami osob i národů. Z kulturního hlediska se vnucuje proces homologizace kultur směrem k západnímu vzoru, s postupným rozmělňováním kulturních a politických rozdílností jednotlivých národů. Spojení prostředků sociální komunikace s revolucí informatiky zavádí prostřednictvím kultury médií a společnosti založené na informaci pronikavé změny v morálních zvyklostech, při rozdělování bohatství a v pojímání práce.

Výzvy na sociální a kulturní úrovni

Projevuje se silná tendence pohybu lidských mas, které pod tlakem chudoby, hladu a nedostatečného rozvoje emigrují do bohatých a blahobytně žijících zemí. Jedním z aspektů tohoto jevu je urbanizace nebo migrace uvnitř jednotlivých zemí. Neustále trvá výzva chudoby, hladu, nemocí a nedostatečného rozvoje, spolu s výzvami jako jsou vykořisťování dětí a mladistvých odsunutých na okraj společnosti, práce dětí, sexuální turistika, žebrání, děti ulice, kriminalita mladistvých, dětští vojáci, dětská úmrtnost. Upevňuje se pojetí společnosti založené na konzumu, přičemž tato konzumní mentalita se rozmáhá jak v bohatých, tak v rozvojových zemích.

Paradoxní kultura života a smrti se dostává do konfrontace s rozvojem biotechnologií a eugenetiky. Existuje nerovnováha mezi rozvojem člověka a národů, a informačními a komunikačními technologiemi. Stále silněji se utváří kultura individualismu, která vytváří relativistické pojímání skutečnosti a člověka. Z takovéhoto antropologického pojetí pak vyplývá nová formulace lidských hodnot, založená na etickém relativismu, který papež Benedikt XVI. neváhá nazývat „diktaturou“. S projevy tohoto slabého myšlení může být spojena rovněž široce rozšířená psychologická a motivační křehkost. V důsledku neustálých změn chování, vlivu mód a vzorů, se vzhledem k předávání hodnot stává stále složitějším problém výchovy.

Šířící se jev sekularizace pak vyvyšuje nejrůznější formy humanismu bez Boha a všechny projevy náboženské víry vytlačuje do soukromí. Provokující výzvou je pluralismus témat jako rodina, život, láska, sex, nové pojetí posvátna, krize tradičních institucí, snadný přístup ke drogám. Je možno pozorovat upevňování náboženského fundamentalismu, jehož následkem je obtížnost vzájemného dialogu mezi jednotlivými náboženstvími. Jako odpověď na potřebu spirituality a náboženského sdružování vznikají nová náboženská hnutí, mezi nimiž nelze přehlížet fenomén sekt a tzv. hnutí „New Age“.

Kulturní výzvy kongregace

Je samozřejmé, že výzvy nepřicházejí pouze z vnějšího světa. Rodí se i uvnitř kongregace a jsou různého charakteru: stárnutí spolubratří v některých oblastech kongregace, křehkost řízení na různých úrovních, rozdílnost životní úrovně salesiánů vzhledem k chudobě a bídě prostředí, ve kterém žijí.

Je možné dále pozorovat rozdílný vliv kultury mládeže a jejích životních postojů a vzorů na osobní a komunitní život spolubratří; těžkost konfrontovat se se světem mladých, který je co do myšlenek a chování tak pestrobarevný; rozdílné chápání vztahu mezi evangelizací a výchovou, rozdílné pojímání sociální účinnosti našeho poslání při rozvoji člověka. V některých silně sekularizovaných prostředích je velmi problematické dát specifický smysl evangelizační činnosti a výslovně hlásat Krista jako Spasitele člověka.

Tu a tam přetrvává duchovní povrchnost, pastorační plytkost, vzdálení se od světa mladých, problémy spojené s inkulturací charismatu, malá znalost Dona Boska a jeho díla.

2.3 Aktuální směrnice církve

V duchu II. vatikánského koncilu, jehož učení – jak nedávno prohlásil Benedikt XVI. – „se ukazuje… zvlášť vhodné a aktuální vzhledem k novým naléhavým záležitostem církve a dnešní globalizované společnosti“¹², nacházíme dnes hlavní církevní směrnice v apoštolské exhortaci Vita Consecrata (1996), apoštolském listě Novo Millenio Ineunte (2001), instrukci Znovu začít od Krista (2002) a encyklice Deus Caritas Est (2005).

Znovu začít od Krista: svatost jako pastorační program

Znovu začít od Krista znamená hlásat, že zasvěcený život je jeho zvláštním následováním a „živoucí připomínkou Ježíšova způsobu života a jeho činnosti“¹³. To vyžaduje „zvláštní společenství lásky s tím, který se stal středem života a ustavičným zdrojem každé iniciativy“¹⁴. „Je třeba začít od Krista, protože od něho začali první učedníci v Galileji; od něho během dějin církve začali muži a ženy každého stavu a kultury, kteří posvěceni Duchem v síle povolání opustili pro Krista rodinu i vlast a následovali ho bezpodmínečně, stali se pohotovými hlásat Boží království a prokazovat dobro všem (srov. Sk 10,38).“¹⁵

Ježíš Kristus, „tentýž včera i dnes i na věky“ (Žd 13,8), je pastoračním programem církve třetího tisíciletí: „program, který se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog.“¹⁶ I my salesiáni, stejně jako kterákoli církevní komunita nebo skupina, musíme tento program převést do odpovídajících pastoračních směrnic, „které umožní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu.“¹⁷

„Bez váhání,“ spolu s Janem Pavlem II., „předkládám perspektivu, kterou by se měla ubírat veškerá pastorační činnost: touto perspektivou je svatost“;¹⁸ je „základem pastoračních programů“¹⁹. Naše svatost je na prvním místě. Říkám vám to od počátku své služby hlavního představeného a napsal jsem vám to ve svém prvním listě.²⁰ Dnes vám to opakuji s ještě větším přesvědčením a naléhavostí: svatost „je nejdrahocennější dar, který můžeme nabídnout mládeži“ (S 25). Je tím nejvyšším cílem, který musíme s odvahou předkládat všem. Jedině v ovzduší prožívané svatosti budou mít mladí lidé možnost uskutečnit odvážné životní volby, objevit Boží plán ohledně své budoucnosti a ocenit dar povolání zvláštního zasvěcení.²¹

Kromě nabídky komunitního příkladu přitažlivé svatosti musíme v mladých lidech vzbudit a podporovat „opravdovou touhu po svatosti, po obrácení a osobní obnově v ovzduší stále vroucnější modlitby a solidarity s bližními, zejména s těmi nejpotřebnějšími“²². Jako skuteční vychovatelé musíme nabízet „opravdovou pedagogiku svatosti“²³, která bude předkládat cesty uzpůsobené životnímu rytmu jednotlivců, uschopní nás k tomu, abychom se stali zkušenými vůdci na cestě duchovního života, a učiní z našich komunit „místa naslouchání Božímu slovu a sdílení Božího slova, liturgického slavení, školy modlitby, duchovního vedení a doprovázen퓲⁴.

