My salesiáni jsme se stali spolu s církví, vedenou Janem Pavlem II., poutníky na cestě jubilea. S ním jsme znovu prošli velká témata víry a křtu, biřmování a naděje, eucharistie a smíření, lásky a poslání.

S ním jsme při různých setkáních s mladými, při misijních dnech, v rámci našeho zasvěceného života i při hlubším zamyšlení nad laickým posláním, výchovou, humanismem a všeobecně nad přítomností křesťanů ve společnosti a ve světě naším typickým způsobem slavili velké smíření.

Na naší další cestě přijměme tedy návrh, který nám papež dává a přijměme za své heslo: Duc in altum – vydej se na otevřené moře směrem k hlubinám!

Výchozím bodem je „motto“ vybrané z úryvku evangelia, předaného nám Lukášem, který zde doslovně citujeme ze dvou důvodů. První z nich je spojen s pozváním, které často opakujeme našim mladým a všem věřícím, aby přistupovali k evangeliu metodou lectio divina. Tato stránka dobře zachycuje trvalé nebo opakující se situace církve: různorodost a zmatenost základních složek, různé obavy, nejasné oblasti působení, zdánlivé skrývání se Boha, potřeba víry a jistot.

Druhým důvodem – úzce spojeným s prvním – je, že bychom si měli osvojit tuto stránku jako skutečný „klíč k pochopení“ křesťanského života v naší době a přijmout pozvání rozjímat nad dalšími stránkami evangelia a aktualizovat je stejným způsobem. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že Novo Millennio Ineunte je výborným textem pro meditativní četbu pro mladé i dospělé křesťany. Nejedná se o dokument určený pouze některým odborníkům, který průměrní křesťané mohou jen s obtížemi pochopit. Mladí z něj budou mít nejen užitek, ale získají i osobní argumenty proti neustálému obviňování církevních dokumentů z nejasnosti, obtížnosti a odtažitosti od života.

Přečtěme si Lukášův text:

„Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.

Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu (Duc in altum) a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.²

* * *

Toto heslo se rodilo v utrpení mé nemoci, protože tělesná únava znesnadňuje duševní práci. Dostal jsem tím však příležitost myslet na vás slovo za slovem a děkovat vám za vaši přízeň a blízkost, modlitbu a solidární spolupráci a vyprošovat každému z vás všechny milosti, zvláště milost svatosti.

Ve třech slovech – Duc in altum – je zhuštěno zamyšlení a vybídnutí Jana Pavla II. v závěra apoštolského listu³, jehož záměrem je shrnout a „znovu předložit“ výsledky a naděje jubilejních oslav.

Papež sám nabízí souhrnnou interpretaci Duc in altum: „Před církví se otevírá nové tisíciletí jako široký oceán: čekají nás v něm mnohá dobrodružství a my při nich můžeme počítat s Kristovou pomocí. Boží Syn, který se vtělil před dvěma tisíci lety z lásky k člověku, pokračuje i dnes ve svém díle. Musíme se pozorně dívat, abychom jeho dílo spatřili, a hlavně mít široké srdce, abychom se my sami stali jeho nástroji.”⁴

Již jsme viděli pozitivní i negativní zárodky některých nových skutečností. Další byly v jubilejních úvahách představovány jako výzvy pro důstojnost a dobro člověka.

Otevřené moře se může týkat nového prostoru, v němž jsme povoláni působit: místem lidské činnosti se stal vesmír a Kristus musí dát smysl tomuto podnikání, úmyslům, které toto podnikání vedou, záměrům, které jím hýbou. Je zjevné, že v současné době není všechno ve shodě s jeho královstvím: stačí pomyslet na bomby, které se snášejí s nebe, na nesmírné sumy, které se vydávají jen na nepřátelskou špionáž, a na množství válek, jež v současné chvíli probíhají.

Otevřeným mořem je také kulturní rozměr naší planety: od pouhého setkávání mnoha kultur až k uznání práva na jejich existenci a uznání jejich hodnot. Tyto kultury se musí vzájemně přijímat a komunikovat mezi sebou – ne na abstraktní rovině nebo v knihovnách, ale mezi jednotlivci a lidskými společenstvími.

Otevřené moře znamená náboženský pluralismus, s nímž se musí křesťanství a evangelizace vyrovnat. V našich křesťanských společenstvích, ve školách a na sídlištích se setkáváme s množstvím náboženských příslušností a orientací.

Dialog, přijetí, tolerance a zmírňování fundamentalistických tlaků se stávají společně s přesvědčivým svědectvím, nadšeným vyznáním a účinným hlásáním naší víry ve vzkříšeného Pána součástí náboženské výchovy a evangelizace.

Mnohonáboženskost však dnes načrtává jiný scénář, než tomu bylo dříve. Je třeba dojít k přesvědčení, že různá náboženství jsou především pro dobro a svobodu člověka a určitě ne jakousi hrou předpisů (byť by tyto předpisy byly oprávněné). Pokud by si však různá náboženství chtěla přivlastnit víru jednotlivce a natlačit ji do nějaké společensko-kulturní formy, mohla by se často stát nástrojem moci a nadvlády prostřednictvím vnucené definice pravdy, kodexu vlastních předpisů, povinné účasti na rituálech a dělení lidí na kategorie.

