I. Poslání Don Boska 1824.

Don Bosco ve svých pamětech sám vypravuje svůj první sen takto:

Asi v devátém roce jsem měl sen, který mi zůstal po celý život hluboko v paměti. Zdálo se mi, že stojím na široké louce, po níž běhalo veliké množství chlapců. Jedni se smáli, jiní si hráli a ostatní kleli. Když jsem slyšel jejich Boha urážející řeči, skočil jsem mezi ně a chtěl jsem je bitím a káráním okřiknout. V tom okamžiku se mi zjevil ctihodný muž ve vznešeném rouchu. Sněhobílý plášť kryl jeho celou postavu. Jeho tvář se skvěla, že nebylo možné do ní pohlédnout. Zavolal mne jménem a kázal mi postavit se v čelo chlapců, při čemž poznamenal: „Ne bitím, ale vlídností a láskou si musíš získat tyto přátele. Začni je hned poučovat o ošklivosti hříchu a o ceně ctností!“ – Zmaten a zahanben jsem namítal, že jsem chudý a nevědomý chlapec, neschopný mluvit o nábožnosti těmto chlapcům. – Mezitím chlapci přerušili hádky, přestali křičet a klet a shromáždili se okolo tajemné osoby. Ihned, aniž bych se rozmyslel, co povím, zeptal jsem se ho: „Kdo jste vy, že vyžadujete ode mne nemožnosti?“ – „Právě proto, že se ti zdají nemožnými, musíš se přičinit poslušností a vědou, aby se ony stali možnými.“ – „Kde a jak nabýt potřebných vědomostí?“

„Pošlu ti Učitelku, pod jejímž vedením se můžeš stát moudrým, a bez ní každá moudrost je hloupostí.“

„Kdo jste, že se mnou tak rozmlouváte?“ – „Jsem synem té, ke které tě tvá matka učila třikrát denně se modlit.“ – „Moje matka mi zakázala bavit se s lidmi, které neznám. Povězte mi tedy vaše jméno!“ – „Na mé jméno se zeptej mé matky!“ (Panny Marie)

V tu chvíli jsem zpozoroval vedle něho vznešenou Paní majestátní tváře, oděnou pláštěm, který se celý skvěl, jakoby každý jeho bod byl třpytící hvězdou. Když zpozorovala mé rozpaky, pokynula, abych se k ní přiblížil. Chytila mne laskavě za ruku a pravila mi: „Podívej se!“ Ohlížím se a vidím, že se všichni chlapci poztráceli. Na jejich místě však stálo množství kozlů, psů, koček, medvědu a jiných zvířat.

„Hleď! Toto je pole tvého působení. Buď pokorný, statečný a silný, a to, co se nyní děje před tvými zraky s těmito zvířaty, ty musíš učinit s mými dětmi!“

Ohlížím se a hle! Místo divoké zvěře vidím krotké beránky, kteří vesele poskakovali kolem, jakoby chtěli oslavovat onoho Muže a Paní. Nato ale, stále ještě ve snu, jsem se rozplakal a prosil Paní, aby mluvila srozumitelně, neboť nechápu, co to má znamenat. Položila mi ruku na hlavu a řekla: „V pravý čas porozumíš všemu!“

Na tato slova mne probudil jakýsi šramot a vše zmizelo. Byl jsem přestrašen a zdálo se mi, že mne bolí ruce od ran, které jsem rozdával, a že mne pálí líce od facek, které jsem dostal od svých darebáků. Onen Muž a Paní a to co jsem slyšel, tak zaměstnávaly moji mysl, že jsem té noci už nemohl usnout.

Ráno jsem úzkostlivě vypravoval sen nejprve bratřím, kteří se mi vysmáli, a potom matce a babičce. Každý si ho vykládal podle svého. Bratr Josef pravil: „Budeš pastýřem ovcí, koz anebo jiných zvířat.“ – Maminka: „Kdo ví, zda nemáš být knězem!“ – Bratr Antonín: „Snad bude z tebe vůdce loupežníků...“ Ale babička, která mnohem lépe znala theologii, i když neuměla číst a psát, vynesla konečný úsudek: „Na sny není třeba dbát!“

Já jsem smýšlel jako babička, ale přece jsem onen sen nemohl z mysli vyhladit. O všem jsem mlčel a domácí mu nepřipisovali žádné důležitosti. Když jsem se r. 1858 odebral do Říma, abych tam u sv. Otce vyjednával o salesiánské kongregaci, tu on si dal o všem podrobně vypravovat, co mělo i nejmenší zdání nadpřirozeného. Tehdy jsem poprvé vypravoval tento sen, který jsem měl jako devítiletý chlapec. Papež mi rozkázal do podrobna jej vypsat a zanechat pro povzbuzení celé kongregace, která byla cílem mé cesty do Říma.

II. Důvěra v nebeského Otce 1830.

Smrt Dona Calossa byla velkou pohromou pro Jana. Bez ustání oplakával zemřelého dobrodince. – Bděl-li, myslel na něho; spal-li zdálo se mu o něm. Jeho smutek utvrzovalo smuteční vyzvánění, které se vždy znova rozléhalo z věže na věž za Papeže Pia VIII., který zemřel 30. listopadu. Vše se vyvíjelo tak, že matka Markéta se začala obávat o jeho zdraví a poslala ho na čas s dědečkem do Capriglio. Dobrota Boží ho nenechala bez útěchy. Napsal do svých pamětí: „Měl jsem tehdy sen, v němž mi bylo přísně vytýkáno, že jsem vkládal svou důvěru v lidi a nikoliv v dobrotu nebeského Otce.“ – Památka Dona Calossa zůstala v jeho srdci navždy živou a o tom napsal: „Vždy jsem se modlil, a pokud budu žít, neopomenu se modlit každého rána za svého velikého dobrodince.“

III. Povolání Don Boska 1831.

Jan starostlivě a s obavami hleděl do budoucnosti a byl skličován starostmi o další studia. Otec známého přítele Josefa Turko, v jehož vinici „Ranenta“ často pilně a rád studoval, povzbuzoval ho: „Jen s odvahou, milý Jene! Buď hodný a Panna Maria ti pomůže.“ Jan odpovídal: „Zcela v ni důvěřuji, ale jsem pln nejistoty. Rád bych pokračoval v studiích, abych se mohl stát knězem. Moje matka mne nemůže podporovat.“

„Milý Jene, neboj se a uvidíš, že Pán Bůh již cestu upraví.“ „Doufám“, přikyvoval Jan, ale odcházeje na své místo, říkával se skloněnou hlavou: „Ale... ale...

Však po několika dnech viděl jej s poskokem a vesele přicházet i pan Turko, jeho syn. Slavnostně přicházel k nim z vinice. Táži se ho: „Co je ti, Jene, že jsi tak veselý, vždyť nedávno jsi byl velice smutný?“ – „Dobrá novina, dobrá novina!“ zvolal Jan. „Měl jsem dnes sen, v kterém jsem viděl, že budu moci pokračovat ve studiích, že budu knězem a že mám místo v čele množství mládeže, o jejich výchovu se mám starat po celý další život. Hle, vše je hotovo: Brzy budu moct být knězem.“

„Vždyť je to jen sen,“ namítal pan Turko, „a pak od slova k činu je daleko.“ – „Ostatní není nic,“ dodal Jan. „Ano, budu knězem, budu v čele spousty mládeže, které učiním mnoho dobra.“ – Po těchto slovech zcela spokojen odcházel do besídky.

Druhého dne na otázky odpovídal, že měl překrásný sen, že viděl přicházet k sobě Paní, která vedla velké stádo a přistoupivši k němu, oslovila ho jménem a pravila: „Hle, Jene, celé stádo svěřuji tvé péči.“

„Jak uhlídám a zaopatřím tolik beránků a ovcí, kde naleznu pro ně pastviny, kam bych je zavedl?“ Paní odpověděla: „Neboj se, já budu s tebou!“ nato zmizela. – –

Toto nám vyprávěl sám pan Josef Turko a paní Lucie a zcela se to shoduje s řádkou pamětí, kde je prostě zapsáno: „V šestnáctém roce jsem měl jasný sen.“ – Jsem přesvědčen, že v něm viděl a zvěděl mnohem více, než řekl, aby ulevil svému přeplněnému srdci. Byl to znak zasloužené odměny za jeho neustálou důvěru.

IV. Úlohy 1831.

Jedné noci se mi zdálo, že učitel uložil úlohu, nadiktoval dle řady a že ji píše. Jakmile procitl, vyskočil a napsal si úlohy, totiž latinský diktát, a jal se jej překládat s pomocí přítele kněze. Ať je tomu jakkoliv, ráno profesor dal vskutku úlohu a právě text, který si Jan zapsal, takže bez slovníku a bez průtahu úlohu napsal tak, jak si ji ze sna pamatoval a jak si ji nechal opravit, a podařila se mu výborně. Když se ho profesor dotazoval, vyznal vše upřímně a vzbudil neobyčejný obdiv.

Jindy odevzdal písemnou práci tak brzy, že se učitelovi zdálo, že je nemožným, aby nějaký žák mohl tak rychle překonat tolik gramatických těžkostí, a proto pozorně četl. Nesmírně se podivil, když ji nalezl bez chyby a poručil, aby mu donesl překlad na nečisto. Jan mu podal svůj sešit a překvapení! Učitel připravoval úlohu teprve předcházející večer a poněvadž ji napsal příliš dlouhou, napsal ve škole jenom polovici. V sešitě Janově našel úlohu úplně celou, ani o jednu slabiku více ani méně. Jak se to stalo? Nebylo možno, aby ji Jan za tak krátký čas opsal, a nemohlo se ani připustit podezření, že by Jan se vloudil do bytu profesorova, protože bydlel příliš daleko. Tedy? Jan se přiznal: „Měl jsem sen“. – Pro takové a podobné případy jeho spolužáci ho nazývali snářem.

V. Nemoc bratra Antonína 1832.

Jindy se mu zdálo, že se roznemohl bratr Antonín, který pekl chléb ve dvoře paní Damevino, že ho potkal na cestě a tázal se ho, co mu je. Na to bratr odpověděl: „Lomcuje mnou horečka a již se neudržím na nohou. Musím ulehnout.“ Ráno vyprávěl sen svým druhům, kteří hned přisvědčovali: „Buď jist, že je tomu tak, jak pravíš.“ – Vskutku, večer přišel do Chieri bratr Josef a toho se hned Jan otázal: „Je Antonínovi lépe?“ Josef užaslý odpověděl: „Ty již víš, že je nemocný?“ ­– „Ano, vím to,“ odpověděl Jan. – „Myslím, že to nic vážného,“ dodal Josef. „Včera jím začala lomcovat zimnice, když pekl chléb u paní Damevino, dnes je mu již lépe.“

Nepřipisujeme tomu snu žádné důležitosti, ale podotkneme, že odhaluje nejhlubší city jeho srdce, které ho pohánělo prokazovat dobrodiní rodině nevlastního bratra, jakmile mu to bylo možné což dosvědčuje i Don Michael Rua.

VI. Povolání Don Boska (k františkánům) 1834.

Nadešel čas, kdy se měl Jan rozhodnout o povolání. Dříve ovšem přechovával vroucí touhu po kněžství, ale nyní ho naplňovala myšlenka na vznešenost stavu a vlastní bídu a věčné závazky, které na sebe musí před Bohem vzít. V tomto úseku svého života zanechal náš Jan drahocennou zprávu, dýchající obdivuhodnou pokorou: „Sen z Murialda byl hluboce vštípen, byl mnohokrát a vždy jasněji se opakoval, a podle něho měl jsem si zvolit stav duchovní, k němuž jsem cítil náklonnost, ale nechtěl jsem věřit snům. Způsob mého života a naprostý nedostatek potřebných ctností vzbuzovaly pochybnost a ztěžovaly toto rozhodnutí. Kéž bych měl tehdy vůdce, který by se staral o mé povolání, byl by mým pokladem. Ale ten mi scházel. Měl jsem výborného zpovědníka, který chtěl ze mne vychovat dobrého křesťana, ale do otázky povolání se nechtěl vměšovat. Radil jsem se sám se sebou, četl jsem jakousi knihu, která jednala o volbě povolání, a rozhodl jsem se, že vstoupím do řádu sv. Františka. Uvažoval jsem takto: Zvolím si tedy stav duchovní, ale zřeknu se světa, vstoupím do kláštera a oddám se studiu, rozjímání a tak v samotě budu moci potírat své náruživosti, zvláště pýchu, která zapustila do mého srdce hluboké kořeny.“

„Před velikonočními svátky, které tehdy r. 1834 připadly na 30. března, podal jsem žádost o přijetí mezi reformované františkány. Zatím, co jsem očekával odpověď a nikomu se nesvěřil se svými záměry, jednoho krásného dne přišel ke mně druh jménem Evžen Nizze, kterého jsem ani příliš neznal, a otázal se mne: „Rozhodl ses stát františkánem?“ Udiven jsem se ho tázal: „Kdo ti to řekl?“ – „Dostal jsem list, abych tě upozornil, že tě očekávají v Turině na zkoušky se mnou, poněvadž i já jsem se rozhodnut vstoupit do toho řádu.“ – Odešel jsem tedy do kláštera Santa Maria degli Angeli v Turině, podrobil jsem se zkoušce a byl jsem přijat v polovici dubna. Vše bylo připraveno ke vstupu do kláštera della pace v Chieri. Však několik dní před vstupem jsem měl neobyčejně podivný sen. Viděl jsem mezi spoustou řeholníků v roztrhaném, rozedraném šatě sebe. Každý běžel jinou stranou. Jeden z nich přišel ke mně a pravil: „Hledáš zde pokoj, ale nenalezneš jej zde. Viz jednání svých bratří. Tobě Bůh připravuje jiné místo, jinou žeň.“ – Chtěl jsem se ještě na něco tázat, ale hřmot mne vzbudil a více jsem nespatřil. Vše jsem pověděl svému duchovnímu vůdci, ale ten nechtěl slyšet ani o snech ani o mniších. Odpovídal: „V této záležitosti každý má následovat své náklonnosti a ne rady jiných.“

Taková odpověď a sen pomátly jistě našeho Jana, ale neviděl dostatečné příčiny, aby ustoupil od učiněného rozhodnutí, a myslel si snad, že v roce noviciátu nabude snad zkušenosti, zda se hodí pro tento řád; naopak Bůh mu vložil do srdce náklonnost k řeholnímu stavu a ta hlásila denně vždy důtklivěji, jak později uvidíme. Přesvědčen, že Bůh zařídí vše tak, že přijde na cestu, po které se má ubírat. Aby si vyžádal požehnání matky dříve, než obleče františkánský hábit, odešel do Castelnuovo. Matka Markéta neodporovala a jako statečná žena ho propustila bez naříkání.

VII. Prvý sen se opakuje 1834.

Mezitím se Don Cafasso všemožně snažil usnadnit mu cestu ke kněžství. Jan se vrátil do Chieri a jakmile mohl, vydal se do Turina do konviktu sv. Františka z Assisi. Zašel za ním a svěřil se mu se svým stavem svou volbou a prosil ho o radu. Don Cafasso mu vymluvil vstup k františkánům a pravil: „Klidně kráčejte vpřed, vstupte do semináře a sledujte to, co vám božská Prozřetelnost připravuje.“ Don Cafasso viděl na první pohled celé postavení, které bylo určeno pro Don Boska. – Když matka Markéta zvěděla konečné rozhodnutí syna, byla stejně spokojena a pravila: „Jen když se stane vůle Boží.“

Vskutku se zdálo, že své záměry potvrdila vůle Boží jiným snem téhož roku a Don Bosco jej důvěrně vyprávěl Donu Juliu Barberisovi asi roku 1870. Poznamenal si do svých Pamětí: „Sen z Murialda se opakoval v devatenáctém roce a vícekrát později.“ Zdálo se mu, že vidí vznešenou osobu, bíle oděnou, zářící oslňujícím světlem a přivádějící nesčetný zástup mládeže. Obrátila se k němu řkouc: „Přistup sem, postav se včelo těchto mladíků a veď je.“ – „Nejsem schopen vést a učit tolik tisíc chlapců,“ – namítl Jan. Vznešená osoba velitelsky naléhala, dokud se Jan nepostavil včelo spousty chlapců a nevedl je dle uděleného příkazu. Z těchto důvodů se Jan zřekl myšlenky vstoupit k františkánům, ale neustal v srdci přechovávat nevystižnou touhu stát se jakkoliv řeholníkem. Proto pokračoval ve svých studiích, která ani nikdy nepřerušil.

VIII. Poslání Dona Boska (v krejčovské dílně) 1835.

Při cvičení v základních ctnostech a při důkladném studiu filosofie Jan Bosco cítil, že v jeho srdci roste vždy více horoucí touha pomáhat chlapcům a shromažďovat je na vyučování katechismu a k pobožnostem, když ho proto představení posílali do domu. Boží dobrota, která na něho laskavě shlížela, dala zřetelně poznat, jaké poslání mezi mládeží mu určuje.

Vyprávěl o tom soukromě některým v oratoři – byli tam Don Jan Turchi a Don Dominik Rufino – pravil: „Kdo by si dovedl představit, jakým způsobem jsem se viděl, když jsem studoval první rok filosofie?“ ­– Na otázku: „Kde jste se viděl, ve snu nebo jinde?“ odpovídal: „To netřeba vědět. Viděl jsem se knězem s rochetou a štolou a tak oděný jsem se viděl pracovat v krejčovské dílně. Nešil jsem však staré šaty, ale zašíval jsem děravé a sešíval kusy plátna. Nechápal jsem, co by to mělo znamenat. Zmínil jsem se o tom, ale jasně až jako kněz a to jen svému duchovnímu vůdci Don Cafassovi.“

Tento sen či vidění zůstalo nesmazatelně vryté v paměti Dona Boska. Věděl, není povolán, aby si vybral mladíky a ty se snažil zdokonalit a uchovat, ale že má shromažďovat mladíky zbloudilé a zkažené pokušeními světa. Takoví se měli stát jeho pečlivostí dobrými křesťany a spolupracovníky na obrození lidstva.

IX. Poslání Don Boska (divá zvěř se mění v beránky) 1837.

Víckrát jsme slyšeli od Don Boska: „Svá studia jsem konal ve vinicích P. Josefa Turka na Renentě. Studoval, aby byl hodný svého povolání, aby nabyl schopností k vyučování a k výchově mládeže. Jednoho dne se setkal s P. Josefem Turko, který se ho ptal: „Nyní jsi klerikem, ale brzo budeš knězem, a co budeš dělat potom?“ On odpověděl: „Nemíním zastávat úřad faráře ani kaplana, ale těšilo by mne, shromažďovat okolo sebe chudé a opuštěné chlapce a křesťansky je vychovávat a vyučovat.“ Když se s ním později setkal, svěřil se mu, že měl sen a z toho poznal, že po letech se usadí na nějakém místě a shromáždí tam velký počet chlapců, aby je uvedl na cestu spásy. Místo neoznačil, ale zdá se, že narážel na to, když poprvé vyprávěl svým chlapcům z Oratoře r. 1858 a mezi nimi byli Cagliero, Rua, Francesia a jiní. Viděl, jak se údolí Susambria mění ve velké město. Po ulicích a náměstích běhalo množství chlapců. Ti si hráli a kleli. Poněvadž pociťoval nesmírný odpor proti klení a jsa povahy prudké a ohnivé, přiblížil se k nim a začal jim nadávat a vyhrožovat, jestli nepřestanou. Když nepřestáli urážet Boha a Nejblahoslavenější Pannu Marii, začal je Jan bít. Někteří se na něho obořili a začali ho tlouct. Dal se na útěk, ale tu mu šla vstříc postava, která mu kázala se zastavit a vrátit se k nezbedníkům a přemluvit je, aby byli bobří a nečinili nic zlého. Jan se vymlouval, poukazoval na rány, které utržil a že by mohl ještě hůře pochodit, kdyby se vrátil, odkud přišel. Ona vznešená Paní předstoupila před něho a pravila: „Chceš-li si získat tyto chlapce, nesmíš na ně s bitkou, ale s podmaňující láskou!“

Tu jsem spatřil jako v prvém snu chlapce změněné v divokou zvěř a pak ovce a beránky, a na rozkaz oné Paní stal jsem se jejich pastýřem.“ – Myšlenka Izaiáše proroka – ztělesněná vidění: „Slávu mi vzdá divá zvěř, dravci, pštrosi (změnění v syny Abrahámovy). Pro sebe stvořil jsem tento lid, bude hlásat mou chválu pro moc, velebnost a mé milosrdenství.“ (XLIII,20)

Snad tehdy viděl Oratoř se všemi budovami ochotnými přijat ho se všemi uličníky. Tak i Don Bosko, narozený v Castagno, který byl později, který byl později farářem v Levone Canavese a přítelem Don Boska v semináři v Chieri. Když přišel poprvé r. 1890 na dvůr Oratoře obklopen členy hlavní kapituly zbožné Společnosti sv. Františka Saleského, rozhlížel dokola pozoruje množství budov, zvolal: „Ze všeho, co zde vidím, nic se mi nezdá novým. Don Bosco již v semináři mi vše popsal tak, jakoby to, co popisoval, viděl vlastníma očima, a já to s úžasem vidím ve skutečnosti.“ Při těch slovech a při vzpomínce na dávného přítele byl neobyčejně dojat. I theolog Cinzáno tvrdil Don Bertovi a jiným, že mladý Jan Bosco jako klerik s jistotou mu pravil, že přijde čas, kdy bude míti kněze, kleriky, studenty, učně a krásnou hudbu.

Úhrnem:

Postupná a moudrá řada nejrůznějších snů Jana Boska si zaslouží naší pozornosti. Devítiletý Jan poznává své velké poslání, kterým je pověřen, šestnáctiletý dostává přislíbení potřebných prostředků k ubytování a výživě nesčetných chlapců. Devatenáctiletý je velitelským rozkazem poučen, že nemůže lehkomyslně odmítnout svěřený úkol. Jedenadvacetiletému je vykázaná nízká, společenská třída mládeže, o jejíž duchovní dobro se má zvláště starat. Dvaadvacetiletému je za počátek apoštolské práce a jeho díla označeno velkoměsto Turin. Uvidíme, že tyto záhadné náznaky zde nepřestávají, ale v přestávkách budou pokračovat, dokud Boží dílo nebude dokonáno.

X. Povolání Don Boska (Pastýřka a beránci) 1844.

O druhé neděli říjnové toho roku jsem měl sdělit svým chlapcům, že Oratoř se přestěhuje na Valdoco. Myšlenky na nejisté místo, na prostředky a osoby mě opravdu velice trudily. V předvečer jsem odcházel na odpočinek s neklidným srdcem. Oné noci jsem měl nový sen, který se zdá jakýmsi dodatkem prvého snu, který jsem měl v Becchi jako devítiletý. Doufám, že bude dobré, abych vám ho vyložil doslovně.

Viděl jsem se uprostřed množství vlků, koz a kozlů, beránků, ovcí, psů i ptáků. Všichni rámusili a řvali tak děsně, že by nahnali strachu i těm nejodvážnějším. Chtěl jsem utéci, když krásná Paní, oděná za Pastýřku, mi pokynula, abych ji následoval a doprovázel podivné stádo, zatím co ona předcházela. Toulali jsme se po různých místech. Třikrát jsme se zastavili a při každém zastavení se mnohá zvířata změnila v beránky, a jejich počet stále rostl. Po dlouhém putování jsem se octl na louce, kde všechna zvířata poskakovala a společně se pásla, aniž se která pokousala. – Unavený jsem si chtěl sednout u blízké cesty, ale Pastýřka mne pobízela jít dál. Ušli jsme kousek cesty a octli jsme se na rozsáhlém nádvoří s podloubím okolo a vzadu byl kostel. Zde jsem zpozoroval, že ze čtyř pětin zvířat se stali beránci a jejich množství bylo obrovské. Tu přicházelo několik pastýřů, aby je opatrovali, ale nezůstali dlouho a odcházeli. Tu se udál div! Mnozí beránci se měnili v pastýře a přibývalo jich tak, že se mohli starat o ostatní. Když už byl velký počet pastýřů, rozdělili se a odcházeli jinam shánět podivnou zvěř a uvádět je do jiných ovčinců.

Chtěl jsem odejít, poněvadž se mi zdálo, že je čas ke Mši sv., ale Pastýřka pokynula, abych se podíval k jihu. Podíval jsem se a uviděl jsem pole, na nichž byla zaseta kukuřice, zelí, zemáky, zelenina, červená řepa a jiné plodiny. – Podívej se znova! – Podíval jsem se a spatřil jsem velkolepý a vysoký chrám. Orchestr, dechová hudba i zpěv mne zvaly na Mši sv. Uvnitř chrámu byla bílá páska, na které bylo velkými písmeny napsáno: „Hic domus mea, inde gloria mea.“ (Zde je můj dům, odtud vyjde moje sláva). Potom jsem si dovolil otázat se Pastýřky, kde jsem a co má znamenat to putování, zastavení a ten dům, chrám a pak druhý chrám. Odpověděla: „Pochopíš všechno, až tělesnýma očima uvidíš vše, cos nyní viděl zrakem duševním.“ Mně se však zdálo, že bdím a namítl jsem: „Vidím přeci jasně a to očima tělesnýma, a vím, kam jdu a co činím.“ V tom zaznělo ranní Anděl Páně na věži sv. Františka z Assisi a já se probudil.

Tento sen trval téměř celou noc a byl velice podrobný. Tehdy jsem mu málo porozuměl, poněvadž jsem si nedůvěřoval a málo jsem mu věřil, ale chápal jsem věci zrovna tak, jak se časem uskutečňovaly. Mnohem později s ohledem na jiný sen jsem ho využil k rozhodnutí při odchodu z Útulku.

XI. Budoucnost Oratoře 1845.

Uprostřed útrap se dostávalo Don Boskovi útěchy se sny, které trvaly i celou noc. Z nich následující vyprávěl jen Don Juliu Barberisovi a pisateli Pamětí a to 2. února 1875. V podivuhodných viděních byla směsice obrazů, které se s obměnou vracely, opakovaly nebo nově předváděly sny předcházející a to mnohdy ve spoustě podivuhodných současných výjevů, které se týkaly jen jediné věci: budoucnost Oratoře.

Hle co vyprávěl Don Bosko:

„Zdálo se mi, že jsem se octl na veliké rovině, přeplněné nesčetným množstvím chlapců. Někteří se prali, jiní kleli, tam kradli, jinde prováděli neslušné věci. Mrak kamení se nesl vzduchem, vržen těmi, kteří se bili. Byli to hoši opuštění a zkažení. Chtěl jsem se vzdálit, ale tu jsem spatřil vedle sebe Paní, která mi pravila: „Přibliž se k těmto hochům a dej se do práce.“

Přiblížil jsem se, ale co počít? Nebylo místnosti kam se uchýlit. Chtěl jsem jim dobře činit, obracel jsem se o pomoc na lidi, kteří nás z dáli pozorovali a mohli nám vydatně pomoci, ale nikdo o nás nedbal, nikdo nepomohl. Obrátil jsem se tedy na onu Paní a ta mi řekla: „Zde je místo“ a ukázala mi na louku. „Vždyť je zde jen louka,“ namítal jsem. Odpověděla: „Můj Syn a apoštolové neměli ani píď země, kam by složili hlavu.“ Začal jsem pracovat a napomínat, kázat a zpovídat na té louce, ale viděl jsem, že u většiny je marné naléhání, nenaleznu-li ohrazené místo s nějakým stavením, kam by se mohli uchýlit někteří zcela opuštění a občany vyhnaní a opovrhovaní hoši. Tu mne tato Paní zavedla trochu opodál na sever a pravila: „Podívej se!“ Rozhlížel jsem se a zpozoroval malý kostelík a při něm úzký dvůr a na něm velké množství mládeže. Chopil jsem se znova své práce. Brzy jsem viděl, že tento útulek je příliš malý a znova jsem se k ní obrátil a ona mi ukázala druhý kostel, mnohem větší, a vedle něho dům. Potom mne zavedla na opačnou stranu od kostela a pravila: „Na tomto místě, kde podstoupili smrt slavní turinští mučedníci: Avertor, Oktavián a Salutor, na tomto místě, skropeném a posvěceném jejich krví, má být uctívám Bůh zvláštním způsobem.“ Potom překročila jednou nohou vpřed a stanula na místě, kde se mučednictví událo. Chtěl jsem si je nějak označit, abych je poznal a našel, až někdy přijdu, ale nenašel jsem kolem ani hromady země ani kamene, ale přece jsem si místo zapamatoval.

Náhle jsem se viděl obklopen velkým a stále vzrůstajícím množstvým mládeže, ale ohlížel jsem se neustále na onu Paní. A tak vždy vzrůstaly místnosti a přibývalo prostředků. Zpozoroval jsem pak i chrám a to právě na místě, které označila jako místo umučení těchto světců thébské legie. Chrám byl obklopen množstvím budov a mezi nimi se vypínal krásný pomník.

Zatím co se toto dálo, měl jsem kolem sebe spolupracovníky, kněze, kteří mi něco pomáhali, ale pak odcházeli. Snažil jsem se je nějak připoutat, ale oni brzy odcházeli a nechávali mne samotného. Znova jsem se obrátil na onu Paní a ta mi řekla: „Víš, co udělat, aby ti neutíkali? Vezmi tuto ztužku a ovaž jim čela!“ – Vzal jsem z její ruky bílou ztužku a viděl jsem na ní napsáno: Oboedientia (poslušnost). Odhodlal jsem se učinit, co mně přikázala. Začal jsem stužkou ovazovat čela svých dobrovolných spolupracovníků a hned jsem zpozoroval neobyčejný ba zázračný účinek a ten více a více roste, pokud jsem pozoroval ve vykázaném apoštolátě, tak hned, že oni zanechali navždy myšlenky mne opustit a neustávali mi pomáhat. (Tak byla založena salesiánská společnost)

Viděl jsem ještě mnoho věcí, které ještě netřeba vědět, (zdá se, že narážel na budoucnost) ale stačí, že jsem dále postupoval s jistotou, ať se to týkalo Oratoře nebo kongregace nebo vztahu s vnějšími úřady. Obrovské potíže, které vyvstanou, ty již znám a vím, jak je překonat. Výborně vidím podrobně vše, co bude následovat, a jasně kráčím vpřed. Potom když jsem spatřil ve snách chrámy a domy a velké dvory s hochy, kleriky a kněžími, kteří mi pomáhali, potom jsem s jinými vyprávěl jako o hotové skutečnosti. Proto se mnozí domnívali, že jsem pozbyl rozumu a že blázním.

Odtud plyne nezměrná víra v dobrý výsledek v jeho poslání a jistota, která se zdála opovážlivostí při překonávání ohromných překážek všeho druhu a při podnikání rozsáhlých děl, přesahujících lidské síly, které přece šťastně provedl.

XII. Budoucnost Oratoře (kostel sv. Františka) 1846.

Od jeho úmyslu ho neodvrátila protivenství, což bylo jeho znakem po celý život. Dlouho uvažoval, ale jakmile se jednou rozhodl a poradil s představenými nebo jinými moudrými osobami, pak neustal, dokud dílo šťastně neprovedl. Ničeho však nepodnikal z lidských pohnutek. –

Ve snách spatřil skvělé obrazy, o nichž v prvých dobách Oratoře vyprávěl Don Ruovi a jiným. Hned viděl veliký ústav s kostelem, který se podobal právě zasvěcenému kostelíku sv. Františka Saleského, na jehož průčelí byl nápis: „Haec est domus mea, inde gloria mea,“ (Zde je můj dům, odtud vyjde moje sláva) a ze dveří toho kostela vycházeli hoši, klerici a kněží. Však tu podívanou vystřídal na témže místě hned jiný obraz. Ukázal se maličký dům Pinardiho a kolem něho podloubí a chrám a velké množství mládeže a kněží. – „To je nemožné,“ namítal Don Bosko, „toto je obydlí pro nás vůbec nemožné. Skoro bych myslil, že jsem kořistí ďáblových přeludů.“ Tu jsem zřetelně zaslechl hlas, který mi pravil: „Což Bůh nemůže obohatit svůj lid kořistí Egypťanů?“

Jindy se mu zdálo, že je na Via Cottolengo. Vpravo byl dům Pinardiho, vlevo uprostřed zahrad a lučin byl dům Moretta téměř naproti prvnímu s dvorem a poli, které později měli obsadit dcery Panny Marie Pomocnice. Dva sloupy tvořily bránu do budoucí Oratoře a nad nimi byl nápis: „Hinc, inde gloria mea (tu i tam má sláva)“, prvý náznak sesterské kongregace. Viděl-li s jedné strany salesiány, neviděl snad s druhé strany sestřičky? Nezmiňuje se o tom, neboť opatrně podával vysvětlení.

Zatím se naplňoval sen, který měl v konviktě. Měla být tři zastavení dříve, než by dospěl na trvalé místo. První bylo v Útulku (refugio), druhé u městských mlýnů a třetí byl dům Moretta a blízké lučiny. Benedictus sit Deus! (Ať je požehnán Bůh!)

XIII. Zlý konec dvou chovanců, kteří opustili Oratoř 1846.

V jedné věci neznal Don Bosco klidu: V nebezpečí ztráty duší a před urážkou Boží.

V těch dnech měl sen, který mu způsobil mnoho zármutku. Spatřil a poznal dva hochy, kteří se vydali z Turina do Becchi, ale sotva došli na most přes Pád, přepadla je hrozná obluda. Potřísnila je slinami, pak je srazila k zemi, poválela je v blátě tak důkladně, že vzbuzovali odpor. Don Bosco vyprávěl sen některým chovancům, ba jmenoval i ty, které ve snu viděl, a skutečnost ukázala, že se nejedná o pouhou fantazii, neboť oba nešťastníci opustili Oratoř a vrhli se v náruč všech neřestí.

XIV. Trnitá růžová alej 1847.

Jednoho dne 1847 jsem uvažoval o způsobech konání dobra, zvláště ve prospěch mládeže. Potom se mi zjevila Královna nebes a zavedla mne do čarokrásné zahrady. Bylo v ní podloubí překrásné a široké jako předsíň. Plazivé rostliny zdobily a obepínaly sloupy ratolestmi, bohaté na listí a květy, vzpínající se vzhůru k vrcholkům a proplétající se, rozprostíraly milé záclony. Toto podloubí směřovalo na krátkou cestu, na níž napohled se zdálo, že je loubí, a bylo pokryto nádhernými růžemi. Přeblahoslavená Panna mi pravila: „Sezuj si obuv!“ Když jsem se vyzul, dodala: „Běž touto alejí, máš kráčet touto cestou.“ Byl jsem spokojen, že jsem bos, poněvadž bych nerad pošlapal tyto něžné růže. Vydal jsem se na cestu, ale hned jsem ucítil, že tyto růže skrývají ostré trny, a nohy mi začaly krvácet. Učinil jsem několik kroků, ale byl jsem nucen se zastavit a vrátit se.

Řekl jsem své vůdkyni: „Zde je třeba obuvi!“ „Zajisté,“ odpověděla, „třeba výborných bot!“ – Obul jsem se a vydal jsem se znovu na cestu s malým počtem druhů, kteří se právě objevili a prosili, aby směli kráčet se mnou. Kráčeli alejí, ale kupředu se alej neobyčejné krásy zužovala a snižovala. Mnoho větví splývalo s výše a zvedalo se jako věnce, jiné splývaly nad cestou. Z kmene občas vyrážely větve na cestu, jinde tvořily hustou zeď a zatarasily kus cesty. Jiné se plazily nad zemí. Všechny byly obaleny růžemi a já viděl růže po stranách, shora i dole. Ještě jsem pociťoval bolesti nohou a nakláněje se, dotýkal jsem se tu a tam růží a pocítil jsem, že pod nimi se skrývá mnohem pichlavější trní. Přesto jsem kráčel vpřed. Moje nohy se zaplétaly do větví na zemi a byly rozdrásány. Odstraňoval-li jsem příčnou větev, která překážela v cestě, a sledoval-li jsem alej raději postraně, popíchal jsem se a krvácel nejen na rukou, ale po celém těle. Shora splývající růže skrývaly trny, které se mi vrážely do hlavy. Přesto jsem kráčel ku předu, povzbuzován Nejblahoslavenější Pannou. Občas mne zasáhlo ostřejší bodnutí, které působilo pronikavé bolesti.

Mezitím spousta těch, kteří pozorovali mou cestu touto alejí, volali: „Ach, Don Bosco kráčí stále jen po růžích. Klidně kráčí po růžích a vše se mu daří. Neviděli ovšem trny, které drásaly mé údy. Mnoho kněží, kleriků a laiků se vydalo za mnou na cestu s radostí, zvábeni krásou růží, ale jakmile pocítili, že nutno kráčet po ostrém trní, které všude číhalo, začínali naříkat: „Byli jsem oklamáni!“ Odpověděl jsem: „Kdo chce příjemně kráčet po růžích, ať zůstane zde, ostatní ať mne následují!“ – Mnozí se vrátili. Když jsem ušel už kus cesty, ohlédl jsem se po svých druzích. S velikou bolestí jsem viděl, že velká část se jich ztratila a ostatní se již obraceli a nechtěli se vrátit.. Rychle jsem se vrátil, abych je zavedl zpět, ale marně, poněvadž mne nechtěli ani slyšet. Začal jsem hořce plakat a naříkat: „Není možné, abych sám prošel tak namáhavou cestou!“ Brzy jsem se potěšil. Spatřil jsem přicházet zástup kněží a laiků, kteří přistoupili ke mně a rozhodně pravili: „Hle, tu jsme všichni tvoji, odhodlaní tě následovat!“ Vydal jsem se znova na cestu a předcházel je. Jen někteří pozbyli odvahy a zastavili se, ale většina došla se mnou až k cíli.

Prošli jsme celou dlouhou alejí, až jsem se octli v druhé rozkošné zahradě. Tu mne obklíčili moji následovníci, hubení a zcela rozdrásaní a zkrvavení. Tu zavál čerstvý větérek a jeho vánek rázem všechny uzdravil. Zavál jiný větřík a jako v pohádce byl jsem hned obklopen nesčetným množstvým chlapců, kleriků, koadjutorů i kněží, kteří se mnou začali vychovávat tuto mládež. Mnohé jsem dle podoby poznal, ale mnozí mi byli ještě neznámí. Když jsme došli na vyvýšené místo v oné zahradě, spatřili jsme velkolepou budovu, palác úchvatně umělecky zbudovaný. Překročili jsme práh a přešli do rozsáhlé síně, jejíž nádhera přesahuje všechny královské paláce. Byla posypána a vyzdobena svěžími růžemi bez trní a z nich se šířila libá vůně. Tu se mne otázala má vůdkyně, Nejblahoslavenější Panna: „Víš, co znamená, cos viděl a co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Ne, prosím vás vyložte mi to.“ Tu pravila: „Věz, že cesta, kterou jsi kráčel mezi růžemi a trním, znamená tvůj apoštolát mezi mládeží. Musíš po ní kráčet s obuví umrtvenosti. Trny na zemi znamenají smyslné náklonnosti a lidskou přízeň nebo nelibost (sympatii neb antipatii), které svádějí vychovatele od pravého cíle. Zraňují jej, ba zastavují na cestě a překážejí v chůzi a v shromažďování věnců pro věčný život. Růže jsou symbolem vroucí lásky, kterou se mají vyznačovat všichni tvoji spolupracovníci. Jiné trny naznačují překážky, utrpení a soužení, která tě stihnou. Neztrácejte odvahu. Láskou s umrtvováním vše přemůžete a dosáhnete růží bez trní.“

Jakmile Matka Boží domluvila, probudil jsem se ve svém pokoji. Don Bosco pochopil povahu svého snu, a proto prohlašoval, že po něm jasně viděl před sebou cestu, kterou měl kráčet, že mu byly známy překážky a obtíže, které mu měli cestu uzavřít. Musel-li nicméně kráčet mezi hojným trním, byl jist vůlí Boží a přesvědčen o zdaru velkého svého poslání. Tímto snem byl Don Bosco napomenut, aby neztrácel odvahy pro ztrátu těch, kteří dle zdání byli určeni za spolupracovníky v jeho díle. První, kteří opouštějí alej, toť světští kněží, kteří se zpočátku věnovali sváteční Oratoři. Později došlí představují salesiány, kterým je přislíbena Boží pomoc a posila, naznačená vánkem větru. Později se Don Bosco přiznal, že tento sen či vidění se opakovalo víckrát v pozdějších letech. Totiž r. 1848 a 1856 a to se změněnými podrobnostmi. My jsme je zahrnuli v jediné opakování, abychom se zbytečně nezdržovali.

Ač toto tajemství Don Bosco nenechal pro sebe, přece dle výpovědi Josefa Buzettiho se jevila vždy živější úcta k Panně Marii. Používal vždy s užitkem svátků Panny Marie a měsíce května. Bylo zřejmě vidět, že se vrhl v náruč Božské prozřetelnosti a jako dítě v náruč matčinu. Rozhodnost, s níž beze stopy a váhání si počínal i v nejobtížnějších pracích a nesnázích, jasně svědčila, že před sebou sestavený plán a vzor, který následovat, a že mu bylo řečeno, co kdysi Mojžíšovi: „Inspice et fac secundum exemplar!“ (Podívej se a dělej podle příkladu!) Konečně dodejme, že občas mu unikala slova, z nichž důvěrné osoby vytušily mimořádné věci. Zdálo se, že asi představuje Pannu Marii zářící a vysoko trůnící před celým světem a vybízející všechny, aby se utíkali pod její ochranu.

XV. Dvaadvacet měsíců 1854.

V březnu r. 1854 ve sváteční den po nešporách Don Bosco svolal všechny chovance do místnosti za zákristií a pravil, že jim vyloží sen. Všichni vyli přesvědčeni, že pod jménem sen skrývá Don Bosco nějaké nebeské zjevení.

Sen zní takto: Byl jsem s vámi na dvoře a těšil jsem se, že vás vidím zdravé, veselé a spokojené. Někteří skákali, křičeli, jiní běhali. Náhle jsem spatřil, jak jeden z vás vyšel z kterýchsi dveří domu a začal se procházet mezi vámi se zvláštním cylindrem nebo turbanem na hlavě. Byl průsvitný a uvnitř osvětlený. Byla na něm namalovaná velká luna a na ní napsáno „22“. Užaslý jsem chtěl k němu přistoupit a povědět mu, aby odložil masopustní oblek, ale v tom se setmělo a jako na znamení zvonku dvůr se vyprázdnil a viděl jsem hochy seřazené v podloubí. Z jejich tváře zíral velký strach a u desíti nebo dvanácti se jevila smrtelná bledost. Přešel jsem okolo nich a zpozoroval jsem, že nejvíce bledý byl právě onen s lunou a s jeho ramen splýval pohřební příkrov. Přistoupil jsem k němu, abych se otázal co to znamená, ale jakási ruka mne zadržela, a tu jsem spatřil neznámého, vznešeného člověka, který mi pravil: „Poslyš nejdříve mne! Má ještě dvaadvacet měsíců času a dříve než uplynou zemře. Opatruj ho a připrav ho!“ – Chtěl jsem nějaké vysvětlení jeho slov a náhlého zjevení, ale již jsem ho nespatřil. Milí hoši! Ten chlapec je mezi vámi a já ho znám. – Velký strach opanoval všechny, neboť tehdy poprvé veřejně a slavnostně oznamoval smrt domácího. Dobrý otec to jistě zpozoroval a proto dodal: „Ano, znám ho a je mezi vámi onen s dvaadvaceti měsíci. Nechci vás přestrašit. Jak jsem již řekl, je to jenom sen a víte, že se nemá snům vždy věřit. Ať jakkoliv, jedno je jisté, že všichni máme být vždy připraveni, jak to odporoučí v evangeliu Božský Spasitel, a proto nehřešte a pak nás nebude smrt děsit. Buďte hodní, neurážejte Boha a já zatím budu bdít a opatrovat onoho s číslem „22“ a doufám, že zemře dobře.

Poděsilo-li zpočátku toto vypravování všechny hochy, způsobilo později mnoho dobra, neboť všichni se snažili udržet se v milosti Boží myšlenkou na smrt a počítali zatím planouce měsíce. Don Bosco se občas tázal: „Kolik měsíců ještě?“ Oni odpovídali: „Dvacet, osmnáct, patnáct atd...“ Tehdy všichni jeho hoši dávali pozor na každé jeho slovo a mnozí mu přicházeli ohlašovat uplynulé měsíce a snažili se předpovídat, uhodnout, ale Don Bosco mlčel. I chovanec Piano, který vstoupil v listopadu 1854 jako student do Oratoře a slyšel mluvit o devíti měsících, dozvěděl se od chlapců i od představených o předpovědi Dona Boska. I on jako ostatní pozorně očekával...

Skončil rok 1854 a uplynula většina roku 1855 a nadešel říjen, totiž měsíc dvacátý. Cagliero tehdy již jako klerik byl asistentem ve třech ložnicích vedle domu Pinardiho. Mezi jeho chlapci byl též Gurgo Secondo z Pettinengo i Biely. Měl 17 let, byl silný a vyspělý, vzor kvetoucího zdraví a dával naději na dlouhý život a vysoké stáří. Jeho otec ho odporučil na byt k Don Boskovi. Byl výtečným pianistou a varhaníkem a po celé dni se učil hudbě a vydělával si pěknou sumu vyučováním hudbě v Turině. Don Bosco občas během roku se dotazoval asistentů na chování jejich svěřenců. V říjnu povolal k sobě Cagliera a pravil mu: „Kde spíš?“ „V poslední světnici,“ odpověděl Cagliero, „a odtud asistují též ostatní.“ „Což, nebylo by lépe, kdybys přesídlil do prostřední?“ „Jak si přejete, ale podotýkám jen, že ostatní dvě jsou suché, a v prostřední je od zdiva kostelní věže vlhká stěna. Blíží se zima a snadno bych tam mohl onemocnět. Však i ze svého místa mohu dobře asistovat všechny hochy své ložnice.“ – „To můžeš, ale bude lépe, půjdeš-li do prostřední,“ rozhodl Don Bosko. Klerik Cagliero uposlechl; ale po nějakém čase zase prosil Don Boska, aby směl přenést své lůžko na dřívější místo. Don Bosco nedovolil, ale odpověděl: „Zůstaň, kde jsi a klidně odpočívej, neboť neutrpíš ničeho na zdraví!“ Cagliero se uklidnil a několik dní potom si ho dal Don Bosco zavolat znovu: „Kolik je vás ve tvé nové ložnici?“ Odpověděl: „Jsme tři; já, chovanec Gurgo Secondo a Carovaglia a s Pianem čtyři.“ – „Dobře“ pravil Don Bosko, „dobře, jste tři hudebníci a Gurgo tě může učit na Piano. Hleď, abys ho dobře asistoval!“ Více neřekl. Klerik byl jat zvědavostí a začal vyzvídat, ale Don Bosco ho přerušil a řekl: „Příčinu se dozvíš, až bude čas.“ – Tajemstvím bylo, že v oné ložnici byl hoch dvaadvaceti měsíců. Na počátku prosince nebylo v Oratoři nemocných a tu Don Bosco vystoupil jednou po večerních modlitbách a ohlásil, že jeden z chovanců zemře před vánocemi. Pro tuto novou předpověď a protože se naplňovalo 22 měsíců, zavládl v domě hrozný strach. Často vzpomínali na slova Don Boska a s bázní očekávali výsledek. – V těch dnech si dal Don Bosco zavolat klerika Cagliera a otázal se, zda je Gurgo dobrý a vrací-li se z města v pravý čas po vyučovacích hodinách. Cagliero odpověděl, že je vše v pořádku a že se neděje nic zvláštního. „Výborně, jsem spokojen, hleď, aby se všichni dobře chovali a oznam, kdyby se stalo něco nepěkného!“ Tolik mu řekl Don Bosko.

V polovici prosince byl Gurgo napaden prudkou kolikou a tak nebezpečnou, že narychlo zavolaný lékař radil, aby byl zaopatřen. Bolestná nemoc trvala osm dní. Zlepšila se dík lékařově péči, takže Gurgo mohl opustit lože. Nemoc zmizela a lékař prohlásil, že z ní pacient šťastně vyvázl. Mezitím bylo vše oznámeno otci, poněvadž v Oratoři dosud nikdo nezemřel, a Don Bosco chtěl chovancům ušetřit pohřební podívanou. Novena k vánocům začala a Gurgo téměř uzdravený se těšil, že prožije vánoce doma. Nicméně Don Bosco nevěřil ani tehdy, když o něm podávali dobré zprávy. Přišel otec a našel syna již v dobrém stavu a vyžádav si dovolení, odešel objednat místo na pozítří v poštovním voze do Novary a pak do Pettnengo, aby zcela vyzdravěl. Naděje nadešla 23. prosince. Gurgo projevil přání pojíst trochu masa, které mu lékař zakázal. Otec běžel a koupil a uvařil na lihovaru. Mladík pojedl polévku a maso, které jistotně bylo syrové a polovařené a snad v hojnosti. Otec odešel do města a v pokoji zůstal jen ošetřovatel a Cagliero. Tu náhle v noci nemocný začal naříkat na bolesti břicha. Kolika se vrátila a krutě ho napadla. Gurgo zavolal jméno asistenta: „Cagliero, Cagliero, již tě nebudu učit na klavír.“ „Jen trpělivost a neztrácej odvahu!“ pravil Cagliero. – „Již nepůjdu domů, již neodjedu, modli se za mne. Kdybys věděl kolik trpím! Odporuč mne Madoně!“

Zatím se Cagliero začal modlit, ale přemožen spánkem, usnul. Náhle jím zalomcoval ošetřovatel a ukázav na Gurga, běžel hned zavolat Don Alassonatiho, který spal ve vedlejší místnosti. Přiběhl a po chvíli již Gurgo vydechl. V celém domě zavládl smutek. Cagliero potkal ráno Don Boska, když sestupoval po schodech na Mši sv. a byl velmi smutný, poněvadž mu již sdělili smutnou novinu.

Zatím v domě se mluvilo jen o tomto úmrtí. Právě byl nedokončený 22. měsíc a Gurgo zemřel před svítáním dne 24. prosince a naplnil tak i druhou předpověď, že se nedožije svátku Narození Páně. Po obědě klerici mlčky obstoupili Don Boska. Tu se ho klerik Jan Turchi otázal, zda Gurgo byl oním hochem dvaadvaceti měsíců. Don Bosco odpověděl: „Ano, byl to on a právě toho jsem viděl ve snu.“

XVI. Velké pohřby na královském dvoře 1854.

Jedné noci ke konci listopadu měl Don Bosco sen. Zdálo se mu, že stojí v hlavním podloubí Oratoře zpola dokončené. Stál u pumpy při zdi domu Pinardiho obklopen kleriky a kněžími. Náhle spatřil královské páže v červeném šatě a zdálo se mu, že vykřikuje: „Velká novina!!!“ – „Jaká?“ tázal se Don Bosko. – „Oznam: Velký pohřeb na královském dvoře!!“ – Don Bosco chtěl požádat o vysvětlení kruté zprávy, ale páže zmizelo. Don Bosco se probudil celý bez sebe a pochopil tajemné zjevení. Chopil se pera a chystal list pro krále Viktora Emanuele, aby mu oznámil, co mu bylo sděleno a prostě oznámil tento sen.

V těch dnech povolal k sobě klerika Angelo Savia a dal mu list, aby jej přepsal a oznámil králi: „Velký pohřeb na královském dvoře!“ Klerik Savio jej opsal, ale jak se Don Bosco dověděl od dvořanů, král přečetl list lhostejně.

Minulo 5 dní od onoho snu a Don Bosco měl nový sen. Zdálo se mu, že je ve svém pokoji a píše u stolu. Náhle zaslechl dusot koně na dvoře. Rázem se otevrou dveře a objeví se páže v červené livrei, vejde doprostřed pokoje a zvolá: „Ohlas: Ne velký pohřeb, ale velké pohřby na královském dvoře!!!“ To opakovalo dvakrát, pak se rychle vzdálilo a zavřelo za sebou dveře. Don Bosco rád by měl vysvětlení. Chtěl se tázat a proto povstal od stolu, vyběhl na balkon a spatřil páže sedající na koně. Volal a prosil je, aby mu povědělo, proč mu přišlo opakovat oznámení, ale páže jen opakovalo: „Velké pohřby na královském dvoře!“ A zmizelo. – Začalo svítat. Zrána poslal králi druhý list sám Don Bosco a v něm vyložil sen a nakonec upozorňoval veličenstvo, aby jednalo tak, že by se uvarovalo hrozících trestů, a prosil aby překazilo zákon o zrušení klášterů.

Pátého ledna 1855 zemřela matka králova Marie Terezie. Dvacátého ledna zemřela královna Maria Adelaida. (Další viz svazek V. c. XVIII. p. 182)

XVII. Vývoj díla Don Boskova 1856.

Roku 1856 vyprávěl: „Zdálo se mi, že jsem na velkém náměstí, kde stálo kolo podobné kolu štěstí a představovalo Oratoř. Kliku držel jakýsi člověk, který mne zavolal a pravil: „Dávej pozor!“ Zatočil kolem. Slyšel jsem jakýsi šramot, který sotva bylo slyšet u mne. Ten člověk pravil: „Viděl jsi? Slyšel jsi?“ – „Ano, viděl jsem, že jsi zatočil kolem jednou a slyšel jsem malý šramot.“ – „Víš, co znamená jedno otočení?“ – „To nevím!“ – „Deset let tvé Oratoře!“ – Pak zatočil ještě čtyřikrát a opakoval své otázky. Po každém zatočení hřmot vzrůstal a zdálo se mi, že jej bylo slyšet při druhém zatočení v Turině a v celém Piemontě. Při třetím v Italii, při čtvrtém v Evropě a při pátém jej bylo slyšet po celém světě. A onen člověk dodal: „Takový bude osud Oratoře.“

XVIII. Různý chléb chovanců 1857.

Nebeského osvícení a napomenutí se dostávalo Don Boskovi zvláště o duchovních cvičeních a po dobu noveny ke cti Panny Marie. Don Bongiovanni Domenico, Don Rua, Msgre Cagliero vyprávěli následující: „Jednoho večera pravil Don Bosco veřejně, že nás všechny viděl rozdělené na čtyři kroužky, v nichž jsme jedli. Hoši v každém kroužku měli jiný chléb. V jednom čerství, jemný, chutný bochník. V druhém černý, v jiném obyčejný bílý a v posledním chléb splesnivělý, zkažený.

První byli nevinní, další se obyčejně nalézali v nemilosti Boží, jiní byli bobří a poslední konečně v zlém zatvrzeni a nijak se nesnažili polepšit se. – Don Bosco vysvětlil účinky těch chlebů a připomenul, že si výborně pamatuje, který chléb každý z nás jedl, a že je ochoten povědět každému, kdo se přijde k němu zeptat. Mnozí šli a Don Bosco vyjevil každému zvlášť, jak ho ve snu viděl a to tak podrobně o stavu svědomí, že byli všichni přesvědčeni, že to není výmysl jeho fantazie a tím méně opovážlivé dohadování. Nejtajnější a zamlčené hříchy, nedobré úmysly v práci, následky neopatrného jednání, ba i ctnosti, stupeň milosti, povolání a vůbec vše, co se týkalo jednotlivých duší, vše co mu bylo zřejmě odhaleno, předpověděno a popsáno. Hoši byli úžasem bez sebe a po rozhovoru s Donem Boskem opakovali se Samaritánkou: „Dixit mihi omnia quaecumque feci.“ (Řekl mi, všechno co jsem udělala.) To jsme vždy znova slýchali po mnohá léta.

XIX. Matka Markéta ve snu 1860.

Svou matku viděl vícekráte ve snách, které zůstaly nesmazatelně vryty v jeho paměť a vyprávěl o nich: Tak se mu zdálo r. 1860, že ji potkal nedaleko chrámu Těšitelky, kráčeje podél zítky kláštera sv. Anny, když se vracel z kostela sv. Františka z Assisi do Oratoře. Její tvář byla překrásná. „Co to, vy zde?“ zvolal Don Bosko, „což jste nezemřela?“ – „Zemřela jsem, ale žiji,“ odpověděla matka Markéta, „Přešťastná!“ – Don Bosco se jí otázal, zda šla hned po smrti do nebe. Markéta odpověděla, že nikoliv. Vyzvídal na ní, zda jsou v nebi někteří hoši, které jí jmenoval, a matka mu přisvědčila. „Nyní mi podejte důkaz vašeho štěstí, dejte mi z ní okusit aspoň kapku!“ – Tu spatřil svou matku zářící a oděnou drahocenným šatem vznešeného vzhledu a za ní nesčetný zbor andělů. Matka začala zpívat. Její píseň lásky k Bohu, prodchnuta nevystižnou sladkostí, pronikala srdce a bez násilí je povznášela. Podobalo se to hudbě tisícerých hlasů a tónů, které se stupňovaly od nejhlubších po nejvyšší s barvitou pestrostí a různou výrazností a silnějšími kmity, až zase někdy ztěží vnímatelnými a zladěnými tak jemně, umělecky a souladně, že tvořily jednotný celek. Don Bosco při té rozkošné melodii byl uchvácen, že se zdálo, že je ve vytržení a již nevěděl, co říci a nač se ptát své matky. Když matka Markéta dozpívala, obrátila se k němu a pravila: „Očekávám tě, neboť máme být navždy spolu.“ Po těch slovech zmizela.

XX. La marmottina – svišť 1859.

Don Bosco často vyprávěl o sv. přijímání. Tak r. 1859 vyprávěl následující sen hochům, kteří se sotva vrátili z prázdnin.

Zdálo se mu, že stojí nedaleko brány Oratoře a že pozoruje hochy, kteří se vracejí. Viděl na každém, v jakém je poměru k Bohu. Vtom vešel na dvůr jakýsi neznámí člověk, který nesl též malou skříňku. Šel až doprostřed hochů. Když nadešla hodina určená ke sv. zpovědi, otevřel skříňku, vytáhl sviště a nechal jej tančit. Hoši ho rychle obstoupili a nešli do kostela. Smáli se a obdivovali jeho neohrabanost a zvolna se vzdalovali od kaple do odlehlého kouta. Don Bosco popsal nejdříve stav svědomí u mnohých hochů, aniž koho jmenoval a pak líčil úsilí a lest ďáblovu, aby odvrátil od zpovědi, aby ji znechutil. Tímto vypravováním rozveselil hodně své posluchače, ale nechal vážně se zamyslit nad stavem duše. Mnohem více ještě zapůsobil tím, že v soukromí vyjevil těm, kteří ho o to požádali, o čem neměli ani potuchy. Byla to jen čirá pravda. Tento sen pohnul většinu chovanců, aby se častěji zpovídali a to obyčejně týdně a i velice často přistupovali k sv. přijímání.

Po tři poslední noci r. 1860 měl Don Bosco tři sny, jak je nazývá, ač my je s jistotou podle toho, co jsme viděli, slyšeli a zakusili, můžeme zvát nebeským viděním. Byl to týž sen, který se třikrát opakoval, ale vždy s jinými podrobnostmi. – Zde nakrátko, co náš dobrý otec vyprávěl poslední večer r. 1860 všem shromážděným chovancům.

XXI. Sen o čtrnácti stolech 1860.

(Vypravoval jej chlapcům v neděli 5. srpna večer r. 1860 v den primice Dona Ruy.)

Všichni hoši byli v rozkošné zahradě a seděli za stoly, které se stupňovitě zvedaly tak, že bylo možno dohlédnout nahoru. Dlouhých stolů bylo čtrnáct a byly uspořádány v rozsáhlé síni ve tři skupiny, ohrazené zdivem, které tvořilo podlahu. Dole kolem stolu postaveného na holé zemi, bez ozdob a náčiní, sedělo několik zasmušilých chlapců a jedli s nechutí jakoby vojenský komisárek, ale zcela ztuchlý a plesnivý, že budil odpor. Chléb ležel na stole uprostřed špíny a smetí. Seděli tam jako vepři u koryta. Chtěl jsem jim říct, aby odhodili onen chléb, ale odvážil jsem se jen se jich otázat, proč mají před sebou jen tak hnusný chléb. Odpověděli: „Musíme jíst chléb, který jsme si připravili a jiného nemáme!“ – Toť stav smrtelného hříchu. Stojí v knize Přísloví (Hl. I.): „Opovrhli kázní a nepřidrželi se bázně Boží a neuposlechli mých rad a vysmívali se veškerému mému napomínání. Proto jedí ovoce své práce a krmili se svými radami!“

Postupně jak se stoly zvedaly, byli hoši veselejší a pojídali vznešenější chléb. Byli krásní, zářící vždy větší nádherou a leskem. Jejich stoly byly pokryty umělecky vzácnými ubrusy, na nichž se třpytily svícny, džbány, vázy s neuvadlými květy, talíře s vybranými pokrmy. Neocenitelné bohatství! Počet těchto hochů byl veliký. To byl stav obrácených. Konečně nejvyšší stůl měl chléb nepopsatelný. Zdál se žlutý i červený a tatáž byla barva šatů a tváří jinochů, kteří se skvěli oslnivým leskem. Požívali neobyčejné radosti a každý se snažil sdílet ji se svými druhy. Svojí krásou, světlem a nádherou stolu neobyčejně převyšovali všechny, kteří seděli za nižšími stoly. To byl stav nevinnosti. – O nevinných a obrácených prohlašuje v knize Přísloví Duch svatý: „Kdo mne poslouchá, bude odpočívat beze strachu a bude mít blahobyt a bude prost bázně před zlem.“

Kupodivu, poznal jsem z oněch hochů všechny od prvního až do posledního tak, že nyní, vidím-li některého, zdá se mi, že sedí na svém místě u svého stolu. Udiven takovou podívanou, již jsem nemohl pochopit, spatřil jsem opodál jakéhosi člověka. Rozběhl jsem se k němu, abych se ho otázal, ale vtom jsem o cosi klopýtl a probudil jsem se na lůžku. Prosili jste mne o sen a já jsem vám jej vyložil. Nepřipisujte mu větší důležitosti, než zasluhuje. – Následujícího dne pravil Don Bosco soukromě každému chovanci, na kterém místě seděl. Aby sdělil pořádek, v němž seděli, začal od nejvyššího stolu k nejnižšímu. Tázali se ho, zda může někdo přesednout od nižšího stolu k vyššímu, přisvědčil s výjimkou nejvyššího, který vynikal nad ostatní. Jestliže od něho někdo vypadl, již se k němu nemohl vrátit. Tam bylo vyhrazeno místo pro ty, kdož zachovali křestní nevinnost. Byl jich skromný počet, ale mnoho jich bylo v druhé a třetí řadě.

XXII. Sen o svědomích 1860.

Po tři noci jsem se viděl v kraji poblíž Rivalta s Don Cafassem, Silvio Pellicem a hrabětem Cays. V prvé noci jsme vyprávěli o různých otázkách náboženských, které se týkají naší doby. Druhou noc jsme trávili v rozhovorech o morálce, kde jsme řešili různé případy, které se zvláště týkaly duchovního vedení mládeže. Vida, že týž sen se opakoval po dvě noci, rozhodl jsem se, že ho povím svým milým synům, bude-li se mi totéž zdát po třetí.

Hle i v noci ze 30. na 31. prosince jsem se octl znova na témže místě a s týmiž osobami. Upustil jsem od jakéhokoliv rozhovoru a napadlo mne, že příští večer dle obyčeje mám dát novoroční dárek či památku svým milým synům. Obrátil jsem se tedy s prosbou na Don Cafassa: „Prosím vás, dejte mi jako velký přítel heslo pro mé syny.“

On mi odpověděl: „Jen pomalu! Chcete-li, abych vám dal heslo, běžte a povězte dříve svým chovancům, aby si připravili účty.“ Byli jsme ve velkém sále a uprostřed něho byl stůl, za který zasedl Don Cafasso, Silvio Pellico a hrabě Cays. Já zatím uposlechl Don Cafassa, vyšel jsem ven a svolal hochy, kteří byli venku a ukazovali na list, který drželi v ruce. Vstupovali po jednom a v ruce drželi svůj list, na němž bylo mnoho čísel, která bylo třeba sčítat. Přistupovali ke zmíněné trojici a odevzdávali své archy. Oni pak sčítali čísla a byla-li listina v pořádku a jasná, vraceli ji každému, ale odmítli ji s opovržením, byla-li čísla zmatena. První, toť ti, kdo měli své účty v pořádku, ale druzí je měli v nepořádku. Posledních bylo nemálo. Kdo obdrželi potvrzenou listinu, vycházeli a vesele si pak hráli na dvoře, ale ostatní vycházeli zasmušilí a ztrápení. Zástup chlapců čekal na prahu, až na ně dojde, a všichni měli v ruce listinu. Tato práce trvala dlouho, ale konečně již nikdo nepřicházel. Zdálo se, že prošli již všichni hoši, když Don Bosco spatřil některé, kteří čekají a nevstupují, otázal se Don Cafassa: „A co tito dělají?“ Don Cafasso odpověděl: „Ti mají arch bez čísel a proto nelze sčítat, neboť zde lze sečíst jen to, co opravdu každý má a co každý učinil. Ať jdou tito hoši pěkně napsat svá čísla a pak je budeme moci sčítat. Tak účtování je skončeno.

Vyšel jsem potom se zmíněnými na dvůr a spatřil jsem, že hoši, jejichž listiny byly v pořádku a plné čísel, běhali, skákali a bavili se s neobyčejnou radostí. Byli spokojeni jako nějaká knížata. Nedovedete si představit radost, jakou jsem pociťoval z jejich veselosti. Na dvoře však bylo i hodně chlapců, kteří si nehráli, ale dívali se na ostatní. Nebyli příliš veselí. Z nich někteří měli na očích obvaz, jiní mrak a jiní kolem hlavy temný mrak. Některým se z hlavy dral temný kouř, jiní měli srdce přeplněné zemí, někteří je měli prázdné věcí Božích. Díval jsem se na ně a dobře jsem je poznal a dosud se na ně pamatuji, takže bych je všechny mohl vypočítat.

Mezitím jsem zpozoroval, že na dvoře scházejí mnozí hoši, a po krátkém uvažování jsem pravil: „Kde jsou ti, kteří měli papír úplně bílý a prázdný?“ Rozhlížím se všude, až jsem se podíval i do kouta dvora. Však žalostná podívaná! Jednoho jsem spatřil na zemi a bledého jako smrt. Jiní seděli na nízké a špinavé stoličce; jiní natažení na ohyzdném slamníku, jiní na holé zemi a jiní na kamení, kterého tam bylo dost. Byli tam všichni, kteří neměli účty v pořádku. Leželi těžce nemocni a raněni na jazyku, na uších nebo očích. Oči, uši a jazyk se hemžili červy, kteří je kousali. Jeden měl zcela shnilý jazyk, jiný ústa plná hlíny a jinému vycházel z hrdla nesnesitelný zápach. Ostatní trpěli nerozmanitějšími nemocemi. Kterýsi měl červavé srdce, jiní zase rozedrané, zkažené. Jeden byl zraněn tam, jiný jinde. Jeden byl zcela rozežrán červy. Byla to opravdivá nemocnice.

Při takové podívané jsem zůstal zmaten a nechtěl jsem uvěřit, co vidím: „Ach, co to znamená!“ Přiblížil jsem se k těmto ubožákům a otázal se jich: „Jsi ty opravdu N. N.?“ – „Ano!“ odpověděl tázaný. – „Ale pročpak jsi v tak zbědovaném stavu?“ – „Co dělat – co jsem si navařil! – Vidíte! – Toto je ovoce mého hříšného života!“ Přistoupil jsem k jinému, ale i ten odpověděl podobně. Tato podívaná prorážela mé srdce jako ostrý trn, jehož bolest osladila podívaná, o které vám hned něco povím.

Se zkroušeným srdcem jsem se prosebně tázal Don Cafassa: „jakého léku použít, aby se tito ubozí hoši uzdravili?“ „Víte to tak jako já, co třeba dělat,“ odpověděl Cafasso, „netřeba, abych vám to říkal! Přemýšlejte! Namáhejte se!“ „Dejte mi heslo aspoň pro zdravé!“ naléhal jsem pokorně, ale s důvěrou. Tu mi Don Cafasso pokynul, abych ho následoval, a přišel k paláci, z něhož jsme vyšli, otevřel jedny dveře. Přede mnou se ukázal velkolepý sál, zcela vyzdobený zlatem a stříbrem se vší nádherou, ozářen miliony světel. Světlo se linulo odevšad tak, že můj zraz nemohl snést jeho jasu. Do nezírna v šíř a dál se táhla tato slavnostní síň. Uprostřed nádherného sálu byl široký stůl, prohýbající se lahůdkami všeho druhu. Byly zde višně jako vojenská kule, pečivo vysoké jako půldruhé nohy, takže by měl člověk jednoho dost. Jakmile jsem to spatřil, rozběhl jsem se zavolat hochy, aby přišli ke stolu a obdivovali velkolepý sál. Don Cafasso mne hned zadržel a vzkřikl: „Pomalu! Všichni nemohou jíst tyto višně a cukroví. Zavolej jen ty, kteří mají účty v pořádku!“ Učinil jsem a v okamžiku se naplnil sál chlapci. Chystal jsem se lámat a rozdělovat cukroví a višně neobyčejné krásy, ale Don Cafasso odporoval. „Pomalu! Don Bosko, pomalu! Všichni nemohou jíst tyto lahůdky! Všichni toho nezaslouží. Především jmenoval ty, kteří byli zraněni a nebyli ani v onom sále, poněvadž neměli účty v pořádku, ale měli na očích mrak nebo srdce plné hlíny nebo prázdné věcí nebeských.

Prosebně jsem mu pravil: „Don Cafasso, dovolte, abych dal trochu i těm posledním, vždyť i oni jsou moji milí synové, a pak je zde všeho hojnost a není obavy, že by chybělo.“ „Nikoliv, to není možné,“ odpovídal, „mohou okoušet jen ti, kteří mají zdravá ústa, ale ostatní nemohou a neokusí těchto lahůdek, poněvadž by je nesnesli, neboť ústa mají pokažená a plná hořkostí tak, že sladkosti jsou jim odporné a nemohou se jich ani najíst.“

Uspokojil jsem se a začal jsem rozdělovat pečivo a višně těm, které mi naznačil. Když se jim poprvé dostalo štědře, začal jsem znova rozdávat a dával jsem všem hojně. Ujišťuji vás, že mne velice těšilo, když jsem viděl chlapce jíst s velikou chutí. Na jejich tváři se jevila radost a byli tak proměněni, že se již nezdáli chovanci Oratoře. Ti, kteří zůstali v sále bez cukroví, stáli v koutě zasmušilí a zahanbení. S velkou žalostí jsem se znova obrátil na Don Cafassa a prosil ho, aby dovolil, abych směl rozdávat cukroví i těm, aby aspoň okusili. „Ne!“ odpověděl Don Cafasso, „nemohou okusit. Uzdravte je a pak i oni se nají!“ Hleděl jsem lítostivě na ubožáky. Pozoroval jsem i množství těch, kteří zuboženi zůstali venku a ničeho se jim nedostalo. Všechny jsem poznal a zpozoroval, že měli většinou červivé srdce. Naléhal jsem znovu na Don Cafassa. „Povězte mi aspoň, jakého léku použít, povězte mi, jak vyléčit tyt mé syny?“ Znova mně odpověděl: „Přemýšlejte, namáhejte se, však vy jej znáte!“ Tu jsem ho poprosil, aby mi dal slíbené heslo pro chovance.

„Dobrá,“ odpověděl, „povím vám je!“ Stanul jako člověk, který chce odejít a třikrát vyšším pronikavějším hlasem zvolal: „Dávejte pozor! Dávejte pozor! Dávejte pozor!“ Po těch slovech zmizel se svými společníky; rozplynul se celý den. Je-li v něm co by mohlo prospět naší duši, využijme toho. Nepřeji si, aby někdo vyprávěl tento sen mimo dům. Takový byl můj sen. Ať ji jej nyní každý vykládá, jak chce, ale ať mu přikládá důležitost, jakou sen zasluhuje.

Vyprávěl jsem vám jej, protože jste mé děti, ale nechci, abyste ho vykládali jiným. Mohu vás však ujistit, že ještě doposud vidím každého z vás, jak jsem vás viděl ve snu. Mohu povědět každému zda byl nemocen, zda jedl, či ne. Nehodlám vám nyní veřejně vykládat stav každého, ale vyhrazuji si to pro soukromí. Společné heslo všem v Oratoři dávám toto: „Častá a upřímná sv. zpověď, časté a nábožné sv. přijímání!“

Dodatek: Výklad Dona Boska.

Pravil jsem vám, že jsem měl sen tři noci po sobě a to poprvé 28. XII., pak se sen opakoval v noci 29. a 30. V prvém se jednalo o otázkách a problémech theologických, týkajících se našich časů nebo-li o časových otázkách a dostalo se mi v hojnosti osvícení.

V druhé noci mnohé otázky z morálky, rovněž časové a hlavně různé případy chovanců Oratoře.

V třetí noci byly praktické příklady, z nichž jsem poznal mravní stav každého chovance. V prvních dnech jsem mu nechtěl věřit, neboť Pán Bůh to v Písmě zakazuje, ale v minulých dnech jsem se vícekrát přesvědčil, když jsem si zavolal některé chovance. Když jsem jim pověděl věci, které jsem viděl ve snu, ujistili mne, že je tomu vskutku tak, že jsem nemohl pochybovat, že je to velká milost, kterou mi Pán Bůh uděluje, a všem synům Oratoře. Pokládám proto za povinnost říci, že Bůh vás volá a že k vám mluví, a běda tomu, kdo by odporoval.

Don Cafasso tedy nechal všechny vstoupit do sálu a každému dal jeho list. Někteří měli účty zcela v pořádku. Jiní měli čísla, ale bylo třeba ještě něco přičítat. A všichni dostali list? Nikoliv, neboť mnozí zůstali venku a leželi na slamnících, jiní seděli na stoličkách, jiní na zemi, ba i v blátě. Jiní byli zraněni a vzbuzovali hnus. Ti, kteří obdrželi svůj list, vyšli na rekreaci, ale ani tam se všichni neveselili, poněvadž mnozí měli kolem očí mlhu, jiní měli oči zavázané, jiní probodnuté srdce. Kteří měli zápisy v pořádku, ti mají v pořádku své svědomí. Kteří měli záznamy neúplné, ti nemají svědomí zcela v pořádku, ale třeba ještě cosi přičíst a snad poslední zpověď. Kteří měli v očích mlhu nebo zavázané, ti jsou ovládáni pýchou a sebeláskou. Kteří leželi, ty bych mohl vyjmenovat a říci též i to, proč leželi na slamníku nebo na stoličce, nebo na zemi. Viděl jsem až do srdce. Mnozí je měli přeplněno krásnými věcmi: Růžemi, fialkami, vonnými liliemi... Ty květy naznačovali různé ctnosti. Ale ostatní? Červivé srdce je znakem těch, kteří živí nenávist, hněv, závist, nevraživost, antipatii a jiné.

Někteří měli srdce plné zmijí, což je znakem mnohonásobných smrtelných hříchů. Jiní je měli plné země a ti srdcem přilnuli k věcem tohoto světa, k věcem smyslným. Mnozí měli v srdci prázdnotu a to jsou ti, kteří sice jsou ve stavu milosti Boží a nepřilnuli k věcem tohoto světa, ale nevynasnažují se pobožnostmi naplnit srdce bázní Boží. Žijí roztržitě a jestliže neupadnou do první léčky, kterou jim připraví ďábel, přece zvolna se stanou špatnými.

XXIII. Dva smrky 1861.

Kdysi se nechal Don Bosco fotografovat uprostřed velkého počtu mladíků a pravil: „Kdo nemá čisté svědomí, ať odejde nebo bude škaredý.“

I když žertoval, vtipně se snažil vštípit hochům do mysli, jakým neštěstím je stav nemilosti Boží, co činí duši, jinak obdařenou krásnými vlastnostmi, ošklivou a škaredou.

Krátce nám vyložil následující sen:

Zdálo se mi, že jsem na lučinách u Castelnuova se svými hochy a že jsme tam očekávali nějaký dar, který jsme chtěli dát Piu IX. k jmeninám. Náhle přicházel od Buttiglieri velký smrk – ve vzduchu. Jeho tloušťka se rovnala dvěma turinským ostrovům a byl též neobyčejně vysoký. Po chvíli se od téže strany vznášel jiný, menší a tenčí smrk. Přišel až k nám a pak horizontálně sestupoval. Rozprchli jsme se ze strachu, že nás rozdrtí, a přežehnávali jsme se. Smrk se snesl až k zemi, ale zůstal pak viset ve vzduchu. Jen větvemi se dotýkal země. Zatím co jsme se mu podivovali, jemný vánek jej rozprskl v déšť. Nechápali jsme onen div a tázali jsme se: „Co to má znamenat?“ Tu jeden, a dosud vím, kdo jím byl, pravil: „Haec est pluvia, quam dabit Deus tempore suo!“ (To je déšť, který dá Bůh ve svůj čas!) Jiný, a nevím již, kdo to byl, dodal: „Hic est pinus ad ornandum locum habitationis meae!“ (To je smrk k ozdobení místa mého přebývání!) Citoval i místo z Písma, odkud je tento veršík, ale již se nepamatuji.

Myslím, že smrk naznačuje pronásledování a bouře, které přikvačí na věrné děti Církve. – Druhý smysl: že Církev bude požehnaným a blahodárným (prostředkem) deštěm pro ty, kdož jí zůstanou věrni. Tolik Don Bosko.

Pokud nám známo, nepřipojil nic jiného a nebudeme pátrat, nemá-li sen jiný význam. Omezíme se na pozorování. Obrovský smrk, jehož kmen má alespoň sto metrů v průměru a který se vznášel ve vzduchu, je obdobou stromu, který spatřil Nabuchodonosor a který popsal prorok Daniel. Vrcholem se dotýkal nebes a bohatými větvemi svěží zeleně se podobal zdáli velkému lesu. Což není náznakem velké moci, pyšné opovážlivosti a vzpoury proti Bohu a nehrozí záhubou těm, kteří mu dluží? Ten zmizel z povrchu země, zasažen hněvem Božím, žhavý vítr vysušil jeho větve, vichřice jej vyvrátila a rozpadl se, pohlcen ohněm.

Druhý menší, ale rovněž vysoký a silný smrk představuje snad ne celou Církev, ale vybranou její část, jako nějakou kongregaci, na příklad Společnost sv. Františka Saleského. Naznačuje to místo, kde se odehrává tato podívaná. Že smrk stojí vodorovně a ne vertikálně, to naznačuje nezbytnou pokoru. U Izaiáše v hlavě 60. v. 13. čteme: Gloria Libani ad te veniet, abies et buxus et pinus simul, ad ornandum locum sanctificationis meae et locum pedum meorum glorificabo!“ (Sláva Libanonu k tobě přijde, spolu jedle, zimostráz, smrk, k ozdobení místa mého posvěcení a místo mých nohou oslavím!)

Tak plynuly dny května bohaté překvapujícími událostmi a „Sen o kole“ budil v srdci nová rozhodnutí a povolání.

XXIV. Drahocenný šátek a ctnost sv. čistoty 1861.

Bylo to v noci dne 14-15. června. Jen co jsem ulehl a usnul, pocítil jsem úder na postel, jakoby někdo o ni tloukl deskou. Vyskočil jsem a seděl na loži, ale tu mi blesklo hlavou. Rozhlédl jsem se všude, ale nikde jsem nic nespatřil. Přesvědčen, že se mi to jen zdálo a že na tom nic, lehl jsem. Jen co jsem začal dřímat, náhle mi projel ušima druhý úder, až mnou zatřásl. Zvedl jsem se, slezl s postele a hledal pod postelí, pod stolem a v koutech, ale ničeho jsem nenašel. Odevzdal jsem se tedy do rukou Božích, pokropil se svěcenou vodou a ulehl. Tu se má mysl začala vznášet sem a tam a spatřil jsem, co vám chci právě vyprávět:

Zdálo se mi, že jsem na kazatelně našeho kostela, že se právě chystám začít kázání. Všichni hoši seděli na svém místě a hleděli na mne a pozorně očekávali až promluvím. Nevěděl jsem o čem mluvit a jak začít. Napínal jsem všemožně svou paměť, ale mysl byla pustá a prázdná. Stál jsem na chvíli zmaten a ztrápen, neboť jsem se dosud neocitl v takových rozpacích a to po mnoha létech kázání. Tu jsem náhle zpozoroval, jak se kostel mění v údolí. Hledal jsem zdi kostela, ale ty zmizely a s nimi všichni hoši. Úžasem zcela bez sebe nemohl jsme uvěřit této změně. Řekl jsem si: „Co to znamená? Před chvílí jsem byl v kostele na kazatelně, najednou jsem se octl v tomto údolí. Sním? Co se to se mnou děje?“ Rozhodl jsem se, že půjdu tímto údolím. Popošel jsem trochu a zatím co jsem se po někom rozhlížel, s kým bych sdělil svůj úžas a vyžádal si vysvětlení, spatřil jsem nádherný palác s velkými a rozsáhlými balkóny či terasami, které tvořily podivný celek. Před palácem se rozprostíralo náměstí. V jednom koutě jsem zahlédl veliké množství mládeže, která se kupila kolem Paní, která rozdávala každému kapesník. Hoši, kteří dostali šátek, řadili se podél terasy. I já jsem se přiblížil k oné Paní a zaslechl jsem, jak při rozdávání řekla každému zvláště tato slova: „neroztahuj jej, když fouká vítr. Zafoukne-li znenadání a máš-li jej roztažený, obrať se vpravo a nikdy ne vlevo!“ Pozoroval jsem všechny mladíky, ale tehdy jsem nikoho nepoznal. Když byly šátky rozdány a všichni vstoupili na terasu, stoupli si do řady a po jednom a vzpřímeně stáli beze slova. Neustával jsem je pozorovat a tu jsem spatřil, jak jeden z nich začal vytahovat svůj kapesník a jak jej roztahoval. A po něm ostatní začali postupně vytahovat a roztahovat svůj kapesník, až jsem je viděl, že jej mají již všichni roztažený. Byl hodně široký, protkaný zlatem neobyčejně umělecky a po celém byla zlatem vyšita tato slova: „Regina virtutum.“ (Královna ctností) Tu náhle zleva, totiž od severu, se zvedl mírný vánek, pak silnější vítr a konečně zadul silný vítr. Jakmile vítr zafoukl, viděl jsem, že někteří hoši začali rychle skládat kapesníky a schovali je. Jiní se obrátili vpravo. Část zůstala nehybná s roztaženými kapesníky. Jakmile se zvedl onen prudký vítr, začaly se vynořovat a rozpínat mraky, které brzy zatáhly celé nebe, nato se rozpoutala bouře, ztrhlo se krupobití, hrom hrozně hřímal, potom se zpustil déšť, padaly kroupy a konečně i sníh.

Při tom mnozí hoši stáli s roztaženými kapesníky a kroupy jim je prorážely, ba i dešťové kapky měly snad bodce a proráželi je i sněhové vločky. V okamžiku všechny šátky byly zničeny a proděravěny a pozbyly veškeré krásy. To mne tak rozrušilo, že jsem ničemu nerozuměl. Hůře ještě, když jsem se přiblížil k hochům, které jsem dříve nepoznal, rozeznal jsem je při pátravějším pohledu všechny zcela zřetelně. Byli to moji hoši z Oratoře. Přistoupil jsem ještě blíže a otázal jsem se jich: „Co ty zde děláš? Ty jsi ten a ten?“ „Ovšem, že jsem. Vizte, ten i onen je zde!“ Odešel jsem potom tam, kde Paní rozdávala šátky. Stálo tam několik jiných osob. Otázal jsem se: „Co to má znamenat?“ Tu se ona Paní obrátila ke mně a odpověděla: „Což jsi neviděl, co bylo napsáno na kapesnících?“ „Ano, Regina virtutum.“ (Královna ctností) „Nevíš proč?“ „I vím!“

„Nuže tito hoši vystavili svou ctnost čistoty větru pokušení. Někteří, jakmile pocítili vítr, utekli a to jsou ti, kteří šátek schovali, jiní překvapeni a poněvadž již neměli času, aby jej schovali, obrátili se vpravo a to jsou ti, kteří v nebezpečí vzývají Pána Boha a obracejí se zády k nepříteli. Jiní zůstali s otevřeným šátkem na větru pokušení, takže upadli do hříchu.“ Takovou podívanou jsem byl velice rozčilen a zoufalý, že jich jen tak málo uchovalo tuto ctnost. Hořce jsem se rozplakal a když jsem se utišil, tázal jsem se: „Jak to, že tyto šátky jsou proděravělé, a to nejen bouří, ale i deštěm a sněhem? Neznačí snad ony kapky a malé vločky všední hříchy?“ „Což nevíš, že v tomto non datur parvitas materiae (ať se nedává nepatrnost látky)?! Netrap se, pojď a viz!“ Tu jeden z oněch mužů pokročil k balkonu, pokynul rukou a vzkřikl na hochy: „Vpravo!“ Téměř všichni se obrátili vpravo, ale jiní se ani nepohli a jejich šátek byl konečně zcela roztrhán. Tu jsem viděl, že šátek těch, kteří se obrátili vpavo, se velice zúžil a byl celý sešívaný a zaplátovaný tak, že na něm nebylo vidět žádné díry. Přesto byly tak zubožené, že vzbuzovaly skoro strach. Neměly žádné pravidelnosti. Některé byly na tři dlaně, jiné na dvě i na jednu.

Tu ona Paní podotkla: „Hle to jsou ti, kteří nešťastně pozbyli krásnou ctnost, ale napravili se zpovědí. Ostatní, kteří se ani nepohli, to jsou ti, kteří nezanechali hříchu a snad, snad dospějí do záhuby.“ A nakonec dodala: Nemini dicito, sed tantum admone!“ (Nikomu neříkej, ale pouze napomeň!)

XXV. Sen o kole 1861.

Tento sen se týká jen studentů. Mnoho věcí, které jsem viděl, nemohu ani popsat, poněvadž je nestačí pojmout ani rozum ani vystihnout slova. – Zdálo se mi, že jsem vyšel ze svého rodného domku v Becchi. Kráčel jsem po pěšině, která vede do blízké osady Capriglio poblíž Catelnuova. Chtěl jsem si zajít na naše políčko písečné, jehož sklizeň sotva stačila na zaplacení daně. Pole bylo za domkem v údolí zvaném Vycappone a ve svém dětství jsem tak často pracoval. Ušel jsem již hezký kus cesty, když jsem nablízku toho pole potkal muže, asi čtyřicetiletého, obyčejné výšky, s dlouhopu a vypěstěnou bradou a hnědé tváře. Byl oděn šatem, který mu sahal až po kolena, v bocích byl těsný a na hlavě měl zvláštní bílou čepici. Stál, jakoby na někoho čekal. Přátelsky mne pozdravil, jakoby mne odedávna znal, a hned se zeptal: „Kam jdeš?“ Zastavil jsem se a odpověděl jsem: „Nu, jdu se podívat na pole, které máme v tuto stranu. A co vy zde děláte?“ „Nebuď zvědavým,“ odpověděl, „nepotřebuješ to vědět!“

„Výborně! Řekněte mi však laskavě vaše jméno, čím jste, poněvadž pozoruji, že mne znáte a já vás neznám.“

„Netřeba, abych ti řekl své jméno, ani své vlastnosti, jen pojď, uděláme si společnost!“ Šel jsem s ním dále a po několika krocích jsme se octli před rozsáhlým polem porostlým fíkovníky. Můj společník mi řekl: „Vidíš ty krásné fíkovníky. Můj společník mi řekl: „Vidíš ty krásné fíkovníky? Vezmi, chceš-li a najez se!“ Udiven jsem odpověděl: „Na tomto poli nebylo nikdy fíků!“ Na to on: „Nyní však tam jsou. Vidíš je tam!“ „Jsou nezralé, poněvadž není doba fíků!“ „Jen pohleď, jsou tam již krásné a dozrálé! Chceš-li, běž, poněvadž je již pozdě.“ Já jsem se nehýbal a přítel naléhal: „Dělej rychle, neztrácej čas, poněvadž se již blíží večer!“ „Proč jen máš tak naspěch? Ne, nechci jich! Líbí se mi je vidět, podarovat je, ale málo chutnají mému jazyku.“ „Je-li tomu tak, pojďme, ale pamatuj na to, co praví Evangelium sv. Matouše, kde mluví o událostech, které hrozily Jeruzalému. Pán Ježíš řekl svým apoštolům: ’Ab arbore fici discite parabolam: cum iam ramus eius tener fuerit et folia nata, scitis, quia prope est aestas!’ (Od stromu fíku se učte podobenství: když už jeho ratolest bude útlá a lístky vypučí, víte že léto je blízko!) Nyní tím spíše, jestliže fíky již zrají.“ Kráčeli jsme opět dále, a vynořilo se jiné pole, plné vinných výhonků. Neznámí hned mi řekl: „Chceš hrozny? Nechutnají-li ti fíky, pohleď na tyto hrozny. Vezmi a jez!“ „Hroznů si nabereme ve vinici o vinobraní.“ „I zde je jich!“ „Až přijde čas!“ odpověděl jsem. „Což nevidíš tak zralé hrozny?“ „Je to možné? V této době?“ „Dělej rychle, již se šeří! Nesmíš ztrácet čas!“ „Nač takové naléhání dělat rychle? Jen když mine den a já budu na večer doma.“ „Dělej rychle, povídám ti, rychle, poněvadž hned bude noc.“ „Nu, bude-li noc, vrátím se za dne!“ „Není pravda. Již se nevrátí den.“ „Cože? Co tím chcete říci?“ „Že se blíží noc.“ „O jakém večeru mluvíte? Chcete snad říci, že si mám svázat věci a připravit se k odchodu? Že se musím hned odebrat na věčnost?“ „Blíží se noc. Máš již málo času!“ „Řekněte mi aspoň, bude-li to brzo. Kdy to bude?“ „Nebuď tak zvědavým. Non plus sapere, quam oportet sapere!“ (Neochutnávat více, než se sluší ochutnávat!) „Moje matka to tak říkávala všetečným lidem,“ pomyslil jsem si, ale nahlas jsem odpověděl: Zatím hroznů nechci.“

Tak jsme spolu ještě chvíli kráčeli, až jsme došli na kraj našeho pole, kde jsme našli bratra Josefa, který nakládal na vůz. Přišel ke mně, pozdravil mne a pak i mého společníka, ale vida, že na pozdrav neodpovídá a jeho si nevšímá, otázal se mne, je-li to snad spolužák. „Ne, ne!! Nikdy jsem ho neviděl,“ odpověděl jsem. Nato jsem se znova na něho obrátil: „Prosím vás řekněte mi vaše jméno odpovězte mi laskavě, abych věděl s kým mluvím.“ Ten člověk si toho nevšímal. Můj bratr se s podivem obráti ke mně s otázkami: „Kdopak je ten člověk?“ „Nevím, nechtěl mi to říci.“ Oba jsme ještě chvíli naléhali, abychom zvěděli, odkud pochází, ale ten stále ještě opakoval: „Non plus sapere, quam oportet sapere!“ (Neochutnávat více, než se sluší ochutnávat!)

Mezitím se bratr vzdálil a již jsem ho neuviděl. A tu onen neznámí se obrátil ke mně a pravil: „Chceš vidět něco zvláštního?“ „Velice rád,“ odpověděl jsem. „Chceš vidět své chlapce, jakými nyní opravdu jsou, jakými budou v budoucnosti a chceš je sčítat?“ „Ach ano, ano, ano!“ „Nuže pojď!“

I.

Tu on vytáhl, ani nevím odkud, obrovský stroj, který bych nedovedl popsat a který měl uvnitř velké kolo. Ten stroj tedy postavil na zem. „Co má znamenat to kolo?“ Tázal jsem se. Odpověděl: „Věčnost v rukou Božích.“ Chytil kliku u toho kola a roztočil ji. Pak mi řekl: „Chyť kliku a otoč jednou!“ Zatočil jsem a tu on podotkl: „Nyní se podívej dovnitř!“ Prohlédl jsem si stroj a uviděl jsem v něm velké kolo v podobě čočky, široké asi 1,5 m, umístěné asi uprostřed stroje, upevněné na kole. Kolem této čočky byl nápis: „Hic est oculus, qui humilia respicit in coelo et in terra.“ (Toto je oko, které pohlíží na pokorné na nebi i na zemi.) Hned jsem přiložil tvář k oné čočce. Nahlédl jsem. Jaká to podívaná! Uviděl jsem tam všechny hochy z Oratoře! „Jak je to jen možné?“ řekl jsem si: Dosud jsem v tomto kraji neviděl nikoho a nyní vidím všechny své syny. Což nejsou všichni v Turině? Obhlédl jsem stroj shora i se stran, ale kromě oné čočky jsem neviděl nic. Pozvedl jsem hlavu, abych se podíval s oním přítelem, ale ten mi po malé chvíli rozkázal, abych zatočil klikou podruhé, a tu jsem spatřil neobyčejné, divné rozdělení chlapců. Dobří byli odděleni od zlých. První zářili radostí. Druzí, jichž však bylo mnoho, vzbuzovali soustrast. Poznal jsem je všechny, ale jak se lišili od toho, za jaké je druhové považovali! Jedni měli proděravělý jazyk, druzí měli hrozně překroucené oči, jiní trpěli bolesti hlavy pro ošklivé vředy, jiným červi rozežírali srdce. Čím déle jsem na ně hleděl, tím více jsem byl sklíčen a řekl jsem: „Ale je to vůbec možné? To že jsou moji synové? Nechápu, co znamenají tyto podivné nemoci.“

Na tato slova mi řekl ten, který mne dovedl k tomuto kolu: „Poslyš: proděravělý jazyk znamená špatné řeči. Zvrácené oči ty, kdo špatně si vykládají a váží milost Boží, když dávají přednost zemi před nebem. Nemocná hlava, to znamená nedbání tvých rad a hovění vlastním choutkám. Červi jsou zlé žádosti, které zžírají srdce, a jsou tam také hluší, kteří nechtějí slyšet tvá slova, aby je nemuseli uskutečňovat.“ Po kynul mi a já otočil po třetí, přiložil jsem oko k čočce přístroje. Viděl jsem čtyři hochy svázané obrovskými řetězy. Pozorně jsem si je prohlédl a poznal jsem je všechny. Žádal jsem neznámého o vysvětlení a ten mi odpověděl: „Poslyš, to jsi mohl snadno uhodnout. Jsou to ti, kteří naposlouchali tvých rad a nechtěli změnit své chování; jsou v nebezpečí, že upadnou do žaláře, aby tam hnili za své zločiny, nebo velké neposlušnosti.“ „Abych to nezapomněl, chtěl bych si poznačit jejich jména „Netřeba, všichni jsou zapsáni, jsou zapsáni v tomto sešitě.“ Teprve tehdy jsem zpozoroval knížku, kterou měl v ruce. Poručil mi znova zatočit. Poslechl jsem a znovu pozoroval. Nyní bylo vidět sedm hochů, kteří stáli zpupně, nedůvěřivě, se zámkem na ústech, který jim svíral rty. Tři z nich si dokonce zacpávali uši rukama. Pozvedl jsem se zase od skla, chtěl jsem vytáhnou zápisník, abych si tužkou zapsal jejich jména, ale onen člověk řekl: „Netřeba nic psát, hle jsou zaznamenáni v této knížce, která mne nikdy neopustí.“ Naprosto nechtěl dovolit, abych psal. Užaslý a rozmrzelý tímto počínáním otázal jsem se, proč jim svírá zámek rty. On odpověděl: „Ty to nechápeš? Jsou to ti, kteří mlčí.“ „Ale proč mlčí?“ „Mlčí!“ Tu jsem pochopil, že se to vztahuje na zpověď. Jsou to ti, kteří ani tázáni zpovědníkem neodpovídají, nebo odpovídají vyhýbavě nebo nepravdivě. Odpoví ne, když mají říci ano. Přítel pokračoval: „Vidíš i ty tři, kteří kromě zámku na ústech drží ruce na uších? Ach, jak žalostné je jejich postavení! To jsou takoví, kteří nejen že mlčí ve zpovědi, ale nechtějí ani poslouchat pokyny, rady a rozkazy zpovědníka. To jsou ti, kteří slyšeli tvá slova, ale neposlechli jich, nezařídili se podle nich. Mohli by spustit ty ruce, ale nechtějí. Ostatní čtyři vyslechli tvé povzbuzení, rady, ale nevyužili jich.“ „Jak se mají zbavit toho zámku?“ „Eiciatur superbia a cordibus eorum!“ (Ať je odstraněna pýcha z jejich srdcí!) „Upozorním všechny, ale u těch, kteří si drží ruce na uších, u těch je malá naděje.“ Onen člověk mi dal potom jednu radu, totiž kdykoliv se mluví s kazatelny dvě slova, jedno ať je o dobrém konání sv. zpovědi. Slíbil jsem, že ho poslechnu. Neřeknu sice, že jsem se zcela tak řídil, poněvadž bych se stal nudným, ale všemožně se vynasnažím co nejčastěji vštěpovat tuto nezbytnou pravdu. Ve skutečnosti je větší počet těch, kteří jsou zavrženi, ač se zpovídali než těch, kteří bývají zavrženi, protože se nezpovídali, poněvadž nejhorší lidé se vyzpovídají, ale většina se nezpovídá dobře.

Tajemný muž mi pokynul, abych opět zatočil kolem. Jak řekl, tak se stalo. A když jsem nahlédl, viděl jsem tři jiné chlapce bázlivě stojící. Každý měl na zádech velkou opici. Hleděl jsem pozorně a viděl jsem, že ty opice mají rohy. Všechny ty hrozivé opice s tlapkami vpředu tiskly nešťastníkům krk tak, že rudli a byli i ve tváři zapáleni a téměř jim vytlačovaly zkrvavené oči z očních důlků. Zadníma nohama jim svíraly kyčle a ocasy, které šahaly až po zem, obtáčely jejich stehna tak, že se mohli sotva hýbat. To byl obraz chlapců, kteří po duchovním cvičení jsou ve smrtelném hříchu a to zvláště nečistoty, necudnosti, provinivší se ve věci těžké proti šestému přikázání. Ďábel je tiskl kolem krku, nenechávaje je mluvit když měli. Uváděl je k zahanbení rudnoucí ve tváři a to, když bez rozumu již nevěděli, co činit, a zůstávali tak spoutáni osudným studem, který je vede místo ke spáse do záhuby. Svým tlakem jim vytlačili oči tak, že nejsou schopni vidět bídu a prostředky, aby mohli vyváznout z hrozného stavu, poněvadž jsou zdržováni bázlivou povahou a odporem ke svátostem. Drží je těsně v kyčlích a stehnech, aby nemohli kráčet, ani kroku udělat na cestě dobra. Tak je ovládá vášeň, poněvadž se stala návykem, že jsou přesvědčeni, že není u nich možné polepšení.

Ujišťuji vás, drazí hoši, že jsem plakal při takové podívané. Chtěl jsem se vrhnout vpřed a osvobodit ty nešťastníky, ale sotva jsem se vzdálil od čočky, již jsem neviděl nic. Chtěl jsem si potom zaznamenat jména těchto tří chlapců, ale přítel podotkl: „Je to zbytečné, poněvadž jsou zapsáni v knize, kterou mám v ruce.“ Tu pln nevýslovného pohnutí a se slzami v očích jsem se obrátil ke společníkovi a pravil jsem mu: „Ale jak to, že jsou v takovém stavu nešťastní chlapci, k nimž jsem se tolik namluvil, tak pečlivě jsem se o ně staral ve zpovědnici a mimo ni. Otázal jsem se, jak si mají počínat hoši, aby shodili z ramenou tak ohyzdná zvířata. Začal spěšně mumlat: „Labor, sudor, fervor.“ (Práce, pot, zápal.)

„Nerozumím, mluvte zřetelněji!“ Znova opakoval a stále mumlal: „Labor, sudor, fervor.“ (Práce, pot, zápal.) „Je to zbytečné, budete-li tak mluvit, ničemu nerozumím!“ „Cože, ty se mi chceš vysmívat?“ „Ať je tomu jakkoliv, ale opakuji vám, že ničemu nerozumím.“ „Máš pravdu, jsi zvyklý na gramatiky a školské pravdy. Dávej tedy pozor! Labor, tečka a čárka. Sudor, čárka a tečka. Fervor, tečka a tečka. Rozuměl jsi?“ „Materielně jsem pochopil, ale třeba, abyste mi je vysvětlil.“

„Labor in assiduis operibus.“ (Práce v neustále činnosti.)

„Sudor poenitentiis continuis.“ (Pot v neustálých lítostech.)

„Fervor in orationibus ferventibus et perseverantibus.“ (Zápal ve vřelých a vytrvalých modlitbách.)

„Ale s těmito budeš mít těžkou práci, poněvadž nechtějí setřást ďábelské jho, jehož jsou otroky.“ Nahlížel jsem dále rozhněván při pomyšlení: „Jak jen to, že všichni tito jsou ztraceni? Je to možné? I po duchovních cvičeních... Tito... potom... když jsem se pro ně tolik napracoval... tolik pro ně udělal... po tolika kázáních... po tolika radách..., které jsem jim dal... po tolika slibech... po tolika napomenutích... Nebyl bych nikdy čekal takové zklamání!“ A nemohl jsem se uklidnit.

Tu můj vykladač mi začal vytýkat: „Ach, jak si pyšný! Vidíte, jak je pyšný? Kdo jsi, že se domýšlíš, že musíš obrátit všechno, protože pracuješ? Protože miluješ své chovance, chceš vidět, jak všichni zodpovídají tvým úmyslům. Považuješ se snad za více, než byl náš Božský Spasitel láskou k duším, námahou a utrpením za ně? Domýšlíš se, že tvé slovo má být účinnějším než slovo Ježíšovo? Kážeš snad lépe než On? Myslíš, že jsi projevil větší lásku, větší péči o své hochy, než Spasitel ke svým apoštolům? Víš, že žili ustavičně s Ním, že stále byli plni jeho dobrodiní všeho druhu? Slyšeli vednevnoci jeho napomenutí, jeho příkazy, jeho učení, viděli jeho skutky, které musely být živou pobídkou k posvěcení jejich počínání. Kolik jednal a mluvil s Jidášem! A přece Jidáš ho zradil a zemřel v nekajícnosti. Jsi ty snad větší než apoštolové? Nuže apoštolové zvolili sedm jáhnů, jenom sedm pečlivě vybraných, a přece se jeden zpronevěřil. A ty se divíš, že mezi pěti sty chovanců toto nepatrné číslo nezodpovídá tvé starosti? Domýšlíš se snad, že se ti to podaří, abys neměl vůbec žádného špatného, nevzhledného? Jaká to pýcha!“

Když jsem to slyšel, zmlkl jsem, ale ne bez pocitu bolem stižené duše. „Potěš se,“ pokračoval onen muž, vida mne velice sklíčeného, a pokynul mi, abych zatočil opět kolem, vykládaje dále: „Pohleď, jak dobrotivý je Bůh! Viz, kolik duší ti chce dát! Vidíš tam to množství jinochů?“ Nahlédl jsem znovu do čočky a uviděl jsem ohromný zástup chlapců, které jsem vůbec za svého života nepoznal. „Ano, vidím je, ale neznám je!“ odpověděl jsem. „To jsou tedy ti, které ti dá Pán Bůh v náhradu za těch čtrnáct, kteří nezodpovídali tvým námahám. Věz, že za každého z nich ti dá Bůh sto.“ „Ach, běda mně!“ křičel jsem, „mám již plný dům. Kam jen dám všechny tyto nové chovance?“ „Nerozčiluj se, prozatím máš místa dost a později ten, který ti je posílá, ví nejlépe, kam je dáš. On sám najde místo.“ „Nezneklidňuje mne ani tak místo, ale více a vážněji nutí mne přemýšlet jídelna.“ „Zanech zatím žertů. Pán Bůh se postará!“ „Je-li tomu tak, jsem spokojen, odpověděl jsem potěšen. Pozoruje dlouho a s velkou zálibou všechny tyto chlapce, vštípil jsem si vzhled mnohých tak, že bych poznal, kdybych je potkal.“ Tak skončil Don Bosco své večerní slůvko 2. května.

II.

Večer 3. května pokračoval ve svém vypravování. V oné čočce viděl také divadlo: povolání každého chovance. V řeči byl úsečný a přesvědčivý. Nejmenoval nikoho a odložil vypravování o dotazech na jinou dobu, které činil svému vůdci o vysvětlení, které dostal, o jistých symbolech i alegoriích, které mu přešly před očima. Ze jmen některá zaznamenal Don Rufino a to na základě důvěrných sdělení samých chovanců, když jim Don Bosco vykládal v soukromí to, co o nich věděl. Sdělení Don Rufina je psáno r. 1861.

My pro větší jasnost výkladu, abychom nebyli nuceni často opakovat (totéž), podáme vypravování ucelené, vsouvajíce ve vypravování vynechaná jména i daná vysvětlení, ale to většinou bez formy dialogu. Budeme přesto přesní, uvádějíce doslovně to, co zapsal kronikář.

Don Bosco začal takto:

Onen neznámí byl stále u svého přístroje, u kola s čočkou. Já jsem se těšil z pohledu na takové množství chlapců, kteří mají přijít k nám, když mi řekl: „Chceš vidět jednu z nejkrásnějších podívaných?“ „Podívej se!“ „Otoč kolem!“ Zatočil jsem, nahlédl jsem do čočky a uviděl jsem všechny své chovance, rozdělené ve dva veliké šiky, poněkud od sebe vzdálené a stojící na téže rozsáhlé planině. Bylo vidět na jedné straně záhonky luštěnin, zeleniny i trávník, lemovaný řadou výhonků divokého vína. Tu pracovali hoši z jedné z oněch skupin s rýči, motykami, hráběmi a lopatami obdělávajíce půdu. Byli roztroušeni po skupinkách s náčelníky. Vše řídil rytíř Oreglia od sv. Štěpána, který rozdával hospodářské náčiní všeho druhu těm, kteří okopávali a pobádali do práce ty, kdo do ní měli málo chuti. Opodál na konci tohoto pozemku jsem viděl jinochy, kteří rozsévali semena. Druhá skupina byla na druhé straně na rozsáhlém poli obilném a dozrávajícími klasy. Dlouhý příkop tvořil hranici mezi těmito a jinými poli, obdělávanými na všech stranách a ztrácejícími se na nejzašším obzoru. Tito mládenci sklízeli žeň, ale nekonali všichni stejnou práci. Mnozí kosili a vázali snopy, někteří stavěli stohy, jiní sbírali klasy, někteří řídili povozy, jiní zase brousili kosy, jiní je rozdávali, jiní hráli na kytaru. Ujišťuji vás, že to byl pohled překvapující pestrosti. Na tomto poli ve stínu starých stromů bylo vidět stoly s potřebným jídlem pro všechny tyto lidi a opodál veliká nádherná stodola ve stínu, ohrazená, usměvavé záhony květin všeho druhu.

Oddělení obdělávajících půdu od rozsévačů naznačovalo, kteří z nich vstoupili do duchovního stavu a kteří nikoliv. Já jsem ovšem nechápal toto tajemství a obrátil jsem se k vůdci svému s otázkou: „Co to má znamenat? Kdo jsou ti, co okopávají?“ – „Ještě nechápeš tyto věci?“ A odpověděl na to: „Ti, kteří okopávají, to jsou ti, kteří pracují jen pro sebe, totiž ti, kteří nejsou povoláni k duchovnímu stavu, ale k některému laickému zaměstnání.“ Hned jsem pochopil, že ti kteří okopávají, jsou řemeslníci, kterým stačí pamatovat na spásu vlastní duše, aniž by měli zvláštní povinnost usilovat o spásu jiných.

„A rozsévači na jiné straně pole,“ namítl jsem, ale bez obtíží jsem vytušil, že jsou to ti, kteří byli povoláni ke stavu duchovnímu. Nyní tedy už vím, kdo má být knězem a kdo si má zvolit jiné zaměstnání.

S velkou zvědavostí jsem pozoroval obilné pole. Provera rozdával sekáčům kosy a to znamenalo, že z něho může být nějaký ředitel semináře nebo ředitel řeholního domu nebo studujícího nebo snad ještě něco většího. – Třeba poznamenat, že nežádali od něho všichni pracovníci kosy, poněvadž je po něm žádali jen ti, kteří měli být údy naší kongregace. Ostatní je dostávali od jiných rozdavačů a to znamenalo, že se stanou kněžími, ale by věnovali svatému úřadu mimo Oratoř. Kosa je symbolem slova Božího. Provera nedával kosy všem, kteří je žádali. Některé poslal, aby nejdříve pojedli a to některý jedno sousto, některý dvě, totiž zbožnosti a vzdělání. Rossi Giacomo byl poslán pojíst jedno sousto. Takoví odcházeli do háje, kde byl klerik Durando, který měl mnoho práce, a mimo jiné připravoval pro sekáče na stůl a dával jim najíst se. Tento úřad naznačoval, že oni jsou předurčeni zvláště šířit úctu k Nejsvětější Svátosti. Mezitím Galliano Matheo se staral o to, aby dal žencům pití. Costamagna šel také pro kosu, ale Provera ho poslal do zahrady utrhnout si květy. Totéž stihlo Quatro Colla. Rebuffo byl odkázán, aby si utrhl tři květy a slíbeno mu, že potom obdrží kosu. Byl tam také Olivero.

Mezitím bylo vidět tu a tam v obilí roztroušené ostatní chovance. Mnozí stáli vřadě. Někteří měli před sebou velkou, někteří menší posádku. Don Giattino, farář v Maretto, sekal kosou, kterou dostal od Don Provery. Také Don Francescia i Vibert kosili obilí. Sekali také Peratti, Giacinto, Merlone, Momo, Carino, Jarach, kteří tedy mohou spasit své duše kázáním, budou-li zodpovídat svému povolání. Někteří sekali více, jiní méně. Boudioni sekal zoufale, ale potrvá násilnost? Jiní zabírali vší silou obilí kosou, ale nenasekli nikdy nic. Vaschetti chopil se kosy a sekal a sekal, až vyšel ven s pole a šel pracovat i k jiným. Mezi ženci někteří neměli kosy nabroušené a jiným chyběla špička. Někteří je měli tak pokažené, že chtějíce přece žnout, rozdrásali a pokazili každou věc.

