Salesián –


Salesián –



ACG 37435


L ist hlavního představeného
D. Juana E. Vecchiho

o modlitbě



Vy se modlete takto:

Otče náš...“ (Mt 6,9)

1 člověk a učitel modlitby mladých

▲back to top



přeložili P. Zdeněk Jančařík, SDB

a P. Jan Vyhnálek, SDB



1. Ty jsi mé světlo... – Revidovat vlastní srdce – Upřímní k Bohu a k sobě samým – Schopni naslouchání – Vychutnávat ticho – Objevit vlastní neochotu – S důvěrou přistoupit k Otci – Vydat se na cestu modlitby – Dát slovo Bohu – Nalézat Boží pohled v hloubce vlastního bytí – Zkušenost některých Božích přátel

2. MODLITBA SALESIÁNASemínka matky Markéty – Don Bosco, muž modlitby – Ve stopách svatého Františka Saleského – Ve znamení oratoře – „Kontemplativní v činnosti“ – Některé podmínky: Niternost – Úmysl - Cítit se Božími nástroji ve prospěch mladých – Objevit přítomnost Ducha svatého v životě mladých

ZÁVĚR – Modlitba našich svatých – Liturgie života – Uvedení mladých do modlitby – Maria, ikona naší modlitby

1.1

▲back to top


1.1.1 V Římě 1. ledna 2001, o slavnosti Matky Boží

▲back to top




Na dobu postní v roce 1999 připravilo jedno španělské diecézní společenství pro věřící list o současné křesťanské modlitbě s názvem: „Pane, hledám tvou tvář.“1 Připojili se také biskupové a kněží.2

Biskupové zaznamenali dezorientaci křesťanů v oblasti modlitby a jejího smyslu (Proč se modlit? Má ještě smysl se modlit?), ale i vzhledem k pramenům a původním podobám křesťanské modlitby. To se týká také postupné ztráty modlitebního návyku díky změnám, které probíhají v rodinném životě, v níž lze prožívat celé dny bez jakékoli známky nějakého pokusu o společnou modlitbu. Z křesťanského společenství, nehledě k přípravě na nedělní mši, mizejí postupně i další praktiky, jimiž křesťanská komunita projevovala v průběhu času svou bytostnou příslušnost k Pánu.

Zároveň byl zdůrazněn zvýšený počet míst a možností modlitby ve stylu „self-service“ („samoobsluhy“), nabízených různými náboženskými skupinami těm, kdo o to projevují zájem, a stále častější vyhledávání takových míst.

Tento jev jsme zaznamenali také my z našeho úhlu pohledu: existuje nabídka modlitebních večerů v kostelích, pořádají se kontemplativní vigilie, roste počet modlitebních domů. Ale nejen to. Zhruba před patnácti dny jsem poslouchal jednu evangelickou rozhlasovou stanici, která jmenovala na dvacet bohoslužebných míst v Římě, s příslušnými hodinami pro ty, kdo by se chtěli přijít modlit. V pozadí bylo slyšet slova žalmů podbarvená elektronickou hudbou a nadšeně se modlící hlasy účastníků těchto akcí.

Jubileum, se svými podnětnými modlitebními setkáními na náměstí Svatého Petra a s množstvím nejrůznějších slavností, podtrhlo také tuto dimenzi křesťanské religiozity.

Žijeme v globalizovaném světě, z náboženského pohledu zcela zvláštním: humanistickém a sekularizovaném, vlastně nevyrovnaném se svým stálým apelováním na práva osoby, na možnost osobní volby ve všech oblastech, který je tedy trochu alergický na návrhy k prostředkování, ve světě, který by se dal v privátním prostoru nazvat světem „náboženství nadivoko“. Jsou lidé žijící jako „agnostikové“ (tedy bez víry). Jsou také lidé praktikující náboženství na způsob snack-baru nebo McDonalda, upřednostňující vlastní volbu a časový rozvrh, místa a formule. Jsou lidé, kteří si vybírají esoterické praktiky a náboženství. Někdy se ve vlakovém kupé stane, že jediný člověk, kterého je vidět se modlit, je muslim. Na letištích byly vybudovány prostory pro vyjádření různých náboženství.

Jedno se zdá být jisté: kdokoli vkročí na půdu jakékoli náboženské zkušenosti nebo emoce, objeví a začne brát modlitbu za jeden z jejích hlavních projevů. Ruku v ruce s tím se dostaví prosba k Pánu a pocit jeho blízkosti, vyjádření chvály a díku, touha po doprovázení a ochraně.

Není tedy divné, že mladí křesťané, kteří žijí v této atmosféře, jsou s námi v kontaktu a navíc cítí jakousi přitažlivost k Ježíši Kristu a k evangeliu, prostě ti, kteří už přijali za svou výzvu nejzazšího smyslu, anebo už vyjádřili své vědomé rozhodnutí k životu v živé víře, se ptají, jak se salesiáni modlí. Ptají se, jak salesiáni cítí potřebu modlitby ve svém srdci a zvláště jestli jsou salesiáni schopni je uvádět do modlitby, s níž by prožívali svůj život, probouzeli pevná přesvědčení a měli takové zkušenosti, že by se pro ně modlitba stala zvyklostí, radostí, oporou a světlem.



1. „Ty jsi mé světlo...“3



S mladými můžeme prožívat mimořádné chvíle slavení, dobře připravené z hlediska obsahového, symbolického a choreografického. Stanovy nám s ohledem na nás, poté co nám připomněly důležitost komunitních okamžiků, říkají: „Podaří se nám vytvořit společenství modlitby, jestliže se každý z nás stane mužem modlitby. Každý z nás potřebuje vyjádřit ve svém nitru osobní synovský vztah k Bohu, projevit mu svou vděčnost, svěřit mu svá přání a apoštolátní starosti. „4

Jedna věc je tedy odříkávat modlitby nebo se podílet na společných celebracích, což je zajisté užitečné a vhodné, jiná věc ale je stát se lidmi zasvěcenými modlitbě. To jsme mohli vyslechnout i od mladých a od komentátorů vzhledem k masovým manifestacím během Fóra SHM a během Jubilea: všechno to byla jistě hodnotná zkušenost, ale přetrvá a najde své místo v dalším životě? Mluví se o důležitosti náboženské výchovy, doprovázení, vnitřním následném přijetí víry jako důsledku mimořádné události, komunikace srdce dětí s Otcem.

Je tedy jasné, že bude-li naše evangelizace nabízet pouze vysvětlování, ale nebude-li s to vytvořit vztah společenství s Otcem, bude prázdná, redukovaná vlastně na ideologii. Velkým Ježíšovým dílem bylo seznámit, v biblickém smyslu, člověka s Otcem a naučit učedníky obracet se k němu při naslouchání hlasům Ducha, učení a slovům, kterým dává zaznívat v srdci.5

Proto je evangelium bohaté na učení o modlitbě. Některá z nich předkládá evangelista Lukáš v jedenácté kapitole svého evangelia: jednotícím slovem je „Otec“, vytrvalost v modlitbě a její účinnost. A samotné evangelium nám vysvětluje společenství s Otcem, přítomnost Ducha, který se modlí s Kristem v nás a za nás.

Není mým úmyslem mluvit k vám o salesiánské komunitní modlitbě. Je k tomu k dispozici dost literatury6 a dost animačního úsilí. Je také znát v tomto ohledu zlepšení. A není pochyb, že modlitba je dobrým vyjádřením jednotlivce a komunit a je také školou kontinuity a vytrvalosti, nejen garancí ekleziálního bohatství. Salesián se modlí s komunitou a v komunitě.

Nyní bych se rád zvlášť zastavil u osobní cesty, která za pomoci komunity vede každého z nás k tomu, aby byl člověkem modlitby, s touhou a schopností přivádět k ní mladé a dovést také k pravidelnosti a zapálení ty, kteří toho budou schopní.



2 Revidovat vlastní srdce

▲back to top


Modlitba salesiána, synovská komunikace a dialog s Pánem, je zajisté v souladu s jeho životem a je přizpůsobena jeho konkrétnímu životu. Vzhledem k modlitbě existují ovšem mnohdy „typické momenty“, které si zpravidla neuvědomujeme; tak jako existují reálné limity, které je nutno překonat, abychom vyrostli v muže modlitby podle salesiánského vzoru.

Mezi typickými momenty je například tendence postavit do středu salesiánova života činnost, ne vždy chápanou jako činnost vědomě spásonosnou, ale někdy prostě jako lidské snažení se vším, co k němu patří: s dynamikou, kompetencí, množstvím prostor, vztahů a proslovů atd.

Modlitba bývá v takovém případě „omezena na několik denních okamžiků“, limitována na společné chvíle. Ježíš, dobrý Pastýř, nám však radí, abychom se modlili „sine intermissione“: v neustálé komunikaci s Otcem, který k nám přichází v Duchu a vychází z nás mnoha cestami: prostřednictvím myšlení, citu, orientaci činnosti, vztahem k bližnímu, účastí na společném slavení a na křesťanském životě ve společenství. To vše konané s pohledem obráceným k němu a s touhou dosáhnout „le bon plaisir de Dieu“7, jak praví svatý František Saleský.

Jiným typickým momentem je interpretace slov dona Boska: „Činný život, o nějž naše Společnost zvlášť usiluje, vede k tomu, že její členové nemohou mít mnoho prostoru pro společné modlitební praktiky.“8 To je pravda. Je ovšem třeba se vrátit do jeho dob, abychom pochopili dosah takového tvrzení, a srovnat tato slova s tím, co předepisovaly ostatní instituty: ke každodenním modlitbám matutina, ranních chval a nešpor se přidružovala tridua, novény a liturgické doby, které byly vzhledem k zbožným praktikám mnohem více uspořádány, než je tomu dnes. Slova dona Boska je třeba číst a interpretovat v tomto kontextu. Není také možné zaměňovat společné chvíle modlitby s osobními okamžiky, o které také často přicházíme při špatně zorganizované činnosti.

Mezi naše typické limity je třeba počítat také jisté přirozené vystavení se množství úkolů, které se pro některé spolubratry, kteří mají svůj pracovní kalendář stále „v pohotovosti“ pro nepředvídané záležitosti, může přerůst do stavu vnitřního neklidu a zmatku. Tento stav pak nevede pouze k vyloučení účasti na společných komunitních akcích, ale znamená také omezení studia, četby, vědomé přípravy ke službě a výchovné práci, která se stává stále složitější jak z hlediska evangelní interpretace života, natož z hlediska metodologie orientace mládeže.

Je třeba brát v úvahu, že jak pastorální způsob porozumění kontextu, o němž jsem se zmínil výše, tak naše osobní reflexe nás dnes přivádějí ke zcela určitým závěrům o podmínkách, které je třeba pro modlitbu vytvářet.

O modlitbě je možné mluvit pouze tehdy, když přijmeme zkušenost Ježíše, Syna Otce, která dostane své vyjádření v našem životě pod vedením Ducha. Mluvit o modlitbě znamená odhalovat to, co je v našem životě nejsvětější a co je pramenem jeho identity.9

Modlitba je syntézou našeho vztahu k Bohu. Můžeme říci, že jsme tím, za co se modlíme a jak se modlíme. Úroveň naší víry je úrovní naší modlitby; silou naší naděje je síla naší modlitby: plamen naší lásky je plamenem naší modlitby.“10

Modlitba a život se stýkají v jediné a totožné realitě ve vědomí toho, kdo se modlí. Dokud se život sám nestane modlitbou, ani modlitba nebude živoucí a autentická.

Z jiného pohledu jsou Písmo svaté a církevní tradice plné modliteb chudých, kteří se obracejí jako děti k Bohu v Ježíšově duchu. Průběh modlitby musí být jednoduchý a prostý, musí být synovským vztahem a musí být v Duchu Svatém.

Je možné zmínit se o některých postojích, které jsou příznivé pro osobní modlitbu.

2.1 Upřímní k Bohu a k sobě samým

▲back to top


Někdy si, když mluvíme k Bohu, obráceni k sobě samotným a ještě víc k našim náboženským partnerům, nasazujeme masku, oblékáme oblek, který se k naší roli hodí, a volíme přesná a správně formulovaná slova.

Tyto masky nekorespondují s tím, čím jsme. Představují přehrady hlubokého sdílení s Bohem a dialogu s ním, bez alibi jakéhokoli druhu.