Ježíš to zakusil s židovským náboženstvím. Právě to je smysl jeho výroků proti autoritám a chrámu; to stojí také u základu jeho šokujícího chování k chudým, ženám, k těm, kteří byli veřejně označováni za „hříšníky“, k vnějškovým normám kultu a předpisům. Náboženství se bez proroctví, charizmatu a lásky stává tíhou, jhem. My jsme „katecheté“, tj. vychovatelé ve víře: musíme náboženství prožívat především jako „víru“ společenství. Jedině tak se staneme specialisty na její předávání jako pramene moudrosti a radosti, nových obzorů a naděje. Ocitáme se v nových rodinných situacích, v nichž hrají roli přesvědčení, tolerance, schopnost setkat se s druhými a vést dialog.

Otevřené moře se může vztáhnout na otázky a problémy, které se v posledních padesáti letech staly znepokojujícími a díky nimž vyvstal požadavek určité kultury. Jaké? Jan Pavel II. říká, že u základu autentické „lidské kultury“ je spiritualita. Jedná se téměř o nový výchovný program, který dnes lidstvo potřebuje. Některé jeho kapitoly jsou zmíněny v Novo Millennio Ineunte: výchova k životu; znovunabytí smyslu pro lásku a etiky lásky; životní prostředí a odpovědnost každého člověka za ně; plýtvání a požadavek střídmosti; chudoba a výroba, mezinárodní dluh a spravedlnost; solidarita mezi národy na rovině dobré vůle a organizací; aktivní obrana práv těch nejchudších (dětí, žen, chudých); mír jako stav i jako cesta k řešení konfliktů; svědomí, vnímavost a spolupráce při řešení „velkých sociálních ran“, jako jsou situace evakuovaných osob, uprchlíků, nemocných AIDS.

Můžeme tedy říct, že otevřené moře je souhrnem nových skutečností a hodnot, které se nám ještě nepodařilo dostatečně objasnit a prožít ve světle vykoupení a jež jsme dnes povoláni přijmout jako úkol a svědectví: Kristus je naplnění a smysl stvoření; Otec z něj učinil srdce světa; v duchu vtělení se v něm a skrze něj vše obrátí ve prospěch člověka – věc, která se v této chvíli ještě neděje. Ježíš tedy ještě musí vykoupit a osvobodit člověka od poroby hříchu.

Zkrátka, pozvání na otevřené moře povzbuzuje k prozkoumání skutečnosti a hodnot a k jejich pozitivnímu začleňování do naší formace a výchovné praxe.

Nestačí však konstatovat nové prostory, potřeby a skutečnosti. Nové tisíciletí se představuje jako křižovatka mezi civilizací a vírou, což znamená setkání mezi lidstvím a milostí, mezi lidskými dějinami a vtělením. Lidský intelekt vzrostl a má před sebou mnoho výzev. Stačí pomyslet na problém pravdy, smyslu, etiky. Když dnes při výchově mluvíme o spiritualitě, myslíme tím neustále hledání lepšího a posledního smyslu našeho života, náboženskou zkušenost s jejími podstatnými prvky, obsahem a cestou, volbu určitého stylu života. Z tohoto pohledu spiritualita získává základní kritéria pro tvorbu kultury a etického základu. Odtud vychází povzbuzení k opravdovosti, vytrvalosti a účinnosti nasazení.

Je potřeba rozjímat nad Ježíšovou tváří! Ježíš i dnes říká: „Já jsem pravda.“⁵ A mluví často o vlivu, který má postoj člověka k pravdě i při přijetí daru víry: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“⁶ Právě toto tvrzení vyprovokuje Pilátovu pochybnost.

Tady je božsko-lidská identita, která se přesvědčivě vynořuje z evangelií!

Evangelia „nám předkládají řadu podnětů, jež nás mohou dovést až k „hranici“ tajemství Kristova sebeuvědomění. Je ještě třeba prozkoumat četné katechetické aspekty Kristova tajemství: jeho absolutní ústřední postavení vzhledem ke všem formám zbožnosti podle kritérií inkluzívní kristologie; lidský růst Ježíšova sebeuvědomění jako Božího Syna;⁷ tajemství jeho skutečné přítomnosti ve tváři chudých.

Nikdy neskončíme s prozkoumáváním hloubky tohoto tajemství. Každý věřící objeví prostřednictvím meditace víry nekonečný prostor, který je třeba hlouběji proniknout. Z tohoto důvodu Jan Pavel II. v jubilejním roce doporučoval znovu pročíst evangelium a nechat se přitom vést Duchem svatým. Proto byla také příprava na jubileum doprovázena četbou Markova, Lukášova a Matoušova evangelia.

Nyní – abychom se dostali za tělesnou formu a i za zázračné skutky a přiblížili se k Ježíšovu vědomí a jeho citům – nám kromě teologického zkoumání může významně pomoci velké dědictví, kterým je „prožívaná teologie“ svatých. Ještě předtím nám však tato nasměrování k hlubinám přicházejí z evangelia a dějin křesťanských společenství.

