|
||
|
|
|
Memorie-ekniha_06-09 |
|
|
1 Pages 1-10 |
▲back to top |
|
|
1.1 Page 1 |
▲back to top |
Po stopách
charismatického světce
Z knihy Memorie Biografiche
vybral a přeložil P. Oldřich Med, SDB
VI.–IX. díl
|
|
1.2 Page 2 |
▲back to top |
|
|
1.3 Page 3 |
▲back to top |
VI. DÍL
1 Píše se rok 1858
Kněz, který byl dlouhá léta v Oratoři svatého Františka Sa-
leského v Turíně nejdříve chovancem a potom klerikem,
vzpomínal na Dona Boska takto:
„Don Bosco je jednou z největších postav nejen 19. sto-
letí, ale celých křesťanských dějin. Nic neměl a přece zbudo-
val úžasné dílo. Byl nástrojem v Božích rukou, a proto Bůh
bude jeho dílo chránit pro své tajemné cíle přes všechnu lid-
skou slabost. Don Bosco byl tajemným člověkem poslaným
Bohem, aby se na něm ukázalo, co zmůže člověk, který se
mu zcela svěří. Byl hlubokým znalcem lidí i své doby. Měl
přímou povahu, pevnou vůli, viděl do dálky a správně, měl
neomezenou důvěru v Boží Prozřetelnost a všechno, co jeho
mysl pojala, i když musel překonávat ohromné překážky,
nakonec realizoval. Jen Bůh ví, jaké to byly překážky, které
se mu stavěly do cesty. Ale Bůh mu dal silný základ, dobře
stavěné tělo, poněkud nachýlené dopředu, postavu střední,
ale konstrukci silnou a odolnou. Jeho krok napovídal, že je
to člověk přemýšlivý, klidný, dobrácký. Na první pohled dě-
lal dojem obyčejného člověka, ano, kdybych si směl dovolit
přirovnání, řekl bych, že se podobal volu, tvoru klidnému,
silnému, vytrvalému, který táhne pluh a nezastaví se, ať se
mu do cesty staví nevím jaké kořeny nebo kameny.
Co měl Don Bosco zvláštního, to byly jeho oči, milé,
ale pronikavé. Pronikaly až do záhybů duše. Bylo těžké jim
odolat. Mohu říci, že jeho pohled přitahoval, lekal a zároveň
uzemňoval. Nepoznal jsem na svých potulkách světem člo-
věka s podobným zrakem. Jeho podobizny to nevyjadřují.
Don Bosco byl vždycky pánem sebe. Měl povahu mír-
ně veselou a jen málokdy jsem ho viděl překročit meze
vznětlivosti i když měl velmi citlivou mysl a srdce. Všechny
tyto povahové rysy z něho udělaly člověka sympatického,
obdivuhodného a budícího úctu. Všichni v jeho okolí mu
podléhali a stávali se, abych tak řekl, z lásky jeho nevolníky.
Jeho veselý až humorný přístup k životu uprostřed milých
synů mu pomáhal jít dopředu a razit si cestu i těmi nej-
obtížnějšími a nejtrnitějšími překážkami. Někdy jsem ho
viděl udělat gesto, jako by ze sebe střásal nějakou tíž a jen
prohodil: „Eh – ať to jde, jak to jde, jen když to jde dobře!“
Jiný způsob, jak si ulevoval, když se na něj hrnuly pomluvy
a ohrožovaly jeho dílo, byl tento. Ukázal na někoho a jako-
by na něj volal, řekl: „Hej, ty! Dobře činit a přitom se rado-
vat – vrabce nechat čimčarárovat! Vy jste moji zlatí uličníci.
U pánů je v jejich domech dobře, nic jim neschází, ale vy
tam nejste!“
Don Bosco užil mnoho radostí se svými chlapci. Jeho sy-
nové ho měli upřímně rádi a tak mu nevědomky vytrhávali
trny a měli zásluhu, že ho udržovali při životě. Kdož ví, zda
by byl bez nich nepodlehl příliš brzo. Ale on si dával moc
dobrý pozor, aby nepřenášel tíhu svých břemen na ně. Aby
si nadlehčil, složil takový veselý popěvek, který se ještě zpí-
vá v Oratoři stejně, jako se zpívával: „Andiamo, compagni –
Pojďme, kamarádi!“ Jako bych ho viděl ještě dnes. Je mezi
námi a ptá se: „Je tu Chiapale?“ „Prosím!“ „Výborně. Zazpí-
vejme si tu naši. Začni!“ A již se zpívalo a jemu bylo, jako by
chtěl vychutnat krásu oázy uprostřed pouště. „Služte Pánu
s veselostí!“ To byla jeho častá průpověď mezi svými. Ra-
dost mu sloužila za základ pro jeho sociální stavbu, pro jeho
výchovu. Byl nepřítelem zamlklosti a hraní na schovávanou
a od chlapců žádal, aby pěstovali tělocvik a hudbu a sám se
všeho zúčastňoval, již proto, aby vzal druhým záminku stra-
nit se. „Já rád vidím chlapce, jak si hrají a skáčou a jak jsou
při rekreaci veselí. To mě ubezpečuje, že je vše v pořádku.“
Tak se stále více prohlubovala vzájemná láska Dona
Boska k chlapcům a chlapců k Donu Boskovi. Hodně
k tomu přispívalo to, že byl stejně chudý jako oni a že všech-
no prožíval s nimi. Měl rád ty nejchudší a nejpokornější.
V nich odkrýval poklady ctností. Mezi takové patřil Michal
Magone.
V prvních týdnech, co přišel do Oratoře, připomínal di-
vokého koně, ale potom začal chodit k svátostem a začal se
měnit. Don Bosco byl jeho zpovědníkem. Míša klečel na
holé podlaze a připravoval se. Kluci přistupovali ke zpověd-
nici a o je všechny pouštěl před sebou. Nevadilo mu, že do
něho vráželi a podobně. Zato na rekreaci, to byl králem hři-
ště. Byl prostě všude. Ale stačilo, aby zazvonilo a ihned ustal
od hry a šel, kam ho volala povinnost. V tomto roce udělal
najednou první dvě třídy latinských studií. Měl úžasnou dů-
věru v Pannu Marii. To mu pomáhalo ve studiích. Na stol-
ku ve studovně měl před sebou mariánský obrázek se slovy:
„Panno Maria a Matko, pomáhej mi při studiu v každý čas!“
A na sešitech měl napsáno: „Trůne moudrosti, oroduj za
nás!“ Měl krásný melodický hlas a jako Dominik Savio, tak
i on zpíval ke cti a chvále Boží.
Zatímco byl Don Bosco v Římě, v Oratoři prodělal Ma-
gone poprvé duchovní cvičení. Bylo to ve Svatém týdnu.
Udělal si celoživotní zpověď a Donu Boskovi napsal lísteček,
kde mu oznamoval, že mu Panna Maria řekla, aby byl hod-
ný, a že ona sama ho naučila bát se Boha, milovat ho a slou-
žit mu. Když se Don Bosco vrátil, Magone prosil, aby směl
udělat slib, že neztratí ani okamžik času, ale Don Bosco mu
řekl, aby měl jen takový dobrý úmysl.
V květnu 1858 i on, jako předtím Dominik, chtěl řadou
zbožných cvičení uctít Pannu Marii, i on by se byl nejraději
postil a dělal pokání. I jemu to Don Bosco zakázal. Koncem
toho měsíce přišel k Donu Boskovi a vyjádřil mu přání, aby
směl jako svatý Alois již v tak raném věku udělat slib usta-
vičné čistoty, aby se líbil Panně Marii. Místo toho mu Don
Bosco navrhl, aby si udělal předsevzetí, až skončí nižší gym-
názium, bude-li mít jistotu, že taková je Boží vůle, že se roz-
hodne být knězem. Ať se na to připravuje opravdu čistým
životem, aniž by udělal formální slib čistoty. Několik dní
po této rozmluvě dal Don Bosco Magonovi lísteček tohoto
znění: Pět rad, které dával svatý Filip Neri chlapcům, aby si
uchovali ctnost čistoty: Varovat se špatných kamarádů. Ne-
živit příliš tělo. Varovat se zahálky. Hodně se modlit. Chodit
často ke svátostem, zvláště ke zpovědi. Tyto rady mu potom
ještě v soukromé rozmluvě šířeji vysvětlil.
Takové duchovní vedení sloužilo našemu Míšovi k tomu,
že radostně stoupal v dokonalosti stále výš a výše. Projevo-
valo se to ve zvýšené lásce k bližnímu. Pomáhat druhým
psát dopisy domů, zametat, uklízet za druhé, stlát poste-
le a podobně, to se mu stávalo ctnostným návykem. Také
ochotně asistoval u nemocných, mnohdy hlídal na ošetřov-
ně i v noci. Odpustil každému cokoliv, poučovat, napomí-
nat, prosit o prominutí, modlit se za druhé, rozesmát smut-
né, to všechno si zvykal až do mistrovství.
275
|
|
1.4 Page 4 |
▲back to top |
Z dopisu jeho spolužáka Galleana se dovídáme tuto
podrobnost. Magone ho jednou požádal, aby se s ním šel
modlit do kostela za obrácení hříšníků. Zapálil tam svíčič-
ku dlouhou asi čtyři prsty a začali. Pomodlili se bolestný
růženec a svíčička ještě hořela. Magone prosil unaveného
kamaráda, aby se nevzdával, a tak se spolu modlili, dokud
nedohořela.
Jindy byla sobota a již byl dán zvonkem signál, že Don
Bosco je ve světničce připraven zpovídat. Kluci učni byli
v hovorně a neměli se k ničemu. Magone to viděl a zamrze-
lo ho to. Asi čtvrt hodiny si s nimi hrál a potom řekl: „Pojď-
te na druhý balkón.“ Mysleli, že se tam bude pokračovat ve
hře, ale tam je Magone vybídl, aby se začali připravovat ke
zpovědi. Sám dal příklad.
V takovém ovzduší kvetly v Oratoři všechny ctnosti.
Bylo tam hodně příkladných chlapců. Don Bosco s nejed-
ním měl pěkné plány do budoucnosti. Hlavně jim chtěl vští-
pit ctnost poslušnosti. Jednou večer se procházel po večeři
s chlapci pod portikátem. Byl unaven, a tak je vybídl, aby
si s ním posedali na zem. Sám seděl uprostřed jako jeden
z nich. Chlapci byli ve zjevných rozpacích, ale neodvažo-
vali se něco říci, a tak jen viseli na jeho rtech v očekávání,
co bude dál. On vytáhal z kapsy kapesník, začal jej všelijak
mačkat, skládat, dělat na něm uzly, atd., až konečně promlu-
vil: „Víte, chlapci, řekl jsem, že bych potřeboval deset, dva-
náct takových, co bych je poslal do celého světa. Ale museli
by být jako ten kapesník povolní, abych si s nimi mohl dělat,
co bych potřeboval. Všechno bude možné, jen musíte růst
v poslušnosti ke mně a k Pánu Bohu. Potom bude Bůh moci
prostřednictvím chlapců Oratoře dělat zázraky.“
Na tom, aby chlapci vyrůstali v poslušnosti, mu velmi zá-
leželo. Dochovalo se jedno jeho kázání na toto téma. Zapsal
je v té době klerik Bonetti, aspoň podle smyslu. Byl to celý
malý teologický traktát o poslušnosti. Kázání uvádějí živo-
topisné paměti v celém znění. Hoši se v něm dozvěděli, co
je to poslušnost k Bohu, co poslušnost církevní, co posluš-
nost občanská, domácí, řeholní, v čem je ctnost poslušnosti
a jaký je její vztah k ostatním ctnostem. U Dona Boska byla
praxe podložena solidní teorií.
Na konci máje vyvěsil Don Bosco na zdi svého bytu kar-
ton s litografií turínské prachárny těsně po výbuchu v roce
1852 a s obrázkem Pavla Sacchi, zachránce Turína. Po jed-
né i druhé straně jeho postavy připevnil dva obrázky Panny
Marie s Děťátkem, které se na památku na ten měsíc rozdá-
valy ve dvou turínských kostelích. V dolní části kartonu byl
třetí mariánský obrázek Neposkvrněného Početí Panny Ma-
rie se slovy: „Panno Neposkvrněná, ty jediná jsi přemohla
všechny bludy, přispěchej nám na pomoc. Ze srdce se k tobě
utíkáme, Pomocnice křesťanů, oroduj za nás!“ Don Bosco
tužkou k tomu připsal: „Hrozná jako v boji seřazený šik.“
Tento karton snad měl nahradit onen, který odcizil don
Giacomelli, když se Oratoř přestavovala. Dotyčný se zmoc-
nil nakonec i tohoto kartonu a vrátil jej Oratoři teprve hod-
ně dlouho po Don Boskově smrti.
Don Bosco zatím pokračoval ve vydávání Katolického
čtení. Na červen dal vytisknout pěkné vypravování: „Josef
a Isidor, neboli jak jsou nebezpečná špatná přátelství.“
Jak mu leželo na srdci rozšíření Katolického čtení pro
mládež a lid, je vidět z dopisu, který psal 2. června faráři
v Beinascu Vaschettimu: „Postarejte se o milion dalších od-
běratelů Katolického čtení.“
2 Červnové oslavy
Don Bosco se vrátil z Říma plný lásky k papeži. Kolem ko-
runovaných hlav bylo tolik záměrně šířených líbivých pří-
běhů k probuzení lásky k nim, proč by se nemělo povídat,
jak dobrý je papež? Don Bosco si během své cesty zapisoval
vše, co slyšel a viděl a nyní to příležitostně vyprávěl chlap-
cům. Dvě takové epizody zapsal don Rua.
Římský hrabě Spalla navštívil papeže a na závěr audience
si vyžádal zvláštní upomínku. Prosil Svatého otce, aby mu
věnoval svou tabatěrku. Ten se zdráhal, ale nakonec mu ji
dal. Byla to docela obyčejná tabatěrka, hrabě říkal, že by za
ni nedal ani čtyři soldy, také tabák byl docela podřadné kva-
lity, ale snad právě tento důkaz, že papež byl v soukromém
životě docela obyčejným člověkem, měl cenu nade vše veli-
kou.
Jiná epizoda. Papež jel v kočáře někde kolem Viterba,
když potkali dívenku, která nasbírala otýpku dříví a chtěla ji
prodat. Zastavila kočár a mermomocí, že prý ať si pán koupí
její dříví. Papež jí dal tři bajoky, ale aby si prý dříví nechala
a prodala je ještě jednou. Tu přišla matka, která pracova-
la opodál a s hrůzou zjistila, že je to Svatý otec. Svatý otec
se srdečně smál a dal ženě ještě další peníze jako podporu
v bídě.
Don Bosco ustanovil, aby o turínské pouti svatého Jana
Křtitele dne 24. června byl v Oratoři současně den papeže.
Měl se sice slavit jeho svátek, ale schválně sebe pominul, aby
vynikl otec všeho křesťanstva. Jeho jmeniny se slavily aka-
demií v předvečer 23. června jakoby mimochodem.
O pouti byla Oratoř slavnostně vyzdobena jako o největ-
ších příležitostech. Všude samá zeleň, a podobně tomu bylo
v sesterských oratořích svatého Aloise a Andělů strážných.
Svatý otec udělil chlapcům oratoří odpustky v libovolně sta-
novený den, to znamenalo, že byl nával u zpovědnice a také
u stolu Páně. Zlatým hřebem dne byla slavnostní merenda –
svačina. Papež dal na ni Donu Boskovi peníze, ale chlapců
bylo na tisíc a bylo třeba peníze rozmnožit. Suma se skuteč-
ně rozmnožila, protože nejeden turínský pán byl ochoten
získat jako suvenýr skud, darovaný papežem a dát za něj
několikanásobnou cenu.
Toho roku se blýskli poprvé klerici Cagliero a France-
sia. Cagliero složil hudbu k hymně na oslavu Dona Boska
a Francesia zmáčkl básnickou žílu a stvořil krásnou recitaci
na Pia IX., v které se některé strofy zpívaly sólově i sborově.
Don Bosco dovedl nadchnout své syny tak, že každá funkce
a každá kulturní produkce přinesla nové věci. Však i kato-
lická veřejnost byla o valdocké slavnosti řádně informována
dlouhým podrobným popisem z pera hraběte Camburzana,
uveřejněným v Armonii.
Hrabě Vittorio di Camburzano byl obdivovatelem Dona
Boska a toho roku jeho obdiv ještě vzrostl z osobní zkuše-
nosti. Když se nacházel v lázních v Nizza Marittima, zmínil
se v jedné společnosti pánů a dam o Don Boskově svatosti.
Jedna z dam prohodila, že nebude věřit, dokud jí Don Bosco
neuhádne na dálku svědomí. Hrabě skutečně napsal do Tu-
rína a dostal vskutku zajímavou odpověď. Měl vyřídit dámě,
aby se dala do pořádku se svým manželem, od kterého
276
|
|
1.5 Page 5 |
▲back to top |
odešla. Jí samotné potom v přiloženém dopise napsal, aby
se vyzpovídala za posledních dvacet let, co nebyla u zpovědi
a začala nový život. Camburzano byl velmi překvapen, pro-
tože si myslel, že je ta dáma vdovou, zatímco nebyla. Don
Bosco nemohl paní znát, vždyť mu byla docela cizí.
Ale ještě větším divem byla Don Boskova vytrvalost ve
vydávání Katolického čtení. Na měsíc červenec vydal spisek
„Příručka křesťana neboli poznámky k povinnostem křes-
ťana, který chce jistě spasit duši, a to v tom stavu, do něhož
byl povolán.“
3 Obrácení v hodině smrti
Dobro, které Don Bosco působil Katolickým čtením, mu
vyneslo pověst muže moudrého a svatého, na kterého je
možno se obrátit, když jde o člověka, který do konce života
odmítá smířit se s Bohem. K případům již uvedeným přidá-
me další.
Onemocněl vládní činitel, který měl neblahou účast
v různých akcích, jimiž se omezovala svoboda církve. Ro-
zumí se, že dlouhou dobu žil daleko od církve a svátostí. Lé-
kárník upozornil faráře, že podle ošetřujícího lékaře nedo-
žije druhého dne. Farář na případ nestačil, a tak vzkázal pro
Dona Boska, ať se prý pokusí tu duši zachránit.
Don Bosco to přijal a vydal se do domu nemocného.
K jeho velkému překvapení ho tam přivítal chlapec, které-
ho znal z Oratoře, ale neměl tušení, že je to právě syn do-
tyčného. Nemocný měl syna velice rád a nechával se jím do
té míry ovládat, že ani neměl nic proti tomu, že chodí do
Oratoře. Chlapec několikrát nadhodil otci, že zavolá Dona
Boska, aby mu dal požehnání a uzdravil ho, ale otec se ne-
mohl rozhodnout.
Toť se ví, že byl Don Bosco rád a již věděl, že má cestu
k umírajícímu otevřenou. Hošík běžel k otci, řekl mu, že je
tu Don Bosco, otec se vzpíral, ale hoch již byl zase venku
a táhl Dona Boska, aby šel dovnitř.
Nešlo to hladce. Ten pán byl přece jen zatvrzelý a plný
předsudků. Přijal kněze chladně, až příliš chladně. Don
Bosco mu řekl, že se bude se synkem modlit za jeho uzdra-
vení, ale on na to, že na modlitbu nevěří. Chlapec byl otco-
vým jednáním zarmoucen a v rozpacích se vytratil za dveře.
Toho Don Bosco využil, aby aspoň navázal řeč a vedl ji tak,
aby neurazil. Ledy pomalu roztávaly. Návštěva se trochu
protáhla a Don Bosco dělal, že se strojí k odchodu, protože
bude hnedle večer. Jen požádal o dovolení dát nemocnému
požehnání. Ten jen řekl: „Jak se vám líbí.“
Tu Don Bosco zavolal chlapce, který se jmenoval Albert,
dovnitř. „Proč to děláte?“ ptal se nemocný. „Rád bych, aby
se pomodlil Zdrávas Maria za tatínka se mnou.“ Chlapec již
stál vedle něho a Don Bosco mu udělal krásnou promluvu.
Mluvil o tatínkovi, jak nejlépe uměl, říkal, jak ho má rád
a co pro něj všechno udělal. Teď je nemocný a potřebuje
pomoci. Co by on, ještě tak malý, dělal, kdyby odešel! Kde
by našel tak věrného rádce a pomocníka! Ve světě je tolik
zla a on – otec, ho ode všeho chrání. Byla to řeč šetrná,
pedagogická, otec poslouchal a nic neříkal, ale bylo již na
něm vidět, že je dojat a přestává se bránit. Nakonec si Don
Bosco s Albertem klekli na zem a modlili se tři Zdrávasy za
nemocného. Potom ho zase poslal ven a pokračoval v řeči,
kterou začal. Předtím připomenul chlapci, že jeho tatínek
ztratil brzy své rodiče a jak těžce se musel probíjet životem.
Nyní i sám nemocný trochu více rozvázal a všelicos řekl ze
svého života. Don Bosco nakonec věděl, jak asi jeho život
probíhal a nemínil vcházet do podrobností. Jednoduše mu
před odchodem nabídl rozhřešení. Pán se podivil: „Pře-
ce jsem se nezpovídal…“ Ale Don Bosco na to, že to není
třeba, již toho pověděl dost a ostatní si on domyslí. Milost
Boží zvítězila. Již bylo třeba jen tak zběžně se na něco ze-
ptat. Hlavně, že lítost byla nyní zjevná a srdce otevřené pro
víru a pro Boží odpuštění. Když člověk umírá, nejde tolik
o formu, ale o podstatu vztahu k Bohu. Don Bosco dal umí-
rajícímu rozhřešení, slíbil mu, že si vezme Alberta zvlášť na
starost. Poslal rychle k svatému Augustinu pro pana faráře,
aby mu přinesl svátost oltářní, ale když tento přišel, tak jako
tak už nemohl nic jiného, než dát umírajícímu svaté poma-
zání, jak se dává těm, kdo již vydechli.
Jindy byl Don Bosco vyzván, aby navštívil jednoho ne-
mocného notáře, farníka od Panny Marie Karmelské. I to
byl pokrokář, který dávno nechodil do kostela. I tam milost
postupovala dopředu jen krok za krokem. Napřed se mluvi-
lo o všem možném a teprve po dlouhé době se Don Bosco
zmínil o zpovědi. Nemocný hned řekl, aby se o tom nemlu-
vilo, že přestal věřit na náboženství. Mimo jiné ukázal, čím
živil svou mysl. Byly to sebrané spisy Voltaira. Don Bosco
vzal jednu knihu a začal v ní listovat. Potom prohodil: „Víte,
že já jsem přesvědčený, že se Voltaire spasil?“ To notáře udi-
vilo. „Jak to, po tom, co všechno napsal, co řekl a co udělal
proti církvi?“ „A přece si to myslím,“ řekl Don Bosco. A už
mu vyprávěl, že Voltaire před smrtí žádal o kněze, ale přá-
telé mu v tom zabránili. Co mu tedy scházelo k záchraně?
Lítost měl, to je hlavní, předsevzetí asi také měl. Co neměl,
to byl kněz. Ale je to nutná podmínka ke spáse? Kdyby byli
k němu pustili kněze, byl by se vyzpovídal. Takto mu Bůh
odpustil bez toho, že by si vykonal zpověď. On, Don Bosco,
je přesvědčen, že se Voltaire spasil a církev ho nenutí, aby
změnil své mínění. Písmo svaté jedině o Jidášovi s jakousi
určitostí říká, že byl zavržen. O nikom jiném to neříká. Bůh
je milosrdný a chce každého spasit. To již nemocný kapitu-
loval před Boží milostí a kajícně se vyznal ze svých hříchů
a dosáhl usmíření s Bohem. Ještě prosil Dona Boska, aby ty
Voltairovy spisy odnesl pryč a spálil.
4 Závěr roku a prázdniny
Skončil se školní rok 1857–1858. V Don Boskových regist-
rech čteme, že bylo v Oratoři celkem 199 chovanců, z toho
121 studentů a 78 učňů. Don Bosco jako každoročně posvě-
til prázdniny tím, že si s donem Cafassem vykonal duchov-
ní cvičení u svatého Ignáce nad Lanzem.
Když se vrátil a byl v kruhu mladých přátel, Josef Reano
mu říkal, že se objevila nějaká kometa, to bude jistě zase zlé
znamení. Don Bosco řekl: „Znamení, neznamení, jedno je
jisté, že naši vlast potká pohroma, která přinese velké ško-
dy.“
Na měsíc srpen vyšla v Katolickém čtení brožura: An-
tonín neboli sirotek z Florencie – líčení dobrodružné cesty
osiřelého chlapce v komediantské maringotce.
V Oratoři se zase stavělo. Pod kostelem svatého Františ-
ka se vyhloubil suterén a potom se udělalo klenutí a kostel
dostal novou podlahu. To proto, aby bylo zase trochu více
277
|
|
1.6 Page 6 |
▲back to top |
místa. Pod kostelem měla být v suterénu nová jídelna pro
chlapce a stará jídelna měla sloužit nyní za kuchyni. Také
v Oratoři Andělů strážných se dělaly stavební úpravy, takže
o práci a starosti nebyla nouze.
Neustaly ani starosti literární. Na září se připravoval
svazek „Průvodce mládeže po cestách spásy“ – překlad
z francouzštiny. Důležitá byla předmluva. Informovala čte-
náře o tom, s jakým zájmem se publikace Katolického čtení
setkala u Svatého otce Pia IX. a hlavně jak dal pokyn bis-
kupům a arcibiskupům papežských států, aby je šířili. Jen
v těchto státech bylo na jeho slovo získáno na 12 000 nových
čtenářů. Oznámení mělo veliký ohlas a propagační účinek.
Nyní se Katolické čtení začalo šířit po celé Itálii a přistupo-
vali k němu noví a noví odběratelé. Don Bosco měl radost.
Měl v rukách velice účinný prostředek k výchově lidu.
Na svátek Jména Panny Marie 12. září se chlapecký sbor
zúčastnil oslav u Panny Marie v polích, v onom františkán-
ském chrámě, kde si v roce čtyřicátém šestém Don Bosko-
vi chlapci, zbavení každé možnosti scházet se, vyprosili na
Panně Marii Pinardiho stavení. Don Bosco na tuto svatyni
vždycky a vděčně vzpomínal.
K této pouti v tomto roce se upíná zvláštní epizodka.
Před nějakým časem se byli u Dona Boska zpovídat chlap-
ci – studenti z gymnázia ve farnosti Panny Marie Karmel-
ské. Mezi nimi byl jistý Coccone. Don Bosco ho překvapil
předpovědí, že se stane knězem. Chlapci to bylo nemilé,
ano, cítil k duchovenskému stavu odpor. Don Bosco si ho
chtěl naklonit a pozval ho na zmíněnou pouť k Panně Marii
v polích. Coccone šel, ale to byl s Donem Boskem naposled.
Ztratil se. Teprve po létech se s ním potkal Don Boskův
chovanec Albera v hodinách filosofie v turínském semináři
a to již byl milý Coccone na cestě ke kněžství. Don Bosco se
s ním později setkal již jako s knězem, ale v první chvíli ho
nepoznal. Teprve za chvíli si uvědomil, kdo to je. Řekl mu:
„Ach, vy jste ten a ten. Před patnácti léty jsem vám řekl, že
budete knězem.“ „Je to pravda, řekl jste mi to,“ potvrdil mu
Coccone, který se stal opravdu dobrým knězem a vykonal
mnoho dobrého v turínských věznicích.
Jiná historie kněžského povolání spadá do těchto prázd-
nin. V Mirabelu byla rodina Proverů. Jejich syn, František
Provera se unášel myšlenkou stát se knězem, ale tatínek,
když viděl jeho kupecké vlohy, chtěl, aby zůstal doma při
obchodě. Jeho zpovědník don Ricaldone mu poradil, aby
počkal, až jak dopadne odvod. Odvod dopadl dobře a don
Ricaldone doporučil mladíkovi, aby se hlásil v Turíně
v Cottolengu, že prý tam studují i starší hoši na kněze. Pro-
vera šel, ale vrátil se, protože tam nemají místo a nepřijali
ho. Ricaldone naléhal, aby tam přece jen šel. Dá mu dopo-
ručující dopis a zaručí se, že bude něco platit. Ale Prove-
ra řekl: „Už je pozdě. Nepůjdu do Cottolenga. Jen co jsem
odtud odešel, vedle u sousedů jsem viděl jednoho kněze
uprostřed chlapců. Hrál si s nimi a jak mě spatřil, hned šel
ke mně a ptal se, kdo jsem, kam jdu a co chci. Řekl jsem
mu všechno a on mi nabídl, abych zůstal u něho, že mohu
u něho také vystudovat na kněze.“ Tak začalo povolání jed-
noho z pozdějších význačných salesiánů.
5 Podzimní dlouhý výlet
Přibližoval se každoročně toužebně očekávaný podzimní
výlet do Becchi. Bylo třeba uspíšit vydání Katolického čte-
ní na říjen a listopad. Na říjen to bylo naivní vypravování
„Svítilna chrámu kardinála Wisemana“ o děvčátku, které
každodenně spěchalo do svatyně, z níž mu na cestu vždy
svítilo světlo ze stříbrné chrámové svítilny. Tentokrát padlo
do propasti, protože svítilnu ukradlo. Byl to líbivý překlad
anglického textu do italštiny, vhodný pro prostý venkovský
lid, pro jeho dlouhé večery při louči. Na listopad to zase
bylo pokračování seriózního cyklu životopisů papežů „Ži-
vot papeže Kalixta I.“ z pera kněze Jana Boska.
Životopisy papežů měly blahodárný vliv na Don Bosko-
vy chlapce. Učily je lásce k papežství a k církvi. Také budi-
ly lásku k biskupům, stojícím věrně při papeži. Pro Dona
Boska byl takovým biskupem monsignor Fransoni, prodlé-
vající v lyonském vyhnanství a pro jeho chlapce také. Ne-
bylo tomu tak u všech věřících. Dokonce ani všichni kněží
turínské arcidiecéze nesympatizovali se svým arcipastýřem.
Kritizovali jeho postoje a říkali, že nemusel zrovna ministru
Santa Rosovi před smrtí odmítnout svátosti, když tento ne-
chtěl odvolat, co udělal proti církvi.
Podobné řeči měl jeden turínský kněz – učitel na faře
v Airasce v přítomnosti klerika Cagliera. Nikdo se mu ne-
odvážil odporovat, jen Cagliero se jal pana arcibiskupa hájit,
že jednal dobře, protože postupoval podle církevních zá-
konů. Dotyčný byl překvapen, ale nakonec řekl: „S těmi od
Dona Boska je lépe se nehádat.“
Zatím začala novéna k svátku Růžencové Panny Ma-
rie. Michal Magone byl na Velikonoce doma, ale o velkých
prázdninách domů nešel. Zajímavá byla jeho rozprava
s jedním kamarádem, který to nedovedl pochopit. Magone
mu jednoduše řekl, že když tam o Velikonocích byl, málem
by byl podlehl starému okolí. Cítil, jak ho staří kamarádi
obklopili a jak začíná ztrácet půdu pod nohama. Byl rád, že
se vrátil. Nechtěl tuto zkušenost opakovat a Don Bosco mu
to schválil. Každý musí sám vědět, co si může dovolit a co
ne, co mu prospívá a co mu škodí.
Ale Don Bosco nechtěl, aby přišel o prázdninovou rekre-
aci a vzal ho do Becchi hned s první výpravou, která s Do-
nem Boskem vyrazila z Turína již 30. září. Cestou pořádně
zmokli. Byli rádi, že to bylo těsně před Chieri, kde si mohli
zajít k panu Gonellovi, který byl Don Boskův dobrý známý
a často jeho chlapcům poskytoval o podzimním výletu pří-
střeší i pohoštění. Tam se usušili i nasytili, takže mohli v po-
řádku táhnout dál do Becchi.
Když byli na cestě, Magone zůstal nápadně pozadu. Při-
blížil se k němu kamarád Garino a ptal se ho, jestli ho ne-
bolí nohy nebo co mu je. Všiml si, že si Michal něco pro
sebe šeptal. Ale Míša, že není unaven, ale usmyslel si, že se
za toho dobročinného pána pomodlí růženec, když už se
mu nemůže jinak odvděčit. Vděčnost byla u něho nápadná
ctnost. Kolikrát samotnému Donu Boskovi stiskl vroucně
ruku a se slzami v očích mu děkoval: „Jak jsem vám vděčný,
že jste mě přijal do Oratoře!“
Další zastávka byla v Buttiglieře u hraběnky Miglinové,
kde byla svačina. Až v samý podvečer dorazili do Becchi.
V ty dny Don Bosco odskočil na návštěvu do jedné blíz-
ké farnosti, kde měl přítele faráře. Něco tam s ním potřebo-
val projednat. O té faře se povídalo, že je tamní kuchařka
velmi lakomá, lépe velmi šetrná. Pohoštění, které dávala
hostům, bylo pro faráře vždy trapnou záležitostí, ale co měl
278
|
|
1.7 Page 7 |
▲back to top |
dělat, když to jinak byla osoba zbožná, mlčenlivá a pořádná,
jakou potřeboval. Nejhorší bylo, že šetřila i na něm.
Don Bosco tam přišel dopoledne, ale farář nebyl doma.
Kuchařka ho přivítala komisně, ale on již dovedl s takovými
lidmi jednat. Hned ji pojmenoval „paní Dominika“ a ne-
opomenul jí podotknout, že o ní slyšel tolik chvály. Milá
kuchařka hned rozjasnila tvář a zvala ho dovnitř, zvláště
když se představil jako Don Bosco. Don Bosco už byl přece
v kraji nějakým pojmem! A že byl Don Bosco trochu šibal,
neopomenul jí říci, že ví, že dobře vaří. Pan farář přišel, a že
již bylo poledne, trnul, jak to bude s pohoštěním, protože
kuchařka někam zapadla a vypadalo to na další trapnou
záležitost. Ale jak byl překvapen, když „paní Dominika“ –
snad právě ten titul na ni dobře zapůsobil, začala slavnostně
prostírat, celá jen zářila a oběd byl jako o pouti. Když byl
pan farář s Donem Boskem sám, ptal se ho: „Člověče, co se
to stalo? Já žasnu, však víš.“ Don Bosco se usmíval a potom
mu soukromě řekl, jak na to šel. A otec duchovní mu neo-
pomenul na rozloučenou říci: „Prosím tě, choď k nám as-
poň jednou za týden, ať se nemusím stále postit!“
Chlapci zatím trávili v Becchi veselý týden prázdnin.
Chodili do lesa na houby, sbírali kaštany, klátili ořechy. Byly
to dny radostného oddechu ve zdravé přírodě. Don Bosco
sledoval zvláště Magona. Ten chlapec se tak nápadně po-
dobal Saviovi! I v něm pracovala Boží milost zvláštním
způsobem a hoch rychle uzrával. Táhlo ho to k svatostán-
ku, který byl v ty dny instalován v domácí kapličce Panny
Marie. Magone tam často klečel na holé zemi a modlil se,
zatímco kamarádi běhali venku a bavili se. Jednou večer ho
Don Bosco zastihl ve stodole. Stál v průjezdu a díval se na
hvězdy. Plakal nadšením, jaké krásné věci stvořil Bůh, ale
i zármutkem, že hvězdy nikdy nezklamaly svého Stvořitele,
kdežto on se dříve tolikrát stavěl Bohu na odpor svým ulič-
nickým chováním. Don Bosco měl další příležitost poroz-
právět si s ním a ještě usměrnit jeho myšlenky a city.
V předvečer svátku, 6. října, dorazila do Becchi valdocká
kapela s dalšími chlapci. Přišlo jich asi šedesát. Druhý den
se slavil svátek Růžencové Panny Marie s obvyklou okáza-
lostí a s obvyklým mohutným dojmem. Poutníky zvláště
dojímalo, že všichni Don Boskovi chlapci přistoupili k sva-
tému přijímání, což bylo pro ně povzbuzením, aby byli také
tak zbožní jako oni. Po svátku byl týden výletů do okolí.
Montiglio, Passerano, Primeglio, Marmorito, Moncucco,
Albugnano, Montafia, Cortazzone, Pino d’Asti – lidé všu-
de vítali chlapce s radostí, mládež běžela za jejich kapelou,
prostě událost! Rozumí se, že ta paráda žádala organizaci,
ale Don Bosco měl svůj „hlavní stan“ v Becchi a tam odtud
všechno řídil lépe než Napoleon bitvu u Slavkova. Poslední
návštěva patřila hrobu Dominika Savia v Mondoniu. Jeho
pověst svatosti během školního roku ještě vzrostla, protože
chlapci si zvykali vzývat ho a bývali vyslyšeni. Potom se šlo
zase domů do Turína přes Castelnuovo, kde nesměla chybět
veselá zastávka u pana děkana Cinzana s patřičným pohoš-
těním.
Po návratu do Turína Don Bosco myslel zase na řadu
věcí, které patřily k životu. Tak psal markýzovi La Marmo-
rovi, ministru války, prosbu o odložené vojenské pláště, aby
měl v zimě čím přikrýt své chlapce a také sháněl peníze, aby
zaplatil účty za stavbu podzemní nové jídelny pro chlapce,
která měla mimo to sloužit také za domácí divadélko.
6 Školní rok 1858–1859
Začínáme nový školní rok. Don Bosco přijal řadu nových
chlapců, mezi nimi Pavla Alberu, svého pozdějšího druhé-
ho nástupce. Pocházel z None. Některé další dirigoval mezi
tomasíny v sousedním Cottolengově „Malém domě Boží
Prozřetelnosti.“
Humanisté a rétoři nadále navštěvovali školu don Picco.
První tři třídy nižšího gymnázia zůstávaly v Oratoři. Primu
měl klerik Secondo Pettiva, sekundu Jan Turchi a tercii Jan
Francesia.
Don Bosco měl ve zvyku na začátku roku a potom ještě
několikrát shromáždit kleriky na konferenci, kde jim znovu
a znovu připomínal základní myšlenku Oratoře: rodiče nám
posílají své syny hlavně proto, abychom jim dali vzdělání
nebo řemeslo, my je však přijímáme hlavně proto, abychom
jim otevřeli cestu do nebe. Vzdělání a řemeslo jsou pro-
středky k cíli, nic víc.
Jedna z těchto konferencí před koncem roku 1858 byla
zachycena perem. Podáme zde aspoň některé pasáže, aby-
chom viděli jak Don Bosco promlouval ke svým klerikům:
„Někdy rád mluvím ke všem svým synům Oratoře shro-
mážděným najednou, jindy mluvím zvlášť ke studentům,
zvlášť k učňům, zvláště však potřebuji mluvit k vám. Roz-
běhli jsme již školní rok a já se budu jako jiná léta snažit
aspoň jednou za týden vzít si vás zvlášť. Myslím, že nejlépe
se k tomu hodí doba po večerní modlitbě. Nechci vám dělat
kázání, ale potřebuji vám od srdce říci, na čem mi nejvíce
záleží, co mi nejvíce leží na srdci. Je to, co doporučoval sva-
tý Pavel nebo co říkal Mojžíš svým, aby totiž byli vzorem
ostatním. Vy musíte být vzory pro všechny syny Oratoře.
Všichni musí jít ve vašich šlépějích. Proto se musíte cho-
vat tak, aby ve vás měli dobrý příklad. Nejen dobře radit,
ale ukázat, jak se má žít. Co by bylo platné, kdybyste radili,
aby druzí měli rádi Pána Ježíše svátostného, ale sami byste
nechodili k svatému přijímání? Když vás vidí, jak přijímá-
te svátosti, jak zbožně se chováte v kostele, potom ano, to
je příklad! Kdyby chlapci slyšeli, že některý klerik vypustí
z úst slova ne zrovna hezká, ale urážející krásnou ctnost,
jaké by to bylo pohoršení! Svatý Jan Zlatoústý přirovnává
Božího služebníka ke stromu, který stojí uprostřed krásné-
ho sadu a je plný vábného ovoce. Každý, kdo se na něj po-
dívá, pocítí radost. Naopak je smutný pohled na strom, kte-
rý je sice rozložitý, ale nemá ovoce! Nač tam zabírá místo?
Víte, tak je to s námi. Národy se na nás dívají a čekají dobré
ovoce. Když je nevidí, pohoršují se nad námi. Svatý Ambrož
nás zase přirovnává k měsíci. Měsíc přijímá světlo od slunce
a odráží je na zem. Tak i my. Ze sebe nemáme nic, všechno
je od Pána Boha. Bůh je slunce spravedlnosti a my máme
být jeho odleskem.
Jste oblečeni do kleriky. Víte, co znamenalo oblečení tógy
u mladých Římanů? Ne to, že dosáhli 17 let, ale tóga měla
být znamením zralosti ctnosti a jejich schopnosti vést dru-
hé. Tak je to s námi. My máme vést. Jak to bylo za Jozua?
Jozue poručil kněžím, aby vzali na ramena Archu úmluvy
a vstoupili s ní před ostatním lidem do koryta Jordánu. Ta
Archa je naše svaté náboženství a my ji máme nést na rame-
nou, aby všem svítila na cestu. Máme dávat dobrý příklad.
Dejme si na tom záležet. Máte kolem sebe tolik chlapců.
Všichni se na vás dívají a budou se podle vás řídit. Snažte
279
|
|
1.8 Page 8 |
▲back to top |
se je dobře vést slovem i příkladem, také radou a laskavým
upozorňováním. Letos se počet kleriků nezvýšil, ale to ne-
vadí, hlavně když budete příkladní, potom s vámi budu spo-
kojen. Bůh nám bude jistě žehnat. Bude žehnat mně, domu,
prostě všem. Povede nás takřka za ruku, jako to dělal dosud
a bude žehnat našim námahám. Amen. Ať je to tak.“
Na konferencích ustavičně doporučoval asistenci. Věděl
dobře, že je svět špatný a že si chlapci přinášejí něco z toho
s sebou. Sám byl ustavičně na stráži. Jeho zásadou bylo pře-
dejít všemu zlému a pokud již zapustilo kořeny, vytrhat je.
V prvních dvaceti letech byl jakoby všudypřítomný: v lož-
nicích, studovnách, dílnách, jídelnách a na těch nejodlehlej-
ších místech. Chtěl všechno vědět a všechno vidět.
Dva chlapci třeba osaměli po obědě v jídelně a listovali
v nějaké knize. Don Bosco je znenadání zavolal. Jinak to
byli dobří chlapci. Jiní někdy za sloupem domlouvali ně-
jakou hru o peníze nebo nějakou tajnou svačinku. Znena-
dání přišel Don Bosco a hned: „Copak tady kutíte? Běžte
mezi ostatní!“ Dva šli po dvoře a drželi se kolem krku. Don
Bosco se k nim přitočil a dělal, jako by je chtěl plesknout
po rukou: „Nevíte, že se tak nemá chodit?“ Jednou viděl
chlapce, jak se zavěsil jednomu klerikovi pod paždí a ten si
to nechal líbit. Don Bosco klerika o samotě oslovil: Víš, že
jsem měl dnes sto chutí dát ti pohlavek? Víš proč?“ „Vím.“
„Dobrá, buď opatrný!“
V těchto věcech byl Don Bosco velmi jemného cítění.
Věděl proč. Bůh mu dal dokonce zvláštní dar vidění toho,
co jiní neviděli. Tak často někomu řekl: „Běž tam a tam.
Jsou tam tři kluci. Ať jdou odtamtud pryč!“ Nebo řekl kle-
rikovi: „Jdi nahoru! V poschodí najdeš toho a toho. Řekni
jim, že Don Bosco všechno ví!“ Takové věci byly na denním
pořádku a vždycky se ukázalo, že je to pravda. Zajímavé je,
že to Donu Boskovi neubíralo na důvěryhodnosti. Vykoná-
val funkci Anděla strážného s neobyčejným taktem a trpě-
livostí. Dovedl všechno překrývat různými nenápadnými
záminkami. Sám byl prostý, nenucený a hlavně plný lásky
a dobroty, takže se na něj nezlobili, ale ctili v něm otce, kte-
rý chce jen dobro. Proto stačilo, aby se někde objevil v době
rekreace a již se to všechno k němu hrnulo, jako by je přita-
hoval magnet.
Krásné bylo vidět, co se odehrávalo takřka každodenně
od založení Domova až do roku 1870 po obědě a zvláště
po večeři. Představení měli jídelnu také v suterénu. Byla to
místnost dlouhá a nízká, v které byla uprostřed řada sto-
lů. Kluci, jen co vyšli ze své jídelny, již se tísnili v předsíni
jídelny představených a čekali, až klerici půjdou ven. Jak
uslyšeli závěrečná slova modlitby po jídle, vrazili do jídelny
a hned k Donu Boskovi. Klerici měli co dělat, aby se dostali
ven. Obyčejně museli čekat, až ten nával ve dveřích trochu
poleví. Každý z kluků se snažil dostat co nejblíže k Donu
Boskovi. Dělalo jim dobře, že se mohli navalit na milované-
ho otce, že nemohl takřka dýchat. Hlavně ti menší se činili;
podlézali stůl a bylo při tom veselo. Don Bosco to bral jako
projev lásky a nevadilo mu, že je poněkud neukázněný.
Stávalo se, že Don Bosco přišel do jídelny trochu pozdě-
ji, ale scéna se tak jako tak opakovala, že se nemohl ani jak
se patří najíst. Vzduch tam byl takřka vydýchaný, protože
místnost byla nízká, ale co se dalo dělat. Vydrželi chlapci,
musel to vydržet i on. U srdce mu to dělalo dobře. Jeho bdě-
lost neubírala tedy nic jeho otcovskému vztahu k chlapcům,
ano, kdo nebyl zrovna zlý, věděl, že všechna ta péče pramení
z lásky.
Nyní byla v proudu také škola teologie. Seminář byl stále
ještě okupován vojsky a teologie měla k dispozici jen jednu
místnost, takže filosofii museli profesoři učit v soukromých
bytech. Nepohodlí vyučování přinášelo i tu nevýhodu, že
přednášky začínaly příliš brzy, takže klerici se nemohli dob-
ře dostat na komunitní mši svatou, čímž byl narušován roz-
vrh domu. Don Bosco prosil dopisem diecézního provikáře
a zároveň rektora semináře kanovníka Vogliottiho, aby las-
kavě zařídil, aby profesoři Mottura a Farina začínali školu,
jak bylo zvykem, v 9 hodin dopoledne a neuspišovali ji. Ale
podotýkal, že kdyby to nešlo, je ochoten se přizpůsobit.
V podzimních měsících vypravoval dále chlapcům ději-
ny papežů. Hodně dlouho probíral pontifikát svatého Urba-
na, protože do tohoto pontifikátu spadala mučednická smrt
svaté Cecílie. Dokonce vypravoval na tři pokračování její
historii. Klerik Bonetti to všechno poctivě zaznamenal a za-
choval. Byl to celý napínavý román a dovedeme si předsta-
vit, jak se chlapci těšili na každé pokračování. V neděli 24.
listopadu se slavila památka svaté Cecílie. Protože to byla
patronka zpěváků, rozumí se, že svátek neprošel jen tak.
29. listopadu zemřel v Turíně na mozkovou mrtvici zná-
mý slavný abbé Farrante Aporti, který zavedl v Piemontě
učitelské ústavy pro vzdělání pedagogů. Jeho nauka nebyla
z katolického hlediska zcela v pořádku a jeho kněžský život
byl v rozporu se zákonem církve. Byl přesto až do smrti
prezidentem turínské univerzity. Jen král marně usiloval,
aby ho papež za zásluhy jmenoval janovským arcibisku-
pem. Na proticírkevních zákonech však podíl neměl, to
mu musíme připsat k dobru. Někdy mu to liberální noviny
měly za zlé.
7 Příprava na Vánoce
Na začátku prosince expedoval Josef Buzzetti z Oratoře ka-
lendář Galantuomo na rok 1859 a zároveň rozesílal do světa
Katolické čtení na prosinec. Byla to „Posvátná novéna jako
příprava na vánoční svátky“, složená blahoslaveným Šebas-
tiánem Valfré, členem kongregace oratoriánů v Turíně. No-
véna, provázená úvahami na každý den, měla svou dobrou
tradici a šířila se po celém Piemontě. Don Bosco ji přijal
mezi své pobožnosti a je třeba říci, že její melodie krásně
dotvářely náladu očekávání spásy. Proto byla novéna tak
milá. Salesiáni ji později rozšířili do celého světa a patřila
takřka k salesiánskému patrimoniu – otcovskému dědictví.
Ke knížce připojil Don Bosco dva dopisy doporučující Ka-
tolické čtení. Jeden byl od saluzského biskupa Gianottiho,
druhá od arcibiskupa vercellského. Takové pastýřské listy,
určené vlastním diecézanům, hnaly vodu na Don Boskův
mlýn a on je rád uveřejňoval z propagačních důvodů pro
příklad jiným biskupům. Nabízel církvi účinnou zbraň, mu-
sel tedy mít radost, když ji biskupové brali.
Svátek Neposkvrněného Početí byl toho roku ve zname-
ní velkých událostí. Článek víry o Neposkvrněném Početí
Panny Marie byl prohlášen před čtyřmi roky, ale letos roku
1858 se rozletěla světem zpráva, že dogma potvrdila sama
Panna Maria svým zjevením v Lurdech. Skutečně: 11. února
se zjevila v Massabielské jeskyni v Lurdech pasačce Berna-
dettě Soubironsové a potom ještě několikrát za stále větší
účasti lidí. O lurdských událostech psaly časopisy celého
světa. Mluvilo se pro i proti, ale pravda si razila cestu sama
a také církevní autorita nakonec uznala, že nejde o podvod,
280
|
|
1.9 Page 9 |
▲back to top |
ani o autosugesci, ani o jiný přirozený zjev. Potok, vytrysk-
lý na místě, kde nikdy nebyl, potvrzoval pravdivost zjevení
a množily se i zprávy o zázračných uzdraveních.
Don Bosco několikrát vypravoval chlapcům o lurdských
událostech a později je vydal i tiskem. A tak chlapci rostli
v tom duchu a svátek Neposkvrněného Početí slavili letos
s ještě větší vroucností.
Michal Magone, tak čteme v jeho životopise, napsaném
samým Donem Boskem, si udělal pro devítidenní pobož-
nost tato předsevzetí:
3. Každý den se zřeknu snídaně nebo se pomodlím sedm
radostí Panny Marie za pokání za své hříchy, abych si za-
sloužil její přítomnost v hodině smrti.
4. S dovolením zpovědníka půjdu každý den k svatému při-
jímání.
5. Každý den budu kamarádům něco vyprávět o Panně Ma-
rii.
6. Tento lístek položím Panně Marii k nohám a to bude mé
zasvěcení Panně Marii. Chci být celý její až do poslední-
ho dechu.
1. Odpoutám své srdce od všech pozemských věcí a daruji
je cele Panně Marii.
2. Vykonám si generální svatou zpověď, abych měl v hodině
smrti klidné svědomí.
Don Bosco mu všechno schválil, až na tu generální zpo-
věď, kterou si vykonal o Velikonocích, a na tu snídani. Mís-
to toho se měl každý den pomodlit za duše v očistci žalm
„Z hlubin volám k tobě Hospodine“.
8 Slovíčka na dobrou noc
Mravní budova Oratoře se stále udržovala na vysoké úrovni
také díky tomu, že Don Bosco každý večer promlouval k ce-
lému společenství. To již byla tradice s hlubokými kořeny.
Dobrý otec se nechal jen mimořádně zastupovat. Také ho
žádný jiný nedovedl nahradit. Jeho heslem bylo: Málo slov –
jedna myšlenka, ale tak, aby šli chlapci spát svatě dotčeni
tím, co bylo řečeno.
Kanovník Ballesio vzpomíná ve svém spise „Intimní ži-
vot Jana Boska“:
Když skončila večerní škola zpěvu a hudby, pro jiné ško-
la gramatiky nebo aritmetiky, zazvonil zvonek a šlo se na
modlitby. To byly krásné chvíle. Mé srdce jásá při pouhé
vzpomínce na to. Zazpívala se zbožná píseň, která se nes-
la ze tří set chlapeckých hrdel do širého okolí. Don Bosco
klečel mezi námi na kamenné dlažbě nebo v hovorně pod
portikátem. Jak svatě byl vždy usebrán! Po modlitbě jsme
mu vždy jemně pomohli vystoupit na malou kazatelničku,
on se po nás láskyplně rozhlédl a námi vždy proběhl šťastný
šum, z něhož vyznívalo uspokojení. Potom bylo nábožné ti-
cho a každý se díval jen na něj.
Napřed se mu podávaly zapomenuté předměty a každý
si vzal, co mu patřilo, potom začal mluvit. Z celého jeho
postoje bylo cítit, že patří jen nám a nic mu tolik neleží na
srdci jako naše spása. Dal určité pokyny na zítřek, doporučil
nějakou pobožnost nebo některé dobrodince do modliteb,
vysvětlil nějakou katechismovou poučku. Velmi často nás
nabádal, abychom chodili k svátostem a mluvil s takovým
nadšením o Bohu, o Pánu Ježíši, že se až rozohňoval, jindy
zase nemohl dále dojetím.
Měl nepřehledné množství námětů vzatých z Písma sva-
tého, z církevních dějin, ale i z dějin světských, znal doko-
nale různé autory, například učeného Gersona, kancléře pa-
řížské Sorbonny, znal Bollandisty a dovedl všechno v pravý
čas zužitkovat pro nás.
Někdy se dotýkal i veřejných událostí nebo událostí sou-
kromých a vždycky z každého vypravování vyloupl vhodné
poučení. Tak tiše formoval naše hlavy a utvářel náš mravní
charakter.
Když se rozhodl, že nás pustí na delší vycházku nebo vý-
let, vždy pověřil některého představeného, aby mu to před-
nesl jako návrh nebo žádost. Někdy to bylo dost překvapivé.
Přitom dělal trochu drahoty, kluci se přidávali k žádosti,
hluk rostl, Don Bosco kladl podmínky ohledně chování,
každý věděl, jak to skončí, ale byla to krásná hra, z které
všichni odcházeli šťastní a nadšení. Potom se dlouho dělaly
plány. Těšení má také svůj půvab, neboť přitom bývaly my-
sli zaujaty tak, že nebylo času na nebezpečné fantazírování.
Stále se myslelo na něco, co má přijít a co bude moc pěkné,
Akademie, divadla, církevní slavnosti, vše bylo zužitkováno
k výchovným cílům. Don Bosco také rád před chlapci roz-
víjel své plány, které se tak stávaly i jejich plány. Tím srůstali
s dílem Dona Boska.
Někteří chlapci a klerici si pilně zapisovali Don Boskova
večerní slovíčka. Hodně takového materiálu potom skonči-
lo na stole pisatele Memorií, později v salesiánském archivu.
Tak se zachovalo šest večerních slovíček zrovna z prosince
toho roku. První uvedeme v doslovném znění jako příklad:
„Napoleon Bonaparte byl nepřítelem papeže. Byl pyšný
a strašně ctižádostivý, ale víru si zachoval. Když byl v zajetí
na ostrově Svaté Heleny, pouštěl se často do náboženských
hovorů, až své okolí udivoval. Jednou řekl kterýsi generál:
„Vy mluvíte o Bohu, jako byste ho viděl. Já se naopak nedo-
vedu přesvědčit, že vůbec existuje.“ Napoleon na to odpově-
děl: „Vemte kompas a změřte nebesa!“ „To nejde,“ řekl ge-
nerál. „Vidíte,“ řekl císař, „teď byste mohl prohlásit, že nad
vámi nebe neexistuje.“ Jindy si všiml, že jiný generál mno-
ho neví z náboženství a začal mu to vysvětlovat. Potom se
ptal: „Pochopil jste to?“ A on: „Moc ne.“ A císař: „Vy jste to
nepochopil? Jak jsem vás mohl jmenovat generálem?“ Na-
poleon měl veliké nadání a některé jeho stránky s nábožen-
ským obsahem by mohly konkurovat se stránkami svatých
otců. Na konci života se obrátil a zemřel jako dobrý křes-
ťan. Víte proč? Protože se v mládí dobře naučil katechismu
a také si dobře vykonal první svaté přijímání.“
V druhém slovíčku líčil krásné přátelství dvou athén-
ských studentů, Řehoře Naziánského a Basila, do nějž jako
stín zapadaly nepřátelské projevy dalšího spolužáka Juliána.
Řehoř a Basil se stali svatými. Uctíváme je jako učitele círk-
ve, kdežto Julián, když se stal císařem, odpadl od víry a vrá-
til se k pohanství. Proto přešel do dějin jako „Julián Odpad-
lík“. V třetím vypravoval, co kdysi vyprávěl v Římě jeden
mnich mladičkému ještě Filipu Neri o dvou řeholnících, jak
jednou ďábel vzal na sebe podobu druhého a prvnímu ve
zpovědnici za každým hříchem říkal: „To nic, to je malič-
kost“ a jak on podle toho poznal, že se stal obětí zlého má-
mení. Veselé bylo vypravování z dávné historie tebajských
poustevníků, jak opat Makarius poučoval nováčka v řehol-
ním životě. Poslal ho na hřbitov a rozkázal mu, aby tam
chválil mrtvé. „Co ti říkali na tvé chvály?“ ptal se ho, když
se vrátil. „Nic.“ „Dobrá, běž tam a pořádně jim vynadej!“
281
|
|
1.10 Page 10 |
▲back to top |
Novic i to poslušně vykonal. Zase nic. „Vidíš,“ řekl mu svatý
učitel, „tak se nemáme ani my znepokojovat, když nás lidé
chválí nebo haní. Máme se zajímat jen o to, aby byl s námi
Pán Bůh spokojen.“ Podobného obsahu byla i další slovíčka.
Každý si může domyslet, jak se každá ta myšlenka spasitelně
vryla do vnímavých myslí chlapců a jak jim pomáhala dob-
ře se orientovat v duchovním životě.
Tak tedy mluvil Don Bosco v prvních týdnech prosince
roku 1858 a pokaždé mu chlapci na jeho „Dobrou noc!“
vděčně odpověděli: „Dobrou noc!“
Hoši měli ve zvyku, kdo chtěl a potřeboval, ještě se
k němu přiblížit. Don Bosco každého otcovsky vyslechl
a šeptem uspokojil. Stačila věta, nějaká zbožná průpověď,
někdy jen stisknutí ruky na povzbuzenou. S takovými do-
jmy se šlo v naprosté tichosti spát a každý měl o čem pře-
mýšlet. Don Bosco žádal, aby se po modlitbě nemluvilo
a každý věděl, že je to tak správné. Jinak by se zmařil užitek
toho, co on zasel. Za tím účelem bylo zavedeno v ložnicích
čtení nějaké duchovní knihy lehčího obsahu. Četlo se asi
deset minut, zatímco chlapci uléhali. Po četbě lektor řekl:
„Ty pak, Pane, měj s námi milosrdenství!“ a všichni odpo-
věděli: „Bohu díky!“ Ráno se také začínalo myšlenkou na
Boha. Když zazvonilo, asistent řekl: „Dobrořečme Pánu!“
a všichni odpověděli: „Bohu díky!“ Tak to bylo každý den.
Podzemní místnost pod kostelem, určená za jídelnu ho-
chů, byla hodně prostorná, a tak se rozhodlo, aby sloužila
také za divadlo. Jeviště se stavělo případ od případu. Jako
herci v té první době vynikli: Dominik Bongiovanni, který
proslul jako skvělý komik, potom Gastini, také komik, To-
matis, Cora a jiní. Dramata byla skvělá, dojemná, bylo zde
místo pro kuplety domácí výroby, zpívaly se i klasické árie.
Klerik Cagliero se projevil jako skvělý skladatel romancí,
Jan Bongiovanni skládal podařené piemontské básně, s kte-
rými se mohla Oratoř pochlubit i před vzácnými hosty, jak
byly krásně udělány. Tam dole se hrálo až do roku 1866, kdy
se divadlo přeneslo do velké studovny.
Don Bosco si pospíšil, aby dal divadelní scéně pevný řád.
Napsal 19 bodů pravidel pro divadlo. Divadlo dostalo od-
povědného ředitele, který musel program vždy předložit ke
schválení. Mezi herce se brali jen vzorní chlapci. Na jeviště
nesměly vcházet nepovolané osoby. Obsah produkce měl
být vždycky zaručeně mravný a výchovný, vylučovaly se scé-
ny příliš drastické a násilnické. Muselo být dobře postaráno
o asistenci publika a herců, obleky také musely být naprosto
slušné a tak dále. Na konci pravidel se Don Bosco podepsal
a tím jim dal úřední charakter. Dokonce uvedl svůj úřední
titul „Rettore“ – Ředitel.
9 Vánoce a závěr roku
Horlivost Dona Boska ve vyhledávání a pěstování duchov-
ních povolání byla již v té době veliká. Všechno podnikal,
jen aby dal církvi nové služebníky oltáře. Rostla i pověst
o tom, že má od Boha zvláštní světlo, aby rozeznal, koho
Bůh povolává.
Jednoho dne ho navštívila hraběnka D. L. se svými
čtyřmi chlapci. Chtěla, aby jim Don Bosco požehnal a při-
tom ho prosila, aby jí něco řekl o jejich budoucnosti. „Tu
zná jen Pán Bůh,“ řekl on. „Tak aspoň něco, co byste jim
přál…“ Don Bosco se usmál a potom jakoby žertem bral
jednoho hocha po druhém. „Z toho by mohl jednou být
generál, z toho druhého uděláme velkého státníka, Jind-
řich bude slavným lékařem.“ Maminka byla blahem celá
pryč a dodávala na povzbuzenou dětem: „To bych si my-
slela, vždyť máme v příbuzenstvu samé významné lidi.“
Ještě čekal čtvrtý syn na „proroctví“. Maminka nedočkavě
hleděla, jak Don Bosco položil ruku chlapci na hlavu a lás-
kyplně se na něj podíval. „No…“ vybízela nedočkavě hra-
běnka. „Nevím, jak budete spokojena,“ řekl Don Bosco.
„Jen povězte. Beztak to říkáme jen ze žertu.“ „Tak dobrá,
váš syn bude knězem.“ Hraběnka div nepadla do mdlob.
Byla sice dobrou křesťankou, ale na tohle ucho neslyšela.
„Můj syn knězem? To nikdy! To bych ho raději viděla na
márách.“
Dona Boska ta slova ranila. Vstal a chtěl odejít, jak bo-
lestně se ho to dotklo. Ona snad ani nepostřehla, jak hloupě
promluvila před člověkem, který byl sám knězem a kněžství
si nade všecko vážil. Rozhovor přestal být srdečným a musel
se skončit. Rodina odešla a Don Bosco se vrátil ke své práci.
Hraběnka si teprve potom uvědomila dosah všeho a druhý
den šla do Oratoře Dona Boska odprosit za urážku. Nechtě-
la by, aby se na ni mrzel. Světec byl zase klidný, ale řekl jí
vážná slova: „Paní, vy pohrdáte velikým darem. Nechcete,
aby váš syn byl knězem a Pán Bůh vzal vaše slova vážně. Je
snad nějakou hanbou být služebníkem Božím?“ „Prosím
znovu, nezlobte se na mne a modlete se za mne.“ „Budu se
za vás modlit.“
Uplynulo několik měsíců, když paní poslala k Donu Bo-
skovi posla, aby přišel, že je synek nemocen, aby mu dal své
požehnání. Don Bosco odmítl. Druhý den přišel posel zno-
vu, a že musí přijít jistě, chlapci je hůř a hůř a lékaři si s ním
nevědí rady. Don Bosco šel a vstoupil do pokoje umírající-
ho. Chlapec ho chytil za ruku a políbil mu ji. Potom se dí-
val smutně na Dona Boska, hned na matku a mlčel. Byla to
scéna, která rvala srdce. Chlapec ze sebe vypravil: „Mamin-
ko, pamatuješ… u Dona Boska? To ty… Pán Bůh si mě bere
k sobě!“ Matka vykřikla a propukla v hrozný pláč. Všechno
bylo úděsné, že se Don Bosco dlouho nezmohl na slovo. Vě-
děl jen jedno, že Boží úradek je definitivní. Pokusil se sice
paní jakžtakž potěšit, ale potom odešel hluboce dojat.
Co ona dáma odmítla, to v ty dny připadlo jednomu
z Don Boskových chudých chlapců. Klerik Josef Rocchietti
byl o zimních suchých dnech – jak se tehdy říkalo, vysvě-
cen na kněze. Byl to druhý kněz, který vyšel z valdockého
Domova.
Don Rocchietti jako tolik jeho spolužáků se mnohokrát
přesvědčil o nezištné Don Boskově lásce. Jednou již neměl
co na sebe vzít. Jeho klerika byla celá roztrhaná. Protože se
neměl na koho obrátit, šel k Donu Boskovi, jestli by mu ne-
opatřil novější talár. Don Bosco právě něco takového dostal
a hned to nabídl Rocchiettimu a poslal ho, aby si to zkusil.
Bylo to dobré a Don Bosco mu talár beze všeho nabídl a da-
roval.
Tento novokněz, ač neměl pevné zdraví, chtěl zůstat
u Dona Boska. Vzhledem připomínal svatého Alfonse Ma-
rii Liguori a také svou zbožností, vřelostí kázání a dobrými
skutky byl výborný. Primiční mši svatou měl v Oratoři 19.
prosince.
Potom již zde byly Vánoce. Půlnoční mši svatou měl Don
Bosco a chlapci byli při ní naměkko, protože jim řekl, že
282
|
|
2 Pages 11-20 |
▲back to top |
|
|
2.1 Page 11 |
▲back to top |
se přirozeně nedožije víc než padesáti let. Všechno ostatní
bude jen ovocem modliteb chlapců, pro které žije.
Od Božího hodu vánočního převzal Don Bosco o svát-
cích mši svatou již v 5 hodin ráno. Don Rocchietti po něm
převzal mši svatou v 10 hodin před kázáním a don Alaso-
natti sloužil dále mši svatou v 7 hodin, při které byla celá
komunita Domova. Don Bosco dával přednost zpovídání.
O svátcích a po nich měl Don Bosco plno práce s odpo-
vídáním na vánoční gratulace. Přišlo jich požehnaně.
Prosinec skončil a na poslední den roku měl Don Bosco
v nové jídelně k chlapcům řeč, v které jim dal heslo do no-
vého roku. Byly to následující myšlenky:
První, že se rok 1858 nevrátí. Všechna minulá století jsou
ta tam a s nimi i lidé, kteří kdy žili.
Druhá myšlenka se týkala nastávajícího roku 1859. Lidé
si obyčejně přejí zdraví a dlouhá léta. „Já,“ řekl Don Bosco,
„nepovažuji dlouhá léta za to nejlepší. Důležitější je ucho-
vat si v nastávajícím roce milost Boží a po celý rok konat
Boží vůli. Ať každý roste v zásluhách. Klerici ať dávají dob-
rý příklad, řemeslníci, když nemohou přistupovat ke stolu
Páně každý den, ať aspoň nevynechají v neděli, studenti ať
k němu přistupují co nejčastěji. A všem se doporučuje, aby
se upřímně zpovídali. Jednu věc máme mezi sebou a nevím,
zda si to všichni dobře uvědomují. Je to zvláštní ochrana
Panny Marie. Zvykněte si ji pozdravovat slovy anděla: Zdrá-
vas Maria! Milosti plná! A slovy církve: Svatá Maria, Mat-
ko Boží, oroduj za nás! I večer říkejme před spaním – Svatá
Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné! Také ráno tak říkej-
me, když se probudíme. Nezapomeňte děkovat Pánu Bohu
za všechna dobrodiní, která nám prokázal.“
Tak mluvil Don Bosco a potom se odmlčel. Podíval se
dlouze a láskyplně po chlapcích a řekl: „Snažte se oprav-
du trávit celý rok v Boží milosti; kdož ví, třeba to bude pro
někoho poslední rok života. Ano, mohu vám říci, že jeden
z vás se nedožije masopustu.“ Když toto říkal, držel ruku na
hlavě toho nejbližšího, a to byl Magone. Magone se hned tá-
zal: „Jsem to já?“ Don Bosco neodpověděl. „Jsem to já, já
to vím. Musím si sbalit raneček na cestu a být připraven.“
Chlapci přijali jeho slova se smíchem, ale nezapomněli na
ně. Magone přesto zůstával nadále veselý jako dříve. Tak se
skončil rok 1858. V tom roce v Oratoři nezemřel nikdo, jen
24. listopadu zemřel v nemocnici Cottolenga sedmnáctiletý
Josef Morgando.
10 Úmrtí a pohřby
Účinek Don Boskovy předpovědi byl jako obvykle veliký,
úměrný úctě, kterou k němu chovali jeho synové. Píše svě-
dek těch událostí kanovník Ballesio:
„Co v nás budilo obrovskou úctu k Donu Boskovi, to
bylo naše přesvědčení, že má mimořádné nadpřirozené
dary, například dar předvídání. Často veřejně prohlásil, že
třeba za měsíc nebo v krátkém čase někdo z jeho početné
rodiny zemře. Dával takové oznámení tak vážně a zároveň
tak otcovsky šetrně, že tím byl každý svatě dotčen a dával
si do pořádku své svědomí. A přece nikdo nepřestával být
veselý a vůbec tím neutrpěla naše hlučná radost ze života.
Byli jsme jednoduše hodnější a více jsme se snažili. Kdo na
vše doplácel, to byl on, protože musel daleko více zpovídat
a odpovídat na tolik otázek s předpovědí spojených. Každé
takové proroctví se splnilo. Ale pojďme k věci.
Toho 31. prosince stál blízko Dona Boska hoch jménem
Constanzo Berardi. Byl z Cunea a bylo mu 16 let. Když to
Don Bosco řekl, hned si pomyslel: ‚To jsem já.‘ Slyšel Ma-
gonovu otázku, ale vztáhl to na sebe. Začal to i říkat ka-
marádům, dokonce napsal rodičům dopis na rozloučenou.
V něm je prosil za odpuštění, co zlého kdy provedl. Také si
vzal dovolení, aby mohl zaběhnout do Cottolenga rozloučit
se s kanovníkem Anglesiem a s bývalými spolužáky – strávil
tam totiž u nich dva roky, a vůbec stále mluvil o svém brz-
kém odchodu. Každý ho měl za maniaka. Říkali to Donu
Boskovi, ale ten jen pokrčil rameny. Tak se stalo, že se
v domě ujalo mínění, že Berardi zemře.“
Don Jan Garino zase vypravoval toto: „Byli jsme asi tý-
den po té předpovědi v jídelně kolem Dona Boska. Mluvilo
se o všem možném a řeč se stočila na předpovědi úmrtí. My
kluci jsme žadonili, aby nám řekl, kolika let se kdo z nás do-
žije. On se jen smál, vzal každému ruku a díval se na dlaň,
tomu řekl tolik, tomu tolik, ale bylo to špásování, nic víc. Hra.
Jenom Magona pominul, třebas i on natahoval ruku. Všimli
si toho i jiní chlapci, třebaže to mohla být čirá náhoda.“
Přišla neděle 16. ledna. V družině Nejsvětější svátosti,
ke které patřil také Magone, si každý podle zvyku na konci
schůzky vytáhl lístek, kde bylo napsáno, v čem se má cvičit.
Říkalo se tomu duchovní kvítek. Na Magonově lístku stá-
lo: „Na Božím soudě budu sám.“ Ukázal lístek kamarádům
a komentoval: „To je pro mne pozvánka na věčnost.“ Potom
šel k Donu Boskovi a přímo se ho zeptal, zda je na řadě, aby
zemřel. Don Bosco mu řekl, aby byl klidný, že jsme všichni
v Božích rukách a nemusíme se bát. „Tak zemřu, nebo ne?“
„Buď klidný, neznepokojuj se! Pán Bůh je náš Otec a sám
nejlépe ví, jak dlouho nás má nechat na zemi. Vědět, kdy
zemřeme, není nutné, abychom přišli do nebe, či snad ano?“
„Když mi to nechcete říci, je to znamení, že zemřu,“ řekl
hoch. „Nemyslím, že je tvá smrt tak blízko, ostatně nechtěl
bys jít k Panně Marii do nebe?“ „To je pravda, to je pravda,“
řekl Magone a odešel, aniž ztratil svou navyklou veselost.
To byl snad jediný případ, kdy Don Bosco, spoléhaje se
na zralost chlapce v duchovním životě, nechal si ujít něko-
lik slov, která přece jen něco napovídala. Později si umínil,
že již tak nikdy neučiní. Magone sdělil své dojmy kamará-
dům, a tak se stalo, že Berardi přestal vztahovat předpověď
na sebe.
V pondělí, v úterý a ve středu dopoledne nebylo nic. Te-
prve odpoledne pocítil Magone nějaké zvláštní potíže. Don
Bosco ho viděl na balkóně dívat se na hru a rekreaci, aniž se
jí zúčastnil. Míval někdy potíže se škrkavkami a myslel si,
že to bude zase něco takového. Don Bosco mu však zavolal
lékaře. Prý nic zvláštního, bude to zase dobré. A předepsal
mu léky. Ráno však Magone nevstal, bylo mu zle. Odpole-
dne ve dvě za ním přišel Don Bosco a viděl, že chlapec má
potíže s dechem. Přidal se kašel a v hlenu se objevila krev.
Poslal tedy znovu pro lékaře.
Mezitím přijela Michalova maminka. Vstoupila, když
byl právě Don Bosco u něho. Chvíli s ním mluvila a potom
se ho ptala, jestli by se nechtěl vyzpovídat. Hoch řekl, že
byl u zpovědi předevčírem, ale to nevadí, může jít znovu.
Don Bosco stál opodál a byl hned k dispozici. Po zpovědi
byl chlapec jako vyměněn. Usmíval se a žertoval: „Kdož ví,
mohlo to být cvičení šťastné smrti, ale mohlo to být něco
283
|
|
2.2 Page 12 |
▲back to top |
více. Možná, že zemřu doopravdy.“ „Co bys chtěl radě-
ji? Chtěl by ses uzdravit nebo jít do nebe?“ zeptal se Don
Bosco. „To je jasné. Kdo by byl tak hloupý, aby řekl ne,
když se může dostat do nebe!“ „Tak doopravdy: chceš jít do
nebe?“ „Třeba hned,“ řekl hoch. „Dobrá,“ na to Don Bosco,
„řekněme Pánu Bohu, ať se stane jeho svatá vůle!“
Přišel lékař a shledal, že nemoc dostala jiný vzhled. Kr-
vácení do žaludku. Hned aplikoval všechno možné podle
tehdejšího stavu lékařství, ale nebylo mu pomoci.
V 9 hodin večer Magone prosil, aby mu dali viatikum –
svaté přijímání na cestu. To již věděl, že přišla jeho poslední
hodinka. Asi čtvrt hodiny byl pohroužen do děkování. Po-
tom se obrátil na Dona Boska: „Na tom lístku bylo napsá-
no, že budu na Božím soudě sám, ale to není pravda. Panna
Maria bude se mnou. Již se ničeho nebojím.“ Kolem desáté
se zdálo, že se hoch nedožije rána. Don Bosco ustanovil, aby
don Zattini, který v tomto roce 1858 vstoupil do Domova,
byl u něho ještě s jedním klerikem do půlnoci, že jej potom
budou hlídat don Alasonatti s ještě dvěma jinými do rána.
Magonovi poručil, aby se snažil co nejvíce odpočívat a spát.
Sám se chtěl odebrat domodlit breviář a skutečně tak uči-
nil. Magone ho prosil, aby neodcházel. Měl pravdu. Už za
chvíli přišli volat Dona Boska, že se zdá, že Magone umí-
rá. Hned se vrátil a to již don Zattini dával chlapci poslední
pomazání. Ten na každé pomazání sám odpovídal. Dostal
také papežské požehnání pro hodinu smrti. Jistě hodně tr-
pěl – protrhlo se mu střevo, ale snažil se být radostný a plně
odevzdaný do vůle Boží.
Don Bosco se ptal umírajícího, má-li zavolat maminku,
která si šla odpočinout, ale nechtěl. „Ona mě má moc ráda,
moc by trpěla. Jen jí řekněte, že odcházím s Pánem Ježíšem
a s Pannou Marií, ať se drží, že ji budu čekat v nebi.“ Tato
slova všechny dojala. „A co mám vyřídit spolužákům?“
„Aby se dobře zpovídali.“ „Co ti dělá v této chvíli největší
radost?“ „Že jsem měl rád Pannu Marii.“ „Než tě pustím do
nebe, mohu ti něco svěřit?“ „S radostí.“ „Až budeš s Pannou
Marií, řekni jí, že ji moc prosím, aby držela ochranu nad na-
ším Domovem, ať nám posílá své mateřské požehnání a ať
se postará, aby nikdo, kdo zde bydlí, nebyl zavržen. A nyní
si již odpočiň!“
Brzy vstoupil do plné agonie, i když si ponechával dlou-
ho plné vědomí toho, co se děje. Ještě si přitiskl křížek tři-
krát k ústům a řekl: „Ježíši, Maria, Josefe, do vašich rukou
odevzdávám svou duši.“ Ještě otevřel ústa, jako by se chtěl
usmát a vydechl naposled. Bylo to v pátek 21. ledna 1859.
Ještě mu nebylo celých čtrnáct let.
Když se to ráno chlapci dozvěděli, propukli v hlasi-
tý pláč. Všichni říkali, že již je jistě s Dominikem Saviem
v nebi. Magone měl pověst svatého hocha, proto si také
spolužáci rozdělovali po něm památky jako svaté relikvie.
Také se postarali, aby byl jeho pohřeb co nejslavnostnější.
Don Bosco nic neříkal, i když to znamenalo značnou výlo-
hu, ale potom s panem farářem ujednal smlouvu, že mrtví
z Oratoře budou pohřbíváni „more pauperum – jako chu-
dí.“ Smlouva stanovila, že mrtvého budou provázet jen čtyři
kněží nebo klerici v rochetě a se svícemi. Od určitého místa
se tito vrátí a do kostela rakev ponesou jen laici. Ve farním
kostele bude zádušní mše svatá a potom se rakev zaveze na
hřbitov. O něco později dosáhl Don Bosco dovolení, že se
všechny pohřební obřady mohou vykonat v Oratoři a po je-
jich skončení se rakev odveze přímo na hřbitov, ovšem bez
doprovodu kněží nebo kleriků.
Co Berardi? Zajímavé je, že po Magonově pohřbu začal
říkat, že je nyní řada na něm. Nejdříve byl přesvědčen, že
smrti unikl, ale Don Bosco 25. ledna oznámil, že na posled-
ní den v roce neměl v úmyslu mluvit o Magonovi. Do mě-
síce zemře někdo jiný. Může to být Don Bosco sám, může
to být kdokoliv jiný, jen ať je každý připraven. Berardi šel
dokonce k Donu Boskovi na výzvědy, ale ten nic neřekl. Ne-
scházely ani hlasy, že to Donu Boskovi tentokrát nevyjde,
že do měsíce nikdo nezemře. A přece zemřel. Právě Berardi
to byl. Udělala se mu na horním rtu bolest – vřídek, a on
si ho rozškrábal. Nastala prudká otrava krve a hoch zemřel
v mauriciánské nemocnici těsně před uplynutím měsíce
a těsně před začátkem masopustu. Všechny tyto události se
všemi podrobnostmi mohlo dosvědčit na 200 očitých svěd-
ků, kolik bylo v Oratoři obyvatel.
11 Přípravy na válku
V posledních měsících roku 1858 a začátkem roku 1859 se
již zcela veřejně mluvilo o tom, že bude zase válka.
Piemontská vláda reorganizovala vojsko, uzavřela moc-
ná spojenectví, nešetřila peněz, nastavěla nových železnic
pro spojení mezi provinciemi, a to vše s úmyslem znovu
se dát do křížku s Rakouskem a pokusit se osvobodit Lom-
bardsko–Benátsko. Diplomatické zápletky nebylo nesnad-
né si k tomu vytvořit. Nejdříve to byla záležitost uprchlíků
z Lombardie, jejichž jmění Rakousko zkonfiskovalo, potom
jiné věci. Na pařížském kongresu v roce 1856 byly ujedná-
ny mírové podmínky s Ruskem, potom hrabě Cavour ža-
loval království neapolské. Navrhl oddělit takzvané legace
od papežského státu (byly to Bologna, Ravenna a Ferrara)
a udělat konec rakouskému panství v Itálii. V očích sektářů
bylo velkým proviněním Rakouska, že vždycky přispěcha-
lo na pomoc, když šlo o zničení papežského státu. Kongres
sice nic neslíbil, ale Cavour zřejmě dostal různá významná
ujištění, na nichž stavěl. Zase se všude ozývalo politické
podsvětí a liberálové se znovu dostávali na místa tam, od-
kud byli před nedávnem vypuzeni. V létě 1858 byl Cavour
na pozvání císaře Napoleona III. v lázních Plombières a tam
byla uzavřena tajná dohoda, že bude vytvořena jednotná
Itálie, papeži zůstane jen maličký státeček a Francie za to
dostane Nizzu a Savoju.
Všechny tyto úmluvy se držely schované pod pokličkou,
až 1. ledna Napoleon III. promluvil. V řeči diplomatickému
sboru, který mu přišel blahopřát, se obrátil k rakouskému
velvyslanci a řekl: „Je mi líto, že naše styky s vaší vládou již
nejsou tak dobré jako jindy.“ Kdo rozuměl diplomatické
řeči, pochopil, že válka je na obzoru. Hned nato přišla ozvě-
na z Turína. Král Viktor Emanuel II. při zahájení nového
sezení parlamentu řekl: „Obzor, ve kterém vyvstává Nový
rok, není zcela jasný. Nemůžeme být necitelní k bolestnému
volání, které k nám zaznívá ze všech stran Itálie.“ 18. ledna
byla v Turíně uzavřena vojenská aliance mezi Itálií a Fran-
cií. 17. února odhlasoval parlament půjčku 50 milionů na
národní obranu a přitom se všude konaly odvody k vojsku.
Odvod se týkal také kleriků Francesia a Cagliera a to bylo
veliké nebezpečí pro Oratoř.
284
|
|
2.3 Page 13 |
▲back to top |
Vypadalo to zle. Oba klerici sice chodili již kolikátý rok
do semináře do školy, podrobovali se zkouškám a nikdo ne-
pochyboval o jejich příslušnosti k diecéznímu kléru. Podle
zákona měla diecéze právo žádat o vynětí kleriků z vojenské
služby podle určitého klíče – jednoho na 20 000 diecézanů.
Nyní se narychlo dával dohromady seznam těchto kleriků
a podávala se žádost na ministerstvo války, aby nebyly vo-
láni pod prapory. Cagliero šel na konzistoř, ale byl překva-
pen, když mu tamní úředník řekl, že bohužel on a Francesia
nepřicházejí v úvahu, protože si prý nevyzvedli potvrzení
o obláčce za kleriky a také přišli se svou žádostí pozdě. Se-
znam již byl odevzdán na ministerstvu. Cagliero byl vznět-
livý a řekl dotyčnému své, ale ten jen pokrčil rameny, že se
už nedá nic dělat. Také rektor semináře, kanovník Vogliotti
řekl, že je již pozdě.
Zbýval jen Don Bosco, aby věc zachránil. Ten zůstal klid-
ným, i když viděl Cagliera nakvašeného hlavně proto, že
bylo jasně vidět, že na konzistoři Don Boskovy kleriky nevi-
děli rádi. Don Bosco šel přímo na ministerstvo, ale napřed
se vroucně pomodlil a vyzval k modlitbě ostatní. Nevěděl,
jak to dopadne, jen doufal, že najde nějaké řešení. Přišel ke
generálmajorovi dělostřelectva Valfré di Bonzovi, který ho
přijal velmi slušně. „Bohužel jsme těsně před válkou, nevím,
nevím,“ kroutil hlavou. Ale poslal ho na ministerstvo mi-
losti a spravedlnosti, třeba tam najdou nějaké řešení. Don
Bosco tedy šel o ministerstvo dál. Ministr hrabě de Foresta
byl znám ze svých srážek s biskupy i s papežem, ale třeba se
dá obměkčit. K Don Boskovu překvapení i tento ministr ho
přijal vlídně a dokonce vyjádřil radost, že ho může osobně
poznat. Toho světec využil k předložení prosby a nebyl zkla-
mán. Ministr si zavolal hraběte Castellamonte, poradili se
spolu a navrhli Donu Boskovi, aby si zašel na konzistoř, že
jistě na seznamu bude někdo, kdo má právo na vynětí z vo-
jenské služby z jiného titulu, než že je klerikem.
Don Bosco šel na konzistoř a řekl jim to tam, ale dotyč-
ný měl moc řečí, že jak prý by mohl zjistit, kdo má nějaké
tituly, teď již opravdu nemá čas, nejde to. Bylo to hořké, ale
Don Bosco se nevzdal. Když nemají na konzistoři čas, ať mu
půjčí aspoň adresy těch kleriků, že jim napíše sám. Stalo se.
Musel ale napsat jednadvacet dopisů, než dosáhl toho, co
potřeboval. Našli se dva, kteří měli jiný titul k vynětí: byli to
jediní synové vdovy.
Když šel Cagliero na konzistoř oznámit, že mají poslat na
ministerstvo jméno jeho a Francesiovo jako doplněk, neod-
pustil si, aby dotyčnému neochotnému pánovi neřekl: „Ne-
vadí, aspoň za všechno vděčím jen Donu Boskovi a nikomu
jinému.“ Když se potom doma čertil ještě před Donem Bos-
kem, ten mu se smíchem řekl: „Jsi nenasytný! Ty bys chtěl
stále jen nějaké lahůdky. Musíš si zvyknout zápasit s proti-
venstvími. To posiluje prsa.“
Zatím procházeli emisaři Piemontu všemi italskými státy
a sháněli dobrovolníky, kteří by se připojili k piemontskému
vojsku. Byly jich tisíce, většinou z Lombardska, a byli ode-
síláni do Cunea, kde se vytvářela zvláštní divize, které ve-
lel Garibaldi. Jiní verbíři dělali propagandu mezi nezletilou
piemontskou mládeží. Také těch se našlo mnoho, protože
oživené nacionalistické nálady den co den stoupaly a náro-
da se zmocňovala válečná psychóza.
Jeden takový verbíř se vloudil takto do Domova na Val-
doku, a to pod záminkou, že jde navštívit někoho z jejich vsi.
Protože nikdo nic netušil, měl možnost mluvit s více hochy
a jeho výmluvnost nezůstala bez výsledku. Ale i tak se to Don
Bosco brzy dověděl a mohl zasáhnout. Zavolal si dotyčného
do svého bytu a hned šel k věci. Přitom se snažil být naprosto
klidný a věcný. Věděl dobře, jak choulostivá je to věc.
Chasník byl výmluvný a měl plná ústa vlastenectví. Také
řekl Donu Boskovi bez obalu, že již má pět chlapců a že brzy
dostanou svá čísla, atd. Ano, žádal, aby směl ve jménu mat-
ky vlasti promluvit ke všem chovancům ústavu na veřejném
shromáždění. „Jsem přítelem generála Garibaldiho,“ řekl,
aby své řeči dodal důrazu. „Ale i já jsem přítelem Garibal-
diho,“ odpověděl Don Bosco. „Modlím se za pana generála,
aby jednou šťastně zemřel a mohl spasit svoji duši.“ Ale to
již měl v hlavě plán, jak z té nepříjemné věci vyjde, aniž by
se kompromitoval.
„Uděláme to tak,“ řekl. „já jsem pouze ředitelem ústavu
a pouze vychovatel těchto chlapců. Chápete, rodiče mi je
svěřili a já s nimi nemohu bez jejich dovolení disponovat.
Pošlu je hned domů k rodičům a tam odtud budete moci
s nimi jednat. Kdo bude chtít, ať se dá k vojsku, to již bude
věc jeho a jeho rodičů.“ „Ale rodiče budou jistě proti tomu,“
opáčil verbíř. „To už není moje věc, já nejsem pánem těchto
hochů. Podle zákona jsou nezletilí a já jsem povinen řídit se
zákonem. Takové dovolení jim dát nemohu, nejsem k tomu
oprávněn.“ Verbíř ještě něco k tomu namítal, ale Don Bosco
trval na svém a nepovolil. Vyprovodil pána až na vrátnici,
uctivě se s ním rozloučil, ale potom vrátnému rozkázal, aby
ho již nepouštěl do domu. Dotyčné chlapce zavolal, řekl
jim, že všechno ví, nic nemá proti tomu, ovšem musí hned
odejít domů a domluvit se s rodiči. Někdo z nich namítl, že
to je jako vyloučení z ústavu. Don Bosco řekl, že ne, každý
se může ucházet o nové přijetí, ovšem musel by si podat no-
vou žádost a potom by se teprve uvidělo…“ Ti hoši museli
všichni odejít a Don Bosco byl rád, že mu Pán Bůh vnukl
řešení, které bylo pravdivé, a které mohl hájit i před těmi
nejhorlivějšími zastánci války. Naštěstí tím všechno skonči-
lo a vlna, jak náhle stoupla, tak rychle opadla.
12 Životopis Dominika Savia
Zatímco byl začátek roku 1859 ve znamení smutku nad
nečekaným skonem Michala Magone, lednový svazek Ka-
tolického čtení přinesl „Životopis chlapce Dominika Savia,
chovance Oratoře svatého Františka Saleského“ z pera kněze
Jana Boska.
Knížka byla věnována chovancům Oratoře a Don Bosco
ji opatřil předmluvou, v které říká, že ji napsal na žádost
chlapců, kteří mu mnohokrát říkali, aby sepsal, co ví o ži-
votě a ctnostném chování jejich kamaráda. Takové psaní
není lehké – říká Don Bosco, protože je vystaveno kritice
tolika očitých svědků. Vždyť od Saviovy smrti neuplynuly
ještě celé dva roky. Ale on nepsal sám. Má v úschově mno-
ho písemného materiálu od jeho spolužáků i představených,
takže vlastně jen všechno vytřídil a dal tomu tvar. Další
překážkou nebo obtíží bylo, že musel často mluvit o sobě.
Ale snažil se psát jako historik, to je psát pravdu a nehledět
na osoby. To, že přece jen někdy musel vyjádřit i své osob-
ní mínění a uspokojení, to ať se připíše jen jeho veliké lásce
k tomuto jedinečnému žáku a jeho lásce ke všem chlapcům
285
|
|
2.4 Page 14 |
▲back to top |
Oratoře. Ta láska mu velí otevřít srdce a dát průchod svým
otcovským citům.
Někdo by mohl vznést otázku, proč nenapsal také o dru-
hých chovancích Oratoře, o Gabrielu Fasciovi, Aloisu Ruovi,
Kamilu Gaviovi, Janu Massagliovi a o jiných, kteří také ode-
šli v pověsti zvláštní svatosti. Don Bosco odpovídá: „Jejich
činy nebyly tolik známé a také nebyly tak obdivuhodné jako
činy Dominika Savia, jehož život byl zjevně úžasný.“ Ale sli-
buje, že se s Boží milostí vynasnaží i v tom je uspokojit.
Když tehdy vyšel tento životopis, mimo Dona Boska ne-
měl ještě nikdo zdání, že to bude podklad pro Saviovu poz-
dější beatifikaci a kanonizaci. Také nikdo z tehdejších žijí-
cích svědků Saviova života nemohl na zemřelého pohlížet
tak, jak se na něj díváme my, když už jej ctíme na oltářích.
Ale Don Bosco věděl mnohem více, než ostatní, a proto vy-
dával Saviův životopis se zcela zvláštními pocity.
Zajímavá je poznámka pisatele Memorií – dona Lemoy-
na: „Dominik Savio byl pro Oratoř událostí. Jestliže krása
a vůně květu svědčí o bonitě půdy, která jej vydala, jestliže
krása a chuť ovoce ukazuje na strom, který je nese, potom
svatost Dominika Savia je nepochybným důkazem dobroty
instituce Oratoře, která se pro něj stala schodištěm k výstu-
pu k tak veliké dokonalosti.“
Životopis měl vpředu Dominikův portrét. Namaloval
jej spolužák Karel Tomatis a vytiskl litograf Hummel. Don
Bosco dal jednu kopii životopisu každému chlapci v Oratoři.
Ale nesmíme si myslet, že všechno prošlo jen tak hlad-
ce. Veliké a důležité věci narážejí také na odpor. To se stalo
i v případě tak brzy po smrti vydaného životopisu Domini-
ka Savia.
V Oratoři tehdy vládla opravdová demokracie. Chlapci
směli svobodně vyjadřovat své mínění a Don Bosco byl vždy
připraven k diskusi. Nic si nedělal z toho, že se někdy ozýva-
ly i kritické hlasy, které bylo třeba usměrnit a někdy se jim
i postavit na odpor. Co se týče Dominika Savia, bylo všeo-
becné mínění, že to byl skutečně svatý chlapec, i když nebyly
každému známy všechny mimořádné události z jeho živo-
ta. Něco přikryla diskrétnost těch, kdo o tom věděli a měli
hlubší vědomosti o nadpřirozeném životě, něco nutně při-
kryla i Saviova pokora. Stalo se, že po vyjití knížky se ozvaly
i hlasy, uvádějící v pochybnost to, co Don Bosco napsal.
V Oratoři byl jeden chlapec, který znal Dominika, když
tento ještě chodil pěšky do školy do Castelnuova, a který
měl osobní účast na jednom v životopise uváděném fak-
tu. Týkalo se to koupání v létě. Tehdy ještě nebylo koupání
rozšířené jako dnes. Mravní zásady byly u křesťanů mno-
hem přísnější. Veřejné koupání bylo prostě považováno za
porušení mravopočestnosti. Že neexistovaly koupací úbory,
to je samozřejmé. Mírnější to bylo u dětí, ale ani ty nebyly
vyňaty zcela z navyklého pořádku. Dotyčný chlapec byl prá-
vě ten, co Dominika po dvakrát sváděl ke koupání. Poprvé
Dominik povolil, ale také hned doma řekl mamince a po
jejím poučení rázně odmítl druhé pozvání a nešel se kou-
pat. Nuže, tento chlapec začal nyní v Oratoři roztrušovat, že
Don Bosco neřekl všechno podle pravdy. Bohužel přidal se
k němu také jeden klerik a celá věc hrozila, že z toho bude
pohoršení.
Don Bosco nejdříve mlčel, ale potom na jednom večer-
ním slovíčku vystoupil na pult a na jeho tváři bylo vidět,
že mu není do smíchu. Byl velice vážný a vážně i promlu-
vil. Byla to řeč naprosto jasná, protože jinak nebylo možno.
Řekl:
„Když Savio zemřel, vybídl jsem všechny, abyste mi řekli,
zda jste za ty tři roky, co byl Savio mezi námi, viděli na něm
něco, co byste mu vytkli nebo co by mu chybělo na ctnos-
tech. Nikdo nic neřekl. Napsal jsem to, co jsem sám věděl
nebo co mi řekli ti, kteří žili s Dominikem pod jednou stře-
chou nebo ho znali odjinud. A přece se v tyto dny v Oratoři
rozšířily řeči, že jsem zatajil jeden jeho poklesek. Je zde mezi
vámi jeden, který ho po dvakrát sváděl jako malého chlap-
ce, aby se šel koupat. Poprvé Savio šel, podruhé, když mu
to maminka vysvětlila, odmítl. „Já jsem věděl o těchto dvou
různých případech, ale uveřejnil jsem jen ten druhý. Učinil
jsem to z jednoduchého důvodu, abych ušetřil hanby toho
dotyčného, který je mezi vámi. Dobrá. Chtěl se sám odhalit,
tak ať to každý ví. Musí-li se nyní červenat, je to jeho chy-
ba. Chtěl zradit kamaráda v životě, teď by ho chtěl zradit po
smrti. Tehdy ho vystavil do nebezpečí, že ho připraví o ne-
vinnost, nyní o čest.“
Chlapci Z… nebylo v té chvíli volno. Všichni na něj upře-
li oči a on tu stál jako na pranýři. Ale Don Bosco to musel
udělat, neměl jinou volbu. Ostatně takto ostře promluvil jen
zcela výjimečně. Od té chvíle všechny kritiky umlkly a byl
pokoj. Potom Don Bosco při druhém vydání knihy zapsal
do Dominikova životopisu i ten první zatajený případ.
Na únor dostali abonenti Katolického čtení další sva-
zek dějin papežů: „Životopis papeže Urbana I.“ z pera
kněze Jana Boska. Bylo to pokračování listopadového té-
matu. Tímto životopisem skončil 6. ročník nyní již všeo-
becně uznávané publikace. Nyní se hnula i turínská kurie.
Generální vikář Celestin Fissore v zastoupení arcibiskupa
v pastýřském listě, uváděje dobrozdání římských autorit –
papeže a jeho kardinála vikáře, doporučil Katolické čtení
farářům a prosil je, aby je také všude doporučovali.
13 Externí Oratoře
Z předešlého vyprávění je jasně vidět, že Don Boskovo dílo
mělo těžiště v Domově, který se rozrůstal i důležitostí. Při-
tom oratoře fungovaly pro externisty dále a přinášely užitek
mezi turínskou mládeží.
V oratoři svatého Aloise na Porta Nuova byl stále ještě
ředitelem dnes již svatý Leonard Murialdo, kněz skromný
a pokorný, plně uznávající nad sebou dohled svatého Jana
Boska. Měl k dispozici málo místa a chudou kapli, ale či-
nil se a zveleboval oratoř, jak jen mohl. Jeho osobní svatost
působila tak, že tam vyrůstali skvělí chlapci, kteří nebyli na
tom o nic méně než ti valdočtí. Personál ovšem pro neděl-
ní a sváteční shromáždění muselo dodávat Valdocco a Don
Bosco posílal kleriky: Ruu, Duranda, Albertu, Angela Savia.
Z laiků si tam vedl horlivě advokát Bellingeri, dále bratr ře-
ditele Murialda advokát Arnošt Murialdo a jiní. Jejich po-
moc byla opravdu vzácná. Nejvíce se osvědčila, když byla
při oratoři otevřena také škola.
Škola měla asi sto žáků, vesměs takových, kteří nebyli
přijati do veřejných škol a potřebovali aspoň obecné vzdě-
lání, stejně jako chleba a střechu nad hlavou. Don Murialdo
se díval na tuto svou školu jako na dílo charitativní a soci-
ální. Přes dvacet roků fungovala a stovky, ba tisíce chlapců
v ní našly své útočiště. Z hlediska víry měla ještě jiné poslá-
ní. Uchránila mnoho mládeže od odpadu od katolického
náboženství a byla velikou protiváhou protestantských škol,
které tam byly otevřeny.
286
|
|
2.5 Page 15 |
▲back to top |
Svatý Murialdo založil při oratoři pro větší hochy večerní
školu zpěvu a zanášel se úmyslem zřídit také kapelu. Byl tak
pokorný, že řád, který zavedl pro ten účel a vyvěsil v orato-
ři, si dal schválit Donem Boskem. Hudební nástroje pořídil
za své peníze a za peníze, které mu na ten účel dal advo-
kát Belingieri. Ovšem je třeba také hned říci, že se později
kapela neosvědčila. To proto, že kapela stěží mohla sloužit
účelům bohoslužebným a hudebníci měli stále chuť zajíždět
tam a tam, čímž vlastně oratoř trpěla. Don Bosco ji později
rozpustil a již nedovolil, aby se v některé oratoři zaváděla.
Měl kapelu složenou z internistů Domova a ta plně stačila
pokrýt potřebu dalších oratoří. Od tohoto principu ustoupil
teprve na konci života a jen nerad. Bál se, že kapela začne
v oratoři hrát negativní úlohu.
Škola při valdocké Oratoři také přinášela pěkný užitek.
Vedl ji již zmíněný don Zattini z Brescie. Ačkoliv byl pro-
fesorem filosofie, přijal obtížnou úlohu alfabetizace malých
valdockých analfabetů. Obtíž byla o to větší, že kluci znali
jen piemontské nářečí, kdežto on je neznal a přitom měl do
jejich hlav vtloukat počátky spisovné italské mluvy.
Don Bosco nadále dopřával chlapcům oratoriánům hod-
ně veselé zábavy, ale dlouhé výlety, které bylo třeba pěsto-
vat v prvopočátcích díla, nebyly již tak časté. Kdysi se musel
toulat s chlapci od kostela ke kostelu, nyní již měl kostelík
svůj a co bylo kdysi přínosem, to se nyní mohlo stát snadno
škodou. Každý výlet přece jen přináší nepravidelnost a co
s tím souvisí. V oratořích svatého Aloise a Andělů strážných
se nikdy v neděli nedělaly celodenní výlety. Na Valdoku se
udržel zvyk jít na výlet jednou nebo dvakrát za rok. Obyčej-
ně se šlo k některému blízkému kostelu, kde byla mše svatá
a také oběd nebo svačina, podle toho, zda to byl výlet celo-
denní nebo jen odpolední. Nyní se dokonce viděla nutnost
popřát takové činnosti více místa.
Externí oratoř měla za sebou již bezmála dvacet let ži-
vota a za tu dobu se všelicos změnilo. Kdysi byla sama
a Don Bosco byl v ní vším. Nyní byl zde Domov, který se
rozrůstal – měl na 200 chovanců a řadu kleriků – bohoslov-
ců, tím se oratoř stávala okrajovým dílem. Kostel svatého
Františka Saleského sám sotva dostačoval pro internisty
a muselo se fungovat na střídačku. Don Bosco již také ne-
byl v externí oratoři tím hlavním, protože neměl čas. Bylo
přirozené, že početní stav externích chlapců – oratoriánů,
poklesl. V celku to však znamenalo ne zmenšení, protože
toho roku 1859 přijal Don Bosco do svazku oratoří další
oratoř svatého Josefa na předměstí San Salvario. Zatím ji
vedli dobří katolíci z města, ale postupně tam musel dodá-
vat personál sám Don Bosco, jelikož kněží té farnosti tam
přestávali vykonávat duchovní vedení.
Řekli jsme, že se Don Bosco již tolik nevěnoval externím
chlapcům, ale to neznamená, že se jim nevěnoval vůbec.
Mohl-li jen trochu, chodil mezi ně, takže ho všichni znali
a také se měli k němu jako synové k otci. On se i nadále za-
jímal o jednotlivce a sledoval jejich umístění v práci a vůbec
jejich životní osudy. Přes chlapce vykonával účinný kněžský
apoštolát mezi dospělými ve svém okolí i v širším okruhu,
jak to vyplývá z různých epizod, které don Lemoyne zazna-
menal v Životopisných pamětech.
Závěrem této kapitoly řekneme, že v jarních měsících
Don Bosco s pomocí svatého dona Cafassa splatil dluh, kte-
rý měl vůči Institutu lásky ve Strese. Šlo o 20 000 lir, které
Donu Boskovi půjčil zakladatel této instituce Rosmini na
zakoupení domu Pinardiho. Rosmini zemřel a po něm na-
stoupil otec Pagani, ale styky rosminiánů s Donem Boskem
již nebyly tak srdečné jako dříve. Dokonce laický adminis-
trátor rosminiánů, nějaký pan Zaiotti se začal prohrabovat
ve starých papírech a našel tam nějaké nesrovnalosti v účto-
vání a chtěl z toho vyvozovat důsledky. Don Bosco mu na-
psal pěkný dopis, ve kterém mu všechno vysvětlil, ale také
mu dal cítit, že tento nový styl není zrovna šťastný. On ty
účty nedělal, nýbrž rosminiánský ekonom, který požíval
plné úcty jak Rosminiho, tak Dona Boska. Tím celá záleži-
tost splaskla.
14 Modlitba a Boží Prozřetelnost
Don Cafasso pomohl Donu Boskovi zaplatit rosminiánům
dluh. Udělal to rád, protože ve svém žáku viděl Božího
muže a v jeho díle dílo, které je určeno pro celá budoucí sta-
letí. Chtěl mít podíl na základech tohoto díla.
Don Bosco byl skutečně mužem Prozřetelnosti a byl si
toho vědom. Ale také věděl, čím si musí Boží Prozřetelnost
naklonit, aby ho nikdy nezklamala. Tomuto umění učil své
kněze, kleriky a chlapce. Byl vytrvalý. Když se jednou pro
něco rozhodl, nic ho nemohlo odvrátit, aby v tom nepo-
kračoval. Byl si jist, že chce-li to Bůh, dá mu také vše, co
potřebuje k uskutečnění plánu. „Bůh je dobrý Otec. Jestliže
živí nebeské ptactvo, uživí i nás. Já nejsem původcem toho-
to díla. Já jsem jen nástroj a nic víc.“ Proto se nikdy netrá-
pil, co bude zítra. Když mu některý dobrodinec něco dal,
neschoval to, ale prodal a peníze proměnil v chléb pro své
syny. S klidem dělal i dluhy, ač ho nejednou napomínali, aby
byl opatrný. Nedělal je bez rozmyslu a zaslepeně. Cagliero,
již jako kardinál, často zvolal: „Žil jsem s ním pětatřicet let
a nepamatuji si, že by byl někdy skleslý, znechucený nebo
malomyslný pro dluhy, které měl.“
Sám neměl absolutně nic, ale byl pokladníkem Božím.
Věděl, že se musí vždy radit s Pánem a jemu svěřovat vrchní
dozor nad pokladnou. Proto se hodně modlil sám a dával
příležitost k modlitbě. Velice často při večerním slovíčku
prosil chlapce, aby se modlili na jeho úmysl. Vůbec dbal na
to, aby se modlili pořádně a dával jim dobrý příklad. Někdy
se opozdil s večeří a nemohl přijít k večerní modlitbě hned.
Ale spěchal s jídlem a přišel co nejdříve mezi chlapce. Netr-
pěl, aby se kněží nebo klerici, zatímco chlapci konali večerní
modlitbu, někde bavili. Chlapci měli mít pocit, že se mod-
lí celé společenství. Také dbal, aby se po večerní modlitbě
nemluvilo. Žádal přísné silencium – mlčení. Ráno se mělo
mlčet také a jazyky se měly rozvázat až po mši svaté. Jednou
šel do kostela a po schodech sestupovala skupinka chlapců
studentů a vesele se bavila. Don Bosco jim dal rukou zna-
mení, aby nemluvili, ale jeden okatě neposlechl. Tehdy ho
Don Bosco hlasitě napomenul a asistenta, který byl zodpo-
vědný za chování chlapců, pokáral. Byl přesvědčen, že Boží
Prozřetelnost bude živit Oratoř, dokud tam bude domovem
opravdová modlitba, ke které je ovšem třeba soustředěnosti.
Začátkem roku 1858 dostal Don Bosco upomínku na
velký dluh, který byl splatný 20. ledna. Bylo 12. ledna a pe-
níze nikde. Don Bosco řekl chlapcům: „Jdu do města a po-
třeboval bych, aby se stále někdo v kostele modlil na můj
úmysl.“ Potkal člověka, který mu dal značnou sumu, aniž
řekl svoje jméno.
Vypravoval Cagliero: „Jednoho dne roku 1859 přišel Don
Bosco v poledne do jídelny, ale ne aby jedl. Byl oblečen, že
287
|
|
2.6 Page 16 |
▲back to top |
půjde ven. Prosil prefekta dona Alasonattiho, kleriky Ruu
a mě, abychom do tří hodin drželi stráž před svatostánkem
a abychom si přibrali ještě několik hochů, a to hodných. Spl-
nili jsme jeho přání a on se vrátil večer docela klidný. Hned
jsme se na něj vrhli, co že to bylo. A on, že ve tři měl skon-
čit nějaký závazek ke knihtiskaři Paraviovi. Šlo o 10 000 lir.
Ale dalších 10 000 lir musel zaplatit jiným věřitelům, takže
potřeboval 20 000 lir. U kostela svatého Tomáše ho potkal
sluha nějakého bohatého pána. Prý je rád, protože jde na
Valdocco, a tak má ušetřenou cestu. Předal mu obálku, ve
které bylo to, co Don Bosco právě potřeboval. Když nám to
Don Bosco vypravoval, byl moc dojat a začal velebit Boží
Prozřetelnost. Jeho obličej zrovna zářil nadšením a jen to
nám kladl na srdce, abychom si uchovali milost posvěcující,
abychom byli hodni Boží lásky a dobroty.“
Snad největší potíže měl s pekaři. Bez masa se Oratoř
obešla, ale bez chleba ne. Toho se každodenně spotřebovalo
veliké kvantum. Pekaři zase měli trápení s ním, protože dost
často zůstával s placením pozadu. Stávalo se, že mu i vyhro-
žovali, že zastaví dodávky. Tehdy bylo třeba znovu se modlit
a vyrážet do ulic na žebrotu. A zase se v krajních případech
ukazovala Boží Prozřetelnost. Pomohla, ale zároveň Dona
Boska a jeho syny zavázala k dalším modlitbám.
Později potřeby rostly úměrně s tím, jak se dílo rozšiřo-
valo. To nebyly žádné maličkosti. Vzpomínal kanovník An-
fossi, bývalý žák, že mu Don Bosco jednou jako faráři psal,
aby pro něj vyhlásil sbírku v kostele, že jinak udělá bank-
rot. Při jedné návštěvě již v posledních letech jeho života
od něho slyšel: „Jen letos jsme potřebovali 4 miliony a díky
Bohu, všechno se zaplatilo. Potřebuji, abyste mi pomáhali
dále. Každá maličkost mi přijde vhod.“
Těch, co dávali jen maličkost, bylo hodně. Nesmíme si
myslet, že dílo Dona Boska vydržovali jen bohatí. Pravda je,
že chudí dali dohromady daleko více než boháči. Uvedeme
si jen příklad:
K Donu Boskovi přišla babička 75 let stará. Don Bosco
myslel, že chce, aby jí napsal nějakou žádost, ale ona mu na-
bízela 100 franků, všechno, co si našetřila po těžkém životě.
Nechtěl si to vzít, ale ona nedala, prý má doma ještě 17 fran-
ků na rakev a něco málo pro doktora a víc nepotřebuje. Don
Bosco si vzal těch 100 franků pod podmínkou, že kdyby po-
třebovala, má si k němu přijít, že to bere zatím do úschovy.
Ten případ ležel Donu Boskovi v hlavě několik dní a po-
tom chtěl tu starou ženu navštívit a zeptat se jí, jestli něco
nepotřebuje. Ale zapomněl adresu. Dva dny později přišla
její sousedka, že k ní má přijít. Zavedla ho tam. Myslel, že
něco potřebuje, ale ona jej přivítala s jinou: „Nic nepotřebu-
ji, jen abyste mě zaopatřil.“ Don Bosco jí rád vyhověl a ona
v pokoji zemřela. Don Bosco na každého takového chudého
a štědrého vzpomínal s dojetím. Vždyť tito dávali na chudé,
ač byli sami chudí. Někdy dávali z posledního.
15 Družiny v Oratoři
Velikou pomocí ve výchově byly Donu Boskovi náboženské
družiny svatého Aloise, Neposkvrněného Početí Panny Ma-
rie a Nejsvětější Svátosti oltářní. Sekretáři těchto družin na-
psali ve svých zápisech ze schůzek mnoho cenného, bohužel
se všechno ztratilo, protože věci byly v soukromých rukách.
Byly tam i četné projevy Dona Boska k družinářům.
Systém družin celkem vyhovoval, ale nebyl úplný. V dru-
žině Panny Marie byli dospělejší hoši, kteří pomáhali před-
staveným udržovat v domě dobrého ducha, družina Nejsvě-
tější svátosti patřila výhradně studentům a ministrantům,
protože měla pobočku, malý klér, družina svatého Aloise
byla nejstarší a nejpočetnější, zahrnovala interní a externí
chlapce, ale v ní těžko nalézali umístění Don Boskovi inter-
ní učni. Tohoto roku 1859 se Don Bosco rozhodl založit pro
ně družinu svatého Josefa, patrona dělníků.
Don Bosco často vzpomínal na tohoto světce a nabádal
hochy, aby ho ctili. Zařadil ho také mezi patrony Oratoře
a zvláště učně postavil pod jeho záštitu. Také slavnostním
způsobem slavil třetí neděli po Velikonocích svátek Ochra-
ny svatého Josefa a měl velikou radost, když Pius IX. prohlá-
sil svatého Josefa za patrona celé církve. Když v Piemontě
vláda zrušila zasvěcený svátek svatého Josefa 19. března,
Don Bosco naopak poručil, aby se v jeho domech ten den
slavil jako zasvěcený svátek.
O Don Boskově úctě k Pěstounu Páně svědčí i to, že v roce
1859 zařadil do „Opatřeného jinocha“ zvláštní pobožnost ke
cti sedmi bolestí a sedmi radostí svatého Josefa, že do Pravidel
oratoře zařadil pokyn, aby se slavilo sedm neděl přípravy na
svátek tohoto nebeského ochránce a že dal sestře básníka Sil-
via Pellica za úkol přeložit z francouzštiny knížku Sedm neděl
svatého Josefa s úmyslem vydat ji a rozšířit.
Z Don Boskovy úcty k svatému Josefu vyrostla také dru-
žina svatého Josefa. Jejím přímým zakladatelem byl klerik
Jan Bonetti, který po skončení nižšího gymnázia v Oratoři
studoval jeden rok filosofii v semináři v Chieri, ale potom,
přemožen steskem po rodinném životě u Dona Boska, se
vrátil k němu. Jemu byla svěřena asistence učňů a on mezi
ně hodil myšlenku, aby si založili družinu svatého Josefa.
Přihlásilo se jich hodně a již o svátku svatého Josefa roku
1859 byla družina skutečností. Bonetti napsal její pravidla,
Don Bosco je úředně schválil. Družina velice přispěla k pro-
hloubení duchovního života mezi učni.
Případ klerika Bonettiho nám dává příležitost podtrh-
nout důležitost těchto mladých lidí ve výchovném systému
Dona Boska. Don Bosco si svých kleriků velice všímal, ka-
ždý týden se s nimi stýkal zvlášť a věnoval jim všemožnou
péči. Ať již s nimi počítal pro své dílo nebo je nechával od-
cházet do semináře, aby mohli být světskými kněžími, dbal
na jejich výchovu a chtěl, aby byli přínosem pro církev.
Existují dopisy, které psal rektoru semináře kanovníkovi
Vogliottimu, a které vydávají o této jeho zvláštní péči skvělé
svědectví. V nich podává i dobrozdání o mravním chování
svěřených kleriků a píše o případě, kdy některého propustil
domů, protože se mu nezdál nadějný.
16 Oratoř –škola života
Don Boskovo dílo na turínském předměstí Valdoku bylo
všeobecně známo pod názvem „Oratoř svatého Františka
Saleského“. Původně to bylo shromáždění externích chlap-
ců. V této době však již měl převahu Domov, v kterém byly
dvě sekce internistů – studentů a řemeslníků. Výraz Domov
(Ospicio) však nebyl nikdy v domácím užívání, proto když
budeme nadále převážně mluvit o životě v něm a o tom, jak
se tam formovala nositelka Don Boskova odkazu – Společ-
nost svatého Františka Saleského, budeme užívat výrazu
288
|
|
2.7 Page 17 |
▲back to top |
Oratoř s velkým „O“. Oratoř jako dílo pro externí chlapce
budeme psát s malým „o“.
Oratoř – Domov byla pro všechny obyvatele velikou ško-
lou života a Don Bosco v ní velkým učitelem a vychovate-
lem. Jeho zásadou bylo: „Mluvit, mluvit, stále mluvit.“ Sám
dával příklad a vytvářel příležitost k stálému růstu dialogu
o náboženství. Sám své ustavičně školil ve věcech víry a do
této práce zapřáhl mnoho dalších lidí.
Kázání, vypravování životopisů papežů, večerní slovíč-
ka, konference v družinách, týdenní čtení známek z píle
a chování pro studenty, vysvětlování domácího řadu, to
byly hlavní příležitosti, jak prohlubovat náboženskou i ob-
čanskou výchovu mladých. Důraz kladl na katechismus. Po
dvacet let – od roku 1846 do roku 1866 – Don Bosco svo-
lával kleriky a nejlepší hochy a probíral s nimi způsob, jak
učit náboženství. Tato škola katechetiky se konala pravidel-
ně v sakristii. Vyučování náboženství bylo v Oratoři stále na
výši. Internisté měli vysvětlování katechismu náboženství
v neděli odpoledne. Každý týden se museli naučit jednu
stať z katechismu a odříkat ji. Studenti nebyli připuštěni ke
zkouškám z jiných předmětů, dokud neměli za sebou řád-
nou zkoušku z katechismu. Mimo to bylo náboženství také
součástí vyučování ve všední den. Každý profesor byl povi-
nen začít výuku krátkým vysvětlením z katechismu, aby se
vidělo, že náboženství je víc než jiné předměty.
Bohoslovci a klerici – filosofové se museli každý týden
naučit deseti veršům z Nového zákona a ve čtvrtek po sní-
dani se z nich dávali v jídelně vyzkoušet. Tento zvyk začal
v roce 1853. Je zajímavé, jak začínala první lekce. Všichni
měli připravený začátek evangelia podle Matouše, ale Don
Bosco nařídil otevřít na jiném místě. Byla to kapitola 18.,
kde byl citát: „A já ti pravím: Ty jsi Petr a na té Skále posta-
vím církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě odevzdávám
klíče od nebeského království. Cokoliv svážeš na zemi, bude
svázáno i v nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno
i v nebi.“ Don Bosco to kratičce vysvětlil a řekl: „Tak se to
naučte a příští čtvrtek mi to odříkáte.“ Vysvětlení bylo vždy
opravdu kratičké. Od roku 1857 je dělal klerik Rua, od roku
1863 don Ruffini a později další a další. Don Bosco občas
přišel asistovat tomuto výkladu. Někdy rád přidal nějakou
poznámku o tom, jak se má kázat lidem, takže se ke ško-
le Nového zákona přidávala i škola Posvátného řečnictví.
Don Bosco byl pro prostou mluvu, jakou vyžadoval prostý
lid. Ale nebyl úzkoprsý. Jednou se rozvinula debata o tom,
jak se kázalo v době baroka. Přítomní se smáli nabubřelosti
tehdejšího stylu, ale Don Bosco věcně poznamenal: „Jestliže
tehdejší lidé potřebovali takový styl, byl by se provinil kaza-
tel, který by tak nekázal. Každá doba má své potřeby.“
V Oratoři se přednášela i liturgie. Tehdy se říkalo cere-
monie. Don Bosco začal a pokračoval Dr. Bertagna, později
světící biskup. Určitou dobu přednášel liturgiku vicefarář od
Panny Marie don Gherardi. Pod jeho správu patřili také val-
dočtí bohoslovci. Tento pán obětavě učil ministranci také
studenty. Don Bosco tak dosahoval toho, že se ministrování
v Oratoři považovalo za velmi důležitou věc a každý musel
se z ministrování podrobit zkoušce. Po donu Gherardim
nastoupil don Rocchietti. Ten měl na starosti liturgii až do
roku 1862, kdy pro stálou churavost opustil Oratoř. Potom
to převzal don Cagliero, po něm don Josef Bongiovanni.
Další vzdělávací konference byla ve středu večer. Byla to
morální konference pro studenty a míval ji v létech 1856–
1857 ředitel sester svaté Anny don Casassa, kněz opravdu
ctihodný. Míval přednášky ve velké studovně a míval při-
tom na sobě rochetu a štolu. Měl zásadu nikdy nepřekročit
dobu půl hodiny.
Ve školním roce 1857–1858 míval zase profesor Matouš
Picco přednášky, ve kterých vysvětloval církevní hymny.
Chodili na ně i studenti z Cottolenga. V roce 1859–1860
don Zattini, který měl na starosti valdockou obecnou ško-
lu, vysvětloval v Domově na pokračování žalmy. Bývalo to
každou středu a někdy i v neděli po druhé mši svaté. Přitom
vysvětloval také texty mše svaté. V letech 1860–1863 před-
nášel Dr. Borel, který měl zvláštní dar příjemného poučo-
vání. Poslední, kdo míval tyto přednášky, byl don Bongio-
vanni. Jak vidět, Don Bosco byl náročný a nic divného, že
z Oratoře vyšli vynikající lidé. První salesiáni byli po strán-
ce teologické skvělí. Měli sice mnoho vedlejší práce, ale ten-
to systém ustavičně běžících přednášek jim dával více, než
mohli dostat jiní bohoslovci, bydlící ve městě a docházející
na přednášky dávané v semináři nebo v privátě. Don Bos-
kova Oratoř skýtala možnost rozšiřovat si a prohlubovat te-
ologické vědomosti i v praxi.
Ještě o jednom důležitém předmětu se musíme zmínit. Je to
škola slušného chování. Toto vyučování měl na starosti prefekt
don Alasonatti a dával je každý čtvrtek dopoledne, protože
čtvrtek byl volným dnem. Donu Boskovi nesmírně záleželo na
tom, aby se chlapci naučili pěkným způsobům a aby odložili
hrubé manýry, které si přinesli z domova. Sám byl příkladem
jemného chování. Již způsob mluvy to ukazoval. Don Bosco
oslovoval své takto: „Rád bych tě o něco poprosil, co tomu ří-
káš?“ Nebo: „Buď tak hodný a zařiď to.“ Nebo: „Mohl bys mi
pomoci s jednou věcí?“ Z každého takového oslovení dýchala
skromnost a láska. Don Bosco nedovedl dávat povely: „Jdi!“,
„Udělej!“ a podobně. O všechno slušně žádal.
Jako dobrý vychovatel mluvil Don Bosco často při večer-
ním slovíčku o slušném chování. Názorně ukazoval, co je
nepatřičné a co je pěkné. Upozorňoval na chyby v chování,
ale vše nevtíravě a s láskou. Plivl někdo před ním na zem?
Don Bosco ho nepokáral, ale vytáhl kapesník, dělal, jako by
měl stejnou potřebu a pěkně ukázal, jak se to má dělat. To-
též při kašlání, zívání, smrkání a jiných takových záležitos-
tech. Byl synem venkova, ale počínal si jako aristokrat. Don
Albera říkal, že to bylo od lidí konstatováno tisíckrát. Mezi
kleriky a kněžími často vzpomínal na různé zážitky z minu-
losti. Ukazoval, jak je trapné, když se kněz neumí chovat.
Vzpomínal, jak jistý kněz ještě za dob jeho studií přišel do
kostela svatého Františka Assiského, sloužil tam mši svatou,
ale zapomněl si odepnout pláštík, který nosívali kněží vzadu
na taláru. Po mši svaté jej hledal a láteřil na kostelníka, že
mu ho schoval. Jakou hanbu si utržil, když potom přišel don
Cafasso a ptal se ho, kolik vlastně má těch pláštíků, když je-
den má na zádech a druhý hledá.
Don Bosco chtěl mít chlapce vychované také z toho dů-
vodu, že si přál, aby dělali Oratoři dobrou reklamu. Reano
si napsal, že 28. dubna 1858 Don Bosco učil chlapce zdra-
vit, smekat, vítat hosty na vrátnici, omlouvat se, provázet
příchozí a představovat je. Přitom vzpomínal, jak jednou
kamsi přišel a přijali ho chladně a nevšímavě, jak mu při-
tom bylo a jak si přál, aby takový dojem neměl nikdo z těch,
kdo vkročí na půdu Oratoře. Dokonce Don Bosco napsal
divadlo na téma „Slušné chování“. Mělo tři jednání a v něm
defilovaly všechny pěkné i nepěkné návyky. Bohužel zacho-
val se jen náčrtek tohoto divadelního kusu, který se dával
v Oratoři k velkému pobavení všech obyvatel.
289
|
|
2.8 Page 18 |
▲back to top |
17 Vypuknutí války
Přejděme nyní z pokojné Oratoře do vřavy rozpoutané vál-
ky. Koncem března stála piemontská armáda, čítající 80 000
mužů, mezi Alexandrií a Ticinem. V různých městech se na
náměstích cvičili dobrovolníci, národní garda hlídala pev-
nůstky. Lidé se na to dívali, trpěli a čekali, co z toho vzejde.
Turín byl zaplaven politickými brožurami a liberální tisk
halasně zvedal válečný pokřik. Ulicemi procházely zástupy
provolávající slávu a lásku vlasti a nenávist k nepříteli. Vlá-
da dělala všechno, jen aby se mohlo říci, že Rakousko vy-
provokovalo konflikt, že se Piemont jenom brání.
Mezitím se zabíraly budovy pro válečné účely. Byl zabrán
i kněžský konvikt u svatého Františka Assiského. Když don
Cafasso propouštěl své konviktory, kladl jim na srdce, aby se
nenechali strhnout politickými vášněmi. Přijdou na venkov,
všude se bude mluvit o válce a o politice, ale ať se nenecha-
jí vyprovokovat. Politika kněze má být politikou evangelia
a to hlásá pokoj. Budou-li se lidé ptát, za koho se modlí, zda
za naše vojáky, nebo za Rakušáky, ať řeknou, že se modlí,
aby všechno dobře dopadlo. Don Bosco byl stejného názoru
a mluvil k svým stejně.
