6
stojí, naslouchá. Michal Rua, klečící před ukřižovaným, šeptá formuli slibu: „Činím slib chudoby, čistoty a po-
slušnosti do vašich rukou … Není žádný svědek. Nicméně se v tom okamžiku rodí nová řeholní Kongregace. Don
Bosco je zakladatel. Michal je první salesián. Od tohoto dne bylo pro Michala nejtěžší věcí spát. Ne, že by ne-
chtěl. Častokrát usínal i na nohou. Ale vlastně se mu nedařilo najít čas. Od roku 1850 byla v Piemontu povinná
metrická decimální soustava. Na venkově se však klidně pokračovalo v užívání pint namísto litrů, uncí namísto
kil, stop namísto metrů. Profesoři bláznili u školních lavic. Mnozí odmítali vyučovat matematiku. Don Bosco se
jednou odpoledne náhle obrátil na Michala: „Znáš dobře kila, litry a metry?“ „Myslím si, že ano.“ „Profesorem
matematiky budeš tedy ty.“ Stejným způsobem mu svěřil vyučování náboženství, asistenci ve veliké jídelně, na
hřišti, v kapli. A s tím vším musel Michal pokračovat ve studiu a dělat všechny zkoušky, které byly v té době čas-
té a tvrdé. Jednou po večeři viděl Don Bosco jít Michala kolem sebe a řekl mu: „Držíš ještě otevřené oči?“ „Ach,
ještě ano… “ „Přijď tedy do mé světnice, mám pro tebe nějakou práci. Píši dějiny Itálie, protože v této době jsou
učebnice o dějinách plné jedu proti papeži a kněžím.“ Michal Rua vstoupil do světnice Dona Boska a viděl na
stole hromadu popsaného papíru v nejhorším rukopise na světě: Don Bosco psal velice škaredě, měl pořád na-
spěch a často psal v noci, i když byl unaven. Řekl mu: „Mohl bys přepsat rukopis těchto stránek? Podívej se, jest-
li to půjde.“ Michal se dal do práce, mořil se nad tím padesát večerů a Dějiny Itálie byly připravené, aby šly do
tisku. Nakonec mu Don Bosco řekl: „Výborně Michale, pracuješ dobře i v těžkých okolnostech. Mám pro tebe ji-
nou správnou práci.“
Malí kominíci
Na opačné straně Turína, blízko hlavního nádraží, otevřel Don Bosco druhou oratoř, která byla v provozu o
nedělích. Čtvrť byla velice chudá, zaplavená nedávnými emigranty. Na ulicích byli mladí, velkoměstští zločinci,
ale byli tam také zvláště malí kominíčci. Tito chlapci sestupovali na podzim z údolí Valle ďAosta. Na zádech
měli provaz a škrabku, železné háky, vše, co potřebovali k svému řemeslu. Chodili po ulicích s charakteristickým
pokřikem a čekali, že je nějaká bohatá rodina pozve vyčistit komín dřív, než se začne topit, aby oheň „dobře
táhl“, aby se vytopily byty. Byli to chlapci velice malí, protože v kouřovodu se museli často pověsit, a ten byl
velice úzký. Tvář a ruce měli černé od sazí. Michalovi Ruovi bylo sedmnáct, když ho Don Bosco udělal
„ředitelem oratoře svatého Aloise.“ V neděli ráno přicházel Michal velice brzy, zametal místnosti, uklízel v
kostele. Když přicházeli první chlapci, pomáhal jim připravit se na svátost smíření, kterou potom vykonali u
kněze, který přicházel sloužit mši. V 9 hodin tam už bylo asi 100 chlapců a Michal jim dělal asistenta během mše,
modlil se s nimi, přijímal spolu s nimi. Pak se na dvoře rozpoutalo veselí: snídaně, závody, hry až do poledne. Ti
chlapci s černou tváři byli celí pobláznění do toho, aby dělali rozruch a Michal s nimi dělal taškařiny. Ale okem
pozoroval stále okraj hřiště, kde někteří postávali a melancholickým pohledem se dívali na ostatní. Když už hra
běžela, Michal se oprášil a šel si sednout vedle toho, kdo si nehrál. Zajímal se o jejich trápení. Bylo jich vždycky
mnoho. Otec a matka byli nemocní, nebo nezaměstnaní, nebo je zaměstnavatel vyhodil z práce, nebo je trápila
nostalgie po vzdáleném domově. Byla u nich opravdová chudoba, tvrdá, kterou takový sedmnáctiletý chlapec vzal
za svou a pomáhal doma, jak mohl. Kolik přátel si jen Michal udělal na kraji hřiště, když poslouchal a
povzbuzoval tyto mladé dělníky. Zvonilo poledne. Chlapci odcházeli kvapem domů: „Čau Michale! Brzy se
vrátíme.“ Rua vklouzl do komůrky vrátného, položil si tam talíř teplé polévky, pak vytáhl z tašky zbytek oběda,
který si přinesl zabalený v novinách: houska s dvěma kolečky salámu a trochu sýra. Ani ne deset minut k
vydechnutí a pak přicházeli chlapci znovu na hřiště. Odpoledne bylo namáhavější než ráno. Vyučoval všechny
katechismus v kapli. Pro ty, co na to měli a zajímali se o to, měl kurs Písma svatého, literatury a aritmetiky.
Mnozí chlapci se u stolů v místnostech oratoře se poprvé setkali s bílými ubrousky. Michal všechno vedl,
opravoval a povzbuzoval ty, co ztráceli odvahu. Přicházel večer a chlapci jeden po druhém odcházeli. Ti poslední
ho doprovázeli na Valdocco, až když se zapalovaly plynové lampy. Na každé křižovatce se někdo odloučil od
skupiny: „Uvidíme se v neděli Michale!“ Když přicházel na Valdocco, byla už noc. Někdo ho doprovázel a
během cesty mu svěřoval svá trápení a problémy. Rua se vracel vyčerpaný. Něco teplého od večeře mu zůstalo, a
když pak nebyly na přepsání listy od Dona Boska, vyšplhal se až do své podkrovní světničky, kde bylo jeho lůžko
a rázem usnul, často oblečený, tak jak byl.
Mansarda a sníh
Budík zvonil ráno velice brzo, hrozně brzo: ve čtyři! Jan Cagliero, neoddělitelný společník Michala v těchto
letech, vzpomíná: „Zima v Turíně, to není k žertu: je to sibiřská zima. V naší malé mansardě, která se lepila na
střechu, nebylo ani topení ani tekoucí voda. Proto, abychom se umyli, naplnili jsme večer umyvadlo vodou. Ale
mráz proměnil do rána vodu v led. Proto, abychom se umyli, museli jsme otevřít okno, sebrat sníh ze střechy a
vydrhnout si s ním ruce, tvář a krk. Po několika minutách se z nás kouřilo! Tehdy jsme se zabalili do přikrývky a