Jsou-li k tomu, abychom se s důvěrou vydali na širé moře, nutná některá nasměrování (pravda, smysl, solidarita, politika), pak k tomu, abychom se vydali na hlubinu, se udávají některé priority. Jan Pavel II. vyjmenovává následující:

a) Vyjít od Krista. „Nejde tedy o vymýšlení nějakého „nového programu“, upřesňuje papež. „Program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě. Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog. Tento odvěký program je naším programem pro třetí tisíciletí.“⁸

b) Přijmout svatost jako ideál a každodenní cíl. To byl trumf evangelia pro mnoho světců: svatých pastýřů, svatých charizmatických vůdců, svatých vychovatelů, světic a světců milosrdné lásky. Toto je možná jedna z nejdůležitějších pravd, na niž v této poslední době zapomínáme, i když postavy jako Padre Pio, Matka Tereza a Jan XXIII. nám ji znovu působivě předkládají.

c) Naučit se modlitbě, praktikovat ji, růst v ní a stále znovu se jí učit z Ježíšových úst. Na tom pak závisejí četná témata a požadavky, jako například žízeň po spiritualitě, která se jeví jako znamení naší doby; „školy modlitby“, sám zasvěcený život.

d) Žít liturgii co nejhorlivěji, zvláště při společné nedělní eucharistii. Přednostní postavení je tedy třeba dát liturgii, „vrcholu, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroji, z něhož vyvěrá veškerá její síla.“⁹ Ve 20. století, a obzvláště po koncilu, společenství křesťanů velmi vyrostlo v tom, jak slaví svátosti a v prvé řadě eucharistii. Je třeba klást na tento rozměr i nadále velký důraz, zvláště na nedělní mši svatou a na to, abychom celou neděli vnímali jako zvláštní den víry, den vzkříšeného Pána a den seslání Ducha svatého – jako opravdové každotýdenní Velikonoce. Už dva tisíce let je křesťanské vnímání času poznamenáno památkou onoho „prvního dne po sobotě“,¹⁰ kdy vzkříšený Kristus přinesl apoštolům dar pokoje a Ducha svatého.¹¹

e) Přijmout pravdu o Kristově vzkříšení jako základní pilíř křesťanské víry.¹² Je to „událost stojící ve středu tajemství času, předzvěst posledního dne, kdy Kristus znovu přijde ve slávě. Nevíme, co nám chystá toto nové tisíciletí, máme však jistotu, že pevně zůstane v rukou Krista, „Krále králů a Pána pánů“ (Zj 19,16). Právě oslavou Velikonoc, a to nejen jednou za rok, ale každou neděli, bude církev každé budoucí generaci ukazovat „to, co tvoří základ dějin, tajemství, k němuž se vztahuje počátek i konečný úděl celého lidstva.“¹³

f) Přikládat důležitost svátosti smíření.

* * *

K tomu, abychom se vydali na hlubinu, je však rovněž nutné, abychom byli přesvědčeni o některých věcech, které je třeba pro nás – jako pastýře a stoupence pastorační spirituality – zdůraznit:

• Především primát milosti. „Nasadit se s větší důvěrou při plánování, které nás čeká, pro takové pastorační úsilí, jež by věnovalo dostatečný prostor osobní i společné modlitbě, znamená respektovat podstatný princip křesťanského vidění života: primát milosti. Odnepaměti se duchovní život a samotná pastorační činnost potýkají s velkým pokušením: často si myslíme, že výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat. Jistě, Bůh chce, abychom spolupracovali s jeho milostí, a proto nás zve, abychom do své služby pro Boží království vložili všechny své rozumové i praktické schopnosti. Ale běda když zapomeneme, že „bez Krista nemůžeme dělat nic“ (srov. Jan 15,5);“¹⁴

• Síla svatosti. „Po skončení jubilea pokračuje obvyklý život, ale poukazovat na svatost zůstává víc než kdy jindy pastoračně nezbytné;“¹⁵

• Spiritualita společenství. Církev „domov a škola společenství“, ať se snaží přijímat bratry a sestry ve světle Trojice, ať respektuje věřící a různá povolání v mystickém těle, ať odolává pokušení individualismu; hledá ekumenismus a dialog mezi náboženstvími. „Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala formačním základem všude tam, kde se formují lidé a křesťané, kde jsou vychováváni služebníci oltáře, zasvěcené osoby a pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a komunity. Spiritualita společenství znamená v prvé řadě obrátit srdce k tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních, žijících kolem nás. Spiritualita společenství znamená též schopnost vnímat v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve každého bratra ve víře jako někoho, kdo „mi patří“, abychom dokázali sdílet jeho radosti i utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství. Spiritualita společenství znamená dále schopnost vidět v druhém především to pozitivní, abychom ho mohli přijmout a ocenit jako Boží dar: „dar pro mě“, kromě bratra, který ho přímo dostal. Spiritualita společenství je také umění „vytvořit prostor“ bratru tím, že poneseme „břemena jedni druhých“ (Gal 6,2) a budeme čelit sobeckému pokušení, které na nás neustále útočí a vyvolává soupeření, kariérismus, nedůvěru a žárlivost. Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by byly cestou k jeho vyjádření a růstu;“¹⁶

• Vsadit na lásku – rozhodnout se pro chudé, křesťanský styl jednání – stále významnější úloha laiků. „To vše bude samozřejmě nutné uskuteč­ňo­vat specificky křesťanským způsobem: budou to především laici, kdo se zapojí do těchto úloh, jež odpovídají jejich vlastnímu povolání, bez toho že by podlehli pokušení zredukovat křesťanská společenství na sociální úřady. Zvláště vztah s místní správou bude nutné vytvářet tak, abychom v souladu se sociálním učením církve respektovali její autonomii a kompetence.“¹⁷

* * *

Tak jsme prozkoumali dva směry pohybu: na otevřené moře a na hlubinu. Musíme nyní vzít své loďky, vydat se na otevřené moře, zajet na hlubinu a spustit sítě.

