Don Michal Rua _ Amadei


Don Michal Rua _ Amadei



1 Pages 1-10

▲back to top


1.1 Page 1

▲back to top


don Angelo Amadei, SDB
Blahoslavený
don Michael Rua
druhý Don Bosco

1.2 Page 2

▲back to top


Původní 3svazkové dílo (kaţdý svazek o 750–850 stranách)
AMADEI A., Il Servo di Dio Michele Rua, SEI, Torino 193133
bylo shrnuto do jednosvazkové knihy (o cca 700 stranách)
AMADEI A., Un altro don Bosco: il Servo di Dio don Rua, SEI, Torino 1934
V němčině vyšlo (ve dvou svazcích):
Amadei A., Don Michael Rua. 18371910. Ein zweiter Don Bosco, Salesianer Verlag, München 1936
Do němčiny přeloţil: P. Leo Schlegel, S.O.Cist.
Výtah udělal a z němčiny do češtiny přeloţil:
P. ThDr. Josef Novosad, SDB (19101983)
Přepsáno ze strojopisného samizdatu a mírně jazykově upraveno v roce 2010 Milanem Mydlarčíkem
díky sebranickým salesiánům.
Na internetu zpřístupněno v den 100. výročí úmrtí 6. dubna 2010
1

1.3 Page 3

▲back to top


I. část
1. kapitola
Jsem ochoten vás následovat (18371850)
V ţivotě svatého Dona Boska je mnoho znamení Boţí přítomnosti. Něčím neobyčejným je ne-
pochybně i dlouhá řada jeho „snů“ či vidění, která mu ukazovala budoucí vývoj a rozvoj salesiánského
díla v době, kdy toto bylo jen v Boskově hlavě. Mimořádný je také dar číst ve svědomích a vidět bu-
doucnost. Jedinečná je téţ jeho schopnost najít v pravý čas a na pravém místě prostředky, od kterých
v daný čas závisel další vývoj začatého podnikání.
Ale dostalo se mu ještě dalšího hmatatelného důkazu Boţí pomoci. Potkal se s mimořádným
velkým člověkem, který mu od raného mládí věnoval všechny síly svého velkého nadání i oddanost
ušlechtilého srdce a po jeho smrti převzal jeho dědictví tak důstojně a dokonale, ţe ho bylo moţno
nazvat „druhým Donem Boskem.“ Byl to don Michael Rua.
Don Rua pocházel z Turína, přímo ze čtvrti Valdocco, z blízkého okolí prvního a hlavního
ústavu Don Boska. Ruova rodina pocházela sice z opačného konce města, z oblasti „Crocetta“, a psala
se původně Ruà, později téţ De Rua, latinsky „De regibus“. Jméno je patrně poitalštěná forma fran-
couzského „De Rois.“ Michael Rua je asi první z této rodiny, jehoţ jméno je v matrice napsáno bez
přízvuku na konci a vţdy se také tak podpisoval. Ruova rodina byla od nepaměti rodinou zelinářských
zahradníků. Měla rozsáhlé zahradnictví ve čtvrti Crocetta. Ale otec blahoslaveného Michala Ruy, Jan
Křtitel Rua, neměl zalíbení v ţivnosti svých předků. Přesedlal na práci odborného dělníka, později
mistra a kontrolora v továrně na výrobu hlavní k puškám v královské továrně zbraní zvané „La Fucina
delle canne“ ve čtvrti Valdocco, vzdálené od bytu na Crocette asi 4 km. Protoţe tenkrát nebyly veřejné
dopravní prostředky, brzy ho omrzelo chodit tak daleko do práce. Někdy po roce 1820 si našel byt
přímo v továrním bloku budov a přestěhoval se tam i s manţelkou Marií Terezií, rozenou Baratelli, a
čtyřmi syny: Petrem, Rafaelem, Raimundem a Janem Křtitelem Antonínem. V novém bydlišti mu
manţelka porodila dalšího synáčka Tomáše Jana, který však zemřel v útlém věku, stejně jako jeho
bratři Rafael a Raimund. A 26. dubna 1828 zemřela i matka. Nejstaršímu synu Petrovi bylo 13 let a
právě začínal pracovat s otcem v továrně. Nejmladší Tomáš Jan měl sotva 3 roky a byl celý churavý.
Co mohl ubohý otec udělat jiného neţ se opět oţenit? Učinil tak ještě téhoţ roku 1828 a za manţelku
si pojal ctnostnou dívku Janu Marii Ferrero. Měli spolu další 4 děti: Jana Křtitele, Marii Pavlínu, Lud-
víka Tomáše a Michala. Byla to vesměs křehoučká stvořeníčka, kterým nikdo nevěstil dlouhý ţivot.
Královská továrna na zbraně stála v obvodu farnosti sv. Šimona a Judy – nyní zvané sv. Joa-
chima. Ve staré farní matrice je také tento zápis: „Rua Michael, syn Jana a Jany Marie, roz. Ferrero,
provdané Rua, narozený 9. června 1837, pokřtěný 11. června v přítomnosti Sereno Rosso Michaele a
Dominiky Marie Boeris.“
Michael Rua (uţ nikoli Ruà) byl posledním synem Jana Křtitele Ruy. Při jeho narození ţili
z jeho osmi starších bratří uţ jen čtyři: Petr – dvaadvacetiletý, Jan Antonín – sedmnáctiletý, Jan Křtitel
– sedmiletý a Ludvík Tomáš – tříletý. Otec byl muţ víry, měl rád společnou modlitbu rodiny, trval na
svěcení nedělí a svátků i na zachovávání církevních přikázání a dbal, aby jeho děti včas přistupovaly
ke svátostem.
Při vchodu do továrny stál malý kostelík a při něm byl kaplan placený státem. Tento kněz byl
zároveň učitelem pro děti zaměstnanců fabriky. On byl téţ prvním učitelem Michálka Ruy, který byl
opravdu Benjamínkem všech členů rodiny a příbuzenstva. Starším nevlastním bratrům se však příliš
nelíbilo ţít v závislosti na maceše, a ač zůstávali doma, vedli ţivot zcela nezávislý na rodině. Otce to
viditelně trápilo, ale společně s matkou se snaţili ţít skromně a snášet vrtochy mladíků.
Jednou, kdyţ byl malý Michálek u tety na Crocettě a šel s ní na vycházku, chtěl trhat květiny
na břehu potoka. Zahlédl kytici květů plovoucí po vodě, natahoval se po ní a spadl do potoka. Vyšpl-
hal se na břeh celý mokrý a teta ho musela převléci a sušit jeho šaty. Kdyţ se večer vrátil domů, matka
hned poznala, ţe se mu cosi přihodilo a zatím co mu upravovala šaty, vštěpovala mu ctnost, která Mi-
chala potom vţdy tolik vyznačovala: opatrnost. Na ten pád do potoka a následující maminčino kázá-
níčko don Rua nikdy nezapomněl. Chlapec Rua měl v sobě cosi něţného, jemného a přitaţlivého. Jeho
2

1.4 Page 4

▲back to top


vzorně čistý zevnějšek byl projevem okouzlující čistoty duše. Oblékal se vţdy tak vzorně, čistě a
vkusně, jako by příslušel k zámoţné rodině. Tovární pan kaplan připravil dobře malého Michálka ke
svátosti biřmování, kterou přijal z rukou turínského arcibiskupa Aloise Fransoniho 25. 4. 1845. V tu
dobu potřeboval z různých darů Ducha Svatého asi nejvíce daru síly, protoţe ho brzy měla postihnout
ztráta, na kterou nikdy nemohl zapomenout.
2. srpna 1845 mu zemřel otec Jan Křtitel Ruà ve věku asi 60 let. Dospělí synové z prvního
manţelství ihned odešli z domu nevlastní matky. Té bylo dovoleno bydlet i nadále v bytě továrny. S
tam zůstali šestnáctiletý Jan Křtitel, který pracoval v továrně na zbraně, desetiletý školák Ludvík To-
máš a osmiletý Michal, který právě začínal školu u továrního kaplana.
Právě v této době přivedla Boţí Prozřetelnost malého Michálka k setkání s jiným Janem Křti-
telem, který měl na celý ţivot i věčnost zasáhnout tak hluboce do jeho ţivotních dějů, se sv. Janem
Boskem. Ten uţ od 8. prosince 1841 vedl svůj velký ţivotní zápas o oratoř pro chlapce. V říjnu 1844
se mu dostalo ubytování i zaopatření v útulku markýzy Barolové, která z něho chtěla mít kaplana pro
děvčata svého útulku svaté Filomeny. Tady mohl Don Bosco 8. prosince otevřít první kapli pro své
opuštěné chlapce. Tam byl také velký dlouhý pruh země, který dodnes odděluje ústav Barolové od
Domu Boţí Prozřetelnosti sv. Cottolenga. To bylo první vyhrazené hřiště Boskových chlapců. Tam se
také v září 1845 asi měsíc po smrti otce malý Michal Rua poprvé setkal se sv. Janem Boskem.
V aktech beatifikačního procesu napsal o tom později sám don Rua: „Poznal jsem Boţího sluţebníka
Jana Boska v září 1845. Bylo mi 8 let. Začal jsem s jedním kamarádem navštěvovat jeho oratoř tenkrá-
te v „Útulku“. Tato oratoř svatého Františka Saleského neměla ještě pevného sídla. Po vypuzení
z prostor Útulku se uchýlila ke hřbitovnímu kostelu sv. Petra v okovech. Vypuzena hned i odtamtud,
přestěhovala se do ulice mlynářů „Ai molassi“. Kdyţ odtamtud byli vyhnáni, shromaţďovali se na
ulicích a za městem a kdyţ Don Bosco nejen neustupoval od svých chlapců, ale těšil je vizemi skvělé
velké budoucnosti oratoře, začali i mnozí jeho přátelé kněţí mít obavy, ţe se Don Bosco pomátl na
rozumu. Chlapci se to dověděli a bylo jim Dona Boska velice líto. Mezi těmi, kdo plakali nad světcem,
byl i malý Rua. Napsal o tom sám ve zmíněném beatifikačním procesu: „Byl jsem ještě malý devítile-
tý chlapec, kdyţ jsem slyšel z úst předních osobností slova: „Ubohý Don Bosco, tak se nechal ovlivnit
od svých chudých chlapců, ţe se opravdu pominul rozumem.“ Takové řeči slyšel z úst továrního kap-
lana, ba i ředitele továrny na zbraně. A dodal: „Ani kdyby se jednalo o mého vlastního otce, by mne to
snad nebolelo víc.“
V onu památnou Květnou neděli 5. dubna 1846, kdy Don Bosco naposled směl se svými
chlapci na louku bratří Filippiových a kdy se rozhodlo o kapli v domě Pinardiho, malý Rua nebyl mezi
těmi chlapci, ač slyšel jistě aţ domů jejich křik, protoţe louka byla blízko. On se doma s maminkou
připravoval na první svaté přijímání. Přijímání chlapců. Děvčata přistupovala poprvé ke stolu Páně ve
středu téhoţ týdne. Všichni pak s dospělými na Zelený čtvrtek i na Velikonoční neděli. Rua dostal
povolení přistupovat ke stolu Páně bez omezení i v dalších dnech. Tím však bylo prohlášeno za ukon-
čené také jeho učení ve škole továrního kaplana. Rua měl z toho radost, hlavně protoţe doufal, ţe mu
nyní maminka snáze dovolí chodit tam, kam ho srdce táhlo – do oratoře Dona Boska, která o veliko-
noční neděli 13. dubna 1846 zahajovala činnost v prvním stálém a vlastním Boskově sídle v kapli
vytvořené z kůlny u domu Pinardiů. Matka však nepovaţovala ještě za vhodné pustit tam své syny
Ludvíka a Michala. Ale na jaře 1847 se uţ směl i s bratrem nechat zapsat do druţiny svatého Aloise a
účastnit se měsíčních schůzí spolku. Napsal o tom později sám: „Navštěvoval jsem oratoř od roku
1847 do roku 1852. Vzpomínám si velmi dobře na jistou zvláštnost z té doby. Kdykoli měl zemřít
některý mladý člen druţiny sv. Aloise, Don Bosco to vţdy předpověděl určitý čas předem. Jméno
kandidáta smrti nikdy neuvedl, ale říkal: „Během čtrnácti dnů – nebo během měsíce bude jeden
z druţiny povolán na věčnost. Mohu to být já, můţete to být vy. Buďme připraveni!“ Posvátná hrůza
padala na chlapce. Chtěli vědět, zda se proroctví splní. V době předpovědi byli kandidáti smrti, které
měl Don Bosco před sebou, zcela zdraví nebo jen lehce indisponovaní a přece smrt přišla vţdy
v oznámeném termínu. Sám jsem vícekrát slyšel na vlastní uši takové předpovědi Dona Boska, jindy
na to upozornili jiní, ale vţdy se to splnilo.“
Dle ujištění blahoslaveného dona Ruy předpověděl Don Bosco i smrt jeho bratra Ludvíka,
zmínil se o něm téţ v předmluvě k ţivotopisu sv. Dominika Savia a označil Ludvíka za vzorného
chlapce, jakých mu Prozřetelnost poslala více právě na počátku jeho díla. Všechny tyto události půso-
bily na Michala hlubokým dojmem, kaţdé setkání s Donem Boskem, kaţdé jeho slovo a přání bylo
3

1.5 Page 5

▲back to top


mocným popudem tomuto hochovi, aby si ho stále lépe všímal a snaţil se ho pochopit. Také Don
Bosco věnoval tomuto chlapci zvláštní pozornost. V roce 1847 měl opět jedno z těch vůdčích vidění,
které on nazýval sny. Viděl blahoslavenou Pannu Marii v překrásné růţové zahradě. Středem zahrady
vedla nádherná růţová cesta, ze všech stran ověnčená růţovými keři. Panna Maria vyzvala Boska, aby
se vydal na tuto cestu. Kdo ho viděli, volali: „Hle, Don Bosco si kráčí vţdy po samých růţích.“ Ale
pod květy byla spousta velkých ostrých trnů, které se ze všech stran zabodávaly do těla. Don Bosco se
vrátil, dobře se obul a vydal se znovu na cestu v doprovodu četných průvodců – pomocníků. Ti se však
brzy znechutili a vraceli se zpět. Boska to velmi bolelo. Se slzami v očích prosil další o pomoc. Tu se
k němu dostavila skupinka kněţí, kleriků a laiků, kteří prohlásili: „Done Bosvo, my všichni patříme
k vám, jsme ochotni vás následovat.“ Don Bosco dodal: „Růţe představují lásku, trny umrtvování,
kterému se Salesiáni budou muset podrobit, budou-li chtít vytrvat na nové cestě a zajistit si věčnou
korunu.“ V té skupině věrných viděl Don Bosco jiţ tenkrát dona Ruu, jak se ukázalo později.
Zatím nastal bouřlivý rok 1848. Don Bosco ustoupil válečnické náladě doby v tom, ţe nechá-
val své chlapce, aby prováděli různé cviky a nástupy předvojenské výchovy. Mladý Rua bydlel ještě
stále s maminkou v továrně. Tam také pochytil od zaměstnanců novou revolucionářskou hymnu, kte-
rou si rád prozpěvoval cestou do oratoře a zpět. Jednou ho zastavil nějaký stařík a varoval ho: „Mlč,
hochu, ml, dej si pozor! Uslyší-li tě Němci, dají ti co proto!“ Rua si později vzpomínal s humorem na
tuto příhodu z dětství.
Dle plánu rodiny se měl malý Michal připravovat na povolání dělníka v továrně na zbraně, ja-
ko jeho bratři. Zatím si však musel doplnit vědomosti v další škole. Byl dán do školy školských bratří
u Porta Palatina. Při škole byla kaple. Tam přicházeli různí kněţí slouţívat mši svatou a zpovídat
(školští bratři nebyli kněţími). Mezi nimi býval i Don Bosco. Rua měl z toho nesmírnou radost. A
nejen on. Napsal o tom: „Kdyţ u nás o nedělích celebroval a zpovídal a zpravidla i kázal Don Bosco,
stávalo se cosi podivného. Sotva vstoupil do kaple, jakoby přeletěla elektrická jiskra řadami chlapců.
Vyskakovali ze svých míst a běţeli k němu a uklidnili se, aţ kdyţ se jim podařilo políbit mu ruku.
Trvalo mu to dost dlouho, neţ se dostal do sakristie. Školští bratři nebyli schopni zabránit tomuto ne-
pořádku a nechávali nás být. Kdyţ přicházeli jiní kněţí, ať byli jakkoli hodní a zboţní, nikdy se nic
takového nepřihodilo. Kdyţ se o zpovědních sobotách rozneslo, ţe mezi zpovědníky je Don Bosco,
neměli ostatní zpovědníci co dělat, protoţe se všichni chlapci hrnuli k němu. Tajemství přitaţlivosti
Dona Boska bylo v tom, ţe hoši brzy poznali, jaké oběti a námahy pro ně tento kněz podstupoval.“
Rua si ho hned zvolil za zpovědníka a duchovního vůdce a zůstal mu v tom věrný po celých
40 let. Bylo mu tehdy pouze 12 let a uţ touţil vídat Dona Boska kaţdý den. Proto chodíval do školy
oklikou, ulicí, která vedla okolo oratoře Dona Boska, aby ho mohl vidět buď v hloučcích chlapců,
které učil základním pravdám víry, nebo mezi učni, o které se zajímal i v jejich práci. Sotva jej spatřil,
hned k němu běţel celý rozzářený, sundal čepici a snaţil se mu políbit ruku. Jak byl šťastný, kdyţ se
na něj Don Bosco usmál a odpověděl mu laskavě na pozdrav. Často pozoroval, ţe Don Bosco rozdával
chlapcům svaté obrázky nebo medailky. Přibíhal a prosil téţ o obrázek. Ale Don Bosco se na něho
vţdy jen usmál a nedal mu nic. Kdyţ ho znovu prosil, Don Bosco mu napřáhl otevřenou prázdnou
levici a pravicí naznačoval jako by ji chtěl v polovině dlaně rozříznout a dát mu odříznutou polovici.
Při tom se usmíval a říkal: „Na, Michálku, vezmi!“ To se opakovalo vícekrát. Michal stál nechápavě a
znovu prosil o obrázek. Don Bosco opakoval totéţ gesto a opět mu říkal: „Michálku, tu máš, vezmi
si!“ Chlapec odcházel zamyšlený, co to jen má znamenat. Na to mu Don Bosco dal odpověď aţ po
letech.
Zatím uplynuly dva roky 1848 – 1850. V posledním roce navštěvoval Rua tzv.“vrchní třetí“,
v jejímţ programu byla i francouzština, trochu zeměpisu světa, obchodní korespondence, pokusy a
návrhy staveb a nábytku i náčrtky map. K tomu škola zpěvu a deklamace.
Školští bratři si Ruy velmi váţili a snaţili se ho získat do svých řad. Zvláště o to usiloval jeho
učitel bratr Michael. Student však neměl tenkrát ani pomyšlení na řeholní ţivot, i kdyţ obdivoval
ctnosti svých učitelů. Dověděl se potají, ţe koncem školního roku bratr Michael bude přeloţen jinam a
kdyţ na něho opět naléhal ve věci přihlášky do řehole, odpověděl mu se šibalským úsměvem: „Uvidí-
me. Zůstanete-li příští rok v Turíně, podám si přihlášku do vašeho noviciátu.“
Pánem jeho srdce byl uţ Don Bosco. Při tom však neměl tenkrát ani pomyšlení na kněţský ţi-
vot po boku Dona Boska. Koncem toho školního roku chtěl ukončit i svou školu a nastoupit do zbro-
4

1.6 Page 6

▲back to top


jovky. O večerech i nedělích chodíval dále do oratoře. Don Bosco měl však jiné plány. Kdyţ byl ko-
nec školního roku, tázal se ho otcovsky: „Milý Michale, co chceš teď dále?“ – „Chci nastoupit do
zbrojovky a pomáhat matce, která se za mne tak obětuje.“ – „A nechtěl bys studovat dále?“ – „Rád
bych, ale…“ – „Kdyby šlo o školy latinské a Bůh tě volal ke kněţství, nelíbilo by se ti to?“ – „To by
se mi ovšem zamlouvalo, ale maminka…“ – „Promluv si s ní o tom a sděl mi její rozhodnutí.“
Doma mluvil Michal s matkou. Ta zboţná ţena tím byla velmi dojata a prohlásila: „Bylo by to
mé vroucí přání, vidět tě jako kněze. Prokáţe-li mi Bůh tuto milost, nepřestanu mu za to nikdy děko-
vat. Řekni Donu Boskovi, ţe tě nechám ještě rok studovat a pak uvidíme, budeš-li schopen pokračovat
ve školách.“
Kdyţ Don Bosco plně pochopil své poslání u mládeţe, snaţil se ihned vychovat si pomocníky.
Začal vybrané hochy učit latinu. Kdyţ však měli tito hoši obléci kleriku a tím nastoupit do seminár-
ních studií, opouštěli Dona Boska. To se opakovalo vícekrát. V roce 1849 tak učil Don Bosco Jakuba
Bellici, Josefa Buzettiho, Karla Gastiniho a Felixe Reviglia. Jen dva z nich dospěli ke kněţství, ale
ţádný nezůstal v oratoři. V srpnu 1850 k nim připojil Don Bosco Michala Ruu a další chlapce, mezi
nimi Jana Ferrero a Dominika Marchisio. To byli velmi nadaní chlapci – někdejší spoluţáci Ruovi od
školských bratří a soupeřili o nejlepší úspěch ve studiích. O prázdninách se jim stal učitelem latiny
Felix Reviglio, který bydlel s Donem Boskem uţ od roku 1847 a byl prvním z Boskových chlapců,
který dosáhl kněţství. Patřil i mezi první salesiánské průkopníky, ale později odešel od Dona Boska do
diecéze a stal se farářem ve svém rodišti, farnosti sv. Augustina v Turíně, kterou před ním po 40 let
spravoval Vincenc Ponsati, jeden ze dvou kněţí, kteří chtěli nechat Dona Boska zavést do blázince a
dostali se tam sami.
Po několika týdnech ţádal Don Bosco od mladšího učitele zprávu o prospěchu jeho ţáků.“Jde
to, “ odpověděl Reviglio, „Marchisio by mohl dělat divy, Ferrero není tak výmluvný, ale rychleji chá-
pe a má dobrou paměť“ a tak podobně o ostatních ţácích. Ale o jednom měl velké pochybnosti, zda
vůbec uspěje – a to byl Michal Rua.“Ten je z mého pohledu velmi pozadu. Nevím, co mu je, ale zdá se
mi, ţe ho latina moc nebaví.“
Don Bosco zůstal zaraţen. To se věru málo shodovalo s jeho sny a plány. Přerušil výklad Re-
vigliův slovy: „A přece si myslím, ţe má dost nadání a schopností, aby mohl prospívat jako ostatní.“ –
„Můţe být, ale snad svého nadání málo vyuţívá.“ Ale uţ po krátké době musel Reviglio změnit úsu-
dek. Josef Buzzetti sdělil tajně Ruovi, co o něm soudí jeho učitel a jak je Don Bosco zklamaný, ţe se
Rua neučí.
Rua zbledl a chvěl se. Poděkoval kamarádovi za napomenutí a slíbil, ţe si to vezme k srdci.
Od těch prázdnin začal studovat s potěšující a trvalou pílí. A Buzzettimu zůstal do smrti vděčným za
to upozornění.
2. kapitola
Prvopočátky apoštolátu (18501852)
V první polovině září 1850 vzal Don Bosco přes sto chlapců na duchovní cvičení v Giaveně.
Přesto, ţe bral jen chlapce nad 16 let, vzal i Ruu, kterému táhlo teprve na čtrnáctý. Na tyto exercicie
Rua nikdy nezapomněl. Don Bosco nekázal, měl jen závěrečnou promluvu, ve které třikrát po sobě
zdůrazňoval potřebu dobré měsíční přípravy na šťastnou smrt jako nejlepšího prostředku k zachování
trvalého uţitku z exercicií. Na zpáteční cestě navštívili mladí Boskovi exercitanti známé piemontské
poutní místo sv. Michaela Archanděla na kopci Pirchiriano. Největší radost z toho měl právě Rua.
Mohl navštívit chrám svého patrona. Koncem srpna umoţnil Don Bosco skupince svých nejlepších
chlapců několik dnů zotavení ve svém rodném Becchi. V rodném domě proměnil jednu malou svět-
ničku v kapličku Panny Marie růţencové a kaţdoročně tam slavil svátek Královny svatého růţence.
Ve skupince chlapců byl i Rua. Na faře v Castelnuovu d´Asti (dnes Castelnuovo Don Bosko) se setkal
s neobyčejně čiperným, nápaditým a přátelským chlapcem, který byl jen o pár měsíců mladší. Byl to
Cagliero. Kardinál Cagliero vyprávěl později často podrobně humorně, jak se poprvé setkal s donem
Ruou. Ţivý a šikovný chlapec Cagliero denně ministroval při bohosluţbách a byl na faře jako doma.
Pobýval tam celé dny. Kaplan mu dával hodinu školní přípravy v době, kdy se jim to oběma nejlépe
hodilo. Cagliero pomáhal v sakristii, zvoníval, pomáhal na faře, ba věděl i kde je klíč od sklepa a nosí-
val odtamtud mešní víno.
5

1.7 Page 7

▲back to top


Bylo to 7. října v pondělí po svátku Růţencové Panny Marie. Tu se objevili kluci z Boskovy
oratoře. Cagliero hned běţel k nim, postavil se doprostřed a uţ jim rozdával chléb a vodu. V krátké
chvíli se spřátelili s několika většími hochy. Ale někteří z nich toho chtěli hned vyuţít. Vemlouvali se
neviňoučce novému kamarádovi: „Jeníku, ty jsi tady jako domácí pán, máš i klíč od sklepa. Buď tak
hodný a přines nám kapku vína.“ V Castelnuovu vám podají snáze sklenici vína neţ vody. A tak mla-
dý Cagliero usoudil, ţe kdyby tito hoši přednesli svou prosbu panu faráři, jistě by je neodmítl. A proto
sebral skupinu chlapců a šli do sklepa. Jenţe tam řada ţíznivých naráz začala růst a nebrala konce. To
polekalo mladého sklepníka a rychle přemýšlel, jak z toho vyváznout. Tu přichází hoch velký asi tak
jako on ve velmi hezkém svrchníku, elegantní vzhled, ale při tom přímý, příjemný, přitaţlivý, tváře
bělostné jako anděl. Cagliero byl jeho vzhledem překvapen, ale hned vyuţil této situace. Otázal se ho
v jadrné piemonštině: „Jak se jmenuješ?“ – „Michal“, zněla odpověď.“A já Jenda“, odvětil Cagliero.
Při tom odloţil sklenici i láhev, šikovně vytlačil Ruu ze dveří sklepa, který za sebou rychle zakla-
pl.“Bravo, výborně, Michale, jdi se napít vody!“ A tak skončilo ono neplánované čepování vína.
V následujícím školním roce 1850–51 byl Rua se skupinou dalších šesti „latiníků“ svěřen ško-
le zboţného a učeného kněze Petra Merly. Z celé skupiny jediný Rua vytrval a dosáhl kněţství. Jeho
radost z pobytu u Dona Boska a z úspěchu ve škole byla trpce zkalena smrtí vlastního bratra Ludvíka
Tomáše 23. února 1851. Byl to také andělsky čistý a zboţný hoch, ale velmi slabého zdraví. Don
Bosco si ho téţ velmi váţil. Michala Ruu to velmi bolelo a protoţe sám byl rovněţ křehkého zdraví,
čekal, ţe brzy dojde řada i na něho. Těšila a povzbuzovala ho však blízkost Dona Boska. Na oběd,
večeři a nocleh chodíval ještě domů, ale jinak býval celé dny v oratoři. Rád ministroval a snaţil se být
co nejvíce ve společnosti světce.
V následujícím školním roce přešel Rua i s několika kamarády z oratoře do školy vynikajícího
profesora, kněze Karla Bonzanina, který byl velkým spolupracovníkem Dona Boska při budování jeho
díla. Tady se dostal Rua do tuhé soutěţe s několika neobyčejně nadanými spoluţáky, ale po překonání
prvních obtíţí se brzy dostal i zde na první místo ve třídě a udrţel si je po celý rok. Profesor Bonzani-
no měl na latinu mnoho ţáků a bydlel i učil v domě, ve kterém bydlel také Silvio Pellico a kde napsal i
své slavné „Le mie prigioni – Má vězení“. Don Bosco se chodil často informovat k prof. Bonzaninovi
o prospěchu svých ţáků a vţdy slýchal s potěšením, ţe Rua je v čele třídy, daleko před řadou jiných
dobrým ţáků.“
Zatím padlo téţ rozhodnutí o Ruově budoucnosti. Tolikrát slýchal Don Boska vzdychat:
„Kdybych měl dvanáct kněţí ke své dispozici, co dobra by se dalo vykonat! Poslal bych je, aby hlásali
pravdy víry nejen v kostelích, ale i na ulicích!“ Někdy ho viděl rozjímat nad mapami světa: „Jak velké
končiny tonou v temnotách nevěru a stínu smrti“ a slýchal jeho energické plány, ţe i těmto lidem se
bude muset brzy zanést světlo Evangelia“. A tu v Ruovi vznikala touha: „Kéţ bych mohl být i já tako-
vým knězem misionářem!“ A tak přišel k Donu Boskovi s prosbou, aby mu pomohl především
k obláčce za klerika, to je kandidáta kněţství. A byl v tom opravdu podnět Ducha Svatého. V oratoři
rostl téměř kaţdým dnem počet chovanců a tím i potřeba asistence a dohledu. Rua byl inteligentní, ale
i obětavý. Kaţdé přání a pokyn Dona Boska mu byly rozkazem a tak se jiţ jako chlapec dovedl na
chvíli vzdálit od svého mistra, aby pohledem či slovem pomohl udrţet pořádek. Byl v tomto ohledu
jediný a jedinečný. Cagliero o tom napsal: „Don Bosco znal velmi dobře Ruovy schopnosti, určil Ruu
za našeho vedoucího, zpočátku jen na cestě do školy a zpět. Naše mladická ţivost, volnost chování a
lehkomyslnost byly často v konfliktu s Ruovým váţným klidem a svědomitou pevností vůle. Ne vţdy
jsme na něho dbali a ho poslouchali. A přece jeho vzorné vystupování ve škole, ve studovně i při re-
kreacích, jeho jemné laskavé chování, jeho neobyčejná zboţnost a vroucnost při poboţnostech nás
nutily k přemýšlení a byly silným podnětem, abychom si ho nejen váţili, ale měli ho téţ upřímně rádi
a poslouchali ho.
V neděli dopoledne byl vţdy mezi námi a zúčastňoval se her, zatímco Don Bosco zpovídal.
Kdyţ skončilo zpovídání, zvonek ohlásil začátek bohosluţby. Tu náš důvtipný Michael nastoupil
okamţitě ke kohoutku pumpy, aby varoval před pitím vody ty, kteří chtěli jít ke svatému přijímání a
z roztrţitosti by se napili. (Tenkrát platil eucharistický půst do půlnoci a vztahoval se i na vodu.) Při
mši svaté se choval tak usebraně, ţe strhával i jiné. Při tom dovedl vybídnout i slovem či pokynem.
Nejeden z nás neměl takovou usebranost a brzy po sv. přijímání zvedl hlavu a začal se ohlíţet. Tu se
Rua dotkl jemně jeho ramene a tiše mu pošeptal: „Vzdávej díky Pánu! Vzdávej díky Pánu!“ O pře-
stávkách s námi mluvíval o veliké lásce a dobrotě Dona Boska a vybízel nás, abychom mu to spláceli
6

1.8 Page 8

▲back to top


také opravdovou láskou a ochotnou poslušností. Byl velmi jemnocitný a svědomitý ve věci mravní
čistoty a přísně dohlíţel, aby ani řemeslníci, ani venkovní ţáci nezaváděli nějaké neslušné a nebezpeč-
né řeči či obrázky. Ještě přísnější byl v té věci vůči svým kamarádům internistům. V té věci byl andě-
lem jako Don Bosco a také proto jsme si ho všichni váţili a měli jej rádi.“
3. kapitola
Rua obléká kleriku (18521853)
Ruovy úspěchy ve studiích a jeho vzorné úsilí o ctnost byly tak nápadné, ţe Don Bosco se o
tom zmínil někdy i veřejně. Tak jednou zvěstoval Ruovi klerik Ascanio Savio: „Víš to, Michale? Don
Bosco se mi svěřil, ţe má s tebou zvláštní plány a ţe mu budeš jednou velmi nápomocný.“ A jindy mu
sděloval: „Don Bosco nám řekl, ţe nyní si je jistý, ţe v tobě našel toho, který povede po něm dále jeho
dílo oratoří.“ Jednoho dne se svěřil Don Bosco mladému Ruovi: „Ještě dříve neţ jsme mohli začít dílo
zde ve Valdoccu, jsem viděl ve snu veliké budovy ústavu a při nich kostel podobný tomu, co teď právě
stavíme (sv. Františka Saleského). Na jeho průčelí byl nápis: „Haec domus mea, inde gloria mea
Toto je můj dům, odtud vzejde moje sláva.“ A kolem jsem viděl spoustu chlapců, kleriků a kněţí, jak
vcházeli a vycházeli. Na to kouzlo zmizelo a na tomtéţ místě jsem viděl osamělý domeček.“ Jistě i
pod vlivem takového vidění věnoval Don Bosco s velkou laskavostí a trpělivostí všechnu svou otcov-
skou péči těm, o kterých doufal, ţe budou jednou jeho spolupracovníky.
Pořádal pro ně občas zvláštní konference, dával jim zvláštní pokyny a pravidla ţivota. Na cha-
trném kousku papíru nám Rua zachoval záznam o jednom takovém důvěrném setkání 3. června 1852:
„Don Bosco nás vybídnul: Mohli byste po celý rok jednou týdně uvaţovat o sedmi radostech, které
zakoušela ve svém ţivotě nejsvětější Panna Maria. A pak se vynasnaţte, abyste Jí i jejímu boţskému
Synu byli také vţdy jen k radosti a nikdy k zármutku.“ Té konference se účastnilo kromě Don Boska
14 členů, mezi nimi jeden kněz – don Guanti“. A zápis končil Ruovým povzdechem: „Ó, Jeţíši a Ma-
ria, učiňte svatými všechny, kdo jsou na tomto papíru napsáni.“ Jak často opakoval Rua tento po-
vzdech pro sebe? Don Bosco tenkrát nezamýšlel vytvořit společnost, ale spíše rodinu. Členové této
plánované rodiny měli být naplněni pravým duchem bratrství. Dobře věděl, ţe kdo ţije v rodině, zná i
chyby a nedostatky druhých. Toho chtěl moudře vyuţít. Vyzval proto shromáţděné, aby si kaţdý zvo-
lil z kamarádů jednoho, který by ho se vší laskavostí a zdvořilostí upozorňoval na chyby, aby proti
nim mohl bojovat a odstraňovat je. Rua tento Don Boskův návrh uskutečňoval uţ dávno. Přiznal to ve
výpovědi při beatifikačním procesu Dona Boska.“Uţ v dětství jsem si na radu Dona Boska zvolil pří-
tele, který mne měl upozorňovat. Od něho jsem se naučil lépe vyuţívat čas. Zvolil jsem si staršího
kamaráda Reviglia, který ho kdysi tak nepříznivě klasifikoval v začátcích latiny.
Dalším prostředkem vedení mladých duší byly u Dona Boska opětované výzvy k častému při-
jímání svátostí. O tom mluvíval veřejně i soukromě, v kostele i ve škole, i pošeptáním dobře promýš-
lené větičky do ucha. Dále k tomu patřila celá struktura jeho preventivního systému, jeho hlavní zása-
dou je vytvořit kolem mladých lidí takové prostředí vychovatelovy přítomnosti, aby prakticky neměli
příleţitost k pokleskům a tím odpadly tresty. S tím souvisely i velkolepé oslavy církevních svátků a
zvláště cvičení měsíční přípravy na dobrou smrt.
V této škole svatosti Dona Boska dělal mladý Rua takové pokroky, ţe – jak ujišťují jeho ka-
marádi, zvláště Cagliero a Francesia – byl uţ tenkrát povaţován od všech za svatého a srovnáván s
Donem Boskem.
Na konci školního roku 1851–52 Rua sloţil s vyznamenáním zkoušky na královském gymná-
ziu a postoupil do čtvrté, tj. osmé třídy. Don Bosco tím byl velmi potěšen a sdělil mu, ţe ho obleče do
roucha kandidátů kněţství ještě o prázdninách. Avšak neţ tak učinil, poslal ho k svému svatému zpo-
vědníkovi a vůdci duší Josefu Cafassovi, aby si s ním pohovořil o povolání. Don Bosco často posílal
nejen své hochy, ale i jiné lidi, kteří k němu přicházeli o radu, k donu Cafassovi nebo jiným kompe-
tentním kněţím. Jakou radu dal svatý Cafasso Ruovi nevíme, ale je jisté, ţe kandidát svatosti se radil u
zkušeného světce na doporučení dalšího velkého světce.
Kromě Ruy měl přijmout kleriku z rukou Dona Boska také Josef Rocchietti, který v tom roce
skončil niţší gymnázium (5. třída). Don Bosco je vzal s asi padesáti jinými hochy na duchovní cvičení
v malém semináři v Giavenu. Cestovali tam i zpět, navštívili dvě významná mariánská poutní místa.
Duchovní cvičení se vyznačovala tím, ţe Don Bosco sám kázal a ţe mnozí chlapci projevovali velikou
7

1.9 Page 9

▲back to top


horlivost. Cagliero zaznamenal, ţe Don Bosco řekl o těchto exerciciích Ruovi: „Můj milý Ruo, začí-
náš nové údobí ţivota. Ale pamatuj: Dříve neţ budeš moci vstoupit do zaslíbené země, musíš projít
Rudým mořem“. Radosti a bolesti se potom střídaly v ţivotě obou světců.“Rudé moře“ byly boles-
ti.“Zaslíbená země“ je nebe.
A „Rudé moře“ začalo hned šplouchat okolo Ruy své hořké vlny. Sotva se příbuzní dověděli,
ţe Michal chce vstoupit do Boskova ústavu, aby se tam připravoval na kněţství, hned proti tomu zača-
li brojit především jeho nevlastní bratři. Doráţeli na jeho matku: „Proč by měl dělat něco jiného, neţ
děláme my? K čemu lozit k Donu Boskovi. To je chudák bez jakéhokoliv jmění, zcela odkázaný na
cizí almuţnu a pomoc. Není to bláznovství?“ A dlouho se nedali odradit. Michal se tím však nedal
zmást. 24. září 1852 nastoupil jako chovanec – internista do Boskovy oratoře. Byl, jak sám pozname-
nal, 27. chovancem prvního Boskova ústavu. Upravili mu tam především prostičkou loţnici, v níţ
zůstal aţ do doby, kdy jako první nastoupil do podkroví naproti schodům v novém křídle ústavu, které
postavil Don Bosco. Hned na to s Rocchiettim i jinými chlapci doprovodil Dona Boska a jeho mamin-
ku Markétu do rodného Becchi u Castelnuova.
3. října 1852 o svátku Růţencové Panny Marie přišel do Becchi děkan z Castelnuova Dr. An-
tonín Cinzano, aby posvětil a předal talár prvním klerikům Dona Boska Ruovi a Rocchiettimu. Před
17 lety stejný kněz oblékal do taláru Dona Boska. Při obědě se otázal pan děkan Dona Boska: „Pama-
tuješ se ještě na časy, kdy jsi byl ty klerikem? Jednou jsi mne ujišťoval: Budu mít kleriky, kněze, stu-
denty, mladé dělníky a k tomu říznou hudební kapelu a pěkný kostel. Odpověděl jsem ti, ţe jsi blázen.
A teď se ukazuje, ţe jsi opravdu uţ tenkrát věděl, co říkáš.“ Sny se postupně realizovaly. Don Bosco
mohl klidně ukázat na klerika Ruu a říci: „Tento náleţí mně!“
Rocchietti byl velmi nadaný a zboţný chlapec, který choval zvláštní úctu k Bolestné Panně
Marii. Po deseti letech se stal knězem, zůstal nějaký čas u Dona Boska jako jeden z prvních velmi
obětavých salesiánů, ale pak pro nemoc odešel do diecéze. Byl nejprve rektorem chlapeckého seminá-
ře v Giavenu a pak farářem. Zemřel 1. února 1876. Don Rua měl pohřební řeč.
Rua se od chvíle obláčky bezvýhradně oddal Donu Boskovi. Znal Don Boskův sen o růţové
cestě plné trní, o tom, jak mnozí začínali a vraceli se zpět, aţ se přece jen utvořil hlouček kněţí, klerik,
kteří mu říkali: „Done Bosco, my všichni náleţíme vám, my všichni jsme hotovi jít za vámi.“ A Don
Bosco viděl v čele této skupiny právě Ruu.
Po návratu do oratoře se tázal jednoho dne klerik Rua Dona Boska: „Pamatujete si, jak jsem
vás často potkával ještě jako ţák školských bratří a prosil jsem vás kdysi o obrázek, ale vy jste mi
nastavil prázdnou dlaň a pravou naznačoval, abych si jí polovinu vzal? Co jste tím chtěl říct?“ Don
Bosco hluboce dojatý odpověděl: „Můj dobrý synu, teď uţ bys to měl umět pochopit. Pochopíš ještě
lépe později.“ Oči mu zazářily a dodal: „Don Bosco ti chtěl dát na srozuměnou, ţe jednou se s tebou
bude dělit na polovinu.“
Den obláčky zůstal Ruovi hluboce vtisknutý do duše na celý ţivot a často na to i veřejně
vzpomínal. Své nové roucho opravdu miloval. Dosud chodíval oblečený nejen čistě, ale i vkusně,
s jistou elegancí. I ve všední dny míval šaty vkusné a z dobré látky. O nedělích a svátcích košile i šaty
jen zářily. Jakmile oblékl talár, konec. Oblékal, co právě bylo. I v tom se dělil s Donem Boskem. Jeho
první letní i zimní plášť, klerika (v Itálii byly pláště kleriků stylové – uniformní) slouţily napřed Donu
Boskovi.“To bylo třeba vidět“, napsal o oděvu Ruově don Francesia, „jinak se tomu ani nedalo věřit.“
V novém školním roce 1852–53 byl Ruovým soukromým učitelem profesor Matouš Picco,
velký přítel Boskův, který učil ţáky ve svém domě. Také v jeho škole vynikal Rua tak, ţe za jeden rok
„sfoukl“ učivo dvou postupných ročníků: humanity a rétoriky. Radost mu zkalil zármutek nad úmrtím
posledního vlastního bratra Jana Křtitele, zaměstnance zbrojovky. Zemřel ve věku 23 let.
Z nevlastních bratří ţili ještě dva. Michal si při této příleţitosti opakoval: „Teď je řada na mně!“ –
„Teď to přijde na mne!“ A při svých necelých 16 letech se cítíval často velmi slabý. Měl však strach
ze smrti? Vůbec ne! Ve škole Don Boska poznal smysl ţivota, cenu času i krásu věčnosti. Po něm si
opakoval i on: „Kaţdá minuta je pokladem pro věčnost.“ Jako Don Bosco měl i on po celý ţivot přímo
vášeň pro práci. Radost z práce byla význačným rysem dona Ruy. Na konci školního roku se Rua opět
podrobil státním zkouškám na Cavourově gymnáziu a jeden z jeho zkoušejících řekl po zkouškách
profesoru Piccovi: „Závidím vám tak vynikajícího ţáka. Ten půjde jistě rychle kupředu a vykoná vel-
ké věci.“
8

1.10 Page 10

▲back to top


Ani o prázdninách neměl Rua prázdno. Učil latině několik svých slabých kamarádů a připra-
voval se na přijímací zkoušky do arcibiskupského semináře. V tomto roce se slavilo čtyřsté výročí
eucharistického zázraku, který se stal v Turíně 6. června 1453. (Několik zlodějů vyloupilo v noci ka-
tedrálu a mezi uloupenými předměty si odváţelo na oslovi zlatou monstranci s Nejsvětější Svátostí.
Najednou osel na ulici klopýtl, padl na přední kolena, pytel s lupem spadl, otevřel se, vypadla mon-
strance, otevřela se a svatá Hostie se vznášela do vzduchu. Hned začala prudce zářit. Stoupala stále
výš a zářila tak silně, ţe se měšťané probudili, seběhli se na místo činu, kde ohromení lupiči klečeli na
kolenou a modlili se, aby se Pán Jeţíš vrátil k nim. Přispěchal i turínský arcibiskup, zvedl uloupený
kalich a společně s ostatními prosil Pána Jeţíše. Po delší době Hostie začala klesat, aţ sestoupila do
kalicha v rukou arcibiskupa a přestala zářit. Turínští občané pak z vděčnosti postavili nynější honos-
nou katedrálu Nejsvětější Svátosti, ve které se uchovává také takzvané „Turínské plátno“; to je dlouhý
pruh plátna, ve kterém bylo pohřbeno tělo Jeţíše Krista a na němţ zůstaly stopy, zřetelné otisky ran po
bičování, trnové koruně, nesení kříţe i ukřiţování.)
Don Bosco vydal k této příleţitosti nevelkou broţurku „Katolického čtení“, ve které stručně
popsal dějiny zázraku i kostela. Večer 22. září, kdyţ se Bosco vracel od profesora Picca, u něhoţ si byl
trochu odpočinout a věnovat se opět knihám – šel v doprovodu klerika Ruy a několika jiných chlapců.
Přišla řeč na výročí turínského zázraku i na broţurku, která dosáhla velkého nákladu. Tu se Don Bosco
zastavil, obrátil se k Ruovi a řekl: „Aţ se roku 1903 bude opět slavit jubileum této události, já uţ tu
nebudu. Ale ty budeš ještě na ţivu. Uţ teď ti ukládám, aby ses postaral o nové vydání této broţurky.“
Rua odpověděl: „Velmi rád přijímám tento úkol, ale coţ kdyţ mě smrtka klepne dříve?“ – „Neměj
strach, smrt ti do té doby neprovede ţádný ţertík. Budeš ještě moci provést úkol, který ti svěřuji.“ Rua
si pak skutečně odloţil jednu kopii uvedené broţurky, aby ji mohl znovu vydat v roce 1903. Právě v té
době ho chtěly jisté kruhy odlákat od Dona Boska. Tato slova Boskova ho zcela uklidnila a učinila
ještě rozhodnějším zůstat s Donem Boskem po celý ţivot.
4. kapitola
První salesián (1853–1854)
Kdyţ Michal Rua oblékal kleriku, bylo v Turíně jen 17 kleriků a ti všichni byli pod vedením
Dona Boska. Většina z nich bydlela u rodičů, jen několik v oratoři. V dalších letech přibývalo těch, co
bydleli u Dona Boska, a ubývalo externích, kteří byli přiděleni ke třem městským hlavním kostelům.
Všichni klerici chodili do školy do semináře, lépe řečeno do bytů profesorů filosofie a bohosloví byd-
lících v mezipatře budovy semináře, kdeţto zbytek budovy byl zabrán státem a byla pod správou „mi-
nisterstva války“. Jiţ roku 1848 musel sám arcibiskup nechat zavřít seminář a přes 200 kleriků poslat
domů pro okázalou neposlušnost v souvislosti s politickými nacionalistickými bouřemi. Od 29. května
1854 byla budova semináře přeměněna v kasárna a teprve po roce se ji podařilo vrátit původnímu úče-
lu. Ale nebylo ani kněţských povolání. Zámoţné rodiny nechtěly mít ze svých synů kněze a chudé
rodiny neměly ani pomyšlení na školy, natoţ na studium bohosloví.
Don Bosco začal hledat kněţská povolání v chudém lidu. Nemyslel při tom jen na své dílo –
myslel především na potřeby diecéze. Roku 1865 ze 45 seminaristů dokončilo svá studia u Dona Bos-
ka 38, roku 1873 jich přišlo z oratoře 150 a jiných škol Boskových 120. A kdyţ se roku 1883 dělala
statistika kléru, mohl říci světec: „Přes 2000 kněţí vyšlo od nás do diecézí“ (Mem. V. 411). A co snad
bylo ještě důleţitější: poznat kněze Jana Boska bylo pro ony kandidáty takovým záţitkem, ţe je od
kněţství nedovedly pak odradit ani nečasové, zkostnatělé, byrokratické formy výchovy a ţivota ve
zdech semináře.
Roku 1853 nastoupili do prvního ročníku filosofie u profesorů semináře pouze dva Boskovi
klerici: Rua a Rocchietti. Rua studoval filosofii dva roky. Rocchetti jen jeden. Jsou dochovány ještě
jeho zápisky z této školy. Vynikají přehledností, zřetelností a úpravou. Slouţily i jeho pozdějším ná-
stupcům ve studiu k opakování. Dvě hodiny denně filosofie bylo ovšem málo na houţevnatou pracovi-
tost Ruovu. Pokračoval soukromně ve studiu řečtiny s takovým úspěchem, ţe brzy mohl číst evangeli-
um v originále. Stal se také asistentem v novém studijním sálu, který Don Bosco právě zřídil v novém
křídle budovy.
O houţevnaté pracovitosti Ruově vydal svědectví také tehdejší chovanec Msgre. Piano: „Roku
1854 jsem nastoupil do oratoře Dona Boska zároveň s Dominikem Saviem. Brzy jsem zpozoroval, ţe
9

2 Pages 11-20

▲back to top


2.1 Page 11

▲back to top


Don Bosco přiděloval kleriku Ruovi lví podíl práce, ač tam byli i jiní: například Rocchietti, který byl o
něco starší a na první pohled vhodnější k určování pravidel. Zpočátku jsem se trochu pozastavoval nad
tímto zřejmým strkáním Ruy do popředí, ale brzy jsem se přesvědčil, ţe Rua je opravdu ode všech
ctěn a milován jako skutečný představený a zástupce Dona Boska a on zase k němu má zvláštní úctu a
lásku.“ V dalším poukazuje, jak se Rua snaţil osvojit si všechny ctnosti Dona Boska a jak jeho zevní
chování, ostraţitost a zdrţenlivost byly projevem jeho neposkvrněné čistoty. V květnu radil všem
svým kamarádům, aby ke svému jménu na knihy a sešity připisovali dvě písmena: M A = Maria aiuto
= Maria pomoz!“
Rua byl generálním asistentem ve studovně, v kostele, na hřišti, v jídelně. Kaţdý týden měl
pro chovance hodiny náboţenství a byl také prvním knihovníkem vznikající ústavní knihovny. Kromě
toho byl sekretářem a neúnavným písařem Dona Boska při vydávání „Katolického čtení“. V tom ohle-
du prokázal zvláštní schopnost právě v roce 1854, kdyţ Don Bosco vydával své „Dějiny Itálie“ pro
mládeţ. Ruova mravenčí píle se uplatňovala i mimo Valdocco v oratoři svatého Aloise na Viale del
Re. Klerik Ascanio Savio odešel od Dona Boska, Reviglio dostal na starost oratoř Anděla Stráţného,
Francesia a Cagliero pomáhali Don Boskovi ve Valdoccu a klerik Rua dostal oratoř svatého Aloise
otevřenou uţ v roce 1849 s pomocí diecézních kněţí, mezi nimiţ vynikli zvláště Borel a Robert Muri-
aldo. Ale od roku 1853 padla celá tíha tohoto díla na mladičkého Ruu. V roce 1854 mu chvíli pomáhal
horlivý, ale nemocný diecézní kněz Rossi. Nadměrná práce Ruu zmáhala a váţně ohroţovala jeho
zdraví. Trpěl hlavně značnými bolestmi hlavy a očividně hubnul, i kdyţ nikdy nebyl tělnatý. Kaţdou
neděli a svátek šel ráno pěšky do své oratoře a po celodenní vyčerpávající práci odpoledne pěšky zpět.
Bylo to cca 12 km. A šlo se za kaţdého počasí. Přicházíval zpravidla, kdyţ ostatní uţ byli po obědě,
bledý, celý zpocený a ubitý. Přítel Cagliero s ním měl soustrast a promluvil o něm s Donem Boskem:
„Rua ţije nemoţně, bude-li tak pokračovat, zabije se.“ Don Bosco ihned nařídil, aby Rua zůstal přes
oběd v oratoři a aby mu tamní vrátný dával na Boskovy útraty teplou polévku. Ale jen polévku. Rua si
pak nosíval v kapse ještě kousek chleba nebo masa či sýru nebo ovoce. To byl jeho oběd. Kdyby se ho
nebyl Cagliero zastal, Rua by se asi nikdy neozval. Ve své pokoře plnil do puntíku kaţdé přání Dona
Boska. Jako by to vše nestačilo jeho činnosti, začal v tomto roce ještě vyučovat aritmetiku ve škole
profesora Bonzanina. Právě se v Itálii zaváděla desítková soustava a bylo s tím mnoho zmatků u do-
spělých i ve školách. Nikdo se v tom uţ nevyznal. Don Bosco vydal velmi srozumitelnou stručnou
příručku pro osvojení nového metrického systému a také Rua jej uměl názorně vykládat. Ač tomu bylo
sotva rok, co Rua opustil třídu prof. Bonzanina, měl teď za ţáky řadu svých bývalých spoluţáků, kteří
nechodili daleko pro vtipy na nového učitele. Uměl si svou pokorou a trpělivostí, ale i pevností brzy
získat všechny ţáky a všichni obdivovali jeho názorné a srozumitelné výklady.
Na Nový rok 1855 vyzval Don Bosco všechny své učně, studenty i kleriky, aby kaţdý podle
své volby vytvořili brzy nějaké dílo, kterým by ukázali sobě i druhým, co dovedou a předloţili mu pak
tato svá „mistrovská díla“.
Klerik Francesia začal skládat oslavný historický epos na svou rodnou obec, ale nedokončil.
Jinak jiní kapitulovali. Nakonec se soutěţ omezila na dva. Jeden učeň předal Donu Boskovi nevelkou,
jednoduchou, ale vkusnou skříňku a klerik Rua předloţil stránky vzorného překladu evangelia svatého
Lukáše z řeckého originálu, doloţeného výborným výkladem. K tomu připojil ještě úvod k šesti Ezo-
povým povídkám. Don Bosco měl z obou darů viditelnou radost a naléhavě prosil nejlepšího znalce
antických jazyků opata Peyrona, aby dával soukromé hodiny řečtiny kleriku Ruovi. V jeho škole se
Rua v řečtině značně zdokonalil.
Don Bosco znal velikou výchovnou cenu zdravého soutěţení a kaţdou chvíli vybízel své svě-
řence k nějaké nové soutěţi v práci nebo chování. V této době uţ pomýšlel na pomalé kladení základů
k budoucí společnosti salesiánů, to je těch, kdo by mu pomáhali a jednou pokračovali v jeho díle pro
mládeţ.
V první den tridua k svátku sv. Františka Saleského byl poloţen první kámen do základů této
společnosti. Don Rua o tom napsal: „26. ledna 1854 jsme se shromáţdili v pokoji Dona Boska: Don
Bosco, Rocchietti, Artiglia, Cagliero a Rua. Bylo nám navrţeno, abychom si s pomocí Boha a
přímluvou sv. Františka Saleského předsevzali zkoušku praktického uskutečňování lásky k bliţnímu
tak, abychom potom dospěli k příslibu tohoto cvičení, který by se později, nakolik to bude moţné a
vhodné, proměnil ve slib. Od onoho večera byl udělen název „salesián“ kaţdému, kdo se nyní i
v budoucnu zaváţe k takovému uskutečňování lásky k bliţnímu.“
10

2.2 Page 12

▲back to top


Pravidla společného ţivota chovanců Don Boska i denní poboţnosti byly jiţ tenkrát přibliţně
takové, jaké jsou v salesiánských ústavech dosud. Salesiánská společnost uţ byla v jádru na světě.
Rua první udělal další krok salesiánského ţivota. Začal konat pravidelné rozjímání. Podle
Francesiovy zprávy se v té době o rozjímání ještě ani nemluvilo, Don Bosco na to své kleriky uţ
připravoval.“Klerik Rua však začal dávat příklad. Ráno v určitou chvíli přerušil jakoukoliv jinou čin-
nost, vzal do ruky starou kníţku, poţehnal se náboţně, přečetl úryvek z kníţky a pohrouţil se na delší
chvíli hluboce soustředěný do toho, co přečetl. Toto jeho počínání hned vzbudilo naši pozornost. Byli
jsme opravdu zvědaví, co Rua dělá. Není tedy divu, ţe ani den před svou smrtí neopomenul don Rua
tuto modlitbu, která se mu v mládí stala tak drahou.“ (Po jeho smrti jeden spolubratr řekl s humorem:
don Rua umřel brzy ráno ještě před rozjímáním. Sázím, ţe sotva vstoupil do nebe a potkal se s Donem
Boskem, hned se ho tázal: A v kolik hodin se bude konat rozjímání?)
Na podzim 1854 byl Turín postiţen cholerou, kterou podle výpovědi bl. Ruy Don Bosco před-
pověděl jiţ několik měsíců předem. Don Bosco se obrátil na Pannu Marii s vroucími modlitbami za
ochranu všech svých hochů i kleriků a nabídl sám sebe v oběť za . Potom vyzval své větší chovance
k ošetřovatelské sluţbě u nakaţených, zvláště ve dvou nouzových „špitálech“ otevřených nedaleko
oratoře. Mezi hrdinnými obětavými mladíky, kteří se ve dne v noci věnovali nakaţeným, byli Tomatis,
Artiglia, Turchi, Buzzetti, Rocchietti, Francesia a Rua. A nebyli ohroţení jen cholerou! I nepřátelstvím
zdravých a okolí. V okolí nouzových špitálů bydlela městská spodina. Výrostci z těchto čtvrtí začali
hrozbami a posměšky odvracet všechny, kdo se věnovali nemocným počítajíce s tím, ţe kdyţ se o
nemocné nikdo nebude starat, přestane je tam městská správa nemocnic dopravovat nebo sami utečou
a lazarety se vyprázdní.
Jednou večer se klerik Rua vracel ze špitálu do oratoře, kdyţ naráz nastal hurónský křik: „Na
něho – hurá – na něho – dejte mu!“ a začalo pršet kamení ze všech stran. Naštěstí jej ţádný kámen
váţně nezasáhl. Rua se dal na útěk, brzy dostihl dva celníky a byl zachráněn. Po uhasnutí cholery při-
jal Don Bosco do ústavu 20 úplných sirotků, z nichţ vytvořil skupinu „malých“. Tato skupinka se
těšila zvláštní pozornosti matky Dona Boska Markéty a kleriky Ruy, který se ujímal zvláště těch nej-
zanedbanějších. 8. prosince se konala děkovná poboţnost za záchranu. Nikdo z oratoře nebyl postiţen,
jediný Don Bosco zpozoroval na sobě jedné noci příznaky cholery, které však druhý den pominuly.
K svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie, který onoho památného roku 1854 byl dnem
vyhlášení této náboţenské pravdy za článek víry, Don Bosco připravil celý svůj ústav i všechny chlap-
ce a kleriky s velkou horlivostí a vroucností. Byl to v oratoři památný den. Večer dvanáctiletý Domi-
nik Savio zasvěcoval Neposkvrněné opět celý svůj ţivot a obnovoval své předsevzetí od prvního sva-
tého příjímání: „Raději smrt neţ hřích!“
Veřejná oslava tohoto dogmatu se konala v celé turínské diecézi aţ o svátku Zvěstování Panny
Marie 25. března 1855. A ten den se stal rovněţ památným nejen pro Dona Boska a klerika Ruu, po-
sluchače druhého ročníku filosofie. Klečel v pokojíku Dona Boska u nohou světce a na jeho radu a
výzvu skládal zcela soukromě do jeho rukou první sliby evangelních rad chudoby, čistoty a poslušnos-
ti podle způsobu ţivota, jaký uţ po léta znal a ţil v oratoři. Tak vznikl první duchovní syn Dona Bos-
ka, první salesián. Od této chvíle byla Ruova oddanost Donu Boskovi opravdu bez mezí. Jestli se uţ
dříve snaţil odkoukat od svého učitele, co se jen dalo, oč horlivěji od nynějška! V tom zůstal nepřeko-
natelný po celý ţivot. Sliby pak za rok opakoval na tři léta a roku 1865 na celý ţivot.
V roce 1855 dostával často horečky a hubnul tak, ţe jeho vzhled budil i útrpnost. Trvalo to
několik měsíců. Na začátku prázdnin jej proto odeslal Don Bosco ke svým velkým dobrodincům mar-
kýzům Fassati, aby si u nich odpočinul, posílil se a zopakoval si učení. Tam mu ustaly horečky i jiné
zdravotní potíţe. Kdyby byl Rua v té době zemřel, jistě by ho byl Don Bosco stavěl za vzor svatosti
právě tak jako Dominika Savia. Podle ujištění Caglierova se vyjadřoval uţ tenkrát Don Bosco o Ruovi
velmi pochvalně, dokonce řekl, ţe kdyby klerik Rua chtěl dělat zázraky, stačilo by mu jen poţádat
Pána Boha o tuto milost a jistě by ji dostal. Tato slova opakoval světec vícekrát i v pozdějších letech,
zvláště kdyţ mluvíval o vynikajících ctnostech svých několika andělských chlapců, kteří uţ zemřeli:
Dominik Savio, Michal Magone, František Bezucco, salesián Dominik Ruffino a jiní. Tu říkal: „Je tu
ještě jeden, který tyto všechny předčí a mohl by dělat zázraky, kdyby jen chtěl.“ Mínil tím Ruu.
11

2.3 Page 13

▲back to top


5. kapitola
Bohoslovec (18551858)
Začátkem školního roku 1855–56 nastoupil klerik Rua do prvního ročníku bohosloví. Před-
nášky se konaly v budově semináře. Rua uţ nebyl jediným posluchačem. Přidali se k němu posluchači
dřívějších ročníků, kteří „pauzovali“. Předními profesory byli František Marengo a Josef Molinari.
Oba velcí příznivci i pomocníci Dona Boska. Marenga označil Don Bosco ve svém podání
k posvátnému Stolci roku 1874 za externího salesiána. Byl to v té době opravdu vynikající a velmi
váţený profesor, jehoţ jméno bylo známé i v Římě. Ruova píle a horlivost vzbudily i zde nemalý ob-
div. Denně odcházel dvakrát do semináře: dopoledne dvě hodiny přednášek, odpoledne půldruhé ho-
diny. Navečer dával soukromé hodiny chlapcům velikých Boskových dobrodinců Fassati a 2 aţ 3 ho-
diny týdně navštěvoval školu hebrejštiny. Jeho zápisky z těchto škol mohou být dodnes vzorem. Čisté,
úpravné, jasné a přehledné, z části ve výborné latině jsou zřetelným svědectvím neúnavné snaţivosti a
bystrého ducha. Kardinál Cagliero doznal, ţe jak on, tak celá řada jeho přátel, pouţíval těchto Ruo-
vých zápisků k přípravě na zkoušky. Ba sami profesoři Marengo a Molinari si vyţádali tyto zápisky
k prohlédnutí, neţ vydali tiskem své přednášky z dogmatiky i morálky.
Ruovou láskou byla hebrejština. Jak měl chvilku volnou, hned vytáhl učebnici hebrejštiny. Je-
ho profesorem byl týţ Peyron, který ho před tím učil řečtině. Ještě v roce 1906, po letech, kdy neměl
ani pomyšlení na studia, kdyţ byl jako vrchní představený Společnosti na Sicílii a tam se dozvěděl, ţe
spolubratr J. Mezzacasa připravuje do tisku nový překlad „Šalamounových přísloví“, vyţádal si od
něho rukopis a po návratu z Malty mu jej vrátil s četnými poznámkami. Řekl mu: „Kniha přísloví“
byla vţdy mým miláčkem a studium Písma sv. jsem měl nejraději. Byl bych se velice rád zcela věno-
val tomuto oboru, kdyby mne od toho jiné povinnosti nebyly odtáhly.“ Pak vyvolával dávné vzpomín-
ky, citoval hebrejsky celou řadu úsloví, slovíček a s úsměvem řekl: „Vidíš, jak si ještě vzpomínám na
hebrejštinu! Ach, byly to krásné časy. Cagliero komponoval, Francesia piloval verše a já jsem studo-
val hebrejštinu.“
Don Bosco nedovoloval pokračovat ve studiu po večerní modlitbě. Ochotně však dovoloval
vstávat časně ráno. Cagliero napsal o těch časech: „Vzpomínám si dobře na dávná zimní rána. Rua,
můj soused a já jsme vstávali vţdy o čtvrté hodině. Kolikrát jsme se nemohli ani umýt, kohoutky byly
zamrzlé. Otevřeli jsme okno, nabrali plné hrsti sněhu, vydrhli jím ruce, tvář i krk, aţ se kouřilo. Byla
to zářivá ranní toaleta. Pak jsem usedal ke spinetu (předchůdce klavíru) a Rua se pohrouţil do hebrej-
štiny. Byly to naše koníčky, kterým jsme obětovali hodinu spánku.“ Skromná světnička klerika Ruy
byla obecně známá svou chudobou a čistotou. Jednou do ní uvedl Don Bosco jistého hosta z Florencie.
V pokojíku bylo chudé lůţko, stolek, na němţ stál pouze kalamář a na prkýnku na cihlové zemi stála
nevzhledná polička s kníţkami a sešity. Tento pořádek v takové chudobě na návštěvníka hluboce za-
působil. Neţ odešel večer do hotelu, kde byl ubytován, chtěl osobně poznat obyvatele oné světničky a
gratulovat mu. Říkal: „Jak krásnou duši musí mít tento klerik, kdyţ při takové chudobě umí uchovat
takovou čistotu.“
V oné době byla oratoř opravdu velkou rodinou. Chlapci i klerici závodili o to, dostat se co
nejblíţe k Donu Boskovi. Kaţdé ráno se cítil nejvíce šťastný ten, komu se podařilo jako prvnímu
vzniknout do kuchyně, vyzvednout tam snídani pro Dona Boska a donést mu ji. Jednou tuto sluţbu
prokazoval hoch Bartoloměj Fusero a klerik Rua. Kdyţ Don Bosco popíjel kávu, zpozorovali na stole
u jeho ruky poloţené jeho kapesní hodinky. V důvěře v jeho otcovský, dobrácký souhlas, prohlíţeli si
pozorně tyto hodinky a vzali je i do rukou. Byly to jediné kapesní hodinky v celém ústavu. Pojednou
kdo ví jak – jim hodinky vypadly z rukou. Kdyţ to kleplo o zem a rozbité sklíčko břinklo, obrátil se
Don Bosco a s nezdolným humorem zvolal ţertovným hlasem: „Tak a teď budete za trest celý měsíc
bez snídaně.“
Nějakou dobu na to byl Don Bosco pozván do zámku šlechticů Montmorency, aby tam měl
mši svatou v jejich domácí kapli. Vzal sebou klerika Ruu jako ministranta. Kdyţ vycházeli z kaple,
přistoupil k Ruovi mladý hrabě Evţen de Maistre a pošeptal mu: „Nechme Dona Boska posnídat
v klidu s tatínkem a s paní vévodkyní, my dva mladí půjdeme do jiného pokojíku.“ A uvedl klerika do
jídelny, kde nebyla na stole snídaně, ale vybraná vévodská hostina. Ale klerik se začal velmi zdvořile
vymlouvat, ţe si nesmí nic, opravdu nic vzít. Tu hrabě Evţen vstane a jde k Donu Boskovi, co to s tím
12

2.4 Page 14

▲back to top


klerikem je. Udivený Don Bosco si ho nechá zavolat a dotazuje se ho na důvody jeho počínání. Po
troše zdráhání přiznává Rua s ostychem: „Milý Done Bosco, víte přece, co se stalo onoho rána
s vašimi hodinkami.“ Don Bosco mu dal rozkaz najíst se. Kdyţ odešel, řekl starostlivě: „S Ruou
nejsou ţerty. Musím si vţdy dávat bedlivý pozor na kaţdé slovo, protoţe on to bere aţ strašně váţně,
přesně.“
Dalším novým polem činnosti klerika Ruy v roce 1854 byl dohled na místní konference sv.
Vincence, jak na Valdoccu, tak v oratoři sv. Aloise. Don Bosco stál o zaloţení těchto konferencí ne
tak proto, aby se dostalo nějaké pomoci jeho nejchudším chlapcům, ale daleko více proto, aby nejlepší
z jeho hochů byli uvedeni a zacvičováni do této formy sociálního apoštolátu. (Konference sv. Vincen-
ce z Pauly byly skupiny věřících, které měly na starosti vyhledávat nejpotřebnější mezi chudými,
opuštěnými a nemocnými a ze svých i sbíraných prostředků jim pomáhat. Byla to organizovaná forma
křesťanské charity. Místní buňky či konference byly sdruţeny ve vyšší organizační celky aţ postupně
v národní a světovou.)
Hrabě Cays, poslanec piemontského parlamentu a zvolený předseda nejvyšší rady všech kon-
ferencí v Piemontu, uznal nové Boskovy konference v květnu 1856. Tím je oprávnil téţ ke sbírání i
přijímání příspěvků od Nejvyšší rady. Tak byli mladí členové těchto konferencí zmocněni prokazovat
lásku k bliţnímu i na poli hmotných podpor. Rua se při výkonu svého poslání v konferencích naučil
lépe poznávat hmotnou i duchovní bídu a nouzi lidí a přemýšlet váţněji o prostředcích k jejímu od-
stranění.
V téţe době z iniciativy hlavně Dominika Savia, ale za horlivé spolupráce klerika Ruy, vznikla
v oratoři téţ první „Druţina“ internistů Dona Boska, která si vzala za cíl pomáhat Donu Boskovi
v apoštolátu vzorným zachováváním všech pravidel domu, povzbuzováním vlaţných kamarádů
k dobrému a svědomitým vyuţíváním času. Byla to „Druţina Neposkvrněné“ ustavena v sobotu 8.
června 1856, Rua byl zvolen za předsedu (prefekta), ač duší celého podniku byl sv. Dominik Savio, a
jeho prvním pomocníkem v sestavování stanov druţiny byl Jan Bonetti, pozdější spirituál salesiánské
Společnosti. Don Bosco stanovy pozorně přečetl, poopravil a schválil. Všichni první členové této Dru-
ţiny – kromě zakladatele Dominika Savia – se stali salesiány a vykonali veliká díla ke cti Boha a Pan-
ny Marie. Členové druţiny vytvořili také sekci „del tozzo – odkolků“, jejíţ členové si předsevzali, ţe
budou sbírat kousky chleba odhozené kamarády a budou jich pouţívat k pokrmu místo vlastního pří-
dělu chleba. Mezi členy této skupiny byl rovněţ klerik Rua.
V polovině července 1858 se směl Rua ještě s několika kamarády účastnit duchovních cvičení
s Donem Boskem na obvyklém exercičním místě sv. Ignáce. Poslední den exercicií přišla časně zrána
velká bouře a blesk uhodil do kaplánky, kde byl ubytován Don Bosco. Don Bosco byl uţ vzhůru a
seděl na malé kryté terase. Blesk sjel právě tam. Sice Dona Boska nezabil, ale značně mu ublíţil a Rua
s kamarády pozorovali, jak světec kulhá a sotva se vleče.
V listopadu téhoţ roku smrtelně onemocněla Boskova matka Markéta, a brzy bylo zřejmé, ţe
to s ní jde rychle ke konci. Po přijetí svátostí si zavolala syna a sdělila mu svá pozorování z pobytu
v oratoři: „Říkám ti to tak upřímně, jako by to bylo ve zpovědi. Dávej pozor, nehledej ve svých podni-
cích ani eleganci, ani nádheru! Máš kolem sebe několik lidí, kterým se líbí chudoba na druhých, ale ne
na nich, ač nejúčinnější učení je v tom, ţe člověk sám dělá to, co káţe jiným. Tvá řeholní rodina ať
zůstane ve svém vlastním stavu – to je v chudobě!“ Dala mu ještě jiné důvěrné pokyny a rady a ujistila
ho, ţe můţe opravdu důvěřovat a budovat své dílo na kleriku Ruovi, na Caglierovi, Francesiovi a Du-
randovi, ţe ti budou jeho schopnými a věrnými spolupracovníky.
Sotva matka Markéta ulehla, hned přispěchala do oratoře matka bl. Ruy, Johanna Marie Rua a
prokazovala nemocné obětavé sluţby aţ do smrti 23. listopadu 1856. Don Bosco uţ tenkrát viděl po-
třebu ţenské větve svého díla, který by kromě jiného měla péči i o hospodářskou stránku jeho velkých
domácností. Velmi ochotně přijal matku Ruovu natrvalo do oratoře. Ona uţ od roku 1853 bydlela
v blízkosti oratoře v domě, který Don Bosco pronajal a později koupil, aby učinil přítrţ hříchům ne-
věstince. Ač jí bylo uţ 56 let, byla silná a zdatná, byla váţná a klidná, aţ úţasně trpělivá, hluboce
zboţná a umrtvená. Opravdu důstojná zástupkyně matky Markéty. Chlapci měli i k nové „mamince“
dětinskou úctu. Se zvláštní láskou se ujímala právě těch nejchudší a nejvíc zaostalých. Michal měl
radost z matčina rozhodnutí ani ne tak proto, ţe ji bude mít blízko sebe, jako proto, ţe velkodušně a
obětavě sdílela jeho ideál. Nikdy ani v nejmenším nespoléhal na to, ţe má v kuchyni a v prádelně mat-
13

2.5 Page 15

▲back to top


ku, nedovolil si ani nejmenší výjimku. Jen jednomu nemohl zabránit. Matka v jeho nepřítomnosti pro-
hlédla jeho chudičkou světničku, zda mu nechybí něco nutného. Zjistila, ţe syn kvůli umrtvování sun-
dal z postele beztak tenkou matraci, svinul ji a pečlivě uloţil v koutě. Matka ji ustlala zase do postele.
Ale při další prohlídce ji našla zase v koutě. A tak se to opakovalo vícekrát. Domlouvala mu proto, ale
on se vymlouval, ţe se mu spí docela dobře i bez matrace. Po dalším boji ho přece přiměla, aby matra-
ci nechával v posteli.
Školní rok 1856–67 byl pro Ruu velmi obtíţný. Koncem listopadu 1856 zemřel na souchotě
(tj. tuberkulózu) mladý kněz Pavel Rossi, který byl duchovním ředitelem salesiánské oratoře sv. Aloi-
se u nádraţí „Nová brána“. Byl to diecézní kněz velmi schopný a dobrý a z hloubi srdce oddaný Donu
Boskovi a jeho apoštolátu mezi mládeţí. Ruovou starostí bylo teď najít nového kněze pro oratoř. Ne-
bylo ţádného, který se toho chtěl ujmout na delší dobu a bylo třeba kaţdou chvíli shánět jiného zpo-
vědníka, učitele náboţenství, kazatele a celebranta. Často musel kázat sám. Kromě toho a pilného,
řádného studia teologie i hebrejštiny, byl také učitelem chlapců v oratoři, generálním asistentem a
sekretářem Dona Boska. A jako by to vše nestačilo, přihlásil se ještě k habilitační státní zkoušce na
univerzitě, aby dostal kvalifikaci učitele pro obecné a střední školy. Bylo toho nad síly. A při tom
všem si stačil ona kázání i různé jiné promluvy – zvláště májová kázání na Valdoccu vypracovat
nebo aspoň načrtnout písemně. Dochovalo se několik jeho vlastnoručních záznamů z té doby. Jsou
svědectvím nejen udivující uspořádanosti a jasnosti jeho myšlenek, ale také jeho lásky k chudobě,
protoţe jsou to povětšině půlky dopisních papírů utrţené z dopisů došlých Donu Boskovi, popsané
drobným písmem všude, kam jen bylo moţné napsat písmeno. Zároveň nám ukazují, jak i na tomto
poli Rua věrně napodoboval Dona Boska. Není tam ani stopy po plané mnohomluvné rétorice, která
byla tenkrát v módě, ale dýchá z nich hluboká, jiţ jaksi zcela přirozená zboţnost, láska k Panně Marii
a zářivá čistá duše. Velmi naléhá na zboţnost pracovitou, spojenou s horlivým plněním povinností
vlastního stavu, neboť jinak je to jen přetvářka a leţ. Don Bosco často zdůrazňoval dvě typické strán-
ky pravé zboţnosti: pracovitost a umírněnost. To se zřetelně odráţí nejen v Ruově ţivotě, ale i v jeho
promluvách. Stejně tak výzvy k častému, ale hlavně dobrému sv. přijímání, které se stává ohniskem
všech úsilí o stále vyšší dokonalost ţivota. Zpověď a sv. přijímání! Ale dobře připravená a s náleţitou
usebraností a díkůčiněním. Musí se to odráţet v průběhu celého dne!
V roce 1857 mohl Don Bosco svěřit oratoř sv. Aloise profesorovi Leonardovi Murialdovi, kte-
rý se později stal zakladatelem společnosti svatého Josefa, určené pro péči o řemeslnické učně. Ten
pak byl duchovním vůdcem oratoře aţ do roku 1865, ovšem za stálé spolupráce bl. Michala Ruy.
6. června 1857 byl vysvěcen první z Boskových chlapců Felix Reviglio. Byla to veliká sláva
na Valdoccu i v oratoři sv. Anděla Stráţného. Reviglio však brzy nastoupil do diecéze a Rua se ujal
místo něho oratoře Anděla Stráţného.
9. března 1857 zemřel svatý Dominik Savio, mimo jiné tvůrce „Druţiny Neposkvrněné“. Její
duší se stal klerik Rua. Shromáţdil kolem sebe nejlepší hochy. Úkol byl: ujímat se nejroztěkanějších a
nejohroţenějších spoluţáků a přivádět je k milovanému Donu Boskovi, aby je přetvářel v ochotné
budovatele Boţího království. Francesia vzpomíná: „Právě v té době jsme konávali nejkrásnější májo-
vé poboţnosti. Jaká oddanost Matce Boţí! Kaţdá větší loţnice, učebna, studovna měla svůj májový
oltářík a soutěţilo se nejen, aby na něm byly nejpěknější květiny, ale daleko více, aby srdce náleţela
co nejúplněji Panně Marii.
Před léty konával Don Bosco jednou týdně výklad zeměpisu Svaté země. Pak to zaměnil
tzv.“školou Nového Zákona“. Dnes bychom to nazvali „biblická hodina“ – krouţek. Vysvětlil svým
klerikům přibliţně deset veršů Nového Zákona – ponejvíce evangelií – a pak jim zadal naučit se je do
příští hodiny nazpaměť latinsky. Ale Don Bosco začal být v sobotu stále více zaměstnán zpovídáním a
tu předával vedení „biblického krouţku“ svému věrnému pobočníkovi klerikovi Ruovi.
V téţe době ho pověřil i revizí svých „Dějin Itálie“ pro nové vydání. Rua se i tohoto úkolu
zhostil tak, ţe sám Don Bosco se tomu podivil. Byla tam celá řada oprav, co do slohu i podání, řada
přesnějších údajů, přehlednější rozdělení látky i vysvětlení a vhodné nápisy kapitol. Přidány byly dvě
nové kapitoly: „Nárys pradějin podle učebního plánu“.
To vše zvládl Rua v jednom školním roce. Jen učitelské státní zkoušky se pro ten rok vzdal.
14

2.6 Page 16

▲back to top


6. kapitola
Doprovází Dona Boska na první cestě do Říma (1858)
Don Bosco se počátkem roku 1858 rozhodl pro svou první cestu do Říma, aby předloţil papeţi
Piu IX. svůj plán zaloţení Společnosti salesiánské na udrţení svého apoštolátu mezi mládeţí a aby mu
předloţil k posouzení i první návrh stanov budoucí společnosti. Při tom chtěl pochopitelně navštívit
také nejpamátnější místa křesťanství v Evropě, zvláště hroby apoštolů. A rozhodl se vzít klerika Ruu
jako svého sekretáře. Zajisté téţ proto, aby ho trochu odměnil za tolik věrnosti a obětavosti. O této
cestě si psal Don Bosco deníček, z něhoţ se však uchovala jen část. Byly to zápisy zřejmě určené pro
chlapce a kleriky oratoře, psané s vtipem a humorem, ale vystihující velmi dobře hlubokou zboţnost
obou poutníků a jejich bezmeznou úctu a oddanost náměstku Kristovu na zemi. Vyjeli 12. 2. 1858.
Putovali vlakem do Janova, lodí do Civitavecchia a kočárem odtamtud do Říma. Poslední úsek trval
nad očekávání dlouho, blíţili se k Římu aţ pozdě v noci a podle humorné poznámky Boskovy, kdyko-
liv Rua zahlédl z okna kočáru nějaký stín velikého keře nebo stromu proti obloze, zvolal vzrušeně:
„Hle, tamhle je kopule svatého Petra!“ Dorazili do Říma na konečnou stanici aţ o půl jedenácté
v noci. Celí šťastní, ţe jsou ve „Věčném městě“, v zemi tolika mučedníků a světců. Na byt
k šlechtické rodině De Maistre, která patřila mezi přední Boskovy příznivce, se dostali o jedenácté
hodině. Don Bosco pak popisuje jejich putování Římem, návštěvy hlavních bazilik a katakomb aj. Na
audienci k papeţi se dostali aţ 9. března – první výročí smrti Dominika Savia. Ze záznamů Don Boska
o této události dýchá nesmírná úcta obou poutníků k náměstku Kristovu na zemi. Kdyţ se dostali aţ
k políbení ruky, políbil ji Rua dvakrát. Jednou za sebe, jednou za své kamarády, jak jim to slíbil před
odjezdem. Don Bosco i don Rua chtěli při audienci klečet, ale papeţ jim pokynul, aby vstali. Jméno
Dona Boska bylo na audienční vizitce špatně napsáno jako Don Bosser. Teprve aţ ze slov Dona Boska
vyšlo najevo, ţe je Piemonťan z Turína a zabývá se výchovou mládeţe. Papeţ zjistil, o koho jde, a
začal projevovat mnohem větší zájem. Vzpomněl s pohnutím na dar 35, 40 franků, které mu chudí
hoši Dona Boska poslali v roce 1848 (?), kdyţ byl uprchlíkem v Gaetě. Poslal všem hochům oratoře
medailky a zvláštní dal kleriku Ruovi i Donu Boskovi. Rua pak vyšel a Don Bosco se na vlastní ţádost
ještě zdrţel v důvěrném rozhovoru o svém díle i o svých plánech. Pak se Rua směl opět vrátit a papeţ
jim udělil zvláštní apoštolské poţehnání. Při odchodu z Vatikánu se cítili oba přímo spojení štěstím
nad setkáním s papeţem a nad přízní, jaké se jim dostalo. Don Bosco si zapsal: „Dojem z této audien-
ce nikdy nevymizí z našich srdcí. Můţeme prohlásit opravdu z nejhlubšího přesvědčení, ţe se stačí jen
trochu přiblíţit k Svatému otci, aby v něm člověk poznal opravdu otce, který nehledá nic neţ dobro
svých dětí. A jeho dětmi jsou všichni věřící na celém světě. Kdo ho slyší mluvit, musí uznat: z toho
člověka – z těch slov zaznívá něco, co přesahuje lidskou přirozenost, s čím se u jiných lidí nesetká-
me!“
Pius IX. si rovněţ odnesl z této audience hlubokou úctu k Donu Boskovi a zamiloval si ho.
Poţádal ho, aby kázal exercicie pro vězenkyně římské věznice a 21. března ho povolal k další soukro-
mé audienci, při které mu řekl, ţe schvaluje jeho plán zaloţit řeholní rodinu k udrţení a rozvoji jeho
apoštolátu mezi mládeţí. Na Květnou neděli na přímý příkaz papeţe se oba naši poutníci, účastnili
papeţských bohosluţeb a to v lóţi diplomatů a jeho diplomaté dostali od něho také posvěcenou pal-
movou ratolest. Don Rua si jako vzácnou památku na tuto událost zachoval pozvánku – vstupenku, ale
ratolest daroval vrchnímu představenému řehole rosminiánů, k nimţ se přestěhoval od rodiny De
Maistre. Dělal vše, čím byl pověřen, pomáhal Donu Boskovi ve vyřizování pošty, doprovázel ho na
poutích po Římě a opravoval novou broţurku „Měsíc květen“, kterou Don Bosco ve volných chvílích
sepisoval pro svou kniţnici „Katolické čtení“.
6. dubna 1858 přijal Pius IX. Dona Boska a jeho průvodce k audienci na rozloučenou. Při této
audienci, v první části jen pro Dona Boska, vybízel papeţ Dona Boska, aby opravdu napsal vše, co mu
před tím vyprávěl o nadpřirozených jevech a událostech ve vývoji svého díla, ţe to bude budoucí čle-
ny jeho společnosti jistě velmi zajímat. Na to byl předvolán k papeţi klerik Rua, teolog Leonardo Mu-
rialdo (dnes rovněţ prohlášený za svatého) a kancléř arcibiskupské kurie z Janova. Všichni mohli jen
ţasnout, s jakou pokorou a láskou jednal papeţ s Donem Boskem.
Teprve 14. dubna opustili Řím a navečer 16. dubna dorazili do Turína, kde Don Bosco musel
se zármutkem konstatovat, jak za ty dva měsíce jeho drahá oratoř změnila tvářnost. Don Alassonatti
15

