1.POVOLÁNÍ: PŘEDMĚT K ZAMYŠLENÍ


1.POVOLÁNÍ: PŘEDMĚT K ZAMYŠLENÍ



A CG 37337

L ist hlavního představeného

D. Juana E. Vecchiho

k tématu povolání



Teď

je ten čas příhodný“1



přeložili P. Zdeněk Jančařík, SDB

a P. Jan Vyhnálek, SDB



  1. POVOLÁNÍ: Důvod K ZAMYŠLENÍ – Plodný okamžik. – V souladu s církví. – Vokacionální zaměření naší pastorační obnovy. – Nový přístup.

  2. SALESIÁNSKÁ KOMUNITA: místo, kde lze povolání zakusit a které k němu vybízí. – Logika „Přijď a uvidíš“. – Význam komunitního života pro povolání. – Pastorační činnost komunit. – Doprovázení. – Některé oblasti vyžadující zvláštní pozornost. – Anděl Páně zvěstoval Panně Marii.


V Římě 8. září 2000

Na svátek Narození Panny Marie

Nejdražší spolubratři,

Nemohu jinak než začít tento list slovem poděkování za vaši intenzivní bratrskou blízkost a za modlitbu v období zkoušky, kterou pro mne Pán připravil.

Chtěl, aby ze všeho vyplynula větší bratrská jednota v salesiánské kongregaci a rodině a aby všichni lépe poznali našeho spolubratra, koadjutora Artemida Zattiho, k jehož blahořečení jsou už dány všechny předpoklady. Brzy tedy budeme svědky jeho blahořečení2.

Tento můj dopis by měl být pokračováním kapitulního tématu o přítomnosti a životě salesiánské komunity a měl by vám pomoci při vašich reflexích během provinciálních kapitul, a poté v průběhu generální kapituly.

Specifikovali jsme už tři dimenze, v nichž by se salesiánská komunita měla osvědčit a viditelně prezentovat ve svém prostředí: bratrský život, svědectví o evangelních hodnotách, otevřenost vůči mladým a chudým.





Mezi tématy, vůči nimž kongregace projevila zvláštní citlivost, když se přemýšlelo o tématu budoucí generální kapituly, byla také naše schopnost vzbuzovat povolání. A má to své opodstatnění. Nová povolání byla vždycky osvědčením našeho svědectví a dostatečně se o tom píše také v různých bodech 24.GK: naše formace k rozpoznávání povolání3; jednotná výzva k povolání v salesiánské rodině4; salesiánská komunita, schopná probouzet k životu vokacionální charisma a dynamiku, protože tyto hodnoty hluboce, uvědoměle a radikálně prožívá5; odkaz na doprovázení, které se vždy znovu vztahuje k vokacionálním motivacím VPS6. Materiál k reflexi a k novému promýšlení je tedy nasnadě.

S větší naléhavostí a důrazem zaměřila 23.GK pozornost na otázku povolání jako na oblast, která nemůže při naší práci a na naší pouti víry s mladými chybět7, a jako na určující rozměr salesiánské spirituality zaměřené na mládež8.



V rámci tématu 25.GK, které se zvláště vztahuje k životu a poslání našich komunit, chceme prověřit podmínky našeho života a působení, které by mohly přispět k radostné a povzbudivé zkušenosti povolání, k prožívání života jako svědectví a proroctví, v prostředí, které by se mohlo stát vokacionální výzvou pro všechny, kdo by se cítili být přitahováni duchem a posláním Dona Boska.

Po pravdě řečeno, právě starost o nová povolání byla jednou z cest, které nás přivedly ke zvolení tématu kapituly. V jistém smyslu právě krize povolání k zasvěcenému životu, kterou prožívá velká část kongregace a církve, je „ozdravnou kůrou” v tom smyslu, že nás nutí prověřit kvalitu našeho osobního a komunitního života, smysl našich struktur a naší organizace, schopnost být ještě dnes tím, čím být máme, a zároveň být přitažlivými.

Mladí lidé potřebují svědky, osoby a prostředí, které svým příkladem vydávají svědectví o možnosti zaměřit svůj život i v naší společnosti podle evangelia. Toto evangelní svědectví představuje první výchovnou službu, kterou jim můžeme nabídnout, první slovo evangelního poselství.

Tento dopis by měl být příspěvkem k tomu, co bychom měli vykonat na provinciálních úrovních; měl by stanovit několik základních vysvětlujících bodů a povzbudit k mnohému, co se již uskutečňuje, být stimulem každé komunitě i každému spolubratrovi, aby celou duší svědčil o povolání, poukazoval na ně a otvíral nové obzory, aby naše pastorace nebyla omezena povšechnými a povrchními nabídkami povolání ani aby se neredukovala pouze na hledání kandidátů salesiánského života mimo naše prostředí.



Téma povolání se objevuje často, a to jako první otazník či starost při rozhovorech, které jsem vykonal se spolubratry během mých vizitací. A to nejen kvůli obavě, že vymřeme v širokých oblastech severozápadního světa, v nichž se každým rokem zaznamenávají poklesy počtu spolubratří, jejich stárnutí a nepatrné přírůstky. Ale také proto, že se ve vokacionální neplodnosti viditelně projevuje jak chabá přitažlivost našich komunit, tak nízká úroveň hloubky křesťanského života, jakou nabízíme mládeži.

Dotazy spolubratří se vždycky zcela zvláštním způsobem týkaly vokacionální plodnosti v každé části světa: možností, jak ještě mít povolání k zasvěcenému životu v prostředích takzvaně silně sekularizovaných a konzumních, které se vyznačují svobodou, nejrůznějšími možnostmi, které se mládeži nabízejí, a světskými projekty života; týkaly se také podmínek, které by zajistily autentičnost a vytrvalost v prostředích poznamenaných lidovou zbožností, demograficky ještě vysokým počtem obyvatelstva či omezenými životními perspektivami mladých lidí. Mnozí žádali, abychom na nadcházející generální kapitule promýšleli právě tuto perspektivu naší komunity.

To je z druhé strany v souladu se směrem, který potvrzují naše stanovy, když se v nich mluví o povoláních jako jednom z cílů našeho poslání: „Věrni závazkům, které nám předal Don Bosco, jsme hlasateli radostné zvěsti mládeži, zejména nejchudší; věnujeme se se zvláštní péčí lidem s apoštolátním povoláním.“9

Potvrzuje to i 28. článek v kapitole, která se týká těch, k nimž jsme posláni především: „Jako odpověď na potřeby svého lidu Pán neustále povolává nové lidi s rozmanitými dary, aby ho následovali pro službu Božímu království. Jsme přesvědčeni, že mezi mladými jsou mnozí, kteří jsou obdařeni duchovními dary a mají v sobě zárodek apoštolátního povolání. Pomáháme jim objevit, přijmout a rozvíjet dar jejich povolání k laickému, zasvěcenému nebo kněžskému způsobu života k prospěchu celé Církve a salesiánské rodiny. Se stejnou péčí se staráme o povolání dospělých.“10

Každý salesián má tedy rozpoznávat a doprovázet povolání. A totéž je jedním z hlavních cílů, které má každá komunita. Je třeba ověřit, zda toto „přání“ stanov opravdu dává zaměření činnosti každé komunity jednotlivých provincií a zda vede jednání každého spolubratra. Anebo zda jsme naopak k povoláním a k cestám, které by umožnily evangelní rozhodnutí, tak málo pozorní a natolik o ně nedbáme, že nejsme schopni dovést „naši pastoraci“ ke kýžené zralosti.



Výše uvedené se přímo dotýká zkušenosti a starostí Dona Boska. Ustavičné a praktické uvažování o povoláních bylo jeho druhou přirozeností. Stačí si připomenout dvě skutečnosti. První je podnět k vytvoření okruhu valdockých studentů právě proto, aby podpořil ty, kteří pro svou dobrotu a intelektuální schopnost vykazovali známky povolání k duchovnímu stavu. Studium, ale především horlivost ve zbožnosti a vztah k samotnému Donu Boskovi měly vést k dozrávání semínek, která vyšla najevo při prvních setkáních.

Druhou skutečností je zástup kněží a řeholníků, kteří vyšli z oratoře, jejichž statistiku prezentuje s radostí a hrdostí sám Don Bosko jakožto výraz dobré křesťanské formace svých chlapců. Citujme z Životopisných vzpomínek: „V roce 1883 jsme my přítomní s D. Dalmazem slyšeli Dona Boska, jak říká: - Jsem spokojen! Dal jsem sepsat věrnou statistiku a zjistili jsme, že z našich domů vyšlo více než 2000 kněží, kteří šli pracovat do diecézí. Děkujme Pánu a jeho nejsvětější Matce, že nám poskytli dostatek prostředků k uskutečnění tohoto díla.

Jeho kalkulace tím ale nebyla úplná. Dalších 500 z jeho chlapců se zapsalo do řad kléru před jeho smrtí; a pak další, u nichž probudil povolání a kteří se v letech, která následovala po jeho odchodu z tohoto světa, z vlastního popudu rozhodli ke svaté službě. Přidejme ty, kteří se vydali do semináře z tolika rodných domů. A nezapomeňme ani na mnohé, kteří na jeho radu vstoupili do řeholních domů a znovu je naplnili. Vskutku snad v Itálii neexistuje řád či kongregace, kde by se nenašel nějaký duchovní syn Dona Boska. Neměla by se také opomenout nepřímá zásluha na růstu nových sil vojska katolických duchovních, kterého bylo dosaženo různými prostředky. Lze říci, že na základě jeho příkladu a mnohdy na jeho přímluvu a s jeho spoluprací byly otevřeny či udrženy malé semináře. Je jeho zásluhou, že k němu přicházeli na konzultace ředitelé mnoha malých a velkých seminářů, učili se, jak vychovávat chovance laskavou a otcovskou asistencí, zbožností a zvláště častým svatým přijímáním, což je neodmyslitelná podmínka k vytrvalosti v povolání. Velký prospěch z toho měl tudíž také klérus dotyčných diecézí. […] Další důkazy naší zprávy přenechejme vyučování dějin, jimiž poučeni můžeme, aniž bychom se příliš vzdálili pravdě, dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že Don Bosco zformoval na šest tisíc kněží.“11



Ze školy Dona Boska vyšli nemenší žáci než byli Rua, Cagliero, Dominik Savio a mnozí další. Dnešní salesiáni jsou přesvědčeni, že plodnost povolání je v různých souvislostech a s ohledem na pastorační povinnosti a na důležitost křesťanské formace pravým posouzením schopnosti salesiánů sdílet a předávat dostatečné poznání Krista a lásku k němu, což pak vede k napodobování a k následování. Na druhé straně je patrné, nakolik jsou vzdáleni salesiánskému způsobu myšlení ti, kdo si myslí, že povolání je třeba hledat v jiných prostředích a prostřednictvím speciálně pověřených osob, zatímco komunity by se měly věnovat pouze „službám“, byť by byly ve prospěch nejchudších.

