Komentář dona Juana Edmunda Vecchiho

Hlavního představeného SDB

Kristus dar pro všechny.

Jako plod Jubilea,

oživme misionářského

ducha a solidaritu.

Kristus dar pro všechny.

Jako plod Jubilea,

oživme misionářského ducha a solidaritu.

Heslo na rok je zarámováno třemi událostmi, které v něm však nemohly být všechny vyjádřeny, protože by heslo bylo dlouhé a složité. Přesto tyto tři události určují jeho obsah. Jsou to:

Na prvním místě výjimečné Jubileum dvoutisícího výročí Vtělení: jeho oslava znamenala velké poslání. Stačí si připomenout různé kategorie lidí, kteří se v Římě shromáždili - biskupové, nunciové, řeholníci, kněží, mládež, rodiny, zemědělci, sportovci, členové vlád a parlamentů, vojáci, umělci a misionáři - abychom poznali, jak každá z těchto kategorií měla příležitost znovu slyšet evangelium, které je jí vlastní.

Když projdeme hlavní témata bohoslužeb a spojíme je s akcemi, které se konaly v diecézích, tak si uvědomíme, že se jednalo o období intenzívní evangelizace. Slova evangelia zasáhla různé a zároveň důležité rozměry života i kultury a sociální, národní i mezinárodní organizace: mír, důstojnost člověka, chudoba a bohatství, nový národní a mezinárodní pořádek.

Mezi tématy se stále objevoval nový humanismus, který je třeba nově zformulovat pro 21. století. To proto, že se nacházíme ve světě, který je z mnoha hledisek pluralitní a globalizovaný díky možnosti se přemísťovat i zásluhou sociální komunikace a touhy po nadnárodním pořádku, který by všude respektoval důstojnost každého člověka. Výchova člověka v takovém humanismu a pro takový humanismus, který má za svůj základ a jako svou inspiraci právě člověka, který se zjevil v Kristu, byla zvláštním způsobem ve středu úvah při Jubileu univerzit. Nás se týká jedna důležitá část v rozvinutí jádra „Paideia a humanismus“: právě to, co jsme vždy považovali za jeden z přednostních obzorů preventivního systému – dobrý občan, přítomnost v občanském soužití, čestný rozum, který není oddělený od víry, ale naopak je jí osvěcován, spása jako vykoupení uskutečněné v čase a dovršené ve věčnosti. „Chci, abyste byli šťastní nyní a navždy.“

Tento cíl inspiroval i mnoho jiných projevů – ty určené mladým nevyjímaje – do té míry, že nový humanismus může být klíčem ke čtení různých poselství.

Plod Jubilea je tedy třeba vidět ve dvou znameních: v nové nadšené a přesvědčené péči církve o evangelizaci, jako hlásání Boží lásky, která se projevila v Kristu ke spáse lidí; a ve spojení s tímto hlásáním, v přítomnosti, která dává důstojnost člověku, je prorocká, jasnější a rozhodnější ve slovech, činech a zásazích do dějin, i když se principiálně nestaví proti jiným myšlenkovým proudům, které se v naší společnosti chtějí postavit na stranu člověka. Žijeme v době zesvětovění občanských práv a dialogu.

Jubileum bylo nejenom velkou příležitostí k výjimečnému hlásání evangelia, ale jako jeho plod a výsledek se po nás požaduje, abychom se angažovali v nové evangelizaci, kterou začínající století a tisíciletí vyžaduje. Jedná se o dva tisíce let přítomnosti Vtěleného Slova, které je schopné osvítit a zaměřit všechnu lidskou i kosmickou skutečnost k jejímu určení a naplnění. Kdyby Jubileum v křesťanech neprobudilo vědomí, že jsou nositeli Božího daru, zůstalo by oslavou izolovanou v čase, obrácenou spíše k připomínce minulosti a k sebeoslavě, než k četbě budoucnosti a k otevření nových prostorů, aby vykupitelská Kristova síla stále přinášela spásu. To je perspektiva, která je během oslav neustále zdůrazňována: „Dívejte se dopředu, do třetího tisíciletí.“¹ „Ve svých rozhodnutích a činech vycházejte vždy z evangelia spravedlnosti a lásky.“² Mohli bychom pokračovat: tento svět a tento člověk jako předmět spásonosné Kristovy lásky jsou těmi, které církev miluje, na které se dívá, které doprovází a jimž slouží podle plánu Vtělení.

