1. Vychovávat se srdcem Dona Boska


1. Vychovávat se srdcem Dona Boska



Heslo na rok 2008



Komentář k Heslu od dona

Pacuala Cháveze Villanuevy

hlavního představeného SDB


přeložila

Sr. Michaela Pitterová, FMA



Vychovávejme

srdcem Dona Boska

k všestrannému rozvoji života mladých,

zvláště těch nechudších

a nejvíce znevýhodněných,

zasazováním se o jejich práva








Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.(Lk 4,18-19)



Milí bratři a sestry ze salesiánské rodiny,


na konci roku 2007, ve kterém se naše úsilí zaměřovalo ve prospěch života po vzoru našeho Boha, který „miluje život“, a na začátku roku 2008, který se před námi otevírá jako „rok milosti Páně“, se na vás obracím se srdcem Dona Boska.

Představuji vám nové Heslo spolu s duchovním a pastoračním programem na rok 2008. Jak jste mohli vidět z názvu a obsahu, které jsem vám sdělil již předem, chtěl bych se zaměřit ani ne tak na adresáty výchovného působení, ale přímo na vás, milí vychovatelé a vychovatelky, kteří vnímáte jako Ježíš, že jste Duchem Páně posvěcení a poslaní evangelizovat, osvobozovat z otroctví, navracet zrak a nabízet rok milosti těm, na něž se vaše výchovné dílo zaměřuje (srov. Lk 4, 18-19).

Heslo na rok 2008 je tedy výslovně určeno členům výchovně pastoračních komunit, výchovným komunitám, pastoračním radám atd. v širokém prostoru salesiánské rodiny. Chce se stát výzvou k posílení naší identity vychovatelů, k objasnění salesiánské výchovné nabídky, k prohloubení výchovné metody, k vyjasnění cíle našeho poslání, k tomu, abychom si uvědomili společenský význam výchovy.

Byli jsme povoláni právě k tomuto poslání. Text z Lukášova evangelia, který jsem vybral na úvod Hesla, určuje naše povolání vychovatelů ve stylu Dona Boska. Ne náhodou byly tyto verše ve Stanovách salesiánů vybrány za inspirující biblickou citaci „naší pastoračně výchovné služby“.

Ježíš na začátku svého veřejného života poznává v textu proroka Izajáše, který čte v nazaretské synagoze, své mesiášské poslání a před svými spoluobčany prohlašuje: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4, 21).

Toto Ježíšovo „dnes“ pokračuje i v našem výchovném poslání. Ve křtu jsme posvěceni pomazáním Ducha a posláni hlásat mladým novost života, který nám Kristus nabízí, abychom ho podporovali a rozvíjeli výchovou, která osvobozuje mladé a chudé od všech způsobů útisku a vyloučení. Tyto situace jim brání hledat pravdu, otevřít se naději, dát životu smysl, být radostní, budovat vlastní svobodu.

Heslo na rok 2008 navazuje na Hesla posledních dvou let. Život je velký dar, který nám Bůh svěřil jako „semeno“, abychom s Ním spolupracovali: dávali mu růst a přinášet hojné plody. Semeno potřebuje „padnout do dobré půdy“, v níž by mohlo vzklíčit a přinášet užitek; touto půdou je rodina, kolébka života a lásky, první místo, kde se člověk učí být člověkem. Přijímá s radostí a vděčností dar života a nabízí přirozené prostředí příznivé pro jeho růst a rozvoj. Tak, jak to platí pro semeno, dobrá půda nestačí; vyžaduje se trpělivá a přičinlivá práce zemědělce, který ho zalévá, pečuje o něj, pomáhá mu růst. Zemědělec, který pomáhá životu rozvíjet se, je vychovatel. Don Bosco v tomto ohledu říkal následující: „Jelikož neexistuje nevděčná a neplodná půda, která by se velkou trpělivostí nedala nakonec přivést k plodnosti, tak je to i s člověkem; ten je skutečnou mravní půdou, která byť sebevíc neplodná a vzdorující, přináší dříve nebo později počestné myšlenky a pak ctnostné činy, když vůdce (vychovatel) horlivými modlitbami připojí své úsilí k Boží ruce, aby tuto půdu pěstoval a učinil ji plodnou a krásnou“ (MB V, 367).

Považuji za vhodné zopakovat zde to, co jsem již řekl při jiné příležitosti. Heslo na tento rok nemá v úmyslu předložit nové téma, jako by ta z předchozích let byla definitivně uzavřená a odložená stranou. Jsem přesvědčený, že výchovně pastorační práce se nedá chápat a vykonávat čas od času, jako by se jednalo o ohňostroj; dá se přirovnat k práci zemědělce, která vyžaduje dlouhý čas, přesně mířené zásahy, pozornou péči a především velké nasazení a lásku. V tomto případě se jedná o nejlepší typ zemědělství: o kulturu, to znamená o pěstování člověka. Téma zvolené tímto způsobem navazuje na ty předchozí – rodina a život.


Zde je tedy Heslo na rok 2008:


Vychovávejme srdcem Dona Boska

k všestrannému rozvoji života mladých,

zvláště těch nechudších a nejvíce znevýhodněných,

zasazováním se o jejich práva.


Na úvod komentáře k tomuto každoročnímu duchovnímu a pastoračnímu programu, kterým Heslo je, vám připomínám příznačnou výzvu, kterou P. Duvallet, jenž po dvacet let spolupracoval s Abbé Pierrem na apoštolátu převýchovy mladých, adresoval nám salesiánům: „Máte díla, ústavy, oratoře pro mládež, ale ve skutečnosti máte jen jediný poklad: pedagogiku Dona Boska. Ve světě, v němž jsou mladí lidé zrazení, vyprahlí, zdrcení a považovaní za nástroje, vám Pán svěřuje pedagogiku, v níž vládne respekt vůči mladému člověku, vůči jeho velikosti i křehkosti, vůči jeho důstojnosti Božího dítěte. Uchovejte ji, obnovujte ji, omlazujte ji, obohacujte ji všemi moderními objevy, přizpůsobujte ji těmto tvorům dvacátého století, jejich dramatům, které Don Bosco nemohl znát. Ale pro lásku Boží, uchovejte ji! Změňte všechno, jestli je to nutné, ztraťte i domy, ale zachovejte tento poklad. Budujte v tisících srdcí ten způsob lásky a touhy po spáse mladých, který vám odkázal Don Bosco.“1

Jen těžko se dá najít lepší naléhavá výzva než je tato. S vědomím velikosti svého povolání vychovatelů a daru, který jsme dostali v pedagogice Dona Boska, skutečné „pedagogice srdce“, se chceme snažit, aby se prorocká slova tohoto výmluvného svědectví dnes stala skutečností.

Heslo se chce konkrétně zaměřit na:

  • téma salesiánské pedagogiky a preventivního systému jako odpověď na potřebu nás vychovatelů hlouběji se nad nimi zamyslet a formovat se, abychom nepromrhali jejich bohatství;

  • skutečný přínos, který můžeme nabídnout prostřednictvím výchovy, abychom čelili obrovským výzvám života a rodiny;

  • podporu lidských práv, především práv nezletilých, jako na cestu k pozitivnímu včlenění našeho výchovného usílí do všech kultur.

Vychovávat se srdcem Dona Boska pro vychovatele znamená nejprve pěstovat a pak dát vyvěrat ze svého srdce „rozumu, náboženství, laskavosti“. Učinit z laskavosti špičku diamantu, praktické uskutečnění toho, co náboženství a rozum nabízejí. Jedná se o to žít preventivní systém, který je láskou, jež ví jak být milovanou (srov. Stanovy SDB 20), s obnovenou přítomností mezi mladými, která se projevuje citovou a skutečnou blízkostí, účastí, doprovázením a animací, svědectvím a nabídkou povolání ve stylu salesiánské asistence. Je potřeba se nově rozhodnout hlavně ve prospěch nejchudší a rizikové mládeže a rozpoznat jejich viditelné či skryté znevýhodnění, vsadit na pozitivní potenciál každého mladého člověka, i toho nejvíce životem zkaženého, a zcela se nasadit pro jejich výchovu.

Láska Dona Boska k těmto mladým se projevovala konkrétními a vhodnými gesty. Zajímal se o celý jejich život, zjišťoval jejich nejnaléhavější potřeby a intuitivně vytušil ty skryté. Tvrdit, že jeho srdce bylo zcela oddané mladým, znamená říci, že celá jeho osoba, rozum, srdce, vůle, fyzická síla, celá jeho bytost byla zaměřená na to činit jim dobro, podporovat jejich celkový růst, přát si jejich věčnou spásu. Být mužem srdce pro Dona Boska znamenalo, být zcela zasvěcen dobru svých chlapců a dát jim všechny své síly až do posledního dechu!“2

Abychom pochopili slavnou větu Dona Boska „výchova je záležitostí srdce a jen Bůh sám je jejím pánem“ (MB XVI, 447)3 , abychom tedy pochopili preventivní systém, zdá se mi důležité poslechnout si jednoho z nejuzná­vaněj­ších odborníků na tohoto svatého vychovatele: „Pedagogika Dona Boska je totožná s veškerým jeho jednáním; jeho jednání s jeho osobností; a celý Don Bosco je nakonec soustředěný ve svém srdci.“4 Zde je jeho velikost a tajemství jeho úspěchu jako vychovatele: Don Bosco uměl skloubit autoritu a vlídnost, lásku k Bohu a lásku k mladým.

1 1.1. Povolání a cesta posvěcení

▲back to top


Není pochyb o tom, že to, co vysvětluje schopnost salesiánské výchovy přetrvat v čase, inkulturovat se do nejrůznějších prostředí a odpovídat na stále nové potřeby a očekávání mladých, je jedinečná svatost Dona Boska.

Šťastná kombinace osobních darů a okolností přivedla Dona Boska k tomu, že se stal „otcem, učitelem a přítelem mládeže“, jak to v roce 1988 prohlásil Jan Pavel II.: jeho vrozený talent pro přiblížení se mládeži a získání jejich důvěry, kněžská služba, která mu umožnila hluboké poznání lidského srdce a dala mu zakusit účinnost milosti v růstu chlapců, praktický smysl, který mu dal schopnost uskutečňovat intuice jednoduchým způsobem, dlouhý pobyt mezi mladými, to vše mu umožnilo přivést počáteční inspiraci k plnému rozvinutí.

