Podle apoštola Pavla se hřích soustřeďuje v neposlušnosti Adama stejně, jako se síla spasení vyjadřuje v poslušností Krista.¹³

40. žalm interpretovaný autorem listu Židům evokuje „Zde jsem“ Božího Syna v samotném aktu vtělení: „Nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích. Tu jsem řekl: Hle, přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno."

Poslušnost s Kristem, v něm a skrze něj je výrazem hlubokého a neustálého „pocitu, že je plozen Otcem“, který představuje hloubku jeho tajemství, zdroj radosti a hybnou sílu, která ho vede k tomu, aby stále konal Otcovu vůli. Poslušnost spočívá v tom, že neříká svá vlastní slova, ale slova Otce, nekoná svá vlastní díla, ale díla Otcova, každý den se živí ne svou vlastní vůlí, ale jeho každodenním pokrmem je vůle Otcova.¹⁴

Poslušnost spočívá u Krista ve vědomí toho, že „je plozen, aby byl poslán“ – aby byl v síle Ducha svatého misionářem Otce uprostřed pokolení zmijí a tvrdé šíje¹⁵ – ne aby pracoval pro sebe, ale aby sloužil pouze jeho království v časových horizontech, způsobem a podle záměrů, které zná jen Otec, a tak vysvobozoval vězně a ohlašoval chudým radostnou zvěst a hříšníkům milostivé léto Páně.

Kristus je Amen¹⁶. On je Ano¹⁷ a Zde jsem¹⁸. Je poslušným Služebníkem, který se učí poslouchat z vlastního utrpení.¹⁹

U Krista není poslušnost obyčejnou ctností. Poslušnost definuje jeho identitu a je vyjádřením jeho synovství, jeho povolání Otcem skrze zplození a jeho ustavičné odpovědi: „Zde jsem!“

Ani Ježíš se neomezuje na poslušnost, v níž otvírá své „srdce“ „srdci“ Otcovu. Poslouchá také tím, že staví své „srdce“ k „srdci“ světa. S pokorou a realismem přijímá prostřednictví: přijímá Josefa a Marii, kteří ho vychovávali jako normálního chlapce rostoucího v poslušnosti; přijímá zákony a náboženské obyčeje, které na něm vyžadovaly, aby se věrně modlil v synagóze a putoval do Jeruzaléma. Přijímá drsné zákony práce i s okolnostmi, které ji doprovázejí a které – hlavně od chudých – stále vyžadují tvrdou poslušnost.

Poslušnost shrnuje celé období před Kristem i celý Kristův život, ale zejména události umučení. Pro Krista bylo poslušností narodit se a takřka se ztratit v lidském těle. Bylo pro něj poslušností žít v anonymitě a tichu Nazaretu. Poslušností bylo jeho veřejného působení: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a konat jeho dílo.“²⁰ A konečně bylo poslušností, dovedenou až do nejkrajnějších důsledků, jeho sebeobětování se Otcově vůli i v utrpení a až na kříž.

Na kříži se sbíhá tajemství Otcovy spásné vůle s tajemstvím Synovy vykupitelné poslušnosti a s bolestným a temným tajemstvím neposlušnosti člověka – neposlušnosti, která ozbrojuje bojácnou Pilátovu ruku i vražednou ruku popravčích a která je určena k tomu, aby byla navždycky přemožena poslušností Božího Syna.

„Celý Kristův životní postoj je zaměřen k poslušnosti vůči Otci, k poslušnosti, která se nerodí sama od sebe, ale která roste skrze utrpení (srov. Žid 5,8) a má své vyústění v kříži (srov. Flp 2,8).“²¹ Je zbytečné opakovat, že v životě Krista a v jeho postojích odhalujeme tajemství, jak přetvořit svět podle Otcovy vůle.

V Kristově poslušnosti se setkává vzájemná láska Otce a Syna. Kristova poslušnost je také místem, kde se projevuje Duch. Duch poslušnosti je vylit, protože ti, kteří jsou Kristovi, jsou povoláni, aby se mu skrze víru stali podobnými, a vstoupili tak do nepředstavitelného vztahu s Bohem.

Písmo svaté hovoří o poslušnosti jako o samotném srdci víry. Víra je vskutku sebedarováním a úplným odevzdáním se do rukou Boha a jeho slovům – toho Boha, který je, jak to opakují žalmy, moudrostí, světlem, pravdou a radostí. Poslušnost znamená přijmout od něj s důvěrou směr života, kritéria hodnocení, pravdu o věcech i reálnou povahu vztahu mezi časem a věčností.

Víra je připravenost přijmout skrze milost a křest novou identitu, která nás v Božím Synu postupně přetváří v syny a dcery: proto tedy není zcela mylné považovat toto všechno za „poslušnost“. Tento rozměr se nejzřetelněji projevuje v nejbolestnějších okamžicích: když musí Abrahám obětovat Izáka, když Jan Křtitel prožívá v pevnosti svou agónii, když Ježíš přijímá hořký kalich v Getsemanské zahradě, Maria obětuje na Kalvárii svého ukřižovaného Syna a mučedníci všech dob říkají své ano Bohu a smrti za nejneuvěřitelnějších a nejbolestnějších okolností.

Nejinak se děje i nám. Jsme proměňováni v Kristu skrze oběť poslušnosti, která nás dává zcela k dispozici Bohu.

Je to naše účast na tajemství Synova úplného vydání se, na jeho trojité kenosi: na jeho vtělení, které ho ponořilo do okolností lidského života, na jeho umučení, které ho dokonce zbavilo i lidské důstojnosti, a na eucharistii, která ho v tajemství každodennosti vydává lásce a bolesti člověka.

Posloucháme radostněji, pokládáme-li se za ty, kterým je určena Milost. Příkladem je nám Panna Maria, která poté, co je překvapena darem, odpovídá tím nejvelkorysejším Ano.

Poslušnost nás má pohnout k tomu, abychom v rozjímání pozvedli zrak k Matce Boží a Matce církve, která je se svým „Zde jsem“ označena za poslušnou služebnici a která se stala modelem – nebo jak se dnes říká: ikonou – každé poslušnosti víry. Můžeme-li vidět v poslušnosti Abrahama začátek Staré smlouvy, v Mariině poslušnosti vidíme začátek Nového zákona.