Při všech akcích, ale především při Světovém dni mládeže, aniž bychom upírali hodnotu akci jako takové, jsme se ptali: a co potom? Potom se vztahovalo na každodenní prožívání víry a následné nasazení za skutečné osvobození člověka. A nescházely velmi konkrétní podněty ze strany samotného papeže. V proslovu k mladým, poté co vysvětlil růst osobní víry, řekl: „Dnes jste sem přišli, abyste dosvědčili, že v novém století se nepropůjčíte k tomu být nástroji násilí a zkázy; že budete bránit mír a budete za to platit, když to bude nutné. Vy se nesmíříte se se světem, ve kterém jiné lidské bytosti umírají hladem, zůstávají negramotné a bez práce. Budete bránit život v každém okamžiku jeho pozemského vývoje a ze všech sil se budete snažit, aby tento svět byl stále obyvatelnější a to pro všechny.“³

S touto první dvojnásobnou událostí, Jubileum – nová evangelizace, je spojena ještě jedna, která je zcela naše a je také dějinami a současnou událostí: dějiny a připomínka první misionářské výpravy, nyní již 125 let. Byla gestem důvěry v Boha a pastorační odvahy. Byla začátkem šíření Kongregace do dalších světadílů, zřetelným způsobem vyjádřila hlavní rys naší spirituality, který se netýká jenom těch, kteří opustí svou zemi, ale je vlastní apoštolátnímu duchu a je živý až do dneška díky následujícím výpravám. Nyní se jedná o to oživit vzpomínku a posílit vědomí této události!

Pamětní datum bylo po příkladu podobných předchozích oslav spojeno s předsevzetím vynaložit výjimečné úsilí při evangelizaci za účasti všech inspektorií: výjimečné vzhledem k počtu misionářů a jejich původu, výjimečné pro přítomnost misionářů laiků, početných jako nikdy předtím a jejichž počet může ještě vzrůst. Oslavu jsme pečlivě připravili spolu s pověřenými úseky a uskutečnili ji v Turíně, kde jsme u nohou Pomocnice, při bohoslužbě, která se hluboce dotkla těch, kteří se jí účastnili, předali kříž a misionářský mandát.

Tato výprava má především za cíl podpořit jednak nedávno založené misie, které ještě potřebují oporu, a pak udělat kroky k otevření nových. A to říká, že naše misionářské úsilí má své rytmy.

První misie nám ukazují, že Don Bosco nebyl ukvapený ani z touhy, aby se jevil jako ten, kdo neustále vytváří nebo určuje nové linie. Posiloval a rozšiřoval dílo v blízkých oblastech. Misie v Americe byly podporovány po nezbytně nutnou dobu a ještě déle, až mohly být soběstačné a mít formovaná místní povolání. Dnes z nich jsou inspektorie, které posílají misionáře pro svůj vlastní kontinent i pro druhé.

To samé můžeme říct o růstu v Asii. Obě skutečnosti jsou ve vzájemném souladu. I my jsme voláni k zodpovědnému otcovství, tzn. nevytvářet komunity a ani instituce, aniž bychom je podporovali po nezbytnou dobu, aby dorostly k vlastní plodnosti.

Don Bosco uměl vzbudit v mladých lidech v oratoři misionářské nadšení. I misie jsou výsledkem – i když nejenom – oratoriánského života a preventivního systému. Prostřednictvím štědrosti mladých lidí, Pán dal kongregaci dar, že se rozšířila a začlenila do pěti kontinentů, kde vzbuzuje početná povolání, která touží ho hlásat. Je téměř deset tisíc oficiálně registrovaných salesiánů, kteří odjeli během stotřiceti výprav, aniž přitom počítáme všechny ty, kteří se pohnuli ze svých inspektorií, zvláště na omezenou dobu. K nim se připojují více než tři tisíce Dcer Panny Marie Pomocnice. Laická fáze začala již vysíláním dobrovolníků a je zde ještě velký prostor pro salesiánskou rodinu. Štědrost mladých lidí není dnes menší, i když životní podmínky mohou být složitější.

S tímto datem a s touto událostí spojujeme svatořečení našich čínských mučedníků, které také inspiruje naše zamyšlení, podporuje naše úsilí a především obnovuje naši vděčnost. Stejně jako při jiných podobných výročích jsme nechtěli nechat projít toto datum bez poděkování, nového naslouchání Pánovu hlasu a obnovy naší ochoty.

Dát jako jeden z inspiračních motivů Hesla dar svatořečení dvou mučedníků misionářů v Číně, téměř jako konkretizaci mnoha dalších přehlížených smrtí bratří a sester, kteří padli na poli práce rukou lidí (Fuchs a Sacilotti, Lukenbain a nedávno Marco Aurelio Fonseca, zabitý v Calulo v Angole rukou vzbouřenců z UNITA), znamená pamatovat na velkomyslnou oběť života, která je motorem našeho povolání.

Heslo říká:

Kristus dar pro všechny.

Jako plod Jubilea,

oživme misionářského ducha a solidaritu.

Jako vždy, byl každý výraz a každé slovo pečlivě prostudováno a vybráno. Je tedy vhodné na chvíli se u nich zastavit a nechat pak každému bratru, sestře, komunitě nebo skupině svobodu k tvořivé meditaci.