2.7 Page 17

▲back to top


byl nepochybně kněz svatý a horlivý, plný zájmu o mládeţ, ale toto neměl – ducha Dona Boska. Ústav
byl vzorně uspořádán, všude vládla kázeň a pořádek, ale nebyla to uţ oratoř. Zmizel ţivot a rodinný
duch, na kterém Donu Boskovi tolik záleţelo. To Dona Boska velmi zarmoutilo a nešetřil námahy ani
obětí, aby vrátil ústav do dřívějších kolejí. Jeho hlavním pomocníkem v tomto díle „obnovení ducha“
byl pochopitelně klerik Rua. Dvouměsíční kaţdodenní styk se světcem v Římě mu dal nejlepší příleţi-
tost poznat do hloubi jeho ducha a snahy. Proto se v Turíně ihned ujal svých dřívějších „úřadů a funk-
cí“ generálního asistenta v jídelně, ve studovně i v loţnicích a prefekta Druţiny Neposkvrněné. Do
všeho se celý vloţil a brzy bylo kaţdému jasné, ţe kromě kněţství měl mladý klerik Rua v oratoři
mnohem větší vliv neţ starý don Alassonatti. Uţ jako klerik se Rua dělil s Donem Boskem o vedení
oratoře a Don Bosco ho pověřoval stále více různými obtíţnými úkoly. Místo oslavy svých jmenin 24.
6. chtěl Don Bosco věnovat všechnu pozornost oslavě jmenin papeţe Pia IX., křestním a rodným jmé-
nem Jan Mastai-Ferretti. Při té příleţitost vylíčil všechny své dojmy a záţitky z římské pouti.
Hned potom odjel na obvyklé exercicie ke svatyni sv. Ignáce. Odtamtud odpověděl dopisem
milému klerikovi Ruovi na jeho krátký dopis.
Milý synu!
Radost a milost našeho Pána Ježíše Krista budiž vždy v našich srdcích! Žádáš ode mne něko-
lik prospěšných rad. Rád plním tvé přání, i když se nakrátko věnuji ústraní. Věz tedy a měj na paměti,
že „utrpení tohoto času nejsou ničím proti budoucí slávě, která se na nás zjeví“. Musíme tedy tuto
slávu hledat srdcem i rukou. Život člověka na zemi je kouř, který je vidět nakrátko, stopa mraku, který
se rozplývá, stín, který se vynoří a zanikne, vlna, která mizí. Musíme tedy málo cenit statky tohoto živo-
ta, ale horlivě toužit po statcích nebeských. Raduj se v Pánu! Ať jíš, či piješ nebo cokoliv děláš, dělej
věc k větší slávě Boží.
Žij blaze, můj synu, a modli se k Pánu za mne!
Sv. Ignác nad Lanzo, 26. 7. 1858
7. kapitola
Michal Rua se stává knězem (18591860)
Bývalý Don Boskův chovanec kanovník Ballesio kdysi napsal: „Don Bosco byl svatý člověk,
který učil lidi milovat a praktikovat ctnost.“ Musíme opravdu obdivovat toto jeho umění v utváření
Michala Ruy, který mu stál nejblíţe.
Roku 1854 začal Don Bosco budovat své řemeslnické, průmyslové školy, jichţ se stal průkop-
níkem na celém světě. (Pouze v Čechách na Budějovicku se zásluhou prof. Fr. Kindermanna začalo o
něco později s myšlenkou odborných, průmyslových škol, snad nezávisle na Donu Boskovi, ale toto
dílo nepřesáhlo rámec Čech a později Moravy.) Začátky byly velice skromné. Roku 1853 dílny ševců
a krejčích, roku 1854 se přidala dílna knihvazačů, roku 1856 umělecké opracování dřeva. Většina
chlapců učňů však chodila do práce do města. Jejich řady rostly a potřebovaly vlastního vedení. To
bylo svěřeno kleriku Ruovi. Po řadu let byl Rua bezprostředním představeným všech řemeslníků a
učňů. Kaţdý druhý večer pro ně míval také tzv.“večerní slůvko“ po modlitbách, tak jako to Don Bosco
konával pro studenty. Velký počet chlapců a jejich rozdílné zájmy a nároky vyţadovaly toto rozdělení
i při večerní modlitbě. Počínajíc školním rokem 1856–57 mohl Don Bosco otevřít v oratoři i první tři
třídy gymnazijní. V následujícím roku přidal čtvrtou a pak na to i pátou. Studentů Boskových uţ bylo
tolik, ţe nebylo moţné, aby se takové průvody denně pohybovaly po ulicích a navíc se nemohli směst-
nat v učebnách škol Boskových přátel Picca a Bonzanina. V roce 1859 bylo jen v primě 96 ţáků. Po
několik let docházeli do gymnázia ve Valdoccu i studenti s Cottolengova „Malého domu Boţí Prozře-
telnosti“. Vzrůst gymnázia ţádal kromě učitelů také vlastního ředitele, nebo jak se u salesiánů říká
„školního rádce“. Také tento úřad byl svěřen kleriku Ruovi.
Byl duší všeho a jeho oko dovedlo vidět vše. Udivujícím způsobem si dovedl osvojit smýšlení,
jednání, plány i úmysly Dona Boska a proto s obdivuhodnou velkodušností a ochotou přijímal kaţdý
úkol, který mu byl svěřen. Kdyby Don Bosco neměl po svém boku takového Ruu, jistě by nemohl
vykonat to obrovské dílo a nemohl by uplatňovat vţdy jen tu překypující laskavost a otcovskou dobro-
tu, kterou si tak získával srdce.
Občas Don Bosco vzkazoval, aby se učni účastnili společné večerní modlitby se studenty, po
níţ měl on sám večerní slůvko pro všechny. Bývalo to zvlášť při příleţitostech, kdy vykládal své
16

2.8 Page 18

▲back to top


„sny“, ale také jindy, kdy bylo něco důleţitého pro všechny. Při takových příleţitostech to býval oby-
čejně klerik Rua, kdo poprosil Dona Boska o vysvětlení toho či onoho, co si Don Bosco právě přál a
Ruovi jiţ sdělil. A večerní slůvko bylo nejednou dialogem mezi nimi dvěma, dialogem, který názorně
vysvětlil Boskův záměr nebo umoţnil Otci poskytnout někomu milost či odpuštění tak, aby to bylo
váţným poučením pro všechny.
Příklad: Po několik roků dovoloval Don Bosco hudebníkům vyjít si o svátku sv. Cecilie na
oběd do některé restaurace v městě. Roku 1859 uţ však nepovaţoval za dobré udělit toto povolení.
Větší počet neposlušných hudebníků, členů kapely, se však přece jen odebrala k obědu do města, spo-
léhajíc na dobrotu Dona Boska. Don Bosco se to dověděl. Docela klidně vyhlásil, ţe se kapela roz-
pouští a dal Buzettimu příkaz, aby vyzvedl nástroje od hochů a dal je pod klíč. Zatím, aby zkoumal,
kteří z nově přišlých chlapců by měli vlohy pro hudbu, a začal z nich vytvářet novou kapelu. Nepo-
slušné se rozhodl propustit. Promluvil si s kaţdým osobně. Litoval, ţe ho donutili k tak přísnému zá-
kroku a hledal pro ně přiměřené řešení. Ty, kteří měli rodiče nebo příbuzné, poslal domů, těm, kteří
neměli nikoho, našel sám práci a byt u některého mistra ve městě. Jednomu nejopuštěnějšímu se roz-
hodl odpustit. A dojednal to s Ruou. Po společné večerní modlitbě studentů i učňů měl Don Bosco pro
všechny „večerní slůvko“. Tu se přihlásil klerik Rua: „Důstojný Done Bosco, dovolíte-li, rád bych se
přimluvil za něco, co mi moc leţí na srdci.“ – „A co je to?“ – „Hoch Enria byl propuštěn domů. Tento
spravedlivý trest dopadl na ty, kteří nechtěli poslechnout. Ale tento ubohý hoch neměl ještě ţádné
zkušenosti. Tak se nechal oklamat od kamarádů, kteří mu namlouvali, ţe dostanou od Dona Boska
povolení. Přestoupil tedy zákaz nikoliv ze zlé vůle. Proto vás jeho jménem prosím o odpuštění. Hoch
stál se sklopenou hlavou mezi kamarády. Don Bosco odpověděl: „Neměl své kamarády poslouchat.
Slyšel přece zcela jasně můj zákaz. Věděl také, ţe své dispozice neberu nikdy zpět. Proto uvede
důvod nestačí na jeho omluvu. Protoţe se však za něho přimlouváš ty, nemíním trvat na jeho propuš-
tění. Podrţím Enriu ještě nějaký čas na zkoušku. Potom uvidíme…“
I na jiném poli uplatňoval tehdy Rua své dobré srdce. Často přicházeli do oratoře různí venko-
vané a prosili o přímluvu nebo doporučení k přijetí do práce tam či onde ve městě nebo o doporučení
nějaké ţádosti na ministerstvo či ke královskému dvoru. Rua se ochotně ujímal těchto lidí a pomáhal
jim, seč mohl i v záleţitostech nejednou dost choulostivých.
Kdyţ se po bitvě u Solferina objevilo v okolí Turína mnoho francouzských vojáků, Don Bosco
se jim snaţil pomáhat dle svých sil a ihned byl po jeho boku také klerik Rua, který ovládal francouz-
štinu tak, ţe mohl tyto prosté lidi učit nejen matematice, ale i psaní v jejich rodné řeči. A měl vţdy
pěkné skupiny ţáků, kteří k němu chodili na Valdocco do školy.
Při tom všem nacházel Rua čas pro řádné studium teologie. Ze školního roku 1858–59 se nám
dochovalo pět jeho sešitů poznámek a studií k pojednání o Bohu jednom a trojím. Na kaţdém sešitku
na obálce je nadpis, datum, signace podpisu a heslo: „K větší slávě Boţí, “ pak nějaký citát z Písma.
Z téhoţ roku jsou tři další sešity ze studia Písma svatého, zvláště biblických dějin. Ze způsobu, jak
jsou psány, je patrné, ţe jsou to náčrtky biblického dějepisu většího rozsahu. Bohuţel spousty stále
nových úkolů nedovolily kleriku Ruovi dokončit toto dílo, které by, jak je z přípravy patrno, došlo
velké odezvy, zvláště u mládeţe.
8. prosince 1859 uplynulo 18 let od vzniku Boskova díla oratoří a on oznámil svým vybraným,
ţe nazítří večer po odchodu chovanců na odpočinek bude mít pro ně důleţitou konferenci. Jak stojí
v dochovaném zápisu G. Alassonattiho. Don Bosco po vzývání Ducha Svatého s patrným citovým
dojetím připomněl, co vše uţ řekl na předchozích konferencích a ţe přišla chvíle, aby dal správnou
formu uţ tak dlouho plánované společnosti salesiánů, která stojí v čele všech jeho starostí a námah, a
to tím více, ţe ho k tomu vyzval papeţ Pius IX. Tato společnost uţ tady vlastně je a většina
z přítomných k ní náleţí aspoň smýšlením a vůlí, někteří i časnými sliby. A tak přišla chvíle, aby se
kaţdý zcela svobodně, ale téţ otevřeně prohlásil, zda chce vstoupit do této společnosti, která nese ná-
zev „Společnost svatého Františka Saleského“ nebo ne. Proto na příští konferenci v neděli 18. prosince
1859 ať přijdou pouze ti, kdo se chtějí stát členy této nové řeholní společnosti. Klerika Ruu naplnila
tato výzva nesmírnou radostí. Dne 10. prosince odešel do misijního domu v Turíně, aby se duchovními
cvičeními připravil na přijetí niţších svěcení včetně podjáhenství. Ihned 11. prosince dostal postřiţiny
a niţší svěcení. Podjáhenství mu bylo uděleno v sobotu 17. prosince. V neděli večer se opět shromáţ-
dili v pokoji světce zakládající členové nové Společnosti. Z předchozích chyběli jen dva. Přítomných
bylo kromě Dona Boska osmnáct, jeden chovanec, 13 kleriků, 1 podjáhen, 1 jáhen, 1 kněz – Alasso-
17

2.9 Page 19

▲back to top


natti.“Všichni se shromáţdili za jediným cílem a plánem: uchovávat a šířit ducha pravé lásky k bliţ-
ním, kterého je nezbytně třeba pro dílo oratoří ve prospěch opuštěné a ohroţené mládeţe. Shromáţdě-
ní se proto rozhodli vytvořit společnost či spolek, který bude mít za první cíl vzájemnou pomoc k růstu
ve svatosti a pak šířit slávu Boha a spásu duší, především těch, kteří nejvíce potřebují výchovy.“
Pak se přikročilo k volbě prvního představeného a jeho rady. Za vrchního představeného byl
jednohlasně aklamací zvolen Don Bosco. On souhlasil s výjimkou, ţe si bude moci zvolit zástupce –
prefekta. Protoţe nikdo neměl námitek, jmenoval prvním prefektem nové společnosti dona Alasso-
nattiho, který tento úřad uţ zastával. Na to byli tajnou volbou zvoleni: spirituál, ekonom a tři rádcové.
Za spirituála byl jednohlasně zvolen podjáhen Michael Rua, který volbu přijal. O spirituálii Ruovi z té
doby řekl jeden z tehdejších studentů, pozdější kanovník Ballesio: „Rua byl jistě na prvním místě
v dětské, upřímné a důstojné zboţnosti. Viděli jsme ho při modlitbě, viděli jsme ho v kostele, hleděli
jsme na jeho produchovnělou tvář i na jeho celkové vystupování a viděli jsme, ţe jeho duch a srdce
byly zcela pohrouţeny v Boha. Náš Pán v něm měl jistě své zalíbení a působil skrze něj, ţe i my jsme
se věnovali modlitbě. Klerik Rua, don Rua, který byl důstojně usebraný, byl přitom králem volného
času, udával tón při zpěvu i hrách. I toto nám uměl vštěpovat dobrou radou, vhodným vysvětlením a
svým přitaţlivým příkladem, tak jak se to jevilo právě vhodné a nutné. Klerik Rua, don Rua, byl díky
svému nadání, díky důvtipu a zřetelnosti myšlení, díky své nevyčerpatelné píli první ve studiích, dale-
ko před ostatními. S milou a přitaţlivou pokorou i s udivující jasností vysvětloval těţké pasáţe i celé
teologické traktáty svým kamarádům a pomáhal jim i jinak radou i činem. Don Rua byl pro nás vtěle-
nou dobrotou v jedné osobě. Myšlenka na něho zaháněla zálibu ve zlém a v nedbalosti. U dona Ruy
byly zřejmé dvě lásky: láska k Bohu a láska k Donu Boskovi. Platil za plnomocného, ale i nejvěrnější-
ho zástupce Dona Boska. Byl první a při tom nejvíce milovaný a ctěný…“ A to nebyl ojedinělý úsu-
dek. Všichni tehdejší chovanci oratoře se v tom shodují.
Tyto Ruovy vlastnosti z něj učinily Boskova pomocníka i v soukromém duchovním vedení
těch chlapců, se kterými Don Bosco počítal jako s budoucími členy a spolupracovníky v salesiánské
společnosti. Od jmenování spirituálem se to stalo jeho přímou povinností.
Jednou řekl Don Bosco jistému chlapci: „Poslyš, my dva bychom mohli uzavřít smlouvu.“ –
„Jakou?“ – „To ti řeknu jindy.“ Mine týden. V sobotu se hoch zpovídá u Dona Boska a pak se ptá: „Co
za smlouvu jste chtěl se mnou uzavřít?“ – „Chtěl bys rád zůstat v oratoři, abys byl trvale s Donem
Boskem?“ – „Jistě rád.“ – „Tak tedy zajdi k donu Ruovi a oznam mu, ţe chci s tebou uzavřít smlou-
vu.“ Obětavý hoch spěchá k donu Ruovi. Ten se chvíli zamyslí, jako by chtěl uhádnout smysl slov,
ve skutečnosti jej uţ zná, protoţe to není první přijetí kandidáta od zaloţení společnosti. V příhodný
den jej pozve na konferenci Dona Boska pro salesiány. Tento chlapec se jmenoval Pavel Albera. Byl
z None u Turína. Tam ho „ulovil“ Don Bosco. Nechal ho prozkoumat donem Ruou a po jeho přízni-
vém posudku jej přijal na studia a pak do společnosti. Tento hoch se stal nástupcem Dona Boska po
blahoslaveném donu Ruovi.
Zásluhou dona Alassonattiho se nám dochovalo i několik školních vysvědčení Boskových kle-
riků z roku 185859. Rua byl nejen první ze sedmi bohoslovců, ale byl dokonce ohodnocen zvláštní
známkou „plus quam optime – víc neţ výborně“. V roce 1859–60 byl opět první ze čtrnácti bohoslov-
ců a ohodnocen známkou „optime – výborně“. 18. 2. 1860 při závěrečné zkoušce dostal „elegie – vy-
nikající“. Tak svědomitě a úspěšně se připravoval na kněţství.
17. 3. 1860 začal opět duchovní cvičení a v sobotu před Smrtnou nedělí 24. 3. 1860 přijal svě-
cení jáhna. Několik dnů předtím napsal Don Bosco z města Fossano do Turína donu Alassonattimu:
„Sdělte rytíři Oregliovi (který patřil mezi přední Boskovy spolupracovníky), donu Ruovi, Turchimu a
dalším, ţe budeme teď muset chvíli šlapat po trní, ale potom budeme sklízet vonné „růţe“. Trní se
brzy ukázalo a bylo velmi pichlavé.
26. 5. 1860 se náhle objevili v oratoři četníci a udělali velmi důkladnou prohlídku pokoje Do-
na Boska i celé oratoře. Co se stallo? V exilu ţijící turínský arcibiskup Fransoni poslal z Lyonu Donu
Boskovi dopis, ve kterém ho ţádal o důvěrné informování farního duchovenstva, o stavu věcí a uděle-
ní směrnic, jak si počínat v oněch těţkých dobách. Tento dopis byl na poště zadrţen a na příkaz minis-
terstva vnitra zabaven. Podobné prohlídky byly současně provedeny u hraběte Cays, u jednoho kanov-
níka a u sv. Josefa Cafassa, Don Boskova zpovědníka. Po 14 dnech přišli policejní zřízenci znovu. Po
nové velmi důkladné prohlídce trvající mnoho hodin byli nuceni prohlásit, ţe nenalezli nic, co by stát-
18

2.10 Page 20

▲back to top


ní úřady mohlo zajímat. Způsob prohlídky a hlavně podezření záměrně rozšiřované a zcela nepravdivé
byly ostré trny hlavně pro Dona Boska a pro dona Cafassa. Tento citlivý a vţdy churavý kněz těmi
uráţkami a podezřeními trpěl tak, ţe za 14 dnů těţce onemocněl a 23. 6. zemřel. Byl to další a mno-
hem drásavější trn pro srdce Dona Boska, ale i pro všechny salesiány.
Ale začaly se ukazovat i růţe. Uţ o vánocích 1859 byl vysvěcen na kněze druhý člen společ-
nosti Josef Rocchetti, 2. 6. 1860 třetí, vynikající don Angelo Savio. A Rua? Ten musel ještě čekat –
neměl předepsaný kanonický věk.
Zatím jako spirituál vznikající Společnosti podepsal se všemi ostatními členy ţádost na vy-
hnaného turínského arcibiskupa Fransoniho o schválení prvních stanov společnosti.“My podepsaní,
vedeni jasně touhou zajistit svou věčnou spásu, jsme se spojili ke společnému ţivotu. Učinili jsme tak
jen ze snahy, abychom se tím nerušeněji mohli věnovat tomu, co prospívá slávě Boha a spáse duší.
Abychom mohli uchovat jednotu smýšlení i způsobu ţivota a nadto vytvořit vhodné prostředky pro
dosaţení cíle Společnosti, sloţili jsme několik pravidel na způsob řehole. Vylučuje se v nich jakákoliv
politická činnost a jediným cílem zůstává posvěcení členů, jehoţ se má dosáhnout především uplatňo-
váním lásky k bliţnímu. Tato pravidla jsme uţ v praxi vyzkoušeli a zjistili, ţe jsou v dosahu našich sil
a prospěšná našim duším.“
„Vzhledem k mimořádným poměrům této doby by se mohlo stát, ţe bychom nemohli sloţit
sliby společně, naši členové by mohli být vyprášeni tak, ţe by zůstali jen dva, ba dokonce jen jeden
tu jsme si slíbili, ţe i tento jediný vynaloţí všechno úsilí, aby přivedl naši zboţnou společnost opět
k ţivotu, a bude podle moţnosti zachovávat pravidla.“
Tak to zachovával spirituál jáhen Rua uţ po mnoho let kaţdý den. Konečně i pro něho nadešel
den, kdy mohl vystoupit k oltáři. Don Bosco doufal, ţe Rua bude vysvěcen zároveň se Saviem. Proto
pro něho ţádal v Římě dispens od překáţky věku. Uţ 20. 4. 1860 mu ohlásil kardinál Marini, ţe Svatý
otec této ţádosti vyhověl a to jednoduchou formou reskriptu, aby ušetřil Donu Boskovi poplatek, který
se za takové dispense platil. Byl tu ale háček. K uplatnění kaţdého papeţského výnosu bylo třeba krá-
lovského státního souhlasu. A k tomu se vyţadovala zase právní formulace papeţské dispense, pouhý
reskript nestačil. A tak nezbylo neţ úřední cestou arcibiskupského turínského Ordinariátu ţádat znovu
o tutéţ dispens a zaplatit příslušný poplatek. 10. 7. 1860 psal jáhen Rua generálnímu vikáři turínské
diecéze kanovníkovi Vogliettimu: „Včera mi byly sděleny Donem Boskem dvě velmi potěšující zprá-
vy: ţe mi byla udělena touţená dispens od překáţky věku a ţe značný poplatek za to jste zaplatil Vy.
Vzpomínka na tuto Vaši velkodušnost nevymizí nikdy z mé duše. Přejete si pouze, abych za Vás slou-
ţil jednu mši svatou. To svědomitě učiním.“
21. 7. začal don Rua nový kurz duchovních cvičení jako přípravu na kněţské svěcení určené
na neděli 29. července. Toto svěcení mu bylo uděleno v kapli sv. Anny u vily barona Bianca di Barba-
nia v Caselle Torinese u Turína. Na noc před svěcením byl ubytován v pokoji šlechtické vily. Na stě-
nách viselo plno zrcadel. Ta rušila usebranost kandidáta svěcení. Poobracel je všechna ke zdi. Ráno
shledali sluţebníci barona, ţe lůţko v pokoji nebylo vůbec tknuté. Ohlásili to hned pánovi: „Jak svatý
kněz to musí být: vůbec nespal, ale asi se celou noc modlil.“ Na to odpověděl baron: „Michal Rua je
důstojným ţákem Dona Boska, proto se vůbec nedivím tomu, co mi hlásíte.“
Následující den ráno celebroval novosvěcenec Rua ve vší tichosti a zboţnosti mši sv. v kostele
sv. Františka Saleského v oratoři. Po večerní modlitbě měl večerní slůvko místo Dona Boska. Zcela
uchvácený dojetím nad milostí, které se mu dostalo, prosil naléhavě všechny o modlitbu, aby mohl
vţdy dobře plnit povinnosti kněze. V neděli – týden po svěcení – byla pak slavnost primice dona Ruy.
Don Bosco si přál, aby byla co nejpěknější. Chovanci, jak studenti, tak učni přistoupili téměř všichni
při této bohosluţbě k sv. přijímání. Don Bosco asistoval novoknězi. Po bohosluţbě se všichni shlukli
kolem novokněze a provolávali mu slávu. Přišli i chlapci z oratoře Anděla Stráţného a přinesli nád-
hernou kytici květin. Maminka darovala svému novoknězi ţelezné lůţko.“Takové lůţko je pro mne
přílišný přepych.“ Ale z ohledu na maminku a z poslušnosti k Donu Boskovi nechal přece zanést toto
lůţko do svého chudičkého pokojíku.
Odpoledne po nešporách se konala v oratoři velkolepá akademie ke cti dona Ruy. Básně, pro-
mluvy, zpěvy, hudba. Don Rua si svůj proslov na závěr napsal na rub náčrtku dopisu generálnímu
vikáři. Tento skrovný útrţek papíru si zachoval na památku onoho dne. Oslavné projevy a přání svých
přátel povaţuje za upomenutí, jaký má být. Chtěl, aby mu ony gratulační projevy dali písemně, aby se
19

3 Pages 21-30

▲back to top


3.1 Page 21

▲back to top


k nim mohl častěji obracet jako k připomínkám, jak se má chovat. Omlouval se při této příleţitosti, ţe
někdy musí z povinnosti svého úřadu říct někomu i nějaké trpké slovo a prosil, aby to nebrali jako
projev jeho nevole, ale jedině jako projev vroucí lásky, která hledá jen jejich dobro a doufá, ţe nebude
muset takových slov vůbec pouţívat. A kdyby zase oni na něm pozorovali nějakou nedbalost, ať mají
odvahu ho hned napomenout. Bude jim za to vděčný. A celou pozornost i vděčnost shromáţděných
obracel k otci Donu Boskovi, jehoţ zásluhou se toto vše stalo skutkem.
Krátce před svým svěcením poţádal don Rua Dona Boska krátkým francouzským dopisem o
dobrou radu, památku a heslo pro svůj nový ţivot. Don Bosco mu odpověděl latinským dopisem:
„Milovanému synu Michalu Ruovi přeji spásu od Pána. Napsals mi francouzský list a dobře
jsi učinil. Buď jazykem a řečí Francouz, duchem, srdcem a skutkem zůstaň nezastrašený a velkodušný
Říman. Poslechni pozorně má slova. Čeká Tě mnoho trampot. Náš Pán Ti však chystá také mnoho
potěšení. Buď vzorem a příkladem při konání dobrých skutků. Vždy znovu žádej o radu a poučení. Co
je milé v očích Páně, konej vytrvale. Bojuj proti zlovolnému nepříteli. Při tom důvěřuj v Boha. Můžeš
též s jistotou počítat s mou pomocí.
Milost našeho Pána Ježíše Krista buď vždy s námi! Buď zdráv!
Kněz Bosco.
Sv. Ignác u Lanzo, 27. 7. 1860
20

3.2 Page 22

▲back to top


II. část
První pomocník Dona Boska
8. kapitola
Ředitel škol a oratoře ve Vanchiglio (18601863)
Blahoslavený don Rua hořel nepochybně vţdy upřímnou touhou po dokonalosti. Tajemství je-
ho ctností bylo věrné plnění všech povinností.“Drţ se přísně kázně a neodstupuj od ní! Zachovej ji,
neboť v ní je tvůj ţivot“ (Přísl. 4, 13). Této rady se Rua drţel opravdu hrdinsky. Don Bosco byl beze-
sporu výjimečná osobnost světce. Měl kolem sebe vţdy mnoho lidí mladých i starších, kteří ho nejen
milovali, ale téţ obdivovali. Don Rua viděl v Donu Boskovi především světce a vynakládal všechny
své schopnosti, aby ho následoval. To zůstalo na celý ţivot výraznou charakteristikou bl. Dona Ruy:
věrný následovník Dona Boska. Od něho vyšla také myšlenka: vytvořit z Boskových „domácích“ vý-
bor, který by zaznamenával nejdůleţitější události ze ţivota světce. Tento výbor tvořili kromě dona
Ruy čtyři kněţí salesiáni a osm salesiánských kleriků – mezi nimi byli Cagliero, Francesia, Durando,
Bonetti a Cerruti. Byly to stále ještě ty zlaté časy, kdy v oratoři závodily desítky chlapců, studentů i
učňů o následování Dominika Savia na jeho cestě hrdinské svatosti. Od roku 1858 do roku 1860 byli
v oratoři dva skuteční představení: Don Bosco jako skutečný otec a ředitel všeho a don Alassonatti
jako prefekt, který měl starost nejen o ekonomickou administrativní stránku ústavu, ale také o kázeň a
pořádek v zástupech chlapců, které stále rostly a nebyli to vţdy samí Dominikové. Od vysvěcení na
kněze vplynul do tohoto procesu uvedení ústavu don Rua jako katecheta či duchovní ředitel. Vplynul
tam tak samozřejmě a prostě, ţe si to kromě Boska téměř nikdo ani neuvědomil a nadále se vědělo jen
o dvou představených. A přece don Rua byl kromě toho také ředitelem škol a sekretářem Dona Boska.
Na konci školního roku 1860–61 byl počet gymnazistů v soukromém gymnáziu Dona Boska 317.
Zkoušky skládali u nejslavnějších městských profesorů té doby. Jedenáct z nich se stalo význačnými
postavami salesiánských dějin jako druhý nástupce Don Boskův Pavel Albera, biskupové, misionáři
Costamagna, Fagnano, Lasagna, dlouholetý modelátor nových salesiánů Julius Barberis a jiní.
V následujícím roce bylo jen nově přijatých studentů 299, v dalším roce 341 a roku 1863 aţ 360. Jaké
pole činnosti pro horlivost dona Ruy!
14. 3. 1862 poprvé skládala skupina prvních salesiánů společně řeholní sliby chudoby, čistoty
a poslušnosti do rukou Dona Boska. Bylo to v malém světcově pokojíku a 22 mladých spolubratří bylo
tak namačkána dokola Dona Boska klečícího před kříţem na stolku, ţe nebylo k hnutí. Don Rua
předříkával formuli slibů a ostatní ji opakovali. Kdysi byl don Rua jediný, kdo skládal takové sliby do
rukou Dona Boska, dnes měl okolo sebe uţ takovou skupinu nadšených spolubratří, vesměs vynikají-
cích lidí.
Ačkoliv v této době byl don Rua jediným, skutečným ředitelem oratoře ve Vanchiglia, přece
se nazýval i podepisoval jen jako místoředitel. Titul ředitele přenechával profesoru teologie Robertu
Murialdovi, který tam občas z dobré vůle vypomáhal. Don Rua nebyl velký kazatel, ale mluvil vţdy
tak prostě, přehledně a srozumitelně, ţe se ho dalo dobře poslouchat a ţe si z jeho kázání posluchači
vţdy něco odnesli. Z těchto let se dochovala celá řada jeho vypracovaných nebo aspoň navrţených
promluv o ceně duše, ceně času, dobrotě Boha, o umrtvování, o zlobě ďábla, o zboţnosti, správném
plnění povinností svého stavu, o sebeovládání, činné lásce k bliţnímu, milosrdenství, soucitu a jiných
morálních ctnostech, ve kterých byl don Rua zářivým příkladem.
Reţim dne v oratoři Vanchiglia byl pro dona Ruu a jeho případné spolupracovníky podobný
jako dříve v oratoři sv. Aloise. Na oběd a na večeři se vraceli domů na Valdocco. (Ale v pondělí ráno
se tam vracel znovu, slouţil tam mši svatou a zbývající posvěcené hostie bral sebou do oratoře, proto-
ţe tamní malý kostelík zůstával po celý týden zavřený. Za velmi špatného počasí zůstával don Rua
přes poledne v oratoři a brával si chudičký oběd u tamního vrátného. Bylo toho málo, ale Rua byl vţdy
spokojený a veselý. K Ruovým spolupracovníkům v oratoři patřil tenkráte také student Dominik Fea.
Ten doznával, ţe duší všeho, co se dělo v oratoři, byl don Rua. A kdyţ se na večer celí utrmáceni vra-
celi do Valdocca, modlívali se cestou společně růţenec. Nejednou se stávalo, ţe utrmácený chlapec
prosil dona Ruu, aby mu dovolil nemodlit se nahlas, protoţe uţ nemůţe. Avšak Rua mu dobrácky a
21

3.3 Page 23

▲back to top


přátelsky odpověděl: „Ale modli se ještě. Doma ti dám svou porci večeře!“ A skutečně to udělal. Spo-
kojil se s polévkou a ostatní přesunul před Feu. Také jeho druhý spolupracovník Ballesio vzpomíná, ţe
v zimním nečase po chudičkém obědě u vrátného vybídl don Rua jeho i jiné hochy, aby se ještě ohří-
vali u kamen, ale sám šel hned ven mezi přicházející mládeţ.
V létě, píše tentýţ Ballesio, chodívali jsme do oratoře časně zrána. Celé odpoledne jsme byli
v práci mezi hochy, běhali, křičeli, hráli. Kolem poledne jsme se vraceli domů k obědu, v doprovodu
četných oratoriánů, kteří se rovněţ vraceli domů. Tahali dona Ruu za ruce, za kleriku a loučili se s ním
radostným „Čao!“ Došli jsme do Valdocca, pojedli, co zbylo a zase zpět na Vanchiglio. Já jsem po
obědě mohl chviličku zdřímnout, don Rua si to nedopřál nikdy. Večer jsme se vraceli zpravidla uţ po
večeři a zbylo nám toho málo. Pak jsme šli spát. A don Rua? Toho čekala ještě modlitba breviáře i
studium. Ale v pondělí ráno byl vzhůru právě tak časně jako jindy. Takový byl uţ celý jeho ţivot –
vţdy měl radost z nadměrné práce a vypínání sil.
9. kapitola
Ředitel prvního ústavu pro studenty.
Salesiánská společnost byla ustavena. Don Bosco mohl rozšířit okruh své činnosti. Prvním dí-
lem mimo Turín byl ústav pro studenty internisty v Mirabello u Monferrata. Po obvyklých exerciciích
o prázdninách 1863 u sv. Ignáce si zašel Don Bosco ještě na pouť do mariánské svatyně v Croppa, aby
se s Pannou Marií poradil o novém díle a jeho obsazení spolubratry. Na to kázal při třítýdenní přípravě
k svátku Nanebevzetí Panny Marie v Monte Magno. 14. 8. za ním přijel don Rua, aby pomohl zpoví-
dat. Tu mu světec sdělil, ţe ho určil za ředitele nového ústavu. 12. 10. 1863 se don Rua vydal z Turína
do Mirabello v doprovodu matky jako před 20 lety Don Bosco putoval s matkou Markétou do Turína.
20. října byla kolej otevřena jako „Chlapecký seminář sv. Karla“. Počet hochů a jejich výchova
v ústavě byla taková, ţe biskupský bohoslovecký seminář v Casale, který měl při otevření ústavu sotva
20 bohoslovců, jich měl za pár let jiţ 120. Don Rua působil v tomto ústavu jen dva roky, do září 1865,
ale poloţil základy k jeho trvalé budoucnosti, dal směr, kterým ústav pokračoval po mnoho desetiletí.
Don Bosco mu dal písemně několik směrnic a rad pro nové působiště a pro funkci ředitele. Byly na-
psány na čtyřech stranách velikého formátu a don Rua je učinil normami svého počínání na celý ţivot.
Chtěl je mít před očima i jako vrchní představený salesiánské společnosti. Nechal je zarámovat a za-
sklít a pověsil je nad starý divan ve své pracovně.
„Vroucně milovanému synovi Michalu Ruovi přeje kněz Jan Bosco zdraví v Pánu. Mám za to,
ţe Ti bude milé, kdyţ Ti dám několik rad jako směrnice pro Tvé chování a jednání… Napsal jsem je
vlastnoručně. Přijmi je jako důkaz mé otcovské lásky k Tobě… Ničím se nedej vyvést z míry! Radím
Ti, nedělat zvláštní umrtvování v jídle. Kaţdou noc hleď odpočívat aspoň šest hodin. Je to nutné pro
zachování zdraví a i sluţbu duším. Kaţdé ráno trochu meditace. Během dne návštěva Nejsvětější Svá-
tosti. Dbej o to, abys byl víc milován neţ obáván. Kdyţ rozkazuješ nebo káráš, dej vţdy znát, ţe hle-
dáš jen dobro druhých a nedáváš se strhovat rozčilením. Snášej vše, pokud jde o zabránění hříchu.
Dostaneš-li o někom špatné informace, snaţ se získat úplné informace. Někdy Ti budou hláše-
ny věci, které se zdají hotové trámy a zatím to jsou jen třísky.
Snaţ se, aby učitelům nechybělo nic potřebného ani v oboru stravy a odpočinku. Uznej jejich
práci, onemocní-li nebo se necítí prostě dobře. Pošli do třídy na jejich místo suplenta. Hleď s nimi
rozmlouvat často, jak s jednotlivci, tak se skupinami. Dbej, aby neměli úzkosti, aby jim nechyběly
knihy, šaty. Zjišťuj, zda netrpí mravně nebo duševně nebo tělesně. Dohlédni, zda nemají ve třídách
chlapce, kteří potřebují zvláštního napomínání nebo ohledu. Kdyţ něco takového zjistíš, ze všech sil
se snaţ to vyřídit.
Dbej, aby jim nic nechybělo pro další studia. Snaţ se, aby je někdo dále vzdělával a aby měli
čas na studium. Rozmlouvej s nimi často, abys poznal jejich úsudek o chování chlapců. Ať jsou vţdy
dochvilní a ať konají rekreace s chlapci. Občas shromáţdi učitele, asistenty, skupináře a všem připo-
meň úsilí, jak zamezit špatné řeči, odstranit knihy, časopisy, obrázky a cokoliv by ohroţovalo čistotu.
Ať dávají chlapcům dobré rady a jsou k nim laskaví. Kdyţ zjistí nějakého hocha, který by byl nebez-
pečný pro druhé, ať ti to řeknou a ať je takový středem soustředěné pozornosti.
Ze všech sil se snaţ být na rekreaci s chlapci. V tuto dobu pošeptej laskavé slovo těm, kteří to-
ho potřebují. Je to dobrý prostředek k získání srdcí chlapců.
22

3.4 Page 24

▲back to top


Laskavost a zdvořilost musí být význačné rysy ředitele, jak v ústavě, tak mimo něj.
Ve sporech o hmotné věci buď ústupný co nejvíc, i za cenu nějaké škody. Jen ať se zachová
láska!
Ve věcech duchovních a mravních měj na zřeteli především větší slávu Boţí. Závazky, vlastní
prestiţ, touha po pomstě, sebeláska, platné důvody i otázky cti, vše se musí umět obětovat v takových
případech.
Blahoslavený don Rua si směrnice a příklady Dona Boska osvojil tak, ţe brzy bylo známo
v Mirabello i v Turíně, ţe don Rua je opravdu Donem Boskem v Mirabello. Stále je obklopen houfem
chlapců přitahovaných jeho laskavostí a téţ tím, ţe uměl ustavičně vyprávět různé historky a anekdo-
ty. Učitelům doporučil na začátku školního roku, aby nekladli hned vysoké nároky na ţáky, ani je moc
nekárali za malou píli či přílišnou neposednost, ale trpělivě snášeli.
Po obědě chodil vţdy mezi chlapce, hrál s nimi a zpíval veselé nebo náboţné písně. A líbilo se
mu v jeho novém postavení tak, ţe se brzy bál, ţe to aţ není dobré. Svěřil se s tím pochopitelně nejen
Panně Marii, ale i Donu Boskovi. Bál se, aby nepropadl samolibosti tím spíše, ţe po několika měsících
mu státní sekretář ministerstva školství nabídl místo profesora na státním gymnáziu v Susa, neboť don
Rua během svých teologických studií při veškeré ostatní práci udělal tytéţ státní zkoušky habilitace na
středoškolského profesora. Don Bosco mu odeslal 8. 12. 1863 – aby pěkně poděkoval za nabídku,
ale odmítl s odůvodněním, ţe je uţ plně zadán jako ředitel chlapeckého semináře v Mirabello. A na
pokušení domýšlivosti mu radil léky sv. Bernarda: Správné zodpovězení tří otázek: Odkud pocházíš?
Co děláš? Kam jdeš? A končil: Brzy Ti napíši dopis, v němţ Tě upozorním a vyloţím Ti všechno, co
jsem u vás pozoroval při svých duchovních návštěvách v různé dny v týdnu a v různé hodiny dne.“
Je známo o Donu Boskovi, ţe měl dar vidění na dálku, pokud šlo o to, co dělají a jak ţijí jeho
duchovní synové. A skutečně v několika svých dopisech z oné doby popsal podrobně, co všechno
viděl v Mirabello, co se mu líbilo a co nebylo dobré. A don Rua vynakládal všechny své síly, aby
v ústavu bylo vše takové, jaké si to přeje Don Bosco. Dochoval se jeho sešitek z roku 1863, do kterého
si vedle seznamu nejpoutavějších knih pro mládeţ zaznamenával téţ „Myšlenky na slůvko dobré no-
ci“. Je tam téţ pár záznamů toho, co pošeptat tomu či onomu do ucha.“Jsi právě ve věku, kdy můţeš
vykonat mnoho dobrého, vyuţívej dobře času!“ – „Chci ti něco darovat. Řekni mi, co by sis přál! Ale
rozumějme si: kladu si podmínku, ţe mi pak přineseš jedničku ze školy!“ – „Dej mi něco!“ – „Co?“ –
„Dej mi svou hlavu! Rád bych z ní připravil pěkný dárek pro Pána Boha!“ – „Jsme my dva přátelé?“ –
„Rozhodně!“ – „Nuţe, udělej mi radost! Nedej se zítra strhnout hněvem! Zajisti si nejlepší známku ve
škole a udělej dobře domácí úlohy!“ – „Pomoz mi v tom, co mám teď před sebou. Chci čertovi docela
zpřeráţet rohy. Pomoz mi i ty vychovat opravdu hodné chlapce v pořádné lidi!“ – „Přemýšlej, jak bys
co nejlépe vyuţil tohoto měsíce, kdy budeš častěji chodit k sv. přijímání. Chceš-li udělat něco ještě
lepšího, ohlédni se po stejně smýšlejícím kamarádovi, aby ti pomáhal při dobrých skutcích. Nenajdeš-
li ţádného dobrého, pak hledej špatného například N., napomínej ho a povzbuzuj jej a hleď zabránit,
aby nedělal to a to… povzbuď ho, aby raději udělal to a ono.“ – „Přečti si kaţdý den v této kníţečce
jeden pěkný příklad a snaţ se jej pak vyprávět svým kamarádům.“
Apoštolát slova a modlitby a ještě více apoštolát dobrého příkladu, to byly věci, které Don
Bosco neúnavně znovu a znovu doporučoval svým salesiánům a které od něho tak mistrovsky odkou-
kal i don Rua. Od něho převzal také hluboké přesvědčení, ţe velká díla Boţí se dají uskutečňovat jen
v podmínkách velkého umrtvování a obětí ze strany člověka. Věděl, jak se Don Bosco trvale umrtvo-
val v jídle, jak často trávil celé noci v práci u psacího stolu a proto následoval v tomto více jeho pří-
kladu neţ jeho rady, aby si neodříkal potřebné jídlo a spánek.
Proti ústavu v Mirabello bydlela hluboce křesťanská rodina Provera, která měla největší záslu-
hy o vznik tohoto ústavu a jeden jejich syn – František – byl téţ salesiánem. Proverovi hlásili často
Donu Boskovi do Turína, ţe se v loţnici dona Ruy svítívá dlouho do noci, ba někdy aţ do svítání.
Přesto, ţe mu Don Bosco nedovoloval velké kající skutky, které by byly na úkor zdraví, jehoţ je třeba
pro dobré dílo, don Rua si po příkladu Dominika Savia a jiných znepříjemňoval i tu trochu spánku, co
si dopřával. Salesián don Celestin Durando o tom napsal: „Zajel jsem do Mirabello s profesory Piccem
a Bonzaninem na závěrečné zkoušky tamních hochů na konci školního roku. Protoţe nebylo dost po-
kojů, byla mi na noc vykázána loţnice dona Ruy. Onoho večera jsem chtěl jít brzy spát. Právě jsem se
chystal do postele, kdyţ někdo lehce zaklepal na dveře a volal mé jméno. Hned jsem otevřel. Byl to
23

3.5 Page 25

▲back to top


don Rua. Byl trochu zmaten a prosil o prominutí. Čeho? V posteli pod plachtou bylo dlouhé poleno od
hlavy aţ k patám.“Něco jsem zapomněl.“ – „Ja, ja, ty chudáku. Já vím, co jsi zapomněl! To se dělá?
Ví o tom Don Bosco?“ – „To není nic tak váţného a ostatně toho nepouţívám vţdycky.“ To mne utvr-
dilo v přesvědčení, ţe don Rua dělával i taková pokání, o kterých se nedalo snadno přesvědčit.
Don Rua vypomáhal ochotně také v místní duchovní správě. Byl v té době jediným knězem
v ústavu. Všichni ostatní spolubratři byli klerici. Farní kostel byl zvětšen a obnoven. Při slavnostním
otevření obnoveného kostela kázal don Rua. Jelikoţ kostel je domem modlitby, obnovený kostel musí
být spojen také s obnovením a rozkvětem modlitby.“Má-li se však vaše modlitba opravdu vznášet aţ
k trůnu Boha, potřebuje dvou křídel – křídlo víry a křídlo dobrých skutků. Víru, díky Bohu, máte.
Zvedněte však ještě také křídlo dobrých skutků.“
Svého mistra Dona Boska uměl don Rua v Mirabello následovat nejen v obětavé lásce a dob-
rotě, ale také v přísné důslednosti vůči těm, kdo přišli se špatnými úmysly, zlatými návyky, pohorši-
vými mravy a nechtěli se polepšit. Mnoho jich ředitelova dobrota a důslednost přivedla ke změně ţi-
vota. Ty však, kteří se nechtěli napravit, uměl velmi důsledně odstraňovat, aby se nestali vlky
v ovčinci. Velikým zadostiučiněním pro něho byla, ţe za krátkou dobu jeho působení v Mirabello se
mnoho chlapců rozhodlo pro kněţský stav a mnoho se jich stalo vynikajícími salesiány. Mezi nimi byl
i jeho druhý nástupce v řízení celé společnosti, kandidát svatosti, don Filip Rinaldi a velký misijní
apoštol a biskup Alois Lasagna. Toho ulovil Don Bosco při svém prázdninovém výletě s chlapci roku
1862 a přijal do oratoře. Ale bujnému hochovi se pořádek v ústavu nezamlouval. Po několika dnech
zmizel a vrátil se domů. Jeho domácí jej však přivedli zpět. Don Bosco poznal chlapcovy mimořádné
schopnosti, přijal ho opět se slovy: „Uvidíte, ţe je z dobrého materiálu.“ Po třech letech ho poslal
s Ruou do Mirabello. Tam jeho ohnivá povaha dostala příkladem i slovem ředitele takové obroušení,
ţe se brzy stal salesiánem a patří mezi zářící postavy velikých průkopníků salesiánských misií v jiţní
Americe.
10. kapitola
Prefektem salesiánské společnosti a oratoře (18651872)
Podzim 1865 přinesl Donu Boskovi k jeho padesátinám těţké dny. Onemocnělo těţce pět jeho
salesiánů: don Ruffino, ředitel dalšího salesiánského ústavu v Lanzo, zemřel 16. června. Zdálo se, ţe
don Alassonatti ho bude následovat co nevidět a snad i tři další. Don Bosco se cítil zdráv a noví členo-
vé se hlásili do Společnosti. Počet chovanců v oratoři překročil 700. Zdi baziliky Panny Marie Po-
mocnice, kterou Don Bosco pracně stavěl za neslýchaných obětí, ale i pomocí Matky Boţí, se blíţily
k vrcholu a koncem roku bylo moţno dát na kostel střechu, ač chyběla ještě kupole. Kdyţ ulehl don
Alassonatti, Don Bosco viděl, ţe nemůţe sám zvládnout všechnu práci spojenou s řízením ústavu i
společnosti a stavbou kostela. Potřeboval opět dona Ruu u sebe. Nadhodil mu to poprvé uţ při kladení
základního kamene baziliky. Počátkem září ho zavolal do Montemagno, aby mu pomohl zpovídat
tamní farníky a poutníky před svátkem Nanebevzetí Panny Marie a tam ho formálně jmenoval svým
prefektem – vikářem pro oratoř i celou Společnost. Nadešla chvíle, kdy se don Rua začínal opravdu
dělit na polovici se vším, co doléhalo na Dona Boska. Ţivotní cesta zboţného dona Alassonattiho spě-
la rychle ke konci. Don Rua se právě v Mirabello připravoval na zahájení nového školního roku, kdyţ
přijel z Turína mladý salesián don Provera, vstoupil do místnosti, kde Rua právě psal seznam ţáků a
učitelů a řekl mu: „Don Bosco Ti vzkazuje, ţe máš vedení hned předat a přijet k němu do Turína!“
Don Rua odloţil pero, vstal, vzal ze stolu breviář a řekl: „Jsem hotov!“ Předal vedení ústavu
nástupci a odjel do Turína. Tam přijel tak klidný, jako by ho tato změna nestála vůbec ţádnou oběť. A
přece ještě po delší době zpozorovali spolubratři v jeho oku slzu, kdyţ přišla řeč na jeho ředitelování
v Mirabello. Ve Valdoccu zasedl ihned za stůl dona Alassonattiho a s naprostou nenuceností převzal
činnost prefekta ústavu i Kongregace. Dokud ţil Don Alassonatti, don Rua pokračoval věrně v duchu
a směrnicích jeho činnosti, ač tak velký ústav a změněné poměry vyţadovaly nejednou změnu v práci
vedení ústavu. Don Rua pokračoval dokonce i v jeho práci o přiznání úcty blahoslaveného krajana
dona Alassonattiho Cherubinu Testovi, který tam byl od nepaměti uctíván. Podařilo se mu doručit
papeţský dekret povolující tuto úctu ještě do rukou svého umírajícího předchůdce. 20 dnů po smrti
dona Alassonattiho se shromáţdila kapitula salesiánů a don Rua s osmi dalšími spolubratry sloţil do-
24

3.6 Page 26

▲back to top


ţivotní řeholní sliby do rukou Dona Boska. Od té chvíle náleţel don Rua zcela a bezvýhradně Donu
Boskovi a stával se před očima všech „druhým Donem Boskem“.
Jako prefekt či místoředitel salesiánské společnosti měl na starosti především hmotnou stránku
všech ústavů Dona Boska, dále kázeň a pořádek a ve spolupráci s rádci pro školní záleţitosti a du-
chovní vedení měl téţ dohled na vyučující personál i pedagogické asistenty. Nad to měl don Rua bez-
prostřední osobní vedení všech učňů i mistrů a správu „Katolického nakladatelství lidové četby“ a
velmi obtíţný úkol vyplácet účty a mzdy při stavbě baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů. A
všechno zastával bezvadně. Byl hluboce přesvědčen, ţe k uchování horlivosti a zboţnosti v ústavech
je nezbytně třeba zachovávat přesný pořádek a pravou řeholní chudobu. Proto často svolával předsta-
vené ústavu na společné konference, na kterých se projednávaly opět a opět různé praktické aspekty –
pořádku, chudoby a vyuţívání času. Při tom si počínal tak přirozeně a nenápadně, ţe jak praví don
Francesia o té době povrchní pozorovatel by se mohl domnívat, ţe don Rua vlastně nic nedělá a zatím
se pod patronátem Dona Boska nepohnul bez dona Ruy ani lístek. Byl ve dne, v noci všude.
Vedle řádných chovanců bylo tenkrát v oratoři občas i několik hochů dodaných na intervenci
vládních činitelů, soudů a policie, z hnízd krajní bídy a opuštěnosti. Na tyto uboţáky propadlé všelija-
kým návykům a zárodkům neřesti nepůsobil dostatečně ani příklad vzorného chování ostatních chlap-
ců a bývalo, je třeba nejen často napomínat, ale občas i trestat a tak určitým způsobem vyvaţovat ne-
vyčerpatelnou dobrotu a dobráckost Dona Boska. Někteří z těch hochů byli uţ opravdoví mladiství
zločinci a sám Don Bosco se musel několikrát dovolávat pomoci policie. Také tito uboţáci byli zvlášť
svěřeni pozornosti a péči dona Ruy, který v kaţdé situaci zachovával klid a váţnost, která krotila i
divochy. Při tom byl vţdy vůči všem udivujícím způsobem zdvořilý a laskavý.
Jeden z tehdejších chovanců oratoře don Francesco Paglia o tom napsal: „Don Rua byl vůči
všem naprosto spravedlivý. Zastával úřad nepříjemný, a přesto byl od všech milován a ctěn jako otec.
Měli jsme ho rádi, protoţe se všemi jednal pěkně. Někdy musel někoho napomenout, jiného pokárat,
uloţit pokání nebo trest. Vţdy uměl jedinečně smíchat hořké se sladkým. Před pokáráním se snaţil
pochválit, vyzvednout skutečné zásluhy nebo dobré stránky a povzbudit k naději. Snad právě proto se
těšil pověsti velikého světce a říkalo se o něm „mrtvé nekřísí ani neuzdravuje nemocné, ale za to doci-
luje zázračných obrácení“. Jiní se tomu smáli, ale Don Bosco říkal docela váţně: „Kdyby don Rua
chtěl, mohl by dělat i zázraky“.
V jeho pracovně stál obyčejný stůl, za ním prostá polička na knihy a u vchodu dvě ţidle. Jinak
nic. Ţádný nábytek, ţádný obraz jen kříţ a jistý čas vedle něho připíchnuté špendlíkem dva malé ob-
rázky, jaké rozdával Don Bosco i on sám chlapcům. Ve vedlejší místnosti několik stolků se ţidlemi
pro sekretáře, kteří vedli účetní hospodářskou stránku celého díla Dona Boska. Don Rua však o všem
věděl a vše řídil. Kdokoliv vstoupil do těchto místností, neubránil se hlubokému dojmu. První poučení,
které tu získal, bylo poučení o chudobě, druhé o poctivé přehledné správě majetku a šetrnosti. Ani
kousek čistého papíru nesměl přijít nazmar. Don Rua býval první u stolu: rozdělit úkoly a přidělit
svým spolupracovníkům. Pak se s nimi pomodlil modlitbu před prací: „Činy naše prosíme, Pane…“ a
dali se do práce. Před polednem jim přečetl kousek „Následování Krista“, nebo ze spisů svatého Fran-
tiška Saleského. Pak se spolu pomodlili „Anděl Páně“ a šlo se k obědu. Odpoledne kolem dvou hodin
bylo společné duchovní čtení a opět práce za stolem aţ do večera, kdy se pracovní doba zakončila
poboţností s eucharistickým poţehnáním.
Jeho „spolupracovníci“ byli lidé velmi rozdílní: jedni byli čekateli-aspiranty na salesiánský ţi-
vot, byli to laici, klerici, někdy i některý kněz. Byla to pro ně doba zkoušky – do jisté míry noviciát,
po němţ byli přidělováni k jiným pracím v různých salesiánských domech. Ale někdy byli mezi nimi i
lidé, které nikdo jiný nechtěl, ţe se k ničemu nehodili nebo se jim do ničeho nechtělo. I tyto bral don
Rua a snaţil se z nich získat, co nejvíce se dalo. Uměl je účinně povzbuzovat příkladem i slovy. Pra-
covna dona Ruy byla zároveň přijímací kanceláří k jednání se všemi dodavateli a hospodářskými fak-
tory i s rodiči či právními zástupci chovanců.
Don Bosco měl konečně zástupce podle „svého obrazu“ a mohl se častěji vzdalovat z oratoře
bez obav, ţe by za jeho nepřítomnosti došlo zase k znetvoření duchovního prostředí jeho ústavů.
Začátkem roku 1867 dosáhl první z Boskových salesiánů don Francesia doktorského diplomu
filosofie na královské univerzitě v Turíně. V odměnu za dřinu s tím spojenou mohl provázet Dona
Boska do Říma a zůstat tam s ním dva měsíce. V květnu téhoţ roku byl v doprovodu salesiána kněze
25

3.7 Page 27

▲back to top


Costamagna v městě svých velkých přátel – Caramagna. Na zpáteční cestě byl v dobré sdílné náladě a
vyprávěl svému průvodci, jakou radost mu působí Pán tím, ţe mu posílá takové vynikající spolubratry,
spolupracovníky jako hudebníka Cagliera, spisovatele Duranda, Lemoyne a Francesia, svaté kněze
jako Chivarella a jiné a kdyţ dospěl k donu Ruovi, řekl: „Poslyš, Jakube, kdyby mi Bůh sdělil: Done
Bosco, připrav se, musíš zemřít – zvol si také nástupce, protoţe nechci, aby dílo tebou začaté zaniklo –
ţádej proto pro někoho tolik milostí, darů a důkazů přízně, kolik povaţuješ za potřebné, aby mohl
řádně plnit svůj úřad – a já mu je dám – ujišťuji tě, ţe bych nevěděl, co mám ještě vyprošovat pro dona
Ruu, protoţe on to vše uţ má!“
Co tak účinně podporovalo dona Ruu, aby se neustále snaţil být ve všem vzorem? Nepochyb-
ně téţ mimořádné události okolo jeho duchovního otce Dona Boska.
Byla to léta, kdy se stavěl chrám Panny Marie Pomocnice. Don Rua o tom napsal sám. Byl
jsem stále po jeho boku a musel jsem za něho odpovídat na většinu dopisů, které dostával. Mohu říci,
ţe to byly stovky, někdy i tisíce dopisů týdně. Ve všech byly prosby o jeho modlitbu, jako by to byl
světec, který u Panny Marie všechno zmůţe. Bezpočetní prosili o jeho poţehnání, výslovně o jeho
osobní. Podobně většina těch, kdo mu posílali dary na mše svaté, povaţovala to nejvyšší důkaz přízně,
aby ji celebroval on sám.
V květnu 1867 pocítil don Rua sám účinnost jeho poţehnání. Uţ několik nocí jej trápila tako-
vá bolest jedné ruky, ţe nemohl spát, ba musel vstát z loţe. V přítomnosti Dona Berty mu Don Bosco
dal své poţehnání a pomodlil se za něho. Pak ho vyzval, aby konal novénu k Panně Marii Pomocnici a
zvláště při pozdvihování sv. Hostie prosil o milost.“Měj víru, řekl mu, a ne pouze naději!“ Před uply-
nutím novény byl don Rua plně zdráv. Ta léta byla pro něho opravdu vysokou školou víry a důvěry
v Boţí Prozřetelnost. Sám doznal v protokolu beatifikačního procesu Dona Boska: „Někdy jsem
k němu přicházel celý rozmrzelý a podráţděný spoustou dluhů, které bylo nutno splatit. Bez nejmenší-
ho vzruchu mi odpovídal vţdy s úsměvem: „Člověče malé víry, uklidni se. Pán nám určitě pomůţe!“
Svěcení chrámu Panny Marie Pomocnice bylo pro dona Ruu spojeno s tak nadměrnou prací a
péči o všechno v oratoři i mimo, ţe po skončení slavností trvajících celý týden musel 29. 7. 1868
ulehnout a lékaři brzy usoudili, ţe nemoc je nadmíru váţná. Don Bosco byl právě mimo Turín. Don
Rua sám prosil o svátosti umírajících. V ústavu to vzbudilo velký rozruch a zármutek. Don Bosco byl
rychle povolán zpět. Vrátil se podvečer. Sotva překročil práh domu, přiběhli k němu spolubratři i cho-
vanci a podávali mu hlášení o těţkém stavu dona Ruy. Prosili ho, aby šel rychle k němu a udělil mu
poţehnání Panny Marie Pomocnice. Don Bosco zůstal klidný a řekl: „Uklidněte se, znám dona Ruu,
ten od nás neodejde bez mého dovolení!“ Toho dne bylo mnoho zpovídání, protoţe následující den se
konala příprava na šťastnou smrt. Don Bosco šel proto rovnou do zpovědnice a byl tam do pozdního
večera. Pak přes naléhavé prosby dona Berty šel napřed klidně k večeři, pak do svého pokoje a teprve
potom vystoupil do pokojíku dona Ruy. Po několika slovech mu nemocný řekl sotva slyšitelným hla-
sem: „Done Bosco, je-li to má poslední hodina, řekněte mi to, prosím, docela otevřeně. Jsem připraven
na všechno.“
Don Bosco odpověděl docela vesele: „Drahý Done Ruo, nechci, abys teď umřel. Ty mi musíš
pomoci ještě v tolika záleţitostech!“ Řekl mu ještě několik povzbuzujících slov a udělil mu poţehnání.
Příští ráno jej šel opět navštívit. Byl u něj právě Dr. Gribaudo, který povaţoval stav nemocného stále
za velmi váţný a dával málo naděje, ţe by ho bylo moţné zachránit. Ale Don Bosco prohlásil: „Ať je
stav sebeváţnější, můj don Rua se musí uzdravit!“
Na stole stála nádobka s olejem nemocných. Don Bosco to zpozoroval a zvolal: „Jak malou ví-
ru máte vy lidé. Done Ruo, buď jen dobré mysli!“ A ţertem připojil: „Hleď, ani kdyby tě vyhodili
z okna na dlaţbu dvora, bys teď neumřel!“ A dal mu znovu své poţehnání.
Od té chvíle se stav nemocného začal zlepšovat a za několik dnů byl k údivu všech mimo ne-
bezpečí. Tu se ukázalo, jak byl oblíbený. Sotva se rozneslo v oratoři, ţe don Rua smrtelně onemocněl,
ţáci i představení opustili školy a spěchali do chrámu, aby prosili Pomocnici křesťanů o jeho uzdrave-
ní a zachránění. Kdyţ pak nastala rekonvalescence a nemocný uţ mohl vstát z postele a udělat pár
kroků, musel vyhovět přání všech a sejít do sálu, kde byla na jeho počest uspořádána improvizovaná
estráda. Rekonvalescence trvala sice dost dlouho, ale vedla k úplnému uzdravení. Po návratu do práce
dostal don Rua ještě další novou funkci: stal se novicmistrem nových členů, kteří se hlásili do Společ-
nosti, která dostala v Římě prozatímní uznání „na zkoušku“. Titul novicmistra však nedostal. Don
26

3.8 Page 28

▲back to top


Bosco to ještě nepovaţoval za vhodné, ani se vůbec nemluvilo o noviciátu. To věděl jen Don Bosco a
don Rua, který „novice“ vedl individuálně a působil více příkladem neţ slovy. Mohl jim říci se sv.
Pavlem: „Jednejte, jak vidíte na mně!“
O nedělích a svátcích míval kázání především pro chlapce a spolubratry, odpoledne pak vý-
klad katechismu a o sobotách měl pro mladé spolubratry biblickou hodinu výkladu Nového zákona,
která byla vţdy zároveň hodinou asketiky. K tomu byl téţ pravidelným zpovědníkem v domě a měl
denně mnoho kajícníků. Velmi často byl volán k lůţku umírajících.
Koncem roku 1871 těţce onemocněl Don Bosco. Při návštěvě salesiánského ústavu ve Varaz-
ze dostal osypky (tj. spalničky) a z toho vysokou horečku. Případ byl hned velmi pováţlivý a vyvolal
veliký rozruch u všech salesiánů, chovanců i příznivců a všude se začalo útočit na nebe nekonečnými
řetězy modliteb a dobrovolných obětí. V čele toho taţení prosebníků stál opět don Rua. Uţ 15. února
se Don Bosco vrátil do Turína zdravý a čilý. Ale don Rua se obětoval ještě usilovněji na všech polích
salesiánské práce, aby milovaný otec mohl trochu lépe šetřit své zdraví. Při tom nebyl sám zcela zdra-
. Od těţké nemoci v roce 1868 se po mnoho let necítil zcela dobře a Don Bosco napomínal zase
jeho, aby se trochu šetřil.
Velkým koníčkem dona Ruy bylo dbát o přesné zachovávání ústavního pořádku, na jehoţ
zdokonalení v posledních letech tolik pracoval. Čím více rostlo dílo, čím více přibývalo chlapců
v ústavech a nových členů společnosti, tím více bylo třeba dbát na pravidelný řád, který i proti vůli
svých tvůrců vytvářel onu rodinnou volnost a dobrovolnou souhru všech v počátcích díla. Don Barbe-
ris například doznává: „Jako prefekt ústavu musel don Rua dost často plnit i povinnosti trpké a nepří-
jemné, takţe se ho chlapci spíše báli, neţ ho milovali, ale počínal si při tom tak obratně, ţe ho museli
obdivovat i ti nejlehkomyslnější.“ I v této době si don Rua s hochy ještě hrával při společných hrách o
přestávkách a nebylo moţné neobdivovat jeho přívětivost, veselost a pokoru. Při tom všem byl nejen
ctěn ode všech, ale od nejedněch i obáván a hláška „máš se dostavit k donu Ruovi“ působila na málo
snaţivé jako studená sprcha. A protoţe všichni byli přesvědčeni, ţe právě on bude jednou nástupcem
Otce Boska, začali mít i nejlepší spolubratři obavy, ţe bude-li don Rua zastávat delší dobu s takovou
neúhybnou přesností úřad prefekta, ztratí lásku svých podřízených.
A tak se jednoho dne vynikající don Cagliero odebral k Donu Boskovi a otevřeně mu řekl:
„Drahý Otče Bosco! Je zřejmé, ţe po vaší smrti – kéţ je co nejvzdálenější – musí vaše dědictví převzít
don Rua. To je všeobecné přesvědčení, které jste i vy vícekrát vyslovil. Ale nejsou všichni uţ tak za-
jedno, ţe si pak don Rua dovede získat takovou důvěru jako vy, protoţe ta naprostá přísnost, s jakou
musí vystupovat při udrţování pořádku, ho činí nemilým v očích mnohých.“
Don Bosco uznal toto hlášení za odůvodněné a ujistil Cagliera, ţe to brzy vyřeší. V roce 1872
jmenoval prefektem P. Proveru a Ruu ustanovil za ředitele. Don Rua poslechl, ale titul ředitele nepřijal
– protoţe přísluší Donu Boskovi – nazýval se místoředitelem. Změna se začala poměrně brzy projevo-
vat na projevech dona Ruy. Chvíli mu to ještě trvalo, neţ se dobře vţil do nového úřadu. Něco z jeho
strohosti bylo asi zaviněno přirozenými sklony povahy, ale daleko více to vyplývalo z jeho horlivosti
plnit vzorně a striktně povinnosti prefekta. Jako generální prefekt Společnosti i oratoře měl i nadále
vrchní dozor nad kázní a také nadále o něm trvalo mínění, ţe je představeným, který přísně dbá na
pořádek. Jeho hrdinné ctnosti ovšem působily na kaţdého, někteří chlapci ho dokonce občas povaţo-
vali ještě za většího světce neţ Dona Boska.
V roce 1872 dokončil při své nadměrné práci i přípravu k ústní zkoušce pro diplom profesora
rétoriky. Písemnou práci udělal na výbornou uţ v roce 1865, ale k ústní ho na univerzitě nechtěli, pro-
toţe nesplňoval jakési malicherné podmínky. Teprve v tomto roce konečně dosáhl diplomu. Vynikal
kromě toho také v dějepise a zvláště v řečtině. Řecké klasiky překládal všechny přímo „z listu“. Byl
v tom také hledaným a úspěšným pomocníkem mnohým studentům.
27

3.9 Page 29

▲back to top


11. kapitola
Zosobněná pravidla
Don Bosco svěřil v roce 1872 nově jmenovanému řediteli velmi těţký a choulostivý úkol: při-
dělovat spolubratry, jejichţ počet stále stoupal, do osmi salesiánských ústavů. V dopisu z 1. října toho
roku mu přikazuje: „Přikroč k přidělování spolubratří. Dělej vše, co je v tvých silách, aby se vše dělo
dobrovolně, nikoliv nuceně. Kdyţ vyvstanou těţkosti, přenechej je mně!“ A 19. října: „Dělej vše moţ-
, aby vedoucí i podřízení byli spokojeni!“
A přece bylo nemoţné opravdu všem vyhovět. Stalo se, ţe i Don Bosco, který znal tak dobře
své duchovní syny a byl tak otcovsky laskavý, dostal od některého z nejlepších salesiánů negativní
odpověď. Radil proto i donu Ruovi spokojovat se s dosaţitelným a vynakládal vše, aby vycházel spo-
lubratřím, co nejvíce vstříc. Podle informací dona Francesia obraceli se staří i mladí na dona Ruu. Znal
výtečně umění zajistit si důvěru a oddanost těch, kteří se pro neúspěch vraceli z bliţších či vzdáleněj-
ších filiálek. Měl na ně velký ohled a svými radami jim pomáhal k úspěšné práci na jiném místě. I
v této věci byl opravdu následovníkem sv. Františka Saleského, který přijal do sluţeb přihlouplého
uboţáka. Kdyţ ho proto kdosi litoval, kolik trpělivosti to ţádá, odpověděl: „Jsou dary, které Bůh ne-
dává kaţdému.“ I trpělivost dona Ruy byla často vystavena hrdinským zkouškám. Upozorňoval, do-
hlíţel, naléhal, ale spokojoval se s tím, čeho bylo v daných situacích moţné dosáhnout.
Další dílo, ve kterém don Rua horlivě a úspěšně pomáhal svému duchovnímu otci, bylo dílo
kněţských a salesiánských povolání. Uţ od prvních let oratoře, ale zvláště od otevření gymnázia ve
Valdoccu přicházeli četní starší hoši, kteří byli plní nadšení pro kněţský stav, ale měli za sebou jen
několik nejniţších tříd obecné školy. (Školní docházka nebyla ještě povinná.) Don Bosco vytvořil pro
ně v ústavu San Pier d´Arena u Janova nové samostatné dílo „Synů Mariiných“, kde se bral ohled na
jejich dispozice, věk, zkušenosti a obětavost a podle toho se vytvářela tzv.“ohnivá škola“. Ani všichni
salesiáni neuměli hned pochopit myšlenku Dona Boska a nejen, ţe odpírali spolupracovat na takové –
podle nich – povrchní škole, ale házeli jí klacky pod nohy. Don Rua se postavil za Dona Boska
s klidem, ale s celou váhou své osobnosti a zvítězil i v tom.
I po jmenování ředitelem podrţel don Rua úřad vrchního prefekta a novicmistra. Novicmis-
trem zůstal do školního roku 1874–75, kdy jej vystřídal vynikající don Julius Berberis – a generálním
či vrchním prefektem byl aţ do jmenování vikářem Dona Boska v roce 1885.
Salesiánský kněz don Jan Rinaldi, který byl v letech 1924–29 prvním ředitelem českého sale-
siánského díla v Perose Argentině, vzpomínal, jak ho v roce 1873 don Rua jako magistr noviců zkou-
šel v trpělivosti a pokoře. Nechal si ho zavolat do kanceláře, kde pracoval i se sekretářem pod zámin-
kou, ţe mu chce dát nějakou práci. V poledne se s ním pomodlil Anděl Páně a poslal ho k obědu s tím,
aby přišel opět ve dvě hodiny. Kdyţ se opět přesně dostavil a ohlásil, odpověděl mu dobrácky, ţe pro
tentokrát nepotřebuje jeho pomoc a ţe ho opět zavolá, aţ ho bude potřebovat.
O jeho bdělosti v té době vypráví slavný salesiánský hudební mistr a skladatel koadjutor Do-
gliani: V do, kdy jsem byl ještě zaměstnán v knihkupectví, jsem jednou pozdě večer dobře pozoro-
val dveře obchodu, abych se mohl oddat na chvíli hře na housle. Spustil jsem i rolety a byl přesvědčen,
ţe to nemůţe být ven slyšet. Byla uţ půlnoc. Slyším klepání. Kdo by to mohl být? Dělám jako bych
neslyšel a hraji dále. Klepání se ozve znovu a značně hlasitě. Nezbylo neţ otevřít. K velkému údivu i
úleku vidím před sebou dona Ruu. On znal dobře mou citlivost a proto ani slovo výtky. Poloţil mi
několik otázek a poţádal mne, zda bych mu nemohl něco ještě zahrát. To já ochotně. A don Rua: „Ale
venku jsem slyšel harmonii jako z dvojích houslí. Ty jsi tu sám?“ – „To jsem, důstojnosti, právě jsem
nacvičoval skladbu na dvě struny.“ – „Zahrej mi to!“ Zahrál jsem rád.“Pěkné, ale zdálo se mi, jako
bych slyšel flétnu.“ – „Toho se, Done Ruo, docílí tak, ţe při hraní se sotva dotýkáme strun houslí a
zároveň foukáme na ústní harmoniku.“ Na to don Rua: „Výborně, ale kdyţ ty cvičíš tak pozdě v noci,
můţeš si poškodit zdraví. Najdeme ti jiné hodiny pro školu hudby. Noc je na spaní a klid.“ Pozdravil
mne velmi přátelsky a rozešli jsme se. Bylo to pro mne velké a trvalé povzbuzení.
Podobně svědčí don Varvello, ţe kdyţ se jako chovanec oratoře připravoval s kamarády na
maturitu, vstávali potají uţ před čtvrtou hodinou a učili se na hlavním schodišti, kde svítilo jediné
plynové světlo. Aniţ si dovedli vysvětlit jak, byl don Rua najednou u nich. Chlapci se rozprchli, on je
však poznal, ale nikdy jim to nevytkl. Kdyţ bylo třeba, napomínal, varoval opět a opět celé měsíce i
28

3.10 Page 30

▲back to top


roky, ale nikdy proto neodpíral takovým svou lásku. Kdyţ šlo o uráţky Boha, byl přísný jako Don
Bosco. Kdyţ šlo o drobné chyby a přestupky, byl shovívavý a někdy i vtipný. Jeho téměř všudypří-
tomná bdělost byla obdivující. Píše don Piccollo: „Byl jsem uţ mladičkým klerikem, kdyţ si mne jed-
nou o přestávce po obědě zavolal don Rua a pravil: Poslyš, Františku, potřebuji tvou pomoc. Kaţdý
den o hlavní přestávce po obědě přijdeš ke mně a přivedeš mi chlapce, jehoţ jméno ti řeknu.“ Obětavě
jsem se snaţil splnit uloţený úkol. Ale ne a ne najít hledaného hocha, ač jsem prochodil všechny dvo-
ry a všechny kouty i místnosti ústavu. Vracel jsem se s hlášením, ţe jmenovaného chlapce nemohu
najít. Nebyl jsem tím nijak dojat, ale přikázal mi, abych se znovu vydal na obchůzku a pomodlil se při
tom Otče náš ke cti sv. Antonína. Ale i tak má snaha a námaha zůstala marná. Strávil jsem tímto cho-
zením celou dobu velké odpolední přestávky a téměř nikdy jsem hledané nenašel. Aţ po letech jsem se
dověděl, ţe v té době za mnou „pálil“ nebezpečný kamarád a don Rua, kterému nic neušlo, mne tímto
způsobem vzdaloval z dosahu takového nebezpečného přátelství. Dával mi hledat chlapce, kteří
v ústavu vůbec nebyli, abych tím byl zaměstnán po celý čas rekreace. Někdy jsem mu šel podat hláše-
ní do jeho světničky. Po zaklepání jsem rychle otvíral dveře a obyčejně jsem ho přistihl při modlitbě
vkleče, nebo jak chvatně vstával z klekátka.
První pravidla nové salesiánské společnosti, která Don Bosco předkládal v Římě ke schválení,
sestavoval nejen podle svých představ, ale také podle praktického denního ţivota svých duchovních
synů, především Ruy. Jako význačné salesiánské charakteristiky doporučoval často to, čím se tak vy-
značoval don Rua: Jednotu v myšlení i jednání, šetrnost a věrnost pravidlům. Všichni tehdejší chovan-
ci a salesiáni byli toho názoru, ţe don Rua je zosobněná věrnost pravidlům. Nikdo ho nemohl pozoro-
vat bez údivu a obdivu.
Jednoho dne časně zrána asi o půl čtvrté slouţil don Rua mši svatou u oltáře v bazilice Panny
Marie. Tu přiběhne ke kostelníkovi kněz a ptá se: „Kde je don Rua?“ – „Slouţí mši svatou.“ – „To je
hrozné. Právě k vám přichází jistý kníţe s rodinou a don Rua ho musí přivítat, kdyţ Don Bosco není
doma.“ – „Má snad přerušit mši svatou?“ – „Ať si aspoň pospíší.“ – „Po mši svaté vám bude jistě
k dispozici. Ať na něj výsosti laskavě počkají.“ Panstvo zatím vstoupilo a já jsem je pozval, aby se na
chvíli posadili a počkali. Minulo 20 minut a don Rua se vracel od oltáře se sklopenýma očima a zcela
usebrán. Hned k němu přiběhl onen uspěchaný kněz a říká mu hlasitě: „Done Ruo, pospěšte si, je zde
jistý kníţe se svou rodinou. Pospíchejte.“ don Rua zcela ponořený v Boha, kterého právě přijal, jakoby
ani neslyšel. Odloţí roucha a obrátí se. Tu kníţe povstává a chce mu jít vstříc. Rua však mírně pokyne
rukou, aby na chvíli počkal. Klekne na klekátko, vnoří tvář do dlaní a stráví tak v modlitbě dalších 20
minut. Konečně povstane, usměje se jako anděl, rozpřáhne ruce a jde vstříc vysokému panstvu.
Omlouvá se, ţe se jim nemohl hned věnovat, protoţe se chvíli musel věnovat Pánu a Králi nebes.
Kníţe i jeho průvod byli prostě udiveni a dojati. Při odchodu opakoval kníţe: „Don Rua je
světec, veliký světec.“
12. kapitola
První vizitátor salesiánských domů (18751877)
Dosud navštěvoval nové salesiánské domy především sám Don Bosco. Jeho návštěvy měly
ovšem vţdy ráz otcovský. Ale bylo stále více třeba dohlédnout, poradit, pomoci, vybízet také po
stránkách formálních a úředních. Nadto se stávalo, ţe kdyţ byl Don Bosco mimo Turín, slábly hmot
příspěvky různých dobrodinců, kteří byli zaměřeni na osobu světce. A tak ustanovil Don Bosco svého
prvního pomocníka téţ prvním vizitátorem a inspektorem všech ústavů.
První takové kontrolní a organizační vizitace vykonal don Rua v roce 1875 v ústavech
v Lanzo, San Pier d´Arena a ve Varazzo, kam přišel pár dnů po návštěvě Dona Boska. Při své aţ pun-
tičkářské přesnosti a důkladnosti vedl si samozřejmě zápisníček, do kterého drobným písmem, ale
přehledně zaznamenával vše, co mělo být v ústavu ověřeno a vyšetřeno, zjištěné nedostatky, potřeby i
úkoly pomoci. Nejdříve vizitoval sakristii a kostel nebo kapli, zjišťoval čistotu kostelních rouch i ol-
tářního prádla, stav oltářů, čistotu podlahy i stěn. Ověřoval si, kdy a jak se konají nedělní a sváteční
bohosluţby. Pak prohlédl pokojíky představených, zda v nich není něco zbytečného nebo odporujícího
salesiánské chudobě. Potom přišly na řadu studovny, třídy a loţnice chovanců a všude se přesvědčo-
val, zda tam nejsou závady v čistotě, větrání a vůbec v hygieně. A pochopitelně se nejvíce zajímal o
29

4 Pages 31-40

▲back to top


4.1 Page 31

▲back to top


duchovní ţivot spolubratrů a chlapců. Chtěl vědět, zda se konají předepsané konference pro spolubrat-
ry, měsíční přípravy na dobrou smrt, zda v domě vzkvétá pokora, čistota, chudoba, poslušnost, zda
kaţdý plní dobře povinnosti svého úřadu. Zvláštní pozornost věnoval klerikům. Kontroloval, jak se
věnují studiu filosofie, případně teologie, jak plní povinnosti asistentů a učitelů. U chlapců se zajímal
především o jejich zdraví, dále jak jsou vedeni při modlitbách a poboţnostech, jaké pomoci se jim
dostává při studiu a ve škole, jak vzkvétají jejich druţiny, jakou mají důvěru ke svým učitelům a před-
staveným, zda jsou mezi nimi nadějní kandidáti kněţství, zda mají k dispozici řádné i mimořádné zpo-
vědníky apod. Nakonec kontroloval hospodaření ústavu a jeho evidenci v knihách a jaké váţnosti po-
ţívá dům ve svém okolí. Na všechny zjištěné nedostatky nebo závady upozorňoval dotyčné hned na
místě, ale zapisoval si je také do notýsku a po návratu do oratoře vypracoval zprávu o výsledku své
vizitace, kterou pak poslal řediteli a prefektu ústavu. Tak jednou řediteli zdůrazňuje, aby kárání a
všechna disciplinární řízení přenechával jiným, aby se tak nepřipravoval o oblíbenost u podřízených.
Jinému doporučuje, aby tolik nezdůrazňoval svou autoritu, jinak si odradí všechny spolubratry i chlap-
ce. Jinému opět připomíná, aby se více stýkal s chlapci ústavu a tak poznal lépe jejich potřeby i nebez-
pečí atd.
V roce 1875 vizitoval na přání Dona Boska také právě vznikající dílo Dcer Panny Marie Po-
mocnice v Monrese. V jeho notesu chybí jakékoliv poznámky z této vizitace, ale v kronice ústavu
v Monrese je zaznamenané, ţe jeho návštěva velmi povzbudila všechny sestry k větší horlivosti a za-
nechala trvalý vliv.
11. 11. 1875 odjíţděla z Turína první výprava misionářů Dona Boska do Argentiny a Patago-
nie. Vedl je slavný don Cagliero, který byl po Ruovi hlavním a velmi výkonným pomocníkem světce
při budování salesiánského díla. Jeho odjezdem padlo opět tolik práce a úkolů na hlavu Ruovu! První
Don Boskův pomocník, generální prefekt i spirituál salesiánské společnosti, ředitel oratoře, řádný ka-
zatel a zpovědník v bazilice Panny Marie Pomocnice, vizitátor salesiánských domů v Itálii, vrchní
ředitel díla Dcer Panny Marie Pomocnice, navíc i zpovědník Sester, které přišly do nového ústavu
v Turíně poblíţe oratoře ve Valdoccu, ba jednu dobu duchovní ředitel útulku markýzy Barolové. Jiné-
ho by byl takový nával práce prostě srazil, ale don Rua konal vše tak klidně, vesele a samozřejmě,
jako by to byla nejpřirozenější věc.
21. 6. 1876 mu zemřela matka. Byla to pro něho těţká rána a stěţí přemáhal pláč. Zůstal však
zcela oddán do vůle Boţí. Velkou útěchou mu byla upřímná účast nejen všech spolubratrů s Donem
Boskem v čele, ale také stovek chlapců, kteří obětovali za zemřelou sv. přijímání, modlitby a jiné dob-
ré skutky. Dědici matčinými byli don Michal a bratr Antonín. Don Rua byl pořadatelem pozůstalosti.
Vypočetl vše do haléře a rozdělil stejným dílem, i kdyţ šlo jen o hodnotu několika desítek lir. Poslal
bratrovi 70 lir a navrhl mu, aby to rozdělil mezi své děti jako památku po babičce.
Večer 14. 8. 1876 bylo po dlouhém zpovídání několik kněţí zpovědníků s Donem Boskem u
večeře. Přišla řeč na to, zda je pravda, ţe práce zabíjí salesiány. Don Bosco řekl: „Kdokoliv z nás by
umřel z pracovního přepětí, přitáhl by této naší společnosti sto jiných. Je pravda a jsem na to hrdý, ţe
se u nás pracuje mnoho. Ale řeči, které sem tam slýchám, ţe naši zemřelí kněţí zemřeli v důsledku
nadměrné práce, se mi zdají nesprávné. Pracovali mnoho, byli to stateční rytíři práce. Kdyby si dopřá-
vali klidu, snad by mohli ţít déle, ale kaţdý z nich měl nemoc, kterou lékaři museli prohlásit za nevy-
léčitelnou.“ A vypočítával, jaké nemoci měli čtyři kněţí – Alassonatti, Ruffino, Croserio a Chiala,
kteří v nedávné době zemřeli, a pak pokračoval: „A to platí i o dalších. Byli nepochybně bez ustání
v práci, ale přece se nezhroutili docela a doslova pod tíhou práce. Jako oběť práce bychom však mohli
označit dona Ruu. Přece však vidíme všichni, ţe nám ho Bůh uchovává v dostatečném zdraví a síle. I
kdyby bylo pravdou ono povídání o smrti z práce, jaká by to byla sláva padnout pod tíhou práce. Tak
velkou oběť odměnil Pán nejen velkým vyznamenáním uchovávaným v nebi pro tyto hrdiny práce, ale
také na zemi tím, ţe pošle příslušné společnosti stonásobný dorost.“ A mluvil pak o chudobě, o stříd-
mosti v jídle a pití a o poslušnosti. To vše byly význačné rysy hrdinství dona Ruy. Na začátku školní-
ho roku 187677 ho Don Bosco zbavil úřadu místoředitele oratoře, který převzal Josef Lazzero. Při
večerním slůvku oznámil ţertovně chlapcům: „Don Rua zkrachoval a přestal být ředitelem, Don
Bosco zkrachoval jiţ dříve a don Lazzero to také tak dopracuje, nakonec zbankrotujeme všichni.“ Ale
i přes toto vyhlášení obraceli se i nadále jak spolubratři, tak chlapci na dona Ruu jako dříve.
30

