Komentář dona Pascuala Cháveze Villanuevy

hlavního představeného SDB

s prezentací od matky Antonie Colombo

hlavní představené FMA

UČIŇME

Z KAŽDÉ RODINY

A Z KAŽDÉ KOMUNITY

„DOMOV A ŠKOLU SPOLEČENSTVÍ“

(NMI 43)

TÍM, ŽE BUDEME

PŘI BUDOVÁNÍ KULTURY

SOLIDARITY A MÍRU

PROSAZOVAT

„SPIRITUALITU SPOLEČENSTVÍ“

Přeložila: Sr. Michaela Pitterová, FMA

Milé sestry,

s radostí vám představuji Heslo na rok 2003, které je první hlavního představeného dona Pascuala Cháveze Villanuevy. Má jako téma: Učiňme z každé rodiny a z každé komunity domov a školu společenství (NMI 43) tím, že budeme při budování kultury solidarity a míru prosazovat spiritualitu společenství.

Jsme hluboce vděčné hlavnímu představenému za tuto volbu a za bohaté rozvedení obsahu, v němž se setkávají základní prvky 25. generální kapituly salesiánů a naší 21. generální kapituly. Komentář je zasazen do cesty církve posledních desetiletí a čerpá především z magisteria Jana Pavla II. Pohybuje se na pozadí současné skutečnosti s fenomény a výzvami, které jí prostupují, otázkami a apely, které předkládají našemu životu.

Jsou to výzvy ke společenství ve světě poznamenaném individualismem, konkurencí, zvětšováním rozdílů a vylučováním chudých – výsledek globalizace, která se rozvíjí především v okruhu ekonomického zisku. Kdo tím trpí je jak celá společnost, tak jednotlivci, rodiny i samotné řeholní komunity. Přesto nechybí svědectví alternativních návrhů ve směru kultury společenství a solidarity.

Povolání ke společenství a solidaritě, které Bůh vepsal do srdce každého člověka, má svůj základ ve vzájemné lásce božských osob a v důstojnosti člověka. V křesťanském pohledu Bůh s námi, který se stal Bohem jako my, činí možným původní plán Otce i přes rozdělení, zmatek, protiklady a nedůvěru způsobené hříchem pýchy a soběstačnosti.

Proto kontemplovat tvář Boha v Kristu zavazuje poznat ho ve tvářích bratří a sester, udělat z našich komunit domovy a školy společenství a tím pádem místa humanizace, kde se učí respektovat a přijímat druhého, sdílet odpovědnost za společné blaho a to až k uskutečnění společenství ideálů a vnímavosti; komunity, v nichž se učíme usmiřovat konflikty, které spočívají v přítomnosti osob s různou formací a kulturou, trpělivě budovat dialog a usnadňovat přechod od mnohokulturního soužití k interkulturnímu společenství.

Ježíš Nazaretský nám zjevil skutečnou tvář Boha, který je společenství lásky. Salesiánské poslání spočívá v tom zviditelňovat mladým Boží lásku. Děláme to prostřednictvím svědectví společenství našich komunit a tím, že nabízíme účinnou pedagogickou podporu rodině. Rozkladné fenomény ji narušily v jejích principech a organizaci a je naléhavě nutné bránit faktorům, které ji postupně oslabují a posílit vnímavost institucí, vychovatelů, i samotných rodin a mladých ve směru obnoveného a účinného výchovného nasazení.

Rodinný duch, žitý v našich komunitách, může dětem nabídnout zkušenost hluboké lásky, které se jim někdy nedostává v jejich přirozených rodinách. Je to láska, která se vyjadřuje konkrétními gesty přítomnosti a věnování se, ochoty a dialogu a zároveň předpokládá lidskou i nadpřirozenou lásku.

Hlavní představený navrhuje formační itinerář, jakousi pedagogiku společenství, která by orientovala rodiny a komunity k opětovnému získání ducha společenství a směřování k jednotě.

Milé sestry, svěřuji vaší meditaci komentář k Heslu, který byl předán celé salesiánské rodině. V návaznosti na tradici těchto let ho devátý nástupce dona Boska daroval jako prvotinu FMA v generálním domě. Když ho budete číst, objevíte mnoho společného s tím, co říká náš kapitulní dokument, kde společenství, sen Boha a volání dneška, představuje prvek, který prostupuje a sjednocuje vyjádřená přesvědčení.

Žít požadavky Smlouvy je pro nás úsilím uznat Boží prvenství a živit autentickou spiritualitu společenství, schopnou stát se solidárním úsilím ve prospěch chudých dívek a chlapců. Chceme je uvádět do života a volíme výchovu jako cestu evangelního občanství a aktualizujeme preventivní systém dona Boska.

Náš zakladatel a otec ať nám pomáhá živit naději, ať nás přesvědčí, že největší přínos našeho poslání je dát sebe sama jako novoroční dárek. Tak skutečně bude nový rok!

Řím, 1. ledna 2003

Aff.ma madre

Sr. Antonia Colombo

Milí bratři a sestry ze salesiánské rodiny,

přeji vám všechno nejlepší a zároveň vám odevzdávám návrh, o co usilovat v novém roce 2003. Činím tak s důvěrou, že stejně jako až doposud nám může pomoci kráčet společně a být v církvi proroctvím společenství. Kéž by se bohatství našeho charizmatu mohlo projevit a zářit v „krásném svědectví“ společenství! Toto je Heslo na rok 2003:

UČIŇME Z KAŽDÉ RODINY A Z KAŽDÉ KOMUNITY

„DOMOV A ŠKOLU SPOLEČENSTVÍ“ (NMI 43).

TÍM, ŽE BUDEME PŘI BUDOVÁNÍ

KULTURY SOLIDARITY A MÍRU

PROSAZOVAT „SPIRITUALITU SPOLEČENSTVÍ“.

Tak jako tradičně připojuji Komentář k Heslu, který může posloužit k pochope­ní charizmatických, duchovních a výchovně pastoračních aspektů, které z něj vycházejí.

Don Bosco od samého začátku svého díla kolem roku 1849 „začal ke konci roku dávat jedno heslo všem svým chlapcům dohromady a další každému zvlášť. To první spočívalo v pravidlech, jež bylo třeba zachovávat pro dobrý průběh roku, který měl za chvíli začít… Druhé bylo mravní zásadou nebo radou přizpůsobenou potřebám a chování každého zvlášť.“ (MB III, str. 617).

Tak to napsal don Lemoyne v Životopisných pamětech, aby ukázal, jaký byl již tehdy pro Dona Boska smysl Hesla: jednalo se o darování¹ návrhu, který měl sloužit jako povzbuzení na cestě formace a duchovního růstu jeho chlapců a který se měl také stát orientací pro celou komunitu, aby ji osvítil v jejím upevňování a mohl se přeměnit do konkrétních pravidel života pro dobrý chod domu. Většinou pak heslo bývalo upřesněno podle různých kategorií, jimž bylo určeno: klerikům, studentům, učňům, všem společně (MB VI, str. 115), kněžím v roce 1858, Salesiánské společnosti v prosinci 1868 (MB IX, str. 457), domu v Mirabello.

