7. Don Bosco, pod vlivem Ducha Svatého a mateřským zásahem Marie¹², byl ve společenství života a práce s mládeží, spolupracovníky a prvními salesiány na počátku rodinné zkušenosti, která byla bohatá na lidské a duchovní hodnoty a výslovně zaměřená na službu mládeži. Jsme si vědomi toho, že prvním výchovným svědectvím, které od nás mladí lidé očekávají, je svědectví bratrského života, které je odpovědí na jejich hlubokou potřebu komunikace, nabídkou k opravdovému prožívání lidství, předzvěstí Božího království a pozváním k přijetí Božího daru.

8. Uvědomujeme si, že bratrské společenství je darem Otce v Ježíši Kristu, a tedy úkolem a závazkem pro každého z nás. Zviditelňujeme a budujeme společenství svým podílem na životě, bratrské lásce a účastí na společném poslání.

9. Proto se snažíme o růst ve spiritualitě vztahů, s vědomím, že „Bůh nás povolává k životu v komunitě a že nám svěřuje bratry, abychom je milovali“¹³.

Rodinný duch, prožívaný v duchu preventivního systému, od nás žádá kultivování ryzího ducha víry, prožívání kvalitních meziosobních vztahů, růst ve vzájemné úctě a přijetí, ve schopnosti smíření a sdílení se.

7. Každý spolubratr pracuje na pěstování vztahů k druhým v přesvědčení, že mezi dozráváním jednotlivce a celé komunity je úzký vztah. Proto se snažíme nezanedbávat příležitosti, které usnadňují proces růstu jednotlivců a komunity.

7. Při přemýšlení nad realitou bratrského života jsme zaznamenali pozitivní aspekty:

• růst vědomí o důstojnosti osob, vzájemné úcty a kvality meziosobních vztahů;

• hlubší komunikování, intenzivnější sdílení života a touhu po vzájemném obohacování a sdílení se se spolubratry;

• potřebu osobní konfrontace se Slovem Božím a rozdělení se o její plody s dalšími spolubratry;

• větší zájem o prameny charizmatu a větší znalost salesiánské spirituality, která posiluje snahu o bratrství;

• obohacování, které vychází ze sdílení bratrského života s mládeží a laiky;

• „komunitní den“, prožívaný kreativním způsobem;

• sociální komunikaci na lokální, provinciální i světové úrovni, která posiluje smysl pro identitu.

7. Zároveň si uvědomujeme i některé obtíže:

• konflikty, které nedokážeme pozitivně vyřešit; případy aktivizmu, které vzdalují bratry od komunity a situace oslabení identity;

• případy spolubratří, kteří se utíkají k náhražkovým vztahům nebo kteří vyhledávají alternativní nesalesiánské komunitní a spirituální zkušenosti;

• existenci komunit, které jsou málo konzistentní co do kvantity či kvality a v nichž je obtížné organizovat bratrský život;

• ztrátu nadšení a motivace některých spolubratří, často zaviněné negativními zkušenostmi z minulosti; obtíže s přizpůsobením se přítomnosti; ztrátu smyslu víry a osobní nedostatky;

• problémy při soužití starých nebo nemocných spolubratří, z nichž někteří mají těžkosti podílet se na společném komunitním životě a poslání;

• neúměrné sledování sdělovacích prostředků, které spolubratry okrádá o čas nutný k vytváření bratrských vztahů.

7. Vyjmenované obtíže můžeme shrnout do tří okruhů, které se občas negativně doplňují:

• individuální rozhodování o vlastním životním stylu vzdaluje některé spolubratry stále víc od komunity;

• způsob utváření komunitního života, který nepřispívá k lidskému a vokacionálnímu růstu spolubratří a omezuje možnosti, jak „žít a pracovat společně“;

• obtíže v mezilidské komunikaci, zapříčiněné nedostatečným sdílením života a poslání, což oslabuje smysl pro ztotožnění se s projektem salesiánského života.

Proto se ptáme:

• Jak napomoci spolubratřím v jejich  lidském rozvoji a prohloubení jejich povolání v kulturních kontextech poznamenaných roztříštěností, rozptýleností, relativizmem a individualizmem?

• Jak překonat omezenost a nechuť, které jsou charakteristické pro neadekvátní vztahová schémata, která oslabují smysl pro příslušnost ke komunitě a narušují v ní bratrské ovzduší?

• Jak zorganizovat komunitní život a práci, aby se zlepšila komunikace a zdůraznily se meziosobní vztahy?

• Co udělat pro lepší praktikování jak individuálního, tak komunitního rozlišování, aby se podnítil bratrský dialog a sdílení?

Z předešlých podnětů vyplývají tyto praktické směrnice:

7. Každý spolubratr, jenž je především sám zodpovědný za svou formaci, vypracuje a posléze zhodnotí Osobní plán salesiánského života s důrazem na některé momenty:

• prověření zralosti lidské, spirituální a salesiánské, prostřednictvím sebekontroly, s přihlédnutím k Božímu slovu a k bratrským připomínkám ostatních spolubratří (corretio fraterna);

• znalost a praktikování spirituality preventivního systému, pramene nových vztahů v bratrském životě;

• postupné dozrávání salesiánské charizmatické identity;

• aktivní a srdečná přítomnost na řádných i mimořádných setkáváních, která vytvářejí časovou dynamiku komunity;

• otevřenost vůči druhým a ochota ke sdílení se.

7. Místní komunita jako místo lidského a vokacionálního růstu:

1. zhodnotí praktikování komunitního rozlišování ve světle Božího slova a Stanov. Bude se snažit upřednostňovat postoje, které by napomáhaly rozlišování:

• otevíráním se realitě, životu v duchu víry a jednoty;

• disponibilitou k bratrskému dialogu, aby se vytvořil prostor pro všechny;

• trpělivou snahou o sbližování, jednotu a společenství.

2. bude pečovat o dodržování společných setkání, která jsou specifická pro komunitní život: společnou modlitbu, shromáždění, obnovy, revize života, skrutinia (zpětnovazební setkávání), porady, chvíle odpočinku, komunitní den. Při nich, skrze vhodné metodologie, bude pomáhat spolubratřím:

• vyjadřovat citového bohatství vlastního vnitřního života;

• sdílet se o obavy a problémy, projekty a výchovně pastorační aktivity;

• naslouchat, vést dialog, přijímat se s odlišnostmi a bratrsky se napomínat.

3. vypracuje Projekt salesiánského komunitního života, v němž zohlední existenciální situaci spolubratří a zdůrazní osobní formační aspekty, momenty komunikace a společenství a závazky, které plynou z Výchovně pastoračního projektu.

7. Provinciál se svou radou, prostřednictvím provinciální formační komise (PFK), navrhnou kroky a vypracují návrhy k vypracování „Osobního plánu salesiánského života“ a „Projektu salesiánského komunitního života“.

7. Povoláni Otcem, v síle Ducha Svatého jdeme ve stopách Pána Ježíše¹⁴, který je naším živým řádem¹⁵. Ve světle Božího tajemství, jímž je komunita Lásky, prožíváme následování Krista v komunitách, v nichž nacházíme odpověď na hlubinné touhy srdce. Jsme znamením lásky a jednoty pro mladé¹⁶ a náš komunitní život se stává každodenní duchovní zkušeností.

8. První apoštolská komunita, která někdy hledala směr své cesty jen obtížně, zůstává základním měřítkem pro naše komunity. Její radostné svědectví o vzkříšeném Pánu je vyjádřeno v touze po Království. Toto Království se uskutečňuje v bratrské službě, je prožíváno ve společenství a ve sdílení, je ohlašováno při hlásání spasitelného slova evangelia a slaveno při společné modlitbě a při lámání chleba.

9. Právě tak se naše komunity stávají proroctvím pro mládež tím, že nezištně slouží, že prožívají bratrství, že hlásají Slovo a slaví eucharistii. Jejich zkušenost církve, založená na Slově a lámání chleba, se stává kvasem jednoty a nové komunity, skrze denní svědectví o plnosti života a štěstí, plynoucí ze vzkříšeného Krista.

10. Valdocká komunita, vedená a animovaná Donem Boskem, se toto svědectví snažila prožívat komplexním a harmonickým způsobem. Don Bosco, když charakterizoval salesiánskou identitu, vypočítal ve snu o deseti diamantech základní prvky a nebezpečí, jimž je komunita vystavena. Každá komunita se skládá z lidí, ponořených do společnosti, kteří vyjadřují evangelní nadšení pro „da mihi animas, cetera tolle“ optimizmem víry, dynamičností a kreativitou plnou naděje, dobrotou a naprostou vydaností lásky. Tato snaha je podporována silnou a výraznou spiritualitou, která se vyznačuje především asketickou dimenzí při prožívání evangelních rad a činným a zdrženlivým životním stylem.

