Zdroj a vrchol života a poslání církve², dar Eucharistie, „vždy zbožně střežen jako nejcennější poklad“³, doprovázel a podněcoval obnovu, kterou církev prošla od II. vatikánského koncilu až do našich dní. Těžko by tomu mohlo být jinak: „eucharistické slavení je v centru procesu růstu církve“⁴; vždyť „církev žije z Eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale zahrnuje v sobě jádro tajemství církve“⁵.

Ještě ani neskončil koncil, a Pavel VI. již publikoval encykliku Mysterium fidei (3. září 1965) o nauce a kultu nejsvětější Eucharistie: „Koncilním otcům,“ napsal, „nic nestálo na srdci tak, jako výzva věřícím, aby se s veškerou vírou a zbožností aktivně účastnili slavení tohoto posvátného tajemství.“⁶

Avšak teprve v dlouhém magisteriu Jana Pavla II. bylo možno pozorovat „neobyčejnou koncentraci na svátost Eucharistie“⁷. V prvních letech svého učení napsal apoštolský list Dominicae Cenae (24. února 1980), kde zdůrazňoval „některé aspekty eucharistického tajemství a jeho vlivu na život toho, kdo je jeho služebníkem“⁸. Později, „aby zdůraznil živou a spásonosnou přítomnost v církvi a ve světě,“ Jan Pavel II. si při příležitosti velkého Jubilea přál v Římě uspořádat Mezinárodní eucharistický kongres: „Rok 2000,“ slíbil, „bude rokem intenzivně eucharistickým“⁹. Po třech letech, v roce 2003, nám měl potřebu připomenout, že „zrak církve je neustále upřen ke svému Pánu, přítomnému ve svátosti oltářní, ve které objevuje plný projev jeho nesmírné lásky“¹⁰. Následujícího roku Jan Pavel II. listem Mane nobiscum Domine (7. října 2004) vyhlašuje celý rok, ve kterém chce, aby se církev „zvláštním způsobem snažila prožívat tajemství svaté Eucharistie… na cestě našich tázání a neklidu, a mnohdy našich palčivých zklamán퓹¹. Mezinárodní eucharistický kongres, který se konal ve dnech 10.–17. října 2004 v Guadalajara (Mexiko), biskupský synod na téma „Eucharistie, pramen a vrchol života a poslání církve“ ve Vatikánu ve dnech 2.–23. října 2005, a Mezinárodní den mládeže, slavený v německém Kolíně ve dnech 16.–21. srpna 2005 s cílem učinit Eucharistii „životodárným středem“, kolem něhož by se mladí shromáždili, aby „živili jejich víru a nadšen퓹², to vše byly události Roku Eucharistie, kterým vrcholilo putování „po půdě koncilu a Jubilea“.¹³

Dvě z těchto iniciativ, jako „přirozený vývoj pastoračního zaměření“, který chtěl Jan Pavel II. vtisknout církvi na počátku třetího tisíciletí¹⁴, byly z velké části přijaty a završeny Benediktem XVI.

Během vigilie 20. srpna 2005 na louce Marienfeld papež, před pozváním na eucharistickou slavnost následujícího dne, kde se mladí měli účastnit tajemství a sjednotit s Kristem, je vyzval k adoraci tajemství. „Chléb a víno,“ řekl papež, „se stávají jeho Tělem a Krví. Proměnění se však zde nesmí zastavit; naopak, musí se začít uskutečňovat plně. Kristovo Tělo a Krev nám jsou dány proto, abychom i my byli proměněni. My sami se musíme stávat Kristovým Tělem, jeho pokrevními příbuznými… Adorace (…) se stává sjednocením. Bůh není pouze tím, který je před námi jako naprosto Jiný. Je rovněž v nás a my v něm.“¹⁵

Benedikt XVI., který osobně předsedal nejdůležitějším momentům synodálního shromáždění, poté publikoval postsynodální apoštolskou exhortaci Sacramentum caritatis (22. února 2007), aby se „znovu vrátil k mnohotvárnému bohatství předložených myšlenek a návrhů (…), s úmyslem rozvinout některé základní směry našeho snažení, a tak v církvi probudit nový eucharistický impuls a zápal“¹⁶. Papež, kromě přijetí a citací mnoha cenných příspěvků synodálních otců, chtěl – jak sám píše – „tuto exhortaci uvést do souvislosti se svou první encyklikou Deus caritas est, ve které jsem se vícekrát zmínil o svátosti Eucharistie, abych zdůraznil její vztah ke křesťanské lásce vzhledem k Bohu i k bližnímu: ‚Vtělený Bůh nás všechny přitahuje k sobě. Z toho je možno pochopit, že agape se nyní stala rovněž označením Eucharistie. V ní k nám agape Boží přichází v tělesné podobě, aby tak Bůh pokračoval ve své činnosti v nás i skrze nás’“.¹⁷