Svědčit o Kristu: evangelizace jako prioritní poslání

„O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet,“ (Sk 4,20) odpověděli Petr spolu s Janem na první zákaz evangelizace, který se jim hned po Velikonocích snažily vnutit jeruzalémské úřady. My salesiáni jsme přítomni jednak v zemích, kde evangelizace probíhala již v pradávných dobách, ale kde je dns „křesťanská společnost“ již na ústupu, ale stejně tak v zemích, které s radostí přijímají evangelizaci první. „Je třeba znovu probudit původní nadšení a nechat se oslovit žárem kázání apoštolů po Letnicích. Musíme znovu prožít to, co cítil svatý Pavel, když volal: “Běda, kdybych nehlásal evangelium!” (1 K 9,16).”²⁵

„Kdo objevil Krista,“ řekl Benedikt XVI. mladým na závěr Mezinárodního dne mládeže v Kolíně, „musí k němu vést i druhé. Tuto velikou radost si nesmíme nechávat pro sebe. Je třeba ji předávat dál. Ve velké části světa dnes existuje podivné zapomínání na Boha. Zdá se, že věci jdou i bez něho. Zároveň však existuje pocit frustrace a nespokojenosti všech se vším.“²⁶ Římským řeholníkům řekl toto: „Vaší první a nejvyšší touhou ať je svědčit, že Boha je třeba poslouchat a nade všechny věci i lidi milovat celým srdcem, celou duší a všemi silami. Nemějte strach se i viditelně prezentovat jako zasvěcené osoby a jakýmkoli způsobem manifestovat to, že náležíte Kristu, skrytému pokladu, kvůli němuž jste opustili všechno. (…) Církev vaše svědectví potřebuje, potřebuje zasvěcený život, který se s odvahou a tvořivostí postaví výzvám naší doby.“²⁷

Velkou výzvou, která před námi na počátku právě započatého nového tisíciletí leží, je právě toto: „Učinit církev domovem a školou společenství“.²⁸ Nesmírně důležitým úkolem při nové evangelizaci, který je svěřen zasvěcenému životu,²⁹ je svědčit o společenství, které je „znamením pro svět a přitažlivou silou, přivádějící k víře v Krista,“³⁰ a je prožíváno „nejprve u sebe, potom ve svém církevním společenství i za jeho hranicemi, aby se tak nastoloval či obnovoval dialog lásky, v nejvyšší míře tam, kde jsou v dnešním světě místa etnických konfliktů či jiných vražedných sporů“³¹. V době charakterizované globalizací a návratem nacionalismů je i naše kongregace, právě pro svůj mezinárodní charakter, „poslána svědectvím vlastního života ohlašovat hodnotu křesťanského bratrství a proměňující sílu radostné zvěsti“³² a „dosvědčovat ducha společenství mezi různými národy, kmeny a kulturami“³³. Naše komunity jsou povolány k tomu, aby se staly „místem integrace a inkulturace, a zároveň svědectvím o univerzalitě křesťanského poselstv퓳⁴.

Církev více než naše díla, domy a struktury potřebuje naši přítomnost, náš zasvěcený život, radikalitu v následování Krista. Připomenul nám to papež Benedikt: „Vůči šířícímu se hedonismu se od vás vyžaduje odvážné dosvědčování čistoty jako výrazu srdce, které zná krásu a hodnotu Boží lásky. Vůči touze po penězích, váš střídmý a ke službě nejpotřebnějším připravený život připomíná, že Bůh je pravým a nepomíjejícím bohatstvím. Vůči individualismu a relativismu, které lidi vedou k tomu, že jsou jedinou normou sobě samým, váš bratrský život, schopný nechat se uspořádat, a tedy schopný poslušnosti, potvrzuje, že svou realizaci, své naplnění kladete do Boha. Jak si nepřát, aby kultura evangelních rad, jež je kulturou blahoslavenství, mohla v církvi růst, a tak podporovat život a svědectví křesťanského lidu?“³⁵

Vrátit se k mladým: přítomnost jako znamení Kristovy lásky

Mladí lidé jsou „pro církev zvláštním darem Božího Ducha“. My salesiáni na ně nemůžeme pohlížet jinak, než pohlížel Ježíš – se soucitem (srov. Mk 6,34). Nemůžeme jim dávat nic jiného, než dával Ježíš – Boží evangelium (tamtéž). A nemůžeme dělat nic jiného, než dělal Ježíš – starat se o jejich potřeby (srov. Mk 6,37). Je zde mládež, která „i přes eventuální dvojakost vyjadřuje hlubokou touhu po autentických hodnotách, jejichž završením je Kristus (…) Je-li Kristus představen mladým lidem ve své pravé podobě, vnímají ho jako přesvědčivou odpověď a jsou schopni přijmout jeho poselství, přestože je náročné a poznamenané křížem“³⁶. Stejně jako Jan Pavel II., ani my bychom od mladých lidí neměli váhat „vyžadovat radikální volbu víry a života; postavit před ně nádherný úkol: stát se ,ranní hlídkou‘ (srov. Iz 21,11–12) tohoto svítání, v němž se probouzí nové tisícilet퓳⁷.

Jejich evangelizace za pomoci laskavé přítomnosti a vhodných a náročných nabídek nám ukládá povinnost dát nové nadšení, odvahu a hloubku víry naší pastoraci mládeže, která by jinak mohla zůstat pastorací zábavy nebo pouhé občanské výchovy, kulturní formace nebo povrchní otevřenosti pro transcedenci. Máme-li před očima ty, k nimž má naše poslání směřovat, jsme nuceni přemýšlet a činit rozhodnutí „vycházejíce od mladých“ a nikoli od našich problémů, a k mladým se vrátit. Oni jsou „vlastí“ našeho poslání, chrámem našeho života s Bohem.

Kromě hlásání Božího slova (kerygma – martyria) a slavení svátostí (leiturgia) mladým lidem nabízíme službu lásky (diakonia), kterou je pro nás výchova. Nejedná se tedy o „nějaký druh sociální činnosti, která by se také dala přenechat druhým, nýbrž [službou] patřící k podstatě“ církve, která je „nezadatelným vyjádřením samé její podstaty“³⁸.

