Turín byl v roce 1837 hlavní město Piemontu, Ligurie, Savojska a Sardinie, které společně tvořily „Sardinské státy“. Město mělo 115 tisíc obyvatel a jihovýchodní zóna hraničila s plochou nejzelenějších zahrad.

Rodina Ruů pracovala po generace v zahradách Cascina Grossa (Velkého statku) v zóně Crocetta. Giovanni Battista (Jan Křtitel) si však v roce 1814, ve svých 21 letech, vzal osmnáctiletou Marii Baratelli a odešel hledat práci do Královské továrny zbraní do severní části města. Mzdy byly dobré. Uvnitř továrny byly mimo jiné ubytovny pro nové pracovníky. Giovanni Battista se tam přestěhoval se svojí Marií. Měl dva sny a během několika málo let je naplnil. V životě plném lásky se stal otcem pěti dětí. A za svoji pracovitost a poctivost se stal vedoucím úseku.

Ale dětská úmrtnost v té době byla tragédií, která zasahovala mnoho rodin. A porodní horečky si odnesly mnoho mladých maminek.

V roce 1828 táta Battista už musel zapečetit dvě malé rakve. A 26. dubna toho roku ve svých pouhých 32 letech zavřela oči i jeho milovaná Marie.

Zůstal se třemi syny: Pietrem, chlapcem uzavřeného charakteru, který ve svých 13 letech už pracoval v kovářské dílně, osmiletým Giovanni Battistou Antoniem a Tommasem, kterému byly tři roky, a byl neduživý.

Lehce postrčen knězem, který byl „kaplanem v Továrně na zbraně“, se Giovanni Battista podruhé oženil. K oltáři si přivedl Giovannu Marii Ferrero, statnou, trpělivou, stále usměvavou, velmi důvtipnou, křesťanskou 28letou dívku. Do místností se navrátil pořádek a čistota. A brzy se navrátil i život. V roce 1830 se narodil nový Giovanni Battista, dva roky nato hezká a jemná Marie. Ta bohužel brzy zavřela oči a vrátila se hrát si s andělíčky. Po dvou letech, v roce 1824, se narodil Luigi. A nakonec, v roce 1837, zvedl svůj slabý pláč Michal, malinkaté děťátko, které se nepouštělo maminčiných sukní.

Tovární doktor, který občas kontroloval zdraví pracovníků a jejich rodin, říkával často mamince Giovanně Marii: „Vaše děti jsou velmi křehké. Hleďte si jich, jak jen můžete.“

V rodině Ruů nebylo opravdu mnoho zdraví. Kralovala tam však velká láska, veselost a pokoj, které dávaly chuť žít. Táta, kterému, když se Michal narodil, bylo 51 let, měl už postavu zkřivenou od těžké práce (12 hodin denně, 6 dnů v týdnu).

Měl velkou víru a každý den shromažďoval svoji rodinu, aby sklonili hlavu a společně se pomodlili.

Maminka, o mnoho let mladší, byla úsměvem domova. Starala se s pracovitostí a veselostí o tatínka a pět dětí. Jídlo bylo vždy připravené a na stole ve správnou hodinu, postele upravené a čisté. Celé obydlí bylo jednoduše a krásně upravené. (Táta Battista, který pocházel ze zahrad, miloval zelené rostliny a květiny.) Zahalovala svým úsměvem všechny děti, hlavně Michala, miláčka všech.

Prarodiče z Cascina Grossa chodívali často do Továrny, brávali si nejmenší vnoučata a odváděli si je, aby si natrhala třešně a jahody a nadýchala se čerstvého vzduchu. Zatím co se Michal nesl čtyři kilometry na dědečkových zádech směrem k zelenému pásu zahrad Croccetty, mihl se „černý pás“, který se formoval v dlouhé „severní zóně“ města.

V těch letech se Turín značně rozvíjel. Jenže východ byl blokovaný řekou Po a západ hradebními věžemi vojenské pevnosti. Jeho bouřlivý stavební rozvoj se tedy tlačil na jih. Na severu byla bahniska Dory, ke kterým tekly splašky (bez kanalizace), byly zde chatrče nejnižší kategorie zaplněné nejchudšími emigranty. Nesmírné přívaly chudých vesnických rodin a také mladých, kteří sami opouštěli vesnice a přicházeli hledat práci a štěstí do města, se tísnily v těchto barabiznách, které se stávaly „černým pásmem“ města. Turín potřeboval pracovní síly: pohlcovala je velká pracoviště, která se otvírala převážně v jižní zóně, velké textilní výrobny bavlny Martinetto, přádelny hedvábí, koželužny, pece na cihly a krytiny, továrny na vagóny a železniční materiál, které vznikaly na podél řeky Po. Avšak mnozí, hlavně mladí, nesnesli vysoké tempo práce v továrně (průměrný život dělníků byl 18–19 let), nebo byli vyhozeni pro nedostačující výkonnost. Končili tedy na ulici, kde namahavě a často beznadějně hledali, jak přežít. Přidávali se ke skupinám tuláků, žili z lupu z pultů tržnic, odnášeli pryč tašky hospodyním, odlehčovali obchodníkům od jejich naditých peněženek. Úřady byly znepokojeny, ale neudělali zcela nic pro tyto mladé.

Naštěstí, se do tohoto černého pásu, právě v těchto letech přistěhovali čtyři úžasné křesťanské osoby, rozhodnuté zachránit tyto ubohé lidi a chlapce.

V horní části „černého pásu“, kde je nechvalně známá městská čtvrť jménem „Moschino“, v roce 1836 začíná pracovat mezi chudými chlapci don Giovanni Cocchi. Syn služky, která zemřela nouzí, se stal pomocným farářem u Annunziata (Zvěstování) a vymyslel první turínskou oratoř.

Tam, kde řeka Dora omývá nuzné domy, v roce 1832 přišel s jedním vozíkem, třemi řeholnicemi a s pěti nevyléčitelně nemocnými kanovník Cottolengo. Začal zde zázrak „Malého domu Božské Prozřetelnosti“, který bude hostit pět tisíc nemocných, odmítnutých ostatními nemocnicemi.

V centru „černého pásu“, v roce 1823 Giulia Colbert markýza Barolo z Vandee (Vandea oblast v západní Francii) postaví „Rifugio“ (útulek) pro záchranu zhýralých žen. V roce 1825 a 1833 svoje dílo rozšíří o domy pro ohrožené dívky, které jsou bez práce a bez rodiny.