Politika narušila silně postní katechismové hodiny. Jak
tomu bylo v létech 1848 a 1849, tak i nyní mládež propadla
fanatismu. Zase se všude tvořily tábory kluků a na lukách
a rumištích se sváděly bitvy. Jednou v neděli šel Don Bosco
do kostela na katechismus a co to? Byli tam jen internisté.
„Kde jsou chlapci?“ ptal se. Ale ti byli kus od Oratoře a zu-
řivě se potýkali. Bylo jich asi 300, samí výrostci od 15 do 18
let. Kameny lítaly a Don Bosco měl co dělat, aby je uklidnil.
Aby si je nerozzlobil, tvářil se, že chápe jejich hru a byl rád,
když se kluci umoudřili a mohlo začít náboženství. Tak to
vypravoval Petr Enria.
V této atmosféře vyšlo Katolické čtení na duben. Kníž-
ka měla titul „Sbírka vzdělávacích událostí“. Na květen byly
připraveny „Vzpomínky na svatý život zbožné dívky Růže-
ny Cordone“, zemřelé v Janově v listopadu 1858. Na červen
„Svatyně basská a její okolí“. Bassa měla mariánskou svaty-
ni, jednu z nejznámějších v Piemontě.
Když Don Bosco dělal korektury těchto spisů, tak pokoj-
ných a kontrastujících s válečným pokřikováním, s radostí
vzpomínal na svého milého žáka Dominika Savia. Jednou
večer v dubnu četl se veřejně dopis Matouše Galleana, který
psal, že začátkem měsíce ho strašně bolela hlava a zuby. Dva
dny tak trpěl, když tu si vzpomněl na Savia a pomodlil se
k jeho cti Otčenáš a Zdrávas Maria. Na slova „ale zbav nás od
zlého“ bolest okamžitě přestala a zmizel i otok tváře. Čtení byl
přítomen Karel Dematteis, kterého právě také bolely zuby. Již
dvě noci prochodil, protože nemohl bolestí spát. Ptal se Dona
Boska, má-li to také zkusit. Ten živě souhlasil a hle: Dematteis
si šel lehnout a spal až do rána. Od té doby ho zuby nebolely.
Hyacint Mazzucco již měsíc trpěl oční nemocí, a proto
musel přestat chodit do školy. Ve středu svatého týdne se
ptal Dona Boska, co tomu říká, že by se také pomodlil k Do-
minikovi. Večer se pomodlil, druhý den byl Zelený čtvrtek
a již se cítil být zdráv, že mohl konat všechny povinnosti
a na Bílou sobotu byl zdráv úplně.
Tyto radosti měl Don Bosco jako protiváhu bolestí, které
také na sebe nedávaly čekat. Nejhorší bylo, že se o valdoc-
kou Oratoř začaly zajímat vládní úřady. Začátkem měsí-
ce přišli dva páni zjišťovat, zda by dům nemohl sloužit za
vojenský lazaret, nebo aspoň pro umístění důstojníků. Don
Bosco je přijal slušně a provedl domem, ale také si dovolil
vzkázat příslušným nadřízeným, že v domě bydlí 300 chu-
dých chlapců, které by musel v případě záboru vyhnat na
ulici. Zvláště poukázal na velmi úzké schodiště a úzké chod-
by a byl rád, že při stavbě na tuto možnost myslel. Výsledek
byl dobrý: přestalo se o věci mluvit. Don Bosco tak mohl
prokázat vlasti zcela jiné služby, například hned přijal něko-
lik chlapců, kteří se ocitli následkem povolání svých otců do
zbraně na ulici.
23. dubna Rakousko, unavené stálým soustřeďováním
vojska na hranicích, žádalo ostře, aby Piemont demobilizo-
val a aby rozpustil dobrovolníky. Ten odpověděl naprosto
záporně. 26. dubna se objevilo francouzské válečné loďstvo
v Janově. V Toskánsku vypukla revoluce, která přinutila vel-
kovévodu vzdát se trůnu. Viktor Emanuel tam hned jme-
noval svého zplnomocněného komisaře. 28. dubna byl se
vší slávou přítomen v Turíně na slavnostní mši, která měla
na Pánu Bohu vyprosit dobrý výsledek války. 30. dubna Ra-
kousko začalo válku. 200 000 mužů překročilo Ticino, vtrh-
lo do Piemontu a zaplavilo rovinu mezi Ticinem a Pádem.
Viktor Emanuel II. vtrhl do pole a Napoleon III. 1. května
napsal papeži Piu IX.: „Musím vám, Svatosti, jasně říci, že
ve svém srdci nedělám rozdíl mezi náboženstvím a světským
státem Vaší Svatosti na jedné straně a věcí italské nezávislosti
na straně druhé. Obojí je mi stejně drahé.“ Papež ho žádal,
aby odvolal francouzský expediční sbor, který dlel na papež-
ském území od roku 1849, ale Napoleon odpověděl tím, že
nechal vylodit v Civitavecchia další jednotky. Navenek to vy-
padalo, jako že chrání papeže, ale ve skutečnosti mu svazoval
ruce a bránil, aby mu poskytl pomoc někdo jiný.
2. května obsadili Rakušáci Vercelli a srazili se s Piemon-
ťany u Frassineta, ale byli odraženi dělostřelectvem. Místo
toho prorazili přes Pád u Cornale a potom třemi proudy
směřovali na Turín. V tom vstoupili do Piemontu Francou-
zi. Bylo jich 180 000. V Turíně byl poplach. Čekala se invaze
Rakušanů. Don Bosco chlácholil své: „Nic se nebojte, svatí
mučedníci Solutor, Aventor a Oktavián nás budou chránit.“
Věřil, že tito mučedníci, kteří prolili svou krev právě na mís-
tě, kde stála Oratoř, ji zachrání. A aby Pánu Bohu ukázal
svou neochvějnou důvěru, začal připravovat novou loterii,
jako by byl hluboký mír. Všechno šlo hodně rychle, ale pod-
nik se dosti vydařil, takže zase bylo z čeho žít a platit dluhy.
Nejen to. V tyto trpné dny začal Don Bosco zase fantazí-
rovat před chlapci o stavbě velikého chrámu a popisoval ji.
Ukazoval na místo, kde bude stát. Ano, poručil kleriku Ghi-
varellovi, který měl architektonický talent, aby začal kreslit
plán budoucího kostela. Potom mu poručil překreslit jej
a plán nakonec posloužil jako podklad pro stavbu nynější
baziliky Panny Marie Pomocnice.
Don Bosco se osvědčil v tyto dny dokonce jako generál.
Událost rozesmála Oratoř. Přišla k němu stará žena, která
měla v blízkosti Oratoře zahrádku a tuze lamentovala, že
jí housenky sežerou všechnu zeleninu. „Co chcete, abych
udělal?“ ptal se Don Bosco. „Dejte jim požehnání a zažeňte
je pryč!“ Don Bosco šel a požehnání mělo žádaný úspěch.
Druhý den šel Reano s Buzzettim podívat se, a – div se svě-
te! – všechny housenky byly nahromaděny na zídce a na
hromadě cihel a jiného vyházeného materiálu, ale zahrádka
byla čistá. Nepřítel byl nucen ustoupit, ale mrtvých tam ne-
bylo.
290
|
|
2.9 Page 19 |
▲back to top |
18 Výsledek války
Strach a hrůza se v Turíně změnily v radost a nadšení, když
tam vtáhli Francouzi. Don Bosco jako obvykle zachoval
klid. Jemu bylo jasné, že jejich přátelství není bez kazu.
Vždyť táhnou současně proti papeži. Což obyčejní vojáci,
ti za nic nemohou, ale šarže dobře vědí, kam vše směřuje.
Rakušáci se chystali zaútočit na Ivreu, ale když se dovědě-
li o náhlém příchodu Francouzů do Turína, generál Giulay
dal rozkaz k strategickému ústupu do prostoru mezi Sesií,
Ticinem a Pádem. 12. května přijel císař Napoleon do Ale-
xandrie jako vrchní velitel spojeneckých vojsk. Aby dodal
vojákům bojovnosti, vyhlásil veřejně, že nepřichází, aby dě-
lal v Itálii nepořádek, ani aby vyvrátil papežský stát. Přichá-
zí čistě jen proto, aby zarazil tlak cizinců na Itálii.
Následovaly menší šarvátky, jejichž účelem bylo vyzkou-
šet vzájemnou sílu, potom byly boje silnější a silnější a při-
bývalo mrtvých. Garibaldi vpadal Rakušákům znenadání
do týla a nabýval na proslulosti. Vypadalo to, že se válka
protáhne a že bude hodně krvavá. Viktor Emanuel byl často
v nebezpečí a asi mu nebylo dobře, protože 25. května prosil
dopisem papeže, aby ho zprostil exkomunikace, kdo které
upadl pro své církvi nepřátelské činy. Pius IX. mu vyhověl,
ale pod podmínkou, že chce pokud možno napravit, co
udělal proti církvi.
30. května se začala válečná štěstěna klonit na stranu Pie-
monťanů a tito začali ohrožovat Milán. Francouzské vojsko
bylo celé shromážděno mezi Vercelli a Novarou. 4. června
došlo k rozhodující bitvě u Magenty. Byla dlouhá a krvavá.
Rakousko v ní ztratilo 10 000 mrtvých a raněných a 7 000
zajatců. Francouzi ztratili 4 000 mrtvých a raněných a 1 000
zajatců. Následujícího dne začali Rakušáci vyklízet Milán
a stáhli se do čtvercového prostoru, kde se chtěli opevnit
a bránit. Přijel jim velet sám císař František Josef II. Bylo
to marné. 8. června Napoleon a Viktor Emanuel vstoupili
vítězně do Milána. V Turíně byla nařízena slavnostní mše
na poděkování za vítězství.
Radost nebyla úplná, protože Turín byl plný raněných.
Všechny nemocnice byly přeplněny, v konviktě byli sou-
středěni ranění Rakušané. Byli tam chlapci z Uher, z Čech,
z Polska, z Tyrol. Don Bosco je navštívil a don Cafasso pro
ně dělal, co jen mohl. Mnozí tam zemřeli. Větší styk měl
Don Bosco s Francouzi, kteří se mohli volně pohybovat
a mluvili srozumitelnější řečí. Oratoř s nimi navázala těsné
styky a některé dny se jen hemžila červenými kalhotami,
které se ostře odrážely od černých talárů kněží a kleriků.
Milán byl svobodný, Lombardie byla na papíře již osvo-
bozena, ale ještě v ní bylo rakouské vojsko dobře opevněné
na nových pozicích. Tím vším byly značně oslabeny pozi-
ce papežského světského panství. Napoleon a Cavour nyní
všude podněcovali revoluční síly, aby využili chvíle a přešly
k útoku. Dne 9. června opustila trůn vévodkyně parmská,
11. června utekl vévoda modenský, 12. června vypukla re-
voluce v Bologni, když ji opustila rakouská posádka. Také
papežský legát musel utéci, takže se legace ocitla v moci re-
volucionářů. Stejně se stalo v dalších papežských legacích
Ferraře a Ravenně a všude tam piemontská vláda ustanovila
komisaře. Také v Perugii zvítězila revoluce, ale jen na chvíli.
Papežská švýcarská garda se tam vrátila, město dobyla a ob-
novila v něm klid.
V Lombardsku se zdálo, že hluk zbraní utichne. Vůbec
se zdálo, že válka je vyhraná. U Dona Boska v Turíně se
modlili za všechny: za papeže, za krále a hlavně za mír mezi
lidmi. Bohužel mír zde ještě nebyl, a tak slavnosti, které
rozradostňovaly každý rok konec června – slavnost svatého
Aloise, svatého Jana Křtitele a svátek Dona Boska, se konaly
ve ztlumené náladě.
19 Válečné dozvuky
Večer 23. června se slavil svátek Dona Boska a druhý den
byla turínská svatojánská pouť. Ale večer toho 24. června se
začala šířit po Turíně zpráva o hrozné bitvě, která změnila
radost v bolest.
Ráno 23. června začali Rakušáci novou ofenzívu. Přešli
Minco a opevnili se u Solferína, druhý den šli do útoku.
Celých 14 hodin bojovalo 274 000 mužů na život a na smrt.
Již se zdálo, že je vítězství na straně franko-piemontské-
ho vojska, když se nad bojištěm snesla hrozná bouře. Lilo,
padaly kroupy a hřmělo, že rachot nahoře přehlušil rachot
dole. Na bojišti zůstalo ležet 40 000 mrtvých a raněných,
z toho 13 000 Rakušáků a 1 500 důstojníků s třemi maršály.
Zpráva z bojiště naplnila rodiny zármutkem nebo strachem
o osud blízkých. Spojenci překročili Mincio, ale stáli před
hroznými pevnostmi, které nebylo snadné dobýt. Vypadalo
to na dlouhé obléhání. Čekala se další krvavá bitva někde
u Verony, podobná té solferínské. Francouzské lodě vnikly
do Jaderského moře a 10. července měl být útok na Benát-
ky. Uprostřed všeobecného strachu Don Bosco předpověděl
mír. Dovídáme se o tom z dopisu hraběnky, řeholní sestry
Filomeny Cravosio.
Její bratr byl na frontě a strýc již byl raněn. Maminka žila
v neustálém napětí a prosila ji, aby s ní šla k Donu Boskovi.
Don Bosco je mimořádně přijal v jídelně, když právě chlap-
ci nacvičovali nějaký zpěv. Don Bosco šel k matce a řekl, že
ví všechno, ať je klidná, Napoleon ještě té noci podepíše mír.
Maminka nevěřila, ale druhý den skutečně kameloti pro-
dávající noviny po městě vykřikovali, že byl ve Villafrance
uzavřen mír. Obě se to dověděly cestou do kostela. Šla hned
k Donu Boskovi a ten je zavedl do kaple a tam se s nimi po-
modlil poděkování. Hraběnka mluvila s Donem Boskem 6.
července kolem osmé ráno. Tou dobou byl Napoleon III. ve
svém hlavním stanu ve Villafrance. Ještě se nemohl vymanit
z hrůzy solferínské bitvy a již zde byly zprávy, že se někte-
ré mocnosti chystají napadnout Francii z boku, aby uleh-
čily Rakousku. V 9 hodin večer si zavolal generála Fleryho
a pověřil ho poselstvím k císaři Františku Josefovi, který byl
ve Veroně. Žádal příměří. Potom šly věci rychle jedna za
druhou a 11. července se oba císařové setkali ve Villafrance
a ujednali spolu mírové podmínky.
Lombardsko bylo postoupeno Napoleonovi s tím, že je
odevzdá Piemontu. Mantova, Roccaforte a Peschiera zůsta-
nou Rakousku. Také Benátsko zůstane Rakousku s tím, že
vstoupí do konfederace italských států, která bude utvořena
pod čestným předsednictvím papeže. Sesazení panovníci se
budou moci vrátit. Obě strany vyhlásí všeobecnou amnes-
tii. Jen o legacích, nad kterými měl dosud patronát papež,
ani slovo. Také o vévodovi parmském se již nemluvilo. 15.
července se král Viktor Emanuel s císařem Napoleonem III.
291
|
|
2.10 Page 20 |
▲back to top |
vrátil do Turína. Po slavnostech vítězství vyprovodil císaře
do Susy až na samé hranice.
Zatím Don Bosco nedbaje, že je válka, pracoval dále, jako
by byl hluboký mír. V červnu dal znovu vytisknou 2 500
exemplářů svých dějin Itálie. V nich se mimo jiné vypravo-
valo, jak vznikl papežský stát z odkazů věřících a hájilo se
tam právo církve na samostatný stát, který by zaručoval su-
verenitu a nezávislost na světské moci. Nyní právě Piemont
útočil na tento stát a odnímal mu jeho části. Přesto Don
Bosco nic nezměnil, ano posílal knihu darem mnoha lidem
na důležitých místech, mezi nimi i turínskému starostovi
pro městskou knihovnu.
Don Bosco nadále povzbuzoval obyčejný lid, aby setrval
ve zděděné víře a v dobrých mravech. V Katolickém čte-
ní na červenec vyšla knížka „Antonín a Ferdinand neboli
vítězství nevinnosti“, na srpen z jeho pera „Život papežů
svatého Ponciána, svatého Antera a svatého Fabiána“. Když
uvedl tyto věci do běhu, šel jako jiný rok na duchovní cviče-
ní k svatému Ignáci.
Stala se zvláštní věc: příběh jako vystřižený z románu.
Mezi studenty byl jistý František, chlapec nadaný a dobrý,
ale když se vrátil domů, vlivem špatných knih se dostal na
scestí, a to tak důkladně, že utekl z domu a asi tři roky se
toulal po Piemontě. Pracoval hned zde, hned zase jinde, jen
aby se rodiče nedověděli kde je. Don Bosco mu přišel na
stopu v Chiolze, ale hoch, jakmile jej uviděl, utekl, vlastně
vymkl se Donu Boskovi přímo z rukou. O těchto prázd-
ninách se s ním setkal znovu u svatého Ignáce. Uviděl ho
v poledne mezi lidmi, kteří tam dostávali u fortny obědy.
Tentokrát si na něj políčil. Řekl několika pánům exerci-
tantům, aby chlapci zastoupili cestu a přivedli ho k němu.
Chlapec se skutečně na jeho zavolání obrátil a začal utíkat,
ale byl „zajat“ a doveden k Donu Boskovi. Tam kapituloval
a Don Bosco po návratu do Turína připravil jeho smíření
s rodinou. Otec mu však musel slíbit, že ani slůvkem ne-
připomene synovi minulost. Zas se jen potvrdilo, jak špat-
ná četba působí zhoubně na fantazii mladých a jak snadno
uvede někoho na špatné cesty.
20 Letní příběhy
V té poválečné době Don Bosco pracoval jako vždycky s ob-
vyklou horlivostí. V srpnu kázal v Cambianu. Když přijel do
Troffarella, zjistil, že se dál nejede kvůli vojenským trans-
portům mezi Alexandrií a Turínem. Musel jít dále pěšky
a k tomu v dešti. Ale dohonil ho kočár a pán, který v něm
seděl, ho vybídl, aby přisedl. Byl to poslanec Villa, který se
od té doby nepřestal s Donem Boskem stýkat.
Již jsme něco řekli o rodině Cravosio. Z vypravování
mladé komtesy jsme se dověděli, že Don Bosco předpově-
děl uzavření míru ve Villafrance. Nuže, dotyčná komtesa se
jmenovala Růžena a měla svátek 30. srpna. Matka pozvala
Dona Boska na oběd a on tam šel. Než zase odešel, komte-
sa ho prosila, aby jí posvětil sošku Panny Marie, kterou do-
stala od maminky jako dar. Don Bosco šel do jejího pokoje
a sošku posvětil. Byla to soška Neposkvrněného Početí. Po-
tom řekl: „Neposkvrněná Panno, požehnej Růžence, vidím
ji oblečenou do bílého.“ Ale dívka se bránila, že nemá ráda
bílou barvu, že se do bílého oblékají jen malá děvčata. „Ale
ano,“ řekl Don Bosco, „vidím ji v bílém.“ To již hrabě volal
oba, aby šli na kávu. I v tomto případě se ukázal prorokem.
Dva roky nato 16. srpna 1861 Růženka oblékla hábit domi-
nikánek, ačkoliv měla nejdříve antipatii k jejich bílému rou-
chu. Stala se sestrou Filomenou a zprávu o vypravovaných
věcech vlastnoručně napsala Don Boskovu nástupci donu
Ruovi.
Protože byl konec srpna, Don Bosco ještě narychlo při-
pravil do tisku knížky: na září „Údolí Almerie“, na říjen
„Nebe, otevřené pomocí častého přijímání“.
Válečné události způsobily, že do Oratoře přicházeli nyní
další sirotci. Don Bonetti píše, že se postele v té době stále
více přibližovaly k sobě, že mezi nimi nebylo takřka uliček.
Muselo to být, aby nikdo nezůstal přede dveřmi pohostin-
ného domu. Don Bosco si dodal odvahy a požádal opět krá-
le a ministra války o finanční pomoc. Nebylo toho mnoho,
ale něco dostal. Od krále 250 lir, od ministra 200 lir. Každá
kapka byla dobrá. Přinejmenším to byl důkaz, že nahoře
oceňují Don Boskovo sociální dílo.
Potřeba vedla také Dona Boska k stavebnímu podni-
kání. V linii se starým domem Pinardiho byla postavena
provizorní přízemní budova, ve které byly tři prostorné
učebny a za budovou byla postavena prádelna a kůlna na
dříví. Obojí tam stálo až do roku 1873.
Potom již zde byl podzimní výlet do Becchi. Kapelník
nacvičoval pochody, symfonie, variace, nacvičovala se zpěv-
ná čísla ke mši a k svátostnému požehnání, divadelníci zase
měli plné ruce práce, aby byl co nejširší repertoár her, výstu-
pů, frašek, pantomim, aby se mohlo hrát na jednom místě
i vícekrát.
1. října vyrazila Oratoř směrem na Becchi a v nedě-
li 2. října tam byla pouť Růžencové Panny Marie. A hned
v pondělí začala série pečlivě připravených a zrovinka kla-
sických výletů. Vždyť šlo o propagační turné, trvající skoro
20 dní. Vše předpokládalo organizaci, která nezklame. Fa-
ráři byli informováni předem a oni zase informovali farní-
ky, takže bylo všeobecné očekávání. Příchod takových 100
chlapců s kněžími a kleriky něco znamenal. Pro Dona Boska
a jeho starší syny to představovalo velké vypětí sil, proto-
že to bylo náročné na asistenci. Také hudebníci se nadřeli,
protože se stále hrálo. Don Bosco neměl nic proti tomu, aby
si chlapci polibovali také po vojensku. Vstávalo se a leha-
lo, když zaznělo vojenské vytrubování, zpívaly se i vojenské
písničky. Byl mír, a tak bylo dovoleno hrát si na vojáky. Don
Bosco šel obyčejně s několika svými až poslední, jak se slu-
šelo na generála. Protože měl pečlivě prostudováno místo,
kam přicházel, a to jak po stránce historické, tak zeměpisné
a kulturní, mohl chlapcům vždy říci hodně zajímavého, tak-
že odcházeli kulturně obohaceni. Don Bosco toho věděl, co
ani tamní lidé nevěděli!
V době oddechu nastupoval Tomatis, který byl rozeným
hercem a hrál a rozesmával stále a každého. Byl takovým
šaškem uprostřed chlapců. Ale chlapci se měli stále čemu
smát, třeba zdviženému ocasu osla, kterého polekala kape-
la a tolika jiným věcem, které se cestou přihodily. Řádilo se
i v noci na noclezích – to je již nemoc mládí. Tentokrát Don
Bosco neříkal nic, chápal situaci. Důležité bylo, že chlapci
měli stále co dělat, o čem mluvit, že se jich nechytala nuda
a vůbec, že jejich myšlenky byly daleko od špatných věcí.
Na těch pochodech se spalo většinou po domech, někdy
v jizbách, někdy na seně, jak kde. Lidé rádi dávali chlapcům
jíst a bylo zase třeba ukázat vděčnost. Don Bosco myslel na
292
|
|
3 Pages 21-30 |
▲back to top |
|
|
3.1 Page 21 |
▲back to top |
všechno i na projevy vděčnosti. Lidem to bylo milé a za- lir. Považoval to za věc spravedlivosti. Jako jiné roky i tato
vazovalo je to k dalším dobrodiním. Když šlo o lidi chudé, podzimní námaha se Donu Boskovi vyplatila. Lepší propa-
Don Bosco tam rád nechal někde na stole obálku a v ní sto gandu než jeho chlapci mu nemohl nikdo udělat.
21 Prostředník
Když se Don Bosco vrátil z duchovních cvičení, přišel
k němu nějaký šlechtic a odevzdal mu dopis Pia IX. přive-
zený z Říma. Byl vlastnoručně psaný. V něm ho papež pro-
sil, aby se postaral o doručení přiloženého zapečetěného
dopisu králi Viktoru Emanuelovi. Bude-li jej moci doručit,
ať o tom uvědomí papeže vhodným způsobem a v opačném
případě ať dopis pošle zpět soukromou cestou. Král byl tou
dobou na honě v Aostském údolí v Courmajoru.
Don Bosco si věc rozmyslel a potom si zavolal rytíře
Aghema, soukromého králova tajemníka. Ptal se ho, zda
existuje způsob, jak by bylo možno doručit králi tajný do-
pis. Ten řekl, že ano a že může být bez starosti. Dopis byl
asi uschován někde jinde, protože Don Bosco prosil pána,
aby si pro něj přišel večer. Co bylo obsahem dopisu, nevíme.
Jen tolik, že odpověď na něj přinesl do Turína dvorní kaplan
Robert Murialdo, a že nebyla taková, aby papeže potěšila.
V Turíně parlament, jen co přestaly válečné starosti, ob-
novil vůči církvi nepřátelství. Zákon z 23. října 1859 zakázal
kněžím v duchovní správě, aby zasedali v obecních a měst-
ských radách. Nebyla to starost, aby se věnovali duchovní
správě, ale starost, aby neměli vliv na veřejné záležitosti.
Ve stejné době byl Don Bosco napaden osobně novinami
Gazzetta del Popolo. Tyto noviny si vzaly 18. října na mušku
jeho Dějiny Itálie. Zvláštnímu rozboru podrobily poslední
články, kde se pojednávalo o revolučních událostech v le-
tech 1821 a 1831, potom v roce 1848–1849, nakonec o válce
krymské. Je pravda, že Don Bosco měl na věci svůj názor
a díval se na ně z hlediska církevního. Mohl i jako občan
mít svůj pohled na události, protože žil ve státě, který vy-
hlašoval svobodu názoru, ovšem nemluvil pochvalně o re-
volucionářích, kteří na oko chválili monarchistické zřízení,
ale ve skutečnosti připravovali jeho zničení. Ani nenadával
Rakušákům a nenazýval je zavilými nepřáteli, jak to chtěla
rozvášněná doba. Gazzetta byla právě opačného mínění než
on, a proto každé slovo a každý úsudek Dějin Itálie posuzo-
vala ze svého zorného úhlu. Byl to hlas zarputilých nepřátel
církve i trůnu. Nic divného, že byl dotyčný článek plný jedu
a záměrného zkreslování. Tak to bude Gazzetta dělat stále
dále. Bude Dona Boska soustavně ostouzet a vydávat ho za
„potměšilého jezovitu“ v duchu tehdejší novinářské neurva-
losti. Ani neoznámí jeho úmrtí.
Na obranu Dona Boska jako spisovatele vystoupil hned
časopis Armonia, který citoval úsudek slavného spisovatele
Nicolo Tommasea o Don Boskových Dějinách Itálie, vypra-
vovaných mládeži. Také Civiltà Cattolica. Obránci poukáza-
li na to, že Don Bosco nepíše dějiny v pravém slova smyslu,
a že tedy například nebylo jeho úmyslem zachytit přesný
průběh válečných operací, jako spíše poskytnout mládeži
morální pohled na události.
Dona Boska tento nenávistný výpad Gazzetty na jeho
osobu a jemu milý spis nepotěšil, ale také ho nezbavil po-
třebného klidu. Šel dál za svým cílem: poskytovat mládeži
nábožensko-mravní orientaci uprostřed vlnobití tolika roz-
porných politických a sociálních názorů. Od toho neustou-
pí do konce života.
Na listopad vydal spis „Augustin neboli vítězství víry“
a již měl připravený také prosincový svazek s názvem „De-
ciovo pronásledování církve a pontifikát papeže Kornelia I.“
z pera kněze Jana Boska.
Během října a listopadu prožil Don Bosco také velikou
útěchu: do duchovního roucha byli oblečeni čtyři studenti
Oratoři: František Cerruti, Karel Ghivarello, František Pro-
vera a Josef Lazzero. Všichni budou později hrát veledůleži-
tou roli v počátcích Salesiánské kongregace.
22 Představený milý, ale pevný
Na začátku školního roku 1859–1860 bylo kleriků, patřících
do turínské arcidiecéze, v Oratoři asi 20. Donu Boskovi se
podařilo udělat další krok vpřed. Humanisté a rétoři přestali
navštěvovat školy ve městě u profesorů Piccy a Bonzanina
a v Oratoři bylo nyní celé nižší gymnázium. V primě učil
klerik Celestin Durando (měl 96 žáků), v sekundě klerik Se-
cundo Pettiva, v tercii klerik Jan Turchi, v kvartě a v kvintě
učil klerik Jan Francesia. Kolem těchto kleriků se točil celý
svět Don Boskových studentíků a oni se skutečně snažili být
jeho obrazem. Vyučování a vlastní studium si od nich žáda-
ly velké vypětí sil a hodně obětavosti. Svatá Terezie si cenila
práci stejně jako modlitbu. Říkala: „Duchovní pokrok závisí
ne tolik od vědění jako od veliké lásky. Kdyby se někdo ptal,
jak se získává láska, řekla bych, že hlavně rozhodnutím pra-
covat a obětovat se pro Boha. Kdo toto rozhodnutí provede
činem a využije k tomu každé příležitosti, hlavně když jde
o poslušnost, ten je na nejlepší cestě.“
Mezi nově přijatými chovanci byl Dominik Parigi. Přišel
k Donu Boskovi a jednoduše, aby prý ho přijal. Don Bosco
mu řekl, že to nejde jen tak, že si vůbec nepodal žádost. „Tak
mě přijměte hned teď,“ řekl hoch. „Bez vědomí rodičů?“
„Třeba.“ „Tak jim aspoň napiš!“ „Napište jim raději vy sám.“
Don Bosco napsal a chlapec zůstal.
Přijat byl také třináctiletý židovský chlapec Jarach, syn
konvertity, kterého biskup udělal učitelem hebrejštiny ve
svém semináři.
Dějiny Oratoře připomínají, že toho roku vstoupil do
Oratoře také čtyřiadvacetiletý Josef Rossi, který potom zá-
vodil s Josefem Buzzettim v lásce a věrnosti k Donu Bos-
kovi. Oba se skvěle starali o hospodářskou stránku domu.
Tehdy již bylo chlapců na 300.
Krátce po zahájení školního roku napsal Don Bosco
krásný dopis Svatému otci Piu IX. Nesl datum 9. listopadu.
V něm mu vyjadřoval jménem svým a všech svých oddanou
úctu a lásku uprostřed svízelů a pronásledování kněží v Ro-
magni, vyvolaném sektáři. Dopis dal podepsat všem svým
kněžím, klerikům a chovancům.
Každé Don Boskovo večerní slovíčko znamenalo dal-
ší krok na cestě k zavedení dobrého soužití v domě a také
k růstu dobrého ducha mezi nováčky, kterých bylo mnoho
a ještě se nedovedli zcela vžít do ústavního pořádku. Jed-
nou večer vypravoval sen: Zdálo se mu, že stál u vchodu do
Oratoře a vítal chlapce, kteří nastupovali. Každému četl na
293
|
|
3.2 Page 22 |
▲back to top |
čele stav jeho svědomí. Potom byla příležitost k svaté zpo-
vědi, ale co to? Na dvoře se objevil cizí člověk, který měl
na zádech bedničku a v ní cvičeného sviště. Tu bedničku
sundal a začal předvádět chlapcům sviští tanec. Všechno
šlo za ním, ale ten člověk odváděl chlapce stále dál a dál od
kostela, jen aby se nešli zpovídat. Účinek snu byl takový,
že chlapci pochopili a začali si dávat svědomí do pořádku.
Don Bosco mnohému z nich řekl věci, které nemohl přiro-
zeně vědět, takže i tento začátek roku byl ve znamení jeho
mimořádné svatosti i zvláštních Božích darů.
Jednoho dne mu klerik Bongiovanni položil při ve-
černím slovíčku otázku, co má člověk dělat, aby si uchrá-
nil zdraví a dožil se vysokého věku. „Čtyři věci,“ řekl Don
Bosco, „čisté svědomí, střídmost v jídle a pití, pracovitost,
dobrá společnost a útěk před špatnými lidmi.“
Jednou mu jistý pan Zerega, zaměstnaný v Turíně, polo-
žil otázku, jaké vlastnosti má mít ředitel výchovného ústavu.
I v tomto případě Don Bosco pohotově odpověděl: „Musí
mít pověst svatého člověka, tak vzdělaného, aby dovedl od-
povědět na každou otázku a jeho žáci musí cítit, že je má
rád.“ Celá Don Boskova moc nad tolika srdci byla v tom,
že měl tato srdce v rukou. Dovedl je hravě uvést do veliké
radosti, ale stačilo, aby je pokáral a upadla do velikého zá-
rmutku.
Po prázdninách se kluci nemohli nějak vpravit do toho,
aby v určený čas zachovávali mlčení. I po večerních mod-
litbách se někteří bavili, i když na to Don Bosco mírně
upozorňoval. Protože výsledek se rovnal nule, jednou mís-
to večerního slovíčka jen řekl: „Nejsem s vámi spokojen.“
A poslal je spát, ani si nenechal od nikoho políbit ruku. To
byl veliký trest a snad nic jiného jim už nemohl udělat. Příš-
tí den bylo silencium vzorné.
Jindy potřeboval narychlo nějakou báseň k jmeninám ur-
čité dobroditelky a svěřil tuto práci jednomu, který to uměl.
Ale ten do večera nic neudělal. Don Bosco se ho ptal: „Co
je s tou básní?“ Tázaný se jen škrábal za uchem. „Podruhé
budu vědět, na koho se mám obrátit,“ řekl Don Bosco. Do-
tyčný byl z toho nanic, že ho musel honem rozebrat a dojem
napravit žertem. To dělával vždycky, když zpozoroval, že
napomenutí příliš zabolelo.
Mezi lidmi se stane všelicos a někdy vyběhne z úst i slovo
neuvážené. O tom svědčí následující anekdota. Don Bosco
dal ze zdravotních důvodů pokyn, aby se některým kleri-
kům v pátek místo melty dávala bílá káva. Ovšem kuchař,
který měl tento pokyn provést, byl povaha drsná a dotyč-
ným dal sice bílou kávu, ale jen co by se vešlo do náprstku.
Ti byli tím pobouřeni a rozhodli se jít si stěžovat k Donu
Boskovi. Byli tři a všichni šli k němu do bytu. Dovnitř šel
jen jeden, druzí dva zůstali za dveřmi a poslouchali. Mluv-
čí nebyl žádným diplomatem a podle toho to také dopad-
lo. Když skončil řeč, najednou mu napadlo říci: „Víte, Don
Bosco, doma bychom vždycky dostali trochu polenty!“
Dona Boska to ranilo, ale neřekl ani slovo. Jen se na dotyč-
ného podíval a do očí mu vstoupily slzy. Ti dva rychle zmi-
zeli, ale Don Bosco hned šel a všechno zařídil. Tato Jobova
trpělivost s lidmi byla jednou z příčin, proč ho měli chlapci
rádi. Co se týká jídla, nemohl jim servírovat, protože na to
neměl, ale když viděl, že někdo potřebuje, sám pošeptal pre-
fektovi, aby to nějak zařídil.
V jeho způsobech nebylo místa pro násilné činy. Zdálo
se, že se nedovede zlobit. Ale kdo s ním byl důvěrněji obe-
známen, dovedl zachytit i u něho záchvěvy hněvu, které
však vždy v zárodku udusil a tak situaci vždy zvládl. To ne-
znamenalo, že byl slabochem. Zvláště když šlo o zjevnou
nekázeň, která hrozila narušit komunitu, dovedl při zacho-
vání klidu a lásky energicky zakročit.
Don Cagliero píše: „V době svého klerikátu jsem měl
v sakristii pomocníka, chlapce opravdu hodného a nevin-
ného. Stalo se, že ho jeden dospělý dostal do svého vlivu
a dal mu velké pohoršení. Když se to Don Bosco dověděl,
vynasnažil se vyhojit zrazenou nevinnost, ale toho druhého
vyloučil z ústavu.“
Rozbíjení kázně netrpěl. Mezi kleriky byl jeden jménem
Marcello, pověřený asistencí, ale nedbalý. Chodil pozdě na
rozjímání, pozdě na duchovní četbu, na požehnání, prostě
rozvrh pro něj nic neznamenal. V neděli chodil do orato-
ře na Vanchiglia a sem tam si vzal bez dovolení některého
chlapce s sebou. Jednou byl v té oratoři svátek a milý Mar-
cello si bez dovolení Dona Boska nebo dona Alasonattiho
vzal dokonce několik chlapců. Všichni o tom věděli, a tak
se to dozvěděl i Don Bosco. Aby byl zlořádu konec, rozhodl
se jednat tak, aby všichni uznali, že kázeň musí být. Večer
začal při večerním slovíčku svolávat jednotlivce a ptal se
každého, kde byl odpoledne. Každý po pravdě řekl, že na
Vanchiglia. „Kdo tě tam vzal,“ ptal se každého. A pokaž-
dé slyšel: „Marcello.“ „Co tomu říkáš, Marcello?“ zeptal se
veřejně klerika. A zakončil výslech několika suchými věta-
mi, které stačily ukázat, že se takové věci nedělají. Toto vy-
právěl don Albera, druhý Don Boskův nástupce jako svoji
osobní vzpomínku.
Když si někdo myslel, že se může zrovna vzbouřit, tak
teprve Don Bosco nebyl ochoten smlouvat. Velikým po-
kušením k nedbání na ústavní řád byla ústavní kapela.
Po řadu let dovoloval, aby hudebníci směli na svátek sva-
té Cecílie, patronky muzikantů, podniknout malý výlet
a v přírodě si udělat malé pohoštění. Tohoto roku asi Don
Bosco nebyl nadšen chováním muzikantů, a tak řekl, že se
nikam nepůjde. Ale někteří v čele s kapelmajstrem si řekli,
že to tak vždycky bylo a zase bude. Muzika jim stoupla do
hlavy a mysleli si, že bez ní Oratoř nebude. Těch několik
se jednoduše sebralo a šli. V poslední chvíli si chtěli získat
určitý trumf do hry tím, že na vycházku pozvali také Jose-
fa Buzzettiho, rovněž člena kapely. Ten je však převezl. Šel
k Donu Boskovi a všechno mu řekl. Od něho dostal rozkaz
vzít všechny nástroje a odnést je z hudebny pryč, protože se
banda rozpouští a hrát se naučí přes zimu jiní chlapci.
Nejhorší bylo, že ti nešťastníci šli ve své svévoli na oběd
do hospody, tam si vypili, pobyli tam do večera a vrátili se
do Oratoře v nedobrém stavu. To byl vrchol, který při vší
dobrotě Don Bosco nemohl nechat nepotrestán. Hoši byli
všichni z řad učňů, ale přišel trest. Všichni byli z Domova
vyloučeni a vráceni těm, kdo je tam dali. Don Bosco byl
neoblomný, i když třeba stál za dotyčným chlapcem baron
Ricci z Cunea, jak o tom svědčí dopis Jana Boska tomuto
pánovi. Jen jeden z nich nalezl milost a za toho se při ve-
černím slovíčku, na kterém se případ projednával, přimluvil
(možná po předchozí poradě s Donem Boskem) klerik Rua.
Omlouval ho neznalostí poměrů a tím, že mu druzí namlu-
vili, že je na všechno řádné dovolení od představených. Don
Bosco jen řekl: „To si zrovna nemusel myslet, protože já
jsem se vyjádřil před muzikanty jasně a je známo, že nemě-
ním tak snadno své rozhodnutí. Ale budiž, zůstane, zůstane,
ale jen proto, že jsi se za něj přimluvil ty. Na zkoušku a pak
… uvidíme.“
294
|
|
3.3 Page 23 |
▲back to top |
23 Nový školský zákon
Don Bosco měl ve školním roce 1859–1860 v domě celé
nižší gymnázium a to byla zornička jeho očí. Vždyť to byl
hlavní nástroj, jak dát církvi hodně kvalitních kněžských
povolání. Zatím platily předpisy, podle kterých musely ško-
ly církevních kongregací sledovat státní školské programy,
předpisy o zkouškách, školního platu, o způsobilosti učite-
lů a také o inspekcích státních dozorců škol. Don Boskovy
třídy zatím nebyly úředně pojaty do této kategorie (neměl
žádnou kongregaci) a královský školní dozorce profesor
Muratori zde zatím nijak neuplatnil právo na dozor.
13. listopadu 1859 byl zveřejněn nový školský zákon, je-
hož osnovu předložil ministr Casati. Podle něho se potom
zákon nazýval „Casati“. Překvapil mile, protože v něm Ca-
sati důsledně uplatnil liberální zásadu o svobodné škole.
Jasně se tam vyhlašovalo právo rodičů dávat dětem i sou-
kromé vyučování nebo se sdružovat za tímto účelem. Po-
kud šlo o soukromé školy, tyto měly podléhat státnímu do-
hledu jen po stránce mravní, hygienické z hlediska státního
a z hlediska veřejného pořádku. Nic se tam neříkalo o vy-
učování samotném. To otvíralo nadějné výhledy. Důležité
bylo ustanovení o vyučování náboženství na školách. V dů-
sledku ústavní zásady, že katolické náboženství je nábo-
ženstvím státu, mělo být náboženství na obecných školách
prvním předmětem a o výuku se měly postarat samy obce.
To znamenalo, že faráři mají být hlavními učiteli nábožen-
ství. Dále bylo jasné, že se má učit podle diecézního kate-
chismu, schváleného biskupem. Jako z každého předmětu,
tak i z náboženství se měla skládat zkouška v pololetí i na
konci roku. Rodiče jiného vyznání byli z tohoto předpisu
vyňati. Organický školský zákon zde tedy byl, ovšem pokud
šlo o náboženství, hned se zvedl pokřik z pokrokářského tá-
bora. Mluvilo se o tmářství, atd. Nástupci Casatiho v mini-
sterstvu byli samí antiklerikálové a i když nemohli zákon li-
kvidovat (k tomu ještě doba nedozrála), dělali všechno, aby
jeho účinnost oslabili, ustanovení překroutili a farizejsky
vyprázdnili. Je zajímavé, že přes všechny vřavy v parlamentě
nebyl Casatiho zákon nikdy stažen a nahrazen novým po-
jetím. Uvedli jsme zde tento zákon proto, že o něm bude-
me v dalším vyprávění ještě mnohokrát mluvit v souvislosti
s Don Boskovými školami.
Don Bosco žil klidně v radostných i neradostných dnech.
Nyní se mu dostalo nové radosti a útěchy. V Oratoři byl
hoch Eduard Donato, který trpěl přes půldruhého roku
oční nemocí a nemohl se z toho dostat. V březnu 1859
musel přerušit studia a vrátit se domů. Potom se zdálo, že
se to zlepšilo a on se v říjnu vrátil do ústavu. Ale jen co se
vrátil, vrátil se i neduh. Byl z toho nešťastný. Jednou večer,
když byli spolužáci ve třídě a měli zpěv, on vešel do jídelny
představených, sedl si ke stolu, zatímco Don Bosco veče-
řel, položil si hlavu na stůl a plakal. Don Bosco vstal a šel
k němu. „To by tak hrálo, abychom s tou nemocí jednou ne-
skončili!“ řekl. „Víš, co? Zaútočíme na Dominika Savia. Zít-
ra začne novéna k Panně Marii, ty si dělej současně novénu
k Dominikovi. Každý večer, než půjdeš spát, mu řekni: „Do-
miniku Savio, oroduj za mne!“ a přidej k tomu jeden zdrá-
vas.“ Donato poslechl a skutečně, v několika dnech byl zcela
zdráv a nemoc se již nevrátila. Na každý den mariánské no-
vény dal Don Bosco komunitě duchovní kvítek. Myšlenku
pro růst v křesťanské dokonalosti. Zachovalo se šest jeho
večerních slovíček (zaznamenal je Bonetti) a také pět prv-
ních kvítků: 1. Začnu sbírat kytici duchovních květů pro
Pannu Marii. 2. Dám některému spolužákovi dobrou radu.
3. Vykonám si návštěvu Nejsvětější svátosti oltářní. 4. Budu
upřímný ke zpovědníkovi. 5. Budu mít důvěru k představe-
ným. – Každou myšlenku Don Bosco pěkně rozvedl.
Zatímco v Oratoři všichni závodili v úctě a lásce k Panně
Marii, Don Bosco myslel ještě na jiné věci. 11. listopadu byly
v Curychu ratifikovány mírové úmluvy mezi Rakouskem,
Francií a Piemontem, ale Don Bosco věděl, že část, týkající
se papeže, zvláště to jeho čestné předsednictví v konfederaci
italských států, je holý výsměch. Piemont dále rozeštvával
lidi na papežském území, podplácel švýcarské gardisty, Ga-
ribaldi se usadil v Bologni a liberální tisk špinil papeže, jak
jen mohl. Tak psal, že prý papež dal vsadit do vězení dobro-
volníky, kteří se vrátili domů, což nebyla vůbec pravda.
Jaké byly poslední úmysly sektářů, to vyslovil o něco
později v roce 1863 poslanec Civinini ve svém časopise „Il
Diritto“ (Právo): „Naše revoluce má za poslední cíl zničit
budovu katolické církve a tohoto cíle se revoluce nemůže
zřeknout, aniž by sama zahynula. Národnost, sjednocení,
politická svoboda, to jsou jen prostředky k cíli. Jsou to pro-
středky podřízené zájmu celého lidstva. Cílem je zničení
středověku a jeho poslední formy: katolicismu.“ V jiném
čísle psal: „Ten den, kdy vstoupíme do Říma, nejenže bu-
deme mít vytvořenou Itálii, ale také zboříme papežství. To
se uskuteční nejen v zájmu naší cti, ale v zájmu pokroku
celého lidstva.“ Již v roce 1861 řekne ministerský předseda
Ricasoli: „Italská revoluce je velikou revolucí právě proto, že
založí nové dějiny lidstva.“
Don Bosco znal poslední úmysly italských politiků a ne-
dělal si žádné iluze o budoucnosti. Měl také světlo z nebe,
jak plyne z následujícího. Z Božího rozkazu napsal v těch
dnech dopis králi Viktoru Emanuelovi. Dopis byl latinský
a začínal slovy: Dicit Dominus: Regi nostro vita brevis…
Tak praví Pán: Našemu králi krátký život…“ Dále se v dopi-
se předpovídají další neštěstí, která přijdou na savojský krá-
lovský rod, bude-li pokračovat v boji proti církvi a papeži.
Dopis četl klerik Rua a je jisto, že jej král dal číst někte-
rým ministrům, mezi nimi Rattazzimu. Král by hluboce
rozrušen a říkalo se, že Don Bosco straší krále smrtí. Don
Bosco řekl Ruovi, že výraz „vita brevis“ se nemusí nut-
ně brát ve fyzickém slova smyslu. Lidský život je vždycky
krátký v poměru k věčnosti. Baron Bianco di Barbania řekl
v roce 1875 pisateli Životopisných pamětí Lemoyneovi, že
i on měl Don Boskův dopis králi v rukou a že od té doby
stále čekal, jak se věci rozuzlí.
24 Formační konference
Již jsme si řekli, že Don Bosco začal kolem sebe soustřeďo-
vat ty, o kterých si myslel, že by na nich mohl stavět zamýš-
lenou kongregaci: byli to kněží, klerici i hoši. Někteří udělali
na zkoušku třeba na rok, slib chudoby, čistoty a poslušnosti,
jiní jen příslib, že zůstanou Donu Boskovi věrni. Tyto věrné
Don Bosco formoval pomocí zvláštních konferencí, které
s nimi měl. Byly to spíše přednášky než schůze, na nichž se
dělají usnesení. Don Bosco byl toho mínění, že ředitel musí
jasně a stručně přednést, co je třeba a druzí to mají posluš-
ně provést. Nebyl pro veliké diskutování, i když rád slyšel
295
|
|
3.4 Page 24 |
▲back to top |
mínění druhých a nechtěl dělat diktátora. V Oratoři se tak
pěstovala dokonalá poslušnost. „Don Bosco to řekl,“ říkalo
se, a to platilo. Tak se Don Bosco stával ode všech dobrých
uznávanou autoritou, čímž Oratoř získávala na duchu.
On se ze své strany snažil to, co žádal, opírat o zdravý ro-
zum a o víru. Někdo namítal, proč si dělat veliké plány, když
počet lidí, které má Don Bosco k dispozici, je malý. Ale Don
Bosco citoval svatého Vincence z Pauly: „Právě v těžkých
poměrech se pozná, zda jsme lidmi, kteří důvěřují v Boha.
Tři pracovníci dokážou více než deset jiných, když je Bůh
s nimi. Ten bude s nimi vždycky, když budou konat, co jim
přikázal, i když ty věci budou nad jejich síly.“
Jiný se staral, jakže se může něco podniknout, když Ora-
toř je chudá a nevychází z dluhů. Donu Boskovi hned za-
zářily oči: „To je právě dobré. Musíme být chudí, chceme-li
něco zbudovat. Pán Ježíš začal jeslemi a skončil křížem. Kdo
je bohatý, touží po klidu a dopřává si ho. Nejhorší je pro-
padnout lenosti.“ A již citoval nespočetné příklady z církev-
ních dějin, že nejvíce udělali ti, kdo byli chudí a takovými
zůstali.
V listopadu se zaměřil na poslušnost. Jako příklad po-
slušnosti si vybral Abraháma. Poslušnost spojoval s poža-
davkem jít tam, kam nás Pán Bůh posílá a konat tu práci,
kterou od nás chce. To je ovšem neslučitelné s lpěním na
vlastní rodině. Nikdo nemůže být prorokem ve své vlasti.
Všichni starozákonní proroci šli raději tam, kam je Bůh po-
sílal. Tak Eliáš a Eliseus, ale i jiní. Pán Ježíš přišel do rodné-
ho kraje a krajané ho div neukamenovali. Nejdřív se divili
jeho řečem, potom bručeli: „Vždyť je to syn tesaře Josefa.
Známe jeho matku Marii a celou rodinu a přízeň.“ Pán Ježíš
raději odešel do Kafarnaum mezi pohany.
Člověk může být svatý, ale nezavděčí se. Každý, kdo pro-
žil své mládí někde, něco tam jako mladík nebo dítě vyvedl.
Prostě tam na něj zůstaly vzpomínky z dob, kdy ještě nebyl
svatý. A Don Bosco vzpomínal, jak přišel kamsi na venkov.
Byl na kázání, které tam měl nějaký rodák z vesnice, ale na-
šel se člověk, který hned vzpomínal, jak dotyčnému dal kdy-
si pár facek, jak se potom rodiče mezi sebou pohádali a jak
dotyčnému brzy nato ještě přidal, když ho potkal. Nemo
profeta in patria sua – není prorok ve své vlasti. Námět dal
Donu Boskovi příležitost vyzvednout rozdíl mezi knězem
světským a řeholním. Světský kněz spoléhá na pomoc rodi-
ny, ale rodina často spoléhá na pomoc jeho. To mu svazuje
ruce. Řeholník to má lepší. O něj se stará společenství a ať
jde, kam jde, všude nachází bratry, kteří ho podpoří, takže
není nikdy sám a nemusí se úzkostlivě starat o hmotné za-
bezpečení.
Přišel svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Don
Bosco večer oznámil všem, že druhý den 9. prosince bude
mít ve svém pokoji konferenci pro své spolubratry. To byli
ti, kteří již byli zasvěceni do jeho plánů. Tedy večer toho 9.
prosince se světnička Dona Boska zaplnila a všichni čeka-
li, co bude. Don Bosco se pomodlil vzývání Ducha svatého
a začal mluvit o tom, co to je řeholní společnost, jak je krás-
ný zasvěcený život, jak snadno člověk v takovém stavu spa-
sí svou duši a co dobrého vykoná. Potom viditelně pohnut
řekl, že nadešel čas, aby založil řeholní kongregaci. Papež
Pius IX. ji již předem schválil a doporučil. Ona vlastně již
existuje, protože se její pravidla tradičně zachovávají a žije
se jejím duchem. Ano, někteří se již k ní přihlásili tím, že
udělali soukromý slib nebo se zavázali k chudobě, čistotě
a poslušnosti zvláštním příslibem. Ovšem do kongregace
budou přijati jen ti, kteří se pro to rozhodnou. Nová kong-
regace bude mít jméno svatého Františka Saleského. Každý
své rozhodnutí osvědčí tím, že přijde na příští konferenci.
Kdo nepřijde, s tím se nebude dále počítat. Každý má týden
na rozmyšlenou.
Don Bosco se klidně pomodlil a potom se všichni v na-
prostém tichu rozešli. Jen sem tam někdo v tom tichu pro-
hodil: „Don Bosco z nás chce udělat mnichy!“ Cagliero
vzpomínal, jak mu nebylo dobře u srdce. Měl rád Dona
Boska, ale cítil v sobě odpor k mnišskému životu. Celou ho-
dinu chodil pod portikátem a přemítal, co má udělat. Nako-
nec řekl kamarádovi, který sledoval jeho boj: „Mnich, nem-
nich, to je fuk! Já se od Dona Boska nehnu.“ A napsal Donu
Boskovi psaníčko, ve kterém mu řekl, aby rozhodl on sám.
Don Bosco ho potom potkal a řekl mu s úsměvem: „Přijď,
to je tvoje cesta.“
Ustavující konference „Zbožné společnosti svatého Fran-
tiška Saleského“ se konala 18. prosince. Jen dva se nedosta-
vili. Zde bude dobré uvést o této události celý úřední zápis:
„Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.
Léta Páně 1859 dne 18. prosince sešli se v pokoji kněze Jana Boska v této Oratoři svatého Františka Saleského v 9 hodin
večer následující: On, kněz Viktor Alasonatti, klerici: jáhen Angel Savio, podjáhen Michal Rua, Jan Cagliero, Jan Křtitel
Francesia, František Provera, Karel Ghivarello, Josef Lazzero, Jan Bonetti, Jan Anfossi, Alois Marcellino, František Cerru-
ti, Celestin Durando, Secondo Pettiva, Antonín Rovetto, Cesar Josef Bongiovanni a student Alois Chiapale, všichni s tím
úmyslem a v tom duchu, aby šířili a uchovávali ducha pravé lásky, která je potřebná v díle oratoří ve prospěch opuštěné
mládeže, která je v této katastrofální době vystavena tisícerým svodům ke škodě společnosti a vrhána za oběť bezbožnosti
a beznáboženskosti. Zmínění shromáždění se rozhodli stát se společností neboli kongregací, která má za účel vzájemnou
pomoc pro osobní posvěcení a zároveň si bere za úkol šířit slávu Boží a spásu duší, zvláště těch, kteří nejvíc potřebují vzdě-
lání a výchovu.
Když všichni vyjádřili souhlas s předloženým návrhem, krátce se pomodlili vzývání Ducha svatého, načež přikročili
k volbě členů, kteří by stáli v čele této Společnosti i jiných kongregací, kdyby se Bohu zalíbilo podpořit jejich vzrůst. Požá-
dali tedy Jeho jakožto zakladatele a budovatele, aby laskavě přijal úřad hlavního představeného, který mu právem náleží.
On přijal s tou podmínkou, že si sám zvolí prefekta. Protože nikdo nebyl proti, řekl, že podle jeho mínění by neměl být
z úřadu odvolán dosavadní prefekt, pisatel tohoto zápisu, který tento úřad dosud zastával.
Hned nato se přistoupilo k volbě dalších členů vedení a bylo dohodnuto, že se přistoupí k tajnému hlasování, z kterého
vyjde rada, složená z duchovního ředitele, ekonoma a tří rádců, kteří budou přiřazeni k předešlým dvěma oficiálům.
Podepsaný byl určen za sekretáře volby a prohlašuje, že věrně vykoná svěřený úřad a že každému odevzdal tolik hlasů,
kolik jich dostal při hlasování. Duchovním ředitelem byl jednomyslně zvolen klerik Michal Rua, který volbu neodmítl, stej-
ně byl zvolen jáhen Angel Savio za ekonoma. Byl i za takového uznán a slíbil, že bude svůj úřad věrně plnit.
296
|
|
3.5 Page 25 |
▲back to top |
Zbývalo zvolit ještě tři rádce. Jako první byl zvolen obvyklým hlasováním klerik Jan Cagliero. Úřad druhého připadl kle-
riku Janu Bonettimu. Třetí a poslední hlasování dalo stejný počet hlasů klerikům Karlu Ghivarellovi a Františku Proverovi.
V dalším hlasování dostal většinu klerik Ghivarello a tak byl definitivně ustaven řídící sbor naší Společnosti.
Tento akt byl tak, jak je zde uveden, přečten v plném shromáždění členů i těch, kteří byli pověřeni úřady. Všichni stvrdili
správnost zápisu a rozhodli, aby byl v originálním znění zachován. Za jeho autentičnost se podpisem zaručuje hlavní před-
stavený a autor zápisu jakožto sekretář.
Kněz Jan Bosco
Kněz Viktor Alasonatti, prefekt.
Tak byla ustanovena první Hlavní rada nebo jak se tehdy ří-
kalo, Hlavní kapitula. Ostatní, kteří ji zvolili se zvali „mem-
bri nati della Pia Società – rodilí členové Zbožné Společ-
nosti“. Ti, kteří do ní nevstoupili, požívali nadále dobrodiní
Oratoře, vystudovali tam, stali se kněžími a zůstali nadále
Don Boskovými přáteli.
V dalším vyprávění se budeme zmiňovat o sezeních
Hlavní kapituly až do roku 1865. Potom již tak činit nebu-
deme, protože by se látka rozrůstala do nekonečna. A bude-
me jmenovat nejen ty, kteří byli přijati a zůstali věrni slibu,
ale i ty, kteří se později necítili vázáni a odešli jinam, kam je
Boží Prozřetelnost volala. Je spravedlivé uznat, že i oni, než
odešli, dlouho neúnavně pracovali po boku Dona Boska ve
výchově chlapců a i později se vždy hrdě hlásili, že také bo-
jovali pod slavným praporem svatého Františka Saleského.
Nyní budeme krok za krokem sledovat rozvoj salesiánské
rodiny, kterou můžeme směle nazvat Institucí Panny Ma-
rie. Uvidíme také, kolik utrpení a kolik zkoušek bude mu-
set přestát Don Bosco při plnění poslání, které mu nebeská
Matka svěřila.
25 Don Bosco v palbě kritiky
Vztahy Dona Boska k vrcholným diecézním autoritám byly
dobré. Generální vikář Ravina a Fissore ho podporovali, ka-
novník Zappata byl jeho přítelem. Většina kléru mu přála a on
byl klidný a šel s jistotou dále také proto, že měl plnou podpo-
ru svatého dona Cafassa. Ale nescházeli kritici a odpůrci z řad
vysoce postavených i nízko postavených kněží. Řada trápení
tohoto druhu ztěžovala Donu Boskovi život od roku 1844 až
do roku 1883. Hlavní příčinou toho bylo, že byl svatý. Takoví
lidé vynikají nad normál a nutně vybočují z řady. Mají poslání
od Boha a vždycky se najde někdo, kdo to nechápe a myslí si,
že jednají z pýchy a neposlušnosti. Do takového odporu se po-
tom snadno přimísí i všelidské slabosti.
Prvním důvodem, proč byl Don Bosco některými kriti-
zován, bylo, že snadno připouštěl chlapce k častému svaté-
mu přijímání. Nejeden i vysoko postavený pán přetrvával
v jansenistických postojích minulých dob. Don Bosco byl
naopak stoupencem svatého Alfonse a svatého Cafassa a to
bylo kamenem úrazu. „Svatý Alois se polovinu týdne při-
pravoval na přijímání a druhou polovinu věnoval poděko-
vání,“ říkal mu kdosi. A on odpovídal: „Kdo je tak zbožný
jako svatý Alois, dokáže to. Ostatní se musí připravovat
a potom děkovat kratší dobu.“ Jiný mu předhazoval svatého
Františka Saleského: „Ten časté přijímání ani neschvaloval
ani nezakazoval.“ Don Bosco na to: „A proč je zakazujete
vy?“ Málokdo povážil, jak Don Bosco připravoval chlapce,
jak bděl nad jejich eucharistickým nadšením a jakého ovo-
ce dosahoval. Nikdo nevěděl, že Don Bosco doporučoval
chlapcům dokonce jako normu týdenní svatou zpověď.
Právě v této době přišel do Oratoře vlivný kněz C. Vyžá-
dal si rozmluvu s Donem Boskem a – jak vypravoval svědek
této události pozdější kanovník Anfossi, tehdy klerik, pře-
svědčoval Dona Boska, aby chlapci chodili k svatému přijí-
mání jen na veliké svátky. Don Bosco mu řekl, aby ty zásady
přednesl raději donu Cafassovi, což dotyčný jistě neudělal.
Ten všude vyhlašoval Dona Boska za neopatrného kněze.
Jiná námitka proti Donu Boskovi se týkala diecézních
kleriků, bydlících v Oratoři. Bylo to v době, kdy byl semi-
nář okupován vládou. Don Bosco bojoval o každé kněžské
povolání, jen aby se neztratilo, ale nejeden nedovedl pocho-
pit, že v Oratoři mohou bydlet společně bohoslovci a učni.
Ještě horší to bylo s kleriky, které Don Bosco zaměstnával
jako profesory ve svých gymnazijních třídách a nemohl
je posílat na přednášky teologie, nýbrž nechával jim látku
přednášet Doktorem Bertou a jen je posílal do semináře
na zkoušky. Byli to klerici kvalitní a výborného ducha. Při
zkouškách vždy excelovali, ale to se nebralo v úvahu. Ani se
nebralo v úvahu, že ostatní klerici chodili řádně na přednáš-
ky. Později se dostala na veřejnost informace, že Don Bosco
dává dohromady nějakou společnost, zase se namítalo, že si
pro sebe vybírá ty nejlepší. Páni kritici se nestarali o to, že si
je všechny vypiplal z malých hošíků, kteří by se bez jeho po-
moci ke kněžství nedostali. Našli se i takoví, kteří se snažili
Donu Boskovi odloudit kleriky všelijakými sliby. Protiven-
ství byla tak veliká, že by Oratoř bez zvláštní ochrany Panny
Marie podlehla a zanikla.
V roce 1859 se vynořila další potíž. Rektor semináře
kanovník Vogliotti, který byl zároveň provikářem diecéze,
žádal, aby klerici z Oratoře poskytovali řádně kanovníkům
takzvané ministerky, tj. aby obstarávali v katedrále služby
při nedělních a svátečních bohoslužbách. Náš světec měl
z toho malou radost a dopisem z 12. listopadu se bránil.
Klerici o nedělích byli skoro všichni zaměstnáni v oratořích
od rána do večera a oratoře by po jejich odchodu neměly
potřebný personál. Navrhoval – jistě po poradě se souse-
dem kanovníkem Anglesiem, aby tyto služby v katedrále
prokazovali klerici z Cottolenga, kteří byli v neděli volní.
Tyto starosti obepínaly jako trnová koruna citlivé srdce
Don Boskovo a působily mu ustavičnou bolest. Kongregace
byla zatím jen na papíře a neměla úřední schvální. Žila ještě
ilegálně. Věděl o ní jen arcibiskup a papež. Všechno ostatní
se muselo teprve pracně vychodit a vytrpět.
Don Bosco narážel na určitou úzkoprsost nejen u kně-
ží, ale i u biskupů. Sám byl duch veliký a prozíravý a viděl
dále než ostatní, kteří jen lamentovali nad dobou a nesnažili
se najít si v ní místo. Don Bosco byl první, kdo se rozhodl
pro velmi riskantní věc. Začal posílat své kleriky na státní
univerzitu, aby tam získali potřebnou kvalifikaci pro vyučo-
vání, ať již to byla literatura nebo matematika nebo filosofie.
O tom kněží jako celek nechtěli ani slyšet. Bezmála mluvili
o zradě na církvi. Don Francesia, který jako první ze synů
Don Boskových získal na univerzitě titul doktora, vzpomí-
nal, jak mu jednou sám profesor Tomáš Vallauri řekl: „Míní
297
|
|
3.6 Page 26 |
▲back to top |
Don Bosco dále posílat své kleriky na naši univerzitu? Řek-
něte mu, že zde vládne morové ovzduší!“ Ale Don Bosco je
tam přesto posílal. Věřil, že ovzduší Oratoře je dosti silné,
aby je ochránilo od nákazy. Církev, papež, svátosti, to byly
pilíře, na kterých stála budova jejich přesvědčení a Panna
Maria byla i v této věci jejich stálou pomocnicí. Nakonec
mu dal vývoj událostí plně za pravdu a po něm začali i bis-
kupové posílat své kleriky. Jinak by se bylo katolické školství
zhroutilo.
Někteří páni nelenili a psali nepříznivě o Donu Boskovi
až do Lyonu panu arcibiskupovi. Monsignor Fransoni Dona
Boska znal a když k němu přišel kanovník Nasi, ptal se ho:
„Tak tedy působí Don Bosco v Turíně dobře, nebo špatně?“
Nasi byl upřímným přítelem Oratoře a podal arcipastýřovi
objektivní informace. Když potom krátce nato přišla do Ly-
onu deputace tří kněží pohovořit si s panem arcibiskupem
a stěžovat si, že Don Bosco vytváří v Turíně cosi jako semi-
nář pro své účely a dávali mu najevo, že by to měl Donu Bo-
skovi zatrhnout, ten jenom řekl: „Já jsem se již informoval
a vím, že Oratoř působí mnoho dobrého. Nechejte Dona
Boska být, ať dělá to, co nemohu dělat já.“
Uvedeme ještě svědectví doktora Ballesia: „Jsem pře-
svědčen, že nepřátelé Dona Boska byli i nepřáteli dobra,
které konal. Dobře si pamatuji, že s ním v některých věcech
nesouhlasili někteří jeho přátelé, ale to byly podružné věci.
V podstatných s ním byli zajedno a schvalovali jeho postup.
Ano, i mnozí z těch, co s ním nesouhlasili, časem pochopili
a stali se jeho přáteli.“
26 Vánoce
Začala novéna před svátkem Narození Páně. Don Bosco
se snažil při večerních promluvách budit v chlapcích lásku
k Pánu Ježíši a mluvil k nim celkem sedmkrát. Všech sedm
promluv bylo zachyceno perem a předáno budoucnosti. 15.
prosince doporučoval chlapcům, aby na Pána Ježíše často
vzpomínali a aby ho navštěvovali v oltářní svátosti. 16. pro-
since je vyzýval, aby pilně studovali a neoddávali se zahál-
ce. 17. prosince se rozhovořil o poctivosti a vybízel chlapce,
aby si nenechávali nic, co jim nepatří. 18. prosince si vzal na
mušku určité výrazy, které sice nejsou hříšné, ale vycházejí
z úst lidí, kteří nemají jemné vychování, například „jdi se
bodnout“ a podobně. 19. prosince doporučoval poslušnost
k zpovědníkovi. 20 prosince, aby nezamlčovali ve zpovědi
to, co jim působí rozpaky nebo zač se stydí. 23. prosince
oznámil chlapcům, že dal pokyn panu prefektovi, aby dal
příslušné instrukce kuchaři, aby svátky byly, jak mají být
a aby to bylo cítit i při stole. Další doporučení se týkalo sva-
té zpovědi, dále aby chlapci nezapomněli napsat domů a ne
jen, aby posílali balík, v něm salám a cukroví, fíky, jablka
atd. Raději ať ujistí rodiče, že se za ně modlí a že jsou jim
vděčni za jejich obětavou lásku. Neopomenul je vyzvat, aby
do dopisu připojili také osobní pozdrav a přání krásných
požehnaných svátků vánočních od něho.
27 Novoroční přání
O půlnoční mši svaté Don Bosco neopomenul zahrnout do
vzpomínky za živé a za mrtvé všechny dobrodince Orato-
ře. Mezi ně patřil jistě také hrabě Karel Cays, kterému Don
Bosco připravil k Vánocům krásný dárek.
Na levém břehu Dory Riparie v polovině svahu na úpa-
tí hory Asinaro v obci Casellette měl tento Don Boskův
dobrodinec zámeček a tam stála od nepaměti také kaplička
svatého chlapce Abaka, jeho bratra Adiface a jejich rodičů
Mária a Marty, mučedníků za křesťanskou víru. V roce 1856
tam bylo zbudováno 15 růžencových zastavení a panu hra-
běti velice záleželo na tom, aby Svatý otec udělil plnomocné
odpustky návštěvníkům kaple o jejich svátku 19. ledna. Don
Bosco tuto milost v Římě vyprosil a s dovolením generální-
ho vikáře Fissora bylo toto privilegium zveřejněno. Hrabě
měl z toho velikou radost.
Krásnou otcovskou řeč měl Don Bosco na poslední den
starého roku 31. prosince.
Začal vřele: „Moje drahé děti, víte, jak vás mám rád v Pánu
a že jsem se cele zasvětil jednomu cíli, abych vám prokázal
největší dobrodiní. To málo, co vím, to málo, co jsem získal
zkušeností, co jsem a co mám, mé modlitby, námahy, zdraví,
ano celý můj život, všechno chci užít jen k vašemu prospě-
chu. Kdykoli ve dne nebo v noci, vždy se na mne můžete ob-
rátit, zvláště ve věcech vaší duše. Co se mě týče, dávám vám
za novoroční dárek sebe celého. Může to být málo, ale když
je to všechno, tak si pro sebe nic nenechávám.“
Po tomto překrásném úvodu dal komunitě takzvané „ri-
cordi“ – myšlenky do života. Všem doporučil, aby dělali
dobře znamení svatého kříže, aby se při ministrování neo-
hlíželi, aby zachovávali mlčení v ložnici, neuzavírali mezi
sebou bez dovolení žádné smlouvy a aby se varovali špatné
četby.
Aby se dům naplnil radostí, ohlásil všeobecnou amnestii:
všechno, čím ho kdy zarmoutili, je odpuštěno a zapome-
nuto. Již to nebude nikdy připomínat. Čeká, že si také na-
vzájem všichni odpustí, čím si snad ublížili. Jestli má někdo
nějaký trest, například má za trest při obědě stát, vše je od-
puštěno.
Studentům zvlášť doporučil, aby při studiu světských věd
nezapomněli na vědu nebeskou, na ctnost. Řemeslníkům
řekl, když nemají dosti času věnovat se duchovním věcem
přes týden, aby tím více využili dne Páně – neděle. Klerici
ať nezapomenou, že se prodali nebi a že již nemají myslet
na věci pozemské. Ve všem ať hledají jen spásu duší a slá-
vu Boží. Všichni ať si pomáhají spasit duši. Kněžím, i když
jich je málo, doporučil, aby hořeli horlivostí pro spásu duší.
Sobě potom připomenul, že je zase o rok starší a musí pa-
matovat, že se nesmí ztrácet čas, protože se blíží věčnost.
Přitom je zodpovědnost, která na něm leží, stále těžší a těž-
ší. A tak všichni ať se rozhodnou dobře prožít Nový rok,
protože nikdo neví, zda se dožije konce. Magone, Berardi,
Capra, Rosato, Odetti se konce tohoto roku nedožili, konce
Nového roku se nedožijí další. To je jisté. Potom Don Bosco
vyzval všechny, aby se pomodlili Otčenáš a Zdrávas za ty,
kteří během roku zemřou.
Novoročnímu dárku se v Itálii říká „strenna“. Don Bosco
začal podle zvyku hned večer dávat novoroční dárek –
strennu každému, kdo o to stál. Byla to myšlenka daná šep-
tem a určená pro dobro duše. To bylo víc než hmotný dar.
Každý měl dojem, že je Don Boskova strenna na něj jak šitá.
Klerik Bonetti dal svou strennu Donu Boskovi zalepenou
v obálce (asi nějaká dobrá předsevzetí) a od něho dostal 31.
prosince strennu do ouška: Umiltà e fatica – pokora a po-
řádná práce.
298
|
|
3.7 Page 27 |
▲back to top |
28 Kalendář „Galantuomo“
Koncem roku 1859 se rozesílal kalendář „Galantuomo“ na
rok 1860. V něm zase na prvních stránkách vystupovala
komická figurka Galantuoma, česky bychom řekli Kavalíra,
vytvořená fantazií Dona Boska, a za kterou se Don Bosco
skrýval se svými názory. Bylo po válce francouzsko–pie-
montsko–rakouské a lidé trpělivě čekali, co asi řekne o těch
věcech Kavalír. Podáme zde předmluvu ke kalendáři ve
zkrácené formě. Je zajímavá také tím, že měla ohlas i ve vy-
sokých politických kruzích pro svá „proroctví“.
1. Kavalír – piemontsko-lombardský kalendář na pře-
stupný rok 1860. Kavalír přátelům:
Přátelé, než začnu mluvit, dovolte, abych poukázal na změ-
něný titul. Náš kalendář je letos piemontsko-lombardský
z toho důvodu, že se k Piemontu připojilo také Lombard-
sko. Tímto novým titulem chci říci, že i já hlasuji pro toto
připojení. Bohužel letos se vám představuji bez copánku
a postupně pochopíte, proč. Dále vám chci říci, že v letoš-
ním kalendáři nebudou obvyklé zprávy o trzích a podobně,
protože ty věci ještě nemohu vědět. Raději vám povím něco
o svých válečných dobrodružstvích. Jako historik vám něco
povím o tom, co bylo, jako politik o tom, co je a jako prorok
o tom, co bude. Dávejte dobrý pozor.
2. Pozdrav – válka – obchod s občerstvením – setkání
s francouzským generálem u Montebella – událostmi ko-
lem Palestra – Zuáv.
Nuže přátelé, srdečně vás zdravím. A to tím srdečněji, že
jsem již nedoufal, že vás uvidím. To kvůli té hrozné válce
v minulém roce. Ano, přátelé, já jsem byl také na bojišti
a to u Montebella, Palestra, Magenty, Marignana a zvláš-
tě u Solferína a všude jsem se choval jako pravý kavalír. Já
sice neumím zacházet s puškou, s kanónem, atd., bojím se
živých mrtvých, ale do války jsem šel, a to abych si přivydě-
lal. Vzal jsem si na záda krosnu s občerstvením a prodával
jsem je žíznivým vojákům. To víte, mám doma už větší děti,
ale přece se musím ještě o ně starat. Zároveň jsem tam mohl
být užitečný, protože každou chvíli někdo na mě volal: „Hej,
Kavalíre, dej mi pít!“ Tak jeden francouzský generál u Mon-
tebella křičel na mě francouzsky: „Galantuomo, galantuo-
mo, donnez moi à boire.“ Já trochu umím francouzsky, a tak
jsem volal: „Qui, monsieur, tu máte a pijte, ale s rozumem!
Rád dám, ale za peníze. Ma pour l’argent.“ On se napil, po-
tom šel pomáhat druhým, a tak naši zvítězili. Může se říci,
že k tomu hodně dopomohlo mé občerstvení.
U Palestra byla země pokryta samými mrtvými a raně-
nými. Klidně mohu říci, že nebýt mého občerstvení, bylo by
těch mrtvých daleko víc. Dával jsem všem. Asi sto raněných
se po mém občerstvení vzchopilo a mohli být dopraveni do
lazaretu. Jeden Zuáv již již umíral žízní, ale když jsem mu
dal napít, vzpamatoval se a z vděčnosti mi dal 12 cigaret,
opravdu dobrý tabák. Já nekouřím, ale dal jsem druhým,
kteří potřebovali a neměli. Ještě tuhle mě jeden potkal a po-
vídá: „Bravo, Kavalíre, bez tvého přispění bych byl umřel
u Palestra.“
3. Magentské události – pohřbívání mrtvých – láska
a rady – kapucín – Prozřetelnost – 15 marengů.
U Magenty to bylo hrozné. Přišel jsem tam po bitvě a viděl
jsem tolik mrtvých a raněných, že jsem se třásl jako osika od
hlavy k patě. Tam jsem pomáhal odvážet raněné do nemoc-
nice a mrtvé pohřbívat. Co mi dělalo radost, bylo, že mnozí
umírající se modlili a byli rádi, když jsem jim dal políbit
křížek. Mnozí chtěli se u mne vyzpovídat, ale já jsem říkal,
že to nejde, že stačí když vzbudí dokonalou lítost nad hří-
chy. Já jsem chtěl jít po té bitvě u Magenty dál za vojskem,
ale neměl jsem už žádné pití v krosně. Co dělat, neměl jsem
ani žádné peníze. Tak jsem šel do Milána. Cestou mě po-
tká kapucín. Ptá se mě, kam že jdu, a já že do Milána. Slovo
dalo slovo, řekl jsem mu, že jsem z Turína, mám tam samé
dluhy, tady jsem zase všechno, co jsem vydělal, rozdal vojá-
kům. On mě jen chválil, že je to ode mne hezké, povzbudil
mě k naději a k modlitbě a… V tom slyším, jak na mne ně-
kdo volá: „Kavalíre, jsi to ty?“ Dostal jsem strach, jestli mě
snad nechtějí zavřít do vězení, ale ne. Ten člověk mi dal ta-
kový balíček a že prý mi to posílá jeho kapitán za to, že jsem
svlékl vlastní košili a dal mu ji na obvázání ran, když byl
v nebezpečí, že vykrvácí. Já jsem myslel, že tam budou něja-
ké medaile za udatnost, ale jak jsem byl překvapen, když to
otevřu a hle – 15 lesklých marengů tam bylo. Chtěl jsem mu
to vrátit, ale on že ne a ne, musel jsem si to nechat. Tak jsem
šťastně dorazil do Milána, nakoupil jsem občerstvení a na-
konec jsem byl rád, že mi Boží Prozřetelnost poslala peníze.
4. Milán – kostely – hora mramoru – kavárny – Marigna-
no.
Milán se mi líbil. Ulice však a náměstí máme sice v Turíně
hezčí, ale kostely jsou hezčí tam. Nejhezčí je dóm. Ten mi
připadal jako hora mramoru. Pobyl jsem v Miláně přes ne-
děli a protože jsem již dlouho nebyl u zpovědi, šel jsem tam.
V pondělí jsem si všechno sbalil a pospíchal jsem za voj-
skem. Do Marignana jsem dorazil čtyři dny po bitvě a ještě
jsem tu hrůzu viděl. Země byla ještě od lidské krve, mrtvoly
tam snášeli na hromady a potom je dávali do košů a odná-
šeli k pohřbení. Dojalo mě to a hned jsem se pomodlil za
dušičky v očistci a přidal Zdrávas Královno za raněné. Po-
tom jsem šel dál.
5. Bitva u Solferína – jmeniny – bitevní vřava – bouřka –
vítězství – bitevní pole – boj – mrtví a ranění.
Mohu vám říci přátelé, když jsem byl klukem, tak jsme také
sváděli bitvy, třeba kamení jsme po sobě házeli nebo se po-
týkali holemi, ale to, co jsem zažil u Solferína, to bylo něco
docela jiného.
Již 23. června se povídalo, že se asi strhne bitva, která roz-
hodne mezi Němci a spojenci. Buď napadnou oni nás, nebo
my napadneme je, což bude vlastně totéž. 24. bylo svatého
Jana Křtitele a já jsem měl jmeniny. Hned ráno jsem slyšel
bouchat kanóny a nejdříve jsem myslel, že to je na mou po-
čest, ale nebylo. To Rakušáci zaútočili a naši byli připraveni
připravit je o vousy i o paruky. Hned jsem vzal krosnu a po-
spíchal mezi vojáky. Povídám si: „Dnes bude horko, při bitvě
se chce pít, dnes hodně vydělám.“ Nějaký čas to šlo pěkně,
ale potom se začalo křičet: „Ustoupit, ustoupit, jdou na nás
z boku!“ Tak jsem se honem klidil z cesty, vylezl jsem na ta-
kový kopeček a čekal jsem, jaké pozice naši zaujmou. Ale to
jste měli vidět! Najednou jsem se ocitl v jednom ohni mezi
Piemonťany a Rakušáky. Kolem mě pleskaly kulky z pušek,
jako když hází ořechy proti zdi. Hned hnali Rakušáci naše,
hned zase naši hnali Rakušáky. Střílelo se z pušek, hřměla
děla, šlo se na bajonety, slyšel jsem povzbuzování bojují-
cích, sténání raněných a umírajících. Potom se strhla veliká
bouřka, která našim pomohla a nepřítele donutila ustoupit.
299
|
|
3.8 Page 28 |
▲back to top |
Kam se člověk podíval, všude samý mrtvý a raněný. Chtěl
jsem všem pomoci, ale nebylo to možné. Tak jsem se aspoň
připojil k těm, kteří odnášeli raněné a pochovávali mrtvé.
Jeden piemontský generál, který měl na starosti ambu-
lanci, říkal, že takovou bitvu svět nepamatuje. Proti sobě
bojovalo na 300 000 Francouzů a Piemonťanů a 300 000
Rakušáků. Obě strany bojovaly náramně houževnatě a vy-
řazených z boje bylo 50 000. Tvrdili mi, že prý Napoleon
řekl: „Němci ztratili půdu, my lidi.“ Tím chtěl říci, že jsme
měli větší ztráty my. Ale to jsme věděli všichni, že se nedá
válčit, aniž by zůstali ležet mrtví a ranění. Jako se nemůže
dělat škvařenice bez rozbíjení vajec, tak se nemůže dělat
válka bez zabíjení lidí. Ať tak nebo tak, my jsme to vyhráli
a Rakušáci museli ustoupit za Minco, to je za řeku, která dělí
Lombardsko od Benátska.
6. Krosna – klobouk – hvízdání kulek kolem uší – copá-
nek – mír – dárek – svačina
Vy asi řeknete, přátelé: „Kavalíre, tys v té patálii ani nebyl ra-
něn?“ Díky Pánu Bohu nebyl jsem raněn. Ale to byl hotový
zázrak! Když jsem byl na tom kopci, tak jsem se stále kryl,
hned za stromy, hned za kameny nebo kde byla nějaká díra.
Ale v jedné chvíli jsem opravdu myslel, že jsem mrtev. Ko-
lem mne hvízdla dělová koule a odnesla mi krosnu. Křičím:
„Zloději!“, ale již tu byla kulka a aniž se mě ptala na dovolení,
odnesla mi klobouk. Povídám si: „No, nevadí,“ ale v tom mi
nějaká střepina zafičela hned za krkem a odřízla mi copánek.
Bylo mi ho líto, ale to už nešlo dál, nemohl jsem ho hledat.
Abych nepřišel o hlavu, zabořil jsem ji do hlíny, dal jsem si
z každé strany kámen a tak jsem čekal, až bude konec. Tehdy
jsem jen stále říkal: „Ježíši, milosrdenství!“ a líbal jsem me-
dailku. Jen díky tomu mám ještě hlavu na místě.
Několik dní po solferínské bitvě napsal Napoleon ra-
kouskému císaři psaní, potom se navštívili a oba uznali, že
je škoda tolika vojáků a podepsali spolu mír. No, a jestli si to
lidé nepokazí, žádná válka už nebude. Napoleon byl k nám
velice štědrý. Daroval nám Lombardsko, nu a my jsme mu
dali 15 milionů, aby mohl svým vojákům vystrojit pořádnou
svačinu na naši počest. Ale rozumějte mi dobře. Tu svačinu
budou mít jen ti, co nezemřeli v bitvě. Mrtví již nepotřebu-
jí nic jiného, než abychom se za ně pomodlili „Odpočinutí
věčné dej jim, Pane!“
7. Jisté a nejisté – touha po míru – strach z války – kázá-
ní – smutné předtuchy.
Někdo z vás se mě třeba zeptá, milý přátelé: „Poslyš, Ka-
valíre, co letos? Bude mír, nebo válka?“ Musím odpovědět
tak, že napřed rozlišíme jisté od nejistého. Jisté je, že když
lidé budou válčit, nebudeme mít mír a naopak. Válka a mír
jsou v rukou lidí. To říkám jako Kavalír z kalendáře. Mám-li
však říci, co cítím, potom hned řeknu: „Od války vysvoboď
nás, Pane!“ Je přece hrozné vidět chlapce zdravé a plné ži-
vota, jak se na sebe vrhají, jak po sobě střílí, zabíjejí se děly,
bajonety a jak nakonec umírají na bojišti jako zvířata. To
jsou hrozné věci!
„Ale co si myslíš o budoucnosti, Kavalíre, jaká bude?
Bude mír, nebo válka?“ Když tedy chcete, řeknu vám, co si
myslím. Ovšem nemohu vás ujistit, že to tak bude, jak si to
myslím. Já se osobně bojím, že bude zase válka. Své proroc-
tví opírám o to, co mi říkala moje matka. Ona zaživa říkala,
že válka je trest Boží za hříchy. Ty hříchy zde ale jsou stále.
Když jsem byl mezi vojáky, byli tam dobří chlapci, ale byli
tam také takoví, kteří mluvili zle o náboženství, nadávali na
papeže, na biskupy, na kněze. Jiné jsem slyšel, jak kleli při
boji, kleli, když byli zranění, kleli i když umírali. Slyšel jsem
je jak kleli francouzsky, italsky i piemontsky. Když jsem se
vrátil z vojny domů, viděl jsem lidi, jak děkovali Pánu Bohu
za mír, ale jiní zase nadávali a přáli si válku. Všude se klne
hůř než mezi vojáky. Nesvětí se sváteční dny, káže se a lidé
nechodí na kázání, zpovídá se a lidé se nezpovídají. A ne-
jsou to heretici nebo židé, jsou to křesťané.
Jak jsou pošetilí! Myslí si, že je Pán Bůh nějaký kašpárek,
ze kterého si mohou dělat blázny, že dal přikázání, aby je ne-
zachovávali. To teda ne! Když nám dal svá přikázání, chce,
abychom se podle nich řídili. Kdo se jimi neřídil, musí če-
kat trest. Bůh musí zlého člověka odsoudit do věčného pek-
la mezi ďábly. Promiňte, že jsem se tak rozhorlil! Ale já již
jsem takový: když mluvím o náboženských věcech, tak jsem
vždycky celý žhavý a těžko mohu uhasit žár, který je ve mně.
Musím mluvit. Řeknu vám tedy něco o nastávajícím roku.
Budeme mít další krvavou válku. Možná bude méně kr-
vavá jako ta minulá, ale pošle více lidí do pekla. Budeme mít
dvě hrozné epidemie, které nechci jmenovat. Uvidíte. Dvě
znamenité osobnosti zmizí z jeviště světa i se vší slávou.
Mnozí rodiče budou těžko chápat, co se to děje s jejich dět-
mi, jak jsou neposlušné. Budou hledat na to různé léky, ale
nenajdou je, protože na to je jen jeden lék – náboženství. To
oni ovšem neuznávají.
Víno bude lacinější, ale chleba bude dražší. Jedna krajina
bude zničena zemětřesením, jiné zase mrazem, krupobitím
a suchem.
Řekl bych více, ale neodvažuji se. Jen to vám říkám, že
se jedná o vážná zla, která začnou letos a je proti nim jen
jeden lék: žít podle náboženství, varovat se zlého a konat
dobré. Ale doufejme, že se nic z toho smutného nesplní a až
se v příštím roce sejdeme, budete mně moci říci, že jsem byl
jen kalendářovým prorokem.“
Tento kalendář neunikl pozornosti vyšších míst. Don Bosco
byl dokonce volán na ministerstvo vnitra, aby se zodpoví-
dal. Tam mu nějaký pán s titulem kavalíra vytkl, že myšlen-
ky, vyjádřené v kalendáři, jsou poněkud nejasné. Samozřej-
mě. Lidu byly jistě nejasné, zato byly až příliš jasné tam těm
nahoře. Připravovala se invaze do papežského státu a připo-
jení království neapolského k Piemontu. Don Boskův člá-
nek v kalendáři vzbudil podezření, že má nějaké informace,
které měly zůstat utajeny. Ale Don Bosco byl dosti chytrý,
aby se ubránil otázkám dotyčného vyšetřovatele. Skončilo
to ponaučením, aby se staral o své a nemíchal se do státních
věcí. Don Bosco odcházel z ministerstva se slovy: „Buď mě
máte za opravdového proroka a v tom případě by bylo dob-
ré zamyslet se nad blahem státu, anebo mě nemáte za proro-
ka a potom se mi raději vysmějte.“
29 Pedagogický systém
Vypravování o roce 1860 začneme tím, že si blíže všimneme
způsobu výchovy, která se dávala v Oratoři svatého Fran-
tiška Saleského. Dona Boska se později v roce 1886 v do-
pise zeptá rektor francouzského semináře v Montpellieru
na jeho výchovný systém. Don Bosco přečte dopis v hlavní
radě a povzdechne si: „Chtějí znát můj výchovný systém.
Ale vždyť jej sám neznám! Já jsem šel vždycky dopředu bez
systému, jen jak mi to vnukal Pán Bůh a jak to vyžadovaly
300
|
|
3.9 Page 29 |
▲back to top |
okolnosti.“ To řekne ze skromnosti. Ve skutečnosti však
Oratoř měla svůj systém výchovy. Nebyl vypracován teo-
reticky, ale prožíval se v každodenní praxi. Pokusíme se jej
trochu nastínit.
Především Don Bosco stále opakoval: „Každé slovo kně-
ze ať je slovem věčného života a každý, kdo se s ním setká,
ať od něho odchází svatě dotčen.“ Co říkal také dělal. Jeho
kněžství bylo hlavním prostředkem vychovávacím. Dále se
Don Bosco díval na každého chlapce jako na svěřený po-
klad. „Bůh nám posílal, posílá a bude dále posílat mnoho
chlapců. Pošle nám jich mnoho, ale musíme být věrní.“
Když před ním stanul nový chovanec, tu se ho Don Bosco
nejdříve vyptal na jeho poměry, na rodiče, na pana faráře,
na zdraví, zeptal se, má-li rád paňotky, ale hned přešel na
důležitější věci. Zeptal se ho, zda chce být jeho přítelem, ví-
-li co to znamená, a to již byl v tématu spásy duše. Hoch se
usmíval, přikyvoval hlavou, zmohl se na poloviční odpověď
a mezitím Don Bosco odhadl jeho povahu a již ho měl v hrs-
ti. Když viděl inteligentního klučinu, hned se ho ptal, jestli
by mu dal klíč. Ten myslel na klíč od kufru a byl trochu zma-
ten, ale Don Bosco mu hned řekl, že má na mysli klíč od jeho
srdce. Přátelství, důvěra, vzájemná upřímnost, tato slova se
nutně prolínala úvodními dialogy, ale nebyla to planá slova,
protože se rázem proměňovala ve skutečnost. Někdo pocho-
pil hned všechno, jako Dominik Savio, jiný napůl, jiný jen
trochu, ale Don Bosco byl magnet: každého přitáhl k sobě.
Na dvoře se starší chlapci tlačili kolem Dona Boska do-
cela familiárně, nováčci se drželi stydlivě stranou, ale Don
Bosco myslel i na ně a jednoho po druhém vtahoval pozor-
ně mezi ostatní. Každému měl co říci. Tvrdil, že chlapci tak-
to chápáni snadno otevřou srdce a nechají se vést. Každému
se má hned říci při prvním setkání, že nám jde především
o jeho spásu. Říkat: „Buď hodný!“, „Uč se!“, to jsou polovi-
čaté výrazy, na které byli dávno zvyklí. To jimi ani nehne.
Se stejnou otevřeností vyzýval Don Bosco chlapce, aby
k němu přišli k svaté zpovědi. Někdy to uvedl jakoby žer-
tem: „Kdypak se mi vyzpovídáš z budoucího života?“ Ale
jen co navázal řeč, již řekl: „Přijď, uvidíš, že budeš spokojen.
Dohodneme se. Já ti pomohu.“ Někdy to udělal zase jinak:
svěřil dotyčného některému hodnému chlapci, který ho sám
připravil. Tolik je jisté, že Don Bosco žádal od každého no-
váčka hned na začátku jakousi mravní reformu. Chtěl, aby
dal duši do vzorného pořádku a aby na tomto základě začal
stavět nový opravdovější život. V tom byl mistrem.
Doktor Hyacint Ballesio napsal v knize „Vnitřní život
Dona Jana Boska“: „Měl nás rád a byl k nám otevřený, pro-
to zavrhoval způsoby, kde vládne formalismus a rigoris-
mus. Obojí vyhlubuje mezi představenými a podřízenými
propast. On vládl tak, že budil úctu, důvěru a lásku. Naše
duše se mu otevíraly v důvěřivém, příjemném a naprostém
odevzdání. Všichni jsme se chtěli zpovídat u něho a on zpo-
vídal týdně šestnáct až dvacet hodin a to po mnoho let! To
byl systém spíše jedinečný než vzácný – systém světce, který
dovedl vystihnout u každého jeho povahu, moudře ji narov-
nat a uvolnit v člověku utajenou energii.“
Ruku v ruce se zpovědí šlo časté svaté přijímání. Velký
počet chlapců chodil každý den, ještě více několikrát za tý-
den a všichni aspoň v neděli. Jen nedbalci chodili jednou za
čtrnáct dní nebo jednou za měsíc. Don Bosco dovedl vy-
mýšlet stále příležitosti k zbožnému setkání s Ježíšem.
Cvičení šťastné smrti bylo každý první čtvrtek. Dále
zde byly dvě velmi prociťované novény: před svátkem
Neposkvrněného Početí Panny Marie a před Vánocemi. Ty
daly celému školnímu roku pravý duchovní rozběh. Dopo-
ručovala se každodenní návštěva Nejsvětější Svátosti oltář-
ní a chlapci se před svatostánkem takřka střídali. Všechno
bylo naprosto dobrovolné. Různé družiny, volba vhodných
knih na čtení, křížová cesta v postě, třídenní kázání na za-
čátku roku, třídenní kázání před Velikonocemi, pět dní
duchovních cvičení, to byly další podněty a zároveň příleži-
tosti k prohloubení duchovního života jednotlivců a celého
společenství.
K tomu přistupovalo působení jednotlivých představe-
ných, kteří se shlíželi v Donu Boskovi a osvojovali si jeho
způsoby. Přitom je také stále Don Bosco učil, jak si mají po-
čínat, aby jejich působení bylo co nejúčinnější. Doporučoval
jim, aby se zřekli svého já, protože zdůrazňování sebe od-
puzuje. Dále aby zachovávali jednotu, protože nejednotnost
rozbíjí komunitu a činí nevěrohodným naše slovo. Žádné
strohé poroučení, ale uctivé vyžadování povinností. Uči-
telům doporučoval, aby byli vždy první ve třídě a posled-
ní při odchodu, aby při známkování nemíchali prospěch
s chováním, aby vždy byla zjevná spravedlnost. V sobotu ať
nedávají známky, aby se nerušila nálada kolem zpovídání.
V neděli večer v poslední čtvrthodince studia ať si každý
místo jiné knihy přečte něco z pravidel domu. Asistentům
připomínal, aby byli opravdu bdělí, aby chlapci neměli pří-
ležitost dělat něco zlého. Stále je něčím zaměstnávat. Pozor,
aby někdo nevyužíval času určeného ke zpovídání k jiným
věcem. Každý ať má svého Opatřeného jinocha, aby si vyko-
nal přípravu a poděkování.
Všem kladl na srdce, aby nikdy nikoho nebili. Nemrav-
nost, klení a krádeže se v Oratoři nesmějí trpět. Kdyby se
zjistilo, že někdo dává pohoršení, prefekt se postará, aby byl
poslán pryč. Když jde o menší přestupky, ať se bere v úvahu
klukovská neuvážlivost. Děti mají ve zvyku zalhat nebo si
vzít něco k snědku. Když v nás vzkypí hněv, pozor! Počkej-
me, až se uklidníme. Jinak se napomenutí nebo pokárání
mine účinkem. Rádi odpouštějme a zapomeňme. Nikdy ať
nám nepřejde přes rty: „Počkej, já ti to osladím“ nebo po-
dobně. Tak nemluví křesťan. Ať se nedávají veliké tresty za
maličkosti. Na to se potom nezapomíná. Když již musíme
potrestat, vezměme chlapce stranou a nejdříve mu to vy-
světleme. Kolektivní tresty se nesmějí ukládat. Proč by měli
trpět hodní se zlými?
Don Bosco měl svůj styl, jak rozpoznat, kdo je pro ko-
munitu nebezpečný. Říkal, že zkažení chlapci mají jakýsi
instinkt, na jehož základě se hned poznají a skamarádí. Při-
jde takový chlapec do ústavu a už se k němu druhý přidá.
Někdy se najdou již za pár hodin. To je sám ďábel dává do-
hromady. Řekni mi, s kým chodíš a já ti řeknu, kdo jsi, říká
přísloví. Na takové pozor! Také pozor na chlapce, kteří se
vyhýbají společnému životu a stále je nacházíte někde, kde
na ně není vidět. Takoví jsou buď špatní nebo najdou něko-
ho, kdo je zkazí. To jsou nebezpeční lidé.
Don Bosco nejenže dával svému pedagogickému per-
sonálu moudré rady, ale sám bděl. Každý asistent a každý
učitel mu musel odevzdat každý týden vlastnoručně pode-
psaný seznam svých chlapců s patřičnou známkou. Bylo to-
lik seznamů, kolik bylo učitelů, kolik asistentů v ložnicích,
v dílnách a na každém byl oznámkován prospěch a chování.
Zachovaly se seznamy již z roku 1857–1858. Don Bosco je
pečlivě pročítal a jsou na nich i poznámky jeho rukou. Netý-
kalo se to jen chlapců z Oratoře, ale byli takto klasifikováni
301
|
|
3.10 Page 30 |
▲back to top |
i chlapci z Cottolenga, kteří docházeli do školy k Donu Bo-
skovi a dokonce i klerici bohoslovci, protože i oni měli své-
ho asistenta nebo dekuriona. Tak měl Don Bosco přehled.
Mohl srovnávat, každého sledovat a vůbec všechno držet
pevně v rukou. Chtěl mít přehled i tehdy, když byl delší
dobu vzdálen z Oratoře. Nejen to. Don Bosco si často volal
jednotlivé vychovatele, také katechetu, prefekta a probíral
s nimi všechny chlapce, takže měl příležitost je i stále učit
a povzbuzovat. Proto v Oratoři známky něco znamenaly.
Dostat desítku znamenalo mít výbornou. To byla známka
zcela běžná a každý o ni stál. Dostat devítku – skoro vý-
bornou, to již bylo k pláči. Osmička a sedmička byly špat-
né známky. Kdo je měl, mohl počítat s tím, že nebude dále
studovat a půjde domů. Chlapcům se občas připomínalo, že
studují skoro zadarmo a nebylo by spravedlivé, kdyby zneu-
žívali dobrodiní.
Ale Don Bosco za známkami viděl vždy živé lidi s jejich
problémy. Špatná známka ještě neznamenala, že chlapec je
špatný nebo hloupý. Byly i rozdíly v klasifikaci. Don Bosco
šel po příčinách, a proto si takové volal k sobě a sám je
zkoušel, aby se přesvědčil, co v tom vězí, zda malé nadání,
špatná paměť, roztržitost, dětská hravost či lenivost. Leno-
chů bylo málo. Všeobecně se v těch letech v Oratoři studo-
valo s velikou chutí a často se někteří museli brzdit, aby jim
to neuškodilo na zdraví.
Důležitější byly pro Dona Boska známky z chování. Ty
zkoumal zvlášť pečlivě, protože mu mnoho napovídaly. Jako
praktik dovedl z nich ledacos vyčíst, co druzí nemohli ani
tušit. Měl ještě svůj osobní seznam všech chovanců Orato-
ře a tam měl své značky, které neukazoval druhým a které
mu sloužily jako značky na mapě, aby se snadno oriento-
val v duchovním světě svého, nyní již početného domu.
Tak si snadno vytipoval ty, kteří zasluhovali jeho zvláštní
pozornosti. Na 100 chlapců třeba 90 nemělo u svého jména
žádné znaménko, ale těch deset, dvanáct, musel dobře sle-
dovat. Tento systém Don Bosco později doporučoval i svým
ředitelům. Říkal, že mu ten seznam byl vždy velmi k pro-
spěchu, a že jeho odpovědi byly takřka neomylné.
Se svým registrem po ruce určoval na konci školního
roku, kdo má jít dál a kdo má zůstat po prázdninách doma.
Seznam těchto posledních dal prefektovi, protože sám jako
ředitel měl jinou úlohu než vylučovat chlapce. Jeden takový
seznam nese datum 15. května 1859 a je třeba připomenout,
že právě tento rok byl značně rozháraný vlivem válečných
událostí, které doléhaly i na Oratoř a měly i vliv na kázeň.
Je zajímavé, že z 300 chlapců jen 15 jich mělo odejít a z těch
ještě u čtyř byl otazník. Don Bosco mimoto ještě určil, kdo
ze studentů má přejít mezi řemeslníky a kdo z řemeslníků
má přejít mezi studenty.
Jako byla myšlenka na spásu duše první při vstupu do
Oratoře, tak stejná myšlenka provázela chlapce při jejich od-
chodu, ať již to bylo z jakéhokoli důvodu. Kardinál Cagliero
odhadoval počet těch, kdo za Dona Boska prošli Oratoří, na
15 000, ale mnohem více bylo těch, které hostily jeho orato-
ře pro externí chlapce. Ke všem si hleděl uchovat otcovský
poměr a sledoval je, pokud mohl, a to i v jejich dalším živo-
tě. Ať chlapec odcházel z jakéhokoli důvodu, s každým před
odchodem otcovsky promluvil, každému dal najevo, že ho
nepřestává mít rád, každého také uvítal s otevřenou náručí,
když ho později přišel navštívit, ano, když viděl potřebu, dal
mu i peníze nebo co potřeboval. Ale i při těchto setkáních
neopomenul se zeptat: „Kdysi jsi byl hodný, jsi ještě takový?
Chodíš ještě ke zpovědi? Kdypak zase přijdeš?“ Žádné ml-
havé: „Rád bych ti něco řekl… jestli se neurazíš… dovolíš-
-li…“, ale raději slova zcela jasná a teprve potom přejít na
jiné téma. Tento způsob doporučoval i svým ředitelům.
30 Svatá vynalézavost
Don Bosco byl úžasně vynalézavý, když šlo o spásu duší.
Především měl heslo: „Servite Domino in leticia – služte
Pánu s veselostí“. Bázeň Boží, pilné studium a svaté veselí, to
byl život v Oratoři. To všechno vytvářelo radostnou, nadše-
nou a příjemnou atmosféru. Kdo neviděl, nedovede si před-
stavit dobře všechen ten rámus, nevinnou bezstarostnost,
všechny ty hry a pěkné rekreace, při kterých stovky nohou
dusaly povrch hřiště. Don Bosco byl duší tohoto pohybu.
To on chtěl takové hry a měl radost, když se na ně mohl dí-
vat. Chlapci věděli, že přijde vždycky, když jen trochu bude
moci a uprostřed hry pošilhávali po balkónu u jeho bytu
a pokaždé se zvedl z hřiště radostný křik, když se objevil
u zábradlí. To již mu mnozí běželi naproti dolů pod schody
a líbali mu ruce.
Bylo na světě asi málo takových vychovatelů, kteří by tak
jako on dovedli uhodit na pravou strunu u mládeže a tak
si ji otočit kolem prstu. Monsignor Cagliero o něm říkával
klerikům a chlapcům: „Zjevila se dobrota našeho Spasitele“.
„Buď veselý!“ napomínal každého, kdo byl zasmuši-
lý a jeho slova hned pozvedla. „Nejsi nemocný?“ ptával se
starostlivě chlapců a hned pátral po příčině smutku. V zimě
prsty zkoušel, zda je chlapec dostatečně oblečen, má-li pod
košilí tričko. Díval se, zda mají hoši dostatečné přikrytí na
posteli a když bylo třeba, hned poslal pro šatnáře, aby to
dal do pořádku. Vyptával se často, jak se daří rodičům, co
dělá pan farář, co pan učitel, nechával všechny pozdravovat,
dával cítit, že má zájem o všechno to, oč mají zájem oni. Ov-
šem nevedl o tom dlouhé řeči, jen tak zběžně kladl otázky,
to stačilo. Raději posílal chlapce do hry. Neměl rád sedavé
hry, při kterých studenti museli namáhat hlavu. Neviděl
rád, když chlapci hráli šachy, dámu, karty. Říkával, že mysl
se má uvolnit pohybem. Z toho důvodu nedovoloval, aby se
kolem hřiště stavěly lavičky. Jako moudrý vychovatel dával
přednost pohybovým hrám. Sám se jich zúčastňoval a při
nich využíval každé příležitosti, aby se dostal do styku i s ta-
kovými, co se mu vyhýbali. Hned tomu, hned zase onomu
pošeptal něco do ucha a tak i při hře lovil duše.
Krásné bylo, když už byli všichni unavení a Don Bosco
pozval chlapce na procházku domem. Všichni se stavě-
li do dvojstupu, v čele Don Bosco, zavelelo se „pochodem
pochod“, Don Bosco začal tleskat do dlaní, kluci všichni
po něm. Oratoř jen zněla tím pravidelným rytmem, kte-
rý se stával stále silnějším, zvláště když Don Bosco začal
s tímto hadem procházet podloubím, prometat schodiště,
chodby i určité místnosti. Jemu to sloužilo za prohlídku,
zda je v domě vše v pořádku a chlapcům za velikou legra-
ci. Jindy zase poručil chlapcům, aby se postavili do zástupu
a každý aby kladl nohy přesně do šlépějí toho, kdo šel před
ním. A zase se klikatila řada po dvoře, Don Bosco vymýšlel
všelijaké okliky a měnil směr. Když zavelel „Stát!“, všechno
strnulo, a to teprve byl pohled nad pohledy. Někteří již vě-
děli, co má Don Bosco za lubem a měli pravdu. Don Bosco
302
|
|
4 Pages 31-40 |
▲back to top |
|
|
4.1 Page 31 |
▲back to top |
řadou chlapců na dvoře psal. Stačilo jít se podívat shora a na
dvoře byl nápis, třeba: „Ať žije Pius IX.!“ nebo „Sláva Ma-
rii!“ Říkal don Albera, že naposledy Don Bosco bavil takto
chlapce v roce 1861. Chlapci by byli rádi pokračovali, ale asi
to bylo náročné na jeho již tak dost unavenou hlavu.
Rekreace nemohla být vždycky takto hlučná, někdy se
musela také ztišit. Don Bosco zůstával však jejím středem.
Tehdy se zase procházel, kolem něho se tísnili chlapci i kle-
rici. Každému měl co říci a z jeho úst proudily stále moud-
ré průpovědi a rady. „Buď klidný, říkala svatá Terezie.“
„Všechno přejde!“ „Nesme břemena jeden druhého!“, a jiné
a jiné. Vypravoval různé příběhy z dějin, ze života, citoval
výroky klasiků, vybíral perličky z naučných knih Písma sva-
tého, hlavně z přísloví a z Knihy moudrosti. Věděl toho tolik
a dovedl všechno zužitkovat. Vůbec všechno, co říkal, bylo
zaměřeno k dobru duší a ke spáse jeho drahých synů. Do-
vedl i zašprýmovat. Sám pohotově improvizoval rozmarné
verše, bavil chlapce studenty slovními hlavolamy, hádanka-
mi a podobně. Rekreace s ním byla opravdovým požitkem
a měla i výchovný význam.
Rád citoval Gianduiu, vtipnou figurku piemontského
loutkového divadla, prototyp piemontského venkovana,
podobného našemu Kašpárkovi. Tak vypravoval, jak byl
jednou Gianduia moc smutný, když se ho ptal, co mu je,
odpovídal: „Jak nemám být smutný, když máme nad sebou
dva Nejvyšší. Jeden Nejvyšší posílá na nás kroupy za trest
pro hříchy a ten pozemský Nejvyšší nám bere ostatní tím,
že nám ukládá daně.“ Nebo se ptali Gianduie, které víno je
nejlepší, zdali Berbera, Barolo, Bordó či Šampaň. Gianduia
stále jen vrtěl hlavou záporně, až nakonec řekl: „Ale lidič-
ky, přece nejlepší je víno, které máme před sebou!“ A Don
Bosco měl hned i mravní poučení o spokojenosti s jídlem
a pitím. Takových pouček měl velikou zásobu. Někdo si na-
říkal na určité potíže. Don Bosco ho upozornil hned na re-
cept slavného Pythagory: „Dieta, čistá voda a pohyb.“ Jindy
říkal: „Klid, veselost a dieta.“ Potkal kohosi a: „Poslouchej,
nejsi nemocný?“ „Nejsem.“ „Tak promiň, mně se zdálo, že
jsi nějak zelený.“ Ten zauvažoval a nakonec pochopil, že
Don Bosco naráží na fíkovník z evangelia, který měl jen lis-
tí, ale žádné fíky.
Když chtěl někomu naznačit, že by měl uvažovat o vstu-
pu do kongregace, zahleděl se na něj a ptal se ho: „Tak co,
necháš si useknout hlavu, nebo ne?“ Tím chtěl říci, že ke
vstupu do kongregace je třeba slíbit poslušnost. To říkal ta-
kovým, kteří již byli rozhodnuti, ale potřebovali si ujasnit
podstatu věci. Když viděl někoho, jak je v kostele líný ote-
vřít ústa a modlit se nahlas, pošťouchl ho tím, že se ho ne-
vinně zeptal, jestli ho snad nebolí zuby. A když řekl, že ne,
tak pravil: „To já jen tak, že jsi ráno v kostele při modlitbě
měl zavřená ústa.“ Těch svatých narážek bylo mnoho! „Jak
se ti vede?! „Jsi hodný?“ „Jsi jako andílek?“ a přitom zvedl
s úsměvem ukazováček a prostředník, aby naznačil růžky.
Jindy: „Jsme a budeme přáteli, že?“ Přišel malý klučina polí-
bit mu ruku. Don Bosco mu však stiskl jeho ruku a řekl mu:
„Tak si jdi zahrát!“ Chlapec se zkusil vymknout, ale Don
Bosco mu stiskl ruku ještě více, zatímco se bavil s druhými.
Až za chvíli se obrátil na malého zajatce, zasmál se a pus-
til ho. I takové němé gesto mnoho znamenalo nebo mohlo
znamenat.
Hodně užíval prostředku, kterému říkal „slovíčko do
ouška.“ Dobří chlapci ho byli žádostiví, nedobří se ho báli.
Často Don Bosco přitáhl chlapce k sobě, položil si ruku
před ústa, aby nebylo slyšet, co říká a s úsměvem mu něco
pošeptal. Bylo zajímavé vidět účinek. Ten se začervenal až
po uši, jeden se blaženě usmál, jeden se zamračil, jeden zase
zvážněl. Don Bosco tak mluvil do chlapce, jen nějakou vte-
řinku, nic víc. A nebyly to hrůzostrašné věci, nýbrž jen ma-
ličkosti, například: „Nemohl bys udělat Panně Marii radost
a začít se učit?“ „Ach, ti kamarádi, viď?“ „Modli se k Panně
Marii, ona ti pomůže.“ „Chceš-li být spokojený, udělej si
pěknou svatou zpověď. Ale důkladnou, rozumíš?“ „Pomoz
mi spasit svou duši!“ „Když budeš poslušný, staneš se sva-
tým.“ „Budeš moci dnes klidně spát?“ Stávalo se, že mnozí
chlapci opravdu nemohli usnout, dokud si nedali do pořád-
ku svědomí. I po modlitbách sem tam někdo ještě zaklepal
na dveře Don Boskova bytu a prosil ho, aby ho vyzpovídal.
Byli v Oratoři hoši, kteří neměli k Donu Boskovi blízko
a vyhýbali se mu. On to dobře věděl a sledoval je. Když ne-
šli oni k němu, šel on k nim. Nějaká příležitost k rozmluvě
se musela najít. Jeho velikou výhodou bylo, že láska chlap-
ců k němu vytvořila zvyk, že když se objevil, všichni se hr-
nuli k němu pozdravit ho. To bylo zvláště tehdy, když byl
nějaký čas vzdálen z Oratoře. Jemu to osobně mnoho na-
pomáhalo odhadnout situaci a nějak postřehnout, kdo po-
třebuje zvláštní pomoc. Stalo se, že přišel a všichni se hrnuli
k němu. Jen takoví dva nebo tři zůstali stát stranou. Don
Bosco je viděl. „Rád bych dal některým dárek, ale mám jen
pro tři. Komu to mám dát?“ Chlapci jmenovali ty nejlepší,
ale Don Bosco, že ne, že to dá… a jmenoval je. Chlapce jako
když poleje studenou vodou. Museli přijít a Don Bosco je
opravdu podaroval a ještě jim něco pošeptal do ouška. Dru-
hý den bylo všechno v pořádku, protože se večer vyzpoví-
dali.
To všechno předpokládalo mimořádný stupeň psycho-
logického nadání a to Don Bosco měl. Ne každý by dove-
dl zvládnout každou situaci jako on. K tomu měl veliký
dar mluvy očí. Don Dominik Belmonte tvrdil, že bylo až
podivuhodné, jak výmluvně dovedl Don Bosco pohledět.
Mnohokrát nevypustil z úst ani jedno slovo a chlapec po-
chopil naprosto jasně, co mu chce říci. Bylo to setkání více
rozumové než ústní. Síla jeho zraku byla taková, že někdy
na dvoře mluvil a mluvil, přitom však očima sledoval někte-
rého chlapce, ten sebou najednou trhl a obrátil se. Jeho oči
a oči Don Boskovy se setkaly. Chlapec přiběhl, Don Bosco
mu něco řekl a zase všechno běželo, jakoby se nic nestalo.
Jindy se zadíval do dálky na skupinku chlapců a zastínil si
dlaní oči, jako by chtěl lépe vidět. Udeřil na hlavičku: trefil
se. Chlapci se honem rozešli a každý šel po svých. Stačilo,
aby Don Bosco lehce pokýval hlavou a již každý věděl, co
měl vědět.
Podobně Don Bosco jasně rozpoznal vždycky, když mu
někdo něco sliboval bez upřímného úmyslu nebo mu chtěl
něco zalhat. V jeho očích mohl každý číst souhlas i nesou-
hlas, pochybnost, radost i zármutek. Tohoto daru užíval
i ve zpovědnici. Stávalo se, že zpovídal a kolem šel některý
hoch, který vůbec neměl v úmyslu přikleknout a vyzpovídat
se. Ale Don Bosco se na něj podíval tak významně, že byl
dotyčný takřka přitažen tímto pohledem a dal se do pořád-
ku. Přitom to nebyl pohled zlý, ale dobrý, plný lásky a dobré
vůle a právě proto tak podmanivý. Vůbec měl Don Bosco
velice vyvinutý smysl pro mimiku. Když měl někdo v řeči
málo taktu, Don Bosco mu dovedl mírně stisknout rty a do-
tyčný již věděl, co tím chce říci. Mírně stisknout víčka očí
znamenalo: „Nemusíš všechno vidět.“ Přehnout chlapci
303
|
|
4.2 Page 32 |
▲back to top |
ušní boltec znamenalo: „Nemusíš všechno slyšet.“ Činil to
jemně, takřka náznakově, ale každý rozuměl.
Jeden chovanec se v noci probudil tím, že se jeho sou-
sed neklidně převaloval na posteli. Ptal se ho, co mu je, proč
nespí. „Don Bosco se na mne včera podíval.“ To byla celá
odpověď. „Co na tom?“ „Ale on se na mě podíval tak ně-
jak zvláštně…“ „Spi, to si jen myslíš.“ Ráno se dotyčný ptal
Dona Boska, jestli se na tam toho podíval s nějakým zvlášt-
ním úmyslem a Don Bosco řekl: „Však se ho zeptej, on to
bude vědět nejlépe.“
Don Bosco někdy mluvil i v tajemných ceremoniích,
které si sám vymyslel. Když chtěl někoho povzbudit k vy-
trvalosti v dobrém, postavil si ho před sebe, lehce se dotkl
jeho pravé tváře a řekl: „Víra.“ Dotkl se levé tváře a řekl:
„Naděje.“ Dotkl se brady a řekl: „Láska.“ Potom se dotkl
nosu a řekl: „Dobré skutky.“ Nakonec znovu a silněji klepl
do pravé tváře a řekl: „Přátelství.“ Nikdo nevyzkoumal, proč
to a to, ale každý, kdo tuto ceremonii podstoupil, cítil se po-
vzbuzen k ctnosti a pokládal to takřka za pasování na rytíře
v duchovním slova smyslu.
Jiný takový symbolický úkon byl lehoučký políček, daný
docela znenadání. Když Don Bosco viděl chlapce zasněné-
ho, duchem nepřítomného a k tomu měl jistotu, že nemyslí
zrovna na krásné věci, dal mu znenadání malinký políček
a zůstal na něj hledět. Chlapec se zarazil a ptal se, co to zna-
mená. „Nic, to já jen tak. Svatý Filip Neri to také tak dělal
a vždycky říkal: Ten pohlavek nepatří tobě, ale ďáblovi, ro-
zumíš…“ Mezi chlapci v Oratoři bylo přesvědčení, že tyto
jeho malinké políčky skutečně obrňují proti pokušením zlé-
ho ducha. Některý chlapec chtěl, aby mu jich dal hned ně-
kolik, tolik, kolik by mu stačilo do konce života. Don Bosco
se smál: „To nejde, já dávám dopředu nanejvýš na půl roku,
víc ne.“ Ale sám byl přesvědčen, že jeho malé pohlavečky
skutečně pomáhají.
31 Svatá vynalézavost – pokračování
Předchozí kapitola byla poněkud delší, ovšem v Životopis-
ných pamětech, z kterých čerpáme, je ještě delší, ale jsou
v ní některé podrobnosti příliš místní a dobové, než aby
mohly oslovit čtenáře dnes. V každém případě poutaly ve-
lice tehdejší Don Boskovy učně a studenty. Nejde o mecha-
nické napodobování jeho prostředků, ale o ducha a styl jeho
úžasné vynalézavosti.
V této kapitole chceme ještě pokračovat. Každý další po-
znatek nám ještě lépe objasní Dona Boska mezi mladými.
Co třeba zdůraznit je to, že Dona Boska ve všem jeho jed-
nání vedla víra. Očití svědkové říkali, že každé setkání s ním
mělo velkou cenu duchovních cvičení. Stávalo se hlubokým
zážitkem a v mnoha případech přelomem v osobním životě.
Tak tvrdil například jeho pozdější nástupce don Rua.
Chlapci přímo toužili po jeho slově a on mluvil a mlu-
vil, ačkoliv byl vždycky unavený, trochu churavý, trpíval
žaludečními potížemi a vyprahlostí v ústech. Jen co byla
rekreace trochu klidná a přecházela ze živé hry v mírněj-
ší pohyb, již se Don Bosco musel procházet a kolem něho
se tísnilo až sto chlapců. Jedni šli po jeho pravém a dru-
zí po levém boku, jiní šli pozpátku před ním, další v řadě
za jedněmi i druhými. A když se Don Bosco musel obrátit
a jít opačným směrem, tu zase šli pozpátku ti první a jejich
„protivníci“ si vykračovali stejně jako on. Tento zvyk se vžil
tak, že i kolem jiných salesiánů se tvořily podobné pocho-
dující hloučky.
Don Bosco si někdy sedl, zvláště za horkých dní, třeba ke
zdi, kde bylo trochu trávy. A hned si kluci posedali v něko-
lika polokruzích před něho a všichni žádostivě lpěli na jeho
ústech. A vždycky měl pro ně nachystané vtipné poutavé
vypravování s morální tendencí. Dovedl vést hovor mezi
kalamářem a perem, mezi ševcem a kopytem nebo roztrha-
ným škrpálem. A což, když vypravoval o obru Gargantuovi,
o jeho hrdinských činech a o jeho pohřbu. Museli pro něj
vykopat hrob hluboký a široký mnoho kilometrů a ještě mu
z hrobu zůstal čouhat nos. „Víte, kde je ten nos? Nu, hora
Mont Blanc, to je ten Gargantuův nos. Běžte se na něj po-
dívat, to stojí za to.“ Ale to byly jen návnady, Don Bosco si
takto získával publikum pro jiná, neméně strhující vyprávě-
ní. Co tehdy věděli chlapci o Africe, o Asii nebo o Americe?
Mnoho toho nebylo, ale Don Bosco věděl mnoho a měl ten
dar, že co přečetl, to si také zapamatoval a snadno se mu to
vybavovalo v paměti. Sám stále myslel na misionáře, a tak
měl příležitost spřádat své sny před hochy a plnit je misi-
onářským nadšením. Hodně mu v tom pomáhalo čtení
věstníku římské kongregace Propagandy víry. Často zazněl
uprostřed vypravování zvonek a ukončil rekreaci. Tehdy se
chlapci rozcházeli neradi, ale těšili se, že Don Bosco dokon-
čí vypravování v další rekreaci.
Jindy zase žádali chlapci Dona Boska, aby jim předpo-
vídal, kolik roků budou žít. Don Bosco bral dlaň za dlaní
a vážně ji zkoumal. Každému připomenul, že prostřední
záhyby kůže mají podobu písmene M a říkal, že je to při-
pomínka, že musíme zemřít. Italsky se smrt řekne morte.
Ale potom zkoumal dál, hned byl vážný a tajemný, hned
zase naznačoval úsměvem, že to je jenom hra. Sem tam mu
vyšlo z úst nějaké to „ehm“, „no“, „no, podívejme se“, „no
vida“. Nakonec řekl něco neurčitého, třeba „Než budeš mít
třicet, něco se stane,“ ale neřekl, co. Byla to hra i nehra, pro-
tože Don Bosco měl pověst člověka svatého, který vidí a ví
více, než ostatní, takže i hra se měnila v něco vážného. Byli
takoví, co si dobře pamatovali, jak jim to Don Bosco říkal
a byli přesvědčeni, že se dožijí tolika a tolika let. Nejeden,
když se ten rok blížil, změnil své chování a až nápadně se
připravoval.
Josef Brosio vzpomínal na jiný Don Boskův trik. Měl
třeba a chtěl dát chlapcům cukroví, ale bylo jich moc. Lo-
sovat nechtěl, ani nechtěl dát jen jako odměnu. Vyhlásil
tedy, že dostane ten, kdo má dlaň přesně tak velikou jako
on. Nastalo měření. Don Bosco měl poměrně krátkou dlaň
a zase bylo hromady smíchu, veselých šprýmů kolem, zase
bylo o čem mluvit a čemu se podivovat. Jindy žádal, aby ka-
ždý natáhl ruku a sevřel dlaň tak, aby tvořila dutinu. Svou
podobně sevřenou dlaní udeřil na dlaň chlapcovu a podle
zvuku hádal, jak je to mezi nimi dvěma. Toť se ví, úder se
mohl regulovat a tedy i zvuk. Ale měl příležitost uprostřed
hry naznačit chlapcům všelicos, svou spokojenost nebo ne-
spokojenost, jak kdo potřeboval. Přitom to dělal tak jemně,
že hra vyznívala vždy k prospěchu duší. Takové „výborně,
rozumíme si!“ naplnilo hocha nadšením a ještě více ho při-
poutalo k Donu Boskovi.
V této době již jen zřídka, ale někdy přece, Don Bosco
při rekreaci sáhl ke komediantským kouskům svého mládí.
Tak v roce 1864 naposledy u příležitosti nějaké vznešené
304
|
|
4.3 Page 33 |
▲back to top |
návštěvy usedl pod portikátem, nechal chlapce posedat si
na zem. Potom si od pána vypůjčil jeho „špacírku“ a před-
vedl žasnoucímu publiku, jak hůlka dovede cestovat bez do-
teku rukou po pažích za krk, na hlavu, sestoupit na bradu
a zase se vrátit do ruky.
Všechny tyto svaté triky měly jediný cíl: zabránit, aby se
chlapci nudili a z nudy reptali nebo škaredě mluvili. V Ora-
toři se zlo nepotlačovalo, ale předcházelo se mu.
Don Bosco rád chlapce vyznamenával. Působilo to dob-
ře a zavazovalo to k dobrému. Tak bylo zvykem, že střídavě
vždy ten nejlepší ze třídy u studentů a z dílny u učňů byl na
konci měsíce pozván na oběd s představenými a seděl s Do-
nem Boskem. Také o Zeleném čtvrtku hostil Don Bosco 12
apoštolů, vybraných z nejlepších chlapců. Důležitou roli
hrály v životě obou valdockých komunit – studentské i uč-
ňovské, takzvané „audience“ u Dona Boska. Jeho dveře byly
každému otevřené a kdo něco měl, mohl vždycky za ním
přijít. Návštěvy se netrhly a Don Bosco byl vždy připraven
vyslechnout trpělivě hosta, povzbudit, potěšit ho. Jen jed-
no žádal, aby k němu každý přišel slušně oblečen a obut.
Dbal, aby jeho chlapci byli vychovaní a aby si neosvojovali
návyky, které má ulice. On sám každého chlapce přijal s las-
kavostí, posadil ho na kanape, zatímco sám seděl na oby-
čejné židli u psacího stolu. Po návštěvě vyprovodil zdvořile
chlapce až ke dveřím a ještě mu otevřel. Kolik jich odešlo
od audience rozzářených štěstím, že mohli mluvit s Donem
Boskem! Malé i velké pozornosti k chlapcům byly mocným
prostředkem k jejich výchově a orientaci. Don Bosco třeba
nadhodil: „Rád bych s tebou udělal smlouvu, ale musíme
si to rozmyslet.“ Chlapec byl zvědavý a neminul dlouhý čas
a ptal se, co tím Don Bosco myslel. Ten ho poslal obyčejně
za donem Ruou a ten již věděl. Zase mu neřekl hned všech-
no, ale pozval ho do schůzky s těmi nejvěrnějšími. Za něja-
ký čas byl chlapec v řadách budoucích salesiánů a ani ne-
věděl, jak se tam dostal. Ulovila ho důvěra, ve které sehrála
svou úlohu i zvědavost, překvapení a jiné momenty.