4.2 Page 32

▲back to top


13. kapitola
Vždy obdivuhodný (18771879)
V únoru 1877 se sešli ve Valdoccu ředitelé ústavů v Itálii a Francii. Don Rua podával zprávu o
stavu Společnosti v těchto státech a Don Bosco zprávu o misijní činnosti v Latinské Americe. Při tom
don Rua prohlásil: „Naše Společnost činí denně obdivuhodné pokroky. Je to přímo hmatatelné, jak se
těší trvalé přízni Boţí. Rozvíjí se nejlépe právě v pronásledování a těţkostech.“
Don Bosco na závěr své zprávy uvedl, co mu řekl papeţ Pius IX. při audienci před několika
dny: „Jděte a pište svým synům, říkejte jim to teď a opakujte vţdy znovu: není nejmenší pochybnosti,
ţe Boţí ruka řídí vaši společnost. Na vás spočívá proto velká zodpovědnost a budete muset klást počet
z takové přízně a milosti. Říkám vám to ve jménu Boţím. Budete-li s Boţí pomocí spolupracovat
svým dobrým příkladem, budete-li ve svém společenství rozvíjet zboţnost, mravnost, zvláště pak čis-
totu srdce, budete-li toto smýšlení pěstovat a šířit, pak budete mít horlivé pomocníky, spolupracovníky
a sluţebníky, pak uvidíte, jak se bude stonásobně mnoţit počet povolání řeholního stavu, jak k vám,
tak do jiných řeholí i diecézních kněţí.“ Byla to poslední slova toho papeţe Donu Boskovi. A ten je
v Turíně komentoval: „Neopomíjejme pečovat s největší svědomitostí o zdravou mravnost. Bylo by to
neštěstí a zatemnilo by to všechnu nabytou dobrou pověst, kdyby salesiáni degenerovali. Bůh by nás
rozptýlil a zničil, kdybychom se proviňovali proti čistotě. Je to vůně, která musí být šířena u všech
národů a u všech osob, je to jádro kaţdé ctnosti. Jak věrným pomocníkem a spolupracovníkem Dona
Boska byl i na tomto poli don Rua. Mohlo by se zdát, ţe byl tak horlivý a věrný do puntíčku pravidel
z přirozeného sklonu své povahy tíhnoucí k dokonalosti ve všem, ale ve skutečnosti si takto počínal
jen z poslušnosti. Don Bosco byl jeho vůdcem a učitelem i v bdělosti. Je dochována řada lístků a psa-
níček, ve kterých ho krátkými, ale jasnými a naléhavými slovy pověřuje různými choulostivými zále-
ţitostmi. Don Boskův pohled i napomenutí při jednotlivých drobných přestupcích, ţivotně důleţité
záleţitosti i zdánlivě bezvýznamné maličkosti. Ale ve všem mu byl don Rua pravou rukou. Don Bosco
byl a chtěl být vţdy vůči všem dobrotivý otec. Kdyţ však bylo třeba napomenutí nebo důrazného dis-
ciplinárního zákroku, pověřoval tím dona Ruu. Dochované lístky obsahují nejčastěji napomínání
k chudobě a pořádku. Tak například: „Done Ruo, od večerní modlitby aţ do snídaně druhého dne ať se
zachovává mlčení. Ať se nemluví ani potichu, ani nahlas!“ – „Dohlédni, aby se konalo řádně rozjímá-
, duchovní četba a návštěva Nejsvětější Svátosti.“ – „NN ať nikoho netrestá, nikoho nepropouští
z oratoře a nikomu nedává povolení k odchodu.“ – „Tvrdí se, ţe NN se nechová náleţitě, dopouští se
té a té chyby. Ať se vůči němu postupuje tak a tak.“ – „Pro dům v… zelenina zkaţená, protoţe byla
odhozená, kdyţ jí byl nadbytek. Cizozemská nevhodná vína. Víno málo ředěné, sotva pětina vody,
ačkoliv je předepsána polovina.“ – „Plýtvání mýdlem, protoţe je měkké. Plýtvání plynem, dřevem,
uhlím.“ a tak podobně. Tak se don Rua stával adjutantem (pobočníkem) Dona Boska, lépe řečeno do-
plňkem Dona Boska.“Don Rua ať se postará – don Rua ať se podívá, jak se to dá nejlépe provést – don
Rua ať pozorně přečte pověření a pak provede“ tak a podobně zněly výzvy Dona Boska. Aby mu pak
nepletl provedení úkolů, podroboval se Don Bosco často sám dispozicím svého adjunta. Vţdy však
bděl i nad jeho počínáním. Tak nám kronika ústavu dochovala i tento rozhovor mezi oběma světci dne
29. 4. 1879: „Poslyš, Done Ruo, všichni chtějí peníze a stěţují si i u mne, ţe je posíláš pryč
s prázdnýma rukama.“
„To se stává z prostého důvodu, ţe pokladny jsou prázdné.“ – „Ale přece by bylo moţné pro-
dat zbývající cenné papíry a tím vyrovnat aspoň ty nejnaléhavější nároky.“ – „Několik jsme jich uţ
prodali, prodat i ten malý zbyteček se mi nezdá zodpovědné, protoţe kaţdý den se vyskytují nepředví-
dané případy a tu bychom neměli k zaplacení ani vindru.“ – „Ale je třeba mít trpělivost. Pán se pak
postará, ale zatím proplaťme ty nejnaléhavější účty.“ – „Uţ jsem si udělal plán ohledně té trošky pe-
něz, co mi zbývá. Vyzvednu je, abych mohl zaplatit dluh 28 000 lir, který bude vymahatelný ve 14
dnech. Jen z tohoto důvodu zadrţuji jiţ po několik dnů všechny příjmy.“ – „Ale, můj drahý, to je bláz-
novství – nechávat dluhy, které můţeme dnes proplatit, abychom dali dohromady sumu, která bude
třeba aţ za 14 dnů.“ – „Splácení dluhů běţných se dá odsunout, ale co se stane, kdyţ se bude muset
proplatit tak velký obnos?“ – „Pak se postará Bůh. Dejme zatím to, co máme k dispozici. Barikáduje-
me Pánu Bohu cestu, kdyţ odkládáme peníze na budoucí potřeby.“ – „Opatrnost nám však radí pama-
tovat i na budoucnost. Nezakusili jsme jiţ v kolika případech, do jakých těţkostí jsme se takto dostali?
Byli jsme donuceni dokonce dělat nové dluhy, abychom zaplatili staré. Tou cestou se brzy dojde
31

4.3 Page 33

▲back to top


k bankrotu.“ – „Poslechni mne, chceš-li, aby se o nás bezprostředně starala Boţí Prozřetelnost. Jdi do
svého pokoje a vydej zítra vše, co máš. Musíme hledět uspokojit pokud moţno všechny věřitele. Co se
s námi bude dít dále, to ponechejme klidně milému Pánu Bohu!“ A Don Bosco dodal: „Nemohu si
prostě vychovat takového správce, který by mne následoval bez ohledů, který by totiţ měl neomeze-
nou důvěru v Boţí Prozřetelnost a nic neodkládal stranou na budoucí potřeby. Obávám se proto, ţe se
dostáváme do takové peněţní nouze právě proto, ţe stavíme do cesty příliš mnoho výpočtů. Ale je
faktem, ţe kdyţ je člověk tak opatrný a vypočítavý, Bůh se mu skrývá, prostě ustupuje.“
Co tu více obdivovat? Důvěru Dona Boska v Prozřetelnost nebo Ruovu opatrnost? Obojí jsou
křesťanské ctnosti a oba mají za to zásluhu u Boha. U obou je ten nejčistší úmysl a Pán, který vytvořil
pro člověka tisíce cest, přijímá hold různých forem projevu křesťanských ctností.
Jeden protestant napsal z Florencie Don Boskovi, ţe by chtěl u něho v Turíně přestoupit na ka-
tolickou víru a zůstat u salesiánů. Odpověděl mu don Rua, ale trochu tvrdě, protoţe v té ţádosti viděl
vedlejší zájmy a podezříval pisatele z nedobrých úmyslů. Ale ten muţ napsal znovu Donu Boskovi a
projevil mu své zklamání nad odpovědí dona Ruy. Ujišťoval opět o svých čistých úmyslech.
Jednoho dne se Don Bosco procházel po obědě s donem Ruou po jídelně a vykládal mu své
názory na různé záleţitosti. Mezi jiným řekl: „S lidmi, kteří jsou nováčky v náboţenských věcech a
nejsou proto schopni snést ani malou uráţku, musíme umět jednat vţdy s krajní dobrotou, i kdyţ se
důvodně obáváme, ţe mají vedlejší úmysly a chtějí klamat. V tom byl Don Bosco nenapodobitelným
mistrem. Budiţ poznamenáno, ţe ten rozhovor byl zcela soukromý a byl to sám don Rua, kdo sdělil
kronikáři ústavu donu Juliu Barberisovi obsah rozhovoru, aby to napsal jako ukázku moudrosti Dona
Boska. A don Francesia poznamenává: „Kdykoliv se Don Boskovi naskytla příleţitost udělit donu
Ruovi nějaké napomenutí před jinými spolubratry, byl z toho celý šťastný, ţe můţe druhým ukázat
zářivý příklad poslušnosti, jakou by chtěl mít u všech.“
V roce 1879 se vrátil don Cagliero z první misionářské cesty a jel jednoho dne s Donem Bos-
kem na návštěvu nově zaloţeného ústavu v San Benigno a k jeho dávnému ţákovi do Foglizza. Ačko-
liv dopravním prostředkem byla jen malá dvoukolá kára taţená jedním koníkem a cesta byla velmi
hrbolatá, projednával Don Bosco se svým společníkem řadu závaţných záleţitostí salesiánské společ-
nosti.“Pojednou, píše don Cagliero, se na mne obrátil s otázkou: Pro případ, ţe Don Bosco umře, kdo
by mohl být jeho nástupcem?“ – „Milovaný Done Bosco, teď není ještě čas mluvit o smrti. Ještě
nejsme dost upevnění ani v ctnosti, ani v praktických znalostech. Ba nemáme ještě ani dostatečnou
základní znalost našich stanov. Pán nám neodejme našeho Dona Boska tak nečekaně a před časem!“ –
„Dobrá, doufejme v Pána a důvěřujme v naši dobrou Matku, Marii Pomocnici křesťanů. Ale připusť-
me případ…“ – „V takovém případě je po mém soudu jen jeden jediný, kdo by váţně přicházel
v úvahu jako nástupce Dona Boska.“ – „Jeden jediný?“ To snad ne! Doufám, ţe jsou dva, tři.“ – „Poz-
ději snad, ale teď je tu jen jeden.“ – „A kdo je podle tebe tento jediný?“ – „Prosím, Done Bosco, jme-
nujte mi napřed své dva, tři kandidáty!“ – „Řeknu ti je, ale řekni mi napřed ty toho svého jediného.“ –
„Je to don Rua, jediný Don Rua!“ Don Bosco pak řekl jména dvou dalších kandidátů, kteří by mohli
přijít v úvahu, ale dodal: „Myslím, ţe jsi to uhádl. Máme jen jediného dona Ruu. On byl vţdy pravou
rukou Dona Boska.“ Na to jsem řekl: „Nejen rukou, ale hlavou, okem, duchem a srdcem, aby mohl
nahradit zestárlého Dona Boska. A kéţ k této záměně dojde co nejpozději!“
I toto je malá ukázka, jak ušlechtile, velkodušně a důvěrně spolu ţili první synové Dona Bos-
ka!
32

4.4 Page 34

▲back to top


III. část
Zcela k dispozici Donu Boskovi
14. kapitola
Po boku duchovního Otce (18801883)
Don Rua byl první, kdo učinil slib, ţe zůstane vţdy s Donem Boskem. Byl pak prvním ředite-
lem, inspektorem jeho duchovních synů – první a nejdůvěrnější spolupracovník a téţ první ctitel jeho
svatosti a jeho poslání v lidstvu. První salesiáni Dona Boska, kteří u něho vytrvali po celý ţivot, byli:
Rua, Cagliero a Francesia. Později se k nim připojil kněz P. Alassonatti.
Vytvoření Salesiánské společnosti uznané církví jako samostatná řeholní rodina dalo Donu
Boskovi velmi, velmi mnoho svízelné práce. Hlavní oporou světcovou v tomto velikém díle byl vţdy
don Rua. Pro udrţení jednoty a pravého ducha poradil don Rua svatému zakladateli, aby kaţdý měsíc
posílal všem ředitelům salesiánských ústavů oběţní list, ve kterém by dával všem potřebné informace,
směrnice a rady. Totéţ se rozvinulo v následujícím roce na vyšší úrovni, kdyţ byly zřízeny první tři
salesiánské inspektorie: v Piemontu, v Ligurii a v Americe a ustanoveni první inspektoři. Ve vší této
korespondenci veřejné i soukromé měl don Rua vţdy lví podíl. On sestavoval oběţníky a on je po
opravách a doplňcích opisoval. V roce 1880 se konala generální kapitula Společnosti, na níţ se znovu
projednala a opravila usnesení kapituly z roku 1877. Vydání těchto usnesení tiskem se protáhlo aţ do
roku 1882. Avšak Don Bosco chtěl zatím seznámit všechny ústavy a spolubratry aspoň s hlavním ob-
sahem těchto usnesení. Připravil proto vlastnoručně latinský oběţník, ve kterém shrnul obsah jednání
kapituly do osmi bodů. Neţ jej však dal do tisku, dal jej k prostudování a opravě donu Ruovi. Don Rua
napsal své poznámky na dvě stránky. Některé poznámky se týkaly jen formy, jiné však měly vliv i na
obsah onoho oběţníku – poznámka o způsobu konání měsíčního cvičení přípravy na šťastnou smrt, o
způsobu salesiánské poslušnosti, která zavazuje členy vůči představeným, stanovám i povinnostem
vlastního stavu.
V letech 1877–82 prokázal Rua velmi cenné sluţby Donu Boskovi v jeho těţkém a pokořují-
cím sporu s turínským arcibiskupem a jeho ordinariátem, stejně jako s jejich mocnými straníky
v Římě. Od roku 1881 také ve velmi těţkém úkolu zbudování baziliky Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova
v Římě. Rua byl nejen do všeho zasvěcen, ale sdílel se svým duchovním otcem opravdu na polovinu
všechny strasti, bolesti i pokoření. A uměl mlčet stejně hrdinsky jako Don Bosco.
Turínská oratoř měla v té době dvojí tvářnost. Na jedné straně to byl dům Panny Marie, která
tam napořád konala divy, především skrze Dona Boska, jejichţ ozvěna šla celým světem; na druhé
straně to byl obrovský ústav s cca 900 chovanců a celkovým počtem asi tisíc obyvatel. To vyţadovalo
mimořádně trpělivé a osvícené vedení. Nad chodem a rozvojem tohoto velkolepého díla bděla ustavič-
ně klidné a moudré oko dona Ruy.
Divy, které se tam díky Boţí dobrotě děly, se dají dělit do dvou kategorií. Jedním a to trvalým
divem bylo, ţe se kaţdý den sešlo tolik hmotných prostředků, aby bylo moţno opatřit stravu a vše
potřebné k ţivotu pro takový počet lidí, kteří neměli ţádné pevné příjmy, ani důchody, ani zisky
z práce nebo obchodu. Do druhé kategorie patřila zázračná uzdravení a jiné důkazy mateřské lásky
Patronky oratoře, které se tu děly v tak velikém počtu. K tomu je třeba připočíst ještě třetí kategorii
mimořádných jevů, které se týkaly především vnitřního ţivota salesiánské společnosti a oratoře, pří-
padně jiných ústavů. Jsou to ty proslulé „sny“ Dona Boska. V tomto oboru zůstal navţdy památný sen,
který měl světec v noci na 11. 9. 1881 při duchovních cvičeních v salesiánském ústavu San Benigno
Canavese.
Zdálo se mu, ţe hovoří v nádherném sále s ředitelem salesiánských ústavů. Tu před ním stane
vznešená postava. Měla na sobě plášť, který zvlášť upoutal Boskovu pozornost. Na nákrčním šále
stálo napsáno: Pia Salesianorum Societas, Anno 1881, qualis esse debet – Společnost Salesiánů v roce
1881, jaká má být. Na plášti bylo 10 nádherných velikých diamantů: 3 na hrudi s nápisy: Fides, spes,
caritas – Víra, naděje, láska. Čtvrtý: Labor – Práce byl na levém rameni; pátý: Temperantia – Umírně-
nost na levém rameni. Dalších 5 diamantů bylo na zádech tak, ţe 4 tvořily čtverec: nahoře vpravo stálo
33

4.5 Page 35

▲back to top


Votum paupertatis – Slib chudoby; pod ním Praemium – Odměna. Vlevo nahoře: Votum castitatis
Slib čistoty. Tento diamant zářil zvlášť význačně a přitahoval oči. Pod ním byl diamant s nápisem:
Jejunium – Půst. Největší a nejvíc zářící diamant byl uprostřed čtverce a nesl nápis: Oboedientia
Poslušnost. Z jednotlivých diamantů vycházely paprsky jako plaménky a na nich bylo moţné číst vy-
světlující texty. Tak na spodní lemovce pláště stál latinský nápis: „Opakujte si vícekrát denně předse-
vzetí plnit svědomitě i nejdrobnější povinnosti. Pak dospějete k veliké dokonalosti. Běda tomu, kdo
nemá úcty k drobnostem!“ Přítomní ředitelé komentují tento zjev. Don Rua například zvolá: „Tohle si
musíme zapsat, aby se na to nezapomnělo!“
Výjev se změní. Setmí se. Všude čirá tma. Don Lasagna zanotuje hymnus Veni Creator Spiri-
tus, pak další modlitby. Tu se objeví svítící nápis: „Pia Salesianorum Societas, qualis esse periclatur
anno 1900“ – „Salesiánská společnost, jakou se hrozí stát roku 1900“. Opět přibývá trochu světla a
v tom rozbřesku se opět objeví ona vznešená osoba, je však smutná a skleslá, plášť vybledlý a vetchý.
Místo 10 velikých diamantů je na plášti 10 tlustých červotočů a u nich jsou uvedeny příčiny této hroz-
né změny, totiţ hříchy, které jsou přímo proti dříve uvedeným ctnostem. Všichni ředitelé jsou vyděše-
ni a začínají se modlit. Je slyšet hlas proroka: „Jak se změnila barva nejkrásnější!“ V temnotách zazáří
jasné světlo, které nabude tvaru krásného, nádherného oblečeného jinocha. Jinoch začne mluvit: „Co
jste právě viděli, je nebeské poselství. Buďte opatrní. Kaţte neúnavně a ţijte podle toho, co káţete.
Buďte opatrní při výběru nových kandidátů. Konejte denně rozjímání a duchovní četbu podle svých
stanov. Pak vám nebude chybět Boţí pomoc. Všichni, kdo se doţijete přelomu tohoto století, budete
jednohlasně volat: „Ne nám, ne nám, Pane, ale Tvému jménu ať je vzdávána sláva“ (Ţalm). Don
Bosco zapsal tento sen vlastnoručně a na konci připsal: „Pro memoriam – na památku. Tento sen mi
zabral téměř celou noc. Ráno jsem se cítil velmi vyčerpán. Přesto z obavy, ţe bych něco mohl zapo-
menout, jsem časně ráno vstal a zaznamenal jsem si několik bodů, které by mi pomohly vyvolat si celý
sen. Na kaţdou podrobnost se uţ přesto nepamatuji, ale z celku jsem mohl vyvodit zcela bezpečně, ţe
Bůh nám prokazuje veliké milosrdenství. Naše Společnost má poţehnání nebes, to však ţádá, aby-
chom také my dělali své. Hrozícím zlům se dá předejít, budeme-li o ve snu viděných ctnostech a na
druhé straně o viděných neřestech kázat a budeme-li sami plnit, co káţeme a praktickou tradicí ukazo-
vat svým následovníkům, co se vykonalo a co ještě zamýšlíme vykonat. Mohl jsem z toho všeho vy-
vodit, ţe nás čeká ještě mnoho těţkostí a tvrdé práce, ale pak přijdou velké radosti. Okolo roku 1890
těţké obavy, okolo roku 1895 velký triumf.“
Don Rua si vzal slova otcova zvlášť k srdci a hned si načrtl plánek proslovů pro spolubratry o
onom snu a o jednotlivých ctnostech i opačných poklescích či špatnostech. Onen památný sen utkvěl
na dlouho v paměti spolubratrů a často se o něm hovořilo. Po smrti světce, v roce 1890 nechal don
Rua celý Don Boskův zápis o tom vytisknout a rozeslat do všech salesiánských domů.
Bylo nesporně velkou zásluhou bl. Dona Ruy, ţe téměř od prvního setkání s Donem Boskem
si uvědomil jeho mimořádné vlastnosti i jeho svéráznou svatost a nejen, ţe sám velmi horlivě pozoro-
val a studoval svůj velký ţivotní vzor, ţe totéţ důtklivě doporučoval svým spolubratřím a všem přáte-
lům, ale ţe také od počátku začal sám zaznamenávat a nechal od jiných sbírat a zapisovat všechny
významné události ze ţivota a činnost světcovy, aby i budoucí pokolení salesiánů mohla dobře poznat
smysl a ducha Zakladatele. Kdyţ pak zvláště za cest sv. Dona Boska po Francii těch mimořádných
událostí valem přibývalo, začal je don Rua nejen soukromě zaznamenávat, ale také bez průtahů sdělo-
val do všech salesiánských domů, aby se tím všichni mohli povzbudit a utvrdit ve svém povolání. Zá-
jem Paříţanů o Dona Boska a jeho dílo na jaře 1883 byl takový, ţe světec nestačil zvládnout návaly a
povolal si na pomoc svého věrného „pobočníka“ Ruu. Také tam na něho čekalo tolik práce, ţe byl
zaměstnán celé dny i noci a nestačil ani do Turína napsat víc neţ pár kusých zpráv o nejvýznamnějších
událostech, kterých byl svědkem. Po měsíci pobytu ve Francii se vrátili 31. května do Turína a ještě
týţ den o tom podal don Rua písemnou zprávu do všech domů a přiloţil k nim popis „snu“, který měl
Don Bosco jiţ 17. ledna toho roku.
V tom snu se mu zjevil jeden z prvních vynikajících salesiánů P. František Provera, jehoţ ro-
dina měla lví podíl na vzniku ústavu v Mirabello a vybízel ho, aby pracoval neúnavně tak, jako by tu
měl ţít na věky a při tom byl připraven umřít okamţitě. Dal mu téţ několik norem pro ţivot salesiánů i
chlap. Sdělte, prosím, mým přátelům spolubratřím, ţe je čeká velká odměna, kterou však Pán dá jen
těm, kdo vytrvají v jeho zápasech. Ohledně chlapců sdělte, ţe je třeba se starat o to, aby byli stále ně-
34

4.6 Page 36

▲back to top


čím zaměstnáni a aby byl na ně dohled. Ať se často ţiví chlebem silných a při zpovědi, ať si dělají
upřímná předsevzetí!“
V Turíně sdělil a vyloţil don Rua tento sen uţ v dubnu před odjezdem do Paříţe a zakončil:
„Kaţdý plňme svou povinnost horlivě a obětavě se snaţme udělat kus dobrého v tom, co se týká po-
řádku, úspěchů ve studiích a denních zaměstnáních, ale zvláště ctnosti. Kdo neplní přidělený úkol, je
tu, jako by vůbec nepracoval. Dohled všude! Buďme uprostřed chlapců, naše slova ať jsou jim solí
ţivota a naše příklady světlem.“
Právě v ty dny bylo těchto výzev zvlášť zapotřebí, protoţe vlivem různých drobných chybiček
nedopatření a nedbalosti některých spolubratrů a snad také pro velký počet chovanců, studentů i učňů
v tak obrovském ústavu, mezi nimi byli i hoši s pochybnou minulostí, začal v oratoři mizet onen duch
vzájemné důvěry a rodinné spontánnosti, který byl dosud nejkrásnější charakteristikou výchovného
systému Dona Boska.
V roce 1883 doprovázel bl. Don Rua sv. Jana Boska téţ do Froschdorfu v Rakousku (blízko
hranic s Moravou) k hraběti Chambordovi. Nejen Don Bosco, ale i don Rua zanechali tam po sobě
památku světců. Tentýţ dojem působil jiţ tenkrát don Rua u všech lidí, se kterými se stýkal.
Kdyţ byl Cagliero v roce 1883 jmenován apoštolským vikářem pro Patagonii a jako takový
byl na audienci u Lva XIII., řekl mu mezi jiným papeţ: „Don Bosco zestárnul. Řekněte mu, ať si hle
nástupce, který by mu důsledně pomáhal a přesně a věrně převzal jeho ducha. Kaţdá instituce má své-
ho ducha, kterého musí uchovávat a nefalšovaného předávat dalším, chce-li si zajistit rozkvět. Na to
musíte myslet uţ teď, protoţe ducha instituce lze snáze pochopit, dokud ţije zakladatel.“
Cagliero k tomu poznamenává: „Kdyţ jsem slyšel tuto papeţovu výzvu, ihned jsem si řekl – tu
přichází v úvahu jenom Rua. Uţ teď je zástupcem Dona Boska a on to povede i dále. To je ten pravý
muţ!“
15. kapitola
Don Rua se stává generálním vikářem Dona Boska (18841885)
Zdraví Dona Boska rychle ochabovalo. Bylo to na něm zřetelně vidět. Po návratu z Paříţe byl
zcela vyčerpán a nemohl se uţ zvetit. Ale na jaře 1884 začal s plány dalších cest. Byly nezbytné
k opatření peněz pro oratoř, misie v Patagonii a zvláště pro ukončení stavby baziliky Nejsvětějšího
Srdce Jeţíšova v Římě, které se ujal na ţádost papeţe Lva XIII. Doporučil proto Vrchní radě společ-
nosti, aby zasedala pravidelně kaţdý měsíc a projednávala všechny záleţitosti salesiánské společnosti,
předal don Rua neomezenou plnou moc a jemu i donu Caglierovi předal také svou závěť, ve které je
činil univerzálními dědici všeho, co bylo vedeno na jeho jméno. Pak se vydal na cesty. Nejprve po
Itálii, pak do Francie. Po návratu z Francie se v dubnu vydal do Říma, aby tam vyjednal pro salesián-
skou společnost nezbytné výsady a pravomoci církevní autonomní jednotky. 9. května byl na soukro-
mé audienci u Lva XIII., při níţ mu papeţ prohlásil: „Potvrzujeme vaši ţádost v celém rozsahu. Kdo
se staví proti vám, staví se proti Bohu. Bál bych se být proti vám. Papeţ, Církev, celý svět myslí na
vás i na vaši Kongregaci a obdivují vás. Váš podivuhodný rozvoj a vykonané dobro se nedají lidsky
vysvětlit. Bůh sám vede, podpírá a udrţuje vaši společnost. Říkejte to, pište to a hlásejte to!“ Tím byla
salesiánská společnost právně zabezpečena. Don Rua to okamţitě oznámil všem domům, ač byl právě
váţně nemocen. Trápily jej velké revmatické bolesti. Přesto nezůstal leţet a s hrdinským sebezáporem
pracoval jako zdravý. Don Bosco vzkázal po svém sekretáři v dopise donu Bonettimu: „Povzbuď dona
Ruu, řekni mu ve jménu Dona Boska, ţe salesiánská společnost je odkázána na jeho zdraví, jinak pů-
jde, jak říkají Francouzi, celý svět vzhůru nohama.“
Byly dravotní potíţe dona Ruy výsledkem jen přirozených příčin nebo také důsledek jeho
umrtvování? V dopise salesiánovi P. Lazzerovi napsal Don Bosko: „Řekni donu Ruovi, ať odloţí svůj
hrudní pancíř, protoţe by se mohl příliš dusit!“ I s takovými bolestmi těla se don Rua vydal v ty dny
do Toulonu ve Francii, aby osobně vyzvedl velkodušný dar 150 000 lir od hraběte Colle. Tam i zpět
cestoval ve voze třetí třídy, coţ ještě značně zvětšovalo jeho bolesti. Při návratu do oratoře byl za-
chvácen velkými bolestmi zápalu ledvin a nemohl se uţ ani napřímit. Bolelo to dívat se na něj, jak byl
shrbený a přece s veselou tváří ţertoval, ţe mu tíha přiváţených peněz způsobila pruh.“A přece pro
oratoř a její dílo bych byl ochoten to nejen opakovat, ale podrobit se i daleko těţším břemenům“, pro-
hlašoval s krásným úsměvem.
35

4.7 Page 37

▲back to top


V oratoři je však čekala daleko těţší a trpčí práce obnovit a přivést k rozkvětu bývalou vzá-
jemnou důvěru a lásku mezi představenými a chovanci a tak přivést zase k rozkvětu Don Boskův pre-
ventivní systém výchovy. Právě v té době se, snad pro nepřítomnost Dona Boska a nadměrné pracovní
zatíţení dona Ruy, hodně zanedbaly základní sloţky tohoto systému a Don Bosco aţ z Říma naříkal
nad duchovním stavem oratoře, jak jej viděl ve svých nočních viděních či „snech“. Don Rua se podle
dopisu Dona Boska dal hned do práce a v oratoři oţilo zase ovzduší Don Boska.
V létě 1884 si Don Bosco na naléhání svých duchovních synů i lékařů dopřál pár týdnů odpo-
činku u biskupa v nedalekém Pinerolo. Sekretář Don Boskův psal odtamtud donu Ruovi: „Kdybyste
věděl, jak často a s jakou láskou se o Vás hovoří! Don Bosco Vám vzkazuje, ţe máte trochu dbát o své
zdraví, protoţe přepjatý luk praská.“
Také papeţ Lev XIII. měl starost o ţivot Dona Boska a vyslovil přání, aby Don Bosco sám
jmenoval svého generálního vikáře, který by ho mohl ve všem zastoupit. 28. 10. 1884 svolal Don
Bosco vrchní radu své Společnosti a sdělil jim papeţovo přání. Oznámil jim také, ţe má za to, ţe
všichni budou souhlasit, kdyţ za svého vikáře jmenuje dona Ruu. Uţ za měsíc přišel z Říma dekret,
kterým se stvrzovalo toto ustanovení Dona Boska. Tento dekret se nedochoval v archivu společnosti,
snad jej don Rua ve své pokoře zničil. Bránil se tomu ustanovení a prohlašoval, ţe je to nad jeho
schopnosti. Jiţ v dubnu následujícího roku se však vydal ve funkci zástupce Dona Boska na vizitaci
salesiánských ústavů v Itálii – aţ na Sicílii.
V Randazzo přijal pozvání katechety ústavu, aby dával exercicie chovancům ústavu. Tyto
exercicie změnily značně duchovní tvář ţivota v ústavu. Mnozí chlapci se pak přiznali, ţe don Rua jim
četl ve svědomí a ještě po mnoha letech vzpomínali na ony exercicie s velkým pohnutím.
Jednou při rekreaci, kdyţ byl obklopen houfem studentů, upřel zrak na malého chlapce a řekl
mu: „Ty se staneš mým duchovním synem.“ Po čtyřech letech chlapec opravdu vstoupil k salesiánům
a stal se výtečným spolubratrem i ředitelem ústavu.
Teprve 24. 9. 1885 jmenoval sám Don Bosco dona Ruu svým generálním vikářem a odvolal se
při tom na jednání se Svatou Stolicí. Do jeho dosavadního úřadu generálního prefekta dosadil jiného
spolubratra P. O. Durando. Okruţním listem ze dne 8. 12. 1885 oznámil toto ustanovení všem spo-
lubratrům i Dcerám Panny Marie Pomocnice.
Don Rua rychle ukázal, jak dobře pochopil, ţe být zástupcem Dona Boska je něco jiného neţ
být generálním prefektem. K nemalému obdivu všech odloţil ihned bývalou přísnost a přímo ztěles-
ňoval duchovní otcovství Dona Boska. Jestli uţ od mládí měl za hlavní přednost svého studia a snaţe-
ní poznávat, napodobovat a vštěpovat druhým ducha a příklad tohoto mimořádného světce, nyní se
tomu oddal celou bytostí. Nic pro něho nebylo důleţitější neţ správně pochopit kaţdé světcovo přání a
vyplnit je co nejdokonaleji. Proto silou své duchovní kázně uměl tak bezprostředně změnit i své vnější
chování, svůj přístup k lidem.
Oči všech byly na něj upřeny stále více a se stále větší úctou. On však pro svou dětinskou
uctivost k Donu Boskovi a pro svou jmenost se snaţil zůstávat ovšem co nejvíc skrytý. V nenucenosti
salesiánských způsobů jednání se uměl skrývat tak prostě a přirozeně, ţe téměř kaţdý viděl za vším
Dona Boska, ale nikoliv Ruu. Byl to však závod v pokoře z obou stran. Od chvíle, kdy byl Rua papeţ-
ským dekretem jmenován vikářem, snaţil se Don Bosco z upřímné pokory uznávat ho i za svého před-
staveného a být ve všem na něm závislý. V důleţitých věcech jako otevření nových domů vyloţil Don
Bosco svůj názor, ale ani v nejpříznivějším případě neučinil rozhodnutí bez dona Ruy. Ve vztahu
k němu se nazýval „synem poslušnosti“. Don Rua zase věnoval všechen čas i noci pilnému vyřizování
nesčetných záleţitostí ţivota Kongregace, ale při ţádném rozhodování nevystupoval samostatně, vţdy
stavěl do první linie Dona Boska. Bylo ho prostě třeba vidět! Byly to nezapomenutelné dojmy vidět
Ruu, jak se pozorně a něţně sklání k vyčerpanému, chvějícímu se stařečkovi, aby dobře slyšel kaţdé
jeho zašeptání, jak ho pozvedal a při chůzi podpíral oběma rukama a s jakou něţností a jemností po-
máhal při celebrování mše svaté. Nikdo by v něm nehádal generálního vikáře, ale skromného a šetrné-
ho sluţebníka.
36

4.8 Page 38

▲back to top


16. kapitola
V posledních letech (18861887)
V roce 1886 se Don Bosco vydal na poslední cestu za hranice do jiţní Francie a do Španělska.
Vzal sebou dona Ruu. Ten si vzal sebou španělsky psaný spisek o Donu Boskovi a jeho díle a po dvou
dnech četby se uţ uměl vyjadřovat trochu španělsky, protoţe uţ před tím v Turíně si opatřil jakousi
stručnou a lacinou učebnici tohoto jazyka a četl téţ „Následování Krista“ ve španělském překladu.
Kdyţ vstoupili na půdu Hispanie, don Rua začal mluvit španělsky a v Barceloně mu to šlo tak dobře,
ţe se mohl nejen bavit s chovanci ústavu, ale ţe se odváţil i na kazatelnu. Prokázal tak Don Boskovi
opravdu cenné sluţby věrného tlumočníka a vikáře.
Dona Boska vítaly v Barceloně obrovské zástupy a nával k němu byl přímo umořující.
Jednou k němu přinesli chlapečka, jehoţ záchranu lékaři uţ zcela vzdali a který uţ umíral.
Don Bosco byl však tak vyčerpán, ţe uţ nebyl s to přijmout tyto lidi. Vzkázal jen, aby dali chlapce
poţehnat od dona Ruy. Don Rua učinil, co mu bylo vzkázáno, a hošík byl na místě uzdraven. Případ se
tenkrát jevil všem jako zcela přirozené působení svatosti Dona Boska. Ale v oratoři v Turíně se
s podivem i obdivem pozastavovali nad touto událostí jako nad důkazem, ţe tu jde nejen o svatost
mistra, ale i jeho věrného ţáka, protoţe slýchali často ujištění Dona Boska: „Kdyby don Rua chtěl,
mohl by dělat zázraky!“
Jak v Barceloně, tak při zpáteční cestě v jiţní Francii musel don Rua i fyzicky chránit svého
mistra před návaly ctitelů, kteří z touhy mít nějakou památku nebo „ostatek“ tohoto světce, byli by
Donu Boskovi rozstříhali celé šaty. Za krátkého pobytu ve Španělsku (půldruhého měsíce) se don Rua
naučil tak dobře španělsky, ţe mohl mívat i konference a kázání pro spolupracovníky a vůbec pro ve-
řejnost.
Po odjezdu biskupa Msgre. Cagliera do jiţní Ameriky, byl don Rua opět pověřen také úřadem
generálního ředitele Dcer Panny Marie Pomocnice. V této funkci předsedal v srpnu 1886 jejich gene-
rální kapitule v Nizza Monferrato.
V září byla zahájena také generální kapitula salesiánů na Valsalice. Don Bosco byl přítomen,
ale jednání vedl don Rua. Byli voleni noví představení Společnosti – s výjimkou vrchního představe-
ného, jímţ byl Don Bosco na doţivotí a jeho generálního vikáře, jehoţ trvání v úřadu bylo závislé na
vůli Dona Boska.
Všechna usnesení generální kapituly byla předloţena Donu Boskovi ke schválení nebo změně
podle vlastního úsudku. Don Bosco poděkoval za důvěru a dnem 21. 11. 1886 vydal přehlednou zprá-
vu o průběhu kapituly, ve které k usnesením kapituly připojil ještě několik nezapomenutelných připo-
mínek.
Své představené povaţujme za bratry, ba za milující otce, kteří hledají jen slávu Boţí, spásu
duší a dobro naší Společnosti.
Chraňme se, drazí synové, upadnout do velkého poblouznění reptání, které se tolik protiví lás-
ce, je odporné Bohu a ničí komunitu.
Ještě jedna věc mi leţí na srdci: bezvýhradné zachovávání slibu chudoby. Pamatujme, ţe bla-
ho naší Společnosti závisí především na zachovávání tohoto slibu. Dosud nás Boţí Prozřetelnost pod-
porovala, přiznejme, aţ podivuhodně podporovala ve všech našich potřebách. Můţeme si být jisti, ţe
tomu tak na mateřskou přímluvu Panny Marie Pomocnice bude i nadále. To nás však neosvobozuje od
úsilí redukovat co moţno výlohy a šetřit na zřizování nových podniků, na cestách, při stavbách a vů-
bec ve všem, co není opravdu nutné.
Poslušnost, láska a chudoba byla poslední doporučení Dona Boska, ale také ctnosti, které záři-
ly po celý ţivot na jeho vikáři.
Vzpomíná don Dones: „Byl jsem novopečeným klerikem v oratoři. Don Bosco mne vzal do
své předsíně jako pomocníka obou jeho sekretářů Vigliettiho a Testy. Don Rua mě častěji posílal,
abych zanesl šaty nebo boty ke správce do krejčovských nebo ševcovských dílen. Vţdy mi však uklá-
dal, abych se zastavil u prefekta domu pro příslušné povolení. Jednou jsem se odváţil namítnout, ţe by
měl stačit jeho lístek i bez prefektova povolení, protoţe on jako Don Boskův vikář je přece nejvyšším
37

4.9 Page 39

▲back to top


přestaveným v domě.“Ne, ne, jen prefekt je oprávněný vydávat příkazy řemeslníkům, “ odpověděl don
Rua a já jsem se uţ neopováţil něco namítat, ale obdivoval jsem jeho velikou pokoru i chudobu.“
Na podzim 1886 byl otevřen nový ústav pro aspiranty kleriky ve Foglizzo Canavese. 4. 11. se
dostavil sám Don Bosco, aby jej posvětil. Zřejmě s ohledem na dona Ruu jej postavil pod ochranu
svatého Michaela. Na začátku roku 1887 se Don Bosco přesvědčil, ţe mu zdraví uţ nedovolí uskuteč-
nit plánovanou cestu do Francie, ale za kaţdou cenu se chtěl ještě vypravit do Říma k posvěcení jeho
nového kostela Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova na Castro Pretorio. Jeho průvodci byli sekretář Viglietti a
don Rua, který ho kdysi doprovázel také na první cestě do „Věčného města“.
Vyjeli z Turína 20. 4. 1887 a po krátkých zastávkách v různých městech, kde uţ byli salesiáni
nebo Dcery Panny Marie Pomocnice nebo aspoň význační spolupracovníci, dorazili 30. dubna do Ří-
ma. Donu Boskovi tolik leţelo na srdci setkat se ještě jednou se Svatým Otcem. Jak Don Bosco, tak
don Rua přijeli do Říma zcela vyčerpáni. Dona Ruu vyčerpávala především obšírná korespondence,
které musel věnovat na cestách celé dny a často i kus nočního odpočinku. Přesto zůstal i v Římě věrný
svému zvyku vstávat velmi časně a jít do chrámu slouţit mši svatou. Přemáhal svou únavu, jak jen
mohl, takţe při jeho obvyklé, uţ obecně známé hubenosti, téměř nikdo nepozoroval, ţe se sotva drţí
na nohou. Druhý den, kdyţ se v sakristii vkleče připravoval ke mši, začal omdlévat. V čas to zpozoro-
val kostelník, přiskočil a zachránil ho před pádem. Kdyţ se don Rua trochu vzpamatoval, doprovodil
nebo lépe donesl ho kostelník do pokoje v prvním patře, kde don Rua znovu omdlel. Kostelník přivo-
lal křikem dalšího spolubratra a společně uloţili na smrt bledého a nehybného Ruu do postele a pomo-
cí octových masáţí i inhalací jej přivedli k vědomí. Sotva se vzpamatoval, poděkoval Rua za péči a
poslal je po své práci. Po krátkém odpočinku sestoupil znovu do sakristie a šel slouţit mši svatou.
Omdlení připisoval šálku kávy, kterou den před tím ještě na cestě vypil.
Zpráva o příjezdu Dona Boska se bleskurychle roznesla po celém Římě a začal nával ctitelů ke
světci. Přicházeli nejen jednotlivé, ale celé útvary seminaristů, spolků, řeholních komunit a jiní. Byly
to perné dny práce pro oba světce.
Památná byla audience u papeţe Lva XIII. v předvečer posvěcení nové baziliky Nejsvětějšího
Srdce Jeţíšova, kterou vykonal protektor salesiánů, kardinál Parrocchi 14. 5. 1887. Papeţ projevoval
Donu Boskovi velkou úctu. Na konec audience byl povolán také don Rua, jeho uvítal papeţ: „Ach, to
jste vy, don Rua, vikář Kongregace! Výborně! Jak slyším, byl jste ve škole Dona Boska uţ od dětství.
Pokračujte v začatém díle a uchovejte si ducha Zakladatele!“ Na to odvětil don Rua: „Zajisté, Svatý
Otče, doufáme, ţe s Vaším poţehnáním zasvětíme svůj ţivot aţ do posledního dechu dílu, kterému
jsme se oddali do mládí!“
Na to následovalo představení Boskova sekretáře a řeč se stočila na práci salesiánů. Don
Bosco poznamenal, ţe jeho syny není třeba k práci povzbuzovat, ale spíše brzdit. Svatý Otec odpově-
děl: „Víme, je třeba rozumně se drţet míry. Tělo ţádá také náleţitý oddych.“ Tu vpadl don Rua: „Sva-
tý Otče, jsme ochotni poslouchat, ale Vaše Svatost musí vědět, ţe kdo nám v této věci dává špat
příklad, je právě Don Bosco.“ Všichni se usmáli.
16. 5. 1887 slouţil Don Bosco v nové bazilice Nejsvětějšího Srdce mši svatou u bočního oltáře
Panny Marie Pomocnice křesťanů. Často se při ní zastavoval a vzdychal. Před jeho duchovním zrakem
vyvstal opět výjev onoho slavného prvního „snu“ v devíti letech a ujištění Panny Marie: „Svým časem
pochopíš!“ Nyní pochopil, ţe dílo, které mu uţ tenkrát svěřil Pán pro záchranu mládeţe, dostalo koru-
nu touto budovou baziliky Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova v srdci křesťanstva. Jeho osobní práce dospěla
ke konci a stojí před ním odchod ze země a nástup do věčnosti.
Večer 20. května byli opět v Turíně. Vstoupili ihned do baziliky Panny Marie a Don Bosco
přijal eucharistické poţehnání, které mu i všem přítomným udělil don Rua.
V předvečer svátku Pomocnice křesťanů 23. května podal don Rua obsáhlý a poutavý referát o
pobytu v Římě a svěcení chrámu všem přítomným salesiánským spolupracovníkům. Don Bosco seděl
v kněţišti vedle biskupa Leto a oči všech byly stále upřeny na něho. Trvalo mu to přes hodinu, neţ se
po konferenci a poboţnosti dostal přes sakristii ke schodišti vedoucímu k jeho pokojům. Tak se kolem
něj tlačil zástup přátel a spolupracovníků.
V červenci se ještě vypravil na dostaveníčko svých bývalých chovanců, kněţí i laiků do Lanzo
Torinese. Také tam mluvil don Rua. Řekl: „Kaţdý chovanec oratoře musí ve svém způsobu ţivota
38

4.10 Page 40

▲back to top


uplatňovat rady a přání Dona Boska, které za svého pobytu ve Valdoccu opět a opět slýchal a musí si
umiňovat: „Ať jsem kdekoliv, všude musí být na mně patrné, ţe jsem ve škole Dona Boska!“
20. října byl Don Bosco i s donem Ruou opět ve Foglizzo, aby předal roucho kleriků 94 sale-
siánským novicům. Při tom prohlásil: „Příští rok uţ sem nepřijedu, ale přijde místo mne don Rua!“
24. listopadu předal Don Bosco řeholní roucho ještě polskému kníţeti Augustinu Czarto-
ryskému a třem jiným kandidátům z Polska, Francie a Anglie v bazilice Panny Marie v Turíně.
A ještě 6. prosince doprovodil don Rua vetchého stařečka do baziliky, aby předsedal slavnosti
rozloučení s prvními salesiánskými misionáři odjíţdějícími do Ekvádoru. To však bylo uţ opravdu
naposled.
17. kapitola
Při smrti otce (1887–1888)
7. prosince se objevil v Turíně Msgre. Cagliero z Ameriky. Jen zázrakem nezahynul při straš-
ném pádu z koně do propasti v Kordillerách a sotva se trochu zotavil, slyšel naléhavý vnitřní příkaz:
„Jeď hned do Turína a stůj při umírajícím Donu Boskovi!“ S ním přijelo do Turína několik vynikají-
cích pánů z Chile, kteří chtěli ještě spatřit světce a mluvit s ním. Don Bosco byl však uţ tak slabý, ţe
sotva mluvil. Po chvíli rozhovoru vstávali oni páni, omlouvali se za vyrušení a sdělovali, ţe jedou do
chrámu Panny Marie, aby se tam modlili za jeho uzdravení. Don Bosco na to odvětil: „Nikoliv, milí
pánové. Nemodlete se za mé uzdravení, ale vyprošujte mi raději milost dobré smrti! Tak přijdu brzy
do nebe a odtamtud budu moci svým synům pomáhat mnohem více, aby mohli pracovat ke slávě Boţí
a spáse duší.“
V tutéţ dobu se objevil v oratoři i Msgre. Doutreloux, biskup z Liège v Belgii, který tolik tou-
ţil po tom, aby salesiáni otevřeli ústav v jeho diecézi. Don Bosco mu uţ nedal vzkázat, ţe pro nedosta-
tek personálu nelze vyhovět jeho ţádosti. O svátku Neposkvrněné 8. prosince vyprávěl Don Bosco
svým synům se slzami v očích, ţe se mu zjevila Panna Maria a ujistila ho, ţe je to vůle Boţí i její, aby
salesiáni otevřeli v Liège ústav ke cti Nejsvětější Svátosti. Právě v Liège kdysi začaly první veřejné
průvody „Boţího Těla“ k uctění Nejsvětější Svátosti. Mělo se stát záleţitostí salesiánů, aby tam tuto
úctu Spasitele v Eucharistii opět obnovili v řadách mládeţe a uţívali jí jako mocného nástroje výcho-
vy.
Mnozí doufali, ţe se Don Bosco doţije ještě zlatého jubilea kněţství 6. 6. 1891, ale don Rua a
ti, co byli světci nejblíţe, pozorovali, jak se smrt rychle blíţí a ţe jen zázrak by tu mohl ještě pomoci.
A don Rua si uvědomoval také, jak je důleţité, aby Don Bosco zajistil i po právní stránce řádné převe-
dení ústavů, které byly vedeny jako jeho jmění na nástupce tak, aby daně z převodu neubily celé dílo
stále zatíţené velkými dluhy. Don Bosco upravil své poslední pořízení v této věci tak, aby po jeho
smrti nedošlo k tahanicím s berními úřady.
Ještě 20. prosince si Don Bosco touţebně přál vyjet si do turínských ulic a šlápnout naposled
na dlaţbu těch ulic, po kterých se tolik naběhal. Don Rua mu zařídil tuto projíţďku kočárem a dopro-
vázel ho na ní. Byla to poslední společná cesta po Turínu.
23. prosince se Don Bosco náhle obrátil na spolubratra dona Bonettiho, který byl u něj, stiskl
mu ruku a prosil ho se slzami v očích: „Buď vţdycky mocnou oporou dona Ruy!“ Na Štědrý den do-
nesl Msgre. Cagliero ve slavném doprovodu spolubratrů a domácích Donu Boskovi svátostného Jeţíše
jako pokrm na cestu do věčnosti. Po vánocích, před koncem roku, rozeslal don Rua do všech ústavů
okruţní list, kterým podával spolubratrům zprávy o průběhu nemoci Dona Boska. Mezi jiným psal:
„Don Bosco nám včera říkal: doporučuji salesiánům denní svaté přijímání a úctu k Panně Marii Po-
mocnici křesťanů. Kdyţ jsem mu navrhl, ţe by to mohlo být vhodné heslo na příští rok, odpověděl:
„To musí být heslo na celý ţivot!“ Přistoupil však na to, aby to bylo heslem programu na příští rok
1888!“
Usilovné modlitby za uzdravení otce vysílané k nebi z desetitisíců srdcí a hrdel spolubratrů,
chovanců, spolupracovníků a přátel na mnoha místech světa, se zdály se mít nadějný úspěch. Od 2.
ledna se začal Boskův zdravotní stav zlepšovat a 7. ledna prohlásil on sám sekretáři donu Lemoyneo-
vi: „Cítím se dnes tak dobře, jako bych ani nikdy nebýval nemocen. Co můţe Bůh svou všemocí, do-
39

5 Pages 41-50

▲back to top


5.1 Page 41

▲back to top


sahuješ ty, ó Maria, svou přímluvou. Ještě zřejmě nenadešla má poslední hodina. Bude to moţná brzy,
ale teď právě ještě ne.“
V této době se světec věnoval téměř výhradně donu Ruovi. Jednou se několik dní před smrtí
Don Bosco díval dobrotivě a mlčky na svého vikáře i nástupce a pak naráz zvolal: „Fatti amare – Snaţ
se, aby tě měli rádi!“ Tato slova se stala donu Ruovi svatým odkazem a všichni, kdo ho znali, mohli
pozorovat, jaká změna se s ním stala v tomto ohledu.
O čem všem hovořili, nevíme, protoţe to patrně zůstalo utajeno v Ruově duši. Víme jen, ţe
mu vyprávěl o zjevení Panny Marie v doprovodu jiných světců, ţe v tom bylo tolik světla, aţ se
všechno ostatní světlo ztrácelo jako temnota a ţe mu Panna Maria oznámila brzké uzdravení jednoho
smrtelně nemocného novice. Na dona Ruu toto vyprávění zapůsobilo drtivě: „Jak můţe on být nástup-
cem člověka, kterému se dostávalo tolik a tak velikých, mimořádných Boţích darů?“
Kdyţ v těch dnech přijel z Říma salesián don Sala, chtěl Don Bosco vědět, kolik dluhů leţí
ještě na nové bazilice Nejsvětějšího Srdce. Nikdo neměl odvahu říct mu pravdu, vţdyť to byl na tu
dobu obrovský dluh – přes 600 000 lir.
Zlepšení Boskova zdravotního stavu netrvalo dlouho. 25. ledna se stav náhle zhoršil a bylo vi-
dět, ţe Don Bosco spěje rychle ke konci. 29. ledna přestal mluvit, jen chvílemi mohl pronést několik
slov. Dona Ruu začaly trápit úzkosti, zda se o Boskův pohřeb bude mít starat on – vikář – či zda to
spadá do kompetence jiného spolubratra. Prosil jednoho ze sekretářů, kteří se střídali ve sluţbě u umí-
rajícího, aby se na to nějak vhodně světce zeptal. Don Bosco projevil údiv a zvolal: „Don Rua si dělá
takové starosti? Inu, on by nerad zasahoval do práv někoho jiného. Řekni mu, “ odvětil Don Bosco,
„ţe oratoř a celá Kongregace se podobá domu. Víš, co se děje, kdyţ začne pršet na střechu domu?
Kapky, které dopadly na nejvyšší hřebenové tašky, stékají na druhé, třetí aţ na poslední dolů. Řekni
tedy donu Ruovi, ať se uklidní. Voda steče z nejvyšší tašky na tu, co je pod ní a nebude mít při tom
ţádných těţkostí.“
31. ledna o půl druhé hodině v noci začal světcův smrtelný zápas. Don Rua si vzal štolu a za-
čal modlitby za umírajícího, které se začal modlit uţ 2 hodiny před tím. Rychle byli přivoláni ostatní
spolubratři, představení, přispěchal také Msgre. Cagliero. Don Rua mu předal štolu, klekl
k umírajícímu, naklonil se k jeho uchu a se slzami v očích mu říkal: „Jsme zde, vaši synové a prosíme
vás pokorně za odpuštění všech nepříjemností, které jste pro nás musel vytrpět. Na znamení odpuštění
a vaší lásky k nám, udělte nám ještě jednou své poţehnání.“ Všichni sklonili hlavu a don Rua uchopil
světcovu pravici a naposled jí poţehnal přítomné i nepřítomné svolávaje při tom na všechny také po-
ţehnání Panny Marie Pomocnice křesťanů.
I v této poslední chvíli se tito dva světci opravdu dělili o vše na polovinu.
Ve tři čtvrtě na pět vydechl Don Bosco naposled. Biskup Cagliero hluboce dojat, předříkával
„Subvenite omnes sancti Dei – Všichni svatí Boţí, chvátejte na pomoc“ a hned na to se všichni po-
modlili ţalm „De profundis – Z hlubin volám k Tobě, Pane!“.
Na to povstal don Rua a se slzami v očích i hlase zvolal: „Teď jsme dvakrát sirotky. Ale po-
těšme se! Ztratili jsme otce na zemi, ale dostali jsme ochránce v nebi. Ukaţme se ho vţdy hodnými
tím, ţe budeme následovat jeho svatý příklad.“
Ještě dlouho zůstal pak klečet u mrtvoly. Na to sestoupil do baziliky a obětoval mešní oběť za
zemřelého. Po ní se vrátil do svého pokoje, sestavil telegrafická úmrtní oznámení Svatému Otci, sale-
siánským inspektorům a předním dobrodincům, sepsal okruţní list všem spolubratrům, Dcerám Panny
Marie Pomocnice i spolupracovníkům, ale kaţdou chvíli se vracel do pokoje Dona Boska, aby se tam
modlil u zemřelého a čerpal u něho inspiraci i sílu. V okruţním listu vyslovuje opět své hluboké pře-
svědčení, ţe Don Bosco je uţ v nebi, a bude odtamtud svými přímluvami pomáhat salesiánskému dílu
více, neţ mohl v poslední době svého krušného ţivota.
Kde kdo se chtěl ještě rozloučit s Donem Boskem. Don Rua s ostatními představenými vyjed-
návali urychleně s městskými úřady o povolení pohřbít světce buď v kryptě pod bazilikou Panny Ma-
rie, nebo v hrobce, kterou mínili k tomu účelu zřídit v prostoru mezi horním a dolním dvorem v ústavu
na Valsalice na periférii města. Zatím byla mrtvola světce oblečena v kněţská roucha a posazena do
křesla – vystavena v kostelíku svatého Františka Saleského. Obrovské zástupy lidí se valily do oratoře
a procházely ustavičně okolo zemřelého. Kdyţ pozdě večer nával přestal, don Rua přišel do kostela,
40

5.2 Page 42

▲back to top


klekl co nejblíţe u mrtvého a modlil se tam aţ přes jedenáctou hodinu noční. Jeho vzhled byl při tom
váţný, ale i tajemně slavnostní. Rovněţ celý následující den trval nepřetrţitý proud ctitelů Dona Bos-
ka. Jednání s úřady se vleklo a bylo třeba vykonat potřebné obřady.
Ráno 2. února byla mrtvola jiţ uloţena do rakve, přenesena do baziliky a biskup Cagliero
slouţil pontifikální bohosluţbu za zemřelého.
Odpoledne o půl čtvrté hodině začal pohřební průvod městem a za udivujícího slunečního
světla a bezvětří trval aţ do šesté hodiny večer. Don Rua s ostatními vrchními představenými kráčel
s hlavou hluboce skloněnou hned za rakví. Očití svědkové odhadovali stav účastníků na pohřbu Dona
Boska na 200 000 lidí. Jelikoţ záleţitost pohřebního místa ještě stále nebyla vyřešena, vrátil se průvod
i s rakví zpět. Rakev byla uloţena potají ve světničce jednoho z představených a teprve následujícího
dne, kdyţ došel souhlas městské správy k pohřbení na Valsalice, byla dvojitá rakev se světcem převe-
zena potichu do tamního ústavu. Hrobka však nebyla ještě hotová. Rakev proto byla uloţena v ústavní
kapli a teprve 6. února byly světcovy pozůstatky konečně řádně pohřbeny v nové hrobce. Mezitím 4.
února navštívil don Rua v doprovodu biskupa Cagliera a několika členů představenstva Kongregace
turínského arcibiskupa kardinála Alimondu, aby s ním jednali o otázce nástupce Dona Boska, neboť
listina, kterou Svatý Otec Lev XIII. v roce 1884 potvrdil dona Ruu za světcova vikáře a jeho nástupce,
nebyla nikde k nalezení. Kardinál radil, aby don Rua podal Svaté Stolici stručnou informaci o stavu
věcí.
Hned po světcově pohřbu byly 7. 2. 1888 přečteny spolubratrům a jiným přítomným dva de-
krety papeţe Urbana VIII. o počínání, jaké je třeba zachovávat v projevech úcty kandidátům svatosti,
aby se neprojudikovalo celé šetření o jejich svatosti a úctě jim přikazované a jiţ následující den sdělo-
val don Rua spolubratrům, ţe kardinál Parocchi, vikář Svatého Otce doporučuje, aby se co nejrychleji
zahájil diecézní proces o svatosti Dona Boska.
41

5.3 Page 43

▲back to top


IV. část
Nástupce Dona Boska
18. kapitola
Papežské potvrzení
Hledět nahradit Dona Boska, uplatnit všude ducha Dona Boska a počínat si ve všem jako on,
to bylo nejvyšším úsilím a cílem dona Ruy. Hned 8. února rozeslal všem spolubratrům aspoň krátký
výtah duchovní závěti Dona Boska. Stálo tam: „Váš první představený zemřel, ale náš pravý předsta-
vený Jeţíš Kristus neumírá! Váš rektor zemřel, bude však zvolen jiný, který bude pečovat o vás a vaši
věčnou spásu. Naslouchejte mu, milujte ho, poslouchejte ho a modlete se za něho, jak jste to dělávali
za mne!“ A don Rua nakonec připojil: „Drazí spolubratři, poslouchám rady, kterou nám dal velmi
obětavý a hodný spolupracovník – heslem při volbě nového představeného i pro celý náš ţivot budiţ:
„Svatý ţivot synů je důkazem svatosti otce!“ To zajisté zvětší radost milovaného Dona Boska, který,
jak rádi doufáme, byl uţ přijat do náruče Boha a my z toho budeme mít veliký prospěch.“
Téhoţ dne zaslal do Říma kardinálu Parocchi, vikáři Svatého Otce a ochránci salesiánů dopis
s přípisem Svatému otci, kterým prosil, aby jmenoval někoho jiného a vhodnějšího za nástupce Dona
Boska a jej zbavil tohoto těţkého úřadu. Sliboval zároveň, ţe s Boţí pomocí učiní vţdy vše, co bude
v silách k dobru salesiánské společnosti, ať mu bude přiděleno jakékoliv místo.
Zcela jinak však smýšleli jeho spolubratři. Také oni s biskupem Caglierem v čele poslali kar-
dinálu Parocchimu své psaní: „My v úctě podepsaní bychom měli velikou radost, kdyby Svatý Otec
potvrdil v úřadě vrchního představeného skromné společnosti svatého Františka Saleského, zmíněného
kněze Michala Ruu. On byl totiţ uţ od Dona Boska označen a navrţen za jeho nástupce a to právě na
návrh Svatého Otce, který chtěl právě tím zajistit blaho a rozkvět salesiánské společnosti. Protoţe jsme
členy prvního představenstva společnosti, známe dobře nejen smýšlení voličů, ale i všech spolubratří.
Můţeme proto s naprostou upřímností ujistit, ţe zpráva o potvrzení otce Ruy v úřadu vrchního před-
staveného by byla přijata nejen s naprostou poslušností, ale i s upřímnou srdečnou radostí. Dodáváme,
ţe kdyby mělo dojít k pravidelné zákonité volbě, určitě by naprosto jednohlasně byl zvolen don Rua.
A stalo by se to i z úcty k Donu Boskovi, který ho vţdy povaţoval za svého prvního důvěrníka a za
svou pravou ruku. A stalo by se tak i pro všeobecnou úctu k jeho ctnostem, pro jedinečnou zběhlost
v řízení Společnosti, stejně jako i pro jeho vyzkoušené a uznávané schopnosti ve vyřizování záleţitos-
, které tolikrát prokazoval pod vedením našeho nezapomenutelného Zakladatele!“
Toto prohlášení bylo velmi milé kardinálovi i Svatému Otci, protoţe tak byly rozptýleny po-
chybnosti některých členů kurie, zda nebude krajně obtíţné nebo nemoţné najít člověka, který by se
mohl stát Boskovým nástupcem. Někteří uţ delší dobu tvrdošíjně šířili názory, ţe se Boskovo dílo po
jeho smrti zhroutí.
Kardinál Parocchi dosáhl uţ 11. února od Svatého Otce Lva XIII. ţádané potvrzení dona Ruy
v úřadě vrchního představeného a s radostí to obratem sděloval Msgre. Caglierovi. V novém dekretu je
zmínka také o původním dekretu v této věci, vydaném papeţem na ţádost Dona Boska jiţ 27. 11.
1884, který se však patrně do Turína vůbec nedostal.
Sotva měl don Rua v rukou tento důleţitý dokument, hned se vydal do Říma sloţit Svatému
Otci svůj hold. Jiţ 20. února se v bazilice sv. Petra účastnil svatořečení Jana de la Salle, zakladatele
školských bratří, jejímţ chovancem v Turíně byl ve svém dětství, neţ přešel k Donu Boskovi. 25. úno-
ra byl přijat papeţem a dostalo se mu cti mít přednost před jinými. Sotva jej papeţ spatřil, zvolal:
„Done Ruo, vy jste tedy nástupcem Dona Boska. Vyjadřuji Vám soucit nad jeho ztrátou, ale vyjadřuji
Vám i svou radost, protoţe Don Bosco byl světec, který vám bude jistě z nebe pomáhat.“
Na Ruovu odpověď, ţe salesiáni budou svou lásku k papeţi, kterou jim Don Bosco tolik vště-
poval, dokazovat především svou věrností a poslušností k církvi a svou neúnavnou prací pro čest Boţí
a spásu duší, řekl papeţ: „Dobře, pokračujte ve svých svatých dílech, ale hleďte především na to,
abyste se pevně zakotvili. Pro nejbliţší dobu není třeba rozšiřovat své dílo, ale snaţte se, abyste uţ
zaloţené ústavy udrţeli a připravili jejich rozvoj!“
42

5.4 Page 44

▲back to top


Na to don Rua: „Právě totéţ mi písemně doporučil náš drahý Don Bosco. Dal mi ve svých
pamětech pokyn, abychom v nejbliţší době odsunuli otvírání nových ústavů, abychom mohli vylepšit
stav personálu v ústavech jiţ existujících.“ V dalším vyzvedl, ţe svatý Don Bosco ještě na smrtelné
posteli zdůrazňoval svým synům, aby kdekoliv budou, všude podporovali autoritu papeţe a šířili úctu,
věrnost a poslušnost k církvi a její hlavě. Tu zvolal papeţ: „Je vidět, ţe Don Bosco byl opravdu světec
jako svatý František z Assisi, který rovněţ před svou smrtí odporoučel opět a opět svým duchovním
synům, aby byli oddanými syny a oporami církve i její hlavy. Poslechněte těchto naléhavých připomí-
nek svého zakladatele a Bůh vám jistě neodepře své poţehnání.“
V několika následujících dnech, co ještě zůstal v Římě, hledal informace o potřebných postu-
pech k brzkému zahájení beatifikačního procesu milovaného Otce a Učitele.
Po návratu do Turína 28. února svolal hlavní radu představených společnosti a sdělil jim po-
kyn kardinála Parocchi, aby ihned začali sbírat zprávy a svědectví o ţivotě a ctnostech Dona Boska i o
milostech a divech, které by se staly na jeho přímluvu tak, aby bylo moţné co nejdříve zahájit diecézní
proces blahořečení. Pověřen tím byl zvláště don Bonetti, ale don Rua oběţním listem z 11. března
zapojil do tohoto díla všechny spolubratry a celé salesiánské dílo. Odezva byla úţasná. Nemíjel téměř
den, aby nepřicházely zprávy o mimořádných vyslyšeních na přímluvu Dona Boska a krásná prohláše-
ní obdivu a vděčnosti od vlivných lidí s naléháním, aby byl co nejrychleji zahájen beatifikační proces.
Mezi těmi přípisy byl také od Karla Gastiniho, jednoho z prvních chlapců Dona Boska, který byl teď
předsedou Sdruţení bývalých chovanců.
Dochovala se písemná odpověď dona Ruy. V ní po vřelém poděkování za projev soustrasti a
uznání lásky Dona Boska píše mezi jiným: „I kdyţ se mé srdce nemůţe rovnat srdci Dona Boska, e-
ce chci udělat, co bude v mých silách, abych Vám dokázal svou bratrskou lásku při kaţdé příleţitosti.
Vţdy budu ve vás vidět syny Dona Boska, předmět tak úţasné lásky našeho oplakávaného Otce a vţdy
vás budu povaţovat za své drahé bratry. Prosím tě, abys to sdělil všem členům sdruţení.“
A v odpovědi spolubratřím v Argentině doznával: „Veliká láska, která naplňovala srdce naše-
ho milovaného Dona Boska, rozţehla jeho příkladem i slovem také plamínek lásky, který vloţil Bůh
do mého srdce. Vyrůstal jsem přece na výsluní jeho lásky. I kdyţ jsem jako jeho nástupce nezdědil
všechny jeho velké ctnosti, přece jasně cítím, ţe mi Bůh udělil jeho velikou lásku k jeho milovaným
synům. Věnuji vám všechny své dny, ba všechny chvíle svých dnů. Tak je to správné, kdyţ vás Bůh
svěřil mé péči. Proto na vás myslím, za vás se modlím a pracuji pro vás jako matka pro své jediné dítě.
Za to od vás ţádám jen jedno: staňte se všichni svatými – velkými světci! Doporučuji vám naléhavě:
prchejte i před stínem hříchu. Ve svém způsobu ţivota se řiďte vzorem našeho Dona Boska, který se
tak mimořádně řídil vzorem Jeţíše Krista. Odvahu, mojí drazí synové! Kdyţ císař Titus, pohan, pova-
ţoval za ztrátu den, ve kterém by nebyl vykonal něco dobrého, oč více bychom měli my povaţovat za
ztracený den, kdy bychom opomenuli konat dobré, ač nám k tomu Boţí Prozřetelnost poskytuje tolik
příleţitostí. Pamatujme, ţe my křesťané, my salesiáni, musíme jít v dobrém stále kupředu a s lítostí
povaţovat za ztracenou kaţdou chvíli dne, kdy jsme byli leniví nebo vlaţní na cestě své duchovní
dokonalosti!“
1. 3. 1888 se slavila v bazilice Panny Marie v Turíně slavná bohosluţba „In trigesima“ třicáté-
ho dne smrti. Promluvu převzal turínský arcibiskup kardinál Alimonda, který pak byl i hostem u stolu.
Tu se obrátil na dona Ruu s otázkou: „Ustaly snad důkazy Boţí přízně a milosti od doby, kdy Don
Bosco odešel do slávy nebes?“ don Rua odpověděl: „Musíme doznat, ţe Don Bosco si od vstupu do
nebe nedopřává odpočinku, ale pracuje dále a ještě intenzivněji.“ A dodal: „V den smrti Dona Boska
byli naši spolubratři v Paříţi ve velikých starostech a úzkosti. Chyběly jim peníze ke koupi domu
v Menilmontant – celých 30 000 lir – a termín končil. Tu nám telegrafovala jistá osoba, ţe chce věno-
vat na salesiánské dílo určitý dar, ale ráda by věděla, zda má poslat peníze do Turína nebo je má pře-
dat salesiánům v Paříţi. Odpověděli jsme jí obratem, aby je předala na adresu v Paříţi. Obnos byl do-
konce ještě větší, neţ bylo nutně zapotřebí ke koupi domu.“
O svátku svatého Josefa 19. 3. podával don Rua všem spolubratrům referát o svém pobytu
v Římě a mezi jiným napsal: „Další myšlenka, která mi utkvěla, je, ţe se smíme povaţovat opravdu za
šťastné, ţe jsme syny tak velkého otce. Naší přední starostí musí nyní být udrţet začaté dílo a časem je
rozvíjet dále. Musíme se však také drţet vzorně metody výchovy, které nás naučil slovem i příkladem.
Dále musíme v řeči i v jednání následovat vzor, který nám v něm dobrotivý Bůh dal. To jsou, milovaní
43

5.5 Page 45

▲back to top


synové, směrnice, kterými se chci dávat vést při výkonu svého úřadu, ale to ať je také cílem a snahou
kaţdého salesiána!“
Brzy na to psal svému milovanému spolubratrovi a příteli z mládí P. Angelovi Saviovi, misio-
náři v Patagonii.“Vzpomínám si ještě na ten sen, který nám vyprávěl kdysi Don Bosco, ţe viděl nás
dva táhnout káru? Jak víš, tvrdil, ţe mne viděl, jak táhnu tu káru a ty ţe ji tlačíš. Nelze dnes mluvit o
splnění tohoto prorockého snu? Mně bylo uloţeno táhnout káru naší Společnosti – odtud z mateřince.
Ty v Patagonii – na samém konci světa tlačíš káru naší Společnosti kupředu. A to po tolika změnách a
zvratech, které se zdály, ţe znemoţní splnění toho snu. Buď tak dobrý a modli se za mne, protoţe já se
celý třesu při pomyšlení na zodpovědnost.“
19. kapitola
Rok smutku (18881889)
Rok 1888 byl pro dona Ruu rokem smutku. V tom roce nevyjel z oratoře nikam, ani do nej-
bliţších ústavů, kam Don Bosco chodíval aspoň dvakrát, třikrát do roka na význačné oslavy. Měl stále
na očích tu velikou ztrátu a všemoţně se snaţil nahradit zemřelého Otce. Práce mu nechyběla. Po celý
tento rok pokračoval v pravidelném nedělním hlásání Boţího slova v chrámu Panny Marie Pomocnice.
Stejně tak jako Don Bosco, věnoval nyní zvláštní péči chovancům nejvyšších tříd gymnázia,
aby jim pomáhal ve volbě povolání. Také představeným v misiích v Argentině kladl na srdce starost o
nová kněţská a salesiánská povolání a zdůrazňoval, ţe škola latiny má v tomto ohledu výjimečné po-
stavení. Docházelo mnoho ţádostí o nové ústavy, ale v tom nechtěl don Rua vyhovět ţádné, kromě
těch, které přislíbil jiţ Don Bosco. Velikým kříţem nejen vrchního představeného, ale všech předsta-
vených i celé Společnosti, byly velké dluhy, které po Donu Boskovi zůstaly, zvláště kvůli chrámu
Nejsvětějšího Srdce v Římě. Jejich výše se pohybovala okolo 600 000 lir, coţ byla převeliká suma i na
instituce daleko známější s velkým štábem dobrodinců. Podle směrnice Dona Boska don Rua i všichni
členové hlavní kapituly mlčeli o výši dluhů před všemi, aby nevznikly paniky a pomluvy.
Ţivotopisec Don Boskův a nyní historik Společnosti, Otec Lemoyne, ujišťuje, ţe don Rua si
při přejímání Boskova dědictví dojednal s Pánem Jeţíšem, ţe ze své strany se nebude vyhýbat ţádné
oběti, ale za to mu Pán kromě potřebných prostředků na udrţení dosavadního díla zajistí příliv alespoň
1 000 lir denně na splácení dluhu za kostel Nejsvětějšího Srdce v Římě.
Nemáme zprávy, jak fungovala tato dohoda uzavřená pravděpodobně, podle obecného pře-
svědčení udrţovaného v oratoři, hned kdyţ v den své smrti Don Bosco Ruovi předal své dílo. Faktem
je, ţe ohledně Boskovy důvěry v Prozřetelnost učinil don Rua v diecézním beatifikačním procesu tuto
výpověď: „Don Bosco skládal všechnu svou důvěru v Boţí Prozřetelnost, ve své úsilí a námahy. Ve
své poslední nemoci věděl dobře, jak veliký dluh bylo ještě třeba splácet za postavení kostela Nejsvě-
tějšího Srdce Jeţíšova v Římě i za jiné podniky. Zakázal mi sdělovat veřejnosti velikost tohoto dluhu,
ale ujistil mne jinak, ţe nám nepochybí pomoc Prozřetelnosti. Výsledek skvěle ověřil jeho neomeze-
nou důvěru. Po jeho smrti jsme mlčeli o své krajně tísnivé situaci, ale začalo hned docházet tolik darů,
ţe jsme nejen mohli pokrývat výlohy běţného ţivota, ale mohli také odkládat průměrně tisíc lir denně
na splátky dluhů. A to trvalo celý ten rok. Tak jsem mohl ještě během toho roku splatit do Říma přes
140 000 lir. Největší údiv budilo to, ţe nám tyto peníze přicházely ze zdrojů naprosto neznámých. Tak
jsme například dostali poukázku na 60 000 franků od někoho, kdo nechtěl vůbec udat své jméno.
Další velkou starostí nového vrchního představeného bylo rozmnoţit počet spolubratrů
v misijních ústavech – stanicích. Uţ 10. března odjíţděla malá skupina nových misionářů do Argenti-
ny. V říjnu následovala druhá vedena Msgre. Fagnanou a v listopadu se chystala třetí. Všichni, kdo ţili
v oratoři a vůbec všichni, kdo s ním přicházeli častěji do styku, mohli pozorovat, jak se don Rua stával
stále více skutečným Donem Boskem. A to bylo opravdu snem jeho celého ţivota. V dětství poznal
tohoto světce a v krátké době si učinil velké předsevzetí, ţe se bude snaţit poznávat jej stále lépe a
následovat seč síly stačí. Od chvíle, kdy sloţil své první řeholní sliby, se toto předsevzetí proměňovalo
v ustavičně rostoucí hrdinný závazek: poslouchat i nejmenšího pokynu Otcova a následovat jeho pří-
kladu v kaţdém ohledu. Nejtěţší a nejhouţevnatější úsek cesty dona Ruy k salesiánské svatosti však
začal smrtí Boskovou. Zůstal teď sám na nejvyšším místě v čele tolika spolubratrů, kteří v něm viděli
a chtěli vidět skutečného svatého Boska. A on si toho úkolu byl plně vědom. Po celý ţivot uměl velmi
mistrně a přirozeně ukrývat lesk svých ctností tím, ţe kaţdý úspěch a celý udivující rozkvět díla pod
44

5.6 Page 46

▲back to top


jeho vedením zcela přesvědčivě připisoval jedině svatosti Dona Boska. Pěkně se však ukázalo právě o
slavnosti Panny Marie Pomocnice křesťanů, jak nenuceně a docela přirozeně „vrostl“ don Rua do role
Dona Boska. Všichni zpočátku postrádali přítomnost světce Mariina, ale kdyţ v předvečer na slav-
nostní schůzi salesiánských spolupracovníků don Rua přišel a prostince usedl do křesla, ve kterém při
dřívějších podobných příleţitostech sedával Don Bosco, všichni přítomní měli na chvíli dojem, ţe tam
sedí opravdu Don Bosco. A také hned po schůzi obklopili tito dávní přátelé a spolupracovníci dona
Ruu právě tak přátelsky a nenuceně, jak to činili s Boskem. Rovněţ o slavnosti se valily stejně velké
zástupy věřících k donu Ruovi do sakristie a prosili ho o modlitbu, o poţehnání, o medailku Panny
Marie, jako to činívali za ţivota světce. Don Rua jim věnoval celé dopoledne, i velkou část pozdního
odpoledne. Podobně večer po slavnostním mariánském průvodu a skončení oslav se kolem dona Ruy
shromáţdilo na dvoře tolik spolubratrů kněţí, kleriků i chovanců, ţe to opět vyvolávalo iluzi: „Tam je
Don Bosco!
Také na výročním sjezdu bývalých chovanců zaznělo stejné prohlášení: „Don Bosco není mr-
tev, ţije v donu Ruovi, ţije ve svém velikém nesmrtelném díle!“ Začalo se uţ tehdy mluvit o postavení
pomníku Donu Boskovi. Jedni bylo pro to, jiní navrhovali kaţdoroční sjezd a pouť k hrobu světce, ale
nakonec se shodli v tom, ţe památku Boskovu uctí nejlépe tím, ţe svou vděčnost i důvěru přenesou na
jeho nástupce Ruu. Ten si přál, aby se i nadále sjíţděli do Turína k oslavě jmenin Dona Boska 24.
června a po slavných bohosluţbách se společným svatým přijímáním putovali k hrobu světce na Val-
salice. V tom smyslu vybízel k organizování bývalých chovanců i inspektory a ředitele vzdálených
ústavů a připomínal, aby se mluvilo o při těch příleţitostech „o četných milostech“, kterých se dosahu-
je na jeho přímluvu.
8. června 1888 rozeslal don Ruu salesiánským domům broţurku „papeţských výsad pro ře-
holníky“, o které Don Bosco v posledních letech ţivota tolik usiloval, aby zajistil své Kongregaci bez-
výhradnou samostatnost a svéprávnost. Don Rua označil tyto „Výsady“ za „dar Boţí dobroty“. Při tom
je nápadné, ţe po stránce občansko-právní Don Bosco ani don Rua nejen se nedomáhali, ale nechtěli
ani přijmout státní uznání salesiánské společnosti jako řeholní právní osoby tam, kde se jim to nabíze-
lo jako v roce 1889 v Chile a ve Španělsku. Dávala se přednost obecně platnému občanskému spolko-
vému právu.
Ještě před koncem roku smutku začal don Rua pomýšlet na vymalování a výzdobu baziliky
Panny Marie Pomocnice. Bude se snad při této práci opakovat, co se dělo při stavbě kostela, ţe Don
Bosco mohl v roce 1868 prohlásit s naprostou pravdivostí: „Kaţdá cihla a kaţdý kámen v této budově
jsou plodem nějakého milostivého zásahu Panny Marie!“
Don Rua vyhotovil otevřený dopis, kterým prosil o pomoc a navrhoval tři prostředky ke sbírá-
ní financí:
Odloţme kaţdý týden něco stranou na dobročinnost a podporu náboţenství, jak doporučoval
uţ svatý Pavel prvotním křesťanům.
Přinesme občas nějakou oběť nebo se vzdejme nějakého výdaje. Například cesty, zábavy,
koupě šatů apod. I v kuchyni se snad podaří někdy nějaká úspora.
Kdo míní darovat část svého majetku na dobrá díla, ať poslechne dobré rady a učiní tak ještě
za ţivota. I kdyţ to bude malý dar, můţe být svědkem, jak je jeho daru upotřebeno. Po smrti mohou
vyvstat velké, nečekané obtíţe a můţe dojít k hádkám i sporům. Z toho nemají dobročinná díla ţádný
prospěch, ba lidé, kteří se nechávají strhnout ţádostivostí a prospěchářstvím, mohou při tom utrpět
těţké škody na duši. Naše cesta na věčnost bude lépe osvětlena jednou svící darovanou za ţivota neţ
dvěma po smrti.
Naděje dona Ruy nebyly zklamány. Ze všech stran Itálie i z ciziny docházely dary marián-
ských ctitelů, kteří zakusili poţehnání nebeské matky. Zprávy o těchto vyslyšeních proseb se zapiso-
valy do zvláštního sešitu a byly uveřejňovány v měsíčníku „Salesiánský věstník“. Při tom bývala často
také zmínka o poţehnání, modlitbách i medailkách podávaných donem Ruou, jako kdysi Donem Bos-
kem. A výsledky bývaly rovněţ podivuhodné!
Tak jistý mladík trpěl padoucnicí. Záchvaty se dostavovaly nejčastěji v noci a mladík byl stále
v nebezpečí, ţe se zadusí. Bylo to velké trápení i pro rodinu, protoţe museli vţdy vstávat, aby mu
pomohli. Jinoch byl ustavičnými záchvaty uţ tak vyčerpán, ţe se nemohl udrţet na nohou a musel
vlastně stále leţet. Matka si konečně vzpomněla na častá zázračná vyslyšení proseb k Panně Marii
45