Bůh s námi chce komunikovat na vlnové délce upřímnosti. A to věru není nic situačního: je k tomu zapotřebí milosti a času. Proto nás Jubileum volalo k obrácení, k novému nastoupení cesty k Bohu a k reflexi našeho putování. Bylo především pozváním k obrácení srdce, i když slavnosti, přenášené televizí, mohly občas vzbuzovat jiný dojem.

Modlitba má mnoho podob a barev podle toho, jestli převažuje cit nebo meditace, formule nebo spontánnost. Každý dospěje nakonec ke svému způsobu modlitby tak jako má každý svůj vlastní způsob putování k Bohu a sebevyjádření. V modlitbě je však vždycky touha po vzájemném vztahu a komunikaci, které by bylo synovské, přímé, hluboce prožité. Ať už je způsob modlitby, k němuž jsme dospěli, jakýkoli, je vždycky pokusem o upřímné sdělení nás samotných. Ježíš to říkal takto: „Děkuji ti, Otče“11; „Zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“12; „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“13.



2.2 Schopni naslouchání

▲back to top


Pro nás vychovatele závisí schopnost mluvit o Bohu a s ním především na schopnosti mu naslouchat. On, jenž se vyslovil v prvotním stvoření, nám sdělil mnohé o dějinách spásy v událostech a slovech a všechna svá slova nám potvrdil v Ježíši. Dnes k nám mluví prostřednictvím církve a událostí, dává v nás zaznívat hlasu Ducha a zjevuje nové věci pro nové časy.

Věřící je především ten, kdo naslouchá Slovu, jako Maria. „Naslouchat znamená nejen intelektuálně si uvědomovat přítomnost druhého; ale také být ochoten dát jeho přítomnosti prostor v sobě samém až do té míry, abychom se stali jeho příbytkem a těšili se z něho.“14

Není vždy jednoduché rozlišovat mezi hlasem Božím a hlasem lidí. Proto musíme mít jako v příběhu o Samuelovi15 ucho pozorné pro toho, který promlouvá, aby nás a naše adresáty vychovával v naslouchání Pravdě: „Mluv, tvůj služebník naslouchá.“ Měli bychom mít pozornou mysl a sluch, abychom mohli adresáty přivádět k Pravdě, zvát je k naslouchání tomu, který má „slova věčného života“. To je jeden z cílů výchovy. Zákon, přikázání, Pánovo slovo se vyjevují jako pramen, z nějž tajemně vyvěrá celistvá a hluboká moudrost, šitá na míru prostých lidí, překonávajíc moudrost, která pramení z důvtipu lidského myšlení.

Ze strany člověka představuje tato pohotovost k poslušnosti a k naslouchání Slovu nezbytnou podmínku k odhalení Božího záměru, který je připraven pro každého člověka v čase a na místě, kde byla povolána žít. Bude také základní podmínkou k obnově stálého závazku konverze k Bohu: „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. „16

Privilegovaným místem naslouchání je tedy meditace Slova: „[Maria v Betánii] si sedla k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo.“17 Vše tedy začíná pozorností zaměřenou ke Slovu, které se poté proměňuje v meditaci, modlitbu a kontemplaci18. Naslouchání Bohu19 (se svými dimensemi ticha), odhlédnutí od sebe a nové obrácení se k Druhému se stává přijetím, či lépe niterným odhalením intimní přítomnosti v nás, přítomnějším než je naše vlastní „já“: „Pozdě jsem si tě zamiloval, Kráso tak dávná a vždy nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Ano, byl jsi v mém nitru a já venku. Tam jsem tě hledal. Zbloudilý jsem se vrhal na krásy tvých tvorů. Byl jsi se mnou, a já s tebou nebyl. Vzdalovala mne od tebe tvá stvoření, která by nebyla existovala, kdyby nebylo tebe. Volals mne stále hlasitěji a přemohls mou hluchotu. Zářils a tvůj jas rozptýlil moji slepotu. Šířil jsi svou vůni a já ji vdechoval a teď ti náležím. Dotkl ses mne a já zahořel touhou po tvém pokoji.“20

Nejen Druhý vatikánský koncil nastoupil cestu návratu ke Slovu, ale i dnes jsme u mladých lidí svědky nové touhy po něm. Jde jakoby o nové setkání mladých se Slovem, inspirované krom jiného exhortacemi Jana Pavla II. o četbě Písma.



2.3 Vychutnávat ticho

▲back to top


Ticho je zrcadlovým rozměrem Slova. Ticho a Slovo se doplňují a vzájemně se podporují. Bez tichosti se stěží dospěje jak k poznání sebe sama, tak k rozlišení Božího záměru v mém životě. Ticho je pramenem hloubky a usebrání.

Salesiánská střízlivost v mluvení neznačí distancovanost nebo kontrolovanou sebevládu; je vždy pozorností k druhému, pochopením a touhou dávat a přijímat. Dospíváme tak k vnitřnímu rozměru, k vyrovnanému bytí v nás samotných, k poklidnému pohledu na osoby a situace, k vnitřnímu pokoji, k radosti z přítomnosti druhých.

Rodí se tak také postoj sebeovládání a zvládnutí pokušení vyjevovat vůči druhým rozhárané pocity, svévolné představy o sobě samých, vzdor, nespravedlivé soudy, reptání a náladovost, které se v srdci rodí. Správně pojaté ticho ochraňuje nitro a umožňuje mu naslouchání a přijetí toho, kdo hovoří. Bůh, s nímž se toužíme setkat, je v našem nitru, ne někde venku.21

Vnitřní já vyžaduje čas a prostor ke srovnání a k rozlišování. Co se času týče, neměli bychom mít strach z toho, vyhradit si podle možností chvíle k osobní meditaci, ke studiu, k modlitbě a – proč ne? – ke kontemplaci: k postoji, při němž jsme téměř zcela v moci pravdy a krásy.

Evangelium nám radí, abychom „vešli do svého pokojíku, zavřeli za sebou dveře a modlili se ke svému Otci, který zůstává skryt“.22 Jde o to najít místo, kde by pozornost a duch nalezli co nejméně překážek na cestě k Bohu. Kostel nebo kaple jsou zajisté nejvhodnějšími místy k „tiché modlitbě“, ale nejsou to místa jediná. „Náš Pán si vybíral k modlitbě osamělá místa a ta, která nezaměstnávala příliš smysly, nýbrž pozvedala duši k Bohu, jako hory (které se zvedají od země a jsou povětšinou holé, bez možnosti pohodlného spočinutí).“23

Například procházky mohou nabýt nového významu: jde o to objevit v nich přítomnost Pána, který se – podle básnického vyjádření svatého Jana od Kříže – „svižně procházel po těchto lesích a zatímco si je prohlížel, pouhým svým krásným pohledem zanechával na nich všechny stopy krásy“24.

Člověk by se tedy neměl ohlížet po tom, jestli místo pro modlitbu skýtá to nebo ono pohodlí, aby bylo navíc přitažlivé pro smysly, ale měl by se především starat o vnitřní usebrání; aby zapomněl na všechny věci, bude si vybírat místo co nejoproštěnější od předmětů a smyslových vjemů a bude se snažit odpoutat pozornost od toho všeho, aby mohl lépe vychutnávat svého Boha v osamocení tvorů.25



2.4 Objevit vlastní neochotu

▲back to top


Duch v nás pracuje a posvěcuje nás také podle naší disponibility. Do této oblasti náleží také překonávání naší neochoty a učenlivé a synovské otevírání se Otci a lásce k druhým, mající kořeny v našem srdci. Niternosti je možné vychovat, lásku je možné očišťovat a naše vztahy je možné stále víc naplňovat úctou. Jde o to sundat masku těch vnitřních hnutí, které se v nás zabydlily a které nám brání darovat se se srdcem svobodným srdcem.26

Je třeba mít odvahu odhalit a pojmenovat vlastní křehká a negativní místa, která poznamenávají náš život, rozpoznat naši vlastní neochotu svěřovat se s nimi Otci. Je nutné akceptovat trpělivou práci, která je nezbytná k tomu, aby se Boží vůle stala směrnicí našeho myšlení a našeho svědomí. Není člověka modlitby, který by necítil potřebu a výhody vnitřní i vnější askeze.

Kdo je zkušený v duchovním životě, ví, že tato cesta vyžaduje trpělivost a vytrvalost, že po ní člověk nemůže jít sám, protože nás předchází a provází Duch. Pak také po určitém čase uvidí plody postupného zklidnění, rozšiřování vlastní svobody, mírnosti a činné lásky, jež jsou plodem duchovní cesty.27



2.5 S důvěrou přistoupit k Otci

▲back to top


Tak zní rada svatého Pavla.28 A stejně vyznívá i Ježíšova nauka.29 Pán akceptuje rituálně kultovní rozměr naší modlitby, ovšem pouze jako cestu a prostředek ke spontánní a zjevné důvěře.30 Jsou příležitosti, kdy se můžeme modlit beze slov, ale nikdy se nemůžeme modlit bez hluboké touhy po setkání s Pánem, po tom být s ním. „Hospodine, hledám tvou tvář“31 je vlastně jistou podobou modlitby. Dnes je typické toužit po chvílích emoce a zážitku, které se dostavují málokdy, a pokud se dostaví, tak pod vlivem silných stimulů. Jsou milostí, na níž se nezakládá náš vztah k Bohu a již nám Pán daruje jako posilu na cestě. Žijeme v době, kdy dominuje náboženská citovost, touha zažít „něco jiného“, cosi za smyslovou zkušeností.

Přátelství s Pánem si žádá, aby naše touha po setkání s ním byla přítomná v modlitbě a modlitba aby se promítala jako orientace a žízeň do života: „Bože, ty jsi můj Bůh, zrána hledám tvou tvář.“32 Nejde tedy o touhu splnit modlitební povinnosti, ale o intenzivní kontakt s Pánovou přítomností, s jeho přátelstvím.

Často máme strach z toho, že bychom se k Bohu mohli dostat příliš nadosah nebo že by mohl projevit příliš jasně svou vůli. Trápí nás tisíceré otázky: Co ode mne Bůh bude chtít? Kam mne povede? V sázce je příliš mnoho: běží o můj život. Mohl by změnit zaměření všeho, co jsem dělal, mohl by mne volat, abych zapochyboval o svých hodnotách. Tak tomu bylo s praotci, proroky, apoštoly, svatými, kteří jsou v oblasti modlitby vynikajícími vzory. Lze říci, že se to děje také s námi skrze nečekané události, které mění směr, rytmus a charakter naší existence.

Každý z nás vstupuje do dialogu s druhými jako rovnocenný partner. Ale s Bohem je tomu jinak. On mi praví: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“33 Einstein jednou řekl: „Když se přiblížím k tomuto Bohu, musím si zout obuv a našlapovat bosý a po špičkách, protože jsem na posvátné půdě.“ Nejsme ovšem v oblasti nedostupnosti a strachu, nýbrž v synovském prostředí Ducha svatého, které je plné tajemství a nevyčerpatelné: tam se vždycky rodí věci nové ze strany Otce i ze strany naší, tak jak pokračuje běh života.



2.6 Vydat se na cestu modlitby

▲back to top


Modlitba je také cestou formování a stálého růstu. Nikdo se jako dospělý nebo starý nemodlí jako v době dětství, i když si může uchovat některé osobní přístupy, které během života dozrály.

Modlitba nás nejen obohacuje, ale také nás formuje tím, čím je, a prostřednictvím skutečností našeho života, které chápeme v jejím světle. Někteří z nás možná prožili zkušenost s mnichy, dokázali kteří rozvinout život ryzí modlitby. Ale i s našimi spolubratry, kteří dospěli do zralosti věku a utrpení, je dialog o modlitbě zajímavý a plodný.

Abych mohl přijmout nárok modlitby, musím se zcela vydat Bohu a oddat se do jeho rukou. Bůh je ten, koho přijímám; on je ten, komu se daruji; s ním chci nastoupit cestu a od něj přijímám sebe samého, stále obnovovaného dary jeho lásky.

Kontemplace je nejvyšším bodem modlitby. Není ovšem, jak se tvrdí ve Vita Consecrata, privilegiem stavu, ale podstatnou dimenzí těch, kdo cítí, že jejich život je „proměněn“ v Kristu.34 Je to vidění víry, prožívané ve své jednotící dimenzi, zářící světlem a krásou.

Takto chápaná modlitba je dospělým aktem, při němž se můj osobní vztah otvírá Bohu a při němž si jsem vědom své neukojitelné žízně po něm a zároveň jeho láskyplného hledání mne samého.