Je to nosná, hlavní část. Vyzývá k prohloubení tajemství Vtělení jako velkého daru Trojice lidskému rodu a každému člověku zvlášť: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“⁴

Zároveň připomíná, že víra a zkušenost Krista nejsou privilegiem, které je možno si ponechat pro sebe, jako by byly téměř schovaným či zakopaným pokladem, ale je třeba je sdělovat dál. Jinak se zmenší a dokonce opotřebují.

„Dar“ znamená, že není možné ho vnutit a ani nemůžeme ovlivnit člověka, aby se cítil povinen ho přijmout. Samotná přirozenost Krista a víry vyžadují dobrovolné přijetí. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“⁵

Evangelia a sv. Pavel se rozepisují, když rozvažují o vlastnostech neočekávaného a nezaslouženého daru, který nevymyslela lidská mysl. Tímto darem je vstup Božího Syna do dějin světa skrze přijetí lidské přirozenosti. Důsledek je zcela neočekávaný: my jsme se stali syny Otce, nejen slovy, ale skutečně, se všemi důsledky – na prvním místě je to přítomnost Ducha, který přetváří člověka zevnitř a zcela. To znamená, že přetváří jeho vztah k Bohu, jeho vidění světa, jeho vztahy k druhým, jeho životní orientaci a to až na úroveň nejhlubšího vědomí.

Jedná se o to, co Ježíš říká Samařance: „Kdybys znala, co dává Bůh a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho.“⁶ Co jiného znamenají Janovské symboly světla, vody, chleba a nového zrození, než tuto hlubokou proměnu, kterou Ježíš v nás působí, když ho přijmeme? Mohli bychom se rozepsat a zkoumat teologické důvody, které ozřejmují charakter daru narození Slova, který Anděl ozřejmil Marii, a vzít v úvahu celý novozákonní vývoj.

Heslo se však nechce zaměřit zcela na biblickou a teologickou linii, i když neškodí se o ní zmínit, ale na naši osobní zkušenost. Skutečně prožíváme tento Kristův dar jako vnitřní světlo, které zahání temnotu, jako začátek nového štěstí, že jsme našli smysl všech skutečností života? Zakusili jsme, jak se promění i celá skupina lidí, když začnou uskutečňovat rozhodnutí a přijmou postoje, které On sám doporučuje a především, když skupina vyznává jeho přítomnost?

Jsme tedy přesvědčeni, že největší strádání pro lidi a pro národy je nedostatek hlásání a poznání této události vrcholu dějin, a toho, co z ní vyzařuje?

Ať nás Bůh osvobodí od náboženských válek, i jenom slovních: tzn. od myšlení ve smyslu nadvlády nad zemí nebo převahy nějakého náboženství pouze pro náš prospěch. Bůh sám daruje Krista každému člověku a každému národu v situacích, ve kterých se nacházejí a v souladu s jejich dějinami. A jeho zprostředkovateli jsou ti, kteří ho již poznali a zakusili, ve kterých působí pravda skrze lásku.

Láska a to, co je s ní spojené, má prvenství. Do cílů hnutí nové evangelizace nepatří být nejrozšířenějším „náboženstvím“ na zemi, tím spíše, že Ježíš byl k společensko-náboženské organizaci (přísná ustanovení, posvátná místa, autorita se světskou mocí) nadmíru kritický, zatímco naopak doporučoval službu, nabídl dar a objasnil postoj víry a přiblížení se Otci, ke kterému je On jistou a zcela lidskou cestou.

Důležité je spojení „pro všechny“. Kdo zakusil dar, nesmí si ho ponechat pro sebe. Dnes by se ve znamení individualismu mohlo vyskytnout toto pokušení: každý ať si drží to, čeho dosáhl, co ho uspokojuje, co považuje za nedílnou součást své kultury nebo oblasti. Otec nedělá žádné rozdíly mezi lidmi. Na druhé straně svět, s množstvím kultur a především náboženství, dává přemýšlet nad obtížností nabídnout zprostředkování Krista těm, kteří se považují za nositele jiného náboženství, které je pro ně spolehlivé. Přesto však stále zůstává pro každého věřícího jako závazek přání sdělovat dál dar, který dostal.

Ježíš při vyslání apoštolů užívá slova, která evangelisté snažící se o věrnost předávají různým způsobem, aby vyjádřili úplnost daru nejen vzhledem k zeměpisnému rozšíření a celistvosti lidství, ale také plnosti života.

„Celý svět“ a „každé stvoření“, říká Marek.⁷ Jedná se o každé zeměpisné místo a všechny národy země. Ale nejenom: každé stvoření zahrnuje všechny lidské skutečnosti. Ty musejí být evangelizovány: rodina, láska, společenské soužití.