Ruffino Domeniko a měl vykázanou roli velmi širokou. Jeho kosa sekala dobře, ale chybou bylo, že jí scházela špička, symbol pokory. Byla tu touha vyšvihnout se co nejvýše mezi rovnými. Odebral se za Ceruttim, aby si ji dal nakut. Zpozoroval, že Cerutti kul kosy jako náznak, že má zasévat do srdce vědu i zbožnost, narážka na to, že má být učitelem. Kouti kosy bylo úřadem toho, jenž se věnuje výchově studentstva, a tomu také Provera odevzdával pokažené kosy. Don Rochiettimu a ještě jiným dával ty, které bylo třeba nabrousit, poněvadž to bylo jejich zaměstnáním. Úkol broušení je úřad toho, který vede duchovenstvo ke zbožnosti. Přišel také Viale a šel si pro kosu, která nebyla nabroušená, ale Provera mu chtěl dáti jinou, ostrou, která právě přešla po brousku. Viděl jsem také kováře, který měl připravovat železné hospodářské náčiní a tím byl Costanzo.

Zatím co všude vřela tato složitá práce, Fussero vázal snopy, což znamenalo zachovávat svědomí ve stavu milosti Boží, ale při podrobnějším pohledu a bera snopy ne jako obrazy prostých věřících, ale těch kdo jsou povoláni k duchovnímu stavu, porozuměl jsem, že má zaujmout místo vychovatele kleriků. Byli tam také jiní, kteří mu pomáhali vázat snopy a pamatuji se, že jsem viděl mezi jinými Dona Turchi a Dona Civarello. Je to znakem těch, kteří jsou určeni k pořádání svědomí, a jako lze zpovědí a zvláště mezi aspiranty na stav kněžský.

Jiní nosili snopy na vůz, který představoval milost Boží. Obrácené hříšníky třeba naložit na ten vůz, aby se vydali na správnou cestu spásy, jejíž cílem je nebe. Vůz se pohl, až byl přeplněn snopy. Nebyl tažen chlapci, ale voly, symbolem trvalé síly. Někteří je doprovázeli. Don Rua předcházel vůz a řídil jej, co znamená, že on má vést duše do nebe. Don Savio s hráběmi sbíral klasy a snopy, které padaly.

Tu a tam po poli někteří roztroušeni sbírali klasy a mezi nimi byli Giovanni Bonetti a Guiseppe Bongiovanni, totiž ty, kdo sbírali tvrdošíjné hříšníky. Zvláště Bonetti je povolán od Pána Boha k tomu, aby shledával tyto nešťastníky, kteří unikli kose ženců.

Fusero i Anfossi rovnali na poli stohy snopů posečeného obilí, aby mohlo být včas vymláceno. To snad bylo náznakem nějakého profesorského stolce. Jiní s Don Alassonattim stavěli stohy a to jsou ti, kteří vydávají peníze a bdí nad zachováním pravidel, učí modlitbám a zpěvu nábožných písní a vůbec materielně spolupracují, aby uvedli duše na cestu k nebi. Kus země byl urovnaný a upravený k mlácení obilí. Don Cagliero Giovani, který šel nejdříve posbírat květy do zahrady a pak je rozdělil druhům, odešel se svou kytkou na mlat k mlácení obilí. Mlácení obilí se vztahuje na ty, kdo jsou od Boha určeni věnovat se vyučování prostého lidu. Opodál se k nebi zvedalo několik sloupů černého kouře; pracovali tam ti, kdo sbírali koukol a vyšli pak s ním na meze obilného pole, a kladli jej na hromadu a pálili. Naznačuje to ty, kteří jsou zvláště určeni odlučovat zlé od dobrých, jakožto ředitelé budoucích našich ústavů. Viděl jsem mezi nimi tyto: Don Cerutti Francesco, Camietti Giovanni, Albera Paolo a jiné, kteří jako chlapci studují v nižších třídách gymnasia.

Všechny tyto popsané scény se odehrávaly zároveň, a mezi množství těchto mladíků jsem spatřil některé nesoucí v ruce svítilnu, aby svítili o pravém poledni. Jsou to takový, kteří mají být dobrým příkladem pro ostatní hlasatele evangelia a tak mají osvěcovat duchovenstvo. Byl mezi nimi Paolo Albera, který kromě toho nesl ještě kytaru, na kterou hrál. Náznak toho, že bude ukazovat cestu kněžím a dodávat jim odvahu, aby směle šli vpřed ve svém povolání. Znamenalo to také, že bude mít v církvi vysoký úřad.

Při takovém hemžení nepracovali všichni hoši, které jsem viděl. Jeden držel v ruce pistoli, chtěl totiž být vojákem, ale ještě se nerozhodl. Někteří stáli opřeni rukou o ohradu, pozorujíce ty, kteří sekli, rozhodnuti nenásledovat jejich příkladu. Jiní byli nerozhodní, poněvadž jim byla práce obtížnou. Nevěděli mají-li se rozhodnout pro sečení. Někteří přece běželi přiložit ruku k dílu. Jiní, když došli na pole, práce se ani nechopili. Někteří pracovali s kosou opačně obrácenou a byl mezi nimi též Molino. Jsou to takoví, kteří dělají pravý opak toho, co mají dělat. Byli tam také jiní a napočítal jsem jich mnoho, kteří se vzdalovali a sbírali divoké víno. To jsou ti, kteří ztrácejí čas ve věcech cizích jejich povolání.

Zatím co jsem pozoroval to, co se dálo na obilném poli, viděl jsem druhou skupinu mladíků, kteří okopávali, a také tato skupina poskytovala neobyčejnou podívanou. Většina těchto siláků pracovala s vekou usilovností, ale nechybělo zde ani nedbalců. Některý pracoval s motykou vzhůru, jiní zakopli o povrch, ale motyka zůstávala stále nad zemí, některým po každém zakopnutí sklouzávalo železo s topůrka. Topůrko znamenalo dobrý úmysl.

Zpozoroval jsem však, že někteří z těch, kteří jsou mými řemeslníky, byli na obilném poli, na kterém sekali, a jiní, kteří nyní studují byli okopávajícími. Pokusil jsem se znova všechno zaznačit, ale můj vykladač poukázal vždy na svůj sešit a zabraňoval mi psát. Viděl jsem současně mnoho chlapců, kteří tam stáli nadšeně, nevědouce se rozhodnout, zda mají jít mezi žence nebo okopávat. Oba Dalmazzi, Caroglio, Primo, Monasterolo a mnozí jiní se rozhlíželi, ale odhodláni se rozhodnout. Pozoruje dále viděl jsem i takové, kteří vyšli od těch, kteří kopali a chtěli jít mezi žence. Jeden běžel bez rozmyslu na obilné pole tak, že ani nepomyslil opatřit si nejdříve kosu. Hanbil se pro svůj nerozvážný spěch a vrátil se požádat o kosu. Když ji žádal, rozdílející mu ji nechtěl dát a řekl mu: „Ještě není čas!“ „Je již čas, já ji chci!“ – „Ne, ne běž ještě pro dvě kvítka do zahrady!“ „Ach ano!“ nadýmaje se pravil jiný: „Půjdu utrhnout květů, kolik jen chcete.“ – „Ne, jenom dva!“ Běžel hned, ale když byl v zahradě, vzpomněl si, že se nezeptal jaké květy má utrhnout. Rychle se vrátil a on mu řekl: „Vezmeš si kvítek lásky a kvítek pokory!“ – „Vždyť již je mám.“ – „Máš snad jen domýšlivosti, ale ve skutečnosti jich nemáš!“ Tu se chlapec začal hádat, zlobit a vztek jím tak lomcoval, že skákal. „Není právě čas, aby ses zlobil,“ řekl mu rozdělovač a odepřel mu rozhodně vydat kosu. Ten zlostí si kousal pěsti.

Vida tento poslední výjev, odtrhl jsem na okamžik svůj zrak, jímž jsem uviděl tolik věcí, dojat pravními naučeními, které mi vnukal můj přítel. Chtěl jsem ještě, aby mi lecos vysvětlil, a on opakoval: „Obilné pole znamená Církev. Žeň, vyzískaný užitek, kosa jest symbolem prostředků ke konání dobra, a kosa bez ostří postrádá zbožnosti, beze špičky pokory. Kdo opouští pole a při tom žne, takový opustí Oratoř a kongregaci.

III.

Večer 4. května konečně dokončil Don Bosco sen, který mu v prvním obraze představil stav Oratoře a jeho chovanců, zvláště studentů. Ve druhém ty, kteří byli povoláni do stavu duchovního.

Nyní jsem u třetího obrazu, který v několika obrazech představuje ty, kteří právě toho roku (1861) vstoupili do Společnosti sv. Františka Saleského, a pak úžasný rozvoj této Společnosti a čas od času mizející ze světa salesiány, na jejichž místo nastupují pokračovatelé jejich díla. Don Bosco mluvil takto:

Když jsem si zcela pohodlně prohlédl pestrou scénu žní, tu onen úžasný cizinec mi poručil: „Nyní zatoč desetkrát kolem. Počítej a pak se podívej!“ – Začal jsem hned točit a po desátém otočení jsem nahlédl. Hle? Uviděl jsem všechny ty chlapce, před několika dny všichni roztomilí klučinové, jak jsem si je pamatoval, a nyní se ukázali dospělí, mužného vzhledu, někteří s dlouhou bradou a jiní se šedinami. „Jak to?“ tázal jsem se, „včera ten tam byl děcko, že bys ho téměř vzal do náručí, a nyní je již tak veliký?“ – Přítel mi odpověděl: „Je to zcela přirozené. Kolik otoček jsi napočítal?“ _– „Deset!“ – „Nuže, šedesát jedna a sedmdesát jedna. Všichni mají již o deset let více.“ ­– „Ano, ano, již chápu.“ Viděl jsem vpozadí čočky nezvyklou podívanou, nové domy, které náleželi nám, a mnoho chlapců pod vedením drahých synů z Oratoře, již jako kněží, ředitelů, kteří je vyučovali a obveselovali.

„Zatoč opět desetkrát!“ řekl mi, „a půjdeme do roku 1881.“ Chytil jsem kliku a zatočil jsem desetkrát. Když jsem nahlédl, viděl jsem sotva polovinu mladíků, které jsem dříve viděl, a téměř všichni s šedinami a trochu shrbeni.“ „Kde jsou ostatní?“ otázal jsem se. „Odešli, kam každý musí“ zněla odpověď. Tak znatelný úbytek mých hochů způsobil mi nový velký žal, ale potěšil mne pohled na nesmírný obraz nových a neznámých krajů a spousty chlapců, vedených a opatrovaných novými učiteli, kteří byli ještě závislí na mých dávných hoších, z nichž mnozí zestárli.

Potom jsem znovu desetkrát zatočil, ale co jsem spatřil! Sotva čtvrtinu mých hochů, které jsem viděl před několika okamžiky a starší s vlasy i vousy bílými! „A kde jsou ostatní?“ otázal jsem se. „Kam každý musí. Jsme v roce 1891.“

Před mým zrakem se rozvíjela jiná dojemná scéna. Moji synové kněží, sedření námahami, byli obklopeni hochy, které jsem ještě nikdy neviděl; mnozí byli odění kůží, byli jiné pleti než obyvatelé našich krajů. Zatočil jsem ještě desetkrát kolem a spatřil jsem sotva třetinu mých synů, prvních chovanců, již zkomírající starce, nahrbené, nevzhledné, v posledních létech jejich života. Vzpomínám si, že jsem viděl mezi jinými Don Ruu tak stařičkého a vyhublého, že bylo ztěží možné ho poznat, jak se změnil. „A kde jsou ostatní?“ otázal jsem se. „Již jsou tam, kam všichni musí. Jsme v roce 1901.“ V mnohých domech jsem již nepoznal nikoho z našich starých. Ale byl tam ředitelů a učitelů, které jsem nikdy neviděl, a množství mládeže stále vzrůstající a množící se domy s podivuhodným množstvím řídícího personálu. „Nyní,“ pokračoval laskavý vykladač, „zatočíš opět desetkrát a spatříš věci, které tě potěší i zarmoutí!“ Za točil jsem opět desetkrát. „Hle, 1911,“ zvolal tajemný přítel. „Ach moji milí hoši, spatřil jsem nové domy, ředitele, učitele, a s novými šaty a zvyky.“ A z mých chlapců z Oratoře v Turině? DLouho a dlouho jsem hledal uprostřed takového množství mládeže a spatřil jsem pouze jednoho z vás, zešedivělého a schýleného pod tíží let. Byl obklopen hloučkem hochů a vyprávěl jim o počátcích naší Oratoře a opakoval a připomínal jim to, čemu se naučil od Dona Boska a ukazoval jim obraz, který visel v hovorně na stěně. A co z ostatních našich starých chovanců, představených domů, které jsem viděl již zestárlé?

Na nový pokyn jsem chytil opět za kliku a několikrát zatočil. Neuviděl jsem nic leč širokou pustinu bez člověka. „Ach!“ zvolal jsem užasle, „nevidím již nikoho ze svých synů. Kde jsou nyní všichni ti hoši, které jsem přijal, veselí, čilí a silní a kteří se ve skutečnosti nacházejí nyní u mne v Oratoři?“ – „Již přešli všichni věz, že každým desátým otočením minulo deset roků.“ Počítal jsem, kolik desítek jsem kolem udělal, a výsledek byl, že uplynulo padesát let a že kolem roku 1911 všichni nynější chovanci Oratoře budou už mrtví.

„A nyní chceš vidět ještě něco zajímavého?“ otázal se mne onen dobrosrdečný muž. „Ano,“ odpověděl jsem mu. „Nuže, dávej pozor, chceš-li více vědět a vidět. Otáčej kolem opačným směrem a počítej toliktéž otoček, kolik jsi jich udělal dříve.“ Kolo se roztočilo. „Teď se podívej!“ řekl mně. Podíval jsem se a co jsem viděl: Množství mládeže přede mnou, mládeže zcela neznámé, nejrůznějších zvyků, krajů, řečí, takže jakkoliv jsem se snažil, nemohl jsem poznat, leč jen velice malou část s jejich představenými, řediteli, učiteli a asistenty. „Tyto vůbec neznám,“ řekl jsem vůdci. Ten mi však odpověděl: „A přece jsou všichni tvoji synové. Poslyš. Mluví o tobě, o tvých starých synech, jejich představených, kteří však již nežijí, a připomínají si naučení, která přijali od tebe a od nich.“ Díval jsem se ještě pozorně, ale když jsem pozvedl tvář od čočky, kolo se začalo točit s takovou rychlostí a takovým rachotem, že jsem se probudil na lůžku zcela vyčerpán.

Když jsem pověděl všechny tyto věci, pomyslíte si: Kdož ví? Don Bosco je neobyčejný člověk, něco velikého, jistotně je svatý! Moji drazí hoši, abych zabránil nerozvážným úsudkům o mně, ponechávám vám svobodu těmto věcem věřit nebo nevěřit a přikládat jim větší nebo menší význam, jen jedno vám doporučím, abyste se ničemu nevysmívali, ani mezi druhými, ani mezi cizími lidmi, považuji za dobré vám říct, že Bůh má spoustu prostředků, jimiž může projevovat svou vůli. Někdy použije prostředků nejméně vhodných a hodných, jako použil oslice Balaamovy, nechávaje ji mluvit, a Balaama, falešného proroka, aby předpověděl mnoho o Mesiáši. Totéž se mohlo stát se mnou. Pravím vám však, abyste nehleděli na mé počínání, abyste se dle toho řídili. Vy musíte dbát jedině o to, a dávat pozor na to, co činím a mluvím, poněvadž aspoň to, jak doufám, bude vždy vůle Boží a k prospěchu duší. Co se týká mého počínání, neříkejte nikdy: Udělal to Don Bosko, je to tedy správné. Ne, pozorujte nejdříve co činím; vidíte-li, že je to dobré, napodobujte mne, kdybyste snad přece viděli něco špatného, chraňte se mě v tom následovat. Zanechte to jako zlý skutek.

Výklad snu.

Svědectví a slova Don Boska.

Don Cagliero napsal: „Byl jsem přítomen, když Don Bosco vypravoval r. 1861 Il sogno della ruota, v němž viděl budoucnost rodící se Kongregace. Vykládal takové sny, když se poradil s Don Cafassem, který mu řekl, aby šel jen vpřed tuta conscientia (jisté svědomí), přikládaje jim význam a usuzuje, že budou na větší slávu Boží a k prospěchu duší. Tento úsudek sdělil nám Don Bosco jako důvěrným přátelům před smrtí Don Cafassa.“

„Pozornost s jakou ho chlapci poslouchali, byla úžasná a ztrhující. Don Bosco při své úžasné paměti a neobyčejnou jasností mysli tázán v soukromí, dovedl říci jméno a úkol, které většina z nás ve snu měla, a to činil s patřičným výkladem. K vyložení tohoto snu potřeboval tři večery po sobě a byl tak dlouho předmětem našich rozhovorů s naším milým otcem a přesvědčili jsme se, že nabyl v tom snu jasné poznání budoucnosti Oratoře i Kongregace. V soukromí mezi svými důvěrnými rád znova popisoval dozrávající obilí na tajemném poli a různá postavení ženců i těch, kdož rozdávali kosy. Ujišťoval nás při tom, že naše společnost, ač tak pronásledovaná a štvaná, přece proti mínění mnohých i dobrých a moudrých lidí obstojí, poroste a velice se rozmnoží. To vše jsem slyšel od svých druhů i jak to často opakoval sám Don Bosko.“

„Co se týče těch tří, kteří měli opice na zádech, Don Dalmazzo Francesco potvrdil přísahou toto: „Dobře se pamatuji, že když Don Bosco o nich mluvil, dodával, že chtějí-li vědět ještě něco jasněji, aby jen přišli k němu. Dostavilo se jich přes padesát ze strachu, že snad mají ve svědomí něco zatajeného, ale Don Bosco pověděl každému: „Nejsi to ty.“ Když potom náhodou potkal ony tři na dvoře v tutéž dobu, upozornil je na jejich nešťastný stav. Byl mezi nimi jeden můj spolužák a ten mi důvěrně vše sdělil, podivuje se tomu, jak jen Don Bosco může vědět takové věci. Ostatně jiných důkazů, jak viděl do srdce, zakusil jsem sám na sobě, když mi sám víckrát odhalil mé nitro, aniž jsem mu řekl slovo. Totéž vím od některých druhů, kteří upřímně doznali, že přes jejich mlčení ve zpovědi též ve věcech těžkých dovedl jim je Don Bosco přesně vyjevit.“

Pokud se týkalo čtyč spoutaných, zpravil nás o nich theolog Borell. když se r. 1866 odebral do věznice, přišel do Oratoře, jako vyjednavač k Don Boskovi jménem jinocha X, který byl odsouzen jako vojenský zběh. Vězeň žádal po Don Boskovi Giovanne proveduto, a vzkázal mu: „Pamatujete si, že jste mi řekl, jak jste mě viděl ve snu La ruota spoutaného? Žel, byl jsem jedním z oněch čtyř, ale k vaší potěše pravím, že nejsem v žaláři pro zločin, ale protože jsem uprchl z kasáren, když jsem nemohl vydržet tvrdý vojenský život.“ Don Bosco ho zašel navštívit a přinesl mu knížku, o kterou žádal.

Kromě žaláře mu předpověděl po snu také další osudy. kddyž dokončil studia, rozloučil se s Donem Boskem řka, že míní vstoupit do nějaké Kongregace.“ „Zůstaň u nás!“ řekl mu Don Bosko, který se snažil již dříve ho získat pro rodinu Oratoře, „neodcházej ode mne a budeš zde mít to, po čem toužíš.“ Ale mladík byl rozhodnut odejít. „Je-li tomu tak, jen jdi,“ řekl nakonec Don Bosko. „Staneš se jezuitou a ti tě pošlou pryč. Vstoupíš ke kapucínům, ale nevytrváš tam, a nakonec hladem donucen po mnohých osudech se vrátíš a budeš prosit o chléb v Oratoři.“

Zdálo se to nemožným, poněvadž jeho dědictví mělo cenu šedesát tisíc lir. A jeho rodina byla z nejzámožnějších v kraji. Přece s však doslovně splnilo tak, jak Don Bosco předpověděl. Vstoupil nejprve k jezuitům, pak ke kapucínům, ale nedovedl se přizpůsobit pravidlům a po nějaké čase byl propuštěn. Když promrhal celé své dědictví, objevil se po dlouhé době v největší bídě v Oratoři, byl přijat, zůstal tam rok a pak odešel, poněvadž si zamiloval potulný život. Sám vypravoval podrobně, jak se proroctví vyplnilo, a žil ještě roku 1901.

Zatím již od 4. května začínali se okolo Don Boska shromažďovat chovanci a klerici, aby se ho tázali, na které části pole je viděl, zda mezi okopávajícími, a my jsme mnohé odpovědi uvedli již při vypravování snu. V mnohých jsme shledali znaky pravých předpovědí. Tak Don Bosco viděl klerika Molino stát nečinně s kosou v ruce, dívajícího se, jak ostatní pracují a pak jak se přiblížil k příkopu, který ohraničoval pole, jak jej přeskočil, odhodil klobouk a utekl. Molino žádal Don Boska o vysvětlení a on mu odpověděl: „Na bohosloví budeš šest a ne pět roků a pak svlékneš kněžský šat.“ Molino nad takovou odpovědí užasl, zdála se mu podivnou, zcela pravdě nepodobnou, ale skutečnost potvrdila pravděpodobnost řeči Don Boska. Tento jinoch opravdu konal bohoslovecká studia šest let, a to čtyři v Oratoři, další dva v Asti, a vykonav duchovní cvičení k vysvěcení, odešel do S. Domiani d’Asti do svého rodiště „na jeden den“ uspořádat své záležitosti, jak řekl, ale svlékl duchovní šat a již se nevrátil.

Klerik Vaschetti byl považován za sloup ústavu Giaveno a také jím byl. Když Don Bosco vyprávěl, že ho viděl opouštět pole a přeskakujícího příkop, odpověděl téměř s pohrdáním: „To se vám opravdu jen zdálo.“ Vskutku nepomýšlel vůbec, že by měl opustit Don Boska. Když opravdu odešel z Oratoře již jako kněz, připomněl mu Don Bosco pohotovou, ale synovskou odpověď. „Pamatuji se, je to pravda,“ odpověděl Vaschetti. Don Bosco mu však řekl: „Sem do Oratoře tě volal Bůh, ale přece doufám, že ti dá svou milost, ale budeš muset bojovat.“ Bůh vskutku pomáhal Vaschettimu a on jako farář vykonal ještě mnoho dobra.

Klerik Fagnano Jos, se nechtěl tázat Don Boska, jakou úlohu měl ve snu. Jednak že byl povahy ostražité a že před několika měsíci přišel ze semináře v Asti a nedůvěřoval těmto zjevením. Donucen druhy přišel k Don Boskovi a tázal se ho, co viděl o něm ve snu v oné čočce. A Don Bosco odpověděl: „Viděl jsem tě na poli, ale tak daleko, že jsem tě sotva poznal. Pracoval jsi mezi nahými lidmi. Fagnano nevážil příliš tato slova, ale vzpomněl si na ně, když v den Panny Marie Pomocnice se octl na březích Magellanovy úžiny pojídaje po dva dny měkkýše, maje v dohledu přístav, k němuž se nemohl pro bouři přiblížit. Viděl také nahé lidi v Ohňové Zemi, kde zarazil svůj kříž a založil misii.

Také Dona Savia Angela viděl Don Bosco v dalekých krajích, jak mu víckrát opakoval. – Dominikovi Belmonte řekl: „Ty oslavíš Boha hudbou.“ Připojil k tomu jedno slovo, které na okamžik chlapce velice dojalo, ale sotva se vzdálil na dva kroky, zcela mu vymizelo z mysli, a jakkoliv si vzpomínal, již nikdy si na to nevzpomněl. Don Bosco ho viděl, když viděl vůz tažený pěti muly. Ovoce jeho námah mělo být v Mirabello, jako profesor v Alessio, pak prefekt a později ředitel v Borgo S. Martino, ředitel a farář v S. Pier d’Arena, byl všude taky učitelem hudby k povznesení posvátných obřadů. Konečně jako prefekt Společnosti a ředitel Oratoře v Turině. Požíval vždy všude lásky a úplné důvěry spolubratří a chovanců.

Dále se v kronice dočítáme, že Don Bosco také Avanzinimu řekl, co dělal ve snu a pak dodal: „To je vůle Boží, to máš dělat!“ Avanzini nevyjevil úkol, který mu byl předurčen, poněvadž se nechtěl podrobit, ale svěřil se později svým důvěrným přátelům: „Don Bosco mi vyjevil věci, které bych neřekl nikomu na světě!“

Giovannimu řekl Don Bosko: „I ty bys měl povolání k duchovnímu stavu, ale scházejí ti tři ctnosti: pokora, láska a čistota.“ Podotkl však, že měl kosu dostat od Don Provery.

Chovanec Ferrary se nešel nikdy ptát, co se týkalo snů, ač říkával, že by chtěl vstoupit do duchovního stavu, aby se vysmíval, ač jej mnozí povzbuzovali. Konečně se střetl s Don Boskem tak, že už mu nebylo vyhnutí, a ten mu pak pověděl, jak ho viděl na obilném poli, a že pohrdaje těmi, kteří ho posílali ještě pro nějaký kvítek, začal kosit velmi prudce, ale když došel na konec a obrátil se nazpět, neviděl ze své práce ničeho. „Co to má znamenat?“ otázal se ho chlapec. „Nuže to znamená,“ odpověděl Don Bosko, „že nezměníš-li způsob svého dosavadního chování a budeš-li jednat dle svých choutek, stane se z tebe potřeštěný kněz, nebo nepořádný mnich.“

Chovanci Oratoře se nespokojili údaji, které každému poskytl v soukromí. Žádali, aby jim podal obsáhlejší výklad snu veřejně, aby se rozplynuly jisté obtíže, které nepochopili, aby se ukojila jejich zvědavost, která je udržovala v neklidném vření. Byli zde chovanci otevření, nadaní a vtipní, kteří by byli uvedli do rozpaků každého, kdo by si nebyl jist tím, co vyprávěl. Don Bosco se nemusel obávat, že by si odporoval a tak večer 4. května mluvil a dal každému příležitost klást otázky, poněvadž si sám přál, aby mohl vysvětlit věci týkající se snu, pokud je snad dobře nepochopili.

Tak večer 5. května mnozí požádali o vysvětlení. Tázali se: „Předně co má znamenat večer?“ Don Bosco odpověděl: „Blíží se smrt: venit nox, quando nemo potest operari (přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat), řekl náš Pán.“ Pochopili jsme, že naznačuje snad blízký konec života a po chvíli trapného mlčení se ho tázali, jak by mu bylo možno prodloužit večer. „Byly by tu dva prostředky,“ odvětil Don Bosko, „a to prvý, abych již nemíval takových snů, poněvadž mi podrývají zdraví, druhý, aby ve zlém zatvrzelí nenutili Pána Boha, aby jim násilně nechával střásat hřích.“

„A co fíky a hrozny?“ „Fíky a hrozny částečně už zralé a částečně zelené znamenají, že se již splnili některé věci předcházející večer a ostatní že se splní. O tom, co se splnilo, řeknu vám jindy. Fíky znamenají velké události, které se brzy v Oratoři vykonají. Měl bych vám o tom mnoho povědět, ale nyní se to nehodí, a proto vám to řeknu později. Ještě vám podotýkám, že fíky možno brát jako symbol mládeže, a tu mohou znamenat dvě věci: zralé by se mohly obětovat ve svatém kněžství, nebo zralé by mohly být obětované Bohu na věčnosti.“

Je-li dovoleno, vyložíme skromně také naši myšlenku, že totiž mezi fíky byly také hořké jazyku a že proto nechtěl si Don Bosco utrhnout, třebas své odmítnutí omlouval. Jeremiáš vypravuje v XXIX, kapitole o jednom svém vidění takto: „Viděl jsem dva okříny, plné fíků, a předložené ve svatyni Páně. V jednom byly nejlepší fíky, jako bývají ranné, druhé fíky nejhorší, že se nedaly jísti.“ První košík představoval ty, kdož se káli ze svých chyb, a těm Pán Bůh sliboval své milosrdenství. Druhý představoval nekajícníky, které Bůh shladí, jak se zapřísahal. (XIX.m 17): „Naložím s nimi jako se špatnými fíky, které nelze jíst, poněvadž jsou zkažené.“

Zdá se nám, že údolí Valcappone představuje Oratoř a to proto, že v kraji začalo, z toho vozu bratra Josefa, který byl velkým dobrodincem Don Boska a jeho chlapců, i z kola s čočkou, která mu tam předvedla podívanou již popsanou. Chovanci se stále tázali: „Co znamenají opice na zádech chovanců?“ Don Bosco odpověděl: „Představují ďábla necudnosti. Tento ďábel, když chce někoho napadnout, nepřichází zpředu, ale napadá zezadu, totiž ukrývá ošklivost hříchu, neukazuje ji, ale ukazuje na ni jako na maličkost. Tyto opice tisknou jejich krk a dusí v jejich ústech každé slovo, když se chtějí zpovídat. Tito nešťastníci měli překroucené oči a to znamená, koho ovládl tento ďábel, nechápe již věci nebes. Moji drazí hoši! Zapamatujte si ona tři slova: Labor, Sudor, Fervor (Práce, pot, zápal) a budete moci úplně zvítězit proti každému ďáblovi, který na vás přijde s pokušením proti mírnosti.“ (Snad čistotě?) „Jak mohou odstranit zámek z úst?“ na to odpověděl Don Bosco slovy tajemného přítele: „Auferatur superbia de cordibus eorum.“ (Ať je odstraněna pýcha z jejich srdcí!) Tázali se také na práce, které konali jednotliví chovanci, žádajíce o vysvětlení. – „Co nám řeknete ještě o obilném poli?“ – „Kteří pracovali mezi obilím, ti jsou povoláni k duchovnímu stavu, takže já vím, kdo má být knězem a kdo jim být nemá. Nemyslete si však proto, že ti, kdo byli na poli řemeslníků, že byli naprosto vyloučeni od ženců a naopak. To proto nikoliv. Viděl jsem dokonce některé řemeslníky, kteří sekali s ostatními obilí. Poznal jsem je a nechal je studovat. Jiný si zase šel pro kosu, ale rozdavač mu ji nechtěl vydat, poněvadž mu ještě scházela nějaká ctnost. Nabude-li jí, Pán Bůh ho nepochybně volá, jen nestane-li se nehodným povolání. Však činil vůli Boží i ten, kdo okopával i kdo sekal, a byli na cestě spásy.“

„Co asi znamenají sousta a květy?“ ­– „Někteří přišli na obilné pole a chtěli síci, ale Provera jim nechtěl dát kosu, protože ještě nebyli schopni práce, a takovým říkal: ’Tobě chybí ještě jeden květ, nebo tobě schází dva. Ty musíš pojíst ještě dvě sousta!’ Tyto květy byly jednak ctnost lásky nebo pokory nebo čistoty. Sousta většinou byla po jednom soustu vzdělání nebo po jednom soustu zbožnosti. Když to jinoši slyšeli, odcházeli si utrhnout tyto květy, nebo pojíst tato sousta a pak se vraceli a dostávali své kosy.“

Byl tázán také na scény, které se mu ukázaly po každém desátém otočení kolem a týkaly se hlavně rozvoje salesiánské Společnosti. Don Bosco odvětil: „Mnoho času dělilo každé desáté otočení od dalších, abych mohl zjistit sebemenší věc. Hned odpočátku po prvních otočeních jsem viděl dobře vybavenou a pokračující kongregaci s velkým počtem spolubratří a chovanců v mnoha domech. S dalšími otočeními se pokaždé podívaná měnila. Mnohé dřívější již nebylo vidět a pak se ukazovali mnozí, které jsem dosud neviděl a které jsem viděl maličké, byli již staří. Počet chlapců rostl vždy velice rychle a nezměrně.“

Chovanci si ještě vzpomněli, že mu muž řekl: „Uvidíš věci, které tě potěší i co tě zarmoutí.“ Otázali se ho proto, zda po každém otočení v jednotlivých desetiletích viděl své syny vždy v témže postavení a okolnostech, v témže úřadě a stejného chování, či se měnili v lepší nebo horší v následujících obrazech. Don Bosco to nechtěl říci, ale přece zvolal: „Trápí a činí ducha malomyslným pohled na osudy, jimž podléhá v svém životě. Ujišťuji vás, kdybych byl v mládí předvídal osudy, které na mne od té doby dodnes dolehly, že bych byl ztratil odvahu.

Chovanci se tak divili tomu, že Don Bosco řekl, že bude mít domy a útulky, zatímco tehdy měl pouze jedinou Oratoř na Valdocco. Don Bosco jen opakoval: „Uvidíte, uvidíte!“

Tak důvěrně mluvil Don Bosco ke všem domácím, ale některé věci vyhradil jen pro své kleriky. Tam jim také řekl, že na obilném poli spatřil dva, kteří mají být biskupy. Tato zpráva se okamžitě roznesla po Oratoři. Mnoho se o tom mluvilo. Chovanci, kteří se snažili uhádnout ono tajemství, ježto Don Bosco nechtěl vyzradit nic jiného a přehlédl všechny své kleriky. Shodli se v tom, že prvním biskupem bude klerik Giovanni Cagliero, a domýšleli se, že druhým bude P. Albera. Tyto pověsti se dlouho šířily po domě.

Tolik Don Ruffino.

My můžeme podotknout, že nikdo nemyslil, že chovanec Costamagna Jakuba, studujícího gymnasium, vzdáleného na tisíc honů od toho, aby vzbudil podezření, že mu Bůh vyhradil biskupskou mitru.

Mezi jiným zapsal dále kronikář: „Don Bosco řekl, že dá studovat některé řemeslníky, které viděl žat nebo sbírat klasy na poli a také ode dne, kdy vyprávěl sen, vybízel Craveria, aby se dal na studia. Ten, poněvadž si nic jiného toužebněji nepřál, připravil se ochotně ke vstupu do gymnasia.

Týž návrh učinil jinému, Tamono z Giavena, obuvníkovi, a řekl mu: „To, proto, že jsem tě viděl, ale pracoval jsi s velkou chutí.“ Třetí řemeslník, který (nyní knihař) byl také vyzván (také ve snu), ale Don Bosco nevyzradil ještě jeho jméno.

Čtvrtým byl chovanec, který přijat do ústavu, provozoval krejčovské řemeslo. Don Bosco ho viděl ve snu vytrhávat na poli cizopasné rostliny. Jinoch sám se svěřil klerikovi Ruffino, že dosavadní jeho chování nebylo bezvadné, ale brzy projevoval takového ducha zbožnosti, že byl dáván za vzor, a prokázal takové úkony ctnosti, zvláště pokory, že jich nelze zapomenout. Stalo, že když byl dán na studia, po dvakrát záměnou jmen, poněvadž byl mezi studenty chovanec podobného jména, při týdenních poznámkách studovny, omylem náčelníka studovny, dostal jednou bene a jednou fere optime. Lze vidět při takových omylech vždy, a to i těch nejlepších hochů volání po odčinění bezděčné nespravedlnosti, a neztěžují-li si, snaží se aspoň, aby byla uznána jejich nevina, a usilují se jakkoliv zbavit takové značky. – Tento náš jinoch se nikterak nezneklidnil a když se tomu někteří divili, poněvadž viděli, že je zde zřejmě omyl a nutili ho, aby se odvolal, neříkal na to nic jiného než: „Však jsem si toho zasloužil.“ A nepodnikl nic, aby byla vymazána tato poznámka, ochoten snést též ztrátu odměny slíbené těm, kdo během roku si zasloužili a dostali optime v každém týdnu.

XXVI. Vycházka do ráje 1861.

Dne 3., 4. a 5. dubna měl Don Bosco podivný sen, který o dva dny později vyprávěl svým chovancům:

Sny míváme ve spánku a proto jsem spal i já. Několik dní před tím byl jsem vzdálen z Turína a cestoval jsem nedaleko Moncalieri. Vtiskl se mi do mysli pohled na zelenající se pahorky, avšak v následujících nocích idea čarokrásné podívané se vybavila znovu v mé mysli a činností fantazie se vzbudila touha po vycházce. Vskutku ve snu jsem se rozhodl podniknout vycházku.

Zdálo se mi, že jsem uprostřed svých chovanců na rozsáhlé rovině. Před námi se zvedal do výše veliký vrch. Všichni jsme stáli, když jsem náhle navrhl hochům: „Pojďme na pěknou vycházku.“ – „Pojďme, ale kam?“

Pohlédli jsme na sebe, zamyslili jsme se a pak kdosi ku podivu prohodil: „Což, pojďme do ráje!“

„Ano, pojďme do ráje!“ vzkřikli někteří.

„Ano, pojďme uděláme si pěkný výlet do ráje!“ dodali ostatní.

„Výborně, výborně! Pojďme!“ vzkřikli všichni. Byli jsme na rovině, ale sotva jsme se vydali na cestu, octli jsme se po chvíli už na úpatí hory. Začali jsme vystupovat po stezkách. Opravdu úchvatná podívaná! Pokud mohl náš zrak obsáhnout: Celé úpatí hory bylo porostlé stromy všeho druhu, nízkými i vysokými, tlustými i štíhlými, které nebyly tlustší ramene. Byly tu hrušně, jabloně, třešně, švestky i vinná réva a jiné a jiné.

Ku podivu však na každém stromě bylo současně vidět pučící květy, květy plně rozvinuté nádherných barev, malé a zelené plody i zralé a velké ovoce tak, že na každém stromě byla krása, vlastní jaru, létu i podzimu. Ovoce bylo v takovém množství, že se zdálo, že je stromy neunesou.

Hoši přicházeli ke mně a zvědavě se dožadovali vysvětlení, poněvadž nedovedli pochopit takový div. Vzpomínám si, že jsem jim dal asi takovou odpověď, abych je uspokojil:

„Hle, v ráji to není jako na naší zemi, kde se mění teplota i počasí. Zde není změn. Teplota je zde vždy stejná, mírná, přiměřená životu každého stromu. Proto v sobě uchovává současně vše dobré a krásné z různých dob roku.“

V úžase jsme obdivovali tento čarokrásný sad. Stromy dýchaly sladce libou vůni. Ta vůně ve vzduchu provívala tak, že jsme byli přesvědčeni, že je vhodná pro veškeré rostlinstvo. Hoši si tu a tam utrhli jablko, hrušku, třešně, hrozen, a tak společně a zvolna jsme stoupali vzhůru. Když jsme vystoupili na horu, myslili jsme, že jsme v ráji, ale zatím jsme byli ještě hodně daleko od něho. Z vrcholku za další velkou rovinou jsme viděli na rozsáhlém předhoří vysokánskou horu, která se dotýkala mraků. Těžko se po ní vystupovalo, ale stoupalo po ní množství lidí a na vrcholu kdosi pobízel ty, kteří se šplhali vzhůru a dodával jim odvahy.

Spatřili jsme i jiné, kteří sestupovali dolů, a pomáhali pak těm, kteří se příliš unavili stoupáním po příkrém srázu.

Ti, kdož dostoupili vrcholu, byli vítání s velkou okázalostí a jásáním. Všichni jsme pochopili, že tam je pravý ráj, a sestupujíce k pohoří, postupovali jsme k oné hoře, abychom si ji obhlédli a pak na ni vystoupili.

Ušli jsme už hodný kus cesty a mnozí hoši běželi napřed, aby tam byli co nejdříve, a značně velký kus cesty předcházeli zástup svých druhů. Však co to? ­– Dříve než jsme dospěli k výběžku hory, zahlédli jsme na předhoří veliké jezero, plné krve, a široké jako od Oratoře po Piazza Castello.

Kolem po břehu byly poházeny lidské údy. Žalostný a hrozný obraz! Zdálo se, že na tomto místě byla svedená krvavá bitva. Hoši, kteří běželi první, stanuli zděšení. Byl jsem ještě daleko a nic jsem zatím nepozoroval, a vida jejich úžas a zaleknutí do té míry, že se zastavili a velice zesmutněli, i zvolal jsem: „Co znamená tento váš smutek? Co je to? Jděte vpřed!“

„Cože, máme jít vpřed? Jen pojďte a podívejte se!“ odpovídali. Zrychlil jsem krok a co jsem spatřil?! Všichni ostatní hoši, kteří přišli přede mnou a před chvílí byli ještě veselí, zmlkli a zesmutněli. Napjatě jsem pozoroval břeh tajemného jezera. Dále však jsme nemohli jít.

Na protějším břehu byl veliký nápis: „Per sanguinem“ – Hoši se tázali navzájem: „Co to znamená tato podívaná?“ – Otázal jsem se jednoho, nevím, který to byl, a ten mi pravil:

„Hle toto je krev, kterou vylilo nesčetné množství těch, kteří vystoupili na horu a vstoupili do ráje. Toto je krev mučedníků. Zde je též krev Ježíše Krista, v níž byla omyta těla všech těch, kteří zemřeli za víru. Nikdo nemůže do nebe, aniž by prošel touto krví, aniž by jí nebyl skropen. Právě tato krev chrání horu, tuto svatou Horu, která představuje Církev. Kdokoliv se opováží napadnout ji, ten utone. Tyto ruce a nohy, rozbité lebky a kusy údů, jimiž jsou posety tyto břehy, to jsou ostatky všech nepřátel, kteří se opovážili napadnout Církev. Všichni byli rozsekáni, všichni zahynuli v tomto jezeře.“

Onen tajemný mladík jmenoval ve své řeči mnoho mučedníků a mezi nimi jmenoval i papežské vojsko, kteří padli v boji za světské panství papežského státu.

Po těch slovech ukázal vpravo na východ, na nezměrnou kotlinu, alespoň čtyřikrát nebo pětkrát větší než bylo jezero krve, a dodal: „Vidíte to údolí? Vězte, že tam se bude vlévat krev těch, kteří mají po této cestě vystoupit na tuto horu. Krev spravedlivých, kteří zemřou pro víru v budoucích stoletích.“

Povzbuzoval jsem chlapce, kteří byli zděšeni tím, co viděli a co jim bylo oznámeno. Povídal jsem jim: „Kdybychom měli zemřít jako mučedníci, byla by naše krev vylita do tohoto údolí, ale naše údy nebudou nitky rozmetány po těchto březích jako tyto.“

Pak se vydali znovu na pochod a obešli jsme jezero tak, že jsme měli po levici Horu, od níž jsme přišli, a po pravici jezero a druhou Horu. Náhle tam, kde končilo první jezero, bylo prostranství, porostlé duby, vavříny, palmami a jinými stromy. Pustili jsme se tímto prostranstvím, abychom zkusili, je-li možno tudy se dostat k Hoře.

Tu se nám naskytla jiná podívaná: „Další veliké jezero, plné vody, v níž pluly usekané údy. Na břehu byl nápis: „Per aquam“!

Znovu jsem se tázal: „Co je to? Kdo nám vysvětlí toto tajemství?“

Tu jeden pravil: „V tomto jezeru je voda, která vytekla z boku Ježíše Krista, která, ač jí bylo krapet, přece se rozmnožila, rozmnožuje se a rozmnoží se. Je to též voda křtu svatého, v níž byli omyti a očištěni ti, kteří už vystoupili na Horu, a kteří už byli pokřtěni a očištěni, musí vystupovat na Horu. Jí musí být omyti všichni ti, kteří chtějí do ráje.

Je možno vystoupit cestou nevinnosti, nebo cestou pokání. Nikdo nemůže být spasen, kdo se v ní neumyl.“

Pak se zmínil o hrozném boji a pravil: „Toto jsou údy těch, kteří v naší době pronásledovali Církev.“

Tu jsme zahlédli množství lidu i několik našich chovanců, kteří s úžasnou rychlostí chodili po vodě a to s takovou rychlostí, že se vody sotva dotýkali chodidly nohou, aniž se zmočili a rázem byli na druhém břehu.

Stáli jsme jako u vytržení nad takovým divadlem, až nám bylo řečeno: „To jsou spravedliví, neboť jakmile se duše svatých uvolnila z pout těla, ba i tělo, jakmile je oslaveno, kráčí hravě nejen po vodě, ale i ve vzduchu lehce se vznáší.“

Všichni hoši zatoužili proběhnout se po hladině jezera, jak to viděli u jiných. Tázavě se ohlíželi na mne. Nikdo se neodvažoval a já jsem jim řekl: „Sám se neopovažuji, neboť je opovážlivostí pokládat se za spravedlivého, abych mohl chodit po vodě a neutopit se.“ Tu všichni zvolali: „Když se neopovážíte vy, což teprve my?“

Kráčeli jsme dále kupředu, obcházejíce Horu. A tu jsme se octli u dalšího jezera, rozsáhlého, jako bylo to první, a naplněného ohněm. Na protějším břehu na tabuli bylo napsáno: „Per ignem“.

Zatím co jsme pozorovali toto moře plamenů, pravil onen: „Zde je oheň Boží lásky a svatých, plameny lásky a touhy, jimiž musí projít každý, kdo neprošel krví a vodou. Je to též oheň, jimiž tyrani dali mučit a zničit těla mnohých mučedníků. Mnozí museli projít touto cestou, aby se dostali k Hoře. Tyto plameny spálí jejich nepřátele.“ Po třetí jsme viděli potřené Boží nepřátele a to na místě jejich porážky.

Pospíšili jsme si kupředu na opačnou stranu jezera a tam bylo další, podobné velikému amfiteátru, kde byl ještě strašnější pohled. Jezero bylo přeplněno šelmami: vlky, medvědy, tygry, lvy, levharty, hady, psy, kocoury a spoustou jiných oblud, které stály s otevřenými chřtány, aby pohltili každého, kdo by se přiblížil.

Viděli jsme lidi, kteří chodili po jejich hlavách. Někteří hoši se rozběhli a chodili bez bázně po hlavách této hrozné havěti, aniž jim co uškodilo. Volal jsem je nazpět a křičel jsem vší silou: „Ne! Pro Boha, zadržte! Nechoďte dále! Což nevidíte, že tam čekají, aby vás roztrhali a sežrali?“

Neuposlechli mého hlasu a chodili po tlamách a hlavách oněch zvířat jako po nejbezpečnější cestě. Což nevíš, že je psáno: „Super aspidem et baziliscum ambulabunt et coculcabunt leonem et draconem?“ (Budou šlapat po zmijích a hadech, rozdupou lva i ještěra). (Ž 90,13).

Právě o takových duších mluví David. V evangeliu čteme: „Ecce dedi vobis potestatem calcandi supra serpentes et scorpiones et super omnem virtute inimici. Et nihil vobis nocebit.“ (Hle, dal jsem vám moc šlapat na hady a na štíry a na veškerou moc nepřítelovu, a nic vám neuškodí – Lk 10,16).

Tázali jsme se: „Jak přejdeme? Což i my musíme po těchto hrozných hlavách?“

„Ach, ano! Pojďte, pojďme! pobízel mě kdosi. – Ach, já mám strach.“ odpověděl jsem. „Je domýšlivostí považovat se za spravedlivého a domýšlet se, že přejdeme bez úhony po hlavách těchto divokých zvířat!“ – „Jen běžte, máte-li chuť, já nepůjdu.“ – Tu hoši opakovali: „Jestliže ani vy necítíte dosti odvahy, tím méně ji cítíme my.“

Když jsme poodešli od jezera zvířat, spatřili jsme prostranství, naplněné lidmi. Ti však buď neměli, nebo se zdálo, že nemají nos, jiní zase že jsou bez uší a o jiných jsme mysleli, že jsou bez hlavy. Některému chyběla ruka, jinému noha, některý byl vůbec bez nohou, jiný bez rukou, jedněm chyběl jazyk, drahým byli vyloupány oči.

Hoši užasli nad tak zmrzačenými lidmi. Ale tu kterýsi pravil: To jsou přátelé Boží, ti se pro svou spásu umrtvovali, umrtvovali své smysly, ať uši či oči, nebo jazyk... a tak vykonali mnoho dobrých skutků. Mnozí pozbyli své údy velkým skutkem kajícnosti nebo v práci z lásky k Bohu. Ti bezhlaví se zasvětili zcela zvláštním způsobem.“

Zatím co jsme pozorovali tyto věci, spatřili jsme množství lidí, kteří prošli jezery, že stoupali nahoru a ukazovali nám jiné už na vrcholku, kteří podávali ruku a povzbuzovali ty, kteří vystupovali. Tleskali a volali: „Dobře! Výborně!“ – Tímto potleskem a voláním byl jsem probuzen a zpozoroval jsem, že jsem na svém lůžku.

To je I. část snu, totiž sen z první noci.

II.

Pamatujte, že je třeba ještě vyplnit krví onu kotlinu nedaleko jezera. Když jsme vše prohlédli, co jsme už popsali, a zakončili obchůzku po širokém předhoří, zpozorovali jsme, že je ještě mnoho cesty k přechodu, ač jsme už mnoho přešli já se svými hochy údolím, které ústilo na rozsáhlém náměstí. Vystoupili jsme.

Náměstí bylo široké u vchodu, ale zvolna se zužovalo tak, že pod kopcem přecházelo v úzkou stezku mezi dvěma útesy, takže mohl sotva jeden za druhým projít. Náměstí bylo přeplněno spoustou lidu, který se spokojeně a blaženě veselil, ale všichni spěchali k úzkému chodníčku, vedoucímu k Hoře.

Tázali jsme se navzájem: „Je to snad cesta do ráje?“ – Zatím ti, kteří se tam nakupili, přecházeli po jednom a dále se museli stlačit i se šaty, stát se maličkými a odložit nůšku nebo cokoliv jiného nesli ssebou.

To mě přesvědčilo, že tato cesta vede do ráje, a proto že je nutno všeho se zprostit: nejen hříchu, ale že je třeba zanechat jakékoli světské myšlenky a náklonnosti, pamatovat na slova svatého Augustina: „Nihil coinquinatum intrabit in ea.“ (Nic poskvrněného tam nevstoupí.)

Stáli jsme chvíli a pozorovali jsme. Ale jak jsme byli hloupí! Místo co bychom se byli pokusili o přechod, zatoužili jsme se vrátit a podívat se, co je za náměstím.

Spatřili jsme v dáli množství lidu, a hnáni přílišnou zvědavostí, chtěli jsme vidět, co asi dělají. Pustili jsme se rozsáhlými lány, jejichž konců nemohlo dohlédnout lidské oko. Tam jsme se octli uprostřed podivné podívané. Spatřili jsme lidi, ba i mnoho našich chovanců spřažených s nejrozmanitějšími zvířaty. Někteří hoši byli spřaženi s voly. Pomyslil jsem si: „Co to znamená?“ Tu mne napadlo, že vůl je znakem lenivosti a že jsou to asi lenoši. Skutečně jsem je poznal a shledal jsem, že jsou leniví, pohodlní a zdlouhaví v plnění povinností, a pomyslil jsme si: „Ach, ano, jen buď tam, to ti patří. Nikdy se ti do ničeho nechce. Buď tedy s tím volem!“

Jiní byli spřaženi s osly. To byli tvrdohlaví, umíněnci. Byli k oslům přivázáni, nesli břemena a popásali se s nimi. To byli ti, kteří se nechtějí podrobit ani radám, ani příkazům představených.

Jiné jsem viděl připřažené ke koním a mulám a napadla mi slova Páně: „Factus est sicut equus et mullus, quibus non est intellectus.“ (Učiněn jest jako kůň a mula, kteří nemají rozum – Tob 6,17). Ti nechtějí ani pomyslet na věci duchovní. Ubozí nerozumní!

Jiní se popásali se sviněmi, hrabali se ve špíně a blátě jako ona odporná zvířata, a váleli se s nimi v bahně. Takoví se krmí jen věcmi pozemskými, žijí v kalu nízkých vášní a stojí opodál nebeského Otce. Smutný obraz! Tu mne napadlo, co praví evangelium o marnotratném synu, který padl tak hluboko luxuriose vivendo (prostopášným, rozmařilým životem).

Konečně jsme spatřili spoustu chlapců s kočkami, psy, kohouty a králíky: totiž zloděje, pohoršlivé, rváče a bázlivce z lidských ohledů.

Z pestrosti výjevů jsme pochopili, že ono údolí je svět. Všiml jsem si důkladně každého zvlášť.

Odtud jsme kráčeli ještě kousek dále po oné rozsáhlé rovině. Rovina se nepozorovatelně skláněla tak, že jsme sestupovali bez povšimnutí. Nedaleko náhle krajina nabývala vzhledu sadů, i zvolali jsme: „Pojďme se podívat, co to tam je! – Pojďme!“

Nalézali jsme tam překrásné, purpurové růže. – „Ach, to jsou překrásné růže! Nádherné růže!“ volali hoši a běželi si je utrhnout. Však co to? Sotva že si je utrhli, pocítili, že vydávají protivný zápach. Růže navenek půvabné a červenavé, vydávaly zápach své vnitřní hniloby. Hoši byli zklamáni.

Spatřili jsme i roztomilé fialky, svěží na pohled a zdálo se, že vydávají libou vůni. Sotva jsme se k nim sehnuli, abychom uvili kytku, pocítili jsme, že jsou shnilé a zapáchající.

Pak jsme šli stále kupředu, až jsme se octli v čarokrásném háji stromů tak přetížených ovocem, že bylo radost se naň podívat. Zvláště jablíčka byla překrásná. Kterýsi chlapec se rozběhl, aby si utrhl velkou hrušku, nad níž nemohlo být krásnější a zralejší. Ale sotva se do ní zakousl, hned ji s odporem odhodil. Byla plná hlíny a písku, takže jej dráždila k zvracení. „Co to má znamenat?“ tázali se všichni.

Tu jeden z našich chovanců, jehož jméno znám, pravil: „Všechno toto je krása a dobrota, kterou nabízí svět, vše je jen zdánlivé, všechno je jalové.“

Zatím co jsme přemýšleli, kam asi vede cesta, po níž jsme šli, zpozorovali jsme, že klesá, ač byl sklon sotva pozorovatelný. „Zde jdeme dolů!“ zvolal kterýsi hoch. – „Ach, to nejdeme dobře! Nuže, pojďme se podívat!“ odpověděl jsem.

Mezitím jsme spatřili nesčetné množství, které spěchalo touže cestou, na níž jsme byli my. Někteří se vezli na voze, jiní na koni, jiní šli pěšky. Skákali, tančili, zpívali a hráli, a mnozí se ubírali za zvuku bubnů. To bylo jásání a nevystižného veselí!

„Zastavme se na chvíli!“ pravil jsem. „Než půjdeme dál, podívejme se dříve trochu za těmito lidmi.“

Vtom kterýsi chovanec spatřil mezi davem některé, kteří doprovázeli a jakoby vedli některé skupiny. Byli sliční na pohled, krásně odění a roztomilého zevnějšku, ale zpod klobouku jim vykukovaly růžky. Tato rozsáhlá rovina byla tedy zlý a zvrácený svět. „Est via, quae videtur homini recta, et novissima eius ducunt ad mortem.“ (Je cesta, která se zdá člověku správná, ale její konec vede ke smrti – Přísl 16,25).

Náhle kterýsi pravil: „Hle, jak lidé kráčejí do pekla, aniž si toho povšimnou!“

To když jsem zaslechl a viděl, zavolal jsem rychle na chlapce, kteří šli vpředu, a ti hned přiběhli ke mně a volali: „Už nechceme jít dále, už nechceme jít dolů!“

Kvapně jsme se všichni vraceli cestou, po které jsme přišli, až jsem zůstal sám vzadu. Když jsem je dohonil, pravil jsem: „Máte opravdu proč spěchat. Jen odtud rychle zpět, nebo jinak nepozorovaně sejdeme až do pekla.“ Chtěli jsme se vrátit na ono náměstí, z něhož jsme vyšli, a konečně jsme objevili cestu a po ní jsme se ubírali, která vedla k rajské Hoře. Ku podivu po dlouhém putování jsme nezahlédli ani údolí, jímž se jde do ráje, ale stále a stále jen lučiny. Rozhlíželi jsme se všude, ale nedovedli jsme se orientovat. Kdosi pravil: „Zabloudili jsme.“ Jiný zase: „Ne, toto je správná cesta!“

Zatím, co se hoši přeli mezi sebou a každý připisoval nějakou důležitost mému snu, pamatujte, že rozkoše, které vedou do záhuby, jsou jen zdánlivé a mají jen krásnou slupku.

Pamatujte, abyste se varovali neřestí, které činí člověka podobným zvířeti tak, že zaslouží být k němu připřažen, – a pak před hříchy, které člověka snižují pod nečistá zvířata. Jak se nesrovnává s rozumným tvorem snížit se na úroveň volů a oslů, tím více odporuje tvoru, který byl stvořen od Boha k jeho obrazu a podobě a který byl ustanoven dědicem ráje, aby se válel v bahně hříchů jako prase, což Písmo vyjadřuje výrazem „Luxuriose vivendo“.

Uvedl jsem zde jen nejdůležitější okolnosti snu a sice zkrátka, poněvadž bych byl příliš dlouhý, kdybych jej vyprávěl, jak se mi zdál ve snu. Ba včera večer to byla jen nepatrná zmínka o tom, co jsem viděl. Zítra vám povím třetí část.

III.

Raději bych vám nikdy nevyprávěl sny, ba už dříve, sotva jsem začal své vypravování, litoval jsem svého slibu. Byl bych nyní rád, kdybych vám nebyl začal vyprávět, co jste chtěli vědět. Řeknu vám jen tolik: Jestliže mlčím a zachovávám vše v tajnosti, tak velice trpím a vyprávěním se mi velice uleví. A proto budu pokračovat. Nejdříve musím podotknout, že jsem v minulých dnech musel leccos zkrátit, poněvadž toho nebylo třeba k vyprávění, a musel jsem vynechat mnoho věcí, které lze sice vidět, ale nelze slovy vystihnout.

Podivovali jsme se tedy na pochodu výjevům už popsaným a shlédli jsme různá místa i způsoby, jak lze sejít až do pekla, chtěli jsme za každou cenu přijít do ráje. Ať jsme se otočili kamkoliv, všude jsme bloudili a přitom shlédli nové věci.

Konečně jsme nalezli cestu a dorazili na náměstí, kde bylo shromážděno tolik lidí, že se až bili o to, aby mohli jít k Hoře. Ocitli jsme se konečně na rozsáhlém náměstí, které se však zužovalo v úzkou stezku mezi dvěma útesy.

Kdo se po ní ubíral a prošel na druhou stranu, musel přejít dlouhý, ale uzoučký most bez zábradlí. Pod mostem se šklebivě rozevírala děsivá propast: „Ach, tam tudy třeba jít do ráje! Tam je to! Pojďme!“

Vydali jsme se po stezce. Někteří hoši běželi tak, že zanechali za sebou své druhy. Chtěl jsem, aby počkali, ale oni si umínili, že tam musí být dříve než my. Když dospěli k přechodu, zděšeně stanuli a neopovážili se přejít. Dodával jsem jim odvahy, aby šli dále: „Dále, vpřed! Co se bojíte? Kupředu!“ – „Ach, kdepak!“ odpovídali. – „Jen pojďte a zkuste! Nahání to až husí kůži, má-li člověk přejít po tak uzoučké lávce. Chybí-li o pár centimetrů, spadne do hlubin vod, které jsou v propasti uzavřeny, a už nás nikdo nespatří.“

Konečně se kdosi odvážil první a za ním druzí, a tak všichni za sebou jsme přešli na druhou stranu, až jsme stanuli na úpatí Hory. Pokusili jsme se vylézt, ale nepodařilo se nám objevit nějakou cestičku. Obcházeli jsme kolem výběžku, ale všude bylo na sta překážek a obtíží. Na jednom místě byly rozmetány balvany, jinde se tyčil strmý útes. Tam propast, jinde zase trnité křoví nám překáželo v chůzi. Odevšad strmý vzestup.

Čekala nás krkolomná práce. Nezmalomyslněli jsme a začali jsme se odvážně drápat. Po hodince těžkého vzestupu počalo překážek ubývat, až náhle jsme se octli na schůdné pěšince a mohli jsme pohodlně vystupovat. Pak jsme vystoupili až k místu, odkud na jiné straně jsme viděli spoustu lidí, hrozně a neslýchaně trpících tak, že jsme byli všichni dojati a zcela zděšeni. Nedovedu vám vypovědět, co jsem spatřil, protože bych vás velice zarmoutil a nesnesli byste takové líčení. Proto o tom pomlčím a půjdu dále.

Mezitím jsme uviděli množství jiných lidí, kteří rovněž vystupovali po úbočích Hory, a když došli na vrchol, byli uvítáni těmi, kteří je tam očekávali, s velikým jásotem a dlouhotrvajícím potleskem, a současně jsme zaslechli hudbu vpravdě nebeskou a zpěv líbezných hlasů, proplétajících překrásné hymny. To nás velice povzbudilo, že jsme znova vydali na cestu.

Cestou jsem si vzpomněl a pomyslil a také tázal hochů: „My, kteří chceme do ráje, jsme už mrtví? Slýchával jsem a vím, že je třeba dříve předstoupiti před Boží soud. Cožpak jsme už byli souzeni?“ – „Nikoliv!“ odpovídali. „My ještě žijeme a ještě jsme nebyli před soudem.“ – Usmáli jsme se tomu. – „Ať je tomu jakkoliv, – dodal jsem – ať živí a nebo mrtví, pojďme kupředu, abychom spatřili, co je nahoře, a pak se už něco stane.“

Zrychlili jsme krok.

Konečně po dlouhé chůzi jsme byli i my téměř na vrcholku. Ti, co stáli nahoře, už, už byli připraveni k našemu slavnostnímu uvítání. Ohlédl jsem se po ostatních hoších, ale s nesmírnou bolestí jsem viděl, že jsem zůstal téměř sám. Z tolika mých malých druhů zůstali sotva tři, čtyři.

„A ostatní?“ Otázal jsem se a zůstal jsem stát zcela zhroucen. – „Ach, zastavili se tu a tam, snad přijdou.“ Odpovídali.

Hleděl jsem dolů a viděl jsem je rozptýlené po úbočí a jak hledali mezi kameny slimáky, jiní sbírali květy bez vůně, jiní běhali za motýli, jiní pronásledovali kobylky a někteří seděli na trávníku ve stínu keře a podobně i ostatní.

Začal jsem je svolávat vší silou, kýval jsem na ně, volal každého jménem, aby rychle přišli, že není čas na meškání. Někteří přišli, takže bylo kolem mne asi osm chlapců. Ale ostatní nedbali na mé volání a nepomýšleli přijít nahoru a byli zcela zabráni do svých hříček. Já jsem však rozhodně nemínil jít do ráje pouze s několika chlapci a rozhodl jsem se tedy, že sám přivleku odporující. I řekl jsem okolostojícím: „Vrátím se a sejdu je sehnat. Vy zůstaňte zde!“

Tak jsem též učinil. Každého, s kým jsem se setkal, poháněl jsem vzhůru. Jednomu jsem dal napomenutí, druhému jsem uštědřil laskavou výčitku, třetímu jsem vyhuboval, jinému jsem dal štulec do zad, jiného jsem šťouchl. Volal jsem vší silou: „Běžte vzhůru! Probůh, nezastavujte se u těchto nicotných věcí!“

Když jsem sešel dolů, povzbudil jsem už téměř všechny a ocitl jsem se na výběžcích, které jsme stěží slezli. Zadržel jsem tam některé, kteří znavení výstupem a že se zhrozili výšky, vraceli se dolů. Začal jsem odtud znovu vystupovat a dostihovat své hochy. Ale vtom jsem klopýtl o kámen a probudil jsem se.

Dopověděl jsem vám sen, ale žádám od vás dvě věci: Opakuji, abyste jej nevykládali mimo dům a nikomu cizímu, poněvadž by se mu mnohý ve světě vysmál. Vykládám vám jej pro potěšení. Mluvte o něm mezi sebou, jak vám libo, ale nepřipisujte mu větší důležitost, než jaká přísluší snům. Dále vás prosím, abyste se nikdo nechodili ptát, zda byl tam či nebyl, co dělal a co nedělal, zda byl mezi většinou či mezi hrstkou a kde byl a podobně. Mnohým by to mohlo více uškodit než prospět a nechci vám zneklidnit svědomí.

A ještě vám povím toto: Kdyby tento sen nebyl pouhý sen, ale skutečností, a my museli opravdu zemřít, mezi tolika přítomnými hochy, s nimiž jsme vyšli k ráji, došli by jen málokteří. Ze sedmi či osmi set by jich bylo snad jen tři nebo čtyři.

Neukvapujte se a nelekejte se. Vyložím toto své opovážlivé tvrzení. Pravím, že by byli sotva tři nebo čtyři, kteří by se vznesli přímo do nebe, aniž by prošli plameny očistcovými. Někteří by tam zůstali jen minutu, jiní snad den a jiní několik dní či týdnů, ale všichni ostatní by si tam trochu pobyli.

Chcete vědět, jak se uvarovat očistce? Snažte se získat co nejvíce odpustků. Vykonáte-li s předepsanými podmínkami úkony, k nimž jsou přiděleny, a získáte-li plnomocné odpustky, vzlétnete přímo do ráje.

Několik poznámek:

Pahorek, který Don Bosco zahlédl na počátku cesty, představuje asi Oratoř. Na něm usměvavě bují překrásné stromoví. Není tam starých, tlustých a vysokých stromů. V každé roční době lze sbírat květy i ovoce, jak to má být v Oratoři. Jeho oporou je dobročinnost, o níž je psáno v Ecclesiastiku (40), že se podobá zahradě, Bohem požehnané, která dává vzácné ovoce a plody nesmrtelnosti, podobajíc se tak pozemskému ráji, v němž mezi jinými byl též strom života.

Kdo vystupoval na Horu, toť blažený člověk, popsaný v žalmu 83., jehož síla je v Pánu. On na této zemi, v tomto slzavém údolí ascensiones in corde suo disposuit (rozhodl se ve svém srdci k výstupu) a je rozhodnut stoupat stále bez ustání až k trůnu Nejvyššího, až do nebes. S ním vystupuje mnoho jiných. Zákonodárce Ježíš Kristus mu požehná, zasype jej nebeskými milostmi, že bude postupovat de virtute in virtutem (ze ctnosti do ctnosti), až dojde k blaženému patření na Boha a bude na věky blažen.

Jezera se zdají být výkladem dějin Církve. Nesčetné množství údů, rozsekaných, rozmetaných po březích, to jsou údy pronásledovatelů, bludařů, rozkolníků a vzpurných, odbojných a špatných křesťanů. Z některých slov je možno vyrozumět, že Don Bosco viděl ve snu události minulé i budoucí.

Výjev, který předvádí těsný průchod mezi dvěma útesy a dřevěná lávka, kterou je kříž našeho Pána Ježíše Krista, jistota přechodu u toho, kdo je podpírán vírou, a nebezpečí pádu při přechodu bez dobrého úmyslu, překážky všeho druhu na cestě ke schůdné pěšince, to vše, jestli se nemýlíme, naznačuje řeholní povolání.

Ti, kdož stáli na náměstí, to byli hoši, které volá Bůh do své služby ve Společnosti. Jen si povšimněme, že lid, který čekal, aby směl vstoupit na cestu, která vede do ráje, že byl spokojený a veselý. Je to známka alespoň většiny onoho množství, pokud nebyli starší.

Podotýkáme, že při výstupu na Horu se část zastavila a část se vrátila zpět. Naznačuje to snad ochablost v následování povolání? Don Bosco alespoň připisoval takový význam této části a narážel přímo na povolání, ale nepovažoval za dobré o tom mluvit a zdůrazňoval to.

Sotvaže na úbočí Hory slezli překážky, které se hromadily na výběžcích, spatřili množství trpících. Někteří se na to vyptávali soukromě – píše Don Bonetti – a on odpovídal: „Toto místo představuje očistec, a kdybych měl o něm kázat, popsal bych jen to co jsem tam spatřil. Jsou to věci, které nahánějí hrůzu. Povím jen tolik, že mezi různými druhy útrap jsem viděl některé stlačené v lise, z něhož vyčnívaly ruce, nohy a hlava. Oči vylézali z důlků. Byli tam polámaní a rozdrcení a vzbuzovali zděšení u těch, kteří je viděli. Konečně ještě jedna důležitá poznámka, která platí pro tento sen i pro jiné, které zaznamenáme v budoucnosti. V těch snech nebo viděních vystupuje vždy tajemná osobnost, která je Donu Boskovi vůdcem a vykladačem. Kdo to mohl být?...?

To je nejkrásnější a nejzajímavější v oněch snech a to při vypravování zachoval Don Bosco v tajnosti.

XXVII. Předpověď smrti 1862.

Musím vám povědět svůj sen. Představte si Oratoř a čas rekreace, ozývající se hlučným a veselým křikem.

Zdálo se mi, že jsem opřen o okno svého pokoje a že pozoruji své hochy, kteří pobíhali a skákali po dvoře, vesele se bavili a hráli.

Tu jsem zaslechl u dveří vchodu výkřiky, a když jsem se tam podíval, spatřil jsem, jak na dvůr vchází neznámá osoba, vysoká, s širokým čelem a neobvykle vpadlýma očima, s bílou bradou a řídkými, býlími vlasy, které s lysiny kadeřavě splývaly na ramena.

Zdálo se, že je zahalená v pohřební rubáš, který tiskla levicí k tělu a v pravici držela pochodeň s temněmodrým plamenem. Kráčela zvolna a vážně. Občas se zastavila a skloněná rozhlížela se, jakoby něco hledala. Tak několikrát obešla celý dvůr, procházejíc se mezi hochy, kteří se dále bavili.

Žasnul jsem a nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Nespouštěl jsem ji z očí. Když došla tam, kde se nyní vchází do stolařské pracovny, stanula před hochem, který se chtěl právě vrhnout na svého protivníka ve hře „bara rotta“, napřáhla své dlouhé rameno a posvítila hochovi pochodní do tváře. „To je on!“ pravila a skláněla a zvedala drsně dvakrát nebo třikrát svou hlavu. Prudce jej zadržela v onom koutě a podala mu lístek, který vytáhla ze záhybu šatu.

Hoch lístek vzal, otevřel jej a četl, při čemž měnil barvu, až úplně zbledl. Pak se otázal: „Kdy? Hned či později?“

Tu onen stařec hrobovým hlasem pravil: „Pojď, hodina tvá odbila!“ – „Smím alespoň pokračovat v této hře?“ – „I při hře můžeš být překvapen.“ – Tím naznačil náhlou smrt. Hoch se třásl, chtěl mluvit, vymlouvat se, ale nemohl.

Tu onen strašidelný stařec upustil lem svého šatu a ukazuje levicí k podloubí, pravil mladíkovi: „Viz, tam ty máry jsou pro tebe. Pojď rychle!“ – Bylo vidět rakev uprostřed brány, vedoucí do zahrady. – „Ach, já nejsem připraven! Jsem ještě mladý!“ volal jinoch. Tu beze slova vyšlo strašidlo kvapně z Oratoře. Sotva vyšlo, přemýšlel jsem, kdo to asi byl, a v tom jsem se probudil.

Z toho, co jsem vám řekl, můžete usoudit, že jeden z vás se má připravit, protože ho Pán Bůh brzo povolá na věčnost. Viděl jsem tento výjev a proto vím, kdo to je. Znám jej, protože jsem viděl, jak mu neznámí předložil list. Je přítomen a slyší mě, ale nikomu to nepovím, pokud nezemře. Neopomenu ničeho, abych ho připravil na dobrou smrt. Ať se nyní každý zamyslí, neboť zatím, co si myslí: „Kdo by to jen mohl být?“ může to být on sám.

Pověděl jsem vám, jak se věci mají, poněvadž jinak by po mně vymáhal Pán Bůh počet a řekl mi: „Pse, proč neštěkáš, když je toho třeba?“ Každý ať se vážně rozhodne uspořádat stav svědomí a zvláště po zbývající tři dny noveny před svátkem Zvěstování Panny Marie. Vykonejte proto po tyto tři dny zvláštní modlitby a pomodlete se aspoň Salve Regina, které mu budou vydatnou pomocí při odchodu z tohoto světa, který má zemřít.

Když Don Bosco sestoupil, prosili ho, aby alespoň v soukromí pověděl, kdo zemře, a zda brzo či později.

(M.B. VII. str. 125–)

XXVIII. Osudy Církve 1862.

Dva sloupy v moři

Rád bych vám pověděl jeden sen, ale vězte, že ve snách se nemudruje, přece však jej vyložím pro váš duchovní prospěch. Vždyť bych vám pověděl i své hříchy, kdyby vám to prospělo a kdybych se nebál, že mi všichni utečete a že se dům zřítí. Měl jsem jej před několika dny.

Myslete si, že jste na mořském břehu, či na osamělém úskalí, že nemáte ani kousek země v dohledu, vyjma kus země pod nohama. Na rozsáhlé vodní planině lze vidět nesčetné množství lodí, uspořádaných k bitvě. Jejich přídě jsou zakončeny ostrým, železným zobanem v podobě kopí, které probodne a zraní vše, co zasáhne. Lodě jsou vyzbrojeny děly, puškami a zbraněmi všeho druhu, hořlavinami a knihami, a postupují proti jediné, obrovské a vysokánské lodi. Pokoušejí se do ní vrazit své zobce, zapálit ji, nebo jakkoliv poškodit.

Tuto velebnou loď doprovází spousta lodic, je dokonale vyzbrojená, malé lodice od ní přijímají rozkazy a čile se otáčejí, aby se ubránily nepřátelskému loďstvu. Vítr je nepříznivý a zdá se, že i neklidné moře přeje nepřátelům.

Uprostřed nezměrné mořské pláně tyčí se z vln dva mohutné, vysoké sloupy a blízko sebe. Na jednom stojí socha Neposkvrněné, pod jejímaž nohama splývá široký nápis: „Auxilium Chriatianorum – Pomocnice křesťanů“ a na druhém mohutnějším a vyšším je Hostie v přiměřené velikosti a pod ní je jiný nápis: „Salus credentium – Spása věřících“.

Hlavním velitelem obrovské lodi je římský papež. Vida úpornou zuřivost a nebezpečné postavení svých věrných, svolává k sobě velitele podřízených lodí na poradu a k vypracování plánu. Všichni velitelé se shromažďují okolo papeže. Konají poradu, ale když se vichry rozběsnily a moře se zuřivě pěnilo, byli posláni, aby veleli svým lodím. Když pak nastal klid, dal papež znovu svolat své důstojníky (lodivody) a mezi tím velitelská loď pokračovala v plavbě.

Však tu se vrátila děsivá bouře. Papež stál u kormidla a všemožně se snažil, aby uvedl loď mezi ony dva sloupy, z nichž kolkolem splývaly kotvy a velké háky, připoutané řetězy.

Nepřátelské loďstvo se žene útokem a všemožně se snaží, aby loď zajalo a potopilo. Někteří bojují spisy, knihami, hořlavinami, jimiž jsou nepřátelské lodě přeplněny, a snaží se vrhnout je na palubu papežské lodi. Jiné útočí děly, puškami a zobci. Boj se vzmáhal vždy vztekleji. Nepřátelské přídě prudce dorážely, ale jejich útok a námaha byly marny.

Znovu se vzchopí a metají veškeré své střelivo, zatím co obrovská loď hbitě a bezpečně pluje kupředu. Mnohdy se zachvěla pod hroznými údery, mnohdy její boky byly proraženy, ale hned zadul od obou sloupů vánek a štěrbiny se zacelily a díry se zacpaly.

Mezi tím nepřátelská děla se trhají, lámou se pušky, zobce a ostatní zbraně, rovněž lodě se tříští a potápějí. Zuřiví nepřátelé začali boj muže proti muži krátkou zbraní, pěstí, klením a zlořečením.

Tu byl papež smrtelně zasažen a padá. Okolostojící přibíhají a zvedají ho. Byl znova zasažen a umírá. Mezi nepřáteli zaznívá již radostný a vítězný pokřik, na jejich lodích zavládlo nevýslovné jásání.

Sotva však zemřel papež, už vstupuje jiný na jeho místo. Shromáždění důstojníci hned zvolili jiného, takže zvěst o smrti papeže přichází se zvěstí o zvolení nástupce. Nepřátelé pozbývají odvahy. Nový papež rozptýlil a přemohl všechny překážky a uvedl loď až mezi oba sloupy. Přivázal ji řetězem, který visel z přídě, na kotvu sloupu, na němž byla Hostie, a jiným řetězem, který visel na zádi, uvázal ji na opačném konci ke kotvě, která byla zavěšena na sloupě, na němž stála neposkvrněná.

Potom nastal hrozný zmatek. Všechny lodě, které až doposud napadali papežskou loď, prchaly zmateně, nerážely na sebe, tříštily se a potápěly se. Některé lodice, které udatně bojovaly na straně papeže, přivázaly se též k oněm sloupům.

Spousta jiných lodic, které ze strachu před bojem se skryly, očekávaly opodál opatrně, až v hlubinách moře zmizely trosky roztříštěných lodí, pak zvolna pluly k oběma sloupům, k nimž se přivázaly háky, které z nich visely, a tam zůstaly klidně a v bezpečí s hlavní papežskou lodí. Na moři zavládl klid.

Tu se Don Bosco otázal Dona Ruy: „Co myslíš o tomto vypravování?“ – Don Rua odpověděl: „Mně se zdá, že touto papežskou lodí je Církev a loďmi lidé, mořem pak svět. Ti, kdož hájí obrovskou loď, to jsou papežovi oddaní věřící, a ostatní jsou jejich nepřátelé, kteří se snaží ji zničit zbraněmi všeho druhu. Dva spásné sloupy představují asi úctu k Panně Marii a k nejsvětější Svátosti.“

Don Rua se nezmínil o smrti papeže a též Don Bosco ji mlčky pominul. Jen dodal: „Dobře pravíš, jen výrazy je třeba trochu opravit. Nepřátelské lodě to je pronásledování. Církev čeká velké soužení. Co se dosud dálo je v porovnání s budoucím téměř ničím. Nepřátelé představují lodě, které chtějí potopit papežskou loď. V tom zmatku zbývá jedině zvláštní úcta k blahoslavené Panně Marii a časté svaté přijímání. Využívejme jich co nejlépe a rozšiřujme je všude a mezi všemi.

XXIX. Ryšavý kůň 1862.

Dnes v noci jsem měl zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem s Hraběnkou Barollo a procházeli jsme se po náměstí, z něhož byla cesta na širokou planinu. Viděl jsem hochy z Oratoře běhat, skákat a vesele si hrát. Chtěl jsem mít hraběnku po pravici, ale ona pravila jen zůstaňte, kde jste!“

Začala vyprávět o svých mladících a řekla: „Velice dobře, že se staráte o chlapce, ale starost o děvčata ponechte mně. Tak si porozumíme.“

Namítl jsem: „Povězte mi, což přišel Kristus Pán, aby vykoupil jen chlapce a nikoliv i děvčata?“

„To vím, – odpověděla – že náš Pán vykoupil všechny, hochy i děvčata.“ – „Nuže, já se musím starat, aby jeho krev nebyla vylita nadarmo jak za chlapce tak za děvčata.“

Zatím co jsme tak rozprávěli, hle, hoši, kteří byli na náměstí, dočista zmlkli. Všichni zanechali svých her a dali se na útěk zcela zděšení na všechny strany. Zastavil jsem se s hraběnkou a stál jsem chvíli nehnutě, hledaje příčinu strachu. Popošel jsem vpřed hraběnku, pozvedl jsem oči, a tu jsem zpozoroval daleko na obzoru vystupovat ze země obrovského koně, ale tak velice obrovského! Zůstal jsem strachem jako přimražený.

„Byl tak veliký jako tato místnost?“ – otázal se Don Francescia. ­– „Ach, mnohem větší, – odpověděl Don Bosco – byl alespoň čtyřikráte širší a vyšší než Palazzo Madama. Bylo to něco úžasného. Chtěl jsem utéct obávaje se nějaké pohromy. A hraběnka Barollo omdlela a padla na zem. Běžel jsem se schovat za nedaleký dům, ale odtud mě vyháněli volajíce: „Běžte, běžte, sem nechoďte!“ – Pomyslil jsem si: „Kdož ví, jaký ďas je ten kůň. Nebudu utíkat, ale půjdu ku předu a podívám se na něj zblízka.

Celý se třesa, dodal jsem si odvahy a vrátil se na náměstí, vyšel jsem kupředu. Ach, té hrůzy! Vzpřímené uši a nozdry! Hned se mi zdálo, že má za sebou spoustu lidí, hned zase, že má křídla, takže jsem volal: „To je pravý ďábel!“

Zatím co jsem jej pozoroval provázen ostatními, otázal jsem se kohosi: „Jaké to je konisko?“ – Odpověděl mi: „Toto je ryšavý kůň – equus rufus z Apokalypsy“.

Na to jsem se probudil na lůžku zcela přestrašen a celé ráno při Mši a při zpovídání jsem viděl před sebou tu příšeru. Rád bych, kdybyste vyhledali v Písmu svatém, zda je tam opravdu jmenován equus rufus a co to má znamenat.

Pověřil jsem Don Duranda, aby rozřešil problém. Don Rua upozornil, že v Apokalypse (6,4) je zmínka o koni ryšavém, symbolu krvavého pronásledování Církve podle výkladu Písma svatého od Msgre Martiniho. V Apokalypse je psáno: „Et cum apparuisset sigillum secundum, audivi secundum animal dicens: Veni et vide. Et exivit alius equus rufus et qui sedebat super illum, datum est ei, ut sumeter pacem de terra et ut invicem se interficerent et datus est ei gladius magnus.“ (Když se objevilo znamení druhé, uslyšel jsem druhé zvíře jak říká: Pojď a pohleď. A vyšel jiný kůň ryšavý a ten kdo na něm seděl, bylo mu dáno, aby vzal mír ze země, a aby navzájem se zabíjeli a byl mu dán velký meč.)

Zdá se, že ve snu Dona Boska ryšavý kůň představuje sektářskou lidovládu, která sršíc zlostí proti Církvi, vyvíjela se na úkor společenského pořádku a nezastavujíc se před ničím, zmocňovala se vlády, škol, soudů a úřadů. Dychtila provést zhoubné dílo, započaté spoluvinnými úřady ke škodě všech řeholních společností a na ujmu vlasteneckého práva. Don Bosco pravil: „Bylo by zapotřebí, aby všichni dobří lidé i my alespoň v malém našem okruhu s odvahou a horlivostí krotili obludu, která bezohledně pustoší naše pole.

XXX. Had a růženec 1862.

Dnes hodlám vyprávět sen, který jsem měl před několika dny (pravděpodobně to bylo v noci před svátkem Zvěstování).

Zdálo se mi, že jsem se všemi svými hochy v Castelnuovo d’Asti, v domě svého bratra. Mezitím co se všichni bavili, kdosi ke mně přistoupil, nevím věru, kdo to byl, a vyzval mě, abych šel s ním.

Následoval jsem ho a on mě zavedl na louku vedle dvora a tam mi ukázal v trávě hadisko, dlouhé sedm nebo osm metrů, a neobyčejně velikánské. Zděsil jsem se a chtěl jsem utéci, ale on mě zadržel a pravil: „Ne, neutíkej, ale pojď sem a viz!“ – „Co že?“ – namítal jsem – „Ty chceš, abych se přiblížil k té obludě? Což nevíš, že mě může přepadnout a rázem sežrat?“ – „Neboj se, neublíží ti, jen pojď se mnou!“ – „Copak jsem takový blázen, abych se vrhal do nebezpečí?“ – „Tedy zůstaň zde!“ Dodal neznámý. Potom šel pro provaz a vrátil se sním ke mně a řekl: „Chyť tento provaz za jeden konec a drž jej pevně v rukou, já chytím druhý konec a půjdu z druhé strany a tak vytáhneme hada na provaz.“ – „A potom?“ – „Pak mu jej hodíme na krk.“ – „Ach, pro Boha, jen to ne! Běda nám jestli to učiníme. Nezlobený se vymrští a roztrhá nás na kusy.“ – „Ne, ne, jen mě nechej jednat!“ – „Ale já si nedovolím takovou opovážlivost, která by mě mohla stát život.“

A už jsem chtěl utéct. Avšak on znova naléhal a ujišťoval mne, že se nemám čeho bát, že mi had vůbec neublíží, a tak se do mne namluvil, že jsem konečně zůstal a slíbil jsem mu, že učiním, cokoliv bude chtít.

On mezitím přešel na druhou stranu, zvedl provaz a práskl jím hada po hřbetě. Had se vymrštil a obrátil hlavu, aby to kousl, co do něho udeřilo. Ale místo aby zakousl do provazu, zůstal vězet ve smyčce. Tu zvolal na mne onen muž: „Drž pevně, drž pevně a nepouštěj provaz!“ – Pak běžel k nedaleké hrušni a k ní přivázal konec provazu, potom přiběhl ke mně, vzal můj konec a uvázal jej k okennímu rámu našeho domu.

Mezitím se had vzpouzel a zuřivě se zmítal ssebou a bil tak hlavou a svými závity o zem, že si rozdrásal tělo a daleko létaly kusy masa. Tak se zmítal až do posledního dechu, když z něho zůstala bezmasá kostra.

Když had dokonal, onen člověk odvázal provaz od hrušně i od okna a přitáhl jej k sobě a stočil v klubko a pravil: „Nyní dávej pozor!“ – Pak vložil provaz do skříňky, zavřev ji a po chvíli znova otevřel. Zatím se k nám sešli hoši. Nahlédli jsme do skříňky a všichni jsme užasli. Provaz se rozvinul tak, že tvořil slova: Ave Maria. – „Jak je to možné, vždyť jsi uzavřel provaz v klubku, a nyní je tak uspořádán?“

„Nuže, – pravil onen, – had představuje ďábla a provaz „Ave Maria“ nebo spíše růženec, který je souvislým řetězem Zdrávasů, jimiž lze potřít, zničit a přemoci všechny ďábly.“

Don Bosco dodal: „Potud je první část snu. Druhá je mnohem zajímavější a významnější pro všechny. Čas už pokročil a proto budeme pokračovat až zítra. Zatím si pamatujte, co pravil onen můj přítel o Ave Maria, o modlitbě Zdrávas a o růženci. Modlete se je nábožně v každém pokušení a jistotně vždy zvítězíte.“

– – – –

Dovolíte mi zde několik poznámek, poněvadž Don Bosco sen nijak nevyložil.

Hrušeň, o níž je ve snu zmínka, to je ona, k níž vícekrát přivázal Don Bosco jako chlapec svůj provaz, aby zajistil druhý konec u nedalekého stromu, aby mohl bavit své druhy svými kousky a tak je přivábit k vyučování katechismu. Lze ji přirovnat i ke stromu, o němž je zmínka ve Velepísni (2,3): „Sicut malus inter filios.“ (Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj miláček mezi mládenci). Mnozí slavní vykladači Písma podotýkají, že je za jabloň možno pokládat jakýkoliv ovocný strom. Strom, který poskytuje příjemný a osvěžující stín, takový je symbolem Ježíše Krista a jeho kříže, z jehož moci se modlitba stává účinnou a jistým vítězstvím. Snad proto je nejdříve přivázán k němu jeden konec provazu, osudného hadovi. Druhý konec byl uvázán k okenici. Tím naznačuje, že obyvatelům domu a jeho synům je určeno poslání rozšiřovat pobožnost svatého růžence.

Don Bosco to dávno pochopil. Zavedl v Becchi každoroční růžencovou slavnost a chtěl, aby se všichni jeho chovanci denně modlili jeho třetí část, a kázáním a spisy se snažil znovu zavést do rodin starý zvyk. Růženec považoval za zbraň, která dopomůže k vítězství nejen jednotlivci, ale i Církvi.

(sv. zpověď) II. (sv. přijímání)

Hadí maso a léky.

Na vaše naléhání vám povím i druhou část snu. Nepovím-li vše, povím aspoň to, co vám mohu povědět. Úvodem musím předeslat podmínku, aby totiž nikdo nepsal ani nepovídal mimo dům to, co vám budu vyprávět. Mluvte o tom mezi sebou, smějte se tomu a čiňte, co vám libo, ale jen mezi sebou.

Zatím, co jsem s oním mužem mluvil o provaze, o hadovi a o jeho významu, ohlédl jsem se a spatřil jsem, jak hoši sbírali kusy hadího masa a pojídali... Tu jsem na ně rychle vzkřikl: „Co to děláte? Blázníte? Nevíte, že je to maso jedovaté a že vám uškodí?“ – „Ne, ne, – odpovídali hoši, – je velice dobré.“

Sotva je však dojedli, padali na zem, nabubřelí a zůstali ztvrdlí jako kámen. Nedovedl jsem se uklidnit, poněvadž přesto ostatní chlapci neustávali pojídat. Křičel jsem na toho i onoho. Dal jsem políček jednomu a ránu druhému. Marně jsem se snažil zabránit, aby jedli z toho masa.

Tu padl jeden, tam zakopl druhý a padl. Zavolal jsem na pomoc kleriky a pravil jsem jim, aby se rozešli mezi hochy a všemožně se vynasnažili, aby už nikdo nejedl z toho masa.

Můj rozkaz však neměl touženého účinku, poněvadž dokonce i někteří klerici začali též pojídat hadí maso a padali jako ostatní. Byl jsem bez sebe, když jsem viděl kolkolem spoustu chlapců, ležících zuboženě na zemi. Obrátil jsem se k neznámému a pravil jsem: „Co to má znamenat? Tito hoši věděli, že z toho masa zemřou a přece je chtějí jíst. Proč?“

On odpověděl: „Víš dobře, že animalis homo non percipit ea, quae Dei sunt.“ (Živočišný člověk nechápe Boží věci). – „Což není pomoci pro tyto hochy?“ – „Je.“ – „A jaká?“ – „Není jiné pomoci než kovadlina a kladivo.“ – „Kovadlina? Kladivo? A co s tím?“ – „Je třeba hochy zpracovat těmito nástroji.“ – „A jak? Což je mám položit na kovadlinu a bušit do nich kladivem?“ – Tu vyložil neznámý svou myšlenku řka: „Hleď, kladivo znamená zpověď a kovadlina svaté přijímání. Je třeba použít těchto dvou prostředků.“

Dal jsem se do práce a shledal jsem v ní nejúčinnější prostředek, ač ne pro všechny. Mnozí se probudili k životu a vyzdravěli, ale pro některé byly tyto prostředky marné. To jsou ti, kteří se dobře nezpovídají.

– – – –

Když chovanci odešli do ložnic, otázal se Don Provera soukromě Dona Boska, proč se nesetkal s žádaným výsledkem jeho rozkaz klerikům, aby zabránili, aby hoši nejedli z hadího masa, odpověděl: „Všichni mě neposlechli, ba viděl jsem některé – jak jsem už řekl, – že sami z něho jedli.“

Tyto sny většinou zobrazovaly životní zkušenost, v níž slovy a skutky Dona Boska prosvítá intimní život nadějné komunity, v níž uprostřed převzácných ctností je dosti mravní bídy. Bohužel, že neřest, bohužel, že hřích svou přirozeností se vzmáhá více než ctnost, a je proto zapotřebí ustavičné bdělosti.

Mohl by někdo podotknout, že by bylo záhodno omezit, ba i vypustit některá odporná líčení, ale s takovým názorem nesouhlasím.

Má-li historie splnit své poslání učitelky života, musí vyloučit takovou minulost, jakou byla, aby budoucí pokolení mohlo čerpat nejen odvahu a horlivost ze ctnosti těch, kteří ji předcházeli, ale současně z jejich poklesků a pochybení, aby se naučili životní moudrosti.

Vypravování, které zachycuje dějinnou událost jen z jediné stránky, povede nepochybně k mylným představám. Chyby a omyly, které se leckdy staly, nejsou-li uznány a objasněny, bývají pokládány za omyly a chyby nenapravené. Nesprávně pojímaná obhajoba neprospívá dobrým a neobrátí nakloněné ke zlému, avšak bezmezná upřímnost vzbudí víru i důvěru.

Shnilé kusy masa z obludy představují asi pohoršení, které vede ke ztrátě víry jako četbou nemravných a nevěreckých knih. Co jiného znamená neuposlechnutí představeného, pád, nabubřelost a tvrdost jako kámen, ne-li hřích pýchy, zatvrzelost a zlobu?

To je jed, který do nich přelil zlořečený pokrm onen drak, popsaný Jobem (41), který podle svatých Otců je symbolem Lucifera. Tak praví verš patnáctý: „Jeho srdce je tvrdé jako skála.“ Takovým se stává i srdce otrávených ubožáků, kteří zatvrzele a tvrdošíjně žijí ve hříchu.

Jaký lék na tuto zatvrzelost? Don Bosco se vyjadřuje matným obrazem, který podstatně poukazuje na pomoc řádu nadpřirozeného. Zdá se nám, že ji lze vyložit následovně: „Je nezbytně třeba, aby především přípravná milost, získaná modlitbou a dobrými skutky, aby rozpálila zatvrzelá srdce a učinila je poddajnými. A pak dvěma svátostmi, správně přijímanými, totiž kladivem pokory a na kovadlině Eucharistie, nabývá železo pevnou, úhlednou formu, a tak se zocelí, že mohou osvědčit svou božskou účinnost. Pak i kladivo, které buší, a kovadlina, která nese, společně přispívají při provedení díla, jímž je tentokráte obnova hnisajícího, ale už učenlivého srdce. Potom znova obklopené nimbem zářících jisker stává se tím, čím kdysi bývalo.

XXXI. O výchově dorostu 1863.

Don Bosco často konal spolubratřím konference. Don Pavel Albera vzpomíná na jednu z nich, která neobyčejně zapůsobila na shromážděné.

Vyprávěl, že měl sen, v němž kolem sebe viděl hochy i kněze. Navrhl jim, aby si udělali výlet na nedalekou, vysokou horu. Všichni souhlasili. Na vrcholu hory byla připravená báječná hostina, kterou měl doprovázet jásot, zpěv a hudba. Všichni se vydali na cestu. Stoupání bylo příkré a namáhavé. Naskytly se překážky všeho druhu a mnohdy vysilující a přetěžké pro ty, kteří byli znaveni do té míry, že konečně zůstali sedět. I Don Bosco usedl. Nato své druhy povzbudil, dodal jim odvahy k dalšímu stoupání, pak povstal a vystupoval zrychleně vzhůru.

Najednou se ohlédl po svých následovnících a shledal, že se všichni vrátili a že on zůstal osamocen. Rychle sestoupil a shledával jiné druhy. Našel je a vedl je rozeklanými skalisky k výšinám, ale znova mu všichni zmizeli.

„Tu jsem si pomyslil, – pravil Don Bosco – že přece musím vystoupit doprovázen množstvím jiných,... Toto je můj cíl,... toto je mé poslání,... jak je splním?... Už chápu!“

První byli sehnaní lidé ctnostní a plní dobré vůle, ale nezkušení a bez mého ducha. Nebyli zvyklí na příkré stezky, nebyli spjati se mnou zvláštními pouty a proto mě opustili. Je to příliš hořké rozčarování. Už vím, co je třeba udělat. Mohu počítat pouze s těmi, které si sám vychovám. Vrátím se proto k úpatí hory, shromáždím mnoho mladíků, získám si jejich lásku, vycvičím je v trpělivém snášení zkoušek a obětí – budou mě ochotně poslouchat – a společně vystoupíme na horu Páně.“

XXXII. Panna Maria a slon v Oratoři 1863.

Nadešel poslední večer roku. Každoročně už od vánočních svátků prosím Boha, aby mi vnukl nějaké heslo pro příští rok, které by vám prospělo. Toho roku jsem zdvojnásobil své modlitby, protože i počet našich chovanců vzrostl.

Uplynul poslední den v roce, nadešel čtvrtek, pátek a neudálo se nic zvláštního. V pátek večer, znaven námahou dne, ubíral jsem se na odpočinek, ale dlouho do noci jsem nemohl usnout, takže jsem ráno vstával vyčerpán a téměř polomrtvý. Nezneklidňoval jsem se, ale potěšilo mě to, jelikož dobře vím, že trávím velice špatně noc, chce-li mi Bůh něco vyjevit.

Vyřizoval jsem dále své záležitosti v městečku Borgo Cornalens a v sobotu večer jsem se vrátil mezi vás. Když jsem vás vyzpovídal, ulehl jsem a záhy jsem usnul, znavený únavou kázáním a zpovídáním v Borgo a také proto, že jsem se minulé noci nevyspal. Tu začíná sen, z něhož obdržíte heslo.

Drazí hoši, zdálo se mi, že byl sváteční den a vy po obědě v době rekreace jste vymýšleli tisíceré způsoby zábavy. Zdálo se mi, že jsem ve svém pokoji s rytířem Vallaurim, profesorem literatury, a že jsme mluvili o literatuře a o náboženství, když se náhle na dveřích ozvalo: ťuk, ťuk, ťuk.

Běžel jsem se podívat, kdo to klepal. Byla to moje matka, zemřelá před šesti roky, a zděšeně volala: „Pojď a podívej se! Pojď se podívat!“ – „Co se stalo?“ – „Pojď! Pojď!“ naléhala. Vyšel jsem na balkon a tu jsem spatřil uprostřed hochů obrovského slona.

„Co to znamená?“ Zvolal jsem. „Pojďme dolů!“ – Zmaten obrátil jsem se na rytíře Vallauriho a on zase ke mně, jako bychom se chtěli tázat jeden druhého, jak se dostala ta obluda do Oratoře. Seběhli jsme rychle do podloubí.

Samozřejmě, mnozí z vás běhali za slonem, aby jej dobře prohlédli. Zdál se tichý a učenlivý. Běhal s vámi a hladil vás svým chobotem, uposlechl ve všem, co jste mu rozkázali, jako by byl od malička vychován v Oratoři. Množství hochů za ním chodilo a hladilo jej. Zpozoroval jsem, že nejste všichni kolem něho. Viděl jsem, že se většina zděšeně rozprchla a snažila se skrýt. Konečně jste našli úkryt v kostele. I já jsem chtěl za vámi vejít dveřmi ze dvora.

Když jsem šel kolem sochy Panny Marie, která je nedaleko pumpy, dotkl jsem se lemu jejího pláště a tak jsem se odporoučel pod její ochranu. Tu ona zvedla pravici. Profesor Vallauri mě chtěl následovat a Panna Maria zvedla i levici: V úžase jsem se zastavil, nechápal jsem tento div.

Nadešel čas k pobožnosti. Vy všichni hoši jste šli do kostela, vešel jsem též i já a spatřil jsem slona, vzpřímeného u dveří.

Byly zpívané nešpory a po kázání šel jsem za asistence Dona Alassonattiho a Dona Savia udělit požehnání s Nejsvětější Svátostí. Ve chvíli, kdy jste se všichni hluboce sklonili, abyste uctili Svatého svatých, spatřil jsem vzadu mezi dvěma řadami lavic klečícího slona a skloněného, ale opačně, hlavou a kly obráceného k hlavnímu vchodu.

Po skončení obřadu jsem chtěl hned vyjít na dvůr, abych viděl, co se stane, ale kdosi mě v sakristii zdržel, aby mi podal nějakou zprávu, a proto jsem se trochu zdržel.

Hned pak jsem vyšel do podloubí a vy jste se na dvoře znova začali bavit jako dříve. Když slon vyšel z kostela, zamířil na druhý dvůr, kolem něhož se pilně staví. Mějte to na zřeteli, poněvadž na onom dvoře se odehrávala srdcervoucí scéna, kterou vám hned vylíčím.

Vtom se vzadu objevila korouhev, na níž bylo napsáno velkými písmeny: „Sancta Maria, sucurre miseris“ (Svatá Maria, přispěj ubožákům). A za ní kráčeli hoši v průvodu. Tu náhle a neočekávaně jsem spatřil onu obludu, která se dosud zdála učenlivou, jak se vrhla s hrozným řinčením mezi okolostojící hochy. Uchopila nejbližšího chobotem, vymrštila ho do výše, rozdrtila a rozšlapala v hrozivou změť. Nicméně ti, kteří byli tak zuboženi, neumírali, ale mohly vyzdravět, ač jejich rány byly hrozné. Všichni se dali zmateně na útěk. Někteří křičeli, jiní kvíleli, zranění volali o pomoc. Ale tu někteří hoši, které slon ušetřil, surově nejen pomáhali zraněným, ale spolčili se s obludou, že jí budou nahánět další oběti.

Zatím co se toto dálo a já stál u druhého oblouku podloubí poblíž pumpy, socha, kterou támhle vidíte, náhle ožila a narostla jako vysoká osoba. Pak zvedla ruce a rozestřela plášť, na němž bylo umělecky vyšito mnoho podivných nápisů. Plášť se roztáhl tak nesmírně, že pokrýval všechny kteří byli pod ním v bezpečí, kdož se pod utekli.

První se tam utekli vzorní hoši. Tu však Panna Maria, když viděla, že mnozí příliš nespěchají, hlasitě volala: „Venite ad me omnes!“ (Pojďte ke mně všichni!) A hned vzrůstal zástup hochů pod pláštěm, který se ustavičně rozšiřoval. Někteří se neschovali pod plášť, ale pobíhali sem tam, takže byli zraněni dříve, než se mohli ukrýt.

Ztrápená Panna Maria s rudnoucí tváří neustávala volat, ale vždy řidčeji k ní přibíhali. Slon neustával řádit a několik chlapců, roztroušených tu a tam, mávalo jedním nebo dvěma meči a bránili se a vyhrožovali hochům, kteří ještě zůstali na dvoře, jestliže se opováží jít k Panně Marii. Těch se slon vůbec nedotkl.

Někteří hoši, skryti u Panny Marie a na její povzbuzení, občas vybíhali a vytrhli slonovi nějakou oběť. Raněného odnesli pod plášť Panny Marie a tam hned vyzdravěl. Pak hned vybíhali pro další kořist. Vícero chlapců ozbrojených kyji, odháněli slona od jeho obětí a doráželo na chlapce s meči. V této práci neustávali, i když dávali v sázku svůj vlastní život, dokud nedostali všechny do bezpečí.

Dvůr se téměř vyprázdnil. Několik hochů leželo na zemi jako polomrtví. Na jedné straně u podloubí množství dětí pod pláštěm Mariiným, a na druhé opodál slon s hrstkou deseti nebo dvanácti hochů, kteří mu pomáhali v hrozném řádění a opovážlivě mávali meči.

Tu se náhle slon postavil na zadní nohy a změnil se v příšernou obludu s dlouhými rohy. Popadl černou plachtu nebo síť a zavinul ubožáky, kteří s ním byli spolčeni. Hrozně zařval. Pak je zahalil hustý dým a propadli se s obludou do propasti, která se jim náhle rozevřela pod nohama. Po této strašlivé scéně jsem se ohlédl, abych pověděl jakousi svou myšlenku matce a rytíři Vallaurimu, ale zmizeli mi.

Obrátil jsem se k Panně Marii a přál jsem si přečíst nápisy, které byly vyšity na jejím plášti. Viděl jsem tam mnohé z Písma svatého, vzaté doslovně a jiné upravené: „Qui elucidant me, vitam aeternam habebunt; qui me invenerit, inveniet vitam. Si quis est parvulus, veniat ad me.“ „Kdo mě vysvětlují, věčně budou žít. (Sir 24,31). Kdo mě nalezne, nalezne život. (Přísl 8,25). Je-li kdo malý, ať přijde ke mně. (Přísl 9,4).“ „Refugium peccatorum“ (Útočiště hříšníků). – „Salus credentium“ (Spása věřících) – „Plena omnis pietatis, mansuetudinis at misericordiae“ (Plná veškeré zbožnosti, mírnosti a milosrdenství). – „Beati, qui custodiunt vias meas.“ (Blahoslavení, kteří dbají mých cest). (Přísl 8,32).

Jakmile slon zmizel, zavládl naprostý klid. Panna Maria je znavená dlouhým voláním. Po krátkém mlčení mi pověděla několik potěšujících slov, a pak opakovala slova, která jsem nechal napsat kolem výklenku této sochy: „Qui elucidant me, vitam aeternam habebunt.“ A doložila: „Vy, kdož jste uposlechli mého hlasu, kdož jste unikli řádění ďáblovu, viděli jste a pozorovali jste své ubohé druhy. Víte co je příčinou jejich záhuby? Sunt colloqia prava. Jsou to špatné řeči, zvláště proti čistotě a neslušné skutky, které následují po takových řečech. Viděli jste také druhy ozbrojené mečem. To jsou ti, kteří by vás rádi zničili, rádi by vás ode mne vzdálili a jsou příčinou zkázy mnohých vašich spolužáků. Avšak quos diutius expectat, durius damnat. Na které Pán Bůh déle čeká, ty přísněji trestá. Pekelná příšera je zavinula a vzala ssebou do věčného zavržení. Jděte klidně, ale pamatujte na má slova: Prchejte před spojenci satana, prchejte před špatnými řečmi zvláště proti svaté čistotě. Důvěřujte ve mne bezmezně a můj plášť vám vždy poskytne jisté útočiště.“

Po těchto a podobných slovech zmizela a zůstala jenom naše milá soška na obvyklém místě. Tehdy jsem znova spatřil matku a znova zvednutá korouhev vlála s nápisem: „Sancta Maria, sucurre miseris“ (Svatá Maria, přispěj ubožákům). – Všichni hoši se spořádali do průvodu a začali zpívat: „Chvalte Marii věrné jazyky – Laudate Maria o linque fedeli...“

Brzo zpěv slábl a vidění zmizelo a já se probudil celý zpocený. Hle, toto je můj sen.

– – – –

Synáčkové, vezměte si z něho heslo sami. Kdo byl pod pláštěm, koho slon vyhodil do výše a kdo měl meč, to poznáte při zpytování svědomí. Povím vám jen slova nejblahoslavenější Panny Marie: „Venite ad me omnes“ – Utíkejme se k ní! Ve všech nebezpečích vzývejte Pannu Marii a já vás ujišťuji, že budete vyslyšeni.

Dále ať se zamyslí ti, proti nimž slon řádil, ať prchají před špatnými řečmi, před špatnými druhy. – Ti, kteří se vynasnažovali vzdalovat ostatní od Panny Marie, ať změní život, nebo ať hned odejdou z Oratoře.

Kdo by chtěl vědět, kde byl, ať přijde do mého pokoje a já mu povím. Opakuji: Služebníci satanáše, buď se polepšíte a nebo se kliďte!

Poslední slova pronesl se zvláštním důrazem a dojat, že hoši celý týden jen myslí na sen. – Ráno jich přišlo mnoho ke svaté zpovědi a po obědě přišli k Don Boskovi téměř všichni, aby zvěděli, kde byli v onom tajemném snu.

Že to nebyl pouhý sen, ale vidění, svědčil nepřímo sám Don Bosko, když pravil: „Chce-li Bůh mi něco vyjevit, trávím... Každoročně už od vánočních svátků prosívám Boha, aby mi vnukl...“ – A pak i tím, že zakázal jakýkoliv žert o tomto vypravování. Ba mnohem více.

Tentokráte nám napsal na papír jména chovanců, které viděl ve snu raněné a kteří mávali meči, kteří dokonce dvěma. List odevzdal Donu Durandovi a uložil mu, aby na ně dohlížel. Don Durando nám zachoval zápis a máme jej v archivu raněných, kteří pravděpodobně nebyli pod pláštěm Panny Marie. Bylo jich 13. Po jednom meči mělo jich 17 a dva meče měli jen tři.

Poznámka na okraj listu znamená změnu chování.

Povšimněte si, že sen nepředvádí jen přítomnost, ale jak uvidíme, i budoucnost. Sami hoši svědčí, že sen výborně vše prokoukl. Jeden dokládá: „Nepomyslil jsem si, že by mě Don Bosco tak znal. Vyložil mi stav mé duše a pokušení, kterým jsem podroben, a to s takovou přesností, že jsem nemohl nic namítat ani podotýkat.“ – Dva jiní hoši, kteří měli meč, pravili: „Ach ovšem. Už dávno jsem to cítil, dávno jsem to věděl, že nejednám správně.“ – Změnili zcela svůj život.

XXXIII. Chovanci vytahují lístek z kapsy Panny Marie 1863.

V mysli a srdci svatého Jana Boska trůnila vždy postava nejblahoslavenější Panny Marie. Tak na počátku července oznamoval, že ve snu viděl osobu a zdá se, že to byla Panna Maria, která kráčela středem chlapců a každému nabídla nádherně vyšívaný vak (kabelku), aby si z něho vytáhl jeden lístek ze spousty lístků, které tam měla.

Don Bosco se jí postavil po boku. Pokaždé, když některý hoch vytáhl lístek, zaznačil si větu nebo slovo, které na něm bylo napsáno. Skončil své vyprávění s podotknutím, že si všichni vytáhli svůj lístek vyjma jednoho, který zůstal stát opodál. Don Bosco byl by rád věděl a viděl, co je napsáno na lístku, který zůstal na spodku kabelky, a viděl tam: „Morte – Smrt“.

Pozval všechny, aby se přišli otázat, co bylo napsáno na jejich lístku. Podivuhodné! V domě bylo asi 700 mladíků a každému pověděl průpověď nebo radu i stručnou předpověď, přiměřenou a podle potřeb. Podivuhodnějším je to, že si po mnoha letech vzpomněl, co pověděl svým hochům.

Don Sebastián Mussetti, kanovník v Carmagnola, tehdy chlapec, slyšel od Dona Boska, že na jeho lístku bylo napsáno: „Costanza – Vytrvalost“. Když se s ním střetl po mnoha letech, slavnostně Don Bosco opakoval: „Costonza“. „Mnohem více – dokládá kanovník ­– Několik hochů začalo pozorně zaznamenávat ty, kteří šli k Donu Boskovi vyzvědět, co bylo na jejich lístku, a zvěděli a zjistili, že nepřišel jen jediný. Byl to mladík z Ivrey, který právě končil gymnázium, gymnasijní studia. – Don Mussetti byl ochoten dosvědčit přísahou zmíněné události.