V roce 1860 chtěl Don Bosco po svých chlapcích, aby mu „jako novoroční dárek² každý věnoval jedno svaté přijímání na jeho úmysl“ (MB VI, str. 803).

Don Bosco už v roce 1859 dal sám sebe „jako novoroční dárek“ svým chlapcům: „Tu trochu znalostí, tu trochu zkušeností, které jsem získal, to co jsem a co mám, modlitby, námahy, zdraví, samotný můj život, to všechno chci vložit do služby vám. Co se mě týká, jako novoroční dárek vám dávám celého sebe samého; je to sice ubohá věc, ale když vám dávám všechno, znamená to, že si nic nenechávám pro sebe“ (MB VI, str. 362). A toto všechno se dělo v radostném ovzduší rodinné výměny, daru a nabídky, nejenom návrhu.

Někdy to bylo vybídnutí posílit úctu k Panně Marii (MB IX, str. 457) nebo povzbuzení k častému svatému přijímání po celý život (MB XVIII, str. 503). Dokonce v roce 1862 řekl: je to „sama Panna Maria, která dává každému z vás Heslo. Berte každý toto upozornění, jakoby vycházelo přímo z úst Panny Marie“ (MB VII, str. 2-3).

Pro dona Boska bylo tedy Heslo obzvláště důležité. Nenechal přejít rok, aniž by jedno nenabídl. Byla to jedinečná událost, kterou v domech očekávali a s radostí přijímali. Životopisné paměti je v co největším možném množství velmi pozorně a přesně uvádějí (v letech 1858 až 1872 a 1875 až 1887), zvláště ta individuální chlapcům z Mirabello; jich je dobrých 180 (MB IX, str. 457).

Postupně se tento zvyk stal cennou a úspěšnou tradicí, která se systematicky rozšířila na celou salesiánskou rodinu; Heslo se začalo publikovat v oběžnících hlavního představeného. Pro Dcery Panny Marie Pomocnice to byla matka Daghero, která po smrti matky Mazzarellové pokračovala v tradici až do roku 1894. Od tohoto data matka Daghero přijímala Heslo, které jí odevzdal don Rua, aby ho předala celému Institutu: jednalo se o jednoduchou větu, jež se stávala formačním návrhem na celý rok. Dnes Heslo získalo význam každoročního setkání, na které všechny skupiny salesiánské rodiny se zájmem čekají. Tím spíše, že v posledních letech, zvláště za dona Viganò a dona Vecchiho, získalo církevní rozměr hlubokého dosahu, inspirovaný směrnicemi papežského magisteria.

Heslo na rok 2003 pokračuje v této linii, v návaznosti na to poslední, jež nám předal don Vecchi, který se inspiroval Nuovo millennio ineunte, „velkou listinou“ pastoračního plánu církve pro třetí tisíciletí. V této perspektivě chce převést velké linie, které nám papež nabídl, do konkrétnějších a praktičtějších projektů s bezprostřední účinností. Jedná se o snahu překonat riziko – které na nás dnes stále více číhá – vytvářet dokumenty, které se stávají jenom metodologicky sterilními „slogany“, jimž chybí konkrétní dopad a jež jsou odtrženy od každodenního života.

Zároveň chce být v souladu s tématem 25. generální kapituly SDB („Salesiánská komunita dnes“) a 21. generální kapituly FMA („V obnovené Smlouvě úsilí o aktivní občanství“), aby odpovídalo na dnes velmi ostře pociťovanou výzvu, kterou je hledání sjednocení lidstva povolaného stát se velkou lidskou rodinou v jednotném duchu civilizace Lásky.

Politické a ekonomické panorama nám dnes ukazuje globalizovanou společnost, která je však sužovaná mnoha konflikty většího či menšího rozsahu. Ty jsou však vždy charakterizované ničivostí a násilím, nerovností a nespra­vedl­ností. Vládnoucí společenský a ekonomický model, který lze popsat v kategoriích globalizace/marginalizace, je silně poznamenán individualismem a soutěživostí, které způsobují, že lidé jsou jsi navzájem hrozbou a jsou zároveň v ohrožení.

Máme před očima styly života charakterizované spíše vylučováním se ze společnosti než zapojováním se do ní, nedůvěřivou nejistotou než harmonickou soudržností, zhoršováním chudoby v logice, která některé vytlačuje na okraj společnosti. Široké vrstvy společnosti cítí, že už nemají zaručená svá základní práva, jako právo na život, obživu, práci, úctu, rovnost, občanství a podíl na demokracii. Zároveň reklamou propagované životní styly vytvářejí určitou formu „mediálního imperialismu“ zaměřeného spíše na vyhrocování důrazu na spotřebu než na zaručení rovných a spravedlivých podmínek; a to často uráží ty, kterým stále ještě chybí prostředky nezbytné k životu.

To všechno má ničivé důsledky na rodiny a komunity. Jejich soudržnost je ohrožována vyzdvihováním toho, co rozděluje a vyřazovacích mechanismů, a ne rysů společenství a přijetí.

V rodinách je těžké být společně z mnoha důvodů, ale především kvůli velmi silné nesnášenlivosti, která pravděpodobně pramení z přehnaného zdůrazňování rozdílů a neshod: rozdílnost věku, zájmů, hodnot, životních stylů, mentality, pojetí samotné rodiny, pohledů na život, práci, lidi a víru. Tato nesnášenlivost se pak často projevuje bezdůvodnými formami agresivity a násilí.

Do komunit stále neodbytněji proniká vliv kultury, v níž se osobní úspěch stává natolik prioritou před všemi ostatními hodnotami, že ohrožuje jakýkoliv komunitní projekt. Pak dochází k tomu, že se přehlížejí ti nejslabší a nejkřehčí spolubratři.

Samozřejmě, že existují rodiny, které i nadále sázejí na život, jsou velkoryse otevřené rození dětí a opravdově se věnují jejich výchově a zrání v prostředí, pro něž jsou příznačné mezilidské vztahy, ale i nasazení v sociální oblasti a pastoraci. Stačí si třeba jen vzpomenout na rodiny, které se rozhodnou jít do misií do různých zemí světa a jež jsou přítomné i v našich salesiánských komunitách.

Stejně tak existují komunity, v nichž vládne rodinný duch do té míry, že vytváří prostředí podporující růst jednotlivých spolubratří a spolusester. Mají komunitní a pastorační projekty, které posilují důvody, proč žít společně, solidárně s chudými, začlenění do sociálního prostředí, s díly skrze něž je vidět Boží blízkost.