1

▲back to top


1.1 Plodný okamžik

▲back to top


Je mnoho momentů, kterými bychom mohli začít náš pokus o adekvátní pochopení toho, co to povolání je. V Písmu svatém najdeme podobenství, v nichž jsou dobře patrné jak účast Boha na povolání člověka, která není nikdy opomenuta, tak vlastnosti odpovědi muže či ženy.

Bible má také slovo pro období, jež jsou z hlediska povolání obtížná nebo neúrodná. V nich Bůh, který je garantem spásy, hovoří přímo k srdcím lidí, aby je ujistil o tom, že pamatuje na svou smlouvu. Rád bych připomněl jednu epizodu ze Samuelova života. Ve chvíli úpadku náboženské instituce, kdy byla pozornost lidu zaměřena na válečné snažení, kdy se dokonce zapomnělo na úlohu proroků, se mu v noci dostává přímého Božího povolání. Neexistovaly vzory, s nimiž by bylo možné se ztotožnit, otázky a naléhavé problémy lidu nebyly náboženské povahy. I přesto Bůh mluví přímo k srdci mladého muže, aby ho učinil svým svědkem a mluvčím.

V tomto listu bych chtěl upoutat vaši pozornost na skutečnost, že možná prožíváme období, které je z hlediska povolání privilegované, pokud se však naše láska k Ježíši dokáže projevit a sdělit.



V kontextu Velkého jubilea jsme prožili dvě události, které nám prokázaly niternou otevřenost mladých k Ježíši a k moci, jíž na ně působí jeho postava a jeho poslání.

V pořadí první bylo Fórum 2000 Hnutí salesiánské mládeže (pozn. redakce: záměrně budeme užívat italskou zkratku MGS). Zatímco jsem byl v Colle Don Bosco, jeden z mladých se na mě jako hlavního představeného obrátil s velmi konkrétní otázkou: „Z Hnutí salesiánské mládeže a zvláště z animátorů se povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu nerodí?“

Odpověď hlavního představeného zněla: Jistě, dozrála povolání; je ale také pravda, že tato dimenze salesiánské spirituality mládeže nebyla dostatečně pěstována: od hlásání až k předložení nabídky, od pozvání až k osobnímu doprovázení těch, kdo mají předpoklady, projevují známky povolání a vyjádřili vzhledem k povolání první přání. Právě tento aspekt chtěl hlavní představený zabudovat do svého poselství na cestu MGS v roce 2000. Můžete si ho přečíst v právě vycházejícím čísle Atti.

Druhou událostí byl Světový den mládeže v Římě. V homilii během slavení eucharistie vyzval papež mladé, aby se zamysleli také nad možností darovat celou svou existenci kněžské službě a zasvěcenému životu: „Kéž by byl vždycky v každé komunitě kněz, který slaví eucharistii. Prosím proto Pána, aby mezi vámi vyrostla mnohá a svatá povolání ke kněžství.“12 A dále řekl: „Kéž by z účasti na slavení eucharistie vykvetla nová povolání také pro řeholní život, jenž by přinesl církvi čerstvé síly pro novou evangelizaci.“13

Individuální rozhovory s mladými lidmi prokázaly, nakolik se v jejich duši projevuje myšlenka na radikální následování Krista. Často je ovšem zastihne nepřipravené k tomu, aby mohli dát odpověď, a – jak už bylo zmíněno dříve – často jsou nejistí při hledání reálných možností kde a jak nalézt prostor, v němž by v souladu se svými očekáváními mohli vyjádřit takové povolání na celý život.

Je pravda, že mládež přítomná na obou setkáních, nereprezentovala všechnu mládež světa, ani tu katolickou. Byli tam, zvláště na Fóru 2000, vybraní mladí lidé. Ale právě oni jsou mladými lidmi, kteří by měli být oslovováni co do závazného povolání na prvním místě, a právě oni potvrdili, že k tomuto dialogu s nimi velmi často nedochází.

Možná žijeme v „nové době“, v níž je klíčovou skutečností přizpůsobení vokacionální pastorace mezím obraznosti, jazyka a projektů.

Nechci zde opakovat teologickou nauku o povolání a už vůbec ne popisovat sociologické a náboženské podmínky jistých oblastí, kolem nichž se potíže soustředí. Už jsme o nich slyšeli dost. Řekli jsme si, a to právem, že je třeba přejít od analýzy k návrhům.

Existuje jev, nad nímž bychom se měli zamyslet. V oblastech, jež bývají z hlediska povolání považovány za problematické, vedle sebe existují komunity, duchovní centra či církevní hnutí, která silně přitahují, a jiné komunity či díla, která nejsou s to probouzet touhu po připojení se ke zkušenostem, které mají mladí přímo před očima.

I v dosud plodných oblastech se stále více rozevírají nůžky mezi tím, jakým způsobem jsou mladí lidé přitahováni naším životem, a jejich vytrvalostí poté, co se zapojili do našich komunit: jde o autentičnost motivací, o křesťanskou spirituální formaci, o projekt života v Kristu a o zniternění víry.

Nad tímto bodem bychom se měli vážně zamyslet. Otázka povolání vskutku představuje zásadní problém jak nás, tak dalších kongregací a řeholních řádů. Prostorů k práci je sdostatek na všech kontinentech: to nejjednodušší je na ně poukazovat a vypočítávat je. Také se rozběhla a rozrostla spolupráce laiků jako odpověď na nesčetné naléhavé záležitosti. Rozšířila se animační dynamika. Ale bez lidí, kteří by do důsledku svědčili o charismatu, se žádná z těchto věcí nepohne dál!

Proste Pána, protože žeň je hojná a dělníků málo.“14 Tato stále živá Pánova slova se hodí víc než kdy jindy na naši historickou epochu.

1.2 V souladu s církví

▲back to top


Od 5. do 10. května 1998 se konal v Římě kongres na téma pastorace povolání. Předem byl rozeslán pracovní dokument, který se pokoušel co nejobjektivněji popsat kvantitativní i kvalitativní vývoj povolání, ale také vokacionální povědomí místních církví, pastorační formy a vokacionální nabídky, které jednotlivé církve rozvinuly.

Dokument se samozřejmě zmínil o lidských, sociálních a náboženských podmínkách mladých lidí. Popsal ale i pozitivní signály, aktuální rezervy a načrtl, kde by mohly být skryty zárodky nových časů, které vyžadují vědomou starost všech komunit, zvláště vychovatelských.

Na závěr zasedání byl publikován závěrečný dokument s opravdu novými pohledy a s bohatou nabídkou nových možností.

Podobná práce byla vykonána v Americe a koncem února vydala Kongregace pro křesťanskou výchovu zvláštní číslo časopisu Seminarium, které se týká situace povolání v budoucnosti. Hlavního představeného salesiánů požádali, aby pro časopis napsal článek s názvem „Pastorace mládeže a vokacionální orientace“15, z čehož je jasné, jak si váží naší zkušenosti.

Věnovali jsme dlouhý čas prostudování Ratia, které se zabývá také přednoviciátem a kritérii pro rozlišování při přijímání nových kandidátů.

Myslím, že nemá cenu nic předstírat: problém povolání je problémem velmi palčivým! I přesto hlavním úmyslem podobných kongresů je „přispět k naději“. Takový je také tón zmíněných dokumentů, takové bylo také ovzduší zasedání. Máme důvěru, že Pán nepřestane probouzet proroky a lidi podle svého srdce.



Také Sdružení hlavních představených řeholních řádů a kongregací se chtělo zaměřit na reflexi možností a podmínek k probouzení povolání v současné době a k dozrávání kandidátů zasvěceného života zvláště tam, kde se zdá, že náboženská dimenze, potlačovaná subjektivismem, má minimální sociální význam.

V souvislosti s tím vším jsme získali základní vizi nových podmínek, v nichž se rodí a rozvíjejí povolání16. V některých oblastech prožívají zkoušku neplodnosti podobnou zkoušce Sáry nebo Anny, Samuelovy matky. Není ovšem přijatelné vyhlásit, že vymíráme, a jednoduše naprogramovat předání vlastního charismatického odkazu jiným, například laikům, a tak se zablokovat vůči nabídce křesťanského života a následování Krista v sekularizované kultuře!

Jestliže pro nás Kristus byl smyslem a cestou, jestliže naše zkušenost s ním byla radostná, bude lépe, abychom jako Abrahám prosili o syna, který by na sebe převzal nástupnictví, a umožnili mu přijít na svět. K životu podle evangelia, jak bylo konstatováno, je nutné povolávat, ale také ho probouzet a stále znovu zpřítomňovat i v jeho protikladech - jako blahoslavenství, kříž i svobodu seberealizace v Bohu.

1.3 Vokacionální zaměření naší pastorační obnovy

▲back to top


Během posledních let se kongregace hodně zamýšlela nad tématem orientace výchovy mladých k víře. Její základní a směrodatný rozměr nalezla v zaměření se na povolání17. Chceme mladým pomáhat při jejich hledání vlastní budoucí cesty směrem k disponibilitě a velkorysosti, aby byli pozorní a naslouchali Božímu hlasu, chceme je doprovázet při vytyčování jejich životního projektu.

Při tomto nasazení pro povolání klademe důraz na některé aspekty, které se navzájem podporují a doplňují: na všeobecnou orientaci nabízenou všem mladým v rámci výchovného programu; na stálou pozornost objevovat a doprovázet prostřednictvím konkrétních iniciativ i povolání ke zvláštní angažovanosti v církvi a ve společnosti; na zvláštní pozornost vůči povoláním ke službě církvi (povolání pro diecéze a pro jiné řeholní instituty) a světu (misijní povolání – i laická); na zvláštní zodpovědnost vůči salesiánskému charismatu v jeho rozličných podobách prostřednictvím rozpoznávání semínek salesiánského povolání a péče o ně – ať už jde o povolání zasvěcená nebo laická, která v sobě mladí lidé nosí.

Jsme přesvědčeni, že když získáme dobré povolání, darujeme tím církvi veliký poklad. Nezáleží na tom, jestli toto povolání přejde do diecéze, do misií nebo do jiného řeholního domu. Vždy je bohatstvím, které se dává k dispozici církvi a Božímu království18.