Modlitba předpokládá také vyhrazení si dostatečného času, při němž by bylo možné dovolit, aby v nitru zapustila kořeny a aby byl vyjádřen nejvyšší smysl aktu modlitby. Chci-li dospět k živoucí a oživující modlitbě, jež by byla zakoušením lásky k jedinému „partnerovi“, nemohu si nevyhradit některé prostory svého života, zasvěcené přebývání v Pánově přítomnosti tváří v tvář jemu.

Vytrvat v tomto čirém a bytostném gestu víry, v čase, který nezná spěchu ani přemýšlení o osobních výhodách takového počínání, v čase, věnovaném prostému být v přítomnosti Boha Otce (on se na mne dívá, miluje mě a pracuje na mně během těchto chvil, které se v samotě dotýkají mých bytostných hlubin), i když mohu mít pocit, že nenalézám slova a že ztrácím svůj čas: právě to je podmínkou a garancí adorace v duchu a pravdě. Je zajímavé pozorovat cestu modlitby našich služebníků Božích. Vždycky zde nalezneme tři charakteristiky: účast na komunitních úkonech, chvíle osobní samoty, které si žárlivě střežili, a spojení s životem.

Určitě je pravda, že modlitba může být pramenem vnitřního pokoje, mírnosti ducha a kvality mé činnosti. Chci-li se však v modlitbě opravdu setkávat s Ježíšovým a naším Otcem, hlavním cílem nemůže být jenom hledání těchto dober, ale osobní zkušenost zdarma darované lásky.

Daruji-li Pánu svůj lidský čas, aniž bych za to od něj něco chtěl (zvláštní úkazy, rychlý a hmatatelný duchovní pokrok apod.), vystavuji se samotnému slunci božské nezištnosti. A ona je milostí par excelence našeho modlitebního úsilí: být vychováváni k nezištnosti v současné společnosti jako je naše, v níž je všechno předmětem nabídky a koupě. Být neotřesitelně přesvědčen o tom, že on mě miluje, tuto lásku přenášet dál a toužit po ní, to je to velké bohatství našeho života, v jehož světle jsou všechna ostatní se svými nabídkami pouze druhotná.

V tom je blahoslavenství modlitebního života! Ten, kdo dovede ztrácet čas s Pánem, se naučí darovat bratřím vlastní život s velkorysostí, zapomínaje na sebe sama. Modlitba, tak jako láska, nemá zapotřebí zdůvodňování.

Jelikož se Duch modlí v nás a od něj se učíme obracet se k Otci, je důležitější být s ním v souladu a jednotě, než znát přesné popisné definice modlitby. Ty nám ovšem pomáhají k větší uvědomělosti a na cestě očišťování. Všimněme si některých pevných bodů s ohledem na Ježíšovu zkušenost Ježíše, zkušenost církve a těch, kdo ho velmi z blízka kontemplovali a následovali.



Dát slovo Bohu

Tvá nařízení jsou mi potěšením.“35 Je nutné pochopit, že nám Bůh říká to, o čem ví, že toho máme zapotřebí.

Hlásá slovo. Ježíš se zjevil jako Slovo, věčné Otcovo Slovo. Je to Slovo nové, a to i dnes. Tak se zrodila charismata: prorocká hnutí, která se rozvíjejí pouze při „rutinním“ naslouchání Bohu. Proto by pro nás zasvěcené osoby mělo být „naslouchání“ milostí trvalou a vždy novou. Znovu a znovu jsme skutečně v pokušení hledat slova naší modlitby a vystavovat se přitom nebezpečí, že nezaslechneme to, co nám Bůh chce říci, že nezachytíme jeho pravdu. Sám Ježíš nám připomíná: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno.“36

Čas, který věnujeme revizi a obnově našeho života ve vyrovnaném tichu nebo při ústraní, není časem ztraceným; otevíráme naopak prostor pro Boží navštívení. Kultivovat a užívat vlastní metodu k vytváření ovzduší ticha, bude vyjádřením tohoto nasazení, bez něhož nemůže nikdo dozrát k vynikajícím plodům hluboké víry, modlitby a kontemplace.

Až budeme umět uchovat vnitřní klid jak uprostřed nevyhnutelného zmatku moderního života, tak ve svém srdci, v němž je stálá potřeba mluvit a komunikovat, tehdy úsilí, jehož jsme se podjali při modlitbě, v nás přinese jeden ze svých nejkrášnějších plodů: budeme osobnostmi zralými, soustředěnými, prostými rozmařilosti zahálky, pány svého nitra. Nejde o klid čistě asketický, ale o pozornost a očekávání slova lásky. To vše salesián vyjadřuje bez pózy: vítězí v něm umírněnost, rozum spojený s náboženstvím, optimistická, ne však naivní dobrota pohledu a naděje ve vykupitelskou moc Kristovu.



Nalézat Boží pohled v hloubce vlastního bytí

Slovo „pohled“ se v bibli a v evangeliích nalézá na mnoha místech. Znamená dobrotivou vůli, otcovskou pozornost, zalíbení, povolání. Po Pánově pohledu následuje většinou dialog, který je zároveň povoláním a životním programem.

Pro toho, kdo se modlí, nezůstává modlitba něčím vnějším. Neexistuje rozdíl mezi modlitbou jakožto vztahem k Bohu a tím, kdo ji uskutečňuje. I když jde o dar, modlitba je tak propojena s bytím každého a je v něm tak zakotvena, že při ní dochází k nejčistšímu vyjádření individuality. Jaký jsem před Stvořitelem, taková je moje modlitba.

Tam, kam nemůže proniknout žádný lidský pohled, tam dospívá jasnozřivý pohled Boží. Vidí mne a učí mě dívat se na sebe samého takového, jaký jsem. Modlit se tedy znamená vnímat a přijmout otcovský pohled Boží, aniž bych mu bránil marnou snahou chtít si dělat všechno po svém.

Můj život je darem a úkolem zároveň: darem, který se rozvíjí pouze při dialogu s dárcem. V rámci konkrétního osudu, v reálné lidské historii směřuje k bytostné účasti na Boží lásce k lidem: to je smyslem modlitby.

Myslím, že snad nejdůležitější aspekt osobní zkušenosti s modlitbou lze shrnout takto: modlitba je stálým úsilím, které přivádí k tomu, že se synovskou láskou přijímáme Otcovu vůli v každodenních událostech. Uskutečňování modlitby mne uzpůsobuje k tomu, abych pochopil svůj osobní příběh – byť by mi připadal jakkoli nevýznamný, absurdní nebo rozporuplný – jako zjevení Boží lásky v rámci souřadnic mé existence a světa, který mě obklopuje. Nic z toho, co se děje v mém životě a v mém světě, není pro Boží lásku něčím cizím.

Bůh je láska: nechám-li se jím milovat, stávám se nástrojem jeho lásky ve světě. Otevřu-li se jeho jednání, objevím Boha blízkého, který se stará o lidstvo, zvláště o bolest všech, kdo trpí.

Třetí tisíciletí: čas mystiků! Bude to hloubka mužů a žen zapálených Duchem, která může zachránit smysl našeho života a zamezit oklešťování vize opravdového lidství.



Zkušenost některých Božích přátel

Modlitba je „expresivní“, tj. vyjadřuje život v nejlepším slova smyslu. Proto také to, co nám říkají ti, kdo intenzivně prožívali lásku a bolest, nám může být velmi užitečné. Poslechněme si některá důležitá svědectví.

  • (Při modlitbě) se s Bohem rozmlouvá opravdu jako přítel mluví s přítelem, nebo služebník se svým Pánem: někdy prosí o nějakou službu, jindy se omlouvá za nějakou chybu a ještě jindy mluví o vlastních věcech a žádá přitom o radu“ (Ignác z Loyoly).

  • Není se čeho bát, ale je třeba všechno očekávat, (...) modlitba v duchu pro mne není ničím jiným než přátelským vztahem, častým přebýváním o samotě s tím, o němž víme, že nás miluje“ (Terezie z Avily).

  • Modlitba není ničím jiným než sjednocením s Bohem (...). V této intimní jednotě jsou Bůh a duše ve spojení jako dva kusy vosku, které by nikdo nerozdělil (...). Stali jsme se nehodnými modlitby. Bůh nám ovšem ve své dobrotě dovolil, abychom se s ním modlili (...). Synáčkové moji, vaše srdce je maličké, ale modlitba ho rozšíří a učiní schopným Boží lásky“ (Farář Arský).

  • Svatý Augustin píše Probě: „Uchovejme stále živou touhu po blaženém životě, která pochází od Pána Boha, a nikdy se nepřestávejme modlit. Za tímto účelem je ale nutné, abychom si stanovili určité pevné časy, kdy naši mysl budeme přivádět k modlitební povinnosti. Budeme-li to dělat, vyhneme se tomu, že by touha, která tíhne ke zvlažnění, díky nedostatku pravidelného podnětu zcela vychladla nebo dohořela.

Není jistě zlé či nevhodné modlit se dlouho, máme-li čas, tj. nejsme-li zaměstnáni dobrými a nutnými pracovními povinnostmi. Dlouho se modlit neznamená, jak si někteří myslí, modlit se mnoha slovy. Něco jiného je dlouhý rozhovor a něco jiného je setrvání stavu ducha. Buďme tedy při modlitbě vzdáleni upovídanosti, nezanedbávejme však vytrvalou prosbu, trvá-li zápal a pozornost. Užíváme-li při modlitbě mnoha slov, je to jako vyjadřovat se o něčem potřebném nadbytečnými slovy.

Modlit se znamená tlouci na Boží dveře a vzývat ho s vytrvalým a zbožným nadšením v srdci. Povinnost modlitby se uskutečňuje lépe vzdechy než slovy, slzami než výklady.“37



Podle těchto zkušeností je modlitba vztahem přátelství, který se vyjadřuje myšlenkou, skutkem, city a pohledem, účastí na liturgii, bezprostředním zvoláním i klidným rozhovorem podle Ježíšova příkladu: „Dobrořečím ti, Otče“38. Je to vztah přátelství a lásky. A tento vztah je tím, co nás dobře uvádí do modlitby, která je pro salesiána typická.



2. MODLITBA SALESIÁNA



Modlitba salesiána má zvláštní vztah k Ježíši, dobrému Pastýři, a k donu Boskovi, jenž byl jeho živoucím obrazem mezi mladými.

Abychom pochopili její odstíny a její cestu růstu, je na prvním místě vhodné rozjímat v evangeliích o modlitbě Ježíše, dobrého Pastýře, která vrcholí darováním života.

Tuto fascinující četbu, už kvůli délce tohoto dopisu, nechám na vás.39 Zastavím se pouze u typicky salesiánské zkušenosti.



Semínka matky Markéty

První slova o cestě modlitby salesiána najdeme ve Vzpomínkách na oratoř.40 Vyprávění mají jeden stále opakující se moment, který dona Boska provází po celý jeho život: je to ústřední úloha náboženské dimenze v prostředí, v němž vyrostl, a v jeho způsobu myšlení. To ho přivádělo k tomu, aby všechno poměřoval vztahem k Bohu, a to různými způsoby: od kontemplace přírody po recitování modliteb převzatých z pokladnice lidové zbožnosti.

Především postavě své matky a jejímu výchovnému působení připisuje don Bosco zásluhu na tom, že v něm zakořenil smysl pro Boha a způsob nahlížení na skutečnost a dějiny očima víry. Markéta ho formovala k prožívání Boží přítomnosti, vedla ho k modlitbě mysli i modlitbě slovní, uváděla ho do základů křesťanského života, byla zárukou toho, že v něm zapustily kořeny solidní ctnosti. Její přínos byl určující pro budoucí poslání vychovatele a pastýře.

Z matčiny víry získal mladý Jan jistotu o existenci Boha, který je velký ve své lásce. Vnímal realitu nezrušitelného svazku mezi naším křehkým lidstvím a jeho milosrdnou láskou. Naučil se bytostně chápat, že důvěra v Boha není nikdy marná, ani ve chvílích nejbeznadějnějších. Tím byly položeny základy jeho neotřesitelné víry, která byla s to „hory přenášet“, a mohutné naděje, která ho vedla k tomu, aby viděl za všechny lidské horizonty, aby plánoval a aby se pouštěl tam, kde se jiní neodvažovali ani snít. Tím vším se vyznačuje ve svých Vzpomínkách a tím je charakteristický také pro nás, kteří se snažíme porozumět jeho dílu.