My, salesiánská rodina, si uvědomujeme společensko kulturní kontext, v němž je zasazeno naše poslání a cítíme se voláni spolupracovat na Božím plánu tím, že budeme podporovat a rozvíjet tyto sítě solidarity, bratrství a jednoty se všemi, kteří – instituce nebo jednotlivci – se snaží o co největší humanizaci společnosti. A v hraničních situacích, které nám ukazují „znameními doby“, budeme umět prosit Boha o sílu zaujmout i prorocké pozice a postoje tváří v tvář „ďábelským“ a rozkladným prvkům, abychom pomohli rodinám a komunitám se stát „symbolickými místy“ společenství a bratrství.

Zmatek, který znamená návrat do chaosu, začal, když se člověk konkrétním činem vzpoury a nezávislosti rozhodl, že již nebude respektovat svou závislost tvora na Bohu, a chtěl jednat podle svých subjektivních kritérií dobra a zla.

Od té chvíle vstoupily do světa zlo a smrt, které se hmatatelně a konkrétně projevily při zabití Ábela. S nimi vstoupily do světa také veškeré formy rozdělení mezi lidmi, jehož vrcholným projevem byl nezdar plánu stavby Babylonské věže.

Na jedné straně jsme svědky hříchu pýchy a soběstačnosti člověka, který se chce domýšlivě vyzdvihnout až do nebe a nahradit dokonce Boha; na druhé straně se bohužel nacházíme před vyhroceným zmatkem mezi samotnými lidmi, který má jako bezprostřední následek jejich radikální rozpad a rozptýlení.

Na tuto zatvrzelost člověka Bůh odpovídá tím, že slibuje spasitele a svěřuje muže ženě, uzavírá smlouvu s Noem a především dává zvláštní povolání Abrahámovi, v jehož potomstvu budou znovu požehnány všechny národy země. To je mudroslovné zamyšlení autora posvátného textu (Gen 2-3.11.12).

Plody znovubudování společenství a smíření je možné vidět již jako „předzvěst“ ve vyprávění o Josefovi, který přijímá své bratry a odpouští jim, nebo v příběhu o Mojžíšovi, který se přimlouvá za svůj lid, nebo v epizodě o Rút, kterou Bóaz přijme a ožení se s ní, i když je cizinka, či ve vyprávění proroků, kteří svým životem a slovem ukazují Boží lásku, jež řídí dějiny.

Povolání ke společenství je tedy láskyplnou odpovědí, kterou Bůh opakuje před zatvrzelou neposlušností člověka. On je věrný svému plánu lásky i přes rozhodné odmítnutí člověka, který se spíše snaží hledat svou seberealizaci a sleduje svou vlastní cestu. Tragickým důsledkem toho všeho se však zdají být smutné následky světa rozdrásaného etnickou nenávistí, vražedným šílenstvím, rozbitými rodinami. Na druhé straně se tyto následky mohou polarizovat a radikalizovat do kolektivismu a společenského konformismu, které anulují jedince, nebo do individualismu soukromého či egoistického typu, který anuluje společnost a nemá zájem o veřejné blaho.

Závěrem, zatímco Bůh je Láska a trojiční Společenství, hřích je rozbití společenství, rozdělení, vnitřní i vnější rozkol.

Všechna tato „znamení“ ukazují ke „znamení“ par excellence, Ježíši Kristu, „našemu pokoji“: On z pohanů i Židů učinil jediný lid; zbořil zeď, která je dělila a dělala z nich nepřátele (srov. Ef 2, 14). On je nejvyšším vyjádřením Boží Lásky a tvůrcem nového společenství lásky, zárodkem nového lidstva, které se rodí z odpuštění a smíření.

Dynamika společenství je viditelným znamením jevu, který se dnes obzvlášť šíří ve světě a v církvi, v nichž stále více roste pozornost a vnímavost k rozvoji sociálního cítění a solidarity i ke všem hnutím, jež se snaží vytvářet soudržnost a jednotu. Stačí si vzpomenout na novou sílu, kterou dostávají teologické kategorie jako je „ekleziologie společenství“ a „spiritualita společenství“, které se prolínají celou Instrukcí „Ripartire da Cristo“ ³.

Výraz „domov a škola společenství“, nacházející se v Apoštolském listu „Novo millennio ineunte“ (č. 43), Jan Pavel II. aplikuje na církev, když definuje její funkci ve světě a aktivní přínos, který je volána dát v síle svého povolání. Církev je obrazem Trojice a utváří se přijetím daru trojičního společenství. Stává se tak domovem, který přijímá různost národů i kultur a školou, v níž se učí obtížnému umění překonávat konflikty a nepřátelství.

Dnes salesiánská rodina chce přijmout a přivlastnit si úkol patřící církvi, aby motivoval její formační úsilí v tomto roce: „být domovem a školou společenství“. V „Chartě společenství“ (Průkaz totožnosti člena salesiánské rodiny) a v „Chartě poslání“ byly již určeny cesty společenství mezi jednotlivými skupinami, které ji vytvářejí; jedná se o to vzít znovu do ruky toto sdílené duchovní dědictví a prohloubit naši „společnou charizmatickou zkušenost“. Chceme to udělat v souladu s Božím slovem, jak je to dobře vidět v některých novozákonních pasážích, jež nejlépe ozřejmují ducha společenství a lásky.

Sv. Lukáš ve Skutcích apoštolů zdůrazňuje, jak první křesťané „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). Jsou zde ukázány čtyři typické prvky, které představují pojítko tohoto společenství: naslouchání Božímu slovu, bratrská láska, eucharistie a společná modlitba.

Sv. Pavel pak vybízí Římany (Řím 12,3-10) k neustálému růstu v jejich křesťanském životě a uvádí některé základní dimenze, které je třeba posílit – jednota těla v rozdílnosti údů spolu s pokorou, která vítězí nad jakoukoli domýšlivostí a zneužíváním. Různost charizmat každého jedince musí být prožívána v jednotě ducha, v jednoduchosti spolupráce, vzájemné úctě, nepředstírané lásce. V Mt 18,20 jsou pak tyto postoje posíleny vybídnutím ke společné modlitbě a vzájemnému odpuštění.

Kvůli naší víře v trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého; v síle naší zkušenosti církve, která je společenstvím s bratřími a sestrami i společenstvím s Otcem našeho Pána Ježíše Krista; kvůli přikázání lásky, které je nejcharakterističtejším rysem, podle něhož lze určit Ježíšovy učedníky: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,35), je pro nás přirozená, nebo by měla být, orientace na společenství. Proto by věřící, a mezi nimi především zasvěcené osoby, měli být prvními tvůrci společenství, zvláště uvnitř církevního společenství, ale pak rovněž i v občanské společnosti.

Společenství je milost a závazek. Je to dar a úkol.

