Duch, mentalita, pastorační zkušenosti, pohled na svět a na církev přivedly Dona Boska k několika přesvědčením a příslušným iniciativám:

• Univerzální poslání Církve spasit celého člověka a všechny lidi, které je potřeba solidárně přijmout. V tomto poslání se jeho synové a následovníci musí vyznačovat tím, že dávají přednost mládeži, chudým lidem a neevangelizovaným národům.

• Prospěšnost, až naléhavost a neodkladná nutnost sjednotit se duchovně a spojit se operativně při akcích odpovídajících výše zmíněnému cíli.

• Možnost, aby to, co bylo darováno jemu, bylo prožíváno v různých životních stavech; spojením „dobrých lidí“ se tak přispívá k velkému poslání církve typicky salesiánskými „prioritami“.

• Založení prvních skupin, které duchovně spojuje zkušenost oratoře chápaná jako poslání, styl, metoda a duch. Tyto skupiny mají:

  • různou vazbu na Salesiánskou kongregaci (původní jádro),

  • různé typy organizace,

  • různou úroveň veřejné „křesťanské“ angažovanosti, která je podmínkou členství.

• Historická funkce SDB, FMA, ASC.

Tyto intuice se vyvíjely v souladu s chápáním, které následovníci Dona Boska mohli mít v kontextu určitého pohledu na církev a život v ní. Tento vývoj je patrný:

• v trvání a šíření skupin založených Donem Boskem;

• v pravidelných aktualizacích a revizích organizačních i duchovních prvků;

• ve významu živých vztahů, které tyto skupiny mezi sebou udržují.

Mezitím v různých světadílech vznikaly další skupiny s obdobnými rysy, protože je zakládali salesiáni.

Mezi nimi nepochybně vyniká skupina Volontárií Dona Boska, která je převedením salesiánského ducha do zasvěcené sekulárnosti, což bylo novinkou i v církvi.

Nové podmínky vytvořené 2. vatikánským koncilem (církev společenství, obnovení institutů zasvěceného života, návrat k původnímu charismatu, vyniknutí laikátu) vedly k objevení a zdůraznění charakteru charismatické „rodiny“, který mohla mít struktura vzniklých skupin. Vedly také k formulaci operativních linií vedoucích tímto směrem: komunikace mezi skupinami, projevy společenství, animační role salesiánů, hlavní představený jako významný spojovací činitel, společné prvky spirituality.

Tato nová mentalita nicméně musí ještě přejít z papíru do života každé skupiny i každého jednotlivého člena těchto skupin, aby byla Salesiánská rodina prožívána jako rozměr povolání. „Bez vás to nejsme my!“

Některé skutečnosti doprovázely a napomáhaly rozvoji Rodiny:

• Některé skupiny, které vznikly po smrti Dona Boska, formálně požádaly o příslušnost k Salesiánské rodině a ta jim byla veřejně přiznána. Dnes je celkem 23 oficiálně uznaných skupin:

  1. Společnost svatého Františka Saleského (Salesiáni Dona Boska)

  2. Institut Dcer Panny Marie Pomocnice

  3. Sdružení salesiánů spolupracovníků

  4. Sdružení Panny Marie Pomocnice

  5. Sdružení bývalých žáků a bývalých žákyň Dona Boska

  6. Sdružení bývalých žákyň a bývalých žáků Dcer Panny Marie Pomocnice

  7. Institut Volontárií Dona Boska

  8. Dcery Nejsvětějších Srdcí Ježíšova a Mariina

  9. Salesiánky oblátky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

  10. Apoštolky Svaté Rodiny

  11. Sestry Milosrdné lásky z Miyazaki

  12. Sestry Misionářky Panny Marie Pomocnice

  13. Dcery Božského Spasitele

  14. Služebnice Neposkvrněného Srdce Mariina

  15. Sestry dospívajícího Ježíše

  16. Sdružení salesiánských dam

  17. Volontéři s Donem Boskem

  18. Sestry katechetky Neposkvrněné Panny Marie Pomocnice

  19. Sestry majestátu Panny Marie Neposkvrněné

  20. Svědci Vzkříšeného 2000

  21. Kongregace sv. Archanděla Michaela

  22. Kongregace sester Vzkříšení

  23. Kongregace sester hlasatelek Páně

• Vznikly i další skupiny, které čekají na to, až dozrají podmínky k formálnímu uznání za členy Salesiánské rodiny; mezitím se připravuje terén, v němž by se mohly projevit ještě i další skupiny.