Matouš zdůrazňuje ještě více tuto poslední souvislost: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“⁸ Tato formulace již zahrnuje úplnost všeho, co existuje. A dodává: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky.“⁹ Může znamenat všechny národy, ale „národy“ ukazuje také na jejich způsob společenského života, jejich společenské uspořádání, vztah mezi mocí a občany, vztah k blízkým národům, způsob společného plánování. Někdy stačí jeden paprsek evangelia, aby zabránil katastrofě. Vzpomeňme, co se stalo v tomto století s různými ideologiemi a systémy moci, které vytvořily.

Lukáš zaznamenává tuto scénu ve Skutcích, když se apoštolové ptají, jestli toto je doba, kdy Ježíš znovu vybuduje království Izraele.¹⁰ Používá myšlenku prostoru, ale připojuje trpělivost v čase a asistenci Ducha svatého. „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“¹¹ To je úkol Kristových učedníků. Nejedná se ani tak o zničení jiných náboženství, nebo o uchránění nedovolenými prostředky převahu jednoho z nich, ale svědčit, milovat, dívat se dál, nezastavovat se a tím méně se znepokojovat a svěřit se Duchu svatému s jistotou, že to je nejvyšší projev Boží v lidstvu.

Spása se uskutečňuje v dějinách. A čas se svým skandováním je vnitřním rozměrem dějin. Je na člověku, aby spíše hledal a uskutečňoval spravedlnost než si zajišťoval vlastní výhody, třeba i náboženské. Duch ukáže zralost ke změně časů. A je možné, že dnes ještě nevíme, jaké budou její rysy a její přednosti. Duch Páně se vznáší nad tímto světem jako při stvoření.

První rada Hesla navazuje přímo na Ježíšova slova. Nová evangelizace pro všechny neznamená myslet jenom a stále na daleké země, na to něco dělat nebo něco dát.

Ježíš jako první vyjádřil jeden pocit: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal.“¹² „Aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal.“¹³

Misionářský duch znamená touhu a utrpení za ty, kteří ještě neznají ani Otce, ani Krista. Znamená také chuť svědčit a předávat evangelium v našem prostředí, ve realitě, ve které žijeme. Jsme Ježíšem posláni do světa – označení, které zahrnuje všechno.

Není zbytečné si v tomto smyslu znovu připomenout objasňující slova poslání církve: „Učte všechny národy,“¹⁴ říká Matouš, a zcela zřetelně ukazuje na jednotlivé osoby a jejich společenskou organizaci. „Kažte evangelium všemu stvoření,“¹⁵ říká Marek a, tím, že je důraz kladen na moc, která byla dána Božímu Synu na nebi i na zemi, poslání zahrnuje všechny skutečnosti, které jsou spojené s člověkem: které jsou předmětem a polem hlásání evangelia a proniknutí Ježíše do světa. Můžeme myslet na rodinu, výchovu mládeže, bohatství, formy společenského soužití, vztah ke stvoření.

„Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“¹⁶ Evangelisté tedy pojali univerzalitu ve smyslu osob a národů, ve smyslu zeměpisného rozšíření, ve smyslu různých skutečností, ve kterých vykoupení musí působit a je přetvořit, ve smyslu historického času.

Oživit misionářského ducha je první skutečnost, kterou musíme vzít v úvahu. Mnohokrát jsme řekli, a ještě je třeba to zaznamenat v Hesle, že misionářský duch určuje celou naší pastoraci: jsme evangelizátory mladých a lidu. Naší přednostní cestou je výchova. Když don Cafasso zadržel dona Boska v Turíně, nezabránil mu být misionářem. Udělal z něj misionáře originálního intenzitou, typickou oblastí a stylem. Ti, kteří odjíždějí jsou jako znamení a silná vzpruha pro celé tělo, které žije podle jednoho ducha.

„Misionáři mladých“ nás nazval papež Jan Pavel II. s odvoláním na misijní oblast, která je pro nás typická a nevylučuje další iniciativy, které odpovídají na zvláštní potřeby jak jsme mohli nedávno vidět při Historickém kongresu a jak jasněji vidíme v dějinách salesiánské rodiny.

Dnes existují děti dělníci, děti vojáci, děti vykořisťované a vystavované sexuální turistice, děti, které neznají Ježíše, děti ulice a mladí, kteří by měli jako Dominik Savio naplno rozvinout milost, kterou jim Pán dal. Některé z těchto dětí mají štěstí a jsou přijati náboženskými, pastoračními a občanskými institucemi; mnohé další jsou však osamocené a bez pomoci. Don Bosco, když myslel na Patagonii, viděl mladé, kteří spolu se svými rodinami neměli světlo evangelia.

Misionářský duch se může rozvíjet ve škole nebo v oratoři. Žár da mihi animas se neliší. Pro členy salesiánské rodiny jsou „misijní území vklíněna do našeho života“.