Cesta církve v těchto posledních letech, a to zejména od Jubilejního roku, „byla bezesporu silně charakterizována smyslem pro Eucharistii.“¹⁸ A nemohlo tomu tak nebýt: „Eucharistie je Kristus, který se nám dává a neustále nás buduje jako své tělo… Eucharistie je tedy konstitutivním prvkem činnosti církve“.¹⁹ Je-li pravdou, že „církev žije z eucharistického Krista a je jím živena a osvěcována,“²⁰ pak je pravdou rovněž to, že se „církev díky Eucharistii stále znovu rodí!“.²¹ Církev bez slavení Eucharistie nemůže ani zůstat věrná svým počátkům, ani růst: „Čím je eucharistická víra Božího lidu živější, tím hlubší je jeho účast na životě církve“. Co víc, „každá velká reforma je určitým způsobem vázána na znovuobjevení víry v eucharistickou přítomnost Pána uprostřed svého lidu“.²²

„I pro nás,“ napsal před lety don Vecchi, „osobní i komunitní, duchovní i apoštolátní obnova (…) zahrnuje přesvědčené a radostné znovuobjevení bohatství, které nám Eucharistie nabízí, a odpovědnosti, k níž nás volᓲ³. Beru tato slova za svá a znovu vám je nabízím jako neoddělitelný úkol pro přijetí a realizaci duchovního a apoštolského programu Dona Boska. Doufám, že tak „znovu nalezneme počátek našeho charismatu, cíl našeho poslání a budoucnost naší kongregace“.²⁴

V dopise, kterým jsem svolával generální kapitulu, jsem se vám svěřil se „svým přesvědčením, že kongregace dnes potřebuje probudit srdce každého spolubratra nadšením ‚Da mihi animas‘ a znovu tak získat inspiraci, motivaci a energii pro odpověď na Boží očekávání a potřeby mladých“.²⁵ Naše srdce se probudí jedině tehdy, pokud skutečně dokáží pocítit vášeň Boží pro ty, kdo jsou jeho, či dokonce ji cítit spolu s ním. Přitom neexistuje rychlejší a účinnější cesta než eucharistické slavení. Eucharistie je totiž „nejen pramenem a vrcholem života církve, nýbrž i jejím posláním… Nemůžeme se přiblížit k eucharistickému stolu, aniž bychom se nenechali zatáhnout do pohybu misie, který začíná v samotném Srdci Božím a chce zasáhnout všechny lidi. Proto je úsilí o misii konstitutivní součástí eucharistické existence křesťana“.²⁶

Bez eucharistického života tedy nemůže existovat ani život apoštolský. Don Bosco, „eucharistický člověk“,²⁷ je pro nás vzorovým paradigmatem, rozhodným důkazem: „Slíbil, že až do posledního dechu bude patřit mladým. A skutečně tomu tak bylo. Svátostná účast na Kristově oběti přivádí ke ztotožnění se s jeho apoštolskými pocity a velkorysým odevzdáním sebe sama nárokům Božího království.“ Tak píše don Vecchi a dodává: „Skutečnost, která více než jakákoli jiná odhaluje míru, do které eucharistické tajemství poznamenává život Dona Boska (…), je vztah k pastorační lásce, kterou vyjádřil heslem Da mihi animas, cetera tolle. Tato slova (…) jsou předsevzetím a cestou Dona Boska k tomu, aby se stal podobným Kristu, který nabízí Otci svůj život pro spásu lidí“.²⁸

Stejně jako pro něj, i pro salesiána je Eucharistie „útěchou a pobídkou k tomu, aby se i v naší době stal znamením nezištné a plodné lásky, kterou má Bůh vůči lidstvu“.²⁹ „Proto mějte vždy oči upřeny na Dona Boska,“ jak nás povzbuzoval oplakávaný Jan Pavel II. „Žil zcela v Bohu a doporučoval jednotu komunit kolem Eucharistie.“³⁰