Vyprávění dona Boska je stručné, ale velmi působivé: „Velmi jí záleželo na tom, aby své syny vyučovala náboženství, přiváděla je k poslušnosti a zaměstnávala věcmi, které se slučovaly s jejich věkem. Když jsem byl ještě malý, sama mě učila modlitbám; jakmile jsem byl s to připojit se ke svým bratřím, nechávala mě s nimi po ránu a navečer zakleknout a všichni jsme společně recitovali modlitby spolu s třetí částí růžence.“41

V Markétině výchovném působení je cosi víc než náboženská formace: „Bůh byl za každou jeho myšlenkou – praví don Lemoyne – a tak byl stále na jeho rtech (...). Bůh tě vidí: to bylo velkým mottem, které připomínalo ostatním, že jsou jako by stále na očích velkému Bohu, který nás jednou bude soudit. Když jim dovoloval, aby si šli hrát na nedaleká luka, propouštěl je se slovy: Mějte na paměti, že Bůh vás vidí. Když je někdy viděl zadumané a obával se, že by mohli mít v duši nějaký malý smutek, zašeptal jim z ničeho nic do ucha: Mějte na paměti, že vás Bůh vidí a vidí také vaše nejskrytější myšlenky (...).

Na krásách přírody v nich stále oživoval myšlenku na jejich Stvořitele. Byla-li krásná hvězdná noc, vycházel s nimi ven a ukazoval jim nebe se slovy: Je to Bůh, kdo stvořil svět a který nahoře upevnil tolik hvězd. Jsou-li tak krásná nebesa, jaké to bude v ráji? Když nastalo krásné počasí, když se přiblížili k nějaké vesnici nebo k louce poseté květy, když byl hezký poklidný úsvit nebo když spatřil zvláště působivý západ slunce, volal: Jaké krásné věci pro nás stvořil Pán!“42



Don Bosco, muž modlitby43

Z historického pohledu by bylo ovšem nepřesné myslet si, že modlitba dona Boska ustrnula na těchto stupních. „Oratorní“, výchovná a pastorační zkušenost s chudými chlapci a s mladými žáky ho jakoby skokem přiváděla k „modlitbě apoštolské“, ke kontemplaci uprostřed činnosti a k extázi tváří v tvář Božímu působení v duších chlapců. Tak začala a tak se také rozvíjela jednota modlitebního postoje a iniciativního života, plná naděje a odvahy. To zpočátku vyvolávalo otazníky ohledně jeho svatosti, když ho někteří posuzovali pouze jako Božího „podnikatele“. Posléze se však z tohoto sjednocení vytvořil model a vzor salesiánovy modlitby a života v Bohu.

Metodu, která se podobá způsobu modlitby matky Markéty, vyzrálá při pastorační zkušenosti a oddané výchovné službě, použije don Bosco při práci se svými chlapci. A tak na začátku svého spisu o modlitbě Vždy připravený hoch (Giovane provveduto), když vypočítává vše potřebné k tomu, aby se chlapec stal ctnostným, vychází ze znalosti Boha: „Zvedněte zrak k nebi, synáčkové, a pohleďte na nebeské a pozemské krásy. Slunce, měsíc, hvězdy, vzduch, voda, oheň, to vše jsou věci, které kdysi neexistovaly (...) Bůh je ve své všemohoucnosti vyvolal k bytí.“44 Obě zkušenosti mu posloužily k tomu, aby podnítily komunikaci chlapců s Bohem.

Formován výchovou ke kontemplaci Boha v přírodě a v lidských událostech, zvláště v těch, které se týkaly chlapců, kteří mu byli svěřeni, vychovával don Bosco své chlapce k tomuto „prostému vidění“, které odhalovalo Boží lásku. Proto se stal dobrým pozorovatelem lidských i církevních dějin, o nichž chlapcům s velkým úspěchem vypravoval. A jeho chlapci se od něj hodně naučili.

Světec vypráví o jedné prázdninové příhodě Michaela Magoneho při jeho pobytu v Becchi: „Jednou večer, když se už všichni naši chlapci odebrali k spánku, jsem zaslechl, jak jeden z nich pláče a vzdychá. Pomaloučku jsem se přiblížil k oknu a vidím Magoneho, jak v jednom koutě humna pozoruje měsíc a tiše pláče. – ‚Co je ti, Magone, není ti dobře?‘, povídám. Myslel, že je sám a že ho nikdo nevidí, a tak se polekal a nevěděl, co říct. Když jsem ale zopakoval otázku, řekl mi přesně toto: - ‚Pláču úžasem z měsíce, který se už po tolik staletí objevuje pravidelně na nebi, aby ozařoval noční temnoty, aniž by se na okamžik vzdálil od poslušnosti příkazům Stvořitele, zatímco já, jenž jsem tak mlád a tak rozumný a měl bych být co nejvěrnější zákonům svého Boha, jsem ho tolikrát neposlouchal a tolika způsoby ho urážel.‘ Poté se dal zase do pláče. Utěšil jsem ho pár slovy s tím, aby se uklidnil a šel zase spát.“45

Don Bosco s obdivem komentuje tuto Michaelovu schopnost „vidět za každou věcí ruku Páně a nutnost poslušnosti všech tvorů“.46



3 Ve stopách svatého Františka Saleského

▲back to top


Toto všechno lze přiřadit ke spiritualitě svatého Františka Saleského. Ten v druhé části Filotey (v níž jsou vyjmenovány „některé rady k povznesení duše k Bohu”) předkládá po úvodu do rozjímání dalších pět forem krátké modlitby, jež jsou „jakoby prodloužením hlavní modlitby”. Jedná se o ranní a večerní modlitby, zpytování svědomí, duchovní rozjímání a povznesení se k Bohu. Když mluví o tomto posledním typu modlitby, sestávajícím z „krátkých, ale vroucích vzmachů srdce” k Bohu, zve svatý František věřícího: „Obdivuj se jeho nádheře, vzývej ho o pomoc, v duchu se vrhej k patě kříže, klaň se jeho dobrotě, často se ho ptej na své spasení, tisíckrát za den mu nabídni svou duši, upírej svůj vnitřní zrak na jeho líbeznost, podávej mu ruku jako malé dítě otci, aby tě vedl, tiskni si ho na hruď jako rozkošnou kytici, vztyčuj si ho v duši jako korouhev.”47

Světec přirovnává tento druh povznesení se k Bohu k myšlenkám zamilovaných, které jsou „téměř stále upřeny k tomu, koho milují, srdce jim překypuje náklonností k němu, ústa mají plná jeho chvály (…), tak také ti, kdo milují Boha, nemohou na něho přestat myslet, pro něj dýchat, po něm toužit, o něm mluvit, a kdyby to šlo, chtěli by vyrýt svaté a posvátné Ježíšovo jméno na hruď všech lidí na světě.”48

A pokračuje: „A podněcuje je k tomu všechno, co je kolem; není stvoření, jež by jim nehlásalo chválu jejich miláčka (…), všechno je vybízí k dobrým myšlenkám, a z těch potom zase tryskají hojné vzněty a touhy po Bohu. Zde jsou některé příklady (…).49 Příklady jsou vybrané z životů svatých, z běžného života a z divů přírody. „Když se jedna zbožná duše dívala na potok a viděla, jak se v něm za jasné noci odráží hvězdné nebe, řekla: - Ó můj Bože, tytéž hvězdy budou jednou pod mýma nohama, až mě ubytuješ ve svých stáncích (…). Jiný si povzdechl při pohledu na rozkvetlé stromy: - Proč já jediný jsem bez květu v zahradě církve? A další, když viděl kuřátka, jak se schovávají pod křídla kvočny, zatoužil: - Ó Pane, skryj mě ve stínu svých křídel“50

To je učení svatého Františka Saleského. Stejným způsobem vedla a vyučovala ve víře a kontemplaci malého Jana jeho matka. Díky tomu získal hluboký smysl pro přítomného Boha, který ho provázel po celý život. V tomto jednoduchém cvičení kontemplace a duchovního usebrání, z něhož se rodí krátká toužebná hnutí mysli, dobré myšlenky a spontánní střelné modlitby, jak nám znovu připomíná svatý František Saleský, „spočívá podstata velkého díla zbožnosti: toto cvičení může nahradit nedostatek všech ostatních forem modliteb, ale samo nemůže být nahrazeno téměř žádným jiným prostředkem. Bez něho není možné vést rozjímavý život, ale i život činný je bez něho nepodařený.“51

I don Bosco je vnímavý vůči divům přírody, ale mnohem víc vůči divům duše mladého člověka, když překonává svá špatná hnutí, přijímá pozvání milosti a velkoryse se otvírá Bohu.

Byla mu vlastní kontemplace spásy, extáze Božího díla v životě, obdiv vůči Dominiku Saviovi; dojímala ho situace mladých ve vězení, vzýval pomoc Panny Marie Pomocnice pro obyvatele Patagonie, toužil pro evangelizaci Asie.



4 Ve znamení oratoře

▲back to top


Na Valdoku byly duch a praxe modlitby těsně spjaty s výchovnou láskou. Bylo možné ji číst na tvářích jeho obyvatel. Mnozí z nich budou tvořit první generaci salesiánů. Don Ceria píše: „Znali jsme je: byli tak odlišní, co se týče schopností a vzdělání, tak různorodí ve svých zvycích, a přesto se na všech zračily některé společné charakteristické rysy, které jakoby byly jejich původními základními vlastnostmi: radostný klid v řeči i jednání, dobrotivé otcovství ve způsobech a vnějších projevech, ale především zbožnost, ze které se dalo pochopit, že je pro ně skutečností, na které spočívá vše ostatní, těžištěm salesiánského života. Modlili se mnoho a s velikou zbožností: velmi jim záleželo na tom, aby se modlilo a aby se modlilo dobře. Zdálo se, že neuměli říci čtyři slova, ať už na veřejnosti nebo v soukromí, aby do nich nějak nezamíchali modlitbu. A přesto (…) se nezdálo, že by měli nějakou mimořádnou milost modlitby. Neviděli jsme je, že by dělali něco víc, než že se modlili s ryzí jednoduchostí zbožná cvičení požadovaná Stanovami a naší tradicí.“ Milovali Boha a v něm mladé. To je tedy poznámka o jednotě mezi časem modlitby a životem, mezi modlitbou a posláním.

Modlitba, jak ji praktikuje Don Bosco a jaké se snaží naučit své syny, je přímočará a jednoduchá, co se týče formy, autentická, totální a lidová svým obsahem, radostná a sváteční způsobem vyjádření. Je to modlitba přístupná všem, obzvlášť dětem a obyčejným lidem; nachází svůj výraz v takzvaných „zbožných cvičeních“.

Don Caviglia píše o tom, že Don Bosco nevynalezl žádný nový zvláštní druh cvičení nebo modlitby jako je růženec, exercicie, křížová cesta a podobné. Byl otevřený modlitbám, a v jistém smyslu i formám zbožnosti, které jako vychovatel považoval za užitečné. Byl realista, dbal na podstatu, na vztah k Bohu a jeho odraz v životě. Modlit se znamenalo pro něj udržovat přátelství s Bohem a bylo pro něj snadné přejít od chvíle o samotě s Bohem ke službě jemu v bližním.

Je pravda, jak píše Don Ceria, že Don Bosco nevěnoval dlouhou dobu rozjímání jako jiní svatí (Farář Arský, Sv. Antonín Maria Claret). Ale mít svůj zvláštní způsob modlitby neznamená se nemodlit nebo se modlit příliš málo.

Ve světle faktů vyznívá modlitba Dona Boska neméně pravdivá či neméně hluboká ve srovnání s modlitbami jiných světců, byť je kvantitativně i kvalitativně odlišná. Svědectví procesů v Donu Boskovi odhalila nečekanou a úchvatnou modlitební aktivitu. Možná chyběla nápadná vnějškovost nebo velká gesta, ale modlitba vycházela odevšad. Don Barberis prohlásil: „Mohu říci, že se modlil stále. Viděl jsem ho nesčetněkrát vystupovat a sestupovat po schodech, vždycky ponořeného v modlitbě. Když někam šel, po cestě se modlil. Když cestoval, pokud nedělal korektury, vždycky jsem ho viděl, jak se modlí. Rád opakoval svým synům: ve vlaku se nikdy nezahálí, ale buď se modlí breviář, růženec, nebo se čte nějaká dobrá knížka.“

I když měl v posledních letech dispens od breviáře, ve skutečnosti ho téměř nikdy nevynechal a modlil se ho s velkou zbožností. Pokud mu v tom něco zabránilo, vždy ho nahrazoval, jak o tom svědčí toto hrdinské předsevzetí, tím, že „neučiním jedinou věc, neřeknu jediné slovo, jež by neměly za cíl Boží slávu“.