Skutečnou výzvou, která se vážně dotýká nás stejně jako celé církve, je problém povolání. Chceme mladé lidi podněcovat, aby „poznávali a přijímali svou zodpovědnost za život církve. Vedle služebného kněžství mohou rozkvétat další oficiálně ustanovené nebo neformální služby, mohou přispívat k dobru celého společenství a vycházet vstříc jeho jednotlivým potřebám“.³⁹ Je „primárním úkolem“ nás všech, abychom „slovem i příkladem odvážně nabízeli ideál následování Krista, a potom u povolaných podporovali odpověď na podněty Ducha v jejich srdcích.“⁴⁰

2.4 Výzvy a perspektivy zasvěceného života

Výzvy zasvěceného života

Zasvěcený život v dnešní době stojí před nemalými výzvami. Zdá se mi nyní užitečnější zmínit se spíše o výzvách vnitřních, než se zabývat výzvami vnějšími jako sekularismus, relativismus a globalizace.

I přes směrodatnou nauku apoštolské exhortace o zasvěceném životě není vždy jasné, jaká by měla být identita zasvěceného života. Neustálý důraz na jeho obnovu s sebou může nést riziko, že se ztratí povědomí o jeho přítomnosti v církvi. Díky nedostatečnému rozlišování o nových formách zasvěceného života je jeho obraz zmatený. Jeho identitu dále znejišťuje i slabá teologie křesťanských povolání.

Zasvěcenému životu se ne vždy daří nalézt způsoby jak vyjádřit svůj prorocký charakter a věrohodnost. Poslání má zapotřebí s větší odvahou směřovat k hori­zon­tům chudoby a evangelizace. Následování Krista vyžaduje nalézt formy autentické evangelní radikality. Bratrský život, nacházející se před novými nároky multikulturality a globalizace, dokáže jen obtížně svědčit o společenství. Duchovní život stále hledá své způsoby prožívání a sdělování.

Další výzva, často pociťována jako hrozba, spočívá v nejistotě ohledně budoucnosti zasvěceného života, především pokud se jedná o otázky jeho přežití v některých zeměpisných oblastech. Snižování počtu řeholníků, nedostatek povolání a zestárnutí v kongregacích vyvolávají nedostatek perspektiv do budoucnosti, nutnost obtížných restrukturací, hledání nové kulturní rovnováhy. K tomu se mnohdy přidává nedostatečná vitalita, křehkost povolání, bolestné odchody. To vše napomáhá ke ztrátě motivací, skleslosti a rozkladu. V těchto podmínkách je velice těžké nalézt strategii naděje, která by otevřela obzory, nabídla nové cesty a zajistila vedení.

Perspektivy zasvěceného života

Vrátíme-li se zejména k Mezinárodnímu kongresu o zasvěceném životě, který se pod názvem „Vášeň (passione) pro Krista, vášeň pro lidstvo“ konal v roce 2004, můžeme zde nalézt několik výhledů pro dnešní dobu.

Za důležité se považuje především umět vzbudit okouzlení pro způsob života v zasvěcení tím, že jej učiníme krásným a přitažlivým. Okouzlení je to, co působí nakažlivou radost, veselí a dobrou náladu, silnou přitažlivost, příjemnou svěžest, stimulující optimismus. Zasvěcený život musí i nadále vzbuzovat náklonnost a sympatii, fantazii a představivost; musí probouzet sílu, entuziasmus a očekávání. Toto kouzlo zasvěceného života je dáno vnímáním jeho vitality, vyjádřené v primátu Boha a s ním prožívaném intimním vztahu, v ústředním postavení Krista a evangelních rad, v disponibilitě Duchu Svatému a hloubce duchovního života, v síle a odvaze poslání, v bratrském přijetí a společenství, v osobním a komunitním obrácení.

Za další důležitý prvek zasvěceného života je pokládáno rozvíjení charismatické identity. Bez přitažlivého a uchvacujícího charismatu je proces identifikace s povolá­ním velmi obtížný. Důsledkem slabé charismatické nabídky je budování nejistých a zmatených identit. Jedním z rozhodujících prvků identity je návrat k charismatu zakladatele. Jak ukazuje dnešní sociologie, k rozvoji identity náboženských skupin napomáhají kultura výjimečnosti, hledání zviditelnění a smysl pro příslušnost. Je naším úkolem, abychom tyto sociologické ukazatele dokázali teologicky i charismaticky zúročit prostřednictvím evangelní jedinečnosti zasvěceného života, viditelného a přitažlivého svědectví o našem povolání, silným smyslem pro příslušnost ke komunitě a kongregaci.

Zasvěcený život musí být prorockým a věrohodným znamením, jinými slovy, musí dále hledat formy vyjádření svého prorockého charakteru a věrohodnosti, a to nejen na osobní, ale také instituční úrovni. Musí se vrátit k jednoduššímu a chudšímu, střídmému a z podstaty vycházejícímu stylu života. Je třeba zjednodušit struktury, které se často staly velkou zátěží a které sice slouží, ale ne vždy zpřítomňují Boha. Zasvěcený život musí být alternativní formou života, stát se nabídkou a inspirací nové kultury, musí mít kritický postoj a stát se ve společnosti a v církevním světě prorockým sdělením.

Je třeba formovat vášnivě zanícené lidi (appassionate). Bůh má pro svůj lid velikou vášeň; zasvěcený život k tomuto vášnivému Bohu vzhlíží s pozorností. Zasvěcený život tedy musí formovat lidi vášnivě zanícené pro Boha, a zanícené jako Bůh. Přesto však, vášeň pro Boha a vášeň pro lidstvo jsou spíše cílem než východiskem. Je důležité posilovat spolubratry v povolání, oživovat dar, kterého se jim prostřednictvím řeholních slibů dostalo, motivovat jejich velkorysou odpověď a podporovat je ve věrnosti. Formace nabízí motivace, předkládá významové obzory, ukazuje cestu k růs­tu ve všech obdobích života, otevírá k duchovnímu rozlišování, podepírá v povo­lá­ní.

2.5 Cesta kongregace

Cesta, na níž se kongregace nachází, má své kořeny v úsilí o obnovu zasvěceného života požadovanou II. vatikánským koncilem. Lze upozornit na veliké bohatství myšlenek a směrnic vzešlých ze generálních kapitul, které vedlo ke stále plnějšímu vědomí identity a poslání salesiána a komunity v dnešní době.

Reflexe, započatá širokou analýzou a směrnicemi Zvláštní generální kapituly (ZGK – 1971), byla v následujících letech postupně prohlubována, a to i ve světle různých církevních dokumentů. V závěrech této kapituly nacházíme velké obzory i podstatné základy projektu salesiánského života v dnešní době, pevně zakořeněného v charis­ma­tic­ké identitě a specifickém poslání pro mladé, života, který je uskutečňován v ko­mu­nitě a v solidaritě se salesiánskou rodinou a laiky.