Jako milost, je jasné, že společenství není bezprostředním plodem lidské přirozenosti, jež se zdá spíše ovládaná sebestředností a sobectvím. Jako dar, ji člověk musí přijmout s vděčností a otevřenou ochotou k obrácení vlastních postojů, které urážejí, podkopávají a boří společenství.

Jako závazek, společenství je plodem konstruktivního a výchovného působení každého člověka. Všichni jsou povoláni spolupracovat jakýmkoli způsobem, který kromě jednoty lidské rodiny podporuje úctu a formaci člověka v plnosti jeho důstojnosti, skrze úsilí o budování a dokonalejší humanizaci světa.

To všechno bude možné, když bude přijata filozofie a antropologie, které mají jako základní postulát maritainovský princip integrálního humanismu, a které umějí respektovat a přijmout do svého hodnotového rámce všechny dimenze člověka, včetně té náboženské. Pak je možné je proměnit v návrhy skutečné lidské ekologie.

Je to fascinující projekt. Je to „úkol, který vyžaduje duchovní osoby, vnitřně utvářené Bohem v láskyplném a milosrdném společenství, a komunity zralé, kde je spiritualita společenství zákonem života.“⁴

Cítí se laické skupiny naší salesiánské rodiny zapojeny do dynamiky těchto procesů? A my, zasvěcené osoby, uvědomily jsme si, že naše povolání prožívané ve víře nám dává nejlepší podmínky pro to, abychom se staly hlavními tvůrci společenství?

I občanská společnost v každém světadílu je obzvláště vnímavá k tomuto hnutí směrujícímu k jednotě. Stačí sledovat různé skupiny zemí snažící se „vytvářet společný dům“, jako evropské země, které se postupně orientují na vytvoření konfederace států, k níž aspirují další, které již projevily vůli vstoupit do Evropské unie a snaží se vytvářet podmínky vstupu, aby byly rychle uznány. Jsme svědky procesu hledání jednoty, společenství a sbližování národů, směřující k integraci, která se projevuje i v mnoha dalších částech světa. Je to znamení doby, které nás vyzývá k zodpovědné účasti, a to jak skupiny, tak jednotlivce.

To se ukazuje nejen na makrospolečenské a institucionální úrovni, ale i v méně oficiální – i když dnes stejně viditelné – perspektivě, v jevech, které mají před očima všichni, jako je neustálé a masové stěhování hladovějících populací a uprchlíků hledajících blahobyt, který v jejich zemích postupně mizí.

Spolu s tímto společenským rozměrem, který se v některých okamžicích dějin stává i tragicky aktuálním, společenství, které jsme povolání budovat mezi lidmi, musí zahrnovat jak člověka jako celek, do hloubky jeho bytí a v radikálnosti jeho postojů, tak i konkrétní vnější projevy, které jsou jasně viditelné ve veřejném životě, v jeho různých ekonomických, společenských, kulturních a politických aspektech.

Panorama, s nímž končíme tento rok a začínáme nový, má tlumené barvy šerosvitu, proniknuté občas svazky paprsků a někdy skvrnami stínu.

Na jedné straně máme radost ze všech světlých aspektů, které dnes charakterizují naše lidství: rozvoj a plody vědy, techniky a ekonomie, spolu s rozvojem, kterého lidské vědomí dosáhlo v oblasti důstojnosti člověka. Na druhé straně však jsme zasaženi stíny velkého zla, které postihuje celé lidstvo, a to jak toho, které je důsledkem přírodních katastrof (zemětřesení, povodně, sucho), tak toho, které je výrazem egoismu a lidské svévole (války, terorismus, chudoba, sexuální a rasová segregace, fundamentalismy, ideologie). Mnohem závažnější je to druhé, právě proto, že člověk by mohl mít k dispozici prostředky mu zamezit.

Mír a svornost, blahobyt a rozvoj by byly možné pro všechny a každý by z nich mohl mít užitek, jen kdyby nás vedla větší solidarita!

Dějiny 20. století byly dějinami technologického pokroku, kterému není rovno: technologie posílila proces industrializace, zkrátila vzdálenosti nesmírným rozvojem dopravních prostředků a nyní prostřednictvím rychlosti virtuální komunikace umožnila informovanost v reálném čase a moc, které se nic nevyrovná, nejen pro mezinárodní organizace, ale i pro jednotlivé spotřebitele. V tomto století člověk dokázal rozdělit atom, rozluštit genetický kód a celý svět propojil do jediné sítě.

V těchto prvních letech 21. století technologické změny probíhají zvýšenou rychlostí a nutí nás neustále dobíhat události, neustále vyhledávat čerstvé informace o financích, obchodu, politice, kultuře a vědě, volném čase, sportu i zábavě, a vytváří přitom nové, dosud netušené služby pro člověka, zlepšuje čas a kvalitu diagnóz, léčbu chorob a stáří, posiluje očekávání a naděje na život miliónů mužů a žen.

Na druhé straně rozvoj technologie se stává stále nebezpečnějším, stále více se zvětšuje rozdíl mezi těmi, co mají hodně a těmi, kteří nemají nic a půjde to tak dál, jestli vlády nepřijmou opatření, která by podporovala pružnost a inovaci v organizaci práce a ekonomii, aby daly lidštější tvář globalizaci.

Tragický teroristický útok z 11. září 2001 právě proti ekonomickému a vojenskému srdci Spojených států, a nedávné demonstrace „antiglobal“ odhalili, že existuje bezprostřední riziko násilné, tvrdé a všeobecné reakce těch národů, které se cítí vyloučeny z výhod technologie a globalizace.

Co tedy dělat, aby bylo možné ovládnout tak závratné a hluboké změny, které silně proměňují tvář světa a mění samotného člověka v dynamice jeho vztahů? Jak rozluštit „znamení doby“ a „semena Slova“ v tak rozporuplném výhledu?

Jen v Bohu, který se zjevil v Ježíši Kristu nachází odpověď nevyzpytatelná a rozporuplná situace člověka týkající se základních dimenzí jeho existenční reality, která spočívá v hlubokém vztahu k sobě samému, k druhým, k životu a k Bohu stvořiteli, otci a vykupiteli. Řešení historického dilematu, zda říct Bůh – a potlačit člověka, nebo člověk – a potlačit Boha, se nachází v tom, který je „pravý Bůh a pravý člověk“: v Ježíši Kristu, našem Pánu. „Ve skutečnosti se tajemství člověka objasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“ (GS 22), proto můžeme znovu říci s Gaudium et spes, že nejradikálnější základ imanence se opírá o existenciální přijetí transcendence.

Je to Bůh, který není lhostejný k našemu světu, Bůh, který není zcela Jiný než my, Bůh, který chtěl být „Bůh s námi“, protože je „Bůh jako my“. Bůh, který učinil člověka ke svému obrazu a podobě (Gen 1,27) skončil tak, že on sám se stal obrazem a podobou člověka (Jan 1,14).