Do spodní části „černého pásu“, kde nuzné domy hraničí s nesmírnými loukami, kněz z Asti Don Bosco přinese v roce 1844 svoji Oratoř. Nenalezne hned stálé místo, a krouží se svým malým vojskem chlapců od náměstí ke hřbitovu, z ulice na louku. V dubnu 1846 nachází konečně jedno místo, kde může zůstat: kůlnu, kterou najal od jednoho lombardského obchodníka. Don Bosco se stal knězem, aby se stal zachráncem mladých. Jeho oratoř je semínko, které vyroste ve večerní školy, domy pro studenty a mladé dělníky, kostely, dílny a misie rozptýlené po celém světě.

S tímto posledně jmenovaným knězem se potká Michal, bude jím okouzlen a bude ho následovat po celý život. Stane se jeho prvním nástupcem v moři děl, která se budou množit jako chleby a ryby v Ježíšových rukách.

První dvě třídy 1. stupně základní školy a první lekce katechismu navštěvuje Michal uvnitř Továrny na zbraně.

Učitelem je tovární kaplan, jemuž Michal přisluhuje také při mši a s nímž se spřátelí.

Ten ho také připraví na biřmování, které přijme 25. dubna 1845 od turínského arcibiskupa. (K prvnímu svatému přijímání přistoupí o rok později). Moc se neslavilo, protože tatínkovi nebylo dobře. Umírá 2. srpna ve věku nedožitých 60 let, vyčerpaný těžkou prací. Od toho okamžiku bude Michal nosit po dobu jednoho roku na pravé paži širokou černou pásku na znamení smutku.

Bratr Luigi navštěvoval oratoř Dona Boska a stal se jeho velkým přítelem. Naléhal na maminku, aby s ním mohl chodit i Michal. Ale maminka nechtěla: „Je mu osm let! Je ještě moc malý!“ Nicméně zapálený vyprávěním Luigiho o hrách, které hráli a o dobrotě Dona Boska, Michal někdy dostal dovolení tam jít. „Já sám jsem poznal Dona Boska v září 1845 – bude svědčit při procesu blahořečení – bylo mi osm let. Oratoř se nacházela ve dvou docela velkých pokojích a dvorku, který sloužil pro rekreace; tyto prostory Donu Boskovi přenechala markýza Barolo vedle „Útulku“.

Tři třídy 2. stupně (1848, 1849, 1850) Michal navštěvoval u Bratrů křesťanských škol, kterým radnice svěřila lidové školy, a kteří shromažďovali chlapce v blízkosti „Palácových věží“, ani ne sto metrů od jeho domu. Bratři byli řeholníci, ale ne kněží. Na mši svatou a na svátost smíření tedy zvali ochotné kněze. Někdy pozvali i Dona Boska. Michal Rua při procesu pod přísahou dosvědčil: „Vzpomínám si, že když přišel Don Bosco, zdálo se, že nějaký elektrický proud projel celým tím množstvím hochů. Rychle se zvedali, odcházeli ze svých míst a tlačili se kolem něj. Trvalo to dlouhou dobu, než se znovu nastolil pořádek, ale dobří Bratři nás nakonec nechávali být. Když přišli jiní kněží, také vážení, nic podobného se nestávalo. Bylo to tou velkou náklonností, kterou on cítil k nám a my k němu.“

Když se vracíval ze školy, Michal někdy potkával Dona Boska neustále obklopeného kluky, s kterými mluvil, vtipkoval, rozdával jim medailky nebo hrst jedlých kaštanů. Jednou se Michal prodral, aby požádal i on o jednu medailku. Když na něj měla dojít řada, žádná medailka už nezbyla, ale Don Bosco udělal podivné gesto: vztáhl k němu levou ruku a pravou naznačoval, že ji chce rozříznout napůl. A řekl mu: „Vezmi si, Michálku, vezmi.“ Michal se na něj tázavě díval, nechápal. A Don Bosco s úsměvem dodal: „My dva budeme dělat všechno na půl.“

Bratři sledovali s náklonností a s obdivem mladého Michala Ruu. Mohl by se stát skvělým „Bratrem“. Opatrně mu to nabídli. Michal odpověděl, že by se mu to líbilo, ale že musí především myslet na svoji matku. Dva starší bratři (ty, které měl táta z prvního manželství) už překročili 30 let, oženili se a musí myslet na vlastní rodiny.

Když končí třetí třídu 2. stupně, bratr Michele, představený Bratří, kterého má Michal velmi rád, mu opakuje nabídku. Na maminku mohou myslet Giovanni Battista a Luigi, kteří pracují (Luigi jen dva roky) za malou denní mzdu. Michálkovi unikne příslib: „Rozmyslím si to. Jestliže zůstanete v Turíně, požádám o vstup k Bratrům.“

Ale jedna tragická zpráva zničila všechny tyto plány. 29. března toho roku 1851, Luigi (kterému bylo teprve 17 let) zemřel. Jeho tělesná zdatnost ještě v plném vývoji byla oslabena hroznou pracovní dobou v práci, kterou právě začal. Pak jedna nemoc, která sama o sobě nebyla nebezpečná, ho položila úplně.

Michal zoufale plakal. Luigi byl neoddělitelným druhem jeho prvních let. Ruku v ruce s ním přišel poprvé do oratoře, poznal Dona Boska. Nyní vedle maminky zůstal jenom Giovanni Battista, kterému bylo 21 let.

Maminka Giovanna Marie je zničená.

Těžká a namáhavá práce jí vzala manžela a jednoho ze synů. A teď má myslet na budoucnost toho nejmladšího, Michala, který vypadal ještě slabší než jeho bratři. Nikdy ho nepošle pracovat do továrny. Musí mu najít jinou pracovní příležitost.

V tomto okamžiku do budoucnosti Michala Ruy a jeho matky rezolutně vstoupí Don Bosco. Už nějakou dobu vedle oratoře a prvních řemeslnických dílen otevřel dům, kde shromažďoval chudé chlapce, kteří však byli inteligentní a dávali naději, že se stanou kněžími. „Já bych chtěl – řekl Michalovi – abys ke mně přišel studovat latinu a stal se knězem. Zkus o tom promluvit se svojí matkou.“

Maminka se poradila s Giovannim Battistou a se staršími syny, kteří už měli rodiny, ale kteří neustále s náklonností sledovali Michala „kotě“. Vstoupit do továrny, to ne. Stát se Bratrem, což je řeholník a ne kněz, taky ne. Byly to neblahé roky pro řeholníky: skoro všichni byli pronásledováni od vlády a posmíváni od lidí.