Modlitba byla pro Dona Boska „dílem všech děl“52, protože modlitba „dosáhne všeho a nade vším zvítězí“. Je tím, čím je „voda pro rybu, vzduch pro ptáka, pramen pro laň, teplo pro tělo.“53 Dílo Dona Boska je založeno na modlitbě.

Don Bosco, který byl schopen nazírat Boha na tváři mladých a v jejich konkrétních situacích, přitom necítil potřebu vnucovat svým učedníkům jiné komunitní praktiky než ty, které byly vlastní každému dobrému křesťanu, anebo, pokud šlo o kněze, dobrému knězi. Modlitba u něj není nikdy únikem ze situací mladých a jejich přetváření podle Božího projektu, ani únikem před lidmi a jejich orientací ke Kristu: da mihi animas, coetera tolle. Znovu připomeňme text prvního vydání Stanov: „Aktivní styl života, na který je naše kongregace zvlášť zaměřena, je příčinou toho, že její členové nemohou požívat výhody mnoha společných modliteb.“54 V tomto vyjádření je implicitně obsaženo, že jsou možné a vhodné mnohé další formy modlitby. Mezi nimi Don Bosco kladl velký důraz především na modlitby střelné.

Čteme znovu ve Stanovách: „Každý bude kromě ústních modliteb věnovat denně alespoň půl hodiny rozjímání, pokud mu v tom nezabrání povinnosti posvátné služby. V takovém případě je nahradí častějšími střelnými modlitbami a bude obětovat Bohu s velkou horlivostí a vroucností ty práce, které mu brání v řádných cvičeních zbožnosti.“55 Střelné modlitby, snadné a směřující k podstatě, mu sloužily k tomu, aby udržoval myšlenky obrácené k Bohu.

Můžeme říci, že u Dona Boska neexistuje rozdíl mezi modlitbou a prací. V tomto, a jedině v tomto smyslu, můžeme říci, že práce je modlitbou. Podle Dona Cerii v tom spočívalo tajemství Dona Boska, jeho nejcharakterističtější rys: „Rozlišovací charakteristikou salesiánské zbožnosti je umět učinit z práce modlitbu.“

Slavnostním způsobem to potvrdil Pius XI.: „Toto byla jedna z jeho nejkrásnějších vlastností, totiž schopnost být všudypřítomný, stále v tlačenici, plný starostí, zaplavený spoustou požadavků a rozhovorů, a mít přitom ducha stále jinde, ve výšinách, kde se nikdy neobjeví mraky, kde panuje výsostným způsobem pokoj. Díky tomu byla pro něj práce skutečnou modlitbou, a uskutečňoval se tak velký princip křesťanského života: qui laborat orat56



Don Bosco je charakterizován jako člověk „jednoty s Bohem“, salesián zase jako „kontemplativní v činnosti“57. Jde jen o to správně pochopit, co tento výraz znamená.

Není totiž snadné nalézt rovnováhu mezi činností a modlitbou. Problém přitom není ani tak v teorii, ale především v každodenní praxi.58 Jde o problém, o kterém se velmi diskutovalo již od počátku křesťanství. Augustin se k němu vyjadřuje v komentáři k evangeliu podle Lukáše 10,38-42: „Slova našeho Pána Ježíše Krista nám chtějí připomenout, že existuje jen jediný cíl, ke kterému směřujeme, když se lopotíme v různých zaměstnáních tohoto světa. Směřujeme k němu jako poutníci, a ne jako ti, kdo už dorazili; jsme na cestě, ještě ne ve vlasti; plní touhy, ještě ne naplnění. Maria a Marta byly dvě sestry nejenom ve smyslu přirozeném, ale i náboženském. Obě dvě ctily Boha, obě dvě sloužili v dokonalé harmonii citů tělesně přítomnému Pánu. Marta ho přijala tak, jak se přijímají poutníci, a přesto zároveň přijala Pána jako služebnice…

Kromě toho ty, Marto, budiž řečeno v pokoji, ty jsi již požehnaná pro svou chvályhodnou službu, a jako odměnu žádáš odpočinek. Nyní máš spoustu práce, chceš se postarat o smrtelná těla, přestože jsou to těla svatých… Nahoře nebude pro nic takového místo. Co tam tedy bude? To, co si zvolila Marie: tam budeme přijímat, nebudeme živit druhé. Bude tam tedy plně a dokonale to, co si zvolila Marie již tady. Z bohatého stolu sbírala drobky Božího Slova… toho, který nechá posadit služebníky ke stolu a bude je obsluhovat.“59

Marie a Marta jsou příkladem radikální jednoty, v níž se nestaví proti sobě život aktivní a kontemplativní. Společně představují existenci zcela zaujatou kontemplativním nasloucháním zejména tehdy, když je tato existence povolána angažovat se ve světě. K radikální jednotě kontemplace a činnosti docházíme ve vztahu a ve společenství s Bohem.

Podívejme se, jak se toto napětí mezi činností a kontemplací rozvíjí v životě salesiána. Zastavíme se přitom zvlášť u výrazu „kontemplativní v činnosti“, a potom přejdeme k vyjmenování některých vlastností, které definují život salesiána jako život kontemplativního člověka ve službě mladým.



5 „Kontemplativní v činnosti“

▲back to top


Kontemplovat, to znamená být v dlouhém či kratičkém, za to však intensivním pohledu jakoby uchvácen úžasem a obdivem a v jediném hlubokém momentu obejmout a uchopit skutečnost v jejích kořenech a sebe sama ve sjednocení mnoha svých dimensí.60 Toto máme právě na mysli, mluvíme-li o osobní „zkušenosti” či „zážitku“.

Křesťanská kontemplace vede k sjednocujícímu pohledu, který je schopen vidět ve sledu událostí uskutečňování Božího království a zapojit se do jeho budování. Neodehrává se pouze v tichu a samotě, kde jakoby se jí netýkaly snahy, touhy, radosti a utrpení Božího království, ale i v prožívání běžných věcí každodenního života, které na sebe vzal i sám Ježíš.

V křesťanské tradici můžeme mluvit o dvou velkých, i když ne výlučných, cestách kontemplace. Na první se člověk odlučuje od „lidských záležitostí”, aby se ponořil do Boha; na druhé vnímá Boží přítomnost a jeho království právě v těchto „lidských věcech“ a dává se do jeho služeb, aby se přijal účast na jeho hlásání spásy: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli.“61 Na základě toho „přijímá“ život jako sjednocení se s Bohem v jeho utrpení pro spásu člověka.

Rozdíl mezi těmito dvěma cestami je dán odlišným způsobem kladení důrazu ve vztahu mezi Božím královstvím a lidským životem. Kdo žije odloučení od věcí, chce jim porozumět tím, že je bude nazírat v Bohu. Důraz je kladen na nedostižné tajemství Boha, definitivní místo odpočinutí a štěstí člověka. Naproti tomu ten, kdo žije zodpovědnou a aktivní touhu po spáse, zdůrazňuje Boha vtělení a jeho zapletenost do dějinných skutečností. Kontempluje Boha, který dává svou milost, aby mohlo být zde a v této chvíli budováno jeho království a raduje se s Ježíšem nad velikými věcmi, které Otec koná v pokorných a chudých. Bůh je tak „zahrnut“ do kontemplace věcí a činností Božího království.

Oba dva postoje jsou důležité a nezbytné. Tím, co zdůrazňují, ovlivňují způsob rozvržení času a volbu životního stylu. O kontemplaci salesiánů je řečeno, že se projevuje především v zaujetí (passione) pro život mladých, do kterého se snaží hluboce proniknout v skrze tajemství Vtělení.

Kontemplace v činnosti“ nepředpokládá nezbytně myslet při práci na Boha. Jde spíš o to uvědomit si, že v dané lidské činnosti jde o uskutečňování Božího království. Kontemplace v činnosti je cesta vyžadující analogické podmínky jako kontemplace v tichu a samotě, a přestože je milostí, získává se prostřednictvím kříže.



5.1 Některé podmínky nezbytné k tomu,

▲back to top


5.2 abychom se stali „kontemplativní v činnosti“

▲back to top




V krátkosti předložím některé vlastnosti potřebné k tomu, aby se salesián stal kontemplativním v činnosti.



5.2.1 Niternost

▲back to top


Všechny cesty spirituality, kontemplaci v činnosti nevyjímaje, jsou platné pouze tehdy, pokud vedou do svatyně srdce, do níž nás předešla Pravda.62 V řeholní formaci se klade důraz na interiorizaci (prohloubení osobního vnitřního vztahu), zatímco v běžné zbožnosti se rozlišuje mezi chvilkovou emocí a zralou a osobní vírou.

Pro to, abychom se stali kontemplativní v činnosti je nezbytné vnitřní klima, které je vytvářeno otevřenou a bdělou vírou, pokorou a trpělivostí, věrností Bohu a lidem, sebeovládáním a otevřeností obzorům věčnosti. Kvalita kontemplace v činnosti je dána lidskou hodnotou úkonu a implicitním, ale v srdci věřícího živým, vědomím, že Boží království je v tuto chvíli zde, anebo naopak, že se v té či oné situaci neuskutečňuje. V prvním případě se prožívá radost, v druhém utrpení. Radost a utrpení jsou plody kontemplace.

Stanovy nám připomínají, že „každý z nás potřebuje vyjádřit ve svém nitru osobní synovský vztah k Bohu, projevit mu svou vděčnost, svěřit mu svá přání a apoštolátní starosti”63, aby byl celý jeho život „proniknutý apoštolátním duchem a veškerá apoštolská činnost oživovaná řeholním duchem.”64

Zde můžeme ve stručnosti pojednat o myšlenkách Dona Caffassa, spolehlivého učitele modlitby Dona Boska. Ukazují nám nejlepší způsob, jak žít sjednocující a osvětlující lásku v činnosti. Jde nám v nich o nalezení základních postojů, zatímco jejich konkrétní uskutečnění je vázáno na danou osobu a dějinné období.

Jeho prvním tajemstvím – říká o Caffassovi Don Bosco – byl jeho neustálý klid. Přijal za vlastní slova Svaté Terezie „ničím se nezneklidňuj!” A tak se stále usměvavou náladou, neustálou zdvořilostí a vlídností, jež jsou vlastní svatým duším, rázně vyřizoval jakoukoli záležitost bez ohledu na to, zda byla zdlouhavá, obtížná a případně plná nepříjemností. A přitom bez ustaranosti, bez toho že by mu množství či závažnost úkolů způsobovaly jakékoli znepokojení. Tento obdivuhodný klid působil, že mohl vyřizovat mnohé věci bez rozrušení intelektuálních mohutností.”65 Je pro nás jakoby protikladem jistého typu roztěkaného apoštola, se kterým je možné setkat se v dnešní době.

Jeho druhým tajemstvím je velká „zkušenost nejrůznějších jednání spojená s velkou důvěrou v Boha”. Opakoval často slova královského proroka Davida: Dies diei eructat verbum (Ž 18,2). Co dělám dnes, je pro mě normou pro to, kolik toho budu muset udělat zítra. Díky uplatňování tohoto rčení spolu s opatrností, zkušeností a dlouhým studiem lidského srdce získal schopnost řešit snadno i velmi náročné otázky. Rozplývaly se před ním pochybnosti, nesnáze i velmi komplikované otázky. Když mu byla položena nějaká otázka, pochopil ji hned, jakmile byla vyslovena, a po krátkém povznesení srdce k Bohu odpověděl tak pohotově a správně, že by ho ani dlouhá úvaha nepřivedla k lepšímu řešení.”66 Jde tu o trvalou formaci, kterou dává život neustále hodnocený ve světle Božího slova.