Jestliže je Ježíš z Nazareta Boží cestou k člověku, jestliže je jeden konkrétní člověk tváří Boha, znamená to, že konkrétní člověk je cestou člověka k Bohu. Nemůžeme hledat Boha Ježíše Krista daleko od místa, kde se on zjevil a žil; místem jeho přítomnosti není nebe, ale země, kde lidé žijí, nebo živoří. Bůh, který se stal člověkem, bydlí mezi námi. Všichni lidé, především ti nejpotřebnější, méně úspěšní, týraní nebo zapomenutí, lépe odrážejí jeho tvář a více se mu podobají.

Přesně to je salesiánské poslání: zviditelnit Boží lásku chudé, opuštěné a ohrožené mládeži.

Ani věda, ani technologie, ani ekonomie jako takové nikdy nemohou uskutečnit ideál lidství a mír pro člověka. Zdroj života a radosti, společenství a bratrství nachází zásadní soudržnost jen v Bohu.

Myslet si, že stačí potřít terorismus, aby se zrodil a zaručil mír, je čistá ideologie. Naopak, musí se bojovat a zničit příčiny všeho, co vytváří násilí, chudobu, nespravedlnost a nedostatečný rozvoj.

Ve slovech adresovaných velvyslanci Velké Británie u Svatého stolce Jan Pavel II. znovu jasně potvrdil, že „budování této globální kultury solidarity je možná ten nejdůležitější morální úkol, který dnes musí lidstvo na sebe vzít“. V této perspektivě Svatý otec chce propagovat především tu duchovní a kulturní výzvu, jež několikrát adresoval průmyslovým zemí Západu, v nichž „jsou principy a hodnoty křesťanského náboženství dlouhou dobu vetkány do přediva samotné společnosti. Dnes však jsou zpochybňovány a mařeny alternativními kulturními modely založenými na radikálním individualismu, který příliš často vede k lhostejnosti, požitkářství, konzumismu a praktickému materialismu, schopnému narušit a dokonce rozvrátit základy samotného společenského života.“⁵ Dále papež používá velmi silná slova ohledně hodnoty rodiny v tomto dějinném okamžiku, když zdůrazňuje, že „celá lidská společnost je hluboce zakořeněna v rodině a jakékoli oslabení této instituce nemůže být ničím jiným než potenciálním zdrojem vážných problémů a obtíží pro společnost jako celek.“⁶

Těm, kteří tvrdí, že není důležité, že Bůh je trojjediný, jeden ve třech osobách, je nutné velmi jasně připomenout, že na Božím obrazu, který jsme si vytvořili, záleží nejen úcta k originálnosti křesťanského zjevení (my věříme, že Bůh je Trojice), ale i kvalita obrazu člověka, společnosti, náboženství, církve, a dokonce samotného našeho poslání ve světě.

Ve světle Boha Ježíše Krista – který je Bůh-Láska – není místo pro žádné monoteistické, ani polyteistické pojetí, které by na něm hodlalo založit svou touhu po moci nebo po jakékoli další formě egoismu. Události 11. září, spáchané ve jménu boha mstitele, naprosto zřetelně ukazují, že dnes cirkulují pojetí a obrazy boha, které jsou na hony vzdálené od Boha-Lásky, který se zjevil v Ježíši. A to je možné říci o těch, kteří se snaží o organizaci světa založené na zneužívání moci a nadvlády, na útlaku a chudobě lidí, tj. mají falešnou a představu a zkreslené pojetí tohoto Boha, který nás stvořil ke svému obrazu a podobě a pak nás povolal, abychom žili spolu s ním, ve společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým.

Ale my, zahalení a osvícení tajemstvím Boha, který je „světlo, jež oslňuje, ale neoslepuje,“ jsme přesvědčeni, že slovo láska je nejlepším pojmem, kterým lze říct Bůh v Trojici. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.12), nám prozrazuje sv. Jan, když vyjadřuje hlubokou identitu Boha. Vyplývá z toho, že prohlašovat, že „Bůh je Trojice“ a že „Bůh je Láska“ znamená používat dva rozdílné výrazy, které znamenají tu samou, bohatou a potěšující skutečnost.

Když však láska, tak jako Bůh, má být vidět a má se v ni uvěřit, musí se projevit: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (Jan 1,18). „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“ (1 Jan 4,12).

Nekonečná láska Trojice k nám se obzvláště konkrétním a viditelným způsobem projevila v kříži našeho Pána Ježíše Krista, jak to můžeme vidět v různých zobrazeních malířské tradice, například ve slavném obrazu Masaccia, jež se nachází v kostele S. Maria Novella ve Florencii. Obdivujeme na něm Otce, který svýma rukama podpírá a současně odevzdává jako dar svého ukřižovaného Syna a zároveň Ducha svatého, který jako bílá holubice spojuje poutem lásky Otcovu a Kristovu tvář.

To samé chce vyjádřit i slavná ikona Trojice od Andreje Rublëva (1422), kde se láska, jež vychází z Božských osob a je zahaluje do nejčistšího světla, rozšiřuje na celou zemi, která je znázorněna jediným stolem. Ze spojení pohledů osob Trojice prýští věčná láska, která spasí a posvětí svět.

„Hle, jsou tři: Milující, Milovaný a Láska,“ říká sv. Augustin. Nám je dána milost nejen znát a kontemplovat tuto Lásku, ale skrze křest a eucharistii ji i přijmout. Proto se víra v Trojici nemůže v žádném případě omezit na pouhé přijetí objektivní pravdy. Žádá od nás, abychom ji každý den vyjadřovali životním stylem založeným a utvářeným touto Láskou.

Věřit v Trojjediného Boha tedy znamená být a stále více se stávat lidmi společenství, tvůrci harmonie v komunitách, tím že budeme milovat, bojovat proti každému rozdělení a nerovnosti a proti všem mechanismům egoismu, a že se budeme snažit rozvíjet naše povolání ke společenství a podporovat růst kultury společenství a solidarity.

Kromě toho, že se proces budování kultury společenství pro věřícího zakládá na hodnotách víry, zakládá se i na absolutní hodnotě důstojnosti člověka, každého muže nebo ženy, spolubratra nebo spolusestry, cizince nebo krajana, jak to dosvědčuje čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (1948): „všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech.“ Skutečnost, že jsme ontologicky svobodní a navzájem si rovní, je sama o sobě dostatečným důvodem především k vzájemné úctě a pak také k vzájemnému přijetí a k přijetí druhých, až k následnému kroku, který se projevuje sdílením společné zodpovědnosti za společný prospěch, s cílem dosáhnout společenství ideálů a vnímavosti.