Sami Bratři Křesťanských škol, kteří se nasazovali pro chudé lidi, byli bez respektu nazýváni „hlupáčci“. Duchovní, kněz, by naopak mohlo být dobrým řešením. Michálek je křehký, ale má dobrou hlavu. A stát se knězem, v těch dobách, znamenalo „být na úrovni“, „stát se důležitou a všemi ctěnou osobou“. Pro vstup do semináře se platila velká denní penze, kterou by rodina nemohla dávat. Ale jestliže ho Don Bosco zve a nechá ho studovat zadarmo, proč to nezkusit?

Don Bosco obdrží s vděčností dar maminky Giovanny Marie a poslouchá s respektem mateřské rady. První tři roky se Michal bude ve všem účastnit života svých spolužáků v domě oratoře, ale večer bude chodit spát ke své matce, do teplé místnosti, do měkké a dobře připravené postele.

V těchto letech škola začínala 3. listopadu a končila 5. srpna. Zatím co Michal dokončoval třetí třídu 2. stupně, po odpoledních mu Don Bosco nabídl, aby se přidal k jeho nejlepším chlapcům (mezi nimi Giovanni Battista Francesia), kteří chodili „dělat první latinská cvičení“ do školy vynikajícího kněze dona Merela. Byl to jeden ze způsobů, jak se přiblížit laskavě a skoro žertovně k latině, která tvořila velkou část budoucích studií a ve které se mnozí žáčci ztratí, jestliže nejsou připraveni.

Březen 1853. Ještě jedna smutná zpráva v rodině Ruů: také Giovanni Battista, poslední z Michalových bratrů, umírá.

21. června 1853, na svátek svatého Luigi, Don Bosco se svými chlapci, má mši za Giovanniho Battistu a Luigiho, nezapomenutelného člena oratoře, o kterém Don Bosco řekne: „Hned jak najdu trochu času, napíšu o jeho životě, aby se mnoho chlapců mohlo učit z jeho příkladu žít na zemi jako občané nebe.“

Michal byl dojatý. Večer, zatím co se spolu s přítelem Giovannim Battistou Francesiem snaží o latinský překlad, začne nečekaně plakat. „Co se ti stalo?“ ptá se ho Francesia. A on: „Luigi je mrtvý. Pak umřel Giovanni Battista, poslední bratr, který mi zbýval. Teď je řada na mně.“

Francesia o tom promluvil s Donem Boskem. Aby Don Bosco Michala rozptýlil, zavolal si ho, aby ho doprovodil při vyřizování některých věcí po Turíně. Kráčeli rychle a povídali o oratoři. Šli také kolem kostela „Turínského eucharistického zázraku“, kde právě skončily velkolepé oslavy čtyřstého výročí zázraku, jejichž vyvrcholení bylo 6. června 1853. Don Bosco napsal knížečku o Zázraku, která byla lidmi velmi dobře přijata. V blízkosti kostela se Don Bosco zastavil a pomalu řekl: „Za padesát let se bude slavit 450. výročí od Zázraku a já už tu nebudu. Ale ty tu budeš. Nezapomeň tedy znovu vydat tuto knížečku.“ Michal svěsil hlavu: „Vám se to snadno řekne, Done Bosco, že tady ještě budu. Já mám naopak strach, že smrt se mnou škaredě žertuje.“ „Žádný žert, ani škaredý ani hezký,“ pravil úsečně Don Bosco. „Zaručuji ti, že za padesát let tu ještě budeš. A nezapomeň znovu vytisknout moji brožurku. Rozumíš?“

(V roce 1903 don Michal Rua byl živý a znovu brožurku vytiskl).

Aby paní Giovanna Marie byla blíž svému Michalovi, zanechala byt v Kovářské dílně a přišla bydlet do bytečku pár kroků od oratoře.

V listopadu 1851 Michal Rua s Giovannim Caglierem, Giovannim Battistou Francesiem a ostatními začal navštěvovat soukromou školu profesora Bonzanina. Nacházela se v blízkosti kostela sv. Františka z Assisi, kde bydlívala a po mnoho let učívala maminka Silvia Pellica. Když se Silvio Pellico vrátil z rakouských vězení, v těchto místnostech napsal bájné a smutné stránky knihy „Má vězení“, knihy, kterou přečetla snad celá Itálie.

Bonzanino, který ve vyučování vystřídal maminku Pellica, byl v Turíně celebritou. Do jeho školy chodili mladí, které zámožné rodiny nechtěly dávat do internátů pro bohaté. Byli zde i synové ministra Hraběte ze San Martina (Svatého Martina) a Hraběte Bosca z Rufina. Chodili sem také synové bohatých městských podnikatelů. Od roku 1851 Bonzanino hostil zdarma chlapce z chudé oratoře Dona Boska. Jedinou podmínkou, kterou Bonzanino od „synů Dona Boska“ vyžadoval, bylo, aby nechali v předsíni vojenské kabáty, které nosili (dar od ministra války – dneska vnitra) a které smrděly kasárny. Bonzanino byl vysoký a mohutný, na širokém a oholeném obličeji měl klidný úsměv a nosil na hlavě domácí čepičku.

Každé ráno, když Michal vycházel z domu, potkával své kamarády, kteří kráčeli směrem ke škole a přidával se k nim.

V roce 1852 měl Don Bosco několik neveřejných konferencí pro své nejlepší hochy. Michalovi už bylo 15 let. Na rozdíl od druhých se nelekal toho, co Don Bosco povídal. Říkával, že oratoř v nadcházejících letech bude mít tisíce chlapců a že se rozšíří do celé Itálie a také přes Alpy a dokonce až za oceán. A dodával, že tuto skutečnost mu zjevuje Madona v jeho snech.