Pokud nás to, abychom se stali misionáři mladých, zapálenými pro jejich spásu, nutí k eucharistickému životu, pak se musíme stávat muži Eucharistie již z důvodu „eucharistické koherence (tj. života odpovídajícího eucharistii a souznícího s ní), ke které je naše existence objektivně povolána“.³¹ Je lehké pochopit, že „jelikož jsou zasvěcené osoby živoucí památkou způsobu existence a jednání Ježíšova jako vtěleného Slova před Otcem a bratry,“³² žijí proto, aby byly svátostnou, a tedy účinnou památkou Kristovy oběti, nebo vyjádřeno ještě lépe, památkou Krista, který se obětuje a stále se pro nás a skrze nás pro druhé odevzdává. Svátostná účinnost eucharistické památky se neomezuje pouze na připomínku Ježíšova odevzdání se pro nobis, nýbrž směřuje – a zde spočívá její skutečná účinnost – k odevzdání vlastního života těch, kteří na něj vzpomínají. Jak všichni pokřtění, tak i řeholníci – avšak způsobem mnohem více odpovídajícím a náročnějším – „účastí na eucharistické oběti, prameni a vrcholu celého křesťanského života, nabízejí Bohu božskou Oběť a spolu s ní i sebe sama,“³³ a právě díky této oběti sebe sama se stávají živou památkou Krista. Odevzdání jejich života opakuje – a právě tímto způsobem připomíná – Kristovu oběť. Zasvěcené osoby žijí eucharisticky ani ne tak proto, že často slaví Eucharistii, nýbrž zejména proto, že vydávají svůj život pro druhé.

My salesiáni, jako zasvěcené osoby, které zvolily Krista za jediný smysl vlastního života, nemůžeme netoužit po ustavení plnějšího existenciálního společenství s Ním, takového, které se uskutečňuje právě darováním vlastního života. Eucharistie, slavená jak ve svátosti v okamžiku, kdy dostáváme proměněné Ježíšovo Tělo, tak především v životě pokaždé, kdy se tělem i duší odevzdáváme druhým, je „každodenním viatikem a pramenem spirituality jednotlivce i celého institutu. Každý zasvěcený člověk je v ní povolán prožívat velikonoční Kristovo tajemství a sjednotit se s Ním v oběti vlastního života Otci prostřednictvím Ducha svatého“.³⁴

Drazí spolubratři, nedovedu si nás představit jako zasvěcené salesiány, pokud bychom „ve slavení Eucharistie a adoraci“ nedokázali nalézt „sílu k radikálnímu následování poslušného, chudého a čistého Krista“.³⁵ Jak bychom mohli odpovědět na naše osobní i komunitní povolání, pokud nebudeme žít z Eucharistie a skrze Eucharistii?

Mám dojem – a říkám vám to s určitými obavami – že ne všem mezi námi se podařilo urazit cestu, kterou od nás církev a kongregace čekaly. Na základě četby zpráv o mimořádných návštěvách v provinciích, stejně jako svých vlastních animačních návštěv, jsem nabyl přesvědčení, že v kongregaci je jistý deficit eucharistického života. Jedná se o nenormální situaci, která však není ničím novým. Již don Vecchi ji přesně identifikoval i popsal.³⁶ Když například sledoval kvalitu našich komunitních celebrací, hovořil o „zmatku, vyzdvihování spontánnosti, spěchu, podceňování gest a symbolického jazyka, sekularizaci neděle“.³⁷

Pokud by tento můj dojem byl správný, bylo by to vážným důvodem k obavám. Jistě by se to netýkalo jen nás, nýbrž celé křesťanské komunity. „S hlubokou bolestí“ to vyjádřil Jan Pavel II., který encykliku Ecclesia de Eucharistia napsal právě proto, aby „účinně přispěl k rozptýlení stínů nepřijatelných nauk a praktik, a Eucharistie mohla nadále zářit v celém jasu svého tajemství“.³⁸ Avšak v našem případě by špatný nebo nedostatečný eucharistický život naplno zasáhl zakládající prvek salesiánského charismatu a pedagogiky, jsme-li „všichni a při každé příležitosti povoláni být vychovateli k víře (…), a kráčíme s mladými, abychom je dovedli k osobě vzkříšeného Pána“ (S 34).