Situace není jednoduchá. Kongres „Nová povolání pro novou Evropu“19 charakterizoval některé příčiny či kořeny obtíží: složitá pluralistická kultura bez základů, které by byly pro mladé oporou jejich křehké identity; kultura zábavy, v níž hrozí nebezpečí, že budou udušeny či odstraněny otázky po smyslu života; mentalita, která vede k přesvědčení, že možnosti, které život dává, je třeba rychle konzumovat; nomádismus ve světě myšlenek a přijímání závazků, který se nezabývá definitivními orientačními body. Avšak právě v tomto kontextu je třeba předávat a nabízet evangelium jako normu a cestu.

V těchto podmínkách se snažíme žít s postojem vyrovnané víry a naděje a bez svalování viny na druhé. Bůh zve Abraháma, když byl smutný, protože neviděl naplněný dar svého potomstva, aby vyšel ze svého malého stanu a vydal se pod širé nebe, do stanu Pánova, kde má s mnohem širším pohledem porozumět budoucnosti, kterou pro něj připravuje Bůh, věrný svým zaslíbením, a uvěřit v ni.

Tento postoj naděje by nás měl také vést při naší snaze porozumět znamení časů: nedostatek povolání (zlo) můžeme pochopit jako pozvání k očištění úmyslů, k rozpoznání nezbytnosti soustředění se na podstatu zasvěceného života a našeho zvláštního povolání v salesiánské rodině.

Prosíme-li Pána žně, je důležité, abychom vycházeli spíš z jeho království a z touhy po vyplnění jeho vůle, než z potřeby či strachu, že nebudeme mít následovníky pro některé z našich aktuálních děl, kteří by nás nahradili v mnoha apoštolátních projektech, které animujeme.

Krom toho rozšiřujme mezi mládeží, v salesiánské rodině a mezi lidmi vokacionální kulturu. Jde o pojem vyslovený papežem.20 Později jsme o něm ještě dále přemýšleli.21 Jde o to vytvořit model života a osobních rozhodnutí pro budoucnost podle určitého hodnotového horizontu, jakým je velkorysost, přijetí služby, disponibilita nechat se povolat a zapojit, důvěra v sebe a v bližního, odvaha snít a toužit po něčem velkém. Vedle sebezáporu s tím spojeného jde o výzvy a výchovné zkušenosti v linii výše zmíněných hodnot.

Tato kultura se dnes stává primárním cílem vokacionální pastorace, a snad i pastorace jako takové, jak potvrzuje závěrečný dokument kongresu o povoláních v Evropě22.

1.4 Nový přístup

▲back to top


Na cestě těchto úvah a zkušeností je možné také vnímat stále živou disponibilitu mladých ke zkušenosti s Bohem a je možné objevovat nové dimenze a nové prvky, důležité ke zrodu a růstu povolání.

Především je možné vidět nového adresáta a hlavního partnera vokacionálního dialogu: jde především o dospělého mladého člověka, ať už díky prodlužování školní docházky, tak díky vyššímu věku, kdy se dnešní člověk rozhoduje o své životní cestě. Pro nás je důležité zapojit vokacionální prvky do každého věku, ovšem privilegovaným cílem jsou animátoři, volontéři, mladí spolupracovníci, univerzitní studenti a žáci vyšších středních škol.

Tato nová situace s sebou přináší další důsledek, který se nás z blízka dotýká: rozhovor o křesťanském životě a vokacionální orientaci s těmito dospělými mladými lidmi je mnohem náročnější a specifičtější. Mnozí z nich se nezapojují do pracovního či služebního týmu. Jde-li o laickou práci, třeba i zadarmo, vědí, že mají k dispozici i jiné prostory a struktury volontariátu. Jejich orientace je určena vizí a smyslem života. Rozhodnou se Boha následovat jenom tehdy, když je Ježíš opravdu přitahuje a když přijmou způsob života, který nabízí.

Žijeme, jak už jsme řekli, v době „náboženství nadivoko“. Je třeba, aby mladí nejen pocítili potěšení z velkodušné, ale časově omezené služby, ale aby také zakusili velikou novost zvěsti o Ježíši Kristu i to, co se za touto zvěstí nachází. Pro vokacionální naléhavost je řeholní skrytost skupinky, která se utvořila v Kristovu jménu, neužitečná. Je lépe, abychom otevřeně slovy a činy vydali svědectví o tom, jakou jsme si zvolili cestu, a o radosti, s níž ji prožíváme.

Ve Skutcích apoštolů čteme, že zatímco společenství následovníků Krista svědčila novými typicky křesťanskými znameními, Pán k ní přitahoval ty, kteří měli být spaseni.23 Hlas a milost Pána a znamení komunity jsou dvě věci nezbytné a navzájem se doplňující.



Některé konstanty, které se objevily v rozhovorech, o nichž jsem mluvil výše, a které se nacházejí také ve zkušenostech, které učinily provincie, mohou pomoci k reflexi o vokacionální schopnosti našich komunit.



  1. Povolání je přitažlivost. Jestliže charisma a život těch, kdo jsou dnes nositeli a reprezentanty povolání, není, abych tak řekl, atraktivní, nejsou splněny podmínky k vzbuzení následovníků. To platilo už za Ježíše. Apoštolové k němu přilnuli s nevšedním obdivem; zakusili dobrotu, která z něj vyzařovala, a ptali se ho proto: „Kde bydlíš?“24 Poté šli a zůstali s ním.

Při shromáždění hlavních představených představily různé instituty své zkušenosti s otevřenými a přijímajícími komunitami, nové a odvážné oblasti poslání, zkušenosti zasvěceného života svědčící o Božím primátu, které přitáhly zájem mladých.

Znovu však naléhám na pravost a komunitní charakter těchto zkušeností s Bohem, které jsou zvláště blízké dnešním „nábožensky založeným“ mladým lidem. Stejně tak je třeba, aby se tito mladí snažili pochopit každodenní podmínky našeho vztahu k Otci ve světle události Vtělení, a tak se odpoutali od momentální fascinace něčím mimořádným.

  1. Povolání je volání a milost; není v našich možnostech vynutit je či probudit. Je to Boží iniciativa. V biblických povoláních je jedna neustále se opakující věc, která zaznívá také u Ježíše: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás.“25 Je nutné se za povolání modlit i pro ně pracovat, přijímat je i děkovat za ně, byť by to bylo povolání jedno jediné, všímat si jich a rozpoznávat je. V tomto smyslu nejsou na místě nářky, ale naše srdce by se s vděčností mělo obrátit k Pánu za zhruba 500 mladých, kteří také tento rok vstoupili do našich noviciátů.

  2. Povolání je pouť, která je úzce spojená s růstem ve víře, v rozhovoru s Bohem, který trvá po celý život. Základní podmínkou, jež z toho vyplývá, je tedy rozvíjet křesťanský život v každém směru: v pravdě, návycích, modlitbě. Zmizela skoro povolání „sociologického“ charakteru. Silná personalizace víry a život vnitřně napojený na Krista jsou nezbytné k tomu, aby uzrály plody podle slov Pána. Vzpomínáte na rozhovor bohatého mládence s Ježíšem? Nestačí tedy být upřímní. Jde o to vnímat tajemné rozměry naší existence.

  3. Každý musí toto volání zakusit, protože Bůh má plán pro každého. Je třeba, aby si to všichni uvědomili. Je na nás, abychom každému pomohli rozvinout jeho povolání s jeho osobitým zaměřením: k laickému životu, ke kněžství, k zasvěcenému životu, k zasvěcenému životu ve světě. Je ovšem také pravda, že doprovázení směrem ke kněžství a k zasvěcenému životu je specifické a není možné shrnout celé téma do obecného mluvení o povolání.

  4. Pro povolání je zapotřebí bezprostřední a přímé práce pro nová povolání k osobnímu zasvěcení a zvláštní službě. Tato povolání nepovstanou spontánně sama o sobě ani v náboženském prostředí. Dokonce i mezi mládeží, která prošla katechezí, jsou málo známé vzory různých povolání v církvi. Proto v některých diecézích i některých našich provinciích se začaly organizovat animační služby. Ukazuje se, že tam, kde tyto služby fungují, se věci posouvají více vpřed, pokud komunity neúkolují jiné k tomu, co by mohly nebo měly dělat samy. Ohledně různých typů vnuknutí či volání, které uskutečnil sám Ježíš, není třeba upadat ani do přílišného zevšeobecňování, ani jejich přílišného rozlišování.

  5. Každá komunita a každý spolubratr v ní by se měli podle svých možností opravdově zapojit do rozpoznávání a pomoci při rozvoji povolání. Úsilí „verbíře“ či zodpovědného pracovníka nebo delegáta pro povolání je jinak naprosto nedostatečné a z hlediska kvantity a autentičnosti nebude nic platné.

Nehledě k neadekvátnosti úsilí vzhledem k dosažení kýženého výsledku, svou roli hraje také kontinuita poslání komunity a jednotlivce. Každá komunita v kontextu, v němž žije a pracuje, představuje Dona Boska a je pověřena předávat dál jeho charisma a jeho poslání. Bylo by alibi říkat, byť se zbožnou motivací, že naše poslání je možné přenést na laiky nebo že je možné naprogramovat vlastní zánik.

Bůh sám řekne, jaký bude náš úděl. Je však důležité, aby tento úděl nebyl ovlivněn ani naší nedbalostí, ani našimi chybnými rozhodnutími, kterými bychom se zřekli toho, že mladým lidem budeme nabízet formy intenzivního křesťanského života a radikálního následování Krista.

  1. Mladí cítí potřebu přímého prožitku a kontaktu se skutečnostmi, které obsahují nabídku povolání. V tomto smyslu hraje důležitou roli prostředí, kde se mladý člověk angažuje: může zde nacházet vzory, zakoušet hodnoty i přátelství a především mít zodpovědnost, což jsou typické prvky všech povolání v církvi. Naše farnosti, školy, oratoře i skupiny volontariátu by se měly vytvářet jako komunity, kde je možné pracovat ve službě nějakému poslání a kde se napomáhá k setkání s Ježíšem.

  2. Mnohá povolání, jak jsme už řekli, dozrávají ve vyšším věku, což předpokládá delší doprovázení. Je tedy nutné začínat s katechezí vokacionálních základů už v době doznívajícího dětství a raného dospívání. Přitom bychom však neměli upouštět od práce se začínajícími univerzitními studenty nebo s mladými lidmi v podobných prostředích. Průměrný věk těch, kdo vstupují do noviciátu, se pohybuje mezi 21. a 27. rokem.

Kromě toho, že by doprovázení mělo být delší, mělo by být také přesvědčivější a mělo by se více dotýkat křesťanské praxe. Mělo by odpovídat intelektuálnímu stupni mládeže i otázkám, jež před ni staví život a společnost. Dvě encykliky Jana Pavla II. – Veritatis Splendor a Fides et Ratio – dávají nahlédnout do mentality a zvyků dnešních mladých lidí, kteří jsou konfrontováni s nejrůznějšími názory, vyjadřovanými s nebývalou jistotou a ve jménu práva osoby na vlastní myšlení a vlastní sebevyjádření.