5.7 Page 47

▲back to top


Pomocnici. Vypravila se do oratoře k donu Ruovi a prosila ho i ostatní salesiány o modlitby. Don Rua
jí slíbil modlitby své i spolubratří a dal jí medailku Panny Marie, aby jí zavěsila synovi na krk. Ona to
udělala a od toho dne se nedostavil ani jediný záchvat. Po roce přišla šťastná matka i s hochem do
oratoře a přinesla dar za podivuhodné uzdravení.
Proudy poutníků do chrámu Panny Marie rostly kaţdý den. 21. 5. 1889 měl don Rua referát na
schůzi spolupracovníků, jak to zdědil po Donu Boskovi. Mezi jiným prohlásil: „K našemu povzbuzení
mohu prohlásit, ţe máme mnoho důvodů k díkům Bohu i Panně Marii Pomocnici. Často bylo slyšet
obavy, ţe se dílo Dona Boska po jeho smrti rozpadne. On sám však prohlásil, ještě neţ ulehl
v poslední nemoci: „Touţím, abych se brzy dostal do nebe. Odtamtud budu moci být naší Společnosti
a svým synům mnohem prospěšnější a budu je chránit.“ A dodrţel slovo. Kaţdý den zakoušíme jeho
ochranu a pomoc. Můţeme opravdu tvrdit, ţe máme v nebi nového přímluvce.“ Ta slova zapůsobila
hluboce na všechny přítomné. Hrabě z Villeneuve Floyou, který přivedl na pouť skupinu vynikají-
cích Francouzů, zvolal: „Nemýlím se, kdyţ tvrdím, ţe teď máme dva Dony Bosky. Jeden je v nebi a je
tam mocnější a vlivnější neţ byl na zemi. Druhý je jeho ţivým obrazem mezi námi!“ A don Rua se
opravdu vyznačoval kaţdý den více Boskovou dobrotou srdce.
20. kapitola
Důvěra ve spolupracovníky
Při svěcení náhrobní kapličky nad hrobem Dona Boska na Valsalice don Rua v závěrečném
děkovném proslovu neopomenul vybízet přítomné také k vytrvalým modlitbám za duši Dona Boska,
přesto, ţe všichni jsou přesvědčeni, ţe těch modliteb není třeba, protoţe je uţ v nebi. A také následují-
cího rána jiţ o páté hodině slouţil u oltáře této kaple mši svatou za zemřelého duchovního Otce.
Velkou pozornost věnoval v následujících měsících bývalým chovancům nejen v Turíně, ale
ve všech ústavech v Itálii. Ponavštěvoval v krátké lhůtě všechny ústavy a všude se chtěl setkat
s bývalými chovanci. Zapůsobilo to všude velmi hluboce a ve většině z nich se probudil zájem o du-
chovní hodnoty, které získali u salesiánů, zvláště u Dona Boska a také o udrţování a šíření jeho díla.
25. června navštívil také ústav v Borgo San Martino, kde ho vítali s velkou slávou a s hudbou
ho vedli z nádraţí do ústavu. Pojednou umlkla hudba i provolání. Proč? V sousedním domě Dcer Pan-
ny Marie Pomocnice křesťanů umírala sestra Filomena Botto na břišní tyfus komplikovaný zánětem
ledvin a oboustranným zápalem plic. Konsilium lékařů místní nemocnice prohlásilo její stav za bezna-
dějný a za počátek agónie, která skončí asi během noci. Po večeři zašel don Rua do kuchyně, kde pra-
covaly spolusestry umírající Filomeny. Velmi se ho dotkl zármutek sester, které ho prosily, aby na-
vštívil umírající, udělil jí poţehnání Panny Marie Pomocnice a vzhledem k tomu, ţe je uţ na prahu
smrti, jí dovolil sloţit doţivotní sliby. Don Rua se chvíli zamyslil a řekl: „Uklidněte se, sestra neze-
mře. Musí ještě vykonat mnoho dobrého. Teď ji nemohu navštívit, ale oznamte jí, aby se zcela uklid-
nila. Zítra brzy ráno ji navštívím. Dnes večer o deváté hodině jí udělím poţehnání Panny Marie Po-
mocnice. V tutéţ dobu se shromáţděte u jejího lůţka a modlete se s ní třikrát Zdrávas Maria.“ Pak šel
mezi chovance ústavu a vyzval je, aby se rovněţ před ulehnutím pomodlili Zdrávasy o deváté hodině,
kdy se je modlily také sestry u lůţka umírající. Za hodinu na to usnula sestra klidným spánkem, ač uţ
14 dnů nemohla zamhouřit oka. Uţ ve čtyři hodiny ráno byl don Rua u lůţka nemocné, udělil jí svá-
tostné rozhřešení, podal jí svaté přijímání a přijal její doţivotní sliby. V tu chvíli se zdravotní stav
nemocné náhle zlepšil. Brzy na to přicházel lékař a tázal se hned ve vrátnici, v kolik hodin sestra Fi-
lomena zemřela. Přichvátal do pokojíku nemocné a vyšetřil její stav. Ze všech nemocí a bolestí zbyla
jen celková slabost. Zvolal: „To je opravdu zázrak! Z takových nemocí při takových komplikacích
bylo uzdravení lidsky zcela vyloučeno!“ Kdyţ to bylo sděleno donu Ruovi, usmál se a řekl s pokorou:
„Podívejte se, co dělá Panna Maria. Neřekl jsem vám, ţe se máte zcela uklidnit?“ Sestra Filomena ţila
pak ještě 25 let a zemřela v Damašku v Sýrii jako představená tamního pozdějšího ústavu.
V roce 1889 končilo tříleté období od poslední generální kapituly a podle tehdejších Stanov se
měla konat další kapitula. Don Rua ji svolal na začátek září do Valsalice. Konala se od 2. do 6. září
pod předsednictvím dona Ruy. Hlavními náměty kapituly byly: studia teologická a filosofická (změna
učebních textů); noviciáty a formační domy pro kleriky po noviciátu; prázdniny spolubratrů, chovan
i čekatelů; kde a jak nejlépe je trávit (exercicie o prázdninách); správa osobních majetků spolubratrů;
46

5.8 Page 48

▲back to top


jednotnost modliteb, poboţností i svátečních, zvláště velikonočních bohosluţeb, ve všech domech;
hudba a liturgický zpěv a různé návrhy spolubratrů.
Díky sekretářům a zapisovatelům, z nichţ jedním byl P. Jan Rinaldi (první ředitel českých sa-
lesiánských čekatelů v Perose Argentině v letech 192428) se dochovala značná část promluv dona
Ruy při těchto příleţitostech.
Tak na konci prvního sezení dal tyto rady salesiánským ředitelům: „Ředitelé jsou svítilny
uprostřed ostatních: Constitui te lumen gentium. Podřízení pozorují ředitele ve všem, i v maličkostech,
v řeči, v jednání, při hře. Zakusil jsem to sám.
Mají slouţit mši sv. a modlit se breviář: pie, attente a devote a jsou vzorem v modlitbách.
pamatují vţdy na první důvěrnou radu, kterou Don Bosco zanechal ředitelům: Niente ti turbi – Ničím
se nedej vyvést z míry. Tak si počínala sv. Terezie a sv. František Saleský. Tak si budou moci uchovat
ducha jasného ve všem a správně rozsuzovat i rozhodovat o věcech, které se nás týkají. Mějte vţdy
tolik potřebnou a tak uţitečnou vyrovnanou náladu. To budí důvěru a získává srdce. Ředitelé musejí
být také příkladem v práci. Pracuje se mnoho a mohu za to jen děkovat Pánu Bohu „Deo gratis“. Ale
ředitelé ať pamatují, ţe nemají dělat všechno sami. Ať se snaţí přidělovat práci druhým. To je základ
pořádku.
V dílně, kde pracuje mistr sám, pracují dvě ruce, kdyţ ale rozdělí práci druhým, pracuje ruka-
ma všech. Tak se ředitel nevyčerpá a podřízení budou spokojeni.“
A na závěr čtvrtého sezení: „Přihodí se, ţe ředitel dává příkazy podřízeným, kteří uţ mají ji-
nou práci přidělenou od jiných a ţe jim pak činí neoprávněné výtky. Prosím, aby se ředitel, neţ začne
vytýkat někomu nebo odvolávat ho z práce, o věci napřed dobře informoval, a kdyţ mu spolubratr
tvrdí, ţe má uţ jiné úkoly a příkazy, aby to neměnil svou mocí, ale promluvil s tím druhým představe-
ným a je-li třeba, poţádal jej, aby svou dispozici odvolal. Jinak v tom budou podřízení vidět roztrţku
mezi představenými a ztratí k nim úctu.
Neţ začneme někomu domlouvat, počkejme, aţ budeme klidní. Kdyţ někdo není na svém
s, nemysleme hned, ţe to dělá ze zlé vůle. Dotaţme se ho a uţ to nás uklidní. Téměř vţdy k tomu
mají své důvody. Kdyţ se ukvapíme, znechutíme spolubratry, vyvoláme v nich špatné dojmy o sobě,
dojmy, které se potom těţko zahlazují. Shrnuji vše do rady sv. Pavla: „Praebe teipsum exemplum bo-
norum operum in scientia, in integritate, in gravitate.“ Co do integrity dávejme pozor i na výrazy, které
se na nás nesluší a které i dobré maminky zakazují svým dětem. Snaţme se být v čele slovy i příkla-
dy!“
A na konec sedmého sezení: „Pro vaše vztahy k spolubratrům vám doporučuji slova Spasitele:
„Vos fratres estis.“ Mějte je opravdu za spolubratry, pomáhejte jim v ohledu hmotném i v duchovním,
ve všem. Úkoly, nejsou-li uţ přiděleny Hlavní kapitulou, přidělujte úměrně. Hleďte dosáhnout nejlep-
ších úspěchů, ale nevyţadujte nad míru. Nikdy neříkejte – ten a onen nejsou k ničemu. Mějte pro ně
pochopení, zvláště kdyţ to jsou nové sily. Veďte je, pomáhejte jim, jsou-li to učitelé nebo asistenti, ale
nedávejte jim najevo, ţe je stále kontrolujete. Sledujte je však a pěkným způsobem jim hleďte poradit.
Uvidíte, ţe v krátké době zvládnou mnoho. Někdy to bude trvat měsíc, jindy rok a déle, ale potom
budou patřit k nejlepším, jak jsem se sám přesvědčil.
Neukládejte nad míru na dobré, protoţe druzí uhýbají. Ředitel ať pomáhá i takovým, kteří nej-
raději shazují práci na druhé a ať je přiměje k práci, aby dobří nemuseli trpět za ně. Ba ať dohlédne,
aby si ani sami nebrali příliš mnoho práce, protoţe tím utrpí jejich zdraví a brzy vypadnou.
Naléhavě vám ukládám zamezovat pouţívání násilí. Kdyby někdo měl opačný názor, musí se
v tom naprosto jednoznačně zabránit. Poraďte mu, jak udrţet kázeň dobrotou. Kdyţ podávají hlášení o
chování chlapců, vţdy to přijímejte váţně. To je povzbudí, aby se sami přemáhali a neupadali do staré
chyby. Ještě více neţ nepouţívání násilí vám doporučuji zabránit za kaţdou cenu snaze mazlení a hla-
zení. Někteří jsou dobří ve všem, ale v tomto ne! Ředitelé musejí první dávat dobrý příklad. Naše lás-
ka ať je silná, nikoliv zţenštilá. Tak se to musí ţádat i od jiných. Chlapci vychovaní s mazlením se
stávají často nejhoršími, necitelnými a drzými. Moc dobroty ukládám i pro vztahy ke koadjutorům a
k pomocníkům. Nikdy je nepovaţovat za sluhy. Jednat s nimi uctivě, ale ještě více s láskou. Ţádejte
po nich někdy něco jen tak kamarádsky. Don Bosco dával velmi najevo, ţe si jich váţí.
47

5.9 Page 49

▲back to top


U chlapců je třeba starat se o všechno i o tělesné a duševní zdraví, nejen o učení. Staráme-li se
jen o učení, zrazujeme nejdůleţitější úkoly svého poslání a nedosahujeme ani čtvrtiny. Veďme je
k praktickému náboţenskému ţivotu. A starejte se o povolání. Mluvte o tom často, ale ještě více dbej-
te, aby často přijímali svátosti. Don Bosco věnoval mnoho času poučení, jak se dobře zpovídat. Kdyţ
u nás nebude poklesků proti mravopočestnosti, budeme mít mnoho povolání. Pomohou nám i „Druţi-
ny“.
V poslední říjnový den roku 1889 zemřel poslední z osmi bratří dona Ruy – Antonín Rua. Je-
ho smrt naplnila smutkem celou turínskou oratoř, protoţe poslední léta ţivota věnoval jen své rodině a
oratoři a jediný Bůh ví, jakým námahám a vypětím se při tom podroboval. A byl celý šťastný, ţe mohl
pomáhat Donu Boskovi a po něm svému bratrovi Michalovi. A jeho příklad táhnul. Jako se po smrti
matky Dona Boska Markéty ujala jeho chlapců matka Ruova, tak teď zase na místo Antonína Ruy
nastoupil v hospodářském oboru synovec Dona Boska František Bosco, který v té obětavé nezištné
dřině vytrval po celý ţivot.
Hospodářské poměry v Evropě nebyly v oněch letech právě dobré. Mnoho bank zkrachovalo a
mnoho jejich klientů přišlo na mizinu. Pro udrţování a rozvoj takové společnosti, jakou uţ byla du-
chovní rodina Dona Boska, bylo třeba značných sum. A celé dílo spočívalo jen na dobročinnosti spo-
lupracovníků.
Don Rua byl v hospodářské tísni a musel vydat ohnivou výzvu k spolupracovníkům. Uvedl
v , co všechno jiţ salesiáni dělají, co jim tíţivě leţí na bedrech a co je ohroţeno ve svém trvání či
rozkvětu. Dotkl se i hospodářských bankrotů, kterými utrpěli také někteří význační salesiánští dobro-
dinci a poznamenal: „Jejich neštěstí mne zarmucuje. Vyprošuji jim pomoc a útěchu od Pána, ale tyto
ztráty mi vyvolávají na mysl napomenutí, které často dával náš Don Bosco takovým zámoţným lidem,
kteří neměli bezprostředních dědiců nebo aspoň ne dědiců chudých. Říkával: „Ukládejte své peníze
přednostně do banky, která nikdy nezavírá svá okénka, která často vyplácí víc neţ 100 % Je to banka
Boţí, banka Panny Marie Pomocnice křesťanů, zvaná také bankou Dona Boska. Tato nebeská banka
opatruje vaše jmění vţdy dobře, vyplácí vám stonásobně mimořádným poţehnáním v tomto ţivotě a
na konec vám vrací celý vklad tím, ţe vám dává věčné nebe!“
Výzva se setkala s pochopením na všech stranách.
Zatím bylo stále patrnější, ţe nástupce Don Boskův musí jako on jet za apoštolátem dobročin-
nosti i za hranice Itálie. Napřed se však vypravil znovu do Říma pro poţehnání Svatého Otce, a aby se
přesvědčil, jak pokračuje stavba ústavu pro římské sirotky u baziliky Nejsvětějšího Srdce Páně. Ústa-
vu tam bylo naléhavě třeba také proto, ţe právě v těch končinách Věčného města zakládaly tenkrát
různé sekty jinověrců své podniky, do nichţ lákali ty nejchudší z římské chudiny. Don Rua naléhal
proto na urychlení stavby bez ohledu na náklady, dokonce i na zvětšení budovy tak, aby mohla po-
jmout 400–500 chlapců místo plánovaných 130. Do Říma se vypravil 12. 1. 1890 a dne 22. ledna byl
přijat Lvem XIII., který se nechal informovat o stavu salesiánské společnosti a jejího apoštolátu mezi
mládeţí a poznamenal: „Podniky svatého kněze Jana Boska poţívaly zvláštní Boţí přízně za jeho ţi-
vota, ale těší se té mimořádné přízni i po jeho smrti.“ Velmi ho zajímala stavba ústavu v Římě. Zakon-
čil audienci výzvou: „Pokračujte s odvahou! Vidět, ţe kde se něco dělá a podniká i přes nepřízni
podmínky dnešní situace, lidé přicházejí na pomoc a dá se udělat mnoho dobrého.“
25. ledna docestoval don Rua z Říma do La Spezia u Janova, kde byl salesiánský dům a odtud
do dalšího domu v San Pier d´Arena. Všude měl promluvy ke spolupracovníkům. Stejně tak i
v Turíně, kam se vrátil na svátek svatého Františka Saleského. Dovedl přesvědčit své posluchače, ţe
čím jsou poměry horší, tím více je třeba otvírat nové útulky pro chudé chlapce. Je třeba šetřit a dělat
vše moţné, aby se mohlo trochu odpomoci této bídě.
A prosby o pomoc se valily ze všech stran jako záplava. Obrázek jednoho dne: sotva don Rua
ráno skončil mši svatou, přišla k němu do sakristie chudá ţena s vyzáblým dítětem zamotaným
v cárech v náručí. Kolem ní čtyři malí chlapci vyzáblí na kost, odění v cáry. Nejstaršímu mohlo být 19
let. Ubohá ţena klekla před Ruou a se slzami mu vyprávěla svou situaci. Zhoubná chřipka ji připravila
o muţe.“Děti přišly o otce a já nejsem s to je uţivit.“ S pláčem ho prosila, aby přijal do ústavu aspoň
jedno z jejich dětí.
Kdyţ don Rua odešel do svého pokojíku, přišel za ním asi pětapadesátiletý muţ s podobnou
prosbou. Jeho bratr zemřel a zanechal v bídě ubohou ţenu s dvěma dětmi. On, ač má početnou rodinu,
48

5.10 Page 50

▲back to top


je ochoten přijmout do svého domu švagrovou s mladším hochem, ale pro staršího uţ nemá místo ani
při nejlepší vůli. Prosil o přijetí chlapce do ústavu.
Ještě tento prosebník nebyl ani ze schodiště dole, uţ vstupoval třetí prosebník, asi dvaadvace-
tiletý jinoch se čtrnáctiletým bratrem. Rodiče jim zemřeli a starší prosil o přijetí mladšího do nějaké
dílny, ač ten ještě nic neuměl.
V zápětí za nimi přicházel čtvrtý prosebník – asi osmnáctiletý, vychrtlý a zbídačelý chlapec.
Prosil o jídlo a práci.
A tak to chodilo skoro kaţdý den. Co si měl don Rua počít? Měl si zacpávat uši, protoţe uţ
bylo všude plno a peněz málo? On znal Boţí Prozřetelnost. Někdy nechává člověka v nejistotě a stra-
chu, ale v krajní nouzi zakročí vţdy. Ještě nezklamala! Proto zvětšuje stávající a staví nové. Natahuje
ruku ke spolupracovníkům a prosí o almuţnu, aby chudí mohli pomoci chudším.
21. kapitola
První cesty za hranice
Don Rua se rozhodl navštívit osobně všechny salesiánské domy v Evropě a byla jich uţ hezká
řádka, neboť se počítaly i domy Dcer Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Jiţ 8. února 1890 se vydal do Nizza Marittima na Azurovém pobřeţí, kde měli salesiáni inter-
nát i oratoř. V neděli tam měl přednášku pro spolupracovníky, ve které prohlásil také: „Snaţím se
napodobovat Dona Boska, pokud jen síly stačí.“ A ţe se mu to dařilo, dosvědčovali všichni, kdo se
s ním dostávali, ať soukromě nebo veřejně, do styku. Tak tamější kapucín P. Antonín prohlásil ve
veřejném projevu: „Zaţil jsem div! Don Bosco vstal z mrtvých. Don Rua není pouze Boskův nástupce,
on je opravdu druhý Don Bosco. Je stejně přátelský, pokorný a shovívavý, má tutéţ velkodušnost a šíří
kolem sebe radost právě jako on. V ţivotě a díle Dona Boska je vše podivuhodné, ale toto jeho pokra-
čování v donu Ruovi mi připadá nejvíce podivuhodné. Don Rua mluví stejně vznešeně, prostě a
v osobním styku získává srdce tak neodolatelně jako on. Také při slavnostních příleţitostech a osla-
vách vystupuje jako Don Bosco, jako pravý učedník Jeţíše Krista.“
19. února odcestoval do francouzské Navarre, kde byl uvítán od chlapců i přátel díla jako Don
Bosco. Chlapci protrhli řady a všichni se nahrnuli k němu. Pro kaţdého měl pozornost a dobré slovo.
Všichni v něm opravdu viděli „pokračování Dona Boska“. Kdyţ mu přítomní dávali najevo tento svůj
dojem, bránil se, ţe nemají přehánět, ţe on je jen zástupcem a mluvčím tohoto světce.
Z Navarre odcestoval do Toulonu, kam uţ Don Bosco rád jezdíval. Tam měl rovněţ přednášku
pro spolupracovníky. Pak se vrátil do Navarre, kde pokřtil dva chlapce přijaté do ústavu a znovu přijel
do St. Cyr u Toulonu. Po přednášce v tamním farním kostele byl kolem něj takový nával, ţe nebylo
hnutí, právě jako za časů Dona Boska. Rua prohlašoval opět a opět zcela upřímně a veřejně, ţe nemá
Boskovy ctnosti a schopnosti, i kdyţ chce mít stejnou lásku ke všem jako on. A Bůh odměnil tuto jeho
pokoru i podivuhodným zásahem. Jan Roudeau z okolí St. Cyr byl v únoru 1887 při návštěvě Dona
Boska zbaven četných nemocí, které ho trápily uţ 10 let. Protlačil se tenkrát ke světci, klekl před ním
a prosil ho o uzdravení. Don Bosco mu poradil několik modliteb, které se měl modlit aţ do svátku
Boţího Těla. Poslechl a uzdravil se úplně. Teď však uţ zase ztratil sluch – asi půl roku uţ neslyšel
vůbec nic. Řekl si: „Don Bosco ţije dále v osobě svého nástupce.“ Šel tedy k donu Ruovi, kdyţ se
dověděl, ţe přijel do St. Cyr. Šel na jeho přednášku pro spolupracovníky. Neslyšel však ani slovo.
Řekl si však: „To nevadí, půjdu k němu a poprosím ho o poţehnání. On mne poţehná a já se uzdra-
vím, jako kdyby mne poţehnal Don Bosco!“ Tlačil se tedy po přednášce hned k donu Ruovi, ale pro
velký zástup se k němu nedostal. Neztratil však naději. Kdyţ se dověděl, ţe don Rua je v místním
sirotčinci, vypravil se tam druhý den za ním. Dostal se k němu. Don Rua se zeptal: „Co si přejete?“ –
„Neslyším nic. Dejte mi své poţehnání a uzdravím se, “ zvolal. Don Rua mu dal pokyn, aby si klekl,
dal mu poţehnání a ujistil ho: „Uzdravíte se, ale musíte se stát spolupracovníkem.“ A doporučil mu,
aby se po jistý čas modlíval denně třikrát Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci a jednou Zdrávas Královno a
Rozpomeň se. Roudeau však nevěděl, jak dlouho se to má modlit. Začal ihned. Uţ třetí den se cítil
zdráv. Vrátil se do ústavu a ujišťoval, ţe uţ zase slyší dokonale. Chtěl vědět, co to znamená být spolu-
pracovníkem. Vysvětlili mu to a on ihned vstoupil do Sdruţení spolupracovníků.
49

6 Pages 51-60

▲back to top


6.1 Page 51

▲back to top


Jiný podobný případ se stal v St. Cyr. Salesiánská spolupracovnice, paní E. Roux, trpěla jiţ
6 let těţkou a velmi bolestivou nemocí. Léčila ji uţ dlouhá řada lékařských specialistů a byly vyzkou-
šeny všechny moţné prostředky. Bezúspěšně! Viditelně jí ubývalo sil a lékaři se vzdávali naděje na
uzdravení. Paní, která byla jinak v nejlepších letech, tím byla zcela zdrcená a smutná tím více, ţe po-
vaha její nemoci byla společensky choulostivá a nemohla o ní mluvit s přáteli. Kdyţ se dověděla
o příjezdu dona Ruy, pojala k němu velkou důvěru. Rozhodla se ho vyhledat a poprosit o poţehnání.
Na tutéţ dobu měla však vyjednaný také nástup do jistého léčebného ústavu. Sotva don Rua přijel,
byla v ústavu a prosila o rozmluvu s ním. Dostala ji ihned. Kdyţ mu vylíčila svou trampotu, don Rua jí
dal poţehnání a uloţil jí, aby se aţ do svátku Zvěstování Panny Marie (25. března) modlila denně
Zdrávas Královno, Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci a o svátku přistoupila ke stolu Páně. Paní
slíbila a sloţila do Ruových rukou všechnu svou naději. Hned se začala cítit poněkud lépe, ale ještě ani
v ranních hodinách svátku se nemohla zbavit úzkosti, zda bude ten den opravdu uzdravena. Šla ke sv.
příjímání a hned na to zmizela bolest a jakákoliv stopa po nemoci. Cítila se omládlá o nejméně deset
let. Zprávu o těchto událostech poslali spolubratři ihned do Turína. Ale jako Don Bosco, tak i don Rua
viděli v těchto událostech vţdy jen dobrotu Boţí a zásahy Panny Marie Pomocnice křesťanů, nikdy na
svoje zásluhy.
Posledního února 1890 přišel do Marseille, kde se mínil zdrţet několik dnů, jak to dělával i
Don Bosco. To vyvolala v tamních spolubratrech a spolupracovnících velikou radost. Prohlašovali
dona Ruu za druhého Dona Boska. On však veřejně prohlásil: „Don Bosco je jen jeden. Jsou salesiáni,
kteří se snaţí napodobovat Dona Boska, protoţe to byl svatý kněz, ale nikdy nebudou takoví jako on.“
Z Marseille odjel v doprovodu spolubratra Julia Barberise do Španělska. Cesta ve voze třetí
třídy jim trvala od šesti hodin večer do jedenácti hodin odpoledne druhého dne, pak přesedali do vlaku
s jednou třídou pro všechny a opět do dalšího třetí třídou. Několik dobrodinců z Barcelony jim jelo
naproti do nedaleké stanice. Tam je marně hledali ve vozech první a druhé třídy a mysleli uţ, ţe zmeš-
kali vlak. Donu Filipu Rinaldimu, který byl tenkrát ředitelem řemeslnických škol v Sarriá, napadlo
podívat se ještě i do třetí třídy a tam je objevil těsně před odjezdem vlaku. Rychle tam naskákali i
všichni pánové, kteří přišli dělat doprovod, ale v nejbliţší stanici převedli dona Ruu i společníka do
vozu první třídy. V Barceloně mu přichystali tak slavné uvítání jako Donu Boskovi. Do salesiánského
ústavu se dostal teprve o páté hodině večer, všemi touţebně očekávaný.
Z Barcelony odjel do Madridu, dále do Utrery, kde byl salesiánský ústav se 200 chlapci.
Všichni v něm viděli skutečného světce. Při loučení všichni plakali a dojali k slzám i dona Ruu.
Z Utrery jeli pak uţ zpět do Turína. Umořeni přijeli v 8 hodin ráno na Květnou neděli. Ale uţ
o půl desáté celebroval don Rua slavnou bohosluţbu se svěcením palem.
Po dvou týdnech se vypravil opět na vizitační cesty a to do Francie, Anglie a Belgie. První za-
stávka byla u klarisek v Lyonu, jejichţ klášter stál na místě prvního kláštera Dcer Navštívení Panny
Marie, kde zemřel svatý František Saleský. Navštívil také tamní sídlo „Díla šíření víry“, které vykona-
lo a koná stále velmi mnoho pro katolické misie a podporovalo uţ i salesiánské misie.
Z Lyonu odcestoval do Paříţe, kde uţ ho čekali chlapci tamního salesiánského ústavu. Při mši
svaté, kterou pro ně slouţil, zpívali gregoriánský chorál. Věděli, ţe to don Rua má velmi rád. Po dvou
dnech, 19. 4. 1890, odcestoval do Londýna, kde právě vznikalo první salesiánské dílo ve Velké Britá-
nii. Za první kapli slouţil ubohý barák z prken a plechu, který nebyl schopen ochránit přítomné ani
před deštěm, natoţ před větrem a zimou. Navíc byla tato bídná kaple vzdálená 20 minut chůze od
obydlí spolubratří v blízkosti kaple a salesiáni tam hned otevřeli oratoř pro chlapce. Don Rua se zají-
mal o brzké zřízení také dívčí oratoře Dcer Panny Marie a zahájil stavbu řádného salesiánského ústavu
s kostelem. Uţ 25. 4. byl don Rua zpět ve Francii.
Odjeli do Lille, kde uţ byl salesiánský ústav. Tam se zdrţel celých deset dní a velmi přispěl
k rozkvětu tamního díla. Získal si takovou oblibu u chlapců, ţe jen na přísný zákrok ředitele se don
Rua mohl vymanit z jejich obklíčení.
7. 5. 1890 večer byl uţ v belgickém Lutychu, kde následujícího dne za velké slavnosti se kladl
základní kámen pro tamní salesiánský ústav svatého Jana Berchmanse. Tam za ním přišlo více lidí
z jiných belgických měst i z Holandska, dokonce ho prosili, aby zajel aţ do Cách. To však nebylo
moţné. Během deseti dnů ponavštěvoval řadu dobrodinců v různých městech a místech Belgie i Fran-
50

6.2 Page 52

▲back to top


cie a 20. května se vrátil do Paříţe, kde se zdrţel týden. Paříţský arcibiskup kardinál Richard přerušil
hned své vizitační cesty po diecézi a vrátil se do Paříţe, aby se mohl setkat s donem Ruou.
28. května byl don Rua uţ v Paray-le-Monial, kde ho čekali spolupracovníci z Cluny a řada
význačných osobností. Odtamtud se pak ráno 30. května vrátil do Turína.
3. 6. 1890 o slavnosti Panny Marie Pomocnice křesťanů měl obvyklou „konferenci“ – před-
nášku pro salesiánské spolupracovníky. Podal přehled o svých cestách a prohlásil s radostí: „Všude
jsem se u salesiánů setkal s chudobou, ale také s velikou ochotou, pracovitostí a radostnými úspěchy.
Naše dílo zachraňuje ročně tisíce chlapců a dává jim předpoklady, aby si mohli čestně vydělávat chléb
a stát se platnými občany i dobrými křesťany. Církev je obohacována o stovky kněţí, kteří pracují jako
poslové Boţí a zachránci duší.“
Velikou radostí naplnila v té době nejen dona Ruu, ale všechny salesiány a přátele Dona Bos-
ka zpráva, ţe 6. 5. 1890 souhlasilo všech 20 biskupů z církevních provincií Turína a Vercelli, aby byl
zahájen diecézní proces blahořečení Dona Boska i kdyţ od jeho smrti uplynula teprve dva roky. A
hned po svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů svolal arcibiskup kardinál Alimonda první sezení
diecézního soudu, který se měl touto záleţitostí zabývat. Don Rua přikázal, aby se ve všech salesián-
ských domech při ranních i večerních modlitbách konaly přímluvy za zdar tohoto procesu.
Památka Dona Boska se udrţovala také pokračováním oslavy jeho jmenin, které se slavily dá-
le 23. června, jako svátek vrchního představeného. Následujícího dne přišli také blízcí bývalí chovan-
ci, jako v minulých letech. Z větších vzdáleností se dostavili k oslavě Dona Boska v donu Ruovi aţ 20.
července.
Také Boţí Prozřetelnost se postarala o oslavu Dona Boska. V mateřském domě Dcer Panny
Marie Pomocnice křesťanů čekala na smrt sestra Marietta Sorbone. Měla rakovinový vřed v ţaludku.
Uţ 40 dní se nemohla hnout z lůţka. Nemohla přijímat ţádnou potravu a při tom měla ustavičné
nutkání ke zvracení. Byla jiţ zaopatřena a čekala na anděla smrti. Tu dne 14. 12. 1890 přijel don Rua.
Přišel k ní, vyslechl její zpověď a řekl jí: „Polibte ostatek Dona Boska (ze šatů?), které máte na krku a
proste ho o uzdravení!“ Při tom jí udělil poţehnání a dal souhlas, aby mohla sloţit celoţivotní sliby.
„Byla jsem uţ ve stavu umírání, “ píše sestra.“Svědky mých slibů byly spolusestry a vrchní
představená, která mi předříkávala formuli slibů. Kdyţ mi po sloţení slibů don Rua vkládal na hlavu
růţový věnec, jak bylo při takové příleţitosti zvykem, řekl: „Přejeme si, abyste ţila ještě tolik let, ko-
lik růţí je na vašem věnci. Vaše hodina smrti by vlastně uţ byla tu, ale Don Bosco potřebuje zázraků,
aby mohl být blahořečen. Dělejte, ať je tento jeden z nich! Zůstanete naţivu a uzdravíte se, ale ne zce-
la. Budete muset vţdy trochu trpět, ale budete moci ještě pracovat a vykonat mnoho dobrého.“ Na to
mi udělil po druhé poţehnání a dal mi políbit ostatek Dona Boska.“Zázrak sama popíšete, “ dodal, „a
dělejte Donu Boskovi čest!“ Poţehnal mne po třetí a odešel z pokoje. Byl snad teprve na schodišti,
kdyţ jsem v sobě pocítila zvláštní pocit hladu. Obrátila jsem se náhle na sestru, která stála vedle a
řekla jsem sotva slyšitelným hlasem: „Andělko, mám hlad! Uţ více neţ 40 dní jsem nic nepolkla.“
Sestře vystoupily slzy do očí a opakovala ostatním přítomným: „To uţ nastává poslední hodinka.“
Přesto splnily mé přání. Mohla jsem trochu spolknout a nezvracela jsem. Asi za půl hodiny jsem se
ozvala znovu: „Cítím v sobě hlad!“ Do večera jsem jedla po troškách sedmkrát. A začala jsem v sobě
cítit opět i ţivotní sílu. Ţádala jsem naléhavě o šaty, abych mohla vstát z lůţka. Nikdo mi nechtěl věřit.
Slyšela jsem, jak si sestry kolem mne šuškají: „To jsou uţ její poslední chvíle, uţ umírá.“ Já však
v sobě cítila ţivot. Nechala jsem všechny vyjít a bez váhání jsem vstala.“Zázrak, zázrak, “ křičely
sestry v slzách radosti. Zpráva o tom se rozšířila po celém domě jako blesk. Sešla jsem sama bez pod-
pírání po schodišti, vešla do sálu, kde zasedala naše hlavní rada pod vedením dona Ruy a ředitele Bret-
to. Zaklepala jsem. Kdyţ mi otevřeli, ucítila jsem v důsledku vypětí sil jakoby závrať. Padla jsem do-
nu Ruovi k nohám a zvolala: „Jsem uzdravena. Poţehnejte mne!“ – „Nemluvte nesmysly!“ napomínal
mne ctihodný Otec.“Jděte do kostela, poděkujte Panně Marii i Donu Boskovi. Pak si poslušně lehněte
oblečená na lůţko a odpočiňte si. Přijdu se na vás podívat a budete zbavena nemoci.“ Ráno se objevil
lékař. Večer před tím řekl sestrám: „Bděte nad ní, rána se nedoţije!“ Povaţoval mne za skutečnou
mrtvou a tázal se vrátné, zda sestra Marietta ještě ţije. Řekla mu, ţe ţije a chodí po domě. Nechtěl
tomu věřit. Na znamení zvonku ohlašující příchod lékaře jsem mu spěchala naproti a zvolala jsem:
„Pane doktore, jsem uzdravena. Uţ mi nic není.“ Uţaslý a dojatý vyhotovil pak písemné prohlášení.
51

6.3 Page 53

▲back to top


Hned dalšího dne jsem odjela do ústavu v Bordigliera a nastoupila jsem místo učitelky a peda-
gogické asistentky tamních ţaček. Léta běţela a míjela přesně tak, jak mi don Rua předpověděl: „Bu-
dete ţít, ale vţdy budete trochu trpět.“ Bylo tomu tak!
Sestra Marietta se měla rok co rok setkat s donem Ruou. Ať ji potkal osaměle nebo ve společ-
nosti druhých, vţdy jí připomínal: „Sestro Marietto, pamatujete se ještě na 14. 12. 1890? Je to památ
datum vašeho uzdravení. Pán Jeţíš si přál, abyste si zaslouţila nebe trvalým utrpením a prací odpoví-
dající vašim silám. Odvahu tedy a pracujte pro Pána Boha.“
Pak minula léta, odpovídající počtu růţí v mém věnci slibů a čekala jsem smutně i ustrašeně
na poslední, kdyţ jsem se představila donu Ruovi. On mi však řekl: „Odvahu, máte strach, chápu.
Pamatujete si? Datum se blíţí a vy se chvějete. Nuţe, slibte, ţe budete pracovat pro slávu Boţí a pro
dobro vám svěřených děvčat a já se za vás přimluvím u Boha, aby vám ta léta zdvojnásobil. Ţivot uţ
nepatří vám, ale Bohu a duším. Pamatujte na to! Odvahu a radostnou důvěru. A dodrţujte věrně, co
jste slíbila.“ Později mi napsal: „Nesmíte své síly přepínat, ale musíte mít na sebe ohled. Don Bosco
na vás dohlíţí z nebe!“ don Rua ji také nazýval „Sestra zázraků“. V roce 1929 čili přibliţně po 40
letech tvrdila sestra Marietta: „Tou nemocí jsem uţ nikdy netrpěla.“
22. kapitola
Muž Boží (1891)
O svátku svatého Františka Saleského a třetím výročí smrti Dona Boska se konalo v Turíně
slavnostní rozloučení se skupinou 45 salesiánských misionářů, kněţí, koadjutorů a Dcer Panny Marie
Pomocnice. Brzy na to se vypravil na cesty i don Rua. Po vzoru Dona Boska navštěvoval v zimních
měsících ústavy v zahraničí, zvláště ve Francii. Při tom konával na jednotlivých zastávkách přednášky
pro spolupracovníky a dobrodince. V nich tentokrát vyzvedl do popředí zvláště sváteční oratoře.
Po velikonocích se vypravil zase do končin Tridentu a Benátek, pak do Bologne a Parmy, kde
všude uţ salesiánské dílo rovněţ zapouštělo kořeny, především oratořemi.
V roce 1891 připadla slavnost Nejsvětější Trojice na 24. května, na den svátku Panny Marie
Pomocnice křesťanů, právě tak jako před 50 lety, kdy v tento den slavil Don Bosco svou primici. Don
Rua byl uţ v Turíně a neopomněl poukázat na tuto okolnost a na to, jak Panna Maria vedla světce ve
všech jeho dílech, které sledovaly jen oslavu trojjediného Boha. Právě v této době zařídila Prozřetel-
nost, ţe se dílo Dona Boska dostalo náhle aţ do Palestiny. Jistý zboţný kanovník Antonín Belloni
zaloţil „Dílo Svaté Rodiny v Betlémě“ ve prospěch chudých, opuštěných a osiřelých chlapců. Brzy
však poznal on i jeho spolupracovníci, ţe sami nestačí udělat z tohoto podniku trvalé dílo a kdyţ se
Belloni seznámil se salesiány, snaţili se přivtělit celé toto dílo ke společnosti synů Dona Boska.
Don Rua se uţ dávno obracel v modlitbách k nebesům, aby se salesiánské dílo mohlo dostat i
do Svaté Země. Uvítal nabídku s radostí a se souhlasem tamního katolického patriarchy i Svaté Stoli-
ce, vypravil 6. června 1891 první skupinku salesiánů do Betléma. Don Belloni i větší část jeho spolu-
pracovníků se pak rovněţ stali salesiány. Dílo se tam přes velmi četné a těţké překáţky i zvraty rozší-
řilo a drţí se dodnes.
Na 21. června téhoţ roku připadlo třistaleté výročí smrti svatého Aloise a don Rua vyuţil této
příleţitosti k oţivení úcty ke svatému patronu mládeţe. Všude se konaly zvláštní oslavy, které stavěly
chlapcům před oči vzor mladého světce.
16. srpen 1891 – sedmdesátéšesté výročí narození Dona Boska – bylo oslaveno rozloučením
s další skupinkou misionářů, z nichţ někteří odjíţděli jako první průkopníci do černé Afriky.
Na podzim jely velké skupiny katolických francouzských dělníků do Říma. Sedm mimořád-
ných vlaků projíţdělo Turínem a všechny se tu zastavily, aby poutníci mohli navštívit hrob svatého
Dona Boska. Všichni byli vítáni s nadšením zvláště od dona Ruy. Jednoho dne byla před příchodem
poutníků obloha zcela zataţena, pršelo a počasí bylo bouřlivé. Spolubratři si dělali starosti, jak při-
jmout tolik poutníků a poskytnout jim nějaké přístřeší a občerstvení. Don Rua byl se skupinou salesiá-
nů pod střechou nedaleko vchodu, starostlivě se díval na oblohu a vyzval přítomné k modlitbě, aby
Bůh poslal trochu příhodnější počasí. Sundal biret a modlil se. Uţ po malé chvilce se mraky ztratily a
paprsek slunce ozářil modlící se skupinku. Don Rua se přeţehnal a pohlédl k nebi, pak se ohlédl po
spolubratrech a s milým úsměvem pravil: „Podívejte se přece, jak je Bůh dobrý!“ A obloha se opravdu
52

6.4 Page 54

▲back to top


zakrátko úplně vyjasnila. Jindy pršelo silně uţ od rána. Kdyţ však přijel vlak a poutníci se vydávali na
cestu, přestalo a teprve kdyţ byli všichni v kostele na bohosluţbě, přišel liják, po němţ se opět obloha
zcela vyjasnila.
V Itálii a hlavně v Římě a okolí byla v té době rozdmýchávána proticírkevní a protipapeţská
nálada. Tehdy zakoušeli i poutníci jedoucí vzdát papeţi Lvu XIII. hold díků za encykliku „Rerum
novarum“ a za všechny jeho podněty k sociálním reformám. Často byli štváni proti papeţi a různě
tupeni. Všechny zbraně proti církvi byly dobré. Do té doby a situace spadlo také berní taţení proti
salesiánské společnosti. Jakýsi berní úředník přišel s nápadem zdanit jako jeden příjem nejen všechny
předpokládané příjmy hlavního domu ve Valdoccu, ale zároveň také příjmy všech ústavů v celé Itálii a
dospěl k dani ve výši tehdejších 322 000 lir. Donu Ruovi to způsobilo mnoho trpkostí a námahy. Pro-
sil všechny o modlitby, aby Bůh osvítil berní úřady a pohnul je k zodpovědnému a spravedlivému
smýšlení.
8. 12. 1891 se slavilo padesátileté jubileum začátku oratoře Dona Boska s Bartolomějem Ga-
rellim v kostele svatého Františka z Assisi. K této příleţitosti byly také dokončeny práce na vnitřní
výzdobě baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů. Oslavy byly velkolepé a dostavilo se k nim i šest
biskupů z různých diecézí. Věřící však vyhledávali nejvíce dona Ruu. V něm stále viděli pokračování
Dona Boska.
A právě v této době dal don Rua spolubratrovi misionáři P. Uniovi dovolení, aby směl svůj ţi-
vot zasvětit výhradně malomocným v Kolumbii. Jaké úţasné dílo pak vyrostlo v leprosáriu Agua de
Dios, znají jen tamní dějiny a Bůh!
Panna Maria osvědčovala svou mimořádnou přízeň dílu Dona Boska stále četnějšími, mimo-
řádnými uzdraveními nemocných, kteří se doporoučeli do modliteb dona Ruy, jeho spolubratrů a
chlapců.
23. kapitola
Stále kupředu! (1892)
V roce 1892 chtěl don Rua vizitovat ústavy na Sicílii. Odjel do Říma, kde se mu dostalo audi-
ence u Lva XIII., který chválil především misijní činnost salesiánů a o Donu Boskovi tvrdil, ţe si zís-
kal veliké zásluhy nejen o církev, ale i o lidstvo a svět.
Na další cestě se zastavil v Marsale, kde tamní světský profesor Gembini sloţil a nechal zhu-
debnit k jeho uvítání jakousi slavnou píseň. Po přednášce, kterou měl don Rua pro tamní dobrodince,
se k němu hrnuly zástupy lidí, mezi nimi i zmíněný profesor se dvěma synky. Don Rua si jich zvlášť
všiml, pohladil je po hlavě a ptal se, jak se jmenují. Kdyţ mu bylo řečeno, ţe jeden je Michal, druhý
Alois, řekl zamyšleně: „I já se jmenuji Michal a měl jsem bratra Aloise. Brzy jsme však osiřeli. Přijďte
ke mně do sirotčince, přijďte. Budu s vámi zacházet velmi pěkně!“ Tato slova se dotkla především
otce. Stiskl mlčky donu Ruovi ruku a loučil se. Don Rua mu však řekl: „Na shledanou, na shledanou
v nebi!“ Všichni přítomní byli nemile dotčeni, jaké divné přání to projevil tak svatý muţ vůči těm
dvěma chlapcům. Co se stalo? Uţ za pár dnů upadl otec do smrtelné nemoci – zápalu mozkových blan
a za krátkou dobu zemřel. Z chlapců se opravdu stali sirotci.
Z Marsaly pak odjel don Rua na Sicílii, kde byl všude vítán s velkým nadšením, protoţe se o
něm šířila pověst světce.
O setkání s ním v domě Dcer Panny Marie Pomocnice v Marsale-Nunziata vyprávěla později
sestra Maria Genta.“Krátce před tímto setkáním jsem ztratila matku. Ovdovělému otci zůstali můj
bratr a dvě malé sestřičky. Měla jsem proto starosti. Tu přišel nejdůstojnější otec don Rua. Při vhodné
příleţitosti jsem ho prosila o poţehnání pro naši rodinu. On mi odpověděl: „Napište svému otci, ţe i
pro něho je místo u salesiánů.“ Zdálo se mi to nemoţné. Znala jsem zvyky svého otce i rodinné pomě-
ry. A přece se mé sestry po sedmi letech staly řeholnicemi a můj otec odešel k salesiánům, kde ţil
spokojeně a šťastně aţ do smrti.“
Ze Sicílie se vrátil přes Loreto, Rimini do severní Itálie a přímo odtud do Francie. 13. března
byl uţ v Nizze Přímořské, kde oslavil s tamními spolubratry a spolupracovníky padesátileté trvání díla
Dona Boska. Ve slavnostní promluvě velebil jedinečné schopnosti i ctnosti svatého zakladatele,
skromné začátky i udivující rozkvět jeho díla v padesáti letech. Při té příleţitosti vzpomněl také na
53

6.5 Page 55

▲back to top


sen, který měl Don Bosco v roce 1856. Vznešená osobnost ho vyzvala, aby vzal za kliku a otáčel ob-
rovským kolem, které vypadalo jako divné kolo štěstěny. Otočil jednou a slyšel těţký šepot.“Víš, co
znamená kaţdé otočení kola? 10 let tvé oratoře.“ Pak otočil tím kolem štěstěny čtyřikrát. Při kaţdé
otáčce se vzmáhal hluk. Don Bosco se o tom vyjádřil takto: „Při druhém otočení jsem měl dojem, ţe to
muselo být slyšet v celém Turíně, ba v celém Piemontě. Při třetím v celé Itálii, při čtvrtém v Evropě a
při pátém musel být hluk slyšitelný uţ na celém světě. Nakonec mi ona osobnost řekla: To bude úděl
tvé oratoře.“ don Rua mohl jen konstatovat, ţe sen byl vskutku prorocký a po padesáti letech je dílo
Dona Boska známé a hledané na celém světě.
Při svém návratu do Turína navštívil v ústavu Dcer Panny Marie Pomocnice, který sousedil
s valdockou oratoří, těţce nemocnou sestru Janu Saratti, kterou trápily těţké srdeční záchvaty a vysoké
horečky. Vybídnul k důvěře v přímluvu Dona Boska a udělil jí poţehnání. Ihned se její stav začal
zlepšovat a v několika týdnech byla zcela zdravá.
Brzy na to došlo k podobnému případu ještě u turínského profesora Josefa De Magistris. 29. 5.
1892 byl raněn mozkovou mrtvicí a lékaři zjistili jeho stav jako beznadějný. Uţ přestával i slyšet a
vidět. Byl zavolán don Rua. Ten vloţil nemocnému ruku na hlavu a řekl jeho domácím: „Nemějte
obavy, neumře. Mějte důvěru jako já.“ Pak se obrátil na nemocného se slovy: „Uzdravíš se a budeš
ještě se mnou obědvat!“ Nemocný to povaţoval za proroctví, stejně i jeho rodina, protoţe krátce před
tím se lékaři vzdali naděje. Tak se i stalo a De Magistris to vyprávěl ještě v roce 1930.
Koncem srpna 1892 se konala na Valsalice šestá generální kapitula salesiánů. Tyto kapituly se
tenkrát konaly kaţdý třetí rok. Bylo také třeba zvolit nové členy Vrchní rady. Projednávaly se na ní jen
ty předlohy, které byly zaměřeny na upevnění a rozvoj Společnosti a na duchovní a vědecký pokrok
členů. Na začátku kaţdého sezení četl don Rua stať důvěrných směrnic, které mu Don Bosco zanechal
v posledním sešitu svých Pamětí v roce 1884. Kdyţ se jednalo o nové úpravě příručky pro modlitby
v ústavech a byla řeč o latinských modlitbách, don Rua pouţil příleţitosti, aby zdůraznil nutnost zna-
losti latiny. Prohlásil, ţe úsilí o dobré ovládání církevní latiny musí být význačným rysem salesiánské
společnosti, jak to tolikrát zdůrazňoval Don Bosco. Tyrani, kteří chtějí zničit svébytnost porobeného
národa, se snaţí především zničit vlastní jazyk toho národa. Právě tak ti, kteří chtějí zničit jednotu
církve, usilují o likvidaci latiny.
Na sezení 3. září mluvil don Rua o kněţských a salesiánských povoláních. Bůh povolal spo-
lečnost salesiánů k péči o kněţská povolání. I kdyţ se povolání vyskytují ve všech společenských tří-
dách, daří se jim zpravidla hůře v rodinách zámoţných, kam více proniká světáckost. Budiţ naší sna-
hou ochraňovat chlapce před světáckostí. Špatná četba, špatní kamarádi a špatné řeči (a dnes bychom
dodali špatné filmy a programy v televizi) mají na svém kontě nejvíce ztroskotaných povolání. Nikdy
však nedoporučujme kněţský stav chlapci, který je vratký v čistotě. Můţeme doufat v nápravu, kdyţ
nejde o váţné poklesky, ale o poklesky z křehkosti třeba i u kandidátů svěcení, ale pro lásku Boţí ni-
kdy nevybízejme k slibům a tím méně k svěcení takového, který propadl úpornému návyku. Přehlí-
ţejme nedostatek nadání, ale buďme přísní ve věci čistoty.
Dobrým dílem pro rozvoj povolání je dílo „Synů Panny Marie Pomocnice“. Přičiňujme se, aby
tito hoši nebo mladí muţi dosáhli cíle. Nikdy nikoho nezanedbávejme jen proto, ţe mu chybí peníze.
Pracovitost a vzorné chování salesiánů jsou výtečným nástrojem, jak získávat chlapce pro dobro i pro
kněţské nebo salesiánské povolání. Trpělivost a laskavost získávají mnoho povolání. Takové, kteří
jsou dobře disponováni, vybídněme k nějaké mimořádné poboţnosti, ředitel ať se doporučí do jeho
modliteb, ujistí ho svými a vybídne ho nakonec studií k volbě takového stavu, který ho bude nejvíce
blaţit na konci ţivota. Rozmluvme však kněţskou dráhu takovým, kteří při tom mají na zřeteli hmotný
prospěch své rodiny. Tady pamatujme na zásadu Dona Boska: „Lépe ševcem neţ knězem penězoměn-
cem!“
Stejný den odpoledne se don Rua vrátil opět k tomuto tématu a mezi jiným řekl: „Naše Spo-
lečnost není pro bývalé světáky. Potřebujeme členy mravně bezpečné, kteří chtějí u nás dojít křesťan-
ské dokonalosti.“
A Boţí zaslíbení v salesiánském díle se projevovalo i v tom, jak společnost vzrůstala. 2. října
toho roku skládalo na Valsalice řeholní sliby 112 nových salesiánů. A 19. října odjíţděla další výprava
misionářů do Ameriky, do Mexika, kde začínalo nové salesiánské dílo.
54

6.6 Page 56

▲back to top


Vatikánský státní sekretář kardinál Rampolla v doporučení nových misionářů mexickému ar-
cibiskupovi napsal: „Tito vynikající synové Dona Boska zasluhují všestranné podpory Svaté Stolice
s ohledem na duchovní i hmotné dobro, které působí, zvláště výchovou a výukou mládeţe v oboru
vědění i umění a rozváţným přístupem k přáním a potřebám věřících v jejich různých formách a pro-
jevech.“
V roce 1892 se slavilo zvlášť v Janově čtyřsetleté jubileum objevení Ameriky. Z Ameriky se
při příleţitosti slavnosti na lodích vrátili v srpnu do Itálie a zúčastnili se Generální kapituly tři
z prvních průkopníků salesiánských misií vedeni biskupem Caglierem a dvě Dcery Panny Marie Po-
mocnice. Přivezli sebou několik členů indiánských kmenů z Ohňové země i dvě indiánská děvčata
z Patagonie. K oslavám jubilea byla uspořádána v Janově i misijní výstava, na které se salesiánské
oddělení s ukázkami způsobu ţivota a kultury patagonských Indiánů – včetně ukázky ţivé domorodé
vesnice – těšilo největšímu zájmu. Msgre. Cagliero vzal skupinu Indiánů také do Říma a představil je
Svatému Otci Lvu XIII., který jim připomněl, ţe se nemají spoléhat jen na misionáře, ale musejí usilo-
vat o postupné osamostatnění i na poli křesťanství. Misionáře pak povzbudil: „Je-li pravdou, ţe zá-
chrana byť jen jedné duše téměř zajišťuje spásu vlastní duše, jak odmění Pán vás, kteří jich zachraňu-
jete tolik!“
6. prosince při slavnosti loučení nové výpravy salesiánských misionářů v Turíně, které se
účastnili i Indiáni z Patagonie, udělil turínský arcibiskup křest jednomu z nich: Danielovi Alacalufovi.
Finanční náklady spojené s výpravou byly velké, ale důvěra dona Ruy v Boţí Prozřetelnost byla větší
a neztrácel humor ani při ohromné zadluţenosti.
O duchovních cvičeních na Valsalice poslal prefekt don Vota klerika Giaccardiho se spěšným
naléhavým psaním k donu Ruovi na Valdocco. V dopise prosil o okamţitou finanční pomoc 3 000 lir
k zaplacení dluhu u pekaře, který nechtěl uţ dodat ani kousek chleba a hrozil jinými nepříjemnostmi,
nebude-li mu dluh do posledního vyrovnán. V domě uţ nebyl kousek chleba. Giaccardi vypráví: Dodal
jsem spěšný list donu Ruovi. Rychle jej otevřel, pohlédl do své zásuvky a našel tam celých 10 lir. Po-
slal mne za hlavním prefektem Belmontem. Ten měl také 10 lir. Vrátil jsem se s tím k donu Ruovi.
Poslal mne do baziliky, abych se tam pomodlil tři Zdrávasy. Pospíšil jsem s tím, protoţe ručičky hodin
se uţ hrozivě blíţily ke dvanácté. Hned jsem se vrátil. Právě na prahu dveří jsem se setkal s pánem
v černém obleku a s cylindrem na hlavě. Za ním přicházel don Rua s obálkou v ruce, kterou mi předá-
val se slovy: „Vidíš toho pána? Nechce být jmenován. Právě mi přinesl tuto obálku. Je v ní 3 000 lir.
Zanes je co nejrychleji donu Votovi.“
24. kapitola
Da mihi animas (1893)
Heslo svatého Františka Saleského: „Jen duše mi dej, ostatní si můţeš nechat!“ si nepřisvojo-
val pouze Don Bosco, ale stejně tak i don Rua. To ponechání „ostatního“ se uplatňovalo v praxi vţdy
především v nedostatku hmotných statků, ve skutečné chudobě a tíţivé zadluţenosti. Jako Don Bosco,
ani don Rua nechtěl nikdy vzdát potřebné dobré dílo jen pro nedostatek peněz a nestyděl se v případě
nutnosti i ţebrat.
V březnu 1893 se don Rua uchýlil k prosebným dopisům na spolupracovníky, aby nemusel
vzdát stavbu kostela v Londýně. Svatý Josef, který v pozemském ţivotě míval podobné starosti a úz-
kosti se zaopatřením Boţího Syna a jeho Matky a na něho se don Rua odvolával, mu účinně pomohl.
V roce 1892 byl v Římě dobudován a otevřen sirotčinec u nové baziliky Nejsvětějšího Srdce
Jeţíšova, která byla posledním a snad nejbolestnějším dílem Dona Boska. Sirotčinec byl otevřen
k oslavě biskupského jubilea papeţe Lva XIII., který zůstával velikým příznivcem salesiánů a právě
v té době zřídil ze salesiánské misie v Ekvádoru nový apoštolský vikariát pod vedením prvního salesi-
ánského inspektora Aloise Lasagna, kterého povýšil na biskupa. Svěcení nového salesiánského bisku-
pa, kterého Don Bosco předpověděl uţ mnoho let před tím, se konalo v Římě, v bazilice Nejsvětějšího
Srdce. 14. 3. 1892 byl don Rua hluboce dojat. Očekával novosvěcence v sakristii, kde mu chtěl jako
první pokorně políbit prsten. Ten to však nepřipustil, ale objal dona Ruu a mocně jej přitisknul k srdci.
Při návratu z Říma se zastavil v bývalém papeţském letním sídle, v městě Orvieto, kde tenkrát
salesiáni spravovali chlapecký seminář a v Bologni. V obou ústavech řádila epidemie příušnic. V obou
don Rua doporučil třídenní poboţnost ke cti Dona Boska a nemoc hned zmizela. Všechny to potěšilo
55

6.7 Page 57

▲back to top


jako důkaz, ţe Don Bosco uţ pomáhá. Radosti však byly míchány s bolestmi. Došla zpráva z misií, ţe
vynikající a svatý kněz Angelo Savio, jeden z prvních salesiánů Dona Boska, zemřel v lednu 1892 na
apoštolské cestě za Indiány, v indiánské chatrči vysoko v horách. 7. 4. 1893 zemřel v pověsti svatosti
polský kníţe August Czartoryski, který se pokorou a obětavostí domohl toho, ţe ho takový apoštol
chudiny, jakým byl Don Bosco, v roce 1887 přijal mezi své syny. Bůh mu však nedopřál věnovat se
apoštolské činnosti mezi chudou mládeţí a ţádal po něm spolupráci pokorných a trpělivým utrpením.
Kníţe, který byl od dětství chatrného zdraví a nebyl zvyklý na tvrdý ţivot chudiny, brzy u salesiánů
onemocněl, jen tak tak, ţe dokončil bohosloví a 2. 4. 1892 byl vysvěcen na kněze. Jeho kněţský ţivot
plný utrpení, pokory a modlitby, trval jeden rok, ale vyslouţil si úctu, obdiv a pověst pravé svatosti.
24. 5. 1893 se slavilo 25leté jubileum posvěcení turínského poutního chrámu Panny Marie
Pomocnice křesťanů. Přesto, ţe trvale a vydatně pršelo, proudily do chrámu nepřetrţitě zástupy lidí.
24. května se uţ ve 3 hodiny ráno začalo podávat svaté přijímání poutníkům a podávalo se téměř ne-
přetrţitě aţ do poledne.
Svátek svatého Aloise chtěl don Rua oslavit se spolubratry v Borgo S. Martino. Cestou tam se
zastavil u Dcer Panny Marie Pomocnice v Trino Vercellese. O tom vypráví setra M. Cossolo: „Don
Rua navštívil dílnu, kde pracovaly dvě mladé dívky, sestry, na vyšívání kostelních okras. Don Rua na
ně přátelsky promluvil. Tu k němu přistoupila jedna z nich, jménem Mariana, a šeptem mu sdělovala
své tajemství, ţe se chce stát Dcerou Panny Marie Pomocnice, druhá se jen s úsměvem dívala na dona
Ruu. Tu se on podíval na jednu i druhou a řekl nejprve latinsky, pak italsky: „Ne ta, ale tato vstoupí do
řehole a stane se Dcerou Panny Marie.“ A vskutku ta druhá, Josefina Buffa, která dosud na řeholní
ţivot ani nepomyslela, zaslechla v tu chvíli Boţí volání a po překonání velkých překáţek se stala brzy
sestrou. Za málo let zemřela ve stejném ústavu a snad i ve stejné místnosti. Mariana zůstala ve světě a
po letech sama tuto předpověď vyprávěla.
Ve dnech 12. a 13. září se konalo ve Valsalice první shromáţdění diecézních vedoucích salesi-
ánských spolupracovníků. Don Rua jim předkládal vedoucí linie této, Donu Boskovi tak drahé a tak
originální organizace. Říkal jim: „Don Bosco byl katolický aţ do morku kosti a ve všech svých podni-
cích chtěl podporovat a vyzvedat autoritu vikáře Jeţíše Krista. Totéţ vidíme při četbě všech jeho spisů
a knih: vynakládal všemoţnou péči, aby pomáhal věřícím stát se papeţem. Papeţ však uplatňuje své
poslání vůči věřícím skrze biskupy. Proto se Don Bosco usilovně přičiňoval o to, aby se věřící přimy-
kali stále více ke svým biskupům. Tito vrchní pastýři pak vykonávají své poslání a svou autoritu skrze
faráře. Ţádný div tedy, ţe Don Bosco opět a opět doporučoval, aby farníci stáli věrně při svých du-
chovních správcích. On sám v tom dával vţdy zářný příklad a zřízení salesiánských spolupracovníků
je také ovocem tohoto jeho smýšlení a těchto záměrů.“
Pak jim podával přehled dějin tohoto díla Dona Boska od samých počátků oratoře, kdy mu
v Turíně pomáhali někteří nezištní kněţí i laici – mezi nimi i některé později proslulé postavy ital-
ských dějin – přes rostoucí a stále lépe organizované společenství, po celý světcův ţivot aţ do přítom-
né chvíle, ale stále v úsilí o co nejtěsnější spojení s biskupy a kněţími v duchovní správě. Don Bosco
vymohl spolupracovníkům četné duchovní výsady jako odměnu za prokázané sluţby. Chtěl, aby byli
vţdy spojeni navzájem a touto spoluprací mu pomáhali v díle výchovy mládeţe i katolizace širokých
lidových vrstev. Po celý svůj kněţský ţivot myslel na to, jak spojit věřící celého státu s papeţem, věří-
cí diecéze s biskupem, farníky s farářem a všechny s Jeţíšem Kristem. Proto také zařizoval společen-
ství spolupracovníků tak, aby nejbliţším organizátorem, tzv. dekurionem, byl pokud moţno farář,
kterému by v praxi pomáhali vybraní farníci jako jeho adjutanti. Za diecézní ředitele by měl nejraději
příslušné biskupy, ale poněvadţ ti pro mnoţství jiných úkolů nemohli zpravidla na sebe brát takovou
starost, prosíval je, aby oni sami zvolili schopné zástupce – vikáře. Takto salesiánští spolupracovníci
vytvářeli semknuté útvary okolo svých vrchních duchovních pastýřů a na jejich pokyny pracovali na
dílech pro čest Boţí a spásu duší.“
Také don Rua měl velmi vyvinutý smysl pro rozvíjení apoštolátu církevní hierarchie.
V říjnu 1893 odjel do Londýna na svěcení kostela Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova, které 14. října
vykonal biskup Cagliero. Don Rua celebroval v novém kostele první mešní bohosluţbu jako vroucí
dík za toto první dílo v protestantském prostředí.
Z Londýna odjel do Belgie. Za svých pobytů v Bruselu býval hostem u jistých řeholnic, které
měly při klášteře ústav pro dcerky zámoţných rodin. Tentokrát ho představená prosila, aby navštívil
56

6.8 Page 58

▲back to top


klášterní ošetřovnu, kde mezi jinými pacientkami leţela jiţ umírající sestra Van de Brauen. Byla jiţ
zaopatřena a chroptěla ve smrtelném zápase. Představená se tázala dona Ruy, zda by pro ni nemohl
něco učinit. Don Rua přistoupil k loţi umírající, nad níţ visel obrázek Dona Boska a zeptal se jí: „Má-
te víru a důvěru?“ Kdyţ přikývla, sepjal ruce a udělil jí poţehnání. V tu chvíli přestala chropět. Sestry
se tázaly mezi sebou, zda to znamená uzdravení nebo smrt. Nemocná se uzdravila.
Z Belgie se přes Francii vrátil do Turína. Cestou ponavštěvoval řadu měst, kde existovaly sku-
piny salesiánských spolupracovníků.
30. 11. 1893 se konalo v Turíně rozloučení se 60 spolubratry odjíţdějícími do misií – do Ame-
riky, Afriky i Asie.
V děkovném dopise, který koncem ledna 1894 don Rua rozesílal spolupracovníkům, je infor-
moval o všem, co se v uplynulém roce vykonalo pro čest Boţí, pro výchovu mládeţe a nových kněţ-
ských i řeholních povolání, pro rozkvět nedělních oratoří apod. Hlavně kladl důraz na péči o nová
kněţská povolání: „Pečujte o nová povolání!“
Jednou se tázala jistá dáma našeho drahého Dona Boska, jak by bylo moţno nejlépe konat
smír za tolik hříchů, rouhání, hanobení a bezboţectví, kterými dnes lidé uráţejí Boha. Navrhovala
různé prostředky a nabízela na ten účel i větší sumu peněz. Don Bosco jí vysvětlil, ţe pomůţe-li dob-
rému chlapci k dosaţení kněţství, udělá tím lepší dílo neţ cokoliv jiného. Uţ svatý Vincenc z Paula
prohlásil: „Není tak dobrého a krásného díla jako podporovat kněţská povolání.“
V květnu 1894 byla do baziliky Panny Marie Pomocnice dopravena smrtelně nemocná a navíc
neoperovatelná ţena z jedné monferratské farnosti, která po modlitbách a poţehnání dona Ruy byla
během mše svaté, kterou on celebroval, úplně uzdravena.
V červenci se don Rua vydal na cestu do Lutychu přes Švýcarsko, Alsasko a Holandsko. u-
de chtěl pozdravit skupiny salesiánských spolupracovníků. V Lutychu byl očekáván na slavnost svě-
cení nového salesiánského kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů. Velmi vřelého přijetí se mu
dostávalo všude, zvláště ve Švýcarsku. V Muri mu místní duchovenstvo přišlo naproti 25 km. Na jeho
konferencích pro spolupracovníky bylo všude nabito. Mluvil francouzsky a některý místní kněz to
překládal do němčiny. Svěcení kostela v Lutychu se konalo 16. července. Za svého pobytu navštívil
několikrát tamní ústav Dcer Panny Marie Pomocnice. Byly tam dvě sestry příjmením Rossini, jedna
Zefira, druhá Viktorie. Nebyli vůbec příbuzné. Zefira kvetla zdravím, Viktorie trpěla souchotěmi. Při
návštěvě dona Ruy se mu v hovorně představila nejprve kvetoucí Zefira. Don Rua ji několikrát po-
vzbuzoval k odvaze a řekl: „Ubohá sestro, nějak to dobře nevypadá s vaším zdravím.“ Na to ona:
„Dovolte, Otče, já nejsem nemocná, to je druhá Rossini, sestra Viktorie, která čeká za dveřmi.“ don
Rua však opakoval: „Mějte odvahu a odevzdejte se zcela do vůle Boţí!“ Sotva vyšla z hovorny, běţela
za představenou a sdělovala jí, jak si ji don Rua spletl se sestrou Viktorií. Ale po jeho odjezdu se nad
tím znova pozastavovala: „Nebylo to proroctví? Nemám brzy zemřít?“ Po několika dnech se nachladi-
la, dostala rychlé souchotě, byla převezena do Turína a po krátké době zemřela. Kdyţ se donu Ruovi
představila sestra Viktorie, ani téměř nevzpomněl její nemoci a dodal jí odvahy. Ţila do srpna 1899.
Z Lutychu odbočil krátce do Holandska. Dostalo se mu tam všude mimořádně vřelého přijetí a
utvořily se tam početné skupiny spolupracovníků. Po návratu psal ředitelům ústavů v Americe, kladl
jim na srdce prohlubování víry, horlivost v práci o duše a zvláště péči o kněţská a řeholní povolá-
ní.“Jsem přesvědčen, ţe všude jsou mnozí chlapci povoláni ke sluţbě oltáře – jejich počet je větší neţ
si myslíme a neţ jsme schopni zjistit. Mnohá povolání se však ztratí, protoţe nebyla poznána a pěsto-
vána.“
25. kapitola
Ve Svaté Zemi (1895)
Rok 1895 byl pro salesiány řetězem radostí a bolestí, ale při tom vţdy zároveň důkazem ot-
covské Boţí péče.“Procházíme-li pozorně dějinami naší společnosti, “ napsal, „musíme zvolat: Prst
Boţí je tu zřejmý. Jak v radostných, tak i v bolestných událostech poznáváme ruku Boţí Prozřetelnos-
ti, která vedla našeho Dona Boska a teď vede i nás a přímo mateřskou péčí řeší naše potřeby. Musí-li
nám to na jedné straně vlévat velikou důvěru, ţe nám nikdy nepochybí Boţí pomoc, na druhé straně
57

6.9 Page 59

▲back to top


nás to musí vést k svědomitému vyuţívání těch prostředků, jeţ nám Prozřetelnost svěřuje. Nezapomí-
nejme nikdy, ţe Don Bosco nám slíbil ochranu nebes, dokud u nás bude v úctě chudoba. Rozumnou
šetrnost v denním ţivotě, cestování jen opravdu nutné. A pamatujme, ţe i na cestách nás váţe chudo-
ba. Chraňme se zbytečných výloh.“
V tom všem předcházel don Rua zářným příkladem.
Počátkem roku 1895 navštívil don Rua některé salesiánské ústavy v jiţní Francii, ale jiţ 16.
února nastoupil v doprovodu vrchního spirituála P. Pavla Albery a markýze Villeneuve-Trause
v Marseilli na parník Druentia a vydali se do Svaté Země.
Do poloviny dubna však musel být jiţ zpět k vyřízení jiných důleţitých záleţitostí. Pouť do
Svaté Země naplánoval i zaplatil markýz Villeneuve, který chtěl takto překonat ţal nad smrtí 19letého
syna. Velkou milostí bylo pro oba kněze, ţe mohli na parníku denně celebrovat. 23. února dopluli do
Alexandrie v Egyptě, kde byli po dva dny hosty jezuitů a setkali se také s jinými tamními řeholníky.
Z Alexandrie pluli turistickou lodí plnou světáckých výletníků ze Švédska a z Německa, s nimiţ neby-
la ţádná řeč. Nebylo moţno ani celebrovat mši svatou.
3. března dopluli do Joppe-Jaffy, kde je jiţ očekával kanovník Belloni s několika spolubratry.
I tamní farář je přijal s velkými poctami a doprovodil je na nádraţí, odkud pokračovali vlakem do
Jeruzaléma. K soumraku se blíţili k hradbám Svatého města. Sotva vystoupili, byl don Rua obklíčen
zástupem kněţí, kleriků a chovanců ústavu v Betlémě. Všichni byli šťastní, ţe vidí nástupce Dona
Boska. Po několika minutách vyjelo pět velkých povozů směrem k Betlému. Don Rua seděl
v posledním. Chlapci z ústavu i přátelé z jeho okolí naskákali na vozy, kudy se dalo, jiní na koně,
mezky, osly a zbývající běţeli pěšky. Jen těţce se prodíral zástupem do ústavního kostela. Cestou
vyhrávala hudba. V sakristii ho uţ očekávali kněţí oblečení v liturgická roucha. V jejich průvodu šel
k oltáři a zanotoval Te Deum laudamus. Na konec udělil svátostné poţehnání. Během té doby se spus-
til venku déšť, na který obyvatelé uţ dlouho touţebně čekali. Teď tvrdili, ţe jim ho přinesl světec.
Následující den don Rua věnoval návštěvě františkánů a hlavně baziliky Boţího narození.
Dlouho setrval v rozjímání v jeskyni Narození.
V pondělí 4. března odjel do Jeruzaléma. Cestou mluvil jen o dějinách těch míst. V Jeruzalémě
navštiv nejprve latinského patriarchu Msgre. Piaviho, světícího biskupa a bohoslovecký seminář. Na
terase semináře, odkud byl nádherný rozhled na město i okolí, vyzýval shromáţděné seminaristy
zvláště k houţevnatému studiu a upřímné zboţnosti, aby mohli účinně působit v těch místech, o je-
jichţ ovládnutí právě tolik usilovali schizmatici, protestanti i svobodní zednáři. Ti poslední konali
právě v tyto dny v Jeruzalémě kongres a radili se, co podnikat proti Kristu Jeţíši.
Po úředních návštěvách u církevních i státních představitelů mohl věnovat odpoledne návště-
vám baziliky svatého Hrobu, Kalvarie, místa bičování, místa nalezení svatého Kříţe, kaple svaté He-
leny a jiných svatých míst. Hluboce na něho zapůsobila zboţnost ruských poutníků, kteří líbali mra-
morové dlaţby a padali na tvář na místech, zbrocených kdysi krví Vykupitele. Večer ho pozvali otco-
vé františkáni k večeři. U nich také nocoval a následujícího rána uţ o čtvrté hodině celebroval mši
svatou nad svatým Hrobem. Večer setrval dlouho do noci na balkoně se zrakem upřeným na svatá
místa a v tiché modlitbě. Také následující den byl celý věnován návštěvě svatých míst. Ponavštěvoval
je téměř všechna.
Večer se vrátil opět do Betléma, kde byl hned obklopen spolubratry. V Palestině měli salesiáni
tenkrát tři domy: v Betlémě, který don Rua nazval „domem víry“, v Kremisanu, vzdáleném od Betlé-
ma asi 10 kilometrů, který nazval „domem naděje“ a největší Beitgemal, který nazval „domem lásky“.
Do Kremisanu šel don Rua pěšky, protoţe cesty nebyly právě dobré. Domem naděje jej nazýval proto,
ţe tam byl větší počet aspirantů, kteří se chtěli stát salesiány.
8. března odešel opět do Jeruzaléma, ale musel se celý den věnovat záleţitostem Kongregace.
Uvedené ústavy nevybudovali totiţ salesiáni. Patřily takzvané kongregaci Svaté Rodiny, kterou zaloţil
a vedl jistý don Belloni, Ital ve Svaté Zemi. Kdyţ viděl, jak se jeho kongregace určená pro výchovu
chudé a opuštěné mládeţe v Palestině nemůţe rozběhnout a vnitřně chátrá, při setkání s Donem Bos-
kem a později v jednání s donem Ruou, pojal myšlenku stát se salesiánem a převést k salesiánům i
celé své dílo. To se skutečně stalo v roce 1891. Ovšem nebylo to bez velkých problémů. Ne všichni
členové „Svaté Rodiny“ byli pro sloučení se salesiány a první salesiáni i Dcery Panny Marie Pomoc-
nice nebyli náleţitě připraveni pro působení na Blízkém východě s jeho těţkou problematikou nejen
58

6.10 Page 60

▲back to top


ve styku s křesťany odtrţenými od jednoty církve, ale ještě více s různými orientálními rity uvnitř
církve samé. Vznikaly spory i s církevní autoritou v Palestině i s Propagandou víry a jinými papeţ-
skými institucemi pro církevní záleţitosti Orientu. Don Rua při „donboskovské“ pokoře s poslušnosti
se snaţil vycházet vstříc i za cenu velkých obětí, ale nedostatek kvalifikovaného personálu znemoţňo-
val nebo aspoň brzdil úspěšný rozvoj salesiánského díla.
Z Jeruzaléma se don Rua odebral do Beitgemalu. Pobyl tam jeden den. Vynaloţil velké úsilí,
aby to byl opravdu dům lásky, především mezi všemi členy salesiánské rodiny tvořící se ze salesiánů
přišlých z Itálie i z členů bývalé Svaté rodiny.
Z Beitgemalu odjel do Jaffy, tam nasedl na loď a jel do Kaifa, kde byl hostem karmelitánů a
odtamtud povozem jeli do Nazaretu. Dorazili tam 15. března odpoledne. Také v Nazaretu měli uţ sale-
siáni pozemek pro stavbu nového ústavu: sirotčince a kostela Jeţíše – Chlapce. Don Rua se cítil po-
bídnut k urychlení stavby také pohledem na mohutnou protestantskou budovu, která stála v těsném
sousedství. Z Nazaretu si je tak na skok zajeli na Karmel. Také tam byli velmi přívětivě přijati od
karmelitánů. Do pamětní knihy tam Don Rua poznamenal: „Při vystupování na Karmel přicházejí
bezděky na mysl slova ţalmu: Kdo vystoupí na horu Páně? Kdo má čisté ruce a neposkvrněné srdce!“
Druhý den ráno po mši svaté, kterou slouţil jiţ o půldruhé hodině v noci, sestoupili chvatně do
Kaify. Tam čekali na parník, který pro bouři nemohl přistát. Kdyţ konečně přistál u lávky, vlny zne-
moţnily nástup na loď. Kdyţ jim kapitán nemohl zaručit ani přistání v Jaffě, hledali povoz, jak tu ces-
tu zvládnout po souši. Konečně jej našli a o osmé hodině se vydali na cestu – na necestách. Ráno v 10
hodin byli v Jaffě. Don Rua zůstával stále klidný a veselý, jako by vše šlo podle jeho přání. Bavil spo-
lucestující dobrým humorem. Jinak se modlil breviář a rozjímal z kníţky „Následování“, kterou měl u
sebe v němčině. Noc strávil ve voze ve volné přírodě. Ráno nechtěl kočí vyjet, dokud nebylo plné
světlo, protoţe se musely přejíţdět horské potoky bez mostů. V jednom místě, kde se dělala úprava
potoka a stavba mostu byla přes hluboké údolí potoka jen provizorní, lávka bez zábradlí a tak úzká, ţe
nebylo téměř moţné, aby po ní přešli tři koně vedle sebe. Don Rua naléhal, aby všichni vystoupili.
Jednoho koně odstrojili a na druhé straně zase vše dali do pořádku. Ale mladý kočí na to nedal, přitáhl
uzdu, švihl do koní a přeletěli přes lávku, aniţ mohli vědět jak! Na okamţik se všem zatajil dech a
polil je pot hrůzy, kdyţ viděli hluboko pod sebou dravé vody potoka, které je mohly pohřbít. Kdyţ to
šťastně přečkali, povzdechl don Rua: „A čím jsou tyto svízele proti nám, co napořád musejí snášet
misionáři? Bůh mne sem zavedl, abych nabyl představy o nebezpečích a trampotách, kterým jsou vy-
staveni hlasatelé víry.“
Z Jaffy odjeli do Jeruzaléma a o půl sedmé večer byl don Rua opět v Betlémě. Následující 14.
březen byl v betlémském ústavu veliký svátek. Don Rua celebroval slavnostní bohosluţbu, pak přijí-
mal sliby nových spolubratrů a oblékal nové novice. Poté předal řeholní roucho také jedné novicce
Dcer Panny Marie Pomocnice. Příslušné proslovy měl italsky, ale byl tam někdo, kdo je překládal pro
ty, kdo italsky nerozuměli. Den na to uţ odjíţděl z Palestiny.
Na parníku z Jaffy se setkal se dvěma spolupracovníky, kteří mu spolu s markýzem Villeneu-
ve prokazovali ochotné sluţby a umoţnili i celebrování během plavby. Zastavili se na chvíli v Kairu,
kde na nátlak dobrodinců navštívili některé pyramidy a egyptské muzeum.
23. března odpluli z Kaira a 29. byli opět v Marseille. Cestou do Turína ponavštěvoval don
Rua řadu ústavů salesiánů i Dcer Panny Marie Pomocnice a 6. dubna na začátku svatého týdne byli
opět v Turíně.
26. kapitola
Velká sláva (1895)
Po velké noci odjel don Rua do Bologne, kde se měl slavit první salesiánský kongres ve dnech
23. 25. 4. 1895. Slavné bohosluţby se konaly v kostele dominikánském, pracovní shromáţdění
v kostele svaté Kateřiny boloňské. Kongres se konal za účasti 4 kardinálů, 29 arcibiskupů a biskupů a
tisíců spolupracovníků i ze zahraničí. Čestným předsedou byl boloňský arcibiskup kardinál Svampa,
výkonným předsedou byl don Rua. Hlas se mu chvěl pohnutím, kdyţ promlouval k tak početnému a
čestnému posluchačstvu. Dostavili se preláti a spolupracovníci i zahraničí. V Bologni nebyl ještě sale-
siánský ústav, ale uţ se o něj jednalo. Shromáţdění se konala po tři dny ráno i odpoledne a jednalo se,
co podnikat, jak pracovat a organizovat práce, aby se co nejúčinněji zasáhlo do záchrany a náboţenské
59