11. Sledujeme-li příklad Dona Boska, komunita osvědčuje výchovnou a pastorační sílu zasvěcení tím, že s entuziasmem a radostí prožívá naprosté darování se Bohu a mladým. Vidíme, že věrnost zasvěcení je procesem stálého růstu a že se vyjadřuje ustavičným hledáním evangelního ideálu. Za vzor na cestě víry si bere Pannu Marii.

12. Aktuální společenský kontext se vyznačuje sekularizmem, individualizmem, konzumizmem a hedonizmem, je však zároveň doprovázen stále větší citlivostí k posvátnu, výraznou otevřeností k transcendentnu a snahou o konkrétní solidaritu.

Proto jsou naše komunity povolány dnes více než kdy dřív k tomu, aby mladým a zvlášť nejchudším a nejpotřebnějším zpřítomňovaly primát Boha, který vstoupil do našeho života, získal si nás a my jsme se dali do služeb jeho Království jako znamení a nositelé jeho lásky¹⁷.

7. Komunita, při následování Krista poslušného, chudého a čistého, s radikalitou křestního zasvěcení, vyjadřuje nejvyšší měrou svou svobodu, odpor ke zbožštění moci, jmění a požitku, a tím se dává zcela k dispozici svému poslání k mládeži. V poslušnosti se snaží o plnění Boží vůle prostřednictvím dialogu a věrnosti komunitnímu projektu a prožívá a přijímá ducha rodinnosti ve službě autority. V chudobě svěřuje Bohu všechnu svou důvěru, otevírá se společenství majetku a solidaritě, inspiruje se k vytváření projektů ve prospěch strádajících a sama se na nich podílí. Čistotou vyjadřuje svou lásku k Bohu a naprostou odevzdanost mládeži při ryzosti srdce, která je charakteristická pro její výchovnou a pastorační činnost.

8. Na základě zkušenosti s Bohem a při naprostém odevzdání se do služeb mladým lidem prožívá komunita milost jednoty, jež je darem Ducha svatého a vitálním vyjádřením našeho spojení s Bohem a odevzdání se bližnímu, našeho niterného prožívání evangelia a apoštolátní práce, modlícího se srdce a pracujících rukou¹⁸, osobních požadavků a komunitních závazků. Tímto způsobem se harmonicky, ve spojení s Bohem, doplňují apoštolátní cíle, vytvářejí se bratrské komunity a praktikují se evangelní rady.

9. Tuto naši volbu prožíváme s jistotou, že je naší cestou k vybudování alternativního modelu lidství a lidské rodiny s křesťanským horizontem naděje.

Odpovídáme tím na Boží obdarování se, a kráčíme tak po cestě komunitní a osobní svatosti vstříc plné zralosti v Kristu, skrze nějž se stáváme znamením a proroctvím nejvyšších hodnot Božího království v duchu blahoslavenství.

7. Na podnět minulých generálních kapitul komunity usilují o prožívání stále autentičtější salesiánské spirituality.

Lze pozorovat růst:

• charizmatické identity,

• znalosti a aplikování preventivního systému, a to i mezi laiky,

• ocenění komunitního života,

• snahy o práci mezi mládeží, zvláště okrajovou,

• péče o liturgii a různé způsoby modlitby,

• úsilí o život v milosti jednoty harmonizací bratrského života, modlitby a apoš­tolské práce.

7. Vedle těchto známek růstu se projevují také negativní jevy jako:

• nedostatek komunitního smyslu v duchovním životě,

• zanedbávání společné modlitby,

• formální dodržování zbožných praktik,

• neochota sdílet se o duchovní zkušenosti,

• důraz na výkon a individualizmus,

• nevyvážené využívání času pro práci, komunitní život a modlitbu,

• únava a ztráta odvahy tváří v tvář stále se měnícímu světu.

7. V oblasti praktikování evangelních rad lze pozorovat mnoho krásných individuálních i komunitních svědectví jejich radikálního prožívání, které někdy sahá až k mučednictví.

• Poslušnost je prožívána v duchu víry a pokory, ve vzájemném naslouchání a ve snaze o společné budování komunitního projektu.

• Snaha o jednodušší a střídmý styl života se projevuje přijímáním potřebných, životem v chudých prostředích, solidaritou a transparentností správy hmotných statků.

• Čistota se projevuje klidným sebepřijetím, v srdečností vztahů, nezištnou ochotou sloužit, věrností života zcela vydaného mládeži.

7. Zároveň se ukazuje, že komunity nedokážou stejnou měrou vyjadřovat své svědectví a lze pozorovat:

• obtíže při práci v týmu jak mezi samotnými salesiány, tak mezi salesiány a laiky, s náznaky autoritářských postojů;

• neochotu některých salesiánů změnit poslání či dům;

• velké rozdíly mezi životní úrovní komunity a stávající situací lidí, mezi různými domy, občas rozhazování majetku, jímž disponujeme, špatnou správu zdrojů, které mají sloužit našemu poslání;

• chlad ve vztazích, neschopnost vytvářet autentické vztahy, kompenzaci mimo komunitu, dvojakost života. To vše kompromituje věrohodnost našeho zasvěcení.

7. Na počátku právě popsané situace se zdají být různé příčiny, jako například:

• oslabené pochopení Božího primátu, což u komunity a jednotlivého spolubratra vede k oslabení motivací víry a vědomí vlastního salesiánského zasvěcení;

• roztříštěnost osobního a komunitního života, která se projevuje obětováním důležitých věcí na úkor těch naléhavých, neschopností sladit bytí a konání, práci a modlitbu, evangelizaci a výchovu, individuální iniciativy a komunitní plánování;

• nedostatek prorockého rozměru našeho salesiánského zasvěcení, který je rozostřen a díky němuž jsou komunity ve svém svědectví a vokacionální přitažlivosti oslabené.

Těmto příčinám odpovídají tyto otázky:

• Jak stále znovu oživovat a vyjadřovat Boží primát v komunitách a jak se v nich sdílet o duchovní zkušenosti s laiky a mladými?

• Jak dosáhnout v dnešním světě nové podoby osobní a komunitní vyváženosti mezi různými podobami našeho života a jak je prožívat komplexně a harmonicky v milosti jednoty?

• Jak učinit naše komunitní svědectví o následování Krista radikálním, prorockým a přitažlivým?

Chceme odpovědět na předešlé výzvy zdůrazněním těchto praktických doporučení:

7. Boží primát a sdílení duchovní zkušenosti

Komunita se po příkladu Marie snaží postavit Boha do středu svého života a rozvinout komunitní rozměr své spirituality tím, že:

• bude usilovat o větší důraz na Boží slovo v komunitním i osobním životě skrze lectio divina, denní meditací, modlitbou breviáře, komunitní přípravou na nedělní eucharistii;

• bude slavit každodenní eucharistii s radostí, nadšením a kreativitou, snahou o celebrování mše všech spolubratří společně aspoň jednou za týden;

• bude klást důraz na kvalitu komunitní modlitby, která by se mohla stát sama o sobě školou modlitby pro mladé lidi, členy salesiánské rodiny a laické spolupracovníky;

• bude se snažit o změny života podle Stanov a podle základních prvků salesiánské spirituality;

• bude klást důraz na duchovní doprovázení a momenty, které jsou podstatné pro naši tradici: svátost smíření, duchovní vedení, bratrský rozhovor;

• bude vytvářet atmosféru sdílnosti ve věcech víry mezi spolubratry;

• bude klást důraz na sladění osobního a komunitního projektu, bude se snažit o dialog a diskusi o této problematice¹⁹.

7. Milost jednoty

Komunita se snaží vytvořit dostatečné podmínky pro to, aby každý spolubratr dbal také o vlastní existenci a aby mohl žít a pracovat ve smyslu hluboké jednoty:

• praktikováním evangelního rozlišování jakožto postoje hledání Boží vůle prostřednictvím komunitního dialogu a rozhodování na základě sbližování stanovisek a společných kroků;²⁰

• pravidelným prověřováním vyváženosti mezi pracovními závazky, nároky komunitního života a časem věnovaným modlitbě, studiu a odpočinku.

7. Komunitní svědectví o radikálním následování Krista

Komunita se snaží zajistit, aby evangelní rady zrcadlily skutečnost vydanosti, aby svědčily o bezpodmínečném daru života, o lásce bez míry a bez výhrad, a to zvláště k chudým:

• důrazem na rozměr evangelních rad, který směřuje k plnějšímu rozvoji lidství a který je nutný k tomu, aby tyto rady bylo možné prožívat s radostí a důsledností;²¹

• prověřováním jejich praktikování v komunitě na základě periodických skrutinií. Formační komise k tomu vypracuje potřebné podklady;

• výchovou svých členů k adekvátnímu využívání sdělovacích prostředků, včetně těch nejnovějších (internet, DVD apod.) a ověřováním jejich pozitivního a apoštolátního využití.