Čteme-li směrnice ZGK, již zde se nám ukazuje rámec cesty, kterou kongregace projde v následujících generálních kapitulách. Stojí za to si zde tyto body v krátkosti vyjmenovat: znovuobjevení naší identity, živé vnímání aktivní Boží přítomnosti, poslání k mládeži a lidovým vrstvám, budování komunity, nové ocenění salesiánské rodiny, jednota v decentralizaci.

První prohloubení některých z těchto základních prvků, zejména poslání evangelizace mezi mládeží, bylo uskutečněno již na 21.GK (1978). Reflexe pak byla nadále zdokonalována při následných kapitulách.

22.GK: Kapitula o věrnosti (1984)

22.GK byla věnována revizi Stanov ve světle II. vatikánského koncilu a ZGK. Můžeme ji bezpochyby rovněž nazvat kapitulou charismatické a misijní identity kongregace, a v důsledku toho i kapitulou věrnosti salesiánů této identitě a poslání.

22.GK vytvořila obnovený text Stanov, „směrodatný dokument“, jak v závěrečné řeči prohlásil don Viganò, „který pomáhá poměřovat pravdu a ak­tuál­nost naší evangelní životní volby a specifického poslání v dějinách. Máme zde dnes obnovený ,průkaz identity‘ salesiánů Dona Boska v Božím lidu!“⁴¹.

Schválení obnoveného textu Stanov je apelem k věrnosti. Don Viganò připomínal slova Dona Boska salesiánům po schválení prvních Stanov: „Velkou věc, kterou musíme udělat, je snažit se za každou cenu uskutečňovat pravidla, a uskutečňovat je dobře. Je třeba se našeho zákona držet, studovat jej do všech podrobností, pochopit jej a uskutečňovat.“⁴² Ve své duchovní závěti pak Don Bosco napsal: „Když jste mě milovali v minulosti, milujte mě i v budoucnosti přesným zachováváním našich Stanov.“

Toto vše je poučné i pro 26.GK, při které chceme Dona Boska znovu uchopit a pochopit jeho postavu v dnešní době. Ona cesta k poznání a k aktualizaci Dona Boska spočívá v přijetí Stanov jako základu pro formaci a život salesiána i komunity. A naopak, lepší poznání Dona Boska nás vede k plnějšímu prožívání regule salesiánského života.

23.GK: Kapitula o poslání (1990)

23.GK můžeme po právu nazvat kapitulou o poslání, onom „poslání mládežnickém a lidovém“, o kterém již hovořila ZGK, a kterou právě 23.GK chtěla prohloubit. Měly k tomu přispět i některé prvky 21.GK.

Kapitulní dokument Výchova mladých k víře ukazuje prvky tohoto poslání jasně: rozhodný příklon k mladým v jejich současných situacích a nejrůznějších prostředích, se zvláštní pozorností k těm nejpotřebnějším; autentická výchova k víře s výslovným evangelizačním působením, která se nezastavuje před evangeliem; otevřená výchova k sociální práci, formování svědomí, růstu v lásce; výchova k víře, která přivádí k volbě povolání; nabídka salesiánské spirituality mládeže.

Toto vše se odvolává na původní charisma a poslání Dona Boska, které je třeba uskutečnit v dnešní době; ve vyznání víry v závěru kapitulního dokumentu se hovoří o „novému naslouchání hlasu Dona Boska v dnešní době“. Jako podmínku účinnosti evangelizace kapitula vyžaduje svědectví komunity.

24.GK: Kapitula o sdílení s laiky (1996)

24.GK dále prohlubuje reflexi o salesiánském charismatu a rozvíjí další prvek valdocké oratoře: schopnost Dona Boska zapojit do svého poslání mezi mládeží mnoho dalších lidí. Kapitula nás vyzývá k obnově oratorního srdce, abychom s laiky sdíleli nejen poslání, ale i salesiánského ducha. Jedná se o nové paradigma vztahu mezi salesiány a laiky, povolané sdílet totéž poslání a tutéž spiritualitu.

Mezi kapitulou zdůrazňovanými aspekty vynikají zejména prvky pedagogiky a spirituality, které je zapotřebí prožívat společně; zkvalitnění formace; základní role zasvěcených jako „duše výchovně pastoračního společenství“; salesiánská komunita jako garant a svědek charismatu. Kapitula se pak výslovně zmiňuje o dílech, která jsou součástí salesiánského projektu, ale jsou vedena laiky. Vyžaduje po nich jasnost úmyslů a zaměření, aby bylo garantováno salesiánské charisma.

I když se téma 24.GK týká oblasti laických spolupracovníků, přesto se v mno­hých pasážích specificky vztahuje na salesiánskou rodinu, na její zapojení stejně jako na závazky komunity vůči ní. To vede, i z hlediska 26.GK, k důležitosti jejího ocenění ze strany salesiánů.

25.GK: Kapitula o salesiánské komunitě (2002)

25.GK prohloubila další ze základních prvků salesiánského projektu: „Salesiánská komunita dnes“. Vycházeje ze skutečnosti, že Don Bosco kolem sebe shromáždil komunitu zasvěcených pro spásu mládeže, kapitula ozřejmuje základní prvky projektu salesiánské komunity, která vychovává a evangelizuje: bratrský život, evangelní svědectví, animační přítomnost mezi mladými.

Znovu je možno pozorovat, jak těsně spolu souvisí evangelní hodnoty primátu Boha, následování Krista a bratrské lásky s misijním nadšením být mezi mladými po způsobu Dona Boska. V tomto směru je rovněž zdůrazněna nabídka povolání. Pro uskutečnění komunitního projektu podle chápání Dona Boska 25.GK rovněž zdůrazňuje podstatnou roli ředitele.

Z tohoto rychlého přehledu generálních kapitul po II. vatikánském koncilu je zřejmý rozvoj a postupné prohlubování základních témat našeho projektu života zasvěcených osob, misionářů mezi mladými, podle chápání Dona Boska. 26.GK, zaměřená na Dona Boska a jeho charisma a poslání a jejich aktualizaci v dnešní době, tak bude moci být ověřením a novou vzpruhou na cestě, kterou jsme dosud ušli.

2.6 Hlasy provincií

Jak jsem vám již řekl, výchozím bodem pro volbu tématu 26.GK byla realita provincií, jak jsme ji poznali zejména z visit d’insieme.

Ukázala se při nich důležitost procesů, které byly uvedeny do chodu ohledně salesiánské komunity. Provincie byly požádány, aby ověřili, jak byla přijata 25.GK, tedy jak byla akceptována, na jaké problémy se naráželo a jaké závazky byly přijaty pro její uskutečnění. Komunita je považována za střed jakékoli strategie obnovy. Je třeba pokračovat v péči o její duchovní a bratrský život, zajistit její kvantitativní i kvalitativní konzistenci a především prostřednictvím činnosti ředitele zabezpečit její animaci, posilovat její schopnost rozlišování a plánování.