Existují oblasti, v nichž je doprovázení naprosto nezbytné. Je vskutku jasné, že mentalita a zvyky, nejsou-li ozařovány a orientovány evangeliem, nedávají prostor k vokacionálním rozhodnutím a brání vykročení na podobnou cestu. Proto se v závěrečném dokumentu evropského kongresu o povoláních vypočítávají rozhodující body radikální křesťanské orientace: ukázat Krista jako životní program pro člověka, zvát k jeho následování, rozvíjet primát Ducha, podporovat evangelní radikálnost jako prorockou kvalitu, nabízet duchovní vedení.

  1. Není možné opomenout komunitní prostředí. Nikdo není povolán k samotě a k izolaci. Proto je také místním církvím doporučováno, aby se staly společenstvími, která by byla silným vyjádřením zodpovědností a služeb v poslání.

Také my jsme se v poslední době mohli užitečně poučit z percentuálních statistik mladých, kteří cítí povolání a kteří měli nějakou zkušenost se salesiánskou výchovnou komunitou, se skupinou či se společenstvím mládeže, s volontérskou službou.

Ke zkušenosti s výchovným prostředím je dnes možné přidat zkušenost mladých, kteří s námi už ušli kus cesty, se salesiánským komunitním životem.

Vychází se přitom ze zásady: „Přijď a uvidíš.“ Tito mladí lidé mají možnost účastnit se na krátkou či středně dlouhou dobu naší modlitby, našeho programování a práce, bratrského života. Bylo by povrchní říct, že je to úkol jen pro vyvolené komunity, které jsou k této otevřenosti způsobilé. V řadě provincií byla snaha o jejich rozmnožení. Bylo by ideální, kdyby každá komunita mohla být prostorem, kde je možné prožít zkušenost povolání.

  1. Na cestě víry existují zážitky, které jsou zvláštním způsobem oslovující co do vokacionálních rysů a podmínek a které napomáhají rychlejšímu dozrávání schopnosti odpovědět na povolání: můžeme k nim počítat zapojení do pastorační práce, podíl na společné modlitbě, novou reflexi víry, volontariát, duchovní cvičení. Při těchto zkušenostech je bezprostředněji cítit náboženský rozměr. Říká se jim „silné“ zkušenosti právě pro jejich intenzitu a při vokacionální programaci by neměly scházet.

  2. V mnoha případech je zapotřebí přímé výzvy. Společenský kontext nedává podněty k probuzení řeholních povolání. Jejich společenská relevance a význam jsou dnes nepatrné; příslušné modely, podle nichž by si mladí lidé mohli představit, jaký bude jejich vlastní život v budoucnosti, jsou chaotické, ne-li odrazující. V některých oblastech je církev chápána jako instituce, která je dědicem minulosti plné intelektuálního a morálního nátlaku.

Mladý člověk může mít touhu se zapojit. Pozornost ovšem spíš zaměřuje k dnes populárnějším hnutím a oblastem jako je mír, ekologie a chudí. Vždy to bude nadšení pro Krista, co rozhodne o orientaci jiného druhu. A zde se prověří naše charisma pastýřů-vychovatelů mladých.

Krom toho mladý člověk často sám nedospěje k závěru, že splňuje předpoklady pro povolání ke zvláštní službě a zasvěcení. Učedníci byli nadšení pro Pána. Aby však pochopili, co je třeba udělat, aby ho mohli následovat, museli zaslechnout výzvu: „Následuj mne!“

Při rozhovoru s našimi mladými spolubratry vidíme, že skoro všichni našli někoho, kdo je oslovil, kdo je vyzval. Můžeme se zamyslet nad tím, kolik z nich by asi nepřišlo bez tohoto prozřetelnostního pozvání a kolik jich asi nepřišlo, protože se na ně nikdo neobrátil s výzvou nebo aspoň s otázkou.

  1. Doprovázení či duchovní vedení se zdá být nezbytné. Potvrdil to už kongres z roku 1982 věnovaný povoláním, když citoval větu Pavla VI.: „Není povolání, které by dozrálo bez duchovního učitele, který by je doprovázel.“

Výraz „duchovní učitel“ bychom ovšem neměli chápat čistě technicky, ale se vší otevřeností a za předpokladu, že jsou k dispozici duchovní osoby schopné doprovázení. Tento „vůdce“ by měl znát minulost doprovázeného a požadavky duchovního života a být schopen přivádět mladé k novým horizontům života v milosti. A zde je možná naše další slabina: v naší schopnosti ukazovat, oduševňovat, poukazovat na kroky a podmínky, vyzývat k vyšším cílům, uzdravovat to, co není v souladu s Bohem, napomáhat k přijetí všeho, co dává Bohu v životě více prostoru, a konečně vydávat počet z kroků na už vykonané cestě. Potřebujeme duchovní průvodce, kteří dokáží pochopit, ale také vybídnout, potřebujeme odborníky v duchovním životě.

Jak jsem už naznačil, to vše se objevilo také v závěrečném dokumentu evropského kongresu o povoláních. Mladý člověk cítí potřebu konfrontovat mnoho zkušeností víry s mnoha ideami a výzvami, které se mu nabízejí v jeho životním kontextu. Potřebuje někoho, kdo by mu naslouchal. Potřebuje vyjasnění mnoha stránek křesťanské morálky. Potřebuje podporu a orientaci. Zvláště nemá-li zkušenosti na cestě milosti a nezná-li otevřené možnosti života v Kristu, potřebuje někoho, kdo mu tyto horizonty otevře.

Je známé, že kolem některých duchovních vůdců, některých večeřadel či domů duchovní obnovy a některých zážitků víry se rodí kandidáti kněžského, zasvěceného i laického života.

Nacházíme se v situaci všech, o nichž byla řeč. V některých oblastech prožíváme zkoušku neplodnosti. Máme ovšem přednostní pole působnosti v těch, k nimž jsme posláni: v mladých. Pracujeme v oblasti, která se velmi hodí k rozvoji povolání: ve výchově. Máme prostory, které mohou být zajímavými stimuly: výchovné komunity. Můžeme navíc rozšířit nabídky zapojení a apoštolské práce mimo naše díla.

MGS roku 2000 by se mělo projevovat ve skupinách volontariátu, ve skupinách modlitebních, v kroužcích, v nichž se přemýšlí o víře a kde se prohlubuje kulturní obzor. To vše by mohlo být plodným polem vokacionálního působení. Není-li nám dán čas žní, snažme se alespoň o hojnou setbu.





2 2.SALESIÁNSKÁ KOMUNITA: místo, kde lze povolání zakusit a které k němu vybízí

▲back to top




Poté, co jsme se pouze letmo a bez nároku na úplnost omezili na několik poznámek o situaci povolání a na několik málo obecných pastoračních podnětů, věnujme bezprostřední pozornost tématu našich kapitul a zamysleme se nad těmi prvky komunitního života, jež by se mohly stát vokacionální výzvou.



Když pomýšlíme začátky naší kongregace a salesiánské rodiny a ptáme se, odkud došlo k salesiánskému rozmachu, dospějeme především k jedné komunitě, která je nejen na první pohled patrná, ale přímo jedinečná, netypická, jakoby svítící v temnotách: Valdocco, dům první komunity, věhlasný, rozsáhlý a otevřený prostor pro pastoraci. Ze zájmu nebo ze zvědavosti sem docházeli osobnosti civilního a politického života, horliví křesťané a představitelé církve, kteří v něm spatřovali centrum náboženského oživení, přicházeli biskupové z různých zemí světa.

V této komunitě se vytvářela nová kultura, nikoli v akademickém smyslu, ale ve smyslu nových vztahů mezi mladými a vychovateli, mezi laiky a knězi, mezi řemeslníky a studenty, vztahů, které zpětně ovlivňovaly atmosféru sídliště a města. A jak se dočítáme, tato kultura vzbuzovala otázky, které vedly až k tomu, že se pochybovalo o duševním zdraví Dona Boska.

Krom toho bylo Valdocco zdrojem nových výchovných zkušeností: všeobecně známými příklady jsou ústavy pro chlapce, kteří chodili pracovat do města, výuka různých dovedností a řemesel, způsob života, který se tam zaváděl.

To vše bylo založeno a motivováno vírou a pastorační láskou, která se snažila vytvořit v rámci domu rodinný duch a která směřovala k prožívání lásky k Pánu a k Marii.

Pojem „náboženství“ v trojici podstatných pojmů preventivního systému byl především neformální. Byla v něm obsažena výzva k vyjití na cestu životem v Bohu, jak nám připomíná příběh o pláči Michala Magoneho. Tato cesta vedla schopné mladé lidi ke svatosti, jak nám ukazuje rozhovor Dona Boska s Dominikem Saviem.

To v mladých probouzelo touhu patřit k této jedinečné komunitě a spolupracovat na tomto originálním díle. Slůvko „na míru“ některého ze salesiánů nebo samotného Dona Boska pak pomohlo k dozrání povolání.

Tak byla kongregace na začátku složena z větší části z „oratoriánů“, z lidí, kteří s Donem Boskem nebo v jeho domě prožili výchovnou zkušenost.

Budou dnes naše komunity schopné vzbudit podobný jev, třeba i v menších měřítcích?



V tomto Don Boskově úsilí o povolání jsou patrné některé důležité prvky, které by mohly přinést světlo do našich úvah, i když je jeho jazyk nutné interpretovat v kontextu jeho kulturní a teologické epochy.

Především dbá o to, aby se v mladých zakořenila a rozvíjela semínka povolání. Nic neponechá náhodě, ale aktivně pracuje na tom, aby mladí zakoušeli Boží obdarování.

Různými metodami a zásahy buduje vhodné prostředí, v němž může být výzva k povolání přijata a může dozrát; ústředním prvkem tohoto prostředí byl rodinný duch: pocit, že jsem přijímán, že jsem doma, že si mě váží.

Vytváří intenzivní duchovní klima, v němž vede k osobnímu vztahu k Ježíši, k častému svatému přijímání, k mariánské úctě, k modlitbě. Tím dochází k stále většímu zakotvení v srdci a k životu v sebeodevzdání se Božímu plánu. Tak je také třeba vykládat krátká povzbuzování směrem k povolání.

Prostřednictvím zkušeností velkorysého a nadšeného nasazení se ke spáse mládeže pomáhá očišťovat a uzrávat motivace ke zvolenému směru života a zaměřuje je na Boží slávu a na spásu duší.