Don Bosco byl svatě vynalézavý i tehdy, když měl po-
kárat. Stalo se někdy, že přivolal v přítomnosti nezbedníka
jiného, dobrého chlapce a pokáral ho za to, co měl právě
na svědomí ten druhý. Hoch byl překvapen, vždyť přece
nic neudělal. Ale úcta k představenému mu zabránila, aby
se hájil. Potom se setkal s Donem Boskem a chtěl říci své.
Don Bosco se však k němu naklonil a řekl. „Přece jsi chá-
pavý, ne?“ A chlapec pochopil, přikývl. Že mu to nenapadlo
hned! Bylo to svaté žonglérství ze strany Dona Boska, ale
přinášelo užitek. Dobří se učili hrát to s ním, ti méně dobří
zase byli vděční, že se na ně jde s patřičnou ohleduplností.
Ve velkém společenství dojde k různým napětím, a to
mezi chovanci a některými představenými a mezi chovan-
ci navzájem. Don Bosco jako ředitel domu viděl všechno
a snažil se všechno uvést na správnou míru. Když došlo ke
konfliktu mezi chlapcem a některým představeným, nene-
chal chlapce v tom, ale snažil se ho morálně podepřít a věc
urovnat. Přičiňoval se, aby neztratil důvěru k němu, který
byl nakonec rozhodující instancí. „Měj ke mně důvěru, já to
spravím.“ Takové ujištění působilo jako balzám.
Nástupce svatého Murialda ve Zbožném díle řemeslníč-
ků, don Constantino říkával: „Vy salesiáni máte ve svém
domě něco, co nemá žádná jiná instituce v Turíně a to je
Don Boskova světnička. Tam odtud každý vychází s rozzá-
řenou tváří.“ Tisíce jiných to mohlo dosvědčit.
Někdy bylo třeba užít silnějších prostředků, například
experiment „tří procházek“. Když se dva chlapci rozkmo-
třili mezi sebou a již si nemohli rozumět, Don Bosco řekl
nejdříve jednomu, aby ho doprovodil do města a snažil se
ho přivést k rozumu. Potom zase toho druhého a nechal ho
také vypovídat se. Konečně vzal oba dva. Neobešlo se to bez
nějaké kyselé tváře, ale obyčejně to skončilo tím, že se ti dva
vrátili domů zase jako kamarádi.
Přidejme další svaté prostředky, například takzvané „lís-
tečky“. Don Bosco rozdával jednotlivcům proužky papíru
s asketickými hesly nebo radami. Každému to, co nejvíce
potřeboval. Chlapci svorně prohlašovali, že ty myšlenky
právě potřebovali. Uvedeme příklady. „V trampotách ne-
zapomeň, že máme v nebi připravenou krásnou odměnu.“
„Všechno co děláš nebo mluvíš, ať slouží ke chvále Boží a ke
spáse duší.“ „Pomáhejme si navzájem, abychom přišli do
nebe.“ „Kdo chodí s hodnými, vejde s nimi také do nebe.“
„Co ti udělal Pán Bůh, že s ním tak jednáš? Dej pozor!“
„Kdo není stále připraven na smrt, je v nebezpečí, že zemře
špatně.“ „Chraň si oči, abys jednou viděl Pannu Marii.“ Ta-
kových lístečků napsal stovky a stovky. Mnohé se dochova-
ly, jiné zase ne.
Také psal chlapcům osobní dopisy ze svých cest. Kleri-
kům psával latinsky a do dopisů vkládal pěkné citáty. Do-
pisy měly stejnou funkci jako lístečky. Mnohdy obsahovaly
věci, které Don Bosco nemohl normálně vědět, jak dosvěd-
čoval don Dominik Bongiovanni. Na dopisy odpovídal
pokud možno brzy, takřka obratem. Když byli chlapci na
prázdninách, věděli, že mu udělají radost, když mu napíší.
Jindy zase ohlásil, že by rád dostal lístečky od chlapců.
Ať mu napíší, co by kdo od něho potřeboval nebo čím by
mu udělal radost. Zachovalo se množství takových lísteč-
ků, v kterých mu chlapci psali, jaké si udělali předsevzetí,
například při duchovních cvičeních. Při určitých příležitos-
tech dostal takových lístků, plně podepsaných, docela pěk-
ný balíček. Všechny pečlivě pročetl a jejich obsah pokládal
za svěřené tajemství. Nejeden hoch se vyjádřil lépe písemně
než ústně a byl rád, že může své věci takto vyložit duchovní-
mu otci. Také to znělo závazněji. Můžeme si živě představit,
jak chlapci ve studovně přemýšleli, co a jak napsat, jak jim
přitom bylo, s jakým chvěním předávali svůj osobní dopis
milovanému otci.
Kanovník Hyacint Ballesio v knize „Vnitřní život Dona
Boska“ píše: „Don Bosco ovládal svoji – lépe naši, Oratoř na
základě lásky, svaté Boží bázně a dobrého příkladu. Někdo
by řekl, že to byla jakási teokracie – bohovláda. Ale ne, to
byla spíše vláda přesvědčení a lásky. Výsledky takové vlá-
dy byly úžasné! Stovky studentů a učňů prožívaly své dny
s nadšením a v dokonalém plnění svých povinností. Řada
z nich žila skutečně dokonale a mohla být vzorem zbožnos-
ti, píle, mírnosti, sebezáporu. Žili tam chlapci, kteří by byli
raději volili smrt, než by spáchali dobrovolný lehký hřích.
V Oratoři kvetly ty nejvybranější ctnosti: nevinnost, prosto-
ta, křesťanská radost, jak to bylo v počátcích hnutí, která se
odvozuje od svatého Dominika nebo od svatého Františka
z Assisi. Člověk by řekl, že to byly věci legendární. Byla to
však čirá skutečnost.“
305
|
|
4.4 Page 34 |
▲back to top |
32 Do třetice všeho dobrého
Budeme ještě i v této kapitole pokračovat ve vypravování
o svatých praktikách, které Don Bosco užíval při výcho-
vě svých chlapců. Don Bosco měl stále v hlavě myšlenku
na osud zavržených v pekle, ale nehrozil, nechřestil řetězy.
Stejně měl zafixovanou myšlenku na nebe, na Boží lásku,
která vážila cestu na zem, aby za nás zemřela na kříži a nás
zachránila. Chvěl se o své chlapce a chtěl je vidět všechny
na dobré cestě. S láskou je odtrhával od propastí a uváděl
na cestu spásy, do bezpečí. Čtenář, který toto pochopil, po-
chopí také Don Boskovo jednání s chlapci. Někomu se bude
zdát jeho jednání upřílišněné, ale stačí se podívat na výsled-
ky a hned je každému jasné, že jsou dobré, ano výtečné. To
samo dokazuje dobrotu systému. Ostatně Bůh tento systém
sám potvrzoval jako správný.
V roce 1861 napsal don Jan Turchi, muž spíše kritický
a v myšlení přísný, tento zápis: „Co chci nyní svěřit papíru,
může někomu připadat jako pověrčivé a fanatické a já sám
bych mohl být posuzován jako člověk lehkověrný a lehko-
myslný. Rád předem odpouštím a jen říkám, že sám si ne-
dovedu tyto věci dobře vysvětlit. Jde o holá fakta. Co se udá-
lo, nemůže být nikdy nazýváno absurdním.“ Potom uvádí
fakta. Říká, že žije v Oratoři deset let a že nesčetněkrát slyšel
Dona Boska říkat: „Dejte mi hocha, kterého neznám, já se
mu podívám na čelo a řeknu mu všechny hříchy od jeho
maličkosti.“ Jindy říkal: „Když zpovídám, mám před sebou
svědomí chlapců jako otevřenou knihu. To se mi stává hlav-
ně o velkých svátcích a při duchovních cvičeních. Šťastní
ti, kdo si potom vezmou k srdci má doporučení, zvláště při
zpovědi. Jindy zase nevidím nic. Stává se mi to v nepravi-
delně dlouhých intervalech a podle potřeby svědomí.“ Aby
se nezdálo, že se chlubí nějakým nadpřirozeným darem,
říkával někdy: „Když zpovídám v noci, jsem rád, že mám
svítilnu pověšenou tak, abych viděl chlapcům do tváře; ve
dne dávám přednost mít chlapce před sebou, protože se
tak rychleji zpovídá.“ Fakt je, že Don Bosco četl ve svědo-
mích a že to chlapci věděli a s tím počítali. Nejeden před něj
předstoupil a řekl prostě: „Čtěte!“ Nešlo jen o vnější hříchy,
ale mnohdy o samotné myšlenky a tajná přání.
Kdosi kdysi – byl to nějaký řeholník, namítal Donu Bo-
skovi, že by to neměl dělat, že se potom chlapci snadno ze
strachu nebo ze studu neodváží něco říci. Ale Don Bosco
na to: „V tom případě bych jim to řekl za ně.“ Bylo obec-
ným přesvědčením v Oratoři, že Donu Boskovi je marné
lhát. Těch případů, kdy Don Bosco řekl někomu všechny
jeho hříchy, a to naprosto jasně, ano i hříchy spáchané před
mnoha lety a za kdovíjakých okolností, bylo tolik, že pro-
stě nikdo v Oratoři nepochyboval o Don Boskově zvlášt-
ním daru čtení ve svědomí. Don Turchi píše, že mu mnoho
chlapců vyprávělo, že byli u zpovědi u Dona Boska a on se
jen zeptal: „Chceš, abych ti všechno řekl sám?“ a řekl, a byla
to pravda. Proto mnozí prostě přicházeli a hned: „Řekněte
mi to sám!“ A on všechno řekl od A do Z.
Z tohoto přesvědčení se vyvinul zvyk, že chlapci, pokud
je trápily pochybnosti, zda jsou před Pánem Bohem v po-
řádku, jednoduše po večerní modlitbě přicházeli za Donem
Boskem, postavili se před něho a prosili: „Čtěte!“ A on třeba
jen odpověděl: „Buď klidný, to nebyl hřích, běž jen spát!“
Jeden klerik začínal být skrupulózním. Stále se mu vtírala
myšlenka, že nemá svědomí v pořádku a bál se jít k svaté-
mu přijímání. Moc ho to trápilo a jeho stav byl stále horší.
Jednou klečel mezi chlapci poblíž Don Boskovy zpovědnice
a čekal, až na něj přijde řada. Mezitím ho napadlo: „Kdyby
mi tak Don Bosco jednoduše bez zpovědi řekl, že jsou to
všechno hlouposti, abych šel klidně k svatému přijímání, to
bych si oddechl. Poslechl bych a již bych se netrápil.“ A hle,
Don Bosco vstal, šel k němu, položil mu ruku na rameno,
shýbl se k němu a pošeptal mu: „Buď klidný a jdi k svatému
přijímání bez zpovědi.“ Klerik plný radosti vstal a již nikdy
neměl skrupule.
Někdo by se mohl zeptat: „Byli v Oratoři skutečně všich-
ni přesvědčeni, že Don Bosco čte ve svědomí? Nebyly něja-
ké výjimky?“ Don Turchi ve svém spise říká, že byly. Vždyť
v komunitě tak početné, kde se lidé střídali, přicházeli a od-
cházeli – a kde nebyli samí andělé, nutně sem tam někdo
nevěřil. A uvádí několik případů.
Mladík Ro… přišel do Turína. Šel ke zpovědi v kostele
U Těšitelky, potom teprve přišel do Oratoře, kam byl přijat
a jako s prvním se setkal s prefektem domu. Ten ho předsta-
vil Donu Boskovi. Hoch měl za sebou všelijakou minulost.
Když se mluvilo o tom, že Don Bosco čte ve svědomí, smál
se tomu. Jednou byl přítomen ve skupince, kde byl Don
Bosco žádán od chlapců, aby jim četl na čele. Dotyčný se
zase smál a bez obalu řekl Donu Boskovi: „Zkuste číst na
čele mně. Dovoluji vám mé hříchy přečíst nahlas tady přede
všemi.“ Don Bosco ho vzal za slovo, ale ne docela. Začal mu
to, co četl, říkat do ucha. Hoch byl brzy přesvědčen. Slyšel
věci, které by byl nikdy nikomu neřekl. Ještě zde byla jedna
možnost a on se jí chytil. „Vy jste byl ráno ten kněz, co jsem
se u něho zpovídal U Těšitelky.“ Ale chlapci ho umlčeli,
protože toho dne Don Bosco nevytáhl paty z domu od čas-
ného rána, to všichni věděli. Nezbylo než kapitulovat. Don
Turchi píše, že byl sám osobně rozhovoru přítomen.
Jiný případ: Bylo to jednoho dne na začátku školního
roku. Jistý Cesare B. řekl Donu Boskovi do očí: „Vy nebu-
dete nikdy znát mé hříchy.“ Zase to tak dopadlo. Přítomni
byli také Cerruti, Rua a Cagliero. Ten hoch byl aspoň čestný
a s neobyčejnou upřímností na místě přiznal: „Don Bosco
to uhádl. Jde o věc, kterou jsem nikomu neřekl, ani ve zpo-
vědnici ne.“ Odešel a slíbil, že se vyzpovídá.
Jindy to bylo po snídani v jídelně. Zase přišla řeč na Don
Boskovu znalost nitra. Don Bosco řekl: „Já vám čtu i myš-
lenky.“ Jistý student, jeho jméno don Turchi ve svém spise
nechtěl ani naznačit, se holedbal, že Don Bosco neví, co si
myslí, ale ten ho na místě přesvědčil, že to ví. A věděl. Tur-
chi uvedl další zajímavý případ. Jeden bohoslovec, jeho ko-
lega, mu svěřil svoji osobní zkušenost. O prázdninách byl
s kýmsi kdesi nedaleko Turína. Stalo se, že se dopustil hří-
chu, ale neměl odvahu vyzpovídat se z toho Donu Bosko-
vi. Raději se vyzpovídal u místního faráře. Když se potom
zpovídal u Dona Boska, ten mu dotyčný hřích připomenul
a řekl: „Víš, neměl ses bát říci mi to, já to beztak vím.“ Po-
dobné věci vypravovali i jiní, například Garino, Enria a Pa-
rigi.
Don Bosco bezpečně poznal, když se někdo dopustil těž-
kého hříchu proti čistotě. Říkal, že v blízkosti takového cítí
odporný zápach. V takových případech neměl stání a udě-
lal všechno, aby dotyčného zachránil. Stávalo se často, že
takový našel v posteli při uléhání lístek podepsaný Donem
Boskem s upozorněním: „Co by se stalo, kdybys dnes v noci
zemřel? Myslíš, že bys spasil svoji duši?“ Dost často chlapec
306
|
|
4.5 Page 35 |
▲back to top |
zneklidněl do té míry, že všeho nechal a hned šel za Do-
nem Boskem, zaklepal na jeho dveře a spát šel, až když měl
všechno v pořádku.
Zakončíme ještě jednou epizodkou. Don Bosco stál
v kroužku několika kněží a kleriků a hovořilo se o tom, jak
udělat propagandu některým jeho dílům. Stál tam s nimi
také jeden koadjutor laik, asi čtyřicetiletý. Jak tak poslou-
chal, pomyslel si: „To jsou všechno komedie.“ Potom všich-
ni odešli a Don Bosco zůstal s dotyčným sám. Pojednou
řekl: „Myslíš skutečně, že to jsou všechno komedie?“ „Ale
já jsem…“ zakoktal on. „Máš pravdu,“ řekl světec, „Don
Bosco je komediant.“ Víc neřekl.
33 Další radosti a starosti
Nadešel rok 1860. Jako lednové číslo vyšel v Katolickém čte-
ní svazeček „Chvíle milosti neboli obrácení odsouzeného
k smrti“. K němu Don Bosco přidal krátké pokyny pro čte-
náře – jistá upozornění, která byla ozvěnou předpovědí, uve-
řejněných v kalendáři Galantuomo – Kavalír. V nich upo-
zorňuje na skutečnost, že lidé marně naříkají na rány, které
jsou stále početnější, protože jejich pravou příčinou jsou hří-
chy, které jsou stále početnější. Stať končí zvoláním: „Ach,
křesťané, ach, křesťané, jak se můžete tak netečně dívat na
katastrofu tolika bratří a dovolit znovu a znovu provoko-
vat Boží hněv a kupit nové a nové tresty na nás na všechny!
Neměli bychom raději vyprošovat milosrdenství Boží a za-
dostučiňovat spravedlnosti? Rozmnožovat svou víru!“ Jako
mocný prostředek doporučoval účast na mši svaté.
S datem 7. ledna 1860 dostal Don Bosco z Říma breve
Svatého otce Pia IX. jako odpověď na jeho dopis z listopa-
du, psaný jménem všech dětí z Oratoře. Italský překlad Don
Bosco uveřejnil v Armonii. V dopise papež píše o ranách,
které dopadají na církev v Itálii a na církevní stát, o lživé
propagandě, která se šíří po celém poloostrově i o škodách,
které přináší duším. Chválí Dona Boska za jeho věrnost, za
neúnavné šíření dobrého tisku, za práci pro opuštěnou mlá-
dež a vybízí ho: „Pokračuj v práci, kterou jsi začal ke slávě
Boží a k prospěchu církve a snášej trpělivě utrpení, která ti
to přinese. Naše naděje je v Pánu. On nás na přímluvu Pan-
ny Marie Neposkvrněné vytrhne ze všeho zlého.“
V té době vypsala Armonia novou sbírku na papeže, na
takzvaný „Haléř svatého Petra.“ Popud k tomu dala mar-
kýza z Montmorency a Don Bosco byl mezi prvními dárci.
Liberálové se zlobili a navrhovali, aby se zákonem takové
sbírky zakázaly, ale parlament žádost zamítl.
Armonia z 24. ledna 1860 referovala katolické veřejnosti
o křtu dvou anglikánských chlapců a čtrnáctiletého rabí-
nova syna Jaracha z Ivrey, který konvertoval ke křesťanství.
Všichni tři chlapci byli chovanci Dona Boska a byli v Ora-
toři vyučeni ve víře. Jaracha pokřtil ivrejský biskup mon-
signor Moreno, přítel rodiny Jarachovy. Při jeho křtu přijalo
na 300 chlapců svátost biřmování, mezi nimi asi dvacet ma-
lých kominíčků. Monsignor Moreno byl ten den v desátém
nebi a ujišťoval Dona Boska, že stačí jenom vzkázat a po-
každé bude ochoten posloužit. O něco později přijal křest
další chlapec. Tak svátek svatého Františka Saleského slavili
poprvé v Oratoři čtyři novokřtěnci.
V lednu vstoupil do Oratoře jako nováček sedmnáctiletý
Dominik Belmonte. Měl jedinou touhu: stát se dobrým var-
haníkem. Byl trochu vykolejený. Je faktem, že po několika
dnech se ho chytil smutek a rozhodoval se, zda nemá odejít
domů. Don Bosco ho však podchytil, promluvil s ním, po-
vzbudil ho, ano, navrhl mu, aby začal studovat latinu. Z Bel-
monta se stal později jeden z nejlepších salesiánů.
34 Na různých frontách
Již jsme řekli, jak byla založena Zbožná společnost svatého
Františka Saleského. Nuže, na Hromnice 2. února 1860 se
sešla její hlavní rada (Don Bosco, kněží: Alasonatti, podjá-
hen Rua, jáhen Savio, klerici: Cagliero, Bonetti a Ghivare-
llo), aby projednali žádost o přijetí prvního laika – Josefa
Rossiho. Byl přijat jednomyslně a hned byl jmenován „ge-
nerálním zásobovačem (proveditorem) Zbožné společnos-
ti“. Jinými slovy byla mu svěřena laická sféra domu a dozor
nad ní. Byl to krok veledůležitý. Společnost se začala rýsovat
jako společnost složená z duchovních a laiků. Přitom laici
měli být rovnoprávní s duchovními. Rossi byl tedy prvním
salesiánem koadjutorem.
Únorové Katolické čtení přineslo spisek „Duchovní ini-
ciativa, jak ji žádá doba“ z pera Josefa Frasinetta. Jako přílo-
hu přidal Don Bosco překlad spisu slavného francouzského
monsignora Segura, s názvem „Papež: otázky dne“. Spis byl
pojat jako obrana papežského práva na samostatný stát, kte-
rý by zaručoval jeho duchovní samostatnost a nezávislost
na státní moci. Bylo to téma žhavé a v Itálii živě diskutova-
né, neboť piemontská politika byla ostře zaměřena právě na
zničení papežského státu. Don Bosco cítil povinnost hájit
právo církve, ale zároveň také položil důraz na podstatu to-
hoto práva. Proto připojil ještě vlastní prohlášení, že spisek
nemíní dělat politiku, ale čistě jen hájit duchovní stránku
věci. Zároveň napsal: „Čtenáři, drž neochvějně s papežem
a s církví! Nenech se zviklat hněvem a pohrůžkami nepří-
tele! Nenech se oklamat hezkými frázemi! Měj odvahu stát
pevně ve víře! Nic se neboj: Bůh je s církví a bude s ní až do
konce světa. Ať se bojí ti, kdo jsou zlí.“
V té době nastala důležitá změna v ministerstvu vnitra.
Rattazzi odstoupil a na jeho místo přišel doktor Alois Ka-
rel Farina. Don Bosco dobře zaregistroval tuto změnu, ale
i její dosah. Byl zvědavý, jaký bude nový pán. Dobré zprávy
o něm neměl. Byl to rozhodný antiklerikál. Ale Pán Bůh je
mocnější než všichni páni světa.
S datem 4. února 1860 dostal Don Bosco z ministerstva
vnitra dopis, podepsaný z rozkazu ministra sekretářem Sa-
linem, v němž mu na přímluvu obecní rady lagnaské vře-
le doporučuje chlapce Dominika Gorlu k přijetí do ústavu
jakožto sociální případ. Pravděpodobně o tom ministr ne-
věděl, protože takové věci vyřizují sekretáři, ale Don Bosco
si doporučení dobře uschoval a hocha samozřejmě přijal.
Vždyť tím mohl získat i hoch i Oratoř. Každé nové přijetí
doporučené ministerstvem zavazovalo. V případě, že by se
chtěly dělat Oratoři potíže, Don Bosco apeloval na to, že je
jeho instituce veřejně prospěšná. Vůbec byl rozhodnut kaž-
dou novou žádost toho druhu vyřídit ke spokojenosti žada-
tele. Svatí jsou nejen stateční, ale i opatrní.
Don Bosco vykazoval i na jiném poli velikou pružnost.
Viděl, že Itálie směřuje k sjednocení malých států v jeden
307
|
|
4.6 Page 36 |
▲back to top |
veliký a věděl, že to přinese potřebu společné řeči. Nebude
to piemontština, ale toskánská „sladká mluva“ Dantova – již
tehdy obecně přijímaná za spisovnou italštinu. V Oratoři se
zatím mluvilo nářečím – piemontsky. Jen ve škole se pěs-
tovala spisovná mluva. Asi to navlékl sám Don Bosco přes
nějakého důvěrníka, že k němu přišla deputace chlapců –
studentů se žádostí, aby se italština zavedla povinně i mimo
školu. Don Bosco delegáty vyslechl a rád jim to přislíbil.
Chlapcům změnu řádně odůvodnil a oni ji přijali. Jen s učni
to dobře nešlo. Jednak to byli samí Piemonťané, potom jim
byly knihy celkem cizí. Také měli pocit, že si hrají na pány
a že když mluví spisovně, mluví nepřirozeně. Don Bosco
nenaléhal. Věděl, že čas všechno uvede na správnou míru.
V každém případě však bude moci vždycky poukázat na to,
že je Oratoř státotvorná a že vychovává hochy v duchu doby.
Den 13. února se stal památný tím, že najednou vzrostl
počet obyvatel o sedm výrostků od Porta Nuova. Tam bylo
nádraží a kluky se to tam jen hemžilo. Prodávali sirky, cídili
pánům boty, nabízeli se za nosiče zavazadel. Také kleli, pra-
li se, nadávali a sprostě mluvili jako „správní kluci“ podle
jejich představ. Don Bosco se mnohokrát marně pokoušel
navázat s nimi dialog, až nyní se mu podařilo přimět partu,
aby se dala na normální životní cestu. Nabídl jim, že jim dá
řemeslo, které jim zajistí slušný život. Ovšem musí k němu
do Oratoře. Stal se div – kluci to přijali.
Jejich příchod do Oratoře byl ve znamení nepořádku.
Přišli a protože tvořili dobře sehranou partu, podle toho se
i chovali. Mluvili si, kdy chtěli, mluvili také, jak chtěli. Dělali
různé naschvály asistentům, prostě nebylo to s nimi lehké.
Don Bosco vyzýval všechny k trpělivosti. Obložil milé vý-
tržníky svými svatými praktikami, něco udělaly nové do-
jmy, něco nová práce. Všichni nezůstali, ale nakonec pře-
ce jen podstata party vytrvala a přivykla novému způsobu
života. V květnu dokonce začali kapitulovat i v duchovním
smyslu. To se jeden z kleriků modlil k Panně Marii za jejich
obrácení a Panna Maria ho vyslyšela. Jeden za ním přišel
a říkal, že když se po požehnání modlili: „Velebeno budiž
její svaté a neposkvrněné Početí“, viděl Pannu Marii, jak mu
otvírala náruč dokořán a zvala ho k sobě. Byla z toho svatá
zpověď a i ostatní chlapci si dali říci.
Na březen Don Bosco připravil do tisku spisek „Alžbě-
ta neboli odměněná láska chudého.“ Jako přídavek tam byl
pastýřský list diecéze astijské o škodlivosti špatného tisku,
a vřele doporučující Katolické čtení. Don Bosco jeho uveřej-
něním zahájil další iniciativu, a to založení Spolku pro šíření
Katolického čtení a jiného katolického tisku. Již to měl v hla-
vě od roku 1859 a nyní tomu dal průchod. Členové spolku
sbírali peníze na podporu dobrého tisku a šířili jej mezi ne-
majetnými lidmi, v nemocnicích a podobně. Zase se našlo
hodně dobrovolníků z řad bohatých i chudých kněží i laiků,
kteří rádi podnik podpořili a starali se o jeho udržení.
35 Vždycky na straně církve
Půst začal v tom roce 1860 dne 22. února a opět všechny
tři oratoře začaly žít ve znamení postního vyučování ná-
boženství. V oratoři svatého Anděla strážného na Vanchi-
glia ukradli nějací zloději ze zvoničky zvonek, ale našel se
dárce. Monsignor Fransoni poslal z Lyonu 200 franků na
zakoupení nového, aby mohl svolávat chlapce do oratoře.
V oratoři svatého Aloise na Porta Nuova vyhráli terno tím,
že získali obecního učitele Jana Mosku pro svou obecnou
školu. Mosca to dělal pěkně a dlouho. Byl velice zbožný.
Když později onemocněl na hlasivky, odešel sice do ústraní,
ale studoval teologii a ve svých padesáti letech byl vysvěcen
na kněze. Zemřel osmdesátiletý roku 1904. V oratoři svaté-
ho Františka na Valdoku bylo všechno při starém. Dobře si
vedla přidružená konference svatého Vincence z Pauly, jak
vidno z referátu generálního předsedy konferencí hraběte
Cayse, kde velice chválí charitativní činnost mladých žáků
Dona Boska.
Zatímco na Valdoku a jinde běžel život celkem klidně,
Don Bosco prožíval veliké starosti spolu s papežem. Hod-
ně se za něho modlil. Pius IX. neměl žádný klid. Na hrani-
cích jeho státu se harašilo zbraněmi, uvnitř pracovali sektáři
a ustavičně pobuřovali lid. Nejvíce bolela papeže falešná
politika francouzského císaře Napoleona III., který naoko
papeže ujišťoval svou ochranou, ale za zády povzbuzoval
jeho nepřátele. Turín velkoryse financoval v církevním státě
činnost sektářů a bohužel se našli i mezi papežskými hod-
nostáři lidé, kteří předávali nepříteli důležité zprávy a lis-
tiny. Cavour se nestyděl přemlouvat kardinály Santiniho
a Antonelliho, aby nabádali papeže, aby se zřekl svého státu.
Kdyby se to podařilo, sliboval jim pro ně a pro jejich příbuz-
né velké výhody.
Don Bosco považoval za svou povinnost dávat při kaž-
dé příležitosti Svatému otci najevo svou příchylnost. V těch
dobách nebylo snadné korespondovat se Svatým stolcem
a muselo se to dělat přes osoby hodné důvěry. Don Bosco
věděl, kdo kdy pojede do Říma a používal těchto cest, aby
poslal papeži, římským kongregacím a různým osobám
dopisy. V Oratoři se denně modlili Otčenáš, Zdrávas a Slá-
va Otci za potřeby Svaté církve. Don Bosco často opakoval
svým: „Slovo Svatého otce nám musí být závazné ve všem
a vždy.“ Kněží a klerici potřebovali být informováni o životě
církve, a proto se papežské dokumenty četly při stole a Don
Bosco je dával překládat do italštiny.
Že se nestyděl hlásit se veřejně k církevnímu smýšlení,
dokázalo mimo jiné i dubnové číslo Katolického čtení „Ži-
vot a mučednická smrt papežů svatého Lucia I. a svatého
Štěpána I.“ péčí kněze Jana Boska. V knize dokazoval obec-
nou jurisdikci římských biskupů, jak ji formálně uznávali
svatý Cyprián a jiní. Uváděl příklady, jak v Římě světil pa-
pež biskupy a posílal je do jiných zemí a jak odvolával z úřa-
du ty, kteří nechtěli přijímat jeho prvenství v církvi. Nevá-
hal chválit jejich statečný postoj tam, kde se někdo odvážil
omezovat jejich činnost.
Na tomto místě don Jan Lemoyne v „Životopisných pa-
mětech kněze Jana Boska“, z nichž čerpáme i my, nás se-
znamuje se dvěma důležitými historiografy salesiánské
kongregace: s donem Dominikem Ruffinem a s donem Ja-
nem Bonettim. Ruffino již od roku 1859 velmi pečlivě za-
znamenával všechno, co Don Bosco řekl a dělal, prostě vedl
důkladnou kroniku Oratoře. Abychom si udělali představu
o jeho postavení v Oratoři, řekneme, že ve školním roce
1861–1862 vyučoval náboženství ve všech třídách gym-
názia, v roce 1862–1863 přednášel bohoslovcům církevní
dějiny, v roce 1863–1864 byl v Oratoři školním rádcem.
Také řídil všechno vyučování a v říjnu toho roku, jsa teprve
knězem rok, byl poslán Donem Boskem otevřít a řídit nový
308
|
|
4.7 Page 37 |
▲back to top |
salesiánský dům v Lancu. Don Jan Bonetti byl vysvěcen
o rok později – v roce 1864, ale po dohodě s Ruffinem i on
psal kroniku, ve které zachytil léta 1858–1863, kdy byl po-
slán učit do salesiánského ústavu v Mirabellu. I on byl skvě-
lý. Byl již v první salesiánské radě a velmi se zasloužil jak
o kongregaci salesiánskou, tak později o kongregaci Dcer
Panny Marie Pomocnice. Byl prvním redaktorem Salesi-
ánského věstníku. Nuže, don Lemoyne připomíná, že prá-
vě tyto dvě kroniky má před sebou při psaní a čerpá z nich.
Ujišťuje, že bude nadále citovat každého autora zvlášť a jen
když půjde o událost, o které mluví oba shodně, bude cito-
vat pramen pod názvem kronika. Bonetti je autorem i díla
„Pětadvacet let dějin salesiánské Oratoře“ (Cinque Lustri
di Storia dell’Oratorio Salesiano). My můžeme přidat, že to
jsou tři hlavní dějepisné prameny, na kterých později don
Lemoyne začal stavět své monumentální dílo „Životopisné
paměti“ (Memorie biografiche) a s tím můžeme pokračovat
v našem vypravování.
Don Ruffino píše: V prvních dnech ledna 1860 Don
Bosco v rozhovoru o bolestných zkouškách, jimiž prochází
církev a o italské politice, řekl: „Počkejme, co nám přinese
březen!“ To byla příčina, proč všichni zvědavě čekali na ten
měsíc. Události daly Donu Boskovi za pravdu.
Ve dnech 11. a 21. března bylo obyvatelstvo Toskánské-
ho velkovévodství a Emilie (pod tímto pojmem se rozumí
Vévodství parmské a modenské, plus takzvané legace – úze-
mí svěřená pod správu papežského státu), aby se vyjádřily
o tom, co si přejí. Hlasování dopadlo podle režie. Velikou
většinou se lid vyslovil pro připojení k Sardskému králov-
ství čili k Piemontu. Diktátor Emilie Farini a diktátor Tos-
kánska Ricasoli slavnostně oznámili králi Viktoru Ema-
nuelovi „vůli lidu“ a král provedl neméně slavnostně anexi
dvěma dekrety. Tím byly legace odňaty papeži definitivně.
V Turíně byla nařízena slavnostní iluminace, ale mimo ně-
kolika lidí nedal nikdo světla do oken. Nálada byla celkem
trapná. Ministerstvo žádalo turínskou kurii, aby se 25. břez-
na zpívalo v katedrále Te Deum, ale generální vikář Fissore
to odmítl učinit. Našli se však kněží, jeden turínský farář
a v Chieri dómská kapitula s rektorem semináře, kteří zpí-
vali Te Deum, ale Fissore je hned odvolal z úřadu. Bylo také
nařízeno slavnostní vyzvánění, ale povídaly se podivuhod-
né věci: V Miláně, jen co zatáhli za provaz, u jednoho zvonu
se utrhlo srdce a u druhého se strhal provaz. V Janově prý
se po prvním úderu rozpukl zvon, který vždycky zazníval
o národních slavnostech.
24. března byla předávka piemontských území Nice a Sa-
voje Francii, jak to bylo slíbeno císaři Napoleonovi za jeho
pomoc v lombardské válce. I tento přesun byl schválen lido-
vým hlasováním, jak chtěli páni nahoře.
4. dubna bylo v Turíně otevřeno jarní sezení parlamen-
tu. Předsedal mu generál Quaglia. Ale jen co oznámil jména
nových poslanců z připojených území, zavrávoral a svalil se.
Odnesli ho do přilehlé místnosti. Byl ošetřen lékařem, ale
dva dny nato mrtvice dokonala své dílo.
Don Bosco šel zatím v důvěře v Pána Boha dále. Aby
měl ulehčeny výlohy, podal na ministerstvo vnitra žádost
o povolení volné jízdenky na všech tratích království. Dost
možná, že tím chtěl vyzkoumat, jaké jsou na ministerstvu
city vůči Oratoři. Vnitro to postoupilo ministerstvu veřej-
ných prací a toto mu skutečně vyhovělo přímo přípisem ze
dne 22. března. Bylo to sice jen na rok, ale nový generální
ředitel drah Bona byl štědrý a i v dalších létech povoloval
jednu volnou jízdenku pro Dona Boska druhou pro jeho
průvodce. Dokonce někdy povolil i jeden nebo dva vago-
ny se 75procentní slevou pro Don Boskův podzimní výlet.
Vystupovalo se ve stanici Villanuova d’Asti. Don Bosco se
zase odvděčoval tím, že přijímal sirotky po zemřelých za-
městnancích železnic. Bona měl velký vliv ve všech mini-
sterstvech a Don Bosco v něm našel statečného přímluvce.
36 V jarních měsících
Na květen 1860 se připravovalo čtení „Angelina neboli hod-
ná dívka, znalá pravé zbožnosti k Panně Marii.“ Nyní se
mezi propagátory Čtení zařadil také florentský arcibiskup!
Připojení Toskánska k Piemontu usnadnilo toto spojenectví.
11. dubna poslal Don Bosco papeži další povzbuzení:
dopis se sedmi sty desíti podpisy svých synů a přidal ještě
obnos 163 lir jako dar na Haléř svatého Petra. Tento obnos
dala popravdě řečeno jedna dobroditelka, aby se za něj kou-
pila chlapcům chutná svačina, ale chlapci oratoriáni navrh-
li, aby se to poslalo Svatému otci na důkaz, že jsou s ním.
Tak se i stalo. Don Bosco v přiloženém dopise papeži psal,
že „na církev v brzké době dopadne další rána, takže mnozí
dobří budou dezorientováni. Církev bude muset být chrá-
něna za cenu krve obhájců, ale dočká se nového triumfu.“
Snad to byla narážka na papežské dobrovolníky a na kano-
nizaci japonských mučedníků.
K jaru čekala i Dona Boska jedna radost. Rua skončil te-
ologická studia a bylo otázkou času, kdy bude vysvěcen na
kněze. Neměl však kanonický věk a musela se žádat dispens
z Říma. Dal ji ochotně kardinál Marini přípisem ze dne 20.
dubna. Ale nebylo ji možno použít, protože zase scházelo
královské „placet“, a tak musel Rua čekat ještě dva měsíce.
Ruffinova kronika informuje, že Don Bosco v dubnu ně-
kolikrát opakoval, že někdo z domu v tom měsíci zemře.
V Oratoři zemřel čtrnáctiletý Alexander Trona. Vstoupil do
Oratoře teprve 8. dubna ještě se svým bratrem. O Bílé neděli
byl po sedmi letech zase u svaté zpovědi a u svatého přijí-
mání – doma měl špatné prostředí, druhý den se rozstonal
a do týdne zemřel na tyfus. Asi si nákazu přinesl z domova.
V domě se hodně mluvilo o těchto předpovědích. Klerik
Francesia se ptal Dona Boska, jak dochází k těmto vědo-
mostem. Řekl, že ho to moc stojí. Asi to vykupoval nějakou
zvláštní bolestí a v každém případě modlitbou. Jindy řekl:
„Je to tak: Vidím před sebou více cest a po každé jde někte-
rý chlapec. Potom vidím cesty přeťaté příkopem v určitých
délkách a často je nad příkopem napsáno datum smrti: rok,
měsíc a den.“
Gastini se ho jednou ptal, jak on, v kolika letech zemře.
Don Bosco mu řekl, že v sedmdesáti. Skutečně Gastini ze-
mřel ve svém sedmdesátém roce věku asistován donem
Ruou. Předtím nesčetněkrát v próze i ve verších opakoval
při různých příležitostech Don Boskova proroctví.
Don Bosco viděl zřejmě dopředu tolik věcí. Don Ruffino
napsal do své kroniky: 25. dubna Don Bosco řekl, že dvě
věci jsou rozhodnuty: pád Sicílie a odchod klerika Caste-
llana do nebe.“ Obojí řekl soukromě a obojí se stalo. Klerik
byl churav, odešel domů a tam zemřel. O Sicílii si povíme
za chvíli.
309
|
|
4.8 Page 38 |
▲back to top |
Mezitím dne 17. května děkoval kardinál Antonelli jmé-
nem Svatého otce Donu Boskovi a jeho chlapcům za vzác-
ný dar a za modlitby. V květnu se podstatně rozšířil počet
členů Společnosti svatého Františka Saleského. 1. května
zasedala rada a přijala hochy: Petra Capru, Pavla Alberu,
Jana Garina a Gabriela Moma. Dva dny nato bylo další se-
zení a mezi salesiány byli přijati klerici: Dominik Ruffino
a František Vaschetti, dále hoch Eduard Donato – celkem
tedy sedm nových. Všichni patřili mezi nejlepší v Oratoři
a vynikali čistotou mravů, zbožností, pílí a rozhodnou vůlí.
O nerozhodné a o lidi slabé vůle Don Bosco nestál.
Na rozhraní dubna a května se konala v Oratoři duchov-
ní cvičení a Don Bosco po celý měsíc den co den dával spo-
lečenství duchovní kvítek na každý den.
Zatím se splnila další předpověď. Garibaldi se zmocnil
fingovaným násilím dvou parníků a nalodil se s tisícem
dobrovolníků poblíž Janova. Cavour mu dodal tajně zbraně
a peníze. Dne 11. května chráněn anglickými loděmi přistál
v Marsale. Sicílie, připravená propagandou emisarů, povsta-
la proti vládě krále Ferdinanda II. a Garibaldi po několika
vítězných bitvách vstoupil 28. května do Messiny. Neapolské
válečné lodě se mu vzdaly bez boje. Ferdinand byl příliš sla-
bý, aby se zmohl na vážnější odpor.
Tím byl papežský stát prakticky obklíčen a každý cítil, že
teď je řada na něm. Nyní se hrnuli pod papežské prapory
katoličtí chlapci z různých národů. Hlavně to byli šlechtičtí
synci z Francie a Belgie. Kardinál Antonelli řekl některým,
aby si přinesli doporučení od Dona Boska. Bylo to spíše, aby
je odradil. Věděl dobře, že Don Bosco není válečnicky na-
laděn a že se dívá na věci více z hlediska víry než z hlediska
světa.
37 Don Bosco v Bergamu
6. května se Don Bosco vydal na cestu do Bergama. Ber-
gamsko patřilo k Lombardii a vynikalo učeným klérem.
Snad právě proto byl tento klér terčem revolucionářských
útoků. Před rokem tito vnikli do arcibiskupského paláce
a dokonce ztloukli biskupa. Na zdech bylo možno číst ná-
pisy: „Smrt kněžím!“ Nedělal to jen nízký lid, ale i vládní
úřady všelijak tupily kněze. Kněží byli veřejně voděni do
žalářů pod banálními záminkami, že třeba sbírají na „Ha-
léř svatého Petra“. Ve všem se viděla reakce. Don Bosco se
vydal do Bergama, aby potěšil tamního biskupa monsignora
Petra Speranzu. Když se po několika dnech vrátil do Turína,
vypravoval chlapcům své zážitky na pokračování a klerik
Bonetti je zachytil perem.
Don Bosco nejdříve vypravoval, jak jel vlakem. V kupé
byli tři. V jedné stanici ten třetí vyšel ven. Nechal tam svá
zavazadla, snad se zapovídal v jiném vagóně a dlouho nepři-
cházel. Ten, který zůstal, si koupil noviny „Opinione“ a na-
bízel je také Donu Boskovi. Ten odmítl, načež se mezi nimi
rozpředla debata o škodlivosti čtení časopisů, které tupí cír-
kev, nadávají na kněze, atd. Dotyčný nejdříve nechtěl rozu-
mět, ale potom to došlo tak daleko, že uznal a ještě se Donu
Boskovi vyzpovídal. Byla to dlouhá zpověď: od Magenty až
do Milána. Ten třetí nepřicházel, což byla zřejmě Boží Pro-
zřetelnost, jak Don Bosco neopomenul zdůraznit. Objevil
se teprve v Miláně, a to jen aby se rozloučil. „Někdo by se
mě mohl zeptat: Jak to, že Don Bosco zpovídal v cizí diecé-
zi,“ řekl. A hned odpověděl: „Don Bosco může zpovídat na
celém světě. Vyžádal si k tomu jurisdikci od samého Svaté-
ho otce. Ten mu to rád dovolil.“
V Bergamu na nádraží chytil nějakého chlapce a chtěl,
aby mu ukázal cestu do biskupského paláce. Kluk se dal
do křiku a utekl. Jel tedy kočárem. Tam bylo zase „ouvej“,
neboť vozka neznal piemontské peníze. Tak se „učítali“, až
nakonec musel za něj zaplatit pan biskup. Biskup byl nadšen
návštěvou a dělal Donu Boskovi pomyšlení. Večeřet Don
Bosco nechtěl, bylo mu dobře i tak. Před spaním byl bis-
kup zvyklý jít do kaple a pomodlit se růženec. Don Bosco
šel s ním. Biskup nesl světlo a vedl hosta úzkou chodbičkou.
V tom Don Bosco narazil hlavou do stropu a byla z toho
první zastávka. Potom zase přeskočil dva schody najednou
a div, že nepovalil biskupa. Po růženci ho pan biskup vedl
přes dva sály do třetího, ještě nádhernějšího. Bylo tu jako na
zámku. Nejhorší však bylo, že ho chtěl uložit do postele, do
které by se podle odhadu Dona Boska vešlo jistě šest osob.
On však nechtěl. Raději si prý lehne na sofa. To zase nechtěl
připustit pan biskup a nakonec musel Don Bosco do poste-
le, ve které předtím spal sám rakouský císař. A když již ležel,
pan biskup klepal znovu, jestli prý mu něco neschází. Chtěl
se také přesvědčit, jsou-li u svíčky sirky.
Další dobrodružství ho čekalo druhý den. Fakt, že ho
pan biskup dal zvlášť dovézt do dómu, vzbudil zvědavost
kostelníků. Ti mu hned vyměnili kalich, dali mu parádní
ornát a musel si vybrat oltář. Potom zase chtěli, aby se za-
psal do pamětní knihy. On jen napsal: „U oltáře blahoslave-
né Panny Marie sloužil mši svatou kněz.“ Oni ale chtěli, aby
tam napsal také své jméno. Když napsal „Bosco“, bylo vidět,
že vůbec nevědí, kdo je Don Bosco, ale dělali, jako by to měl
být nějaký kardinál, který přijel na zapřenou. Dokonce mu
říkali Eminence, potom zase Excelence.
U biskupa ho čekala snídaně. Tam již byl nějaký pan fa-
rář, který zamýšlel v Bergamu založit konferenci svatého
Vincence z Pauly. Don Bosco mu měl dát instrukce, jak se
to dělá. Dohodli se, že farář svolá večer nejlepší jinochy
a že se dohodnou. Tak se i stalo. Přišlo jich osmnáct a Don
Bosco dal konferenci do pohybu.
Jiné překvapení ho čekalo u oběda. Mezi jídlem přiběhl
posluha se zprávou, že právě přišel z vězení páter Bagini.
Ten skutečně vešel a hned běžel políbit monsignorovi ruku.
Vypravoval, jak se mu vedlo. Zavřeli ho na skoro tři měsí-
ce proto, že dal vytisknout obrázek s modlitbou za pape-
že a s výzvou, aby lidé přispívali na „Haléř svatého Petra“.
Toho rána měl soudní stání, po kterém však byl propuštěn.
Myslel, že za něj Don Bosco intervenoval a moc mu děko-
val. Don Bosco se bránil, ale marně. Nyní zde byla nesnáz.
Během oběda se ukázalo, že bude třeba propuštěného kněze
uvést zpět do farnosti, ale biskup sám se bál s ním jít, pro-
tože vládní kruhy sledovaly každý jeho krok a všechno by
vykládaly ve zlém. Don Bosco se nabídl, že půjde s panem
farářem sám. Biskup byl rád, protože věděl, že se návrat
uvězněného kněze neobjede bez slavného vítání ze strany
farníků, což vzbudí nelibost liberálů.
Druhý den skutečně vyjel z Bergama kočár a v něm něko-
lik kněží. Již cestou se objevil jezdec na koni a ptal se, zda
je v kočáře farář z Terna. Když slyšel, že ano, obrátil koně
a ujížděl zpět. Potom se povyk stupňoval, lidé vybíhali ze
stavení, kluci běželi za kočárem. V Ternu již byla spousta
310
|
|
4.9 Page 39 |
▲back to top |
lidí, takže bylo obtížné dostat se ke kostelu. Vyzvánělo se
všemi zvony, prostě bylo „narváno“. Pan farář, když se oci-
tl mezi svými ovečkami, začal plakat a nebyl schopen slova.
Bylo třeba, aby někdo z kněží šel na kazatelnu a něco řekl.
Nikdo nechtěl, a tak tam musel jít Don Bosco. Šel tam jen
tak. Piemontský klobouk v ruce, pláštík přehozený přes ra-
meno, mluvil opatrně, ale vřele. Doporučoval, aby si lidé vá-
žili kněze, aby ho poslouchali, byli mu vděční a aby všichni
měli vzájemnou lásku a zachovávali jednotu. Po slavném Te
Deum se šlo ven na volné prostranství. Národní garda děla-
la pořádek, ale i tak bylo třeba autoritativního slova. Tu zase
Don Bosco se cítil generálem jako mezi svými kluky v Tu-
ríně. Vystoupil na farskou zídku a nadiktoval přesný pro-
gram. Pan farář si musel stoupnout ke zdi a farníci jeden po
druhém šli a podávali mu ruku. On dále plakal, ale nakonec
se všechno šťastně skončilo a také liberálové byli spokojeni,
když viděli, že nedošlo k povstání a že se lid v pokoji rozešel.
Po této štrapaci jel Don Bosco ještě do Bottanuca na-
vštívit seminář. To nebylo vlastní sídlo semináře, ale klerici
filosofové a bohoslovci tam bydleli, protože v pergamském
semináři byli ještě francouzští vojáci.
Potud Don Bosco chlapcům. Jen jim neřekl, že v zákuli-
sí pracoval proti ternskému faráři jeden špatný kněz, který
sídlil v jeho farnosti. Biskup však v té věci udělal pořádek
a pod pohrůžkou suspense poručil dotyčnému opustit far-
nost. Don Bosco měl s biskupem ještě více věcí k projed-
nání. Mimo jiné mu slíbil, že bude mít příští rok pro jeho
seminaristy duchovní cvičení. Také ho měl k tomu, aby dal
své lidi studovat na státních školách, protože časem nebude
možné učit jinak než na základě veřejných zkoušek. Biskup
nebyl o tom přesvědčen a myslel, že se časem všechno vrá-
tí do starých kolejí. Don Bosco ho přesvědčoval, že tomu
tak nebude. Je třeba se na to připravovat. Monsignor mu po
několika letech napsal: „Měl jste pravdu, bohužel je pozdě.“
38 Po návštěvě z Bergamu
Třebaže byl Don Bosco mimo Oratoř jen několik dní, schá-
zel tam. Mimo jiné se stalo v jeho nepřítomnosti neštěstí.
Dva chlapci, bývalí chovanci Oratoře, pracovali ve městě
u zedníků. Zřítilo se lešení a oni zůstali pod troskami, jeden
mrtev a druhý s rozbitou hlavou. Toho převezli do nemoc-
nice Cottolenga, ale od pádu ještě nepromluvil a nepřišel
k vědomí. Don Bosco ho navštívil a hle! Podle kroniky pa-
cient, když Don Bosco vstoupil do pokoje, procitl a zvolal:
„Don Bosco? Don Bosco?“ Dobrý otec k němu přistoupil
a hoch byl tak dobře při vědomí, že se mohl vyzpovídat.
Potom světec obcházel další nemocné a když se vrátil, chla-
pec právě dodýchal. Boží zásah byl všem přítomným docela
zjevný. Stalo se to 14. května.
Na tomto místě má don Lemoyne zajímavou poznámku.
Říká, že se Don Bosco stále modlil, ale tak, že navenek vy-
padal zcela normálně, jinak než jiní svatí. Pěstoval „aktivní
modlitbu“, to je: žil v ustavičné činnosti a zároveň v plném
spojení s Bohem a všechno dělal v jeho službě a v té radosti,
že se plní svatá Boží vůle. Přesně tak, jak to píše svatý Fran-
tišek Saleský: „Existuje jistý druh modlitby velice snadné,
velice užitečné a ta je v tom, že si zvykneme žít svou duší
stále v Boží přítomnosti, ale tak, že je to spojení důvěrné,
prosté, jednoduché a dokonalé. Jak vzácná je taková mod-
litba!“
Skutečně Don Bosco dělal všechno s naprostou jedno-
duchostí. Stále myslel jen a jen na Boží věc a žil pro ni. Tak
18. května hovořil s kleriky o tom, jak by bylo potřebné, aby
zde byli vhodní kněží pro pastoraci vězňů. Bylo to v jídelně
a kolem něho stáli klerici. Vzal ruku klerika Ruffina, opřel
si lokty o stůl a jeho ruku si přitiskl na čelo. Řekl: „Odva-
hu! Potřebuji, aby tvá ruka zesílila, aby se dovedla ohánět
kosou.“ Zřejmě narážel na evangelní práci, která ho čekala.
Těžce, ale s naprostým klidem prožíval veřejné události.
Jednoho dne řekl: „Jsme teprve v začátcích.“ A to již byla
Itálie v plném varu. Tisk si psal, co chtěl. Nadávalo se ve-
řejně na církev, na papeže, na biskupy. V nově připojených
územích se narychlo zaváděly piemontské zákony, řádilo se
proti klášterům a nikdo nesměl uveřejnit žádný římský do-
kument bez státního dovolení. Za každý přestupek se hro-
zilo těžkými tresty a nejeden kněz nebo biskup putoval do
vězení nebo byl vyvezen ze svého místa jinam.
Tak přivezli 21. května do Turína pisánského kardinála
Corsiho. Protestoval proti pronásledování a Cavour ho za
to dal deportovat a zavřít do kláštera lazaristů. Hlídat ho
měl tamní abbé Vacchetta. Kardinál řekl dotyčnému, že si
bude počínat jako Ježíš před veleradou: neotevře ústa, aby
se ospravedlňoval. Jeho soudcem je jedině Bůh. Jemu se
budou zodpovídat i ti, kteří ho chtějí soudit. Vacchetta mu
dával dovolení vycházet do města, ale kardinál se považo-
val za vězně a nikam nešel, leda z donucení. Don Bosco ho
navštívil v jeho internaci hned druhý den po jeho příjezdu.
Mluvili spolu dvě hodiny.
24. května Don Bosco řekl, že jeden chlapec zemře. Nic
určitého neřekl, ale Ruffino hned sedl a zapsal do své kroni-
ky jména churavých s otazníkem: „Je to někdo z nich?“
V ty dny Dona Boska potěšil dopis od Svatého otce, ve
kterém mu děkuje za dopis a dar. Na červen se připravovalo
čtení „Alexius, mladý artista“ s přidáním některých vzdělá-
vacích příkladů. A na červenec „O věrném zachování cír-
kevních přikázání“. Na obálce stálo velkým písmem: „Kdo
neposlechne církev, ať je ti jako pohan a publikán!“ Demo-
kratický řád sice dovoloval takto mluvit, ale následky si mu-
sel každý nést sám.
39 Mraky nad Oratoří
„Buď statečný a silný!“ řekla Jeníkovi Boskovi vznešená
Paní ve snu v jeho devíti letech. Všichni kolem viděli jeho
statečnost a obdivovali ji. Ať se dělo, co dělo, Don Bosco zů-
stával klidný a neoblomný. „Je Bůh v Izraeli! Buď klidný!“
tak říkával druhým, tak říkal sobě. Jeho statečnost byla pro-
vázena spravedlností a opatrností. Co však nejvíce udivova-
lo, bylo to, že v tak bouřlivých dobách dovedl vždy všude
vystupovat naprosto důsledně jako katolický kněz a přitom
si zachovat i naprostou čestnost loajálního občana. Měl rád
vlast i církev a tyto dvě lásky dovedl podivuhodně skloubit
dohromady.
Svatý Petr, první papež, vybízel křesťany k poslušnosti
vůči vládním autoritám a nikdy je nenabádal k násilnostem
vůči násilníkům. „Všechny respektujte, Boha se bojte a králi
vzdávejte úctu!“ A přece tím králem byl Nero. Stejně smýš-
lel náš světec. Tak vychovával své hochy. Učil je přijímat
311
|
|
4.10 Page 40 |
▲back to top |
v Oratoři nositele moci s úctou a rád pomohl, když bylo tře-
ba hojit rány vzniklé následkem přírodních katastrof. Ne-
bránil se styku s úřady, jen když po něm nechtěli nic proti
svědomí. Modlil se za krále, za jeho rodinu, za všechny, kdo
drželi v rukou otěže vlasti. Vyprošoval jim shůry světlo, ale
nezacházel do rozhovorů o politice. Klerikům říkal, aby se
drželi stranou od takových věcí a aby nikdy na veřejnosti
nečetli noviny. Byl opatrný na slovo a nedával nepřátelům
do rukou cokoliv, co by se mohlo obrátit proti němu a jeho
dílu. Všichni věděl, že je vždy s církví a že poslušnost k pa-
peži a biskupům patří mezi jeho náboženské povinnosti.
To si mohl vždy obhájit, ale jinak chtěl mít čisté ruce. Ří-
kal: „Doba je zlá, nepřítel má v ruce meč a jediným úderem
může odejmout možnost konat dobré.“ Ale to jej zcela ne-
ochránilo před podezíravými zraky. Ano, v roce 1860 začal
boj proti Oratoři.
Přes všechno dobré, co konal, někteří státní činitelé poja-
li podezření, že Oratoř je centrem protistátní činnosti. Byli
šplhouni, kteří, aby se vemluvili do přízně ministrů, mluvili
o Oratoři nepříznivě. Nadhazovali, že Don Bosco má styky
s arcibiskupem, s jezuity, s kardinálem Antonellim, s Piem
IX., ano, dokonce s Rakouskem a že připravuje odboj pro-
ti novému uspořádání státních věcí. Někteří podezřívali, že
kdoví, zda není v Oratoři tajný arzenál se zbraněmi a nemá-
-li Don Bosco v úmyslu ozbrojit své hochy a poslat je do
boje proti revoluci.
Nový ministr vnitra Farini byl na svých schůzkách s re-
volucionáři naváděn, aby skočil do Oratoře a odkryl její
pravou tvář. Prý se tam jistě najde usvědčující materiál. Fa-
rini sám byl dirigentem revoluce. Nyní zrovna psal 4. část
své knihy „Dějiny římského státu“, nemohl mít tedy dale-
ko k podobným dohadům. Tak se stalo, že policie dostala
rozkaz hlídat Dona Boska. Nebylo to poprvé, protože již
v začátcích Oratoře hlídala policie Dona Boska, ale to bylo
z popudu jednotlivců, nebo to bylo výsledkem horlivosti
městské rady. Vždycky nakonec zasáhla vyšší moc, třeba
král nebo lidé z jeho okolí. Ale nyní to byl sám stát, který
na něho upřel své zraky. Don Bosco něco tušil, protože se
mu začaly ztrácet dopisy. Na poštách začínala fungovat ja-
kási „ověřovací oddělení“, která měla sledovat adresy a ko-
respondenci s osobami politicky podezřelými. Nic nevadilo,
že ústava takové věci nepřipouštěla. Potom byl Don Bosco
upozorněn, že se proti němu zaměřila zednářská lóže. Jeden
vysoký funkcionář z ministerstva vnitra mu důvěrně sdělil,
že bylo rozhodnuto zavřít oratoře.
Týden nato spustily palbu antiklerikální noviny. Oratoř
byla napadána přímo jako hnízdo kontrarevoluce a žádalo
se, aby bylo toto hnízdo vypáleno. V Gazzettě del Popolo si
mohli Turíňané přečíst: „Oratoř svatého Františka Saleské-
ho je reakční centrála. Ministerstvo nebude moci být klidné,
dokud tato centrála nebude zneškodněna.“ Tak se zpracová-
valo veřejné mínění a upravovala se cesta k zásahu. Kdyby
se našel sebemenší kompromitující materiál, již by zde byl
právní důvod k uzavření Oratoře. Don Bosco by skončil ve
vězení, nebo by mu mohl být nařízen nucený pobyt. Tak se
Oratoř, kterou Don Bosco po 19 let s nesmírnou obětavos-
tí budoval, ocitla najednou ve smrtelném nebezpečí. Don
Bosco o všem věděl, ale zůstal klidný. Čekal na zásah Panny
Marie.
Konečně dal Farini pokyn polici, aby provedla domov-
ní prohlídku v Oratoři. Nebyl v tom sám. Jeho komplicem
byl ministerský předseda hrabě Kamil Cavour. Ten byl ještě
více vinen. Jeho povaha byla taková: Hezké úsměvy, samé
komplimenty, ale potom za zády nepěkný čin. Cavour měl
nejméně důvodů stavět se proti Don Boskově Oratoři. Znal
jeho instituci od počátku. Mnohokrát se s Donem Boskem
setkal a znal jeho čestnost. Mnohokrát mluvil s jeho chlap-
ci a znal jejich vlastenecké smýšlení. V počátcích Oratoře,
když ještě nebyl tak velkým pánem, se zúčastňoval slavností
v Oratoři, zvláště procesí o slavnosti svatého Aloise. Míval
při něm v jedné ruce rozsvícenou svíci a v druhé zpěvník.
Kolikrát zval Dona Boska na oběd a trávil s ním v rozhovo-
ru o Oratoři dlouhé hodiny, hlavně o jeho výchovné meto-
dě, kterou schvaloval. Přesto Cavour podlehl nátlaku sektá-
řů. Jen po straně řekl, jak se to Don Bosco důvěrně dověděl:
„Bude to zbytečné, Don Bosco je mazanější než my.“
Bezprostřední popud k perzekuci dal dopis arcibiskupa
Fransoniho z Lyonu. V něm monsignor sděloval Donu Bos-
kovi, že má v úmyslu poslat svému kléru důvěrný pastýřský
list s pokyny, jak se mají zachovat v některých těžkých situ-
acích. Prosil ho, aby mu sdělil bezpečnou cestu, jak by pas-
týřský list doručil bez nebezpečí, že padne do nepovolaných
rukou. Kdyby to neuznal za vhodné, ať mu to také sdělí, a to
co nejdříve. Dopis nedošel. Po nějakém čase psal arcibiskup,
že „bohužel nemá odpověď, ale již ji ani nepotřebuje, proto-
že instrukce poslal jinou cestou.“ Teprve po letech se Don
Bosco dověděl, co od něho představený chtěl. Proto také
netušil, že dopis je zabaven a že se proti němu chystá úder.
Několik dní před prohlídkou měl Don Bosco sen, který
vypravoval. Zdálo se mu, že do jeho bytu vniklo několik
mužů a všechno mu zpřeházeli. Hledali hlavně dopisy. Je-
den z nich, který vypadal slušně, mu řekl: „Proč jste nechal
ty dopisy z Říma a z Lyonu jen tak? O některých ani nevíte,
kam jste je založil. Vždyť to může být zneužito proti vám
i proti nim. Měl jste je odstranit a neměl byste nyní nepří-
jemnosti.“ Don Bosco vypravoval tento sen, smál se mu
jako hře fantazie, ale přece jen dopisy vzal a uklidil je. Neby-
lo tam nic politického, ale i tak se daly zneužít a překroutit.
Dal je některým naprosto spolehlivým chlapcům a ti je od-
nesli. Bohužel, někteří ze strachu dokumenty zničili a jiné se
dostaly kdoví kam a již se nevrátily. Tak se stalo, že řada dů-
ležité korespondence s Piem IX., s arcibiskupem Fransonim
a s některými ministry minulých vlád, ale i různé Don Bos-
kovy poznámky, týkající se jeho snů, různých milostí Panny
Marie a vůbec všechno, co mohlo být jakkoli zneužito, vzalo
za své. Některé věci měl u sebe Buzzetti, ale i on ty věci spá-
lil ze strachu o Dona Boska. U jiných se zapomnělo místo,
kam to bylo uloženo. Jen něco málo se po létech našlo pod
jedním trámem kostela svatého Františka Saleského.
Ze všeho je vidět, že se s úklidem spěchalo a nebylo
možno všechno dobře promyslet. Škoda. Ona osobnost ze
snu ukázala Donu Boskovi dokonce místa, kde jsou dopisy
uloženy a Don Bosco byl překvapen, že právě tam policisté
hledali.
Později Don Bosco napsal krátké promemorie – pamět-
ní spis, v kterém zachytil pro poučení budoucích generací
průběh jedenácti takových perzekucí v Oratoři. Snad měl
v úmyslu tento spis ještě rozšířit o další úvahy, hlavně o dě-
jinný rámec událostí, ale spisek zůstal neúplný, buď že se
k tomu nedostal nebo nepovažoval za moudré dále psát.
Uvedeme aspoň začáteční myšlenky.
Začíná odůvodněním, proč píše. Byl vícekrát od lidí
požádán, aby ty věci zachytil perem. Činí tak pro poučení
svých synů, kdyby se během života dostali do podobných
312
|
|
5 Pages 41-50 |
▲back to top |
|
|
5.1 Page 41 |
▲back to top |
situací. Nečiní si nárok na naprostou pravdu. Může psát jen
subjektivně. Kdyby snad někomu ukřivdil, již předem jako
kněz odvolává své domnění.
Zdůrazňuje však jednu zásadní věc. Ví ze zkušenosti, že
je rozdíl mezi vysoko postavenými, kteří určitou věc naři-
zují a níže postavenými, kteří rozkaz uskutečňují. Ti druzí
jsou obyčejně lidé, kteří nemají charakter a snadno ženou
opatření do krajnosti z toho důvodu, aby si vysloužili po-
chvalu a postup. Jinak je tomu u těch vysoko postavených.
Ti vydávají nařízení a nebojí se tolik. Nemají nad sebou
toho, kdo by je ohrožoval, a proto slyší snadněji důvody
a mění svá rozhodnutí. Dále jim záleží na tom, aby vypadali
jako slušní lidé, kteří nechtějí nikomu škodit. Dá se s nimi
mluvit. Proto je lepší nechodit za kovaříčkem, když se může
jít přímo za kovářem. S velkými je snadnější domluva. Dále
není dobré vysvětlovat něco písemně. Lepší je osobní setká-
ní, kde několika větami lze ukázat, že jsme neměli žádných
zlých úmyslů, kdežto dopis a podobně se nepřijímají dobře.
V osobním rozhovoru snadněji obhájíme svou věc.
Spisek končí krátkým popisem obecného stavu situace,
ve které se církev ocitla v roce 1860, jak již jsme sami o tom
vypravovali.
40 Domovní prohlídka
Bylo to 26. května v předvečer svatodušních svátků. Den
předtím udělala policie domovní prohlídku v bytě dvou je-
zuitů: P. Protasiho a P. Sapettiho. Oba byli den a dvě noci
zavřeni v podzemí paláce Madamma.
Don Bosco kolem druhé hodiny odpolední šel od oběda
do svého pokoje, když tu se musel zastavit s nějakou ženou.
Přiváděla do Oratoře chlapce a odevzdala mu dopis od mi-
nisterstva vnitra, kde se Donu Boskovi děkovalo za přijetí
chlapce a sdělovalo, že mu ministerstvo uděluje jednorázo-
vý příspěvek ve výši 100 lir.
Zatímco Don Bosco stál a četl dopis, vstoupili do Ora-
toře tři pánové a že prý chtějí mluvit s Donem Boskem.
Řekli také hned proč. Přicházejí vykonat policejní pro-
hlídku Oratoře. Don Bosco zůstal klidný a ptal se pánů na
jména. Představili se jako advokát Grasso, delegát veřejné
bezpečnosti, advokát Tua a advokát Grasselli. „Máte nějaký
úřední papír?“ ptal se Don Bosco. „Přece ústava zaručuje
bezpečnost příbytku a nemůže kdokoliv přijít a hospodařit
v cizím!“ Páni se zarazili, ale řekli, že to není potřebné. Don
Bosco však trval na svém právu.
Zatím se porůznu vloudilo do Oratoře 18 policistů. Ně-
kteří byli v uniformách, jiní v civilu, někteří z nich hlídali
vchody, jiní začali obsazovat klíčová postavení. Don Bosco
trval na tom, že nedovolí, aby se cokoliv dělo, dokud nebude
mít v rukou doklad, že nejde o vloupání, nýbrž o výkon ve-
řejné moci. Prohlásil, že bude volat o pomoc, že zalarmuje
všechny hochy, dá zvonit na poplach, případně dá vetřelce
vyhnat z Oratoře silou. Páni neměli nic v rukách a po del-
ším dohadování uznali, že takto nebudou moci přistoupit
k prohlídce. Jeden z nich musel jít na policejní ředitelství
pro rozkaz, který tam nechali. Znamenalo to zdržení asi půl
hodiny.
Mezitím byl v Oratoři poplach. Chlapci byli sice již ve
třídách a v dílnách, ale přece sem tam někdo ještě dobíhal.
Také se začínali vracet chlapci z práce ve městě. V krátké
době šlo od úst k ústům, že je v Oratoři policie a že chtějí
Dona Boska zavřít do vězení. Mezi chlapci nastalo zděšení.
Ten plakal, ten mu chtěl jít na pomoc, v krátké době byl po-
kojný dům vzhůru nohama a představení celkem bezmocní.
Klerik Cagliero, který byl přítomen příchodu policie, dostal
od Dona Boska rozkaz jít všechny ubezpečit, že se nic ne-
děje, ať jsou klidní. Don Bosco sám starším chlapcům, kteří
vyšli ven a nabízeli se mu na pomoc, řekl, aby zaručili po-
řádek a klid mezi ostatními. Tak jeho slovo zapůsobilo, že
nedošlo k ničemu, co by se nedalo napravit.
Konečně dotyčný pán přišel a přinesl písemný rozkaz.
Delegát si nasadil přes rameno úřední šerpu a jménem zá-
kona oznámil, proč policie vnikla do domu, načež Donu
Boskovi předložil rozkaz. Ten jej přelétl očima a bylo mu
všechno jasné, i to, proč mu rozkaz nedali dřív. V rozkaze
se nařizovala domovní prohlídka u doktora Jana Boska, ale
také u kanovníka Ortaldy, u dona Cafassa a u hraběte Ca-
yse. Důvod: podezření ze styků s jezuity, s arcibiskupem
Fransonim a s papežským dvorem. Zabavit všechno, co by
mohlo dosvědčit jakýmkoliv způsobem vinu.
Nyní již Don Bosco nemohl nic namítat, ale musel nechat
pány vykonat rozkaz. Vyzval je, aby s ním šli do jeho bytu.
Policisté se zatím rozešli po celém domě. Obsadili i všech-
ny záchody a každý, kdo tam potřeboval jít, byl podroben
prohlídce, aby tam snad nehodil vlastizrádné dokumenty.
Bylo to směšné a trapné zároveň. Dona Boska se zmocňova-
lo rozhořčení, ale musel se ovládat, aby neřekl pánům něco
ostrého. Něco si přece neodpustil. Když přišel k svému bytu,
nad kterým byl na zdi nápis: „Buď pochváleno jméno Ježíš
a Maria“, sundal si biret, hlasitě pronesl ta slova, potom se
obrátil na své průvodce a zavelel: „Všichni smeknout!“ Ti se
nejdříve k ničemu neměli, ale na tak jasný povel poslechli.
V pokoji byla provedena ponižující prohlídka především
na osobě majitele bytu. Kapsy, okraje kleriky, kalhoty, tílko,
všechno bylo důkladně prohlédnuto a samozřejmě také zá-
pisníček a peněženka. Potom přišel na řadu koš na odpadky.
Každý papírek, každá zmačkaná obálka, všechno rozbalili
a důkladně prostudovali. Potom šli k psacímu stolu a proces
se opakoval. Konečně se našel závažný dokument. Byl dato-
vaný z papežského státu a byl dokonce latinský. Don Bosco
však pány pohotově ujistil, že ten dopis již byl vydán tiskem
a přeložen do italštiny. A nabídl jim příslušný výtisk Kato-
lického čtení. Byl to papežský list, o kterém jsme již psali.
Prohlížitelé se nakonec spokojili s překladem, a tak byl ori-
ginál uchráněn před zabavením.
Díky Don Boskově pohotovosti něco přece uniklo slídi-
vým zrakům inkvizitorů. Na stolku ležel telegram, vlastně
opis telegramu, který Donu Boskovi dal jeden bývalý cho-
vanec, v té době telegrafista na poště. Telegram byl šifrova-
ný a dotyčný neznal jeho obsah. Jen z pouhého zájmu si to
opsal. Don Bosco telegram vyluštil: „Garibaldimu nic nedá-
vat, ale také nebránit, aby si vzal.“ Týkalo se to jeho sicil-
ské akce, s kterou Piemont neměl oficiálně nic společného.
Nebezpečí bylo v tom, že telegram mohl Dona Boska uvést
do podezření, jaké má styky a mladého telegrafistu připra-
vit o místo pro porušení poštovního tajemství. Naštěstí se
podařilo Donu Boskovi shrábnout telegram šikovně se stolu
a udělat z něho kuličku a tu přišlápnout botou, takže unikla
pozornosti.
Nakonec došlo na knihovnu, odkud pánové vyndávali
všechny knihy a byli tedy notně zaprášeni. Don Bosco je
313
|
|
5.2 Page 42 |
▲back to top |
litoval. Sem tam padl i nějaký ten vtip. Samozřejmě se nic
nenašlo, a tak prohlídka skončila neúspěchem. Nescháze-
la ani humorná scénka, když Don Bosco nechtěl za nic na
světě otevřít krabičku s nějakými důvěrnými dokumenty.
Potom se ukázalo, že to jsou upomínky na nezaplacené dlu-
hy. On měl aspoň příležitost trochu si zašpičkovat a ukázat,
jak ubohé je sekýrovat člověka, který živí zadarmo chudé
a opuštěné chlapce a kvůli nim tone sám v dluzích.
41 Ještě o domovní prohlídce
Ve čtyři hodiny odpoledne po skončení vyučování externis-
tů se šel Josef Reano do světničky Dona Boska podívat, co
se tam děje. Ještě stále se tam řádilo, ale Don Bosco opravo-
val kartáčový otisk Katolického čtení. Zaslechl kousek roz-
hovoru. Don Bosco: „Nevím, proč musíte takto trápit ubo-
hého kněze.“ Pověřenec: „Nevíte, že je možné nalézt corpus
delicti, o kterém třebas ani vy sám nevíte?“ „To opravdu
nevím.“ „A vůbec, jak to, že zde nemáte obraz Viktora Ema-
nuela?“ „Račte se podívat, nemám ani obraz Pia IX.“ Reano
vyšel ven a setkal se s prefektem donem Alasonattim. Ten
ho pověřil, aby odnesl stavbyvedoucímu Delpontovi 200
lir. Nebylo to tak snadné. Stráže ho pořádně prohlédli. Bylo
jich kolem Oratoře mnoho. Vrátil se asi za půl hodiny, ale
prohlídka ještě trvala.
Soused, představený nemocnice Cottolenga, kanovník
Anglesio se doslechl, co se děje v Oratoři a pospíšil si tam
Dona Boska potěšit. Nebylo možné se k němu dostat. Vzká-
zal po klerikovi Janu Boggerovi Donu Boskovi, aby si z toho
trápení nic nedělal, že bude zdrojem zvláštního požehnání
pro jeho podnik.
Inkvizitoři dostali do rukou také velké svazky Bollan-
distů. Tak se říkalo monumentálnímu vydání Životopisů
svatých. „Co to je?“ ptali se. „I nic,“ na to Don Bosco, „to
napsali jezuiti, to nechte být.“ Potom si pány trochu dobí-
ral tím, že jim něco přečetl o starověkých kajícnících, jako
byl svatý Šimon Stilita, který žil řadu let na sloupě a stále se
postil. Co se namodlil, jak se dvakrát do týdne zpovídal…
Páni zírali, ale Don Bosco mluvil docela vážně, ani brvou
nehnul, ačkoliv se pod kůží smál svým trýznitelům. Bylo
lepší nechat svaté na pokoji, a tak Bollandisté stáli brzy zase
na svém místě v knihovně. Přišla řeč také na to, že je so-
bota a v sobotu Don Bosco zpovídá chlapce a k tomu že je
předvečer Seslání Ducha svatého. Řeč se začala točit kolem
zpovědi. Páni se smáli, jaká by to byla legrace, kdyby se i oni
šli vyzpovídat. Don Bosco byl přitom a hned je pozval. At-
mosféra začínala být volnější, protože prohlídka tak jako tak
skončila nulově. To dobře věděl Don Bosco i oni.
Začalo se schylovat k večeru, když přišel listonoš a při-
nesl poslední poštu. Bylo toho povíc a samozřejmě byla
hned zabavena a otevřena. Jako naschvál – my raději řekně-
me řízením Boží Prozřetelnosti, první dopis, který otevřeli,
pocházel od Salina, který z pověření ministra vnitra dopo-
ručoval k přijetí chlapce Fulgenzia Craveriho, jemuž otec
zemřel a matka upadala občas do duševní choroby, takže se
o něj neměl kdo starat. Dopis měl úřední číslo 1570 a byl
datován v Turíně 23. května 1860. Ještě existuje. Don Bosco
byl rád a páni aspoň viděli, jak obojetně jedná pan minis-
tr s Donem Boskem. To již prohlídka trvala celé tři hodiny
a bylo na čase, aby skončila. Po prvním dopise se již nic ne-
četlo. V tom nakoukl do světnice Buzzetti, aby se podíval,
jak se vede Donu Boskovi. Ten ho hned pověřil, aby přinesl
nějaké občerstvení, že páni jsou již unaveni. Toho dne bylo
skutečně horko. Buzzetti se ušklíbl a běžel.
Zatím byli chlapci na odpolední rekreaci. Byla smutná.
Žádný křik, jen vážné obličeje, kostelík plný adorujících. Až
když Buzzetti nesl Donu Boskovi láhev s vínem a na podno-
su skleničky, všem se ulevilo. Snad je to všechno dobré. Víno
přináší dobrou náladu, a tak prohlídka skončila skutečně
přijatelně. Don Bosco naléval a páni pili. Potom se začaly
stráže vytrácet a páni se chtěli také vytratit. Don Bosco však
žádal, aby byl na místě pořízen úřední zápis, ale oni nechtě-
li. Prý to udělají až na policii, ale Don Bosco trval na svém.
Nezbylo než sednout a napsat protokol. Všichni tři advoká-
ti svými podpisy stvrdili, že vykonali důkladnou prohlídku
ve všech koutech Don Boskova bytu, „ale přes všechnu dů-
kladnost hledání nebylo nalezeno nic, co by mohlo policii
zajímat“. Jedna kopie zůstala v rukou Dona Boska, originál
si odnesli s sebou. Bylo asi šest hodin, když odcházeli. Stav
obležení Oratoře skončil.
Dokážeme si představit, s jakými pocity všichni vítali
milovaného otce. Teprve nyní všem povolily nervy, ale slzy,
které stékaly po tvářích jeho synů, byly slzy radosti a vděč-
nosti k Pánu Bohu, který znovu ukázal svou moc.
Protokol o výsledku domovní prohlídky byl jasný, ale ne-
přátelé nebyli přesvědčeni. Ti nedočkavě čekali, až budou
moci veřejnosti oznámit Don Boskovo zatčení a odvedení
do žaláře. Byli si svou věcí tak jisti, že noviny „La Perseve-
ranza – Vytrvalost“ oznámily jeho zatčení ještě před zahá-
jením prohlídky. Gastini – nám již známý komik Oratoře,
bydlel sice v Oratoři, ale chodil ještě s jinými chlapci do
práce do města. Toho odpoledne k němu přišel jeden spo-
luzaměstnanec a ukazoval mu noviny, kde bylo oznámeno,
že je Don Bosco zatčen. Gastini hned letěl domů a křičel:
„Kde je Don Bosco? Kde je Don Bosco?“ To již byl Don
Bosco volný. Gastini se mu vrhl kolem krku celý šťastný, že
to všechno není pravda.
Na svatodušní pondělí šel Don Bosco navštívit dona Ca-
fassa a pěkně mu vypověděl, co a jak bylo a také mu řekl, že
ministerstvo nařídilo prohlédnout i jeho byt. Světec zůstal
klidný. „Pána Ježíše vyzvedli na kříž,“ řekl, „jak by mohli
ušetřit nás!“ Když šel Don Bosco městem, každý na něho
hleděl jako na zjevení. Tak byla rozšířena zpráva, že je za
mřížemi. Dokonce měl tu čest, že byl u toho, když mladý
kamelot na rohu ulice vykřikoval: „Kupte si! Don Bosco ve
vězení! Výtisk za jeden sold!“ Byl to letáček o dvou strán-
kách. Šel s ním Garíno a Don Bosco ho poslal, aby mu je-
den ten letáček koupil na památku.
Je třeba říci, že tehdejší demokracie byla sice neomale-
ná, ale nechávala možnost protestovat a bránit se. V dalších
dnech se netrhlo procesí lidí, malých i velkých, vznešených
i obyčejných. Všichni chodili Donu Boskovi vyjádřit svou
solidárnost a blahopřát mu k vítězství. Časopis Armonia
29. května uveřejnil článek, ve kterém byl podrobně po-
psán průběh domovní prohlídky. Začínal slovy: „Opravdu
není den, aby v té naší požehnané zemi svobody nepřišla
zpráva o zatčení některého kardinála, biskupa a podobně,
o soudním přelíčení s některým farářem, kanovníkem nebo
obyčejným knězem nebo konečně o domovní prohlídce
u některého z nich.“ Psaly i noviny z druhé strany. Gazze-
tta del Popolo se vrátila k případu a psala: „Policie udělala
314
|
|
5.3 Page 43 |
▲back to top |
domovní prohlídku u známého Dona Boska v jeho valdoc-
kém hnízdě. Prý se nic nenašlo. Jak to? Což nestačí „Dějiny
Itálie“ od tohoto moderního otce Loriqueta, aby bylo jasné,
jaký je to nebezpečný člověk?“
Don Bosco zachovával svůj navyklý klid a usmíval se.
Měl o důkaz víc, že je Pán Bůh s ním a s jeho dílem. To
mu dodávalo důvěru, že s ním bude i nadále. V ty dny svo-
lal radu své mladičké kongregace a liboval si, že se udělala
Oratoři laciná reklama, takže se stala předmětem všeobec-
ného zájmu dobrých i nedobrých. To zavazuje a bude tře-
ba z toho vyvodit důsledky. Domov poroste a bude potřeba
nových prostor. V co nejkratší době se koupí sousední dům
Filippů. Bude to stát 80 000 a dalších 100 000 pohltí vnitřní
úprava, ale to nevadí. Pán Bůh dává vnuknutí a když to již
činí, dá i prostředky, aby se vnuknutí uskutečnilo. Ten dům
patřil jednomu z těch bratří Filippů, kteří kdysi v roce 1846
pronajali Donu Boskovi onu louku, z které dostal náhlou
výpověď. Zatím marně usiloval, aby tento majetek dostal do
svých rukou, ale právě nyní s ním dotyčný vyjednal, že mu
svou usedlost prodá pro jeho účely, ano, že počká, až na to
bude mít potřebné peníze. Tak se bolesti střídaly s radostmi,
ale dílo šlo dál.
42 Dozvuky prohlídky
V kronice klerika Ruffina čteme všelicos dalšího. Hned
o svatodušní neděli přišel do oratoře kanovník Anglesio
z Cottolenga blahopřát Donu Boskovi k výsledku prohlídky.
Přitom mu neopomenul vyjádřit své přesvědčení, že proná-
sledování bude mít stejný výsledek jako mělo pronásledová-
ní apoštolů v Jeruzalémě: Dílo jen zesílí a rozšíří se.
Chlapci zpozorovali v kostele dva přestrojené policajty
při dopoledních bohoslužbách a dva další odpoledne. Do-
poledne navštívil Dona Boska kanovník Nasi, odpoledne se
nechal vidět redaktor Armonie Dr. Margotti. S ním přišel
don Ferrando (redaktor dalšího katolického listu) „Campa-
nile – Zvonice“. Vůbec ten celý den panovala v Oratoři slav-
nostní nálada. Kdekdo provolával Donu Boskovi slávu. Asi-
stenti a učitelé vyhlásili všeobecnou amnestii pro všechny
přečiny kluků, všichni dostali při známkování z píle a cho-
vání čisté jedničky.
Nálada v ty dny byla zjitřená. Mluvilo se o tom, že brzy
padne i Neapolsko a že byl učiněn pokus otrávit tamního
krále Ferdinanda. Dne 28. května navštívil Oratoř sekretář
v Turíně uvězněného pisánského kardinála Corsiho a slíbil,
že jakmile bude kardinál propuštěn na svobodu, přijde také
navštívit Dona Boska. Uvězněný mohl přijímat návštěvy
a tak k němu Don Bosco poslal o nějaký den později všech-
ny své kleriky.
2. června posvětil titulární arcibiskup monsignor Balma
v kostele sester jozefínek na kněze jáhna Angela Savia, eko-
noma kongregace. Byl to druhý kněz z řad Don Boskových
chlapců.
Zatímco se nad církví ustavičně honily mraky a silně
hřmělo, Dona Boska velice rmoutila ještě jedna další věc.
Byl to zdravotní stav jeho duchovního otce dona Cafassa.
Světec se začal uzavírat do své světničky a svoji práci začal
svěřovat jiným. Již nepůjde na duchovní cvičení k svaté-
mu Ignáci. Prostě se začal připravovat na smrt. Don Bosco
dával za něj modlit, zatímco jiní se zase modlili za něho
samého. Don Bosco a don Cafasso patřili v povědomí Tu-
rína tak nějak k sobě. Byla to dvě největší světla v tamním
kléru. Margotti uveřejnil 3. června v Armonii článek tohoto
znění: „Povídá se vytrvale, že je skvělý kněz Don Bosco za-
vřen. Můžeme ubezpečit veřejnost, že zatím to není pravda.
Říkáme ‚zatím‘, protože by se to mohlo klidně stát, že za-
tímco to píšeme, bude Don Bosco zatčen. Ne, že by k tomu
zavdal sebemenší příčinu – všichni přece vědí, kdo je Don
Bosco, ale jen proto, že dnes je každý kněz postaven mimo
zákon a může se proti němu podniknout cokoliv.“
Rozumí se, že článek způsobil, že se nyní všichni dobří
katolíci chvěli o osud Oratoře. Tam se však žilo klidně dál,
řekli bychom bezstarostně. Dělala to Don Boskova naprostá
důvěra v Boží Prozřetelnost. Ta byla zase tak úžasná proto,
že měl Don Bosco dar vidění do budoucnosti. Kanovník Ba-
lesio k tomu poznamenává, že u Dona Boska nebylo vidění
budoucích věcí výsledkem okamžitých záblesků v jeho ro-
zumu, ale trvalým stavem. Don Bosco prorokoval, když se
modlil, když mluvil s druhými i když něco skrýval. Mnoh-
dy prorokoval, aniž sám o tom věděl nebo aniž si to druzí
uvědomovali. To nejsou řečnické fráze, neboť se všechno
nesčetněkrát potvrdilo.
V Oratoři dýchala taková atmosféra. To byla opravdová
duchovní rodina a Don Bosco bděl, aby rodina měla i sku-
tečné rysy rodiny. Ve velkých ústavech a vůbec ve velkých
komunitách je tendence zavádět pořádek a jistou unifor-
movanost. V mnohých takových zařízeních byla uniformi-
ta a trochu i vojenské způsoby. Don Bosco se takových věcí
bál. Nechtěl, aby se chlapci v ústavních prostorách přemís-
ťovali z místa na místo v řadách a klidně dovoloval, aby si ve
studovnách uvolnili kravaty a svlékli kabáty. Asistenti měli
někdy jiný rozum, ale Don Bosco věděl své. Teprve později,
když se komunita velice rozrostla, smiřoval se s přísnějším
pořádkem, ale v srdci tím trpěl.
43 Starosti celkem všední
Když se začalo hovořit o možnosti domovních prohlídek,
Don Bosco se pouštěl do dalších podniků. Na prvním místě
to bylo dobudování vrátnice Oratoře. Již předtím existovala
malá místnost při kostele svatého Františka, spojená s dvě-
ma třídami obecné školy, kde bydlel vrátný domu. Potom
v roce 1859 dal Don Bosco postavit novou vrátnici. Tam
byly tři místnosti: přijímací místnost, místnost pro vrátného
a hovorna pro styk chlapců s rodiči. Mezi školami a novou
vrátnicí byl nezastřešený prostor, který se nyní Don Bosco
rozhodl zastřešit a vůbec dát tomuto prostoru definitivní
tvář. Vyjednával se stavitelem a ten tvrdil, že jen krov bude
stát 2 000 lir. Don Bosco přivolil, ale hovoru byl přítomen
bratr Josefa Buzzettiho Karel, tehdy ještě obyčejný zedník,
jeden z prvních oratoriánů v té době. Ten se podivil vysoké
sumě a řekl Donu Boskovi, že ho stavitel chce okrást. On
by pořídil celou práci za šest nebo sedm set. Don Bosco se
zamyslel. Znal poctivost starého přítele a nakonec mu řekl:
„Tak se do toho pusť! Dám ti 1 000 lir a udělej to!“ Buzzetti
nechtěl tolik, ale přijal práci a šťastně ji dokončil. Zde začal
jeho vzestup. Potom byl po třicet let Don Boskovým stavi-
telem. Propracoval se a stal se dokonce jedním z nejuznáva-
nějších v Turíně.
315
|
|
5.4 Page 44 |
▲back to top |
Vydání na tuto práci uhradil don Cafasso. Ano, v té době
dal Donu Boskovi – asi na zakoupení stavení Filippových,
velkou sumu 45 000 lir. Jen nechtěl, aby se o tom mluvilo.
Don Bosco o tom řekl přesto některým z nejbližších, napří-
klad Caglierovi. Jinak jen všeobecně říkal, že don Cafasso
patří k největším dobrodincům Oratoře. Tento svatý muž
předtím nikdy do Oratoře nepřišel. Don Boskovu práci sle-
doval jen zdálky. Teprve nyní přišel poprvé, aby si práci pro-
hlédl a zároveň, aby se rozloučil.
Buzzetti v tomto roce přistavěl ještě sakristii k západní
straně kostelíka a nad ní místnost pro malý klér. Důvěra,
kterou mu Don Bosco věnoval, mu vynesla i trny. Pan sta-
vitel se urazil a odešel. Také inženýr, jinak dobrý katolický
muž, který ale staviteli nadržoval, nyní ochladl. Snažil se
očernit Buzzettiho u Dona Boska, ovšem když neuspěl, také
se vzdálil.
Stavba vrátnice a sakristie nebyly jedinou akcí, do které
se Don Bosco v tomto roce pustil. Již delší dobu plánoval
podstatné rozšíření domu, aby mohl přijmout ještě více
chlapců, než zatím měl. Přišel „ztřeštěný“ nápad vytvořit
za tímto účelem cosi jako akciovou společnost. Rozhodl se
vypsat dobročinnou sbírku s peněžním limitem. Kdo mu dá
ve třech přesně terminovaných lhůtách v rozmezí jednoho
roku 500 lir, ten bude mít právo umístit v Oratoři jednoho
libovolného studenta nebo učně a Don Bosco se zaváže,
že dotyčného bez dalšího placení bude vydržovat po celý
učební nebo studijní běh. Samozřejmě, že se budou mu-
set kandidáti podvolit ústavnímu řádu a splnit normální
podmínky pro přijetí. Hlavním cílem akce bylo získat další
finanční prostředky pro následné rozšíření ústavu. Někteří
známí Dona Boska měli proti plánu námitky. Zdál se jim
opravdu ztřeštěný a příliš odvážný. Mohl skončit finančním
krachem. Dokonce i sám don Cafasso v první chvíli nad tím
kroutil hlavou. Ale znal Dona Boska a věděl, že co se nepo-
daří jiným, jemu se vždycky podaří. A tak i tento program
začal dostávat konkrétní podobu.
Ještě jeden podnik zaměstnával Don Boskovu mysl. Na-
jednou se mu nabízely dvě možnosti rozšířit dílo mimo
Turín. Šlo o přijetí dvou kolejí, a to v Cavouru a v Giavenu.
Obě instituce byly ctihodné, ale upadlé. Kolej v Cavouru
byla obecní, již zavřená, ale obec ji nechtěla znovu otevřít
a zmodernizovat. Potřebovali někoho, kdo by se díla ujal.
V Giavenu byl malý seminář. Měl starobylou tradici a jeho
gymnazijní třídy vydaly od dob tridentského koncilu mno-
ho kněžských povolání. Nyní byl v naprostém útlumu:
Sedm profesorů na téměř dvacet žáků, vedení jen formální,
výchova žádná, scházely i finanční prostředky na mzdy pro-
fesorů. O velikou budovu projevovala zájem obec. Chtěla
v ní umístit obecnou školu i gymnazijní třídy pro internisty
a externisty. Ovšem to nebylo dobře možné, vždyť budova
patřila církvi. Rektor turínského kněžského semináře a zá-
roveň generální provikář arcidiecéze prosil Dona Boska, aby
pomohl. Kdyby aspoň mohl dát k dispozici jednoho kněze
a jednoho klerika asistenta! Rozvinula se tedy diskuse mezi
Oratoří, turínskou kurií a oběma obcemi. Uvidíme ještě,
s jakým výsledkem.
44 Další domovní prohlídka
Zatím vláda pronásledovala dobré kněze. Žaloby se na ně
množily a ministr Farina měl plnou hlavu strachu, aby snad
církev nezorganizovala kontrarevoluci. V ty dny byl zatčen
kanovník Ortalda. Nejdříve měl bezvýslednou domovní
prohlídku, ale potom byl obžalován, že bez dovolení dal
převézt tiskařský lis z tiskárny Falletti jinam za tím účelem,
aby mohl tisknout svůj časopis „Muzeum misií“.
6. června přepadla policie Konvikt svatého Františka As-
siského a udělala tam důkladnou prohlídku u dona Cafassa.
Chudák byl nemocný a přijal je v sedě v křesle a nechal je
dělat, co se jim zlíbí. Také nic nenašli. Zklamáni odešli v na-
ději, že v Oratoři přece jen něco musí být. Musí se tam vrá-
tit.
Don Bosco píše: „Myslel jsem, že bezvýsledná prohlídka
mého bytu ubezpečí pány od vlády, že je směšné vinit nás
z reakčního smýšlení, ale zatím pravý opak. Byli u nás de-
setkrát a pokaždé jiní lidé. Ale vždycky jsem cítil zvláštní
ochranu Boží.“
Bylo to 9. června v 10 hodin dopoledne, čtrnáct dní po
první prohlídce, když přišli znovu. Tentokrát to byl pan
Malusardi, sekretář ministra Farini, rytíř Gatti, generální
inspektor z ministerstva veřejné osvěty a profesor Petitti,
doktor teologie, ale laik. Jeho úkolem bylo stenografovat
otázky a odpovědi. Provázeli je ještě další úředníci a několik
strážníků, kteří hlídali Oratoř zvenčí.
Naneštěstí nebyl Don Bosco doma. Odešel, aniž řekl,
kam jde, takže se tíha perkvizice svalila na slabá ramena
jeho zástupce don Alasonattiho, prefekta. Napřed vrazili do
obecné školy Jeanovy, kam chodilo 93 umouněných kluků
z turínského předměstí, malých a rozpustilých analfabetů,
kterým Reano vtloukal do hlavy základy lidského vědění:
písmenka a cifry. Páni chtěli sešity, ptali nepodrobně na
zásady vyučování, zda má Reano učitelský diplom, jakých
trestů užívá atd. Velice se divili, že jediný přípustný trest
je nedat poukaz na chléb k vyzvednutí v blízkém pekařství
tomu, kdo se špatně chová nebo se nechce učit.
Potom se odebrali do prvního poschodí do prefektury
dona Alasonattiho. Chtěli všechny účetní knihy, pokladní
deník, osobní záznamy chovanců, prostě zajímalo je všech-
no. Don Alasonatti jim všechno poctivě předložil, ale moc
se v tom nevyznali. Hlavně je zajímaly platy. Dověděli se, že
externích chlapců má Oratoř 700, interních 300, z toho je 40
úplných sirotků a 127 polosirotků, část jich studuje, část se
učí řemeslu. Celý plat odvádí jenom 17 chlapců a 2 klerici,
ostatní jsou nemajetní a platí někteří deset, jiní dvanáct lir
měsíčně. Někdo jen přispívá naturáliemi, jako trochou rýže,
prosa, kaštanů, vína. Město Turín dává ročně příspěvek 300
lir, Řád svatého Mořice a Lazara 500 lir a arcibiskupství
1 000 lir. Ostatní se všechno shání po dobrodincích. Chtěli
také vědět, kteří jsou ti dobrodinci, ale don Alasonatti řekl,
že nechtějí být jmenováni. Nejvíce byli překvapeni, že Ora-
toř nemá žádnou pokladnu. Nechtěli věřit jeho tvrzení, že
je zbytečná, protože ústav žije jen za cenu stálých malých či
velkých dluhů. Oni ovšem věděli víc a rovnou mu to řekli:
„Vy jste zakuklený jezuita. Peníze vám přicházejí od papeže
a od sesazených panovníků. Ti mají všechen zájem na tom,
aby měli v Turíně základnu pro výchovu budoucích vojáků.
Však se v Turíně u jezuitů našla pokladna a v ní množství
peněz. Tak nedělejte hlouposti a ukažte nám pokladnu po
dobrém.“ Potom s ním začali strkat sem tam a vyhrožo-
vat mu. Don Alasonatti nebyl žádným silákem a jak s ním
strkali, najednou se poroučel – omdlel. Tu teprve trochu
316
|
|
5.5 Page 45 |
▲back to top |
zkrotli a začali chladněji uvažovat. Zvedli ho a posadili do
pohovky.
Co Don Bosco? Don Bosco se toho rána vydal na ces-
tu za dvojím účelem. Měl co vyřizovat na notářství ohledně
koupě stavení Filippiových a potom měl slíbenou podporu,
přijde-li na oběd k markýzům Fassatiovým. První věc vyří-
dil, ale potom upadl do takového divného rozpoložení, že
ztratil směr a místo aby šel dál, začal se vracet. Vzpamato-
val se až u nemocnice Cottolenga. Chvíli rozvažoval, zda se
nemá vrátit, ale potom šel raději domů.
Přišel v pravý čas. Jak se objevil u brány, již k němu letěli
Duina, Martano a Mellica a křičeli: „Už jsou zase tady, teď
jsou u dona Alasonattiho!“ Obyvatelé Oratoře byli opět celí
pryč. Cagliero měl jít do hudební školy, ale stráže ho nepus-
tily. Rozkřiklo se to již po okolí. V Cottolengu se na rozkaz
představeného tisíc obyvatel domu začalo modlit na jeho
úmysl. Don Bosco vstoupil do prefektury právě ve chvíli,
když ti tři posazovali dona Alasonattiho do pohovky.
Don Bosco hned přistoupil k pacientovi, vzal ho za ruku
a volal ho jménem. Ubohý kněz začal cosi vnímat a jen za-
úpěl: „Don Bosco, vim patior…“ „Já vím,“ řekl mu světec,
„regnum coelorum vim patitur – království nebeské trpí
násilí. Nic si z toho nedělejte!“
Perkvizitoři se začali omlouvat, ale Don Bosco byl přísný
a pověděl jim, co si myslí. Takto jednat se starým knězem!
Oni zase, že prý konají svou povinnost, mají provést pro-
hlídku, jde hlavně o peníze, jinak, že ho mají zatknout. „To
můžete, pánové,“ řekl on, „Jen mi prosím nechte minutku
času, abych dal požehnání svým synům a můžeme jít. Pe-
níze marně hledáte, my žijeme z Boží Prozřetelnosti.“ Don
Alasonatti začal znovu omdlévat. Tu jim Don Bosco pově-
děl klidně, ale jasně. Páni zneužívají své moci. Chtějí být
soudci, ale počínají si jako kati. Ať si nemyslí, že se to nikdo
nedoví. Přejdou do dějin s velikou hanbou. Kdepak je ústa-
va. Kde je zákon o nedotknutelnosti příbytku pokojných
občanů. Ať si nemyslí, že to tak nechá, to tedy ne! Bude si
stěžovat na jejich počínání u ministrů a třeba i u krále. Rytíř
Gatti začal být po těchto jasných slovech pokorný a omlou-
val se. Prý přišli pokojně a chtějí tak zase odejít. Podobně
mluvili i Malusardi a Petitti. Tím tento incident skončil.
Don Bosco si ještě dovolil poznámku, že přítomnost stráží
kolem domu nenasvědčuje jejich pokojným úmyslům, ale
budiž, je jim k službám!
Rozhovor s nimi se protáhl asi na půl hodiny. Co chtěli,
to jim vysvětlil. Také se ptali, co říká anexi římských pro-
vincií k Piemontu. Řekl jim: „Jako občan jsem ochoten hájit
svou vlast i svou krví, ale jako křesťan musím říci, že s tím
nesouhlasím.“ Tak to odposlouchal klerik Ghivarello, který
byl v blízkém pokoji.
Gatti měl nyní veliký zájem hlavně o školu. Nezbylo než
jej uspokojit. Zatím don Alasonatti v přítomnosti Dona
Boska pookřál a byl ochoten provázet pány. Vcházeli do tříd
s duchem středověkých inkvizitorů a rozhodnuti za každou
cenu polapit chlapce ve slově. V 1. třídě gymnázia, kterou
měl na starosti klerik Durando, trápili chlapce otázkami,
jaká vláda je lepší, zdali absolutní monarchie. nebo konsti-
tuční. Chlapcům bylo zle a klerikovi také. Ale vyšli z toho
celkem dobře, protože jeden duchaplně řekl panu inspek-
torovi na rovinu, že nejlepší je ta vláda, kde vládnou dobří
lidé. Samozřejmě pan Gatti měl zájem vědět, zda má klerik
učitelský diplom. Když řekl, že nemá, hned si to pozname-
nal. 4. a 5. třídu měl klerik Francesia. Tam pan Gatti ukázal,
jakým je odborníkem v dějinách starověku a vzal si na muš-
ku zavraždění diktátora Julia Césara Juniem Brutem. Chtěl
vědět, co si o tom chlapci myslí, zda Junius udělal dobře,
nebo ne. Potom stočil řeč na přítomnost a ptal se, co oni
na tohle. Když je panovník špatný, zda je dovoleno zbavit
se ho atentátem. A již byl v tom. Logika pracovala na plné
obrátky. Papež je dobrý, o tom není sporu. Ti, co mu křiv-
dí, dobří nejsou, o tom není sporu. Tak co teď? Je dovoleno
je odstranit? Don Alasonatti musel protestovat proti takové
záludnosti. Řekl, že jestli pan inspektor bude takto pokra-
čovat, zakáže chlapcům odpovídat. Ovšem chlapci sami již
dobře postřehli, kam se míří a dávali mu takové odpovědi,
že je nemohl v ničem přistihnout. Ve 3. třídě učil klerik Tur-
chi. Tam proběhlo všechno hladce a bez zvláštních momen-
tů. Zato v 2. třídě to bylo opravdové natahování na skřipec.
Byla to třída klerika Pattivy. Tam pan Gatti něco přece na-
šel. Učitel totiž nadiktoval chlapcům do sešitu za úkol kou-
sek dopisu papeže Pia IX., který byl uveřejněn v Katolickém
čtení. Chlapci měli latinské věty přeložit do italštiny. Pan
inspektor se vždycky zabýval dějinami, ale latině a řečtině
mnoho nerozuměl. To ale stačilo, aby zvedl protest, že se
dávají studentům překládat dopisy papeže. To přece nepatří
do školy a nemá to úřední schválení. Klerik se bránil, že šlo
o docela obyčejný týdenní úkol, že zrovna neměl nic jiného
po ruce, ale bezmála to vypadalo na tragédii. V tom zvonilo
na oběd.
Polední přestávky využili inkvizitoři k důkladné prohlíd-
ce zařízení Oratoře. Byli v jídelně chlapců, ptali se jich, zda
nemají hlad a také ochutnali polévku a chléb. V kuchyni
lezli kuchaři do hrnců a do zásob a chtěli vidět skladiště.
To již Don Bosco vystřídal dona Alasonattiho a měl velikou
radost, když se ve skladišti při prohlídce mihla myš. Bylo
hned o čem mluvit. Také ložnice prohledali. Protřepali tam
lůžkoviny a slamníky chlapců, ale corpus delicti nikde. „Jen
jestli nám nevychytali všechny blechy,“ smáli se později
chlapci. Ovšem tehdy jim zrovna moc do smíchu nebylo.
Když skončila polední přestávka a chlapci odcházeli do
studoven a dílen, sekundáni klerika Pettivy museli jednot-
livě do předsíně prefektury k soukromému rozhovoru s pa-
nem inspektorem. Ten byl tak sprostě vtíravý, že se jich vy-
ptával, ke komu chodí ke zpovědi, jaké tam dostávají rady,
zda je Svatý otec skutečně svatý a podobně. Ani tento sys-
tém však nezabral. Kluci byli sice vykulení, cítili, že se číhá
na každé jejich slovo, ale již také jeden druhého povzbuzo-
vali, a proto raději nemluvili nebo dávali vyhýbavé odpově-
di, takže ani tam neměl pan Gatti valný úspěch.
Po sedmi hodinách marné práce sbalili páni inkvizito-
ři několik zabavených sešitů, že prý si je ještě prostudují
doma. K tomu sebrali jednomu chlapci Životopis Dominika
Savia. Don Bosco jim přidal Pravidla pro chovance Orato-
ře a ještě jim na cestu udělal výklad o poslání a organizaci
Oratoře, aby měli autentický výklad a nebyli odkázáni na
dohady. Potom přišel klerik Durando a žádal, aby mu byly
vráceny sešity, že je chlapci potřebují, aby se mohli připra-
vit na nastávající závěrečné zkoušky. Sešity mu byly vráceny
a tím skončila i druhá, hanebná domovní prohlídka.
317
|
|
5.6 Page 46 |
▲back to top |
45 Don Bosco se brání
Dva dny před druhou domovní prohlídkou dne 7. června
Don Bosco svolal všechny salesiány, členy své kongregace
a četli spolu stanovy. Potom jim oznámil, že pošlou společ-
ně žádost panu arcibiskupovi Lyonu, aby je potvrdil ze své
arcipastýřské moci. Dne 11. června byla další schůzka, na
které byla všemi dvaceti šesti členy kongregace podepsána
slušná petice. Je pamětihodné, co o tom píše ve své kronice
bohoslovec Dominik Ruffino, jeden z podepsaných:
„Dne 11. června jsme podepsali pravidla kongregace
svatého Františka Saleského, abychom je poslali panu arci-
biskupovi. Slavně jsme se mezi sebou zavázali, že v případě,
kdybychom nemohli z důvodu smutných časů dělat sliby,
tak každý z nás, ať se nachází kdekoliv, i kdyby všichni naši
společníci byli rozptýleni, kdyby zůstali již jen dva nebo jen
jeden, i ten bude ještě pracovat pro tuto Zbožnou společ-
nost a zachovávat její pravidla.“
Don Bosco dal první příklad svaté houževnatosti, jak se
hájí kongregace a celé dílo. Vždyť nebezpečí nebylo ani zda-
leka oddáleno. Několik dní po druhé prohlídce byly volány
na policejní ředitelství různé osoby, které byly v minulosti
zaměstnány v Oratoři nebo to byli bývalí Don Boskovi žáci
a učni, nyní porůznu zaměstnaní ve městě. Všem jim poli-
cejní ředitel kladl stejné otázky: jaká je politika Dona Boska,
jestli mu Pius IX. posílá peníze na nábor vojáků pro papež-
ský stát, kde Don Bosco bere peníze, kdo jsou jeho dobro-
dinci. Bohudík, nikdo nemohl říci proti Donu Boskovi nic
hanlivého a ani neřekl. Všichni souhlasně vypovídali, že se
Don Bosco o politiku nestará ani o zbraně ani o válku. Stará
se jen a jen o budoucnost opuštěných chlapců, jak by z nich
udělal slušné lidi.
Nejvíce se proslavil nějaký Dominik Goffi. Bylo mu asi
40 let, byl mrzákem na nohy a několik let dělal v Oratoři
vrátného. Nohy neměl v pořádku, ale jazyk ano. Pověděl jim
zdlouha a ze široka všechno, čeho byl svědkem, a to s tako-
vým lidovým humorem a přiléhavostí, že se i sami přítomní
policisté a pan ředitel smáli. Nakonec je vyzval, aby se i oni
stali Don Boskovými dobrodinci, že tím jen mohou získat.
Všem vyslýchaným bylo uloženo přísné mlčení, ale to se
ví, že ti nemlčeli a brzy toho byl plný Turín. Mnozí kritizo-
vali to, co se stalo a mezi nimi byl i Urban Rattazzi, bývalý
ministr vnitra. Pozval si Dona Boska k sobě. Ten mu mu-
sel všechno detailně vypovědět a hrozně se rozčiloval, cože
je to nyní na ministerstvu za lidi, když takto jednají. Jeli-
kož byl poslancem sněmovny, nabízel se Donu Boskovi, že
v parlamentě provede interpelaci ministra Farini a tak celou
věc pořádně rozmázne. Don Bosco nechtěl. Byl by tím nic
nedokázal. Rozhodl se pro mírnější cestu.
S datem 12. června napsal panu ministrovi vnitra do-
pis, ve kterém mu vypisuje, co a jak se stalo. Jasně podtr-
hl, že se nikdy nemíchal do politiky, ovšem také vždy dělal
to, co musí dělat každý poctivý kněz. Nikdo z jeho podda-
ných nedopisuje do žádných novin a on sám vždy zachová-
val všechno, co byl podle zákona povinen. Co se týče škol,
může jen říci, že se vždy snažil, aby byly na patřičné úrovni.
Dokonce volal ke zkouškám odborníky jako byl rytíř Barri-
co, inspektor Nigra, Aporti a jiní. Uvedl, že úřední místa mu
dosud přála a dostal od nich nejeden dar buď v penězích
nebo v podobě školních knih. Jak vidno z přiložené kopie
ministra Lanzy, dostalo se školám Oratoře i veřejné pochva-
ly z nejvyšších míst, dokonce v samotném parlamentě. Je
pravda, že Casatiho zákon žádá, aby učitelé měli k vyučová-
ní diplom s právem veřejnosti, ale zákon má vejít v platnost
plně ve školním roce 1860–1861. On již se stará, aby se ve
stanovené lhůtě jeho učitelé vyrovnali se zákonem.
K podpisu připojil ještě přehled o faktickém stavu Orato-
ře s přesnými čísly a všechno odeslal v naději, že se ministr
Farini umoudří. Trochu se umoudřil, ale jen opravdu málo.
Poslal mu dne 13. června pozvánku k osobnímu rozhovoru
buď na 5. hodinu večer toho dne, nebo na dopoledne dal-
šího dne. Ale když Don Bosco přišel na ministerstvo, hned
vycítil z ledových tváří úředníků, že něco není v pořádku.
Nebylo. Bylo mu řečeno, že pan ministr má nějaké neod-
kladné záležitosti a že ho nemůže přijmout. Vrátil se tedy
domů a z toho, jak se snažil být humorný a řečný, ti, kdo ho
znali, vycítili, že jen zahání chmury z mysli. Popravdě řeče-
no musel se připravovat na nejhorší.
Přesto – a to je velmi zajímavé – tentýž ministr Farini mu
dne 20. června doporučil přijetí hocha Quaranta, potom 26.
a 29. června pod čísly 1823 a 1874 další hochy: Guglielmetta
a Collereta a konečně ještě čtvrtého: nějakého Paronciniho.
46 Smrt Dona Cafassa a jeho pohřeb
V měsíci červu 1860 ztratila církev v Turíně velikého věrné-
ho syna – svatého Josefa Cafassa. Byl již znechucen světem
a toužil po nebi. Tyto dva city ho provázely až do hrobu.
V pondělí 11. června přinesl posel z Konviktu Donu Bo-
skovi zprávu, že se kolem jedenácté don Cafasso, unavený
zpovídáním, začal cítit zle a musel si jít lehnout. Zápal plic
a krvácení do žaludku. Již delší dobu byl indisponován. Těž-
ce prožíval rány, které dopadaly na církev. Byla pozavírána
hromada kněží a řeholníků. Kardinál Baluffi z Imoly a bis-
kupové z Carpi, z Ferrary, z Faenzy byli také ve vězení. Dne
9. června převezli do Turína biskupa z Piacenze. Na mini-
sterstvu mu udělali kázání o evangeliu a potom mu uložili
domácí vězení u školských bratří. To proto všechno, že ne-
chtěli zpívat určitá Te Deum, jak to chtěl stát. Také zbožní
laici podstupovali své křížové cesty, aby nezůstali za kněží-
mi. Policejní prohlídky v Oratoři a u něho samého naplnily
dona Cafassa hnusem. Již nechtěl žít a jeho srdce udržovala
při životě jen touha po nebi.
Don Bosco ho nyní navštěvoval každý den a byl mu
k dispozici. V Oratoři se za něj stále konaly modlitby jako
za největšího dobrodince. Nebylo dobré u něho dlouho vy-
sedávat, proto mohly být návštěvy jen zběžné. Světec byl
nejraději sám. Byl přesvědčen, že se s lidmi namluvil již dost
a že nyní musí mluvit jen s Bohem. Nechtěl ani, aby u něho
byl ošetřovatel. Rušilo ho to v modlitbě.
V pátek 22. června požádal don Cafasso o udělení svá-
tostného pomazání a chtěl, aby při tom byli jeho konviktoři.
Bylo jich jen asi dvacet, ostatní odjeli po zkouškách domů.
Toho večera žádal Don Bosco umírajícího, aby dal jemu
i jeho dílu požehnání. Don Cafasso rád vyhověl. Don Bosco
byl velmi smutný a doma se rozhovořil o svém dobrém du-
chovním otci a velkém milovníku Panny Marie. V sobotu
prý vůbec nejedl, to k její cti. Ten den prý mu Panna Maria
neodepřela žádnou prosbu.
Nadešel 23. červen. Byla sobota. Nemocný si přál, aby se
ve vedlejší kapličce sloužila mše svatá a přijal ještě svatou
318
|
|
5.7 Page 47 |
▲back to top |
eucharistii. Kolem deváté vstoupil do agonie. Kolem desáté,
zatímco okolostojící se modlili liturgické modlitby za umí-
rající, viditelně se vznesl nad lůžko, roztáhl paže, jako by se
chtěl někoho chopit, oči mu zářily, potom zase klesl na lůž-
ko. Zahleděl se na obraz umírajícího svatého Josefa, svého
patrona a zemřel. Don Bosco dostal vzkaz, že don Cafasso
umírá, ale přišel, když tento právě vydechl. Poklekl vedle
mrtvého a dal se do pláče.
Po smrti bylo světcovo tělo vloženo do ořechové rakve
a jeho světnička proměněna v kapli, kam neustále proudily
zástupy lidí. Dotýkali se ho svými devocionáliemi, někteří
šli v úctě k němu tak daleko, že si odstřihávali kousky jeho
taláru a neušetřili ani jeho vlasy. Všichni chtěli mít nějakou
relikvii. Tak hluboké bylo u všech přesvědčení, že zemřel
světec. Večer 24. června byla rakev přenesena do kostela
svatého Františka a na přání lidu znovu otevřena. Druhý
den 25. června byl pohřeb. V pohřebním průvodu šlo asi
200 kněží a nepřehledný zástup věřících. Pohřben byl na
hřbitově. V den pohřbu byla úředně otevřena závěť zesnu-
lého. Osobní jmění odkazoval svým příbuzným. Co zdědil
po doktoru Gualovi, to odkázal Cottolengově nemocnici.
Nechal odkaz také Donu Boskovi a hlavně prohlásil, že mu
promíjí všechny dluhy, které má on vůči němu. Tím se stal
Don Bosco jediným majitelem domu Pinardi, který byl zá-
kladem jeho Oratoře.
Večer Don Bosco hovořil k chlapcům o svaté smrti dona
Cafassa a zmínil se, jak docela jiná je smrt Božích nepřátel.
Uvedl, co se stalo v ty dny. V Prato přišel do kavárny zuři-
vý revolucionář. Vytáhl dvě pistole a řekl: „Tou jednou zabiji
papeže, tou druhou katedrálního faráře.“ Aby dokumento-
val svou odhodlanost k činu, udeřil rukojetí jedné pistole
do stolu, ale vyšla rána a kulka zabila jeho samého.
Program červnových slavností byl toho roku pozměněn.
29. června se slavil svátek svatého Aloise a pouť svatého
Jana Křtitele byla přeložena na následující neděli. Dne 30.
června byl Don Bosco v kostele svatého Františka přítomen
mši svaté za dona Cafassa, zvané in septima – v sedmý den.
Za nového zpovědníka si vybral doktora Golzia a zpovídal
se u něho pravidelně každý týden, jak to předpisoval církev-
ní zákon. Také tento muž byl s ním spjat upřímným přátel-
stvím jako předtím don Cafasso. Novým rektorem Konvik-
tu se stal kanovník Galletti, muž velice pokorný a zbožný,
který se zřekl kanonikátu a uchýlil se do Cottolenga, aby
tam sloužil mrzáčkům. V nové funkci i on nadále nechával
Donu Boskovi volnou světničku, kam by se mohl uchylovat
se svými literárními starostmi, jak to bylo za dona Cafassa.
47 Pohřební řeč za Dona Cafassa
V neděli 1. července se konala v Oratoři obvyklá slavnost
u příležitosti Don Boskova svátku. Chlapci potřebovali vy-
jádřit svému otci své city a učinili to jako jiná léta, jak nej-
lépe mohli.
4. července se stala divná věc. Klerik Castellano byl těžce
nemocen a tři lékaři, jeden po druhém prohlásili jeho stav
za katastrofální. Bydlel ve městě a Don Bosco ho navštívil.
Předtím již od 25. dubna několikrát důvěrně prohlásil: „Dvě
věci jsou rozhodnuty, zkáza obou Sicílií a odchod klerika
Castellana do nebe.“ Přesto nyní, když ho vyzpovídal, dal
mu požehnání a najednou řekl: „Jestli ho Dominik Savio
uzdraví, bude to důkaz jeho svatosti.“ A hle, téhož dne pře-
staly horečky a klerik přišel za několik dní do Oratoře. Co
Don Boskova předpověď? Jak ještě uvidíme, i ta se uskuteč-
ní.
Na 10. července byla stanovena zádušní slavnost za dona
Cafassa. Kostel byl celý v černém a před vchodem bylo smu-
teční oznámení: Zastav se chodče a čti o bolestné události.
Zemřel vzor kněžského života – výborný učitel kněží – otec
chudých – rádce bezradných – utěšitel nemocných – po-
těcha umírajících – podporovatel uvězněných – záchrana
odsouzených k smrti – přítel všech – velký dobrodinec lid-
stva – kněz JOSEF CAFASSO. Zemřel ve věku pouhých 49
let dne 23. června 1860. Ale potěšme se – odešel do nebe
a bude tam naším ochráncem.
Zpívanou zádušní mši svatou měl Dr. Borel. Don Bosco
přečetl podle zvyku pohřební nekrolog, stručný životopis
zesnulého. Tento nekrolog potom dal vytisknout a rozdá-
val jej známým a přátelům. Můžeme říci, že tak Don Bosco
zahájil proces, který později vedl ke kanonizaci tohoto sva-
tého kněze.
Nyní Don Bosco narychlo připravoval Katolické čtení
na srpen, září a říjen. Na srpen to bylo jeho pokračování
„Pontifikát papeže svatého Sixta II. a slavné činy mučedníka
svatého Vavřince“. Druhá knížka nesla titul „Vzorná chudá
dívka Růženka Pedemontová, která zemřela v pouhých 20
letech v Janově 30. ledna 1860“. Napsal ji Don Boskův velký
přítel, převor Frassinetti z Janova. Třetí knížka byla nazvána
„Nebe otevřené pomocí dobré svaté zpovědi“. Ke každému
námětu Don Bosco přidal různé maličkosti, jednak aby bylo
dosaženo počtu slíbených stran, jednak aby vyhověl tou-
ze svého srdce dát lidu co nejlepší duchovní vedení v těch
bouřlivých dobách.
V ty dny byl propuštěn z vězení kardinál Corsi a směl
se vrátit do své Pisy. Jak slíbil, přišel do Oratoře a měl tam
pro chlapce mši svatou za asistence četných kněží. Zapla-
til chlapcům třešně. Každý dostal pořádný kornout. Potom
se pan kardinál posadil na trůn, který mu chlapci přistrojili
pod portikátem a vyslechl si báseň kleriků Francesia a Bon-
giovanniho a také adresu, kterou přečetl jáhen Rua a ve
které bylo mnoho hřejivých slov pro jeho osobu i pro oso-
bu milovaného papeže. Rua prosil, aby pan kardinál vyřídil
Svatému otci, jak ho mají turínští chlapci rádi a jak se za něj
modlí. S velikým provoláváním slávy Piu IX. a jemu skon-
čila slavnost. Pan kardinál nasedl do připraveného kočáru
a žehnaje odjížděl do Útulku Barolové. Tam nebylo žádné
vítání, jen svátostné požehnání a potom s ním šla paní po-
děkovat do kostela Panny Marie Těšitelky.
48 Chladné tváře mocných
Pisánský arcibiskup odjížděl z Turína celkem rozradost-
něný, ale málo radosti měl Don Bosco. V normálních do-
bách by šel na ministerstvo dohovořit se, ale toto nebyly
normální doby. Mezi ním a vrchností stála bariéra. Bylo to
celkem pochopitelné. Kolem Oratoře se nyní roztočila na
plné obrátky špinavá propaganda sektářů a bylo zjevné, že
je všechno řízené ústředně. Tolik novin a časopisů špinilo
Oratoř a vykřikovalo, že musí být zavřena! Sekt se bál každý,
i ministři. Propaganda přinášela ovoce: lid byl štván pro-
ti kněžím. Jednou šel Don Bosco s Garinem po Savojském
319
|
|
5.8 Page 48 |
▲back to top |
náměstí, když tu mu dva řekli: „Tyhle kněze by patřilo
všechny pověsit!“ Don Bosco odpověděl: „Ano, kdyby měli
vaše zásluhy!“ Byly noviny a časopisy, které se stavěly štvaní
na odpor, ale přesila byla veliká. Psát dopisy na ministerstvo
nemělo smysl, bylo třeba se domluvit s nimi osobně. Don
Bosco přece psal – asi třikrát, ale marně.
Co tedy? Šel tam několikrát, ale vždycky ho odbyli, že
nemají čas. Stále jen termíny odsunovali z poledne na od-
poledne, z odpoledne na další ráno, atd. Bylo to trapné. Tu
se Don Bosco rozhodl vyžádat si audienci u generálního ta-
jemníka ministerstva, rytíře Silvia Spaventy. Bylo to stejné.
Stále jen samé „Počkejte. Teď zrovna nemám čas.“ Koneč-
ně dostal pozvánku na 14. července na jedenáctou hodinu
dopoledne. Don Bosco šel a vzal si s sebou klerika Cagliera.
Ale historie se opakovala. Přednost dostávali další a další
a Don Bosco seděl stále v předsíni v koutě a ne a ne se do-
čkat. Uvaděči po sobě jen pomrkávali. Kdo by si toho vši-
ml, tomu by bylo jasné, že ani tentokrát nedojde k setkání.
Ale Don Bosco se rozhodl pro přesilovou hru. Seděl a seděl
a občas zdvořile upozornil uvaděče, že již čeká tolik a tolik
hodin, aby ho přece jen pan sekretář pustil dovnitř. Zatím
Cagliera přišel vystřídat don Savio, aby se šel najíst.
Sedm hodin trvalo čekání, když již i pánům začala do-
cházet trpělivost. Začínalo to být hodně trapné. Konečně
vystrčil hlavu ze dveří sám Spaventy, ale jen tak. Don Bosco
hned vstal a šel k němu. On hned, cože prý stále má, vždyť
vidí, co lidí přichází a jsou to samé státní záležitosti, které
nesnášejí odklad! Don Bosco začal hlasitě: „Já mám 500
chlapců na krku a nezbývá mi nic jiného než vám je pře-
dat, abyste je živil sám!“ „Kde jsou?“ „Přece v mém domě.“
„Kdo je vydržuje?“ „Láska dobrodinců.“ „Stát na ně nepla-
tí?“ „Ne, ani liru, aspoň nic pevného.“ Poněvadž přítomní
hned zbystřili sluch a začali se o rozhovor zajímat, bylo to
sekretáři nepříjemné a byl by nejraději zavřel dveře. Ale
Don Bosco mu najednou šeptem řekl: „Račte mě přijmout,
jinak toho budete do večera a do zítřka litovat.“ Pán se zara-
zil a náhle změnil tón. Jako na obrátku byl najednou ocho-
ten Dona Boska přijmout, a ten šel. Don Savio se nestačil
divit. Dveře se zavřely a toho dne již Spaventa nikoho nepři-
jal. Omluvil se přítomným a ti se rozešli.
Don Bosco potom řekl důvěrně svým, jak to bylo. Stěžo-
val si, že mu vláda nařizuje domovní prohlídky a vůbec, že
ho pronásleduje. Co to má znamenat? Spaventa na to, že je
přece jasné, že Don Bosco sleduje určitou nepřátelskou po-
litiku, má své názory, musí tedy chápat. Don Bosco naproti
tomu, že nic takového zde není. Mluvilo se o styku s jezuity.
Pán chtěl, aby to Don Bosco uznal. Říkal, že stačí odhalit
všechna tajemství a bude pokoj. On zase, že přece nemůže
lhát a říkat, co není pravda. Tak se chvíli dohadovali a pro-
tože pán byl přece jen menší než ministr, Don Bosco ho
prosil, aby mu tedy vyjednal audienci u pana ministra. Spa-
venta odešel k ministrovi a vrátil se po půl hodině. Prý zítra
dá pan ministr vědět, kdy ho bude moci přijmout.