Někdo, kdo by slyšel Dona Boska takto mluvit, by si řekl, že je trochu blázen. Michal mu však naprosto důvěřoval. Na podzim r. 1852 mu Don Bosco řekl: „Potřebuji, abys mi dal pomocnou ruku. Na svátek Panny Marie Růžencové půjdeš se mnou do mého domova v Becchi, kde je malá kaple. Tam přijde farář z Castelnuova a oblékne ti klerický šat (v těchto dobách černý šat, který zakrýval celou osobu od ramen až k patám, byl „uniformou“ kněží a těch, kteří se jimi chtěli stát). A tak se začátkem nového školního roku, i když zůstaneš v blízkosti své maminky, staneš animátorem svých spolužáků. Souhlasíš?“

„Souhlasím.“

Večer toho svátku, na voze, který je vezl zpět do Turína, Michal konečně přerušil ticho a řekl Donu Boskovi: „Vzpomínáte? Při jednom z našich prvních setkání jste rozdával medailky. Na mě už žádná nezůstala. Tak jste udělal záhadné gesto, jako byste mi chtěl dát půlku své ruky. Co jste mi tím chtěl říct?“

„Jak to? Ještě jsi to nepochopil? Chtěl jsem ti říct, že my dva v životě budeme mít vše napůl. Všechno to, co bude moje, bude také tvoje, i s povinnostmi, zodpovědností, starostmi. Ale bude i spousta krásných věcí. A nakonec všeho bude pro mě i pro tebe jedna nekrásnější věc: nebe.“

26. ledna 1854. V Turíně byla polární zima. Don Bosco však ve svém pokojíčku zatopil v kamnech a zavlažil tak vzduch. Před ním sedí čtyři mladíci, kteří fantazírují nad jeho slovy: „Jsme na začátku založení společnosti, která bude známá po celém světě. Budeme mít oratoře a školy plné chlapců v Evropě a v Americe. Právě zde, mezi vámi, je jeden, který přestěhuje naši Společnost do Jižní Ameriky a další, který na začátku příštího století rozmnoží její příslušníky na tisíce…“

Čtyři mladíci se na sebe zcela ohromeni podívali: zdá se to být jen sen. A přitom Don Bosco nežertuje, je vážný a zdá se, že čte v budoucnosti: „Je to Madona, která tuto naši společnost chce. Budeme se jmenovat Salesiáni.“

Mezi těmito čtyřmi mládenci jsou také základní kameny budoucí Kongregace Salesiánů: Michal Rua (první nástupce Dona Boska) a Giovanni Cagliero (biskup a kardinál).

V červenci téhož roku 1854 se ve městě rozšířila děsivá zpráva: „Vypukla cholera.“ Tato strašlivá zhoubná epidemie propukala v Turíně každých deset let. Město bylo vyhlazováno jako při nějaké tsunami. Při té zprávě královská rodina, šlechta a boháči, kteří měli vilu na venkově, rychle utekli z Turína. Starosta nechal vyhlásit: „Osoby, které mají odvahu, ať dají pomocnou ruku při záchraně města.“

Don Bosco se obrátil na své nejstarší chlapce: „Jestliže někdo chce jít se mnou, půjdeme pomoci nemocným po domech. Jestliže jsme všichni v přátelství s Pánem a nikdo neudělá žádný těžký hřích, zaručuji vám, že nikdo z našeho domu nebude cholerou zasažen.“

Michal Rua 17 let, Giovanni Cagliero 16 let, Giovanni Battista Francesia 16 let jsou v čele skupiny, která s Donem Boskem každé ráno vychází sloužit nemocným do lazaretů a do domů. Jsou to dny skutečně tvrdé námahy. Nejsou léky, někdy chybí i obvazy a vata na čištění zasažených. Jednoho dne se Michal poklusem vrátil do Oratoře. Potřeboval trochu prádla pro jednu nemocnou rodinu: tatínek, maminka a čtyři děti leželi na slamnících v odporné špíně. Maminka Markéta (stará maminka Dona Boska, která prožívala poslední roky svého života ve službě jeho chlapcům) prohledala každý šuplík: nic však nenašla. Na chvilku se zastavila, a pak udělala něco, co si Michal bude navždy pamatovat a bude to pro něj trvalou lekcí. Sešla s ním do kostela, sundala bílá, požehnaná plátna z oltáře a dala mu je. Řekla: „Použij je jako prostěradla pro maminku a pro její děti. Také oni jsou Pán.“

25. března 1855, svátek Zvěstování Panny Marie. V prostém pokoji Dona Boska probíhá neokázalý obřad. Don Bosco ve stoje poslouchá. Michal Rua, v kleče před Křížem čte formuli: „Před Bohem skládám slib, že budu žít v chudobě, čistotě a poslušnosti Vám, Done Bosco, kterého si volím za svého představeného.“ Není přítomný žádný svědek. A přitom v tomto okamžiku se Michal Rua stává prvním Salesiánem Dona Boska.

Od toho dne je pro Michala (který od toho okamžiku opustil? zanechal místnost maminky a přestěhoval se nadobro do Oratoře) nejtěžší věcí spát. Ne že by se mu nechtělo, někdy klesá únavou i ve stoje, ale nedokáže opravdu najít čas.

V Piemontu je už pět let povinné používat desítkovou metrickou soustavu. V Turíně i v obcích se však klidně pokračuje s používáním mázů místo litrů, uncí místo kilogramů, pídí místo metrů. Profesoři šíleli u tabulí, školáci šíleli nad sešity. Nikdo se nechtěl učit „novou aritmetiku“.

Don Bosco se jednoho odpoledne nenadále obrátil na Michala: „Ty znáš dobře kila, litry a metry?“

„Myslím si, že ano.“

„Tedy od zítřka se staneš profesorem aritmetiky a uděláš všem kurz z desítkové metrické soustavy.“

Stejně rychlým způsobem mu Don Bosco svěřil výuku náboženství ve školách, které se otvíraly uvnitř Oratoře, asistenci studentů a řemeslníků v kostele, na dvoře, ve velké a hlučné jídelně. Vedle něj s radostí pracovali Cagliero a Francesia, úžasná trojice, která spolu bude držet po celý život. A při tom všem Michal a jeho přátelé pokračovali ve vyšším studiu, dělali zkoušky z teologie jako klerici v Semináři, a ve státní škole, aby se mohli zapsat na Univerzitu.

V blízkosti hlavní městské železniční stanice Don Bosco v roce 1849 otevřel druhou oratoř, která v neděli přijímala chlapce z té zóny. Don Bosco ji svěřil do řízení teologu Murialdovi, pak kanovníku Rossimu. Ale oba ji museli zanechat pro jiné závazky. Don Bosco určitě neuvažoval o tom tuto oratoř zavřít pro nepřítomnost ředitele. Městská část se naplňovala čerstvými imigranty. Do oratoře každou neděli přicházel velký počet chlapců zedníků a malých kominíků.

Poslední jmenovaní s počátkem podzimu přicházeli z Kantonu Ticina, ze Savoie, a z Valle d’Aosta. Měli na zádech provaz a rašpli, nástroje jejich řemesla. Ve skupinách, řízeni jedním dospělým, který sešel z hor s nimi, zastávali během týdne své těžké řemeslo (vyšplhat se do nitra komínů a odškrabat z nich škraloup černých sazí). Malý kominík (musel být útlý, aby se mohl vyšplhat skrze těsný nástavec) během pracovního dne vyčistil zhruba desítku komínů. Ale v neděli zamířili ve skupinách do kostela, aby se zúčastnili mše svaté.