XXXIV. Had ve studni 1863.

12. listopadu bylo cvičení šťastné smrti a večer 13. listopadu mluvil Don Bosko:

Včera ráno jsme vykonali cvičení šťastné smrti. Celý den jsem se obíral myšlenkou zda přinese dobré ovoce. Obávám se, že je někteří nevykonali dobře. Dnes v noci jsem měl sen, který vám hned povím.

Byl jsem na dvoře se všemi chovanci, kteří dovádivě pobíhali. Vyšli jsme z Oratoře na vycházku a po chvíli jsme se zastavili na louce. Tam hoši pokračovali ve svých hrách a všichni závodili ve skoku. Tu jsem zpozoroval, že je na louce studna bez vody. Přistoupil jsem k ní, abych si ji prohlédl, zda tu není nějaké nebezpečí pro mé hochy. A tu jsem spatřil na dně hrozné hadisko.

Bylo veliké jako kůň, ba jako slon. Bylo krátké a proto ohyzdné a postříkané žlutými skvrnami. Ucouvl jsem přestrašen a vidím, že hoši, kteří se ke mně přiblížili, začali skákat, ač ne všichni, ale většina ano, přes studnu se strany na stranu.

Ku podivu, ani mě nenapadlo, abych jim to zakázal a je upozornil na nebezpečí. Viděl jsem některé maličké, jak čiperně a bez obtíží přeskakovali. Jiní, starší a těžší, skákali s větší námahou, ne příliš vysoko a často upadli na okraj. Tu se vždy vyšvihla a zmizela hadí hlava. Hrozná obluda kousla hned jednoho do paty, jiného do stehna i do jiných údů. Přesto neopatrní hoši, neustávali opovážlivě přeskakovat, ač téměř nikdy bez úrazu.

Tu mi kterýsi mladík pravil ukazuje na svého druha: „Hle, tento skočí jednou, ale špatně a skočí podruhé a zůstane tam.“

Pohled na chlapce vzbuzoval soustrast, kteří leželi na zemi s ranou v noze, na rameni, i na srdci. Tázal jsem se jich: „Proč jste skákali na nebezpečnou studní. Proč jste nepřestali v nebezpečné hře, když jste už byli jednou či dvakrát uštknuti?“ – Odpovídali se vzdechy: „Ještě nejsme vycvičeni.“ – Namítal jsem: „Proto jste nemuseli skákat.“ – A oni znovu odpovídali: „Co chcete, my nejsme zvyklí. Nemysleli jsme, že to tak bídně dopadne.“

Zvláště jeden mnou zachvěl, byl to právě ten označený. Pokusil se znova přeskočit a sletěl dolů. Po chvíli jej obluda vyhodila ze studně jako uhel černého, ale ještě nebyl mrtev a mluvil. Se mnou mnozí jej zděšeně prohlíželi a dotazovali se...

– – – –­

Studní je hlubina, zmíněná v knize Přísloví (23,27): „Fovea enim profunda, puteus angustus.“ (Jeť jáma hluboká, studna úzká), která bývá konečně „puteus interitus“ (jáma zkázonosná) podle žalmu 54,24. V ní číhá duch nečistoty dle výkladu svatého Jeronýma (Homil 11. na I. list ke Kor.). Zdá se, že se ve snu nejedná o duše, které otročí hříchu, ale jedná se o duše těch, které se vystavují nebezpečí. Začíná se často nerozvážností a ve veselí rekreace s čistým svědomím, ale rázem se scéna změní.

Maličcí skákají bez úhony a bezpečně, poněvadž náruživosti v nich ještě spí a nechápou toho zla. Zábava zabírá všechny jejich myšlenky a anděl Páně chrání jejich nevinnost a prostotu. O nich se nepraví, že skákali znova, poněvadž asi uposlechli rady dobrého přítele.

Ostatní větší hoši se ke skoku připravují. Nemají zkušenosti. Nejsou tak mrštní jako ti maličcí a pociťují tíhu prvních bojů v zachovávání ctností. Had je ukrytý. Je snad smrtelným nebezpečím opovážlivé skákání nad studní? Zdá se, že se dotazují, ale pak začínají skákat.

Prvním skokem je utvořit si zvláštní přátelství, přijat neočištěnou knihu, přechovávat v srdci příliš vroucí náklonnost. – Je skokem dovolovat si volné a neslušné obcování, vzdalování se dobrých druhů, přestupování některých pravidel a napomenutí, kterým pro dobré mravy připisují představení větší důležitost.

Však po prvním skoku následuje uštknutí zubem jedovatého hada. Někdo vyvázne bez úhony, zmoudří a nepokouší se o další skákání, ale některý mezi mnohými hochy pohrdá a podceňuje zřejmé nebezpečí a vrhá se do něho ke své škodě. Kdo spadl do studně a byl vyvržen, ten asi upadl do těžkého hříchu, ale zbývá mu naděje, že vyzdraví svátostnými prostředky. Kdo zůstal ve studni, o tom lze říci jen to, že qui amat periculum, in illo peribit – Kdo miluje nebezpečí, ten v něm zahyne.

XXXV. Havrani zraňují hochy

Léčivá mast 1864.

14. dubna vyprávěl Don Bosco následující dva sny studentům a večer řemeslníkům. Oba sny měl po duchovních cvičeních, což ho velice poděsilo.

Bylo to v noci před Bílou nedělí 3. dubna, kdy se mi zdálo, že jsem na balkoně a sleduji hru hochů.

Náhle se ukázalo veliké, bílé prostěradlo, které pokrylo celý dvůr. Hoši si dále hráli pod touto plachtou a já se podivoval, když jsem spatřil znenadání nad plachtou poletovat spoustu havranů. Poletovali nad plachtou sem a tam, až konečně našli její okraje a podlétli dovnitř. Vrhli se na hochy a začali je klovat. To byla žalostná podívaná!

Jednomu vyloupli oči, jinému vyklovali jazyk a rozzobali jej na kousky. Jiného zase klovali do čela a jinému drásali srdce.

Nejvíce jsem se divil tomu, že žádný nekřičel a nenaříkal, ale všichni zůstali klidní, jakoby necitelní, a nedbali o to, aby se bránili.

„Což se mi to jenom zdá? – pomyslil jsem si – a nebo bdím? Kdyby se mi to nezdálo, pak by se jistě nenechali tak mrzačit bez bolestného naříkání.“

Po chvíli jsem slyšel všeobecné kvílení a pak jsem viděl zraněné pobíhat, křičet, kvílet a odbíhat stranou. Užaslý, přemýšlel jsem co by to mohlo znamenat. Pomyslil jsem si: „Je sobota před Bílou nedělí a snad nám chce Pán Bůh naznačit, že nás všechny obsype svou milostí. Havrani jsou asi ďábli, kteří napadají hochy.

Začal jsem o tom přemýšlet a vtom jsem zaslechl jakýsi hřmot. Probudil jsem se. Už bylo ráno a kdosi klepal na dveře mého pokoje.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem viděl, že v pondělí a ještě více v úterý a ve středu ubývalo svatých přijímání tak, že jsem už v polovici Mše svaté ukončil zpovídání. Nehodlal jsem nic říkat, poněvadž jsem myslel, že duchovní cvičení mi věc napraví.

Včera 13. dubna měl jsem druhý sen. Po celý den jsem zpovídal a proto má mysl byla zaměstnána duševním stavem mých hochů, jak to bývá obyčejně. Večer jsem ulehl, ale nemohl jsem usnout. Byl jsem stále v přechodném stavu mezi bděním a dřímotou, až po dlouhé hodině jsem usnul.

Zdálo se mi, že jsem byl na balkoně a že pozoruji hrající si hochy. Viděl jsem tam všechny, které zranili havrani a pozoroval jsem je. Tu se objevila neznámá osoba s nádobkou v ruce. Byl v ní balzám. Doprovázela ji jiná osoba, která nesla obvazy. Začali obcházet a léčit rány chlapců, kteří hned vyzdravěli, jakmile se jich dotkli balzámem. Našlo se však několik hochů, kteří couvli, jakmile se k nim ony osoby přiblížily, a nechtěli vyzdravět. Nejvíce mě mrzelo, že to nebyli jednotlivci, ale byl jich značný počet. Poněvadž jsem je všechny poznal, umínil jsem si, že si zapíši jejich jména na kus papíru, ale zatím co jsem psal, probudil jsem se, ale papír jsem nenašel. Nicméně jsem si je tak zapamatoval, že si na ně dosud vzpomínám. Možná, že jsem někoho zapomněl, ale myslím, že málo. Nyní postupně jim domluvím, jako jsem už některým pověděl, a pokusím se vyléčit jejich ránu.“

Don Bosco neřekl vždy plnou pravdu.

XXXVI. Sen o deseti vršcích 1864.

V noci 24. října 1864 měl Don Bosco sen, který vyprávěl následujícího večera.

Současně jistý C... E... z Casale Monrerrato měl tentýž sen a zdálo se mu, že je s Donem Boskem a že s ním rozmlouvá. Když se probudil, byl tak rozrušen, že šel vyprávět svůj sen svému profesorovi, který ho ovšem hned vybídl, aby šel celý svůj sen vyložit Donu Boskovi. Jinoch tedy hned šel a s Donem Boskem se setkal, když sestupoval po schodech, aby ho rovněž vyhledal a totéž mu vyložil.

Zdálo se tedy Donu Boskovi, že se nachází v rozsáhlém údolí, přeplněném tisíci chlapců, a to v takovém počtu, že nevěřil, že by jich vůbec mohlo být tolik na celém světě.

Mezi těmito hochy poznal všechny ty, kteří byli a kteří právě jsou v domě. Všichni ostatní byli ti, kteří snad teprve přijdou. Mezi hochy byli rozptýleni kněží a klerici z domu. Z jedné strany uzavíral údolí vysoký břeh.

Mezitím, co Don Bosco přemýšlel, co počít s tolika jinochy, jakýsi chlapec mu pravil: „Vidíš onen břeh? Nuže je nutno, abys vylezl se svými hochy nahoru!“

Na to rozkázal Don Bosco celému množství mládeže, aby se vydali k vyznačenému cíli. Hoši se pohli a spěšně chvátali a šplhali se k vyznačenému cíli vzhůru po břehu. I kněží z domu běželi vzhůru a popoháněli chlapce ku předu. Zvedali ty, kteří upadli a nosili na zádech ony, kteří zemdlení už nemohli jít s druhými.

Don Rua pracoval s vyhrnutými rukávy více než všichni ostatní. Chytal vždy dva a dva, a házel hochy vzduchem přímo nahoru. A když tam hoši dopadli, povstávali a pak vesele sem tam pobíhali. Don Cagliero a Don Fracesia pobíhali mezi řadami a volali: „Jen s odvahou vpřed! Vpřed s odvahou!“

Za krátkou chvíli šiky mládeže dospěly vrcholu, i Don Bosco vystoupil a řekl: „A co nyní uděláme?“ – A kdosi mu podotkl: „Musíš překročit se svými hochy těchto deset vršků, které se před tebou nacházejí, a to jeden za druhým.“ – „Ale jak to jen vydrží tak dlouhou cestu ti malí a slabí hoši?“ – „Kdo nebude moci po svých ten bude nesen.“ Tak zněla odpověď.

Vtom už z pod obrysů hory vynořil se skvostný vůz. Byl tak krásný, že to ani popsat nelze, přece je však možno o něm něco říci: Byl trojúhelníkové podoby a měl tři kola, která se otáčela všemi směry. Ze spodu z podlahy se tyčily tři sloupy, které se nad vozem spojovaly a tvořily jakési loubí. Na vrcholu se tyčila nádherná vlajka, na níž bylo velkými písmeny napsáno: „Innocentia“. A jedna páska, vinoucí se kolem celého vozu, měla nápis: „Adiutorio Dei altissimi Patris et Filii et Spiritus Sancti“.

Vůz celý zářil zlatem a drahokamy a popojel až doprostřed hochů, a na povel mnozí naň vystoupili. Bylo jich pět set. Sotva pět set uprostřed tolika tisíců bylo dosud nevinných. Když se tito posadili na voze, rozmýšlel se Don Bosko, kterým směrem se dát, když se náhle před ním otevřela široká a pohodlná cesta, ale zcela pokrytá trním.

Nato se náhle objevilo šest jinochů, kteří už v Oratoři zemřeli. Jsouce bíle odění vztyčili jinou vlajku, nádhernou, s nápisem: „Poenitentia“. Postavili se v čelo veškerého množství oné mládeže, která se měla vydat na cestu pěšky. Na to bylo dáno znamení k odchodu. Mnoho kněží přistoupilo k oji vozu, který jimi tažen, začal se hýbat. Šest bíle oděných jinochů kráčelo za vozem s celým ostatním množstvím.

S velebnou a nevyjádřitelnou libozvučností zapěli hoši na voze žalm 112. „Laudate, pueri, Dominum...“ – Don Bosco opojen rajskou hudbou kráčel kupředu. A tu mu napadlo obrátit se do zadu, aby viděl, zda ho všichni následují.

Ach, jak bolestný pohled! Mnozí zůstali v údolí a mnozí se vrátili nazpět. Don Bosco zmítán nevýslovným bolem, rozhodl se, že se vrátí nazpět, aby přemluvil bezradné a pomohl jim, aby ho následovali. Bylo mu to však naprosto zakázáno.

„Ti chudáci se ztratí, ti chudáci se ztratí!“ zvolal. A odpověď zněla: „Hůře pro ně. Byli povoláni jako ostatní a nechtěli jít za tebou. Viděli cestu, kterou třeba jít, a to stačí.“

Don Bosco chtěl namítat, prosil a zapřísahal, všechno však bylo marné. „A pro tebe je poslušnost!“ Musel tedy pokračovat v cestě.

Ještě se nezmírnila tato jeho bolest, když se událo něco smutnějšího. Mnozí z jinochů, kteří byli na voze, padali na zem. Z pěti set zůstalo na voze pod vlajkou nevinnosti sotva sto padesát. Zdálo se, že Don Boskovi zármutkem pukne srdce. Myslel, že je to snad jenom sen a všemožně se snažil, aby se probudil, ale žel, uvědomoval si hrůznou skutečnost. Tleskal rukama a slyšel jejich zvuk, plakal a slyšel zaznívat světnici pláčem, chtěl rozptýlit děsivý přízrak, ale nemohl.

– – – –

„Ach, moji hoši, moji milí hoši! – volal, když vyprávěl sen. – Poznal jsem a viděl jsem ty, kteří zůstali v údolí, i ty, kteří se vrátili nazpět, i ty, kteří spadli z vozu. Všechny jsem vás poznal. Nepochybujte! Všemožně se vynasnažím, abych vás spasil. Mnozí, které jsem volal ke zpovědi, uslyšeli mé volání. Pro Boha vás prosím: spaste svou duši!“

Mnozí hoši, kteří spadli z vozu, přidávali se mezi šiky těch, kdož kráčeli za druhou vlajkou. Přitom hudba vozu pokračovala tak sladce hrát, že zvolna zmohla Dona Boska a jeho žal.

Překročili už sedm vršků, a když vystoupili na osmý, vešli do předivného kraje, kde se zastavili, aby si trošku odpočinuli. Domy zde byly neobyčejně krásné a bohaté.

Když Don Bosco vyprávěl o tomto kraji, dodal: „Řeknu vám se svatou Terezií to , co ona říkávala o rajských věcech: Tyto věci ztrácejí hodnocení, poněvadž jsou tak krásné, že je zbytečné namáhat se nějakým popisem. To lidsky není možné. Zmíním se jen, že se stěny domů zdály být ze zlata, křišťálu a diamantů, a tak oslnivě působily, že nasycovaly zrak a vlévaly radost. Pole byla plná stromů, na nichž bylo vidět současně květy, pupeny, zralé i zelené ovoce. Úchvatné divadlo!

Hoši se rozptýlili po kraji na všechny strany, jeden za tím, jiný za oním druhem, poněvadž jejich zvědavost byla veliká a také jejich touha po ovoci. Tam v městečku se Don Bosco setkal s oním mladíkem z Casale s dlouho s ním hovořil. Don Bosco i jinoch si úplně pamatovali otázky i odpovědi ze svého rozhovoru. Jedinečná spojitost dvou snů!

Dona Boska zde čekalo jiné, neobvyklé překvapení. Náhle viděl své jinochy zestárlé, bezzubé, v tváři vrasčité, s bílými vlasy, nahrbené, kulhavé a opírající se o hůl. Don Bosco žasl nad takovou proměnou, ale hlas mu pravil: „Divíš se, ale měl bys vědět, že od chvíle, kdy jsi vyšel z údolí, neuplynulo jen několik hodin, ale celá řada roků. Tato hudba způsobila, že se ti zdál pochod jen krátký. Na důkaz toho pohlédni na svou tvář a přesvědčíš se, že mluvím pravdu.“ Podali Don Boskovi zrcadlo, v němž spatřil vzhled zestárlého muže a s řídkými zuby.

Průvod se zatím vydal na další cestu a hoši si občas přáli zastavit se, aby se podívali na nevídané věci. Don Bosco jen volal: „Vpřed, vpřed! Ničeho nepotřebujeme, nemáme hlad, nemáme žízeň a proto vpřed!“

V nejzazším obzoru na desátém vršku se rozlévalo světlo, stále rostoucí, jakoby vycházelo z nějaké podivuhodné brány. Znova zazněl zpěv tak líbezný, že jen v ráji lze takový slyšet a okoušet. Nebyla to hra nástrojů, ani se to nepodobalo zpěvu lidských hlasů. Byla to nepopsatelná hudba a tak přeplněná jásáním, že zaplavila duši Don Boskovu, že se probudil na lůžku.

– ­– – –

Don Bosco vyložil sen takto:

Údolí je svět. Břeh to jsou překážky, které nám brání odtrhnout se od něho. Vůz je vůdce. Zástupy pěších jinochů jsou ti, kteří litovali svých poklesků, když pozbyli nevinnost. Dále podotkl, že Deset vršků představuje desatero Božích přikázání, jejichž zachovávání přivádí do věčného života.

Když sestoupili se stupně, přistoupil k němu chovanec Ferraris Antonio a sdělil mu tak, že jsme to my klerici slyšeli, jak minulé noci měl sen, že je s matkou, která se ho tázala, přijde-li domů na velikonoce, a že on jí odpověděl, že před velikonocemi odejde do nebe. Potom řekl ještě důvěrně do ucha Dona Boskovi několik slov. Antonín Ferraris skutečně zemřel 16. března 1865.

Hned jsme si sen zapsali a ještě téhož večera 22. října 1864 jsme připsali následující poznámku: „Jsem přesvědčen, že se Don Bosco snažil svým výkladem ukrýt to, co má v sobě sen nejpodivuhodnějšího, alespoň okolnostmi. Výklad deseti přikázání mě neuspokojuje. Osmý vršek, na němž se Don Bosco pozastavuje a vidí se v zrcadle už zestárlý, naznačuje, myslím, že konec jeho života nastane po sedmdesátém roce jeho života. Uvidíme v budoucnosti.

– – – –

Tato budoucnost je už minulostí a my jsme byli utvrzeni v našem mínění. Sen naznačoval Don Boskovi délku jeho života. Porovnejme jej se snem o kole, který jsme poznali teprve o několik let později. Otáčením postupují po desetiletích události a tak se zdá, že podobná údobí zaujímá postup od vršku k vršku. Každý vršek představuje desetiletí tak, že celkem představují nejvyšší věk člověka 100 let. Nyní vidíme Dona Boska jako chlapce v prvním desetiletí, začínajícího své poslání mezi druhy v Bekchi, a tak se vydává na cestu. Přejde zcela sedm vršků. Dosáhne tedy 70 let svého věku, vystupuje na osmý vršek a tam se pozastaví, spatří domy a nádherná pole, totiž svoji Zbožnou společnost, vzkvétající a úrodnou z nesmírné Boží dobroty. Zbývá ještě kus cesty na osmý vršek, i vydá se na cestu, ale k devátému se už nedostane, poněvadž se probudil. Tak nepřekročil 80 let, umíraje ve věku 72 roků a 5 měsíců.

Když se následujícího večera otázal, jaké je naše mínění o snu, odpověděli jsme, že se netýkal jen chovanců, ale naznačoval i rozšíření Společnosti po celém světě. – „Cože? – namítl jeden ze spolubratří, – Máme už ústavy v Mirabello a v Lanzo, snad se otevře ještě nějaký v Piemontě. A co více čekáte?“ – „Ne, zcela jiné osudy naznačuje sen.“ A Don Bosco s úsměvem potvrzoval naše mínění.

XXXVII. Vinice: koroptev a křepelka 1865.

Je 16. ledna. Chcete-li, povím vám sen, který jsem měl předevčírem.

Kráčel jsem přede všemi hochy z Oratoře a s množstvím jiných, které jsem neznal. Zastavili jsme se na snídani a všichni hoši se rozutíkali sem tam, aby si pochutnali na ovoci. Někteří pojídali fíky, jiní hrozny, jiní višně a nebo švestky. Byl jsem mezi nimi a ulamoval jsem jim hrozny, trhal fíky a hochům rozdával se slovy: „Tu máš, vezmi a jez!“ Zdálo se mi, že je to pouhý sen, to mě ale mrzelo, ale pomyslil jsem si: Ať je tomu jakkoliv, alespoň se hoši najedí.

Mezi řadou vinných kmenů jsem zahlédli vinaře. Když jsme se nasytili, pokračovali jsme v cestě přes vinici, cesta však byla obtížná. Vinice, jako obyčejně, byla rozryta po celé délce hlubokými brázdami, že bylo třeba ustavičně hned slézat, hned vystupovat. Silnější skákali a také ti menší skákali, ale nedoskočili k protější řadě a váleli se v příkopě. Velice mě to mrzelo a proto jsem se rozhlížel, až jsem spatřil cestu, která se vinula podél vinice. Zamířil jsem k ní se všemi hochy.

Tu mě zastavil vinař a pravil: „Poslyšte, nechoďte na cestu, neboť je plná kamení, trní, bláta a děr. Zůstaňte na té cestě, po které jste se pustili přes vinici.“

Odpověděl jsem mu: „Máte pravdu. Ale tito maličcí nemohou jít po těchto brázdách.“

On podotkl: „Tomu se dá odpomoci. Větší ať vezmou maličké na záda a mohou skákat i s tímto břemenem.“

Nechápal jsem, co mi povídal, a s veškerým zástupem jsem se ubíral k mezi vinice poblíž oné cesty a shledal jsem, že vinař měl pravdu. Cesta byla hrozná a neschůdná. Obrátil jsem se k Donu Francesimu a pravil jsem: „Incidit in Scillam, qui vult vitare Charibdam“ (Z bláta do louže). Hravě jsme se vydali po pěšině podél cesty, a překrásně jsme prošli celou vinici dle rady vinařovy.

Když jsme došli na konec vinice, narazili jsme na hustý trnitý plot a jen stěží jsme se jím prodrali. Když jsme vystoupili do vysokého svahu, octli jsme se v rozkošném údolí, porostlé stromy a hebkou travou. Uprostřed lučiny jsme spatřili dva bývalé chovance Oratoře. Sotva mě zahlédli, spěchali ke mně. Chvíli jsme rozprávěli a pak náhle jeden z nich prohodil: „Pohleďte, jak jsou krásné!“ A ukazoval mi dva ptáky, které držel v ruce. „Co je to?“ otázal jsem se. – „Koroptev a křepelka, kterou jsem našel.“ – „A koroptev je živá?“ otázal jsem se. – „Samozřejmě, podívejte se!“ – A dal mi překrásnou koroptev, která měla několik měsíců života. „Žere sama?“ – „Začíná.“ – Zatím co jsem byl zaměstnán jejím krmením, zpozoroval jsem, že měla rozdělený zobák na čtyři části. Velice jsem se tomu podivil a tázal jsem se mladíka po příčině.

„Copak Don Bosko, nevíte, co to znamená? – pravil ­– Rozpoltěný zobák koroptve znamená to, co koroptev sama.“ – „Nerozumím.“– „Nerozumíte vy, který jste tolik studoval? Jak se jmenuje latinsky koroptev?“ – „Perdix.“ – „Toto je klíč všeho.“ – „Buď tak laskav a vysvoboď mě z toho významu!“ – „Nuže, uvažujte o písmenech, ze kterých je slovo „PERDIX“. P – znamená perseverantia (vytrvalost). E – aeternitas te expectat (očekává tě věčnost). R – refert unus quisque secundum opera sua, prout gessit sive bonum sive malum (Každý podá účet podle svých činů, buď, že konal dobro nebo zlo). D – dempto nomine – odnětím jména pomine veškerá světská sláva, pověst, vědění a bohatství. I – ibit, půjde. Hleďte, čtyři díly zobáku znamenají toto: čtyři poslední věci člověka.“

„Dobrá, tomu už rozumím, ale pověz mi, kde jsi nechal X – a co znamená?“

„Jak to, že nevíte, co znamená X, ač jste studoval matematiku. – X představuje neznámou. – Nuže, záměnou slov: půjde na místo neznámé (in locum suum – na místo své).“

Pochopil jsem s obdivem tento výklad a otázal jsem se: „Daruješ mi tuto koroptev?“ – „Ale s radostí! Chcete vidět i křepelku?“ – „Ukaž mi ji!“

Podal mi křepelku, nádhernou na pohled. Vzal jsem ji, a když jsem ji pozvedl, viděl jsem, že je celá raněná a postupně jsem ji shledal škaredou, shnilou, tak zapáchající, že budila odpor. Otázal jsem se mladíka, co znamená tato proměna. Odpověděl: „Vy jste kněz! A nevíte to ani po několikaletém studiu Písma svatého? Jen si vzpomeňte, že Bůh poslal křepelky židům, když na poušti reptali. Najedli se jich, ale měli ještě jejich maso mezi zuby, když jich na tisíce ztrestala Boží ruka. Tato křepelka tedy znamená, že více usmrcuje nestřídmost nežli meč a že počátkem většiny hříchů je nestřídmost.“

Poděkoval jsem mladíkovi za jeho vysvětlení. Mezitím v houštinách na stromech a mezi trávou se objevila spousta koroptví a křepelek a všechny podobné oněm, které držel mladík, který se mnou mluvil. Hoši na ně uspořádali honbu a tak si opatřili pokrm.

Pak jsem znovu vydali na cestu. Ti, kteří jedli koroptve, zesílili a kráčeli kupředu, okolí se zcela změnilo. Zdálo se mi, že jsem se octl v obrovském sále, větším než je celá Oratoř i se dvorem, a byl zcela naplněn, by přeplněn spoustou lidí. Stál jsem užaslý, a tu se ke mně přiblížil jakýsi člověk a pravil, že je tam nějaký těžce nemocný ubožák, že je v nebezpečí smrti, a prosil, abych byl tak laskav a přišel ho vyzpovídat. Odpověděl jsem, že s největší radostí, a hned jsem šel za ním. Vstoupil jsem do pokoje, přistoupil jsem k nemocnému a začal jej zpovídat. Vida, že vůčihledně slábne a v obavě, že zemře bez rozhřešení, přerušil jsem zpověď v polovici. Sotva jsem mu udělil rozhřešení, skonal. Jeho tělo začalo hned šířit hrozně nesnesitelný zápach. Pravil jsem, že je nutno jej neprodleně pohřbít, a tázal jsem se proč tak zapáchá. Odpověděli mi: „Kdo náhle umírá, ten je souzen.“

Vyšel jsem ven, ale byl jsem tak unaven, že jsem prosil, abych si směl odpočinout. Hned mi odpověděli, že ochotně vyhoví mému přání, a vyvedli mě po schodech, které vedli do jiného pokoje. Když jsem do něho vstoupil, spatřil jsem tam dva mladíky z Oratoře, kteří se domlouvali, a jeden z nich držel balík. Tázal jsem se jich: „Co zde děláte? Co to držíte?“ – Vymlouvali se, ale neodpověděli, nač byli tázáni. Znova jsem naléhal: „Ptám se vás, proč jste zde?“

Pohlédli na sebe a pak odpověděli, abych chvíli počkal.. Pak rozbalili svůj balík, nato z něho vytáhli a rozprostřeli pohřební příkrov. Rozhlédl jsem se kolem a viděl jsem v koutě nataženého, mrtvého jednoho mladíka z Oratoře. Nepoznal jsem ho a proto jsem se tázal obou hochů, kdo to je, ale vymlouvali se a nechtěli mi to povědět. Přistoupil jsem k mrtvole, upřeně jsem se mu podíval do tváře a zdálo se mi, že ho hned nepoznávám, ale dovedl jsem si ho hned představit. Byl jsem rozhodnut vyzvědět to za každou cenu. Sešel jsem po schodech a znovu jsem se octl ve velkém sále.

Množství lidu zmizelo a místo něho tam byli hoši z Oratoře. Sotva mě spatřili, přihrnuli se ke mně a volali: „Don Bosko, Done Bosko! Víte, že zemřel jeden chovanec z Oratoře?“ – Tázal jsem se, který, ale nikdo mi nechtěl odpovědět, jeden mě odkazoval na druhého, žádný však nechtěl nic říci. Dotazoval jsem se stále naléhavěji – vymlouvali se, ale žádný to nechtěl říci. Znaven marným pátráním, probudil jsem se na lůžku. Sen trval celou noc a ráno jsem byl tak zničen a unaven, že se mi zdálo, že jsem opravdu cestoval.

XXXVIII. Kocour chce vyrvat květy 1865.

Bylo to 6. února večer. Přede dvěma nebo třemi dny měl jsem sen. Chcete, abych vám jej pověděl? Poněvadž miluji své hochy, zdává se mi vždy, že jsem v jejich společnosti.

Zdálo se mi, že stojím uprostřed dvora, obklopen svými drahými syny. Všichni měli v ruce krásný květ. Některý měl růži, jiný lilii, jiný zase fialku, některý růži i lilii a podobně i ostatní. Tu se náhle objevil škaredý kocour. Měl rohy a byl zcela černý, veliký jako pes. Oči mu jiskřili jako uhlíky, drápy měl jako hřebíky, břicho odporně nabubřelé. Ošklivé zvíře se klidně přiblížilo k chlapcům a spokojně se procházelo mezi nimi. Svou tlapkou však zasáhl a vytrhl z ruky květ hned tomu a hned onomu a pohodil jej na zem.

Polekal jsem se, jakmile se kocour ukázal, a divil jsem se, že se hoši vůbec neznepokojovali a stáli klidně, jakoby se nic nedělo. Jakmile jsem zpozoroval, že se kocour blíží ke mně, aby i mě vyrval květy, dal jsem se na útěk. Kdosi mě zadržel a pravil: „Neutíkej, ale pověz svým hochům, aby zvedli ruku, kterou drží květ. Tak se na ně kocour nedostane a nevyrve jim květy.“ Zastavil jsem se tedy a zvedl jsem ruku. Kocour mi chtěl vyrvat květy a vyskakoval, aby je dosáhl, ale poněvadž byl příliš těžký, nedosáhl je a dopadal nemotorně na zem.

Lilie, drazí synáčkové, to je překrásná ctnost svaté čistoty, proti níž ďábel ustavičně bojuje. Běda těm hochům, kteří drží květ nízko. Ďábel jej uchvátí a strhne jej k zemi.

Drží jej nízko ti, kteří laskají své tělo nezřízeným jídlem, kteří se vyhýbají práci a učení a oddávají se zahálce. Drží jej nízko ti, kterým se líbí jisté řeči a knihy a kteří se vyhýbají umrtvování. Pro lásku Boží potírejte tohoto nepřítele, nebo jinak vás zotročí.

Takové vítězství je velice těžké, ale věčná Moudrost nám dala prostředky k jeho dosažení. Hoc genus daemoniorum non eicitur, nisi per orationem et ieiunium – Tento druh démonů se vypuzuje jedině modlitbou a postem. Jen tímto vítězíme nad ďáblem.

Zvedněte ruce s květem vzhůru a budete bezpeční. Čistota je ctností nebeskou. Kdo si ji chce zachovat, musí se pozvednout k nebi. Spaste se tedy modlitbou.

Modlitbou, která vás pozvedá k nebi, jsou ranní a večerní modlitby, modlitbou je svaté rozjímání a Mše svatá, modlitbou je častá zpověď a časté svaté přijímání, modlitbou jsou kázání, napomenutí představeného, modlitbou je návštěva Nejsvětější Svátosti, modlitba růžence i studium. Modlitbou se vaše srdce rozšíří a zvedne k nebi tak, že budete moci říci s Davidem: „Viam mandatorum tuorum cucurri, cum dilatasti cor meum“ – Šel jsem cestou tvých příkazů, když jsi rozšířil mé srdce (Ž 118,32). Tak si zabezpečíte nejkrásnější ctnost a váš nepřítel vám ji nevyrve z rukou ani s největším úsilím.

XXXIX. Obludy zraňují hochy – Časté návštěvy Nejsvětější Svátosti 1865.

Zdálo se mi, že jsem seděl ve svém pokoji u stolu, zatím co hoši měli rekreaci na dvoře. Rekreace byla velmi živá, velice hlučná, křičeli, skákali, jako by měl být konec světa. Byl jsem spokojen, protože rád vidím chlapce na rekreaci, vidím-li, že všichni hrají, protože pak vím, že má ďábel mnoho práce, ale nic nesvede.

Mezitím co jsem se těšil lomozem hochů, zavládlo náhle hrobové ticho, které jsem si nedovedl vysvětlit. Přestrašen jsem vyskočil od stolu, abych zjistil příčinu náhlého utichnutí.

Sotva jsem došel do předsíně, spatřil jsem dveřmi vstupovat hrozně šerednou obludu. Hlavu měla skloněnou a oči upřené k zemi. Zdálo se, že nepostřehla mou přítomnost, ale šla dále zpříma, jako zvíře, které je připraveno okamžitě někoho napadnout. Chvěl jsem se a bál o své drahé syny a podíval jsem se z okna na dvůr, abych věděl, co se stalo.

Spatřil jsem dvůr, plný oblud, podobných té první, ale menších. Moji hoši byli daleko zahnáni a tiskli se ke zdi a do podloubí. Mnozí leželi tu a tam po zemi a zdáli se mrtví.

Když jsem viděl tak žalostnou podívanou, vzkřikl jsem tak bolestně, že jsem se probudil. Na ten pokřik se probudilo biskupské služebnictvo, probudil se i vikář i biskup, poděšeni mým křikem.

– – – –

Vždy se snažím dát vám ve všem vysvětlení a tak učiním i tentokrát. Zdá se, že obluda představuje ďábla, který se bez ustání snaží o naší záhubu. Někteří z mladíků uprchnou a někteří upadnou. Chcete-li, abych vás naučil, abyste se ho nebáli a odpírali jeho útokům? Tak poslyšte: Ničeho se ďábel více nebojí, nežli dobře vykonaného svatého přijímání a častých návštěv Nejsvětější Svátosti.

Chcete, aby vám Pán Bůh udělil mnoho milostí? Navštěvujte ho často. Chcete, aby vám jich jen málo udělil? Navštěvujte ho zřídka. Chcete, aby vás ďábel napadal? Navštěvujte jen zřídka Ježíše svátostného. Chcete, aby před vámi ďábel prchal? Navštěvujte často Ježíše. Chcete zvítězit nad ďáblem? Utíkejte se často k Pánu Ježíši. Chcete být přemoženi? Nenavštěvujte vůbec Pána Ježíše!

Moji drazí, návštěva Nejsvětější Svátosti je nezbytným prostředkem k přemáhání ďábla. Navštěvujte proto často Pána Ježíše a ďábel vás nepřemůže.

XL. Orel, předzvěst smrti 1865.

1. února oznámil Don Bosko, že zemře jeden chovanec dříve, než se bude konat cvičení dobré smrti v tomto měsíci. Kdyby se jej snad ještě jednou dožil, pak to bude poslední chvíle jeho života.

Tato zpráva byla výsledkem snu. Jedné noci se zdálo Don Boskovi, že vychází na dvůr, aby se pobavil mezi svými hochy. Po boku měl obvyklého vůdce z předcházejících snů, když náhle spatřil ve vzduchu vznešeného orla, který kroužil a zvolna slétal nad hochy. Don Bosco pln údivu se díval na zjev a tu mu pravil průvodce: „Vidíš toho orla? Chce uchvátit jednoho z tvých synů.“ – „Kterého?“ – „Dávej dobrý pozor, nad čí hlavou se pozastaví!“

Don Bosco sledoval očima orla, který několikrát zakroužil a usedl nad třináctiletým chlapcem Antonínem Ferraris z Castellazo Bormida. Don Bosco jej s jistotou poznal, ale v tom se probudil, začal tleskat, aby se přesvědčil, že bdí, a při tom přemýšlel o tom, co viděl, a modlil se: „Bože, není-li to snem, ale skutečností, kdy se to vyplní?“

Znova usnul. Ve snu se mu zjevil průvodce, který pravil: „Hoch Ferraris, který má zemřít, nevykoná už dvakrát cvičení dobré smrti.“ A zmizel.

XLI. Hoši přinášejí dary Panně Marii 1865.

Večer 30. května 1865 vypravoval Don Bosco svůj sen:

Spatřil jsem veliký oltář Panny Marie, nádherně vyzdobený. Viděl jsem všechny hochy Oratoře přicházet v průvodě. Zpívali chvály nebeské Panně, ale ač zpívali tutéž píseň, přece ji nezpívali stejně. Mnozí zpívali výborně a přesně podle taktu, a z těch někteří zpívali silněji, jiní slaběji. Jiní zpívali špatným, drsným hlasem, jiní neladně a někteří dokonce přicházeli mlčky a odtrhovali se od řady. Někteří se nudili a zívali. Jiní se šťouchali a smáli. Všichni přinášeli dary Panně Marii.

Všichni nesli kytici květů, každý jinačí. Někteří větší, jiní menší. Jeden měl kytici růží, druhý karafiátů, jiný fialek a podobně ostatní.

Někteří přinášeli Panně Marii zcela zvláštní dary. Jeden přinášel prasečí hlavu, jiný kocoura, jiný talíř ropuch, jiný králíka a jiný zase beránka nebo jiné dárky.

Před oltářem stál překrásný mladík, který měl na zádech křídla, jak bylo vidět při pozornějším pohledu. Byl to asi anděl Strážný Oratoře. Přijímal po pořádku z rukou chlapců jejich dary a kladl je na oltář.

První obětovali překrásné kytice květin a beránka. Anděl je beze slova kladl na oltář. Mnozí jiní podávali své kytice, ale anděl si je prohlédl, rozvázal kytici, nechal vybrat špatné květy, které odhodil a pak teprve uspořádal kytici a položil ji na oltář. Jiní, kteří měli ve svých kyticích překrásné květy, ale bez vůně, jako jiřiny a kamélie a podobné, ty anděl vytrhl se slovy, že Panna Maria chce skutečnost a nikoliv zdánlivý zevnějšek. Upravené kytice obětoval Panně Marii.

Mnozí měli v kytici mezi květy i trní a někteří i hřebíky. Anděl oboje vybral. Konečně přistoupil i ten, který přinášel prasátko, a tomu anděl pravil: „Ty se opovažuješ obětovat Panně Marii takový dar? Víš, co znamená prase? Znamená hřích nečistoty. Panna Maria, která je celá čistá, nesnese tohoto hříchu. Ustup, neboť nejsi hoden před ní předstoupit.“

Přišli jiní, kteří měli kocoura, a těm anděl řekl: „I vy se opovažujete přinést Panně Marii takové dary? Což nevíte, co znamená kocour? Je obrazem krádeže, a vy jej chcete obětovat Panně Marii? Zloději jsou ti, kteří kradou peníze a jiné věci, které patří jinému, kteří kradou knihy svým druhům a zařízení Oratoře. Zloději jsou ti, kteří nešetrně trhají šaty a promarňují peníze rodičů tím, že se neučí.“ I ty odstrčil stranou.

Konečně přišli i ti, kteří měli na talíři ropuchy, a na ty se anděl podíval hněvivě a pravil: „Ropuchy znamenají hanebné hříchy pohoršení a vy je chcete obětovat Panně Marii? Ustupte a ztraťte se s ostatními ničemníky!“

Zahanbení ustoupili.

Předstoupili někteří s nožem v srdci, což naznačovalo svatokrádež. Těm řekl anděl: „Nevidíte, že máte mrtvou duši? Nevidíte, že žijete ze zvláštního Božího milosrdenství? Jinak byste byli neodvratně ztraceni. Pro Boží lásku, dejte si vytáhnout tento nůž!“ I ty zahnal.

Tak zvolna předstoupili i ostatní. Některý podával králíka, jiný beránka, jiný zase rybu, ořechy, hrozny a podobné věci. Anděl všechno přijímal a ukládal na oltář. Když tak oddělil dobré od zlých, nechal seřadit před oltářem všechny, jejichž dary Panna Maria mile přijala. S velkou bolestí jsem zpozoroval, že těch odmrštěných bylo mnohem více, než bych si byl pomyslil.

Tu se po obou stranách oltáře objevili další dva andělé, kteří drželi dva veliké koše, plné překrásných věnců, uvitých z nádherných růží. Ty růže nebyly pozemské, ale řekl bych umělecké, jako symbol nesmrtelnosti. Anděl Strážný bral postupně po jednom věnci, korunoval postupně všechny hochy, kteří byli seřazeni před oltářem. Věnce byly malé i velké, ale všechny obdivuhodné krásy. Pamatujte, že tam byli nejen nynější chovanci, ale spousta jiných, které dosud neviděl.

Tu se událo něco podivuhodného. Někteří hoši budili na pohled ošklivost a odpor, ti obdrželi ty nejkrásnější věnce, koruny, na důkaz, že ošklivý zevnějšek převyšuje dar ctnosti svaté čistoty neobyčejného stupně. Mnozí jiní měli tutéž ctnost, ale v menší míře. Jiní vynikali v jiných ctnostech jako v poslušnosti, v pokoře, v lásce k Bohu, a všichni obdrželi korunu, úměrně se stupněm svých ctností.

Těm řekl anděl: „Panna Maria si dnes přála, abyste dnes byli korunováni překrásnými růžemi. Pamatujte si, abyste pokračovali tak, aby vám nebyly odňaty! Cvičte se v pokoře, v poslušnosti, v čistotě! Tyto ctnosti vás učiní milými Panně Marii tak, že si zasloužíte jednoho dne korunu neporovnatelně krásnější.“

Tu zaintonovali hoši před oltářem Panny Marie hymnu: „Ave, maris Stella...“ Když odzpívali první strofu, odcházeli průvodem tak jak přišli a zpívali píseň: „Lodate Maria...“ (Chvalte Marii..) tak mohutně, že jsem zůstal celý vyjevený. Sledoval jsem je ještě chvíli a pak jsem se vrátil, abych si prohlédl hochy, které anděl odstrčil stranou. Už jsem je však nespatřil.

– – – –­

Moji drazí! Znám ty, které anděl korunoval, i ty, které odehnal. Povím to každému zvlášť, aby se vynasnažili přinášet Panně Marii dary, které by s radostí přijala.

Ještě několik poznámek:

1. Všichni přinášeli kytice Panně Marii, a byly v nich květy všech druhů, ale zpozoroval jsem, že všichni více méně měli mezi květy trny. Velice jsem přemýšlel, co asi znamenají ony trny, a shledal jsem, že znamenají neposlušnost. Zadrží si peníze a nemíní je odevzdat prefektovi. Nežádají o dovolení jít z místa na jiné místo, přicházejí pozdě do školy, ač ostatní jsou už tam dávno, tajně hodují a svačí, chodí do cizích ložnic, kdy je to naprosto zakázáno, byť by to bylo pod jakoukoliv záminkou. Pozdě vstávají a opomíjejí předepsané pobožnosti, mluví v době mlčení, kupují knihy, aniž by je ukázali, posílají dopisy bez dovolení po jiných, aby je nikdo neviděl, uzavírají smlouvy, kupčí a prodávají. Toto všechno znamenají trny.

Mnozí se nyní otáží: „Což je hříchem přestupovat domácí pravidla?“ Vážně jsem přemýšlel o této otázce a odpovím na ni naprosto kladně. Neříkám, zda je to hřích těžký či lehký, neboť se to řídí dle okolností, ale hříchem to je.

Někdo mi snad namítne: „V Božím zákoně není psáno, že máme poslouchat domácí pravidla!“ – Poslyš: Je v přikázáních: „Cti otce svého i matku svou!“ Víte, co znamenají otec a matka? Zahrnují i ty, kteří je zastupují. Není snad též v Písmě svatém napsáno: „Oboedite praepositis vestris?“ (Poslouchejte své představené?). Máte-li vy poslouchat, pak oni musí rozkazovat. To je počátek pravidel Oratoře a proto jsou závazná.

2. Někteří měli v kytici hřebíky, které posloužily k ukřižování Pána Ježíše. Jak? Začíná se s maličkostmi a přejde se k větším věcem. Jeden touží po penězích, aby směl hovět svým choutkám, aby jich mohl využít po svém, neodevzdat je, a pak to už šlo. Začal prodávat své školní knihy a konečně kradl peníze a věci svým druhům, jiný by rád polichotil své chuti, a proto ukrýval lahve a si leccos dovolil, až upadl do těžkého hříchu. Tak se octly v jeho kytici hřeby a Pán Ježíš byl znovu ukřižován. Apoštol praví, že hříchy znova křižují Spasitele: „Rursus crucifigentes Filium Dei.“ (Znovu křižujíce Božího Syna.)

3. Mnozí hoši měli mezi svěžími a vonnými květy zvadlé, zkažené, nebo překrásné, ale bez vůně. Ty znamenají dobré skutky, ale vykonané ve stavu těžkého hříchu, takže nijak nerozmnoží jejich zásluhy. Květy bez vůně znamenají dobré skutky, vykonané z lidských ohledů, ze ctižádostivosti nebo abychom se zalíbili učitelům a představeným. Proto jim anděl vytýkal, že se opovážili přinést Panně Marii takové dary, a posílal je zpět, aby si uspořádali své kytice. Ustupovali, rozvazovali a přebírali kytici, špatné květy vyhodili a uspořádali kytici znova. Svázali ji a donesli znovu andělovi, který ji přijal a položil na oltář. Při tom už nezachovávali pořádek, ale jakmile byl některý hotov, přinesl svou kytici a postavil se mezi ty, kteří měli obdržet věnec.

V tomto snu jsem uviděl všechno, co se událo a co se stane s mými syny. Hleďte, aby vašich darů Panna Maria nikdy neodmítla.

XLII. Sen o zátopě. O tajemném mlýně a podivuhodné plavbě 1866.

Na počátku roku 1866 měl Don Bosco 12 kněží. Celkový počet spolubratří byl 90 a z toho 19 složilo věčné sliby, 29 časné a ostatní byli koadjutoři.

Těšil se z toho věnce oddaných spolupracovníků, slíbil jim, laskavý přítel duší mládeže, že na Nový rok jim poví nějaký sen, a s ním jim dá obvyklé heslo do nového roku. Zdálo se nám tehdy, že jako v nějakém vidění zahlédl budoucnost Společnosti a snad též i jiných kongregací, a osudy, týkající se jeho tehdejších i budoucích chovanců.

Tak začal Don Bosco vyprávět před množstvím svých chlapců v pondělí večer na první den roku 1866:

Zdálo se mi, že jsem nedaleko městečka, které se podobalo Castelnuovo d’Asti, ale nebylo jím. Na rozsáhlých lučinách vesele se bavili všichni chovanci Oratoře, když náhle ze všech konců roviny se valily proudy vod a my tak byli ze všech stran obklíčeni zátopou, která vzrůstala, čím více se k nám blížila. Pád se vylil z břehů a z jeho proudu se rozlévají nesmírné, děsivé potoky.

Pojaly nás hrůza a děs a všichni jsme se dali úprkem na útěk směrem k velkému, osamělému mlýnu, ohrazenému od ostatních jiných budov mohutnými zdmi jako pevnost. Zastavil jsem se až na jeho dvoře uprostřed mých zděšených, drahých hochů. I sem začala voda vnikat a my jsme byli nuceni uchýlit se všichni do domu a pak vystoupit do vyšších místností. Z oken se nám naskytoval pohled na tu hroznou spoušť.

Od vrcholu Supergy až po Alpy místo lučin, obdělávaných polí, zahrad, lesů, místo samot, vesnic a měst bylo vidět jen hladinu nesmírného jezera. Se stoupající vodou vystupovali jsme i my vždy do vyšších poschodí.

Když byla všechna lidská naděje na záchranu marná, začal jsem povzbuzovat své drahé hochy, aby se jen všichni s plnou důvěrou svěřili do Božích rukou a v náruč naší drahé Matky Panny Marie.

Loď: Voda však už sahala téměř do nejvyššího poschodí. Tu zavládlo všeobecné zděšení a viděli jsme, že nelze jinak uniknout, leč uchýlit se na obrovský vor, podobný lodi, který se právě zjevil a plul nedaleko mlýna.

Každý úzkostlivě toužil, aby se mohl první uchýlit na loď, ale nikdo se neodvažoval, protože se loď nemohla přiblížit až k domu, a to proto, že nad vodní hladinu vyčnívala zeď. K přechodu mohl posloužit jedině dlouhý úzký kmen stromu, bylo to však obtížnější tím, že se onen kmen kolísal, jak se houpala na vlnách loď, na které jedním koncem spočíval.

Záchrana – asistence: Dodal jsem si odvahy a přešel jsem první a ustanovil jsem kleriky a kněze, aby podpírali ty, kteří odcházeli ze mlýna, a podávali ruce těm, kteří vstupovali na loď, a to proto, abych usnadnil přechod a uklidnil chlapce.

Ku podivu: Po chvíli této práce cítili se klerici i kněží tak unaveni, že vysíleni padali a jejich nástupcům se dařilo podobně. Udiven, sám jsem se chtěl přesvědčit, ale pocítil jsem takovou malátnost, že jsem se sotva udržel na nohou.

Zatím mnozí hoši buď z netrpělivosti nebo ze strachu před smrtí, aby ukázali svou odvahu a nebojácnost, když našli dosti dlouhou a širší desku, než byl kmen stromu, postavili druhý most a nečekajíce na pomoc kleriků a kněží, bezhlavě se hrnuli na loď, a nedbali na mé volání.

Neposlušnost: „Ustaňte, studujte, nebo spadnete!“ volal jsem na ně, a také mnozí spadli, neboť ztratili rovnováhu, dříve než dospěli k lodi, a sletěli do hlubin a navždy je pohltily kalné a hnijící vody. I slabý most se zřítil se všemi, kteří na něm stáli. Těchto nešťastníků bylo tolik, že až čtvrtina našich hochů se stala obětí svých vrtochů a neposlušnosti.

Držel jsem dosud pevně konec kmene stromu, pokud naň hoši vstupovali, když jsem zpozoroval, že zátopa zaplavila překážku zdi, a tak jsem přece nějak posunul vor ke mlýnu. Tam stál Don Cagliero jednou nohou v okně a druhou na lodi a nechával přeskočit hochy, kteří dosud zůstali ve světnici, podával jim ruku a bezpečně je uváděl na vor.

Poslušnost: Však dosud nebyli zachráněni všichni hoši. Někteří vstoupili do podkroví a odtud na střechu, kde se tísnili jeden vedle druhého na hřebenu střechy. S vodou však stoupal i vor a já jsem na ně volal, když jsem je viděl v takové tísni, aby se vroucně modlili, aby tiše a spojeni za ruce sestoupili a aby se opírali navzájem jeden o druhého, aby snad některý nesklouzl a nepadl do vody. Poslechli a poněvadž loď jedním bokem se dotýkala střechy, dostali se také tito s pomocí druhů na loď.

Chléb: Byla zde spousta chleba, uloženého do mnoha košů.

Panna Maria, Hvězda mořská: Když byli všichni na lodi, ale dosud v nejistotě, zda z toho nebezpečí vyvázneme, ujal jsem se velení jako kapitán. Řekl jsem hochům: „Maria je Hvězda mořská. Neopustí nikoho kdo se k ní utíká. Nuže, uchylme se všichni pod její plášť, ona nás vyvede z nebezpečí a přivede do bezpečného přístavu.“

Společenství: Nato jsme svěřili loď vlnám a plula výborně a vzdalovala se od toho místa. Facta est quasi navis institoris de longe portans panem suum. (Je jako obchodní koráb, který z dálky dováží chléb – Přísl 31,14). Příboj vln, zmítaných větrem, poháněl ji tak rychle, že jsme se museli navzájem držet, tvoříce jedno tělo, abychom nespadli.

Nebezpečný vír: V krátké době urazila loď dlouhou dráhu, když se náhle začala točit na místě s neobyčejnou prudkostí a zdálo se, že se jistě potopí. Velice prudký vítr vyhnal ji z víru. Pak se pohybovala pravidelněji, ale občas se vyskytl opět nějaký vír, ale též spásný vítr, až se zastavila u suchého, krásného a rozsáhlého břehu, který se vynořoval jako pahorek uprostřed moře.

Svéhlavost: Mnozí hoši jako zbláznění volali, že Bůh postavil člověka na zemi, ne na vody, a vystupovali bez dovolení z lodě na tento břeh a pobízeli jiné k následování. Jejich spokojenost trvala jen chvilku, poněvadž vody se znova vzedmuly, náhle se rozběsnila bouře a zaplavila krásný břeh. Nešťastníci zoufale volali o pomoc a brzo stáli po pás ve vodě, a pak je voda zaplavila. Zvolal jsem při té podívané: „Opravdu doplácí na to každý, kdo chce dělat po svém.“

Nebezpečí a modlitba: Zdálo se, že loď zmítaná takovou vichřicí, se potopí a viděl jsem své hochy bledé a plné úzkosti, tak jsem zvolal: „Vzmužte se, Panna Maria nás neopustí.“ Svorně a z hloubi srdce jsme se pak modlili vzbuzení víry, naděje a lásky a lítosti; několik Otčenášů, Zdrávasů a Zdrávas Královno. A pak jsme se drželi navzájem, poklekli jsme a každý se modlil ještě své zvláštní modlitby.

Posměch špatných: Ale někteří hlupáci nedbali na nebezpečí a jako by se nic nedělo a nic nestalo, vstali, hýbali se a otáčeli se na všechny strany, smáli se a posmívali se prosebnému počínání ostatních. Tu se náhle loď zastavila a začala se prudce otáčet na místě a prudký vítr smetl do vln ony stojící nešťastníky. Bylo jich 30 a nic po nich nebylo vidět, jakmile zapadli do vody, poněvadž byla hluboká a kalná. Zapěli jsme Salve Regina a co nejvroucněji jsme prosili za ochranu Pannu Marii, Hvězdu mořskou.

Zavládl klid: Loď se však pohybovala vpřed jako ryba, aniž jsme věděli, kam nás dopraví. Na palubě všude všemožným způsobem vřely záchranné práce. Podniklo se vše, aby se předešlo pádu hochů do vody a aby se zachránili ti, kteří spadli do vody. Mnozí totiž na kraji lodi se neopatrně nakláněli a padali do vody. A byli tu někteří tak zvrhlí a krutí, že volali své druhy k vodě a pak je ranou srazili dolů do vody. K jejich záchraně někteří kněží připravovali silné tyče, dlouhá lana a různé udice, záchranné pásy a jiné prostředky. Někteří uvazovali tyto pásy na tyče a podávali je jiným, někteří stáli na svém místě se zdviženými tyčemi a bystře se rozhlíželi po hladině, čekajíce na výkřik o pomoc. Jakmile některý hoch sletěl, tyče se snížili a trosečník se křečovitě chytil lana, nebo byl zachycen udicí v páse nebo za šaty, a tak byl vytažen a zachráněn.

I mezi těmi, kdo byli určeni k lovení, někteří překáželi a znepokojovali ty, kteří chystali a rozdávali udice. Klerici bděli všude, aby udržovali kleriky opodál okrajů.

Stál jsem pod vlajkou, která se tyčila uprostřed spousty mládeže, kněží a kleriků, kteří pracovali dle mých rozkazů, šlo vše dobře, byli jsme klidní, spokojení a bezpeční.

Nespokojenci: Mnohým se však loď zdála nepohodlnou, těsnou, cesta jim byla dlouhá, i začali naříkat na nebezpečí a nepohodlí plavby, začali s dohadovat o místě, kde se právě nacházejí, a plánovali vyhledat si jinou možnost záchrany. Klamali se nadějí, že není daleko země, kde najdou jistý útulek, a starali se, zda jim snad nebudou chybět potraviny, dohadovali se mezi sebou, a konečně mi odepřeli poslušnost. Marně jsem se snažil rozumně je přesvědčit.

Opustili cestu spásy: Tu jsem spatřil lodě, které se blížily a zdálo se, že plují jiným směrem než my. A tu tito nerozvážní se rozhodli vyhovět svým vrtochům a že mě opustí, aby mohli jednat podle své vůle.

Shodili na vodu několik desek z naší lodi a zahlédli jiné, dosti široké, nedaleko plující po vodě, i skočili na ně a vzdalovali se směrem k jiným lodím, které se tu ukázaly.

Ale došlo k nepopsatelné, pro mne bolestné podívané: Viděl jsem všechny nešťastníky, jak se ženou do záhuby.

Osud svéhlavých: Zadul vítr, zvedl se příboj, který některé zatopil vlnami vod, které zvedal a nechal padat. Jiní, zahnáni do okruhu víru, byli strženi do hlubin. Jiní narazili uprostřed vod na překážky a střemhlav zmizeli pod hladinou. Některým se podařilo vystoupit na cizí lodi, ale i ty se zanedlouho potopily.

Pak nastala temná, hustá noc. Z dálky k nám doléhaly srdcervoucí výkřiky hynoucích. Všichni utonuli, kteří nás opustili. In mari mundi submergentur omnes illi, quos non suscipit navis ista. – V moři světa se potopí všichni ti, které nepojala tato loď, totiž loď nejbahoslavenější Panny Marie.

Pokušení: Ačkoliv se velice ztenčil počet mých synů, přesto jsme nepřestali doufat v pomoc Panny Marie. Po temné noci veplula loď konečně do jakési velmi těsné úžiny, mezi bahnité břehy, pokryté třískami, polámanými deskami, koly, plechem, lany a kotvami, rahny a vesly.

Kolem lodi pohybovali se hadi, draci, ropuchy, mořští pavouci, krokodýlové, zmije a na tisíce jiných, hrozných, ohyzdných zvířat. Na smutečních vrbách, jejichž větve splývali na naši loď, stáli neobyčejní kocouři, kteří trhali kusy lidského masa, bylo tam množství opic, které se houpaly na větvích a snažili se dosáhnout na chlapce a zaplést je do větví. Ti se ale zděšeně krčili a unikali těmto nástrahám.

Smutné shledání: Právě tam v tom řečišti k velkému našemu úžasu a zděšení shledali jsme se s ubohými druhy, kteří se nám cestou ztratili a nebo nás opustili. Po ztroskotání vlny je vrhali na břeh. Údy těla některých byly roztříštěny na kusy nárazem na útesy. Jiní zapadli do bahna, z něhož vyčnívali jen vlasy a polovice ramene. Tu čněla uprostřed bahna záda, tam zase hlava, jinde plavala zcela zřetelně jakási mrtvola. Náhle jeden z hochů na lodi vykřikl: „Zde jakási obluda žere toho a toho!“ A opakoval jméno toho nešťastníka a ukazoval vyděšeným druhům jeho mrtvolu.

Šesté a sedmé přikázání: Však docela jiné divadlo se nám naskytlo nedaleko: Tyčila se tam obrovská pec, v níž vysoko šlehaly neobyčejně palčivé plameny. V nich bylo občas vidět lidské postavy a hned zase jen nohy, stehna, ramena, ruce, hlavy, hned vystupující a zase zmateně sestupující, asi jako když se vaří zelenina v hrnci. Při bedlivém pohledu jsme tam uviděli mnohé naše chovance, a to nás poděsilo. Nad ohněm byla jakási velká pokrývka, na které byla velkými písmeny napsána velikými písmeny tato slova: „Il sesto e il settimo conducono qui.“ T.j., Sem přivádějí hříchy proti šestému a sedmému přikázání.

Nedůvěra k představeným: Nedaleko byl výběžek země s lesními stromy porůznu a mezi nimi se pohybovalo vícero našich chlapců, kteří se během plavby vzdálili, nebo spadli do vody. Nedbal jsem nebezpečí a vystoupil jsem na zem a přistoupil jsem k nim. Viděl jsem, že mají oči, uši, vlasy a dokonce srdce plné hmyzu a ošklivých červů, kteří je rozežírali a působili jim velké bolesti. Zvláště jeden trpěl neobyčejně. Chtěl jsem se k němu přiblížit, ale on přede mnou prchal a skrýval se za stromy. Viděl jsem, jak jiní rozepínali a svlékali šaty od bolesti a ukazovali tělo, obtočené hady, a jiní měli v sobě zmije.

Svatá zpověď: Odkázal jsem všechny ty nešťastné hochy na pramen, který vydával v hojnosti čerstvou, železitou vodu. Kdokoli se v ní umyl, byl hned uzdraven a mohl se vrátit na loď mezi ostatní dobré hochy. Většina těchto nešťastníků poslechla mé rady, ale někteří odepřeli. Bez váhání jsem se obrátil k uzdraveným a ti mě pak na mé naléhání bezpečně následovali. Obludy se totiž vzdálily.

Jakmile jsme byli všichni na lodi, zvedl se vítr, a jeho náporem se loď pohnula a vyplula z úžiny opačnou stranou a opět se ocitla na širokém oceáně.

Díky Panně Marii: Oplakávaje smutný konec našich druhů, které jsme tam zanechali, začali jsme zpívat: „Lodate Maria, ó lingue fedeli...“ na poděkování nebeské Matce za její dosavadní ochranu, a hned jakoby na povel Panny Marie ustalo běsnění větru a loď hravě a rychle sklouzala po klidných vlnách, že to ani nelze popsat. Zdálo se, že postupuje na pouhý povel chlapců, kteří se žertovně opírali dlaněmi o vodu.

Panna Maria: Tu se na nebi ukázala neobyčejná duha, zpestřená severní září, na níž bylo velkými svítícími písmeny napsáno: „medoum“, ale smysl jsme nechápali. Mně se zdálo, že každé písmeno bylo počátečním písmenem následujících slov: „mater et domina omnis universi maria“. Matka a Paní celého vesmíru Maria.

Ráj: Po dlouhé plavbě se konečně na obzoru vynořila pevnina, k níž jsme se zvolna přibližovali, a z toho jsme měli v srdci nesmírnou radost. Země s rozkošnými háji, stromoví všeho druhu, poskytovala čarokrásné panoráma, zalévané slunečním svitem, slunce, které vycházelo za řadou vrchů. Bylo to světlo nevýstižně zářivé, uklidňující, podobné skvostnému, letnímu večeru, který vlévá do srdce pocit odpočinku a míru.

Konečně narazila loď na písčinu a vyjela na ni a zastavila se až na suchu, na úpatí rozkošné vinice. O této lodi lze říci: „Eam tu, Deus, pontem fecisti, quo a mundi fluctibus traicientes ad tranquillum portum tuum deveniamus“. T.j. „Bože, ty jsi tuto loď učinil mostem, po kterém máme dojít do klidného tvého přístavu z vlnobití světa.“

Vinice: Hoši toužili vejít do vinice a někteří zvědavější hned vyskočili na břeh. Ale po několika krocích při vzpomínce na nešťastné druhy a jejich osud, kteří se bázlivě hnali po zemi uprostřed rozbouřeného moře, spěšně se vrátili na loď.

Oči všech byly toužebně upřeny na zemi a na tváři všech jsem četl otázku: „Don Bosko, je už čas vystoupit a zastavit se?“

Chvíli jsem uvažoval a pak jsem řekl: „Sestupme, nastal čas. Nyní jsme v bezpečí.“

Ráj: Všeobecný výkřik radosti! Každý si spokojeně mnul ruce a v největším pořádku jsme sestoupili z lodi a vstupovali do vinice. Z výhonků visely hrozny, podobné oněm ze zaslíbené země, a na stromech bylo ovoce všeho druhu, jaké si jen můžeš přát v době sklizně, a neobyčejně chutné. Uprostřed této rozsáhlé vinice vypínal se veliký zámek, obklíčený rozkošným, královským sadem a pevnými hradbami.

Obrátili jsme se tím směrem, abychom si jej prohlédli, a byl nám povolen volný vstup.

Odměna: Znavení a vyhladovělí octli jsme se ve velikém sále, vykládaném zlatem, v němž byl pro nás připraven stůl s pokrmy, těmi nejvybranějšími, kterých si mohl každý vzít podle chuti a libosti. Mezitím co jsme se posilňovali, vstoupil do sálu vznešený mládenec, nádherně oblečený, nepopsatelného půvabu, který nás s něžnou a příjemnou zdvořilostí pozdravil a každého jménem oslovil. Když viděl, jak jsme užaslí a udiveni nad krásou viděných věcí, řekl nám: „To ještě není nic. Pojďte dál se podívat a vizte!“

Následovali jsme ho a on nám od zábradlí balkonu ukázal sady a nás prohlásil za jejich pány pro naše rekreace. Pak nás vodil po sálech, kde jsme viděli vždy krásnější klenby, sloupoví a ozdoby všeho druhu. Pak otevřel bránu, která vede do kaple, a nás vybídl, abychom vstoupili. Zvenčí se zdála kaple malá, ale sotva jsme překročili práh, shledali jsme ji tak rozsáhlou, že jsme se sotva viděli z jednoho konce na druhý. Podlaha, zdi, klenba byly bohatě vykládané v úžasně uměleckém provedení mramorem, stříbrem, zlatem a drahokamy, že jsem v úžasu zvolal jako u vytržení: „To je rajská krása, uzavírám smlouvu, že zde navždy zůstaneme.“

Byl to velechrám. A uprostřed na skvostném podstavci stála velkolepá socha Panny Marie Pomocnice. Svolal jsem tu a tam rozptýlené hochy, obdivující se kráse posvátné budovy. Všichni jsme se odebrali před sochu Panny Marie, abychom jí vroucně poděkovali za nebeské milosti, které nám svou přímluvou zprostředkovala. Tu jsem si teprve povšimnul rozsáhlosti tohoto chrámu, neboť všechny ty tisíce jinochů podobaly se v něm malému hloučku, který zaplňoval pouze jeho střed.

Mezitím co se hoši podivovali této soše, její výraz a pohled měl v sobě nebeský půvab, najednou se nám zdálo, že oživuje a že se usmívá.

Šeptání a pohnutí se šíří zástupem: „Maria hýbe očima!“ volají někteří. A vskutku, blahoslavená Panna Maria se rozhlížela s nevýslovnou dobrotou na tyto chlapce. A hned se ozvalo všeobecné volání: „Madona pohybuje rukama!“ – A opravdu zvolna rozpínala ruce a roztahovala plášť, aby nás všechny pod něj přijala. Slzy se nám řinuly pohnutím nezadržitelně po lících. A opět se někteří ozvali a volali: „Madona pohybuje rty!“

Nastalo hluboké ticho. Panna Maria otevřela ústa a stříbrným, jemným hlasem nám řekla: „Budete-li mými oddanými syny, já vám budu vždy Matkou milostivou.“ – Na ta slova jsme všichni zapěli píseň: „Lodate, Maria, ó lingue fedeli, ...“ Tato melodie byla tak silná a tak jímavá, že pod tím dojmem jsem se probudil a tak vidění zmizelo.

Don Bosco zakončil vypravování slovy: Jestliže poslechnete, tak moji milí synáčkové, v tomto snu můžeme poznat v rozbouřeném moři svět. Budete-li učenlivý a poslušní mých slov a nebudete-li dbát špatných rádců, budete-li se vynasnažovat konat dobro a varovat se zlého, až zdoláme naše špatné náklonnosti, dospějeme konečně na konec svého života na bezpečný břeh. Tehdy nám přijde vstříc posel Panny Marie, který nás uvede Božím jménem k odpočinku po našich životních úkolech a pracích, abychom se radovali v jejím královském sadě, totiž v ráji v její oblažující přítomnosti.

Budete-li jednat jinak, než jak vám káži, budete-li jednat podle svých vlastních vrtochů a po svém, nebudete-li dbát mých rad, pak bídně zahynete.

– – – –

Don Bosco soukromě a za různých okolností podrobněji vyložil tento sen, týkající se, jak se zdá, nejen Oratoře, ale i společnosti.

Lučiny jsou svět. Voda, která nás chtěla pohltit, naznačuje nebezpečí světa. Zátopa, tak hrozivě rozsáhlá, toť jsou hříchy, protináboženská hesla a pronásledování dobrých. Mlýn jako osamělé a klidné místo, ale přece jen ohrožované jako dům chleba, představuje katolickou církev. Koše chleba – Eucharistie, která je pokrmem na cestu všem, kdož se plaví k nebi. Vor – Oratoř. Kmen stromu, umožňující přechod ze mlýna na loď, je kříž, totiž sebeobětování se Bohu křesťanským umrtvováním. Kláda (deska), kterou si chlapci položili jako pohodlnější most ke vstupu na loď, to představuje přestupování pravidel. Mnozí vstupují do řehole z nízkých a nesprávných pohnutek, na příklad, že se vyšvihne, že něco vyzíská, nebo pro čest, pro pohodlí, pro změnu poměrů, stavu a jiné. Takoví se potom ani nemodlí a zbožnosti jiných se vysmívají.

Kněží a klerici jsou symbolem poslušnosti a hlásají skutky spásy, jimiž ji dosáhnou. Víry jsou rozmanitá a hrozná pronásledování, která vznikají v každém čase. Ostrov, který byl zaplaven, neposlušní, kteří nechtěli zůstat na lodi a vracejí se znova do světa, když opovrhli povoláním. Totéž platí o jiných, kteří se snaží uchýlit se na jiné vory.

Mnozí, když padli do vody, zvedali ruce k těm, co byli na lodi, a s jejich pomocí vytaženi a zachráněni. Jsou to hoši dobré vůle, kteří když nešťastně upadli do hříchu, nabývají Boží milosti pokáním.

Úžina – kocouři – opice a ostatní obludy jsou vzpory, příležitosti a pokušení ke hříchu a jiné. Hmyz a červi v očích, na jazyku a v srdci jsou hříšné pohledy, neslušné řeči, nezřízené náklonnosti.

Zdroj železité vody, která měla moc usmrtit všechen hmyz a okamžitě uzdravit, to jsou svátosti pokání a přijímání. Bahniště a pec jsou místy hříchů a zavržení. Je však třeba podotknout, že to neznamená, že všichni, všichni, kteří zapadli do bahna a už je nebylo vidět, a ti, kteří hořeli v plamenech, že by se museli zatratit, jen to ne. To znamená, že kdo tehdy byli v Boží nemilosti, byli by na věky zavrženi, kdyby v tom stavu byli zemřeli.

Blažený ostrov a chrám je Salesiánská společnost opevněná a oslavená. Spanilý mládenec, který přijímá hochy a uvádí je k návštěvě a prohlídce paláce a chrámu, je snad už zemřelý některý chovanec, který je už v nebi, snad Dominik Savio.

Z poslední věty vysvítá, že i v tomto snu, jako v jiných snech Dona Boska, je obvykle skrytý vztah k Salesiánské společnosti. Současně musíme poznamenat, že v každé části snu odpovídají současné výjevy, doplňující popsané věci. O tom Don Bosco nechtěl mluvit. Dokladem toho je, že připomněl roku 1879 Donu Juliu Barberisovi, jak ve snu viděl Dona Cagliera plavit se přes rozsáhlé vodstvo a pomáhat jiným přeplavit se, a jak se sám desetkrát zastavil i se svými druhy. Předem viděl jejich cesty po Americe. Řekl také roku 1885, že tento sen souvisel se snem, který měl roku 1885, že se totiž Don Cagliero stane biskupem.

Ráno 2. ledna hoši, žádostiví poznat stav svého svědomí, hrnuli se za ním do sakristie, aby se vyzpovídali.

Jednomu, který se ho po zpovědi tázal, jak a kde ho viděl v tajemném snu, odpověděl: „Byl jsi na lodi a stále jsi lovil a vícekráte jsi spadl do vody, ale vždy znova jsem tě vytáhl na loď.“ – „Když jste dospěl do chrámu, pamatujete se ještě, zda jste mě tam také viděl?“ – „Ano, ano!“ odpověděl s úsměvem.

Jednomu klerikovi z Vercelli, který se ho tázal na své postavení, řekl: „Vyrušoval jsi ostatní a překážel jsi jim lovit.“

Jednomu knězi, který se tázal na své postavení ve snu, řekl: „Viděl jsem tě samotného, vážného, odloučeného od jiných v koutě lodi a zcela zaměstnaného přípravou udic a lan, pro které chodili jiní, aby jimi lovili.“

Don Bosco dodal ještě mnohé jiné věci, které se podivuhodně po dvaceti letech splnily.

XLIII. Návštěva ložnice a předpověď smrti 1866.

Bylo to roku 1866 před svátkem svatého Josefa. Don Bosco vyprávěl: Zdálo se mi, že ležím na posteli, když tu ke mně přistoupila jakási osoba, či strašidlo s rozžatou svítilnou v ruce a pravila: „Don Bosko, vstaň a pojď se mnou!“

Beze strachu jsem vstal z lůžka, oblékl kleriku a šel jsem za neznámým, který mi nedovolil podívat se mu do tváře. Prošel jsem s ním několik ložnic a procházel uličkou mezi dvěma řadami postelí, na nichž spali všichni naši hoši. Když jsme procházel mezi lůžkami, pozoroval jsem, že se nad lůžky drželi předníma i zadníma nohama kocouři připraveni kousnout spící hochy ve tváři.

Šel jsem stále za oním zjevem, až konečně se zastavil a obešel lůžko jednoho spícího mladíka. Zastavil jsem se a tázal jsem se ho, proč to dělá. Odpověděl: „Na svátek svatého Josefa musí odejít se mnou!“ Porozuměl jsem, že má zemřít.

Nato jsem znova a rozhodně naléhal: „Chci vědět tvé jméno a za koho mluvíš.“ – Odpověděl mi: „Chceš-li vědět, kdo jsem, tu mě máš!“ – V tom zmizel a s ním i svítilna, já jsem zůstal ve tmě. Šel jsem tedy nazpět do světnice na lůžko, ale cestou jsem vrazil do jakéhosi předmětu, na nějakou překážku a tak jsem se probudil.

Potom nám vykládal, že kocouři, kteří chtěli žrát klidně spící hochy, představují nepřátele naší duše, kteří neustále číhají, aby nás svedli, jsme-li v milosti Boží, nebo zardousili, jsme-li v nemilosti, jakmile by jim to Bůh ve svém spravedlivém hněvu dovolil.

Dodal: „Poznal jsem toho, o němž neznámý prohlásil, že má zemřít ke svátku svatého Josefa, ale nikomu to nepovím, abych vás příliš nepřestrašil. Dáme si pozor, splní-li se. Zatím buďme všichni připraveni na dobrou smrt!“ Po svátku svatého Josefa pravil, že právě na svátek svatého Josefa zemřel ve svém rodišti chovanec Oratoře, a uvedl jeho jméno.

(M.B. VIII. 315.)

XLIV. Ďábel překáží zpovídání a svatému přijímání

Zdálo se mi, že je sakristie namačkána chovanci, kteří se chtějí u mne zpovídat. Tu dveřmi sakristie vstoupil kozel a poskakoval hned kolem jednoho a hned kolem druhého tak, že zvolna pozbývali chuti a dobré vůle ke svaté zpovědi a po jednom se vytráceli. Kozel se konečně opovážil svým svůdným počínáním vzdálit ode mne i toho, jehož zpovědi jsem naslouchal, maje ho přituleného ke své hrudi.

Nahněvaný udeřil jsem zvíře po hlavě, zlomil jsem mu roh a zahnal. Chtěl jsem vyhubovat i sakristiánovi, že kozlíka vpustil.

Pak jsem povstal, oblékl jsem se do paramentů ke Mši svaté a šel celebrovat. Nadešlo svaté přijímání a tu hlavním vchodem vhrnulo se do kostela množství kůzlat, která se opovážila mezi lavice a tisícerými kousky odnímala hochům chuť přistoupit k andělskému stolu.

Někteří sice vstali, ale zvábeni klamnými svody, zůstali na svém místě. Jiní byli už u mřížky, někteří dokonce už poklekli, aby přijali Tělo Páně, ale vrátili se nazpět bez svatého přijímání.

Tito kozli, to jsou nepřátelé našich duší, kteří roztržitostí a nezřízenými náklonnostmi vzdalují chlapce od svatých svátostí.

XLV. Pastýř – ovce – beránci 1867.

Trojí stav duše.

Trojnásobná bída.

Potěšující podívaná.

16. června bylo tomu 26 let, co Don Bosco oslavil první Mši svatou. Hoši dychtivě očekávali vypravování snu, který jim slíbil už 13. června. Jeho vroucí touhou bylo prospět co nejvíce svému duchovnímu stádci a to vždy podle naučení a přislíbení v knize Přísloví (27, 23-25).

„Diligenter agnosce vultul pecoris tui, tuosque greges considera: Non enim habebis iugiter potestatem, sed corona tribuetur in generationem et generationem. Aperta sunt prata et aparuerunt herbae virentes et colecta sunt faena de montibus.“ (Pilně si všímej stavu svého dobytka a svá stáda měj na zřeteli. Majetek člověka netrvá ustavičně, vždyť i koruna přechází z rodu na rod. Po staré trávě je vidět zeleň novou a byliny lze v horách sbírat.)

Don Bosco v modlitbách prosíval o dokonalé poznání svých oveček, o milost pozorné bdělosti a bezpečné ochrany i po své smrti, aby byli zaopatřeni lehkou a přiměřenou stravou duševní i tělesnou.

Don Bosco začal vyprávět po večerních modlitbách: V kterési z posledních májových nocí (24. nebo 30.) jsem ležel na posteli a nemohl jsem usnout. Myslil jsem na své drahé syny a pomyslil jsem si: „Kéž by se mi zdálo, co by jim zvlášť prospělo.“ – Chvíli jsem uvažoval a pak jsem si rozhodně řekl: „Chci, aby se mi nyní něco zdálo o mých hoších.“

Hned nato jsem usnul. Sotva jsem usnul, ocitl jsem se na nesmírné rovině, zaplněné nespočetným množstvím velikých ovcí. Byly rozděleny na stáda a pásly se na lučinách, prostírajících se na dohled zraku. Chtěl jsem se k nim přiblížit a shledal jsem pastýře a podivoval jsem se, jak může mít někdo na světě takovou spoustu ovcí. Hledal jsem chvíli, až jsem náhle spatřil před sebou pastýře, opírajícího se o hůl. Hned jsem se ho začal dotazovat: „Čí je toto obrovské stádo?“

Pastýř neodpovídal. Otázal jsem se ho znovu a tu mi odpověděl: „Nač to potřebuješ vědět?“ – „Proč mi tak odpovídáš?“ namítl jsem.

„Nuže, toto stádo patří svému hospodáři.“ – „Svému hospodáři? To vím.“ pomyslil jsem si a vyzvídal jsem dále: „Kdo je tím hospodářem?“ – „Nenamáhej se!“ – odpověděl pastýř, – „dovíš se to.“

Pak jsem se procházel tím údolím a pozoroval jsem s ním stádo a celý kraj, v němž se popásalo. Údolí bylo na některých místech porostlé bujnou zelení a stromy, které rozkládaly své široké větve, poskytovali milý stín a svěží trávu, na níž se pásly krásné a tučné ovce. Jinde byla rovina pustá a písčitá, kamenitá a porostlá bodláčím bez listí, žlutými pýřavkami, bez čerstvé travičky, ale i tam se popásalo množství hubených a zbědovaných ovcí.

Žádal jsem po svém průvodci různé vysvětlení o stádě, ale on na moje otázky neodpovídal, jenom mi řekl: „Ty nejsi pro ně určen. Nestarej se o ně. Zavedu tě ke stádu, o které se máš starat.“ – „Kdo jsi ty?“ – „Já jsem hospodář. Pojď se podívat na onu stranu.“

Zavedl mě v jinou stranu roviny. Tam bylo na tisíce samých beránků. Bylo jich takové množství, že je nebylo možno ani spočítat. Byli tak hubení, že sotva stáli na nohou. Louka byla vysušená, vypálená a písčitá. Nikde nebylo vidět ani potůčku s vodou; sotva nějaké vyschlé býlí keře. Všechen drn zničili sami beránci.

Na první pohled bylo vidět, že beránci jsou plni ran, že mnoho vytrpěli, ba ještě vytrpí. Ku podivu! Jakoby každý byl starým beranem, každý měl dva silné rohy a na koncích měli přívěsky v podobě velkého „S“. Byl jsem nad tím užaslý a zaražený a divil jsem se neobvyklému přívěsku. Toužil jsem vědět, proč už beránci mají tak dlouhé rohy a proč v tak krátké době zničili veškerou pastvu. „Jak je to možné?“ tázal jsem se pastýře – „Tak maličcí beránci a mají tak velké rohy?“ – „Dávej pozor a podívej se! Pozorně se podívej!“ Odpověděl mi.

Prohlížel jsem si pozorně a zpozoroval jsem, že ti beránci měli na všech částech těla: na hřbetě, na hlavě, na hubě, na uších, na nose, na nohou, na tlapách vytlačené číslice „3“.

Tu jsem zvolal: „Co to má znamenat? Já zhola ničemu nerozumím.“ – „Jak to? Ty ničemu nerozumíš?“ – pravil pastýř – „Poslyš tedy se dovíš všechno: Tato rozsáhlá rovina to je svět. Travnatá místa to je slovo Boží a milost. Místa pustá a suchá jsou ty, kde se neposlouchá slovo Boží, ale hledají se jen rozkoše světa. Ovcemi jsou dospělí, beránci jsou mladíci a pro ty Bůh poslal Dona Boska. Tato část roviny představuje Oratoř a beránci jsou tvoji hoši. Vyprahlé místo představuje stav hříchu. Rohy znamenají necudnost. Písmeno „S“ zastupuje scandalum, t.j. pohoršení. Tito zlým příkladem běží do záhuby. Někteří z beránků mají rohy zlomené, což znamená, že byli špatní, ale přestali dávat pohoršení. Číslice „3“ znamená, že jako trest za vinu trpí trojí bídu: duchovní, mravní a hmotnou.

První bída: Nedostatek duchovní pomoci, budou se jí dožadovat, ale neobdrží ji.

Druhá bída: Nedostatek Božího slova.

Třetí bída: Nedostatek hmotného pokrmu. Beránci spásli všechno, a to znamená, že jim zbývá jen hanba a číslice „3“, čili nedostatek.

Tato podívaná znázorňuje skutečně bídu spousty mladíků uprostřed světa. V Oratoři neschází nic z toho a to ani těm, kteří by si toho ani nezasloužili.

Mezitím co jsem všechno pozoroval a poslouchal jako v bezvědomí, udál se nový div. Všichni beránci se změnili. Postavili se na zadní nohy, povyrostli a proměnili se všichni v chlapce. Přistoupil jsem k nim, abych se podíval, jestli některého znám. Byli to všichni hoši z Oratoře. Mnohé jsem dosud neviděl, ale všichni se prohlašovali za syny Oratoře. Mezi neznámými byli též někteří, kteří opravdu jsou v Oratoři. To jsou ti, kteří nikdy nepřijdou k Donu Boskovi, nikdy se s ním o ničem neporadí, ale prchají před ním, jsou to zkrátka ti, které Don Bosco dosud nezná. Většina neznámých však dosud v Oratoři nebyla. Zatím co jsem s bolestí pozoroval ono množství, chytil mě můj průvodce a pravil: „Pojď za mnou a uvidíš jiné věci!“ Zavedl mě do odlehlého kouta údolí, sevřeného pahorky a obehnaného bujným, hustým plotem. Tam byl veliký, usměvavý trávník, plný vonných bylin, porostlý polními květy, svěžími háji a zvlažovaný čistými vodami. Nalezl jsem tam další nesmírné množství synů, kteří si vesele splétali, nebo už měli utkaný šat z polních květin. – „Alespoň tito ti způsobí velikou radost.“ – „A kdo jsou to?“ otázal jsem se. – „To jsou ti, kdo jsou ve stavu milosti Boží.“

Opravdu jsem neviděl krásnějších a skvělejších věcí a osob, a nebyl bych si ani pomyslil na takovou nádheru. Bylo by zbytečno je popisovat, poněvadž bych jen porušil to, co nelze vystihnout slovem.

Očekávala mě ještě podivuhodnější podívaná. Mezitím, co jsem hleděl na ony chlapce s nesmírným potěšením a zpozoroval ty, které jsem dosud neznal, řekl mi průvodce: „Pojď, pojď za mnou a ukážu ti, co ti způsobí radost a mnohem větší potěšení.“

Zavedl mě na jinou louku, posetou překrásnými vonnými květy, jaké jsem dosud neviděl. Podobala se knížecí zahradě. Uviděl jsem tam nepříliš velký zástup mladíků, kteří byli neobyčejně krásní a skvěli se tak, že před nimi mizeli ti, které jsem viděl před chvílí. Někteří z nich jsou už v Oratoři a jiní přijdou. Tu mi pravil pastýř: „To jsou ti, kteří si uchovali překrásnou linii čistoty. Dosud jsou oděni šatem nevinnosti.

Hleděl jsem na ně jako u vytržení. Všichni měli na hlavě věnec z nevýslovně krásných květů. Tyto květy byly složeny z malinkých kvítků, úžasně jemných, a jejich živá a pestrá barva okouzlovala. Na tisíc barev bylo v jediném květu a na tisíc kvítků v jediném květu. Bělostně něžný šat splýval jim k nohám a byl protkán květy, které byly velmi podobné květům, z nichž byly utvořeny věnce na hlavě.

Čarovné světlo, které se linulo z květů, zalévalo celou postavu chlapců a tvořilo na zvláštní půvab. Svit jedněch květů se odrážel od druhých. Květy na hlavě ve věncích odrážely paprsky od jiných květů vycházející. Paprsek jedné barvy se lomil s paprskem jiné barvy a utvářel jinou barvu, novou, jiskřivou, a tak z každého paprsku se tvořila vždy spousta nových, že bych si nebyl nikdy pomyslil, že je v ráji tak mnoho zdvojnásobované čarovné krásy.

Mnohem více! Paprsky z koruny jedněch se odrážely od paprsků a květů druhých a podobně věnce a nádhera šatů jedněch se odrážela na věncích a šatech druhých, ostatních. Lesk tváře jednoho se odrážel a mísil s jasem tváře ostatních druhů, a stonásobně odrážený na nevinných a kulatých tvářičkách vydával světlo tak oslňující, že nebylo možno naň upřít zrak.

Tak se najednou hromadila a zrcadlila krása všech jeho druhů v souladu nevylíčitelného světla. Toto byla případečná sláva svatých. Žádný lidský pojem nevystihne ani matně krásu jediného hocha a tím méně onen nesmírný oceán jasu a krásy.

Viděl jsem tam a prohlédl jsem si zvláště ty, kteří jsou právě v Oratoři. Jsem přesvědčen, že by byli ochotni dát se upálit a rozřezat na kusy, ba podstoupit i tu nejkrutější mučednickou smrt, nežli by měli pozbýt svou nádheru, kdyby z ní zahlédli jen desetinu.

Sotva jsem se trochu probral z nebeské podívané, otázal jsem se svého průvodce: „Copak mezi takovou spoustou mých synů je jen tak málo nevinných? Copak jen tak málo nepozbylo milost Boží?“ – Pastýř odpověděl: „Copak ti nestačí tento veliký počet? Ostatně, kteří nešťastně ztratili překrásnou lilii čistoty a tím i nevinnost, ty ještě mohou následovat své druhy kajícností. Tamhle se podívej! Na louce je ještě mnoho květů a z nich si mohou uvít korunu i překrásný šat a následovat nevinné do věčné slávy.“

Tu jsem se opovážil podotknout: „Poraď mi, co bych měl povědět svým synům?“ – „Opakuj svým hochům, aby byli ochotni přinést jakoukoliv oběť, aby si zachovali čistotu a nevinnost. Ach, kdyby věděli, jak je drahocenná před Boží tváří! Pověz jim, aby zmužile bojovali pro tuto ctnost, která převyšuje ostatní leskem a krásou. Vždyť čistí crescunt tamquam lilia in cospectu Domini“ (rostou jako lilie před Boží tváří).

Chtěl jsem jít mezi své drahé, překrásně oblečené, ověnčené syny, ale klopýtl jsem a v tom jsem se probudil na lůžku.

Synáčkové moji! Jste všichni nevinní?“ Snad je jich mezi vámi několik a k těm se obracím. Pro lásku Boží! Nedejte se oloupit o poklad nevýslovné ceny. Je to bohatství, které má cenu ráje a platí tolik, co Bůh! Kéž byste byli viděli krásu oněch mladíků, ověnčených květy. Celkový dojem byl takový, že bych býval za to dal celý svět, kdybych se směl ještě chvíli těšit z takové podívané. Kdybych býval malířem, byl bych považoval za největší štěstí namalovat alespoň něco z toho, co jsem viděl.

Kdybyste znali krásu duše nevinného, snášeli byste i trapnější soužení až do smrti, abyste si zachovali poklad nevinnosti. Ačkoliv mě potěšil počet těch, kteří znova nabyli milosti, přece jsem doufal, že jich bude více, mnohem více. Velice jsem se podivil, když jsem viděl, že některý hoch, který se zdál dobrý, ten měl ve snu pořádné rohy.

– – – –

Don Bosco skončil vřelou výzvou k těm, kteří už pozbyli nevinnost, aby se chutě vynasnažili znovu nabýt milost a sice kajícností. Po dvou dnech 16. června vystoupil Don Bosco znova, aby podal ke snu několik vysvětlivek.

„Nebylo by třeba žádného vysvětlení o snu, ale zopakuji co jsem už pověděl: Nesmírná rovina je svět, jakož i ta místa, odkud sem byli povoláni naši hoši. Kout, kde byli beránci, to je Oratoř. Beránci jsou všichni hoši, kteří kdy byli a jsou a budou v Oratoři. – Tři louky, totiž ta vysušená, zelená a kvetoucí, ty naznačují stav hříchu, stav milosti a stav nevinnosti. Rohy beránků jsou pohoršení, která dávali v minulosti. Někteří měli rohy zlomené. I ti byli špatní, avšak přestali vést špatný život. – Číslice „3“, které byly hojně vytlačeny na každém beránkovi, ty jsou pro pastýře připomínkou trojího trestu, seslaného na mládež od Pána Boha. Totiž:

1. Nedostatek duchovní pomoci.

2. Nedostatek náboženského vzdělání a Božího slova, totiž mravní bída.

3. Nedostatek chleba, čili hmotná bída.

Mladíci, kteří září, ti jsou ve stavu milosti Boží. A zvláště září ti, kteří si zachovali křestní nevinnost a překrásnou ctnost čistoty. Jaká sláva je očekává!

Rozhodněte se zmužile všichni chránit si tuto ctnost. A kdo je v nemilosti Boží, ať se polepší a pak s pomocí Boží a s veškerou snahou a energií ať vytrvá až do smrti. Nemůžeme-li být všichni ve společnosti nevinných a tvořit věnec okolo neposkvrněného Beránka, můžeme kráčet alespoň za nimi.

Kdosi se mne tázal, zda byl mezi nevinnými, a já mu odpověděl, že měl rohy, ale zlomené. Tázal se, zda byl též zraněn, a já mu přisvědčil. „Co znamenají ony rány?“ tázal se. Odpověděl jsem mu: „Neboj se. Zacelily se a zmizí. Nyní tyto rány neslouží k necti, jako nejsou nečestné jizvy bojujícího, který přes tolikeré rány a přes nápor zuřivého nepřítele dovedl vítězit. To jsou čestné jizvy. Větší chloubou je, bojoval-li někdo udatně uprostřed nepřátel a vyvázl bez rány. Jeho neporušenost budí obdiv všech.

Při výkladu tohoto snu pravil Don Bosko, že neuplyne mnoho času a pocítíme trojí zlo: Mor, hlad a nedostatek prostředků ke konání dobra.

XLVI. Tajemný palác 1867.

Touha poznat povahu a přirozenost duše.

Tajemný palác a zemřelý biskup.

Dotazy, na které nedostal odpověď.

Rady pro chovance Oratoře.

Představy o mukách v očistci.

Milovaní synáčkové!

Včera večer jsem ulehl a nemohl jsem hned usnout. Začal jsem přemýšlet o přirozenosti a způsobu bytí duše, jak asi žije a mluví na onom světě, jsouc oddělená od těla, jak se asi přenáší z místa na místo a jak se vůbec budeme moci potom poznat, jelikož po smrti budeme pouhými dušemi. Čím více jsem o tom uvažoval, tím temnějším se mi zdálo ono tajemství.

Zatím co jsem těkal za takovými představami, usnul jsem a octl jsem se do N. (a jmenoval město). Kráčel jsem chvíli a procházel neznámými obcemi. A tu mě náhle kdosi zavolal. Byl to hlas osoby, která stála na cestě. Neznámý mi pravil: „Pojď se mnou a spatříš, po čem toužíš.“

Hned jsem uposlechl. Onen neznámý běžel rychlostí myšlenky a já podobně s ním. Šli jsme, aniž se naše nohy dotýkali země. Octli jsme se v kraji, který jsem neznal, a můj průvodce se zastavil. Na výšině se tyčil nádherný palác, podivuhodně stavěný. Nevím už, kde to bylo, ani na čem. Nepamatuji se, zda stál na kopci a nebo ve vzduchu či na mračnu. Byl nepřístupný a žádná cesta k němu nevedla.

„Pohleď, vylez do tohoto paláce!“ pobídl mě průvodce. – „Ale jak? Jak se tam mám dostat? Zdola není přístup a křídla nemám.“ – „Vystup!“ naléhal velitelsky, že jsem se ani nepohnul, pravil: „Udělej to, co já! Zvedni ruce a s dobrou vůlí vystoupíš. Pojď za mnou!“

Na ta slova zvedl ruce do výše a rozepjal je k nebi. Roztáhl jsem ruce a rázem v okamžiku jsem pocítil, že jsem byl zvednut do výše jako lehký mráček. Ocitli jsme se na prahu paláce. Průvodce mě provázel.

Otázal jsem se: „Co je uvnitř?“ – „Vejdi a uvidíš! Prohlédni si jej a vše budeš vidět. Vzadu v sále najdeš toho, kdo tě poučí.“

Průvodce zmizel a já osamocen vstoupil jsem do brány, vystoupil jsem po schodech a octl jsem se v křídle paláce opravdu královském. Prošel jsem velikými pokoji, nádherně vyzdobenými. Prošel jsem dlouhými chodbami, kráčel jsem nadpřirozenou rychlostí. Každá komnata se skvěla nádhernou podívanou úžasných pokladů a já jsem proběhl spoustou pokojů takovou rychlostí, že jsem nemohl ani spočítat, kolik jich bylo.

Nejpodivnější bylo toto: Abych běžel rychlostí větru, nebylo třeba pohnout ani nohou, ale jako bych byl zavěšen ve vzduchu s nohama při sobě, klouzal jsem bez námahy jako po křišťálu, aniž jsem se dotýkal podlahy. Tak jsem procházel řadou pokojů, až jsem spatřil vzadu na konci chodby dveře.

Vstoupil jsem a octl se ve velikém sále. Byl neobyčejně nádherný. Vzadu na křesle jsem spatřil velebně sedícího biskupa, jako by byl připraven přijímat návštěvy. Uctivě jsem se přiblížil a velmi jsem se podivil, když jsem v tom hodnostáři poznal důvěrného přítele. Byl to Mons N. N. (Don Bosco jej jmenoval), biskup v N..., který zemřel před dvěma roky. Zdálo se, že vůbec netrpí. Jeho vzhled byl kvetoucí, milý a nepopsatelně krásný.

„Ach, Monsignore, vy zde?“ pravil jsem s nesmírnou radostí. – „Což mě nevidíte?“ – odpověděl biskup. – „Jak je to možné? Vy ještě žijete? Vy jste ještě nezemřel?“ – „Ano, zemřel jsem.“ – „Když jste zemřel, jak je to možné, že zde sedíte zdravý a svěží? Ach, pro Boha, řekněte, promluvte, žijete-li, jinak... V N... je už druhý biskup N. N., monsignore, co si mám o tomhle všem myslet?“ – „Netrapte se, nezneklidňujte se, je to v pořádku, vždyť jsem už mrtev.“ – „Tak dobře, jinak by nebyl druhý na vašem místě.“ – „Ano, a vy, Don Bosko, žijete, či jste už zemřel?“ – „Já žiji; což nevidíte, že jsem zde s duší i s tělem?“ – „Sem se nepřichází s tělem.“ – „A přece já zde jsem.“ – „To se vám jenom zdá, ale není tomu tak...“

Tu jsem ho zasypal otázkami, ale on mi neodpovídal. Proto jsem mu namítal: „Jak je to, že já, ač jsem živ, jsem zde s vámi, ač jste už zemřel?“ A měl jsem strach, že mi biskup zmizí, a proto jsem ho zapřísahal: „Monsignore, prosím vás, neutečte mi. Rád bych se dověděl ještě spoustu věcí.“

Když mě viděl biskup přestrašeného, tak mi řekl: „Jen se příliš nestrachujte a uklidněte se. Nepochybujte, neuteču vám, jen se tažte!“ – „Povězte mi, monsignore, jste spasen?“ – „Podívejte se na mne, jak jsem svěží, zdravý a jasný!“ – Jeho vzezření poskytovalo naději, že je spasen, ale tím jsem se neuspokojil a znova jsem naléhal: „Prosím vás, povězte mi, jste spasen, či nikoli?“ – „Ano, jsem na místě spasení.“ – „Ale, je to v nebi s požíváním Boha, či je to v očistci?“ – „Já jsem na místě spasení, ale Boha jsem dosud neviděl a potřebuji ještě mnoho vašich modliteb.“ – „Jak dlouho ještě máte být v očistci?“ – „Podívejte se!“ a podal mi list s podotknutím: „Přečtěte si!“

Vzal jsem papír a prohlížel jsem jej pozorně, ale nic tam nebylo napsáno. Odpověděl jsem: „Nic nevidím.“ – „Podívejte se tam na to a čtěte!“ – „Dívám se a prohlížím, ale nic nemohu přečíst, poněvadž tu není nic napsáno.“ – „Podívejte se lépe!“ – „Vidím jen papír a modré ornamenty, i černé, modré, červené, zelené i fialové, ale písmena žádná.“ – „Jsou tam čísla.“ – „Nevidím ani číslice na čísla.“ – Biskup se podíval na list, který jsem držel v ruce, a pak pravil: „Už chápu, proč nerozumíte. Obraťte list na druhou stranu!“ – „Prohlížel jsem list ještě důkladněji a obracel jsem jej na všechny strany, ale nevyčetl jsem z něho ani rovně, ani zdola nahoru, ani shora dolů ničeho. Zdálo se mi, že mezi klikatinami a nákresy ornamentů je číslice „2“.

Biskup pokračoval: „Vidíte, proč třeba číst naopak? Poněvadž jsou rozdílné soudy Páně a soudy světa. Co lidé pokládají za moudrost, to je před Bohem hloupostí.“

Nedožadoval jsem se jasnějšího vysvětlení a pravil jsem: „Monsignore, prosím vás, abyste mi neutekl! Rád bych se vás otázal ještě na jiné věci.“ – „Jen se tažte, rád vás vyslechnu.“ – „Spasím se?“ – „Doufejte!“ – „Netrapte mne a povězte mi zpříma, zda se spasím?“ – „To nevím.“ – „Povězte mi alespoň, zda jsem či nejsem ve stavu Boží milosti?“ – „Nevím.“ – „A moji hoši se spasí?“ – „Nevím.“ – „Prosím vás, povězte mi to.“ – „Učil jste se teologii, a proto můžete vědět a sám si na to odpovědět.“ – „Jak to? Vy jste na místě spasení a vy to nevíte?“ – „Pamatujte, Bůh tyto věci sděluje, komu chce, a chce-li, aby se někomu dostalo takových poznatků, pak dá rozkaz nebo dovolení. Jinak nemůže podobné věci nikdo sdělit těm, kteří dosud žijí.“

Byl jsem jat zběsilou touhou stále se doptávat a chvatně se dotazovat ze strachu, že mi monsignor odejde. „Nyní mi povězte, co mám od vás vyřídit svým hochům.“ – „Vy už víte tolik, co já, co mají činit. Máte Církev, Evangelium a Písmo a ti vám vše povědí. Povězte jim, aby spasili svou duši, neboť to ostatní je ničím.“ – „To už víme, že je třeba spasit duši. Jak ji třeba spasit. Dejte mi zvláštní radu pro spásu duše, abychom na ni pamatovali. Vyřídím ji za vás svým hochům.“ – „Povězte jim, aby byli hodní, aby byli poslušní.“ – „To už každý ví.“ – „Povězte jim, aby byli skromní, aby se modlili.“ – „Vyjádřete se praktičtěji.“ – „Povězte jim, aby se často zpovídali a dobře přijímali.“ – „Ještě něco zvláštního!“ – „Nuže, povím vám, když stále žadoníte. Povězte jim, že mají před očima mlhu, a dosáhne-li někdo toho, že ji vidí, pak je už na dosti dobré cestě. Ať odstraní tuto mlhu, jak je psáno v žalmu: „Nubem dissipa!“ (Mlhu rozptyl!) – „Jaká je to mlha?“ – „Jsou to věci tohoto světa, které nám brání, abychom neviděli věci nebeské v jejich pravé podobě a podstatě.“ – „Jak mají odstranit tuto mlhu?“ – Ať soudí svět, jaký je. Mundus totus in maligno positus est – Celý svět je v moci zla. A pak jistotně spasí duši. Ať se nenechají oklamat světským zdáním, pozlátkem. Mladíci myslí, že rozkoše, radovánky a přátelství světa je mohou učinit šťastnými a proto jen dychtí po chvíli, kdy by mohli užívat rozkoší. Ať jen si vzpomenou, že je všechno ve světě marnost a ubohost ducha. Ať si navykají posuzovat věci ve světě, jak jsou a ne jaké se zdají.“

„Z čeho zvláště povstává ona mlha?

„Jelikož nejskvělejší ctností v nebi je čistota, proto temnotu a mlhu vzbuzuje hlavně hřích necudnosti a nečistoty. Tento hřích je, abych tak řekl, pustou, černou mlhou, která zbavuje člověka zraku, že člověk nevidí propast, do níž se tímto hříchem řítí. Povězte jim proto, aby žárlivě střežili ctnost svaté čistoty, poněvadž takoví florebunt sicut lilium in civitate Dei.“ (Takoví pokvetou jako lilie v Božím městě).

„Čeho je třeba k zachování čistoty?“

„Je nezbytně třeba ve skrytosti a v poslušnosti vyhýbat se zahálce. Poslušnost a skrytost. A modlitba!“ – „A dále?“ – „Doporučuji jim modlitbu, vyhýbání se zahálce, poslušnost a skrytost.“ – „A nic více?“ – „Poslušnost a skrytost a vyhýbání se zahálce. Toto jim doporučujte a to stačí.“

Chtěl jsem se dále zeptat na spoustu věcí, ale nemohl jsem si na nic vzpomenout. Jakmile tedy biskup domluvil, v touze vám co nejdříve sdělit ony rady, spěšně jsem opustil onu místnost a běžel jsem do Oratoře. Letěl jsem rychlostí větru a v okamžiku jsem se octl u brány Oratoře. Sotva jsem se zastavil u brány Oratoře, zamyslel jsem se: „Proč jsem nezůstal déle s biskupem... mohl jsem si vyžádat lepší vysvětlení. Toto jsem špatně vyvedl, když jsem si nechal uniknout tak skvělou a krásnou příležitost. Mohl jsem se naučit spoustě pěkných věcí.“

Hned jsem se vracel s touže rychlostí, jak jsem přišel, a strachoval jsem se, že už monsignora nezastihnu. Zašel jsem znova do onoho paláce a do oné místnosti.

Jak se vše změnilo v krátké chvíli! Biskup byl bledý jako stěna, ležel na posteli. Zdálo se, že je mrtvý, a z očí mu řinuly poslední slzy. Byl v agónii. Jen z lehkého pohybu prsou bylo vidět, že žije. Zděšen jsem přistoupil a tázal jsem se: Monsignore, co se vám stalo?“ – „Nechejte mne!“ odpověděl vzdychaje. – „Monsignore, rád bych se vás otázal ještě na mnoho věcí.“ – „Nechejte mne samého, velice trpím.“ – „Mohu pro vás něco udělat?“ – „Modlete se a nehte mne odejít.“ – „Kam?“ – „Kam mne vede všemohoucí ruka Boží.“ – „Ach, monsignore, prosím vás, povězte mi, kam?“ – „Velice trpím, nechejte mne.“ – „Povězte mi alespoň co mohu pro vás učinit?“ – „Modlete se za mne.“ – „Ještě slovíčko, máte nějaký vzkaz, který bych mohl na světě vyřídit? Nevzkážete nic svému nástupci?“ – „Jděte k nynějšímu biskupovi v N... a vy řiďte mu za mne to a to.“

Vás, milí hoši nezajímají tyto věci a proto je pominu.

Biskup pokračoval: „Dále povězte těm osobám ty a ty tajné věci.“ (Obsah těchto vzkazů Don Bosco pominul mlčky, ale zdá se, že první i druhé vzkazy se týkají potřeb oné diecéze).

„A nic více?“ naléhal jsem. – „Vašim chlapcům povězte, že jsem je vždycky velice miloval, a pokud jsem žil, modlíval jsem se za ně, ale i nyní na ně vzpomínám. Teď ať se oni modlí za mne!“ – „Ujišťuji vás, že jim to povím, a hned se začneme za vás modlit. Jakmile se dostanete do nebe, vzpomeňte si na nás.“

Biskup nabyl velice bolestného vzhledu. Byl na něho velice žalostný pohled. Nesmírně trpěl. Byl v přetrpké agónii. Pravil ještě: „Nechejte mne odejít, kam mne Bůh volá.“ – „Monsignore, monsignore!“ volal jsem jat nevyslovitelnou soustrastí. – „Nechejte mne! Nechejte mne!“ – Zdálo se, že vydechne, ale neviditelná síla jej táhla do zadních pokojů až zmizel.

Dojat a zděšen pohledem na takové trápení, odcházel jsem, ale v tom jsem narazil v kterési místnosti kolenem o jakýsi předmět a hned jsem se probudil ve svém pokoji na posteli.

Hoši, tento sen je jako všechny ostatní. A co se týče vás, myslím, že nepotřebujete nějaké vysvětlení, abyste mu rozuměli.

Don Bosco dokončil vypravování: „V tomto snu jsem se naučil mnoho o duši a o očistci, naučil jsem se věcem, které jsem dříve nechápal, ale viděl jsem je tak jasně, že na to nikdy nezapomenu.

Zdá se, že Don Bosco chtěl ve dvou zvláštních obrazech vyložit stav milosti u duší v očistci a jejich zadostiučiňující útrapy. O stavu onoho dobrého biskupa však nic nedodal. Víme i z jiných věrohodných zjevení a ze svědectví svatých Otců, že i osoby vysoké svatosti, lilie panické čistoty, bohaté na zásluhy, divotvůrci, které nyní uctíváme na oltářích, museli i delší dobu zůstat v očistci i za nejnepatrnější chybičky. Boží spravedlnost vyžaduje přesné vyúčtování.

Don Lemoyne se tázal po dlouhé době Dona Boska, zda vyřídil přijaté vzkazy biskupovy, a tu on s neobyčejnou důvěrností, kterou nás zahrnoval, odpověděl: „Ano, věrně jsem splnil svou úlohu.“

Ještě něco ze snu: Don Bosco se mezi jiným tázal, jak dlouho ještě bude žít, a tu mu biskup podal kliky háky počmáraný list papíru. Zdálo se mu, že v nich vidí číslici „8“, ale vysvětlení nedostal. – Mělo to snad naznačovat rok 1888?!

XLVII. Předpovědi na rok 1868

– heslo 1867.

Večer 31. prosince 1867 shromáždil Don Bosco hochy do kostela, vystoupil na kazatelnu a vyprávěl toto: „V těchto dnech dávají rodiče novoroční dárek svým dětem a přátelé sobě navzájem. Totéž každoročně činívám i já a dávám v poslední večer myšlenku, kterou by se měli moji hoši řídit v nastávajícím roce.

Přemýšlel jsem po několik dní, jaké heslo dát, ale přes veškero namáhání, moje drahé děti, nenašel jsem vhodnou myšlenku. I minulé noci, když jsem ulehl, přemítal jsem a přemýšlel, co bych vám měl spasitelného povědět v poslední večer roku 1867, ale nerozhodl jsem se o žádné věci.

Po dlouhé chvíli, stále zmítám starostlivostí, octl jsem se ve stavu mezi bděním a spánkem, kdy však člověk cítí a je při vědomí.

Snil jsem, ale byl to takový sen, kdy člověk rozeznává, co koná, co slyší, co mluví a nebo co odpovídá, je-li tázán. Tak jsem se octl v náruči sna, který nebyl snem.

Zdálo se mi, že jsem dosud ve svém pokoji, a že chci právě vyjít, ale místo na pavlači octl jsem se před krásnou zahradou, v níž bylo nesčetné množství růžových keřů. Zahrada bylo obehnána zdí a nad vchodem bylo velikými číslicemi napsáno „68“.

Vrátný mě uvedl do zahrady, i spatřil jsem v ní hochy, kteří si hráli, křičeli a vesele poskakovali. Mnozí se ke mně přihrnuli, mě obklopili a pak jsme rozmlouvali o přemnohých věcech.

Vydali jsem se na cestu přes celou zahradu a po dlouhé době, co jsme stále šli kolem zdi, zahlédli jsme v jednom koutě spoustu chovanců, kteří zpívali a modlili se s několika kněžími a kleriky. Přiblížil jsem se k nim, prohlédl si je, ale dosud jsem všechny neznal, ba mnozí mi byli cizí, a slyšel jsem, že zpívali: „Miserere“ a jiné modlitby za zemřelé.