Don Bosco se vrátil do Oratoře k osmé večer. Ten den
neobědval. Než šel spát, ještě prohlížel poštu a hle: další tři
žádosti o přijetí. Doporučené ministerstvem vnitra a pode-
psané rytířem Salinem v zastoupení ministra. Jednací číslo
2091, 2039 a 2044. Don Bosco však již věděl, že ho to ne-
ochrání. Zde může poskytnout ochranu jen Pán Bůh.
49 Na ministerstvu
Druhý den 15. července dostal Don Bosco od hraběte
Borromea, ministrova osobního tajemníka, pozvánku, aby
přišel zítra v 11 hodin na ministerstvo. Don Bosco ve večer-
ním slovíčku prosil, aby se všichni modlili na jeho úmysl,
aby pokud možno šli k svatému přijímání a potom, dokud
se nevrátí, aby se střídali před svatostánkem. Všichni ho
vzorně uposlechli.
16. července byl svátek Panny Marie Karmelské. Don
Bosco svěřil všechno Panně Marii. Šel s naprostou důvěrou.
Jednou řekl monsignorovi Caglierovi: „Kdykoliv mám před
sebou nějaké dobré dílo, nezřeknu se ho, ať jsou překážky
jakkoliv veliké. Třeba mám jít k lidem, o kterých vím, že to
jsou nepřátelé. Prostě jdu. Pomodlím se předtím Zdrávas
Maria a potom děj se co děj. To již nezávisí ode mne, ale od
Pána Boha.
S Donem Boskem šli dva klerici: Francesia a Anfossi. Mi-
nistr přišel krátce před jedenáctou. Podal knězi ruku, zdvo-
řile pozdravil a vyzval ho, aby šel dál. Zavedl ho do kance-
láře, kde již seděli jeho sekretáři, každý u své práce. Posadil
ho a začal:
„Tak vy jste abbé Bosco. My dva jsme se již jednou viděli
ve Strese u abbého Rosminiho. Je mi ctí, že vás mohu opět
vidět. Vím, že pracujete pro chudou mládež a to je dílo na
výsost lidumilné a sociální. Řekněte mi, prosím, co si ode
mne přejete.“ „Přeji si, abyste mi vysvětlil důvody, proč jsem
byl dvakrát podroben policejní prohlídce.“ „To vám mohu
říci a řeknu vám to se stejnou otevřeností, jakou očeká-
vám od vás. Všechno bylo v pořádku, dokud jste se věno-
val jen svému poslání. Ovšem v poslední době jste se dal na
politiku a chápete, že musíme být na stráži.“ „To jsem chtěl
vědět,“ řekl Don Bosco, „ale musím prohlásit, že jsem se
vždy úzkostlivě držel stranou od každé politiky. Rád bych
věděl konkrétní věci.“ „Píšete do Armonie články, které jsou
jasně z vašeho pera. Ve vašem domě se konají reakcionář-
ské schůzky a vy vedete korespondenci s nepřáteli státu. To
nemůže být vládním místům lhostejné.“ Don Bosco po-
přel, že by psal do Armonie. Nepíše do žádného časopisu
ani není na žádný časopis abonován. Ministr naléhal, že to
není pravda a Don Bosco zase, že jsou to všechno lživé in-
formace. Farina se začal cítit dotčen. Snad prý si Don Bosco
nemyslí, že jeho spolupracovníci lžou a donášejí mu neo-
věřené zprávy. Don Bosco na to, že nemá v úmyslu nikoho
osobně napadat, ale musí se proti takovým nesprávným in-
formacím ohradit.
Hovor se stával z minuty na minutu bouřlivější, ale Don
Bosco stál na svém a houževnatě odmítal obvinění. Farini
nečekal takový odpor a začal hrozit: „Pane abbé, doufám,
že víte, že mluvíte s ministrem a musíte mluvit slušně. Což
vám není jasné, že by stačilo slovo a šel byste do vězení?“
„To můžete, pane ministře, ale nebojím se toho.“ Toto mi-
nistra doslova šokovalo. Volal na sekretáře: „Romeo, Ro-
meo, slyšíte, co Don Bosco říká?“ „Ano,“ pokračoval Don
Bosco, „nebojím se, protože vím s kým mám čest. Ostatně
mým soudcem je Bůh a ten ví, že mluvím pravdu. Co říkají
lidé, toho se nebojím. Ostatně tolik o vás vím, že jste čestný
člověk a nedal byte uvěznit poctivého občana jen proto, že
se dovolává spravedlnosti. Dvacet let pracuji v tomto městě
ve prospěch opuštěné mládeže a nevěřím, že byste se mně
320
|
|
5.9 Page 49 |
▲back to top |
takto odvděčil.“ „A co kdybych to přece udělal?“ „Nevěřím,
že by Farini byl schopen takové zbabělosti. A kdyby přece,
dovedl bych se bránit.“ „Jak to?“ „Užil bych stejné zbraně,
jaké užíváte vy.“ „Můžete to upřesnit?“ „Vy jste psal Ději-
ny státu a tam jste neváhal, cokoli jste považoval za špatné,
označit za takové. Já jsem také psal Dějiny Itálie a stačilo by
mi přidat k nim kapitolu o tom, co se událo mezi námi.“
„To by bylo…?“ „Mohl bych vylíčit dopodrobna, jak se ko-
nala v mém domě policejní prohlídka, nařízená ministrem
Farinim.“ „To neuděláte.“ „To závisí ode mne a ne od vás.“
„Přece když vás nechám zavřít…“ „Doufám, že byste byl tak
kavalírský a nechal mi v cele papír, pero a inkoust.“ Sekretá-
ři hleděli jeden na druhého a ani ministrovi nebylo dobře.
Don Bosco dodal: „A kdyby se i stalo, že bych nemohl psát,
psali by místo mne druzí.“ „Vy byste měl odvahu zhanobit
ministra tohoto státu?“ „Kdo nechce být hanoben, musí se
čestně chovat. Ostatně psát pravdu je mé právo, zaručené
v tomto státě ústavou.“
Farini se začal uklidňovat a přecházet na samotnou věc.
Ptal se Dona Boska, může-li čestně prohlásit, že věci, pro
které mu byla udělána prohlídka, neexistují. „Neexistují
a neexistovaly. Pokud jde o mé styky s arcibiskupem Fran-
sonim a s papežem Piem IX., korespondoval jsem s nimi
vždy jako podřízený se svými církevními nadřízenými
a o věcech církevních. To mi nemůžete mít za zlé. Politické-
ho tam nebylo nic.“ „Ale my máme dopisy…“ přešel znovu
do útoku Farini. „Nic nemáte,“ řekl Don Bosco. „A máte-li,
buďte tak čestní a ukažte mi je.“ Nastalo mlčení, které Don
Bosco přerušil tím, že začal mluvit o tom, jak jeho chlap-
ci trpí, je mezi nimi řada chlapců, které mu doporučil sám
ministr k přijetí. Jak je jejich domov dále špiněn v novi-
nách a označován za hnízdo reakce. Potom dojat řekl, že se
opravdu třese o osud těchto dětí, které ztratí domov jen pro-
to, že někdo má zájem jim ho vzít.
V tom vstoupil hrabě Kamil Cavour, ministerský před-
seda a zároveň ministr zahraničí, pravý dirigent piemont-
ské politiky. Smál se a mnul si ruce. „Copak, copak?“ ptal
se, jako by nic nevěděl. Potom řekl: „Dejte svatý pokoj chu-
dáku Donu Boskovi a ať se rozejdeme v přátelství. Já měl
vždycky Dona Boska rád a mám ho doposud.“ A dělal, jako
by si chtěl nechat vyložit oč jde. Don Bosco vycítil, že jeho
příchodem se celá záležitost dostala do příznivějších kolejí
a jal se mu vyprávět, co a jak se stalo. Cavour poslouchal,
ale potom řekl: „Uklidněte se, Done Bosco. Na ty věci se
musíte dívat střízlivě. My dva můžeme být dále přáteli, ale
je faktem, že poslední dobou jste upadl do určitých léček.
Byl jste zapleten vinou druhých do politiky a to má své
následky. Řekněme si to upřímně: vy jste s papežem, my
jsme proti papeži, jaký musí být závěr? Jen jediný: jste pro-
ti vládě. Z toho se nedostanete.“ „Ale dostanu, milý pane
hrabě,“ řekl on. „Jestliže je pravda, že já jsem s papežem
a vy proti papeži, z toho neplyne, že já jsem proti vládě, ale
že vláda je proti mně. Ale nechme toho. Prostě pokud jde
o náboženskou otázku, jsem a budu s papežem, a to až do
smrti. To je povinnost každého dobrého katolíka, i toho
nejlepšího občana.“ Farini poznamenal: „Chcete snad říci,
že máte stejné názory jako my?“ „To ne, ale ani je nemu-
sím mít. Jsme přece v demokratickém státě a neřeknete, že
všichni zde musí mít stejný názor. To by byla přece tyranie,
kdyby stát nutil člověka, aby měl stejné myšlenky jako mají
ti, kdo stát vedou.“
Ještě se dále takto bavili. Přešlo se na Kristovo „Dávejte
císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího.“ Nakonec dostala
diskuse přátelštější tón a Don Bosco mohl položit minister-
skému předsedovi otázku na tělo: „Po tom, co se zde řeklo,
můžete, pane hrabě, odpovědně prohlásit Dona Boska za
nepřítele státu?“ „To rozhodně ne,“ řekl Cavour a tím byla
diskuse jaksi skončena. Potom už jen oba páni nabádali
Dona Boska k největší opatrnosti. Říkali, že v tak pohnu-
tých dobách i komár může někdy vypadat jako velbloud.
Don Bosco zase ujišťoval, že nemá žádných nepřátelských
úmyslů. Potom si podali ruce a rozešli se. Don Bosco se vra-
cel domů trochu uklidněn. Přece jen v ústním rozhovoru
mohl obhájit své, i když ne docela. Politika je již taková. Při
sebekrásnější teorii se v praxi vždycky hledají cesty, jak od-
klidit každého, kdo nesouhlasí.
Domů přišel Don Bosco ve dvě hodiny odpoledne. Dru-
hý den přišel dopis od notáře, ve kterém stálo: „Dne 16.
července 1860 notářským aktem odstoupili paní Lucie, ro-
zená Gannová, provdaná Filippová a její děti Kajetán a Rita
Donu Boskovi pozemek 1×10×14 s domem, dvorem, kůlna-
mi, zahradou a loukou za cenu 65 000 lir.“ Datum se podi-
vuhodně shodovalo s datem jednání na ministerstvu vnitra.
Tak mu Pán Bůh osladil život za to, co pro něj vytrpěl. Když
to Don Bosco oznamoval chlapcům, zvolal: „Jak dobrá je
Panna Maria!“
50 Don Bosco a nepřátelé
Rozhovor Dona Boska s ministrem Farinim není vymy-
šlen. On sám jej zapsal a pisatel Životopisných pamětí jej
dále upravil a doplnil o výpovědi svědků. My jsme jej zre-
dukovali na hlavní věci. Viděli jsme, že si Don Bosco po-
čínal nebojácně, ba chvílemi mluvil i tvrdě pravdu do očí.
Jinak však nechoval nenávist vůči svým pronásledovatelům
a v duchu jim odpouštěl. Věděl, že jeho zastáncem je Bůh
a to mu stačilo. Ani my nemáme v úmyslu zveličovat fak-
ta. Samy dějiny ukázaly, kdo byl v těch věcech velkým a kdo
malým. Pěkně to vystihl don Ruffino v poznámce k vyprá-
věným událostem:
„Don Bosco trpěl, aniž ho pronásledování unavilo. Jeho
odvaha byla spíše jedinečná než vzácná. Tak se dovedl po-
stavit před každou autoritu i velikou. Jeho odpovědi byly
otevřené. Apeloval na rozum, prosil, vyčítal a dokonce hro-
zil, když to považoval za nutné. Byl vždy pevný, ale také
klidný. Někdy byl vážný i když zároveň laskavý. Nikdy neu-
rážel, často se usmíval. Jeho hlas zůstával stále v rovnováze.“
Tímto postojem odzbrojoval a vždycky obhájil zájem svého
díla. Lidé se tomu divili. Říkali o něm, že je mazaný, že by
z něho mohl být dobrý ministr. Svatí jsou všichni mazaní.“
Pronásledování nepřišlo proto, aby uškodilo. Brzy se
ukázalo, že je Bůh zužitkoval k prospěchu Oratoře. Vždyť
přes všechny nesnáze rostla a mohutněla. Počet chlapců
stoupal na 500, potom na 600, 700, ano dostoupil dokonce
1 000. Don Boskovo dílo začínalo být jakýmsi chlapeckým
městem. Pronásledování učinilo Oratoř známou po celé
Itálii. Poslanci, starostové, kdejaký potentát věděl, kam se
má obrátit, když se mu doporučovali chudí chlapci a hleda-
li ústav, kde by zadarmo nebo skoro zadarmo vystudovali
nebo se naučili řemeslu. Sám Farini již zase 18. července po-
slal novou žádost o přijetí. Měla jednací číslo 2155 a týkala
321
|
|
5.10 Page 50 |
▲back to top |
se Pavla Bertina. Don Bosco si dával nyní ještě více pozor,
aby jeho dílo bylo zcela stranou politického boje.
Farini byl muž železné pěsti a srdce měl z křemene. V té
době takového potřebovali. On chladnokrevně podepsal or-
tel smrti nad Oratoří, aniž se snažil zjistit, jak se věci skuteč-
ně mají. Ale patrně to byl dekret poslední toho druhu. Něja-
ký čas nato šla jeho politická dráha rychle dolů. Ještě odešel
na jih, kde vypukávaly vzpoury proti nové vládě. V Neapoli
byl čímsi jako místokrálem, ale již tehdy začal jevit známky
duševní choroby. V prosinci 1862 byl jmenován minister-
ským předsedou, ale již v lednu začal propadat panickému
strachu. Stával se směšným a nesnesitelným zároveň. Stále
se mu zdálo, že celá Evropa je proti Itálii a mluvil nesmys-
ly. V březnu přišel ke králi Viktoru Emanuelovi, namířil na
něho pistoli a dal mu ultimátum: buď jít na pomoc Polsku,
nebo zemřít. Král dělal, jako by mu chtěl vyhovět, ale potom
ho dal odzbrojit. Chudák křičel: „Francie, ta je aspoň hrdin-
ská, její vojska táhnou celou Evropou!“ Poručil si přistavit
zvláštní vagon, že pojede do Paříže k císaři Napoleonovi, ale
zatím ho odvezli do kláštera v Novalesa u Susy, přeměně-
ného na blázinec. Později ho převezli zpět do Turína a byl
zavřen ve zvláštním oddělení v paláci Cristina. Stále jen ří-
kal, že je ve Varšavě. Nakonec byl v blázinci v Quarto, kde
zemřel 1. srpna 1866 všemi opuštěn. Mluvilo se o něm, že
byl pomatený, že se válel ve vlastních výkalech a dával si je
do úst. Chudák!
Nebyli o mnoho šťastnější i ti, kdo ho popichovali proti
Oratoři a vykonávali jeho rozkazy. Dva z těch nejhorlivěj-
ších odešli do Boloně jako pověřenci veřejné bezpečnosti
a velice se tam vyznamenávali horlivostí. Oba byli jednou,
když k půlnoci vycházeli z policejního ředitelství, zastřele-
ni neznámými pachateli. Třetího, jak píše don Turchi, zabil
jeho podřízený o několik let později v Raveně.
Don Bosco se nikdy neradoval z neštěstí nepřátel, třeba-
že v nich viděl prst Boží a výstrahu pro ty, kdo pronásledují
Boží dílo. Monsignor Cagliero napsal: „K nepřátelům svého
díla nechoval zášť a nikdy o nich nemluvil špatně. Pamatuji
se, že občas někdo z nás vzkypěl jako ti synové Zebedeovi
a chtěl na ně svolat oheň z nebe. Boží služebník nám říkal
s úsměvem na tváři: „Jste ještě chlapci. Ono je lepší vše ne-
chat na Pánu Bohu. On to dopouští, ale dovede jejich úmy-
sly zmást. Raději se modleme a ničeho se nebojme.“ Když
se potom hovořilo o tom, jaké tresty stihly pronásledovatele
Oratoře, říkal: „Ať je jim Pán Bůh milostiv!“ Když byl tupen,
třeba od Gazzetty del Popolo, nikdy nedovolil, aby se jim
odpovídalo nebo nadávalo. Říkal: „Všechno přejde, mějme
trpělivost. Oni se rozezlili na Dona Boska, ale máme kvůli
tomu chtít, aby se zatratili na věky? Nebojují proti mně, ale
proti Bohu. On sám zmaří jejich plány!“ Tak svědčili všich-
ni, kdo ho znali.
51 Prázdninové události
V červenci se začaly před Donem Boskem a jeho kongrega-
cí rýsovat důležité události. Začaly přicházet nabídky, aby
se jeho dílo rozběhlo za hranice turínské diecéze. Tak přišel
v červenci do Oratoře farář z Mirabella v diecézi casalské
a prosil, aby Don Bosco otevřel ústav v jeho farnosti. Z Mi-
rabella byl klerik Provera, člen kongregace. Ten samozřejmě
žádost pana faráře mocně podporoval.
Don Bosco nebyl v té době zcela zdráv. Udělal se mu na
krku bolestivý vřed, který ho zle trápil. Mirabellský farář
don Coppo mu řekl: „Done Bosco, vy jste uzdravil tolik lidí,
proč nepoprosíte Pannu Marii, aby uzdravila i vás?“ Světec
odpověděl: „I kdybych věděl, že by stačil jen jediný Zdrávas,
neudělal bych to. Nechejme Pána Boha, ať si s námi dělá, co
chce.“
S tímto neduhem se vydal do Lanca na duchovní cviče-
ní. Bylo ho tam více zapotřebí, protože don Cafasso zemřel
a bylo třeba ho zastoupit. Provázeli ho klerici Boggero, Du-
rando a Francesia. Stala se tam milá epizodka.
Na duchovních cvičeních byl mladý šlechtic, kterého
Don Bosco dobře znal. Byl lehkomyslný až až a vydal se
tam, aby uspokojil matku, která mu slíbila zaplatit dluhy,
půjde-li na duchovní cvičení. Seděl tam při jedné funk-
ci zrovna vedle Dona Boska, který měl v té době otevřený
vřed. Nevydržel klečet a v jedné chvíli omdlel. Ten mladík
přiskočil, pomohl ho odnést z kostela a byl přitom tak dojat,
že zůstal u Dona Boska až do jeho probuzení v pokoji. Don
Bosco ho uviděl a co ho nenapadlo! Vzal milého mládence
pěkně za vousy a s úsměvem mu řekl: „Tak, a nyní jste v mé
moci a nepustím vás. Co mám s vámi udělat?“ Ten pochopil
a otcovské gesto kvitoval s takovou opravdovostí, že se roz-
hodl vyzpovídat se a změnit život.
Z Lanca napsal Don Bosco několik dopisů svým kle-
rikům a chlapcům. Byly to odpovědi na jejich dopisy.
Pozornost zasluhuje dopis psaný Ruovi, který se připravoval
na kněžské svěcení. Zněl takto:
„Napsal jsi mi francouzský dopis. Dobře jsi udělal. Po-
slyš tedy a dej pozor na mou řeč. Čeká tě mnohé utrpení, ale
spolu s ním ti dá náš Pán také mnoho radostí. Buď příklad-
ným v dobrých skutcích. Vytrvale si vyžaduj dobré rady.
Co je dobrého v Božích očích, to vytrvale dělej. Bojuj proti
ďáblu, doufej v Boha a já, pokud něco znamenám, budu celý
tvůj. Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s námi vždycky!
Buď zdráv! V Lancu u svatého Ignáce 27. července 1860.
Kněz Jan Bosco.
Rua byl v těch dnech na duchovních cvičeních u lazaris-
tů v Turíně. Pobyt u nich mu platil kanovník Vogliotti. Také
mu zaplatil taxu, která se musela dávat za státní dovolení,
aby směl použít papežské dispense. Panu kanovníkovi šlo
o to, aby si Dona Boska předcházel ve věci Giavena.
Don Bosco ještě nebyl rozhodnut vzít na sebe závazek, že
dá do pořádku malý seminář. Tam skončil školní rok skoro
nulou a představení dali žákům najevo, že kdoví jestli se vů-
bec bude po prázdninách pokračovat. Monsignor Fransoni
měl z toho velkou bolest, ale sám nemohl nic udělat. Všech-
no nechával na generálním vikáři. Ten zase tlačil Dona
Boska. Don Bosco byl ochoten, ale potřeboval mít jistotu,
že tam budou podmínky pro práci. Giavenská obecní rada
zatím podala kurii návrh smlouvy, který byl nevyhovující
a ukazoval, že obec míní církev jednoduše vyřadit. Skutečně
se jednalo za zády. Současně obec žádala ministerstvo škol-
ství a ministerstvo milosti a spravedlnosti, aby jí byla budo-
va semináře dána k dispozici z moci státní. Don Bosco byl
ochoten jít s Vogliottim do Giavena a skutečně tam jel, ale
obec nechtěla slevit ze svých požadavků a tak Don Bosco
přerušil jednání. Protože předtím kvůli Giavenu přerušil
také jednání s obcí Cavour, měl nyní obě cesty zataraseny.
322
|
|
6 Pages 51-60 |
▲back to top |
|
|
6.1 Page 51 |
▲back to top |
V neděli 29. července měl jáhen Michal Rua svůj velký
den. V soukromé kapli barona Bianca di Barbania v Ca-
sselle byl od monsignora Balmy vysvěcen na kněze. Asisto-
vali mu klerici Durando a Anfossi. Druhý den 30. července
don Rua poprvé v Oratoři celebroval a večer měl večerní
slovíčko místo Dona Boska. Jinak zatím nic zvláštního, leda
hodně lásky kolem něho.
Tehdy ještě patřilo k projevům úcty ke knězi líbání rukou.
Bylo to všeobecné. U příležitosti don Ruovy primice se mezi
kleriky vyvolala otázka o líbání jakožto projevu přízně vůbec.
Chtěli, aby Don Bosco sám řekl, kdy je vhodné dát někomu
najevo přízeň políbením na tvář. Don Bosco řekl, že je to sa-
mozřejmé u otce a matky nebo u někoho, ke komu máme ta-
kový vztah. Je dovoleno políbit druhého, když to žádá zvlášt-
ní situace, například odstranění nenávisti, ovšem jen vůči
osobě stejného pohlaví. Také je dovoleno políbit přítele, kte-
rého jsme již moc dlouho neviděli. Jinak ve výchovných zaří-
zeních je třeba dávat pozor, jako nepokládat na druhé ruce,
nelíbat se, nebrat se za ruku, leda když se s někým loučíme na
dlouhou dobu nebo ho po dlouhé době vidíme.
52 Primice dona Ruy
V neděli 5. srpna byl svátek Panny Marie Sněžné a ten den
měl don Rua, za asistence Dona Boska, slavnou primici.
Všichni přítomní studenti a řemeslníci byli u svatého při-
jímání a přišli i externí oratoriáni vzdát hold novoknězi.
Hold lásky. Při akademii bylo předneseno nebo recitováno
ve verších 27 osobních příspěvků. Z nich byla nejvíce ceně-
na báseň klerika Francesia – samé petrarkovské verše.
Zajímavá byla próza klerika Vaschettiho, z níž vyjímá-
me tato slova: „Ty jsi příklad kněží, učitel kleriků ve ctnosti
i vědě, rádce studentů, vůdce řemeslníků, útěcha nemoc-
ných, posila zarmoucených a radost všech. Zkrátka, jsi vše-
mi milován a ctěn, protože máš v sobě srdce druhého Dona
Boska. Již nyní tě uznáváme za jeho důstojného nástupce.“
Jiný básník končil verše takto: „Verso i fanciulli porti tan-
to amore, che tu trastulli anche un deforme e losco – per-
ciò t’avrà (preveggo) sucessore il buon Don Bosco – Máš
k dětem takovou lásku, že si dovedeš hrát i s deformovaným
a potměšilým. Proto (jak předvídám), dobrý Don Bosco tě
bude mít svým nástupcem.“ Na konci akademie novokněz
promluvil velmi srdečně. Nazýval všechny svými bratry, dě-
koval jim, prosil je o modlitbu a o odpuštění, jestli někoho
pro jeho dobro musel pokárat. Slíbil jim nehynoucí lásku
a žádal všechny, aby ho beze všeho napomenuli, kdyby se
jim zdálo, že neplní, co slíbil. Nakonec provolal slávu svému
i jejich společnému otci Donu Boskovi.
K tomu je třeba dodat, že don Rua již tehdy měl ve svých
rukou značnou část odpovědnosti za všechny oratoře a že
všem byla známa ryzost jeho charakteru. V něm byly ty nej-
lepší kvality provázeny tou nejhlubší pokorou. Don Bosco si
vážil jeho praktického ducha, který si dovedl pomoci z ka-
ždé nesnáze, a proto mu nechával volnou ruku. Věděl, že
bude přitom poslušný. Pro tyto jeho ctnosti řekl mnohokrát:
„Kdyby don Michal chtěl dělat zázraky, dělal by je.“
Na primici byli přítomni manželé Fassatiovi. Don Bosco
využil příležitosti a odevzdal jim slavnostně jmenování za
patrony kaple Panny Marie v kostele svatého Františka Sa-
leského. Oni se postarali o výzdobu kaple a nyní jim byla
kaple svěřena i s určitými právy a výsadami v mezích, da-
ných církevním právem a eventuálními pozdějšími církev-
ními předpisy. Markýz Fassati určil hned značný obnos jako
věno pro tuto kapli.
Večer toho slavného dne Don Bosco vyprávěl shromáž-
děné komunitě nový sen.
Zdálo se mu, že všichni chlapci Oratoře se nacházejí v ja-
kémsi obrovském amfiteátru. Seděli za čtrnácti stoly. Byly
dlouhé a tvořily tři pásy nad sebou. První stoly stály na
zemi a poslední byly kdesi vysoko, takže se téměř ztrácely.
Na stolech na zemi byl chléb jako vojenský komisárek: tvr-
dý a nechutný, špinavý a plesnivý. Chlapci, kteří z něho jedli,
byli smutní. Připadali Donu Boskovi jako prasátka u koryta.
Pobízel je, aby to nejedli, ale oni říkali, že musí jíst takový
chléb, jaký si zasloužili. To byli chlapci ve smrtelném hříchu.
Potom to šlo výš a výš. Stoly byly krásnější a ozdobnější,
ubrusy skvělejší a pokrmy chutnější. Také byly rozdíly v ob-
lečení chlapců. Ti v nejvrchnějším pásu byli nevinní. Don
Bosco nedovedl vypovědět jejich krásu a to, co měli před
sebou.
Když dovyprávěl, řekl Don Bosco chlapcům, aby si o snu
mysleli, co chtějí, ale je ochoten každému říci, kde ho viděl.
Mohou se ho na to druhý den zeptat. Skutečně. Druhý den
Don Bosco soukromě chlapcům, kteří to chtěli, říkal, kde
ho viděl a v jakém stavu viděl jeho duši. Někdo se ho ptal,
jestli se mohlo přecházet od jednoho stolu ke druhému. Ří-
kal, že ano, ale s tou výjimkou, že kdo přestal být nevinným,
již se tam nemohl vrátit.
15. srpna odjížděl Don Bosco do Strambina. Provázel
ho Josef Reano, který zapsal dialogy, jež Don Bosco vedl ve
vlaku. Nejdříve přisedl do kupé nějaký obchodník. Ten ve-
lebil kněze a mimo jiné se pochvalně vyslovoval i o valdoc-
kém Domově pro mládež a o Donu Boskovi. Řekl, že tam
se musí někdy podívat. Don Bosco se neprozradil. Dotyčný
vysedl v Montanaro. Potom zase přisedl jiný, pravý opak.
Nazval kněze neužitečnými lidmi, kteří jen hlídají své pení-
ze, ale nedrží se evangelia. Don Bosco mu přetrhl řeč otáz-
kou: „Promiňte, to byste chtěl, aby žádní kněží nebyli?“ On
na to: „To zrovna ne, nějaké náboženství musí být.“ A již to
šlo ráz na ráz: „Kolik by jich mělo být?“ „Stačila by polo-
vička.“ „Ale jak na to?“ „Oddělit dobré od špatných, špatné
poslat pracovat.“ „Znáte nějakého kněze?“ „Znám.“ „Ko-
lik asi?“ „Asi padesát.“ „Kolik je z nich špatných?“ „Pade-
sát procent.“ „Mohl byste mi říci jejich jména?“ „Jistě.“ Tu
Don Bosco vytáhl pohotově notes a: „Mohl byste mi jejich
jména nadiktovat? Já se postarám, aby přestali dělat kněze.“
Dotyčný začal koktat a po nějaké chvíli řekl: „Nechme toho,
mluvme o něčem jiném.“
Ve Strambinu měl Don Bosco kázání o Nanebevzaté
Panně Marii a druhý den o svatém Rochovi, který tam měl
kapli. Prioři (tak se říkalo těm, kteří měli nad slavností pa-
tronát a platili výdaje) se ho ptali, kolik jsou dlužni za ká-
zání. Don Bosco řekl, že nic. Zůstalo při tom, ale potom
musel jít nejdříve k jednomu z nich na pohoštění, potom
k druhému a nakonec ještě ke třetímu. Tak to chtěla tradice.
Všude všeho hojnost, nejvíce na třetím místě. Don Bosco
tam s apoštolskou upřímností řekl: „Tak jsem vám prominul
taxu za kázání, ale nyní toho lituji. Vidím, že nejste chudí,
kdežto moji chlapci chudí jsou a já je těžce živím. Neudělal
jsem dobře, že jsem si nic nevzal.“ Byl z toho smích, ale dali
mu, co mu patřilo.
323
|
|
6.2 Page 52 |
▲back to top |
30. srpna bylo u svatého Františka Assiského slavné re-
kviem za dona Cafassa. Celebroval kanovník Anglesio
a bylo přítomno na 300 kněží. Hudbu dirigoval sám ma-
estro Rossi. Don Bosco četl po mši svaté slavnostní řeč, ve
které nastínil život a zásluhy zesnulého. Armonia druhý
den slibovala čtenářům, že Don Boskova promluva vyjde
tiskem. Don Bosco nezapomínal na milovaného učitele. To
všichni věděli a považovali ho za jeho věrnou kopii.
V Ruffinově kronice čteme, že Don Bosco 12. dubna
1860 veřejně řekl: „V lednu jsem vám říkal, abyste počka-
li na březen. Nyní vám říkám, abyste počkali na srpen, co
nám přinese.“
19. srpna to začalo. Garibaldi, když ovládl Sicílii, se nyní
se svými 17 000 dobrovolníky přeplavil přes messinskou
úžinu a vylodil se v Neapolsku. Země se vzbouřila proti krá-
li Ferdinandovi a přestože měl bourbonský generál 30 000
vojáků, prakticky vydal zemi bez boje. Byla to očividná zra-
da. Král utekl 6. září do Gaety a Garibaldi vstoupil do Nea-
pole. Byl uvítán jako osvoboditel. Hned na to vnikla první
skupina dobrovolníků do papežského státu.
Papež měl k dispozici jen 13 000 vojáků, většinou Fran-
couzů a Belgičanů, pod vedením generála Lamoriciéra. Ti
byli ochotni bít se, ale přišla další zrada. Francouzský císař
Napoleon III., který navenek prohlašoval, že chce, aby byla
práva papeže respektována, potají se paktoval s Turínem.
V Chambery se sešel s ministrem Farinim a na jeho žádost,
aby dovolil obsadit z papežského státu marky a Umbrii, řekl
poťouchle: „Dělejte rychle, jen Říma se nedotýkejte.“ Sou-
časně sliboval papeži pomoc a říkal, že se postaví i vojensky
proti piemontskému království a jeho invazi.
Lamoriciére se se svým vojskem spoléhal na Napoleono-
vy sliby, ale brzy vystřízlivěl. Fanti a Caldini vnikli do cír-
kevního státu z Toskánska s 33 000 muži a z jihu zaútočilo
20 000 dobrovolníků. Papežští se skvěle bránili, ale podleh-
li přesile. Napoleon najednou změnil taktiku. Prohlásil, že
chce být nezúčastněným. Tak se stalo, že byly marky a Um-
brie připojeny k Itálii. Samozřejmě se tam hned aplikovaly
dekrety piemontské vlády. Kněží a biskupové se měli „popě-
ti“, zavíraly se kláštery, atd. Všude stejný, osvědčený postup.
Don Bosco si v ty dny musel dávat pozor. Přicházeli lidé
a ptali se, co mají dělat, jsou-li branci povinni narukovat
proti papeži, nebylo-li by lepší odmítnout a podobně. Jed-
ni mohli mít dobré úmysly, jiní však mohli být provokatéři.
Don Bosco nikomu nic neříkal, jen monotónně odpovídal:
„Já myslím, že by si měl každý především udělat dobrou
svatou zpověď.“
V těchto zmatcích byl přiveden do Turína kardinál De
Angelis, arcibiskup z Ferma. Byl internován u lazaristů jako
předtím kardinál Corsi. Zatím piemontské vojsko pospí-
chalo na pomoc Garibaldimu, který nedokázal zcela zni-
čit bourbonské vojsko a ocitl se v nebezpečí. Ferdinandovi
stoupenci však nevydrželi soustředěný nápor revolučních
vojsk. Částečně se rozutekli, částečně se probili do Gaety
na papežské území, kam se utekl i jejich král. Ferdinand II.
byl hořce zklamán Ruskem a Rakouskem, které dosud po-
važoval za své spojence, ale kteří pro něj nehnuli ani prstem.
Škoda, že se nám nedochovalo více o tom, co Don Bosco
říkal o budoucnosti Rakouska. V Ruffinově kronice totiž
čteme ke dni 19. září:
Don Bosco měl sen: „Hle, velké vítězství půjde v patách
udatnosti Rakouska, ale potom se slávou padne i trůn.“
53 Starost s Giavenem a kongregací
Po přerušení jednání s giavenskou radnicí byla v Turíně na
ordinariátě obava, aby obec nezačala vyjednávat s nějakou
jinou institucí o vedení škol. Zatím nic takového neměli,
ale co kdyby? Provikář Vogliotti a kanovník Arduino, který
byl v Giavenu farářem, zaútočili znovu na Dona Boska, aby
přece jen přijal. Don Bosco byl opět ochoten, ale žádal, aby
směl mít volné ruce, aby mu ani kurie nediktovala podmín-
ky. Vogliotti mu tedy řekl, že jediná podmínka, pod kterou
mu svěří malý seminář bude, aby se věc podařila. To Dona
Boska přimělo, aby riziko přijal. Dokonce, že se zaručuje,
že k začátku školního roku nastoupí nejméně 100 nových
chlapců. „To není možné, to nedokážete,“ řekli oni. Ale Don
Bosco věděl své. Hlavní bylo, že měl volné ruce a že mu ni-
kdo nebude předpisovat, co má dělat. Hned se také pustil
do díla.
Nejraději by byl poslal do Giavena jako vedoucího dona
Alasonattiho, ale to nebylo možné bez vážné újmy valdoc-
kého díla. Poprosil tedy dona Grassina, vicevikáře z Ca-
vallermaggiore, který s ním žil šest měsíců v Oratoři a znal
jeho výchovnou metodu. Arcidiecézní provikář nic nena-
mítal a zařídil, aby byl dosavadní rektor malého semináře
jmenován kanovníkem v Chieri a tedy aby se z Giavena
odstěhoval. Když se to don Grassina dověděl, přiběhl do
Oratoře a prosil Dona Boska, aby od toho ustoupil, ale když
mu tento všechno vysvětlil a ujistil ho, že mu dá i personál
a všechnu další pomoc, přijal. Nyní šlo o to, koho tam ještě
poslat, aby byl dobrý začátek a zároveň aby neutrpěla Ora-
toř. Mohlo jít jen o kleriky a z nich se nejeden těšil, že tam
půjde. Don Bosco však zatím nerozhodl nic, jen přemýšlel
a plánoval.
Více než na Giavenu mu záleželo na růstu a konsolida-
ci mladé kongregace. 6. září opět shromáždil své salesiány
a měl k nim řeč, z které vyjímáme některé věty: Kdyby naše
kongregace a její pravidla neměly sloužit k větší cti a slá-
vě Boží, potom ať všechno raději zkrachuje. Don Bosco se
zlobit nebude. Ať se nezavádějí žádné novoty. Nesnažme se
vylepšovat, ale držme se prostě toho, co je dobré. Někdo by
chtěl například zavést ještě družinu Neposkvrněného Srdce
Panny Marie. Mně se tento spolek líbí, ale máme družinu
svatého Aloise a ta prožívá krizi. Uškodili bychom jí. Ještě
připojuji jednu poznámku. Když představený někoho napo-
mene, neberme to, jako by si nás méně vážil. Každý může
chybit a k tomu upozornění přichází od přítele, který nás
má rád. Také nebuďme choulostiví a citliví. Může se stát,
že si nás představený nevšimne. To ale neznamená, že o nás
nestojí nebo má něco proti nám. Může být prostě jen zamy-
šlen, nezaregistroval nás. U nás je to tak. Když nás předsta-
vený neupozorňuje, je to znamení, že je všechno v pořádku.
My nemáme ve zvyku čekat, až toho bude víc. Raději to řek-
neme hned. Dále bych rád, aby se naše konference konaly
pokud možno na mariánské svátky. Konečně vám musím
oznámit, že byl revizí našich pravidel pověřen pan Duran-
do, lazarista.
Jak vidět, začala se záležitost stanov hýbat. Podle církev-
ního zákona bylo třeba, aby se k založení kongregace nej-
dříve vyjádřil místní ordinář. Ten zase takovou věc nedělal
324
|
|
6.3 Page 53 |
▲back to top |
sám, nýbrž pověřoval studiem stanov odborníky v otáz-
kách řeholního života. Teprve potom, až měla kongregace
diecézní uznání, mohla se ucházet o širší uznání papežské.
Ale i v Římě bylo třeba postupovat podle zákona. Nejdříve
se musela věcí zabývat posvátná kongregace pro řeholníky
a teprve potom se mohlo čekat papežské schválení. Již jsme
viděli, že Don Bosco poslal stanovy do Lyonu panu arcibis-
kupovi. Ten ho nyní uvědomoval o zřízení komise.
Bohužel pan Durando nepochopil Don Boskova ducha
a viděl všechno očima starých řeholníků, takže jeho po-
známky nedopadly pro Dona Boska příznivě. V jeho re-
laci se říká, že salesiánská kongregace snad bude moci být
schválena církví, ale nikdy nebude schválena státem. Podle
stanov může tato kongregace vlastnit domy, atd., ale když
nebude mít státní schválení, jak bude moci vlastnit? Bude
všechno na jméno Dona Boska? Jestliže ano, bude to v po-
řádku z církevního hlediska? Jak to bude s dědictvím? Podle
stanov se představený volí na 12 let. Bude se každých dva-
náct let jmění kongregace přepisovat na jinou osobu? Mezi
činnosti kongregace se počítá i formace duchovních povo-
lání. To je přece záležitost diecéze a ne řeholníků. Zde bude
muset být nějaká smlouva mezi kongregací a ordinářem.
O tom se ve stanovách nic neříká, ani se nemluví o tom, jak
bude tato formace vypadat. Ve stanovách se předpokládá, že
povolání ke kněžskému stavu budou vychováváni společně
s jinými chlapci, i zanedbanými. Jak bude taková výchova
budoucích kněží vypadat? Přece budoucí kněží musí mít
zvláštní výchovný režim a musí být vychováváni odděleně
od jiné mládeže! Jak to bude s předepsaným věnem? Kaž-
dý kandidát kněžství musí být ekonomicky zaopatřen buď
vlastním jměním, nebo z titulu chudoby na konto diecéze.
V případě, že bude Don Bosco vychovávat kněze z chudých
chlapců a ti potom odejdou do diecéze, kdo bude ručit, že
se nestanou přítěží pro diecézní ekonomiku? Nestanou se
břemenem biskupů a třeba i pohoršením pro lid? Ve stano-
vách se nemluví o noviciátě jako o zvláštní formační době
ve zvláštním domě. Konečně, kde se mluví o úřadech, schá-
zí jasné obrysy kompetence jednotlivých představených.
Patrně kněz Maria Durando si dobře neuvědomoval
změněnou dobu a nic nevěděl o tom, že Don Bosco již
o věci vedl diskuse s ministrem Rattazzim a s papežem
Piem IX. Nebyl to projev nepřízně z jeho strany, ale nevě-
domosti, která byla v té době něčím obecným. Znamenalo
to, že Don Bosco bude muset mít hodně trpělivosti a poma-
lu probojovávat nové zásady snad mnoho let. Zatím neměl
v rukou jiný argument než kvalitu díla, které budoval. Te-
prve dobré výsledky budou muset vydat svědectví o jakos-
ti jeho systému. V té chvíli i v samém Římě ztrácel vzácné
příznivce. V říjnu dostal dopis od kardinála Gaude, kterému
svěřil k prostudování své stanovy a který byl v dobrém vzta-
hu k papeži. Psal mu, že onemocněl a lékaři mu prozatím
zakazují každou práci. Kardinál se táže Dona Boska, je-li
ochoten počkat, až bude zase schopen, nebo má práci pře-
dat někomu jinému. Byl to poslední kardinálův dopis. Dne
14. prosince 1860 zemřel.
Giaveno poskytlo Donu Boskovi, můžeme říci, hlučný
důkaz dobroty jeho systému. Dne 25. září odjel z oratoře
do Giavena klerik Vaschetti jako prefekt malého semináře
a pravá ruka ředitele Grassina. Měl to zprvu velice těžké.
Velký dům zel prázdnotou. Nic v něm nebylo a z chovanců
zůstal jediný. Žádný obraz, žádný nábytek, v kuchyni ani
jeden hrnec. Kaplička malinká, nevyhovující. Vaschetti se
hned druhý den vrátil do Turína a šel se domluvit s kanovní-
kem Vogliottim. Ten mu dal 300 lir a dalších 400 mu dal ge-
nerální vikář Fissore. Don Bosco ho povzbudil k vytrvalosti
a slíbil mu, že dodá ostatní. Skutečně Oratoř zásobila nyní
malý seminář z vlastních prostředků tím nejnutnějším pro
ložnice, studovny, školu, sklep. Také topení se muselo obsta-
rat. Touto hospodářskou akcí byl pověřen rytíř Bedřich Ore-
glia di Santo Stefano. Tento pán, známý po celém Turíně pro
své nadání, podnikavost a apoštolskou horlivost se seznámil
s Donem Boskem na duchovních cvičeních u svatého Ignáce
a byl tak ovlivněn jeho slovy, že se rozhodl stát se řeholní-
kem. Nejdříve se uchýlil k rosminiánům do Strézy, ale po-
tom se rozhodl pro valdockou Oratoř. Přišel tedy do Turína
a Don Bosco mu hned naložil práci: Giaveno.
Ekonomická stránka nebyla nejhlavnější. Důležitější bylo
naplnit dům chlapci. Nejdříve rozeslala propagační leták
všem farním úřadům sama turínská kurie, ale výsledek se
rovnal nule. Don Bosco to čekal a teprve potom zasáhl sám.
Měl přece tolik přihlášek do svého Domova, že nebyl s to
všem vyhovět. Navrhl tedy žadatelům, aby šli do Giavena.
Zprvu je to zarazilo, ale on všechny rodiče ujišťoval, že bere
seminář do svých rukou, že to bude pobočka Valdoka. Mo-
hou se na jeho slova spolehnout. Budou tam jeho lidé. To
zapůsobilo a akce se rozběhla. Přitom se snažil, aby do Gia-
vena šli chlapci z rodin, které mohly víc platit. Tím ochuzo-
val Oratoř, ale na tom mu nesmělo záležet.
Před zahájením školního roku se vydal Don Bosco do
Giavena osobně. Měl štěstí, že se právě setkal se starostou,
který přicházel do ústavu oznámit, že má od ministerstva
dovolení vzít ústav do obecní správy. Hledal rektora Pogo-
lotta a ptal se na něho Dona Boska. Ten se jen usmál a řekl:
„Tady jsem nyní rektorem já.“ „Vy, Done Bosco? Což není
kolej definitivně uzavřena?“ „Není.“ „Ale vždyť seminář
nemá studenty.“ „I vlastně bude je mít. Mnozí nastoupí ješ-
tě tento týden.“ Starosta při té zprávě oněměl. Ostatně už si
povšiml, že se v domě dělají přípravy a nemohl než to vzít
na vědomí.
Přišli další klerici asistenti s úkolem přenést do Giavena
ducha Oratoře. Byli to Jan Boggero a Filip Turletti. Don Ro-
cchietti měl do Giavena dojíždět jako spirituál. Tak se Don
Bosco ochudil i co se týká personálu, ale hřálo ho vědomí,
že slouží církvi. Již začátkem října se scházeli přijatí chlapci.
Sám Vaschetti jich přivedl z Turína najednou dvaadvacet.
Byli to velice dobří chlapci, kteří však z různých důvodů
měli v úmyslu jít do seminářů a studovat na světské kněze,
ale byli ochotni zúčastnit se znovuvybudování diecézního
malého semináře. V polovici listopadu měl malý seminář
110 chlapců a do konce školního roku jejich počet vzros-
tl na 150. Tři staří profesoři se uvolili dále vyučovat. Don
Grassino začal dělat s chutí rektora, klerici byli inteligentní
a obklopili ho úctou a láskou. Všude zavládla dobrá kázeň
a i píle byla viditelná. Koncem listopadu přijel klerik Caglie-
ro jménem kongregace vykonat inspekci a potom v radě re-
feroval o Giavenu velmi pochvalně. Přijel i generální vikář
Fissore, provikář Vogliotti a další kanovníci. Všichni byli
překvapeni a chválili Dona Boska pro tento vpravdě hu-
sarský kousek. Vogliotti přijel ještě ke konci roku a jenom
chválil. Když viděl na dvoře kolotoč a kolovadla, dále různé
tělocvičné nářadí, neodpustil si poznámku: „To je celý Don
Bosco!“
Don Bosco se bál jen jedné věci: aby vedení malého se-
mináře nepodlehlo tlaku a nepřipustilo nějaké zevní vlivy.
325
|
|
6.4 Page 54 |
▲back to top |
V tom smyslu pověřil Vaschettiho, aby hlídal dona Grassina.
Dalo se čekat, že obec bude v tom smyslu vyvíjet tlak. Sou-
časně sám tlačil na turínskou kurii, aby dala novému rek-
torovi slíbené písemné ujištění, že má volnou ruku a není
vázán žádnými podmínkami. Dala, ale až za půl roku. Pře-
ce jen se báli Dona Boska a Don Bosco zase jich. Giaveno
nebyl salesiánský ústav. Seminář patřil diecézi a personál
byl také diecézní. Jediný prefekt Vaschetti byl členem sale-
siánské kongregace, ale to nebylo veřejně známo. Toho roku
dělal první ročník teologie. Ostatní byli jenom odchovanci
Oratoře bez závazku slibů.
54 Don Bosco myslí na budoucnost
Přijetím malého semináře v Giavenu prokazoval Don Bosco
své arcidiecézi velikou službu. Šlo mu o to, aby neztratila
možnost vychovávat si kněze. Byla to služba nezištná. Ale
Don Bosco myslel i na jiné diecéze a spřádal plány, jak jim
pomoci. Viděl bezradnost jejich vedení a chtěl jim pomoci.
Již jsme se zmínili, že byl u něho farář z Mirabella
v diecézi casalské, sousedící s turínskou a že vyjednával
o otevření nějakého ústavu v obci. V tom mu byl spojen-
cem klerik Provera z 1. ročníku filosofie, mirabellský rodák
a nyní člen vznikající kongregace. Jeho otec měl v Mirabellu
slušné hospodářství a k němu patřil domek, který byl kdysi
majetkem nějakých řeholníků, ale potom se dostal s dovole-
ním církevní vrchnosti do majetku rodiny. Byl by rád tento
domek s pozemkem vrátil církvi a přemýšlel o tom s panem
farářem. Don Bosco byl informován a místo se mu zalíbilo.
Ovšem znamenalo to stavět ústav z gruntu. Něco takového
však nemohl podniknout bez vědomí casalského biskupa
Aloise di Calabiana. To tím víc, že si představoval, že by ten
jeho ústav mohl být časem malým seminářem pro casalskou
diecézi.
Hezké myšlenky se mají proměnit v hezké činy, a tak se
Don Bosco rozjel do Casale. Cestou měl to potěšení, že se
bavil s nějakým františkánem z kláštera svatého Antonína,
který se mimo jiné rozhovořil také o turínských kněžích
a vzal si také na mušku Dona Boska. Prý má spolehlivé
zprávy, jak hamižný je to kněz. Prý postavil své rodině na
venkově hotový palác. Don Bosco ho nechal mluvit a tepr-
ve v Casale dotyčný na nádraží spadl z nebe, když viděl, jak
jeho společníka casalští kněží vítají a jak mu říkají „Done
Bosco“. Šel se mu omluvit a Don Bosco ho napomenul, aby
byl podruhé opatrný na slovo. Není dobré roztrušovat po
světě nactiutrhačné zprávy o druhých.
V Casale byl vřele uvítán panem biskupem, s kterým
se znal již asi deset let. Když mu vyložil svůj plán, ten ra-
dostně přikývl. V Casale pobyl několik dní a stalo se také,
že měl být na nějakém obědě, kde měli být též nějací páni,
ne zrovna zbožní. Kdosi mu řekl, že v takových případech
pan biskup upouští od běžného požehnání stolu. Jemu se
to nelíbilo a usmyslil si dát přítomným lekci o křesťanské
statečnosti. Schválně vstoupil do místnosti, když již byli
všichni za stolem a chystali se jíst. Jako by nevěděl, posta-
vil se k svému talíři a začal se modlit před jídlem. Protože
byl vedle biskupa, naklonil se k němu a žádal podle obyčeje
„Iube domine benedicere – rač požehnat.“ Všichni zůstali
nepohnutě sedět a jen pan biskup poznamenal: „To nám ješ-
tě scházelo, milý Done Bosco!“ Potom v soukromí mu řekl:
„Byla to pro nás užitečná lekce, nezapomeneme na ni.“ Tuto
historku zaznamenal ve své kronice Bonetti a přidal k ní
poznámku: „Don Bosco říkal chlapcům, aby byli otevření,
ale také uctiví a umírnění. Ovšem je někdy třeba dodat si
odvahy a basta.“
Don Bosco se vrátil do Mirabella a všechno vypověděl
donu Coppovi i panu Proverovi a potom se rozjel do další
diecéze zase s jiným plánem. Byla to diecéze Asti. Zatím
byla uprázdněna smrtí monsignora Artika a měla v čele
kapitulního vikáře Sossiho. Seminář byl zabrán státní mocí
a těch několik studentů filosofie a teologie bylo na dlažbě.
Na dlažbě byli také hoši z vyššího gymnázia a pohromadě je
drželo jen to, že jim diecéze vydržovala soukromé vyučová-
ní. Někteří již toho nechali a bylo nebezpečí, že toho nechají
všichni. Náš Don Bosco se nabídl, že by vzal chlapce k sobě
do Turína a postaral se jim o potřebné. Nyní přijel dohovo-
řit tuto věc. Plán byl takový: tři astijští bohoslovci byli jeho
odchovanci a v té době studovali teologii v metropolitním
semináři. Ať jim dají v Asti dovolení, aby se na jeden rok
vrátili do Oratoře, aby v nich měli ostatní vůdce a záruku,
že zůstanou začleněni do astijské diecéze. Potom se uvidí.
Kapitulní vikář souhlasil a skutečně začátkem nového škol-
ního roku nastoupila do Oratoře skupina 17 seminaristů i ti
tři klerici. Don Bosco se jim postaral o to, aby mohli studo-
vat a aby měli také potřebnou kněžskou výchovu.
Nebylo to bez problémů. Přece jen tvořili samostatnou
skupinu a to jim ztěžovalo splynutí s druhými. Byli mezi
nimi i nespokojenci, kteří přenášeli nespokojenost na ostat-
ní. Dokonce si přišli stěžovat k Donu Boskovi, že jsou odstr-
kováni. Don Bosco měl široké srdce a dovedl je uchlácholit.
Časem si zvykli a upřímně si ho zamilovali. Osudy jednot-
livců byly různé. Tři přerušili studia pro nemoc, dva klerici
zjistili, že nejsou povolaní a svlékli kleriku, ostatní měli na
konci roku dobré známky a vrátili se do svého znovuote-
vřeného semináře. Jen dva zůstali v Oratoři, z nichž Josef
Fagnano se stal později slavným salesiánským misionářem
v Jižní Americe v Argentině a v Ohňové zemi.
Podzimní výlet do Becchi byl jako jiná léta, i když se ně-
jaký čas zdálo, že se nebude konat. Vliv na to měly zprávy
z jihu, kde probíhala válka. Ale Don Bosco nechtěl proto
kazit chlapcům radost. Cagliero vzpomínal, jak se tehdy
dostal do ostrého sporu s jedním bývalým učitelem – kně-
zem. Bylo to v jeho rodišti Castelnuovu. Dotyčný mínil, že
je všechno v pořádku, jen ať se Itálie sjednotí! Papež prý ne-
musí být zrovna v Římě, může být třeba v Jeruzalémě nebo
jinde. Cagliera dohřály takové úvahy a řekl mu pár ostrých
slov. Potom si však uvědomil, že přestřelil a prosil za promi-
nutí. Ten si také uvědomil, že mluvil hloupě, a proto řekl:
„Nic ve zlém, ale je vidět, že jsi u Dona Boska. Ten vám
všem rozpaluje hlavy pro papeže, že byste se za něho dali
i umučit.“
Politické události byly právě pohnuté. Koncem září bylo
v Neapoli a na Sicílii lidové hlasování, které dopadlo podle
předpokladu. Viktor Emanuel vstoupil 5. října do Neapole
a za měsíc do Palerma. Dne 13. února 1861 se po tříměsíč-
ním obležení vzdala i Gaeta a král Ferdinand se uchýlil do
Říma k papeži Piu IX. Dne 26. února piemontský parlament
za účasti všech poslanců mimo Benátsko a Řím prohlásil
Viktora Emanuela králem Itálie. Během března padlo ně-
kolik dalších jihoitalských pevností a odpor královských
326
|
|
6.5 Page 55 |
▲back to top |
na jihu slábl. Rozbitá bourbonská armáda se uchylovala
do hor a proměňovala se v partyzánské oddíly. Napoleo-
novi III. již nebylo možno věřit. Měl sice v Římě stále své
vojáky, ale papež už mu nevěřil. Zásada nevměšování byla
vlastně namířena proti němu. Francie a Anglie takto kryly
piemontské akce. Ty si vyžádaly veliké oběti. Do srpna 1861
bylo na jihu zastřeleno 8 968 odpůrců nové vlády a 10 604
byli raněni. Vyhořelo 918 domů, osm vesnic bylo spáleno
a na 20 000 lidí se ocitlo ve vězení. V polovině roku 1862 se
bojovalo již jen v horách proti bandám těch, kteří z jakého-
koliv důvodu nechtěli a nebo se nemohli vrátit. Msta slavila
všude své triumfy. Zatímco na 12 000 piemontských vojáků
hlídalo jih, Francie, Anglie, Holandsko, Švýcarsko, Portu-
galsko, Belgie, Spojené státy severoamerické, Řecko, Prusko
a Turecko uznaly nové italské království. Jako poslední se 6.
srpna 1862 připojilo Rusko. Jen Rakousko neuznalo nový
stav věcí. Právě strach z Rakouska nutil zatím Napoleona
k tomu, aby neodvolával francouzské oddíly z Říma.
55 Podzimní pokojné lovy
Don Bosco byl vytrvalým lovcem nesmrtelných duší a také
duchovních povolání. Kudy chodil, všude pátral, kde by
mohl někoho učinit lepším a zapřáhnout ho do služeb Bo-
žího království. I tradiční podzimní výlet do Becchi a širého
okolí byl jen velkou příležitostí ke konání dobra.
Někteří hoši odešli do Becchi již dříve. Don Bosco se vy-
dal na cestu 5. října. Vzal si za společníky chlapce: Jaracha,
Constance, Cerrutiho a Alberu. Jarach byl žid – konvertita,
Cerruti měl jít do druhého roku filosofie a Albera do druhé-
ho roku rétoriky. Hoši šli napřed a v Chieri se stavili u ka-
novníka Calossa na oběd, ale Don Bosco tam přijel povo-
zem až k večeru. Potom byli na večeři u rytíře Gonelly. Tři
chlapci šli na nocleh k donu Calossovi a jen Albera zůstal
s Donem Boskem. Uložili ho do předsíně Don Boskova po-
koje. Albera vzpomínal, jak ráno Don Bosco delikátně za-
klepal na dveře a ptal se: „Albero, už jsi vstal?“ „Ano, Done
Bosco, už jsem se oblékl,“ zněla odpověď. Teprve potom
Don Bosco vstoupil.
Mši svatou sloužil Don Bosco v domácí kapli Gonellů.
Napřed pověřil klerika Cerrutiho, aby vedl modlitby. To
dělával vždycky, aby hostitelé věděli, jak vychovává chlap-
ce k aktivnímu křesťanství. Dopoledne navštívil kanovníka
Cottolenga, bratra zemřelého svatého zakladatele nemoc-
nice Cottolengo v Turíně. S chlapci šel navštívit hrob svého
spolužáka Aloise Comolla v chierském kostele svatého Fi-
lipa.
Z Chieri šli všichni pěšky a podle plánu jim přišli naproti
chlapci z Becchi. S nimi dorazili na kopec a večer přišli ještě
ti ostatní z Turína s kapelou.
7. října byla neděle a zase byla celý den tradiční sláva.
V pondělí byl Don Bosco na obědě v Castelnuovu na faře.
Tam se potkal s desetiletým chlapcem Bernardem Aratem.
Udělal mu na čele křížek a řekl mu: „Ty budeš jednou kně-
zem.“ Později ten chlapec vstoupil do Oratoře ještě se svým
bratránkem a tehdy se ptal Dona Boska, jestli i on bude
knězem. Don Bosco se na chlapce zahleděl a řekl: „Nebu-
de knězem, ale i on vykoná mnoho dobrého.“ Skutečně se
Bernard stal horlivým farářem a jeho bratránek horlivým
katolickým laikem.
Po pouti se zase celý týden chodilo po vesnicích a dělala
se propaganda. Kolik chlapců Don Bosco potkal a s kolika
se zastavil! Každému měl co říci, každého něčím upoutal.
Zažertoval i zasmál se. Jednomu položil otázku a druhému
dal pěknou radu. V mnoha případech se zadíval do tvá-
ře a prohodil něco, co znělo jako předpověď budoucnosti.
Duše chlapců se mu otevíraly a on si tak získával přátele pro
tu chvíli i pro budoucnost. Za mládeží k němu přicháze-
li i dospělí a všichni na chvíli prožívali atmosféru Oratoře.
Bylo také mnoho obrácení u malých i velkých.
Spolu s Donem Boskem lovili jeho chlapci. Oni již dobře
věděli, že touží po nesmrtelných duších a nadháněli mu je
do jeho sítí. Bylo by možné o tom mnoho povědět.
Podzimní výlet mu dával možnost pracovat i pro kong-
regaci. Vypravoval jeden kněz, že jednoho z těch dní Don
Bosco poslal chlapce napřed a jeho pozdržel u sebe. Spo-
lu se ocitli na nějakém kopci a mluvili spolu. Don Bosco
řekl, že mnozí chlapci jdou po dobré cestě, ale ne všichni
se u něho zdrží. Ten dotyčný – již salesián, se ho zeptal: „Já
budu vždycky v kongregaci?“ Don Bosco se hluboce zamys-
lil a tu on naléhal: „Budu aspoň stále hodný?“ Don Bosco se
rozzářil: „To ano, to ano.“
Světec byl velice opatrný ve výběru pro kongregaci. Nyní
by nejeden rád vstoupil, ale on respektoval Boží plány.
O klericích Duinovi a Becchiovi řekl, že by z nich byli dobří
dominikáni. Nepřijal je do kongregace. Zajímavý byl případ
Jeronýma Suttila. Ten před nějakým časem chtěl mermomo-
cí, aby ho Don Bosco přijal mezi salesiány, ale on odpovídal:
„Dovedl by ses podvolit sebezapírání a pokořování, která
musí snášet salesián?“ „Zkuste to, vyzkoušejte mě,“ řekl ji-
noch. Don Bosco s ním o tom již nemluvil. Bylo to právě
nyní na podzim, Don Bosco byl jako obyčejně v Buttigliéře
u hraběnky dobroditelky a byl oběd pro něho i pro chlapce.
Suttil byl výborný pianista a předvedl hraběnce pěkné věci.
To již měl takové právo, že potom seděl při stole s Donem
Boskem. I tentokrát mu to bylo samozřejmé. Přišla hodina
oběda a Don Bosco volal na Suttila: „Ty jsi takový šikovný,
potřeboval bych od tebe, abys šel dolů mezi chlapce a do-
hlédl na ně, aby se chovali způsobně u jídla. Skoč tam!“
Suttil skočil, ale moc rád nebyl. Během oběda chodil sem
a tam, potom odešel na dvůr a zase chodil sem a tam a byl
smutný. Kluci si toho všimli a nešlo jim to do hlavy. „Co se
jen Suttilovi stalo?“ ptali se. Potom přišel Don Bosco podí-
vat se mezi ně a oni mu hned řekli, že Suttilovi něco je. Don
Bosco si ho vzal stranou a ptal se ho na důvod smutku. „Je ti
něco? Někdo ti něco udělal?“ Hoch chvíli váhal, ale potom
z něho vyhrklo: „Mrzí mě, že jste mě poslal pryč od stolu,
to je všechno.“ Don Bosco na to: „Ale vždyť jsi mně řekl,
abych tě vyzkoušel!“ Suttil zvedl hlavu, chvíli na něho hleděl
a potom se dal do smíchu: „Měl jste mi říci, že mě zkouší-
te.“ Ale Don Bosco: „Jo, milý brachu, to by potom nebyla
zkouška, kdybych ti to řekl předem.“ Suttil odešel z Oratoře.
Byl řadu let ve Francii, ale potom se zase vrátil do Oratoře.
Zemřel mezi salesiány, ale ne jako salesián.
Ještě jedna historka z té podzimní vycházky. Na zpá-
teční cestě se Don Bosco chtěl zastavit u jednoho dobrého
známého stařečka v Pino Torinese. Byl to dobrý člověk,
ale paličák. Něco si řekli s panem farářem, ale on si posta-
vil hlavu. Přestal s ním mluvit a stalo se to trvalým stavem.
Don Bosco se to dozvěděl a mrzelo ho to. Využil příležitosti
327
|
|
6.6 Page 56 |
▲back to top |
a zašel k němu. Nebyla to snadná záležitost. Stařík tomu ne-
chtěl rozumět, že se křesťan nesmí na svého faráře zlobit.
Don Bosco byl ale chytrý a věděl, jak na to. Vzal muzikanty,
vzali staříka, šlo se na ves a najednou se zatočilo k faře. Prý
bude dobré udělat panu faráři pod okny dostaveníčko. Šlo
to jaksi ráz na ráz. Milý stařík se ani nevzpamatoval a už se-
děl na faře s Donem Boskem u skleničky vína. Pan farář byl
dobrý muž a hned pochopil Don Boskovu strategii. Staříč-
kovi se omluvil a přátelství bylo obnoveno.
56 Školní rok 1860–1861
Začalo to významným pokrokem v ložnicích. Do té doby
to byly ložnice chudých: každé lůžko jiné. Někdo měl po-
stel přivezenou z domova, někdo měl skládačku, někdo jen
slamník a listím vycpaný podhlavník, někdo měl ustláno
jen na zemi. Podnět ke změně dala nějaká paní Ropolová.
Přivedla synka do ústavu, dostala se až do ložnice a potom
Donu Boskovi řekla takřka vyčítavě. Don Bosco jí řekl klid-
ně: „To bych musel vyhrát v loterii, abych mohl opatřit 500
železných lůžek s matracemi.“ Ale potom uznal, že rozrůs-
tající se ústav se potřebuje v této věci přece jen vylepšit a ob-
jednal v dílně Chiusaniho nové postele. Každý týden jich
mělo přijít dvacet. Začalo se od studentů a Boží Prozřetel-
nost i bez loterie všechno uhradila.
Don Bosco také přepracoval ústavní prospekt a zveřejnil
podmínky k přijetí:
Pro řemeslníky: aby to byli úplní sirotci ve věku od 12 do
18 roků, chudí a opuštění. Pro studenty: aby měli za sebou
obecnou školu a chtěli studovat gymnázium, aby měli na-
dání a potřebné mravní kvality, aby byli ochotni první dva
měsíce platit 24 franků. Teprve potom se rozhodne, kdo do-
stane slevu, a kdo ne. Všeobecné podmínky: Nikdo nesmí
mít u sebe peníze, ale odevzdá je prefektovi. Ten bude vydá-
vat peníze podle potřeby. Platí se čtvrtletně předem. Ústav
poskytne železné lůžko a podhlavník. Ostatní lůžkoviny
a oblečení si každý musí opatřit sám, ledaže by byl docela
chudý.
Novinkou bylo také částečné obsazení zakoupeného
domu Filippových. Pozemek měl tvar nepravidelného čtver-
ce a byl od Oratoře oddělen zídkou. Na jižní straně byla
kůlna, na východní stáje a seník, kam se často uchylovali na
noc různí tuláci. Na severní straně téměř souběžně s budo-
vou Oratoře byla poschoďová budova, dlouhá 35 metrů, ši-
roká 7,5 metru, vysoká 11 metrů. Směrem na jih byla k této
budově přistavěna dvě souběžná křídla, vysoká 13 metrů
a dlouhá 8 metrů. Byl to tedy celkem velký dům, ale zatím
nemohl být celý využit. V přízemí byla přádelna, v prvním
poschodí byli ještě nájemníci, jen druhé poschodí bylo vol-
né. Aby se zatím zeď nemusela bourat, dal Don Bosco z bu-
dovy Oratoře do domu Filippových zřídit dřevěný přechod
a ve volných místnostech byly umístěny ložnice. Kluci na-
zvali tuto novou část přiléhavým názvem „Sicílie“.
Toto téměř nenadálé rozšíření domu bylo považováno
všemi obyvateli za veliký dar Boží Prozřetelnosti, aby se co
nejvíce chlapců dostalo do přístavu spásy. Mnozí s oblibou
později vzpomínali na různé momenty života, kdy se jim
takřka hmatatelně ukázala Boží ruka. Tak čtyřiadvacetiletý
Jindřich Bonetti z Bergama byl již klerikem, ale pro nedo-
statek prostředků musel opustit seminář a vydat se do svě-
ta. Přišel do Turína, ale tam se v něm oživily touhy stát se
knězem. Jednou se modlil u Panny Marie Těšitelky a potom
vyšel z kostela. Nohy ho nesly kamsi, kde zazníval veselý
křik hrajících si chlapců. Byla to Oratoř. Pomyslel si: „Jak
musí být šťastni tito chlapci!“ Dověděl se, že tu Oratoř řídí
Don Bosco. Seznámil se s ním a našel, co hledal: cestu ke
kněžství. Don Bosco ho přijal zadarmo. Hoch se mu od-
vděčil dobrým chováním a pílí, stal se knězem a salesiánem
a do smrti vzpomínal, jak podivně ho vedla Boží Prozřetel-
nost k cíli.
Jiný mladík stejného věku z docela jiné provincie vypra-
voval, jak stále přemýšlel, jak uskutečnit své duchovní povo-
lání, aby to bylo to pravé. Jednou ve svátek se na ten úmysl
v kostele modlil před oltářem Panny Marie a hle: ráno, když
zvonilo klekání, slyšel jasný hlas: „Běž do L. a tam najdeš
Dona Boska.“ Sice již vícekrát slyšel mluvit o Donu Bosko-
vi a dokonce s ním jednou v Turíně mluvil, ale nic nevěděl
o jeho Zbožné společnosti. Nyní šel do L. a skutečně se tam
dověděl, že tam má za týden přijít. Šel tam znovu ve stano-
venou dobu. Potkali se, domluvili se a Don Bosco mu řekl:
„Pojď se mnou do Turína!“ On šel, zůstal a stal se salesiá-
nem.
Jiný chlapec doma nerad studoval. Rodiče se nad tím trá-
pili, ale nakonec na radu některých otcových přátel si dal
říci a přihlásil se u Dona Boska. Nešlo to hladce, protože
dostal strach a po prvopočátečním rozhodnutí litoval svého
rozhodnutí. V noci měl sen. Zdálo se mu, že je na nějakém
dvoře s osobními doklady v ruce. Kolem samí chlapci, hráli
si a byli veselí. Potom přišel na dvůr nějaký kněz a všichni
mu běželi políbit ruku. Probudil se, ale na sen zapomněl.
Pak přes všechno ochladnutí přece jen nastoupil. Don Bosco
nebyl právě doma, byl na cestách. Ale jak byl náš chlapec
překvapen, když se jednoho dne rozlehl dvorem křik: „Don
Bosco se vrátil!“ a když viděl scénu, která zaměstnávala jeho
mysl v onom snu. Ten kněz, to byl Don Bosco.
Opět jiný vypravoval, jak měl asi v deseti letech sen, kte-
rý na něj udělal veliký dojem. Stál u brány krásné zahrady
a díval se dovnitř. Tu se k němu přiblížil nějaký kněz, vzal
ho za ruku a řekl mu: „Buď moudrý, tady strávíš svůj ži-
vot.“ Sen ho tak ovlivnil, že po několik dní byl velice hod-
ný a chodil pilně do kostela. Po několika létech vstoupil do
Oratoře a hle: přijal ho kněz, o kterém se mu tehdy zdálo.
Byl to Don Bosco a tou zahradou byla Zbožná společnost
salesiánská. Vypravování dotyčný sám napsal a odevzdal pi-
sateli Životopisných pamětí donu Lemoyneovi. Spolužákem
právě jmenovaného byl Josef Rollini, který přišel do Orato-
ře, aby pokračoval ve studiu malířství na Albertinské aka-
demii. Rollini opravdu vynikl. Stal se mistrem štětce a od
něho pochází malby v kopuli a v kaplích baziliky Panny
Marie Pomocnice v Turíně. Tedy tento školní rok začínal ve
znamení nadpřirozené atmosféry, která objímala celou Don
Boskovu Oratoř.
3. listopadu se představilo ke zkouškám v semináři 22
kleriků, kteří studovali v Oratoři. Výsledek byl dobrý: dva
dostali egregie (skvěle), šestnáct optime (výborně), tři fere
optime (skoro výborně) a jen jeden bene (dobře). Mezi
nejlepší patřili klerici, kteří během roku vyučovali. Podali
důkaz, že i při své každodenní učitelské práci dovedli ještě
výborně zvládnout teologická studia. Mohli tedy bez obav
pokračovat.
328
|
|
6.7 Page 57 |
▲back to top |
Školní rok byl zahájen slavnostním čtením pravidel
Oratoře v přítomnosti všech představených i Dona Boska.
V jednotlivých třídách byla první hodina věnována jaké-
musi úvodu. V něm třídní profesoři vysvětlili chlapcům
důležitost studií, způsob, jak dosáhnout maximálních vý-
sledků, jejich mravní povinnosti a také zdůraznili zásadu, že
nejdůležitější je spasit duši, neboť to je hlavní úkol Oratoře.
Vyzvali hochy, aby byli zbožní, věrní církvi a papeži a aby
se nechali vést. Každý z těch kleriků byl v té chvíli věrnou
ozvěnou Dona Boska.
Klerik Anfossi, jemuž byla nyní svěřena druhá třída,
skončil svůj projev slovy: „Chlapci, můžete být šťastní, že
jste vstoupili do této archy spásy. V tomto domě jste do-
stali otce, služebníka Božího a vašeho ochránce. On má
světlo od Boha a bude vás odvádět od zlého, abyste se na
věky netrápili. On je svatý a bude vás plnit láskou k Bohu
a k Panně Marii. Udělá z vás anděly na zemi, hodnými slávy,
která vás čeká v nebi. Jste šťastní! Zaslužte si to tím, že bu-
dete spolupracovat.“
Na lístcích, na kterých se potom měla posílat čtvrtletní
zpráva rodičům o prospěchu chlapců, bylo vytištěno: „Po-
čátek moudrosti je bázeň Boží.“ „Co si neshromáždíš v mlá-
dí, jak budeš moci nalézt ve stáří?“ Klerikům dal Don Bosco
dvě doporučení. Především výrok svatého Vincence z Pauly,
že komunita, která vzorně zachovává ustanovená mlčení,
bude jistě vzorná i v zachovávání pravidel, neboť kde toho
není, tam zavládne nepořádek. Dále: Kdo nemá zvláštní
povinnosti, ať každý den v době rekreace projde schodiště
a chodby a tak se zaslouží o spásu duší.
57 Zázračné události v Oratoři
Koncem října 1860, ještě před zahájením školního roku,
podal Don Bosco jako obyčejně žádosti o příspěvek. Mi-
nisterstvo vnitra odpovědělo, že mu bilance zatím nedo-
voluje příspěvek dát, ale bude-li nějaký přebytek v příštím
roce, že bude pamatovat. Na ministerstvu války byli ochot-
nější a Oratoř dostala určité kvantum vyřazených kalhot,
košil, bot a přikrývek. Však Don Bosco byl skromný. Psal
v žádosti: „Chlapců je kolem 400. Každý kus oblečení a při-
krývek ať jakkoliv opotřebovaný a rozbitý bude s vděčností
přijat. Každý hadřík, přišitý k druhému může ještě posloužit
k uchránění chudého chlapce od zimy.“
Nejen oblečení bylo potřeba, ale hlavně chleba. Bohu
díky ten nikdy v Oratoři nescházel, ano přicházel i zázračně.
Na začátku tohoto školního roku nastoupil do Oratoře
František Dalmazzo. Pocházel z Cavouru. Nejdříve studoval
v koleji v Pinerolu, ale potom ho četba Don Boskova Kato-
lického čtení přivedla do Turína. Bylo mu 15 let. Od něho
máme následující vypravování, které zde podáváme ve zkrá-
cené formě:
„Vstoupil jsem do Oratoře dne 22. října 1860 a slyšel
jsem spolužáky hodně mluvit o Donu Boskovi. Vypravovali
i věci neslýchané. Tak klerik Ruffino mi říkal, že Don Bosco
vzkřísil jednoho oratoriána z mrtvých, aby ho mohl vyzpo-
vídat, že rozmnožil zázračně hostie a kaštany. Prý když jed-
nou šel s chlapci k Panně Marii v polích, zvony se tam samy
rozhoupaly a jiné takové věci.
Já jsem byl z domu zvyklý na lepší život, a tak se mi zdál
život v Oratoři tvrdý, zvláště co se týká jídla. Byl jsem tím
do té míry ztrápen, že jsem napsal domů, že se chci za kaž-
dou cenu vrátit. Potom přišel den odjezdu. Měla přijet ma-
minka, ale já jsem se chtěl ještě jednou vyzpovídat u Dona
Boska. Když jsem čekal před společnou mší svatou až na
mne přijde řada, všiml jsem si, že k němu přišli dva mla-
dící z kuchyně a říkali mu, že není chléb. Již den předtím
prý pekař odmítl dát na dluh paňotky, že již skoro nic není.
Don Bosco jim řekl, aby tedy posháněli, co se poshánět dá
ve spižírně nebo v jídelně. Oni šli, ale vrátili se, že je toho
strašně málo, skoro nic. „Jste vy mně to ale trapiči!“ řekl
klidně Don Bosco. „Já přijdu a budu sám rozdávat chléb.“
Oni odešli a mě se zmocnila předtucha, že uvidím něco vel-
kého. Vyzpovídal jsem se, potom byla mše svatá. Bylo již po
pozdvihování, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace
změnila. Byl jsem napnut, jak to všechno skončí.
Don Bosco těm chlapcům předtím řekl, aby dali všechen
chléb do jednoho koše. Hned jak skončila mše svatá, měla
být snídaně. Každý měl dostávat jako obyčejně paňotku při
východu z kostela u oltáře Panny Marie. Věděl jsem, že mě
se to již moc netýká a hrnul jsem se k východu, kam šel Don
Bosco. Postavil jsem se tak, abych všechno dobře viděl. Ven-
ku na mne čekala maminka, ale já jsem jí řekl, aby počkala.
Stál jsem za Donem Boskem a počítal jsem. V koši bylo pat-
náct, maximálně 20 paňotek, ale chlapců bylo asi 500. Díval
jsem se a hle: „Don Bosco rozdával paňotky i úsměvy a pěk-
ná slova. Kluci defilovali kolem něho a každý dostal svůj díl.
Podíval jsem se do koše, když bylo po rozdávání, a těch pa-
ňotek tam bylo zase tolik, jako na začátku.
Maminka na mne volala, abych už šel, ale já jsem jí řekl.
„Je mi líto, že jsem vám psal a udělal vám starost, ale já ne-
mohu jít domů. Viděl jsem zázrak. Don Bosco je svatý a já
ho již neopustím.“
Tentýž František Dalmazzo byl svědkem jiné událos-
ti, kterou však detailně popsal Oreglia. Přihodilo se to 10.
listopadu následujícího roku 1861. Onemocněl náhle šev-
covský učeň Modest Davico. Házel sebou, naříkal, vykřiko-
val nesouvislé věty. Dopravili ho do ložnice, ale nechtěl se
svléci a jen sebou cloumal. Konečně si lehl, strašně se potil,
ale zároveň naříkal, že je mu strašná zima. Zabalili ho do
dek a dali mu k nohám teplou cihlu, ale nic naplat. Jen těž-
ce dýchal a zdálo se, že pracuje k smrti. Cokoliv mu podali,
všechno zvrátil. Don Bosco přišel domů večer kolem osmé
a don Alasonatti mu říkal, aby šel nahoru, že kdoví, jestli již
Davico nedodýchal. Don Bosco řekl: „Ale kdepak, Davico
nezemře.“ Přišel nahoru a Davico ze sebe vydával cosi jako
smrtelný chrapot. Sklonil se k němu a něco mu pošeptal do
ucha. Potom všechny vyzval, aby se s ním pomodlili Ot-
čenáš a Zdrávas Maria. Když se domodlili, Davico se jako
zázrakem uklidnil. Sedl si na postel, díval se kolem a vykři-
kl: „Já jsem zdravý!“ Potom se obrátil na Dona Boska: „Co
mám dělat?“ „Co jiného…“ řekl on, „vstaň a pojď se mnou
na večeři.“ Všichni byli v rozpacích. Byli by nejraději, aby si
hoch lehl a odpočinul si. Ale Don Bosco mu poručil vstát
a obléknout se a jít s ním. Toho večera Davico večeřel po
boku Dona Boska, který beze všeho připsal uzdravení Do-
miniku Saviovi. To právě před uzdravením šeptal Davikovi
do ucha, aby měl důvěru k zemřelému Dominikovi. Relace
o tomto uzdravení je podepsána Oregliou a také klerikem
329
|
|
6.8 Page 58 |
▲back to top |
Ruffinem, který shromažďoval dokumentaci o životě Dona
Boska.
Dne 11. října ministerský předseda hrabě Kamil Ca-
vour prohlásil v parlamentě: „Naší hvězdou nyní musí být,
aby se věčné město, pokryté slávou dvaceti století, stalo
hlavním městem Itálie.“ Tím dal jasně najevo, že se revo-
luce nespokojí s tím, co získala, ale že půjde ještě dále, až
k zabrání celého církevního státu. Don Bosco se na to díval
s politováním, ale nevyjadřoval se. Jen tolik jednou řekl, že
ještě před koncem roku 1861 odejde nečekaně na věčnost
jedna z velkých osobností světa. Neřekl, kdo to bude. Ko-
lem se dělaly dohady, ale bylo těžké něco bližšího říci, vždyť
všechny známé osobnosti byly poměrně ještě mladé. Že by
Cavour? To snad ne. Koncem roku 1860 oslavil teprve jedn-
apadesáté narozeniny a byl to silný člověk.
58 Drobnosti z konce roku
V této a další kapitole uvedeme některé drobnosti, které
nemají vzájemný vztah, ale bylo by na škodu je opome-
nout. Budeme prostě sledovat kroniku klerika Ruffina tak,
jak jdou data za sebou. Nejdříve uvedeme další svědectví
o svatosti Dominika Savia. Událost vypravoval don Garino,
tehdy klerik v Oratoři: „V roce 1860 jsem onemocněl očním
neduhem, který mi nedovoloval studovat. Více chlapců tr-
pělo na oči, ale léčili se u lékařů. Já jsem se bál svěřit se jim,
protože jejich léčení bylo hodně bolestivé. Jednou mi Don
Bosco poradil: ‚Jdi k paní Ruové (to byla maminka dona
Ruy a bydlela v Oratoři jako kdysi Don Boskova maminka
Markéta) a ona má takový kus černého hedvábí, které si dá-
val na oči Dominik Savio, když byl nemocný.‘ Poslechl jsem
a vypůjčil jsem si to. Bylo to dopoledne a já jsem si lehl na
postel, abych si trochu zavřel oči. Usnul jsem s tím černým
převazem a spal jsem dobré dvě hodiny, až zvonilo konec
vyučování. Byl jsem velice překvapen, když jsem sundal ob-
vaz a zjistil, že mám oči úplně zdravé.“
A již sledujme kroniku:
27. listopadu. Don Bosco všem doporučoval, aby mluvili
spisovnou italštinou. Také oznámil novénu k Panně Marii
a řekl, že v té novéně Panna Maria obyčejně odděluje pšeni-
ci od koukolu, abychom všichni pamatovali na smrt. Připo-
menul nedávnou smrt jedné paní, které chytly u krbu šaty
a nebylo je možno uhasit. Bát se náhlé smrti musí jen ti, kdo
žijí v těžkém hříchu a zanedbávají svátosti. Také připome-
nul, že smrt spravedlivého není nic katastrofálního. Zemřel
hrabě M. Rodina poslala pro Dona Boska. Vstoupil do svět-
nice, kde ležel mrtvý a viděl, jak jsou všichni zoufalí. Zeptal
se jich: „A kde je vaše víra?“ Všichni věděli, že nebožtík
chodil týdně k svaté zpovědi a denně přistupoval k svatému
přijímání. Zastyděli se a přestali s těmi scénami.
28. listopadu začal Don Bosco oznamovat duchovní kvít-
ky. Byly stejné jako v roce 1857.
V neděli 2. prosince Dr. Borel nemohl mít kázání pro ho-
chy a musel ho zaskočit Don Bosco. Rozvinul téma. Je třeba
odevzdat se Pánu Bohu hned v mládí, protože odkládáním
člověk přichází 1. o čas, 2. o sílu vůle, 3. o milost. Byl poho-
tový mluvit a kázat kdykoliv. Hned měl jasnou osnovu ká-
zání. Nemluvil nikdy do větru. To bylo způsobeno tím, že
hovořil stále s Pánem Bohem, a tak mohl mluvit vždy z pl-
nosti srdce. Nepotřeboval zvláštní přípravu. Ani neměl vždy
možnost připravit se. Ani v hodinách po večerní modlitbě,
když komunita zmlkla, neměl čas zcela pro sebe. Co chvíli
přišel někdo požádat o svatou zpověď a podobně.
V těch dnech na začátku prosince byl churav. Měl jít ká-
zat do Saluggia, ale musel požádat faráře dona Fontanu, aby
ho zastoupil. V Oratoři tomu byli rádi. Beztak se báli, aby se
na venkově ještě více nenachladil.
V pondělí 3. prosince svolal kleriky a hovořil k nim
o znameních povolání a o tom, jak má povolaný mluvit,
chodit, jak se má chovat v kostele, jaká má být jeho pokora,
láska a čistota.
59 Další drobné události
Don Ruffino pokračuje ve své kronice:
4. prosince ve slovíčku na dobrou noc Don Bosco zno-
vu doporučoval chlapcům, aby se netahali za ruce. V ty dny
Jan Turchi připravoval pro školu: Římské starožitnosti. Don
Rua se zabýval dějinami, don Savio zeměpisem. Z toho je
vidět, že Don Boskovi klerici a kněží začínali i vědecky
pracovat a sami si připravovali texty do školy. Vůbec Don
Bosco podporoval literární ruch kolem sebe. Například
v dopise ze 4. prosince se paní Karolína Gloriová omlouvá,
že se opozdila s nějakou literární prací pro něj.
Don Bosco osobně připravoval na listopad a prosinec
„Životopis kněze Josefa Cafassa“ na základě svých dvou
pohřebních řečí, z nichž jednu měl doma ve svém kostele
a druhou u svatého Františka Assiského.
Don Lemoyne zde uvádí zajímavou poznámku, že byl
Don Bosco touto prací někdy velice unaven. Kronika totiž
zaznamenala, že jednou večer měl takový nával krve do hla-
vy, že zaměnil věšák na šaty za živého klerika. Mluvil na něj
a ten neodpovídal. Teprve, když šel k němu, zjistil, že je to
mámení smyslů. Není to nic divného, vždyť myslel současně
na tolik věcí, jeho mysl bloudila širým světem. Stále se mu
vtíraly myšlenky na zámořské misie a on toužil mít mnoho
kněží, aby je mohl poslat se světlem víry k primitivním ná-
rodům.
6. prosince byl čtvrtek – feriální den. V Oratoři se dávalo
divadlo – komedie „Baldini“. Přišel se podívat také profesor
Picco. Seděl vedle Dona Boska. Divadlo muselo v Oratoři
být. Zpestřovalo život. Víme, že rosminián Karel Gilardi na-
psal pro Don Boskovy chlapce dva divadelní kusy. Jeho „Il
Passatore e il Gianetto“ se hrál v Oratoři mnohokrát.
Dva dny po svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie
se Don Bosco cítil již dosti dobře, takže se přece jen vypravil
do Saluggia aspoň na závěr. Byl tam dva dny a celé je prose-
děl ve zpovědnici a zpovídal. Lidé byli uchváceni jeho zje-
vem a všechno se k němu jen hrnulo.
Smrt opět zavítala mezi Don Boskovy syny. V listopadu
se splnila Don Boskova předpověď. Zázračně uzdravený
klerik Castellano přece jen zemřel. V prosinci zemřel přímo
v Oratoři dvanáctiletý Jan Rocca. Začalo to pouhým nachla-
zením.
16. prosince dostal Don Bosco dopis od giavenského
klerika Jana Boggera, ve kterém mu tento vyjádřil žádost,
aby směl také vstoupit do Zbožné společnosti salesiánské.
Psal mimo jiné: „Myslím, že v nové Společnosti svatého
330
|
|
6.9 Page 59 |
▲back to top |
Františka Saleského najde mé srdce klid. Již jsem si přečetl
a prorozjímal stanovy a všechno přijímám. Doufám, že je
dovedu s pomocí Boží zachovávat. Neoslyšte moji prosbu.
Chci se dát cele Pánu Bohu vaším prostřednictvím. Ode-
vzdávám svou vůli do vašich rukou. Poroučejte, jsem při-
praven, otče, poslechnout.“ Takové dopisy přinášely Donu
Boskovi radost. Viděl, že jeho setba nese užitek.
Před vánočními svátky dal Don Bosco chlapcům tyto
duchovní kvítky: 1. Vzorná poslušnost. 2. Skromnost ve
vystupování. 3. Snášení cizích chyb. 4. Služba druhým. 5.
Laskavé upozorňování. 6. Odpuštění. 7. Nemluvit špatně.
8. Vyhýbat se zahálce. 9. Zpověď taková, jako by byla po-
slední v životě. Vánoce: Svaté přijímání a předsevzetí cho-
dit co nejčastěji.
O Štědrém dnu Don Bosco vypravoval, co mu řekl farář
ze Saluggia. Jeho neteř trpěla po léta zánětem dásní. Zuby jí
vypadaly, ale dásně stále krvácely. Doporučila se Dominiku
Saviovi a v krátké době všechno přestalo.
Na konci roku bylo zvykem vyměňovat si „Strenny“, to
je novoroční dárky. Don Bosco nahradil v ústavě hmotné
dárky duchovními dárky. Na hmotné neměl, zato duchov-
ní mohl dávat bez omezení. Zase napsal množství osobních
lístků, hlavně svým klerikům a starším chlapcům a v ka-
ždém byly přiléhavé rady, případný citát, všechno jakoby
šité na osobu. Klerici a chlapci zase psali jemu a sdělovali
mu důvěrně svá předsevzetí a podobně. Také dobrodincům
a přátelům musel Don Bosco kolem Nového roku napsat
množství dopisů a gratulací.
K poslednímu dni v roce měla Oratoř 470 chlapců ne-
počítaje v to kleriky a kněze nebo laický personál. Můžeme
si myslet, jak byli stěsnáni a že by tehdy pohodlí v Domově
někdo marně hledal. Bylo to však vždycky lepší než bydlení
někde ve stohu nebo v maštali a podobně.
60 Galantuomo
K novoročním starostem Don Boskovým patřila expedice
kalendáře Galantuomo – Kavalír. V podtitulku stálo opět:
Kalendář „piemontsko-lombardský“. Don Bosco zatím pod-
titulek neměnil na „italský“. Byl by tím nepřímo vyjádřil
solidaritu s vládní politikou, která směřovala k likvidaci cír-
kevního státu, s čímž on nemohl souhlasit.
V předešlém kalendáři Don Bosco předpověděl v před-
mluvě novou válku, „ne sice krvavou, jako byla ta z roku
1859, zato zhoubnější v tom smyslu, že pošle mnohem více
duší do pekla.“ V nové předmluvě, na kterou čtenáři dych-
tivě čekali, „Kavalír“ psal: „Události z roku 1860 jsou toho
doslovným a přitom smutným potvrzením.“ Víc však ani
slovo. Předpověď, že zmizí ze scény dvě známé osobnosti,
vysvětlil tak, že zemřeli dva vévodové: toskánský a moden-
ský. Předpovědi: „Budeme mít dvě hrozné nemoci“ a „víno
bude levné a chléb dražší“ vysvětlil v přeneseném slova
smyslu. Ty nemoci jsou další veliké rozšíření náboženské
lhostejnosti a bludných nauk v Itálii. Víno je krev italských
chlapců, prolitá ve válce na jihu, chléb jsou lidská těla, po-
třebná jako potrava pro děla. „Kavalír“, za nímž se skrýval
Don Bosco se svými názory na válku, otevřeně napsal, že
zahynulo na 100 000 Italů v této sjednocovací válce, dále
že jen Garibaldi sám posháněl na 30 000 a více dobrovol-
níků nemluvě o tolika jiných, kteří museli k odvodu nu-
ceně. Byli to samí hoši od dvaceti do třiceti let a odvod se
konal dvakrát za jeden měsíc. K této věci „Kavalír“ dodal:
„Ty věci mluví samy, a tak se k tomu nemusím vyjadřovat já
sám.“ Z předmluvy jasně vyplývá smutek Dona Boska nad
událostmi, které právě v minulém roce otřásaly Apenin-
ským poloostrovem a nad tolika ztrátami na lidských živo-
tech, které si vyžádaly bratrovražedné boje v Itálii. Nakonec
„Kavalír“ suše řekl: „Nemyslete si, že je to celé vysvětlení
mých předpovědí. To ne, ale bude lepší, když se dalších ko-
mentářů zřeknu.“ A aby čtenář nebral kalendář úplně váž-
ně, přešel na jiný tón: „Někdo se bude mým předpovědím
i výkladu, který jsem podal, smát. To nevadí. Jsem rád, že
můj kalendář posloužil k zábavě a že se někdo z mých přátel
mohl zasmát. Co mne se týká, já bych jak nad těmi předpo-
věďmi, tak nad jejich výkladem plakal.
Čtenáři čekali na další předpovědi. Don Bosco je nechtěl
zklamat a něco musel říci. Byl však velmi opatrný a mluvil
hodně obecně: „V tomto roce se uskuteční věci, nad kterými
bude svět žasnout. Ale dobří se potěší, protože až to přejde,
bude konec prolévání krve a začne ‚doba míru‘. Špatní až
uvidí určité věci, které vyzní jinak, než jak by si přáli, budou
muset vyznat: ‚Zde se ukázal prst Boží!‘ Já vím, vy byste mi
chtěli položit mnoho dalších otázek, ale promiňte: mám ústa
zavřená na zámek a musím mlčet.“ Potom raději psal o ne
tak choulostivých předpovědích řeholní sestry Růženy Co-
lomby Asdente, dominikánky z Taggie, zemřelé roku 1847.
61 Sen o svědomích
K dvaceti šesti salesiánům, kolik jich bylo začátkem roku
1861, se nyní připojil jako laik Oreglia di Santo Stefano.
Kněží byli čtyři: Don Bosco, don Alasonatti, don Savio
a don Rua. Kleriků bylo 19, Albera ještě nebyl klerik a tři
salesiáni byli laici. Dohromady tedy 27. Mimo to žili v Ora-
toři dva diecézní kněží a několik diecézních kleriků. Sale-
siáni tvořili jakoby duši rozrůstající se Společnosti. Zatím
se neprojevovali. Museli brát ohled na ty diecézní a neby-
lo radno ani se příliš lišit. Přináležitost byla záležitostí za-
tím soukromou a ani rouchem se nelišili od druhých. Don
Bosco neměl v úmyslu oblékat své řeholníky jinak, než se
oblékali světští kněží a klerici. Měli se vyznačovat vnitřní
kvalitou a tím, že půjdou v jeho šlépějích a budou udržovat
jeho dílo. Tak obyvatelé domu splývali v jeden různorodý
a přece duchovně ucelený proud, který měl tendenci rozlé-
vat se dál do světa.
Don Bosco hodně přemýšlel o užitku, který přinášelo
jeho dílo církvi. Dokonce vypracoval písemně své úvahy
a pozorování o tom, jaké ovoce vydalo dílo do roku 1860.
Rozděloval chlapce na tři skupiny: na dobré, lehkomyslné
a špatné (buoni, dissipati a discoli). O první skupině napsal,
že rychle pokračují v ctnostném životě. Ti druzí byli zvyklí
toulat se, málo pracovat. Hodně práce je s těmi posledními.
Dostanou-li chuť do práce, jsou zachráněni. Obecně lze říci,
že v Oratoři se chlapci nestávají horšími, ba mnozí dostá-
vají rozum a naučí se poctivě si vydělávat na chléb. I mno-
zí z těch, kteří v Oratoři zůstávali hluší k dobrému slovu, si
nakonec v životě vzpomněli na to, co slyšeli a dali se do po-
řádku. Don Bosco i počítal. Říkal, že mohl každý rok stovky
331
|
|
6.10 Page 60 |
▲back to top |
mladých lidí umístit do práce u dobrých zaměstnavatelů,
kde se mohli vyučit řemeslu. Řada chlapců, kteří utekli ro-
dičům, byla jim vrácena polepšených. Počítal, že jen v Do-
mově samém se vystřídá každým rokem na 300 chlapců.
Několik jich bylo přijato do kapely národní gardy nebo do
vojenské kapely. Řada jich zůstala pracovat dále v Oratoři.
Jsou i hoši, kteří se stali ve světě učiteli.
Nad duchem Oratoře a nad dobrými výsledky se zamýšleli
i jiní a všichni souhlasně říkali, že hlavním činitelem byl Don
Bosco sám. Tak František Dalmazzo napsal: „Asi třicet let
jsem prožil po boku Dona Boska a musím prostě konstatovat,
že nejen jsem nikdy na něm neviděl nic, co bych musel od-
soudit, ale vždycky jsem si uvědomoval, že praktikuje všech-
ny křesťanské ctnosti. Z toho, co jsem viděl a co jsem slyšel,
jsem nucen potvrdit to, co se o něm říkalo: Je to světec.“
Don Lemoyne k tomu poznamenává, že ani to ještě ne-
stačí vysvětlit všechno dobro, které se konalo v Oratoři. Zde
nutno připustit ještě nadpřirozený zásah Boží. Hned první
dny nového roku přinesly takový Boží zásah. Klerici Ruffino
a Bonetti ve svých kronikách zapsali obsah nového snu, kte-
rý měl Don Bosco tři noci po sobě. V podstatě to byl jeden
a tentýž sen, jen pokaždé zde byly další podrobnosti.
Zdálo se mu, že se nachází někde pod širým nebem spolu
s donem Cafassem, se Silviem Pellikem a s žijícím ještě hra-
bětem Caysem. První noc se diskutovalo o náboženských
poměrech doby, v druhé se přetřásaly určité morální otáz-
ky, hlavně pokud jde o pastoraci mládeže. Třetí noc byla ta
z 30. na 31. prosince. Tehdy se již Donu Boskovi nechtělo
vést žádné diskuse, protože ho zaměstnávala starost, co řek-
ne chlapcům večer před Novým rokem, jakou „strennu“ jim
dá do dalšího roku.
„Co vy byste jim řekl na mém místě?“ ptal se Don Bosco
dona Cafassa. On řekl: „To je hezké, ale myslím, že než jim
dáte nějaké heslo do nového roku, měli by si všichni dát
do pořádku svědomí.“ Potom se scéna změnila. Tu se ocit-
li všichni tři s Donem Boskem v obrovském sále, kde stál
uprostřed stůl. Oni si za něj sedli a don Cafasso poručil
Donu Boskovi, aby mu po jednom volal chlapce dovnitř. Ti
začali přicházet a každý měl v ruce papír a na něm nějaké
sčítání. Předkládali je této komisi. Páni se dívali, zda je sčí-
tání správné a když bylo, připsali další cifry a početní úkol
vrátili. Kdo to měl špatně, vrátili mu to, aby to opravil. Kdo
měl úlohu správně, vycházel rozradostněný a hned si šel ven
hrát, ti ostatní vycházeli ven celí smutní a stísnění.
Dlouho to trvalo, až již se nikdo nový konečně nedosta-
voval. V tom si Don Bosco všiml, že někteří tam vůbec nešli
a ptal se dona Cafassa, co to znamená. On řekl: „Jakpak by
šli, když nemají na papíře žádné cifry. Co by sčítali?“
Potom se šlo ven a Don Bosco měl radost, jak si chlapci
spokojeni se sebou vesele hráli. Ale viděl i ty druhé, co ne-
měli účet v pořádku. TI jen postávali bez radosti. Mezi nimi
byli takoví, co měli zavázané oči, jiní měli hlavu obestřenou
mlhou, jiní dokonce černým mrakem. Někomu se z hlavy
kouřilo, někteří měli srdce plné hlíny, jiní zase prázdné. Ne-
bylo tam nic Božího. Don Bosco si každého zapamatoval
i s jeho charakteristickým postojem. Tu si uvědomil, že ne-
vidí ty, kteří neměli na svých listech vůbec nic. Kde asi jsou?
Byli v jednom koutě dvora, ale v jakém stavu! Ten leží na
zemi bledý jako mrtvola, ten sedí na nízké špinavé stolič-
ce, ten zase na špinavém slamníku nebo je na zemi nebo na
kameni. Leželi tam těžce nemocní. Někdo byl nemocný na
oči, jiný na uši, někdo měl nemocný jazyk. Všude červi, kte-
ří jim rozežírali tyto orgány. Viděl hochy, kteří měli shnilý
jazyk nebo ústa plná hlíny, tomu zase vycházel z hrdla od-
porný zápach. To byl opravdový špitál. Don Bosco se ptal
chlapců, jak se jim to stalo a oni všichni říkali: „Jak jsme
si zasloužili, tak to máme.“ Obrátil se na dona Cafassa pro
vysvětlení a slyšel: „Jste chytrý stejně jako já, nemusím vám
nic říkat. Uvažte to a jednejte.“ Prosil ho tedy, aby mu dal
nějakou „strennu“ aspoň pro ty zdravé. Don Cafasso mu
pokynul, aby ho následoval.
Otevřel nějaké boční dveře a hle: obrovský sál, samé zlato
a stříbro, úžasné množství světel, až oči přecházely, potom
stůl a na stole vybrané cukrovinky všech možných druhů.
Don Bosco se chtěl rozběhnout a pozvat chlapce dovnitř, ale
don Cafasso zavelel: „Pomalu! Všichni nemohou jíst z toho
stolu cukroví. Ať vstoupí jen ti, kdo mají účty v pořádku!“
Don Bosco poslechl a za chvíli byl sál plný chlapců. Chtěl
začít rozdělovat, ale don Cafasso zase: „Pomalu! Všichni
nemohou jíst toto cukroví. Jen ti, kdo jsou toho hodni.“
A ukázal mu, kteří to jsou. Mezi nehodné patřili nejen ti, co
neměli na listě žádné cifry, ale i někteří, co měli účty v po-
řádku, ale měli kolem hlavy mlhu nebo mraky nebo srdce
prázdné nebo s hlínou. Don Bosco se za ně přimlouval, ale
on nedovolil. Řekl, že je má nejdříve uzdravit. Don Bosco
tedy znovu prosil, aby mu aspoň poradil lék na uzdrave-
ní, ale slyšel jen: „Přemýšlejte, snažte se a přijdete na to!“
„Tak aspoň tu ‚strennu‘ pro chlapce!“ Don Cafasso a ostatní
se najednou začali vytrácet a Don Bosco jen slyšel: „Dejte
pozor! Dejte pozor! Dejte pozor!“ Zjevení skončilo a Don
Bosco se probudil. Probudil se sedě na posteli s nohama na
zemi a jen cítil, jak ho strašně mrazí záda a nohy.
Když tento sen vypravoval večer 31. prosince, říkal, že
si o něm může každý myslet co chce, ale ať jeho ponaučení
nikdo nebere na lehkou váhu. On ze své strany je ochoten
každému říci, v jakém stavu ho viděl. Jako novoroční heslo
dal všem toto: Častá upřímná svatá zpověď – časté zbožné
svaté přijímání!
Ruffino o měsíc později napsal ve své kronice poznámku:
Don Bosco nikdy nevypravoval sen dopodrobna, ale jen ve
zkratce, namnoze jen to, co mohlo zajímat chlapce. Z jeho
doplňků a narážek v následujících dnech bylo možno vždy
vycítit, že každý sen obsahoval řadu věcí, které nemohl
všem říkat a které sloužily jen pro jeho vlastní normu.
Jinou poznámku k tomu měl don Rua. Předpovídal mož-
nou námitku, že Don Bosco jen důmyslně chlapcům říkal
to, co se dověděl od asistentů a o jejich chování a sklonech.
Těch sdělení jednotlivcům však bylo tolik a tak přesných, že
něco podobného je vyloučeno. V dalších dnech se to mělo
ukázat.
62 Dozvuky snu
Již druhý den bylo v Oratoři rušno neobyčejně. Píše klerik
Bonetti: „Je 1. ledna. Don Bosco nemůže ze sebe setřást
chlapce. Jeden chce vědět, jestli byl mezi těmi nemocný-
mi, jiný, nemá-li také srdce plné hlíny, třetí, zda měl účty
v pořádku a zda byl mezi těmi, co dostávali cukroví. Don
Bosco jako dobrý otec se snaží každému říci laskavé slovo.“
Sen způsobil veliké dobro. Mnozí, kteří dosud byli hlu-
ší ke každému dobrému slovu, nyní se odhodlali jít ke
332
|
|
7 Pages 61-70 |
▲back to top |
|
|
7.1 Page 61 |
▲back to top |
generální svaté zpovědi a dát se do pořádku. Don Bosco nad
těmito obráceními zářil radostí.
Bonetti zaznamenal ke dni 10. ledna: „Dnes další fakt
utvrdil chlapce v přesvědčení, že sen o svědomích je zjeve-
ním přicházejícím od Pána. Jeden chlapec již mnohokrát ve
zpovědi zamlčel těžký hřích. Trápilo ho to a byl by to rád
skončil. Šel tedy ke zpovědi k donu Piccovi, který právě v ty
dny přicházel do Oratoře pomáhat Donu Boskovi zpovídat.
Ale když přišel k tomu hříchu, dostal zase strach a neřekl
ho. Dnes ráno se setkal s Donem Boskem, když tento se-
stupoval z pokoje do sakristie. Ten se ho ptal: „Kdy si při-
jdeš vykonat generální svatou zpověď?“ On odpověděl: „Už
jsem si ji vykonal.“ „Ale, ale…“ „Opravdu jsem si ji vykonal.
Předevčírem u dona Piccy: „Neříkej… Žádnou generál-
ní svatou zpověď sis nevykonal, protože jsi neřekl to a to.“
Chlapec se dal do hlasitého pláče a hned šel do sakristie vy-
zpovídat se.
Nejvíce takových důvěrností přijal klerik Cagliero. Měl
ten dar, že mu kluci svěřovali svá tajemství rádi.
V Ruffinově kronice stojí ke dni 11. ledna: „Jeden klerik,
kterého dobře znám, se ptal Dona Boska, jak to s ním vypa-
dá. On mu řekl: ‚Otevři dobře oči a zažeň tmu ze své hlavy,
aby ses naučil pravé zbožnosti bez toho, že bys hledal svou
slávu.‘“
12. ledna zapsali shodně Bonetti i Ruffino, že si Don
Bosco zavolal do bytu chlapce C… Bartoloměje a řekl mu,
že měl zvláštní sen o něm samém. Viděl, jak se k němu blí-
ží smrt s kosou a chce ho podetnout. Don Bosco ho chtěl
bránit, ale smrt mu řekla: „Nebraň ho, ten není hoden žít,
protože zneužívá Boží milosti.“ Don Bosco ho přesto ve snu
nedal. Chlapec se dal do vzlykotu a slíbil se polepšit.
Don Bosco tento sen potom vypravoval večer na večer-
ním slovíčku, ale byl velmi neurčitý. Neřekl, že se to zdálo
jemu, ani nejmenoval dotyčného. Ten ale hned po modlitbě
řekl Bonettimu, co a jak se stalo, že si ho Don Bosco zavolal
ráno a všechno mu řekl. Také mu řekl, že od svého prvního
přijímání se stále špatně zpovídal.
O snu se povídalo v Oratoři celý měsíc. Naši kronikáři
pečlivě všechno zaznamenali. Tak Ruffino psal ke dni 13.
ledna: „Velká část učňů zvláště knihvazačů byla u generál-
ní svaté zpovědi, aniž je k tomu kdo vybízel.“ K 15. led-
nu: „Řemeslníci pokračují ve zpovědích.“ Ke dni 16. led-
na napsal: „Po obědě se klerici ptali Dona Boska na jeho
mínění o různých školách teologických v oboru morálky.
On odpověděl, že se nedrží žádné z těchto škol, nýbrž dělá
vždycky to, co považuje za lepší pro větší čest a slávu Boží.
A snaží se ze všech sil zabránit každé urážce Boží. Don
Rua se ho uctivě ptal, zda jeho sny jsou skutečně pouhé
sny. nebo něco více. Odpověděl: „To sám nedovedu přesně
říci. Fakt je, že jsem na konci snu seděl na posteli a bylo mi
zima.“ A usmíval se.
Don Boskovy řeči s hochy byly příliš určité, než aby moh-
lo jít o sny. Vzpomínaný don František Dalmazzo napsal ve
svých vzpomínkách, že se ho po jeho příchodu do Oratoře
Don Bosco ptal, čím by chtěl být. Řekl mu, že lékárníkem.
„A knězem bys náhodou nechtěl být?“ „Ne,“ odpověděl on.
„A já bych přece jen rád udělal kněze,“ řekl mu Don Bosco.
„To se vám nepodaří,“ bránil se Dalmazzo. Ale uplynuly tři
měsíce a Dalmazzo patřil mezi Don Boskovy nejvěrnější
žáky. Již chtěl být knězem.
K 26. lednu poznamenává Ruffino, že Don Bosco viděl ve
snu o svědomích i chlapce, kteří již v Oratoři nebyli. Říkal:
„Škoda, že jsou tak daleko ode mne, potřeboval bych jim
všelicos říci.“ Ale jednalo se i o chlapce, které Don Bosco
neznal. Tak řekl: „Třeba Ard…, tomu bych mohl říci všechny
jeho hříchy.“ K tomu dodal: „Kdybych já večer mohl vidět
tak jako vidím ráno, to bych vyzpovídal třikrát tolik chlap-
ců. Když zpovídám ráno, zpovídám někoho, ale již bych
mohl říci hříchy všem, kteří jsou kolem a čekají.“ V každém
případě, i kdyby šlo o pouhé jasnovidectví, v Don Boskově
případě nelze od něho oddělit nadpřirozenou část. U něho
až příliš převládalo to Boží. Zřejmě se pohyboval na pomezí
mezi nebem a zemí.
Ovšem Don Bosco zůstával stále nohama na zemi a po-
dle toho i jednal. Na leden vyšel jako tisk Katolického čtení
spis „Ctnostné děti“ – prosté milé scénky z rodinného ži-
vota od Aloise Friedela. V předmluvě Don Bosco uzavíral
8. ročník této své publikace konstatováním, že se za těch 8
let rozešly do světa asi dva miliony katolicky inspirovaných
knížek. Nebyl tím ale nadšen, vždyť jen za posledních deset
let nepřátelé rozhodili po Itálii 30 milionů knih, nepočítaje
v to knihy, které přišly ze zahraničí.
Na únor vydal knížku blahoslaveného Leonarda da Porto
Maurizio „Skrytý poklad, neboli cena mše svaté“. Na březen
chystal „Životopis svatého mučedníka biskupa Cypriána
z Kartága“. V něm byla zvlášť zdůrazněna myšlenka jednoty
církve.
63 Ďáblova veliká porážka
Uprostřed boje proti hříchu, který poznamenával každý
lednový den roku 1861, kongregace svatého Františka Sales-
kého zaznamenala další přírůstek. Dne 23. ledna byl v radě
Společnosti přijat mezi salesiány giavenský klerik Jan Bo-
ggero, o jehož přihlášce jsme již psali.
Don Bosco měl ze svých kleriků radost. Mnozí byli sku-
tečně vzorní a pilně studovali jak filosofii tak teologii. Byla
zde naděje, že z nich budou jednou výborní kněží.
Don Bosco dále dbal, aby se věnovali Písmu svatému.
Každý týden jim ukládal dalších 10 veršů z Nového záko-
na, aby se jim naučili nazpaměť a při čtvrtečním zkoušení
vysvětloval těžší místa. Přišla řeč na znamení, která budou
předcházet konec světa. Na okraj tohoto problému řekl, že
taková znamení byla vždycky a budou vždycky. Nutí nás ke
stálé připravenosti, ale nedávají nám právo určovat blízké
datum. Papež svatý Řehoř soudil, že již již nastane konec,
ale nenastal. Neuhodl to on, neuhodneme to ani my. To je
Boží tajemství. Konec světa je však jistý. Don Bosco se hod-
ně zastavoval u proroctví vůbec a snažil se, aby klerici dobře
chápali jejich nejasnosti a příčiny těchto nejasností. Je zde
naše nevědomost, je zde fakt, že proroctví jsou příliš struč-
ná a bez podrobností. Jsou zde obrazy položené vedle sebe
bez ohledu na čas, kdy se mají ty jednotlivé obrazy uskuteč-
nit. Ve všem je třeba držet míru a čekat. Přitom jistě myslel
i na předpovědi, které sám učinil. Ani on nemusel všemu
náležitě rozumět.
Dne 1. února podal Don Bosco žádost na magistrát měs-
ta o pozemkovou úpravu terénu vzhledem k rozšíření domu
o majetek Filippových. Šlo o postoupení kousku veřejné
cesty, která vedla k muniční továrně.
333
|
|
7.2 Page 62 |
▲back to top |
Téhož dne ve večerním slovíčku oznamoval, že svátek
svatého Františka se bude konat až v neděli 3. února a vy-
bízel, aby se každý připravil na svátek čistotou tělesnou
i duševní. Vyjádřil přání, aby všichni získali plnomocné od-
pustky, ale také si postěžoval, že několik chlapců stále ještě
vzdoruje a nedává se do pořádku. Je jich málo, že sotva lze
mluvit v množném čísle, ale jsou.
Hned po svátku, o kterém podala zprávu také Armo-
nia, Don Bosco odcestoval na slíbená duchovní cvičení do
bergamského semináře. Jako obyčejně zapůsobila na tamní
bohoslovce jeho prostá a přitom pronikavá slova. Stalo se
něco, co zaznamenaly obě kroniky: Ruffinova i Bonettiova.
Ve středu večer napsal Don Bosco donu Alasonattimu do-
pis, v kterém stálo mimo jiné: „Včera v úterý měl ďábel zase
v Oratoři úspěch a bojím se, že dnes tomu bude podobně.“
Don Alasonatti přečetl večer dopis všem a byl z toho po-
chopitelný smutek. To nebylo ale všechno. V době, kdy Don
Bosco psal do Oratoře, psali mu v Oratoři dva chlapci: Jarach
a Parigi. Don Bosco je viděl a řekl při stole představeným se-
mináře, že dostane dopis a jak se to dověděl. Ti byli zvědaví,
a skutečně druhý den přišel dopis od zmíněných hochů prá-
vě při obědě. Don Bosco se jen smál a nic jiného neříkal.
Duchovní cvičení se chýlilo ke konci k veliké spokoje-
nosti bohoslovců. Jen pan rektor brblal, že se pan kazatel
příliš snižuje. Dokonce si s nimi sedl na zem, oni si posedali
do kruhu kolem a on se s nimi tak nedůstojně bavil.
Zajímavý detail z těch duchovních cvičení nám zacho-
val dopis jezuitského pátera Štěpána Scainiho, psaný v roce
1891. Dotyčný byl tehdy mezi bergamskými bohoslovci.
Don Bosco jim mezi jiným říkal, že prosil Pannu Marii, aby
mu zajistila v nebi místo pro několik tisíc chlapců. Scaini
si nepamatoval přesně pro kolik tisíc. Panna Maria mu to
slíbila a on vybízel bohoslovce, aby se také hlásili. Nic ji-
ného že nechce, než aby se po celý život každý den na ten
úmysl pomodlili jeden Zdrávas. Scaini to dělal svědomitě
až do roku 1882. Tehdy měl odpoledne 3. ledna nastoupit
do noviciátu u jezuitů v Chieri, ale napřed chtěl navštívit
Dona Boska. Šlo o určitou pochybnost, která v něm v po-
slední době vznikla. Don Bosco mu řekl, že je rád, že vstu-
puje k jezuitům, prý stejně, jako kdyby vstupoval mezi jeho
duchovní syny. Potom mu Scaini řekl, že ho trápí to, že již
není chlapec a že tehdy Don Bosco mluvil o tisících chlap-
ců. Světec se zasmál a ujistil ho, aby jen pokračoval, že se
potom jistě v nebi sejdou.
9. února se Don Bosco vrátil domů. Celý dům se z toho
radoval, jen ti, co se poddali ďáblu, čekali na něj se stra-
chem. Některé si zavolal a dali si říci, někteří před ním dále
utíkali. Marně. To by byli museli utéct z Oratoře.
Druhý den byla neděle. Bonetti a ještě tři, čtyři další byli
večer u Dona Boska v jeho pokoji. Bonetti se ho ptal, jak
může vidět vzdálené věci a on odpověděl: „To je tak. Je to,
jako bych měl od hlavy vedený telegrafický drát. Spojení na-
stane hned, když se moje mysl obrátí tam, kam chci. Hned
vidím, co se tam děje. Například nyní jsme zde ve světni-
ci. Dobrá. Stačí chtít a já vidím třeba určitého hocha pod
portikátem.“ „To nemůžeme pochopit,“ říkali okolostojící.
„To je tím, že nejste dost chytří. Neznáte tělocvik a neumí-
te hrát v ‚busoloty‘ (pozn. stolní hra).“ Smál se on, smáli se
oni a tím to všechno skončilo. Ale potom se na ně s láskou
podíval a řekl: „Jak jste šťastní! Jste ještě mladí a můžete ješ-
tě tolik vykonat pro Pána. Kolik zásluh pro nebe si můžete
ještě získat! Já již jsem starý. Brzy půjdu do hrobu a před
Pána, ale s prázdnýma rukama.“ Oni namítali, že to je pře-
ce nemožné, vždyť pracuje od rána do večera jen pro Boha
a pro duše. Ale on na to: „To všechno je jenom povinnost.
Jsem kněz a musím to dělat.“ „Potom by bylo lepší nebýt
knězem,“ říkali oni. „Tak to pomalu, pomalu! Přece se musí
poslouchat. Ostatně, já věřím v nekonečné Boží milosrden-
ství a to je mi útěchou.“
17. února Don Bosco prohlásil: „Konečně je ďábel u nás
na hlavu poražen. Zkrachoval úplně. Ovšem přijde zas
a zase to bude zkoušet. Musím vám říci jednu věc. To, co
měl za důsledek sen, který jsem vám vypravoval, to je fakt,
jaký ještě dějiny nepoznaly. Svět by se tomu vysmál, ale před
Bohem vás mohu ujistit, že co Oratoř bude Oratoří, něco
podobného se již nebude nikdy opakovat. Bohu díky!“
Potom soukromě vypravoval, co se mu stalo ten den. Ješ-
tě zbýval jeden, který nechtěl přijít k svaté zpovědi. Bál se
a utíkal. Don Bosco ho několikrát dal zavolat. Nakonec při-
šel jen tak se zeptat, co od něho Don Bosco chce. On hned:
„Kdo jsi?“ „Ten a ten.“ „Dobrá, ty a ty, teď dobře poslouchej,
co ti řeknu. Nechceš-li se vyzpovídat u mne, nic nevadí, ale
až půjdeš ke zpovědi, řekni zpovědníkovi to a to, ten a ten
hřích. A jdi si ke komu chceš.“ Chlapec ustrnul. Nemělo
smysl jít jinam. Vyzpovídal se tedy na místě a odešel velmi
rozradostněný.
S uzdravováním duší šlo někdy ruku v ruce uzdravová-
ní těl. Hoch Rebuffo byl v roce 1861 stále nemocný na ža-
ludek a játra. Hlava ho stále bolela a musel nechat studia.
Někdo mu poradil, aby napsal dopis Donu Boskovi. Za dva
dny si ho Don Bosco zavolal do svého bytu, vyzpovídal ho,
vybídl ho k důvěře v Dominika Savia a dal mu požehnání.
Bezvýsledně. Hlava ho bolela ještě víc. Tu mu Don Bosco
řekl: „Zítra jdi do školy a na oběd s druhými a potom si
uděláš novénu k Dominiku Saviovi.“ Rebuffo vyšel od něho
ven a co to? Všechny nesnáze zmizely a on se cítil naprosto
zdráv. Ruffino poznamenává, že se uzdravil trvale.
18. února začaly postní katechismy. Don Bosco slíbil, že
naučí chlapce některým zásadám svatého chytračení. Na
prvním místě doporučoval přesné plnění zpovědníkových
naučení jakožto bezpečný prostředek, aby se člověk uchrá-
nil hříchu. Za druhé, aby každý ve chvíli proměňování při
mši svaté přednesl Pánu Ježíši své prosby. Z toho důvodu
chtěl, aby se při pozdvihování zachovalo mlčení. Za třetí
doporučoval při mši svaté myslet na umučení Páně, po po-
zdvihování litovat svých hříchů, po přijímání si dělat dobrá
předsevzetí.
Večer 27. února bylo shromáždění kapituly a na něm byl
přijat za dalšího člena kněz Josef Rocchietti, který se zase
vrátil do Oratoře a zdálo se, že s upevněným zdravím.
64 Sběratelé faktů
Kolem Dona Boska stále sílilo přesvědčení, že je mimořád-
ně svatý. Den co den bylo toto mínění posilováno nový-
mi fakty. Don Bosco zřejmě viděl, co jim nebylo dáno vi-
dět. V únoru 1861 světec oznámil chlapcům, že ví všelicos
o jejich budoucnosti. Něco i řekl. Tak bohoslovci poslední-
ho ročníku Janu Turchimu řekl: „Podívej se! Zůstaneš-li se
mnou, nic ti nebude scházet. Odejdeš-li ode mne, připrav
se, že budeš hodně trpět. Ty, který pochodíš tolik světa…“
334
|
|
7.3 Page 63 |
▲back to top |
Turchi nezůstal v Oratoři a skutečně toho pochodil. Po Don
Boskově smrti vyprávěl donu Lemoynovi o svém pobytu
v Bologni, v Římě, ve Francii, Rakousku, Bavorsku, Anglii
a ve Skotsku. Netajil se ani tím, že musel projít velkým utr-
pením. Stal se doktorem literatury, sloužil v několika vzne-
šených rodinách jako učitel. Potom byl profesorem rétoriky
v několika seminářích, rektorem jednoho ústavu, nakonec
jen kaplanem u Panny Marie Těšitelky. Tělesně zdeptán se
uchýlil do nemocnice Cottolenga.
Ruffinova kronika poznamenává ke dni 10. února: „Don
Bosco dnes řekl Františku Dalmazzovi, že se dožije devěta-
čtyřiceti let a potom zemře. Duchovní šat obleče v Oratoři,
ale po jeho smrti se stane kanovníkem. Dalmazzo se skuteč-
ně nedožil padesáti let. Zemřel jako rektor semináře v Ca-
tanzaru 10. března 1895.
O několik týdnů později předpověděl o sobě, že až bu-
dou klidnější časy a církev svobodná, půjde s deseti chlap-
ci do Říma a potom zazpívá své „Nyní propouštíš, Pane,
svého služebníka v pokoji“. Na otázku, zda se ještě vrátí
z Říma, odpověděl, že samozřejmě. Ruffino poznamená-
vá, že to řekl jen v důvěrném kruhu. Lemoyne píše, že i to
se splnilo, když v roce 1887, rok před smrtí, byl přítomen
v Římě svěcení jím postaveného kostela Božského Srdce
Páně. Že v té době již byly skutečně pokojnější časy a církev
svobodná, to vyplývá z obrazu, jaký skýtal rok 1861, o kte-
rém vypravujeme.
V únoru byl zatčen biskup Gallo z Neapole a převezen do
Turína. Tam byl zavřen do kláštera lazaristů a oba s kardi-
nálem De Angelis tam žili odloučeni od svých diecézí ještě
celých pět let. Celkem 70 biskupů bylo v Itálii vyhnáno ze
svých sídel nebo uvězněno. Kněží bylo uvězněno bezpočet.
64 kněží a 22 řeholníků bylo zastřeleno. Všude v obsazených
územích byly zrušeny kláštery. 12 000 řeholníků a řeholnic
bylo z nich vyhnáno. Jen na Sicílii se postupovalo pomaleji.
Tam se vláda bála povstání. Sjednocování Itálie nebylo věru
snadnou záležitostí.
V Turíně krev netekla. Tam byla 17. března 1861 pom-
pézní oslava provolání Viktora Emanuela králem. Cavour
předtím ve sněmovně dne 28. března prohlásil: „Řím se
musí stát hlavním městem Itálie. Itálie bez Říma je nepřed-
stavitelná“.
Don Bosco věděl, jak všechno dopadne. Jak píše Ruffino
ve své kronice, napsal Svatému otci Piu IX. dopis, který pa-
peže jistě nepotěšil. Psal mu, že již bude velká milost Panny
Marie to, když nebude muset opustit Řím.
Na Dona Boska doléhalo v té době hodně bolestí. Byl
churav a ze zdravotních důvodů se musel uchýlit do Fossa-
na, aby se mohl léčit. Z toho důvodu musel odřeknout kázá-
ní, které měl mít v Suse. Když se vrátil zase do Turína, po-
kračoval s nezmenšenou silou ve své práci. Nyní zase říkal
chlapcům, jaké kdo má největší nepřátele. Ruffinovi řekl, že
jeho největší nepřátelé budou špatní rádci.
Pracoval s neztenčenou silou také v budování kongre-
gace. Tak „usekl hlavu“, jak žertovně říkal, Costamagnovi
a čtyřem jiným, to jest vyzval je, aby vstoupili mezi salesi-
ány.
V dubnu zemřeli dva hoši. Na duben vyšel spis „Vzdě-
lávací příklady pro mládež“. Na květen se připravoval další
svazek „Církev“ od monsignora Segura. K této důležité pub-
likaci připojil obranu papežství a práva církve na svobodné
území. K tomu připojil plamennou výzvu ke katolíkům, aby
se bránili záplavě protipapežské propagandy a aby se semkli
kolem své viditelné hlavy. Ve výzvě vybízel katolíky: 1. aby
si papeže vždycky vážili, 2. aby směle zakřikli každého, kdo
by jej tupil, 3. aby nečetli noviny, které mají protipapežskou
tendenci, 4. aby bojkotovali divadla, kde si dělají posměch
z náboženství, 5. aby se spojili s církví k šíření dobrého tis-
ku, 6. aby přispívali na Haléř svatého Petra a tak nahrazovali
Svatému otci odňaté svatopetrské dědictví, které mu Boží
Prozřetelnost dala pro svobodný výkon jeho nejvyšší moci,
7. aby se každý den modlili za církev Otče náš, Zdrávas
Maria a Sláva Otci s přidáním slov: „Věřím v jednu svatou,
katolickou církev.“ Výzva končila slovy: „Italové! Vy jste po
výtce katolíci! Ukažte to i v této svrchované chvíli. Buď va-
ším heslem hrdým ‚Katolíci s papežem‘!“
Zatímco Don Bosco takto nebojácně a houževnatě pra-
coval, jeho nelepší synové v Oratoři cítili potřebu všechny
jeho činy pečlivě zaznamenávat a kriticky hodnotit. Bylo
jim jasné, že Don Bosco bude jednou souzen církví v bea-
tifikačním a kanonizačním procesu a že bude třeba, aby
zde byl potřebný materiál. Za tím účelem se nyní v Oratoři
ustavila zvláštní komise, jejímž účelem bylo sesbíraný lis-
tinný materiál třídit a zpracovávat. V této komisi byl don
Alasonatti, don Rua, don Savio, don Turchi, koadjutor rytíř
Oreglia di Santo Stefano, klerici Cagliero, Francesia, Duran-
do, Cerruti, Anfossi, Provera, Bonetti, Ghivarello a Ruffino.