Dále se Don Bosco snaží být animátorem a duchovním vůdcem mladých, kteří cítí povolání, zvláště prostřednictvím zpovědi, ale také tím, že jim umožňuje různá setkávání a že se s nimi sám schází. Při této službě se nás snad nejvíc dotkne jeho velká rozvážnost při rozlišování povolání, s níž dokáže kandidáty realisticky a s vědomím velkých duchovních požadavků nasměrovat.

Vždycky klade velký důraz na hluboce zakořeněné přesvědčení, že každý úspěch na poli povolání je třeba připisovat Bohu a mateřské přímluvě Panny Marie Pomocnice. Proto všem stále připomíná nezbytnost vytrvalé a horlivé modlitby za povolání.

Nesmírně intenzivní práce, kterou Don Bosco rozvinul pro povolání a o níž jsme se již zmínili, jenom zdůrazňuje jeho smysl pro církev a důvěra, jež byla až překvapivě otevřená pro velkodušnost mladých. Tak můžeme alespoň trochu porozumět jeho častým naléhavým výzvám, aby všichni v církevních společenstvích svorně pracovali a namáhali se pro získání oněch velkých pokladů, jimiž jsou povolání.26



Současné hnutí ve prospěch povolání není od této zkušenosti příliš vzdálené, i když uznáváme, že je v křesťanské komunitě prožíváno méně. Lidé jdou tam, kam je to přitahuje. A nebude to ani naše organizace, ani naše služba nebo práce, které by mladé lidi dnešní doby přitahovaly k zasvěcenému životu, ale intenzita náboženského, duchovního rozměru. „Pán přiváděl do společenství ty, které chtěl spasit,“27 říkají Skutky apoštolů, jak jsme si již připomínali. Je určitá souběžnost mezi znameními, která dává komunita tím, že se shromažďuje k fractio panis (lámání chleba) a že má všechno společné, a hlasem, který Bůh nechává rozeznít v srdci lidí, kteří jsou potenciálními členy takové komunity. Toto je profil cesty povolání.

Bylo by hodně povrchní, kdybychom mladým, kteří hledají smysl života a živou zkušenost s Bohem, a těm, kteří už začali mít zálibu v evangeliu a přejí si ho prožívat s větší intenzitou, jenom nabídli společenství laiků nebo těch, kteří žijí ve světě!

2.1

▲back to top


2.1.1 Logika „ Přijď a uvidíš“28

▲back to top


Dnešní kultura je velmi citlivá na znamení a svědectví, na důkazy a zkušenosti, málo na slova a sliby.

V naší době se nabídka povolání uskutečňuje evangelním stylem „Přijď a uvidíš“. Jak už jsme řekli, stejně to dělal i Don Bosco. Chtěl ukázat mladým lidem takový způsob křesťanského života, ve kterém by se cítili šťastní. Proto se snažil o to, aby bylo v prostředí oratoře veselo a aby rodinný styl přitahoval srdce mladých.

Je důležité vytvořit takovou salesiánskou komunitu, ve které by bylo vidět hodnoty řeholního života vtělené ve spolubratřích a kde by se kladl důraz na motivace našich výchovných rozhodnutí; komunitu schopnou svědčit nejen slovy, ale životem, ve které by byla cítit radost bratrství a rodinného ducha; komunitu připravenou vtáhnout do vlastní atmosféry, do vlastní historie tím, jak vypráví o svém životě, o svých setkáních s misionáři, jak sdílí své chvíle modlitby a jak vydává svědectví svými zkušenostmi, vhodnou činností a především tónem svého života.

Kdysi se říkávalo, že rozklad komunity přichází ve chvíli, kdy se v ní usadí uvolněnost, zatímco dnes se mluví o tom, že žijeme v době mystiků a proroků, a že je třeba pro zajištění budoucnosti řeholního života něčeho mnohem víc. Po Druhém vatikánském koncilu vynaložily většinou kongregace úsilí na obnovu doktrinální, strukturální a na obnovu svých činností, ale to mladým lidem moc neříká. Problém není v běžném a poctivém dodržování pravidel, ale v tom „navíc“, které přitahuje; ne v tom, co je pouze „běžné“ a „poctivé“ a co slouží k zachování stávajícího stavu, ale v tom, co je „navíc“ a co se skrývá za slovy proroctví, transparentnost, radikálnost; nebo v tom, co bychom mohli nazvat „živou zkušenosti“, ze které se rodí intuice a vůle věnovat něčemu svůj život.

2.1.2 Význam komunitního života pro povolání

▲back to top


Lze snadno konstatovat, že v některých oblastech ztratil zasvěcený život svou viditelnou přítomnost. Jednak kvůli silné sekularizaci, ale také proto, že se někteří řeholníci rozhodli nevystupovat jako „muži Boží“, ale vyzdvihli jenom „lidskou“ hodnotu svého životního rozhodnutí.

Často jsou ani samotní křesťané nechápou význam zasvěcení, a tím méně smysl a hodnotu zasvěceného života. Mnohdy ho redukují pouze na větší disponovanost ke službě druhým, čímž se ztrácí jeho svědectví o prvořadosti Boha i jeho prorocký význam.

Předmětem zájmu v úvahách o řeholním životě byla i otázka, co je tím podstatným na svědectví a specifické práci zasvěcených osob v oblasti zdravotnictví, výchovy nebo sociálních služeb v porovnání s tím, co dělají poctiví „laici“.

Exhortace Vita Consecrata opakovaně mluví o nezbytnosti zviditelnit zasvěcený život: „Také styl života (zasvěcených osob) musí vyzařovat ideál, který vyznávají, a stávat se živým znamením Boha a výmluvným, i když často tichým, hlásáním evangelia.“29

Mladí lidé se nenechají zmást: když se na vás dívají, chtějí vidět to, co nevidí jinde. Máte nesmírný úkol pro budoucnost. Zvláště mladí řeholníci tím, že budou vydávat svědectví svým zasvěcením, mohou přivádět své vrstevníky k obnově života. Vroucí láska k Ježíši Kristu přitáhne další mladé lidi, které Bůh ve své dobrotě volá k tomu, aby ho následovali důsledněji a po celý život. Lidé naší doby chtějí vidět na zasvěcených osobách radost pramenící ze života s Pánem.“30

Při setkání hlavních představených v květnu 1999 jsme se zamýšleli nad tím, zda jsou mladí lidé schopní pochopit, že nám jde o následování Krista. Na prvním místě jsme uvažovali o způsobech a formách života, které by mohly probudit v mladých lidech představu o životě podle evangelia. Ty příliš neosloví ani vznešenost institucí, ani obyčejná všednost každodenního života. Jmenujme tedy některé prvky, které by měly charakterizovat naše komunity a zviditelnit jejich zasvěcený život.

a) Ukázat radost z bratrství a rodinného stylu života

Atmosféra rodinnosti a přijetí v otevřeném a vírou proniknutém prostředí komunity, která se dává s radostí, je nejúčinnějším prostředím pro objevení povolání a jeho orientaci.31 Takové svědectví vyvolává v mladých lidech touhu poznat a následovat salesiánské povolání.32 Tolik naše stanovy.

Je třeba zviditelnit skutečnost, že jsme řeholní komunita, která žije a pracuje společně. Často se mladí nesetkávají se společenstvím osob, ale s jednotlivými salesiány, kteří jednají individuálně.

Je vhodné připomenout, že salesiánské poslání není nikdy individuální či soukromou záležitostí, ale je vždy projevem komunity. Sám Don Bosco hned zpočátku pomýšlel na skupinu spolupracovníků a jednota jeho kongregace mu ležela velmi na srdci. I dnes potřebují mladí vidět Ježíše prostřednictvím viditelně sjednocené komunity, žijící v bratrství a radosti. To vyžaduje, abychom pečovali o mezilidské vztahy a komunikaci mezi spolubratry.

Ve světě zraněném rozdělením, ve společnosti davu, ve které se často jedná s lidmi jako s čísly, má svědectví evangelního bratrství našich komunit stále větší význam.

b) Svědčit o radosti povolání

Vaši radost vám nikdo nevezme.“33 Jsme povoláni k tomu, abychom žili a sdělovali druhým naši zkušenost obdarování: „Svedl jsi mě, Pane, a dal jsem se svést“34; „Mě samotného uchvátil Ježíš Kristus“35; „Vidimus Dominum“; zakusili jsme setkání, odhalení, „vidění“ Pána.

Živost této zkušenosti se nesmí ztrácet s přibývajícím věkem a upevňující se zvykovostí. Naopak, má růst a naplnit život. Pokud by se ztratila, řeholní život by ztratil svou motivaci a stal by se pouhým fungováním, pouhým přesným plněním si vlastních povinností. Stalo by se nám to, co se stává unaveným manželským párům, kteří spolu žijí v poklidu, ale od svého soužití už neočekávají nic nového, natož štěstí.“36

Každý z nás by měl zkoumat sebe sama, zda ho únava nebo zklamání nepřipravily když už ne o vůli žít vážně své zasvěcení, tak alespoň o přesvědčení a iniciativu účinně nabízet život druhým. Radost a nadšení nás musí přivést k tomu, abychom ve svém běžném životě i v našich vztazích k mladým a k ostatním lidem překonávali zákon nejmenšího odporu a zpovrchnění a abychom byli spíše hlasateli důvodů k radosti, spokojenosti a naděje, než k důvodům nespokojenosti, špatné nálady a ztráty odvahy.

c) Způsobem našeho života ukázat lidskou a výchovnou hodnotu evangelních rad 37

Dnes se klade důraz na antropologický význam evangelních rad, které člověka neomezují, ale otevírají širší pole jeho aspiracím a energiím. „Volba těchto rad“, píše se v exhortaci Vita Consecrata, „v žádném případě nemá být ochuzením autenticky lidských hodnot, ale spíše jejich vyšším naplněním, jejich proměněním... A tak ti, kdo je následují, zatímco se snaží o svatost pro sebe sama, nabízejí lidstvu jakousi „duchovní terapii“ tím, že odmítají modloslužbu stvoření a jistým způsobem tak zviditelňují živého Boha.“38

To od nás vyžaduje, abychom se snažili žít evangelní rady nejen upřímně a pravdivě, ale také v pozorném dialogu se současnou kulturou, aby zejména před mladými lidmi jasně vynikla jejich zlidšťující hodnota.