Třetím tajemstvím byla jeho přesná a stálé využívání času. „Nevzpomínám si, že bych ho během těch víc jak třiceti let, co jsem ho znal, viděl strávit jedinou chvilku v zahálce. Jakmile skončil jednu práci, hned se pouštěl do další. Kolikrát zůstal pět nebo i šest hodin ve zpovědnici. A z ní šel hned do pokoje, kde začínala obvyklá audience, trvající několik hodin. Nesčetněkrát se vrátil vyčerpaný z kázání a zpovídání ve vězení, a když mu řekli, aby si trochu odpočinul, odvětil, že je pro něj odpočinkem konference.”67

Čtvrtým jeho tajemstvím je sebeovládání (temperanza: umírněnost, zdrženlivost, střídmost), které pro něj znamenalo bdělé pokání, a které je pro Dona Boska potvrzením opravdovosti prvků salesiánské spirituality. Bez velké střídmosti, říká, není možné se stát svatým. „Takovýmto způsobem každý den, každý týden a celý rok, kromě času jídla, mohl věnovat veškerý čas věcem užitečným pro dobro duší.

S pomocí těchto čtyř tajemství,” uzavírá Don Bosco, „nacházel Don Caffasso způsob jak udělat v krátkém čase spoustu věcí a dovést tak lásku až k nejvyššímu stupni dokonalosti: Plenitudo legis dilectio (Řím 13,10).”68



5.2.2 Úmysl

▲back to top


Není pravda, že jakákoli a jakkoli provedená činnost je modlitbou. Aby se mohla naše činnost stát místem setkání a komunikace s Bohem, je nutné, aby byla vykonána v souladu s Boží vůlí a vycházela z intimního spojení s ním.

Nutnost, aby si salesián vyhradil čas osobní a komunitní modlitbě, není popřením možnosti setkávat s Bohem v mladých uprostřed každodenního života, ani se tím nechce tvrdit, že by jedinou skutečnou modlitbou byla ta, která se koná v kapli; důvodem této nutnosti je, že si salesián uvědomuje svou stvořenost a hříšnost. Kvůli této stvořenosti a hříšnosti se může úmysl jeho činnosti dostat na scestí, a proto potřebuje důvěrné setkání s Pánem, aby očistil motivace svého konání a mohl s ním nadále vytvářet vztah tam, kde se mu on chce ukázat: v životě.

V modlitbě prozkoumává salesián své nitro, očišťuje své základní rozhodnutí a potvrzuje Boha jako Pána svého života, od něhož dostává směr pro svůj život a smysl všeho, co dělá. Osobní a komunitní modlitba je pro salesiána uznáním primátu volby Boha jako nejvyšší lásky, která vylučuje všechno, co se jí příčí.

Chybí-li toto očišťování úmyslu, vyplývající z niterného spojení s Bohem, stane se naše činnost – včetně té vysloveně apoštolské – jen dílem našich rukou, a tím i příčinou duchovního ochuzení. „Charakteristickou střízlivost zbožných cvičení, jak ji chtěl Don Bosco, proto nemůžeme interpretovat jako laxní minimalismus, ale musíme ji vnímat v kontextu. Tím kontextem je v našem případě bohatá a intenzivní atmosféra nadpřirozena valdocké oratoře, která vyrostla jednak díky vyzařování Don Boskovy svatosti, jednak jako výsledek nadšeného prostředí, které vytvořil mezi mladými a ve kterém byl Bůh nepopíratelně středem všeho.”69

Přetvoření života v modlitbu tedy předpokládá solidní sjednocení s Bohem. Jen tehdy může, chceme-li, ustoupit modlitba v obvyklém smyslu slova, protože činnost, proměněná v modlitbu, vychází odtud, kde se duše ztrácí v Bohu.70



5.2.3 c) Cítit se Božími nástroji ve prospěch mladých

▲back to top


Aby se vyhnuli nebezpečí šířící se honby za výkony (l’efficientismo) a pouhými výsledky, cítí salesiáni ve své práci naléhavou nutnost postoje radikální pokory. Jedná se o věrnost svěřenému poslání. Naše poslání neznamená na prvním místě dávat, ale přijímat. Nejsme vlastníky Božího království ani úkolu, který nám byl svěřen. Vinice má svého Pána. Práce se stává modlitbou, je-li vykonána v duchu poslušnosti a disponibility vůči tomu, který nás posílá: „Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše.”71

Salesián se chová jako „mystik” činnosti, když se snaží ve své práci pochopit, co je milé Bohu, je si přitom vědom své slabosti a nechává se vést vůlí toho, který chce, aby všichni lidé byli spaseni.

Duchovní život salesiána spočívá v tom, že nechává své srdce proniknout Boží láskou, aby ji pak mohl šířit mezi mladými. „Mlčení celé bytosti”, o kterém mluví Mimořádná generální kapitula, „se rodí z potřeby neustálého pokroku v důvěrném spojení s Bohem „milovaným nadevše”; toto mlčení nás uschopňuje skutečně naslouchat Bohu a ztotožnit se s jeho plánem vykoupení.“72

Salesián ví, že byl vyvolen právě k tomu, aby se stal svědkem a nástrojem této Boží přítomnosti v dějinách. Uvědomuje si, že je tu mnohem silnější skutečnost, která předchází a převyšuje jeho činnost. Raduje se z toho, prosí a chválí. Prostřednictvím salesiánovy přítomnosti je mladý člověk zasažen novou, mocnou a proměňující láskou.73

Být „znamením a nositeli Boží lásky mladým, zvláště těm nejchudším“74 se pro salesiána stává trojitým postojem soucítění, přiblížení se a přímluvy, který je zaměřen na uskutečnění spásy vůči mladým.



5.2.4 d) Objevit přítomnost Ducha svatého v životě mladých

▲back to top


Stanovy hovoří o učenlivosti a ochotě neustále obnovovat vnímavost vůči Duchu svatému: „Protože je pozorný k přítomnosti Ducha svatého a dělá vše z lásky k Bohu, stává se, podobně jako Don Bosco, kontemplativním v činnosti.”75

Duch jedná v hloubi každého lidského svědomí. Je třeba umět odhalit tuto tajemnou přítomnost, dobře jí porozumět, rozpoznat její známky, nalézt, kde a jakým způsobem se zejména projevuje Duch svatý v životě mladých.

Salesián s radostí a úžasem objevuje Boha, jak působí ve velkodušném srdci, v otevřené skupině, v obyčejné či nečekané události. Proto je ochotný setkat se s mladým člověkem tam, kde se nachází, a je si přitom vědom, že musí správně porozumět smyslu Božího konání, aby se mohl dát do jeho služeb a stát se jeho viditelným spolupracovníkem. Především je přesvědčen, že Bůh v tomto rozhodujícím okamžiku jeho života tajemným způsobem hovoří ke každému mladému člověku a starostlivě ho zve k dialogu Smlouvy.

Místo odsuzování se salesián snaží rozlišovat; rozlišování je pro něj nástrojem, jak z křesťanského pohledu porozumět životu a dějinám. To předpokládá přijmout dějinný okamžik bez předsudků a bez naivity; dějiny jsou místem, kde se rozpoznávají „znamení“, tedy to podstatné a důležité pro křesťanskou víru (viz Mt 16,4).76

S diagnózou znamení různých období souvisí terapie toho, co je třeba přizpůsobit dnešní době, aby bylo „nasloucháno hlasům země“77, a tak se vytvořil živý a životodárný vztah k minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

V tomto smyslu je kontemplace zahrnuta do úplného sebedarování ve prospěch mládeže a lidu, v rámci kterého se salesián snaží po vzoru Dobrého Pastýře odpovídat na požadavky každodenního života. Stává se tak účastným na Božím otcovství a pracuje jako on ve prospěch života, života ve formách základních (jídlo, bydlení, vzdělání) i vyšších (zjevení evangelia, život víry).

Salesián plní svou úlohu být „nástrojem Boží lásky k mladým“ v konkrétnosti života: „Salesián má mít smysl pro skutečnost a být pozorný ke znamením doby. Je přesvědčen, že Pán se dává poznat i v naléhavých potřebách přítomného okamžiku a místa.“78



ZÁVĚR



Předložili jsme některé úvahy o modlitbě salesiána. Můžeme ji nazvat slovy Dona Boska modlitbou „da mihi animas“. Měla by pronikat činnost salesiána ve prospěch mládeže. Don Bosco trvá na tom, aby si jeho synové navykli spojovat v jedinou skutečnost práci, která může být i horečná, a modlitbu, která je jakýmsi dýcháním v Bohu, aby se každá jejich činnost stala jakoby „žaltářem dobrých skutků“.

Je namístě připomenout, že osobní zrání a komunitní růst se nevylučují, ale mají se naopak navzájem podporovat a doplňovat. Pravidla života nám připomínají: „Podaří se nám vytvořit společenství modlitby, jestliže se každý z nás stane mužem modlitby.“79

Působení Ducha svatého je pro řeholníka trvalým pramenem milosti a oporou v každodenním úsilí o růst k dokonalé lásce k Bohu a lidem. Spolubratři, kteří žili nebo žijí naplno evangelní program Stanov, jsou pro nás povzbuzením a pomocí na cestě našeho posvěcení.“80



5.3 Modlitba našich svatých

▲back to top


Svědectví bratří a sester, u nichž byl zahájen proces blahořečení, ukazuje, že tento způsob modlitby se nevznáší někde v oblacích, ale je každodenně prožívanou skutečností. Její platnost potvrzují i ti, kdo mají za úkol posuzovat jejich život a ctnosti ve světle teologie. Je zajímavé sledovat vývoj jejich života řeholníků nebo laiků, protože z něho vysvítá jeden společný bod: u všech se setkáváme s tím, že přikládali velký význam zbožným cvičením a chvílím zasvěceným modlitbě, které si často osobně vyhradili, a že svou činnost a život svěřili do rukou Božích.



Je to nedávno, co byl svatořečen Mons. Luigi Versiglia. Na Karmel ve Florencii Píše: „Pozdvihněme výš naše srdce, zapomeňme na sebe samé a mluvme víc o Bohu, o způsobu, jak mu více sloužit, jak ho více těšit, o nutnosti a způsobu, jak získávat duše. Pro vás, sestry, bude snazší mluvit nám o jemnostech Ježíšovy lásky, my vám zase budeme moci hovořit o bídě tolika duší žijících daleko od Boha a o nutnosti je k němu přivádět. My se tak budeme cítit povzneseni k lásce k Bohu, a vy povzbuzené k horlivosti.”81



Co se týče ctihodného Artemida Zattiho, slyšeli jsme především o jeho neúnavné lásce.82 Služebník Boží prožíval Boží přítomnost tak intenzivně, že ho viděl v nemocných a trpících. To se projevovalo i v jeho řeči, jak to opakovaně potvrzují svědectví: „Sestro, připravte lůžko pro Pána”.

Vzbuzoval ve mně dojem člověka sjednoceného s Bohem,” říká jeden svědek, „modlitba byla jako dech jeho duše, z celého způsobu jeho činnosti vysvítalo, že žil naplno první přikázání a že miloval Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší.”83

Jiný svědek dodává: „Bylo zcela zřejmé, že Služebník Boží se modlil neustále; modlil se, když šlapal na kole, modlil se, když pečoval o nemocné (…); zcela spontánně projevoval svou víru, když mluvil: říkal i mezi řeholníky věci, které povznášely ducha.84 A pokračuje: „Zatti se pohyboval ve svém mládí i v dospělosti v nadpřirozené sféře. Nezajímalo ho nic jiného než Boží sláva a spása duší.“85

Také don Luigi Variara86 se již blíží blahořečení. Křesťanský a řeholní život dona Variary byl charakterizován intenzivně teologickým pohledem a vytrvalou kněžskou a misionářskou činností. Čerpal duchoví sílu z živé víry, která u něj byla tak silná a prostá, že nenechávala prostor únavě a sklíčenosti. Jedině pomocí víry byl schopen překonat všechny překážky, které se mu kladly do cesty, veden vždy jedině láskou k Bohu a bližnímu.

O lásce Luigiho Variary k Bohu svědčí jeho způsob modlitby, eucharistická horlivost a zbožnost k Ježíšovu i Mariině srdci. Největším důkazem jeho lásky k bližnímu je způsob jeho apoštolátu a hrdinská odvaha, s jakou ho uměl dovést až do konce.



5.4 Liturgie života

▲back to top


K příkladům našich světců a služebníků Božích, o kterých bychom toho mohli říci mnohem víc, přidávám popis každodenní modlitby ve výchově, vybranou z textu 23. generální kapituly: „Výchova mládeže k víře je pro salesiána prací a modlitbou. Je si vědom, že když se namáhá pro spásu mládeže, zakouší Boží otcovství (…) Don Bosco nás naučil rozpoznávat v naší výchovné práci činnou přítomnost Boží a prožívat ji jako lásku a život. (…) Věříme, že Bůh nás očekává u mladých.V nich nám nabízí milost setkání s ním a přivádí nás k tomu, abychom mu v nich sloužili tím, že uznáme jejich důstojnost a budeme je vychovávat k plnosti života.