7. Klíčový význam poslušnosti

Komunita poskytuje prostor k hlubokému duchovnímu naplnění svého poslání a k užitečnému zapojení každého spolubratra do pastoračního a výchovného komunitního projektu tím, že:

• iniciuje dialog spolubratří prostřednictvím komunitního shromáždění, komunitního dne, setkání místní rady, a je-li to nutné, nabízí také externí poradenství;

• všechny spolubratry účinně zapojuje do animačního jádra VPS a do vypracovávání a aplikace VPP;

• orientuje spolubratry při jejich volbě odborné kvalifikace k potřebám v rámci provincie, v dialogu s provinciálem;

• obnovuje praktikování bratrského rozhovoru s ředitelem, centrální osobností pro jednotu a pastorační orientaci všech spolubratří.

7. Konkrétnost chudoby

Komunita se snaží o svědectví sdílení života ve společenství, v duchu Kristovy chudoby a v duchu evangelia tím, že:

• žije střídmě a prostě, střízlivě a skromně, s ohledem na prostředí, ve kterém se nachází²², a že poctivě pracuje, s obětavostí a ochotou sloužit i v těch nejnuznějších podmínkách²³;

• prožívá ducha odpoutanosti a důvěry v prozřetelnost, průhledným způsobem disponuje penězi a finanční rozpočet dělá v duchu střídmosti;

• ze solidarity učiní směrodatný princip svého života a práce, s důrazem na sdílení společných dober na úrovni místní a provinciální komunity, vycházejíc zároveň vstříc potřebám jiných provincií;

• je otevřená vůči mládeži, zvláště nejchudší, přičemž jí věnuje život, čas a prostory a spolupracuje s osobami a organizacemi, které se angažují v sociální oblasti a usilují o sociální spravedlnost.

7. Zář čistoty

Komunita vyzařuje svědectví čistoty, které je darem dnešní mládeži, prorockým znamením Božího království a hlásáním důstojnosti každé osoby tím, že:

• vytváří klidné a radostné prostředí bratrství, které podněcuje k růstu v opravdovém přátelství mezi spolubratry a stává se znamením štěstí z darování se Království²⁴;

• sází na trpělivý a pracovitý životní styl, spojený s askezí a ochotou sloužit, který je konkrétním vyjádřením lásky k Bohu a k mladým;

• mládeži nabízí výchovné programy zaměřené na zdravou sexuálně-vztahovou výchovu a na výchovu k sexuální čistotě²⁵;

• na kongregační i provinciální úrovni stanoví normy chování, podle nichž by měli jednat všichni spolubratři, aby se předešlo skandálům v oblasti sexuálního zneužívání; bude se také snažit zajistit vhodné právní a odborné poradenství;

• spolubratřím, zvláště těm, kteří jsou v krizi, poskytne doprovázení, pochopení, prostor k načerpání sil, a případně intervenci, je-li to nutné, na provinciální úrovni;

• se bude zasazovat o ochranu nezletilých, ve spolupráci s osobami a organizacemi, které se zasazují za práva dětí a mladistvých, kteří se stali obětmi sexuálního zneužití.

7. „Ať jsem blízko nebo daleko, myslím stále na vás. Přeji si jen jedno, abych vás viděl šťastné zde i na věčnosti…Cítím, moji drazí, tíhu své odloučenosti od vás. To, že vás nemohu vidět ani slyšet mi působí takovou bolest, že si to nedovedete ani představit… myslím stále a jedině na vás.“²⁶ Tento hlas otcovského srdce Dona Boska, který dnes zaznívá k nám, salesiánům třetího tisíciletí, je urgentní výzvou k novému, nadějíplnému pohledu na věrnost „oratornímu dílu“²⁷, na naši přítomnost mezi mládeží: přítomnost prožívanou s opravdovou chutí být mladým nablízku, mít účast na jejich životě, doprovázet je, animovat, svědčit o Kristu, nabízet povolání ve stylu salesiánské asistence.²⁸

Ve stopách Dona Boska chceme odpovídat na Ježíšovo povolání být v dnešní církvi prorockým znamením a nositeli radostné Otcovy lásky k mladým²⁹. Bůh nás volá nejen k tomu, abychom byli v komunitách pro mladé, ale s mladými, zvláště těmi „nejchudšími, opuštěnými a problémovými“.³⁰ Mladí lidé, jimž otevíráme naše salesiánské srdce, od nás chtějí, abychom je přijímali i s jejich požadavky: chtějí, abychom jednoduše a jako v rodině otevřeli naše dveře a vyšli jim naproti, abychom se s nimi podíleli na jejich životě, chápali jejich hodnoty a obavy a abychom jim dokázali naslouchat.

Proto se v mladých lidech pokoušíme probouzet cit pro hledání smyslu života a pomáháme jim nalézt odpověď. Chceme jim být školou života, která vzbuzuje otázky a zdůvodňuje naději, v níž slaví přítomnost vzkříšeného Krista, svědčí o vlastní zkušenosti víry a vychovává učedníky, které doprovází při jejich růstu až k „rozvíjení jejich lidského a křestního povolání každodenním životem, stále více inspirovaným a sjednocovaným evangeliem.“³¹

Inspirováni láskou Dobrého pastýře³² spolu s Marií, Matkou a Učitelkou, se snažíme o vytvoření společného výchovně pastoračního projektu a metodologie, které by do výchovy dokázaly vnášet evangelní hodnoty a které by byly spíše zaměřeny na výchovné působení než na aktivity, na osoby než na struktury a na bratrství než na funkčnost.

Nadšení pro Boha a pro mládež nás vede k tomu, že se stáváme „domovem a školou společenstv퓳³, přičemž naše povolání prožíváme s radostí, která vede ke sdílení se, která je s to vyprovokovat bezpočet apoštolských povolání, s nimiž se podílíme o ducha a poslání Dona Boska v místní církvi a na daném území: mezi laiky ve výchovně pastoračních komunitách, ve skupinách salesiánské rodiny a mezi angažovanými mladými lidmi.

7. Tam, kde je přítomná salesiánská komunita, tam se nachází Boží dar v podobě zkušenosti víry a společenství, sítě vztahů a mnoha forem služby mladým.

Komunita zviditelňuje salesiánskou přítomnost, animuje ji a je motorem jejího růstu. I když není možné ztotožnit poslání a dílo, salesiánská přítomnost mezi mladými formuje dílo a dílo ji zviditelňuje.

Tato přítomnost se vyjadřuje postupně jako schopnost přijímat druhé a vytvářet společenství, jako výchovné a evangelizační úsilí, jako výzva a doprovázení při hledání povolání.

7. Přítomnost, která přijímá druhé a vytváří společenství

Můžeme konstatovat nutnost přítomnosti mezi mládeží v typickém preventivním systému, a to i v komunitách, které mají menší počet spolubratří nebo jsou poznamenané stárnutím či nemocemi. Často se ovšem organizační a správní starosti proměňují ve vzdálení se některých salesiánů mládeži. Krom toho je dost spolubratří, kteří kvůli osobním projektům či z pohodlnosti utíkají od reality mladých lidí.

V komunitách zaznamenáváme pozitivní pozornost, kterou věnují novým i starým podobám chudoby mládeže, jsou však také patrné známky ustrnutí v minulosti, obranných postojů vůči současným a budoucím výzvám, občas také nedostatečné citlivosti vůči novým podobám chudoby a minimální kvalifikace tváří v tvář problému menšinových skupin mládeže, i když se v této oblasti oproti minulému šestiletí udělaly výrazné kroky vpřed.

Salesiánská komunita, přesvědčená o své charizmatické roli v animačním jádru, dala život novým podobám angažovanosti laiků, a to především skrze formaci a animaci VPS (výchovně pastoračních společenství), spolupráci s volontariátem a vypracováním VPP. Zvýšila se citlivost vůči salesiánské rodině, je však zároveň patrná potřeba větší spoluzodpovědnosti pro účinnější sdílení společného poslání.

7. Výchovná a evangelizující přítomnost

Přijetí evangelní výzvy se úzce váže k duchovním zdrojům, kterými dnešní mladí lidé disponují, jako je touha po niternosti, potřeba zvláštního přilnutí k novým hodnotám a různé podoby služby a volontariátu. Někdy je průkaznost naší nabídky oslabována komunitami, které neprožívají intenzivní duchovní zkušenost s jasným zaměřením na evangelní motivace a autentickou pastorační lásku.