Přistoupil jsem k nim a otázal jsem se: „Co zde děláte? Proč se modlíte Miserere? Co je příčinou vašeho zármutku? Zemřel snad někdo?“ – „Ach, vy to nevíte?“ odpověděli. „Já nevím o ničem.“ – „Modlíme se za duši chovance, který zemřel dnešního dne v tu a tu hodinu.“ – „Který to je?“ – „Což vy to nevíte, neoznámili vám to?“ tázali se navzájem, a pak se obrátili na mne a pravili: „Nuže vězte, zemřel N. N.“ a jmenovali ho. „Opravdu, ten zemřel?“ – „Ano, zemřel, ale dobrou, záviděníhodnou smrtí. Přijal příkladně a nábožně všechny svátosti umírajících. Byl odevzdán do vůle Boží a projevoval vroucí zbožnost. My se nyní modlíme za spásu jeho duše a doprovázíme ho na hřbitov v jisté naději, že už požívá nebeskou blaženost a přimlouvá se za nás. A jsme už vůbec přesvědčeni, že už je v nebi.“

„Měl tedy šťastnou smrt? Budiž vůle Boží! Následujme jeho ctnosti a prosme Boha, aby i nám udělil milost dobré smrti.“ Po těch slovech jsem se od nich vzdálil a znova mě obklopil onen zástup hochů. Ubírali jsme se dále zahradou a po hodné chvíli jsme se octli na krásně kvetoucí louce. Pomyslil jsem si: „Jak je to možné? Včera večer jsem ulehl na postel a nyní jsem zde v zahradě se všemi chovanci tu a tam rozptýlenými.

A zase zde bylo cosi zvláštního. Opodál v kruhu stála skupina hochů a uprostřed nich bylo cosi, co jsem z dálky nemohl rozeznat. Viděl jsem, že klečí a někteří zpívali a jiní se modlili. Přiblížil jsem se a viděl jsem, že stáli okolo már a odříkávali modlitby za zemřelé a zpívali „Miserere“. Otázal jsem se: „Za koho se modlíte?“ – Zarmoucení odpovídali všichni: „Zemřel druhý chovanec a rovněž dobrou smrtí. Příkladně přijal svaté svátosti a osvědčil neobyčejnou zbožnost. Nyní ho už odnášejí na hřbitov. Byl nemocen osm dní a navštívili ho i rodiče.“

Tázal jsem se na jméno zemřelého a pověděli mi je. Velice mě to zarmoutilo, když jsem uslyšel, kdo to je, a zvolal jsem: „Ach, to je pro mne rána! Vždyť mě tak miloval a nemohl jsem mu dát ani poslední s Bohem! Ani druhého jsem nemohl vidět před jeho smrtí! Co to, že teď všichni umírají? Jeden tam a druhý zde! Je to možné? Sotva včera zemřel jeden a dnes už druhý?“

„Co to říkáte?“ namítali. „Ten první zemřel nedávno a ten druhý nyní. Vám se to zdá chvilkou, ale uplynuly přece tři měsíce od smrti prvního. Od toho a toho dne a od té a té hodiny.“

Když jsem slyšel tyto věci, pomyslil jsem si: „Sním a nebo bdím?“ – Zdálo se mi, že sním, ale nevěděl jsem, co na to říci, co jsem slyšel.

Pustili jsme se dále do hájů a po krátké chvíli jsem znova zaslechl zpívat „Miserere“. Stanul jsem a se mnou všichni v tichu, kteří mě provázeli. A tu jsme viděli jiný zástup hochů, kteří se přibližovali. Tázal jsem se okolostojících: „Co dělají ti chlapci? A kam jdou?“ – Přibližovali se k nám a byli už blízko a všichni byli uplakaní a zarmoucení. Pospíšil jsem si k nim a tázal jsem se: „Co se stalo?“ – „Ach, kdybyste věděl, zemřel jeden chovanec!“ – „Co se to děje, všude vidím jen samé mrtvé! A který je to? Kterého jste pochovávali?“ – Hoši s úžasem odpovídali: „Copak vy o tom dosud nic nevíte? Což nevíte, že zemřel N. N.?“ – „I ten zemřel?“ „Ano, chudák, ani rodiče ho nenavštívili. Ale.“ – „Jaké ale, což neměl dobrou smrt?“ – „Ach ne, takové smrti bychom si nepřáli.“ – „Což nepřijal svaté svátosti?“ – „Zprvu nechtěl, ale pak přijal, ale s nechutí a nedal známky pravé kajícnosti a málo jsme se povzbudili, ba, velice pochybujeme o jeho spáse, a rmoutí nás, že tak špatně umíral. A byl to chovanec Oratoře!“

Snažil jsem se je potěšit: „Přijal-li svaté svátosti, doufejme, že se spasil. Není třeba zoufat nad Božím milosrdenstvím. Je nesmírné.“ – Nepodařilo se mi potěšit je a vlít jim do srdce tuto naději.

Zmaten a zarmoucen jsem přemýšlel, kdy asi zemřeli tito hoši, když v tom se objevila neznámá osoba, která se ke mně přiblížila a pravila: „Dávej pozor: „3“.“ – Namítl jsem: „Kdo jsi, že se mnou mluvíš tak důvěrně a tykáš mi, ač jsme se nikdy neviděli?“ – „Poslyš!“ – odpověděl, – „pak ti to povím, kdo jsem. Chceš vysvětlení toho, co jsi viděl?“ – „Ano. A co znamenají ta čísla?“ – „Viděl jsi nad vchodem číslo 68. Znamená rok 1868. V tom roce tři hoši, kteří ti byli naznačeni, ... Jak jsi viděl, dva první jsou dobře připravení a toho třetího máš ty připravit.“

Přemýšlel jsem, jestli je to vskutku pravda, že v roce 1868 mají zemřít tito tři hoši, a proto jsem mu řekl: „Jak mi to můžeš tvrdit?“ – „Dávej pozor a uvidíš.“ odpověděl.

Z jistoty a laskavosti řeči neznámého jsem poznal přítele a ubíral jsem se za ním pohroužen v myšlenky. Uvažoval jsem o všem, co jsem slyšel. A znova jsem přemýšlel: „Nezdá se to pouze snad? Ne, to není sen. Vždyť bdím. Vidím, slyším, poznávám.“

On mi dodal: „Věř mi, toto je skutečnost.“ Namítl jsem: „Skutečnost? Buď tak laskav a vysvětli mi to. Řekl jsi mi budoucnost a nyní mi pověz něco o přítomnosti. Přál bych si, abys mi pověděl, co bych mohl vyřídit zítra večer hochům jako novoroční heslo.“ Odpověděl mi: „Pověz svým hochům, že dva první byli připravení, protože často v životě dobře připraveni přijímali Tělo Páně. Proto příkladně přijímali i v hodině smrti. Ten třetí, poslední, nepřistupoval za života, dokud byl zdráv, a proto i v hodině smrti přijímal neuspokojivě. Pověz jim: Chtějí-li dobře umírat, ať přistupují ke stolu Páně náležitě připravení. A první dobrou přípravou je svatá zpověď, dobře vykonaná. Heslo tedy ať zní takto: „Nábožné a časté svatá přijímání je nejdůležitějším prostředkem k dosažení dobré smrti a tím i spásy duše.“ Nyní pojď a dávej pozor. Pojď za mnou!“

Pustil se po jedné pěšině a já jsem šel za ním. Tu najednou jsem spatřil všechny své hochy, shromážděné na rozsáhlém, otevřeném prostranství. Zastavil jsem se a pozoroval jsem je. Poznal jsem všechny a zdálo se mi, že jsou všichni, jako jsem je často vídal bez zvláštností. Když jsem si je pak prohlédl zblízka, shledal jsem nečekanou věc, která mě naplnila podivem a hrůzou. Mnohým totiž pod čepicí na čele trčely růžky, dva růžky. Někteří je měli delší, jiní kratší. Jedni je měli celé a jiní zlomené. Někteří měli po nich jen stopy, protože byly od kořene vylomeny a už nerostly a nevstávaly. Jiní nemohli zabránit, aby jim nerostly. Ale i když byly zlomeny, vyrůstaly jim dále a silnější a stále delší a delší. Někteří se nespokojili pouze s tím, že mají rohy, oni jich také užívali, trkali své druhy. Někteří měli pouze jeden roh na čele, ale ten byl veliký. A takoví byli nejstrašnější. Však byli tu i takoví, jejichž čisté a jasné čelo nebyl nikdy zohyzděno podobnými znetvořeninami...

Připomínám, že bych mohl každému zvlášť povědět, co dělal v zahradě.

Zdržel jsem se trochu u svých hochů, ale pak doprovázen jen svým průvodcem, došel jsem na vyvýšené místo, odkud jsem spatřil rozsáhlé kraje a v nich spousty lidí, kteří se rvali. Byli to vojáci. Dlouho zuřivě a bez milosrdenství bojovali. Bylo prolito mnoho krve. Viděl jsem jasně ubožáky, padající bez hlavy. Otázal jsem se svého společníka: „Co to znamená, že se ti lidé tak zuřivě zabíjejí.“

Průvodce zvolal: „Veliká válka roku 1868 a skončí se až po velikém krveprolití.“

„Tato válka bude snad v našich zemích? Jaký je to národ? Jsou to Italové a nebo cizinci?“

„Podívej se na vojáky a podle šatu poznáš jejich národnost.“ – Podíval jsem se důkladně a poznal jsem, že jsou zúčastněni z různých národů. Většina neměla náš vojenský stejnokroj. Tu dodal průvodce: „To znamená, že i naši se zúčastnili této války.“

Opustili jsme toto pole smrti a po krátké cestě jsme se octli v jiné části zahrady. A tu najednou jsem zaslechl silné volání: „Utečme odtud! Pryč odtud! Utečme odtud, jinak zde všichni pomřeme!“

Spatřil jsem spoustu lidí, kteří prchli s pokřikem, a mezi nimi bylo spousta silných a zdravých, kteří padali na zem a v okamžiku umírali.

„Co jim je? Co jim je, že chtějí utéci?“ tázal jsem se kohosi ze zástupu. – „Cholera usmrcuje spoustu lidí a neutečeme-li, pak i my umřeme,“ odpovídali.

„Co znamená to, co vidím,“ – tázal jsem se průvodce, – „vždyť tu všude panuje smrt!“ „Veliká cholera roku 1868.“ – „Je to možné, cholera v zimě?“ – „Umírají, ač je tak zima. V Reggio v Kambrii už nyní umírá denně 50 lidí.

Šli jsem dále a spatřili jsme spoustu lidí bledých, zemdlených, zmořených, vyhublých a rozedraných. Nechápal jsem, proč jsou tak vysílení a vyzáblí, proto jsme se otázal přítele: „Co jim chybí, co to znamená?“ – „Velká bída roku 1868.“ Odpověděl. – „Nevíš a nevidíš, že nemají čím zahnat hlad?“ – „Ach, to z hladu jsou tak zbědovaní?“ – „Ano, právě proto.“

Pozoroval jsem zástupy, které volaly: „Hlad, hlad!“ a hledali chléb, ale nenacházeli. Lidé se snažili zahnat žízeň, která vysušovala a pálila jejich hrdla, ale nenacházeli ani vodu. Zmaten, otázal jsem se přítele: „Což se v tomto roce přihrnou na naši ubohou zemi všechna tato zla? Což nelze uchránit lidi před těmito pohromami?“ – „Byla by pomoc, jen kdyby se všichni lidé dohodli, že přestanou hřešit, že přestanou proklínat a že budou uctívat svátostného Ježíše a nejblahoslavenější Pannu, které opustili.“

„Bude to nedostatek pokrmu tělesného či duševního?“ – „Jednoho i druhého. Jednoho budou postrádat, protože ho nechtějí, a druhého, protože jej nemohou mít.“ – „I Oratoř bude strádat pro tato zla? I moji hoši zemřou na choleru?“

Průvodce si mne prohlédl od hlavy až k patě a pravil: „Podmínečně: Zdrží-li se totiž všichni urážky Boží, budou-li uctívat Ježíše svátostného a nejblahoslavenější Pannu Marii, pak budou uchráněni, neboť pod takovou dvojnásobnou záštitou je možno dosáhnout všeho, a bez ní ničeho. Budou-li jinak jednat, zemřou. Pamatuj však, že jediný smrtelný hřích dostačí, aby svolal hněv a odpor Boží na Oratoř.“

Otázal jsem se ještě: „I moji hoši budou trpět nedostatkem chleba?“ – „Bohužel, i tvoji hoši budou trpět nedostatkem chleba a pocítí účinky bídy.“

„Mně se zdá, že bída postihne jen Dona Boska, poněvadž on se musí starat o chléb a shánět jej pro ně. Bude-li chybět chléb, jistě se o to nebudou starat hoši.“ – „Pocítíš hlad ty a pocítí jej i tvoji hoši. Jejich rodiče a dobrodinci ztěží budou splácet jejich stravné a shánět ostatní potřebné věci. Mnozí nebudou moci platit nic a dům jim v tísni nebude moci pomáhat. Tak i oni budou trpět.“ – „Budou strádat i nedostatkem pokrmu duchovního?“ – „Ano, poněvadž mnozí o něj nebudou dbát a jiní ho nebudou mít.“

Při tom jsme šli stále vpřed po oné zahradě. Náhle se nebe zahalilo mraky, které hrozili prudkou bouří. Zvedla se hrozná vichřice. Rozhlížel jsem se kolkolem a v dáli jsem spatřil prchající hochy. Opustil jsem průvodce a utíkal jsem, abych hochy dohonil a s nimi se zachránil. Brzo jsem je však ztratil z dohledu. Hrom burácel a blesky se křižovaly po nebi. Zdálo se, že každým okamžikem nás všechny blesk spálí. Pak se spustil prudký a hustý déšť. Nikdy jsem neviděl tak prudkou bouři. V dešti jsem bloudil po zahradě, shledávaje své hochy a nějaké útočiště. Nenašel jsem ani hochy ani nijaký úkryt. Vůkol bylo pusto a prázdno. Hledal jsem pak bránu, abych se dostal ven, ale přesto, že jsem spěchal, nemohl jsem k ní dojít, ba zdálo se mi, že mi uniká. Nakonec se spustilo děsné krupobití, že jsem podobného nikdy neviděl ani nezažil. Několik krup mi padlo na hlavu a tak silně mne udeřily, že jsem se probudil na lůžku.

A musím vám říci, že jsem byl unaven více, než když jsem šel spat.

Jak jsem už řekl, viděl jsem tyto věci ve snu a nepravím, že jim musíte věřit, ale jelikož je možno se z něho mnohému přiučit, využijme toho. Považujme za sen to, co se nás netýká, ale pokládejme za skutečnost, co nám může prospět, a to tím více a spíše, že se splnily věci, které jim jindy povídal, a tak by tomu mohlo být i tentokráte. Využijme toho a buďme připravení na smrt. Prosme blahoslavenou Pannu Marii, aby nás chránila, a vystříhejme se každého hříchu.

Konečně jako heslo do nového roku vám zanechávám: „Častá a zbožně konaná svatá zpověď a svaté přijímání je nejlepším prostředkem k zajištění spásy naší duše.“

XLVIII. Hoši přeskakují bystřinu 1868.

Při své návštěvě v Lanzo 1868 měl Don Bosco skličující sny, o nichž se zmínil místnímu řediteli. Psal pal Lemoyne svým svěřencům, jak mu jej Don Bosco vyprávěl.

Don Bosco byl churav, tam si chtěl odpočinout. Ředitel Don Lemoyne musel odcestovat do Mirabello, kde kázal chovancům duchovní cvičení. Proto Don Boskovo vidění hned na druhý den 18. dubna napsal dopisem, jak mu Don Bosco vyprávěl svůj sen před odjezdem.

Moji milovaní mladíci ústavu v Lanzo!

Protože jsem musel rychle odcestovat a nemohl se s vámi ani rozloučit, jak jsem si to přál, proto, když jsem nyní dojel do Turina, píši vám, co bych vám byl rád ústně řekl. Vyslechněte to pozorně, neboť to k vám mluví sám Pán Ježíš ústy Dona Boska.

Poslední noc, kterou Don Bosco strávil v Lanzo, spal velmi neklidně. Jak víte, moje světnice je hned vedle jeho. Té noci jsem se dvakrát probudil, ani nevím, proč. Zdálo se mi, že jsem zaslechl protáhlé, strašné skučení. Usedl jsem na posteli a napjatě jsem poslouchal. Hřmot vycházel zřejmě ze světnice Don Boskovy. Ráno jsem uvažoval o tom, co jsem v noci slyšel, a rozhodl jsem se promluvit o tom s Donem Boskem.

„Je to pravda,“ řekl mi, – „dnes v noci měl jsem sny, které mě opravdu zarmoutily.“

Zdálo se mi, že jsem na břehu úzké bystřiny, která plynula prudce a pěnila se kalnými proudy. Všichni hoši z Lanza z ústavu mě obklopili a pokoušeli se přejít na druhý břeh. Mnozí se rozběhli a rovnýma nohama doskočili na suchou zem druhého břehu. Výborní borci! Jiní se přepočítali a dotkli se jen okraje a spadli a byli strženi proudem. Některý sotvaže žbluňkl do vody, hned úplně zmizel. Některý narazil žaludkem nebo hlavou na kameny, vyčnívající z vln a rozbil si hlavu, nebo se mu pustila krev z úst.

Don Bosco dlouho pozoroval žalostnou podívanou a křičel a napomínal, aby se opatrně rozběhli, ale marně.

Bystřina byla pokryta těly, která padala proudem se splavu na splav a roztříštila se na skále, která stála v zátočině říčky. Tam byla voda hluboká a těla hochů mizla ve víru. „Abyssum abyssus invocat.“ (Propast volá na propast.)

Kolik mých ubohých synů je ve vodě v nebezpečí, že navždy utonou! Proč tak mrštní a veselí a zdatní skokani neobstáli v této zkoušce? – Poněvadž měli za sebou nějakého nešťastného druha, který jim nastavil nohu, nebo je škubl při skoku za kabát, nebo je požďuchl, že přemetem padli vpřed a tak se jejich výkon zmenšil a oni ve skoku pochybili.

Těmto nešťastníkům, kteří zastupují ďábla, kteří chtějí zničit své druhy, těm řeknu slova Don Boskova: „Proč špatnými řečmi rozněcujete plamen náruživosti, kterým mají vaši druhové s vámi hořet na věky? Proč kazíte ty, kteří jsou snad dosud nevinní? Proč výsměchem a odmluvami se vzdalujete od svátostí a neposloucháte ty, kteří vás chtějí uvést na cestu k nebi? Zasloužíte si jedině Boží prokletí. Vzpomeňte si na plamenné výhrůžky Pána Ježíše! Tak často jsem vám je opakoval!

Drazí moji synáčkové, i vy, kteří jste příčinou hříchu jiných, i vy jste mi drazí. Ba, vy máte v mém srdci zvláštní místo, poněvadž ho více potřebujete. Zanechte hříchů a spaste svou duši.

Kdybych si měl představit, že jeden z vás bude zavržen, neměl bych už pokoje po celý život. Vždyť vaše spása je mou jedinou starostí, myšlenkou a láskou mého srdce! Chtěl bych z vás učinit dobré křesťany, pomoci vám získat nebe. Viďte, že mne poslechnete!

Sen vám vysvětlovat, myslím, že není třeba. Pochopili jste jej. Břeh na němž je Don Bosko, je přítomný život. Druhý břeh to je věčnost, nebe. Voda řeky, která strhuje a unáší hochy, to je hřích, který vede do pekla.

Don Bosco zmořen úzkostí, ačkoliv se přemáhal, vykřikl a probudil se. Pomyslil si: „Kéž bych mohl alespoň některé zvlášť upozornit. Jak rád bych to učinil, ale zítra musím odcestovat.

Potom znova usnul a zdálo se mu, že se octl na louce, kde jste všichni hráli, skákali; ale hrůza! Po té louce pobíhala a chodila divoká zvířata všeho druhu: Lvi s ohnivýma očima. Tygři, kteří natahovali tlapy a vyhrabovali zem. Vlci, kteří se přikrčeně plížili okolo kroužku chovanců. Medvědi, kteří s odporným úšklebkem seděli na zadních nohách a předními vás chtěli obejmout. Byli jste ve hrozné společnosti, ale to bylo především zlé, že vás hrubě tato zvířata ovládala.

Zvířata se zuřivě na vás vrhala. Někteří z vás leželi na zemi a na nich stáli obludy, a kousaly je a drásaly a trhaly až k smrti. Někteří zoufale prchali a jsouce pronásledováni, utíkali se Donu Boskovi s prosbou o pomoc. Před Donem Boskem zvířata couvla. Někteří se chtěli uhájit sami, ale neobstáli, poněvadž zvířata byla neobyčejně silná, a hoši byli roztrháni. Blázni! Místo, co by utekli, zastavili se a čekali na obludy. Usmívali se na ně a mazlili se s nimi a zdálo se, že jim působí potěšení, když je medvědi rdousili.

Ubohý Don Bosco pobíhal sem a tam a snažil se svolat všechny chlapce k sobě. Marně křičel; zatím co ho jedni uposlechli, druzí nedbali na jeho volání. Louka byla poseta mrtvolami usmrcených ubožáků a těly zraněných. Jejich nářek a řev a ryk šelem a volání Dona Boska se děsně mísilo. Uprostřed tohoto děsného vzrušení se Don Bosco probudil po druhé.

Toto je sen, ale víte, jaké sny mívá Don Bosko!

Kdo jsou ti lvi, tygři a medvědi? Je to ďábel ve svých pokušeních. Někteří je přemohou, neboť se obracejí na svého vůdce, ale jiní se stávají jejich obětí, poněvadž poslechli ďáblova vnukání. Jiní milují hřích a sami se vrhají do jeho spárů.

Synáčkové, neztrácejte odvahu! Pamatujte si vždy, že máte spasit svou duši a že máte jen jednu. Nezačnete-li milovat Boha hned v mládí, nebudete ho milovat ani jako staří. „Adolescens iuxta viam suam, etiam cum senuerit, non recedet ab ea.“ (Z cesty, kterou se dá jinoch, ani když zestárne, se neuchýlí. – Přísl 22,6.)

XLIX. Hrozná obluda – smrt – soud nebe – vinná réva 1868.

29. dubna oznámil Don Bosco svým hochům: „Zítra, v pátek a v neděli vám něco povím. Kdybych vám to nepověděl, myslím, že bych musel předčasně zemřít. Musím vám vyjevit něco hrozného. Přeji si, aby přišli i řemeslníci.

Večer 30. dubna, ve čtvrtek po večerních modlitbách přišli i řemeslníci, kteří mívali jinde večerní modlitby a kde k nim mluvíval Don Rua nebo Don Francesia, aby společně se studenty vyslechli Dona Boska, který začal vyprávět:

Moji drazí hoši!

Včera jsem vám řekl, že vám povím něco hrozného. Měl jsem sen, ale byl jsem rozhodnut nezmínit se o něm ani slovem. Pochyboval jsem, že by to byl obyčejný sen, který se odehrává v naší fantazii ve spánku. Nehodlal jsem jej vyprávět, protože pokaždé následuje posuzování, kritizování a zbytečný povyk.

Další sen mne nutí, abych se k vám zmínil o prvním, a to tím spíše, že už několik dní a zvláště po tři minulé noci jsem obtěžován příšerami. Víte, že jsem byl v Lanzo, abych si trochu odpočinul. Nuže, poslední noci, ve které jsem byl v tom domě, ulehl jsem ke spánku. Ve chvíli co jsem usínal, odehrálo se v mé fantazii to, co vám hodlám vyprávět.

Viděl jsem, že do světnice vstupuje veliká obluda, která se pomalu plížila, až stanula u lůžka u mých nohou. Měla podobu ohyzdné ropuchy a byla velikánská jako vůl. Hleděl jsem na ni bez dechu. Obluda zvolna rostla, vyrostly nohy, tělo, hlava a čím více se šířil její objem, tím byla hrůznější. Barvu měla zelenou s červenou páskou okolo huby a krku, což ji činilo ještě hroznější. Její oči byly ohnivé a její kostnaté uši byly maličké. Při tom jsem si pomyslil: „Ropucha přeci nemá uši.“ Na jejím nose trčely dva rohy a po bocích měla dvě zelená křídla. Nohy se podobaly lví tlapě a vzadu se vinul dlouhý ocas, který měl na konci dva bodce.

V tom okamžiku se mi zdálo, že nemám žádný strach. Ona se však ke mně přibližovala a rozvírala široká ústa, vyzbrojená velikými zuby. A tu už se mne zmocnil opravdu hrozný strach. Považoval jsem ji za ďábla pekelného, protože měl všechny jeho znaky. Přežehnal jsem se znamením kříže, ale nic to nepomohlo. Zazvonil jsem, ale v tu noční dobu nikdo to neslyšel a nepřišel. Volal jsem, ale marně. Obluda necouvla. Tu jsem pravil: „Co zde na mně chceš, hrozný ďáble?“ – A on se plížil ke mně dále a natahoval své uši. Pak položil přední nohy na zadní stěnu lůžka, zvolna se povytáhl a zavěsil se i předníma nohama a pak chvíli nehybně stanul a hleděl na mne upřeně. Pak se natáhl kupředu a strčil mi svůj čumák až tváří v tvář. Zmocnil se mne takový hnus, že jsem vyskočil z lůžka a chtěl jsem seskočit na zem. Ale obluda otevřela na mne tlamu. Rád bych se byl hájil, chtěl jsem ho odstrčit, ale vzbuzoval takový hnus, že jsem se neopovážil dotknout se ho ani v tom rozhorlení. Začal jsem křičet a máchal jsem rukou do zadu, hledaje svěcenou vodu, a když jsem ji nemohl nalézt, tloukl jsem rukou do zdi.

Rázem obluda sevřela mou hlavu tak, že jsem z polovice vězel v jejím hrozném chřtánu. Tu jsem vzkřikl: „Ve jménu Božím, proč mi ubližuješ?“ – Na ta slova ropucha trochu uklouzla a pustila mou hlavu. Znova jsem se pokřižoval a konečně se mi podařilo smočit prsty v kropence a pokropil jsem trochu obludu. Na to obluda hrozně zařvala, sletěla dolů a zmizela. Při tom jsem slyšel shůry zřetelně tato slova: „Proč nemluvíš?“

Ředitel v Lanzu se probudil, Don Lemoyne, v oné noci při mém křiku a slyšel, jak jsem tloukl rukou do zdi a ráno se mne tázal: „Zdálo se vám něco dnes v noci?“ – „Proč se ptáš?“ – „Slyšel jsem vás křičet.“

Seznal jsem, že je vůle Boží, abych vám pověděl, co jsem viděl. Rozhodl jsem se, že vám povím celý sen, jednak, že jsem k tomu ve svědomí vázán, a pak abych se zbavil takových příšer. Děkujme Bohu za jeho milosrdenství a současně, jakkoliv se Bohu líbí vyjevit vám a nám svou vůli. Vynasnažujme se zachovat jeho rady, které nám nabízí k naší spáse. Mohl jsem tedy poznat stav svědomí každého z vás.

Přeji si, aby mezi vámi zůstalo vše, co vám povím. Prosím vás, abyste se o tom nerozepisovali, abyste o tom nemluvili mimo dům, poněvadž takovým věcem se nesmíme vysmívat, jak by si někteří dovolili, aby z toho nevznikly nepříjemnosti pro Dona Boska. Povím vám vše důvěrně jako svým milovaným synům, a vy vše vyslechněte jako od otce.

Nuže, poslyšte sny, které jsem chtěl nechat bez povšimnutí a které vypravuji z donucení.

Hned v prvních dnech Svatého týdne 5. dubna začaly mne zaměstnávat a trápit sny a sice po několik nocí. Tyto sny mne tak unavovaly, že jsem byl následujícího dne více zemdlen, než kdybych býval pracoval po celou noc, neboť má mysl byla neobyčejně vzrušená a přestrašená.

První noci s mi zdálo, že jsem umřel.

Druhé noci se mi zdálo, že jsem na Božím soudě, abych vydal Pánu počet, ale probudil jsem se živý na lůžku a měl jsem ještě čas, abych se lépe připravil na svatou smrt.

Třetí noci se mi zdálo, že jsem v nebi a že se tam mám dobře, velice dobře. Když jsem se ráno probudil, vidiny se rozplynuly a byl jsem odhodlán získat si nebeské království za každou cenu. Pokud to byly věci, které pro vás nemají cenu, o těch pomlčím. Usnul jsem s tou myšlenkou, že se ve snu odráží naše myšlenky. Měl jsem i po čtvrté sen a právě ten mám vám vyložit.

Bylo to na Zelený čtvrtek 9. dubna v noci. Sotva se mne zmocnil lehký spánek, postavila mě obrazotvornost do tohoto podloubí. Byl jsem obklopen kněžími, kleriky i asistenty. Pak se mi zdálo, že jste všichni zmizeli a já se octl na dvoře. Byli tam se mnou Don Rua, Don Cagliero, Don Francesia, Don Savio a chovanec Preti a opodál Josef Buzzetti a náš velký přítel Don Štěpán Rumi ze semináře v Janově.

Náhle se nynější Oratoř změnila a nabyla prvopočáteční podoby, kdy zde byli sotva ti jmenovaní. Vzpomeňte si, že tehdy dvůr hraničil se širými, neobdělávanými, neosídlenými rolemi, které se táhly až po městské louky, po nichž často pobíhali a hráli si naši hoši.

Stál jsem nedaleko svého nynějšího místa, kde nyní pod okny mé světnice je stolařská dílna, kde byla kdysi zahrada. Seděli jsme a rozprávěli jsme o záležitostech domu, o chování chlapců, když náhle před tímto sloupem (kde stála katedra, z níž mluvil), který podpírá pumpu, kde dříve byla brána do domu Pinardi, spatřili jsme vypučet překrásný vinný prut, který kdysi vskutku byl právě na onom místě.

Vinný keř: Užasli jsme, že se objevil po tolika letech, a ptali jsme se navzájem, co to asi znamená. A začal hned rozpínat předlouhé větve révoví a zelenal se listím. Rychle se rozložil tak množstvím svých výhonků na všechny strany, že zaplnil celý dvůr a rozpínal se dále. Ku podivu! Jeho výhonky se nepnuly do výše, ale rozpínaly se vodorovně nad zemí jako nesmírná alej bez viditelné podpory. Listy byly krásné, zelené, svěže rašící a dlouhé výhonky, úžasně svěží a bujné. Brzo z květů vyrašily krásné hrozny, jejich zrnka se zvětšila a hrozny se překrásně zbarvily.

Don Bosco a ti, kteří tam s ním byli, s úžasem se dotazovali: „Jak ta réva rychle vyrostla? Co se to jen děje?“ – Don Bosco pravil: „Hej! Dávejme pozor, co se stane!“

Hoši kdysi: S napnutým zrakem bez mžikání jsem hleděl a díval jsem se. Tu náhle všechna zrnka spadla na zem a proměnila se v toliktéž čilých a veselých mladíků, kteří v okamžiku zaplnili celý dvůr Oratoře, ba každý volný prostor, zastíněný vinnou révou. Skákali, pobíhali, křičeli, hráli si pod podivnou alejí, že bylo radost na ně pohledět. Byli tam všichni hoši, kteří kdy byli, jsou a budou v Oratoři a v prvních ústavech, neboť mnohé z nich jsem neznal.

Průvodce: Tu jsem spatřil po boku z počátku neznámou osobu, víte, že Don Bosco mívá vždy ve svých snech průvodce. I ten pozoroval hochy. Náhle tajemná opona se před námi rozestřela a zahalila radostnou podívanou. Dlouhá opona nebyla delší než vinice a zdálo se, že je zavěšená na výhoncích po celé své délce, a splývala k zemi jako na jevišti. Bylo vidět jen horní část vinné révy, podobající se svěže zelenému koberci. Veškeré veselí chovanců náhle ustalo a zavládlo pochmurné ticho.

„Podívej se!“ pravil průvodce a ukázal mi vinné výhonky. Přistoupil jsem a viděl jsem překrásnou révu, zdálo se, že je plně obtížená hrozny, která však měla jen listy, na nichž byla napsána slova z evangelia: „Nihil invenit in ea.“ (Nic na ní nenašel.) Nechápal jsem, co to znamená. Otázal jsem se průvodce: „Kdopak jsi? Řekni mi, co znamená tato réva?“

Nazvedl oponu visící před vinným kmenem, a pod ním jsem spatřil spoustu hochů z množství, které jsem dříve viděl, ale většinu jsem neznal. On mi poznamenal:

Hoši dnes: „Tito mají mnoho pěkných příležitostí, aby konali dobro, ale jejich cílem není líbit se Bohu. Nemají zájem. Budí jen zdání, že konají dobro, aby nezanikli před dobrými spolužáky. Zachovávají přesně pravidla domu, aby se uvarovali výtek z vypočítavosti, aby nepozbyli čest v očích představených. Projevují úslužnost, ale netěší z jejich naučení, povzbuzení a starostí, kterými jsou v tomto domě zahrnováni. Jejich ideálem je ve světě nabýt čestného a výhodného postavení. Nedbají, aby studovali pro své povolání a opovrhují voláním Páně a při tom zastírají své záměry, a strachují se nějaké škody. Krátce řečeno: Takoví konají všechno jen z nutnosti a proto nemají z ničeho užitek pro věčnost.

Toto pravil a mě nesmírně bolelo, že jsem v tom množství spatřil i takové, které jsem pokládal za velice hodné, milující a upřímné.

Hříchem stižení: Přítel dodal: „To ještě není všechno!“ Spustil oponu a znova se ukázala horní část onoho rozsáhlého, vinného keře. „Podívej se znova!“ pravil.

Díval jsem se mezi výhonky a spatřil jsem mezi listy hodně hroznů, což na první pohled slibovalo bohaté vinobraní. Už jsem se těšil, ale když jsem přistoupil blíže, shledal jsem že ony hrozny byly zkažené nebo plesnivé. Jiné byly plné červů a hmyzu, který je vyžíral. Jiné hrozny pojídali ptáci a vosy, jiné zase byly shnilé a seschlé. Důkladně jsem si je prohlédl a shledal jsem, že z nich nelze nic vybrat, ba že jen otravovaly okolní vzduch zápachem, který vydávaly.

Neznámí znova zvedl oponu a zvolal: „Podívej se!“ Za oponou jsem spatřil nesmírné množství našich chlapců, které jsem viděl na začátku snu. Bylo jich tam veliké množství. Jejich tvář však, dříve tak překrásná, se stala šerednou, temnou, byla plná ohyzdných ran. Kráčeli shrbení, ochromení a zasmušilí. Žádný nepromluvil. Byli mezi nimi ti, kteří už byli v tomto domě i v našich ústavech, i takoví, kteří v nich právě jsou, a spousta těch, které jsem dosud nepoznal. Všichni byli zkroušení a neopovažovali se pozvednout svůj zrak.

Skryté hříchy: Hrůzou jsme všichni oněměli, já, kněží i několik okolostojících. Konečně jsem se otázal průvodce: „Jak je tohle možné, dříve byli hoši tak krásní a veselí a nyní jsou tak ohyzdní a smutní?“

Průvodce odpověděl: „Hle, to jsou následky hříchů.“ – Hoši přede mnou přecházeli a průvodce mi řekl: „Dobře si jich všimni!“

Pozorně jsem na ně upřel zrak a spatřil jsem, že každý měl na čele a na ruce napsaný svůj hřích. Užasl jsem nad některými z nich. Považoval jsem to za výkvět ctností a tu jsem shledal, že mají na duši přetěžké hříchy. Mezitím, co hoši přecházeli, četl jsem na jejich čele: „Necudnost, pohoršení, zlomyslnost, pýcha, záhalka, nestřídmost, závist, hněv, pomstychtivost, klení, bezbožnost, neposlušnost, svatokrádež...“

Nejsou takoví, ale budou: Tu mě upozornil průvodce: „Dnes ještě nejsou takoví, jak je vidíš, ale stanou se takovými, nenapraví-li své chování. Mnohé z těchto hříchů samy sebou nejsou ještě těžké, ale jsou počátkem a příčinou děsných pádů a věčného zavržení. „Qui spernit modica, paulatim decidet.“ (Kdo přehlíží maličkosti, pomalu zahyne. – Sir 19,1). Nestřídmost plodí nečistotu, opovrhování představenými vede k opovrhování kněžími a Církví. Podobně ostatní.

Zkrušen takovou podívanou, vytáhl jsem si zápisník a tužku, abych si napsal jména chlapců, které jsem znal, a abych si poznačil jejich hříchy, nebo aspoň převládající neřest jednotlivců. Chtěl jsem je upozornit, aby se napravili. Průvodce mě uchopil za rameno a tázal se: „Co to děláš?“

Prostředky: „Zapisuji, co mají napsáno na čele, abych je mohl upozornit, aby se polepšili.“ – „To není dovoleno,“ namítl přítel. – „A proč?“ – „Mají dost prostředků, aby žili bez těchto nemocí. Mají pravidla, ať je zachovávají. Mají představené, ať je poslouchají. Mají svátosti, ať k nim často přistupují. Mají svatou zpověď, ať jí nezneužívají zamlčováním hříchů. Mají svaté přijímání, ať nepřistupují s duší, zatíženou těžkým hříchem, ať ostříhají své oči a opatrují svůj zrak, ať se vyhýbají zlým druhům, ať se zřeknou špatné četby, špatných řečí a podobných věcí.

Jsou v tomto domě a pravidla je spasí, budou-li je zachovávat. Zazní zvonek, ať jsou ochotni poslechnout. Ať nevyhledávají výmluvy, aby oklamali učitele a pak zaháleli. Ať nesetřásávají jho představených, ať je nepovažují za nepohodlné dozorce, zištné rádce a za své nepřátele, ať nezpívají o vítězství, když se jim podaří objevit nějakou jejich vadu, nebo vidí-li je potrestány za jejich poklesky. Ať jsou uctiví a rádi se modlí v kostele i jinde v čas, určený k modlitbě, aniž by vyrušovali šeptáním. Ať studují ve studovně, ať pracují v dílně, ať se chovají vždy slušně.

Studium, práce a modlitba – toto je udrží v dobrém atd.

Přes daný zákaz jsem neustal naléhavě prosit svého vůdce, aby mne nechal zapsat si jejich jména. On mi však vytrhl zápisník z ruky a hodil jej na zem se slovy: „Pravím ti, že není třeba psát jejich jména. Tvoji hoši s milostí Boží a s pomocí hlasu svědomí mohou vědět, co mají činit a čeho se varovat.“ – „Tedy nesmím nic povědět svým drahým hochům? Pověz mi alespoň, co jim smím říci, a jaké napomenutí jim smím dát!“ – „Smíš jim povědět všechno, jak ti libo, nač si vzpomeneš.“

Jací mají hoši být: Pak znova spustil oponu a opět se před námi vytvořilo révoví, jehož výhonky téměř bezlisté, měly krásné, červenavé a zralé hrozny. Přistoupil jsem blíže a pozorně jsem prohlížel hrozny. Shledal jsem, že jsou vskutku takové, jakými se zdály z dálky. Bylo radost podívat se na ně a pouhý pohled vzbuzoval chuť. Kolkolem šířili líbeznou vůni. Přítel rychle znova nazvedl oponu. Pod dlouhou alejí stála spousta našich chovanců, kteří u nás jsou, byli a budou. Byli překrásní a zářili radostí. Řekl mi: „Tito jsou a budou kteří pod tvojí péčí přinášejí a budou přinášet dobré ovoce. Cvičí se ve ctnostech a způsobí ti mnoho radostí.“

Zaradoval jsem se, ale současně mne rmoutilo, že jich nebylo takové množství, jak jsem doufal. Mezitím, co jsem o tom uvažoval, zazněl zvonek na oběd a hoši odešli. I klerici odešli za svým zaměstnáním. Rozhlížel jsem se vůkol, ale nikoho jsem nespatřil. I vinný prut s výhonky a hrozny zmizel. Hledal jsem onoho člověka, ale už ho nebylo. Tu jsem procitl a pak si ještě trochu odpočinul.

(M. B. IX.154-161)

L. Na dvoře vypučel jiný vinný prut 1868.

Překrásná réva s obrovskými hrozny.

Veliká a zralá zrna odporné chuti.

Na každém zrnku napsáno jméno chovance a jeho hřích.

Neznámý muž káže bít výhonky a hrozny.

Hrozná bouře.

Divné krupobití.

Večer 1. května Don Bosco pokračoval:

Jak jsem vám řekl včera večer, probudil jsem se a zdálo se mi, že jsem se vzbudil na hlas zvonku. Brzo jsem znova usnul a chvíli klidně spal, když jsem byl náhle po druhé vzrušen a zdálo se mi, že jsem ve svém pokoji a že vyřizuji korespondenci. Pak jsem vyšel na pavlač a obdivoval jsem chvíli kupoli nového chrámu, který se velebně tyčil. Nato jsem sestoupil do podloubí. Zvolna přecházeli od svých prací naši kněží a klerici a obklopili mne.

Byl mezi nimi i Don Rua, Don Cagliero, Don Francesia a Don Savio. Vyprávěli o všeličems s našimi přáteli, když se náhle změnilo okolí. Zmizel chrám Panny Marie Pomocnice, zmizely všechny budovy nynější Oratoře a my jsme se octli před starým domem Pinardiho. Tu znova vzešel ze země vinný prut na tomtéž místě, jako býval dříve, jakoby vyrostl ze starých kořenů, a pak vyháněl spoustu vodorovně se pnoucích ratolestí po širokém prostranství. Výhonky brzo pokrylo listí, hrozny a konečně bylo už vidět i zrající hrozny. Zástup chlapců se však už neukázal. Hrozny byly obrovské jako ty ze Zaslíbené země. Bylo by zapotřebí veškeré síly jednoho člověka, aby jeden unesl. Jednotlivá zrna byla veliké a dlouhatánská. Barva byla zlatožlutá a proto se zdály dozrálé. Jediné zrnko by zaplnilo ústav. Zrna byla na pohled tak překrásná, že se nám sbíhaly sliny, a zdálo se, že každé nás pobízí: „Sněz mne!“

I Don Cagliero pozoroval s obdivem takovou podívanou s Donem Boskem a s ostatními kněžími. A Don Bosco zvolal: „Báječné hrozny!“

Don Cagliero bez dlouhých poklon přistoupil k révoví, utrhl několik zrnek a strčil jedno do úst a stiskl zuby. Zůstal však s otevřenými ústy a s výrazem ošklivosti zrno prudce vyplil, jako by je chtěl vyvrhnout.

Hrozny měly chuť tak odpornou jako zkažené vejce. „Zpropadeně!“ zavolal Don Cagliero, když si několikrát odplivl. „Je to jed, schopný usmrtit každého pořádného křesťana.“

Všichni se podivovali, ale nikdo nepromluvil slovo. Tu ze dveří staré sakristie u staré kaple vyšel vážný a rázný muž. Přistoupil k nám a zastavil se u Dona Boska, který se ho hned otázal: „Jak to, že tak překrásné hrozny mají tak špatnou chuť?“

Neznámý muž na to neodpověděl, ale zachovávaje vážnost, šel pro svazek holí a z něho vybral jednu sukovitou a nabídl ji Donu Saviovi se slovy: „Vezmi a tluč tyto ratolesti!“ Don Savio odepřel a trochu couvl. Tu se obrátil onen muž na Dona Francesiu, nabídl mu hůl a pravil: „Vezmi a tluč!“ a ukazoval jako už před tím Donu Saviovi, kam má tlouci. Don Francesia pokrčil rameny, vystrčil bradu a sklonil trochu hlavu a zakroutil jí, že nikoliv.

Muž pak předstoupil před Dona Cagliera, chytil ho za rameno a podal mu hůl, řka: „Vezmi a bij, tluč a srážej k zemi!“ a naznačil mu kam má bít. Don Cagliero zděšeně uskočil a tloukl si hřbety rukou a volal: „Ještě to by scházelo!“ – Průvodce mu nabídl hůl po druhé a opakoval: „Vezmi a bij!“

Don Cagliero přemítaje rty povídal: „Mně ne, mně ne! Já ne, já ne, já ne!“ a běžel se schovat za mne.

Když to viděl onen muž, šel zcela klidně k Donu Ruovi: „Vezmi a bij!“ – A Don Rua podobně jako Don Cagliero utekl se schovat za mne.

Tu jsem stanul tváří v tvář podivnému muži, který se teď zastavil přede mnou se slovy: „Vezmi a bij tyto ratolesti!“ – Tu jsem se snažil přesvědčit se, zda sním a nebo jsem při plném vědomí. A zdálo se mi, že je to vše pravda. Řekl jsem tedy onomu muži: „Kdo jsi, že tak se mnou mluvíš? Pověz mi proč mám tlouci tyto ratolesti? Proč je mám srazit k zemi? Je to sen a nebo mámení? Co se to děje? Ve jménu koho mluvíš? Mluvíš ke mně snad ve jménu Páně?“

„Přistup ke kmeni a čti na listech!“ odvětil. Přistoupil jsem a prohlížel jsem pozorně listy. Bylo na nich napsáno: „Ut quid terram occupat?“ (Proč má zabírat půdu?) – „Toto je psáno v evangeliu,“ poznamenal průvodce. Porozuměl jsem, ale namítl jsem: „Dříve než je třeba bít, pamatuj, že čteme rovněž v evangeliu, že Pán na prosbu vinaře počkal, až by pohnojil a okopal neplodný strom, a vyhradil si, že jej vytne teprve po všemožné péči, aby přinášel dobré ovoce.“

„Tak dobře, trest lze odložit, ale zatím se podívej a pak pochopíš!“ – A ukázal mi na vinný kmen. Díval jsem se naň nechápavě. „Pojď a viz!“ naléhal. „Čti, co je psáno na zrnkách!“

Don Bosco přistoupil a viděl, že je na každém zrnku napsáno jméno jednoho chlapce, chovance a jeho vina. Četl a zděsil se, zvláště nad následujícím obviněními: „Pyšný – Nevěrný svým slibům – Nezdrženlivý – Pokrytecký – Nedbalý ve všech svých povinnostech – Pomluvač – Mstivý – Krutý – Svatokrádce – Opovrhující mocí představených – Kámen úrazu – Stoupenec špatného učení ...

Dále viděl Don Bosco jména těch, jejichž bohem břicho jest, quorum venter deus est, i těch, kteří quaerunt, quae sua sunt, non quae Jesu Christi. (kteří hledají jen své zájmy a ne ty Pána Ježíše). I těch, které scientia inflat (věda nafukuje). Dále viděl ty, kteří popichují proti představeným a pravidlům.

Byla tam i jména těch nešťastníků, kteří kdy u nás byli nebo jsou, a spousta jmen mi neznámých, totiž těch, kteří k nám přijdou teprve v budoucnosti.

Tu vážně pravil onen muž: „Hle, takové ovoce přináší tato vinice, ovoce příliš hořké, špatné a záhubné pro věčný život.“

Bez rozpaků jsem vytáhl zápisník a tužku, a chtěl jsem si zapsat některá jména, ale průvodce mi zadržel ruku jako minule a pravil: „Co děláš?“ – „Nechej mě zapsat si jména těch, které znám, abych je mohl soukromě napomenout, aby se polepšili.“ Ale prosil jsem marně. Průvodce mi to nedovolil. Já jsem však dále namítal: „Povím-li jim jejich stav, jejich hrozný stav, obrátí se.“

On odpověděl: „Nevěří-li evangeliu, ani tobě neuvěří.“ – Naléhal jsem, protože jsem si přál leccos poznamenat, abych měl směrnice pro budoucnost, ale onen muž šel beze slova k Donu Ruovi se svazkem holí a vybídl jej, aby si jednu vytáhl: „Vezmi a bij!“ – Don Rua zkřížil ruce, sklonil hlavu a zašeptal: „Budiž Bohu poručeno!“ Pak se ohlédl na Dona Boska a Don Bosco přikývl.

Don Rua tedy chytil hůl do rukou, přistoupil k révoví a začal tlouci na označené místo. Sotva několikráte udeřil, průvodce mu pokynul, aby přestal, a vzkřikl na všechny: „Ustupte!“

Všichni jsme couvli opodál. Dívali jsme se a viděli jsme, jak zrnka naběhla, vzrostla a stala se odpornějšími. Podobala se slimákům bez ulity, ale zachovala si žlutavou barvu hroznů a jejich podobu.

Průvodce znovu vzkřikl: „Pozor! Nechte, ať Bůh vylije svůj hněv!“

Náhle se nebe zamračilo a hustá mlha pokryla celé révoví tak, že nebylo vidět ani na krok. Všude byla tma. Blesky se křižovaly, hrom burácel a dvorem létaly blesky tak hustě, že naháněly strachu. Ratolesti, zmítané zuřivým větrem, praskají a listí poletuje. Konečně se rozpoutala nad vinným kmenem prudká bouře. Chtěl jsem uprchnout, ale průvodce mě zadržel těmito slovy: „Dej pozor na toto krupobití!“

Díval jsem se a viděl jsem kroupy, veliké jako vejce, které byly z části černé a z části červené. Každé zrno krup bylo na jednom konci zašpičatělé a na druhém konci hladké jako kladivo. Černé kroupy dopadaly na půdu poblíž mne a dále bylo vidět červené. „Jak je to možné? – přemýšlel jsem – Nikdy jsem neviděl podobného krupobití.“ – Neznámý přítel mne pobídl: „Přistup blíže a uvidíš!“

Pokročil jsem k černým kroupám, ale ty vydávaly takový zápach, že mě zahnal zpět. Neznámý mě neustával pobízet, abych se přiblížil. Vzal jsem nato do ruky kus černé kroupy, abych si ji prohlédl, ale hned jsem si musel zahodit, neboť mě zarážel její morový zápach. Řekl jsem: „Nic nevidím.“ – Onen opět naléhal: „Podívej se lépe a uvidíš!“

Nečistota: Všemožně jsem se přemáhal a tu jsem spatřil na každé z oněch černých krup napsáno: „Immodestia“ (necudnost).

Pýcha: Přiblížil jsem se i k červenému krupobití a na něm jsem snáze přečetl: „Superbia“ (pýcha). Zmaten takovou podívanou zvolal jsem: „Tedy hlavně tyto dvě neřesti hrozí zničit tento dům?“ – „Tyto dva hlavní hříchy hubí nejen většinu duší ve tvém domě, ale v celém světě. Jednou uvidíš, kolik lidí se zřítilo do pekla pro tyto dva hříchy!“ – „Co mám učinit, co mám povědět svým drahým synům, aby se těch hříchů hrozili a jich se chránili?“ – „Co jim máš povědět, to se dovíš brzo.“ Po těch slovech odešel.

Zápach podle hříchů: Mezitím krupobití za svitu blesku a hromu nepřestávalo řádit nad vinicí. Hrozny byly potlučeny a zmačkány, jakoby byly v kádi pod nohama vínošlapů, a vystřikovaly svou šťávu. Hrozný zápach se šířil ovzduším a zdálo se, že nás zadusí. Z každého zrna vycházel zápach jiného druhu, ale jeden odpornější než druhý podle různého druhu a počtu hříchů. Nemohl jsem to déle vydržet, i přiložil jsem si šátek k nosu. Rychle jsem se obrátil, abych utekl do svého pokoje, ale ze své družiny jsem už nespatřil nikoho. Všichni utekli. Neviděl jsem ani Dona Ruu, ani Dona Francesia, ani Dona Cagliera. Uprchli a mě zanechali samotného. Všude bylo pusto a prázdno. Zmocnil se mne takový strach a děs, že jsem se dal na útěk a při tom jsem se probudil.

Jak vidíte, byl to hrozný sen, ale ještě hroznější bude, co se stalo v noci po objevení se ropuchy, což si povíme pozítří v neděli 3. května. (Předcházející sen).

Nyní nechápete následky, ale protože už nemáme času, abych vás neokrádal o odpočinek, povím vám to jindy při nejbližší příležitosti.

– – – –

Je třeba uvážit, že všechny velké poklesky, vyjevené Donu Boskovi, nevztahovaly se na přítomnost, ale týkaly se porůznu celé řady příštích roků. Vskutku viděl Don Bosco nejen všechny chovance, kteří byli dosud v Oratoři, ale i spoustu jiných, zcela neznámých, kteří měli jednou patřit jeho ústavům, roztroušeným po celé zemi. Podobenství o neplodné vinici, které čteme u Izaiáše (5), objímá několik staletí dějin.

Dále nesmíme zapomínat, co řekl Don Boskovi jeho průvodce: „Ne všichni hoši jsou nyní takový, jaké je nyní vidíš, ale jednoho dne budou takoví, jaké je nyní vidíš, jestliže nezměníš svůj život.“ – Po pěšince zla se jde do propasti.

(M. B. IX.161-164)

 LI. Cesta zavržení do pekla 1868.

Cesta zavržení: Léčky ďáblovy. Sestup do pekla. Hoši se řítí... Vstup do věčného žaláře.

Nezměrná hlubina ohně a muka smyslů.

Šílenství, vztek, nenávist a zoufalství duší.

Červ výčitek – sál Božích soudů.

Výhrůžky spravedlnosti otevírají cestu k lítosti a milosrdenství.

Don Bosco přichází nazpět k posledním hradbám u vstupní brány. Průvodce ho donutí dotknout se oněch zdí. Hrozné popálení ho probudí. Slibuje obšírný výklad snu.

– – – –

V neděli 3. května pokračoval Don Bosco ve vypravování o svých snech. Začal takto:

„Musím vám povědět jiný sen, který je takřka následkem oněch, které jsem vám vyložil ve čtvrtek a v pátek večer. Tyto sny mne tak vyčerpaly, že jsem se sotva udržel na nohou. Nazývejte je sny nebo něčím jiným, zkrátka říkejte jim, jak chcete.

Pověděl jsem vám o ohromné ropuše, která v noci 17. dubna mě chtěla pohltit, a že jsem při jejím zmizení zaslechl hlas: „Proč nemluvíš?“ – Obrátil jsem se v onu stranu, odkud hlas vycházel, a spatřil jsem u lůžka vznešenou postavu. Pochopil jsem příčinu oné výčitky a tázal jsem se: „Co mám povědět svým hochům?“

„Cos vyděl a slyšel v posledních snech, co jsi nejvíce toužil zvědět a co ti bude vyjeveno příští noci.“ – Pak zmizel.

Příštího dne jsem neustále myslel na hroznou noc, která mě čekala, a nemohl jsem se večer odhodlat jít na odpočinek. Četl jsem u stolu až do půlnoci. Děsilo mě pouhé pomyšlení na to, že uvidím ještě hroznější podívanou. Konečně jsem se přemohl a ulehl jsem. Abych brzo neusnul a ze strachu, že mě obrazotvornost unese do obvyklých snů, opřel jsem svou podušku o zeď a ložní stěnu, takže jsem téměř seděl.

Brzo, jsa velice unaven, podlehl jsem nenadále spánku a najednou jsem spatřil nedaleko lůžka člověka (kterého nazýval „člověk s kloboukem“ nebo též l’uomo noneto), který mi pravil: „Vstaň a pojď se mnou!“

Odpověděl jsem: „Pro Boha vás prosím, nechejte mne na pokoji, neboť jsem zcela zemdlen! Podívejte se, už několik dní trpím bolesti zubů, nechte mne odpočívat. Měl jsem hrozné sny, jsem zcela vyčerpán.“ To jsem řekl proto, že zjevení tohoto muže je vždy předzvěstí velkého zneklidnění, únavy a hrůzy.

On odpověděl: „Vstaň, nesmíme tratit čas!“ Vstal jsem a následoval jsem ho. Cestou jsem se ho otázal: „Kampak mě chceš nyní zavést?“ – „Pojď a uvidíš!“

Zavedl mě na místo, odkud se rozprostírala široká rovina. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem neviděl konce. Byla to pravá poušť. Nikde nebylo vidět ani živé duše, ani rostlinky, ani potůčku, jen spálená a žlutá tráva, skýtala smutnou podívanou. Nevěděl jsem ani, kde jsem, ani co mám dělat. Chvíli jsem neviděl ani svého průvodce. Ulekl jsem se, že jsem ztracen. Nebylo tu ani Dona Ruy, ani Dona Francesia, ani jiného. Nato jsem spatřil přítele, přicházejícího mi v ústrety. Oddechl jsem si a tázal jsem se ho: „Kde to jsem?“ – „Pojď se mnou a uvidíš!“ – „Nuže, pojďme!“

On šel napřed a já za ním. Po dlouhé a smutné cestě Don Bosco si pomyslil při myšlence, že snad bude muset přejít celou tu nezměrnou rovinu: „Ubohé moje zuby! Běda mým oteklým nohám!“

Po chvíli se před námi otevřela pěkná cesta. Přerušil jsem mlčení a otázal jsem se průvodce: „Kudy půjdeme nyní?“ – „Tudy.“ Odpověděl.

Ubírali jsme se po oné cestě. Byla krásná, široká, prostranná, pohodlná a dobře vydlážděná. (Via peccantium, complanata lapidibus, et fine illorum inferi et tenebrae et poenae). Cesta hříšníků je dlážděná kameny a na jejich konci je peklo a tmy a tresty. (Kaz 21,11).

Po obou stranách úvozu ovíjely břehy dva krásné ploty, pokryté zelení a nádhernými květy. Všude mezi listím pučely růže. Cesta se zdála na první pohled rovnou a pohodlnou. I pustil jsem se po ní bez nejmenšího podezření.

Když jsem ušel kus cesty, zpozoroval jsem, že cesta nápadně sestupuje dolů, a i když se nezdála značně se svažovat, přece jsem po ní běžel s takovou lehkostí, že jsem myslel, že se vznáším ve vzduchu. Cítil jsem, že postupuji kupředu, ale že skoro ani nohama nehýbu. Šli jsme rychle. Pomýšlel jsem však na to, jakou námahu to bude vyžadovat ta zpáteční, dlouhá cesta. I pravil jsem příteli: „Jak se vrátíme do Oratoře?“ – „Netrap se!“ – odpověděl, – „Pán je všemohoucí a chce, abys šel se mnou. Ten, který tě vede, který ti káže jít za mnou, ten tě dokáže přivést nazpět.“

Cesta však neustále klesala. Kráčeli jsme mezi květy a růžemi. Ohlédl jsem se a vidím, že za mnou spěchali všichni chovanci Oratoře se spoustou druhů, které jsem nikdy neviděl, a konečně mě dohonili a já jsem se octl mezi nimi.

Mezitím, co jsem si je prohlížel, viděl jsem, jak upadl hned ten a hned onen, a v okamžiku byli taženi neviditelnou silou k hrozné propasti, kterou bylo vidět v dáli a která ústila ve hrozné výhni. Tázal jsem se svého druha: „Co to znamená? Co to znamenají pády těchto chlapců?“ – „Funes extenderunt in laquem, iuxta iter, scandalum posuerunt mihi.“ (Ž 139,6.: Provazy na osidlo roztahují, podle cesty kladou mi léčky.) – „Přistup blíže!“ odpověděl.

Přiblížil jsem se a spatřil jsem, že hoši procházeli mezi nastraženými osidly. Některá byla těsně u země a jiná ve výši hlavy, ale byla neviditelná. Mnozí hoši při chůzi uvázli v oněch osidlech, aniž si uvědomili hrozné nebezpečí. Sotva uvízli, vyskakovali, a pak zůstali v léčce viset nohama ve vzduchu. Když povstali, rozběhli se k šílené propasti. Některý uvízl za krk, jiný za hlavu, jiný za ruce, jiný zase za rameno, za stehno, za bok, a v okamžiku byli strženi dolů.

Osidla byla z koudele. Byla sotva viditelná a podobala se neškodným pavučinám. Nicméně jsem viděl, že téměř všichni hoši v nich uvázli a padali na zem. Pln úžasu tázal jsem se průvodce: „Víš, co to znamená? Je to jen trochu koudele.“ – „Ba, nic to není, – podotkl – je to jen lidský ohled.“

Když jsem viděl, že vždy noví váznou v osidlech, tázal jsem se: „Jak je to možné, že nepatrnými nitkami jsou svázáni a spoutáni? Kdo je tak svazuje?“ – On na to odpověděl: „Přistup ještě blíže, dobře se podívej a uvidíš.“ – Trochu jsem se podíval a pak jsem řekl: „Nu, nic, opravdu nic tu nevidím.“ – „Podívej se trochu lépe!“ Odpověděl.

Tu jsem chytil jedno osidlo, škubl jím, ale konec jím nevytáhl. Povytahoval jsem je vzhůru, ale nemohl jsem zjistit, kde končí drát, ba naopak jsem cítil, že mě to táhne. Šel jsem podél onoho drátu, až jsem došel na okraj hrozné propasti. Zastavil jsem se a nemínil jsem vlézt do toho jícnu. Popotáhl jsem k sobě trochu drát a zpozoroval jsem, že trochu povolil, ale bylo třeba mnoho námahy.

Po dlouhém tahání konečně vylezla zvolna ven ohyzdná, veliká obluda, vzbuzující ošklivost, a ta ve svých drápech držela silně konec lana, na kterém byla pevně uvázána všechna osidla. Tato obluda stáhla k sobě hned každého, jakmile upadl do oka. Pomyslil jsem si: Zbytečně bych se potýkal s touto obludou. Nepřemohl bych ji. Bude lépe napadnou ji znamením svatého kříže a střelnými modlitbami. – Don Bosco učinil nad ní kříž a obluda se vrhla dolů.

Vrátil jsem se k svému průvodci, který mi řekl: „Teď už víš, kdo to je?“ – „Ach, ovšem, je to ďábel, který narafičí tato osidla, aby se hoši zřítili do pekel.“

Prohlédl jsem si některá osidla. Zpozoroval jsem, že každé mělo svůj název: Osidlo pýchy, neposlušnosti, závisti, šestého přikázání, krádeže, nestřídmosti, lenivosti, hněvu a jiná.

Potom jsem se trochu vrátil, abych se podíval, do kterých osidel se jich chytilo nejvíce. A viděl jsem, že to byla osidla nečistoty, neposlušnosti a pýchy. K poslednímu byla přivázána dvě ostatní. Pak jsem spatřil spoustu jiných osidel, které velice řádily, ale ne tak jako ty první. Nespouštěl jsem oči s hochů a viděl jsem spoustu chlapců, kteří běželi k největší propasti. Otázal jsem se: „Nač tolik spěchají?“ – Odpověděl: „Poněvadž je táhne osidlo lidských ohledů.“

Pozorně jsem se rozhlížel a spatřil jsem tu a tam mezi osidly pohozené nože, které pohodila ruka Boží prozřetelnosti, aby jich člověk použil k přeříznutí nebo k useknutí. Největší nůž byl proti osidlu pýchy a naznačoval dobře vykonanou duchovní četbu. Na vícero místech bylo po dvou menších. Jeden naznačoval pobožnost k Nejsvětější Svátosti oltářní a zvláště časté svaté přijímání; druhý naznačoval pobožnost k Panně Marii.

Bylo tam též kladivo a značilo sv. zpověď. Byla tam spousta jiných nožů, které symbolizovaly nejrozmanitější pobožnosti na příklad ke svatému Josefu, ke svatému Aloisovi a k jiným. Těmito zbraněmi mnozí přeřízli oko léčky, ve které uvízli, nebo se hájili, aby neuvázli.

A skutečně jsem viděl mnohé hochy, kteří přecházeli mezi osidly tak, že nikdy neuvázli. Buď přešli dříve, než smyčka padla, nebo ji přešli, když už dopadla, vždy dovedně vyvázli a pak je udeřila pouze po zádech, po hřbetě tu a tam, ale nepolapila je.

Když průvodce vytušil, že jsem si už všechno prohlédl, pokynul mi, abych šel dále cestou, lemovanou růžovým plotem, jehož růže na další cestě zvolna řídly a objevovalo se dlouhé trní. Konečně jsem nemohl najít ani jediné růžičky, a pak už celý plot samé trní, vypálený sluncem a bezlistý. Dále s rozplazených a suchých keřů trčely větve, které se po zemi pletly do cesty a pokrývaly ji trním, že se jen stěží dalo po ní jít.

Došli jsme do kotliny, jejíž svahy zakrývaly výhled do okolí, a stále klesající cesta se stala hroznou, rozbrázděnou příkopy, násypy křemene a kulatých kamenů a balvanů. Všichni hoši se mi ztratili z dohledu, s očí, z nichž mnozí opustili hroznou cestu a vydali se jinými chodníčky.

Ubíral jsem se dále, ale sestup byl stále prudší a příkřejší, takže jsem několikráte uklouzl a pořádně jsem se natáhl, že jsem zůstal chvíli sedět, abych nabral dechu. Občas mě průvodce zvedl a podpíral. Za každým krokem se mi klouby kroutily a zdálo se mi, že se mi rozštípily holenní kosti. Ustrašen jsem řekl průvodci: „Ach, můj milý, moje nohy mě už neudrží. Tak polámaný už nemohu dále.“

Průvodce neodpověděl, ale povzbuzoval mě a kráčel dál. Když mě konečně viděl zcela zpoceného a k smrti unaveného, zavedl mě na malé návrší při cestě. Usedl jsem, oddechl jsem si a zdálo se mi, že jsem si trochu odpočinul. Mezitím jsem se ohlížel vzhůru po cestě, kterou jsem přešel. Zdála se příkrou a byla pokryta utrženými balvany. Pohlédl jsem dolů na cestu, která mi ještě zbývala a přivřel jsem rychle oči, neboť se mne zmocňovala závrať. Vzkřikl jsem: „Pro Boha, vraťme se! Půjdeme-li ještě dále, jak se dostaneme nazpět do Oratoře? Vyšplhat se nahoru to už nedokážu.

Průvodce však rozhodně odpověděl: „Když jsme došli až sem, chceš zůstat sám?“ – Na takovou výhrůžku jsem zanaříkal: „Copak bych se mohl bez tebe vrátit a nebo jít kupředu?“ – „Nuže, pojď za mnou!“ dodal průvodce. Já jsem vstal a pokračovali jsme v cestě. Cesta byla vždy sráznější, takže jsem už nemohl stát zpříma na nohou.

Tu na dně této propasti, která se rozšiřovala v temném údolí, vynořila se temná budova, která právě proti naší cestě měla vysokánskou, zavřenou bránu. Sešli jsme na dno propasti.

Dusivé horko mě dusilo a mořilo a hustý, zelený dým, prorývaný krvavými plameny, zvedal se nad mohutné hradby. Pozvedl jsem oči k hradbám. Byly vyšší než nějaká hora. Otázal jsem se průvodce: „Kde to jsme? Co je to?“ – Odpověděl: „Čti nad bránou a z nápisu poznáš, kde jsme.“

Podíval jsem se nad bránu a bylo tam napsáno: „Ubi non est redeptio.“ (Odkud není vykoupení). Hned jsem pochopil, že jsme u bran pekla. Průvodce mě vedl okolo hradeb hrozného města. Tu a tam v pravidelné vzdálenosti byla bronzová brána, podobná té první na svahu příkré stezky. Všechny měly svůj zvláštní nápis: „Discedite, maledicti, in ignem aeternum, qui parutus est diabolo et angelis eius... Omnis arbor, quae non fecit fructum bonum, excidetur et in ignem mitterur.“ (Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům... Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a uvržen do ohně.)

Vytáhl jsem si zápisník, abych si zaznamenal ony nápisy, ale průvodce mě okřikl: „Pozor! Co to děláš?“ – „Chci si poznamenat tyto nápisy.“ – „To není třeba, všechny jsou v Písmě svatém. Ba, mnohé jsi dal vytisknout a vyvěsit do podloubí.“

Po takové podívané byl bych se rád vrátil do Oratoře, a už jsem se i vydal na cestu. Musel jsem však s průvodcem kupředu. Ten se ani neobrátil. Prošli jsme nesmírně hlubokou propastí a octli jsme se znova na srázné cestě, po níž jsme sestoupili k první bráně. Náhle se průvodce otočil a se zasmušilou tváří a přísnou mi pokynul, abych ustoupil stranou a pravil: „Dávej dobrý pozor!“

Třásl jsem se na celém těle a pohlédl jsem vzhůru i spatřil jsem daleko na příkré cestě horempádem šíleně kohosi uhánět dolů. Snažil jsem se přibližujícímu se pohlédnou do tváře. A konečně jsem v něm poznal jednoho ze svých chovanců. Jeho rozcuchané vlasy vlály, ježily se ve vzduchu a rukama mával dopředu jako člověk, který chce plaváním uniknout ztroskotání nebo utopení. Chtěl se zastavit, ale nemohl. Tloukl nohama o vyčnívající balvany, ale ty ho ještě více popoháněly. Já jsem vykřikl: „Pojďme mu na pomoc, zastavme ho!“ a napřahoval jsem ruce, ale průvodce pravil: „Ne, nechej ho!“ – „Proč ho nesmím zastavit?“ – „Nevíš, jak hrozný je hněv Boží? Myslíš, že bys mohl zastavit toho, který uniká před vzplanuvším Božím hněvem?“

Zatím se hoch ohlížel a řeřavýma očima se díval, zda ho snad nepřestal pronásledovat Boží hněv, a pak se zřítil na dno propasti a zabušil na měděnou bránu, jakoby neměl lepšího východiska. Otázal jsem se, proč ten hoch se tak zděšeně ohlížel, a průvodce odpověděl: „Protože Boží hněv proniká všemi branami pekla a neustane ho trápit ani uprostřed plamenů.“

Na jeho náraz zaskřípaly závory a brána se rozlétla. Zároveň se před ním otevřela s ohlušujícím rachotem druhá, desátá, stá i tisící brána pod nárazem mladíka, který byl takřka nesen neviditelnou, nezadržitelnou prudkou vichřicí. Všechny tyto měděné brány ač byly daleko od sebe, přece v řadě za sebou, zůstaly chvíli otevřeny. Spatřil jsem daleko jícen výhně, z jehož chřtánu vyšlehly plameny, když do nich padal nešťastný mladík. Potom se brány zavřely s takovou rychlostí, s jakou se otevřely. Vytáhl jsem zápisník, abych si zapsal jméno a příjmení nešťastníka, ale průvodce mi hned zadržel ruku a poručil: „Nech toho a dávej znova pozor!“

Díval jsem se a hle, naskytla se mi nová podívaná. S vrcholku se řítili tři jiní chovanci našich domů, a jako tři balvany se prudce kutáleli za sebou. Ruce měli roztažené a hrůzou řvali. Dopadli na dno propasti a narazili na první bránu. V tom okamžiku Don Bosco poznal všechny tři. Brána se otevřela a za ní tisíc jiných. Hoši byli vrženi do dlouhatánské chodby, rozlehl se táhlý, pekelný rachot, který se zvolna vzdaloval a nešťastníci zmizeli. Brány se zavřely.

Občas padala za nimi spousta jiných. Potom se tam zřítil i jeden ubožák, postrčený proradným druhem. Někteří padali sami, jiní ve společnosti, někteří zavěšení na ramena, jiní odtržení, ale vedle sebe. Všichni měli na čele vepsaný svůj hřích. Mezitím, co se řítili dolů, ustrašeně jsem na ně volal, ale hoši mě neslyšeli a naráželi na pekelné brány, které se rozevíraly a znova zavíraly a pak zavládlo hrobové ticho.

Tu zvolal můj průvodce: „Hle, hlavní příčina zavržení: špatní kamarádi, špatné knihy, zlé návyky.“

Osidla, která jsem dříve viděl, ta stahovala hochy do propasti. Vida, jak mnozí dopadli, pravil jsem beznadějně: „Je tedy zbytečné pracovat v našich ústavech, končí-li takto spousta hochů! Což nelze překazit takovou zhoubu duší?“

Průvodce odpověděl: „Toto je přítomný stav jejich. Kdyby nyní zemřeli, jistotně by přišli sem.“ – „Dovol, abych si směl napsat jejich jména, abych je směl upozornit a uvést na cestu k nebi.“ – „Myslíš, že by se pak polepšili? Na chvíli jimi otřese tvé napomenutí, ale pak je pominou a řeknou si: ’Vždyť je to pouhý sen.‘ A budou horší, než byli dříve. Někteří odhalení budou přistupovat ke svatým svátostem, ale nebude to zcela dobrovolné a záslužné, poněvadž je nepřijmou s náležitou přípravou. Někteří se budou zpovídat pro chvilkový strach před peklem, ale neodtrhnou se od náklonnosti od hříchu.“

„Tedy není pro tyto nešťastníky odpuštění? Poraď mi, co třeba činit pro jejich spásu?“ – „Hleď, mají představené, ať je poslouchají, mají pravidla, ať je zachovávají, mají svátosti, ať k nim přistupují.“

Mezitím se zřítil nový hlouček chlapců a tu brány zůstaly chvíli otevřené a průvodce mě vybídl: „Vstup dovnitř i ty.“

Zděšeně jsem couvl. Toužil jsem se vrátit do Oratoře a upozornit a zadržet své chovance, aby se už nikdo nezatratil. Průvodce však naléhal: „Pojď, neboť se tam lecčemu naučíš. Pověz mi však, chceš tam jít sám a nebo doprovázen?“ – To řekl, abych uznal nedostatečnost svých sil, a zároveň potřebu jeho laskavé ochrany. Proto jsem odpověděl: „Tam na ta místa hrůzy mám jít sám, bez útěchy tvé dobroty? Kdo mi ukáže zpáteční cestu?“

Hned jsem pocítil plno odvahy a pomyslil jsem si: „Dříve než se dostane člověk do pekla, musí se dostavit před soud. Já jsem však dosud nebyl u soudu.“ Rozhodně jsem tedy zvolal: „Nuže, vstupme!“

Vstoupili jsme do děsně uzoučké chodby. Letěli jsem rychlostí blesku. Nad každou bránou svítil děsně hrozivý nápis. Když jsem proběhli chodbou, ocitli jsme se na rozsáhlém a tmavém nádvoří a vzadu jsem zahlédl velké a šeredné dveře, jakých horších jsem nikdy neviděl. Nad nimi byl nápis: „Ibunt impii in ignem aeternum!“ (Bezbožní půjdou do věčného ohně.) Kolkolem byly zdi plné nápisů. Otázal jsem se průvodce, zda je dovoleno je číst, a on mi odpověděl: „Jak je libo.“

Všechno jsem si prohlédl a přečetl. Na jednom místě bylo napsáno: „Dabo ignem in carnes eorum, ut comburantur in serpiternum.“ (Vložím oheň do jejich těla, aby hořeli na věky.) – „Crutiabuntur die ac nocte in saecula saeculorum.“ (Budou mučeni ve dne v noci na věky věků.) A jinde stálo: „Hic est universitas malorum per omnia saecula saeculorum.“ (Zde je souhrn veškerého zla na věky věků.) – „Fumus tormentorum suorum in aeternum ascendit.“ (Dým jejich utrpení vystupuje na věky.) – „Non est pax impiis.“ (Bezbožní nemají pokoje.) – „Clamor et stridor dentium.“ (Nářek a skřípění zubů.)

Když jsem tak pročítal tyto nápisy, přistoupil ke mně průvodce, který stál uprostřed nádvoří, a pravil mi: „Odtud dále už nikdo nesmí mít druha, který by ho podpíral, přítele, který by ho těšil, srdce, které by ho milovalo, ani soucitný pohled, ani laskavé slovo. Přešli jsme hranice. Chceš se podívat dále a nebo něco zakusit?“ – „Chci se jen podívat.“ Odpověděl jsem.

„Pojď tedy za mnou!“ dodal přítel a uchopil mě za ruku a zavedl ke dveřím, které pak otevřel. Vedly na chodbu. Na jejím konci byla pozorovací síň, uzavřená širokým oknem z jediného kusu skla, vysokého od podlahy až ke stropu. Jím bylo možno nahlédnout dovnitř. Pokročil jsem k oknu, ale stanul jsem zděšen nevystižnou hrůzou. Zahlédl jsem nezměrnou jeskyni, která se ztrácela v roklích, vyhloubených v horách. Byly naplněny ohněm, ale nikoli pozemsky šlehajícími plameny, ale takovým, že uvnitř bylo vše rozpáleno a žárem bylo bílé. Zdi, klenutí, podlaha, železo, skály, dřevo, to vše se žárem lesklo a bělalo. Oheň nepochybně měl několik tisíc stupňů tepla, ale přece nic nestravoval, nic nespaloval. Nemohu vám opsat onu jeskyni v její hrozné skutečnosti. „Praeparata est enim ab heri Tofet arege praeparata profundis et dilatata. Nutrimenta eius lignis et ligna multa: Flatus Domini sucut torrens sulfuris seccendans eam.“ (Neboť dávno jest připraveno Tofet, od krále je připraveno, hluboké a široké. Jeho potrava – hojnost ohně a dříví; dech Hospodinův jako proud síry je zapaluje. – Iz 30,33).

Mezitím, co jsem ohromen vše pozoroval, šíleně vyletěl z jedné díry mladík, jakoby nic nepociťoval, a pronikavě zařval jako člověk, který už, už padá do jezera tekuté mědi, a sletěl doprostřed. Rázem zbělel jako celá jeskyně a zůstal nehnutě ve své poloze, zatím co se ozýval jeho zmírající hlas.

Pln zděšení prohlížel jsem si toho mladíka a zdálo se mi, že je to jeden z mých synů z Oratoře.

„Cožpak to není jeden z mých chovanců?“ otázal jsem se průvodce. „Není to ten a ten?“ ­­– „Ovšem že!“ odpověděl. – „A proč nezmění svou polohu, proč je do běla rozežhavený a přece se nespaluje?“ – Odpověděl: „Vyvolil sis vidět a proto nyní nemluv, ale jen pozoruj a uvidíš! Konečně: Omnis enim igne salietur et omnis victima sale salietur.“ (Neboť každý bude osolen ohněm a každá oběť bude solí osolena – Mk 9,48).

Jen co jsem znovu nahlédl, už vyletěl jiný mladík zběsile a šílenou rychlostí do oné jeskyně. I on byl z Oratoře. Sotva do ní vletěl, už se nepohnul. Pronikavě zařval a jeho zvuk se mísil s dohasínajícím šepotem prvního.

Potom vletěli tam střemhlav ještě mnozí jiní. Počet jejich rostl. Všichni stejně zařvali a pak zůstali nehybně rozžhavení jako ti, kteří tam padli před nimi. Pozoroval jsem, že první zůstal s jednou rukou nataženou do vzduchu a podobně visela i jedna jeho noha. Druhý zůstal jakoby přikrčený k zemi. Některý měl nohy ve vzduchu, jiný ležel tváří k zemi. Někteří téměř viseli, podpírajíce se sotva jednou nohou, nebo zavěšeni jednou rukou. Někteří seděli, jiní leželi. Někteří se opírali o bok, jiní stáli a jiní zase klečeli s rukama ve vlasech. Byla to dlouhá řada mladíků jako soch v žalostných polohách. Do výhně vletěla ještě spousta jiných mladíků, z nichž jsem některé znal a jiní mi byli neznámí. Vzpomněl jsem při tom, co je psáno v Písmě, že jak kdo padne do pekla, tak tam bude na věky: „Lignum in quocumque loco ceciderit, ibi erit.“ (Strom, kamkoliv padne, tam zůstane ležet – Kaz 11,3).

Ve mně se vzmáhal děs. Otázal jsem se průvodce: „Což nevědí, když tak šíleně spěchají, že přijdou sem?“ – „Ale vědí, že se řítí do ohně, a byli tisíckrát upozorněni, ale ženou se dobrovolně hříchem, kterého se nezřekli, kterého nechtějí zanechat. Upadnou sem, protože pohrdali a opovrhli Božím milosrdenstvím, které je ustavičně vybízelo k opravdivému pokání. Proto je pobádá, štve a žene Boží spravedlnost tak, že se nemohou zastavit až na tomto místě.“ – „Ach, jaké je asi zoufalství těch, kteří nemají pražádné naděje, že by odtud vyvázli!“ – „Chceš poznat jejich vnitřní zoufalost a šílenství? Přistup blíže!“ Pobídl mě průvodce.

Pokročil jsem k oknu a spatřil jsem, že mnozí nešťastníci se navzájem krutě bili, vzájemně se kousali jako vzteklí psi, drásali si ruce, trhali si kusy masa a s opovržením je odhazovali. Tu v okamžiku klenba jeskyně se stala průzračnou jako sklo a bylo vidět kousek nebe a oslavené postavy druhů, spasených na věky.

Tu zavržení skřípali zuby ze závisti a horečně dýchali. – Vždyť pohlíželi kdysi na spravedlivé s opovržením. „Peccator videbit et irrascetur, dentibus suis fremet et tabescet.“ (Hříšník to uvidí a bude se rozčilovat zlostí, zuby svými skřípat a chřadnout – Ž 111,10). – Otázal jsem se průvodce: „Pověz mi ještě, proč neslyším žádný hlas?“ – Tu na mne vzkřikl: „Přistup ještě blíž!“

Přistoupil jsem až ke sklu a zaslechl jsem řev a pláč a viděl jsem, jak se svíjeli. Někteří se rouhali a proklínali svaté. Byla to zmatená směsice volání a výkřiků pronikavých a zmatených. I otázal jsem se přítele: „Co to mluví? Co to křičí?“ – On mi odpověděl: „Vzpomínají na úděl svých druhů a musí uznat a doznat: „Nos insensati! Viam illorum aestimabamus insaniam et finem illorum sine honore. Ecce, quomodo computati sunt inter filios Dei et inter sanctos sors illorum est. Ergo, erravimus a via veritatis!“ (My nemoudří! Pokládali jsem jejich život za šílenství a že jejich konec je bezectný. Hle, kterak jsou připočteni k Božím synům a mezi svatými je jejich úděl. Zbloudili jsme tedy z cesty pravdy – Sap 5,5). Proto křičí: „Lassati sumus in via iniquitatis et perditionis. Erravimus per vias difficiles. Viam autem Domini ignoravimus.“ (Nasytili jsem se cest nepravosti a záhuby. Pochodili jsme neschůdné pustiny, ale nepoznali jsme cesty Páně.) „Quid nobis profuit superbia? Transierunt omnia illa tamquam umbra.“ (Co nám prospěla pýcha? Všechno pominulo jako stín. – Sap 5,7-8). – Takové jsou jejich žalostivé nářky, které zde budou věčně zaznívat. Marné naříkání, marné namáhání, marné hořekování. „Omnis dolor irruet super illos.“ (Každá bolest se na ně snese – Job 20,22). „Zde už není čas, zde je jen věčnost.“

Mezitím, co jsem pln zděšení pozoroval stav mnohých hochů, náhle my přišlo na mysl: „Jak je to možné, že jsou všichni tito zavrženi? Vždyť tito hoši byli ještě včera živí v Oratoři!“ – Přítel k tomu poznamenal: „Všichni ti, které zde vidíš, zemřeli milosti Boží. A kdyby nyní zemřeli, a kdyby nadále žili tak, jak žijí, pak by byli zavržení... Neztrácejme čas a pojďme dále!“

Odtáhl mě odtud chodbou, která sestupovala do jakéhosi hlubokého podzemí, zavedl mne k jinému vchodu, na nímž bylo napsáno: „Vermis eorum non moritur et ignis non exstinguitur... Dabit Dominus omnipotens ignem et vermes in carnes eorum, ut urantur et sentiant usque in sempiternum.“ (Červ jejich neumírá a oheň nehasne – Iz 66,24). (Všemohoucí Pán vloží do jejich těl oheň a červy, aby hořeli a trpěli na věčné časy – Jud 16,21). Byla to podívaná na výčitky a to hrozná pro ty, kteří byli vychovávaní v našich domech.

Vzpomínka na všechny neodpuštěné hříchy a na spravedlivé zavržení, vzpomínka na tisícerou a mimořádnou pomoc k obrácení, k vytrvalosti v dobrém, k dosažení nebe. Vzpomínka na spoustu slíbených milostí, na spoustu darů, kterými je zahrnovala Panna Maria. Pomyšlení, jak jim zodpovídali. S nepatrnou námahou se mohli spasit a nyní jsou navěky zavržení. Vzpomínka na spoustu dobrých předsevzetí, která učinili, ale nedodrželi. Ach ta nevykonaná dobrá předsevzetí! Žel Bohu, jsou dlažba pekla, jak praví přísloví!

Spatřil jsem tam všechny chovance, které jsem před tím viděl ve výhni, a z nich mě někteří nyní poslouchají. Jiní byli u nás a jiné ještě neznám.

Přistoupil jsem blíže a zpozoroval jsem, že jsou všichni obsypáni červy a odpornými zvířaty, která kousala a rozežírala jejich srdce, oči, ruce, nohy a celé tělo tak žalostně, že to nelze vypovědět. Stáli nehnutě vystaveni obtížím a útrapám všeho druhu a nemohli se bránit. Pokročil jsem blíže, aby mě mohli vidět, a doufal jsem, že mi něco povědí, a já zase jim, ale nikdo se na mne ani nepodíval ani nepromluvil. Otázal jsem se průvodce, co je toho příčinou. On mi odpověděl, že na onom světě zavržení nemají svobody a každý trpí to, co mu přisoudil Bůh, a to bez výhrady a bez jakékoliv změny. Pak dodal: „Nyní musíš do oblasti ohně, který jsi viděl!“

Zděšeně jsem odporoval, že každý musí jít dříve na soud a že jsem dosud nabyl souzen a že proto ještě nechci jít do pekla. Přítel namítl: „Pověz, co se ti zdá lepší: jít do pekla a vysvobodit hochy a nebo zůstat venku a vydat je takovým trápením?“ – Zmaten takovou námitkou a takovým rozhodováním, odpověděl jsem: „Ach, miluji nesmírně své hochy a všechny chci zachránit! Copak to nelze vyřídit tak, abych nemusel dovnitř ani já, ani ostatní?“ – „No, no,“ – odpověděl přítel, – „ještě máš čas jako oni, jen učiníš-li vše, co můžeš učinit.“

S velkodušným srdcem jsem hned odpověděl: „Mně málo záleží na námaze, jen kdybych mohl vysvobodit své drahé hochy z takových útrap.“ – „Nuže, pojď za mnou, – pokynul přítel, – abys dobrotu a Boží milosrdenství, které používá tisícerých prostředků, poznal a učinil vše, abys hochy přivedl k pokání a vysvobodil je tak z věčné smrti.“

Chytil mě za ruku a uvedl mě do jeskyně. Sotva jsem učinil krok, octl jsem se náhle v nádherném sále se skleněnými dveřmi v pravidelné vzdálenosti. Na nich visely záclony, které zakrývaly chodby, související s jeskyní. Průvodce mi ukázal na jednu záclonu, na níž bylo napsáno: „Šesté“ a pravil: „Přestupování tohoto přikázání je příčinou věčné záhuby spousty mladíků.“ – „Což se nezpovídali?“ – „Ale ano, zpovídali se, ale z provinění proti krásné ctnosti se vyznali špatně, nebo hřích zcela zamlčeli. Například jeden z těch, který se takového hříchu dopustil čtyřikrát nebo pětkrát, ten pověděl, že dvakrát nebo třikrát. Někteří se ho dopustili v dětství jednou a vždy se styděli vyznat se z něho, nebo jej vyznali špatně a nepověděli všechno. Někteří neměli lítost a předsevzetí v budoucnosti se ho chránit. Někteří místo zpytování svědomí studovali způsob, jak oklamat zpovědníka. Kdo umírá s takovým předsevzetím, ten se sám připočítává mezi zavržené a tam bude po celou věčnost. Jenom ti, kteří opravdu litovali, jen ti umírají s nadějí ve spásu a že budou na věky blažení. Chtěl bys nyní vědět, proč tě sem zavedlo Boží milosrdenství?“

Nazvedl záclonu a spatřil jsem hlouček chovanců z Oratoře. Poznal jsem, že byli odsouzeni pro toto provinění. Byli mezi nimi i takoví, kteří nyní jsou na pohled dobří. Prosil jsem: „Aspoň nyní mi dovol, abych si zapsal jména hochů, abych je mohl soukromě upozornit.“ „Toho není třeba,“ odpověděl. – „Co jim mám tedy říci?“ – „Kaž všude proti necudnosti. Stačí je všeobecně upozornit a pamatuj si: i kdybys je napomenul, slíbí polepšení, ale ne vždy rozhodně. Je k tomu zapotřebí milosti Boží která nikomu nechybí, kdo o ni prosí. Předobrý Bůh osvědčuje svou moc převážně tím, že snáší a odpouští. Ze strany hochů ať je oběť a modlitba. Ať poslouchají tvá naučení a ať se otáží svého svědomí, a to jim poradí, co mají dělat.“

Pak jsme hovořili asi půl hodiny o podmínkách, kterých je zapotřebí k vykonání dobré, svaté zpovědi. Pak s důrazem opakoval několikrát můj průvodce: „Avertere, avertere,...“ – „Co znamená tvé volání?“ – „Změnit život, změnit život!...“

Zmaten takovým viděním sklonil jsem hlavu a chtěl jsem ustoupit, ale on mě zavolal a pravil: „Ještě jsi všechno neviděl.“ – Obrátil se na druhou stranu a nazvedl jinou záclonu, na níž bylo napsáno: Qui volunt divites fieri, incidunt in tentationem et laqueum diaboli.“ (Kdo se chtějí stát bohatými, upadají do pokušení a léček ďáblových – I. Tim 6,9).

Přečetl jsem si to a myslil si: „To se netýká mých chovanců, vždyť jsou chudobní jako já. Nejsme bohatí ani jimi nebudeme a nechceme být. Ani na to nemyslíme.“

On odhrnul záclonu a za ní jsem spatřil značný počet chovanců, které jsem znal. Trpěli jako předcházející a průvodce poukázal na ně slovy: „Ach, vida, že se to týká i tvých chovanců, i tvých synů.“ – „Vysvětli mi tedy význam slova: dives – divites.“ odpověděl: „Někteří z tvých hochů lnou srdcem k nějakému předmětu tak, že je věc odvádí do lásky k Bohu, a tak jim chybí láska a proviňují se proti laskavosti a nábožnosti. Srdce lze zkazit nejen užíváním bohatství, ale i touhou po něm a zvláště nesrovnává-li se se spravedlností. Tvoji hoši jsou chudobní, ale věz, že nestřídmost a záhalka jsou špatnými rádci. Některý se doma provinil i značnou krádeží a nepomýšlí na vrácení, ač by mohl. Někteří se pokoušejí do spižírny paklíčem, ba pokoušejí se i vniknout do pokoje prefekta nebo ekonoma. Některý se prohrabuje v koších druhů, aby se najedl, nebo ukradl peníze nebo jiné věci, a některý pro sebe sbírá sešity a knihy...“

Vyjmenoval mi takové a pravil: „Někteří jsou zde proto, aby si přivlastnili šatstvo, prádlo, pláště, pokrývky z Oratoře, aby je mohli poslat domů. Někteří pro dobrovolně způsobenou značnou škodu, kterou nenahradili. Někteří proto, že nevrátili věci, které jim byly propůjčeny, a jiní zase proto, že si ponechali peníze, které měli odevzdat představeným.“

A nakonec dodal: „Poněvadž jsem ti je vyjmenoval, napomeň je a pověz jim, aby zanechali škodlivých a neužitečných tužeb, aby zachovávali a byli poslušni Božích přikázání a žárlivě dbali na svoji čest, neboť jinak je žádostivost svede k horším proviněním, které jim způsobí bolesti, smrt a zavržení.“

Nechápal jsem, proč na věci, o které naši hoši málo dbají, jsou stanoveny tak přísné tresty. Přítel přerušil moje uvažování a pravil: „Vzpomeň si, co ti bylo řečeno při podívané na zkažené hrozny!“ – Nazvedl jinou záclonu, která zahalovala mnoho jiných chovanců Oratoře. Na zácloně byl nápis: „Radix omnium malorum.“ (Kořen všeho zla). A hned se mne otázal: „Víš, co to znamená? Víš, který hřích míní ten nápis?“ – „Zdá se mi, že pýchu.“ – „Nikoliv,“ odpověděl. – „A přece jsem slyšel, že pýcha je kořenem všech hříchů.“ – „Ano, obyčejně se říká, že pýcha, ale víš, co bylo zvláště příčinou pádu Adama a Evy, prvním hříchem, pro který byli vyhnáni z ráje?“ – „Neposlušnost.“ – „Opravdu neposlušnost je kořenem veškerého zla.“ – „Co mám o tom povědět svým hochům?“ – „Pozor! Chlapci, které nyní uvidíš zde, to jsou neposlušní, kteří si připravují smutný konec. Tito a mnozí jiní podle tvého mínění a domnění jsou na odpočinku, ale oni zatím v noci sestupují na dvůr, procházejí se a nedbají zákazů, chodí po nebezpečných místech i po lešení novostavby a vydávají v nebezpečí svůj život. Někteří proti předpisům pravidel jdou do kostela a nekonají tak svou povinnost. Místo na modlitbu myslí na všemožné věci a v mysli budují vzdušné zámky a vyrušují ostatní. Někteří se rádi opírají a hledají místa, aby se mohli uvelebit a prospat se v době bohoslužeb. O jiných se domníváš, že chodí do kostela, ale oni tam nechodí. Běda tomu, kdo zanedbává modlitbu! Kdo se nemodlí, ten se zatratí. Někteří jsou zde proto, aby místo nábožných písní nebo hodinek Panny Marie četli knihy, které vůbec do kostela nepatří, což je veliká hanba, ba čtou i zakázané knihy.“ – A vypočítával dále jiné přestupky, které jsou příčinou věčných nepořádků.

Když domluvil, pohlédl jsem mu dojat do tváře. Podíval se na mne a tu jsem se ho ještě otázal: „Mohu to vše povědět svým chovancům?“ – „Ano, smíš povědět všem, co si zapamatuješ.“ – „Jakou radu jim mám dát, aby nedošlo k takovému neštěstí?“ – „Zdůrazňuj a poukazuj na to, že je spasí poslušnost, i kdyby to bylo jen v maličkostech. Poslušnost Bohu, rodičům a představeným.“ – „A dále?“ – „Pověz svým hochům, aby se měli na pozoru před záhalkou, neboť ona byla příčinou hříchu Davidova. Pověz jim, aby byli vždy zaměstnáni, neboť tak nezbude ďáblovi čas, aby je napadal.“

Přikývl jsem a slíbil, že vše povím. Byl jsem zmaten a cítil jsem se bezmocný a pravil jsem příteli: „Děkuji ti za lásku, kterou jsi mi prokázal, a prosím tě, abys mě už vyvedl.“

„Pojď za mnou!“ pravil a dodával mi odvahu. Uchopil mě za ruku a podpíral, neboť jsem byl už zcela vyčerpán. Vyšli jsme z onoho sálu a v okamžiku jsme proletěli hrozným nádvořím a vstupní chodbou. Dříve než jsme překročili práh poslední měděné brány, obrátil se ke mně a zvolal: „Když jsi spatřil útrapy jiných, musíš sám taky trochu zkusit peklo!“ – „Ne, ne! Jen to ne!“ – On naléhal a já jsem nepřestal odporovat. Řekl mi: „Neboj se a pojď jen zkusit. Dotkni se této zdi!“ – Neměl jsem odvahu a chtěl jsem utéci, ale on mě zadržel a pravil: „A přece je třeba, abys to zkusil.“ – Uchopil mě za rameno a přitáhl mě ke zdi a dodal: „Dotkni se jí jenom jedenkráte, abys mohl alespoň říci, žes byl za zdmi věčných muk a že ses jich dotkl. Abys pochopil, co je u posledních hradeb, jsou-li tak hrozné už ty první. Vidíš tyto hradby.

Prohlížel jsem mohutné zdivo a průvodce pokračoval: „Je to tisící zeď před tou, která uzavírá pravý pekelný oheň. Tisíc zdí jej obklopuje. Každé hradby jsou tisíckráte tlustší a vzdálenější od druhých. Tyto jsou milionkrát tisíc mil od pravého, pekelného ohně a jsou proto pranepatrným začátkem pekla.“

Po těch slovech jsem ucouvl, abych se nemusel dotknout zdi, on však mě uchopil za ruku, násilím ji otevřel a udeřil jí na kámen venkovní tisící zdi. V okamžiku jsem pocítil tak prudké popálení, že jsem s bolestí uskočil nazpět a hlasitě vykřikl.

V tom jsem se probudil. Shledal jsem, že sedím na lůžku a zdálo se mi, že mě pálí ruka tak, že jsem si mnul ruce, aby pominul onen pocit. Když se rozednilo, shledal jsem, že mám opravdu ruku opuchlou a představa ohně byla tak silná, že se mi kůže na dlani sloupla a obnovila.

Pamatujte si, že jsem vám nepověděl všechno v plné pravdě a hrůze, jak jsem to viděl, jak mne to otřáslo, abych vás příliš nepoděsil. Víme, že náš Pán nikdy nejmenoval peklo, ale mluvil o něm jen v obrazech, poněvadž bychom nepochopili, kdyby nám byl peklo popsal tak, jakým vskutku je. Žádný smrtelník nepochopí tyto věci. Bůh o tom ví a může je povědět, komu chce.

Zděšen nemohl jsem spát v následujících nocích. Vyprávěl jsem vám jen stručně, co jsem viděl v dlouhotrvajících snech. Shrnul jsem to na krátko a později budu mít promluvy o lidském ohledu, o tom, co se týče šestého přikázání a pýchy. Prostě vyložím jen tyto sny, protože se zcela srovnávají s Písmem svatým, ba jsou jen pouhými dodatky toho, čeho se dočítáme v Písmě svatém. V těchto dnech jsem vám už něco pověděl, ale kdykoliv budu moci vám něco povědět, vyložím ostatní a podám bližší vysvětlení.

(M.B. IX. 166-181)

LII. Hrobaři a máry 1868.

Měsíc naznačuje úmrtí do tří měsíců.

Večer 30. října vyprávěl Don Bosco následující sen:

Představte si, že vidíte, jak si na dvoře hrají všichni chlapci. Šeří se a ustávají hry i hoši v křiku. Tvoří se kroužky a všichni očekávají, až je zvonek zavolá do studia. Někteří se ještě procházejí. Mezitím se tak setmělo, že je nesnadno rozeznat jednotlivé hochy zblízka.

Vtom vstupují branou dva hrobaři, chvatně spěchají a přinášejí na ramenou rakev. Hoši jim dělají širokou cestu. Oba jdou kupředu, pak složili nosítka na zem uprostřed dvora před úřad prefekta Oratoře. Hoši se přihrnuli a utvořili veliký kruh. Stáli všichni jako hrůzou oněmělí.

Hrobaři zvedli víko rakve. V tom se ukázal měsíc se svým jasným, živým světlem a zakroužil poprvé kolem kupole baziliky Panny Marie, zakroužil podruhé a začal se otáčet po třetí, ale neskončil a zastavil se nad chrámem, jakoby už, už měl spadnout.

Mezitím, co luna osvítila dvůr, přešel hrobař jednou a po druhé kolem řady chovanců a zblízka pohlédl každému do tváře, až uviděl jednoho, na jehož čele bylo napsáno: „Morieris“. Chytil jej, aby ho položil do rakve. „Ty jsi na řadě,“ pravil mu. Ale chlapec hořekoval: „Jsem ještě mladý. Měl bych se nejprve připravit, konat dobré skutky, které jsem dosud nevykonal.“ – „V tom ti nemohu poradit.“ – „Alespoň bych rád viděl ještě jednou své rodiče.“ – „Nevím, co ti mám na to odpovědět. Vidíš tam ten měsíc? Zakroužil po prvé a po druhé a pak z polovice. Jakmile se ukáže, půjdeš se mnou.“

Po chvíli vyšel měsíc, hrobař chytil hocha za břicho, vložil do rakve a zatloukl víko a beze všeho jej odnesl se svým druhem.

Slyšeli jste. Vezměte to jako podobenství, nebo bajku, nebo jako sen, jak se vám líbí. Vícekráte se to přihází a také se splnilo.

Kdysi jsem vyprávěl jiný sen, v němž jsem viděl rakev vzadu v podloubí. Hoch, kterého jsem kdysi viděl, zemřel, a tu jsme viděli, že přesto, že jsme hrobníky upozornili, aby šli jinou cestou, když šli na dvůr. Tu zpozorovali, že jim cosi schází, i nechali rakev uprostřed dvora, nosítka postavili do podloubí, a to právě tam, kde jsem je ve snu viděl.

Každý ať si poví: „Nebudu to snad já?“ Žijte dále vesele. Každý ať je připraven, i ten, který má zemřít po dvou a více než v polovici třetího měsíce. Pamatujte, že smrt přichází jako zloděj v noci. Využijte této výstrahy a dobře oslavme svátek všech Svatých. Aby každý získal plnomocné odpustky, nemusí se v neděli vyzpovídat, ale stačí se vyzpovídat během týdne. Plnomocnými odpustky se každá duše zbavuje trestů za hříchy a stává se bělostnou jako sníh, tak jako po křtu svatém.

LIII. Ďáblovy smyčky na zpovídající se hochy 1869.

4. dubna shromáždil Don Bosco všechny chovance ve studovně a po večerních modlitbách vyprávěl následující sen:

Byl jsem u dveří svého pokoje. Při vyjití jsem se ohlédl a náhle jsem se viděl v kostele uprostřed spousty chovanců, jimiž byl kostel téměř nacpán.

Byli tam hoši z Turina, z Lanza, z Mirabella a mnoho jiných, které jsem neznal. Nemodlili se, ale zdálo se, že se připravují ke svaté zpovědi. Nesmírné množství obléhalo mou zpovědnici pod kazatelnou, očekávali mě a já jsem se zamyslil, když jsem se rozhlédl kolkolem, jak budou moci se všichni vyzpovídat. Tu jsem si pomyslil, že se mi to jen zdá a že spím. Začal jsem tleskat rukama a slyšel jsem rámus. Abych se ještě lépe přesvědčil, natáhl jsem ruku a dotkl jsem se zdi, která je za mou malou zpovědnicí. Když jsem se tak přesvědčil, že skutečně bdím, řekl jsem: „Když jsem už zde, tak budu zpovídat.“ Brzo však, když jsem viděl takovou spoustu chlapců, vyšel jsem ven, abych se poohlédl po jiných zpovědnících. Když jsem však nikoho nespatřil, šel jsem do sakristie poprosit některého kněze, aby mi šel pomoci zpovídat.

Tu jsem zpozoroval tu a tam chlapce, kteří měli na krku provaz, který jim stahoval krk. „Nač máte ten provaz?“ tázal jsem se a rozkřikl jsem se: „Shoďte jej!“ – Neodpovídali a hleděli na mne nechápavě. Tu jsem řekl jednomu: „Hej, shoď si ten provaz!“ – Hoch uposlechl a snažil se jej shodit, ale pak mi odpověděl: „Nemohu jej shodit, kdosi jej ze zadu drží, jděte se podívat!“ – Pozorně jsem se podíval na ono množství chlapců a tak se mi zdálo, že jsem za jejich zády spatřil čouhat dlouhé rohy. Přistoupil jsem blíže, abych viděl lépe, a obešel jsem kolem nejbližšího. Spatřil jsem šeredné zvíře s ohyzdným čumákem. Podobalo se kocourovi s dlouhými rohy, jimiž drželo onu smyčku. Skrývalo čumák mezi tlapy a krčilo se, aby je nebylo vidět. Tázal jsem se onoho chlapce i jiných, jak se jmenuje, ale oni neodpovídali. Tázal jsem se i zvířete, ale to se krčilo ještě více. Tu jsem řekl chlapci: „Hej, poslyš, běž do sakristie a pověz Donu Merlonimu, vedoucímu v sakristii, aby ti dal nádobu se svěcenou vodou.“

Chlapec se brzo vrátil se svěcenou vodou. Já jsem však zatím zpozoroval, že každý chlapec má za zády podobného, nemilého služebníka, který se podobně jako ten první krčil jako klubko na zádech. Bál jsem se, že se mi to jen zdá. Chytil jsem kropáč a otázal jsem se jednoho z oněch kocourů: „Pověz mi, kdo jsi!“ – Zvíře na mne pohlédlo, rozevřelo tlamu, vyplázlo jazyk a pak začalo cenit zuby, jakoby se chtělo na mne vrhnout.

„Pověz mi hned, šeredo, co zde provádíš? Jen se vztekej, jak je ti libo. Já se tě nebojím. Podívej se, touto vodou tě pořádně umyji.“

Zvíře na mne hledělo zděšeně a pak se stočilo tak, že zadníma nohama se dotýkalo šíje a znova se chtělo na mne vrhnout. Důkladně jsem si je prohlížel a zpozoroval jsem, že má v tlapě několik různých smyček.

„Hej, co zde děláš?“ a zvedl jsem kropáč. Tu se narovnalo a chtělo utéci. – „Ty mi neutečeš,“ – naléhal jsem, – „Stůj! Přikazuji ti to!“

Zakňučelo a pak pravilo: „Podívej se!“ a ukazovalo mi smyčky. – „Pověz mi jaké to jsou smyčky a co znamenají?“ – „Ty to nevíš? Zde těmito třemi smyčkami škrtím hochy, aby se zpovídali špatně. Jimi přivádím do záhuby další desítky z lidského pokolení.“ – „Jak a jakým způsobem?“ – „Ach ne, tobě to nepovím, vyzradil bys to chlapcům.“ – „To se podíváme! Chci vědět, co znamenají tyto tři smyčky. Mluv, nebo ti vychrstnu na záda svěcenou vodu.“ – „Prosím tě, pošli mě do pekel, ale nevylévej na mne svěcenou vodu!“ – „Mluv tedy ve jménu Ježíše Krista!“ – Obluda se děsně zkroutila a pak pravila: „První způsob, kterým škrtí tato smyčka, působí to, aby hoši zamlčeli ve zpovědi své hříchy.“ – „A druhý?“ – „Druhý způsob je, pohnout je k tomu, aby se zpovídali bez lítosti.“ – „A třetí?“ – „Ten ti nepovím.“ – „Cože, ty nemíníš odpovídat? Nuže, vyleju na tebe tuto svěcenou vodu!“ – „Ne, ne nepovím.“ A začalo řvát: „Copak ti to nestačí? Až příliš jsem ti toho pověděl,“ a znova se vztekalo. – „Já ti rozkazuji, abys mi to pověděl, abych to mohl sdělit ředitelům!“ – A opakoval jsem výhrůžky. Tu vyšlehl z očí obludy plamen a skanulo několik kapek krve. Pak pravila: „Třetí způsob je, aby neučinili dobrého předsevzetí a neposlouchali rad zpovědníka.“

„Příšero!“ vzkřikl jsem znova, a mezi tím, co jsem se jí chtěl otázat na jiné věci a rozkázat jí, aby mi vyjevila, jak by se tomu zlu dalo odpomoci a překazit jeho úklady, tu všichni hrozní kocouři, kteří se dosud skrývali, začali tiše mručet a pak kvíleli a řvali a obořili se na toho, který promluvil, a propukla vzpoura.

Když jsem viděl takové vzbouření a když jsem si pomyslil, že bych už nic kloudného z něho nedostal, zvedl jsem kropáč a stříkl jsem svěcenou vodu na kocoura, který domluvil, a pravil jsem: „Můžeš jít!“ A on v tom zmizel. Pak jsem pokropil na všechny strany a tu s hrozným rámusem daly se na útěk všechny ostatní obludy. Při tomto rámusu jsem se probudil.

– – – –

Drazí hoši! Spousta těch, o nichž bych si to nikdy nemyslil, měli smyčku na krku a za zády kocoura. Nuže, víte už, co jsou ty tři smyčky. První škrtí hochy, aby zamlčovali hříchy ve zpovědi. Smyčka svírá ústa jim, aby ze studu všechno nevyznali, nebo aby pověděli, že se dopustili jistého hříchu třikrát nebo čtyřikrát, ač přesně vědí, že to bylo čtyřikrát. Prohřešují se neupřímností tak jako ten, který něco zamlčí.

Druhou smyčkou je nedostatek lítosti. A třetí nedostatek pevného předsevzetí.

Chceme-li roztrhnout tyto provazy a vyrvat je z rukou ďábla, vyznávejme se ze všech svých hříchů, vynasnažujme se mít opravdovou lítost a učiňme vždy silné předsevzetí, že chceme poslouchat zpovědníka.

Ona obluda ve vzteku dříve než zmizela, řekla: „Pozoruj, jaký užitek mají hoši ze zpovědi. Jejím ovocem má být polepšení. Chceš-li vědět, zda držím tvé hochy v pasti, pak pozoruj, zda se polepšují.“

Musím poznamenat, že jsem vyzvídal na ďáblovi, proč stojí za zády chlapců, a tu mi odpověděl: „Aby mě neviděli, abych je mohl snáze vtáhnout do svého království.“

Viděl jsem mnohem více těch, kteří měli za zády takové obludy, bylo jich více, než jsem se domníval.

Připisujte tomuto snu důležitost, jak se vám líbí, ale já jsem si umínil, že dám pozor a přesvědčím se o tom, co se mi zdálo. A opravdu jsem shledal, že je všechno pravda.

Využijme příležitosti, která se nám naskytuje v získání plnomocných odpustků a vykonejme dobrou svatou zpověď a svaté přijímání.

Všemožně se vynasnažujme vyváznout z osidel ďábla. Svatý Otec uděluje plnomocné odpustky všem, kteří v den oslav padesátiletého jubilea jeho kněžství (příští neděli 11. dubna) vyzpovídají, přistoupí ke stolu Páně a pomodlí se na úmysly Církve svaté. V sobotu náš pan rytíř bude přijat v soukromém slyšení, a odevzdá svatému Otci album, v němž jsou podepsáni všichni z naší Oratoře i z ostatních ústavů.