Její poslušnost je pravou zkušeností víry a je poslušností dialogickou. Maria neposlouchá pasivně, nepřenáší svou zodpovědnost při první příležitosti na někoho jiného, nezůstává nehybnou, nepodřizuje se s útrpností. Naopak: ptá se, chce pochopit, hledá, jak zkrátit vzdálenost mezi nepochopitelným Božím tajemstvím a opravdovou lidskou zkušeností.

Nikdy nebyla poslušnost nějakého stvoření větší a plodnější, žádné fiat na nebi nenašlo věrnější ozvěnu na zemi. Jak poznamenává Paul Evdokimov, Mariino fiat „je shrnutím dějin světa, je její teologií v jediném slově“. Arménská liturgie nazývá tajemství vtělení, které bylo plodem tohoto fiat, „ekonomií Panny“. V této ekonomii jsme povoláni k tomu, abychom se k Marii připojili.

Mariina poslušnost nám ukazuje cestu k tomu, co nazýval Augustin „vyšší svobodou“, protože je přímo posilována Milostí, která osvobozuje. Dobře to pochopili obyvatelé města Lucca, kteří se v 18. století svěřovali Panně Marii, Madoně ze Stellaria modlitbou: „Vera libera, serva nos liberos“ („Ty, jež jsi svobodná, zachovej i nás svobodnými.“)

Posloucháme jako Maria, protože věříme, že Bůh s námi v průběhu dějin zůstává. Uznáváme, že „s ním máme co do činění" skrze různá zprostředkování (mediace), která byla uznána jeho církví. Věříme, že se hluboce zajímá o naše životní plány, protože náš život je také jeho životem.

Poslouchat v řeholním životě znamená právě dnes si připomínat a znovu aktualizovat Kristovu poslušnost, a tím urychlovat proces naší proměny v něm. V poslušnosti také existuje vnitřní eschatologické napětí, které vyjadřuje přání obejmout Krista, který přichází, a v něm se tak uprostřed tohoto dočasného časoprostoru stále více stávat „svátostí synovství“. Tímto způsobem lze zakusit a takřka předejmout atmosféru svobody, kterou budeme dýchat v nebi. Neboť „v nebi nebudeme před Bohem jen „svobodní“, abychom měli možnost volby, ale se všemi dynamizmy vůle budeme „supersvobodní“, protože jsme si již vybrali a plně jsme přilnuli k němu.“²²

Nebylo těžké si během předcházejících generálních kapitul povšimnout důrazu, který kongregace stále více klade na lepší pochopení zakladatele a jeho místa v Božím plánu²³. A to ne proto, aby jen teologicky uvažovala v akademických termínech, ale aby objasnila milost a tajemství naší identity.

Uvažujeme-li stále o životě dona Boska ve světle Ducha, objevujeme, že jeho dějiny jsou událostí spásy, která nás vtahuje, a že „jeho historie je také naší histori퓲⁴. „Vztah synů a učedníků, který salesiáni prožívají ve vztahu k donu Boskovi“²⁵, je pravou a trvalou milostí.

K donu Boskovi se hlásíme jako k průvodci, kterého Kristus vzkříšený uzpůsobil k tomu, aby nám – vychovatelům i mladým – ukázal evangelní cestu posvěcování se prostřednictvím poslání ve světě mládeže.

Proto je pěkné, že je v salesiánském světě stále oblíben a stále se zpívá starý beatifikační hymnus „Don Bosco ritorna“ („Znovu se navrať, done Bosco“), který dobře vyjadřuje naši stálou snahu „znovu v sobě oživit dona Boska“ (bl. don Rua).

Mezi velkými biblickými otci a zakladateli řeholních společenství a mezi potomky prvních a následovníky druhých je nápadná analogie. Potomci biblických otců se stále vraceli ke svým kořenům, aby lépe pochopili a definovali svoji identitu. Z tohoto úsilí vzniklo mnoho stránek Písma svatého, které potvrzují, jak toto úsilí bylo nanejvýš svaté a plné Ducha svatého! Podobně jsou synové velkých zakladatelů voláni k tomu, aby objevovali „původní milost“ svého povolání v životním příběhu zakladatele, aby mohli ověřovat svou vlastní věrnost a lépe rozpoznávat Boží vůli.

Je zde tedy tajemství poslušnosti vůči Bohu, která, tím že je synovská, představuje také vyvrcholení lidského údělu. Toto tajemství znovu posílá salesiána k donu Boskovi a spojuje ho poutem poslušnosti s těmi nejspolehlivějšími svědectvími jeho ducha, jakými jsou Stanovy. V nich – jak poznamenal bl. Filip Rinaldi – ,,máme celého dona Boska."²⁶

Možná právě tady je kořen mnohých problémů, do kterých se cítíme zatahováni. Ve svém duchovním životě a životě vůbec jsme asi ještě dostatečně neprohloubili svůj vztah k donu Boskovi, který je pro nás Božím prorokem. A možná jsme občas až příliš ochabli v závazku poslušnosti „podle evangelní cesty, vytyčené v salesiánských Stanovách“²⁷, který je především zaměřen na odpovědné uskutečňování poslání.

Závazky plynoucí z našeho poslání jsou často podrývány naším subjektivizmem, podkopávány individualizmem a vytlačovány až na okraj našich životů, jež jsou víc rozlítané než skutečně aktivní. Závazky nepopíráme, ale často jim nedostojíme, protože je stavíme spíše na křehkosti a proměnlivosti práva než na pevné „skále“ „Božího daru“. Tímto darem je don Boskovo charisma, na kterém je možné stavět dům našeho života. 25. GK se svým opětovným voláním po komunitním charakteru našeho života v jeho projevech i jednáních znovu navrhuje, abychom společně věnovali pozornost Boží vůli a společně ji hledali. To nevylučuje různá její zprostředkování, ale dává jim to svou prorockou sílu.