Rodina: známe její lidské a etické problémy, jako způsob, kterým má být chápána, otázky týkající se života; známe také její citové problémy, jako je příprava na partnerský vztah, možnost a podmínky výchovy dětí. Rodina je jeden z každodenních prostorů pro použití preventivního systému a tedy pro salesiánského ducha. Skupiny salesiánské rodiny v tomto ohledu již vyjádřily své iniciativy, které důležitost rodiny zdůrazňují.

Dnes, právě ve fázi nové evangelizace, byla rodina zakotvena do občanského práva s absurdním napětím mezi humanisticko-biblickou nabídkou, která má tisíciletou zkušenost, a touhou po uznání individuálních rozhodnutí, která nemají základ. Proto rodina nejenom potřebuje tiché svědectví, ale také veřejné hlásání její pravdy, aby se zachoval jasný její smysl.

Další oblast našeho misijního poslání je výchova a v jejím rámci sociální úpadek mládeže. Nejen formální výchova, ale výchova jako vztah, který dává růst potřebuje být prostoupena hodnotami, projekty, představami, perspektivami, které by člověku daly rozměr. Na nemálo místech odráží anarchistický zlozvyk individualismu a nedostatek styčných bodů, což je zapříčiněno neříkám slabým myšlením, ale myšlením, ve kterém schází jakákoli pravda, kterou by bylo možno pravdou nazvat.

Je tu pak společenské prostředí, zvláště to nejbližší. V něm se scházejí, potkávají a splývají lidské rozměry přijaté různě: rozměr náboženský a sociální nebo rozměr společenské odpovědnosti. Každý z nich nabízí prostor k setkání, dialogu, slovu, sdílení, aby bylo možno pochopit dar, který k nám přišel s Ježíšem Kristem.

Misionářská solidarita

Je však pravda, že v současných rozměrech a možnostech světa se každý z nás bděle dívá nejen na vlastní kontext, ale zároveň na celý svět, který je pohnutý nejrůznějšími ranami a zároveň je obydlený Ježíšovým Duchem, kde evangelní kriteria mohou mít proměňující vliv v linii větší lidské důstojnosti. V tomto smyslu žijeme duchovně spojeni s těmi, kteří pracují v zemích, které jsou ještě ve fázi první evangelizace.

I zde bych chtěl ukázat některé aspekty, ve kterých se může vyjádřit misionářská solidarita a kde je nutná, když bereme v potaz světovou scénu. Rozumí se samo sebou, že solidarita na sebe může vzít nejrůznější formy. Návrh, který předkládáme mladým a salesiánské rodině, nejen že se bude rozvíjet způsoby již vyzkoušenými, jako volontariát, ekonomická spolupráce, ale dá vzniknout novým formám jako např. partnerství různých oblastí apod.

Naše doba usnadnila komunikaci. A to může usnadnit solidaritu, i když je třeba vždy vyloučit riziko, že se některá misie stane zcela závislou na tom, kdo ji podporuje.

Jestli Heslo funguje, tak by se měly zrodit různé iniciativy na úrovni Salesiánského hnutí mládeže, bývalých žáků a spolupracovníků. Iniciativa se týká jak sdružení jako takového, tak místních středisek i jednotlivých osob.

Tradičními formami jak vyjádřit solidaritu jsou pozornost k tomu, co se dělá a co se děje ve všech nebo v některých misijních oblastech s přáním, aby se Boží slovo dostalo ke všem.

Dnes můžeme říci, že první formou solidarity je kultura nebo mentalita. V poslední době, a to oprávněně, je misionářský duch svázán s formováním světové, mezikulturní, mezináboženské, mezietnické mentality, tj. mentality, která je schopna přijmout a vytvářet bratrské vztahy s tím, kdo je jiný, přichází z daleka, kdo se nachází v podmínkách méněcennosti. A to všechno proto, že misie jsou a budou stále více mezi námi, v důsledku imigrace a náboženské rozdílnosti, setkání mezi odlišnými. To nám na druhé straně připomíná, abychom zpřítomnili postavu Ježíše, apoštola a misionáře. Vzpomínáte si v evangeliu na Syroféničanku, Řeky, hříšníky a ženy? Globalizovaný svět představuje projekt, který je potřeba uskutečnit, ve kterém je nemálo rizik, jež je nutno překonat. Mezi nimi je také diskriminace, uzavřená mentalita. Znovu se probudily nacionalismy, fundamentalismy, „pevnosti“, tzn. zvedání mostů před imigrací.

Misionář je ten, kdo má důvěru v Boží dar pro všechny a pro každého, na prvním místě pro ty, kteří žijí v těsném kontaktu s křesťanským společenstvím. My žijeme, s přihlédnutím k příslušným poměrům, formu přítomnosti, která se podobá první křesťanské komunitě, kde chování a rozhodnutí mají větší váhu než sociální privilegia.