• Salesiánská rodina hojně reflektovala svoji identitu (srov. ACG 358), ohledně prvků týkajících se její soudržnosti a jednoty, ohledně organizace pro komunikaci (srov. Charta společenství a Charta poslání).

• Každá skupina hledala svoji konsolidaci vytvořením Stanov a Pravidel života, směrnic pro formaci členů, shrnutím své specifické salesiánské spirituality a snahou o zlepšení organizace a nalezení cest nebo příležitostí k růstu a rozvoji.

• Vynaložilo se společné úsilí pro prohloubení možností a definování způsobů společenství mezi všemi; užitečným východiskem k tomu byla nejdříve Charta společenství a pak Charta poslání, které je třeba nadále šířit, studovat, uskutečňovat.

Církev vstoupila do nové fáze společenství vytyčené kontinentálními synodami i univerzální církví, ekumenickým dialogem, mezináboženským hnutím, globalizovanou solidaritou, úsilím o smíření.

Toto společenství se vyznačuje následujícími znaky:

• návratem k základům,

• větším rozšířením,

• přiměřenějším pochopením jeho podmínek,

• větší viditelností,

• větším apoštolským a misijním zaměřením působnosti,

• svým vztahem k poslání: „Společenství plodí společenství a ze své podstaty se utváří jako misijní společenství“ (ChL 32).

I když je naše Rodina převážně apoštolská, právě proto, že je rodinou, má nutně své kořeny v tajemství Trojice, která je původem, vzorem a cílem každé rodiny. Když kontemplujeme Boha-Lásku, Boha-Společenství, Boha-Rodinu chápeme, co pro nás znamená poslání („být znameními a nositeli Boží lásky“), spiritualita společenství, být rodinou.

Otec je pro nás poukázáním na široké srdce. Proto se jako členové a skupiny Salesiánské rodiny přijímáme a poznáváme jako bratři a sestry, muži a ženy, které on miluje, které on osobně povolal, abychom pracovali na jeho poli se stejným cílem. Omezenost lidského srdce může ke škodě Království stavět bariéry, vytvářet odstup a rozdělení, hledat – jako mezi apoštoly – první místo. Někdy jsou to naše obavy nebo výhrady k jednotě s druhými jako takové, které mají podobné účinky. Mít srdce takové jako Otec znamená opravdovou a hlubokou náklonnost k mladým a k těm, kteří pro ně vydávají svůj život. Tato náklonnost se projevuje srdečností, oceňováním všech a každého zvlášť, vděčností za to, co každý může a dokáže dát.

Duch Svatý nám ukazuje další postoj potřebný k vytváření rodiny: vděčné a radostné přijímání rozdílnosti. Projevem Ducha je mnohost jazyků, odlišná charismata, různé údy jednoho těla. Jsou to miliardy lidí, každý zformovaný jednotlivě jako Boží dítě. Duch se neopakuje, nevyrábí sériově.

Don Bosco byl učitelem toho, jak dát vyniknout jednotě v různosti typů a povah, podmínek a schopností. V jeho době tato vnímavost nebyla tak běžná. Naopak dnes je rozdílnost výchovnou a pastorační výzvou pro lidské soužití, pro svědectví církve i pro Salesiánskou rodinu.

Rozdílnost znamená množství vztahů, rozmanitost sil, úrodnost polí a tudíž neomezenou plodnost. Jak jedinečnou příležitost k dialogu, k výměně duchovních a výchovných zkušeností mohou v Salesiánské rodině nabídnout muži a ženy, zasvěcení i sekulární, kněží a laici, ve svém zvláštním postavení manželů, manželek a dětí, mladých, dospělých a starých, dělníků, odborníků nebo studentů, lidí nejrůznějších národů a kultur, v plnosti sil nebo ve zkoušce nemoci, svatí a hříšníci!

Samozřejmě, že jednota mezi těmi, kteří jsou rozdílní, není ničím přirozeným; ale právě proto, abychom měli sílu překonat pud sebepotvrzení, se Ježíš modlil: „Ať jsou jedno!“ (srov. Jan 17,11).