U kořene všeho je povolání. Pro Dona Boska byla služba mládeži velkodušnou odpovědí na Pánovo povolání. Originálním rysem jeho postavy je spojení mezi svatostí a výchovou ve všem, co se týká nasazení, askeze a projevů lásky. Je svatý vychovatel a světec vychovatel.

Z tohoto spojení vzniká „systém“, tj. soubor intuicí a praktických realizací, který můžeme vyložit v pojednání, vyprávět ve filmu, opěvovat ve výpravné básni či představit v muzikálu. Jedná se o dobrodružství, do něhož se s nadšením zapojili spolupracovníci a které umožnilo mladým lidem snít.

Když tento systém převzali jeho žáci, pro které je výchova také povoláním, převedli ho do nejrozmanitějších kulturních kontextů a vyjádřili ho různými výchovnými nabídkami, v souladu se situacemi mladých, kterým je určen.

Podíváme-li se znovu na osobní příběh Dona Boska nebo na dějiny některého jeho díla, automaticky vyvstanou určité otázky: A dnes? Nakolik jsou jeho intuice platné i nyní? Do jaké míry jeho praktická řešení mohou pomoci vyřešit potíže, které jsou pro nás téměř nepřekonatelné: mezigenerační dialog, možnost předávat hodnoty, předávání určitého pohledu na svět atd.?

Nebudu se zastavovat u vypočítávání rozdílů, které existují mezi dobou Dona Boska a naší. Nacházejí se – a nejsou rozhodně malé – ve všech oblastech: v situaci mladých, v rodině, ve zvycích, v pojetí výchovy, ve společenském životě i v samotném náboženském životě. Je-li samo o sobě těžké pochopit zkušenost minulosti, když ji chceme věrně rekonstruovat, o to náročnější je ji znovu prožít a převést do praxe v zcela odlišné situaci.

A přece jsme přesvědčeni, že to, co se přihodilo v životě Dona Boska, je chvílí milosti plné možností; že obsahuje náměty, které rodiče a vychovatelé mohou tlumočit do přítomnosti; že zahrnuje prvky schopné se rozvíjet, jakoby výhonky, které čekají na rozpuk.5

2 1.2. Předcházející láska

▲back to top


Jedno z poselství, kterému je třeba porozumět, se nepochybně týká prevence, její naléhavosti, výhod, důležitosti a tedy zainteresovaných osob či institucí. Stále jasnější a znepokojivější fakta ukazují, že se dnes prevence stává aktuální, ale přijmout ji jako princip a účinně ji uskutečňovat není v současné situaci našich společností samozřejmé. Bohužel toto není převládající kultura. Naopak!

A přece prevence stojí míň a je víc než pouhé potlačovaní deviace či následná náprava. Umožňuje totiž většině mladých lidí se vyhnout negativním zkušenostem, které dávají v sázku tělesné zdraví, psychologické zrání, rozvoj možností, věčné štěstí. Umožňuje jim také uvolnit nejlepší energie, co nejlépe využít základní procesy výchovy, vrátit se po prvních krocích případného poklesnutí. To byl závěr dona Boska po zkušenosti s chlapci z vězení a kontaktu s mladými nádeníky v Turíně.

Prevence se pro něj místo téměř policejní činosti zaměřené na udržování společenského pořádku stala vlastním a základním rysem výchovy. Ta byla preventivní jak včasností, tak i obsahem a způsoby. Musela předcházet vzniku negativních situací a zvyků ať už materiálních či duchovních; musela zároveň rozmnožit iniciativy, které zaměřují ještě zdravé síly jedince na lákavé a hodnotné projekty. Byl přesvědčen, že srdce mladých, každého mladého člověka, je dobré, že dokonce i v nejhorších chlapcích jsou semínka dobra a že je úkolem moudrého vychovatele je objevit a rozvinout. Bylo tedy potřeba vytvořit celkově pozitivní situaci, co se týká rodinného prostředí, kamarádů, nabídek, znalostí, která by povzbuzovala sebeuvědomění, rozšířila poznání reálného světa a dala smysl životu a zálibu v dobrém.

Stačí si vzpomenout na příběh Michala Magoneho, „generála rekreace“, na stanici v Carmagnole, kterému Don Bosco nejdříve nabídne své přátelství, pak výchovné mikroklima valdocké oratoře, poté své kompetentní vedení („Milý Magone, potřeboval bych, abys mi udělal jednu laskavost... abys mě nechal na chvíli pánem svého srdce“) a nakonec mu dává najít v Bohu smysl života a pramen skutečného štěstí („Ó, jak jsem šťastný!“) a stát se vzorem pro mladé včerejška i dneška.

Jedním z problémů naší dnešní společnosti je nedostatečnost výchovné služby. Nedostane se ke všem, mnoho se jich cestou ztratí, nedotkne se jedince v jeho situaci. Trpí tím ti, kteří jsou od začátku v nevýhodě nebo nedokáží udržet krok. Ke zvládnutí tohoto fenoménu prostřednictvím mnohostranného preventivního působení a k tomu, aby se výchova stala přiměřenou, je potřeba jednomyslné a souhlasné zodpovědnosti rodin, politických organizací, sociálních sil, institucí pověřených výchovou, církevních společenství a individuálního úsilí.

Výchova, především výchova znevýhodněné mládeže, je více než problémem zaměstnání a odborné kvalifikace, záležitostí povolání. Don Bosco byl charizmatik a průkopník. Předstihl zákonodárství i praxi. Vytvořil všechno to, co je spojené s jeho jménem, veden výrazným sociálním citem, svou nezávislou iniciativou, která byla plodem povolání. A dnes je nejspíš potřeba to samé: využít síly, které jsou k dispozici, podporovat vychovatelská povolání a podporovat projekty služby.

Preventivní účinek výchovy spočívá v její kvalitě. Složitost společnosti, různorodost pohledů a poselství, která se nabízejí, oddělenost různých prostředí, v nichž život probíhá, přinesli rizika i pro výchovu. Jedním z nich je rozdrobenost obsahů, které se nabízejí, a způsobu, jímž se přijímají. Žijeme na pilulkách, i těch duševních. Vzorem pro poselství je reklamní slogan.

Dalším rizikem je volba mezi nabídkami podle toho, čemu osobně dáváme přednost: jedná se o subjektivismus. Volitelnost se dostala ze sféry trhu do života. Všichni znají obtížně smiřitelné protiklady: osobní prospěch a solidarita, láska a sexualita, časný pohled na věci a citlivost pro Boha, přemíra informací a potíže s jejich hodnocením, práva a povinnosti, svoboda a svědomí.

Kritériem Dona Boska bylo rozvíjet to, co si mladý člověk nese uvnitř sebe jako vnitřní sílu nebo pozitivní touhu. A dělal to i tím, že mladého člověka přiváděl do kontaktu s kulturním dědictvím tvořeným vizemi, zvyky, přesvědčením. Nabízel mu příležitost k hluboké zkušenosti víry tím, že ji zapojí do společenské reality, do níž patří, a to prostřednictvím práce, spoluodpovědnosti za obecné blaho, nasazením pro pokojné soužití. Vyjádřil to v jednoduchých heslech, která mladí mohli pochopit a přijmout: „dobří křesťané a čestní občané“, „zdraví, moudrost, svatost“, „rozum a víra“.

Co jedinec získal prostřednictvím výchovy, bylo nasměrováno tak, aby to bylo ve společnosti solidárně a kriticky využito; žít v čestné prosperitě v tomto světě bylo spojeno s duchovním, transcendentním a křesťanským rozměrem; vzdělání a odborná příprava byly spojeny s křesťanským pohledem na svět, s formováním svědomí, s otevřeností pro lidské vztahy.

Aby neupadl do utopického maximalismu, Don Bosco začínal od toho, co bylo možné v konkrétní situaci mladého člověka i vychovatele. V jeho oratoři si mladí hráli, byli přijímáni, navazovali vztahy, dostávali náboženské vzdělání, učili se číst a psát, učili se pracovat, osvojovali si pravidla společenského chování; zamýšlelo se zde nad právem řemeslné práce a hledalo se její zlepšení.

Dnes může existovat vzdělání, které nebere v úvahu problémy života. Na to si opakovaně mladí lidé stěžují. Může být odborná příprava, která na sebe nebere etický nebo kulturní rozměr. Může být výchova uzavřená do bezprostřednosti, která nezaujímá stanovisko k existenčním otázkám.

Od té chvíle, co se život a společnost stali komplikovanými a spletitými, hrozí nebezpečí, že se jednorozměrný jedinec bez mapy a buzoly úplně ztratí nebo se stane závislým. Formace intelektu, svědomí a srdce je více než jindy nutná.

Bolavé místo“ dnešní výchovy je komunikace: mezigenerační kvůli rychlosti změn, mezi osobami kvůli uvolnění vztahů, mezi institucemi a jejich klienty, kvůli různému vnímání příslušných cílů. Říká se, že komunikace je zmatená, rušená, vystavená nejednoznačnosti v důsledku přehnaného hluku, množství poselství, nedostatku shody mezi komunikátorem a příjemcem. Vyplývají z toho nepochopení, mlčení, omezené a selektivní naslouchání, které probíhá jako „přepínání televizních programů“, dohody o neútočení pro větší klid. A tak je těžké radit postoje, doporučovat chování, předávat hodnoty.