Od chvíle, kdy jejich „vůdcové“ odhalili, kde byla mše svatá právě pro chlapce, rádi je tam vodili.

Michalovi Ruovi bylo sotva 18 let, když mu Don Bosco řekl: „Od příští neděle budeš ředitelem oratoře v blízkosti stanice.“ Odpověděl: „Dobře.“ A tak i v neděli měl Michal plno práce. Brzičko ráno přicházel do oratoře, zametl místnosti, uspořádal kostel. Když přišli první chlapci, pomáhal jim, aby se vyzpovídali u kněze, který přicházel odsloužit mši svatou (někdy se podařilo, aby přišel sám Don Bosco, jehož byli všichni přátelé). V 9 hod. tam byla už stovka chlapců a Michal byl s nimi při mši svaté, modlil se s nimi, přistupovali společně k přijímání.

Pak na nádvoří propukla všestranná bujarost: snídaně z pytlíku, sázky a závody až k polednímu, zatím co ti, kteří chtěli, se účastnili školičky italštiny (malí kominíci mluvili jen patois, nářečím svých údolí) a aritmetiky (aby si uměli zkontrolovat, jestli je na výplatě zaměstnavatelé neošidili).

V podkroví (které je vidět ještě i dnes), kde Don Bosco umístil „studovnu a ložnice“ svých prvních kleriků, zvonil budíček brzy ráno, děsivě brzy: ve čtyři! Giovanni Cagliero, v těch letech nerozlučný spolužák Ruy a Francesia, vzpomíná: „Zima v Turíně není žádný žert: je to sibiřská zima. V našem podkroví, které je vidět na střeše, nebylo ani topení ani tekoucí voda. Na umývání jsme si večer naplnili díže vodou, ale do rána mráz přeměnil vodu na led. Na umytí jsme museli otevřít vikýře, nasbírat sníh na střeše a energicky si masírovat ruce, tvář a krk. Po pár minutách se z nás kouřilo. Tehdy jsme se omotali do deky a Rua, Francesia a já jsme studovali na zkoušky v semináři a ve státní škole.“

25. listopadu 1856 jedna těžká ztráta zasáhne Oratoř. Maminka Dona Boska, která opustila svůj domov na venkově a které všichni říkali Maminka Markéta, onemocněla zápalem plic a umřela. Bylo jí 68 let a deset let tato stará paní (dnes ctihodná) byla kuchařkou, pradlenou, zašívačkou chlapců v Oratoři.

Následujícího dne šel Michal Rua navštívit svoji maminku, paní Giovannu Marii. Řekl jí: „Zemřela maminka Markéta. Není už nikdo, kdo by nám dělal polévku, kdo by látal ponožky. Maminko, nechceš přijít ty?“

V 56 letech paní Giovanna Marie následovala syna, a stala se druhou maminkou Oratoře. Byla jí po 20 let. V tom stejném roce 1856 Michal Rua začal studovat nejnáročnější část teologie, která ho měla připravit na kněžské svěcení. Byly to tvrdé roky pro mladé muže, kteří se chtěli stát kněžími. Vláda zabavila semináře a předělala je na kasárna. Profesoři, směstnaní do několika místností, byli nuceni vyučovat uprostřed pekelného rámusu kasáren v plném provozu. A studenti se zařídili, jak mohli.

18. února 1858. Michal Rua probděl větší část posledních nocí kopírováním do uhlazeného rukopisu sešit napsaný Donem Boskem: Pravidla Společnosti Svatého Františka Saleského (což jsou Salesiáni). Don Bosco mu řekl: „Okopíruj je dobře, odneseme je papeži.“

Odjeli společně do Říma. V té době to byla dlouhá a namáhavá cesta. Část ji udělali po zemi (do Ženevy) a část po moři (z Ženevy do Ostie), vybaveni regulérním cestovním pasem.

Papež Pius IX. je přijal, dlouze mluvil s Donem Boskem i s jeho mladým pomocníkem. Přečetl Pravidla a vrátil je Donu Boskovi opravené vlastní rukou. Doporučil, aby je vyzkoušeli takto opravené.

Večer 18. prosince 1859 se shromáždilo kolem Dona Boska sedmnáct mladíků a dalo začátek Salesiánské kongregaci. Proběhly první volby: Don Bosco, zakladatel, byl vybrán za Hlavního Představeného. Michal Rua byl vybrán za duchovního ředitele. Těch sedmnáct se po dlouhé reflexi rozhodlo nechat strhnout vášní Dona Boska pro spásu opuštěné a ohrožené mládeže a zasvětit život pro sdílení poslání Dona Boska.

29. července 1860. Oblečený do bílé tuniky se Michal Rua vrhá na zem před oltářem. Biskup mu pokládá ruce na hlavu a vzývá Ducha svatého, aby proměnil tohoto mladého muže ve svého kněze, jako jím byl Petr, Pavel, Benedikt, František…

Když se Michal zvedá, je knězem na vždy. První ho objímá jeho maminka, paní Giovanna Marie, která nemůže udržet slzy. Druhým je Don Bosco. Když po slavnostním dni přichází do svého podkroví, nachází na stolku dopis od Dona Boska. Čte tam: „Uvidíš lépe než já salesiánské dílo překročit hranice Itálie a usadit se v mnoha částech země. Budeš mít mnoho práce a mnoho utrpení; ale ty víš, že skrze Rudé moře a poušť se přichází k Zaslíbené zemi. Trp s odvahou; a také zde dole ti nebudou chybět útěcha a pomoc od Pána“.

Z roku na rok se Oratoř stává obrovským domem. Počet mladých dosahuje 800. V dílnách v plné efektivitě se učí řemeslu 360 mladých dělníků. Držet pospolu takové množství mladých systémem Dona Boska založeném na „rozumu, náboženství a laskavosti“ není jako pít skleničku vody. Je potřeba vlít nadšení těm nejlepším, aby za sebou strhli zbytek, zároveň však i držet na uzdě ty nejhorší (kteří se vždycky najdou).

Proto don Rua předsedá každý týden shromáždění učitelů a asistentů. Procházejí se dlouhé seznamy chlapců, kteří zaplňují třídy a dílny. Do rejstříku, který don Rua drží v ruce, se nezapisují zázraky, znamenité události, které se stávají každý den. Zapisují se jen chyby, nedostatky, nepořádky, u nichž se musí hned hledat náprava. Bylo by zcela ukvapené považovat tento jmenný seznam za „deník Oratoře té doby“, jak to udělal některý bezohledný spisovatel.