„Našimi loďkami“ jsou výchovné instituce a pastorační díla, Salesiánské mládežnické hnutí, salesiánská laická sdružení a zasvěcené komunity.

Jsou to nejpočetnější salesiánská díla, s nimiž kongregace začínala jako s prvními, když se otvírala světu. Objevují se školy a učiliště, které umožňují vyváženě předávat kulturu, formovat myšlení a svědomí, předkládat syntézu humanismu a evangelia.

Salesiánské školy musí jasně ukazovat svůj charakter a formační nabídku, jako je paideia a humanitas, tj. výchova k nejlepšímu humanismu, výchova svědomí, nabídka pravdy proti relativismu, oceňování etického rozměru, prohlubování víry a rozumu, zaujetí pro kulturu, které vytváří prostor iniciativám, jež mají sílu vést kupředu.

Je pravda, že je potřeba respektovat svobodu, ale pro nás je důležité umět předkládat návrhy: aby nás mladí neviděli jen ponořené do činností, které je třeba splnit, rozvrhů, jež je nutno připravit, a jídla, které je potřeba rozdat, ale aby nás viděli, jak pozorně pečujeme o ty, kteří žízní po pravdě a hladoví po spravedlnosti. Formace spolupracovníků, animátorů, angažovaných mladých lidí a dobrovolníků by měla ve výchovně pastoračním projektu zaujímat významné místo. Nacházíme se v kritickém momentu a není nic nebezpečnějšího, než lehkomyslnost. Jeden z antických učenců tvrdil, že z rozkladu mysli pochází rozklad mravů. Naše současnost, v níž je dávána přednost individualistickému chápání pravdy, ukazuje, že se nemýlil.

I v pastoračních a misijních dílech je spolu s nabídkou, šířením nebo prvním hlásáním Božího slova potřeba pečovat o celkovou formaci těch, kteří mohou mít vliv na společenství: katechetů, animátorů, členů farních rad apod.

I dnes je salesiánská škola především výchovou rozumu prostřednictvím kritické kultury, tak jak je vyjádřena a strukturována v epistemolo­gickém statutu¹⁸ jednotlivých disciplín. Papež během prvního národního kongresu katolických škol v roce 1991 na Svatopetrském náměstí připomenul, že „prvním úkolem katolické školy je být školou, tj. místem kultury a výchovy, kultury zaměřené na výchovu.“¹⁹

Dnešním problémem salesiánského charizmatu ve škole je tedy úsilí nás všech o to, aby se salesiánský duch, který vede jednotlivce, stal principem a kritériem při tvorbě nové a specifické kultury pro školu a ve škole. Když budeme parafrázovat jeden známý výrok Dona Boska, můžeme říct, že škola se stává salesiánskou kulturními hodnotami, které předává.

Druhý podstatný prvek naší školní výchovné tradice můžeme objevit na Národním shromáždění katolických škol ve dnech 27. – 30. října 1999. To v rámci obnovy systému přípravy ve školách, která probíhá již delší dobu, stanovilo „přechod od převážně státní školy ke škole občanské společnosti.“²⁰

K této formulaci se došlo na základě rostoucího přesvědčení, že právo vychovávat patří člověku jako takovému bez ohledu na jeho příslušnost, a tedy, že přirozeným subjektem výchovy (tím, kdo vychovává) je lidský jedinec. Církev a stát, kongregace a instituce se vzájemně doplňují a musejí nabízet rozdílné služby odpovídající svým originálním schopnostem, aby se jednotlivec stal schopným vykonávat tento svůj nezastupitelný úkol.

Dnes jde o to pomoci občanské společnosti, aby byla schopna zřizovat vlastní školy. V naší výchovně školské tradici to bylo vyjádřeno dvěma charakteristickými výrazy: „lidovou školou“ a „rodinným duchem“. Lidovostí se rozumí přednostní pozornost k určitému okruhu lidí a rodinným duchem výchov­né prvenství laskavosti.

Dnes se z „lidovosti“ (zaměření na lidové vrstvy) ve škole má stát kritérium pro vytváření kultury a pro řízení struktur.

Dnešek rodinného ducha by pro salesiány měl především spočívat ve „školské profesionalizaci rodičů“, tj. v podporování rodičů, aby jejich přítomnost ve škole dostala náležitý prostor a byla kompetentní.

Jeho kořeny se nacházejí v samých počátcích v podobě různých družin. Jeho současná podoba však začala před dvaceti lety vstupem „dospělých mladých lidí“ do programu naší pastorace mládeže a jejich chutí angažovat se pro Dona Boska. Setkání v letech 1988, 1992, 1994 a 2000 zdůraznila celosvětový rozměr, který prošel vývojem od snadných prohlášení k programu hodnot, jež později našly své jasné vyjádření v každodenní praxi.