V druhém sezení, které bylo 3. března, byl Rua zvolen před-
sedou, Turchi místopředsedou a Ruffino sekretářem komi-
se. Již v tomto sezení se četl zápis Don Boskova snu ze dne
28. prosince. Všichni se shodli, že je v podstatě věrný, jen
ještě bylo třeba upřesnit některé podrobnosti. Další sezení
se konala 1. dubna, 8. dubna, 1. května, atd. Bylo rozhod-
nuto požádat Doktora Borella, aby upřesnil minulé věci,
týkající se počátku Oratoře. Zkoumaly se také zápisy dona
Turchiho, kterého jsme již častěji citovali, atd.
Skutečnost, že v Oratoři vznikla takováto historicko-kri-
tická komise, je nám zárukou, že životopis Dona Boska není
výtvorem fantazie, ale že je bohatě dokumentován mnoha
kvalifikovanými svědky. S tímto vědomím můžeme jít dále
po stopách tohoto charismatického světce.
65 Výlet chlapců do nebe
V komisi, která se konala 8. dubna, se četl Ruffinem a Bone-
ttim zachycený záznam dalšího Don Boskova snu, který měl
pokračování po tři noci za sebou dne 3., 4. a 5. dubna 1861.
Celý, komisí ověřený a podepsaný, sen se nachází v Životo-
pisných pamětech. Zde podáváme jenom výtah (ŽP svazek
VI., 864).
Don Bosco začal sen vypravovat 7. dubna večer po mod-
litbě. Upozornil, že sen je sen a nikdo není povinen mu
věřit. Každý si o něm může myslet, co chce, může se mu
i smát. Doma se o něm může hovořit bez omezení, ale ať ra-
ději nepřekročí práh domu. Co je pro Dona Boska zajímavé,
že se mu sen zdál po tři noci a vždycky další část začala tam,
kde předešlá skončila.
335
|
|
7.4 Page 64 |
▲back to top |
66 Část první
Don Bosco dostal chuť udělat si malý výlet. Zdálo se mu,
že je obklopen množstvím chlapců na nějaké rovině, ale
před nimi se zvedal kopec. „Kam půjdeme?“ Kdosi vykřikl:
„Pojďme do nebe!“ „Ano, pojďme do nebe!“ křičeli chlapci.
A již se veselá družina dala na cestu. Po nějaké době se za-
čalo stoupat vzhůru. Kolem bylo množství stromů: malých,
velkých. Byly tam hrušně, jabloně, třešně, švestky, ale i réva
tam byla a co bylo zajímavé, na každém kmenu byly součas-
ně květy i plody, které dozrávaly, takže tam bylo současně
jaro, léto i podzim. A všeho tolik, že se stromy pod tou tíží
jen prohýbaly. Chlapci se ptali Dona Boska, jak si vysvět-
lit ten div a on: „Nu, v nebi je přece všechno jinačí než na
zemi. Všechno stálejší a krásnější, prostě všechno, co nej-
krásnějšího mají jednotlivá roční období.“
Každý si bral, jaké ovoce chtěl, všechno bylo krásné: pří-
jemný teplý vánek, atmosféra samá vůně, všichni měli pocit,
že je již nebe. Ale nebylo. Jen byli na kopci. Před nimi se do
daleka rozprostírala horská rovina a za ní byla hora vyso-
ká, vysoká, že dosahovala až do oblak. A vzhůru po té hoře
stoupaly zástupy lidí. Jedni stoupali, jiní se vraceli, aby těm
unavenějším pomáhali. Nahoře byl někdo, kdo všechny vy-
bízel, aby jen vytrvali. Kdo přišel nahoru, byl tam s jásotem
vítán.
Chlapci kolem Dona Boska si uvědomili, že je tam nebe
a začali sestupovat s kopce do té horské roviny. Někteří se
rozběhli, aby tam byli dřív.
Ale co to? Než se došlo k té hoře, muselo se přijít k vel-
kému jezeru, plnému krve. Bylo tak široké, jak daleko je
z Oratoře na Zámecké náměstí. Kolem jezera byly všude
rozházeny lidské údy, jakoby se tam odehrála nějaká hroz-
ná bitva. Ti, co tam došli první, se zastavili a nechtěli jít
dál. Byli hodně vpředu a Don Bosco si teprve nyní povši-
ml, proč se zastavili a přidal proto do kroku. Také ostatní
si pospíšili, aby se podívali, co to tam je. Na druhém břehu
jezera mohli číst nápis: Per sanguinem – skrze krev. Don
Bosco se zeptal KOHOSI (už nevěděl, kdo to byl), co to
znamená. A dostal odpověď, že to je krev mučedníků a také
krev Ježíše Krista. V ní se vykoupali nebo jí byli pokrope-
ni ti, kteří byli umučení pro víru. Toto jezero krve chrání
onu horu, která je symbolem církve svaté. Každý, kdo by se
opovážil napadnout církev, skončí tak, jak to naznačují ty
lebky, nohy, ruce a roztrhaná těla na břehu jezera. Neznámý
jinoch, který takto mluvil, potom ukázal na obrovské údolí
na východ od nás a řekl: „Tam bude shromážděna krev těch,
kteří mají jít do nebe tam tudy a budou muset prolít krev
pro víru v budoucnosti.“ Don Bosco viděl, že jeho chlapci
jsou tím vším vystrašeni a snažil se jim dodat odvahy tím,
že sice krev bude shromážděna v tom údolí, ale údy mučed-
níků nebudou pohozeny jako tyto zde.
Potom se Don Boskova družina jala obcházet jezero tak,
že jezero a hora byly po jejich pravé ruce a kopec, který již
přešli, po jejich levé ruce. Tam, kde končil jezerní břeh, byl
háj, kde rostly duby, palmy, vavříny a jiné stromy, ale ani
tudy se nedalo projít jednoduše. Před jejich zraky se otevře-
lo další jezero plné vody a za ním nápis: Per aquam – skrze
vodu. Ten KDOSI vysvětloval: „To je zase voda, která vyšla
z boku Ježíše Krista a která se tak rozhojnila. To je voda sva-
tého křtu, kterým musí být omyt každý, kdo chce vstoupit
do nebe.“ I kolem toho jezera byly rozházeny údy a o těch
se chlapci dověděli, že to jsou údy těch, kteří v jejich době
pronásledovali církev.
Tu se naskytl jejich očím další div. Bylo tam mnoho lidí
i někteří známí z Oratoře, kteří se rozběhli k vodě a běže-
li po ní tak lehce, že se sotva dotýkali jejího povrchu. To
byli spravedliví, kteří vyšli z vězení těla a spěchali do nebe.
Chlapci by se byli nejraději pustili všichni za nimi a očima
se tázali Dona Boska, mají-li to zkusit. On jim řekl, že by
to byla opovážlivost. Ani on si nesmí o sobě myslet, že je
spravedlivý.
Šlo se tedy dále a hle: třetí jezero a za ním nápis: Per
ignem – skrze oheň. Jezero bylo plné plamenů. Ten KDOSI
komentoval: „To je jezero Boží lásky a lásky svatých. Tudy
musí projít každý, kdo neprojde jezerem krve nebo jezerem
vody.“ A zase tam byly ty údy těch, kteří byli nepřáteli Boží-
mi a skončili špatně.
Don Bosco pospíchal s chlapci dál a hle: zase jezero.
Mělo podobu obrovského amfiteátru, ve kterém byla všech-
na možná zvěř. Zvířata měla otevřené tlamy a jen pohltit ka-
ždého, kdo by se přiblížil. A hle: lidé běželi po hlavách těch
zvířat a také mnozí chlapci se po nich rozběhli a nic se jim
nestalo. Průvode řekl: „To jsou ďáblové a jejich pokušení.
Kdo je spravedlivý, nemusí se bát. Je přece psáno: Po hadu
a bazilišku budou kráčet, šlapat budou po lvu a draku.“ Zase
někteří chlapci chtěli jít touto cestou, ale Don Bosco je varo-
val. Byla to opovážlivost. Konečně přišli na široké prostran-
ství, kde bylo množství lidí, z nichž někteří neměli nos, jiní
oči anebo jim chyběl jiný úd. Někteří jakoby neměli hlavu.
A chlapci byli poučeni, že to jsou přátelé Boží, vždyť dovedli
v životě umrtvovat své údy a smysly nebo se zřekli své vůle
a zasvětili se Bohu. „Potom,“ tak končil Don Bosco první
vypravování, „jsme viděli množství lidí, kteří již překročili
jezera a rychle vystupovali nahoru, kde byli s nadšením ví-
tání s provoláním slávy. Ten hluk mě probudil a uvědomil
jsem si, že ležím ve své posteli.“
67 Část druhá
Byl večer 8. dubna. Don Bosco po několika praktických
upozorněních vyhověl touze chlapců a vypravoval, co se
mu zdálo další noc. Zase šli dál a dál. Jezera měli za sebou
a procházeli širokým údolím, na jehož konci se údolí začalo
zužovat, až se proměnilo ve veliké náměstí. Náměstí se na
jednom místě tak zúžilo, že již nebylo možno jít dále než
těsnou cestičkou mezi dvěma skalami. Kdo chtěl projít, mu-
sel odložit všechna zavazadla, ano ještě si musel šaty pev-
ně držet, aby je neroztrhl. Donu Boskovi se zdálo, že by to
mohla být ona úzká cesta k nebi, o které mluví evangelium.
Také chlapci říkali, že tudy by se dalo jistě jít do nebe, ale
nikdo se tam tudy nepouštěl. Jakoby je něco táhlo, chlapci
se obrátili na druhou stranu, kde bylo široké náměstí a šli se
tam podívat. Šli dál, až se náměstí začalo měnit ve volnou
přírodu a tam se jim naskytla zvláštní podívaná. Viděli tam
lidi podivně spřažené se zvířaty. Také mnozí chlapci z Ora-
toře tam byli. Někdo byl spřažen s volem a Dona Boska
hned napadlo, že je líný a pomalý. Jiný byl spřažen s oslem,
protože byl tvrdohlavý, opět jiní byli s jinými zvířaty: s koč-
kou, která ráda krade, se zajícem, který je bázlivý a kličku-
je, byli tam také lidé, kteří se váleli s prasaty v blátě. To byli
nečistí.
336
|
|
7.5 Page 65 |
▲back to top |
V tom si hoši všimli, že se terén začíná nápadně svažovat
dolů. Přesto šli dál, protože všude byly překrásné květy, na-
příklad růže a fialky. Květy nabízely příjemné vůně, ale když
chlapci utrhli některý květ a chtěli k němu přičichnout, vydá-
val nepříjemný zápach. Bylo tam množství krásného stromo-
ví, které také přitahovalo. Stačilo však utrhnout a člověk zjis-
til, že je to ovoce shnilé, krásné jen na pohled. V některých
plodech byla hlína nebo písek, že se z toho chtělo zvracet. Je-
den z chlapců zvolal: „To je to, co nám nabízí svět?“ Jiný řekl:
„Jdeme stále dolů, to není v pořádku, obraťme se zpět.“
V tom se na této cestě, kde jsme byli, objevilo nesmír-
né množství lidí. Někteří jeli v kočáře, jiní na koni, jiní šli
pěšky. Tancovali, poskakovali, zpívali, hráli. Bylo to jako
o nějaké veliké slávě. Někdo si všiml, že všechen ten lid je
složen ze skupin a bylo vidět, že každou skupinu někdo
vede. Ano, všimli si, že některým těm vedoucím vyčníva-
jí zpod klobouky růžky. Objevil se zase ten NĚKDO a řekl:
„Tak se jde do pekla.“ Don Boskových chlapců se zmocnil
strach a rychle se obraceli. Někteří volali: „My nechceme
do pekla, utečme pryč!“ Všichni se rychle vraceli, ale co to?
Náměstí zmizelo, údolí zmizelo. „Zbloudili jsme, ztratili
jsme cestu,“ říkali všichni a dohadovali se, co mají udělat.
V tom křiku se Don Bosco probudil.
68 Část třetí
Večer 9. dubna vypravoval Don Bosco chlapcům třetí část
snu. Úvodem řekl, že všechno jim ani neřekl, neboť někte-
ré věci se nehodí ani říkat. Potom je vybídl, aby si znovu
uvědomili celý průběh cesty. Potom pokračoval. Konečně
nalezli cestu zpět a šťastně se vrátili na náměstí, kde byli
lidé, kteří chtěli přijít do nebe. Zase přišli k té soutěsce mezi
dvěma skalami. Kdo jí prošel, ocitl se na dlouhém mostě
bez zábradlí, pod nohama hluboká propast. Tudy bylo třeba
projít. Chlapci se rozběhli k soutěsce, ale potom se zarazili.
Dostali strach. Don Bosco je musel povzbuzovat a sám jít
vepředu. Potom již šli, ale opatrně, jeden za druhým, pomá-
hali si, až konečně byli na druhé straně na úpatí hory.
Ani to ještě nebyl konec nesnází. Hledali nějakou stez-
ku, po které by se dalo vystupovat. Všude skály, strže, trní,
tolik věcí, které jim bránily v pochodu. Ale to všechno po-
minulo a po překonání tolika překážek přišli na stezku, po
které se dalo jít pohodlněji. V jednom místě narazili na
množství lidí, kteří strašně trpěli. Don Bosco o tom raději
nechtěl mluvit. A zase zástupy, které šťastně docházely na
vrchol a tam byly vítány. Sladká hudba, překrásné zpěvy.
Dona Boska napadla myšlenka, jsou-li ještě v lidském těle,
nebo jsou již mrtví. Ale vždyť ještě nebyli souzeni! Zasmáli
se tomu a zrychlili krok.
Tak se šlo dál a dál. Již mnoho nescházelo do vrcholu
hory, již si Don Bosco myslel, že nastane slavné vítání, když
tu se obrátil a s bolestí viděl, že je skoro sám. Jen asi čtyři
chlapci byli u něho. Co ostatní? Byli kdesi dole lehkomysl-
ně zaměstnáni sbíráním šneků v kamení, různých květů bez
vůně, plodů bez chuti. Někteří se honili za motýli a cvrč-
ky, jiní zase pohodlně odpočívali ve stínu keřů a podob-
ně. Don Bosco na ně začal křičet, ale oni jakoby neslyšeli.
Jen málo jich uposlechlo jeho hlasu, takže měl kolem sebe
všehovšudy asi osm chlapců. Co dělat? Přece nepůjde do
nebe s tak malým počtem chlapců. Poručil těm kolem sebe,
aby počkali a sám šel zpět pobízet ostatní k ráznější chůzi.
Toho napomenul, toho pokáral, tomu musel dát štulec nebo
pořádnou herdu do zad. Potom sestupoval stále více dolů.
Chtěl všechny dosáhnout. Někteří se již obrátili zpět a una-
vení nebo polekaní již vůbec neměli odvahu jít nahoru. Don
Bosco nakonec zakopl a – vzbudil se.
Když Don Bosco dovypravoval svůj sen, řekl chlapcům,
aby se nikdo nepokoušel ptát se ho, v jakém stavu ho viděl.
Nemělo by smyslu znovu opakovat to, co následovalo po vy-
právění snu o svědomích. Jen tolik chtěl zdůraznit, že kdyby
nyní měli všichni zemřít, šlo by jich přímo do nebe z celého
domu málo – snad tři, čtyři ze sedmi až osmi set. Naštěstí
je zde ještě ono moře plamenů – očistec. Tam se dá všelicos
napravit ještě bolestným očišťováním. Někdo tam bude mi-
nutu, někdo více, třeba celé dny, měsíce…, to lze těžko říci.
Je možné vyhnout se očistci? Don Bosco doporučil chlap-
cům, aby pilně získávali svaté odpustky, hlavně plnomocné.
K tomuto snu Don Bosco nepřidal žádný komentář.
Nic divného. Sen byl obrazem složeným z dalších obrazů
a zahrnoval věci minulé i budoucí, situaci Oratoře i situaci
církve. Celý sen byl velikou kombinací záběrů, ze kterých
mohl vybrat jen to podstatné a v žádném případě nedove-
dl vyjádřit všechno, co viděl a jak to viděl. Komunitě sice
řekl, aby se ho na podrobnosti neptali, ale sem tam přece
jen v důvěrném rozhovoru všelicos naznačil a vysvětlil. Tak
když navštívil internovaného kardinála De Angelis a ten ho
prosil, aby mu něco vypravoval, začal mu vyprávět svůj sen.
Když přišel k onomu údolí, plnému krve, viděl, že kardinál
zesmutněl. Tehdy odmítl pokračovat a začal s ním hovořit
o jiných věcech.
69 Uprostřed všedních dní
Oba sny – novoroční i dubnový, hodně rozčeřily hladinu
všedního života v Oratoři, ale nadpřirozené nepotlačilo při-
rozené, jen mu dalo vzlet. Lehké svědomí působí, že i tělo
dostává křídla. Proto rekreace v Oratoři byla živá a plná ve-
selosti.
11. dubna se dávalo divadelní představení latinské kome-
die, pečlivě připravené klerikem Francesiem. Byli pozváni
i hosté z města, o nichž se vědělo, že rádi shlédnou hru je-
zuitského pátera Palumba. Don Bosco jim poslal latinské
pozvání, které sám zhotovil v latinských verších.
Don Bosco si byl vědom toho, že nyní nebude dobré
podporovat mezi chlapci přílišné emoce. Již kolem Vánoc
předpověděl, že někdo z chlapců zase zemře. A skutečně! 7.
dubna zemřel jedenáctiletý Vavřinec Quaranta. Don Bosco
tentokrát o události téměř nemluvil. Pohřeb se odbyl takřka
potichu, až se tomu klerici divili. V pondělí po divadelním
představení se ho někteří ptali na důvod. Odpověděl, že to
udělal schválně. Jednak má ohled na některé chlapce, kteří
mají sklon ke skrupolozitě, jednak nepovažuje za vhodné za-
těžovat nyní příliš citovou stránku chlapců. Nechtěl ani, aby
byl mrtvý vystaven v rakvi, ani nežádal, aby se za něj konaly
zvláštní pobožnosti. Myslel si, že sen o svědomích byl dosta-
tečným mementem pro všechny a dostatečně vyčistil Oratoř
i její atmosféru, takže není třeba přidávat další mementa.
Klerici vyjadřovali před Donem Boskem podiv nad tím,
že hoši tak snadno zamlčují ve zpovědi své hříchy. Don
337
|
|
7.6 Page 66 |
▲back to top |
Bosco odpovídal, že je tomu bohužel tak. Ať si nikdo nedě-
lá iluze o upřímnosti penitentů, zvláště mladých. Jsou zpo-
vědníci, kteří se věnují hlavně dospělým a dovedou to. Ale
nedovedou to u mladých. Tam může s úspěchem zpovídat
jen ten, kdo zná svět mladých a zná jeho spády. U mladých
stud a strach hrají velikou roli. Stačí okamžitá myšlenka, co
by tomu řekl zpovědník a již se sevře hrdlo a chlapec hřích
vynechá nebo nějak zkomolí. Vypravoval o jednom, kterého
přijal na začátku školního roku. Jak se ho tento hned po ná-
stupu ptal, jestli se musí stát knězem. Řekl mu, že v žádném
případě ne. Kněžími se stávají jen ti, kteří jsou k tomu povo-
láni od Pána Boha a jeví známky povolání. On na to, že by
nechtěl být knězem ani v tom případě, kdyby byl povolán.
Po nějakém čase se jednalo o to, aby šel ke svaté zpovědi.
Žádal, aby směl jít k Těšitelce nebo na Kapucínský kopec.
Don Bosco mu to dovolil, ale jen pod jednou podmínkou,
že tam řekne to a to. Zde Don Bosco narazil na pravou pří-
činu nechuti stát se knězem. Chlapec se vyzpovídal u něho
a jak Don Bosco říkal: po půl roce pobytu v Oratoři začal
patřit k těm, kteří si přejí být kněžími.
Sen o výletě do nebe přiměl nejednoho k tomu, aby si
podal přihlášku do Salesiánské společnosti. 16. dubna zase-
dala kapitula a byli jednomyslně přijati další čtyři členové:
Reano, Perucatti, Jarach a Fabre. Všechny vedla k Donu Bo-
skovi touha pomáhat mu zachraňovat duše a tak si pojistit
vlastní spásu.
Spása duší byla stálou starostí Dona Boska. 17. dubna ve
večerním slovíčku vyprávěl o francouzském králi Karlovi,
jak přenechal válku s Anglií svým vojákům a sám se bavil.
Království již bylo skoro ztraceno, když k němu bezradní
generálové poslali vysokého důstojníka, aby ho vzpamato-
val z netečnosti. Ten přišel, ale král ho nechal dvě nebo tři
hodiny čekat uprostřed plesu. Potom ho přijal s velkou ele-
gancí a hned začal o honech, hostinách, načež ho pozval na
partii karet. Důstojník nechtěl věřit svým očím a nehýbal se.
„Pochopil jste, co jsem vám řekl? Nač myslíte?“ ptal se ho
král. A dostal příslušnou odpověď: „Myslím na to, jak vesele
dovedete jít vstříc zkáze.“ Don Bosco to samozřejmě hned
aplikoval na problém spásy duše.
21. dubna zemřel v Oratoři další chlapec: devatenáctiletý
Karel Maffei. Stačily dva dny zauzlení střev a přivedlo ho to
do hrobu. Ani tentokrát neuznal Don Bosco za vhodné vy-
užít úmrtí k tomu, aby upozornil na svou předpověď, kterou
učinil v prosinci. Všechno prošlo bez nových emocí. Někte-
ří klerici u příležitosti těchto úmrtí začali mít strach o život
Dona Boska a napomínali ho, aby se více šetřil. Říkali, že je
lepší, aby zde žil déle a mohl radit druhým, než aby si zkrá-
til život přílišnou prací a potom jim nebyl nic platný. Don
Bosco se jim vysmál: „A kdo mi může zaručit, že budu žít
ještě deset let? Ne, nebudu se šetřit. Udřít se nechci, ale pra-
covat nepřestanu. Jde o čest Boží a o spásu duší.“
Když Don Bosco doporučil do modliteb Maffeiovu duši,
řekl chlapcům, že jedna věc ho mrzí. V Oratoři jsou určité
extrémy. Jsou chlapci, kteří se k němu hrnou, kam se hne,
ale jsou také jiní, kteří se drží stranou a dokonce se mu vy-
hýbají. Nepřijdou, ani když je dá zavolat. Nežádá, aby byli
stále kolem něho, to ne, o rekreaci je například nesprávné,
aby nešli do hry, ale vyhýbat se mu úmyslně, to není pěkné.
O klericích ve všeobecnosti platilo, že byli Donu Boskovi
oddáni a snažili se mu dělat čest. On jim to splácel zvýše-
nou důvěrou. Někteří klerici se jednoho dne potkali ve měs-
tě s kanovníkem Vacettou a ten je podivně oslovil: „Prosím
vás, proč jste tam dole u Dona Boska?“ „Protože se nám tam
líbí,“ zněla odpověď. Klerik Garino se zase setkal s kanovní-
kem Ronzinim. Bylo to u nemocnice svatého Aloise. Kanov-
ník na něj kývl. „Přejete si něco, pane kanovníku?“ „Nejste
náhodou od Dona Boska?“ „Jsem.“ „To jsem rád, že jsem
se nezmýlil. Když potkám klerika, který má veselou tvář, je
uctivý a takový jednoduchý, hned si myslím, že je to klerik
od Dona Boska.“ Ten kanovník Dona Boska obdivoval.
V uplynulých měsících se někteří klerici pokoušeli Dona
Boska portrétovat. Nepodařilo se to. Zkusili ho nechat vyfo-
tografovat, ale ani fotografie se nepodařila. Bylo to zvláštní.
Don Bosco řekl: „Kdyby to bylo ke spáse duší, jistě by se to
podařilo. Není to potřebné.“ Tak Ruffino.
Od 29. dubna do 2. května se konala v Oratoři duchovní
cvičení. Kázal je farář z Maretta don Ciattino. Don Bosco
k nim přizval dva cizí chlapce: Františka Ghivarella a Josefa
Dalmazza. Již se domů nevrátili.
70 Sen o kole
Večer 2. května 1861 začal Don Bosco vyprávět další sen,
který měl v noci předtím. Sen pečlivě zapsali přítomní kro-
nikáři Ruffino a Bonetti, obsahově i Cagliero, Chiala a jiní
očití svědci. Sen měl ukázat, jaké ovoce přináší Oratoř círk-
vi a světu. Don Bosco viděl i stav, v jakém se nacházeli ně-
kteří synové jeho Oratoře. Dále viděl ty, které Pán volá ke
kněžství, další, které volá, aby se stali salesiány a konečně
další, kteří jsou povolání k životu ve světě. Nakonec viděl
budoucnost své rodící se kongregace. Také Don Bosco sám,
jakmile se po šesti hodinách spánku probudil, hned si udě-
lal poznámky. Sen vypravoval po tři večery pod portikátem,
kde byly nyní večerní modlitby i slovíčko, poněvadž již bylo
teplo. Také tento sen uvedeme zkráceně, jak to žádá povaha
tohoto díla. Celý se nachází v 6. svazku Životopisných pa-
mětí v kapitole 67.
I.
Don Bosco vyšel ze svého rodného domku a měl namířeno
na pole, které bylo vzdáleno poněkud od domu a jehož pís-
čitá půda dávala sotva tolik, aby bylo možno zaplatit daně.
Cestou potkal neznámého muže, jehož oblek sahal po kole-
na a v pase byl stažen. Na hlavě měl bílou pokrývku a tvářil
se, jako by na něho čekal. Po prvním přivítání se mu nabí-
dl, že půjde s ním. Šli a přišli na místo, kde rostly fíkovníky.
Neznámý vybízel Dona Boska, aby trhal a jedl. On nechtěl,
že ještě není čas zrání. Ten ho však přesvědčoval, že někte-
ré fíky jsou již zralé. Nevzal si a nejedl. Šli dále a další div.
Rostla tam réva. Neznámý zase pobízel, aby trhal a jedl.
Don Bosco se bránil podobně, že ještě není podzim. Dotyč-
ný naléhal, aby trhal, protože času je málo a brzy přijde noc.
Tuto myšlenku stále opakoval, až Don Bosco pojal podezře-
ní, že mu napovídá, že brzy bude muset zemřít. Ale ten ho
odbyl: „Non plus sapere, quam oportet sapere – nechtěj vě-
dět víc, než musíš.“
Tak dospěli konečně k okraji pole, kam chtěl Don Bosco
jít. Tam byl jeho bratr Josef. Uvítali se, ale dotyčný se držel
stranou a ani na opětovné otázky Josefovy nechtěl říci, kdo
je. Slyšeli jen stále: „Non plus sapere, quam oportet sapere.“
Potom se Josef vzdálil a Don Bosco ho již neviděl. Neznámý
338
|
|
7.7 Page 67 |
▲back to top |
mu položil otázku: „Chtěl bys vidět své chlapce, jací jsou
nyní? Jací budou po čase? Chtěl bys je spočítat?“ „Ach ano,“
souhlasil Don Bosco a slyšel: „Tak pojď!“
Neznámý najednou, kdoví kde to vzal, měl v rukách ve-
liký stroj, uprostřed něhož bylo veliké kolo. Postavil jej na
zem a poručil Donu Boskovi, aby zatočil klikou. Ten posle-
chl a dostal další rozkaz: „Podívej se dovnitř!“ Don Bosco si
všiml, že v kole je zamontovaná veliká, asi půldruhého me-
tru široká čočka. Ve skle bylo vidět všechny chlapce z Ora-
toře, rozdělené na dobré a zlé. Těch zlých bylo maličko,
těch hodných mnoho. Ti zlí byli ve špatném stavu. Někteří
měli vředy na hlavě, někteří měli proděravělý jazyk, někteří
zkroucené oči, jiní srdce prožrané od červů. Dostal pona-
učení: „Proděravělý jazyk znamená nemravné řeči, zkrouce-
né oči neschopnost vidět věci, jak jsou, a proto křivé úsud-
ky, nemocná hlava znamená tvrdohlavost, neposlušnost
a podobně. Rozežrané srdce pak zlé žádosti.“
Při třetím otočení viděl Don Bosco čtyři chovance sváza-
né těžkými řetězy. Poznal je a chtěl si poznamenat do notesu
jejich jména, ale nedostal svolení. Neznámý řekl, že je má
poznačená ve svém sešitě a to stačí. Při dalším otočení spat-
řil sedm jiných chlapců. Měli hrdý postoj, dívali se podezří-
vavě kolem sebe a měli ústa zavřená visacím zámkem. Tři
z nich si k tomu ještě dlaněmi zacpávali ústa. Neznámý řekl,
že mlčí ve svaté zpovědi. Aby se polepšili, museli by nejdříve
v sobě zlomit pýchu.
Kolo se opět otočilo a hle: nová podívaná. Don Bosco
uviděl další hochy. Každý měl na zádech zvíře podobné
ošklivé opici. Příšery jim předníma nohama svíraly hrdlo,
až jim lezly oči z důlků a v obličeji byli celí rudí. Zadníma
nohama jim obepínaly stehna a ocasem jim svazovaly nohy.
To byli chlapci, kteří přestože konali duchovní cvičení, ne-
měli odvahu skončit s hříchem proti šestému přikázání.
Don Bosco byl pohledem na ně zdrcen a ptal se neznámé-
ho průvodce, čím by je bylo možno zachránit. Ten odpo-
věděl: „Labor, sudor, fervor.“ Říkal to stále dokola a teprve
po několikerém prošení řekl něco bližšího: Labor je praco-
vitost, sudor – pokání, fervor – modlitba. Ale hned dodal,
že je malá pravděpodobnost, že to pochopí a změní se. Don
Bosco nad nimi naříkal, ale průvodce ho pokáral. Vytkl mu,
že si o sobě mnoho myslí a dal mu za příklad Pána Ježíše.
Ten byl Bůh a přece nezdolal Jidáše láskou. U tolika lidí
padla jeho slova na tvrdou skálu a člověkem nepohnula. Ať
se raději od takových obrátí k jiným, ochotnějším. Poručil
mu zase zatočit kolem.
Don Bosco tedy zatočil kolem a opět pohlédl do skleně-
né čočky. Viděl velké množství chlapců, které dosud nikdy
neviděl a slyšel ujištění: za jednoho špatného přijde sto dob-
rých. Skoro dostal z tak velkého počtu strach. Nevěděl, kam
by je umístil. Ještě více se strachoval, jak by je všechny uži-
vil. Ale průvodce mu řekl: „Buď klidný, o to se postará Pán
Bůh sám.“
II.
Večer 3. května měl Don Bosco druhé pokračování.
„Chceš vidět něco ještě krásnějšího?“ ptal se ho průvod-
ce. „Otoč ještě klikou!“ Don Bosco otočil a v čočce viděl své
chlapce, rozdělené na dvě skupiny. Bylo to na nějaké roz-
lehlé rovině. Na jedné straně byla pole osázená zeleninou
a potom louky. Tam pracovali chlapci s rýči, lopatami a s ji-
ným nářadím. Tam vládl kavalír Oreglia, rozděloval nářadí
těm, kdo chtěli pracovat, i těm, kterým se do práce nechtělo.
V dálce viděl chlapce, kteří seli obilí.
Na druhé straně byla druhá skupina a tam byla pole, na
kterých se bělelo obilí, zralé ke žni. Pole se ztrácela až kdesi
daleko na obzoru. Žně byly v plném proudu. Někteří kosi-
li, jiní vázali snopy a stavěli mandele, jiní zase byli u vozů
a sváželi obilí, jiní opět mlátili. Nejen to, někteří klepali srpy
a kosy a bděli nad pořádkem. Don Bosco pochopil, že ti
druzí jsou povoláni k duchovnímu stavu. Také poznal, kteří
to jsou. Ti první byli zřejmě povoláni k světskému zaměst-
nání a skutečně většinou tam byli samí učni.
Dona Boska hodně zajímali právě ti zaměstnaní při
žních. Provera rozdával kosy a srpy. Don Bosco si myslel:
ten bude asi ředitelem nějakého semináře nebo nějaké ko-
munity řeholníků nebo třeba ještě něco víc. Provera některé
posílal, aby se nejdříve šli do lesíka posílit nějakým sous-
tem. To znamenalo zbožnost, někdy studium. Durando při-
pravoval žencům oběd, to značilo, že bude šířit úctu k Nej-
světější Svátosti. Jiní nosili žencům nápoj. Costamagna také
dostal svou kosu, ale Provera ho poslal do nějaké zahrady
trhat květiny. Podobně jako Quattroccola. Rebuffo si měl
nejdříve opatřit tři květy a teprve potom dostal kosu. Mezi
ženci byly rozdíly. Někteří měli pěkný záběr, jiní se sice roz-
háněli, ale mnoho neposekali. Někdo kosil klidně, někdo
vyšel úplně z pole a přešel na jiné. Ten měl kosu dobrou, ten
zase u ní neměl špici. Byli tam takoví, kteří skovávali kosy
do špice. K nim se chodilo na opravu. Každého Don Bosco
viděl u nějaké práce, která naznačovala, čím se bude vyzna-
čovat v budoucnosti. Don Rua přecházel vozy a řídil odvoz
obilí, don Savio sbíral snopy, které spadly z fůry, Cagliero
řídil výmlat, Cerruti, Belmonte, Albera čistili obilí a oddě-
lovali zrno od plev. Ti asi budou řediteli domů. Všechno se
dálo současně. Byli tam i takoví, kteří v pravé poledne svítili
druhým k práci lucernami. Ti asi znamenali dobrý příklad.
Takovým byl Albera. Ten dokonce hrál ještě na kytaru.
Všichni nepracovali. Don Bosco viděl chlapce, kteří si
hráli s pistolí, asi chtěli být vojáky. Jiní zase jen tak postá-
vali a přešlapovali na místě. Zřejmě byli nerozhodní. Někdo
držel kosu obráceně, někdo si jen hrál a ztrácel čas. Něco
podobného bylo i na druhém poli. I tam mezi tolika pilný-
mi, kteří se oháněli rýčem, viděl Don Bosco takové, kteří
drželi rýč obráceně, a proto nemohli rýt nebo jim rýč spa-
dával a oni drželi v ruce jen násadu bez železa. Viděl i to, jak
někteří řemeslníci přecházeli mezi studenty a studenti, jak
přecházeli mezi řemeslníky. Někteří stáli mezi oběma poli
a rozmýšleli se, kam se mají přidat, jako oba Dalmazzové,
Garigliano, Monasterolo a jiní.
Také samozvance viděl Don Bosco. Třeba přišel hoch
a hned na pole, ale kosu neměl. Když si uvědomil, jak je
ukvapený, šel si pro kosu, ale rozdavač mu ji nechtěl dát, ať
prý si nejdříve dojde do zahrady pro dva květy. On šel, ale
že si jich natrhá víc. Ten zase, že stačí dva: láska a pokora.
Dotyčný si stavěl hlavu, takže z toho byla hádka a kosu vů-
bec nedostal. Neměl ani lásku ani pokoru, jen se domýšlel,
že je má.
Don Bosco se na chvíli odtrhl od čočky a vyptával se prů-
vodce, jak má těm různým věcem rozumět. Ten mu řekl, že
pole je církev, žeň úroda, kosa znamená prostředky k práci,
aby byla požehnaná. Kosa bez ostří je nedostatek zbožnosti.
Kdo vyšel z pole, ten opustí Oratoř i Zbožnou společnost.
339
|
|
7.8 Page 68 |
▲back to top |
III.
Večer 4. května vyprávěl Don Bosco závěr. Týkal se rozvo-
je Společnosti a díla, které mu Bůh svěřil. Pohled na boha-
tou žeň a na syny, kteří žeň sklízeli, byl krásný a to, jak byli
jednotlivci zaměstnáni, bylo velmi poučné. Průvodce nyní
Donu Boskovi zavelel: „Otoč klikou desetkrát!“ Don Bosco
tak učinil a co neviděl! Chlapci byli rázem všichni o hodně
starší. Byli to muži. Některý měl plnovous. Podivil se tomu
a řekl: „Ale vždyť to byli před nedávnem chlapečci!“ Prů-
vodce mu řekl: „Kolikrát jsi otočil klikou?“ „Desetkrát.“
„Vidíš. Píše se rok 1861, ale ocitli jsme se v roce 1871. Otoč
klikou ještě desetkrát!“ Don Bosco zase poslechl a ocitl se
v roce 1881. To již byli rozdíl! Chlapců byla polovička. Ně-
kteří měli šediny, jiní byli nahnutí dopředu. Dona Boska
to zabolelo, ale zároveň ho potěšil pohled na nové krajiny,
nová pole působnosti, kde viděl nové tváře, ale uprostřed
nich i známé tváře těch, kteří nyní předávali jeho odkaz
mladším.
Zase otočil desetkrát klikou a byl v roce 1891. Počet jeho
synů se zmenšil na čtvrtinu a všichni jevili známky stáří.
„Kde jsou ostatní?“ ptal se. „Ti už patří jinam,“ zněla odpo-
věď. A opět se kolo otočilo desetkrát a ukázal se rok 1901.
Znamenal další ztenčení počtu a další rozšíření Don Bos-
kova díla. Všimnul si zvláště dona Ruy. To již byl stařeček,
docela jiný, než byl v roce 1861. Obzor se velice rozrostl.
Všude byli noví lidé, cizí kraje, ale těch prvních bylo málo.
A v roce 1911? Po padesáti letech? Don Bosco se marně
díval a hledal… Znovu točil. Scény byly stále nové a nové,
počet širší, ale tváře neznámé, neznámé… „A přesto jsou
to tvoji synové,“ slyšel průvodce. V tom se kolo začalo točit
samo. Točilo se stále rychleji a rychleji. Dělalo hluk, až se
Don Bosco probudil.
Don Bosco zakončil vypravováni těmito slovy: „Nyní si
budete jistě myslet o Donu Boskovi kdoví co. Něco veliké-
ho, třeba že je svatý. Drazí chlapci! Abych zabránil hloupým
dohadům, řeknu vám jen tolik, že máte plnou svobodu my-
slet si o vypravovaných věcech, co chcete. Jen se jim nesměj-
te, protože Pán Bůh má možnost mluvit k nám mnoha způ-
soby. Někdy používá nástrojů na pohled zcela nevhodných,
jako například užil oslice Balaámovy, aby prorokoval věci,
týkající se Mesiáše. Totéž může platit o mně. Nedívejte se na
to, co dělám já, řiďte se jen svatou vůlí Boží. Vidíte-li, že dě-
lám něco dobrého, napodobujte to; kdybych však dělal něco
špatného, nenapodobujte mě. Zlé je vždycky zlé.“
71 Dozvuky snu o kole
Sen o kole byl třetí veliký sen, který Don Bosco vypravo-
val během necelého půl roku. Nic divného, že způsobil ve-
liký rozruch. Hodně se mluvilo o tom, jakou váhu je třeba
přikládat Don Boskovým snům. Poslyšme jednoho z jeho
chlapců, pozdějšího kanovníka Hyacinta Ballesia, co píše ve
své knize „Don Boskův vnitřní život“: Don Bosco žil zcela
pro nás, o nás se mu i zdálo. Měl o nás i sny, ale byly to sny?
Nebyla to spíše nebeská vidění? My jsme byli přesvědče-
ni, že to jsou vidění. Vyprávěl prostě, vážně, otcovsky, jako
něco, čemu je třeba přikládat důležitost. Každý z nás chtěl
vědět, jak ho Don Bosco viděl a každý musel vyznat, že
vždycky uhodl. Takové věci nelze vysvětlit lidskou chytrostí
nebo poznáním, které by měl od druhých spolupracovníků.
Již jsme nebyly malé děti, a tak nezbylo než přiznat, že je to
zvláštní dar od Pána Boha.“
Cagliero psal: „Já jsem byl mezi posluchači, když Don
Bosco vyprávěl sen o kole v roce 1861. V něm viděl bu-
doucnost své kongregace. On ty sny vyprávěl, protože mu
to schválil jeho zpovědník don Cafasso. Don Bosco nám
to častěji opakoval ještě před smrtí dona Cafassa. Chlapci
věnovali těmto snům překvapující pozornost a on, když byl
tázán, dovedl s neobyčejnou jasností každému říci, kde ho
viděl a jakou funkci měl při žních. Tento sen vypravoval po
tři večery. Mluvil s námi také důvěrně. Říkal, že přes všech-
ny překážky a nedorozumění bude jeho kongregace schvá-
lena a velmi se rozšíří.“ Don František Dalmazzo pod pří-
sahou vypověděl, že pokud šlo o ty tři hochy s opicemi na
zádech, Don Bosco řekl, že se ho každý může zeptat, zda se
ho to týká. Asi padesát se ho ptalo v obavě, že nemají v po-
řádku svědomí. Ti tři nepřišli sami, ale Don Bosco je sám
oslovil. Jeden z nich byl Dalmazzův spolužák a důvěrně mu
všechno vypověděl. Divil se, jak to může Don Bosco všech-
no vědět.
Co se týká těch čtyř, zatížených řetězy, Dr. Borel vypo-
věděl, že když byl v roce 1866 mezi vězni v kněžské službě,
mohl přinést Donu Boskovi vzkaz od vězně jménem Bek…,
který byl odsouzen jako dezertér od vojska. Prosil Dona
Boska, aby mu poslal modlitební knížku „Opatřený jinoch“.
Přitom se přiznal, že ho Don Bosco viděl ve snu a řekl mu
to. Don Bosco mu osobně donesl žádanou knihu do vězni-
ce. O tomto chlapci se ví, že mu Don Bosco předpověděl
ještě jiné věci. Hoch byl nestálý. Po studiích nechtěl zůstat
v Oratoři, jak mu to světec radil, ale chtěl prý vstoupit do
jiné kongregace. Don Bosco mu to nerozmlouval, ale řekl
mu, že se sice pokusí vstoupit nejdříve k jezuitům, potom
ke kapucínům, ale nakonec bude prosit o chléb v Oratoři.
Chlapec tomu nevěřil. Jeho rodina byla zámožná a on sám
měl zdědit 60 000 lir. Všechno se však uskutečnilo a on,
když rozházel celé jmění, přišel do Oratoře jako nuzák. Po-
byl tam rok a zase utekl, aby se oddal potulnému životu. Žil
ještě v roce 1901.
Když Don Bosco dovypravoval svůj sen, mnozí chtěli
vědět, kde je viděl. (Zde musím říci, že pokud jsme ve vy-
pravování uvedli jména, Don Bosco je veřejně neřekl. V ori-
ginále snu je jmen více, ale to jsou pozdější vsuvky – jména
tam vsunul don Lemoyne na základě soukromých sdělení.
Neuškodí však uvést některé další údaje.) Klerika Molina
Don Bosco viděl, jak stojí nečinně s kosou a dívá se, jak dru-
zí pracují. Potom přeskočil příkop, odhodil klobouk a utekl.
I on se ptal Dona Boska a ten mu k jeho velikému údivu
řekl ještě víc: „Budeš studovat teologii ne pět, ale šest let, ale
potom svlečeš duchovní roucho.“ Nechtěl věřit. A skutečně.
Studoval teologii v Oratoři čtyři roky, potom další dva v se-
mináři v Asti. Po posledních duchovních cvičeních odešel
domů a již se do semináře nevrátil.
Klerik Vaschetti byl velmi vážen a byl považován za pilíř,
na kterém stál seminář v Giavenu. Byl členem kongregace.
Když mu Don Bosco vypravoval, že ho viděl, jak vybočuje
z pole a jde na jiné, řekl mu: „To se vám skutečně jen zdá-
lo.“ Potom ale opravdu vystoupil z Oratoře, stal se světským
knězem a jednou přišel navštívit Dona Boska. Ten mu při-
pomněl sen a řekl mu: „Byl jsi povolán do Oratoře, ale dou-
fám, že ti Pán Bůh dá potřebnou milost. Budeš však muset
bojovat!“ Vaschetti zemřel jako horlivý farář.
340
|
|
7.9 Page 69 |
▲back to top |
Klerik Josef Fagnano byl z těch astijských seminaris-
tů. Nejdříve nechtěl jít k Donu Boskovi ptát se, potom ho
k tomu přiměli kamarádi. Don Bosco mu řekl, že ho viděl
pracovat tak daleko, že ho sotva rozeznával. K tomu praco-
val mezi nahými lidmi. Fagnano nevěnoval slovům Dona
Boska velkou pozornost, ale vzpomněl si na ně po letech,
když pracoval jako salesiánský misionář a v den svátku Po-
mocnice křesťanů na pobřeží Magellanské úžiny pojídal
mlže… Čekal tam dva dny, až se k němu přiblíží z rozbou-
řeného moře parník. Tehdy poprvé zahlédl nahé obyvatele
Ohňové země, jimž se tak stal apoštolem.
Donu Angelovi Saviovi Don Bosco řekl, že ho viděl ve
vzdálené zemi. Don Savio se stal misionářem.
Donu Dominiku Belmontovi řekl: „Budeš velebit Boha
hudbou.“ Mimo to mu řekl, že ho viděl vézt povoz, do kte-
rého bylo zapřaženo pět volů. To mělo znamenat neobyčejně
plodný život v apoštolátu. Skutečně don Belmonte byl nejdří-
ve učitelem v Mirabellu, potom profesorem v Alassiu, potom
ředitelem salesiánského ústavu v Borgo San Martino. Všude
vedl hudbu a zpěv. Stal se generálním prefektem kongregace
a ředitelem Oratoře v Turíně a všude měl veliké úspěchy.
Nejenže Don Bosco hovořil o podrobnostech snu sou-
kromě a že si synové Oratoře důvěrně sdělovali, co slyše-
li, ale mnozí se dožadovali toho, aby se o snu diskutovalo
veřejně. Don Bosco přistoupil na tento požadavek večer 4.
května a vyzval hochy, aby se ptali. Byli to hoši inteligentní
a pohotoví v úsudcích. Snadno by byli někoho přivedli do
úzkých, ale Don Bosco věděl své a nebál se. Pohotově odpo-
vídal na všechny dotazy.
Dotazy se dávaly až druhý den 5. května. Zachytíme zde
aspoň ty nejdůležitější. Ptali se ho, co znamenalo v úvodu
ono průvodcovo „Trhej rychle, protože se blíží večer.“ Don
Bosco řekl, že z toho vyrozuměl, že již nemá před sebou
dlouhý život. Ptali se ho, čím by se mohl jeho život prodlou-
žit. Odpověděl: „Nesměl bych mít tyto sny, protože mi škodí
hodně na zdraví. Dále bych nesměl mít mezi svými syny ty
zatvrzelé, kteří nutí Pána Boha, aby užíval násilí, aby je za-
chránil.“ „Co fíky a hrozny? Co ty znamenají?“ Don Bosco:
„Z části zralé a zčásti nezralé fíky a hrozny mohou zname-
nat události, které se brzy stanou nebo se připravují – o tom
bych mohl všelicos říci, ale až svým časem. Mohou však
také znamenat, že někdo je již zralý pro službu Boží a někdo
ještě ne. O opicích na zádech Don Bosco řekl nezabaleně,
že znamenají hříchy proti čistotě. O poli zralém ke žni řekl,
že pracovníci na poli jsou povoláni do duchovního stavu.
Don Bosco ví, kdo je, a kdo není povolán. Ovšem bylo by
nesprávné myslet si, že ti kdo mají řemeslo, jsou z tohoto
povolání vyloučeni. Vůbec ne. Don Bosco viděl společně
s povolanými ke kněžství pracovat na žni i je. Ptali se ho, co
znamenaly ony květy a co sousta, jimiž se posilovali. Květy
jsou různé ctnosti, sousta znamenají zbožnost. Teprve ten,
kdo měl potřebné ctnosti a byl zbožný, dostával od Provery
kosu.
Pokud šlo o otáčení klikou po desíti, znovu opakoval, že
viděl, jak se bude rozvíjet salesiánské dílo. Viděl, že během
deseti let už bude konsolidováno a tento proces bude slibně
pokračovat. Ovšem staří budou pomalu mizet a místo nich
budou nastupovat noví lidé. Počet chlapců bude stále růst
a dílo se bude šířit do celého světa.
Dostával i zvědavé otázky, například, zda v průběhu de-
setiletí budou jeho dělníci stále u stejné práce. Odpověděl
vyhýbavě, ano v jedné chvíli řekl smutně, že život se s člově-
kem nemazlí. Kdyby on sám věděl, kolik bude muset unést,
kdoví, zda by se dal na cestu, po které musí jít. Lepší je, když
člověk neví všechno dopředu. Někteří se podivovali, že Don
Bosco viděl ústavy, obhospodařované jeho syny, vždyť zatím
znali jen Valdocco. Ale on říkal: „Uvidíte, uvidíte…“
Takto Don Bosco podomácku hovořil s celou komunitou,
ale některé věci si ponechával pro důvěrnější okruh svých
synů – hlavně pro kleriky. Těm řekl, že nyní žijí v Oratoři
dva budoucí biskupové. Nic bližšího nechtěl říci, ale veřejné
mínění se orientovalo na sympatického Cagliera a na Albe-
ru. Nikdo tehdy ani zdaleka nemyslel na Jakuba Costamag-
nu, a přijde přece čas, kdy i jeho hlavu bude zdobit mitra.
Sen o kole byl dlouho předmětem rozhovorů v domě. Na
takové věci se nezapomíná. Don Bosco některé učně přeřa-
dil mezi studenty jen proto, že je viděl na poli povolaných
k duchovnímu stavu.
V té době se dobrý otec necítil zdravotně dobře. Když
se ho ptali, jak mu je, říkal, že pro takový zdravotní stav
by sám každému radil odevzdat se do rukou lékaře, ale pro
něj by to znamenalo nechat práce a léčit se. Lékaři považují
takový stav za dosti vážný. Kněžím a klerikům řekl: „Já si
nikdy nepřipouštím myšlenku, že smrt zastaví mou práci.
Dělám všechno tak, jako by to byla poslední práce v životě.
Myslím si, že budu dělat do konce všechno, co bude v mých
silách a chci pracovat, jako bych měl žít ještě mnoho let.“
V neděli 13. května v šest hodin večer byla konference
pro členy kongregace. Don Bosco vysvětloval slova Písma
svatého: „Ježíš začal konat a učit.“ Vštěpoval svým, že nej-
dříve je třeba mít v sobě lásku, která má oduševňovat naše
podnikání a teprve potom můžeme učit druhé. Láska nám
pomůže překonat překážky, které jsou nutné. Je třeba kaž-
dý den brát na sebe kříž, zapírat se a následovat Ježíše. Po
konferenci se klerici shlukli kolem něho a vyptávali se, jak
se cítí. Řekl, že si udělal předsevzetí, že bude vstávat ráno na
první úder zvonu a potom pracovat do tři čtvrtě na šest, ale
zatím je nemohl splnit. Chtěl začít v pátek. Cítil se celkem
dobře, ale potom ho rozbolely oči a tak jako tak nemohl nic
dělat. Druhý den to bylo stejné a tak třetí den raději zůstal
déle spát.
Tu neděli večer připomenul, že v posledních dnech ně-
kolik chlapců opustilo dům a odešli domů. Řekl, že si nepa-
matuje ani na jedinou mariánskou novénu, dokonce na žád-
nou novénu, aby někdo neodešel. Nyní je novéna k Duchu
svatému. Potom se obrátil na dona Ruu s otázkou, jestli by
mu mohl říci, čím to je, že hoši odcházejí. Rua odpověděl,
že podle něho se v novénách prosí hodně o dobro domu,
a tak Pán Bůh a Panna Maria čistí. Don Bosco řekl, že je to
tak, že dotyčné mnohokrát napomínal, ale marně.
72 Třetí rozšíření Oratoře
Don Bosco se rozhodl spojit dům Filippů s Domovem. Na-
štěstí byl ten dům s Domovem postaven skoro rovnoběžně.
Stačilo postavit novou silnou zeď, která by byla rovnoběžná
s portikátem domu Pinardiho a jižní křídlo, kde bydlel Don
Bosco, zdvojit tak, aby byla vyplněna prostora mezi dvěma
staveními. Výška měla být u celého komplexu stejná a bu-
dova upravena tak, aby vznikla nová studovna 35×8 m, další
velká ložnice a nová světnice pro Dona Boska s přilehlou
knihovnou. Jeho stará světnička měla sloužit jako předsíň
pro návštěvy.
341
|
|
7.10 Page 70 |
▲back to top |
Don Bosco svěřil práci Karlu Buzzettimu. Dne 15. května
byla uzavřena smlouva a Buzzetti se mohl pustit do práce.
Ovšem byla zde již jakási osudová tradice, že každá stavba
byla v začátcích poznamenána nějakou katastrofou. Bude
tomu tak i nyní? Neukáže zase ďábel, jak ho mrzí dobro,
které Don Bosco koná ve prospěch mládeže?
Co budeme nyní vypravovat, je bohatě písemně dolože-
no účastníky, hlavně asistentem Bonettim a dvěma dalšími
salesiány: Josefem Rossim a Josefem Reanem.
Večer toho dne, kdy Don Bosco podepsal s Buzzettim
smlouvu o díle, padla na něj podivná úzkost. Při večerním
slovíčku prosil komunitu, aby se s ním pomodlila třikrát
Zdrávas Maria za Boží ochranu. Říkal, že nikdy nevíme, co
se stane a jak zemřeme. Někdo spadne z velké výšky, něko-
ho zavraždí lupiči, někoho ranní mrtvice. Máme být vždyc-
ky připraveni na smrt. Potom šli hoši do ložnic. Klerik Bo-
netti měl na starosti velkou ložnici svatého Aloise nad Don
Boskovým bytem a protože byl právě květen a bylo zvykem
v ložnici stavět malý oltáříček a vykonat si před ním spo-
lečnou pobožnost, pomodlil se s učni sedm Zdrávasů ke cti
sedmi radostí Panny Marie a přidal ještě tři další, aby Panna
Maria chránila všechny před neštěstím. A šlo se spát.
Don Bosco neměl na spaní pomyšlení. Chtěl spát, ale oči
ho bolely. Proto chodil do jedenácti sem a tam po světnici.
Potom lehl a usnul, ale měl nepokojný spánek. Stále měl po-
cit, jakoby ho někdo tahal za vlasy. Zdálo se mu, že na něho
dorážejí ošklivá zvířata a chtějí ho kousnout. Oháněl se ru-
kama, ale nebylo to nic platné. Krátce po půlnoci se zvedla
bouře. Blesk stíhal blesk a nocí hrozně rachotil hrom. Ro-
ssi a Reano spali vedle sebe ve světničce, která byla za Don
Boskovou malou knihovnou. Bylo půl jedné a Rossi nemohl
spát. Reano mu říkal, aby se uklidnil a zavřel oči. V tom se
zablesklo a dům se zachvěl v základech, jako by se hroutil.
Hrozný rachot, potom hrobové ticho. Po nějaké chvíli za-
zněl z Don Boskova pokojíku zvonek. Chlapci vyskočili
z postelí a běželi k otci, který zřejmě volal o pomoc.
Co se stalo? Don Bosco zatím prožil hrůzu. Blesk udeřil
do křídla, ve kterém spal. Shodil dva komíny, shodil i „fran-
klina“, jak se říkalo primitivnímu bleskosvodu. Otevřel
střechu, komínovou dírou sjel do budovy. Prorazil v jeho
světnici díru dovnitř, uchopil Don Boskovu železnou postel
a zvedl ji do vzduchu. Potom jí mrštil na druhou stranu, až
Don Bosco vyletěl z postele na zem. Tam zůstal ležet. Když
se vzpamatoval, hmatal kolem sebe. Měl pocit, že se propadl
do spodní studovny. Když ale nahmatal kropenku se svě-
cenou vodou, která byla nad jeho postelí, ujistil se, že je ve
svém bytě. Nahmatal zvonek a zazvonil. Chlapci ho našli se-
dícího na posteli, jen tak trochu zachumlaného do pokrýv-
ky, jak ho roztřásla zima. Snažil se být humorný. Naříkal na
nevychovanost blesku a Rossimu poručil, aby blesk nechal
toho dne bez oběda. Ale to již někdo bušil na dveře. Byl
to učeň Ballario, kterého poslal asistent Bonetti pro Dona
Boska, aby hned přišel do horní ložnice, že je tam zle. Hoch
s vykulenýma očima zvěstoval, že je tam hromada mrtvých,
protože se zbořil strop. Don Bosco zaúpěl: „Bože můj! Ale
tys to tak chtěl, podřizuji se tvé svaté vůli!“ Reana hned po-
slal podívat se tam a informovat se. Sám, že přijde hned.
V ložnici svatého Aloise bylo skutečně zle. Omítka ze
stropu spadla dolů, ještě tam bylo cítit zápach po síře. Ně-
kteří chlapci krváceli, jiní byli jako zhlouplí. Davico měl
osmahlou tvář, Vairolati, trubač, sebou zmítal na posteli
a museli ho držet. Jiní se na posteli ani nehýbali.
Reano seběhl po schodech dolů pro Dona Boska. Ten už
byl oblečený a šel. Na schodech mu kterýsi chlapci zvěsto-
val, že nahoře je asi 30 mrtvých. Reana však překvapil klid,
který nyní viděl na Don Boskově tváři. „Běž se podívat,“
řekl Don Bosco tomu chlapci. Vstoupil do ložnice a začal
chlapce chlácholit. „Nebojte se. Máme v nebi dobrého Otce
a dobrou Matku, oni nás ochrání od zlého.“ Potom chodil
od lůžka k lůžku. Nebylo to tak zlé, jen hodně špíny a sem
tam nějaký ten šrám. Vairolati se uklidnil, teprve když ho
Don Bosco oslovil. Potom šel Don Bosco k Perroncini-
mu, který se stále ještě nehýbal. Kluci se ho báli dotknout.
Všichni mysleli, že ho zabil blesk. Don Bosco přiblížil lu-
cernu k jeho tváři a viděl, že je raněný. Z tváře mu trče-
la malá rákosová tříska. Don Bosco ji chtěl vytrhnout, ale
v tom „mrtvý“ sebou hodil a vykřikl: „Dej pozor! Nech mě
spát!“ Všichni se dali do smíchu a již nikdo nepochyboval,
že všechno dobře skončí.
V ložnici se již nespalo. Bylo třeba ošetřit raněné a udělat
trochu pořádek. Don Bosco zůstal s chlapci a když všech-
no skončilo, řekl: „Deo gratias! Bohu díky!“ Vybídl hochy,
aby s ním klekli před oltáříkem Panny Marie a pomodlili
se loretánskou litanii. Byly asi dvě hodiny a to už by nikdo
byl neusnul. Raději šli všichni do kostela. Tam se šli někte-
ří k Donu Boskovi vyzpovídat. Don Rua měl mši svatou
a všichni šli k svatému přijímání. Ráno v pět hodin bylo
veliké divení, když chlapci z jiných ložnic vstávali a viděli
tolik kamarádů na dvoře. V noci si ani nevšimli, že se něco
děje. Komunitní mši svatou měl Don Bosco sám a jak píše
kanovník Anfossi, bylo svaté přijímání opravdu generální.
Po snídani klerici obklopili Dona Boska v jeho bytě a ptali
se ho, jak je to s jeho zdravím. Řekl, že je to již potřetí, co ho
chtěl blesk zabít – nevychovanec nevychovaná! Dvakrát se
z toho musel pracně léčit a myslí, že tentokrát to bude ještě
horší. Ale hned změnil rejstřík a řekl: „To je jedna z největ-
ších milostí, kterou mi Panna Maria vyprosila.“ Nemluvil
do větru, protože se o tom mohl sám přesvědčit. Ráno si
vyšel nahoru udělat přehlídku škod. Štít, kde byla ložnice,
nebyl věru moc silný. Trámy byly pobité prkny a na nich
rákosové pletivo a pospojované drátem. Drát blesk roztavil
a pletivo se rozpadlo. Stačilo, aby blesk zapálil a všichni by
byli uhořeli.
O tom, co se stalo, se brzy mluvilo v celém okolí a potom
i ve městě. Kanovník Anglesio z Cottolenga přišel osob-
ně Donu Boskovi gratulovat. Řekl, že to může považovat
za vyznamenání, když ďábel proti němu tolik zuří. Jinak
však událost komentovala špatně informovaná Gazzetta
del Popolo. Psala v čísle 139 v pondělí 20. května: „V noci
z pondělka na úterek udeřilo, hádejte kam? Do toho hníz-
da nešťastníků, které doktor Bosco, moderní Loriquet, který
napsal ty rakušácké dějiny Itálie, sbírá na venkově a plní je
svými myšlenkami a tak jimi zaplavuje zemi pánbíčkáři. Je-
den přitom zahynul, další byli raněni. Kdyby to byl nějaký
liberální ústav, to již by kněží volali, že se ukázal prst Boží.
My máme k tomuto prstu trochu víc úcty než oni, a proto
ho nebudeme vinit ze zabití.“
O Božím Hodu svatodušním 19. května se zpívalo v Ora-
toři Te Deum. Zúčastnili se ho i externí oratoriáni. Někte-
ří představení naléhali na Dona Boska, aby dal postavit na
střechu pořádný bleskosvod, ale on řekl: „Ano, dáme do ští-
tu sošku Panny Marie. Ona nás tak pěkně ochránila, že by-
chom byli nevděční, kdybychom jí to neprojevili skutkem.“
342
|
|
8 Pages 71-80 |
▲back to top |
|
|
8.1 Page 71 |
▲back to top |
Ochrana Panny Marie se brzy ukázala znovu. Karel Buz-
zetti hnal práce rychle dopředu tak, že v listopadu byla no-
vostavba skončena. Zbývaly ještě nějaké práce v suterénu,
kde měl být sklep. Bylo to za plného dne, když se při od-
straňování bednění zřítil kus klenby. Byli tam čtyři dělní-
ci, ale každý byl nějak podivuhodně uchráněn od zranění.
Když se to Don Bosco od Buzzettiho dověděl, řekl: „Ďábel
tam potřeboval i tentokrát strčit ocas. Ale jen dál, nemějme
strach.“
Několik dní nato měl Don Bosco sen, který mu připo-
mněl katastrofu, která ho stihla v roce 1856, když se zřítily
stropy druhé stavební etapy. Zdálo se mu, že sedí ve svém
bytě a uvažuje o tom, co se stalo. Tu se mu ukázal kanovník
Gastaldi a těšil ho: „Zřítil se vám dům, ale budete mít dva,
jeden pro zdravé a druhý pro nemocné.“ Don Bosco nyní
častěji hovořil o potřebě přistavět k domu malou nemocni-
ci, aby nemusel posílat své nemocné do města, kde bylo vše-
lijaké prostředí, někdy vyloženě nepřátelské. Ovšem zatím
o tom mohl jen hovořit.
Rozšířené křídlo, kde bydlel Don Bosco, mělo nyní také
portikát, obrácený k východu. Don Bosco i tento portikát
nechal vyzdobit řadou přiléhavých citátů z Písma svatého.
73 První fotografie
Již 7. března Don Bosco předpověděl, že na Oratoř doleh-
nou nemoci již v tomto roce. Koncem května tam skutečně
vypukla jakási divná oční epidemie. Řada chlapců onemoc-
něla, jak se říkalo oční chřipkou. Lékaři na to neměli lék,
ale Don Bosco pro své lidi lék vynalezl. Nemocný si měl ve-
čer oči pořádně umýt ve vodě a zároveň se měl pomodlit:
„Svatá Maria, oroduj za nás!“ Úžasné. Don Bosco prý zprvu
radil přidat k slovům „oroduj za mne“ slovíčko „hned“. Kdo
to udělal, tomu začaly oči silně slzet a během čtvrt hodiny
se mu vyčistily a byly zdravé. Ruffino o tom psal ve své kro-
nice začátkem července a to již Don Bosco nedoporučoval
přidávat zmíněné slovíčko. Efekt byl pomalejší, ale byl. Ru-
ffino sám mohl dosvědčit pravdivost věci. Jen Don Bosco se
trápil očním neduhem dál. Jemu se příčilo prosit o zdravení
pro sebe. Bral to jako příležitost k pokání. Však i tak viděl,
co jiní neviděli.
Vyprávěl klerikům, že v ty dny, kdy nemohl pracovat,
trochu zavřel oči a hle: zdálo se mu, že má před sebou jed-
noho klerika a ten mu říká: „Rozhodl jsem se svléci kleri-
ku.“ Don Bosco: „Už jsem ti to chtěl poradit sám, ale nejdří-
ve se modli, aby ti Pán Bůh ukázal, co od tebe chce.“ Když
odcházel, Don Bosco sebou ve snu trhl a probudil se. Když
sen vypravoval, ten klerik dobře cítil, že se to vztahuje na
něj a snažil se dát do pořádku.
Již shora jsme něco řekli o marných pokusech portréto-
vat Dona Boska. Ruffinova kronika uvádí toto: „Dnes 19.
května na Hod Boží svatodušní František Serra, syn Orato-
ře, udělal snímek Dona Boska pomocí aparátu Daqueroti-
po (Poznámka: Daquerre, francouzský malíř, vynalezl roku
1839 takzvanou daquerrotypii, jíž získával první fotografic-
ké snímky. Obrazy vznikaly působením světla na vyleštěnou
stříbrnou vrstvu, zcitlivělou jodidem stříbrným. Vzniklý
pozitivní obraz však ještě nebylo možno rozmnožit.) Za-
jímavé jsou okolnosti, za jakých došlo k prvnímu fotogra-
fování Dona Boska v roce 1861. On se vždycky bránil pó-
zování, ale nakonec ustoupil milému naléhání svých synů.
Bonetti vypráví, že šel k Donu Boskovi Cagliero, klekl před
něj a jménem všech chlapců ho prosil, aby šel ven a nechal
se vyfotografovat. Odůvodnil to tím, že kdyby Don Bosco
zemřel a nenechal svým fotografii, moc by to všechny mr-
zelo. Don Bosco tedy šel, ale Serrovi řekl: „Víš, já už jsem asi
třikrát nebo čtyřikrát byl v rodinách žádán, abych pózoval,
ale vždycky jsem byl k nepoznání. Posledně jsem byl u lito-
grafa Dubois. On udělal co uměl, snažili se i jeho učedníci,
ale marně. Říkali, že nechápou, jak je to možné. Já jsem jim
řekl, že chtějí-li mě fotografovat, musí jít nejdříve ke svaté
zpovědi, ale oni se tomu smáli. Mysleli si, že žertuji. Tak po-
zor! Tobě říkám totéž. Nejsi-li v milosti posvěcující, ani to
nezkoušej.“ Serra to zkusil. Dvakrát to moc nevyšlo, ale třetí
snímek byl výborný. Kluci vesele křičeli: „Serra je v milosti
posvěcující, sláva mu!“
Na první fotografii byl Don Bosco sám, na druhé s chlap-
ci Jarachem, Constanzem, Fabrem, Braccou a Alberou, na
třetí asi s padesáti chlapci. Dva dny nato ho Serra fotogra-
foval, jak zpovídá. Nejblíže jsou Donu Boskovi na fotogra-
fii kajícníci Reano, Albera a Viale. Ostatní jsou trochu dále
a připravují se.
21. května se opět v Don Boskově světničce sešla kapitu-
la a přijala do řad salesiánů dva členy: dona Jana Ciattina,
faráře z Portacomarra v diecézi astijské a Antonína Tressa.
Zajímavý je případ dona Ciattina. Byl to první „externí
salesián“, nebydlící pod jednou střechou s ostatními. Don
Lemoyne k tomu říká: Byl přijat jako terciář (dnes bychom
řekli spolupracovník), protože se nemohl dostavit hned do
Společnosti. Pro nás je tento případ mnohem výmluvnější.
Ukazuje, že Don Bosco měl o své Společnosti širokou před-
stavu a chtěl do ní pojmout lidi, kteří nebudou vázáni spo-
lečným životem. O tuto představu bude později, kolem roku
1874 bojovat, až se s ní bude muset rozloučit. V roce 1876
se srovná se zákonem tak, že na radu papeže Pia IX. založí
pro externí salesiány zvláštní Sdružení salesiánských spolu-
pracovníků.
3. června bylo další přijetí do Společnosti. Byli přijati:
Costanzo R., Dominik Parigi a František Rebuffo. Parigimu
bylo šestnáct, těm dalším dvěma teprve patnáct let.
Ten den, co byl Ciattino, kterého Lemoyne nazývá „sva-
tým knězem“, přijat mezi salesiány, byl v Oratoři na návště-
vě Ciattinův přítel Dr. Barbero, farář z Villa San Secondo.
Říkal, jaké je u nich sucho na polích. Don Bosco mu řekl,
aby šel domů a vyřídil od něho svým farníkům, aby si udě-
lali devítidenní pobožnost k Nejsvětější Svátosti a přidali
něco k Panně Marii, dále, aby se všichni vyzpovídali. Ale, ať
aspoň během novény neudělají žádný hřích. Barberovi se to
zdálo příliš. Bude-li se 200 farníků zdržovat hříchu a někdo
ne, jak k tomu přijdou ti dobří. Don Bosco trval na svém,
ale musel slíbit, kdyby nepršelo, že přijde sám farníkům vy-
světlit, proč nepršelo. Nemusel však chodit, déšť přišel ještě
před koncem novény.
Životopisné paměti na tomto místě připomínají důle-
žitou věc. Don Bosco začal propagovat titul „Panna Maria
Pomocnice křesťanů“. Již v kalendáři Galantuomo na rok
1860 uvedl poprvé ke dni 24. května svátek „Blahoslavené
Panny Marie Pomocnice“, ale nyní stálo v kalendáři na rok
1861 více: „Nejsvětější Panny pod zcela zaslouženým titu-
lem: Pomocnice křesťanů, Auxilium christianorum.“ Kroni-
ky neříkají, že by se byl svátek v tomto roce slavil v Oratoři
343
|
|
8.2 Page 72 |
▲back to top |
významněji než jiné mariánské svátky, ale můžeme si domy-
slet, že tento den Don Bosco aspoň podtrhl.
Na červen vyšla v Katolickém čtení „Viktorina a Euge-
nie“. 23. května se opakovala Palumbova latinská hra „mi-
nerval“. 26. května byla zase sláva. Slavil primici další kněz
Oratoře: Don Jan Turchi. Nebyl sice členem kongregace, ale
strávil v Oratoři mnoho let. Od něho máme řadu záznamů
o životě v Oratoři a Don Bosco ho měl rád. Byl by ho rád
udržel u sebe, ale on nebyl rozhodnutý. Přesto měl primici
také krásnou a ten den byla Oratoř plná radosti nad tím, že
ze sebe vydala již čtvrtého kněze.
74 Za kulisami dějin
„Svět je velké divadlo,“ řekl kdosi a měl pravdu. Herci vy-
stupují na scénu, sehrají svou roli dobře, nebo špatně a zase
odcházejí, ale za kulisami je hlavní režisér – Bůh. On drží
nitky dějin ve svých rukou a ví více, než mohou vědět lidé.
Jemu se bude každý odpovídat za své hry.
Turín je město Nejsvětější Svátosti a průvod Božího těla
tam byl vždycky velmi slavný. V průvodu vždy kráčel i král,
všichni ministři, senátoři a poslanci, všichni hodnostáři ci-
vilní a vojenští. Tak tomu bylo i v roce 1860, ale naposled.
Každý cítil, že je to jen zevní paráda, kus neudržitelné tra-
dice a nic víc. Události kolem papežského státu tento rozpor
ještě více podtrhly.
V posledních letech se konala vždy druhou neděli v květ-
nu oslava Zavedení konstituce a je třeba říci, že církev se
jich oficiálně zúčastňovala. V kostelích se zpívalo Te Deum.
Letos byla tato slavnost natrvalo přenesena na první neděli
v červnu a dostala novou náplň. Zaváděl se svátek Sjedno-
cení Itálie. Církevní místa dala samozřejmě najevo, že se
církev této slavnosti nebude moci zúčastnit, protože by tím
schválila akce namířené proti papeži a jeho samostatnosti.
Ministerský předseda hrabě Kamil Cavour na to odpověděl
již v polovině května tím, že zakázal všem státním orgánům
účast na oslavách Božího Těla. Sám nyní horečnatě připra-
voval blížící se slavnost Itálie ve snaze, aby se stala jakýmsi
lidovým hlasováním. Všem bylo zřejmé, že bude při slav-
nosti hrát první roli jakožto geniální tvůrce italské jednoty.
Ovšem Boží úradky byly jiné.
Slavnost Božího Těla měla být ve čtvrtek 30. května. Den
předtím, 29. května, byla ve sněmovně poslanců bouřlivá
rozprava, při které byl Cavour osobně ostře napaden. Když
se vrátil do svého paláce, dostal záchvat mrtvice a padl na
zem. Donesli ho na postel a lékaři mu hned poskytli vše-
možnou péči, takže se jeho stav poněkud zlepšil. Přesto na
město dolehla divná tíseň. Průvod Božího Těla se konal
v přidušené náladě. Nebylo slyšet obvyklé vyhrávání gar-
distických kapel, mlčela děla, neukázaly se parádní kroje
krále, dvořanů a dalších hodnostářů. Nikdo z velkých to-
hoto světa nenesl baldachýn nad monstrancí. Vyrukovala
jen církev jako taková. Místo poslanců a senátorů kráčely
v průvodu stovky chudých chlapců z Oratoře. Don Bosco
si tuto čest vyprosil od církevních míst. Chtěl, aby jeho
synové směli vyznat před celým světem svou víru. Místo
břeskného hluku však zaznívaly ulicemi jen zbožné zpěvy
z chlapeckých hrdel. Toť se ví, že se nechal vidět i neofici-
ální turínský katolický svět – katolická šlechta a katolické
spolky.
Tři dny nato – bylo to 2. června, zatímco se po celé Itálii
konaly státní slavnosti Sjednocení Itálie, Cavour ležel v ago-
nii na svém lůžku. Druhý záchvat mrtvice podstatně zhor-
šil jeho stav. Podle Ruffina v pondělí 3. června Don Bosco
večer oznámil, že ve čtvrtek bude oktáv svátku Božího Těla
a v Oratoři cvičení šťastné smrti. Ať si je hoši dobře vykona-
jí, protože je někdo, kdo již je dělat nebude.
Dne 6. června v oktávě Božího Těla a ve výroční den
zázraku, který se stal v Turíně roku 1453, ano dokonce ve
stejnou hodinu, kdy se zázrak stal, hrabě Kamil Cavour ze-
mřel. Jak podivuhodné shody! Před šesti měsíci položil ve
sněmovně otázku: „Víte vy, co se stane v Evropě do šesti mě-
síců?“ Zřejmě myslel na obsazení Říma. Zatím zemřel, aniž
měl možnost odčinit, co zlého církvi způsobil.
Toho dne byli všichni v Oratoři u generální svaté zpovědi
a generálního svatého přijímání. Když Don Bosco oznamo-
val komunitě, že Cavour zemřel, poznamenal: „Škoda, že
vznešený hrabě nenašel v poslední hodině přítele, který by
myslel na jeho duši. Doufejme, že přímluva svatého Františ-
ka Saleského, z jehož rodiny ze strany matky pocházel, něco
platila u Božího trůnu a že mu byl Bůh milostiv.“ V Oratoři
všichni vzpomněli na předpověď Dona Boska, že odejde ně-
kdo, kdo patřil k slavným osobnostem doby.
Pohřeb Cavoura se konal druhý den odpoledne. Měl být
co nejslavnější, ale nebyl. Nebe se zachmuřilo a dalo se do
deště. Poslanci, senátoři, vojáci, městská rada, všichni, kdo
nechtěli do průvodu Božího Těla, museli nyní kráčet v prů-
vodu za silného lijáku.
Don Bosco večer mluvil o ceně duše a naznačil, že přes
všechny jeho snahy jsou v Oratoři někteří, kteří si nenechají
říci a vzdorují Boží milosti. Ať si nezahrávají, protože bude
nakonec nutno je poslat pryč a tak zveřejnit.
Jeden z těch nešťastníků, který nechodil moc ke svátos-
tem, o jedné sobotě přece jen šel k Donu Boskovi, ale zase
neřekl všechno. Don Bosco se ho ptal: „Už nemáš opravdu
nic, co bys mi řekl?“ „Nemám nic,“ zněla odpověď. Don
Bosco v té chvíli uviděl za zády nešťastníka hnusnou opi-
ci, která chlapci svírala rukama hrdlo. Lekl se a potom mu
vyhrkly slzy z očí. „Opravdu mi nemáš co říci?“ „Nemám!“
„Ale vždyť já vidím na tvých zádech opici, dusí tě!“ Chla-
pec se chtěl bezděčně otočit, ale Don Bosco již chtěl vstá-
vat, protože hlava opice se mu zjevila mezi jeho tváří a tváří
chlapcovou. Tu hoch viděl, že Don Bosco pláče a naráz ze
sebe vyrazil výkřik, který byl směsicí hrůzy a lítosti. Don
Bosco mu řekl: „Chceš-li abych neodešel, vyzpovídej se!“
Hoch Dona Boska objal a zaprosil: „Neopusťte mě!“ A vy-
znal svůj hřích.
Tato událost se pomalu a kdovíjakými cestami stala ve-
řejnou událostí a Don Bosco byl tázán, co je na tom pravdy.
Na jednom večerním slovíčku událost potvrdil, ale mluvil
tak, že z celé skutečnosti zůstala jen holá skutečnost, kdežto
jméno, čas a okolnosti tak pozměnil, že tomu nakonec ni-
kdo nevěděl ani začátek ani konec. Epizoda časem zapadla
v zapomenutí, ano, již se o ní mluvilo jako o výmyslu. Celá
věc znovu ožila teprve roku 1904 na katolickém kongresu
v Turíně.
Toho kongresu se zúčastnili také don Francesia a don
Blanco, Salesiánský misionář v Argentině. Mezi jiným se
dostali do řeči se starým školským bratrem Edmundem,
který vzpomínal, jak se stýkal s Donem Boskem v době, kdy
344
|
|
8.3 Page 73 |
▲back to top |
byl tento ještě mladým knězem a chodil k nim zpovídat je-
jich žáky. Říkal, že chlapci chodili nejraději k němu a že ně-
kdy musel vyslechnout i stovky zpovědí. Tehdy se bratr Ed-
mund také zmínil o onom případu s opicí na zádech, který
jsme právě vypravovali. Oba salesiáni byli překvapeni a ještě
více byli překvapeni, když jim bratr Edmund docela vážně
tvrdil, že mu to v Parmě vypravoval sám dotyčný chlapec.
Dokonce znal jeho jméno a také věděl, že se dotyčný čtyři
roky styděl vyznat svůj hřích.
Ale Don Bosco neměl jen chlapce, kteří mu dělali staros-
ti. Zdrcující většina chovanců byli hoši dobří, ano výborní.
O některých Don Bosco mluvil jako o věrných následov-
nících Dominika Savia. V kronikách Ruffina i Bonettiho
máme o tom několik záznamů. Tito kronikáři psali, co sly-
šeli přímo z Don Boskových úst, když ho obklopovali ještě
s jinými kleriky a vytahovali z něco, co potřebovali vědět.
Tak Don Bosco mluvil o jednom, který na to nijak nevypa-
dá a přece má zvláštní Boží dary. Například ve chvíli svatého
přijímání viděl obrovskou kouli, která naplnila celý kostel,
ale potom se zmenšila tak, že zůstala nad ciboriem jako má
kulička. Ta se začala zvětšovat a opět se stala maličkou až se
úplně ztratila. Chlapec to říkal Donu Boskovi, ale nevěděl,
co to znamená. Prostě viděl to. Don Bosco v kruhu kleriků
řekl, že o pravdomluvnosti toho chlapce nepochybuje, ne-
boť je to docela prostý chlapec. Mohl to být obraz kariéry
hraběte Cavoura. Vidění se stalo 2. května o Božím Těle. Ale
mohlo to znamenat vůbec válku proti církvi, která se vede
v Itálii a skončí vítězstvím církve. Klerici chtěli vědět, kdo je
ten chlapec, ale Don Bosco neřekl.
O jiném říkal, že viděl při pozdvihování ukřižovaného
Spasitele. Byl zpočátku krásný a majestátný, ale potom se sví-
jel bolestí. Chlapci z Oratoře se seskupili kolem něho a ptali
se ho, co je příčinou jeho trápení. On jim odpověděl: „Ta-
ková je vůle mého Otce.“ Don Bosco řekl, že se mu na tom
líbí, že mu to hoch napsal jen na kus papíru – má to doma
na psacím stolku, ale vůbec ho nenapadlo vidět v tom něco
zvláštního. Ani tohoto chlapce Don Bosco neprozradil.
Ještě o třetím se zmiňoval. Viděl ho ve snu o stolech mezi
těmi nevinnými až zcela nahoře. Ten hovoří s Pannou Ma-
rií, jakoby to nebylo nic zvláštního. Když Don Bosco něco
potřebuje, pošle po něm Panně Marii vzkaz a chlapec done-
se odpověď. Takových je v Oratoři více. Don Bosco všemu
nevěří. Iluze jsou vždycky možné, ale to se pozná.
Další chlapec před časem přišel a chtěl mermomocí
domů, že chce být při smrti pana faráře. Don Bosco ho pus-
til, ale z domu přišel dopis, ve kterém se rodiče ptali, kdy
začal syn bláznit. Farář je prý v plném zdraví. – A přece ze-
mřel. Je možné zeptat se, jak mohl chlapec takovou věc při-
rozeně vědět?
Klerici zrovna škemrali, aby jim Don Bosco řekl jména
těch chlapců, ale slyšeli jen známý výrok z Písma svatého:
„Skryl jsi ty věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi
je maličkým, protože tak se ti Otče zalíbilo.“ Ještě hovořil
o tom, že takové dary mohou být nebezpečné. Stačí si uvě-
domit, oč jde a začít si o sobě myslet kdovíco. Bůh se pyš-
ným protiví, ale pokorným dává milost. Běda, když člověk
zpyšní! Don Bosco se v té souvislosti zmínil o jednom, kte-
rý žil před léty v Oratoři. Měl také charismata, ale potom
zpyšněl a skončil špatně – museli ho poslat domů.
Klerici, když viděli, že je Don Bosco hodně přístupný,
položili mu otázku na tělo: „Je pravda, že rozmnožil svaté
hostie?“ Don Bosco začal vypravovat: „Když jsem byl ještě
jediným knězem v Oratoři (bylo to roku 1854), musel jsem
mít mši svatou pro komunitu. Stalo se, že jsem jednou začal
podávat svaté přijímání, ale uvědomil jsem si, že je hostií
v ciboriu jen asi 10–12. Nepočítal jsem, že bude hodně ko-
munikantů, ale byl jsem připraven včas partikule rozlámat.
Stalo se ale něco nepředvídaného. Najednou se objevila celá
řada chlapců, snad jich byly čtyři mřížky. Takových pade-
sát komunikantů. Byl jsem trochu vyveden z míry, ale v tom
jsem si všiml, že hostií neubývá. Proto jsem se uklidnil a po-
dával dál. Když jsem skončil, podal jsem poslední hostii
poslednímu komunikantovi.“ K tomu Don Bosco dodal „Já
nevím, jak se to stalo, ale to rozmnožení hostií jsem viděl.“
Bonetti ve svém zápise projevuje radost nad tím, že se
potvrdilo ze samotných úst Dona Boska, co se v Oratoři ří-
kalo. Zápis končil slovy: „Ať tak či onak, pro mne a pro mé
kamarády ta půlhodinka s Donem Boskem platila víc než
celá duchovní cvičení.“ Nejen to, Bonetti se jal diskrétně pá-
trat s jinými kleriky po chlapci, který viděl onu kouli. Píše,
že ho zjistil, ale ve snaze zachovat diskrétnost nechal si to
pro sebe.
Don Lemoyne v této kapitole podtrhuje fakt, že není žád-
ných známek, že by uprostřed tolika nadpřirozených úkazů
té doby někdo v Oratoři trpěl náboženskou mánií, bigotnos-
tí, pověrčivostí nebo vůbec duševními poruchami. Všechno
se odehrávalo na podkladě docela normálního života a pra-
vé katolické zbožnosti. Tento fakt dosvědčovala souhlasně
celá první generace salesiánů, kteří vyrůstali v Oratoři právě
v této atmosféře.
Důležitou roli v této duchovní atmosféře hrál kult čis-
toty a nevinnosti ve smyslu šestého Božího přikázání. Don
Bosco sám byl dokonalým vzorem čistého člověka a kněze
a dovedl lásku k čistotě přenášet i na syny. Odtud jeho až ži-
velný odpor k nečistému hříchu.
Dne 16. června prosil chlapce, aby se modlili za ty „s opi-
čákem“. Je jich málo a řekl, že jejich počet sotva stačí, aby
se mohlo mluvit v množném čísle. Večer 18. června potom
vypravoval sen, který měl v noci ze 14. na 15. červen:
Když večer ulehl, zdálo se mu, že někdo udeřil jakoby
klackem do jeho postele. Vyskočil. První myšlenka byla na
blesk, ale nic neviděl. Lehl si znovu, ale opakovalo se to.
Vstal a prohledal celý pokoj. Zase nic nezjistil. Ale v tom
se mu mysl začala ztrácet kdesi v dálce. Nejdříve měl do-
jem, že je v kostele a chce mluvit s kazatelny, ale hlavu měl
docela prázdnou. Takový pocit ještě nezažil a bylo mu to
velice trapné. Potom zdi kostela zmizely a s nimi i chlapci.
Na místo v kostele se nacházel v nějakém údolí. Rozhodl se
projít jím a hle: Přišel před krásný zámek s všelijakými bal-
kóny a terasami. Před zámkem bylo prostranství a v jednom
rohu uviděl chlapce. Uprostřed nich stála Paní a rozdávala
jim překrásné šátky. Kdo dostal šátek, vystoupil s ním na te-
rasu. Tam se hoši řadili.
Don Bosco se také přiblížil k Paní a slyšel, co říkala
chlapcům. Říkala jim, aby neroztahovali šátek, když bude
foukat vítr, protože by se jim poškodil. A kdyby je už vítr
překvapil, aby se hned obrátili na pravou stranu, nikdy ne
na levou.
Don Bosco nikoho z těch chlapců neznal a jen se díval.
Byl zvědavý, co bude dál. Chlapci byli konečně všichni se-
řazeni na terase a začali rozkládat své šátky. Byly to šátky
veliké, drahocenné, vyšívané zlatem a uprostřed každého
stálo zlatým písmem napsáno: Regina virtutum – Královna
ctností.
345
|
|
8.4 Page 74 |
▲back to top |
V tom zavanul od severu, to je z levé strany vítr. Nej-
dříve to byl lehký vánek, ale rychle sílil. Někteří chlapce
hned šátek složili a schovali, jiní se jen obrátili na pravou
stranu. Bohužel byli i takoví, kteří zůstali netečně stát proti
větru. Zvedl se vítr, začaly padat kroupy, kroupy se změ-
nily v liják a nakonec začal padat sníh. V krátké době těm
netečným zůstal v rukách z šátku jen nevzhledný cár. Te-
prve nyní začal Don Bosco poznávat chlapce. Byli to jeho
chlapci z Oratoře. Smuten šel za tou Paní, zeptat se jí, co
to všechno znamená. Poučila ho: Kdo v pokušení hazardu-
je, jistě padne do hříchu. Také se dověděl, že je málo těch,
kteří vydrží a nikdy nepadnou. Mnozí – to jsou ti, kteří se
aspoň obrátili na pravou stranu, vyjdou z vichřice poškoze-
ni a jejich šátky již nebudou tak krásné, jak je dostali. Bu-
dou v nich stopy a bude vidět, že to jsou šátky spravované.
Nejeden šátek bude již jen malých rozměrů. To jsou ti, kdo
ztratili nevinnost, ale aspoň se vyzpovídali, a tak se uchrá-
nili nejhoršího.
Ten den, co Don Bosco vypravoval shora uvedený sen,
dostalo se mu velké útěchy. Přišel k němu nějaký pán a když
s ním šel do pokoje, ten se přiznal, že je kněz. Dal se jako
dobrovolník ke Garibaldimu, potom odpadl od víry a přidal
se k protestantům, ale nikde nenašel klid. Ptal se, smí-li si
troufat vrátit se k svému biskupovi a dát všechno do pořád-
ku. Don Bosco mu to schválil, jen ať jde. Uvidí, že ho biskup
nevyžene. Ptal se ho, má-li peníze na cestu. Neměl. Dokon-
ce se ukázalo, že neměl ani pořádné oblečení. Kamarádi si
z něho vystřelili a dali mu na postel na převlečení ženskou
košili. Don Bosco mu dal svou košili i peníze, ano ještě mu
dal také breviář. Snad všechno dobře dopadlo.
75 Giavenská nesnáze
Na červenec vydal Don Bosco v Katolickém čtení „Zdržen-
livost od nedělní práce“ od Oliviera. Konec školního roku
proběhl jako jindy se svými obvyklými slavnostmi svatého
Aloise a svatého Jana Křtitele. Potom se blížil také konec
školního roku v malém semináři v Giavenu. Bude dobré po-
dívat se tam a zjistit, jak si tam vedli.
Mezi malým seminářem a Oratoří byl po celý rok čilý
provoz. Jezdilo se sem a tam, protože seminář byl považován
za pobočku Valdoka. Klerici Durando a Cerruti tam chodili
zkoušet hochy. Don Bosco byl uznávaným představeným ko-
munity. Dvakrát seminář navštívil a vždycky byl vítán jako
milovaný otec. Byl tam i na cvičení šťastné smrti a všichni
se chtěli u něho vyzpovídat. Bohužel nový rektor pocítil
z toho v sobě závist a rozhodl se vymanit se z Don Boskovy
jurisdikce. Jednal v tom směru s kurií, protože věděl, že tam
najde pochopení. Při své návštěvě tam předložil všechny re-
gistry, známky chlapců, nový prospekt, všechno, jakoby Don
Bosco neexistoval. I kdykoliv tam znovu zavítal, vždy pocti-
vě pány informoval o každém Don Boskově kroku. Prostě ří-
dil věci tak, aby stále více platilo, že seminář patří diecézi. Co
si tím chtěl vysloužit? Ostruhy nebo výnosnou faru?
Co mu však dělalo potíže, to byla záležitost personálu.
Proto nepřerušil své styky s Donem Boskem jako s předsta-
veným, ale raději volil taktiku popichování asistentů proti
němu a navádění, aby opustili Oratoř. Kdo mu šel na ruku,
toho protěžoval, kdo zůstával věren Oratoři, ten nesl tíhu
práce a jiná břemena. Brzy si toho všimli i chlapci a výsle-
dek byl ten, že se v semináři rozšířilo reptání.
Don Bosco nebyl z těch, kdo by se nechali vodit za nos.
Nejvíce ho však bolelo, že i ve výchově v semináři začal vát
jiný vítr. U příležitosti Don Boskova svátku byli klerici Va-
schetti a Boggero v Turíně a v předvečer měl s nimi Don
Bosco dlouhou diskuzi. Výsledek byl ten, že řekl: „Když si
don Grassini myslí, že povede seminář jinak, než by jej vedl
Don Bosco, ať tam provikář dá jiné asistenty a my couv-
neme.“ Klerik Vaschetti to vyřídil svému rektorovi, ale ten
honem běžel do Turína Dona Boska uchlácholit. Současně
si zaskočil na ordinariát a tam dokazoval, že Don Boskova
výchova je pro seminář nevhodná. Nejvíce mu však záleželo
na tom, aby Vaschettiho a Boggera jakožto diecézní kleriky
z toho titulu odtrhl od Dona Boska a od Salesiánské spo-
lečnosti. Domů do Giavena se vrátil očekáván se zvědavostí
a sám měl dojem, že byl velmi diplomatický. Ale narazil. Va-
schetti a Boggero hned řekli, že doufají, že se věci urovnaly.
On říkal, že jistě, vždyť mluvil s Donem Boskem a dohodli
se. Ale oni chtěli vědět víc. „Jak to bude s námi? Co se roz-
hodlo o nás?“ Grassini přiznal, že mluvil o nich a o Zbožné
společnosti s provikářem, ale potom se zarazil a chtěl věc
zamluvit. Oni však na něho udeřili přímo: „Dá nám Don
Bosco další asistenty?“ Rektor se jen usmál a nic neřekl.
Klerik Boggero to psal 5. července Oregliovi di Santo
Stefano a široce mu vypověděl, co a jak bylo. A dodal me-
lancholicky: „Mám to špatné. Tady existuje nějaká vazba
mezi rektorem a některým asistentem. Já se zde cítím sám,
daleko od domova a nemám, s kým bych si důvěrně po-
vyprávěl. Kdybych něco řekl, co se týká naší Společnosti,
hned se to dozví rektor. Rád bych byl napsal Donu Boskovi
hned, jak se pan rektor vrátil z Turína, ale bojím se, že bych
ho zarmoutil. Myslíte-li, že je dobré mu všechno říci, řek-
něte mu to sám. Ale kdyby se rozhodl něco podniknout, ať
to udělá tak, abych neupadl do rektorovy nemilosti. Podle
toho co on řekl, je pan kanovník Vogliotti toho mínění, že já
a Vaschetti jsme zde ještě potřební.“
Don Bosco byl krajně opatrný. Boggerovi napsal jen
kratičký dopis tohoto znění: „Svrchovanou opatrnost, spo-
jenou s velkou trpělivostí a odevzdanost do svaté Boží vůle
a důvěru k němu!“ Celá věc nakonec zůstala skryta. Fakt
je, že v Giavenu byli někteří klerici z Oratoře na návštěvě
a Francesia a ještě někdo tam strávili dokonce několik týd-
nů dovolené. Jen pan rektor sem tam prohodil něco, aby zů-
stali, že se postará o jejich budoucnost.
Grassini potom delší čas o Oratoř nezavadil a Don Bosco
musel jít sám k provikáři projednat celou záležitost. Také
naznačil, že má v úmyslu Vaschettiho a Boggera odvolat.
Provikář hned namítal, že právě ty dva malý seminář nutně
potřebuje. Don Bosco zase slušně řekl, že by se snad našli
jiní dva dobří, kteří by je nahradili.
Rozhovor přešel na další věci. Don Bosco si s Vogliottim
vyměnil názory na námitky, které vznesl Grassini na kurii.
Ozvěnu toho máme v dopise, který hned druhý den Don
Bosco napsal rektorovi a v kterém reaguje na jeho názory.
Pan rektor vyjádřil obavu, aby spojení Giavena s Oratoří ne-
vzbudilo podezření, že věc zavání jezuitismem. To prý by
odradilo rodiče, aby svěřili semináři své syny. Don Bosco
odpověděl, že taková obava je nemístná. Ať pan rektor uváží,
jak vypadal seminář před rokem a jak vypadá nyní. Před ro-
kem opravdu nikdo nechtěl syna poslat do Giavena, ale sta-
čilo, aby se rozkřiklo, že podnik vede Don Bosco a chlapců
346
|
|
8.5 Page 75 |
▲back to top |
bylo hned dost. To je důkaz, že se svět nebojí Don Boskovy
výchovy. Dále Grassini řekl, že by se měli klerici, kteří ne-
patří do turínské arcidiecéze, vrátit biskupům. Proč by to
mělo být? Vždyť biskupové nic nenamítají, aby jejich klerici
studovali u Dona Boska v Turíně. Don Bosco může doká-
zat, že tito klerici jsou pro turínskou arcidiecézi velkým pří-
nosem, ač nejsou Turíňané. Francesia je z diecéze ivrejské,
Cerruti z vercelské, Durando z mondovské, Provera z casal-
ské. Všichni jsou skvělí učitelé a sotva by odvedli tolik práce
doma, kolik jí odvádějí zde. Don Bosco se nechce hádat, ale
tolik musí říci, protože jde o slávu a čest Boží. Don Grassino
by mohl vědět, že Don Bosco celých dvacet let pracuje jen
a jen k prospěchu arcidiecéze a že vždy ctil ve svých diecéz-
ních představených Boží zástupce. Nakonec v dopise uvedl
pro dobrou vůli seznam kleriků, kteří by mohli přijít v úva-
hu pro asistenci v malém semináři pro příští rok. Pan rektor
si může vybrat.
Don Bosco byl v červenci na duchovních cvičeních
u svatého Ignáce a když se vrátil, byl v Oratoři přítomen na
konci července slavnostnímu závěru školního roku a rozdě-
lování odměn. Slavnosti předsedal slavný profesor turínské
univerzity Vallauri, který na pozvánku reagoval tím, že po-
slal Donu Boskovi „z titulu první ceny“ některé své spisy.
Dobrota Don Boskova systému ve vyučování i ve výchově
se ukázala mimo jiné také v tom, že celkem 34 chlapců se
rozhodlo pro kněžskou dráhu a přihlásilo se k obláčce do
duchovního roucha.
76 Životopisy svatých chlapců
Chlapci odcházející na prázdniny, pokud byli abonováni
na Katolické čtení, odváželi si domů srpnové čtení „Rodi-
na mučedníků: životopisy Maria, Marty, Audiface a Abaka“.
Napsal Don Bosco.
Kdo byl ještě na prázdninách v září, dostal poštou další
číslo „Životopisná vzpomínka na Michala Magoneho, cho-
vance Oratoře svatého Františka Saleského“. Napsal kněz
Jan Bosco. V předmluvě k tomuto pěknému spisku Don
Bosco oslovuje své chlapce a vzpomíná, jak si vzal Michal
Magone za svůj vzor Dominika Savia a jak nedočkavě sle-
doval sbírání jeho životopisných údajů a nakonec vydání
jeho životopisu. Dočkal se, ale již nestačil dočíst celou kníž-
ku. Odešel za svým učitelem do nebe, jak pevně doufáme.
Je rozdíl mezi těmito dvěma svatými hochy. Dominik jako-
by se byl s ctností narodil. Jen ji musel svým úsilím dovést
k dokonalosti. Magone byl naproti tomu v nebezpečí, že ho
ulice přivede na scestí. Byl však včas podchycen, dal se vést
a v krátké době také udělal znamenitý pokrok v dokonalos-
ti. Don Bosco upozorňuje, že všechno, co v knížce chlapci
naleznou, je dosvědčeno množstvím kamarádů. On sám
neudělal nic jiného, než že roztřídil materiál a dal mu tvar.
Když se chlapci vraceli z prázdnin, čekala na ně v Turíně
další lahůdka z pera Dona Boska: „Pontifikát svatého Divi-
še s přílohou o svatém Řehoři Divotvůrci“. Jak vidět, Don
Bosco byl i v těch prázdninových měsících velmi pilný za
psacím stolem.
Všechny jeho knížky byly vítány s nadšením. Vytisklo
se jich na statisíce. Také Životopis Dominika Savia vyšel
o prázdninách znovu, již v třetím vydání. Je zajímavé, že
všechny tyto spisy byly velmi ceněny i po stránce literární.
V Toskánsku v Pise a Livornu byly například Don Bosko-
vy životopisy svatých chlapců Savia, Comolla a Magoneho
zavedeny jako povinná četba ve školách. Inspektor Pera to
odůvodnil tím, že nemá smysl předpisovat četbu italských
klasiků, když lze tyto číst jen se slovníkem v ruce. Zde je po
ruce četba s pěknou i kdysi docela prostou italštinou, které
rozumí každý.
Klerik Ruffino v kronice vzpomíná, že mu Don Bosco
u příležitosti svátku jeho patrona svatého Dominika řekl:
„Uvidíš, během dvanácti měsíců se dočkáš velké radosti,
jedné velké bolesti a potom něčeho, co tě hodně potrápí.“
Ruffino byl z Giavena a měl radost z malého semináře. Tím
více trpěl, když byl Don Bosco nucen odvolat tam odtud své
kleriky, jak ještě uvidíme. Konečně Ruffino onemocněl tak,
že to vypadalo skoro na smrt.
Také Don Bosco prožíval dobré i zlé. Radosti a žalosti se
střídaly. Jednou o prázdninách v kruhu kleriků a chlapců,
kteří zůstali v Oratoři, vyprávěl o krásných dobách začát-
ků, ale potom najednou zvážněl a povzdechl si: „Škoda, že
ne všichni se chovají, jak by měli. Jak by byli docela jinačí,
kdyby pamatovali na ty krásné začátky a na divy, které mezi
námi Pán Bůh vykonal!“ Potom mluvil o tom, kolik zlého
natropí jen v domě závist, urážlivost a jiné lidské slabosti.
Klerik Albera ho krátce nato provázel a pomáhal mu
odložit klobouk a pelerínu. Mluvilo se o něčem podobném
a Don Bosco řekl: „Ty jsi ještě mladý, ale uvidíš všelijaké
věci. Jsou dva spolu v kostele a rozjímají. Jsou dva a modlí
se spolu brevíř. Jsou dva a pokleknou vedle sebe u mřížky
a přijmou Tělo Páně. A stejní lidé se nemohou v životě vy-
stát, nedovedou se smířit. Dovedou docela dobře spojit ne-
návist a pomlouvání s přijímáním a modlitbou.“
Jindy ho slyšel Josef Reano v kruhu kleriků říkat, jak je
důležité nekritizovat lehkomyslně, zvláště když jde o před-
stavené. Bohužel stačí, aby klerik chtěl být dokonalý a již
musí počítat s tím, že se stane terčem posměchu jiných,
méně snaživých. Nezbývá než si z toho nic nedělat.
Svátek Nanebevzetí Panny Marie slavil Don Bosco
v Montemagno v zámečku manželů Fassatiových. Paní měla
jmeniny a také jejich děti Emanuel a Azelia se na něho těši-
ly. Fassatiové byli dobrodinci, kteří nikdy nezklamali, a pro-
to bylo dobré se jim odvděčit. Cesta vlakem a omnibusem
se jako vždycky neobešla bez pěkných rozhovorů, které Don
Bosco ustavičně navazoval. Také cestou zpovídal.
Zdá se, že tou dobou, opět hrozilo Oratoři nějaké nebez-
pečí. Dne 4. září si Don Bosco svolal salesiány ke konferenci
a velice důtklivě je napomínal, aby byli opatrní, co se týká
politiky. Dovídáme se to z dopisu dona Angela Savia kleriku
Durandovi, který nebyl přítomen, ale jemuž měl Savio sdělit
obsah konference ex officio, to je úředně. Je lepší dávat si
pozor na ústa. Mohou přijít i špiclové. Člověk něco řekne
a hned to je kdoví kde. Nejlepší je mluvit obecně, například,
že nás mrzí, že bylo prolito tolik krve, ale že doufáme, že
se všechno zase uklidní, že si přejeme, aby papež mohl žít
v klidu, atd. Zároveň se nebát konat své náboženské po-
vinnosti, snažit se, aby se do domu nevloudil hřích a držet
pohromadě. Společnost svatého Františka se podobá řetězu.
Každý článek musí pevně držet se sousedními články a tak
celý řetěz.
Don Bosco byl sám opatrný na slovo a nesnášel, když
měl někdo mnoho řečí. Byl nerad, když v jeho přítomnosti
347
|
|
8.6 Page 76 |
▲back to top |
kněží kritizovali na farách generálního vikáře nebo kanov-
níky a to jen aby kritizovali. Říkal, že má každý vedle chyb
také dobré vlastnosti a že podle svatého Františka Saleského
stačí jedna dobrá vlastnost člověka, abychom o něm mluvi-
li jako o dobrém člověku. Když pronášel kritiky někdo, kdo
byl vyšší než on, raději převáděl řeč na jiné téma. Reptání
považoval za velmi zhoubný jev nelásky, který vážně naru-
šuje komunitu.
15. září bylo svěcení baziliky Panny Marie Větší ve Ver-
celli. Don Bosco byl slavnostním kazatelem.
77 Výlet do čtyř diecézí
Zase nadešel podzim. Vítr foukal ze strnišť a ve vinicích se
vařilo víno. Slunce mělo ještě sílu a bylo již tradicí, že se ko-
lem 1. října vyráželo z Oratoře na podzimní výlet. Většina
chlapců byla ještě doma a té stovce zbylých bylo třeba do-
přát trochu poctivých prázdnin.
Don Bosco v září oznámil, že tentokrát bude výlet veliký
a historický. Víc neřekl, ale patřilo ke kráse podzimu, že se
šlo vstříc neznámým dojmům.
Nebudeme o podzimním výletu vyprávět dopodrobna,
i když máme bohatý materiál. Jeden z účastníků totiž dělal
pozorovatele a všechno denně popisoval a zapisoval.
Z Turína se vyrazilo 3. října směrem na Becchi. Tam se
přišlo po povinných zastávkách v Chieri a v Castelnuovu.
V neděli 6. října byl nádherný slunečný den. V Becchi byla
obvyklá pouť u Panny Marie Růžencové. Po pouti se všech-
no v kapli uložilo na zimu a Don Boskova mládež vyrazila
do světa. Byl to výlet dlouhý a namáhavý. Samé tvrdé po-
chody po prašných cestách za zvuků hudebních nástrojů, do
kterých foukali unavení hudebníci. Ale všude se našli dob-
rodinci, kteří přichystali občerstvení a nocleh. Chlapci se
odvděčovali zpěvem, koncerty na vsi a jinde, jak bylo třeba.
Hrála se divadla vážná a žertovná. Lidé se sbíhali, protože
nebylo jen tak časté shlédnout něco podobného. Do akce
byli zapojeni faráři i vyšší hodnostáři. Neodmítli pomoc
šlechtici, ale i kláštery se rády otvíraly a přijímaly chlapce
na oběd nebo na večeři. Někdy to bylo bohatší, jindy jen
tak tak, ale stačilo to. Hlavní bylo však to, co bylo v koste-
le. Neuplynul ani jeden den bez mše svaté a bez svátostného
požehnání.
Mezitím Don Bosco lovil mezi chlapci, kam přišel. Mno-
hý uvízl v jeho sítích a byl přijat pro další školní rok. Don
Bosco prokoukl každého hned na první pohled. Hlavně
takové, co měli jasný pohled jako znamení vnitřní čistoty
a jiskrné oči, znamení nadání a energie. Návštěva a pose-
zení na faře nebo někde v rodině znamenaly vždycky nové
známosti, získání dalších dobrodinců díla. Chlapci si byli
vědomi toho, že jejich hlavní úlohou je dělat Donu Boskovi
čest a budit nadšení pro jeho věc. Podle toho se i chovali.
Cítili i výhody osobní. Vždyť se jim každý den otvíraly nové
obzory a okna do světa. Ti rozumnější a bližší Don Boskovu
srdci se zároveň učili jeho stylu.
Zlatým hřebem propagačního zájezdu byla návštěva bis-
kupského sídla v Casale. Biskup, rektor semináře, správce
dómu, všichni se točili kolem Don Boskových chlapců. Ve
velkém sále semináře bylo divadlo „Dva seržanti“. Zazněla
poprvé Caglierova hudební romance „Sirotek“. Z Casale se
vyráželo do okolí a potom v neděli 13. října se chlapci zú-
častnili svátku Mateřství Panny Marie. Na 20 000 lidí přišlo
a na náměstí byla hlava na hlavě. Chlapecká kapela udávala
tón. A zase se táhlo dál na Mirabello. Tam bylo také jakse-
patří rozčeřit hladinu, protože Don Bosco již vyjednal s pa-
nem Proverou a s panem farářem, že se začne stavět slíbená
kolej. Také se vykonaly přípravné práce a naši se mohli poz-
ději chlubit, že byli posledními, kdo spali ve staré budově
před jejím zbouráním.
Z casalské diecéze se přešlo do alexandrijské. Zastáv-
ka a nocleh byly ve Valencii. Tam se nejdříve vyhrávalo na
nádraží panu přednostovi a teprve potom se šlo do zámku
hraběte De Cardenas. Bylo již hodně pozdě. Don Bosco
předtím psal hraběti a v listě mluvil o „vojenském noclehu
pro 60 osob“. Na zámku bylo množství pansky zařízených
pokojů, ale bylo právě vinobraní. Pan správce neměl bě-
hem dne na nic čas. Potom špatně pochopil, co mu hrabě
říkal, a tak připravil nocleh opravdu vojenský. Dal na mís-
to, kde měli chlapci nocovat, nanosit samou tvrdou slámu.
Každý vyfasoval tvrdou vojenskou pokrývku a šlo se spát.
Ouvej bylo, že sláma byla čerstvá a píchala. Nedalo se spát.
Don Bosco si toho povšiml a pro dobrý příklad si šel leh-
nout s chlapci. Také samozřejmě nespal. Pan hrabě, když se
to dověděl, byl z toho na nic a ještě dlouho vzpomínal, jak
špatně přivítal hosty, ač za nic nemohl.
Z Valencie se jelo ve dvou železničních vagonech do
hlavního města provincie Alexandrie. Ředitelství drah dalo
vagony k dispozici zdarma. Na každé stanici hrála kapela.
Pobyt tam však nebyl dlouhý, a tak 19. října končily prázd-
niny. Již bylo dost toho chození a každý rád nasedal do vla-
ku, který byl přece jen pohodlnější. Celkem prošli chlapci
s Donem Boskem čtyři diecéze: turínskou, astijskou, casal-
skou a alexandrijskou. Měli se čím pochlubit. Don Bosco
nepřeháněl, když hovořil o historickém výletě.
Na oběd již byli doma v Oratoři. Don Savio, ekonom, při-
pravil slavnostní přivítání. Na první úder bubnu se vchod
otevřel dokořán, banda zahrála poslední marš, do toho zvo-
nily oba zvony a všichni za provolávání slávy šli do jídelny.
Don Bosco ani na cestách neodložil psací potřeby. Cestou
dohotovil pro tiskárnu na listopad „Pozemský ráj v křesťan-
ském celibátě“ od Frasinettiho a na prosinec „Zprávy o bla-
hoslavené Panasii“ od Silvia Pellika.
78 Práce se rozrůstá
Po návratu z podzimního turné po Monferratsku musel
Don Bosco zaplatit Buzzettimu, co byl ještě dlužen za stav-
bu. Našel dobrodince. Byl to kněz, který měl pověst velkého
lakomce, ale Don Bosco byl tak výmluvný, že od něho do-
stal dokonce 5 000 lir. František Dalmazzo byl přitom a pro-
tože byl z toho místa, považoval to za hotový zázrak.
Počet chovanců Oratoře dále požehnaně rostl na bez-
mála 600. Don Bosco však myslel také na Giaveno a na jiná
místa, například na zavřený seminář v Asti a na kleriky, kte-
ří mu byli svěřeni. Pokud šlo o malý seminář, musel o ne-
shodách uvědomit pana arcibiskupa Fransoniho a udělal to.
Monsignor mu odpověděl dopisem a netajil se bolestí, kte-
rou při jeho zprávě pocítil. Nebylo mu po chuti, že se don
Grassino chce zbavit „nepřímé závislosti“ na Donu Bosko-
vi. Provikář mu o tom nic nepsal. Říká, že on, arcibiskup,
je ve zlé situaci. Nemůže přímo vládnout, a tak musel celou
348
|
|
8.7 Page 77 |
▲back to top |
záležitost ponechat kurii k řešení. Co dělat? Nechává to tak
a raději se neinformuje, protože by nerad vybuchl, jak to má
v povaze.
Don Bosco si byl velmi dobře vědom toho, že je mon-
signor bezmocný a nemůže zasáhnout. Pro dobro věci se
tedy rozhodl zatím mlčet a nic nepodnikat. Ke klerikovi
Boggerovi určil pro asistenci ještě klerika Dominika Bon-
giovanniho a klerika Bessu. Nebyli salesiány. Pro vyučování
měl přichystány ještě další dvě posily: Ghivarella a Ruffina,
salesiány. Podle prefekta Vaschettiho stoupl také v Giavenu
počet studentů. Na začátku roku jich bylo 216 a počítalo
se, že jich bude na 240. Potíž byla s ubytováním. Musely se
vyklidit i některé místnosti, které dříve sloužily ze skladiště
věcí. Pro rok 1861–1862 byly otevřeny ještě dvě další třídy:
humanistická a rétorická. Také pro tento rok spočívala hlav-
ní tíha na bedrech klerika Vaschettiho. Profesoři z minulé-
ho roku, sjednaní Donem Boskem, učili dále. Vaschetti si
vzal mimo svou práci ještě humanistiku.
79 Zaváhání klerika Provery
V Oratoři začala normálně škola. V roce 1861–1862 učili
nám již známí klerici: Provera v primě, Anfossi v sekundě,
Durando v tercii, v humanice Cerruti a v rétorice Francesia.
Byla to práce úmorná. Jeden si postěžoval Donu Boskovi, že
nemá ani chvíli pro sebe. On mu odpověděl: „Jaké štěstí ulé-
hat večer celý zmožený, ale s vědomím, že celý den pracoval
pro Boží oslavu a pro spásu duší!“
Zase se psaly dopisy na různé instance s prosbou o pod-
poru. Tak na ministerstvo války, na ministerstvo spravedl-
nosti a milosti a na kancelář Jeho královské Výsosti. Don
Bosco se nestyděl žebrat, vždyť páni dobře věděli, že ve sku-
tečnosti žebrá pro stát.
Klerik Provera to měl nejtěžší. V první třídě gymnázia
měl skoro 200 chlapců. Ale měl velikou radost. Věděl, že se
na jejich pozemku doma v Mirabellu bude stavět ústav. Byl
tak šťastný, že se mu až zdálo neuvěřitelné, že by to mělo být
jen tak. Pán Bůh přece stvořil růže s trním. Ale poslyšme
jeho vlastní vypravování.
Jednou měl sen. Zdálo se mu, že se potkal s hrozným zví-
řetem. Byla to šelma a chtěla ho rozsápat. Provera se bránil
holí. Bil zvíře, jak jen mohl, ale ono vždy znovu povstalo
a za ním. Čtyřikrát už už podlehl, ale znovu se s ním dal do
boje. Nakonec se probudil celý zpocený v ložnici, jen ruce
měl jako svázané. Ale musel se zasmát svému úleku. Kolem
rukou měl omotaný růženec.
Někdo to referoval Donu Boskovi a ten jen odpověděl:
„Uvidíte.“ Skutečně. Několik dní nato se Provera rozstonal
a doktor zjistil těžký zápal plic a průdušek. Vypadalo to na
smrt. Don Bosco v ten den, kdy mu bylo nejhůř, přišel ho
dokonce čtyřikrát navštívit. Po čtvrté se nad ním zastavil
a řekl: „Františku, dám ti návrh, rozmysli si sám, co bys
chtěl. Máš dvě možnosti: buď zůstat na zemi a hodně trpět,
nebo odejít přímo do nebe. Vol!“ To bylo věru těžké a kle-
rik zaváhal. Řekl Donu Boskovi, aby mu dal dvě hodiny na
rozmyšlenou. Rua, který byl přítomen, mu nadhodil, že by
na jeho místě bral okamžitě pas do nebe, ale Don Bosco za-
žertoval: „Ach, život je člověku vždycky milý. Víš ty, co? Ne-
chejme to v rukou Božích. Já teď jdu, ale vrátím se. Budeš-
-li chtít, vyzpovídám tě a po večerní modlitbě ti přineseme
svaté přijímání na cestu.“ A šel.
Provera hned, jak Don Bosco odešel, byl rozhodnut. Pře-
ce stojí zato zemřít a jít přímo do nebe. Nač váhat? Vtom
přišel ošetřovatel Oreglia a don Rua mu vykládal, co se sta-
lo. I Oreglia řekl: „Já bych na tvém místě nečekal na smrt,
ale šel bych jí naproti.“ „Ale vždyť já chci,“ řekl Provera
a prosil dona Ruu, aby řekl Donu Boskovi, jak se rozhodl.
Don Rua vyřídil v jídelně vzkaz, ale Don Bosco řekl: „Již
je pozdě, již to nejde odvolat. Ale bude muset řadu let tr-
pět.“ A nepospíchal. Přišel na ošetřovnu poněkud později,
až kolem desáté večer. „Done Bosco, já bych rád do nebe,“
vítal ho Provera. „Je pozdě,“ řekl otec. „Zůstaneš naživu
a musíš mít trpělivost. Milost uzdravení je udělena, připrav
se na to druhé. Vyprosil jsem ti život, ale bude těžký, nic si
z toho nedělej. Musíš ještě mnoho vykonat pro spásu duší.“
S tím mu dal požehnání a odešel.
Lékař ráno přišel v jistotě, že najde nebožtíka, ale Prove-
ra se cítil lépe a za týden byl zdráv tak, že mohl nastoupit do
své třídy.
Za rok a něco onemocněl znovu. Bylo to v červenci 1863.
Byl z toho celý pryč. Don Bosco přišel a řekl mu: „Nemrač
se a nechej to na mně. Já se budu starat o tvé tělo i o tvou
duši.“ Provera si to zapamatoval a později stačilo vzpome-
nout na Don Boskova slova a vždycky se uklidnil. Však to
potřeboval.
Po nějakém čase se mu objevil na kotníku u nohy bolák.
Noha se mu otevřela a lékaři zjistili kostižer – tuberkulóza
kostí. Noha se již nezavřela a Provera postupně trpěl víc
a víc. Nemoc byla stále horší, až měl nohu po koleno za-
hnisanou a musel se belhat o berlích. Přesto chtěl praco-
vat a pracoval. Byl prefektem v Mirabellu, potom v Lanzu,
v Cherascu, naposled v Oratoři. Zemřel roku 1874. Spo-
lubratři se na něj dívali jako na svatého Joba, který svým
utrpením svolával na druhé Boží požehnání.
Ale vraťme se do roku 1861. Zatím byli salesiáni rádi, že
se Provera uzdravil a mohl chodit na schůzky, kde jim Don
Bosco říkal tolik povzbudivých věcí. Dne 23. listopadu byl
přijat do kongregace další člen: Emanuel Diatto.
Také chlapcům dělala Don Boskova slova dobře a on
věru stále měl, co by jim řekl. Tak 28. listopadu vyprávěl
další sen. Zdálo se mu, že je v kostele a spolu s ním jsou
tam shromážděni všichni chlapci. Najednou se tam objevili
nějací červeně odění lokajové s růžky. Byli to diblíci, kteří
hned nabízeli chlapcům své služby. Jeden nabízel chlapci
bzučícího „vlka“, ten zase nějakou knihu, opět jiný maloval
svému klientovi před očima teplé jedlé kaštany, mísu dob-
rého jídla, kufr a v něm ukrytý salám. Bylo těch obrazů,
roztržitostí, mnoho a každý jiný. Některým seděli diblíci jen
tak na ramenou a hezky své chráněnce hladili po tváři. Po-
tom přišlo proměňování a pozdvihování. Ti první zmizeli, ti
druzí zůstali na ramenou a jen se tváří odvrátili pryč od sva-
té Hostie. Don Bosco pochopil význam tajemného vidění.
Byla to pokušení mezi mší svatou. Ti druzí, to byli ti, kteří
již ani nepotřebovali, protože jejich „služebníci“ si byli jisti
svou kořistí. Stačilo je pohladit a ukolébávat.
Po prázdninách bylo vždycky vidět takové, co přišli na
duchu zlomení. Sem tam některý dlouho v Oratoři nevy-
držel a zase odešel. Většina však vydržela a rostla ve ctnosti
dál.
349
|
|
8.8 Page 78 |
▲back to top |
80 Prosinec 1861
V prosinci dohotovil Don Bosco a vydal nový kalendář Ga-
lantuomo – Kavalír na rok 1862. Byl zase jen „piemontsko-
-lombardský“. Don Bosco se zase představil lidu se svým
humorem a se svými proroctvími. Psal, že by rád ještě
mnoho let sloužil, ovšem je v rukou mocného pána, který
ho může kdykoliv přivést k mlčení a poslat ho, aby se raději
bavil s červy na hřbitově. Ale zatím je naživu, a tak se ujímá
slova. Již zase vypadá jako dřív: copánek, který mu odnes-
la v roce 1859 dělová koule, mu zase narostl, takže vypadá
normálně.
Co se týká minulého roku, rád by vypravoval tolik věcí,
ale netroufá si. Z opatrnosti bude raději zticha a počká, až
přestanou „bouřky, krupobití, smrště a uragány“. Čtenáři
ať se spokojí s tím, že dostanou kalendář na svátky svatých
a s údaji, kdy bude slunce vycházet a kdy zapadat. Co se
týká minulých předpovědí, to přece každý ví, že zemřely dvě
osobnosti a velké: hrabě Cavour a portugalský král. Stejně
každý ví, že Vesuv začal zase bouřit a že láva zalila celou ves
Torre del Greco. Kdo neutekl, toho láva pohltila. Splnilo se
i proroctví o suchu. Přece všichni pamatují, jak parné bylo
poslední léto. V některých krajích v Itálii i mimo Itálii ne-
padla od dubna do ledna ani kapka vody.
Co jinak přinesl rok 1861? Věru, že nebyl lehký. Povída-
lo se, jak tam na jihu řádí bandita Chiavone se svými pěti
nebo šesti lidmi. Zatím bylo třeba proti němu poslat sto
tisíc mužů, z nichž byli mnozí raněni, mnozí onemocně-
li a povídá se, že to všechno ještě neskončilo. Také se říká,
kolik těch banditů bylo postříleno. Ale co je to platné, když
s nimi odešlo na věčnost také mnoho našich chlapců? Také
zde musíme říci: Válka je Boží trest! Co se mne týče, říkám
vám poctivě: byl bych rád, kdyby žádný z těch banditů ne-
byl zabit, ale aby všichni lidé žili pěkně ve svých rodinách
v klidu a míru. Mohli by si v neděli pěkně zajít na mši sva-
tou, potom by si mohli zahrát v taroky, koule nebo si vy-
myslet nějakou jinou zábavnou hru. Velikou událostí je, že
papež mohl uprostřed těchto dějů zůstat v Římě a uchovat
si svobodné styky se všemi křesťanskými národy. S papežem
jsou zajedno všichni dobří katolíci i se svými biskupy a jsou
s ním jedno srdce a jedna duše. Co se týká portugalského
krále, povídá se, že si dělal blázny z exkomunikace. Prý je
to středověká záležitost. A hle: zemřel mu náhle bratr a on
několik dní nato zemřel také v pouhých 24 letech života.
Jistě daleko největší událostí roku byla smrt Cavoura.
Zde museli říci dobří i méně dobří: „Ukázal se prst Boží!“
Může se namítnout, že tím politika nekončí. Rád souhlasím,
ale je fakt, že se ztratil kompas a že spoluhráč ztratil kama-
ráda. On sice ještě žije, ale jakpak může hrát s míčem, když
je sám. Jsme opět na začátku a je vidět, že Pán Bůh může
zmást úmysl lidí.
Také jsem předpověděl, že začne doba míru. Je tomu tak.
Lidé jsou jen nástroje v Božích rukou. Bude sice ještě válka,
bude ještě mnoho nepořádku, ale jistě přijde čas, kdy každý
katolík bude moci konat v klidu své náboženské povinnosti
a nikdo mu v tom nebude bránit.
Co bude v roce 1862? To, co bylo v roce minulém, bude
ještě pokračovat. Malé války se ještě rozrostou, ale uplynou
tři čtvrtě roku a lidé pochopí, že to k ničemu nevede a půjde
se zpět. Jinak přijde zase jedna hrozná nemoc, bude hlad,
vyskytnou se vředy. Všechno by mohlo být mírnější, kdy-
by lidé nekleli a chodili v neděli do kostela. Budeme se sice
dlouho strachovat o úrodu, ale nakonec úroda bude.
Musím vám říci ještě jednu důležitou věc. Mezi lidmi
nyní řádí červ, který ohrožuje život. Již mnozí se pokouše-
li zabít ho, ale marně. Loni provrtal mnoha lidem mozek,
mnozí se napůl zbláznili. Potom prošel páteří jednoho vel-
kého člověka a prokousal se mu do mozku. Proto zemřel.
Nyní řádí v páteří jiného, o kterém si někteří bláznivě myslí,
že je ředitelem světa. Polovička je již sežraná a uvidíte násle-
dek v tomto roce. Ještě bych vám toho chtěl říci mnoho, ale
musím být opatrný.
Ke kalendáři byla připojena lednová knížka „Pobožnost
sedmi neděl svatého Josefa“ od dominikána Ughetta, pře-
klad Josefíny Pellikové.