Výchova se tak stává přednostním místem našeho setkávání s Bohem”87 a místem kontemplace jeho díla v životě každého člověka.

Posláním vychovatele je rozpoznat Boží konání v lidské osobě a dát se do jeho služeb. Podobné poslání měla i Maria, která spolupracovala na tom, aby se Bůh prostřednictvím Ježíšova lidství projevil v dějinách. Jejím úkolem bylo starat se o Ježíše, zajistit mu jídlo, zahrnout ho láskou a citem, pomoci mu radou, naučit ho jazyk a zvyky, začlenit ho do mezilidských vztahů, uvést ho do světa náboženských úkonů a výrazů; a přitom neměla jisté poznání o tom, jak se tento její syn projeví.

Mladý člověk vede tajemný dialog s tím, co k němu přichází zvenčí, co se rodí v jeho nitru, co objevuje jako imperativ, milost nebo smysl. Postupně získává plné vědomí sebe a vytváří si projekt vlastního života, v němž chce uplatnit své síly a využít své možnosti.

Posláním vychovatele je nabídnout mu k tomu všechno, co považuje za vhodné, a dívat se do nejistot budoucnosti s nadějí; mít upřímný zájem o to nevyzpytatelné rostoucí lidství, ve kterém má být přijat Bůh, jenž se v něm bude projevovat stále jasněji i díky jeho růstu a zrání.

Ten, kdo vychovává – rodič, učitel, přítel, animátor – by si tedy měl být vědom, že se účastní slavnosti setkání Boha s mladými. Je ženichův přítel; není hlavní postavou, ale pomocníkem a činným divákem podobně jako Maria na svatbě v Káně.

Právě ve víře, která je schopna vidět Boží působení, v naději, která očekává jeho projevy v životě mladých, a v lásce, která se dává do služeb mládeže a Ženicha, vychovatel cítí a prožívá jako modlitbu výchovné momenty radosti, očekávání, bolesti, námahy, zdánlivého neúspěchu. Jsou to chvíle díkůvzdání, radosti, nářků, proseb, touhy a vzývání.

Tak jako v liturgickém slavení nalezneme Kyrie¸ Gloria, Credo, přinášení darů, symbolický prostor, společenství, chvíle pokání i chvíle jásotu, má také liturgie života chvíle uspokojujících úspěchů i zklamání, iniciativ i čekání, samoty i společného prožívání. Odehrává se v určitém prostoru (hřiště, škola, čtvrť!), v němž jsou přítomní mladí lidé vyžadující lásku: s nimi je třeba ze srdce spolupracovat (výchovná komunita).

Toto všechno se ve světle Boží činné přítomnosti stává modlitbou - kontemplací. Je to podobné jako při komunikaci dvou lidí, kteří se dobře znají: to co cítí mohou vyjádřit slovy, gestem, darem, pohledem, mlčením, návštěvou, telefonátem, faxem.

Svatý Augustin by řekl, že je třeba „vzít do ruky žaltář dobrých skutků a s jeho pomocí zpívat Boží chvály“.



Nesmíme zapomenout, že postoj neustálé modlitby je spjat s pravidelnými modlitbami, ústní modlitba s modlitbou života, výslovná modlitba s modlitbou pronikající celý den, slavená liturgie s liturgií života. Pravděpodobně právě z tohoto spojení vycházejí potíže, ale zároveň i bohatství salesiána, a proto je základní součástí jeho duchovně apoštolátní formace.

Oba rozměry modlitby jsou důležité, jeden pro druhý i oba společně, pro stabilitu a plnost zasvěceného života. Kdo opustí jednu, ztratí i druhou.

Ten, kdo dává rady druhým a kdo vychovává, se sám potřebuje učit soustředění a potřebuje k tomu čas: „Mnozí si myslí, že modlitba půjde sama, a nechtějí nic slyšet tom, že by se měli v modlitbě cvičit. Velmi se však mýlí.“88

Je potřeba postupného a klidného zaučování do různých forem modlitby: do ústní modlitby, rozjímání, četby, mlčení, kontemplace, do jejího vyjadřování i tvořivosti. Je třeba je v různých situacích a momentech procvičovat, aby postupně pronikly život a aby modlitba mnoha cestami a formami do nás vcházela a z nás vycházela.

Cvičení vytváří návyk. Rozhodující je přitom pravidelnost. Všechny důležité věci našeho života mají svůj rozvrh, svůj vyhrazený čas. Pokud se někdy stane, že je nemůžeme vykonat v obvyklém čase, hned najdeme jiný: to platí pro jídlo, spánek, hygienu.

Pro nás je přitom nepostradatelné to, co nabízí komunita: místa, časy, formy i komunitu jako takovou. Říkám „pro nás“, protože komunitní styl proniká všechny dimenze našeho života. Pro jiné řehole tomu může být jinak. To ovšem neznamená, že by nebyla důležitá osobní snaha každého. Výsledky a způsoby této osobní snahy mohou být různé. Každý má svůj způsob modlitby, tak jako má svůj způsob řeči, chůze nebo pohledu. Z tohoto hlediska je třeba se dívat i na rozdíly v citovosti, roztržitosti, v tom, zda klademe důraz na přemýšlení či formulovanou modlitbu, jak prožíváme chvíle únavy.



Je nutné, abychom toto všechno vzali v úvahu, ale zároveň uznali, že modlitba je dar. Kristus je ten jediný, kdo se modlí. On nás začleňuje do své modlitby v Duchu. My sami ani nevíme, co říkat ani jak to říkat. Duch sám vkládá do našich úst to, oč je třeba prosit: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“89

Jeden autor mluví o tom, že „obvykle knihy o modlitbě a duchovní vůdci mluví o modlitbě jako o schopnosti, kterou je třeba získat vlastním úsilím jako nějakou znalost nebo dovednost (…), a výsledkem je pocit, že jsme ztraceni ve spleti cest, a touha po modlitbě zůstane znovu neukojena.“ „Pane, nauč nás modlit se“.

Pro náš život je důležitá propojenost myšlení a praxe, studia a činnosti, ticha a setkání, i když z toho nevyplývá nutnost rigidního časového rozvrhu. To platí zvlášť pro současné životní podmínky, ve kterých jsme víc vystaveni četnosti úkolů, které se na nás řítí a které nás vyčerpávají.



Uvedení mladých do modlitby

Posledním, i když ne méně důležitým bodem, je uvedení mladých do modlitby. Díky Bohu dostávají všichni základ během katechismu, každodenní dobře připravené modlitbě, slavení eucharistie a svátků.

Pro skupiny snažící se žít salesiánskou spiritualitu mládeže je snazší spojit modlitbu a sebedarování, v němž se věnují druhým podle Božího plánu. Animátoři a vedoucí, kteří se rekrutují ze skupin, by neměli být jen organizátory nebo činovníky, ale animátory schopnými vést druhé k lidské a duchovní zkušenosti, každý podle svého věku a připravenosti. Je vhodné, aby v rámci skupin měli jejich členové příležitost k modlitbě a možnost účastnit se školy modlitby.

Jednou z nabídek může být i účast mladých na komunitní modlitbě, vhodně připravené pro danou chvíli. Z takových podnětů se rodí životní moudrost, vytvářející se na základě slyšeného Slova, sdílení, uvažování o posledním cíli, pozornosti Duchu svatému.



Maria, ikona naší modlitby

Maria je pro nás ikonou, modelem a inspirací tohoto typu modlitby. Hledíme na ni během dialogu při Zvěstování i při radostném a vděčností naplněném hymnu Magnificat, vidíme její překvapení v chrámě, pozorujeme ji když pečuje o Ježíše a když ho následuje až ke kříži.

V jednom okamžiku zazáří Mariin postoj jednoduchostí a prostotou. Chvíle Vtělení se zdá navenek bezvýznamnou událostí poblíž zapadlé vesničky nepatrného národa, mimo prostory, kde se odehrávají důležité skutečnosti ovlivňující životy lidí. Betlém je protikladem Říma, Babylónu nebo Jeruzaléma. Jeskyně není ani královským palácem, ani chrámem.

Událost by proto zůstala navždy skrytá a nevýznamná, kdyby z ní ohlašování andělů neučinilo radostnou „zprávu” pro pastýře, naslouchající nejen vyprávění toho, co se odehrálo, ale i vysvětlení jeho spásného významu. Narozené dítě není kdokoli, ale ten, na kterého čekají: Spasitel.

Evangelista Lukáš zde vykresluje podstatu evangelizace. Nejedná se o učení o Bohu a o světe, ani o vyučováním náboženských a mravních pravd, ale o vyprávění o událostech, které se skutečně odehrály, na nichž se vyzdvihuje jejich význam pro člověka a poselství, které obsahují. Světlo vycházející ze zvěsti pochází od Boha, ale je obsažené a zjevilo se v událostech lidských dějin.

Lukáš ukazuje, že různé postavy mají různé poznání Vtělení a jeho smyslu. Toto poznání je klíčem k tomu, jak žít ve víře všechny ostatní události osobního a společenského života.

Pastýři přicházejí přímo na místo a získávají bezprostřední zkušenost. Na nějakou dobu se tam zastaví a poslouchají Marii. Potom se vrátí a sdělují ostatním, co jim bylo o tom dítěti řečeno. Nemají bezprostřední zkušenost s předchozími událostmi, jakými jsou zvěstování a panenské mateřství, ani nebyli přítomni při Ježíšově narození.

Lid, který pastýřům naslouchá, je v údivu nad tím, co slyší vyprávět. Nemá ještě víru, projevuje jen počáteční zvědavost vůči čemusi mimořádnému. Z této zvědavosti se může zrodit víra.

Maria to vše v srdci zachovávala a uvažovala o tom.”90 Nemusí jako pastýři teprve přijít na místo Vtělení. Už je zde přítomná, účastní se události. Nemusí se od ostatních dovídat, jak se věci odehrály a jaký mají smysl. Ve své mysli si připomíná všechny přísliby učiněné lidstvu, jak o tom svědčí Magnificat, a je si vědoma toho, že ten, kdo se zrodil v jejím lůně, pochází z Ducha svatého.

Maria se jako pastýři poté, co viděli dítě, nevzdaluje z místa události. Zůstává. Nemůže se vzdálit. Kdekoli se Ježíš vtěluje, je nezbytná její přítomnost. Nechápe ještě veškerý význam a bohatství, které vyplývají ze Vtělení.

Plný význam a bohatství se bude odhalovat teprve během Kristova života a během všech staletí. Maria uchovává v paměti to, co se událo, opatruje to, rozjímá o tom, je pozorná a ve vhodných chvílích schopná to znovu promýšlet, aby odhalila nové důsledky.

Toto rozjímání vycházející z Lukášova evangelia nám může poskytnout podněty k promýšlení naší pastorační spirituality.

Nemůžeme být jen návštěvníky, turisty v oblasti slova a tajemství Krista. Svatý Augustin, když porovnává postoj tří skupin, o kterých jsme mluvili, klade věřícím otázku: A ty, komu se podobáš? Těm, kdo slyší hlásání a jenom se diví? Pastýřům, přicházejícím k jeskyni, kteří se dozvídají nějaké zprávy a odcházejí je zvěstovat? Anebo Marii, která přijímá celou pravdu o Kristu, uchovává ji v mysli a neustále o ní rozjímá? Obdiv těch prvních brzy vyprchal, zpráva pastýřů, i když vycházela z víry, je nedokonalá a nerozvinutá. Jedině ten, kdo kontempluje a svým nitrem přijme Kristovo tajemství, z něj může získávat nové světlo pro svou dobu a svůj svět.

Dějiny církve nám představují mnoho postav prvotřídních evangelizátorů. Všichni byli trpělivými „zprostředkovávateli” Slova a pokorně kontemplovali jeho tajemství. To, co prohloubili modlitbou a studiem, potom vyjadřovali kázáním, psaním, vedením křesťanského společenství, vedením duší.