3 1.3. Řeč srdce

▲back to top


I řeč srdce se od dob Dona Boska nemálo změnila. A přesto od něj přicházejí pokyny, které jsou pro svou jednoduchost vítěznou strategií. Pokud najdeme způsob, jak je uvést ve skutek. Jedním z nich je: „milujte chlapce“. „Získáme více,“ čteme v tak zvaném „Dopise o trestech“, „láskyplným pohledem, povzbudivým slovem než mnoha výtkami.“ (MB XVI, 444)6

Milovat znamená přijímat je takoví, jací jsou, trávit s nimi čas, projevovat chuť a potěšení sdílet jejich záliby a témata, dávat najevo důvěru v jejich schopnosti a tolerovat to, co je přechodné a příležitostné, tiše odpouštět to, co je neúmyslné, projev spontánnosti a nezralosti. Don Bosco to chápal následovně: „Všichni mladí mají své nebezpečné dny, i vy je máte. Běda, když se nebudeme snažit jim pomoci je přejít rychle a bez výčitek.“ (MB XVI, 445)7

Existuje jedno, dnes ne příliš používané slovo, které salesiáni žárlivě uchovávají, protože shrnuje to, co si Don Bosco osvojil a radil ohledně výchovného vztahu: laskavost. Jejím zdrojem je láska, jak ji předkládá evangelium. Proto vychovatel rozezná Boží plán v životě každého mladého člověka, pomáhá mu si ho uvědomit, uskutečňovat ho se stejnou osvobozující a velkodušnou láskou, s níž ho Bůh formuloval. Lakavost je vnímaná a projevená láska.

Laskavost vyvolává náklonnost, která se projevuje způsobem přiměřeným konkrétnímu mladému člověku, především tomu nejchudšímu. Je to přístup plný důvěry, první krok a první slovo, úcta projevovaná srozumitelnými gesty, která povzbuzují k důvěře, vlévají vnitřní jistotu, podněcují a podporují chuť angažovat se a úsilí překonávat překážky.

Zraje tak, i když ne bez problémů, vztah, na který je vhodné zaměřit pozornost, když jde o to převést intuice Dona Boska do naší situace. Je to vztah vyznačující se přátelstvím, které přerůstá do otcovství.

Přátelství roste projevy srdečnosti a živí se jimi. Z přátelství vyrůstá důvěra. A důvěra je ve výchově vším, protože jen ve chvíli, kdy nám mladý člověk otevře bránu svého srdce a svěří nám svá tajemství, je možné působit. Přátelství má u nás jeden velmi konkrétní projev: asistenci.

Není možné pochopit důležitost salesiánské asistence z významu, který tomuto slovu dává slovník nebo současná řeč. Jedná se o termín vytvořený v rámci určité zkušenosti a naplněný původním významem a původním používáním. Předpokládá touhu být s mladými: „Zde s vámi je mi dobře.“ Jedná se o fyzickou přítomnost tam, kde se mladí zdržují, sdílejí zážitky či plánují. A zároveň je to mravní síla schopná chápat, probouzet, povzbuzovat. Je to také nasměrování a rada podle potřeb jednotlivců.

Asistence dosahuje úrovně výchovného otcovství, které je něčím více než přátelstvím. Je to srdečná zodpovědnost mající autoritu, která nabízí vedení a životodárné učení a vyžaduje disciplinu a nasazení. Výchovné otcovství je láska a přirozená autorita.

Projevuje se především „uměním promlouvat do srdce“ osobním způsobem, protože se tak dotkneme toho, co zaměstnává mysl mladých, odhalujeme jim význam událostí jejich života a dáváme jim pochopit hodnotu jednání a citů, dotýkáme se tak hloubky jejich svědomí.

Nemluvit mnoho, ale přímo; ne vzrušeně, ale jasně. V pedagogice Dona Boska existují dva příklady tohoto způsobu mluvení: „Slůvko na dobrou noc“ – slova adresovaná všem, která na konci dne dávala smysl tomu, co prožili. „Slůvko do ouška“ – osobní slovo, které zaznívalo v neformálních chvílích rekreace. Jsou to dva emočně nabité okamžiky, které se vždy týkají konkrétních a bezprostředních událostí a předávají každodenní moudrost jak se k nim stavět; zrátka pomáhají žít a učí umění žít.

Přátelství, asistence a otcovství vytvářejí rodinné ovzduší, v němž se hodnoty stávají pochopitelnými a požadavky přijatelnými. Tak se vymezuje hranice mezi autoritářstvím, jehož rizikem je, že nebude mít vliv, i když formálně dosáhne výsledků, a absencí návrhů, kdy nenabídneme vůbec nic; mezi vtíravostí, která nenechává prostor svobodnému vyjádření, a „útěkem“ z výchovy, kdy ani není snaha hodnoty předávat; mezi kamarádstvím a zodpovědností dospělého člověka.

Otcovství Dona Boska se projevovalo v době, pro niž byla typickým příkladem patriarchální rodina. V ní přítomné role sloužily jako výchozí bod pro jakýkoli typ autority: občanskou, podnikatelskou, výchovnou. Tehdy bylo všechno „rodinné“: výchova, podnik, ekonomie. Bylo mimo diskusi, že vychovatel musí na sebe vzít „podobu otce“.

Pro nás má otcovství nenahraditelný význam: je to láska, která dává život a nese zodpovědnost za jeho rozvoj, ze srdce si přeje dobro, mluví vhodně, čeká na zrání, připouští nezávislost, s radostí přijímá návrat.

Prevence, návrh, vztah se spojují v „mladistvých“ prostředích. Mladí potřebují vyjádřit svou vitalitu, to, co uvnitř cítí, přijímají a zpracovávají. Mladí musejí vyzkoušet sami sebe v zodpovědnosti, v realizaci hodnot, které hlásají, v solidaritě, v samosprávě.

Pro salesiánského vychovatele „výchovným místem“ pro poznání mladého člověka není v první řadě psychologický test, ale hřiště, kde se projevuje spontánně. Výchovné setkání není především to formální, ale ono spontánní. I když proces růstu mladého člověka nepochybně spočívá v zachovávání norem a v podřízení se vychovateli, mnohem více se však zakládá na schopnosti s radostí se účastnit iniciativ a života ve skupině, v užším i širším společenství mládeže, kde vychovatelé mají nelehký úkol motivovat, pobízet a povzbuzovat, otevírat prostory, podporovat tvořivost.

Díla, která i dnes vycházejí z Dona Boska, mají typické rysy, které dal svým prostředím. Snaží se odpovídat na potřeby mladých konkrétním a potenciálně celistvým programem: výuka, ubytování, výchova k práci, volný čas. Zahrnují i dospělé, zvláště když jsou z lidových vrstev nebo mají zájem pomáhat mladým. Jsou „otevřená“, a ne určená jen některým. Pracují v síti, ve spojení s institucemi, s místem, s lidmi a s úřady.

Dnes se pociťuje naléhavá nutnost „prostor“ pro mladé: malých, středních a velkých. Za příklad ať slouží diskotéky a skupiny. V záloze číhá zlo samoty, která je u zrodu mnoha deviací. Výchovná analýza uhodila hřebík na hlavičku, když rozlišila, aniž by se snažila absolutizovat, mezi institucionálními místy, jejichž organizace odpovídá přesně stanoveným cílům, a živými místy, otevřenými pro spontánní vyjádření, hledání smyslu, projekty, tvořivost: mezi místy, kam se musí docházet, a místy vlastního výběru; mezi vnucenými místy a místy života. Prostor, jak ho pojal Don Bosco, je sloučením obou: v každodenním běhu se překoná dichotomie, jimiž je výchova zmítána.

4 2. Péče o všestranný rozvoj mládeže

▲back to top


Když Don Bosco vidí situaci mladých, rozhoduje se pro výchovu. Jedná se o typ výchovy, která předchází zlu důvěrou v dobro přítomné v srdci každého mladého člověka, která vytrvale a trpělivě rozvíjí jeho schopnosti, která utváří osobní identitu každého z nich. Formuje solidární osobnosti, iniciativní a zodpovědné občany, osoby otevřené hodnotám života a víry, muže a ženy schopné žít smysluplně, radostně, zodpovědně a kompetentně. Je to výchova, která se stává skutečnou duchovní zkušeností, čerpá z „lásky Boha, jenž svou prozřetelností každého člověka předchází, svou přítomností provází a zachraňuje tím, že dává život“ (Stanovy SDB 20). Převést do dneška tuto volbu Dona Boska předpokládá, že budeme upřednostňovat některé důležité strategie.

4.1 2.1. Sdílená důvěra ve výchovu

▲back to top


Je vidět, že naše doba má důvěru ve výchovu, a proto se zasazuje o to, aby k ní měli přístup všichni. Snaží se ji neustále přizpůsobovat výzvám, které se objevují na poli práce, znalostí a společenské organizace. Stále častěji ji svěřuje specializovaným institucím. Zaměřuje ji na předávání kultury, vědeckou informaci a odbornou přípravu. Odpovědnost za ni se ukazuje stále více rozdělená mezi rodinu, společenské instituce a stát.

Výchova se tak stala sociálním fenoménem, uznaným právem a nárokem každého člověka. Otázky s ní spojené se staly problémem všech. Vzbuzují zájem vedoucích a podnikatelských vrstev, běžného občana, veřejného mínění. V podstatě se jedná o uznání jedinečné hodnoty a ústředního postavení člověka v rozvoji kultury, sociálního života a výrobních procesů.

V nemenší míře se o výchovu zajímala církev, která i na tomto poli neustále nabízela směrnice. Její zásahy do výchovy se v mnoha situacích ukazují směrodatné, a to jak rozsahem, tak kvalitou. Vnitřní vztah, který existuje mezi evangelizací a výchovou vede církev k přijetí evangelizace ne jako volitelného úkolu, ale jako samotného srdce svého poslání; cítí se a chce být vychovatelkou člověka.


Tohoto nasazení je nejvíce výrazné u svatých vychovatelů, pro něž se výchova stala vyjádřením přednostního rozhodnutí se pro Boha, každodenním cvičením lásky k člověku a cestou vlastního posvěcení. Za nimi stojí instituty a církvení hnutí, pro které se stala výchova posláním a stylem.

Don Bosco a salesiánská rodina patří mezi církevní hnutí inspirovaná svatým vychovatelem. Chtějí odpovídat na hluboká přání osob, především těch nejchudších, začlenit se do současného světa a přijmout pozvání k nové evangelizaci.

4.2 2.2. Znovu začít od posledních

▲back to top


I přes tuto rozšířenou důvěru ve výchovu máme dojem, že existuje rozdíl mezi cíli a možnostmi, mezi prohlášeními a realným nasazením, mezi úmysly a skutečností, mezi přiznaným právem a právem zaručeným. To je v něk­terých situacích vidět více.

První výzvou, kterou je třeba přijmout, je ta, která vyvstává tam, kde chybí i minimální služby a nutné podmínky pro výchovu. Na počátku třetího tisíciletí se výchovná poušť, stejně jako geografická, nezmenšuje, ale rozšiřuje.