Trvá-li včera i navěky nejhlubší podstata evangelní poslušnosti, je třeba připustit, že se změnil nositel poslušnosti i její kulturní kontext a že se zcela změnil vztah mezi tím, kdo je povolán ke službě autority, a tím, kdo je připraven poslouchat.

Protagonista se změnil v tom smyslu, že má stále větší možnost podílet se na rozhodování a že je položen větší důraz na niternost nových modelů chování s tím spojených. Člověk má více svobody a větší možnost sebevyjádření, má odvahu vyjádřit svoji vlastní kreativitu jako formu autentické schopnosti učit se a poslouchat. Je volán k tomu, aby stále rozhodněji přijímal vlastní zodpovědnost jak za nejdůležitější životní rozhodnutí, tak i za důsledky svých uskutečněných rozhodnutí.

Snaha hájit si vlastní štěstí, odmítání nechat někoho jiného rozhodovat o věcech týkajících se vlastního života, přání, aby byla oceněna originalita vlastního přínosu, potřeba pochopit to, co se dál děje s naší existencí za principem autority, pocit důstojnosti, která přetrvá, i když se člověk stane poslušným řeholníkem: to všechno ukazuje, že protagonista poslušnosti není tentýž jako dřív.

Je jasné, že tohle všechno je prožíváno a pociťováno s různou intenzitou a z různých pohledů. A zde přichází to, co jsme zmínili dříve. Je-li řeholní poslušnost ponechána jen lidským výpočtům, ztrácí svou hodnotu a význam.

Přechod od společnosti statické ke společnosti dynamické, od epochy organické k epoše kritické, od lokální vesnice k vesnici globální podstatně změnil horizont poslušnosti.

Psané a nepsané normy, které dříve platily díky své starobylosti a trvalosti, jsou dnes kritizovány nebo přinejmenším často prověřovány.

Spoluúčast na rozhodování, jež s sebou nese občanský život, se nyní zabydluje i v řeholních domech, zejména vzhledem k rozhodnutím, jež se týkají života skupiny, budoucnosti komunity a apoštolátního projektu, který je komunitě svěřen.

Vnímání složitosti reality (i té pastorační) nás činí vnímavějšími ke křehkosti, jednostrannosti a problémovosti rozhodnutí, která jsou sama o sobě legitimní, někdy přímo nutná. Autorita je tak na jedné straně zbavována každé příliš jednoduché neomylnosti, na druhé straně se potvrzuje význam její role.

Sekularizace autority s sebou v určitých rozměrech přinesla sekularizaci poslušnosti, kterou je však třeba neustále chápat v hlubokém křesťanském a charismatickém smyslu.

Pracovní zařazení mnohých spolubratrů do civilních prostředí a rolí, jež jsou často upraveny smlouvami chráněnými zákonem, může mít za následek, že se z těchto prostředí přenesou způsoby jednání i různé výhrady do uskutečňování vlastní připravenosti k poslušnosti. Je proto třeba důrazně připomínat, že naše profese je slib poslušnosti s teologickými kořeny. Všechno ostatní je v něm zahrnuto a podepřeno.

Tím, že přibývá různých formačních směrů i v rámci samotných řeholních institutů, tím, že mnozí spolubratří dosahují vysoké odbornosti a vznikají nové a četné specializace (a následné problémy s jejich vhodným využitím), může dojít k nesouměrnosti a rozporům v kompetencích mezi představeným a řeholníkem a může to hluboce poznamenat vztah autority a poslušnosti.

Tato situace může vést na jedné straně k stále větší nezbytnosti poctivého a metodického dialogu, na druhé straně však může dojít k tomu, že představení budou příliš nesmělí, rezignovaní nebo brždění vědomím vlastní nekompetentnosti a nechají věci raději jít svou vlastní cestou, než aby se namáhali s jejich řízením.

Právě v tomto kontextu může poslušnost zasvěcené osoby nabýt většího teologického a humanistického významu a stát se gestem vyrovnané dospělosti. V ryze církevním prostředí vyzrály prvky, které vedou k novému uspořádání podmínek a smyslu autority a poslušnosti.

Poslušnost v církvi je součástí povelikonočního jednání, kdy se Kristus stává přítomným skrze svého Ducha. Duch zasahuje prostřednictvím charismat uznávaných církví, mezi něž patří i vztah autorita – poslušnost, a zasahuje způsoby, jež jsou jemu vlastní a jež jsou prožívány v různých formách zasvěceného života.

Řeholní komunita je částí církve, z níž vychází vlastní autorita zasvěceného života. Řeholník se zasvěcuje Kristu prostřednictvím jeho těla, kterým je komunita (společenství) církve.

Církev zůstává – podobně jako naslouchající Panna Maria – v postoji poslušnosti. Je povolána k tomu, aby vybudovala Boží království podle Božího plánu. Má splnit evangelizační a spásné poslání. Doprovází ji neúnavný a plodný dech Ducha.

Je-li pravdou, že církev má až do konce věků účast na Kristově umučení – jak poznamenal Pascal – je také pravdou, že je také až do konce věků povolána k tomu, aby byla vyjádřením jeho poslušnosti vůči Otcovu plánu: je to Kristus, který poslouchá v nás. Proto jsme i my povoláni k tomu, abychom poslouchali v Kristu. Ale radujme se a utěšujme se: to, co poslušností následujeme, (není nějaká zlo-vůle), ale laskavá vůle našeho Otce!

To platí pro každého křesťana a se zvláštní intenzitou pro každého řeholníka, který ze své poslušnosti vytváří hlavní proud své cesty věrnosti a posvěcování. Tomáš Akvinský byl přesvědčen, že člověk nemůže dát Bohu lepší oběť (,,nihil maius potest homo Deo dare" – „člověk nemůže dát Bohu nic většího“)²⁸, protože takto dává Bohu všechno. To vysvětluje, proč je slib poslušnosti nejdůležitější ze tří slibů – a nejen v dominikánské tradici.

Na druhé straně důraz, který se klade na chápání církve spíše jako charismatického společenství než hierarchické instituce, přinesl obdobné přesunutí důrazu z povinnosti poslouchat, jež byla kladena na věřícího, ke zdůraznění rozlišování darů Ducha požadovaného od představeného a od těch, kteří mají zodpovědnost za život společenství.