Kultura nachází své vyjádření v sociální oblasti. V roce 2000 jsme studovali a předali „Chartu poslání“, která umožňuje salesiánské rodině pracovat v síti a má vliv na situace, které se kdysi zdály neřešitelné. Existuje více než 250 mil. pracujících dětí a více než 300 tis. dětí odvedených do války. Některé organizace předložily ohledně této situace v Ženevě návrh. To je jeden příklad. Kromě toho existuje přibližně milión dětí ulice a jsou tu pak problémy, které se týkají míru, podpory plné důstojnosti ženy, atd. Nová mentalita přivádí k účasti a vlivu v tzv. lidských prostředích, kam přináší evangelní kvas.

Společně a spojeni můžeme být „misionáři“, poslanými proměnit to, co se neshoduje s naším postavením Božích dětí.

Je třeba rozvíjet modlitbu a nabídku obětí za národy, za křesťanské misie mezi nimi, za misionáře. Existuje nikoli bezvýznamný seznam životopisů misionářů a jsou stále další kandidáti, kteří se jimi mohou stát na zvláštní Pánovo povolání. Aby mohli štědře odpovědět a na jejich podporu je modlitba jednotlivců i společenství nezastupitelnou silou. V životopise našich nových svatých mučedníků čteme, že modlitba a touha po spáse oblíbeného národa, byly určujícími faktory misie. Jsem si ale jist, že to samé by potvrdili misionáři v dalších světadílech.

Do solidarity vstupuje kromě jiného finanční podpora podle vlastních možností. Je užitečná a církev ji organizuje tak, že shromažďuje i drobky, které dohromady představují nikoli bezvýznamnou pomoc.

Dnes Západ plýtvá nadbytečným zbožím. Salesiánské volání ke střídmosti a umírněnosti je nanejvýš aktuální, zvláště když se to, co se ušetří, použije k povznesení a evangelizaci chudých. Platí však i o „myšlení“ a oběti, které střídmost a přání dobra druhých s sebou přinášejí, protože obojí otevírá Božímu daru. Kolika z nás bylo toto gesto solidarity, jednou, dvakrát nebo třikrát do roka, vštěpováno v prvních letech života a to přímo v rodině a nejen ve škole! Dnes může být finanční pomoc shromážděna a doručena novými způsoby, i když přitom zachováme i ty, které fungovaly až do současnosti.

Existuje pak spolupráce v činnosti. A zde nemohu zapomenout na hodnotu volontariátu na různou dobu, podle stupně přípravy, povolání a ochoty jednotlivců. Volontariát se mezi mladými rozvíjí a existují ještě mnohé zdroje, které je třeba zachytit a zúročit. Může se jednat i o spolupráci a podporu mezi dobrovolníky z různých zemí a v různých podmínkách.

To byla novinka letošní misionářské výpravy, i když v omezené míře to už byla novinka posledních let. Volontariát se rozrostl nejen počtem osob a národů, ale i formačně. A v tom je třeba pokračovat. Od nynějška je součástí naší misionářské přítomnosti, která nese mladistvé rysy a představuje jeden z nejbohatších projevů spirituality Salesiánského hnutí mládeže.

Ohledně přítomnosti různých institutů zasvěceného života nebo laických sdružení patřících do salesiánské rodiny na stejném poli nebo ve stejných iniciativách, jsme již vyjádřili vodítko: kultura spolupráce a doplňování, která usnadní společnou práci podle toho, co je možné a vhodné. Uplatní se rozhodnutí, která se shodují s moudrostí v řízení každého institutu. V tomto smyslu již pracují na stejném poli v různých místech salesiáni a FMA, salesiáni a Dcery Nesjvětějšího srdce.

Závěr

Na závěr chci potvrdit to, co již bylo řečeno a uvést některé rysy misionářského názoru dona Boska.

1. Misionářský duch. Don Bosco během jednoho slůvka na dobrou noc řekl, že tento duch se pěstuje a projevuje modlitbou, láskou k Ježíši svátostnému, zvláště ve svatém přijímání a při návštěvách kostela.¹⁷ Je to dříve „oheň“ než nějaká činnost a může se vyjádřit, chce-li to tak Bůh, ve vlastním prostředí.

2. Vztah misionářský rozměr –zrod povolání, se dnes stává znovu aktuálním vzhledem k tomu, že mladí hledají v evangeliu to „něco navíc a přesahujícího“, které může nasytit jejich touhu darovat se a víru v Krista, kterou Duch vzbudil v jejich srdci a kterou sám Kristus neustále podporuje.

Je třeba připomenout přípravu, slavnostnost a účast na odjezdu první misionářské výpravy. Významné je vyprávění snů, jako např. ten, který don Bosco vyprávěl v r. 1861 (ve kterém viděl rozšíření kongregace až do Číny a Austrálie). Jimi nejen otevíral trhliny do budoucnosti kongregace, ale vzbuzoval v mladých touhu darovat se Pánu pro evangelizaci národů.¹⁸ Jindy, se stejným cílem, don Bosco vyprávěl misijní podniky svých synů nebo vyzýval k četbě dopisů misionářů. A chtěl, aby se obřadu odjezdů účastnili ředitelé a aby pak o tom mluvili s mladými.