Možnosti výchovy se v rozlehlých oblastech světa dramaticky zmenšují, ať již absolutně, tak i ve vztahu k růstu populace. Vnitřní konflikty, zhroucení služeb, rozvrácená a nenasytná veřejná správa, sociální a politický rozklad jsou příčinou vzrůstajícího zaostávání ve vývoji, jehož první obětí je mládež.

Možnosti výchovy se zmenšují i ve vyspělých společnostech. Nedostatečnost se projevuje nedokončením školní docházky, nedostatkem opory v rodinách, různými formami deviace, nezaměstnaností mládeže, nekvalifikovanou dětskou prací, která je často spojena s kriminalitou.

Z těchto situací vychází mocné volání. Je potřeba se dělit o základní přínos výchovy, přerozdělit péči, čas a prostředky ve prospěch těch, kterým se jich dnes nedostává, jak v jednotlivých společnostech, tak i na celém světě.

Rodina jako je ta naše, která přijala chudé za své dědictví a nasadila své síly ve prospěch chudého kontinentu jako je Afrika, nemůže přehlížet tento fenomén, když už ne z jiného důvodu, tak proto, aby učinila prorocké znamení.

4.3 2.3. Nová výchova

▲back to top


Moderní nadšení pro výchovu, i když je v celkovém pohledu pozitivní, se nevyhne dvojznačnosti, co se týká základního uspořádání a praktických směrnic.

Jak již bylo řečeno, vychovávat znamená pomáhat každému stát se plně člověkem formováním svědomí, rozvíjením inteligence, pochopením vlastního údělu. Okolo tohoto jádra se soustřeďují problémy a střetávají se zde různá pojetí výchovy.

Dnes je cítit určitá nerovnováha mezi svobodou a etickým cítěním, mezi mocí a svědomím, mezi technologickým a sociálním pokrokem. Tato nerovnováha se často projevuje v jiných formách: honbou za majetkem a lhostejností k podstatě života, touhou vlastnit a neschopností sdílet, konzumací bez schopnosti vážit si věcí.

Jedná se o protikladné alternativy, které v sobě skrývají velký potenciál, jestliže je člověk dokáže usmířit. Jsou destruktivní, když se změní hierarchie hodnot, především když je hlavní hodnota popírána či umenšována. Strukturální faktory, kulturní proudy a formy společenského života mohou mít silný vliv určitým směrem. Výchova bude vždy vyžadovat pozitivní postoj rozlišování, nabídky a proroctví. Vezmu zde v úvahu některé z těchto protikladů, na něž musíme dávat pozor, abychom mohli obnovit svou výchovnou nabídku.

4.3.1 2.3.1. Spletitost a svoboda

▲back to top


Mnohým se zdá, že žijeme ve světě, kde vládne velký zmatek v tom, co je dobré a co je zlé. Sociologové mluví o spletitosti, tj. o společenské a kulturní situaci, v níž je velké množství poselství, způsobů, kterými jsou tato poselství sdělována, pojetí života, která jsou u jejich základu, kde existují různé a nezávislé instituce, které je prosazují, nespočetné a neslučitelné zájmy, které za nimi stojí. A neexistuje žádná autorita, která by dokázala navrhnout a prosadit jednotný pohled na svět a na lidský život, systém morálních norem, pohled na život, „seznam“ společných hodnot.

V takových podmínkách je obtížné vychovávat. Dospělí mají pocit, že nedisponují pevným kulturním dědictvím. Kromě toho je málo času na jeho předání a překážek je mnoho. Zdá se tak, že to, co dokáží sdělit, rychle ztrácí význam. Balíček výchovných nabídek ne vždy přitahuje a ne vždy je pochopen jako celek. Chybí odvaha dávat návrhy.

Nejnápadnějším důsledkem pro všechny, ale především pro mladé generace, je problém orientovat se v množství podnětů, problémů, pohledů, nabídek. Různé dimenze života se zdají zmatené a není snadné pochopit jejich hodnotu.

Chatrnost předávání kultury ze strany rodiny, školy, společnosti a náboženských institucí znesnadňuje plánování vlastního života. To se projevuje kapitulací před konflikty a frustracemi, těžkostí rozhodnout se pro něco dlouhodobého a u tohoto rozhodnutí vydržet, odkládáním životních rozhodnutí, neschopností ztotožnit se s identifikačními vzory, které společnost nabízí.

Výchovný problém identity není ničím novým. V každé době se mu mladí museli postavit, aby si uvědomili sami sebe a našli své místo ve společnosti.

Nová je situace, v níž se dnes vše odehrává. Spojují se zde totiž různé faktory, které mají jak výhody, tak nevýhody. Na jedné straně je více nabídek a větší svoboda. Zdá se, jako by se mladému člověku říkalo: „vyber si a zařiď se.“ Je to příslib nezávislosti a záruka seberealizace, ale vede k osamoce­nos­ti. Co dnes chybí, není svoboda, ale mít vědomí a zodpovědnost, mít se o co opřít a být doprovázen.

Člověk proto brzo naráží na vlastní hranice a na překážky, které klade post­industriální společnost: konkurence a selekce ve všech oblastech, trh práce, prodloužení závislosti, chybějící příležitosti zapojit se do veřejného života, nedostatek dostupných alternativ.

To vyvolává pocit nejistoty, který způsobuje, že mladí jsou bezbranní vůči manipulaci, jež v naší společnosti působí skrze různé kanály. Přesvědčování zaměřené na koupi zboží nezřídka určuje, čemu dávat přednost, a to nejen co se týká zboží, ale i vzorů: typ muže a ženy, ideál krásy a štěstí, žebříček hodnot, způsoby chování a postavení ve společnosti.

4.3.2 2.3.2. Subjektivita a pravda

▲back to top


Objevení subjektivity je jedním z klíčů k interpretaci současné kultury, která je svázána s uznáním jedinečnosti každého člověka a hodnoty, kterou má jeho prožívání a vnitřní život. Domáhají se jí ty skupiny, které se po dlouhou dobu cítily „předmětem“ zákonů, vnucování identity či společenských konvencí, které jim bránily projevit se. Když se ale subjektivita nechá sama sobě, bez vztahu k pravdě, společnosti a dějinám, nedokáže se uplatnit.

Privatizace či subjektivní zpracování se nejvíce objevuje v etice a v utváření svědomí. Příkladem, který je nejvíce po ruce, ale není jediný, je sexualita. V této oblasti padla sociální kontrola, někdy i ta rodinná. Existuje veřejná tolerance a právo na různé volby. Tisk, literatura, představení často naopak vyzdvihují výstřelky a prezentují úchylky jako důsledek jiných podmínek. Jakýkoli etický rozměr, byť čistě lidský, je dokonce i ve značně rozšířených oficiálních programech zanedbáván, když ne přímo přehlížen. Jedinou starostí je prožívat sexualitu uspokojivě a bez rizika pro tělesné či duševní zdraví. Odděluje se tak od ostatních složek, které jí dávají smysl a důstojnost.

Absence pravdy se také projevuje v pravidlech, kterými se řídí ekonomická a sociální činnost. Často se inspirují kritérii odvozenými z vlastního oboru a dohodou mezi nejsilnějšími stranami. Ne vždy odpovídají veřejnému blahu nebo cílům ekonomie či společnosti.

Kvalita výchovy bude záviset na odstranění nerovnováhy mezi možností volby a formováním svědomí, mezi pravdou a jedincem. Je potřeba vést k pochopení důsledků vlastních rozhodnutí na celek, vyvážit nespoutanou subjektivitu, pochopit objektivní stránku situací a hodnot.

4.3.3 2.3.3. Individuální prospěch a solidarita

▲back to top


Komplikovanost, spletitost a subjektivizace mají vliv na spravedlivý kompromis mezi hledáním vlastního prospěchu a solidární otevřenosti druhým.

Po určitou dobu se myslelo, že je možné zorganizovat svobodnou a spravedlivou společnost, která by zákony a strukturami zajistila blahobyt pro všechny. Mnoho mladých lidí se nadchlo pro proměnu společnosti a osvobození národů. Příprava na politickou angažovanost byla součástí lidské formace a života víry; byla znamením zralé zodpovědnosti a velkodušného idealismu.

Pak přišlo zmrazení utopií, pád ideologií a s nimi i kolektivních plánů, problém morálky, kontrast mezi institucemi. Politická konfrontace se vyznačovala násilností. Politika se stala divadlem a nebyla vždy hodná následování. Důsledkem byl pokles přízně a nespokojenost, které se projevily malým zapojením do politiky. Zmizel určitý praktický pohled na veřejné blaho a nenahradil ho žádný jiný, který by byl organický a vyzkoušený; naopak, předkládaly se jen „drobky“ vzájemné společenské dobré vůle.

Dnes žijeme v době „trhu“ jako způsobu myšlení a členění sociální sféry. V tuto chvíli se rozmáhá individualistické pojetí sociální sféry. Společnost je chápána jako suma jednotlivců, z nichž každý se snaží hledat svůj osobní prospěch, uspokojení vlastních potřeb, které jsou teoreticky neomezené. Jedná se o primát přání a individuálních práv.

Toto neustávající tíhnutí k uspokojení vykonstruovaných potřeb způsobuje hluchotu k podstatným a opravdovým potřebám. Ideály sociální spravedlnosti a solidarity se tak stávají prázdnými formulemi považovanými za neuskutečnitelné.

Není tedy neodůvodněný závěr těch, kteří vidí v trhu hlavní morální, kulturní a právní překážku růstu solidárního způsobu myšlení dospělých i mladých, na národní i mezinárodní úrovni.

4.4 2.4. Zrání víry mladých lidí v této situaci

▲back to top


Spletitost, subjektivita a individualistické pojetí člověka mají vliv na zrání víry mladých lidí, která pro mladé znamená zejména otevřenost, společenství a přijetí života a dějin.