Visity d’insieme rovněž ukázaly perspektivy a nejvíce pociťované potřeby provincií. Byla především vyjádřena nutnost znovu oživit apoštolátní nadšení každého spolubratra. Bez osobní růstu spolubratří je jakákoli obnova duchovního a pastoračního života komunit považována za nemožnou. Opět bylo poukázáno na aktivismus a roztříštěnost a z toho vyplývající duchovní povrchnost a pastorační prostřednost. Jsme si vědomi, že oheň pastorační lásky, apoštolská horlivost a oratorní srdce mají svůj první pramen především v duchovním životě. Poslání se nesmí ztotožňovat s díly, aktivitami a iniciativami, ale je vyjádřením zápalu pro spásu duší.

Dále je rozšířené vědomí nutnosti a naléhavosti evangelizace. Každý region má své výzvy. Církev vyjádřila prostřednictvím kontinentálních synod své nové úkoly v postsynodálních apoštolských exhortacích „Ecclesia in Africa“, „Ecclesia in America“, „Ecclesia in Asia“, „Ecclesia in Europa“ a „Ecclesia in Oceania“. I kongregace pociťuje naléhavost aktualizovat svá evangelizační rozhodnutí, která již byla vyjádřena na 23.GK. Stačí pomyslet na výzvy ze strany nekřesťanských náboženství, zejména islámu, na fenomén sekt, relativismus a laicismus, na chudobu a vyloučení na okraj společnosti, na možnosti nabízené imigrací, na misijní obzory „ad gentes“. Provincie vyjádřily nutnost výslovnějšího úsilí o evangelizaci na poli výchovy.

Další velice silně pociťovanou potřebou je péče o salesiánská zasvěcená povolání. Zkušenosti kongregace po 24.GK ukazují, že pro plodnost charismatu Dona Boska je zapotřebí zasvěcených osob. Ve specificky vokacionální pastoraci mládeže je nutná zvláštní pozornost zaměřená na salesiánské zasvěcené povolání. Je rovněž třeba vynaložit velké úsilí k prohloubení identity, k většímu zviditelnění, k péči o formaci a o nabízení povolání salesiána koadjutora.

Při visitách d’insieme bylo důrazněji apelováno na evangelní chudobu. V kongregaci existuje povědomí, že jak chudá, tak blahobytná prostředí po nás z různých důvodů vyžadují jednodušší, podstatnější a střízlivější životní styl. Pokud se nenaleznou způsoby a vyjádření viditelně poukazující na život v chudobě, riskujeme, že se naše svědectví stane nevěrohodným. Konzumismus a zesvětštění plodí individualismus a oslabují apoštolátní nadšení. „Vyhledávání pohodlí a blahobytu“ se stávají brz­dou pastoračního cítění a obětavosti. Chudoba hledá své vyjádření také v tom, aby i instituce měly tento prorocký rys. Je nutná transparentnost při rozhodování, je nutné sdílení materiálních prostředků a solidarita s potřebnými. Musíme se znovu stát kongregací chudých a kongregací pro chudé.

Provincie se rovněž zabývají novými formami chudoby mládeže. Vnímají, že je třeba reflektovat nové formy chudoby, stejně jako se znovu navrátit k tomu být mezi mladými. Ještě jsme dostatečným způsobem nezanalyzovali, co nás od mladých vzdaluje a co tedy naši přítomnost mezi nimi usnadňuje. V provinciích probíhá proces, jak jít k té nejpotřebnější mládeži a usadit se tam, kde se tato mládež nachází. Kongregace má zapotřebí mobilizovat své nejlepší, nejvíce disponibilní a nejvelkorysejší síly, které by byly připraveny jít do nejtěžších, nejrizikovějších a nejnáročnějších situací našeho poslání.

Visity d’inisieme rovněž ukázaly specifické problémy každého regionu, jako například restrukturace, inkulturace formace a formace laiků. Téma 26.GK může nabídnout vize a perspektivy, které budou moci osvětlit i tyto specifické situace.

3. TÉMA 26. GENERÁLNÍ KAPITULY

Téma 26.GK se ukazuje jako silně provokující i stimulující. „Da mihi animas, cetera tolle“ přivádí spolubratra i komunitu ke zdroji našeho zasvěcení, zejména k srdci našeho poslání, jež není ničím jiným než být zcela a natolik uchváceni Bohem, že se staneme jeho proměňující přítomností mezi mladými. Zapálení pro Boha a zapálení pro lidství, k jehož probuzení se dnes zasvěcený život cítí být povolán, nachází v programu Dona Boska „Da mihi animas, cetera tolle“ svůj dokonalý salesiánský překlad.

3.1 Životní program Dona Boska i salesiána

V „Da mihi animas, cetera tolle“ my, synové Dona Boska, nacházíme motiv a metodu, jak se zjevně a odvážně vypořádat s kulturní výzvou dnešní doby.

„Da mihi animas, cetera tolle“ staví do středu života zasvěceného salesiána smysl pro Boží otcovství, bohatství pramenící ze smrti a vzkříšení Krista a moci Ducha Svatého, které je darováno každému mladému člověku. Zároveň v něm vzbuzuje horoucí touhu zprostředkovat mladým lidem poznání a zakoušení těchto jejich možností, aby mohli prožívat šťastný život osvěcovaný vírou, a tak si jej uchovali pro věčnost. Nutí ho ke snaze využít všech sil a prostředků, i kdyby se mělo jednat o jediného mladého člověka či o jedinou duši.

„Cetera tolle“ motivuje zasvěceného salesiána k tomu, aby se vyhýbal „liberálnímu modelu“ zasvěceného života, popsanému v listě „Ty jsi můj Pán, bez tebe nemám štěstí“⁴³. Připisovat krizi jen současné převládající kultuře, tedy faktorům jako sekularismus, konzumismus, hedonismus, nestačí. Zasvěcený život se historicky zrodil jako alternativní nabídka, hnutí odmítající a kritizující momentální kulturu a usilující o nové oživení víry v období krize. To, co jej dnes činí křehkým, je slabost jeho motivací a identity vůči světu.

Programové heslo Dona Boska shrnuje naši spiritualitu (srov. S 4). Je platné pro všechny salesiány v jakémkoli období jejich života. Platí nejen pro ty, kdo se díky věku nebo zdraví nacházejí v plnosti svých sil, ale i pro staré a nemocné. Vášeň Da mihi animas znamená oheň lásky. Ta se nevyjadřuje pouze neúnavnou výchovnou a pastorační činorodostí, ale projevuje se rovněž v trpělivosti a utrpení, které na Kristově kříži dostávají spásonosný rozměr.