Také naše stanovy zdůrazňují tuto výchovnou hodnotu slibů: „Taková poslušnost přivádí ke zralosti, poněvadž prohlubuje svobodu Božích dětí.“39 „Svědectví naší chudoby, prožívané ve společném majetku, pomáhá mladým překonat pud po sobeckém vlastnění a probouzí v nich křesťanský cit dělit se s druhými“40 „Čistotou... se stáváme svědky, že Kristus má mladé obzvláště rád. Ona nám umožňuje milovat je upřímně tak, že ‚cítí, že jsou milováni‘, uschopňuje nás vychovávat je k lásce a čistotě.“41

Jak uskutečníme tyto hodnoty v našem komunitním životě? Jak učiníme z evangelních rad originální výchovné prostředky?42 Pokud by výhodou řeholníků v jejich výchovných dílech bylo ve srovnání s laiky jenom to, že mají na práci více času a k dispozici struktury, nebyl by přínos řeholního života nikterak podstatný. Častá otázka, zpochybňující vlastní specifickou hodnotu přítomnosti řeholníků ve výchově, by pak byla zcela opodstatněná. Naším úkolem, jak jedinců tak komunit, je přičinit se o to, aby se naše následování Krista stalo energií, příkladem a výchovnou nabídkou, a to ne jakoukoli, ale zcela specifickou: při konfrontaci s obecnou mentalitou a způsobem užívání majetku v době, která zdůrazňuje ekonomiku a finance; způsobem chápání sexuality, lásky a významu svobody v době, ve které vládne princip požitku a individuálního rozhodování; vztahem k Bohu v každé životní situaci v době, kdy je část religiozity „dezinkarnovaná“ (tj. nevychází ze Vtělení a odehrává se mimo realitu a přítomnost).

Tato prorocká hodnota zasvěceného života se projevuje i v postojích k velkým tématům lidských dějin a světa mladých. Tím přispíváme k vytváření evangelního názoru na realitu a na různé situace. Řeholní sliby se musejí stát klidným, ale rozhodným zvěstováním hodnot, které evangelium přináší v oblasti sexuality, bohatství a svobody.

d) Duchovně animovat širokou výchovou komunitu

Znamená to být znamením Boha a vychovávat mladé i dospělé k osobnímu vztahu k němu43, jak individuálně tak prostřednictvím institucí.

Skutečnost, že jsme ve výchovném prostředí přítomni jako zasvěcené osoby, se nejvýrazněji projeví zaměřením všech, vychovávaných i vychovatelů, k Otci. Naše zasvěcení nás vede k tomu, abychom znovu promýšleli a uskutečňovali evangelizaci výchovou (evangelizzare educando), přičemž „evangelizace“ znamená cíl a „výchova“ přednostní celostní způsob, jak tohoto cíle dosáhnout.

Dnes potřebujeme komunity, jež jsou schopné komunikovat a sdílet salesiánskou spiritualitu, vytvářet intensivní evangelní prostředí, povzbuzovat mladé ke svatosti a nabízet výchovným společenstvím takové motivace a zkušenosti, které by je i přes všechna omezení a potíže animovaly a povzbuzovaly. Komunity by měly být otevřené a podnětné, měly by mít jasnou identitu i svou viditelnou dimenzi: přesně jako na Valdoccu.

Mnoho mladých lidí dnes touží „vidět“ náš bratrský život, „mít na něm účast“ a zapojit se s námi do naší práce a modlitby. Je třeba uspořádat věci tak, abychom se s nimi mohli modlit, abychom mohli sdílet chvíle bratrství a plánování s laickými spolupracovníky a přijmout mezi nás ty, kdo s námi chtějí zkusit nějakou dobu žít komunitním životem.

Tak se naše komunity stanou „podle vzoru první komunity na Valdoccu kvasem nových povolání“44.

Tuto otevřenost můžeme uskutečňovat různými způsoby a na různých, navzájem se doplňujících úrovních tím, že budeme vytvářet prostředí pohostinnosti, které je pozorné k mezilidským vztahům, že se budeme snažit o chvíle intenzivního společenství a sdílení (i za cenu toho, že omezíme jako znamení důležitosti komunitního života naše různé práce a úkoly) a že budeme mluvit před mladými a laiky o našem komunitním životě, spolubratřích a společných projektech vždy pozitivně. Stejně se tato otevřenost účinně projevuje tím, že jako komunita sdílíme starosti i projekty s výchovně pastorační komunitou, s dalšími zařízeními a organizacemi v místě, kde působíme. A konečně i tím, že nabízíme mladým lidem a laikům chvíle sdílení, na kterých se se zájmem účastní všichni spolubratři, že pečujeme o prestiž našich děl a celé kongregace na veřejnosti, a mnoha dalšími podobnými iniciativami.

2.1.3 Pastorační činnost komunit

▲back to top


Naše komunity nejen ukazují salesiánský život a nabízejí prostor k duchovní zkušenosti, ale zároveň konají pastoračně výchovnou práci. Abychom při ní neztratili správný směr, připomeňme si několik důležitých aspektů.

Pomáhat žít vlastní povolání a probouzet povolání k zasvěcenému životu je – jak jsem již naznačil – posláním naší kongregace, a je proto základní dimenzí každého našeho díla, pastoračního projektu nebo procesu; je vyvrcholením naší výchovně pastorační činnosti a silou, která jí dává směr, jednotu a konkrétní náplň; je jakoby hlavní osou výchovné cesty ve všech jejích etapách.

Garantem této snahy je salesiánská komunita, zodpovědná za pravost výchovného projektu, a spolu s ní výchovně pastorační společenství, které salesiánská komunita jakožto jeho animační jádro vhodným způsobem motivuje a připravuje. 45



Jednou ze skutečností, jimiž se liší provincie, které mají povolání, od těch, které jsou již delší dobu neplodné, je přítomnost aktivních komunit starajících o to, aby objevily chlapce a mladé lidi s předpoklady pro zasvěcený život, doprovázely jejich zrání a nakonec jim nabídly vstup do kongregace. Kde to komunity jednoduše svěřily jako úkol nějakému spolubratrovi, jsou výsledky mizivé.

Kde se snaží všichni a kde navíc zapojí spolubratry, kteří k tomu mají zvláštní předpoklady, sklízí se alespoň to málo, co může každá naše přítomnost přinést. Dnes, především v oblasti Evropy a Severní Ameriky – i když se tento jev dnes rozšiřuje i na oblasti další – není mnoho míst, kde by se dalo získat mnoho povolání. V každém prostředí je však třeba zachytit ta, která nám Bůh posílá do cesty, i když jsou velmi různorodá co se týče věku, životních poměrů, náboženské zkušenosti, osobní historie či vztahu ke kongregaci.



Tato snaha je v první řadě důležitou službou každému mladému člověku, jemuž umožňuje rozeznat, jaký plán s ním má Bůh, a naplnit tak jeho vlastní život. V tom smyslu je třeba v mladém člověku rozvíjet disponovanost k přijetí života jako daru a služby, pomoci mu objevit v sobě dary a schopnosti, jež do něho byly zasety, a probudit v něm zodpovědnost za druhé.

Je to také služba církvi, která se stává znamením a nástrojem spásy v té míře, v jaké jí přidává každý pokřtěný nové možnosti a energie. Proto je nutné pomoci každému křesťanu, aby objevil bohatství povolání ke svatosti a vzal na sebe spoluzodpovědnost za poslání církve vůči světu.

Konečně je to i služba salesiánskému charismatu, dědictví, které jsme přijali od Boha pro dobro církve a mladých lidí.

Jsme zodpovědní za autentičnost a rozvoj tohoto charismatu. Ono nás spojuje do salesiánské rodiny. Její jednotlivé složky se vzájemně obohacují různými způsoby prožívání tohoto charismatu, a každý tak originálním způsobem přispívá k dobru celku. Snažme se druhým sdílet různé způsoby uskutečňování salesiánské spirituality (řeholní, kněžský, sekulární, mužský, ženský) a společně pečovat o nabídku povolání. 46



Z toho, co bylo řečeno, je vidět, že mezi pastorací mládeže a doprovázením povolání je úzký vztah. Je potřeba vzít to na vědomí a vnést to do naší činnosti.

Pastorace mládeže má od počátku za cíl vést věřícího mladého člověka k tomu, aby byl pozorný na Boží volání a připravený na něj odpovědět. Aby se celá naše pastorace stala „vokacinonální“, musí vést mladého člověka k objevu Božích darů ve svém životě – víry, přináležitosti k církvi, osobních vloh, vlastního povolání-poslání – a pomoci mu je poznat, rozvíjet a dát do služeb společenství.



Uskutečnění tohoto základního cíle vyžaduje abychom stanovili některé zásady pro práci s mladými lidmi v každém našem díle:

Na prvním místě je třeba, abychom byli především pozorní vůči lidem. Je to důležitější, než uskutečňovat připravené programy, předávat intelektuální vědomosti, starat se o administrativu a udržovat struktury. Být pozorní k lidem znamená přiblížit se jim, poznávat je, spřátelit se s nimi a povzbuzovat je, aby uskutečnili svůj životní plán.

Hned za tím je nutné jmenovat primát evangelizace, to znamená přivádět mladé lidi k poznání Krista, motivovat je, aby se od něj nechali osvítit a oslovit, vést je k tomu, aby se s ním setkali a se stále větším přesvědčením přilnuli ke smyslu života, který zjevuje. Přitom je nutné, aby toto úsilí bylo začleněno do celostní a postupné výchovné cesty, umožňující přijmout víru a hodnoty evangelia do svého života. Dobře je to popsané v 23.GK, která vychází ze setkání s Kristem a dává řadu podnětů, jak vést mladé k angažovanosti pro Boží království.47

Do tohoto procesu se musí aktivně zapojit sami mladí lidé. Máme za úkol vést je k tomu, aby si kladli otázky a přemýšleli, neměli strach se vyjádřit a následovali touhu vyzkoušet si, co v nich je, i aby měli odvahu radikálně prožívat život ve shodě s evangeliem.

Může se stát, že se necháme zavalit spoustou prací a starostí o struktury a organizaci, a vystavíme se tak nebezpečí, že ztratíme ze zřetele tu základní rovinu naší činnosti a budeme vystupovat jako pastorační aktivisté nebo ti, kteří to v pastoraci dokáží „roztočit“, jako ti, kteří řídí a spravují podniky a budovy, či jako lidé, kteří obdivuhodným způsobem činí dobrodiní druhým, ale málo budeme těmi, kdo svědčí o Kristu, zprostředkovávají jeho spásu a vedou a formují duše k životu v milosti.

Je velmi naléhavé, abychom v každém našem díle postavili evangelizaci na první místo. Můžeme to udělat různě: tím, že budeme jasně vyjadřovat evangelní motivace své činnosti, že budeme svým charakteristickým způsobem hlásat osobu Ježíše Krista, že zprostředkujeme přímý a pedagogicky dobře připravený kontakt s Božím slovem; prostřednictvím slavení svátostí, osobní i komunitní modlitby či setkávání s věřícími, se společenstvími i s těmi, kdo hledají.