Mezi těmi mladými je mnoho pravých „božích mladých lidí“, kteří se stali duchovními, salesiány, misionáři. Jmenují se Giuseppe Fagnona, Michele Unia, Domenico Tomatis, Luigi Lasagna, Valentino Casini...

S velkou vírou v Boha a v Dona Boska opustí Itálii a půjdou přestěhovat dílo Dona Boska do Jižní Ameriky. Oratoř zůstává i nadále „Domem Madony, která ji přikrývá svým pláštěm“, jak to vidí Don Bosco. Mezi mladými jsou také chlapci s nesnadnou povahou. V seznamu dona Ruy jsou jmenováni právě jen oni, aby je vychovatelé měli pod dohledem a s laskavostí jim pomáhali stát se lepšími. Pro nepolepšitelné někdo navrhuje tresty, ale Don Bosco se staví proti a don Rua mu vyhoví.

Rok 1863. Don Bosco si zavolal dona Ruu a řekl mu: „Chci tě požádat o velkou laskavost. Volají nás, abychom otevřeli „Malý seminář“ v Mirabellu, v Monferratu. Myslel jsem, že pošlu tebe, abys ho řídil. Je to první dílo, které salesiáni otevírají mimo Turín. Budeme mít v zádech tisíc očí. Mám v tebe však plnou důvěru. Dám ti trojí pomoc: pět z našich nejlepších salesiánů, kteří budou vyučujícími; skupinku nejlepších chlapců, kteří z Valdocca půjdou pokračovat svoji školu tam, aby byli kvasem mezi novými chlapci, které dostaneš; a spolu s tebou půjde tvoje maminka.“

Don Rua odjel v říjnu. Don Bosco mu napsal čtyři stránky cenných rad (jeden z nejjasnějších dokumentů o jeho výchovném systému). Mimo jiné tam píše: „Každou noc musíš spát aspoň šest hodin – Snaž se, aby tě víc milovali, než se tě báli – Snaž se být mezi mladými po celou dobu rekreace – Jestliže budou vznikat potřeby ve věcech materiálních, vynalož všechno, co bude potřeba, jen ať se zachová láska.“ Don Rua shrne všechny tyto rady do jedné jediné věty: „V Mirabellu se budu snažit být Donem Boskem.“

Jeden chlapec z těch dob se svěřil donu Francesiovi: donu Ruovi jsme toho hodně provedli. Snášel mě víc než by dělala moje matka. Byl ke mně dobrý, mluvil se mnou jako přítel. Uběhlo 45 let. Vystudoval jsem a založil jsem si rodinu, ale nikdy nezapomenu na to špatné, co jsem udělal a na dobro, které jsem dostal od tohoto kněze. Jestli ho uvidíte, tak mu to řekněte. Vzpomínám na něj s velkou vděčností.“ Psal se rok 1904. Don Francesia vyprávěl všechno donu Ruovi a on: „Dobře si vzpomínám na toho chlapce. Jak pěknou zprávu mi dáváš! Hodně jsem se za něj modlil.“

Rok 1865. Po dvou letech ředitelování dona Ruy je Malý seminář plný chlapců, kteří dávají dobrou naději na kněžské povolání. Ale v létě toho roku v Turíně věci nejdou dobře. Během několika málo měsíců je pět prvních a hodnotných salesiánů vyřazeno z boje pro příliš těžkou práci. A mezitím roste před očima svatyně Panny Marie Pomocnice, která pohlcuje velké částky, až se musí žebrat dopisy, cestami, setkáními, loterii.

Do Mirabella přijíždí don Provera, velký salesián, kterému Don Bosco svěřuje delikátní a těžké úkoly. Vstupuje do ředitelny Malého semináře a bez okolků říká don Ruovi: „Don Bosco tě očekává v Turíně. Hned. Řekni svému zástupci, donu Bonettimu, že od této chvíle je ředitelem on. Odjíždíme hned.“

Když dorazil na Valdocco, Don Bosco mu jen řekl: „Dělal jsi Dona Boska v Mirabellu. Teď ho musíš dělat zde, ve valdocké Oratoři.“ Svěřuje mu všechno: řízení dílen, vydávání Katolické četby, práci na stavbě Svatyně, a dokonce úkol číst a odpovídat na většinu dopisů, které dostává každý den. Don Bosco mu řekl: „Jestli uvidíš, že je někdo schopný, vezmi si všechny pomocníky, které chceš. Rozhodni se ty. Nechoď za mnou projednávat věci, které je třeba udělat. Já už souhlasím předem.“

Don Rua začal pracovat s velkou intenzitou. Hodiny spánku zredukoval na čtyři. Po mši svaté a rozjímání, které dělal na kolenou, aniž by se kdy opřel o lavici, a po hrnku kafe, začínal velkou a piplavou správu obrovského salesiánského díla. Měl všechno pod dohledem, všechno rozhodoval, delegoval pokaždé, kdy to bylo možné, vybíral si (mezi kněžími a salesiány laiky) hodnotné pomocníky, kterým mohl důvěřovat i se zavřenýma očima.

V červnu 1868 je velkolepá svatyně Panny Marie Pomocnice dokončena. V červenci se don Rua zhroutil. Doslova padl do náruče jednomu příteli. Přepravili ho na ošetřovnu a přivolaný lékař řekl, že je to s ním velmi vážné: akutní zánět pobřišnice (penicilín byl objeven až 75 let poté).

Bylo třeba mu dát poslední pomazání. Don Bosco tam nebyl, byl ve městě prosit o almužnu. Když přišel, byl už večer a mnoho chlapců čekalo, aby se u něj vyzpovídalo. Tomu, kdo na něj naléhal, Don Bosco odpověděl: „Vyzpovídám tyto chlapce a pak přijdu. Řekněte donu Ruovi, aby na mě počkal.“

Konečně Don Bosco přišel do ošetřovny. Uviděl nádobku s olejem na pomazání nemocných a řekl: „Kdo to sem přinesl? Není třeba žádného svatého oleje.“

Pak se otočil na Ruu, který měl čelo pokryté studeným potem. „Tak jak ti je?“

„Done Bosco, jestliže je to moje poslední hodina, řekněte mi to…“ zašeptal don Rua, „nemrzí mě umřít.“

„Umřít?“ zvolal Don Bosco. „Milý done Ruo, já nechci, rozumíš? Nechci, abys umřel. Bez tebe bych byl bezmocný! Musíme ještě pracovat, pracovat o umírání ani zdání! Poslouchej mě dobře: i kdybys skočil z okna, ujišťuji tě, že nezemřeš. A teď odneste pryč svatý olej a nechte ho na pokoji.“ Po třech týdnech don Rua začal rekonvalescenci.