Ježíš, Pán a Syn, který se stal naším společníkem na cestě, který smiřuje všechny věci – ty, které jsou na nebi, jako ty, které jsou na zemi (srov. Ko 1,20) – a shrnuje je v Bohu, nám ukazuje třetí postoj: vůli jít společně k sdílenému cíli, situovat se spolu do Království, které není nijak nadpozemkým prostorem; vytvářet rozpoznatelné společenství učedníků, které společně přijímá jeho poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16, 15).

To jsou tedy tři postoje nutné pro růst ve společenství: široké srdce, přijímání rozdílnosti, vůle jít dohromady k sdílenému cíli.

„Společenství plodí společenství a ze své podstaty se utváří jako misijní společenství.“ (ChL 32) Nyní ve třetím tisíciletí je naším hlavním cílem viditelněji vyjádřit společenství v poslání se zřetelem k následujícím kritériím:

• Musí být v souladu s tím, co je od počátků neměnné a co odpovídá dosavadnímu vývoji Salesiánské rodiny:

Jedna věc zůstala neměnná jako cenné dědictví: plné nasazení (passione) pro výchovu, především nejchudších mladých lidí, kterým pomáháme, aby si uvědomili svou osobní důstojnost, hodnotu a možnosti, které jejich život má pro Boha a pro svět.

„Da mihi animas!“ Je to motto Dona Boska, které si přisvojujeme! Díváme se na mladé, na jejich duchovní rozměr, a jim se chceme věnovat, abychom v nich probudili povolání být Božími dětmi a pomáhat jim ho realizovat. Držíme se přitom preventivního systému, tj. působíme prostřednictvím rozumu, náboženství a laskavosti.

To vyžaduje odputání se od všeho, co nás může odvádět od odevzdání se Bohu a mladým. To je význam „cetera tolle“, druhé částí našeho motta.

• Musí odpovídat podmínkám dnešního světa:

Svět sjednocený prostřednictvím komunikace, charakterizovaný složitostí, transverzálním charakterem mnoha „příčin“, možností sítí, nabízí nové podmínky pro křesťanské a výchovné poslání, pro poslání zaměřené na povznesení druhých a na mladé.

Salesiánská rodina se bude společně snažit, aby její přítomnost ve společnosti byla hodnotná a výchovné působení mělo dopad: je zde problematika mládeže, je třeba ochraňovat život, existuje chudoba v různých projevech, nad níž je třeba zvítězit; je tu mír, který je třeba prosazovat; jsou tu deklarovaná lidská práva, která je zapotřebí uvést do života; je tu Ježíš, kterého je potřeba dávat poznat.

• Jako plod posledních Hesel:

Hesla těchto posledních tří let upozornila na krizi výchovy, nasazení ve prospěch rodiny, podporu života, přednostní volbu chudých, globalizovanou solidaritu, novou evangelizaci.

Tato nová fáze Salesiánské rodiny se bude vyznačovat vroucí a horlivou láskou, plnou fantazie a velkorysosti: tou, která učinila z Dona Boska obraz Ježíše Dobrého pastýře, kterého mohli mladí a prostí lidé jeho doby rozpoznat. My, Salesiánská rodina, jsme dnes, v 21. století, povoláni utvářet své srdce, chudé a někdy i hříšné, podle srdce Ježíšova, v němž se Bůh ukázal světu jako ten, který dává život, aby člověk byl šťastný a měl život v hojnosti (srov. Jan 10,10).

Okamžitě vyvstávají některé požadavky pro to, abychom mohli pokračovat na cestě růstu a dosáhli cíle společenství v poslání, který jsme si předsevzali:

• Prohloubit možná společná pole a praktické znaky poslání, abychom ho lépe pochopili.

To všechno vyžaduje společně se dívat, zamýšlet se, vést dialog, studovat a modlit se, abychom našli cestu, kterou máme jít v duchu společenství. Je to znamení lásky, kterou mladí očekávají a jejíž účinek a prospěch jistě pocítí.

• Dát znovu do středu spiritualitu jako podnět společenství pro poslání, v souladu s dobou církve a se situací dnešní náboženské zkušenosti; z toho vyplývá naléhavost formace členů a zapojení dalších.

Svatost: je pramenem a silou, odkud „čerpá rozsáhlé hnutí, ve kterém lidé různým způsobem usilují o spásu mládeže“ (Stanovy SDB 5): Salesiánská rodina. Nelze si myslet, že může být výsledkem třeba i dokonalé organizace nebo rafinovaných technik sdružování. Vzbudil ji Duch a žije z Ducha.