Protože je však lidské soužití podrobené konfliktům pramenícím ze samotného faktu přítomnosti více skupin a společenství různého kulturního, etnického a náboženského původu, je nutný interkulturní dialog, který se stává problematickým a značně dramatickým. I když kořeny těchto problémů jsou jinde (endemická chudoba, migrační proudy, neřízená, divoká globalizace, špatná vláda v zemích původu), přesto je stále zásadně důležitá potřeba vzájemné úcty a solidárního dosahování společného dobra, považovaného za hlavní a sjednocující cíl jakéhokoli typu občanského soužití.

Interkulturní dialog, který jsme jako vychovatelé voláni uskutečňovat v různých oblastech světa, se bude muset uskutečňovat sdílením jednoho modelu, spíše projektu na světové úrovni, založeném na univerzálním zákoně lidských práv. Dialog se vede, když se společně objasňuje to, co je třeba udělat uvnitř lidské společnosti, jíž se my cítíme naplno občany a za jejíž mírové soužití a rozvoj jsme zodpovědní.

V tomto procesu aktivního občanství vycházíme z právního uznání lidských práv, pročež každému člověku náležejí stejná základní práva (občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní), ať se nachází v jakékoli části světa. A na této bázi sdílení základních lidských práv má své kořeny možnost dialogu a společenství mezi lidmi, které umožňují přechod z konflikt­ní fáze mnoha-kulturnosti do dialogické fáze inter-kulturnosti. Výchova k lidským právům, demokracii, vzájemné úctě a míru je prvním krokem k budování společenství i uvnitř občanských společností, do nichž patříme.

Avšak toto dílo vnitřního přijetí a sdílení lidských a univerzálních hodnot potřebuje být živeno přesvědčeními a duchovní silou, které nacházejí v nábo­žen­ství svou nejvhodnější úrodnou půdu. V tomto kontextu ještě více objevíme důležitost a plodnost naší příslušnosti do charizmatické rodiny, která tyto principy již zná a která se je ve svém působení snaží šířit jako základnu každého výchovného, lidského a křesťanského působení.

Rodina, kterou Pavel VI. nazval „domácí církví“ a Jan Pavel II. ve Familiaris Consortio⁷ „kolébkou církve“, je sama o sobě první buňkou společnosti právě pro zkušenost společenství, kterou se v ní člověk učí žít prostřednictvím živoucího a zkušenostního předávání lidských hodnot, počínaje vztahy. „Láska mezi mužem a ženou v manželství,“ pokračuje papež, „je v odvozené a rozšířené formě láskou mezi členy stejné rodiny – mezi rodiči a dětmi, mezi bratry a sestrami, mezi příbuznými a rodinnými příslušníky – je živena a podněcována vnitřní a neustávající dynamikou, která vede rodinu ke stále hlubšímu a intenzivnějšímu společenství, jež je základem a duší manželského a rodinného společenství.“⁸ Je to nerozlučitelné společenství,⁹ znamení a vyjádření církevního a trojičního společenství. Je to společenství osob, které činí z rodiny „nejúplnější a nejbohatší školu lidství.“¹⁰

Rodina je přirozeným místem růstu a rozvinutí člověka, ve vzájemném působení mezi rodiči a dětmi, v němž každý dává a dostává.

Doma se získává charakteristická životní zkušenost, která je důležitá k tomu, aby se lidský jedinec strukturoval jako osoba, tj. jako jedinec ve vztahu.

Je to náš „stan“, v němž rosteme a táboříme v tomto světě.

V něm přecházíme „od přirozenosti ke kultuře“, tzn. je to v rodině, kde se dítě učí usměrňovat pudy, city a vášně do kulturně přijatelných forem.

Rodina je privilegovaným prostorem, v němž se utváří naše osobní identita, v němž začínáme a rozvíjíme tu existenciální jednotu, která je základní složkou každého zralého člověka. Množství různých dimenzí, z nichž se skládá osobnost (tzn. citová, rozumová, sexuální, morální, společenská a náboženská složka) představuje pro každého jedince výzvu k hledání syntézy a jednoty, která by zaručila přiměřenou osobní zralost, podpořenou a usnadněnou doprovázením ze strany rodičů a dalších vychovatelů, jejichž posláním je ušlechtilý úkol formovat a vychovávat nové generace.

Rodina je také místo, kde i dospělý nachází to pouto-energii, které mu umožňuje usměrňovat a vést impulzivní rysy své povahy směrem k projevům přijatelnějším pro společenský život.

Obzvláště v síle své křesťanské identity rodina nachází jednu možnost navíc, „návdavek“ života. Víra totiž otevírá obzory do duchovního a náboženského rozměru a proto může mluvit specificky o Bohu a o lásce jako touze a cíli lidského života. Boží přítomnost v křesťanské rodině se stává centrálním bodem její jednoty a její lásky, oporou jednoty a harmonie i v bolestných chvílích života.

Rodina je však jednou z institucí, na niž měly nejsilnější vliv transformační procesy naší doby a oslabily tak její strukturu a samotný vztah lásky. Důsledkem je její rozpad prostřednictvím rozluk, rozvodů nebo jiných forem soužití a partnerství, usnadněných i zákony a novými životními styly, které se šíří především mezi mladými rodinami.

To všechno nemůže nemít smutné následky na rodiny a ohrožuje tak nejen zrání jednotlivců, z nichž se skládá, ale i přínos, který může dát společnosti. Styl života, pro nějž je převážně typický individualismus a obrana vlastní seberealizace, je velmi často kromě celé série ekonomických, společenských, kulturních a politických faktorů posilován i sdělovacími prostředky, které mají tendenci upřednostňovat spíše modely, které z rodinného života vybočují, než na ty, které ho budují a prožívají v normalitě, obětavosti a věrnosti. Je snazší dělat reklamu nějakému skandálu než zarazit destruktivní vzory; stavět na odiv násilí a sex než stavět se proti jejich smutným důsledkům, jakými jsou růst rozvodů, manželské nevěry, volná láska, nesezdaná soužití a předmanželské styky.

Výsledek, který máme před očima, není v žádném případě povzbuzující, dokonce ani z pohledu sociálního zabezpečení nebo welfare state (= státní sociální péče), kde pozorujeme potíže prosadit vhodnou rodinnou politiku s dostatečnými podpůrnými opatřeními. A i tam, kde toto existuje, jako v seve­ro­evropských zemích, se prosazují modely soužití, které mají jen velmi málo společného s nasazením pro výchovu a formaci nových generací. Procesy, které vedou k nezávislosti ve vlastním rozhodování a schvalují nejkřehčí formy svazku, oslabují rodinu v jejích dimenzích, základní struktuře a v perspektivě její stability i trvání.

