Thajsko

AŤ BLÍZKO ČI DALEKO,

JSEM VÁM BLÍZKO

List o začátku služby hlavního představeného

Don Pascual CHÁVEZ Villanueva

ACG 38125. 3. 2003

Atti del Consiglio Generale duben – červen 2003 N. 381

Přeložil Ladislav Ládys Heryán

„BLÍZKO ČI DALEKO, STÁLE NA VÁS MYSLÍM“

1. Chvalozpěv – 2. První měsíce práce v hlavní radě – 3. Činnost, která se týká usměrňování v nauce – 4. Návštěvy provincií – 4.1 V Itálii – 4.2 Ve Francii – 4.3 V Polsku – 4.4 V Argentině – 4.5 Na Filipínách a v Thajsku – Důvody cesty – Návštěva na Filipínách – Návštěva v Thajsku – 5. Závěr

V Římě 25. března 2003

Slavnost Zvěstování Páně

Drazí spolubratři,

„blízko či daleko, stále na vás myslím“¹. Začínám tento dopis slovy našeho drahého otce Dona Boska, především proto, že vůči vám sdílím tytéž pocity, a dále proto, že tento dopis má zvláštní charakter. Jak uvidíte, je méně naučný, ale o to více rodinný. Mluví o životě kongregace tak, jak jej mohu pozorovat při návštěvách provincií, a nabízí několik myšlenek, které se zrodily z toho, jak nás provokuje skutečnost a její výzvy.

Chci tím rovněž uspokojit jeden z požadavků 25. GK, kde se ohledně dopisů hlavního představeného říká: „aby je bylo možno v různých komunitách lépe ocenit, navrhujeme, aby byly psány v jednoduchém a čtivém stylu a aby se střídaly dopisy obsahově bohaté, řešící náročná témata, s dopisy rodinnými, informujícími o životě kongregace“ (25. GK, 101). Budu se snažit tomuto požadavku dostát. Chci tím napomáhat k většímu rozvíjení smyslu pro kongregaci a podněcovat k přemýšlení o našem charismatu. Obě tyto skutečnosti jsou nepostradatelné pro zajištění jednoty v rozdílnosti, což je jeden z mých nejcennějších úkolů. Sdílení hlavního představeného tak bude sloužit k animaci a řízení, počínaje jednak tím, co bylo v kongregaci vykonáno a co se dělá, jednak jejími potřebami a výzvami.

Po Listě o svatosti, který byl přijat jako programový text a v mnohých spolubratrech a komunitách vzbudil touhu vzít vážnějším způsobem za své toto naše základní povolání, jsme publikovali „Projekt animace a řízení hlavního představeného a jeho rady pro šestileté období 2002-2008“. Všichni rádcové se podílejí na jeho prezentaci v různých provinciích a snaží se je tak přivést k souladu s hlavními prioritními liniemi. Nastal tedy čas, abych se s vámi podělil o své dojmy a hodnocení tohoto již uplynulého prvního roku mé služby. Po svých cestách jsem o tom mluvil ve „slůvcích na dobrou noc“ v hlavním domě a při setkání se spolubratry vizitatorie UPS na počátku prosince 2002; myslím ale, že stojí za to tyto věci systematičtěji uspořádat a seznámit s nimi celou kongregaci.

1. Chvalozpěv

První myšlenkou, kterou cítím povinnost vyslovit, je poděkovat ze srdce Pánu za růst charismatu Dona Boska v nejrůznějších kontextech a podmínkách. Pracujeme totiž jak v prostředích vysokého blahobytu, v rozvinutých společnostech s pokročilou technologií, tak naopak ve společnostech s krajní chudobou, zaostalým vývojem a zastaralou technikou; v kontextech pevně utvářených demokracií, kde si z misijního hlediska můžeme dovolit prakticky všechno, a v totalitních režimech, kde děláme, co můžeme; v prostředích s převážně křesťanským a katolickým obyvatelstvem, ale i v jiných, kde počet katolíků nedosahuje ani jednoho procenta, kde je však naše výchovná práce velmi významná z kulturního hlediska, protože proniká kulturu země jako kvas; v prostředích s bohatou salesiánskou tradicí, a naopak tam, kde je vzdálenost od počátků kongregace pociťována více.

Toto děkování se dále rozšiřuje ke spolubratrům misionářům, a to jak k těm prvním, vyslaným Donem Boskem, tak ke všem ostatním až po dnešek. Vykonali a stále vykonávají neodmyslitelný úkol – dát zakořenit salesiánskému charismatu, které je ve své podstatě výchovně pastoračním charismatem ve prospěch mládeže, zejména nejchudobnější, nejopuštěnější a nejvíce ohrožené z psychosociálního hlediska. V tomto směru je potřeba připomenout, že i když jsme hodně zapojeni do budování místní církve a sociální práce, jsme dědicové a nositelé charismatu, ducha, spirituality, poslání – a nikoli pouze diecézní činovníci či pouze sociální pracovníci. To však neznamená, že my salesiáni jsme uzavřenou skupinou. Nikdy! Jako řeholníci jsme muži církve. Jako apoštolové jsme hluboce vkořenění v lidských dějinách. Náš způsob přítomnosti je však zaměřen na to, abychom církvi a společnosti přinesli to, co je specificky Don Boskovo. Ověřovacím kritériem toho, že se tomuto charismatu daří, je – tam, kde je to možné – zvyšující se počet našich domů jako ovoce vnitřní dynamiky, která má snahu se šířit, kvalitativní i kvantitativní růst povolání, rozvoj salesiánské rodiny, evangelní, církevní i společenská významnost, svatý život. Toto je díky Bohu možné tu a tam konstatovat. Misionáři a misijní činnost jsou tedy dvěma nutnými prvky charismatu, o které musí pečovat a které musí propagovat každá provincie.

Moje poděkování samozřejmě směřuje i k vám všem, drazí spolubratři, za dar vašeho života Pánu v domě a škole Dona Boska. Největším bohatstvím kongregace nejsou struktury, třebaže se mohou zdát velké a nádherné, nýbrž její členové. Je důležité, abychom do řízení našich děl zapojili spolupracovníky, abychom rozšiřovali salesiánskou rodinu, abychom hledali lidi stále více ztotožněné s naší výchovně pastorační nabídkou; přesto však tím nejcennějším, co kongregace má, je život každého jednotlivého spolubratra, ať je to ten, kdo se podílí na animaci a řízení, či ten, kdo má službu méně viditelnou, ten, kdo je mladý a plný síly, či ten, kdo je starý a snad i nemocný. Všem spolubratrům musíme být velmi vděční. Bez nich kongregace sice může mít mnoho přátel Dona Boska, ale nikoli salesiánů. To nás samozřejmě nutí přemýšlet o péči o povolání, ale také o doprovázení každého ze spolubratří se sliby. Spolubratr není někým, kdo s námi sdílí dům a práci, ale „ten, kdo mi náleží“, kdo je „darem od Pána“ (NMI 43), s nímž mám vytvářet společenství a komunitu; „Bůh nás“ totiž „volá k životu ve společenství a svěřuje nám bratry, abychom je milovali“ (S 50). 25. GK a Heslo 2003 je v tomto směru podnětem a programem; jsem si jist, že je provincie dokážou využít k obnově našich komunit.