Zpytujme se zatím, zda jsme v minulosti splnili všechny podmínky, potřebné k řádnému vykonání svaté zpovědi, a já vás všechny zahrnu do modliteb při Mši svaté.“

LIV. Dílo Panny Marie pro pozdní povolání a osvícení z hůry 1875.

Jednou v sobotu večer jsme se zpovídal v sakristii, ale byl jsem roztržitý. Myslil jsem na nedostatek kněží a povolání i na způsob, jak rozmnožit jejich počet. Viděl jsem před sebou množství chlapců, kteří se přišli vyzpovídat. Byli to dobří, nezkažení chlapci, ale pomyslil jsem si: „Kdož ví, kolik z nich bude kněží a kolik času uplyne, než se stanou kněžími ti, kteří vytrvají, a přece potřeba Církve je tak naléhavá.“

Roztržitý takovými myšlenkami, neustal jsem zpovídat a tu se mi zdálo, že jsem ve svém pokoji u stolku, u něhož jsem obyčejně pracoval, a měl jsem v ruce právě seznam všech těch, kteří bydlí v domě. Pomyslil jsem si: „Co se to děje? Přece zpovídám v sakristii a najednou jsem v pokoji u stolku! Zdálo se mi to? Ne, toto je skutečně seznam chovanců a toto je stolek, u něhož obyčejně pracuji.“

Vtom jsem zaslechl za sebou hlas, který pravil: „Chceš vědět, jak rychle rozmnožit počet dobrých kněží? Prohlédni si tento seznam a vyčti z něho, co třeba dodat!“

Prohlížel jsem si jej a pak jsem řekl: „Toto je pouhý seznam chovanců tohoto roku a minulých let, jinak nic více.“ Byl jsem velice zamyšlen a počítal jsem jména, přemýšlel jsem a prohlížel shora i zdola, zdali snad něco objevím, ale nic. Tu jsem si pomyslil: „Sním a nebo bdím? Přece jsem vskutku u stolu a slyšel jsem opravdivý hlas.“ – Náhle jsem chtěl vstát a podívat se, kdo byla ta, která se mnou mluvila. A také jsem vstal. Hoši, kteří se zpovídali a stáli okolo, když viděli, že jsem náhle povstal zcela zmaten, domnívali se, že je mi špatně. Zachytili mě, ale já jsem je ujistil, že to nic není, a pak jsem zpovídal dále.

Povšimni si, že zprvu Don Bosco neříká, jaký to byl hlas, ale konečně praví jasně: „Náhle jsem chtěl vstát a podívat se, kdo byla ta, která ke mně promluvila.“ Zřejmě to byla Panna Maria. (poznámka sekretáře).

Když jsem všechny vyzpovídal, přišel jsem do svého pokoje, pohlédl jsem na svůj stolek a byl tam opravdu seznam všech, kteří jsou v domě, ale nic jiného. Pozorně jsem prohlížel seznam, ale nepochopil jsem, jak bych z něho mohl vyčíst způsob, jímž bych měl hodně kněží a hodně brzo. Vytáhl jsem a prohlédl si i jiné seznamy, které jsem měl ve svém pokoji, zda bych snad z těch něco nevyčetl, ale nevyčetl jsem z nich žádnou radu. Požádal jsem o další, o jiné seznamy Dona Chivarella, ale vše bylo marné.

Neustal jsem se obírat tou myšlenkou a prohlížel jsem i staré zápisy, abych uposlechl rozkazu tajemného hlasu. Povšiml jsem si, že ze spousty hochů, kteří začínají svá studia v našich ústavech, aby se stali kněžími, sotva 15 ze 100, totiž ani dva z desíti se jimi nestanou. Od služby oltáře bývají odvraceni rodinnými zájmy, zkouškami, změnou vůle, a to zvláště ve vyšších třídách. Avšak z těch, kteří vstupují starší, téměř všichni: osm z desíti se stává kněžími a sice v kratší době a s menší námahou.

Tu jsem si pomyslil: „Tito jsou jistější, u nich to jde rychleji a to jsem právě chtěl. Bude třeba, abych se jim mimořádně věnoval a otevíral ústavy, jimiž je pěstovat. Výsledek ukáže, zda to byl tehdy sen, či skutečnost.“

Od té chvíle myšlenka na otevírání ústavů pro dospělejší chovance, povolané na duchovní stav, aby v nich mohli urychleně studovat, vtělila se brzo v pevné předsevzetí.

Objasňující sen, který měl v Římě 15. března, měl asi rozehnat mraky na cestě. Vyprávěl jej v době Sigismondů, a přítomný jeho společník, sekretář Don Berto, nám zanechal zápis:

Don Bosco vyprávěl:

Této noci jsem si málo odpočinul. Měl jsem sen, který mě velice rozrušil. Zdálo se mi, že jsem v jakési zahradě poblíže stromu a úžasně velkým ovocem. Strom byl jím velice obsypán a byly na něm fíky, hrušky a broskve. Náhle povstal prudký vítr a začal mě ostře zasypávat krupobitím a kameny. Rychle jsem chtěl uniknout, ale tu se kdosi ukázal a pravil: „Rychle sbírej!“ – Našel jsem si koš, ale byl příliš maličký, a proto mi onen vyhuboval a volal: „Vezmi jiný, větší!“

Vyměnil jsem jej za jiný, ale sotva jsem dvakrát či třikrát nabral ovoce, koš byl už plný. Tu mi onen znova vyhuboval a volal, abych vzal ještě větší koš. Nalezl jsem jiný, velký, a tu mi onen pravil: „Dělej rychle, neboť jinak ti krupobití všechno potluče!“

Začal jsem chvatně sbírat. Ku podivu, sotva jsem nabral několik fíků, neobyčejně velikých, zpozoroval jsem, že jsou nahnilé. Neznámí začal volat: „Rychle vybírej!“ – Začal jsem vybírat dobré a ukládat do koše na tři hromádky: Na jednu fíky, na druhou broskve a uprostřed hrušky. Toto ovoce bylo překrásné a převeliké (hrušky byly větší než dvě pěstě), že jsem se nemohl nasytit pohledu na ně, jak bylo krásné a veliké.

Tu mi pravil neznámý: „Fíky jsou pro biskupy, hrušky pro tebe a broskve pro Ameriku.“ Po těch slovech začal tleskat a volat: „Jen s odvahou! Dobře, dobře! Výborně!“ a pak zmizel.

Probudil jsem se, ale sen mi zůstal tak vtisknut do mysli, že jsem jej nemohl vyhladit z paměti.

(M.B. XI. 32.)

LV. Trojí úmrtí 1876.

Vyprávěl jsem vám sen, který jsem měl před několika dny, ale právě minulé noci jsem měl jiný, který bych vám rád též pověděl. Nebude se příliš rozšiřovat.

Zdálo se mi, že jsem na nějakém místě, na které se už nepamatuji. Nebylo to ani Castelnuovo a myslím ani v Oratoři. Náhle někdo přiběhl a důtklivě mě volal: „Don Bosko, pojďte sem! Pojďte sem!“ – „No, a co je tak důležitého?“ otázal jsem se. – „Víte už o všem?“ – „Nerozumím, co se děje, co tím míníš? Mluv jasněji!“ odpověděl jsem polekán. – „Don Bosko, což nevíte, že ten předobrý jinoch, plný svěžesti a života, je těžce nemocen, ba umírá?“ – „Myslím, že si se mnou zahráváš. Vždyť jsem s ním mluvil dnes ráno a procházel jsem se s ním, a nyní mi povídáš, že umírá?“ – „Don Bosko, ne, já vás neklamu, ba cítím povinnost říci vám úplnou pravdu. Onen hoch vás nesmírně potřebuje a žádá si, aby vás mohl naposled vidět a mluvit s vámi. Pojďte rychle, nebo jinak nebude čas.“

„Co se stalo?“ odpověděl jsem. Zavedl mě do světnice, v níž ležel hoch s tváří smrtelně bledou, dušený kašlem a chrapotem. Sotva mohl mluvit. Tázal jsem se ho: „Což nejsi ten a ten?“ – „Ano, jsem.“ – „Jak se máš?“ – „Velice špatně.“ – „Jak to, že tě nyní vidím v takovém stavu? Ještě včera ráno ses klidně procházel v podloubí.“ – „Ach, ano,“ – odpověděl, – „včera ráno jsem se procházel pod podloubím, ale nyní vás prosím, honem mě vyzpovídejte. Potřebuji to a vidím, že je času namále.“ – „Netrap se, jen se netrap, vždyť ses vyzpovídal před několika dny.“ – „Máte pravdu a zdá se mi, že nemám na srdci žádné těžké viny, ale přece bych rád obdržel rozhřešení, dříve než předstoupím před božského Soudce.“

Vyslechl jsem jeho zpověď. Zpozoroval jsem při tom, že se jeho stav vůčihledě zhoršil a že ho kašel zadusí. Pomyslil jsem si: „Zde je třeba jednat rychle, chci-li, aby ještě přijal Tělo Páně a svaté pomazání. Ba, viatikum už nebude moci přijmout, neboť je třeba mnoho času k přípravě, a pak by mu překážel kašel v polknutí. Rychle sem svatý olej!“

Vyběhl jsem ze světnice a rychle kohosi poslal pro nádobku se svatým olejem. Hoši, kteří tam byli, dotazovali se: „Což je opravdu takové nebezpečí, opravdu už umírá, jak se vypráví?“ – „Bohužel?“ odpověděl jsem. „Což nevidíte, jak těžce dýchá, jak ho kašel dusí?“ – „Bylo by lépe, přinést mu i svaté přijímání a tak posilněného jej odeslat do náruče Panny Marie.“

Zatím co jsem sháněl potřebné věci, zaslechl jsem: „Už vydechl!“ – Vstoupil jsem do světnice a spatřil jsem jej s očima vytřeštěnýma a už nedýchal. Byl mrtev.

„Je mrtev?“ tázal jsem se dvou okolostojících. – „Je mrtev, je mrtev,“ odpověděli.

„Jak je to možné, tak rychle? Povězte mi, což to není N. N.?“ – „Ano, je to on.“ – „Nemohu věřit svým očím. Ještě včera se procházel se mnou pod podloubím.“ – „Ano, včera se procházel a dnes je už mrtev,“ poznamenali! – „Na štěstí to byl dobrý chlapec!“ – A já jsem prohodil k okolo stojícím chlapcům: „Vidíte, vidíte, neměl ani čas, aby přijal Tělo Páně a svaté pomazání. Děkujme Pánu Bohu, že mu dopřál tolik času, že se mohl dobře vyzpovídat. Doufejme, že se dostal do blaženého života věčného, nebo aspoň do očistce. Kdyby tak stihl jeho osud jiné, co by s nimi bylo?“

Potom jsme všichni poklekli a modlili se „Z hlubin volám k tobě“, za duši zesnulého, nebohého hocha. Pak jsem odešel do svého pokoje.

Najednou ke mně přiběhl z knihařské dílny Ferraris a celý vyděšený volal: „Don Bosko, víte, co se stalo?“ – „Ach, bohužel vím, zemřel ten a ten.“ – „Na toho nemyslím, ale zemřeli ještě dva další.“ – „Co říkáš? Kdopak?“ – „Ten a ten a ještě tento.“ – „Ale kdy? Tohle nechápu.“ – „Ano, zemřeli další dva, dříve než jste došel.“ – „Proč jste mě tedy nezavolali?“ – „Nebyl už čas.“ – „Můžete mi snad povědět, kdy zemřel tento?“ – „Právě teď zemřel. A víte kolikátého je dnes a který je měsíc?“ pokračoval Ferraris. – „Ale ano, máme 17. ledna, druhý den noveny ke cti svatého Františka Saleského.“ – „Kdepak, Don Bosko, vy se mýlíte, podívejte se bobře!“ – Podíval jsem se na kalendář a viděl jsem 26. května. – „To je nehoráznost!“ zvolal jsem. Jsme v měsíci lednu a dobře vidím, jak jsem oblečen. Takto se neobléká člověk v květnu, a v květnu by nebyla rozehřátá kamna.“ – „Nevím, jak vám mám na to odpovědět a jak vás přesvědčit, ale dnes máme 26. května.“

„Vždyť sotva včera zemřel náš hoch a bylo to v lednu.“ – „Mýlíte se. To bylo v době velikonoční,“ tvrdil Ferraris. – „To tvrdíš ještě větší nehoráznost!“ – „Rozhodně to bylo v době velikonoční, a byl přešťasten, že mohl zemřít právě o velikonocích. A ti další dva teď v měsíci Panny Marie.“ – „Ty si mě dobíráš. Vyjádři se lépe, jinak tomu nerozumím.“ – „Vůbec si vás nedobírám. Toto je skutečně pravda. Chcete-li se více dovědět, přejete-li si, abych se lépe vyjádřil, pozor! Dávejte pozor!“ – Roztáhl ruce a dlaněmi tleskl tak prudce, že jsem se hned probudil. Tu jsem zvolal: „To je štěstí, není to skutečnost, ale pouhý sen. To jsem měl strachu!“

Tento sen jsem měl minulé noci. Připisujte mu důležitost, jak je vám libo. Sám mu zcela nevěřím. Dnes jsem se chtěl přesvědčit, zda ti, které jsem viděl ve snu mrtvé, zda ještě jsou živí, zdraví a silní. Rozumí se, že nepovím jejich jména, kteří to jsou. Dám však pozor na ony dva, bude-li zapotřebí nějaké rady a pomoci. A šikovně je připravím.“

(M. B. XIII. 12,47).

LVI. O reptání 1876.

Povím vám vše, jak se mi to zdálo, a každý ať si z toho vezme, co potřebuje.

Především si uvědomte, že sny míváme ve spánku a ve spaní se nemudruje. Je-li však něco dobrého, nějaké naučení, chopte se ho! Nechtějte mě však chytat za slovo. Řekl jsem, že sny míváme ve spánku, v noci, neboť někteří spí, i když bdí, ruší vyučující jako nepořádní žáci.

Zdálo se mi, že jsem u Castelnuova, v rodném kraji. Přede mnou se rozkládalo široké pole, rozsáhlá pěkná rovina. Nebyl to náš pozemek a nevím, komu patřil. Na onom poli jsem viděl množství lidí, kteří pracovali s rýči, kopáči, motykami a jiným nářadím. Jedni orali a jiní rozsévali zrní, jiní urovnávali půdu a jiné věci. Tu a tam byli dozorci, kteří řídili práce, a zdálo se mi, že i já jsem mezi nimi.

Stranou stál zástup vesničanů, kteří zpívali. Užaslý nad tím divadlem, ničemu jsem nerozuměl. Povídal jsem si: „Nač jen tak pracují?“ A odpovídal jsem si: „Aby zaopatřili chléb pro moje hochy.“ – Ku podivu jsem viděl, že dobří rolníci neustali ani na okamžik v práci a neúnavně a vytrvale a starostlivě pokračovali ve své práci. Několik se jich smálo a navzájem žertovalo.

Mezitím, co jsem se podivoval překrásné podívané, rozhlédl jsem se a zpozoroval jsem, že mě obklopují někteří moji klerici a kněží, někteří z blízka a někteří z povzdálí. Řekl jsem si: „Vždyť se mi to jen zdá. Moji klerici jsou v Turině a zde je přece Castelnuovo. To ani není možné! Jsem oblečen jako v zimě od hlavy až k patě a ještě včera byla tuhá zima a zde su už zasévá obilí!“

Ohmatával jsem si ruce a procházel jsem se a říkal jsem si: „Vždyť se mi to jen zdá, ale přece toto je skutečné pole a tento klerik N. A. a onen N. B., což bych ve snu mohl vidět i to a ono?“

Tu jsem spatřil opodál starce, stál stranou, zdál se být dobrotivý a moudrý. Pozoroval mě i ostatní. Přiblížil jsem se k němu s otázkou: „Člověče dobrý, poslyšte! Co znamená tato podívaná? Já ničemu nerozumím. Kde to jsem nyní? Kdo jsou tito rolníci? Čí je toto pole?“ – „Podivné otázky!“ – odpověděl stařec, – „vy jste kněz a vy to nevíte?“ – „Povězte mi tedy, myslíte, že mám sen a nebo bdím? Vždyť se mi zdá, že sním, a zdá se mi nemožným to, co vidím.“

„Čirá skutečnost, pravý život je zde a mně se zdá, že opravdu bdíte. Což nepozorujete, že mluvíte, že se smějete a že žertujete?“

Namítal jsem: „Přece někteří mívají sny a zdá se jim v nich, že mluví, slyší a pracují, jakoby běli.“ – „Nikolo, zanechte takových myšlenek. Jste zde s tělem i s duší.“

„Budiž! Bdím-li, povězte mi, čí je toto pole?“ – „Učil jste se v latině, které je první slovo druhé deklinace, kterému jste se učil v Donátovi. Znáte to ještě?“ – „Ovšem, ale co to má společného s tím, na co se táži?“ – „Inu, velice mnoho. Povězte, které je první slovo druhé deklinace, jemuž jste se učil?“ – „Dominus“ – „A jak zní genitiv?“ – „Domini“ – Výborně, domini. Toto pole je tedy Domini, Pole Páně.“ – „Už trochu rozumím,“ zvolal jsem. Žasl jsem nad vývody dobrého starce. Mezitím jsem uviděl mnoho lidí, kteří přinášeli pytle zrní k rozsévání a sbor vesničanů zpíval: „Exit, qui seminat seminare semen suum.“ (Vyšel rozsévač, aby rozséval své símě – Lk 8).

Zdálo se mi hříchem rozhazovat takové semeno a nechat je shnít v zemi. Bylo to překrásné zrní. Řekl jsem si: „Nebylo by lépe dát je semlít a upéci chléb a buchty?“ Potom jsem si však pomyslil: „Kdo nerozsévá, ten ani nežne. Nerozsévá-li se semeno a neshnije-li, co se sklidí?“

Vtom jsem spatřil přicházet ze všech stran spoustu slepic, které začaly vyhrabovat a hledat zrní, které rolníci rozsévali. Sbor pěvců pokračoval: „Venerunt aves caeli. Sustulerunt frumentum et reliquerunt zizaniam.“ (Přiletěli nebeští ptáci a sezobali je.“ – Mt 13,5).

Prohlížím všechno kolkolem a vidím, že klerici stojí u mne. Jeden se založenýma rukama přihlížel s chladnou lhostejností, jiný se bavil s druhy, jiní se objímali, někteří se rozhlíželi po nebi, jiní se usmívali a pokračovali ve své zábavě a hře, někteří pokračovali ve své práci, ale nikdo neplašil slepice, aby je odehnal. Podrážděn jsem se k nim obrátil a každého volal jménem a křičel jsem: „Co děláte, což nevidíte, jak slepice sezobávají zrní? Nevidíte, jak ničí veškeré osení a hubí naděje dobrých rolníků? Co budou sklízet? Proč stojíte jako němí? Proč nekřičíte? Proč je neodeženete?“

Klerici pokrčili rameny, podívali se mne a nic neodpovídali. Někteří se ani neohlédli, nevšímali si dosud toho pole a nestarali se o ně, ani když jsem volal. „Hlupáci,“ řekl jsem. „Slepice mají plná volata. Nemohli jste alespoň zatleskat?“ – Při tom jsem tleskal zcela zmaten, protože má slova ničeho nezmohla. Tu začali někteří odhánět slepice, ale já jsem si řekl: „Inu ovšem! Teď, když už sezobali veškeré zrní, teď je odhánějí!“

Vtom jsem zaslechl sbor vesničanů, kteří zpívali: „Canes muti, nescientes latrare.“ (Němí psi, kteří neumí štěkat. – Iz 56,10).

Obrátil jsem se k dobrému starci a nazloben a udiven jsem mu pravil: „Prosím vás, vyložte mi, co vidím. Ničemu nerozumím. Co znamená semeno, které se rozhazuje po zemi?“ – „Ani to nevíte? ’Semen est verbum Dei‘ (Semeno je slovo Boží) – A co znamená, že je přede mnou požírají slepice?“

Stařec se změněným hlasem pokračoval: „Chceme-li úplný výklad, dám vám jej: Pole je vinice Páně, o kterém je zmínka v evangeliu, nebo též lidské srdce. Dělníci to jsou evangelní pracovníci, kteří zvláště hlásáním slova Božího zasévají Boží slovo. Toto slovo by přineslo mnohonásobný užitek v srdci, na poli dobře připraveném, ale přichází nebeští ptáci a sezobají je.“ – „Co znamenají tito ptáci?“ – „Chcete, abych vám pověděl, co znamenají? Znamenají reptání. Člověk si vyslechne kázání, které by mohlo přinést užitek, ale jdeme s ním ke svým druhům a mluvíme o něm. Jeden se ušklíbne nad některým gestem nebo výrazem, a rázem je pryč veškeré ovoce kázání. Jiný pohaní kazatele pro nějakou tělesnou vadu nebo intelektuální nedostatky, jiný se zase vysmívá jeho mateřské řeči, a rázem je zničeno ovoce kázání. Totéž lze říci o dobré četbě, jejíž ovoce zničí reptání.

Reptání je tím horší, čím je tajnější a skrytější, a bují a rozmáhá se, kde bychom se ho vůbec nenadáli.

Zrní, byť i padlo na pole nedobře obdělané, přece vzejde a vyroste hodně vysoko a přinese užitek. Rozpoutá-li se nad nově osetým polem bouře a potluče půdu, nepřinese semeno velký užitek, ale přece přinese. Nebude-li osení krásné, přece poroste a přinese hojný užitek.

Sezobají-li je ze země ptáci a slepice, pak už není pomoci a pole nevynese ani trochu užitku, protože nevzejde žádné obilí.

Tak je tomu při kázání, promluvách i dobrých předsevzetích. Přijde-li při nich nebo po nich roztržitost nebo pokušení, přinese menší užitek, ale vyskytne-li se reptání, posuzování a hanění, pak nepomůže nic, a vše je rázem zničené. A kdo má plašit a odhánět, naléhat, dohlížet a křičet, aby se zabránilo reptání a pomluvám? To už víte.“

„Co dělají ti klerici?“ tázal jsem se. – „Což nemohli zabránit velkému zlu?“

„Nic nepřekazili. Někteří se dívali na vše jako němé sochy, jiní si toho vůbec nevšímali a nestarali se o nic, ba stáli se založenýma rukama a jiní neměli odvahy zlu zamezit. Někteří, ač jich bylo málo, spolčovali se s reptajícími, brali účast na posuzování a zastávali úkol hubitelů Božího slova. Toto zdůrazňuj jako kněz! Kaž, pobízej, mluv a neboj se, že bys přeháněl! Ať všichni vědí, že posmívat se kazatelovi, ušklebovat se nad povzbuzením a dobrou radou, že to je veliké zlo. Být němý, vidí-li člověk nějaký nepořádek, jemuž může zabránit, ba, je-li to jeho povinností a neučiní-li tak, pak je spoluvinným hříchu jiných.“

Pohnut těmito slovy, chtěl jsem se ještě rozhlédnout a podívat se ještě na situaci, tu a tam domluvit klerikům a povzbudit je k lepšímu plnění povinností. Už se rozkývali a zaháněli slepice.

Pokročil jsem kupředu a narazil jsem na brány, jimiž se urovnávala půda, a probudil jsem se. Nechejme sen stranou, ale všimněme si mravního smyslu. „Co myslíte, Done Barberis o tomto snu?“

„Je důkladným naučením, které zasáhne toho, koho se to týká. Jistotně je naučením, které by nám mělo velice prospět.“

Pamatujte si to moji milí hoši, vyhýbejte se reptání všeho druhu jako velikému zlu a prchejte před ním, jako prcháte před nákazou, a vyhýbejte se mu nejen vy, ale varujte před ním i ostatní. Mnohdy svaté rady a výborné podniky nemají úspěchu, poněvadž překáží reptání, nebo jakékoliv slovo, které škodí bližnímu. Vyzbrojme se odvahou a statečně bojujme. Není většího neštěstí nad znehodnocení Božího slova. Stačí někdy maličká poznámka, nepatrný žert.

(M. B. XII. 41.)

 LVII. Víra naším štítem a vítězstvím 1876.

Mám radost, že vás zase vidím. Ach! Kolik andělských tváří vidím před sebou a všechny jsou upřeny na mne. (Všeobecný smích). Myslil jsem si, že vám tímto snem naženu strachu. Kdybych i já měl andělskou tvář, řekl bych: „Pohleďte na mne!“ Tak by se rozplynul váš strach. Na štěstí jsem z hlíny jako vy. Nicméně jsme Božími tvory a já mohu říci se svatým Pavlem, že jste mou radostí a ozdobou: „Gaudium meum et corona mea.“ (Moje radost a má koruna). Nedivte se, bude-li ve vypravování něco drsného. Plňme sliby.

Nechtěl jsem vám sen vyprávět, abych vás nepolekal, ale pak jsem si pomyslil: „Dobrý otec nesmí skrývat před svými syny a zvláště ne, zajímá-li je to a mají-li vědět, co ví a činí jejich otec. Proto jsem se rozhodl vyprávět vám jej dopodrobna. Ale prosím vás, abyste mu nepřikládali důležitost větší, než přikládáte snu, který si každý vykládá, jak je mu libo a jak mu to prospívá.

Víte, že sny míváme ve spánku. A sen, který vám chci vyprávět, zdál se mi před čtrnácti dny a to právě na sklonku vašich duchovních cvičení. Dlouho jsem prosil Pána Boha, aby mi dal poznat stav duší mých synů a učinit, čeho je třeba, aby více pokročili ve ctnosti a vykořenili ze srdcí hlavní neřesti. Byl jsem proto zamyšlen po celou dobu exercicií.

Díky Bohu! Duchovní cvičení se dobře vydařila jak pro studenty tak pro řemeslníky. Pán Bůh se neomezil na to ve svém milosrdenství. Popřál mi číst v duších hochů tak, jako čteme v knize, ale ku podivu nejen přítomný stav každého, ale i všechno, co se komu v budoucnosti přihodí způsobem zcela mimořádným, jaký jsem dosud neviděl, a neobyčejně zřetelně, jasně a tak otevřeně, věci budoucí i svědomí hochů. Toto je poprvé.

Prosil jsem též vroucně Pannu Marii o milost, aby z vás nikdo neměl v srdci ďábla jako svého Pána, a doufám, že mi ji vyprosila, neboť smím doufat, že se mi zcela otevřely taje svědomí.

S takovými myšlenkami a s prosbou k Pánu Bohu, aby mi dal poznat, co by prospělo spáse duší mých drahých chovanců, odebral jsem se na lůžko, a hle, začalo se mi snít to, co chci nyní vyprávět.

Don Bosco začal vyprávět projevem obvyklé hluboké podpory, ale končí tentokrát tvrzením, které vylučuje pochybnost o nadpřirozeném rázu toho snu.

Zdálo se mi, že jsem v Oratoři se svými hochy, kteří jsou mojí chloubou a ozdobou. Stmívalo se. Ještě bylo trochu vidět. Vyšel jsem z podloubí a šel jsem ke bráně. Hned mě obklopilo množství chlapců, jak to obyčejně děláte z přátelství. Někteří mě přicházeli pozdravit, jiní zase něco povědět. Řekl jsem každému alespoň dobré slovo. Pak jsem zvolna odešel do prostřed dvora. Najednou jsem zaslechl sténání, táhlé kvílení a veliký hřmot, prorývaný výkřiky chlapců a divým řevem zvířat. A vše zaznívalo od brány.

Když studenti zaslechli neobyčejný rámus, běželi se podívat, ale brzo jsem viděl, že horempádem utíkali ke mně. Mnozí řemeslníci utekli od brány do kouta nádvoří. Křik rostl s bolestným, zoufalým kvílením, takže jsem se s úzkostí všech dotazoval, co se stalo. Chtěl jsem se prodrat kupředu, chtěl jsem spěchat na pomoc, ale kolemstojící hoši mě zadrželi. Tu jsem pravil: „Pusťte mě, abych se podíval, co nahání tolik hrůzy.“ – „Ne, ne! Pro Boha ne! Jen to ne!“ volali všichni. – „Nechoďte dále, couvněte, vždyť je tam obluda, která vás sežere. Nechoďte dále, couvněte, utečte, pojďte s námi!“

Přece jsem chtěl vidět, co tam je a vymanil jsem se z obětí chlapců a odvážil jsem se na dvůr řemeslníků, zatím co hoši křičeli: „Pozor! Pozor!“

„Co je tam?“ – „Pohleďte tam do kouta!“ Podíval jsem se v naznačenou stranu a spatřil jsem obludu, která se na první pohled podobala obrovskému lvu, jemuž není na zemi rovného.

Prohlížel jsem si ji důkladně. Byla ohyzdná, zježená jako medvěd, ale neobyčejně divoká a nebezpečná. Zadní část těla v porovnání s ostatními údy byla maličká, ale měla zase širokou hruď a veliké břicho. Hlavu měla obrovskou a tlamu otevřenou a velikou a zdálo se, že chce sežrat všechny jedním rázem. Z tlamy jí vyčnívaly dva tlusté, ostré a dlouhé zuby jako dva ostré meče.

Rychle jsem couvl mezi chlapce, kteří mě úzkostlivě prosili o radu, ale i mne jala hrůza a byl jsem neobyčejně zmaten. Avšak odpověděl jsem: „Rád bych vám pověděl, co dělat, ale sám nevím. Pojďte všichni do podloubí!“

Mezitím drak vlezl do druhého dvora, blížil se k nám vážným, dlouhým krokem, jako člověk, jistý svojí kořistí. Zděšeně jsme prchali, až jsme se octli v podloubí. Hoši se tlačili kolem mne. Oči všech se tázavě upíraly na mne. Mlčky jsem hleděl na chlapce, nevěda, co si počít.

Konečně jsem zvolal: „Obraťme se k obrazu Panny Marie, poklekněme a prosme ji vroucně a nad obyčej zbožně, aby nám poradila, co dělat, aby nám dala poznat, čím je tato obluda, aby nám přišla na pomoc, aby nás osvobodila. Je-li to zvíře šelma, pokusíme se ji společně zabít, je-li to ďábel, pomůže nám Panna Maria. Nebojte se! Panna Maria se postará o naši spásu!“

Mezitím se drak ustavičně přibližoval a plazil se po zemi, jako by se připravoval ke skoku. Poklekli jsme a začali jsme se modlit. Uplynulo několik minut všeobecného zděšení a hrůzy. Obluda dolezla tak blízko, že nás mohla rázem přepadnout. Tu náhle, věru ani nevím jak a kdy, octli jsme se přeneseni za zeď do jídelny kleriků. Uprostřed jídelny jsme viděli Madonu, která se podobala snad soše na dvoře v podloubí nebo v jídelně, nebo snad oné na kopuli a nebo v kostele. Ať už tomu bylo jakkoli, opravdu zářila oslňujícím světlem a ozařovala celou jídelnu stonásobně, ba i více rozšířenou a zvýšenou. Zářila jako slunce v poledne. Obklopovali ji nebešťané a andělé, takže se místnost zdála rájem. Pohybovala rty, jakoby nám chtěla něco říci. Bylo nás v jídelně nesčíslné množství. Do srdcí místo hrůzy vstoupil úžas. Oči všech byly upřeny na Pannu Marii, která nás sladkým hlasem ujišťovala: „Nebojte se, vězte, je to jen zkouška, kterou na vás dopouští můj Božský Syn.“

Povšiml jsem si pozorně těch, kteří zářili blažeností a tvořili věnec kolem Panny Marie. Poznal jsem Dona Alassonattiho, Dona Rufína, jistého školského bratra Michala, kterého z vás snad někteří znají, a mého bratra Josefa a mnoho jiných, kteří kdy naši byli v naší Oratoři a patřili k naší kongregaci a nyní jsou už v nebi. S nimi jsem viděl i mnoho těch, kteří ještě žijí.

Náhle jeden z těch, kteří byli v družině Panny Marie, zvolal hlasitě: „Surgamus!“

Stáli jsme až doposud a proto jsem nechápal, co znamená tento povel. Tázali jsme se navzájem: „Jak máme povstat? Vždyť stojíme.“

„Surgamus!“ silněji opakoval svou výzvu. Hoši takřka zkameněli a polekáni se obraceli ke mně a nevěděli, co počít. Obrátil jsem se tam, odkud hlas vyšel, a řekl jsem: „Co máme dělat? Co to znamená Surgamus!?“ Nerozuměl jsem a nedovedl jsem si to vysvětlit. Tu jiný z těch, kteří stáli kolem Panny Marie, obrátil se ke mně, neboť jsem stál na stole mezi množstvím chlapců, a hlasem podivně silným pravil: „Ty jsi kněz a nechápeš, co znamená povel „Surgamus“? Neříkáš denně při Mši svaté „Sursum corda“? Chápeš to ve smyslu hmotném pozdvihnutí a nebo pozdvihnutí srdce k Bohu?“

Hned jsem zvolal k chlapcům „Vzhůru, vzhůru, hoši! Posilněme naši víru, pozdvihněme svá srdce k Bohu, vzbuďme úkon lásky a lítosti, vynasnažme se vroucně prosit Boha a důvěřovat v něho!“ Pokynul jsem a všichni poklekli.

Po chvíli, když jsme se tiše a vroucně modlili a plnou důvěrou, zaznělo nové volání: „Surgite!“

Rázem jsme povstali a cítili jsme, že jsme zvedáni nadpřirozenou silou ze země, a vystoupili jsme všichni hodně vysoko. Nevím na čem stály naše nohy. Vzpomínám si, že jsem se křečovitě držel okenního rámu. Všichni hoši se zavěsili na okna a dveře. Jeden se zavěsil tu, druhý onde, některý za železné mříže, jiný za silné hřebíky a někteří zase na ozdobu stropu. Všichni jsme se vznášeli ve vzduchu a já jsem žasl, že jsme nespadli na zem.

Však tu již vstupovala obluda do sálu, kterou jsme spatřili na dvoře, a za ní spousta divokých, nejrozmanitějších zvířat. Pobíhala sem a tam po jídelně, hrozně řvala a zdálo se, že dychtí po boji a že se na nás vrhnou. Dosud se nepokoušela napadnout nás. Očichávala nás, tím že vztyčovala nozdry a prohlížela si nás krvavýma očima. Dívali jsme se na ně shora. Já jsem se držel křečovitě okenního rámu. Povídal jsem si: „Kdybych tak upadl, jistě by mě roztrhaly!“

Mezi tím, co jsme byli v podivném postavení, Panna Maria zapěla slova svatého Pavla: „Sumite ergo scutum fidei inexpugnabile!“ (Přijměte tedy nepřemožitelný štít víry).

Byl to líbezný, jednotný zpěv a tak úchvatný, že jsme byli téměř u vytržení. Slyšeli jsme všechny tóny od nejhlubších do nejvyšších a zdálo se nám, že to zpívá na sta hlasů jako jeden celek.

Naslouchali jsme tomu zpěvu. A tu jsme viděli od Panny Marie odcházet množství sličných mládenců, okřídlených, kteří sestoupili z nebe. Přicházeli k nám a kladli každému z ruky na srdce štít. Byly to velké krásně zářící štíty. Odráželo se v nich světlo, které vycházelo z postavy Panny Marie. Všechno se podobalo nebeským věcem.

Každý štít byl uprostřed asi ze železa, pak okruh z diamantů a obruba z ryzího zlata.

Štít představoval víru. Když jsme byli všichni vyzbrojeni, začala družina Panny Marie zpívat dueto, a zpívali tak líbezně, že to nelze ani slovy vyjádřit. Byla to přemíra krásy, něhy, sladkosti a libozvučnosti.

Mezitím co jsme se podivovali tomuto divadlu a já byl zcela pohroužen v překrásnou hudbu, zazněl silně mezi námi mocný hlas: „Ad pugnam!“ A tu se začaly všechny šelmy zuřivě zmítat a pobíhat. Rázem jsme se všichni octli na zemi a každý musel bojovat se zvířaty jsa skryt božským štítem.

Nevím, zda se rozpoutal boj v jídelně nebo na dvoře. Nebeský sbor nepřestal zpívat. Obludy vrhaly proti nám svůj dech, který jim šlehal ze chřtánu, olověné koule, šípy a kopí. Jejich zbraň však nedoletěla, nebo se odrážela od našich štítů. Nepřítel se všemožně snažil nás zranit a zabít a zuřivě se na nás vždy znova vrhal, ale nemohl nám zasadit žádnou ránu. Všechny jejich rány dopadaly zuřivě na naše štíty, zuby se jim lámaly a ony se dávaly na útěk. Jako příboj, v němž jde vlna za vlnou, tak nás napadaly šelmy jedna za druhou, ale všechny ustupovaly s nezdarem.

Boj trval dlouho. Konečně zazněl hlas Panny Marie: „Haec est victoria vestra, quae vincit mundum, fides vestra.“ (Toto je vaše vítězství, jež vítězí nad světem, vaše víra – 1 Jan 5,4). Na ta slova zděšené množství šelem dalo se na útěk o překot a zmizelo.

Byli jsme osvobozeni, zachráněni, vítězi v ohromném sále jídelny, planoucí v záplavě světla, které se linulo z postavy Panny Marie.

Nyní jsem začal pozorně prohlížet ty, kteří měli štíty. Bylo jich na tisíce. Viděl jsem mezi nimi i Dona Alassonattiho, Dona Rufína i mého bratra Josefa, i onoho školského bratra. Ti bojovali s námi. Oči všech chlapců se dívaly s takovým zalíbením na Pannu Marii, že nebylo možno je od ní odtrhnout. Ona pak zapěla zpěv díků a tím v nás vzbudila novou radost a nevypověditelné nadšení. Opravdu nevím, jestli je možno v ráji slyšet krásnější zpěv.

Naše radost byla náhle zakalena výkřiky a srdcervoucím kvílením, přerušovaným děsným řevem. Domnívali jsme se, že snad ony šelmy, které odtud před chvílí uprchly, trhají naše chlapce. Hned jsem chtěl vyběhnout, abych viděl, co se stalo, abych pomohl svým synům, ale nemohl jsem vyjít, poněvadž u dveří mne zdrželi jiní hoši a nedovolili mi za žádnou cenu, abych vyšel.

Všemožně jsem se snažil vytrhnout se jim: „Prosím vás, pusťte mě, abych pomohl těm, kteří tak bolestně křičí. Chci vidět své syny, a hrozí-li jim neštěstí nebo smrt, pak chci zemřít s nimi. Musím tam být i kdybych měl život ztratit.“

Vytrhl jsem se jim z rukou a vyběhl jsem do podloubí. Ach žalostná podívaná! Dvůr byl pokryt raněnými, umírajícími a mrtvými. Hoši zděšeně prchali na všechny strany a chtěli uniknout, ale zvířata je pronásledovala, vrhala se na ně, zakousla se jim do údů a trhala je na kusy. Každou chvíli padali chlapci a zmírali s bolestným křikem.

Nejhůře řádil hrozný drak, který se před tím objevil na dvoře řemeslníků. Dvěma zuby, které se podobaly mečům, probodával hruď chlapcům zprava na levo a zleva na pravo, takže po dvojí ráně do srdce klesali mrtví na zem.

Nebojácně jsem začal křičet: „Nebojte se, hoši!“ – Mnozí se utekli ke mně. Když mě drak spatřil, rozběhl se proti mně. Já jsem si dodal odvahy a pokročil jsem proti němu.

Mezitím někteří z těch, kdož byli v jídelně, kteří přemohli šelmy, stanuli na prahu a přidali se ke mně. Pekelný kníže se vzepjal proti mně i proti nim, ale nemohl nás zranit, poněvadž jsme byli chráněni štíty. Ba ani se nás nedotkl a bojácně a uctivě couvl, jakmile nás spatřil. Při tom jsem si důkladně prohlédl ony dlouhé zuby jako meče, a bylo na nich velkými písmeny napsáno: „Otium“ a na druhém: „Gula“ (lenost – nestřídmost).

Překvapen a s úžasem jsem se otázal: „Je to možné, že v našem domě, kde jsou všichni tak zaměstnáni, že ani nevědí, kde mají hlavu, aby řídili všechny záležitosti, že by zde někdo hřešil lenivostí? Vždyť co se týče chovanců, zdá se, že pracují, že se učí v pravý čas a na svém místě a že neztrácejí čas ani ve volné chvíli.“ – Nijak jsem si to nedovedl vysvětlit. Odpověděl mi: „A přece se ztrácejí celé půlhodiny!“

„A nestřídmost?“ namítal jsem dále. „Zdá se mi, že se u nás nelze prohřešit proti nestřídmosti, i kdyby někdo chtěl. Vždyť ani nemáme příležitost být nestřídmí. Pokrm je zcela obyčejný a podobně i nápoje. Sotva potřebné se předkládá. Jak je tedy možné dopustit se nestřídmosti, která vede do pekla?“

Odpověď zněla: „Ty jsi kněz. Myslíš, že máš hluboké znalosti mravouky, že jsi velice zkušený, ale zde nevíš zhola nic, zde ničemu nerozumíš. Což nevidíš, že lze hřešit nestřídmostí, i když pijeme jen vodu?“

Tím jsem se neuspokojil a poněvadž jídelna byla ještě osvětlená, šel jsem zasmušilý za bratrem Michalem, aby zaplašil moje pochybnosti. Bratr Michal mi odpověděl: „V tom jsi ještě nováčkem. Zítra ti vše vysvětlím ...“

Potom mi řekl: „O nestřídmosti bys měl vědět, že lze hřešit i tím, jíme-li nebo pijeme-li více, než potřebujeme. Nestřídmostí hřešíme, spíme-li a staráme-li se o tělo více, než potřebujeme. O lenivosti a záhalce věz, že se tím nerozumí jen nepracovat a nevyužívat času i ve volné chvíli, ale i čas, který člověk popřává volné obrazotvornosti, nebo přemýšlí-li o věcech nebezpečných. Záhalkou je i čas, v němž si někdo ve studovně hraje a tak druhého vyrušuje, využívá-li volných chvil k světácké četbě, rozhlíží-li se záhalčivě po jiných, nechá-li se přemoci lenivostí a zvláště když se v kostele nemodlí a nudí-li se při nábožných věcech. Záhalka je matkou, zdrojem a příčinou spousty pokušení a veškerého zla.

Ty jako ředitel těchto chlapců musíš se vynasnažovat, abys je uchránil těchto dvou hříchů tím, že v nich oživíš víru. Dosáhneš-li u svých hochů toto, že budou střídmí i v maličkostech, pak vždy zvítězí nad ďáblem a se střídmostí nabudou i pokory, čistoty a jiných ctností. Využijí-li času, budou-li věrni svým povinnostem, neupadnou-li nikdy v pokušení ďábelské, budou žít a zemřou jako svatí křesťané.“

Vyslechl jsem to a poděkoval jsem za překrásné poučení a chtěl jsem mu stisknout ruku, abych se přesvědčil, zda je to skutečnost, či pouhý sen, ale ničeho jsem nenahmatal. Pokusil jsem se po druhé chopit se jeho pravice a stisknout ji, i po třetí, ale marně, stiskl jsem jen vzduch. A přece jsem ty osoby, které jsem viděl, zdály se mi živé, vždyť mluvily. Přistoupil jsem k Donu Alassonattimu, k Donu Rufinovi i k bratrovi, ale jejich ruce jsem nenahmatal.

Zmaten jsem zvolal: „Je to skutečnost či sen to, co vidím? Což toto nejsou živé bytosti? Což jsem je neslyšel mluvit?“

Bratr Michal mi odpověděl: „Měl bys už vědět, a studoval jsi to, že mě nenahmatáš, dokud nebude má duše znovu spojená s tělem. Čistých duchů se nemůžeš dotknout. Naši podobu bereme na sebe jenom proto, aby nás smrtelníci viděli. Až povstaneme k soudu, vezmeme na sebe znova své tělo, ale nesmrtelné a oduchovnělé.“

Chtěl jsem se přiblížit k Panně Marii, neboť se mi zdálo, že mi chce něco říci. Už jsem byl skoro u ní, když jsem zaslechl z venku pronikavé výkřiky. Chtěl jsem vyběhnout z jídelny, ale vycházeje, probudil jsem se.

– – – –

Když dokončil své vypravování, připojil tyto poznámky a rady: „Ať na tomto tak spletitém snu je cokoli, je zřejmé, že se zde opakují a vysvětlují slova svatého Pavla. Tímto snem jsem byl celý zemdlen a vyčerpán tak, že jsem prosil Pána Boha, aby už nikdy na mne podobný sen nesesílal. Ale nicméně následující noci se tento sen opakoval se zakončením, které jsem minulé noci neviděl. Začal jsem při tom tak křičet, že to slyšel i Don Berto a ráno se mne tázal, proč jsem křičel a zdali jsem nespal.

Tyto sny mne unavily více, než kdybych celou noc nespal a bděl. Vidíte, že je to jen sen, a já mu nechci připisovat žádnou důležitost, ale jen takovou, jako snu.

Proto si nepřeji, abyste o něm psali domů nebo jinam, aby někdo z cizích věděl, že Don Bosco své chlapce krmí jen sny. Mně ovšem na tom málo záleží, ať si lidé říkají co se jim líbí, ale přece ať si vezme každý z toho snu, co se ho týká. Zatím vám jej nebudu vysvětlovat, vždyť je velmi lehký a srozumitelný. Velmi vám však doporučuji, abyste oživili svou víru, kterou si můžete zachovat zvláště střídmostí a vyhýbáním se zahálce. Milujte víru a nenáviďte zahálku.

A nyní dobrou noc!“

(M.B. 12,348)

LXI. Černý kocour ­– chlapec a psi – ďábli 1875.

V noci na Velký pátek jsem bděl po boku Dona Boska až do dvou hodin po půlnoci. Pak jsem se odebral na odpočinek, když mě přišel vystřídat Pietro Enria. Pak jsem zaslechl dušený výkřik Dona Boska, což bylo důkazem, že se mu zdáli nepříliš milé věci. Ráno jsem se ho dotazoval (D. Lemoyne) na to a on mi takto odpověděl:

„Zdálo se mi, že jsem v rodině, jejíž členové se rozhodli usmrtit kocoura. Soud a rozsudek byl odeslán Mons. Manacordovi. Monsignor se vzpěčoval a odpovídal mi: „Co je mi po takové vaší záležitosti. Nemám s tím nic společného.“ V domě nastal hrozný zmatek.

Opíral jsem se o hůlečku, když se náhle objevil černý kocour se zježeným hřbetem a šíleně běžel do mé pracovny. Za ním se hnala dvě veliká psiska a kocour, chudinka, byl celý zděšený a zdálo se, že ho ve chvilce doženou.

Viděl jsem, že utíká kolem mne, zavolal jsem naň. Chvíli váhal, ale když jsem ho znova volal, pozvedl cíp mého šatu a přikrčil se k mým nohám.

Psiska se zastavila proti mně a vycenila drsně zuby. ­– „Pryč odtud!“ vzkřikl jsem na ně. „Ubohého kocoura nechte na pokoji!“

Tu psiska ku podivu otevřela tlamy, rozvázala jazyk a promluvila lidským hlasem: „Ne, nikdy. Musíme poslouchat svého pána a máme rozkaz zabít tohoto kocoura.“ – „A jakým právem?“ – „Dobrovolně se dal do jeho služeb a pán může libovolně rozhodovat nad životem svého otroka. Máme rozkaz, abychom ho zabili a také ho zabijeme.“ – „Pán má právo na skutky svého otroka a nikoliv na jeho život. Nikdy nedovolím, abyste zabili tohoto kocoura.“ – „Že to nedovolíš ty?“ – Tu se oba dva psi zuřivě vrhli po kocourovi. Zvedl jsem hůl a zuřivě jsem rozdával rány útočníkům. Křičel jsem: „Hej, hola, hej! Stůjte! Zpátky!“

Oni se hned vrhli dopředu a hned zase ucouvli, a tak se boj protáhl na tak dlouho, že jsem byl už z toho zcela zemdlen.

Psi mě nechali konečně chvíli na pokoji. Tu jsem se chtěl podívat na ubohého kocoura, který byl stále u mých nohou, ale s úžasem jsem spatřil, že se přeměnil na beránka. Mezitím, co jsem přemýšlel o tom divu, obrátil jsem se k oběma psům. I oni změnili podobu. Podobali se divokým medvědům a pak hned tygrům a hned zase lvům a pak hrozným opicím. A konečně s proměnili ve dva hrozné ďábly. A ti řvali: „Lucifer je naším pánem a ty chráníš toho, který se mu dal do služeb. My ho musíme přivléci a zbavit ho života.“

Obrátil jsem se k beránkovi, ale toho už zde nebylo a na jeho místě stál ubohý hoch, který celý vyděšený prosebně opakoval: „Done Bosko, zachraňte mě! Done Bosko, zachraňte mě!“ – „Neboj se!“ – pravil jsem mu. – „Máš opravdu dobrou vůli být dobrý?“ – „Ach, ano, Done Bosko. Co mám dělat, abych se spasil?“ – „Neboj se! Klekni si a vezmi si do rukou medailku Panny Marie a modli se důvěrně se mnou!“

Chlapec poklekl. Ďábli by se byli rádi přiblížili, ale já jsem dával na ně pozor se zdviženou holí. V tom mě vzbudil Enria, když mě viděl tak vzrušeného a zbavil mě konce událostí. – Hoch byl jeden z těch, které jsem už poznal.

LXIII. Ve snu znova v Římě předzvěst smrti Svatého Otce Pia IX. 1877.

Zdálo se mi, že jsem se znova octl v Římě a hned jsem se odebral do Vatikánu. Nemyslel jsem ani na oběd ani na žádost o slyšení. Zatím, co jsem čekal v jakési místnosti, přišel Pius IX. a přátelsky se posadil do velké klubovny či na pohovku blízko mne. Celý udiven chtěl jsem povstat a náležitě se mu poklonit, ale on mi to nedovolil, ba důtklivě mě nutil, abych jen zůstal sedět vedle něho. Pak se rozvinul asi následující rozhovor:

Svatý Otec: „Není tomu tak dávno, co jsme se viděli.“

Don Bosko: „Opravdu, je tomu několik dní.“

Svatý Otec: „Od nynějška se budeme častěji vídat, protože je třeba projednávat spoustu věcí. Povězte mi tedy, co jste už vykonal po svém odjezdu z Říma?“

Don Bosko: „Bylo málo času. Uspořádal jsem spoustu věcí, nedokončených mým odjezdem, a pak jsme uvažovali, co by se dalo dělat a udělat pro Concettiny. V tom jsme dostali žádost od kardinála vikáře, abychom převzali správu hospitálu Těšitelky. Je to první žádost, s níž se na nás obrací zmíněný kardinál, a proto jsme jí vyhověli, ale současně nám působí obtíže nedostatek personálu.“

Svatý otec: „Kolik kněží jste už poslali ke Concettinům?“ – Mezitím se začal se mnou procházet, drže mě stále za ruku.

Don Bosko: „Poslali jsme jen jednoho a právě přemýšlíme, abychom poslali další, ale jsme na rozpacích, neboť nikoho volného nenalézáme.“

Svatý Otec: „Především se postarejte o personál u Ducha svatého!“ – Pak si mě svatý Otec zpříma prohlížel, vysoký a zářící.

Don Bosko: „Ach, svatý Otče, kdyby moji hoši mohli vidět vaši tvář! Myslím, že by radostí zůstali bez sebe. Velice vás milují.“

Svatý Otec: „To není možné. Kdo ví, zda se nesplní jejich tužby.“ – Mezitím jakoby mu bylo nevolno, opíral se tu a tam, pak si šel usednout na pohovku a pak se na ni celý natáhl. Myslel jsem, že je snad unaven a že ulehl, aby si trochu odpočinul, a proto jsem sháněl podušku, aby měl vyvýšenou hlavu.

Nechtěl to, ba natáhl si i nohy a pravil: „Je zapotřebí bílého prostěradla, aby mě pokrylo od hlavy až k patě.“ – Stál jsem zmaten a celý užaslý jsem se tomu divil. Nevěděl jsem, co mám říci a co mám dělat. Nechápal jsem, co se děje. Pak svatý Otec povstal a pravil: „Pojďme!“

Došli jsme do sálu, kde byla spousta hodnostářů, a svatý Otec bez ohledu na ně šel k zavřeným dveřím. Hbitě jsem dveře otevřel, aby svatý Otec mohl projít, který byl už blízko. Když to viděl kterýsi prelát, začal kroutit hlavou a brblal: „To nepatří Donu Boskovi, to je úkol vyhrazený některým komořím, úkol zvlášť vyhrazený.“

Omluvil jsem se co nejlépe a poznamenal jsem, že si neosobuji žádné právo, ale že jsem otevřel dveře, protože tam jiného nebylo, kdo by otevřel, a pak aby svatý Otec nenarazil. Svatý Otec se na to obrátil a s úsměvem pravil: „Jen ho nechte, tak to chci.“ – A sotva prošel dveřmi, už ho nebylo vidět.

Osamocen, nevěděl jsem, kde jsem. Rozhlížel jsem se, abych se orientoval, a tu jsem na jedné straně spatřil Buzzettiho. Jeho přítomnost mě velice potěšila. Chtěl jsem cosi povědět, on však mě oslovil a přistoupil blíže a pravil mi: „Podívejte se, jak máte špatné, rozbité boty.“

Don Bosko: „To vím, ale co chceš? Už se našlapaly! A jsou to ty v nich jsem šel do Lanza a dvakrát jsem v nich byl v Římě, a byly se mnou ve Francii a nyní jsou opět zde. Samozřejmě, jsou už děravé.“

Buzzetti: „Pak ovšem v nich nesmíte chodit. Což nevidíte, že podpatky jsou rozbité a chodíte téměř po zemi?“

Don Bosko: „Máš pravdu. Nyní mi pověz: Víš, kde jsme? Víš, co zde děláme? Víš, proč zde jsme?“

Buzzetti: „Ovšem, že vím!“

Don Bosko: „Tedy mi pověz: Sním a nebo je to skutečnost, co vidím? Rychle mi něco pověz!“

Buzzetti: „Neznepokojujte se, nesníte, ale je pravda vše, co vidíte. Jsme v Římě a sice ve Vatikánu. Papež zemřel. Je to však pravda, že budete mít potíže, až se budete chtít dostat odtud a nenajdete ani schody.“

Přistoupil jsem ke dveřím a k oknům a viděl jsem pobořené a rozbité domy na všech stranách, ba i schody byly rozbité a všude bylo plno trosek. I pravil jsem: „Nyní opravdu vidím, že se mi to jen zdá. Byl jsem před chvílí ve Vatikánu s papežem, a tam nebylo nic podobného.“

Buzzetti mi na to odpověděl: „Tuto spoušť způsobil nenadálý otřes z důvodu smrti papeže. Hrozně jej pocítí celá Církev.“

Nevěděl jsem, co říci, ani co si počít. Za každou cenu jsem chtěl pryč odtud. Pokoušel jsem se, ale marně. Bál jsem se, že zahynu v troskách. Pokoušel jsem se sejít, ale mnozí mě drželi za ramena, za šaty, ba kdosi mě držel pevně za vlasy a nijak mě nechtěl pustit. Začal jsem křičet: „Ach, to bolí!“ A v tom jsem se probudil.

(M.B. 13,42)

LXIV. Laskavost svatého Františka 1877.

Místo dlouhého kázání vám zde povím jednu historku. Jmenujte ji, jak se vám líbí: bajka, sen, historka, připisujte jí velkou, malou nebo žádnou důležitost a posuzujte si ji, jak je vám libo, ale přesto nás historka lecčemus naučí.

Zdálo s mi, že jsem šel alejí u Porta Susa a před kasárnami jsem uviděl jakousi ženu, kterou jsem pokládal za prodavačku pečených kaštanů, protože nad ohněm otáčela válce. Myslel jsem, že v něm peče kaštany.

Pozoroval jsem a podivoval jsem se zvláštnímu pečení kaštanů, přistoupil jsem k ní a viděl jsem, že skutečně otáčí cylindrem. Otázal jsem se té ženy, co peče v takovém zařízení. Ona mi odpověděla: „Peču lahůdky pro salesiány.“ – „Cože? Lahůdky pro salesiány?“ – „Ano,“ odpověděla a hned otevřela cylinder a ukázala mi je. Rozeznal jsem tam cukroví různých barev. Byly odděleny plátny. Jedny byly bílé, jiné červené a jiné černé. Na nich jsem viděl sražený cukr, který se podobal kapkám deště, nebo čerstvě utvořené rose. A tato rosa byla někde potřísněná skvrnami.

Otázal jsem se ženy: „Dají se jíst?“ – „Ovšem že ano!“ a hned mi kousek podala. A já jsem se tázal dále: „A pročpak některé kousky jsou červené, jiné černé a jiné bílé?“ – Žena odpověděla: „Bílé nestojí mnoho námahy, ale snadno je lze potřísnit. Červené stojí krev a černé život. Kdo je okusí, ten nepozná námah, nepozná smrti.“

„A sražený cukr, co ten znamená?“ – „Je znakem sladkosti světce, kterého jste si vzali za vzor. Tato rosa znamená, že je třeba se mnoho potit, abyste zachovali tuto sladkost, ba, že mnohdy bude zapotřebí prolévat i krev, abychom ji nepozbyli.“

Pln úžasu, chtěl jsem se ještě dále dotazovat, ale ona mi už neodpověděla. Tak já jsem se ubíral dále svou cestou, zamyšlen nad tím, co jsem slyšel.

Sotva jsem však udělal několik kroků, setkal jsem se s Donem Picco a jinými našimi kněžími. Všichni byli ustrašeni a zaraženi a vlasy jim hrůzou vstávaly. Otázal jsem se jich: „Co se stalo?“ – Don Picco říká: „Kdybyste věděl! Kdybyste věděl!“ – Naléhal jsem: „Co se stalo, co je nového?“ A tu on znova: „Kdybyste věděl! Viděl jste onu ženu, která pekla cukroví?“ – „Ale ano, nuže, a co je?“

Na to on ustrašeně pokračoval: „Nu, pravila mi, abych vám vyřídil, abyste se postaral, aby vaši synové pracovali, aby pracovali. Pravila: Najdou mnoho trní, ale i mnoho růží. Pověz jim, že život je krátký a žeň je hojná. Život je samozřejmě před Bohem krátký, vždyť je před ním chvilkou, takřka ničím.“ – „No, a copak se nepracuje?“ – On na to: „Ano, pracujete, ale ať se pracuje!“

Potom jsem neviděl už nikoho a pln údivu jsem spěchal do Oratoře a tam jsem se probudil.

Tuto historku jsem vám chtěl dnes povyprávět. Nazvěte si ji podobenstvím, bajkou, výmyslem. Na tom pramálo záleží, ale byl bych rád, abyste si dobře zapamatovali to, co pravila ona žena Donu Piccovi a ostatním, abychom se cvičili v laskavosti našeho svatého Františka, abychom vždy a mnoho pracovali.

(M.B. 13,302-303)

LXV. O prázdninách 1878.

Prázdniny jsou bouří pro mladé duše. Rád přehlížím své vojsko, vyzbrojené proti ďáblovi. (Contra diabolum). Je to latinský výraz, ale rozumí mi i Cottino (uklízeč v jídelně, který se prohlašoval za básníka). Rád bych vám pověděl spoustu věcí, neboť k vám mluvím zase po prvé po prázdninách, ale nejprve vám povím svůj sen. Můžete si z něho vzít poučení.

Byl jsem v Lanzo na prvním turnu duchovních cvičení. Spal jsem a měl jsem tam sen.

Ocitl jsem se v neznámém kraji, ale bylo to blízko vesnice, v níž se rozkládal rozsáhlý sad a vedle prostranná louka. Doprovázeli mě někteří přátelé, kteří mě zvali, abych vešel do zahrady. Vešel jsem a spatřil množství beránků, kteří poskakovali, pobíhali a dovádivě skotačili. V tom se otevřela brána, která vedla na louku, a beránci vyběhli ven na pastvu.

Někteří nedbali o pastvu a zůstali v zahradě, pobíhali sem a tam, škubali po troškách trávu a tak se napásli, ač zde nebylo tolik trávy co venku, kam vyběhlo veliké množství ostatních. Řekl jsem si: „Musím se podívat, co dělají beránci venku na louce!“ – Vyšli jsme na louku a viděli jsme, že se klidně pasou.

Náhle se nebe zatemnilo, začalo se blýskat, hřmět a hnala se veliká bouře.

„Co bude s těmito beránky, překvapí-li je bouře? Zažeňme je do bezpečí!“ I začal jsem je svolávat. Pak já z jedné strany a od jinud jiní přátelé snažili jsme se je vehnat do ohrady. Beránkům ani nenapadlo vejít, a tak nám stále unikali. Ach, ovšem! Měli rychlejší a lepší nožky. Mezitím začalo poprchávat. Pak se spustil déšť a nám se nepodařilo sehnat stádo do bezpečí. Jedna nebo dvě ovce sice vešly do zahrady, ale ostatní velké množství zůstávalo stále na louce. – „Dobrá!“ – řekl jsem si, – „Nechcete-li vejít, hůře pro vás! Pojďme aspoň my!“ Vešli jsme do zahrady.

Uviděli jsme tam studnu, na které bylo napsáno velkými písmeny: „Fons signatus“ – Zapečetěný pramen. Studna byla přikryta, ale náhle se otevřela a voda tryskala do výše, rozstřikovala se a tvořila duhu a sice obloukovitou jako v našem podloubí.

Mezitím se blýskalo a hrozně hřmělo, ba začaly padat i kroupy. My, kdož jsme byli v zahradě, tlačili jsme se i s beránky pod podivuhodné klenutí, jímž nepronikal déšť ani krupobití. – „Co to znamená?“ tázal jsem se přátel. – „Co bude s těmi beránky venku?“ – „Však uvidíš!“ – odpovídali, – „podívej se na čelo těchto beránků! Co tam vidíš?“ – Podíval jsem se a spatřil jsem na čele každého jméno jednoho chovance z Oratoře.

„Co to znamená?“ tázal jsem se. – „Však uvidíš, uvidíš!“

Nemohl jsem se ovládnout, abych se nepodíval, co dělají ubozí beránci, kteří zůstali venku na louce. „Seberu ty, které zabil blesk, a pošlu je do Oratoře.“ Pomyslil jsem si.

Vyšel jsem a mokl jsem na dešti a spatřil jsem ubohá, pobitá zvířata, která zdvihala nožky a chtěla do zahrady, ale nemohla učinit ani kroku. Otevřel jsem dveře, volal jsem na ně, ale marně. Déšť a krupobití je tak zubožily, že budila soustrast. Kroupy je bily do hlavy, do očí a jiné zase do čelistí a do nohou.

Po delší době bouře přestala. „Pohleď!“ – řekl mi muž, který stál vedle mne. „Podívej se na čelo beránků!“ – Podíval jsem se a spatřil jsem na každém jméno některého chovance z Oratoře. – „Vždyť znám tyto chovance a není to žádný beránek!“ zvolal jsem. – „Však uvidíš!“ odpověděl mi. Potom mi podal zlatou nádobu se stříbrným víkem a pravil mi: „Strč prst do této masti a pomaž jí rány těchto zvířat a hned se uzdraví.“

Začal jsem je volat : „Bé – bé!“ Ale oni se ani nepohli. Volám znova. Nic. Chci se k některé přiblížit a ona prchá. – „Nechceš? Tím hůře pro tebe.“ – Jdu tedy k jiné, ale i ta prchá. Každá prchala, když jsme se přiblížil, abych ji pomazal. Běhal jsem za nimi, ale byla to marná honička. Konečně jsem jednoho chytil. Oči měl ven z očnic, velice je měl zraněné, takže budil soustrast. Dotkl jsem se jich rukou a beránek hned vyzdravěl a s poskoky uháněl do zahrady. Potom už ostatní tolik neodporovali a nechali se dotýkat a uzdravení vcházeli do zahrady. Zůstalo jich však ještě mnoho a zvláště těch, nejzuboženějších venku. K těm jsem se však nikterak nemohl přiblížit.

„Nechtějí-li se uzdravit, hůře pro ně! Jak je dostat do zahrady?“ – Jen je nech,“ – pravil přítel, – „však oni přijdou.“

„Uvidíme!“ řekl jsem si, a odložil jsem zlatou nádobu na místo, kde byla dříve, a vrátil jsem se do zahrady. Vše bylo změněno.

Nad vchodem byl nápis: „Oratoř“. Sotva jsem vešel do zahrady, přicházeli i ti beránci, kteří dříve nechtěli jít, a vcházeli potají a ukrývali se. Ani zde jsem se k nim nemohl přiblížit. Někteří jen s nechutí přijímali mast a s odporem se nechali pomazat. Těm se měnila v jed, který je neuzdravoval, ale znova jitřil jejich rány.

„Podívej se! Vidíš onen prapor?“ pravil mi přítel. Obrátil jsem se a spatřil jsem vlající prapor, na němž byl veliký nápis: „Prázdniny“ – „Ovšem, ovšem, vidím jej.“ Odpověděl jsem. – „Hle, to vše je ovocem prázdnin.“ Vysvětloval jeden z mých průvodců, když viděl, že mě to velice rmoutí, tato podívaná.

„Tvoji chovanci odcházejí na prázdniny s dobrým předsevzetím, že se budou sytit Božím slovem, že zůstanou dobří, ale přikvačí bouře pokušení a déšť – útoky ďábelské a pak krupobití, a ubožáci padají do hříchu. Někteří se ještě uzdraví svatou zpovědí, jiní však nepoužívají dobře této svátosti, nebo jí vůbec nepoužívají.

Pamatuj na to a neustávej to opakovat svým chovancům, že prázdniny jsou bouří pro jejich duše.“

Pozoroval jsem beránky a viděl jsem, že jsou i smrtelně zraněni, a snažil jsem se je vyléčit. Scappini mě svým hřmotem při vstávání probudil.

Je to sen, ale má takový význam, že neučiní zle, kdo mu uvěří. Pravím vám, že jsem si zapamatoval některá jména beránků ze sna a porovnal jsem je s hochy a shledal jsem, že si počínají právě tak jako ve snu. Ať je tomu jakkoli, musíme dobře odpovídat Boží dobrotě, neboť Bůh je k nám nesmírně milosrdný a jedinou dobrou zpovědí vyléčí rány našich duší. Proto musíme všichni svorně bojovat proti ďáblu a s Boží pomocí v tomto boji zvítězíme a v nebi obdržíme odměnu vítěze.

(M.B. 13,761-764)

LXVI. O povolání – dva ze tří 1878.

O povolání vyprávěl Don Bosco 13. prosince Donu Barberisovi a těm, kteří s ním byli následující sen:

Zdálo se mi, že jsem v Becchi před svým rodným domkem, když tu náhle mi někdo podal překrásný košík. Prohlížím si ho a vidím, že jsou v něm maličké a ještě neopeřené holubice. Podívám se znova a vidím, že jim narostla křidélka a že se podobaly havranům. To mne udivilo a pomyslil jsem si: „Toto jsme nějaké čáry!“ Rozhlížel jsem se není-li tu nějaký čaroděj. Vtom vidím, holubice uletěly a ve vzduchu se zvolna vzdalovaly.

Tu ale jakýsi muž, který stál nedaleko, uchopil ručnici, namířil a vystřelil. Dvě holubice spadly a třetí zmizela. Běžel jsem k místu, kam jsem je viděl padnout, a držel jsem je v ruce a litoval jsem, že jsou mrtvé. Pociťoval jsem veliký zármutek a hladil jsem je a říkal jsem: „Chudáčkové!“

Mezitím, co jsem je pozoroval, náhle, ani nevím jak, změnili se ve dva kleriky. Celý zmatený hrozil jsem se čárů nějakého čaroděje a rozhlížel jsem se na všechny strany.

V tom mě někdo uchopil za rameno. Nevím už zda to byl pan farář z Buttiglieri nebo z Castelnuova. Pravil mi: „Rozumíš? Ze tří dva! Pověz to Donu Barberisovi!“

V tom košíku bylo více holubic, ale já jsem si ostatních nevšímal. Tak končí sen.

Už vícekráte chtěl jsem ti to povědět, ale zapomněl jsem, a vzpomněl jsem si vždy, až když už jsi byl pryč.

Nyní výklad:

Košík se spoustou neopeřených holubic je Oratoř. Z těch, kteří se stanou (jako v tom košíku) v Oratoři kleriky, z těch vytrvají ze tří dva. Nenalhávejme si: Doufáme v každého, ale jeden pozbude povolání pro nemoc, jiný smrtí a jiný opět pro příbuzné. Tak jich vždy ubývá, a dosti je na tom, vydaří-li se ze tří dva pro kongregaci.

(M.B. 13,812).

LXVII. Války 1878.

V následujícím snu přihlížel Don Bosco urputným bitkám, které měli prodělat, kdož byli povoláni do kongregace, a dostalo se mu řada užitečných rad pro všechny jeho syny a spasitelné pokyny pro budoucnost. Byl to veliký, dlouhotrvající boj hochů proti bojovníkům všeho vzhledu a podoby s podivnou zbraní. Konečně zůstalo jen několik vítězů.

K jinému, hrozně lítému boji došlo mezi obrovitými obludami proti lidem vysoké postavy, dobře vyzbrojeným a vycvičeným. Měli velice vysokou a širokou korouhev, v jejím středu byla zlatem vyšitá slova: „Maria, Auxilium christianorum“.

Boj byl dlouhotrvající a krvavý. Kdo kráčeli za korouhví, byli téměř nezranitelní a opanovali rozsáhlou rovinu. K těm se připojil zbytek hochů z dřívějších bitek a utvořili vojenský šik, v němž každý třímal v pravici jako zbraň kříž a v levici malý praporec Marie Pomocnice, vyšitý jako ten velký.

Noví vojáci prováděli dlouhý výcvik na rozsáhlé rovině a pak se rozešli jedni na východ, někteří k severu a jiní k jihu. Sotva zmizeli, rozpoutali se nové bitvy, tytéž manévry a rozchod na tytéž strany. Z prvních rot jsem některé poznal, ale další mi byli neznámí, prozrazovali však, že mě znají, a dotazovali se mě na mnohé věci.

Brzo na to se strhl déšť zářivých plaménků, které se podobaly různobarevnému ohni. Hřmělo a pak se rozjasnilo nebe a já se octl v rozkošné zahradě. Zde člověk, který se podobal svatému Františkovi Saleskému, podal mi mlčky knížečku. Tázal jsem se, co to je. – „Přečti si!“ odpověděl.

Otevřel jsem knihu, ale těžko jsem mohl číst. Mohl jsem vyčíst přesně tato slova:

Novicům: „Poslušnost ve všem. Poslušností si zaslouží požehnání Boží a přízeň lidí. Svědomitostí přemohou a zničí úklady nepřátel duše.“

Profesorům: „Ať žárlivě střeží ctnost svaté čistoty, ať milují dobré jméno spolubratří a šíří čest kongregace.“

Představeným: „Doporučuj naprosté sebezničení, aby získali sebe i své podřízené Bohu.“

V knize bylo napsáno ještě mnoho jiných věcí, ale nemohl jsme dále číst, protože se mi papír zdál modrý jako inkoust, kterým byla slova napsaná.

„Kdo jste?“ otázal jsem se neznámého znova, který se na mne díval s jasným zrakem.

„Mé jméno je známo všem a jsem poslán, abych ti sdělil něco o budoucnosti.“

„A co?“

„Co jsi četl a na co se ještě otážeš.“

„Co mám dělat, abych rozmnožil duchovní povolání?“

„Salesiáni budou mít mnoho povolání svým vzorným chováním, budou-li laskavě jednat s chovanci a budou-li naléhat na časté svaté přijímání.“

„Čeho si máme všímat při připouštění do noviciátu?“

„Vyloučit lenivé a nestřídmé.“

„A když se jedná o připouštění ke slibům?“

„Přihlížet k mravní jistotě ohledně svaté čistoty.“

„Jak je možno nejlépe uchovat dobrého ducha v našich domovech?“

„Psát, navštěvovat je, přijímat všechny a zacházet se všemi laskavě a to často. To je úkol představených.“

„Jak si máme počínat v našich misiích?“

„Posílejte jen osoby mravně jisté a povolejte nazpět ty, kdož by budili vážné podezření, a studujte a pěstujte domácí povolání.“

„Jde kupředu dobře naše kongregace?“

„Qui iustus est, iustificetur adhuc! Non progedi est regredi. Qui perseveraverit, salvus erit.“ (Kdo je spravedlivý, ospravedlňuj se dále. Nejít kupředu, znamená couvat. Kdo vytrvá, spasí se).

„Rozšíří se hodně naše kongregace?“

„Dokud budou představení zastávat své povinnosti, poroste a její rozmach nikdo nezadrží.“

„Potrvá dlouho?“

„Vaše kongregace potrvá, pokud budou členové milovat práci a střídmost. Jakmile zmizí jeden z těchto sloupů, vaše budova se zřítí a pohřbí představené, podřízené i jejich žáky.“

Vtom se objevily čtyři osoby, přinášející máry. Kráčely ke mně. „Pro koho to je?“ – otázal jsem se. – „Pro tebe.“ – „Tak rychle?“ – „Netaž se a pamatuj, že jsi smrtelník!“

„Co znamenají ty máry?“

„Že musíš provádět v životě vše, co chceš, aby i tvoji synové to uskutečňovali po tvé smrti. To je dědictví, to je zákon, který máš zanechat svým synům. Musíš vše připravit a ucelené a dobře provedené zanechat.“

„Čekají na nás květy a nebo trní?“

„Čeká mnoho růží, mnoho radostí, ale i hrozí trny, které všem způsobí velké hoře a bol. Je třeba se mnoho modlit.“

„Máme jít do Říma?“

„Ano, ale zvolna, velice opatrně a s neobyčejnou obezřetností.“

„Což mi hrozí už blízký konec života?“

„O to se nestarej! Máš pravidla, knihy a čiň, co učíš druhé! Buď na stráži!“

Chtěl jsem ještě něco vědět a na leccos se otázat, ale v tom se rozlehlo burácení hromu a blesků a při tom se několik lidí, či spíše hrozných oblud na mne vrhlo, aby mě rozsápaly. V okamžiku mi všechno zahalila hustá temnota. Domníval jsem se, že jsem mrtev; a bylo právě tři čtvrtě na pět ráno.

Je-li v tom něco, co by nám mohlo prospět, přijměme to. Ve všem ať je čest a sláva Boží na věky věků!

(M.B. 14,123).

LXVIII. Déšť trní, pupenů, květů a růží 1880.

V létě roku 1880 měl Don Bosco sen, v němž pod závojem symbolických zjevení byly mu vyjeveny budoucí osudy. Měl jej v noci 9. července. Viděl tajemný déšť, o jehož významu nám podávají vysvětlení právě tyto poznámky Don Lemoyena:

Boje Mons. Gastaldiho dostoupily vrcholu. Vyostřily se. V Římě se klonili s Monsignorem proti nám. Zdálo se, že se veškerá lidská naděje rozplynula. Za daných okolností by bývalo odsouzení Dona Boska a kongregace bolestným.

Lev XIII. se sám ujal záležitosti a položil podmínky k urovnání mezi Mons. Gastaldim a Donem Boskem, který svou pokorou povzbuzoval římské preláty. Přesto boj neustal. Když se Mons. dověděl roku 1883, že se Don Bosco chystá do Francie, napsal arcibiskupům do Lyonu a do Marseille, aby mu nedovolovali kázat. Jeho listy došly, když už byl náhle mrtev, když zemřel. V Lyoně mu ovšem nebyla dovolená veřejná konference, ale arcibiskup v Paříži nechal jej kázat v čelném chrámě velkoměsta, že by prý nebyl dbal arcibiskupova odporučení, ani kdyby byl živ Mons. Gastaldi.

Záhy příchod kardinála Alimondiho do Turína byl pravím požehnáním pro Dona Boska.

Na svátek Zvěstování Páně roku 1884 byl kardinál Ferrieri postižen prudkým nervovým záchvatem a projevil ochotu udělit výsadu, kterou Don Bosco vyžadoval marně tolik let.

Konečně právě 9. července následujícího roku za zvláštních okolností došel do Oratoře toužebně očekávaný dekret. Od té chvíle nastalo pro svatého Otce údobí klidu, které trvalo až do blízkého konce jeho života.

(M.B. 14,537-539).

LXIX. Tajemná hostina – lilie a růže 1879.

Vždycky vám říkám, že sny míváme ve spánku. Zdálo se mi tedy, že jsem v San Benigno (podivuhodné: vždy mívám sny o místech a okolnostech, odlišných od skutečné přítomnosti) a že jsem právě ve velkém sále jako asi naše jídelna, ba v mnohem větší. Tento ohromný sál byl zcela osvětlen a já jsem přemýšlel: „Co zas to vyvedl Don Barberis? Kdepak nabral tolik peněz?“

Byla tam spousta chlapců na obědě a seděli okolo stolů. Nejedli. Když jsem vstoupil ve společnosti svého druha, brali si chléb, jakoby začínali hostinu.

Sál byl nádherně osvětlen, ale jasem, který pocházel z neznámého zdroje. Příbory, náčiní, ubrousky, to vše bylo tak běloučké a čisťoučké, že naše ty nejčistší vedle nich by se zdály zamazané. Náčiní, příbory, lahve, talíře, to vše se tak lesklo, že jsem si myslel, že se mi to pouze zdá, a povzdechl jsem si: „Vždyť se mi to jen zdá! Takového přepychu v San Benigno nikdy nebude. A přece jsem zde a nesním.“

Mezitím jsem zpozoroval hochy, kteří tam seděli, ale nejedli. I otázal jsem se: „Co tam dělají, že nejedí?“ – Mezitím, co jsem se tázal, začali všichni jíst. Prohlížel jsem si je a poznal jsem, že jsou tam mnozí hoši z našich domů, a mnozí, kteří jsou zde na duchovních cvičeních. Nedovedl jsem to všechno pochopit, proto jsem se otázal svého druha, aby mi řekl, co to všechno znamená. Odpověděl mi: „Dávej chvíli pozor a porozumíš všemu!“

Mezitím co mluvil, změnilo se dřívější světlo v mnohem jasnější, a když jsem se chtěl přiblížit, abych lépe viděl, vynořil se zástup andělských jinochů, kteří drželi v rukou lilii a začali se procházet po stolech, aniž se jich nohama dotýkali. Spolustolující povstali a s úsměvem vše pozorovali. Tito andělští jinoši rozdávali tu a tam lilie a ti, kdož je dostali, zvedali se od země, jakoby byli duchy.

Všímal jsem si těch, kteří dostali lilie, poznával jsem je, ale byli tak skvělí a překrásní, že bych si nebyl opravdu představoval, že naleznu v nebi něco krásnějšího. Tázal jsem se, co asi znamenají hoši, kteří nesli lilie. A přítel mi odpověděl: „Copak jsi nekázal tolikrát o překrásné ctnosti čistoty?“

„Ach ano, kázal jsem a vštěpoval jsem do srdcí svých hochů.“ – „Nuže,“ – dodal můj druh, – „které vidíš s lilií v ruce, ti si ji dovedli uchovat.“

Nevěděl jsem, co říci. Zůstal jsem stát užaslý. Tu se znovu vynořil jiný zástup hochů, kteří kráčeli po stolech, jako první, aniž se jich dotýkali, a v rukou měli spoustu růží a rozdávali je. Kdo je přijal, nabýval v okamžiku překrásného, trvalého lesku a krásy ve tváři.

Tázal jsem se svého druha, co znamená tento zástup hochů, kteří měli v rukou růže.

Odpověděl: „To jsou ti, kteří jsou zaníceni láskou k Bohu.“ – A tu jsem zpozoroval, že všichni měli na čele zlatými písmeny napsáno své jméno. I přiblížil jsem se k nim, abych je lépe viděl. Ba chtěl jsem si poznamenat jejich jména, ale všichni rázem zmizeli. S nimi zmizelo i světlo a já jsem zůstal ve tmách, v šeru, při němž jsem ještě trochu viděl.

Viděl jsem tváře růžové, jako v ohni rozežhavené, a to těch, kteří neobdrželi ani růže ani lilie. Některé jsem spatřil u slizkého lana, splývajícího z výše. Namáhali se naň zavěsit a vyšplhat se nahoru, ale lano klouzalo a vždy trochu klesalo tak, že ti ubožáci zůstávali vždy na zemi s rukama i s tělem, potřísněným kalem.

Udiven a zaražen podívanou na hru v takovém sále, doléhal jsem otázkami na přítele, co asi znamená všechno to, co vidím. On mi odpověděl: „Lano, jak jsi kázával, to je zpověď. Kdo se toho lana chopí, ten se jistotně dostane do nebe. A právě tito hoši, kteří často přistupují ke svaté zpovědi a chápou se toho lana, aby se dostali do výše. Chápou se ho sice, jdou totiž ke zpovědi, ale beze všech nezbytných podmínek s malou lítostí a s nedostatečným předsevzetím, a proto se nemohou vyšplhat nikam. Toto lano se vždy skroutí a nemohou výše, ale sklouzávají dolů a zůstávají stále na téže výši.“

Chtěl jsem si zapsat jejich jména, ale sotva jsem stačil poznamenat si dva nebo tři, když mi všichni zmizeli s očí. A s nimi zmizela i zbývající trocha světla a já jsem zůstal v naprosté tmě.

V této tmě jsem spatřil mnohem žalostnější podívanou. Mnozí hoši, černého vzezření, měli kolem krku obtočené každý hrozné hadisko, které se ocasem tisklo k srdci a tyčilo svou hlavu před ústa ubožáka, jako by mu chtělo pokousat jazyk, kdyby chtěl promluvit.

Obličej těch chlapců byl tak hrozný, že mi naháněl strachu. Vypoulené oči, zkřivená ústa a jejich skrčené postavení, to vše budilo hrůzu. Třásl jsem se na celém těle a tázal jsem se znova, co to má znamenat. On mi odpověděl: „Což nevidíš? Starý had tiskne krk dvojitým závitem, aby nešťastníci nemohli promluvit ve zpovědi, a jedovatou tlamou číhá, aby je kousl, otevřou-li ústa, jestli promluví. Ubožáci! Kdyby promluvili, kdyby si vykonali dobrou zpověď, pak by ďábel proti nim ničeho nepořídil. Oni však z lidských ohledů nemluví, své hříchy přechovávají ve svědomí, zamlčují je, i když se vždy znova zpovídají, neodváží se vyhodit jed, který mají v srdci.

Tu jsem pravil svému druhovi: „Pověz mi jejich jména, abych si na ně vzpomněl!“ – „Nuže, piš a zapiš si je!“ odpověděl. – „Ach, není času!“ – „No jen piš!“

Začal jsem psát, ale zapsal jsem si jen několik jmen a při tom mi všichni zmizeli.

Tu pravil můj druh: „Běž a pověz svým hochům, aby dávali pozor, a pověz jim, co jsi viděl!“

Odpověděl jsem: „Dej mi znamení, abych byl přesvědčen, je-li to jen pouhý sen a nebo upozornění, které mi dává Bůh pro hochy.“ – „Dobrá!“ – pravil – „dávej pozor!“

Tu se znovu ukázalo světlo, které rostlo vždy více, a znovu se vynořili jinoši s liliemi a s růžemi. Světlo ustavičně rostlo, že jsem mohl zahlédnout na tváři všech spokojenost a andělskou radost, která se na nich jevila.

Uchvácen a s úžasem jsem je pozoroval a světlo mezitím ustavičně rostlo a sílilo tak, že vybuchlo v ohlušující rány. Na ten hřmot jsem se probudil a našel jsem se na loži tak znaven, že dosud pociťuji následky své únavy.

Přičítejte snu jakoukoli důležitost a věrohodnost, ale já vám prozatím říkám, že v tom vidím mnohou pravdu. Včera večer a dnes jsem se pokoušel všechno zkusit a vyšetřit a shledal jsem, že můj sen nebyl obyčejným, pouhým snem, ale že mimořádné milosrdenství Boží chce a může spasit některé nešťastníky.

(M.B. 14,552-555).

LXX. Révokaz (pro salesiány) 1876.

Vítr reptání roznáší nákazu neposlušnosti.

Don Boskovi se zdálo, že vstoupil do prostranného sálu v Borgo San Salvario. Byli tam shromážděni ve velkém počtu řeholníci a řeholnice z různých řádů a kongregací. Oči všech se upíraly na vstupujícího Dona Boska, jako by ho byli čekali. Uprostřed nich spatřil podivuhodného člověka, který měl hlavu omotanou bílým obvazem a byl zahalen bílým prostěradlem jako pláštěm.

Don Bosco chtěl vyzvědět, kdo je ten podivín, ale odpověděli mu, že je to sám Don Bosko. Snad představoval snícího Dona Boska. Don Bosco se prodral množstvím řeholníků, kteří ho obklopovali, pousmál se, z přítomných nikdo ani nedýchal. On se s úžasem rozhlížel, ale také všichni se na něho dívali jakoby překvapení a bez pohnutí.

Konečně přerušil mlčení a pravil: Proč pak se smějete? Mně se zdá, že se mi vysmíváte.“ – „My, a vysmívat se tobě? To se mýlíš. Usmíváme se, poněvadž jsme uhodli důvod a pohnutku, která tě sem přivedla.“ – „Jak byste to mohli uhodnout, jestliže sám nevím, proč jsem sem přišel. Ujišťuji vás, že mě váš smích zaráží.“

„Příčinou tvého příchodu je toto,“ – pravili řeholníci. – „Dáváš duchovní cvičení svým klerikům v Lanzo.“ – „A proto?“ – „Přišel jsi hledat, co bys jim pověděl v závěrečné promluvě.“ – „Budiž tedy, jak pravíte, a tedy mi aspoň poraďte, co jim mám říci, co by jim prospělo a co by podpořilo rozkvět Společnosti sv. Františka Saleského. Budu vám nesmírně vděčný.“

„Jedno ti poradíme: Pověz svým hochům, aby se měli na pozoru před révokazem.“

„Révokaz? Co s tím má společného révokaz?“

„Uchráníš-li svou kongregaci před révokazem, rozkvete, bude dlouho žít a nesmírně prospěje duším.“ – „Já vám nerozumím!“ – „Cože, ty nerozumíš? Révokaz je metlou, která ubila tolik řeholních rodin a je příčinou že mnohé už dnes neplní své vznešené dílo a poslání.“ – Tato rada je zbytečnou, jestliže se lépe nevyjádříte. Já ničemu nerozumím.“ – „Nač jsi se tedy mořil tolik let s teologií?“ – „Mně se zdá, že jsem tím vykonal aspoň svou povinnost, ale v bohovědných pojednáních není ani zmínky o révokazu.“

„A přece! Obrať to ve světle duchovním a mravním!“ – „V etymologii nenalézám ano vzdáleného významu, který by bylo možno vykládat ve smyslu mravním.“ – „Poněvadž nejsi schopen pochopit tajemství, hle, právě přichází ten, kdo ti to vysvětlí.“

Tu zpozoroval Don Bosco rozruch mezi davem, který se rozestupoval, aby udělal místo, a viděl přicházet k sobě neznámou osobu. Pohleděl na ni lépe, ale zdálo se mu, že ji dosud nikdy neviděl, ač její důvěrné chování svědčilo o staré známosti.

Jakmile se neznámý přiblížil, pravil mu Don Bosko: „Přicházíte právě včas, abyste mě vyprostil ze zmatku, do něhož mě přivedli tito pánové. Domnívají se, že filoxera – révokaz hrozí zkáze řeholním domům, a chtějí, abych učinil révokaz předmětem závěrečné promluvy o duchovních cvičeních.“

„Don Bosko, vy jste tak moudrý a toto nevíte? Jistojistě, budete-li usilovně potírat tuto filoxeru, naučíte-li proti ní bojovat své syny, bude vaše společnost vzkvétat. Víte co je to filoxera?“ – „Vím, je to choroba, která se uchytí na rostlině a hrozí jí záhubou tak, že kmen uschne.“ – „Z čeho pochází tato choroba?“ – „Působí ji množství nepatrných živočichů, kteří se usadí na rostlině.“ – „Jak lze zachránit okolní kmeny před nákazou?“ – „Právě tomu nerozumím.“

„Poslyšte dobře, co vám nyní povím: Révokaz se zprvu vyskytne na jednom kmeni. Ale sotva uplyne krátký čas, zachvátí všechny okolní kmeny a sice i vzdálenější. Vyskytne-li se na některé vinici, v sadě nebo v zahradě, nákaza se šíří s úžasnou rychlostí, a krása a očekávané ovoce je rázem zničeno. Víš, jak se šíří nákaza? Poněvadž by vzdálenost byla překážkou, živočichové nesestupují na zem a nepochodují k ostatním kmenům. Zkušenost svědčí o něčem jiném: Vítr zvedá tuto nákazu a roznáší ji po zdravých kmenech. Zhouba se rychle šíří. Nuže, věž, že vítr reptání roznáší daleko nákazu neposlušnosti. Už tomu rozumíš?“ – „Začínám chápat.“

„Škody, které natropí tato choroba, roznášená větrem, jsou nesčetné. Ve kvetoucích domech vyhladí nejdříve vzájemnou lásku, pak horlivost o spásu duší a pak zplodí záhalku a vyžene všechny ostatní ctnosti a nakonec přivede dům v opovržení před Bohem i před lidmi. Nestačí přeložit postiženého do jiného domu, stačí, fouká-li vítr z povzdálí. Věř mi! Toto je příčinou zkázy některých řeholí.“

„Máš pravdu, uznávám, co říkáš. Ale jak zabránit takovému neštěstí?“

„Obyčejné prostředky nestačí, ale je třeba chopit se nejradikálnějších. Proti révokazu chtěli vystavět zeď tím, že posypali postižené kmeny sírou, používali i vápenné vody, zkoušeli i jiné prostředky, ale nic to nepomohlo, neboť od jednoho postiženého kmene rázem byla zničená celá vinice. A z jedné vinice se nákaza říší do okolních a z nich do jiných, a tak se šíří po celém kraji a po celé zemi. Chceš poznat jediný prostředek, jímž lze rázně vyhladit zlo v samém počátku? Jakmile se objeví příznaky nákazy na některém kmeni, je nutno jej opatrně vyňat, vyseknout i s ohradou a ohněm spálit. Kdyby byla zachvácená celá vinice, bylo by třeba vysekat všechny kmeny a všechno obrátit v popel, chceme-li zachránit blízké vinice. Jen oheň zničí tuto nákazu. Proto ukáže-li se nákaza v některém domě, ukáže-li se odpor proti představeným a proti jejich vůli, pyšné zanedbávání Stanov a Pravidel, opovrhování povinnostmi společného života, pak neotálej, ale vytni bez odkladu tento dům od základu, vyhoď jeho údy a nedej se ovládnout nebezpečně shovívavou trpělivostí. A jako s domem, tak i s jednotlivci. Někdy se ti bude snad zdát, že se osamocený uzdraví a že se znovu obrátí na dobrou cestu. Snad ti bude líto zasáhnout jej, poněvadž jej miluješ, nebo pro jeho zvláštní schopnosti nebo učenost, která na pohled dodává kongregaci lesku. Nedej se zviklat takovými úvahami nebo důvody! Takoví lidé stěží změní své návyky. Nemyslím, že by jejich obrácení bylo nemožné, ale tvrdím, že se to stává jen zřídka, že tato možnost neospravedlňuje představeného, aby se přiklonil k laskavějšímu rozsudku. Řekneš snad, že někteří ve světě špatně skončí. To je jejich starost. Za své chování budou sami odpovídat, ale tvoje kongregace nesmí trpět jejich vinou!“

„Což, kdyby je bylo možno ve Společnosti laskavostí napravit?“

„Tato domněnka neobstojí. Lépe je vypudit jednoho z pyšných, než ponechat jej s pochybnostmi, aby mohl dále zasévat rozkol a koukol na vinici Páně. Dobře si to zapamatuj a uplatňuj, bude-li třeba. Mluv o tom ředitelům na konferencích a to budiž i předmětem závěrečné promluvy o těchto duchovních cvičeních.“

„Ano, tak to učiním. Děkuji za radu. Nyní však mi pověz, kdo jsi.“ – „Copak mě dosud neznáš? Což se nepamatuješ, kolikrát jsme se už viděli?“

Mezitím, co neznámí toto říkal, okolostojící se usmívali. V tom zazněl zvonek na vstávání a Don Bosco se probudil.

Dodal, že tento sen trval tři noci, pročež neobstojí pochybnost, že si jej vymyslil jako podobenství. „Podivínská hlava“ se mu výborně hodila za úbor, v němž obyčejně pokořoval sebe a vymlouval svým posluchačům domněnku, že se jedná o mimořádné dary.

(M.B. 12,475-479).

LXXI. Panna Maria uvádí salesiány do Francie 1877.

Roku 1877 se mnoho podniklo pro upevnění salesiánského díla ve Francii. Zvlášť nenadále přišel s nabídkou ke zřízení hospodářské školy biskup z Frejus a Toulonu Mons. Ferdinand Terris v srpnu téhož roku. Ku podivu nade všechno očekávání a proti veškeré pravděpodobnosti takové nabídky byl ještě Don Bosco odpůrcem zřizování takových škol, poněvadž dle jeho názoru nezaručovaly mravní výchovu mládeže.

Nuže, právě v noci před příchodem listu od Mons. Terris měl náš světec sen, který ho zbavil odporu a učinil ochotným k přijetí nabídky. Jeho vypravování slyšeli hrabě Cays, jako klerik. Don Barberis i Don Lemoyne, který vše zapsal následovně:

Měl jsem sen. Rozkládala se přede mnou krajina, podobná okolí Turína. Vítalo mě selské stavení s malým mlatem vpředu. Dům byl jako na venkově prostý, a světnice, ve které jsem se octl, měla vícero dveří, které vedly do různých pokojů. Nebyly však ve stejné s prvními. Do některých se vystupovalo a do jiných sestupovalo po několika schodech.

Kolkolem byly stojany na hospodářské nářadí. Rozhlížel jsem se a nespatřil jsem nikoho. Procházel jsem pokoji, ale všude bylo prázdno. Dům byl opuštěn. Tu jsem zaslechl hlásek zpívajícího hošíka. Ale přicházel z venku. Vyšel jsem ven a viděl jsem chlapce 10 až 12-tiletého, hranatého, silného a oblečeného jako řemeslník. Jeho hlas byl zvučný. Stál zpříma, pevně upíral zrak na mne. Vedle něho stála žena, čistě oděná jako venkovanka. Doprovázela ho. Hoch zpíval francouzsky: „Ami respectable, Soyez notro pere aimable.“ (Ctihodný příteli, buďte naším laskavým otcem).

Zastavil jsem se na prahu a pokynul jsem mu: „Pojď sem, pojď jen. A kdopak jsi?“

Hoch se na mne podíval a opakoval popěvek. A tu jsem naléhal: „Vyjádři se lépe! Chceš, abych tě přijal do domu? Chceš mi snad povědět něco pěkného? Chceš, abych ti dal nějakou medailku? Nějaký dárek? Očekáváš ode mne podporu v penězích?“

Hoch nedbal na mé otázky, ale rozhlížel se kolkolem a jinými slovy prozpěvoval: „Voila mes compagnous – Qui dirout ceque nous voulons.“ (Hle, moji kamarádi, ti vám řeknou, co my chceme).

Tu se vynořila spousta hochů, kteří přicházeli před mlat, u něhož jsem stál. Kráčeli po neobdělaných polích. Všichni sborově a zřetelně zpívali: „Notre pere, du Chemin – guides nous dans le Chemin. – Guides nous an jardin. Non an jardin des fleurs – Mais an jardin des bonnes moeurs.“ (Otče náš, veďte nás, veďte nás po cestách, jež vedou do zahrad, ne do zahrad květů, ale dobrých mravů).

„Kdo jste vy?“ tázal jsem se celý užaslý, a pokročil jsem před spoustu těchto hochů. Hošík, který dříve zpíval sólo, pokračoval sám: „Notre Patrie – Cest le pays Marie!“ (Naše vlast to je země Panny Marie).

Namítl jsem: „Nerozumím. Co zde děláte? Co po mně chcete?“ – Všichni sborově odpovídali: „Nos attendons lami – Qui nous guide an Paradis.“ (Očekáváme zde přítele, který nás povede do nebe).

„To jsme se shodli,“ – dodal jsem, – „chcete do mých ústavů? Je vás mnoho, ale něco už uděláme. Chcete se učit katechizmu? Naučím vás. Chcete se vyzpovídat? Jsem připraven. Chcete, abych vás učil a naučil zpěvu, abych vás vyučoval, nebo abych vám kázal?“

Všichni líbezně a sborově opakovali: „Notre Patrie – Cest le pays Marie!“ (Naše vlast to je země Panny Marie).

Zmlkl jsem a pomyslel jsem si: „Kde to vlastně jsem? V Turíně a nebo ve Francii? Vždyť jsem ještě včera byl v Oratoři. Je to podivné. Z toho už se nevymotám.“

Mezitím, co jsem přemýšlel, uchopila ona dobrotivá žena hošíka za ruku a druhou pokynula, aby se všichni vydali společně ke druhému, většímu mlatu, který byl nedaleko Femez avec moi.

A hned je předcházela.

Všichni hoši, kteří mě obklopovali, vydali se ke druhému mlatu. Mezi tím, co jsem šel s nimi, přidávaly se k onomu zástupu nové hloučky. Mnozí nesli kosy, jiní motyky a další nesli nářadí různých řemesel.

S úžasem jsem pozoroval tyto hochy. Nebyl jsem v Oratoři ani v Sanpierdarena. Pomyslil jsem si: „To se mi přece nezdá, vždyť kráčím.“

Mezitím hoši, kteří mě obklopovali, jakmile jsem zpomalil krok, požďuchovali mne kupředu. Nespouštěl jsem z očí ženu, která nás předcházela a která poutala mou živou zvědavost. I svým šatem vesničanky či pastýřky i se svým červeným šátkem okolo krku a s bílým živůtkem zdála se mi bytostí tajemnou, ač na jejím zevnějšku nebylo nic zvláštního.

Na onom druhém, rozsáhlém prostranství bylo jiné selské stavení a nedaleko překrásný dům. Když všichni hoši došli na ono prostranství, obrátila se ta paní ke mně a pravila: „Dobře si všimni těchto polí! Dobře se podívej na tento dům, na tuto mládež!“

Prohlížel jsem si všechno, ale mládeže bylo nesčetné množství. Hochů bylo už tisíckrát více než těch, co odešli od prvního domu. Ona žena dodala: „Všichni tito hoši jsou tvoji.“

„Moji? Jakým právem mi dáváte tyto hochy? Nejsou ani vaši ani moji, ale jsou Pána!“

„Jakým právem? Jsou to moje děti a já ti je svěřuji.“

„Jak budu moci uhlídat čilou mládež a takové množství? Nevidíte, jak bláznivě běhají po polích a jiní je honí? Nevidíte, jak někteří přeskakují příkopy a jiní lezou po stromech? Nevidíte, jak se támhle bijí? Což je to možné, abych je sám udržel v kázni a v pořádku?“

„Chceš vidět, co dělat? Pohleď!“ zvolala žena. Ohlédl jsem se a spatřil jsem zástup jiných chlapců. Tu náhle žena roztáhla plášť nad ně a všechny je přikryla. Neviděl jsem odkud vzala onen plášť. Po chvíli jej stáhla k sobě. Hoši byli proměněni. Všichni byli dospělými, všichni byli kněžími, kleriky.

„Tito klerici a kněží jsou moji?“ tázal jsem se ženy. Odpověděla: „Jsou tvoji, vychováš-li si je. Chceš-li zvědět více, pojď sem!“ Pokynula mi, abych přistoupil blíže.

„Laskavá paní, povězte, kde jsme, co to je?“ – Neodpověděla, ale pokynula rukou všem, aby se kolem ní shromáždili. Hoši přiběhli a tu ona zvolala: „Attention garcons, silence! Ouvriers, Ateliers, chanzez tous ensemble!“ (Pozor, hoši, ticho! Dělníci, řemeslníci, zpívejte všichni vespolek). Zatleskala rukama a tu všichni hoši sborově pěli: „Gloria, honor, gratiarum actio Domino Deo Sabaoth!“ (Sláva, čest, díkůvzdání Pánu našemu Bohu).

Všichni vespolek tvořili velkolepou harmonii. Byl to shluk hlasů a tónů, které současně stoupaly od nejnižších k nejvyšším a proplétaly se tak, že se zdálo, že vycházejí z hloubi země, zatím co se soprán ztrácel v nebesích. Když všichni dozpívali tento hymnus vzkřikli zpěvně: „Ainsi scitil!“ (Tak se staň). – Nato jsem se probudil.

Klíčem snu jsou nabídky, které dostal Don Bosco z Francie o několik hodin později. Don Lemoyne brzo po otevření navštívil nový dům a našel první doklad. Vešel do ředitelny a zde v horním poschodí spatřil věšáky a stojany s hospodářským nářadím. Kolkolem spatřil dveře, jimiž se vcházelo nebo vystupovalo do jiných pokojů. Ba více: Před domem bylo malé prostranství a široká, opuštěná lučina, ohraničená skupinou stromů, a kousek dále bylo jiné prostranství, větší, kde bydleli první přijatí hoši v budově.

To byl sen podle litery. Don Lemoyne neočekával takové překvapení a hned o tom psal Donu Boskovi.

Mnohem větší překvapení očekávalo Dona Boska samotného, když přijel, aby se uvázal v držení. Hoši mu vyšli vstříc a předcházel je hoch s kyticí květin. Když došel Boží sluha na několik kroků od něho, rázem změnil barvu náhlým dojetím. Hoch měl postavu i rysy onoho hocha ze snu.

Byl to Michaelino Blai, který se stal salesiánem a žije dosud (1930) v Nizze. Večer při akademii, pořádané na počest Dona Boska, mezitím, co hoši zpívali jakýsi hymnus a Blai zpíval sólo, Don Bosco poukázal řediteli Donu Pierotovi na popěvek a pravil: „Zdá se mi, že je to sólo ze sna.“

Ve snech Don Boskových bývá dost prorockých prvků, ale není třeba proto věřit upřílišněným výkladům, poněvadž věci předpovídané mají se mnohdy splnit až po dlouhé době. Nechápou-li někdy sami proroci úplný smysl svých předpovědí, co teprve jejich vykladači?

V poslední části našeho snu zůstalo donedávna záhadou zástup hochů, kteří se změnili v kleriky a kněze. Mnozí si mysleli, že Don Bosco tam předvídal kněžská povolání, uzrálá mezi chovanci zemědělských škol. Ale tento výklad neuspokojoval, poněvadž se nesrovnával s přesnou symbolickou scénou. Když bylo stanoveno otevřít v Navaře dům pro Syny Panny Marie a pak noviciát, aniž kdo tehdy pomyslil na sen, teprve tehdy se začal jasně rýsovat smysl předpovědí.

(M.B. 12,534).

 LXIX. Tajemný plášť 1881.

Spiritus sancti gratia illuminet sensus et corda nostra. Amen (Milost Ducha svatého ať osvítí naši mysl a srdce. Amen.)

Pro poučení naší milé společnosti.

10. září 1881 v den slavného jména Panny Marie byli salesiáni shromážděni v San Benigno Canavese a konali si duchovní cvičení. V noci ze dne 10. na 11. září, když jsem spal, nalezl jsem se v jedné krásně ozdobené dvoraně. Zdálo se mi, že se procházím s řediteli našich domů. Tu se před námi zjevil člověk v takovém jasu, že jsme na něho nemohli ani hledět. Podíval se na nás a beze slova začal se procházet opodál nás.

Byl nádherně oblečen. Skvostný plášť pokrýval mu ramena. Na límci, kterým byl připjat, skvěla se tato slova: „Pia salesianorum societas anno 1881.“ (Zbožná salesiánská společnost roku 1881.) Límec byl spojen stuhou, na konci které bylo napsáno: „Qualis esse debet.“ (Jaká má být.)

Naši pozornost upoutalo 10 drahokamů. Neobyčejně se leskly. Na některé jsme mohli hledět jen s velkou těžkostí. Tři z nich byly na prsou. Na jednom bylo napsáno: „Fides“, na druhém: „Spes“ a na tom, který byl na prsou: „Caritas“. Čtvrtý drahokam byl na pravém pleci a bylo na něm napsáno: „Labor“. Na pátém, který spočíval na levé pleci, bylo napsáno: „Temperantia“.

Druhých pět drahokamů zdobilo zadní část pláště. Byly rozděleny následovně: Největší a nejskvělejší byl ve středu a měl nápis: „Oboedientia“. Na prvním na pravé straně bylo toto: „Votum paupertatis“ (slib chudoby.) Níže bylo: „Praemium“ (odměna), na druhém drahokamu. Na levé výše: „Votum castitatis“ (slib čistoty.) Záře tohoto vydávala neobyčejné světlo a přitahovala náš pohled, jako magnet přitahuje železo. Na nižším z levé strany bylo: „Ieiunium“ (půst.) Paprsky všech pěti diamantů směřovaly proti prostřednímu diamantu.

Vysvětlení:

Aby nevzniklo nějaké nedorozumění, bude vhodné něco poznamenat. Tyto diamanty vyzařovaly zvláštní paprsky, které se vznášely jako nějaké plaménky a nesly na sobě tyto výpovědi:

Na drahokamu „Fides“ zářila slova: „Sumite scutum fidei, ut adversus insidias diaboli certate possitis!“ (Vezměte štít víry, abyste mohli bojovat proti nástrahám ďáblovým – Ef 6,16.)

Druhý paprsek měl nápis: „Fides sine operibus mortua est.“ (Víra bez skutků je mrtvá – Jakub.) „Non auditores, sed ractores legis regnum Dei possidebunt.“ (Ne posluchači, ale činitelé zákona budou vládnout v Božím království – Jakub.)

Na paprscích „Spes“ byly tyto nápisy: „Sperate in Domino, non in hominibus!“ (Doufejte v Boha a ne v lidi.) „Semper vestra fixa sint corda, ubi vera sunt gaudia“. (Vaše srdce ať jsou zakotvena tam, kde jsou pravé radosti!)

Na paprscích „Caritas“ bylo zase: „Alter alterius onera portate, si vultis adimplere legem meam“. (Neste břemena jeden druhého, chcete-li naplnit můj zákon.) – „Diligite et diligemini!“ (Milujte a budete milováni.) „Sed diligite animas vestra et vestrorum!“ (Milujte duše své i svých bližních!.) „Devote Divinum Officium persolvatur; Missa attente celebretur; Sanctum sanctorum peramanter visitetur!“ (Božské oficium modlete se zbožně; Mši svatou konejte pozorně; Svatého svatých s láskou navštěvujte.)

Na slově „Labor“ bylo: „Remedium concupiscentiae; Arma potentissima contra omnes insidias diaboli.“ (Lék proti žádostivosti; Nejmocnější a je působivější zbraň proti všem ďáblovým nástrahám.)

Na slově „Temperantia“: „Si lignum tollis, ignis extinguitur.“ (Nebudeš-li přikládat dřevo, oheň uhasne.) – „Pactum constitue cum oculis tuis, cum gula, cum somno, ne huiusmodi depraedentur animae vestrae.“ (Uzavři smlouvu se svým zrakem, se svým hrdlem, se spánkem, aby vaše duše nebyly tímto způsobem okrádány.) – „Intemperantia et castitas non possunt simul cohabitare.“ (Nestřídmost a čistota nemohou spolu bydlet.)

Pod paprsky „Oboedientiae“ stálo: „Totius aedificii fundamentum et sanctificationis kompendium.“ (Je základem celé stavby a souhrnem, dovršením svatosti.)

Na paprscích „Paupertatis“: „Ipsorum est regnum caelorum.“ (Jejich je nebeské království.) – „Divitiae sunt spinae.“ (Bohatství je trní.) – „Paupertas non verbis, sed corde et opere conficitur.“ (Chudoba se zachovává ne slovy, ale skutky, srdcem a činy.) – „Ipsa caeli ianuam aperiet et introibit.“ (Ona otevírá bránu nebe a vstupuje. Otevře – vstoupí.)

Pod paprsky „Castitas“: „Omnes virtutes veniunt pariter cum illa.“ (S ní přijdou všechny ostatní ctnosti.) – „Qui mundo sunt corde, Dei arcana vident et Deum ipsum videbunt.“ (Kdo jsou čistého srdce, vidí Boží tajemství a Boha samého budou vidět.)

Pod paprsky „Proemium“: „Si delectat magnitudo proemiorum, non detereat multitudo laborum.“ (Těšíš-li se na velikost odměn, nenech se odstrašit množstvím námah!) – „Qui mecum patitur, mecum gaudebit.“ (Kdo se mnou trpí, bude se se mnou radovat.) – „Momentaneum est quod patimur in terra, aeternum est, quod delectabit in caelo amicos meos.“ (Chvilkové je, co trpíme na zemi, ale je věčné, co bude těšit mé přátele v nebi.)

Pod paprsky „Ieiunium“: „Arma potentissima adversus insidias inimici.“ (Nejmocnější zbraň proti nepřítelovým úkladům.) – „Omnium virtutum custos.“ (Ochránce všech ctností.) – „Omne genus daemoniorum per ipsum sicietur.“ (Každý druh démonů je jím vymítán.)

Široká růžová stuha okrašlovala spodní část pláště. Na jedné straně bylo napsáno: „Argumentum praedicationis: mane, meridie et vespere.“ (Látka na kázání ráno, v poledne i večer.) – „Colligite fragmenta virtutum et magnum sanctitatis aedificium constituetis.“ (Sbírejte drobty ctností a zbudujete velikou budovu svatosti.) – „Vae vobis, qui modica spernitis. Paulatim vos decidetis.“ (Běda vám, kdo pohrdáte maličkostmi. Pomalu upadnete.)

Až dosud někteří ředitelé stáli, jiní se procházeli a všichni byli přestrašeni. Nikdo z nich neotevřel svých úst. Tu Don Rua jakoby bez sebe pravil: „Je třeba si to zaznačit, abychom to nezapomněli.“ Hledal pero, ale nenašel je. Vytáhl notes a hledá tužku, ale ani té nebylo. – „Já si to zapamatuji,“ pravil Don Durando. – „Já ale si to musím zaznačit,“ dodal Don Fagnano. A začal psát se stopkou růže. Všichni se tomu divili a viděli písmo a rozuměli mu. Když Don Fagnano skončil, Don Costamagna mu diktoval toto: „Láska všemu rozumí, vše snáší. Láska všechno přemůže, hlásejme ji slovy i skutky.“

Mezitím, co Don Fagnano psal, zmizelo světlo a nacházeli jsme se v úplné tmě. Tu pravil Don Chivarello: „Klekněme. Ticho! Modleme se, světlo opět přijde, vrátí se.“

Don Lasagna začal: „Veni, Creator Spiritus...“ potom: „De profundis...“ a nakonec: „Maria, Auxilium christianorum ora pro nobis“, při čemž jsme všichni odpovídali. A když jsme skončili s „Ora pro nobis“, zjevilo se světlo a osvěcovalo malou tabulku, na níž bylo napsáno: „Pia salesianorum societas, qualis esse periclitatur anno salutis 1900“. (Zbožná společnost salesiánská, jaké nebezpečí jí hrozí roku spásy 1900.)