3.2 Charismatická identita: salesiánský duch

Dovolím si nyní uvést jednu 120 let starou citaci. Kdyby neobsahovala některá dnes již obstarožní slova, klidně bychom ji mohli považovat za současnou. Jedná se o jeden z externích pramenů o Donu Boskovi, který nám nabízí pohled, jak na jeho dílo pohlíželi druzí a jak přitom vyzdvihovali charismatickou identitu našeho svatého zakladatele.

Kardinál a římský vikář Lucido Maria Parocchi se v roce 1884 tázal, co je pro salesiánskou společnost specifické. Odpověděl si takto: „Chtěl bych hovořit o tom, co odlišuje vaši kongregaci od jiných a co vytváří její charakter, tak jako se františkáni vyznačují chudobou, dominikáni obranou víry, jezuité kulturou. Má v sobě něco, co ji činí příbuznou františkánům, dominikánům a jezuitům, ale liší se od nich svým předmětem a způsoby… Co je tedy na salesiánské kongregaci zvláštního? Jaký je její charakter, její fyziognomie? Pochopil-li jsem to dobře, zachytil-li jsem dobře, oč jí jde, její specifický charakter, její fyziognomii, její základní povahu, jedná se o lásku uskutečňovanou podle potřeb současného světa: Nos credidimus Charitati. Deus caritas est.“⁴⁴

Druhá kapitola Stanov zvláštním způsobem popisuje rysy salesiánského ducha a hned na počátku jakoby ústy Dona Boska uvádí slova svatého Pavla komunitě ve Filipech: „Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi“ (Flp 4,9).

Zdá se mi, že volba tohoto textu pro uvedení identity salesiánského ducha je velmi vydařená, jelikož se jedná o „laskavé a zároveň upřímné připomenutí věrnosti Donu Boskovi jako prvnímu zdroji salesiánského ducha, neboť on sám je jako první, podobně jako Pavel, ryzím napodobovatelem Kristova evangelia, a tedy naším směrodatným a nepostradatelným vzorem“⁴⁵.

Dnes se hodně hovoří o tom, že je třeba „znovu založit zasvěcený život“. Výraz je platný natolik, nakolik se jím chce vyjádřit potřebu přivést zasvěcený život k jeho základu, kterým není nikdo jiný než Pán Ježíš: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1K 3,11). Tento proces může být plodný i v tom, chce-li se jím zasvěcený život znovu přivést k zakladateli každého charismatu: „Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte“ (Flp 4,9). Jakákoli jiná interpretace, která by se chtěla pokusu o nové založení dát, by byla odsouzena k nezdaru.

Salesiánský duch byl ZGK definován jako „náš osobitý způsob myšlení a cítění, života a činnosti, kterým uskutečňujeme specifické povolání a poslání, které nám Duch Svatý nepřestává dávat“ (ZGK, 86). Salesiánský duch je především „duchem Dona Boska“, neboli povoláním, životem, činností a naukou našeho otce. Ten je pak konkrétně realizován v dějinách a životě kongregace a salesiánské rodiny, neboli v životě a svatosti salesiánů (srov. ZGK, 87). Tato definice pak bude organicky obohacena na 21. a 22. generální kapitule.

Druhá kapitula Stanov představuje základní postoje, které animují salesiána: pastorační láska, která je středem a syntézou salesiánského ducha a která nachází svůj zdroj v Srdci Krista, Otcova apoštola; sjednocení s Bohem, které je tajemstvím růstu v pastorační lásce, ve vizi víry a neustálého úsilí o naději v každodenním životě; smysl pro církev; přednostní láska k mladým, laskavost jako výraz duchovního otcovství, rodinné prostředí, optimismus a radost, práce a střídmost, tvořivost a flexibilita, preventivní sytém jako syntéza tohoto úsilí; a nakonec Don Bosco jako konkrétní vzor salesiánského ducha.

3.3 Apoštolátní nadšení: „sláva Boží a spása duší“

Sláva Boží a spása duší byly vášní Dona Boska. Snažit se o slávu Boží a spásu duší znamená utvářet vlastní vůli podle vůle Boha, který sám sebe dává jako Láska, a tak vyjevuje svoji slávu a nesmírnou lásku k lidem, které chce všechny spasit.

V jednom téměř jediném dochovaném útržku „deníku své duše“ (1854) Don Bosco vyznává své tajemství ohledně cíle své činnosti: „Pokud jsem přijal tuto svatou službu, chtěl bych veškerou svoji námahu věnovat větší slávě Boží a spáse duší, chtěl bych se snažit vychovávat dobré občany na této zemi, aby se jednou mohli stát občany nebe. Kéž mi Bůh pomáhá takto pokračovat až do posledního dechu mého života. Tak ať se stane.“⁴⁶

Ze skutků a děl Dona Boska září svatost, ale tyto skutky a díla jsou výjádřením jeho víry. Jak říká svatý Pavel, apoštol není apoštolem díky svým skutkům: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl … nejsem nic“ (1K 13,1). Apoštol se stává svatým díky víře oživované činorodou láskou: „Podle ovoce poznáte jejich skutky“ (srov. Mt 7,16.20).

K „životu v Bohu“ a skutečnému, nikoli pouze psychologickému „sjednocení s Bohem“, jsou zváni všichni křesťané. Sjednocení s Bohem znamená prožívání vlastního života v Bohu; bytí v jeho přítomnosti; účast na Božím životě, který je v nás. Don Bosco činí z Božího zjevení smysl svého života podle logiky teologických ctností: s vírou, která se stává okouzlujícím znamením pro mladé, s nadějí, která se jim stává zářícím slovem, s láskou, která je láskou k nim.

Don Bosco byl vždy věrný svému poslání citové lásky. Tam, kde by jej falešný mysticismus mohl odtrhnout od reality, jeho víra jej nutila zůstat maximálně věrným potřebné mládeži. Tam, kde se mohla vplížit únava a rezignace, jej podepírala cesta, na kterou poukázal svatý Pavel: Caritas Christi urget nos (2K 5,14). Jeho láska se nikdy nezastavila před obtížemi: Všem jsem se stal vším, abych získal alespoň některé (1K 9,22). Na poli výchovy se neobával porážek, ale netečnosti a nečinnosti.

V Donu Boskovi vidíme aktivní spirituální teologii. Neustále směřuje k činnosti, podněcován naléhavostí a vědomím, že je poslán od Boha. Jeho volba být činorodým dává zvláštní důraz jeho pojetí askeze: má smysl jedině vzhledem k apoštolátní činnosti. Je-li u svatého Alfonse askeze zaměřena především dovnitř člověka, u Dona Boska má smysl pouze ve vztahu k práci: spočívá v úsilí o vykonání toho, co přikazuje Bůh.