Tento chvalozpěv mě nutí uvažovat o našem výchozím bodu – o Donu Boskovi. Jak nám to ukládá 21. článek Stanov, máme jej neustále poznávat a následovat. To znamená důkladně znát jeho život, jeho příběh, jeho apoštolský projekt, jak jej vidíme ve Stanovách a ve vývoji kongregace prostřednictvím hlavních kapitul zejména v posledních třiceti letech. Máme kráčet ve stejném rytmu, v souladu s tím, co vnímáme jako důležité, v souladu s našimi volbami, třebaže v rozdílných prostředích. Když navštěvuji provincie, všímám si, že ty z nich, které se snažily uskutečnit generální kapituly a rámcové návrhy hlavního představeného a jeho rady na poli formace, pastorace mládeže, salesiánské rodiny, sdělovacích prostředků, misií a hospodaření, se cítí více začleněny do chodu kongregace. Stačí pomyslet na snahu některých provincií přeložit nejdůležitější dokumenty a zpřístupnit je tak všem spolubratřím. Bohužel, nechybí ani případy odporu vůči změnám, jako by se jednalo o něco dobrovolného, s rizikem izolovat jak jednotlivé spolubratry, tak celé provincie. V tomto směru považuji za jeden z neoddělitelných úkolů představených právně ustanovených obvodů (provincií, vizitatorií, delegací), garantovat jejich identitu a vytvářet smysl pro kongregaci. Jsem si vědom toho, že ti, kdo jsou blíže k centru, mají více možností i prostředků, a ti vzdálenější jsou na tom často hůř. Proto velice oceňuji to, co se v tomto smyslu dělá a jsem za to vděčný.

2. První měsíce práce v hlavní radě

Říkal jsem na začátku, že od mého zvolení hlavním představeným již uběhlo jedenáct měsíců. Možná byste chtěli vědět, co jsem v této době dělal. Začnu tím, že největší úsilí v těchto prvních měsících bylo vynaloženo na úrovni hlavní rady, což je normální i proto, že již od počátku jsem chtěl, abychom pracovali mnohem více společně. To znamená, že do projednávání určitých témat, kterými se dříve nebylo zvykem zabývat na úrovni hlavní rady (protože se to tak pokládalo za správné), jsem mnohem více zapojil každého z rádců.

 Jedním z příkladů tohoto zapojení je přemýšlení o vztahu hlavního představeného a hlavní rady k UPS (Papežské salesiánské univerzitě v Římě). V tomto ohledu jsme již provedli první studia jak na instituční tak na operativní úrovni. Na mysli nám stále ležely tři věci: identita UPS a její specifické postavení; organický projekt naší univerzity, s poctivou snahou o získání personálu pro různé fakulty; a nakonec přestavba, již zčásti realizovaná novým ubytováním pro studentské komunity, novou knihovnou a obnovou některých částí, v níž bude potřeba nadále pokračovat vybudováním nového sídla pro fakultu sdělovacích prostředků a uzpůsobením bezpečnostních opatření.

Započali jsme rovněž s institučním ověřováním univerzity, počínaje fakultou křesťanské a klasické literatury, a dokončili jsme jeden ze záměrů poslední společné návštěvy (Visita d’insieme) ohledně sjednocení ekonomiky UPS a vizitatorie v osobě jediného ekonoma. Právě proto, že UPS je univerzitou kongregace, využívám této příležitosti k poděkování univerzitě a vizitatorii za cennou službu posledních let, a stejně tak děkuji všem profesorům, kteří svým intelektuálním a profesionálním úsilím přispěli k utváření obrazů provincií a diecézí a k postavení, které dnes naše univerzita mezi papežskými univerzitami má. Chtěl bych, abyste považovali naši univerzitu za skutečnost, která náleží nám všem, a proto vás zvu, abyste byli vůči ní velice otevření a velkorysí, pokud jde o spolupráci v otázce jejího obsazení. Až do nedávné doby hlavní představení věděli, že mohou personál snadno najít v italských provinciích, které byly vždy – stejně jako v jiných – i v této oblasti velmi velkorysé a solidární. Nastal čas, kdy nás (kromě chybějícího personálu v Itálii) multikulturní charakter kongregace i samotné univerzity nutí k tomu, abychom byli za kvalitní a kompetentní pokračování naší univerzity spoluodpovědní. Úsilí o obnovu naší univerzity vyžaduje rovněž zapojení kongregace v tom smyslu, že všechny její oblasti tuto záslužnou instituci ocení a budou na ni vysílat spolubratry pro jejich vzdělávání.

 Kromě běžného úřadování jsme v těchto měsících v hlavní radě zaměřili zvláštní pozornost na jmenování provinciálů. Již jsme jich v tomto období jmenovali téměř třicet. Víte, že Kongregace má 95 provinciálů; to znamená, že jsme prakticky jmenovali jednu třetinu. Na jmenování tak velkého počtu provinciálů v tak krátkém čase měla možná vliv i nemoc dona Vecchiho koncem loňského roku. I když byla v různých provinciích uskutečněna dotazování, předchozí rada se rozhodla v tomto okamžiku pozdržet jmenování, dokud nebude zvolen nový hlavní představený, jelikož je to jeho velice specifický úkol. Jmenování provinciála vytváří zcela zvláštní vztah mezi hlavním představeným a provinciálem, jemuž je svěřena provincie nebo vizitatorie.

 Avšak nejnamáhavějším a řekl bych i nejdůležitějším počinem v tomto období bylo vytvoření Projektu animace a řízení hlavního představeného a jeho rady. Vyžádalo si mnoho měsíců práce: chtěli jsme přitom zapojit různé odbory v hlavním domě, a na úrovni kongregace regiony a provincie. Byla to velice užitečná zkušenost. Nechci zde opakovat to, co jsem napsal v prezentaci Projektu v ACG 380. Spíše vás chci vyzvat, abyste si ji přečetli a dobře prostudovali Projekt kongregace pro těchto šest let. Je hezké – a dokonce nezbytné! – znát, kterým směrem se ubíráme, s jakými prioritami, kterých cílů chceme dosáhnout, jaké strategie a jaký typ zásahů chceme používat. Blahopřeji provinciím, které vypracovaly svůj program s přihlédnutím k Dokumentu 25. GK i k našemu projektu na příští šestiletí. Doufám, že provincie, které tak neučinily, k tomu budou stimulovány.