Zatím probíhal prosinec jako obyčejně, ale nechyběly ani
věci mimořádné. Tak večer o svátku Neposkvrněného Poče-
tí Panny Marie stavitel Karel Buzzetti umístil do výklenku
ve štítě Oratoře nad bytem Dona Boska pěknou sošku Pan-
ny Marie, jak to Don Bosco slíbil po onom nebezpečném
řádění blesku v jeho světnici. Don Bosco sám vystoupil na
lešení a sochu slavnostně posvětil. Odtud potom z tohoto
nejvyššího ambonu světa měl kázání, po kterém zaznělo
ze všech hrdel nadšené „Lodate Maria – Tvé jméno Maria“.
Banda doprovázela zpěv a všichni tonuli v těch nejkrásněj-
ších dojmech.
Toho dne byla v Oratoři klerická obláčka chlapců Jara-
cha, Costanze, Mignona a Murry. Příslušní ordináři dali
k tomu písemný souhlas. Jen Pavel Albera měl už po obláč-
ce, slavil ji ve svém rodišti již 29. října.
Dne 15. prosince 1861 Don Bosco jako hlavní představe-
ný salesiánů navrhl kapitule, aby byli do Společnosti přijati
další členové: Alois Don, student a Josef Mignone, klerik.
Tak vzrostl počet členů na 40.
Vánoce proběhly v obvyklé radosti, ale po nich Don
Bosco onemocněl růží. Musel několik dní ležet, ale poslední
den roku se již cítil dosti dobře a rozhodl se večer přijít do
hovorny a tam pronést tradiční proslov. Nejdříve byli všich-
ni proti tomu, ale když ho uviděli, přijali ho bouřlivým po-
tleskem.
Mluvil poměrně krátce. Povzbudil všechny k zbožné
účasti na mši svaté, k vzornému konání povinností a k po-
slušnosti k představeným. Potom připomenul, že během
uplynulého roku čtyři chlapci odešli na věčnost a řekl, že
když nyní počet chovanců vzrostl, sotva je možno domní-
vat se, že by bylo v následujícím roce úmrtí méně. Nakonec
všechny překvapil. Řekl: „Měl jsem ve zvyku dát každému
na začátku roku malou duchovní strennu – novoroční dá-
reček. Bude tomu i letos tak? Bude, a sice takovým způso-
bem, že to tak ještě nikdy nebylo. Bude to něco jedinečného.
Víc nemohu říci, leda až zítra. Zatím se každý pomodlete na
můj úmysl a uvidíte, že to bude stát za to. Zítra vám řeknu
víc. Dobře se vyspěte!“
Tak skončil rok 1861.
350
|
|
8.9 Page 79 |
▲back to top |
VII. DÍL
1 Novoroční dárečky od Panny Marie
Na konci VI. dílu jsme vypravovali o tom, jak Don Bosco po
Vánocích roku 1861 onemocněl růží a jak na Silvestra vstal
náhle uzdraven, takže mohl mít tradiční, i když krátký pro-
slov na zakončení občanského roku. A slíbil pro druhý den
veliké překvapení.
Skutečně. Druhý den ráno vstal zcela přesně, když zvo-
nilo Anděl Páně, hned šel sloužit mši svatou, byl s ostatní-
mi na snídani i na obědě. Cítil se docela zdráv. Všichni měli
pocit, že první leden 1862 přinese něco neobvyklého. Sku-
tečně přinesl.
Večer měl Don Bosco večerní slovíčko a při něm řekl, že
má pro každého maličký novoroční dárek, který pochází
přímo od Panny Marie. Několikrát prý se k ní o to modlil,
až tentokrát byl vyslyšen. Nikdo ať o tom nemluví před ci-
zími lidmi, protože by z toho mohl mít nepříjemnosti. Kdo
chce věřit, ať věří: kdo nechce, ať nevěří. Jen ať se tomu ni-
kdo nesměje! Také ať se ho nikdo neptá, jak a co bylo, pro-
tože by tak jako tak nikomu neodpověděl. Ať každý ví, že
Panna Maria nepsala lístky, které bude rozdávat, psal je on,
ale je to od ní. Každý ať si svůj lístek pečlivě schová, jelikož
vzkazy od Panny Marie jsou všechny v jeho sešitě, každý je
vedle jména, ale jakmile vzkaz bude odstřižen, zůstane jen
jméno a nic víc. Hned po modlitbě mohou k němu přijít
kněží, klerici, i světští filosofové, ostatní až zítra. Pak dal
všem dobrou noc a šel do své světnice. Hned se tam nahr-
nuli jmenovaní a každý odcházel s drahocenným lístečkem
se vzkazem od Panny Marie.
Sešit, ve kterém byly vzkazy napsány, dosud existuje a je
v ústředním salesiánském archivu. Byl to starý registr částeč-
ně popsaný, částečně s volnými listy. Na těch to bylo napsáno.
Podle toho registru si můžeme udělat rekonstrukci události.
Bylo nějak kolem půlnoci. Don Bosco seděl u psacího
stolu, když tu měl zjevení a dostal rozkaz psát. Popadl prv-
ní sešit, který měl na dosah ruky, na volné listy psal jména,
jak mu byla diktována (byla to jména všech obyvatel domu),
a ke každému připsal, co dotyčnému Panna Maria vzkazo-
vala. Bylo to celkem 573 jmen a tolikéž hesel nebo napome-
nutí, co dělat, čeho se varovat a podobně. Z těch 573 lístků
se klerikovi Ruffinovi podařilo 48 zachytit a přepsat. Ostatní
nebyli tázáni nebo nic neřekli. Právě ty nepodchycené lístky
mohly být velice přiléhavé a nejeden majitel neměl důvod,
proč by se chlubil. Uveďme aspoň některé.
Alasonatti: Trpělivostí a odvahou rozmnožíš počet svých
synů. Rua: Utíkej se ke mně s důvěrou v potřebách své duše.
Durando: Svět na tebe chystá útok. Costamagna: Ber si za
normu svého jednání příklad dobrých. Ruffino: Praktikuj
pokoru a uč jí druhé. Chiapale: Ještě jsi nepochopil, co je
to poslušnost. Mona: Méně slov a více skutků. Quatrocco-
lo: Máš několik nebezpečných rádců. Důvěřuj více mně
než jim. Capello: Dej si pozor, aby ses nevrátil zpět. Více se
modli. Baietto: Proč se tolik bojíš námahy? Cožpak nebude
odměna? Důvěřuj mi více. Mosselli: Budeš-li dělat, co bude
v tvých silách, pomohu ti, ale modli se více. Panetti: Proč-
pak se ke mně tak málo utíkáš?
Některé výroky jsou uvedeny bez jména:
Svět ti plní srdce hlínou. – Dobře uvaž, co je to láska
a pokora. – Dokud budeš mít srdce plné hlíny, nebude tam
místo pro lásku. – Tvůj způsob života mně naplňuje smut-
kem. – Otročíš ďáblovi, ale máš ještě čas. – Jsi malý, ale tvá
zloba je veliká. Dej se brzy do pořádku. – Čistota, láska, dů-
věra. – Kdybys jen věděl, jak veliká odměna je připravena
těm, kteří zachovávají královnu ctností.
Trvalo několik dní, než byly všechny lístky rozdány. Jen
třináct chlapců se k Donu Boskovi nedostavilo. Jejich lístky
jsou dosud v sešitě a jsou tohoto druhu: Mohl bys udělat da-
leko více pro svou duši. – Máš v duši červa, který tam hlodá.
Hlodá i v těle. Běda, nezničíš-li jej! – Vyber si lepší přátele,
přestaň s nedbalostí, lépe se modli. – Miluješ zahálku, chceš
uspokojovat chuť, ale nelíbíš se ani mně, ani mému Synu.
Běda ti, jestli se nepolepšíš. – Moc myslíš na tělo a málo na
duši. Smrt se blíží. Připrav se!
Stalo se také, že si dva nezbedníci usmyslili, že se vkra-
dou do Don Boskova pokoje a sešit si prohlédnou. Don
Bosco sám tento příběh vypravoval na večerním slovíčku.
Oni to uskutečnili, ale nic neviděli.
Don František Dalmazzo píše, že Don Bosco zřejmě za
pomoci Panny Marie dovedl uhodnout u každého z chlapců
jeho slabou stránku. Tak určitému jeho kamarádovi připadl
vzkaz: S revolučními ideály se nejde do nebe. Dotyčný vy-
stoupil z Oratoře, stal se profesorem, působil ve Švýcarsku,
dal se k sektářům a později se stal jedním z nejzuřivějších
lidových tribunů. Zemřel po svých třicátých narozeninách,
samozřejmě bez svátostí.
Jiný případ vypravuje don Dominik Ruffino. Jistý truh-
lářský učeň, když dostal lístek, zuřil mezi kamarády, že prý
byl každé Velikonoce u přijímání. Dověděl se to Don Bosco
a dal si ho zavolat. Ať jen si přinese potvrzení od svého fará-
ře, že chodil ke svátostem ve své farnosti, jak říká. Hoch se
začal vytáčet. Nebyla to pravda. Nakonec kapituloval a dal
vše do pořádku u samotného Dona Boska.
2 Referát konference sv. Vincence
Život sestává z maličkostí, které, dány dohromady, předsta-
vují velikou věc. Takový byl i život náboženských sdružení
v oratořích, řízených Donem Boskem. Tvořil duchovní, ale
i apoštolskou základnu všedních dní. Mezi tyto organismy
patřila také konference na podporování chudých. V této
kapitole je v Memoriích přepsán referát přidružené konfe-
rence, existující při oratoři Anděla strážného na předměstí
Vanchiglia, řízené donem Ruou. Referáty se podávaly vždy
o svátku svatého Františka Saleského a pak na svátek svaté-
ho Josefa.
3 Nekonečné audience
Mluvili jsme o mnohých Don Boskových hrdinských ctnos-
tech, ale málo jsme se zmiňovali o návalu návštěvníků
u něho. Ten vzrostl velice po smrti svatého Cafassa, který
byl jakousi duchovní hlavou katolického Turína. Nyní se jí
stal Don Bosco. Ještě v letech 1857 a 58 mohl dopoledne
opustit Valdocco a dělat pochůzku po městě, ale po roce
351
|
|
8.10 Page 80 |
▲back to top |
1860 už v devět hodin musel být ve své světničce a neopou-
štěl ji dříve než v jednu odpoledne. Tak tomu bylo do konce
jeho života.
Kardinál Cagliero o tom píše: „Za dlouhého pobytu
v Oratoři jsem vždycky viděl zástupy lidí, kteří chtěli s Do-
nem Boskem hovořit. Přitahovala je pověst o jeho ctnosti,
moudrosti, mimořádných Božích darech a svatosti. Přichá-
zeli se doporučit do jeho modliteb, poprosit o požehnání,
požádat o přímluvu pro jejich děti, poradit se o dobrých
dílech, která chtěli vykonat, anebo o zlu, kterému chtěli če-
lit, někdo přinášel almužnu pro jeho dílo a někdo zase jen
přišel, aby ho uviděl.
Byli to lidé prostí, ale i lidé z úřadů, ministři a státní-
ci. Přicházeli rektoři seminářů, biskupové, arcibiskupové
a kardinálové z celé Itálie i ze zahraničí. Knížata i obyčej-
ní lidé, bohatí i chudí, přátelé i cizí, učení i zaostalí, dobří
i zlí, všichni v něm hledali utěšitele, otce a přítele. Chodili
k němu pro duchovní vedení faráři i obyčejní kněží, také
seminaristé z konviktu k němu chodili pro radu, když skon-
čili svůj vyšší kurs morálky a měli nastoupit nějaké místo.
Navštěvovali ho také představení různých řeholí, mužských
i ženských, aby se s ním poradili. Don Jakub Bosco, jeho
spolužák ze semináře a přes třicet let duchovní vůdce sester
josefínek, ho považoval za svatého a mnohokrát ho bylo sly-
šet říkat lidem: „Jděte k Donu Boskovi, on je svatý!“
O půl deváté Don Bosco odcházel z kostela a šel do bytu.
Měl dvě světničky. Jedna mu sloužila jako čekárna. Sekre-
tář zaznamenával jména příchozích, aby nikdo nepředbíhal.
Don Bosco byl ke každému přímý, nikomu nepochleboval,
ale každého přijímal s úctou jako velkého pána. Nedělal
rozdíl mezi chudým a bohatým a jeho řeč byla pokorná, při-
tom přívětivá. Zajímal se o každého a pozorně naslouchal,
co mu kdo říká, a nechával každého domluvit. Seděl u své-
ho psacího stolku, na něm byly někdy kupy dopisů a ještě
mu sekretář přinášel další, ale on jakoby nedbal. Navenek
vypadal, jakoby neměl nic na práci. Nepospíchal a nejevil
netrpělivost, když někdo mluvil a opakoval, co už třeba ně-
kolikrát řekl. Ano, pobízel, jen ať poví.
Mluvil klidně, obezřetně, řeč proplétal vypravováním
různých událostí, jak je sám prožil anebo slyšel od jiných.
Přitom byl ve střehu, aby v pravou chvíli řekl něco, co by
dojalo duši, případně udeřilo na hlavičku. Nejedna velká
ryba se chytila do jeho sítí právě při audienci. Spása duší
a sláva Boží byly vždy tajným cílem, k němuž směřovala
jeho trpělivost při dávání audiencí tolika lidem.
Dovedl i zaútočit. Tak k němu přišel jednou nějaký ře-
holník v civilu a Don Bosco dělal, jakoby mu nechtěl věno-
vat pozornost. Ten byl překvapen a pochopil, až když mu
světec řekl na rovinu, že to jeho skrývání není na místě.
Někdy šlo o věci, které žádaly delší úvahu. V takových
případech neměl Don Bosco potíž říci upřímně, že si to
musí ještě promyslet, dotázat se moudřejších, pročíst si li-
teraturu a podobně. Odkázal dotyčného, aby přišel za určitý
čas znovu, že mu pak poví něco určitějšího. Neváhal potom
poslat třeba dona Ruu k známému advokátovi zeptat se, co
a jak. Tak se mu dařilo rozplétat i hodně zauzlené věci.
Jindy zase odpověděl hned a bez váhání. Znělo to jako
Boží rozhodnutí. Přišla jedna paní, čekala na audienci přes
dvě hodiny. Vyložila mu své problémy a Don Bosco řekl tak
a tak. Jí se to nezdálo, ale on řekl rázně: „Chcete dělat, co
chce Pán Bůh, anebo chcete dělat podle své hlavy?“ A bylo
po nejistotách.
Lidé někdy povídali bez konce. Maminka se rozhovoři-
la o bravurách svého miláčka, jiný mluvil rozvláčně o ro-
zepřích, které vedl, jiný zase bez konce vypravoval o svých
zdravotních potížích. Nebyl každý rozhovor příjemný
a bylo třeba hodně se při něm přemáhat. Přišli i lidé s vylo-
ženými hloupostmi. Tak jednou přišli dva a chtěli, aby jim
dal numera do loterie v přesvědčení, že svatý musí všech-
no vědět. Don Bosco dal: 5, 10, 14. Oni poděkovali a chtěli
jít. On však je zadržel, že jim ještě nepodal výklad. Vyložil
jim, že 5 znamená patero přikázání církevních, 10 desatero
božích přikázání a 14 sedm skutků milosrdenství tělesného
a sedm duchovního. Dodal: „Vsaďte tato čísla a vyhrajete
věčný život!“ Při jiné příležitosti to byla čísla 2 a 4 – zpověď
a přijímání, dále čtyři poslední věci člověka.
Don Bosco sám jednou vypravoval v kruhu svých kle-
riků, jak k němu přišel na audienci nějaký „demokrat“. Byl
v bídě a potřeboval 4 liry, aby si mohl koupit novou košili.
Don Bosco neměl při sobě tolik peněz, ale na posteli ležela
košile, kterou mu tam položil šatnář Rossi. Tu mu dal. To-
lik stačilo, aby ten člověk byl dojat a aby se stal zastáncem
kněží.
Někdy musel říci také ne, ale činil to vždy šetrně, jak jen
nejvíce mohl. Když nemohl pomoci v rozepřích, neštěstích,
pronásledováních, aspoň mírnil bolest poukazem na to,
že Pán Bůh má vždy na mysli naše dobro, i když dopouští
zkoušku. Rád připomínal nebe, které všecko spraví.
Všichni nepřicházeli jen hledat dobré slovo, přicházeli
také vyčítat nebo hrozit pro domnělé pochybení jeho nebo
příslušníků domu. I ty bylo třeba laskavě vyslechnout a udě-
lat všechno, jen aby odcházeli trochu uklidněni. Když se
někdo podivoval, proč si určité věci nechá líbit a s takovým
nevyběhne, říkal, že jsou nemocní a mají také právo na las-
kavé jednání. Jen jedno nesnášel: aby někdo v jeho přítom-
nosti urážel Boha. 21. února 1863 vypravoval chlapcům, co
se mu stalo před dvěma dny:
„Přišel ke mně člověk a když nedostal, co chtěl, jal se
hrozně klnout a nadávat na Pána Boha. Byla to hrůza. Šel
jsem ke kamínkům, zvedl jsem rozžhavené kroužky, jeho
jsem popadl za límec a zvolal jsem: ‚Okamžitě jděte pryč,
nebo vám dám, co proto.‘ On se chtěl omlouvat, ale já na to:
‚Žádné promiňte, já ve svém bytě nestrpím ďábla. Hned se
pakujte ven! Takto se s Pánem Bohem nejedná!‘ A vystrčil
jsem ho ze dveří ven.“ A pokračoval: „Když slyším někoho,
že proklíná Pána Boha a ještě k jeho svatému jménu přidává
potupná slova, to už se necítím a, kdyby mne Pán Bůh ne-
držel, nevím, co bych mu udělal. Možná, že bych toho pak
litoval.“
Jinak byl Don Bosco vtělená dobrota. Don František
Dalmazzo potkal bohatého člověka, který vycházel z Don
Boskovy světničky a pořád říkal: „To je člověk! To je člo-
věk!“ Ptal se ho, co pěkného mu Don Bosco řekl. A on, že
prý samé krásné věci, jaké se tak hned neslyší, a prý mu na
rozloučenou řekl: „Doufám, že se já se svou chudobou a vy
se svým bohatstvím jednou oba uvidíme v nebi.“ Jistý ži-
dovský rabín z Alexandrie řekl: „Byl jsem dvakrát u Dona
Boska, ale potřetí tam nepůjdu. Bojím se, že bych u něho
zůstal.“
352
|
|
9 Pages 81-90 |
▲back to top |
|
|
9.1 Page 81 |
▲back to top |
4 Audience nepříjemné
Přijímat každý den audience znamenalo pro Dona Boska
každodenní utrpení, ale i zdroj velikých zásluh. Zdraví měl
podlomené, často ho bolel žaludek, trpěl záněty a přece mu-
sel stále mluvit. Po delší době měl pocit, že nemůže dýchat
a pálil ho jazyk. Někdy mluvil jen šeptem a nad některými
problémy ho až rozbolela hlava. P. Oreglia z Tovaryšstva
Ježíšova říkal, že kdyby byl Don Bosco nedělal jiné pokání
v životě, už to by bylo dostatečné. Nemluvil jen při audien-
cích, musel mluvit i na ulici, prostě kam se hnul, všude byli
lidé a přimlouvali se k němu. Lidé z jeho okolí mu radili,
aby se šetřil, ale on odpovídal: „Jak? Ti lidé to potřebují,
mají toho tolik na srdci, jakpak bych je mohl odehnat?“ Jed-
nou se ho ptal jeden z jeho kněží: „Nemohl byste nám říci,
jak byste se mohl zbavit tohoto břemene?“ Don Bosco se za-
smál: „Toť se ví, že vím. Stačilo by dělat ze sebe hlupáčka,
dělat, že mi přeskočilo v hlavě, a hned by se říkalo: Nechme
ho být, nemá to v hlavě v pořádku.“
Don Bosco v žádném případě nechtěl přistoupit na ná-
vrh, aby si zavedl úřední hodiny. Zdálo se mu to nepřijatel-
né, aby někomu řekl „padla“ a aby před ním zavřel dveře.
„Pán Bůh nás nestvořil a nepostavil na tento svět pro nás,
ale pro druhé, nezbývá, než mít svatou trpělivost.“ Proto
doporoučel svým synům, pokud měli nějaké zodpovědné
místo, aby rádi vyslechli každého a nikoho aby nepropou-
štěli se špatným dojmem od sebe. I svému sekretáři kladl
na srdce: „Jednej s lidmi tak, jak vidíš jednat mne.“ Ten se
snažil, ale za několik dní přišel, že to zkoušel, ale nemohl
všechny uspokojit. „Všechny?“ zasmál se Don Bosco. „Toť
se ví, že to nejde. Prostě nejde to. Vidíš, já také všechny neu-
spokojím. Zrovna dnes ráno ke mně přišla jedna a mermo-
mocí chtěla, abych ji šel do kostela vyzpovídat. Bránil jsem
se, ale ona mi vyčítala, že svatý František Saleský by jistě šel.
Já na to, že kdyby svatý František se setkal s ní, také by nešel.
Odešla zachmuřená. To chce klid a zase klid. Všem se neza-
vděčíš, ale máš se aspoň snažit.“
Don Bosco byl mistrem v získávání důvěry. Zásadně
vždy stáčel rozhovor na problémy lidí, s kterými mluvil.
S řemeslníky mluvil o řemesle, s rolníky o počasí a o úrodě,
s matkami o dětech, s dětmi o tom, co je zajímalo. Dovedl
s nimi takřka žvatlat. Rád nechával druhé, aby měli dojem,
že ho poučili.
Podobné jako s audiencemi to bylo s poštou. Dostával
ji i několikrát za den. Obyčejně šel po obědě do kněžského
konviktu nebo do jedné kavárny u Těšitelky a tam dopisy
četl, třídil a dělal si na nich poznámky. Musel i přemýšlet.
Doma pak do noci vyřizoval poštu. Dostával i hněvivé do-
pisy a tu říkával, že klidná a uctivá odpověď je nejlepší záru-
kou, že dotyčný začne ustupovat. V dopisech dostával často
otázky mnohdy choulostivé anebo komplikované. Byl velmi
opatrný na slovo a neváhal v pochybnostech odkázat tazate-
le na někoho informovanějšího.
Stalo se v roce 1863. Don Bosco dostal od kohosi dopis,
ale protože měl moc práce, pověřil odpovědí jednoho ze
svých kněží. Ale se zlou se potázal. Dotyčný se cítil uražen
a napsal mu nedůtklivý dopis. Prý si dopisuje s králi i se sa-
mým papežem a každý mu slušně odpoví vlastnoručně. Svě-
tec zachoval klid. Odpověděl tak, že všechno obrátil v žert.
Ví, že pán je literát a dovede zacházet s perem. On mu poro-
zuměl a děkuje mu za bezprostřední projev, který považuje
za projev důvěry, jak to má mezi přáteli být. Pisatel byl pře-
kvapen, když viděl, že se Don Bosco necítí uražen a pozval
Dona Boska na oběd. Ten šel. Pán ho čekal dole u dveří. Za-
čalo to rozpačitě, ale pak se vše hezky upravilo a z dotyčné-
ho se stal opravdový přítel Oratoře.
Jistý farář ze saluzské diecéze mu napsal sedmistránkový
dopis, samé urážky, jen proto, že Don Bosco po delší kore-
spondenci nechtěl přistoupit na jeho návrhy. A Don Bosco
mu odepsal tak, že ho nechal v domnění, že ho odprošuje za
bolest, kterou mu způsobil. Rozladěný velebný pán se dostal
zase do nálady a v dalším dopise ho prosil, aby nešťastný
dopis spálil, že byl dílem okamžitého rozhorlení a ne zdra-
vého rozumu.
Jiný kněz mu napsal: „Jestli je takový představený nové
kongregace, pak chraň nás pán Bůh před salesiány!“ Světec
odepsal tak, že se ponížil a prosil za odpuštění. „Jsme smr-
telní a každou chvíli můžeme stát před Božím soudem. Rád
bych odcházel s vědomím, že jste mi odpustil.“
5 Tajemná světelná koule
V Oratoři se nadále vyskytovaly věci, které byly zřejmě
nadpřirozeného původu. Zde vypíšeme jednu událost, jejíž
svědky bylo asi 500 chovanců, více kněží, kleriků a jiných
domácích osob. Vypravuje o tom Bonetti ve své kronice:
Čtvrtek 9. ledna 1862. K deváté hodině večer tři chlapci –
Vallania, Sciolli a Finelli, si šli před večerní modlitbou leh-
nout do ložnice sv. Aloise v nové části domu. Místo, aby šli
na modlitbu, bavili se povídáním. Najednou se u jednoho
okna objevila z venkovní strany světelná koule, prošla sklem
dovnitř a současně bylo slyšet silný vítr a hlomoz, jako by
bylo zemětřesení. Koule přešla přes hlavy hochů, pak se roz-
prskla na množství malých plaménků, které se rozptýlily po
celé ložnici a zase se složily v kouli. Přitom bylo slyšet ja-
koby lidské kroky. Pak koule stejnou cestou opustila ložnici
a chlapci celí ustrašeni zalezli pod pokrývky.
Něco takového se nemohlo v Oratoři utajit. Vallania mi
to sám vypravoval, i když šlo o věc, která mu nebyla ke cti.
Kouli viděl také don Rua a don Savio, kteří právě vycházeli
z jedné třídy. Také klerik Provera, který byl za domem na
terase, ji viděl. Přešla asi dva metry nad jeho hlavou, pak
zmizela s velkým hlukem. On, jak byl napřed zalit světlem,
tak se najednou ocitl v úplné tmě. Kdosi říkal, že viděl svě-
telnou kouli nad Don Boskovou světnicí a povídalo se ještě
všelicos jiného, jak už to při takové události bývá. Všeobec-
ně se čekalo, co na to řekne Don Bosco. A on skutečně pro-
mluvil.
V neděli 12. ledna sám na večerním slovíčku popsal celý
průběh události a pokračoval: „Všichni se ptají, co to bylo.
Snad duše zemřelého Martana, snad blesk či meteor? Nech-
me stranou všechny tyto úvahy. Já vám mohu říci, co to
bylo. V domě máme několik zatvrzelých srdcí, která vzdo-
rují Boží milosti. Je smutné, že po tolika projevech Boží lás-
ky může být někdo tak necitelný. Ti dotyční vyprovoková-
vají Boží hněv a Panna Maria, která zvlášť ochraňuje tento
dům, chce tresty odvrátit. Mohu vám říci, že když pomyslím
na duševní stav těch některých, plakal bych. Jestli se dotyční
neobrátí, nevím, zda budou mít v životě ještě takovou příle-
žitost. Ať se každý nad sebou zamyslí. Ti dotyční nepotřebují
353
|
|
9.2 Page 82 |
▲back to top |
nic jiného, než udělat si dobrou generální zpověď. Někteří
zamlčeli ve zpovědnici hřích a vlečou se s tím už hodnou
dobu. Kdo má svědomí klidné, ať se ničeho nebojí, nemá se
čeho bát. Není to tak dávno, co se dostalo každému z vás
v srdci podrobné návštěvy a nikdo to ani nezpozoroval. Pro
dobré to může být jen povzbuzením. Řekl mi dnes kterýsi:
‚Já půjdu raději domů, tady se bojím.‘ Ale, dobrý chlapče,
myslíš si, že jinde na světě tě Bůh nedostihne? David říká:
‚Když vystoupím na slunce nebo na hvězdy, ty jsi tam, když
sestoupím do země, i tam tě potkám. Když si připnu křídla
a poletím až na kraj světa, ty mne tam dostihneš a tvá pravi-
ce mne uchopí.‘ Zítra se pomodlete k Pánu Ježíši a k Panně
Marii, jen ať nám posílají všechny milosti, které potřebuje-
me pro spásu duše – mé i vás všech. Jděte nyní spát a spěte
dobře.“
Hned po večerní modlitbě se kolem Dona Boska semkli
někteří kněží i laici a vyptávali se ho na všelicos. Chtěli vě-
dět, co se rozumí tou podrobnou návštěvou každého srdce
a zvěděli, že se to týká novoročních lístků, které tak trefně
vystihly, co kdo potřebuje pro svůj duchovní život. Don
Bosco při večerním slovíčku řekl také, že koule udělala ještě
jiné návštěvy. Byl tázán, zda se zastavila u něho. Odbyl otáz-
ku neurčitými slovy, ale ze všeho vyplynulo, že ano a že se
dověděl ještě i jiné věci.
Řeč se stočila na způsoby, jak se Panna Maria zjevuje.
Don Bosco řekl, že mnoha způsoby. Jí stačí chtít a je tam,
kde chce být a ukázat se, jak chce, buď oblečená podle mís-
ta, kde se ukáže, nebo v nějakém symbolu. Začal hovořit
o mystických zjevech a někdo mu položil otázku, odkud ty
znalosti má, zda z vlastní zkušenosti, nebo odjinud. Řekl
že to má z odborných knih. Don Rua se ho ptal, zda by
radil chlapcům číst takové odborné, o mystických jevech
pojednávající knihy, ale on řekl, že ne. Takové čtení je pro
chlapce buď nesrozumitelné, nebo ho jen navede k pyšné-
mu smýšlení o vlastní dokonalosti.“ Potud kronika.
Lemoyne na tomto místě dává do souvislosti s nějakým
zjevením Panny Marie Donu Boskovi jeho vyprávění, že se
k mizející Panně Marii připojil sbor andělů a svatých. Don
Bosco prý zanotil několik strof písně Silvia Pellika „Tvé
srdce, ó Maria, andělé…“ a oni se k němu přidali a zpíva-
li až do samého konce písně. Ale pak nastalo veliké mlčení
a Panna Maria sama zanotila neznámé pokračování na stej-
né básnické schéma, jaké měla píseň Pellikova. Don Bosco
říkal, že si ta slova dobře zapamatoval. Lemoyne píše, že po
smrti nalezl v jeho věcech zažloutlý opotřebovaný list, na
kterém bylo šest strof právě toho metra víceméně s tímto
obsahem: „Úzkostná duše, buď klidná. Čeká tě šťastný život,
budeš-li se řídit mými radami. Chceš-li mít klid, odvrať se
od pochybné rozkoše, pak země i nebe ti budou přáteli. Ne-
chtěj být příliš učená. Usiluj o pravou vědu, která tě povede
k nebi. Jen ona je skutečně dobrá. Víra ať je ti vůdkyní v po-
chybnostech, drž se jí a nebe bude s tebou. Přijde posled-
ní den, tvé tělo bude pohřbeno a nikdo tě ani nevzpome-
ne. Zato tvůj duch, zbožný a spravedlivý, se vznese k Bohu
a bude požívat pravou radost.“ Don Lemoyne se ptá: „Je to
text zpívaný Pannou Marií? Nalezli jsme jej skutečně?“
Bonettiho kronika ještě připomíná, jak veliké dobrodi-
ní způsobila ona světelná koule v Oratoři. Opět se zvýšila
zbožnost a zmenšila se lhostejnost vlažných. A zase Don
Bosco měl tolik práce, zvláště ve zpovědnici, že si musel vo-
lat pomocníky: teologa Marenga a dona Rocchiettiho, kteří
byli vždycky ochotni pomoci mu zpovídat. Musel si také ně-
které chlapce zavolat do bytu a přesvědčit je, aby se dali na
pokání.
6 Starost o duchovní růst
Don Bosco žádal koncem uplynulého roku 1861 Svatého
otce o povolení plnomocných odpustků pro ty, kdo dělají
u něho takzvané měsíční cvičení šťastné smrti, a totéž pro
jeho chovance a aktuální dobrodince pro hodinku smrti.
Dále žádal, aby směl po sedm let sloužit o Vánocích tři mše
svaté za sebou a podávat svaté přijímání a také o plnomocné
odpustky pro ty, kdo při té příležitosti půjdou k svaté zpově-
di a k svatému přijímání. K žádosti přiložil dopis pro Svaté-
ho otce, ve kterém ho ujišťoval věrností svou a všech, kteří
patří k jeho duchovní rodině. Začátkem roku 1862 přišel
z Říma reskript, kterým se vše dovolovalo, a také osobní do-
pis pro Dona Boska, ve kterém si Svatý otec naříkal na ve-
likou bouři, kterou rozpoutali sektáři ve všech státech proti
církvi a náboženství, zároveň chválil ty, kteří se staví těmto
pokusům na odpor, zvlášť ještě Dona Boska a jeho syny pro
požehnané dílo záchrany mládeže, kterému se věnují.
20. ledna byli přijati do kongregace další dva salesiáni:
podjáhen Bartoloměj Fusero a klerik Petr Racca. Při té pří-
ležitosti se Don Bosco před kapituláři rozhovořil o důleži-
tosti poslušnosti v kongregaci: „Potřebujeme, aby byl každý
opravdu ochoten k velkým obětem vůle. Není třeba dělat si
újmy na zdraví, na penězích nebo konat skutky tělesného
týrání, ale je třeba, aby každý byl ochoten přijmout práci,
kterou mu představený přikáže, hned jít učit katechismus,
hned zase kázat nebo modlit se v kostele a asistovat chlapce.
A když je třeba, jít i do kuchyně nebo zametat.“ K tomuto
tématu se často vracel.
V kronice Bonettiho čteme, že ve čtvrtek 23. ledna u pří-
ležitosti týdenního výkladu Písma svatého vysvětloval kle-
rikům Janova slova: „Kdo činí pravdu, přichází k světlu.“
Řekl: „Šťastný klerik, který okusil sladkost práce pro spásu
duší. Takový se nebojí ani horka ani zimy, ani hladu ani žíz-
ně, nebojí se protivenství ani nepříjemností a dokonce ani
smrti ne. Všechno obětuje, jen aby získal duše Pánu! Kdo
koná dobro, brzy bude žit ve světle. Zkuste to a uvidíte!“
Tyto řeči vedl před všemi kleriky, i těmi, kteří nepatřili ke
kongregaci, ale žili v Oratoři.
V té době přišel do Oratoře jistý don Allievi z Milána.
Byl to apoštol mezi tamní mládeží a zabýval se myšlenkou
založit také nějakou kongregaci. Chtěl se poradit s Donem
Boskem. Ten ho vyslechl, ale pak mu položil otázku: „Mů-
žete mi říci, že máte k tomu nějaké pohnutky vyšší – řekně-
me nějaká nadpřirozená fakta?“ On odpověděl, že ne. „Pak
tedy neuvažujte o založení nějaké kongregace.“ Dotyčný
vyslechl, ale neposlechl. Zkoušel to, ale nic nevytvořil. Don
Bosco měl naopak mnoho důkazů, že jeho dílo chce Bůh,
a proto pracoval s klidem dál.
22. ledna se ho při večerním slovíčku zeptal jeden kle-
rik, jak by nejlépe mohli strávit nadcházející dny karneva-
lu. Don Bosco odpověděl: „1. Všechno dělejte ke cti a slá-
vě Panny Marie. 2. Co děláte ke cti a slávě Panny Marie,
obětujte za duše v očistci.“ Při té příležitosti oznámil, že
v nemocnici svatého Jana právě zemřel žák Alois Biancio-
tti. O týden později v kroužku kleriků řekl: „Chcete se stát
354
|
|
9.3 Page 83 |
▲back to top |
svatými? Zpověď je zámek, důvěra k zpovědníkovi klíč od
zámku. Tímto prostředkem si snadno otevřete bránu do
nebe.“ Jindy opakoval: „Zpověď a svaté přijímání, to jsou
dvě křídla na cestě do nebe.“
Don Bosco stále bděl nad svými chlapci. V Oratoři nikdo
nesměl mít peníze u sebe, ale musel je odevzdal prefektovi.
Stalo se, že se jednou Don Bosco s hloučkem chlapců pro-
cházel pod portikátem, když tu se zastavil, dal si zavolat jáh-
na Cagliera a řekl mu: „Slyším cinkat peníze, ale nevím, kde
to je. Jdi a hledej, kde jsou (a jmenoval tři chlapce). Hrají
karty o peníze.“ Cagliero hledal a našel je. Skutečně byli
kdesi zašití a hráli hazard. Při večerním slovíčku pak Don
Bosco prohlásil, když narazil na tento případ, že ty tři vi-
děl ve snu, jak zuřivě karbanili. Tak skončil měsíc leden, tak
bohatý na nadpřirozené jevy v Oratoři. Chlapci se celkem
snažili, ale zůstávali přece jen chlapci, i s těmi svými chla-
peckými sklony, které bylo třeba hlídat.
Koncem ledna napadla veliká spousta sněhu. Dvůr
ho byl plný a to bylo něco. Studenti si postavili ze sněhu
hrad se sněhovými baštami, učni samozřejmě nechtěli být
pozadu a postavili si hradby proti nim. Kluků se zmocni-
la válečnická nálada. Byla to napřed hra, ale věřte klukům!
Na třetí den ráno při rekreaci došlo ke skutečné bitvě muže
proti muži. Objevili se i klacky. Sněhové koule lítaly ze všech
stran. A v té nenadálé vřavě s italským temperamentem pan
prefekt Alasonatti, don Anfossi, koadjutoři Buzzetti a Ro-
ssi měli co dělat, aby válečníky rozehnali. Ještě že zazvonil
zvonek a muselo se jít do učeben a do dílen. Buzzetti s ně-
kolika family pak během dopoledne demolovali opevnění,
aby chlapcům nenapadlo válčit dál. Zatím se klukům vrátil
rozum a oni pouvažovali, že by to mohlo mít následky. Ně-
kteří šli k Donu Boskovi prosit za opuštění. Jeden z před-
stavených byl přitom a dovolil si namítnout, že by přece jen
měli dostat nějaký trest na pamětnou. Don Bosco mu řekl:
„Ale vždyť vidíš, že prosí o odpuštění! To stačí!“ A poslal
chlapce na oběd. Jen na večerním slovíčku zakázal takové
šarvátky a vybídl všechny, aby se s větší horlivostí a zbož-
ností modlili při večerní modlitbě navyklé Zdrávas Maria
za pokoj v domě.
7 Ve službách pravé osvěty
Don Bosco měl stále na mysli mladé lidi celého světa a ze
všech sil kladl základy pro jejich blaho pozemské i věčné.
Trnul při pomyšlení, že se všichni tahají o mládež, ale málo
je těch, kteří to s ní myslí opravdu dobře. „Potřebujeme ka-
tolické školy,“ říkal a zároveň je zakládal. Do konce jeho
života bude založeno v Evropě a v Americe z jeho přímého
popudu, a v Africe a v Asii na jeho radu, nejméně tisíc kato-
lických škol. Bude to málo, ale zároveň mnoho.
Už jsme ho viděli při práci v prvních letech jeho půso-
bení v Turíně, v jeho boji s analfabetismem ve školách den-
ních i večerních. Kolik chlapců díky jemu dostalo vzdělání
a začalo vystupovat výš a výše. I turínské studenty si zval
k sobě a měl pro ně hodiny, náboženské i opakovací. Sháněl
jim korepetice a podobně. V Oratoři budou během prázd-
nin celé kurzy pro externí mládež.
V roce 1861 otevřel dokonce cosi jako hospic v domě
Bellezza vedle Oratoře. Tam bydleli chlapci pod vedením
učitele Migliettiho. Do Oratoře chodili do kostela společně
s ostatními Don Boskovými chlapci. I vrátnice Oratoře slou-
žila jako třída pro děti z okolí. I dospělí chodili do Oratoře
po večerech učit se číst, psát a počítat, dělat účty a podobně.
Don Boskova obecná škola měla už 16 let života a přinesla
dobré ovoce. Don Bosco dokonce vypracoval i pravidla pro
obecné školy denní a večerní. V roce 1862 otevřel za spolu-
účasti konference svatého Vincence katolickou školu v ulici
Viktora Emanuela. Bylo to také v součinnosti s ivrejským
biskupem monsignorem Morenou, u kterého v těchto zále-
žitostech pobyl asi čtyři dny od 18. února 1862.
Velice mu pořád ležela na srdci knižnice „Katolického
čtení“. I v této věci se radil s ivrejským biskupem, který akci
kryl svým jménem. Oba se řídili slovy kardinála Pia: „Dej-
me tomu, že všechno obyvatelstvo je velice zbožné a chodí
pravidelně do kostela a poslouchá kázání. Ale dejme mu do
rukou bezbožecký tisk. Do třiceti let z nich budou bezbož-
níci. Mluveno po lidsku, tisk má větší účinnost než slovo
Boží.“
Don Bosco už 11 let uvažoval o založení vlastní tiskárny.
Teprve koncem roku 1861 se jeho tužby začínaly realizovat.
V září dal třídě učitele Migliettiho jiné místnosti vedle vrát-
nice a dům Bellezza zabral pro tiskárnu. V uvolněném pro-
storu instaloval dva staré zakoupené tiskací stroje a od truh-
lářů Oratoře dal zhotovit stojany pro bedničky s písmeny.
„Uvidíte, budeme mít tiskárnu,“ říkal, „mnoho tiskáren!“
Jako by byl už dopředu viděl tiskárny v Sampierdarena,
v Barceloně, Marseille, Buenos Aires, v Montevideu a jinde.
K zřízení tiskárny bylo třeba mít úřední povolení od tu-
rínského prefekta Vianiho. Don Bosco napsal žádost, ale
dostal zápornou odpověď. O povolení tiskárny může žádat
jen vyučený tiskař s řádnou aprobací a tiskárna musí být
přístupná veřejnosti. Nastalo jednání, ve kterém Don Bosco
zaručoval to druhé, ale žádal výjimku pro to první, protože
takového člověka neměl. Ale pak ho přece našel, takže tis-
kárna byla povolena. Zajímavé je, že povolení podepsali dva
z těch, kteří vykonávali u Dona Boska policejní prohlídku:
pan Radicati a pan Chiapussi.
Dále pravidelně vycházely knížečky Katolického čtení.
V únoru 1862 vyšla „Sibiřská dívka“, v březnu „Židovští si-
rotci“, v dubnu „Feneloův sirotek“, v květnu a červnu „Mari-
ánský deník“. V posledním dílku se mluví také o donu Ca-
fassovi, o Dominiku Saviovi a Michalu Magonovi, což jasně
svědčí o Don Boskově autorství.
Zatím začala fungovat salesiánská tiskárna pod vedením
mistra Ondřeje Giardina. Dva chlapci se vyučili sazečem
a tiskařem. Oba byli pod dohledem koadjutora Buzzettiho
a ředitelem se stal koadjutor rytíř Oreglia, jemuž byli pod-
řízeni také knihvazači. Don Bosco neváhal napsat a rozeslat
okružní list dobrodincům a oznámit jim zrození tiskárny.
Dostal i gratulace. Kdo mohl tehdy předvídat, k jakým ob-
rovským důsledkům povedou ta dvě železná kola poháněná
rukama! Přijde čas, kdy se přes páru a plyn dojde k elektřině
a salesiánské tiskárny budou zastoupeny na světových vý-
stavách a budou dostávat významná ocenění.
355
|
|
9.4 Page 84 |
▲back to top |
8 Ďábelské rejdy
Don Boskova horlivost se obracela ustavičně také k jino-
věrcům ve snaze přivést je k plnosti víry. V Piemontu šlo
hlavně o valdenské, kteří s ním už v minulosti měli bohaté
styky, i když ne zrovna přátelské. Teď se zdálo, že nevraži-
vost poněkud ustoupila a nastolily se spíše přátelské styky.
Hlavní příčinou toho bylo, že kazatel Wolf přešel srdcem ke
katolicismu, aniž zatím učinil formální kroky ke vstupu do
katolické církve. Tak se stalo, že Don Bosco mohl podstupo-
vat debaty s valdenskými, které už nebyly tak příkré a že ne-
jeden valdenský přestoupil na katolickou víru. Don Bosco
pro poučení svých bohoslovců hlavně v hodinách Nového
zákona občas vypravoval, jak probíhaly jeho rozhovory
s valdenskými a které texty Písma jim dělají potíže.
Nesmíme si však myslet, že byly nastoleny zrovna idylické
vztahy. Tehdy ještě nebylo ani stopy po dnešním ekumenic-
kém smýšlení a kdo se obrátil na katolickou víru, musel po-
čítat s tím, že to bude mít následky. Don Bosco se však staral,
aby konvertité našli i společenské umístění, které by je chrá-
nilo, a hlavně si bral na starost jejich děti. Snad právě tato
horlivost na tomto poli šla na nervy ďáblovi a projevilo se to
tím, že si na něm v roce 1862 ustavičně vyléval svou zlost.
Don Bosco byl nyní stále ospalý. Všimli si toho lidé ko-
lem něho. „Potřeboval bych se vyspat,“ říkal. A oni: „Tak
spěte.“ Mysleli, že pracuje dlouho do noci a tím že to je. Ale
Don Bosco jim začal otevřeně říkat, v čem je ta jeho nespa-
vost. Celou řadu nocí, jen co si lehl do postele, slyšel ohlu-
šující rámus, světnicí šel vítr a shazoval papíry se stolu. Tak
se mu stalo například s korekturou knížky Katolického čtení
nazvaného „Moc temnot“. Rukopis byl rozházen po celém
pokoji. Jindy řekl, že po tři dny za sebou, jen co začínal usí-
nat, už někdo u kamen štípal dříví, kamna se sama od sebe
rozhořela a hučelo to, jako by měl vzplanout celý dům. Vstal
a nikde nic. Pak si třeba lehl a už zase někdo z něho stahoval
přikrývku. On si ji přitáhl k bradě a držel, ale jen trochu po-
volil, pokrývka zase jela dolů. Vstal, hledal, nikde nic. Stalo
se mu, že rozsvítil lampu a někdo mu ji sfoukl. Také polštář
se mu při usínání začal sám natřásat, celá postel se zvedala
a dveře jako by chtěly vyletět z pantů. Stalo se mu, že otevřel
oči a hle, jakási nestvůra s otevřenou tlamou se řítila proti
němu, jako by ho chtěla spolknout. Don Bosco udělal kříž
a všechno zmizelo. Hříčka fantazie? Chorobná mysl? Don
Bosco zůstával celý den docela normální, to viděl každý.
Salesiáni se rozhodli přijít věci na kloub. Jedné noci don
Savio, generální ekonom, se rozhodl hlídat, ale pak usly-
šel takový hlomoz, že utekl do svého pokoje plný strachu.
A přece to byl statečný muž. Don Bosco toužil po tom, aby
byl v noci někdo s ním. Dali si říci klerici Bonetti a Ruffino.
Uložili se k spánku v knihovně, která byla vedle Don Bos-
kovy světnice, ale i oni dostali strach a raději šli pryč. Tak
Don Boskovi nezbylo, než trpět sám. O těchto věcech po-
řídil zápis don Cagliero. Bonetti dokonce zavedl něco jako
deník o těchto věcech. 12. února Don Bosco vypravoval, co
prožíval v noci 6. nebo 7. února. Když začínal usínat, někdo
ho uchopil za ramena a zacloumal jím. „Kdo jsi?“ vykřikl
Don Bosco. Vyskočil z postele, prohledal se světlem každý
kout světnice, prošel i knihovnu, ale naprostý klid, nic se ani
nehnulo. Lehl si a zase mu bylo, jako by mu někdo tlačil vší
silou na žaludek, takže nemohl ani vydechnout. Když zhasl
a obrátil se na druhou stranu, vše se opakovalo. Tak probděl
celou noc. 15. února se ho klerici a Oreglia ptali, jak strávil
noc. „Neptejte se. Špatně. Večer jsem vstoupil do světnice
a stůl mi tam tančil. Dělal ustavičně ,tak, tak‘. Přistoupil
jsem k němu ptal jsem se ho: ‚Co chceš?‘ Neodpověděl nic.
Začal jsem se procházet po světnici a on klidně stál. A jen
jsem se k němu přiblížil, začal znovu. Kdyby mi to někdo
vypravoval, nevěřil bych, myslel bych si, že to jsou babské
povídačky. A kdybych to vypravoval chlapcům, mřeli by
strachem.“ Klerici chtěli vědět něco více, ale on nechtěl. Ří-
kal, že mluvit má smysl jen tehdy, když je to k slávě Boží.
Klerik Bonetti hned na to, že kdoví, třeba je to k slávě Boží.
A Don Bosco vyprávěl, že se na něho vrhají různá zvířata –
medvědi, tygři, vlci, jindy veliký had strašného vzhledu. Stá-
la kolem postele a jen se na něho vrhnout. Stačilo vykřik-
nout „Ó, dobrý Ježíši!“ a jako když foukne, vše zase zmizelo.
16. února si všimli, že Don Bosco už asi 5 dní ráno ne-
snídal. Domysleli se, že se postí, aby se zbavil toho souže-
ní. Ptali se ho, spí-li lépe. „Trochu ano.“ 17. února v pon-
dělí snídal a klerici se ho vyptávali, jak spal. Říkal, že zase
špatně. Stolek zase poskakoval a shodil i cylindr z lampy.
Pak, jak ulehl, měl pocit, jakoby mu někdo jezdil štětečkem
po čele, po nose, po bradě, že nemohl celou noc zamhou-
řit oči. Chvílemi místo štětečkem ho takto trápil smradla-
vým ocasem. Oreglia se ho ptal 22. února, jestli má při tom
strach. Don Bosco odpověděl, že ne, jen odpor že cítí. „Jako
se nebojím nebeských andělů – doufám, že žiji v přátelství
s Bohem, tak se nebojím ani všech pekelných duchů. Jsou to
Boží nepřátelé, ale Bůh je silnější než oni. Nebojím se. Však
přijde chvíle, kdy mne toho Pán Bůh zbaví.“
23. února byla neděle. Don Bosco byl tak slabý, že si šel ve
dne lehnout. Ale stalo se, že přišel Oreglia, prý má jít k ne-
mocnému, chce jen jeho. Don Bosco beze slova vstal a šel.
Když se vrátil domů, šel si zase lehnout. Večer se ho ptal don
Rua, jak mu je. „Nemohu spát, jsem ustavičně rušen. Minu-
lou noc mi pod polštářem ustavičně někdo bušil kladivem.
Nemohl jsem se dočkat rána.“ Don Rua mu navrhl, aby pro-
vedl nad ďáblem exorcismus. Nechtěl. Říkal, že pozítří pojede
za biskupem do Ivrey, snad tam bude mít pokoj. „Ale až se
vrátím, vím, co udělám. Budu vzývat jméno Ježíšovo a ze-
ptám se démona, co chce vlastně docílit.“ „Vy to ještě nevíte?“
ptal se don Rua. „Myslím, že to vím. Chce zabránit otevření
katolické školy v Porta Nuova.“ „Ale vždyť vy sám ty školy
nezakládáte.“ „To je pravda, ale kdybych o to neusiloval, ne-
bylo by to.“ 26. února se vrátil z Ivrey. Byl tam u monsignora
Morena. Ani tam neměl pokoj. První noc nebylo nic, ale dru-
hou noc šel spát až k půlnoci – hovořili s biskupem o katolic-
kém tisku, a jen co si lehl, už zde byla ta hrozná obluda a jen
se na něho vrhnout. Vykřikl, až vzbudil biskupa a všechen
služebný personál. Ptali se ho, co je, ale on odpověděl: „I nic,
to byl sen.“ Až druhý den vše vypravoval biskupovi.
Po návratu z Ivrey, 4. února, vypravoval, že s ním ďábel
zvedl postel a mrštil jí o zem, až ubohý myslel, že má rozbitou
hlavu. Celou noc ho trápil. Don Bosco měl ve světnici karton
a na něm napsáno „Každá minuta je poklad.“ I jím mrštil ďá-
bel o zem. Salesiáni prosili Dona Boska, aby splnil, co řekl, že
ďábla vymýtne. Ať užije liturgické formule církve. Ale on ne-
chtěl. Řekl, že by ďábel přešel na chlapce a vylil by si na nich
svou zlost. Chtěl jen, aby se za něho modlili. Snad právě hor-
livá modlitba ho zbavila toho krutého pronásledování.
Don Bosco to bral jako kříž, kterým musí vykupovat
úspěchy svého díla.
356
|
|
9.5 Page 85 |
▲back to top |
9 Salesiánská čistota
V Bonettiho Kronice čteme, že v prvních dnech února roku
1862 přišel do ústavu mladý Bellisio, který vynikl jako na-
daný portrétista a salesiáni ho prosili, aby Dona Boska zno-
vu portrétoval. Don Bosco přivolil, šel s ním do své světnice
a poseděl, jen aby mohl zachytit zvláštní rysy jeho tváře. Ji-
nak ho nechal, aby ostatek doplnil podle své představy. Sám
řekl, že je to pro něho utrpení.
Proč chtěli Don Boskovi synové mít Don Boskův portrét?
Protože otcovo zdraví vypadalo bídně a on sám občas proho-
dil něco, jako že s nimi už dlouho nebude. Je k smrti unaven
a neví, jak dlouho ještě vydrží. Přesto nic neslevil ze svého
normálního života ani ze své osobní tvrdé askeze. V před-
večer jednoho svátku dlouho zpovídal a když přišel do ku-
chyně, našel tam večeři úplně vychladlou. Byl s ním klerik
Francesia a byl svědkem, jak nemohl spolknout hustou po-
lévku a dal si do ní skleničku vody, aby mohl snadněji po-
lykat. Také se stalo, že kdosi vytkl kuchaři – drsnému člově-
ku, že na Dona Boska moc nehledí. Ten řekl: „Copak je Don
Bosco něco jiného než druzí?“ Doneslo se to k světci a on
řekl: „Má pravdu, Don Bosco je jako každý druhý.“ Osobní
sebezapírání bylo u něho na denním pořádku a všechno při-
nášel pro spásu svých chlapců. Na ně myslel neustále.
Vypravuje Bonetti ve své Kronice: 8. února byl Don
Bosco v jídelně obklopen kleriky a laiky a tehdy řekl na zá-
věr rozhovoru: „Na ničem mi tolik nezáleží, než abych se
dostal se svými chlapci do nebe.“ Bonetti se ho ptal, kolik
jich tam chce mít s sebou. Řekl: „Prosil jsem o 10 000.“ To
neřekl poprvé, ale opakoval to často. Fakt je, že lidé přichá-
zeli a prosili ho, aby zahrnul do toho počtu také jejich děti.
Bonetti si dovolil otázku: „A kolik už jich je v nebi?“ „Dvě
stě,“ zněla odpověď. Don Bosco se pak rozhovořil o tom, že
nejeden vypadá, jakoby byl už na nejlepší cestě ke spáse, ale
pak se najednou změní a… Není lehké spasit se. Ten večer
při slovíčku mluvil o ctnosti čistoty. Bylo to, jako by bojoval
s ďáblem, který ho tolik sužoval. Mluvil o kráse této ctnosti,
ale pomyšlení, že tolik chlapců se stává obětí zlého ducha
právě na tomto poli ho vedlo k výrazům, které odsuzovaly
opačnou neřest. V dřívějších létech se takřka neodvažoval
dotknout se této věci ze záporné stránky, až teď. Přitom zů-
stávalo, že ve styku s Donem Boskem byli hoši více ovliv-
ňováni čistotou, kterou vydechoval z každého svého gesta
a z celé své bytosti. Jak krásné bylo jeho jemné pohlazení
chlapce, provázené slovy: „Pán Bůh ti požehnej!“
Don Berto, jeho sekretář, dosvědčoval: „Byl jsem s ním
více než 20 let a mohu říci, že ctnost čistoty v pohledech,
slovech a jednání byla u něho dovedena do dokonalosti.
A tajemství všeho? Jeho mysl byla celý den zaměstnána zce-
la problémy spásy duší, k tomu práce ve dne i v noci a neo-
třesitelný klid. Z něho vycházelo oživující fluidum. Já sám
mohu říci, že pouhá jeho přítomnost zaháněla všechny ne-
patřičné myšlenky.“
Don Bosco měl další tajemství: to byla láska k Pánu Je-
žíši, se kterým ustavičně v duchu hovořil. Bylo těžké slyšet
z jeho úst nějaké střelné modlitbičky, spíš jen tehdy, když
chtěl někomu napovědět zbožnou myšlenku.
Přál si, aby všichni jeho chlapci byli jako andělé a dával
jim moudré rady k zachování andělské čistoty. 10. února ve-
čer vzpomenul dvou výroků, které četl někdy před 25 lety:
„Odstraň dříví z ohně, chceš-li oheň uhasit.“ „Proč se tělo
bouří? To dělá zahálka, pití vína a bohaté jídlo.“ 11. února
radil neztrácet čas a dělat, co se dělat má: když se modlit, ta
se modlit, když studovat, tak studovat, když hrát, tak hrát
s radostí. Večer pak, nemůžeš-li hned usnout, pracuj my-
slí: opakuj si látku do školy, přemýšlej, jak napíšeš úlohu.
Řekl: „Když jsem já byl mladý a nemohl usnout, recitoval
jsem verše z Danta. Někdy jsem šel od prvního až do deseti
tisíc. Jindy jsem se modlil a to doporučuji i vám. Když ne-
můžete spát, řekněte si, že se pomodlíte 50 Zdrávasů a hned
začněte. Uvidíte, že nedojdete na konec a už budete spát.
Panna Maria vás ochrání.“ 12. února doporučoval zvlášť
úctu mariánskou a k Nejsvětější svátosti. 14. února mluvil
o střelných modlitbách, zvláště k Panně Marii. Doporou-
čel znamení svatého kříže. Pak řekl: „Víte, proč od začátku
Oratoře chci, aby během pozdvihování bylo naprosté ticho?
Aby každý mohl prosit Pána Ježíše o ctnost čistoty.“ 16.
února v neděli hovořil o zpovědi. Doporoučel čtrnáctidenní
nebo měsíční zpověď, ne méně. Svatý Filip Neri doporou-
čel týdenní zpověď a časté přijímání, podle rady zpovědní-
ka. Dodal: „I já vám radím týdenní zpověď, ale ne častější.
Účinnost zpovědí nezávisí od toho, jak často se zpovídáme,
ale jaký užitek z nich máme. Jen kdyby někdo měl nějakou
pochybnost, smí-li jít k přijímání, nebo ne, může přistoupit
k zpovědníkovi a zeptat se ho. Držte se stálého zpovědníka,
který vás dobře zná a neměňte ho ze strachu, když někdy
padnete. Není sice hřích měnit zpovědníka, ale neprospívá
to. Jiný vám těžko dá radu případnou. Také vykonejte vždy,
co vám zpovědník řekne. Třeba to bude jen jedna myšlen-
ka, jedno slovo. Hlavně, že je šité na vaši duchovní potřebu.
Kdybychom všichni plnili rady zpovědníka, všichni bychom
byli brzy svatí.“
Kněžím a klerikům radil, aby nedělali nic, co by mohlo
třeba nepřímo někoho pohoršit. Nejíst a nepít mimo usta-
novenou dobu. Ať si nikdo nevaří pokoutně kávu! Nechodit
domů k rodině, k přátelům a známým, leda z důvodů lás-
ky nebo kongregace. Za žádnou cenu nechodit na svatební
hostiny a jiné světské slavnosti. Pokud možno necestovat ve
sváteční den a nebavit se při cestování s osobami druhého
pohlaví. Ve vagóně nesedět nečinně, ale modlit se breviář
nebo číst nějakou dobrou knihu.“
5. března byla Popeleční středa a zároveň byla hodina
Nového zákona (testamentinum). Mluvilo se o tom, jak
Pán Ježíš rozmlouval se Samaritánkou u Jakubovy studni-
ce. Don Bosco doporoučel bohoslovcům a asistentům, aby
v sobě pěstovali žízeň po duších. Učit náboženství, to je pra-
vý půst pro kněze a klerika v postní době!
Do této doby patří také časté hovory na téma: dobře mi-
nistrovat, dobře celebrovat, nehnat to, nepolykat slova a tře-
ba i rychlého kněze brzdit pomalým odpovídáním. Dělá to
dobře a někdo za to i poděkuje.
10 –11 Loterie 1862
Zakládání katolických škol, založení tiskárny, diskuse s ji-
nověrci a jejich přestupy do katolické církve, boj se zlým du-
chem, stálá churavost a stálá starost o dobro chlapců natolik
oslabily zdraví Dona Boska, že se musel šetřit. Ale nezastavil
se, protože pořád, ba ještě více než jindy, musel hledat pro-
středky, aby udržel rozrůstající se podnik. Dále navštěvoval
357
|
|
9.6 Page 86 |
▲back to top |
zámožné osoby a prosil o almužnu. Když někdo namítal, že
jeho naléhání na kapsu dobrodinců se může zdát nevhod-
né, říkal, že u „ničeho nemůže být něco“, a prosil dál. Ně-
kdo zase myslil, že z cizích peněz se lehce podniká. Tako-
vý zapomínal, že cizí peníze nepřicházely samy a že jejich
získání stálo Dona Boska velikou námahu a sebepřemáhání.
V tomto roce 1862 se Don Bosco uchýlil opět k osvědčené
loterii. Podrobnosti zde však nebudeme uvádět.
Jednu věc musíme zaznamenat. Zatímco Don Bosco při-
pravoval tento další podnik za účelem získání materiální
pomoci, ztratil velikou pomoc mravní. 26. března 1862 ze-
mřel svatě v Lyonu ve Francii ve vyhnanství turínský arcibis-
kup monsignor Fransoni. Před smrtí žehnal svým přátelům
i nepřátelům. Pro Dona Boska to byla ztráta velmi citelná.
Turínská metropolitní kapitula zvolila pro dobu uprázd-
nění stolce kapitulním vikářem kanovníka Zappatu. Postava
zemřelého zůstane navždy spojena s dějinami salesiánské-
ho díla, protože bez jeho ochrany by se bylo Don Boskovo
dílo nikdy nemohlo postavit na nohy. On mu byl rádcem,
ochráncem, dobrodincem i otcem.
11 Rozšiřování dílen
Don Bosco se rozhodl podél ulice Giardiniery, vroubené
alejí jilmů, stavět. Tam stála kůlna bratří Filippů, nyní v jeho
vlastnictví. Rozhodl se postavit tam novou budovu, dlou-
hou 60 m, širokou 7,20 m a vysokou 12 m. Přízemí mělo
sloužit tiskárně, která měla dostat dvojnásobný počet stro-
jů, mělo tam být i skladiště a ještě tam mělo být místo pro
truhláře. V poschodí měly být ložnice a stejně tak v podkro-
ví. Směrem k východu měla být nová vrátnice s vjezdem pro
povozy, hovorna pro rodiče chlapců a byt vrátného. Stará
vrátnice měla být zrušena a přeměněna ve sklad knih a tis-
kařského papíru.
Stavba měla být poměrně nákladná, ale Don Bosco, když
viděl její nutnost, i když neměl peníze, svěřil vše Boží Pro-
zřetelnosti a začal. Práci svěřil Karlu Buzzettimu, kterého
zatím přiměl k tomu, aby si udělal stavitelské zkoušky. Tře-
ba říci, že stavba nijak nezapadala do celkového stavebního
plánu, ale sledovala bezprostřední potřebu. Don Bosco to
dobře věděl a počítal s tím, že časem stavba ustoupí něče-
mu solidnějšímu. Přesto se do toho dal. Na jeho doživotí to
bude stačit, pak se uvidí, co bude dál.
Prostředky i tentokrát poslal Pán Bůh. Don Bosco vypra-
voval, co se stalo na začátku. Pan stavitel přišel pro peníze,
ale peníze nebyly. Don Bosco se styděl mu to říci, aby ho
nepřivedl do nesnází. Šel do bytu a prohrabával se ve věcech
v zásuvkách a hle, narazil na obálku, ve které bylo právě
těch potřebných 5 000 lir. Hned je dal Buzzettimu. Říkal, že
si nedovede vysvětlit, jak se tam ty peníze dostaly, jestli je
někdo přinesl, nebo se tam dostaly skutečně zázrakem.
Buzzetti dostal od něho ještě další úkol. Stála tam ote-
vřená kůlna. I ta, vhodně upravená, se proměnila v prosto-
ru dlouhou 14 m, širokou skoro 7 m a vysokou 4 m. Tam se
měla odlévat tiskařská písmena. Všechny tyto práce vyža-
dovaly hodně železářských výrobků a Don Bosco, jak už byl
zvyklý jednat, založil v Oratoři další dílnu – zámečnickou,
a to ve staré vrátnici, odkud se zase musel vystěhovat učitel
Miglietti se svými žáky do jiné místnosti přiléhající k díl-
nám: knihvazačské, ševcovské a truhlářské. Krejčí pracovali
vedle kanceláře pana prefekta Alasonattiho.
Rozmnožení dílen přinutilo Dona Boska, aby přepraco-
val dosavadní dílenský řád a aby moc nad dílnami pokud
možno soustředil do rukou spolehlivých lidí, nejraději sa-
lesiánů. Vedoucími dílen se stali koadjutoři Josef Rossi a Jo-
sef Buzzetti, bratr stavitele. Koadjutor Oreglia převzal moc
nad tiskárnou a vazačskou dílnou. Dříve nad dílnami vládli
mistři, přicházející zvenčí. Ti však byli někdy více na ško-
du než na užitek. Právě v zámečnické dílně se dály určité
nepořádky. Dva cizí dělníci se dohodli s učni, že jaksepatří
oslaví svátek patrona zámečníků – svatého Eligia. Opatři-
lo se víno a jídlo a mělo se slavit. Don Bosco se to doslechl
a byl zarmoucen. Bylo to vyloženě proti pravidlům platným
v dílnách. Protože druhé dílny by si mohly usmyslit totéž,
zakázal to. Ti učni byli v ústavě nováčky, takže za to tolik
nemohli, ale ti dva je poštvali, takže celá dílna se postavila
proti zákazu na odpor. Don Bosco nebyl zvyklý dělat scé-
ny, ale situace byla taková, že musel ukázat silnou ruku. Dal
tedy pokyn prefektovi, prefekt si zase zavolal viníky a dal
jim výpověď. Tak skončila tato „sociální bouře v Oratoři“.
Později přijal ty chlapce opět na milost, že se mohli vrátit,
ale oni oba zle pomlouvali Dona Boska a vyhrožovali, že
to poženou dál. Nehnali, neměli se oč opřít, ale Don Bosco
si z toho vzal poučení a snažil se od té doby, aby personál
v dílnách byl celý salesiánský.
Všichni cizí dělníci nebyli špatní. Enria se chodil učit
k jistému zámečnickému mistru Garandovi, dobrému křes-
ťanu, a měl na něho nejlepší vzpomínky. Milý Garando však
nakonec musel dílnu zavřít pro nedostatek práce a přijmout
místo v jiném podniku. Potkal se jednou s Enriou a slovo
dalo slovo, postěžoval: „Vidíš, kam jsem to dopracoval. Teď
abych pracoval jako obyčejný dělník!“ A Enria mu hned
nadhodil, co kdyby se tak šel představit Donu Boskovi,
jistě by ho přijal do Oratoře. Potřebují tam zámečnického
odborníka, člověka od fochu. Garando šel, byl přijat a stal
se mistrem svého řemesla v začínající dílně. Měl nad sebou
sice salesiánské vedení, ale to mu nevadilo. Bylo mu tehdy
už 70 let. Ještě po šesti letech, když se stavěla bazilika Panny
Maria Pomocnice, byl to právě on, který vykouzlil všechna
okna chrámu a ještě mnoho jiných pěkných věcí. A vždycky
velebil den, kdy ho Don Bosco přijal mezi své. Byl to příklad
krásné spolupráce, která plně uspokojila obě strany.
12 Předpověď smrti
Don Bosco chodil rád k nemocným, zvláště, když viděl, že
je třeba někoho připravit na smrt, aby byla křesťanská. Zde
se ukazoval jako zachránce v poslední chvíli. Bylo to o něm
známo a lidé ho vyhledávali. Tím více dbal, aby nikdo
z jeho chlapců neodešel nepřipraven. Bůh mu k tomu dával
mimořádný dar předvědění a předpovídání. I to bylo o něm
známo a každý další případ to jen potvrzoval.
Podle Kroniky Bonettiho Don Bosco 21. března 1862
večer vypravoval chlapcům sen: V Oratoři byla živá odpo-
lední rekreace a on se se zalíbením díval na hrající si chlap-
ce ze svého okna. Vtom se ozval hluk u vrátnice a na dvůr
vstoupila podivná osoba. Byla vysokého vzrůstu, hlavu měla
lysou, jen ze stran jí splývaly dlouhé vlasy. Oči vpadlé, bílý
plnovous, kolem těla něco jakoby pohřební rubáš. Neznámý
358
|
|
9.7 Page 87 |
▲back to top |
si levou rukou přidržoval rubáš k tělu, v pravé měl svítilnu se
žlutomodrým plamenem. Nikdo z chlapců ho neviděl, i když
procházel mezi nimi hrajícími si a svítil si na ně, jako by ně-
koho hledal. Pak najednou zvolal: „Ty jsi to!“ A podal vyle-
kanému chlapci něco jako pozvánku. Hoch si ji přečetl a ptal
se: „Kdy? Brzy, či snad později?“ Odpověď zněla: „Připrav se,
tvá hodina udeřila.“ „Mohu si ještě hrát?“ „I při hře tě může
smrt zastihnout.“ Tím naznačoval, že jde o náhlou smrt. Pří-
zrak nechal rubáš padnout a levou rukou ukázal pod porti-
kát na jedno místo: „Podívej se! Tam bude stát tvá rakev.“
Rakev opravdu stála poblíž dveří vedoucích do zahrady. Pak,
jak rychle přišel, tak rychle neznámý Oratoř opustil.
Don Bosco dodal, aby to všichni brali vážně. Než uply-
nou dvě slavnosti začínající písmenem P (Pascha – Veli-
konoce, Pentecostes – svatodušní svátky) některý z hochů
zemře. Oznámení působilo mrazivě na všechny. A jako oby-
čejně při takových příležitostech byl nával u Don Boskovy
zpovědnice. Velikonoce měly být toho roku 20. dubna.
Podle Bonettiho Kroniky 16. dubna zemřel doma u ro-
dičů Alois Fornasio, dvanáctiletý chlapec. Nebyl špatný, ale
od toho oznámení se velice změnil k dobrému. Asi dvakrát
si vykonal generální svatou zpověď. Byl churav a bratři si ho
vzali domů.
Když přišla tato zpráva, klerici se ptali Dona Boska, byl-
-li to on, ale Don Bosco dal na srozuměnou, že ne. Toho
neviděl. Přesto využil příležitosti a, zatímco oznamoval ko-
munitě Fornasiovu smrt, vybízel ty ostatní, aby si dali do
pořádku svědomí. Druhý den 17. dubna byl Don Bosco na
dvoře a chlapci na něm vyzvídali, zda to byl on. Don Bosco
se usmíval, ale neřekl. „Povězte to aspoň donu Ruovi,“ ža-
donili. Nechtěl. „Tak aspoň nám řekněte začáteční písme-
no.“ Don Bosco se zamyslil a řekl: „Je to začáteční písme-
no jména Boží Matky.“ Bylo to něco, ale na „M“ začínalo
asi 30 chlapců, bydlících v Oratoři. Na ošetřovně byl hoch
Marchisio. Toho si brali 18. dubna příbuzní domů. Někteří
si byli jisti, že on je ten, který musí umřít.
13 Uskutečnění snu
Pokračuje Bonettiho Kronika: 20. dubna byly Velikono-
ce a Don Bosco byl velice zesláblý. Zvláště ho bolel žaludek.
Přesto od půl sedmé až do devíti seděl ve zpovědnici. Nešetřil
se. Když mu to salesiáni vytýkali, jen vzpomínal, jak to bylo
v prvních letech Oratoře, kdy míval kolem sebe 150 i více
oratoriánů a všechny je musel vyzpovídat. Každý chtěl jít ke
zpovědi k němu. Ten den přišla řeč na to, jak blahodárně pů-
sobí vždy postní katechismy. Přišla též řeč na problém klnutí,
v Itálii tak aktuální. Klne, kdo jménu Božímu přidává nená-
vistná slova. Don Bosco říkal, že taková neúcta se mu hlubo-
ce příčí. Sám by něco podobného nevypustil z úst za žádnou
cenu. Tu mu někteří namítli, že Dr. Borel je dobrý kněz, ale
na kazatelně někdy v rozhorlení cituje takové věci tak, jak
jsou slyšet mezi obecným lidem. Don Bosco řekl, že v tom
s ním nesouhlasí a několikrát ho i prosil, aby to neopakoval.
Vraťme se k předpovědi. Po pravdě řečeno, svátky veli-
konoční a vše, co bylo kolem nich, poněkud utlumily zájem
o předpověď. Jako by vše bylo vyřízeno odchodem Marchi-
sia domů. Hoch byl přece vážně nemocen a pravděpodobně
podlehne.
A přece se stalo něco, co nikdo nepředvídal. 25. dubna
skonal v Oratoři na mozkovou mrtvici třináctiletý Viktor
Maestro. Byl to dobrý a velmi zbožný hoch. Chodil často
k svátostem. Do posledka se zdálo, že je zcela zdráv. Měl
jen jednu potíž. Už asi dva týdny mu nesloužily dobře oči.
Vždy k večeru jakoby mu zeslábl zrak. Doktor mu poručil,
aby vstával později než druzí a aby si zrak co nejvíce šet-
řil. Don Bosco ho potkal a ptal se ho: „Chceš jít do nebe?“
Hoch přisvědčil. „Tak se připrav!“ na to Don Bosco. Ale řekl
to jakoby žertoval. A hoch to také tak vzal. I on si však udě-
lal u Dona Boska generální svatou zpověď.
24. dubna jeden chlapec viděl Maestra, jak se dívá z ošet-
řovny dolů a napadlo ho zeptat se Dona Boska, jestli Maestro
zemře. Don Bosco odpověděl: „Copak já vím?“ Kamarád bě-
žel za Maestrem a ptal se ho, zda něco ví. Maestro se však
smál a šel si k Donu Boskovi pro dovolení, aby mohl jít na
několik dní domů na zotavenou. Don Bosco dovolil a hoch
byl přesvědčen, že když odejde, jeho se to týkat nebude.
25. dubna byl pátek. Maestro vstal ráno s ostatními, byl
na mši svaté a pak se vrátil do ložnice. Nějak se necítil dob-
ře. Spolužáci věděli, že odchází domů a byli se s ním před
devátou, než zazvoní do školy, rozloučit. Maestro si zatím
v ložnici přilehl, aby si odpočal. Kolem deváté měl přijít lé-
kař na normální vizitu a ošetřovatel dal hocha zavolat, aby
se mu také představil, než odejde. Šel mu to vyřídit jiný
hoch, který ležel ve vedlejší ložnici. Nedovolal se. Přišel
k posteli Maestra, ale ten byl v agonii. Strhl se poplach, hned
šli pro dona Ruu a ten mu dal absoluci. Přiběhl don Alaso-
natti, také Bonetti a ten zase běžel pro Dona Boska. Dály se
pokusy hocha vzkřísit, ale marně. Byl mrtev. Zpráva o tom
se rozlétla bleskem po všech třídách a dílnách. Don Bosco
měl večer dojemnou řeč, při které poznamenal, že všichni
tři odešlí byli na smrt připraveni, takže je zde i jakási radost.
Ale co, kdyby byl zemřel některý z těch, kteří ne a ne si dát
říci! A jasně řekl, že to byl opravdu Maestro, který dostal
v jeho snu pozvánku na věčnost. Útěchou může být všem,
že ještě to ráno před smrtí byl u svatého přijímání.
V neděli odpoledne byl v Oratoři pohřeb. I tam se stalo
něco zvláštního. Zatímco se vše chystalo, přišli pohřební
zřízenci a připravovali rakev. Prosil o dvě židle, na které ji
chtěli postavit. A hle, proti obyčeji postavili rakev právě na
místě, kudy se vycházelo do zahrady. Cagliero protestoval,
ale když viděl, že brblají, nechal to být. Don Bosco pak řekl,
že rakev viděl právě na tom místě, kde teď stála.
Věděl ještě někdo jiný, kdo zemře? Asi o dva měsíce dříve
řekl Don Bosco dvěma klerikům s vyšším svěcením, z nichž
jeden byl Cagliero, že dva chovanci zemřou a řekl jim jmé-
na. Museli mu slíbit, že to nikomu neprozradí. Oni jména
napsali, zapečetili a odevzdali prefektovi, donu Alasonatti-
mu. Obálka byla otevřena po pohřbu Maestra. Byla tam dvě
jména: Fornasio a Maestro. Kardinál Cagliero vzpomínal po
několika desetiletích, jak mu bylo, když ty dva viděl plné ži-
vota běhat po hřišti a přitom věděl, že brzy zemřou.
V ty dny po pohřbu se začalo povídat také o psu Sivákovi,
který v minulých letech byl bdělým ochráncem Dona Boska
před atentátníky. Ptali se ho, jestli ještě později někdy viděl
legendárního psa. Řekl: „Zrovna vloni na cestě z Buttigliery
do Moncucca pozdě večer přišel a ochránil mne proti dvěma
psům, kteří se na mne vyřítili ze tmy.“ Nebylo jen při tom.
Psal Don Garino, že v roce 1862 v sobotu odpoledne ke dru-
hé hodině potřeboval Don Bosco vyjít z Oratoře, ale když
chtěl překročit práh vrátnice, nemohl. Okolostojící neviděli
nic, ale on řekl: „Nemohu vyjít, Sivák mi brání!“ Pak se pro-
slechlo, že se kolem domu potloukali nějací podezřelí lidé.
359
|
|
9.8 Page 88 |
▲back to top |
14 Konec Giavena
Už jsme slyšeli, jak byl Don Bosco zklamán, když přivedl
do květu zkrachovalý malý seminář v Giavenu, ale pak mu
dali najevo, že tam nemá co hledat. Na začátku školního
roku a pak v lednu tam byl zase, zpovídal, prostě počínal si
jako ten, kdo má za seminář plnou zodpovědnost, jak mu
to dala turínská kurie písemně, když přijala jeho podmín-
ky. Ale rektor Grassino a někteří páni z kurie už byli roz-
hodnuti vyzvat ho, aby se přestal o seminář zajímat. Pak
zemřel v Lyonu pan arcibiskup a vedení diecéze přešlo do
rukou kapitulního vikáře Zappaty. Poté už muselo dojít
k nejhoršímu.
Jeden z těch pánů z kurie přišel na Valdocco za Donem
Boskem a hladkou řečí mu dával na srozuměnou, že by bylo
dobře prý nezastiňovat giavenského rektora a nechat mu
zcela volnou ruku. Don Bosco nebyl z těch, kdo se nechají
opít rohlíkem, a ťukal na jisté klávesy, až se ozvalo to pravé.
Páni neschvalovali výchovné zásady Dona Boska – zvláště
časté, dokonce hromadné svaté přijímání. Je prý třeba za-
vést v Giavenu řád, jaký platí ve všech seminářích a přestat
s jezuitismem. „Když je tomu tak, podávám demisi,“ skon-
čil Don Bosco rozhovor. „Jestliže jezuité shledali, že je čas-
té svaté přijímání velmi dobrým výchovným prostředkem,
dávám se na jejich stranu.“ Pán to hleděl všelijak mírnit, ale
Don Bosco se nedal a dotyčný byl tomu rád.
Hned se jelo do Giavena oznámit radostnou novinu a pan
rektor viděl, že má vyhráno. Teď už šlo jen o to, aby mu ne-
utekli klerici, které mu Don Bosco půjčil. Don Bosco jim
dal pokyn, aby se vrátili do Oratoře, ale nerozkázal jim to.
Nechal je, aby se sami rozhodli. Dopadlo to tak, že ten hlav-
ní, který vlastně postavil seminář na nohy, klerik Vaschetti,
přijal nabídku zůstat. Snil o faře a necítil se být nadále sale-
siánem. Jeho rozhodnutí bylo v Oratoři přijato s nelibostí.
Ruffino, který byl právě z Giavena a viděl do karet Don Bo-
skových nepřejícníků, prohlásil jeho rozhodnutí za zradu.
Jeden z nejstarších salesiánů napsal Vaschettimu ostrý do-
pis, ale Don Bosco je chlácholil a sám raději mlčel. Boggero
a Bongiovanni se naproti tomu nenechali umluvit a vrátili
se na Valdocco. Za celý ten čas, co byli v Giavenu, nedostali
za svou práci ani korunu a do Turína museli jít pěšky. Ani
Don Bosco nedostal žádné odškodnění za to, co vynaložil
na znovuobnovení upadlého ústavu. Snažil se odplácet
tak, jak se odplácejí svatí. Dokonce později i Don Grassino
v přítomnosti Vaschettiho přiznával, že Don Bosco jednal
kavalírsky, že ho zval do Oratoře a dokonce mu řekl, aby
přišel kdykoliv a na jak dlouho by chtěl. Hrdinně snášel i to,
že po smrti monsignora Fransoniho kurie znovu a naléhavě
žádala, aby Don Bosco posílal kleriky do semináře. Zappa-
ta byl dobře zapsán u vlády a ta dovolila znovu otevřít se-
minář. Dokonce mu uvolnila i určité církevní fondy, takže
bylo možno řadu bohoslovců přijímat zadarmo. To ovšem
vážně ohrozilo existenci Oratoře. Don Bosco musel neustá-
le vyjednávat. Posílal samozřejmě své kleriky – salesiány do
teologických přednášek, ale byla zde pořád látka k diskusím
a všelijakým ústrkům.
Po pravdě řečeno Vaschetti nezradil Dona Boska docela.
I nadále tvrdě hájil jeho metody proti rektorovi, který byl
jiného ražení. Když to nevycházelo, rozhodl se vystoupit ze
semináře a odmítl i všelijaké námluvy kanovníka Vogliotti-
ho. Vstoupil po vysvěcení na kněze do turínského Kněžské-
ho konviktu a dva roky chodil do Oratoře k Donu Bosko-
vi učit náboženství. Zatím šel seminář v Giavenu zase od
desíti k pěti, až nakonec bylo jen několik desítek chlapců.
Don Grassino se znechutil a odešel. Nevalně se dařilo i jeho
nástupcům. Malý seminář živořil i poté, co se stal arcibis-
kupem Donu Boskovi málo přející monsignor Riccardi di
Netro. To už byl Vaschetti farářem ve Volpiano a stal se dě-
kanem a kanovníkem proboštem. Když pak po Riccardim
nastoupil monsignor Gastaldi, nechal si zavolat Vaschettiho
a dal si vypravovat, jak to bylo s Giavenem. Vaschetti mu
vše po pravdě řekl. Tehdy arcibiskup nařídil obnovit Donem
Boskem zavedený výchovný řád a rektorem malého semi-
náře ustanovil kněze Aniceta, který byl sice kdysi chovan-
cem Malého domu Boží Prozřetelnosti (Cottolenga) vedle
Oratoře, ale gymnázium jako externí žák absolvoval u Dona
Boska, takže měl dobrou znalost jeho výchovné metody. Ten
přivedl ústav znovu k rozkvětu, takže měl za jeho mnohole-
tého rektorování stále na dvě stě seminaristů, z nichž mnozí
se stali kněžími. S Donem Boskem a Oratoří udržoval přá-
telské styky. Někteří salesiáni, jako Durando a Francesia,
tam chodili na zkoušky a cítili se tam jako doma.
15 Mezi lidmi to jinak nejde
Minulá kapitola nám dala hlouběji nahlédnout do těžkostí,
jimiž se probíjelo Don Boskovo dílo. V Giavenu se srazily
různé zájmy. Do tamních věcí mluvila obec, mluvila do nich
kurie, mluvil do nich i Don Bosco. Nechyběly fauly ze stra-
ny lidí, kteří dávali přednost osobním zájmům před zájmy
církve, a tak ve skutečnosti mařili, co druhý postavil. Asi to
mezi lidmi jinak nejde.
Don Bosco byl člověk velkého formátu a dařilo se mu
vše, co vzal do rukou. To někoho i bolelo. Jeho snaha dát
svému dílu světový, opravdu katolický charakter, narážela
na jiné představy. Hovořili jsme o tom, jak si později ar-
cibiskup Gastaldi pozval dona Vaschettiho a nechal si od
něho vyprávět, jak to bylo s giavenskou záležitostí. Také
jsme se zmínili, jak tento nařídil znovu zavést Don Boskovy
výchovné metody do semináře a jak tam dosadil za rekto-
ra člověka, který byl odchovancem Dona Boska. Ale je tře-
ba říci, že to už nebyl ten starý monsignor Gastaldi, který
býval přítelem Dona Boska. I on měl k němu své výhrady.
Vaschetti se ho na to otevřeně ptal a on to nezapřel. Řekl:
„Protože si chci tento poklad uchovat pro svou diecézi a ne-
chci, aby se šířil jinam a sloužil jiným.“ To třeba říci jako
předznamenání k dalšímu našemu psaní. I s biskupy měl
Don Bosco trápení.
Už v roce 1861 předvídal, že bude muset z Giavena couv-
nout a hledal náhradu, protože potřeboval své lidi cvičit
a zaměstnávat. Bohoslovec Anfossi byl jednou u faráře Re-
ggia ve Vigone a tam se mluvilo, že v Doglianu nabízí tam-
ní obec kolej – konvikt nějaké řeholní společnosti. Slovo
dalo slovo, jeli do Dogliana a hned se zdálo, že by to bylo
dobré. Don Bosco okamžitě začal situaci prověřovat a začal
být málem nadšen. Dokonce už s obcí všechno dohovo-
řil, jen jedna věc tu ještě byla: co tomu řekne mondovský
biskup Ghilardi. Byl to jako většina biskupů přítel a obdi-
voval Dona Boska, ale… Don Bosco tam jel ještě s jinými
předložit mu tu věc, jenže odjel zklamán. Monsignor by byl
rád, ale nakonec řekl: „Bojím se, milý Done Bosco, že mi
360
|
|
9.9 Page 89 |
▲back to top |
vyprázdníte seminář.“ Anfossi, který byl s nimi, si dovo-
lil podotknout, že právě pět chlapců, kteří studují u Dona
Boska a jsou z mondovské diecéze, žádají o přijetí do tam-
ního semináře, ale pan biskup věděl své a bylo třeba přestat
o této věci mluvit. Nakonec se vše rozptýlilo.
Horší věc se stala v záležitosti Katolického čtení. Zalo-
žil je samozřejmě Don Bosco a byl vždycky jediným jejich
pořadatelem, redaktorem, prostě každý věděl, že je to jeho
podnik. Don Bosco se však v začátcích potřeboval o něko-
ho opřít a vtom našel silnou osobnost v ivrejským biskupovi
Morenovi. Ten vzal na sebe úkol figurovat jako společník
Dona Boska, sám však neměl přímou účast na práci s vy-
dáváním časopisu. K podniku patřila také administrace
časopisu, tiskárna, expedice hotových výtisků. K tomu se
propůjčil biskupův důvěrník čestný kanovník Dr. Valinotti.
Kancelář Katolického čtení byla v jeho rukou. Napřed
byla v ulici Bogino, pak od roku 1855 přešla do ulice Sv. Do-
minika. Tam byly adresy abonentů, tam přicházely úhrady
za knížky. On dělal smlouvy s tiskárnami a poslední dobou
se Katolické čtení zabydlelo v tiskárně Paravia. Pan biskup
Moreno ho bral vážně a nechával, aby se i podpisoval v jeho
zastoupení. Tak se však stalo, že pan kanovník si začal po-
čínat, jakoby byl on majitelem Katolického čtení a snažil
se, aby se všechna korespondence soustřeďovala do admi-
nistrace. Dona Boska jako redaktora vědomě odsunoval
stranou. Don Bosco smýšlel jinak. Byl si vědom, že Kato-
lické čtení založil on, bez něho by dávno bylo ustalo jeho
vycházení, a cítil se být nejen zakladatelem, ale také jeho
majitelem. Nikdo mu zatím toto právo neupíral, ano, ka-
novník Valinotti mu mnohokrát nadhodil, jak to bude dob-
ré, až bude mít Don Bosco vlastní tiskárnu, kolik problémů
odpadne. Ale teď, když Don Bosco tiskárnu měl a chtěl začít
tisknout Katolické čtení v Oratoři, bylo najednou zle. I pan
biskup byl pro to, aby čtení tiskl Don Bosco doma, leč na-
jednou zavanul jiný vítr. Don Bosco dostal dopis od kanov-
níka – advokáta Pinoliho, generálního provikáře, v němž ho
tento káral za změnu, kterou chtěl provést a docela mu upřel
vlastnické právo. Dona Boska tato věc dojala a napsal Va-
linottimu dopis, kde bránil své právo. Vypsal celou historii
Katolického čtení a nerozpakoval se vypočítat všechny své
zásluhy. Dovolával se i samotného Svatého otce, který pova-
žoval Katolické čtení za jeho věc, chválil jej za ně a pomáhal
mu jej šířit v církevních státech. Dopis byl jasný a nesmlou-
vavý, přitom hluboce evangelní a pravdivý. Ale i tak záleži-
tost vnesla do vztahů Dona Boska a ivrejského monsignora
kyselost.
První svazek, který vyšel v Oratoři, byl určen pro červe-
nec 1862. Měl název „Teofil čili křesťanský Robinson“. Na
srpen se tiskl „Pontifikát svatého Felixe I. a svatého Eutychi-
ána, papežů“, na říjen „Dvě osiřelé dívky“. Celou tu dobu
se Don Bosco snažil o vyjasnění s Ivreou a mlčel, co se tý-
kalo finanční stránky. Nechával dále administraci v rukou
Dr. Valinottiho a ten si hrál nadále na pána, od kterého
všechno závisí.
16 První sliby
V Oratoři bylo pořád o čem mluvit a čemu se divit. Na pod-
zim odstoupil Don Bosco kus pole, které kdysi patřilo bra-
třím Filippům, jakémusi Berlaitovi, zahradníkovi. Ten tam
na jaře nasázel samé zelí. Ale rozmohly se tam housenky bě-
láska zeleného a bylo nebezpečí, že všechno sežerou. Ubohý
Berlaita běžel k Donu Boskovi a prosil ho, aby vzal rituál
a pole mu vysvětil. Don Bosco šel a udělal to. A hle, zatímco
se ještě bavil s Berlaitou, housenky se daly na pochod. Slezly
ze zelí, příkop s vodou přešly pěkně po lávce a pak se vyšpl-
haly na zeď kaple svatého Aloise a tam zahynuly. Bylo jich
tam černo. Berlaitovo pole bylo zachráněno.
Salesián don Garino zase vypravoval, že v roce 1862 trpěl
pořád horečkami, které mu velmi znesnadňovaly studium
filosofie. Don Bosco mu dal devět pilulek, měl je brát po
třech každý den ráno a při každé se měl pomodlit jednou
Zdrávas Maria. On to udělal a hle, horečky přestaly. Ještě
v roce Don Boskovy smrti dosvědčoval, že se mu už nikdy
nevrátily.
Sledujme nyní zase Kroniku Bonettiho:
2. května Don Bosco doporučoval tři věci: veselost, pra-
covitost a zbožnost. Opakoval, co říkal svatý Filip Neri:
„Když je k tomu čas, skákejte, bavte se, jak chcete, jen ne-
dělejte hříchy.“
4. května byla neděle. Hovořil o tom, jak se má slavit mě-
síc máj. Najednou se zamyslil a řekl: „Kdoví, třeba se všich-
ni nedožijeme konce.“ A jakoby nic, pokračoval.
6. května mluvil o lásce Svatého otce Pia IX. k chlapcům
Oratoře. Rozhorlil se a řekl: „Byl bych rád, kdyby měl Pius
IX. v každém chlapci Oratoře přesvědčeného obránce, ať
by byl kdekoli na zemi.“ Dále řekl: „Katolická církev ztrácí
na všech stranách hmotné prostředky i ochranu mocných.
Mnoho duší upadá do nástrah zlých. Je tedy čas, abychom
se semkli kolem Svatého otce a abychom bojovali s ním.
Hloupí lidé třeba řeknou, že Pius IX. má určité zásady, které
jsou zmýlené, ale nám je to jedno. Raději půjdeme do nebe
s těmi zmýlenými zásadami Pia IX., než abychom šli do
pekla se vší slávou světa.“
8. května: Don Bosco shromáždil ve své světničce všech-
ny kněze, kleriky i laiky, o kterých věděl, že jsou ochotni
s ním zůstat a být členy Salesiánské společnosti. Oznámil
jim, že přišel čas udělat na zkoušku slib chudoby, čistoty
a poslušnosti ve smyslu salesiánských stanov, a sice na tři
roky. „Už jsme se celý rok cvičili v zachovávání stanov, kdo
se tedy cítí, může ve středu složit slib.“
14. května: Pamětihodný den! Velká většina přišla a Don
Bosco oblečen v rochetu klekl s dvaceti dvěma členy Společ-
nosti před křížem, vzýval s nimi Ducha svatého, pomodlil
se s nimi loretánskou litanii a Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci
ke cti svatého Františka Saleského a pak s nimi recitoval
formuli salesiánského řeholního slibu chudoby, čistoty a po-
slušnosti. Recitovalo se společně, jak předříkával don Rua.
Pak Don Bosco vstal a pronesl příležitostnou řeč. Mimo jiné
žádal všechny, aby byli k němu upřímní a v případě něja-
kých pochybností, aby se mu svěřili. Ďábel je chytrý a jis-
tě bude dělat všechno, aby je odvrátil od nastoupené cesty.
Když bude jako představený informován, bude moci celou
věc zvážit a případně i dispensovat od slibů, kdyby taková
byla vůle Boží a dobro duší. Jen ať si nikdo otázku povolání
neřeší sám.
Někdo by se mohl tázat, zda i Don Bosco složil sliby.
Ano, složil je. Zatímco je ostatní skládali do jeho rukou, on
je skládal do rukou Spasitele na kříži. Dal mu celý svůj život,
aby sloužil spáse mládeže.
361
|
|
9.10 Page 90 |
▲back to top |
Pak hovořil o tom, jak je zlá doba. Kdyby to byl úradek
čistě lidský, nepodařil by se. Ale on má důkazy, že taková
je vůle Boží. Svět a peklo mohou dělat, co chtějí, aby salesi-
ánské dílo smetly ze země, nepodaří se jim to. Už zde bylo
tolik pokusů je znemožnit a ze všech je Pán vysvobodil.
Společnost půjde dopředu. Za dvacet, třicet let bude salesiá-
nů tisíc a budou pracovat po celém světě. Jedni budou kázat,
druzí vychovávat mladé, jiní budou zušlechťovat obecný lid,
jiní zase učit ve škole, psát a rozšiřovat dobré knihy, a všich-
ni budou dobrými křesťany a budou hájit důstojnost řím-
ského papeže, biskupů a kněží. Kolik dobrého tak vykonají!
„Pius IX. si myslí, že jsme v pořádku. Mohu říci, že od
dnešního dne ano. Jsme zde seřazeni a můžeme jít do boje
pro církev a pro Boha.“
23. května: Don Bosco večer oznámil úmrtí Marchi-
sia. Zemřel doma a zřejmě jeho se týkala předpověď na
večerním slovíčku v neděli 4. května. Marchisio počí-
tal s tím, že zemře. Don Bosco s ním o tom mluvil docela
vážně a chlapec to nebral tragicky. Don Bosco po něm po-
zdravoval Pannu Marii a prosil ji o požehnání pro Oratoř.
I Marchisiův farář, který ho v nemoci navštěvoval, říkal,
že se chodil k němu povzbudit jeho trpělivostí v nemoci
a zbožností.
24. května Don Bosco hovořil o zjevení Panny Marie ve
Spoletu. Matka Boží se tam zjevila malému chlapci, když
tento klečel před jejím starobylým obrazem z roku 1570.
Následovala zázračná uzdravení a zbudování kostela na tom
místě. Don Bosco vypravování zařadil pak do své knížky
„Podivuhodné události připisované Matce Boží“.
25. května a v dalších dnech Don Bosco neopomenul
jednu příležitost, aby nemluvil o Matce Boží a o tom, jak žít,
aby byla s námi spokojená.
17 Sen o dvou sloupech
Don Bosco slíbil, že na konci května bude vypravovat něco
zajímavého. Skutečně 30. května večer vypravoval sen, kte-
rý sám nazval podobenstvím. Vyzval posluchače, aby si živě
představili, že stojí na skalním útesu nad mořem a pozorují,
co se děje. Je tam spousta lodí opatřených děly, množstvím
pušek a jiných zbraní, také všelijakých špatných knih. Kaž-
dá má příď opatřenou železným hrotem – zobanem. Kam
zoban narazí, tam je hned průrva a loď jde ke dnu. Všechny
lodi míří na velikou majestátní loď, která nemá na palubě
zbraně, ale míří ke dvěma z moře vystupujícím sloupům,
aby mezi nimi zakotvila. Jeden sloup je nižší, na něm so-
cha Neposkvrněné Panny Marie, druhý je mnohem silnější
a vyšší, na něm je veliká svatá Hostie. Na prvním sloupu je
nápis Auxilium christianorum – Pomocnice křesťanů, na
druhém Salus credentium – Spása věřících.
Strhne se bitva. Nepřátelské lodi útočí ze všech stran děly
a jinými zbraněmi, ale hází také na onu velikou loď celé ba-
líky špatných knih. Ta velká loď je obklopena menšími loď-
kami, kterým dává rozkazy a ony ji poslouchají. Mnohokrát
se útočí, mnohokráte je velká loď zasažena, ale vždy zavane
jemný vánek od obou sloupů a trhliny se divem zahojí. Loď
se pomalu, ale jistě blíží ke sloupům, kde chce zakotvit. Na
její přídi stojí bílá postava papeže. On řídí obranu. Hlavně
na něho jsou namířeny nepřátelské zbraně. Papež svolává na
hlavní palubu kapitány malých lodí k poradě, ale nový útok
radí, aby se jednání přerušilo a každý aby šel k svému muž-
stvu. Ještě jednou se to opakuje se stejným výsledkem. Vtom
papež klesá, je podpírán, vstane a zase padne. Je mrtev. Ale
než se kdo nadá, zatímco nepřátelé vydávají vítězný pokřik,
kapitáni malých lodí zvolí dalšího papeže a ten dovede loď
bezpečně mezi sloupy a tam ji zakotví řetězy, splývajícími
z jednoho i z druhého sloupu. Na nepřátele padne strach,
jejich lodi se dávají na útěk, vlny se s nimi vzdouvají a jedna
loď po druhé mizí v propastech oceánu. Nad sloupy vzchází
slunce, vrací se klid.
Don Bosco se veřejně zeptal dona Ruy, co myslí, že to
všechno znamená, a on moudře odpověděl, že ta veliká loď
je církev, ty malé jsou diecéze a záchrana lidstva je ve svá-
tosti oltářní a v mariánské úctě.
Sen krásně zobrazil těžkou dobu, kterou právě církev
prožívala. Bohužel nepřátelé vyvstali i z řad samých kně-
ží. Tak v té době vystoupil s protipapežským programem
odpadlý jezuita pater Karel Passaglia. Přišel k Cavourovi
a radil se s ním, co podniknout pro případ smrti Pia IX. Pak
se snažil podplatit některé preláty, aby pracovali v novém
konkláve pro změnu postoje církve ve věcech papežského
státu. Koncem roku 1861 tento člověk uveřejnil provolání
k biskupům, začínající slovy „Pro caussa italica – V italské
záležitosti“. Učinil tak ve Florencii, která se stala zatímním
hlavním městem sjednocené Itálie. Nato se vrátil do Turí-
na, dostal katedru morální filosofie, založil skupinu kněží
zvanou „Prostředník“ usilující o smír mezi církví a revolucí.
Uveřejnil také „Výzvu ke kněžím“, aby tlačili na papeže, aby
se zřekl svého státu ve prospěch Itálie. Začalo podplácení ze
strany úřadů a slibování ochrany proti věrným biskupům.
Kněží, kteří se dali získat pro tuto akci, se pak rozběhli po
celém poloostrově a sháněli podpisy dalších kněží. Byl za-
ložen i zvláštní časopis, který uvedl, že do hnutí vstoupilo
1943 kněží. Ovšem mnozí protestovali, že nic nepodepsali
a že bylo jejich jméno zneužito k nekalé propagandě schi-
smatu, který měl vyústit v založení národní církve italské.
Většinou to byli kněží zatížení lidskými slabostmi, všelijak
zkompromitovaní nebo snažící se udělat kariéru. Hnutí do-
stalo i hlavu. Našel se jediný biskup, který vypověděl papeži
poslušnost, a to byl biskup z Hadriána monsignor Michal
Caputo, který byl hlavním vojenským kaplanem Garibaldi-
ho vojska. Mluvilo se o tom, že bude zavedena italština do
liturgie, ale už se propagovaly bludy na poli věroučném. Ale
Bůh nenechal Caputa bez trestu. Zemřel nekajícně 6. září
1862 v Neapoli.
Don Bosco žil uprostřed tohoto běsnění a věděl, kde je
místo jeho i místo jeho kongregace. Přitom zůstával člo-
věkem plným lásky i k těm zbloudilým spolubratřím kně-
žím. Snažil se přiblížit se k nim s bratrským pochopením
a usnadňovat jim cestu zpět. Tak tomu bylo právě v přípa-
dě odpadlého Passaglii. Když v květnu nejvíce zuřila agita-
ce mezi kněžími, jistý profesor Dini, dříve protestant, nyní
horlivý katolík, hovořil s Passagliou o Donu Boskovi. Ten
řekl nadsazeně: „Vím, Don Bosco má všechna charisma-
ta Ducha svatého.“ Ale setkání s ním přesunul na pozdější
dobu. Don Bosco se to od profesora Diniho dověděl a říkal
klerikům: „Musíme se za něho hodně modlit.“ Nakonec se
mu podařilo navázat s ním přímý styk a dělat všechno, aby
ho získal. Bylo to těžké. Takoví lidé jsou zapleteni do mno-
ha věcí a nemohou tak snadno couvnout. Passaglia byl zvo-
len poslancem a jako takový prosazoval zákon, aby kněží
362
|
|
10 Pages 91-100 |
▲back to top |
|
|
10.1 Page 91 |
▲back to top |
museli skládat přísahu věrnosti králi a ústavě, ovšem parla-
ment si nebyl jist svou věcí a zákon neprošel. Passaglia uml-
kl, pak opustil katedru morální filosofie a pomalu se vracel
zpět. Napsal vyvrácení Renanova „Ježíšova života“, napsal
i konferenci proti rozvodu, před smrtí napsal papeži odvo-
lání a zemřel kajícně posilněn svatými svátostmi. Takových
konverzí měl Don Bosco více.
18 Z důvěrných hovorů s otcem
Rodinný ráz života v Don Boskově domově působil, že mezi
ním a chlapci, pokud byli dobří, se rozvíjely vztahy veliké
důvěry. Věru zde nebyl odstup, jak to bývá ve školách nebo
jiných výchovných zařízeních. Večerní slovíčka, ve kterých
dobrý otec otvíral rodině své srdce, byla hlavním nástrojem
k nastolení této důvěrnosti. Odtud pak byl jen krok k sou-
kromému oslovení a k rozhovorům na chodbách, na dvoře,
k pozvání do bytu, k zpovědi a podobně. Don Bosco byl
otec, ale i menší představení byli pociťováni spíš jako bratři
než jako představení. Všichni se dělili o radost. Příležitostí
k tomu bylo pořád dosti.
8. června 1862 se konala v Římě kanonizace mučedníků
japonských. Také v Oratoři se na dálku prožívala tato slá-
va, jíž bylo přítomno 43 kardinálů, 5 patriarchů a primasů,
52 arcibiskupů a 168 biskupů z celého světa. Jen biskupové
ze „sjednocené Itálie“ nedostali dovolení jet do Říma. I to
chlapci věděli a mysleli si s Donem Boskem své.
14. června byla slavnost na Valdoku. Byla sobota a do-
poledne bylo v Turíně svěcení kněží. Světil biskup Balma.
Don Bosco poslal k svěcení své tři jáhny: Bartoloměje Fu-
sera, Jana Cagliera a Jana Křtitele Francesiu. Za všechny no-
vosvěcence, světské i řeholní, pronesl poděkování ve verších
Francesia.
Druhý den měl Fusero primici v rodišti, ale ti dva dal-
ší ji měli v Oratoři. Francesia měl první mši svatou ranní,
Cagliero tu druhou. Chlapci si nenechali ujít příležitost
a projevili jim hlučně své sympatie během dne i při slav-
nostní akademii.
Odpoledne byl Don Bosco obklopen chlapci, kleriky
a kněžími a odpovídal na dotazy, které se rodily v hlavách
chlapců. Uvedeme zde některé, aby bylo vidět, jak důvěrně
chlapci s Donem Boskem hovořili.
Někteří mu chtěli vyjádřit pochybnost, jestli všechny
jeho předpovědi se skutečně splnily. Předložili mu případ:
Loni, třetího června, řekl u příležitosti cvičení šťastné smrti,
že kdo ví, jestli jeden je bude konat ještě podruhé. Splni-
lo se to? „My jsme to nezaregistrovali,“ říkali. Don Bosco
klidně odpověděl: „Jestli ten dotyčný odešel, nevím, ale jistě
podruhé to cvičení nedělal. Nevím, kde skončil. Pak ti řek-
nu více.“ Kluci se smáli, ale on zůstal vážný. Pak řekl: „Nu
a kdyby se to nesplnilo, bylo by něco na tom?“
Jiný řekl: „Soudě podle naší malé inteligence, nedá se
říci, že jsme ve volbě povolání docela svobodní. Tak např.
váš synovec Alois byl zde, studoval, pak si ale řekl, že ne-
bude knězem a poslal jste ho domů. Vrátil se k zemědělství,
ale co mu jiného zbylo?“ Don Bosco cítil otázku jako vý-
čitku, ale vyvedl hocha z omylu: „Volba stavu v mém domě
je zcela svobodná a nikdo není nucen obléci kleriku, když
se necítí, když nemá potřebné podmínky. Víš, žijeme v těž-
kých dobách a já myslím, že pro něho bude lepší, když bude
doma v hospodářství. Lojzík přišel domů a ještě nevěděl, co
vlastně chce. Podobné to bylo s Rigamontim. Přišel ze ze-
mědělství, pak nechtěl jít na kněze, tak se vrátil tam, odkud
přišel. Něco jiného by bylo, kdyby to byl chlapec, který se
narodil ve městě, jistě bych ho neposlal na venkov, ale snažil
bych se, aby se jinak usadil.“ Přišla řeč také na novoroční
dárek, který každý dostal od Panny Marie. Chlapci by byli
rádi věděli více, ale Don Bosco řekl, že to už jsou osobní
věci jednotlivců, o tom že nemůže mluvit veřejně.
Řeč se přenesla na ty vyloučené z ústavu. Zde Don Bosco
byl jasnější. O chlapci Batt… řekl, že ho nechal ještě něja-
ký čas v ústavě z milosrdenství. Měl za ochránce hraběte X.
a kdyby byl vyloučen, byl by zůstal na ulici. Ovšem nepo-
chopil to a odešel sám. A postěžoval si: „Jsou někteří, u kte-
rých nepomohlo nic, zůstávali zatvrzelí. Až přišly ty lísteč-
ky. Teprve to s nimi hnulo.“ Don Bosco dovedl i jmenovat,
když tím nemohl ublížit. Tak při jedné příležitosti promluvil
o jistém Delmovi. „Přišel do domova už dospělý. Vždyť bo-
joval pod prapory Garibaldiho. Podle toho vypadal. Nikomu
v domě nevěřil a nic mu nebylo vhod. Také s ním nechtěl ni-
kdo důvěrně mluvit, báli se ho. Tu jednou přišel ke mně a já
jsem mu dal otázku: ‚Jak se jmenuješ?‘ Třikrát jsem mu dal
stejnou otázku, že se divil. Pak jsem se ho třikrát ptal, jak se
jmenuji já a on třikrát odpověděl, že se jmenuji Don Bosco.
Pak jsem mu řekl: ‚Víš, proč jsem se tě třikrát ptal? Protože
potřebuješ tři věci: nechat hříchu, dát si do pořádku svědo-
mí a vyřešit všelijaké nejasnosti ve svědomí. Na shledanou!‘
A hle, večer přišel a prosil mne, abych mu pomohl.“
Takové hovory, v nichž někteří smělejší dávali otázky
a druzí jen poslouchali, dělaly dobře. Vyjasňovaly tolik věcí
a probouzely chuť ptát se dál a odvážněji. Ve výchově důvě-
ra hraje velikou roli.
19 Horké léto roku 1862
V červnovém závěru se opět slavila turínská pouť na svatého
Jana Křtitele a 29. června přeložená slavnost svatého Aloise.
V předvečer svatého Jana 23. června byla tradiční akademie
k jmeninám milovaného otce, předávání darů, z nichž nej-
krásnější bylo vysvědčení, které dostali valdočtí bohoslov-
ci na ukončení druhého semestru z turínského semináře.
Toho roku tam od Dona Boska studovalo 23 studentů te-
ologii, 29 filosofii. Z toho počtu 10 dostalo egregie (skvě-
le), 9 peroptime (více než výborně), 18 optime (výborně),
4 fere optime (skoro výborně), 7 bene (dobře) a jen jeden
medie (středně). Ten ovšem nebyl salesián. Bohoslovci stu-
dující u Dona Boska byli jednak salesiáni, jednak příslušníci
jiných diecézí, poslaní od biskupů k Donu Boskovi na byt
a docházející do semináře na přednášky.
V červnu Don Bosco shromáždil zpovědníky domu a dal
jim cenné rady pro jejich službu. Doporučoval jim, aby ne-
dělali zbytečné dotazy ohledně čistoty, protože tak je mož-
no v chlapci způsobit víc škody než užitku. Dávat ochotně
rozhřešení i recidivistům v této oblasti, jen když je v nich
trochu dobré vůle polepšit se, ale odepřít rozhřešení, když
je zde naděje, že to s chlapcem otřese a polepší se. Být velmi
přísní k těm, kteří kazí druhé. V tom je třeba, aby byli všich-
ni zpovědníci zajedno, aby se zabránilo přebíhání od jedno-
ho k druhému. Je třeba zabránit, aby vlci nepožírali stádo.
363
|
|
10.2 Page 92 |
▲back to top |
Pokud jde o oběti vlků, je třeba od nich žádat, aby svůdce
oznámili představenému, ovšem tak, aby nevzniklo pohor-
šení. Opatrnost! Zpovědník si má dát na čas, když vidí, že
někdo potřebuje ve zpovědi si pohovořit. Co se týče uklá-
dání pokání; za velké hříchy je třeba dávat těžší pokání, ale
aby bylo užitečné. Například uložit přečíst si jednu stranu
meditací z „Opatřeného jinocha“, přečíst si modlitbu šťast-
né smrti, vykonat křížovou cestu nebo návštěvu Nejsvětější
svátosti oltářní, pomodlit se korunku sedmi bolestí Panny
Marie a podobně. Dále doporučoval, aby zpovědníci měli
trpělivost s malými a neodradili je. Neztratit jejich důvěru!
Pozor, chlapci snadno ve zpovědi zamlčí něco vážného, ale
pak dlouho nemají odvahu se z toho vymotat. Něco napoví
už samo chování chlapců. Je třeba jim pomoci.
Zatímco v Oratoři probíhal život celkem nerušeně, oblo-
ha na církevně-politickém nebi byla čím dál tím chmurnější.
Don Bosco už v březnu minulého roku 1861 psal Svatému
otci, že bude velikou milostí od Panny Marie, když nebude
muset opustit Řím. Nyní se nebezpečí stávalo opravdu akut-
ním. Obklíčení papežského státu dále trvalo, ale ochrana
císaře Napoleona III. se jevila příliš prospěchářská, než aby
pod ní nebyla možná zítřejší zrada.
Garibaldi 28. června 1862 vylodil své dobrovolníky v Pa-
lermu na Sicílii a byl tam velmi vřele přijat. Jeho řeči byly
plné výpadů proti papeži. Sliboval, že obsadí papežský stát,
ať chce, nebo nechce. Řím patří italskému lidu a musí být
hlavním městem sjednocené Itálie. Z Turína dělali, jako by
s ním a s jeho plány neměli nic společného, ale to byla po-
litika. Ve skutečnosti mu dali milion lir a ujistili ho, že mu
nebudou vážně bránit. Také Angličané mu dali 3 miliony,
aby měl z čeho financovat svůj odvážný podnik. Nebýt toho,
že byl Garibaldi přesvědčený republikán a jeho posledním
cílem vůbec bylo svržení monarchistického zřízení v Itálii,
byl by se Turín za něho cele postavil. Zatím to nebylo radno.
Viktor Emanuel se navenek od Garibaldiho distancoval
a čekal, jak se věci vyvinou.
Garibaldi zatím upevňoval svou vládu nad Sicílií. 18.
srpna vstoupil Garibaldi do Katanie a prohlásil se tam za
diktátora. Turín na toto gesto odpověděl tím, že obklopil
ostrov námořní blokádou a ministerstvo zahraničních věcí
oznámilo vládám Evropy, že s Garibaldim nesouhlasí. Ale
i to bylo jen na oko, aby se neřeklo. Fakt je, že Garibaldi dne
25. srpna vylodil svých 2 000 lidí v Kalábrii, aniž mu v tom
námořní blokáda zabránila. Tam vydal prohlášení, že chce
poslouchat krále, ale ne nějakého ministra. Do Říma vstou-
pí za každou cenu, protože je to v zájmu národa.
Zde však narazil. Turín dal generálu La Marmorovi
pokyn, aby Garibaldiho zarazil. La Marmora vyhlásil mi-
mořádný stav ve všech provinciích Neapolska a chystal se
postavit se Garibaldimu na odpor. Také Francouzi v Římě
zpozorněli a jejich generál Montebello poručil postavit se
v případě útoku po boku papežských dobrovolníků. Na-
stala nejistota, kdo s kým opravdu je. Garibaldi nevěřil, že
by se mu piemontská vláda chtěla postavit doopravdy na
odpor a překazit mu pochod na Řím. Dostal prý šifrovaný
dopis od krále Viktora Emanuela, že je to jen lest. Ovšem
Francouzi nepodléhali králi a také nebylo jisté, že revoluční
část Říma v dané chvíli povstane a přivítá Garibaldiho jako
osvoboditele. Ale zkusil jít dál. Dorazil do Reggia a tam ho
přivítala kanonáda královských. 29. srpna došlo ke krátké
bitvě u Aspromonte. Garibaldi byl v této bitvě těžce raněn
do nohy a upadl do zajetí. V tom stavu ho přivezli do Spe-
zie. Tam se dal do pořádku, dostal amnestii a propuštěn
vrátil se mezi své. Jen jednoho bylo dosaženo. Zatím nedo-
šlo k nejhoršímu. Rozpor mezi stranou maciniánskou re-
publikánskou a vládní královskou zabránil obsazení Říma.
Záležitost nebyla ještě docela zralá.
20 Pokračování loterie
Donu Boskovi povolená loterie se zatím nemohla konat,
protože do 18. června probíhala velká státní loterie ve pro-
spěch raněných v italské válce. Byla by to konkurence. Ale
jen co se tato skončila, Don Bosco rozehrál naplno loterii
svou. To už i noviny mohly o ní mluvit, například katolická
Armonia ze dne 28. května. Znovu se scházely věcné dary,
dokonce Pius IX. dal poslat ve prospěch díla oratoří dva
cenné dary, rozesílaly se loterní lístky, vyjednávaly se různé
výhody, i král Viktor Emanuel rád přijal a zaplatil 1 000 lo-
terních lístků.
Loterie byla zahájena na svátek Navštívení Panny Ma-
rie 2. července 1862. Zahájil ji turínský starosta markýz
Lucerna di Rorà, který za tím účelem přišel s komisí do
Oratoře, otevřel výstavu předmětů, byl pohoštěn, hudba
hrála, on seděl ve zvláštním křesle pod portikátem, vysle-
chl pozdravnou řeč jednoho z chovanců, zkrátka byl dojat.
Pak, protože byl obratným řečníkem, pronesl i on krásnou
řeč, ve které všechny zásluhy připsal Donu Boskovi a skon-
čil výzvou: „Chlapci, chcete-li být jednou dobrými občany,
poslouchejte Dona Boska!“
Uzavřeme tuto kapitolu prostě konstatováním, že loterie
byla záležitostí delšího času a jak byla úředně otevřena, tak
musela být i úředně uzavřena. O tom budeme ještě čtenáře
informovat.
21 Ohnivý kůň
Bonettiho Kronika je doplňována a potvrzována Kronikou
Ruffinovou. Ruffino k 1. červenci 1862 píše, že Don Bosco
mezi důvěrnějšími řekl, že v tomto měsíci bude zase pohřeb.
Víc neřekl. 6. července zase vypravoval sen. Bylo přítomno
více lidí: Francesia, Savio, Rua, Cerruti, Fusero, Bonetti,
Oreglia, Anfossi, Durando, Provera a ještě někdo navíc. Vy-
pravoval víceméně toto:
„Dnes v noci jsem měl sen. Zdálo se mi, že se procházím
s markýzou Barolovou po náměstíčku, které se šířilo do veli-
ké roviny. Chlapci si tam vesele hráli. Paní markýza mi jednu
chvíli řekla: ‚Jsem ráda, Done Bosco, že se zabýváte mužskou
mládeží, ale děvčata nechejte mně! Jen tak budeme přátelé.‘
Já na to, že náš Pán prolil krev stejně za chlapce jako za děv-
čata a že musím dbát, aby jeho krev nebyla prolita nadarmo
ani za ty jedny ani za ty druhé. A jak jsme si tak povídali,
najednou bylo slyšet křik. Chlapci se rozutíkávali na všechny
strany. Dívám se a hle: Tam vzadu se vynořil obrovský kůň,
celý ohnivý. Ten vám byl ale veliký! Několikrát větší než je
palác Madama. Bylo to něco mimořádného. Markýza padla
do mdlob a mně se také třásla kolena strachem, jakoby měla
nastat co nevidět nějaká katastrofa. Utíkal jsem se schovat
do jednoho stavení nedaleko od nás, ale tam na mne volali:
364
|
|
10.3 Page 93 |
▲back to top |
‚Nechoďte sem, jděte pryč!‘ Tu jsem si dodal odvahy a ač-
koliv jsem se třásl, šel jsem si tu bestii prohlédnout. To byla
hrůza. Kůň měl našpičatěné uši, strašnou hubu, hned se mi
zdálo, že na něm sedí spousta lidí, hned zase, že ten kůň má
křídla. Zvolal jsem: ‚Ale to je ďábel!‘ A ptal jsem se kohosi,
jaký je to kůň a on mi řekl: ‚To je equus rufus z Apokalypsy
svatého Jana.‘ Vtom jsem se vzbudil, ale pak pořád, i při mši
svaté, jsem měl toho koně před očima.“
Don Bosco si nechal přinést Písmo svaté a Durando
musel přečíst, co stojí v hlavě 6., verši 4. Stálo tam: „A vy-
jel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout
zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili. Byl mu dán ve-
liký meč.“
Lemoyne, který sen zaznamenává v 7. svazku Memorií,
vidí v ohnivém koni symbol sektářské demokracie, která je
plná nenávisti k církvi, k papeži a obrací sociální řád vzhů-
ru nohama, aniž povážila, že právě církev a papežové se nej-
více zasloužili o klidný život národů na zemi. Tak to viděl
Don Bosco, a proto tak lnul k církvi a k její viditelné hlavě,
k římskému biskupu, nástupci svatého Petra. Říkal: „Když
vidíte, že některý spisovatel mluví urážlivě o papeži, to už
víte, že jeho kniha nemá žádnou cenu, a nečtěte ji!“ To bylo
jeho přesvědčení, ale v řeči s lidmi proticírkevně smýšlejí-
cími byl zdrženlivý. Bál se, že ho chtějí polapit ve slově. To
bylo důležité zvláště teď, kdy Itálií letěl Garibaldiho výkřik:
„My chceme Řím! Buď Řím, nebo smrt!“ Kdekdo ho opa-
koval.
Téma bylo svůdné a také v Oratoři mezi kněžími a kleri-
ky se mluvilo o událostech těchto dní. 7. července po večeři
se shlukli někteří kolem Dona Boska a chtěli vědět, jak se
mají chovat, když někdo začne mluvit o problému církev-
ního státu. Don Bosco odpověděl: „Právě dnes jsem byl ve
společnosti, kde byli skoro samí demokraté a mezi nimi též
Passagliovi přátelé v talárech. Doráželi na mne a chtěli vě-
dět, co si myslím, co bych řekl, kdyby Piemonťané vstoupili
do Říma. Musel jsem říci jasně: „Jsem s papežem, jsem ka-
tolík, papeže poslechnu slepě. Když řekne, ať Piemonťané
vstoupí do Říma, jsem pro to, aby tam vstoupili, když řekne
ne, jsem proti.“ Oni mu opáčili, že svatý Pavel říká: „Vaše
poslušnost ať je rozumná!“ Já jsem jim řekl na to, že ten
citát znamená poslušnost kultovou, náboženskou, a není jej
možno vztahovat na kteroukoliv poslušnost. Oni ještě ne-
byli spokojeni a chtěli vědět, jestli aspoň připouštím mož-
nost, že by Piemonťané obsadili Řím. Tak jsem jim řekl:
„To je sen a o snech platí, že i ve snu si člověk může zlámat
vaz.“ Dali se do smíchu a víc se o tom nemluvilo. Nejlepší
je nějak se z toho vytočit, ale nehádat se zarputile, a neú-
točit. Mnozí mluví o těch otázkách a vůbec jim nerozumí.
Tak se mne jeden ptal, co si myslím o světské moci pape-
žů a já jsem se ho ptal, z jakého pohledu bych mu měl věc
zodpovědět, zda z pohledu historického, nebo věroučného,
filosofického či řečnického. On na to, že tomu nerozumí,
a já, tak aby se napřed poučil, že si potom budeme moci
o věci povídat.
22 Don Boskův telegraf
Přes nevalné zdraví odjížděl Don Bosco 15. července na du-
chovní cvičení k svatému Ignáci nad Lanzem. To byl ještě
v Oratoři poslední měsíc školního roku, pilně se studovalo
a hoši se připravovali na závěrečné zkoušky. 18. července
zemřel v Chieri osmnáctiletý Bernard Casalegno. Zemřel
za zvláštních okolností. Don Bosco nebyl u svatého Ignáce
sám, ale byli s ním někteří hoši. Ten den, krátce po Casaleg-
nově posledním vydechnutí, řekl Don Bosco svým společ-
níkům, že Casalegno zemřel a že on byl u něho a asistoval
mu v jeho posledních chvílích. Bylo to divné, ale pozdější
ověřování ukázala, že Don Bosco skutečně věděl, co přiro-
zeně vědět nemohl, když mezi Lanzem a Chieri leželo 21
mil.
Ještě jiná věc překvapila. Tři chlapci: Tinelli, Davit a Pa-
nico využili toho, že byl Don Bosco pryč a v neděli 20.
července odpoledne v době odpolední pobožnosti utekli
z domu a šli se vykoupat do blízkého přítoku Dory. Nikdo
si toho nepovšiml a jim se podařilo nepozorovaně přijít zase
zpět. Ale někdo je přece viděl.
21. července psal Don Bosco od svatého Ignáce dopis ad-
resovaný všem chlapcům, ve kterém Don Bosco napřed leg-
račně popisoval cestu dostavníky do Lanza (cesta skončila
tím, že byl od deště celý promočený a byl rád, že se dostal
v Lanzu na faru a tam si vypůjčil převlečení), pak nahoru
k svatému Ignáci na oslu. Pak ale pokračoval vážněji. Psal,
že se v Oratoři pohybují nějací vlci, kteří dáví ovce, a že, až
se vrátí, tak si na ně posvítí a strhne jim z těla beránčí kůži,
kterou se kryjí. Jsou čtyři a on je jasně viděl. Možná že už
v Oratoři nejsou. To byla jedna jeho návštěva doma. Byl tam
však ještě jednou a viděl tři chlapce, jak v neděli místo bo-
hoslužeb utekli ven a šli se koupat. Velice ho to rozmrzelo,
jak málo ti dotyční dbají o svou duši. Až se vrátí, poví jim,
co je třeba. Také viděl některé, jak se v době rekreace scho-
vávají po různých koutech a tam mluví, co by mluvit nemě-
li. Některé viděl obtočené hady a některým se hadi dokonce
zakousli přímo do hrdla.
Byl to dopis, který napjal celou komunitu, hlavně ty,
kterých se to týkalo. Přečetl jej při večerním slovíčku don
Alasonatti. K dopisu Don Bosco přiložil ještě zvlášť jména
těch pohoršlivých vlků a jejich obětí: zvlášť napsal jména
pohoršlivých, zvlášť jména pohoršených, aby představení
Oratoře byli informováni. Teď všichni čekali, až se Don
Bosco vrátí.
Vrátil se v pátek 25. července a večer měl slovíčko na
dobrou noc. Don Rua se ho veřejně ptal, má-li co říci k do-
pisu, který poslal domů. Don Bosco se rozpovídal. Řekl, že
ty tři viděl, jak opouštějí Oratoř a jdou k řece. Kdyby někdo
chtěl vědět, jak je mohl vidět, tak „po telegrafu“. Má přece
zvláštní telegraf, stačí mu natáhnout dráty libovolným smě-
rem a už všechno vidí, co se týká slávy Boží a spásy duší.