Dobře víme, že pro Dona Boska „přitažlivost a touha po Eucharistii jsou (…) místem, kde je možno objevit kořen víry a lásky, chuť pro nebeské skutečnosti, a následně i stupeň křesťanské dokonalosti“. Ježíš, a především Ježíš eucharistický, „dominuje duchovnímu životu Dona Boska i prostředí, jehož je středem. (…) Je to Ježíš, s kterým Don Bosco denně komunikuje při odpolední návštěvě Nejsvětější Svátosti v kostele. Ježíš, před kterého v modlitbě staví své chlapce, když pro ně odchází žebrat do města. Ve stáří, kdy se již není schopen plně kontrolovat, prozrazuje svou lásku v jednání s ním tak, že jsou jeho mše zality slzami“.³⁹

Jako vychovatel Don Bosco povýšil na „pedagogický princip“⁴⁰ to, o čem byl přesvědčen na základě přesvědčení své víry i pedagogické zkušenosti: „Častá zpověď, časté svaté přijímání a každodenní účast na mši svaté jsou sloupy, které musí držet budovu výchovy, chceme-li ji uchránit před hrozbami a nárazy“. A s pedagogickým umem dodával: „Nikdy chlapce ke svatým svátostem nenuťte; jen je povzbuďte a vytvořte jim příležitost k tomu, aby je mohli přijímat“.⁴¹ Tyto principy eucharistické pedagogiky byly na Valdoccu uplatňovány „do písmene“ a celému výchovnému systému daly „základní směr“.⁴²

Deficit eucharistického života, který se podle mého názoru může skrývat a růst i za normálním komunitním životem a apoštolskou – někdy frenetickou – činností, se podstatně a v prvé řadě projevuje tím, že komunita není schopna slavit Eucharistii jako „ústřední událost prožívanou jako svátek“ (S 88), a pak tím, že schází onen „úžas nad tajemstvím Božím“,⁴³ rodící se z vytrvalé kontemplace jeho lásky bez hranic, zjevené v eucharistickém Kristu, jehož přítomnost „nás, syny Dona Boska, podněcuje k častému setkávání“ (S 88). Eucharistické tajemství však „nedovoluje redukce ani zneužívání; je třeba je prožívat ve své celistvosti jak při události jeho slavení, tak v intimním rozhovoru s Ježíšem přijatým ve svatém přijímání, tak při eucharistické adoraci mimo mši svatou. Pak je církev budována pevně.“⁴⁴

Objevit příznaky nemocného stavu ještě neznamená diagnostikovat jeho pravou příčinu. Osobně jsem přesvědčen, že nedostatky, které vyvěrají v naší eucharistické praxi, jsou určitým způsobem vepsány v samotné podstatě eucharistické svátosti, ale rostou a zůstávají v intimitě našeho srdce. „Možnost církve ‚konat‛ eucharistii je celá zakořeněna v tom, že Kristus daruje sebe sama (…). Po celou věčnost je tím, který miluje jako první.“⁴⁵ Toto „nikoli pouze chronologické, nýbrž i ontologické prvenství“ Boží lásky nás zasahuje. Eucharistie je tajemstvím, protože se v ní zjevuje tolik lásky (srov. J 5,13), lásky natolik božské, že překonává naše schopnosti, přemáhá nás a nechává stát celé bez sebe. Třebaže si toho nejsme zcela vědomi, obvykle je pro nás těžké dar Eucharistie přijímat. Přijímat lásku Boží, která se ukazuje v darování Kristova těla (srov. J 3,16), přesahuje naše možnosti přijímat a vyzývá naši svobodu. Bůh je vždy větší než naše srdce a přichází až tam, kam nejsou schopna přijít ani naše nejlepší přání.

Právě proto, že někteří považují takovou vůli Boha se dávat za nemožnou, nerozumnou a nepoměrnou, hledají výmluvy, aby jej nemuseli přijímat ve svátostném slavení a vyhýbají se tomu, aby jej kontemplovali v adorujícím tichu. Láska natolik extrémní nám nahání strach a odhaluje radikální chudobu našeho bytí: hluboká potřeba milovat nám neposkytuje čas ani energii, abychom se milovat nechali. A tak upřednostňujeme neustálou činnost, utíkáme do práce pro druhé a dáváme jim ze sebe tolik,⁴⁶ že se zároveň zbavujeme úžasu nad tím, jak moc nás Bůh miluje. Pokud bychom si to uvědomili, museli bychom se cítit a navždy chtít být Bohu dlužni. Jeho lásky, adorované v kontemplaci a dostávané v eucharistickém přijímání, se nikdy nezbavíme.