3. Misionářská angažovanost ve vlastních zemích. Don Boskovou nepřetržitou starostí byla situace mládeže a morální úpadek, ve které se nacházela. V jednom slůvku na dobrou noc, když Mons. Fava mluvil k mladým, kladl důraz na tuto angažovanost a zdůrazňoval, že jeho misionářské srdce se raduje, když pomyslí, že mnozí z těch mladých, kteří ho poslouchají jednou půjdou „mezi divochy nebo mezi zkažené křesťany, aby jim přinesli příjemné a blahodárné světlo evangelia. Nestaly se bohužel i naše katolické země misijním územím? Náboženská nevědomost, lhostejnost, dokonce i nenávist k náboženství živené nevědomostí a povzbuzované bezbožnými podněty, se každý den stále více šíří.“¹⁹

4. Potřeba domorodých kněží. Don Bosco o tom často hovořil k salesiánům a mladým a toužebně očekával den, kdy budou k dispozici místní kněží. Zval mladé, aby odjížděli do misií a radil salesiánům, aby nevystavovali riziku své životy, protože říkal: „Je pravda, že pro toho, kdo umře jako mučedník je smrt štěstím, protože se vydá okamžitě do nebe; ale mezitím se nepostupuje v obrácení možná tisíců duší.“ Vyzýval tedy k obezřetnosti, k otevírání domů na hranicích nebezpečných oblastí, k vzbuzování místních povolání.²⁰

5. Misionářské bohatství salesiánské rodiny se vzájemným doplňováním přínosu charakteristického pro charisma.

Nejvyšší realizace bylo dosaženo nutnou přítomností a činností FMA. Don Costamagna psal donu Boskovi: „Co se týká sester, nikdy jsem si neuměl představit, že by nám mohly tolik pomoci v misiích. Mohu Vám řici, aniž bych se bál, že se mýlím, že by nebylo možno vykonat dobro, které se podařilo mezi ženami a dívkami bez zásahu sester. Na jejich katechismus přicházely kromě dívek mnohé ženy z lidu a visely jim na rtech jako na rtech kazatele.“²¹

Dnes, s rozšířením salesiánské rodiny, můžeme říci to samé o již uskutečněných zkušenostech.

Maria při Navštívení:

obětavá služba, která přináší Spasitele²²

Vzorem a inspirací k uskutečnění Hesla: „misionářský duch a solidarita“, může být Mariino Navštívení Alžběty, které je vhodnou ikonou naší spirituality.

Vypadá jako momentka z každodenního života, projev solidarity a ženské jemnosti všech dob. Maria se vydává na cestu, aby nabídla pomoc, kterou může mladá žena poskytnout staré příbuzné, která čeká dítě.

Rychlý odchod, dlouhá cesta, starostlivá a laskavá přítomnost, to všechno jsou gesta, která církev uchovala v paměti a předkládala jako vzor. Svatý František Saleský přijal Navštívení za ikonu řádu, který založil: milosrdná láska, která vychází vstříc, vstupuje do domu a pečuje s ohleduplnou starostlivostí.

Je to jemný obraz plný lidskosti, který nám spisovatelé a malíři umožnili vychutnat a rozjímat, pro naše potěšení, s barvitými detaily domácího prostředí.

To všechno není okrajovou záležitostí ve zkušenosti Panny Marie a naší spirituality. Tyto domácké a lidové rysy osvobozují obraz Ježíšovy Matky od nadlidských a zázračných atributů, jak ji vidí fantazie, ale které jsou vzdáleny evangelnímu příběhu.

I pro nás je znamením: povolání nás včleňuje do života lidí podle jejich potřeb a požadavků, i těch základních a přirozených, které čteme novou optikou: láskou, službou, soucitem.

Kdybychom se však omezili na tyto významy, nedostali bychom se k ústřednímu významu této epizody. Návštěva je vyprávěna jako zjevení, vystoupení Boha, který šíří zprávu o své přítomnosti mezi lidmi a skrze početí Spasitele v Mariině lůně naplňuje zaslíbení smlouvy.

To, co bylo Mariiným tajemstvím, je poznáno těmi, kteří na toto tajemství čekají, zastoupenými Alžbětou, knězem Zachariášem a předchůdcem Janem. Tato zpráva se bude šířit po celém kraji a rozšíří se do celého světa hlásáním andělů a zjevením mudrcům. Všechno má svůj počátek a uskutečnění s Marií a skrze její přítomnost, která je vždy a v každé situaci obrazem církve.