Bohatství společenství spočívá v darech, jež jsou vlastní jednotlivým členúm, a představený není ten, který se umí nejlépe prosadit, ale ten, který umí lépe odhalit a zhodnotit přínos každého z nich. Současníci dona Boska jednomyslně svědčí o jeho prozíravosti nejen v tom, že dokázal rozlišovat, posílat pravé lidi na pravá místa, odhalovat a zhodnocovat skryté rezervy, ale i v tom, že dokázal z člověka, který byl třeba zkrátka odstrčen na okraj jako obtížný, nebo přímo pomýlený, učinit poklad.

Mluvit o rozlišování znamená podtrhnout obě stránky procesu, který se sice odehrává pod Božím nebem, ale na druhé straně na křehké zemi lidských zprostředkování (mediací). Horizont, v němž k tomuto rozlišování dochází, je horizontem hledání Boží vůle, která se normálně projevuje jak po vertikálních, tak po komunitních liniích. Rozlišování je spíše věcí důvěry než výkonnosti. Proto se dialog, naslouchání, čekání, radostné objevování bratra stávají pravidelnou součástí na cestě k vyzrálé poslušnosti, která se ve svém nejdospělejším stavu vychází spíše z osobního přesvědčení člověka než z příkazu autority.

Kulturní a církevní prvky ovlivňují vývoj chápání a uskutečňování poslušnosti. Od převládajícího zdůrazňování asketického rozměru této ctnosti jsme přešli k hlubšímu a více uvědomělému ocenění rozměru mystického a christologického. Od zdůrazňování povinnosti jednotlivců, které je třeba dostát, jsme přešli k pozornějšímu zasazení poslušnosti do rámce společných hodnot.

Kdosi napsal, že „každé povolání je ránem“, protože jsme povoláni k tomu, abychom otevírali každý den zvoláním k našemu Pánu: Zde jsem!⁴² – a tak to dělali po celý život.

Jedná se o povolání, které je ve své zralosti spíše uposlechnutím Pánova volání než uskutečněním naší touhy, která může být snad sama o sobě oprávněná, která ale nemá schopnost, aby nás sama dovedla na naší cestě někam dál.

Povolání od Pána se často projevuje vnitřním a radostným tíhnutím k charismatu zakladatele, který žije v církvi ve svých synech a dcerách. Je to dílo Ducha svatého, který nám otevírá obzory a dodává našemu vystrašenému já odvahu říci s klidnou důvěrou ano. Stalo se to i v našem životě a při našem životním rozhodování⁴³, ale děje se to dál každý den skrze milost vytrvalosti.

Naším životním úkolem tudíž zůstává zlepšovat kvalitu naší vokacionální poslušnosti a směřovat k cíli, jímž je poslušnost zralá, svobodná a radostná. Debata není zbytečná, protože se můžeme vskutku setkat s poslušností dovedenou až ke svatosti a bohužel i s poslušností zcela ztracenou v bezvýznamnosti.

Naše historie poznala nebezpečí jistých způsobů prožívání poslušnosti, které vedou až k dětinským formám závislosti, odmítáním vlastní zodpovědnosti a k neschopnosti přijmout rizika a vedení. Teď se panorama přece jen změnilo. Úklady proti naplnění poslušnosti vzhledem k evangeliu a povolání přicházejí zejména z jiných zdrojů.

Úklady mohou pocházet z nadšení nad autonomií svědomí, jež se odpoutává od vlastní komunity nebo od základu své vlastní důstojnosti, kterým je neustálé hledání Boží přítomnosti a jeho plánu v našem životě.

Někdy škodí i chování „protiinstitucionální“, které je v současné kultuře hodně rozšířené, kdy je autorita vnímána spíše jako nebezpečí než jako pomoc, spíše jako konkurence než jako spolupráce, spíše jako protivník (spíš zákeřný než čestný) než jako partner v rozhovoru, spíše jako nepřátelská moc, před kterou je třeba se chránit, než jako milost, ze které lze čerpat užitek.

V takovém prostředí může být rozšířené myšlení, které přikládá řeholi, tradici a řeholní disciplíně chabý význam. Nejsou pak přijímány jako snaha církve přiblížit evangelium, ale jako zastaralé a zatěžující zbytky minulosti.

V návaznosti na určité sociální dynamizmy může docházet i v církvi a v řeholním životě ke světskému a funkcionalistickému pohledu na autoritu. Tento pohled je pak překážkou, jež nám brání rozpoznávat očima víry různá „zprostředkování“ (Boží vůle), která nás, byť nedokonale, přivádějí do kontaktu s Božím tajemstvím.

Také nedostatečné nebo skryté vykonávání řeholní autority, což může být tichou zprávou o její bezvýznamnosti vysílanou tím, jenž je naopak povolán k tomu, aby jí dal lidský a evangelní rozměr, může umenšit radost a účinnost řeholní poslušnosti, které don Bosco přikládal velkou schopnost přinášet do salesiánského života klid.⁴⁴

Úkol všech, kdo jsou zodpovědní za počáteční i trvalou formaci, je vytvořit pedagogiku poslušnosti, která by byla pevně zakotvena v Kristu („udělejte všechno, co vám řekne“⁴⁵), ale zároveň byla schopna přihlížet k nové době, ve které žijeme, a dokázala měnit, co se změnit musí, a přitom neriskovala, že s vaničkou vylijeme i dítě.

Existují lidské rysy osobnosti, které je třeba vychovávat, aby bylo umožněno klidné vykonávání poslušnosti. Agresivní a emotivní náboj, který charakterizuje naši společnost, může vést ke snahám o „splynutí“ (návrat do stavu vyvatovaného mateřského lůna), což by bylo vážným handicapem na cestě dozrávání dospělé poslušnosti. Je třeba napomoci k vyváženýmu prožívání napětí mezi závislostí (která se vyjadřuje potřebou být oceněn, přijat a mít jistotu) a nezávislostí (která v sobě obsahuje důvěru ve vlastní schopnosti, otevřenost k zodpovědnosti a riziku, schopnost nést kříž i snést neúspěch...).