 Naši pozornost a čas však zabírala i další témata. Kromě toho, co jsem již řekl o UPS, jsme hodnotili rovněž Cremisan. Zabývali jsme se jeho současností a bezprostřední budoucností, přičemž výhled do delší budoucnosti, jak jej zamýšlel don Vecchi, jsme zatím ponechali na příhodnější dobu. Všichni víme, jak je politická situace ve Svaté zemi nejistá. Chceme formační komunitu i studijní středisko v Cremizanu posílit a učinit je stále více mezinárodní: Cremizan je formační nabídkou všem osmi regionům kongregace, stejně jako římská komunita „Gerini“ pro studenty teologie. Uvědomujeme si, jak důležité jsou v tomto multikulturním a globalizovaném světě mezinárodní a interkulturní zkušenosti, a to již od teologických studií. Pro příští léta se rovněž chceme orientovat na používání anglického jazyka.

 Uzavřeli a schválili jsme dokumenty o identitě IUS, Istituzioni Universitarie Salesiane (Salesiánské univerzitní instituce), a o politice kongregace v tomto směru. Končí tak mimořádné období osobní delegace přímo závislé na hlavním představeném, které mělo za cíl zjistit údaje o našich univerzitách a vyšších institutech; ukázalo se obdobím velice obohacujícím, protože nám umožnilo lépe poznat situaci kongregace v tomto směru a protože dosáhlo ukázkové úrovně koordinace a propojení sil. Nyní začíná nová, více institucionální fáze. Tento sektor bude začleněn do Odboru pastorace mládeže s přesně definovaným projektem a programem, aby tak bylo možno stále lépe těmto institucím zajistit takové podmínky, které je učiní význačnými a dovolí co nejlépe využívat jejich přínosu. Kongregace se tím nesnaží nutit všechny provincie k tomu, aby měly vlastní univerzitu, ale chce být za tyto instituce zodpovědná tím, že jasně určí jejich identitu a definuje kritéria, která ji umožní. Ta pak budou v případě požadavku založení nové univerzity brána za východisko.

 Studovali jsme rovněž administrativní a finanční politiku, protože se jedná o důležitý prvek nejen kvůli dobrému fungování ekonomiky, ale i kvůli jeho uzpůsobení salesiánským kritériím. Kromě rozpočtu (budget) na rok 2003, který hlavní představený s radou schválili, byl rovněž studován závěrečný výkaz hospodaření roku 2001. Obdobně postupují také mnohé provincie jak na úrovni provinciální, tak i místní. Některé však stále zápasí s tím, aby překonaly nikoli nereálné riziko chybějícího profesionálního i salesiánského hospodaření.

 Třebaže se to týká spíše Odboru pro misie, ve stejném smyslu jsme definovali kritéria pro rozdělování prostředků. Uvědomujeme si, že kongregace prostřednictvím misijních prokur rok co rok rozděluje velké částky, aby tak mohla napomáhat dílu, které provincie v různých prostředích uskutečňují, a to především tam, kde je pomoci a solidarity nejvíce zapotřebí. Provinciálové obdrželi informace ohledně podávání žádostí o pomoc i ohledně vyúčtování, které mají předat spolubratrům. Větší odpovědnost v používání peněz i ve vyúčtování je morální povinností vůči dobrodincům i ředitelům velkých prokur – Bonn, Madrid, New Rochelle, Turín, kteří tak budou moci informovat i samotné dobrodince.

 Mimo jiné jsme se rovněž seznámili s první verzí prověření průběhu generálních kapitul, jak ji požaduje 25. GK, č. 136. Při shromáždění kapituly byla pociťována naléhavost poopravit model, podle kterého probíhaly poslední generální kapituly od 23. po 25. Tyto kapituly pokračovaly v používání modelu, který se jevil užitečný pro kapituly mimořádné – tedy 19., 20., 21. a 22. – jejichž cílem bylo znovu definovat identitu kongregace, což bylo považováno za uzavřené schválením současného textu Stanov. Následné kapituly byly tématické. Účastníci kapituly pociťovali potřebu vzít jako východisko Zprávu o stavu kongregace a společně zvolit hlavní témata, prioritní oblasti, které by pak byly svěřeny hlavnímu představenému a jeho radě s úkolem je operativně přetlumočit do projektu animace a řízení. Budeme v hlavní radě dále přemýšlet a provinciím potom sdělíme výsledek s eventuálními návrhy, přičemž si uvědomujeme, že se tak musí stát nejpozději do poloviny šestiletého období.

 Dalšími studovanými tématy byla potřeba renovovat internetovou vstupní bránu Kongregace a snažit se ji učinit dokonalejší, schopnější a více interaktivní; pomůcky pro různé projekty požadované 25. GK: organický provinciální projekt, projekt osobního a komunitního života; Don Bosco International (DBI), což je před lety založený úřad, jehož úkolem je prezentovat kongregaci na občanské úrovni před institucemi Evropské unie ve všem, co se týká mládeže, a Don Bosco Network, což je síť misijních prokur pracujících pod záštitou DBI; pozornost ke kulturním pokladům kongregace, pročež přemýšlíme o koordinaci některých odborů pro péči o knihovny, muzea, archívy, umělecká díla, produkty sdělovacích prostředků; aggiornamento Vademecum hlavní rady, které obsahuje právní nařízení Stanov a Pravidel o různých úkolech hlavního představeného a jeho rady společně s podněty, které přináší zkušenost; sondáž o vhodnosti společného loga, jak byla uskutečněna v celé kongregaci; a nakonec téma komunity hlavního domu.

Jak vidíte, velkou část práce rady představovalo studium. Jedná se o prvek, který nelze podceňovat, a to především proto, že nám říká, že animace a řízení kongregace, provincie či komunity má zapotřebí reflexe, ale rovněž i proto, že je neodmyslitelně nutné stanovit politiku řízení a definovat kritéria identity a verifikace. Nebyl to ztracený čas, naopak! Domnívám se, že se jedná o úkol, který přinese plody teprve v budoucnosti, protože to, co skutečně napomáhá k vytváření společenství a jednoty, jsou kromě lásky k jednotlivcům i společné projekty.

3. Činnost, která se týká usměrňování v nauce

Druhá veliká část mé práce během tohoto období beze sporu spočívala v oblasti usměrňování v nauce – duchovní, komunitní a pastorační – které je stále více zapotřebí chápat jako prvek řízení, a nikoli jako pouhou animaci.

Ohledně tohoto specifického prvku bych se chtěl vrátit k jedné skutečnosti, kterou hodně zdůrazňoval don Vecchi, ale už i před ním don Viganò. Když se objevovaly jeho dopisy, výslovně říkal, že nebyly napsány jako pouhá duchovní četba. Měly se studovat, aby se tak mohly stát součástí salesiánské kultury, která by byla nahlížena nikoli z intelektuálního hlediska, ale z hlediska Gaudium et Spes, tedy jako salesiánský způsob bytí, jednání, přístupu ke skutečnosti, vzájemných vztahů.