Tuto rodinu naléhavě vyzývám, aby si osvojila novou mentalitu, aby se považovala a vždy jednala jako hnutí, se silným duchem společenství (svornost), s pevnou vůlí jednat koordinovaně (jednota záměrů), se zralou schopností pracovat v síti (sjednocenost projektů). V Pravidlech pro salesiány spolupracovníky Don Bosco napsal: „V každé době se považovala za nutnou jednota mezi dobrými lidmi, aby si navzájem pomáhali konat dobro a oddalovat zlo... Když se slabé síly spojí, stávají se silnými, a jestliže se jeden provázek sám snadno přetrhne, je velmi obtížné přetrhnout tři spojené. Slabé síly, jsou-li spojené, stávají se silnými: Vis unita fortior, funiculus triplex difficile rumpitur.“ Nesmíme nikdy zapomenout, že nás založil světec sociální lásky, Don Bosco (srov. Deus Caritas Est č. 40), který si však byl vědom toho, že výchovně pastorační práce potřebuje spolupracující lásku, pro níž Duch Svatý vzbuzuje charismata.

• Zajistit autonomii skupin co se týká jejich vlastního rozvoje, formace svých členů, apoštolátních podniků.

• Pochopit a vyzkoušet konkrétní formy spolupráce: „myslet globálně, jednat lokálně“.

• Prohloubit salesiánskou zkušenost, která se rozvíjí v laickém stavu.

Odvolání se na Chartu společenství a Chartu poslání nám dává příležitost se zamyslet nad možnými podmínkami společného působení v poslání. Především musíme mít na mysli, že společné poslání již máme a že ho realizujeme. Je to poslání, které Duch Svatý podnítil a rozčlenil do různých služeb a iniciativ, různých způsobů působení, jejichž cíle, obsahy a metody jsou si však blízké, jak je to napsané ve stanovách, pravidlech či statutech různých skupin. Je to dílo Ducha Svatého, který dal ze salesiánského kmene vyrašit a vyrůst nové větvi se zvláštními charakteristikami. Z toho musíme pochopit, že první podmínkou společenství a společného poslání je, aby každá skupina s co největším možným úsilím uskutečňovala své vlastní povolání a poslání, které jí zaručí vitalitu s věrností a tvořivostí. Duch nás rozdělil na muže a ženy, zasvěcené a laiky, přítomné mezi mládeží, nemocnými, národy, které je třeba evangelizovat atd. Když bude každá skupina – v duchu a s cíli deklarovanými ve vlastním statutu a odpovídajícími salesiánské spiritualitě – naplňovat tento záměr, tak máme salesiánské poslání již splněné.

První velkou pomocí a nejlepším naplněním Charty společenství a Charty poslání je tedy vědomí komplementarity ve službě velkému poslání, na které musí navazovat otevřenost a ochota každé skupiny podporovat a posilovat společné poslání.

Naše doba však umožňuje a vyžaduje nové podoby společného poslání. Jak to zdůraznila Hesla posledních let, existují dnes transverzální problémy (rodina, život, výchova, práva dětí, problém míru, otázka ženy, ochrana přírody), v nichž se můžeme angažovat společně. Jedná se především o globální solidaritu, která se projevuje v různých formách a vyžaduje podporu, veřejná prohlášení, nátlak na organizace, které řídí život národů a světa. Jsou tu také nové možnosti vytváření sítí a komunikace, které vedou k různým formám zásahů a umožňují aktivovat společné působení, které dříve nebylo možné. Chceme využít dosud neprobádané možnosti salesiánského poslání, chopit se příležitostí, které nám naše doba nabízí, a skloubit získané schopnosti a inovační tvořivost.

Jsem přesvědčený, že Salesiánská rodina bude v církvi důvěryhodná a stane se pro mladé plodnou v oblasti pastorační a duchovní, i v oblasti povolání, pokud pro ně dokáže pracovat společně jako skutečné hnutí. Nesmíme zapomínat, že pro hnutí jsou charakteristické některé silné myšlenky a společný duch. Členové různých skupin se nacházejí v hnutí a jsou propojeni spíše v duchu a ve způsobech jednání než ve stanovách. Přináležitost k hnutí je spíše záležitostí života, než formality! Z této perspektivy je salesiánské hnutí mnohem širší než Salesiánská rodina, protože zahrnuje mladé, rodiče těch, s nimiž pracujeme, spolupracovníky, dobrovolníky a ty, kteří sympatizují se salesiánským dílem, dobrodince, i nekřesťany, jak tomu je v mnoha částech světa, především v Asii, ale nejenom. Jedná se o osoby, které se částečně podílejí na salesiánském poslání nebo charismatu. Jsou to „Přátelé Dona Boska“. Salesiánská rodina je uvnitř tohoto velkého hnutí jako jeho animující jádro.