Hovoří o něm čtvrté evangelium. Když se Ježíš v synagoze v Kafarnau označil jako chléb z nebe a nabídl své tělo jako pravý pokrm a svou krev jako pravý nápoj (srov. J 6,55.59), „mnozí z jeho učedníků“ poprvé veřejně projevili svou neschopnost „tato slova strávit“ (J 6,60).

Nezapomeňme, že v Janově evangeliu učedníci začínají následovat kolemjdoucího Ježíše po upozornění Jana Křtitele a ze zvědavosti na místo, kde bydlí (J 1,35-38). Ježíš je nepovolal osobně (srov. Mk 1,16-20). Oni sami se u něj chtěli zastavit (J 1,39). Začali v něj věřit teprve poté, co na svatbě v galilejské Káni pochybělo víno, Ježíš zasáhl a obstaral jej dostatek pro všechny (J 2,1-11). Tato víra, zrozená na hostině, však zanikla v okamžiku, kdy byla ohlášena další, nová nádherná hostina, kdy Ježíš již nebude ani pánem domu ani stolovníkem, nýbrž jídlem a pitím ležícím na stole. Ježíš se odhaluje nikoli jako ten, kdo dá najíst, nýbrž jako ten, kdo dá jíst sebe sama (J 6,55-56).

Tento překvapivý slib Ježíš dává poté, co nasytí ohromný dav „asi pěti tisíc lidí“ (J 6,10). Následujícího dne se představuje jako „chléb života“ (J 6,35) právě proto, že pokud jej někdo sní, bude žít navěky (J 6,58). K nevěře lidí se přidá pohoršení učedníků a odchod mnohých.⁴⁸ Poprvé, a bohužel nikoli naposled, Ježíš, chléb z nebe, vyvolal nesouhlas mezi svými a odchod mnohých. Když Ježíš oznámil darování svého těla jako pravého pokrmu a své krve jako pravého nápoje, věrnost jeho následovníků byla podrobena zkoušce. Učedníci, kteří viděli Ježíše rozmnožit chléb (J 6,9.13) a kráčet po moři (J 6,19), nemohli pochopit, že se do věčného života vchází jedením (přijímáním) jeho těla. Když tedy Ježíš oznamuje odevzdání sebe sama, učedníci reptají (J 6,61) a většina jich odchází (J 6,66).

Je to náhoda? V žádném případě! Tato řeč (J 6,60a) o darování sebe sama i pro ty nejbližší byla a zůstává skutečnou překážkou, kamenem, o který se zakopává. Pro učedníka bude vždy snadnější Ježíše následovat, než jej jíst. Bude pro něj stravitelnějším jej doprovázet, než jej mít za pokrm. Následovat Mistra učedníkovi nestačilo tehdy a nebude stačit nikdy; bude se muset živit jeho slovem i jeho tělem. To, že Ježíš nabízí své tělo jako skutečný pokrm pro život, je tvrdé a nepřijatelné (J 6,51-58) a naši schopnost naslouchání bude vždy podrobovat zkoušce.

Evangelista tvrdí, že Ježíš již od počátku věděl o neschopnosti mnoha svých učedníků (J 6,60.66) uvěřit. Osobní zklamání učedníka, jak se u mnohých projevilo nejprve opuštěním a poté zradou, Ježíš vysvětluje teologicky. Tajemství nevěrnosti učedníka se tak dostává paradoxní odpovědi: nevěří ten, kdo chce, nýbrž ten, komu je věřit dáno. Víra a věrnost jsou projevem milosti Boží (J 6,64-65). A co je ještě větším pohoršením? Pouhé zůstávání s Ježíšem, spolužití s ním nestačí. Evangelista totiž připomíná, že mezi těmi, co s Ježíšem zůstali, byl rovněž zrádce. A Ježíš to věděl (J 6,64; srov. 13,27). Ten, kdo mu nebyl odevzdán Otcem (J 6,65), jej sám odevzdá (J 6,70-71). Osobní vyvolení ze strany Ježíše ještě nepředstavuje ochranu proti zradě.