Sdělit a předat (komunikovat) událost Krista je naší profesí a cílem našeho povolání. Musíme se v tom stát odborníky, a proto se k této události musíme přibližovat v klidu a s dostatkem času, získávat z ní světlo pro náš osobní život, společně jako komunita s ní srovnávat to, s čím se setkáváme v našem prostředí: toto se nazývá niterností (interiorità). Nejedná se o technickou operaci, ale o výsledek totálního zaujetí: „V Kristu Ježíši jsem vás já přivedl (zplodil) k životu (stal jsem se vaším otcem)…”91 Můžeme to říci i o křesťanské výchově. Náhodně mě k tomu napadá jeden výrok Dona Boska: „Vidím, že kongregace potřebuje jednu věc: být uchráněna od chladu. Proto je nutné rozvíjet ducha zbožnosti a dodržovat pravidla řeholního života.”92

Posláním našich komunit a děl je zviditelnit Boží přítomnost: tento úkol je mnohem důležitější než všechny ostatní. Zbytek přijde jako jeho důsledek.



Spolu s přáním, aby nový rok byl bohatý milostí a dobrem, vám přeji růst ve zkušenosti modlitby podle salesiánského ducha, abyste vnitřně posilněni mohli skutečně být „znamením a nositeli Boží lásky mladým”93. Ať vás při tom chrání Panna Maria Neposkvrněná a Pomocnice.



1 Sr. diecéze San Sebastián, Bilbao, Vitoria, Pamplona: La oración cristiana hoy: Tu rostro buscaré, Seňor, únor 1999.

2 Sr. např.: La priere nous ouvre a Diue et au monde, in: Le Livre de la foi, ed. belgičtí biskupové, Brusel 1987; Our hearts were burning within us, U.S.National Conference of Catholic Bishops, listopad 1999; Prayer, Conptemplation and Holiness: the Church, Community of Christian Discipleship in its Service to Life, závěrečný dokument šestého plenárního zasedání, Manila 1995.

3 Žalm 27,1; sr. Žalm 61.

4 Stanovy 93.

5 Sr. Jan 14,26; Jan 16,13; Jan 17,3.

6 Sr. Il progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, Guida alla lettura delle Costituzioni salesiane, Řím 1986, str. 615-639.

7 „Krásnou božskou radost“ - sr. PAPASOGLI G., Come piace a Dio, CNE 1981, str. 472n.

8 Sr. Stanovy Společnosti svatého Františka Saleského 1858-1875, kritické vydání usp. F. MOTTO, LAS, Řím 1982, str. 182-183.

9 Sr. Mojžíšovu zkušenost v Ex 3.

10 Sr. CARRETTO C., Dopisy z pouště, La scuola Editrice, Brescia 1964. str. 47.

11 Jan 11,41.

12 Jan 17,11.

13 Jan 17,21.

14 BIANCHI E., Le parole della spiritualità. Per un lessico della vita interiore, Milán, Rizzoli,1999, str. 75-76.

15 1 Sam 3,3-10.19.

16 Iz 55,10-11.

17 Luk 10,39.

18 O vztahu Božího slova k duchovním cvičením viz: C.M. MARTINI, La Parola di Dio negli Esercizi Spirituali, in: L’ascolto della Parola negli Esercizi, Leumann (Torino), Elle Di Ci, 1973, str. 27-31; F.ROSSI DE GASPERIS, Bibbia ed Esercizi Spirituali, Borla, Roma, 1982.

19 Sr. Gen 28,16.

20 AUGUSTIN, Vyznání, X, 27,38.

21 Sr. BIANCHI, Le parole, 142.

22 Mat 6,6.

23 Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel.

24 Jan od Kříže, Duchovní píseň B.

25 Tamtéž.

26 Sr. C.M.MARTINI, Uomini e donne dello Spirito. Meditayioni sui doni dello Spirito Santo, Piemme, Casale Monferrato (AL), 1998, str. 15. Na těchto stránkách kardinál krátce uvádí exerciční kurs: píše o cíli, tématu, metodě, postojích, způsobech komunikace.

27 Sr. BIANCHI, Le parole..., str. 41.

28 Sr. Žid 4,16; 2 Kor 3,4; Ef 3,12.

29 Sr. Mt 6,25-31; Mk 11,22.

30 Sr. Jan 4,10.

31 Žalm 27,8.

32 Žalm 63,2.

33 Ex 20,2.

34 Sr. VC 29,35.

35 Žalm 119,16 v italštině doslova: „Ve tvé vůli je má radost.“.

36 Mt 6,7.

37Listu sv. Augustina Probě.

38 Mt 11,25.

39 Sr. VECCHI J., Spiritualità salesiana, Temi fondamentali, Torino LDC 2000, str. 86-106.

40 Don Bosco napsal Vzpomínky na oratoř v letech 1873-1878: v době, která pro něj byla velmi důležitá a současně bolestná. Salesiánská kongregace byla už v té době expandující skutečností, zatímco se v Římě definitivně schvalovaly Stanovy. V srpnu 1872 byl založen Institut Dcer Marie Pomocnice. Už nějakou dobu připravoval světec první misionářskou výpravu, která se uskutečnila 1875. Během postupného vyjasňování projektu Salesiánské společnosti si prorazila cestu myšlenka salesiánského laikátu se Stanovami Asociace spolupracovníků a realizace Bolletina. Současně musel don Bosko projít různými zkouškami kvůli trvajícímu nepochopení ze strany vlastního arcibiskupa, jež dospěly do napětí a velmi bolestných okamžiků... Světec při psaní Vzpomínek na oratoř připomíná, že je začal psát, aby uspokojil dotazy, které k němu docházely z různých stran, zvláště od „osoby s nejvyšší autoritou, jíž není dovoleno odporovat“. Viz G.BOSCO, Memorie dell’Oratorio di S. Francesco di Sales dal 1815 al 1855. Introduzione e note a cura di A. DA SILVA FERREIRA, Roma 1992, I, str. 9-10.

41 BOSCO G., Memorie dell’Oratorio di S. Francesco di Sales dal 1815 al 1955. Introduzione e note a cura di A. DA SILVA FERREIRA, Roma 1992, I, str. 104-105.

42 LEMOYNE G.B., Scene morali di famiglia esposte nella vita di Margherita Bosco racconto ameno ed edificante, Torino 1886, p. 28-30.

43 LEMOYNE G.B., Scene morali di famiglia esposte nella vita di Margherita Bosco racconto ameno ed edificante, Turín 1886, str.28-30.

44 BOSCO G., Il Giovane provveduto per la pratica dei suoi doveri..., Turín 1847, 9.

45 BOSCO G., Cenno biografico sul giovanetto Magone Michele allievo dell’Oratorio di S.Francesco di Sales, in: A. CAVIGLIA, Opere e scritti editi e inediti di don Bosco nuovamente pubblicati e riveduti secondo le edizioni originali e manoscritti superstiti, sv. V, Turín, 1965, str. 228-229.

46 Ibid.

47 viz.Sv.František Saleský, Úvod do zbožného života. Přeložil Otomar Radina, Zvon, Praha 1990, s.69.

48 viz.Sv.František Saleský, Úvod do zbožného života. Přeložil Otomar Radina, Zvon, Praha 1990, s.70.


49 Ibid., s.70.

50 Ibid, s.71.

51 Ibid, s. 72 [V drobné významové odchylce od překladu O.Radiny jsem se přidržel smyslu užívaného hlavním představeným.]

52 MB XVII, s. 69

53 MB III, s. 246, 613

54 viz Costituzioni della Società di S.Francesco di Sales 1859-1875, Testi critici a cura di F.Motto, LAS Roma 1982, s.182-183.

55 viz Ibid, s.185

56 Pio XI. Discorso in occasione della lettura del Decreto per l’eroicità delle virtù, 20 febbraio 1927.

57 Stanovy čl.12

58 viz Vecchi J.E., Spiritualità Salesiana. Approfondimento di alcuni temi fondamentali, Edizione extracommerciale, SDB IVE-IVO, Venezia-Mestre, 2000, zvláště s. 69-83.

59 Augustinus, (S.), Discorso 103, 1-2.6, in PL 38, 613-615.

60 L.Boriello, Contemplazione, in L.Boriello et.al., Dizionario di Mistica, Cittá del Vaticano, Editrice Vaticana, 1998, 338-344. Na str.348 je bibliografický výběr o tématu činnosti a kontemplace.

61 Žid 10, 7.

62 Svatý Augustin upozorňuje: „Noli foras ire. In teipsum redi: in interiore homine habitat veritas.”

63 Stanovy 93.

64 PC 8.

65 G. Bosco, Biografia del Sacerdote Giuseppe Caffasso esposta in due ragionamenti funebri, Paravia, Torino, 1860, s.91-95. viz: opere edite, vol. XII., s.351nn. V Apendixu přidává Don Bosco Myšlenky kněze Giuseppe Caffassa k dobrému prožití dne: „ 1.Dělat každou věc jak by ji udělal Pán Ježíš. 2.Dělat všechno tak, jak bychom je chtěli mít udělané ve chvíli kdy z nich budeme must skládat účty před Božím soudem. 3. Dělat každou věc jako by byla poslední v našem životě. 4. Dělat každou věc, jako bychom měli dělat jen tuto jedinou.“ tamtéž s. 110.

66 tamtéž

67 tamtéž

68 tamtéž

69 ricceri, L. Lettera del Rettor Maggiore ai Salesiani: La preghiera problema vitale, ACS 269, gennaio-marzo 1973, s.45.

70 viz tamtéž s.46

71 2Kor 4,5.

72 viz CGS (mimořádná generální kapitula), 552.

73 Jako příklad můžeme uvést svědectví Dona Albery: „ Don Bosko nás miloval jedinečným, jen pro něj charakteristickým způsobem… Cítil jsem, že jsem milován způsobem, jaký jsem nezakusil nikdy předtím, a který se nedal nijak srovnávat ani s velmi živou láskou jakou mě zahrnovali moji nezapomenutelní rodiče. Láska Dona Boska byla pro nás něčím nesrovnatelně převyšujícím jakýkoli jiný cit… Ó, byla to jeho láska, co přitahovalo, dobývalo a přetvářelo naše srdce!… A nemohlo tomu být jinak, protože z každého jeho slova a úkonu vycházela svatost spojení s Bohem, kterou je dokonalá láska. Přitahoval nás pro plnost nadpřirozené lásky, kterou plálo jeho srdce… Byli jsme jeho, protože jsme si byli všichni jistí, že je skutečně mužem Božím, v tom nejplnějším a nejvlastnějším slova smyslu… V jeho svatosti spočívalo veškeré tajemství jeho přitažlivosti, kterou si druhé získával provždy a která přetvářela srdce… Jeho preventivní systém nebyl ničím jiným než láska, Boží láska, rozpínající se aby objala všechny lidské bytosti, především ty nejmladší a nezkušené.“ P.Albera, Lettera circolare del 18 ottobre 1921: Don Bosco nostro modello, Torino, Direzione Generale Opere Salesiane, 1965, ss.373-375.

74 Stanovy 2.

75 Stanovy 12

76 Mezi početnou bibliografií týkající se rozlišování uvádím: J.M.Castillo, El discernimento cristiano. Para una consciencia critica, Salamanca, Sígueme, 1984; M.Costa, Sentire, giudicare, scegliere, nello Spirito, Roma, CVX, 1995; M.Ruiz Jurado, Il discernimento spirituale. Teologia, storia, pratica, Cinisello Balsamo, San Paolo, 1997; L’attitudine al discernimento, Milano, Ancora, 1998; E. Fortunato, Il discernimento. Itinerari esistenziali per giovani e formatori, Bologna, EDB, 1999.

77 Jan XXIII, Discorsi, messaggi, colloqui con Santo Padre Giovanni XXIII, I, Città del Vaticano, Libreria Editrice Vaticana, 1960,10.

78 Stanovy 19, viz J.Aubry, Al centro della santità salesiana: la carità apostolica. Abbozzo di una spiritualità dell’azione salesiana, in M.Midali (Ed.), Spiritualità dell’azione. Contributo per un approfondimento, Roma, LAS, 1977, ss.207-228.

79 Stanovy 93

80 Stanovy 25

81 Lettere al Carmelo di Firenze, Arch.Sal 9,3, Vers.

82 Positio, s.212

83 Summarium, s.43, č.160.

84 Summarium, s.179, č.731

85 Summarium, s.182, č.743

86 Pinarte E., Osservatore Romano 4.12.1997

87 CG23, 94-95

88 R. Guardini, Lettere su autoformazione, pag. 91.

89Řím 8, 26-27

90 Lk 2,19

91 1Kor 4,15.

92 MB (Životopisné paměti) XIV, s.551

93 Stanovy 2