Odtud se vyvozuje naléhavá potřeba solidárního zásahu, který by bránil faktorům způsobujícím postupné oslabování a posiloval by vnímavost institucí, vychovatelů, rodin a mladých k obnovenému a účinnějšímu výchovnému úsilí. Ve Familiaris Consortio Svatý otec dále poznamenává, že rodinné společenství může být uchováno a prohlubováno skrze velkého ducha oběti. Vyžaduje totiž rychlou a velkorysou ochotu všech a každého zvlášť k pochopení, toleranci, odpuštění a smíření.¹¹

Žít mezi mladými a jejich rodinami je naší privilegovanou situací nejen proto, abychom zachytili jejich němou, bolestnou a implicitní prosbu o pomoc, ale abychom také jednali s pedagogickými perspektivami ve směru účinné podpory jejich života společenství.

V životě řeholní komunity bylo společenství vždy do té míry charakteristickým a významným prvkem, že se tvrdí, že její vnitřní organizace dala podnět ke skutečným střediskům humanismu a kultury. Řeholníci a řeholnice se společně shromažďovali a žili bratrské společenství, aby si pomáhali na cestě duchovního zdokonalování a aby uskutečňovali společné poslání.

Výmluvným příkladem jsou různé evangelní způsoby komunitního života: nazaretská rodina, komunita apoštolů shromážděná okolo Ježíše, církevní společenství v Jeruzalémě atd.

Nicméně zkušenost našich dní nám dává hmatatelně poznat množství a různost problémů, které se objevují v řeholním životě a vedou k jeho krizi: krize, která se dotýká prožívání komunitního života. Asi nikdy se tak vytrvale nemluvilo o společenství jako dnes, a asi nikdy tak jako dnes jsme nebyli svědky sotva postřehnutelného pronikání forem individualismu, které nabourávají řeholní komunity a ztěžují, téměř brzdí, vlastní zasvěcení Bohu a člověku a oslabují nadšení a opravdovost pro vlastní počáteční charizma.

Pro nás salesiány je zřejmé, že se don Bosco inspiroval spíše ikonou apoštolské komunity než duchem skrytosti nazaretské rodiny. Pro něj poslání ve prospěch mladých bylo základním důvodem pro to, abychom žili a pracovali společně a prostředkem k vytváření komunity. Zároveň však, jako geniální vychovatel, kterým byl, již od počátku don Bosco vytušil, že ti chlapci potřebovali lásku a lidské teplo, které lze snáze nalézt v rodinném prostředí. „Výchova je záležitostí srdce,“ opakoval svým spolupracovníkům. Výchova bude účinná a plodná, jen když budeme v našich domech umět vytvářet a rozvíjet rodinného ducha.

V této atmosféře můžeme lépe pochopit platnost a naléhavost principů, kterým Don Bosco učil a které musí být základními pojmy našeho poslání, tedy že:

- nestačí mít rád mladé, ale je stejně nutné, abychom to dělali takovým způsobem, že se budou cítit skutečně milovaní;

- i v nejobtížnějších mladých lidech existují jiskřičky dobra, z nichž vychovatel – jestliže je objeví – může vykřesat mnoho schopností;

- je nutné milovat to, co mladí milují, aby oni milovali hodnoty, které jim vychovatel předkládá.

Shrnuto, znamená to milovat „laskavou“ láskou právě proto, že laskavost, dobrota a vlídnost jsou postoje, které působí, že náboj lásky, s nímž vychovatel jedná s mladými, je věrohodný, průhledný a pochopitelný. Dobře to vystihuje Jan Pavel II. v Listě „Iuvenum Patris“ zaslaném donu Egidio Viganò v roce 1988 u příležitosti oslav stého výročí úmrtí dona Boska, kdy prohlásil, že pro církev „zajímat se o výchovu je poslušností příkazu, který dostala od svého božského Zakladatele.“¹²

Vychovávat v salesiánském duchu laskavosti znamená především „rozvíjet každodenní postoj, který není jednoduše lidskou láskou, ani pouhou láskou nadpřirozenou. Je to úsilí vychovatele, člověka zcela oddaného dobru vychovávaných, přítomného mezi nimi, připraveného podstoupit oběti a námahu při plnění svého poslání. To všechno vyžaduje být skutečně k dispozici mladým, mít pro ně hluboké sympatie a být schopný vést s nimi dialog.“¹³

Don Bosco dlouho zdokonaloval svou výchovnou zkušenost. Ta byla posílena snem v devíti letech, který byl tak programový a rozhodující pro jeho povolání vychovatele. Byla však již předtím zahájena neustálým a láskyplným vztahem k mamince Markétě, jakož i celou rodinnou zkušeností jeho dětství. Jak roky ubíhaly, zintenzívnění jeho pastorační zkušenosti a jeho hlubokých pedagogických intuicí ho dovedlo k tomu, že z preventivního systému udělal svou metodu a spiritualitu.

To všechno našlo své konkrétní vyjádření ve zkušenosti první komunity na Valdoccu, která se stala výchozím a ověřovacím bodem, když se ke konci života Dona Boska věci natolik změnily, že v roce 1884 považoval za nutné napsat cenný Dopis z Říma, který v salesiánské tradici zůstane kritériem hodnocení každé autentické výchovné přítomnosti jeho synů a dcer v různých oblastech jejich apoštolátu.

Naše komunita tedy zůstává privilegovaným prostředím a vzorem společenství.

P. Castellano píše v jednom ze svých cenných a poučných příspěvků: „Ohledně společenství se jasně ukazuje odvolání na božský trojiční archetyp, na skutečnost života, který proudí v mystickém těle, na smysl bratrství a Boží rodiny, na potřebu, aby společenství osob v církvi kopírovalo ideální ikonu Letnic, která je opakem kolektivismu bez tváře stejně jako narcistického individualismu. Církev a každé společenství v církvi není součtem uzavřených individualismů. Není anonymitou kolektivismů bez tváře. Je to církev Letnic, v níž každý člověk – zasažený stejným plamenem Ducha, který sestoupil na každého a vyjevil jeho jméno a tvář – ukazuje, že milost společenství je právě svobodný pohyb, který spojuje jednotlivce a je svobodným přijetím úkolů a poslání. K obrazu Trojice, nepopsatelné společenství osob.“¹⁴

Milost společenství, která se stává úsilím budovat vyrovnaná, aktivní a podnětná bratrská společenství, nám pomáhá vtělit Boží plán do lidských dějin našich komunit a našich rodin, abychom budovali církev, ikonu Trojice, která by přitahovala všechny k sobě božskou krásou vyjádřenou tajemstvím společenství.