Za okamžik se všechno stalo jasnějším, takže jsme se mohli v šeru rozeznat. Uprostřed toho světla, které zesílilo, zjevila se opět ona osoba jako před tím. Výraz její tváře podobal se člověku, kterému je do pláče. Její plášť byl rozvrtán od červů, byl vybledlý a roztrhaný. Na místech, kde byly dříve drahokamy, bylo množství hlubokých děr, způsobených od molů a od jiného drobného hmyzu.

„Respicite et intelligite!“ pravil nám muž. (Pohleďte, zamyslete se a pochopte!)

Zpozoroval jsem, že oněch deset diamantů se proměnilo ve stejný počet molů. Ti zuřivě rozežírali plášť.

Mezitím na místě „Fides“ vynořilo se: „Somnus et accidia“. (Spánek a lenivost.)

Na místě drahokamu „Spes“ bylo: „Risus et scurilitas“. (Smích a šaškovství.)

Na místě drahokamu „Caritas“ bylo: „Negligentia in divinis perficiendis.“ (Nedbalost ve službě Boží.) – „Amant, quae sua sunt, non quae Jesu Christi.“ (Milují své zájmy, ne ty Ježíše Krista.)

Na místě „Temperantia“ bylo: „Gula et quorum Deus venter est.“ (Hrdlo a jejichž bohem je břicho.)

Na místě „Labor“ zase: „Somnus, furtum, otiositas.“ (Spánek, krádež, zahálka.)

Na místě „Castitas“ bylo: „Concupiscentia oculorum et superbia vitae.“ (Žádostivost očí a pýcha života.)

Na místě „Oboedientia“ nebylo nic jen velká a hluboká díra bez nápisu.

Na místě „Paupertas“ zase: „Lectus, habitus, potus et pecunia.“ (Lůžko, oblékání, nápoje a peníze.)

Na místě „Proemium“: „Pars nostra erunt, quae sunt super terram.“ (Naším údělem budou věci pozemské.)

Na místě „Ieiunium“ byla díra bez nápisu.

Když jsme to viděli, všichni jsme se přestrašili. Don Lasagna omdlel. Don Cagliero zbledl jako stěna a opíraje se o židli zvolal: „Je to možné, že by mohlo se až sem dojít?“ – Don Lazero a Don Guidazio byli jako bez sebe a chytili se za ruce, aby nepadli. Don Francesia, hrabě Cays, Don Barberis a Don Leveratto klečeli a modlili se držíce v rukou růženec.

V tom okamžiku bylo slyšet temný hlas: „Quo modo mutatus est color optimus!“ (Jak se změnila překrásná barva!)

Mezitím nastalo něco neobyčejného. V tom pološeru odehrál se neobyčejný úkaz. Z ničeho nic octli jsme se v husté, neproniknutelné tmě. Z ní se naráz vynořilo ostré světlo, které nabíralo podobu lidského těla. Naše oči to nemohly snést. Zpozorovali jsme však, že to byl spanilý mladík. Byl oblečen v bílý, zlatem a stříbrem protkávaný šat, celý lemovaný věncem lesklých diamantů. V jeho tváři se zrcadlila nejen hluboká, posvátná velebnost, ale i sladkost a láska.

Přiblížil se k nám a pronesl nám tato biblická slova: „Servi et instrumenta Dei omnipotentis, attendite et intelligite: Confortamini et estote robusti!“ (Služebníci a nástroje všemohoucího Boha, pozorně mě vyslechněte a vezměte na vědomí! Vzmužte se a buďte silní!) – „Quo vidistis et audistis est caelestis admonitio, quae nuno vobis et fratribus vestris facta est; animadvertite et intelligite sermonem: Iacula praevisa minus feriunt et Praeveniri possunt. Quod sunt verba signata, tot sint argumenta praedicationis.“ (Co jste viděli a slyšeli, je nebeské napomenutí, jehož se vám a vašim bratřím nyní dostalo; věnujte jim pozornost a rozumějte řeči: Předvídané střely méně bolí a můžete jim předejít. Každé vyznačené slovo budiž tématem promluv.)

Indesinenter praedicate opportune, importune: sed quae praedicatis, constanter facite, adeo ut opera vestra sint velut lux, quae sicuti tuta traditio ad fratres et filios vestros pertranseat de generatione in generationem!“ (Neustále kažte, ať je to vhod či nevhod, ale co kážete, také vytrvale sami čiňte, to proto, aby vaše dílo bylo jako světlo, které by mohlo přejít jako bezpečné podání na vaše bratry i syny z generace na generaci.)

„Attendite et intelligite: Estote oculati in tironibus acceptandis, fortes in colendis, prudentes in admitendis. Omnes probate, sed tantum, quod bonum est, tenete. Leves et mobiles dimittite!“ (Pozorně poslouchejte a rozumějte: Buďte obezřetní, když přijímáte žadatele, stateční v jejich výchově, moudří v připouštění ke slibům. Všechny vyzkoušejte a podržte jen to, co je dobré. Lehkomyslné a nestálé propusťte!)

„Attendite et intelligite. Meditatio matutina et vespertina sit indesinenter de observantia Constitutionum; si haec facietis, numquam vobis deficiet Omnipotentis auxilium. Spectaculum facti eritis mundo et angelis, et tunc gloria vestra erit gloria Dei!“ (Pozorně mě vyslechněte a rozumějte: Pravidelně zachovávejte ranní i večerní rozjímání podle předpisů Stanov. Budete-li to činit, nikdy vám nebude chybět pomoc Všemohoucího. Budete na podívanou světu i andělům; a tehdy vaše sláva bude slávou Boží.)

„Qui videbunt saeculum hoc existens et alterum incipiens, ipsi dicent de vobis: A Domino factum est istud; et est mirabile in oculis nostris. Tunc omnes fratres vestri et filii vestri una voce cantabunt: Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam!“ (Kteří budou žít na sklonku tohoto století a na počátku nového, řeknou o vás: „Bůh to učinil a je to podivuhodné v našich očích.“ Tehdy všichni vaši bratři a synové jednohlasně budou zpívat: „Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu!“)

Tato poslední slova byla zpívaná a k hlasu, který k nám mluvil, připojilo se velké množství jiných, zvučných a melodických zvuků, takže jsme zůstali úžasem takřka bez sebe, a abychom neomdleli, dali jsme se s nimi do zpěvu. Jakmile se zpěv skončil, světlo ztemnělo. A tu jsem se probudil a zpozoroval jsem, že už počíná svítat a šeřit se.

Tento sen trval skoro celou noc. Ráno jsem byl úplně vyčerpaný. Obával jsem se však, abych jej nezapomněl, rychle jsem vstal a poznamenal jsem si několik bodů. Posloužily mi pak k tomu, abych se na všechno rozpomenul, co jsem zde napsal na Hromnice. Nemohl jsem si všechno zapamatovat. Ze všeho toho jsem si s jistotou konstatoval, že je Pán Bůh k nám milosrdný. Naše Společnost je požehnaná. Požehnává ji, ale přeje si, abychom my všichni přiložili ruce k dílu podle svých sil. Hrozícímu zlu budeme moci předejít, budeme-li kázat o ctnostech a neřestech, které jsme zde viděli, ale musíme i sami zachovávat, co kážeme druhým. Podobně musíme svým budoucím bratřím pro poučení zanechat, co se všechno pro Společnost učinilo a co se musí podniknout i v budoucnosti, aby se Kongregace zachovala. Zpozoroval jsem, že nás čeká mnoho trní, mnoho námah, což však přinese mnoho potěšení. Okolo roku 1890 velký postrach, okolo roku 1895 však triumfální vítězství. Maria, auxilium christianorum, ora pro nobis!

LXX. Zvláštní pomoc a osvícení 1875.

Hle, přicházím, abych splnil slib. Víte, že sny mívám ve spánku. Nadcházel čas duchovních cvičení a já jsem přemýšlel, jak je asi hoši vykonají a co bych jim měl poradit, aby je vykonali s užitkem své duše. S takovými myšlenkami jsem ulehl večer v neděli 25. dubna v předvečer duchovních cvičení.

Sotva jsem ulehl, usnul jsem a zdálo se mi, že jsem zcela sám v rozsáhlém údolí a ze všech stran byl vysoký svah. Na jednom konci údolí byla vyvýšenina a tam tryskalo jasné světlo a na druhém konci bylo šero.

Rozhlížel jsem se po údolí a tu jsem spatřil přicházet ke mně Buzzettiho a Gastiniho, kteří na mne volali: „Don Bosko, Don Bosko, sedněte na koně! Rychle, rychle!“

Odporoval jsem: „Děláte si ze mne legraci? Víte, že jsem už dlouho neseděl na koni.“

Oba mladíci naléhali, ale já jsem se vymlouval: „Nechci na koně. Jednou jsem jel a sletěl jsem.“ – Buzzetti a Gastini vždy důtklivěji naléhali a řekli: „Vsedněte na koně, ale rychle, poněvadž nesmíme ztrácet čas.“ – „No, až budu na koni, kam mne chcete zavést?“ – „Uvidíte, jen rychle vsedněte!“ – „No, a kde máte toho koně? Nevidím zde žádného koně.“

„Támhle!“ pravil Gastini a ukázal na jednu stranu údolí. Obrátil jsem se v onu stranu a opravdu jsem spatřil překrásného a ohnivého koně. Měl vysoké a silné nohy, hustou hřívu a lesklou kůži.

„Když tedy chcete, abych vsedl na koně, tak vás poslechnu a vsednu, ale mějte se na pozoru, jestliže z něho sletím!“

„Nestrachujte se,“ – odpověděli, – „v každém případě jsme tu ku pomoci.“

Řekl jsem ještě Buzzettimu: „Jestli si zlomím vaz, dáš mi jej do pořádku!“

Buzzetti se rozesmál. – „Není čas k smíchu!“ zabručel Gastini. Přistoupili jsme ke koni. Vyskočil jsem mu na hřbet, těžce a s pomocí ostatních jsem se octl v sedle. Tu se mi ten kůň zdál příliš vysokánský. Zdálo se mi, že jsem na hoře, z níž jsem ovládal celé údolí až do všech končin.

Tu se kůň rozběhl a hle, nový div: zdálo se mi, že jsem ve svém pokoji a tázal jsem se: „Kde jsme?“ Viděl jsem vstupovat kněze, kleriky a jiné osoby a všechny vyděšené a ztrápené.

Po dlouhém běhu se kůň zastavil. Viděl jsem, že ke mně přicházejí všichni kněží z Oratoře a mnozí klerici, kteří obklopili mého koně. Viděl jsem mezi nimi Dona Ruu, Dona Cagliera, Dona Bolognu. Jakmile došli, zastavili se a obdivovali takového koně, na kterém jsem seděl. Nikdo nepromluvil a viděl jsem všechny zasmušilé s výrazem zděšení, jakého jsem dosud neviděl. Zavolal jsem tedy k sobě Dona Bolognu a otázal jsem se ho: „Done Bologno, ty jsi stále ve vrátnici, pověz mi, co se děje v domě? Proč jsou všichni tak zděšení?“

On mi odpověděl: „Už ani nevím, kde mi hlava stojí, co si máme počít. Jsem celý popletený. Lidé přicházejí a odcházejí. Ve vrátnici je pravý zmatek a přicházející a odcházející se pletou mezi sebou, že už ničemu nerozumím.“

Opakoval jsem si: „Je to možné, že by se dnes mělo přihodit něco zvláštního?“

Tu mi kdosi podal troubu a pravil, abych ji podržel, že mi prospěje. Otázal jsem se ho: „Kde jsme?“ – „Zafoukej do trouby!“ – Zafoukl jsem a vyšel tento výkřik: „Jsme v kraji zkoušky.“

Nato jsem spatřil po stráni postupovat spoustu chlapců a myslím, že jich mohlo být sto tisíc, ba i víc. Žádný nemluvil, všichni byli vyzbrojeni vidlemi a rychle spěchají do údolí. Viděl jsem mezi nimi všechny chovance Oratoře a z jiných našich ústavů; a spoustu z nich jsem dosud neznal. Mezitím se na jedné straně zatemnilo tak, že se zdálo, že nadešla noc. Objevila se spousta divoké zvěře, která se podobala lvům a tygrům. Tyto šelmy měly mohutné tělo, silné nohy a dlouhý krk, ale hlavu menší. Jejich čumák naháněl strach, s očima krvavě červenýma a vypoulenýma z očních důlků. Vrhaly se na hochy, kteří se začali bránit, když viděli útok šelem. V rukou měli vidle se dvěma hroty a ty nastavovali proti šelmám, zvedajíce nebo snižujíce podle útoku šelem.

Účinek zbraně: Když je šelmy nemohly zdolat na první nápor, kousaly železné hroty, lámaly si zuby a pak zmizely. Někteří měli vidle jen s jedním hrotem a ti byli zraněni. Jiní měli rukojeť zlomenou, rozežranou, a někteří domýšlivci se vrhali proti těmto zvířatům beze zbraně s holýma rukama a stávali se obětí a byli usmrceni. A takových bylo hodně. Mnozí měli novou násadu a vidle se dvěma hroty.

Hned od počátku boje byl můj kůň obklíčen nesčíslným množstvím hadů. Kůň po nich skákal, šlapal a kopal vpravo i vlevo, takže je drtil a zaháněl a při tom stále rostl do ohromné výše.

Otázal jsem se kohosi: „Co znamenají ty dva hroty?“ – „Zafoukni do trouby!“ – Zatroubil jsem a vydala hlas: „Dobře vykonaná svatá zpověď a svaté přijímání.“

Zatroubil jsem znova a zazněla: „Zlomená násada, toť špatně vykonaná svatá zpověď a svaté přijímání. Rozežraná násada: Vadné zpovědi.“

Po tomto prvním útoku oběhl jsem na koni bitevní pole a spatřil jsem spoustu raněných i mrtvých. Viděl jsem, že leželi na zemi mrtví a sice zardoušení, s krkem hrozně opuchlým, jiní s tváří hrozně znetvořenou a jiní zase hladem zemřelí, ač poblíž měli talíř s lahůdkami.

Zardoušení jsou ti, kteří už v dětství se dopustili nešťastně nějakého hříchu a nikdy se z něho nezpovídali. – Ve tváři znetvoření, to jsou nestřídmí. – A hladem zemřelí jsou ti, kteří sice přistupují ke svaté zpovědi, ale neplní pokyny a napomenutí zpovědníka.

Sedm hlavních hříchů: Poblíže těch, kteří měli rukojeť rozežranou, bylo napsáno vždy jedno slovo: „Pýcha“ jiný: „Lenost“, jiný zase: „Necudnost“ a podobné. Je třeba ještě připomenout, že hoši na svém pochodu kráčeli po růžové cestě a těšili se z toho, ale po několika krocích vykřikli a padali na zem mrtví nebo zranění, protože byly pod růžemi trny. Někteří s odvahou šlapali růže a kráčeli po nich, povzbuzovali se navzájem v dobrém a ti obstáli vítězně.

Však tu znova se nebe zatemnilo a najednou se ukázala spousta divokých zvířat, a bylo jich více než po prvé, a to během tří až čtyř minut. Můj kůň byl jimi hned obklopen. Zvířata úžasně rostla až jsem začal mít strach, a zdálo se mi, že už, už mě drásají svými drápy. Však tu zavčas mi podali jedny vidle a začal jsem i já bojovat a zvířata jsme zahnali. Všechny šelmy zmizely, jakmile byly přemoženy při prvním útoku.

Tu jsem zatroubil a údolím zahlaholilo volání: „Victoria! Victoria!“ – Vítězství! Vítězství!

I pravil jsem: „Cože? My jsme zvítězili? Přece je nás tolik zraněno a tolik je mrtvých!“

Zatroubil jsem znova a ozval se hlas: „Čas přemoženým.“ – Zamračené nebe se rozjasnilo a ukázala se překrásná duha tak nádherných barev, že to ani nelze popsat. Byla tak široká, že se dotýkala Supergy a klenula se až k Monte Cenisu.

Podotýkám ještě, že vítězové měli na hlavě skvoucí koruny nejrozmanitějších barev, že bylo pravým požitkem se na ně dívat. Jejich tvář se leskla neobyčejnou krásou.

Vzadu, stranou v údolí asi uprostřed duhy byla jakási tribuna, na níž bylo množství veselých a překrásných lidí, že si jejich krásu nelze představit a vylíčit. Vznešená Paní, oděná s královským přepychem, přistoupila na okraj tribuny a volala: „Synáčkové moji, pojďte a ukryjte se pod můj plášť!“ Rozestřela široký plášť a všichni hoši se pod něj utíkali, běželi. Několik však jich přímo letělo; a ti měli napsáno na čele: „Innocentia“ (nevinnost). Jiní kráčeli zvolna a jiní se sotva vlekli. I já jsem se rozběhl, a v tom okamžiku pohybu, který trval sotva půl vteřiny, pomyslil jsem si: „Buď to skončí a nebo bude-li to ještě chvíli trvat, všichni zemřeme.“ – A pak mezitím, co jsem běžel, probudil jsem se.

– – – ­–

Toto vyprávěl Don Bosco 4. května na svátek Nanebevstoupení Páně a dodal:

„Předevčírem večer jsem vám nemohl vše povědět, protože zde byl cizí host. Ať to zůstane mezi námi a nepište o tom ani rodičům ani přátelům. Vám povím všechno, třebas i své hříchy.

Ono údolí je svět. Pološero je místem zavržení a dva svahy jsou Boží a církevní přikázání. Hadi to jsou ďábli. Ony šelmy jsou zlá pokušení. Kůň podle mého zdání představuje asi koně, který kopl Heliodora, totiž důvěra v Boha.

Hoši, kteří kráčeli po růžích a pak padali mrtví, to jsou ti, kteří se oddali rozkoším tohoto světa, které ubíjejí duši. Ti, kteří kráčeli po růžích, to jsou ti, kteří pohrdají rozkošemi světa a vítězí. Pod plášť letěli nevinní.

Kdo by rád věděl, jakou měl zbraň, zda zvítězil, nebo byl zraněn, nebo mrtev, ten se to časem dozví. Ačkoliv jsem nepoznal všechny chlapce, přece jsem poznal ty, kteří jsou v Oratoři. Ostatní, kteří snad teprve přijdou, ty bych poznal podle podoby, kdyby jen přišli.

4. června tentýž sen byl předmětem večerního slůvka. Posluchači vyslechli zajímavý dialog mezi Donem Barberisem a Donem Boskem.

Don Barberis: „Done Bosko, dovolíte-li, rád bych se vás dnes na něco otázal. Jindy jsem se neodvážil, poněvadž tu byli cizí lidé. Prosil bych o nějaké vysvětlení posledního snu.“

Don Bosko: „Jen pověz! Je sice pravda, že uplynulo mnoho času od té doby, co jsem jej vyprávěl, ale na tom nezáleží.“

Don Barberis: „Ke konci snu jste podotkl, že někteří letěli pod plášť Panny Marie a jiní utíkali a jiní šli pomalu a kráčeli blátem, že pak byli celí zamazaní a většinou se ani nedostali pod plášť. Řekl jste nám, že nevinní přímo letěli. A je snadno pochopitelné, že každý spěchal, ale koho představují ti, kdo uvízli v blátě?“

Don Bosko: „Ti, kteří uvízli a byli škaredě zamazáni a většinou se ani nedostali pod plášť Panny Marie, to jsou ti, kteří ulpívají na dobrech tohoto světa. Jejich srdce je sobecké, myslí jen na sebe a sami se zamažou a nedovedou se povznést k nebeským věcem. Vidí a slyší, že je Panna Maria volá a rádi by šli, učiní však jen několik kroků, protože je bahno hmoty na níž ulpěli, brzdí a znemožňuje jim kroky k výšinám. Tak je tomu vždycky a všude. Pán praví: ‚Kde je tvůj poklad, tam je i tvoje srdce.‘ To jsou ti, kdož se nepovznesli k pokladům milosti a věnují své srdce pozemským věcem a přemýšlí jen a jen, jak by jich užili, jak by zbohatli, jak by se jim podařil jejich obchod, jak by se proslavili. A přece to všechno je pro nebe ničím.“

Don Barberis: „Ještě jednu věc, Done Bosko, kterou jste sice nepověděl při vypravování snu, ale řekl jste to komusi zvlášť, a rád bych, kdybyste nám ji vyložil. Totiž toto: Tázal se vás kdosi na svůj stav: Zda běžel či šel pomalu, zda byl už pod pláštěm Panny Marie, zda měl násadu zlomenou či rozežranou. Vy jste odpověděl, že jste ho nemohl dobře vidět, protože mezi vámi a mezi jím byla jakási mlha.“

Don Bosko: „Ty jsi teolog a měl bys to vědět: Nuže opravdu jsou takoví hoši, není jich ovšem mnoho, které jsem dobře neviděl. Pozoroval jsem a poznal hocha, ale nic zvláštního jsem na něm neviděl. Drazí moji synáčkové, to jsou ti, kteří jsou k představeným uzavřeni, neotevřou své srdce, nejsou upřímní. Vidí-li támhle některého představeného, raději se obrátí někam jinam, než aby se s ním měli setkat. Přišel kterýsi z takových a tázal se, jak jsem ho viděl. Co chcete, abych mu odpověděl? Mohl jsem říci: „Nemáš důvěru k představeným, neotevřel jsi jim své srdce.“ Přesto si to dobře zapamatujte: nic vám nemůže více prospět, než budete-li opravdu otevření k představeným, budete-li mít k nim velikou důvěru a budete-li srdečně upřímní.“

Don Barberis: „Rád bych se vás otázal ještě na jednu věc, ale bojím se, že mi povíte, že jsem příliš zvědavý.“

Don Bosko: „A kdopak to neví, že jsi zvědaví? (Všeobecný smích). Nicméně věz, že je jistý druh dobré zvědavosti. Táže-li se některý chlapec na to neb ono, aby se poučil, a táže-li se toho, který to zná, pak jedná správně. A naopak, někteří jsou jako vyjevený sýček. Na nic se neptají. A to není dobré znamení.“

Don Barberis: „Pak nechci patřit mezi takové. Chtěl jsem vám už dávno položit tuto otázku. V tomto snu jste viděl jen minulost chovanců, nebo i budoucnost? Co bude každý dělat a čím se stane?“

Don Bosko: „No, neviděl jsem jen věci minulé, ale i budoucí, které vás čekají. Každý měl před sebou několik cest. I úzkých a trnitých, ba některé byly pokryty ostrými špičkami hřebíků. Tyto cesty však byly posypány i Božími milostmi. Končily se v čarokrásné zahradě, kde byly nebeské rozkoše všech druhů.“

Don Barberis: „To znamená, že dovedete každému povědět, jakou cestou se má ubírat, totiž jaké je jeho povolání a jak skončíme, budeme-li se ubírat určenou cestou.“

Don Bosko: „Není záhodno povídat, co se týče cesty, po které se každý vydá a jak skončí. Není dobré říci hochovi na příklad: ‚Ty se pustíš cestou zbožnosti’, poněvadž by to znamenalo nahnat hrůzu ze života. Já mohu říci jen toto: ‚Půjde-li tento po této cestě, pak je jistě na cestě vedoucí do nebe, do něhož je povolán, a kdo touto cestou nepůjde, ten nejde správnou cestou.‘ – Některé cesty byly úzké, kamenité, trnité, ale neztrácejte odvahu, moji drazí synáčkové, neboť s trny je i milost Boží, a pak nás na konci cesty čeká nesmírné blaho, že brzo zapomeneme na uškrábnutí.

Prosím vás, pamatujte si, že je to jenom sen a že mu nemusí nikdo věřit. Pozoruji ovšem, že všichni, kteří mě přišli požádat o vysvětlení ať využívají dobře mé rady, ale nicméně jednejte dle rady svatého Pavla: ‚Probate spiritus et quod bonum est, tenete!‘ (Zkoumejte ducha a co je dobré, toho se držte!).

Ještě na jednu věc nezapomínejte, totiž vzpomínejte ve svých modlitbách na ubohého Dona Boska, aby se mi nestalo, co praví svatý Pavel: ‚Cum allis praedicaverim, ne ego reprobus efficiar!‘ (Když jiným kážu, abych já nebyl zavržen!)“

M.B. XI. 262

LXXI. Předpověď budoucnosti 1870.

6. ledna na svátek Tří Králů neboli Zjevení Páně, bylo druhé sezení koncilu, v němž Otcové podle obřadu jeden po druhém v čele se svatým Otcem složili vyznání víry. Ve svatvečer oné pamětihodné události viděl Don Bosco ve snu to, co zde uvádíme: Sám světec vypisuje, co viděl a slyšel:

„Bůh samojediný může všechno, patří na všechno a vidí všechno. U Boha není ani minulosti ani budoucnosti, ale u něho je každá věc přítomná jako v jediném okamžiku. Před Bohem není nic skrytého ani pro něho neexistuje vzdálenost místa a osoby. On jediný ve svém nekonečném milosrdenství a ke slávě může lidem zjevit věci budoucí.

Ve svatvečer Tří Králů letošního roku 1870 zmizely mi všechny věci ve světnici a já jsem se octl v patření na věci nadpřirozené. Trvalo to několik okamžiků, ale bylo vidět mnoho. Ačkoli tvar, zevnějšek věcí byl smyslům přístupný, přece jen obtížně, nesnadno je lze sdělit jiným, vnějšími a smyslovými znaky. Je možno si v tom učinit představu z toho, co následuje. Je v tom slovo Boží, upravené podle lidské řeči.

Z jihu jde válka, ze severu jde mír.

Francouzské zákony už neuznávají Stvořitele, ale Stvořitel se dá poznat a navštíví ji třikrát metlou svého hněvu.

Poprvé pokoří její pýchu porážkami, drancováním, ničením úrody, dobytka a lidí.

Po druhé veliká nevěstka Babylona, ta kterou dobří nazývají hnojištěm Evropy, pozbude vedení následkem nepořádků.

Paříži! Paříži! ... Místo aby ses ozbrojila jménem Páně, obklopuješ se domy nemravnosti. A budou tebou samou zbořeny: Pantheon, tvoje modla, lehne popelem, aby se ukázalo pravdivým, že „Mentita est iniquitas sibi.“ (Nepravost lhala sama sobě). Tvoji nepřátelé tě přivedou do úzkých, přivedou na tebe zděšení a kletbu národů. Ale běda, nepoznáš-li ruku, která tě bije. Chci ztrestat nemravnost, odpad od mého zákona a pohrdání Hospodinem.

Po třetí padneš do cizích rukou. Tvoji nepřátelé zdaleka uzří tvé paláce v plamenech, obydlí obrácená v hromady sutin, zbrocených krví tvých hrdinů, kterých už není.

Avšak válečník ze severu přináší korouhev v pravici. A na pravici, která ji nese, je napsáno: „Nepřemožitelná ruka Páně.“ V tom okamžiku vyšel mu vstříc úctyhodný stařec z Lanzia a mával hořící pochodní. Tu se korouhev rozvinula, a jak byla černá, tak zbělela jako sníh. Uprostřed toho bylo zlatými písmeny napsáno jméno toho, jenž všechno může.

Válečník se svými lidmi se hluboce poklonil starci a podali si ruku.

Nuže, hlas z nebe se obrací k Pastýři pastýřů. Máš velké jednání se svými rádci. Avšak nepřítel dobra neodpočívá ani okamžik. On vynalézá a zkouší proti tobě všechno umění. Zaseje nesvár mezi tvoje rádce, vzbudí nepřátele mezi mými syny. Mocnosti tohoto světa budou chrlit oheň a chtěly by udusit slova v hrdlech strážců mého zákona. To se však nestane. Uškodí sami sobě. Ty si pospěš; nerozvážou-li nesnáze, rozsekni je. Budeš-li v úzkých, nezastavuj se, nýbrž pokračuj, dokud nebude useknuta hlava sani bludu. Tato rána otřese zemí a peklem, ale svět bude pojištěn a všichni dobří zaplesají. Vezmi proto k sobě třeba pouze dva rádce, ale kamkoli přijdeš, pokračuj a dokonči dílo ti svěřené. Dny rychle ubíhají a tvoje roky se blíží k předurčenému počtu, avšak velká Královna bude vždy tvou pomocí, a jako v minulosti tak i v budoucnosti bude vždy Magnum et singulare in Ecclesia praesidium. (Velikou a zvláštní v Církvi ochranou).

A ty, Itálie, země požehnaná, kdo uvalil na tebe takové spousty? ... Neříkej, že nepřátelé, ale tvoji přátelé. Neslyšíš, jak tvoji synové se dožadují chleba víry a nenalézají, kdo by jim ho lámal? Co učiním? Budu bít pastýře a rozpráším stádo, aby ti kdo sedí na stolci Mojžíšově, hledali dobré a učenlivé pastýře a stádo, aby učenlivě naslouchalo a se živilo. Avšak na stádo a na pastýře dopadne moje ruka: veliká drahota, mor, válka způsobí, že matky budou muset želet krvi synů a manželů, zemřelých v nepřátelské zemi.

A co bude s tebou, Říme? Říme nevděčný, Říme zženštilý, pyšný Říme? Ty jsi dospěl tak daleko, že nehledáš, že neobdivuješ v panovníkovi nic jiného než nádheru a zapomínáš, že tvoje i jeho sláva je na Golgotě. On je nyní starý, neduživý, bezbranný, oloupený, přece však otcovským slovem otřásá celým světem.

Říme, ... čtyřikrát na tebe přijdu.

Po prvé zbiji tvé území a jeho obyvatele.

Po druhé donesu záhubu a zplenění až ke tvojim hradbám. Ještě neotvíráš oči?

Po třetí. Přijdu po třetí, srovnám pevnosti a pobiji obránce na rozkaz Otce. Nastoupí vláda hrůzy, děsu a zármutku.

Za čtvrté: Ale moji moudří utíkají. Můj zákon je stále ještě šlapán a proto vykonám čtvrtou návštěvu. Běda ti, bude-li ti zákon ještě planým slovem! Mezi určenými a nevědomými zvrácenosti! Tvá krev a krev tvých synů smyje skvrny, které jsi učinil na zákoně svého Boha. Válka, mor, hlad to jsou metly, kterými bude ztrestána pýcha a lidská zloba. Boháči, kde je vaše nádhera, vaše vily, vaše paláce? Staly se smetím náměstí a ulic.

Ale vy kněží, proč nespěcháte plakat mezi předsíň a oltář a prosit, aby ustala metla? Proč nesaháte po štítu víry a nevystupujete na střechy domů, na cesty, na náměstí a na každé i nepřístupné místo a nerozsíváte símě mého slova? Nepoznáváte, že to je hrozný meč, který poráží mé nepřátele a láme Boží hněv i lidský?

Tyto věci musí neodvratně přijít jedna za druhou.

Věci jdou po sobě příliš pomalu.

Avšak vznešená nebeská Královna je přítomná. Moc Páně je v jejích rukou. Rozptyluje své nepřátele jako mlhu. Obléká úctyhodné starce do všech jeho dřívějších rouch.

Přijde ještě jeden prudký uragán. Nepravost je shlazená, hřích bude mít svůj konec a dříve, nežli přijdou dva úplňky v měsíci květů, rozklene se nad zemí duha míru. Velký Sluha uvidí nevěstu Královu svátečně oblečenu.

Na celém světě se ukáže tak jasné slunce, jaké nebylo nikdy od plamenů večeřadla po dnes a neuvidí se nikdy více až do posledního dne.“

Don Bosco nechal pořídit opis tohoto spisu Donem Barberisem a ten opis vezl s sebou do Říma. Jiný opis dal pořídit několik týdnů potom Jáchymem Bertou, který poznamenal v jedné své paměti: „Don Bosco mi písemně sdělil proroctví, které přesně začínalo takto: ‚Bůh všemohoucí ví...‘ a uložil mi zachovat o tom nejpřísnější tajemství a nevyjevit nikomu, kdo je toho autorem.“

Mezi jiným týkalo se války mezi Pruskem a Francií a církevních poměrů a jaké spouště hrozí Itálii, jak mi to vysvětlil, když jsem se ho na to tázal. Dal mi to opsat pro jistého preláta v Římě.

Civilta Cattolica, ročník 23., svazek 6., řada VIII. roku 1872 strana 299-303 se zmiňuje o řečeném proroctví a uvádí doslovně několik vět k předeslaným, vážným dosvědčením vlastním: „Líbí se nám vzpomenout zcela nedávného, nikdy neotištěného a neznámého veřejnosti, které z jednoho hornoitalského města bylo sděleno jisté římské osobnosti 12. února 1870. Nevíme, od koho pochází, ale můžeme ujistit, že jsme ho měli v rukou po prvé, než byla Paříž bombardována Němci a zapálená komunisty. A povím vám, že jsme se divili, že jsme tam tenkrát viděli předpověděný pád Říma, který se nezdál ani brzkým ani pravděpodobným.“

Máme různé opisy tohoto proroctví. Nejpravděpodobnějším je ten Dona Berty. V čele má poznámku: „Písemně sděleno svatému Otci dne 12. 2. 1870.“ Na okraji má různé vlastnoruční poznámky světcovy a na konci několik vysvětlivek, zřejmě psané nebo diktované předem a potom znovu přehlédnuté světcem. Poznámky a vysvětlivky objasňují a vymezují předpověděné události, které se, jak vidíme, z velké části udály potom a částečně aspoň dosavad se ještě nevyplnily.

Zdá se, že se měly vyplnit kolem roku 1874. Don Bosco o nich říká: „Nové nepravosti nepřijdou zmařit Boží záměry.“

Je záhodno poznamenat, že později tázán na vyplnění předpovědi, světec jasně odpověděl, že se snad už ani nevyplní, neuskuteční, jelikož Hospodin ve svém milosrdenství tolikrát prostě naznačuje lidem, kterou cestou by se mohli dát, aby se dostali z nějaké nesnáze, a nic víc. Kde se tedy nedbá naznačených směrnic, samozřejmě nemůže se uskutečnit ani to, co bylo naznačeno.“

LXXII. 24. květen... 24. červen 1870.

Byla tmavá noc, lidé nemohli rozeznat cestu, kterou by se dostali domů. Tu se na nebi ukázalo oslnivě zářící světlo, které osvětlovalo kroky pocestných jako o polednách.

V tom okamžiku bylo vidět množství mužů, žen i starců, dětí, mnichů, řeholnic a kněží s papežem v čele, jak vycházejí seřazeni z Vatikánu.

Tu hle, prudká bouře. Světlo se trochu zatemnilo a zdálo se, že začíná boj mezi světlem a temnotou.

Mezitím došlo procesí na malé náměstí, pokryté mrtvými a raněnými, z nichž mnozí volali o pomoc.

Procesí velice prořídlo. Když prošli dálku, která odpovídá dvěma stům východů slunce, všichni zpozorovali, že už nejsou v Římě. Všech se zmocnil zmatek a každý se tlačil kolem papeže, aby ochránil jeho osobu a aby mu pomáhal v jeho potřebách.

V té chvíli bylo vidět dva anděly, kteří nesli prapor a ukazovali jej papeži se slovy: „Přijmi korouhev té, která poráží a rozhání nejsilnější vojska světa. Tvoji nepřátelé mizejí. Tvoji synové se slzami a vzdechy volají po tvém návratu.“

Při pohledu na prapor bylo vidět na jedné straně nápis: „Regina sine labe originali concepta“ a na druhé: „Auxilium christianorum“. (Královna bez prvotního hříchu počatá, Pomocnice křesťanů).

Velekněz vzal radostně prapor, ale při pohledu na hlouček těch, kteří kolem něho zůstali, velmi se zarmoutil. Oba andělé dodali: „Pospěš hned potěšit své syny. Piš svým rozptýleným bratřím po celém světě, že je třeba reformy mravů. Toho se však nemůže dosíci, nebude-li národům lámán chléb Božího slova. Katechizujte, hlásejte odloučení od pozemských věcí. Přišel čas, – dodali dva andělé – kdy chudobní budou hlásat evangelium národům. Levité budou hledáni u motyky, rýče a kladiva, aby se vyplnila Davidova slova: ‚Bůh pozdvihl chudé ze země, aby je posadil na trůn knížecí svého národa‘.“

Když to Velekněz vyslechl, vykročil a procesí začalo růst. Když pak vkročil do svatého města, propukl v pláč nad opuštěností, v níž se nacházeli obyvatelé, z nichž už mnozí nežili. Když pak vstoupil do svatého Petra, zanotil: „Te Deum, laudamus...“ a sbor andělů mu odpověděl zpěvem: „Gloria in excelsis Deo...“

Po zpěvu přestaly veškeré temnoty a ukázalo se krásné, zářící slunce.

Města, kraje, vesnice byly velmi vylidněny. Země byla utlačena jako uragánem, průtrží a krupobitím a národy si chodily naproti a s pohnutím říkali: „Est Deus in Izrael!“ (Je Bůh v Izraeli).

Od začátku vyhnanství až do zpěvu Te Deum vyšlo dvěstěkrát slunce.

M.B. IX. 779-784

M.B. IX. 999.

LXXIII. Misijní sen 9/10,

v Barceloně. 1886.

Don Bosco se nacházel nedaleko Castelnuova na pahorku tak zvaném Bricco del Pino, blízko údolí Sbarnau. Upíral svůj zrak dolů na všechny strany. Nic jiného nezaujalo jeho zrak než hustá lesní houština, která se rozkládala na všechny strany, v níž rostlo nespočetné množství malých hub.

„Toto je čistě zájmové území hraběte Josefa Rossiho (Don Bosco jej žertem jmenoval hrabětem této země). Měl zde být!“ pravil Don Bosko. A skutečně po nějaké chvíli přiběhl Rossi, který stanul a zcela vážně se díval ze vzdáleného pahorku na údolí, které se pod ním rozkládalo. Don Bosco ho zavolal, on mu však neodpověděl, leč jen pouhým pohledem jako ten, kdo je zamyšlen.

Don Bosco se obrátil na druhou stranu a viděl v dálce jen Dona Ruu, který rovněž jako Rossi stál se vší vážností a klidem, tak skoro jako by si sedl k odpočinku.

Don Bosco je volal oba dva, ale oni mlčeli a neodpovídali ani na posuňky.

Tedy Don Bosco sestoupil z tohoto pahorku, dal se na cestu a vystoupil na druhý chlum, z jehož vrcholku spatřoval před sebou prales, ale pěstěný, kterým se křižovaly silnice a stezky. Odtud stočil svůj zrak okruhem na druhou stranu a díval se upřeně do hloubky horizontu. Ale dříve než bylo oko upoutáno viděným, bylo upoutáno jeho ucho povykem nespočetných davů chlapců.

Mezitím, co se snažil vyzkoumat a vidět odkud přichází onen hluk, neviděl nic. Po tomto povyku následoval křik, jako by nastávala nějaká katastrofa. Konečně spatřil nesmírné množství hochů, kteří přibíhali ze všech stran a šli k němu a pravili: „Očekávali jsme tě, tolik jsme tě očekávali! Konečně už jsi zde: Jsi mezi námi, neutečeš nám.“

Don Bosco nerozuměl ničemu a přemýšlel, co asi od něho chtějí tito chlapci. Ale mezitím, co zde uprostřed nich stál jako zaražený a přemýšlel o nich, spatřil nesmírné stádo beránků, vedených pastýřkou, která měla toto stádo rozdělené na chlapce a ovečky, každé odděleně, jedny na té a druhé na oné straně, zastavila se u Dona Boska a pravila mu: „Vidíš?“ ­– „Ano,“ odpověděl Don Bosko. – „No dobře! Vzpomínáš si na sen, který jsi měl v devíti letech?“

„Ach, je mi velmi obtížné vzpomenout si naň. Mám unavenou mysl, teď se právě na to dobře nepamatuji.“

„Dobře, dobře, mysli na to a připomeneš si to.“ Pak zavolala chlapce k Donu Boskovi a jemu pravila: „Hleď nyní na tuto stranu, napni svůj zrak a napněte jej všichni a čtěte! Co je napsáno? Tak dobře, co vidíš?“

„Vidím pohoří, pak moře, nato pahorky, konečně znovu hory a moře.“

„Čtu,“ pravil jeden chlapec – „Valparaiso.“

„Já čtu,“ pravil druhý chlapec „Santiago.“

„A já,“ dodával třetí, „já je čtu obě dvě.“

„Dobře,“ – pokračovala pastýřka. – „Vyjdi teď z tohoto bodu a budeš mít přehled, co všechno mají salesiáni v budoucnosti vykonat. Obrať se nyní do této strany a veď zrakovou přímku na druhou stranu a viz!“

„Vidím pahorky, horstvo a moře...“ Také hoši zbystřili své zraky a volali jednohlasně: „Čteme: Peking, Peking.“

Don Bosco uviděl nyní veliké město. Bylo rozloženo napříč přes velikou řeku. Přes ni vedlo několik velkých mostů.

„Dobře,“ řekla Paní, která se zdála jejich učitelkou. „Teď veď pouze jednu přímku od jednoho nejzazšího konce ke druhému, od Pekingu do Santiaga. Utvoř střed uprostřed Afriky a budeš mít představu, jak mnoho toho mají salesiáni vykonat.“

„Ale jak to bude možno všechno vykonat?“ zvolal Don Bosko. „Vzdálenosti jsou nesmírné, kraje tak obtížné a salesiánů je tak málo!“

„Nezneklidňuje se! Vykonají to tvoji synové. Ale ať se pevně přidržují zachovávání pravidel a ducha Zbožné společnosti!“

„Ale kde vzít tolik lidí?“

„Pojď sem a hleď: Vidíš padesát připravených misionářů? A nevidíš tu mnohem více ještě jiných a jiných? Veď přímku ze Santiaga do středu Afriky! Co vidíš?“

„Vidím deset centrálních stanic.“

„Dobře, tyto stanice, které vidíš, zřídí školu a noviciát a dají množství misionářů, aby zaopatřily tyto kraje. A teď se obrať od této první části. Zde vidíš deset jiných středisek ze středu Afriky až do Pekingu. A také tato střediska zaopatří misionáře všem těmto druhým krajům. Zde je Hon-Kong, zde zase Kalkata, a více sem Madagaskar. Tyto a ostatní budou mít domy, školy a noviciáty.“

Don Bosco naslouchal, prohlížel a zkoumal to, a pak řekl: „A zde mám nalézt tolik lidí, a jak bude možno vypravit misionáře na tato místa. Zde jsou divoši, kteří se živí lidským masem, jinde jsou bludaři a jinde pronásledovatelé, jak to všechno udělat?“

„Pohleď,“ – odvětila Pastýřka – „oděj se dobrou vůlí. Zde je třeba konat jedinou věc: Doporučovat, aby moji synové pěstovali neustále ctnost Panny Marie.“

„Dobře, zdá se mi, že jsem porozuměl. Budu hlásat všem tvá slova.“

„A měj se na pozoru před chybou, která nyní vládne, kterou je směs těch, kteří studují vědy lidské, s těmi, kteří studují vědy Boží, jelikož věda nebeská nechce být smíchána s pozemskými věcmi.“

Don Bosco chtěl ještě mluvit, ale vidění zmizelo, sen byl ukončen.

LXXIV. Uzdravení Ludvíka Olivy – Upozornění 1886.

Lékaři Vignolo, Gallenga, Fissore, Albertotti všeobecně prohlásili a ještě jeden jiný novice Ludvíka Olivu za ztraceného. Ale to, co nemohli lékaři, to snadno mohla ta, která je Uzdravení nemocných. V noci z 3. na 4. ledna měl Don Bosco sen, který nám následně popsal:

Nevím, zda jsem bděl a nebo spal, ba ani nemohu určit, ve které místnosti nebo světnici jsem se nalézal, když řádné světlo začalo osvětlovat ono místo. Po zvláštním protáhlém hluku objevila se osoba obklíčená mnohými a mnohými jinými, které se ke mně přibližovaly. Osoby, jejich ozdoby, byly tak světlé a zářící, že každé jiné světlo bylo jako tma, a to tak, že nebylo už více upřít zrak na nikoho z okolostojících.

Tehdy osoba, která se zdála být vůdkyní druhých, kousek pokročila a počala takto latinsky mluvit: „ Ego sum humilis ancilla, quam Dominus misit ad sanandum Ludovicum tuum infirmum. Ad requiem ille iam vocatus erat. Nunc vero ut gloria Dei manifestetur in eo, ipse animae suae et suorum curam adhuc habebit. Ego sum ancilla, cui fecit magna, qui potens est et sanctum nomen eius. Hoc diligenter perpende et quod futurum est, intelliges. Amen.“

(Já jsem pokorná dívka, kterou Pán poslal, aby uzdravila tvého nemocného Ludvíka. Už byl povolán k věčnému odpočinku. Nyní však aby se zjevila na něm Boží sláva, on sám dále bude mít péči o svou duši a o duše těch, kteří mu budou svěřeni. Já jsem dívka, kteréž učinil veliké věci ten, který je mocná a svaté je jméno jeho. Toto pilně uvaž a pochopíš, co bude v budoucnosti. Amen.)

Po těchto slovech se příbytek navrátil do původní temnoty a já zůstal po celou noc v polospánku, ale bez síly a jako zbaven poznání. Ráno jsem byl puzen, abych oznámil novinku o mladíku Ludvíku Olivovi, a byl jsem ujištěn, že jeho stav po dobré noci vstoupil do skutečného zlepšení. Amen.

Následující noci viděl jsem totéž zjevení, které mi latinským jazykem dalo několik pokynů pro dobro kongregace a mladíků.

Toto mi bylo řečeno: „Continuatio verborum illius, quae se dixerat Ancillam Domini: Ego in altissimis habito, ut ditem filios diligentes me et thesauros eorum repleam. Thesauri adolescentiae sunt castimoniae sermonum et actionum. Ideo vos, ministri Dei, clamate, nec unquam cessate clamare: Fugite partes adversas, sive malas conversationes. Corrumpunt bonos mores colloquia prava. Stulta et lubrica dicentes difficillime corriguntur. Si vultus mihi rem pergratam facere, custodite bonos sermones inter vos et praebete ad invicem exemplum bonorum operum. Multi ex vobis promittunt flores et porrigunt spinas mihi et Filio meo.

Cur saepissime confitemini peccata vestra et cor vestrum semper longe est a me? Dicite et operamini iustitiam et non inquitatem. Ego sum mater, quae diligo filios meos et eorum iniquitates detestor. Iterum veniam ad vos, ut nonnulos ad veram requiem mecum deducam. Curam eorum geram uti galina custodit pullos suos.

Vos autem, opifices, estote operarii bonorum operum et non iniquitatis. Colloquia prava sunt pestis, quae serpit inter vos. Vos, qui, in sortem Domini vocati estis, clamate, ne cessatis clamare, donec veniat, qui vocabit ad reddendam rationem villicationis vestrae. Delitiae meae esse cum filiis hominum, sed omne tempus breve est. Agite ergo viriliter dum tempus habetis, et cetera...“

(Pokračování slov té, která se nazvala dívkou Páně: Já bydlím na výsostech, abych obohatila syny, kteří mě milují, a abych naplnila jejich poklady. Poklady mládí je čistotnost řeči a skutků. Vy tedy Boží služebníci, volejte a nikdy nepřestaňte volat: Prchejte před špatnými společnostmi a utíkejte před obcováním se špatnými. Špatné rozhovory kazí dobré mravy. Ti, kteří mluví věci pošetilé a oplzlé, velmi těžko se napravují. Chcete-li mi prokázat věc velmi milou, pěstujte mezi sebou dobré řeči a dávejte si navzájem příklady dobrých skutků. Mnozí z vás přislibují květy a předkládají mně a mému Synu trny.

Proč tak často vyznáváte své hříchy a vaše srdce je vždy daleko ode mne? Mluvte a konejte spravedlnost a nikoli nepravost! Já jsem Matka, která miluje své syny a odsuzuje jejich nepravost. Opět k vám přijdu, abych některé odvedla s sebou k pravému odpočinku. Budu o ně pečovat jako kvočna střeží svá kuřátka.

Vy pak řemeslníci, buďte konateli dobrých skutků a nikoli nepravostí. Špatné řeči jsou morovou ránou a nákazou, která se plazí mezi vámi. Vy, kteří jste povoláni v úděl Hospodinu, volejte a nepřestávejte volat, dokud nepřijde ten, který vás povolá k vydání účtu z vašeho správcovství. Mou rozkoší je přebývat s lidskými syny, ale všechen čas je krátký. Počínejte si tedy mužně, dokud máte čas. Atd...).

LXXV. Sen o pekle 1887.

Ráno 3. dubna 1887 řekl Don Bosco Donu Viglettimu, že minulé noci nemohl usnout a odpočinout si pro vzpomínku na hrozný sen, který měl předcházející noci. Celý jeho zevnějšek zřejmě mluvil o pravé vyčerpanosti všech sil. „Kdyby mladíci slyšeli,“ – tak pravil – „vypravování toho, co jsem viděl, buď by se dali na cestu svatého života, nebo by prchali zděšeni, aby je nevyslechli až do konce. Ostatně je mi nemožno popsat každou věc, jako by bylo nemožno vylíčit v pravé skutečnosti uložené tresty hříšníkům ve druhém životě.

Viděl pekelné tresty. Nejprve slyšel veliký hluk jako zemětřesení. V prvním okamžiku nestalo se nic zvláštního, ale hluk se stále více stupňoval, až jsem konečně slyšel velice protáhlé rachocení, děsící, smíšené s křikem, zděšením, hrůzou a útrapami, nerozčlánkované lidské hlasy, které splynuté se všeobecným hřmotem vydávaly hrozný hluk, plný hrůzy a děsu. Zmaten pozoroval jsem své okolí, co by mohlo být příčinou tohoto konce světa, ale nezpozoroval jsem nic. Hluk, stále víc a více ohlušující, se přibližoval, avšak nebylo možno ani zrakem ani sluchem rozeznat, co se to blíží.

Don Bosco takto dále pokračoval v popisování: Nejprve jsem spatřil jakoby jakousi masu, jakýsi beztvarý objem, který ponenáhlu nabýval tvaru strašného a velikého sudu báječných rozměrů: Z něho vycházely výkřiky bolesti.

Zděšen jsem se tázal, co se to tu děje, co má znamenat to, co vidím. Avšak výkřiky, až dosud nesrozumitelné, stávaly se silnějšími, takže jsem pochopil tato slova: „Multi gloriantur in terris et cremantur in igne.“ (Mnozí jsou oslavováni na zemi a pak hoří v pekle).

Pak jsem spatřil v této zvláštní, ohromné kádi osoby v nepopsatelné znetvořenosti. Oči jim vycházely z důlků, uši, jakoby utržené od hlavy, visely jim dolů. Paže a nohy byly vymknuty z kloubů a jevili se celí zděšení.

K lidským nářkům se pojilo rozpustilé mňoukání kocourů, zuřivé štěkání psů, řvaní lvů, vytí vlků, hlasy tygrů, medvědů a jiné zvěře. Pozoroval jsem to lépe a mezi oněmi nešťastníky jsem některé poznal. Pak vždy víc a více zděšen znovu jsem se ptal, co má znamenat tak mimořádné divadlo, tato podívaná.

Bylo mi odpověděno: „Gemitibus inenarabilibus famen patientur ut canes.“ (Nevypravitelnými nářky trpí hladem jako psi).

Mezitím podle toho jak vzrůstal hluk uvnitř, dle toho vzrůstal uvnitř živější a zřetelnější pohled na věci. Lépe jsem rozpoznával ony nešťastníky, oni pak jasněji spojovali své výkřiky, tíživěji působil z nich děs a hrůza. I otázal jsem se na plné hrdlo: „A nemůžete nalézt protilék, abyste unikli takovému neštěstí?“ „A to je vlastně pro vás připraveno takové zařízení hrůzy, tak strašné tresty? A copak já mohu pro vás udělat?“ – „Ano,“ – odpověděl mu hlas, – „je zde protilék, jediný protilék: Pospíšit si zavčas a zaplatit vlastní dluhy zlatem a stříbrem.“ – „Ale to jsou věci materielní.“ – „Nikoli. Zlato a kadidlo: s neustávající modlitbou a častým svatým přijímáním může se odpomoci a uchránit se před takovým zlem.“

Po čas tohoto dialogu bylo slyšet srdcervoucí výkřiky, zrůdnější a šerednější se jevily před Donem Boskem vzhledy těch, kteří je vydávali, takže tísněn jsa smrtelným strachem se vzbudil. Byly tři hodiny zrána a on už nemohl ani oka zamhouřit. Během jeho vyprávění hrůza mu rozechvívala údy, měl těžký dech a slzel.

LXXVI. Pro vychovatele 1884.

Don Bosco píše z Říma svým chovancům do Turína 10. května 1884.

Moji nejdražší synáčkové v Ježíši Kristu! Ať jsem blízko či daleko, vždy myslím na vás. Mám jediné přání: vidět vás šťastnými nyní zde na zemi i na věčnosti. Tato myšlenka, toto přání mě přiměly k tomu, abych vám napsal tento dopis. Cítím, mojí milí, jak je mi zatěžko být od vás tak daleko a okolnost, že vás nevidím a neslyším, působí mi takový zármutek, že si to nemůžete ani představit. Proto jsem už vám chtěl psát před týdnem, ale pro neustálou práci jsem se k tomu nedostal. Ačkoliv do mého návratu schází jen pár dní, přece chci urychlit svůj příchod mezi vás alespoň dopisem, když to nemohu osobně. Píše vám někdo, kdo vás něžně miluje v Ježíši Kristu a má povinnost mluvit k vám otevřeně jako otec. A vy mi to dovolíte, není-liž pravda? A věnujte mi pozornost a vykonáte potom, co vám nyní povím.

Tvrdil jsem, že vás mám ustavičně na mysli. Nedávno večer jsem se odebral do světnice a když jsem se strojil k odpočinku, začal jsem se modlit modlitby, kterým mě naučila moje dobrá maminka. Najednou, nevím dobře, zda ve snu nebo v roztržitosti, zdálo se mi, že se mi představili dva z bývalých hochů z Oratoře. Jeden z nich se přiblížil ke mně, uctivě mě pozdravil a zvolal: „Ó Done Bosko, znáte mě?“ – „Rozumí se, že tě znám,“ odpověděl jsem. – „A vzpomínáte si ještě na mne?“ tázal se dále. – „Na tebe a na všechny ostatní. Ty jsi Valfré a byl jsi v Oratoři před rokem 1870.“ „Poslyšte,“ – pokračoval Valfré – „chcete vidět hochy, kteří byli v Oratoři za mých časů?“ – „Ukaž mi je,“ – odvětil jsem – „způsobíš mi tím velkou radost.“

A Valfré mi ukázal všechny hochy s tehdejším vzezřením. Zdálo se mi, že jsem ve staré Oratoři v hodině rekreace. Byl to živý výjev! Samý pohyb, samá veselost. Ten běhal, onen skákal, jiný se zase přičiňoval, aby to kolem něho všechno skákalo. Tu se hrálo na chytanou, tu na zajímanou, jinde s míčem. Na jednom místě byl shromážděn hlouček chlapců, kteří zrovna viseli na rtech knězi, který si v kruhu jiných chlapců hrál na „Osel lítá“ a na řemesla. Všude bylo plno zpěvu a smíchu, a kamkoliv ses obrátil, viděl jsi kněze a kleriky a kolem nich chlapce, jak vesele povykují.

Bylo vidět, že mezi chlapci a představenými panovala největší srdečnost a důvěra. Já jsem byl okouzlen touto podívanou a Valfré mi pravil: „Vidíte, bratrské styky přinášejí lásku a láska důvěru. To je to, co otvírá srdce a chlapci potom všechno beze strachu vyjevují učitelům, asistentům a představeným. Jsou pak upřímní ve zpovědi i mimo zpověď a učenlivě konají vše, cokoli jim chce představený rozkázat, a jsou o něm jisti, že je miluje.

V tom okamžiku se ke mně přiblížil jiný chovanec, který měl vousy úplně bílé a řekl mi: „Done Bosko, chcete teď spatřit chlapce, kteří jsou nyní v Oratoři?“ Byl to Josef Buzzetti. – „Ano,“ – odpověděl jsem, – „vždyť je tomu měsíc, co je nevidím.“ A ukázal mi je.

Viděl jsem Oratoř a všechny vás na rekreaci. Neslyšel jsem však radostný křik ani zpěv, už jsem neviděl ten čilý pohyb, ten život jako v prvním výjevu. V posuncích a v obličeji mnohých chlapců bylo číst omrzelost, nudu, únavu, zamračenost, nedůvěru, což mé srdce zarmucovalo. Pravda, viděl jsem mnohé, kteří běhali, hráli si s blaženou a klidnou myslí, ale nemálo jiných jsem viděl stát o samotě, opřené o pilíře, pohroužené ve skličující myšlenky, jiné jsem viděl na schodech, na chodbách, u plotu zahrady, aby se nemuseli zúčastnit společné rekreace. Jiní se zase procházeli pomaloučku v hloučku, mluvíce mezi sebou šeptem a pohlížejíce podezřívavě kolem sebe. Občas se usmáli, ale úsměvem, provázeným pohledem, takže by se spíše mělo věřit než jen tušit, že by se svatý Alois musel červenat, kdyby byl mezi nimi. Ano, i mezi hrajícími byli někteří omrzelí, kteří dávali najevo, že nemají v zábavě žádnou zálibu.

„Viděl jste své chlapce?“ tázal se onen chovanec. – „Viděl jsem je,“ odpověděl jsem s povzdechem. – „Jak se liší od těch, jakými jsme byli kdysi my!“ zvolal onen bývalý chovanec. – „Bohužel, jaká omrzelost na této rekreaci!“

„Právě odtud pochází vlažnost tolika chovanců k svatým svátostem. Odtud je neblahé konání pobožností v kostele a jinde, odtud nechuť zůstat na místě, kde je Boží prozřetelnost zahrnuje vším dobrým: pro tělo, pro rozum, pro duši. Odtud pochází, že mnozí neodpovídají svému povolání. Odtud nevděčnost k představeným. Odtud tajnosti, reptání se všemi osudnými následky.“

„Rozumím, chápu,“ – odpověděl jsem, – „ale jak je možno znovu nadchnout tyto mé drahé chovance, aby vzkřísili svou bývalou živost, veselost a sdílnost?“

„Toho lze dosáhnout láskou.“ – „Láskou? Což nejsou moji chlapci dost milováni? Vždyť víš, jak je miluji. Ty víš, kolik jsem pro ně vytrpěl a snesl za celých čtyřicet let, a kolik trpím a snáším ještě dnes. Kolik útrap, kolik pokoření, kolik protivenství, kolik pronásledování, abych jim mohl dát chleba, dům, učitele a zvláště abych jim mohl zabezpečit spásu duše! Vykonal jsem, co jsem mohl a jak jsem mohl pro tyto miláčky!“ – „Nemluvím o vás.“ – „O kom tedy? O těch, kteří mě zastupují? O ředitelích, prefektech, učitelích, asistentech? Nevidíš, že jsou mučedníky studií a práce? Nevidíš, jak zasvěcují svá mladá srdce a svá mladá léta těm, kteří jsou jim svěřeni Boží prozřetelností?“

„Vím, vím, ale to nestačí, je třeba ještě něco víc.“ – „Co tedy?“ – „Chlapci nejen musí být milováni, ale oni sami musí poznat, že jsou milováni.“

„Což nemají oči? Což nevidí? Což nechápou, že všechno, co se pro ně koná, koná se z lásky k nim?“ – „Ne, to nestačí.“ – „Čeho je tedy třeba?“ – „Aby jsouce milováni ve věcech jim milých sdílením jejich dětských sklonů, naučili se vidět lásku také v těch věcech, které se jim přirozeně málo líbí. To jsou kázeň, studium, sebezapírání, ... a tyto věci aby se naučili konat s láskou.“ – „Vyjádři se lépe!“ – „Pozoruj chlapce na rekreaci!“ – „Pozoroval jsem,“ – odpověděl jsem mu, ­­– „nuže co je tu vidět zvláštního?“

„Tolik let se už věnujete výchově chlapců a ještě nechápete? Podívejte se lépe kde jsou vaši salesiáni?“

Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že vskutku málo kněží a kleriků se mísilo mezi hochy a ještě méně se jich zúčastnilo jejich zábavy. Představení už nebyli duší rekreace. Většinou se procházeli, rozmlouvajíce mezi sebou, aniž si všímali, co dělají chlapci. Jiní pozorovali rekreaci, ale hochů si vůbec nevšímali. Jiní dohlíželi z povzdálí, ale na chyby vůbec neupozorňovali. Některý sice upozorňoval, ale zřídka a výhrůžně. Některý salesián byl by rád přidružil k některému hloučku chlapců, ale pozoroval jsem, že ti chlapci se zřejmě představenému vyhýbali.

Nato můj přítel pokračoval: „Nebýval jste vy v prvních dobách Oratoře vždy uprostřed chlapců a zvláště po čas rekreace? Pamatujete se na ty krásné časy, to byl rajský výskot, doba, na kterou vzpomínáme s láskou, protože láska to byla, která byla naším vodítkem, a my jsme před vámi ničeho netajili.“

„Zajisté, a tehdy bylo všechno samá radost. Chlapci o překot přibíhali ke mně, toužili po mých radách a dle nich se také řídili. Nyní však, jak vidíš, ustavičné audience a nahromaděné záležitosti a můj zdravotní stav toho nedovolují.“

„Dobře, ale nemůžete-li vy, proč se vaši salesiáni nesnaží řídit se vaším příkladem? Proč nenaléháte, proč nevyžadujete, aby jednali s chlapci, jako jste jednal vy?“

„Já mluvím, mohu se umluvit, ale bohužel, mnozí se už necítí podstoupit někdejší námahu.“

„Zanedbávajíce maličkosti, ztrácejí více, a to více jsou právě jejich námahy. Ať milují co se líbí hochům, a hoši budou milovat co se líbí představeným. A tak se jim námaha stane snadnější. Příčina této změny v Oratoři je, že jistý počet chovanců nemá důvěry k představeným. V dřívější době všechna srdce byla otevřená představeným, které hoši milovali a ochotně je poslouchali. Nyní však představení jsou považováni za představené a nikoli za otce, za bratry, za přátele. Proto jsou obáváni a málo milováni. Aby se vytvořilo jedno srdce a jedna duše, pro lásku Ježíše Krista, je třeba, aby byla odstraněna tato přehrada nedůvěry, a její místo aby zaujala srdečná důvěra. Chovance musí vodit poslušnost, jako matka vodí dítě. Pak bude panovat v Oratoři bývalý mír a veselost.“

„Jak tedy rozbít tuto přehradu?“

„Přátelským stykem s hochy zvláště o rekreaci. Bez důvěrného přátelství se láska nedokáže a bez toho důkazu nemůže být pravé důvěry. Kdo chce být milován, musí ukázat, že miluje. Kristus Pán se stal maličkým pro maličké a nesl naše nemoci. To je náš učitel důvěrného přátelství. Učitel, který se dá vidět jen za katedrou, je učitelem a nic více. Je-li však na rekreaci s chlapci, stává se jakoby bratrem. Když někdo káže jenom z kazatelny, řeknou o něm, že nekoná nic více a nic méně než svoji povinnost, když však řekne slovíčko při rekreaci, to je slovo milujícího. Kolikero obrácení způsobilo několik slov, z nenadání zašeptal chlapci, pohrouženému do hry. Kdo ví, že je milován, miluje, a kdo je milován, dosáhne všeho, zvláště od chlapců. Tato důvěra je jako elektrický proud, proud mezi hochy a představenými. Srdce se otevřou a dají poznat své potřeby a vyjeví své chyby. Tato láska ulehčuje představeným námahy, pomáhá jim snášet nudu, nevděčnost, nepokoje, chyby a nedbalosti chlapců. Kristus Pán nalomenou třtinu nedolomil, ani neuhasil dohořívající knot. V něm máme vzor. Pak už se nebude vidět, že by někdo pracoval se ctižádostí, že by se staral jen, aby pomstil svou uraženou sebelásku, pak už nikdo nezanedbá asistenci ze žárlivosti, že ho snad někdo jiný předčí, nikdo už nebude pomlouvat jiné, aby byl sám od hochů ctěn a milován na úkor všech ostatních představených a získával si tím jen pohrdání a pokrytecké lichocení. Pak už si nikdo nenechá uloupit srdce od nějakého stvoření a nebude zanedbávat všechny ostatní chlapce, aby se mu mohl dvořit. Nikdo už nebude zanedbávat pro vlastní pohodlí svou přísnou povinnost dohlížet, nikdo neopomene z lichého ohledu napomenout, kde toho bude třeba. Bude-li vládnout pravá láska, nebudou hledat nic než slávu a spásu duší. To tenkrát přestane být dobře, když tato láska ochladne. Proč má být nahrazena láska chladnými pravidly? Proč nahrazovat metodu, mající za úkol laskavým dohlížením znemožnit nepořádky, pozvolnou metodou, méně tísnivou a snadnější pro toho, který udílí rozkazy. Proč vyhlašovat zákony, které udržovány tresty, rozněcují jen nenávist a plodí zármutek. A když se neuplatňují, plodí představeným pohrdání a způsobují veliké nepořádky. A to se jistě stane, jestliže schází důvěra. Má-li se do Oratoře vrátit dřívější štěstí, je nutno zavést starou metodu: Představený ať je ve všem vším, ochoten vždy vyslechnout každou pochybnost a stesk chlapců. Starostlivým okem ať bdí nad jejich chováním, celým srdcem ať se stará o duchovní a časné blaho těch, které mu Boží prozřetelnost svěřila. Pak už nebudou srdce uzavřená a už nebudou panovat jistá tajnůstkářství, která zabíjí. Jen v případě nemravnosti musí být představení neúprosní. Lépe je vyhnat z domu nevinného než ponechat pohoršlivého.

Asistenti musí mít na paměti přísnou povinnost, zavazující ve svědomí, oznámit představeným všechno, co jakkoli uráží Boha.“

A na to jsem se otázal: „A který je ten hlavní prostředek k dosažení takové důvěrnosti a takové lásky a sdílnosti?“

„Přesné zachovávání pravidel domu.“

„A nic jiného?“

„Nejlepší talíř při obědě je talíř přijatý s veselostí.“

Zatím co můj bývalý žák skončil svůj rozhovor a já při tom pozoroval s velkou nelibostí rekreaci, cítil jsem se více sklíčen vzrůstající únavou. Tato sklíčenost se tak vystupňovala, že jsem to už déle nemohl snášet, otřásl jsem se a tím jsem se probudil. Octl jsem se na nohou vedle lůžka. Nohy jsem měl celé oteklé a tak mě bolely, že jsem nemohl ani spát. Už bylo hodně pozdě, proto jsem šel spát s rozhodnutím, že napíši tyto řádky svým drahým synům.

Já bych nejraději poděkoval za takové sny, protože mě příliš unavují. Druhý den jsem byl jako rozlámaný a nemohl jsem se dočkat večera, abych si odpočinul. Ale jakmile jsem ulehl, začal jsem snít znovu.

– – – –

Měl jsem před sebou dvůr, chlapce, kteří jsou dnes v Oratoři a téhož bývalého chovance Oratoře. Začal jsem mu klást otázky: „Cos mi řekl, to sdělím svým salesiánům, ale co mám říci chlapcům Oratoře?“

„Ať uznají, jak se představení, učitelé namáhají a studují z lásky k nim, protože kdyby to nebylo pro jejich blaho a dobro, jistě by se neodhodlali k takovým obětem. Ať jsou pamětliví, že pokora je zdrojem všeho klidu. Ať se naučí trpělivě snášet chyby druhých, protože na světě není dokonalosti, ta je jen v nebi. Ať zanechají reptání, protože se jím zatvrzuje srdce, zvláště pak ať se vynasnaží žít v milosti Boží. Kdo nemá pokoje s Bohem, nemá pokoje se sebou samým a nemá pokoj s jinými.“

„A ty mi tedy pravíš, že mezi mými hochy jsou někteří, kteří nemají pokoj s Bohem?“

„To je první příčina nespokojenosti. Ostatní příčiny, proti kterým rovněž musíš užít prostředky, ty už dobře znáš, není třeba ti je jmenovat. Vskutku jen ten nedůvěřuje, kdo má nějaké tajemství, kdo se bojí, že to tajemství bude odhaleno, protože ví, že toto odhalení by bylo pro něho hanbou a neštěstím. Mimo to, nemá-li jeho srdce pokoj s Bohem, zůstává stísněný, neklidný, má odpor k poslušnosti, hněvá se pro každou maličkost, zdá se mu, že všechno jde špatně, soudí, že ho představení nemilují.“

„A což nevidíš, můj milý, jak často v Oratoři hoši přistupují ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání?“

„Je pravda, že se často zpovídají, ale co zásadně chybí v tolika chlapcích, je stálost v předsevzetích. Zpovídají se, ale vždy z těchže hříchů a chyb, z těchže špatných návyků a z těchže zanedbávání povinností. Tak se jde ku předu po celé a celé měsíce a mnozí tak pokračují až do páté třídy gymnasia. Jsou to zpovědi, které mají malou cenu a nebo docela žádnou. Právě proto nepřinášejí zpovědi pokoj, a kdyby jeden z hochů byl zavolán v takovém stavu před Boží soud, byla by to velmi zlá věc.“

„A je takových v Oratoři mnoho?“

„Málo u přirovnání k velkému počtu hochů, kteří jsou v domě. Podívejte se!“ A ukázal mi je.

Hleděl jsem a viděl jsem jednoho po druhém. A v těchto několika viděl jsem věci, které mě hluboko v srdci zabolely. Nechci je vypisovat, ale až se vrátím, povím to každému zvlášť. Zde vám jen řeknu, že je třeba modlit se a učinit pevná předsevzetí, ne slovy, nýbrž skutky, a také dokázat, že Komollové, Saviové, Bezukkové, Sakkardové mezi vámi ještě žijí.

Konečně jsem se otázal ještě svého přítele: „Máš mi ještě něco sdělit?“

„Kaž všem velkým i malým, ať jsou vždy pamětliví, že jsou synové Panny Marie Pomocnice křesťanů. Ať si pamatují, že ona je zde shromáždila, aby je vytrhla z nebezpečenství světa, aby se milovali jako bratři, aby vzdávali chválu Pánu Bohu a jí, Panně Marii dobrým chováním. Ať nezapomínají, že je to Panna Maria, která jim obstarává chléb a prostředky na studie nesčíslnými milostmi a divy. Ať si pamatují, že je předvečer jejího svátku a že s její pomocí musí padnout ta přehrada nedůvěry, kterou postavil ďábel mezi hochy a představené, a která mu slouží ke zkáze jistých duší.“

„A podaří se nám odstranit tuto přehradu?“

„Ano, zajisté, jen když velcí a malí budou ochotní přinést nějakou obět, nějaké malé sebezapření z lásky k Panně Marii a uskuteční to, co jsem jim řekl.“

Mezitím jsem měl oči stále upřeny na své chlapce a při pohledu na ty, které jsem viděl na cestě k věčnému zatracení, sevřelo se mi srdce tak, že jsem se probudil. Viděl jsem mnoho a velmi důležitých věcí a chtěl bych vám o nich vyprávět, ale čas a okolnosti mi to nedovolují.

Končím: Víte, co od vás žádá tento ubohý stařec, který pro své drahé hochy strávil celý svůj život? Nic jiného než aby se vrátily dny staré Oratoře a poměrně vyrostly, aby se vrátily dny křesťanské důvěry mezi chlapci a představenými, dny povolnosti a vzájemné snášenlivosti z lásky k Ježíši Kristu, dny srdcí, otevřených se vší pro prostotou a svobodou, dny laskavosti a pravé veselosti pro všechny.

Potřebuji, abyste mě potěšili tím, že mi dáte naději a slíbíte, že učiníte vše, co si přeji pro dobro vašich duší. Vy nedovedete ocenit, jaké to štěstí pro vás, že jste přijati v Oratoři. Před Bohem prohlašuji: Chovanci stačí vstoupit do salesiánského domu, aby ho Panna Maria přijala pod svou zvláštní ochranu. Rozumějte tedy dobře: Láska těch, kteří rozkazují, láska těch, kteří musí poslouchat, ať vznese mezi vás ducha svatého Františka Saleského!

Moji drazí synáčkové, blíží se čas, kdy se musím od vás odloučit a odejít na věčnost.

(NB. sekretáře: Po těchto slovech Don Bosco ustal v diktování. Jeho oči se zalily slzami, ne z lítosti, nýbrž z nevýslovné něhy, která se zračila v jeho obličeji a v tónu jeho hlasu. Po několika okamžicích pokračoval):

Tedy já toužím nechat vás kněze, kleriky, nejdražší chlapce na té cestě Páně, na které vás chce mít Božský Spasitel. Na tento úmysl svatého Otce, kterého jsem viděl v pátek 9. května, vám posílá z celého srdce své požehnání.

Na svátek Panny Marie Pomocnice budu už s vámi před obrazem naší nejmilejší Matky. Chci, aby tento veliký svátek se světil s tou největší okázalostí. A Don Lazzero a Don Marchizio ať se postarají o naši veselost i v jídelně. Svátek Panny Marie musí být předtuchou věčného svátku, který musíme slavit všichni společně jednou v nebesích.

Váš nejoddanější přítel v Ježíši Kristu

Don Jan Bosko

 LXXVII. O Dominiku Saviovi 1876.

Jednoho večera, když jsem byl v Lanzo a nadešel čas k odpočinku, měl jsem následující sen: Vyprávěl jsem podobný v duchovních cvičeních, poněvadž jste tu však nebyli všichni a sen se v mnohém liší, umínil jsem si, že vám jej povím. Víte, že svým synům zcela otevírám své srdce, že pro ně nemám tajnosti. Přikládejte jim význam, jaký chcete, ale jak praví svatý Pavel, i vy, quod bonum est, tenete! (Co je dobré, toho se držte!) Najdete-li v něm, co by vaší duši prospělo, využijte toho. Kdo mu nechce věřit, nemusí, vždyť na tom nic nezáleží, ale nikdo ať se tomu nevysmívá, co vám povím. Dále vás prosím, abyste o tom nevyprávěli cizím lidem a nepsali o tom domů. Snům lze přikládat důležitost, jak zasluhují, ale ti, kdož neznají naše důvěrné vztahy, mohli by pronášet mylný úsudek a věci označovat nesprávnými názvy. Každý neví, že jste mými syny a že vám povím vše, co vím, ba někdy i to, co nevím. (Všeobecný smích). Co vyjeví otec milovaným dětem pro jejich dobro, to má zůstat mezi ním a syny. Ještě z jiných důvodů. Obyčejně, vypráví-li se sen cizím, zkreslí se, nebo se poví právě část nepochopená a tím se způsobí zlo tak, že svět opovrhuje tím, čím by se nemělo opovrhovat.

Pamatujte, že máme sny ve spánku!

Bylo to večer 6. prosince. Byl jsem ve svém pokoji a nevím, zda jsem četl nebo přecházel, či jsem už ležel, když se mi začalo snívat.

Rázem jsem se viděl na útesu nad vlnami nesmírné vodní planiny, jejíž konců zrak nemohl dohlédnout. Zrtácela se v nedozírnu. Byla celá modrá jako klidné moře, ač to nebyla voda. Zdálo se mi, že je to vyhlazený, třpytivý, křišťálový materiál. Pode mnou i po stranách byla krajina rázu přímořského.

Nezměrnou rovinu dělily široké a velebné cesty na rozsáhlé sady, nevystižné krásy, v nichž byly háje, lučiny a záhony květin nejrozmanitějších barev a tvarů. Ani představu nemůže nám poskytnout některá pozemská květina, ač se poněkud podobají. Traviny, květy, stromy i ovoce bylo neobyčejně krásné. Listí bylo zlaté, kmeny a větve z diamantů, i ostatek bylo přiměřeně nádherné. Nebylo možno sečíst všechny druhy. Každý druh a každý kousek zářil zvláštním světlem. Uprostřed těch sadů po celé šířce roviny jsem viděl nesčetné množství budov stejného typu, krásy, líbeznosti, nádhery a neobyčejných rozměrů, že se mi zdálo, že k vybudování jediného paláce by nestačily všechny poklady země.

Pomyslil jsem si: „Jakou radost by měli moji hoši, kdyby měli aspoň jeden takový dům, a jak by se cítili šťastnými a jak veselými!“

Tak jsem uvažoval, vida je pouze zvenčí. Oč větší nádhera byla jistě uvnitř!

Mezitím, co jsem obdivoval tolik divů, které zdobily sady, náhle se nesla vzduchem líbezná hudba, tak sladká a milá, že si to vůbec nelze představit. Hudba Dona Gagliera i Doglianiho v porovnání s ní nemá nic hudebního. Byla to hudba statisíce nástrojů a všechny vydávaly jiný zvuk a všechny možné tóny se nesly vzduchem jako sluchu lahodící vlny. K nim se připojily sbory zpěváků.

Nato jsem spatřil množství lidu, které se v těch sadech vesele a spokojeně radovalo. Někteří zpívali, jiní hráli. Každý hlas, každý tón působil dojmem jednotného výkonu tisíce nástrojů nejrozličnějších. Současně slyšel člověk všechny stupně hudební stupnice od nejnižších tónů až k nejvyšším, pokud si to lze pomyslit, a to v dokonalém souzvuku. K vystižení lidské hudby nestačí lidská přirovnání.

Z tváří blažených obyvatel oněch sadů zíralo neobyčejné štěstí, jakého zakoušeli ze zpěvu, ale současně i nesmírná radost, kterou pociťovali z poslouchání jiných. Čím více některý zpíval, tím se více v něm rozněcovala touha po zpěvu, a čím více naslouchal, tím více toužil naslouchat. Toto je jejich píseň: „Salus, honor, gloria Deo Patri omnipotenti... auctori saeculi, qui erat, qui est, qui venturus est iudicare vivos et mortuos in saecula saeculorum.“ (Spása, pocta, sláva Bohu Otci všemohoucímu... původci věků, který byl, který je a který přijde soudit živé i mrtvé na věky věků).

Zatím co jsem jako u vytržení poslouchal nebeskou hudbu, spatřil jsem najednou nesčetné množství mládeže a z ní jsem mnohé znal, neboť byli v Oratoři nebo v jiných našich ústavech, ale většinu jsem vůbec neznal. Ten nespočetný zástup přicházel ke mně. V jeho čele kráčel Dominik Sávio, a hned za ním Don Alassonatti, Don Chiala, Don Giulitto a spousta jiných kleriků a kněží, z nichž každý vedl četu chlapců a mladíků. Tázal jsem se: „Spím a nebo bdím?“ Tleskal jsem rukama, ohmatával jsem si prsa, abych se přesvědčil, zda je to sen či skutečnost.

Zástup asi na dvacet či osm kroků přede mnou se zastavil. Světlo jasněji zazářilo, hudba přestala a zavládlo hluboké ticho. Všichni hoši byli plni nesmírné radosti, která jim vyzařovala z očí, a na tváři se jevil pokoj z dokonalé blaženosti. Hleděli na mne s milým úsměvem na rtech a zdálo se, že chtějí mluvit.

Jen Savio se přiblížil o několik kroků a byl tak blízko, že bych se ho byl jistotně dotkl, kdybych býval natáhl ruku. Mlčel a s úsměvem pohlížel na mne. Byl překrásný. Jeho šat byla zcela zvláštní, běloučká tunika či říza, protkaná diamanty, a splývala mu až k patám. Široký, červený pás, hustě vyzdobený drahokamy, opásal mu boky. Jeho drahokamy se tak nádherně proplétaly a třpytily překrásnými barvami, že jsem byl při pohledu na ně údivem téměř bez sebe. S krku mu splýval věnec nevídaných ani přirozených květů a zdálo se, že lístky jsou z diamantů na zlatých stopkách a podobně ostatní. Tyto květy zářily nadzemským světlem, jasnějším slunečního světla v plné kráse za jarního rána. Paprsky tohoto světla osvětlovaly jeho půvabnou, červenavou tvář nepopsatelným způsobem. Svit zářil tak, že nebylo možno rozeznat jeho různé barvy. Hlavu mu věnčila koruna z růží. Vlasy mu vlnivě splývaly přes ramena a dodávaly mu tak krásného, půvabného a přitažlivého vzhledu, že se zdál... že se zdál... jako anděl.

I ostatní zářili oslnivě a byli různě oblečeni. Někteří více, jiní méně nádherně. Jeden v tom, jiný v onom šatě. U jednoho převládala ta barva, u jiného jiná, ale všechny šaty měly svůj význam, který by nikdo z lidí nepochopil. Všichni byli opásáni červenou stuhou.

Pozoroval jsem vše dále a pomyslil jsem si: „Co to znamená?... Jak jsem se zde octl?“ Nevěděl jsem, kde to jsem. Zcela zmaten jsem se třásl strachem a neodvažoval jsem se pokročit kupředu.

Všichni stáli mlčky až konečně Savio promluvil: „Proč zde stojíte celý zničený a mlčíte? Což nejste oním mužem, který se kdysi ničeho nebál, který nebojácně stál proti pomluvám, pronásledování, proti všem nepřátelům a v nebezpečích a v soužení všeho druhu? Kde je vaše odvaha? Proč mlčíte?“

Stěží jsem promluvil: „Nevím, co mám říci. Jsi ty tedy Dominik Savio?“

„Ano, jsem. Což mě už nepoznáváte?“

„Jak to, že jsi zde?“ tázal jsem se celý zmatený. A Savio laskavě odpovídal: „Přišel jsem si s vámi pohovořit. Kolikrát jsme si spolu porozprávěli na zemi! Nepamatujete se jak jste mě kdysi miloval? Kolikrát jste mě zahrnul důkazy přátelství a zvláštní lásky! Nezodpovídal jsem snad vaší vroucí lásce? Ve vás jsem skládal veškerou svou důvěru! Proč se tedy bojíte? Proč se třesete? Vzmužte se a ptejte se mne!“

Vzchopil jsem se. „Třesu se, protože nevím, kde jsem.“

„Jste na místě blaženosti,“ – odpověděl Savio, – „zde se zakouší všechny radosti a rozkoše.“

„Je to snad toto odměna spravedlivých?“

„Nikoli. Jsme na místě, kde nepožíváme dobra věčná, zde jsou jen dobra časná, byť v neobyčejné míře.“ (To ještě není ráj).

„Tedy tyto věci jsou přirozené?“

„Ano, ale jsou zkrášleny Boží mocí.“

„A mně se zdálo, že toto je ráj!“

„Ne, nikoli,“ – odpověděl Savio, – „žádné lidské oko nespatří věčné krásy v pozemském životě.“

„A tato hudba, je to snad hra, kterou slyšíte v ráji?“

„Ne, vůbec ne.“

„Jsou to tedy přirozené zvuky?“

„Ano, ale zdokonalené Boží všemohoucností.“

„A toto světlo, které převyšuje jasností i slunce, je to snad světlo nadpřirozené, světlo rajské?“

„Je to světlo přirozené, ale zesílené a zdokonalené Boží všemohoucností.“

„A mohl bych vidět aspoň trochu nadpřirozeného světla?“

„To nemůže nikdo vidět, dokud nedospěl k nazírání Boha, sicut est (tak jest). Nejnepatrnější paprsek by okamžitě usmrtil člověka, poněvadž by jej nesnesly lidské smysly.“

„Mohl bych vidět aspoň jasnější ještě světlo, než je toto, co říkám. Otevřete oči a vizte!“

„Však vidím, mám je otevřené,“ namítal jsem.

„Dávejte pozor a dívejte se do dálky ke křišťálovému moři!“

Zadíval jsem se a tu v dálce vytryskl na okamžik pruh tak pronikavého světla, že jsem to nemohl snést. Přivřel jsem oči a vzkřikl jsem tak silně, že jsem probudil Dona Lemoyena, který spal v sousedním pokoji. Zděšený se mne ráno ptal, co se mi v noci stalo, že jsem byl tak rozrušen. Onen záblesk světla byl tisíckrát silnější než sluneční paprsek, a jeho jas byl by dostačil osvítit celý svět. Po chvíli jsem otevřel oči a otázal jsem se Savia: „Co to je? Není to snad božský paprsek?“

Savio odpověděl: „Není to světlo nadpřirozené, ač v porovnání se světlem pozemským je převyšuje jasem. Je to jen přirozené světlo, zesílené Boží mocí. Kdyby nezměrné pásmo světla, podobného onomu, které jste zdáli viděl, kdyby obklopilo celý svět, nemohl byste z toho mít ani pojmu o nebeském jase.“

„Z čeho se tedy radujete v ráji?“

„Ach, ovšem... To nelze lidskými slovy vypovědět. O nebeských radostech nezví člověk, dokud nezemře a nespojí se se svým Stvořitelem. Radujeme se z Boha. On je naší největší odměnou. To je vše.“

Mezitím jsem se probral ze svého úžasu a obdivoval jsem krásu Saviovu a nato hned jsem se ho otázal: „Proč máš tak běloučký a půvabný šat?“

Savio mlčel, jakoby nemínil odpovídat, ale sbor velebně zanotil píseň, doprovázenou zvuky všech nástrojů, a pěl: „Ipsi habuerunt lumbos praecinctos et dealbaverunt stolas suas in sanguine Agni.“ (Měli překrásná bedra a zbělili svůj šat v krvi Beránkově).

Když utichl zpěv, otázal jsem se ho: „A nač mají ten červený pás?“

Ani tentokrát Savio neodpověděl, ale Don Alassonatti začal zpívat: „Virgines enim sunt et sequuntur Agnum, quocumque ierit.“ (Jsou panicové a následují Beránka, kamkoli jde).

Tu jsem pochopil, že červený pás je symbolem a znamením velkých obětí a těžkých sebezáporů, ba takřka mučednictví, podstoupeného pro zachování svaté čistoty. Vždyť pro zachování svaté čistoty před Bohem byli ochotni obětovat život, kdyby to vyžadovali okolnosti, bylo to znakem kajícnosti, která očišťuje duši od vin. Bělost a lesk šatu byly znakem křestní nevinnosti, kterou si uchovali.

Unesen těmito zpěvy, prohlížel jsem šiky nebeských mladíků, kteří stáli seřazeni za Saviem. Otázal jsem se ho: „Kdož jsou ti, co stojí kolem tebe?... A proč tak záříte?“ tázal jsem se ostatních. Savio opět neodpovídal, mladíci však jali se zpívat: „Hi sunt sicut angeli Dei in caelo.“ (Jsou jako Boží andělé v nebi).

Tu jsem zpozoroval, že má Savio zvláštní postavení mezi spoustou mladíků, kteří stáli za ním asi na deset kroků, jakoby v uctivé vzdálenosti. Otázal jsem se ho: „Pověz mi, Savio, proč předcházíš a vedeš ostatní ty, který jsi byl mladší z mnoha těch, kteří zemřeli v naší Oratoři? Proč mluvíš ty a ti ostatní mlčí?“

„Jsem ze všech nejstarší.“

„Ale ne,“ – namítl jsem, – „jiní jsou mnohem starší.“

„Jsem nejstarší z Oratoře,“ – opakoval Savio, – „neboť první jsem opustil svět a odebral jsem se na druhý svět. A konečně: Legatione Dei fungor.“ (Jsem pověřen Božím poselstvím).

Ta odpověď objasnila příčinu zjevení. Stál zde jako Boží zástupce. „Nuže, vyprávějme o věcech užitečnějších!“

„Jen rychle se tažte, co chcete zvědět. Čas plyne a snad brzo vyprší čas k rozhovoru a pak byste mě už nespatřil.“

„Myslím, že my máš sdělit něco důležitého!“

„Co bych vám mohl říci jako bídný tvor?“ – odpověděl Savio v hluboké pokoře, – „dostal jsem však poslání od Nejvyššího, abych k vám mluvil, a proto jsem přišel.“

„Nuže,“ – zavolal jsem, – „vyprávěj něco o minulosti, o přítomnosti a o budoucnosti naší Oratoře. Pověz mi něco o mých drahých synech, mluv o naší kongregaci!“

„O tom bych vám měl mnoho povědět.“

„Pověz tedy, co víš. Mluv o minulosti!“ Savio: „Celá minulost je na vašich bedrech.“

„Učinil jsem snad něco ze své vůle?“ Savio: „V minulosti, smím to říci, v minulosti vaše kongregace vykonala mnoho dobra. Což nevidíte tam nesčetné množství mládeže?“

„Ó, vidím. Kolik jich je a jak jsou šťastní!“

Savio: „Podívejte se lépe a čtěte nápis nad vchodem do zahrady!“

„Vidím. Je tam nápis: „Salesiánská zahrada“.

„Dobře,“ – pokračoval Savio, – „ti všichni byli salesiáni nebo aspoň vámi vychováni, nebo měli nějaký vztah k vám a došli spásy vaším prostřednictvím, nebo vašich kněží nebo kleriků; a jiné, které jste uvedl na cestu jejich povolání. Spočítejte je, jestli to dovedete! Avšak bylo by jich o statisíce víc, kdybyste býval měl více víry a důvěry v Pána Boha.“

Povzdechl jsem si, nevěda, co odpovědět na tuto výčitku. A hned jsem si umínil: „Vynasnažím se, abych měl v budoucnosti více víry a důvěry.“

Potom jsem se otázal: „A co v přítomnosti?“ – Tu mi ukázal Savio skvostnou kytici květin, kterou měl v ruce. Byly tam růže, fialky, slunečnice, hořce, lilie, slaměnky, a uprostřed květů několik obilných klasů. Podal mi kytici a pravil: „Podívej se!“

„Vidím, ale ničemu nerozumím.“

„Tuto kytici ukažte svým synům, aby ji mohli obětovat Bohu, až přijde čas. Postarejte se, aby ji měli všichni, aby nikdo nebyl bez ní, aby jim ji nikdo nesebral. S ní buďte jist, budou zcela blažení.“

„Co znamená tato kytice květin?“

„Vezměte teologii a ona vám poví.“

„Teologii jsem studoval, ale z ní bych si pro to nedovedl vybrat, co mi podáváš.“ Savio: „Vy jste povinen vědět takové věci.“

„Ach, vyvěď mě z nevědomosti a vysvětli mi to.“

„Vidíte tyto květiny? Představují ctnosti, které se zvláště Bohu líbí.“

„A které to jsou?“

„Růže je symbolem lásky, fialka pokory, slunečnice poslušnosti, hořec kajícnosti a umrtvování, klasy častého svatého přijímání, lilie překrásné ctnosti, o níž je psáno: „Erunt sicut angeli dei in caelo.“ (Budou jako andělé Boží v nebi). Ta značí čistotu. A slaměnka (netřesk) znamená, že tyto ctnosti mají trvat stále, proto znamená vytrvalost.“

„Díky, drahý můj Savio. Pověz mi však ty, který už jsi prošel branou smrti, pověz mi, která ctnost tě při smrti nejvíce těšila? Co tě nejvíce oblažovalo v hodině smrti?“

„Co myslíte, která to asi byla?“ tázal se Savio.

„Snad to, že jsi zachovával překrásnou čistotu?“

„Ne, nikoli, to nebylo to jediné.“

„Snad to, že jsi měl klidné svědomí.“

„To je též dobrá věc, ale ještě ne to nejlepší.“

„Těšila tě snad touha po ráji?“

„Ani to ne.“

„No, co tě tedy oblažovalo v hodině smrti?“ tázal jsem se ho prosebně, zmatený, že jsem nemohl uhodnout jeho myšlenku.

Savio: „Nuže, toto mne posilovalo v poslední hodině: Byla to pomoc Matky Boží, mocné a vřele milované. Povězte to svým synům, aby ji neustávali vzývat, pokud žijí. Tažte se mne ještě rychle, co chcete zvědět, abych vám ještě odpověděl.“

„Co mi povíš o budoucím roce?“

„V příštím roce 1877 stihne vás veliký žal. Šest a dva z těch, kteří jsou vám drazí, budou povoláni na věčnost. Nermuťte se! Budou přesazeni z pole tohoto světa do rajských sadů a budou korunováni korunou života. Nebojte se! Bůh vám pomůže a pošle jiné, rovněž dobré syny.“

„Budiž! A nyní něco o kongregaci.“

„Co se týče kongregace, vězte, že Bůh připravuje velké věci. Vzejde ji v budoucím roce jitřenka slávy tak skvělé, že osvítí jako blesk svět v jeho čtyřech stranách od východu k západu, od jihu k severu. Očekávám její velkou slávu. Starejte se však, aby vůz, na kterém stojí, Pán nevyšinul z kolejí a aby vaši synové nesešli z cesty. Dovedou-li to a pochopí své vznešené poslání, budoucnost bude skvělá a přinese požehnání mnohým duším. Ovšem pod jednou podmínkou: že vaši synové budou uctívat Pannu Marii a dovedou uchovat čistotu, která se nesmírně líbí Bohu...“

„Nyní bys mi mohl říci něco všeobecně o Církvi svaté.“

„Osudy Církve jsou v rukou Božích. Nemohu vám vyjevit, co určil ve svých věčných plánech Bůh. Taková tajemství vyhradil sobě a nezví o nich žádný člověk.“

„A co Pius IX.?“

„Smím vám říci jen to, že Pastýř Církve nebude už dlouho bojovat na této zemi. Zvítězí ještě v několika bitvách, ale brzo bude sesazen a Bůh mu dá zaslouženou odměnu. Ostatní znáte! Církev nezahyne. Chcete se mne ještě na něco otázat?“

„A co se týče mne?“ otázal jsem se.

„Ach, kdybyste věděl, kolik soužení ještě budete muset snést!... Než, rychle dělejte, zbývá nám už málo času, co bych s vámi promluvil.“

Tu jsem hbitě vztáhl ruce, abych uchopil svatého jinocha, ale jeho ruce se zdály vzdušné a ničeho jsem nenahmatal.

„Ale, ale, copak to děláte?“ tázal se s úsměvem Savio.

„Bojím se, že tě ztratím,“ – zvolal jsem, – „což zde nejsi s tělem?“

„S tělem nikoli, ale obdržím je jednoho dne.“

„A co je to tato tvá postava a podoba? Vždyť skutečně vidím v tobě postavu a podobu Dominika Savia!“

On mi na to řekl: „Vězte, že duše odloučená od těla, ukáže-li se s dovolením Božím některému člověku, uchovává svou vnější postavu a podobu se všemi tělesnými vlastnostmi jako za pozemského života a tak, ač nesmírně zkrášlené, uchovává je až do dne, kdy se spojí s tělem v den všeobecného soudu. Potom bude s ním navždy v ráji. Proto se vám zdá, že mám ruce, nohy, hlavu, ale nemohl byste mne zadržet, poněvadž jsem čistý duch. Jen pro tuto zevnější podobu mě poznáváte.“

„Už rozumím. Poslyš, ještě o jedno tě prosím. Jsou všichni moji hoši na pravé cestě k jejich spáse? Pověz mi něco, abych je mohl dobře vést.“

„Chlapce, které vám Boží prozřetelnost svěřila, lze rozdělit na tři skupiny. Přehlédněte je podle těchto znaků!“

Podíval jsem se na první znak. Bylo na něm napsáno: „Invulnerati“ (Neporanění). A byla tu jména těch, které ďábel dosud nezranil, kteří neposkvrnili svou nevinnost. Bylo mnoho nezraněných a viděl jsem všechny. Mnohé jsem už znal, ale mnohé jsem viděl poprvé, snad jsou to ti, kteří přijdou do Oratoře v budoucích letech. Kráčeli vzpřímení po úzké stezce, ač byli terčem šípů, mečů a kopí, které na ně dopadaly ze všech stran. Tyto zbraně tvořily téměř zdi podél cesty z obou stran a narážely na chlapce, aniž je zranily.

Savio měl v ruce ještě třetí znak. Na něm byl nápis: „Lassati in via iniquitatis“. (Ponecháni na cestě nepravosti). Byla tam zapsána jména všech, kteří byli v Boží nemilosti. Netrpělivě jsem toužil vyzvědět tajemství a vztáhl jsem po něm ruku. Savio vzrušeně zvolal: „Nechejte, počkejte chvíli a poslyšte: ‚Otevřete-li tento list, rozšíří se takový zápach, že jej nikdo nesnese.‘ Andělé musí znechuceni a zděšeni prchnout, ba i Duch svatý cítí hnus nad hrozným zápachem hříchů.“

Tu jsem namítl: „Jak to, vždyť Bůh ani andělé netrpí. Jak mohou pocítit zápach hmoty?“

„A přece čím jsou tvorové čistší, tím se více přibližují k nebeským duchům, a naopak, čím je člověk horší a nečistý, tím více se vzdaluje od Boha i od andělů, kteří od něho prchají a pociťují hnus a odpor.“

Nato mi podal list a pravil: „Vezměte, otevřete a hleďte toho využít pro své jinochy, ale nezapomeňte nikdy na kytku, kterou jsem vám dal, a nevynasnažujte se, aby ji měli všichni a aby si ji také všichni uchovali.“

Potom rychle ustoupil mezi druhy, kteří s ním byli, jakoby chtěl uprchnout.

Otevřel jsem list. Neviděl jsem žádné jméno, ale v okamžiku jsem spatřil všechny, kteří tam byli zapsáni, jako bych je viděl osobně ve skutečnosti. S hořkostí jsem na ně hleděl. Většinu jsem znal a patřili do Oratoře nebo do jiných ústavů. Viděl jsem mezi nimi i mnoho těch, kteří se zdají dobrými, ba i výbornými a nejsou jimi.

Při rozevírání listu se rozšířil nesnesitelný zápach a zachvátilo mě z toho tak prudké bolení hlavy a popudy k zvracení, že jsem mysle, že skonám, že zemřu.

V tom se setmělo a vidění zmizelo a už jsem nespatřil nic z obdivuhodné podívané. Současně se zablesklo a rozlehl se rachot hromu tak silný a hrozný, že jsem se zděšen probudil.

Onen zápach pronikl stěnami a nasákl do šatstva tak, že jsem ještě dlouho potom cítil onen hnus a nevolnost. Tak hnusný je před Bohem už pouhé jméno hříšníka! Ještě nyní, vzpomenu-li si na onen zápach, jímá mě nevolnost a žaludek cítí obtíže k vrhnutí.

Tam v Lanzo, kde jsem tehdy právě byl, začal jsem vyšetřovat hned toho a hned onoho a zpozoroval jsem, že mě onen sen neklamal. Byla to milost Boží, která mi popřála poznat duševní stav každého, ale o tom nebudu veřejně vyprávět.

M.B. XII, 586-596

LXXVIII. Ludvík Colle 3. dubna 1881.

Ludvík Colle byl 17-tiletý syn hraběte A. F. Colleho z Toulonu, velkého přítele a dobrodince Dona Boska, jemuž dal na jeho díla přes půl milionu v penězích, francouzský katolík starého ražení. Don Bosco se s ním seznámil, když ho hrabě povolal k svému těžce nemocnému synu roku 1881.

Don Bosco mohl mluvit s Ludvíkem v soukromí, nahlédl mu do duše a byl pak svrchovaně zaujat krásou a ušlechtilostí jeho duše. Jejich duše navázaly spolu takové spojení, že i po blízké smrti se Ludvík k Don Boskovi zjevoval i ve spánku. Don Boskovi se o něm snívalo.

3. dubna, v den Ludvíkova úmrtí, Don Bosco zpovídal. Přišla naň – jak on říká – roztržitost: Viděl Ludvíka v zahradě, kde se bavil s některými kamarády a bylo vidět, že je šťastný. Vidění trvalo okamžik. Ludvík nemluvil, ale tento výjev přesvědčil Dona Boska, že je v nebi.

27. května téhož roku ráno o slavnosti Nanebevstoupení Páně sloužil Don Bosco Mši svatou v chrámě Panny Marie Pomocnice na úmysl Ludvíkových rodičů, kteří byli přítomni. Při proměňování viděl Ludvíka v moři světla, krásného vzezření, velmi veselého, buclatého a červeného v tváři, oblečeného bělorůžovým oděvem a se zlatým vyšíváním na prsou. Tázal se ho: „Proč přicházíš drahý Ludvíku?“ – „Nemám zapotřebí, abych přišel,“ – odvětil, – „tak jak jsem, nepotřebuji přicházet...“ – „Drahý Ludvíku, jsi šťastný?“ – „Požívám dokonalého štěstí.“ – „Nechybí ti opravdu nic?“ – „Chybí mi pouze společenství tatínka a maminky.“ – „Proč se jim nezjevíš?“ – „To by bylo pro ně příčinou příliš velkého utrpení.“ – A nato zmizel.

Ale při posledních oracích se znovu zjevil. A potom opět v sakristii, a tentokrát byl doprovázen několika mladíky, kteří zemřeli v Oratoři za nepřítomnosti Dona Boska, čímž byl Don Bosco velmi potěšen.

Don Bosco se ho tázal: „Ludvíku, co mám říci tvým rodičům, abych zmírnil jejich zármutek?“ – „Aby šli za světlem a aby si opatřili přátele v nebi.“ – To pak Don Bosco vyprávěl manželům Colle za jejich pobytu v Turíně.

Asi za měsíc měl Don Bosco jiné vidění, které vypsal matce v dopise 3. července. Don Bosco prosil Pána Boha, aby mu dal poznat něco určitého a jistého. Píše: „21. června po čas Mše svaté před proměňováním jsem ho viděl v tváři jak obyčejně, ale v barvě růžové v celé své kráse a s tělem zářícím jako slunce. Hned jsem se ho tázal, má-li mi co říci. Odpověděl jednoduše: „Svatý Alois mě chránil a prokázal mi mnoho dobrodiní.“ – A já jsem znovu opakoval otázku: „Je zapotřebí něco vykonat?“ – Dal mi tutéž odpověď a pak zmizel. Od té doby jsem prozatím ani nic neslyšel ani neviděl...

Po dvou měsících nové vidění, které vypravuje paní Colleové v dopise 30. srpna.

V oktávě Nanebevzetí Panny Marie a po ní mnoho jsem se modlil a doporučoval jiným modlitby za našeho drahého Ludvíka. A právě při proměňování svaté Hostie dostalo se mi velké útěchy, že jsem ho spatřil. Byl oblečen nádherným oděvem. Bylo to jako v nějaké zahradě, kde se procházel s několika druhy. Všichni společně zpívali: „Jesu, corona Virginum...“ (Ježíši, koruno panen), ale v takovém souladu a v takovém souzvuku, který nelze ani vyjádřit ani popsat. Nato je zahalila veliká záclona. Toužil jsem vidět a slyšet podivuhodnou harmonii, ale v tom okamžiku přinutilo mě velice silné světlo jako blesk, abych zavřel oči. Pak jsem se nalézal u oltáře a sloužil jsem dále Mši svatou.

Tvář Ludvíkova byla nádherná, překrásná. Bylo vidět, že je nesmírně spokojený, nebo – lépe řečeno, – že je zcela spokojený. Při této Mši svaté měl jsem přání modlit se za vás, aby vám Bůh udělil zvláštní milost, abyste byli všichni jednoho dne spolu v nebi.“

Jednoho dne ve svém pokojíku v San Benigno připravoval se Don Bosco na kázání, když se mu najednou zdálo, že kdosi vedle něho stojí. Obrátil se v onu stranu a osoba přešla na druhou stranu. Byl to okamžik. I otázal se: „Co to má být?“ – A slyšel odpověď: „Nepoznáváte mně?“ – „Ach, Ludvíku!“ zvolal Don Bosko. „Jak se nalézáš v San Benigno?“ – „Pro mne není snadnější být v San Benigno nebo v La Fardéle (letní pobyt rodiny Colle), nebo v Turíně, nebo kdekoli jinde.“ – „Pročpak se nezjevíš rodičům, kteří tě tolik milují?“ – „Ano, to vím, že mě milují. Ale aby mě mohli vidět, k tomu je zapotřebí Božího dovolení. Kdybych já k nim mluvil, moje slova by nedosáhla téhož účinku. Je třeba, aby je slyšeli přes vás.“

Důvod a motiv zjevení se opakuje dvakrát v dopisech Dona Boska během roku 1882. Tak 30. července píše paní: „Mohu Vám s radostí sdělit, že jsem měl potěšení vidět našeho milovaného, drahého Ludvíka. Je tu hodně zvláštností, které Vám řeknu osobně. Jednou jsem ho spatřil, jak si hrál v zahradě s druhy, oblečen v drahém, nádherném šatě, a bavil se tak ušlechtile a vypadal tak vznešeně, že mi to nelze vypsat.

Po druhé jsem ho viděl v jiné zahradě, kde trhal květy a nosil je do velikého sálu na velkolepý stůl. Tázal jsem se ho: „K čemu jsou tyto květy?“ – „Jsem pověřen sbírat tyto květy a z nich utvořit korunu (věnec) mému otci a mé matce, kteří se mnoho namáhali pro mé štěstí.“ – Ostatní Vám napíši jindy.

A 4. prosince jí píše: „Našeho milovaného Ludvíka, našeho předrahého přítele jsem viděl vícekrát, ale vždy oslaveného, obklíčeného světlem, a tak nádherně oděného, což lze jen vidět, ale ne vypsat. Ústně vám budu moci říci trochu více...“

V Římě měl 30. dubna roku 1882 toto vidění: Byl svátek Ochrany svatého Josefa, třetí neděle po velikonocích. Nacházel se v sakristii při kapli vedle vznikajícího chrámu Božského Srdce. Tam viděl Ludvíka, jak čerpal vodu ze studně. Tázal se ho: „Pročpak čerpáš tolik vody?“ – Čerpám pro sebe a pro své rodiče.“ – „Ale proč v takovém množství?“ – „Nechápete? Nevidíte, že je to Božské Srdce našeho Pána Ježíše Krista? Čím více pokladů milosti a milosrdenství z něho vychází, tím více jich v něm zůstává.“ – „Jak jsi sem přišel?“ – „Přišel jsem, abych vás navštívil a řekl vám, že jsem šťasten.“

Když pak byl v Toulonu od 5. do 14. března, vyprávěl Don Bosco ještě mnoho jiných věcí. Mezi jiným říkal, že se mu Ludvík ukazoval v různých zjeveních vždy jinak oblečený. A na otázku, proč, odpovídal: „To je pouze pro vaši potěchu. V tváři měl vždy tytéž rysy jako za života, ale měl tváře plné a výraz radostný, se zlatými ozdobami na těle a v šatě barvy lilií a růží, ale nádhernější. Jeho vzhled byl zářící a takové záře, která ponenáhlu do té míry vzrůstala, že oslepovala zrak. Říkal o zjeveních při Mši svaté, že trvaly 1-1 a 1/2 minuty, a kdyby se jen o maličko prodloužili, že by byl jistě padl, že by nemohl snést onoho spojení s nadpřirozenem.

A nebyla to žádná iluze ani klam, ale pravá skutečnost.

Jednoho dne mu Ludvík předložil růži a pravil: „Chcete poznat, jaký je rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným? Pohleďte na tuto růži... Vidíte ji nyní.“ Hned se růže stala tak zářící, že nabyla lesku diamantu, jímž pronikají sluneční paprsky. Nyní se podívejte na tuto horu!“ A při těch slovech se obrátil. A hle, hora před tím samý kámen a jámy všude plné bláta, hrozné na pohled – a všechno se ve chvíli změnilo v nádheru a velkolepost a místo bahnitých jam bylo tam tolik drahocenných kamenů.

Jindy v Hyéres byl pozván Don Bosco na velkolepý oběd. Viděl se tam ne u stolu, ale v rozsáhlé chodbě, kde mu Ludvík přišel vstříc a pravil mu: „Vidíte, jaký přepychový banket je zde připraven a jaké vzácné nápoje! Je to přehnané, je toho přespříliš. Kolik lidí umírá hladem! Přílišné výdaje! Je třeba potírat tyto nesmírné nadbytky stolu.“

V té chvíli spoluhodovníci obrátili pozornost a řeč na Dona Boska a jelikož mysleli, že je u vytržení, volali naň: „Done Bosko, Done Bosko!“

Jindy Don Bosco s ludvíkem zavedl tento zvědavý rozhovor: „Drahý Ludvíku, jsi šťastný?“ – „Jsem nesmírně šťastný.“ – „Jsi mrtvý a nebo živý?“ – „Jsem živý.“ – „A přece mrtvý.“ – „Mé tělo je pohřbeno, ale já žiji.“ – „To není tvé tělo, co nyní vidím?“ – „To není mé tělo.“ – „To je tvůj duch?“ – „Není to můj duch.“ – „Co je to tedy, co vidím? Je to tvoje duše?“ – „Není to moje duše.“ – „Co je to tedy?“ – „To je můj stín.“ – „Ale jak může stín mluvit?“ – „Prostřednictvím Božího dovolení.“ – „A kde je tvoje duše?“ – „Má duše je u Pána Boha, je v Bohu a vy ji nemůžete vidět.“ – „A jakým způsobem ty nás vidíš?“ – „V Bohu se vidí všechno: minulost, přítomnost i budoucnost se v něm vidí jako v zrcadle.“ – „A co děláš v nebi?“ – „V nebi stále říkám: ‚Sláva Bohu! Bohu ať jsou vzdávány díky! Díky tomu, který nás stvořil, tomu, který je Pánem života i smrti, tomu, od něhož má všechno svůj počátek! Díky! Chvála! Aleluja, aleluja!“ – „A tvoji rodiče? Co jim vzkážeš po mně?“ – „Neustále za ně prosím a tak se jim odvděčuji. Očekávám je v nebi.“

V následujícím zjevení otázal se ho Don Bosco znovu ohledně stínu: „Ty říkáš, že já vidím pouze stín, jelikož tvá duše je v Bohu. Jakpak může mít stín vzezření živého těla?“ – Na to mu Ludvík odpověděl: „To uvidíte brzo, ukáži vám to zkouškou.“

Don Bosco očekával tuto zkoušku. Po nějakém čase, jak sám vyprávěl, zjevil se mu v noci ve snu zemřelý farář z Castelnuova, který se procházel pod portikátem v Oratoři. Vypadal v plném zdraví a velmi spokojený.