V tomto období jsem napsal pouze jeden okružní list, List o svatosti; kromě toho jsem vytvořil prezentaci dokumentu 25. GK; napsal jsem komentář k Heslu a nahrál jeho prezentaci na videokazetu; jsem autorem úvodu Projektu animace a řízení hlavního představeného a hlavní rady, který vyšel v předchozím čísle Akt hlavní rady. Samozřejmě jsem měl i mnoho jiných vystoupení: konference, pozdravné projevy, poselství – včetně těch v Bollettino Salesiano – pro salesiánskou rodinu a Salesiánské mládežnické hnutí, interview v novinách, rozhlase, televizích, což vše vyžaduje mnoho času a přípravy. Poznávám nyní z větší blízkosti životní i pracovní rytmus Dona Boska a svých předchůdců i naléhání jednoho z nich, který říkal, že hlavní představený musí věnovat velkou část svého času studiu, aby mohl nabídnout pevnou nauku, a aby tak poselství, která píše, mohla být osvěcujícími a inspirujícími, a nikoli pouze čistě formálními, a tedy málo zasahujícími slovy.

Vidím také, že se salesiánské dokumenty rychle nedostávají do všech provincií nebo alespoň do všech komunit. Vzniká tak trochu zvláštní situace, kdy zatímco ještě jeden dokument nebyl přečten, hlavní představený už píše další. Řešením jistě není přestat psát, protože představený, který tuto službu činí, nepíše pro svou vlastní slávu, ale aby vedl a doprovázel běh lidského, církevního a salesiánského života. Jistě, je možno udělat přestávku a nepsat, ale tím se nezastaví dějiny, ani nevyřeší problémy, ani neosvětlí život.

Domnívám se, že v tomto bodě jsme všichni, hlavní radou počínaje, povoláni ke snaze umožňovat okamžitý přístup k veškeré komunikaci. Snažíme se vyvěšovat texty na naši webovou stránku, aby je bylo možno přímo stahovat z internetu. Provinciím samozřejmě přísluší starost o jejich distribuci, studium a občasnou verifikaci, snaha o jejich poznání a přijetí. Jeden dobrý spolubratr z hlavního domu mi v tomto směru radil, abych nepsal nový dopis, dokud si neověřím, jak byl přijat dopis o svatosti a nakolik se stal spolubratrům programem. I když jsem nakonec nepovažoval za vhodné tuto radu přijmout, jeho starost zůstává v platnosti.

Pro tento okamžik vám chci sdělit, že mám v úmyslu orientovat dopisy a jiná důležitá sdělení během šestiletí podle cílů Projektu animace a řízení ve světle 25. GK, což bude určitou formou pro její prohloubení a pro osvětlení praxe.

4. Návštěvy provincií

Zatím jsem mnoho návštěv v provinciích neuskutečnil. Říkám „zatím“, protože podívám-li se do kalendáře do budoucna, jde z toho trochu strach… Na jedné straně si uvědomuji, že moje přítomnost v provinciích se stává privilegovaným prostředkem animace, především jsou-li návštěvy dobře připraveny; z druhé strany jsem si však vědom, že nemohu pobývat mnoho času mimo hlavní dům, jelikož musím plnit řadu dalších úkolů. Dávám se vám k dispozici a žádám vás o pochopení, pokud hlavní představený nemůže vždy navštívit všechny provincie. Je potřeba říct, že v mnoha případech tento úkol vykonává i vikář; v hlavní radě se kromě toho snažíme, aby všechny provincie mohly být navštíveny kromě regionálních rádců rovněž rádci pro různé odbory.

V Evropě jsem navštívil různé italské provincie: na počátku mého mandátu to byla pouze velmi krátká návštěva lombardsko-emilijské provincie u příležitosti svátku blahoslaveného Artemide Zattiho v Boretto, a musím se tam proto ještě vrátit; Piemont a Valle d’Osta, což je provincie, kterou navštěvuji často, jelikož se zde nachází náš mateřský dům a místa vztahující se k našim počátkům; ligursko-toskánskou provinci; Sardinii; římskou provincii, kde jsem se účastnil mnohých podniků, a benátskou provincii. Navštívil jsem Francii, Španělsko, zde zejména Salamanku, kde mi díky mému studiu na místní univerzitě bylo uděleno čestné občanství, Polsko a Albánii. V Americe jsem byl v Mexiku, Argentině, v provincii Recife v Brazílii. V Asii jsem navštívil Filipíny a Thajsko. Doposud jsem nebyl v žádné ze zemí v Africe a Oceánii.

Rovněž vzhledem k těmto návštěvám bych se s vámi chtěl rozdělit o několik zkušeností, ale především o několik myšlenek, které ve mně kontakty a poznání těchto provincií vyvolaly. Nemohu samozřejmě mluvit o všem.

4.1 – V Itálii

Začnu myšlenkami o návštěvě italských provincií. Jejich privilegiem je to, že jsou přímými dědičkami Don Boskova charismatu. Dokázaly je opravdu velice dobře přijmout a rovněž předat. V krátkosti bych mohl říct, že organizace a osobní i komunitní život se snaží být věrný salesiánským kritériím podle Stanov.

Když má člověk souhrnnou vizi kongregace, která je přítomná v přibližně 130 zemích světa, když má možnost podílet se na zkušenosti, jakou je například 25. GK, kde je tato světovost kongregace skutečně dobře představena, všímá si, že uvnitř kulturní různorodosti naší kongregace existuje stejnorodost. To je potřeba z velké míry připsat především schopnosti věrného přenášení charismatu, jeho ujmutí se a zakořenění, a jeho schopnosti se šířit v rozdílných zemích a prostředích, ve kterých se kongregace rozvinula. Je nutno říct, že bylo moudrou politikou řízení nekoncentrovat všechny italské salesiány v jediné zemi a nemnožit bezmezně italské provincie, a tak podporovat italské misijní úsilí, a tedy následně světový rozměr kongregace.

V tomto ohledu se Don Boskův dalekosáhlý počin, když v roce 1875 vyslal první misijní výpravu, již od počátku ukázal jako dynamický, odvážný a podařený. V tomto nadšení se pokračovalo každý rok, v některých letech byly dokonce vyslány misijní výpravy dvě. Tato misijní činnost může vysvětlit jak naše světové rozšíření, tak momentální podobu naší kongregace, která je v podstatě vyváženým způsobem přítomná v pěti světadílech. Je pravda, že dnes již v Itálii tolik povolání není, alespoň ne tolik jako v minulosti; je pravda, že se naše salesiánská přítomnost v evropských zemích se starou křesťanskou tradicí bude muset utvářet jinak, je však rovněž pravda, že se naše kongregace stále rozrůstá v celé Asii (a nikoli pouze v Indii) a v Africe; v Jižní Americe je počet víceméně neměnný.

Za tuto přítomnost kongregace ve světě zvláštním, i když ne výlučným způsobem vděčíme italským salesiánům. Již při svém prvním „slůvku na dobrou noc“ jsem chtěl poděkovat italským salesiánům za věrné a dynamické předávání charismatu. Tehdy jsem na kapitule zároveň řekl, že tento úkol dnes přešel na všechny salesiány, a to především proto, že kongregace již není pouze italská, nýbrž skutečně světová, a také proto, že odpovědnost nyní musí převzít provincie v různých prostředích.