Dnes nás znepokojují dva fenomény. Existuje rozšířená religiozita, která na sebe bere nejrůznější podoby. Odpovídá na hledání smyslu ve společnosti, která ho neposkytuje, na neurčité vnímání dalšího rozměru života, který zůstává nevyjádřený. Spolu s ní lze vidět nedostatek základů a objektivních motivací, tím pádem zlom mezi náboženským prožitkem, pojetím života a etickými volbami. I náboženské pravdy se přeměňují na názory. Zprostředkování církve se stává problematickým a ještě problematičtější jsou zásahy jednotlivých duchovních či představitelů; lidé si z nich vybírají, co se jim hodí.

Existuje menšina, která se snaží křesťanský život prohlubovat, prožívat a nechat ho dozrávat, což se projevuje vírou, smyslem pro církev a společenským nasazením. Je ale i velké množství mladých, kteří sice hlásání slyší, ale pak se bez problémů od víry vzdalují. Náboženská formace sice trvá déle, ale ne vždy se dá počítat s tím, že by všechna období této formace byla pokryta vhodnými nabídkami.

To všechno zabarvuje víru silným subjektivismem. Nesvázaná konkrétností událostí dějin spásy se stává krajně křehkou, určitým typem konzumního zboží, s nímž každý nakládá, jak se mu zlíbí. Staví se tak po bok dalším, samostatně se utvářejícím aspektům života a myšlení. Riziko oddělení mezi životem a vírou, mezi vírou a kulturou je situace, v níž se nacházíme všichni, v níž dnes mladí vyrůstají. A to i v éře, v níž církev vykazuje nepřehlédnutelná znamení života jako společenství, sociální angažovanosti, misijního nasazení.

4.5 2.5. Odpověď salesiánské rodiny

▲back to top


Jaké odpovědi na tyto výzvy mohou mladí očekávat od salesiánské rodiny? Jaké síly můžeme aktivovat?

Dnes roste množství vychovatelů, zvláště těch profesionálních. Existují také neformální vychovatelé, kteří nemají specifický úkol a ani nejsou odborníky. Stejně existují veřejné a skryté programy. Ve středu výchovného procesu stále více stojí jako soudce jedinec, který si vybírá a zpracovává podle libosti věci, které jsou mu předkládány, nebo které sám objeví. Méně než kdy jindy lze dnes výchovu někomu delegovat a myslet si, že bude mít možnost kontrolovat její průběh. Vychovateli jsme tajně jmenováni mladými, když nám dají přístup ke své mysli a ke svému srdci, když od nás chtějí slyšet nějaké to slovo nebo zachytit nějaké gesto, o němž si myslí, že má pro jejich život význam. Na každého může padnout odpovědnost a to v jakoukoli chvíli.

Vliv vychovatelů, jimž je výchova svěřena, i těch, které si jedinec sám zvolil, závisí na třech faktorech: na důvěryhodnosti nabídky ve vztahu k situaci, kterou mladý člověk prožívá, na autoritě svědka, na komunikační schopnosti.

Dospělý člověk musí vsadit na jednu kartu: ukazovat směr, dávat nabídky, a přitom se nevyhýbat složitosti a požadavkům subjektivity, nepřizpůsobovat se. To vyžaduje otevřenost všemu pozitivnímu, pevné zakotvení ve věcech, které dávají lidskému životu význam, schopnost rozlišovat. To jsou tři aspekty, na něž by se salesiánská rodina měla zvláště zaměřit.

4.5.1 2.5.1. Kvalitnější návrat k mladým

▲back to top


Don Bosco vypracoval svůj styl života, svůj pastorační a pedagogický odkaz, svůj systém a svou spiritualitu mezi mladými. Výlučné nasazení v pastoraci mládeže bylo pro Dona Boska vždy a v každém případě skutečné, i když z mimořádných důvodů nebyl fakticky ve styku s mladými, i když jeho činnost nebyla přímo ve službě mladým, i když houževnatě bránil své zakladatelské charisma ve prospěch všech mladých na světě před nátlakem kněží, kteří ho nedokázali vždy správně rozlišit. Salesiánské poslání je zasvěcení, „přednostní láska“ k mládeži; a tato přednostní láska je ve svém počátku Božím darem a je na nás, abychom ho svým rozumem a srdcem rozvíjeli a zdokonalovali.

Skutečný salesián neopouští pole mládeže. Salesián je ten, kdo zná mladé z osobní zkušenosti: jeho srdce tluče tam, kde tluče srdce mladých. Salesián žije pro ně, je tu pro jejich problémy; oni jsou smyslem jeho života: práce, školy, citů, volného času. Salesián je ten, kdo zná mladé teoreticky i z praktického života, což mu umožňuje objevit jejich skutečné potřeby, vytvořit pastoraci mládeže odpovídající potřebám doby.

Aby věrnost našemu poslání byla účinná, musí se dotýkat „jádra“ dnešní kultury, předloh současného způsobu myšlení a chování. Stojíme před obrovskými výzvami, které vyžadují seriózní analýzu, příslušné kritické zkoumání, podrobnou kulturní konfrontaci, schopnost psychologicky vyhodnotit situaci. V těchto podmínkách výchovná komunikace dává přednost několika kanálům.

Prvním z nich je sdílení zájmů a hledání, místo předem připravených řešení; otevřený dialog místo nedostatečných informací; transparentnost či věcná vysvětlení místo polopravd.

Ve snaze utvářet si pohled na svět mladí naslouchají, reagují, přijímají za své, zkoušejí. Cítí se jako na tržišti, kde mohou vidět cenu a kvalitu nabídek a vzít si to, co se jim hodí. Svědectví a slovo, které dokáží odrážet světlo a naději, najdou posluchače.

Vychovatel budoucnosti bude ten, kdo dokáže ukazovat směr mezi množstvím poselství a pohledů k volbě hodnot a kritérií schopných napomáhat nepřetržitému růstu. A právě ve výchově k hodnotám je nutné se více zaměřit na aktivní zapojení toho, koho vychováváme, než jen na to, aby pouze poddajně přijímal.

Nároky musejí být předkládány s odvahou. Musíme odmítnout pouhé přizpůsobování se bezprostředním požadavkům, které zavírají před jedincem obzory a nakonec ho fixují do narcistické pozice.

Hlavní silou lidského růstu je však zodpovědnost. Osoba musí skrze prožitky a promýšlení výchovné nabídky přijmout za své a vytvořit si vlastní závěry. Jen když se mladý člověk stane subjektem a nejen objektem výchovného působení, nabídky vstoupí do jeho vědomí a stanou se vlastnictvím, které má cenu pro život.

Existuje pak další klíčový prvek v komunikačních modelech: prostředí. Dnes jsou vedle tradičních výchovných institucí oceňována tzv. „živoucí místa“ („místa, kde je život“, „kde to žije“). Instituce působí prostřednictvím struktur, programů, rolí, pravidel, ale zdají se nedostatečné pro uspokojení otázek po smyslu a vztahu, které mladí projevují. Živá místa naopak dávají prostor pro spontánnost zaměřenou k pozitivním hodnotám, pro svobodné sdílení, pro přátelství, pro vzájemné přijetí, pro sdílení vlastních snů, pro symbolickou řeč, pro plány. Můžeme si jen přát, aby se takovými staly rodiny, křesťanská společenství, skupiny organizované pro určitou činnost, místa, kde se mladí setkávají, škola.

Když se obracím na členy salesiánské rodiny, není od věci připomenout, že Don Bosco spíše intuitivně než na základě teoretických znalostí dal vzniknout kompletnímu komunikačnímu systému: oratoři, prostředí proniknutému spontánností a svobodným vyjádřením, v němž existovaly uznávané role i neformální vztahy, střídal se pravidelně organizovaný program nabídnutý všem a prostor pro osobní i skupinovou tvořivost.

V první oratoři v Pinardiho domě, tak jak ji zamýšlel Don Bosco, jsou přítomné některé důležité intuice, jejichž hlubší význam byl teprve následně získán z komplexní humanisticko-křesťanské syntézy:

  • pružná struktura jako dílo, které je „mostem“ mezi církví, městskou společností a lidovými vrstvami mládeže;

  • úcta a oceňování prostředí lidových vrstev;

  • náboženství jako základ výchovy v souladu s učením katolické pedagogiky, které mu bylo předáno v prostředí [kněžského] konviktu;

  • dynamická provázanost mezi náboženskou formací a lidským růstem, mezi katechismem a výchovou, nebo také soulad mezi výchovou a výchovou k víře a sjednocení mezi vírou a životem;

  • přesvědčení, že vzdělání představuje nezbytný nástroj pro osvícení mysli;

  • výchova, tak jako katecheze, se projevuje všemi možnými způsoby, které jsou slučitelné s nedostatkem času a možností: naučit číst a psát ty, kteří se nikdy nedostali k žádné formě školního vzdělání, pomoc najít práci, asistence během týdne, rozvoj sdružení a vzájemné pomoci;

  • plná zaměstnanost a využívání volného času;

  • laskavost jako výchovný styl a jako styl křesťanského života vůbec.

Takto pojatá oratoř je pro nás i nadále základním „vzorcem“, který se snažíme aplikovat na jakoukoli situaci či výchovnou strukturu.

4.5.2 2.5.2. Návrat k „čestnému občanovi“

▲back to top


Obnovená pozornost věnovaná společenskému rozměru výchovy, která byla již přítomná u Dona Boska, i když nebyla dokonale realizována, by měla povzbudit vytváření přímých zkušeností sociálního nasazení v nejširším slova smyslu. To předpokládá hlubokou reflexi jak na teoretické úrovni – vzhledem k tomu, co obnáší povznesení člověka, mládeže a lidových vrstev i různorodost antropologických, teologických, vědeckých, historických, metodologických úvah – tak na rovině zkušenosti a reflektované praxe jednotlivců i komunit. 23. generální kapitula salesiánů již mluvila o „sociálním rozměru lásky“ a o „výchově mladých k angažovanosti a účasti na politice“, „oblasti, kterou trochu zanedbáváme a přehlížíme“.8

Výchovná přítomnost v sociální sféře zahrnuje následující: výchovnou vnímavost, výchovné politiky, výchovnou kvalitu sociálního soužití, kulturu.

Komu skutečně leží na srdci výchovný rozměr, ten se snaží využívat politické nástroje, aby byla brána v úvahu ve všech oblastech: od urbanizace přes turistiku až po sport a systém rozhlasového a televizního vysílání, oblasti, v nichž se často dává přednost tržním kritériím.