„Oh, pane probošte, vy zde?“ zvolal Don Bosko, když ho spatřil. „Jak se vám daří?“ – „Jsem šťasten, jsem velice šťasten. Procházej se se mnou.“ – „Nežádáte snad něco?“ – „V nebi máme všechno po čem zatoužíme. Ale procházej se se mnou a mluvme spolu. Poznáváš mě dobře?“ – „Ach, jakpak by ne!“ – „Dobře se na mě podívej! Nevidíš, že jsem v plném mládí a že požívám dokonalou radost?“ – „Ano, pane probošte, jste to opravdu vy, o tom nemohu nikterak pochybovat.“

A když se tak chvíli procházeli a spolu mluvili, jak to kdysi konávali, pravil onen Donu Boskovi: „No dobře. Naučil ses lekci!?“ A po těch slovech zmizel.

Tu Don Bosco pochopil, že se Ludvík domluvil s tímto knězem. Nato řekl Colleovým: „Podobné projevy přízně jsou tak mimořádné, že děsí zodpovědností každého, komu se jich dostane, aby odpovídal na takové milosti.“

Roku 1883 během cest po Francii případy se množily. V neděli „Letare“ 4. března odpoledne od 4. do 6. hodiny na trati z Cannes do Toulone přidružil se k němu Ludvík ve vlaku a jel s ním až do poslední stanice. Mluvil s ním latinsky a velebil velikost Božích děl. Mezi jiným obrátil jeho pozornost na mlžiny (mléčné dráhy) a dával mu astronomické poznatky, pro něho zcela nové. Pravil mu: „Kdyby se jelo vlakem ze Země přímo na Slunce, bylo by zapotřebí ne méně než 350 let, byla by to skoro dvojnásobná vzdálenost, což by trvalo 600 let. Pak každá mlhovina, spousta světů, je 50 milionkrát větší než sluneční soustava, a její světlo aby dospělo na zemi, má zapotřebí nesmírně mnoho let. Světlo ze slunce urazí přes 300 km za vteřinu...

V tom okamžiku vida Don Bosko, že bude pokračovat s podobnými astronomickými výpočty, zvolal: „Stačí, dosti, moje mysl zůstává za tebou pozadu, nestačí ti. Mne to tak namáhá, že to nemohu zvládnout.“

„A přece je to jen počátek velikosti Božích děl.“ – „A jak to přijde, že ty jsi v nebi i zde?“ – „Mnohem rychleji než světlo a s rychlostí myšlenky přicházím sem, do domu svých rodičů i jinam.“

Několik dní nato v Hyéres po čas Mše svaté, ejhle, Ludvík! – „Ludvíku, co je třeba vykonat?“ otázal se ho Don Bosko.

A Ludvík mu ukázal cestu do Jižní Ameriky, kam je zapotřebí poslat misionáře, a ukázal mu v Kordillerách prameny nafty v Chubut.

„Teď mne nechej, prosím tě, sloužit Mši svatou,“ pravil Don Bosko. Tak jsem popleten v pokračování!“

„Je zapotřebí,“ – navázal znovu řeč Ludvík, – „aby chlapci (děti) přistupovali často ke sv. přijímání. Musíte je brzo připouštět ke stolu Páně. Bůh si přeje, aby se živili svatou Eucharistií.“ – „Ale jak je možno připustit je ke svatému přijímání, když jsou dosud příliš malí?“ – „Těm, kteří mají 4-5 roků, těm ukazujte svatou Hostii a ať se modlí, když se na ni dívají. To bude pro ně takové svaté přijímání. Hoši musí pochopit dobře tři věci: Lásku Boží – časté svaté přijímání – a lásku k Nejsvětějšímu Srdci Páně. Božské Srdce Ježíšovo obsahuje v sobě první dvě věci.“

V jednom z předcházejících vidění ukázal a označil Ludvík Donu Boskovi prstem uprostřed moře a pravil mu: „Vidíte tuto studnu. Mořské vody neustále do ní vtékají a moře se nikdy neumenšuje. Tak je tomu s milostmi, které jsou v Božském Srdci Páně uloženy. Jsou nevyčerpatelné, je snadné je dosáhnout. Stačí se modlit.“

V dubnu téhož roku sloužil v Paříži Mši svatou ve chrámě Naší Paní Vítězné. Ludvík se mu zjevil ve chvíli, když rozdával svaté přijímání. Byl jako vždy obklopen slávou a měl na prsou náhrdelník v různých barvách: v bílé, černé, červené. Ale s těmito třemi hlavními barvami tam bylo nekonečně mnoho jiných. To však nelze popsat. Náhlý dojem mu zastavil ruku, což mu znemožnilo rozdávání svatého přijímání. Kaplani z farnosti myslíce, že je to únava, jali se sami rozdávat svaté přijímání. Světec pravil Ludvíkovi: „Jak jsi se sem dostal? Proč přicházíš, když právě rozdávám svaté přijímání? Nevidíš, do jakých rozpaků jsem se dostal?“ – Odpověděl: „Zde je dům milosti a požehnání.“ – „Ale kde jsem? Nevidím zcela nic. Co mám nyní dělat?“ – „Rozdávejte svaté přijímání. Zde jsou ti, které chcete vidět.“ – Tu Ludvík zmizel a Don Bosco se nacházel u oltáře a končil Mši svatou.

V Paříži brzo na to nastalo další zjevení v chrámě svaté Klotildy. Don Bosco tam přišel celebrovat a po Mši svaté se nikterak nemohl ubránit davu, aby mohl vykonat díkůčinění. V sakristii se na něho tlačili se všech stran. „Nechte mne alespoň na okamžik,“ – říkal jim – „nechte mne, abych se alespoň pomodlil Otčenáš.“

Nikdo však na to nehleděl. Tu ho pan farář vtáhl do sousední světničky, a sotva do ní vstoupil, naplnila se nebeským světlem a Ludvík se v ní procházel sem a tam, aniž by promluvil.

„Ach, Ludvíku,“ –zvolal Don Bosko, – „pročpak se takhle procházíš, aniž bys mi něco řekl?“ – „Není čas na rozhovory, ale k modlitbám.“ – „Ach, mluv se mnou! Řekni mi nějaké slovo, jaks to jindy dělával!“ ­– „Opravdu mám něco velmi důležitého vám říci, ale dosud nepřišel čas.“ – „Přesto však potřebuji s tebou mluvit. Uvidím tvé rodiče, a jakou útěchu jim přinesu?“ – „Útěchu! Budou ji mít. Ať pokračují v modlitbách a ať slouží Pánu Bohu a Panně Marii. Začínám připravovat jejich štěstí.“

„Modlit se! Není už zapotřebí modlit se za tebe. Přece víme, že jsi už šťastný. Pročpak si přeješ, aby se rodiče unavovali modlitbami?“ – „Modlitbou vzdáváme slávu Bohu.“ – „Proč neučiníš návštěvu svým rodičům, kteří tě tolik milují?“ – „Pročpak chcete vědět to, co si Bůh rezervoval pro sebe?“ A po těch slovech zmizel.

Don Bosco poznamenal, že vždycky mívá odkrytou hlavu.

Opět roku 1883 v noci 30. srpna měl Don Bosco velký a významný sen, který bude uveden dále. Zdálo se mu, že se nalézá v rozsáhlé dvoraně mezi mnohými přáteli, kteří už odešli na věčnost. Jeden z nich, kteří se mu zjevili, asi 15-tiletý, hezký, nebeské krásy a zářící více než slunce, přiblížil se k němu: Byl to Ludvík. Na bleskové cestě ukázal světci duchovní dědictví, rezervované salesiánům v Americe, pot a krev, jimiž oplodní budoucí materiální rozkvět oněch zemí. 15. října vyžádal si od Dona Lemoyena opis toho snu a posla jej do Toulonu ve francouzském překladu.

Je zajímavé, co se přihodilo roku 1884 v Orte. Don Bosco se vracel 14. května z Říma a musel na stanici čekat 4 hodiny. Byla noc. Snažil se, aby v čekárně v křesle neusnul, ale nešlo to, nemohl. A hle, představil se mu Ludvík a Donu Boskovi všechno kolem něho zmizelo jeho zrakům.

Don Bosco se zvedl a šel mu vstříc a tázal se ho: „Jsi Ludvík?“ – „Nepoznáváte mne? Nepamatujete se už na cestu, kterou jsme spolu vykonali?“ – „Ó ano! Jistě! Pamatuji se na to dobře, ale jak bychom mohli uskutečnit všechny ty věci? Já jsem unaven, moje zdraví se zhoršuje, ...“ – „Zdraví máte pokažené? Ale ne, není tomu tak... Zítra mi dáte odpověď.“ – Vidění a rozhovor se protáhl až do chvíle odjezdu.

Následující den byl první den v noveně k Panně Marii Pomocnici křesťanů. Don Bosko, jemuž se po jeho návratu z Francie zdraví stále zhoršovalo, pocítil náhle značné zlepšení, které se den ze dne stále upevňovalo.

Ve druhém snu, který měl v noci na 1. únor 1885, odhalil Donu Boskovi budoucnost salesiánských misií. Psal o tom hraběti 10. srpna:

„Náš přítel Ludvík mě vyvedl na vycházku do středu Afriky, do země Chamovy, jak on pravil, do zemí Arfaxada, neboli do Číny. Dá-li Pán Bůh a budem spolu, budeme si mít co vyprávět.“

Odtud víme, kdo byl onou osobností, která se v jistou chvíli mu postavila po boku, když byl v okamžiku přinesen do Ameriky, pak do Afriky a pak do Číny; a o němž ve vyprávění snu pouze řekl: „Poznal jsem v něm svého interpreta...“ (str. 91, M.B. XV.)

Poslední zjevení, o němž je zachována zpráva, bylo v noci 10. března 1885. Světec naléhal na Ludvíka, aby mu pověděl nějaké slovo. Ludvík odpověděl: „V sakristii katedrály v Toulonu jste prosil v modlitbě, abych se uzdravil.“ – „Ano, žádal jsem za tvé uzdravení.“ – „No, dobře, bylo ale lépe, že jsem se neuzdravil.“ – „Jak to? Byl by jsi konal dobré skutky, způsobil bys rodičům mnoho útěchy, nesmírně bys byl zaměstnán v práci o slávu Boží...“

„Jste tím docela jistý? Sám jste řekl myšlenku, trpkou pro mne, trpkou pro mé rodiče. Ale přesto to bylo dobré pro mé dobro. Když jste žádal o mé uzdravení. Panna Maria pravila našemu Pánu Ježíši Kristu: ‚Nyní je mým synem, vezmu ho nyní, dokud je můj.‘ “ – „Kdy se máme my připravit na odchod do nebe?“ – „Blíží se okamžik, kdy vám dám vysvětlení, po čem toužíte.“ Don Bosco to vyprávěl hraběti 1. června toho roku.

LXXIX. Povolání jednoho klerika 1861.

Byl jsem ve světnici a jelikož mě bolely oči a nemohl jsem pracovat, opřel jsem si hlavu o lokty a usnul jsem. Zdálo se mi, že přišel ke mně jeden klerik a řekl mi: „Chci odložit talár.“ – Já jsem mu řekl: „Já jsem ti to chtěl sám říci, přece však než to učiníš, pros Pána Boha, aby ti zjevil svou vůli.“

Zdálo se mi, že ten klerik odešel z mého pokoje a nato jsem se probudil ze spánku.

Ten klerik není jeden z těch, co byli, ale jeden z těch, co jsou v domě.

(M.B. VI. 951.)

LXXX. Svatokrádežná zpověď jednoho hocha 1862.

Této noci jsem měl opět jeden sen. Zdálo se mi, že vidím hocha, který měl srdce rozežrané od červů, a které on rukou z prsou vytrhl a odhodil pryč. Nevěřil jsem tomu snu, avšak následující noci viděl jsem téhož hocha, který měl vedle sebe velikého psa, který mu kousal do srdce. Už jsem víc nepochyboval, že Pán Bůh chtěl udělit tomu hochovi zvláštní milost a že ten hoch má něco těžkého na svědomí.

Proto jsem na něho dával velice dobrý pozor. Jednoho dne jsem si ho zavolal a řekl jsem mu: „Chceš mi učinit něco milého?“ – „Ano, ano! Jen bude-li to možné.“ – „Jestliže chceš, je to možné.“ – „Tedy jen řekněte, já to učiním.“ – „Ale jistě!“ – „Ano, jistě.“

„Řekni mi, nezamlčel jsi nikdy ve zpovědi ničeho?“ – On chtěl zapírat, ale já jsem mu hned řekl: „Pročpak se nechceš upřímně vyzpovídat z toho a toho hříchu?“

Tu se na mne podíval a dal se do pláče. Pak řekl: „Ano, ano, máte pravdu. Jsou to už dva roky, co se z toho chci vyzpovídat, ale doposud jsem neměl k tomu odvahu.“

Tu jsem mu odvahy dodal a řekl jsem mu, co má udělat, aby se opět smířil s Pánem Bohem.

(M.B. VII. 193.)

LXXXI. Kanovník Gastaldi 1856.

Roku 1856 po zboření novostavby zdálo se mi, že se nacházím ve svém pokoji a že myslím na to neštěstí. Tu jsem viděl vejít kanovníka Gastaldiho, který mi řekl: „Done Bosko, nezarmucujte se, že spadl jeden dům.“

Don Bosco mu pohlédl do tváře, divil se jeho slovům a kanovník též nějakou chvíli hleděl na něho a pak dodal: „Nezarmucujte se, že vám spadl jeden dům, vždyť místo něho povstanou dva a sice: jeden pro zdravé a druhý pro nemocné.“

Don Bosco si vždy vzpomínal na tento příslib a pod jeho vlivem nechal na zdi napsat tyto nápisy:

I. (Ignoro) Viam aquilae in caelo, viam colubri super petram, viam navis in medio maris et viam viri in adolescentia. (Přísl. 30,19)

II. Nemo adulescentiam contemnat; sed exemplo esto fidelium in verbo, in conversatione, in caritate, in fide, in castitate. (Ad Titum)

III. Ossa eius implebuntur vitiis adulescentiae eius et cum eo in pulvere dormient. (Job 20,11)

IV. Bonum est viro, cum portaverit iugum ab adolescentia sua. (Ier 3,27)

V. Confiteberis vivens, vivus et sanus confiteberis et laudabis Deum et gloriaberis in miserationibus illius. (Eccl 17,27)

VI. Et baptizabantur ab eo in Jordane, confitentes peccata sua. (Mat 2,6)

VII. Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo Ecclesiam meam et portae inferi non praevalebunt adversus eam. (Mat 16,18)

I. (Nechápu) cesty orla na nebeské obloze, cesty hada po skalinách, cesty lodí po širém moři a cesty mužské síly v mládí. (Př 30,19)

II. Nikdo ať tebou nepohrdá pro tvoji mladost, buď však vzorem věřícím ve slově, v jednání, v lásce, ve víře a v čistotě. (1 Tim 4,12)

III. Třebas měl v kostech plno mladické síly, ta síla si musí s ním do prachu ulehnout. (Job 20,11)

IV. Dobré je muži, když nese vytrvale jho od své mladosti. (Pláč 3,27)

V. Chval Pána, dokud jsi živ a zdráv, chval Pána a množstvím jeho milosrdenství se honos. (Sir 17,27).

VI. A byli jím křtěni v Jordáně vyznávajíce své hříchy. (Mat 3,6)

VII. Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou Církev a brány pekel nic nezmohou proti ní. (Mat 16,18)

LXXXII. Smrt chovance 1862.

Večer 23. prosince 1862 bylo uděleno pomazání nemocných Blanginovi. Don Boskovi se zdálo, že je s Donem Alassonattim a se svou matkou, která zemřela roku 1856, u lože Blangina. Jeho matka řekla: „Je mrtev?“ – „Je mrtev?“ táži se. – „Ano, je mrtev!“

Byly sotva 3 hodiny. Don Alassonatti zvolal: „Kéž by všichni naši hoši zemřeli tak klidně jako Blangino!“

Don Bosco se vzbudil. Slyšel velkou ránu jako kdyby někdo udeřil kladivem na stěnu, a zvolal: „Blangino odchází na věčnost!“ Otevřel oči, aby viděl, objeví-li se světlo, ale neviděl nic. Pomodlil se tedy: „De profundis...“

A vskutku Blangino zemřel v tom okamžiku, kdy Don Bosco zvolal: „Blangino odchází na věčnost.“

LXXXIII. Odporný jinoch 1886.

V noci z 28. na 29. ledna 1886 bylo slyšet Dona Boska křičet. Don Viglietti, který to slyšel, se ho ráno ptal, proč tak křičel, a on mu pak řekl, že se mu zdál následující sen:

Viděl jsem před sebou tlustého jinocha se širokou hlavou, která se úžila směrem k čelu. Byl malý, ale svalnatý. Stále chodil kolem mé postele. Chtěl jsem ho zapudit, ale když jsem ho zahnal z jedné strany, běžel na druhou a pokračoval stále v tom mně nemilém rejdu. Nadával jsem mu, chtěl jsem jej zbít, ale nemohl jsem se ho žádným způsobem zbavit.

Konečně jsem mu řekl: „Jestli se nevzdálíš, přinutíš mě, abych ti řekl slovo, které jsem dosud nikdy a nikomu neřekl.“

Jelikož hoch pokračoval ve svých mně protivných rejdech, hlasitě jsem zakřičel: „Recho“ a pak jsem se vzbudil.

Když to Don Bosco vyprávěl, začervenal se, ale pak dodal: „Neřekl jsem nikdy v životě toho slova a nyní se stalo, že jsem je řekl ve snu. Ty však, ó Maria, nos ab hoste protege! (od nepřítele nás chraň!) A pak s pomocí Panny Marie se nám poddaří v několika letech založit ústavy v Americe, v Asii, v Australii, Africe, v Rusku, na Sibiři, v Číně a v ostatních místech.“

LXXXIV. Svatý Petr a Pavel ve snu.

Don Bosco 12. února měl sen, který pak vyprávěl Donu Lemoyenovi:

Zdálo se mi, že se nacházím v jednom domě a že jsem se tu setkal se svatým Petrem a se svatým Pavlem. Byli oděni svrchním pláštěm, který jim sahal až ke kolenům, a na hlavě měli klobouky, které se nosí na východě. Jejich vzhled byl takový, jako obyčejně bývá na obrazech. Usmáli se na mne a já jsem se jich otázal, nemají-li pro mne nějaký vzkaz, nebo nemají-li mně něco říci. Na to mi neodpověděli, nýbrž začali mluvit o Oratoři a o hoších.

Mezitím přišel také jeden přítel Dona Boska, jehož my v Oratoři prý všichni známe, ale jehož jméno si Don Bosco nepamatoval. Tu mu řekl Don Bosko: „Podívejte se na tyto dvě osoby!“ – Přítel se podíval a pln údivu pravil: „Ale koho to vidím!? Svatý Petr a svatý Pavel zde Je to možné?“

Nato jsem opakoval svou otázku těm dvěma svatým, kteří se mezi sebou bavili, mají-li pro mne nějaký vzkaz. Apoštolové neodpověděli. Pak se najednou svatý Petr obrátil ke mně a otázal se: „A život svatého Pavla?“

„A skutečně!“ zvolal jsem, neboť jsem právě hodlal vytisknout ty dva životy, a pak jsem na to zapomněl, skoro zapomněl.

Mezitím si svatý Petr sundal klobouk a tu se objevila jeho holá hlava se dvěma chomáčky vlasů nad spánky. Byl to krásný stařeček, ale silný. Odešel pak stranou, jako by se modlil. Já jsem chtěl jít za ním, ale svatý Pavel mi řekl: „Nechej ho, ať se modlí!“

Já jsem mu pak řekl: „Ale přál bych si vidět, před jakým předmětem si klekl.“ Šel jsem tedy bokem a viděl jsem, že klečí před čímsi, co vypadalo jako oltář. Tu jsem se znovu otázal svatého Pavla: „Ale kde jsou svícny?“ – A on odpověděl: „Není třeba nějakých svícnů, kde věčné Slunce. Nevidím žádný oltář. Žertva se neobětuje, ona žije na věky.“ – „Cožpak zde není oltář?“ – „Oltářem pro všechny je Kalvárie.“

A tu se svatý Pavel jal modlit nahlas libozvučným hlasem, ale bez zpěvu: „Sláva Bohu, Duchu Posvětiteli! Bohu samému buď sláva na věky věků! Tobě budiž chvála, ó Maria, neboť nebe i země tě provolávají za svou Královnu. Maria! Maria!“ – Toto jméno vyslovil s pomlkou a se zdůrazňujícím přízvukem a s takovým pohnutím, že všichni plakali pro něžnost.

A svatý Pavel? Když vstal svatý Petr, šel si on kleknout na totéž místo a pak začal se modlit zvučným hlasem: „Ó hlubino nebeských tajemství, veliký Bože! Tvá tajemství jsou nevyzpytatelná a nepřístupná smrtelníkům, jen v nebi se může pochopit tvá hloubka a tvá velebnost! Ó Trojjediný Bože, tobě budiž čest, vděk a díkůčinění na všech místech světa! Tvé jméno, Maria, budiž ode všech chváleno a velebeno... V nebi se opěvuje tvé jméno a na zemi budiž vždy Pomocnicí, Útěchou a Spásou všech, Královno všech svatých! Aleluja, aleluja!“

Don Bosco tu skončil své vypravování a takto zakončil: „Tato modlitba způsobila ve mně takové pohnutí, že jsem se dal do hlasitého pláče a vzbudil jsem se. Tento sen mi přinesl velkou útěchu. Povzbudil mě, abych nesl odevzdaně všechny kříže, které na mne Bůh sešle.

LXXXV. Práce – jediný prostředek proti chtíčům.

Když Don Bosco zařídil všechno v Oratoři velmi dobře, měl toto vidění či sen:

Zdálo se mu, že několik překrásných ptáků sletělo z nebe a neslo veliký, nádherný plášť, který představoval salesiánskou kongregaci. Uprostřed tohoto pláště byl nádherný diamant, který překrásně zářil a vysílal tak skvělé paprsky, že oslňovali zrak. V těchto paprscích bylo napsáno zlatými písmeny od jednoho konce ke druhému: „Labor“ (práce).

LXXXVI. Stuha – poslušnost.

Několik dní po vysvěcení měl Don Bosco sen a zdálo se mu toto:

Nacházel se na rozsáhlé planině, kde bylo velké množství hochů, všichni uličníci, z nichž někteří se hašteřili, jiní kleli, jiní skákali neslušně na druhé a jiní se bavili zakázanými hrami.

Don Bosco pln údivu se chtěl přiblížit k některému z nich, aby mu řekl nějaké dobré slovo, ale všichni před ním utíkali. Rozhlížel se kolem a viděl přicházet stranou urozenou Paní, která mu řekla: „Don Bosko, jdi, vychovávej tyto hochy a naprav je!“

Don Bosco jí odpověděl: „Ale oni mě nechtějí poslouchat, všichni ode mne utíkají.“

A Ona: „Zavolej je znovu, nyní tě poslechnou.“ – A Don Bosco jde k hochům, volá na ně a vidí, že někteří k němu opravdu jdou. On je přijímá, hladí po tváři, pak je učí katechismu a posílá je nazpět s nějakým dárečkem.

Tito hoši se vracejí ke svým druhům, všechno jim vypravují a brzy se vracejí k Donu Boskovi s mnohem větším počtem hochů; a těch přibývá stále více a více. Don Bosko, když vidí tak veliký počet hochů, praví k té Paní: „Nyní bych potřeboval kapli, abych jim mohl sloužit Mši svatou.“

Paní se obrátila a řekla mu: „Támhle je první kaple!“ – A Don Bosco se dal do práce, vyučuje katechismu a káže. Hochů přibývá. Don Bosco však vidí, že se nekoná tolik dobra, kolik by se dalo vykonat.

Někteří hoši nemají domova a proto jsou stále na veřejných cestách a za týden zapomenou, čemu se v neděli naučili. Don Bosco přednesl Paní tuto nesnáz. Dostal odpověď: „Zde máš krásný dům.“

Kolem Dona Boska se shromáždilo tolik chlapců, že první kaple ani zdaleka nestačila. A jde znovu s prosbou k Paní. A ona, podobně jako před tím, mu řekla: „Zde máš hotový kostel.“ (A on viděl budoucí kostel svatého Františka Saleského).

Don Bosco jde a pracuje velmi činně, ale jelikož je hochů veliký počet, on je na všechno sám a nestačí. Opět jde k Paní, aby jí přednesl tuto těžkost. A Ona mu posílá pomocníky; ti však unaveni prací s hochy, Dona Boska opouštějí. On se vrací k Paní a vše jí povídá. Ona mu na to dala větší počet stužek, na jejichž koncích bylo napsáno: „Chudoba – Čistota“ a uprostřed bylo: „Poslušnost“. „Těmito stužkami obvazuj čela všech těch, které ti pošlu.“

Paní chodila sem a tam a vyhledávala hochy. Oratoř vzrůstala. Hochů už bylo tolik, že je Oratoř nemohla pojmout, byla už pro ně malá.

A Don Bosco jde neúnavně vpřed, jde opět k Paní a prosí ji: „Konáme tolik dobra, ale mohlo by se vykonat mnohem více, kdyby byl dům poněkud větší.“

„Ale podívej se,“ – praví Paní, – „jak veliký je to dům, kde jsou školy, dílny, ložnice, velké i malé sály, tolik, kolik jich chceš.“ – „No teď ano,“ – praví Don Bosko, – „můžeme vykonat mnoho dobrého.“ – „Pohleď,“ – řekla Paní, pak mě vzala za ruku a ukázala mi místo. „Zde mi postavíš chrám, velký chrám, mě zasvěcený. Zde byli umučeni jiní Adventor, Solutor a Oktavián, kteří patřili k thébské legii. Z toho chrámu vyjdou vybrané zástupy misionářů. On bude obklopen jinými tvými domy a zde na náměstí bude stát tvůj pomník.“

(Tento sen se opakuje ve snu: „Budoucnost Oratoře“ z roku 1846).

LXXXVII. Zjevení skrytých věcí 1868.

Bylo to roku 1868. Časně z rána přišly ke mně dvě slečny a přály si mluvit s Donem Boskem. Když vstoupily do jeho pokoje, on, jakmile je uviděl, aniž by je nechal mluvit, řekl s úsměvem na rtech jedné z nich: „Vy jen vstupte do kláštera a buďte klidná, že je to vůle Boží.“

Hned na to jsem je viděl vycházet se zaslzenýma očima z Don Boskova pokoje. Otázal jsem se pak Dona Boska, co se jim přihodilo. On mi s důvěrností odpověděl:

„Vidíš ty dvě slečny, jsou to sestry, z nichž jedna chtěla vstoupit do kláštera, kdežto druhá jí v tom bránila. Dohodly se tedy, že se půjdou ke mně poradit.“ – Já jsem však dodal: „A proč plakaly obě dvě?“ – „Proto, poněvadž jsem jim řekl sám, aniž bych je připustil ke slovu, aby mohly říci, proč ke mně přišly, a s čím přišly, a to je pohnulo k slzám.“ – „A jak to víte?“ – „Ó ty zvědavče!

Dnes v noci se mi zdálo, že ke mně přišly právě tyto dvě osoby, aby se se mnou poradily o té záležitosti, a nyní, jakmile jsem je zahlédl, poznal jsem je, a proto jsem jim jen opakoval radu, kterou jsem jim už dal ve snu.“

LXXXVIII. Chovanec vrahem

Jednoho večera po zpovídání při večeři vyprávěl tento sen několika, kteří seděli kolem něho, mezi nimi byl Don B tto.

Viděl jsem jednoho chovance z Oratoře, nataženého na zemi uprostřed jedné ložnice. Byl obklopen ze všech stran noži, pistolemi, puškami a lidskými údy, roztrhanými na kusy.

Zdálo se, že dokonává. Otázal jsem se ho: „Jak to, že se nacházíš v takovém bědném stavu?“ – Odpověděl mi: „Nepoznáte z nástrojů, které mě obklopují, čím jsem? Stal jsem se vrahem a za několik hodin budu odsouzen na smrt.“

Don Bosco pak dodal: „Vím, který je to z chovanců. Budu hledět, aby se polepšil ze svých chyb a aby si naplnil srdce zbožností a tichostí, má však tak špatný charakter, že se velice bojím, že opravdu špatně skončí.“

A skutečně za několik let jeden z bývalých chovanců, který se tehdy nacházel v Oratoři, byl zastřelen, poněvadž za války usmrtil jednoho ze sobě nadřízených důstojníků. Na štěstí, dříve než zemřel, dobře se vyzpovídal a zemřel jako dobrý křesťan smířen s Bohem.

 LXXXIX. Plášť Panny Marie

Pomocnice 1880.

Roku 1880 1. prosince vypravoval Don Bosco salesiánským představeným tento sen.

Pius IX. už roku 1858, když jsem byl poprvé v Římě, pak později při jiných okolnostech mi pravil, abych vypravoval a nebo napsal všechno to, co se jeví alespoň zdaleka jako rázu nadpřirozeného. A proto jsem spokojen s tím, že se vědí některé věci, že vám je píši nebo vypravuji, protože vždy přispívají k větší slávě Boží a k prospěchu duší.

Tento sen jsem měl kolem svátku Narození Panny Marie (a jistě pod vlivem tohoto snu, když předsedal hlavní kapitule, shromážděné v Sanpierdareně 21. září a četly se zprávy z Francie o vyhnání řeholníků, a když se jej kdosi otázal, zda budou též salesiáni vyhnáni, odpověděl: „Ne! Ne! Ne!“)

Nevypravoval jsem jej dříve, jelikož neměl pro vás důležitost, a chtěl jsem jej trochu prohlédnout, ale chtěj nechtěj, věci nabývají důležitosti, proto vám jej povím.

Byli jsme v době, v níž ve Francii se počali obávat o řeholní kongregace, ba když už jezuité byli vyhnáni, nastala chvíle, kdy jsme viděli vyhánět všechny ostatní.

(Následující sen je pokračování).

XC. Francouzské domy 1880.

Když se salesiáni ve Francii obávali, že za řádění proti kongregacím budou muset též prchat, Don Bosco je vytrvale pobízel, aby jen klidně stáli na svých místech, že se jim naprosto nic nestane. Don Bosco pak následujícím způsobem vyprávěl sen, který ho přiměl k podobnému tvrzení:

Měl jsem sen v den svátku Narození Panny Marie. Bylo to v době, v níž se Francouzi počali obávat o řeholní kongregace. Bál jsem se též o naše domy ve Francii, modlil jsem se, nechal jsem modlit jiné a hle, jedné noci, když jsem usnul, viděl jsem před sebou nejsvětější Pannu, takovou, jaká se nachází na kopuli. Měla veliký plášť, který vlál dokola a tvořil jakoby nesmírnou dvoranu, a tam pod ním jsem viděl naše domy ve Francii. Madona pohlížela usměvavým zrakem na tyto rozličné domy, když ti přišla a nastala tak děsná bouře, nebo lépe řečeno: zemětřesení z blesky, kroupami, s děsivými obludami všeho druhy a podoby, rány z pušek a z děl, které všechny plnily nás tím největším děsem.

Všechny tyto obludy, blesky i koule byly namířeny proti našim, kteří byli pod pláštěm Panny Marie, avšak žádná úhona nezastihla ty, kteří se nacházeli pod tou mocnou ochranou. Všechny rány byly zachycovány jejím pláštěm a dopadaly naprázdno.

Blahoslavená Panna v moři světel a s tváří zářící a s rajským úsměvem pravila několikrát během bouře: „Ego diligentes me diligo.“ (Miluji ty, kteří mě milují). – Pomalu ustala veškerá bouře a z našich nikdo se nestal obětí toho vichru nebo zemětřesení či bouřky, ať to nazveme jakkoli.

Nechtěl jsem zvětšovat význam toho snu, avšak jsem už napsal všem domům ve Francii, aby zachovali klid. Ptali se mne: „Jak to, že všichni jsou polekáni a pouze vy jste klidný uprostřed těch zmatků?“ – Neodpovídal jsem jinak, než, že důvěřujeme v ochranu přesvaté Panny. Ale oni nerozuměli.

Psal jsem P. Guiol, faráři u svatého Josefa, aby se nebál, že události dobře skončí, on mi však odpověděl jako ten, kdo nechápe.

Teď, když bouřka takřka pominula, je vidět, že celá věc má v sobě vskutku něco nadpřirozeného:

Vidíme rozptýlené všechny francouzské kongregace, které po tak dlouhý čas konaly dobro ve Francii, a pak vidíme naši, cizí, která žije z chleba vyžebraného od Francouzů... Vidíme novináře, kteří z plného hrdla křičí proti vládě, proč nás neposílá pryč, proč nás nevyžene, – a my jsme tam klidní.

Toto ať nám poslouží k povzbuzení, abychom vždy kladli svou důvěru v Pannu Marii. Avšak nezpychněme, poněvadž by stačil jeden projev marné chlubivosti, aby způsobil, že by Panna Maria už nebyla s námi spokojená a že by dopustila, aby zvítězili špatní.“

Don Rua: „Ale vždyť také jiné kongregace chovají velikou úctu k Panně Marii, jak to tedy, že...“

Don Bosko: „Panna Maria dělá to, co chce. Ostatně naše věci začala tím mimořádným způsobem už tehdy, když mi šlo na desátý rok. Zdálo se mi, že vidím na mlatě tolik hochů! Tu jsem zaslechl, jak mi praví jedna osoba: ‚Proč je nevyučuješ?‘ – ‚Protože to nedovedu.‘ – ‚Jdi, já tě posílám!‘ “

XCI. Kaštany 1881.

Rok 1881 skončil se pěkným darem nebe dcerám Panny Marie Pomocnice. Don Bosco měl posledního prosince o jejich stavu sen, který vyprávěl Donu Lemoynovi, a on, jak to dělával v každé věci, která se týkala Don Boskovy drahé, ctihodné osoby, ihned to zapsal. Ve vyprávění budeme sledovat jeho poznámky.

Don Boskovi se zdálo, že sbírá kaštany v jednom kaštanovém sadě u Castelnuova. Bylo jich mnoho krásných a velkých na travnaté zemi. Mezitím, co si jiného nevšímal, objevila se jedna žena, která se k němu přiblížila a také sbírala kaštany a házela je do košíku. Don Bosco byl roztrpčen, když viděl, jak docela volně sbírá pro sebe, i tázal se: „Jakým právem jste sem přišla? Nechápu, jak se odvažujete přijít a sbírat kaštany na mém?“

„A copak já nemám právo?“ odpověděla.

„Mně se zdá, že jsem zde pánem já a že je to má věc.“ – „Ať si je, ale já sbírám kaštany též pro tebe.“ – Žena mluvila s přízvukem tak rozhodným a vůbec nepřestala ve sbírání. Don Bosco uznal za dobré nenaléhat.

Když pak oba měli košíky vrchovaté, žena zavolala Dona Boska a tázala se ho: „Víš, kolik je tu kaštanů?“ – „To je opravdu prazvláštní otázka, kterou mi dáváte!“

Žena pokračovala: „Odpověz nahlas. Víš, kolik jich je?“ – „To opravdu nevím, nejsem přece hádač.“ – „Tak já ti to povím.“ – „Nuže, kolik?“ – „Pět set čtyři. Přesně. A víš, čeho jsou ty kaštany symbolem?“ – „Čeho?“ ptal se Don Bosko. – „Domů Dcer Panny Marie Pomocnice. Tolik domů bude založeno tvými dcerami.“

Zatím co takto rozprávěli, povstal křik hněvivých hrozeb. Byly to hlasy, které slýcháme od opilců. Zdálo se, že ti křičící se nacházejí uprostřed stromů. Don Bosco zděšen prchal a žena běžela za ním, až se zastavili na břehu jednoho potoka. Dále jít nemohli. Vrátit se zpátky, na to nebylo ani pomyšlení. Don Bosco byl jako na trní.

Mezitím se křiklouni přiblížili a s pokřikem opovržlivě rozdupávali kaštany, které zůstaly na zemi.

Zde Don Lemoyen poznamenává: Snad neuskutečněná povolání pro boj proti domům našich sester, nebo lépe řečeno: úděl těch, kteří zůstávají uprostřed světa.

Don Bosco se na takový křik probudil. Brzy však opět usnul a znova počal snít. Zdálo se mu, že stojí na okraji velikého potoka a v malé vzdálenosti seděla také žena se svým košíkem, plných kaštanů. V dáli zaznívaly stále ještě nadávky těch posedlých. Zdálo se, že odcházejí za jeden vršek a v několika okamžicích zmizeli.

Don Bosco pozoroval očima ty kaštany, které byly skutečně krásné a velké. Přesto, když se na ně lépe zadíval, viděl, že některé měly díru, způsobenou červem.

„Podívejte se,“ – pravil ženě, – „co uděláme s těmi, které mají díru?“ – „Musíme je odložit, aby nenakazily zdravé. Je potřeba, poslat ty dcery, které nejsou dobré a nemají ducha domu, jelikož červ pýchy nebo jiných nepravostí rozežírá jejich srdce. A toto se zvláště týká žadatelek.“

Poznámka Dona Lemoyena: Kaštany druhého snu znázorňují Dcery Panny Marie Pomocnice.

Don Bosko, který stále pozoroval ony kaštany, vyhodil několik ven. Viděl, že zkažených nebylo tolik. Řekl to ženě, která odpověděla: „Ty si myslíš, že pozůstalé jsou všechny dobré? Nebudou mít červa uvnitř, dokud nevyšel ven?“ – „Ale co počít, abychom je odhalili?“ – „Ano, to je nesnadná věc. Některé se umí tak dobře přetvařovat, že se zdá nemožné je poznat.“ – „Co tedy?“ – „Poslyš, je jediný prostředek. Podrob je zkoušce pravidly a dávej na ně pozor. A tak uvidíš, která má a která nemá Božího ducha. Je to zkouška, v níž se bedlivý pozorovatel snadno zmýlí.“

Don Bosco uvažoval a při tom pozoroval kaštany, až se najednou probudil. Rozednívalo se. Donu Lemoyenovi řekl, že se tento sen celý týden opakoval po všechny noci hned, jakmile usnul, a okamžitě se vybavila scéna ženy a kaštanů.

Jednou k němu mluvila žena takto: „Dej pozor na zpuchřelé a prázdné kaštany. Vyzkoušej je tím, že je hodíš do vody v hrnci. Zkouškou je poslušnost... Vař je. Zpuchřelé, zmáčknou-li se prsty, hned vystříknou hnis, který mají uvnitř. Ty odhoď pryč! Prázdné prasknou jako bublina. Nezůstanou dole s ostatními, ty chtějí nějakým způsobem vyniknout nad jiné. Ty seber sběračkou a odhoď je.

Všimni si ještě, že dobré, když jsou uvařené, není tak snadné očistit je. Je nutno nejprve odstranit skořápku a pak kůžičku. Pak se ukáží bílé. A ještě dobře pozoruj: Některé jsou dvojité. Otevři je a uvidíš mezi jedním a druhým jádrem kůžičku, a tam je skryto trochu toho trpkého.“

Nemohli bychom si představit pádnějšího přirovnání, abychom označili rozličné vlastnosti osob, žijících v jednom řeholním domě, a jak je často nesnadné ocenit podstatu lidských srdcí, i těch dobrých!

XCII. Don Provera 1883.

V noci ze 17. na 18. ledna 1883 se mi zdálo, že vycházím z jídelny s jinými kněžími naší Společnosti. Když jsem byl u brány, pozoroval jsem, že po mé straně šel neznámý kněz, avšak když jsem se na něho důkladněji zahleděl, poznal jsem v něm dávného spolubratra Dona Proveru. Byl poněkud vyšší postavy než byl za živa, za smrtelného života. Byl nově oblečen s tváří kvetoucí, vysílající zvláštní bleskotavý jas, a dával najevo, že chce odejít.

„Done Provera,“ – pravil jsem mu, – „jsi skutečně Don Provera?“ – „Ano, jistě, jsem Don Provera,“ odpověděl. Tu se jeho tvář stala tak krásnou a zářící, že jsem se stěží naň mohl dívat. – „Ano, ano, jen mluvte, budu poslouchat.“

„Jsi spasen?“ – „Ano, jsem spasen, jsem spasen pro milosrdenství Boží.“

„Jakých věcí požíváš ve druhém životě?“

„Všechno to, co si může srdce představit a co je mysl schopná pochopit, oko vidět a jazyk vyjádřit.“ – Když to řekl, učinil pohyb, kterým naznačoval, že chce odejít, a jeho ruka, kterou jsem pevně držel ve své, stala se téměř neviditelnou.

„Ne,“ – pravil jsem, – „neodcházej, nýbrž mluv a pověz mi něco k mé osobě.“ – „Vy pokračujte v práci, čeká vás mnoho věcí.“

„Ještě dlouhý čas?“ – „Ne tak dlouhý. Však pracujte se všemi možnými silami, jako byste měl žít stále, ale dobře připraven!“

„A pro spolubratry kongregace?“

„Spolubratřím naší Společnosti nařizujte a doporučujte horlivost.“

„A co máme dělat, abychom jí dosáhli?“

„To povídá hlava mistrů: Vezmi dobře naostřený nůž a počínej si jako dobrý vinař a odřezuj výhonky suché nebo pro révu neužitečné. Pak se réva rozvine a bude mít hojnost ovoce a bude přinášet ovoce po dlouhý čas, a na tom záleží.“

„Co však mám říci našim spolubratřím?“

„Mým přátelům,“ – pravil silnějším hlasem, – „mým přátelům řekněte, že je připravená velká odměna, avšak že ji Bůh dá pouze těm, kteří vytrvají v bojích pro Pána.“

„Doporučuješ mi něco pro naše chovance?“

„Našim chovancům se musí vštěpovat práce a bdělost.“

„A jiné?“ – „Jiné: bdělost a práce, práce a bdělost.“

„Co mají hoši dělat, aby si zajistili věčnou spásu?“

„Ať se často živí Chlebem živých a ať činí ve zpovědi silná předsevzetí.“

„Pověz mi, co obzvláště musí dělat na tomto světě?“

V tom okamžiku nejjasnější záře zalila celou jeho bytost a já jsem musel sklopit oči, protože zrak byl v prudkém jasu, jako když někdo upřeně hledí do elektrického světla, avšak daleko jasnější, než kterékoliv jiné světlo, které občas vidíme. A v tom okamžiku počal mluvit hlasem, podobným tomu, kdo zpívá: „Sláva Bohu Otci, sláva Bohu Synu, sláva buď Duchu svatému, Bohu, který byl, je a bude soudcem živých i mrtvých.“

Chtěl jsem ještě mluvit, on však překrásným, zvučným hlasem slavnostně zaintonoval: „Laudate Dominum, omnes gentes, ...“ (Chvalte Pána, všechny národy...) A chór tisíce a tisíce hlasů, přicházejících z podloubí a ze schodů odpovídal, nebo lépe spojil se s ním ve zpěvu: „Quoniam confirmata est...“ (Neboť je upevněna...) až po Gloria. Vícekrát jsem snažil otevřít oči a podívat se, kdo zpívá, bylo to však marné, protože jas světla působil nemožnou veškerou zrakovou činnost.

Konečně se zpívalo: „Amen.“ Když skončil zpěv, všechno se vrátilo do normálního stavu. Ale z Dona Provery jsem už nic neviděl než jeho stín, který také brzo zmizel.

Odebral jsem se tedy do podloubí, kde byli kněží, klerici a hoši. Tázal jsem se, zda viděli Dona Proveru. Všichni odpověděli, že nikoli. Na takové odpovědi jsem zůstal zaražen a pravil jsem, co všechno jsem slyšel od Dona Provery, a zpěv, který zněl, je všechno jen sen. Přece však pojďte si vše poslechnout, vyložím vám to.“

A všechno jsem vyprávěl. Don Rua a Don Cagliero i jiní kněží kladli mi mnoho otázek, na které jsem dával případné odpovědi.

Avšak můj žaludek byl tak unaven, že jsem mohl stěží oddechnout. Probudil jsem se. V tom okamžiku bily hodiny na věži čtvrt a pak dvě po půlnoci.

XCIII. Sen o misiích 1885.

Bylo noc, předcházející svátek svaté Růženy z Limy 30.8., a tu jsem měl sen.

Pozoroval jsem, že spím, a v témže čase se mi zdálo, že velmi rychle běžím. Zdálo se mi, že jsem během unaven i mluvením i spaním a unaven konáním ostatních mých zaměstnání. Mezitím, co jsem tak uvažoval, zda ten můj stav je snem, či skutečností, zdálo se mi, že vstupuji do jednoho zábavného sálu, kde vylo mnoho osob, které mluvily o různých věcech.

Dlouhý rozhovor se točil kolem množství divochů, kteří v Australii, Indii, v Číně, v Africe a zvláště v Americe jsou v nekonečném počtu ještě pohřbeni ve stínu smrti.

„Zdá se, že Evropa,“ – pravil vážně jeden mluvčí, – „křesťanská Evropa, velká učitelka civilizace a katolicismu, je nevšímavá vůči cizozemským misiím. Málo je těch, kteří jsou dostatečně zanícení podniknout dlouhé cesty a jít do neznámých krajů, aby spasili duše milionů lidí, které přece byli vykoupeny Ježíšem Kristem, Božím Synem.“

Druhý pravil: „Jaké množství nešťastných modloslužebníků žije mimo Církev a jsou daleko od poznání evangelia jen v pouhé Americe. Lidé si myslí – a zeměpiscové se klamou, – že americké Kordillery jsou zdí, které oddělují tu velkou část světa. Tak tomu není. Ty předlouhé řetězy vysokých horstev dělají mnoho zálivů, dlouhých tisíc a více kilometrů. V těch jsou netknuté lesy, jsou tam rostliny, zvířata, a pak se tam nacházejí nerosty, kterých je jinde poskrovnu. Kamenné uhlí, petrolej, olovo, měď, železo, stříbro, zlato; a to vše je ukryto v těch horách, v místech, kam byly uloženy všemohoucí rukou Stvořitelovou k prospěchu lidí. Ó Kordillery, Kordillery, jak bohatý je váš východ!“

V tom okamžiku jsem cítil, jak toužím po vysvětlení mnoha věcí a tázat se, kdo byly ony osoby tam shromážděné a na kterém místě se nacházím. Pravil jsem si: „Dříve než bych mluvil, je třeba, abych pozoroval, co je to zde za národ.“ – A zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe.

Jenomže ty osoby mi byly neznámé. Oni však zatím, jakoby mne teprve v tom okamžiku byli zpozorovali, pozvali mě s laskavostí.

Otázal jsem se tedy: „Povězte mi laskavě: Jsme v Turíně, v Londýně, v Madridu nebo v Paříži? Kde jsme? A kdo jste vy? S kým mám tu čest mluvit?“

Všechny ty osoby však odpovídaly nejasně a rozmlouvaly stále o misiích.

V tom se ke mně přiblížil mladík asi šestnáctiletý, milý pro nadpřirozenou krásu a celý zářící jasným světlem, jasnějším než je sluneční. Jeho oblek byl vyšitý s nebeským bohatstvím a jeho sláva zahalená přikrývkou na způsob koruny, vykládaná nejskvělejšími brilianty.

Pohlédl na mne s laskavostí, jevil o mne zvláštní zájem. Jeho úsměv vyjadřoval cit přitažlivosti, které nebylo možno odporovat. Zavolal mě jménem, chopil mě za ruku a počal mluvit o salesiánské kongregaci.

Byl jsem zcela okouzlen zvukem jeho hlasu. Pak jsem ho přerušil otázkou: „S kým mám čest mluvit? Řekněte mi laskavě své jméno.“

Řekl bych vám své jméno, kdyby toho bylo třeba, ale zde toho není zapotřebí. Vždyť mě přece znáte.“ – To řekl a usmíval se.

Upřel jsem lépe svůj zrak na onu tvář, obklopenou světlem. Ach, jak byla krásná! A tu jsem v něm poznal syna hraběte Fiorito Colle z Toulonu, význačného dobrodince našeho domu a zvláště amerických misií. Tento jinoch zemřel krátký čas před tím.

„Oh, vy!“ – pravil jsem a volal jsem ho jménem, – „Ludvíku! A kdo jsou všichni ti kolem?“ – „Jsou to přátelé vašich salesiánů a já jako váš přítel i salesiánů chtěl bych vám dát jménem Božím trochu práce.“

„Vizme, oč se jedná! Co je to za práci?“

„Sedněte si sem k tomuto stolu a pak táhněte dolů tuto šňůru.“

Uprostřed toho velkého sálu byl stůl, na němž byla položená navinutá šňůra. Viděl jsem, že tato šňůra byla označená jako metr čárkami a čísly. Později jsem zpozoroval, jak ten sál leží v Jižní Americe právě v poloze Ecuadoru, a jak vytištěná čísla na šňůře odpovídají zeměpisným stupňům šířky.

Chopil jsem se konce šňůry, pohlédl na něho a viděl jsem, že na počátku byla naznačená číslice nula. Smál jsem se. A ten andělský jinoch pravil: „Není čas k smíchu. Pozorujte, co je napsáno na šňůře!“

„Nula,“ řekl jsem. – „Táhněte trochu!“ – Potáhl jsem poněkud stranou a ukázala se číslice jedna. ­– „Potáhněte ještě a dělejte ze šňůry velké závity.“ – Táhl jsem a vycházela čísla 2, 3, 4, až 20. – „Stačí?“ tázal jsem se. – „Ne, jen dále, dál nahoru. Jděte, až přijdete na uzel,“ odpověděl jinoch.

Táhl jsem až po číslo 47, kde jsem nalezl velký uzel. Od toho bodu šňůra ještě pokračovala, byla však rozdělená na tolik pramenů provázků, a ty se rozptylovaly na východ, na západ a na jih.

„Stačí?“ – „Jaké je číslo?“ – „Je zde číslo 47.“ – Mladík odpověděl: „47 a 3 dá kolik?“ – „50.“ – On pak: „A 5?“ – „Je 55.“ – „Dávejte pozor: padesátpět.“ A pak mi pravil: „Táhněte ještě.“ – „Jsem na konci,“ odpověděl jsem. – „Nyní se tedy obraťte opačně a táhněte šňůru z druhé strany.“

Táhl jsem ji z opačné strany až po číslo 10. Ten mladík pokynul: „Táhněte ještě!“ – „Už tam nic není.“ – „Jak to? Více tam není? Pozorujte ještě. Co je tam?“ – „Je tam voda,“ odpověděl jsem.

Vskutku, v tom se vytvořil zvláštní zjev, který mi není možno popsat. Nacházel jsem se v té místnosti, táhl jsem onu šňůru a v tom okamžiku se rozvíjelo před mýma očima jakoby panoráma nesmírné krajiny, kterou jsem já přehlédl jako v letu ptáka a která se rozšiřovala úměrně se šňůrou.

Od první 0 až po číslo 55 byla nekonečná země, která po jedné mořské úžině rozdělovala se ve sto ostrovů, z nichž jeden byl mnohem větší než ostatní. Na tyto ostrovy se zdálo, že se rozptylují a směřují rozptýlené provázky, které vycházely z velkého uzlu. Každý provázek končil na jednom ostrově. Některé z těchto ostrovů byly obývány dost početnými domorodci, jiné byly neplodné, holé, skalnaté, neobývané, jiné byly pokryty sněhem a ledem. Skupiny ostrovů na západ byly obývané mnohými divochy.

(Zdá se, že uzel, udělaný na čísle 47, představuje místo oddechu, salesiánské centrum, hlavní misii, odkud naši misionáři se rozcházeli na ostrovy Malvíny, do Ohňové země a tři ostrovy těch krajů Ameriky.)

Z opačné strany, totiž od nuly po 10 pokračovala táž země a končila v téže vodě, kterou jsem naposled viděl. Zdálo se mi, že ta voda je moře, které jsem viděl způsobem tak překvapujícím, že je nemožné to vyjádřit slovy.

Když jsem odpověděl: „Je tam voda,“ mladík pravil: „Teď sečtěte 55 a 10. Jaký je součet?“ – „Součet je 65.“ – „Co je z této strany?“ Naznačil mi na panoramu jeden bod.

„Na západě vidím převysoké hory a na východě je moře.“

(Poznávám zde, že jsem viděl jako v miniatuře všechno to, co jsem viděl ve skutečné velikosti a rozsahu a stupně, naznačené šňůrou, naprosto odpovídající stupňům zeměpisné šířky, ty to byly, které my pomohly udržet v paměti po mnoho let následující body, které jsem navštívil na cestě ve druhé části téhož snu.)

Můj mladý přítel pokračoval: „Tedy dobře, tyto hory jsou jako břeh či okraj. Odtud až tam je svěřená žeň salesiánům. Jsou to tisíce a miliony obyvatel, které očekávají vaši pomoc, očekávají víru.“

„Tyto hory jsou Kordillery Jižní Ameriky a ono moře je Atlantický oceán.“

„A co máme dělat?“ – odvětil jsem, – „jak dokážeme přivést tolik národů do ovčince Ježíše Krista?“

„Co dělat? Dívejte se!“ – A hle, tu přichází Don Lago (sekretář Dona Ruy, který zemřel v pověsti svatosti 1914) a ten nes košík malých, zelených fíků a pravil mi: „Vezměte si, Done Bosko!“

„Co mi to neseš?“ ptám se, dívaje do košíku. – „Řekli mi, abych vám to donesl. Avšak ty fíky nejsou dobré k jídlu, nejsou zralé.“

Tu můj mladý přítel vzal ten košík, který byl velmi široký, ale byl mělký a dával mi ho se slovy: „Hle dar, který vám nabízím.“ – „A co mám dělat s těmi fíky?“

„Tyto fíky jsou nezralé, ale náleží k velkému stromu života. A vy najděte způsob, jak by uzrály.“ – „Ale jak? Kdyby byly větší..., daly by se zaležet, jak se to dělá s ostatním ovocem, jenže jsou malé a zelené. To je nemožné.“ – „Tedy vězte, aby uzrály, je třeba znovu je připojit ke stromu.“ – „To je nemožné, nemyslitelné! A jak to udělat?“ – „Pozorujte!“

Vzal jeden z fíků a dal jej do lázně do jedné nádoby s krví, a pak jej ponořil do jiné nádoby s vodou a pravil: „Potem a krví dosáhnete, že se černoši připojí ke stromu a že budou příjemní Pánu života.“

Myslel jsem si: „Aby se toho dosáhlo, k tomu je potřeba času.“ Zvolal jsem však: „Nevím co bych odpověděl.“ – Ale ten druhý, mladík, četl v mých myšlenkách a řekl: „Této události bude dosaženo dříve, než se doplní druhá generace.“

„A jaká to bude ta druhá generace?“

„Tato přítomná se napočítá. Bude druhá a pak ještě jedna.“

Já jsem mluvil zmaten a popleten jakoby koktaje při naslouchání těch velkých úkolů, které jsou připraveny naší kongregaci, a tázal jsem se: „Kolik let má každá z těch generací?“ – „Šedesát let,“ zněla odpověď.

„A pak?“ – „Chcete vidět, co bude? Pojďte!“ – A aniž bych co věděl, jak, nacházel jsem se na železniční stanici. Zde bylo shromážděno mnoho lidí. Vstoupili jsme do vlaku. Ptal jsem se, kde to jsme. Jinoch řekl: „Dávejte pozor, dobrý pozor! Dívejte se! Jedeme na cestu kolem Kordiller. Máte cestu otevřenou též na východ až k moři. Je to druhý dar od Pána.“

„A kdy přijedeme do Bostonu, kde nás čekají?“ – „Všechno má svůj čas.“ – Když to řekl, vytáhl jednu jízdenku, kde byla velkými písmeny zaznamenána diecéze Cartagena.

(To bylo místo našeho odjezdu).

Prohlížel tu jízdenku a mezitím zapískala lokomotiva a vlak se rozjel. Po čas cesty můj přítel mnoho mluvil, avšak pro hluk vlaku nemohl jsem mu rozumět. Přesto jsem se naučil překrásným věcem z astronomie, o plavectví, o meteorologii, mineralogii, o zvířeně, květeně, o místopisu těch krajin. To vše mi vysvětloval s obdivuhodnou přesností.

Při tom kořenil své výklady vážností a něžnou rodinností zároveň, ze které jsem poznal, jak velmi mě miloval. Hned na počátku mě uchopil za ruku a držel mě stále tak příchylně sevřeného až do konce snu.

Občas jsem vyhlížel oknem z vozu a viděl jsem, jak mi prchají pestré a podivuhodné krajiny: Lesy, hory, rostliny, předlouhé a velebné řeky, že bych ani nevěřil, že by mohly být tak velké a dlouhé v kraji tak vzdáleném od ústí. Více než tisíc mil jeli jsme kolem panenského lesa, dnešního dne dosud neprobádaného.

Můj zrak nabýval podivuhodné, vidové schopnosti. Nebylo překážky, která by mi vznikla v těch krajinách. Nedovedu vylíčit, jak mé oči nabyly oné překvapující schopnosti. Byl jsem jako když někdo stojí na pahorku a vidí u svých nohou rozprostřenu celou krajinu. Když si položíme v nepatrné vzdálenosti před oči kousek papíru, byť by byl sebe tenčí, nevidíme už před sebou nic a nebo velmi málo. Odstraníme-li tento lístek, nebo jej nadzvedneme a nebo snížíme, tu se může pohled rozvinout až k nejzazšímu horizontu.

Tak tomu bylo i se mnou pro toto mimořádně získané vnímání. Avšak s tímto rozdílem: Postupné upírání zraku na jeden bod, který byl přede mnou, bylo jako zdvihání se jednotlivých opon, a viděl jsem do neomezených a nevypočitatelných dálek. I když jsem byl vzdálen, viděl jsem nejen Kordiliery, nýbrž i řetězy hor, osamocené, v těch nezměrných rovinách jsem mohl pozorovat s každou jejich nepatrnou vlastností. (Vrcholy Nové Granady, Venezuely, tří Guayan, Brazílie a Bolivie až k nejzazším hranicím.

Mohl jsem ověřit pravdivost slyšených vět a řečí na počátku snu ve velkém sále, ležícím na nultém stupni.

Viděl jsem do nitra hor a do hlubokých skrýší rovin. Viděl jsem nesrovnatelné bohatství těchto krajů, které budou jednoho dne odkryty. Viděl jsem četné doly na drahé kovy, nevyčerpatelné dutiny uhlí, sklady petroleje v takovém množství, v jakém se nikdy a nikde nenacházely. To však nebylo všechno. Mezi stupněm 15 a 20 byl záliv, který byl velmi široký a velmi dlouhý, který vycházel od jednoho místa, kde se vytvořilo jezero. Tu jakýsi hlas několikrát opakoval: „Až budou dobyty nerosty v těchto horách, bude zde zaslíbená země, oplývající mlékem a medem. Bude to nevypověditelné bohatství.“

Nejvíce mě překvapilo, když jsem viděl, jak Kordiliery v různých polohách zapadají do sebe a tvoří údolí, jejichž existenci přítomní zeměpisci ani netuší, představují si, že hřebeny hor jsou zde jako nějaké příkré zdi. V těchto záhybech a v těchto údolích, které se často táhla až tisíc kilometrů, bydleli v hustém osazení národy, které dosud nepřišly do styku s Evropany, národnosti docela neznámé.

Vlak mezitím stále běží dále a dále, tu a tam se zatáčí, až se konečně zastavil. Zde sestoupila značná část cestujících, kteří pak šli pod Kordiliery směrem k západu.

(Don Bosco naznačil Bolivii. Stanice byla La Paz, kde tunel, otevírající cestu k břehu Pacifiku může uvést ve spojení Brazílii a Limu s jinou železniční tratí.)

Vlak se dal znovu do pohybu, jel stále vpřed. Tak jako v první části jízdy křižovali jsme lesy, projížděli tunely, projížděli jsme po obrovských viaduktech, vnikali jsme do jícnu hor, šinuli jsme se po mostech podél jezer a bažin, překračovali jsme do jícnu hor, šinuli jsme se po mostech podél jezer a bažin, překračovali jsme široké řeky, ubíhali jsme mezi loukami a rovinami. Přešli jsme přes vody řeky Uruguay, jakoby přicházela, aby jí dala daň ze svých vod, avšak přesto, že s ní kus téměř rovnoběžně tekla, vzdálila se, konajíc velký záhyb. Obě tyto řeky byly velmi široké.

(Usuzujíce z těchto málo dat, zdá se, že tato budoucí železnice, vycházející z La Paz, dotkne se Santa Cruz, půjde jediným otvorem, který je v horách Cruz della Sierra a je křižován řekou Quapay; překročí řeku Parapiti v bolivijské provincii Chiquitos. Uřízne nejzazší severní cíp republiky Paraguay, vkročí do brazilské provincie San Paolo, a odtud zakončí v Rio de Janeiro.

Z jedné strany stanice v provincii San Paolo půjde snad jedna železniční linka mezi řekami Paraná a řekou Uruguay a spojí hlavní město Brazílie s republikou Uruguay a též s republikou Argentina.)

Vlak jel stále nahoru, zatáčí se na jednu stranu a pak zase na druhou, až se po dlouhé době zastavil podruhé. Zde sestoupilo z vlaku množství jiného lidu, a také oni kráčeli pod Kordillerami směrem k západu.

(Don Bosco označil v republice Argentině provincii Mendozu. Takže snad stanice byla Mandoza a ten tunel směřoval do Santiaga, hlavního města Čile.)

Vlak opět začal svůj běh napříč Pampami a Patagonií. Vzdělaná pole a roztroušené domy nasvědčovaly tomu, že se už civilizace zmocnila těchto pustin. Na počátku Patagonie jsme přešli jedno rameno řeky Colorado nebo řeky Chubut (nebo snad řeky Negro?). Nemohl jsem vidět její proud, na kterou jde stranu, zda směrem ke Kordillerám nebo k Atlantiku. Snažil jsem se rozluštit tuto záhadu, ale nedovedl jsem se orientovat.

Konečně jsme dorazili k úžině Magellanově. Pozoroval jsem všechno. Vystoupili jsme. Před sebou jsem měl Punta Arenas. Země na mnoho mil byla úplně zatarasena sklady kamenného uhlí, prken, trámů, dříví, nesmírných hromad kovů, dílem surových, dílem zpracovaných. Mnoho obchodních vagónů stálo na kolejích.

Můj přítel mě upozornil na všechny tyto věci. Tu jsem se otázal: „Nuže, a co tím chceš říci?“ – „To, co je dnes obrazem a nákresem, to bude jednou skutečností. Tito divoši budou v pozdější době tak učenliví, že sami budou přicházet, aby dostali poučení, náboženství, civilizaci a obchod.“

Usoudil jsem, že jsem toho už dosti viděl. „Teď mě zaveďte, abych spatřil své salesiány v Patagonii,“ přál jsem si.

Vrátili jsme se na stanici a vstoupili jsme do vlaku, abychom se vrátili. Když jsme projeli dlouhý kus cesty, lokomotiva se zastavila uprostřed značně velkého předměstí.

(Bylo položeno snad na stupni 47, kde na začátku snu viděl ten velký uzel šňůry.)

Na stanici nebylo nikoho, kdo by mě očekával. Vystoupil jsem z vlaku a brzo našel salesiány. Bylo tam mnoho domů s velkým počtem obyvatel. Více kostelů, škol, rozličné útulky pro mládež i dospělé, řemeslníci a rolníci a jeden výchovný ústav sester, které se zaměstnávaly rozmanitými pracemi domácími. Naši misionáři řídili jinochy i dospělé.

Šel jsem mezi ně. Bylo jich mnoho, ale neznal jsem je a mezi nimi nebyl žádný z mých starých synů. Všichni na mne pohlíželi s úžasem, jako bych byl novou osobou, a já jsem jim pravil: „Vy mě neznáte? Vy neznáte Dona Boska?“

„Ó Done Bosko! Známe vás z pověstí, viděli jsme vás jen na obrazech, osobně nikoliv.“ – „A kde je Don Fagnano, Don Costamagna, Don Lasagna, Don Milanesio?“

„My jsme je neznali. To byli ti, kteří sem přišli v minulosti – první salesiáni, kteří přišli do těchto krajů z Evropy. Avšak už uplynulo tolik let, od doby co zemřeli!“

Nad touto odpovědí jsem se zamyslel s údivem. „Ale copak toto je sen a nebo skutečnost?“ a tleskal jsem rukama, dotýkal jsem se ramen, otřásal jsem se, při čemž jsem slyšel skutečně zvuk svých rukou a cítil jsem sám sebe, takže jsem se přesvědčoval, že nespím.

Tato návštěva byla záležitostí okamžiku. Když jsem spatřil podivuhodný pokrok katolické Církve, naší Společnosti a civilizace v těch krajinách, děkoval jsem Boží prozřetelnosti, že si ráčila posloužit mojí osobou jako nástrojem své slávy a spásy tolika duší.

Jinoch Colle mi dal mezitím znamení, že je čas k návratu. Pozdravili jsme salesiány a vrátili jsme se na nádraží, kde byl už připraven vlak k odjezdu. Nastoupili jsme, vlak zapískal a jeli jsme dále k severu.

Udivila mě jedna novina, kterou jsem spatřil. Území Patagonie v části, nejbližší úžině Magelanově, mezi Kordillerami a Atlantikem bylo méně široké než to, které se obecně udává v zeměpisech.

Vlak se pohyboval velmi rychle a zdálo se, že probíhá už civilizovanými provinciemi Argentinské republiky. Cestou jsme se dostali do jednoho panenského lesa, velmi širokého a nekonečně dlouhého. Na jednom určitém místě se vlak zastavil a naším zrakům se jevilo žalostné divadlo:

Veliký zástup divochů byl shromážděn na velikém prostranství uprostřed lesa. Jejich obličeje byly beztvaré a ošklivé. Byli oblečeni, jak se zdálo, do kůží zvířat navzájem sešitých. Obklopovali jednoho svázaného člověka, který seděl na kameni. Byl velmi tlustý, jelikož jej černoši uměli tlustým udělat. Ten ubožák byl zajat a zdálo se, že náležel k jiné národnosti, jelikož měl v obličeji větší pravidelnost tahů. Zástupy divochů se ho vyptávaly a on odpovídal a vyprávěl různé události, které se mu přihodily na cestách. V určitém okamžiku vstal jeden divoch, zamával velkým mečem, velmi ostrým, rozehnal se na vězně a jednou ranou mu uťal hlavu. Všichni cestující stáli u dveří a u oken bez hnutí a němí děsem. Sám Colle pozoroval a mlčel. Oběť vydala srdcervoucí výkřik v okamžiku, kdy byla zasažená. Na mrtvolu, která ležela v jezeru krve, vrhli se lidožrouti a rozsekali ji na kusy, kladli maso, ještě teplé a trhající sebou, nad ohně, vhodně zapálené, a když je poněkud opekli, na polo syrové pojídali. Na výkřik toho nešťastníka se vlak hnul a ponenáhlu dosáhl své závratné rychlosti.

Po dlouhých hodinách přehnal se přes vlny velmi široké řeky. Na to vlak brzy jel po pravé, brzy po levé straně řeky. Nevšiml jsem si z okna, na jakých mostech jsme dělali ty časté přechody. Mezitím na oněch březích se občas ukazovalo mnoho zástupů divochů. Pokaždé, když jsme je spatřili, mladičký Colle opakoval: „Hle, žeň pro salesiány.“

Pak jsme vjeli vlakem do krajiny, plné divokých zvířat a jedovatých plazů, zvláštních a děsivých forem. Hemžily se jimi okraje hor i horská údolí, břehy jezer i řek. Jedny vypadaly jako psy, kteří měli křídla a měli mimořádně velká břicha. (Hrdlo – přepych – pýcha.) Jiná zvířata byla jako převeliké ropuchy, které požíraly žáby. Bylo vidět určité skrýše, plné zvířat, které se lišily formou od našich. Tyto druhy zvířat byly navzájem pomíchány a tlumeně chrochtaly, jako by se chtěly zakousnout.

Bylo vidět také tygry, hyeny, lvy, ale jiné podoby, než jsou druhy z Asie anebo z Afriky. Můj druh se ujal slova, ukázal na ty šelmy a zvolal: „Salesiáni je ochočí.“

Vlak se mezitím blížil k místu prvního odjezdu a nebyli jsme už mnoho vzdálení. Mladík Colle vytáhl jakousi místopisnou mapu, úžasně krásnou a pravil mi: „Chcete vidět cestu, kterou jsme vykonali? Krajiny, kterými jsme projeli?“

„Velmi rád,“ odpověděl jsem. Rozevřel tedy mapu, na níž byla zakreslená s podivuhodnou důkladností celá Jižní Amerika. Ba ještě více, bylo tam znázorněno všechno, co bylo, co je a co bude v těchto krajinách, avšak beze zmatku s takovou jasností, že jedním mžikem oka všechno bylo vidět.

Ihned jsem vše pochopil a hle, pro mnohonásobnost těchto okolností podobná jasnost mi trvala jen kratičko, a teď mám v mysli úplný zmatek.

Mezitím, co jsem pozoroval tu mapu a čekal jsem, že mi mládenec dodá ještě nějaké vysvětlení, a byl jsem úžasem zcela zaujat tím, co jsem pozoroval, zdálo se mi, že Krivin (svatý spolubratr, matematik, polyglota a zvoník), zvoní Anděl Páně. A já jsem se probudil.

Byly to údery zvonů farnosti v San Benigno. Sen trval celou noc.

XCIV. Světová budoucnost salesiánů 1885.

Boží prozřetelnost nepřestávala odhalovat očím Dona Boska clony budoucnosti, pokroky Salesiánské společnosti na poli, vyměřeném v misiích. Také roku 1885 měl jeden jen, který mu ukázal, jaké jsou asi záměry Boží ve vzdálené budoucnosti. Don Bosco vypravoval a komentoval celé kapitule večer 2. července. Don Lemoyen si pospíšil a zapsal jej.

Zdálo se mi, že jsem uprostřed velice vyvýšeného pohoří, na jehož vrcholku stál anděl, světlem nádherně zářící, takže osvětloval i kraje, hodně odtud vzdálené. Kolem hory se rozkládalo nesmírné království dosud nepoznaných národů.

Anděl držel pravicí ve výši meč, který zářil a svítil jako planoucí a žhnoucí oheň, a levicí mi ukazoval kraje kol dokola. Pravil mi: „Angelus Arfaxad volá vás ad proelianda bella Domini et ad congregandos populos in horrea Domini.“ (Anděl Arfaxad volá vás do bojů Páně a abyste shromáždili národy do stodol Páně.)

Jeho slova však nebyla jako jindy ve formě rozkazu, ale spíše na způsob návrhu.

Podivuhodný zástup andělů, jehož jméno jsem nepojal a ani jsem si nemohl zapamatovat, jej obklopoval. Mezi nimi byl také Ludvík Colle a kolem něho tvořilo kruh množství hochů, které učil zpívat chvály Pánu Bohu a při tom on také zpíval.

Kolem pohoří na jeho úpatí a na jeho hřbetě bydlilo mnoho lidí. Všichni mluvili mezi sebou, ale byla to řeč neznámá a proto jsem jim nerozuměl. Rozuměl jsem pouze tomu, co říkal anděl. Nemohu popsat všechno to, co jsem viděl. Jsou to věci, které vidíme, které chápeme, ale které nelze vylíčit. Současně jsem viděl předměty časově od sebe odlišné a současné, které přeměňovaly celé divadlo, které bylo přede mnou.

Na to se mi hned jevila planina Mezopotámie, hned zase převysoká hora. A to samé pohoří, na němž byl anděl Arfaxadův, v každém okamžiku nabývalo tisícero vzhledů a tvářností, až se zdálo, že lidé, kteří bydleli na oné hoře, jsou jako bloudící stíny.

Před touto horou a po celé cestě se mi zdálo, že jsem vyzdvižen do nekonečné výše jako nad mraky, obklopen nesmírným prostorem. Kdo může vyjádřit slovy onu výši, onu šíři, ono světlo, ono divadlo? To lze jen prožívat a radovat se z toho, ale to nelze popsat.

V tomto a v ostatních viděních bylo tam mnoho z těch, kteří mě doprovázeli a dodávali mi odvahy a dodávali také chuti druhým ostatním salesiánům, aby se nezastavovali na své cestě. Mezi těmi, kteří mě takřka táhli, za ruku, abych šel kupředu, byl drahý Ludvík Colle a davy andělů, kteří dělali ohlas zpěvů těch chlapců, kteří se nacházeli kolem něho.

Nato se mi zdálo, že jsem ve středu Afriky na velice rozsáhlé poušti a na zemi bylo napsáno velikými, průsvitnými písmeny: „Negri“. A uprostřed se nalézal anděl Chámův, který pravil: „Přestane zlořečení a Stvořitelovo požehnání sestoupí na vyzkoušené jeho syny a med a balzám uzdraví rány, způsobené hady, na to budou přikryty hanby synů Chámových.“ (ohanbí)

Oni národové byli totiž všichni nazí.

Konečně se mi zdálo, že jsem v Australii. Tam také byl anděl, ale neměl žádné jméno. Chodil a vodil a nechával chodit lid od severu k jihu. Austrálie nebyla kontinentem, ale souhrnem přečetných ostrovů, jejichž obyvatelé byli různých povah a různých postav. Množství chlapců, kteří tam bydleli, pokoušeli se přejít k nám, ale vzdálenost jim v tom bránila a také vody, které je oddělovaly. Přece alespoň vztahovali ruce k Donu Boskovi a k salesiánům a volali: „Pojďte k nám, pojďte nám na pomoc! Proč nepokračujete v díle, které vaši otcové započali?“

Mnozí se zastavují, jiní s tisícerými námahami kráčeli středem dravých zvířat a přišli se vmísit mezi salesiány, které jsem nepoznával, a jali se zpívat: „Benedictus, qui venit in nomine Domini!“

V jakési vzdálenosti bylo vidět agregáty nespočetných ostrovů, ale nemohl jsem na nich rozeznat jednotlivosti. Zdá se mi, že všechno to dohromady nasvědčovalo tomu, že Boží prozřetelnost nabízela a podávala salesiánům část evangelního pole, ovšem v budoucnosti.

Jejich námahy dosáhnout užitku, jelikož ruka Páně bude stále s nimi, neztratí-li zásluhy za své práce – jejich znehodnocením. Kdybych mohl balzamovat a zachovat při životě padesát salesiánů z těch, kteří jsou nyní mezi námi, ode dneška za pět set let by spatřili, jak úžasně veliké určení nám rezervuje Boží prozřetelnost, budeme-li věrní.

Ode dneška za 150 nebo 200 let stanou se salesiáni pány celého světa (podmíněně). Budou nás rádi vidět vždycky i zlí, jelikož naše pole, zvláštní pole, je takové, že pozná sympatii všech, dobrých i bezbožných.

K poboření těchto plánů by stačila nějaká ztřeštěná hlava, která by zatoužila po zničení, ale to budou jen ojedinělé úmysly a plány, které nenaleznou oporu u druhých.

Všechno závisí od toho, nechají-li se salesiáni unést láskou k pohodlí, a potom, a potom nebudou-li utíkat před prací. Udrží-li salesiáni byť i jen naše díla, nyní existující, bude to zárukou dlouhého trvání.

Salesiánská společnost bude hmotně rozkvétat, bude-li pečovat a starat se o udržení a rozšíření Bollettina (Věstníku), díla Synů Panny Marie Pomocnice. A my se rozmnožíme. Je tolik a tak hodných těchto synáčků. Jejich zřízení je to, které nám dá spolubratry schopné a rozhodnuté ve svém povolání.

Toto jsou tři věci, které Don Bosco viděl zřetelněji, na které se lépe pamatoval a které vyprávěl poprvé. Ale dle toho, jak to vysvětlil Donu Lemoyenovi, viděl ještě více.

Viděl všechny kraje, v nichž budou salesiáni (podmíněně) působit, jsouce tam povoláni postupem času. Viděl to ovšem v rychlém a prchavém vidění, konaje velice rychle cestu, na které, z místa ze kterého vyšel, zase se tam vrátil.

Říkal, že letěl jako blesk. Přesto přeze všechno, že cestou v onom nesmírném prostoru rozeznal v okamžiku kraje, města, obyvatele, moře, řeky, mravy a tisícero dějů, které se splétaly, i jednočasné záměry k vylíčení nemožných výjevů.

Pročež z tohoto celého fantasmato-gorického cestování vystřebal sotva vzpomínku, a to nejasnou, z níž uměl sotva vytvořit jen zvláštní popis. Zdálo se mu, že má s sebou mnohé muže, kteří jemu a salesiánům dodávali chuti a odvahy, aby se cestou nikde nezastavovali (a nikdy). Mezi nejnadšenějšími v pobízení, aby se šlo stále vpřed, jevil se Ludvík Colle, o němž jsem psal otci 10. srpna: „Náš přítel Ludvík mě přiměl k vykonání výletu do středu Afriky, do země Chámovy, jak pravil, a do zemí Arfaxadových, totiž do Číny. Bude-li Pán chtít, abychom tam též působili, nemám žádných námitek.“

Přešel okružním pásmem kolem jižní části zemské koule. Hle, popis cesty podle toho jak Lemoyen tvrdí, že to slyšel z jeho úst. – Vyšel ze Santiaga z Čile a viděl Buenos Aires, San Paolo v Brazílii, Rio de Janeiro. Mys Dobré naděje, Madagaskar, Perský záliv, břehy Kaspického moře, Sennar v Sudanu, horu Ararat, Senegal v západní Africe, Ceylon, Hong-Kong, Makao při vstupu do nekonečného moře. A dále k vysokým horám a vpředu k vysokému pohoří, z něhož bylo vidět Čínu.

Pak viděl Čínskou říši, Australii, ostrovy Diego, Ramirez. Konečně se cesta skončila návratem do Santiaga v Čile. Ve světlém letu rozpoznával Don Bosco ostrovy, země, národy, roztroušené v různých místech světa a mnoho krajin, málo obydlených a nepoznaných. Už si nevzpomínal na jména tolika míst s přesností, které viděl ve snu. Makao například nazýval Meako. O mnohých jižních částech Ameriky mluvil s kapitánem Bove, ale tento neprocestoval Magelánský mys pro nedostatek prostředků, a proto byl přinucen ještě jinými záležitostmi vrátit se zpět a nemohl podat nijaké vysvětlení.

Musíme též říci něco o onom tajemném Arfaxadovi. Dokud se o něm Donu Boskovi nezdálo, nevěděl, kdo to je. Potom o něm mluvil s jistou živostí. Uložil kleriku Festovi, aby hledal v biblických slovnících, v dějepisech a časopisech, se kterými národy země ona předpokládaná osobnost měla styky.

Konečně se domníval, že nalezl klíč k tajemství v prvním svazku Rohrbacherova pojednání, který tvrdí, že od Arfaxada pocházejí Číňané. Jeho jméno se nalézá v 10. hlavě Geneze, kde je podána genealogie synů Noemových, kteří si rozdělili po potopě svět. Ve verši 22. se čte: „Synové Semovi Aelam a Assur a Arfaxad a Lud a Gether a Mes.“

Don Bosco se zvláště zastavil nad Čínou a říkal, že se mu zdá, že tam budou velmi brzo povoláni salesiáni, ovšem dodal: „Kdybych měl tak 20 misionářů, které bych mohl poslat do Číny, je jisto, že by se jim tam dostalo triumfálního přijetí přeze všechno pronásledování. Zajímal se o všechny věci, které se vztahovaly k „nebeské říši“.

(M.B. 17, 643.)

XCV. Salesiánské sny

Velmi poučné sny, které měl Don Bosco v září a v prosinci. První, který měl v noci z 29. na 30. září, je ponaučením pro kněze.

Zdálo se mu, že jde směrem ke Castelnuovu napříč rovinou. Ze strany se k němu přiblížil ctihodný kněz, na jehož jméno si už prý nemůže vzpomenout. Dali se do hovoru. „Práce, práce, práce!“ říkali. Kolik věcí by se mohlo vykonat ke slávě Boží! Ach, kdyby misionář byl opravdu misionářem, kdyby farář byl opravdu farářem, kolik zázraků svatosti by zářilo v každém ohledu! Ale mnozí mají, bohužel, strach z práce a dávají přednost vlastnímu pohodlí.

V takové rozmluvě přišli k místu, zvanému „Filippelli“. Don Bosco si naříkal na dnešní nedostatek kněží.

„Opravdu,“ – odpověděl druhý, – „je nedostatek kněží, ale kdyby všichni kněží byli kněžími, bylo by jich dostatek. Kolik je těch, kteří neudělají nic pro svůj úřad. Jedni nedělají nic jiného, než domácího kněze, druzí z bázlivosti zůstávají nečinnými. Ti, kdyby se věnovali svému kněžskému úřadu, kdyby si vykonali zpovědnické zkoušky, vyplnili by velkou mezeru v řadách Církve... Bůh uděluje povolání podle potřeby. Když byl nařízen odvod kleriků, všichni byli přestrašeni, jako by se už nikdo z nich neměl stát knězem. Ale když se obrazotvornost uklidnila, bylo vidět, že povolání neubývalo, naopak přibývalo.“

„Co je tedy třeba dělat, aby se vzbudila povolání mezi hochy?“ tázal se Don Bosko.

„Nic jiného, než úzkostlivě pečovat mezi nimi o mravnost. Mravnost je semeništěm povolání.“

„A co mají činit zvláště kněží, aby jejich povolání přinášelo hojné ovoce?“

„Presbyter discat domum suam regere et sanctificare. Kněz ať se naučí svůj dům řídit a posvěcovat. Každý ať je příkladem svatosti ve vlastní rodině a ve vlastní farnosti. Ať odstraní nepořádky, které s sebou přináší péče o jídlo, ať se neoddávají časným starostem. Ať je každý především vzorem v domě, pak bude prvním na veřejnosti.“

Když ušli kus cesty, otázal se Dona Boska, kam jde. Don Bosco řekl, že do Castelnuova. Nechal ho tedy jít svou cestou a zdržel se s hloučkem osob, které šly před ním. Po několika krocích se Don Bosco probudil.

V tom snu můžeme vidět vzpomínky na ony staré mnohé cesty, které křížem krážem na těch místech konával.

Druhý sen se vztahuje na kongregaci a vybízí nás k bdělosti proti nebezpečím, která by mohla ohrozit její trvání. Vpravdě více nežli snem, je novou látkou, která nám vyvstává ve snech po sobě jdoucích.

V noci 1. prosince vzbudil se náhle klerik Viglietti srdcelomným výkřikem, který přicházel z Don Boskova pokoje. Hned vyskočil ze své světničky a naslouchal u dveří. Don Bosco hlasem od vzlykotu přidušeným volal: „Ach, ach, pomoc, pomoc!“ Viglietti už dále neposlouchal, vstoupil a pravil: „Don Bosko, cítíte se špatně?“

„Ach, Viglietti,“ – odpověděl, když se probudil, – „necítím se špatně, ale nemohl jsem vlastně vůbec dýchat, ale stačí. Vrať se klidně na lůžko a spi!“

Ráno, když mu Viglietti jak obyčejně po Mši svaté přinesl kávu, začal mluvit: „Ach, Viglietti, už opravdu ani jíst nemohu. Mám žaludek celý zničený od křičení v minulé noci. Čtyři noci za sebou mám sny, které mě nutí křičet a unavují mě do nejvyšší míry. Po čtyři uplynulé noci jsem viděl dlouhou řadu salesiánů, kteří šli jeden za druhým a každý nesl hůl, na jejímž vrcholu byla tabulka a na ní vytištěné číslo. Na jednom bylo možno číst 73, na druhém 30, na třetím 62 a podobně. Když jich už mnoho přešlo, objevil se na obloze měsíc, na němž ponenáhlu se objevil nějaký salesián, bylo vidět číslo, nikdy ne větší než 12 a za ním následovalo též několik černých bodů. Všichni salesiáni, které jsem viděl, šli si sednout každý na připravenou hrobku (hrob).

Hle, vysvětlení, které mu bylo dáno k tomu, co viděl: Číslo na tabulce znamenalo počet let života, který byl každému určen. Objevení se měsíce v různých fázích a formách, označovalo poslední měsíc života. Černé tečky byly dny v měsíci, v nichž měli umřít. Mnohé jsem viděl shromážděné v hloučky. Byli to ti, kteří měli zemřít současně v týž den. Kdybych chtěl podrobně vypravovat všechny věci a okolnosti, to vám říkám, že bych na to potřeboval nejméně deset celých dní.

Tři noci nato, – pokračoval, – měl jsem znovu sen. Krátce ti ho vyložím:

XCVI. Shromáždění ďáblů

Zdálo se mi, že jsem ve velikém sále, kde měli ďábli ve velikém počtu shromáždění a pojednávali o způsobu, jakým zničit salesiánskou Společnost. Zdálo se, a vypadali jako lvi, tygři, hadi a jiné šelmy. Ale jejich postava byla jinak neurčitá a blížila se spíše lidské podobě. Zdálo se, že jsou to stíny, které jednou klesaly, tu se zase zvedaly, zkracovaly a roztahovaly se, jakoby tvořily mnoho těl, která mají za sebou světlo, pronikající tu z jedné, tu z druhé strany, hned klesající k zemi, hned se zase vznášející. Tento přízrak však naháněl hrůzu.

Tu jeden z nich vystoupil a zahájil sezení. Ke zhoubě Zbožné společnosti předložil jako prostředek: nestřídmost. Poukázal i na následky této neřesti: nechuť ke konání dobra, zkáza mravů, pohoršení, žádný duch oběti, žádná péče o chlapce.

Ale druhý ďábel mu odpověděl: „Tvůj prostředek není všeobecný a účinný a nemůže působit na všechny členy společně, poněvadž stůl řeholníků bude vždycky skromný a víno odměřené. Pravidla jim určují přesně řádnou stravu: představení bdí, aby zabránili každému nepořádku, který by mohl povstat.

Kdo by snad někdy vybočil z řádných mezí v jídle a pití, místo aby vzbudil pohoršení, vzbudí odpor. Ne, to není zbraň k přemožení salesiánů.

Postarám se o jiný prostředek, který bude účinnější a pomůže nám snáze dosáhnout svého cíle: Láska k bohatství.

Vplíží-li se do nějaké společnosti láska k bohatství, vkrade se tam zároveň i láska k pohodlí, hledá se každá cesta k nějakému jmění, poruší se pouto lásky bratrské, poněvadž každý myslí jen na sebe, přehlížejí se chudobní, je snaha přijímat jen ty, kdo mají peníze, okrádá se Společnost.“

Chtěl pokračovat, ale vstal třetí ďábel: „Ale co nestřídmost, co láska k bohatství?! Láska k bohatství může u salesiánů jen málokteré přemoci. Salesiáni jsou všichni chudobní, mají málo příležitostí opatřit si nějaké jmění. Pak mají takové zřízení a jejich potřeby jsou tak rozsáhlé pro tolik hochů a pro tolik domů, že by pohltily jakýkoliv i veliký obnos. Není možné, aby shromažďovali poklady. Ale já znám jeden neomylný prostředek, jak získat Salesiánskou společnost, a to je svoboda. Navést totiž salesiány, aby pohrdali Stanovami, aby odmítali jisté úřady, jakožto obtížné a málo čestné, ponoukat je k rozkolům s jejich představenými odlišností v mínění a v názorech, k návštěvě domova pod záminkou pozvání a podobně.“

Při tom ďábelském sněmování myslel si Don Bosko: „Já si dám pozor na to, co říkáte. Jen mluvte, já budu moci aspoň takto prohlédnout vaše pikle.“

Mezitím vyskočil čtvrtý ďábel a vykřikl: „Ale bláhoví, schovejte své útočné zbraně! Představení budou krotit tuto svobodu, vypudí ze svých domovů ty, kteří by se odvážili protivit se Stanovám. Snad se nechá někdo svést láskou ke svobodě, ale většina vytrvá ve své povinnosti. Ale já mám prostředek, který pokazí všechno od základu. Takový prostředek, kterého se budou moci salesiáni jen stěží zříci: Bude to opravdu nákaza v kořeni. Dejte pozor! Přesvědčit je, že učenost musí tvořit jejich slávu. Podnítit je, aby mnoho studovali pro sebe, aby si získali pověst a ne, aby uváděli v život to, čemu se učí, ne, aby použili vědomostí k prospěchu bližního. Z toho vzejde povýšenost v jednání s nevzdělanými a chudými, lenost v posvátném úřadě. Už se nebudou starat o sváteční oratoře, nebudou vyučovat chlapce katechismu, zmizí školy, kde se vzdělávají chudí a opuštění chlapci, zanechají dlouhých hodin, strávených ve zpovědnici. Budou kázat, ale jen zřídka a odměřeně, a to vyjde na plano, poněvadž tím dají průchod své pýše, jen aby je lidé chválili, ne aby zachraňovali duše.“

Jeho návrh byl za všeobecného souhlasu přijat. Tu Don Bosco pomyslil na časy, kdy by si salesiáni mohli namlouvat, že dobro a čest Společnosti má pozůstávat jedině ve vědomostech, i pojala ho obava, že by snad nejen tak jednali, ale i prohlašovali a tvrdili, že tak je třeba jednat.

I tentokráte Don Bosco v jednom rohu síně naslouchal a pozoroval vše, když jej tu jeden z ďáblů zahlédl a s křikem ukázal druhým.

Na ten výkřik se všichni vrhli proti Donu Boskovi a volali: „Už tomu uděláme jednou konec!“ Byl to pekelný rej příšer, které na něho dorážely, tahali ho za ruce a smýkaly celým jeho tělem.

„Pusťte mě! Pomoc, pomoc!“ – Konečně se probudil s pocitem silné únavy od takového křiku.

Následující noci zpozoroval, že ďábel napadl salesiány v nejzákladnějším bodě tím, že je nutil k přestupování Stanov. Donu Boskovi se představovali jasně ti, kteří je zachovávali, i ti, kdo je nezachovávali.

Ale v poslední noci byl sen hrozný. Don Bosco viděl veliké stádo beránků a ovcí, které představovali salesiány. Přiblížil se, a chtěl pohladit beránky. Ale zpozoroval jsem, že jejich vlna nebyla pravá vlna beránků, ale pokrývala a halila lvy, tygry, vzteklé psy, pardály, vepře, medvědy, a každý měl po bocích ohyzdnou a dravou obludu. Uprostřed stáda se jich několik radilo. Don Bosco se k nim nepozorovaně přiblížil, aby zaslechl, co si budou říkat: Jednali o tom, jak zničit Salesiánskou společnost.

Jeden pravil: „Je třeba salesiány zařezat.“ – A druhý mu s pošklebkem dodal: „Musíme je zardousit.“ – Když však byli v nejlepším, tu jeden z nich zahlédl Dona Boska, jak jim zblízka naslouchá. Způsobil poplach a všichni vzkřikli jedním hlasem, že je třeba začít od Dona Boska.

Nato se vrhli proti němu, jakoby jej chtěli zardousit. On však tak silně vzkřikl, že probudil Vigliettiho. Mimo ďábelských násilností i jiná věc tehdy tížila jeho ducha: Viděl, jak se nad oním stádem rozvinul veliký odznak s nápisem: Bestiis conparati sunt.“ – Jsou podobni šelmám. – Když to Don Bosco dořekl, sklonil hlavu a plakal.

Viglietti ho vzal za ruku, přitiskl si ji ke hrudi a pravil: „Don Bosko, my vám však s pomocí Boží budeme vždycky věrnými a dobrými syny. Není-liž pravda?“

„Milý Viglietti,“ – odpověděl, – „buď hodný a připrav se na to, co se přihodí! Tyto sny jsem ti sotva naznačil. Kdybych ti měl dopodrobna všechno vyprávět, bylo by toho ještě mnoho, na dlouhý čas, co jsem všechno viděl. Někteří v našich domech ani nedokončí novenu k vánocům. (V Oratoři zemřel 11. prosince řemeslník Antonio Garino, a 25. prosince zemřel Stefano Pivano – 1884).

Kéž bych mohl promluvit k hochům, kéž bych měl tolik sil, abych si s nimi mohl promluvit a povykládat, kéž bych mohl obcházet domy tak, jak jsem to činíval dříve, odhalil bych každému stav svědomí, jak jsem to viděl ve snu, a jistým bych řekl: „Prolom led a udělej už jednou dobrou svatou zpověď!“ – Odpověděli by mi: „Vždyť jsem se vyzpovídal dobře.“ – Já bych jim však mohl říci to, co zamlčeli, a sice tak, že by se už neodvážili ani ústa otevřít. Kdybych mohl poslat i jistým salesiánům své slovo, viděli by potřebu napravit vlastní záležitosti zopakováním zpovědi.

Viděl jsem, kdo zachovává Stanovy a kdo ne. Viděl jsem mnoho hochů, kteří půjdou do San Benigno, stanou se salesiány a pak odejdou. Odejdou i někteří, kteří jsou nyní salesiány. Budou i takoví, kteří budou chtít především vědu, která nadýmá, která jim zjednává pochvalu lidí a která je vede k pohrdání radami, pocházejícími od těch, které pokládají za menší sebe ve vědě.“

K těmto smutným myšlenkám se pojily také prozřetelnostní útěchy, které jej rozveselovaly.

3. prosince večer přišel do Oratoře biskup z Pará, ústředního to města ve snu o misiích.

Den na to pravil Vigliettimu: „Jak veliká je Boží prozřetelnost! Poslyš: Don Albera mi psal, že už nemůže jít dále a že potřebuje ihned tisíc franků. A téhož dne přinesla Donu Albertovi tisíc franků jedna paní, která toužila spatřit svého bratra řeholníka v Paříži, z radosti, že dosáhla od Panny Marie této milosti. – Don Rochail je v úzkých a potřebuje nevyhnutelně 4000 franků. Jedna paní píše ještě dnes Donu Boskovi, že mu daruje 4000 franků. – Don Dalmazzo neví, kam už jen se obrátit, aby sehnal peníze: Dnes daruje jedna paní na chrám Božského Srdce velmi značnou sumu. – A pak 7. prosince bylo posvěcení Mons. Cagliera na biskupa – 1884.

Tyto události byly k většímu povzbuzení Dona Boska, protože byly zřetelnými známkami Boží ruky v díle svého sluhy.

XCVII. Různý konec dvou 1885.

V ošetřovně ležel František O’Donnellan klerik z Irska. Večer 19. října byl jej světec navštívit a našel jej v posledním tažení, ale klidného. Ačkoliv nemocí zkrušen, cítil se nemocný velice povznesen přítomností Dona Boska, který se jej tázal: „Což nemáš žádný vzkaz, který bys mi zanechal pro tuto zemi? Nechtěl bys vzít nějaký vzkaz do nebe?“

„Jsem klidný,“ – odpověděl, – „pro tuto zemi nemám žádného vzkazu a co se týče druhého, to mi dejte sám.“

„Budeme se za tebe modlit, aby ses dostal hned do nebe, a v nebi povíš Panně Marii, že ji velice, velice milujeme.“

Zemřel následujícího dne večer a byl pochován ráno 22. října 1885. Toho dne se také konalo cvičení dobré smrti. Don Bosco měl následující noci sen, který nám takto vyprávěl:

„Šel jsem na odpočinek a myslil jsem na O’Donnellana, na jeho klid v naději, že bude v ráji, v touze dovědět se něco o něm. Přecházeje z fantazie do fantazie, zastavila se má mysl na druhém jedinci, nejistém, mlhavých rysů, nepoznaném, který vytrvale stále silněji se rýsoval. Když jsem úplně usnul, měl jsem sen:

Zdálo se mi, že jdu, a po mém boku šel O’Donnellan, tak krásný, že vypadal jako anděl. Usmíval se rajským úsměvem a celý zářil světlem. Nemohl jsem se nasytit pohledem na něho. Po mé levici kráčel jiný mladík, který měl svěšenou hlavu, takže jsem nemohl rozpoznat výraz jeho tváře. Zdál se vyděšen a celý nesvůj. Dal jsem se s ním do řeči: „Kdopak jsi?“ – Neodpověděl. Naléhal jsem ve své otázce, ale on nemluvil, jako ten, kdo si umínil mlčet.

Po dlouhé cestě jsem přišel před jakýsi úžasně krásný palác, jeho brány byly otevřeny a za jejich prahy bylo vidět jakoby nesmírné sloupoví. Zdálo se, že tento portikát je vyklenut v kopuli, pnoucí se do výše, ze které se řinuly prameny světla takové živosti a síly, že je nelze přirovnat ani ke slunečnímu, nebo elektrickému, ani žádnému jinému světlu na této zemi. Tak také zářil i portikát, ale takovým způsobem, že jeho světlo vystupovalo skrze světlo, které sestupovalo z výše.

Uvnitř bylo tam shromážděno veliké množství osob, všechny věřící, a uprostřed nich Paní, velice jednoduše oblečená, ale každý bod jejího šatu vyzařoval takové paprsky, že vynikaly ohromnou svou živostí a pestrostí uprostřed všech ostatních nádher a krás.

Zdálo se, že celé toto shromáždění někoho čeká. A při tom jsem si všiml, že se onen neznámý chlapec stále snažil skrýt se za mne. Já jsem se ho tedy opět otázal: „Tak mi přece pověz, kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ – A mladík mi odpověděl: „Za krátko se to dozvíte.“ – Jeho hlas už zněl zuřivě.

Mezitím však se přiblížil O’Donnellan k bráně onoho ohromného paláce, ona krásná Paní mu vyšla vstříc a s ní se pohnuly všechny ony davy, které byly kolem ní. A Ona se obrátila na O’Donnellana a líbezně zvolala krásným hlasem: „Hic est filius meus electus, qui fulgebit tamquam sol in perpetuas aeternitates.“ – Toto je můj vyvolený syn, který bude zářit jako slunce na věčné věky.

A potom jakoby dala intonaci veškerému množství, zvedl se zpěv, který opakoval tatáž slova. Nebyl to přirozený, lidský hlas, nebyly to hudební nástroje, ale byla to tak půvabná harmonie, výrazná, nevypověditelná, takže nejen sluch, ale celý člověk byl jí uchvácen.

O’Donnellan vstoupil. Nato z příkopu této planiny vystoupily dvě nestvůry, které naháněly strach. Byly veliké, dlouhé a daly se na cestu směrem k onomu mladíkovi, který se nalézal za mnou. Všechno světlo zmizelo, pouze bylo vidět kolem mne třpytit se paprsky z oné Paní.

„Co to je?“ tázal jsem se. – „Co je to za obludy?“ – A za mnou se ozval zasmušile hluboký a zuřivý hlas: „Zanedlouho se to dozvíte! Zanedlouho se to dozvíte!“

Paní zvolala: „Filium enutrivi et educavi, ipse autem factus est tamquam iumentum insipiens.“ – Živila jsem a vychovávala jsem syna, on se však stal jako nerozumný dobytek. A za mnou se stále ozýval hlas: „Zanedlouho se to dozvíte.“

Brzo na to se obludy vrhly na mladíka, jedna jej chopila do zubů nad jedním ramenem a druhá se do něho zakousla mezi jí a krkem, kosti chrastily, jakoby se drtily v hmoždíři.

Díval jsem se kolem, pátral jsem po lidech, kteří by mi přišli na pomoc, a když jsem nikoho neviděl, vrhl jsem se proti obludám a řekl jsem: „Když tu není nikoho jiného, je třeba, abych šel sám na pomoc.“

Ale obě obludy se proti mně obrátily a otevřely své chřtány. Dosud vidím bělobu jejich zubů, červený plamen jejich dásní. Mé přestrašení bylo tak veliké, že jsem se probudil.

Sekretář, který spal v sousední světnici vzbudil se voláním o pomoc, běžel na pomoc a nalezl Dona Boska jako takového, který je vydán na pospas a vystrašen, chce se vymanit ze spánku, aby se vysvobodil od přeludů. Mával rukama, zvedal se, aby se posadil, upravoval lůžko, ohmatával pokrývky, jakoby měl podat zprávu, zda byl vzhůru nebo opravdu spal.

Jednalo se o jednoho nevzorného chlapce, který nepřistupoval ke svatým svátostem, ani při cvičení šťastné smrti.

Don Bosco vypravoval členům hlavní kapituly tento sen. Don Francesia jej použil na večerním slůvku, čímž nahnal strach ostatním nedbalcům.

Ředitel vypozoroval jednoho, který ani tehdy nešel ke zpovědi, a dosáhl od něho, že se zítra vyzpovídá. Ráno jej předešlo ke zpovědi mnoho jiných, a už by se zase nebyl vyzpovídal. Katecheta studentů Don Trione se od Dona Boska dověděl jméno, vzal si synka na mušku a přiměl jej pěkným způsobem, že tak dlouho čekal, až na něho přišla řada. A to bylo jeho štěstí.

Odpoledne při hře vběhl na portikát, kde byla uložená hromada stavebního železa, chytil se za ni, hromada se naň sesypala a pohřbila jej pod sebou. Přišli mu hned na pomoc, odnesli ho do ošetřovny, ale do večera zemřel.

(M.B. XVII, 505.)

XCVIII. Smrt, která hrozí 1861.

Don Bosco si jednoho rána zavolal jednoho chlapce do své světničky a takto s ním mluvil: „Viděl jsem minulé noci smrt, která šla hrozivě k tobě. Když byla po tvém boku, hrozila ti zasadit ránu se svou hrůzyplnou kosou. Když jsem to viděl, ihned jsem přiběhl, abych její ránu zadržel, ale ona se ke mně obrátila a pravila: ‚Tento není toho hoden, aby žil. Proč trpět na zemi člověka, který neodpovídá tvým starostem a tak zneužívá Božích milostí?‘ – Ale já jsem ji zapřísahal, aby tě ušetřila a aby tě nechala.“

Onen ubožák, když slyšel ten sen, byl zaražen a pohnut, že v slzách a se vzlykotem hned si vykonal svou zpověď a sliboval všechno možné.

(M.B. VI, 828.)

IC. Ďáblíci na Mši svaté 1861.

28. listopadu 1861 vypravoval Don Bosco sen a začal takto: Moje mysl byla v chrámě, kde byli shromážděni všichni chlapci. Začala Mše svatá, a hle, mnoho ďáblíků kroužilo uprostřed mezi chlapci a sloužili jim. Jednomu předložili hru vlka, dovolili, aby se ten vlk točil i před druhými. Tomu zase poskytli knihu a jinému kaštany. Zde talíř salátu, tam otevřený kufr s vyloženým salátem. Zkrátka a dobře, každý měl svého služebníka, který jej vyzýval k světským věcem. Někteří ďáblíci pak seděli na plecích jistých chlapců a nedělali nic jiného, než že je hladili a mazlili se s nimi.

Nadešla chvíle proměňování. Na hlas zvonku si všichni hoši poklekli a ďáblíci zmizeli kromě těch, kteří seděli na ramenou. Tito spolu s chlapci, na nichž seděli, obrátili se tváří do zadu ke dveřím chrámu, aniž by učinili nějaký projev adorace. Skončilo pozdvihování, a hle, ona komedie se znovu objevila.

Chcete-li, abych vám podal vysvětlení tohoto snu, poslyšte: Myslím, že znamená různé roztržitosti, jimž podléhá vlivem a našeptáváním ďábla každý chlapec v kostele. Ony roztržitosti, které nezmizely ani v okamžiku pozdvihování, označují chlapce, kteří jsou v moci hříchu. Tito už ani nemají zapotřebí, aby jim ďábel předkládal předměty roztržitosti, protože jsou už jeho. Nečiní tedy už nic jiného, než že je hladí. Tito chlapci už nejsou schopni, aby se modlili.

(M.B. VI, 1060).

C. Předpověď smrti 1871.

Ve snu se mi zdálo, že vidím vlající prapor, který neslo několik osob, zdá se mi, že od andělů, ale nevzpomínám si dobře. Na jedné straně byla namalována smrt se srpem, jak právě jednomu utíná strom života. Na druhé straně bylo napsáno jméno jednoho hocha. Na spodní straně praporu bylo napsáno 1871-1872, čímž bylo naznačeno, že onen hoch přejde na druhý svět dříve, než skončí rok 1872.

(M.B. X., 44.)

 CI. Vidění budoucnosti 1875.

Don Bosco přes nedostatek personálu díval se se zalíbením vždycky na nové podniky apoštolské v rozsáhlém měřítku. Jeho sekretář jej vídával, jak oknem, pozorně upřeným do map, studuje země, které by se měly získávat evangeliu.

Slyšeli jej též zvolat: „Jak bude krásný onen den, kdy salesiánští misionáři vystoupí skrze Kongo ze stanice do stanice a budou se setkávat se svými spolubratry, kteří přijdou po Nilu a stisknou si ruce a budou chválit Pána Boha.

Jiný salesián si zaznamenal, že on sám jej slyšel vícekráte zvolal: „Ach, až budou naši misionáři procházet a evangelizovat různé kraje Ameriky, Austrálie, Indie, Egypta a na jiných přečetných místech, jak to budou krásné dny! Já je už vidím, jak se ubírají do Afriky a do Asie, do Číny; a v samém Pekingu bude dům.

(M.B. XI, 409).

CII. Victoria! Trionfo! 1885.

V lednu 1885 připravovala se nová výprava misionářů. Don Bosco pro absolutní nemožnost je nemohl doprovázet až na loď, jako to konával jindy. Ba, ani jim nemohl dát v bazilice Panny Marie Pomocnice s Bohem. Toto jej v určitých okamžicích velice rmoutilo, dojetí mu způsobilo trhání tělem a chvění; a po takových okamžicích býval jako zbitý.

Tu z 31. ledna na 1. únor měl sen, podobný onomu z roku 1883. (Str. 462). Vypravoval jej pak Donu Lemoyenovi, který jej hned zaznamenal takto:

Pole salesiánů:

Zdálo se mi, že doprovázím misionáře na jejich cestě. Než jsme odešli z Oratoře, chvíli jsme mluvili. Stáli kolem mne a tázali se mne na rady. Myslím, že jsem jim řekl toto: „Ne vědou, ani zdravím, ani bohatstvím, ale horlivostí a zbožností způsobíte veliké dobro, když budete šířit slávu Boží a spásu duší.“

Před chvílí jsme byli v Oratoři a potom, ani nevím, jakou cestou a pomocí čeho nalézali jsme se jakoby náhle v Americe. Když jsme dospěli k cíli cesty, nacházel jsem se sám uprostřed velmi pusté planiny, rozprostírající se mezi Čile a Argentinou. Moji druzi, misionáři, se rozprchli sem a tam po oné prostoře bez hranic.

Když jsem je pozoroval, velmi jsem se divil, neboť se mi jich zdálo málo při tolika salesiánech, které jsem v několika výpravách poslal do Ameriky. Myslel jsem si, že musím vidět větší počet misionářů. Ale pal, když jsem o tom uvažoval, pochopil jsem, že jestliže se mi jejich počet zdá malý, je to tím, že byli roztroušeni na mnoha místech jako símě, jež se musí přenést jinam, aby se zušlechtilo a rozmnožilo.

Na této planině jsem viděl mnoho dlouhých cest, při nichž bylo vidět roztroušené četné domy. Tyto cesty nevypadaly, že by byly cestami této země, domy nebyly jako domy tohoto světa. Byly to tajemné předměty a skoro bych řekl, že to byly předměty duchovní.

Na oněch silnicích bylo plno jezdících povozů nebo jiných dopravních prostředků, které při jízdě nabývaly tisícero změn, vzhledů a tvarů, každý jiný, při tom však byly velkolepé a úžasně krásné, takže nemohu vymezit nebo popsat ani jediný. Pozoroval jsem s úžasem, že když povozy dospěly blízko ke skupinám domů, k vesnicím, k městům, vznášely se do výše, takže ten, kdo na nich cestoval, viděl pod sebou střechy domů, které ač byly vysoké, přece se nalézaly hluboko pod oněmi cestami, které, zatím co v poušti zůstávaly na zemi, když se přiblížily k obydleným místům, vznášely se do vzduchu a téměř tvořily magický most. Pod nimi bylo vidět obyvatele v domech, na ulicích, zaměstnané na polích a pracujících na svých statcích.

Každá z těchto silnic vedla do jedné z našich misií. Na konci jedné velice dlouhé cesty, která se táhla ze strany Čile, viděl jsem dům. (NB. Všechny topografické jednotlivosti, které přicházejí a následují, zdá se, že označují dům Fortin Mercedes na levém břehu Colorada). Je to formační dům inspektorie svatého Františka Xaverského s početným studentátem, řemeslnickými školami, zemědělskou školou, s krajským muzeem a se svatyní, která je cílem četných poutí, s mnohými spolubratry salesiány, kteří se cvičili ve vědě a zbožnosti, v různých uměních a řemeslech a v zemědělství.

Na jih byla Patagonie. Na opačné straně jsem spatřil rázem všechny naše domy v Argentině, potom v Uruguay, v Paysandu, Las Piedras, Villa Colon v Brazílii, ústavy v Nicteroy a mnoho jiných hospiců, roztroušených v provinciích této říše. Poslední na západ se otvírala jiná velmi dlouhá silnice, která přecházela přes řeky, moře a jezera, vedla do posud nepoznaných krajů. V této krajině jsem viděl jen několik salesiánů, bedlivě jsem je pozoroval a mohl jsem v nich vidět pouze dva.

V tom okamžiku se u mne objevil vznešený člověk, milého avšak neurčitého vzhledu, přibledlé pleti, statné postavy s oholeným vousem, takže vypadal jako holobrádek, dle věku však už člověk dospělý. Byl oblečen v bílý šat a měl na sobě jakýsi druh pláště růžové barvy s vetkanými zlatými nitkami. Celý se třpytil. Poznal jsem v něm svého interpreta.

„Kdepak to jsme?“ tázal jsem se a ukazoval jsem mu prstem na tuto poslední planinu.

„Jsme v Mezopotámii,“ odpověděl mi.

„V Mezopotámii?“ – já nato, – „ale toto je Patagonie.“

„Říkám ti,“ – odpověděl mi, – „že toto je Mezopotámie.“

„Já se však o tom nemohu přesvědčit. Nejde mi to do hlavy.“

„Věc se má takto: Toto je Me–zo–po–tá–mie.“ Zakončil průvodce a slabikoval slova, aby mi to jméno zůstalo dobře vtisknuto do paměti.