7 Pages 61-70

▲back to top


7.1 Page 61

▲back to top


i mravní výchovy mládeţe, která se stávala stále hrozivějším problémem rodící se průmyslové společ-
nosti. I kdyţ kongresová jednání spočívala nejvíce v promluvách a referátech vybraných řečníků, e-
ce to nebyly jen oslavné řeči na Dona Boska a salesiány, ale přednášely se tam rozbory náboţenské,
morální a sociální situace mládeţe i širokých vrstev lidu, předkládaly se problémy a navrhovaly pro-
středky ke zlepšení podle hesla koncilu: „Sociální záchrana prostřednictvím náboţenství a církve“.
Spolupracovníci tu sice nebyli prohlašováni formálně za laické salesiány ve světě, jak to původně za-
mýšlel Don Bosco a jak to původně zamýšlel Don Bosco a jak se to nyní opět rekonstruuje, ale byli
povaţováni za „prodlouţenou ruku Dona Boska, ne pouze v ohledu finanční podpory, ale také
v přímém uskutečňování díla Dona Boska záchrany mládeţe. Pěkně je to vidět ze závěrečných resolu-
cí a programů další činnosti, které byly na kongresu vypracovány a rozdány nebo zaslány všem účast-
níkům i téměř všem spolupracovníkům:
Don Boskův výchovný systém.
Kdekoliv se naskytne spolupracovníkům moţnost a příleţitost, ať ochotně a horlivě věnují vý-
chově mládeţe. Při tom ať se řídí pokyny a příklady Dona Boska. Ať připravují děti k časnému svaté-
mu přijímání! Ať je usměrňují k časté svaté zpovědi, svatému přijímání a k doplňování náboţenského
vzdělání. Ať se podle svých moţností v duchu 2. článku svých Pravidel ujímají především takových
chlapců a mladíků, kteří mají předpoklady a určitá znamení pro kněţská povolání, ať jim pomáhají
svými radami a usměrňují je do ústavů, kde by mohli kráčet za tímto voláním.
Nedělní oratoře a katechizace.
Salesiánští spolupracovníci ať za své přední dílo povaţují vyučování náboţenství v rodině.
Mají-li děti, ať učí především ty. Mají-li podřízené, ať se věnují jim a pomáhají tak v katechizaci kně-
ţím. Kde mohou, ať horlivě vypomáhají svým duchovním otcům ve vyučování katechismu, případně
ve vedení nedělní oratoře. Ať povaţují za váţnou povinnost neposílat o nedělích děti a podřízené na
takové zábavy, které jim znemoţňují účast na bohosluţbách a katechismu.
Škola a náboţenství.
Spolupracovníci ať usilují o zřízení takových škol, kde ještě nejsou a vypomáhají v těch, které
uţ existují. Kaţdá nedělní oratoř má mít takovou školu.
Vyučování náboţenství ve státních školách.
Spolupracovníci se musí domáhat ţádostmi a všemi zákonnými prostředky, aby bylo takové
vyučování na škole zavedeno a umoţněno.
Koleje a útulky.
Ujímat se opuštěných dětí a pomáhat jim, aby se dostaly do takových ústavů.
Výchova děvčat.
Nedělní oratoře s katechismem. Umoţňovat Dcerám Panny Marie Pomocnice, aby se dostaly
do továren a jiných velkých podniků za vychovatelky a pečovatelky o děvčata zaměstnanců a mladé
dělnice.
Výchova učňů a mladých dělníků.
Ať se spolupracovníci spojují se všemi lidmi dobré vůle k dosaţení spravedlivého zákono-
dárství, opravdového respektování svatých práv mateřství. Ať spolupracují se sdruţeními na opatření
řádných bytů pro dělníky, umístění a zaopatření dělnických dětí v jeslích a školkách v těch situacích,
kdy se matky samy nemohou starat o své děti. Přednost ať dávají zařízením, která vedou řeholní oso-
by. Ať pomáhají mladým lidem najít dobré zaměstnání v takových podnicích, kde se respektuje nábo-
ţenství a mravnost. Spolupracovníci, kteří jsou majiteli nebo vedoucími podniků, ať se o své učně a
mladé zaměstnance starají jako o své děti, jak po stránce technické, tak po náboţenské a morální.
nedovolují pohoršení, kluzké řeči nebo orgie, ale slovy i příkladem ať jim vštěpují úctu k Bohu i
k sobě a lásku k práci. Ať je vedou k tomu, aby se od mládí stávali členy spořitelských a pojišťovacích
sdruţení, aby si zajistili pevnou základnu pro případy nemoci, nouze a stáří. Ať napomáhají, kde mo-
hou ke zřízení řemeslnických a uměleckých škol.
Rolnické osady a školy.
Péče o vystěhovalce.
Tisk pro lidové vrstvy.
60

7.2 Page 62

▲back to top


Kongres vzdává hold uznání a díků neúnavné a vynalézavé činnosti Dona Boska na poli dob-
rého tisku. Povzbuzuje jeho duchovní syny a ţáky, aby s neúnavnou pílí vydávali a šířili dobré knihy a
všechny formy dobré četby. Ať napomáhají ke vzniku a udrţení katolických novin, zvláště pro dělnic-
ké vrstvy. Horlivě vybízí všechny spolupracovníky, aby odváděli lidi od čtení špatných, nemravných
novin a časopisů a šířili na jejich místě katolické časopisy. Kongres doporučuje přízni všech salesián-
ské tiskoviny, zvláště „Katolické čtení“ Dona Boska a „věstník“.
Školské a učební příručky a pomůcky.
Spolupracovníci – rodiče, ať pečlivě bdí nad knihami, které se dětem předpisují jako příručky
nebo pomůcky, zvláště v oboru dějin, literatury, přírodopisu a občanské nauky. Zjistí-li, ţe se předpi-
sují knihy mravně a náboţensky závadné, ať proti tomu protestují u nadřízených institucí. Zvláštní
opatrnost je třeba věnovat literatuře, která se mazlí s nejstrašnější vášní a rozvrací zvláště mládeţ.
Organizace spolupracovníků.
Kde uţ existují zřízení spolupracovníků, ať je v kaţdé farnosti zvolen dekurion, v kaţdém
menším městečku zástupce ředitele a v kaţdém biskupském městě diecézní ředitel. Ať se konají pravi-
delné výroční konference spolupracovníků. (Don Rua byl výkonným předsedou kongresu a těšil se
největší pozornosti přítomných. Po dobu svého pobytu byl ubytovaný ve šlechtické rodině Pilati Do-
mini. Byl tam téměř ustavičně pozorován a u všech členů rodiny a sluţebnictva působil hlubokým
dojmem pro svou krajní umrtvenou, přísnou ukázněnost a nevyčerpatelnou laskavost ke všem.)
Poslední den kongresu byl uzavřen společnou poutí do mariánské poutní svatyně na kopci nad
Bologní, které se účastnilo na 50 000 věřících.
Don Rua v tyto dny často vzpomínal na sen Dona Boska z roku 1881.“Stojí před námi mnoho
trní a trampot. Pak přijdou velká potěšení. Těţké obavy okolo roku 1890 a velká sláva roku 1895!“
Ale ani rok 1895 nebyl jen rokem slávy. V květnu zemřel generální ekonom, vzácný P. Anto-
nín Sala, velký stavitel a stavebník salesiánských staveb. Byl první pohřbený v salesiánské hrobce,
kterou nechal pořídit.
Hned druhý den po pohřbu se konalo slavné biskupské svěcení velkého salesiánského misio-
náře Jakuba Costamagny, apoštolského vikáře v Mendez v Ekvádoru.
7. října byl odhalen pomníček Dominikovi Saviovi. Slavnosti poslal přípis i Msgre. Jakub del-
la Chiesa pozdější papeţ Benedikt XV., který vzpomínal, jak mu v dětství jeho zboţná matka četla
ţivotopis Dona Boska a při tom mu dávala Dominika za vzor.
31. října bylo v Turíně rozloučení se zatím největší výpravou salesiánských misionářů. 87 sa-
lesiánů a 20 Dcer Panny Marie odjíţdělo na různá misijní působiště v Mexiku, Venezuele, Ekvádoru,
Bolívii, Peru, Chile, Argentině, Uruguay, Brazílii, Ohňové zemi, v Alţírsku, Tunisu i v Palestině. A uţ
5. listopadu se objevil velmi bolestný trn. Při zlovolně nastrojeném ţelezničním neštěstí zahynul mla-
, horlivý a svatý salesiánský misijní biskup Msgre. Alois Lasagna, jeho sekretář a čtyři Dcery Panny
Marie Pomocnice. Don Rua dostal telegrafickou zprávu o neštěstí ve Foglizzo po slavnosti řeholní
obláčky 140 noviců. Mlčky přečetl telegram, zváţněl, zkříţil ruce na prsa a zvolal: „Dominus dedit,
Dominus abstulit, sit nomen Domini benedictum!“ Pak oznámil obsah telegramu přítomným a brzy na
to všem spolubratrům. Kdyţ po delší době došly písemné zprávy o neštěstí a sděloval je salesiánské
rodině, napsal: „Teď je na nás, abychom se ukázali lidmi zkušenými a připravenými na různé zvraty
řeholního ţivota. Ať se naše osudy točí jakkoliv, ať jsou naše věci příznivé nebo nepříznivé, naším
údělem je přizpůsobit se ve všem Boţí vůli, sklonit se před nevyzpytatelnými osudy Boţími, zůstat
pevní a horliví v jeho sluţbě, opakujíc s Jobem: „Sit nomen Domini benedictum“.
Msgre. Lasagna byl velký misionář, svatý muţ, vzor salesiána. Ve své téměř neprostupné mi-
sii viděl úkol daný od Boha a svou víru ţivil hlubokou zboţností. Mši svatou slouţil vţdy vzorně, i
kdyţ to bylo někdy velmi pozdě a musel být celý den lačný, třeba na dlouhých, vyčerpávajících
cestách. Ráno byl první na společné meditaci – i jako biskup – vţdy s kříţem v ruce při modlitbě i při
studiu, nikdy nevynechával týdenní zpověď, umrtvený v jídle, nikdy nejedl mimo dobu hlavního jídla,
v pátek nosil kající pás. Měl dětinskou úctu k Panně Marii. Všem misionářům byl opravdu otcem.
Den po svátku Neposkvrněného Početí zemřel v Turíně na zánět ledvin jiný velký salesiánský
misionář. Zakladatel misií pro malomocné, don Unia, kterého povolali z Agua de Dios zpět do Turína
v naději, ţe zachrání jeho ţivot.
61

7.3 Page 63

▲back to top


Tak se v roce 1895 střídaly radosti a velké trny!
27. kapitola
Nové, mimořádné události (1896)
Celý ţivot dona Ruy byl pod tíhou starostí. A velká část těchto starostí byla z ekonomické ob-
lasti. V roce 1895 značně poklesl příliv darů, takţe podle prohlášení dona Ruy to salesiáni táhli dále
jen se vzdycháním. Bůh chtěl takto zkoušet jejich důvěru v Prozřetelnost. Don Rua důvěřoval opravdu
bezvýhradně. Po vzoru Dona Boska zůstával klidný a veselý a jako on se snaţil prokazovat dobro, kde
jen se dalo. Jako za časů Dona Boska i teď oratoř zůstávala opravdovou a zřejmou rodinou Panny
Marie Pomocnice křesťanů. Jako za dnů Dona Boska, tak i za dona Ruy, pokračovala řada mimořád-
ných zásahů a vyslyšení v různých nemocech a trampotách ţivota na přímluvy Panny Marie Pomocni-
ce, zvláště kdyţ s modlitbami a almuţnami bylo spojeno také poţehnání dona Ruy.
V roce 1896 světil don Rua sochu svatého Josefa v noviciátu Dcer Panny Marie. Při mši sva,
kterou slouţil pro sestry a novicky v jejich kapli, všimla si sestra Angelina Boffa, ţe na něj stále doráţí
dotěrná moucha. On však jako by ji nevnímal. Kdyţ začal podávat svaté přijímání, usadila se mu
moucha v koutku bolavého oka. On ji neodháněl. U stolu Páně bylo přes 150 účastnic a dvacet minut
mu seděl obtíţný hmyz v ráně oka. Don Rua ani nemrkal. Sestra bedlivě pozorovala chování vrchního
představeného a cítila za něj takovou bolest, ţe jí to přímo nutkalo skočit a mouchu odehnat. Tenkrát
pochopila prostou i velikost jeho umrtvení.
V roce 1896 se salesiánské dílo značně rozrostlo v Itálii i mimo ni. 15. března se don Rua
účastnil slavnosti kladení základního kamene ke kostelu Panny Marie Pomocnice v Chieri. Čtyři dny
na to stejná slavnost v Navaře. 6. dubna otevíral novou nedělní oratoř ve Vignale Monferrato. Druhou
neděli po velikonocích předsedal krajskému shromáţdění salesiánských spolupracovníků v Janově. 10.
května podobně v Intra.
V předvečer svátku Pomocnice křesťanů mluví na tradičním velkém shromáţdění spolupra-
covníků v Turíně, které dojímá k slzám líčením krutého pronásledování salesiánských misionářů
v Bolívii, v Ekvádoru a krajní nouze misionářů i Indiánů v Ohňové zemi.
1. června uţ předsedá valnému shromáţdění spolupracovníků v Miláně, kde se jedná rovněţ o
vybudování nového salesiánského domu. Den na to je uţ ve Veroně, kde jedná se spolupracovníky o
rozšíření tamního ústavu.
5. června mluví zase na schůzi spolupracovníků ve Vicenze, kde jim podává přehled o celém
díle, zvláště však o misiích. Odtud jede do Este a v neděli na to se účastní kladení základního kamene
salesiánského kostela v Casertě u Neapole. Odtud se vrací do Říma a 17. června otvírá za velké slav-
nosti nový ústav v Genzano u jezera Albano. Do Turína se vrátil k tradičním oslavám jmenin Dona
Boska, které se staly oslavou vrchního představeného jako zástupce a pokračovatele Dona Boska.
Obavy o osud misijního díla a misionářů v Ekvádoru se ukázaly v srpnu toho roku oprávně-
nými. V noci z 23. na 24. srpna 1896 vnikl obrovský oddíl vojáků do ústavu v Quitu, obrátil tam všem
vzhůru nohama a odvedl všechny kněze na policii. Po výslechu ohledně nesmyslných politických ob-
vinění bylo osm kněţí a jeden klerik vypovězeno ze země. Pěšky byli hnáni přes močály a neprostup-
né pralesy po celých 25 dní a nocí aţ na hranice Peru. Odtamtud se dostali do hlavního města Limy.
Tam za nimi brzy přišli i další vypovězení spolubratři z Ekvádoru. Jeden zahynul útrapami na cestě.
Ale ani tyto bolestné události nezabránily dalšímu rozvoji misijního díla.
11. října odjela v tichu skupinka salesiánů do Portugalska a 31. října se konala v Turíně ob-
vyklá slavnost rozloučení s 50 misionáři odjíţdějícími do různých zemí Afriky, Jiţní i Severní Ameri-
ky.
3. listopadu se v Turíně slavilo padesátileté jubileum onoho památného 3. 11. 1846, kdy se
Don Bosco uzdravený z těţké nemoci v doprovodu Matky Markéty vracel pěšky z Becchi do Turína,
aby se tu natrvalo usadil a poloţil základ svému jedinečnému dílu oratoře. Při oslavě tohoto jubilea byl
zhodnocen význam Matky Markéty pro celé salesiánské dílo a don Rua vyzýval všechny přítomné
k veliké vděčnosti.
28. kapitola
62

7.4 Page 64

▲back to top


Všem vším (1897)
V knize „Následování Krista“ stojí také slova: „Vskutku veliký je ten, kdo má velikou lásku!“
– „Nemám-li lásku, nejsem ničím“, prohlašuje svatý Pavel. Don Rua si toho byl vţdy hluboce vědom.
Leden pro něj býval tradičně měsícem nadměrné práce – jednak protoţe přicházelo mnoho spolupra-
covníků, kteří mu chtěli osobně předat své dary, jednak ţe míval pracovní stůl zavalený korespondencí
dobrodinců, kterým odpovídal osobními listy. Bylo to pro něj tím namáhavější, ţe uţ léta trpěl oční
chorobou. K devátému výročí smrti Dona Boska zaslal oběţní list všem spolubratrům, ve kterém se
věnoval hlavně výkladu slibu a ctnosti poslušnosti. Rovněţ zdůrazňoval význam šetrnosti. Tvrdil, ţe
kdo nechce být šetrný ve všem svém vystupování – v jídle, oděvu, na cestách – nemůţe být ani zboţ-
. Jak můţe být takový člen ochotný k obětem, které ţádá salesiánský ţivot? Je třeba si opět a opět
uvědomovat, jak často jsou příspěvky našich dobrodinců ovocem jejich veliké šetrnosti a odříkání!
V oběţníku dále zdůrazňoval všem spolubratrům péči o nová povolání: „Jak všichni víte, vy-
rostl jsem ve škole Dona Boska. Všichni také znáte mé stanovisko a můj názor, ţe nevěřím snadno
v horlivost kněze nebo řeholníka, který se spokojuje s tím, ţe své ţáky učí a vychovává a nedává si
ţádnou práci, aby ukazoval a rovnal cestu do svatyně kněţství těm chlapcům, kteří jeví neklamné po-
volání.“
Nakonec sděloval radostnou zprávu, ţe byl ukončen informativní proces o svatosti Dona Bos-
ka.
5. 8. 1897 se slavilo stříbrné jubileum trvání Společnosti Dcer Panny Marie Pomocnice křes-
ťanů a stále jim ještě chybělo úřední schválení Svaté Stolice. Byly pouze tzv. diecézní řeholnice –
diecézní řeholí – a turínský ordinariát nerad viděl jejich velkou závislost na salesiánech a kladl sestrám
různé překáţky v rozvíjení jejich díla. Stříbrné jubileum poskytlo donu Ruovi dobrou příleţitost, aby
se znovu zasazoval v Římě o schválení. Dostalo se jim pochvaly, ale formální schválení zase ještě
nedošlo.
13. října 1897 se don Rua vydal na cestu do Francie, navštívil tamní domy a jednat s úředními
vedoucími Díla šíření víry. Celé dopoledne strávil i se svými průvodci ve vlaku. Jeden klerik, cestující
s ním, sebou vzal na cestu jedno jablko. Byli na něj tři. Rozkrojili tedy jablko na tři díly a to byla je-
jich večeře. Jistý cestující, který to viděl, s nimi měl soucit a nabídl jim skleničku vína.
30. října se v Turíně opět loučila skupinka misionářů. Don Rua se s nimi loučil v pokojíku
Dona Boska a dával jim tato tři doporučení:
– „Utíkat se vţdy k oltáři, to je k Eucharistii.
– Utíkat se k Panně Marii Pomocnici – šířit její úctu a kult.
– Udrţovat v sobě ţivou vzpomínku na Dona Boska, který prohlásil, ţe čeká všechny
v nebi.“
Hned na to se v těchto místnostech konalo rozloučení i s misionářkami Panny Marie Pomocni-
ce křesťanů.
V prosinci 1896 zničil divoký poţár celou misijní stanici salesiánů i Dcer Panny Marie na ost-
rově Dowsou v Ohňové zemi jiţní Patagonie a způsobil hmotnou škodu za více neţ 160 000 lir. Zprá-
vu o tom dostal don Rua počátkem ledna. Misionáři si zatím zbili jen nejnouzovější přístřeší
z několika zinkových ploten, které přečkaly poţár. Ani tamních 165 Indiánů, bydlících v misii se ne-
chtělo vzdálit od misionářů. V druhé polovině roku 1897 přišla další Jobova zvěst z jihoamerických
misíí – tentokrát z Chile. Don Rua vybízel počátkem roku všechny salesiány a zvláště ředitele domů
k obětavé, důsledné šetrnosti. Ředitel jistého misijního ústavu v Chile byl velmi podnikavý ve stavění,
ale málo zodpovědný v hodnocení moţností hradit takové stavby. Proti zvyku Dona Boska a proti
přísnému zákazu dona Ruy, půjčoval si peníze u bank nebo i u soukromých lidí a to na značně vysoký
úrok. Stavěl hlavně řemeslnické dílny. A tu došlo naráz k vyhlášení finančního krachu. 21. 7. 1897 se
musely všechny školy a dílny ústavu v Conception zavřít. Chlapci v naprosté většině sirotci – byli
vyhnáni na ulici. Některých se ujali příbuzní, jiných dobrodinci, ale mnozí nemohli najít nikoho a
toulali se s pláčem po ulicích. Dona Ruu tyto zprávy drtily, ale snaţil se zachránit, co se dalo. Sháněl
peníze ze všech stran, aby ústav, který byl navrţen do draţby, zachránil.
63

7.5 Page 65

▲back to top


Misionáři v Patagonii měli zase co do činění s pomluvami, které se o nich šířily i v jistých cír-
kevních kruzích. Dona Ruu to velice bolelo. Energicky se ujal nejen jich, ale i vyhnaných misionářů
z Ekvádoru.
30. 12. 1897 zemřel na Valsalice v pověsti svatosti mladý salesián, kněz P. Ondřej Beltrami.
Don Rua byl přesvědčen o jeho svatosti, odporoučel se jeho přímluvám, zvláště prosil o milost, aby
mohl ještě lépe plnit povinnosti svého postavení.
29. kapitola
Znovuzvolení za vrchního představeného (1898)
31. 1. 1898 bylo desáté výročí smrti sv. Dona Boska. Tato příleţitost neušla pozornosti nejen
salesiánů, jejich bývalých chovanců a spolupracovníků, ale ani široké veřejnosti především v Itálii,
don Rua se o to velmi přičinil. Jiţ v prosinci 1897 v oběţním listu spolubratrům vzpomínal na posled-
ní dny ţivota Dona Boska a děkoval za všechnu důvěru a oddanost, kterou od světcovy smrti prokazo-
vali jemu jako nástupci. Dále oznamoval, ţe největšími rodinnými událostmi roku 1898 bude konání
osmé Generální kapituly s volbou vrchního představeného a vrchních představených a oslavy desátého
jubilea odchodu Dona Boska na věčnost. Pokud se týkalo volby vrchního představeného společnosti,
poukázal, ţe by sice měl setrvat v úřadu ještě nějakou dobu, ale ţe by pak volba padla na nevhodnou
dobu, únor 1900 a musela by se po dvou letech znovu svolávat generální kapitula, coţ by se neobešlo
bez nových značných útrat. A proto ţádal Svatou Stolici, aby trvání jeho doby v úřadě bylo počítáno
jako pokračování úřadu Dona Boska, počínajícího rokem 1874, kdy Svatá Stolice schválila Stanovy
společnosti a potvrdila Dona Boska v úřadě vrchního představeného. V této souvislosti pak končí doba
jeho úřadu 31. 8. 1898.
Hned v lednu se vydal na obvyklou obchůzku blízkých ústavů. 22. ledna měl v Ivrei konferen-
ci pro tamní spolupracovníky, ale i pro seminaristy a četné představitele veřejného ţivota. Rozebíral
hlavně blahoslavenství: „Blahoslavení mírní, neboť oni dostanou v úděl zemi“ (Mat 5). Budou si zís-
kávat lidská srdce. Svatý František Saleský musel dlouho bojovat a tvrdě zápasil, neţ získal tuto ctnost
a přitahoval srdce. V tom bylo také tajemství jeho poţehnaného působení. Don Bosco, tento pravý
následovník Jeţíše Krista a svatého Františka Saleského, znal rovněţ obdivuhodné umění získávat si
srdce mládeţe. Plni radosti se k němu sbíhali a tlačili. Získával si však i srdce dospělých, kteří s ním
přicházeli do styku – dokonce si získal srdce i takových, kteří byli od něho daleko, ať byli dobří nebo
zlí. I hříšníci se obraceli na jeho slova!
Pak jim vyprávěl případ odpadlého kněze turínské diecéze, jistého Grignaschiho, který strhnul
k odpadnutí celou farnosti Viarigi. Don Bosco tam kázal misie a získal farníky pro návrat do církve.
Vypravil se za nešťastným odpadlíkem, který byl právě ve vězení v Ivrei a podařilo se mu získat i
jeho. Přednášku uzavřel vzletnými slovy francouzského biskupa Vaix: „Napoleon byl na krátkou dobu
pánem světa. Don Bosco byl pánem srdcí natrvalo. Napoleonovy zisky se omezily na Evropu, zisky
Dona Boska zasahují celý svět.“
Z Ivree odejel na chvíli do Foglizza, ale 29. ledna byl uţ zpět v oratoři a 31. se účastnil slavné
pontifikální mše „Requiem“ za Dona Boska. Den před tím se konala podobná zádušní liturgie na Val-
salice za velké účasti různých katolických dělnických spolků.
V turínské oratoři začínal rok 1898 nechvalně. V důsledku závaţných názorových rozdílů ně-
kterých spolubratrů začala mizet upřímnost. Ta upřímnost, která je právě v patriarchální struktuře sale-
siánských domů podstatně nezbytná. Don Rua to brzy postřehl a věnoval tomu zlořádu velkou pozor-
nost. Soukromými rozhovory i společnými promluvami se snaţil odstranit kaţdé rozštěpení a nevůli.
8. března svolal všechny učitele a asistenty, předloţil jim tento politováníhodný zjev a otcovsky je
vybízel, aby se chránili jakéhokoliv zlovolného výkladu toho, co se v ústavu děje a kaţdé nespokoje-
nosti, aby se snaţili o upřímnost a ve vykonávání svých funkcí, aby se chovali opravdu bratrsky. 29.
dubna si svolal všechny kněze a naléhavě je vybízel, aby v této věci dávali dobrý příklad.“Jste jako
louče – ať svítí světlo vaší vzájemné lásky. Ano, milujme se jako bratři. Jste bratři! Varujme se všeho,
co můţe vyvolat mrzutost a především se chraňme reptání!“
Měl přednášky rovněţ pro ţáky nejvyšší třídy gymnaziální a často se objevoval i mezi řemesl-
níky, aby je povzbuzoval k vzájemné lásce a obětavé úsluţnosti.
64

7.6 Page 66

▲back to top


V Turíně se v roce 1898 slavilo několik památných výročí a král dovolil, aby se od 25. května
do 2. června mohlo vystavit veřejné úctě tzv. turínské plátno, to je rouška, ve které byla zavinuta mrt-
vola Pána Jeţíše a do níţ se zřetelně otiskly stopy celého procesu mučení i umírání. Při té příleţitosti
shlédlo plátno přes 750 000 věřících. Asi 100 000 jich navštívilo také baziliku Panny Marie Pomocni-
ce a pokoje Dona Boska. Obrovské zástupy se valily stále rovněţ na Valsalice k světcovu hrobu. Don
Rua osobně doprovázel spousty poutníků, hlavně při prohlídce oratoře a pokojů Dona Boska. Všichni
návštěvníci si odnášeli společný dojem: „A ten hubený, pokorný kněz je také opravdový světec.“ don
Rua často opakoval především svým duchovním synům a dcerám: „Láska k bliţním musí u nás salesi-
ánů a Dcer Panny Marie být význačnou charakteristikou. Naše činnosti musejí vţdy a bez výjimky
vycházet z lásky!“
O svátku svatého Jana Křtitele se opět s velkým oduševněním konala výroční oslava Dona
Boska, totiţ vrchního představeného. V děkovném oběţníku spolubratrům děkoval nejen za všechny
projevy přízně prokázané jemu, ale hlavně za obětavé příspěvky na záchranu ústavu v Conception,
dále za otevření nových svátečních oratoří a úsilí o nová povolání, za péči o povznesení slavných bo-
hosluţeb, pěstování gregoriánského chorálu, za nová sdruţení bývalých salesiánských chovanců a jiné.
Další věcí, která ho jednak těšila, jednak zahanbovala, byla veliká úcta, jakou tolik vynikají-
cích osobností i prostý lid prokazovali salesiánům a na tolika místech touţili mít salesiánské domy. To
musí všechny salesiány pobízet, aby opravdu byli takoví, za jaké jsou povaţováni a milovali to, co
slouţí dobru mládeţe a prostých lidí.
Ctnosti dona Ruy, zvláště otcovská láska ke kaţdému jednotlivému spolubratrovi, jeho horlivá
zboţnost, zápal pro boj proti hříchu a pro šíření Boţího království zazářily zvláště o duchovních cvi-
čeních, která se konala v době velkých prázdnin. Přes veliké vedro pracoval od rána do večera. Jedno-
ho dne omdlel při zpovídání. Zvedli ho a zanesli do pokoje. Za chvíli však uţ byl zpět a pokračoval ve
zpovídání.
Koncem srpna se pod jeho vedením konaly na Valsalice duchovní cvičení pro členy budoucí
osmé Generální kapituly. Tu zahájil a vedl don Rua dne 29. 8. 1898 nad hrobem svatého zakladatele.
Jejími členy byli i dva biskupové Msgre. Cagliero a Msgre. Costamagna, všichni členové Vrchní rady,
generální prokurátor, novicmistr a kromě dvou ze zámoří všichni ředitelé domů.
30. srpna dopoledne se konala volba vrchního představeného. Po zahajovací modlitbě nechal
don Rua kolovat mezi přítomnými vlastnoručně psanou ţádost, aby při volbě nového představeného
odhlíţeli od něho a zvolili mladšího spolubratra, který by lépe mohl zdolávat obrovskou práci, kterou
rozvoj společnosti nakládá na bedra vrchního představeného. Sliboval, ţe bude i na posledním místě
ve Společnosti pracovat ze všech sil pro slávu Boha a dobro duší. Na to sestoupil z místa předsedy a
posadil se mezi ostatní. To vyvolalo údiv všech přítomných. Bylo přítomno 217 voličů. Pod dojmem
jeho ţádosti dva odevzdali své hlasy pro mladšího Josefa Bertella, jeden misionář z daleké Patagonie
napsal na volební lístek „Don Bosko“. Don Rua volil Jana Marenca, pozdějšího biskupa a všech ostat-
ních 213 hlasů bylo pro Ruu. Za mohutného potlesku se ujal don Rua opět řízení kapituly.
V následující volbě členů vrchní rady byli také zvoleni všichni dosavadní, kromě jiţ dlouho churavého
P. Lazzera, na jehoţ místo byl zvolen Bertello. V oběţním listu, který podával spolubratrům zprávu o
průběhu kapituly a voleb, připisoval své téměř jednohlasné zvolení jedině veliké úctě všech členů ka-
pituly k Donu Boskovi, který si ho zvolil za vikáře a nástupce. Kapitula skončila 1. září s okázalou
slavností, neboť se dostavil i kardinál, biskup Manara z Ancony a turínský arcibiskup Richelmy.
18. září se konala v Castelnuovu d´Asti velká slavnost odhalení pomníku Donu Boskovi.
Slavnost se konala za účasti šesti biskupů a arcibiskupů, z toho Cagliero a Costamagna – salesiáni.
Hlavním celebrantem při pontifikální mši svaté byl Cagliero, rodák z Castelnuova. Za světskou vrch-
nost byli přítomní mimo jiných starostové z Turína a z Milána, předsedové význačných spolků a orga-
nizací světských i církevních a nepřehledné zástupy lidí. Pěkný pomník představující Dona Boska se
dvěma chlapci, z nichţ jeden je viditelně představitel Patagonských Indiánů, získal obdiv všech a byl
uţ nesčetněkrát zpodobněn i kopírován. Pro dona Ruu, který celou slavnost řídil, to byl den plný bla-
ha. Den na to se konala pouť k rodnému domku Dona Boska v Becchi a tam byla v přírodě slouţena
slavná pontifikální zádušní mše svatá za asistence turínského arcibiskupa a čtyř biskupů.
K oslavě různých turínských jubileí se kromě jiných podniků konala také „výstava křesťan-
ského umění a misií“, na níţ se účastnili i salesiáni. Misionář don Balzola přivezl sebou z brazilského
65

7.7 Page 67

▲back to top


státu Matto Grosso tři mladé divošské Indiány Corroados. Přesto, ţe byli stále ve styku s Italy, nenau-
čili se italsky a bavili se jen mezi sebou. Těšili se stále velké pozornosti návštěvníků a dostávali mno-
ho darů. Jednoho dne při návratu z výstavy byli cestou na Valsalice pozváni kýmsi do hostince a po-
častováni likéry. Na Valsalice vpadli do jídelny představených a způsobili tam mezi večeřícími nema-
lou paniku. Ukázala se celá jejich divokost. Za zuřivých, nesrozumitelných skřeků skákali po stolech a
ţidlích, takţe večeřející hosté utíkali od stolů, někteří do koutů, jiní ven. Jen don Rua se nehnul. Stál u
stolu, rukama se o něj opíral a upíral soustředěný pohled na divochy. Ti na něho najednou pohlédli a
hned se uklidnili. Pak k nim přišel don Balzola a klidně je odvedl do jejich pokoje. V té době je uţ
připravoval na křest. On jediný znal jejich mateřštinu.
16. 10. 1898 měl don Rua to potěšení, ţe je mohl v bazilice Panny Marie pokřtít. S nimi přijí-
mal křest i jeden Ţid a jeden evangelík.
24. října 1898 odjíţdělo do misií spolu s Corroados 130 salesiánů a Dcer Panny Marie. Byla to
jedna z největších výprav na památku desátého jubilea odchodu Dona Boska ze světa. Na slavnosti
loučení s misionáři kázal biskup Costamagna, který misionářům zdůrazňoval především význam chu-
doby, z níţ a v níţ vyrostlo celé obrovské dílo Don Boska.
Koncem roku se don Rua vypravil ještě do Říma, aby papeţi podal zprávu o stavu věcí
v salesiánské společnosti. Lev XIII. se velmi ţivě zajímal o vše a vyslovil přání, aby se věnovalo
mnoho úsilí a péče studiu filosofie a teologie. Taktéţ se vyslovil, ţe není důleţité otvírat stále další a
další domy, i kdyţ je o ně zájem, jako spíše řádně obsadit uţ existující. Velké uspokojení projevil nad
salesiánskými misiemi.
Na zpáteční cestě z Říma chtěl ponavštěvovat různé ústavy, které byly poblíţ zvolené trasy.
V Gualdo Tadino v Romagni byl překvapen sněhovou bouří a takovými spoustami sněhu, ţe následu-
jící den se zdálo přímo nemoţné vydat se na cestu a všichni od toho zrazovali. Ale don Rua naléhal,
aby mu pomohli dostat se na nádraţí k vlaku. Kdyţ ani koně nemohly projet s bryčkou, vypravili sel-
ský vůz taţený párem volů, který ho šťastně odvezl na nádraţí. Don Rua se tomu nápadu vesele smál a
dlouho na tu cestu vzpomínal.
I kdyţ spěchal, aby byl na vánoce v oratoři, přece se cestu zastavil ještě u Dcer Panny Marie
Pomocnice v Lugo. Na to setkání vzpomíná později sestra Paulína Negro: „Toho roku 1898 jsem byla
v Lugo. Přijel k nám don Rua a navštívil ústav. Kdyţ procházel mezi řadami chovanců – sirotků, měl
pro kaţdého nějaké přátelské slovíčko. Na jedno děvče však pohlédl tak přísně a pronikavě, ţe si hned
zakryla hlavu a vzkřikla: „Prohlédl mne!“ Chování této dívky bylo skutečně daleko od dobrého, ale
don Rua o tom nemohl vědět.“
Na Štědrý den se ještě kratince zastavil v ústavech v Bologni a Parmě a do Turína se vrátil
právě včas, aby mohl celebrovat slavnou půlnoční.
Za 10 let od smrti Zakladatele se počet salesiánů a Dcer Panny Marie Pomocnice křesťanů
téměř zečtyřnásobil a jejich ústavy nejen v Itálii, Francii, Španělsku, Anglii, Argentině, Uruguay,
v Patagonii, v Chile, v Brazílii, Ekvádoru, ale i ve Švýcarsku, Rakousku, Belgii, Portugalsku,
v Egyptě, v Turecku, v Polsku, v Mexiku, Kolumbii, Venezuele, Peru, Bolívii, Paraguay, na Antilách i
ve Spojených státech. V tomto rozšíření díla Dona Boska a jeho všeobecné oblibě viděl don Rua nejen
důvod k radosti, ale také podnět k pokoře před Pánem, který rád pouţívá právě malých a pokorných
k uskutečňování svých největších záměrů.
Právě v této době si napsal na arch papíru předsevzetí, která nosil s sebou aţ do posledních
dnů ţivota:
„1898. Rectorem te posuerunt – Učinili tě svým vedoucím!
Noli extolli. – Nevynášej se v domýšlivosti, ale cvič se v pokoře!
Esto in illis quasi unus ex ipsis. Chovej se mezi nimi jako jeden z nich. Buď přístupa
vlídný!
Curam illorum habe. Starej se o ně. Pěstuj prozíravou lásku a opatřuj svým podřízeným
vše potřebné v ohledu duchovním i hmotném!
Et sic conside! – Ovládej sám sebe. K záleţitostem naší Společnosti přistupuj s klidem a
důvtipem!
66

7.8 Page 68

▲back to top


Et omni cura tua recumbe! – Odpočinek si dopřej teprve aţ jsi splnil všechny své povin-
nosti. Se vší horlivostí se snaţ šířit slávu Boţí a dobro duší a neodpočívej dříve, neţ jsi za-
řídil vše, co je k tomu nutné.
– Vzbuzuj mezi spolubratry druţiny ke cti Neposkvrněné.
– Vyhraď jeden den pro členy vrchní rady, aby si mohli s tebou důvěrně pohovořit.
– Podle moţností přenechávej sekretářům vyřizování korespondence.
– Všemoţně se snaţ udrţovat čilé styky se spolupracovníky.“
– Vlídnost, přátelskost, prozíravá láska, mírnost, obezřetnost, horlivost o slávu Boha a spásu
duší, to byly přímo nápadné ctnosti dona Ruy, vyrůstající z jeho hluboké pokory. Budou
zářit ještě jasněji v posledních 12 letech jeho ţivota, v letech pro něj nejnamáhavějších.
– Bezvýhradná odevzdanost sluţbě Bohu v radostných i ţalostných osudech ţivota, to bylo
u dona Ruy trvalé projevování lásky.
– „Ať roste stále naše věrnost Bohu, který nám prokazuje tak velikou přízeň! Svou vděčnost
projevujme tím, ţe se s rostoucí radostí věnujeme úkolům, které on sám ověřil!“
– Hledat Boha všemi silami duše se mu věnovat, to byla jeho celoţivotní snaha.
V posledních letech ţivota ještě více neţ před tím usiloval o neustálé spojení s Bohem ţi-
vou vírou, horoucí láskou a udivující svědomitostí v kaţdé povinnosti. Vnitřní síla tohoto
jeho úsilí nápadně mohutněla.
Hledat Boha je nejvyšší dobro!
67

7.9 Page 69

▲back to top


V. část
Ve šlépějích Dona Boska
Předpovědi dona Ruy
Svatost nezáleží v zázracích, ani ve velkých úkonech kajícnosti a dlouhých modlitbách, ale
v konání povinností vlastního stavu.
Naprosto nestačí, abychom se sami stali svatými. Musíme vstoupit do nebe se šikem duší, kte-
rým jsme pomohli ke spáse.
Pamatujte, že hlavním účelem naší Společnosti je posvěcení jejích členů. Konáme-li řádně vše,
i věci drobné, jistě se nám podaří postavit mohutnou budovu svatosti.
Michal Rua, kněz
30. kapitola
Vždy vzorný
Don Michal Rua byl milým, podnětným asketou tak mnohých ctností, ţe byl vţdy a všude pří-
kladem a podněcoval k úsilí o lepší ţivot. Kdo ho viděl poprvé, nemohl se ubránit obdivu, někdy do-
konce proţíval vzrušení, jaké dovedou vyvolat jen světci.
V jeho způsobech vystupování bylo tolik dobroty a srdečnosti a přitom tolik vznešenosti a dů-
stojnosti, ţe bylo těţké říct, jestli více vybízí k důvěře nebo vzbuzuje úctu.
Svým bledým a trpitelským zjevem vyvolával dojem člověka, který se stále oddává kajícím
skutkům. Z jeho vysokého – veselého čela zářila velká vnitřní radost člověka zcela oddaného Bohu a
nezdolná mladická svěţest. Jeho dobrácké a pokorné oči byly často přizahalené víčky jako unavené
velkou prací a dlouhým bděním. Nejednou byly načervenalé a tu připadaly jako plamínky hořící
v hlubokých důlcích. V posledních letech ţivota bývaly okolo očí drobné rány a stroupky. Přesto vše
v nich pohrával vţdy přívětivý, přátelský úsměv. Podle úsudku všech, co ho znali, byl to vţdy vzorný,
hluboce zboţný a láskyplný kněz, důstojný sluha Páně. Kdokoliv ţil s tímto nástupcem Dona Boska
nebo se s ním setkával, byl vţdy plný obdivu a úţasu. Vynikající ctnosti spojené s neměnnou prosto-
tou, přitaţlivá důstojnost vystupování a dobrácké srdce jako u Dona Boska, výjimečná obezřetnost
spojená s nepřekonatelnou přímostí a nade vše ryzí zboţnost. Kdo ho pozorněji sledoval, poznal jeho
jedinečný „sensus Christi“ – křesťanské smýšlení, jeţ bylo hnací silou jeho ţivota i jeho neotřesitelnou
oddanost papeţi a všem církevním představeným.
Jistý turínský podnikatel, který se často stýkal s donem Ruou, řekl o něm: „Je to člověk
v kaţdém ohledu mimořádný a vzorný. Dívej se na něj s kteréhokoliv hlediska, nenajdeš na něm hany.
Díváš-li se na něj u psacího stolu při vyřizování běţných hospodářských záleţitostí, mohl bys ho po-
vaţovat za finančníka nebo zkušeného obchodníka, který je zcela oddán jen obchodním záleţitostem.
Díváš-li se na jeho osobní styk s vysoce postavenými osobnostmi, zdá se ti vtělenou laskavostí a zdvo-
řilostí s tak příjemnými způsoby společného vystupování, jaké se nacházejí jen u nejlépe vychovaných
lidí. Pozoruješ-li ho při modlitbě v kostele, budeš ho hned prohlašovat za světce, který nemá na staros-
ti nic jiného, neţ se oddávat modlitbám s myslí volnou od jakýchkoliv jiných myšlenek a roztrţitostí.“
Opravdu, kdo ho chtěl poznat, musel ho pozorovat při modlitbě: hlava trochu skloněná, oči
přivřené, ruce sloţené. Ze rtů, spíše ze srdce vystupovaly občas zaslechnutelné vzdechy k trůnu Nej-
vyššího. Bylo zřejmé, ţe je to člověk, kterému se úvahy a rozjímání o Bohu staly druhou přirozeností.
Kolikrát uprostřed rozhovoru se spolubratry nebo s přáteli při zaslechnutí zvonu k modlitbě Anděl
Páně nebo svátostnému poţehnání, sundal okamţitě biret nebo klobouk z hlavy, poklekl na chvíli na
dvoře a začal se modlit s takovou soustředěností, ţe to opravdu vţdy budilo obdiv. A při slavnostních
procesích! Zachovával takovou usebranost, ţe nejednou bylo slyšet zvolání lidí: „Podívejte se, svě-
tec!“
Jistý spolubratr píše: „Jednou jsem v kostele „Consolata“ v Turíně pozoroval eucharistický
průvod. Kdyţ přecházel klérus, díval jsem se, na kom bude vidět největší usebranost a zboţnost. Jeden
se vyjímal nad všechna důstojenství a duchovenstva – don Rua.“
68

7.10 Page 70

▲back to top


Německý salesián Georg Ring napsal: Ze všech lidí, které jsem poznal, nejhlubším dojmem na
mne zapůsobil don Rua. A to byl dojem téměř všech mých kolegů. Při výročních exerciciích, které
jsem s ním konával na Valsalice, nedaleko hrobu Dona Boska, působila na mne vzorná zboţnost dona
Ruy, více neţ nejvýmluvnější promluvy kazatele. S jakou usebraností se modlíval ţalm: „Smiluj se
nade mnou, Boţe“ cestou z jídelny do kaple. Vţdy jsem ho sledoval a snaţil se dostat blízko k němu,
abych se povzbudil. Nikdy jsem nezpozoroval, ţe by věnoval svému okolí byť jediný, rychlý pohled.
Vţdy jsem si při tom říkal: „Podívej se, jak se modlí svatí!“
A jedna Dcera Panny Marie Pomocnice prohlašuje: „Jeho přítomnost, jeho chování, celý jeho
zjev vyvolával ve mně ţivý pocit Boţí přítomnosti. Z jeho zevnějšku vyzařovala svatost a ctnosti do té
míry, ţe jsem se aţ bála přiblíţit. Byla jsem tak hluboce přesvědčena o jeho vnitřním spojení s Bohem,
ţe jsem v něm obdivovala téměř nadpozemskou bytost. Jeho pohled byl pohled člověka pohrouţeného
v Boha, celé jeho chování ukazovalo jeho ducha umrtvování.“
„Nikdy bych nevěřil, “ prohlásil jeden kněz, „ţe tak význačná svatost můţe být spojena
s takovým lidským rytířstvím. Opravu je to tak, ţe kdo miluje dokonalost, miluje ji i
v nejnepatrnějších všedních věcech.“
Na jeho rtech pohrával téměř stále lehounký přátelský úsměv. I učené lidi přiváděl k obdivu
duchaplností a ryzostí svých pojetí a názorů i rozsáhlostí svých poznatků v mnoha oborech.
V hovorech s lidmi prostými a s chlapci byl zpravidla humorný, rozveseloval, ale také povzbuzoval
k dobrému. Dobrým ţertům se srdečně smál a sám často pronesl nějaký vtip. Nejeden pozorovatel o
něm prohlásil s obdivem: „Zásadový a přece poutavý.“
Vědomí povinnosti bylo jeho význačnou vlastností, ale při výkonu povinností byl mírný a
dobrácký.
Vojenský arcibiskup A. Bartolomasi, kterého don Rua ţertem nazval „adoptovaným salesiá-
nem“, velmi dobře se s ním znal a často přátelsky stýkal, napsal o něm a o těchto setkáních: „V jeho
blízkosti cítil člověk opravdovou duchovní radost a mnohému se učil. Vše na něm bylo poučné, vše co
prosvítalo jeho bezvadnou, skromnou a prostou bytostí. Jiţ jeho trvalý otcovský úsměv prozrazoval
duši naprosto čistou a plnou lásky. Jeho pohled byl pronikavý a přitom mírný, pátravý a při tom přitaţ-
livý. Byla to duše touţící po duších, aby je přivedla k Jeţíši.“
A jakou měl radost z práce!
Spolubratr P. Pavel Lingueglia prohlašuje: „Po mém názoru je pramálo lidí, kteří by pracovali
víc neţ on. Od časného rána do pozdní noci, stále byl zapřaţený v práci. Člověk by řekl, ţe musel mít
ţelezné zdraví, ţe mohl být takhle zaměstnán po více neţ 50 let. Jistě, Don Bosco stojí před námi jako
veliký, neúnavný dříč. Jednoho dne se don Rua z poslušnosti vrátil z Mirabella do oratoře a stanul
Donu Boskovi po boku. Uţ se odtamtud nevzdálil. Převzal velikou část jeho práce a umoţnil tak Donu
Boskovi vzdálit se z oratoře a cestovat po Itálii i za hranice. V těch hrdinných dobách oratoře práce
opravdu nikdy nechyběla! Přes tucet lidí by bylo mělo co dělat, celá řada úředníků by se tu uplatnila.
A zatím si po dlouhou dobu celou tu obrovskou práci dělili mezi sebou oni dva.“
A don Rua věru neměl ţelezné zdraví! Byl těla slabého a jemného, ale navykl je tak na neú-
navnou činnost, ţe by se v jakémkoliv společenském postavení těţko našel někdo, kdo by pracoval víc
neţ on. Měl mysl pronikavou a mnohostrannou, byl značně citlivý a úţasně výkonný. Kdyby se dal na
vědecká studia, byl by nepochybně vynikl nad kolegy. I ze škol přípravy na kněţství vyšel jako člověk
vzdělaný a kultivovaný. Zdálo se, ţe se vyzná ve všem. Odborně mluvil o filosofii, teologii i dějinách.
Měl dobré znalosti latiny a řečtiny, ovládal francouzštinu, španělštinu, portugalštinu, rozuměl anglic-
ky, německy a učil se i polsky. Byl nadaný vynikající schopností pozorovat a měl podivuhodnou intui-
ci. Kdyţ byl ţádán o názor nebo radu, sklonil na chvíli hlavu, soustředil se a za chvíli pronesl schvále-
ní či odmítnutí návrhu – plánu – programu a vysvětlil hned velmi přesně také důvody, proč třeba to
nebo ono schválit nebo odmítnout. Málokterý problém ţivota mu byl cizí, a kdyţ se účastnil debaty o
důleţitých problémech, byly jeho poučky tak rozmyšlené a pronikavé, ţe se často lidé tázali: „Kde jen
ten člověk našel čas pro taková studia?“ Přímo úţasná byla jeho paměť. S matematickou přesností si
vzpomínal na události, fráze a okolnosti dávných setkání, citoval rozsáhlé výňatky z latinských a řec-
kých spisovatelů, z Písma Svatého. Znal jména a příjmení mnohých bývalých chovanců a všech sale-
siánů, s nimiţ se třeba jen jednou setkal, i velmi četných spolupracovníků. Třeba po dlouhých letech
69

8 Pages 71-80

▲back to top


8.1 Page 71

▲back to top


se setkal s někým z nich a ihned si vzpomínal na jejich jméno, vlast i na zcela podruţné okolnosti ně-
kdejšího setkání. Vše měl jasně před očima.
Málokterý zakladatel řeholní společnosti byl od svých prvních stoupenců tolik milován jako
Don Bosco. I v tomto ohledu oddanosti byl don Rua v čele všech. Jeho největší přítel od mladých let,
kardinál Cagliero o něm prohlásil: „Michal Rua byl vţdy primus inter pares, to je nejpřesnější v plnění
povinností, nejusebranější v modlitbě, nejsvědomitější v zachovávání stanov, nejpilnější jako kněz,
nejcitlivější a nejneúnavnější v práci pro slávu Boţí. U něho nebylo nikdy „io“ (já), nebylo „mio“
(mé), ale vţdy jen Dio (Bůh). I on mohl všem spolubratrům dávat výzvu svatého Pavla: „Buďte mými
následovníky, jako jsem já Kristův“. – „Dělejte, jak dělám já – následujte Dona Boska!“ Kráčet horli-
vě ve šlépějích Dona Boska pro slávu Boha, bylo hrdinným ţivotním programem dona Ruy. Řídil se
Donem Boskem a stal se vzorem ostatním.
Ve srovnání s Donem Boskem se zdál drsný a přísný. Je třeba si však uvědomit, ţe svatost
Dona Boska rostla v trendu jeho povahy, projevovala se nenápadně, kdeţto u dona Ruy byla nápadněj-
ší, protoţe byla stále dílem jeho neúhybné vůle přizpůsobovat se Donu Boskovi.
U něj byl i navenek pozorovatelný vzlet horlivosti, která působila neobyčejným dojmem i ve
věcech obyčejných.
Stálo ho to veliké oběti? Don Francesia, který byl po smrti Dona Boska jeho zpovědníkem,
odpověděl na tuto otázku: „Na první pohled se mohlo zdát, ţe don Rua se šplhá na horu dokonalosti
jen za cenu ustavičných obětí. Ale nebylo tomu tak. Uţ od mladých let byl ctnostný ţivot jeho nejvyš-
ší touhou, ideálem, dokonce přímo hávem jeho duše. Proto ho to v dalších letech uţ nic nestálo. Byl
věrným obrazem Dona Boska. Lišil se od něho jen vnějším vzhledem, svými pohyby, vystupováním a
posuňky.
Tento rozdíl byl patrný například uţ v chování při modlitbě. Don Bosco míval ruce sloţené,
hlavu nakloněnou a býval tak usebraný, ţe sotva bylo moţné pozorovat lehounký pohyb rtů.
Chování Dona Ruy bylo rovněţ povzbuzující. Jemu se však nedařilo ukrývat vnitřní ţár zboţ-
nosti, která nápadně vystupovala ze srdce na rty. Člověk měl dojem, ţe stojí u pramene lásky. Jeho
zjev sám sebou nebyl nějak přitaţlivý, ale tento vnitřní ţár lásky mu dával tolik duchovní krásy, ţe to
čistě lidské nějak přímo mizelo pod světlem lásky, sebeovládání a obětavosti. Don Rua nehledal nic
neţ slávu Boţí a oslavení Dona Boska. Tomu zasvětil zcela svou ocelovou povahu, vynikajícího du-
cha, nezlomnou vůli, neúnavnou píli a všechny své mimořádné schopnosti. Stal se tak novým, názor-
ným příkladem, ţe křesťanská svatost se nesestává z mimořádných činů, ale z mimořádného způsobu
konání řádných drobných a všedních úkonů ţivota. Don Rua okouzloval svou prostotou.
Nevinný jako dítě, prostý jako venkovan, byl přísný k sobě a krajně úsluţný k nešťastným a
chudým. Ochotný ke kaţdé sluţbě, neostýchal se být ţebrákem, aby mohl šířit dílo Dona Boska ve
prospěch chudých. Nikdy se nedal odvrátit od plnění povinností, ať vyvstávaly sebetěţší překáţky.
Vţdy vítězila jeho neotřesitelná víra a smysl pro spravedlnost.
Bylo nápadné, ţe vţdy smekával před dětmi. Byl to projev úcty k nevinným. Děti se také cítily
přitahovány k němu. Na slavnostní mariánské akademii v Římě malé děti, které byly jako ozdoba ro-
zestavěny po stranách jeviště, během představení opouštěly jedno po druhém svá místa a usadily se
v půlkruhu na stupeň okolo dona Ruy, zády k publiku, ale s tváří neúnavně obrácenou k němu. Dívaly
se na něj, ukazovaly si prstem a vůbec nejevily zájem, co se jinak děje v sále.
31. kapitola
Zcela pro Boha
Ve škole Dona Boska se don Rua brzy propracoval k ţivé víře, která ho podněcovala po celý
ţivot. Během času tato víra trvale rostla a stávala se stále větší silou v ţivotních zápasech a zkouškách,
které by bez ní zlomily i nejsilnějšího. Při tom zachoval vţdy prostotu, tak příznačnou pro čisté duše.
Ţít v přítomnosti Boha mu bylo nejúčinnějším prostředkem pokroku v dokonalosti.“Ţijme
v přítomnosti Boha. Buďte s ním spojeni usilovně, ale prostě a přirozeně. Mějme neochvějnou víru.
Vzhůru srdce! Hledejme ve všem slávu Boţí. Neuhýbejme od rozhodnutí stát se svatými za kaţdou
cenu. Jeţíš ať je jediným pánem naší hlavy i našeho srdce. Ať je středem našeho ţivota – naše jediné
bohatství.“ To byly myšlenky, které opět a opět zdůrazňoval těm, kdo ţili s ním!
70

8.2 Page 72

▲back to top


A nešlo jen o citové postoje.“Musíme se zbavovat svých chyb a sebe, oblékat se v Krista, aby-
chom ţili z něj a s ním. Jeţíš nám musí být vzorem lásky, trpělivosti, poslušnosti, přesnosti v kaţdé
ctnosti. Budeme-li ţít z Jeţíše, budeme šťastni i na zemi, protoţe nebeský Otec, kdyţ v nás bude vidět
podobu svého Syna, bude na nás shlíţet se zalíbením, aţ dokud nás nezavolá do nebe.“
Uţ od dob, kdy se stal klerikem, se cítil hrdý, ţe je křesťanem a vštěpoval takové smýšlení i
druhým.
Jeho víra byla také pramenem jeho usebranosti. Kdo ho potkával ráno, kdyţ se ubíral do kos-
tela nebo na mši svatou, vţdy ho viděl pohrouţeného do modlitby. Všechny modlitby mu byly drahé,
zvláště pak opakované obětování denních prací, které často připomínal i druhým. Ve volných chvílích
opakoval znovu spousty střelných modliteb. I ve vlaku, kdyţ nečetl nebo nepsal, modlil se. Měl velmi
oblíbené povzdechy zvláště: „Vše pro Pána! Staň se vůle Boţí“ a podobné. Na cestách pěšky se rád
modlíval růţenec a vyzýval ke společné modlitbě růţence i své průvodce, zvláště kdyţ to byli spo-
lubratři. Kdyţ jel vlakem okolo kostelů, vţdy se obracel tím směrem a zdravil svátostného Spasitele.
Pokud byly na cestě salesiánské ústavy, ve kterých se nemohl zastavit, obracel se směrem k nim, tiše
se modlil a ţehnal jim. Jeho usebranost a zboţnost při modlitbě působila velmi povzbudivě i podmani-
vě na všechny, kdo ho pozorovali. Ať se modlil jakoukoliv modlitbu a kdekoliv, bylo na něm pozoro-
vat okamţitě takovou usebranost, jako kdyby byl uţ dlouho oddán rozjímání. Přeţehnat se a vstoupit
tím do intimního spojení s Bohem mu bylo čímsi zcela přirozeným. Takto se také účastnil všech spo-
lečných modliteb a poboţností. Společnou modlitbu velmi miloval. Upouštěl i od oblíbeného soukro-
mého díkůčinění po mši svaté, aby se mohl co nejdříve účastnit společných modliteb komunity. Tiché
soukromé modlitbě obětoval i část nočního odpočinku. Aţ téměř do konce ţivota se po společné ve-
černí modlitbě procházíval dlouho do noci pod podloubím vedle chrámu nebo vešel do baziliky nebo
do kostelíka svatého Františka a oddával se usebrané modlitbě. V kostele pak klekával nejčastěji před
svatostánkem, někdy před oltářem svatého Josefa nebo před oltářem růţencové Panny Marie v kostele
svatého Františka, kde klekával uţ jako chlapec a klerik s Dominikem Saviem a s jinými svatými ho-
chy. Tady setrvával v dlouhé modlitbě. Vrátný mohl vše klidně pozamykat, on měl své klíče – odemkl
a při odchodu zamkl. Byl přistiţen, jak se modlí u dveří kostela svatého Františka Saleského ještě i po
půlnoci. Ve dne mu práce ponechávaly málo času na modlitbu a tak to nahrazoval v noci. Byl tak po-
hrouţený do modlitby, ţe nevnímal okolí. Kdyţ klečíval na stupni hlavního oltáře baziliky Panny Ma-
rie, často se k němu lísala kočka, kterou kostelníci na noc zamykali v chrámu. Nikdy jí nevěnoval
nejmenší pozornost, asi ji nikdy ani nezpozoroval.
Jeho chování při rozjímání bylo udivující. Ještě neţ se u Dona Boska začalo se společným roz-
jímáním, Rua sotva oblékl kleriku, zahájil meditaci osobní. Klekl si ve studovně a pohrouţil se prostě
do rozjímání. Nevynechával je nikdy ani na cestách. Vedl také druhé k této tak potřebné modlitbě. Pro
spolubratry, kteří se hned zrána museli věnovat chlapcům, zařídil, aby vstávali o půl hodiny dříve neţ
ostatní a mohli si v klidu vykonat rozjímání. On býval vţdy mezi nimi na svém místě uprostřed kůru
za oltářem baziliky Panny Marie. Hlava skloněná, ruce na tváři, po celou dobu bez pohnutí.
V posledních letech ţivota změnil místo, aby byl blíţe k tomu, kdo četl meditaci. Vţdy se stejným
usebráním!
Don Lorenzo Saluzzo doznává: „Po sedm let jsem byl pověřen předčítáním bodů k rozjímání,
které v zimě bývalo o půl šesté, v létě o páté hodině. Don Rua byl vţdy první na svém místě a vţdy
naprosto usebraný v Boţí přítomnosti i tenkrát, kdyţ se vrátil z cest v pozdních nočních hodinách.“
Při návštěvách salesiánských domů zjišťoval nejprve, v kolik se tam konává rozjímání a du-
chovní četba a pravidelně se jich účastnil. Při rozhovorech se spolubratry se vţdy dotazoval, jak koná-
vají rozjímání a radil jim vracet se k myšlenkám rozjímání častěji během dne, zvláště jestli byli někdy
okolnostmi donuceni rozjímání zkrátit. Přitom opět obnovit předsevzetí z rozjímání nejlépe ve formě
střelné modlitby. Jedna Dcera Panny Marie Pomocnice ho prosila o lehký návod, jak prospívat ve
ctnostech. Napsal jí ho: „Nikdy nepřipravte svou duši o pokrm horlivého rozjímání. Kaţdé ráno si při
něm učiňte praktické předsevzetí a připomínejte si je častěji během dne, abyste je opravdu uvedla ve
skutek.“ Protoţe byl sám hluboce proniknutý láskou k rozjímavé modlitbě, uměl tuto lásku vštěpovat
také druhým a doporoučel jim konat rozjímání nejen pravidelně, ale tak aktivně, aby bylo účinným
prostředkem růstu v křesťanské dokonalosti.
71

8.3 Page 73

▲back to top


O Ruově zboţnosti praví P. Julius Berberis: Nepěstoval příliš mnoho poboţností. Stál spíše o
vytrvalost v těch, které ţádají stanovy nebo které doporučoval Don Bosco. Kdo ho pozoroval při mod-
litbě, byl strţen. A jeho přesnost i vytrvalost v rozjímání se stala přímo příslovečnou. Nevynechal je
ani na cestách, ani v nemoci a nikdy je nezkracoval. Často měl při tom hodinky v ruce. Stejně velkou
úctu měl i k modlitbě breviáře a jiným liturgickým modlitbám. Při výročních exerciciích vţdy dopo-
roučel kněţím náboţnou modlitbu breviáře: „digne, agente ac devote“. Podobně při rozhovorech a
zvláště bohoslovcům připravujícím se na svěcení. Sám v tom byl zářivým příkladem, ať to bylo
v kostele, v sakristii nebo v pracovně. Tam se jej modlíval vkleče před obrazem Dona Boska. Kdyţ se
modlil breviář ve vlaku, jeho pohrouţení v Bohu bylo strhující pro všechny, kdo ho viděli. V hovorech
často uţíval vět nebo příkladů Otců a ze ţivota světců, jak byly uváděny v breviáři. Měl úctu ke všem
církevně schváleným modlitbám a ţehnáním.
„Ve všech záleţitostech své duše se obracej na mne, “ vyzvala kdysi dávno Panna Maria
mladého Dona Boska. A ten se s tím svěřil svému nejmilejšímu ţákovi Ruovi a vyzval ho, aby činil
stejně tak. A ten poslechl z celého srdce. Jeho důvěra v Boţí Prozřetelnost a v přímluvu Panny Marie
byla opravdu neochvějná. Často musel bojovat s velkými hospodářskými nesnázemi, nejednou mu
chyběly prostředky k udrţování velkého a stále rostoucího salesiánského díla. Právě v takových situa-
cích se zářivě osvědčovala jeho víra v Prozřetelnost. V kaţdé těţké nebo bolestné situaci vyprošoval
pomoc od Boha a pak s neotřesitelnou důvěrou čekal v naprostém klidu na Pána. A Bůh mu sesílal
svou pomoc často i zázračně, aby tak ukázal, jak je mu milá důvěra oddaného věřícího člověka. Opřen
o tuto důvěru snesl don Rua všechna protivenství, kterých v jeho ţivotě nebylo málo. Ode dne, kdy se
zasvětil apoštolátu Dona Boska mezi mládeţí, zaměřil své smýšlení a naděje výlučně na hodnoty věč-
né.“Marnost je vše, co neslouţí věčnosti, “ říkával s oblibou. Toto vnitřní zaměření ho povznášelo nad
všechny poţitky pozemské. Na tolika cestách po Itálii i za hranice nikdy nestál ani o nejmenší poţitek.
Říkával: „Přijel jsem sem kvůli našim domům, kvůli našim spolupracovníkům, abych vykonal něco
dobrého pro mládeţ a ne proto, abych okukoval krásné věci nebo rarity.“ Toto totální vnitřní zaměření
na Boha také dávalo velikou přesvědčivost jeho slovům a budilo v posluchačích hlubokou důvěru
v Boţí dobrotu. Z tisíců mladistvých i starších lidí, kteří se u něho zpovídávali, nebylo snad ani jedi-
ného, který by trpěl skrupulemi a úzkostmi. Takovou důvěru a klid uměl vlévat. Takovou důvěru a sílu
ducha uměl vlévat také umírajícím, i kdyţ šlo o umírající v mladém věku. V oratoři se říkávalo: „Jak
je to krásné – umírat za asistence dona Ruy!“
Ţivot mu byl neustálou přípravou na věčnost. I kdyţ byl zcela oddaný Boţí vůli, co se týká
délky ţivota, dával přednost dlouhému ţivotu a to ze dvou důvodů: za prvé mu kaţdý den dával moţ-
nost chválit Boha zde na zemi a podávat mu stále jednoznačnější důkazy své lásky, a za druhé viděl
v kaţdém dni ţivota příleţitost stát se méně nehodným věčného ţivota. Proniknut vědomím, ţe k čisté
a plné lásce k Bohu se dostane, jen kdyţ bude mít stále před očima plnění vůle Boţí, snaţil se být pre-
cizní i v nejmenších detailech své práce a svých povinností. Všichni znali jeho hrdinné předsevzetí
vystříhat se i nejmenších nedokonalostí. A dělal to tak snadno, ţe se při všem vţdy usmíval.“Kdo mi-
luje, je vţdy šťastný, “ tvrdíval často.“Milujme Pána! Naše myšlenky ať směřují k němu! Ale pracuj-
me také pro něho! I naše řeči mají vţdy směřovat k jeho oslavě. Následujme Dona Boska, který uměl
najít příleţitost k oslavě Boha i při zábavě.“
Hříchy se ho zase dotýkaly vţdy zřejmě bolestně a jeho reakce byla nápadná. Přivíral oči,
svraštil čelo, hlas se stával drsným a tvrdým, kdykoliv se dozvěděl o nějaké uráţce Boha. Vţdy byl
v řeči velmi zdrţenlivý a nikdy nemluvil o sobě. Pracoval a mlčel. Nehnul by prstem, kdyby nevěděl,
ţe je to v souladu s Boţí vůlí. V utrpeních, protivenstvích a pokořeních ho těšilo vědomí, ţe právě ta
ho očišťují a získávají mu Boţí zaslíbení.
32. kapitola
Služebník věrný a moudrý
Don Rua byl ve všem přesný tak, ţe byl všeobecně uznáván za muţe spravedlivého. Nikdy ne-
říkal: „Dost!“ Po celý ţivot měl jen jednu touhu – slouţit Bohu, milovat ho a přitahovat k jeho lásce a
sluţbě také druhé. Byl tak vzorem křesťana, řeholníka, salesiána, kněze i představeného.
Jako křesťana ho vyznačovala ţivá a hluboká vděčnost k Bohu za nesčetná dobrodiní, která
prokazuje člověku. K této vděčnosti vybízel velmi často i druhé.“Vše učinil Bůh pro člověka. Jak dob-
72

8.4 Page 74

▲back to top


rý je Bůh! Zahrnul člověka nejkrásnějšími dobry světa ještě dříve, neţ ho stvořil.“ volával často don
Rua.
Jako řeholník vynikal takovou přesností v zachovávání norem řeholního ţivota, ţe byl právem
nazýván ţivou regulí.
Jako salesián dříve a více neţ kdokoliv jiný pochopil, ţe je jeho první povinností poznávat a
osvojovat si ducha Zakladatele. Jako Don Bosco choval i on velikou úctu k papeţi. Také jeho slova o
vznešené hlavě církve působila mocným dojmem: „Jako synové Dona Boska musíme dbát i na sou-
kromé názory papeţe, musíme mu být upřímně oddaní a jeho autoritu chránit slovem i písmem. Ctít ho
a svou úctu vštěpovat také druhým.“ Kaţdý návrh, kaţdé přání papeţe nacházelo u dona Ruy pohoto-
vé a obětavé přijetí. Kdyţ o svátku svaté Cecilie roku 1903 vyšlo „Motu proprio“ Pia X., kterým se
reformovala chrámová hudba a odstraňovala se z bohosluţeb slavná, klasická a romantická hudba
barokní doby, vyvolalo to také u salesiánů nemalé roztrpčení, protoţe od časů Dona Boska, hlavně
zásluhou Cagliera, se taková hudba těšila ve všech ústavech veliké oblibě. Také don Rua se netajil
nikdy svými sympatiemi pro tento druh chrámového zpěvu a hudby, který měl v sobě mnoho divadel-
ního. Tím obdivuhodnější a zásluţnější byl jeho upřímný a naprostý souhlas s papeţskou reformou.
Ze stejného ducha úcty a úsluţnosti ke Svaté Stolici vycházely také jeho snahy o rozkvět mi-
sijního a unijního díla salesiánů v Palestině, které byly tak příznačné pro pontifikát Lva XIII.
Totéţ smýšlení a cítění s církví určovalo také jeho postoj k modernistickým proudům, které na
přelomu století bouřily, hlavně evropský a americký křesťanský svět. V soukromých hovorech,
v promluvách, na kázáních a exerciciích, prostě při kaţdé příleţitosti vybízel důtklivě k zachování
věrnosti církvi a papeţi a zásadnímu odmítání novotářství.
Přirozeným důsledkem této úcty a oddanosti církvi a papeţi byla také jeho známá uctivost
k ostatním církevním představeným, zvláště k biskupům. Ale také k farářům a jiným. Rovněţ ředite-
lům salesiánských ústavů velmi naléhavě doporučoval, aby dbali o dobrou shodu nejen s diecézním
biskupem, ale i s místním farářem. I v nejtěţších konfliktních situacích se choval vţdy s opatrností a
uctivostí světců. Nikdy se nedal strhnout ke kritizování nebo reptání, i kdyţ z druhé strany tu byly
projevy velké zaujatosti a nepřízně.
Vůči státním úřadům choval význačnou zdvořilost a opatrnost. Ovládal umění dávat císaři, co
je císařovo a co je Boţí Bohu. Podobně jako Don Bosco trval na tom, aby se ani salesiáni ani Dcery
Panny Marie nemíchali naprosto do politického stranictví a pokud jen moţno mluvili o všech politi-
cích dobře.“Máme dobrý přístup ke všem a rádi bychom všem prokazovali dobré sluţby“, říkával.
Také příbuzným věnoval vţdy značný kus přízně. Po smrti matky věnoval značnou pozornost
svým dvěma bratřím Petru a Antonínovi a jejich početným rodinám. Jeho malí synovečci a neteřinky
ho často přicházely navštěvovat a byli šťastní, kdyţ jim strýc věnoval chvilku pozornosti. A jelikoţ
všechny spolubratry povaţoval opravdu za bratry, měl stejný vztah pozornosti a lásky i k jejich pří-
buzným a nikdy jim v naléhavých situacích neodepřel pomoc. Na druhé straně se však také nenechal
jimi zdrţovat a tím méně ovládat. Spolubratrům často připomínal, ţe je třeba udrţovat hlavně s rodiči
písemný styk a podávat jim zprávy o svém ţivotě, zdraví a činnosti, aby se rodiče necítili zanedbáváni.
Známá byla jeho význačná vpravdě „donboskovská“ pozornost a péče o salesiánské spolupra-
covníky a dobrodince. Velmi si váţil jejich dobročinnosti, která vlastně udrţovala celé salesiánské dílo
a kde jen mohl, to vyzvedal. Po příkladu Dona Boska prokazoval význačným dobrodincům zvláštní
příleţitostné sluţby. Měl seznam největších dobrodinců, kterým posílal k svátkům a jiným rodinným
příleţitostem vlastnoruční blahopřání nebo projevy soustrasti při neštěstích. Protoţe nemohl odměňo-
vat všechny dobrodince, zval občas k společnému obědu alespoň místní lékaře, profesory a vysoké
státní představitele a pak jim vţdy velmi ušlechtile poděkoval. Občas za ně obětoval mši svatou a vţdy
je o tom předem vyrozuměl. Také spolubratři a chovanci byli vyzýváni, aby za ně obětovali své mod-
litby a svatá přijímání. V nemocích je horlivě navštěvoval a těšil a to někdy i za cenu velikých obětí ze
své strany.
V kaţdém člověku viděl don Rua bratra, přítele, duši drahou Bohu a proto se ke všem choval
s význačnou laskavostí. S těmi, kdo kdysi patřili k jeho duchovní rodině jako spolubratři, ale kdyţ
odešli, udrţoval přátelské styky a při kaţdé příleţitosti jim prokazoval různé pozornosti. Totéţ si přál,
aby navzájem udrţovali bývalí chovanci a proto usiloval všemoţně o vznik a rozkvět „Sdruţení býva-
lých chovanců“. Jeho pozornost a péče patřila všem – i posledním posluhovačům v domě.
73

8.5 Page 75

▲back to top


Ať na něj přišly sebetěţší dny, přecpané prací, slovem, starostmi, nikdy ho nikdo neviděl roz-
čileného, zmateného nebo netrpělivého. Vţdy mu z tváře zářil podmaňující klid a vnitřní veselost.
Málokdo na světě se uměl tak ovládat jako on: nikoliv z lidské vypočítavosti, ale z oddanosti Bohu.
Byl to muţ velmi ušlechtilého charakteru, jemně vychovaný, duchovní, udivující paměti a neúnavné
pracovitosti, který celým svým zjevem budil všude úctu a obdiv. Nikdo z jeho okolí u něho nepozoro-
val ani jedinou dobrovolnou nedokonalost. Jeho ţivot byl setkání z práce, modlitby a obětí. Tak svorně
prohlašují ti, kdo s ním nejdéle ţili pod jednou střechou.
33. kapitola
Statečný stoupenec umrtvování
Na dona Ruu se stačilo podívat, aby člověk viděl, ţe je to ztělesněné umrtvování. Zralé sebeo-
vládání se projevovalo uţ jeho váţností intimně spojenou s laskavou a upřímnou nenuceností. Proje-
vovalo se to i v jeho vzorném chování, vţdy umírněném a povzbuzujícím, i v jeho klidné veselosti a
rozváţných slovech. Nikdy se v hovoru příliš nerozohnil, nedával se strhnout do příliš hlasitého smí-
chu, ač jemný úsměv mu téměř stále pohrával na rtech a někdy se uměl srdečně zasmát. I kdyţ seděl
celé hodiny u psacího stolu, neopíral se o opěradlo a vydrţel sedět nehybně a zpříma. Při modlitbě na
klekátku se zpravidla neopíral lokty ani rukama o klekátko a jen výjimečně sklonil hlavu. Nehledal
ţádné pohodlí a osobní záliby. Umírněnost byla jeho význačnou ctností. Lze o něm tvrdit, ţe nikdy
neukájel chuť v jídle. Co jedl, řádně rozkousával, ale jedl jen pro zachování ţivota. Přijímal jakékoliv
jídlo a všechna mu chutnala stejně dobře. Nesnášel kávu ani mléko – snídával hrníček teplé vody,
často neslazené, do níţ míchával jednu dvě lţičky kakaa, které mu darovali dobrodinci. Vína pil velmi
málo. Kdyţ se podávalo jídlo na společné míse, bral vţdy z kraje, nikdy nevybíral vhodnější sousto.
Drobky z chleba, který se v Itálii láme, sbíral do posledního kousíčku. Přál si vţdy prostá jídla a pouze
v poslední nemoci přistoupil na lékařský nátlak na trochu diety.
„Třicet let jsem s ním sedával u jednoho stolu, “ doznává don Berberis, „ale nikdy jsem na
něm nepozoroval ani nejmenší stín mlsnosti nebo vybírání v jídle. Jedl bez rozdílu to, co se mu před-
loţilo. Posty, jak církevní, tak salesiánské, dodrţoval s největší přísností.“
„Byl vynikající v umění ukrývat své umrtvování. Nikdy jsem z jeho úst nezaslechl slova o jíd-
le nebo způsobu jeho přípravy, “ svědčí jeho druhý nástupce P. Filip Rinaldi. Jedl jen tolik, co bylo
nutně třeba k udrţení ţivota, zdraví a výkonnosti. Mimo jídelnu a dobu jídla nevzal nic do úst. Tomu
se naučil od Dona Boska.“Nikdy nebylo moţné zjistit, co mu chutná,“ prohlásila sestra Jindřiška Sor-
bone, generální představená Dcer Panny Marie Pomocnice. Na návštěvách u dobrodinců nepřijal zpra-
vidla ţádné pohoštění. Měl-li průvodce, vyzval ho zdvořile, aby za něho vypil hrníček kávy nebo skle-
nici vína. Při vizitacích salesiánských ústavů muţských nebo ţenských na otázku, co by si přál za po-
hoštění, odpovídal se smíchem: „Hrníček ničeho.“ Na naléhání, co by potřeboval, opětoval: „Potřebuji
hrníček ničeho.“ Co mu přijde vhod, opět „hrníček ničeho“. Kdyţ uţ někdy nemohl uniknout naléhá-
ním, poprosil o malou skleničku bílého vína. S omluvou pak vylil větší část obsahu na kapesník a otřel
si jím své věčně zanícené aţ zkrvavené oči. Zbytek pak s díky vypil. Byl-li na návštěvě ve společnosti
světských osob, přijímal bez zdráhání malé občerstvení, aby se nestal nápadným. Ale snaţil se přilít do
dobrého vína vodu. Řídil se smýšlením svatého Augustina, ţe mírnost nespočívá v druhu a způsobu
jídla, ani ve způsobu, jak jich podle svých poţadavků nebo neduhů poţíváme, ale ve svobodě a vol-
nosti ducha tak, ţe se duše cítí povznesena nad smysly a s klidnou lhostejností zachází s jídlem podle
času a potřeby.“
Při vizitacích ústavů nebránil, kdyţ se první a případně i poslední den vizitace oslavil trochu
také u stolu. Ale kdyţ kterýsi španělský ředitel dával takové přilepšení kaţdý den, ozval se po několi-
ka dnech veřejně v jídelně: „Je to docela v pořádku, kdyţ se při příchodu představeného přidá něco
k obvyklému jídlu na projev radosti. Dá se to omluvit i v poslední den po delším pobytu, ale nejde to
dělat kaţdý den. Kam by chudák představený dospěl, kdyby se to tak dělalo ve všech ústavech!“
Povzbudivé a ušlechtilé byly i jeho hovory u stolu. Mnozí vynikající kněţí, kteří se vícekrát
setkali s donem Ruou u stolu, říkávali po takových obědech: „To byl dnes oběd, který nám prospěl na
duchu i na těle.“
Don Rua drţel na uzdě všechny smysly nejen chuť a jazyk. Oči míval zpravidla sklopené a ni-
kdy je neupíral na ţeny, ani kdyţ to byly ještě děti… Chovanky římské oratoře říkávaly: „To je ten
74

8.6 Page 76

▲back to top


představený, který se na nás nikdy nedívá.“ Také při akademicích a různých divadelních představeních
dávaných v ústavech Dcer Panny Marie k jeho poctě, míval oči sklopené. Klopil je na chvíli i při po-
hledech na mimořádně krásné a zajímavé krajiny. Velkým umrtvením zraku byla jeho práce u psacího
stolu dlouho do noci při blikotavém plynovém světle. Asi hlavně z toho trpěl očním neduhem a míval
po léta oči zanícené. Ty bolavé, zanícené oči byly zvlášť lákavé pro mouchy, kterých mu tam doráţela
celá hejna. On je většinou nechával být a dělal, jako by to ani nepozoroval. Určitě je klidně takto ne-
chával při bohosluţbách. Neodháněl je, nekroutil hlavou, ba ani nemrkal. Prostě je nevnímal. Jeden
spolubratr, který měl po léta sluţbu v domácí ošetřovně na Valsalice, prohlásil: „Jeho bolavé, zarudlé
oči působily bolest při pouhém pohledu na ně. Nikdy však neţádal nějaké léky na ně. Občas za mnou
přišel na ošetřovnu. Tu mne jeho sekretář poţádal o trochu octu, aby si vrchní představený mohl omýt
oči. Po takovém ošetření seděl don Rua ke stolu a pracoval dlouho do noci. Staral se o blaho druhých
ne o své!“
Podobný sebezápor konával při nočním odpočinku. Obyčejně chodil spát aţ okolo jedenácté
hodiny, někdy pracoval celou noc. V zimě vstával v pět hodin, v létě o půl páté. Don Bosco mu dopo-
ručoval dopřávat si aspoň šest hodin spánku. Ale kaţdá pravidlo má své výjimky. Don Rua si v zájmu
Boţího díla málokdy mohl dopřát těch 6 hodin spánku. A na čem odpočíval? Od doby, kdy se stal
vrchním představeným, aţ do poslední nemoci nechtěl mít z ohledu na návštěvy lůţko ve své pracov-
. Přilehlou místnost nechtěl pouţívat za loţnici z úcty, protoţe v ní trpěl a zemřel Don Bosco. Další
pokoj nechtěl z důvodů chudoby a tak vyřešil problém tím, ţe spával ve své pracovně na divanu. Ří-
kával: „Mně se lépe spí na divanu.“ Ani v parném létě si nedopřával odpočinek po obědě. Aby překo-
nal ospalost, pracoval u stolu vstoje nebo četl při chůzi, nebo naslouchal spolubratrům. Spolubratr,
který ho občas holil, dosvědčil, ţe ho přitom ţádal o dovolení, aby si mohl zdřímnout a hned na to
usnul. Tak hluboce, ţe mu holič mohl, jak chtěl, otáčet hlavou, on se neprobudil. Sotva však zaslechl
„hotovo“, probudil se, s úsměvem poděkoval a dal se opět do práce.
Jeho sebeovládání bylo ustavičné a projevovalo se i v mistrovském dodrţování pravé míry ve
všem. Vícekrát byl ve Francii, mnohokrát ve Španělsku, cesty ho vedly nedaleko Lurd, ale nikdy tam
nezajel. Velmi často jezdil okolo Monte Cassina, nikdy tam neodbočil, aby si prohlédl tak památné
sídlo benediktinů. Nepovaţoval za fér, aby si jako představený dopřál, co si nemohli dopřát jiní spo-
lubratři.“Jezdím navštěvovat salesiány a naše chovance, ne proto, abych si dopřával rozptýlení a po-
ţitky, které se mi náhodou naskytnou na sluţebních cestách, “ odpovídal na podobné výzvy ze strany
spolubratrů nebo dobrodinců.
Od samých začátků díla uměl Rua nést nelehké a protivné břemeno: vykonávat nepříjemné
úkoly ve vedení chlapců i ústavu. V salesiánském výchovném systému nemá odiózní řízení s chlapci i
jejich ochránci vyřizovat ředitel ústavu, ale jiný spolubratr, zpravidla prefekt. Jemu také přísluší vrchní
dozor na pořádek, odstraňování zlořádů, výstřelků a podobně. To byl Ruův úděl po celá desetiletí a
plnil jej vţdy s veselou myslí i tváří tak pečlivě, ţe Don Bosco nemusel nikdy takové záleţitosti vyři-
zovat. Napomínal, často i opětovně, ale vţdy mírně a přátelsky aţ dosáhl svého. Často musel jednat
s lidmi hrubými, nevychovanými i drzými, ale i v takových případech zůstával laskavý a klidný.
Jednou, vypráví jistý spolubratr, cítil don Rua povinnost napomenout se vší otcovskou opatr-
nos, ale i důsledností jistého staršího ředitele, o němţ bylo známo, ţe je velmi uráţlivý. Ten skutečně
začal odporovat nevybranými, uráţlivými slovy. Don Rua zmlknul, neřekl uţ ani slovo a nechal, aby
rozčilený ředitel vylil svou ţluč. Sloţil ruce na prsou a bylo vidět, jak se celý chvěje úsilím o sebeo-
vládnutí. Kdyţ ten druhý uţ dal plný průchod svému rozčílení, promluvil don Rua se slzami v očích:
„Máš-li ještě co říct, klidně to řekni, jen abys nalezl opět klid!“ Tato neočekávaná odpověď tak pře-
kvapila rozčileného spolubratra, ţe padl před Ruou na kolena a prosil za odpuštění svého hněvu a
uráţlivých slov. Bylo mu ihned odpuštěno.“ On sám mi pak důvěrně vyprávěl tuto příhodu a velebil
do nebe Ruovy ctnosti.“
Byl tak zvyklý snášet denně statečně nejrůznější protivenství, ţe často opakoval: „Povaţujte
za ztracený den, který jste proţili bez trampot a protivenství.“ Toto sebeovládání pramenilo z jeho
duševní odvahy. Odvahu! – to zvolání bylo u něj moţné slýchat v kaţdé těţkosti. Naučil se tomu od
Dona Boska.“Odvahu! V bouři a vichru mohutní kořeny dubu!“ – „Odvahu! Tyto oběti nám otvírají
brány nebes!“
75