Existuje pak specifický rys výchovné politiky a politiky mládeže. Je potřeba vzbudit o něj zájem a svádět bitvy o to, aby se řešení některých naléhavých potřeb nedostalo až na poslední místo, jako například široce pojatá prevence, kvalita integrovaného výchovného systému, vhodné rozrůznění výchovných možností odpovídajících potřebám jednotlivců, ekonomická rovnost, záchrana těch, kteří se během výchovného procesu setkali s nezdarem.

Kromě toho styl společenského života a politická praxe jsou samy o sobě velkou každodenní školou, z níž dospělí i mladí v tichosti získávají praktické lekce. Lze říci, že je téměř zbytečné, aby se výchovné instituce snažily vychovávat k zákonnosti, když se ve veřejném životě s klidným svědomím uplatňují jiná kritéria, protože jsou to právě ona, která nakonec utvářejí naše přesvědčení a chování. Je těžké vštěpovat smysl pro spravedlnost, když ve veřejné správě vládne korupce a kompromis. Ukazuje se obtížné učit úctě k člověku, jestliže v politické debatě převládá vzájemná nedůvěra, podvod a nesnášenlivost. Výchova, společenské soužití a politická praxe vytvářejí jednotu, a proto kdo bude chtít dosáhnout kvalitativního rozdílu v jedné z těchto oblastí, bude muset nutně nasadit síly i na změnu v ostatních.

Konečně, u kořene výchovy, společenského soužití a politické praxe je kultura. Ta dává motivace a předává významy, které tiše pronikají do vědomí a určují chování. K tomu, aby nějaká hodnota zapustila kořeny, nestačí iniciativy, i kdyby jich bylo mnoho, ani velkorysé a brilantní osobnosti. Je potřeba, aby dozrávalo společné smýšlení. Kultura se totiž netýká jenom soukromých plánů a úmyslů, ale systematického a racionálního vynakládání sil, jež má společenství k dispozici. Někdy se vyskytuje rozštěpení mezi jednáním jednotlivců a kolektivní mentalitou, mezi osobními iniciativami a společenskými projevy, mezi praxí a jejím základem, proto jedna věc je touha člověka, druhá je každodenní realita, kterou musí snášet.

4.5.3 2.5.3. Návrat k „dobrému křesťanovi“

▲back to top


To samé lze říci o návratu k „dobrému křesťanovi“. Don Bosco, „strávený“ horlivostí pro duše pochopil problematičnost a nebezpečnost sociální a morální situace, stavěl se proti jejím předpokladům, našel nové způsoby jak se postavit zlu se skrovnými kulturními, ekonomickými (atd.) prostředky, které měl k dispozici.

Jak zaktualizovat „dobrého křesťana“ Dona Boska? Jak dnes zajistit lidskou a křesťanskou ucelenost projektu v činnostech, jež mají být jasně či převážně náboženské a pastorační povahy, aby se neupadlo do starých či nových fundamentalismů? Jak proměnit tradiční náboženskou výchovu ve výchovu, která pomáhá prožívat vlastní identitu v multireligiózním, multikulturním a multietnickém světě? Jak za chodu přejít od dnes již překonané tradiční pedagogiky poslušnosti, která odpovídala určitému typu eklesiologie, k pedagogice svobody a zodpovědnosti, směřující k vytváření silného jedince schopného svobodně a zrale se rozhodovat, otevřeného pro mezilidskou komunikaci, aktivně zapojeného do společenských struktur nikoli s konform­ním, ale konstruktivně kritickým přístupem?

Jedná se o to odhalit a pomáhat vědomě žít povolání člověka, pravdu o člověku. A právě v tomto ohledu mohou věřící dát svůj nejcennější přínos.

Vědí totiž, že bytí a vztahy člověka jsou určovány skutečností, že je tvorem, což neznamená méněcennost či závislost, ale nezištnou a tvůrčí lásku Boha. Člověk za svůj život vděčí daru. Je zasazen do vztahu s Bohem, který musí opětovat. Jeho život nenachází smysl mimo tento vztah. Ten „druhý“, kterého člověk nejasně vnímá a po němž touží, je ve skutečnosti ten Absolutní, ne nějaké cizí a abstraktní absolutno, ale pramen jeho života, který ho volá k sobě.

V Kristu nachází pravda o člověku, kterou rozum chápe jen v zárodečné formě, své plné poučení. Kristus svými slovy, ale především v síle své lidsko-božské existence, v níž se projevuje vědomí Božího Syna, otevírá člověka plnému pochopení sebe sama a vlastního údělu.

V něm se stáváme dětmi a jsme povoláni, abychom tak i žili. Jedná se o skutečnost a dar, jehož smysl musí člověk postupně proniknout. Povolání být Božími dětmi není nadbytečný přepych, nepodstatné doplnění lidské realizace. Naopak, je to ryzí a prosté naplnění, nutná podmínka opravdovosti a plnosti, uspokojení nejzákladnějších potřeb, těch, které tvoří podstatu samotné naší struktury tvorů.

Kdo vychovává – rodič, přítel či animátor – si musí být neustále vědom, že je svědkem a průvodcem při tomto odhalování možností života, že spojuje vědomí s jeho pramenem a cílem, že rozvíjí život, ale především že připravuje partnera v dialogu a znamení Boží přítomnosti.

Existuje tajemný dialog mezi každým mladým člověkem a tím, co k němu přichází z vnějšku, co vyvěrá z jeho nitra a co objevuje jako imperativ, milost nebo smysl. Postupně si plně uvědomuje sebe sama, vytváří si obraz života, na který sází všechny své síly a schopnosti.

Vychovatelé, ať již profesionální či nikoli, jsou voláni nabídnout všechno, co považují za vhodné, a žít s nadějí vstříc budoucnosti i přesto, že je v ní ukryto mnoho neznámého. Upřímně se zajímají o člověka, který v tomto nejistém hledání vyrůstá. V tomto hledání chce být Bůh rozpoznán a během růstu se ještě jasněji zjeví. Budou-li se věci ubírat správným směrem, přispějí křesťanští vychovatelé k tomu, že se v dějinách udrží „Boží pokolení“, pokolení těch, kteří cítí synovský vztah k Bohu, a vytvoří živá místa jeho přítomnosti.

5 3. Zasazovat se o lidská práva, zvláště o práva nezletilých

▲back to top


Jsme dědici a nositeli výchovného charismatu, které směřuje k prosazování kultury života a ke změně struktur. Proto máme povinnost zasazovat se o lidská práva. Historie salesiánské rodiny a její velmi rychlé rozšíření i do míst, které jsou kulturně a nábožensky vzdálená tomu, v němž se zrodila, dosvědčují, jak je preventivní systém Dona Boska zaručenou přístupovou branou k výchově mládeže v jakékoli situaci a základnou pro dialog o nové kultuře práv a solidarity. Vezmeme-li v úvahu důstojnost každého člověka a rovnost jeho práv, můžeme chápat důvody, které vedou církev věnovat se přednostně chudým.

Z tohoto pohledu je potřeba vykládat a aktualizovat ponaučení Dona Boska prvním misionářům: „Starejte se především o nemocné, o děti, o staré a o chudé a zajistíte si Boží požehnání a sympatii lidí.“9 Jako salesiáni [víme], že výchova k lidským právům, zvláště právům mladistvých, je v nejrůznějších kulturách privilegovanou cestou prevence, cestou integrálního lidského rozvoje a budování lepšího, spravedlivějšího a zdravějšího světa. Budeme-li používat jazyk lidských práv, umožní nám to dialog a začlenění naší pedagogiky do rozličných kultur světa.

5.1 3.1. Lidská práva a důstojnost člověka

▲back to top


Lidská práva jsou práva, která náleží každému člověku jakožto člověku; nezávisí na rase, náboženství, jazyku, místu původu, věku či pohlaví. Jsou to práva základní, všeobecná, neporušitelná a nedisponovatelná. Nejsou statická, protože se neustále vyvíjejí. Občanská a politická práva, jejichž kořeny spadají do doby Francouzské revoluce (1789), se zrodila z domáhání se celé série základních svobod, z nichž byly široké vrstvy obyvatelstva vyloučeny: právo na život, na fyzickou integritu, na svobodu myšlení, náboženství, projevu a shromažďování, na účast v politickém životě. Hospodářská, sociální a kulturní práva byla uznána Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948: právo na vzdělání, na práci, na domov, na zdraví atd. Existují práva národů na sebeurčení, na mír, na rozvoj, na ekologickou rovnováhu, na kontrolu národního bohatství, na ochranu životního prostředí. Konečně existují práva spojená s úctou k člověku v oblastech genetické manipulace, bioetiky a nových komunikačních technologií.

Je třeba si uvědomit, že plné respektování lidských práv je především naší zodpovědností. Porušování lidských práv je bohužel na denním pořádku a je zřejmé, že existující nástroje a prevence nestačí na odstranění této situace. I za těchto okolností se musíme svým úsilím zasazovat o respektování lidské důstojnosti.

Učení církve potvrzuje, že správná interpretace a účinná ochrana práv závisejí na antropologii, která zahrnuje všechny základní dimenze člověka. Celek lidských práv musí totiž odpovídat podstatě lidské důstojnosti. Musejí se vztahovat k uspokojení základních potřeb člověka, k výkonu jeho svobod, k jeho vztahům k ostatním lidem a k Bohu. Jsou všeobecná, přítomná ve všech lidských bytostech bez ohledu na čas a místo. Základní práva totiž patří člověku jakožto člověku, každému člověku a všem lidem, mužům a ženám, dětem a starým lidem, bohatým či chudým, zdravým i nemocným.

5.2 3.2. Salesiánské poslání a práva dětí

▲back to top


V proslovu na téma „Dřív než bude pozdě, zachraňme děti, budoucnost světa“, který jsem přednesl na římském Kapitolu 27. listopadu 2002, jsem se snažil ukázat preventivní systém z pohledu rozvoje jednotlivého chlapce či dívky. Je potřeba vychovávat všechny aspekty jejich života, podle toho jak výchovu chápe křesťanská antropologie, a mít přitom na mysli potřebu proměnit společnost, aby v ní nikdo nebyl odsunut na okraj. Především jsem představil preventivní systém z pohledu vědomého přijetí zodpovědnosti ze strany vychovávaného, který se ze situace, kdy je předmětem ochrany, protože má potřeby, stává zodpovědným subjektem, protože má práva a uznává práva druhých. Preventivní systém tak připravuje z mladého člověka dneška občana zítřka: čestného občana a dobrého křesťana. Předkládám vám zde několik úryvků, které jsem z tohoto svého proslovu vybral.