„Ale pročpak je tak málo salesiánů, které vidím?“ – „To, co není, bude,“ učinil závěr můj průvodce.

Já mezitím stále klidný pobíhal jsem po této planině, po všech těch nedozírných cestách a uvažoval jsem způsobem velmi jasným, ale nevysvětlitelným o místech a krajích, která jsou a budou obsazena salesiány. Kolik jsem to viděl velkolepých věcí! Viděl jsem všechny jednotlivé ústavy. Viděl jsem v jednom jediném okamžiku minulost, přítomnost a budoucnost našich misií.

Jelikož jsem viděl všechno celkově jedním jediným okamžikem, je velice nesnadné, ba nemožné představit si a vylíčit, byť i jen těžkopádně nějakou vymezenou představu toho divadla. Pouze toto jsem viděl na oné planině Čile, Paraguaye, Brazílie a Argentiny. To by vyžadovalo k vylíčení celé knihy, kdybychom chtěli vypsat pouze soukromé zprávy a vědomosti o všem viděném.

Viděl jsem přece na této pusté planině veliký počet divochů, kteří jsou roztroušeni kolem Pacifiku až k zálivu Anhud v úžině Magelánské u Mysu Hom, na ostrovech Diegových, na Malvínských ostrovech. Toť veškerá žeň, určená salesiánům.

Vidím, že teď salesiáni pouze zasévali, ale naši potomci budou žnout. Muži a ženy se tam posilovali a stávali se kazateli. Jejich děti samy, což se zdá skoro neuvěřitelné a nemožné, se stávaly evangelizátory svých rodičů a svých přátel. Salesiáni vycházeli vstříc všem s pokorou, pracovitostí a s mírností.

Všechny věci, které jsem viděl v onom okamžiku a které jsem viděl potom, všechny se týkaly salesiánů, jejich pravidelného stanoviště v oněch krajích, jejich podivuhodného rozmnožení, obrácení tolika domorodců a tolika Evropanů, tam usazených.

Evropa se přelije do Jižní Ameriky. Od toho, co se v Evropě začalo s olupováním chrámů, začal se zmenšovat rozkvět obchodu, který spěl a bude klesat k většímu úpadku. Potom dělníci a jejich rodiny, hnaní bídou, poběží hledat útočiště do těch nových, pohostinných zemí.

Když jsem spatřil pole, která nám přiděluje Pán, a slavnou budoucnost salesiánské Společnosti, zdá se mi, že jsem se dal na zpáteční cestu do Itálie. Byl jsem přenesen velice rychlým letem po zvláštní velmi vysoké cestě, a tak jsem dospěl v jednom okamžiku nad Oratoř. Celý Turín byl pod mýma nohama i domy i paláce. Věže se mi zdály nizoučkými chaloupkami, tak jsem se nacházel vysoko. Náměstí, ulice, zahrady, chodníky, silnice, železnice, hradby, ploty, pole, pahorky v okolí města, vesnice provincie, gigantní řetěz Alp, pokrytých sněhem, nacházely se před mým zrakem a představovaly podivuhodné panorama.

Viděl jsem v hloubi pod sebou v Oratoři chlapce, kteří se zdáli jako spousta myšek. Ale jejich počet byl mimořádně veliký: Kněží, klerici, studenti, mistři umění všechny chlapce zaměstnávali. Mnozí kráčeli v průvodě a jiní vstupovali do řad těch, kteří kráčeli. Byl to nepřetržitý pochod.

Všichni šli na žně na onu pustou planinu mezi Čile a Argentinou, na kterou jsem se zase v okamžiku navrátil. Tam jsem stál a všechno pozoroval. Jeden mladý kněz, který vypadal jako Don Pavia, ale nebyl to on, přívětivého vzhledu, ušlechtilého výběru slov, jasného obličeje a dětské pleti, přišel mi vstříc a pravil mi: „Hle, duše a kraje, určené synům svatého Františka Saleského.“

Byl jsem udiven, jak takové množství, které se tam nashromáždilo, v jednom okamžiku zmizelo a ponenáhlu v dálce jsem viděl, jak se ujímalo vedení.

Zde poznamenávám, že ve vypravování svého snu jdu jen per summa capita, říkám jen to hlavní, a není mi ani možné přesně určovat, jak po sobě následovaly velkolepé výjevy, představení, která se mi vynořovala, a různé připojující se děje. Duch už mi neslouží a paměť selhává, nedostává se mi slov.

Jinak mystérium, které vysílalo ony scény, které se střídaly, občas zaplétaly, častokrát se opakovalo podruhé. Bylo tam různé spojování nebo rozdělování, nebo dokonce odchod misionářů a jejich střetnutí s oněmi národy, nebo vzdalování se od nich, které byly povolány k víře nebo k obrácení.

To opakuji: Viděl jsem v jednom pouhém okamžiku přítomnost, minulost i budoucnost těchto misií se všemi nebezpečími, úspěchy, vyháněním, nebo okamžitým rozčarováním, které doprovázely onen apoštolát. Tehdy jsem viděl a slyšel všechno zřetelně, ale teď je mi nemožné rozplést a vyložit celou tu spleť událostí, představ a osob. To by bylo, jako kdyby někdo chtěl pochopit v pouhém jednom dějství nějaké drama a nebo redukovat na jednu událost celičké divadlo oblohy, vykládaje i pohyb i lesk i vlastnosti všech hvězd a jejich vztahy a s jejich zvláštními a vzájemnými zákony, zatím, co by jediná hvězda poskytovala tolik látky k pozorování a studiu velmi schopné mysli! A poznamenávám ještě, že se zde jedná o věci, které nemají vztah ke hmotným předmětům. Znovu se tedy ujímám vypravování a tvrdím, že jsem zůstal pln údivu při spatření a zmizení takového množství. Mons. Cagliero byl v onom okamžiku po mém boku. Několik misionářů bylo v určité vzdálenosti. Mnozí jiní byli kolem mne s pěkným počtem salesiánských spolupracovníků, mezi nimiž jsem poznal Mons. Espignosu, Dra. Tovaru, Dra. Caransu a generálního vikáře z Čile.

Nato můj známý průvodce přišel ke mně a mluvil s Mons. Caglierem a mnoha jinými. Mezitím jsme rozmlouvali a studovali, zda ta neb ona událost obsahuje v sobě nějaký význam.

Velmi zdvořilým způsobem mi pravil průvodce: „Poslouchejte a uvidíte!“

A hle, v tom okamžiku pustá krajina se stala ohromnou dvoranou. Nemohu přesně popsat, jakou se objevila ve své vznešenosti, ve své nádheře a ve svém bohatství. Říkám jen, že kdyby se někdo pokusil ji popsat, jakou se objevila ve své vznešenosti, ve své nádheře a ve svém bohatství. Říkám jen, že kdyby se někdo pokusil ji popsat, nebyl by žádný člověk s to, aby snesl a vylíčil veškeru nádheru a lesk ani v pouhém zobrazení. Byla tak rozsáhlá, že se jí rozsáhlost ztrácela v dohledu oka a že se ani vůbec nepodařilo dohlédnout bočních hranic. Její výše nebylo možno zrakem dohlédnout. Její celá klenba končila a spočívala na úžasně vysokých, širokých a zářících obloucích a nahoře nebylo vidět, na jaké podstatě spočívají. Nebylo tam ani pilířů ani sloupů. Všeobecně se zdálo, že kopule oné ohromné dvorany je dekoratérsky zhotovena z běloskvoucí příze.

Totéž třeba říci o podlaze. Nebylo tam světel ani slunce, ani měsíce, ani hvězd, ale byl tam lesk a záře v každé části rovnoměrně rozšířené. Sama běloba příze svítila a působila viditelnou a krásnou každou část, každou ozdobu, každé okno, každý vchod a každý východ. V celém vnitřním prostoru byla rozšířená velice příjemná vůně, která byla směsí všech možných krásných vůní.

V jednom okamžiku jsem spatřil zvláštní zjev. Nalézal se tam ohromný počet stolů v nedozírných dálkách. Byly rozestaveny všemy směry, ale tak, že se sbíhaly v jednom středu. Byly pokryty nádhernými ubrusy a na nich byly rozestavěny řadou dlouhé vázy křišťálové, v nichž bylo mnoho různých květin.

První, co poznamenal Mons. Cagliero, bylo: „Stoly zde jsou, ale kde jsou pokrmy?“

Skutečně se neobjevil žádný pokrm a žádné pití, ba ani talíře zde nebyly, ani poháry nebo jiné stolní nádobí, do nichž bychom dali pokrmy.

Přítel průvodce na to odpověděl: „Ti, kteří sem přijdou, neque sitient neque esurient amplius.“ Nebudou více ani žíznit ani hladovět.

Když toto bylo řečeno, počal vstupovat lid, všichni byli bíle oblečeni s jednoduchým páskem jako náhrdelníkem růžové barvy, protkaným zlatými nitkami, který obepínal krk a paže.

První, kteří vstupovali, byli jen omezeného množství. Bylo jich pouze několik v malém hloučku. Sotva vstoupili do oné ohromné dvorany, šli si sednout ke stolu, pro ně připravenému, a zpívali: „Eviva!“

Za těmito pak postupovaly jiné hloučky, početnější, a ti zpívali: „Trionfo!“

A nato počaly se objevovat různé osoby, velcí, malí, muži, ženy všech rodů a druhů, všech barev, tvarů a způsobů v chování, a na všech stranách se pěly zpěvy. Ti, kteří už byli na místě, zpívali: „Eviva!“ Ti, kteří vstupovali, zpívali: „Trionfo!“

Každý zástup, který vstoupil, byl z jiné národnosti, nebo části národnosti, které obrátili všichni misionáři.

Podíval jsem se na ty nedozírné stoly, poznal jsem, že tam usedlo mnoho našich spolubratří. Ničím se od sebe nelišili, jsou-li to kněží, klerici, nebo spolubratři laici. Sestry ale měly stejně jako ostatní bílé šaty a palium růžové barvy.

Můj údiv však vzrostl, když jsem spatřil muže drsného vzhledu, oblečeného ve stejný oblek jako druzí, a zpívajícího: „Evviva!“ „Trionfo!“

V onom okamžiku pravil náš průvodce: „Cizozemci, domorodci, kteří se napili mléka slova Božího od svých vychovatelů, stali se kazateli Božího slova.“

Pozoroval jsem také uprostřed hustého zástupu hrubého chlapce, zvláštního vzhledu a ptal jsem se: „Kdo jsou ti chlapci, kteří mají kůži, jako kůže ropuchy, drsnou, ale přece tak krásnou a barvy tak zářící?“

Průvodce odvětil: „Tito jsou synové Chámovy, kteří se nezřekli dědictví Leviho. Oni posílí voje bojovníků, aby chránili Boží království, které se konečně dostalo mezi ně. Jejich počet byl malý, ale synové jejich synů jej rozmnožili. Teď poslouchejte a vizte, ale nebudete moci rozumět tajemství, které uvidíte.“

Oni chlapci příslušeli do Patagonie, do Jižní Ameriky.

Mezitím tak zmohutněly řady těch, kteří vcházeli do oné mimořádně veliké dvorany, takže se zdálo, že je už každá židle obsazena. Sedadla i židle neměly vymezený tvar, ale nabývaly takového tvaru, jakého si kdo přál. Každý byl spokojen se sedadlem, na kterém seděl, i se sedadly jiných.

Ale mezitím, co všichni mocně provolávali: „Evviva! Trionfo!“, vstoupil poslední ohromný zástup, který šel slavnostně vstříc všem těm, kteří už vstoupili, a zpívali: „Alleluja, Gloria, Trionfo!“

Když se zdálo, že je dvorana naplněná a tisíce a tisíce shromážděných nebylo už možno spočítat, nastalo hluboké ticho, mlčení, a potom všechno ono množství jalo se zpívat, rozděleno v několik odlišných chórů:

První zbor zpíval: „Appropinquabit in nis regnum Dei. Laetentur caeli et exultet terra! Dominus regnabit semper super nos! Alleluja!“ (Přiblížilo se k nám království Boží. Radujte se nebesa a jásej země! Hospodin stále nad námi kraluje. Aleluja!)

Druhý zbor pak pěl: „Vicerunt. Et ipse Dominus dabit edere eis de ligno vitae et non esurient in aeternum. Alleluja!“ (Zvítězili. A sám Hospodin jim dá jíst ze stromu života a nebudou hladovět na věky. Aleluja!)

Třetí zbor zpíval: „Laudate Dominus, omnes gentes, laudate eum omnes populi!“ (Chvalte Pána, všichni lidé, chvalte ho všichni národové!)

Mezitím, co tyto a jiné písně zpívali, nastalo na okamžik po druhé veliké ticho. Nato se počaly ozývat tóny, které pocházely z výše a z dálí. Tento byl smysl zpěvu a libozvučnosti, kterou nelze žádným způsobem vyjádřit: „Soli Deo honor et gloria in saecula saeculorum!“ (Samému Bohu čest a sláva na věky věků!)

Jiné sbory byly ve výši a v dáli a odpovídaly na tyto hlasy: „Semper gratiarum actio illi, qui erat, est, et venturus est! Illi eucharistia, illi soli honor sempiternus!“ (Buď vždy díkůčinění tomu, který byl, je a bude! Jemu oběť díků, jemu samému věčná čest!)

Tu se oba zbory snížily, přiblížily a spojily. Mezi nebeskými hudebníky byl i Ludvík Colle. Ostatní, kteří se nacházeli ve dvoraně, začali zpívat a spojili se, a hlasy se družily navzájem a nabyly podoby mimořádných hudebních nástrojů se zvuky, jejichž rozpětí v šíření nemělo hranic. Zdálo se, že ona hudba má současně tisíce not a tisíce stupňů elevace, které se sdružovaly, aby vytvořily jediný akord hlasů. Hlasy vystupovaly do výše tak přesně vyhraněné, že si to ani nelze představit.

Hlasy těch, kteří byli ve dvoraně, zvučně se snižovaly do hloubky. Všichni tvořili jeden jediný akord, jedinou harmonii, ale bas i alt s takovým vkusem a krásou a s takovou pronikavostí do všech smyslů člověka a s takovým jich vychutnáváním, že člověk zapomínal na vlastní existenci, a já jsem padl na kolena u nohou Mons. Cagliera a volal jsem: „Ach, Cagliero, my jsme v ráji!“

Mons. Cagliero mě vzal za ruku a odpověděl mi: „To není ráj, to je pouhá, ubohá předchuť ráje, představa toho, co bude ve skutečnosti v ráji.“

Mezitím jednohlasně, souzvučně pokračovaly hlasy obou ohromných sborů a zpívaly s nevyslovitelnou libozvučností: „Soli Deo honor et gloria et triumphus, alleluja! In aeternum, in aeternum!“ (Jedinému Bohu čest a sláva a vítězství, aleluja! Na věky, na věky!)

Zapomněl jsem sám na sebe a už nevím nic, co se se mnou dělo. Ráno jsem se nemohl zvednout z lůžka, a pod dojmem zažitého snu jsem se těžko vzpamatoval, když jsem šel sloužit Mši svatou.

Hlavní myšlenka, kterou jsem si z toho snu zapamatoval, byla, abych dal Mons. Caglierovi a svým drahým misionářům pokyn o důležitosti vzhledem na budoucí osudy našich misií. Všechny snahy salesiánů a sester Panny Marie Pomocnice ať směřují k rozmnožení církevního a řeholního povolání.

(M.B. 17, 299-305).

CIII. Sen o Patagonii 1871.

Roku 1871 zdálo se Donu Boskovi, že vidí krajinu neznámou a divokou. Kam se oko podívalo, všude učiněná rovina, nikde ani pahorku, teprve až vzadu, ale daleko vzadu, tvořily pozadí jakési děsivé hory.

Po širé rovině pobíhaly zástupy polonahých lidí, obrovské postavy a ukrutného vzhledu. Vlasy měli dlouhé a rozcuchané, byli bronzové barvy, z ramenou jim splývaly zvířecí kůže, všelijak přehozené, v rukou měli kopí a laso.

Houfy těchto lidí, roztroušené po krajině, dali se do různých cvičení. Jedni honili a kopím lovili všelijaká, divoká zvířata, jiní se vraceli do svých brlohů, nesouce na kopích nabodnuty kusy masa, ještě krvácejícího, jiní se vzájemně bili a bodali se noži a někteří přicházeli s vojáky, oblečenými po evropsku. Rovina byla posetá mrtvolami.

Zalkal jsem při tomto smutném divadle, ale vidím tu přicházet na rovinu houf lidí, poznal jsem je po šatech, že jsou to misionáři. Přiblížili se přívětivě k divochům a jali se kázat jim evangelium. Podíval jsem se na některé upřeně, chtěl jsem poznat, ze kterého jsou řádu, ale nepoznal jsem nikoho. A ani divoši mi nedopřáli déle je pozorovat. Vrhli se na misionáře, povalili je na zem, rdousili je a sekali je na kusy. Krvácející údy za děsného řevu a divokého zpěvu vítězoslavně napíchali na kopí a nosili je. I pomyslil jsem si: „Komu se jen podaří obrátit tyto divoké hordy?“

Když jsem se obíral těmito myšlenkami, viděl jsem na obzoru jinou skupinu misionářů. Nebylo jich mnoho, ale z očí jim hleděla radost a zástup mládeže šel před nimi. Pomyslil jsem si: „Teď budou po pořádku rdoušeni tito odvážní apoštolové.“

Hledím na ně bystřeji, jak jdou, a vidím, že jsem alespoň některé poznal. Všichni byli salesiáni a některé jsem poznal a jmenoval. Pokoušel jsem se pokynout jim, aby se zastavili, vždyť kráčejí jisté smrti vstříc. Ale co nevidím! Jejich příchod vzbudil u divochů nesmírnou radost. Milí divoši odložili své zbraně, zapřeli svou ukrutnost a přijali misionáře s upřímnou radostí.

„Jak jen to dopadne?“ pomyslil jsem si. Ale viděl jsem, že dobře. Misionáři se vmísili mezi divochy, učili je, a velké děti pouště jim pozorně naslouchaly, opakovaly jejich promluvy a ochotně přijímaly jejich otcovská napomenutí.

Za chvíli jsem viděl, jak misionáři začali se modlit růženec, zanotili píseň a divoši společně odpovídali na misionářovy modlitby a zpěvy. A modlili se a zpívali tak ze srdce, tak nadšeně, že jsem se probudil. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že ležím na loži ve své světničce.

Tento sen mi zřetelně ukázal, že se moji synové odeberou kamsi do dalekých misií. Ale stále se u sebe ptám, kteří divoši jen to jsou, kterým mají nést salesiáni světlo víry.

Don Bosco po dlouhém pátrání poznal, že je to Patagonie, když přišel do Italie argentinský konsul a nabízel Donu Boskovi jménem arcibiskupa z Buenos Aires, aby převzal misionářskou práci v širokých pustinách na jihu argentinské republiky, v Patagonii, v Ohňové zemi a na ostrovech Magellánských a na novém kontinentě na jižním pólu. V těch zemích bylo obyvatelstvo tak divoké, zezvířečtělé, že přívrženci Darvínovy teorie, a sice jedině ono, za přechodný typ mezi druhem zvířecím a lidským.

(Pěkně to líčí P. Alberti v knize: „Světec Don Bosko“ str. 250).

CIV. O holubicích 1878.

Dne 13. prosince 1878 vypravoval Don Bosko, usmívaje se, tento sen o povolání:

Zdálo se mi, že se nacházím v Becchi před naším domkem. Tam mi darovali rozkošný košík. Podívám se a vidím, že jsou v něm holubice, ale ještě malé, neopeřené. Pozoruji ještě dále a trochu důkladněji a zpozoroval jsem, že už peří vyrazilo a že změnily vzhled. Třem z nich vyrůstalo peří tak černé, že vypadaly jako havrani. Udiven řekl jsem si u sebe: „Zde jsou nějaké čáry!“ A ohlížel jsem se kolem sebe, jako bych chtěl vidět, není-li zde nějaký čaroděj.

A najednou jsem viděl, že holubice vzlétly a letěly pryč a vidím je ve vzduchu, jak se vzdalují. Avšak byl tam blízko jakýsi člověk, ten se chopil ručnice, namířil a střelil. Dvě holubičky padly a třetí zmizela. Já jsem běžel na místo, kam jsem je viděl padnout, vzal jsem je a držel jsem je tak v ruce a bylo mi jich líto, že je vidím mrtvé. Pocítil jsem veliký smutek a hladil jsem je, řka: „Ubohá zvířátka!“

Mezitím, co jsem se tak zaměstnával pozorováním, změnily se, – nevím jak se to stalo, – ve dva kleriky. V tom okamžiku, nevím, kdo to byl, poklepal mi někdo na rameno a pravil: „Rozumíš? Ze třech dva.“ V košíku jich bylo více než tři, ale o druhé jsem se nestaral. Tak skončil sen.

Don Bosco z toho učinil tento závěr: Košík s mnoha neopeřenými holoubaty představuje Oratoř. Mezi těmi, kteří se stanou kleriky v košíku, to jest v Oratoři, ze tří vytrvají dva. Zde se nelze klamat. Doufá se o všech, ale jeden pro nemoc, druhý pro smrt, ten pro rodiče, onen pro ztrátu povolání, vždy z nich ubývá a je dosti na tom, jestliže ze tří se podaří vypěstovat dva kněze Společnosti.

(M.B. 13, 811).

CV. Ďáblova svítilna 1865.

Spal jsem, pravil Don Bosco 1. května 1865, a zdálo se mi, že jsem v kostele. Chrám byl zcela naplněn chlapci, ale málo jich přistupovalo ke svatému přijímání. U balaustry byl člověk velice dlouhý a celý černý. Na jeho hlavě vyčnívaly dva rohy.

Měl v ruce magickou svítilnu a ukazoval všem chlapcům různé věci. Jednomu rekreaci na dvoře, plnou ruchu a her, a způsobil zájem v jeho přemilé zábavě. Druhému ukazoval uplynulé hry, způsobené ztráty a naději na budoucí vítězství. Onomu rodný kraj s jeho vycházkami, s jeho poli, s rodným domem. Jinému dal nahlédnout a vidět ve své svítilně studium a knihy. Tomu ovoce, cukroví a víno, které měl v kufru. Jinému dovolil horší věc: hříchy a též neodevzdané peníze. Proto jich jen málo přistoupilo ke svatému přijímání.

Někteří viděli vycházky, výlety, prázdniny, všechno pustili stranou a pozastavili se ve vzpomínkách na staré kamarády, na jejich zábavy.

Víte, co znamená tento sen? Znamená, že ďábel koná všechno možné, aby vzdálil chlapce roztržitostí od svatých svátostí. A hoši jsou tak hloupí, že stojí kolem něho a dívají se.

Drazí synáčkové, je třeba rozbít onu ďáblovu svítilnu. A víte, jak to udělat? Pohlédněte na kříž a myslete si, že vzdálit se od svatého přijímání je totéž, jako vrhnout se do objetí ďáblova.

(M.B. 12, 113).

CVI. Nevinnost se zachovává pokáním 1884.

Místo a osoby: V měsíci červenci roku 1884 Don Bosco měl sen, který trval celou noc. Zdálo se mu, že má před sebou nesmírný, půvabně zelený břeh, mírně se svažující. V záhybu tvořila tato lučina trochu nižší schůdek, po němž se sestupovalo na cestičku, kde stál Don Bosko. Vypadalo to tam jak v pozemském ráji, nádherně osvětleném světlem ještě čistějším a živějším než je světlo sluneční. Všude byly koberce zelené trávy, propletené tisíci květy a stíněné velkým množstvím štíhlých stromů, jejichž větve se proplétaly a tvořily klenbu.

Středem této zahrady se táhl koberec, okouzlující krásy, který oslňoval oči. Tvořil tak skvostnou královskou cestu a byl dlouhý několik mil. Jako ozdoba na pásce, táhnoucí se po celém kraji, byly různé nápisy se zlatými písmeny. Na jednom místě bylo možno číst: „Beati immaculati in via, qui ambulant in lege Domini.“ – Blažení, kdo jsou po své cestě bez úhony, kdo jednají podle zákona Páně.

Jinde stálo: „Non confundentur in tempore malo. In diebus famis saturabuntur.“ – V čase zlém neupadnou ve zmatek. Ve dnech hladu budou nasyceni.

„Novit Dominus dies immaculatorum, et haereditas eorum in aeternum erit.“ – Hospodin pečuje o dny bezúhonných a jejich dědictví bude trvat na věky.

Ve čtyřech rozích kolem skvostné růže, byly jiné čtyři nápisy: „Cum simolicibus sermocatio eius.“ – S upřímnými přátelsky obcuje. – „Protegat gradientes simpliciter.“ – Chrání ty, kteří nevinně žijí. – „Qui ambulant simpliciter, ambulant cobfidenter.“ – Kdo jde poctivě svou cestou, jde jistě. ­– „Voluntas eius in iis, qui simpliciter ambulant.“ – Bůh má zálibu v těch, kteří poctivě chodí (jednají).

Uprostřed pak stál nápis: „Qui ambulant simpliciter, salvus erit.“ – Kdo chodí poctivě, bude zachráněn.

Uprostřed chodníku na hořejší straně skvěla se běloučká korouhev a na ní zlatá písmena: „Fili mi, tu semper mecum es, omnia mea tua sunt.“ – Synu můj, ty jsi se mnou stále, všechno mé je tvé.

Byl-li Don Bosco udiven při pohledu na tuto zahradu, ještě mnohem více přitahovaly jeho pozornost dvě půvabná, asi dvanáctiletá děvčátka, která seděla na okraji koberce, tam, kde se břeh svažoval a tvořil schůdek. Z jejich půvabného chování vyzařovala jakási nebeská skromnost. V jejich očích, neustále k nebi upřených, jevila se dětská prostota holubic a odrážela se v nich nejčistší živost lásky a radost z nebeského štěstí.

Zdálo se, že na jejich upřímných a jasných čelech sídlí čistota a otevřenost. Kolem jasných rtů pohrával nevýslovně krásný úsměv. Jejich rysy prozrazovaly něžné a čisté srdce. Rozkošné pohyby jim dávaly cosi nadlidsky velikého a vznešeného, a to se odráželo od jejich mladosti. Až k zemi jim splývaly běloučké řízy, na kterých nebylo ani skvrny, ani prášku. Boky měly spjaty ohnivě purpurovým pásem, protkaným zlatem. Na něm se skvěla jakási pentle, utvořená z lilií, fialek a růží.

Podobnou pentli měly na hrdle, složenou z těchto květů, ale jiným způsobem. Místo náramků měly kolem zápěstí věnečky z bílých sedmikrásek. Všechny drahokamy světa, složené s největším uměním zdály by se v porovnání jen pouhým štěrkem.

Tyto dívky měly střevíce sněžně bílé, olemované zlatem s prošívanou stuhou, která byla uprostřed svázána na mašli. Také tkaničky byly bílé se zlatými nitkami.

Jejich dlouhé kadeře byly spjaty věncem, který ovíjel čelo, a bohaté vlasy jako vlny spadaly na ramena.

Chvála čistoty:

Ty dívky začaly rozmlouvat. Hned se střídaly, hned se dotazovaly, hned zase vzrušeně volaly. Teď seděly obě, pak zase jedna seděla a druhá vstala, nebo se obě procházely. Nikdy však neopustily koberec a nesestupovaly do trávy.

Don Bosco v tom snu jen pozoroval. Ani on na ně nepromluvil, ani ony si ho nevšímaly. Jedna z nich pravila: „Co je to nevinnost? Je to šťastný stav duše v posvěcující milosti, zachovaný prostřednictvím vytrvalého a přesného plnění Božího zákona.“

A druhá dívka dodala hlasem nemírně krásným: „Zachovaná nevinnost je zřídlem a počátkem veškeré vědy a ctnosti.“

První: „Jaká chlouba, jaký lesk a sláva žít dobře mezi zlými a při tom si zachovat krásu nevinnosti a neporušenost mravů.“

Druhá vstala, zastavila se blízko družky a pravila: „Šťastný hoch, který neposlouchá rady zlých a nedává se na cesty hříšníků, ale jeho zálibou je Boží zákon, o kterém uvažuje dnem i nocí. On bude jako strom, zasazený u bystřiny vod milosti Páně, který ve svém čase přinese bohatou úrodu dobrých skutků. Vítr z něho neurve ani jednoho listu svatých úmyslů a zásluh, a cokoli učiní, všechno bude mít žádoucí výsledek. Každá okolnost života způsobí vzrůst jeho zásluh.“

Když to řekla, ukázala na zahradní stromy, obtížené bohatými plody, které plnily okolí rajskou vůní. Zatím křišťálové vlnky šplouchaly mezi dvěma břehy, hned přeskakovaly malé schůdky, hned zase tvořily zátočinu a omývaly břehy. Bublání se podobalo tajemnému zvuku vzdálené hudby.

První dívka pokračovala: „Je jako lilie mezi trním, kterou Bůh přesadí do své zahrady, aby zdobila jeho srdce, a může říci svému Pánu: Můj milý patří mně a já jemu, neboť on je rád mezi liliemi.“ – Takto promlouvala a ukazovala na velký počet lilií, které zvedaly své bělostné kalichy mezi travou a jinými květy.

V dálce pak celou zahradu ovíjel vysoký, živý plot. Tento plot byl plný trní a za ním bylo vidět ohavné obludy, pohybující se jako stín a snažící se proniknout do zahrady. Ale trny plotu jim v tom bránily.

„Ach, kolik pravdy je v těch slovech! Blahoslavený jinoch, který bude shledán bez viny! Proč jej budeme opěvovat? Poněvadž konal za svého života divy. Byl zkoušen a shledán dokonalým a obdrží věčný život. Mohl zhřešit a nezhřešil. Mohl páchat zlo a nečinil tak. Proto jeho majetek zakotvil pevně v Pánu a jeho dobrá díla budou slavena všemi sbory svatých.

A na zemi, jakou slávu jim Bůh udělí. Povolá je k sobě, dá jim místo ve své svatyni, učiní je služebníky svých služebníků a dá jim jmění, které nikdy nezanikne.“

Tak zakončila první dívka svůj projev.

Ta druhá povstala a zvolala: „Kdo dovede vypsat krásu nevinného? Jeho duše je oblečena tak skvostně jako jedna z nás, má bílou řízu nevinnosti. Jeho hrdlo a jeho ramena se skví božskými perlami, na prstě září prsten spojení s Bohem. Lehounce kráčí po své cestě k věčnosti. Před ním se vine cesta, vykládaná hvězdami. Je živým svatostánkem Ducha svatého. V žilách mu koluje krev Kristova a růmění jeho líce a rty. S Nějsvětější Trojicí v neposkvrněném srdci vyzařuje moře světla, které mu setkává šat slunečního lesku. Z výšky prší nebeské květy a plní celé ovzduší svou vůní. Kolkolem se rozléhají sladké akordy andělů a činí ozvěnu jeho modlitbě.

Vedle něho stojí nejblahoslavenější Panna Maria, aby ho bránila. Nebe je pro něho otevřeno. Na něho s obdivem patří nesmírné zástupy svatých a blažených duchů, kteří ho zvou mezi sebe, mávajíce palmami. Bůh sedí na svém zářícím trůnu a pravicí mu ukazuje na křeslo, které mu určil, kdežto levicí drží skvoucí korunu a tou jej korunuje na věky.

Nevinný je touhou, radostí a jásotem ráje. Na jeho tváři se zračí nevýslovná radost. Je synem Božím. Bůh je jeho Otcem, ráj je jeho dědictvím. Je bez přestání s Bohem. On jej vidí, miluje, má jej rád, má paprsek nebeských radostí. Má všechny jeho dary, všechny jeho dokonalosti. Proto se nevinnost na svatých jak Nového tak Starého Zákona a zvláště na mučednících jeví tak slavně.

Ach, nevinnosti, jak jsi krásná! Jsi-li pokoušená, rosteš; jsi-li pokořována, vzlétáš do výše; jsi-li potíraná, vycházíš vítězně; jsi-li zabita, letíš si pro korunu. Ty jsi svobodná v otroctví, klidná a bezpečná v nebezpečích, veselá v okovech. Mocní se ti klanějí, knížata tě přijímají, velikáni tě hledají. Dobří tě poslouchají, zpustlí ti závidí, sokové na tebe řevní, protivníci ti podléhají. Ty však vždy zvítězíš, byť by tě lidé i nespravedlivě odsoudili.“

Křehkost čistoty.

Neštěstí toho, kdo ji ztratí:

Obě dívky se na chvíli odmlčely, jakoby chtěly nabrat dechu, a pak se vzaly za ruce, zadívaly se na sebe a střídavě říkaly:

„Ach, kdyby hoši věděli, jaký poklad je nevinnost, jak žárlivě by si od začátku svého života chránili křestní roucho. Oni však, bohužel, nemyslí, co to znamená poskvrnit je.

Nevinnost je drahocenná tekutina, ale je uzavřená v nádobě z křehké hmoty a nenese-li se opatrně, velmi snadno se rozbije na kusy.

Nevinnost je cenná perla. Kdo však nezná její cenu, ztratí ji, nebo ji zamění za bezcenný brak.

Nevinnost je zlaté zrcadlo, ve kterém se zračí Boží tvář.

Stačí však trochu vlhkého vzduchu a hned se zamlží. Je třeba je zabalit do závoje.

Nevinnost je lilie. Avšak jediný hrubý dotek drsné ruky ji zničí.

Nevinnost je bělostná říza: Omni tempore sint vestimenta tua candida! – Tvůj šat ať je každého času čistý!

Ale jediná skvrna je schopná ji zohyzdit. Je tedy třeba kráčet s velkou opatrností.

Nevinnost je neporušenost. Už malou skvrnou se poruší a ztratí cenu a poklad své milosti.

Stačí jediný smrtelný hřích a ztracená jednou, ztracená věčně.

Ach, kolik nevinností se denně ztrácí! Jakmile hoch upadne do hříchu, ráj se uzavře. Svatá Panna a Anděl strážný zmizí z jeho přátelství, hudba se ztratí, světlo pohasne. Hvězdná cesta se rozptýlí a zůstane mu jen kousek jako ostrov uprostřed moře – a – moře ohně, který sálá až k obzorům večnosti, který končí propastí v bezedných hlubinách chaosu. Nahoře na temném nebi prošlehávají hrozné blesky božské spravedlnosti.

Jeho bytosti se zmocňuje satan a přikovává si jej řetězy. Nohu mu klade na krk a z plného hrdla řve do výše k nebi: ‚Zvítězil jsem. Tvůj syn je už nyní mým služebníkem, mým otrokem, už nepatří tobě, Bože. Pro něho se radost skončila.‘ “

„A podrazí-li mu božská spravedlnost v té chvíli ještě onen kousek pevné půdy, je ztracen na věky.“

„Ale ne, může ještě povstat! Boží milosrdenství je nekonečné. Dobrá svatá zpověď mu opět vrátí milost a jméno Božího syna.“

„Ale nevinnost ne! A jaké následky mu zůstanou po prvním hříchu? Poznává zlo, které dříve neznal. Zakusí, jak strašné jsou zlé náklonnosti. Bude cítit nesmírný dluh, na který se smluvil s božskou spravedlností, v duchovních bojích už nebude mít tolik síly. Zakusí, co dříve necítil: stud, smutek výčitky.“

„A pomyslit, že před tím o něm platilo: ‚Nehte maličkých přijít ke mně, oni budou jako Boží andělé v nebi. Synu, dej mi své srdce! Běda, skrze koho přichází pohoršení!‘ “

„Ach, děsný zločin páší ti nešťastníci, kteří dávají pohoršení druhým! Jejich vinou některý hoch ztratí nevinnost. Ježíš pravil: ‚Kdo pohorší jedno z těchto maličkých, kteří věří ve mne, lépe by mu bylo, kdyby mu byl na krk přivázán mlýnský kámen a on byl uvržen do hlubin moře. Běda světu pro pohoršení! Pohoršení se vyhnout nelze, ale běda tomu, skrze něhož pohoršení pochází! Střeste se, abyste nepohoršili jednoho z těchto maličkých, neboť vám říkám, že jejich andělé neustále patří na tvář mého Otce, který je v nebesích a žádají pomstu!‘ “

„Jsou to nešťastníci, ale neméně nešťastní jsou ti, kteří si nechají nevinnost ukrást.“

Prostředky k zachování nevinnosti:

Tu se dívky opět začaly procházet. Předmětem jejich rozhovoru byl prostředek, jak si zachovat nevinnost. Střídavě říkaly:

„Velkým omylem, který mají chlapci v hlavě, je domnění, že je pokání pouze pro hříšníky. A právě k zachování nevinnosti je třeba pokání. Kdyby byl svatý Alois nekonal pokání, byl by asi jistě upadl do těžkého hříchu. O tom by se mělo hochům kázat, to by se mělo neustále zdůrazňovat a učit. O kolik více by si jich zachovalo nevinnost, ale takto je jich málo. Říká to apoštol: Noste na svém těle stále umrtvování, aby se Ježíšův život jevil na vašich tělech.“

„Vždyť Ježíš, svatý a neposkvrněný, trávil život v odříkání a bolestech. Tak i Panna Maria, tak i všichni svatí, aby dali dobrý příklad všem hochům. Svatý Pavel praví: Žijete-li podle těla, zemřete, žijete-li však duchem, potlačíte všechny náklonnosti těla a budete žít. Tedy bez pokání nelze zachovat nevinnost.“

„A přece mnozí by si chtěli nevinnost uchránit a při tom žít svobodně.“

„Pošetilí! Což není napsáno: Byl odňat, aby zloba nezměnila jeho ducha a aby svod nepřivedl jeho duši do bludu. Neboť nakupení marností nepůsobí dobro a vítr žádostivosti odvrací nevinné duše. Nevinní mají tedy dva nepřátele: klamné zásady a hanebné řeči a žádostivost. Zdaž nepraví Pán: že smrt v mladém věku je pro nevinného odměnou, neboť jej osvobozuje od bojů. Poněvadž se líbil Bohu, byl od něho milován a poněvadž žil mezi hříšníky, byl přenesen jinam. Strávil jen krátký čas a vyplnil dlouhý věk. Proto byla jeho duše drahá Bohu. Proto si pospíšil vymanit jej ze středu nepravosti. Byl odňat, aby zloba nezměnila jeho ducha a aby svod nepřivedl jeho duši do bludu.“

„Blahoslavení jinoši, kteří se chopí kříže pokání a s pevným předsevzetím řeknou s Jobem: ‚Donec neficiam, non recedam ab innocentia mea.‘ – Dokud nezhynu, nevzdám se své neviny.“

„Tedy umrtvování rozumu pokořováním se. Poslušnosti představeným a pravidlům.“

„Je také psáno: ‚Si mei non fuerint dominati, tunc immaculatus ero et emundabor a delicto maximo. – Chraň svého služebníka před pýchou, ať mě neovládne, jen tak setrvám bez úhony a vyvaruji se velikého hříchu. A tímto hříchem, tímto zločincem je pýcha. Bůh se pyšným protiví a pokorným dává svou milost. Kdo se ponižuje bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude ponížen. Poslouchejte své představené!“

„Umrtvování i v mluvení pravdy, odhalování svých poklesků a nebezpečí, ve kterých se můžeme nacházet. Tak najdeme vždy radu zvláště ve zpovědi. Pro anima tua non confudaris dicere verum. Pro lásku ke své duši nestyď se mluvit pravdu. Neboť jsem choval stud, který má v zápětí slávu a milost.“

„Umrtvování srdce brzděním svých vlastních nedovolených hnutí, milováním všech pro Boha a rozhodným odvrácením se ode všeho, co může klást úklady naší nevinnosti.“

„To Ježíš řekl: Pohoršuje-li tě tvá ruka nebo noha, utni ji a zahoď od sebe. Je lépe pro tebe přijít do života bez jedné ruky nebo nohy, než s oběma rukama nebo nohama být uvržen do věčného ohně.“

„Umrtvování v odvážném a rázném snášení posměchu z lidského ohledu. Exacuerunt ut gladium linguas suas: Intenderunt arcum rem amaram, ut sagitent in occultum immaculatum. – Ostří si jazyky jako meč, jako šípy metají jedovatými slovy, aby neviděni udeřili nevinného.“

„A zvítězí nad tímto zlomyslníkem, který se vysmívá se strachem, že bude od představených odkryt. Zvítězí myšlenkou na strašná slova Ježíšova: Kdo se bude stydět za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve své slávě, ve slávě Otce a svatých andělů.“

„Umrtvování očí při pohledech, při čtení, při vyhýbání se každé špatné a neslušné četbě. Zásadní bod: Učinil jsem smlouvu se svýma očima, že nebudu hledět ani na jednu pannu (Job). A v žalmech: Odvrať oči, aby neviděly marnost.“

„Umrtvování sluchu neposloucháním špatných nebo nasládlých ohavných řečí. Čteme v Kazatelovi: Saepi aures tuas spinis, linguam nequam noli audire! – Opleť své uši trním a neposlouchej zlý jazyk!“

„Umrtvování se v mluvení: Nedej se přemoci zvědavostí. V Písmě svatém stojí: Opatři svá ústa dveřmi a zámkem. Hleď abys nezhřešil jazykem, abys nepadl na zem uprostřed svých nepřátel, kteří ti činí nástrahy, a aby tvůj pád nebyl nezhojitelný a smrtelný.“

„Umrtvování chuti: Nejíst, nepít mnoho. Přílišné jezení a pití přivodilo na zemi potopu a na Sodomu a Gomoru oheň a tisíce trestů na hebrejský lid.“

„Je se třeba umrtvovat především v tom, co je třeba vytrpět během dne: zimu, vedro, nehledat vlastní pohodlí. Umrtvujte své pozemské údy! Pamatujte na Kristův výrok: Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sebe samého, vezmi svůj kříž každodenně a následuj mě!“

„Jedinečným prostředkem je časté svaté přijímání a pobožnost k Panně Marii.“

„Bůh sám svou prozřetelnou rukou ovíjí své nevinné kříži a trním, jako to učinil s Josefem (Eg), a Tobiášem a jinými svatými. Quia acceptus eras Deo, necesse ruit, ut tentatio probaret te. – Protože jsi byl milý Bohu, bylo třeba, aby tě pokušení vyzkoušelo.“

„Cesta nevinného má své zkoušky a své oběti, ale má sílu ve svatém přijímání, poněvadž, kdo často přistupuje ke stolu Páně, má život věčný, je v Ježíši a Ježíš je v něm. Kdo žije životem Ježíšovým, bude Ježíšem vzkříšen v poslední den. Toto je pokrm vyvolených, víno, které rodí panny. Parasti in conspectu tuo mensam adversus eos, qui tribulant me. – Prostíráš pro mne stůl před očima mých odpůrců. – Cadent a latere tuo mille et decem milia a dextris tuis ad te non appropinquabit. – I když jich po tvém boku padne tisíc, ano po tvé pravici deset tisíc, tebe to nepostihne.“

„A Neposkvrněná Panna, kterou miloval, je jeho Matkou: ego Mater pulchrae dilectionis et timoris, et agnitionis et sanctae spei. In me gratia pmnis viae et virtutis. Ego diligentes, me diligo. Qui elucidant me, vitam aeternam habebunt. Terribis ut catrorum acies ordinata. – Já jsem Matka krásného milování, bázně, poznání a svaté naděje. Ve mně je milost k životu pravdy, ve mně je všechna naděje na život ctnosti. Miluji každého, kdo mě miluje. Kteří mě vysvětlují, věčně budou žít. Hrozná je jako sešikované vojsko.“

Obě dívky se obrátily a pomalu vystupovaly po břehu.

Jedna z nich zvolala: „Spása spravedlivých přichází od Pána a on je jejich záštitou v době útrap. Pán jim pomůže a vysvobodí je. On je vyprostí z rukou hříšníků a spasí je, protože v něho doufali.“

A druhá pokračovala: „Bůh mne obdařil silou a cestu, po které jdu, učinil neposkvrněnou.“

Když dívky došly doprostřed toho skvostného koberce, obrátily se.

„Ano,“ – zvolala jedna, – „nevinnost, korunovaná pokáním, je královskou ctností.“

A druhá zvolala: „Jak krásné a slavné je pokolení čistoty! Památka na ně je nesmrtelná a známá Bohu i lidem. Lidé ji napodobují, dokud je zde, touží po ní, když už odešla do nebe, a korunou ozdobená, plesá na věčnosti, když obdržela odměnu za čisté boje. Jaký triumf! Jaká radost ukázat Bohu neposkvrněné křestní roucho po tolika bojích za jásotu, zpěvu a lesku nebeských vojsk!“

Mezitím, co takto rozmlouvaly o odměně, která je přichystána nevinnosti, uchované pokáním, viděl Don Bosko, jak se zjevovaly zástupy andělů, která sestupovaly a řadily se na krásném koberci a družily se k těm dvěma dívkám, stojícím uprostřed. Těch andělů bylo mnoho a zpívali: „Benedictus Deus et Pater Domini nostri Jesu Christi, qui benedicit nos in omni benedictione spirituali in caelestibus in Christo. Qui elegit nos in ipso ante mundi constitutionem, ut essemus sancti et immaculati in conspectu eius in caritate, et praedestinavit nos in adoptionem per Jesum Christum.“ – Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás žehná veškerým duchovním nebeským požehnáním v Kristu. Který si nás vyvolil před ustanovením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před jeho tváří v lásce a předurčil nás za své děti skrze Ježíše Krista.“

Hymnus nevinnosti:

V tom začaly obě dívky zpívat úžasně krásnou hymnu, ale takovými slovy a v takových notách, že jen andělé, kteří byli nejblíže středu u nich, mohli jí rozumět. I oni zpívali, ale Don Bosco jejich hlas neslyšel, ač pohybovali rty jako při zpěvu.

Dívky pěli: „Me propter onnocentiam suscepisti et confirmasti me in conspectu tuo in aeternum. Benedictus Deus a saeculo in saeculum. Fiat! Fiat!“ – Mě pro svou nevinnost přijal a zachoval před svou tváří na věky. Pochválen buď Hospodin od věků až na věky! Staň se! Staň se!

Mezitím se k prvním sborům andělů připojovaly nové a nové. Jejich šat hrál různými barvami. Jeden šat se lišil od druhého a zvláště od šatu dívek.

Jejich bohatost a krása byla božská. Krása jejich šatů byla taková, že mysl nebude moci nikdy ani její stín pochopit. Tu podívanou nelze vypsat a jen s velkou potíží by bylo možno nabýt nepatrného dojmu a představy.

Když dívky přestaly zpívat, zapěli všichni dohromady hymnus tak mohutný a lahodný, že na zemi něco podobného slyšet nikdy nebylo a nebude. Zpívali: „Ei, qui potest nos coservare sine peccato et constituere ante conspectum gloriae suae immaculatos in exultatione, in adventu Domini nostri Jesu Christi.“ – Samému Bohu, našemu Spasiteli skrze našeho Pána Ježíše Krista, sláva a vznešená velebnost, vláda a moc přede všemi věky i nyní i po všechny věky věků. Amen.

Mezitím, co zpívali, přicházeli vždy noví a noví andělé, a když zpěv skončil, zvedli se všichni zároveň do výše a zmizeli Don Boskovým zrakům s celým viděním.

Don Bosco se probudil.

CVII. Špatné řeči 1871.

Don Bosco píše do Lanza a vypisuje tento sen:

Poslyšte strašné a bolestné vyprávění: Aniž jste o tom věděli vy a vaši představení, navštívil jsem vás před několika dny. Když jsem přišel na náměstí, viděl jsem před kostelem obludu, opravdu strašnou. Velké zářící oči, velký a zakřivený nos, široká ústa, ostrou bradu, uši jako pes, hlavu se dvěma rohy, které mu jako koze trčely na hlavě. On se smál a žertoval s několika druhy a skákal sem a tam (poskakoval)...

„Co zde děláš, ty ďábelská obludo?“ pravil jsem mu přestrašen.

„Bavím se, nemám co dělat.“

„Jakže? Nevíš, co máš dělat? Rozhodl jsi se nenechat na pokoji tyto mé drahé hochy?“

„Není třeba, abych se jimi zaměstnával, poněvadž mám uvnitř ústavu přátele, kteří mě zastupují, svádějí jiné a jsou věrní v mé službě.“

„Lžeš, jsi otec lži! Tolik pobožných cvičení se tam koná, duchovní četba, rozjímání, zpověď, ...“

Podíval se na mne s posměšným úsměvem a naznačil mi, abych ho následoval. Dovedl mě do sakristie a ukázal ředitele, který zpovídal. „Podívej se, někteří jsou mými nepřáteli, mnozí však slouží mně i zde a jsou to ti, kteří slibují a neplní. Zpovídají se vždy ze stejných chyb a já mám velikou radost z jejich zpovědi.“

Pak mě zavedl do ložnice a nechal pozorovat některé, kteří během Mše svaté myslí na zlo a nejdou do kostela, zůstanou v ložnici. Pak mi označil jednoho a pravil: „Tento byl už na pokraji hrobu a sliboval tisíce věcí Stvořiteli, ale pak se stal horší, než byl dříve.“

Pak mě doprovodil na různá místa domu a já jsem pozoroval věci, které se my zdály neuvěřitelné a nechci je ani psát, ale řeknu je ústně.

Potom mě opět zavedl na dvůr a pak se svými druhy do kostela. I tázal jsem se ho: „Která věc ti nejvíce slouží mezi hochy?“

„Rozmluvy! Rozmluvy! Rozmluvy! Vše pochází odtud. Každé slovo je símě, které přinese podivuhodné plody.“

„Kteří jsou tvoji úhlavní nepřátelé?“

„Ti, kteří chodí často ke svatému přijímání.“

„Která věc tě nejvíce mrzí?“

„Dvě věci: Úcta k Panně Marii...“ pak se zamlčel a nechtěl pokračovat.

„Která je ta druhá věc?“

Tu se změnil. Nabyl vzhledu psa, kocoura, medvěda, vlka, ... Hned měl tři rohy, hned 5 potom 10 let. A všechno to skoro v témže čase. Třásl jsem se, když jsem to viděl. Chtěl mi utéct, já jsem však chtěl, aby mluvil, a proto jsem mu řekl: „Já chci, abys mi rozhodně a po pravdě řekl, které věci se nejvíce bojíš, víc než ostatních, které se zde dějí. A toto ti poroučím jménem Boha Stvořitele, tvého i mého Pána, jehož musíme poslouchat.“

V tom okamžiku se všichni zhroutili, nabyli podoby, které bych v životě nechtěl nikdy vidět. Nato způsobili hluk strašným řvaním, který zakončili těmito slovy:

„To, co nám nejvíce působí zla, čeho se nejvíce bojíme, je zachovávání předsevzetí ze svaté zpovědi.“

Tato slova byla pronesena tak strašným a silným řvaním, že všechny tyto obludy zmizely jako blesk a já jsem seděl u stolku ve světnici. Zbytek vám řeknu ústně a vyložím.

(M.B. X, 42-43).

CVIII. Návštěva ložnic 1871.

Roku 1871 provází Panna Maria Dona Boska, aby s ním navštívila ložnice a aby mu ukázala, že mezi hochy jeden brzo zemře, aby jej připravil na tak velkou cestu.

Pak byla hned návštěva ložnic. Tehdy nad hlavou každého byla tabulka, na níž byl vypsán stav svědomí jednoho každého. Též na čele byla rána, která označovala vinu.

Don Bosco viděl nad hlavou některého visící meč, uvázaný tenkou nití u stropu. A tento chlapec nebo mladík byl blízko smrti. Jeden chlapec se na lůžku úzkostlivě zmítal jako ten, kdo má strašné sny. Don Bosco viděl tehdy i ďábly, jak obklopují některé hochy, nebo jednoho ďábla, který čekal na dovolení Boží spravedlnosti, aby ho mohl zabít.

(M.B. X, 44).

CIX. Ďábel znamená chyby hochů 1871.

V prosinci 1871 Don Bosco ve Veraze vypravuje:

Mluvil jsem s některými o snu, který jsem měl. A též jiní mě žádali, abych jej vypravoval a vysvětlil. Některý mi o to psal i z jiného domu. Nyní poslechněte, abych vám jej mohl vylíčit ne tak pro zasmání, jelikož je známo, že sny máme ve spánku, dejme mu však tu důležitost, jakou si zasluhuje.

Já jsem po čase své nemoci byl mezi vámi v myšlenkách. Tam jsem o vás mluvil ve dne v noci, v každém čase, poněvadž mé srdce bylo zde uprostřed vás, a o věcech v Oratoři. Přišel jsem proto mnohokrát na návštěvu. Mohl bych vám vyprávět věci, které se vztahují na jednotlivce, o kterých oni sami ani lépe neví.

Je samozřejmě jisté, že jsem na ty návštěvy nechodil s tělem, jinak by jste mě viděli.

Tedy jedné noci se mi zdálo, že se nacházím uprostřed vás. Zdálo se mi, že jsem vyšel ze starého kostela, a sotva jsem se octl venku, viděl jsem někoho zde v tomto rohu dvora. Měl v ruce sešit, v němž byla zapsána jména všech chovanců. On se na mne podíval a ihned psal. Když opustil tento roh, odebral se do rohu u staré školy, potom ke schodům, kde jsem nyní, a abych tak řekl, chodil po celém dvoře, pozoroval a zapisoval, aniž by ztrácel čas.

Toužil jsem poznat, kdo to je a co to píše, a proto jsem se k němu přiblížil. Ale on běžel tak rychle, že jsem musel rychle za ním utíkat, abych ho dohnal. Přešel též na dvůr řemeslníků a s mimořádnou rychlostí pozoroval všechno a všechny a psal.

Chtěl jsem vědět, co píše. Přiblížil jsem se k němu a viděl jsem, že psal na řádky, kde bylo jméno chovance, a pak na druhé postavy zvířat. U jednoho to byl vepř s nápisem: „Pomluvači a zlehčovatelé jsou hodni smrti. A nejen ti, kteří to činí, ale i ti, kteří přisvědčují.“

U jiných byly velmi dlouhé oslí uši, které znamenaly špatné rozhovory s nápisem: „Špatné řeči kazí dobré mravy.“

U jiných byl namalován kalous, u jiného nějaký jiný živočich. Já jsem rychle obracel listy. Mohl jsem při tom pozorovat, jak si značil některá jména, napsaná písmeny na listě. Ale nabylo psána inkoustem, a tak jsem jen stěží mohl poznat a pochopit jména.

Pak jsem se bystře podíval na onoho člověka a viděl jsem, že měl dvě dlouhé uši a velmi červené. Pod čelem mu zářily dvě oči, které sršely krví a ohněm, a obličej měl jako z ohně. „Ach, už tě nyní poznávám!“ řekl jsem si sám pro sebe.

On obešel dvakrát nebo třikrát kolem dvora a při tom, zcela zabrán do svého úkolu, pozoroval a psal. Zazněl zvonek, aby se šlo do kaple. Já jsem tam též zamířil, a on se postavil blízko zábradlí, kde museli všichni projít. Odtud pozoroval vcházející hochy. Když všichni vešli, vešel tam i on a posadil se uprostřed kostela u mřížky. Odtamtud pozoroval hochy, kteří byli přítomní na Mši svaté. Já jsem chtěl všechno vidět. A poněvadž první dveře u sakristie byly pootevřené, šel jsem tam a pozoroval jsem ho. Don Cibrario sloužil Mši svatou. Když došel k pozdvihování, všichni recitovali veršíky: „Pochválená a pozdravená...“

A v tom bylo slyšet v kostele takový hřmot, jakoby se bořil kostel. A onen zmizel v kouři, a se shořelými papíry zmizel i sešit, který držel v ruce.

Poděkoval jsem Pánu Bohu, že tak chtěl přemoci a vyhnat ďábla z kostela. Poznal jsem také, že přítomnost na Mši svaté maří zisk ďábla a že je nejstrašnějším okamžikem pro něho právě proměňování a pozdvihování.

Když skončila Mše svatá, vyšel jsem a myslel jsem, že už onoho zloducha nenajdu, a hle, sotva jsem vyšel ze dveří, vidím jej skrčeného, opřeného o roh kostela. Měl na hlavě červenou čepičku. Podíval jsem se lépe a viděl jsem, že z pod čepičky vyčnívají dva rohy.

„Ach, ty jsi ještě zde, ty škaredé zvíře?“ zakřičel jsem tak silně, že jsem poděsil ubohého Enria, který spal blízko, a vtom jsem se probudil.

Ačkoli tento sen, který jsem měl, není nic jiného nežli sen, přece jsem mohl poznat jednu věc, která mi nikdy nenapadla. Je to, že se ďábel neuspokojuje s pouhým zapsáním zlého do své knihy, poněvadž by mu Pán na soudu nevěřil, ale píše slova zavržení z Písma svatého a z Božího zákona. Tak on nám dává myšlenku.

Nyní snad někdo z vás touží zvědět, měl-li ďábel něco o něm napsaného a co to bylo, a bylo-li jeho jméno napsáno inkoustem či nikoliv. Zde o tom nepřísluší mluvit. Soukromě odpovím, kdo bude chtít.

Mnoho jiných věcí jsem viděl v onom snu. Byly tam i jiné episody se slovy rozhořčení proti mně a proti některému z vás. Ale to by příliš dlouho trvalo k vypovědění, řeknu to však po částech.

Pokračování:

Dnes večer bych vám měl mnoho říci a sice minulé i přítomné. Ale poněvadž někteří žádají nějakou část onoho požehnaného snu, naznačím dnes večer v krátkosti nějakou část, protože všechno vykládat, to by bylo velmi dlouhé. Někteří se mne tázali, zda po zničení oné knihy, kterou měl onen muž, nebylo už vidět nic.

Ale co jsem tehdy viděl: Sotva byla spálená ona kniha a ono škaredé zvíře zmizelo, zvedla se část kouře, pod kterou bylo vidět něco jako prapor, na kterém bylo napsáno: „Obdržená milost“ a bylo tam mnoho jiných věcí, které jsem nechtěl říci, abyste se nepyšnili, ale řeknu je, poněvadž jste všichni dobří, ctnostní. Mohl jsem vidět, že vaše svědomí po čas mé nepřítomnosti bylo v pořádku. Mohu vás ujistit, že jste obdrželi mnoho milostí pro své duše, a potom také milost, o kterou žádáte, to je mé uzdravení.

To není vše, co jsem viděl v onom snu. Já a ještě kdosi jiný jsme stáli za oním šeredným zvířetem, abychom mohli vědět, co dělá a co píše, mohl jsem při tom vidět všechna jména chovanců. Ale potom u dvou nebo u třech na stránce, když jsem sledoval jména, u čísel 72, 73, 74, 75, 76 místo jména bylo slovo „Requiem...“ A obrátil jsem další stránku a místo jmen tam opět stálo: „Requiem...“ Počítal jsem „Requiem“ a bylo jich dvaadvacet (22).

Vyložím vám to, protože víte, že sny je třeba vykládat. Poznal jsem z toho, že do roku 1876 se bude dvaadvacetkrát zpívat Requiem...

Váhal jsem vám dát toto vysvětlení, zdálo se mi mimořádným, že by do roku 1876 mělo u nás tolik mladých lidí umřít. Vždyť jsme všichni zdraví a silní. Ale nedovedl jsem dát jiné vysvětlení. Doufám však, že se budou moci zpívat i jiná slova, která následují na příklad: „Et lux perpetua luceat eis!“ A světlo věčné ať jim svítí! – A my můžeme říci, že takové světlo zazáří i před našima očima.

Nyní nechci, a ani se to nesluší říci, kolik z vás a který měl napsáno: „Requiem“. Nechejme to v nevyzpytatelných úradcích Božích. Buďme připraveni, abychom až přijde náš den, mohli se klidně objevit před Bohem Stvořitelem a Soudcem.

(M.B. X, 47-48).

CX. O duchovních cvičeních 1872.

Zdálo se mi, že se nacházím na prostrannějším dvoře než je v Oratoři, na dvoře, obklopeném kol dokola domy, stromy, křovím. Na větvích stromů a mezi trny křoví bylo mnoho hnízd, v nichž byla mláďata, přichystaná vylétnout na všechny strany. Mezitím, co jsem naslouchal štěbetání, spadl přede mnou ptáček. Byl to podle zpěvu slavík. „Ach,“ – řekl jsem si, – „spadl jsi, ještě ti nestačí křídla na létání.“ A při tom jsem pokročil a natáhl ruku, abych ptáčka chytil.

Ale co to? Už ho držím za křídlo, už ho mám. Ale ptáček se vzchopil a uletěl mi do prostřed dvora. „Ubohé zvířátko!“ – řekl jsem si u sebe, – „je marná každá námaha, je marné utíkat, já poběžím za tebou a chytnu tě.“

Když jsem si to řekl, běžím za ním. Užuž jej držím ve svých rukou. A ptáček mi uletěl jako prve, sebral všechny síly a odletěl velký kus. „Ach, ptáčku chceš si ze mě dělat blázna, však uvidíme, kdo zvítězí!“ A ženu se za ním po třetí. A jako by si stále chtěl ze mne dělat žerty, když jsem jej chytil a držím ho, tu se opět zvedl a uletěl zase velký kus ode mne.

Sleduji jej očima a děsím se jeho snaze, když tu znenadání se nad něj snesl velký krahujec, uchopil jej drápy a odnesl jej pryč, aby jej sežral. Při té podívané mi tuhla v žilách krev. A litoval jsem nehody onoho nepatrného tvorečka a sledoval jsem ho zrakem.

„Chtěl jsem tě zachránit,“ – pravil jsem, – „ale ty ses nechtěl nechat chytnout, třikrát sis ze mne tropil žert a teď pykáš za svou tvrdohlavost.“

Ptáček se na mne obrátil plačtivým hlasem: „Je nás deset, je nás deset...“ Celý rozechvělý jsem se probudil a myslil jsem na sen a uvažoval jsem o oněch tajemných slovech: „Je nás deset.“ Nemohl jsem pochopit jejich smysl a význam.

Následující noci jsem měl tentýž sen. Zdálo se mi, že se nacházím na tomtéž dvoře, obklopeném jako minulé noci domy, stromy a křovím; a tentýž krahujec s ukrutným vzhledem, krvavýma očima letí ke mně. Zlořečím na jeho krutost vůči onomu ptáčku a zvedám ruku, abych mu pohrozil. On však postrašeně uletěl. Při letu spadl k mým nohám lístek s deseti jmény. Ze zvědavosti jsem jej zvedl, prohlížím jej a čtu tam jména deseti zde přítomných. Když jsem se probudil, aniž bych dlouho přemýšlel, uhádl jsem tajemství, totiž že oni hoši nechtěli nic vědět o duchovních cvičeních, o uspořádání účtů svého svědomí a nechtěli se dát Bohu rukama Dona Boska, ale dali se raději ďáblu.

Poklekl jsem a poděkoval Panně Marii, že mi naznačila tak jedinečným způsobem ony syny, kteří opustili řady těch dobrých. Slíbil jsem jí, že neustanu, pokud mi to bude možné, zachraňovat zbědované ovečky.

(M.B. X, 49).

 CXI. Řvoucí býk

Salesiánský sen o kongregaci.

I.

Říkají, že na sny netřeba dbát a já se přiznávám, že ve většině případů i já tak smýšlím. Někdy však přece, i když nám nevyjevují budoucí věci, poučují nás, jak rozřešit spletité záležitosti a moudře jednat v nejrozmanitějších pracích. V takovém případě lze se jich přidržet, pokud nám prospívají.

Právě vám chci vyprávět sen, kterým jsem se zaměstnával téměř po celé duchovní cvičení a který mě trápil nejvíc právě této noci. Povím vám jej, jak se mně zdál, a zkrátím jej někde jen proto, abych nebyl příliš dlouhý, neboť se mi zdá bohatý na vážná naučení.

Zdálo se mi, že jsme se společně ubírali z Lanza do Turína. Jeli jsme na jakémsi vozidle, ale nevím, zda to byl vlak, či omnibus, ale nešli jsme pěšky. Urazili jsme kus cesty a nevím už, kde to bylo, kde vůz se zastavil. Sestoupil jsem, abych se podíval, co se stalo, a tu jsem spatřil neznámou osobu, kterou ani nedovedu popsat. Zdála se mi současně vysokou i nízkou, tlustou i tenkou, červenou i bledou, kráčela po zemi i ve vzduchu. Užaslý a celý zkoprnělý, ani nevím jak, dodal jsem si odvahy a otázal jsem se: „Kdo jsi?“ – Aniž mi na to odpověděl, říká mi: „Pojď!“

Chtěl jsem dříve vědět, kdo to je a co chce, ale on odpovídal: „Pojď rychle, zajeďme s vozem na toto pole!“ Ku podivu: mluvil současně tiše a hlasitě a to různým hlasem, že jsem nevycházel z úžasu.

Bylo zde rozsáhlé pole, napohled zcela rovné, nerozblácené, ale udupané jako mlat. Nevěděl jsem, co odpovědět, a když jsem viděl rozhodného člověka, dal jsem pokyn, aby vozy vyjely na ono širé pole, a pak jsme volali na všechny, kteří byli uvnitř, aby vystoupili. Rychle všichni sestoupili a vozy rázem zmizly, aniž jsme věděli, kam se poděly.

„Nyní, když jsme sestoupili, povíš mně... povíte mi... povězte mně... ,“ koktal jsem, nevěda, jak se chovat vůči člověku, a proč nás právě na tomto místě zastavil.

Odpověděl: „Z důležité příčiny, abys předešel velkému nebezpečí!“ – „Jakému?“ – „Nebezpečí rozzuřeného býka, který nenechá projít živého člověka. Taurus rugiens, quaerens, quem devoret.“ Zuřivý býk, hledající, koho by pohltil.

„Pozor, můj milý, ty připisuješ býkovi, co v Písmu svatém praví svatý Petr o lvu: leo rugiens!“

„Na tom nezáleží; tam to byl leo rugiens a zde je to taurus rugiens. Je třeba však stát na stráži. Svolej všechny k sobě! Slavnostně a důtklivě jim oznam, aby dávali pozor, aby byli na stráži, a jakmile zaslechnou řev býka, hrozný a neobyčejný řev, ať se rázem vrhnou na zem a leží tváří k zemi, dokud býk nepřejde. Běda tomu, kdo tě neposlechne, kdo si nelehne, jak jsem ti řekl. Ten je ztracen, neboť čteme v Písmu svatém, že kdo se poníží, ten bude povýšen, a kdo se povýší, bude ponížen. – „Qui se humiliat, exaltabitur, et qui se exaltat, humiliabitur.“

Potom dodal: „Rychle! Rychle! Býk už přichází. Volej, hlasitě křič, silněji křič!“

Křičel jsem tak silně, že jsem asi poděsil Dona Lemoyene, který spal v sousední světnici, a více jsem ani nemohl.

Najednou jsem zaslechl řev býka. – „Pozor, pozor! Rozkaž, aby se položili do řady vedle sebe, aby nechali mezi oběma řadami cestu, po níž by mohl proběhnout býk.“ – To mi ještě naporučil onen muž. Udílel jsem rozkazy a v okamžiku všichni leželi na zemi a spatřili jsme v dáli přicházet rozzuřeného býka. Ačkoliv většina ležela, přece někteří ze zvědavosti chtěli povstat a podívat se, jaký je to býk, a nelekli se. Bylo jich několik.

Tu mi onen muž řekl: „Uvidíš, co se jim stane, uvidíš, co je stihne, protože se nechtějí ponížit.“

Chtěl jsem je ještě jednou upozornit, běžet k nim a zavolat na ně. On mi to však nedovolil. Prosil jsem, aby mě pustil k nim, ale on rozhodně odpověděl: „Poslušnost je i pro tebe. Lehni!“

Ještě jsme všichni neleželi, když se rozlehl hrozný, ohromně děsný řev za námi. Býk byl už u nás. Všichni jsme se třásli s otázkou na rtech: „Co teď? Co bude teď?“

„Nebojte se, k zemi!“ vzkřikl jsem.

Onen muž jen opakoval: „Qui se humiliat, exaltabitur, et qui se exaltat, humiliabitur... qui se humiliat... qui se humiliat...“

Ku podivu, v úžas mě přiváděla okolnost, že jsem všechno výborně viděl, co se kolem dálo, ač jsem ležel tváří k zemi. Býk měl sedm rohů, téměř v kruhu, a sice dva měl pod nosem, dva místo očí, dva na obvyklém místě a jeden nahoře. Ku podivu! Rohy byly silné, pohyblivé a obracel je kamkoliv chtěl, takže mohl napadnout a srazit kohokoliv a nemusel se obracet, stačilo mu uhánět vpřed, a při tom mohl srazit každého, kdo se mu namanul do cesty. Nejdelší rohy byly ty nosní a jimi hrozně řádil.

Býk už byl u nás. Tu onen muž zvolal: „Nyní uvidíte účinek pokory.“ – V okamžiku, ku podivu, všichni jsme byli pozvednuti do výše tak, že na nás býk nemohl dosáhnout. Ti, kteří se neponížili, nebyli vyzvednuti. Býk doběhl a v okamžiku je roztrhal na kusy. Ani jeden z nich se nezachránil. My nadnášení ve vzduchu, třásli jsme se strachem a tázali jsme se: „A což spadneme-li, jsme všichni ztraceni, běda nám! Co nás ještě čeká?“ – V tom jsme zpozorovali rozzuřeného býka, jak se snaží nás dostihnout, a hrozně poskakoval, aby nás probodl, ale nemohl nám nijak ublížit, nedosáhl nás. Velice rozlícen dával nám na srozuměnou, že půjde vyhledat své druhy, jakoby chtěl říci: „Potom společně vzájemnou pomocí utvoříme schůdky...“ Potom s hrozným hněvem se vzdálil.

Znovu jsme se octli na zemi a onen muž začal volat: „Obraťte se k jihu!“

II.

Ani nevím jak, okolí se rázem zcela změnilo. Když jsme se obrátili k jihu, spatřili jsme vystavenou Nejsvětější Svátost, po obou stranách hořela spousta svící, pole zde už nebylo, ale místo něho jsme se octli v prostranném chrámě, překrásně vyzdobeném. Zatím co jsme se všichni klaněli Nejsvětější Svátosti, přiběhlo množství rozzuřených býků s hrozivými rohy. Přiběhli, ale když nás všechny viděli na adoraci Nejsvětější Svátosti, nemohli nám ublížit. Začali jsme se modlit korunku ke cti Nejsvětější Srdce Ježíšova. Po chvíli, nevím už jak, ohlédli jsme se a býků už zde nebylo.

Obrátili jsme se k oltáři znovu, svíce byly zhaslé a Nejsvětější Svátost už nebyla vystavená. Pak zmizel i chrám a my jsme se znovu octli na poli.

Chápete, že býk je nepřítel duší – ďábel a že velice zuří proti nám a chce nám škodit, jak jen může. Sedm rohů je sedmero hlavních hříchů. Před rohy tohoto býka, před útoky a úklady ďábla může nás uchránit jedině a především pokora, základ a podstata ctnosti, abychom neupadli do hříchů.

III.

Užaslí, hleděli jsme na sebe tázavě, žádný nepromluvil, zkrátka nevěděli jsme, co říci. Čekali, že promluví Don Bosko, nebo že nám něco řekne onen muž. Tu mne onen muž odvedl stranou a pravil: „Pojď, ukáži ti triumf kongregace svatého Františka Saleského. Vystup na tento balvan a uvidíš!“

Uprostřed nesmírné planiny byl ohromný balvan. Vylezl jsem naň. Naskytla se mi nepřehledná podívaná. Nebyl bych to pole pokládal za tak rozsáhlé. A nyní se zdálo, že zabírá celou zemi.

Lidé všech barev, krojů a národů byli tu shromáždění. Viděl jsem tolik lidstva, že ho snad tolik na zemi ani není a všimnul jsem si hned těch nejbližších. Byli oděni jako Italové. Poznal jsem všechny v první řadě, byli to všichni salesiáni, kteří vedli hloučky chlapců i děvčat. Za nimi byli jiní s dalšími zástupy a tak dále a dále, noví a noví, z nichž jsem už nikoho neznal, ale bylo jich nesčetné množství.

Na jižní straně jsem spatřil Siciliány, Afričany a nesčetné zástupy neznámých národů. Všechny vedli salesiány, které jsem znal, ale jen v prvních řadách.

„Obrať se!“ řekl mi onen muž. Před mými zraky se objevily jiné národy v nesčetném množství, odění kůží, s plášti vlněnými a pestrobarevnými. Obrátil jsem se ke všem čtyřem stranám světovým. Mezi jiným jsem viděl na východě ženy s malinkými nožkami, že stěží stály na nohou a nemohly chodit. A zvláštní však bylo to, že jsem všude viděl salesiány, kteří vedli zástupy mládeže a s ní nesčetné množství národů. Všude jsem poznával salesiány z prvních řad. V dalších řadách jsem už nepoznával ani misionáře.

Mnohé věci nemohu zde obšírně vykládat, poněvadž bych neskončil.

Tu onen muž, který mě provázel a dosud mi vše vysvětloval, začal znovu vyprávět: „Pohleď a dobře si to zapamatuj! Nyní všemu neporozumíš, dávej však pozor, vše, co jsi nyní viděl, je to pole, určené salesiánům. Vidíš tu nesmírnou žeň? Na tomto nesmírném poli všude mají pracovat salesiáni. Tito salesiáni jsou dělníky na vinici Páně. Mnozí už pracují a ty je znáš. Obzory se šíří a tobě se naskýtá pohled na národy, které dosud neznáš. To znamená, že i v budoucích stoletích budou salesiáni pracovat na svém poli. Víš, za jakých podmínek lze dosáhnout toho, co vidíš? Povím ti to. Pamatuj si: Je třeba vytisknout tato slova, která mají být vaším heslem, vaším přikázáním, vaším znakem. Dobře si to zapamatuj a pověz druhým: „Prací a střídmostí rozkvete Salesiánská kongregace.“

Tato slova budeš vysvětlovat, opakovat a zdůrazňovat. Dáš vytisknout příručku, v níž budou vysvětlena tato slova, a zdůrazníš, že práce a nestřídmost jsou dědictvím, které zachováš kongregaci a že současně budou její chloubou.“

Odpověděl jsem: „Velice rád to učiním, vždyť je to všechno v našich snahách a naším cílem, každodenně to odporoučím a zdůrazňuji to při každé příležitosti.“

„Jsi o tom přesvědčen? Dobře jsi mi porozuměl? Takové dědictví jim zanecháš a jasně jim pověz: Pokud budou tvoji synové věrni tomu, budou je následovat národy od jihu, severu, východu i západu. Ukonči nyní exercicie a rozešli je na jejich místa. Tito budou vzorem a pak přijdou jiní.“

Hle, znovu se ukázaly omnibusy, aby nás všechny zavezli do Turína. Dívám se a vidím, že všechny omnibusy byly „sui generis“, prapodivné. Naši do nich nastoupili, tyto omnibusy neměly však žádná opěradla, a proto jsem se obával, že spolubratři vypadnou, a nechtěl jsem se do nich pustit. Tu mi řekl onen muž: „Jen ať jdou, nepotřebují opory, budou-li dobře zachovávat tato slova: ‚Sobrii estote et vigilate!‘ – Střízliví buďte a bděte! Budou-li je dobře zachovávat, nevypadnou, i kdyby vůz bez opěradel letěl.“

IV.

Odjeli a já osamotněl s oním mužem, který mne vybídl: „Pojď za mnou! Pojď! Ukáži ti to nejdůležitější. Můžeš se mnohému přiučit. Vidíš tam ten vůz?“ – „Vidím.“ – „Víš, co to je?“ – „Nevidím dobře.“ – „Chceš-li vidět, přistup blíže. Vidíš ten plakát? Přistup blíže! Podívej se naň! Na tom papíře je znak, podle něho jej poznáš.“

Přistoupil jsem a spatřil jsem na papíře namalované čtyři veliké hřeby. Otázal jsem se ho: „Vůbec tomu nerozumím, vysvětlete mi to.“ – „Což nevidíš čtyři hřeby? Dobře si jich všimni. Tyto hřeby krutě probily a trápily Božského Spasitele.“ – „A znamená to?“

„Čtyři hřeby, které trápí řeholní společnosti. Uvaruješ-li se jich, nebude-li jimi trápená tvoje kongregace, dovedeš-li je udržet opodál, pak vše bude krásně pokračovat a budete zachráněni.“ – „Ani trochu jsem tím nezmoudřel. Co znamenají tyto hřeby?“

„Chceš-li vědět více,“ – odpověděl, – „prohlédni si lépe tento vůz, jehož znakem jsou hřeby. Všimni si, má čtyři oddělení a každému zodpovídá jeden hřeb.“

„A co znamenají tato oddělení?“

„Všimni si prvního.“ Podíval jsem se a na papíře byl nápis: „Quorum deus venter est“ (Jejichž bohem je břicho). „Nyní už počínám chápat.“

Onen muž mi odpověděl: „Je to první hřeb, který trápí a hubí kongregace. Bude řádit i u vás, nebudeš-li na stráži. Potírej jej a uvidíš, že bude všechno vzkvétat.

Přistupme ke druhému oddělení a přečti nápis druhého hřebu: ‚Quaerunt, quae sua sunt, non quae Jesu Christi‘. Zajímají se o své věci, nikoli o zájmy Ježíše Krista. Tu jsou doma ti, kteří hledají své pohodlí a výhody a pracují ve svůj prospěch, nebo pro příbuzné a nehledají prospěch kongregace, která je částí těla Kristova. Dávej pozor a vzdal tuto metlu a uvidíš rozkvět kongregace.“

Třetí oddělení: „Viz nápis třetího hřebu, který zní: ‚Aspidis lingua eorum‘ – Jejich jazyk je jazyk zmije. Osudnými pro kongregaci jsou reptalové, pomluvači, posuzovači, kteří by stále chtěli kritizovat právem i neprávem.“

Čtvrté oddělení: „Cubiculum otiositatis“ (Ložnice zahálčivosti). „Zde jsou doma zahálčiví v hojném počtu. A jakmile se vloudí zahálka do společnosti, komunita je zničená, pracuje-li se však mnoho, pak se nemáte čeho obávat. Ještě jednoho si všimni na tomto voze. Přeji si, aby sis důkladně všiml i toho, nač se obyčejně nedbá. Vidíš zvláštní schránku, která nepatří k žádnému oddělení, ale částečně patří ke všem. Je téměř ústředním oddělením.“

„Vidím jen spadlé listí, vysokou a nízko spletenou trávu.“ – „Dobrá, dobrá! Jen si toho dobře všimni!“ – „A co tam mám vidět?“ – „Dobře si všimni nápisy, který je tam skryt.“

Podíval jsem se a četl jsem:

„Latet anguis in herba“. Had je skryt v trávě. – „Co to má znamenat?“

„Pamatuj si, jsou jistá individua, která se skrývají, nemluví, nesvěřují se představeným, stále přemílají ve svém srdci svá tajemství; dávej pozor, latet anguis in herba. Je to pravá metla, mor kongregací. I kdyby byli špatní, ale otevření, byla by možná náprava, ale oni jsou skrytí, uzavření a zlo se stává nenápadně vážným, jed se množí v jejich srdci, a jsou-li odkryti, zlo už nelze odčinit. Dobře se nauč věcem, které třeba zachovat ve své kongregaci. Dobře si pamatuj, co jsi slyšel a přikaž, aby se o tom důkladně a vždy znovu vyprávělo. Budeš-li si tak počínat, neboj se o svou kongregaci, neboť bude vždy víc a lépe rozkvétat.“

Poprosil jsem onoho muže, aby mi popřál trochu času, abych si poznamenal a nezapomněl, co všechno mi řekl.

„Chceš-li piš, myslím však, že nebudeš mít dosti času, a proto dávej pozor!“

Zatím, co mi to říkal a já se chystal psát, zaslechl jsem zmatený hluk a rozruch kolem mne. Zdálo s mi, že se celé pole rozhoupalo. Rozhlížím se, co se děje nového, a spatřil jsem hochy, kteří dříve odcestovali, jak se zmateně hrnou ke mně ze všech stran. Náhle se rozlehl řev býka, on se objevil, on je pronásledoval. Když jsem znovu spatřil býka, tak jsem se poděsil, že jsem se probudil.

Vyprávěl jsem vám sen při této příležitosti, dříve než se rozejdeme, a právem jsem pokládal za hodné ovoce našeho duchovního ústraní, budeme-li věrní našemu heslu: Práce a střídmost, budeme-li se chránit čtyř hřebů všemožně, které trápí kongregace. Nestřídmost, vyhledávání pohodlí, reptání a zahálka. Dále ať je každý z vás vždy otevřený, upřímný a důvěrný vůči svým představeným. Tak prospějeme svým duším a současně budeme moci spasit ty, které naší péči svěří božská Prozřetelnost.

Rád bych byl ještě poznal účinky střídmosti a nestřídmosti. S touto myšlenkou jsem znovu ulehl. Sotva jsem usnul, objevil se znovu onen muž a vybídl mne, abych se podíval na ovoce střídmosti. Zavedl mne do rozkošné zahrady, plné nádhery a květů nejrozmanitějších tvarů a druhů. Uviděl jsem tam množství nádherných růží, symbolů lásky, jinde karafiáty, jinde zase jasmín, tam lilii, onde zase fialky, slunečnice, slaměnky a nesčetné množství jiných květů, ze kterých každý znamenal některou ctnost.

Tu mi řekl průvodce: „Nyní dávej pozor!“ Zahrada zmizela a bylo slyšet hrozný hřmot.

„Co se děje? Odkud přichází ten hřmot?“

„Obrať se a viz!“

Obrátil jsem se a spatřil jsem čtverhranný vůz, tažený sviní a obrovskou ropuchou.

„Přistup blíže a nahlédni dovnitř!“ Přistoupil jsem blíže, abych nahlédl. Zmítalo se v něm množství nejhnusnějších živočichů: havrani, hadi, štíři, bazilišci, slimáci, netopýři, krokodýli, mloci. Nesnesl jsem takové podívané a zděšen jsem odvrátil svůj zrak, zhnusen hrozným puchem ošklivé sběře, až jsem se zatřásl a probudil. Ještě dlouho jsem cítil ten smrad a moje mysl byla tak vyděšená touto podívanou, že se mně zdálo, že to mám stále před sebou, a nedalo mi to znovu usnout.

Rád bych vám zanechal na celý rok zvláštní památku a sice, abyste se všemožně snažili zachovat si královnu ctností, ctnost, která zachová ostatní. Máme-li ji, nebude sama, ale budou ji doprovázet ostatní. Utratíme-li ji, pak nemáme, nebo brzo pozbudeme ostatní.

Milujte tuto ctnost, milujte ji vroucně a pamatujte, že je třeba mnoho se namáhat a mnoho se modlit. „Non eicitur nisi in ieiunio et oratione.“ – Takový druh zlého ducha se nedá vymítnout leč modlitbou a postem. Zajisté: modlitba a umrtvování očí, umrtvenost v odpočinku, v jídle a zvláště v pití vína. Nehledejme našemu tělu pohodlí, ba odpírejme mu je. Nechtějme zvláštnosti, vyjma rozumnou potřebu, vyžaduje-li to zdraví. Jinak popřávejme tělu jen nezbytně nutné, neboť Duch svatý praví: „Corpus hoc, quod corrumpitur, aggravat animam.“ – Toto tělo, které je porušitelné, zatěžuje duši. Či ne? Co proto činil svatý Pavel? „Castigo corpus meum, et in servitutem redigo, ut spiritui inserviat.“ – Kárám své tělo a do služby je stavím, aby sloužilo duchu. Proto znova odporoučím, co jsem odporoučel při jiných exerciciích, totiž:

Poslušnost, trpělivost, naději.

(M.B. XII, 463-465).

CXII. Návrat z prázdnin 1872.

Zdálo se mi, co se přihází každý rok v tomto období. Prázdniny byly u konce a chovanci se ve velkém zástupu vraceli do Oratoře. Náhodou se stalo, že jsem vyšel za určitými záležitostmi z domu a setkal jsem se s hochem, který se vracel z prázdnin. Podíval jsem se na něho, a když jsem viděl, že mě ani nepozdravil, zavolal jsem ho jménem. Když přišel ke mně, pravil jsem mu: „Můj drahý, jak si prožil prázdniny?“ – „Dobře,“ odpověděl mi. – „Ale řekni mi, plnil jsi předsevzetí, která jsi mi při odchodu slíbil, že je budeš plnit?“

„Ach, vůbec, bylo to velice nesnadná věc. Hleďte, zde jsou vaše připomínky a má předsevzetí, dal jsem si je do této obálky.“ – A při těch slovech ukazoval mi obálku, kterou měl pod paží.

„A proč jsi lhal a klamal Dona Boska i Pána Boha? Hleď tedy alespoň nyní dát do pořádku záležitosti své duše!“

„A tak... duše... Je čas... Až potom...“ A po těch slovech šel ode mne. Opět jsem ho zavolal a pravil jsem mu: „Proč si takto počínáš? Poslechni mě a budeš spokojený.“

„Uf!“ vykřikl, pokrčil rameny a odešel. Lítostivým zrakem jsem ho sledoval a pravil jsem si: „Ubohý hochu, ty jsi to dopracoval! Nevidíš propast, do níž jsi spadl!“ – Když jsem to řekl, uslyšel jsem ránu jako z děla a tím jsem se probudil a seděl jsem na posteli.

Dlouhý čas jsem přemýšlel o této události a nedalo mi to pokoje, co jsem zažil s tímto hochem. Konečně jsem usnul a přerušený sen pokračoval.

Zdálo se mi, že se nacházím sám uprostřed dvora a pak jsem zamířil k vrátnici. Tam jsem potkal dva hrobníky, kteří mi šli naproti. Zmaten šel jsem k nim a tázal jsem se: „Koho hledáte?“ – „Mrtvého,“ odpověděli mi. – „Ale co to říkáte? Zde není žádný mrtvý. To jste si zmýlili dveře!“ – „Ale ne! Není to dům Dona Boska?“ – „Ó ano, je,“ odpověděl jsem. – „Byli jsme upozorněni, že zemřel jeden chovanec a že má být pohřben.“ – „Ale jak to?“ odpověděl jsem. „Já o tom nic nevím.“ – A při tom jsem hledal někoho očima. Dvůr byl prázdný. Uvažoval jsem dále u sebe: „Jak to, že nikoho nevidím? Ale kde jsou všichni moji synáčkové, vždyť je přece den?“

Šli jsme k portikátu a tam jsme objevili rakev, na jejíž jedné straně bylo napsáno jméno mrtvého hocha a datum 1874. A na druhé straně byla napsána tato strašná slova: „Vitia eius cum pulvere dormient.“ – Jeho nepravosti budou spát s prachem.

Když ho chtěli hrobaři odnést pryč, opřel jsem se proti tomu a pravil jsem: „Nikdy nedopustím, aby mi byl někdo vzat, aniž bych s ním ještě jednou promluvil. Přiblížil jsem se k rakvi, abych ji otevřel. Bylo mi to však nemožné při použití všech mých sil. Zanechal jsem dalších pokusů, hrobaři byli už netrpěliví, takže se se mnou hádali a jeden zlostně a silně udeřil do rakve, která se tím rozbila – a já jsem se probudil.

Potom po celou noc jsem nemohl usnout a ráno jsem se otázal, jestli onen hoch je v Oratoři. A dověděl jsem se, že si hraje o přestávce. Tím se má bolest poněkud zmírnila.

(M.B. X, 51).

CXIII. Proč tolik lidí přichází do záhuby 1872.

Po celý čas noveny k Panně Marii Pomocnici, ba po celý květen při Mši svaté a při modlitbách prosil jsem Boha a Pannu Marii, aby mi ukázali, která věc nejvíce přivádí lidi do záhuby.

Neříkám, že toto pochází od Pána. Jenom mohu říci, že jsem po všechny noci snil, že je to nedostatek pevného předsevzetí při svaté zpovědi. Tedy: Zdálo se mi, že vidím přicházet hochy od svaté zpovědi a měly dva rohy.

„Jak to?“ ptal jsem se u sebe. Ach, to pochází z neúčinnosti předsevzetí u svaté zpovědi. A je to též důvodem, pro který jich chodí tolik a tak často ke zpovědi, ale vůbec se nepolepšují a zpovídají se vždy ze stejných věcí. Jsou zde někteří? Mluvím všeobecně, nesloužím si zpovědí, je to tajemství. Někteří na počátku roku měli špatnou, a nyní jsou na tom stejně. Jiní na počátku roku reptali a reptají dále. Mnozí mají stále tytéž přestupky.

Uvážil jsem, že je dobré, abych vám to řekl, poněvadž je to výsledek ubohých modliteb Dona Boska a pochází to od Pána.

(M.B. X, 58).

CXIV. Návštěva ložnic 1872.

Zdálo se mi, že jsem navštívil ložnici a všichni chovanci seděli na posteli. Ti se mi zjevil neznámý muž, který mi vzal lampu z ruky a pravil: „Pojď a uvidíš.“

Následoval jsem ho. On se pak přiblížil k lůžku jednoho každého, zvedl lampu k čelu, a vyzval mě, abych pozoroval. Já jsem pozorně hleděl na čelo každého a viděl jsem na něm napsány všechny hříchy. Onen neznámí mi pravil, abych psal. Ale já, poněvadž jsem si myslel, že si všechno zapamatuji, šel jsem dále, aniž bych si něco zaznamenal z věcí, které byly napsány. Že mi však nebylo možno všechno si zapamatovat, vrátil jsem se nazpět a zapsal jsem si každou věc do svého zápisníku.

Šli jsme dlouhou ložnicí. Průvodce mne zavedl do jednoho rohu, kde se nacházelo několik hochů s čelem a obličejem bílým a jasným jako sníh. Projevil jsem svou spokojenost. Onen šel dále a ukázal mi jednoho s obličejem, pokrytým černými skvrnami. A šel dál. I viděl jsem jiné a jiné, všechno jsem si poznamenal a pravil jsem si u sebe: „Tak je budu moci upozornit.“ – Konečně jsme přišli na konec a tu slyším v jednom rohu veliký hluk a nato silně zpívat: „Miserere...“ Obrátil jsem se na svého průvodce a tázal jsem se ho, kdo zemřel.

„Zemřel onen, kterého jsi viděl pokrytého skvrnami.“ – „Ale jak to? Vždyť včera večer byl ještě živý, viděl jsem ho chodit, a nyní je mrtvý?“

Průvodce vzal kalendář a pravil: „Podívej se, zde je datum.“ – Podíval jsem se a viděl jsem: 5. prosince 1873.

„Tedy tento hoch má zemřít dříve, než nastane nový rok.“ – Když toto řekl, obrátil se na jednu stranu a já na druhou. A tu jsem se probudil na svém lůžku.

Je pravda, že toto je jen sen, ale už jindy byly tyto sny osudné. Nedívejme se tedy ani na sny na nic jiného, hleďme na myšlenku Božského Spasitele, který chce, abychom byli připraveni.

(M.B. X, 69).

CXV. Moc Boží – vzývejme Boží milosrdenství 1873.

Dne 29. listopadu 1873 vyprávěl Don Bosco hochům toto:

Drazí hoši, v minulých dnech, kdy jsem se nacházel mimo dům, měl jsem velmi strašný sen. Jednou večer šel jsem na lůžko a myslel jsem na přirozenost toho, který mě ve snu několik dní před tím s lampou v ruce provázel při návštěvě ložnic a nechal mi na čelech pozorovat černé skvrny, jimiž bylo pošpiněno svědomí chlapců, zda to byl totiž člověk jako vy a nebo duch v lidské podobě. S těmito myšlenkami jsem usnul.

Tu se mi zdálo, že jsem přenesen do Oratoře, ale k mému údivu viděl jsem, že se nenacházela na tomto místě. Nacházela se na začátku velikého údolí, které bylo ohraničeno dvěma pahorky.

Nacházel jsem se uprostřed hochů zde shromážděných, ale nikdo nemluvil. A tu najednou vidím na nebi zářit slunce tak jasně a zářivě, že všichni byli nuceni sklopit zrak a sehnout hlavu, aby neoslepli. Nějaký čas jsem také zůstal s hlavou skloněnou k zemi, až světlo onoho slunce, tak zářícího, počalo se pomalu, pomalu zmenšovat, až zhaslo docela, a my jsme zůstali zahaleni hustou tmou, takže chovanci i ti nejbližší, těžko mohli poznat jeden druhého.

Tento náhlý přechod z jasného světla do husté tmy naplnil všechny velikým strachem. Mezitím, co jsem přemýšlel, jak se zbavit oné černé tmy, objevilo se v jednom rohu údolí zelené světlo, které se táhlo jako paprsek a padalo na totéž údolí, opisovalo oblouk a lehce se dotýkalo vrcholků oněch pahorků.

Tedy uprostřed takové tmy objevilo se něco světla, spíše jako duha, která byla podobná té přirozené, která se objeví někdy po dešti nebo po strašné bouři a vysílá do údolí proudy světla krásných barev.

Mezi tím, co jsme obdivovali a radovali se z krásného divadla, zpozoroval jsem v údolí nový zázrak a první zmizel. Byla to velká, elektrická koule, neobyčejné velikosti, tkvící mezi nebem a zemí, a ta vysílala na všechny strany paprsky tak jasné, že nikdo nemohl do nich hledět. Ona koule se vznášela nad námi a osvětlovala údolí lépe než deset sluncí za jasného poledne. A jak se pomalu přibližovala, bylo vidět tu a tam padat hochy tváří k zemi, jsouce oslněni jasností koule ne jinak, než jakoby byli zasaženi bleskem.

V prvním okamžiku jsem zůstal i já přestrašen a nevěděl jsem, co mám dělat. Ale pak jsem si dodal odvahy a pozoroval jsem přímo a beze strachu onu kouli a sledoval jsem každý její pohyb, až dospěla nad nás a zastavila se ve výši asi 300 metrů nad zemí.

Řekl jsem si u sebe: „Chtěl bych vědět, co ten obdivuhodný a neslýchaný zjev je.“

Pozoroval jsem tuto kouli z každé strany a mohl jsem vypozorovat, ačkoli byla vysoko, že měla tvar veliké koule, na níž bylo vyryto velikými písmeny: „Ten, který všechno může“.

Vnitřek byl zhotoven z různých balkonů a ty byly plné množstvím osob každého věku a pohlaví, ale všichni zářili a byli veselí. Byli oblečeni v šatech nesmírně různých barev a nepopsatelné krásy, kteří svým úsměvem a přátelským chováním přímo zvali k účasti na jejich radosti a triumfu.

Ze středu oné nebeské koule vycházel bodavý déšť paprsků a šípů světla tak zářícího, že když zasáhly přímo oči hochů, tito zůstali omámeni a motali se chvíli a potom, nemohouce se udržet na nohou, byli nuceni vrhnout se tváří k zemi.

Ani já jsem nemohl snést takovou záři, zvolal jsem tedy: „Ó Bože, dej, ať zmizí tato nebeská podívaná, ať raději umřu, protože nemohu snést tak mimořádnou krásu!“

Sotva jsem to řekl, cítím, že mě opouštějí síly a padl jsem na zem volaje: „Vzývejte Boží milosrdenství!“

Po nějaké chvíli jsem přišel k sobě, zvedl jsem se ze země a obešel jsem údolí, abych viděl, zda je zde někdo z našich hochů.

K svému údivu jsem spatřil, že všichni byli natažení nehybní na zemi a v poloze, jakoby se modlili. Přesvědčoval jsem se, zda jsou živí nebo mrtví, a dotkl jsem se jednoho a druhého nohou se slovy: „Co zde děláš? Jsi živý a nebo mrtvý?“ – A on: „Vzývám Boží milosrdenství.“ – A tutéž odpověď mi dali všichni ležící na zemi.

Ale když jsem dospěl k jednomu místu v údolí, viděl jsem s bolestí některé, jak stáli na nohou v domýšlivém postoji, s hlavou vysoko, obrácenou ke kouli, jakoby pohrdali Boží velebností, a tvář měli černou jako uhel. Přiblížil jsem se k nim, volal jsem je jménem, oni však nedávali známky života. Byli studení jako led a zasaženi paprsky a šípy z koule pro jejich tvrdošíjnost, že nechtěli s ostatními druhy vzývat Boží milosrdenství. Co mě ještě více bolelo, bylo, že jich nebylo málo.

A mezitím vidím vystupovat z údolí obludu mimořádné velikosti a nevypověditelně strašnou. Byla strašnější než nějaká obluda pozemská, kterou jsem kdy viděl. Velkými kroky mířila k nám. Všichni hoši vyskočili na nohy a byli také při této podívané zachváceni velkým strachem. Dech se mi tajil a hledal jsem nějakého představeného, aby mi pomohl přivést ihned hochy na nejbližší vrcholek, abych jej zachránil před zuby strašné obludy, kdyby se pokusila je napadnout, ale nikoho jsem nenalezl.

A při tom se obluda stále víc a více blížila k nám a už byla od nás jen v malé vzdálenosti, když tu ona světelná koule, která stála nehybně ve výši nad naší hlavou, se rychle pohnula směrem k obludě a skoro až na zem, aby jí zabránila, aby nám nemohla škodit.

Při tom jsem slyšel rozléhat se údolím jako dunění hromu tento hlas: „Není možný žádný kompromis, žádná smlouva mezi Kristem a Beliálem, mezi syny světla a syny temnot, to jest mezi dobrými a zlými, kteří v Písmu svatém jsou nazývány syny Beliála.“

Na tato slova jsem se probudil, celý se třesa a zcela zimou zsinalý. Ačkoliv byla teprve půlnoc, nemohl jsem usnout ani se zahřát. Z jedné strany jsem měl radost, že jsem viděl skoro všechny hochy pokorně prosit o Boží milosrdenství a věrně odpovídat Boží přízni, z druhé strany musím říci, že mi způsobilo bolest vidět dosti velký počet nevděčníků, kteří pro svou tvrdohlavost a tvrdost srdce odporovali Boží milosti a byli zasaženi Boží mocí a byli zbaveni života.

Některé jsem zavolal už včera večer, jiné dnes, aby se ihned usmířili s Pánem Bohem, aby přestali zneužívat Boží milosrdenství, dávat druhým pohoršení, aby nebyla smlouva mezi syny Božími a následovníky Beliálovými: „Nulla est conventio cum Beliál.“ – Není žádná dohoda s Beliálem (ďáblem). Toto je pro ně poslední upozornění.

Jak vidíte, drazí hoši, co jsem vám vypravoval, je sice jen sen, přece však máme děkovat Pánu, který mi slouží tímto prostředkem, aby nám dal poznat stav naší duše, a jak je štědrý ve svých osvíceních a svých milostech vůči těm, kteří pokorně vzývají jeho milost a pomoc a přispění v potřebách duše i těla, poněvadž Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává svou milost.

(M.B. X, 76).

CXVI. Také pro dívky 1884.

Don Bosco i ve spánku se cvičil lásce. V noci 16. července 1884 nemohl doopravdy usnout. Následujícího dne v rozmluvě s několika salesiány pravil: „Nevím, udali jsem byl vzhůru a nebo zda jsem spal, zdá se mi, že se jedná o skutečnost.

Vyšel jsem z Oratoře se svou matkou a s bratrem Josefem, – zdálo se Don Boskovi, – šli se modlit do chrámu svatého Filipa. Když vyšli, čekalo na ně mnoho lidí a každý Don Boska zval, aby šel k nim do domu. On však jim říkal, že nemůže, že musí vykonat jakousi návštěvu. Jeden hodný dělník mu pravil: „Ale tak se zastavte na okamžik u mne a vykonejte první návštěvu.“

Uposlechl jej. Potom pokračovali v cestě s oním dělníkem po Pádské ulici. Když přišli naproti velkému náměstí Viktora Emanuele, viděl na jednom přilehlém náměstí zástup dívek, které se bavily. Ten dělník na ně poukázal a pravil: „Hle, zde máte založit oratoř.“ – „Ach, pro lásku,“ – zvolal Don Bosko, – toto mi neříkejte. Oratoří máme až příliš mnoho a ani je nemůžeme všechny opatřit personálem.“ – „Ale zde je velmi zapotřebí oratoře pro dívky. Pro ně jsou zde jen oratoře soukromé, ale pravé, veřejné oratoře dosud zde nebylo vidět.“

Když šli dále ulicí směrem k Pádu, hle, všechny ony dívky zanechaly her a shromáždily se kolem Dona Boska a volaly: „Ach, Done Bosko, shromážděte nás v nějaké oratoři. Jsme v rukou ďábla, a běda nám, nepřispějete-li nám na pomoc! Otevřete také pro nás nějakou archu spásy a ochrany; otevřete oratoř!“

„Ale mé dcery, pohleďte, já teď nemohu, jsem už v tak pokročilém věku, při kterém mi už není možné zabývat se takovými věcmi... Proste Pána Boha a on se o vás postará a všechno zařídí...“

„Ano, ano, budeme se modlit, budeme se modlit, ale vy nám pomozte, umístěte nás pod plášť Panny Marie Pomocnice.“

„Ale povězte mi, jak chcete, abych vám zde otevřel oratoř?“

„Hle, Don Bosko,“ – pravila jedna, která se zdála nejhovornější, – „vidíte třídu podél Pádu? Dobrá, jděte do čísla 4. Jsou tam vojáci. Jejich velitelem je jistý Burlezza. Ten má támhle připravenou místnost a mile rád vám ji postoupí.“

„Dobře, podívám se, ale vy se modlete!“

„Ano, budeme se modlit,“ odpověděly dívky společně, ale vy pamatujte na nás a na naše potřeby!“

Nato se Don Bosco vzdálil, chtěl si budovu prohlédnout, nalezl vojáky, ale onen Burlezza se nenechal vidět. Pak se Don Bosco vrátil do Oratoře, a když tam přišel, probudil se.

Ne jedna, ale stovky oratoří vznikly pod vedením dcer Panny Marie Pomocnice.

(M.B. XVIII, 488).

CXVII. Klobouk dolů 1886.

Následující dva dny, které pro svůj charakter se mohou přiřadit ke snu: „Odporný jinoch“ str. 300, který měl 2. 2. 1886. Následující vyprávěl 25. 2. 1886 svým sekretářům:

I.

Don Bosco vstoupil do katedrály svatého Jana v Turíně a tam spatřil dva kněze. Jeden z nich stál opřen o podstavec kropenky se svěcenou vodou a druhý stál u jednoho sloupu. Oba měli lhostejně klobouky na hlavě. Měl chuť je napomenout, ale poněkud zaváhal, když viděl na jejich tvářích výraz cynického pohrdání. Nicméně se přemohl a řekl prvnímu: „Promiňte, ze kterého jste kraje?“ – „Proč to chcete vědět, co vám na tom záleží?“ odpověděl onen drze.

„Je to proto, že jsem vám chtěl říci jednu věc, která mě mrzí.“ – „Ale já s vámi nemám co do činění.“ – „Tak poslyšte: Já vás nechci kárat, ale nemáte-li úctu k svatému místu, jestli vám nezáleží na lidech, kteří se nad vámi pohoršují a kteří se vám smějí, mějte aspoň ohled na sebe. Sundejte ten klobouk!“ – „Ano, máte pravdu,“ řekl onen kněz a klobouk sundal.

Don Bosco pak šel k druhému a opakoval upozornění. Také on si odkryl hlavu. Na to se Don Bosco s radostným úsměvem probudil.

II.

Don Bosco se ve snu setkal s jakýmsi člověkem, který jej naléhavě žádal, aby šel na náměstí a tam aby kázal o Křížové cestě.

„Kázat o Křížové cestě?“ – odpověděl Don Bosko, – „chcete snad říci o utrpení Páně?“

„Ne, ne,“ – on opakoval, – „o Křížové cestě.“ A po těch slovech jej vedl dlouhou cestou, která vyústila na nesmírné náměstí, a nechal jej vystoupit na řečnickou tribunu. Místo bylo liduprázdné. Proto se Don Bosco otázal: „Ale komu mám kázat, když tu nikoho není?“

A hle, najednou se náměstí začalo plnit lidmi. Don Bosco tedy mluvil o „Křížové cestě“, vysvětlil význam slova, vypočítal užitky této pobožnosti, a když hodlal skončit promluvu, všichni ho prosili, aby pokračoval, aby jim vysvětloval jednotlivá zastavení.

Don Bosco se vymlouval a prohlašoval, že už neví, co by jim více řekl. Ale když lidé naléhali, tak se jal znovu mluvit, a mluvil bez přerušení a líčil jim, že Křížová cesta je cesta na Kalvárii, cesta utrpení kterou Kristus prošel jako první a nás že vybídl, abychom jej i my následovali těmito slovy: „Kdo chce za mnou přijít, ať se zapře, ať vezme každodenně na sebe svůj kříž a ať mě následuje!“

A Don Bosco pak v nadšené a rozhněvané řeči, kterou rozebíral tuto větu, se probudil.

Podobných snů o Křížové cestě měl několik. Jeden takový vyprávěl 16. listopadu následujícího roku. Zdálo se mu, že má kolem sebe množství lidu, kteří mu říkali: „Vykonejte nám Křížovou cestu v příkladech! Vykonejte, udělejte!“

„Ale jaképak příklady chcete, jaké vám mám podat?“ – odpověděl jsem jim. – „Vždyť Křížová cesta už sama o sobě je soustavný děj a příklad utrpení našeho Pána.“

„Ne, ne, my chceme něco nového.“

Don Bosco měl dokončeno jakési dílo, ba už měl v ruce korekturu a naléhavě hledal Dona Bonettiho a Dona Lemoyena, nebo Dona Francesiu, aby mu to opravili, neboť on se cítil velmi unaven. A při tomto ustaraném hledání se sen rozplynul.

CXVIII. Portavimus – portamus 1886.

1. března 1886 vyprávěl Don Bosco kleriku Festovi: Zdálo se mu, že je v Becchi. Jeho matka s vědrem v ruce stála u pramene, nabírala z něho špinavou vodu a vylévala jí do putny. Tento pramen dříve vydával vždy jen čistou vodu, proto se matka Markéta divila, když si nedovedla vysvětlit tuto věc.

Pak zavedla Dona Boska za studnu na vyvýšené místo, před nímž se rozkládalo Capriglio a jeho vesničky a samoty kolem, a vesnice, patřící k Butiglieře, a sama Butigliera a více jiných vesnic tu a tam roztroušených. Ukázala na ně prstem a pravila: „Jaký je rozdíl mezi tímto územím a Patagonií?“ – On ji odpověděl: „Já bych však chtěl bude-li to možné, konat dobro zde i tam.“ – „Je-li tomu tak, pak je to dobré,“ odvětila matka Markéta.

Nato se mu zdálo, že matka odchází a on, jelikož jeho fantazie byla velmi unavená, se probudil.

Když to vyprávěl, učinil tuto poznámku: „Ono místo, na které mě matka zavedla, je velmi vhodné, abyste v něm vytvořili nějaké dílo. Je uprostřed mnoha a mnoha vesnicemi, které nemají kostela.“

– – – –

V noci z 2. na 3. března měl sen, v němž tak silně vykřikl, že vzbudil v sousední světničce Dona Vigliettiho. Ten se jej ráno tázal, co se mu v noci zdálo. Don Bosco odpověděl, že to byla jakási maličkost, které nepřikládá nějakou důležitost. Zdálo se mu, že se prochází po nepěstěném, nevzdělaném terénu a že mu jakási osoba pravila: „Namáháš se a máš starost o vzdělání a zvelebení území na březích Rio Negro a při tom máš zde úplně zpustlé pozemky.“

„Ach,“ – odpověděl Don Bosko. – „Nechám vyrůst i na těchto pozemcích trávu, proměním je na louky, které pak dají dobytku mnoho krmiva.

– – – –

24. března se mu zdálo, že se nachází uprostřed vinice, v níž bylo právě vinobraní.

„Jak je tohle možné?“ pravil Don Bosko. „Je jaro a už se sbírají hrozny? A přece jaké množství je zde hroznů! Jak jsou krásné tyto hrozny! Ach, toho roku budeme mít velkou úrodu!“ – „Ano, ano!“ odpovídali mu bratr Josef a Bezzetti, kteří se nacházeli mezi těmi, kteří hrozny trhali. – „Je jich třeba mnoho natrhat, když tu jsou. Jelikož toho roku je jich nadměrně mnoho, budou následovat léta nedostatku.“ – „A proč jich bude málo?“ tázal se Don Bosko. – „Protože Bůh chce potrestat lidi pro zneužívání vína.“ – „Je tedy třeba udělat pro naše chlapce velké zásoby!“ zvolal Don Bosko. Tomuto snu však nepřikládal žádnou důležitost.

CXIX. Spíše projde velbloud... 1887.

Na počátku června roku 1887 vyprávěl Don Bosco sen. Už více let naléhavě žádal znovu a znovu, aby někdo napsal brožuru o nutnosti, jak mají bohatí nakládat s penězi. Mnohokrát se stalo, že se vyjádřil s povzdechem, jak někteří bohatí mají úzký rukáv v této věci. Samým salesiánům se zdálo příliš smělé vyjadřování Dona Boska, jehož užíval v určitých případech vůči zámožným osobám. Měl sto chutí seškrtat všechny umírněné názory teologů ohledně způsobu, jak zacházet s nadbytkem bohatství.

Když však viděl, že jsou zaujati proti těmto jeho ideím i spolubratři, přestal naléhat na potřebu oné publikace, myšlenka mu však zůstala silně utkvělá v jeho mysli a nikdy jej neopustila.

Vyprávěl tedy 4. června: Viděl jsem ve snu po několik uplynulých nocí Pannu Marii, která mě kárala pro mé mlčení o povinnostech almužny. Řekla mi, že bylo zavrženo mnoho kněží, protože se prohřešovali v povinnostech, které jim ukládalo šesté a sedmé přikázání, ale zvlášť zdůrazňovala jejich špatné užívání bohatství majetku. Pravila: „Si superfluum daretur orphanis, maior esset numerus electorum.“ – „Kdyby se dávaly nadbytečné hodnoty sirotkům, byl by větší počet vyvolených,“ ale mnozí k vlastní záhubě si je podržují. A stěžovala si, že se kněz bojí z kazatelny mluvit o povinnosti, že je třeba dávat nadbytek chudým, a tak neupozorněný boháč hromadí zlato ve své skříni.