Aby mohly být vytvářeny bratrské a sociální vztahy, musíme se povzbudit k dostatečné autonomii, pozitivním způsobem se zapojit do pracovních a komunikačních skupin a vytvářet onu „vztahovou spiritualitu“, o které hovoří 24.GK.⁴⁶

Každý musí rozvíjet svou autenticitu tím, že dokáže definovat sám sebe a najít své místo na základě pohnutek, které nejsou ani ukvapené, ani poznamenané leností a kompromisy, ani tajené z pouhého strachu, že by člověk musel čelit jinému názoru nebo samotě, ale na základě pohnutek vyzrálých na cestě víry.

Nová edice Ratio Formationis, kterou nedávno vydal hlavní představený a hlavní rada, bude moci kromě jiného načrtnout i itineráře zaměřené na tyto cíle.

Zároveň je třeba posílit některé postoje duchovní.

Tím základním je schopnost dívat se na vlastní život ve světle víry. Pomůže nám to, abychom si uvědomili, že ani v temné rokli⁴⁷ se není čeho bát a že z tisíců na první pohled náhodných událostí pro nás Bůh utkal naši spásu.

Rozeznat v salesiánském charismatu osobní milost⁴⁸, kterou nám Pán nabízí a kterou nám připravil, bude zdrojem radosti a klidu, umožní nám to uvádět do praxe námi „podepsané vyznání víry“⁴⁹. To pak na základě uznání daru podporuje nadšení, jež ukazuje na hodnotu tohoto daru. Odtud může vzejít „nákaza“ vokacionální evangelizace, která je v dnešní době a v dnešním světě nejúčinnější.

Správné přijetí „spirituality vtělení“ nám pomůže v klidu přijmout přítomnost mediací (zprostředkování) „jako každodenních interpretů Boží vůle“⁵⁰. Tím, že tyto mediace mají své kořeny v církvi, univerzální svátosti spásy⁵¹, přinášejí nám i přes ohraničenost znamení možnost opravdového kontaktu s Bohem. Zatímco nás zvou k tomu, abychom žili, jako bychom viděli neviditelné⁵², přibližují nás Božímu tajemství, které může být blízké každému člověku. Pomáhají nám včlenit celou realitu stvoření do sítě milosti, která zahrnuje náš život, aby jej spasila.

Církev a svátosti, zakladatel a charismata, řehole a komunity, biskupové a představení, svět přírody i svět historie lidstva jsou prostředky milosti, které nám něco sdělují o Bohu, o tajemství jeho blízkosti a skrytosti. Ale mezi všemi těmito mediacemi (zprostředkováními Boží vůle) zůstává tou nejvýmluvnější a nejvznešenější člověk, stvořený k obrazu Božímu, a mezi lidmi ti, kteří přijali poslání a povolání být zvláštním způsobem jeho znamením jako pastýři. Přijmout toto zprostředkování (tuto mediaci) znamená pochopit a realizovat jednu z forem nového uspořádání všeho v Kristu⁵³, přetvářet svět světlem naší víry a zároveň běžet k němu a se synovskou radostí volat „Maranatha“.

Občas don Bosco rozlišoval mezi poslušností „osobní“ a „řeholní“, přičemž zdůrazňoval vyšší kvalitu té druhé, která není vedena pouhou sympatií nebo lidskými kvalitami stávajícího představeného, ale hlavně přijetím mediace, kterou člověk uznává skrze víru. Odtud vychází svoboda a pokoj ve svěření se Bohu a lidem, které nám on dal jako průvodce na naší cestě. Jan XXIII. to vyjadřoval mottem: Obœdientia et pax.

„Pedagogika poslušnosti“ má osvětlit a prokvasit praktický život a učinit náš konkrétní každodenní život skutečně radikálním. Bylo by zásadní chybou představovat poslušnost jako obtížné jho, když se jedná o láskyplnou vůli Otcovu.

Zejména se zdá důležité, abychom se – jak ve formačních prostředích, tak ve všech domech, zvláště před důležitými rozhodnutími – učili společnému rozlišování a rozhodování (discernimento comunitario) a cvičili se v něm v duchu 44. a 66. článku Stanov: v ovzduší modlitby a naslouchání, pod vedením pozorné osoby, která dokáže zhodnotit všechny možnosti a vytvořit prostor každému člověku. Jde o to, abychom shromáždili všechny informace, které pomohou osvětlit problém, určili podstatná kritéria pro pochopení problému, a vyvodili konkrétní závěry, jež jsou nejnaléhavější. Je to kontext, v němž se poslušnost snaží pohledem víry porozumět „znamením času“, naslouchá slovům a srdci bratra, dokáže sama s radostí a pokorou přispět k uskutečnění rozhodnutí, kterým se společné hledání uzavírá. Uplatní se zde také všechny schopnosti rozumu. Toto společné rozlišování je nutné a nemělo by se na ně zapomínat.

Měla by být poskytována osobní pomoc při vychovávání k tomu, abychom byli schopni řešit eventuální konflikty, které jsou spojeny s oblastí poslušnosti. Nejvážnějším může být konflikt mezi poslušností a osobním svědomím. Často se můžeme dostat do složitých a dramatických situací, které vyžadují, abychom je řešili klidně a ujasnili si je. Nemohou být vždycky vyřešeny pouhou autoritou představeného, ale vyžadují spíše jeho respekt a modlitbu. I v těchto případech by měl spolubratra neustále doprovázet milosrdný a upřímný rozhovor s představeným, aby mu pomohl v daném problému rozlišit hodnoty, mnohotvárnost správných kriterií úsudku a možné cesty řešení..

Chtěl bych se zde ale hlavně zmínit o četných případech, kdy je svědomí jednoduše postaveno proti poslušnosti, která vyžaduje oběť v podobě změny domu či úřadu, věrnějšího plnění Stanov nebo přijetí názoru představeného, který může být vůči nějakému skutku nebo nějakému problému zcela opačný, než je názor náš. Zde jsou některá hodnotící kritéria.