Je zřejmé, že v dnešní době se ve vztazích skrývá nebezpečí prchlivosti a povrchnosti. Množství komunikačních možností neodpovídá vždycky kvalitě vztahů: to se odráží také ve vztazích salesiánské komunity k mládeži.

Existuje také nebezpečí, že se poslání ztotožní s dílem a dílo se strukturami a službami. Mladí pak stěží chápou komunitu jako alternativní formu života a jako alternativu k nabídkám společnosti, a tedy jako konkrétní prorocký hlas pro budoucnost.

Naše přítomnost má na mnoha místech pozitivní sociální, politický a kulturní dopad, byť naše výchovná a pastorační služba nedosahuje vždy kýžených výsledků. Jsou komunity, které jen obtížně slaďují komunitní život s otevřeným smyslem pro poslání, které by bylo odpovědí na aktuální místní potřeby a zároveň projektem nových podob služby.

7. Přítomnost, která doprovází a stává se nabídkou povolání

Práce a reflexe probudily v posledních letech k životu vokacionální projekty, jak na lokální tak provinciální úrovni. Větší pozornost byla však věnována formačním plánům. Stále více mladých se zapojovalo do různých společenství a do Salesiánského hnutí mládeže. Ne vždy se nám podařilo zapojit také rodiny, jakožto přednostní místo zrodu povolání.

Kladl se větší důraz na všechna povolání v církvi a zvláště v salesiánské rodině, s vědomím, že opravdová pastorace mládeže je vždy vokacionální.

Jsme si vědomi toho, že naše díla jsou naplněna vokacionálními možnostmi, potýkáme se však s obtížemi jak představit a jak napomoci k chápání života jako povolání a poslání, a s nedostatečným osobním doprovázením mladých. Pro nás salesiány zůstává stále prioritním úkolem svědčit o povolání zasvěcených apoštolů v jeho dvojí a komplementární podobě, kněžské a laické³⁴.

Sociokulturní kontexty, aktuální podoba některých děl a určitá duchovní únava některých SDB a komunit jsou příčinou zemdlení na cestě víry, formace a rozvoje povolání mladých lidí, ale jsou také příčinou poklesu počtu salesiánů, na který upozorňují mnohé provinciální kapituly.

7. Salesiánská přítomnost je dynamickou skutečností. Jde o síť vztahů, o souhrn projektů, o procesy spojené s pastorační láskou a uskutečňované spolu s mladými, laiky a salesiánskou rodinou. Stále více je jasné, že subjektem této přítomnosti není výlučně salesiánská komunita.

8. Přítomnost, která přijímá a vytváří komunitu

Salesiánská komunita by měla obnovit kvalitu své přítomnosti mezi mladými lidmi a měla by vytvářet společenství s laiky, a tím se aktivně začleňovat do života v daném teritoriu:

• Který model pastorace usnadňuje naši přítomnost mezi mládeží?

• Jaká je naše přítomnost ve VPS a salesiánské rodině jakožto charizmatické komunitě – kolik času tomuto poslání věnujeme, jakou formou a jaké jsou v této oblasti naše úkoly?

• Jaká je naše přítomnost v institucích, v nichž se rozhoduje o situaci mládeže?

7. Přítomnost, která vychovává a evangelizuje

Salesiánská komunita je povolána k přítomnosti, která vychovává a evangelizuje a která se stává prorockým hlasem, kterým promlouváme k mladým lidem žijícím v sekularizo­va­ném, globalizovaném a roztříštěném prostředí.

V sekularizovaném, multikulturním a multináboženském světě, který touží po nových zkušenostech a prožívá víru jako něco nepodstatného:

• Jak má komunita pomoci k vytváření prostředí se silným vyzařováním evangelních hodnot, kde by se nabízela možnost mezináboženského dialogu a bylo možné prožívat chvíle interkulturality, které by mladým napomáhaly k pozitivní realizaci syntézy víry, kultury a života?

• Jak se má komunita sdílet s mladými lidmi o smysluplné zkušenosti, vyjadřované jejich jazykem a novými komunikačními formami?

Při globalizační tendenci, která vede k chudobě v různých podobách a ke křiklavým ekonomickým a sociálním nerovnostem, které jsou zároveň příležitostí k solidaritě:

• Jak může komunita uzpůsobit své struktury a zdroje k tomu, aby byly k dispozici mladým, a to nejchudším, ve smyslu charitativní lásky, a zároveň, aby se o těchto strukturách dostatečně informovalo?

• Jak má komunita hlásat mladým, kteří žijí v konzumním prostředí, hodnotu evangelní chudoby a střídmosti života, a pomáhat jim při hledání příčin chudoby tak, aby dozrávali pro solidární službu těm nejzanedbanějším?

V aktuální komplexní a rozdrobené kultuře, která vede k roztěkanosti a která klade důraz na různé zvláštnosti a pluralitu:

• Jak má komunita uskutečňovat procesy rozlišování a přivádět k pastorační konverzi, aby se přešlo od pastorace aktivity a naléhavosti („práce a servisu“) k procesuální pastoraci (k pastoraci, jejímž cílem je rozvoj a růst)?

• Jak má komunita překonat rozdrobenost svých činností a přejít k plánování jednotné a organické činnosti?

7. Přítomnost, která doprovází a stává se nabídkou povolání

Salesiánská komunita je povolána k tomu, aby byla vokacionální nabídkou mládeži a pracovala na výchovném a pastoračním poli tak, aby podněcovala osobní setkání s mládeží.

• Jak má komunita být vokacionální nabídkou a napomáhat mladému člověku pochopit život jako dar a úkol, jako vyjádření „následování Krista“?

• Jak má komunita být vokacionální nabídkou mladému člověku, aby byl s to objevit a přijmout plán, který s ním má Bůh?

• Jak má komunita prožívat výchovnou přítomnost, která by napomáhala osobním setkáním a poskytovala kontinuální vokacionální doprovázení?

Vytvořili jsme soubor praktických směrnic, které komunitě pomohou odpovídat na výzvy a budovat salesiánské dílo podle Božího povolání.

7. Přítomnost, která přijímá a buduje společenství

Salesiánská komunita je komunitou bratrskou a apoštolskou. Inspiruje se oratorním kritériem Dona Boska.³⁵ Skrze naši animační přítomnost mezi mladými lidmi a laiky budujeme společenství a pracujeme na poslání, které by mělo být všemi považováno za jediné a společné.

Komunita se zamýšlí nad smyslem své přítomnosti mezi mladými s cílem být mezi nimi přímo, konkrétně a nezištně tím, že:

• budeme organizovat komunitní život a struktury se záměrem být přítomni mezi mladými lidmi, zrevidujeme časový rozvrh života a modlitby, abychom žili v prostředí, které přitahuje a usnadňuje přímý kontakt s mládeží;

• vrátíme se k původnímu smyslu salesiánské asistence, abychom nejenom byli pro mládež, ale také s mládeží; upřednostníme úkoly, které souvisejí s naší charizmatickou zodpovědností;

• zviditelníme salesiánskou komunitu mezi mládeží svou otevřeností k pohostinnosti a nabídkou podílet se na našem životě pro ty, kdo by chtěli náš život poznat z větší blízkosti;

• zasadíme se o adekvátní iniciativy, které by směřovaly k setkání s okrajovou mládeží.

Salesiánská komunita se stane kvasem společenství mladých a laiků tím, že:

• budeme programovat a revidovat základní linie výchovně pastorační praxe v rámci komunitního projektu, abychom zajistili jednotu činnosti, sbližování stanovisek a soulad mezi osobami;

• budeme plánovat a ověřovat VPP s důrazem na spoluzodpovědnost všech, kteří se různým způsobem podílejí na výchovném poslání;

• zaměříme se na prohlubování formace nás samých, mezi salesiány a laiky, skrze adekvátní akce, které by vyšly vstříc výměně informací a cílů, a daly organický směr našim podnikům;

• budeme prožívat salesiánskou spiritualitu zásadně spolu s mladými a laiky a zajistíme prostor a čas k vytváření osobních vztahů a ke sdílení salesiánského ducha;

• budeme se zvláštní péčí sledovat pedagogický rozměr našeho prostředí.

Komunita se stává animačním prostředím v daném teritoriu tím, že:

• dbá na nové prostory setkávání mladých;

• animuje spolupráci různých skupin salesiánské rodiny, aby se vžila mentalita společné zodpovědnosti za práci s mládeží;

• spolupracuje s církevními a civilními institucemi na výchovném poli, při pastoraci mládeže a na poli sociální komunikace;

• více se zapojí do multikulturních a multináboženských kontextů, větší znalostí jazyků, dialogem, zkušeností s mezinárodními komunitami;

• pokouší se o dialog s kulturou mladých na daném místě.