8.7 Page 77

▲back to top


34. kapitola
Vzorný řeholník
Chudoba byla jeho znakem. Oblékal se chudě, vystříhal se jakéhokoliv pohodlí, uměl vyuţít i
malých zbytků. Pečlivě dbal, aby také ostatní salesiáni milovali a zachovávali chudobu, jak ji chápal
Don Bosco. Oděv míval značně polátaný, jeden pár bot mu vydrţel několik let, klobouk byl starý,
ošumělý. V domě nosil v zimě starý plášť, který nosíval uţ Don Bosco. Dceru Panny Marie, která
měla za úkol opravovat šaty spolubratrů, prohlásila, ţe jen velmi zřídka dostávala k opravě kleriku
dona Ruy – a kdyţ se tak stalo, vţdy to bylo s prosbou, aby si pospíšila s opravou co nejrychleji, pro-
toţe don Rua zatím sedí v kanceláři oblečený jen ve starém plášti, protoţe nemá druhou kleriku.
Svrchník byl uţ natolik polátaný, ţe bylo těţké na něm najít původní látku. Kdyţ mu chtěli pořídit
novou kleriku, muselo se to dělat bez předchozího měření tak, ţe takový oděv pak přiléhal jen dost
zhruba. Ale on jej nosil zase aţ do úplného opotřebování. Kdyţ se ho při nějaké oslavě sestry ptaly, co
by mohly udělat pro jeho osobu, odpověděl s úsměvem: „Škoda, ţe jste s tím nepřišly včera. Potřebo-
val jsem naléhavě klobouk. Ale zemřel jeden klerik a jeho klobouk je ještě zánovní a docela dobře mi
pasuje.“
Obuvničtí a krejčovští učni řemeslnických dílen ve Valdoccu léta soutěţili, jak mu k svátku
zhotovit dobré boty a oděv. On tyto dary přijímal s vděčností, ale nebylo vidět, ţe by je nosil; dával je,
pokud vyhovovaly, druhým a sám nosil staré. Při tom byl vţdy oblečen tak čistě, ţe to překvapovalo
spolubratry i dobrodince. Říkával: „Není třeba šaty často měnit, ale je třeba je vţdycky udrţovat
v čistotě, pak vyhovují dlouho. I záplatované se hodí docela dobře, kdyţ ten, kdo je nosí, je vzorem
pokory, zboţnosti, lásky a opatrnosti v řeči.“
Po dlouhá léta velmi trpěl na nohy, měl omrzliny a bércové vředy. Nikdy nechtěl nabízené pa-
puče. Kdyţ mu je kterási dobrodinka pořídila a předala jeho sekretáři se ţádostí, aby přiměl dona Ruu
nosit je, po delším opakovaném naléhání sekretáře řekl s úsměvem: „Neobuji to, ne, neobuji to. Kdyby
zítra spolubratři viděli, ţe don Rua nosí papuče, také by je chtěli.“
Svou lásku k chudobě dokazoval i na cestách. Jen velmi zřídka pouţíval pouličních doprav-
ních prostředků. Takto ušetřené peníze dával ţebrákům. V Turíně chodíval pěšky na nádraţí i do vzdá-
leného ústavu Valsalice. A jak běhával! I na dlouhé cesty vlakem pouţíval vţdy lidové třetí třídy a
teprve kdyţ mu to zdravotní stav nedovoloval, přešel na druhou třídu. Jednou nebylo v druhé třídě
místo k sezení. Dobrodinci mu zaplatili první třídu. Byl z toho celý nešťastný a všem spolupracovní-
kem, kteří ho přicházeli pozdravit na nádraţí, se omlouval a vysvětloval, jak k tomu došlo, ţe cestuje
v první třídě. Bál se, ţe takovým přepychem dává pohoršení. Podobně trval na tom, aby se výroční
výlety chlapců konaly zásadně pěšky, jak se to dělávalo za Dona Boska.
Velmi často připomínal salesiánům velkodušnost tak mnohých dobrodinců, kteří se odříkali
potřebného, aby mohli přispět malým darem na dílo Dona Boska.
V lásce k chudobě ho sotva kdo překonal, dovedl šetřit i na nejmenších věcech jako je papír,
špendlíky, provázky na balících apod. Říkával, ţe kdo nechce chudobu, není schopen následovat Dona
Boska, ani není schopen ţádného pokroku ve ctnostech. Měl radost, kdyţ mohl někoho povzbudit
k větší zálibě v chudobě. Asi rok před jeho smrtí jej prosila jistá Dcera Panny Marie o program na
duchovní pokrok po celý ţivot. Dal jí obrázek a řekl: „Jeţíš se narodil v chudobě a zemřel obraný o
všechno. Učte se tedy o něho milovat chudobu a osvobozovat své srdce od všeho, co není Bůh, co není
pro Boha. Budete-li to činit, budete šťastná v ţivotě i v umírání. To je památka, kterou vám zanechá-
vám.“
Tato význačná láska k chudobě plynula ze ţivotního cíle, který měl před sebou: ţít v co nejin-
timnějším spojení s Bohem a přivádět stále více duší k Bohu. V tomto duchu a smýšlení povzbuzoval
a napomínal i jiné.“ Říkal spolubratrům otevřeně: „Buďte přesvědčeni, ţe má napomínání v této věci
sledují cíl daleko vyšší. Jde o to zařizovat vše tak, aby u nás vládl správný duch chudoby, ke které
jsme se zavázali slibem. Nedbáme-li o šetrnost, dovolujeme-li svému tělu mnoho v jídle i v odívání,
na cestách a při osvěţování, jak se můţeme s plnou horlivostí oddávat modlitbě? Jak můţeme být
schopní a pohotoví k obětem, které po nás ţádá salesiánský ţivot? Tak se naprosto znemoţňuje jaký-
koliv skutečný pokrok v dokonalosti, jakékoliv úspěšné následování Dona Boska. Bez poctivé šetrnos-
ti neexistuje horlivost ve zboţnosti.“
76

8.8 Page 78

▲back to top


Don Rua měl stále na paměti heslo Dona Boska: „Da mihi animas, cetera tolle – Dej mi duše,
ostatní si ponechej!“ a opakoval i jeho odůvodnění šetrnosti: „Tak můţeme více chlapcům poskytnout
zaopatření, církvi vychovávat více sluţebníků, zachránit více duší před záhubou. Tak dlouho bude Bůh
ţehnat naší Společnosti, jak dlouho bude u nás kvést chudoba. Aţ u nás začnou bujet pohodlí a blaho-
byt, bude naše společnost v koncích. Chudobu musíme milovat skutky.“
Pokud šlo o další ctnost, ke které se řeholníci zavazují slibem – o čistotu – tady byl don Rua
anděl v těle. Don Bosco povaţoval tuto ctnost za výsostně nutnou, vznešenou, andělskou, která sebou
táhne mnoho jiných. Don Rua byl také v tomto ohledu nejvěrnějším ţákem Dona Boska. Zář této
ctnosti jakoby se rozlévala po celé jeho bytosti. Pouhý pohled na něho povznášel od pozemskosti. Jeho
pohyby, úsměvy, celé chování, dokonce i jeho vtipy a ţerty dávaly najevo jeho hrdinné sebeovládání a
ušlechtilou mravní jemnost.
I při dlouhých rozhovorech zachovával vţdy velké usebrání a pozornost. Vrchní představená
Dcer Panny Marie Jindřiška Sorbone, která s ním mívala časté jednání, prohlásila: „Don Rua mi svou
ukázněností a čistotou připadal vţdy jako anděl – bylo na něm přímo vidět, ţe je ponořen v Boha.
Nikdy na ţeny neupíral zrak, podíval se ovšem, ale vţdy rychle a cudně. Během rozmluvy často zve-
dal oči k nebi. Ruce míval buď sloţené, nebo pozvednuté jako k ţehnání. Nikdy jsem ho neviděla se
na ţidli opírat o opěradlo, seděl vţdy zpříma.“
Při rozhovoru s ţenami, šlechtičnami nebo prostými dělnicemi se choval zdvořile a přátelsky,
ale vţdy s jistým odstupem. Jeho trvalé spojení s Bohem, jeho duch modlitby a kajícnosti, jeho horeč-
ná činnost ho udrţovaly v tak povzneseném a téměř slavnostním ovzduší, ţe se to zcela určitě proje-
vovalo v celém jeho chování.
V jistém salesiánském ústavu v jiţní Itálii se konala duchovní cvičení. Exercitátor pojednával
právě o čistotě, kdyţ nečekaně přišel don Rua. Vstoupil do kaple, kde se konala exerciční promluva.
Pozdravil Spasitele ve svatostánku, pak pozorně naslouchal kazateli. Brzy zjistil, ţe kazatel má s tímto
tématem potíţe a nevyjadřuje se právě vhodně. Po chvíli vstal, šel tiše dopředu k pultu a řekl: „Dovol-
te, abych k tomu i já řekl několik slov.“ Kazatel ochotně odstoupil a don Rua rozebíral téma čistoty
důkladně, ale tak, ţe všem přítomným chlapcům vléval nadšení pro zachování této krásné ctnosti a při
tom uváděl na pravou míru některé nevhodné výrazy kazatele, který se pro to necítil nijak dotčen.
Spolubratrům říkával: „Velmi milujte chlapce, kteří jsou vám svěřeni, ale nenavazujte na ně
své srdce. Chcete je naučit, jak je milovat? Dělejte to jako archanděl Rafael. Ten měl velikou péči o
mladého Tobiáše, který mu byl svěřen od Boha, ale při tom nebyl na něj navázaný.“ Prokazujte všem
stejnou lásku. Musíme se starat o kaţdého jednotlivce, o kaţdou jednotlivou duši, ale nenechte si od
ţádného ukrást srdce. Buďte opatrní a jemní, zvláště vůči osobám druhého pohlaví.“
Kdykoliv mluvil o čistotě, jeho hlas nabýval zvláštního milého zabarvení, které přímo okouz-
lovalo a strhávalo.“Jeţíš se zdrţuje mezi liliemi a tam nachází své zalíbení. Lilie jsou ta srdce, která
jsou volná od smyslných navázaností a silných náklonností. Musíme umět kdykoliv prohlašovat
s naprostou pravdivostí, co říkával svatý František Saleský: „Kdybych věděl, ţe v mém srdci jedna
jediná ţilka není zcela pro Boha, vytrhl bych ji.“
„Jsem přesvědčen, ţe don Rua za celý ţivot neposkvrnil čistotu ţádným hříchem“, prohlásil
jeho přítel a kolega od mládí – kardinál Cagliero. Podobně i další kolega don Giulio Barberis.
Don Rua byl také muţem mimořádné poslušnosti. Poslušnost zachovával vůči představeným,
vůči konstitucím i vůči povinnostem svého stavu. Říkal: „Poslušnost u nás musí být dokonalá, musí
v kaţdém ohledu souhlasit s našimi stanovami a to tak, jak si to přál Don Bosco, k jehoţ společnosti
patříme.“ – „Jako je vyšším stupněm lásky dát z lásky ke Kristu almuţnu chudákovi, neţ ji nabízet
samému Spasiteli, tak je také vyšším stupněm poslušnosti poslouchat lidi z lásky k Bohu neţ poslou-
chat samého Boha v jeho přikázáních.“ Byl si vţdy aţ udivujícím způsobem vědom svých povinností.
Konec přestávky bývá v ústavech oznamován zvonkem. Sotva zazněl, don Rua i jeho vrchní předsta-
vený okamţitě přerušil hovor. Kdyţ někdo chtěl ještě rychle dopovědět, co právě vyprávěl, don Rua
s úsměvem poloţil ukazováček na ústa na znamení zmlknutí. Podobně dbal o zachování četby při obě-
dě a večeři. Výjimku povoloval jenom z velmi váţných důvodů.
Dost často se v ústavech stávalo, ţe chyběly peníze i na stravu. Don Rua trval na tom, aby se i
v takových případech dávala spolubratrům i chlapcům předepsaná strava. V kterémsi ústavu chtěli
v takové situaci ušetřit na ovoci při večeři. Předloţili mu to k rozhodnutí. Odpověď zněla: „Dávejte
77

8.9 Page 79

▲back to top


ovoce i při večeři. Pravidla to předpisují, tak se toho drţme. Bůh se uţ postará.“ Jinde zase pro mnoţ-
ství ovoce povolovali jíst je i mimo dobu jídla, protoţe neměli moţnost je uchovat. Doneslo se mu to.
Odpověděl: „Dejte chudým, ale drţte se pravidel.“ Jistému klerikovi s časnými sliby prý lékař přede-
psal kouření. Don Rua napsal tamnímu řediteli: „Jak se dovídám, lékař předepsal klerikovi X kouření
jako lék. Dobrá, můţe tedy kouřit, ale ať vezme na vědomí, ţe po vypršení slibů musí opustit naši
Společnost, jelikoţ nebude moţné věrné zachovávání našich pravidel.“ Prohlásil kouření samo o sobě
za lhostejné. U nás je však domácím řádem zakázané. V duchu Dona Boska je odřeknutí se kouření
součástí našeho pojetí slibu chudoby. Tento slib ţádá šetrnost ve výlohách a co nejlepší vyuţití toho
mála, čím jako chudí lidé můţeme disponovat.“
Stejně veliká byla i jeho uctivost k představeným. Prýštila ze stejných principů víry. Na prv-
ním místě to byla úcta k Donu Boskovi, ale i ke všem představitelům autority. Ukláněl se a poklekal
k políbení posvěcené ruky biskupů a církevních kníţat.“ Ale prokazoval také upřímnou úctu představi-
telům politické moci, pokud to dovolovalo jeho postavení. Nikdy nevedl s nikým spory.
Neméně se jeho poslušnost projevovala v plnění povinností stavu. Podle svého ţivotního a
pracovního stylu plnil všechny své povinnosti do puntíčku. Byl předvídavý a bdělý, obezřetný, vzorně
pilný. Byl však také chytrý, chápavý, laskavý a dobrácký se srdcem v pravdě otcovským. S hlubokým
vědomím povinnosti u něj byla spojena mimořádná obratnost ve vyřizování různých administrativních
záleţitostí, ale vţdy ve sluţbě oslavy Boha a pro dobro duší.
35. kapitola
Vzor kněze
Účinnost kněze apoštolského působení je podmíněna především příkladem jeho ţivota,
ctnostmi, které září z jeho osoby.
V tom byl don Rua vţdy vynikající, v kostele, na hřišti, v pracovně i na ulici. Kdo jej viděl
slouţit mši svatou, konal jiný liturgický úkon, kdo ho slyšel kázat, kdo se mohl u něho zpovídat, kaţdý
odcházel s proţitkem setkání se světcem. Ať měl slouţit mši svatou o kterékoli denní hodině – časně
zrána nebo aţ po poledni, nestalo se nikdy, aby cestou do kostela hovořil s kýmkoliv. Byl si vţdy vě-
dom, jak Don Bosco naléhal, aby se zachovávalo mlčení od večerní modlitby aţ do chvíle po ranní
mši svaté. Kdyţ se k němu v takovou chvíli přiblíţil někdo s nějakým problémem nebo zprávou, od-
povídal šeptem: „Ještě jsem necelebroval“, nebo „Jsem právě na cestě k slouţení mše svaté“ a vzdálil
se v usebranosti. K bohosluţbě se vţdy ještě připravil modlitbou na klekátku. Při celebrování vyslovo-
val všechny předpisy rubrik a dbal, aby tak činili i jiní. Při proměňování jako by byl celý prozářený.
Nejednou se mu oči zalévaly slzami. Nikdy vlastní vinou nevynechal celebrování mše svaté, i kdyţ to
někdy znamenalo zůstat naprosto lačný a se ţízní aţ do druhé hodiny odpoledne, jak k tomu měl
zvláštní povolení. Také po mši svaté jeho postava zářila tajemnou radostí. Díkůčinění konal na klekát-
ku tak, ţe sklonil hlavu do dlaní, v nichţ měl bílý šátek, neboť ho téměř vţdy bolívaly oči a po 20
minut vroucně hovořil s Pánem. Výlevy srdce bývaly často slyšitelné i v okolí. Ještě i při odchodu
z kostela na něm bylo pozorovatelné, ţe proţil právě něco mimořádně krásného a milého. Kdyţ ho
v takovou dobu obklopili chlapci nebo spolubratři, pozvedal ruce jako by chtěl Kristovou láskou obe-
jmout svět.
Spolubratrům kněţím připomínal opět a opět, ţe mají být vzorem ve zboţném celebrování mše
svaté, neboť zboţně celebrovaná mše svatá je pro věřící nejkrásnějším kázáním. Opět a opět vybízel
chlapci i spolubratry a sestry k častému svatému přijímání. Při vizitacích zjišťoval, zda je v domě dost
příleţitostí k slavení svátosti smíření, aby byla moţnost častého svatého přijímání. Při daných příleţi-
tostech vybízel také ke včasnému přijímání dětí a to dlouho před tím, neţ papeţ Pius X. vydal přísluš-
né výzvy a směrnice. Podle příkladu Dona Boska doporučoval svaté přijímání jako velmi účinný pro-
středek k potírání vášní. Staral se také o to, aby po svatém přijímání věnovali přijímající aspoň čtvrt-
hodinku díkůčinění. Úcta k eucharistii byla pro něho tak příznačná, jako pro Dona Boska. Touţil po
tom, aby Jeţíš v Nejsvětější svátosti byl všem opravdovým středem srdcí. Vybudujme si svatostánek
v srdci a buďme stále spojeni s boţským vězněm v eucharistii. Stýkejte se důvěrně s Jeţíšem a klidně
s ním rozmlouvejte. Číst nebo odříkávat pěkné modlitby je nepochybně dobré, ale je nepochybně ještě
krásnější hovořit s ním bezprostředně od srdce k srdci, zvláště po svatém přijímání.“
78

8.10 Page 80

▲back to top


Nejoblíbenějším a nejsnazším projevem jeho úcty k eucharistii byly mu návštěvy Nejsvětější
svátosti.“Duše milující Jeţíše nepotřebuje ţádných knih, aby s ním hovořila. Stačí ji mluva srdce.“
Býval u svatostánku i mnohokrát za den. Přes potíţe věku vyhlíţel mladě a svěţe, kdyţ poklekl před
svatostánkem. Jeho úklony a poklekání budily vţdy obdiv. Býval tak ponořený do rozhovoru
s Bohem, ţe kdyţ s ním chtěl mluvit někdo z lidí, musel ho i vícekrát oslovit. V bezesných nocích
konával aspoň duchovně návštěvu u Vězně svatostánků. Kdyţ přijel na vizitaci domu, po formalitách
přivítání odcházel pozdravit nejprve „Pána domu“. Kdyţ zaslechl zvonek oznamující udílení poţehná-
ní Nejsvětější svátosti, přerušil práci nebo rozhovor a poklekl k modlitbě, ať byla práce nebo návštěva
sebedůleţitější. Spasitel v Eucharistii byl opravdu centrem jeho ţivota. Kdyţ ho Dcery Panny Marie
poţádaly na exerciciích o exerciční heslo, pozvedl paţe a zvolal: „Ale ano, ihned: Jeţíš v mém duchu,
Jeţíš v mých ústech, Jeţíš v mém srdci!“ To byl celý on!
Po příkladu Dona Boska měl také nevyčerpatelnou, něţnou úctu a lásku k Panně Marii Po-
mocnici křesťanů. Kdykoliv se při návštěvě ústavu nebo domu setkal s obrazem Panny Marie, vţdy ji
slyšitelně pozdravil „Ave Maria!“ a vybízel také jiné k následování!
Dbal také o to, aby se měsíc máj, novény a svátky Panny Marie slavily co nejokázaleji.
V Marii viděl privilegovanou dceru Boha Otce a tím uţ náš ţivotní vzor, neboť i my jsme děti Boţí.
Dále v ní viděl laskavou a mocnou rozdělovatelku Boţích darů, především duchovních.
Tuto důvěru a lásku k Marii také vštěpoval všem, se kterými se setkával. Rodiče vybízel: „Ot-
cové, matky, chcete zanechat svým dětem cenné dědictví? Vštěpujte jim úctu k Panně Marii, Pomoc-
nici křesťanů. V trampotách ţivota u ní hledejte útočiště!“
Salesiánům říkal: „Panna Maria je pomocnicí všech křesťanů, ale především naše. Kdo nemá
opravdovou vroucí úctu k Panně Marii Pomocnici, není dobrý salesián. Následujme Dona Boska!“ Na
závěr exercicií salesiánských ředitelů zvolal: „Vy jste hlasateli úcty k Panně Marii Pomocnici!“
Dcerám Panny Marie Pomocnice zdůrazňoval: „Musíte být věrným obrazem své Matky. Jako
její dcery se musíte snaţit pomáhat duším na cestě do nebe.“ Všem pak říkal: „Panna Maria Pomocni-
ce vykonala uţ nesmírně mnoho pro salesiánské dílo, ale je to nepatrná maličkost proti tomu, co ještě
vykoná, budeme-li milovat a tuto lásku vštěpovat druhým tím, ţe budeme duchem, srdcem, slovem,
činem následovat našeho zakladatele.“
Ve škole Dona Boska načerpal don Rua také úctu ke sv. Josefovi. Pozoruhodná událost na jaře
1874 nemálo přispěla k rozmnoţení jeho důvěry v tohoto světce. V noci krátce před svátkem sv. Jose-
fa uslyšeli v oratoři nějaký silný hřmot ze strany zahrady. Don Rua s Josefem Buzzettim se hned vyda-
li zjišťovat, co se stalo. Prolomila se a spadla část klenutí nad záchodovou ţumpou. Kdyţ to prohlíţejí,
Buzzetti zpozoruje cosi jako černou skvrnu tam, kde stojí. Sotva stačí uskočit a strhnout dona Ruu
k sobě, kdyţ se s velkým hřmotem zhroutí i ta část klenby, na které stáli. Stoka byla hluboká přes tři
metry a byla vrchovatě plná. Kdyţ se o tom dověděl Don Bosco, prohlásil tuto záchranu za dílo sv.
Josefa. Don Rua na tuto pomoc nikdy nezapomněl. V kaţdé důleţité záleţitosti se obracel na svatého
Josefa a býval podivuhodně vyslyšen.
Jednou večer přijde k donu Ruovi sekretář vrchního prefekta Rinaldiho, ţe má druhý den ráno
splatit dluh 20 000 lir a nemá ani liru. Don Rua odvětil, ţe i jeho pokladna je prázdná a vyzval sekretá-
ře, aby se pomodlil Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci. Sekretář pohleděl udiveně na představeného a řekl:
„Pomodlete se to i vy, Done Ruo!“ – „Určitě se pomodlím, buď klidný!“ Druhý den slyší sekretář
zvonění – volá don Rua.“Včera jsi mi říkal, ţe potřebuješ 20 000 lir. Tu máš šek na 20 000 lir.“ Poš-
tovní razítko na šeku bylo z téhoţ dne.“Měj jen důvěru ve sv. Josefa!“ Hluboce dojatý odvětil sekretář:
„Od nynějška budu mít ještě větší důvěru.“
Ve stáří projevoval don Rua také úctu ke Svaté rodině jako nebeskému příkladu lásky a poko-
je. Velmi dbal o to, aby se svátky svatých a všechny liturgické slavnosti slavily okázale. Jeho úsilí o
slavné a vzorné konání liturgických bohosluţeb bylo neúnavné. Velmi se staral o okrasu i hmotných
domů Boţích, počínajíc vymalováním chrámu Panny Marie Pomocnice, přes celou řadu kostelů a kap-
, které salesiáni budovali téměř na všech svých působištích. V této věci jako by neuplatňoval slib
chudoby. Oltář, kazatelna, zpovědnice jsou tři svaté prameny, ze kterých neustále vytéká tajemná voda
očišťující duši, zapalující a rozněcující srdce láskou našeho Pána Jeţíše Krista. Don Rua se jich horli-
vě drţel po celý kněţský ţivot. Horlivost o slávu Boţí jej přímo spalovala, stejně jako starost o spásu
duší.
79

9 Pages 81-90

▲back to top


9.1 Page 81

▲back to top


V udílení svátosti smíření byl jako jeho mistr Don Bosco, který mohl být vpravdě nazýván
apoštolem zpovědi. Jen nebe ví, kolik dobra způsobil don Rua touto svátostí v oratoři, v řeholních
domech, při hojných exerciciích, kterých se neúnavně zúčastňoval. Právě jako zpovědník byl všemi
touţebně očekáván. Nikdy neodmítl slavení této slavnosti, i kdyţ to často vyţadovalo krajní vypětí sil.
Zpovídal celé dny, často hluboko do noci. Vícekrát omdlel naprostým vyčerpáním. Ale láska k duším
byla větší neţ ohled na vlastní zdraví. Hodinu po překonání mdlob byl uţ opět ve zpovědnici. Jeho
výkony v době výročních exercicií jsou prostě k neuvěření. Od poloviny srpna do konce října se zú-
častňoval na všech turnusech duchovních cvičení pro spolubratry, Dcery Panny Marie i pro jiné ze
salesiánské rodiny. Brzy ráno slouţil mši svatou a po ní na celé hodiny usedl do zpovědnice. Na to
předsedal dlouhým zasedáním kapitul. Po obědě se celou dobu rekreace zdrţoval mezi „drahými přáte-
li“. Po odpoledním zasedání kapituly šel opět do zpovědnice, aţ do večeře, nejednou aţ do večerní
modlitby. Byla-li někdy mezera volného času, naplňoval ji slyšením těch, kdo si přáli mluvit s ním
soukromě. Opravdu byl od rána do pozdního večera zavalen prací. Spolubratři ho napomínali, ţe pře-
tahuje své síly, ţe by si měl dopřát trochu odpočinku, ale on odpovídal s úsměvem: „Toto je doba mé-
ho vinobraní.“ Častější zpověď a velmi časté svaté přijímání povaţoval jako Don Bosco za hlavní
pilíře mravní výchovy. Jeho rady, povzbuzení a napomenutí ve zpovědi byla stručná, ale působivá
jako u Dona Boska.
Bylo velmi povzbudivé pozorovat ho, jak se sám zpovídal. Po dlouhá léta se zpovídal pravi-
delně v úterý. Jeho zpovědníkem byl don Francesia, potom Rua. Kdyţ byl na cestách, zpovídal se
hned druhý den po uvítání řediteli ústavu, do kterého přijel. Nejednou byli ředitelé ještě „zelenáči“ a
zdráhali se přijímat zpovědní vyznání takového představeného a kmeta, ale on nedal jinak.
Láska k bliţnímu, pokání ke stále rostoucí horlivosti v činech. Don Bosco, Pius IX. i řada ji-
ných sluţebníků Boţích opakovali, ţe kněz nejde sám ani do nebe ani do pekla, ale vţdy s dušemi,
kterým svou horlivostí a příkladem pomohl ke spáse, nebo s dušemi, které svou vlaţností, leností a
pohoršením svedl na cestu záhuby. Horlivost kněze se projevuje i v jeho apoštolátu Boţího slova. Don
Rua konal i tento apoštolát po celý kněţský ţivot s velikou horlivostí. Jeho velikou výhodou v tomto
ohledu byla vynikající znalost Písma svatého. Slovy a příklady z Písma dokládal napořád svá tvrzení.
Studiu Písma se věnoval s velikou pílí a horlivostí po celý ţivot. Jeho promluvy se vyznačovaly jed-
noduchostí, ţivostí a přizpůsobením k vyspělosti posluchačů. Kromě Písma uţíval často i citáty
z církevních otců a ze ţivota svatých. Jeho kázání byla vřelá a praktická. I děti ho rády poslouchaly.
Na konferencích a v promluvách pro členy salesiánské rodiny uváděl s oblibou příklady a slova Dona
Boska, rodinné dějiny oratoře, příklady ze ţivota Dominika Savia a jiných vzorných chlapců i spo-
lubratrů.
36. kapitola
Jedinečný představený
Kdyţ se nově zvolený cisterciácký opat Baldvin tázal svatého Bernarda, jak si má počínat, aby
co nejlépe zvládl svou úlohu, poradil mu světec, aby dbal především o to, aby jeho skutky souhlasily
vţdy s jeho slovy, aby svým příkladem ověřoval své učení.
Toho si byl hluboce vědom také bl. Don Rua. Od chvíle, kdy po Donu Boskovi převzal řízení
celého salesiánského díla, byl všem především otcem. A jakým otcem! Všichni, kdo ho znali předtím a
potom, doznávali, ţe zdědil celé otcovství Don Boska. Stálo ho to určitě nemalou práci, protoţe jak
svou povahou, tak svým postavením vrchního prefekta Společnosti, byl vázán přejímat za Dona Boska
téměř všechny nepříjemné úkoly, které nezbytně vyvstávají všude, kde je mnoţství lidí a jedni mají co
do činění s druhými. Nyní musel jako Don Boskův nástupce odloţit vnější i vnitřní projevy přísnosti a
všude vnášet jen pohodu a radost.
Celou duší se vloţil do svého úkolu vniknout co nejúplněji do salesiánského způsobu myšlení
a cítění. Znal dobře stav a potřeby kaţdého domu, povahu jednotlivých spolubratrů a mohl tak udílet
kaţdému přiměřené rady. Toto vedení Společnosti i jednotlivců bylo ovšem ovocem jeho unikátní
obětavosti. Říkával: „Úřad představeného skýtá nejen moţnost vykonat více dobrého, ale také většího
pokání za provinění.“ Všichni, kdo ho znali, vzpomínali zvláště na to, ţe jeho tvář byla vţdy ozářená
mírným laskavým úsměvem, jeho hubené ruce se poněkud chvěly, ale celý jeho vzhled měl na sobě
cosi přitaţlivého. Kdekoliv se objevil, všude budil radost. Zpozoroval-li přesto u někoho určitou nejis-
80

9.2 Page 82

▲back to top


totu a obavy, obracel se k němu se zvláštní pozorností, stiskl mu ruku, mlčky na něj upřel zrak a třeba
mu i potřásl rukou jako zvláštní projev přátelství a s úsměvem mu řekl: „Coraggio – odvahu, buď ve-
selý a spokojený. Budeme vţdy dobří přátelé – ne? Bůh ti ţehnej!“
V době výročních exercicií jeho přítomnost působila uţ sama sebou potěšení, kaţdý cítil, ţe je
předmětem jeho pozornosti a přízně.
Kdyţ se stal nástupcem Dona Boska, udílel také, někdy po celé dopoledne, audience. Přichá-
zeli k němu lidé všeho druhu – od spolubratrů a sester po světské osoby nejrůznějších kategorií a spo-
lečenského postavení. Velmi rychle se uměl vţít do duševních dispozic návštěvníků a doslova plaká-
val s plačícími a radoval se s radujícími. Někteří návštěvníci k němu docházeli týdně, jiní několikrát za
měsíc a prosili o radu, jak vést rodinu a vychovávat děti. Tady jeho rady působily divy. Při hovoru se
jeho oči velmi často obracely k nebi. Tón jeho hlasu dával najevo ţivou účast, s jakou přistupoval
k problémům svých návštěvníků. Nejeden z nich zvolal při opouštění jeho skromné pracovny: „Je-li
tak krásné hovořit se světci, jak překrásné musí být stýkat se s Bohem?“
Sestra Jindřiška Sorbone, pozdější představená Dcer Panny Marie, o tom říká: „Don Rua chtěl,
abychom mu při setkáních předloţily své náhledy. On mlčky naslouchal. Pak sepjal ruce, pozvedl oči,
jako by shora očekával světlo a chvíli přemýšlel. Pak s otcovskou dobrotou pronesl své rozhodnutí,
které jsme přijímaly poslušně a ochotně, jako by přicházelo z nebe.“
Spolubratr P. Josef Binelli (později náš zpovědník na Valsalice) se vyjádřil takto: „Vzpomí-
nám zvláště na jeho poctivý zájem o náš duchovní ţivot a pokrok. Kolik rad, povzbuzení, návodů
uměl udílet zvláště při rozhovorech. Naslouchal našim důvěrným sdělováním, která někdy bývala i
dost choulostivá a projevoval při tom neobyčejné pochopení a schopnost věci správně posoudit. Nikdy
jsem nepozoroval, ţe by měl při to naspěch. Naopak vykládal s velikou láskou a pochopením všechny
okolnosti, o nichţ měl za to, ţe na nás zapůsobí silným a uklidňujícím dojmem.“
Byl opatrný a předvídavý při pronášení úsudků a zdrţenlivý ve slovech. Ve své otcovské dob-
rotě dovoloval kaţdému, aby mu otevřeně vylil své srdce. Dokonce k tomu sám vybízel. Snaţil se
pochopit povahu kaţdého, aby mu mohl dávat přiměřené návody a rady. Ale stejně bděle sledoval i
tělesný zdravotní stav jednotlivých spolubratrů a hleděl jim pomoci, jak jen mohl. Vůči Dcerám Panny
Marie byl v tom všem ještě mnohem pozornější a laskavější. Uměl se velmi citlivě přizpůsobit poţa-
davkům ţenské psychiky. Někdy stačilo jedno slovíčko, coraggio odvahu, aby na to dotčená neza-
pomněla po celý ţivot.
V ústavu sester v Sampierdarena se procházel se sestrami po dvoře. Zpozoroval, ţe některé
z nich byly jaksi smutné a sklíčené. Povzbuzoval je, aby byly vţdy veselé a začal prozpěvovat písnič-
ku, jejíţ obsah zněl: „Poraţenectví pryč ze mne. Umíš dělat jen mrzutosti. Táhni z mého domu, nechci
tě ani cítit!“ A trval na tom, aby sestry zpívaly s ním.
Byl velmi pozorný v udílení zaslouţené pochvaly a nikdy nezmenšoval zásluhy svých bliţ-
ních. Ošklivil si jakýkoliv závan lsti nebo vychytralosti. Chyby druhých omlouval a přikrýval pláštěm
opatrnosti a lásky. Se svatým Františkem Saleským a Donem Boskem se drţel zásady: „Má-li někdo
devětadevadesát stránek stinných a jen jednu dobrou, je třeba vyzvedat tu jednu dobrou a mlčením
přikrývat těch devětadevadesát špatných. Je třeba také vzpomenout jeho apoštolát dopisy. Vedoucí
spolubratr Cagliero, Vespignani, Costamagna, kteří se stali misijními biskupy, i většina jiných před-
stavených v misiích uchovali téměř všechny dopisy, které od dona Ruy dostali. Stačí jen nahlédnout
do této kupy dopisů, abychom se přesvědčili, ţe jeden vedle druhého jsou jasná svědectví jeho umění
vládnout a jeho lásky. Bedlivým okem sledoval nejen práci, ale i potřeby vzdálených spolubratrů a
staral se, aby jim nechybělo potřebné ani v jídle nebo oblečení, ani v jiných ohledech. Je obecně zná-
, ţe don Rua byl stále zavalen spoustou práce. Kde našel čas ještě k tak veliké korespondenci? Po
příkladu Dona Boska odešel často o odpoledních hodinách do domu některých blízkých, dobře osvěd-
čených přátel vyměnit si s domácími pár slov, zavřel se do připravené světnice a dal se do psaní. Tak
mohl udrţovat kontakt s celou společností aţ do konce ţivota.
Kaţdé svěřené tajemství zachovával s pečlivou opatrností jako zpovědní. V posledních letech
ţivota musel kvůli bolavým očím a jiným potíţím stáří vyuţívat k vyřizování korespondence písaře.
Diktoval své listy svědomitému a mlčenlivému Josefu Balestrovi nebo Janu Brandovi, případně jiným.
Přitom zamlčoval často jméno i adresu adresáta a vpisoval je tam vlastnoručně, kdyţ pročítal dopis
81

9.3 Page 83

▲back to top


před podepsáním. Jindy zase diktoval jednomu písařovi obsah listu a druhému adresy tak, ţe ţádný
přesně nevěděl, co komu bylo psáno. Bylo obecně známé, ţe se na něj obraceli s důvěrou staří i mladí.
S velikou obětavostí navštěvoval don Rua nemocné spolubratry, sestry, spolupracovníky i lidi
úplně cizí. Zvlášť pozorně se věnoval nemocným spolubratrům. Nemohl-li se k nim dostat během dne,
zašel za nimi pozdě večer po večerních modlitbách a s ţivou účastí sledoval průběh nemoci. Kdyţ
zjistil, ţe se stav některého zhoršuje, chodíval na návštěvy častěji, a kdyţ se dozvěděl, ţe lékaři se uţ
vzdali naděje, vstoupily mu do očí slzy, pozvedal oči k nebi a opakoval: „Ať se děje vůle Boţí!“ Pak
se za umírajícího hned vroucně pomodlil. Za kaţdého spolubratra se snaţil osobně celebrovat pohřební
mši svatou. A to do posledního stáří, kdy uţ sám velmi trpěl. Působilo to na všechny přítomné.
I kdyţ byl tak vynikajícím stoupencem chudoby, projevoval značnou velkorysost, kdyţ šlo o
léčení nemocných a chtěl, aby tak postupovali i druzí. Ty, kteří to opravdu potřebovali, nechával pře-
vézt do nemocnic nebo sanatorií. Při rozdílení personálu do jednotlivých domů přihlíţel také k tomu,
aby se tělesně slabí nebo nemocní dostali do ústavů se zdravým ovzduším a dobrým prostředím. Kdyţ
někdy lékaři naléhavě doporučovali dočasný pobyt v rodném prostředí, snaţil se to nejen umoţnit, ale
také zařídit tak, aby tím rodině dotyčného spolubratra nevznikly nadměrné výlohy. Kdyţ se mu poda-
řilo otevřít nedaleko Turína dům pro nemocné, dbal o to, aby nemocným nechybělo nic potřebného,
často je navštěvoval a přál si, aby byl takový dům nemocných v kaţdé inspektorii.
O zachovávání zdraví spolubratrů dbal don Rua opravdu svědomitě a podnikavě. Naléhal na
příliš horlivé nemocné spolubratry, aby trochu omezili svou horlivost, chodívali častěji na procházky a
opatřovali si, co bylo potřebné k zachování zdraví. Kromě toho jim doporučoval, aby s důvěrou utíkali
k Donu Boskovi. Všem spolubratrům zdůrazňoval dvě rady:
Nezaměstnávat se hned po obědě nebo večeři duchovními záleţitostmi.
Dopřát si kaţdou noc šest a půl hodiny spánku.
V případech většího oslabení organismu doporučoval nebo dokonce i přikazoval odpočinek
v lůţku také po obědě. Jistému inspektorovi, který se zdráhal dělat takové výjimky, řekl: „Nerozrušuj
se pro takové výjimky, které musíš dělat. Nikdo se jimi nepohorší, naopak pro mnohé to bude povzbu-
zením, ţe naše Společnost umí v případě potřeby povolovat i nutné výjimky.“
Kdyţ šlo o otevření nového domu, jeho první starostí byla volba ředitele a personálu. Nejdříve
se na ten úmysl modlil, pak sbíral potřebné informace o případných kandidátech a pokračoval
s modlením. Jeho modlitba dosahovala někdy podivuhodných výsledků. Jeho druhý nástupce Filip
Rinaldi o tom napsal: „Kdyţ mě chtěl mít ve své blízkosti a jmenoval mě vrchním prefektem, sdělil mi
své rozhodnutí dopisem, ze kterého jsem kromě jiného vyrozuměl, ţe právě ukončil novénu k svatému
Josefovi na úmysl, aby se mu dostalo vyššího světla v té volbě. Kdyţ jsem pak byl po jeho boku, měl
jsem dost příleţitostí poznávat jeho postup při volbě představených.“ V úřadu představeného právem
viděl kříţ, protoţe představený musí předčít spolubratry v plnění všech povinností a věrném zachová-
vání pravidel, mít trpělivost, bdělost a lásku.
„Trpělivost! Mějme strpení, “ říkával často don Rua.“Satan se činí všemoţně. Usilujme o to,
mařit jeho výkony láskou, trpělivostí a modlitbou. Zdůrazňuji hlavně trpělivost. Ta však není na místě
vůči vlkům. Tam by byla spíše krutostí vůči beránkům. Jde-li ale o takové, kteří jsou zmítáni pochyb-
nostmi o svém povolání, jednejme s nimi klidně a vlídně. Naslouchejme s účastí, kdyţ chtějí vyloţit
své těţkosti, ukazujme jim, jak je mohou sami překonat, jak mohou téměř nahmatat ďáblovy spády a
potměšilosti.“
Jak ředitelům, tak ještě více inspektorům zdůrazňoval nezbytnost velké obětavé lásky
k spolubratrům a snahu získávat nová povolání.“Dělejte, co je ve vašich silách, abyste si získali srdce
svých podřízených. Jednejte s nimi s otcovskou autoritou a bratrskou láskou. Klidné vystupování a
přátelské jednání a především modlitba to jsou věci, kterých je nejvíce třeba.“
Rovněţ v úsilí o získávání nových povolání byl Rua věrným synem Dona Boska. Zdůrazňoval
to při kaţdé příleţitosti. Inspektorům vzkázal: „Zakazuji vám otevírat nové domy nebo oratoře, dokud
nemůţete vykázat, ţe z vašeho noviciátu nebo juvenátu vzešla nová zdárná povolání.“
Jeho zodpovědnost ve vyuţívání peněz byla úměrná jeho lásce k chudobě. A stejnou zodpo-
vědnost ţádal i od jiných. Nikdy nezačal nějaké nové dílo, aniţ by je projednal se spolupracovníky a
dobrodinci. Nedovoloval ani inovace a změny na uţ stojících budovách bez předchozí dohody a s ním
82

9.4 Page 84

▲back to top


a jeho písemného povolení. Ještě úzkostlivější byl v dělání dluhů. Kdyţ byl nucen udělat nějaký dluh,
vţdy si napřed výhledově zajišťoval cestu, jak jej splatí. A Boţí Prozřetelnost mu přicházela podivu-
hodně na pomoc. Kdyţ umíral, měl to zadostiučinění, ţe nezanechával Společnosti ţádné dluhy.
37. kapitola
Zcela oddaný svému mistrovi a naplněný stejnými ideály
Don Rua zůstane navţdy nejkrásnějším pomníkem Dona Boska. Uţ jako chlapec poznal v
Donu Boskovi hrdinného světce a vţdy se ho snaţil následovat v myšlení i jednání. Proto také od mlá-
dí začal sbírat záznamy o Boskových slovech a povzbuzoval své kamarády, aby činili totéţ. Od něj se
dochovala nejcennější svědectví o projevech svatosti Dona Boska. Povaţoval to vţdy za veliké štěstí,
ţe mohl tak dlouho ţít v těsné blízkosti světce a všemoţně usiloval o přesné zaznamenání událostí,
kterých byl svědkem nebo o nichţ dostal spolehlivé informace. Proto jsou také v beatifikačním a ka-
nonizačním procesu Ruovy výpovědi nejen nejčetnější, ale i nejcennější. Věděl toho o něm nejvíce a
nejhlouběji pronikl do světcova srdce, protoţe mu osobně šlo o následování. Jako Don Bosco byl i don
Rua například neúnavný pracovník, bojovník o svatost a velký ctitel Panny Marie. Byl dobrý a měl
laskavé slovo pro kaţdého, kdo se k němu dostal do blízkosti, pociťoval jakousi zvláštní liliovou vůni
čistoty a odcházel povzbuzen být lepším. Udivující byla jeho volnost k udílení audiencí. Nikdy se
nedal strhnout k netrpělivosti. I kdyţ někteří návštěvníci byli nezpůsobní a bezohlední. Dával najevo
takovou srdečnost a klid, jako by neměl nic jiného na práci, ač ho vţdy čekaly obrovské haldy úkolů.
Rád mluvil o nebi. Vícekrát líčil nebe s takovou vervou a názorností, ţe posluchači ztráceli
smysl pro čas a byli strháváni nadšením, ţe se tam také jednou dostanou. A mluvil tak nejen při pro-
mluvách, ale i v soukromých rozhovorech.
Jako Don Bosco byl i Rua velikým ctitelům Panny Marie. Nebylo téměř proslovu, aby v něm
nebyla zmínka o Marii. Zvláště nemocným radil naléhavě, aby se s důvěrou obraceli na Pannu Marii.
Rovněţ tak všem, kteří zápasili o čistotu. Nemocným a utrápeným věnoval vţdy velikou pozornost a
dbal, aby jim nechybělo nic potřebného pro duši i pro tělo.
I on, jako Don Bosco, byl nejen udivující pracovník, ale také velmi statečný v kaţdém podni-
ku pro čest Boţí a spásu duší. Kdyţ nabyl morální jistotu, ţe to nebo ono je potřebné pro spásu duší,
šel kupředu i v nejtěţších situacích a nikým a ničím se nedal zastrašit. Bylo tu uţ poukázáno, jakým
byl Rua stoupencem chudoby. Nejen, ţe se přímo štítil jakékoliv nádhery a okázalosti v odívání a byd-
lení, ale i v jídle byl krajně skromný. Sbíral úlomky chleba odloţené chlapci, odřezával nepopsané
části z dopisů apod. A tuto šetrnost neúnavně vštěpoval i druhým. Ujišťoval, ţe Společnost salesiánů i
její jednotlivé domy budou vzkvétat, dokud se v nich bude zachovávat chudoba.
Jeho láska k bliţnímu platila v prvé řadě spolubratrům a pak chlapcům. Mládeţ ho přitahovala
jako Dona Boska a on přitahoval mládeţ. A vyuţíval kaţdé příleţitosti, aby mladé lidi povzbuzoval
k ctnostnému ţivotu a častému zboţnému svatému přijímání svátostí smíření a eucharistie.
A jeho oči! Viděl téměř vše, co se kde hnulo. Jednou se ve školním roce 1891 v době rekreace
procházel se staršími spolubratry pod podloubím oratoře, zatímco si chlapci hráli na přilehlém dvoře.
Najednou nechal společníky a spěchal k jednomu chlapci Varvellovi, který omdlel na dvoře. Jinak
nikdo si toho nevšiml. Don Rua ho ihned vzal do náruče a zanesl do domácí ošetřovny. Tam jej předal
ošetřovateli a doporučil péči představených, kteří za ním přispěchali.
Jindy se chystal vyjít z oratoře. V tom zpozoroval, ţe si jeden chlapec odpykává nějaký pře-
stupek tím, ţe klečí na dvoře. Hned si nechal zavolat klerika asistenta, který ten trest uloţil a šeptem,
aby to druzí neslyšeli, mu domluvil, ţe se takové tresty u salesiánů neukládají. Řekl mu: „Počkej,
vyjdu z brány, pak dovol chlapci vstát, aby to vypadalo, ţe ty sám jsi mu zmírnil trest. Ale podobné
tresty uţ nikdy neukládej! Don Bosco to nechtěl. Kdyţ se jedná o těţký přestupek proti pravidlům,
promluv o tom se školním rádcem a ať se uloţí nějaký jiný trest.“
Jako don Bosco i Rua viděl do svědomí chlapců a vytvářel kolem sebe ovzduší z druhého svě-
ta.
Velkou péči věnoval tzv. Synům Mariiným čili pozdě povolaným. Často k nim promlouval
jednotlivě i společně a ukazoval jim, ţe do nich vkládá veliké naděje. Uváděl příklady četných Marii-
83

9.5 Page 85

▲back to top


ných synů, kteří ve Společnosti vynikli – jako Unia, apoštol malomocných, Milanesio, horlivý a nad-
míru výkonný misionář v Patagonii, Rinaldi, pozdější vrchní představený a jiní.
Široké srdce měl don Rua také pro bývalé chovance, kteří měli vesměs vděčné a krásné vzpo-
mínky na Dona Boska a na léta proţitá v salesiánských ústavech. Organizace bývalých chovanců
vznikla roku 1890 a don Rua jí od začátku věnoval velkou pozornost. Později při vizitacích různých
ústavů všude vybízel k zakládání těchto organizací, prohlíţel seznamy členů a věnoval svůj zájem i
bývalým oratoriánům. Svátek svatého Jana Křtitele, který pokračoval i po smrti Dona Boska, býval
dnem sjezdu bývalých chovanců na Valdoccu. Shromaţďovali se okolo dona Ruy jako dříve okolo
Dona Boska a cítili se všichni opravdu doma, ve vlastní rodině. Opět proţívali krásná léta dětství a
mládí u Dona Boska. Od roku 1900 se konávaly schůzky bývalých chovanců téměř ve všech salesián-
ských ústavech a přinášely bohaté ovoce povzbuzení k dobrému a překonávání lidských ohledů, for-
mování laických katechetů, pomocníků ve farnostech, zakládání dobročinných spolků a podobně. e-
devším bývala taková shromáţdění příleţitostí k přijetí svátosti smíření a eucharistie. Mnoho bývalých
chovanců vstupovalo do řad salesiánských spolupracovníků. Don Rua nechával těmto iniciativám
značně volnou ruku. Jenom dbal, aby slouţily především k dobru duší, zvláště těch, které svět nejvíce
ohroţoval. Rovněţ při přijímání nových chovanců chtěl, aby se přihlíţelo především k situacím, které
by mohly ohroţovat věčnou spásu duše a nikoliv k tomu, kolik rodin bude moci za hocha platit. Na
svých četných cestách se přesvědčil, jak ţalostná je hospodářská i mravní situace v horských konči-
nách jiţní Itálie a tam především zakládal nové ústavy a oratoře. Tak předešel téměř o sto let státní
programy o povznesení jiţní Itálie a Sicílie. Měl srdce i ruku vţdy ochotnou k pomoci jak hmotné, tak
duchovní.“Buďme syny Dona Boska, “ vybízel často spolubratry, „to je velmi čestný titul šlechtický.
Ale je v něm povinnost pracovat pro věc Boţí a spásu duší, tak jak pracoval on. A první duše, o jejíţ
spásu musíme usilovat, je naše vlastní. Jako učedníci Dona Boska ho musíme následovat v jeho zboţ-
nosti. Don Bosco byl stále spojen s Bohem. Odtud byla jeho udivující činnost. Od řádně konaných
poboţností nejvíce závisí řádné plnění úkolů našich ústavů.“
Inspektorům zdůrazňoval: „Buďte přesvědčeni, ţe nejjistější základnou pro úspěšný rozkvět
našich ústavů je horlivé podporování modlitby a mravnosti.“ – „Drţme se věrně poslání naší institu-
ce.“ – „Vykonáte mnoho dobrého, pokud budete vysoko třímat salesiánský prapor, na jehoţ jedné
straně je heslo „Dej mi duše, vše ostatní si nechej!“ a na druhé „práce a mírnost“. – „Zachovejme du-
cha Dona Boska beze změn.“ – „Při asistování chlapců musí vládnout oko, jazyk co nejvíce mlčet.“
Při přijímání chovanců doporoučel velkou opatrnost, aby nebyli přijímáni takoví, kteří by se
stali plevelem v pšenici. Pokud uţ byli přijati rušitelé kázně, je třeba jim věnovat zvláštní pozornost.
Mohou se polepšit dobrým příkladem kamarádů. Nepolepšitelné odeslat domů.
Nedělní oratoře byly svérázným podnikem Dona Boska ve prospěch mládeţe. Don Rua v nich
pracoval od mládí a velmi na ně drţel. Jen naléhal, aby se i v nich věrně zachovávaly tradice Dona
Boska.“Aby oratoř vzkvétala, k tomu není nezbytné vhodné místo, totiţ budova, rozsáhlé hřiště, di-
vadélko, tělocvičné nářadí, hudební nástroje, oblíbené hry… To všechno jsou nepochybně dobré po-
můcky k získání chlapců, abychom jim mohli vštěpovat normy dobrého ţivota. Ale viděl jsem i orato-
ře, kde horlivost a obětavost spolubratrů nahradila i tyto pomůcky. Kolikrát se uţ začínalo s „oratoří
na louce“, jak to začal Don Bosco, a chlapci přicházeli přitahováni přátelským vystupováním salesiá-
. Pravá láska a dobrota spolubratrů táhla daleko více neţ všechna moderní zařízení zábavních pod-
niků.“
Pravidelné vyučování náboţenství je prvním úkolem řádné oratoře. Bez něho je oratoř jen zá-
bavním podnikem a nemá právo nazývat se salesiánskou. Všemoţně je třeba v oratoři podporovat
zboţnost. Jako Don Bosco i don Rua naléhal, aby bylo v oratoři dost moţností slavit svátost smíření a
zvláště dbal, aby bylo eucharistické přijímání společné, skutečné společenství okolo Kristova stolu.
K tomu měly napomáhat různá tridua, novény a jiné poboţnosti, zvláště pak pravidelně konané měsíč-
ní cvičení šťastné smrti. Kaţdoročně se měla konat také krátká duchovní cvičení. Po příkladu Dona
Boska chtěl, aby i v oratořích se zakládaly náboţenské spolky, „druţiny“ a ministrantský „malý klé-
rus“. Tyto společky formovaly chlapce k dobrovolnému konání poboţnosti a k odporu proti hříšným
návykům, k vytváření společenství angaţovaně dobrých mladých lidí. Značných úspěchů tyto nábo-
ţenské druţiny dosáhly v rozšíření a prohloubení eucharistické zboţnosti, úcty k Panně Marii Pomoc-
nici křesťanů, smyslu pro církevní zpěv, krásné liturgické bohosluţby aj. Podporovalo se i studium
latiny, šíření dobrého tisku a dobrých tradic. A nadevše byly hlavně bohatým semeništěm duchovních
84

9.6 Page 86

▲back to top


povolání. Ta měl don Rua stále a všude na zřeteli. Kolikrát opakoval svým spolubratrům: „Jednejte
tak, abychom nemuseli těţce vydávat počet ze zanedbaných povolání.“ Dočkal se velké radosti, ţe
mohl vidět nové salesiány z tolika národností: Němce, Poláky, Iry, Angličany, Maďary, Slovince,
Chorvaty, Slováky i Čechy (Don Stuchlý) aj. a vidět, jak se jimi dílo Dona Boska šíří do stále dalších
států.“Otvírá se nám úţasně široké pole“, opakoval často.
Se zvláštní láskou a radostí sledoval salesiánské misie, které za jeho vedení dosáhly neobyčej-
ného rozkvětu. Jeho láska k misionářům se projevovala zvláště při slavnostech loučení misionářů,
které se tradičně konávaly na Valdoccu. Jednotliví misionáři přistupovali k němu před oltářem Po-
mocnice křesťanů a on jim předával nějakou památečku a radu nebo spíše vůdčí heslo pro celé půso-
bení v misiích. Jeden takový misionář vzpomíná na slova, která slyšel před 33 lety: „Pamatuj vţdy na
spásu své duše. Buď vzorem a mistrem pro všechny své spolubratry. Vţdy měj na paměti, ţe pracuješ
pro Boha a on bude tvou věčnou odměnou. Buď zboţně oddaný Panně Marii Pomocnici a zůstaň
vroucím ctitelem Nejsvětější svátosti oltářní. A rozšiřuj tuto úctu. Snaţ se, abys přivedl ke spáse co
nejvíce duší. Budou jednou tvou korunou v nebi. Staň se svatým a to velikým svatým, aby měl z tebe
Bůh radost. Shledáme se opět u Dona Boska v nebi!“
Velmi soucitné srdce měl don Rua také k zemřelým. Kdykoliv jel nebo šel kolem hřbitovů ne-
bo i dávných bojišť, vţdy vzpomínal na tam pohřbené a modlil se za ně.
Jeho soucit se vztahoval i na zvířata. V roce 1907 přišel na návštěvu Dcer Panny Marie Po-
mocnice v Manfredini d´Este. Ústav byl uţ nějakou dobu zamořen mravenci. Pronikli i do spiţírny a
kuchyně. Ovoce, sýry, rýţe, cukr, vše bylo zamořeno spoustami mravenců. Sestry vyuţili příleţitosti a
prosily dona Ruu, aby mravence poslal někam jinam. Ve své dobrotě a ochotě poţádal, aby mu dones-
ly rituál, ţe rád splní jejich přání. Sestra sakristiánka šla hledat rituál a don Rua se zatím opřel o zeď
plnou lezoucích mravenců. Ředitelka ho na to upozornila. K údivu přítomných mravenci z této zdi
zmizeli. Pak přišla sakristiánka a oznamovala, ţe rituál nemůţe nikde najít.“Dobrá, řekl don Rua, zítra
poţádám ředitele, aby udělil ţádané poţehnání. Ale kam chcete poslat mravence?“ – „Na konec vini-
ce. Tam nemohou být nikomu na škodu.“ – „A budete jim tam dávat také náleţitou potravu?“ – „Ano,
ano, ano“, ujišťovaly všechny sestry, „jen kdyţ odtud zmizí.“ Sestry, které byly překvapené, jak rychle
zmizeli mravenci se stěny, o kterou se don Rua opřel, byly ještě daleko více udiveny, kdyţ shledaly,
ţe mravenci do jednoho zmizeli i ze spiţírny a z kuchyně a nastěhovali se do jámy za vinicí. Také
v promluvách se příleţitostně zmiňoval o povinnosti starat se o domácí zvířata a nepůsobit jim zbyteč-
nou bolest. Tak dbal o praktické provádění hymnu lásky Boţího chudáčka z Assisi: „Veleben buď,
Pane, ve všech svých tvorech.“
38. kapitola
Pokorný a vzorný i v maličkostech
Je obecně uznanou pravdou, ţe pokora je základem křesťanského ţivota. Don Rua byl uţ od
dětství vychováván k přesvědčení, ţe je jen sluţebníkem Pána podle jeho slov: „Jsme pouze sluţební-
ci, udělali jsme jen svou povinnost“ (Luk 17, 10). Nefalšovaná pokora vyzařovala z celého jeho vzhle-
du. Nikdy se nesnaţil ve společnosti druhých vyniknout nebo jinak uplatnit a upoutat na sebe pozor-
nost. I jako vrchní prefekt Společnosti vykonával svou práci v tichosti a odloučeně od Dona Boska,
jakoby v jeho stínu. Snaţil se brát na sebe za Dona Boska zvláště všechny nepříjemné a odiózní úkony
a sluţby, bez kterých se ţivot velkých společenských útvarů nikdy neobejde. Jeho vystupování bylo
vţdy skromné a nenáročné.
Kdyţ byl po druhé zvolen vrchním představeným Společnosti, napsal si na lístek papíru před-
sevzetí, která aţ do smrti nosil v náprsní tašce: „Zvolili tě za představeného? Nevyvyšuj se proto! Po-
kora především!“
Všeobecně se mělo za to, ţe Rua je věrným obrazem Dona Boska. On také ujišťoval opět a
opět, ţe se ve všem ohlíţí na svého duchovního Otce a prosil o modlitby, aby se stal aspoň jeho
hrubým náčrtkem. Kdyţ byl při různých příleţitostech oslavován, bylo na něm vidět, s jakým utrpe-
ním poslouchá oslavné řeči a častěji zvolal: „Vše pro Dona Boska! Kdyby to mělo být pro mne, ne-
mohl bych to strpět.“ Bez zábran vyprávěl o sobě skutečnosti, které ho v očích posluchačů mohly ně-
jak pokořit.
85

9.7 Page 87

▲back to top


Tak byl v roce 1903 povolaný k lůţku mladé ţeny, které se brzy po svatbě udělal nádor na
mozečku (pozn.: část mozku). Způsoboval jí rostoucí bolesti a nemoţnost pohybovat se i mluvit. Kdyţ
mu ošetřovatelka vylíčila to utrpení, řekl: „Dostanete za to velkou odměnu v nebi!“ A tázal se, zda si
nemocná, která se uţ nemohla ani řádně vyjadřovat, přeje svátostné rozhřešení. Sdělila, ţe ano. On jí
udělil rozhřešení a přidal poţehnání Panny Marie Pomocnice křesťanů. Pak pronesl k okolostojícím
několik slov útěchy a vzdálil se. Asi za 7 – 8 minut přišel domů manţel nemocné a ta hned v tichu
skonala. Brzy na to se setkal Rua s P. Aloisem Versigliou, pozdějším apoštolským vikářem a mučed-
níkem v Číně, který mu vyprávěl o nějakém zázračném vyslyšení na přímluvu Dona Boska a přitom se
ho důvěrně otázal, zda uţ také nedosáhl nějakého zázračného vyslyšení skrze poţehnání Panny Marie
Pomocnice křesťanů.“Ano“, odpověděl Rua a zmlkl. Versiglia naléhal, aby mu to blíţe popsal. Rua
pravil: „Podívej se, v tyto dny jsem byl poţádán o udělení poţehnání Panny Marie Pomocnice křesťa-
nů ţeně, která uţ léta leţela těţce nemocná. Vyhověl jsem ţádosti.“ – „A byla náhle uzdravena?“ vpa-
dl Versiglia.“Nikoliv, hned na to zemřela“, odpověděl Rua a zasmál se.
Z důsledné pokory nepřipouštěl ani pro sebe, ani pro jiné salesiánské představené jakékoliv
výjimky v jídle, pití, prádle, šatstvu apod. Představenému – i sobě – připouštěl podávat např. kávu
k snídani v lepším hrníčku, ale obsah musel být stejný jako pro všechny. Jeho pokora se projevovala
také v pozornosti, s jakou přijímal návrhy a rady od koholiv, i od posledního v domě. Přitom se ovšem
řídil radou svatého Pavla: „Všechno zkoumejte a co je dobré, toho se drţte.“ (1 Sol 5, 21). Občas do-
stával z různých salesiánských zemědělských škol vzorky ovoce. Přijal, prohlédl, pochválil, ale nikdy
neokusil.
Kdyţ zemřel Don Bosco, don Rua z moci svého úřadu zařídil, aby bylo vydáno pohřební parte
a rozeslal je všem spolupracovníkům a známým dobrodincům. Prohlásil však, ţe si nepřeje, aby se
v případě jeho smrti dělalo cosi podobného. K tomu, aby se udrţel „v linii“ úsilí o dokonalost mu
slouţila jednak vytrvalá a horlivá četba ţivotopisů světců, jednak jeho zvyk konat přesně i drobné
maličkosti. Všichni, kdo ho znali po této stránce, kvalifikovali jeho jedinečnou slovy: „Inu, don Rua je
don Rua!“ Přestoţe všichni viděli v donu Ruovi věrný obraz Dona Boska, všichni také viděli, ţe don
Rua je jiný neţ Don Bosco. Nejen tělesnou strukturou (vysoký, štíhlý aţ hubený), ale i duševní a cha-
rakterovou (mlčenlivý, váţný). Přesto se tato osobní odlišnost nijak neprojevila ve vedení salesiánské-
ho díla a v salesiánském duchu. Don Bosco přikryl svým prorockým pláštěm Ruu a Rua rozvinul jeho
dílo.
„Kaţdý, kdo koná Boţí vůli, to je můj bratr i sestra i matka“, prohlásil Pán Jeţíš (Mk 3, 35).
Konání Boţí vůle viděl don Rua především v přesném plnění předpisů řeholních pravidel.“Kdo přes
zachovává pravidla, zůstává v intimním spojení s Bohem. Kdo chce přesně dbát pravidel, musí ovšem
přihlíţet i k maličkostem.“ – „Ţádný předpis nelze povaţovat za bezvýznamný, neboť tvoří součást
Pravidel.“ – „Kdo není věrný v maličkostech, nebude věrný ani ve velkém“, říkával don Rua.
Jistý inspektor v horlivosti o rozkvět svěřené inspektorie se chtěl zavázat slibem k plnění toho,
co mu don Rua poradí. Don Rua mu napsal, ţe se můţe na jeden rok zavázat slibem, ţe bude kaţdé
ráno vstávat přesně zároveň s komunitou a to i v případě, ţe by si z důvodu zdraví musel potom opět
lehnout. Tak bude dávat dobrý příklad. Jeho dochvilnost byla někdy odměněna i podivuhodně. Jednou
kázal a celebroval v noviciátním domě Dcer Panny Marie. Po bohosluţbě vyšel na vnitřní chodbu u
kaple. Hned byl obklopen houfem sester. Srdečně s nimi hovořil. Tu sáhl do kapsy a vyndal malý balí-
ček obrázků. Pro sestry, které uţ byly kolem něj, to mohlo stačit. Začal rozdávat obrázky. Balíček se
rychle tenčil a sestry se bály, ţe nevystačí. Tu přiběhl s druhé strany houf novicek s magistrou v čele.
Všechny natahovaly ruce po obrázku. Don Rua rozdával dále a zásoba stále stačila. Poslední postu-
lantce dal poslední obrázek, pak otřel prázdné ruce jednu o druhou a zvedl s úsměvem oči k nebi. Tu
přiběhla ještě jedna sestra a ucházela se také o obrázek.“Přišla jste pozdě, příliš pozdě“, řekl don
Rua.“Kdybyste byla na svém místě, dostala byste také obrázek.“ Chtěl tím říct, ţe rozmnoţení obrázků
by stačilo i pro ni, kdyby byla přesná.“
Velmi dbal na přesné zachovávání mlčení po večerních modlitbách aţ do konce společné mše
svaté ráno, jak to zdůrazňoval Don Bosco, který pověřil Ruu ještě jako prefekta dohledem na tento
předpis. Vzpřímený, důstojně a usebraně s růţencem v rukou zkříţených na prsou se don Rua prochá-
zel po večerní modlitbě po chodbách i dvorech a setkal-li se s někým, kdo právě porušoval toto pravi-
dlo, vyzval jej, aby se modlil růţenec s ním. Pak mu řekl: „Dobrou noc, jdi spát, jsi unavený!“ On
však pokračoval v procházce a v modlitbě.
86

9.8 Page 88

▲back to top


Podobně dbal i na to, aby se všichni spolubratři zúčastňovali ráno na společné meditaci. Ústav,
oratoř, kde Rua sídlil, byl v těchto ohledech skutečně zářivým vzorem pro všechny ostatní do té míry,
ţe bylo zvykem odůvodňovat nějakou praxi slovy: „V oratoři to tak dělají – musíme to tak dělat i my!“
Don Rua se vskutku drţel zuby nehty výzvy, kterou slyšel Don Bosco ve „snu“ o plášti salesi-
ánské společnosti v San Benigno v roce 1881: „Sbírejte i drobty ctností a postavíte velkou budovu
dokonalosti.“ Běda však těm, kdo pohrdají maličkostmi!
39. kapitola
Od všech chválený, od Boha poctěný
Vysoká úroveň duchovnosti se zřetelně projevovala na celém jeho zjevu. Kdo viděl pohybovat
se tu štíhlou, vyzáblou postavu, která jako by se skládala jen z kostí, šlach a nervů, musel se prostě
divit. Přitom ta strohost nikoho neodstrašovala – nebylo na ní nic nenuceného. Bylo s ním moţné ho-
vořit volně a s důvěrou jako s otcem a přitom s jistotou, ţe co se mu svěří, bude jako v hrobě pohřbeno
a v nutnosti lze od něj čekat pomoc. Přes tak úţasný nával úkolů, prací a starostí, na něm nikdy nebylo
znát, ţe k němu přichází nevhod. Na jeho tváři nebylo nikdy vidět podráţděnost nebo unuděnost. Měl
jako by dětskou duši. Kaţdému hovoru věnoval plnou pozornost, dokonce i kdyţ šlo o ţert. Kdyţ byl
v nějaké společnosti pronesen dobrý, duchaplný vtip, smál se srdečně, nestrojeně. Kdyţ naopak vy-
právěl někdo nějakou smutnou, bolestnou událost, dalo se pozorovat, jak se ho to ţivě dotýká. Raději
naslouchal, neţ mluvil. Kdyţ mluvil, neštítil se říct nějaký dobrý vtip nebo vtipné rčení. V Boţím
domě však buď mlčel, nebo mluvil jen o posvátných věcech. Pro nával práce nikdy nezkracoval mod-
litbu. Na to doplácel spánek nebo rekreace. Kdyţ byli později v beatifikačním procesu ţádáni o pří-
seţný posudek četní kardinálové, biskupové, kněţí, řeholníci i význační laici, kteří se s ním po léta
stýkali a důvěrně ho znali, nejeden hodnotil Ruovu svatost více neţ svatost Dona Boska nebo aspoň
tvrdil, ţe byla nápadnější. Sám papeţ Pius X. několikrát prohlásil, ţe povaţuje dona Ruu za jedineč-
ného světce, kterého by bylo moţné ratifikovat i nezávisle na beatifikačním procesu Dona Boska. Sám
Don Bosco smýšlel podobně a nejednou to i řekl.“Kdybych měl poloţit prst na dona Ruu na označení
místa, ve kterém není perfektní, nevěděl bych, kam ukázat.“ – „Kdyby mi Bůh řekl: připrav se, Done
Bosco, musíš zemřít. Vyvol si nástupce, aby tebou začaté dílo neutrpělo úhonu a vypros si pro něho
tolik milostí, darů a charismat, kolik povaţuješ za potřebné, aby mohl řádně vést tvůj úřad, a já mu je
dám, opravdu bych nevěděl, o co bych v této věci měl ještě ţádat, protoţe vidím, ţe to vše uţ don Rua
má.“ – „Kdybych měl deset nebo dvanáct donů Ruů, vypravil bych se na dobytí světa.“ Don Rua byl
ovšem jedinečný mistr v ukrývání darů, kterých se mu dostavalo od Boha.
Jako Don Bosco i on měl dar číst v budoucnosti. Jistá Dcera Panny Marie Pomocnice mu do-
poručila duševně nemocného člověka, který pro svou nemoc uţ pět let nevyšel z domu. Sestra ho pro-
sila o návštěvu a poţehnání nemocného. Don Rua se zasmál a pravil: „Řekněte nemocnému, ať dá 100
lir na vydrţování jednoho „Syna Mariina“, aby se mohl stát knězem. Nechám se pak za něho modlit
v kostele Panny Marie a uzdraví se. Nemocný přijal Ruův návrh. Zahájili za něj novénu k Panně Marii
a uţ třetího dne nemocný vstal z lůţka, šel na dvůr a úplně normálně se ujal své zemědělské práce.
V roce 1935 byl ještě ţivý a ochotně vyprávěl o svém uzdravení. Stejná sestra při téţe příleţitosti do-
poručila donu Ruovi jiného nemocného, který trpěl hroznými bolestmi v důsledku zauzlení střev. Don
Rua se na chvíli zamyslel, pak odpověděl: „Nechám se za něj modlit, ale ať je odevzdaný do vůle Bo-
ţí!“ Také tento nemocný dal svůj dar a konala se za něj novéna k Panně Marii Pomocnici křesťanů. Po
několika dnech se mu střeva rozuzlila a bolesti se zmenšovaly. Asi čtvrt roku pak ţil zcela v klidu.
Potom zcela odevzdaný do vůle Boţí a zaopatřen svátostmi, zemřel.
V roce 1899 navštívil mateřinec Dcer Panny Marie v Nizza Monferrato. Sestra Clelia Arme-
longhi leţela uţ půl roku pro velké bolesti srdce. Don Rua v doprovodu vrchní představené sester,
matky Kateřiny Daghero vstoupil do domu ošetřovny, kde nemocná leţela. Matka představená se na
něj obrátila slovy: „Otče, sestra Clelia leţí uţ půl roku, uzdravte ji!“ don Rua odvětil: „Ano, ano, dáme
jí tak mocné poţehnání, aby mohla vstát.“ Na to pohlédl s úsměvem na nemocnou a řekl jí: „Vy však
musíte šířit úctu k Panně Marii Pomocnici napravo, nalevo, to znamená všude! Rozumíte?“ Hluboce
dojatá a vděčná odpověděla sestra: „Ano!“ Přítomné sestry poklekly a don Rua udělil nemocné poţeh-
nání. Vrchní představená na to hned upozornila, ţe v ošetřovně leţí ještě další sestra, u které byla prá-
vě její matka. Ta prosila dona Ruu: „Otče, dejte svaté poţehnání i mé Emě, aby se uzdravila.“ don Rua
87

9.9 Page 89

▲back to top


odpověděl: „Ano, ano, aby se všem děla vůle Boţí.“ A udělil jí poţehnání. Za několik dní tato dobrá
sestra odešla do nebe. Sestra Clelia uposlechla výzvy, odebrala se do Turína, i kdyţ se ještě necítila
zcela dobře, vstoupila do chrámu Panny Marie Pomocnice a od té chvíle byla úplně zdravá. V roce
1935 byla ještě naţivu.
Don Rua viděl dopředu i různá řeholní povolání. Nikdy o tom nechtěl hovořit a jen tak mimo-
chodem se něco dostalo na světlo. Tak vypráví například sestra Adela Ferrio: „Byla jsem na duchov-
ních cvičeních u Dcer Panny Marie v Nizza Monferrato. Přijel tam na návštěvu don Rua. Jistá předsta-
vená mne představila. Políbila jsem mu ruku. Otázal se mne: „Jste postulantkou?“ Rychle jsem odpo-
věděla: „Ne, Otče, jsem tu jen na exerciciích.“ Jako by neslyšel mou odpověď, loučil se se mnou slo-
vy: „Dobře, dobře, postulantko, postulantko!“ Toto důrazné opakování „postulantko“ se mi příčilo.
Nepomýšlela jsem vůbec na řeholi. Za rok jsem však vstupovala ve stejném domě do čekatelství a
musím doznat, ţe don Rua byl pro mne dobrým prorokem.“ Podobné případy se opakovaly i u jiných
sester.
Jistá salesiánská spolupracovnice prosila dona Ruu o přímluvu v nějaké pozemské záleţitos-
ti.“Ano, ano“, odpověděl, „ale napřed se musí sníţit hory a vyrovnat údolí.“ Dáma pochopila, ţe jí četl
ve svědomí, které v té době neměla, jak doznala, zcela čisté.
Do ústavu markýzy Barolové bylo v nouzové situaci umístěno asi jedenáctileté děvče. Bylo
tam proti své vůli a vyvádělo tak, ţe je některé sestry povaţovaly za posedlé. Přivedli je do chrámu
Pomocnice křesťanů, aby jí don Rua udělil poţehnání. Don Rua se k ní velmi srdečně obrátil se slovy:
„Ochotně ti udělím poţehnání Panny Marie, aby z tebe udělala svatou… Ty se také jednou staneš
sestřičkou.“ Udělil jí poţehnání a dal jí medailku Panny Marie, aby ji častěji za den uctivě políbila a
denně se modlila tři Zdrávasy ke cti Panny Marie, která ji určitě pomůţe. Od onoho setkání se děvče
změnilo. Všechny sestry ústavu nad tím ţasly. Po letech vstoupila do jiné řehole a ţila tam spokojeně
a šťastně.
Jednou při obědě u biskupa v Santander ve Španělsku byl dotázán biskupovou sestrou, zda
mívá ještě nějaké kontakty se zemřelým Donem Boskem. Odpověděl: „Před několika dny jsem měl
těţké starosti o vývoji jisté záleţitosti. Ţádné mé úvahy neukazovaly nějaké řešení. Tu se mi zjevil
Don Bosco a řekl mi: „Proč se neobracíš na N? Ten ti určitě pomůţe z kaše!“ Uposlechl jsem toho
pokynu a vyřešilo se to.
Ani extáze nebyly donu Ruovi zcela cizí. Spolubratr Efisio, který mu byl osobním tajemní-
kem, ho tak viděl, kdyţ mu předčítal kousek z Následování Krista. Celá jeho postava bělostně zářila a
vznášel se nad zemí. Přitom bylo slyšet slova: „Jak jsi dobrý, můj Boţe! Děkuji ti, Maria!“ Vícekrát se
v jeho rukou rozmnoţily svaté hostie, obrázky, hrozny, karamely, kdyţ je jako Don Bosco rozděloval
přítomným. V listopadu 1908 při návštěvě ústavu v Caserta u Neapole celebroval don Rua společnou
mši svatou v domácí kapli pro chlapce i cizí příchozí. Mladý spirituál ústavu, který měl na starosti
bohosluţby, se zapomněl přesvědčit, zda je ve svatostánku dost proměněných hostií pro více neţ 200
komunikantů. Kdyţ otevřel svatostánek, aby podal ciborium celebrantovi, zpozoroval k svému úleku,
ţe je tam jen asi tucet hostií. V doprovodu dvou ministrantů se svícemi se rychle vydal do blízkého
městského kostela, aby odtamtud přinesl konsekrované hostie. Tamní farář mu však sdělil, ţe ani on
nemá dost hostií pro nastávající svátostné přijímání. Jeho rozrušení prudce stoupalo, kdyţ se vracel
s prázdnou do kaple. Tam zatím don Rua podával klidně hostie, aniţ by je lámal nejen chlapcům, ale
všem, kdo přistupovali. Kdyţ po skončení sv. přijímání katecheta ukládal opět ciborium do svatostán-
ku, viděl, ţe je v ní tolik hostií, kolik jich tam bylo. V sakristii se rozplakal dojetím a na dotazy pří-
tomných, kteří nic nezpozorovali, vyprávěl, co se stalo. Don Rua se na něj podíval s úsměvem a poky-
nul mu, aby mlčel. Obrátil řeč jinam. Věc se však rychle roznesla po ústavu i okolí. Totéţ se stalo roku
1906 v ústavu Dcer Panny Marie v Giaveno a jinde.
V Barceloně mu na závěr nějakých oslav předala sestra krabici karamel, aby jimi podělil pří-
tomné děti i sestry. Rozdával po hrstkách (průměrně po pěti kouscích) přibliţně 80 přítomným. Krabi-
ce byla poměrně malá, nemohla stačit pro tolik uchazečů. A přece stačila a ještě zbylo.
Daleko větší však byly divy duchovní, které konal k dobru duší. Osvícen Duchem svatým četl
ve svědomí jako Don Bosco, zejména při slavení svátosti smíření. Proto si ho tak mnozí volili za zpo-
vědníka.
88

9.10 Page 90

▲back to top


VI. část
Nástupcem Dona Boska druhé desetiletí
40. kapitola
Rok 1899
Posledních 12 let ţivota dona Ruy bylo poznamenáno neobyčejnými triumfálními úspěchy sa-
lesiánského díla, rostoucím obdivem Ruovy svatosti, ale i třemi tak mimořádně těţkými zkouškami, ţe
to byl vţdy kus kříţové cesty.
Hned po svém zvolení za vrchního představeného se don Rua vydal na cesty – navštívit různé
salesiánské domy ve Španělsku. Všude byl očekáván a vítán s neobyčejným nadšením i uctivostí, pro-
toţe ho všude předcházela pověst svatosti. Ve španělské Geroně chtěli jeho přítomnosti vyuţít k velmi
slavnostnímu poloţení základního kamene nového kostela. Ale právě při jeho příjezdu začalo po dlou-
hé době sucha intenzivně pršet. Salesiáni byli v obavách, ţe jim touţebný déšť pokazí slavnost. Don
Rua je však uklidnil: „Buďte bez starosti. Vynasnaţíte-li se dnes večer a zítra vykonat dobře své mod-
litby, určitě uvidíte, ţe zítra nebude pršet a budeme mít nádhernou slavnost. Uţ vícekrát jsem byl
v podobné situaci, dal jsem chlapcům tuto radu a vţdy to dobře dopadlo.“ A skutečně tomu tak bylo!
Ráno se nebe vyjasnilo a po celý den nebylo ani mráčku. Slavnost se konala za neobyčejné účasti věří-
cích. Večer přišel opět déšť a vydatně pršelo i následující den. Ten večer po modlitbách při slůvku na
dobrou noc poukázal don Rua, ţe v tom dešti je třeba vidět celou krajinu. Skutečně se v těch konči-
nách velmi rozšířila úcta k Panně Marii Pomocnici.
Po Barceloně a Geroně navštívil Bilbao, Zaragozu, Santander, Salamancu Bejar. Při zpáteční
cestě z Bejar do Salamanky se nezodpovědností výhybkáře srazil vlak, kterým cestoval s deseti vagó-
ny zrní a dříví, odstavenými na slepé koleji. Nákladní vozy byly zcela zdemolované, v osobním vlaku
byli cestující vymrštěni jedni proti druhým, zasypáni zavazadly, pohmoţděni, lehce zraněni, ale nikdo
neutrpěl smrtelný úraz a stroj byl ve stavu dotáhnout vlak do nejbliţší stanice, kde přesedli do jiného.
Don Rua si všiml, ţe ke sráţce došlo v době, kdy jsou v Turíně spolubratři s chlapci v kostele na spo-
lečné bohosluţbě a přistupují ke stolu Páně. Obětují své modlitby za cestující představené. Kdekoliv
se don Rua objevil, všude se střetával s projevy veliké úcty nejen ze strany prostých lidí, ale i veřej-
ných činitelů a šlechty. Na této vizitační cestě zavítal i do Portugalska. Také tam ho všude vítali se
slávou. V Lisabonu mu přišel naproti sám papeţský nuncius, nově zvolený arcibiskup z Braga, primá-
tor města a mnoho šlechty. Byl přijat i portugalskou královnou Amélií, která mu představila své dva
syny a vyprosila si pro ně poţehnání. Jistý hrabě di Siveri ho pozval na slavnostní oběd, kterého se
účastnila nejlepší společenská smetánka, a daroval mu pak 100 000 lir na zakoupení pozemku pro
nový salesiánský ústav. Při odjezdu jej vyprovodily na nádraţí velké zástupy lidí, a kdyţ uţ vstupoval
do vozu, byl veřejně vyzván, aby udělil přítomným poţehnání, při kterém všichni přítomní padli na
kolena. Don Rua děkoval hluboce dojat a řekl svému průvodci: „Věř mi, část mého srdce zůstává
v Lisabonu.“
Ve Španělsku navštívil ještě několik míst, mezi nimi i Sevillu, ze které zajíţděl do různých sa-
lesiánských ústavů v okolí. A všude ho provázel tak mimořádný obdiv a úcta, ţe jeden spolubratr řekl
donu Rinaldimu: „Bojím se, ţe don Rua brzy zemře, protoţe takové mimořádné události jsou asi pře-
dehrou blízkého konce.“ Nával kolem něj býval takový, ţe ho někde musela zachraňovat policie.
Ze Španělska zajel lodí do Oranu v Alţírsku. Moře bylo bouřlivé, don Rua utahaný, takţe spo-
lubratři i přátelé ho od té cesty zrazovali. Odloţil cestu o den, ale jel. Plavba místo osmi hodin trvala
devatenáct hodin, ale dorazili do Oranu bez úrazu. V Alţírsku navštívil několik lokalit, kde působili
jeho duchovní synové a Dcery a parníkem se vrátil do Marseille. Dorazili tam 22. dubna 1899. Navští-
vil salesiánské domy v jiţní Francii a 7. května byl uţ opět v Turíně v oratoři. Byl radostně uvítán a on
měl radost z návratu domů. Čekala ho ale obrovská spousta práce nahromaděná za téměř 5 měsíců
nepřítomnosti. Přesto se uţ 26. května 1899 vydal na další vizitační cestu a to po Itálii, kde navštívil
asi 17 salesiánských domů v různých městech od Milána aţ do Ancony.
23. června k oslavě „Nástupce Dona Boska“ byl uţ opět v Turíně. Den na to byl dnem vzpo-
mínek na Dona Boska. V ty dny došly zarmucující zprávy o ţivelných pohromách salesiánského díla
89