Na prvním místě je třeba zamezit častějšímu opakování takového konfliktu, ke kterému by v řeholním životě mělo dojít jen zřídka a výjimečně, protože by „řeholník neměl jednoduše dovolit, aby k takovým střetům mezi jeho svědomím a svědomím jeho představeného docházelo.“⁵⁴

Často bude naopak potřeba věnovat čas, modlitbu a dialog tomu, abychom představenému předložili nezbytný příspěvek své zkušenosti a své lásky k mladým a ke kongregaci a abychom od představeného v klidu přijali motivace a rozhodnutí, která mají vliv na závěry společného hledání.⁵⁵ „V tomto hledání ať se řeholníci vyhýbají jak přehnanému jitření citů, tak i obavě, že přitažlivost běžných názorů převládne  nad hlubokým smyslem zasvěceného života.“⁵⁶

Musíme se před Pánem snažit mít jistotu, že naše svědomí je svědomím řeholním a salesiánským, že přijalo za své podstatné prvky našeho povolání k zasvěcení v duchu dona Boska a podle slibů daných Pánu.

Občas máme dojem, že o ryze „křesťanské, řeholní a salesiánské“ problematice nebo o rozhodováních v těchto oblastech vedeme dialog se svědomím, jež ztratilo své vnitřní vokacionální bohatství a jež se řídí kritérii čistě světskými nebo přísně subjektivními. S takovým svědomím riskujeme, že salesiánské Stanovy zůstanou němé, řeholní komunita se stane bezvýznamnou, autorita představeného nelegitimní a salesiánské poslání výlučně osobním rozhodnutím. V takovém případě může být zkušenost konfliktu příležitostí k autentické obnově povolání, nebo často dokonce i bolestným definitivním vyjasněním.

Nejčastěji ale konflikt nevzniká kvůli povolání, ale kvůli skryté nebo zjevné praktické aplikaci kritérií, které ještě upřesníme.

Může vzniknout napětí mezi poslušností a efektivitou (účinností či výkonem). Občas se zdá, že poslušnost, která se po nás žádá, dostatečně nerespektuje ani naši profesionalitu, ani pracovní oblast, v níž podle našeho zdání něco dokážeme, ani životní rytmus či různé produktivní a apoštolátní schopnosti.

Je bez diskuse, že i poslušnost sama o sobě má svou efektivitu, ale ta se získává jenom skrze víru, jak nás učí velký svědek současnosti Giovanni Battista Montini, který byl dosti blízký salesiánské rodině. Montini se v kritické fázi života vážně zamýšlel nad významem poslušnosti. V dopise otci z r. 1942 napsal budoucí papež Pavel VI: „Stal jsem se nedůtklivým mezi přáteli a málo je vídám. Skoro nikdy nevycházím a také knihy... se ke mně obrací zády ze zamlklých polic. Už nepíšu a zbývá mi málo času na přemýšlení a na modlitbu (kdybych tak aspoň dělal něco dobrého!). Ale trpělivost! Bůh se postará.“⁵⁷ A Bůh se postaral.

Vzniknout může i konflikt mezi poslušností a smyslem pro seberealizaci. Každý z nás má nějaké cíle, způsoby, jak jich dosáhnout, časové horizonty. Odložit tohle všechno a přijmout Boží projekt prostřednictvím člověka není jednoduchý krok: „Zdá se mi, že tu jsem (ve Státním sekretariátu) nepatřičně,“ napsal Montini⁵⁸, „a že čekám, až se dostanu k něčemu, co bude jednodušší a víc moje. Myslím na studia, která jsem opustil, na oslabený kontakt s kněžskou službou, na kratší modlitby...“. „Ztratit se, abychom se nalezli“ je jeden z evangelních paradoxů, který těžko strávíme, budeme-li krátkozrace hledat svůj omezený osobní prospěch.

Občas vzniká rozpor mezi poslušností a plodností apoštolátu, o němž se nám zdá, že bychom ho mohli snadno vyřešit. Komu z nás se nestalo, že jsme se cítili dobře na jednom místě, ale když jsme se přesunuli jinam, octli jsme se v problémech, kdy jsme cítili, že nesklízíme květy ani plody, ale zvadlé listí? V životě nicméně existují období – jak opakoval don Egidio Viganò ve své poslední Strenně – jejichž plodnost je vázána na naši činnost, a jiné, jejichž plodnost je dcerou utrpení. Zde již neplatí lidská a světská měřítka. Jediným měřítkem zůstává Kristův kříž.

„Nechci přemýšlet o svých pocitech,“ poznamenává Montini, „možná by zvítězil smutek, že jsem nedokončil nic dobrého. Často mi přichází na mysl podivná myšlenka, že jsem totiž ještě nezačal dělat nic solidního a opravdového, jak jsem si umínil, když jsem začínal. Ale chci se uchýlit do milosti Boží“, uzavírá, „která mi dala ten dar, který jsem ještě nikdy pořádně nevyužil, že jsem nástrojem ve službách církve a evangelia.“⁵⁹

Nejsou také ojedinělé případy, kdy vznikne konflikt mezi poslušností a proroctvím. Zdá se nám, že jednáme velmi dobře, stále stoupáme, málem sklízíme potlesk, píše se o nás a zdá se, že děláme církvi a kongregaci čest... A najednou přijde poslušnost působící jako jinovatka na kvetoucích stromech... V takových případech je třeba mít jasné vědomí toho, že hodina pravého prorockého svědectví možná není totožná s hodinou úspěchu či prostého osobního uspokojení.

Uprostřed mnoha problémů je třeba neztrácet ze zřetele trpícího a poslušného Ježíše. V době, kdy je po právu znovu uznávána důstojnost námitek svědomí (např. při odmítání vojenské služby apod. – poznámka red.), zde tím spíše musí být někdo, kdo po příkladu Pána Ježíše dokáže v evangelním a letničním duchu a více životem než slovy dosvědčit důstojnost poslušnosti svědomí. „Čím více máte zodpovědnosti, tím je nezbytnější, abyste obnovovali dar sebe sama v jeho plném významu.“⁶⁰

Procházíme-li znovu historii povolání, udiví nás, jak energicky Pánovo volání vyžaduje poslušnost.