Prvořadnou a radikální podmínkou se tedy stává pravá a vlastní „spiritualita společenství“,¹⁵ kterou Jan Pavel II. definuje jako „obrácení srdce k tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních žijících kolem nás… Znamená schopnost vnímat v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve každého bratra a každou sestru ve víře jako někoho, kdo ‚mi patří‘.“¹⁶

Vyplývají z toho některé velmi praktické důsledky: sdílet radosti a utrpení bratří a sester; vytušit jejich přání a starat se o jejich potřeby; nabídnout jim pravé přátelství; vidět to pozitivní a krásné, co Bůh zasel do jejich života, abychom to ocenili a přijali jako dar Boží pro nás, kteří jsme blízko; umět dát prostor bratřím a sestrám; společně nést břemena jedni druhých.¹⁷

Dílo sjednocení znamená určit ty prvky života, které mají „svátostný“ charakter pro budování společenství: Boží slovo, které je knihou komunity stejným způsobem, kterým je ona komunitou knihy; slavení eucharistie; formační momenty; komunitní dialog; okamžiky revize života.

Výchova ke společenství se rozvíjí skrze obnovené a vytrvalé úsilí o společenství s druhými a skrze i pracné otvírání naší identity, která má tendenci se uzavírat do svého vlastního světa. Je třeba překonat strach ze vztahu s druhými, který někdy může ohrozit naše soukromí a blaženou samotu.

Proto, „aby společenství získalo konkrétnost a lidský rozměr, potřebuje každodenní komunitní askezi, která vyžaduje tyto tři základní pohyby:

- identifikace, neboli cítit, že „patřím do“, budovat silně komunitní „my“, které umí trpělivě vytvářet společenství i při zjevných komunitních selháních a nepodléhá snadnému rozdělení a neschovává se za ubohým „vy“ rozdělujícím na dobré a špatné;

- solidarita, jako sdílení ideálů a programů, pohotovost a ochota, když je třeba je realizovat a zároveň se vyhýbá tomu couvat nebo utíkat, když loďka nabírá vodu: je to lidská ctnost s mimořádnou evangelní silou;

- participace, tj. společenství se prožívá, když se ho podaří vtělit do různých aspektů běžného života: participace, která je velkorysá, protože se dává zcela k dispozici, a zodpovědná, protože každý bdí nad tím, co mu bylo svěřeno a chce se účastnit týmové hry spolu s druhými.“¹⁸

Společenství dokáže zapojit všechny duchovní energie, všechny evangelijní a lidské ctnosti a vyžaduje vytrvalost v dobrém zaměřenou ke komunitní a rodinné svatosti a k uskutečňování Boží vůle. „Společenství se rodí právě ze sdílení duchovních dober, sdílení víry a ve víře, kde je bratrské pouto tím silnější, čím důležitější a živější je to, co se sdílí.“¹⁹

Bylo by zhoubné vytvářet jen ideály a nevychovávat přitom k neustálému sebedarování, zodpovědnosti za vytváření společenství den po dni, v dyna­mis­mu lásky, která nežádá nic menšího než darování života, podle Ježíšových slov: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za ty, které miluje.“ (srov. Jan 15,13).

Je tedy nezbytné vytvářet prostředí, příznivou a zároveň podnětnou atmosféru, která umožňuje cítit se doma, ale také předkládá velkorysou účast a vzájemnost ve společenství, zapojení energie, času, osobních darů a vlastností, které dávají růst osobám, a překonávat tak to skryté, avšak škodlivé očekávání a předpoklad, že všechno nám musí dát druzí. Skutečná láska nese pečeť kříže.

Ve svém dopise „Esperti, testimoni e artefici di comunione“ (Odborníci, svědci a tvůrci společenství), který je skutečně vrcholným dílem, na něž chci znovu odkázat, don Vecchi uvedl některé konkrétní kroky,²⁰ jež se vztahují na řeholní komunity, ale mohou být určeny i rodině, a jež krátce shrnu:

- schopnost hlubokých meziosobních vztahů, které nejsou jen ve funkci práce, ale stávají se přátelstvím pro růst v Pánu a solidaritě v poslání;

- schopnost překonat postojem blízkosti, jednoty a radosti nedostatky některých osob, jako obtíž komunikovat, nesmělost, smutek a potíže;

- úsilí pěstovat lidské kvality vyžadované pro úspěch jakékoli sociální skupiny jako je sebeúcta, ušlechtilost, upřímnost, sebekontrola, smysl pro humor, duch sdílení;

- komunikace, která se neomezuje na výměnu novinových zpráv nebo pracovních údajů, ale která se projevuje ve sdílení zkušeností a intuic týkajících se našeho života v Kristu a způsobu chápání charizmatu; to je podporováno revizí života, komunitním hodnocením, vzájemnou výměnou v modlitbě, rozlišováním situací, projektů a událostí a stálou připraveností měnit úsudek a pozice, byť jen za účelem bratrské a pracovní shody;

- konečně: schopnost pracovat společně, přejít od já k my, od mé práce nebo mého sektoru k našemu poslání, od sledování mých cílů a prostředků ke sblížení stanovisek ohledně evangelizace a dobra mládeže. Tomu prospívají komunitní porady a shromáždění, komunitní den, setkání.

Komunita a rodina jsou místy ověřování, růstu jednotlivců, konkrétnosti závazků, realistického uskutečňování ctností, jejichž pevnost je vyzkoušena v každodennosti společenství. Je-li pravda, že čím více se žije ve společenství a čím konkrétnější je životní rytmus, tím větší jsou nároky a tím pádem i obtíže komunitního a rodinného života, je také pravda, že je potřeba ducha velkého a vzájemného milosrdenství, značné schopnosti odpuštění a smíření, jako jediná možnost jak se nevzdat ideálu, který nám Ježíš předkládá.

Je třeba se naučit přijímat osoby, naslouchat jim, povzbuzovat je, odpouštět jim a nejenom hodnotit programy, přizpůsobovat projekty, rozvíjet možnosti. Křesťanská láska je umění, kterému se učíme v Ježíšově škole.

To znamená úsilí:

- Milovat všechny a nejednat přitom na základě sympatií nebo antipatií nebo rozdílné etnické příslušnosti.

- Milovat jako první, dělat vždy první krok, jako první vycházet vstříc těm nejvzdálenějším a nečekat, že nás bude předtím někdo hledat nebo nám skládat poklony.

- Milovat [druhé] jako sebe sama podle „zlatého pravidla evangelia“, které nás zve, abychom jednali s druhými tak, jak chceme, aby oni jednali s námi (srov. Lk 6,31).

- Milovat solidárně, nést břemena jedni druhých, trpět s tím, kdo trpí a radovat se s tím, kdo se raduje (srov. Gal 6,2; 1 Kor 12,26).

- Milovat také nepřítele, toho, kdo s námi nesouhlasí a možná nám přeje i zlo.

- Milovat dobře, učit se zapřít sebe sama jen abychom došli k jednotě.

V konkrétnosti komunitního a rodinného života se buduje společenství, které se stává proroctvím. A kde je roztržka, konflikt a zášť, tím silnější musí být proroctví společenství, které dosahuje až ke společenství rodin a společenství mezinárodních řeholních komunit.