7. Přítomnost, která vychovává a evangelizuje

V různých kontextech se salesiánská komunita stává prorockým hlasem s vlastní dynamikou a probouzí k životu dílo, které vychovává a evangelizuje. Vytváří prostředí se silným duchovním nábojem a bere na vědomí různé podoby chudoby ve svém prostředí, přičemž je inspirátorkou projektů zaměřených na dozrávání mládeže.

Salesiánská komunita vytváří v sekularizovaném kontextu prostředí se silným duchovním nábojem tím, že:

• dává prostor k prožívání silných duchovních zkušeností spolu s mladými: při eucharistii, svátosti smíření, „lectio divina“, modlitbě, setkáních a duchovních obnovách;

• zapojuje VPS do programování, uskutečňování a ověřování výchovné a evangelizační práce s horizontem jasné životní identity a práce pro Boží království;

• ve VPS pečuje o formaci mladých, kteří jsou zapojeni v „pracovním procesu“ nebo pracují pro církev; směřuje tím k stále spravedlivější společnosti, která je solidární podle křesťanské inspirace;

• podílí se na setkávání s SHM a oceňuje společenství jako privilegované místo pro pěstování duchovního života a pro výchovu mládeže k misijní mentalitě;

• bude podporovat apoštolátní práci zralejších mladých lidí, aby se stávali evangelizačními protagonisty svým vrstevníkům.

V globalizovaném světě salesiánská komunita bere na vědomí různé podoby chudoby a nespravedlnosti. Snaží se vychovávat a evangelizovat za pomoci metodik, které jsou vhodné pro mládež, jež žije jak v prostředí chudoby tak blahobytu tím, že:

• sama prožívá chudobu a dělí se s chudými;

• je transparentní co do ekonomiky a spravedlivosti v pracovních vztazích v rámci VPS;

• spolu s mladými studuje základní prameny sociální nauky církve, aby jim napomohla k zodpovědnému zapojení se do společnosti;

• nabízí hodnotné akce k výchově ke spravedlnosti a solidaritě mladých, a to jak těch, kteří žijí v chudých poměrech, tak těch z prostředí blahobytu, tím, že se bude snažit hledat příčiny nespravedlnosti a možná východiska a závazky.

V komplexní a roztříštěné kultuře se salesiánská komunita zavazuje pracovat na základě projektů a bude se snažit přejít od pastorace aktivity k pastoraci, která sleduje rozvoj a růst tím, že:

• překoná pojetí, které redukuje pastoraci na jeden ze sektorů naší činnosti nebo na jednu specifickou aktivitu řeholní formace;

• nechá dozrávat chápání pastorace, jež je integrálním souhrnem obsahů, aktivit a metodik, jež respektuje zralost a vývojové fáze mladých lidí a přihlíží  k různým oblastem zrání;

• přijme mentalitu týmové práce, která by překračovala zúžený pohled na jednotlivé sektory a na rozvoj rolí a úkolů;

• prověří, jak byly přijaty orientační směrnice 23. generální kapituly vzhledem k integrované výchově mládeže a k projektování a realizaci výchovných a pastoračních procesů;

• otevře se výchovným a evangelizačním modelům, které kladou důraz na sociální komunikaci jako nový dynamický prostor práce s mládeží.

7. Přítomnost, která doprovází a stává se vokacionální výzvou

Salesiánská komunita aktivuje vokacionální volbu mladého člověka svědectvím svého života. Animuje výchovně pastorační společenství, které se stává místem vokacionálního zrání mladého člověka. Užívá metodu doprovázení a vokacionální nabídky.

Salesiánská komunita si bere k srdci svou úlohu při vokacionálním dozrávání a doprovázení mladého člověka tím, že:

• v komunitě svědčí o povolání salesiána kněze a koadjutora viditelným, radostným a přitažlivým způsobem;

• dělí se s mladými o chvíle společného komunitního života: při oslavách, v přátelství, u stolu, při modlitbě, při přemýšlení o naší historii, projektech a misijních plánech;

• dává prostor ke zkušenosti volontariátu jako vhodné příležitosti k hodnotové orientaci a k rozhodování se o povolání;

• přímo na místní úrovni se podílí na uskutečňování plánu doprovázení a rozvoje povolání, který by měl organickým způsobem slaďovat zkušenosti, zapojovat a kvalifikovat spolubratry k duchovnímu doprovázení a oceňovat přítomnost mladých spolubratří;

• zvláštním způsobem zaměří pozornost na salesiána koadjutora.

Salesiánská komunita animuje VPS jako privilegované místo doprovázení a vokacionální volby mladého člověka tím, že:

• VPS se stane společenstvím víry, která inspiruje k vytváření společenství různých povolání a zaručí kvalifikovanou náboženskou formaci;

• vytvoří ovzduší rodiny a vzájemného přijetí;

• zapojí se do hnutí salesiánské mládeže prostřednictvím péče o animátory, bude dbát o adekvátní výchovu na různých stupních víry a bude předkládat nabídky apoštolátních zkušeností a misijní služby;

• v rámci VPS vytvoří tým animátorů, otevřený salesiánské rodině, který by motivoval, stimuloval a doprovázel zkušenosti rozpoznávání a angažovanosti podle různých povolání;

• bude animovat, počínaje VPS, vhodnou pastoraci rodin, zvláště v případě rodičů, kteří mají děti aktivní ve společenstvích víry a jejichž děti jsou v situaci, kdy se rozhodují o svém povolání.

Salesiánská komunita se bude řídit metodou doprovázení a nabídky povolání tím, že:

• bude animovat vokacionální procesy, které by harmonizovaly různé komponenty: svědectví o evangelních hodnotách v rámci VPS, přítomnost mezi mladými, výslovnou nabídku doprovázení, formační cestu, zkušenost s Bohem prožívanou ve službě, rozpoznávání povolání;

• bude nabízet iniciativy, které zajistí pokrok v procesu zrání pomocí následujících aktivit: dialogem s vychovateli, nabídkou pomoci společenstvím hledajících, rozdělených podle věku; vokacionálním doprovázením mladých dospělých; formací animátorů při jejich rozhodování o povolání;

• znovu objeví základní prvky salesiánské pedagogické tradice: život ve společenství, osobní dialog, duchovní vedení, rozpoznávání povolání;

• za účelem rozvoje povolání mladých lidí nabídne některé typicky salesiánské duchovní zkušenosti: práci pro církev, osobní modlitbu, vytrvalou účast na svátostech eucharistie a smíření, lásku k Marii Pomocnici a k Donu Boskovi.

7. Jsme přesvědčeni, že jsme povoláni Bohem k životu v bratrských komunitách po vzoru učedníků povolaných Ježíšem.

Don Bosco je nám otcem, vzorem a učitelem. Při studiu, modlitbě a skrze konkrétní zkušenost se naučil konfrontovat s realitou, hodnotit ji a nalézat vhodné odpovědi na nové události a situace. Díky svým lidským a duchovním darům shromáždil kolem sebe bratrskou a apoštolskou komunitu, která neustále rostla.

Dnešní salesiánské komunity chtějí navazovat na ducha komunity Dona Boska a prvních salesiánů. Komunita je nám opravdovým domovem, kde si jsme v bratrském duchu navzájem oporou na cestě osobního a vokacionálního růstu, podle různých období života. Komunitní život je už sám o sobě formativní.

7. Povzbuzováni mládeží a inspirováni dynamikou měnícího se světa se snažíme obnovovat a prohlubovat závazek vyplývající z našeho povolání. V tomto kontextu se pro nás dialog s laiky a práce na rozvoji VPS stávají prací na formaci a šíření našeho charizmatu.

8. Naše komunity, povzbuzené širokým obnovným hnutím zasvěceného života a při naslouchání znamením doby, vnímají potřebu stálé proměny mentality, životního stylu, výchovně pastoračních kritérií a metod, a struktur. Přitom však zároveň chtějí zůstat věrné původnímu charizmatu. Proto usilují o reflexi a dialog, o experimentování a výměnu zkušeností, o správná rozhodnutí a jejich ověřování. To vše by mělo být dílem stálé formace.

9. Ředitel jako otec, učitel, bratr a přítel je spolubratry uznáván a podporován jako styčný bod každodenního života komunity a jako animátor jejich věrnosti a každodenního růstu jejich povolání. Ředitel sjednocuje, doprovází a povzbuzuje celou komunitu, aby poctivě prožívala vlastní povolání ke svatosti v duchu Dona Boska³⁶.