Události a postavy Starého zákona, které můžeme zahlédnout v této události, vedou k takové četbě. Maria je představena jako Archa úmluvy, když ji David slavnostně přenáší ze země Filišťanů do Jeruzaléma. Slova, kterými se Alžběta obrací na Marii připomínají slova Davidova: „Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?“²³ Jásot v Zachariášově domě připomíná radost krále, který tančil, téměř bez sebe, před Archou a veselí lidu při příchodu Hospodina.

Nyní se již Boží přítomnost neprojevuje znameními, ale osobně. On sám se stal člověkem. Ten, kdo ho obsahuje a přenáší není svatostánek, stan nebo hmotný chrám: je to lidstvo, především to, které věří, církev, v osobě Panny Marie. Od této chvíle to již nebude zlato, dřevo nebo kameny, kterými se bude budovat Boží příbytek na zemi, ale víra, láska a naděje. Mateřství, které je oslavováno, není fyzické, ale to, které vychází z víry: „Blahoslavená, která uvěřila!“²⁴

Okolo tohoto bodu, na který se soustřeďuje pozornost, kterým je příchod Boha Spasitele mezi lidi, se soustřeďují další prvky obrazu. Lidstvo jásá v tom, který bude nejbližším svědkem Kristova zjevení, Jan Křtitel. Když se dítě hýbe v lůně, říkávaly panímámy, znamená to, že sní, předvídá, tuší. Tato Janova radost v lůně matky přichází dříve než projev jeho inteligence. Je to tedy hlas Ducha v nitru lidstva, které toužebně očekává Boží přítomnost.

Stará Alžběta představuje konec epochy, jež se vyčerpala: která ovšem nekončí smrtí. Je jí dáno vidět svítání nového času.

Evangelium nás přivádí ještě k další perspektivě: jak tato událost přetvoří život člověka. „Magnificat“ je písní, ve které Maria soustřeďuje svoji zkušenost a předává ji všem pokolením. V žádném případě to není poezie, která má zarámovat a ověnčit vyprávěnou událost. Naopak, je to „krédo“, Mariino osobní vyznání víry, v němž na sebe bere úlohu celého mesiášského lidu; Maria se stává hlasem a srdcem tohoto lidu. Je to chvalozpěv věřícího lidstva všech dob.

Maria nepodává rozumové vysvětlení Boha, ale rozjímá o jeho spásonosném díle v lidských dějinách, začíná od svého panenského početí a ohlášení příchodu Spasitele: „Učinil mi veliké věci.“

On sám se dnes projevuje neočekávaně účinnými způsoby a dává povstat novému světu, ve kterém jsou převrácena obvyklá schémata světských dějin: ti, kteří jsou pro Boha důležití, ti, kteří naplňují spravedlnost, nejsou pyšní a mocní, ale ponížení, hladoví, kteří jsou totožní s těmi, jež cítí potřebu Boha a druhých.

Toto je radostné tajemství Navštívení.

Církev ho znovu prožívá jako událost, která se dnes znovu uskutečňuje v církevním společenství a ve všech, kteří očekávají, hledají nebo již přijali Krista.

Maria se vydává na cestu a netuší, co se stane v Alžbětině domě. V tom zdánlivě spontánním odchodu byla inspirace Boha, který připravoval své zjevení. Láska připravuje Boží zjevení, vyjadřuje ho a objasňuje: je přípravou, cestou, znamením a výsledkem hlásání. Duch svatý ji vkládá do našeho srdce a ona se pak dává k dispozici druhým podle jejich lidských potřeb: jako dobročinnosti, asistence, výchova, doprovázení k Bohu.

V této perspektivě tajemství Navštívení inspiruje realizaci Hesla. „Misionářský Duch a solidarita“, jsou zakotveny v lásce a v lásce se rozvíjejí a láska je nejhodnověrnějším plodem Jubilea, které oslavuje Vtělení Boha-Lásky.

Skrze lásku se uskutečňuje tajemná událost, i mimo naše projevy blízkosti a služby: zjevujeme Pána, jsme jako Archa a jako Maria těmi, kteří přinášejí Boha, který je láska. Vědomi si toho, bereme na sebe osobně výchovnou a pastorační lásku jako formu kontaktu a přítomnosti. Ona míří ke všem lidským potřebám. Je duší našeho misijního poslání.

Jí se snažíme utvářet komunity, místa ve kterých každodenně vyjadřujeme bratrskou lásku. Snahou každé řeholní komunity je stát se křesťanskou událostí, skutečností, která je schopná hlásat Pánovu přítomnost, být slovem a poselstvím.

Chceme oživit tuto snahu a přijmout obraz, který sv. Pavel připisuje křesťanské komunitě, kterou chce jako „Boží dopis“. „Naším doporučující listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.“²⁵

Toto je ta velká šíře Hesla: nebýt jen služebníky slova, ale Božím dopisem pro lidi, kteří se s námi setkají v tomto tak různém a otevřeném světě.

Řím, 31. prosince 2000

Generální dům FMA

D. Juan E. Vecchi

Hlavní představený