Kde se však dokonalo opuštění, může se upevnit věrnost. Pokud se učedníci budou i nadále držet jen toho, co je jim zjevné a co je jen na povrchu, budou neschopni chápat a zůstat věrní. Uvěří naopak ti, „kterým to bylo dáno od Otce“ (J 6,65). Ti, které k Ježíši nedovede Bůh, se jím nebudou moci cítit přitahováni, ani se stát jeho spolustolovníky. Přijmout Krista jako chléb života je darem od Otce, a pouze ten věřící, který ví, že je Božím darem Kristu, bude moci jíst Kristovo tělo a pít jeho krev bez rizika ztráty vlastního života.

Milost věrnosti byla dána jen několika málo jedincům, kteří zůstanou – Dvanácti.⁴⁹ Jejich mluvčí Šimon Petr uznává, že nevědí, kam by šli. Zůstanou proto (a to je autentickým důvodem víry), že jedině Ježíš má slova života, jen on slibuje život bez konce (J 6,68). „Uvěřili jsme a poznali“ (J 6,69), říká jménem všech ostatních, protože znát Ježíše je stejné jako v něj věřit. Lze jej poznat tím, že se v něj věří, což znamená, že se mu důvěřuje. Jen ten, kdo důvěřuje, zůstává věrný. Věrnost se nerodí z dobré vůle, ani z jejích nejlepších přání, nýbrž z vůle Boha, která nás vždy miloval jako první. Věrnost se stává možnou jedině tehdy, je-li přijímána jako milost.

Věrnost přislíbená ještě není věrností vyzkoušenou. V Kafarnau se Dvanácte rozhodlo zůstat s Ježíšem, ale přesto, že byli během poslední večeře upozorněni, v Getsemanech jej „všichni opustili, utekli“ (Mk 14,50). Snažili se zůstat s tím, kdo se jim nabídl jako chléb života. Když však Ježíš svůj příslib učinil skutečností (Mk 14,22-25), musel předpovědět zradu jednoho (Mk 14,17-21), zapření druhého (Mk 14,29-30) a pohoršení a útěk všech ostatních (Mk 14,26-27).

Je skutečně tragické (a všechna čtyři evangelia se v tom shodují), že jak předpověď (Mk 14,27-31; Mt 26,20-25; Lk 22,14.21-23; J 13,21-30), tak dokonání (Mk 14,26-42; Mt 26,30-46; Lk 22,33-34.40-46; J 13,37-38) nevěrnosti učedníků měly za svůj kontext jídlo s Ježíšem, poslední večeři (Mk 14,22-25; Mt 26,26-29; Lk 22,15-20), kde Ježíš uskutečnil svůj slib dát se jak chléb a víno (Mk 14,22.24). Ohlášení zrady právě v tomto kontextu, kromě sjednocení Ježíšovy smrti s Eucharistií, daru života s darem chleba života, činí z odevzdání sebe sama na kříži to poslední a nejtěžší pohoršení, kterému učedníci budou muset čelit. Během poslední večeře, první Eucharistie, byla ještě v srdcích učedníků temnota; teprve hodina kříže tuto noc rozežene (J 13,1.27).

A je to znovu čtvrté evangelium, které nám nabízí odpověď. Je velmi dobře známou, jedinečnou a doposud dostatečně nevysvětlenou skutečností, že nám Jan při svém vyprávění Ježíšových pašijí nepodal slova o ustanovení poslední večeře, ale že se raději koncentroval na naplnění Ježíšovy hodiny a jeho lásky do krajnosti (J 13,1), „když upřednostnil vztah věřícího jednotlivce a Ježíše Krista“,⁵² vztah, který je vyjádřen v Mistrově gestu umývání nohou svým učedníkům, „zatímco večeřeli“ (J 13,2). Evangelista tak odhaluje „smysl instituce posvátné Eucharistie (…). Ježíš se sklání, aby umyl nohy svých učeníků na znamení své lásky až do krajnosti. Toto prorocké gesto předjímá vydání sebe sama až k smrti na kříži“.⁵³

Ježíšův nečekaný a překvapivý čin⁵⁴ může být vysvětlen jen jím samotným (J 13,6-20). Činí to v dialogu s Petrem před tím, než mu umyje nohy (J 13,6-11), a pak – opět za stolem – jako učitel, který vyučuje všechny učedníky (J 13,12-20). Podle Ježíše je gesto symbolem naprostého odevzdání sebe sama, symbolem krajní lásky vůči svým,⁵⁵ kdy již přišla hodina jeho odchodu z tohoto světa k Otci (J 13,1). Láska ke svým uzavírá jeho život, protože jej odevzdává; darování života je důkazem jeho lásky bez hranic. Umývání nohou není ničím jiným než obrazem a znamením této poslední lásky (J 13,5). Ježíšův čin, ještě než je vyprávěn (J 13,4-5), je definován jako konkrétní skutek lásky (J 13,1) a krajní věrnosti (srov. J 10,17-18).