Jako společná cesta byla navržena salesiánská spiritualita mládeže. Jubilejní poselství hlavního představeného oživilo jednotu mezi různými skupinami ve světě, jednotu projevovanou pevnou salesiánskou identitou a příslušností. V rámci Salesiánského mládežnického hnutí (MGS) se probouzejí a formují animátoři, pastorační asistenti a dobrovolníci, kteří se chtějí inspirovat pastorační láskou Dona Boska a stávají se úrodným polem pro povolání.

MGS existuje a působí jako kvas v našich výchovných a pastoračních institucích. Chtěl bych povzbudit, aby vzniklo tam, kde ještě neexistuje. Měl jsem možnost vidět plody přítomnosti tohoto hnutí ve školách, oratořích, farnostech a tam, kde je salesián, který ho animuje. MGS však jde ještě mnohem dál: může vzniknout ve farnostech, diecézích, mimoškolních prostředích, na sídlištích. Jde spíše o propojení skupin než o nějaký stálý a materiální prostor. V každém případě je nutné uchovat prvenství lidské a křesťanské formace: jedinec, který se chce připojit, musí být aspoň ochoten podstoupit určitou formační cestu. Pokud toto selže, nepodaří se nám rybolov, byť bychom pracovali celou noc. K tomu, abychom dosáhli nějakého výsledku, je nutné vytrvalé nasazení při formaci vedoucích, animátorů, trenérů a dalších. A to i v takzvaných právně uznaných hnutích, v nichž předkládáme humanistickou identitu otevřenou náboženským hodnotám.

Na Fóru MGS 2000 na Colle Don Bosco během Světového dne mládeže jsem shrnul současný stav MGS a chci, aby se s ním všichni seznámili, protože od nynějška představuje bezpečnou základnu pro přistávání i pro nový start.

„Pro rozvoj MGS v posledních letech jsou charakteristické tři principy:

a) Salesiánská spiritualita mládeže, která přichází stále více do povědomí: její formulace v některých základních bodech; její studium a zamýšlení se nad ní; snaha vydávat o ní svědectví v konkrétním životě. To vše odpovídá na požadavek mladých, kteří hledají křesťanský styl života inspirovaný salesiánským charizmatem uprostřed pluralitního, globalizo­vaného, zmateného a nepokojného světa s množstvím modelů a nabídek, které jsou často v proti­kladu s vážnými problémy svědomí a smyslu.

b) Snaha o stále hojnější a kvalitnější komunikaci – vytvářením společných momentů a zlepšením koordinace na různých úrovních a ve stále větším okruhu. Na národních úrovních byly vytvořeny patřičné orgány sloužící k vzájemnému propojení a různá vhodná setkání, která si mladí stále více organizují sami (kde roste protagonismus mladých). I na světové úrovni vzrostla tato vzájemně prospěšná komunikace.

V roce 1988, při stém výročí úmrtí Dona Boska, se MGS živě projevilo a vyrostlo v uvědomění si vlastní identity. Následně se v Evropě uskutečnilo Confronto ´92 a Confronto ´99 spolu s dalšími podobnými setkáními jak v La­tin­ské Americe, tak v Asii.

A konečně se na mezinárodní úrovni uskutečnilo Fórum 2000. Proběhlo hodnotné sdílení: i když jsme začali chvílemi oslav – a tohoto rysu se nesmíme nikdy vzdát, protože je součástí naší spirituality – dospěli jsme ke konfrontaci a výměně ohledně významných témat naší spirituality a nechali se také oslovit výzvami naší doby, které nás jako vychovatele a animátory volají k odpověd­nosti.

c) Formace animátorů a animátorek. V předávání salesiánské spirituality mládeže, v jejím převedení do rozmanitých výchovných postupů, v propojení na místní, národní a mezinárodní úrovni, jsou obzvláště důležití animátoři a animátorky. Proto je pozitivním znamením přechod od rychlé a občasné přípravy k přípravě systematické, od té příležitostné k programované a promyšlené. Byl jsem rád, když jsem v různých částech světa mohl být přítomný při přípravě plánu formace animátorů, přičemž mnohé plány byly i víceleté a obsahovaly přesné vymezení cílů, obsahu a zkušeností.

Z toho všeho, co jsme až dosud řekli, můžeme vyvodit, že MGS není přáním nebo snem, ale skutečností! Pozoruji to při svých návštěvách různých kontinentů, při nichž se někdy setkávám s celou skutečností MGS ve všech jeho projevech; jindy se setkávám s těmi, kteří vědomějším a výraznějším způsobem vzali za svou salesiánskou nabídku a vytvářejí „animační jádro“ – jako například mladí, kteří byli přítomni na Fóru jako reprezentanti mnoha dalších kamarádů a kamarádek.

a) Toto hnutí je skutečně hnutím mládeže, vytvořeným z velké části mladými, kteří však neodmítají ani nepodceňují přítomnost a přátelství dospělých, zasvěcených i laiků, kteří jdou spolu s nimi. Je mladé stylem a způsobem animace a zapojení. Na mnoha místech byl vytvořen „poradní sbor“ mladých, který funguje pravidelně a dbá o to, aby měl své místo a zastoupení i v rámci místní církve.