Někdo by třeba chtěl vědět, zda ty dráty slouží jen k vidění,
nebo také ke skutkům. To by mohli říci ti tři, kteří se šli bez
dovolení v době bohoslužeb koupat. Mohl by o tom povídat
dlouho, ale není k tomu čas. Beztak si to s každým vyříká
ještě osobně. Bude moci každému říci, kdo je jeho největší
nepřítel.
Zatímco Don Bosco mluvil, Tinelli strčil do souseda, kte-
rý věděl o jeho výpravě k řece a pronesl: „Teď už vím, kdo
mi dal tu ránu do zad.“ Klerik Bonetti stál zrovna za ním,
když to řekl a dovedl ho pak k panu prefektovi. Tam hoch
všechno přiznal, řekl i jména společníků i to, že v jedné
chvíli všichni tři dostali pořádnou herdu do zad. On, Ti-
nelli, myslel, že ji dostal od vojáka, který se tam také kou-
pal, ale ten to nebyl. Teď je mu to jasné. To Don Bosco je
365
|
|
10.4 Page 94 |
▲back to top |
udeřil tak, že dostali strach a honem šli z vody ven a vrátili
se domů. Tinelli za několik dní Oratoř opustil.
To už byl konec roku, chlapci měli po zkouškách a chys-
tali se na prázdniny. Don Bosco v ty dny hodně mluvil
o pohoršení. Uvedl dva příklady, kam vede pohoršení. Byl
u nemocného děvčete. Už bylo kost a kůže. Dal jí duši do
pořádku, ale pak byl svědkem otřesné scény. Umírající za-
čala proklínat ženu, která byla u ní a o které říkala, že ona ji
přivedla na cestu zkázy. Jiný příklad se týkal chlapce, který
umíral na souchotiny. I ten proklínal kamaráda z přízemí,
že ho naučil neřesti a zkrátil mu život. Don Bosco vykreslil
oba příběhy s podrobnostmi, aby chlapci měli o prázdni-
nách před očima výstrahu a dovedli se varovat zlého.
Na konci školního roku po rozdání odměn dal Don
Bosco každému chlapci na lístku psané rady na prázdniny:
„1. Každý den ministrovat při mši svaté, půjde-li to. Dále
rozjímání a krátké duchovní čtení, žádná zahálka, ale dobrý
příklad.
2. Každý týden zpověď a svaté přijímání.
3. Každý sváteční den mše svatá, kázání, požehnání.
4. Každou chvíli utíkat před hříchem: Bůh nás vidí! Bude
nás soudit.
Vyučování začíná 16. srpna.“
I z toho je vidět, jak nerad Don Bosco posílal chlapce do
světa. Bál se o ně.
23 Sen o hadu v trávě
I o prázdninách naši kronikáři pilně zachycovali důležitější
věci a výroky Dona Boska. K Bonettimu a Ruffinovi se při-
dali ještě Garino a Provera.
3. srpna se ptal klerik Bongiovanni Dona Boska, co mu
dá k svátku jeho patrona svatého Dominika. A Don Bosco:
„Trnovou korunu.“ Byl to divný dárek, ale fakt je, že druhý
den Bongiovanni dostal silné bolení hlavy, které ho trápilo
několik dní.
Pokaždé, když Don Bosco přišel později na oběd, tísnilo
se kolem něho plno chlapců i kleriků. Měli radost, že mo-
hou být kolem něho a něco slyšet z jeho úst. V té tlačenici
se stalo, že jeden klerik se přiblížil k hlavě Dona Boska až
na samý dotek. Don Bosco mu ještě hlavu trochu přitiskl ke
své. Klerik řekl: „Jen spojte naše hlavy.“ A Don Bosco: „Jen
láska k Pánu Bohu je může spojit.“
Večer 6. srpna Don Bosco, vypravoval, jak byl zase u jed-
né nemocné. Přišel k němu kdosi a dal mu adresu. Šel tam,
ale hned zjistil, že je to špatný dům s špatnými ženskými.
Ale vešel. Ukázaly mu umírající, která k němu vztáhla ruce
a prosila: „Zachraňte mi duši!“ Vyslechl její zpověď a chtěl
jít. Tu se kolem něho shlukly ostatní ženy a lamentovaly nad
nemocnou, která pracovala k smrti. Don Bosco jim řekl,
aby raději naříkaly nad sebou, protože ona si dala svědomí
do pořádku, kdežto ony jsou jen kousek od okraje pekla.
„Ale co máme dělat?“ ptaly se. „Opustit tento dům! Já jdu
na faru, aby pan farář přinesl umírající Tělo Páně a aby jí dal
pomazání nemocných, ale nevím, jestli Pán Ježíš nenechá
tento dům neřesti spadnout na jeho obyvatele.“ Skutečně
ženy utekly z domu a když přišel místní farář, aby vykonal
svou povinnost, byl dům prázdný a umírající zemřela v kli-
du.
15. srpna zemřel v nemocnici u svatého Jana další hoch:
čtrnáctiletý Jan Petiti z Fossana. Bonetti píše, že právě
o něm řekl Don Bosco v jeho přítomnosti před časem, že
neuplynou tři měsíční úplňky a jeden odejde na věčnost.
20. srpna vypravoval Don Bosco další sen, který se mu
zdál v noci před svátkem Nanebevzetí Panny Marie:
„Zdálo se mi, že ke mně přišel jeden muž a vyzval mne,
abych šel s ním. Ocitli jsme se v Becchi u mého bratra Jose-
fa a bylo tam mnoho chlapců, kteří si hráli. Neznámý mne
vedl za chalupu. Tam ležel v trávě obrovský had, dlouhý
sedm nebo osm metrů a velmi tlustý. Chtěl jsem utéci, ale
neznámý mne zadržel. Řekl, ať se nebojím, že mi had nic
neudělá. Pak vytáhl dlouhý provaz, jeden konec mi dal do
rukou, druhý konec držel sám a poručil mi, abych jej držel
natažený nad hadem.
Držel jsem a vtom ten člověk udeřil napjatým prova-
zem hada po hřbetu. Had se vymrštil, chtěl kousnout, ale
namotal se jako pružina na provaz a začal sebou bezmocně
zmítat. Byly to takové pohyby, že při nárazech o zem létaly
z hada kusy masa, až z něho nakonec zůstala na provaze jen
jeho kostra. Neznámý vyvlékl provaz a stočený jej vložil do
jakési truhlice. Truhlici zavřel. Vtom se sběhlo kolem nás
mnoho chlapců a hle: neznámý truhlici znovu otevřel a co
tam nebylo? Provaz složený tak, že to byla slova ‚Zdrávas
Maria.‘ Neznámý řekl: ‚Had – to je ďábel, provaz je svatý rů-
ženec. To je nejmocnější zbraň proti němu.‘“
Don Lemoyne k tomu přičiňuje poznámku: Don Bosco
nechal při svém rodném domku postavit kapličku zasvěce-
nou právě Panně Marii Růžencové a v Oratoři se každý den
modlil růženec.
24 Druhá část snu
Don Bosco slíbil na druhý den vyprávět ještě druhou část
snu. Proto byli všichni velice zvědaví, když druhý den 21.
srpna vystoupil na svou kazatelničku pod portikátem a za-
čal mluvit. Bylo to však zklamání. Řekl, že mnoho přemýš-
lel, má-li vůbec vypravovat nebo ne, až přišel k závěru, že
jsou tam věci, které by se mohly dostat ven z Oratoře, a to
by nebylo dobré. Zástupem chlapců se ozval hlasitý po-
vzdech, ale Don Bosco víc neřekl. Teprve druhý den, když
ho všichni moc prosili, slíbil pokračování. A večer skutečně
pokračoval:
„Když jsem v jedné chvíli odvrátil hlavu od schránky
s provazem, který vytvořil slova ‚Zdrávas Maria‘, ulekl jsem
se. Viděl jsem některé chlapce, jak jedí maso, které spadlo
z těla mrtvého hada. Vykřikl jsem, co to dělají, ať toho hned
nechají. Ale oni nechtěli, prý je to moc dobré maso. Vrhl
jsem se tedy na ně, odtahoval jsem je, dával jim štulce, ale
oni jakoby byli posedlí. Bohužel i některý klerik byl mezi
nimi. Ale hned přišly i následky: chlapci, kteří jedli jedova-
té maso, začali padat: měli nafouklá břicha a byli celí tvrdí.
Volal jsem na pomoc kleriky, aby tomu zabránili, ale moc
to nepomohlo. Ptal jsem se neznámého, jaký je proti tomu
lék. Odpověděl: ‚Kladivo a kovadlina! Zpověď a svaté přijí-
mání.‘ Hned jsem se jal ležící chlapce zpovídat a dávat jim
Tělo Páně. Mnoho jich zase vstalo, ale některým to nebylo
nic platné. To byli ti, kteří se nezpovídali upřímně.“
366
|
|
10.5 Page 95 |
▲back to top |
Ruffino se po modlitbách ptal Dona Boska, jak to, že
když volal kleriky na pomoc, nebylo to moc platné. Odpo-
věděl: „Všichni mě neposlechli. Mezi těmi, kteří jedli jedo-
vaté maso, byli i klerici.“
Don Lemoyne, pisatel Životopisných pamětí Dona
Boska, si na tomto místě staví problém, je-li vůbec na místě
tyto věci uveřejňovat, zda by se neměly raději zamlčet nebo
podstatně zmírnit. A odpovídá si: „Mají-li dějiny splnit svůj
úkol a být učitelkou života, musí minulý život líčit tak, jak
byl ve skutečnosti, tak aby budoucí generace měly podnět
k následování ctností zemřelých, ale aby se také mohly vy-
stříhat pádů těch druhých. Vypravování, které zachycuje jen
líc a zatajuje rub, vede nutně k nesprávné představě. Špatně
chápaná ochrana nikomu neprospívá. Jen odvaha k pravdě
budí důvěru.“
Do Oratoře se prozatím vrátila jen asi stovka chlapců,
kteří si potřebovali zopakovat látku, aby mohli snadněji
prožít další rok. S nimi se Don Bosco připravoval novénou
na svátek Narození Panny Marie, ale svátek samotný slavil
v Montemagnu, kam ho pozvala markýza Fassatiová, aby
tam kázal při svěcení mariánského obrazu a aby obraz sám
posvětil.
Bohužel v téže době se stalo něco hrozného v Turíně při
tradičním procesí, které se v ten den konalo na památku
osvobození města z francouzského obležení. Během procesí
se nějaký muž vrhl na sochu, která byla v procesí nesena
a sekyrou do ní sekal jako posedlý. Ježíškovi urazil hlavičku
a ruku. Útočník byl sice sražen k zemi četníkem a spoután,
ale zločin už byl dokonán. Ten člověk, když ho poutali, kři-
čel, že vykonal jen rozkaz, za který dostal zaplaceno. Ať už
to byla pravda nebo ne, byl prohlášen za maniaka a skončil
v blázinci. V Turíně se pak konaly kající pobožnosti v ka-
tedrále i u Těšitelky.
Bonetti má zajímavou poznámku k 13. září: Don Bosco
řekl: „Budeme mít v našem ústavě hochy, kteří budou jed-
nou ctěni na oltáři. Bude-li Dominik Savio nadále dělat zá-
zraky, pak, budu-li ještě naživu, budu tlačit dopředu jeho
beatifikaci, aby církev dovolila jeho kult alespoň pro Ora-
toř.“ Pak se zeptal Anfossiho, jaký je hlavní prostředek, aby
někdo rychle dosáhl svatosti. Odpověď si dal sám: „Musí vi-
dět Boží vůli ve vůli představeného, a to po celý život, ať se
stane, co stane. Někdy se nám může opravdu stát, že rozkaz
není správný, ale v tom případě si musíme dodat odvahy
a říci si: Tak mi to bylo řečeno, ať je to tak! Můžeme trpět
i určitými tělesnými nebo morálními těžkostmi. To neva-
dí. Potěšme se, že všechno řídí náš nebeský Otec k našemu
dobru. To je nejsnadnější prostředek, jak dosáhnout svatos-
ti.“
V tomto roce dal Don Bosco vytisknout 3. vydání svých
Dějin Itálie.
25 – Závěr loterie
Loterie měla skončit začátkem září, ale Don Bosco si podal
žádost o prodloužení termínu. Cítil, že další měsíc může
znamenat další zisk pro dobročinnou akci. Počet darova-
ných předmětů dostoupil cifry 2 835. Don Bosco nic ne-
dbal, že mu některá místa vrátila loterní lístky zpět. Na dru-
hé straně se našli jiní, kteří pochopili smysl loterie a chtěli
Don Boskovo dílo podpořit. Konečně 30. září byl úřední tah
v místnostech radnice. Byly instalovány urny s kuličkami
do dvě stě osmi tisíc (tolik bylo schváleno čísel). Tažení čísel
se protáhlo ještě do dalšího dne. V 11 hodin 1. října bylo
taženo poslední číslo.
Byla to loterie veliká a krásná, ale i sem strčil ďábel ocas.
Stala se nemilá věc. Právě k první ceně se přihlásili dva růz-
ní lidé. Šlo o obraz svatého Antonína, dar to rytíře Bedřicha
Peschiery, profesora z Janova. Obraz byl oceněn na 5 000
lir. Šetření ukázalo, že vše zavinil tiskařský šotek. Muselo se
přistoupit k narovnání, ve kterém jeden dostal obraz a dru-
hému musel Don Bosco vyplatit 5 000 lir.
Také likvidace loterie stála Dona Boska mnoho práce,
hlavně všelijakého dopisování, ale přinesla i určitý finanční
zisk, který mu dovolil další budování a rozšiřování Oratoře.
Loterie dostala Dona Boska také do nepříjemné situace.
Mnozí mu přáli, i lidé zaujímající vlivná místa v řadách stát-
ních činitelů. Jeho dílo bylo přece veliké a obecně prospěš-
né. Ať už je politika dobrá, nebo špatná, určité věci vzbuzují
respekt. Don Bosco v horlivosti o opuštěnou mládež dovedl
apelovat na sociální cítění kdekoho, nevyjímaje krále, mi-
nistry a jiné takové lidi. Tak se stalo, že mu nyní z různých
stran přicházely návrhy, aby užil vhodné chvíle a požádal
vládu, aby jeho instituci vzala pod svou ochranu a prohlási-
la ji za „dobročinné dílo“ i po stránce právní. Taková „Opera
di carità“ by měla veliké výhody. Byla by z hlediska právní-
ho právnickou osobou, mohla by dědit, mohla by pořádat
dobročinné sbírky, mohla by být vyňata z daňové povinnos-
ti a podobně. Don Bosco znal tyto výhody, ale to už zde jed-
nou bylo a on věděl své. Ztratil by svobodu. Stát by se pak
na jeho dílo díval jako na své a chtěl by zasahovat do jeho
vnitřního života. Sen o ohnivém koni mu byl výstrahou.
Už je konec režimů opírajících se o církev a o náboženství,
doba je naladěna proticírkevně a mnozí se vezou na ohni-
vém koni. Je třeba zachovat si nezávislost i za tu cenu, že
bude život obtížnější. Ve státních rukou by se jeho dílo stalo
jen obecně dobročinným dílem a ztratilo by svůj účel.
26 Na výletě s Donem Boskem
Ke konci září pustil Don Bosco z hlavy loterii a agendu
předal koadjutorovi Oregliovi. Sám myslel více na tradiční
dlouhý výlet do rodného kraje. Aby bylo vidět, jak velkoryse
Don Bosco organizoval takové věci, uvedeme si průběh této
podzimní akce takřka dopodrobna.
2. října dorazil Don Bosco do Becchi a s ním zástup asi
70ti chlapců, kteří to měli od něho za odměnu. Bylo to ve
čtvrtek. V neděli 5. října byla slavnost Panny Marie Rů-
žencové. Ráno Don Bosco celebroval, odpoledne měl po-
žehnání a předtím měl kázání novokněz Cagliero, rodák
z farnosti. Rozohnil se a v nadšení začal velebit Dona Boska
a dokonce řekl, že to veliké shromáždění kolem rodného
domku Dona Boska je malým předobrazem slávy, kterou
na tomto místě budou jednou prožívat další generace. Bylo
to vyjádření přesvědčení, že Don Bosco je světec a že bude
jednou jako takový ctěn v církvi. K tomuto přesvědčení při-
spívalo, že v Becchi v několika případech ukázal, že všechno
vidí i na dálku. Dal si například zavolat tři chlapce: Marco-
ru, Salviho a Daniela, kteří se kamsi zašili pro nějakou ne-
plechu, a pokáral je.
367
|
|
10.6 Page 96 |
▲back to top |
Hned po slavnosti se šlo na dvoutýdenní výlet, na který
se kluci tolik těšili.
Pondělí 6. října. Ráno pršelo. Kluci doráželi na Dona
Boska: „Co budeme dělat?“ On na to: „Necháme déšť deš-
těm. Ať dělá, co umí.“ V 9 hodin vysvitlo slunce. Všichni je
přivítali potleskem. Don Bosco se zamyslil a řekl: „Vidím, že
mám kolem sebe samé zdatné vojáky. Vyrazíme!“ „Hurááá!“
ozvalo se ze všech hrdel a už se šlo. Kapela pochodovala
jako vždy v čele. V Castelnuovo měl pan děkan Cinzano
připravený tradiční oběd. Odpoledne se vyrazilo směrem na
Villa San Secondo. Protože hrozil další déšť, Don Bosco po-
slal několik slabších zpátky do Becchi. Jeho bryčka vezla na-
před připravit nocleh. Bryčka projela středem chlapců a oni
se tvářili, jakoby kolem nich jel pan generál. On zase točil
kloboukem všem na pozdrav. Za Mondoniem začalo pršet.
Pršelo a pršelo, až byli všichni zcela promočení. V tom sta-
vu Don Bosco přivítal svou malou armádu na zámku ry-
tíře Gonelly. Ten se postaral, aby se chlapci usušili. Vytáhl
se kdejaký kus oblečení, až byli všichni jakž takž ustrojeni
a jejich obleky se sušily u krbů. I služebnictvo jim poskytlo
oblečení, takže chlapci vypadali jako na karnevalu. Opravdu
se všech zmocnila karnevalová nálada. Hrálo se a zpívalo až
do půlnoci a teprve potom se šlo spát. I o spánek se hostite-
lé postarali. Spalo se pod houněmi na tvrdém.
Úterý 7. října. Kolem desáté vpochodovali Don Boskovi
chlapci do Villa San Secondo. Měli pro déšť denní zpoždě-
ní, a zas byli mokří, jenže tentokrát od potu. Ale přišli ještě
včas, aby mohla být mše svatá u příležitosti svěcení praporu
svatého Aloise pro stejnojmennou chlapeckou družinu far-
nosti. Don Bosco měl kázání, jak se v nebi svatý Alois ra-
duje z toho, že se naučil hned v dětství poctivě sloužit Pánu
Bohu. Večer se dávalo pro vesnické publikum menší diva-
delní představení.
Středa 8. října. Po poledni po obědě se táhlo dál do Calli-
ana, kde pan děkan se svým kaplanem připravili pro chlap-
ce novou faru, ještě neobydlenou. Don Bosco chtěl napřed
jít brzy dál, ale ti nedali, všichni museli zůstat na noc. Na-
před uspořádali na jednom dvoře za svitu pochodní a luce-
ren divadelní představení. Nocleh jim poskytla dobrá cepo-
vá sláma.
Čtvrtek 9. října. Šlo se přes San Desiderio do Montemag-
na navštívit rodinu pana markýze Fassatiho, význačného
dobrodince Oratoře. Když se blížili k městečku, došlo k pa-
mětihodnému setkání. Dvanáctiletý chlapec Alois Lasagna
si tam někde hrál s kamarády na louce. Když uslyšel kapelu,
nechal všeho a utíkal se podívat. Představili ho Donu Bo-
skovi. Slovo dalo slovo a Don Bosco se chlapce zeptal, ne-
chtěl-li by jít s ním do Turína studovat. Chlapec živě sou-
hlasil. Don Bosco mu řekl, aby tedy druhý den přišel znovu
s tatínkem. I to se uskutečnilo, a tak začala kariéra jednoho
z nejlepších synů Don Boskových, který se později stal kně-
zem a misijním biskupem v Jižní Americe. Na zámku bylo
pohoštění, ale cílem toho dne byl zámek blízko Montemag-
na ve Vignale. Hraběnka Callori totiž pozvala Dona Boska,
aby k nim přišel na podzim s chlapci. Pozvala ho už na jaře,
když byl Don Bosco u Fassatiů a světil jim obraz Panny Ma-
rie. Ona tam byla také a tam mu udělala pozvání. Do Vig-
nale přišli k večeru asi v 8 hodin. Přesto tam bylo množství
vesnického lidu, všichni přišli přivítat tak neobyčejné hosty.
Byla večeře a pak se nocovalo v horním patře zámku. Druhý
den byla mše svatá. Don Bosco celebroval v zámecké kapli,
chlapci byli v přilehlé komnatě, protože se do kaple všichni
nemohli vejít. To už byl pátek 10. října – Don Bosco tam
zůstal celý den, zatímco mladý hraběcí synek vedl hochy na
výlet na starý hrad, kde byla rodinná hrobka Calloriů. V ten
čas don Durando provedl přijímací zkoušku čtyř chlapců
z kraje, mezi nimi byl Lasagna. Představil je Donu Boskovi
pan děkan z Montemagna Beccaris. Don Bosco mu přitom
řekl, že o ostatních mu nemůže říci, co z nich bude, ale ten
rusovlasý Lasagna udělá jistě velkou kariéru.
Výletníci byli unavení a zůstali ještě v sobotu a v nedě-
li. Slavil se tam svátek Srdce Mariina, byla slavná mše svatá
a mnoho se zpovídalo. Don Bosco sám seděl ve zpovědni-
ci asi 4 hodiny. Odpoledne kázal, a tak svátek vyzněl jako
malé misie. Taková byla i nálada. Stalo se něco pamětihod-
ného. V jedné chvíli byl Don Bosco uprostřed svých, když
tu zvážněl a vyzval je, aby se v kleče pomodlili za jednoho
spolužáka, který tu noc má zemřít. Všichni byli ohromeni.
Davico poznamenal: „To je pěkné! Don Bosco nás vyvede
na výlet a pak nám řekne, že máme zemřít!“ Don Bosco se
usmál: „Davico má strach, že je to on.“ Davico: „Že bych měl
strach, to nemám, ale takové zprávy nedělají nikdy dobře
u žaludku.“ „Buď klidný. Nikdo z těch, co jsou zde, nezemře.
To se týká jednoho v Oratoři, který si v této chvíli vesele hra-
je na dvoře. Nemá tušení, že bude na věčnosti, než skončí
tento den.“ V úterý přišel z Turína dopis oznamující úmrtí
chovance Rosaria Pappalarda. Pocházel z provincie katanské
a bylo mu deset let. Našli ho ráno mrtvého v posteli.
V pondělí 13. října byla chlapcům dána možnost, aby se
rozdělili do menších skupin a aby si udělali samostatný vý-
let do okolí.
V úterý 14. října šel Don Bosco se všemi chlapci do Ca-
sorza navštívit pana faráře Bovu, muže velmi horlivého
v duchovní správě. Zase byla celá ves vzhůru nohama a Don
Bosco měl opět plné ruce duchovní práce. Přišel tam také
kněz z bohaté rodiny a byl podle toho oblečený. Na nohou
měl botičky jako pán, kravatku měl propíchnutou zlatou
jehlicí. Přišel se seznámit s Donem Boskem a hned začal
chválit jeho výchovu atd. Don Bosco ho nechal, aby se vy-
mluvil, ale pak se ho ptal: „Kdo račte být?“ On hned, že je
z astijského kraje a proč přišel. Don Bosco: „Je to možné,
že jste přišel sem až z Asti v takovém oblečení?“ Důstojný
pán na to, že tak chodí normálně, ještě to nikomu nevadilo.
A Don Bosco: „Kapitulní vikář astijský také nic proti tomu
nemá?“ Byla z toho delší diskuse, ale už přátelská. V ní Don
Bosco uplatnil nejlepší důvody, aby dotyčného přivedl k ji-
nému názoru.
Zastávka ve Vignale byla tak dlouhá také proto, že paní
hraběnka slíbila dát větší obnos na zamýšlený ústav v Mi-
rabellu. Dostála slovu. Vůči Donu Boskovi se chovala vždy
jako matka. Rozuměla jeho cílům a on se zase na ni obracel
s plnou důvěrou.
15. října ve středu se pochodovalo přes Mirabello do Ale-
xandrie. Spalo se v semináři.
Ve čtvrtek 16. října byla prohlídka města. Don Bosco
navštívil generálního vikáře a další osobnosti, na nichž mu
záleželo.
17. října v pátek byli chlapci navštívit slavné bojiště
u Marenga, kde v roce 1800 porazil Napoleon rakouské voj-
sko. Byli také v napoleonském muzeu a Don Bosco jim tam
udělal podrobný výklad.
Sobota 18. října. Vlakem se všichni vrátili domů. V Ora-
toři bylo veliké vítání a vypravování zážitků. Z nich se pak
ještě dlouho a dlouho žilo.
368
|
|
10.7 Page 97 |
▲back to top |
27 Don Pestarino a jeho dílo
Don Bosco se vrátil z podzimního turné s chlapci právě
včas, aby byl ještě přítomen vyzvednutí rakve dona Cafassa
a jeho nového pohřbení. Někteří přátelé zesnulého totiž těž-
ce nesli, že byl don Cafasso pohřben do normálního hrobu
do země, protože – říkali, jistě přijde čas jeho oslavení ze
strany církve. A tak s dovolením příslušných míst byla jeho
rakev vyzvednuta, otevřena a hrob proměněn ve zděnou
hrobku. Rakev byla zachovalá a tělo neporušené. Celý úkon
měl církevní ráz, včetně mše svaté a kázání.
Po prázdninách Don Bosco rychle připravil do tisku další
dva svazky Katolického čtení: na listopad „Ebenista Germa-
no, neboli účinky dobré rady“ a na prosinec „Práce“, proslov
učeného jezuity Felixe. Na doplnění stran přidal ještě dílko
vytištěné už v Oratoři v nové tiskárně: „Kratochvilná novela
o starém Napoleonově vojáku“, kterou sám často chlapcům
vypravoval na pokračování.
Důležité bylo jedno jeho setkání brzy po návratu do Ora-
toře. Bylo to setkání s morneským farářem donem Domini-
kem Pestarinem, který sehrál důležitou úlohu při zakládání
ženské větve salesiánského institutu – Dcer Panny Marie
Pomocnice. Bude dobré povědět o něm na tomto místě
něco více.
Don Pestarino se narodil 5. ledna 1817 v janovském kra-
ji ve vsi Mornese. Všechny školy od obecné až po teologii
vystudoval v Janově. Ukázal se jako velmi dobrý kněz a byl
určen za prefekta semináře. Byl velkým ctitelem Ukřižova-
ného a Bolestné Panny Marie. V roce 1849, když si ho vza-
li na mušku janovští sektáři, vrátil se do rodného Mornese
a stal se tam farářem. Farnost byla poslední dobou hodně
upadlá, ale pod jeho vedením rychle zase vzkvetla tak, že
ji biskup při vizitaci dokonce nazval „zahrádkou diecéze“.
Zvláště svaté přijímání se tam stalo všeobecným. Velmi se
věnoval mládeži: chlapcům i děvčatům. Chlapci ho stále
obklopovali s láskou a s důvěrou podobně, jak tomu bylo
v Turíně s Donem Boskem. Nezapomínal ani na ženskou
mládež a v tom našel skvělou pomocnici v učitelce Maccag-
nové, která zůstala svobodnou pro Krista a s pomocí pana
faráře založila v Mornese jakýsi světský institut pro děvča-
ta, která nemohla z jakýchkoliv důvodů odejít do kláštera,
ale chtěla dobrovolně zachovávat bez slibu chudobu, čisto-
tu a poslušnost a pečovat o děvčata. Maccagnová se oddala
této práci už ve svých osmnácti letech roku 1850. Akvinský
biskup Modesto schválil stanovy tohoto sdružení a v roce
1862, o kterém píšeme, byl tento institut rozšířen už ve
všech italských provinciích, i když tyto odnože neměly for-
málního spojení se založením morneským. Institut měl ná-
zev „Jednota dcer Neposkvrněného Početí“.
Takový byl stav roce 1862 na podzim, když don Pestarino
šel poprvé k Donu Boskovi. Zatím o Donu Boskovi jen slyšel,
ale něco ho k němu hnalo. Dokonce si před jízdou do Turí-
na vykonal ještě s jedním knězem pouť k Panně Marii delle
Rocchette. Výsledek rozhovoru byl, že don Pestarino požádal
Dona Boska, aby ho přijal mezi salesiány a hned se také za-
vázal praktikovat pravidla mladé Salesiánské společnosti. Byl
by rád zůstal s Donem Boskem v Turíně, ale Don Bosco viděl
dál a poručil mu vrátit se a pracovat dál ve farnosti. Také se
měl dále starat o Dcery Neposkvrněného Početí.
Viděl Don Bosco do budoucnosti? Viděl, že z té mor-
neské instituce vyroste jeho ženská kongregace? Pravděpo-
dobně ano, protože o rok později k němu přišla na poradu
sestra dona Provery z Mirabella, kam by jí radil vstoupit do
kláštera a on jí řekl: „Chcete-li počkat několik roků, budu
mít i já řeholní sestry salesiánky, tak jako mám teď kleriky
a kněze.“ Ona čekat nechtěla. Odešla do Francie, tam vstou-
pila do kláštera. V roce 1890 udělala zmíněnou výpověď.
Don Pestarino se tedy vrátil do Mornese, zatímco Don
Bosco pracoval na dalším podniku. Rozhodl se v domě paní
Bellezzy, který měl v nájmu, instalovat malý domov pro
chlapce od šesti do dvanácti let. Šlo o chlapce, kteří nemoh-
li být pro nízký věk přijati do Oratoře, ale státní úřady mu
takové stále posílaly a on je nemohl odmítnout. Don Bosco
tedy napsal ministru vnitra Rattazzimu, co zamýšlí podnik-
nout, a prosil ho, aby se ministerstvo uvolilo přispívat na
tyto chlapce dvěma třetinami nákladu a aby mu na tento
podnik půjčilo 5 000 lir, kterýžto obnos se zavazoval splatit
tím, že by mu ministerstvo určitý počet takových chlapců
mohlo dodávat podle potřeby.
Ze strany Dona Boska to byla určitá finta. On dobře vě-
děl, že ministerstvo na jeho návrh nepřistoupí, ale nemoh-
lo nevzít na vědomí jeho dobrou vůli a tlačit na něho tak
neurvale. Mohl vždycky říci, že měl dobrou vůli vyjít vstříc
potřebě chudých občanů, o něž se nikdo nechce starat, ale
nemůže jít za hranice svých možností. Tato „školička“ s do-
movem se uskutečnila a chlapce učil nám již známý učitel
Miglietti. Pomáhal mu vždy některý klerik, kterého k tomu
Don Bosco určil.
28 Začátek školního roku
Po Don Boskově návratu z podzimního výletu se začala
Oratoř plnit chlapci. Jejich počet přesáhl na začátku školní-
ho roku 1862–1863 čísla 600. To už byl úctyhodný podnik
a ještě poroste.
Životopisné paměti připomínají některé nováčky, kteří
budou později hrát značnou úlohu. Tak v tomto školním
roce nastoupil Jáchym Berto, který bude v létech 1866–1886
Don Boskovým osobním důvěrníkem (sekretářem). Jemu
bude salesiánské dílo vděčit za mnoho zpráv důvěrného
rázu, protože on Don Boskovým důvěrníkem opravdu byl.
Nastoupili i ti čtyři z Montemagna a z Vignale, přijatí
během výletu. Don Bosco byl ustavičně mezi chlapci a sna-
žil se každého poznat a odhalit jeho schopnosti jako prv-
ní předpoklad k odhadnutí jeho povolání. Jeroným Suttil
vzpomíná, jak v ty dny stál Don Bosco obklopen chlapci
a některými kleriky, opřen o sloup a jak prstem přejížděl
půlkruh a přitom řekl: „Jeden z přítomných bude bisku-
pem.“ Suttil už nemohl zcela určitě říci, zda byl přítomen
také don Cagliero, ale v každém případě se strefil, protože
mezi přítomnými byl určitě Lasagna. Lemoyne píše o La-
sagnovi, že byl velice živé povahy a že se při hře rád hádal.
Těžko ustupoval. Povaha zatím nezkrocená ho dokonce po
nějakém čase přivedla do krize. Přece jen ústav nebyl holub-
ník a bylo třeba podrobovat se pravidlům. Lasagna to vyře-
šil jednoduše tak, že z ústavu utekl a vrátil se domů. Jenže
doma nepořídil. Rodiče ho přivedli nazpátek. Don Bosco
ho pěkně přijal, hezky s ním promluvil a bylo po krizi. Ta-
kové lehkovážné činy nejsou vždy tragické. Docela jinak to
dopadlo s jiným chlapcem, kterého Don Bosco nechtěl při-
jmout, ale prosby otce byly tak naléhavé, že nakonec přikývl
369
|
|
10.8 Page 98 |
▲back to top |
a chlapce přijal. Nevypadal špatně. Donu Boskovi odpoví-
dal docela kurážně na jeho otázky. Dokonce řekl, že chce
zůstat. Jenže Don Bosco mu najednou řekl šeptem do ouš-
ka: „To ale už nebudeš smět dělat to a to.“ Chlapec vykulil
oči a hned řekl: „Tak tedy ne. Když vy o mně všechno víte,
nezůstanu zde.“ A otec si ho musel odvézt zpět.
Začala škola. Don Rua byl pověřen dohledem nad vyučo-
váním. Vyučující zatím neměli státem uznané diplomy, ale
učili, protože měli schopnosti a Don Bosco jim důvěřoval.
Zatím školské úřady mlčely, ale už v uplynulém roce 1861–
1862 začaly projevovat o Oratoř zájem. Královský školský
proveditor žádal informace ohledně učícího personálu val-
dockého gymnázia a o počtu studentů. Don Bosco vypsal
skutečný stav a slíbil, že uvede vše do souladu se zákonem,
případně, že je ochoten přijmout ministerstvem dodané
učitele, ovšem bezplatně, a s tím, že když budou pracovat
pro slávu Boží, dostanou místo v nebi. Ozvěna nebyla žád-
ná, snad ministr Rattazzi v ministerské radě utrousil něja-
kou přímluvu ve prospěch Don Boskovy užitečné instituce.
Don Bosco ovšem předvídal, že těžkosti přijdou a zajiš-
ťoval se. Měl některé kleriky k tomu, aby studovali látku,
která by jim umožnila dosáhnout příslušné diplomy. Du-
rando a Anfossi maturovali už v roce 1857, Cerruti začal
v roce 1859. Dal je také zapsat jako posluchače na turín-
skou univerzitu. Tak pokračovali také v roce 1862–1863. Šlo
hlavně o literaturu italskou, latinskou a řeckou. K tomu zase
potřebovali čas. Don Bosco dopisem ze dne 30. října prosil
rektora semináře, aby laskavě udělal pro ty určité potřebné
výjimky ohledně termínů zkoušek z bohosloví. Také se sta-
ral, aby klerici, jak docházeli k vyšším svěcením, dostávali
i předepsané patrimonium čili věno. Neváhal o ně žádat
například ministerstvo milosti, spravedlnosti a kultu. Tak
učinil pro klerika Ruffina, jemuž dal za tím účelem velmi
pěkné vysvědčení a doporučení.
Objektivně tato práce prospívala i diecézi, vždyť valdoc-
ké dílo mohlo být počítáno k chloubám turínské diecéze.
Sem patří případ dona Rocchiettiho, který byl se zdravím
na tom tak, že těžko snášel spartánský způsob života prv-
ních salesiánů a rok po vysvěcení odešel z Oratoře. Láska
k Donu Boskovi ho však nutila pomáhat mu, jak jen mohl.
Byl řadu let farářem v malé farnosti svatého Julia, velice se
zasloužil o duchovní povolání a zemřel několik měsíců poté,
co vstoupil k lazaristům. Dokud byl v Oratoři, míval tam
v neděli odpolední kázání. Po něm je dostal don Cagliero
a zastával tuto funkci až do doby, kdy odešel do Argentiny
na misie. První tři roky kázal po piemontsku, jak bylo zvy-
kem, ale pak Don Bosco rozhodl, že se bude kázat zásadně
italsky.
Začátkem listopadu vydal Don Bosco svůj kalendář
Galantuomo – Kavalír na rok 1863. V předmluvě stála no-
vinka: „Z vážných důvodů nebude Kavalír uveřejňovat ani
komentovat žádná proroctví, rodící se v jeho zvláštním
mozku.“ Proč to bylo? Minulé roky Don Boskovy předpo-
vědi působily nemalý rozruch a, protože se v podstatě plni-
ly, vzbuzovaly i nelibost ve vládních kruzích. Tam se ptali,
odkud Don Bosco čerpá vědomosti, patřící víceméně k stát-
nímu tajemství. Dostával dokonce upozornění, aby toho
nechal. On usoudil, že bude skutečně lepší mlčet a nevysta-
vovat se nebezpečí. I nejširší demokracie je nesnášenlivá ke
kritice a snaží se kritiky umlčet.
29 Nové úklady
Don Bosco podle určitých příznaků očekával, že brzy bude
oratoř terčem dalších útoků. Ministr Rattazzi se totiž zne-
líbil některým pánům liberálům a čekal se jeho brzký pád.
S ním Don Bosco ztratí ochránce. Už jsme si vypravovali,
jak byl Don Bosco podezříván z politických pletich a jak
to nevyšlo. Názorové rozdíly nejsou přece pletichy. Nyní se
nevraživost vládních kruhů nesla jiným směrem. Na minis-
terstvu školství si uvědomili, že Don Bosco má gymnázium,
ale nemá patentované učitelské síly. V čele těch, kteří zno-
vu na Oratoř zaútočili, byl Štěpán Gatti, oborový přednosta
zmíněného ministerstva. Uvažoval zcela logicky: Don Bo-
skovo gymnázium zahájilo školní rok bez diplomovaných
profesorů a to není v pořádku. Tento nedostatek nemůže
jen tak rychle odstranit a, z toho důvodu se mu může škola
prostě zavřít. Don Bosco by ale nebyl Donem Boskem, kdy-
by se jen tak dal. Když se ujistil, že je zde nebezpečí, rozhodl
se jít zrovna do hlavního stanu nepřátel. Gatti ho přijal las-
kavě. Radil mu, aby své učitele poslal na zkoušky. Byl si totiž
jist, že Don Boskovi učitelé nejsou s to je udělat. A byl velice
překvapen, když mu Don Bosco řekl, že jsou všichni schop-
ni jít ke zkouškám třeba hned. „Výborně,“ řekl pan šéf, ale
už si i lámal hlavu, jak by se to dalo udělat, aby mu vyšel
jeho plán. O tom však až za chvíli.
Don Bosco to všechno dobře věděl, avšak věděl také,
že zde není jiné cesty k záchraně gymnázia než mít diplo-
mované učitele. Hned tedy napsal žádost na ministerstvo,
aby se mohli dostavit k habilitační zkoušce: kněz Francesia
a bohoslovci Cerruti, Durando a Anfossi. Chválil jejich píli
a jejich úspěchy ve škole a podtrhl, že navštěvovali kurzy
řečtiny, latiny a italštiny na královské turínské univerzitě.
Přidal ujištění, že valdocké gymnázium se vždy řídilo stát-
ními programy a zdůraznil, že jeho instituce má sociální
charakter a pomáhá chlapcům z nižších vrstev dosáhnout
vyšší úrovně. Pak, jelikož jeho dopis zůstal bez odpovědi,
požádal o osobní audienci u ministra veřejné osvěty, sená-
tora Karla Matteucciho. Ani ta mu nebyla udělena. Mohl
si jen povzdechnout: „Oratoř se zrodila z výprasku, rostla
pod ranami, pod ranami žije dodnes.“ Ale nezoufal. Tvr-
dil svým, že přes všechny lidské překážky Bůh své prosadí.
Chce to jen neochvějnou víru. Často prohodil: „Bože, je-li
mé dílo tvé, ty si je ochráníš. Je-li jen mé a ne tvé, nebudu
nic namítat, když zmizí s povrchu zemského.“
Zatím ministr Rattazzi dne 1. prosince skutečně oznámil,
že s celou vládou podává demisi a že ji král přijal. Novou
vládu utvořil a sněmovně ji představil Farini a Pasolini. Fa-
rini se stal ministerským předsedou. Ministerstvo veřejné
osvěty převzal ministr profesor Amari, školství v turínské
provincii dostal na starost poslanec Selmi, dříve modenský
lékárník. Z Modeny si ho do Turína přivedl Farini, který byl
předtím v Modeně diktátorem. Nový vedoucí školského od-
boru hned vystoupil s požadavkem, aby se Oratoř vykázala
patentovanými profesory. A Don Bosco? Ten zase hned na-
psal jako už před tím žádost, aby škola mohla pokračovat,
než budou moci učitelé dosáhnout žádané habilitace. A ci-
toval v ní větu z dopisu ministra Lanzy z roku 1857, kde se
říkalo, že si ministerstvo přeje všemi prostředky napomáhat
k rozvoji valdockých škol. Nebylo to nic platné. Selmi žádal
370
|
|
10.9 Page 99 |
▲back to top |
kategoricky, aby si Don Bosco opatřil patentované profeso-
ry, jinak aby školy zavřel.
Co Don Bosco? Nekapituloval ani teď a pokusil se dostat
se se Selmim do přímého styku. Šel k němu začátkem pro-
since. Poseděl si několik hodin v předsíni, než byl k němu
uveden. Podle svědectví osob, které byly v dosahu rozhovo-
ru, probíhaly věci asi takto: Pan přednosta si sedl do honos-
ného křesla a Don Bosco stál před ním. Selmi začal urážlivě:
„Tak tady mám před sebou slavného jezuitu, vlastně učitele
jezuitů.“ Byla to narážka na domnělý Don Boskův nepřátel-
ský poměr k moderním institucím. V tom tónu dost dlou-
ho pokračoval. Pak mu Don Boskův klid začal jít na nervy.
Najednou vybuchl: „Já se tu rozčiluji a vy se mi smějete do
očí?“ Teprve potom se Don Bosco dostal ke slovu a poma-
lu, pomalu dostával dialog klidnější ráz. Don Bosco věděl,
že Selmi nemá žádnou představu o jeho díle, zatím má pl-
nou hlavu předsudků. Velmi ho například překvapil sděle-
ním, že má starost o víc než tisíc chlapců. Ani neměl tušení
a ponětí o způsobu, jak Don Bosco tolik lidí vydržuje. Pan
přednosta začal být najednou zvědavý a dokonce i trochu
korektní. Vyjádřil se po svém: „Promiňte, Done Bosco, já
jsem vás považoval za blbce, ale kdybyste byl blbec, nemohl
byste dát dohromady tak veliké dílo. To však nechápu, proč
máte takový odpor proti vládě.“ Donu Boskovi nebylo ne-
snadné poučit ho o opaku.
Začal mu popisovat dvacet let historie svého díla, své sty-
ky s vládními místy, s králi a ministry, mluvil o chlapcích,
o svých snahách povznést je z jejich ponížení, mluvil o své
ediční činnosti, zmínil se i o svých Dějinách Itálie. Selmi je
znal, ale měl je za reakční. Vytýkal Donu Boskovi, že z toho
darebáka parmského vévody Ferdinanda udělal ve své kni-
ze hrdinu, ačkoliv prý dva tisíce lidí se zapřísahalo, že ho
sprovodí ze světa. Don Bosco se nedal mýlit. Řekl, že píše
pro mládež a ne jako historik pátrající po širokých kontex-
tech. Uvedl v knize jen tolik, že vévoda zemřel jako křesťan,
vyzpovídal se před smrtí a svému vrahu odpustil. Jestli pan
přednosta myslí, že jsou ještě jiná místa k opravení, ať je tak
laskav a označí mu je, on se vynasnaží užít jeho historických
vědomostí v dalším vydání. To Selmího uspokojilo a řeč se
přenesla na hlavní předmět setkání. Začalo se mluvit o zmí-
něných čtyřech, zatím nediplomovaných učitelích ve čty-
řech třídách gymnázia. Don Bosco mu řekl, že nedostávají
žádný plat, vyrostli v Oratoři a svou službou jí splácejí dluh
vděčnosti. Mluvil tklivě, že nakonec Selmi docela změkl
a dokonce řekl: „Vy jste, milý Done Bosco, vtělený anděl. Já
tedy ze své strany udělám všechno, co bude k prospěchu va-
šich chlapců.“ Fakt je, že od té doby skutečně Selmi jednal
s Donem Boskem přátelsky.
Don Bosco hned po návratu domů sedl a napsal formál-
ní žádost o schválení profesorů, přičemž žádost doložil ob-
sáhlým výkladem o jejich předběžném vzdělání na školách
profesora Piccy a tak dále. Vše dobře dopadlo. Selmi, aby se
kryl, poslal na Valdocco inspektora Kamila Vignu, ten byl
s inspekcí spokojen, a tak 21. prosince měl Don Bosco v ru-
kou písemné rozhodnutí, podle kterého pro ten školní rok
mohlo gymnázium pokračovat s nediplomovanými profe-
sorskými silami. Selmi si jen vyžádal statistický výkaz za rok
1861–1862 a i ten mu Don Bosco poslal.
30 Rodí se veliký plán
V posledních týdnech roku 1862 byl Don Bosco zaměstnán
psaním a vydáváním Katolického čtení na leden 1863. Byl
to životopis blahoslavené Kateřiny z Racconigi, světice, kte-
rá mu byla velmi milá. Mezitím plnil obyvatele domu dětin-
skou úctou mariánskou. K tomu mu dala příležitost novéna
před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie. Sám
napsal duchovní kvítka pro jednotlivé dny: 1. Vyhýbat se
zahálce. 2. Vyhýbat se špatným kamarádům. 3. Vyhledávat
hodné kamarády. 4. Častá svatá zpověď. 5. Časté svaté při-
jímání. 6. Utíkat se často k Panně Marii. 7. Dobře prožívat
mši svatou. 8. Odstranit nedostatky z minulých zpovědí. 9.
Časté malé sebezápory ke cti Panny Marie.
Panna Maria vždy s radostí kvitovala rozmach její úcty
v měsíci prosinci a oddalovala v tom měsíci z Oratoře ne-
hodné chlapce. Vypravoval donu Lemoyneovi don Dominik
Belmonte svůj zážitek z toho roku, kdy byl ještě obyčejným
studentem. Svěřil se mu spolužák Tom…, hoch, který vedl
špatný život, a přitom se soustavně vyhýbal Donu Bosko-
vi, s jakou hrůzou prožívá noci. Vždycky když usne, něja-
ká tajemná síla mu stahuje s těla pokrývku. Už chodí spát
s hrůzou, co bude dál. Belmonte mu to rozmlouval, že je to
jen sen, ale Tom… věděl, že to sen není. Vždyť si vždycky
pokrývku zase upraví, ale ona je vždy v nohách. Belmonte
ho nabádal, aby šel k Donu Boskovi a požádal ho o zpověď.
To nechtěl. Raději odešel z Oratoře.
Právě během té novény se odehrával boj o školu, kte-
rý tak nečekaně dobře dopadl. Jen co se zase vše uklidni-
lo, Panna Maria přivedla Dona Boska na novou myšlenku.
Bylo to v sobotu 6. prosince. Don Bosco do noci zpovídal
a teprve k jedenácté hodině sestupoval do jídelny. S ním byl
jen kleriky Albera, od něhož tato zpráva pochází (Albera
se stal později druhým Don Boskovým nástupcem). Don
Bosco se rozhovořil, jak se mu ten večer špatně zpovídalo.
Takřka nevěděl, co slyší, a co říká sám. Pořád mu tanula na
mysli nesnáz, že kostelík svatého Františka nemůže dob-
ře pojmout tolik chlapců, takže jsou na sobě namačkáni,
že to dál nejde. Bude třeba stavět nový kostel, větší, hezčí,
ano nádherný. Musí být zasvěcený Panně Marii Pomocni-
ci křesťanů. Není sice peněz, bude třeba začít bez krejcaru,
ale musí to být. Však, nepodaří-li se dílo, hanba zůstane na
něm. Albera si sdělení nechal po jistou dobu pro sebe, ale
v roce 1863 mu řekl pan prefekt Alasonatti, jemuž dělal se-
kretáře: „Víš ty co? Don Bosco mi řekl, že bude stavět velký
kostel. Už pracuje na projektu. Tady je žádost o podporu,
adresovaná řádu svatého Mořice a Lazara.“ A chtěl, aby mu
Albera žádost krasopisně přepsal.
Také Caglierovi Don Bosco už v roce 1862 řekl, že za-
mýšlí postavit veliký kostel, zasvěcený Panně Marii. „Dosud
jsme s velikou slávou slavili svátek Neposkvrněného Početí,
ale Panna Maria si přeje, abychom ji slavili pod titulem Po-
mocnice křesťanů. Jsou těžké časy, je třeba, aby Panna Maria
chránila víru svého lidu.“ Don Bosco se tehdy na Cagliera
obrátil s otázkou, ví-li, jaký je další důvod pro toto rozhod-
nutí. Cagliero řekl, že podle něho to bude mateřský kostel pro
salesiánské dílo na celém světě, prostě střed, kolem kterého
se bude všechno točit. Don Bosco mu řekl: „Uhádl jsi. Panna
Maria je naše zakladatelka, ona bude opatrovat naše dílo.“
Svátek Panny Marie vnesl do domu jako vždy veliké nad-
šení. Ten den večer byl dobrý otec obklopen kruhem chlap-
ců a kleriků a řeč přišla na mirabelský ústav, který měl být
371
|
|
10.10 Page 100 |
▲back to top |
v nastávajícím roce otevřen. Provera – Mirabelčan, se ptal,
nebylo-li by dobré přijmout do kongregace někoho staršího
a zkušenějšího. Ale Don Bosco řekl, že všechno obstarají ti,
kteří vyrostli v Oratoři. Z Oratoře se půjde na výboj. Vzpo-
mněl přitom na sen, který kdysi měl. Viděl Oratoř – zatím
jen v snách, a veliký nápis tam zvěstoval: „Zde je mé jméno,
odtud vyjde má sláva.“ Měl už vícekrát sto chutí napsat na
dům tato slova, ale neodhodlal se k tomu ze strachu, aby se
to nevykládalo jako velikášství. Ovšem jistota zde byla. To
mu dodávalo sílu jít za cílem, i když byl považován za bláz-
na. Slovo dalo slovo, mluvilo se také o těžkých zkouškách,
kterými prošla Oratoř. V roce 1848 ho jeho spolupracovníci
zradili. Z pěti set chlapců mu jich zůstalo jen asi sedm nebo
osm. Všechny odvedli na nacionální slavnosti, se kterými
on nemohl souhlasit, protože byly zaměřeny protipapež-
sky. Na Porta Nuova postavil jeden celou oratoř proti němu
a jemu nezbylo, než ho propustit s tím, že dílo oratoří musí
mít jednotné vedení, jak to ustanovil pan arcibiskup.
Při jiné konferenci zase Don Bosco hovořil o snu, v němž
před ním a před chlapci čněla do výše vysoká hora. Naho-
ře byla vystrojena bohatá hostina, zněla tam hudba a zpěv,
prostě nádhera. Všichni se vydali na cestu, ale unavili se.
Don Bosco si s ostatními sedl a také odpočíval, ale když
vstal a vyzval je k další cestě, viděl, že se všichni hrnou dolů.
Zkrachoval, ale nevzdal se. Vrátil se a připravoval další vý-
stup, zase s jinými. Přitom přemýšlel a viděl, jaké byly příči-
ny toho krachu. Ti první byli sice hodní, ale neměli jeho du-
cha, nebyli zvyklí překonávat překážky. Pak nebyli k němu
poutáni žádnými zvláštními pouty. Odtud jeho rozhodnutí
vychovat si následovníky z řad samotných chlapců, připou-
tat je k sobě a vlít jím svého ducha a s nimi se vydat na horu
radosti. Pak se obrátil – jak později vzpomínal don Albera,
na posluchače a řekl: „Ve vás jsem složil svou naději.“ A vy-
zýval je nadšenými slovy k vytrvalosti a sliboval jim, že je za
to Panna Maria zahrne svými milostmi.
Mezi těmi vytrvalci byl i don Josef Bongiovanni, který
právě v ty dny přijal kněžské svěcení. To byl ten, co předtím
spolu s Dominikem Saviem založil družinu Neposkvrněné-
ho Početí a pak samostatně ještě družinu Nejsvětější Svá-
tosti oltářní s její odnoží – Malým klérem (ministrantskou
sekcí).
31 Úmrtí bratra Josefa
Už jsme hovořili o tom, jak se měli rádi Don Bosco a jeho
bratr Josef. Josefa měli rádi i hoši z Oratoře. Znali ho dobře
z podzimních výletů do Becchi, kam se vždy nesmírně tě-
šili. Tam vždy rádi žebronili, aby jim pantáta něco vypra-
voval z dětství Dona Boska a on se nikdy nenechával dva-
krát pobízet. Vypravoval hodně a hlavně zdůrazňoval, jak
bratr chodil věčně s knížkami a i při práci studoval. Signor
Giuseppe přicházíval dvakrát třikrát za rok také do Turína
navštívit bratra. I tam byl vždy vřele vítán. Na víc návštěv
neměl čas, vždyť při hospodářství každý den přináší novou
práci a je těžké se vzdalovat.
Josef Bosco byl znám v širém okolí jako muž hluboké
víry, na výsost spravedlivý a čestný, na kterého se každý
může obrátit s důvěrou. Takový byl do posledka.
Jednoho listopadového dne se nezvykle znovu objevil
v Oratoři. Don Bosco se tomu podivil, vždyť to nebylo tak
dávno, co byl v Becchi. Bratr mu řekl, že přijel do Turína
poplatit nějaké dluhy a že by rád šel ke správě Boží. Něco
mu říká, že bude muset brzy opustit tento svět. Vykonal si
své a zase pospíchal domů. Za pár dní byl zase v Turíně.
Don Bosco se ho ptal, co se stalo, a on, že prý se za kohosi
zaručil penězi, a teď na něho přichází strach, co kdyby ze-
mřel, nebude-li mít z toho věřitel škodu, kdyby se to neza-
platilo. Upokojil se, až když ho Don Bosco ujistil, že v tom
případě bere ručení na sebe.
Signor Bosco byl napohled úplně zdráv, a přece za pár
týdnů musel ulehnout. Šlo to s ním z kopce. Když se to Don
Bosco dověděl, nemeškal, najal si povoz a jel do Becchi. Při-
šel čas, aby bratrovi ještě posloužil svatými svátostmi a aby
byl přítomen jeho skonu, který nastal 12. prosince 1862.
Don Bosco se zajímal i nadále o bratrovu rodinu. Ně-
kteří Josefovi vnuci prošli salesiánskými ústavy, kde se jim
dostalo přiměřeného vzdělání. Tři Josefovy vnučky se staly
Dcerami Panny Marie Pomocnice. Mohly se chlubit, že Don
Bosco je jejich strýčkem. Nevydařil se mu příliš přímý sy-
novec Alois, který u něho studoval gymnázium, ale pak ho
Don Bosco poslal domů. Důvod byl, že se hoch nemínil stát
knězem a Don Bosco zase nemínil nechat ho vystudovat na
svůj náklad, aby se snad neřeklo, že nadržuje přízni. Hoch
doma odmítal zůstat při hospodářství a otec ho dal studovat
v blízkém městečku. Dotáhl to na nějakého obecního úřed-
níka. Don Bosco mu byl nápomocen radou, ale někdy ho
musel i pokárat. Jen podporovat ho finančně odmítal. Jeho
peníze patřily jiným potřebným.
Když se Don Bosco vrátil z pohřbu svého bratra domů,
měl tam radostný dopis. Místní pan farář Gattino dal sou-
hlas k tomu, aby se v Oratoři mohlo obyvatelům domu
udělovat pomazání nemocných a aby se tam tedy uchová-
val i olej nemocných. Jen jej nesměli používat mimo Oratoř
a vyzvedávat si jej měli na znamení závislosti na faráři ve
Svatém týdnu na faře. Tím byl vyřešen tíživý stav, že bylo
vždy třeba volat k nemocným v domě místního faráře. Ora-
toř už čítala stovku obyvatel a sama byla malou farností.
Toto privilegium jí už zůstalo na trvalo.
A už zde byla zase vánoční novéna. O čtvrté neděli ad-
ventní se konala primice dona Bongiovanniho. V té době
také Don Bosco pokračoval ve svém prorockém daru.
19. prosince v jídelně došlo k rozhovoru s některými sa-
lesiány, přičemž se řeč stočila na dva salesiány kleriky, kte-
ří nezůstali věrni kongregaci. Jeden z nich byl oblečen do
kleriky v Oratoři, Don Bosco mu získal dobrodince, který
mu opatřil vše, co potřeboval, a ještě slíbil, že mu opatří při
zápisu do semináře předepsané patrimonium (věno). Hoch
byl dobrý, ale když se cítil hmotně zajištěn, usmyslil si odejít
do semináře v Bra. Don Bosco ho chtěl od tohoto úmyslu
odvrátit a řekl mu, že bude za to potrestán. On si dal říci
teprve tehdy, když dostal nějaký divný zánět mandlí, který
se vlekl přes celý rok 1861 a ještě déle. I prosil Dona Boska,
aby ho uzdravil a ten mu slíbil, že do osmi dnů bude zdráv,
upustí-li od svého nezdravého úmyslu. Hoch slíbil a Don
Bosco splnil, co řekl. Ale nešťastný nespokojenec, jakmile
se mu vrátilo zdraví, vrátil se ke svým záměrům a opravdu
odešel. Teď Donu Boskovi hlásili, že dotyčný je v Turíně
u specialisty. Zase onemocněl. Don Bosco jen pokýval hla-
vou a během dalšího rozhovoru ujistil přítomné, že na ten
neduh zahyne. Nestalo se to sice hned, ještě dosáhl kněžství,
372
|
|
11 Pages 101-110 |
▲back to top |
|
|
11.1 Page 101 |
▲back to top |
učil v semináři morální teologii, ale byl stále churavý a ze-
mřel velmi mlád na krční tuberkulózu.
A mluvilo se zase o jiném kleriku, který také žádal
o vstup do kongregace, byl přijat, ale pak začal vystrkovat
růžky. Don Bosco mu psal, když byl na prázdninách doma,
aby tam už klidně zůstal. Klerik odepsal, že chce zůstat
v Oratoři, že nemá v úmyslu odejít. Vrátil se tedy, ale jeho
chování bylo čím dál tím horší, až ho musel Don Bosco
propustit. „Skončí špatně,“ řekl Don Bosco ve zmíněném
rozhovoru. A tak se i stalo. Odešel do semináře, vystudoval
teologii, udělal dokonce doktorát z teologie, pak odešel do
Ameriky a tam se jeho stopa ztratila.
Jeroným Suttil udělal zápis o dalším úmrtí v Oratoři.
Don Bosco 20. prosince oznámil na večerním slovíčku, že
jeden bude Vánoce slavit už v nebi. Ošetřovna byla prázdná,
nikde nic. Až 22. prosince večer po vánoční novéně dese-
tiletý Blangino z Albana musel náhle ulehnout a v krátké
době lékař oznámil, že jeho stav je beznadějný. 23. prosin-
ce večer byl zaopatřen. Don Rua byl ochoten být přes noc
u něho a nejít spát, ale Don Bosco mu řekl, jen aby šel a aby
se nechal vzbudit teprve na druhou hodinu noční, že až
tehdy bude potřebný. Chlapec zemřel o půl třetí. V tu dobu
se probudil i Don Bosco ze sna, ve kterém viděl zemřelou
matku Markétu u Blanginovy postele konstatovat, že hoch
je mrtvý. Probudila jej rána do zdi. Hned se pomodlil za
mrtvého: Z hlubin volám k tobě, Pane.
To už byl Štědrý den. Ve vánoční noci bylo hodně sva-
tých přijímání a chlapci je obětovali většinou za zemřelého
kamaráda.
Blanginův případ nebyl jediný, který udržoval chlapce ve
svatém rozpoložení. Stala se věc další, daleko dramatičtější,
která udržovala komunitu v napětí déle než měsíc. V Orato-
ři byl chlapec asi 16tiletý, Albert C. Byl to student. Napřed
byl dobrý, ale pak ho zkazil jeho krajan Felix C., a jak už
tomu bylo v takových případech, Albert se začal úzkostli-
vě vyhýbat Donu Boskovi. Až jednou se mu to nepodařilo.
Běžel se schodů a zrovna se srazil s Donem Boskem. Ten ho
chytil pevně za ruku a už ho nepustil. Ptal se ho, proč se mu
vyhýbá, když on chce jenom jeho dobro. „Potřebuješ se vy-
zpovídat, a to co nejdříve,“ řekl mu. „Nechceš? Budeš toho
litovat. Budeš mě volat, ale já nebudu. Ber to vážně!“ S tím
ho pustil. To bylo ještě v listopadu. Nyní Don Bosco celou
věc bez uvedení jména vylíčil na jednom večerním slovíč-
ku. Nikdo nevěděl, o kom je řeč. Don Bosco však připojil, že
dotyčný se nedočká příštího cvičení šťastné smrti. A tklivě
pokračoval: „Tak jsem se snažil setkat se s ním, ale on po-
řád přede mnou utíká. Já ho přece neopustím, ale dám mu
strážného anděla, který ho ke mně přivede. Jinak se nedá
nic dělat. Dekret je podepsán a už se nezmění.“
Oratoř byla plná této předpovědi. Don Bosco pověřil stu-
denta Cuffiu, který konal službu ošetřovatele, aby se snažil
přivést Alberta ke zpovědi. Marně. Albert měl proti smr-
ti svůj prostředek. Don Bosco řekl, že dá tomu určenému
strážného anděla, který ho k němu přivede. Od toho je však
lehká pomoc. Prostě se s Donem Boskem nesetká a bude
to. Když se s ním nesetká do příštího cvičení šťastné smrti,
nebude to on, který má zemřít, ale někdo jiný. S touto my-
šlenkou se statečně vyhýbal Donu Boskovi dál. Tak přešel
svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, přešly i Váno-
ce a blížil se Nový rok. V Oratoři bylo zvykem konat cvičení
šťastné smrti, když to šlo, vždy prvního dne v měsíci. Blížil
se tedy osudný den.
Mezitím se stalo toto. Přišla vévodkyně z Montmorency
a že prý Don Bosco musí kázat v Borgo Cornalense čtyři-
cetidenní výstav Nejsvětější svátosti – od 31. prosince do 2.
ledna. Počínala si tak rezolutně a tak tvrdošíjně odmítala
jeho upozornění, že musí zpovídat o cvičení šťastné smrti,
že mu dokonce vyhrožovala, že až zase on přijde prosit, také
mu řekne své „Ne“. Don Bosco tedy sklonil hlavu a slíbil, že
přijde.
Před odjezdem zavolal koadjutora Oregliu a dona Ala-
sonattiho a řekl jim: „Odjíždím na tři dny na výlet. Mohu
odjet? Není nikdo na ošetřovně?“ „Není,“ zněla odpověď,
„můžete klidně odjet.“ Odjel. To bylo na Silvestra dne 31.
prosince 1862.
Toho dne se náš Albert cítil docela dobře. Dostal dopis
od přítele klerika, který odešel do semináře, a ten mu v do-
pise napsal: „Co je s tebou? Jsi živý nebo mrtvý? Jsi-li živý,
proč mi tak dlouho nepíšeš?“ Albert četl dopis kamarádům
a napadlo ho odepsat: „Jsem mrtvý.“ Řekl to klukům a byl
z toho smích. Skutečně dopis napsal i odeslal. Byl celkem
klidný, vždyť mu nic nebylo. Ještě byl po obědě s druhými
na procházce, a byl na večeři jako všichni, ano po veče-
ři byl ještě ve zpěvu. Ale to už nebyl zcela v pořádku. Měl
za povinnost rozdávat o svačině chléb, ale že bylo Silvest-
ra, nacpal se pořádně čerstvými panožkami, přidal k tomu
několik slanečků a všechno pořádně zapil vodou. Zvonilo
na večerní modlitbu. Šel, ke konci ho chytily kruté boles-
ti v břiše, takže ho museli dopravit do ošetřovny. Vedl ho
ten jeho kamarád Felix. Ulehl, ale kruté bolesti nepřestávaly.
Přišel lékař, dělal, co mu tehdejší umění radilo, ale záchvat
byl tak silný, že nakonec radil, aby byly chlapci uděleny svá-
tosti. Tu si Albert uvědomil, že je zle. Prosil, aby zavolali
Dona Boska. Ale bohužel Don Bosco doma nebyl a musel
se vyzpovídat donu Ruovi. Přišel narychlo i don Alasonatti
a před těmito dvěma ubohý hoch prosil: „Řekněte Donu
Boskovi, že umírám kajícně. Ať mi odpustí, jako doufám,
že mi odpustil i Pán Bůh. Umírám kajícně. Prosím všech-
ny za odpuštění.“ Pak si zavolal Felixe, který byl na chod-
bě a všechno s úzkostí sledoval. Vyčítal mu, že ho zkazil,
ale řekl, že mu odpouští. Ať vyřídí pozdrav rodičům doma.
Ať jim řekne, že se dal do pořádku a že je čeká v nebi. Jeho
vinou se už nemohl setkat s Donem Boskem. Krátce před
půlnocí dostal poslední pomazání a papežské požehnání.
Zemřel ve 3 hodiny ráno 1. ledna 1863. Když jeho kamarád
Moisio v Casale četl v dopise „Jsem mrtvý“, už to nebyl žert,
ale skutečnost.
Mrtvola zůstala v domě 48 hodin. V sobotu o půl páté
měl být pohřeb, ale don Cagliero a don Francesia prosili
pana faráře, aby pohřeb o hodinu uspíšil, aby se Don Bosco
nesetkal s průvodem. Don Bosco se měl právě tou dobou
vrátit z Borga domů. Když se vrátil, byl již v Oratoři klid.
Don Bosco šel hned zpovídat, protože cvičení šťastné
smrti bylo posunuto na neděli. Po zpovídání odešel do své-
ho pokoje, kam mu přinesli večeři. Byli s ním Oreglia a don
Rua. Oba byli svědky toho, jak se Don Bosco rozplakal. Měli
co dělat, aby ho uklidnili. Věru, ty předpovědi stály Dona
Boska mnoho. Byly pro něho opravdovým mučednictvím.
Felix odešel z Oratoře a dal se na dobrodružný život.
Krátce nato zemřel na ránu, kterou utržil při nějaké rvačce.
I on se kál před smrtí a napsal do Oratoře dopis, ve kterém
prosil Dona Boska za odpuštění.
Spis o těchto událostech podepsali don Cagliero, don
Rua, don Cerruti, don Dalmazzo a koadjutor Enria.
373
|
|
11.2 Page 102 |
▲back to top |
Ještě jedna událost korunovala konec roku 1862. Don
Bosco byl návštěvou u markýzy de Sommariva na jejím
zámku. Spal ve světnici, kde kolem okna z venkovní stra-
ny byly vedeny popínavé růže. Keř už měl suché listí, celé
žluté. A přece toho rána byl rozkvetlý. Sluha běžel pro mar-
kýzu, zatímco Don Bosco sloužil v kapli mši svatou. I ona
přiběhla a stála před divem plna úžasu. Jde o skutečnost?
Don Bosco se nikdy o ničem takovém nezmiňoval, ale po
jeho smrti událost dosvědčila hraběnka Karolina donu Ga-
rinovi ještě s jinými zajímavostmi, tradovanými v rodině.
Také biskup z Trevisa, přítel té rodiny, mluvil o události
jako o jisté.
32 Sen o slonu
K 1. lednu 1863 čítala Zbožná společnost svatého Františka
Saleského spolu s Donem Boskem 39 členů. Většinou to byli
klerici, z nichž 22 se zasvětilo Bohu tříletými sliby. Pět kněží
bylo se sliby a jeden bez slibů.
Don Bosco začínal nový rok řadou dopisů na různá
místa o podporu, ale více mu šlo o duše svěřených chlap-
ců. Mrzelo ho, že přes všechnu péči někteří noví, ale i starší
chovanci žijí lehkomyslně a neodpovídají na milosti, jimiž
Bůh zahrnuje dům a jeho obyvatele. Neměl možnost dát
komunitě obvyklou novoroční strennu (duchovní dárek),
protože nebyl na Nový rok doma, ale v neděli 4. ledna slíbil,
že tak učiní o svátku Zjevení Páně. Toho dne se shromáždili
společně studenti i řemeslníci, aby si vyslechli, co jim Don
Bosco řekne. On jim vypravoval toto:
Každý rok, když se blíží vánoční svátky, modlívám se,
aby mi Pán Bůh vnukl něco, co bych mohl sdělit svým
chlapcům na začátku nového roku. Dlouho nic, až v pátek
večer jsem nemohl usnout a nespal jsem skoro celou noc.
To tak bývá. Obyčejně před takovým žádaným snem jsem
celou noc vzhůru a hrozně mne to unaví. V sobotu jsem se
vrátil z Borgo Cornalense a byl jsem tak unaven, že jsem
brzy usnul. A tu jsem měl sen. Zdálo se mi, že vás vidím
živě si hrát o rekreaci. Zdálo se mi, že je u mě v pokoji pro-
fesor Vallauri z univerzity a že hovoříme jednak o literatu-
ře, jednak o věcech náboženských. Najednou kdosi zakle-
pe na dveře a já běžím otevřít. Maminka, moje maminka,
která zemřela před šesti lety, celá udýchaná mi říká: „Pojď
se rychle podívat, co se děje venku.“ Jdu k balkonu a co ne-
vidím? Uprostřed vás stál velikánský slon. Podívali jsme se
s profesorem na sebe a rychle jsme utíkali dolů na dvůr.
Mnozí z vás – to se dalo předpokládat, si prohlíželi slo-
na. Zdál se jim docela krotký. Chodil mezi chlapci a hrál si
s nimi. Hladil je chobotem a byl tak inteligentní, že dělal,
co se mu poroučelo, jako by byl vychován v Oratoři. Ale ne
všichni jste šli k němu. Většina se ho bála a utíkala se scho-
vat do kostela. I já jsem se šel schovat do kostela. Když jsem
šel kolem sochy Panny Marie tam u pumpy, dotkl jsem se jí,
jako bych ji prosil o pomoc. Ona zvedla pravou ruku. Profe-
sor Vallauri mne chtěl napodobit a hle, Panna Maria zvedla
levou paži. Podivil jsem se tomu.
Pak zazvonilo do kostela a vy všichni jste šli na pobož-
nost. Všiml jsem si, že slon stál přede dveřmi. Zpívali jsme
nešpory a já jsem pak šel s asistenty donem Alasonattim
a donem Saviem k oltáři k požehnání. Když jsem dával po-
žehnání, viděl jsem divnou věc. Slon byl mezi lavicemi zad-
kem obrácen k oltáři a hlavou k východu z kostela. Chtěl
jsem jít hned po požehnání na dvůr, ale někdo mne zastavil,
protože chtěl se mnou mluvit. Vy jste zatím vyšli na dvůr
a slon také. On šel na druhý dvůr, kolem kterého se staví.
Tam se pak odehrálo, co vám budu nyní vyprávět.
Viděl jsem vzadu něco jako korouhev a na ní bylo na-
psáno tiskacím písmem: „Svatá Maria, zastaň se ubohých“.
Za korouhví šli chlapci jako v průvodu. Vtom slon změnil
chování. Vyhazoval je chobotem do povětří a dupal po nich
nohama. Bylo to hrozné. Zajímavé, že nikdo z nich nebyl
mrtvý, ale mohli se uzdravit ze svých ran. Nastal nevypo-
věditelný zmatek. Chlapci se rozutíkávali na všechny strany.
Ozýval se pláč a křik o pomoc, ale co je nejdivnější, někteří
slonovi pomáhali a ještě mu házeli své kamarády pod nohy.
Já jsem stál pod druhým obloukem portikátu támhle
u pumpy. Vtom jsem si všiml zvláštního úkazu. Soška Pan-
ny Marie oživla, dostala rozměry vysoké postavy, zvedla
ruce a na nich rozevřela plášť, kde bylo možno číst řadu
nápisů. Plášť dostal takové rozměry, že se tam mohli vejít
všichni. Kdo tam doběhl, byl zachráněn. Panna Maria byla
celá červená ve tváři a zoufale volala všechny pod svůj plášť.
Zatím slon řádil dál a několik chlapců, vyzbrojených meči,
bránilo ostatním, aby se nedostali pod plášť Panny Marie.
Těm slon nic neudělal. Zatím chlapci, kteří už byli pod pláš-
těm, začali odvážně vybíhat ven a pomáhat ostatním, aby
je zachránili. Začali dokonce přinášet z bojiště raněné. Jiní
se vyzbrojili klacky a bránili slonovi dosáhnout další oběti
a bojovali s těmi, kteří byli ve službách zvířete. Neustali, do-
kud všichni nebyli pod pláštěm.
Pak byl dvůr prázdný. Veliká většina chlapců byla u Pan-
ny Marie a jen asi deset nebo dvanáct jich stálo kolem slona.
Vtom se slon postavil na zadní nohy a proměnil se v ob-
ludu, která měla dlouhé rohy. Ta obluda vzala černý plášť
a do něho zahrnula ty své pomocníky, načež ze sebe vydala
hrozný ryk. Ze země vyšlehl oheň a ti všichni se propadli do
hlubin propasti, která se jim rozevřela pod nohama. Podíval
jsem se kolem, ale i profesor Vallauri i maminka byli pryč.
Už jsem je neviděl.
Když slon zmizel, nastal klid. Pak se však Panna Maria,
která mi připadala unavená stálým voláním, obrátila na
chlapce a řekla jim: „Kdo bude o mně pochvalně mluvit,
dosáhne věčného života.“ Pak jim vysvětlila, kdo byli ti po-
mocníci slona. To byli ti, kdo vedou neslušné řeči, po kte-
rých následují neslušné činy. Takové ďábel strhne s sebou do
pekla. A končila slovy: „Varujte se kamarádů, pomocníků
satana, varujte se řečí proti čistotě, mějte ke mně neomeze-
nou důvěru a já vás ochráním.“ Pak se vše rázem rozplynulo
a na svém místě zůstala jen ta naše malá, milá soška Panny
Marie. Pak se znovu ukázala moje zesnulá matka, znovu se
zvedla ona korouhev a všichni jsme se seřadili do průvodu
a zpívali jsme „Lodate Maria“. Pak i to se začalo rozplývat
a já jsem se probudil celý zpocený.
Don Bosco mluvil dále a jeho hlas zněl dojemně a na-
léhavě. Znovu prosil ty některé, aby změnili své chování
a obrátili se. Nechtějí-li, ať raději z domu odejdou. A znovu
ujistil všechny, že je ochoten každému říci, na které straně
ho viděl. Skončil slovy: „Služebníci satanovi, buď se změnit,
nebo odejít! Dobrou noc.“ I tento sen uvedl komunitu do
stavu pohotovosti a způsobil mnoho dobrého.
Že byl Don Boskův sen vlastně zjevením plyne z toho, že
vypravování začal tím, že se vždy modlí o zvláštní osvícení.
374
|
|
11.3 Page 103 |
▲back to top |
Je zde ještě něco jiného. Don Bosco napsal seznam těch, kte-
ří stáli po boku pekelného vraha. Seznamy odevzdal donu
Durandovi a přikázal mu, aby bděl. Don Durando listinu
zachoval a don Lemoyne ji měl při spisování této kapitoly
před očima. Raněných bylo 13 a byli to pravděpodobně ti,
kteří neutíkali pod plášť Panny Marie. Těch, kteří měli v ru-
kou jeden meč, bylo 17, a ti, kteří měli dokonce dva meče,
byli tři. Poznámka u některých jmen znamená, že zde na-
stalo obrácení. Někteří odešli domů, jiní se chystali odejít.
Don Bosco vypravoval jednou po obědě o kterémsi z nich,
že napsal a tajně odeslal domů dopis, ve kterém špinil ně-
které představené a kněze svými vymyšleninami podle své-
ho srdce. Ale on si hocha nechal zavolat a ptal se ho, proč
tak jedná, proč posílal ven takový lživý dopis. Hoch zapíral,
že nic neposlal. Don Bosco mu tedy přeříkal celý dopis od
prvního do posledního písmene. Teprve potom se chlapec
doznal, protože pochopil, že marně zapírá, a dal se do pláče.
Ptali se Dona Boska, jak to mohl vědět. On jen odpověděl:
„To je tak, že jsem chytrý.“ A zasmál se.
V salesiánském archivu se nalézá zajímavý dopis z 25.
února roku 1891, psaný donu Ruovi tři roky po smrti Dona
Boska jistým Dominikem N., který byl v tom roce 1862–
1863 ve třetí třídě gymnázia. I on se šel ptát Dona Boska,
kde ho viděl ve snu. A Don Bosco ho překvapil tím, že řekl,
že ho viděl těžce raněného, jak se nemohl ani hnout a jak
ho zachránil nakonec jeden kněz. Dotyčný psal, že v té době
byl hodný, zdálo se mu tehdy, že Don Bosco nemluví prav-
du. Ale pak popisoval svůj další život po odchodu z Orato-
ře. Začal číst nebezpečné knihy a skončil tím, že se zřekl ka-
tolické víry. Teprve po 13ti letech ho obrátilo jedno kázání
u příležitosti misií. Tehdy šel ke zpovědi a až pak dodatečně
zjistil, že kněz, jehož slova se ho tak dotkla, byl jeho spo-
lužák z Oratoře. Dotyčný dal donu Ruovi dovolení použít
dopisu, jak uzná za vhodné.
Donu Boskovi sen posloužil také k tomu, aby poznal,
kdo se hodí pro Salesiánskou společnost. To byli ti, kteří
podnikali zpod pláště Panny Marie výpady pro záchranu
kamarádů a raněných. Na konci 34. kapitoly sedmého svaz-
ku Memorií se píše o sezení kongregační kapituly za účelem
projednání žádostí buď o přijetí za novice nebo aby mohli
složit tříleté sliby. Byli to: Jan Lagorio, Jan Finino, Dominik
Bongiovanni, Štěpán Chicco, Jan Nasi, Felix Alessio, Fred
Ricchiardi, František Cuffia, Alois Delù, Jan Ravetti, Jan
Pellegrini. První sezení bylo 12. ledna, druhé 18. ledna, tře-
tí 8. února. Don Lemoyne poctivě poznamenává, že všich-
ni v kongregaci nezůstali, někteří se jen dali zapsat, ale pak
neskládali sliby. Jen jedno po letech překvapilo. Ani jeden
z nich nepřestal pracovat pro spásu duší, třeba jen jako svět-
ský kněz nebo jako angažovaný laik.
33 Tiskový apoštolát
Při péči o spásu tolika chlapců v Oratoři Don Bosco neza-
pomínal pracovat pro spásu všech. Tak si v roce 1863 našel
čas pro nové vydání svých Biblických dějin. Snažil se, aby
přitom vyhověl ministerským předpisům, aby se text dostal
i do škol. Ani v těchto Dějinách nezapřel svou lásku k řím-
skému papeži, v němž viděl samého Náměstka Kristova.
Celý text byl vhodně vylepšen, takže nešlo jen o dotisk.
Ve stejném čase vydal poznovu své Dějiny Itálie. Rozpro-
dej svěřil nejen Oratoři, ale i tiskárně Mariettiho a dalším.
A už zde bylo třeba myslet na další Katolické čtení. Na bře-
zen připravil „Lidové hovory o některých dobových omy-
lech, týkajících se víry“. Přenesl se přes otázku, kam se má
posílat předplatné, protože dále v záhlaví sešitu stojí, že se
mají peníze posílat Ředitelství Katolického čtení, ulice sva-
tého Dominika 11. Jen o jedno stál: aby se předplatné nežá-
dalo od biskupů a jiných prelátů. Mohli by se urazit, kdyby
se s nimi zacházelo jako s obyčejnými abonenty. Od jejich
doporučení záviselo šíření této publikace.
34 Chrám Pomocnice křesťanů
V Oratoři se už veřejně povídalo, že Don Bosco bude sta-
vět velký kostel. Jednou v kruhu chlapců jim položil otázku,
komu by měl být zasvěcen. Odpovědi byly různé: „Neposk-
vrněnému Početí Panny Marie“, „Růžencové Panně Marii“
a podobně. Don Bosco je nechal vypovídat, ale pak řekl ka-
tegoricky: „Panně Marii Pomocnici křesťanů.“ Poučenější si
snadno domyslili, proč právě tento titul. Mělo to být v rámci
těžkých okolností, v nichž se nacházela církev a papežství,
čili šlo o pomoc Boží matky ve chvíli velkého ohrožení, jak
tomu bylo v 16. a 17. století, nebo v nedávné době napo-
leonské, kdy tento diktátor dokonce věznil papeže.
Hovořilo se také o místě, kde by měl stát zamýšlený
chrám. Anfossi vzpomínal, že byl s Donem Boskem jednou
sám a Don Bosco mu ukázal na místo před kostelem svaté-
ho Františka Saleského. Ovšem pozemek, o který šlo, ležel
až za cestou, která tehdy šla kolem kostelíka, tedy na druhé
straně. Anfossi namítl, že bude těžké přecházet do kostela
Panny Marie přes cestu, ale Don Bosco ho ujistil: „Ta cesta
bude zrušena a bude se chodit po prodloužené ulici Cotto-
lengově.“ Ptal se ještě, zda bude kostel prostranný a Don
Bosco mu řekl: „Samozřejmě! Bude sem chodit mnoho lidí
a budou zde vzývat Pannu Marii o pomoc.“ Na další vyptá-
vání Anfossiho řekl: „Panna Maria chce sama tento kostel,
proto bude. Ona si ho také zaplatí.“ Vskutku, Don Bosco
tento chrám viděl už před sedmnácti roky a nyní ho jeho
představa stále zaměstnávala.
Horší to bylo s pozemkem. Ten mu už nepatřil, proto-
že ho před několika lety odstoupil rosminiánům, když tito
chtěli stavět tiskárnu. Jenže rosminiáni po smrti zakladate-
le v plánování ochabli a teď pozemek ležel ladem, jen daně
se z něho platily. Don Angel Savio, nyní generální ekonom
salesiánů, měl o stavbě kostela jinou představu. Jeho oči
mířily tam, kde byly pozemky bratří Filippiů. Tam by měl
kostel výhodnější místo, pěkně otevřené a dobře přístupné
pro lidi. Už tam dokonce od Ronda vedlo pěkné stromořa-
dí, kdežto terén rosminiánský byl zatím jen samá spletitá
cestička, samý břeh a samý dolík. Don Bosco nechal dona
Savia plánovat a nic neříkal. Věděl své. Později řekl, že viděl
kostel v místech, kde je nyní, v místě, kde podle tradice ze-
mřeli mučedníci Solutor, Aventor a Oktavius. Dokonce vi-
děl i budoucí Oratoř s budovami na způsob velké podkovy
a kostel uprostřed.
Don Savio šel k Filippiům a jednal s nimi. Už bylo ústně
vše domluveno, měl se jen ujednat písemný kontrakt u no-
táře, když tu Filippiové změnili a kladli si podmínky, kte-
ré dříve neměli. Tak došlo k přerušení jednání. Don Bosco
375
|
|
11.4 Page 104 |
▲back to top |
zůstával klidný. On neměl nic proti koupi onoho terénu,
protože v každém případě měl nyní zájem mít kolem Ora-
toře co nejvíce scelené vlastní půdy, ale nezlobil se na neko-
rektní jednání zmíněných bratří. Když mu někdo radil, aby
to dal k soudu, rázně odmítl. Jen bratřím vzkázal po donu
Saviovi, že ho celá věc mrzí.
Ani se nemohl zlobit. Věděl, že nad lidskými plánovači je
ještě plánovač nejvyšší. Ten si k svému pomůže. Tak se stalo,
že i don Savio nyní obrátil pozornost k pozemku rosminiá-
nů, třebaže ani to nebyl podnik jednoduchý. Cena pozemku
poslední dobou vinou změněných regulačních plánů města
značně poklesla, ale rosminiánský prokurátor chtěl, aby ho
salesiáni odškodnili tím, že by dali víc než pozemek skuteč-
ně stál, což zase nebylo po chuti chudým salesiánům. Právě
tyto věci způsobily, že s nimi don Savio v lednu 1863 přestal
jednat.
O jednáních komunita mnoho nevěděla, ba skoro nic.
Nebyla to její věc. V komunitě se intenzivně prožívaly jiné
věci, například novéna před svátkem svatého Františka Sa-
leského, během níž Don Bosco zase dával výstižné duchov-
ní kvítky – malé úkoly zaměřené k prohloubení duchovní-
ho života chlapců a mladých salesiánů. Dona Boska nyní
zaměstnávaly nejvíce dopisy od různých biskupů Itálie, ji-
miž tito reagovali na jeho výzvu k šíření Katolického čtení.
Některé byly samá chvalořeč na jeho horlivost a průbojnost
tohoto Čtení. Jednou se ho zeptal don Francesia, jestli ho ty
chvalořeči nepokoušejí k pýše. Don Bosco klidně odpově-
děl, že ne. „Víš, dostávám také dopisy plné urážek. Když mi
někdy přijde něco jako náběh k samolibosti, položím hned
vedle sebe dopis chvalořečný a dopis urážlivý a pomyslím
si, že člověk má být lhostejný k tomu, co o něm říkají lidé,
a starat se, aby s ním byl spokojen Pán Bůh.“ Podobně byl
Don Bosco upjatý jen na Pána Boha, pokud šlo o podni-
ky, které uváděl v chod. „Když chceme něco podniknout,“
řekl, „zvažme napřed, jestli je to ke cti a slávě Boží, nebo
ne. Když ano, dejme se do toho a podaří se nám to.“ Takto
smýšlel a jednal, i když byl dosti churavý.
Bonetti píše: 1. února, když jsme slavili vnější svátek sva-
tého Františka Saleského, Don Bosco prohodil mezi chlapci
a kleriky, že už dlouho mezi námi nebude. Snad ještě dva
roky. Říkali jsme mu, aby se tedy modlil, aby mu Pán přidal
ještě dvacet let života pro naši útěchu a radost. Také jsme se
ho ptali, co bychom měli udělat my, aby mu Pán Bůh pro-
dloužil život. Odpověděl, abychom mu pomáhali v boji pro-
ti ďáblovi. „Necháte-li mne v tom samotného,“ řekl, „budu
dříve v koncích se svými silami. Ale já jsem rozhodnut neu-
stoupit a třeba padnout na poli práce. Pomáhejte mi! Mohu
vám říci, že mne to tak ubíjí, když vidím, jak ďábel řádí,
jak se skrývá v každém koutku domu. To je pro mne hoto-
vé mučednictví. Já už jsem takový. Když vidím urážet Pána
Boha, neustoupím, kdybych měl proti sobě celou armádu.“
Jeho slova padla na úrodnou půdu. Mnoho chlapců se jalo
modlit se za něho. Hnulo to celou Oratoří. Ten den, na svá-
tek svatého Františka Saleského večer, Don Bosco oznámil
komunitě shromážděné v hovorně, že se chystá veliké ví-
tězství nad ďáblem. Jde o to přinutit ho, aby se sám musel
pomodlit „Suscipiat“ (Poznámka: Suscipiat byla modlitba
lidu na výzvu kněze: Modlete se, bratři a sestry, aby se má
i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.). Řekl, že
jim to vysvětlí později. Oč šlo? Toho samého dne začal Don
Bosco rozjíždět akci pro postavení chrámu Panny Marie Po-
mocnice, a to tím, že napsal hraběti Cibrariovi, předsedovi
mauriciánského řádu pro podporu chrámových staveb, do-
pis. Žádal ho o podporu pro svůj záměr. Podobný list napsal
ministru milosti a spravedlnosti a starostovi města Turína.
Nejen to, hned nato se rozlétla po Turíně a po celé Itálii vý-
zva k podpoření výstavby kostela Panny Marie Pomocnice
v Turíně. I ona nesla datum 1. února. Kola se tedy začala
roztáčet a Don Bosco už neustane.
Výzva vzbudila nadšení, ale vyskytly se i námitky. Našly
se skeptické hlasy, že Don Bosco nebude moci započaté dílo
dovést do konce a že všechno skončí blamáží. Tyto hlasy
však byly přehlušeny jinými, opírajícími se o zkušenost, že
zatím vždy Don Bosco ze všeho vyšel jako vítěz, i když jeho
jednání mnohdy vypadalo jako hazard. Když slyšel profesor
Vallauri o Don Boskově rozhodnutí stavět nákladný chrám,
řekl: „Je to možné? Ale když to říká Don Bosco…“
Zatím se rosminiáni rozhodli pozemek prodat, ale ne
Donu Boskovi. To, že s nimi don Savio přerušil jednání
a nepřijal jejich podmínky, je urazilo. Don Bosco na to mu-
sel jít oklikou. Poprosil jistého svého přítele, pana Františka
Tortoneho, aby se o pole zajímal on, jako by je chtěl koupit
pro sebe. Ve skutečnosti to udělal ve prospěch Dona Boska.
Pan Tortone a rosminiánský prokurátor se sešli u notáře
Torvana. Během jednání vešel do notářské kanceláře Don
Bosco. Prokurátor hned protestoval, že s Donem Boskem
nemíní jednat. K tomu prý nemá potřebné pověření. Bylo
tedy usneseno, že dopíše do Stresy, aby mu dali instrukce,
co dělat. A dopsal. Jenže zatím se záležitost kostela stala zá-
ležitostí veřejnou a rosminiáni by z ní vyšli zle pochrouma-
ní, kdyby se dostalo na veřejnost, že oni stavbu kostela zne-
možnili. To uznal nakonec i Rosminiho nástupce Dr. Petr
Bertetti a dal příkaz jednat s Donem Boskem na základě
podmínek, které dával Tortone. Tak se pozemek přece jen
dostal do majetku Dona Boska. Stál ho 1 558 lir a 40 cente-
simů.
35 Na předsunuté stráži
Don Bosco byl univerzální duch. Celá katolická církev mu
tanula ustavičně na mysli a ležela na srdci. Měl pocit, že mu
Bůh dal mimo jiné za úkol být na stráži všude tam, kam až
může dosáhnout svým rozhledem i činností.
13. února 1863 posílal po markýzské rodině Landi do
Říma dva dopisy: jeden byl pro barona Ricciho a druhý pro
Svatého otce. V prvém prosil barona, aby mu laskavě poslal
zbývající svazky Církevního naučného slovníku od Moroni-
ho. Dva už měl, ale potřeboval mít dílo celé pro svá histo-
rická studia a pro ústavní knihovnu. Ta mu ležela na srdci.
Chtěl, aby klerici a kněží měli k dispozici vše, co potřebovali
k solidnímu studiu. Knihovna už měla veliký sál a brzy bude
mít dva sály plus tři pokoje a v nich na 30 000 svazků z nej-
různějších vědních oborů. Každý nová kniha získaná pro
tento účel udělala Donu Boskovi velikou radost.
Baron Ricci Dona Boska uspokojil, za což mu tento velmi
srdečně poděkoval. Knihy šly poštou a bylo třeba zaplatit za
ně clo.
Nás hlavně zajímá dopis psaný Svatému otci. Don Bosco
se na něj podepsal jako „zcela oddaný syn jeho Svatosti“
a obsah dopisu je další velikou ukázkou opravdové sy-
novské oddanosti Dona Boska vůči Kristovu náměstku na
376
|
|
11.5 Page 105 |
▲back to top |
zemi. Když papeži vřele poděkoval za vše, co dosud udě-
lal pro něho, pro jeho chlapce a pro kongregaci, rozepsal
se o smutných poměrech vyvolaných dobou. Kněžstvo je
už dva roky vystaveno těžkým zkouškám a bohužel mnoho
kněží selhalo. Ve školách se učí proticírkevně, což působí
zhoubně na mladou generaci. Ta se vášnivě vrhá na pro-
ticírkevní literaturu, a tak se odvrací od zdravého smýšle-
ní. Nepřátelské knihy a časopisy jsou vydávány ve velkých
nákladech a tomu zas lze čelit jedině vydáváním a šířením
dobrých knih a časopisů. Ale jsou i důvody k radosti. Udá-
losti poslední doby způsobily, že se věrní katolíci semkli
kolem Svatého otce, jehož autorita velmi stoupla. Úmrtí
a vyhnanství mnoha biskupů otřáslo i vlažnými, kteří si
začínají uvědomovat, kam vše směřuje. Episkopát pie-
montský je pevný a semkli se kolem svých biskupů a kněží.
Biskupové a duchovenstvo jsou jednoho smýšlení. Bohužel
není tomu tak všude v Itálii. Mnoho kněží ztroskotalo. Tam
je jedinou útěchou pevnost biskupů, kteří svou neochvěj-
ností přivedli nejednoho zpět. Zdá se, že biskupové mají
z věznic a vyhnanství na své stádce větší vliv, než měli ze
svých stolců.
Církev byla o mnohé připravena po stránce materiální,
ale to je vyváženo vzrůstající štědrostí věřících. V samot-
ném Turíně se počítá se čtyřmi novými kostely a k nim
přiléhajícími farními obvody. Mezi ně patří i kostel Panny
Marie Pomocnice křesťanů. Oratoří, řízených salesiány, je
v Turíně celkem pět a o nedělích a svátcích se v nich vy-
střídá na 3 000 turínských chlapců. Chlapci mají tak mož-
nost slyšet Boží slovo a přijímat svátosti. V Oratoři svatého
Františka Saleského jsou mimo to interní školy, ubytová-
ní a možnost vyžití pro chlapce z různých částí města ve
sváteční dny. Internistů je na 700, z toho 500 je kandidátů
na kněžský stav. Každý rok přibývají noví kněží, kteří pro-
šli Oratoří a působí nyní na různých místech Piemontu.
Chlapci se ustavičně modlí za zdraví a pokoj pro Svatého
otce a přejí mu, aby se dočkal klidnějších časů. Nebude to
bohužel hned. Ještě bude třeba projít ohněm a vodou. Jeho
Svatost ať se v nastávající zkoušce opírá o Pána Boha. Bůh
chce, aby úcta k Nejsvětější Svátosti a úcta k Panně Marii
vyvedly církev a její hlavu ze všech těžkostí. Don Bosco
končí dopis projevem radosti, že si mohl pohovořit se Sva-
tým otcem aspoň takto.
Na duben Don Bosco připravil do Katolického čtení Pon-
tifikát papeže Kája, mučedníka. Popsal jeho mučednictví,
ale přidal i mnoho příkladných vyznání víry současníků.
Don Bosco pracoval na svých Církevních dějinách. V té
době vyšly lidové dějiny papežů v Modeně, a to z pera fran-
couzského spisovatele Chantrela. Don Bosco byl požádán
vydavatelem, aby toto dílo propagoval, ale on se zdráhal.
Napsal mu dopis, ve kterém ho upozornil na řadu nepřes-
ností a dokonce omylů, které se v díle nacházejí, jak je tomu
u francouzských autorů dosti často. Radí mu, aby někdo
dílo opravil nejen po stránce jazykové, ale také s použitím
osvědčených textů, jako je Baronius, Sandini, Orsi a jiní.
Stejnou ostražitost vykazoval v případech různých překladů
Biblických dějeprav, užívaných na školách. V dopise jed-
nomu učiteli, který ho žádal o úsudek, rozebral nedostatky
skoro všech tehdy užívaných textů, citoval řadu tvrzení, kte-
rá nejsou v Písmu svatém, ale jsou dětmi brána jako slovo
Boží, a žádal, aby každá Biblická dějeprava plně vyhovovala
třem zásadám: aby byla pravdivá, mravně zaručená a také
ohleduplná k nevinné dětské duši.
36 Pokračuje boj o gymnázium
Ke všemu, co trápilo Dona Boska začátkem roku 1863, při-
stupovaly ještě starosti kolem gymnázia. S datem 31. led-
na dostal dva oběžníky od vedoucího provinčního odboru
školství Selmiho, kde se žádalo o urychlené zaslání statistic-
kých údajů, týkajících se valdockého gymnázia. Takové do-
tazníky dostala všechna gymnázia, takže to samo o sobě nic
neznamenalo. Don Bosco je pečlivě vyplnil a odeslal. Jako
ředitel tam byl uveden profesor Matouš Picco, jako učitelé
jednotlivých tříd od 5. dolů kněz Francesia, klerici Cerruti,
Durando, Anfossi a pro 1. třídu kněz Alasonatti. Aritmetiku
a zeměpis učil Angel Savio. Pátá třída měla 64 žáky, čtvrtá
40, třetí 94, druhá 53 a první 90.
Don Bosco byl zatím chráněn prosincovým rozhodnu-
tím vedoucího provinčního odboru školství, že se pro tento
rok může pokračovat bez legálních titulů, ale protože bylo
jen pár měsíců do konce školního roku, rozhodl se nyní
jednat přímo s ministerstvem, aby se věci daly definitivně
do pořádku. Zašel si začátkem roku přímo na ministerstvo
školství a osvěty k rytíři Gattimu, který tou dobou byl v tom
resortu všemocným pánem. Točil i se samým ministrem.
Gatti přijal Dona Boska zdvořile, ale když tento urgoval
odpověď na žádost z 11. listopadu, řekl mu přímo: „Vaši
profesoři nejenže nemají příslušné tituly, ale nemohou ani
dělat zkoušky, aby jich dosáhli.“ A hned citoval nějaké naří-
zení, podle kterého mohl dělat zkoušky jen ten, kdo byl řád-
ně zapsán na královské univerzitě a zaplatil příslušné taxy.
To znamená: buď si opatřit řádné profesory a tituly nebo
gymnázium zavřít. Dosavadní učitelé se mohli dát řádně za-
psat a pak studovat všechny ročníky znovu. Gymnázium by
se mohlo otevřít teprve za pět let, až budou zcela v pořádku.
Nepomohlo žádné smlouvání, pan rytíř Gatti byl muž zá-
konnosti a nebyl ochoten k žádným výjimkám. Nepomohlo
ani, že mu Don Bosco řekl, že bude pokračovat, protože má
dekret od provinčního školského odboru a ten mu zajišťuje
do konce roku výjimku. To Gattiho nesmírně dohřálo. Řekl,
že Selmi je ignorant, když si myslí, že může poučovat samot-
né ministerstvo. Tak šel Don Bosco s nepořízenou domů,
ale zašel si za Selmim, řekl mu, jak pochodil, ale také mu
řekl, že ho Gatti nazval ignorantem. To zase dohřálo Selmi-
ho, řekl že Gatti je nejen ignorant, ale i blbec. Vystudoval
jen za cenu přímluv a nahoru na ministerstvo se vyšplhal za
cenu poklonkování napravo nalevo. Donu Boskovi pak řekl,
aby jen dále pokračoval, on bude při něm.
Brzy dostal Don Bosco z ministerstva ještě přípis inspi-
rovaný ovšem panem Gattim. Vše v něm bylo řádně do-
loženo paragrafy. Bylo třeba zatím nechat všechno uležet
a pokračovat v naději, že když se dva perou, třetí se může
smát. Ať se potýkají Selmi s Gattim! Ke cti pánů je třeba říci,
že nikdo s Donem Boskem nemluvil krobiánsky, naopak,
všichni byli velice zarmouceni, že nemohou proti zákonu
nic podnikat. Tak už to bývá. Když Don Bosco namítal, že
na Sicílii je taková výjimka povolená, řekli: „No jé, Sicílie!
To je něco jiného, tam jsou jiné poměry.“
377
|
|
11.6 Page 106 |
▲back to top |
37 Z mozaiky všedního života
Jistota, kterou měl Don Bosco v sobě, se přenášela snadno
i na druhé. Don Bosco byl o masopustním úterý pryč a bylo
třeba cvičení šťastné smrti odsunout. Řemeslníci je konali
až následující 1. postní neděli, studenti pak ve čtvrtek, kte-
rý byl volným dnem. Když Don Bosco tato data oznamoval,
udělal další dvě předpovědi. U řemeslníků řekl, aby si vy-
konali cvičení opravdu dobře, protože jeden se dalšího už
nedočká. Skutečně: 23. března zemřel doma u rodičů pat-
náctiletý Jan Negro z Frassinetta Po. Podobně u studentů
řekl, že jeden z nich nebude dělat další cvičení šťastné smrti.
A skutečně: 3. dubna zemřel doma u rodičů třináctiletý stu-
dent Josef Scaglietti.
1. března měl Don Bosco konferenci pro všechny kleriky.
Hovořil o tom, jak je nutné všímat si všech hochů, i tako-
vých, ba zvláště takových, kteří jsou protivní pro svou po-
vahu a chyby. Řekl: „I oni mají duši a musíme je za každou
cenu zachránit.“
5. března měl zase konferenci pro členy Zbožné společ-
nosti. Někdo vznesl dotaz, zda ten, kdo vstoupil do Společ-
nosti, může si ponechat něco ze svého majetku. Don Bosco
odpověděl: „Pokud to nedal Společnosti, ano, pokud to dal
do užívání Společnosti, rozumí se, že ne. Chce-li to užívat,
musí mít na to dovolení představeného. Ten zase stěží tako-
vé dovolení dá, protože taková věc zatíží dům.“
Také se ho ptali, zda může kněz zdarma sloužit mši sva-
tou za své příbuzné. Don Bosco odpověděl záporně, leda, že
by mu to dovolil představený.
Také se hovořilo o tom, že v době postních výpomocí
v kostelích se někteří vracejí pozdě a chtějí, aby jim byl ku-
chař k dispozici s jídlem. Don Bosco řekl, že sám by se této
službě podvolil, ale nedovoluje, aby se to žádalo od kuchařů,
kteří jsou už tak jako tak pořád na nohou.
Vybíráme z Kroniky Ruffinovy: „V neděli 8. března byl
Don Bosco velice vysílen. Zpovídal až do devíti hodin, pak
měl čtvrt hodiny vypravování ze života papežů, což chlapci
velice rádi poslouchali, takže se vrátil do svého bytu zcela
vyčerpán. Musel si sednout, aby se nesvalil. Pak šel do své
světničky a ulehl. Ale ani tam neodpočíval, nýbrž opravoval
kartáčové otisky pro tiskárnu. O půl dvanácté na něho ně-
kdo zaklepal. Byl to nějaký dělník: chtěl se vyzpovídat. Don
Bosco bez reptání vstal, ustrojil se a šel mu posloužit.
Ještě ten večer diktoval kněžím salesiánům žádost, ad-
resovanou Svatému otci, aby směli z pastoračních důvodů
sloužit mši svatou hodinu před východem slunce a hodinu
po poledni, dále aby směli světit růžence, křížky, obrazy
a podobně. Všechno na sedm let. Žádost byla vrácena po-
tvrzená podpisem samého Svatého otce.
S datem 9. března poslal Donu Boskovi generální pro-
vikář turínské arcidiecéze Vogliotti dopis. Sděloval mu, že
nemůže bohužel dovolit, aby byl vysvěcen bohoslovec Le-
ggero ze semináře v Bra, protože podle informací trpěl
padoucnicovými záchvaty, což bylo v rodě častějším zje-
vem. Žádal Dona Boska, aby to klerikovi rozmluvil a uvedl
ho na jinou životní cestu. K tomu můžeme dodat zajímavý
dodatek. Zmíněný klerik přišel do Oratoře před dvěma lety
s rozdělanou teologií, propuštěn ze semináře. Don Bosco ho
přijal s tím, že si spolu udělají devítidenní pobožnost k Pan-
ně Marii za dar uzdravení. Dal mu také požehnání a ujistil
ho, že bude všechno dobré. Klerik se uzdravil, musel sa-
mozřejmě čekat, ale pak Don Bosco tak dlouho pracoval,
až mohl být vysvěcen. Stal se z něho zbožný kněz. Byl prv-
ním farářem v Candiolu. Papež Lev XIII. ho chtěl jmenovat
biskupem, ale skromný Leggero prosil, aby to nedělal. Rok
před Don Boskovou smrtí se stal řádným kanovníkem arci-
diecézní kapituly v Turíně a sedával v kanovnických škam-
nách právě vedle Vogliottiho. Na Dona Boska nedal nikdy
dopustit: nazýval ho svým druhým otcem.
Don Bosco byl nejen plný dobroty, ale také spravedlivý
a opatrný. Stalo se v ty dny, že jeden klerik asistent ztratil
rovnováhu a neposlušnému chlapci jednoduše nařezal. Ov-
šem na takové jednání nebyla komunita zvyklá a byl z toho
rozruch. Čekalo se, co na to řekne Don Bosco. Ten napřed
neukázněného zastánce kázně soukromě napomenul a pak
se o celém případu rozhovořil na večerním slovíčku. Vážný
v obličeji řekl, že ho velice mrzí, že došlo v Oratoři k tako-
vému projevu násilí. Bití se naprosto příčí jeho představě
o výchově. Ale pak vzal klerika opatrně v ochranu. Řekl,
že k takovým věcem došlo proto, že zde byly napřed pro-
jevy neúcty k autoritám, pošklebky atp. Dotyčný to pak
nezvládl a vyřídil si to pěstmi. Proto obě strany zasluhují
pokárání. V Oratoři nemá existovat ani nekázeň v chování,
ani její hrubé potlačování. Pak se na chvíli odmlčel, jeho
tvář se rozjasnila pokračoval takto: „Je mi líto těch facek,
bohužel, co chcete, odpárat je nedovedu.“ Všichni se dali
do smíchu, a tak se nálada uvolnila. Událost sama není dě-
jinně důležitá, ale je ukázkou, jak v takové sedmisethlavé
komunitě bylo těžké udržet kázeň. Událost málem že ne-
přerostla v bouři. Jen autorita a vhodné slovo milujícího,
ale i milovaného otce ji dovedlo zažehnat. V Oratoři nebyl
možný jiný režim.
Zatím se stavělo v Mirabellu. Měl to být malý seminář
pro casalskou diecézi, řízený salesiány. Základy se začaly ko-
pat na podzim 1862. Teď na jaře stavitel Buzzetti začal hnát
dovrchu zdivo. Na podzim bude konvikt v provozu. Celko-
vý náklad bude obnášet kolem 100 000 lir. Něco dá rodina
salesiána Provery, něco poskytne hraběnka Callori, ostatní
bude muset sehnat Don Bosco sám. V Oratoři bylo v roce
1862–1863 35 chlapců z další diecéze – astijské. I tam byl
nedostatek kněžských povolání a i tam Don Bosco velko-
dušně pomáhal. Že nešlo o málo, plyne z toho, že větší část
těch chlapců byla u Dona Boska na studiích zdarma, jiní
platili jen poloviční plat a nikdo z nich nebyl na celý úvazek.
38 Kolem Velikonoc
Jsme pořád v roce 1863. Velikonoce byly toho roku 5. dub-
na. Obřady konal většinou Don Alasonatti. Don Bosco zpo-
vídal, jen si vždy vyhrazoval Zelený čtvrtek s umýváním
nohou. Zpovídání bylo mnoho. Na Bílou sobotu Don Bosco
v sakristii omdlel, ale přesto pokračoval v namáhavé práci.
Říkali mu, aby si odpočinul, ale on nechtěl. Říkal: „Nemo-
hu, ďábel si také nedává odpočinek.“ Přesto říkal klerikům,
aby se šetřili. Když člověk chce dělat za dva, nakonec se
zhroutí a tak jako tak musí přestat. Pro sebe však dělal vý-
jimku, pro něj jako by to neplatilo. Jistě výjimkou byl, jak
o tom svědčí následující.
V minulých létech se často stávalo, že když Don Bosco
viděl někoho nemocného, modlil se a nemoc přecházela na
něho. Tak tomu bylo s bolením hlavy, zubů a podobně. Nyní
378
|
|
11.7 Page 107 |
▲back to top |
mu chovanci začali vše odplácet. Bonetti ve své Kronice k 9.
dubnu 1863 píše: Don Bosco se necítí zdravotně dobře, ale
říká: „Je zde jeden chlapec, ten když se za mne pomodlí,
má nemoc hned přejde na něho a mně se uleví. Já ho za to
zase doporučím Dominiku Saviovi a ten uzdraví jeho, takže
jsme pak zdraví oba dva. Máme v domě některé takové, že
překonají svatého Aloise, budou-li tak pokračovat. Každý
den jsem svědkem věcí zcela mimořádných. Kdo by to četl
v knihách, nevěřil by tomu, a přece se to děje mezi námi.“
Don Bonetti k tomu poznamenává, že dotyčného hocha
osobně zná, je to jeho dobrý přítel. „Už jsem Donu Boskovi
několikrát říkal, že s takovou ten hoch nebude dlouho žít. Je
tak jako tak slabé tělesné konstrukce. – Toho dne jsem se ho
ptal, jak mu je, a on říkal, že zítra bude zdráv, protože mu to
Don Bosco slíbil. Skutečně. Předtím nemohl požít ani tro-
chu kávy, kdežto druhý den snídal, obědval, všechno bylo
v pořádku.“
Don Francesia mluvil podobně. Jednoho dne měl Don
Bosco ráno oči celé bolavé, a odpoledne byl úplně zdráv.
Ptali se ho, jak je to možné, a on řekl: „Jeden se za mne po-
modlil a přešlo to na něho, abych si já odpočinul.“
I Don Sala, salesián, měl svou osobní zkušenost. Jednou
byl s Donem Boskem v Římě. Don Bosco měl mít odpole-
dne konferenci, ale velice ho rozbolela hlava. Sala mu řekl:
„Ach, Done Bosco, kdybyste měl tak velikou moc, že byste
se pomodlil a bolení hlavy by přešlo na mne, vzal bych to.“
Don Bosco se skutečně pomodlil, odešel a hle, bolení hlavy
začalo donu Salovi a trvalo tak dlouho, dokud se Don Bosco
nevrátil z přednášky domů. Takových případů bylo více.
Don Bonetti mluví v Kronice k 8. dubnu o tom, jak byl
Don Bosco na schůzi družiny Neposkvrněného Početí Pan-
ny Marie. Většina chlapců byla na velikonočních prázdni-
nách a teď se vrátila do Oratoře. Don Bosco členům dopo-
ručoval, aby si každý hleděl svého svěřence (klienta, jak se
říkalo), aby mu byl dobrým rádcem a případně, až sám pů-
jde k svaté zpovědi, aby ho vzal nevtíravě s sebou. Nakonec
řekl, že považuje družinu Neposkvrněného Početí za svou
osobní gardu a spoléhá na její služby ve prospěch duší ka-
marádů.
V ty dny se vraceli do Turína různí katoličtí páni, kte-
ří trávili velikonoční týden v Římě. Některým Don Bosco
opatřil v Římě malé protekce. Tak doporučil kanovníka
Davicina kardinálovi Marinimu a ten bral pána s sebou na
obřady jako nosiče vlečky. Kardinál píše v dopise Donu Bo-
skovi, že Svatý otec zmíněného kanovníka nazval žertovně
„Prodonboskem“ tj. „Zástupcem Dona Boska“. Byla to na-
rážka na to, jak v roce 1858 dělal panu kardinálovi nosiče
vlečky (kaudatoria) Don Bosco.
Zatím se vrátil z Anglie kanovník Vavřinec Gastaldi, Don
Boskův příznivec. Vystoupil od rosminiánů a teď se věnoval
náboženské polemice s italskými protestanty. V Anglii pro
to získal předpoklady, protože žil v protestantském světě,
a Don Bosco ho prosil, aby se věnoval také trochu jeho kle-
rikům. Někteří k němu chodili na hodiny morálky i ke svaté
zpovědi. Gastaldi projevoval velikou úctu k Donu Boskovi
a k jeho dílu. Z jeho pera byl také Životopis arského faráře
Jana Marie Vianneye, který vyšel v Katolickém čtení na kvě-
ten a červen. Gastaldi dovedl Dona Boska i obhájit. Stalo se
o druhé velikonoční neděli, že byl ve společnosti několika
kněží, kteří Dona Boska pro všelicos kritizovali. Kanovník
poslouchal a nakonec je ostře pokáral. Řekl: „Všechno, co
tu povídáte, je lež. Zkuste vykonat dílo, jaké vykonal Don
Bosco! Pak budete mít právo ho kritizovat.“ Doslechli se
o tom klerici a samozřejmě to hned donesli Donu Boskovi.
Don Bosco jen řekl. „Já se jim nedivím, že mě kritizují. Kri-
tizují kanovníka Anglesia tady v Cottolengu a kdo je světější
než on? Vsadil bych se, že na něm nikdo nenajde žádnou
chybu. Nejlepší je jít svou cestou a nevšímat si kritik. Stačí,
že je s námi spokojen Pán Bůh.“
V tomto spolehnutí na Pána Boha Don Bosco podni-
kal v současné době mnohé věci: Stavěl na Valdoku, stavěl
v Mirabellu, začínal stavět kostel Panny Marie Pomocnice.
Ke všemu bylo třeba peněz. Ale on měl důvěru v nebeského
Otce a v pomoc dobrých lidí. Dokonce ještě poslal nějaké
peníze na stavbu kostela v Turíně na předměstí svatého Sal-
varia.
V neděli 19. dubna začínala v Oratoři duchovní cvičení
pro hochy. Jedním z kazatelů byl kanovník Gastaldi. Don
Bosco doporučoval chlapcům, aby kazatele uctivě zdravili
a vůbec aby ukázali, že se dovedou chovat. Vybídl je také,
aby mu napsali lístečky a na nich, čeho se chtějí varovat a co
dobrého chtějí konat. Říkal, že má takové lístečky od chlap-
ců ještě z roku 1845. Má je na památku, ale také, aby mohl
případně dotyčným připomenout, jaká měli předsevzetí.
Duchovní cvičení v tak veliké komunitě nemohla probí-
hat v absolutním mlčení. Proto Don Bosco dovoloval, aby
se o rekreacích mluvilo. Jen bylo třeba zachovat určitou
míru. Ale byl zde přesto pojistný ventil. Dovolil, aby se na
dvoře mohla hrát „barra rotta – zajímaná“, spojená nutně
s křikem. V té věci nebyl puntičkář. Věděl, kolik chlapci
mohou unést a kolik ne. Přesto, jak poznamenává Ruffino,
jeden chlapec dokázal nemluvit po celá duchovní cvičení.
Mezi cvičeními byl Don Bosco zase obklopen chlapci,
když tu se ho jeden ptal, jestli se z přítomných někdo v živo-
tě nějak zvlášť vyznamená. Don Bosco se upřeně podíval po
tvářích všech a řekl: „Dva se vyznamenají učeností a ctnos-
tí, dva bohužel na sebe upozorní opačně. Ale na to si musíte
počkat ještě deset let. Pak teprve řeknete: Když tu byl Don
Bosco, řekl to a to, a podívejte se, ono se to skutečně stalo.“
Don Ruffino hned nato poctivě zapsal jména všech přítom-
ných.
I o těchto duchovních cvičeních se dály mimořádné
věci. Don Bosco večer po jejich skončení na večerním slo-
víčku řekl: „Během cvičení jsem byl vzhledem k chlapcům
uveden do zvláštního stavu. Viděl jsem každému do duše
tak jasně, že jsem mu mohl odříkat všechny jeho hříchy od
začátku až do konce, aniž bych co opomenul. Také jsem je
mnohým řekl a oni mi jen potvrdili, že je to tak. Také jsem
mohl každému nadiktovat předsevzetí, aniž bych se nestre-
fil do živého. Mohli byste se mne zeptat, jestli to všechno
vím ještě teď. Mohu říci, že ne. Vše se mi vytratilo z hlavy,
takže to teď vidím všechno zase jako v mlze. Chtěl jsem se
dnes uvést do podobného stavu, ale nešlo to, jsem zase ve
tmě. Škoda, že bylo hodně takových, kteří ke mně nepřišli
ke zpovědi. Báli se a utíkali přede mnou. A nemuseli to být
velcí hříšníci, ale byli by z toho měli prospěch. Škoda!“
Ruffino poznamenává výpověď jednoho chlapce, kte-
rý tehdy šel k Donu Boskovi a chtěl se vyzpovídat jen jako
obyčejně. Don Bosco mu však řekl, aby si raději udělal ge-
nerální svatou zpověď. On na to, že není připraven. Don
Bosco mu tedy všechno pověděl sám.
Ptali se Dona Boska, má-li dar čtení ve svědomí jen teh-
dy, když zpovídá. Řekl, že ne. Má jej takřka trvale, i mimo
zpovědnici.
379
|
|
11.8 Page 108 |
▲back to top |
Po svátku Ochrany svatého Josefa doporoučel Don Bosco
do modliteb další dva mrtvé. 27. dubna zemřel v Cottolen-
gově nemocnici osmnáctiletý Pavel Cucco, ve stejném měsí-
ci doma ve Villafalettu dvacetiletý Kukko, ve stejném měsíci
doma ve Villafalettu dvacetiletý Josef Damasco.
8. května přijala salesiánská kapitula do Společnosti další
členy: Josefa Galla, Baraka, Jana Antonína Biroka, Ondřeje
Pelazzu a Jana Tamiettiho.
39 Boj s paragrafy
Už jsme četli, jak byl Don Bosco rozhodnut za každou cenu
udržet své gymnázium. Cítil, že ho v tom podpírá vyšší
moc. Je až podivuhodné, že zatímco vláda usilovala zne-
možnit mu školy, Don Bosco stavěl novou školní budovu
mezi novou vrátnicí a zdí, která na východní straně oddě-
lovala jeho pozemek od majetku Filippiových. Budova měla
mít dvě poschodí, měla být vysoká 24 m, dlouhá 39 m, širo-
ká 10 m. Dokončovala se na jaře 1864. To však teď nebylo to
hlavní. Hlavní bylo zachránit gymnázium.
Po posledním přípisu ministerstva z 23. března bylo
Donu Boskovi jasné, že se musí srovnat se zákonem. Roz-
hodl se tedy řádně zapsat své kleriky na univerzitu. Ovšem
hned vyskočila další schválnost. Bylo mu sděleno, že musí
předložit k přijetí na univerzitu maturitní vysvědčení z ly-
cea. To oni neměli. Ale Don Bosco se nevzdával. Přece jeho
učitelé studovali řádně filosofii v semináři u profesorů, kteří
všichni měli promoci na univerzitě. Měly by tedy zkoušky
u nich skládané platit za maturitu. Nebylo přece málo těch
kněží, kteří dosáhli akademických titulů touto cestou. Don
Bosco současně mířil ještě dál. Zkusil požádat rektorát, aby
dovolil dotyčným skládat zkoušky bez dodržování termínů
vzhledem k tomu, že měli všecko absolvováno jako mimo-
řádní posluchači univerzity. Za tím účelem si opatřil okol-
kované prohlášení semináře, že jeho učitelé řádně absolvo-
vali filosofická studia, a ještě osobně napsal rektorátu žádost
o zkrácení termínů zkoušek. Vše odůvodnil sociální pro-
spěšností svého díla, ke kterému gymnázium patří (pozn.
Tehdy mělo gymnázium 5 tříd a další 3 měly název lyceum.
Don Bosco lyceum neměl).
Rektorem turínské univerzity byl Herkules Ricotti, pro-
fesor moderních dějin, autor několika historických děl,
mezi nimi Dějin Evropy a zvláště Itálie. Tento člověk četl
Don Boskovy Dějiny Itálie, ale ohrnul nad nimi nos. Zdá-
ly se mu primitivní. Zapomněl, že byly psány pro mládež.
Mimo to měl na Dona Boska zlost. Doneslo se mu totiž,
že Don Bosco má nějaké výhrady k jeho Dějinám Evropy.
Tak se stalo, že se s ním nechtěl osobně setkat a vůbec nebyl
nakloněn vyhovět jeho žádosti. Měl na to recept: držet se
striktně předpisů a nedělat žádné výjimky. Don Bosco se
dovolával starého zákona, pod kterým jeho klerici ještě na-
vštěvovali univerzitu a který dovoloval určité výjimky. On
ale byl rozhodnut držet se nařízení nových a nebrat na stará
ohled. A přece se Don Bosco nevzdal.
Opětovně chodil na rektorát, až měl jednou štěstí. Tře-
baže se mu říkalo, že pan rektor je zaměstnán a nemůže mu
poskytnout rozhovor, najednou pan rektor vyšel z kancelá-
ře a Don Bosco se jednoduše postavil ke dveřím úřadovny
rozhodnut oslovit ho, až se bude vracet. Tak došlo k setkání.
Pan rektor dělal, že Dona Boska nezná, ač s ním v životě již
vícekrát mluvil. Nyní, když se mu tento řádně představil, už
ho nemohl nevzít na vědomí. Ale hned vybuchl: „Vy jste,
Done Bosco, kritizoval moje Dějiny. O tom si musíme něco
povědět.“ A vzal ho do úřadovny. Rozpředla se diskuse.
Don Bosco svatosvatě pana rektora ujistil, že jeho dílo nikde
v tisku nenapadl, prostě má jen osobní výhrady k některým
jeho názorům. To však není nic špatného. Uvedl hned pří-
klad. Pan profesor tvrdil v Dějinách, že papež Lev X. se stal
papežem podvodem a že neprávem bylo jeho století nazvá-
no „leoninským“. Don Bosco naopak pohotově citoval pro-
testantského historika Voita, který si Lva X. navýsost cenil.
A dodal: „Řekněte mi teď, pane profesore, komu mám vě-
řit: vám, který jste křesťan a katolík a přitom na papeži Lvu
nenacházíte nic dobrého, nebo protestantu Voitovi, který
by měl všechny důvody tohoto papeže pošpinit a neudělal
to?“ Ricotti umlkl. Ujistil Dona Boska svou přízní, dokonce
pochválil jeho Dějiny Itálie pro mládež jako vynikající dílo,
rozešli se v dobrém, ale…, pak nenásledovalo nic.
Když už se zdálo, že je vše ztraceno, najednou se přece
jen rozjasnilo. Stalo se to přičiněním děkana filosoficko-lite-
rární fakulty Bartoloměje Prieriho, profesora řecké literatu-
ry, který spolu s akademickým sborem dal souhlas, aby Don
Boskovi učitelé byli přijati na univerzitu bez předložení ma-
turitního vysvědčení. Ministerstvo veřejné osvěty to potvr-
dilo a rektor Ricotti to sdělil Oratoři dne 3. května 1863.
40 „Naléhej vhod i nevhod!“
Don Bosco zůstával klidný, ale uvnitř to v něm muselo vřít
jako v každém, kdo se setká s překážkou a musí se s ní dát
do boje. Květen začal uklidněním v otázce gymnázia, ale
drobné starosti Donu Boskovi nechyběly. Odpovídal na ně
tím, že dále zarputile sledoval své svaté cíle. Sháněl peníze
a připravoval další svazečky Katolického čtení na následu-
jící měsíce. Na červenec chystal „Životopis a institut svaté
Anděly z Merici“. K němu přidal pojednání o Zbožném
sdružení Neposkvrněného Početí, založeném v roce 1855
v Morese a rozšířeném nyní po celé Itálii. Na srpen měl vy-
jít „Antonín neboli správný otec rodiny“. Vyprávělo se tam
o radostech a strastech chudého dělníka. Na září se chystala
„Skutečná přítomnost Ježíše Krista ve svátosti oltářní“, na ří-
jen „Životopisné črty o mladém Eziovi Gherardim z Luccy“.
Ezio zemřel jako podjáhen ve věku 24 roků, ale vyznamenal
se vyučováním katechismu a katechizováním dětí ve farním
kostele.
Současně Don Bosco rozesílal na všechny možné insti-
tuce, i vysoké, čtvrté vydání svých Dějin Itálie. Dostávali
je ministři, poslanci, liberálové i neliberálové, prostě Don
Bosco nedělal rozdíl a všem nabízel. Věděl, že nebude každý
nadšen, ale také věděl, že zlobit se na něho proto nikdo ne-
bude. Nebylo zač se stydět. Odpovědi byly většinou děkovné
a příznivé. Ruku v ruce s touto propagací Dějin šla i prosba
o příspěvek na zamýšlenou stavbu kostela Panny Marie Po-
mocnice. Prosba šla i na různá ministerstva a nezastavila
se ani přede dveřmi královského paláce. I tam odtud přišla
dobrá odezva. Generální ekonom Vachetta psal 30. červen-
ce Donu Boskovi, že se mu na ten účel slibuje 7 000 lir. Slib
byl vázán na určité podmínky: první splátka bude dána, až
380
|
|
11.9 Page 109 |
▲back to top |
se stavba zvedne nad zem, druhá až bude pod střechou. Nic
divného: tou dobou se stavěly současně ještě další tři kos-
tely v Turíně, z nich jeden, svatého Petra a Pavla, na Porta
Nuova, kde měl Don Bosco druhou oratoř. Šlo tam o farní
kostel. Ale nestavěly se jen katolické kostely. Nyní se stavěly
v Itálii také kostely evangelické, valdenské a židovské syna-
gogy. Vláda byla liberální a přála všem, hlavně těm druhým,
takže na účely katolické neměla mnoho.