Pokorným skutkem služby vůči svým Ježíš ustavuje komunitu učedníků⁵⁶: kdo bude chtít mít s ním podíl, bude se muset od svého Pána nechat obsloužit jako pán (J 13,9.14). „Společenství s Kristem“, jež se uskutečňuje v požehnání kalicha a lámání chleba (1K 10,16), je nyní presentováno jako „mít s ním podíl“ (J 13,8); cenou za to je právě nechat se samotným Mistrem a Pánem obsluhovat. Petrovy námitky jsou víc než logické (J 13,8). Stále uvažuje po lidském způsobu a nechápe (J 13,7; srov. J 7,24; 8,15). Snaží se odmítnout gesto, které je pro jeho Pána nevhodné a pokořující (J 13,6), příčící se obrazu a touhám, jež vůči němu živí (srov. Mt 16,22). Kdo si však nenechá až takto extrémním způsobem sloužit, ujišťuje Ježíš, riskuje, že nebude sdílet jeho osud (J 13,8). Učedník má přístup k dědictví svého Pána jedině tehdy, nechá-li se jím obsluhovat.

To, že Ježíš svá slova vůči Petrovi myslí vážně, dále ozřejmí jeho dodatek: lze být sice vykoupán, nikoli však očištěn (J 13,10; srov. 1K 11,26); je možné s Ježíšem stolovat, a přitom proti němu zvednou patu (J 13,18). Očištění není automatické. Je třeba je přijmout, i když je uskutečněno jako pokořující umytí nohou. Kdo se nenechá očistit Ježíšem služebníkem, kdo jej nepřijme takového, jaký je a jakým se chce pro nás stát (J 13,20), ten si s ním nezaslouží zůstat a bude z komunity věřících vyloučen (J 13,27-30). Zrádce zůstává nečistým, jelikož nevěří; nevěří proto, jelikož Ježíše nepřijímá jako dar (J 13,11; 6,64.70.71). Kdo si Ježíšem nenechal sloužit, dlouho v komunitě nezůstal; ba, třebaže si nadále bral sousta z Ježíšovy ruky, jeho pokrmem byl ve skutečnosti satan (J 13,26-27a; srov. Lk 22,3)! Jedině ten, kdo se Kristu dovolí darovat v eucharistickém chlebu, jedině ten, kdo se svým Pánem nechá obsluhovat, se stane jeho druhem nikoli již jen u stolu, ale po celý život. Ne náhodou se Ježíš po Jidášově odchodu z večeřadla „cítí oslaven“ (J 13,31) a přikazuje svým, aby se milovali, jako je miloval on (J 13,34-35). Ježíš dal přikázání lásky těm, kdož se nechali milovat až do krajnosti.

„Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat“ (J 13,12a), Ježíš si sedá, znovu získává autoritu a začíná učedníky vyučovat. Gesto, které vykonal, nesmí zůstat něčím výjimečným. Je vzorem jednání, normou, podle které se mají k sobě chovat (J 13,12b-14). Ježíš nechce, aby zůstalo jen hezkou vzpomínkou, nýbrž aby se stalo zákonem křesťanské existence. Gesto je více než znamením, je demonstrací nového způsobu společného prožívání Ježíšova učednictví: kdo v něm poroučí, je služebníkem všech (J 13,15; 1J 3,16).