Situace, v níž se nachází mnoho mladých lidí v mnoha částech světa, je vážná: jedná se o rizikovou mládež a o mládež na okraji společnosti. Je jich mnoho, je jich příliš. Jsou voláním, kterému nikdo nenaslouchá. Zatěžují svědomí společnosti, která se snaží globalizovat ekonomii, ale ne snahu o rozvoj národů a růst důstojnosti každého člověka.

Výzvy dneška. Zde je stručná mapa situací, kterými se projevuje odsunutí mladých lidí na okraj společnosti a jejich zneužívání ve světě:

Děti ulice a gangy

Dětští vojáci

Děti zneužívané

Dětská práce a otroctví

Děti „nikdo“

Děti ve vězení

Děti přinucené darovat orgány a děti zmrzačené

Děti chudé a vyloučené na okraj společnosti

Děti kanálů a toulající se

Děti nemocné

Dětští uprchlíci a sirotci

Děti...

Tolik neštěstí naléhá na svědomí všech. Na závěr 25. generální kapituly se salesiáni obrátili s výzvou na všechny, kteří nesou zodpovědnost za mládež: „Dřív než bude pozdě, zachraňme děti, budoucnost světa.“ To je i moje výzva jako nástupce Dona Boska.

Před tak smutným obrazem bolestí světa mladých, my salesiáni „stojíme na straně mládeže, protože jako Don Bosco máme důvěru v ně samotné, v jejich vůli učit se, studovat, vyjít z chudoby, vzít do svých rukou vlastní budoucnost... Jsme na straně mladých, protože věříme v hodnotu člověka, v možnost jiného světa a především ve velkou hodnotu výchovného nasazení“.10 Investujme do mladých!

Globalizujme proto nasazení ve výchově a připravme tak příznivou budoucnost pro celý svět. V tomto úsilí salesiánská rodina přispívá bohatstvím výchovné metody zděděné od Dona Boska, dobře známým preventivním systémem.

Pro tento systém je první starostí předcházet zlu prostřednictvím výchovy, ale zároveň i pomáhat mladým upevnit vlastní identitu, posílit hodnoty, které mladí právě ve své situaci vyloučení dokázali rozvinout, vypracovat a objevit důvody proč žít se smyslem, radostí, zodpovědností a kompetencí.

Kromě toho tento systém rozhodně věří, že náboženský rozměr člověka je jeho nejhlubším a nejsmysluplnějším bohatstvím; a proto je konečným cílem všech jeho nabídek snaha nasměrovat mladého člověka k realizaci svého povolání Božího dítěte. Myslím si, že je to jeden z nejdůležitějších přínosů, který preventivní systém Dona Boska může nabídnout na poli výchovy dětí, dospívajících a mladých v situaci chudoby a psychosociálního rizika.

Jedná se o jasnou a významnou zkušenost solidarity, která je zaměřená – podle slov Dona Boska – na formování „čestných občanů a dobrých křesťanů“, tj. budovatelů společnosti, aktivních a zodpovědných jedinců vědomých si vlastní důstojnosti, s životními plány, otevřených pro nadpřirozeno, pro druhé a pro Boha.“

5.3 3.3. Zkusme vyjádřit tytéž pojmy jazykem lidských práv

▲back to top


Když se podíváme na výčet porušování lidských práv, který je uveden výše, je jasné, že integrální salesiánská výchova dnes nemůže upustit od nasazení ve prospěch základních práv a důstojnosti člověka.

Především si můžeme všimnout, že téma výchovy k základním právům a svobodám je úzce spojeno se dvěma předchozími Hesly, v nichž jsem zdůrazňoval důležitou úlohu rodiny ve výchově k zasazování se o lidská práva, na prvním místě obranu a podporu života.

Výchova si na tomto poli klade za cíl přispívat k vytvoření kultury lidských práv, která by dokázala vést dialog, přesvědčovat, tj. raději předcházet samotnému porušování těchto práv, než tato porušení trestat a potlačovat. Jedná se o přechod od pouhého oznámení již spáchaného porušení k preventivní výchově.

V této perspektivě výchova k lidským právům musí být nutně mnohorozměrná a projevovat se jako výchova k čestnému, aktivnímu a zodpovědnému občanství, která dokáže spojit popis s předpisy, vědění s bytím a sloučit předávání vědomostí s formováním osobnosti.

Výchova k lidským právům je výchovou k činnosti, postojům, zaujetí stanoviska, převzetí péče, kritické analýze, myšlení, informování se, relativizaci informací získaných z médií; je to výchova, která se musí stát trvalou a každodenní.

Vycházejíc z těchto základů, metodologie, kterou je třeba používat, musí zahrnovat aspoň tři rozměry:

  • kognitivní: poznávat, kriticky a pojmově myslet, posuzovat; Don Bosco by řekl „rozum“;

  • citový: zkoušet, dělat zkušenost, vytvářet přátelství, vciťovat se; Don Bosco by řekl „laskavost“;

  • eticky motivované vůle se zřetelem na aktivní chování: rozhodovat se a jednat, dávat konkrétní směr svému jednání; Don Bosco by řekl „náboženství“.

5.4 3.4. Vychovávat sebe i druhé pro proměnu každého člověka a celé společnosti: pro lidský rozvoj

▲back to top


Preventivní systém a duch (styl) Dona Boska nás tedy dnes volají k rozhodnému individuálnímu i společnému nasazení směřujícímu ke změně struktur chudoby a nedostatečného rozvoje, abychom se stali podporovateli lidského rozvoje a vychovávali ke kultuře lidských práv a důstojnosti lidského života.

Lidská práva jsou prostředkem lidského rozvoje; výchova k lidským právům slouží jako nástroj k dosažení osobního i kolektivního lidského rozvoje, a tedy k realizaci nestranného, spravedlivějšího a zdravějšího světa.

Každý z nás, kdokoli z nás, právě proto, že je vychovatel nebo vychovatelka, a právě proto, že volí pohled křesťanské antropologie, který inspiroval Dona Boska, se může stát obráncem, podporovatelem a aktivistou lidských práv.

Proto musíme vidět principy, které stojí u základu lidských práv, ze salesiánského pohledu, abychom poznali výzvy, které lidská práva staví před naši salesiánskou rodinu.

Zde jsou některé prvky takové interpretace:

  • ceslistvost osoby a aplikace principu neoddělitelnosti a vzájemné závislosti všech základních práv člověka: občanských, kulturních, náboženských, hospodářských, politických a sociálních;

  • výchova k čestnému občanství a aplikace principu diferencované společné zodpovědnosti za podporu a ochranu lidských práv;

  • jeden pro druhého a aplikace principu přednostního zájmu o mladého člověka;

  • nezletilý ve středu pozornosti jako aktivní subjekt a účastník a aplikace principu účasti a zapojení nezletilého;

  • stačí, že jste mladí, abych vás velmi miloval“ a aplikace principu nediskriminace;

  • chci, abyste byli šťastní nyní i vždycky“, která se vztahuje na celého člověka a aplikace principu integrálního rozvoje nezletilého člověka: duchovního, občanského, kulturního, ekonomického, politického a sociálního.

5.5 3.5. Text, který by Don Bosco podepsal

▲back to top


Výchova musí mít za cíl:

  • podporovat rozvoj osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu;

  • vštěpovat dítěti úctu k lidským právům a základním svobodám, a také k zásadám zakotveným v Chartě Spojených národů;

  • vštěpovat dítěti úctu k rodičům, ke své vlastní kultuře, jazyku a hodnotám, k národním hodnotám země trvalého pobytu, jakož i země jeho původu, a k jiným civilizacím;

  • připravit dítě na zodpovědný život ve svobodné společnosti v duchu porozumění, míru, snášenlivosti, rovnosti pohlaví a přátelství mezi všemi národy, etnickými, národnostními a náboženskými skupinami a osobami domorodého původu;

  • vštěpovat dítěti úctu k přírodnímu prostředí.

Nejedná se o nic jiného než o 29. článek Úmluvy o právech dítěte, kterou přijalo Valné shromáždění OSN 20. listopadu 1989 a kterou do současné doby ratifikovalo 192 států.

Je třeba napravit postup mnoha vychovatelů, kteří redukují lidská práva na seznam vědomostí nebo chápou výchovu k lidským právům normativním způsobem jako výklad právních textů.

My obhajujeme širší přístup, kterému se říká socio-civic learning, který povzbuzuje k praktickým prožitkům, k přijetí zodpovědnosti a k aktivní a zodpovědné účasti.

Výchova k lidským právům, nebo lépe k „preventivní kultuře lidských práv“, schopná předcházet jejich porušování, musí opustit omezené pole působnosti právníků a advokátů. Musí se stát vlastnictvím všech, kohokoli, kdo se cítí připraven zahájit a vést interkulturní dialog, jehož základem jsou lidská práva.

Lidská práva totiž nejsou v první řadě předmětem práva či filosofie; mají interdisciplinární charakter a mohou být vysvětlována a diskutována v interkulturním pojetí na poli mnoha disciplín: dějin, zeměpisu, cizích jazyků, literatury, biologie, fyziky, hudby, ekonomie.

Nejsou samostatným předmětem, ale tématem, které proniká všemi oblastmi. Lidská práva by měla být nedílnou součástí formace a doškolování formálních i neformálních vychovatelů, aby je oni sami mohli zpracovat a předávat jako leit-motiv a všudypřítomný přístup v rámci nejrůznějších předmětů.

Kdybychom výukou chápali didaktickou činnost, při níž jen jeden, učitel, má co naučit ty druhé a všichni ostatní musí jen poslouchat, v případě lidských práv by nebyl tento způsob použitelný. Lidská práva nelze učit, tak jako je nelze nařídit, ale je třeba k nim vychovávat dialogem, vzájemnou konfrontací, osobním zpracováním.