Je třeba zdůraznit, že při vokacionálním doprovázení, o kterém mluvíme, je nutné řídit se některými kritérii: neomezit se pouze na výběr kandidátů pro určitý způsob života, ale – aniž bychom zanedbávali specifickou vokacionální pastoraci – poskytovat službu orientace v povolání každému mladému člověku; podporovat v církvi i ve společnosti vokacionální kulturu, to znamená učit pohledu na život jako na dar a službu proti dnes běžné přehnané touze po osobní realizaci, jako by veškerá lidská snaha měla směřovat jedině k tomu někým být; rozvíjet některé základní lidské a evangelní postoje umožňující zodpovědná rozhodnutí ke službě, jako například nezištnost a sebedarování, schopnost vytvářet vztahy a vést dialog, spolupracovat a dělit se. A nakonec otevírat vokacionální panoráma církve, mimo jiné i prostřednictvím setkání a kontaktů umožňujících poznat zblízka výrazné nositele a svědky povolání.



Znovu si ještě připomeňme některé obzvlášť důležité zásady, bez kterých by naše pastorační činnost ztratila svůj cíl a smysl.



+ Za vokacionální animaci je na prvním místě zodpovědná každá komunita, a to mezi mladými lidmi, se kterými pracuje. Znovu zdůrazňuji, že orientace povolání není záležitostí jen některých spolubratří, kteří to mají jako zvláštní poslání, ale zásadním rozměrem pastoračně výchovné činnosti celé komunity a každého salesiána, jak nám připomíná 23.GK.48

Mladí lidé musí vidět v salesiánské komunitě nejen pracovní skupinu určenou k tomu, aby jim sloužila, ale především bratrskou komunitu víry, která touží sdělit svou osobitou zkušenost a je schopná zapálit pro své povolání. To je první a nejúčinnější nabídka povolání.



+ Nezanedbávejme neustálou modlitbu za povolání a nepřestaňme po nových povoláních toužit. Příkladem je nám Ježíš, jeho reakce na zástupy, které ho následovaly, a na nepatrnou skupinu apoštolů, kteří s ním měli spolupracovat na jeho poslání. Předtím, než je rozeslal, je žádal o modlitbu k Otci za nové dělníky: „Když uviděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysíleni a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je veliká, dělníků málo. Proste proto pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!‘ Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“49

Komunita, která se ustavičně nemodlí za povolání a nezapojuje do této své modlitby i ostatní, včetně mladých lidí, nemůže žít naplno Kristovo apoštolátní poslání.

Římská diecéze zažila obrat v situaci povolání, jehož klíčovým momentem byly pravidelné čtvrteční modlitby za povolání, do nichž se zapojovali i mladí lidé. I když je pravda, že Pán po nás žádá, abychom se pustili do práce, noční rybolov bez něj by byl jenom únavný a neplodný.



+ Musíme umět nabídnout. Někdy v sobě máme jakýsi ostych či obavu z toho, jak bude naše řeč o povolání přijata, a necháváme se vést falešnými ohledy na svobodu mladých lidí. To nám brání, abychom jim předložili jasné a konkrétní nabídky, zatímco oni jich od svého okolí dostávají nadmíru, často výchovně nijak moc skvělých. Cele se věnujeme pouze prvním krokům na cestě rozvoje povolání a výsledkem je povšechná křesťanská formace, téměř ve stylu new age, která je málo osobní, dává nedostatečné podněty a nenabízí doprovázení těm, kteří směřují k vyšším cílům.

Don Egidio Viganò napsal: „Tiché svědectví a nevyslovené pozvání vždycky k probuzení povolání nestačí. […] Bohužel jsme se setkávali s pochybnostmi a nechutí nabídnout vhodnou formou povolání otevřeně, což u některých možná ještě přetrvává. Vede to ke škodlivému „tichu o povolání“ a mohli bychom mluvit i o zbabělosti a o nezodpovědnosti s ohledem na svěřenou službu, protože mladý křesťan má objektivně právo znát nabídky povolání v církvi.“50

Nabídka se uskutečňuje i dalšími způsoby: tím, že pečujeme o to, aby naše prostředí prožívala Ježíšův plán v různých povoláních viditelně, s radostí a s pozitivním postojem vůči světu mladých, vůči chudým a vůbec vůči lidským hodnotám; že nabízíme těm, kdo chtějí růst v duchovním životě, uvedení do modlitby, naslouchání Božímu slovu, přijímání svátostí, účast na liturgii a mariánských zbožnostech; že se staráme o rozvoj skupin a společenství hnutí salesiánské mládeže jakožto základních míst zrání v křesťanském životě a v povolání; že se snažíme, aby bylo možné v našich prostředích udělat zkušenost práce pro druhé, nezištné služby a volontariátu. Neměli bychom ani zanedbávat ty, kteří vykonávají různé služby v církvi, včetně těch liturgických, starat se o ministranty, animátory, lektory a vedoucí liturgických shromáždění a umět jim nabídnout účast v nějakém společenství zaměřeném na orientaci povolání.



+ V kontextu první i nové evangelizace získává mimořádnou důležitost význam církve pro prostředí, ve kterém žije. Proto je důležitá naše účast na animaci křesťanského společenství k tomuto poslání, především mezi mladými. Bude-li křesťanské společenství aktivní vůči prostředí, ve kterém se nachází, a blízké mladým lidem v sociální, kulturní a náboženské oblasti, usnadní se tím i nabídka povolání. Je tedy nutné podpořit vytváření a rozvoj silného jádra spoluodpovědných křesťanů schopných dělat konkrétní, náročné a hluboké nabídky.

2.1.4 Doprovázení

▲back to top


Ukazuje se, že ve výchovném a pastoračním modelu, který klade do středu osobnost mladého člověka, je doprovázení rozhodující skutečností. Zvlášť důležitou roli hraje v salesiánském výchovném systému, který je založený na přítomnosti vychovatele mezi mladými lidmi a na osobním vztahu vycházejícím ze vzájemného poznání, společných zájmů, pochopení a důvěry.

Don Bosco byl v doprovázení nepřekonatelným mistrem. Jeho snaha a schopnost doprovázet se projevovala při vyhledávání kontaktů s mladým člověkem v jeho vlastním prostředí, při výchovných rozhovorech, duchovním vedení a slavení svátostí.

V dnešní době je pociťována velká potřeba těch, kteří jsou schopni doprovázet a být platnými partnery v rozhovoru, protože se mladí lidé potýkají se složitými problémy a protože tuto osobní pozornost sami vyžadují.

Znamená to nezůstat jen u práce pro velkou masu lidí (i když je také důležitá), ale doprovázet každého jednotlivce na té úrovni, na jaké se nachází. Hlavně se to však týká těch, kteří jeví touhu a odhodlání dělat pokroky na cestě víry. Od nás se vyžaduje, že na tuto službu budeme připraveni.

Umíme sice vyučovat katechismus, ale umíme také například rozpoznat a poradit, jaké návyky má pěstovat a jakých se naopak zbavovat ten, kdo chce pokročit na cestě milosti? Uděláme si čas na to, abychom ty, kdo o to mají zájem, vedli v duchovním životě, a ne jen v jakési vágní religiozitě? Don Bosco byl schopen ukázat Dominiku Saviovi cestu svatosti: jak jsme na tom v tomto ohledu my?

Abychom se ale vyhnuli nedorozumění a pro klid v duši je dobré připomenout, že když hovoříme o doprovázení, nemáme tím na mysli jen individuální dialog, ale celou síť osobních vztahů, které pomáhají mladému člověku niterně přijmout hodnoty a prožité zkušenosti, přiblížit obecné nabídky jeho vlastním podmínkám a prohlubovat motivace a kritéria pro rozlišování.

Doprovázení se proto týká celého výchovného prostředí. Komunita ho vytváří takovým způsobem, aby umožňovalo proces interiorizace toho, co ve výchově nabízí, tedy i otázek povolání, a aby usnadňovalo přítomnost celé komunity a všech spolubratří mezi mladými s cílem je lépe poznat a v důvěře sdílet jejich život. K tomu patří i podporování skupin, ve kterých jsou mladí lidé jednak vedeni animátorem a jednak povzbuzováni vrstevníky.

Důležitými momenty pro doprovázení, které jsou v možnostech skoro všech spolubratří, jsou krátká náhodná setkání, při kterých je možné projevit zájem o druhého a jeho svět; výchovná pozornost věnovaná některým životním situacím, které mají pro mladého člověka zvláštní význam; systematická, předem rozplánovaná setkání, při kterých se mluví o jednoduchém, ale zároveň náročném životním projektu; kontakt se salesiánskou komunitou ve společné modlitbě, bratrském životě a apoštolátním stylu, což jsou příležitosti mnohému se naučit.

Co bychom měli udělat pro to, aby se v našich dílech věnovala pozornost jednotlivcům a abychom jim mohli nabídnout rozmanité příležitosti k osobnímu kontaktu a dialogu?

2.1.5 Některé oblasti, vyžadující zvláštní pozornost

▲back to top


Po období mnoha teoretických i praktických nejasností se dnes rozlišuje mezi pastorací povolání obecnou, která se týká všech, a specifickou, která se snaží objevit a doprovázet povolání zvláštního významu v dynamice Božího království.

Musíme sice rozvíjet všechna povolání v církvi, ale jak ukazuje dokument Nová povolání pro novou Evropu, jsou povolání, která od nás vyžadují zvláštní pozornost. „V dnešní době, která potřebuje proroctví, je rozumné podporovat ta povolání, která jsou zvláštním znamením toho, ‚čím budeme, a co ještě nebylo zjeveno‘51, jako jsou povolání k zasvěcenému životu. Zároveň je rozumné a nezbytné dbát o prorocký aspekt, kterým se vyznačuje každé křesťanské povolání, včetně povolání laických, aby se církev ve světě stávala stále zřetelnějším znamením budoucích věcí, Božího království, které ‚již je, a ještě není‘.“52

- Povolání k zasvěcenému životu

Společnost, ve které žijeme, a často ani křesťanské společenství, nemají odpovídající poznání ohledně řeholního života, a nemohou proto pochopit jeho smysl a hodnotu.

Náš způsob prožívání zasvěceného života není vidět a v mnohém se zdá nepochopitelný. Tento jev vzbuzuje tím větší obavy, uvážíme-li rostoucí přítomnost laiků v práci církve i v našich dílech. Je pravda, že laici jsou velkým přínosem, ale je také pravda i to, že Don Bosco chtěl mít ve středu své rodiny komunitu řeholníků.

Vokacionální nabídka dnes mnohem víc než v minulosti vyžaduje, abychom byli věrní projektu Dona Boska a představovali mladým takový obraz řeholníka, který by jim něco říkal a z kterého by vyzařovaly na prvním místě základní aspekty zasvěcení před prvky funkčnosti, úřadu či služby.