U Dona Boska objevujeme smysl pro relativitu věcí a zároveň smysl pro nutnost tyto věci využívat při uskutečňování cílů, které mu leží na srdci. Nerad se rigidně poutá k určitým schématům. Vidí věci spíš prakticky a pastoračně než jako spekulativní teolog. Jeho apoštolátní nadšení a zápal má svůj specifický rys: spásy je možno dosáhnout laskavostí, mírností, veselostí, pokorou, eucharistickou a mariánskou zbožnosti, láskou k Bohu a lidem.

3.4 Da mihi animas

První část hesla, „Da mihi animas“, pro Dona Boska vyjadřuje horlivost pro spásu duší, která se konkretizuje v naléhavosti evangelizovat a v nutnosti svolávat povolání k salesiánskému zasvěcenému životu.

3.4.1 Naléhavost evangelizovat

Je nutno motivovat a podněcovat k evangelizaci. Bereme si za příklad Dona Boska, který spásu mládeže cítil jako naléhavý úkol: „Neudělal krok, nepronesl slovo, nepodnikl nic, co by nesledovalo spásu mládeže“ (S 21). Dále pak musíme myslet na všechny národy, které potřebují poznat evangelium. Ono je pramenem humanizace a zvyšování úrovně lidského života.

Je prioritou, aby si kongregace zvolila za základní úkol evangelizaci na poli výchovy. Zároveň tam, kde se podílíme na přímé evangelizaci, nemůžeme nevychovávat. Pro nás salesiány nemůže existovat katecheze bez výchovy.

Evangelizace v dnešní době představuje nové úkoly podle jednotlivých regionů. Je proto nezbytné, aby každý region studoval nové obzory evangelizace. Ta vyžaduje větší mobilitu; přemístit se tam, kam nás poslání volá.

3.4.2 Nutnost svolávat

I zde se nejprve podíváme na Dona Boska. On si uvědomil, že nesmírným potřebám mládeže není schopen vyjít vstříc sám. Proto apeloval na disponibilitu a kompetenci početných osob. Později pochopil, že má-li jeho charisma ve své síle pokračovat, potřebuje zasvěcené osoby; uvědomil si zejména nutnost mít salesiány kněze a salesiány laiky.

I my jsme si zejména po 24.GK uvědomili, že je sice zapotřebí zapojit laiky, ale že charisma nepůjde kupředu bez silného a identifikovaného jádra zasvěcených osob. Stejně tak jsme si všimli, že kongregace riskuje ztrátu své identity, pokud ztratí svou laickou zasvěcenou větev. V kongregaci je tedy třeba zvlášť oživovat povolání salesiána koadjutora.

Je tedy nezbytné získat schopnost zapojovat, svolávat a nabízet mladým charismatickou zkušenost Dona Boska a volat je k tomu, aby s ním zůstali navždy. Je rovněž třeba mít systematickou nabídku doprovázení povolání k salesiánskému zasvěcenému životu v obou jeho formách, kněžské a laické.

3.5 Cetera tolle

Druhá část hesla, „cetera tolle“, pro Dona Boska znamená odstup ode všeho, co nás může vzdálit od Boha a mládeže. Pro nás se to dnes konkretizuje v evangelní chudobě a volbě jít k mládeži „chudé, opuštěné a ohrožené“, v citlivosti k novým formám chudoby a přítomnosti v nových situacích jejich potřeb.

3.5.1 Evangelní chudoba

Zasvěcený život budoucnosti se bude uskutečňovat v jeho koncentraci na radikální následování Krista poslušného, chudého a čistého. Hovoří-li tři evangelní rady o naší totální odevzdanosti Bohu a mladým, pak chudoba nás vede k darování sebe samých beze zbytku a bez váhání až do posledního dechu našeho života, jako to učinil Don Bosco. Uskutečňování evangelních rad v nás uvolňuje nejskrytější zdroje naší disponibility.

Nic si tolik neprotiřečí a neodporuje jako učinit slib naprostého odevzdání naší osoby prostřednictvím evangelních rad, a potom žít a schovávat si vlastní síly a schopnosti pro sebe, prožívat své poslání jen na polovinu úvazku, upadnout do svodů zesvětštění, ve stáří odejít do jakési vokacionální penze a zůstat lhostejnými vůči dramatu chudoby, ve kterém se na světě zmítají miliony osob.

My salesiáni svědčíme o chudobě neúnavnou prací a střídmostí, ale také střízlivým, jednoduchým a prostým životem, sdílením a solidaritou, odpovědným používáním prostředků. Naše chudoba po nás vyžaduje institucionální reorganizaci práce, která nám pomůže překonat riziko, že se staneme více podnikateli ve výchově než vychovateli, více provozovateli výchovných podniků než apoštoly prostřednictvím výchovy. Kdo si zvolil následovat Ježíše, zvolil si převzít jeho životní styl za svůj, neobohacovat se, prožívat blahoslavenství chudoby a prostoty srdce, být vždy v těsné blízkosti chudých.

3.5.2 Nové hranice

Obraz Dona Boska chodícího turínskými ulicemi a hledajícího tu nejpotřebnější mládež není pouhým hezkým příběhem. Pro nás je imperativem a přirozeným způsobem jednání. Askeze preventivního systému vyžaduje jít k té nejpotřebnější mládeži a usadit se tam, kde se nachází. Je třeba osobně i institucionálně hledat to, co nám brání ve vnímání jejich reality, a pokud ji vidíme, hledat, co nám brání na ni reagovat s myslí a srdcem Dona Boska. Disponibilita vyžaduje, abychom byli připraveni jít do těch nejobtížnějších, nejrizikovějších, nejtěžších a nejnáročnějších situací našeho poslání.

Hovořit o nových formách chudoby znamená uvědomovat si, že sice všichni mladí lidé jsou potřebnými, ale že jimi jsou především ti, ve kterých se kumuluje chudoba materiální i citová, duchovní i kulturní. Hovořit o nových hranicích vzhledem k nejrůznějším prostředím, ve kterých se uskutečňuje salesiánské poslání, může znamenat vnímavost k přistěhovalectví, sociálnímu vyloučení na okraj společnosti, diskriminaci, sexuálnímu zneužívání, práci mladistvých, chybějícímu smyslu pro náboženství.

Volba nejchudobnější mládeže a nových hranic, kde nás očekávají, má svůj zdroj a nejhlubší motivaci v lásce Boží, která nás nutí k činné lásce. To nás osvobozuje od jakýchkoli ideologických nebo sociologizujících tendencí.⁴⁷ Tato volba má dále za svůj cíl evangelizaci, jak nám to ukazuje Ježíš v synagoze v Kafarnau na počátku své služby: „Duch Hospodinův jest nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (L 4,18). Naši volbu pro chudé tedy nesmíme omezit na pouhou snahu o důstojnější život člověka, ale musíme jim darovat poklad Ježíše a jeho evangelia.