Italská salesiánská misijní činnost, která je stále velice silná, hrála důležitou úlohu rovněž při inkulturaci charismatu. Italské salesiány naleznete v některých z nejzdařilejších zkušenostech inkulturace v kongregaci, protože studovali aplikovanou antropologii, snažili se proniknout do kultury národů, naučili se jejich jazyk, napsali k němu gramatiky a vytvořili slovníky, snažili se o jejich rozvoj a doprovázeli ho. Neocenit to, co přítomnost italských salesiánů dala kongregaci, by bylo krátkozraké: mezi jiným, velice silný smysl pro kongregaci a platné příklady inkulturace.

Co však chci říct tím, že úkol předávat charisma nyní musí přejít na všechny provincie? Každá provincie musí o tyto prvky pečovat a rozvíjet je, a to především hlubokou znalostí Dona Boska. Dona Boska je zapotřebí znát! Nelze žít z toho, co je všeobecně známo anebo z příběhů, a nikdy tak neobjevit, v čem spočívají kritéria a zákony salesiánského života. Dona Boska je zapotřebí studovat! Nepochybně existuje živoucí předávání chrismatu, duch, spiritualita, poslání. Existuje určitý druh existenciální hermeneutiky toho, co znamená být salesiánem dnes. Tato zkušenost však musí být kodifikována a umístěna to určitého referenčního rámce. Pro tento tak nepostradatelný úkol zde v Itálii hodně investovali do personálu na poli historie, a to jak historie životopisné, tak kritické historiografie, na poli pedagogiky a výchovných věd a na poli spirituality. Jedná se o tři základní prvky pro prohloubenou znalost a věrné předávání charismatu. Přechod k odpovědnosti všech provincií za předávání charismatu tedy nemůže být bezobsažným „heslem“; nese s sebou určité důsledky. Tyto důsledky je potřeba vyjádřit, a to právě proto, aby se potom mohlo skutečně ověřit, zda jsou provincie schopné Dona Boska následovat.

Dalším velice důležitým prvkem je svatost. Aby bylo předávání charismatu věrné, vyžaduje svědectví, svatost. Myslím, že si všichni uvědomujeme, že náležíme k rodině světců, spolubratří, členů salesiánské rodiny a mladých, kteří dosáhli vysoké úrovně duchovního života. Je velice krásné navštěvovat provincie a objevovat tyto vzory tak blízké životu každého z nás a moci tak říct: podívejte se, co tito spolubratři nebo chlapci dokázali udělat a k čemu jsme povoláni i my.

4.2 – Ve Francii

Předem chci říct, že jsem se do Francie jel naučit trochu francouzsky, a nikoli na návštěvu. Nakonec se však tento prvotní cíl sloučil s návštěvami v komunitách v Alsasku, Bretani a Normandii. Byla to velice příjemná, zajímavá a obohacující zkušenost.

Udělaly na mne dojem zejména tři věci. Především veliká láska k Donu Boskovi. Víme, že Don Bosko jel do Francie shánět peníze na baziliku Nejsvětějšího Srdce, a nijak se s tím netajil. Nejkrásnější na tom bylo to, že kromě obdržené pomoci se Don Bosko stal magnetem pro francouzský lid, a který si ho zamiloval. Čteme-li některé dokumenty o první návštěvě Dona Boska a listujeme-li některými jeho projevy v kostelích, je vidět, jak velké nadšení a obdiv se mu u francouzského lidu podařilo vzbudit.

Další věcí, která mne zasáhla, byla učňovská střediska a zemědělské školy vysoké úrovně, některé z nich s velkým počtem ubytovaných žáků. Tento typ činnosti bych v jedné z nejrozvinutějších evropských zemí vůbec nečekal. Technické průmyslové školy, stejně jako školy zemědělské, nám kromě toho, že se jedná o typicky salesiánskou činnost, dovolují sledovat a vychovávat mladé lidi ve světě práce a zemědělství, a to i v bohatých a blahobytných prostředích; a to není málo, i přes nevyváženost mezi počtem spolubratrů, jež jsou k dispozici, a úkoly, které je potřeba řešit. Zdá se mi, že jsem zde objevil velký smysl pro odpovědnost na poli salesiánského poslání.

Třetím zajímavým počinem je budování centra salesiánské formace pro laiky v Lyonu, které má být otevřeno za rok. Je to znamením salesiánské identity, která je ověřena posláním, lásky k Donu Boskovi, o níž jsem se zmiňoval, schopnosti věřit v jeho charisma a úsilí je sdílet a šířit ve shodě s tím, jak to dělal Don Bosko, a ve věrnosti ke směrnicím posledních hlavních kapitul, a to – zde v Lyonu zejména – s 24. GK.

4.3 – V Polsku

V Polsku jsem navštívil všechny čtyři provincie: Krakov, Pilu, Varšavu a Vratislav. Návštěva v každé z provincií byla pečlivě připravena a i přes jazykovou bariéru se velice dobře vydařila.

 Kontakt s počátky

V první řadě návštěva v Krakově. Zkušeností, která zde na mne nejvíce zapůsobila, byla zřejmě návštěva Osvětimi, prvního polského salesiánského díla. Jedná se o místo, ze kterého se salesiánské charisma rozšířilo po celé zemi a rovněž do východní Evropy, a to tak plodným způsobem, že dnes v Polsku máme více než 1000 salesiánů. Osvětim je díky své poloze ještě výmluvnější. Nachází se ani ne 5 km od koncentračního tábora Auschwitz, kde v letech 1940 – 45 vznikl největší hřbitov na světě! Je velice podnětné myslet na to, že v okolí tohoto velikého hřbitova, který byl tím nejtragičtějším výrazem antikultury smrti, existovalo dílo, kde se současně – byť jako semínko –rozvíjel život a probouzela naděje.

Vidět minulou i současnou plodnost povolání, hluboké náboženské cítění lidu a houževnatost v uchovávání vlastní identity vzbuzuje překvapení. Salesiáni jsou si vědomi toho, že vstup Polska do Evropské unie spolu s blahobytem přinese i kulturní změny; jsou připraveni se s tím dobře vypořádat.