7. Situaci lze charakterizovat těmito pozitivními rysy:

V mnoha komunitách jsou spolubratři otevření formaci a obnově. Touha rozvíjet své povolání se projevuje:

• v bratrské lásce, v porozumění a ve vzájemném akceptování, v komunitní modlitbě, ve spolupráci a při promýšlení a realizaci komunitního projektu, v dialogu;

• při mimořádných okamžicích, prožívaných společně, jako je provinciální či komunitní shromáždění, komunitní den, měsíční a tříměsíční ústraní a duchovní cvičení.

Je třeba upozornit také na několik zvláštních momentů, které jsou důležité pro formaci:

• odpovědnost za vlastní lidský a duchovní růst;

• schopnost sdílet se se společenstvím o vlastní vnitřní život;

• pozornost věnovaná lidské a citové dimenzi sebe sama a druhých;

• touha nejen mládež vychovávat, ale také být jí vychováván;

• mentalita otevřenosti vůči společnému plánování, jež vede ke stále intenzivnější spolupráci;

• snaha o inkulturaci a aktivní pochopení sociálního a církevního kontextu.

Spolubratři z různých komunit hodnotí pozitivně službu ředitele, přičemž je možné vyzvednout některé prvky, které jsou podstatné pro dobré vykonávání této služby:

• jeho roli tvůrce jednoty a bratrství;

• schopnost vést komunitu k obnově a k hledání odpovědí na problémy dnešního světa, v souladu s učením církve a s liniemi předloženými kongregací;

• důraz, který provinciálové a jejich rady kladou na spolupráci spolubratří při výběru ředitelů;

• přípravu ředitele na tuto službu;

• osobní podporu, kterou řediteli poskytuje provinciál.

7. V některých komunitách jsou ovšem patrné obtíže z nejistoty zaviněné:

• vlivem dnešní kultury, spolu s fenomény sekularizmu, relativizmu, hedonizmu a individualizmu;

• oslabením víry, které se projevuje zvlažněním modlitebního života, věrnosti v každodenním slavení mše svaté, v pravidelnosti mše svaté, v interpretaci životních událostí a dějin na základě kritérií, jež se neshodují s evangeliem a ztrátou nadšení pro evangelizaci;

• lidskou nezralostí, psychickou křehkostí, povrchností vztahů, nedostatkem komunikace a dialogu;

• početní a kvalitativní nedostatečností, malou spoluprací se spolubratry, minimálním propojením různých komunikačních rolí;

• nesprávným rozdělením úkolů, nedostatkem rovnováhy mezi prací, studiem a modlitbou;

• neschopností spolubratří doprovázet jeden druhého a pomáhat si při nesnázích, podpořit se navzájem také bratrským napomenutím;

• krizí „bratrského rozhovoru“ s ředitelem;

• nedostatečnou pozorností k mladým spolubratřím a spolubratřím v počáteční formaci;

• diskontinuitou mezi počáteční a trvalou formací;

• nadměrným počtem závazků ředitele či nedostatkem jejich správného rozložení, což je příčinou omezení energie a času věnovaných spolubratřím; někdy se dokonce setkáme i s častou nepřítomností ředitele v komunitě;

• ředitelovou tendencí raději „udělat sám“ než „delegovat“;

• v některých případech jeho nedostatečnou průpravou.

C.1.Komunita: místo pro formaci a animaci

Podněty

7. Z analýzy situace vyplývají některé podněty, z nichž bychom chtěli podtrhnout tyto:

• Které postoje podpořit za účelem efektivní změny mentality a otevřenosti k obnově?

• Za jakých podmínek lze zajistit a zlepšit nasazení všech spolubratří pro trvalou formaci?

• Které salesiánské zkušenosti je třeba poskytnout k obohacení komunitní formace?

• Jak hodnotit každodenní zkušenost v její formační dimenzi?

Praktické směrnice

V odpovědi na naznačené výzvy s výhledem do budoucnosti chceme upozornit na tyto směrnice:

7. Zvýšit nasazení celé komunity v otázce formace tím, že:

• se spolubratři při počáteční formaci budou připravovat na osvojení si přesvědčení a postojů potřebných k permanentní formaci;

• všichni spolubratři se zapojí do úsilí, které vede k setkávání, dialogu a společnému řešení problémů: při komunitním plánování, při systematické revizi života a práce komunity;

• každý spolubratr bude povzbuzován a doprovázen k tomu, aby se především on sám angažoval ve své vlastní formaci a vytvořil si svůj osobní plán.

7. Klást důraz na některé formační prvky:

• lidské zrání, zvláště citové;

• křesťanskou a salesiánskou identitu svého povolání³⁷;

• chápání a ocenění preventivního systému jako cesty k dosažení salesiánské svatosti;

• způsobilost pracovat v týmu – i s laiky, formulovat projekty a stanovit, jak postupovat;

• znalost kulturního kontextu a světa mladých, aby se podpořila inkulturace evangelních hodnot a salesiánského charizmatu.

7. Hodnocení všedního života tím, že:

• budeme komunitu vést ke spiritualitě společenství³⁸, s důrazem na nejrůznější formy spolupráce a sdílení se;

• všechny komunitní talenty vložíme do komunity, do služby společnému poslání;

• budeme pracovat na dozrávání náboženské identity skrze společná setkávání, zvláště při plánování a hodnocení, v komunitním shromáždění a při komunitních dnech;

• budeme spolubratřím pomáhat hledat správné rozvržení času, aby nepropadali aktivizmu a povrchnosti; pečlivě naprogramujeme dobu vyčleněnou pro studium, osobní četbu, komunitní zamyšlení, sdílení se, modlitbu, rekreaci a odpočinek.

7. K naplnění těchto směrnic se navrhuje:

Na světové úrovni:

Generální rádce pro formaci se svým týmem:

• bude nadále prezentovat a vysvětlovat nové Ratio;

• bude koordinovat a podporovat národní a mezinárodní centra pro stálou formaci;

• bude podněcovat k využívání důležitých salesiánských center pro formaci, a to i v různých kulturních a jazykových prostředích.

7. Na provinciální úrovni:

• Provinciální komise pro formaci vypracuje roční program trvalé formace se zvláštním zaměřením na afektivní oblast a oblast týkající se schopnosti meziosobních vztahů.

• Delegát pro formaci bude koordinovat specifické programy tak, aby odpovídaly potřebám různých skupin spolubratří, přičemž nezapomene na nemocné a starší spolubratry – těm by měly programy pomoci prožívat jejich stav s vyrovnaností a v duchu víry.

• Provinciál se svou radou vypracuje Provinciální projekt pro vzdělávání personálu, ve spojení s formační komisí a v dialogu se spolubratry. Bude se snažit zvláštním způsobem podtrhnout filozofická, pedagogická, teologická, salesiánská, odborná a akademická studia.

• Ze strany všech provincií se předpokládá efektivní přístup k pramenům naší spirituality.

• Tam, kde se to považuje za vhodné, se domy pro počáteční formaci otevřou také pro trvalou formaci dalších spolubratří, členů salesiánské rodiny a laických spolupracovníků.

• Spolubratři na asistenci, koadjutoři, kteří právě ukončili počáteční formaci a kněží, kteří vykonávají první léta své pastorace, budou posíláni do komunit, kde mají dostatečné zázemí, jak kvalitativní, tak kvantitativní, kde budou doprovázeni při svém zrání.

• Spolubratřím budou poskytována vyvážená období pro načerpání sil a duchovních zkušeností v různých obdobích jejich života.

• Od počátku formace budou spolubratři uváděni do různých podob kooperativní výuky (cooperative learning).

7. Na komunitní úrovni:

• Základním pramenem duchovní formace zůstávají: denní slavení eucharistie, svátost smíření, denní modlitba církve, meditace, úcta k Panně Marii Pomocnici a k svatým salesiánské rodiny, a další modlitby.

• Lectio divina, osobní i komunitní, je vhodná jako prostředek dozrávání komunitního života a „škola modlitby“ pro spolubratry, laiky i mladé lidi, zvlášť v dobách liturgických svátků.

• Mělo by se dbát na komunitní den a různá komunitní setkání. Tyto příležitosti by se měly adekvátně připravit a naplánovat, aby se staly vhodnou možností duchovního růstu a sdílení se o osobní zkušenosti.

• Komunitní projekt se rodí za účasti všech spolubratří tak, aby na něm měli všichni podíl a společně jej ověřovali.

• Jednotlivé komunity se budou snažit dbát o formaci tím, že znovu uspořádají své knihovny a archivy.

7. Na osobní úrovni:

• Spolubratr bude dbát na chvíle věnované modlitbě, osobnímu rozjímání a duchovnímu ústraní, na týdenní komunitní den a plánovací setkání.

• Bude se snažit mít duchovní vedení, jak na osobní, tak na komunitní úrovni.

• Bude rozvíjet, i s pomocí humanitních věd, schopnost sebepoznání a sebedůvěry.