Léta jdou. Salesiáni se rozšiřují do světa a Don Bosco stále po boku s věrným donem Ruou realizuje nové velkolepé podniky: v roce 1872 zakládá Kongregaci Dcer Panny Marie Pomocnice (FMA). V roce 1875 posílá první misionáře, vedené Giovannim Caglierem, do Patagonie. O rok později zakládá Sdružení salesiánských spolupracovníků, dílo dospělých povolání, vypouští do světa Salesiánský magazín…

Když mu papež svěřil konstrukci prvního chrámu Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Římě (obrovský podnik), Don Bosco se blížil k sedmdesátce a byl už jen stínem sebe sama. Při dvou cestách do Francie a Španělska, kam šel žebrat, chce vedle sebe dona Ruu.

Na sklonku roku 1884 se Don Bosco blíží ke konci života. Papež v listopadu jmenoval dona Ruu vikářem s nástupnickým právem.

Don Bosco vstupuje do agonie v noci ze 30. na 31. ledna 1888. Ve 4 hodiny ráno, zatím co kolem postele umírajícího klečí salesiáni Valdocca, don Rua šeptá Donu Boskovi: „Jsme zde všichni. Dejte nám naposledy svoje požehnání. Já vyslovím formuli a zvednu vám ruku, vy nám požehnejte v mysli a v srdci.“ Pak vezme netečnou pravou ruku Dona Boska a načrtne znamení kříže. O půl hodiny později Don Bosco končí svůj dlouhý a namáhavý pozemský život. V posledních hodinách řekl: „Konejme dobro všem, zlo nikomu… Řekněte mým chlapcům, že je očekávám v nebi.“

Don Rua zůstane v kleče u tělesné schránky Dona Boska víc než dvě hodiny. Několikrát za sebou mu opakuje: „Pomoz mi být tebou, jen tebou. Já se budu snažit jen o jednu věc: být věrný tobě a vyžadovat od salesiánů, aby ti byli věrní.“

Pod jeho vedením se salesiáni rozšířili do všech kontinentů. Don Bosco založil 64 domů. Don Rua jich založil víc než 277. Don Bosco dovedl počet salesiánů až k 700. Don Rua jejich počet zvýšil až na 4000.

Salesiánské misie před smrtí Dona Boska dosáhly do Patagonie a Ohňové země. S donem Ruou i do pralesů v Brazílii, do Ekvádoru, Číny, Indie, Egypta a Mosambiku.

Vzhledem k obrovským vzdálenostem noví salesiáni nemohli přijíždět, aby poznali centrum Kongregace a aby mluvili s nástupcem Dona Boska, a tak don Rua začal cestovat.

Od té chvíle celý zbytek jeho života bude patřit cestám, na nichž se dostane k velké části salesiánských děl, bude mluvit o Donu Boskovi, přinášet jeho ducha, pečlivě zkoumat život spolubratří i děl, „aby zůstali věrni Donu Boskovi“.

„Panna Maria Pomocnice a Don Bosco,“ řekne nesčetněkrát v každém národě, „jsou naše poklady, jediné a vzácné. Jestliže je my salesiáni ztratíme, ztratíme všechno. Ale jestliže je zachováme, budeme bohatí a budeme vydávat plody dobra jako náš Otec (Don Bosco).“

V posledních desetiletích 18. století jedovatě propukla „sociální problematika“. Dělníci, kteří byli ve městech na severu Itálie stále početnější, měli i nadále dlouhé pracovní doby (12, někdy až 14 hodin denně), mizerné mzdy, žádnou dovolenou, nemocenské pojištění, penzi, pojištění proti pracovním úrazům. V továrně nadále pracovali i chlapci.

Vypukly divoké stávky, krvavé srážky s policií, která bránila práva zaměstnavatelů. Jako olejová skvrna se množily „dělnické socialistické spolky“, které požadovaly snížení pracovní doby na 10 hodin denně, minimální dovolenou a pracovní pojištění.

15. května 1891 papež vydal encykliku Rerum Novarum, v níž potvrdil, že základem práce nesmí být výdělek, ale lidská osoba a její základní práva. Uznal tedy správnost nároků dělníků, kteří vyžadovali lidštější život a odsuzovali fakt, že „malý počet“ osob má „v otroctví“ nezměrné množství pracovníků.

Je to začátek sociální nauky církve.

Don Rua nařídil všem salesiánským domům, aby uposlechly papeže. Mladým dělníkům bude vykládána Rerum Novarum, aby byla buzolou při každém jednání a zákroku na poli práce.

Je přítelem a obdivovatelem Lva Harmeleho, vlivné hlavy „Katolického dělnického hnutí“. V Turíně podporuje dílo Cesariny Astesany, která bojuje proti nelidským pracovním podmínkám švadlen, proti práci o svátcích, proti přemrštěné pracovní době a hladové mzdě. Dává k dispozici mladým dělnicím osady u moře a na horách, kde už pracují FMA. Když ji jednoho dne potkal na ulici, i přes absolutní rezervovanost kněží k ženám se k ní přiblížil a bez okolků jí řekl: „Pokračujte beze strachu. Vaše dílo je svaté a Bůh je s vámi.“

V den jeho první mše svaté mu Don Bosco napsal: „Budeš mít mnoho práce a mnoho utrpení; ale ty víš, že jen skrze Rudé moře a poušť se dorazí do zaslíbené země.“

Těžká utrpení přišla, když velké pohromy zasáhly spolubratry i Kongregaci, které don Rua cítil jako své vlastní tělo.

V Brazílii a v Uruguay začala nová misie. Hlavou nových misionářů se stal Luigi Lsagna, rudovlasý chlapec, kterého don Rua měl jako oddaného žáka v Mirabellu a v Turíně. Pracoval tak dobře, že ho papež ještě jako mladičkého vysvětil na biskupa. Byl druhým biskupem Kongregace po Giovannim Caglierovi. A hle, na podzim 1896, přišel telegram oznamující tragédii: Luigi Lasagna se zabil při železničním neštěstí. Právě jel do severní Brazílie převzít rozsáhlý obdělávatelný terén, o který úporně žádal a konečně ho dostal pro jednu početnou kolonii italských emigrantů.

S mladým biskupem ztratily život čtyři FMA a jeden salesián.