 Dynamismus Salesiánské rodiny a Salesiánského mládežnického hnutí

Hlavní událostí ve Vratislavi byla velká a slavnostní bohoslužba na proslaveném mariánském poutním místě v Čenstochové. Tato svatyně je duchovním srdcem Polska a je zde možno vnímat silnou duchovní atmosféru. Bylo to pro mě okamžikem silných osobních emocí. Z animačního hlediska však nejzajímavější události bylo setkání s celou salesiánskou rodinou, jehož se účastnili rovněž někteří mladí oratoriáni z poznaňské oratoře. Ukázali nám první část filmu o pěti mladých poz­naňských mučednících, který natáčejí. Bylo potěšením sledovat jejich vyprávění a způsob, kterým se cítí identifikováni s těmito mladými mučedníky. Skutečně si jsou vědomi toho, že jsou dědici duchovního pokladu, který je potřeba sdílet! Myslím, že nebudu přehánět, když vám řeknu, že po oratoři na Valdoku je dnes možné považovat za nejrenomovanější oratoř na světě oratoř poznaňskou. Zde vykvetla svatost nejen díky mučednictví, ale rovněž díky kvalitě salesiánského života. Blahořečení mladých mučedníků ukázalo na osobnostní rysy, které rozvinuli v oratoři; mladí lidé, kteří představovali film, si toho byli vědomi a vyznávali: „Jsme držiteli pokladu, který musíme sdílet mladým lidem celého světa.“ Byli to tito mladí lidé, kdo prezentovali poselství a svědectví; a tak jsem si říkal: co k tomu já ještě mohu dodat? Slyšeli jsme to, co je schopna vykonat salesiánská oratoř: vytvářet pevné osobnosti, které se projevují právě v krizových obdobích; mladé lidi, kteří se setkali s Kristem; mladé lidi, kteří se naučili sloužit; mladé lidi, kteří si uvědomovali, že je jejich víra může přivést až k mučednictví; mladé lidi s velikou nadějí, totiž s nadějí ve vítězství dobra nad zlem. Dějiny jim daly za pravdu. Necelé tři roky po jejich oběti nacismus skončil; stejně tak se stalo po letech s komunistickou ideologií; a to znamená, že v těchto oratoriánech máme zralou mladou svatost.

 „Nové“ pole salesiánského poslání

V Pile jsme měli nádhernou bohoslužbu, na které bylo tolik lidí, že se ani nevešli do velmi pěkného kostela. Největší dojem však na mě učinilo setkání s celou výchovnou komunitou školy Alexandra Kujawského, protože mi to ukázalo nové a velice úspěšné pojetí polských salesiánů na poli školské výchovy. Promluvila polská ministryně kultury a jménem polské vlády poděkovala za práci salesiánů v oblasti výchovy v Polsku. Je tomu teprve deset let, co se spolubratři vrátili k činnosti ve školách; a za těchto deset let nastal hluboký obrat s velkou budoucností. Jedná se o význačnou skutečnost, protože mladí salesiáni neměli na poli formální výchovy zkušenosti a objevili, že je to velice slibné pole, na kterém ještě bude možno učinit velmi mnoho pro mladé a s mladými.

 Formační domy a studijní střediska

Návštěva ve Varšavě byla soustředěna do dne stráveného v Czerwińsku, s možností se setkat s většinou spolubratrů. Poskytlo mi to však také možnost udělat si celkový obraz a lépe ocenit polské formační domy: noviciáty v Kopieci (PLO) a Czerwińsku, studijní centra v Krakově, Lodži a Ladu (PLN).

To poslední slavilo padesát let svého trvání. Po slavné náboženské a akademické oslavě, která byla zároveň zahájením akademického roku, jsem se setkal se skupinou profesorů pracujících v našich studijních střediscích a v univerzitním světě. Když jsem viděl jejich počet a práci, kterou konali, mohl jsem konstatovat, že provincie dokázaly investovat do přípravy personálu i v hodně těžkých dobách, a že mají velice kvalifikované spolubratry a činí tak naši přítomnost v univerzitním salesiánském a církevním sektoru velmi význačnou.

4.4 – V Argentině

Na cestě do Argentiny jsem navštívil pět provincií v tomto pořadí: Buenos Aires, Bahía Blanca, La Plata, Córdoba, Rosario.

Pozvání, kterého se mi dostalo během kapituly, jsem přijal ze dvou důvodů, i když jsem si zpočátku dal jako kritérium navštívit nejprve provincie, které díky nemoci nenavštívil ani don Vecchi, ani ve svém posledním šestiletí don Viganò.

Prvním důvodem byla pocta, kterou chtěli spolubratři a členové salesiánské rodiny provincie Bahía Blanca vzdát donu Vecchimu, podle nějž pojmenovali školu ve Viedma a muzeum ve Fortín Mercedes, a panu Zattimu, po kterém pojmenovali další školu, rovněž ve Viedma.

Druhým důvodem byla bylo přání stát nablízku argentinským spolubratřím v těžké ekonomické situaci, kterou jejich země momentálně prochází.

Aniž bych se nyní zabýval podrobnostmi, objevil jsem v Argentině velice význačnou salesiánskou přítomnost, a to nejen díky počtu provincií (i když některé z nich jsou nyní početně malé), ale především díky tomu, že je zde tato přítomnost všemi uznávána – občanskými i církevními autoritami, podnikateli i intelektuálním světem, místními i cizími lidmi – jinými slovy díky schopnosti vytvořit v Patagonii kulturu. Toto hodnocení jsem již slyšel před několika lety od některých jezuitů při návštěvě v Punta Arenas. Pro toho, kdo nikdy Patagonii nenavštívil, je těžké si představit občanský i kulturní přínos našich spolubratří; musím přiznat, že jsem byl na ně hrdý!

I v této zemi bylo charisma věrně vkořeněno a přineslo svoje plody. Je možno to pozorovat z rozvoje povolání argentinských misionářů v minulosti i v přítomnosti v různých částech světa; připomeňme si také, že Argentina dala rovněž prvního hlavního představeného nenarozeného v Itálii. Především však přinesla plody svatosti, což je tím pravým důkazem inkulturace charismatu: svatost Laury Vicuni, Chilanky, která vyrůstala a rostla v této zemi a jejíž ostatky se nacházejí v Bahía Blanca. Stejně tak svatost Zefirina Namuncurá, který je mnohem větším sociálním jevem, než jsme si schopni představit, jak to ukázala zeď ve Fortín Mercedes s děkovnými nápisy za milosti obdržené díky jeho přímluvě; a přirozeně také svatost pana Artemide Zattiho.

4.5 Na Filipínách a v Thajsku

Důvody cesty

Především první důvod byl spojen s oslavou padesátiletého výročí přítomnosti salesiánů na Filipínách, což bylo před dvěma roky. Don Vecchi chtěl být při této příležitosti v provinciích přítomen, ale jeho se nemoc mu nedovolila zúčastnit oslav v době, kdy se měly konat.

Je potřeba rovněž říct, že prvními salesiány, kteří na Filipíny přijeli ještě mnoho let předtím, byli dva spolubratři z Mexika: don Guglielmo Piani, který zde přišel jako apoštolský delegát a který se pak znovu do Mexika vrátil jako apoštolský nuncius; přivedl s sebou mexického kněze narozeného v Texasu, který však žil ve městě Puebla (Mexiko), Luise Laravoire Morrowa, a který se po několika letech stal biskupem v Krišnagaru v Indii. Oficiálně salesiáni na Filipíny přišli v roce 1950. Za mé přítomnosti se však rovněž oslavovalo padesát let založení školy Don Bosco Technical Center v Mandaluyong.