3.6 Podmínky pro konkretizaci tématu

Aby se téma mohlo konkretizovat, je zapotřebí zajistit několik podmínek: přijetí procesů, konverzi mentality, změnu struktur.

Procesy, které je třeba přijmout

Máme-li před očima cíl 26.GK, kterým je posílení naší charismatické identity na základě nového začátku u Dona Boska a probuzení srdce každého spolubratra zápalem „Da mihi animas, cetera tolle“, je zapotřebí si uvědomit, že tento cíl je možno uskutečnit za pomoci některých procesů, které je nutno uvést do chodu.

Charismatická identita po nás vyžaduje zralou znalost Dona Boska, jeho motivací, jeho velkých duchovních a apoštolátních voleb, a znalost Stanov, které jsou Donem Boskem dnešní doby.

Apoštolátní nadšení vyžaduje nové probuzení explicitní evangelizace ve všech našich dílech, odvahu nabízet povolání k salesiánskému zasvěcenému životu, obnovu střídmého, solidárního, chudého životního stylu, vyhledávání takových polí práce, které nám umožní se soustředit na výchovné a evangelizační priority našeho poslání spíše než na řízení struktur, nalezení nových forem chudoby a hranic v našem prostředí a nové posouzení našich děl a aktivit z hlediska našeho charismatu.

První krok tohoto procesu bude uskutečněn prostřednictvím zapojení komunit a prostřednictvím provinciálních kapitul, při kterých je třeba rozlišit Boží volání ve vztahu k výše uvedeným aspektům, z této perspektivy nahlédnout situaci komunit a určit přítomné výzvy a předložit kroky k jejich obnově.

Druhým krokem bude slavení 26.GK a operační směrnice, které z ní pro celou kongregaci vzejdou.

Mentalita, kterou je třeba změnit (doslova: která musí konvertovat)

Je třeba uvést do chodu proces osobního obrácení vzhledem k charit­ma­tic­ké salesiánské identitě. Každý spolubratr je odpovědný za to, aby znovu v sobě probudil nadšení a věrnost povolání, změnil své srdce, prožíval apoštolátní nadšení. Jedná se především o změnu mentality.

To vyžaduje pořádat aktivity, které by měly silný motivační dopad na spolubratry z hlediska duchovního i psychologického, aby se tak posílila jejich identifikace s charismatem a sebeúcta.

K tomu je zapotřebí aktivovat dynamiky, posilující vědomí, že jsme zasvěcenými salesiány; rozhodně přijmout jednoduchý a chudý životní styl a odmítnout „liberální model“ zasvěceného života; podílet se na evangelizačním poslání mezi mládeží s apoštolátním nadšením; učinit se disponibilními pro aggiornamento a obnovu; podporovat komunitní projekt.

Struktury, které je třeba změnit

Proces strukturálních změn musí být v souladu s přesvědčením, že „poslání se nekryje s pastoračními iniciativami a aktivitami“.

To vyžaduje uvést do chodu efektivní aktivity pro změnu struktur komunitního života a vykonávání poslání: alternativní modely děl, revize rolí salesiánů při vykonávání poslání, řízení složitých děl.

Tyto činnosti musí být vedeny odvážnými řídícími rozhodnutími, která učiní naše přesvědčení důvěryhodnými.

MODLITBA ZA 26.GK

Končím s výzvou provinciím, vizitatoriím a delegacím, komunitám a spolubratřím, aby se ponořili do atmosféry generální kapituly, shromážděni kolem Panny Marie ve společné modlitbě, pozorní k hlasu Ducha Svatého.

GK není omezena na shromáždění provinciálů a delegátů, ale zahrnuje cestu od jejího svolání až do schválení směrnic: týká se všech komunit a každého spolubratra.

GK je důležitá především kvůli procesům, které uvádí do chodu. Tyto procesy nejsou ukončeny šestiletím, ale uvolňují dynamiku proměn, které období mezi dvěma kapitulami přesahují.

GK je intenzivním obdobím stálé formace, které umožňuje změnit mentalitu. Nechává nám nahlížet do zrcadla Božího povolání, vyjádřeného ve Stanovách, a to ne proto, abychom při pohledu na naši realitu ztráceli odvahu, ale abychom si společně pomáhali hledat cesty, které nás přiblíží k plnější odpovědi.

GK nás staví do postoje rozlišování Boží vůle pro kongregaci pro její dnešní přítomnost v dějinách, abychom mohli lépe odpovědět na Boží plán a očekávání mladých. To vyžaduje silné ovzduší modlitby a naslouchání Božímu slovu.

26.GK bude salesiánskými Letnicemi. Svěřujeme ji Panně Marii, která svou mateřskou přímluvou spolupracovala na tom, aby Duch Svatý povolal svatého Jana Boska (srov. S 1), a která mu ukázala „pole jeho činnosti ve prospěch mládeže a neustále ho vedla a podporovala, zvláště pak při zakládání naší Společnosti“ (S 8). S její pomocí tak budeme moci věrně pokračovat ve svém poslání mezi mladými jako „svědkové nevyčerpatelné lásky jejího Syna“ (S 8).

Nabízím vám nyní modlitbu k našemu otci Donu Boskovi, kterou se mohou modlit komunity i jednotliví spolubratři, aby Pán probudil naše srdce zápalem „Da mihi animas, cetera tolle“ a pomáhal nám při přípravě a slavení 26.GK, od níž očekáváme bohaté plody pro naši kongregaci i pro mládež.

MODLITBA K DONU BOSKOVI

Done Bosco,

tys byl na mateřskou přímluvu Panny Marie

povolán Duchem Svatým,

abys přispěl k záchraně mládeže.

Tebe nám Pán daroval jako otce a učitele,

a tys nám daroval úžasný životní program

v heslu „Da mihi animas, cetera tolle“.

Z Božího vnuknutí jsi nám předal

zvláštní duch života a činnosti,

jehož základem a souhrnem je pastorační láska.

Dej, aby se naše srdce zapálilo

ohněm nadšení a zápalu pro evangelizaci,

abychom se stali věrohodnými znameními Boží lásky mladým.

Dej, abychom vyrovnaně a s radostí dokázali

přijímat každodenní nároky a oběti apoštolátního života

pro slávu Boží a spásu duší.

Dej, aby nám generální kapitula pomohla

posílit charismatickou identitu

a znovu probudit apoštolátní nadšení.

AMEN

Srdečně

don Pascual Chávez V.

hlavní představený SDB