b) Je to originální výchovné hnutí. Existují v něm různé úrovně identifikace a příslušnosti a různá intenzita účasti a zapojení. Účastní se ho všichni: mladší i starší děti, mladí i dospělí; a společně se navzájem vychovávají a formují. Pro mnoho lidi se MGS stává místem, kde naberou energii, načerpají u pramenů spirituality a identifikují se s některými základními hodnotami, které se pak projevují v konkrétním stylu života.

c) Je to celosvětové hnutí. Fórum bylo hmatatelným znamením jeho mezinárodního rozměru. Je však mnohem širší než svolání a shromáždění zástupců k této příležitosti. Tento světový rozměr je velkou příležitostí k práci „v síti“, abychom pracovali ve prospěch všeho toho, co se týká důstojnosti člověka, podpory mladých, solidarity s chudými, nové evangelizace. Celosvětový rozměr může být i příležitostí k navázání „partnerství“ mezi skupinami a národy, mezi sdruženími a jednotlivými díly; a také příležitostí ke stanovení možné součinnosti a spolupráce s místními církvemi a občan­skými institucemi.“²²

Znovu jsme slyšeli, a ne náhodou, jak Jan Pavel II. hodnotí význam laiků v novém tisíciletí.

My máme spolupracovníky, kteří urazili velký kus cesty směrem k samostatnosti a společenství. Jsou prototypem salesiánského laika ve světě. Model spolupracovníka není ani tak ohraničený, ani tak strnulý, aby bylo nutné vymýšlet další kategorie, jež by daly vyniknout různým malým dílčím rysům: mohou existovat spolupracovníci dobrovolníci, ti, kteří se věnují bádání, jiní, kteří se více věnují kontemplaci, a další, kteří jsou rodiči salesiánů, jež Don Bosco považoval za své první a hlavní spolupracovníky. Mohou tak pokrýt různé aspekty a uskutečňovat rozdílné programy. Spíše je třeba se vyhnout „dialektické roztříštěnosti“. Zde platí výzva ke společenství.

Celkově vzato, jubilejní rok byl plodný i pro salesiánskou rodinu. K Chartě společenství²³, která vyzývala a motivovala skupiny, aby se staly ve své vlastní existenci autonomními a otevřenými k dvoustranným i mnohostran­ným kontaktům s celou rodinou, se připojila Charta poslání²⁴, na níž se podílely všechny generální rady různých větví salesiánské rodiny. Jak již bylo několikrát výrazně řečeno, salesiánská rodina není na prvním místě a především určitý typ „makroorganizace“. Nechceme na sebe brát zodpovědnost za zdvojování struktur. Jedná se o to, abychom podporovali a nechali dozrávat připravenost, motivovaný postoj či jakousi kulturu k tomu, aby na bázi skupin a sil, které existují nebo mohou existovat v oblasti našeho působení, tyto skupiny a síly samy pracovaly v součinnosti, vytvářely příležitostné organismy apod. podle zásad pružnosti a funkčnosti: žádná byrokracie, žádné zbytečné vytváření zástupných a reprezentačních orgánů apod. A nastal již čas, abychom tuto chartu začali naplňovat v některých ukázkových iniciativách.

Máme také značný zástup oddaných bývalých žáků, kteří vnášejí křesťanské a salesiánské výchovné hodnoty do společnosti. Salesiáni, dcery Panny Marie Pomocnice a vzdělaní laici, schopní se orientovat, jsou povolaní, aby připravovali ty, kteří animují tato sdružení a jejich iniciativy. Chceme, aby tato sdružení byla prorocká, významná, působící především ve prospěch mladých a chudých. Chceme, aby byla přizpůsobena době, trvale se formovala a napomáhala k rozvoji kultury.

Nyní je jasné, a neexistují o tom žádné historické pochybnosti, že Don Bosco chtěl, aby zasvěcené osoby animovaly jeho rodinu a žili v dobře viditelných komunitách, jako byla komunita valdocká. V těchto komunitách žijí kněží a řeholní bratři společně a vzájemně sdílejí bohatství své vlastní identity. Salesiánský koadjutor, na rozdíl od frátera nebo laického bratra některých kongregací, se zrodil a formoval ve vzájemné blízkosti, vzájemném kontaktu a spolu­práci s knězem. Don Bosco si přál, aby ve vedení komunity byly využity kněžské dary. Ty se neuplatňují a nesdělují jen při liturgii. Jedná se o Kristovu kněžskou milost, která působí, že kněz trvale odkazuje na něj, hlavu a základ společenství, jak to potvrzuje 55. článek našich stanov: „Ředitel zastupuje Krista, který sjednocuje své ve službě Otci. Je uprostřed komunity, bratr mezi bratry, kteří uznávají jeho odpovědnost a autoritu.“²⁵ Liturgický obřad trvá omezenou dobu a je jasné, že se při ní předává milost. Svátost však zahrnuje celý život: je jako neustálé slavení milosti, které zároveň milost předává.

Naše výchovná služba vyhrazuje spolubratřím koadjutorům značný prostor, který se dnes dále rozšiřuje: prostor výchovy, administrativy, techniky, údržby. K základním bodům patří odborná formace; ještě více však řeholní duch, touha po svatosti a služba spolubratřím a mládeži. Na tom závisí i plodnost pastorace povolání, která by byla schopná přitáhnout kandidáty řeholního života.