Abrahámovi: „Zanech svoji zemi a jdi do země, kterou ti ukážu.“⁶¹

Mojžíšovi: „Pláč Izraelitů dolehl až ke mně... Jdi. Posílám tě k faraónovi.“⁶²

Jeremiášovi: „Neobávej se, že jsi příliš mladý. Jdi, kam tě pošlu, a dělej, co ti přikážu.“⁶³

Pavlovi: „Vstaň a jdi do města. Tam je někdo, kdo ti řekne, co máš dělat.“⁶⁴

Z těchto příběhů je zřejmé, že dříve, než povolaný někam vyjde a začne něco ohlašovat, musí poslechnout.

Je vskutku třeba, aby se ten, který je poslán, nejprve podřídil slovu, které zvěstuje, aby znásobil jeho účinnost.

Čas strávený v Nazaretě nebyl zbytečný, protože se zde formovalo v poslušnosti srdce Krista evangelizátora. Tři roky, které strávil sv. Benedikt v jeskyni v Subiaco jako osamělý poustevník, nejsou závorkou v jeho životě, ale dobou poslušnosti a naslouchání a zdrojem jeho budoucí plodnosti. Don Bosco u nohou dona Cafassa v konviktní knihovně předchází – a nejen chronologicky –dona Boska, který je rád uprostřed chlapců z Valdoka a který prochází trhy u Porta Palazzo, aby našel mladé, které je třeba spasit.

Poněvadž je výchova záležitostí srdce, od kterého má klíče jedině Bůh, „nic nezmůžeme, pokud on sám nás nenaučí vychovávat a tyto klíče nám nesvěří“⁶⁵. Prvním krokem misie je poslušnost misionáře. Je třeba, aby nejdřív naslouchal, a pak teprve kázal. První misií je misionářovo srdce, protože misie je nejprve vnitřní realita a pak teprve vnější úkol. Misijní poslání je posláním k osobní svatosti. „Je třeba začít tím, že se očistíme dřív, než začneme očišťovat ostatní, musíme se poučit, abychom mohli poučovat, stát se světlem, abychom mohli osvětlovat, přiblížit se k Bohu, abychom k němu mohli přivádět druhé, posvětit se, abychom mohli posvěcovat.“ (sv. Řehoř Naziánský)⁶⁶ To nám umožní, aby se „z našeho života stal přesvědčivý motiv věrohodnosti a přijatelná apologie víry“.⁶⁷

Poslušnost, která nás vkládá do Božích rukou, je tatáž jako ta, která nás plodně začleňuje do salesiánské komunity a určuje náš apoštolát.

Jsme-li niterně vychováni Pánem, jemuž jsme se svěřili, a doprovázeni komunitou, nepřicházíme k mladým ve svém jménu, ale ve jménu jeho: s plánem, který s konkrétním mužem nebo ženou má on, s výchovnou láskou, s nadějí a silou milosti, jež vycházejí z něho.

Vědomí, že jsme „posláni“ k mladým, dává naší službě vnitřní stabilitu a „houževnatost“: tj. onu evangelizační trpělivost, která nám umožňuje, abychom čelili těžkostem, pozitivně přijímali neúspěchy, očekávali dozrání vhodných časů, aniž by se průchod krizí stal stagnací a frustrací povolání nebo hořkou a neplodnou ztrátou odvahy.

„Pane, učiň ze mně nástroj své lásky.“ To je modlitba připisovaná sv. Františkovi z Assisi. Slib poslušnosti vyjadřuje připravenost vydat se do Božích rukou, nechat se jím zaměstnat a stát se nástroji budování jeho království. „Stát se nástrojem,“ přemítal Montini, „je holocaustem pro toho, kdo zná vznešenost hierarchického a božského jednání.“⁶⁸ Vždy, když byla v sázce spása mladých a služba evangeliu, don Bosco obvykle vyjadřoval tuto tvárnost a ohebnost gestem, které nám první salesiáni zachovali: „Kdybych mohl mít u sebe dvanáct mladých, se kterými bych jako pán mohl disponovat stejně jako s tímhle kapesníkem, chtěl bych rozšířit jméno našeho Pána Ježíše Krista nejen v celé Evropě, ale i za její hranice do dalekých zemí.“⁶⁹ Téměř jako odpověď na toto pozvání vznikla v kongregaci tradice, která povzbuzuje spolubratry, kteří se cítí být voláni, aby učinili hlavnímu představenému zvláštní nabídku disponibility k misiím ad gentes. Ta je „v jejich duších činí připravenými, aby“ – přes všechny geografické hranice – „hlásali všude evangelium“⁷⁰ a dává salesiánské poslušnosti zvláštní rozměr úplné odevzdanosti a světovosti. Tuto připravenost poslechnout, která je naší tradici vlastní, jsme chtěli se zvláštní nádherou oslavit v našem misijním rozeslání v roce 2000, jak jsem již naznačil v jednom ze svých dopisů⁷¹.

Když přemýšlíme o budoucnosti zasvěceného života, přijdeme na to, že naděje na jeho trvání bude tím odůvodněnější, čím více bude schopen být autentickým proroctvím⁷². Vzorem je Eliáš, kterého Západ i Východ zařazují mezi inspirátory zasvěceného života, „odvážný prorok a Boží přítel“, který „žil před Boží tváří, v mlčení patřil na jeho přítomnost, přimlouval se za lid a mocně hlásal Boží vůli, hájil Boží právo a povstal na ochranu chudých proti mocným tohoto světa.“⁷³

Tím velkým „proroctvím“, které je ohlašováno řeholní poslušností, je Kristus. Stačí prolistovat Basilovu, Augustinovu, Benediktovu či jinou řeholi, abychom zjistili, že od počátků zasvěceného života je duší řeholní poslušnosti touha připomínat Krista a jeho úplné darování se Otci a poslání, jež obdržel. „Samo postavení Syna totiž v sobě zahrnuje tajemství lidské svobody jako cestu poslušnosti vůli Otce a ukazuje tajemství poslušnosti jako cestu postupného dosahování pravé svobody.“⁷⁴

Pravé proroctví, které je dnes vyžadováno zvláště od řeholníků také z moci slibu⁷⁵, je jejich způsob a závazek církevní poslušnosti.