10 Pages 91-100

▲back to top


10.1 Page 91

▲back to top


v misiích v jiţní Americe. Neobyčejně dlouho trvající lijáky a tání sněhu v Kordillerách způsobily
obrovské záplavy právě v končinách, kde měli salesiáni nejlepší misie. Přes 30 000 obyvatel muselo
všechno opustit a prchat do výše poloţených míst. Velké mnoţství misijních stanic bylo úplně zniče-
no. Ztráty na ţivotech však nebyly nikde. Don Rua o tom podal salesiánské rodině i dobrodincům
zprávy oběţníkem, v němţ prosil o obětavou pomoc postiţeným.
5. července 1899 Kongregace posvátného Officia striktně zapověděla vrchním i niţším před-
staveným seminářů, kolejí i řeholních společenství zpovídat své interní členy, spolubratry nebo cho-
vance. Dekret platil původně jen pro Řím, ale byl směrodatný i pro jiné diecéze. A tak dal směrnici i
poslušnému stoupenci Říma donu Ruovi i kdyţ vzhledem ke staré a původní tradici Dona Boska, která
byla součástí jeho preventivního systému, to nebylo nijak snadné. Poslušnost vůči Svaté Stolici se tu
dostala do rozporu s věrností duchu Dona Boska, kterého byl věrným stráţcem. Jak to řešit? Po dlou-
hých modlitbách a úvahách poslal 29. listopadu oběţník všem inspektorům a ředitelům o tom, jak dále
postupovat s udílením svátosti smíření. V něm nejprve stručně uvedl dosavadní tradici Dona Boska,
její jedinečnost v církvi a význam pro vedení duší i bohaté duchovní ovoce, které za 60 let přinesla,
pak vybízel k pilnějšímu studiu morální teologie i pravidelnému konání morálních měsíčních konfe-
rencí, ale nepředpisoval novou praxi v duchu Dekretu posvátného Officia. Byl by to z poslušnosti rád
učinil ihned, ale povaţoval to zatím za svrchovaně nevhodné, dokonce škodlivé. Uznal za potřebné
počkat ještě nějaký čas se zaváděním nové praxe a zatím dobře upravit interní poměry v ohledu svá-
tosti smíření. Svatý Otec Lev XIII. se rozhodl v roce 1899 zasvětit lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Jeţíšo-
vu a vyzval všechny věřící, aby se o půlnoci 31. 12. 1899 a 31. 12. 1900 konaly ve všech kostelích a
kaplích, kde se uchovává Nejsvětější Svátost, veřejně výstavy a adorace této svátosti a potom se slavi-
la eucharistická liturgie.
Don Rua v měsíčním oběţníku z 28. 11. 1899 vyzval všechny představené a spolubratry zahá-
jit svatý rok krásnou, vroucí slavností spojenou s generálním svatým přijímáním. Salesiánům dal za
novoroční heslo ukazovat vděčnost boţskému Spasiteli jako oběti za naše hříchy a dokazovat to zvláš-
tě poslušností a zříkáním se sobectví. A za druhé působit radost naší nebeské Ochránkyni, nejblaho-
slavenější Panně Marii Pomocnici křesťanů tím, ţe budeme velmi pečlivě chránit lilii čistoty.
Chovancům dal za heslo: slavit horlivě první pátky v měsíci ke cti Nejsvětějšího Srdce a za
druhé prosit opět a opět Pannu Marii Pomocnici o milost ctnostného ţivota ve svatém roce celého
ţivota.
41. kapitola
Zasvěcení salesiánské společnosti Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu (1900)
Po svátku svatého Františka Saleského a ihned po dvanáctém výročí smrti Dona Boska se don
Rua vydal opět na okruţní vizitační cestu, jejíţ středem byla hlavně Sicílie. Uţ 31. ledna večer byl
v San Pier d´Arena u Janova a další den pokračoval v cestě do Florencie, Říma a do Neapole, kde po-
ţehnáním Panny Marie pomocnice okamţitě uzdravil velkého salesiánského spolupracovníka Msgre.
Neriho. Odtamtud pokračoval parníkem v cestě na Sicílii, kde byl uţ dlouho očekáván a vítán s přímo
královskými fantastickými poctami. V San Gregorio mu vyšel průvod s kapelou vstříc na stovky met-
, vítal ho starosta města v plné parádě, pak vikář a jiné osobnosti. A po celou cestu aţ do salesián-
ského ústavu byl zasypáván květy a byly mu podávány nádherné kytice a palmy. Ve Vizzini byl přijat
jako vévoda a světec. Uţ několik měsíců tam nepršelo a úroda byla váţně ohroţena. I veřejně prosby o
déšť zůstaly nevyslyšeny. Kdyţ se obyvatelé dověděli o příjezdu „světce“, věřili, ţe na jeho poţehnání
se nebe slituje. Před jeho odjezdem ho naloţili do kočáru a vyvezli na výšinu, odkud byl krásný po-
hled na celou krajinu a prosili ho, aby jí poţehnal. Při návratu ho ještě kdosi prosil o poţehnání pro
dvě nemocné ţeny. Jedné při tom řekl, aby měla důvěru v Pannu Marii, ţe bude brzy zdravá. A stalo
se tak. Druhé, která nechtěla o smrti slyšet, a proto odpírala svátosti nemocných, se zeptal, zda má
ráda Pannu Marii a zda by nechtěla jít k ní do nebe. Po přijetí poţehnání Panny Marie Pomocnice tato
ţena sama prosila o zaopatření a nechtěla slyšet o ničem neţ o tom, ţe uţ brzy přijde k Panně Marii.
Opravdu za několik dní zemřela. Sotva don Rua vstoupil do kočáru, který ho měl zavést na nádraţí,
spustil se velký lijavec, takţe četní průvodci v zavřených vozech důkladně promokli. Po vydatném
dešti následovala toho roku bohatá ţeň a lidé to vše připisovali poţehnání dona Ruy.
90

10.2 Page 92

▲back to top


V Palermu ho chtěl přivítat 86letý kardinál Celestia, ale leţel s velkou chřipkou a vzhledem
k věku počítal více se smrtí neţ s uzdravením. Don Rua ho při návštěvě ubezpečil, ţe se ještě uzdraví,
jak se potom v krátké době stalo.
Ze Sicílie zajel lodí na krátkou vizitaci do Tunisu, kde navštívil několik měst s misijními sta-
nicemi salesiánů a Dcer Panny Marie Pomocnice. 31. března 1900 byl uţ opět v Marsale na Sicílii. A
opět navštěvoval různé stanice salesiánů nebo význačná střediska spolupracovníků, vítaný všude jako
zázračný světec nebo slavná osobnost. I kdyţ někam přijel pozdě večer, vítaly ho jásající průvody
s lampióny, vyzváněly zvony, střílely moţdíře, v kostelích vyhrávaly varhany a pěvecké sbory zpívaly
své nejlepší skladby.
Velikonoční neděli slavil v Messině, ale uţ v pondělí celebroval v Alli ve stanové kapli. Po vi-
zitaci dalších ústavů v jiţní i severní Itálii, vrátil se 7. 5. 1900 do oratoře. Ještě tentýţ den se odebral
do noviciátního domu ve Foglizzo, neboť mu velmi záleţelo na formaci nových kandidátů. Za několik
dní pak odejel na vizitaci mateřského domu Dcer Panny Marie Pomocnice v Nizza Monferrato, aby
povzbudil sestry i kandidátky k oslavě Svatého roku. V předvečer svátku Panny Marie Pomocnice
mluvil podle zvyku ke spolupracovníkům v Turíně. Mluvil především o nových ústavech, které byly
otevřeny v poslední době, o těch, které navštívil na Sicílii a v jiţní Itálii, ale přiznal také odstrašující
zadluţenost a prosil o pomoc. O svátku Pomocnice, který připadl na den Nanebevstoupení Páně, na-
vštívilo chrám Pomocnice přes 50 000 věřících a víc neţ 10 000 jich přistoupilo ke stolu Páně. Velké
mnoţství poutníků se ucházelo o poţehnání dona Ruy.
V jiţní Americe byla uţ po léta u spolubratrů a spolupracovníků veliká touha po návštěvě do-
na Ruy. Zvláště ţivě ji očekávali v roce 1900, protoţe to bylo 25. výročí příchodu salesiánů do ame-
rických misií. Don Rua váhal a spolubratři se obrátili na Svatou Stolici, aby ho k tomu povzbudila.
Avšak kardinál, státní sekretář, poslal misijnímu kongresu v Buenos Aires pouze zvláštní poţehnání
Svatého otce bez výslovné zmínky o donu Ruovi. Don Rua pak poslal svého delegáta v osobě P. Pavla
Albery. Ten se zdrţel v Americe přes 3 roky a navštívil misijní díla v Argentině, Uruguay, Brazílii,
Chile, Matto Grosso, Patagonii, v Bolívii, Peru, Ekvádoru, Venezuele i Kolumbii. Navštívil také stře-
diska malomocných v Agua de Dios a Contractacion.
Konec 19. století byl ve znamení velké hospodářské krize a mnoho salesiánských domů bylo
silně zadluţeno. Proto se ani nečekalo vyslání další skupiny misionářů v tom jubilejním roce. Za 25 let
konání misií bylo uskutečněno 36 výprav s 1 100 členy a v tomto jubilejním roce byla uskutečněna
výprava 50 misionářů a skupiny misionářek Dcer Panny Marie. Tak oslavili salesiáni své stříbrné jubi-
leum misií.
21. 11. 1900 oznámil don Rua svůj záměr zasvětit na přelomu staletí salesiánské dílo Nejsvě-
tějšímu Srdci Jeţíšovu. O půlnoci 31. prosince 1900 v čele vrchní rady Společnosti a mnoţství spo-
lubratrů a chovanců i spolupracovníků, klečel Rua před svatostánkem v bazilice Panny Marie Pomoc-
nice křesťanů a zasvěcoval dílo salesiánů zásvětnou modlitbou k tomu v Římě zvlášť schválenou. Byl
to vroucí dík za neobyčejný rozkvět tohoto díla ve století XIX. a důvěryplná prosba o ochranu a po-
ţehnání ve století XX.
42. kapitola
Tvrdá zkouška (1901)
Svatý ţivot rozvíjející se před očima všech, neúnavná horlivost v apoštolátu ve prospěch ko-
hokoliv, hrdinná vytrvalost i v nejbolestnějších událostech, to jsou charakteristiky posledních let dona
Ruy i při všech svízelích stáří.
Hned po vzpomínce na smrt Dona Boska se don Rua opět vypravil na cesty. Tentokrát byla cí-
lem jeho cest Francie. V Nizza Marittima předsedal oslavám stříbrného jubilea salesiánského díla ve
Francii. Zdrţel se tam šest dní a byl středem stejně srdečné pozornosti a úcty jako kdysi Don Bosco.
Nejen spolubratři, ale i chovanci ho obklopovali v době rekreace v celých houfech. Ale 12. února se
vydal místo do Francie na zpáteční cestu do Turína. Bylo to na vyšší vnuknutí. V oratoři věděli všich-
ni, ţe měl zamířeno nejen do Francie, ale i do Belgie a do Anglie, takţe ho nelze čekat doma dříve neţ
o velikonocích nebo spíše na svátek Panny Marie Pomocnice křes´tanů. A tu se najednou objevuje
doma. Vzbudilo to všeobecný podiv. Hned po návratu věnoval pozornost a všechen čas především
svému zástupci generálnímu prefektovi Dominikovi Belmontemu, který trpěl srdečními potíţemi. Dal
91

10.3 Page 93

▲back to top


si od něho předloţit podrobné zprávy o hospodářské situaci Společnosti, jak se to dělávalo jednou do
roka. O první postní neděli, 17. února, se v ústavním divadélku hrála pro osazenstvo ústavu divadelní
hra „Pátek“ od P. Lemoyneho. Uprostřed druhého jednání don Belmonte náhle omdlel a spadl. Odnesli
ho do jeho pokoje, ale ještě té noci zemřel. Byla to těţká rána pro všechny, ale zvláště pro dona Ruu.
Prozatím musel sám převzít i funkci prefekta a na cestu do Francie nebylo pomyšlení. Aţ 25. dubna
1901 sdělil oběţním listem všem salesiánským domům, ţe na uprázděné místo povolává dosavadního
inspektora ve Španělsku a Portugalsku, dona Filipa Rinaldiho, který se později stal jeho druhým ná-
stupcem.
Oslavy Panny Marie Pomocnice křesťanů se v roce 1901 zúčastnilo v Turíně více neţ 100 000
věřících. Hned na to se don Rua vydal opět na vizitační cesty po Itálii. 25. 6. byl opět ve Valdoccu ke
vzpomínkové oslavě Dona Boska. Chovanci mu k tomuto svátku nástupce Dona Boska přislíbili obě-
tování svatých přijímání. Prohlásil, ţe je to pro něho dar ze všech nejmilejší. Bývalí chovanci mu da-
rovali pěknou olejomalbu jeho matky Jany Marie.
Don Rua dojatě vzpomínal na její ctnosti. Brzy na to se opět vydal na návštěvy ústavů přede-
vším v Mirabello, ve kterém byl kdysi ředitelem a proţil tam nejkrásnější rok svého působení.
Vnucuje se otázka, proč v této poslední době tolik cestoval a vizitoval tolik salesiánských do-
. Souviselo to především s uţ zmíněným dekretem Posvátného Officia, kterým se zakazovalo před-
staveným zpovídat své podřízené.
Jistý biskup podal v tomto směru stíţnost na praxi u salesiánů uţ v roce 1896 a opět v roce
1900. Také jiní biskupové měli námitky hlavně proti tomu, ţe představený zpovídal chovance ve
všech diecézích, které navštěvuje, a to bez vyţádání jurisdikce od příslušného ordináře. Také některým
spolubratrům se nelíbilo, ţe představený je i zpovědníkem. Hned po svátku Pomocnice křesťanů dostal
don Rua předběţné vyrozumění, ţe dostane brzy dekret datovaný uţ z 24. 4. 1901, kterým se předsta-
veným salesiánů zakazuje zpovídat své podřízené. Dekret brzy přišel. Don Rua odpověděl, ţe mu byl
dekret doručen a bude přesně zachován. Dostalo se mu odpovědi, ţe zákaz posvátného Officia nebude
zveřejněn a s jeho prováděním, ţe se můţe počkat aţ do zahájení generální kapituly salesiánů, která se
měla konat v srpnu. Ale po dvou týdnech bylo nařízeno upustit od zpovídání podřízených ihned –
„sine mora“. Don Rua tedy pobýval tak často mimo oratoř, aby se co nejdříve vyhnul tradičnímu zpo-
vídání. Na své místo dosadil jako pravidelného zpovědníka svého sekretáře Anděla Lago. Kdyţ se mu
dostalo z Říma odpovědi, ţe tam trvají na okamţitém provedení dekretu, svolal valdocké spolubratry
do kostela sv. Františka Saleského a vysvětlil jim své počínání. Přitom zdůraznil, ţe ve šlépějích Dona
Boska salesiáni trvají na své velké věrnosti Svaté Stolici a poslouchají bez odmlouvání nejen jejich
rozkazů, ale i pouhých pokynů. Proto don Rua uţ nadále nebude sedávat ve zpovědnici pro příslušníky
ústavu a prosí všechny, aby ho nevystavovali těţké zkoušce tím, ţe by ho individuálně ţádali o vyzpo-
vídání. Na to přečetl latinské i italské znění dekretu a bez komentáře rozpustil shromáţdění
s pokynem, aby se o tom nevedly ţádné diskuse. Ihned také rozeslal oběţní list všem ústavům, kterým
totéţ přikazoval všem inspektorům a ředitelům a vyzýval spolubratry k ochotnému provádění dispozi-
ce Posvátného Officia. Ne všude bylo lehké ihned uposlechnout papeţského zákazu, protoţe někde
nebylo dost spolubratrů kněţí, kteří by mohli obsadit místo řádného zpovědníka spolubratrů i chovan-
. Některým spolubratrům se dekret jevil jako křivda. Don Rua pověřil vynikajícího moralistu spo-
lubratra Aloise Piscettu, aby posoudil, jak v některých případech postupovat a rozeslal jeho odpovědi
jako směrnice inspektorům. Kromě toho Piscetta sestavil řadu pochybností, které don Rua nechal pro-
střednictvím svého prokurátora předloţit kongregaci Posvátného Officia k rozřešení. Tam však viděli
v dotazech jen vytáčky, aby se nemuselo hned uposlechnout dekretu. Přece však slíbili podat podrob-
nější odpověď. Don Rua přijal odpověď s pokornou ochotou a sdělil ji všem spolubratrům s tím, ţe
odvolal řešení vypracovaná P. Piscettou a odkázal na přislíbené odpovědi Posvátného Officia. Ty také
došly 28. srpna, tři dny před zahájením deváté generální kapituly. Hned po zahájení kapituly a pozdra-
vu zaslaném Svatému otci nechal Rua přečíst dekret i odpovědi Officia a prohlásil, ţe je všichni muse-
jí přijmout bez výhrad a s vděčností, neboť je v nich nejvyšším úřadem církve dáno rozhodnutí, které
odstraňuje všechny příslušné morální pochybnosti a staví společnost salesiánů do stejné řady s jinými
náboţenskými společnostmi. Všichni, kdo byli do té záleţitosti trochu zasvěceni, nemohli neobdivovat
pokoru a poslušnost dona Ruy.
Devátá generální kapitula byla poslední, na které vedle zvolených delegátů zasedali s platnými
hlasy ředitelé všech ústavů. Její zasedání byla důleţitá, ale někdy také neobyčejně bouřlivá, protoţe
92

10.4 Page 94

▲back to top


několik členů se postavilo do nesmiřitelné opozice proti dosavadnímu vedení salesiánské společnosti.
Don Rua tím velmi trpěl. Poslouchal bouřliváky se skloněnou hlavou a slzami v očích. Odpověděl
však pevným hlasem, ţe nedokonalosti jsou ve všech lidských společenstvích a ţe počínání představe-
ných bylo diktováno vţdy jen touhou prospět dobru a spáse všech spolubratrů.
Modlitby a starosti v tom roce platily především spolubratrům v těch státech, kde se rozpoutá-
valo stále nápadnější pronásledování řeholních společností, především ve Francii. Po čas kapituly
rokoval zvláště s tamními spolubratry, jak zachránit jejich salesiánské dílo a nakonec se rozhodli ţádat
Svatou Stolici o povolení sekularizace spolubratrů před státem.
V říjnu 1901 se don Rua vypravil do Polska k zahájení provozu ústavu v Osvětimi. Polské sa-
lesiánské dílo ale dávno dříve, hned v začátcích, prodělalo těţkou krizi. Polsko bylo od roku 1795
rozděleno mezi Prusko, Rakousko-Uhersko a Rusko. Řeholní společnosti nedomácího původu byly
připuštěny v rakousko-uherské části a poněkud i v pruské. Prvním květem Polska na salesiánském poli
byl kníţe August Czartoryski, i kdyţ přicházel z vyhnanství. Od roku 1884 přicházely na adresu Dona
Boska peněţní příspěvky od Poláků a v roce 1887 také přicházely i ţádosti o salesiány v Polsku. To uţ
Don Bosco nechával vyřizovat donu Ruovi. Po příkladu Czartoryského se k salesiánům hlásili i ji
mladí Poláci, někteří při tom překonávali neuvěřitelné překáţky. Nejdříve jim bylo vyhrazené místo
v ústavu pro misie na Valsalice a brzy byl pro ně zřízen zvláštní dům v Lombriasco. Mezi prvními
Poláky, kteří se takto hlásili k Donu Boskovi, byl i starší kněz Bronislav Markiewicz1, který uţ měl za
sebou pohnutý ţivot. Narodil se v haličském Pruchneku roku 1842 a v roce 1866 se stal knězem
v Przemyšli. Po několika letech kaplanství se nechal zapsat na fakultu literatury v Leopoldově, pak
v Krakově. Nedokončil studia a v roce 1873 se vrátil do duchovní správy. V roce 1882 byl jmenován
profesorem pastorálky v diecézním semináři v Przemyšli. V roce 1886 opustil katedru a odešel do
Říma, kde vstoupil do řehole teatinů. Jejich téměř poustevnický ţivot se mu brzy znelíbil a přešel
k salesiánům. Velmi brzy sloţil doţivotní sliby a působil v několika domech v okolí Turína. V roce
1891 se uvolnila fara v rodném Polsku v Miejsce Piastowe v diecézi Przemyšl a tamní laický patron –
dávný přítel Markiewiczův se obrátil na dona Ruu, aby mu ho poslal za faráře. Biskup i jeho koadjutor
s tím byli velmi srozuměni, protoţe doufali, ţe touto cestou dostanou co nejdříve salesiány do Polska.
Don Rua přijal nabídku a počátkem roku 1892 poslal Markiewicze do Polska. Ten se dal hned do prá-
ce po svém. Bez nejmenší zmínky turínským představeným začal přijímat do fary, kterou upravil jako
malý ústav nejen chlapce, ale i děvčata a zaměstnával je zemědělskými pracemi na polích, která patřila
k farnímu beneficiu. Brzy začaly do Turína docházet stíţnosti, ţe pan farář zanedbává farnost, přijímá
příliš mnoho chovanců a nepostupuje ve shodě s církevními představenými. Don Rua tam poslal za
sebe vizitátora, benátského inspektora Veronesiho. Ten po pohovoru s biskupem, patronem a všemi,
kdo měli na věci zájem, vyzval Markiewicze, aby se dal k dispozici představeným. Po návratu vyloţil
vše donu Ruovi. Ten vyzval Markiewicze, aby sníţil počet chovanců a zřetelně oddělil loţnice děvčat
od loţnic chlapců i jiné prostory ve faře, aby se věnoval lépe farníkům, dbal o čistotu a vzhled kostela
a čistotu celé fary. A pozval ho na exercicie do Turína, přičemţ si budou moci lépe ujasnit stav věcí.
Ten však na dopis neodpověděl, na duchovní cvičení nepřijel, dokonce vyhnal z fary polského salesi-
ánského kněze P. Sikoru i s jinými spolubratry, kteří tu byli předtím posláni na pomoc. Postavil se do
odboje a v dopisech posílaných některým salesiánům (nikdy však ţádnému představenému), prohlašo-
val, ţe se chce drţet jen pravé řehole salesiánské společnosti, ne takové, jakou z ní udělali současní
představení. Don Rua se pak obrátil na biskupa, aby pomohl řešit tuto záleţitost. Ten se však postavil
za Markiewicze a viděl ve schizmatu známku vitality. Na to don Rua podle stanov dopisem z 27. 3.
1898 vyloučil odbojníka ze salesiánské společnosti. Ale tím věc neskončila. P. Markiewicz se odhod-
lal vytvořit svou vlastní řeholi, ale aby získal finanční prostředky a uchoval dobré jméno svého díla,
vydával slovem i tiskem sebe i dílo nadále za salesiánské, ovšem ke škodě a ostudě pravých salesiánů.
Získával svými dopisy stoupence také mezi Poláky u salesiánů v Itálii. Získal tak klerika Orlembu,
který utekl z Lombriaska a ačkoliv neměl ještě ţádné svěcení, Markiewicz ho udělal ředitelem ústavu.
Don Rua se musel obrátit na kardinála prefekta papeţské kongregace pro biskupy a řeholníky, aby se
nějak udělala přítrţ propagandě Markiewiczanů. Na zákrok Říma, provedený přes místního biskupa,
se Markiewicz přestal veřejně vydávat za salesiána a své dílo nazval „Společnost umírněnosti a práce
1 Bronislaw Markiewicz dává v roce 1897 základy ţenské a muţské větvi Kongregace svatého Michaela Archanděla (Micha-
elin). Tato skupina byla 21. 12. 1999 oficiálně přičleněna k Salesiánské rodině! Bronislav Markiewicz zemřel 29. 1. 1912 a
20. 6. 2005 ve Varšavě prohlášen za blahoslaveného. (Pozn. editora)
93

10.5 Page 95

▲back to top


pod ochranou svatého archanděla Michaela“. V soukromí se však vydával i se svými stoupenci za
pravé salesiány striktní observance.
Proti salesiánům měl tři námitky:
Zradili původní chudobu Dona Boska ohledně jídla. Jedí přepychově, zatímco by měli jíst tak
jako místní chudí venkované. Nebral na vědomí, ţe sám Don Bosco vydal směrnice pro úpravu jídla,
aby jednak vyhovovalo řeholním zvyklostem, ale hlavně stačilo ke krytí energie vynakládané
v houţevnaté práci.
Proti vůli zakladatele vyţadují plat (penzi) za chovance v ústavech. Rovněţ neviděl, ţe sám
Don Bosco přímo v Pravidlech pro domy prohlašuje, ţe není spravedlivé, aby byl vydrţován na útraty
chudých, kdo má nějaký vlastní majetek. A plat za chovance byl různě odstupňovaný právě podle fi-
nančních moţností jejich rodičů nebo zástupců. Vcelku byl plat vţdy niţší neţ skutečné výlohy a ni-
kdy nescházeli chovanci vydrţovaní úplně zdarma.
Salesiáni brali polské peníze, ale nedělali nic pro polskou mládeţ. Neviděl, protoţe nechtěl vi-
dět, co vše dělali od roku 1887 turínští salesiáni pro polské mladíky, kteří touţili po kněţství. Přijímali
je ve stále větším počtu, zřizovali pro ně nejprve samostatné sekce, potom výlučně pro ně koupili celý
dům v Lombriascu a nikdy se neohlíţeli, zda a kolik mohou přispívat. Polské salesiánské dílo začalo
v té době vyrůstat jinde neţ Miejsce Piastowe a na jiných kořenech: v Osvětimi – později tak smutně
proslulém „Ausschwitz“. Bohuţel i toto dílo muselo hned překonat těţkou krizi.
Krakovský biskup, kníţe Jan Puryna poslal 11. 11. 1895 donu Ruovi dopis, kterým ho ţádá
o zaloţení chvalně známého salesiánského díla v jeho diecézi. Don Rua mu odpověděl, ţe bude třeba
nejméně čtyři roky, aby bylo moţné formovat vhodné salesiány pro takové dílo. Biskup se chvíli smí-
řil s čekáním, ale uţ v červnu 1897 psal donu Ruovi znovu a naléhal na urychlené jednání, neboť se
prý při kanonické vizitaci Osvětimi a okolí přesvědčil, ţe ty končiny zrají rychle pro socialismus. Ţá-
dal prozatím aspoň o dva salesiány pro Osvětim. A jako poprvé, tak i tentokrát se dovolával přímluvy
Czartoryského. Odpověď zněla, ţe se podnikne všechno moţné, aby se dílo uspíšilo. Biskup nabízel
v Osvětimi starobylý, gotický kostel s kaplí sv. Jacka a přilehlým konventem, který byl od 14. století
majetkem dominikánů. V následujících pohnutých dobách byli dominikáni vypuzeni a celý jejich ob-
jekt se dostal do rukou místních Ţidů. V roce 1894 se utvořil katolický spolek na záchranu tohoto ob-
jektu. Především jej ve stavu značně zchátralém vykoupili od Ţidů, upravili část konventu, aby byla
obyvatelná a plánovali postupnou opravu pobořeného kostela. Farářem v Osvětimi byl velký přítel
salesiánů Ondrzej Knycz, který se kdysi v těţké nemoci obrátil na ještě ţijícího Dona Boska s prosbou
o modlitby. Don Bosco mu v odpovědi dával naději na uzdravení a poznamenal: „Prosím Vás, abyste
zachoval přízeň mým synům!“ Uzdravil se brzy a byl přeloţen do Osvětimi právě v době, kdy vznikal
uvedený spolek na záchranu kostela a kláštera. Byl hned zvolen za předsedu spolku. Nabídli objekt
nejdříve dominikánům s tím, aby se postarali o dokončení oprav. Ti však rezolutně odmítli. Tehdy si
farář Knycz vzpomněl na Dona Boska a navrhl jednat se salesiány. Všichni byli pro a spokojen byl i
biskup. P. Knycz pak plnil vţdy svědomitě a velmi obětavě prosbu Dona Boska a kdyby první salesi-
ánský ředitel P. František Trawinski pochopil, jaký poklad má v místním faráři, nedělal by tolik tram-
pot sobě i jiným.
Prvním salesiánem poslaným do Osvětimi byl právě zmíněný ředitel František Trawinski,
mladý, nedávno na kněze vysvěcený polský spolubratr, který se prozatím ubytoval na faře. Patrně
získal v první chvíli biskupův souhlas pro hmotný rozvoj díla a dostavění kostela. Biskup mu dal do-
poručení pro všechny biskupy rakousko-uherské části Polska a Trawinski se vrhl s obrovským elánem
do propagace salesiánského díla.
V říjnu 1898 mu přišly z Itálie první posily: jeden kněz a tři klerici. Jiní polští spolubratři se
zastavovali v Osvětimi při návštěvě svých rodin a ředitel zapojoval všechny do propagace. Sám jezdil
po celé Haliči, kázal, konal přednášky a sbíral příspěvky. Peníze se hrnuly proudem. Úspěch ho svedl
k nerozváţnému činu. Po příkladu Dona Boska, který konával loterie, si umínil i Trawinski zřídit ob-
rovskou loterii jednoho milionu losů po jednom rakouském zlatém (dvě koruny) s cenami za půl mili-
onu korun, která by vynesla jeden milion čistého zisku, čímţ by byly financovány nejen práce na
opravě kostela a ústavu, ale i vydrţování chovanců. Biskup Puzyna se vyznal ve finančních záleţitos-
tech, protoţe býval kdysi před svým kněţstvím vysokým úředníkem na ministerstvu financí a byl proti
takovému hazardnímu podniku. Ale Trawinski si nedal říct. Spojil se s podvodným advokátem, dosáhl
94

10.6 Page 96

▲back to top


bez biskupova souhlasu haličského místokrále hraběte Pininského, pod jehoţ ochranu postavil celou
loterii. V zaslepenosti pak poslal biskupu Puzynovi velký balík losů, čímţ ho pochopitelně urazil.
Rozjela se obrovská mašinerie propagace loterie, spousty práce, jednání, cest a za vším intriky zlovol-
ného advokáta. Věci dospěly brzy tak daleko, ţe biskup nařídil donu Ruovi, aby rozpustil salesiánskou
komunitu v Osvětimi a zařídil likvidaci loterie. Don Rua neměl o věci tušení. Poslal začátkem prosin-
ce do Polska italské spolubratry představené – Duranda a Manassera, aby se dohovořili s biskupem a
aby Manassero převzal další řízení v Osvětimi. Biskup byl krajně pobouřen, ale příslovečný „kliďas“
Durando ho uklidnil a získal si jeho přízeň. Don Manassero našel v Osvětimi velkou oporu v jiţ jme-
novaném faráři Knyczovi, který ho zasvěcoval do stavu věcí, a v krakovském světícím biskupovi
Nowakovi, který byl oddaným přítelem salesiánů. Biskup Puzyna poslal další list donu Ruovi, ve kte-
rém vymáhal, aby si salesiáni vzali na zodpovědnost zvláště peníze dané na mešní úmysly, ale i jiné
přijaté na opravu kostela a špatně prohospodařené. Don Rua odpověděl latinským dopisem vynikají-
cím krásou latiny a ušlechtilostí myšlení i cítění. P. Manasserovi se podařilo poměrně brzy a dost
šťastně zlikvidovat zbrklou a podloudnicky vedenou záleţitost loterie, ve které naštěstí nebyly prodá-
ny losy s největšími prémiemi. Získal si důvěru i obdiv církevních i státních představených a vytvořil
v Osvětimi skutečný mateřinec polského salesiánského díla, který přestál uţ tolik pohrom a trvá do-
sud.
Konečně mohl být v říjnu 1901 ústav v Osvětimi také formálně otevřen a na tuto slavnost byl
pozván a dostavil se i sám don Rua. Na nádraţí ho vítal kromě spolubratrů a prvních chovanců také
vynikající příznivec salesiánů farář Knycz. V ústavu mu udělali uvítání italským proslovem a písní.
Don Rua odpověděl prostřednictvím tlumočníka. Stejně tak měl po večerní modlitbě slůvko na dobrou
noc. Pak pouţil i své znalosti němčiny a naučil se několik vět polsky, kterými pak budil příjemný
ohlas. Slavnost svěcení se konala 20. října a dostavil se na ni i krakovský metropolita kardinál Puzina
a v zastoupení vlády vládní místodrţitel hrabě Pininski. Kardinál celebroval slavnou bohosluţbu ještě
na troskách bývalého dominikánského kostela, jehoţ opravy nebyly do té doby ukončeny. Přišly ne-
přehledné zástupy věřících Poláků ze všech tří území rozděleného Polska. Posvěcení ústavu, kterému
na věţi vévodí mohutná socha Boţského Spasitele, bylo vykonáno po mši svaté, kterou celebroval don
Rua. Při mši došlo k nenadálému rozruchu. Zřítila se narychlo postavená tribuna pro muzikanty a zpě-
váky, protoţe byla přetíţená. Část pěveckého sboru i harmonium se sesunuly na podlahu kostela, ale
díky Bohu tak pomalu, ţe se nikomu nic nestalo a po chvíli se mohlo pokračovat v bohosluţbě. Diri-
gentem sboru byl mladý klerik August Hlond, pozdější hnězdenský arcibiskup a kardinál.
Na zpáteční cestě z Polska se don Rua zastavil Gorici. I tam se mu dostalo slavného uvítání od
kléru i laiků. Další zastávka byla v Terstu, kde byl rovněţ vítán nejen jako představený salesiánů, ale
jako světec. 28. 10. 1901 večer dorazil don Rua opět do Turína. Tam ho čekalo slavnostní loučení s 85
spolubratry a 12 sestrami, kteří odjíţděli do misií. Bylo to slavnostní loučení, protoţe uplynulo právě
čtvrt století od doby, kdy se v bazilice Panny Marie Don Bosco loučil s prvními salesiánskými misio-
náři. Za tu dobu vyrostlo v jiţní Americe 97 ústavů nebo misijních stanic.
Za heslo pro salesiánskou rodinu na rok 1902 zvolil don Rua, co bylo jeho ţivotním progra-
mem: „Láska Kristova nás pohání. Usilujme následovat oba vzory, které nám Pán dal, totiţ svatého
Františka Saleského a našeho dobrého otce Dona Boska. Ve všech nesnázích pamatujme, ţe máme
v Panně Marii Pomocnici křesťanů matku stejně mocnou jako něţnou.“
43. kapitola
Čestným občanem města Castelnuova
Při výročních oslavách Dona Boska 24. června 1901 darovali chovanci oratoře donu Ruovi
mramorovou bystu Duna Boska. Byla umístěna v podloubí za apsidou baziliky a odhalena ve studený
den 31. 1. 1902. Don Rua při tom pronesl proslov. Vyzvedl, proč byla bysta umístěna právě tam.“Tu
nás má všechny před očima. Základ všeho jeho díla je modlitba. Svému prvnímu ústavu dal název
„oratoř“ právě proto, aby zdůraznil modlitbu. Vţdy nám připomínal, abychom se v nemoci, těţkostech
a protivenstvích utíkali především k modlitbě. Jak často on sám v těţkostech a nedostatku posílal své
chovance do kostela, aby se modlili. Měl vţdy velikou radost, kdyţ hoši navštěvovali Spasitele
v Nejsvětější Svátosti i o přestávkách. Bylo-li tomu tak v minulosti, musí tomu tak být ještě více
v přítomnosti. Buďte ujištěni, kdykoliv půjdete kolem Dona Boska do chrámu, vţdycky mu způsobíte
95

10.7 Page 97

▲back to top


velkou radost. Bysta Dona Boska tady je vţdy připomenutím potřeby zboţnosti a spojení s Bohem.
Ale vybízí nás také k lásce, která ze všech rozličných skupin zdejších obyvatel tvoří jedno srdce.“
3. 3. 1901 slavil papeţ Lev XIII. třiadevadesáté narozeniny a den na to pětadvacáté výročí
volby za papeţe. Don Rua oslavil tato jubilea konferencí pro spolubratry, chovance i spolupracovníky.
Ve slavnostní přednášce vyzvedl především oddanost Dona Boska papeţi. Vzpomněl uţ na jeho vztah
k Řehoři XVI., ale zvláště k Piu IX. a Lvu XIII. Připomněl, jak Don Bosco se svými chlapci slavil
svátky Pia IX., jak s ním drţel, kdyţ byl ve vyhnanství v Gaetě a poslal mu tam malý obnos vytvoře
z dárků jeho chudých chlapců. Jak byl stále v písemném styku s papeţem, jak potom často jezdíval
k papeţi do Říma, jak sepsal dějiny papeţů a dějiny Itálie právě na obranu papeţství, jak se rmoutil při
vpádu Francouzů do papeţského státu a jak vynakládal vše moţné na odvrácení italského krále od
okupace Říma. Jak pro to Don Bosco musel trpět šikanování, výslechy, perzekuce, finanční postihy,
ale nikdy se nedal odvrátit od oddanosti papeţi. Vzpomněl také prorockého snu Dona Boska o papeţi
při obsazování biskupských stolců. Vzpomněl i proroctví Dona Boska o volbě Lva XIII., jak se tento
papeţ osobně zajímal o zájmy Dona Boska ve věci duchovních výsad a jak Don Bosco ještě na konci
ţivota přijal od tohoto papeţe pověření postavit v Římě baziliku Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova, co pro
to učinil a vytrpěl – a mnoho jiných událostí osvětlujících vztahy Dona Boska a papeţů. Závěr byl:
všichni salesiáni a spolupracovníci musí pokračovat v této linii Dona Boska a zachovávat věrnost i
osobním náhledům papeţe.
Brzy po velikonocích se don Rua vydal na velikou vizitační cestu do Švýcarska, Belgie a Ang-
lie. Na této cestě ještě na italské půdě v Cammero se zastavil v domě Dcer Panny Marie. Tu mu ředi-
telka ústavu sdělila, ţe jsou v nepříjemné situaci: onemocněla chovanka, která měla večer hrát důleţi-
tou roli v ústavním divadle. Don Rua jí na to řekl: „Mohla byste mne doprovodit k té nemocné?“
Ihned ho sestry doprovodily do domácí ošetřovny, kde leţela zmíněná chovanka ve vysoké horečce.
Don Rua se přiblíţil a řekl jí: „Vaše ředitelka je v nepříjemné situaci. Vy máte dnes večer vystupovat
v divadle. Dám Vám poţehnání Panny Marie Pomocnice křesťanů. Mějte víru a důvěru!“ Poţehnal ji a
odešel. Za několik minut bylo děvče bez horečky a zcela zdravé. Kdyţ to pak ohlásily donu Ruovi,
řekl s úsměvem: „Podívejme na Pannu Marii!“ Viděl v tom zřejmě běţný projev dobroty Panny Marie.
Zatímco v malém přístavu Cannero čekal na parník, připluli s lodičkou dva místní rybáři. Stěţovali si,
ţe po mnohahodinové práci nic neulovili. Don Rua je zcela prostě vyzval, aby hodili síť na opačnou
stranu. Rybáři okamţitě poslechli a k velkému úţasu všech přítomných udělali ihned velký zátah.
Zpráva o tom se pochopitelně rychle rozletěla a vyvolal v tamních lidech přesvědčení, ţe don Rua je
světec.
Ve švýcarském Luganu ho 6. dubna vítali v hustém dešti. Přijímal to s úsměvem a řekl: „Jak
jsou Boţí plány odchylné od lidských. Lidé se všelijak starají, aby přivítali ubohého kněze a Pán, který
tomu lépe rozumí, nám pošle takové nadělení vody. Buď za to vţdy veleben!“
V belgickém Liège ho zase očekávali o půl jedenácté večer se skupinou muţů ozbrojených ho-
lemi a noţi, protoţe tam právě probíhal pokus o socialistický převrat a největší bouře byly právě na
nádraţí. Vlak, kterým měl don Rua přijet, měl však zpoţdění a o tak pozdní hodině bylo jiţ nádraţí i
okolí prázdné. I v tom viděli všichni projev péče Boţí Prozřetelnosti. Don Rua pak vyzval celé osa-
zenstvo ústavu k třídenním modlitbám k sv. Josefovi za odvrácení vzbouřenců a skutečně koncem
tridua opustili pobuřovači město a byl klid.
1. května 1902 dorazil don Rua se svým sekretářem do Doveru v Anglii. I tam byl salesiánský
ústav a v něm slavnostní uvítání. Don Rua to přijímal jako oslavu patřící Donu Boskovi. Navštívil tam
pak ještě noviciát i jiné domy salesiánů a před svátkem Panny Marie Pomocnice byl uţ zase v Turíně
na oslavě tohoto svátku pravé zakladatelky díla. Účast věřících byla neobyčejná. Jen svatých přijímání
se podalo přes 10 000. Don Rua se zdrţoval ponejvíce v sakristii, aby byl k dispozici těm, kdo s ním
chtěli mluvit a přijmout jeho poţehnání. Při výročních oslavách Dona Boska a jeho nástupce 23. a 24.
června se ukázala oddanost turínských spolubratrů i chlapců donu Ruovi. Předali mu skrovný obnos na
vydrţování prvního kandidáta kněţství z divošských Indiánů Patagonie. Donu Ruovi leţela tato domo-
rodá povolání velmi na srdci a usiloval o zaloţení tamního formačního domu.
3. 10. 1902 uplynulo půl století od chvíle, kdy don Rua oblékl kleriku z rukou faráře Cinzana
v Castelnuovu d´Asti. Město Castelnuovo to povaţovalo za tak velikou čest, ţe městská rada
96

10.8 Page 98

▲back to top


při řádném slavnostním zasedání 19. října přijala dona Ruu za česného občana města a předala mu o
tom slavnostně diplom. I tuto poctu přijal don Rua jako poctu Donu Boskovi, kterému vděčil za vše.
Za heslo na rok 1903 vyhlásil spolubratrům: „Úsilí o zachovávání pravidel a o pokoru – Bůh
se pyšným protiví, ale pokorným dává svou milost.“ Všem: „Sluţte Pánu s radostí! Radost je záře
čistoty duše a spojení s Bohem.“
44. kapitola
Korunovace Panny Marie Pomocnice křesťanů
Don Rua opět jel do Říma. Jednak tam měl důleţité věci k vyřízení, jednak hlavně chtěl předat
Svatému otci Lvu XIII. blahopřání salesiánů a jejich chovanců. Přes 70 000 jich podepsalo gratulační
archy k tomu jubileu, které pak byly krásně svázané. K archům byl přiloţen symbolický dar chovanců
ve výši 12 400 lir. Svatý otec přijal dona Ruu 5. ledna 1903. Ten vyuţil příleţitosti a vyloţil Svatému
otci záleţitosti, které ho tísnily a nakonec přání salesiánů, aby byla turínská Panna Maria Pomocnice
křesťanů byla vyznamenána papeţskou korunovací. Oznámil mu také při této příleţitosti, ţe bude
uspořádán v Turíně kongres třetí salesiánské rodiny, tedy spolupracovníků, kteří se sjedou ve velkém
počtu z celého světa. Svatý otec souhlasil. 17. února 1903 bylo donu Ruovi doručeno papeţské breve
povolující korunovaci obrazu Panny Marie Pomocnice křesťanů. V Turíně. Papeţským legátem k této
slavnosti byl jmenován turínský arcibiskup kardinál Richelmy. Ihned byl vytvořen výbor pro přípravu
tak velké slavnosti. Přední šlechtičny si vzaly za úkol opatřit zlato a drahokamy na koruny. Jeden
z předních turínských zlatníků byl pověřen zhotovením korun. Zpráva o chystané korunovaci se rozle-
těla do celého světa a všude budila veliký zájem a souhlas. Donu Ruovi tím ovšem přibyla spousta
práce. Stále více lidí ho ţádalo o slyšení, přibývaly stohy korespondence. Přitom se zúčastňoval všech
sezení přípravných výborů pro kongres i korunovaci a vyřizoval všechny běţné úkoly svého úřadu. 19.
dubna předsedal generálnímu shromáţdění salesiánských spolupracovníků v Bologni. Odtamtud pak
jel do Florencie. V Turíně se činili s přípravami kongresu i korunovaci. Za hlavní body kongresového
programu byly vytýčeny: „Výchova a výuka mládeţe v nedělních i kaţdodenních oratořích, ve večer-
ních školách, v kolejích studentů i v řemeslnických a zemědělských školách. Apoštolát v misiích. Péče
o vystěhovalce. Šíření dobrého tisku. Úcta k Panně Marii Pomocnici křesťanů.“ Datum kongresu bylo
určeno na 14. 16. května. Dostavili se 3 kardinálové, 27 biskupů a veliké mnoţství kněţí i laiků
z různých končin Itálie i ze zahraničí. Byl to opět triumf apoštolátu Dona Boska a jeho srdce jistě po-
skočilo, kdyţ téměř všichni kongresisté připutovali k jeho hrobu na Valsalice. Pak nadešel veliký den
salesiánů: 17. květen 1903, den korunovace. Od svítání proudily do kostela tak velké zástupy věřících
z okolí, ţe brzy bylo vše doslova ucpáno. To se dalo předvídat. Aby obrovské zástupy věřících, které
se nemohly dostat do kostela, měly alespoň nějaký poţitek z obřadu korunování, bylo dohodnuto, ţe
se obřad jaksi zdvojí tím, ţe kardinál Richelmy bude z vlastního podnětu po korunovaci obrazu
v kostele korunovat jinými korunami sochu Panny Marie ustavičné pomoci, která stála po pravé straně
vchodu a byla k této příleţitosti pozlacena a postavena na stupeň, před nímţ byl postaven oltář, u kte-
rého se od svítání konaly eucharistické bohosluţby jedna za druhou. Davy zaplnily nejen náměstí před
kostelem, ale i přiléhající ulice, takţe nebylo k hnutí. V korunovačním průvodu kráčeli napřed nosiči
různých standart a praporů, klérus a nekončící řada církevních prelátů, v jejichţ čele byl první salesi-
ánský biskup, Jan Cagliero. Poslední byl kardinál legát a za ním don Rua s členy vrchní rady společ-
nosti salesiánů a představitelé jiných řeholí. V kostele před hlavním oltářem obstavěným lešením, aby
papeţský legát mohl vystoupit aţ k hlavě obrazu Panny Marie, předstupuje don Rua a po přečtení pa-
peţského breve přísahá, ţe bude zlaté koruny střeţit, aby navţdy zůstaly na hlavách svatého obrazu.
Na to papeţský legát světí korunky, vystupuje na lešení a připevňuje je na hlavy Panny Marie i Je-
ţíška. Následuje pontifikální mše svatá, kterou celebruje Msgre. Cagliero. Všichni jsou rozechvělí
radostí. i dona Ruy jsou plné slz. Uţ v předvečer v pozdní hodině vystoupil na lešení, chvíli se na
kolenou modlil, pak vstal a v serafínském zanícení políbil na tvář Matku i Syna. Oči plné slz. Ve chví-
li korunovace se rozplakal se vzlykáním. Věděl, ţe tato oslava Panny Marie Pomocnice křesťanů je
zárukou její ještě větší přízně a lásky k rodině Dona Boska.
Kdyţ papeţský legát sestoupil z lešení, šel k hlavnímu vchodu. Pohled, který se mu tam na-
skytl, byl strhující: kam jen oko dohlédlo všude hlava na hlavě, tisíce rukou mává šátky, klobouky,
praporky, ze všech stran doléhá provolávání slávy. Kardinál legát v doprovodu přítomných biskupů
97

10.9 Page 99

▲back to top


klade zlaté koruny na hlavy Panny Marie a Jeţíška. Při návratu do kostela zní fanfáry a sbor zpívá
antifonu: „Zlatá koruna spočívá na její hlavě“ zhudebněnou salesiánským profesorem hudby Doglia-
nim. Večer se pak konal velmi slavný průvod s korunovanou sochou Panny Marie. Slavnosti se zú-
častnilo více neţ 100 000 věřících.
V červnu 1903 uveřejnil don Rua, podle slibu učiněného v roce 1853 v „Katolickém čtení“ po-
jednání o eucharistickém zázraku v Turíně v červnu 1453. Lupiči vyloupili katedrálu a mezi jinými
předměty vzali ze svatostánku monstranci s Hostií. Lup ukryli v pytlích, které naloţili na přivedeného
osla. Pojednou osel klopýtl, padl předníma nohama na kolena, pytle se skutálely, jeden se otevřel,
vypadla i monstrance, ta se otevřela a z ní vypadla Hostie, která se však ihned vznesla do vzduchu a
začala záři jako slunce. Měšťané, probuzení její září, se sběhli i s arcibiskupem k místu, kde byli
ohromeni lupiči. Arcibiskup vzal jeden z kalichů a jménem měšťanů prosil Spasitele, aby odpustil tu
uráţku a na znamení, ţe nezavrhuje město, aby sestoupil opět dolů. Po delším vzývání a odprošování
Hostie začala klesat a ztrácet na záři. Snesla se pomalu do kalichu v rukou arcibiskupa a přestala úplně
vysílat světlo. Byla temná noc.
Ve dnech 23. a 24. června předsedal zase výročním oslavám Dona Boska a jeho nástupce po-
řádaným bývalými chovanci.
20. 7. 1903 zemřel Lev XIII. Don Rua nařídil slavné pontifikální Requiem, který celebroval
biskup Cagliero. 4. 8. 1903 byl zvolen nový papeţ Pius X. Telegrafickou zprávu dostal don Rua
v Aviglianu, kde byl právě na cvičení šťastné smrti s francouzskými kleriky. Byla chvíle odpolední
rekreace. Okamţitě se odebral se všemi spolubratry a domácími do kostela a u hlavního oltáře zanoto-
val Te Deum. V odpolední přednášce mluvil opět o lásce a věrnosti papeţi, jak to ostatně činil na
všech exercičních turnusech. Po zahájení nového školního roku se odebral opět do Říma a 3. listopadu
byl od nového papeţe přijat k soukromé návštěvě spolu s několika inspektory, řediteli, vrchní předsta-
venou Dcer Panny Marie a několika jejich inspektorkami z Itálie i Ameriky. Svatý otec prohlásil:
„Mám velkou radost, ţe mohu být se syny a dcerami Dona Boska a nyní dona Ruy. Děkuji vám za
dobro, které prokazujete církvi. Je patrné, ţe vaše dílo je dílo Boţí a ţe při něm stojí nebeský anděl,
neboť rozvoj vašeho díla a dobro, které konáte, se nedají vysvětlit pouze lidskými silami. Kdyby vás
nepodporoval anděl z nebe, nebylo by moţné pochopit vaše obrovské výkony.“ dona Ruu pozval pa-
peţ ještě k soukromé návštěvě o půl šesté večer. Zdrţel ho pak u sebe tři čtvrtě hodiny, prokazoval mu
velkou laskavost a úctu a udělil mu různé tajné pravomoci jako vrchnímu představenému, které don
Rua uţíval vţdy s krajní opatrností. Nikdo ze spolubratrů nevěděl, co mu papeţ udělil a don Rua toho
pouţíval vţdy jen v situacích, kdy to ţádala čest Boţí a dobro duší.
Padesátileté jubileum vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie 8. 12. 1903
oslavila celá salesiánská rodina zvláštními poboţnostmi a don Rua dal všem za novoroční heslo: „Pěs-
tovat něţnou úctu k Neposkvrněné, vţdy pomáhající Panně Marii s předsevzetím ke cti se chránit
nejen velkých, ale i malých hříchů.“
45. kapitola
V Rakousku, v Polsku a v Belgii (1904)
Podobně jako Don Bosco i don Rua byl známý svou mimořádnou láskou k dělníkům. Nesná-
šel pohled na nouzi a bídu. To osvědčil krásně i při vzniku turínského a pak celoitalského ţenského
„Spolku pro ochranu a pomoc mladistvým dělnicím v Turíně“, který s přispěním a poţehnáním Dona
Boska zaloţila v Turíně v letech 1886–91 slečna Cesarina Altesana. Po smrti Dona Boska nastoupil na
jeho místo v duchovním vedení vznikajícího díla dona Rua. Nejdříve to byla dívčí oratoř v domě za-
kladatelky, kam don Rua posílal v neděli salesiánské kněze. Povzbuzoval zakladatelku ujišťováním, ţe
si Bůh přeje její dílo. Brzy se oratoř s přispěním zámoţných turínských dam přeměnila ve spolek, kte-
rý se v roce 1904 uţ nazýval národním spolkem a v roce 1906 měl 1505 přispívajících „Patronek“,
které se staraly o 13 168 mladých dělnic. V roce 1910 při smrti dona Ruy evidoval spolek uţ 3 588
„patronek“ a 38 921 dělnických dívek. Spolek začal prosazovat nedělní volno dělnic, aby nebyly tvr
vykořisťovány, opatřoval zaměstnání nezaměstnaným, ošetřování a lékařskou pomoc nemocným, so-
ciální pojištění v době nemoci, nedělní a večerní školy analfabetům nebo jen s nízkým stupněm vzdě-
lání, pobyt ve zdravotních a rekreačních osadách pro zdravotně ohroţené a jiné výhody. K tomu
ovšem patřila plná péče o ţivot duchovní. Don Rua sledoval stále toto dílo a salesiáni pomáhali, kde
98

10.10 Page 100

▲back to top


jen mohli. O prázdninách roku 1902 dal Spolku k dispozici ústav Dcer Panny Marie v Giavenu, kde se
po několik týdnů osvěţoval na těle i duši značný počet dívek. V roce 1903 jim zařídil podobnou, ještě
větší rekreaci u moře ve Varazze. Tentýţ rok zařídil pro nejmenší členky Spolku i internát v budově
salesiánské knihtiskárny, která se přestěhovala do jiných prostor. Za symbolicky minimální poplatek
tady nacházely nejchudší dívky ubytování i stravu. V roce 1905 se tento ústav přestěhoval do nověj-
ších a větších prostor. Ale i tam docházel denně salesiánský kněz slouţit eucharistickou oběť a případ-
ně poslouţil jinými svátostmi. To velké sociální dílo vzniklo a rozvíjelo se stále pod dohledem a za
přispění dona Ruy.
Brzy po korunovaci Panny Marie se chystal don Rua opět na vizitační cestu, tentokrát do
Lombardie, Rakouska, rakouské části Polska i do Belgie. 3. 6. 1904 se náhle bez vítání a oslav objevil
ve Vídni. Dva spolubratři ho očekávali na nádraţí a tramvají dojeli do ústavu. Kdyţ se pak roznesla
zpráva o jeho přítomnosti, dostavilo se mnoho spolupracovníků a projevovali milému hostu velikou
úctu. Po krátkém pobytu ve Vídni, odcestoval don Rua do polské Osvětimi, která jako celé Krakovsko
náleţela do rakouské oblasti rozděleného Polska. Cestovalo se vlakem. Dona Ruu doprovázeli dva
spolubratři. Sekretáře a tlumočníka mu dělal P. Alexandr Kotula, který ovládal dobře nejen polštinu,
ale i němčinu.
V kupé s nimi seděl jistý Němec. P. Kotula s ním navázal hovor o Donu Boskovi a salesián-
ském díle. Němec se zájmem poslouchal. Došla řeč i na dona Ruu. Ten rozuměl trochu německy. Tá-
zal se italsky svého druhého průvodce: „O čem hovoří ti dva? – „Slyšíte, o Donu Boskovi a jeho díle.“
– „Tedy jsem se nemýlil. Řekni však P. Kotulovi, ať neprozrazuje moji totoţnost!“ – „Proč ne? Uţ
mluvil velmi hezky o nástupci Dona Boska – to by nebylo správné!“ – „Ne, ne“, přerušil rezolutně don
Rua, „sděl mu okamţitě, ţe nesmí prozradit, kdo jsem!“ A tak se i stalo. A don Rua se věnoval přeru-
šené četbě. Na pozdější domluvy, proč nedovolil prozradit ho, odpověděl, ţe po tolika chvalozpěvech
P. Kotuly by to bylo pro onoho pána veliké rozčarování vidět před sebou tak ubohou postavu kněze.
Do ústavu v Osvětimi vstoupili večer 4. 6. 1904. Tam ho vítal zástup spolupracovníků a
chlapců. Zazpívali mu písně sloţené a zhudebněné k této příleţitosti. Druhý den se v přítomnosti svě-
tícího krakovského biskupa Nowaka a četných politických i církevních osobností konala oslava Panny
Marie Pomocnice křesťanů. Následující den, 6. června, uţ byl na vizitační návštěvě v novém ústavu
v Daszavě, jiţně od Lvova. Také ho tam vítal mezi jinými lvovský světící biskup, velký příznivec
salesiánů. Odtamtud se vrátil do Vídně. Ve Vídni se zdrţel opět jen dva dni, ale za tu dobu ho vyhle-
dalo mnoho vynikajících osobností, mezi nimi i hraběnka Zdenka Chotková, švagrová následníka trů-
nu Františka Ferdinanda. Byla mu předloţena ţádost, aby v Penango Monferrato otevřel ústav pro
německy mluvící salesiánské čekatele. Don Rua ochotně přislíbil. Na zpáteční cestě vizitoval také jiné
ústavy. V Lublani se účastnil slavnosti kladení základního kamene nového ústavu i kostela Panny
Marie Pomocnice křesťanů. V Conegliano Veneto, v ústavu Dcer Panny Marie, kam dorazil 16. 6.
1904, řádila právě chřipka. Byl zakázán styk s okolím. Do ústavu ji však zanesla jedna dobrodinka,
která přes zákaz docházela s pokročilou chřipkou do ústavu. Nakazila se představená sestra Clelia
Ghenghini. Tu přišel don Rua. Byl ihned informován o věci i o tom, ţe se případ infekce přísně tají,
aby se nepokazila veselá nálada děvčat. Při obědě don Rua řekl přítomným: „Bude těţké retušovat
tento případ chřipky. Ale naše milá sestra Clelia trpí touto nemocí za všechny. Ano, ona musí trpět za
všechny ostatní a za to nikdo jiný v ústavu nedostane chřipku. Nejsvětější Panna Maria, vţdy ochotná
k pomoci, ví velmi dobře, co se tu má dělat.“ A tak se i stalo. Třebaţe v městě chřipka řádila ještě
dále, v ústavu nebyl postiţen uţ nikdo.
Při návratu do oratoře se setkal s četnými kardinály a biskupy, kteří se sjeli do Turína
k oslavám stoleté turínské svaty „Consolata“, která byla velmi milá i Donu Boskovi a donu Cafasso.
Po oslavách jmenin Dona Boska se don Rua vydal na vizitaci do Belgie. Vzal to přes Miláno do Švý-
carska, kde se zastavil v Luganu, pak v Bazileji, pak do Štrasburgu a Mety aţ do Bruselu. Ve všech
vizitovaných domech naléhal především a opět na srdečnou, bratrskou jednotu. Kaţdý měl v sobě
potlačit palčivou touhu po změnách, nedovolovat si ostrou kritiku mravů a způsobů země, ve které
pracuje, a místní rodáci nemají zase vystrkovat na odiv své vlastenectví. Křesťanská láska podle pří-
kladu Dona Boska musí spojovat salesiány všech národností v jedno srdce a jednu duši.
V srpnu 1904 se dostalo salesiánům od papeţe Pia X. velmi pochvalného uznání. V osobním
listu vyzvedá Svatý otec jednotlivé činnosti salesiánů v Evropě i v misiích a zdůrazňuje zvláště dílo
salesiánských spolupracovníků. Ti přinášejí velmi časový příspěvek ke kristianizaci lidstva. A to je
99

11 Pages 101-110

▲back to top


11.1 Page 101

▲back to top


také důvod, proč je salesiánská společnost tak oblíbená. A proto ji chválí a doporučuje i papeţ. Vý-
chova mládeţe je nejaktuálnější poţadavek doby. Papeţ vybízí všechny horlivě věřící, aby se připojo-
vali k dílu spolupracovníků a všemoţně je podporovali. Salesiánští spolupracovníci se smějí chlubit,
ţe se těšili rozsáhlé přízni papeţových předchůdců Pia IX. a Lva XIII. a poţívají ještě větší lásky ny-
nějšího Pastýře křesťanského stáda, který byl informovaný, ţe dílo spolupracovníků čítá jiţ více neţ
300 000 členů. Papeţ tomu dílu ţehná a doporučí je všem biskupům.
Od 23. srpna do 13. září se konala desátá generální kapitula salesiánů, poslední za ţivota dona
Ruy. Zúčastnili se jí i tři salesiánští misijní biskupové Cagliero, Costamagna a Fagnano. Zdůrazňovala
se na ní především bratrská láska, klid a ústupnost při rozdílných názorech. Byla to právě doba, kdy se
začal projevovat modernismus. Don Rua se snaţil dusit bludné filosoficko-teologické názory zdůraz-
ňováním základních zásad církve. Díky Bohu nedošlo v salesiánské společnosti k ţádnému odpadu,
coţ při smrti dona Ruy veřejně konstatoval sám papeţ. 3. srpna 1904 došlo na Valsalice k ověřování
totoţnosti ostatků Dona Boska. Rakev byla přenesena do sálu v přízemí a otevřena za účasti asi 200
osob. Tělo bylo poměrně dobře zachované, ústa pootevřená, oči zapadlé, ale celková podobnost rysů
byla ještě patrná. Don Rua uţ v této době trpěl velkým opucháním a bolestmi nohou. Stále ještě však
slouţíval mši svatou s velikou vroucností a přesností. Ministrující spolubratr mu podstrkával po ne-
mocnou nohu stoličku, aby na ní mohl klečet. V době, kdy musel pro nemoc nohou leţet, chtěli mu
spolubratři podávat lepší stravu, ale on se k tomu nedal pohnout. Nemoc se viditelně zhoršovala. Právě
se vrátil z brazilské misie spolubratr P. Josef Solari, který kdyţ viděl Ruův zdravotní stav, chtěl nabíd-
nout Bohu svůj ţivot za jeho uzdravení. K takovému slibu však potřeboval jeho souhlas. Don Rua o
tom nechtěl slyšet a odpověděl mu: „Buď klidný, don Rua ještě neumírá, je mu ještě dopřáno pár
dnů.“ Vědělo se v oratoři, ţe Don Bosco ho ujistil, ţe se nejen doţije jeho věku, ale ţe ho o kousek
překoná (Don Bosco 72 let, 5 měsíců, 15 dní). Don Rua věřil, ţe se ten příslib splní, proto se nenechal
rušit nemocí. V říjnu stejného roku bylo ve Foglizzo otevřeno vlastní mezinárodní salesiánské boho-
slovecké učiliště, o které uţ don Rua tolik usiloval. Později byl tento seminář přenesen do Turína na
„Crocettu“ v ulici Caboto.
V roce 1904 odjelo v různých výpravách do misií přes 200 misionářů a misionářek. Tradiční
slavnosti rozloučení s největší skupinou misionářů 29. 10. se don Rua pro nemoc nemohl zúčastnit.
Nechal se však v lenošce přenést do sálu v přízemí, kde se s ním jednotlivě mohli rozloučit.
8. prosince toho roku byl 25. výročím vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Ma-
rie. Don Rua na to upozornil uţ před rokem a vyzval všechny k vroucím oslavám, protoţe toto datum
je v ţivotě Dona Boska a v dějinách salesiánské společnosti spjato vţdy s mimořádnými milostmi
Panny Marie a aţ do stavby chrámu Panny Marie Pomocnice křesťanů byl osmý prosinec u salesiánů
největším mariánským svátkem. Zdraví don Ruy se zatím natolik zlepšilo, ţe 8. prosince mohl
v bazilice celebrovat slavnou eucharistickou bohosluţbu
46. kapitola
Nová zkouška a misie na Dálném východě (1905)
V roce 1905 nepodnikl don Rua ţádnou cestu do zahraničí jednak pro bolavé nohy, jednak
proto, ţe se sbíraly nové bouře. 25. 3. 1905 o svátku Zvěstování Páně uplynulo půl století od doby,
kdy don Rua jako první salesián sloţil řeholní sliby. Oslavil toto jubileum docela tiše uprostřed kleriků
čili kandidátů kněţství v Ivrei. Jeden novic skládal v tentýţ den sliby.
Od jisté doby se musel don Rua intenzivně zabývat úpravou vztahů mezi muţskou a ţenskou
salesiánskou rodinou. V červnu 1907 zveřejnila Posvátná kongregace pro biskupy a řeholníky „Nor-
mae secundum quas“ – normy, podle kterých se měly řídit vztahy nových řeholních společenství
s jednoduchými sliby. To se vztahovalo i na salesiány. Don Rua nechal přes svého římského vikáře P.
Marenca – který byl jeho zástupcem pro Dcery Panny Marie Pomocnice křesťanů – zjistit v římské
kurii, co by se tu mělo dělat, aby instituce ţenské salesiánské řeholní rodiny neztratila svůj svéráz a
autentického ducha Dona Boska. V kurii však byla formální stránka norem důleţitější neţ vnitřní ţivot
a pravý salesiánský duch. Don Rua se radil také se salesiánskými misijními biskupy. Posvátná kongre-
gace ţádala předloţení stanov institucí a schvalovací listiny, kterými biskupové schvalovali tento insti-
tut diecézního práva pro své diecéze. Don Rua nechal vše pečlivě shromáţdit a zaslat. O všem průběţ-
ně informoval vrchní představenou Matku Daghero. Kongregace trvala na rychlém přepracování sta-
100

11.2 Page 102

▲back to top


nov podle norem. Don Rua povaţoval za potřebné vydat se osobně do Říma, tím spíše, ţe se v červnu
na památku pětadvacetiletého trvání ústavu „Sacro Cuore“ pořádala malá výstava toho, čeho za tu
dobu dosáhli ţáci – učni ústavu. Při té příleţitosti ponavštěvoval členy kuriální Kongregace, kteří byli
do věcí nejvíce zasvěcení, a dověděl se, ţe jde především o hospodářské osamostatnění instituce Dcer
Panny Marie a v tom ohledu, ţe jsou věci uţ dalece zařízené; 14. 6. 1905 měl hodinovou soukromou
audienci u Svatého otce.
Doba prázdnin byla také dobou exercicií. Četní inspektoři ho prosili o hesla na závěr exercicií.
Některá se dochovala: „Doporuč exercitantům, aby vypleli ze své vinice býlí ješitnosti, svévole, lenos-
ti a nečistoty. Pryč s takovými cizopasnými rostlinami! Jeţíš v mém smýšlení, Jeţíš v mých ústech,
Jeţíš v mém srdci.“ – „Jsme na zemi poutníky. Jako poutníci potřebujeme stravu. Tady máš přesvatou
eucharistii, návštěvy, adorace, svaté přijímání.“ – „Potřebujeme světla v temnotách, které nás obklopu-
. Světlem mým nohám je tvé světlo. Tady máš Boţí slovo: slyšené, čtené, rozjímané!“ – „Má-li se
lodička duše udrţet ve správném směru, potřebujeme kompas. Polárkou a mořskou hvězdou je Maria –
kompasem je úcta k Ní!“
Přepracování Stanov Dcer Panny Marie bylo svěřeno P. Marencovi, coţ bylo určitým ohledem
na ně, ale příkaz kuriální kongregace ţádal stroze zrušení jakékoliv formy závislosti jejich institutu na
muţské větvi salesiánů. To sestrám připadalo jako smrtelná rána. Byly o tom informovány velmi ohle-
duplně na výročních exerciciích samým donem Ruou, ale přesto to na ně zapůsobilo jako odkopnutí.
Jednohlasně prohlašovaly, ţe chtějí ţít i umírat jako poslušné a poddané dcery Dona Boska a jeho
řádného nástupce. Na generální kapitule Dcer Panny Marie v září 1905 poděkoval don Rua Dcerám za
takové projevy věrnosti, ale prohlásil také: „Musíme především a ve všem poslouchat svatou matku
církev. Don Bosco, kdyby byl mezi námi, by si nepočínal jinak – i kdyţ by šlo o dispozice protivící se
jeho dispozicím.“ Kdyţ se pak na zasedání četly stanovy v nové úpravě, Dcery jednomyslně trvaly na
tom, aby byly stanovy doplněny dodatky, vyjadřující jejich vůli setrvat ve spojení se salesiány předně
tím, ţe budou vrchního představeného muţské větve salesiánů povaţovat vţdy i za svého vrchního
představeného. Jen tak by bylo moţné, aby uchovaly věrnost duchu Dona Boska. Tak se i stalo. Pro-
hlášení sester zapůsobilo na členy kongregace pro biskupy a řeholníky hlubokým dojmem.
V polovině září byla jiţní Itálie – Kalábrie postiţena velkým zemětřesením, kterému padlo za
oběť mnoho ţivotů a mnoho jiných bylo připraveno o přístřeší. Don Rua dal dispozice, aby salesiánské
domy v nepostiţených oblastech přijímaly sirotky, pokud je jen moţné a uspišoval záměr postavit
nové salesiánské domy i v této horské, chudé a tak potřebné části Itálie. Jinak ale naléhal don Rua, aby
se na pět let zastavilo zřizování nových salesiánských působišť, protoţe nebylo dost sil. Pokles i příliv
nových povolání a rozdělaných věcí bylo příliš mnoho.
23. 11. 1905 bylo v Turíně slavné loučení se skupinkami misionářů, kteří měli prokopávat ces-
ty pro salesiánské dílo v Indii a v Číně. Tak se působiště salesiánů rozšířila na téměř všechny světadíly
a plnil se prorocký sen Dona Boska, ve kterém v roce 1886 viděl své duchovní syny a dcery v Chile,
v Brazílii, na Mysu Dobré naděje, na Madagaskaru, v Senegalu, na Ceylonu, v Hong Kongu, v Číně,
v Austrálii, ve všech končinách světa. Do čela skupiny misionářů v Číně postavil don Rua P. Versig-
liu, který později, v roce 1931, i s P. Caravariou padl v hodnosti apoštolského vikáře jako mučedník
pod ranami námořních pirátů. Skupinka misionářů pro Indii směřovala do nejjiţnější Indie do Tenjore,
v končinách, kde podle prastaré tradice působil a zahynul mučednickou smrtí apoštol svatý Tomáš.
47. kapitola
Nové cesty do ciziny (1906)
Hned 3. 2. 1906 se vydal don Rua opět na cesty a to do Portugalska. Cestou se zastavoval
v těch několika domech, které nebyly v minulém roce zavřeny v rámci taţení proti řeholím. V severní
Francii bylo rušení přísnější neţ v jiţní. Spolubratři se museli oblékat jako světští kněţí a celý vnější
vzhled správy nezrušených domů byl „posvětštěn“. Někteří spolubratři ze zrušených domů odjeli do
misií, několik málo jich odešlo ze společenství. Don Rua zaskočil aţ do Normandie a do Anglie, ale
hned se vrátil a pokračoval do Španělska. První zastávka byla v domě pro pozdní povolání – tzv. Synů
Mariiných ve Vitoria. Kdyţ hoši zanotovali starou hymnu oratoře: „Kupředu, kamarádi, Don Bosco
nás čeká…“, nejen zpíval s nimi, ale i radostně dirigoval. 7. 3. 1906 uţ byl v Portugalsku. Velmi slav-
nostní uvítání mu připravili v Braga. Ale nejvíce se k němu tlačila velká skupina chudě oblečených
101

11.3 Page 103

▲back to top


dětí. V jejich doprovodu přišel aţ do ústavu a řekl spolubratrům: „Musíme se postarat, jak pro tyto
chlapce otevřít nedělní oratoř.“ V jiném portugalském domě měli asi čtrnáctiletého krejčovského učně,
který trpěl padoucnicí. Záchvaty byly téměř denně. Na radu lékaře ho uţ chtěli propustit, aby neovliv-
ňoval druhé. Při návštěvě dona Ruy se na něj chlapec s důvěrou obrátil. Don Rua ho uklidnil, ţe se za
něho bude modlit k Panně Marii Pomocnici křesťanů. Od té chvíle neměl ani jediný záchvat. Byl na
vojně, zúčastnil se první světové války jako sanitní pomocník, ale nikdy uţ se mu záchvaty padoucni-
ce neopakovaly.
Rodiče osmiměsíčního dítěte, postiţeného ošklivou vyráţkou na celém těle a abnormálně se
zvětšující hlavou, ujistil, ţe jej Panna Maria a Don Bosco uzdraví. Vyráţka zmizela velmi rychle aţ na
nějaké flíčky, které se také ztratily, a hlava přestala růst, zatímco tělo dorůstalo, aţ byly hlava i tělo
v plné souměrnosti.
Jednoho spolubratra kněze, který uţ dlouho trpěl krvácením z úst i z nosu, uzdravil okamţitě
poţehnáním Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Okolo půlnoci před Květnou nedělí byl uţ zase v Turíně, ale hned po veliké noci se vydal na
Sicílii. Cestou z Říma do Neapole ho zastihla zpráva o velikém zemětřesení v San Franciscu
v Kalifornii, kde byl zničen i salesiánský dům pro italské vystěhovalce a přilehlý nový kostel. 21.
června dorazil do Messiny a odtamtud do San Gregoria, kde mu přichystali přijetí přímo fantastické,
jak umí citově zaloţení Siciliáni: úřední představitelé, standarty, prapory, vyzvánění, střelba
z hmoţdířů, provolávání slávy, věnce, kytice, házení květů z oken.
Ze Sicílie odskočil nakrátko také na Maltu. I kdyţ tam přijel v jednu hodinu v noci, byl slav-
nostně uvítán i úředními představiteli s vicekrálem v čele. Zase o půlnoci se s Maltou rozloučil a vrátil
se na Sicílii. Také na zpáteční cestě se mu dostávalo mnoho ovací. Třeba v jisté Camaratě ho na ná-
draţí očekávaly zástupy jásajících. Musel vystoupit z vlaku. Vystoupila i velká část spolucestujících.
Dechová hudba, která cestovala stejným vlakem, spustila pochod a nebylo moţné vysvobodit dona
Ruu z rukou davu, aby vlak mohl i s ním pokračovat v jízdě. Po dvou nocích strávených ve vlaku se
zastavil 12. 5. ráno v Lecce. Tam uţ několik měsíců nepršelo a na polích i vinicích vznikly velké ško-
dy. Místní farář ho moc prosil o přímluvu. Hned se odebral do katedrály a modlil se tam před milost-
ným obrazem místního světce Oroncia. Pak se vrátil k ustaranému faráři a povzbudil ho k důvěře, ţe
na přímluvu sv. Oroncia dostanou brzy déšť. Sotva don Rua odcestoval, obloha se zatáhla a spustil se
vydatný déšť v Lecce i v okolí. Don Rua se večer 19. 5. 1906 opět vrátil do oratoře.
V předvečer svátku Pomocnice křesťanů potvrdil papeţ Pius X. zahájení papeţského procesu
blahořečení duchovního vůdce Dona Boska a jeho velkého dobrodince v nejtěţších chvílích, dona
Josefa Cafassa. Salesiáni tím byli velmi potěšeni. Za dobu nepřítomnosti se nahromadila na stole dona
Ruy velká spousta pošty. Aby měl klid k jejímu vyřízení, odebral se do ústavu Dcer Panny Marie Po-
mocnice křesťanů v Giavenu nedaleko Turína.
Začátkem května 1906 vypukla v turínských průmyslových závodech stávka dělníků, kteří si
vymohli úpravu zákona o práci ţen a dětí i zvýšení mezd. Stávka však vypukla znovu v jednom textil-
ním závodě, jehoţ majitel byl dobrý katolík a spolupracovník salesiánů. Kdyţ se ukázalo, ţe stávka
nesleduje hospodářské cíle dělníků, ale politické upevnění moci socialistické „komory práce“, don
Rua s některými věřícími dělnicemi účinně spolupracoval na zlikvidování stávky a čestném urovnání
sporu. Socialisté mu to ovšem měli velmi za zlé.
Od osamostatnění kongregace Dcer Panny Marie od muţské větve salesiánů, nenavštěvoval
don Rua mateřinec sester v Nizza. Začátkem srpna se tam vypravil i s biskupem Msgre. Caglierem.
Formální důvod byla oslava 25letého jubilea představenství vrchní představené Daghero, ale skutečný
důvod bylo vyrozumění sester o jejich osamostatnění podle „Norem“ z Říma. Turínský arcibiskup
kardinál Richelmy byl totiţ z Říma pověřen předáním opravených stanov sestrám a don Rua dostal za
úkol jim tuto úpravu vysvětlit. Don Rua přijal poslušně úkol. Nejen, ţe dispozice Norem vysvětlil
v celém rozsahu a dosahu, ale soukromě i veřejně přestal být vrchním představeným Dcer Panny Ma-
rie a vyloţil všem salesiánům, jak mají být nadále upraveny vztahy muţské větve salesiánů k ţenské
samostatné větvi. Ale matka Daghero se s tím nesmířila a po letech jednání dosáhla od Benedikta XV.
písemný souhlas, ţe přímým zástupcem papeţe pro Dcery Panny Marie je vrchní představený salesiá-
nů a ţe Dcery mají k duchovním sluţbám přednostně pouţívat muţskou větev salesiánů. Don Rua, i
kdyţ si takové řešení ze srdce přál, neučinil nikdy v tom směru ani krůček.
102

11.4 Page 104

▲back to top


Velkými trny v růţích roku 1906 byly zkáza kostela a fary v San Franciscu v Kalifornii, zru-
šení ústavů ve Valparaiso a Talco v Chile a poţár domů v Londýně. To však byla jen příprava na Kal-
várii, která dona Ruu čekala v dalším roce.
48. kapitola
Události ve Varazze (1907)
O svátku Tří králů 1907 prosil don Rua všechny spolupracovníky o finanční pomoc. Hospo-
dářská situace byla zlá; k starým dluhům přibývaly nové, rozestavěnost domů i kostelů velká a časté
pohromy vytvářely nečekané potřeby. Od 19. výročí smrti Dona Boska vyzýval salesiány k horlivému
následování ctností zakladatele, především jeho lásky k chudobě. Láska k chudobě a její praktikování
v ţivotě, to byly věci, které don Rua nejčastěji doporučoval po celý ţivot.
9. března 1907 tomu bylo 50 let, co zemřel Dominik Savio. Chovanci oratoře oslavili tento
den jako svátek. V promluvě na konci oslavy don Rua vyzvedl ctnosti tohoto andělského hocha, zvláš-
tě zboţnost, blíţeneckou lásku, kajícnost, poslušnost, píli a pokoru. Vzpomněl také na vycházku
s Dominikem, kdyţ ho kdysi doma navštívil a slíbil chlapcům společný výlet do rodiště Dona Boska a
k hrobu Dominika Savia před prázdninami. O 2. neděli velikonoční, 7. 4. 1907, bylo zaloţeno v Turíně
středisko bývalých salesiánských chovanců. První zapsaní členové se shromáţdili v pokojíku Dona
Boska, tam pro ně Don Rua slavil eucharistickou oběť a měl při té příleţitosti promluvu, ve které vy-
zvedl, ţe Don Bosco byl celý láska, trpělivost, přátelskost, zboţnost, úcta k Panně Marii Pomocnici
křesťanů a k nejsvětější svátosti oltářní, ale také pravá katolická veselost. Jako student zaloţil spolek
veselých a veselosti zůstal věrný po celý ţivot. Měl rád hry, vycházky i drobná pohoštění
v dovolených a čestných mezích.
Donu Ruovi se v tu dobu znovu vrátily bolesti nohou, nikoliv však tolik, aby se nemohl pohy-
bovat a hned po oslavách bývalých chovanců se vypravil znovu na vizitační cesty. První zastávka byla
v Sanpierdarena, druhá v blízkém Varazze. Tam šel slouţit mši svatou do kaple Dcer Panny Marie
Pomocnice. Po mši svaté sestry, aby nezmeškaly setkání s ním, vynechaly obvyklou duchovní četbu a
šly ho čekat ke dveřím sakristie. Dostaly však za to od něho výtku, ţe příliš zkrátily beztak jiţ krátké
díkůčinění po svatém přijímání. Don Bosco zavedl tuto četbu po mši svaté právě proto, aby se pro-
dlouţila doba díkůčinění. Na oslazení výtky jim však podal kaţdé jednu karamelu. Posnídal v hovorně
a v devět hodin měl uţ být v chlapeckém ústavu. Mezitím se však po Varazze rozneslo, ţe don Rua je
tam, a nahrnulo se tam takové mnoţství lidí, především nemocných, trpících a nezaměstnaných, ţe
v jedenáct hodin se ještě nemohl vzdálit. Nedočkavý ředitel chlapeckého ústavu pro něj přišel, ale
musel čekat aţ do dvanácté.
V následující den 23. 4., slavil v ústavu eucharistickou oběť komunity. Netušil ani on, ani
ostatní, ţe je tam naposled. Odtamtud pak navštívil v krátké době řadu jiných salesiánských pracovišť
na italské riviéře a okolí. V tu dobu došla zpráva o velkém zemětřesení v Mexiku. Ačkoliv byla
v tamním salesiánském ústavu srovnána se zemí dvě křídla, ve kterých byly loţnice chlapců a veliká
část středního traktu, nikdo nepřišel o ţivot. Hmotné škody však převýšily 75 000 tehdejších lir.
25. dubna byl jiţ ve Faenze, kde se slavil s velkou okázalostí třetí kongres nedělních oratoří.
Byla tam řada biskupů i civilních reprezentantů. Po návštěvách řady míst v Lombardii, Benátsku, Tri-
dentsku aj. se vrátil do Turína ke své obvyklé práci. Po slavnosti Panny Marie Pomocnice křesťanů se
vydal na další vizitační cesty.
O svátku svatého Jana Křtitele, který se slavíval stále jako jmeniny Dona Boska, podepsal
Svatý otec Pius X. Votum o zahájení procesu blahořečení Dona Boska, čímţ mu začal příslušet titul
„venerabilis – ctihodný“. Kardinál Vives y Tuto donesl příslušnou listinu řediteli ústavu Nejsvětějšího
Srdce Jeţíšova v Římě a gratuloval všem salesiánům. Brzy po této radosti přišla však nenadále nejtěţší
rána na salesiány, která se nejvíce dotkla dona Ruy. A stalo se to právě ve Varazze 29. 7. 1907. V osm
hodin ráno se objeví v hovorně ústavu savonský viceprefekt Dominik Silva, poručík Montelesson,
velitel policejní stanice ve Varazze, policejní komisař Šuša, pověřenec Favini a osm policistů. Vrátný
se jich zeptal, kdo jsou a co hledají.“Jsme představitelé policie. Kde jsou salesiáni a jejich ţáci?“ –
„Jsou všichni v kapli na ranní bohosluţbě.“ Nechali si ukázat ústavní kapli a přes sakristii do ní hned
vstoupili. Seřadili se před oltářní mříţkou, aniţ sundali pokrývky hlavy. Byla právě mše svatá za ze-
mřelé.“Dost toho modlení, ihned ven!“ rozkřikli se. Chlapci zbledli strachem. Byli všichni vypuzeni
103