V Thajsku se slavilo sedmdesát pět let přítomnosti salesiánů. Prvními misionáři, kteří sem přišli, byli spolubratři vyhoštění z Číny. To je z historického hlediska velice zajímavá skutečnost: Čína se prozřetelně ukazuje jako mateřská provincie různých dalších asijských provincií, protože vyhoštění salesiáni se uchytili v dalších zemích. Exodus z Číny způsobil plantatio (zasazení) charismatu v jiných zemích a způsobil tak rozvoj salesiánské přítomnosti v Asii. Historický výzkum, kterému se jeden spolubratr věnuje v přípravě na oslavu sta let přítomnosti salesiánů v Číně, nám o těchto stránkách salesiánské historie pravděpodobně nabídne podněty a další prvky. Toto téma si jistě zasluhuje skutečné vědecké bádání.

Posledním motivem („last but not least“) mé cesty na Daleký východ bylo pozvání dávat duchovní cvičení provinciálům a provinciálním delegátům provincií a delegací dvou asijských regionů. Tento prvek považuji z hlediska animace hlavního představeného za velice důležitý, protože tato činnost může mít další násobící účinek.

Návštěva na Filipínách

Nejdůležitější událostí pobytu v Manilské provincii byla bezesporu návštěva téměř všech děl. Myslím, že jsem se setkal se všemi spolubratry, řediteli komunit, formátory, mladými salesiány ve formaci, nemocnými spolubratry i se salesiánskou rodinou.

Nejvýraznějšími díly Manilské provincie jsou podle mého názoru Technological Training Centres, která spolubratři budují jak ve městech tak na venkově, přičemž se snaží dávat přednost chlapcům, kteří neuspěli v systematické a institucionalizované výchově. Existuje zde snaha uskutečnit rozhodnutí minulé provinciální kapituly o posílení učňovských středisek na venkově, protože Filipíny jsou stále v podstatě zemědělskou zemí se 75 % mládeže žijící na venkově. Setkal jsem se rovněž s přesvědčivou přítomností mezi dětmi z ulice, pro něž jsou zřízena tři významná díla. Chtěl bych zejména upozornit na dům v Tondo, skutečném „slumu“, jedné z nejchudších, nejzalidněnějších a nejlidovějších částí Manily, kde je salesiánská přítomnost znamením naděje a života. Vyznávám, že jsem byl hluboce dojat, když jsem pozoroval chuť k životu těchto lidí, jejich schopnost věřit ve vlastní budoucnost, protože vědí, že je salesiáni a salesiánky doprovázejí a mají je rádi.

V Cebuské provincii jsem návštěvu započal v prvním salesiánském filipínském domě: Victorias na ostrově Negros. Je to dům v blízkosti diecéze, která byla svěřena bývalému provinciálovi donu Patricku Buzonovi, který 19. února přijal biskupské svěcení.

Také v této provincii se význačným způsobem projevuje přítomnost salesiánů pro děti z ulice a pro nejchudší obyvatelstvo.

Při návštěvě oratoře Pasil v jedné z nejchudobnějších čtvrtí Cebu jsem si všimnul plodné práce spolubratří mezi mládeží, a jak krásným způsobem je rozvinuta religiozita lidí, třebaže z hlediska sociální práce je toho potřeba učinit ještě mnoho. Jedná se o dílo velice podobné dílu v Tondo. Vidět naše spolubratry v těchto místech, vidět to, co s mladými a pro mladé dělají, nás spojuje s našimi skromnými začátky a je pro nás příslibem úspěchu, který je ovocem věrnosti. Neskrývám, že jsem se mezi nimi cítil hrdý na to, že jsem salesiánem!

Několik úvah

Na jedné straně působí velice silným dojmem lidová náboženskost filipínského národa; jistým způsobem je výrazem inkulturace víry, která má však k dosažení větší jednoty mezi vírou a životem ještě zapotřebí evangelizace. Na druhé straně udivuje to, že mládež prožívá určitou ztrátu kulturní identity. Zdálo se mi, že filipínský lid má bohaté kulturní kořeny, ale že se zároveň cítí velice ovlivněn modelem západního života.

Přítomnost velikého množství mládeže v našich dílech a jejich ochotná otevřenost pro náboženství na jedné straně působí uspokojení, na druhé straně však vzbuzuje otázku, proč je zde momentálně tak málo povolání. Stačí pomyslet na to, že v tomto roce je zde pouze pět noviců: 1 z Manilské provincie, 2 z provincie Cebu a 2 z Číny. Domnívám se, že je zde zapotřebí hlubší reflexe. První věc, která člověka spontánně napadá, je nedostatek jak kvalifikovanějšího a stimulujícího doprovázení početných mladých lidí a skupin, o které zajisté obětavě v našich prostředích pečujeme, tak mnohem jasnější, rozhodnější a přesvědčivější nabídky. Je zapotřebí přítomnosti mezi chlapci, věrohodnosti a svědectví, prostředí, které vychovává a dýchá salesiánskostí, velké profesionality v „managementu“, ale především v mystice a spiritualitě „da mihi animas“. Krátce řečeno, je zapotřebí komunit, které milují mládež a jsou pro ni znamením Kristovy lásky. Povolání sice vychází z nabídky, ale je plodem přitažlivé, intenzívně duchovní a apoštolsky zaujaté přítomnosti. Toto vše je tím, co nazýváme kvalitní pastorací mládeže. To však samozřejmě platí pro každou provincii a komunitu.

Nesmíme zapomenout, že Filipíny – společně s východním Timorem – jsou jedinou asijskou katolickou zemí. Tato skutečnost církvi této země dává velikou dějinnou odpovědnost, která by se měla projevit nikoli snahou obracet ke křesťanství ostatní země tohoto kontinentu, ale především tím, že bude vzorem toho, co to znamená být katolickou zemí, bohatou na křesťanské hodnoty.

Návštěva v Thajsku

První dva dny v thajské provincii byly charakterizovány obrovskými oslavami organizovanými u příležitosti výročí přítomnosti salesiánů. Jak civilní, tak náboženské oslavy byly velice dobře připraveny a účastnily se jich tisíce – nepřeháním! – mladých lidí. Mezi prvními byla mše, které předsedal kardinál Michael Michai Kitbunchu o svátku sv. Františka Saleského. Jednou z dalších byla mše na krytém stadiónu v Bangkoku, které se účastnilo více než 8000 dětí jako reprezentace 22 škol, které skupiny salesiánské rodiny ve městě řídí: salesiáni, Dcery Panny Marie Pomocnice, Dcery Neposkvrněného Srdce Panny Marie (založené monsignorem Pietro Carettem), Dcery Marie Královny (ty založil don Carlo Della Torre).