• Osobní životní projekt³⁹ se může stát předmětem rozhovoru s ředitelem.

C.2.Ředitel – animátor komunity

Podněty

7. Tyto podněty považujeme za důležité pro výkon služby ředitele:

• Jak pomoci řediteli, aby v komunitě nebyl jediným řídícím orgánem a rozhodujícím činitelem zodpovědným za nejrůznější úkoly, ale především otcem, vůdcem, bratrem a přítelem?

• Jak zajistit podmínky v komunitě tak, aby ředitel mohl adekvátně vykovávat svou službu?

• Jak nejlépe připravit spolubratry, aby úlohu ředitele přijímali s vírou a podporovali ho při jeho službě?

Praktické směrnice

• Ředitel je po vzoru Dona Boska „milujícím otcem a zároveň autoritou. Je hluboce formován svým kněžstvím a každodenně to vyjadřuje při službě slova, posvěcování a animace“⁴⁰.

• Prvním úkolem ředitele je animovat komunitu v lásce („snaž se, aby tě druzí měli rádi“), s pozorností ke spolubratřím, zvláště k těm, kteří se potýkají s problémy, a k těm, kteří jsou v počáteční formaci. Výkon jeho služby vyžaduje za dnešních okolností širokou škálu vlastností: schopnost služby jednotě a salesiánské identitě, umění pastoračního vedení, moudrost, schopnost výchovné orientace a řízení díla⁴¹.

• Ředitel „žije vizí víry, která se promítá do jistoty, že od Pána dostal vše potřebné k vedení komunity. V důsledku toho prožívá radostnou sebevydanost s vyrovnaným vztahem ke svým pracovním a citovým limitům.“⁴² Těší se důvěře spolubratří ve svém domě a v provincii a je akceptován nejen pro to, co dělá, ale především pro to, čím je a co reprezentuje.

• Tváří v tvář mnohosti a obtížnosti úkolů je zcela nezbytné, aby byl ředitel dopředu, ale i později dobře připravován, na základě kurzů a metodik vhodných pro jeho službu.

7. Navrhuje se:

Na provinciální úrovni:

• Provinciál zajistí pravidelné schůzky ředitelů formačních domů, výměnu informací o provinciálních aktivitách a animacích⁴³.

• Na provinciální či regionální úrovni budou zorganizovány přípravné a doplňovací kurzy pro ředitele.

Na místní úrovni:

• Komunita ve spolupráci s ředitelem vypracuje na počátku roku roční komunitní plán, kde ředitel a spolubratři vyjádří vlastní očekávání, pohovoří o pracovních cílech a kritériích a naplánují společný život.⁴⁴

• Ředitel spolu s provinciálem počítá se spoluprací a pomocí jedné důležité osoby, totiž vikáře a se stálou pomocí své „místní rady“.

• Ředitel je citlivý k potřebám spolubratří a ve stálém dialogu s nimi se zasadí o zavedení přijatelné podoby „rozhovoru“, přičemž bude vždy ochoten udělat první krok.

• Ředitel společně s provinciálem se bude snažit o svou řádnou přípravu, s využitím humanitních věd.

7. Pán nás volá, abychom „společně žili a pracovali“ v různých sociálních, kulturních a náboženských kontextech, v nichž žijí mladí lidé, a abychom v těchto kontextech jako salesiánská komunita byli prorockým znamením a svědčili o hodnotách Božího království.

Uvědomujeme si, že Bůh od nás očekává komunitní život jako výraz našeho poslání, a to na provinciální i lokální úrovni⁴⁵.

7. V kongregaci se vyvinuly různé podoby salesiánského komunitního života. Zatímco se snažíme o reflexi a obnovu praktických a organizačních zásad, existence různých komunit nás vede k tomu, abychom se stále znovu zamýšleli nad základními podmínkami, které na počátku komunitního života stojí. Komunitní život by totiž měl být pro nás charakteristickým naplněním našeho poslání.

7. Salesiánské komunity existují v různých podmínkách a na různých místech se rozličnými způsoby vyrovnávají s otázkou „společného života a práce“. Nové podmínky salesiánského komunitního života v dnešní době se vyznačují těmito charakteristickými rysy:

• komunita s malým počtem spolubratří, povolaná k animaci nejrůznějších děl, a to jak v misijní oblasti, tak v oblastech s nedostatkem personálu;

• komunity mající na starost rozsáhlá díla, s nevyrovnaným rozložením sil potřebných k práci, a s tím související nevyvážeností časového rozvrhu;

• komunity plně začleněné do sociálního prostředí, které někdy dokonce sdílejí život s místními lidmi; komunity, které úzce spolupracují s místní církví, a komunity spolupracující s příslušníky jiných náboženství.

V mnoha komunitách nalezneme pozitivní zkušenosti s bratrským životem podle evangelního vzoru, komunitní sdílení majetku i smysl pro zodpovědnost a spoluúčast na poslání.

7. Několik aspektů negativně poznamenává transparentnost našeho „společenství života a práce“. V některých případech přetrvává pracovní model komunity, který vyžaduje vážnou revizi vztahu mezi komunitou a posláním:

• strukturní fenomény, které ovlivňují komunitní vztahy, jako je např. převaha funkčních vztahů nad bratrskými; nedostatečné ocenění společného projektu a chvil společného života a bratrského setkání; nedostatečná organizace práce a přílišná rozdrobenost úkolů;

• denní rozvrh, návyky, schémata, která znemožňují, aby mohla být v rámci komunity koordinována pastorační práce; tradiční odpovědi na klíčové životní otázky, které jsou vzdálené skutečnosti a kultuře dnešní mládeže;

• díla, která neprobouzejí žádné otázky, která nebudují společenství a nespolupracují s těmi, kdo sdílejí salesiánského ducha a poslání.

Zmíněná negativa představují konkrétní a reálné hrozby pro některé spolubratry a vedou k fyzické a duchovní únavě, psychologické a vztahové frustraci, nezdravé nezávislosti na ostatních, roztříštěnosti v poslání, ke generačním nedorozuměním a k hromadění úkolů a funkcí.

7. Cesta k salesiánské řeholní komunitě s animačním posláním na pozadí mnohem širší skutečnosti – výchovně pastorační komunity – je nezvratná⁴⁶. Na vytváření animačního jádra VPS se podílejí i další skupiny (mladí, laici, členové salesiánské rodiny, reprezentanti místní a oblastní církve), kteří s námi sdílejí spiritualitu a poslání a podílejí se na animaci. Salesiánská komunita je zde charizmatickým tmelem, který inspiruje ostatní.

7. V odpovědi na Boží povolání a načrtnuté situace se zamyslíme nad čtyřmi podněty, které od nás budou vyžadovat nové způsoby organizace naší apoštolátní práce a salesiánského komunitního života:

• Jak překonat tendenci k individualizmu, separaci úkolů a nedostatek schopnosti spolupráce, které negativně ovlivňují náš život a společnou práci?

• Jak zajistit kvalitativní a kvantitativní stabilitu salesiánské komunity, k níž jako zásadní podmínka bratrského života náleží evangelní svědectví a přítomnost mezi mládeží?

• Jak zrevidovat vztah mezi dílem a salesiánskou komunitou, aby  komunita plnila úlohu zachování charizmatu, animace a zapojení těch, s nimiž sdílíme ducha a poslání Dona Boska?

• Jak zracionalizovat přítomnost několika domů na daném území tak, aby byly zajištěny základní podmínky komunitního a bratrského života a animace VPS?

D.1.Práce na základě komunitního projektu

7. Každá komunita společně vypracuje vlastní komunitní projekt a každoročně ho reviduje.

Tím se zajistí schopnost „žít a pracovat společně“, přičemž půjde o to, překonat rostoucí roztříštěnost individuální práce a nebezpečí rozdrobenosti. Spolubratři by měli směřovat k tomu, aby podle projektu pracovali, což ale zároveň neznamená, že všichni budou dělat totéž.

7. Komunita se bude snažit pracovat s ohledem na projekt tím, že:

• bude mezi spolubratry rozvíjet společné sdílení komunitního projektu a že bude každému spolubratrovi pomáhat objevovat a oceňovat jeho schopnosti a kvality. Komunita přijímá každého spolubratra s jeho bohatstvím i s jeho omezeními. Každý spolubratr by se měl cítit spoluzodpovědný za komunitu⁴⁷.

• projekt bude chápat jako komunitní proces, který bude vycházet z toho, co spolubratři prožívají. Cílem není pouze konečné napsání projektu, ale především stálé srovnávání vizí, hodnot a očekávání spolubratří na základě jejich života a práce.