11.5 Page 105

▲back to top


z kaple. Ţáci byli odděleni od vychovatelů a všech představených. Někteří spolubratři asistenti chtěli
odejít do jídelny. Byli odstrčeni.“My sami stačíme na dozor chlapců“, zabručeli policisté. Všichni
salesiáni byli nahnáni do jedné učebny a pod dozorem policistů museli uvést a podepsat osobní dotaz-
níky. Viceprefekt Silva hledal ředitele Vigliettiho. Ten hned přiběhl a uvedl prefekta do své kancelá-
ře.“Závaţné, velmi zlé věci, důstojnosti“, začal prefekt.“Zde se páchají neuvěřitelné hanebnosti.“ Ře-
ditel se cítil takovými slovy uraţen a jeho myšlenky zaletěly hned k jisté paní, která ho před krátkou
dobou opětovně informovala, ţe jistá pochybná ţena, jménem Besson, šířila hanebné řeči o salesiá-
nech a jejich ústavu. Proto s úsměvem odpověděl: „Ach, Besson! Ale, milý pane, proč jste se neinfor-
moval u kohokoliv ve městě, kdo a jaká je Besson! Mohl jste si ušetřit takový zákrok a nám zbytečný
strach. Kdekdo ví, ţe Besson je velmi nečestná osoba a byl jsem uţ informován, ţe nás hanebně po-
mlouvá. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Kdyţ se pomluvy opakovaly, nechal jsem jí přes policii
pohrozit ţalobou. Není na tom zbla pravdy.“ – „Besson i jiní obviňují vás a já jsem tu, abych ţaloby
vyšetři“, odpověděl viceprefekt. V ty dny byl v ústavě hostem misijní biskup Msgre. Cagliero. I on
dostal jen s nesnází dovolení opustit ústav. Čtyřem kněţím nebylo dovoleno odejít do města slavit
eucharistickou oběť, ke které byli sjednáni. Naštěstí byly právě prázdniny a v ústavu bylo ze 700 jen
asi 25 chovanců. Ti byli po skupinkách odváděni do policejních kasáren a vyslýchani v přítomnosti
Besson. V poledne byli všichni přivedeni do ústavní jídelny k obědu. Salesiáni k nim nebyli puštěni.
Po obědě byli opět odvedeni do kasáren. První byl vyvolán a předveden před školního inspektora Za-
glia ředitel. Ten si ho důleţitě prohlíţel a pak ho vyzval, aby mu přiznal vše jako otci. Ředitel poděko-
val a poţádal ho, aby mu laskavě sdělil, jaká obvinění jsou vznášena proti salesiánům.“Černé mše!“ –
„Nevím, co tento výraz má znamenat!“ – „Nehrejte naivního. Přiznejte se. Je nebo není pravda, ţe jste
konali černé mše!“ V tom vystoupil komisař Sáša a sdělil řediteli, co je obsahem termínu „černá mše“,
kterých se měly účastnit i řeholní sestry a duchovní z města. Slušnost a mravnost nedovoluje člověku
opakovat líčení komisaře o těch orgiích, kterých se měly účastnit i řeholní sestry a duchovní
z města.“Popírám vše, popírám vše!“ odpověděl ředitel Viglietti. To podráţdilo školního inspektora.
Vstal a řekl: „Teď jděte. Nechávám vás vašemu osudu.“
Celá tato špinavá akce proti salesiánům byla předem tajně zosnovaná. Jako hlavní ţalobce a
svědek vystupoval jistý patnáctiletý Karel Marlanio, zvaný Alexandr Besson, protoţe ho Besson adop-
tovala jako nalezence. Tento nenormální hoch, později úředně prohlášený za mravně a psychicky ne-
zodpovědného, byl asi půl roku chovancem salesiánského ústavu ve Varazzo, takţe znal jména před-
stavených i četných spoluţáků. Předloţil na policii takzvaný deník pořízený v kopiích, ve kterém po-
pisoval, co údajně viděl a slyšel. Ve skutečnosti to byly nejen divoké erotické fantazie, výmysly a lţi,
ale zlovolné zrůdné kompilace pod vedením Besson a celé skupinky nepřátel kněţí a církve, kteří
v dohodě s proticírkevním ţurnalismem osnovali velký mravní skandál, který by byl důkladně rozma-
zán v novinách a časopisech a zasadil by těţkou ránu nejen salesiánům, ale všem církevním výchov-
ným institucím. Večer byli chlapci i salesiáni propuštěni aţ na dva – jednoho spolubratra koadjutora a
jednoho klerika, kteří byli zatčeni a uvězněni v Savoně. Ústav pak byl zavřený, chlapci odesláni ke
svým rodinám. A ihned se rozpoutala divoká kampaň v tisku. Na prvních stranách byly velkými pís-
meny dráţdivé tituly: „Nemravnosti ve Varazze“ – „Neslýchané hanebnosti na koleji salesiánů ve
Varazze“ – „Hanebná pohoršení ve Varazze“ – „Nemravnosti kněţí“ apod. A v článcích pod nimi se
„masnými slovy“ líčily údajné hanebnosti podle deníku Marleria i jinak vybásněné novinářskými
zpravodaji. Vlny antiklerikalismu se vysoce zvedly a rozlévaly se po celé Itálii. V okresním městě
Savoně se uţ večer 30. 7. 1907 srotily davy a zle povykovaly před residencí biskupa, následující den
pak před seminářem, před byty kanovníků a katolických spolků a zvláště před salesiánským ústavem.
Ve Varazze se naopak shromáţdili stoupenci salesiánů a hlučně manifestovali proti násilí, které se jim
dělo. Ale vlny nenávisti se rozlévaly do šířky. Novinářské kachny a lţi se stávaly drzejší. Pomluvy,
hrubé protikněţské manifestace a tupení nabývaly na síle. Nepřátelé chtěli vyvolat generální stávku.
Ale po prvním omráčení se hned začali organizovat k řádnému odporu i přátelé a spolupracovníci. Po
zavření ústavu ve Varazze jmenoval don Rua několik právních zástupců, kteří podali ţalobu proti po-
mluvám a posouvačům. Nejvíce se však angaţoval bývalý chovanec, vládní rada Posseto, kterému se
nelíbily příliš tiché a mírné způsoby obrany. Jel do Turína a vyhledal dona Ruu. Ten na něho hleděl
unavenýma a zaslzenýma očima, bledý a vyčerpaný.“Pane doktore, byl jste vţdy dobrý k nám, co jsme
po jistou dobu byli vašimi představenými, případně kamarády. Přišel jste mne také potěšit, je to prav-
da?“ – „Ne, vysocedůstojný otče Ruo, já vám nesu cosi víc neţ utěšující slovo, které se lehce pronese.
icházím vlastně s něčím hmatatelnějším a praktičtějším. Řekněte mi především, co jste uţ podnikli
104

11.6 Page 106

▲back to top


proti situaci, která se očividně zhoršuje, abyste ochránili čest a dobré jméno druhých ústavů?“ – „Co
máme podnikat a jaký postoj zaujmout proti řádění zednářské lóţe? Víme uţ předem, ţe se nám nevěří
a ţe špína zvířená ďábelskými silami se stále rozšiřuje s klidným přihlíţením, i se souhlasem úřadů.
Proč nás úřady nechrání? Proč úřady, které přece mají k tomu moc, neučiní přítrţ skandálu? A ostatně,
věřte mi – to je má největší bolest – vše, co se děje dobrého nebo zlého, se děje vţdy s Boţím dopuš-
těním. Co mne postihuje, je vina, která jde výlučně na mé konto. Příliš jsem důvěřoval svým silám,
kdyţ mi bylo od Dona Boska nabídnuto místo, které nyní obsazuji. Neměl jsem tento úřad přijímat.
Ujišťuji Vás však, ţe jsem tak po mnoho naléháních učinil jen a jen z poslušnosti, které jsem byl vá-
zán. Teď mne po tolika letech trestá Bůh za to přijetí. Bohuţel jsou se mnou provinilým trestáni i dob-
ří a nevinní. Stravuji se v slzách a modlitbách a prosím Boţí dobrotu, abych já sám nesl svůj trest.“ –
„Prosím moc za prominutí, drahý done Ruo, ale teď děláte křivdu sobě samému a proviňujete se i proti
úctě a uznání k Donu Boskovi. Kdyţ si ze všech druhů vašich kamarádů vyvolil právě vás, věděl
dobře, co dělá a komu svěřuje řízení svých velkých podniků. Ne, ne, Don Bosco volil dobře. Zárukou
a potvrzením této správnosti je obdivuhodný rozvoj, jaký proţívá jeho dílo v Itálii i v cizině pod vašim
udivujícím vedením a také úcta a váţnost, jakou vám prokazují všichni vaši podřízení.“ A pan rada
trval na tom, ţe se musí státnímu prefektovi podat rázný protest se ţádostí o přísné a podrobné vyšet-
ření jednotlivých domů a aţ do skončení takového vyšetření nesmí být připuštěno ţádné tupení a poni-
ţování. Donu Ruovi se taková gesta nezdála ve shodě s odevzdaností a tichostí poţadavků evangelia.
Čím více ho však pan rada přesvědčoval, ţe se to neprotiví evangeliu, zřetelněji ohříval jeho duch,
jeho oči se rozzařovaly a celý vzhled okřával. Bylo to opravdové oţivení a zmrtvýchvstání. Jeho rty
zašeptaly modlitbu díků, pozvedl oči k nebi a jako ve vytrţení zvolal: „Ne, ne, brány pekelné ji ne-
přemohou!“
Prostřednictvím právních zástupců bylo pohroţeno ţalobou všem časopisům, které by ještě
rozšiřovaly hanebné pomluvy. Znovu byl podán protest nejen u místních úřadů, ale i na ministerstvo
vnitra s výzvou k případnému podrobnému vyšetření případu. Do té doby, ať se postupuje podle práva
a spravedlnosti. Účinek se objevil téměř ihned. Od 4. 8. začaly noviny troubit na ústup. Některé krajně
levicové časopisy pokračovaly s pobuřováním proti kléru. Ve Florencii došlo k manifestacím, při kte-
rých byli někteří zraněni. V Římě byli veřejně tupeni kardinálové. Ve Varazze se opětovně konaly
velké manifestace na obranu salesiánů. A don Rua? S důvěrou v Pána opakoval: „Nechte je dělat, Pán
to dá do pořádku!“ Asi si vzpomněl na sen Dona Boska po tři noci roku 1884 o ďábelském spiknutí ke
zničení salesiánské společnosti, který se teď uskutečnil. Uprostřed těchto vzruchů a starostí podává 6.
8. 1907 všem domům zprávu o zahájení papeţského procesu blahořečení Dona Boska. Na konci listu
se zmiňuje o událostech ve Varazze a píše: „Zloduch se nám chtěl asi pomstít za poctu připravenou
Donu Boskovi. Vyvolal nejhroznější bouři proti naší společnosti. Doufáme však, ţe Pán ve své neko-
nečné moudrosti vyvodí dobro ze zlého.“ Obloha se začala vyjasňovat. 29. 8. byl propuštěn z vězení
spolubratr koadjutor, ţaloba proti němu byla odvolána jako bezdůvodná. 17. září byl propuštěn se
stejným odůvodněním i klerik. Ve Varazze byl přivítán s velkou slávou a v jásajícím průvodu dopro-
vázen z nádraţí do ústavu, kde bylo zazpíváno radostné Te Deum. Celá kaple hlaholila provoláváním
slávy klerikovi, salesiánům, Panně Marii Pomocnici křesťanů a Donu Boskovi. Celé Varazze znělo
hudbou a chválou na salesiány. 6. října přinesli zástupci občanů uvězněným dary „na památku na je-
jich slavné dny“. 2. listopadu 1907 odhlasovala zemská správa jednomyslně znovuotevření koleje. 20.
11. podepsal příslušný dekret ministr vnitra a vítězství bylo dosaţeno. Viceprefekt Silva byl sesazen
z úřadu. Tři ţurnály byly odsouzeny k pokutě a odvolání. Soudní řízení vyvolané ţalobou salesián-
ských právních zástupců se táhlo aţ do roku 1912, ale v tichosti, aby nebyli veřejně zahanbeni různí
představitelé veřejné moci, kteří se lehkomyslně propůjčili k vyvolání a šíření tak hanebných výmyslů.
Karel Marlario byl soudně prohlášen za psychopata s úchylným myšlením v oblasti erotiky, se znaky
trvalé nepřístojnosti a nenormálnosti v ohledu jak psychickém, tak tělesném.“
Don Rua potom děkoval Boţí Prozřetelnosti za to, ţe právě salesiánskou společnost učinila
terčem tak ohromného útoku zosnovaného na nejvyšších místech evropského zednářství. V té době asi
učinil slib, ţe se vypraví do Svaté země na smírnou kající pouť. Nebyla to od jedenaosmdesátiletého
starce s trvale bolavými a opuchlými nohami malá oběť.
29. září, o svátku svatého Michala, uspořádali bývalí chovanci dona Ruy velkou manifestaci
věrnosti a oddanosti, aby potěšili jeho zarmoucené srdce. Kolem 4 000 se jich vypravilo pěšky na Val-
salice ke hrobu Dona Boska a tam za přítomnosti vysokých církevních i státních představitelů pěli
105

11.7 Page 107

▲back to top


chvály na zakladatele salesiánů i jeho velké dílo. Podobně se to opakovalo ve Valdoccu při oslavách
Neposkvrněné. Byl to velký hymnus díkůčinění. Moc satanova byla opět jednou zlomena.
49. kapitola
Při plnění slibu (1908)
31. 1. 1908 o dvacátém výročí smrti Dona Boska rozeslal don Rua celé salesiánské rodině
oběţní list, aby všechny povzbudil v té těţké chvíli.“Události minulého roku jsou Boţím napomenu-
tím, abychom dbali na nebezpečí, která jsou spojena s tak choulostivým a nesnadným posláním vy-
chovatelů mládeţe. Milujeme-li opravdu Dona Boska, jak to tolikrát prohlašujeme, pak musí být naší
první starostí zachovávat tu ctnost, která tolik leţela na srdci našemu Zakladateli, “ stojí kromě jiného
v oběţním listu.
Jiţ 3. 2. 1908 se don Rua vydal na pouť do Palestiny. Byla to cesta spojená s vizitací salesián-
ských domů, leţících na cestě: Miláno, Mogliano Veneto, Gorica, Radna, kde se přesvědčil o krajní
chudobě tamních spolubratří, takţe sám jim chtěl přispět, dále Zábřeh, Bělehrad, Sofie, Cařihrad.
Dlouhá trať přes Jugoslávii a Bulharsko byla krajně vyčerpávající a trvala dva dny a noci. Zvláště
první noc byla těţká. Jen s námahou se udrţel na malém místečku v koutě vagonu, tak bylo vše přepl-
něno. 16. února dojeli po velkých strastech do Cařihradu. 18. února se tam konala zádušní bohosluţba
v „třicátý den“ za superiora františkánů, který byl tamním salesiánům velice milým a vlivným dobro-
dincem. Don Rua se této bohosluţba zúčastnil. I tam se hned svým asketickým, produchovnělým zje-
vem stal středem pozornosti a všichni přítomní představitelé různých řeholí ho prosili o poţehnání.
Kvůli turecké nepřízni byli cařihradští salesiáni uţ šest let téměř bez činnosti. Don Rua se o
vše zajímal a povzbuzoval spolubratry. Aby mohli něco dělat, potřebovali přikoupit kousek pozemku.
Ale uţ do té doby to nebylo moţné. Don Rua chtěl pozemek shlédnout. Poloţil tam několik medailek
Panny Marie a potichu se při tom modlil. Uţ 24. února zmizely nejtěţší překáţky. Don Rua se tam
opět podíval a poţehnal pozemek. V květnu uţ začalo jednání s vládou o novostavbu. Tamní předsta-
vený měl obavy, ţe se vše zvrtne. Sdělil to v červenci v Turíně donu Ruovi. Ten mu klidně odpověděl:
„Ţádné strachy, do dvou let bude vše v pořádku.“ A opravdu byli do dvou let tamní salesiáni uţ
v novém ústavu.
V Cařihradu nasedl 24. února na parník do Smyrny. Plavba byla naprosto klidná, takţe kněţí
mohli na parníku celebrovat. Brzy na to však přišla bouře, kterou don Rua značně trpěl. Ve Smyrně
mu prokázalo všechno tamní duchovenstvo, počínajíc místním arcibiskupem, velkou úctu a zájem.
Konec masopustu 2. března trávil uţ v Efezu. Vydal se na pouť k zříceninám podvojné mariánské
baziliky, ve které v roce 431 bylo prvním českým koncilem obhájeno dogma o Boţím mateřství Panny
Marie. Dlouho se tam zdrţel s obdivováním a v modlitbě. Poobědval to málo, co si ráno vzal sebou. 6.
března pokračoval v plavbě do Bejrútu. Odtamtud vlakem do Damašku a do Kaify.
Kdyţ se dostal na lodičku na Genezaretském jezeře, byl hluboce pohnutý, ţe se plavil po stej-
ných vodách, po kterých tolikrát plul Spasitel a jeho apoštolové. K večeru dospěl do Tiberiady, kde je
očekával představený místních františkánů. Druhý den po mši svaté zajeli loďkou do Kafarnaa, pak
zpět a do Betsaidy i Magdaly. Na ty posvátné končiny byl překrásný pohled, ale donu Ruovi bylo
v duši smutno nad tím, ţe ze všeho, co bylo v počátcích křesťanství tak krásné, obydlené a svaté a kde
Spasitel světa osobně učil a vykonal tolik divů, zbyly jen ruiny. 14. března se dostali do Nazaretu, kde
byla i nějaká stanice salesiánů. Kdyţ byl don Rua v tlačenici spolubratrů i hostů, napadlo jednoho
spolubratra ostřihnout mu kousek kleriky na památku. Nepodařilo se mu to, ale poškodil na rukávu na
viditelném místě jediné šaty představeného. Don Rua si na to trpce stěţoval řediteli, viděl v tom ne-
zodpovědné počínání proti chudobě a odřekl večerní slůvko, protoţe klerika musela do opravy a on
byl zatím oblečený jen v chatrném, krátkém svrchníku. V Nazaretu pobyl týden a ponavštěvoval pa-
mátnosti města i okolí. Vypravil se i na Tábor, vzdálený tři hodiny chůze. Jeho průvodci jeli na mu-
lách, ale on šel celou cestu tam i zpět pěšky. V Nazaretu oslavil i svátek svatého Josefa. Pak se vydal
na další cestu do Betléma Rovinou esdrelonskou přes Naim a Samařsko stále pěšky. Jeho průvodci na
něj opět a opět naléhali, aby sedl na koně nebo mulu. Sjízdné cesty tam nebyly. Konečně poslechl a
nasedl na koně. Kůň však po chvíli klopýtl a jeho jezdec padl na zem tak nešťastně, ţe letěl hlavou
napřed a poranil se na čele. Ihned se se smíchem zvedl a řekl, ţe mu jinak nic není a pokračoval
v cestě pěšky.
106

11.8 Page 108

▲back to top


V Naimu se zastavil u malého památníku, který tam zbudovali františkáni na památku vzkří-
šení vdovina syna a po chvíli rozjímání se pomodlil i se s svými průvodci Otčenáš, Zdrávas a Sláva
Otci, aby Boţí milosrdenství vzkřísilo tolik politováníhodných lidí, kteří smrtelným hříchem ztratili
ţivot nadpřirozený. V Nablusa – starodávném Sichemu – se podařilo najmout skromnou bryčku a tak
pokračovat v cestě. V Gifue ho prosil místní farář, aby navečer udělil svátostné poţehnání spojené
s modlitbami za déšť, protoţe uţ několik měsíců nepršelo. Don Rua uposlechl a neţ se výprava dostala
do Betléma, přišel vydatný déšť. Don Rua poznamenal s úsměvem: „Prosili jsme za déšť. Tak teď
oplachuje i nás.“
Následující den uţ celebroval v Betlémě v kostele tamní naší oratoře. Kostel byl doslova „na-
bitý“ a podávání svatého přijímání trvalo 35 minut. V Betlémě byla také dívčí oratoř Dcer Panny Ma-
rie Pomocnice křesťanů. I tu navštívil. Po italském uvítání ze strany děvčat, které obdivoval i co do
krásné italštiny, chtěl dát dětem něco na oslazení jazyka. Jeho průvodce vytáhl z kapsy tubičku máto-
vých lentilek. Mohlo jich být do třiceti. Don Rua řekl pokorně a s důvěrou: „Tak dobrá, začneme roz-
dělovat. Prozřetelnost nám přijde na pomoc!“ Děvčat i s drobotinou bylo okolo 200 a přece lentilky
stačily pro všechny, dokonce kaţdá několik. Kdyţ uţ dostala všechna děvčata, řekl don Rua: „Musím
dát i sestrám“, a rozdílel i dvanácti sestrám; poslední dal i tubičku. Z Betléma zašel do Cremisanu, kde
byl první salesiánský ústav v Palestině a do Beit-Gemal, kde rovněţ působili jeho duchovní syno.
7. dubna sestoupil pěšky k Mrtvému moři. Dlouho rozjímal o pustině kolem, zvedl oči k nebi a
hlasitě se modlil: „Dobrý Jeţíši, prosím tě, nedovol, aby tě v našich domech uráţeli nestydatými hří-
chy“ a na kolenou se se svými průvodci pomodlil třikrát Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci. Pak se
v slzách modlil tiše dále.“Byla to chvíle opravdové bolesti srdce a úzkostné bolesti“, píše jeden
z průvodců. Snad právě v tuto chvíli vytryskla z jeho srdce modlitba: „Pane, jsem ve tvých rukou.
Sešli na mne jakoukoliv bolest, jakékoliv utrpení, ale nedopusť, aby se opakovaly hanebné pomluvy
ve Varazze.“ Potom vystoupil k Jordánu, k místu Engaddi, kde podle tradice sv. Jan Křtitel pokřtil
Pána Jeţíše. Vyzul boty i punčochy a s pomocí průvodců vstoupil usebraně do vody. Ve svatém týdnu
konal všechny obřady v ústavním kostele v Betlémě, ale při tom se účastnil také hlavních liturgických
slavností v Jeruzalémě. Na Velký pátek konal s tisícovými zástupy věřících kříţovou cestu ulicemi
Jeruzaléma a bolelo ho stejně jako i ostatní, ţe Turci ustavičně rušili a hlučeli, aby tak dali najevo, ţe
oni jsou tam páni a majitelé svatých míst.
Na velikonoční pondělí 20. 4. se v Betlémě rozloučil se všemi a vydal se na zpáteční cestu.
V Jaffě přestoupil z vlaku na parník a 21. dorazil s dvěma průvodci do Alexandrie, odtamtud na Sicílii.
Také tam mu v jednom městě „ctitelé“ postříhali svrchník tak, ţe v něm nebylo moţné cestovat. Kdyţ
to zjistil, zvolal: „Za to budou pykat!“ V tomhle nemohu chodit a prosil jednu sestru z místního ústa-
vu, aby mu to narychlo nějak spravila, protoţe po obědě musí pokračovat v cestě. Díra byla uprostřed
pláště a nebylo ji moţné v tak krátkém čase vyspravit. Sestra to zalátala, jak se dalo a don Rua
s veselou tváří oblékl polátaný plášť a pokračoval v cestě. Kdyţ uţ byl na cestě z Katánie, přiběhl
k němu plačící otec s chlapcem, který byl dosud chovancem ústavu a na lékařský příkaz jej musel
opustit, protoţe měl jakousi infekční nemoc očí. Don Rua vloţil chlapci ruce na hlavu a řekl přítom-
nému řediteli ústavu: „Tento hoch můţe zůstat v ústavu, protoţe mu nic není.“ Domácí lékař, který byl
také přítomen, vybuchl: „Oho, já jsem tedy hlupák a ničemu nerozumím.“ Don Rua neodpověděl a
spěchal na nádraţí. Lékař se chtěl hned přesvědčit, prohlédl chlapce a shledal, ţe oči jsou úplně zdra-
. Za to donu Ruovi ubývalo zřetelně sil. Na této pouti ztratil sedm zubů a bylo vidět, s jakou náma-
hou se drţí na nohou. Dříve se při sezení nikdy neopíral, teď uţ musel. 20. května odpoledne se po
třech a půl měsících vrátil opět do turínské oratoře.
Po kázání novény k Panně Marii Pomocnici zapěl Te Deum a udělil svátostné poţehnání. Tím
byla ta druhá vyčerpávající pouť skončena. Jeho oděv byl po návratu z poutě tak sedřený, ošumělý,
postříhaný, potrhaný, ţe uţ ho nebylo moţné nosit. Ale jen s velikou výmluvností se podařilo spo-
lubratrovi v Miláně vyměnit mu vše za nové, aby mohl na návštěvu k místnímu arcibiskupovi. Při
návratu do Turína se domáhal vrácení těch svých „hadrů“ a byl nespokojený, ţe to nemohl dále nosit.
O svátku svatého Jana Křtitele se časně ráno vypravil k hrobu Dona Boska na Valsalice. Tam
ho uţ očekávali četní bývalí chovanci, poprvé ne aby se modlili za zemřelého, ale za uspíšení jeho
veřejné oslavy na oltářích. Také v obvyklém oběţním listu s tím datem děkoval don Rua za vítězství
ve Varazze a za zahájení procesu blahořečení Dona Boska.
107

11.9 Page 109

▲back to top


V tuto dobu však uţ byl zahajován v Turíně také diecézní informativní proces o ţivotě, ctnos-
tech a pověsti svatosti eucharistického Dominika Savia. Jako první svědek tu vypovídal arcibiskup
Cagliero, protoţe odjíţděl zpět do Ameriky, a jako druhý don Rua, který byl oddaným Dominikovým
kamarádem v oratoře.
108

11.10 Page 110

▲back to top


VII. část
Vždy s Donem Boskem
50. kapitola
Poslední cesta do Říma (1908)
O letních prázdninách 1908 don Rua se bez ohledu na chatrné zdraví zúčastnil asi na všech
turnusech duchovních cvičení spolubratrů i sester. 1. srpna světil v oratoři velký sál pro gymnazisty.
26. srpna při návratu z exercičního domu sv. Bernarda mu chtěl na hrbolaté kamenité cestě poskytnout
podporu. Přitom jej však bezděky kopl do bolavé nohy a otevřel mu ránu bércového vředu. Don Rua
nic neřekl, nepostěţoval si, nezmínil se o bolesti, která byla patrná v jeho tváři. Ta rána jej pak trápila
dlouho – aţ do smrti. Po exerciciích a obláčkách nových kandidátů si dopřál trochu odpočinku tak, ţe
po několik dní seděl při práci na divanu, místo na ţidli. Jeho stav se zlepšil a on se tak připravil na
poslední cestu do Říma, aby Piu X. předal ke dni zlatého jubilea kněţství nový salesiánský kostel
v dělnické čtvrti Říma – kostel Panny Marie Osvoboditelky. Vydal se na tu cestu 10. 11. 1908.
16. listopadu se účastnil v Římě oslav kněţského jubilea papeţe a 28. listopadu svěcení kostela Panny
Marie Osvoboditelky. Ještě ten večer měl mít soukromou audienci u papeţe, ale pro papeţovu nemoc
z toho sešlo.
V době čekání na audienci ponavštěvoval různé salesiánské ústavy v blízkém i dalekém okolí
Říma. V Trevi mu připravili slavnostní vítání za účasti starosty a zástupců města. Chovanci ústavu
nosili podle tehdejšího zvyku stejnokroj. Jeden chlapec v novém stejnokroji běţel po schodech, dostal
závrať, spadl a narazil hlavou do schodiště. Mezi hosty slavnosti byl lékař, který chlapce ohledal a
prohlásil jeho stav za velmi váţný. Také další přivolaný lékař vyslovil stejný názor. Přes úsilí lékařů
nebylo moţné přivést hocha k vědomí. Přišel také don Rua, poloţil chlapci na krk medailku Panny
Marie, udělil mu poţehnání a volal na pomoc Dona Boska. Hoch se začal probouzet, otevřel oči, začal
vnímat, co se s ním děje a dal najevo, ţe chce spát. Druhý den ráno vstával s ostatními a oblékal se.
Klerik asistent se ho tázal, co chce dělat.“To je taky otázka“, odvětil hoch.“Chci se obléct a jít
s ostatními na mši svatou.“ Byl docela zdráv.
Z Trevi přešel don Rua do Gualdo Tadino, kde mu chovanci i oratoriáni ústavu předvedli tělo-
cvičnou soutěţ a on předával vítězům medaile. Přitom měl proslov, ţe Don Bosco byl mistr tělocviku
a přítel tělocviku vůbec. V mládí byl téměř trţištním komediantem, jen aby získal srdce kamarádů,
později byl učitelem tělocviku a to tělocviku těla, duše a srdce. Z Gualdo Tadino se vrátil opět do Ří-
ma, kde zakončil oktáv svěcení kostela Panny Marie Osvoboditelky a 10. prosince byl přijat papeţem
k soukromé audienci.
Představil se v početném doprovodu spolubratrů i Dcer Panny Marie. Při loučení s Římem byl
dojat vzpomínkou na rok 1887, kdy doprovázel Dona Boska při jeho poslední návštěvě Říma. Uvědo-
moval si, ţe teď se i on loučí s „věčným městem“ naposled a ţe se neodvratně blíţí poslední den jeho
ţivota. Opět a opět ho při této poslední cestě přepadaly stavy nevolnosti, které však hrdinně přemáhal
a sotva se trochu vzpamatoval, hned se ujímal plnění programu. Po krátkých zastávkách v městech,
kde byly salesiánské ústavy, dorazil 22. prosince 1908 večer do oratoře. Po celé vánoce se cítil poměr-
ně dobře. Netušil, jak těţká ráno ho opět čeká. Ráno 28. prosince obrovské zemětřesení spojené
s mořetřesením způsobilo nečekanou smrt více neţ 20 000 lidí na Sicílii a na pobřeţí Kalábrie. Celá
města byla zničena. Spojení postiţených oblastí s ostatním světem bylo pochopitelně přerušeno. První
zprávy se dostaly do novin teprve 29. prosince. Ani 30. prosince nebyly ještě známy přesnější údaje o
rozsahu katastrofy. Don Rua vyslal do postiţených oblastí své dva zmocněnce. Poslední den v roce
drţel telegram odeslaný z Katánie, který oznamoval, ţe jsou četné oběti i mezi salesiány v Messině.
Telegram došel večer. Byl to večer, kdy se po modlitbách vyhlašovalo heslo na příští rok. Don Rua
smutný a zdrcený, vystoupil na stupeň jeviště divadla, kde bylo shromáţděno všechno osazenstvo
oratoře, a strhaným hlasem vyhlásil heslo: „Synu, vyuţij času, a čas bude tvým ziskem.“ Střelná mod-
litba: „Jeţíš v mé mysli, Jeţíš v mých ústech, Jeţíš v mém srdci!“ Pro spolubratry ještě: „Obracet vše
k svému dobru.“
109

12 Pages 111-120

▲back to top


12.1 Page 111

▲back to top


Potom přečetl telegram. Přitom se mu chvěl nejen hlas, ale celá postava. Všichni byli rozruše-
ni. Chlapci prosili o eucharistickou bohosluţbu za zahynulé kamarády. Don Rua ţádal ihned oběţním
listem všechny spolupracovníky o totéţ. Zatím došel spěšný dopis od vyslaných spolubratrů. Vzhle-
dem na pevnou stavbu budovy ústavu v Messině se doufalo, ţe vcelku obstál. Ale skutečnost byla
taková, ţe se pod troskami budovy nacházelo ještě 6 kněţí, 2 klerici, 1 koadjutor, 38 chovanců a 4
čekatelé. Celkem 51 lidí. Toto číslo 51 uţ bylo donu Ruovi známo uţ delší dobu. V roce 1906 byl don
Rua také na Sicílii. Jednou v noci cestoval vlakem z ústavu v Bova Marina na straně adriatické do St.
Andreas na straně Jónského moře. Bylo kolem devíti večer a don Rua se nacházel ve vlakovém oddě-
lení spolu s tehdejším sicilským inspektorem otcem Františkem Piccollem a dvěma spolubratry kně-
ţími, podřimujícími v koutech. Vlak byl osvětlen jen petrolejovou lampičkou. P. Piccollo vyuţil příle-
ţitosti, aby sdělil svému představenému svou divnou předtuchu. Píše o tom sám.“Poslyšte, Done Ruo,
uţ nějakou dobu mne zaměstnává předtucha, ţe musím zemřít, ale ne sám, nýbrţ 50 našich se mnou,
dokonce se mi zdá, ţe jde o 52 kandidátů smrti.“ don Rua se na mne zahleděl a ţádal mě o bliţší úda-
je.“Na další nemyslím“, odpověděl jsem, „ani na místo, ani na čas smrti. Vnitřní hlas mi jen říká, ţe
kdyţ budu muset zemřít, bude nás 52.“ don Rua mlčel a já jsem se díval z okna na pusté pobřeţí Ka-
lábrie a začal myslet na jiné věci. V tom se mně don Rua dotkl lehce na rameně a řekl: „Poslyš, můj
drahý otče Františku. Budu se za tebe modlit a to, o čem jsi mluvil, tě nepostihne.“ Nadále jsem na tu
rozmluvu nemyslel. Ze zdravotních důvodů jsem se pak musel vzdát úřadu inspektora a vrátil jsem se
do Kalábrie do Sovereta. Plánoval jsem návštěvu ústavu v Messině po velikonocích, kratší návštěvu uţ
po vánocích, protoţe jsem vánoce trávil obyčejně tam. Tu mi došlo od dona Ruy jmenování vizitáto-
rem oblasti Neapolska a jiných. Zdráhal jsem se to přijmout hlavně s ohledem na zdraví, ale don Rua
trval neúhybně na svém. Vydal jsem se tedy na vizitační cesty. Na úsvitu 28. prosince jsem byl
v Alessio. Stále jsem ještě vzpomínal na Messinu. Jaký byl můj údiv a jaký zármutek, kdyţ mi bylo
oznámeno: „V Messině bylo dnes zemětřesení, 100 000 lidí tam přišlo o ţivot.“ Pak následovaly přes-
nější zprávy. Kdyţ jsem se dověděl, ţe v našem ústavu zahynulo 51 lidí, nemohl jsem neproţívat zno-
vu slovo dona Ruy a jeho modlitbu za toho dvaapadesátého, kterým jsem byl já.
51. kapitola
V předvečer zlatého jubilea kněžství (1909)
Čtvrtého a pátého ledna se konaly v chrámu Panny Marie Pomocnice křesťanů slavné boho-
sluţby za oběti zemětřesení. Don Rua se cítil špatně, nemohl být celebrantem, ale oba dva dny byl při
bohosluţbách poblíţ katafalku. Byl tak smutný, ţe pohled na něj budil soustrast. Lásku k potřebným
neprojevil jen modlitbou. Mnoho postiţených našlo první útulek v různých salesiánských domech.
Nový ústav v Borgiu byl pro tento účel dán k dispozici biskupu mílétskému a velký počet sirotků byl
přijatý zdarma do různých ústavů. Ale i rok 1909 sebou přinášel nové trpkosti a starosti. 31. ledna padl
generální ekonom otec Ropa na cestě raněn mrtvicí, právě kdyţ spěchal zaopatřovat nemocnou
v blízkosti oratoře. Byla to kněţská sluţba, kterou konával vţdy velmi rád a s velikou horlivostí. Bylo
mu 55 let. Byl velmi oblíbený a dona Ruu tato zpráva hluboce bolela.
Také don Rusovo zdraví se očividně zhoršovalo. Nohy měl trvale opuchlé a při chůzi ho velmi
bolely. Kdo ho však pozoroval při chůzi a nevěděl o jeho nemoci, ani nepoznal, ţe něčím trpí, tak se
zcela přirozeně věnoval výkonu svých povinností. Cítil však sám, ţe to s ním jde ke konci. Někteří
spolubratři nabízeli Bohu svůj ţivot za jeho. Děkoval za takovou velkomyslnost, ale nikdy nabídku
nepřijal a zbavil příslušného spolubratra jakéhokoliv závazku v té věci, protoţe jak říkal, délka našeho
ţivota je v ruce Boţí. Osobně konal ještě obřady svatého týdne včetně umývání nohou na Zelený čtvr-
tek. Vybrané chlapce, kteří představovali jednotlivé apoštoly, pozval po obřadech k večeři a dal jim
přitom malou upomínku se slovy: „Apoštola, kterého jste představovali, si vezměte za patrona. Dou-
fám, ţe někteří z vás budou rovněţ apoštoly, počínejte si vţdy jako apoštolové!“ Po pravici měl v tu
chvíli ţáka průmyslové školy, který představoval apoštola Petra. Několikrát na něho laskavě promluvil
a říkal mu: „I ty budeš jednou hlásat evangelium, ale, ale, ale…“ Jak hoch později doznal, udělalo to
na něj velký dojem, ale později na to nemyslel. Na konci školního roku se vrátil domů. Po několika
letech se oţenil a odjel i se svou manţelkou do New Yorku hledat tam štěstí. Zanechal svého řemesla
a dal se na obchod. Nenašel však zaměstnání a nakonec donucený bídou přijal nabídku evangelické
společnosti hlásat evangelium po ulicích. Bylo mu dobře zaplaceno a začal své nové povolání. Večer
se vrátil spokojeně domů. Povečeřel a šel spát. Nemohl však usnout. Vzpomínal na minulost a vzpo-
110

12.2 Page 112

▲back to top


mněl si také na léta proţitá v oratoři. Tu se mu naráz vymanila i postava dona Ruy, jak mu o Zeleném
čtvrtku říká: „I ty budeš hlásat evangelium, ale, ale, ale…“ To na něho tak zapůsobilo, ţe se hned roz-
hodl vypovědět smlouvu evangelického kazatele. Pak se ještě modlil a zaspal. Druhý den vypověděl
smlouvu a hned na to našel výhodnou práci s pěkným výdělkem. Po letech se vrátil s rodinou do Itálie,
a s velkou vděčností dojatě vyprávěl tuto událost.
O svátku Panny Marie Pomocnice slouţil don Rua uţ v půl šesté ráno soukromou mši svatou a
večer se naposled účastnil mariánského průvodu. 9. června oslavoval své 72. narozeniny. Byl to pře-
devším den modliteb za jeho zdraví. 11. června oznamoval s velikou radostí celé salesiánské rodině, ţe
byl zahájen beatifikační a kanonizační proces Dona Boska a sám se ten den dostavil před komisi na
biskupském ordinariátu, aby sloţil své svědectví o novém kandidátovi slávy oltáře. V červnu tak učinil
ještě sedmkrát, v říjnu a listopadu vypovídal šestnáctkrát, celkem 32 svědeckých příseţných výpovědí.
29. července začal rok přípravy na zlaté jubileum kněţství dona Ruy a bylo to poznat uţ
24. června o „svátku vděčnosti“. Don Rua přijímal všechny projevy oddanosti a vděčnosti s velkou
pokorou a kdyţ šlo o přípravy na příští oslavy, poukazoval s úsměvem na své chatrné zdraví a pravil:
„A budu já v té době ještě naţivu? Ale, ale, ale…“ A při odchodu z divadla, kde se konaly oslavy,
opakoval dobrácky: „Děláte takové přípravy, ale na konec budete slavit svátek svatého bez svatého.“
(italské přísloví). Přípravy byly zahájeny opravdu velkoryse. Ale není růţe bez trní. 29. července ze-
mřel velký přítel Dona Boska a dona Ruy, biskup Manacorela, 30. července ráno došlo k velkému
zemětřesení v Mexiku, které si přes značné hmotné škody nevyţádalo v salesiánských domech oběti
na ţivotech. V Marsale na Sicílii byly pokusy vyvolat protikněţské skandální vření na způsob událostí
ve Varazze. Byla to rovněţ montáţ zloby, která však brzy splaskla. V americké Kolumbii vznikly
protesty proti dílu ve prospěch malomocných, které tam vybudoval salesián Rabagliati, protoţe se
mnohým nelíbil ani pohled na takové uboţáky a byli proti tomu shromaţďovat je a pečovat o ně.
V září 1909 na závěr duchovních cvičení byl don Rua naposledy v Ivrei. Jeden mladý spo-
lubratr mu tam ošetřoval bolavé nohy. Dělal to s láskou a pečlivostí a divil se, jak je moţné s takovými
nohami ještě chodit. Don Rua mu jednou s úsměvem řekl: „Hleď, abys tu samaritánskou sluţbu neko-
nal jen z lásky ke mně, ale z lásky k Bohu.“ A opakoval ta slova vícekrát.
Don Rua se ve volných chvílích procházel se spolubratry podloubím, jako by byl zcela zdravý.
Kdo nevěděl o jeho chorobě, nic na něm nepozoroval. Tak se stalo, ţe ředitel ústavu zapomněl při
odchodu dona Ruy sjednat bryčku, která by ho dovezla na značně vzdálené nádraţí. Don Rua se neo-
zval ani slovem a došel tam pěšky. Také v oratoři pokračoval v pravidelných promluvách a konferen-
cích, jak pro ţáky vyšších gymnaziálních tříd, tak pro ţáky škol průmyslových, tak pro členy různých
náboţenských druţin. 24. října si nechal dát seznam ţáků nejvyšších tříd gymnázia, aby je měl na pa-
měti při modlitbách. Stejný den projevil při obědě radost, ţe dosáhl věku Dona Boska. Kdyţ byl odpo-
ledne upozorněn, ţe Don Bosco ţil 72 roků, 5 měsíců a 15 dní, kdeţto on má právě o jeden měsíc mé-
, odpověděl: „Jo, jo, zbývá mi ještě jeden měsíc.“ – „Ještě mnoho let aspoň do sta!“ bylo mu řečeno.
Jeho odpovědí byl nepopsatelný úsměv a jedinečně přátelský pohled.
28. října se konala slavnost rozloučení se 40 misionáři. Don Rua seděl mlčky v křesle
v chrámu Panny Marie a kaţdého odcházejícího s velkou láskou objal. Jeden odcházející se chtěl vzdát
tohoto loučení, aby nepůsobil milovanému Otci novou bolest. Po chvíli za ním přišel don Ruův sekre-
tář se vzkazem, aby se k němu dostavil do pokoje. Kdyţ tam přišel, don Rua mu hrozil ukazováčkem a
pravil s úsměvem: „Chytráček, špekulant. Ty ses nechtěl se mnou ani rozloučit!“ a vroucně ho přitiskl
na svá prsa. Dal mu poţehnání a propustil ho. Četl v srdcích.
Od jisté doby mu třes ruky znemoţňovalo psaní. Vzal si cihlu, zabalil ji a poloţil na papír a
ruku na cihlu. Tak se mu dařilo psát čitelně aţ do posledních dnů. Nedalo se však zakrýt, ţe byl u kon-
ce svých sil, jeho stav budil starosti, zvlášť kdyţ se vypravil na zasedání vrchní rady Společnosti v San
Benignu. Musel na radu lékařů před časem opustit zasedání a vrátit se do Turína. Bylo to právě 24.
listopadu v den, kdy dovršoval věk Dona Boska a on byl v domnění, ţe nadešel konec jeho ţivota,
protoţe opravdu se ve všem dělil s Donem Boskem na půl. Na radu lékařů mu přinesli do pokoje sku-
tečnou postel a musel leţet i ve dne. Přesto pokud moţno ráno vstal, oblékl se a odpočíval raději na
starém divanu, na kterém lehával 23 let. Tak mohl také udílet audience. Pod lopatky si dával tlustou
knihu, pak prkýnko, protoţe podušky ho příliš hřály a způsobily mu katar průdušek, ale nepochybně i
proto, ţe chtěl i v poslední nemoci činit pokání. Zpráva o jeho těţké nemoci se rychle roznesla do
111

12.3 Page 113

▲back to top


světa a začaly proudy návštěvníků, kteří ho chtěli ještě vidět ţivého, případně s ním ještě něco naléha-
vého projednat. A mnozí byli neodbytní. Tak právě kdyţ mu bylo velmi špatně a všechny návštěvy
byly zakázány, jistý kněz, který byl ředitelem výchovného ústavu, se cestou přes Turín zastavil
v oratoři a chtěl za kaţdou cenu hovořit s donem Ruou. Byl dvakrát odmítnut, ale po třetí se vtlačil do
světnice. Don Rua po obvyklých zdvořilostních otázkách, jaké je zdraví, jak je na tom ústav, jak se
chovají chlapci, zda chodí často ke sv. zpovědi a jak pěstují přiměřené poboţnosti, mu řekl doslova:
„Vzdal ze svého domu ďábla, jinak se ti v lednu přihodí něco zlého.“ Ředitel odešel a pak přemýšlel,
proč se nezeptal, co myslel don Rua slovy o odstranění ďábla. V lednu se snesla na jeho ústav mrav-
nostní bouře vyvolaná jedním sluhou. Tu si pan ředitel vzpomněl na varování dona Ruy a hned mu
napsal. Dostal velmi stručnou odpověď: „Přece jsem ti to řekl!“
Zvyklý ţít ustavičně v Boţí přítomnosti měl za ţivotní ideály spásu duší a boj proti satanovi. I
v noci, kdy často nemohl spát, byl myslí i srdcem spojen s Boţským Poustevníkem svatostánků. Pro-
síval ho o poţehnání pro spolubratry, chovance, dobrodince a pro všechny, kdo potřebovali pomoci.
Uměl mluvit s Jeţíšem od srdce k srdci a touţil tuto lásku vštěpovat i druhým.
52. kapitola
Poslední naučení
Blahoslavený don Rua znal den své smrti. V novoročním oběţním listu psal mezi jiným:
„Modlete se i za mne, protoţe cítím, ţe se obřími kroky blíţím k věčnosti. Rád bych strávil ten krátký
zbytek ţivota v plné odevzdanosti do vůle Boţí.“ Rovněţ z prosebného listu spolupracovníkům
z 6. ledna vysvítá toto jeho přesvědčení o blízkém konci ţivota. Uţ v předchozích letech sdělil sou-
kromě docela přesně, jak dlouho bude ještě ţivý. V roce 1901 řekl svému novému sekretáři: „Budeš
mým sekretářem devět roků, devět roků“, a několikrát to opakoval. V roce 1886 byl don Rua
v Randazzu na Sicílii. Měl tam uzavřít dlouhodobou smlouvu na své jméno. Šlo o 30 let. Odmítnul
podpis s odůvodněním, ţe v tuto dobu uţ nebude ţivý. Kdyţ se ho v soukromí tázal jeden spolubratr,
jak to , ţe se nedoţije konce smlouvy, odpověděl, ţe zná od Boska docela přesně rok, měsíc i den
své smrti. Při jiných příleţitostech prohlašoval rovněţ zcela jistě, ţe nepřeţije rok 1910. Od prvního
ledna začal opět chodit k obědu do společné jídelny spolubratrů. Prefekt P. Filip Rinaldi zařídil
v kuchyni, aby mu byl dáván talíř zvláštní silné polévky z hovězího vývaru. Několik dní to přijímal,
ale pak se vzepřel a nechtěl to přijímat za ţádnou cenu a opětovně prohlašoval, ţe má nemocné jen
nohy a proto nepotřebuje zvláštní jídla. Kdyţ ho nebylo moţné přesvědčit, zařídil prefekt, aby se po-
dávala silná polévka všem představeným. Několik dní jedl, ale pak přišel věci na kloub. Zavolal si
osobního pečovatele Balestru a řekl mu: „Jdi do kuchyně, naber plný talíř polévky, kterou dostávají
chlapci a přines mi ji.“ Kdyţ zjistil, ţe tomu bylo opravdu tak, prohlásil laskavě, ale zcela rozhodně:
„To nejde! Don Bosco chtěl, aby polévka byla stejná pro všechny – pro chlapce i pro představené
s výjimkou nemocných.“
10. 1. 1910 oznámil oběţním listem celé Společnosti, ţe v srpnu téhoţ roku končí období jeho
představenství i šestileté volební období členů vrchní rady a proto tímto oznámením zároveň svolává
devátou generální kapitulu Společnosti na závěr duchovních cvičení večer 24. 7. 1910 v ústavu na
Valsalice, poblíţ hrobu Dona Boska, který bude jistě duchovně přítomný. Zatím se však zdravotní stav
don Ruy viditelně zhoršoval. Celebroval sice ještě denně eucharistickou bohosluţbu v přilehlé kaplič-
ce, kde ji celebroval i Don Bosco, ale díkůčinění konával pro slabost jiţ vsedě v lenošce. Dostával
někdy závratě a musel být podpírán při chůzi do světničky. Jednou však v novéně před dnem smrti
Dona Boska sestoupil ještě do baziliky Panny Marie Pomocnice a celebroval mši svatou v kůru za
hlavním oltářem. Bylo to naposled. Pak ještě 3. února 1910 se setkal s bohoslovci arcibiskupského
semináře pod podloubím za bazilikou a bysty Dona Boska. Zástupy chlapců z oratoře jej shlédly napo-
sled v tutéţ dobu v masopustní úterý, kdyţ se ukázal v okně bytu, aby projevil účast na jejich nevin-
ném karnevalu. Byl však opravdu na konci sil. Lékař, který měl péči o jeho ţivot, ho 14. února shledal
tak slabého, ţe naléhavě radil, aby aspoň po pět nejbliţších dní upustil od celebrování mše svaté vů-
bec. Usmál se, nic neřekl. Druhý den ráno se však nedal zdrţet, vstal, oblékl se a celebroval v kapličce
u bytu. Byla to jeho poslední mše svatá. Byla to bohosluţba poděkování za téměř 50 let, co směl při-
nášet nejsvětější oběť. Byla to jeho tichá zlatá eucharistická bohosluţba. Den na to se nechal aspoň
obléct do kleriky a tak se účastnit na mši svaté, kterou pro něj celebroval přítel z mládí Francesia. i-
112

12.4 Page 114

▲back to top


stoupil při ní ke svatému přijímání. Kolem poledne vstal z loţe, ale po necelé hodině musel opět uleh-
nout. Přitom řekl pečovateli: „Vezmi poštu a zanes ji donu Rinaldimu (prefektovi a zástupci). Řekni
mu, aby ji i nadále vyřizoval. Já uţ to nemůţu.“
Uţ i různé noviny se začaly zajímat o zdravotní stav velkého nemocného a přicházely význač-
né návštěvy na rozloučenou. Jeden z prvních byl turínský arcibiskup kardinál Richelmy. Dopisy a
telegramy účasti na utrpení a přání opětovného uzdravení se hrnuly z různých stran, nejprve z Říma.
25. února bylo výročí smrti bratra dona Ruy Ludvíka Tomáše a on měl pocit, ţe je to také jeho úmrtní
den. Řekl o tom donu Rinaldimu, ale nechtěl, aby se o tom mluvilo. Byl zcela oddán do Boţí vůle.
Velikou radost mu způsobil zvláště papeţský provikář pro Patagonii P. Pagliere, který mu
ukázal řadu fotografií z tamních misií. Přiznal se pak, ţe následující noc vůbec nespal, jak se mu opět
a opět promítaly před očima obrázky z misií. Podobně ho rozrušila zpráva, ţe chovanci řemeslnických
škol v San Benignu nedaleko Turína konají za jeho uzdravení kaţdý večer po společné modlitbě půl-
hodinovou adoraci. Tento neustávající příval soukromých i veřejných modliteb dosahoval určitého
zlepšení stavu dona Ruy a působil mnoho nadějí. Od 2. do 4. března se konávala v oratoři čestná stráţ
Panně Marii. Tentokrát byla konána mnohem vroucněji za velkého nemocného, který ji konal, jak
mohl s ostatními. Přitom počítal stále s brzkou smrtí. Kdyţ ho ředitel ústavu školských bratří zdvořile
ţádal, aby po zlaté mši celebroval další v jejich ústavu, odpověděl italským příslovím: „Třeba však
dělat účet s hostinským.“
14. března se jeho stav poněkud zlepšil. Vyuţil toho, aby pořídil přesný písemný inventář
všech listin a vůbec všeho, co se nalézalo v jeho pokoji. Pořídil to s naprostou jasností ducha jako by
byl docela zdravý.
13. března uplynul měsíc, co trvale leţel. Velmi ho bolelo, ţe v tom stavu se nemohl účastnit
všech společných modliteb a poboţností a zachovávat pořádek dne. Protoţe byl horlivým milovníkem
denního pořádku, snaţil se vytvořit pro sebe a pro svého ošetřovatele Balestru jakýsi nový řád přizpů-
sobený okolnostem.“5, 20 – mše svatá se svatým přijímáním a díkůčiněním; 6, 15 – rozjímání; 6, 45
odpočinek; 8–9 – návštěvy lékařů, snídaně, případně nějaká audience hostů podle rady a moţnosti,
potom odpočinek. 12 – oběd a trochu zábavy; 14 – odpočinek; 15, 30 modlitba, duchovní četba a
trochu rozptýlení; 20 – večeře, večerní modlitba a příprava na noční odpočinek. Poznámka: Dohled na
dodrţování tohoto denního pořádku je svěřen spolubratrovi Balestrovi.“ Také vysvědčení jeho přes-
nosti! Večerní modlitbu konával zpravidla se svým zpovědníkem otcem Francesiou a na konec od něj
chtěl také obvyklé salesiánské večerní slůvko. Před tím naslouchal usebraně zpěvu a modlitbám chlap-
ců ve studovně pod jeho světničkou, někdy se přidával k jejich zpěvu.
7. března došla do oratoře zpráva o smrti vzácného spolubratra, kamaráda ze studií a školního
rádce celé Společnosti P. Josefa Lazzera. Aby nemocného na noc příliš nerozrušili, sdělili mu tu zprá-
vu aţ ráno druhé dne. Zvolal: „Drahý don Lazzero uţ dotrpěl! Teď jsou uţ bolesti za ním. Prošel
dlouhotrvajícím očistcem!“ Pak se usebral k modlitbě. Také následující noc probděl téměř celou
v modlitbách za zemřelého. Pak zvolal: „Don Lazzero mne volá! Don Lazzero mne čeká!“ O svátku
svatého Josefa věnoval své modlitby a utrpení především tomuto zemřelému a pak všem zemřelým i
ţivým spolubratrům a spolupracovníkům, kteří nesli jméno Josef, v přední řadě Svatému otci Josefu
Sartovi, kterému nechal poslat jménem celé salesiánské rodiny telegrafickou gratulaci. Na Květnou
neděli nechal poslat předním spolupracovníkům a dobrodincům ozdobenou palmovou větev a přáním:
„Kéţ můţete překonávat všechny těţkosti ţivota tak, abyste mohli jednou dosáhnout palmy nebeské.“
Kdyţ se jeho zdravotní stav stále zhoršoval, ţádal, aby mu bylo na Zelený čtvrtek 24. 3. podá-
no svaté přijímání slavnostně jako „viatikum“. Průvod s Nejsvětějším se konal ráno před liturgií Veče-
ře Páně. Nejsvětější nesl prefekt don Rinaldi a všichni spolubratři jej doprovázeli se svícemi. Kdyţ se
pomodlili úvodní smírné modlitby, dal don Rua znamení, ţe chce něco říct. Především poděkoval za
modlitby, které za něho konali.“Ale chci vám říct ještě několik jiných slov, neboť nevím, zda toto není
poslední příleţitost, kdy vás mohu vidět takto spolu. Prosím vás, abyste tato má slova potom sdělili i
nepřítomným. Budu se za vás vţdy přimlouvat u Pána Jeţíše. Doufám, ţe Pán vyslyší prosbu, kterou
mu teď přednáším za všechny, kdo jsou nyní i v budoucnu v domě. Leţí mi na srdci, abychom všichni
byli hodnými syny Dona Boska teď i v budoucnosti. Don Bosco na smrtelné posteli dojednal s námi
setkání slovy: „Nashledanou v nebi!“ To je památka, kterou nám zanechal. Don Bosco chce opravdu
všechny své syny mít u sebe. Doporučoval nám proto tři věci: 1) velkou lásku k svátostnému Jeţíši; 2)
113

12.5 Page 115

▲back to top


ţivou úctu k Panně Marii Pomocnici křesťanů; 3) úctu, poslušnost a lásku k pastýřům církve, přede-
vším k nejvyššímu pastýři. – Tuto památku vám zanechávám také já. Dbejte, abyste byli hodnými
syny Dona Boska. Nikdy se za vás nepřestanu modlit. Aţ mě Pán přičlení k Donu Boskovi v nebi, jak
se odvaţuji doufat, budu se přimlouvat za všechny členy všech našich domů, především tohoto.“ Pří-
tomní byli v tu chvíli jen spolubratři, několik Dcer Panny Marie a profesor Bettazzi, který si to vypro-
sil jako zcela zvláštní milost a zapsal do knihy návštěv: „Šťasten, ţe jsem mohl být přítomen podávání
viatika světci.“ Po přijetí svátosti se nemocnému trochu ulevilo. Také následující noc spal klidně. To
dalo podnět nadějím, ţe se jeho zdravotní stav opět zlepší. On se však nedal klamat. Rozloučil se jed-
notlivě také se synovci, z nichţ jeden přijel aţ z Říma. Kaţdému dal myšlenku do dalšího ţivota a
„Nashledanou v nebi“.
O velikonocích, v pondělí 28. 3. mu byla na návrh prefekta Rinaldiho i jeho přání udělena
v největší tajnosti svátost pomazání nemocných. Toho obřadu se zúčastnili jen členové vrchní rady a
olej byl přinesen z kostela ve městě, rocheta a štola zabalené v papíře, aby v ústavu nevzniklo ani tu-
šení o udělení této svátosti, coţ by mohlo v ústavu vyvolat velký rozruch, ţe smrt uţ nadchází. Teprve
kdyţ uţ skutečně nastávala agónie, prohlásili členové rady, ţe don Rua byl uţ zaopatřen svátostí „po-
sledního pomazání“. Opuchliny a bolesti nohou se zvětšovaly, takţe nohy od kolen byly jedna rána.
53. kapitola
„Done Bosco, jdu k tobě!“
Protoţe posledního března 1910 bylo zřejmé, ţe konec ţivota dona Ruy se neodvratně blíţí,
bylo usneseno konat v bazilice Panny Marie od 1. 4. zvláštní třídenní poboţnost s vystavenou Nejsvě-
tější svátostí za záchranu nemocného. Lékařský nález zněl, ţe v přítomnou chvíli není sice akutní ne-
bezpečí, ale celkové vyčerpání organizmu je takové, ţe smrt můţe nastat i v nejbliţších dnech. Ne-
mocný si toho byl vědom a se všemi návštěvníky se loučil slovy: „Nashledanou v nebi!“
Řediteli valdockého ústavu Marchiettimu doporučoval, aby vštěpoval chovancům ústavu vě-
domí, ţe je to pro ně veliká milost z nebe, ţe jsou v takovém domě a musí si to zasluhovat studiem,
prací, zboţností, častým přijímáním svátostí a láskou k Panně Marii Pomocnici. Dlouho a docela vese-
le se zdrţel zvláště se svým vikářem prefektem Filipem Rinaldim, kterému dával poslední směrnice
pro spolubratry, Dcery Panny Marie i spolupracovníky. Nepřál si, aby po jeho smrti bylo rozesíláno
okruţní „parte“, ale aby se spolupracovníkům sdělilo, ţe don Rua jim bude vţdy vděčný za pomoc a
spolupráci, kterou mu prokázali. Jestli uţ Don Bosco prohlašoval, ţe bez nich by nevykonal nic, o co
více to doznává on. Je proto jeho povinností na ně zvlášť pamatovat a prosit, aby jim Bůh odplatil
všechny ty sluţby. Zvláště pak doporučil prefektově péči své synovce a jejich rodiny. Vzpomněl si
také, ţe v roce 1858 papeţ Pius IX. udělil plnomocné odpustky v hodině smrti všem, kteří tenkrát byd-
leli v oratoři a ţe Pius X. rozšířil tyto odpustky na všechny, kdo prohlásí, ţe budou ochotní přijmout
z Boţí ruky jakýkoliv způsob smrti. Ţádal proto prefekta: „Pomoz mi získat tyto odpustky! Šeptej mi
v umírání střelnou modlitbu. I kdyţ se bude zdát, ţe uţ nevím o sobě, udělujte mi co chvíli rozhřeše-
ní.“
V ty dny bylo v Piemontě velmi nepříjemné počasí, zima a sníh s deštěm den co den. To také
znemoţnilo 3. 4. plánovanou společnou pouť k hrobu Dona Boska na Valsalice. P. Francesia mu vytkl:
„Proč ses nemodlil za tvé uzdravení s námi?“ Odpověděl: „Tady neplatí situace svatého Martina,
abych mohl říkat jako on: „Jsem-li ještě tvému lidu potřebný“, protoţe je tady dost vůdců, kteří mne
mohou zastoupit.“
4. dubna se cítil zcela vyčerpaný a opětovně prohlašoval: „Uţ je konec – uţ je konec.“ Novi-
nám byla předána tisková zpráva, ţe se stav nemocného zhoršil a smrt lze očekávat v nejbliţší době.
Na tuto zprávu přiběhl ihned vládní rada Possetto. Jakmile ho nemocný spatřil, oči se mu rozzářily,
přivolal ho těsně k sobě a řekl: „Přicházíš i ty se soucitnou lţí, jak to dělají tito mojí synové? Díky,
dobrý Jene, díky za tuto návštěvu. Vůči vám mám, drahý pane doktore, veliký dluh vděčnosti. Bylo to
v této světnici – naráţel tím na události ve Varazze v roce 1907. Vţdy jsem se modlil za vás a vaši
rodinu. Teď se s vámi loučím navţdy. Ještě bych vám rád něco svěřil. Jakmile budu v nebi spojen
s naším drahým otcem Donem Boskem, hned vám budu vyprošovat poţehnání z nebe. S Bohem, náš
dobrý, věrný příteli!“
114

12.6 Page 116

▲back to top


Pak si nechal zavolat svého zpovědníka a chtěl, aby si vzal rituál a začal se modlit za umírají-
. To ovšem vzbudilo všeobecný rozruch. Seběhli se všichni představení, poklekli a modlili se nahlas
litanie za umírající. Nemocný odpovídal klidně s nimi. Ale brzy po skončené modlitbě na něj padla
hrůza Getseman. Začal se celý chvět a prosil přítomné, aby zadrţeli smrt nebo ji alespoň učinili méně
strašnou.“Bojím se předstoupit před soudnou Boţí stolici, bojím se, ţe nebudu mít dost síly přestát
úzkost smrti.“
Don Albera ho začal povzbuzovat k důvěře. Ta úzkost duše trvala jen krátce. Snad se mu zno-
vu vynořila vzpomínka na „události ve Varazze“ v roce 1907, kdy propadal malomyslnosti a vyčítal si
přílišnou odvahu, ţe převzal po Donu Boskovi řízení celého salesiánského díla. Ta vzpomínka ho vţdy
mučila. Brzy se však uklidnil a tvář se mu rozjasnila úsměvem.
V ústavu i v oratoři sv. Anděly se navečer konalo „cvičení šťastné smrti“. Prostory okolo svět-
nice umírajícího se začaly opět plnit spolubratry. Lékař odhadoval, ţe umírající to vydrţí ještě asi tři
hodiny. Kolem půlnoci se nemocný zklidnil a usnul. Od druhé hodiny po půlnoci 2. 4. začalo celebro-
vání mší svatých v sousední kapličce. Druhou mši svatou celebrovanou zpovědníkem Francesiou ne-
mocný opět sledoval. Po ní ho prosil otec Rinaldi, aby opět udělil poţehnání přítomným i nepřítom-
ným spolubratrům, chovancům, spolupracovníkům a celému salesiánskému dílu. Hlasem poměrně
silným a slavnostním pronesl formuli poţehnání, které uţíval Don Bosco.“Pokoj a hojné poţehnání
všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého ať sestoupí na vás všechny salesiány, chovance a
spolupracovníky a zůstává vţdycky s vámi.“ Ruka se mu při tom třásla, ale vydrţela. Pak opět zdříml
a většina přítomných se odebrala na loţe. On také usnul. Kolem osmé posílal přítomné, aby šel kaţdý
za prací. O desáté ţádal vykonat společné rozjímání, pomodlil se úvodní modlitby a sledoval čtení
rozjímané látky i navrţená předsevzetí. Prostě, dokud dýchal, dotud chtěl být věrný všem svým povin-
nostem. Vícekrát se tázal prefekta Rinaldiho, zda je nebo není ještě naděje na nějaké, byť jen přechod-
né uzdravení. Kdyţ mu bylo řečeno, ţe je v koncích a není naděje, odpověděl: „Nuţe dobrá. Dejte mi
teď uţ pokoj s hmotnými starostmi a podobnými věcmi, nechte mě myslet výlučně na svou duši. Chci
se dobře připravit na nejdůleţitější krok do věčnosti.
Přijel Msgre. Morganti, arcibiskup ravenský, bývalý chovanec a velký přítel dona Ruy. Ten
sotva jej spatřil, vytáhl ruce zpod přikrývek a vroucně milého hosta objal se slovy: “Teď jsem spoko-
jen!“ Třikrát to opakoval. Arcibiskup ţádal umírajícího o poţehnání a bylo mu uděleno. Na to obráce-
ně přijal nemocný poţehnání od biskupa. Před večerní modlitbou 6. 4. zanotovali chlapci píseň k Donu
Boskovi, která končila slovy: „Done Bosco, jdu k tobě!“ Tato slova byla slyšet i ve světnici dona Ruy.
Ten otevřel hasnoucí, ale úsměvem oţivené oči a opakoval: „Ano, Done Bosco, i já jdu k tobě.“
Kolem desáté v noci nastala agónie. Don Rua leţel klidně bez velkých bolestí a při vědomí.
Don Rinaldi ho asi za hodinu znovu prosil o poţehnání všem přítomným i nepřítomným. Bezvládnou
ruku podpírali nejbliţší přítomní a ţehnací formuli umírající opakoval uţ jen zajíkavě. Tvář však byla
stále ozařována úsměvem otce, který se těší, ţe i v takové chvíli je mezi svými syny. Otec Francesia,
který mu byl nejblíţe, mu přátelsky vyčítal, ţe se nechtěl připojit k modlitbám tolika lidí za své uzdra-
vení. Odpověděl: „Ale ano, já jsem se modlil s vámi, ale ne jako vy. Vy jste chtěli prosadit svou vůli,
já jsem chtěl, aby se stala vůle Boţí.“ Hned na to cítil závrať a říkal Francesiovi: „Teď potřebuji tvou
pomoc. Neopouštěj mne. Šeptej mi aţ do poslední chvíle dobré myšlenky – budu je u sebe opakovat
aspoň v duchu, kdyţ nebudu moci ústy. Tak umřu skutečně v Pánu Bohu.“
7. dubna v noci o půldruhé hodině se probral ze spánku. P. Francesia mu šeptal do ucha:
„Modlíme se k Pánu, aby ti otevřel nebe.“ Umírající naslouchal s pozorností.“Pozdravíš od nás Dona
Boska, není-li pravda?“ Při slovech Don Bosco tvář umírajícího oţivla. Francesia pokračoval: „On pro
nás má určitě připraveno něco krásného. Pozdravíš od nás i Dominika Savia, P. Alasonattiho, Ruffi-
na…“ a vyjmenoval řadu význačných zemřelých spolubratrů. Při kaţdém jménu byl na tváři umírají-
cího patrný pohyb radosti a souhlasu. Francesia pokračoval ve střelných modlitbách. Kdyţ říkal tu, co
se Rua uţ v dětství naučil od Dona Boska: „Sladké srdce Mariino, dej, ať spasím svou duši!“, umírají-
cí zašeptal: „Ano, spasit duši – toť vše! Hlavní je spasit duši!“ To byla jeho poslední slova. Aţ do
svítání poslouchal střelné modlitby, ale uţ nepromluvil. Od druhé hodiny začala zase série mší svatých
v sousední kapličce. Umírající uţ svaté přijímání nemohl přijmout. O čtvrté hodině zpozoroval ošetřo-
vatel, ţe se umírajícímu zrychluje puls. Zavolal na něj hlasitě. Ten otevřel oči dávaje znamení, ţe sly-
šel. Při zvonění ranního „Anděl Páně“ otevíral opět oči a s úsměvem obhlédl všechny přítomné.
115

12.7 Page 117

▲back to top


7. dubna, asi o půl deváté ráno se přišli s donem Ruou rozloučit spolubratři, chovanci, Dcery
Panny Marie a všechen personál domu. V dlouhém smutečním průvodu přicházeli do světnice umírají-
cího a naposled mu políbením bezvládné pravice vzdali hold vděčnosti a oddanosti. Smutný průvod
trval déle neţ hodinu a právě kdyţ končil, v 9, 57 hodin dopoledne, vydechl don Rua naposledy. Ode-
šel tiše bez vzdychání, ţe jeho odchod nebyl bezmála ani zpozorován. Přítomný lékař Battistini kon-
statoval smrt. Pak se znovu schýlil nad mrtvým a políbil ho na čelo. Všichni poklekli a pomodlili se
k andělům, aby převedli zemřelého do nebeského domova. Na to propukli v hlasitý pláč. Hned na to
tupé tóny velkých zvonů na bazilice Panny Marie oznamovaly smutnou zprávu do turínského okolí.
54. kapitola
Posmrtné oslavy (1910)
Uţ v den smrti byla mrtvola oblečena do kleriky, rochety a štoly, přenesena do kostela svatého
Františka Saleského a tam na rychle pořízeném katafalku vystavena k veřejnému uctění. Hned tam
začaly proudit davy lidí. Hned také začaly docházet soustrastné dopisy a telegramy od předních před-
stavitelů církve i politického ţivota. Četné noviny měly zvláštní vydání věnované zesnulému. I měst-
ská rada měla zvláštní zasedání, na kterém byly proneseny velmi oslavné řeči, zvláště od členů rady,
kteří byli bývalými chovanci. V nepřetrţitém proudu lidí okolo zesnulého se spousty lidí po italském
mravu snaţily dotýkat rukou nebo i tváře zemřelého šátky, kapesníky, obrázky, růţenci, kříţky aj., aby
si odnesli nejen památku, ale i jakýsi druh z ostatků otce Ruy. Zatím byl upraven v bazilice Panny
Marie Pomocnice katafalk pro slavnou bohosluţbu rozloučení. Brzy ráno 8. dubna 1910 byla mrtvola
uloţena do dvojité rakve. Uzavřená rakev byla přenesena do baziliky. Dopoledne pak za velmi počet
účasti různých církevních i politických představitelů slouţil salesiánský biskup Marenco za asistence
dalších dvou biskupů slavné Requiem. Nejen bazilika, ale i všechny okolní prostory byly přeplněny
ctiteli dona Ruy.
O čtvrté hodině odpoledne začal podle italské tradice oslavný pohřební průvod, který však ne-
končil na hřbitově, ani u připravené hrobky po boku Dona Boska na Valsalice, ale návratem do bazili-
ky Panny Marie Pomocnice, odkud byla rakev teprve následujícího dne 9. 4. odpoledne ve vší tichosti
převezena na Valsalice a tam pohřbena v připravené hrobce. Oslavného pohřebního průvodu se zú-
častnily delegace a představitelé církevních i městských institucí, stovky kleriků, seminaristů, kněţí,
kanovníci, biskupové a přes 100 000 věřících tvořilo četný špalír v ulicích, kudy se průvod ubíral.
Opět a opět bylo slyšet volání: „Zemřel světec!“ Skutečný soukromý pohřeb spojil opět těles-
né pozůstatky Dona Boska a dona Ruy, duchovního otce a syna. Oslava uspořádaná den předtím uká-
zala, jak oblíbený byl nejvěrnější následovník a první nástupce velkého apoštola mládeţe. Snad nejná-
zorněji to vyjádřil uţ v den smrti profesor novodobých dějin na turínské univerzitě Petr Fedele: „Kdy-
bychom byli ve středověku, tak bychom uţ zítra časně ráno slouţili mši svatou ke cti svatého Michae-
la Ruy, který byl ke cti oltářů povznesen veřejným míněním a voláním věřícího lidu.“
55. kapitola
„Jeho památka bude trvat v požehnání.“
Jestli don Rua poţíval pověsti světce uţ za ţivota, mnohem více se toto přesvědčení šířilo u
věřících po jeho smrti. Spousty lidí, kteří ho znali, se k němu začali hned utíkat a po románském způ-
sobu pouţívali různých předmětů a kousků látek, které byly nějak v doteku s Boţím sluţebníkem jako
příslibů, ţe budou vyslyšeni ve svých potřebách a trampotách. A skutečně tu byla nápadná vyslyšení
byť ne taková, aby případ mohl být povaţovaný za skutečný zázrak. Ale i tak se zprávy o tom šířily a
úcta k donu Ruovi vzrůstala. Vzrůstal také zájem o jeho obrázky a různé modlitby a jeho přímluvy.
Mnohá z těch při nejmenším podivuhodných uzdravení pak byla publikována v Salesiánském věstní-
ku. Pozoruhodné bylo také to, ţe větší část těchto vyslyšení patřila spolubratrům dona Ruy a sestrám –
Dcerám Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Třeba jistý spolubratr Josef Colombo onemocněl před koncem roku zánětem oční rohovky.
Působilo mu to takové bolesti, ţe nemohl pouţívat ani druhé zdravé oko a nemohl se připravovat na
závěrečné zkoušky na Biblickém ústavu. Kdyţ všechny prostředky selhaly, obrátil se s důvěrou na
116

12.8 Page 118

▲back to top


přímluvy dona Ruy, protoţe si vzpomněl, ţe on za pozemského ţivota trpěl často chorobou očí. Hned
po prvních modlitbách nemoc zmizela a Colombo se stačil připravit na zkoušky a dobře v nich obstál.
Podobných případů bylo mnoho. V únoru 1928 těţce onemocněl učeň řemeslnických škol na
Valdoccu Jindřich Schiavi. Lékaři zjistili brzy oboustranný zápal plic s krajně vysokými horečkami.
Telefonicky byl povolán otec, který hned přispěchal. Kdyţ nic nepomáhalo a chlapec v bezvědomí
téměř umíral, poradili mu spolubratři začít novénu k donu Ruovi. Otec ji začal ihned. Uţ po dvou
dnech začala horečka k údivu lékařů klesat, pátý den zmizela docela a do konce novény byl hoch opět
zdravý.
Také zakladatel díla pro pomoc mrzáčkům, dnes uţ blahoslavený don Orione, který byl cho-
vancem oratoře v posledních letech ţivota Dona Boska a prvních letech představenství dona Ruy, měl
s tím do činění ještě po jeho smrti. Po onom obrovském zhoubném zemětřesení 28. 12. 1908 byl Orio-
ne generálním vikářem biskupa v Messině. Tam dostal zprávu, ţe don Rua je smrtelně nemocný. Ihned
se telegraficky dotázal, zda by ho mohl ještě navštívit. Na kladnou odpověď přijel a mohl ještě hovořit
s nemocným, který brzy na to zemřel. V létě téhoţ roku byl zavalen těţkými starostmi. Jak by mu tu
pomohly rady dona Ruy. Jistý den, kdy touha po radě byla zvláště palčivá, po modlitbě breviáře kolem
dvou hodin po poledni vycházel z kostela. Tu uviděl před sebou dona Ruu oblečeného v rochetě, jak
sviţně kráčí před ním. Poznal jej okamţitě, nemohlo jít o iluzi. Pospíšil tedy také a dohnal ho v aleji.
Don Rua na něj laskavě a otcovsky pohlédl, jak to činil za ţivota. Tímto dobrotivým otcovským po-
hledem, plným ţivota a pohody ducha, mu řekl vše, co Orione potřeboval, aniţ by při tom otevřel ústa
a pronesl slovo. S přátelským úsměvem pak zmizel. Orione nikdy nezapomněl na radost a posilu, kte-
rou mu toto zjevení dona Ruy způsobilo a utíkal se k němu i později, kdykoliv ho trápily veliké staros-
ti.
Jak jsme jiţ viděli na předchozích stránkách, don Rua často předpovídal blízkou i vzdálenou
budoucnost. Ať šlo o proroctví nebo o podivuhodná uzdravení na jeho přímluvy, vţdy si dával hodně
záleţet, aby událost pokud jen moţno zůstala utajena nebo alespoň aby nebyla patrná jeho účast na
tom. Vţdy se před mimořádnou událostí dlouho a vroucně modlíval a k uzdravení docházelo často po
uplynutí určitého času nebo na vzdálenost. Také ke splnění předpovědí docházelo často aţ po delší
době.
17. 9. 1892 dívka Clerici doprovázela ke hrobu Dona Boska na Valsalice svou sestřenici, Dce-
ru Panny Marie Pomocnice. Na dvoře ústavu se náhodou setkaly s donem Ruou. Byla mu představena,
dostala od něho medailku Panny Marie a slyšela slova: „Milá dcerko, stanete se mou sestřičkou, odje-
dete do misií a vykonáte tam mnoho dobrého.“ Ona to však povaţovala za nevěrohodné, protoţe byla
příliš navázaná na svou rodinu a neměla nejmenšího přání stát se řeholnicí. A přece. Po 14 letech
vstoupila do noviciátu Dcer Panny Marie a hned po slibech odjela do Albánie, kde se 15 let horlivě
věnovala mládeţi.
Stejného roku byl raněn mrtvicí turínský profesor De Magistris, který jistou dobu vyučoval
v salesiánském ústavu v Alessio. Bylo mu 42 let a záchvat byl beznadějný. Don Rua byl k němu zavo-
lán. Pospíšil ihned a našel nemocného v bezvědomí. Usebral se k modlitbě, jak činil v takových přípa-
dech a dlouho se vroucně modlil. Pak s jistotou víry, která vlévala odvahu, řekl domácím: „Nebojte se.
Neumře. Mějte jen takovou důvěru, jakou mám já!“ Pohladil nemocného po hlavě a pravil mu: „Buď
klidný, drahý Josefe, uzdravíš se a přijdeš ještě ke mně na oběd.“ Po 38 letech, v roce 1930 vyprávěl
profesor De Magistris toto své zázračné uzdravení v oratoři.
V témţ roce 1892 byl don Rua v Marsale na Sicílii, kde měl přednášku pro spolupracovníky,
ve které se jednalo o otevření ústavu. Na shromáţdění spolupracovníků byl i jistý profesor Gambino.
Po přednášce představil Gambino své dva malé synky.“Jak se jmenujete?“ tázal se don Rua.“Michal a
Alois.“ – „Jaká podivuhodná shoda. I já se jmenuji Michal a měl jsem bratra Aloise. Ale osiřeli jsme
ještě v dětství.“ Pak chvíli váţně přemýšlel a na to poloţertem pravil chlapcům: „Chcete jít se mnou
do nového ústavu?“ Stiskl profesorovi vřele ruku a loučil se s ním nezvyklým pozdravem: „Na shle-
danou! Na shledanou v nebi.“ Někteří přítomní se pozastavili nad tímto chováním dona Ruy, ale za
několik dní náhlá smrt profesora Gambiniho osvětlila slova a počínání blahoslaveného Ruy.
Nejen splněné předpovědi a podivuhodná uzdravení na jeho přímluvy, ale hlavně jeho hrdin-
ské ctnosti vytvořily kolem něj ještě zaţiva hluboké přesvědčení, ţe jde o skutečného světce. Toho
názoru bylo i mnoho biskupů a kardinálů, kteří s ním měli do činění, dokonce i sám papeţ Pius X.
117

12.9 Page 119

▲back to top


Toto obecné přesvědčení o svatosti dona Ruy bylo hlavním důvodem, proč turínský arcibiskup, kardi-
nál Augustin Richelmy 2. května 1922 ustanovil církevní soud k zahájení procesu blahořečení dona
Ruy. Výslech svědků se protáhl na pět let.
V roce 1936 papeţ Pius XI. zahájil papeţský proces blahořečení. Vichřice války zdrţela jed-
nání a tak teprve 26. 6. 1953 vydal Pius XII. dekret o hrdinských ctnostech dona Ruy. V době, kdy
končil výslech o hrdinských ctnostech, začalo v biskupství Crema šetření o zázračném uzdravení kně-
ze salesiána Ondřeje Pagliariho na přímluvy dona Ruy. A za dva roky na to následovalo ve Ferraře a
v Turíně šetření o zázračném uzdravení Benedetty Vaccarino. 10 let trvaly technické výzkumy a teo-
logické diskuse o těchto dvou vybraných zázracích.
Další velmi přísné výzkumy ukázaly v letech 196070, ţe jsou to opravdu dvě zázračná
uzdravení a ţe se staly na přímluvu Boţího sluţebníka Michaela Ruy.
A 19. listopadu 1970 vydal Svatý otec Pavel VI. dekret o zázracích, ţe totiţ dva zázraky před-
loţené tribunálu projednávajícímu proces blahořečení P. Michaela Ruy, jsou autentické a dostačující
k jeho slavnému blahořečení.
Náhlé uzdravení P. Ondřeje Pagliariho v roce 1951, který trpěl těţkým zánětem pohrudnice, se
stalo způsobem vědecky nevysvětlitelným a zcela náhle. Bylo církví uznáno za zázračné a představite-
li vědy za nevysvětlitelné.
Také druhé zázračné uzdravení se stalo v roce 1954. Jedenáctiletá dívenka Benedetta Vaccari-
no uţ čtyři roky trpěla těţkou epilepsií (padoucnicí). Lékařská péče i léky zůstavaly bezmocné. Jediná
přirozená, snad moţná cesta byla choulostivá operace mozku, který by odstranila „ohnisko“ choroby.
Jak děvče, tak i jeho rodiče se raději svěřili péči dona Ruy, u jehoţ hrobu se často modlili. 24. 5. 1951
byli také na pouti v bazilice Panny Marie. Po mši svaté a svatém přijímání sestoupili všichni do krypty
a nad hrobem dona Ruy se vroucně modlili za uzdravení.“I já jsem se modlila, “ vypovídá děvče, „a
vstala jsem s vnitřní jistotou, ţe jsem uzdravena.“ Od té doby jsem vysadila všechny léky a léčebné
procesy. Záchvat se uţ nikdy nedostavil. Uplynulo více neţ 20 let, Benedetta Vaccarino se vdala, je
matkou a na epilepsii zůstala jen nemilá vzpomínka. Za to děkuje donu Ruovi.
Jako ve všem se don Rua dělil s Donem Boskem napůl, tak je tomu i v posmrtné oslavě u Bo-
ha i u lidí.
118

12.10 Page 120

▲back to top


OBSAH
I. část.......................................................................................................................................... 2
Jsem ochoten vás následovat (1837–1850) ............................................................................ 2
Prvopočátky apoštolátu (1850–1852) ..................................................................................... 5
Rua obléká kleriku (1852–1853) ............................................................................................ 7
První salesián (1853–1854) .................................................................................................... 9
Bohoslovec (18551858)...................................................................................................... 12
Doprovází Dona Boska na první cestě do Říma (1858) ....................................................... 15
Michal Rua se stává knězem (18591860)........................................................................... 16
II. část ...................................................................................................................................... 21
První pomocník Dona Boska ................................................................................................. 21
Ředitel škol a oratoře ve Vanchiglio (1860–1863)............................................................... 21
Ředitel prvního ústavu pro studenty. ................................................................................... 22
Prefektem salesiánské společnosti a oratoře (18651872) ................................................... 24
Zosobněná pravidla .............................................................................................................. 28
První vizitátor salesiánských domů (1875–1877)................................................................. 29
Vţdy obdivuhodný (1877–1879).......................................................................................... 31
III. část..................................................................................................................................... 33
Zcela k dispozici Donu Boskovi ............................................................................................. 33
Po boku duchovního Otce (1880–1883) ............................................................................... 33
Don Rua se stává generálním vikářem Dona Boska (1884–1885) ....................................... 35
V posledních letech (1886–1887)......................................................................................... 37
Při smrti otce (1887–1888) ................................................................................................... 39
IV. část ..................................................................................................................................... 42
Nástupce Dona Boska............................................................................................................. 42
Papeţské potvrzení ............................................................................................................... 42
Rok smutku (18881889) ..................................................................................................... 44
Důvěra ve spolupracovníky .................................................................................................. 46
První cesty za hranice ........................................................................................................... 49
Muţ Boţí (1891)................................................................................................................... 52
Stále kupředu! (1892) ........................................................................................................... 53
Da mihi animas (1893) ......................................................................................................... 55
Ve Svaté Zemi (1895) .......................................................................................................... 57
Velká sláva (1895)................................................................................................................ 59
Nové, mimořádné události (1896) ........................................................................................ 62
Všem vším (1897) ................................................................................................................ 63
Znovuzvolení za vrchního představeného (1898)................................................................. 64
V. část ...................................................................................................................................... 68
Ve šlépějích Dona Boska ........................................................................................................ 68
Předpovědi dona Ruy ........................................................................................................... 68
Vţdy vzorný ......................................................................................................................... 68
Zcela pro Boha ..................................................................................................................... 70
Sluţebník věrný a moudrý .................................................................................................... 72
Statečný stoupenec umrtvování ............................................................................................ 74
Vzorný řeholník.................................................................................................................... 76
Vzor kněze............................................................................................................................ 78
Jedinečný představený.......................................................................................................... 80
Zcela oddaný svému mistrovi a naplněný stejnými ideály ................................................... 83
Pokorný a vzorný i v maličkostech....................................................................................... 85
Od všech chválený, od Boha poctěný................................................................................... 87
119

13 Pages 121-130

▲back to top


13.1 Page 121

▲back to top


VI. část ..................................................................................................................................... 89
Nástupcem Dona Boska – druhé desetiletí ........................................................................... 89
1899 ...................................................................................................................................... 89
Zasvěcení salesiánské společnosti Nejsvětějšímu Srdci Jeţíšovu (1900) ............................ 90
Tvrdá zkouška (1901)........................................................................................................... 91
Čestným občanem města Castelnuova ................................................................................. 95
Korunovace Panny Marie Pomocnice křesťanů ................................................................... 97
V Rakousku, v Polsku a v Belgii (1904) .............................................................................. 98
Nová zkouška a misie na Dálném východě (1905) ............................................................ 100
Nové cesty do ciziny (1906) ............................................................................................... 101
Události ve Varazze (1907) ................................................................................................ 103
Při plnění slibu (1908) ........................................................................................................ 106
VII. část ................................................................................................................................. 109
Vždy s Donem Boskem ......................................................................................................... 109
Poslední cesta do Říma (1908) ........................................................................................... 109
V předvečer zlatého jubilea kněţství (1909) ...................................................................... 110
Poslední naučení ................................................................................................................. 112
„Done Bosco, jdu k tobě!“.................................................................................................. 114
Posmrtné oslavy (1910) ...................................................................................................... 116
„Jeho památka bude trvat v poţehnání.“ ............................................................................ 116
120