V pastýřském listě k Jubileu Tertio Millennio adveniente poukázal Jan Pavel II. na „krizi poslušnosti vůči učitelskému úřadu církve“⁷⁶ a vyzval k zamyšlení se nad ním, abychom mohli účinně čelit rizikům naší doby.

V tomtéž dokumentu papež podtrhuje, že je vhodná doba k prohloubení víry, hlavně co se týče jednoty církve a služby, kterou pro tuto jednotu nabízí apoštolský úřad. Má to napomoci k tomu, aby „členové Božího lidu byli přivedeni ke zralejšímu vědomí vlastní zodpovědnosti a k živějšímu smyslu pro hodnotu církevní poslušnosti.“⁷⁷ Je to výzva, kterou by měli synové dona Boska i salesiánská rodina přijmout už kvůli rodinné tradici, jež je dnes aktuálnější než dřív a jež vidí ve věrnosti papeži a pastýřům jeden z příznačných prvků salesiánského charismatu⁷⁸.

Složitost dnešní doby i probíhající změny, úsilí o inkulturaci víry i mezináboženská a mezikonfesijní setkávání, stále nové ohromné příspěvky moderních poznatků o člověku, silný vliv relativizmu a subjektivizmu naší kultury, otvírání nových oblastí bádání, které s sebou přinášejí dosud neznámé otázky – to všechno vyžaduje zralý úsudek a moudrost, jež by byla schopná se rozhodovat i schopná udržet dynamicky vyváženou a bdělou rovnováhu mezi svobodou výzkumu a přesvědčeným přijetím učitelského úřadu legitimních pastýřů a zvěstovat celou pravdu, s níž Duch svatý provází Boží lid.

Taková poslušnost se jeví jako zvlášť plodná, nutná a významná ve všem, co se týče tajemství Krista a církve, slavení a katecheze svátostí, morálního života mládeže, rodin a křesťanského lidu. Jedná se o pravdu, kterou víra ozařuje náš život a vede nás k jeho naplnění.

Zasvěcená poslušnost kromě toho, že silně zjevuje samotný fakt darování se Bohu, napravuje neopodstatnělou a neusměrňovanou autonomii, která představuje pokušení rozšířené v dnešním světě, a nabízí nám důstojnost synovského – ne otrockého – vztahu, který oplývá smyslem pro zodpovědnost a který je oživován vzájemnou důvěrou⁷⁹.

To s sebou přináší, jak poznamenává sv. Tomáš, „quædam disciplina“, která je stylem učednictví. Kritizuje proto nebezpečí pyšné soběstačnosti „self made man“, aby v pokoře odkryl duchovní plodnost, která uznává schopnosti a přínos jednotlivých bratří a sester na Božích cestách. Vyznává přítomnost milosti ve vztazích a ukazuje na křehkost toho, kdo se staví jako „iudex in causa propria“, a tím riskuje, že upadne do bolestné, ne-li přímo smrtelně nebezpečné slepoty.

Poslušnost je disciplína, která byla dána naší svobodě, aby ji učinila nástrojem osvobození. Blahoslavený, kdo se ji naučí žít podle již citovaného motta papeže Jana: „obœdientia et pax“. Není to asi náhoda, že mezi těmi, kdo dali svůj život v sázku a obětovali ho pro Boží království, pro lidská práva, pro ochranu ženy a dítěte, pro výchovu jednotlivců i národů, bylo hodně řeholníků a řeholnic. Stali se proroky a mučedníky a Jan Pavel II. nám je připomněl u příležitosti jubilejního roku 2000.

V salesiánské poslušnosti je v popředí odvaha přijmout meze naší historické podmíněnosti, která od nás vyžaduje zvláště v některých obdobích a okolnostech našeho života nejen poslušnost vůči Bohu, ale i vůči člověku. Poslušnost je oceněna v mladém člověku, který přijímá vychovatele a dospělého jako partnera v rozhovoru a průvodce v růstu. Ale vyhledává ji i dospělý jako schopnost zařadit se klidně a plodně do nějakého prostředí, pracovní skupiny, naplánovaného procesu, který nelze stále začínat od nuly. Ve starém člověku se poslušnost vyjadřuje jako způsob, který umožňuje „odevzdat se do rukou Božích“ a nechat se jím nést až do jeho domu tak, jak se to jemu líbí.

Naše poslušnost je povolána k tomu, aby zvěstovala styl poslušné autority, který byl zahájen službou Ježíše Krista a zvěstován v jeho evangeliu. Takový styl je charakterizován jako autentická diakonie Boha vůči bratřím a sestrám. Distancuje se ode všech autoritářských či v autoritě si libujících způsobů, odhaluje riziko sklouznutí do různých forem moci a střeží se manipulativních deformací autority. „Syn člověka nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za mnohé.“⁸⁰

Poslušnost zasvěcené osoby vyjadřuje solidaritu se všemi a zasazení se za všechny, kteří jsou díky tvrdosti života povoláni k tomu, aby poslouchali z donucení a nutnosti, s těmi, kteří nespravedlivě trpí ve věznicích, s těmi, kteří jsou i ve svých rodinách obětmi autoritářského a mocnářského jednání a kteří nemohou zakusit osvobozující sílu lásky.

Dobrovolná poslušnost salesiána poukazuje na relativitu lidských rozhodnutí a názorů, které se často pyšně staví jedny proti druhým na úkor lásky a milosrdenství...

V řeholi sv. Benedikta je výzva, abychom v poslušnosti přímo závodili. Je to závod, který vyhraje jen ten, kdo nalezne v lastuře poslušnosti perlu svobody.

Autentickým prorockým svědectvím je i přijetí poslušnosti v „okrajových“ oblastech služby a apoštolátu, kdy svědčíme o hodnotách méně populárních a jen okrajových a můžeme dopadnout jako „vyhoštění s vyhoštěnými“ a ztělesnit tajemnou logiku „kamene zavrženého staviteli“, kterým si Pán rád poslouží při stavbě své církve a pro zlepšování její schopnosti přijímat ostatní.