Kdo si je vědom, že je služebníkem, nemůže snít o tom, že se stane pánem; kdo ví, že je poslaným, nemůže se vyhnout poslání; vzájemná služba není svobodnou volbou, nýbrž povinnou normou chování těch, které posílá Kristus (J 13,16). Uskutečňování bratrské služby je navíc radostí křesťana a jeho blahoslavenstvím (J 13,17). Je nápadné, jak je první janovské blahoslavenství (srov. J 20,29) vázáno na konání tak, jako konal Ježíš. Jedinečné gesto se musí proměnit v trvalou praxi, a právě proto není příkladem, který je třeba napodobovat, nýbrž darem, který je třeba přijmout. Ono tak, jako Ježíšova skutku zakládá příkaz: Ježíšova osobnost a jeho gesto je normou následování v meziosobních vztazích v komunitách. Komunita zrozená ze skutku Ježíšovy služby se nemůže udržet při životě jinak, než opakováním této služby.⁵⁷

Eucharistická anamnéze „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19; 1K 11,24), jak ji je církev povinna vykonávat, se v Janovi stává „I vy jednejte tak, jako jsem jednal já“ (J 13,14-15). ,Eucharistické‘ gesto, které mají křesťanské komunity opakovat, bude vždy odevzdáním vlastního života do krajnosti, až do dna, uchováváno ve vzpomínce jak v lámání chleba, tak ve službě bratřím. Proč se tedy – odvážím se zeptat – nepodařilo umývání nohou učinit eucharistickou památkou Pána Ježíše, dokud nepřijde? I služba bratřím je účinným způsobem vykonávání Kristovy památky. Život ve službě bratřím musí být další prováděcí formou připomínky eucharistického Krista.

Cituji 39. propozici nedávného Synodu o Eucharistii: „V tomto rámci“ (jedná se o rámec eucharistické spirituality a každodenního života) „září prorocké svědectví zasvěcených žen a mužů, kteří v eucharistickém slavení a adoraci nacházejí sílu k radikálním následování poslušného, čistého a chudého Krista. Zasvěcený život zde nachází pramen kontemplace, světlo pro apoštolátní a misijní činnost, poslední smysl svého nasazení pro chudé a vyloučené, a závdavek reality Božího království.“

Tyto myšlenky synodu o Eucharistii se ani tolik netýkají svátosti Eucharistie jako takové nebo jejího liturgického slavení, nýbrž skutečnosti, že v ní nacházíme živého a přítomného Ježíše Krista v jeho existenci ve velikonočním tajemství. V tomto smyslu lze dokonale pochopit tvrzení Jana Pavla II., že Kristova Eucharistie „není pouze cenným darem mezi tolika jinými, nýbrž darem naprosto výjimečným, jelikož je darem sebe sama“⁷⁰.

Na základě těchto myšlenek synodu vás tedy chci pozvat ke kontemplaci základních prvků zasvěceného života z eucharistického hlediska, a to prostřednictvím obrazu, který je zároveň prostý i sugestivní, obrazu srdce. Řeholní slib zachovávání evangelních rad je srdcem zasvěceného života, které bije ve dvojím pohybu bratrství (sistola) a poslání (diastola), přičemž jsou obě skutečnosti prožívány podle různých charismat. Zdá se mi, že mezi velkými rozměry Eucharistie jako „srdce života církve“⁷¹, a jako tohoto ,srdce‘ zasvěceného života, kterým je profese evangelních rad, existuje velmi významná a hluboká podobnost. Jak tvrdí Jan Pavel II., „Eucharistie je zároveň a neoddělitelně památkou oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně“⁷².

Mezi tajemstvím Eucharistie a zasvěceným životem je tak intimní vztah, že jedna bez druhého nenachází základ ani vysvětlení. Chce-li zasvěcený člověk takovým zůstat, musí se stát člověkem Eucharistie. Řeholní zasvěcení má totiž „eucharistickou strukturu, protože je naprostým darováním sebe sama“, a právě proto zůstává „úzce spojeno s eucharistickou obětí“.⁸⁶

Ukázali jsme si, že Eucharistie má pro každého z nás i pro kongregaci ústřední místo. Chtěl bych se nyní krátce zmínit o tom, jak toto „každodenní viatikum a pramen spirituality“⁸⁷ utváří „eucharistickou formu existence“, protože se nám umožňuje připodobnit se Kristu, stát se eucharistickými lidmi. Začnu u vnitřní dynamiky svátosti, která od slavení obřadu přivádí k připodobnění se tajemství; od intenzivního, až k odevzdání vlastního života vedoucího citového přilnutí přivádí k adoraci ukřižovaného a vzkříšeného Pána přítomného v Eucharistii; od kontemplace Krista odevzdaného přivádí k poslání stávat se chlebem lámaným pro druhé.