S jakými prostředky počítáme?

• Na prvním místě se zaměřujeme na formaci osob a posílení společenství nebo skupin.

• Potřebujeme ale také vypracovat a osvojit si společnou charismatickou kulturu či mentalitu, k čemuž by měla sloužit Charta společenství a Charta poslání.

• Organizační opora je jistě užitečná, ale má pouze podpůrnou hodnotu, a je potřeba, aby odpovídala konkrétním potřebám a situacím.

Nadále tedy věříme, že Salesiánská rodina je i dnes především charismatickou skutečností, jejímiž stěžejními zdroji jsou Duch a tvořivost; to vše je podepřené dostatečnou organizační strukturou.

Ohledně poslání je třeba zmínit ještě další aspekt. Říkáme, že jsme spoluodpovědní v poslání. Musíme však pamatovat na to, že poslání vztahující se k různým polím (územím, dimenzím), které má společné cíle a ducha, nutně neznamená spoluodpovědnost za každou jednotlivou iniciativu, za každé jednotlivé teritorium. Během postupného sestupování z celkového pohledu na poslání k jeho konrétní realizaci, je možné určit, zda je vhodná dvoustranná či třístranná spolupráce, aniž bychom se a priori upínali na nějakou předem utvořenou globální strukturu, která by vedla celek. Je pro nás výhodné mít jasný cíl a držet se běhu života a reality. V průběhu minulého šestiletí jsme se k tomu opakovaně vraceli, když jsme mluvili o tom, že je třeba myslet globálně a jednat lokálně, a dát tak silnou vitalitu buňkám, pak základním, středním a nakonec nejvyšším strukturám.

Bylo by zajímavé, kdybychom dokázali spolupracovat tak, abychom působili stále více jako hnutí, a stávali se tak viditelnými v společenském i církevním prostředí. Musíme překonat dvě nebezpečí, která nejsou nikterak imaginární: na jedné straně příliš zjevný protagonismus a na straně druhé neospravedlnitelná nezúčastněnost. Naše přítomnost v místní církvi by měla být naprosto jasně vnímána jako solidární s biskupem a s kněžími, než jako dílo velké propagandy o deklamovaném úspěchu. Měli bychom ukázat svou schopnost jednat ve prospěch některých záležitostí a ukazovat přitom, že tu nejsme sami pro sebe, ale pro církevní společenství, které tu je pro spásu světa.

Aby se kultura Rodiny (tj. vize a mentalita společného působení) rozšířila do všech větví a do celého stromu, je nutné, aby si všichni členové jednotlivých skupin uvědomili, že patří do širokého hnutí osob, které se zrodilo z apoštolského srdce Dona Boska, a aby byli připraveni ke společnému koordinovanému působení, k mnohostranné, různorodé, pružné a přizpůsobivé spolupráci. Nesnažíme se o nějakou velkou organizaci, která by shora stanovovala nebo schvalovala, co se má dělat, ale o silný impuls spirituality, který by dokázal dát život buňkám a orgánům, aby pak samy vytvářely možné formy spolupráce.

Z tohoto hlediska se jako první úkol ukazuje, aby si všichni znovu přečetli „Chartu společenství“ a „Chartu poslání“. V nich se nacházejí velké myšlenky, které je třeba předávat, a velká rozhodnutí, která je třeba uskutečňovat.

Nicméně kromě studia těchto dokumentů bude užitečné, když různé skupiny prožijí společné chvíle, spiritualitu, bratrství, spolupráci. To pozvedne úroveň vzájemné důvěry, ocenění možností, které mají charisma a Rodina Dona Boska. Je třeba dosáhnout toho, aby svornost přešla ke shodě záměrů, ke spolupráci a spoluodpovědnosti za společné projekty v konkrétním místě, na poli společenském i církevním.