Na misionářské oblasti Patagonie se o několik let později snesla přírodní katastrofa: Rio Negro se rozvodnilo a smetlo pryč malá města Viedmu a Patagones, spolu s nejstaršími sídly salesiánských misií. Skoro ve stejnou dobu státní převrat ve státě Ekvádor přivedl k moci fanatickou protiklerikální skupinu. V Quito, v nejnovější misijní stanici, byli salesiáni zavřeni, pak přinuceni po 25 dní ve velmi špatných podmínkách běžet směrem k hranicím s Peru a tam byli vypovězeni ze země. Jeden kněz během tohoto dlouhého běhu zemřel.

V roce 1902 protikřesťanská vláda, která se dostala k moci ve Francii, zakázala zákonem všechny řeholní Kongregace. V tomto národě, kde salesiánská díla byla velmi vzkvétající, vznikla naprostá poušť. Salesiánské školy byly zavřeny, synové Dona Boska vypuzeni. Emigrovali do Belgie, Španělska, Číny, Itálie. Po tomto těžkém státního převratu se Salesiánská Kongregace ve Francii už nevzpamatovala.

Rok 1907. Na dona Ruu a Kongregaci dolehla znenadání nejtěžší zkouška. Salesiánská škola ve Varazze je řízená donem Carlem Vigliettim, posledním sekretářem Dona Boska, který na něj uchovává mnoho vzpomínek. Ráno 29. července (právě skončily letní zkoušky) vpadla do kostela skupina policistů. Salesiáni byli zavřeni. Chlapci, kteří byli na mši, odvezeni do kasáren. Don Viglietti živě protestuje proti této drzosti, chce znát její důvody. Slyší odpověď: „Strašné věci, důstojnosti. Zde se páchají ničemnosti.“

V kasárnách don Viglietti konečně přichází na to, z čeho jsou obviněni. Jeden chlapec, Carlo Marlario, 15 let, sirotek, adoptovaný vdovou Besson, který byl ve škole zdarma, napsal „deník“ a odevzdal ho policii. Na těchto stránkách je ústav popsán jako hnusné centrum pedofilie. Po celý den jsou chlapci jednotlivě i ve skupinách podrobeni ostrým dotazům, aby „se přiznali“. Ale všichni, zastrašeni, ale jisti, urputně odmítají potvrdit tyto špinavosti.

Mezitím zpráva vyšla najevo. Protiklerikální noviny vycházely s ohromnými a oplzlými titulky: Neslýchané hanebnosti u Salesiánů ve Varazze – Hnízdo pedofilů v salesiánské škole…

Je to jako znamení. Dřív než je podán proti salesiánům i jen minimální důkaz, v celé Itálii jsou rozpoutány demonstrace a průvody proti kněžím a řeholníkům. V La Spezia skupiny výtržníků zaútočí na kostely, vrhají se proti policii, která se snaží udržet pořádek. V Livornu a v Mantově gang zkažených mladíků ozbrojených tyčemi a holemi obklíčil katolické spolky a noviny, devastoval, bil kněze a řeholníky. V Římě je haněn kardinál Merry del Val, sekretář papežského státu Pia X. V celé Itálii se rozpoutal hon na kněze.

Jediné noviny, které se oproti všem postavily na obhajobu salesiánů, jsou „Tisk“ z Turína senátora Frassatiho (otce Piera Giorgia). Frassati, novinář velkého formátu a zkušeností, hned pochopil, že se jedná o velkou scénu vykonstruovanou někým, kdo má zájem, aby se zavřely katolické školy. Jeho články plné síly a důstojnosti ukazují a zdůrazňují centrální bod záležitosti: „Nikdo nemůže být uznán vinným, jestliže proti němu nejsou platné důkazy. Tedy: kde jsou ty důkazy proti salesiánům?

Velká bublina splaskla.

Mnoho advokátů, mezi nejslavnějšími v Itálii, nabízelo zdarma svoji právní asistenci synům Dona Boska. Někteří poslanci, bývalí salesiánští žáci, obhajovali díla Dona Boska v Parlamentu.

3. srpna (pět dnů po propuknutí bouře) don Rua zareagoval na zmatek, který se všech zmocnil: prostřednictvím třích slavných advokátů podal žalobu proti pomlouvačům.

Rozsudek procesu označuje „deník“ za „spleť fantastických výmyslů, napsaný pro nepřetržité pobuřování nezúčastněných, kteří se snažili vyvolat antiklerikální skandál.“

Hanebný povyk těch dnů byl agonií dona Ruy. Snažil se zastavit závažnou infekci, kterou chytil na jedné z cest, a tyto týdny agonie pro něj byly zásahem milosti. Viděli ho plakat jako dítě. Věrnému příteli Giovannimu Battistovi Francesiovi se svěřil: „Když mi Don Bosco nabídl místo, které teď zastávám, příliš jsem spoléhal na své síly. Žádám Boha, abych sám za to nesl trest.“

O dva roky později, v roce 1909, nezastavitelná infekce způsobila, že jeho nohy byly jednou jedinou ranou. Oči mu otekly a zanítily se.

Jednou, když k němu jeho přítel Francesia přišel a viděl, jak trpí, tak mu začal uctivě vykat. Don Rua reagoval: „Ale, co tě to napadlo? Ty jsi jediná vzpomínka z mého dětství. Jestliže mi přestaneš tykat, způsobíš, že zemřu předčasně.“

Ráno 15. února 1910 si ještě sedl k pracovnímu stolu. Pokusil se otevřít doručené dopisy, aby na ně začal odpovídat, ale zavrtěl hlavou. Už nemohl dál. Posbíral veškerou korespondenci a řekl spolubratrovi, který mu pracoval po boku: „Dones všechno donu Rinaldimu (vikářovi Kongregace). Řekni mu, že má odpovědět on. Já už víc nemohu.“

Položil se do postele a bylo hned jasné, že je konec.

O půlnoci z 5. na 6. dubna je smrt tam, u okraje bílého prostěradla. Vedle jeho postele sedí přítel don Giovanni Battista Francesia. V jednom okamžiku, kdy byl při vědomí, mu zašeptal: „Jakmile budeš tam nahoře, nezapomeň pozdravovat Dona Boska.“ V té chvíli se tvář umírajícího rozzářila.

Poslední slova, která slyšel a snažil se zopakovat, byla stará prosba, kterou se společně naučili od Dona Boska, když byli ještě bezstarostnými chlapci: „Drahá Matko, Panno Maria, dej, abych spasil svou duši.“