Nestačí mluvit o Donu Boskovi a o salesiánském poslání, je nutné také poukázat na význam, jaký má v projektu Dona Boska život v Bohu, který je výchozím bodem celého charismatu.

Don Bosco chtěl mít uprostřed svého díla, zaměřeného na spásu mladých a jejich svatost, zasvěcené lidi... Svým úplným odevzdáním mu měli zajistit stálost pro zachování kontinuity salesiánského poslání i apoštolský rozmach v jeho rozšíření do celého světa.“53

- Laické a rodinné povolání

Naše výchovná pastorace dává často z hlediska rozvoje povolání velmi málo podnětů. Zdá se, jako by nás zajímaly jen některé zvláštní volby života a jako bychom ani laický a rodinný život za skutečné povolání nepovažovali.

A přitom po nás mnozí mladí lidé, kteří s ochotou pracují v našich dílech, snoubenci a mladí manželé, vysokoškoláci nebo dělníci… žádají, abychom je doprovázeli s větší péčí právě ve chvílích, kdy své povolání hledají a rozhodují se pro ně. Proto je nutné v pastoraci mládeže a animaci povolání předkládat různé modely povolání v církvi a dostatečně přitom ocenit povolání k laickému a rodinnému životu. My sami přitom musíme víc pochopit křesťanské manželství jako skutečné povolání a dát si práci s doprovázením mladých lidí na jejich cestě zrání k tomuto rozhodnutí.

- Animátoři a volontariát

Mladí dospělí lidé, kteří pracují jako animátoři nebo volontéři, se velkoryse podílejí na mnoha aspektech salesiánského poslání, mají opravdovou snahu sloužit a hledají takový způsob života, ve kterém by našli smysl, i když to pro ně znamená, že se sami musejí vydat na náročnou cestu jeho realizace. Je třeba jim pomoci, aby se pro ně animátorská a volontariátní zkušenost stala příležitostí a cestou k nalezení povolání a podnětem k přemýšlení o svém životě ve světle evangelia a podle plánu, který s nimi Bůh má.

To od nás vyžaduje úsilí nabídnout jim konkrétní možnosti osobního doprovázení i chvíle silných zkušeností spirituality a křesťanského života, ve kterých by každý mohl prohloubit svou víru a uvažovat o své zkušenosti animátora. Někdy se totiž stává, že se staráme víc o jejich práci než o jejich osobu a rozvoj povolání.

- Rodiny

Rodiny jsou další oblastí, kterou je nutné zahrnout do pastorace povolání. Z rozmanitých důvodů je i pro mnohé křesťany obtížné pochopit, respektovat, povzbuzovat a rozvíjet volbu povolání svých synů a dcer. Mnohdy si představují jejich budoucnost jinak, dokonce v úplném rozporu s evangelními hodnotami, na kterých je postavena kultura povolání. Proto je důležité, abychom se zajímali o to, co mladí lidé v rodinách prožívají, pomáhali rodičům a doprovázeli je v jejich zodpovědnosti vychovatelů k víře, vedli je k hlubšímu pochopení smyslu povolání a probudili v nich zájem o pastorační výchovný program, který nabízíme jejich dětem. Máme v kongregaci krásné příklady rodin, které se setkávají proto, aby modlitbou a doprovázením podpořily povolání svých dětí. Takovéto iniciativy je třeba rozvíjet!



3 Anděl Páně zvěstoval Panně Marii

▲back to top




Závěr bude jako vždy mariánský.

Mezi všemi biblickými povoláními je to Mariino nejen nejdůležitější v dějinách, ale je také nejvíc proniknuté světlem a jednoduchostí. Vyprávění je protkáno odkazy na dávná zaslíbení, vyjadřuje očekávání své doby a předznamenává sny člověka o spáse. Maria, ve které je ztělesněno celé lidstvo, vnímá všechny tyto skutečnosti a je povolána dát se k dispozici Bohu k jejich uskutečnění.

Obvykle se zastavujeme u Mariiných slov a postojů. A právem. Ona je ikonou církve a vzorem ochoty.

Ve zvěstování nacházíme obraz Boha. Jeden diskutovaný film se to snažil vyjádřit. Je to „osobní“ Bůh, který sleduje příběhy lidí a zachraňuje je svou láskou prostřednictvím zjevných události a  prostředníků.

Bůh posílá anděla. Přichází k Marii podobně jako na mnoha jiných stránkách bible prostřednictvím poselství a skrze hlas, který zaznívá spíš v nitru člověka než zvnějšku. Bůh se k nám neobrací, aby nám sdělil své plány jen ve slavnostních chvílích a okázalými způsoby. Naopak se zdá, že se tak děje především v běžném životě. Zvěstování se odehrálo v Nazaretu, v soukromém domě, jedné mladé zasnoubené dívce, která prožívá lidskou zkušenost lásky, rodiny a zodpovědnosti.

Naslouchejme Bohu v sobě samých uprostřed proudu svého života a práce. Je třeba abychom i při pohledu na mladé muže a ženy okolo nás pomýšleli na to, že se v jejich srdci odehrává rozhovor s Bohem. Prostředníci jsou důležití, ale v dějinách spásy se bez nich Pán většinou obešel, jako v případě Abraháma, Samuela, Marie. Zdá se, že je to jedna ze zkušeností Fóra 2000 a Světového dne mládeže. Pán nás předešel v myslích a touhách mnoha mladých lidí.

Bůh má kromě toho tajemnou moc učinit plodným to, co je z lidského pohledu neplodné, omezené a ztracené. Nejde přitom o nějakou obyčejnou plodnost, ale o tu, ze které se rodí Boží děti.

Je to pro nás výzva, abychom obnovili svou víru v moc a působení Ducha svatého. Tak jako může panna počít syna, tak může náš zdánlivě neplodný svět skrze dílo Ducha zrodit možnosti, o kterých se nám ani nezdá.

Často se zastavujeme v úvahách o Mariině duši, abychom v jejím chování a slovech zahlédli to, co se skrývá za vnější scénou. Chápeme, že to nejdůležitější a nejtajemnější se odehrává v jejím srdci a mysli. Její rozhovor s andělem, ať už se jedná o zjevení, vidění, nebo jen niternou inspiraci, je intimní a skrytý. Určitě v něm však můžeme nalézt její pozornost vlastnímu životu, pozorné a kritické naslouchání tomu, co zaznělo v jejím nitru. Je to důvěryhodný dialog s Bohem o vlastním osudu; otevřenost Božím nabídkám; je to úkon odevzdání se Bohu pro to, aby se v jednotlivých etapách i konečném cíli uskutečnil jeho plán.

V životě každého člověka je možné objevit zvěstování; ne jedno, ale mnohá a vzájemně propojená. Předkládají něco nového, dávají světlo pro pochopení a otevírají naději.

Zvěstování nám připomíná že naše vnímavá, důvěryplná a vytrvalá odpověď Bohu je něčím osobním. Muž nebo žena netvoří nic, co nebylo počato a nedozrálo v nitru. Myšlenky, city, touhy, projekty a události se vytvářejí v našem srdci, které je chrámem Božím. Z tohoto chrámu vychází Mariino předsevzetí panenství, její disponibilita i její odevzdání se.

Duch nekoná nic násilně ani mechanicky, ale napovídá, vede vnitřní dialog, inspiruje. Bere si k dispozici všechen potřebný čas, aby mohl pracovat klidně, tempem, které odpovídá každému člověku, a mohl tak vytvořit úplné a dokonalé dílo.



Stejným způsobem máme postupovat i my a máme v tom pomáhat mladým. Kéž nám dá Panna Maria, abychom uměli být „reproduktory“ a prostředníky osobního Božího slova, které i když zaznívá v srdcích mladých lidí, není vždycky srozumitelné.



Bratrsky vás všechny zdravím a přeji vám, aby úvaha nad tématem budoucí generální kapituly posílila vokacionální plodnost každé komunity a každého spolubratra.

Pod ochranou Dona Boska a Marie Pomocnice

1 srov. 2 Kor 6,2

2 Jde o bratra matky našeho stávajícího hlavního představeného, argentinského koadjutora, který se podílel na zakládání nemocnic pro chudé. Na přání Dona Vecchiho se v době jeho operace celá salesiánská rodina modlila k tomuto Božímu služebníkovi za uzdravení.

3 srov. 24.GK, 141-142

4 srov. 24.GK, 143-146

5 srov. 24.GK, 159

6 srov. 24GK, 165

7 srov. 23.GK, 149-157

8 srov. 23.GK, 178-180

9 Stanovy 6

10 Stanovy 28

11 Memorie Biografiche, s. 411-412

12 Jan Pavel II., Homilie z 20. srpna 2000, Osservatore Romano, 21.-22. srpna 2000

13 Tamtéž

14 srov. Mat 9,38

15 Seminarium, XL, č. 1, leden - únor 2000, s. 67-80

16 USG 55. Conventus Semestralis. “Le vocazioni alla vita consacrata nel contesto della società moderna e post-moderna”, Ed. Il Calamo, Maggio 1999

17 srov. CGS, 347 a 692; 21.GK, 110 nn; 23.GK, 149 nn. A 247

18 srov. MB XVII, s. 262

19 srov. “Nuove vocazioni per una nuova Europa”, č. 11n: Uomo senza vocazione

20 Jan Pavel II., Poselství XXX. Světového dne modlitby za povolání (1993)

21 srov. VECCHI, J., „Povolání mezi kulturou a kulturami: krize západního světa?”, in: Cultura e Vocazioni, Rogate, Roma 1994, s. 31-63

22 srov. “Nová povolání pro novou Evropu”, č.13b

23 srov. Sk 2,42-48

24 Jan 1,38

25 Jan 15,16

26 srov. Povolání v salesiánské rodině. IX. týden spirituality salesiánské rodiny. Leden 1982. Elle di ci, Torino 1982, str. 145 – 183

27 srov. Sk 1,47

2828 Jan 1,39

29 VC 25

30 VC 109

31 viz Stanovy 37

32 viz Stanovy 16

33 Jn 16,23

34 Jer 20,7

35 Fil 3,12

36 ACG 365, str. 15

37 viz Stanovy 62 - 63

38 VC 87

39 Stanovy 67

40 Stanovy 73

41 Stanovy 81

42 srov. také 24.GK 152 a ACG 363, str. 36 - 37

43 viz Stanovy 62; 24.GK 151 a 159

44 Stanovy 57

45 viz. 24.GK 252

46 24.GK 143

47 viz 23.GK 149 – 156

48 viz 23.GK 247 nn.

49 Mt 9,36 – 10,1 Ekumenický překlad, Praha 1986

50 ACG 339 str. 29

51 1 Jn 3,2

52 viz Nová povolání pro novou Evropu č. 22

53 24.GK 150