Základními směry, po kterých je možné se dostat k výnosné hlubině, směry, které rybolov umožňují – nejen tím, že přítomnost Vzkříšeného při rybolovu pomáhá, ale že ho zaručuje – směry, které vzbuzují naději a důvěru podněcovanou kontemplací tváře vzkříšeného Krista, směry, které jsou vytvářeny v konkrétním životním programu, svědectví a hlásání, jsou především:

a) Svatost. „Na prvním místě bez váhání předkládám perspektivu – píše papež v Novo Millennio Ineunte – kterou by se měla ubírat veškerá pastorační činnost: touto perspektivou je svatost… Musíme proto objevit pátou kapitolu Věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, v celé její programové hodnotě. Je věnována „všeobecnému povolání ke svatosti“. Otcové koncilu kladli na tuto tématiku silný důraz ne proto, aby duchovně obohatili eklesiologii, nýbrž aby vyjádřili její vnitřní a určující dynamiku. Znovuobjevení církve jako „tajemství“ nebo lidu „sjednoceného působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“ v sobě nezbytně obnáší také znovuobjevení její „svatosti“, chápané v podstatě jako příslušnost k tomu, který je Svatý, „třikrát Svatý“ (srov. Iz 6,3)… Ve skutečnosti vytvořit pastorační plán ve znamení svatosti přináší velmi závažné důsledky. Znamená to vyjádřit přesvědčení, že je-li křest opravdovou vstupní branou do Boží svatosti skrze začlenění do Krista a přebývání v jeho Duchu, bylo by tedy naprosto nesmyslné spokojit se s polovičatým životem, prožívaným podle minimalistické etiky a povrchní zbožnosti. Ptát se katechumena „Chceš přijmout křest?“ znamená zároveň otázku: „Chceš se stát svatým?“ Znamená to dodat jeho cestě radikálnosti Horského kázání: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).“²⁶ 

b) Modlitba. Mnozí křesťané, i zasvěcení, nejspíš ztratili její smysl a hodnotu i zvyk se modlit. Možná již nerozjímají o Pánových slovech, která se k ní vztahují, ani o vůdčím principu autentické modlitby: o Duchu svatém. Tak můžeme venku vidět daleko více modlících se muslimů a možná si i stěžujeme na jejich přítomnost s množstvím mešit. Dříve, říká exhortace Vita Consecrata, spiritualita řeholníků uměla komunikovat s prostým lidem snadnou formou, dokázala vytvářet formy, systémy a školy modlitby, až se stala skutečnou lidovou spiritualitou. Tatáž exhortace si přeje, aby se i dnes řeholní pastýři stali učiteli a vůdci k jednoduchým a rozšířeným formám zbožnosti a výchovy k modlitbě.

Maria nebyla na břehu ani na lodi. Ale určitě více než kterýkoli jiný věřící přijala Pánovo pozvání: Duc in altum! Přijala ho v duchu, aniž by se kvůli tomu dostala mimo lidské dějiny. Dosvědčuje to modlitba Magnifikat, která zahrnuje celé dějiny – minulost, přítomnost i budoucnost:

Duše má velebí Pána

a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,

že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.

Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení,

že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.

Svaté jest jeho jméno

a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení

k těm, kdo se ho bojí.

Prokázal sílu svým ramenem,

rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;

vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,

hladové nasytil dobrými věcmi

a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele,

pamětliv svého milosrdenství,

jež slíbil našim otcům,

Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“²⁷

Magnifikat je výrazem důvěry, která rozptyluje každou obavu: „Hospodin je dobrý a mocný k těm, kteří se mu svěřují.“

Ale je to především při události Ježíšova narození, kdy se Maria ukazuje jako vzor pro učedníky povolané „na otevřené moře směrem k hlubinám“. Tam, kde Lukáš vypráví o Pánově narození, zdůrazňuje, jak měly různé postavy rozdílné povědomí o vtělení, které je jakýmsi klíčem k tomu, aby mohly ve víře prožít všechny ostatní události osobního i společenského života.

Pastýři se musí vydat na místo narození, kde o něm mohou získat přímý důkaz. Zdrží se nějakou chvíli a poslouchají Marii. Pak se vracejí a sdělují to, co o dítěti slyšeli. Nemají osobní zkušenost s předchozími událostmi, jakými bylo zvěstování a panenské zrození, a ani nebyli přítomni při Ježíšově zjevení.

Lidé, kteří naslouchají pastýřům, se diví tomu, co slyší vyprávět. Neprojevují ještě víru, ale jsou uchváceni počátečním zájmem, tou zvědavostí, která se pídí po zázračných věcech a ze které může víra vzniknout.

„Maria to vše uchovávala ve svém srdci.“²⁸ Maria nemusí jako pastýři jít na místo, kde došlo k narození. Už tam je, je součástí té události. Nemusí slyšet od druhých, jak se to všechno událo a jaký to má význam. Uchovává v paměti všechny přísliby lidstvu, jak je toho dokladem Magnifikat, a je si vědoma toho, že ten, který vyrostl v jejím lůně, pochází z Ducha svatého.