Jako didaktická metoda může být použito umění, divadlo, hudba, tanec, kreslení, poezie; vzpomeňme na iniciativy „vymyšlené“ Donem Boskem.

Když ve výchově klademe důraz na vnitřní motivace nutné pro vychovatele, preventivní systém se stává „spiritualitou“. Je-li důraz na třech sloupech rozumu, náboženství a laskavosti, preventivní systém se stává asketickým úsilím, rámcem hodnot a životním projektem. Je-li důraz na vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným, preventivní systém vyžaduje silnou mystiku. A když dáme důraz na životní projekt, kterému vychovávaný musí dát ve svém srdci dozrát, tak preventivní systém je kompletní evangelizací, protože směřuje k formování čestného občana a dobrého křesťana, schopného žít evangelium ve službě člověku a společnosti, jak říká „Christi fideles laici“.

Nakonec je třeba říci, že preventivní systém proměňuje jak vychovatele, tak vychovávaného v protagonisty, kteří si uvědomují povinnost a berou na sebe zodpovědnost bránit a podporovat lidská práva pro lidský rozvoj jednotlivců i celého světa.

Parafrázuji trefnou větu Pavla VI. z „Populorum Progressio“ a odvažuji se říci, že nové jméno míru je výchova k obraně lidských práv a k zasazování se o ně.

Jistě, vychovávat srdcem Dona Boska k všestrannému rozvoji života mladých, zvláště těch nejchudších a nejvíce znevýhodněných, zasazováním se o jejich práva, vyžaduje:

  • obnovené rozhodnutí se pro komunitní sdílení v konkrétních místech našeho působení: Komunitní rozměr salesiánské pedagogické zkušenosti vyžaduje vytváření společenství sjednocených okolo výchovných ideálů Dona Boska, vyžaduje schopnost zapojit všechny zodpovědné z různých institucí a výchovných programů, schopnost formovat v nich kritický pohled na příčiny vyloučení mladých na okraj společnosti a jejich zneužívání, silnou motivaci, která podporuje každodenní úsilí a vyžaduje aktivní a alternativní postoj. Toto všechno si žádá obnovené úsilí o formaci vychovatelů.

  • obnovený pastorační záměr:
    Salesiánské působení vždy zahrnuje starost o spásu osoby: poznání Boha a synovské společenství s ním cestou přijetí Krista, svátostně zprostředkovaného církví. Tím že si salesiáni zvolili mladé a nejchudší mladé, přijímají jako výchozí bod situaci, v níž se mladí nacházejí a jejich schopnost vydat se na cestu k víře. V každé iniciativě pro záchranu, výchovu a rozvoj osobnosti se hlásá a uskutečňuje spása, která bude později hlásána otevřeně, v souladu s tím, jak toho budou postupně dotyční schopni. Každý má právo na Krista. Při jeho hlásání se nesmí uspěchat čas, zároveň však čas nesmí uplynout naprázdno.

6 Na závěr

▲back to top


Tentokrát nekončím pohádkou, ale rodinným vyprávěním, dokonce „snem“, který je na počátku toho, co jsme a co konáme. „Snem“, který je pamětí a proroctvím, připomenutím minulosti a plánem do budoucnosti.

»Bylo mi už devět let a maminka by mě byla ráda poslala do školy, ale měla strach z velké vzdálenosti, protože do Castelnuova to bylo pět kilometrů. Chtěla mě dát do ústavu, avšak šestnáctiletý Antonín nesouhlasil. Vyřešilo se to dohodou: V zimě jsem chodil do školy do blízké vesničky Capriglio. Tam jsem se naučil číst a psát. Mým učitelem byl zbožný kněz don Giuseppe Dallacqua. Byl ke mně velice laskavý. Mé vzdělání, a ještě více mou křesťanskou výchovu si vzal k srdci. Abych uklidnil bratra, chodil jsem v létě pracovat na pole.

Sen

V té době jsem měl sen, který se mi vryl na celý život do paměti. Zdálo se mi, že jsem nedaleko domu, na velice prostorném dvoře. Bavilo se tam mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli, mnozí kleli. Jakmile jsem uslyšel jejich rouhání, vrhl jsem se na ně. Chtěl jsem je umlčet pěstmi i slovy. V tom se objevil vznešený muž v krásném oblečení. Byl celý zahalen do bílého pláště. Tvář mu tak zářila, že se do ní nedalo ani podívat. Oslovil mě jménem a přikázal mi, ať se postavím do čela chlapců. Dodal: – Musíš si z nich učinit přátele dobrotou a láskou, ne bitím. Dej se s nimi do řeči a vysvětli jim, že hřích je něco špatného, zatímco přátelství s Pánem je vzácné dobro.

Zmatený a vystrašený jsem odpověděl, že jsem jen chudý a nevzdělaný chlapec a že nedovedu hovořit k takovým uličníkům o náboženství. V tom okamžiku se chlapci přestali rvát, vykřikovat a klít, a všichni obstoupili toho, který mluvil.

Ani jsem nevěděl, co říkám, když jsem se zeptal: – A kdo jste, že mi přikazujete nemožné věci? – Právě proto, že ti připadají nemožné, řekl, musíš je učinit možnými tak, že poslechneš a budeš se učit. – A kde bych se měl učit? – Dám ti učitelku. Pod jejím vedením se člověk stává moudrým, bez ní se však i moudrý stává ubohým hlupákem.

A kdo vlastně jste?

Jsem synem té, kterou tě tvá matka naučila zdravit třikrát denně.

Maminka mi vždycky říká, abych se bez jejího dovolení nebavil s lidmi, které neznám. Řekněte tedy, jak se jmenujete!

Zeptej se na mé jméno mé matky.

V tom okamžiku jsem vedle něj spatřil vznešenou paní, oděnou pláštěm zářícím do všech stran, jako by byl celý posetý třpytivými hvězdami. Když viděla můj stále větší zmatek, pokynula mi, ať se přiblížím, laskavě mě vzala za ruku a řekla: – Podívej! Když jsem se ohlédl, všichni ti chlapci zmizeli. Namísto nich zde bylo velké množství kůzlat, psů, koček, medvědů a mnoho dalších zvířat. Vznešená paní mi řekla: – Toto je tvé pole, zde musíš pracovat. Staň se pokorným, statečným a silným, a co vidíš, že se nyní stane s těmito zvířaty, musíš udělat pro mé syny.

Znovu jsem se podíval a místo divokých zvířat se objevili krotcí beránci, kteří poskakovali a pobíhali okolo pána a paní a radostně pobekávali na jejich počest.

Tehdy jsem se ve snu rozplakal. Řekl jsem té paní, že těm věcem vůbec nerozumím.

Ona mi položila ruku na hlavu a řekla: – Až přijde čas, všechno pochopíš.

Jen to řekla, vzbudil mě jakýsi ruch a všechno zmizelo.

Zůstal jsem ohromený. Zdálo se mi, že mě bolí ruce otlučené od ran, které jsem rozdal, a že mě tvář pálí od políčků, které jsem dostal.

Hned ráno jsem sen vyprávěl, nejprve bratrům, kteří se začali smát, a potom mamince a babičce. Každý si sen vykládal po svém. „Budeš ovčákem,“ řekl Josef. „Kdo ví, zda nemáš být knězem,“ pověděla maminka. Antonín uštěpačně dodal: „Staneš se vůdcem zbojníků.“ Naposled promluvila babička, která o teologii neměla ani ponětí, ani neuměla číst a psát: „Snům se nemá věřit.“

To jsem si myslel i já. Přesto jsem na sen nemohl zapomenout. Proč? O tom budu vyprávět na následujících stránkách. O těch věcech jsem nikdy nehovořil a mí příbuzní na ně zapomněli. Když jsem však roku 1858 přijel do Říma s tím, že bych chtěl založit salesiány, papež si přál, abych dopodrobna vyprávěl všechno, co by třeba mělo jen přídech nadpřirozeného. Poprvé jsem tedy vyprávěl sen, který jsem měl mezi devátým a desátým rokem. Papež mi doporučil, abych vše přesně a do všech podrobností sepsal. Řekl mi, že to jednou bude pro salesiány povzbuzením.«11

Přeji vám všem, abyste přijali za svůj sen milovaného otce a zakladatele naší salesiánské rodiny Dona Boska. Snažme se, aby se stal skutečností ve prospěch mladých, zvláště těch nejchudších, opuštěných a ohrožených a nepřestávejme mít pro ně nové sny.

Matka Boží, v jejímž jménu začínáme tento rok milosti 2008, ať je pro vás matkou a učitelkou, jako jí byla pro Dona Boska, abychom se v její škole naučili mít srdce vychovatelů.



V Římě 31. prosince 2007

don Pascual Chávez Villanueva

hlavní představený

Obsah




1 AA.VV. Il Sistema educativo di Don Bosco tra pedagogia antica e nuova. Atti del Convegno Europeo Salesiano sul sistema educativo di Don Bosco. Torino: LDC, 1974, p. 314.

2 P. RUFFINATO. Educhiamo con il cuore di don Bosco. Note di Pastorale Giovanile, 2007, n. 6, p. 9.

3 Srov. G. BOSCO. Dei castighi da infliggersi nelle case salesiane. In P. BRAIDO. Don Bosco educatore. Scritti e testimonianze. Roma: LAS, 1992, p. 340.

4 Srov. P. BRAIDO. Prevenire non reprimere. Il sistema educativo di Don Bosco. Roma: LAS, 1999, p. 181.

5 Srov. P. BRAIDO. Prevenire non reprimere. Il sistema educativo di don Bosco. Roma: LAS, 1999, p. 391.

6 Srov. G. BOSCO. Dei castighi da infliggersi nelle case salesiane. In P. BRAIDO. Don Bosco educatore. Scritti e testimonianze, Roma: LAS, 1992, p. 335.

7 Srov. tamtéž, 336.

8 Srov. 23.GK 203-210; 212-214.

9 G. BOSCO. Ricordi ai missionari. In P. BRAIDO. Don Bosco educatore. Scritti e testimonianze. Roma: LAS, 1992, p. 206.

10 25. GK 140.

11 DON BOSCO. Můj život pro mladé. Vzpomínky zakladatele salesiánů. Praha: Portál, 2007, s. 17-19.

37