Je třeba zdůraznit právě toto svědectví sdružování sil a spolupráce celé salesiánské rodiny, která se bezesporu vyznačuje velice početným zapojením bývalých žáků, a to jak katolíků, kteří jsou v menšině, tak buddhistů. Předchozím prezidentem Sdružení bývalých žáků byl buddhista a doprovázel nás po celou dobu návštěvy. Je to člověk, který zná a velice miluje Dona Boska, který je velice zaměstnán a který byl salesiánským žákem nejen v Thajsku, ale také v Austrálii, kam odešel jako emigrant a kde znovu salesiány nalezl.

Zástupce ministerského předsedy, rovněž bývalý žák a buddhista, pronesl nádhernou oslavnou řeč na Dona Boska – přičemž jeho slova mají tím silnější význam, jelikož je pronesl nekatolík – a na přínos salesiánů k rozvoji thajské společnosti v tom nejširším smyslu.

Avšak účinnějšího a dokonalejšího obrazu o historii salesiánského díla v Thajsku, o vlivu jejich přítomnosti na církev a společnost a jeho významnosti se mi dostalo teprve posledního dne návštěvy. Den začal velice brzy ráno a skončil pozdě večer, když jsme dorazili na letiště, abychom se vrátili do Říma. Jezdili jsme od jednoho domu k druhému. Měl jsem příležitost lépe poznat osobnosti a význam dvou velikých mužů, kterými byli mons. Gaetano Passotti a mons. Pietro Carretto, oba mužové dalekých vizí. Jakmile překročili řeku, usadili se ve vesnici jménem Bangnokkuek, kde se dnes nachází katedrála a odkud se salesiánská přítomnost rozšířila do dalších měst v zemi. O několik let později si totiž mons. Carretto uvědomil, že toto místo nenabízí mnoho možností pro rozšíření, a to i kvůli omezení řekou, a rozhodl se přemístit centrum diecéze do Ratburi, kde vybudoval veliký chrám zasvěcený Donu Boskovi a školu, kterou dnes navštěvuje 10 000 dětí. To nejzajímavější na tom je možná skutečnost, že se diecézní kněží od mons. Carretta naučili pracovat na poli výchovy. Upřímně musím říct, že kdybych osobně neviděl, jaké byly začátky salesiánské přítomnosti v Thajsku, s následným vývojem a volbou jít do dalších měst jako Bangkok, Banpong, Sampram a Hua Hin, nenabyl bych dostatečně hlubokého poznání o působení salesiánů v Thajsku, kde jsem se setkal se skutečně velmi významnými díly v oblasti výchovy. Tentokrát jsem nemohl navštívit spolubratry, kteří s velkou horlivostí pracují v Kambodži.

Několik úvah

Velký dojem na mne v Thajsku učinil především sociální a ekonomický rozvoj, protože se jedná o zemi, která ještě před sotva třiceti lety byla velice chudá a nyní dosáhla vyššího ekonomického rozvoje než mnohé země Latinské Ameriky. To napomáhá k pochopení, proč se ekonomický, ale i teologický zájem přesunul z Latinské Ameriky do Asie.

Skutečně velmi významná jsou velká výchovná střediska se dvěma školami podobnými Technological Training Centres, jak jsem je viděl na Filipínách, a dva domy ve prospěch slepých, kdy jeden řídí FMA a jeden SDB. Katolíků je v tomto národě velmi málo, ani ne 400 000, což je 0,5 % obyvatel, povětšinou buddhistů. Velmi význačné je však zapojení katolíků všeobecně a salesiánů zvlášť do života společnosti, a to především prostřednictvím výchovy.

Domnívám se, že salesiáni v tomto prostředí stojí před trojí velkou výzvou, kterou musí přijmou a s níž se musí vypořádat:

• především je potřeba pečovat o charismatickou identitu, a to za pomoci stále větší a hlubší znalosti Dona Boska;

• péče o ty nejchudobnější, a to jako prvek, který nás v tomto buddhistickém kontextu může učinit významnějšími, a také i z toho důvodu, že se jedná o volbu proti místní kultuře;

• povolání, od nichž vždy záleží životnost a budoucnost provincií.

Tato první zkušenost s východním salesiánským světem mi umožnila pochopit především dvě věci. Za prvé, zájem, který Asie vzbuzuje na ekonomické, sociální, náboženské a teologické úrovni. Za druhé, naléhavost otázky inkulturace našeho charismatu, která bude pociťována stále více a silněji, a která s sebou nese na jedné straně velkou kulturní identitu, na straně druhé stejně velkou identitu salesiánskou. Jedná se o proces, který musí být naprosto nutně osvětlován a doprovázen. Rozhodl jsem se dokonce, že o tomto tématu napíšu okružní list.

5. Závěr

Končím s nadějí, že se mi podařilo uspokojit očekávání každého z vás, kteří se tolik zajímáte o všechno, co se v kongregaci děje. K ničemu z toho bychom neměli být lhostejní. Hlavní představený vykonává charismatický a instituční úkol; je důležité, aby spolubratři byli informováni o tom, jak tuto roli zvládá. Návštěva komunit umožňuje přístup k životu kongregace; je to způsob vždy bohatší, než jakákoli nejlepší komunikace. Myšlenky, které nabízím, nechtějí vyslovovat hodnotící soudy, nýbrž jsou zamýšleny jako salesiánský způsob pohledu na naši skutečnost, aby tak mohl být osvěcován život nejen jednotlivých provincií, ale celé kongregace.

Během svého šestiletí bych chtěl v těchto rodinných listech o našem životě, jak to požadovala 25. GK, představit každou z osmi oblastí. Domnívám se totiž, že je důležité, aby všichni salesiáni měli širokou vizi kongregace.

Doufám, že toto sdílení přinese svoje plody v růstu smyslu pro kongregaci a odpovědnosti každého z nás. Tyto komunikace totiž přispívají k posilování afektivního i efektivního společenství, charismatické přináležitosti i rodinného ducha; právě proto se domnívám, že tento typ komunikace by měl být uskutečňován na všech úrovních, včetně úrovně provinciální a místní.

Začal jsem tento list slovy Dona Boska „Blízko či daleko, stále na vás myslím“. Chci ji uzavřít ujištěním, že na vás neustále s láskou myslím při každodenní eucharistii.

Zatímco vám píšu, venku vane silný vítr války. Nemohu se nezmínit o vzkazech, s nimiž se na mne obrátili mladí lidé z Bagdádu, kteří sní o světě v míru, kde by i oni mohli rozvinout všechny svoje schopnosti a dosáhnout plnosti života. Modleme se v tomto roce, věnovaném růženci, za mír ve světě; svěřme Panně Marii, Madoně Zvěstování, milost, aby nám byla přinesena radostná zvěst o míru, který je darem i úkolem, který je „neustálým úsilím“, jak nám to řekl Jan Pavel II. ke Dni míru tohoto roku 2003, a který vytváří nejlepší podmínky k růstu ve společenství a bratrství. „Učiňme z každé rodiny a z každé komunity ,domov a školu společenství.‘“

Pascual Chávez V.