• bude usilovat o dialog (shromáždění spolubratří, místní rada), o hledání Boží vůle (chvíle společné modlitby, naslouchání Božímu slovu při lectio divina, přemýšlení o nauce učitelského úřadu církve a kongregace); v souhlasu s Organickým provinciálním projektem každá komunita vypracuje a zreviduje uskutečňování vlastního projektu.

• položí si tyto otázky: Čím dnes chceme jako místní komunita být? Jak můžeme jako místní komunita být salesiánským a řeholním způsobem přítomni ve VPS, animovat je a vydávat v něm evangelní svědectví? Jaké z toho plynou důsledky pro komunitu? Jaká rozhodnutí je právě teď třeba učinit? Jaké osobní a komunitní formace je nám zapotřebí?

7. Vypracování komunitního projektu od komunity vyžaduje:

• aby zapojila do spolupráce každého spolubratra, nehledě na úlohu, kterou zastává, a aby se přitom odvolávala na jeho spoluzodpovědnost. Bratrský dialog usnadňuje spolupráci všech a sbližuje hlediska osobního a komunitního projektu;

• aby na základě ročního plánování stanovila cíle, horizonty a práce, které se komunita zaváže vykonat a revidovat;

• aby se adekvátním a harmonickým způsobem zorganizoval rytmus komunitního života, aktivity a časový rozvrh řeholního života a výchovně pastorační služby, aby byl zachován salesiánský styl;

• aby se řediteli, který bude tento proces animovat za pomoci své rady, zajistila nutná podpora ze strany provinciála a provinciálních animačních složek, s důrazem na poznatky humanitních věd;

• aby provinciál se svou radou prověřoval, jak jsou projekty realizovány a jak jsou v souladu s provinciálním projektem.

D.2.Zajistíme kvalitativní a kvantitativní soudržnost salesiánské komunity

7. Kvalitativní a kvantitativní soudržnost salesiánské komunity je základní podmínkou k tomu, aby každá komunita skýtala prostor pro zkušenost bratrského života, evangelního svědectví, animační přítomnosti mezi mládeží, stálé formace a salesiánsky příznačným způsobem vykonávala svou úlohu animátora VPS dle směrnic 24. generální kapituly⁴⁸.

8. Toho dosáhneme tím, že:

• budeme usilovat o vyváženost mezi novými oblastmi salesiánského poslání a konsolidací či novým rozložením sil v aktuálních dílech, a to na světové i provinciální úrovni;

• v provinciálních i místních komunitách budeme vytvářet vědomí společného poslání a prostřednictvím stálé formace a funkčnosti komunitních organizmů („místní rady“, shromáždění spolubratří, pravidelného setkávání spolubratří) zajistíme duchovní a výchovně pastorační kvalitu.

7. Abychom dosáhli tohoto cíle:

• Provinciál a jeho rada zhodnotí kvalitativní a kvantitativní soudržnost stávajících komunit:

  • podle kritérií Pravidel, čl. 20 a 150;

  • tím, že prověří konkrétní možnosti vývoje v dostupných časových úsecích z hlediska typicky salesiánského komunitního života;

  • tím, že definují, v dialogu s komunitami, které žijí ve zvláštních situacích co do počtu spolubratří, příslušné možnosti výkonu autority a organizace komunitního života.

• Bude-li provinciál se svou radou chtít založit nová díla či vytvořit nové komunity, zajistí příslušnou kvalitativní a kvantitativní soudržnost, aby bylo možno uskutečnit:

  • kvalitní bratrský život v rodinném duchu a stylu;

  • komunitní plánování a revizi poslání svěřeného komunitě;

  • animaci děl a kontaktů v rámci VPS.

• Hlavní představený a jeho rada budou během dalšího šestiletí pracovat na hodnocení provincií a oblastí, které na základě nových situací musí nově vymezit svou salesiánskou přítomnost.

D.3.Nová definice vztahu mezi komunitou a dílem

7. Vztah mezi komunitou a dílem musí komunitě umožnit žít a pracovat společně a být charizmatickým organizmem a animačním jádrem VPS. To vyžaduje, aby byl komunitní projekt v souladu s Organickým projektem provincie a s projektem VPS.

8. Salesiánská komunita uskutečňuje svou animační roli výchovně pastoračního společenství v rostoucím přesvědčení, že:

• všichni Bohu zasvěcení salesiáni jsou podle svých možností členy animačního jádra VPS, s vědomím, že jádro VPS není omezeno na komunitu SDB. V souladu s interpretací 5.čl. Pravidel a v duchu 24. generální kapituly a následných směrnic⁴⁹ se klade větší důraz na vědomí, že zodpovědnost za animaci VPS je třeba sdílet s laiky, přičemž je třeba překonat nedorozumění a vstoupit do charizmatické a pastorační spoluzod­povědnosti.

• celá komunita, i kdyby byla prezentována jen jedním spolubratrem, se cítí být součástí animačního jádra díla;

• životní a pracovní společenství v komunitě znamená otevřít se širší perspektivě co do vztahů a spoluzodpovědnosti v kontextu VPS;

• vztah mezi řídícími strukturami řeholní komunity a řídícími strukturami díla by měl být harmonický, bez překrývání jednotlivých kompetencí.

7. Salesiánská komunita prožívá své povolání být zásadním stmelujícím prvkem pro zachování charizmatické identity animačního jádra VPS, přičemž bere za své směrnice vypracované 24. generální kapitulou. Za tímto účelem salesiánská komunita roste:

• při formaci mládeže a laiků pro salesiánské charizma;

• při sdílení vlastního poslání s laiky;

• při prožívání rodinného ducha;

• při výchově k opravdové spoluzodpovědnosti za animaci a řízení;

• při úsilí o věrnost pastoračnímu záměru ve všech odstínech komunitního života;

• při úsilí o mír a spravedlnost a při konkrétní práci pro chudé.

7. Salesiánská komunita se snaží o vazbu na VPS tím, že:

• s důvěrou a radostí prožívá dialog s mládeží daného teritoria;

• salesiánům, mladým a laikům usnadňuje spolupráci při skupinové činnosti, zapojením všech do lokálních a provinciálních struktur;

• bedlivě sleduje znamení času;

• napomáhá k získání odpovídajícího vzdělání a profesních dovedností v pasto­raci mládeže, v evangelizačním úsilí při výchově, při sociální práci a při vokacio­nální pastoraci;

• organizuje pastoraci v koordinaci s VPS a její radou, s místní komunitou a její místní radou⁵⁰.

D.4.Vypracování Organického provinciálního projektu

7. Provinciální komunita prostřednictvím svých orgánů prostuduje, vypracuje a ověří během tří následujících let Organický provinciální projekt.

OPP je přehledem hlavních činností, které jsou příznačné pro činnost provincie. Je zárukou jejich kontinuity a smysluplnosti jednotlivých rozhodnutí. Týká se přednostních akcí s výhledem na další tříletí a zahrnuje praktická kritéria, podle nichž by měla postupovat činnost a projekty, díla, na něž je třeba zaměřit náležitou pozornost, základní směrnice pro přípravu osob, pro ekonomický a strukturální rozvoj. Projekt odpovídá na dnešní akutní problémy i budoucí potřeby, které vyplývají z analýzy místní situace⁵¹.

7. Organický provinciální projekt by měl sledovat následující cíle:

• u každého spolubratra a u každé komunity posílení smyslu pro společné poslání a pro spoluzodpovědnost za ně,

• přeorganizování a restrukturalizaci provinciálních děl a pastoračních záměrů,

• překonání komunitní roztříštěnosti, rozdrobenosti a početní nevyváženosti,

• opravdovou prioritou by měla být podstatná a „prorocká“ díla a stále autentičtější vyjádření salesiánského poslání v daném místě.

7. Při vypracovávání a revizi OPP provinciál se svou radou, za pomoci pracovní skupiny, zhodnotí významnost poslání jednotlivých děl podle těchto kritérií:

• kvalitativní a kvantitativní vyváženost komunity,

• možnost bratrského řeholního života v salesiánském stylu, čitelného a zajímavého pro mladé lidi a pro laické spolupracovníky,

• přítomnost mezi mládeží, zvláště tou nejchudší a nejpotřebnější, při intenzívním prožívání preventivního systému,

• schopnost nabídnout výchovně kvalitní a evangelizační odpovědi na otázky, které vycházejí ze světa mladých a ze sociálního kontextu,

• schopnost propojovat další síly (laiky, mladé, salesiánskou rodinu, z jiných provincií a organizací) a probouzet nová povolání v církvi, se zvláštní pozorností na salesiánskou rodinu,

• přednostní úsilí o vytváření agilních a „pružných“ děl, která usnadňují dynamickou přizpůsobivost při změnách situace,

• schopnost spolupráce a účinného a prorockého působení při přetváření daného místa duchem evangelia.