Když Maria vidí dítě, neodchází jako pastýři pryč z místa události. Zůstává. Nemůže se vzdálit. Je nepostradatelná všude tam, kde se Ježíš vtěluje. Nechápe ještě zcela, jaký to má smysl, ani nemůže vypočíst všechnu energii, která pramení z vtělení. Smysl a energie se ukazují v průběhu celého Kristova života i v průběhu všech staletí. Maria však uchovává v srdci vzpomínku na tuto událost, je jí drahá, rozjímá nad ní, je k ní vnímavá a při vhodné příležitosti ji umí znovu promýšlet a vyvodit z ní nové důsledky.

Je to obraz církve a jejího vztahu k narození a růstu Krista ve světě a mezi lidmi. I církev je součástí tajemství vtělení a přebývá všude tam, kam Kristus vstoupí a kde se stává radostnou zvěstí. Ani církev ještě neví všechno to, co čas vyjeví o Kristu. Nosí však v srdci a v paměti událost, která jí dává světlo: Ježíš, Boží Slovo, se stal člověkem. O něm něco ví, něco stěží tuší, něčemu rozumí a něco je jí nejasné, protože to ještě musí být zjeveno. To jí slouží k tomu, aby se mohla vnitřně radovat, zůstat klidná, pracovat, nacházet směr. Mezitím se nevzdaluje od Krista, mluví o něm, vydává mu svědectví a hlásá ho.

To je Lukášovo rozjímání. A také nám může poradit některé podněty pro rozjímání o naší pastorační spiritualitě.

Nemůžeme být pouze návštěvníky, turisty Slova a Kristova tajemství. Musíme být jako Maria, která uchopí celou pravdu o Kristu, uchovává ji v srdci a neustále o ní rozjímá. Dějiny církve vypočítávají mnoho postav předních evangelizátorů. Všichni jsou trpělivými „rozjímači“ Slova. To, co do hloubky pochopili při modlitbě a studiu, to vyjadřují v kázání, spisech, ve vedení křesťanských společenství a duší.

Sdělovat událost Krista je naší profesí a cílem našeho povolání. Musíme v tom být specialisty, avšak ne proto, že užíváme technické prostředky. Když se k němu přibližujeme v klidu a beze spěchu, získáváme od něj světlo pro náš osobní život, konfrontujeme ho s tím, co pozorujeme v našem prostředí: tomu se říká vnitřní život.

Vtělení, tj. spásonosná Boží přítomnost v životě lidí prostřednictvím Ježíše, pro nás bude – kromě toho, že je předmětem rozjímání – i nejvyšším kritériem naší pastorace.

To s sebou nese tři věci:

• naši ochotu pohotově přijmout realitu, kterou máme evangelizovat, začlenit se do národa, k němuž jsme posláni, a pochopit přitom ve světle víry jeho kulturu;

• přesvědčení, že ve všem, co z lidského pohledu roste, je tajemná přítomnost a působení Boží a že každé zjevení Boha má za následek růst v lidskosti;

• úsilí rozpoznat očekávání a otázky národů a jednotlivců, pro nás především mladých, kteří touží po příchodu Vykupitele.²⁹

Ještě jedna ikona nám pomáhá objevit roli Panny Marie jako vzoru: Maria pod křížem. Připomíná nám spásu, jejímiž znameními a nositeli chceme být: spásy, která má původ v Kristově vykoupení, která otevírá dveře Bohu, abychom od něj získali plnost života. Uskutečňujeme mnohé iniciativy ve prospěch mladých i dospělých, ale všechny budou muset být pevně orientovány k té jediné a hlavní, všechny prokvašeny tou jedinou, jež je vyjádřena naším heslem da mihi animas: spása v Bohu, která je ve centru Ježíšova díla.

S Marií u kříže objevíme, jaké síly působí proměnu, kterou Bůh chce v nás a v našich komunitách udělat: voda a krev, smíření a eucharistie. Celá liturgie, kterou prožíváme, má ráz svátostné pedagogiky. Stránky evangelia a liturgie nespočetnými způsoby předkládají tuto pedagogiku.

Maria pod křížem nám ukazuje hodnotu komunity, v níž se uskutečňuje naše služba, komunity, která je přítomná při Kristově oběti zvláštním způsobem, odlišným od způsobu přítomnosti jiných pozorovatelů. Je nositelkou památky a jen ona rozumí jejímu smyslu. Komunita je více než nějakou „skupinou“: je prostorem, v němž Bůh zjevuje svou spásu.

Mluvíme-li o komunitě, máme zde na mysli výchovné komunity, které animujeme, salesiánskou rodinu a salesiánské hnutí, místní církve. Zde usilujeme o vztah ke Kristu, jednotu v lásce a činnosti.

S těmito komunitami vzýváme a očekáváme Ducha, snažíme se být vnímaví k jeho znamením a „směřujeme k transcendentnu“.³⁰

Maria pluje směrem k hlubinám tajemství a nechává tímto tajemstvím inspirovat svůj osobní život i svou veřejnou víru. Je to ikona, která se nám nabídnuta.

V Římě 31. prosince 2001

Generální dům FMA

D. Juan E. Vecchi

hlavní představený

Přeložila: Sr. Michaela Pitterová, FMA