Vůbec nesmíme zapomenout, že toto všechno probíhalo
uprostřed zostřeného proticírkevního boje. Pan ministr mi-
losti, spravedlnosti a kultu, advokát Pisanelli, držel ochran-
nou ruku nad vším, co mohlo oslabit pozice katolické círk-
ve. Stačilo, aby některý farář opomenul zazpívat Te Deum
za vítězství italských zbraní nebo se nepomodlil ve Svatém
týdnu za krále, a už zde bylo vyšetřování a postih. Odmít-
nout církevní pohřeb proticírkevnímu bojovníku, pronést
v kostele trochu zahrocenou řeč, to se hned vyšetřovalo
a trestalo. Těžké to bylo s kněžími, kteří podepsali rozkol-
nické prohlášení Passagliovo a byli za to suspendováni a di-
vinis (nesměli sloužit mši svatou a udělovat svátosti). Tako-
ví dostávali od státu církevní beneficia a správcovství nad
význačnými kostely, kanonikáty, rytířské řády, profesorské
katedry atd. Nebylo moci, která by tomu mohla zabránit.
Zde jenom zdravý církevní smysl mohl říci, co je ortodoxní
a co ne. Biskupům se hrozilo vězením, budou-li neposlušné
trestat podle církevního zákona. Arcibiskupové ze Spoleta
a Urbina už seděli ve vězení. Pracovalo se také pro uskuteč-
nění rozkolu v církvi a k prohlášení národní církve. To ka-
ždý věděl. Jen od roku 1861 do června 1863 bylo na „osvo-
bozených územích“ vyhnáno 14 000 řeholníků a řeholnic,
zabaveny 803 kláštery a jmění zabaveno státem. Tento osud
stihl také 104 kolegiátní kostely, které měly své kapituly. Jen
na Sicílii se tyto věci neprováděly se vší strohostí, poněvadž
byl strach, aby se obyvatelstvo nevzbouřilo.
41 Nový útok pana Gattiho
Don Bosco pilně sledoval nové zákony a nařízení, jak jsme
mohli vidět, když jsme vypravovali o jeho pokusech zachrá-
nit své gymnázium. Měl mimo jiné nadání právníka. Ov-
šem jeho vítězství byla zatím jen dočasná. Věděl to i jeho ve-
liký nepřítel na ministerstvu národní osvěty pan rytíř Gatti.
Tento pán se rozhodl vyrazit Donu Boskovi dech náhlým
útokem. Vymohl si na ministerstvu povolení, aby mohl na-
řídit inspekci Don Boskova gymnázia. Inspekcí byl pověřen
profesor filosofie Ferri, inspektor pro vyšší klasické školy.
Pan Ferri opravdu přišel do Oratoře, dal si zavolat Dona
Boska a vykázal se mu pověřením od ministerstva. Don
Bosco nemohl nic namítat, jen prosil, aby se studentům
nekladly nevhodné politické otázky, prostě, aby se inspekce
držela v mezích daných zákonem. Pan Ferri to slíbil, načež
začal s návštěvou tříd. Nebyla to krátká inspekce, protáhla
se na celé dva dny.
V 1. a 2. rétorice (tj. 4. a 5. třídě gymnázia) se pan in-
spektor soustředil na první zpěvy Dantovy Božské komedie
a v nich si obzvláště pochutnával na tercínách, ve kterých
Dante posílá do pekla papeže Bonifáce VIII., jemuž kladl
za vinu své vyhnání z Florencie. Inspektor chtěl vědět, kdo
to byli gibelíni a kdo guelfové, ptal se, které strany by dnes
těm středověkým stranám odpovídaly, začal do toho plést
světský stát papežů, zajímal se, zda papežové dělali a dělají
správně, když se míchají do záležitostí Itálie, zkrátka bylo
vidět a cítit, že jde o zjišťování politického cítění gymnazis-
tů a jejich učitelů. Naštěstí chlapci a jejich profesoři, kteří
byli přítomni, zvládli situaci a pan inspektor odcházel bez
úlovku. Zato se zaradoval ve 3. třídě gymnázia, když mu
jeden žák na otázku, jak se jmenuje severní Itálie, řekl, že
Lombardsko-Benátsko. Hoch prostě užil vžitého výrazu, ale
Ferri ho hned začal plísnit, co že je to za vlastence a za syna
národa, když neví, že už v roce 1859 byla Lombardie od-
dělena od Benátska a připojena k Itálii, a že dnes má název
Horní Itálie. Klerik Durando žáka omlouval, že se jen pře-
řekl, ale pan profesor v roli inspektora byl spokojen. Něco
měl, i když to byla jen ubohost.
Durando chtěl pana inspektora doprovodit do další třídy,
ale ten nechtěl. 3. třída čítala 124 žáky a nebylo prý radno,
aby učitel třídu opustil, třeba jen na chvíli. Durando přes-
to naléhal. Ujistil pána, že chlapci zachovají naprostý klid
i v jeho nepřítomnosti. Tomu však on nechtěl věřit. Šli tedy,
ale ještě nedošli k dalším dveřím a pan inspektor se vrátil ke
dveřím 3. třídy a klíčovou dírkou pozoroval, co se tam děje.
Byl překvapen. Chlapci seděli pěkně v klidu a očekávaný
rámus se nedostavil. Nemohl než to konstatovat a příznivě
komentovat.
Když inspekce skončila a Ferri se poroučel, Don Bosco se
ho ptal, jak byl spokojen. Byl spokojen, ano, byl i překvapen
jak prospěchem tak kázní. Takový systém by se měl podle
něho zavést do všech škol. V Oratoři z toho byla povznese-
ná nálada jako po vyhrané bitvě. Jenže bitva ještě nebyla ani
zdaleka vyhrána.
Don Bosco se teď dověděl od někoho z ministerstva, že
pan Ferri není zdaleka tak čestný, jak vypadá. Gatti připra-
vuje na podkladě jeho referátu pro ministra podání, které
Oratoř přímo očerňuje. To Dona Boska silně znepokojilo
a, jak už bylo jeho zvykem, nečekal, až udeří. Raději zhá-
šel blesky dřív, než mohly udeřit. Rozhodl se tedy jít k sa-
motnému ministrovi a předejít namířenou ránu. Byl přijat
a hned začal stížností na inspekci, která podle jeho názoru
byla tendenční a provokativní, protože se žákům kladly
samé politické otázky. Dokonce některé otázky lezly přímo
do svědomí. To přece není v liberálním zřízení přípustné.
Pan ministr poslouchal, ale nevyjádřil se. Nevyjádřil se
ani, když mu Don Bosco řekl, že podobnou inspekci udělal
v Oratoři před třemi lety rytíř Gatti a vysloužil si za to po-
kárání od ministra Mamianiho. Jen řekl, že si vše ověří sám.
Pak zazvonil na zvonek. Přišel sekretář a pan ministr ho
požádal, aby zavolal pana Gattiho i pana Ferriho, kteří prý
musí být tou dobou ještě na ministerstvu. A poprosil Dona
Boska, aby si zatím sedl stranou.
Bylo už k večeru. V kanceláři se šeřilo. Don Bosco se-
děl potichu v koutě a páni, když vstoupili, si nepovšimli
jeho přítomnosti. Ministr je vyzval, aby se posadili a oni si
sedli jako naschvál zády k Donu Boskovi. Ministr se vyptá-
val, jak dopadla inspekce v Don Boskově gymnáziu, a oni
hned, že špatně, že je to tam proniknuto protivládním du-
chem, dokonce tam nemají nikde obraz krále. Ministr je ne-
chal mluvit a teprve, když bylo všechno jasné, pozval Dona
Boska blíž. Bylo to, jako když do obou vrazí nůž. To neče-
kali. Nastaly trapné okamžiky, ve kterých jak Gatti tak Ferri
hráli roli obžalovaných. Don Bosco byl slušný, ale neváhal
říci své. To, co řekli ministrovi, jsou samé lži a je smutné,
381
|
|
11.10 Page 110 |
▲back to top |
že pan inspektor dovede jemu do očí pět chvály na Oratoř
a hned nato ji takovým způsobem špinit. Není např. prav-
da, že tam nejsou žádné obrazy krále, jsou tam, a dokonce
na různých místech tři. Pan inspektor je viděl. Ferri začal
blekotat, že prý jsou škaredé, ale Don Bosco mu řekl, že za
to nemůže on, ale malíř. Až bude mít lepší, dá tam lepší ob-
razy. Ministr nepotřeboval víc. Vše mu bylo jasné a také to
pánům řekl. Nečekal, že namísto pravdivé informace budou
podvádět. Gatti potřeboval honem ještě něco vyřídit a od-
poroučel se. Byl tak zmatený, že nerozeznal dveře od skříně
od skutečného východu ze sálu a otevřel si ty první. Ministr
se jen usmál a sám mu otevřel ty pravé. Ferri ještě zůstal, ale
pan ministr mu neopomenul říci, že si to budou muset ještě
všechno vysvětlit.
Don Bosco osaměl s ministrem a řeč nabyla klidného
tónu. Svezla se na Don Boskovy Dějiny Itálie. Pan minis-
tr k nim měl své poznámky, ale jen obecné povahy. Radil
Donu Boskovi, aby v dalších vydáních bral v úvahu měnící
se názory. Užil dokonce trefného přirovnání. Řekl, že když
se podávají pečená kuřata brzy za sebou, mění se aspoň
omáčka, aby to nebylo totéž. Don Bosco se zasmál, ale do-
volil si poznamenat, že historická fakta nejsou kuřata a že
k nim v zájmu pravdy nesmíme přidávat omáčky podle
gusta jedlíků. Pan ministr nakonec souhlasil, jinak by ne-
mohly být dějiny učitelkou života. Rozešli se v dobrém. Do-
konce pan ministr slíbil Donu Boskovi ochranu a vyzval ho,
aby mu vždy otevřeně řekl, když se bude chtít někdo šplhat
nahoru na jeho útraty.
42 Křesťanská statečnost
Statečnost patří mezi čtyři hlavní ctnosti křesťana. Don
Bosco ji měl v hrdinském stupni. Nic ho nemohlo zlomit.
Viděli jsme to v minulé kapitole a ještě uvidíme. Profesor
Picco ho dával svým žákům za vzor statečnosti. Don Bosco
se opravdu nenechával zmást žádnými falešnými ideály
a pracoval pro Boha s mravenčí pílí v přesvědčení, že Bůh
mu vždy přijde na pomoc. Přitom si počínal neobyčejně
opatrně. Často říkával: „Já to dělám jako člověk, který najde
cestu zavalenou balvanem. Když ho nemohu odstranit, pře-
lezu ho nebo ho obejdu. A když ani to nejde, nebudu ztrácet
čas, dám se do něčeho jiného, ale svůj prvotní záměr ne-
spustím z očí. Jakmile se překážka odstraní, hned se do toho
zase dám. Trpělivost přináší růže.“
Don Bosco nebyl jediný, kdo v ty dny bojoval o existen-
ci svého díla. Stalo se, že tentýž ministr Amari, se kterým
se Don Bosco nyní dohovořil, podepsal dekret o rozpuště-
ní kvetoucího konviktu a koleje školských bratří v Turíně.
Gazzetta del Popolo to vítězoslavně oznámila 16. června. Už
delší dobu byla tato velezasloužilá kolej trnem v oku liberál-
ní společnosti a hledaly se záminky, jak ji zničit. I tam měli
několik důkladných prohlídek a inspekcí, ale nic se nenašlo.
Najednou byla veřejnost překvapena soudním procesem,
který měl dokázat, že tam není všechno v pořádku z mrav-
nostního hlediska a tak instituci srazit do bláta. Co bylo
v pozadí akce ukázaly noviny „Právo“, které v čísle 164. psa-
ly k té věci: „Má-li se odněkud začít útok na Řím, začněme
tím, že jej především vyrveme z myslí našich dětí. Žádáme
zrušení řeholí, které se zabývají vyučováním.“
Don Bosco zatím unikl nástrahám a zdálo se, že se jeho
pozice momentálně upevnila. Ale on nevěřil. To ukazují dva
nedokončené, ale zachované koncepty dopisů ministru vni-
tra Peruzzimu a ministru národní osvěty Amarimu. S obě-
ma ministry Don Bosco mluvil ústně, ale pro jistotu udělal
ještě písemný seznam pomluv, které se objevovaly v liberál-
ním tisku proti jeho instituci, a každou vyvrátil. Šlo o tyto
pomluvy: 1. Vyučování a duch Don Boskových škol stojí
v rozporu se státními předpisy. 2. V Oratoři nemají obraz
krále. 3. Don Boskovy Dějiny Itálie postrádají žádoucího
ducha doby. My jsme už viděli, jak Don Bosco reagoval na
tyto žaloby při ústním rozhovoru s Amarim.
Gatti (dalo by se přeložit „Kocour“) nyní zalezl. Strčil
packu do pasti a musel se z toho vylízat. Don Bosco se však
neoddal lacinému triumfalismu, raději všechno připiso-
val Boží Prozřetelnosti, která si vždy najde prostředky, aby
ochránila nevinného. Bůh dovede i zlé v dobré obracet. Fakt
je, že nyní se na Dona Boska a na jeho dílo zase hledělo tro-
chu přívětivěji. Jestliže páni nebyli zrovna pro, aspoň neby-
li momentálně proti. Oratoř požívala už předtím značnou
přízeň veřejnosti. Ta nyní stoupla. Bylo těžké tak společen-
sky užitečnou instituci jednoduše zašlapat do země. Oratoři
nikdo neprokázal, zač by se musela stydět, to bylo důležité.
Tak sklaply nepřátelům zuby na prázdno.
Že byla i věda v Oratoři na výši, o tom mohli vyprávět
chlapci studenti sami. Don Bosco sám byl na výši a na jaké!
Jemu se vybavovaly verše z Horacia, Ovidia, Vergilia, Dan-
ta pořád tak jako za mlada: odříkával z nich chlapcům celé
dlouhé pasáže. A i v jiných předmětech měl vysokou úro-
veň, to věděl každý. Nebylo snadné uvést ho do rozpaků. Ať
šlo o jakýkoliv obor. Všude byl více méně doma, i když věd-
ních poznatků přibývalo. Uvedeme zajímavou ukázku právě
z té doby.
Jeho bývalý žák Marchisio v červenci 1863 uveřejnil no-
vou mapu sjednocené Itálie, kde byly vyznačeny všechny
poštovní spoje, jakož i železniční a námořní cesty. Násle-
dovalo osm dalších podrobnějších map pro jednotlivé pro-
vincie. Mapy vyšly se schválením nejvyšších státních orgánů
jako úřední, ale málokdo z těch vysoce postavených věděl,
že to byl Don Bosco, který Marchisia k této práci povzbudil
a byl mu v ní i rádcem. Mapy se malovaly na stolech Orato-
ře pod Don Boskovým dohledem.
Že se u Dona Boska studovalo, o tom svědčí i prospěch
Don Boskových kleriků při výročních zkouškách v semináři
23. června 1863. Bylo jich celkem 55. Čtyři se nepodrobili
zkouškám z různých důvodů, čtyři pro nemoc. Ale z těch
čtyřiceti sedmi 7 jich dostalo výborně, 28 velmi dobře, 11
skoro dobře, jen jeden dostal dobře. Byly to zkoušky z filo-
sofie a teologie. Radost byla veliká a ještě ji zvětšila primice
dona Ruffina. Ale přišla radost ještě větší.
6. července na univerzitě dělali přijímací zkoušku Don
Boskovi učitelé gymnázia Cerruti, Durando, Francesia
a Anfossi. Byla to významná událost, která otvírala cestu do
budoucnosti salesiánských škol. Výhodou bylo, že měli na
své straně sympatie profesorů, kteří dobře věděli, že se jim
děje křivda. Ovšem ministerský předpis byl zde a musel se
plnit. Byly pro ně jmenovány dvě komise a zkoušky byly jen
pro ně samotné. Jedné komisi předsedal slavný pedagogista
Rayneri. Přišli i někteří pozorovatelé jako profesor Vallau-
ri, přítel Oratoře, který však nesměl být v komisi, aby snad
klerikům nenadržoval. Zkouška byla rigorózní, ale skončila
brilantním úspěchem všech čtyř. Rayneri uviděl Vallauriho,
382
|
|
12 Pages 111-120 |
▲back to top |
|
|
12.1 Page 111 |
▲back to top |
šel k němu a ptal se: „Řekněte mi, profesore, jakou jim mám
dát známku?“ Vallauri pokrčil rameny: „To musíte vědět vy
sám, vždyť jste je přece zkoušel.“ Rayneri: „Právě v tom je
ten háček, že oni skutečně znají.“ Vallauri: „To říkáte mně?
Vždyť jsou to moji žáci.“ Francesia a Cerruti dostali dokon-
ce zvláštní pochvalu. To byla událost pro celou univerzitu
a studenti uspořádali u dveří auly veselé ovace. Pro Dona
Boska to bylo určité zadostiučinění za všechna dosavadní
pokořování. Byla to i propaganda pro jeho ústav, protože
se o tom mluvilo i mimo univerzitní kruhy. Pro ty čtyři to
bylo povzbuzení k ještě větší lásce k milovanému otci. Před-
seda druhé komise, profesor Prieri, však řekl našim kleri-
kům: „Ach ano, u Dona Boska se studuje. Ale nemyslete si,
že máte nepřátele jen na univerzitě. Máte je i jinde a jsou to
mocní páni…“
43 Začíná stavba chrámu
Stavba ústavu v Mirabellu šla ke konci, také nová školní
budova při Oratoři byla na dobré cestě. Po celou dobu tu
i uprostřed tolika starostí Don Bosco ani na chvíli nespustil
z mysli stavbu chrámu Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Už začátkem roku shromáždil u sebe několik přátel–archi-
tektů, aby s nimi prohovořil plán stavby. Projektů bylo více
a bylo také více schůzí, při kterých docházelo samozřejmě
také k ostřejší výměně názorů. Každý přece chválí nejraději
svoje peří. Spory trvaly několik měsíců, aniž se došlo k zá-
věru. Dona Boska to přestávalo bavit. Jednou mu jeden pří-
tel architekt řekl, zda to není vůbec veliké riziko pouštět se
do takové stavby. Ale Don Bosco mu rezolutně odpověděl:
„Snad máte pravdu. I já cítím, že je to riziko, ale co mohu
dělat? Pán Bůh to chce a chce to ode mne.“
Pak Don Bosco přestal váhat, nikomu nic neřekl a po-
zval si zdatného architekta Speziu a zadal mu vypracová-
ní stavebního plánu. Kladl si jen jednu podmínku: aby byl
kostel hodně prostorný, aby pojal co nejvíce ctitelů Panny
Marie. Spezia byl onen architekt, kterého si Don Bosco, te-
prve diplomovaného, kdysi zavolal, aby mu udělal ocenění
domu pana Pinardiho, když se na Valdoku teprve začína-
lo. Tehdy mu řekl: „Přijde čas, že se na vás zase obrátím.“
To bylo před dvanácti roky, když Don Bosco dům kupoval.
Spezia nyní nabídku přijal a začal pracovat. Projekt vypadal
mohutně. Chrám měl mít plochu 1 200 čtverečních metrů
a měl mít tvar latinského kříže. V průčelí se zvedaly obě
mohutné věže, nad vchodem byl prostorný kůr, nad stře-
dem kříže byla kopule s šestnácti okny. Vrchol kopule byl
70 metrů nad zemí. Vzadu kostela byla sakristie, v rame-
nou kříže dvě kaple s dalšími dvěma oltáři mimo ten hlavní,
ale i boky měly mělké kaple. Don Bosco se zaradoval, když
spatřil projekt. A poznamenal: „Vida, ta jedna kaple je přes-
ně na tom místě, kde byli kdysi popraveni svatí mučednici.
Tam bude jejich oltář.“
Ani domácí nebyli všichni jisti, že přišla vhodná doba
pro stavění kostela, ale Don Bosco říkal: „Nebojme se! Sta-
čí, když uděláme všechno, co je z naší strany možné, ostatní
udělá Pán Bůh. Pošle i peníze.“
Na radnici pořídil Don Bosco celkem dobře. Městská
rada neměla námitek proti stavbě kostela a slíbila mu do-
konce obnos 30 000 lir, jak bylo zvykem přispívat na stavbu
každého farního kostela v městě. Z radnice šel na stavební
odbor předložit plán, zatím stále jen naskicovaný. Tam se
odehrál zajímavý dialog. Jeden z architektů se pozastavil
nad názvem „Pomocnice křesťanů“ a měl k tomu nějaké
řeči, jako že ten název není moderní. Don Bosco se nene-
chal zmást a řekl mu: „Pane architekte, vy si asi při své práci
nemůžete uvědomit, že tento titul připomíná slavné vítěz-
ství Španělů a Italů nad Turky v námořní bitvě u Lepanta,
dále vítězství křesťanských vojsk u Vídně a samozřejmě
velkého vítězství také velkého Evžena Savojského, patřícího
k našemu královskému rodu.“ Pan architekt však vedl dále
svou, že prý ten titul dnešnímu člověku nic neříká, a pořád
chtěl, aby Don Bosco název změnil. Rozešli se s tím, že si
vše ještě rozváží, ostatně zatím jde jen o první náčrtek stav-
by. Z toho důvodu potvrzení plánu zatím bylo odloženo, až
bude plán definitivní.
Je pravda, titul Pomocnice křesťanů nezněl některým
uším dobře. Přece jen zde byla návaznost na současné udá-
losti, kdy jen nebe bralo v ochranu ohroženou církev a její
hlavu. Don Bosco to dobře cítil a, když Spezia přinesl plán
hotový, nadpis byl už neutrální: „Stavba kostela na Valdo-
ku“.
Stavbaři z odboru užasli nad odvážností plánu. Předsta-
vovali si všechno menší. „To bude stát při nejmenším mili-
on,“ říkali Donu Boskovi, „kde to vezmete?“ Ale on stál na
svém: „To už nechte na mně, já od vás žádám jen schválení
plánu, ne peníze.“ Ptali se také na název kostela, ale on od-
pověděl vyhýbavě, že si to ještě rozmyslí. Výběr názvu není
jejich věcí. Plán byl schválen a přišlo povolení stavby. Don
Bosco za to šel poděkovat vedoucímu architektovi a ten se
opět dotkl otázky názvu: „Nemyslel jsem, že je Don Bosco
tak tvrdohlavý, co se týká názvu kostela.“ A on: „Pane archi-
tekte, já jsem na plán nedal schválně žádný název, abych ne-
dráždil. Vy dobře víte, že to není záležitost vašeho resortu,
nač bychom se hádali?“ „Ale to je podvod,“ zaútočil znovu
pán. „Žádný podvod,“ řekl Don Bosco. „Vy jste ten název
nechtěl schválit, nu, a neschválil jste ho. Já ho zas chci a dám
mu ho. Tak budeme spokojeni oba.“ Inženýr se zasmál, za-
smáli se oba a celá záležitost zhasla. Pro Dona Boska to byla
zásadní věc. Panna Maria chtěla být ctěna jako Pomocnice
křesťanů, tak to tak musí být.
Don Bosco tím jen obnovil jednu ze starých slavných
tradic turínských. Turín byl vskutku jedním z prvních měst,
které se přidružilo k mnichovskému arcibratrstvu Panny
Marie Pomocnice křesťanů, vzniklému po slavné bitvě ve
Vídni roku 1683. Turínské bratrstvo bylo silné a nával na
pobožnosti takový, že žádný kostel nemohl pojmout účast-
níky, takže v roce 1798 musel papež Pius VI. reskriptem ze
dne 9. února dovolit zřízení paralelky při kostele svatého
Františka z Pauly. Tam stála překrásná socha Pomocnice
křesťanů, zhotovená v mramoru, ve zvláštní kapli posvěcené
už kardinálem Mauriciem Savojským už před rokem 1657,
ještě před vídeňskou bitvou. Don Bosco byl přesvědčen, že
je povolán k tomu, aby kult Pomocnice křesťanů nyní roz-
nesl do celého světa. Tomu právě měl sloužit nový kostel.
Jen co dostal dovolení, zavolal Karla Buzzettiho, aby za-
hájil přípravné práce. Terén měl být vyrovnán a obehnán
předepsanou ohradou z prken a měl zůstat u silnice jen
vjezd pro povozy. Zakoupení pozemku a prkna přišla na
4 000 lir. Don Bosco si zavolal ekonoma dona Savia a řekl
mu, aby se do toho dal. Ten si dovolil poznámku: „Zde
383
|
|
12.2 Page 112 |
▲back to top |
nejde o nějakou kapličku, ale o kostel. To nebude lehké.
Dnes ráno jsme neměli ani na poštovné.“ Don Bosco na to:
„Začni kopat základy. Cožpak jsme někdy začali něco stavět
s penězi v kapse? Nikdy ne. To musíme nechat Boží Prozře-
telnosti.“
Don Savio přijal rozkaz a začalo se. Jenže to byla práce!
Bylo třeba kopat do hloubky půl třetího metru na ploše
1 200 čtverečních metrů a všechnu tu zeminu odvézt koň-
skými potahy na místo určené městskou správou. To byla
obrovská práce. Pod kostelem mělo totiž být ještě podzemí.
Toho roku se všechno neudělalo, odvezena byla jenom část.
Hned na začátku vznikla finanční obtíž. Někteří dob-
rodinci slíbili značné sumy, ale pak je dávali jinam. Někdo
slíbil a vůbec se k ničemu neměl, prý později. Výkopy byly
zahájeny, přiblížila se výplata, Don Bosco potřeboval nutně
1 000 lir, ale ty nebyly. Zato byla nablízku prozřetelnostní
pomoc. Před desíti dny byl Don Bosco volán k jedné těžce
nemocné zámožné osobě a konal s ní devítidenní pobož-
nost k Panně Marii Pomocnici křesťanů (třikrát Otčenáš,
Zdrávas a Sláva Otci ke cti Pána Ježíše svátostného a tři-
krát Zdrávas královno k Panně Marii). Pacientka slíbila dát,
co bude Don Bosco chtít, jen když bude moci aspoň vstát
z postele. Večer před výplatou ji šel Don Bosco navštívit
a bylo to úžasné! Paní, nejen že byla zcela zdráva, ale byla
už i v kostele poděkovat Panně Marii. A Donu Boskovi pře-
dávala obálku, kde bylo 50 napoleonských zlatek, což dělalo
právě těch potřebných 1 000 lir. To byl začátek divů, o kte-
rých budeme ještě vyprávět.
44 Don Bosco a politika
Panna Maria byla nyní stále v mysli a v srdci Dona Boska.
V prvních dnech červencových měl sen, ve kterém viděl
Pannu Marii, jak prochází řadami chlapců a nabízí jim
nádhernou schránku s lístky, na kterých byla různá hesla.
Každý si mohl vytáhnout jeden a ten byl jeho. Hesla se mu
vtiskla nesmazatelně do paměti, takže je mohl i po létech
každému říci. V domě bylo na 700 chlapců a každému Don
Bosco řekl, jaké heslo dostal od Matky Boží. Zas jeden div
v životě tehdejších Don Boskových synů.
Opřen o Pomocnici, Don Bosco dále usiloval o záchranu
svého gymnázia. Už docílil toho, že jeho učitelé byli řádně
přijati na univerzitu, ale dovolení pokračovat, které mu dal
provinční vedoucí odboru školství Selmi mělo skončit s kon-
cem školního roku 1862–1863. Co potom? Don Bosco šel
tedy k Selmimu. Byl vlídně přijat. Selmi sledoval polemiku
Dona Boska s Gattim a přál Donu Boskovi. Zároveň měl
strach o sebe. Zuřivé útoky veřejného mínění a tisku proti
školským bratřím, narážky na Don Boskovu Oratoř, která
mohla přijít na řadu kdykoliv, nestálost ve vládní sestavě, to
všechno ho nabádalo, aby nevydával svou hlavu do nebezpe-
čí. Jak Donu Boskovi přál, tak mu měl i všelicos za zlé. I on
měl své výhrady proti Dějinám Itálie. Také Katolické čtení
mu šlo na nervy. Byl přece liberál a nepatřil do katolického
tábora. Ideologie státu byla i jeho ideologií. Hovořili spolu
o těch věcech a Don Bosco, aniž slevil ze svých názorů, přece
jen mu aspoň vysvětlil své stanovisko k problémům a hlavně
ho znovu a znovu ujišťoval, že se stát nemusí Oratoře bát.
Své postoje Don Bosco zdůraznil po osobní návštěvě
Selmimu ještě písemným rozkladem. Vybereme z něho to
nejpodstatnější pro poznání Don Boskových politických
postojů:
Pracuji už 23 let v Turíně pro záchranu opouštěné mlá-
deže a nikdy jsem se ani v nejmenším na kazatelně nebo
jinde nedotkl politiky. Čtení politických časopisů je u nás
zakázáno, ať jde o jakoukoliv politiku. Nepovažujeme to
v našich podmínkách za prospěšné. Co se týče vzdělání
našich kleriků, zde se učí jen latině a řečtině, jinak klerici
chodí do semináře a tam studují filosofii, hebrejštinu, Písmo
svaté a teologii. Co se týče Dějin Itálie, tento text se v našich
třídách neužívá, leda jen pro římskou dobu. Co se týče vé-
vody parmského, v Dějinách se neuvádějí věci pro něho za-
hanbující. Podle význačných pedagogů, jako je Girard nebo
Aporti, se nemají mladým duším dávat do rukou fakta,
která nevychovávají, ale kazí. Proto takové věci neuvádím.
Naše školní programy jsou ty, které vydává stát. Co se týče
Katolického čtení, nejsem jejich redaktorem ani ředitelem,
ty věci závisí na jiných osobách. Já přispívám svými kníž-
kami a tisknu je, abych dal svým tiskařům a vazačům práci.
Také není pravda, že nemáme obrazy krále. Ve všech třech
předních místnostech visí. Nikde na světě se tolik nemodlí
za blaho královské rodiny, jako právě u nás. Pak důležitý zá-
věr: „Co se týče mé prosby, necháte-li mne pokračovat jako
dosud, dokud nebudou naši učitelé opatření řádnými tituly,
pak to bude dobro, které prokážete našim chudým chlap-
cům. Jinak budu muset hledat jiné síly s tituly, ale budu pak
muset řadu chlapců odmítnout. Doufám, velice, že nám bu-
dete přát.“ A pokračoval: „Ostatně jsme oba dva veřejnými
činiteli: já na poli charitativním, Vy pak na poli státním. Vy
mne nepotřebujete, ale já vás ano, a hodně! Oba si můžeme
získat Boží požehnání a vděčnost lidí tím, že budeme pro-
kazovat lásku mladým, které budeme zachraňovat z obětí
ulice. Nebe ať zahrne hojným požehnáním Vás a Vaši rodi-
nu.“ 13. července 1863.
Odpověď Selmiho nebyla taková, jakou Don Bosco oče-
kával. Přece jen těch, kteří byli spřaženi s Gattim, bylo hod-
ně a tolik jiných okolností radilo Selmimu, aby odkládal,
až ukáže čas, co a jak má být. Celé dva měsíce nechal Dona
Boska bez odpovědi.
Jak bylo Donu Boskovi, můžeme číst v jeho dopise mar-
kýze Fassatiové, kde praví: „Jestli jsem kdy potřeboval hod-
ně Vašich modliteb, pak je to právě teď. Ďábel vyhlásil válku
Oratoři a je nebezpečí, že bude uzavřena, jestli se mi nepo-
daří dostat ji na úroveň, kterou žádá vláda. Panna Maria
mne ujistila, že se tak nestane, ale může se stát, že si zaslou-
žíme od Pána Boha nějaký trest, takže dopustí i toto. Už ně-
kolik týdnů žiji mezi nadějí a smutkem.“ Dopis je z 3. září.
V té době se mu dostalo radosti nad jiné radosti. Dostal
dopis od Svatého otce Pia IX. Ale ani to nebylo bez hořké
krůpěje. Dopis byl poděkováním za jeho dopis, který pa-
peži doručil při své cestě do Říma markýz Scarampi. Don
Bosco jako obyčejně psal o tom, co povzbudivého je v Ora-
toři a mezi katolíky na severu, ale, když Svatý otec dopis četl
v přítomnosti markýze, najednou se zastavil, dopis složil
a zvolal: „Co mi to jen Don Bosco píše! To jsem nečekal!“
Víc neřekl. Scarampi, když se vrátil do Turína a toto Donu
Boskovi referoval, dovolil si mu položit otázku, co se Svaté-
ho otce tak bolestně dotklo. Don Bosco mu řekl: „Psal jsem
mu, aby si nedělal iluze ohledně zdánlivého míru, ale aby se
připravil k velké oběti: Řím padne do rukou revolucionářů.“
Přítomni byli také don Cagliero a don Francesia.
384
|
|
12.3 Page 113 |
▲back to top |
Jaká byla právě situace ohledně Říma? Zdála se růžová.
Revoluce se zastavila a vypadalo to, jako by se měla spoko-
jit s tím, co dobyla. Papež nyní projížděl provinciemi svého
státu zcela bezpečně, jeho kočáru dělali eskortu francouzští
důstojníci, francouzská armáda chránila Řím a francouzský
sir Napoleon III. dával hlasitě najevo, že nemíní dopustit,
aby se na Řím sáhlo. Obyvatelstvo všude vítalo Pia IX. s ne-
bývalým nadšením, jako by mu chtělo vynahradit nedávné
strasti. To klamalo. Napoleon III. se netajil odporem k an-
glickému plánu opustit Řím a nabídnout papeži v náhradu
pobyt na ostrově Maltě se vším všudy, co papež potřebo-
val. To klamalo a nic divného, že Don Boskova předpověď
Svatého otce překvapila a ranila. V dopise, který mu nyní
psal, však není stopy po nějakých výčitkách. Obsahuje jen
obvyklé chvály na jeho činnost a věrnost, také upřímné apo-
štolské požehnání.
45 Nový zásah Boží Prozřetelnosti
Uprostřed tolika nejistot vládla v Oratoři naděje v Boží po-
moc. Don Bosco v červenci vzpomenul snu o kole a druhé-
ho o poli s bohatou žní, aby povzbudil své syny k důvěře.
Také oznámil, že půjde po duchovních cvičeních u svatého
Ignáce na pouť do Oropy a tam sestaví personál pro Mira-
bello. V Oratoři byli všichni přesvědčeni, že jediný schopný
být mirabellským Donem Boskem je don Rua. Ale i zde vy-
vstávala otázka profesorských titulů. Zatím bylo dohodnuto
s casalským biskupem, že prohlásí ústav za malý seminář
své diecéze, čímž se dostane toto gymnázium do církevní
závislosti, ale i pod ochranu. Zatím zůstávaly malé seminá-
ře závislé pouze na církevní autoritě. Později, až budou po
ruce diplomované síly, bude možno dát koleji normální sta-
tut. Získání titulů bylo zatím vzdálenou záležitostí, protože
už několik let ministerstvo nevyhlásilo žádné mimořádné
zkoušky pro jejich získání. Až teď zcela nečekaně se tak sta-
lo.
Důvodem byly nesnáze ne škol Don Boskových, ale vše-
obecný nedostatek profesorů na státních školách. Boží Pro-
zřetelnost vše zkombinovala tak, aby se i Don Boskovi kle-
rici mohli svézt zcela nečekaným způsobem. Jen jedno bylo
zlé. Mimořádné zkoušky byly vypsány na září, takže na pří-
pravu zbývaly necelé dva měsíce horkého léta. K tomu byli
profesoři po celý rok zapřaženi ve škole a ve vlastním stu-
diu, potřebovali nutně nějaký odpočinek, ale jak odpočívat,
když ta věc byla nadmíru urgentní a příležitost se nemusela
opakovat.
Mladí salesiáni nebyli z těch, kdo se zaleknou. Věděli, že
Don Bosco potřebuje profesory, příležitost k získání titulu
zde byla, nezbylo, než ji přijmout a přes prázdniny od rána
do noci dřít. Šlo o několik předmětů. Byl tedy zorganizován
kurz „vzájemné pomoci“, pracovalo se v týmu a disciplino-
vaně. Výsledek byl dobrý.
Don Bosco budoucí profesory povzbuzoval k nadměr-
ným výkonům. Jako nešetřil sebe, tak nyní nešetřil ani je.
Spolehl se na Boží pomoc. Cagliero vzpomínal, že jednou
Don Bosco řekl unaveným: „Až se někdy stane, že některý
salesián padne v práci pro duše, tehdy řeknete, že se kong-
regace dočkala triumfu, který na ni svolá veliké Boží požeh-
nání.“
Don Dalmazzo byl přítomen rozhovoru Dona Boska
s jedním příznivcem, který měl starost o zdraví mladých sa-
lesiánů. Dialog probíhal takto:
„Vaši synové pracují příliš.“ „Jsme zde, abychom praco-
vali.“ „Příliš napjatý luk praskne. Je třeba také si odpoči-
nout.“ „Odpočineme si v nebi.“ „Jenže zatím zde vaši hoši
ztratí zdraví.“ „To nebude ztráta, ale zisk.“ „Nevidíte, že se
tím zkrátí jejich věk?“ „Aspoň budou dřív v nebi.“
Don Bosco tak mluvil pod dojmem úsilí, které viděl
u svých synů. I on se strachoval o jejich zdraví a přál si, aby
to měli už za sebou a mohli si odpočinout. V jádru však
prohlašoval pravdu, o níž byl hluboce přesvědčen. Nakonec
jsme zde, abychom se obětovali pro Boží věc. Je jeho záleži-
tostí regulovat naši činnost tak, abychom měli z práce zisk
a ne škodu, především zisk pro věčnost. Žádný z těch, co se
připravovali za tak těžkých podmínek na zkoušky, nezemřel,
ba ani neonemocněl. Francesia se dožil dokonce víc než de-
vadesáti let. Byl ještě svědkem Don Boskovy beatifikace.
Jako obyčejně Don Bosco byl v druhé polovině července
na duchovních cvičeních u svatého Ignáce. Tam odtud na-
psal opět řadu povzbuzujících dopisů svým drahým, napří-
klad Bonettimu a Garinovi. Také v tomto roce se opakovala
historie koupání v Doře. Zase si to vymysleli dva učni, že
se šli v neděli v době odpoledních bohoslužeb koupat. I oni
dostali pár tajemných úderů na holé tělo, když se slunili na
břehu Dory. I tentokrát Don Bosco napsal donu Alasonatti-
mu jména dotyčných s výzvou, aby se jich zeptal, jak jim
to chutnalo. Oba se přiznali a po pohrůžce propuštění byli
vzati na milost. Jeden se jmenoval Bastia, druhý Vezzetti. To
byl další případ, kdy se ukázalo, že Don Bosco má vzácný
dar bilokace – přítomnost na dvou různých místech najed-
nou.
46 Konec školního roku
Školní rok trval do konce července. Po rozdání vysvědče-
ní a odměn za chování a píli se většina chlapců rozloučila
a odešla na prázdniny. Někteří na dva, jiní na tři měsíce,
řada chlapců končila studia a odcházela navždy. To se týka-
lo hlavně těch, kteří končili nižší gymnázium a hlásili se buď
do seminářů nebo do jiných škol, anebo šli do zaměstnání.
Každý měl svobodu zařídit si život, jak chtěl. Mnozí pak
udržovali s Oratoří písemný styk, buď přímo s Donem Bos-
kem nebo s jinými představenými. Ve světě se tak rozrůstaly
řady Don Boskových bývalých chovanců, kteří nemohli za-
pomenout a rádi se vraceli. Ti budou později základnou pro
světovou federaci Don Boskových bývalých žáků, až k tomu
přijde čas.
Jedním ze zakládajících členů tohoto sdružení bude Jan
Cotella z Cavouru u Turína. Uvedeme si pro příklad jeho ži-
votní historii. Jednou Don Bosco na podzim 1860 vstoupil
do kavárny u Těšitelky, aby si tam v zadním pokojíku v kli-
du přečetl korespondenci. Kavárník znal Dona Boska a rád
mu poskytoval toto ústraní. Měl třináctiletého pikolíka a to
byl právě náš Jeník. Poslal ho, aby Donu Boskovi přinesl šá-
lek kávy. Ale narazil. Jeník měl hlavu plnou divných před-
stav o flanďácích, jak se o kněžích potupně vyjadřovaly laci-
né plátky psané pro obecný lid. Nechtěl jít ke knězi. Ale pak
přece jen šel. Don Bosco ho, jak měl v obyčeji, pěkně při-
jal a hned s ním navázal rozhovor. Chlapec byl překvapen
jeho dobrotou a odpovídal. Vyzpovídal se na sucho ze svého
385
|
|
12.4 Page 114 |
▲back to top |
života. Utekl z domu, protože ho tam pořád kárali a na-
dávali mu. Uchytil se naposled v kavárně a dělá, co může.
Rozhovor skončil překvapivou nabídkou, aby nastoupil
v Oratoři jako student. Chlapec přijal a už toho večera byl
v Oratoři. Začal první třídu. V tom roce 1863 končil kvar-
tu. Don Bosco upravil jeho poměr k rodině, rodina za něho
platila měsíčně 12 lir, ostatek dodával Don Bosco sám. Slu-
šelo se to, protože rodina nebyla zrovna chudá. Cotella byl
svědomitý tak, že ještě delší dobu posílal do Oratoře menší
sumy jako spravedlivé odčinění ztrát, které s ním Oratoř
měla, aby zas bylo pro druhé. Vynikl jako horlivý šiřitel Ka-
tolického čtení. Zemřel roku 1908, asistován svým bývalým
profesorem Františkem Cerrutim a donem Ruou, hlavním
představeným salesiánů.
Místo odcházejících byli přijati jiní. Mezi nimi zmiňme
jedno drahé jméno, a sice Františka Besucca, který vynikl
jako horlivý následovník Dominika Savia. Pocházel z alpské
vesničky Argentery a doma vychodil obecnou školu. Jinak
pásl ovce. Pak farář Pepino se v něm shlížel pro jeho dob-
rotu, byl mu dokonce kmotrem při biřmování. On mu vy-
mohl přijetí u Dona Boska. Chlapec mu byl za to vděčný.
S Donem Boskem se osobně setkal až kolikátý den po vstu-
pu do Oratoře a jeho rozmluva s ním byla velmi podobná
té, jakou měl s Donem Boskem Dominik Savio. Františkovi
Don Bosco radil tři věci, chce-li prožít vše k svému velké-
mu duševnímu prospěchu: „Buď veselý, pilně se uč a buď
zbožný!“ Besucco patřil brzy mezi nejzbožnější. Rád kleká-
val v kostele pod oltářem Panny Marie přesně na tom mís-
tě, kde klekával Dominik Savio. I on byl cherubínem lásky
k svátostnému Pánu Ježíši a vynikl v tom nad jiné chlapce.
Don Bosco napsal také o něm životopis, jak to učinil o Savi-
ovi a Magonovi. Tam se lze dočíst dalších podrobností.
47 Na pouti v Oropě
Jak bylo řečeno, Don Bosco si předsevzal jít na pouť k Pan-
ně Marii Oropské, aby si vyprosil její mateřské požehnání
pro první mimoturínský dům v Mirabellu. Sloužil tam mši
svatou u jejího milostného oltáře a vřele jí doporučil svou
záležitost. S radostí pozoroval poutnický ruch na tom sva-
tém místě a popsal jej v dopise studentům do Oratoře. Jen
litoval, že nejsou s ním, že by je všechny představil Matce
Boží a vyprosil jim její mateřské požehnání.
Když se vrátil do Turína, jen se otočil, a už zase musel
do Montemagna, kde si ho vyžádala markýza Fassatiová,
aby tam kázal triduum před svátkem Nanebevzetí Panny
Marie. Cestou se stavil v Asti u tamního faráře od Matky
Boží Nové, zpovídal tam, nato šel do domu pana Cerrutiho
na oběd, ale i tam přišli lidé, aby je vyzpovídal. Měl před-
nášku o Katolickém čtení, pak chtě nechtě musel navštívit
nemocného, který se na něho od rána těšil, nu a čas utíkal,
a stalo se, že zmeškal dostavník jedoucí do Montemagna.
Snažil se o jinou příležitost, ale nešlo to. Musel tedy zůstat
na noc v Asti a teprve druhý den ráno jel, takže večerní ká-
zání v Montemagnu padlo. I v tom byla ruka Boží Prozře-
telnosti, protože ten nemocný nutně potřeboval, aby se mu
věnoval.
48 Otcovské způsoby Dona Boska
V Oratoři nebyl nikdy úplný klid. Jen co odjeli chlapci na
prázdniny, už v prvních dnech srpna nastoupila asi stovka
nováčků, které bylo třeba roztřídit. Mnozí měli jen tři tří-
dy obecné školy a bylo třeba doplnit jim látku, aby mohli
nastoupit do primy gymnázia. Od 15. srpna do 15. září byli
zas v Oratoři chlapci, kteří přerušili prázdniny a měli tam
opakovací hodiny před postupovými zkouškami. Jiní prostě
vůbec nešli na prázdniny a zůstali v Oratoři. I těch byl veli-
ký počet.
Don Bonetti zachoval v zápise pět večerních slovíček,
která měl Don Bosco pro nováčky. Uvedeme aspoň to prv-
ní víceméně v úplném znění, abychom si udělali představu
o jeho otcovském poměru k chlapcům:
„Tak jsme se zde shromáždili jako závodníci, kteří usilují
všichni o získání vítězného věnce. Já vás povedu, vy poběží-
te za mnou. Musíme se však dohodnout o podmínkách. Já
tu jsem, ne abych si vydělal peníze nebo abych získal jméno,
ale jsem tu pro vás. Jsem váš od rána do večera a od večera
do rána. Nejde mi o nic jiného než o váš prospěch mravní,
o vaše vzdělání, ale i váš hmotný prospěch. Musíte mi po-
moci. Mohu vás všechny ujistit, že udělme veliké věci a že
nám Pán Bůh požehná.
Nechci, abyste se na mne dívali jako na představeného,
nýbrž jako na přítele. Nic se mne nebojte, ale mějte ke mně
plnou důvěru. Řeknu vám upřímně: já nerad trestám, ani
nehrozím, to není můj způsob. I když někdo pochybí a chce
se polepšit, nic jiného od něho nežádám. A i kdybych mu-
sel někoho z vás potrestat, věřte mi, pro mne by to byl vět-
ší trest, než pro něho. Já při takových věcech vždy moc tr-
pím. Nerad biji a nerad vidím, když někdo někoho bije. To
neznamená, že trpím nepořádky. To ne! Takovému raději
řeknu: Nemůžeš tady s námi být. Ale je zde prostředek, jak
to všechno předejít. Mějme jedno srdce a jednu duši. Chci
vám být ve všem nápomocen. Mějte dobrou vůli. Buďte ote-
vření, jako já jsem otevřený k vám. Kdo je v nebezpečí, ať se
nechá podepřít, ať mi to řekne. Když někdo chybuje, ať se to
nesnaží přikrýt. Řekněte mi to a já se budu snažit zachránit
to, napravit to. Když to vím od vás, to už najdu prostředek,
jak to zařídit, aby to bylo k vašemu dobru časnému a věčné-
mu. Přece nebudu stíhat toho, komu odpustil Pán Bůh…“
V druhém slovíčku hovořil o tom, že v Oratoři jde hlavně
o spásu duší. To je veliké štěstí dostat se do Oratoře. Doma
se muselo chodit do kostela kilometry a kilometry, zde
je kostel v domě. Mše svatá je pro všechny každý den. Ke
zpovědi není třeba čekat až na neděli, tady se zpovídá ka-
ždý den. Doma nebylo pohodlí chodit k svatému přijímání
a někdy se vám kamarádi kvůli tomu smáli. Tady můžete jít
často a nikdo se vám nebude smát. Nebude vám nikdo ani
vyčítat, když nepůjdete. Doma jste neměli možnost navště-
vovat často Pána Ježíše ve svatostánku, zde ho máte přímo
doma. Stačí odskočit do kostela, pomodlit se tam Otčenáš
a Zdrávas Maria a zase si jít hrát. Tady máte dobré kama-
rády, to jste většinou doma neměli. To všechno je pro vaše
dobro. Co byste řekli o někom, kdo by měl před sebou plný
stůl nejlepších jídel a nechtěl by jíst? Raději by seděl a díval
se po mouchách na stropě?“ Pak mluvil o prospěšnosti po-
božných cvičení.
V třetím hovořil o nespokojencích, kteří píší domů ro-
dičům stížnosti na nespravedlnosti, když dostanou špatnou
známku nebo když je některý asistent napomene. „Nemám
386
|
|
12.5 Page 115 |
▲back to top |
v úmyslu dělat obhajobu domu, protože jsou zde stovky
chlapců, kteří jsou zde zcela spokojeni a na nic si nestěžují.
Nikdo zde není držen násilím a každý, chce-li, může hned
jít zase domů. Reptaly však nemáme rádi. Takoví ukazují,
že Oratoř není pro ně. Někteří si myslí, že mohou dělat ne-
dobrotu a přitom se skrývat. Ať si to nikdo nemyslí. I kdyby
je představený neviděl, je zde někdo, kdo vidí a ví všechno,
a to je Pán Bůh. Vyvedou něco po prvé, po druhé, ale sotva
víckrát, protože se na to tak jako tak přijde. Zde v Oratoři
je mnoho bystrých očí. A ďábel? Ten dělá jen nádoby, ale
pokličky dělat nedovede. Raději se všichni snažme být hod-
ní…“
Ve čtvrtém večerním slovíčku vypravoval o papeži Ino-
cenci XI., ke kterému přišel velvyslanec a nabízel mu hory
doly, půjde-li mu na ruku. Papež poslouchal a pořád jen ří-
kal: „Nemohu!“ Když pak velvyslanec přešel k hrozbám, pa-
pež mu řekl: „Vraťte se k svému panovníkovi a řekněte mu,
že mám jen jednu duši. Kdybych měl dvě, třeba bych jed-
nu obětoval, ale takto nemohu, mám duši jen jednu!“ Don
Bosco pak rozvinul myšlenku s aplikací na praxi v Oratoři.
Každý nechť se snaží osvojit si tuto zásadu a bude mít pro-
spěch z pobytu u Dona Boska.
V pátém dal chlapcům na přemýšlení tři rady: 1. Častá
svatá zpověď. 2. Ježíš a vše, co se ho týká. 3. Nebe.
Tak chlapci stále slyšeli v nejrůznějších obměnách věčné
pravdy Boží, učili se jim věřit a jimi se řídit. Proto mnozí
tak rychle pokračovali v dokonalosti.
Don Bosco ovšem jenom nekázal. Kázané dokazoval
svými skutky. Měl opravdový zájem o každého. Neunikla
mu smutná tvář, ani jiný projev utrpení, hned se ptal, co
je, a snažil se zlé odstranit nebo aspoň zmírnit. V kolika
případech musel chlapcům oznámit smrt jejich drahých!
A vždycky to učinil s největší jemností a taktem.
Antonín Sala byl student a v ty dny vypomáhal na vrátni-
ci. Jednou si ho Don Bosco pozval do jídelny na kávu. Tam
mu pomalu a delikátně oznámil, že mu zemřel otec. Hoch
se dal do pláče, ale už tu byl don Alasonatti a šeptal mu:
„Neplač, ztratil jsi jednoho otce, ale nalezl jsi druhého.“ My-
slel tím Dona Boska. Skutečně Don Bosco ho hned ujistil,
že bude moci dále studovat a že se o něho postará. Chlapec
šel domů vyřídit si potřebné věci a vrátil se. Stal se knězem,
byl po léta generálním ekonomem Salesiánské společnosti
a nikdy nezapomněl na otcovskou péči Dona Boska.
V září musel Don Bosco myslet zvlášť na chlapce, kteří se
rozhodli pro kněžskou kariéru. Mnozí si podali žádost do
semináře v Turíně nebo do jiných seminářů. Pro každého
musel Don Bosco psát, vyjednávat, zaručovat se, vyšlapávat
každému cestu k oltáři. Musel být také opatrný, aby nena-
razil. Biskupové byli někdy hákliví a v Turíně zvlášť musel
vážit každé slovo, aby nepřišlo nevhod. Stalo se například,
že se dva klerici nechovali při službě v katedrále dobře. Je-
den prý stál a opíral si hlavu rukou, jiný nepřiskočil hned
odebrat celebrantovi pluviál. Naštěstí byli oba z chierského
semináře a v Oratoři byli jen přes prázdniny. Don Bosco se
za to musel písemně omluvit. Udělal to s klidem na způsob
vysvětlení.
Ještě jiný druh hochů musel mít na zřeteli. Nejednou ho
žádali ředitelé domovů a rektoři kolejí o propůjčení perso-
nálu. Toť se ví, že nemohl dát salesiánský personál, ale rád
doporučil kleriky, kteří se rozhodli nepokračovat nebo za-
váhali v povolání. Každému se snažil upravit cestu do živo-
ta, jak jen mohl.
49 Pokračuje boj o tituly
Zatím se přibližoval termín mimořádných zkoušek za úče-
lem získání profesorských titulů. Šlo o první tři třídy gym-
názia. Pro tuto bitvu určil dona Ruu, dona Fusera, dona
Ruffina a kleriky Bonettiho a Ballesia. Měli pohromadě
všechny papíry, jen neměli lyceální maturitní vysvědčení.
Už se zdálo, že je vše ztracené, protože rektor Ricotti dále
trval na tom, že seminární atestace o absolvování studia fi-
losofie nestačí jako náhrada za maturitní vysvědčení. Vtom
Boží Prozřetelnost zase zasáhla. Pan rektor odešel na delší
dovolenou a zastupoval ho děkan teologické fakulty Angel
Serafino. Ten byl rozumný a uznal platnost seminárních
studií a dovolil, aby dotyční zkoušky podstoupili.
Zkoušky se konaly ve dnech 15.–20. září. Nebyly tak bri-
lantní jako přijímací zkoušky aktovních učitelů na Don Bo-
skově gymnáziu, ale i tak byly velmi zdařilé. Už to byl veliký
úspěch, protože na přípravu bylo minimálně času. A oni
přesto všichni zkoušky udělali.
Don Bosco dobře věděl, že boj o salesiánské školy tepr-
ve začíná a rozhodl, aby se ještě další připravili na přijímací
zkoušky na univerzitu. K tomu si ovšem museli získat ma-
turitní vysvědčení z lycea. Tři salesiáni měli jít do tohoto
boje: Jarach, Perucatti a Rinaudo. Don Bosco je představil
k podzimnímu termínu na lyceu del Carmine. Prosil ředi-
tele Bianchiho, aby laskavě vzal valdocké studenty pod svou
ochranu. Ten v první chvíli myslel na protekci a rozhorle-
ně odmítl, ale Don Bosco mu hned vysvětlil, že na něco ta-
kového nemyslel, jen ví, že v komisi bude jistě někdo, kdo
nepřeje Oratoři a mohl by škodit. Jen pro ten případ prosí
pana ředitele o laskavou asistenci, aby zkoušky byly opravdu
spravedlivé. Bianchi byl spokojen a skutečně dodržel slovo.
Stalo se totiž, že klerik Rinaudo odevzdal písemnou práci
z latiny příliš brzy, a to stačilo, aby se řeklo, že ji opsal. Don
Bosco byl nablízku a žádal o prošetření případu. Maturant
dostal práci novou, byl pod přísným dozorem, ale práce
dopadla ještě lépe, než ta předešlá, takže i tato bolest byla
překonána a všichni si odnášeli z lycea maturitní vysvědče-
ní. Brzy nato mohli ještě s dobrým prospěchem udělat přijí-
mací zkoušky na univerzitu, takže jich tam teď bylo celkem
sedm.
Vůbec, teď byla partie rozehraná a nebylo možno couv-
nout. Don Bosco ani nebyl ochoten couvnout. Tím by byl
všechno ztratil. Ano, hleděl se pojišťovat ze všech stran.
Například: zatím se k přijetí na lyceum (dnes bychom řekli
na vyšší gymnázium) nevyžadovala malá maturita na kon-
ci páté třídy gymnázia, ale jistě tomu tak brzy bude. Don
Bosco začal tedy posílat chlapce po páté třídě na státní ústa-
vy, aby si tam tu malou maturitu udělali. Každý rok jich tak-
to maturovalo 40, 50 i více jeho studentů a co bylo nejcen-
nější, že se brzy po městě říkalo, že Don Boskovi studenti
prospěchem daleko převyšují studenty státních škol. To bylo
ovšem docela přirozené, vždyť studenti Don Boskovi měli
každý den pravidelné studium v naprostém mlčení a pod
dohledem asistentů a k maturitě pak šli ti nejlepší, kteří mí-
řili výš. To se muselo projevit v prospěchu. Pro Dona Boska
to bylo jakési vítězné tažení. Už nikdo nemohl říkat, že se
u něho studia odbývají.
387
|
|
12.6 Page 116 |
▲back to top |
Pan rytíř Gatti tedy se svým bojem proti Oratoři ne-
uspěl. Ještě psal hanlivé články nebo je nechával psát, ale
jeho osobní štěstí už zhasínalo. Místo aby postupoval, ztrá-
cel půdu pod nohama. K tomu mu žena spadla se schodů
a těžce se pohmoždila, proti Gattimu vyvstal nějaký konku-
rent, který mu úspěšně podrážel nohy. Ubožák si to vzal do
hlavy a šlo to s ním stejně jako kdysi s ministrem Farinou
s kopce. Pomátl se na rozumu a došlo to tak daleko, že svou
ženu mlácením hlavou do zdi utloukl k smrti. Sám skončil
život zcela vyřazen z normálního života. I v tomto případě
se ukázalo, že Bůh nedovolí, aby někdo triumfoval se svou
zlobou.
50 Mirabello
Mezi tolika starostmi starost o dobrý začátek v Mirabellu
nebyla ta nejposlednější. Šlo přece o první mimoturínský
ústav. Po něm přijdou další a další. Salesiánské dílo se bude
šířit po celém světě. Bylo proto důležité, aby se začalo dobře.
Don Bosco napsal pro mirabellský dům zvláštní řád. Jeho
základ tvořil samozřejmě řád turínské Oratoře, ale snažil se
být pružný. Dále stanovil, aby se tento řád četl a vysvětloval
na začátku každého školního roku všem obyvatelům domu.
Byly v něm uvedeny i povinnosti představených, ne jen cho-
vanců. To aby se vidělo, že všichni musí konat své povinnos-
ti, ne jen podřízení. Někomu se to sice zdálo divné, ale Don
Bosco na tom trval. V pochybnostech se mělo vždy hledět,
jak se to dělá v Oratoři v Turíně. Vůbec všechny další domy
měly žárlivě střežit ducha prvního domu a podle něho se
modelovat.
Don Bosco v řádu nového domu pevně vytyčil kompe-
tence vedoucích představených: ředitele, prefekta, katechety
a školního rádce. Ředitel měl být první a rozhodující osob-
ností domu. On měl být i duchovním vůdcem – spirituálem.
Měl na starosti také studium teologie a měl být pravidelným
zpovědníkem komunity domu. Aby zde byla zaručena svo-
boda svědomí, měli se každý týden a při zvláštních příleži-
tostech zvát cizí zpovědníci. Funkce ředitele měla být otcov-
ská, ředitel neměl mít na starosti kázeňské věci, aby k němu
mohli mít důvěru všichni.
Prefekt měl naopak na starosti materiální provoz domu
a také kázeň. On přijímal, rozdával a odesílal koresponden-
ci, jemu příslušelo propouštět chlapce. Aby nedocházelo
k různým nepříjemnostem, bylo stanoveno, aby styk s rodi-
či obstarával vždy prefekt. Proto měl mít úřadovnu blízko
vrátnice a tam se měly nacházet různé registry atd.
Katecheta měl na starosti mravní a náboženský stav
domu: také kostel, ošetřovnu, ložnice. Školní rádce měl na
starosti studijní stránku domu: také vycházky, divadlo. Pre-
fekt, katecheta a rádce dávali vždy v sobotu každému cho-
vanci známku z chování. Této konference se však nesměl
zúčastňovat ředitel. Naopak, schválně se měl nacházet v té
době mezi chlapci.
Řád existoval několik let jen v rukopise, teprve později
vyšel tiskem s dalšími okrajovými úpravami. Současně s řá-
dem Don Bosco vypracoval ještě program ústavu. Ten se
rozeslal na všechny farní úřady casalské diecéze, ale i za její
hranice.
Všechny tyto věci Don Bosco vypracoval už v Oropě.
Po svém návratu sestavil ještě personál. Jak všichni čekali,
ředitelem byl jmenován don Michal Rua. Prefektem se stal
mirabelský rodák klerik Provera, katechetou klerik Bone-
tti, který už měl jen několik měsíců do kněžského svěcení,
školním rádcem klerik Cerruti. K nim byli přidruženi jako
učitelé a asistenti klerici: Albera, Dalmazzo, Cuffia a tři as-
piranti na kněžský stav: Belmonte, Nasi a Alessio.
Všem členům mirabelského personálu Don Bosco vřele
doporučil, aby se hlavně zaměřili na pěstování kněžských
povolání. Měli mít ve svrchované úctě pana biskupa, vychá-
zet mu všemožně vstříc a podporovat u diecézanů jeho au-
toritu. Stejně se měli chovat k místnímu faráři a zvát ho, aby
v ústavě zpovídal. Také ho měli zvát na slavnosti, na diva-
dla, zkrátka, pokud to bylo slučitelné s pořádkem ústavního
života, měli žít v úzkém spojení s farním duchovenstvem.
Nemělo se ani zapomenout na vytvoření dobrého vztahu
k civilní autoritě.
Donu Ruovi a jeho spolupracovníkům dal ještě jeden dů-
ležitý pokyn, totiž, aby si vedli „Sešit zkušeností“, kde by se
písemně zaznamenávaly dobré i chybné stránky ústavního
provozu. O nich se mělo rokovat, aby se hledaly cesty k ná-
pravě a podobně.
Don Rua dostal od Dona Boska ještě osobní pokyny
a Don Bosco mu slíbil, že mu je pošle ještě písemně. To
skutečně o několik týdnů později udělal. Je to vzácný doku-
ment. V něm nakreslil, jak se má ředitel chovat k sobě, jak
k učitelům, k asistentům a představeným ložnic, k služeb-
nímu personálu, k studentům a cizím osobám. Uvedeme si
pro poučení hlavní jeho ustanovení:
Donu Ruovi zakázal umrtvovat se v jídle. Spát měl v noci
nejméně šest hodin, aby si zachoval zdraví. Mši svatou měl
sloužit a breviář recitovat vždy zbožně, radostně a usebraně.
Každé ráno trochu meditace, během dne návštěvu Nejsvě-
tější svátosti oltářní. Jinak vše, jak žádají stanovy. Ve styku
s chlapci pamatovat, že se nás nemají bát, ale mají nás mít
rádi. Ať cítí, že i my je máme rádi a nechceme jim zbytečně
rozkazovat. Všechno dovést snést, jen když nejde o hřích.
Všechno si dobře rozvážit a teprve pak udělat, co je k větší
slávě Boží. Než si uděláme úsudek, máme si vše dobře ově-
řit. Někdy věci připadají jako trámy, a zatím jsou to pouhé
slámky.
Dbát, aby učitelům nic nescházelo k jídlu a k odpočin-
ku. Uznávat jejich práci, navštěvovat je v nemoci, dát jim
zastoupení. Často s nimi mluvit jednotlivě i kolektivně. Do-
hlédnout, aby měli potřebné ošacení, knihy, prostě starat
se o ně. Dbát, aby ve škole zkoušeli každého a aby nikoho
nepodceňovali. Ať nepěstují zvláštní přátelství. Před svátky,
v době novén, triduí, mariánských památek vždy se o nich
aspoň ve třídě krátce zmínit.
Víceméně totéž platí o asistentech a o těch, kteří mají
zodpovědnost za ložnice. Mluvit s nimi o chlapcích, o jejich
chování. Doporučovat jim, aby bděli, aby překazili každý
hřích, zvláště kdyby šlo o 6. přikázání. Kdyby byl některý
asistent sám v nebezpečí, raději ho změnit nebo vzkázat to
Donu Boskovi.
Služebné osoby ať nemají žádné důvěrné styky s chovan-
ci a ať mají příležitost jít každý den na mši svatou a chodit
k svátostem. Starat se o jejich duši. Ženy ať nechodí do lož-
nic, do kuchyně a vůbec ať mají něco s ústavem jen tehdy,
když jde o služby lásky a nutnosti.
Nepřijímat za žádnou cenu chlapce, kteří už byli vylouče-
ni z jiných ústavů. Kdyby bylo přesto nutno udělat výjimku,
388
|
|
12.7 Page 117 |
▲back to top |
pak dát takového pod zvláštní dohled ale nenápadný. Kdy-
by se opět provinil, nemeškat a poslat ho domů. Ředitel ať
je o rekreacích s chlapci, ať občas tomu či onomu pošeptá
něco pěkného do ouška. To je veliké tajemství, jak si získat
důvěru chlapců. Ochotně přijímat penitenty, ale nikoho
k zpovědi nenutit. Ani zdaleka nedat znát, že si něco pama-
tujeme ze zpovědi. Co největší svobodu zpovídat se u koho
kdo chce!
S cizími jednat vždy slušně. Ve sporných materiálních
věcech raději ztratit, než porušit lásku. V důležitých věcech
se radit se zkušenými.
Don Rua nastoupil do Mirabella po Růžencové Panně
Marii. Šla s ním jeho maminka, která do té doby pokračova-
la v Oratoři po zemřelé mamince Dona Boska. Měla mít na
starost prádlo malých seminaristů. Ještě před donem Ruou
přišel do Mirabella klerik Provera připravit dům k otevření.
Pomáhala mu v tom jeho rodina. On také vedl první při-
jímání nových chovanců. V Mirabellu se všeobecně čekalo,
že přijede také Don Bosco sám. Ten s tím i počítal. Zařadil
návštěvu Mirabella do programu tradičního podzimního
výletu.
Napřed musel dohotovit Katolické čtení. Na listopad
připravil „Krátké rozhovory o církevních přikázáních“, na
prosinec „Člověk míní, Pán Bůh mění“. V přídavku uvedl
dvě uzdravení připisovaná přímluvě Dominika Savia. Bylo
vidět, že byl přesvědčen, že Dominik se dočká poct oltáře.
Když někomu doporučoval, aby se na Dominika obrátil, ra-
dil mu po devět dní se každý večer pomodlit jednou Otče
náš a Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno.
Ještě jednu publikaci musel připravit do tisku: kalen-
dář „Kavalír“ (Galantuomo). Katolické čtení bylo nadále
v rukou ivrejských a Oratoř z něho neměla žádný hmotný
prospěch. Stejně ho neměla z kalendáře, ale Don Bosco byl
velkorysý: Nehádal se s administrací a i jeho „Kavalír“ byl
v dobré náladě, kterou chtěl přenášet na své čtenáře. Chtěl
také poučovat a varovat. Tak vysvětloval v kalendáři kato-
líkům, kdo je to Ambrogio. Byl to nešťastný kněz – odpad-
lík, který právě v té době velmi řádil po celém Piemontě.
Byl oblečen napůl jako kněz, napůl jako laik, a hlavně
brojil proti papeži, tupil svátosti církve a ještě jinak slou-
žil zlu. Byl drzý a měl bohužel za sebou policii a jiné síly,
které mu zaručovaly, že neskončí v kriminále. Veřejně se
však od něho distancovali, takže záleželo na lidech, jak ho
přijmou. Do rodné farnosti Dona Boska Castelnuova ne-
vešel. Tam už měli tradici a byli by ho jaksepatří vypískali
nebo i vynesli ven, kdyby se tam byl opovážil štvát. Don
Boskův kalendář na rok 1864 důkladně odkryl tvář dona
Ambrogia, i když to přišlo Oratoři draho. Don Boskova
tiskárna byla koncem roku podrobena několika nočním
útokům městské lůzy, která roztloukla v Oratoři ze strany
ulice „U Zahradnice“ okna. Bylo třeba tam všude instalo-
vat drátěné sítě.
51 Podzimní výlet 1863
3. října opět vyrazili z Turína chlapci určení za odměnu na
tradiční podzimní výlet. První pohoštění měli v Chieri u ry-
tíře Gonelly a pak se táhlo do Becchi. O něco později vyjel
z nádraží Porta Nuova vlakem Don Bosco s asi třiceti chlap-
ci. Ti měli k dispozici dva osobní vozy, které poskytlo Donu
Boskovi ředitelství drah. Vystoupil ve Villanova d’Asti, od-
kud to měli do Becchi nejblíž. V Becchi v té době vládl po
zemřelém bratru Dona Boska jeho synovec František. I on
byl dobrý a Don Bosco mu mohl s humorem při přivítání
stisknout ruku a říci: „Tak teď jsme tvými hosty. Udělej si
čest, my se zase vynasnažíme udělat si ji na tvé útraty.“ Don
Cagliero byl v Becchi už několik dní: kázal tam devítidenní
přípravu. Lidé se do něho zamilovali, takže musel kázat ještě
i o Růžencové Panně Marii, která se slavila v neděli 4. října.
V pondělí po pouti se všichni výletníci rozběhli na ná-
draží do Villanovy. Bylo to šest kilometrů daleko. Pak se jelo
vlakem na Alexandrii. V Asti se jízda přerušila. Byla tam
prohlídka města a pohoštění u pana Cerrata. Pak nástup
a další cesta, která skončila v Alexandrii. Tam kapela za-
hrála panu přednostovi stanice, Don Bosco se s ním dohodl
o další jízdě, přestoupilo se do dalšího vlaku a konečně zde
byla Tortona – cíl cesty. Na stanici už čekal rektor seminá-
ře, který Dona Boska pozdravil také jménem pana bisku-
pa monsignora Negriho. Přišel i don Anfossi, novopečený
salesiánský profesor, kterého Don Bosco poslal do Tortony
k baronu Garofolimu kvůli opakovacím hodinám s jeho tře-
mi syny. Banda pak táhla městem, ačkoliv hodina už byla
pokročilá. Nocleh byl v semináři. V úterý prohlídka měs-
ta. Zvláště upoutala středověká pevnost, která v roce 1170
statečně vzdorovala císaři Bedřichu Rudovousovi, ale kte-
rou po vítězství u Marenga Napoleonovi kanonýři obrátili
v sutiny. Večer se dávalo v semináři divadlo a velice se líbila
Caglierova zpěvná romance „Syn exulanta“. Mezi čestnými
hosty byl také baron Garofoli, který toho dne v poledne hos-
til na zámku Dona Boska i jeho chlapce. Chlapci si považo-
vali za velikou čest, že mohli obědvat v místech, kde před
týdnem seděl u stolu slavný generál La Marmora s minist-
rem války Della Roverem a s jinými ještě potentáty. Vůbec
bylo na zámku co obdivovat, tak například obraz kardinála
Cavalchiniho z baronovy rodiny, o kterém Don Bosco řekl
chlapcům, že mohl být po smrti Pia VII. papežem, kdyby
byl rakouský císař proti jeho zvolení nedal veto. V Tortoně
zůstali výletníci skoro týden. Tortona se stala východiskem
výletů do širého okolí, z nichž některé byly vlakem.
Večer v pondělí 12. října Don Bosco oznámil, že se jede
dál. V úterý se jelo zpět do Alexandie a tam odtud do Mira-
bella, kam přijel den předtím don Rua. Jinak byl dům ješ-
tě prázdný. Teď se ho zmocnili Turíňané, hoštění rodinou
Proverovou a štědrými lidmi, kteří se už nemohli dočkat,
kdy bude Don Boskova kolej otevřena. I tam chlapci po-
byli skoro týden a teprve v sobotu 17. října se vrátili vítě-
zoslavně domů. Don Bosco se nezúčastnil slavného vjezdu
do Oratoře, protože hned z nádraží šel navštívit jednu paní,
ale ani tak ho neminulo slavnostní přivítání. Kdosi ho spat-
řil z okna, hned to oznámil asistentovi ve studovně, ten dal
samozřejmě signál a už se všichni studenti řítili k místu,
kudy musel Don Bosco vstoupit do domu. Jiskra přeskoči-
la k řemeslníkům, ti také nechtěli zůstat pozadu, a tak, než
se Don Bosco nadál, měl kolem sebe mačkanici, která mu
provolávala slávu a bouřlivě ho vítala. Vítání se konalo pod
portikátem. Don Bosco je zakončil slovy: „Milí chlapci, zí-
tra je svátek čistoty Panny Marie. Víte co? Já půjdu hned do
zpovědnice a kdo bude chtít, ať přijde.“ Mnozí na něho už
čekali, takže měl co dělat.
Následující den, 18. října, byla neděle. Večer Don Bosco
oblékl do duchovního roucha ony tři určené do Mirabella:
389
|
|
12.8 Page 118 |
▲back to top |
Belmonta, Nasiho a Alessia. S touto obláčkou je spojena
jedna zajímavost. Byla jí přítomna Belmontova maminka
a té Don Bosco po ceremonii předpověděl, že se nejen do-
čká synovy primice, ale půjde k němu dokonce ke zpovědi.
Paní nad tím kroutila hlavou. Že by se šla zpovídat k vlast-
nímu synovi? A přece se to stalo, a sice v roce 1876, když
byl Belmonte ředitelem salesiánského ústavu v Borgo San
Martino. Maminka dostala otravu krve z hmyzího štípnutí
a pracovala k smrti. Syn, narychlo přivolaný, přijel. Mamin-
ka ho prosila, aby jí zavolal jejího zpovědníka, ale ten nebyl
přítomen. Tak jí nezbylo, než se vyzpovídat svému synovi.
Krátce nato zemřela. Nejen to, Don Bosco paní Belmonto-
vé také předpověděl, jak dlouho bude žít její syn. Don Bel-
monte v roce 1900 řekl donu Cogliolovi, že mu zbývá už jen
jeden rok života, že to řekl Don Bosco. A skutečně. Zemřel
roku 1901 ve věku 57 let.
Také Belmontův společník Alessio, kterého Don Bosco
posílal po obláčce do Mirabella, mohl vypravovat o Don
Boskově předpovědi, která se uskutečnila. Jeho biskup tehdy
nechtěl dát Donu Boskovi dovolení, aby ho oblékl do du-
chovního roucha, ale ani mu nechtěl dát pro jeho chudobu
bezplatné místo ve svém semináři. Ano, brojil proti Donu
Boskovi, že prý mu odvádí kleriky z diecéze. Don Bosco
řekl Alessiovi, že to panu biskupovi odpouští, ovšem že
ho nemine Boží trest, protože přijde o pohyblivost rukou.
Skutečně biskup byl stižen akutní chiragrou obou rukou
a na tu nemoc umřel. Alessio dále vypravoval, že byl pevně
rozhodnut zůstat u Dona Boska, ačkoliv se mu dělaly všeli-
jaké výhodné nabídky.
Jinou předpověď udělal Don Bosco Ballesiovi, který dělal
s Ruou profesorské zkoušky. Jednou ráno mu řekl: „Ty bu-
deš farářem a kanovníkem.“ Ballesio nikdy nepomyslil, že
by od Dona Boska odešel, ale přišly okolnosti, za kterých
přece jen odešel a, co Don Bosco napověděl, stalo se skuteč-
ností. Než vraťme se do Mirabella.
V Mirabellu zahájili 20. října, v pondělí poté, co Don Bo-
skovi výletníci opustili kolej, vyučování. Bylo rozděleno tak-
to: 4. a 5. třídu gymnázia měl Cerruti, 3. Bonetti, 2. Cuffia,
1. Nasi, 3. obecnou měl Dalmazzo, 2. Alessio. Skoro všichni
první učitelé v Mirabellu byli mladíčci. Někteří teprve ob-
lékli na sebe kleriku a ještě ani nezačali filosofii. Lidsky to
vypadalo jako hazard. A přece jim Don Bosco věřil a oni ho
nezklamali. Museli se opravdu činit, aby se vůbec udrželi.
Prakticky museli dělat všechno, i zametat. Don Bosco poz-
ději řekl, že teprve v roce 1876 se mohlo mluvit o tom, že je
mirabellský ústav plně konsolidován. Dostavily se i žádané
úspěchy. V době mirabellských začátků čítal kněžský semi-
nář v Casale asi 20 filosofů a teologů, o několik let později
díky Donu Boskovi a malému semináři v Mirabellu jejich
počet stoupl na 120. Don Bosco myslel i na to, aby v mase
chovanců nescházel dobrý kvas. Hned zkraje tam poslal
jako základ několik správných chlapců z Oratoře, o které by
se mohli tamní představení opřít. Chovanců bylo prvním
rokem asi 90. O donu Ruovi šla brzy pověst, že si vede v no-
vém ředitelském úřadě jako Don Bosco.
52 Změny v Oratoři
Tento rok nastaly značné změny také v Oratoři v Turíně.
Don Rua odešel do Mirabella a namísto něho se stal ředi-
telem škol don Ruffino. Měl na starosti družinu Panny Ma-
rie. Don Josef Bongiovanni řídil družinu svatého Aloise
a Nejsvětější svátosti spolu s malým klérem. Neuměl zpívat,
ale zato byl pohotový ve slově a uměl přelévat do druhých
nadšení. Blahodárně působila družina svatého Josefa mezi
řemeslníky, u nichž se také mnoho změnilo. Truhláři a zá-
mečníci pracovali hodně pro Mirabello a teď se před nimi
rýsovaly práce na kostele Panny Marie. Uprázdnila se stará
vrátnice a tam se usadili krejčí a obuvníci, jejichž úkolem
bylo šatit a obouvat na 700 obyvatel domu. Nad nimi vládl
koadjutor Rossi.
Knihtiskárna byla umístěna v nových prostorách podél
cesty „U Zahradnice“, tam vládl zase koadjutor Oreglia.
Práce bylo hodně. Tisklo se Katolické čtení, ale vydávaly se
i knihy, dodávané různými autory, všechny náboženské te-
matiky.
Velikou změnu přineslo navrácení seminární budovy
církvi. V Turíně začal normálně fungovat kněžský seminář,
do kterého nastoupili klerici, kteří dosud studovali porůznu
na privátě v městě, ale i značná část kleriků, kteří bydleli do
té doby u Dona Boska. Také ti, kteří zůstali v Oratoři, do-
cházeli do semináře do školy a Donu Boskovi moc leželo na
srdci, aby mezi Oratoří a seminářem byla bratrská vzájem-
nost. Podporoval ji ze všech sil, vždyť mezi světskými bo-
hoslovci byla řada těch, kteří vystudovali nižší gymnázium
u něho.
Tímto přesunem a otevřením malého semináře v Mi-
rabellu se v Oratoři začal pociťovat nedostatek personálu.
Ubylo vyučujících i asistujících. K tomu bylo třeba zajistit
pokračování gymnázia pro školní rok 1863–1864. Z od-
boru školství poslali jako loni dotazník ohledně studentů
a vyučujících. Don Bosco dotazník vyplnil se vší svědomi-
tostí, ale hned psal vedoucímu provinčního odboru žádost
o schválení profesorského sboru, který nutně vykazoval
ještě nedostatky, protože zápis na univerzitě ještě nezna-
menal udělení profesury. Bude zajímat, kteří byli kandidáti
vyučování pro jednotlivé třídy. Nejvyšší 5. třídu měl kněz
Francesia, který už pět roků navštěvoval jako mimořádný
posluchač univerzitu a nyní měl za sebou přijímací zkoušku
k řádnému poslechu se zvláštní pochvalou. 4. třídu dostal
bohoslovec pátého ročníku Durando, který měl za sebou
přijímací zkoušku s plným počtem bodů. 3. třídu měl mít
taktéž bohoslovec pátého ročníku Anfossi, který udělal při-
jímací zkoušku stejně jako Durando. 2. třídu měl mít kněz
Ruffino, už učitel schválený pro 4. třídu obecné školy a nyní
schválený také pro nižší gymnázium. 1. třídu měl učit pan
prefekt Alasonatti, který měl diplom pro první dvě latinské
třídy. Aritmetiku měl mít ekonom kongregace don Savio.
Byl aprobován pro 4. třídu obecné školy.
Proti minulému roku to byl pokrok a odbor školství ne-
mohl nevzít na vědomí, že se věci dávají do pořádku. Ještě
bylo třeba předložit doklady každého jednotlivého, ale pak
na radě odboru bylo gymnáziu povoleno pokračovat, zase
však jen do konce plynoucího školního roku, ne víc. I to
bylo krásné a chtělo to jen vytrvale bojovat dál.
Don Alasonatti byl zjevně hodně unaven. Byla to veliká
práce vést prefekturu domu, kde bylo na 700 lidí. Don Bosco
mu pomáhal, seč mohl. Dokonce mu zakázal umrtvovat se
v jídle a ve spánku. Do té doby lůžko pana prefekta bylo
v jeho kanceláři a sloužilo jako sedadlo pro návštěvníky.
390
|
|
12.9 Page 119 |
▲back to top |
Don Bosco mu nyní dal k dispozici jinou, klidnější míst-
nost, aby si mohl eventuálně během dne přilehnout a zavřít
na chvíli oči.
V ty dny přišel do Oratoře další pomocník: kněz – advo-
kát Arrò-Carroccio z Lanza, ne tolik, aby se stal salesiánem,
jako spíš aby přinutil Dona Boska otevřít další ústav u nich
v Lanzu. Byl to člověk neobyčejné, plamenné výmluvnosti,
který dovedl rozpálit posluchače. I Oratoř byla plná tohoto
ohně.
13. listopadu Don Bosco vypravoval sen: Zdálo se mu, že
je s chlapci na nějaké louce. Všichni si vesele hráli, když tu
si všimnul, že je tam hluboká zmola a v ní ohavný plaz. Byl
veliký jako slon, měl na sobě žluté skvrny a byl spíš krát-
ký než dlouhý. Prostě obluda. A hle, chlapci už tu díru našli
a jali se ji přeskakovat. Malí to dovedli lépe než ti větší. Když
se někdo rozběhl ke skoku, plaz vždy vystrčil rychle hlavu
a snažil se ho kousnout. Bylo hodně těch kousnutých. Je-
den spadl dovnitř a obluda jej vyvrhla z tlamy celého čer-
ného, ale ještě živého a mluvícího. Zajímavé bylo, říkal Don
Bosco, že mu ani nenapadlo chlapce varovat, jen se každého
ptal, proč to udělal. Chlapci většinou opakovali, že se jim
chtělo skákat, a na následky nikdo nemyslel.
Don Ruffino sen zapsal do své kroniky bez dalšího po-
kračování, které Don Bosco jistě měl na způsob komentáře.
Vůbec nyní po odchodu Bonettiho do Mirabella psal jenom
Ruffino, takže místo dvou navzájem se doplňujících Kronik
zůstala zde jen jedna. Ale už se chápali pera i jiní. Pomalu se
tok informací zase zvětší.
53 V souladu se stanovami
V Oratoři při tak velikém počtu lidí vládl krásný dobrovol-
ný pořádek. Don Bosco byl hlavním zpovědníkem domu
a většina salesiánů, studentů i řemeslníků chodila nejraději
k němu. I nováčci si ho volili za duchovního vůdce, protože
ho předcházela pověst, že tak jako tak ví všechno a každé-
mu čte ve svědomí. Donu Boskovi může každý důvěřovat,
jen má-li dobrou vůli a nechce-li vědomě žít jinak, než se
žít má.
Veliké úsilí o dobro domu i jednotlivců promítalo se ze
zpovědnice do vnějšího života. Nejvíce to bylo cítit ve stu-
dovně, která byla velikánská a v ní se ve večerních hodi-
nách připravovalo pod dozorem jediného asistenta na 500
chlapců v naprostém tichu. Což venku na dvoře, tam nikdo
chlapcům nezavazoval ústa, tam si mohli křičet, jak chtěli,
ale přejít k naprostému mlčení, trvajícímu třeba dvě hodi-
ny, to bylo něco úžasného, co zní jako legenda, a přece je to
historický fakt.
Don Bosco sám o tom zanechal zprávu, kterou mohli po-
tvrdit jako pravdivou všichni účastníci události. Přišli jednou
do Oratoře na návštěvu vzácní hosté: ministr anglické králov-
ny Viktorie se svým sekretářem. Don Bosco je provedl budo-
vou a zavedl je také do veliké studovny. Páni žasli, když viděli
stovky studentů, skloněné nad knihami a sešity, v naprosté
soustředěnosti. Ještě více žasli, když slyšeli, že je to normál-
ní, že během roku není stížností, že by někdo ve studovně
vyrušoval. Studovna je posvátné místo jako kostel. Páni se
ptali, jak bylo možno docílit tak velikou kázeň u tolika živých
chlapců, vždyť je to na světě něco docela ojedinělého. Don
Bosco jim řekl, že je to tajemství, které oni v Anglii nemohou
znát. Když naléhali, co to je, řekl jim bez obalu, že to je ovoce
katolického způsobu zpovědi, častého svatého přijímání eu-
charistie a každodenní mše svaté. To oni v anglikánské církvi
bohužel nemají. Páni jen pokývali hlavami a pan ministr pro-
hodil: „Opravdu – o religione, o bastone – buď náboženství
nebo hůl! Budeme o tom referovat v Londýně!“
Podobná scéna se odehrála jednou večer když přijel
znenadání do Oratoře mondovský biskup Ghilardi, známý
přítel a obdivovatel Dona Boska. Provázeli ho ještě další
preláti. I oni vstoupili do studovny a byli užaslí nad tichem,
které tam vládlo. Don Bosco je vyzval, aby šli dál a prošli
potichu až dopředu ke katedře asistenta. Šli a tam pan bis-
kup vzal zvonek a zazvonil. Chlapci překvapeně zvedli hlavy
a biskup zvolal: „Jak úžasná to podívaná! Opravdu úžasné!“
Don Bosco se začervenal nad tím projevem, ale chlapcům
se to zdálo docela normální.
Bylo zde další tajemství dobroty tak velikého domu. Byla
to Společnost svatého Františka Saleského a její moudré sta-
novy, prostě celé to uspořádání života v duchu lásky a zá-
roveň snahy po pořádku, který přináší podivuhodné plody.
12. listopadu Don Bosco shromáždil všechny salesiány
a byla zvolena kapitula pro mirabellský ústav. Ustanovení
lidí do úřadů, o kterém jsme už mluvili, udělal sice Don
Bosco sám, ale tam šlo o úřední jmenování školského vý-
znamu. Nyní šlo o to, aby tyto funkce dostaly ještě nábo-
ženskou pečeť a aby se na ně hledělo v duchu řeholní po-
slušnosti, která váže ve svědomí. Volba sice na předešlých
ustaveních nic nezměnila, protože všechny potvrdila, jen
prefekt Provera dostal ještě titul ekonoma, a k Cerrutimu,
rádci pro školské záležitosti, byl přidán jako druhý rádce
klerik Pavel Albera. Tím byla ustanovena v Mirabellu řehol-
ní domácí kapitula podle znění stanov, dnes bychom řekli
domácí rada. Klerik Ghivarello sepsal ještě jakožto sekretář
hlavní rady úřední oznámení tohoto aktu a zaslal jej donu
Ruovi do Mirabella s tím, aby je veřejně přečetl všem spo-
lubratřím.
15. listopadu se konalo v Oratoři další sezení. Na něm
se jednalo o doplnění funkcí po odchodu dona Ruy a Bo-
nettiho. Don Rua byl v Turíně duchovním ředitelem neboli
katechetou. Nyní byl do této funkce zvolen don Dominik
Ruffino. Bonetti byl druhým rádcem, toho nyní nahradil
don Francesia.
18. listopadu přijala kapitula Společnosti na rok na zku-
šenou dona Arrò z Lanza.
30. listopadu byl podobně přijat klerik Monateri.
13. prosince složili na tři roky sliby klerici Costanzo
a Tresso.
54 V zájmu schválení kongregace
Od roku 1858, kdy se zdálo, že bude snadné brzy dosáhnout
schválení kongregace církevními místy, uplynulo už bezmá-
la pět let, ale věc stála. Zemřel kardinál Gaude v Římě, ze-
mřel i turínský arcibiskup Fransoni, záležitost ležela v Turí-
ně u kapitulního vikáře a nic se nedělo. Zapsaných salesiánů
bylo už asi 60. Ale Don Bosco nenechával věc ležet. V září
1863 psal znovu ordináři Zappatovi a urgoval jeho svolení,
aby je mohl odeslat do Říma. Současně psal různým bisku-
pům prosbu o pochvalné vyjádření. Jako první přišlo s da-
tem 27. listopadu doporučení od cunejského biskupa. Don
Bosco je hned poslal na ordinariát s prosbou o navrácení
dokumentu.
391
|
|
12.10 Page 120 |
▲back to top |
V dopise se zračí starosti, které způsobilo otevření semi-
náře. Z kleriků, kteří odešli do semináře, Don Bosco prosil
o propůjčení jednoho jediného – Bellagarda, ale ani toho
mu nenechali. Bude se muset obrátit na jiné biskupy, aby
mu půjčili kleriky. Kdyby aspoň zbylí byli dispenzováni od
služby v katedrále! Trampoty stále stejné. Don Bosco dou-
fal, že mu kapitulní vikář brzy vrátí půjčené doporučení, ale
ten mu na jeho dotaz odpověděl, že vůbec nic nedostal. 8.
prosince mu psal Don Bosco znovu, aby se laskavě ještě jed-
nou podíval, že někde to musí být, u něho to není. Zřejmě
tím trochu znervózněl, vždyť šlo o důležitý dokument, je-
hož originál zmizel a nebude možno ho nahradit. Ještě že
mu zůstal opis, který si pořídil, než dal doporučení z rukou.
Přesto se zase uklidnil a vnutil se do normální nálady.
Ve dnech 10. a 11. prosince byly v Turíně porady ordi-
nářů turínské provincie – biskupů a kapitulních vikářů. Šlo
o sestavení dokumentu pro senát ve věci návrhu na uzá-
konění civilního manželství. Dále jak si počínat vzhledem
k vládním zásahům proti seminářům. Donu Boskovi ležela
na srdci ještě další věc: jak čelit rozmáhající se propagandě
protestantské. V té věci chtěl biskupy a kapitulní vikáře se-
známit detailně se situací v turínské provincii a požádat je,
aby řekli, jakými prostředky chce církev čelit protestantské
propagandě vedené peněžními úplatky, konferencemi s tis-
kem, dále co má dělat farář, když se do jeho farnosti tlačí
protestantský kazatel, případně, jak si má počínat, když už
tam je. Jeho memorandum poslané biskupům a kapitulním
vikářům je velmi podrobné a ukazuje, jak Don Bosco sledo-
val strategii nepřátel katolické církve.
Memorandum dokončil ke konci novény k Neposkvrně-
nému Početí Panny Marie a pěkně opsané Caglierem poslal
na adresu turínské kurie.
Jak si začínali jinde vážit mirabelského ústavu, bylo vi-
dět z nabídky odboru školství v provincii Susa, který nabí-
zel donu Ruovi gymnazijní katedru na státním gymnáziu.
Samozřejmě odepsal z návodu Dona Boska slušně, ale od-
mítavě s tím, že stálý úvazek v Mirabellu mu nedovoluje na-
bídku přijmout.
Poněkud hořká byla jiná pilulka z poloviny prosince.
Turínský starosta sdělil Donu Boskovi, že bohužel nemůže
poskytnout žádnou subvenci na stavbu kostela, protože ješ-
tě není jisto, že to bude farní kostel. Don Bosco počítal, že
tuto subvenci dají i v případě, když se pravděpodobně vy-
tvoří kolem kostela farní obvod. Šlo o 30 000 lir, to nebyla
maličkost.
55 Drobnosti z konce občanského roku
Když bylo po svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie,
Don Bosco pověřil dona Arrò, aby měl místo něho večer-
ní slovíčka, a sám se vydal s donem Caglierem na návštěvu
do Mirabella, poprvé od otevření malého semináře. Napadl
sníh a v Giarole museli hledat nocleh. Našli jej na faře, kde
uctivě zaklepali a uctivě byli přijati. Druhý den šli ve sně-
hu dále, až dorazili k cíli. V ústavě se Donu Boskovi dosta-
lo hlučného přijetí, třebaže přijel znenadání, bez oznáme-
ní. I tam byli chlapci kolem něho, okouzleni jeho pěknými
způsoby. Těmi, co přišil do Mirabella z Turína, byl zvláště
vítán, protože už po něm moc toužili. V jejich kruhu opako-
val to, co už řekl v Turíně, že brzy jeden odejde na věčnost.
Druhý den se konalo cvičení šťastné smrti. Don Bosco jako
obyčejně zpovídal a zanechal v seminaristech první svaté
dojmy z osobního setkání.
Hned nato se vrátil do Turína, ale o své cestě do Mirabe-
lla se zmínil večer jen krátce. Asi nebyla zvlášť rušná. Více
se věnoval přípravě vánoční nálady. V ty dny před svátky
hodně psal. Bylo třeba rozeslat gratulace k Vánocům a k no-
vému roku, také vyřídit různé úřední záležitosti, psát prosby
o pomoc a tak dále.
Na svatého Štěpána 26. prosince se kolem něho shlukli
klerici a chtěli vědět, jaký bude nastávající rok, zda dobrý
nebo zda přinese nějaké rušné události. Řekl jen vícemé-
ně mlhavě, že než uplyne dvakrát svátek Neposkvrněného
Početí Panny Marie, politické záležitosti v Itálii se uklidní.
Před tím mluvil porůznu o třech takových svátcích. Přidal
ještě, že bude vojna, také mor a hlad, ale hned poznamenal,
že tyto výrazy mohou mít v řeči Boží i širší význam. Ale
také řekl, že se na zemi bude zpívat jedno velmi slavné Te
Deum.
Don Lemoyne v Memoriích, psaných samozřejmě mno-
hem později, hovoří o uskutečnění těchto tehdy mlhavých
proroctvích. Fakt je, že se v roce 1865 začala řešit otázka
Benátska tím, že se začala tvořit politická osa mezi Itálií
a Francií na úkor Rakouska, jehož mezinárodní situace byla
velmi vratká. Co se týče předpověděné války, to v roce 1866
byla válka mezi Pruskem a Rakouskem. Co se týče moru,
v roce 1865 vypukla cholera, která hodně potrápila mno-
hé evropské státy. A pokud šlo o ono Te Deum, Lemoyne
vzpomíná velkolepé římské slavnosti na počest jubilea smrti
svatých Petra a Pavla. Do Říma přišlo na 500 biskupů zazpí-
vat to Te Deum spolu se Svatým otcem.
29. prosince přišla do Oratoře zpráva o úmrtí dvacetile-
tého Aloise Preta z Agliana. Zemřel doma po delší nemoci.
Ale Don Bosco hned poznamenal, že jeho smrt nemusí být
ojedinělá, vždyť to už tak bývá, že jeden mrtvý volá druhé-
ho. Hlavní je být připraven.
S datem 30. prosince psal Don Bosco společný dopis mi-
rabellským seminaristům. Vzpomněl jejich krásného přiví-
tání a jak byl překvapen dobrým chováním mnohých. Ale
také neopomenul říci, že se mu všelicos ještě nelíbilo. Ně-
které viděl vycházet z kostela a vcházet do kostela bez toho,
že by vzdali Pánu ještě nějaké znamení úcty, ani neviděl,
že by v kostele otevřeli ústa k modlitbě, nebo že by dávali
pozor na kázání a něco si z něj zapamatovali. Také se mu
nelíbilo, že se někteří prali a nedovedli odpustit druhému.
Co ho nejvíce zarmoutilo, bylo, že v domě jsou někteří, kteří
škaredě mluví, jak by křesťan nikdy mluvit neměl. Ale ne-
chce kázat, to jsou jen výjimky a netýkají se celku. Doporu-
čil jim, aby se chránili zahálky, aby se naučili chodit často ke
zpovědi a k svatému přijímání a ctít Pannu Marii.
Z dopisu je cítit, že setkání s mirabellskými bylo setkání
s chlapeckou komunitou ještě nesehranou. Vždyť od otevře-
ní ústavu uplynuly sotva dva měsíce. Je možné, že byl dopis
smluven s donem Ruou, aby se měl oč opřít v dalším for-
mování domu na způsob mnohem zpracovanější komuni-
ty valdocké. K společnému dopisu přiložil Don Bosco ještě
15 osobních lístků pro asistenty a některé chlapce, kteří byli
Mirabellu propůjčeni.
Na Silvestra měl Don Bosco v Oratoři slovíčko pro
všechny studenty a řemeslníky společně. Jako obyčejně zmí-
nil se také o tom, kolik chlapců odešlo během roku na věč-
nost. Ani nastávající rok nebude jinačí. Na konci roku 1864
392
|
|
13 Pages 121-130 |
▲back to top |
|
|
13.1 Page 121 |
▲back to top |
bude zase řada dnes živých scházet. A doporučoval vřele
úctu k Nejsvětější svátosti a k Panně Marii. Každý si má
vyvolat představu zeměkoule zavěšené svými póly na dva
sloupy. Z obou vychází zář. Čím je kdo blíž jednomu nebo
druhému sloupu, tím více má světla, a čím je kdo od nich
vzdálenější, tím více se noří do tmy.
Tohoto roku Don Bosco nerozdával osobní strenny s my-
šlenkami do nového roku, leda snad zcela ojediněle.
56 Svatá smrt Františka Besucca
Na začátku roku 1864 čítala Společnost svatého Františka
Saleského 61 členů, z toho 9 kněží. V uplynulém roce přiby-
lo 8 kleriků, 9 studentů a 4 koadjutoři. Všichni ještě neměli
sliby, ale dělali teprve noviciát, to je zachovávali na zkoušku
stanovy a snažili se žít jako řeholníci.
V celém domě panovalo veliké studijní úsilí. Dokonce
nebylo mnohým milé, když se nahromadilo za sebou více
prázdných dní, jak tomu bylo například o Vánocích. Žádali,
aby byla raději škola. Někteří zase žádali, aby mohli vstávat
dřív než ostatní, a Don Bosco pod určitými podmínkami
dovoloval takové výjimky. Nesmělo to však být dřív než ve 4
hodiny ráno. Šlo také o zdraví. Zima byla drsná, nebylo čím
topit a svítiplynu bylo také málo.
Zde jistě působil velice příklad samého Dona Boska, je-
hož zásadou bylo, že každý okamžik je poklad. V ty dny dá-
val dohromady expedici Katolického čtení na leden a únor
dohromady. Byla to knížka od kanovníka Gastaldiho „O au-
toritě římského papeže“. Knížka byla přijata katolickou ve-
řejností velmi nadšeně.
V lednu přišlo další doporučení Salesiánské kongregace
od biskupa z Acqui. Don Bosco toho využil k zvýšení tlaku
na turínskou kurii. Psal rektoru semináře Vogliottimu, kte-
rý byl zároveň turínským provikářem, aby laskavě pomohl
panu kapitulnímu vikáři sestavit doporučení turínské kurie.
Leželo mu velmi na srdci, aby se věci hnuly dopředu už také
proto, že stoupal ustavičně počet kandidátů. 8. ledna byli
přijati do kongregace jako novici: Julius Barberis, Michal
Bertinetti, Jan Bertocchio, Vilém Garelli, Alfons Finocchio,
František Lambruschini, Šimon Lupotto, Josef Manassero,
Lorenc Marengo, František Paglia, Alois Rostagno a Domi-
nik Vota, celkem 12 lidí.
Zatím se naplnila předpověď Dona Boska, kterou pronesl
po úmrtí Preta, že nejpozději do dvacíti dnů půjde za ním
ještě další.
3. ledna onemocněl František Besucco. Nachladil se
a medicíny nezabraly. Už čtvrtý den nemoci se lékař vzdá-
val naděje. Don Bosco ho začal připravovat na smrt. Ptal se
ho, zda by byl rád, kdyby mohl odejít do nebe. Chlapec živě
přisvědčil. Pak mu Don Bosco řekl, aby se vyjádřil, co by
raději. I tak František řekl, že dává přednost nebi před dal-
ším životem na zemi. Jen se mu zdálo, že dříve vedl hříšný
život, a že ještě není dostatečně připraven. Don Bosco ho
ujistil, že se nemusí ničeho bát, protože jsou zde ještě zá-
sluhy Ježíše Krista: ty doplní, co člověku schází. Po tomto
ujištění chlapec už nechtěl slyšet o ničem jiném, než o nebi.
„Jen ještě musíš připojit, aby se nestala vůle tvá, nýbrž vůle
Boží,“ dodal Don Bosco. I s tím František živě souhlasil.
Don Bosco se ho ptal, co chce vzkázat kamarádům. „Aby
se za mě modlili, abych měl krátký očistec.“ „Co klerikům?“
„Aby dávali chlapcům dobrý příklad a dobré rady.“ „Co
představeným?“ „Že jim děkuji za všechno dobré, co mi
prokázali. Ať dále pracují pro spásu duší.“ „A mně co po-
víš?“ „Pomozte mi spasit duši. Už delší dobu se modlím,
abych směl zemřít ve vašem náručí. Buďte tak hodný a buď-
te u mě do posledního okamžiku.“ Don Bosco mu to slíbil.
Měl i malé starosti, například, že v životě mohl více udě-
lat pro svou duši. Ale to nebyly hříchy, to byl jen rub svatého
života. Nikdo nemůže říci, že miloval Boha dostatečně.
Nato Františka zaopatřili. Po svatém přijímání už byl
v myšlenkách a touhách víc na druhé straně než zde na
zemi. Rodičům vzkázal, aby pro něho netruchlili. Zase se
sejdou. Zvlášť vděčně vzpomínal na maminku, která mu
jednou řekla, že by ho viděla raději mrtvého, než aby udělal
hřích, který by ho znepřátelil s Pánem Bohem.
9. leden byl jeho poslední den života. Po celý ten den
si zachovával jasné vědomí, i když bylo zjevné, že pracuje
k smrti. Byl rád, že je sobota, den Panny Marie. Prosil ji
o tuto milost.
Bylo půl jedenácté večer, když se zdálo, že už vydechne
naposled. František zvedl ruce, jako by se chtěl něčeho do-
tknout. Don Bosco mu sepjal ruce a zase položil, ale on ges-
to opakoval. Don Bosco mu vložil do rukou křížek. On jej
políbil a zase položil. A zase vztahoval ruce po neznámém
předmětu. Jeho tvář byla červená víc než kdy jindy a zrači-
lo se na ní světlo, před kterým ostatní světla v pokoji jakoby
pohasínala. Přítomných u jeho lůžka bylo deset a všichni si
toho byli vědomi. Ano, přepadl je i strach a všichni s úžasem
hleděli na Besuccovu tvář. Co všechny překvapilo, bylo, že
začal vztahovat ruce ještě výše, jako když se někoho s láskou
chytá. Don Bosco řekl, že snad Pán Ježíš, snad Panna Ma-
ria mu v té chvíli prokazují zvláštní milost a jsou při něm.
Stalo se něco ještě zajímavějšího. Besucco jako by se zvedal
nad postel, tak se zdál nadlehčený. Ruce měl sepjaté a jal se
zpívat „Lodate Maria“ (Chvalte Marii), pak „O Gesù d’amore
acceso“ (Ježíši láskou vzňatý). Zpíval a dělal pauzy, jako by
mu někdo odpovídal. Pak zase pomalu plně dolehl na postel,
světlo pohaslo a on znehybněl. Všichni mysleli, že je mrtvý,
ale nebyl. Když zpozoroval, že se nikdo nemodlí, obrátil se
na Dona Boska a řekl: „Modlete se, pomáhejte mi.“ Bylo
jedenáct v noci, když řekl jediné slovo: „Křížek.“ To žádal
o papežské požehnání pro hodinu smrti. Don Bosco mu je
hned udělil. Don Alasonatti se začal modlit modlitby umí-
rajících. Ve čtvrt na dvanáct se František podíval dlouze na
Dona Boska a usmál se, jako by se loučil. A skonal.
Jeho smrt vzrušila celý dům. Druhý den byla neděle a ka-
ždý šel k svatému přijímání za něho. Jemu patřily všechny
modlitby toho dne. Každý ho chtěl vidět v rakvi. Měl tvář
růžovou, jako by byl živý. Chlapci si přinášeli devocionálie,
aby se dotkli mrtvého kamaráda a měli na něho památku.
Don Bosco pak měl večer slovíčko na téma poslední veli-
ké myšlenky zemřelého Besucca: „Při odchodu ze světa mne
nejvíce mrzí to, že jsem neměl rád Pána Ježíše tolik, kolik si
zaslouží.“
V pondělí bylo za zemřelého zpívané rekviem, potom byl
od spolužáků doprovozen do farního kostela a na hřbitov.
Don Bosco v soukromí řekl některým po pohřbu, že v tom
měsíci zemře ještě jeden řemeslník a do tří měsíců odejdou
další dva chlapci.
Vypravování o Besuccově smrti napsal sám Don Bosco
v jeho životopise.
393
|
|
13.2 Page 122 |
▲back to top |
57 Mirabelské starosti
Znovu se může vynořit otázka, jak to, že každý rok tolik
chlapců v Oratoři umíralo. Znovu musíme upozornit, že tak
vysoká úmrtnost byla jevem všeobecným. Umíralo se všu-
de, nejen v Oratoři. Lidé na to byli zvyklí. Ještě dnes je ve
světě veliká úmrtnost. Například ještě dnes každý rok zemře
ve světě na 2 miliony dětí hladem. Lékařská věda zdaleka
nebyla na výši, na které je dnes. Lékaři neměli léky, neexis-
tovala různá vyšetření, nebyl rentgen, umíralo se i na docela
obyčejná nachlazení. Mělo to jednu výhodu: Lidé nebyli tak
ukolébáni jako dnes a více mysleli na smrt. Museli s ní po-
řád počítat.
I Don Bosco musel počítat se smrtí. V té době častě-
ji říkal, že mu nezbývá mnoho času. Při urgencích ve věci
schválení kongregace se tento motiv nyní často objevuje:
Bojí se, že zemře dřív, než zajistí dílu Oratoří budoucnost.
Skutečně nebyl zdráv. V Memoriích čteme, že byly svízele
také s jídlem. Oratoř byla velikánským podnikem. Sedm
set krků, to něco znamená. A spotřebuje. Kuchyně někdy
neměla z čeho vařit. V té době se stávalo, že byly nářky na
polentu z pohanky. Anfossi vzpomínal, že se někdy vracel
z přednášek na univerzitě a polentu jen stěží dostával do
sebe. Don Bosco to jednou viděl a sám dal rozkaz, aby mu
dali k tomu trochu polévky. I ostatní profesoři protestovali
a Don Bosco nařídil, aby se nešetřilo, protože potřebují do-
statečně jíst. Sám na to doplácel. Nechtěl žádné výjimky, ale
měl bolavý žaludek, který výjimku potřeboval. Občas měl
krvácení ze žaludku. Strohý režim v jídle ho v ty dny slo-
žil. Dovídáme se to z dopisu Ruffinova donu Ruovi: „Don
Bosco ti nemůže odpovědět na dopis, protože už tři dny
leží. Příčina onemocnění je špatné trávení. Ale už se cítí
lépe a myslím, že zítra vstane.“
Těžko se trávily ještě jiné věci. Tak školský odbor v Ale-
xandrii nechtěl uznat Mirabello za seminář. Právě o tom
pojednával zmíněný Ruffinův dopis z 16. ledna 1864. Don
Bosco vzkazoval donu Ruovi, aby zasáhl sám pan biskup
a aby jasně řekl, že považuje mirabellský ústav za pokračo-
vání semináře, který byl zabaven pro vojenské účely. Zatím
se na semináře nevztahují ministerská ustanovení, vydaná
pro gymnázia. Semináře, co se týče uspořádání vyučování,
jsou v moci biskupa. Ovšem školský provinční odbor může
říci, že mirabellskému ústavu tento charakter nemůže při-
znat, a pak nezbývá, než o to bojovat. Ať don Rua počká,
Don Bosco už psal svému známému inspektorovi v Alexan-
drii, aby pomohl přesvědčit odbor v té věci. Čeká každou
chvíli na jeho odpověď.
I tato historie se vlekla. Pan vedoucí odboru byl kdysi
spolužákem Dona Boska na gymnáziu v Chieri, ale teď na
to nedbal. Don Boskova intervence pomohla jen na čas, ale
pak se vše zase zhatilo. Školský úřad i tam žádal, aby vyu-
čující měli řádné profesorské tituly. Otevřela se tedy další
fronta a i na té bylo třeba bojovat. Dosud šlo o gymnázium
turínské. Teď jde ještě o to mirabelské.
58 Smrt markýzy Barolové
19. ledna 1864 zemřela ve svém turínském paláci markýza
Barolová, jedna z prvních dobroditelek Dona Boska. V je-
jím útulku Don Bosco začínal ve větším stylu svou práci
mezi mužskou mládeží. Už jsme o tom vyprávěli a víme
také, jak se jejich cesty rozešly. Už několik let šel každý ji-
ným směrem. Don Bosco zatím zbudoval veliké dílo, o kte-
rém Barolová nemohla nevědět a jistě v duchu uznávala, že
se její úmysly střetly s úmysly Božími, ale uznala i svou pro-
hru. Ona na druhé straně také vykonala veliký kus práce,
zvláště na poli záchrany ženské mládeže. Její dílo trvá v Tu-
ríně dodnes. Don Bosco vůči ní nikdy nezhořkl, ale snad
ani ona ne. V salesiánském archivu dodnes existuje dopis
Silvia Pellika z roku 1845, když se Don Bosco ještě toulal se
svými „uličníky“ po městě, psaný jistému Burdizzovi. Silvio
přes toho pána jménem markýzy prosí ředitele duchovní
správy Útulku doktora Borela, aby nabídl churavému Donu
Boskovi její peníze, aby si mohl odpočinout a nabrat no-
vých sil k své apoštolské práci. Nebyla tedy znepřátelená, ale
tehdy jen její určitá ženská ješitnost jí nedovolovala uznat
svůj omyl a jednat s Donem Boskem přímo, bez oklik. Don
Bosco poslal po její smrti do Útulku své zpěváčky, aby tam
zazpívali při zádušních bohoslužbách za ni Caglierovo Re-
quiem, a i nadále, jak mohl, byl nápomocen v duchovním
smyslu sestrám, které markýza založila.
19. ledna dostal Don Bosco další doporučení od biskupa
ze Susy. Jen ho mrzelo, že z Turína nic nepřichází. Pan ka-
pitulní zřejmě nespěchal, držel mu ruce někdo, kdo nepřál
Donu Boskovi. Začínalo to být trapné, jak prozrazují řádky
v Don Boskově dopise rektoru semináře Vogliottimu: „Pro-
sím také, potlačte tu věc s doporučením naší ubohé Společ-
nosti. Moc se bojím, že mé plány skončí v mém hrobě na
hřbitově.“
Trochu radosti do této záležitosti vnesl dopis dona Ma-
nacordy z Říma, v němž mu tento vyřizoval vřelé pozdravy
od Svatého otce, u něhož byl na dlouhé audienci.
Požehnání Pia IX. zase probudilo v Donu Boskovi na-
děje a zvětšilo jeho horlivost. Protože brzy bude jaro, mu-
sel se více obracet dopředu a více myslet na stavbu kostela.
Sekretář Jeho královské Výsosti senátor Cibrario mu psal,
že mu královská pokladna přidělila 250 lir z mauriciánské-
ho podpůrného fondu. Bylo to málo, ale co dělat, jiní dají
víc. Opakovaná žádost o podporu města skončila novým
odmítnutím, ale to se čekalo. Zato ho potěšila velkomysl-
nost kanovníka Gastaldiho, který nabízel bezúročnou půjč-
ku 5 000 lir, splatnou do 20ti let, a ještě více jeho návrh, že
mu dá 2 000 lir už v červnu pod podmínkou, že se už budou
klást základy. Don Bosco vítal každý příspěvek jako manu
z nebe, ale šetřil. Tak prosil ministerstvo veřejných prací,
aby mu dovolilo bezplatný dovoz lámaného kamene z Bor-
gona do Turína.
Vnější starosti nijak Dona Boska neodkláněly od důle-
žitějších starostí s vnitřním životem Oratoře. Splnilo se, že
ještě před koncem masopustu zemřel jeden z řemeslníků.
30. ledna zemřel v Cottolengu v nemocnici osmnáctiletý
Cavaglia. Ale byla zde předpověď, že do tří měsíců půjdou
za ním další dva. Zde byl Don Bosco zcela jasný. V archivu
existuje lístek tohoto znění: „Pro memoria. Oratoř svatého
Františka Saleského 30. ledna 1864. Zaznamenávám zde
přesná slova našeho milého Dona Boska, otce a ochránce
mé duše, který mi řekl večer 29. ledna, než šel spát: Milý
Mancardi, dobře si to pamatuj: dva naši řemeslníci ještě
před koncem postní doby budou muset odejít do nebe. Jsou
to Tarditi a Palo. Buď na stráži! – Mancardi Ignác, ošetřova-
tel.“ Zapečetěný lístek odevzdal Mancardi prefektovi donu
394
|
|
13.3 Page 123 |
▲back to top |
Alasonattimu. Ten na obálku připsal: „Předpovědi Dona
Boska. Otevřít až po Velikonocích 1864.“
A znovu běžel život v ustálených kolejích, přerušován
jen některými určitými událostmi. 6. února byli klerici v se-
mináři na pololetních zkouškách. Obstáli celkem dobře. 7.
února se dávalo v Oratoři divadlo Svatý Eustachius od mon-
signora Allegra. Byla to starší hra, už skoro zapomenutá,
ale Don Bosco se postaral, aby znovu zazářila jako objev.
Dávala se několikráte po sobě a způsobila v celém Turíně
rozruch. Don Bosco zval totiž na divadlo dokonce biskupy,
kanovníky, řeholní představené, faráře, kněze, ale i všechny
známé patricijské rodiny, profesory gymnazijní i univerzit-
ní, různé osobnosti z ministerstev, lékaře, notáře, advokáty,
katolické novináře atd. Na seznamu hostí čteme i jména
některých jeho bývalých pomocníků, jako byl Dr. Carpano,
který byl nyní rektorem kostela svatého Petra v okovech,
nebo don Turchi, nyní profesor v koleji šlechticů na Valsali-
ce, don Grassino, rektor giavenského semináře. Don Bosco
byl opravdu velkorysý a divadlo mu získalo mnoho přátel
a příznivců. Seznam pozvaných byl pečlivě opatrován pro
další příležitosti a každoročně obnovován, aby se na nikoho
nezapomnělo.
59 Doporučení jdou do Říma
Během masopustu zaměstnávaly Dona Boska jiné, důleži-
tější starosti. 9. února dal přepsat stanovy Společnosti, aby
je mohl odeslat do Říma. K doporučením biskupů ze Susy,
Acqui a Cunea přibyly další: z Mondovy a Casale. Donucen
nezbytností psal Don Bosco znovu provikáři Vogliottimu
a prosil ho, aby mu bylo zasláno slíbené doporučení od tu-
rínské kurie, protože už není možno čekat s odesláním do
Říma. Don Bosco má právě jedinečnou příležitost. Tepr-
ve tato urgence rozhodla. S datem 11. února přišlo koneč-
ně i doporučení od turínského kapitulního vikáře Zappaty.
Bylo pěkné, ano vřelé. Závěrem tam stálo: „Proto je pokorně
a vřele doporučujeme dobrotě Svatého otce, slavně vládnou-
cího, v plném přesvědčení, že naše doporučení bude milos-
tivě přijato a že požehnání Svatého otce přinese Oratoři co
největší prospěch.“ Don Bosco si oddechl. Hned svolal kapi-
tulu a radostnou událost jí oznámil. Ještě v tom sezení bylo
přijato do kongregace 5 dalších žadatelů: Bernard Ansaldi,
Enrico Bonetti, Felix Cerruti, Jan Grassi a Petr Norza.
Den poté, 12. února, odevzdal zvláštnímu poslu balíček
s biskupskými doporučeními, upravený text stanov a prů-
vodní list pro Svatého otce.
Nedělal si iluze. Zkušenost ho už poučila, že je třeba po-
čítat s různými zvraty. Věděl, že jedině bezmezná posluš-
nost k Svatému stolci mu přinese požehnání, a proto psal
v dopise papeži toto: „Ačkoliv jsem měl pevnou vůli a sna-
žil jsem se ze všech sil uvést ve skutek rady Vaší Svatosti,
přece se bojím, že jsem se od nich v praktickém provádění
dosti ve věcech podstatných odchýlil od původního projek-
tu. Z tohoto důvodu prosím ne tak o schválení, jako spíše
o opravu stanov. Proto, Svatosti, buď Vy nebo ten, koho
k tomu určíte, opravte, přidejte, škrtněte, jak se Vám bude
zdát prospěšné pro větší slávu Boží. Nebudu mít námitek,
ano jsem ochoten dát jakékoliv vysvětlení a už teď vyjadřuji
vděčnost vůči každému, kdo mi pomůže zdokonalit stano-
vy této Společnosti a učinit je, pokud je to možné, pevnými
a zcela odpovídajícími zásadám našeho svatého katolického
náboženství.“ Bylo to jistě myšleno vážně, i když zde mohl
být i záměr ukázat, až přijde opozice, že Don Bosco nemíní
za každou cenu stát na svém názoru.
Z přiloženého listu, obsahujícího poznámky k textu sta-
nov, vyplývá Don Boskova snaha přesvědčit Řím, že stanovy
sestavoval po vážném studiu a že mnoho převzal z již schvá-
lených stanov jiných řeholních společností. Tak hlavy 5., 6.
a 7., týkající se slibů, převzal takřka celé ze stanov redempto-
ristů, formuli řeholní profese od jezuitů. Moc mu šlo o to,
aby hlavní představený salesiánů měl co největší pravomoc
nad svými členy a mohl je podle uvážení překládat z domu
do domu podle potřeby a aby mu v tom nebránila místní
církevní autorita. Společnost má už domy v jiných diecézích.
Pak je zde otázka vynětí z vojenské služby. Členové musí do-
stat větší rozhled a pedagogickou praxi. Je tam i poznámka,
proč není Svatý otec ve stanovách výslovně jmenován. Ora-
toř už měla řadu policejních prohlídek: při nich se hledal
usvědčující materiál, že má Oratoř styky s Římem.
Důvěrný posel odevzdal balíček kardinálu Antonellimu,
a ten zase odevzdal věci přímo papeži. Papež si vše pročetl
a poslal to na kongregaci pro biskupy a řeholníky. Kardi-
nál Antonelli o tom informoval Dona Boska, aby věděl, že
všechno došlo v pořádku. Prefektem zmíněné kongregace
byl kardinál Quaglia. Ten to dal prosekretáři Svegliatimu,
Svegliati pak pověřil studiem Don Boskových stanov kar-
melitána Angela Saviniho, konsultora kongregace. Od něho
nakonec bude záležet, jak bude text stanov posuzován. Sa-
vini brzy odvedl písemný posudek, ale ten nebyl zrovna po-
těšující. Konsultor nebyl pro schválení kongregace dřív, než
bude vydán takzvaný „pochvalný dekret“. Proti jeho vydání
nic nenamítal, ovšem kladl si podmínku, že bude napřed ze
stanov vyloučeno vše, co se tam podle jeho mínění nehodí.
Následovala řada jeho kritických připomínek, ze kterých
Don Bosco věru nemohl mít radost. V celku Savini poklá-
dal Společnost za málo zralou, aby mohla zaručit výchovu
dorostu. Výchova budoucích kněží prý je věcí biskupů.
Také není dobré dát hlavnímu představenému pravomoc
dispensovat od věčných slibů. To by mělo být rezervováno
Svatému stolci. Podobně není možno dovolit, aby předsta-
vený sám představoval kandidáty ke kněžskému svěcení.
Byly tam ještě další věci jako, že věnovat modlitbě během
dne jen jednu hodinu je málo. Hlava 16. o přidružení laiků
žijících ve světě ke kongregaci se měla podle Saviniho vy-
pustit celá. To, na čem Donu Boskovi nejvíc záleželo, tedy
neprošlo.
60 Spor o Katolické čtení
Jak pronikavé bylo působení Dona Boska i daleko mimo
Turín, dokumentují dvě události z března 1864. Generální
představený kapucínů, jemuž podléhalo vedení nově založe-
né kongregace pro péči o nemocné, takzvaných konceptinů,
gratuloval Donu Boskovi k založení kongregace salesiánů
a zároveň prosil, kdyby někdo měl zájem, aby ho dirigo-
val k nim. Druhý přípis přišel z římského sídla Společnos-
ti světských kněží svatého Pavla, ve kterém se Don Bosco
zmocňoval, aby směl kohokoliv na světě přijmout do Sdru-
žení Srdce Ježíšova Srdce. Tato zmínka má i historickou
395
|
|
13.4 Page 124 |
▲back to top |
cenu, vždyť po bazilice Panny Marie Pomocnice křesťanů
bude na stará kolena stavět ještě chrám Božského Srdce
v Římě.
V té době došlo k velkému a důležitému rozhodnutí ve
věci Katolického čtení. Spor o to, kdo je pravým majitelem
Čtení, zda Don Bosco nebo ivrejský biskup, trval. Vlekl se
od roku 1862, ale zatím Don Boskova ústupnost byla inter-
pretována jako slabost a administrace byla nadále v rukou
dra Valinottiho, zástupce ivrejského biskupa. Všechna ko-
respondence šla do jeho kanceláře v ulici svatého Dominika
číslo 11. Tam se také posílalo předplatné. Don Bosco vlastně
pracoval nejen zdarma, ale i se ztrátou, protože jeho tiskár-
na na Valdoku kupovala papír, tiskla, rozesílala hotové kníž-
ky a nikde nic. Do celé věci vnesl nový tón koadjutor Josef
Buzzetti. Pečlivě prostudoval všechny účetní doklady, staré
i novější, a zjistil, že Don Bosco je prakticky okrádán. Posí-
lal sice účty za papír panu Valinottimu, ale ten nikdy neměl
peníze, pořád měl nějaké výmluvy na staré dluhy, které se
musí platit atd. Po této objevné práci Buzzettiho Don Bosco
znovu žádal biskupa, aby se v té věci udělal pořádek, ale ten
se cítil uražen nedůvěrou k jeho zástupci v turínské kance-
láři a ještě více Don Boskovou poznámkou, že by nerad, aby
se celá věc musela nakonec řešit soudně. Buzzetti byl totiž
na stopě, která panu Valinottimu nebyla věru ke cti. Spor
mezi Donem Boskem a Ivreou se nevedl zatím písemně,
ale jen prostřednictvím zmocněných lidí. Přitom měl Don
Bosco na své straně i ivrejského generálního vikáře a bis-
kupského sekretáře, ti však museli pro klid v domě mlčet.
Don Bosco se nyní rozhodl udělat všemu rázný konec.
Jednoduše se už s nikým nedohadoval a od březnového
čísla nechal tisknout na obálce Čtení, že redakce a admi-
nistrace časopisu přešla z praktických důvodů do Oratoře
svatého Františka Saleského – Turín (Valdocco). Tam se
napříště bude posílat všechna korespondence i předplatné.
Také předmluva k čtenáři oznamovala změnu, což udělal
i nový časopis dra Margottiho, který v té době opustil Ar-
monii a založil svou Katolickou jednotu. Byl to rázný čin,
kterým Don Bosco de facto převzal Katolické čtení do svých
rukou, nechávaje právní stránku věci zatím stranou. Ta
bude vyřešena teprve po třech dalších letech.
Březnové číslo Čtení mělo název „Pontifikát svatého
Marcellina a svatého Marcella, papežů mučedníků“ z pera
kněze Jana Boska. Současně s převzetím plné zodpověd-
nosti za Katolické čtení Don Bosco nechal natisknout tisí-
ce propagačních letáčků, které se měly rozlétnout po Itálii
a ještě po širším světě. K Don Boskovu rozhodnutí přispělo
nemálo to, že potřeboval časopis také pro propagaci stavby
kostela Panny Marie. Byl v právu a rozhodl se je uplatnit.
Považoval to také za otázku svědomí, když zjistil, že mlče-
ním by kryl machinace dosavadní administrace.
61 Únor–březen 1864
17. února Don Bosco podle Ruffinovy Kroniky doporučoval
chlapcům světit měsíc svatého Josefa. Mohli by se k jeho cti
po návštěvě svatostánku pomodlit Otče náš, Zdrávas Maria
a Sláva Otci. Dobré je vzývat ho: Svatý Josefe, pomoz mi
dobře využívat čas ve škole. V pokušení: Svatý Josefe, oro-
duj za mne! Ráno: Ježíši, Maria, Josefe, vám věnuji srdce své
i duši svou. Večer: Ježíši, Maria, Josefe, stůjte při mně v boji
posledním!
Ruffino popisuje, jak vypadala muzická stránka Oratoře
večer od půl deváté do devíti. Dvůr byl osvětlený a ze všech
koutů zaznívaly divné hlasy: Banda cvičila své marše a sym-
fonie, nováčci vyluzovali všelijaké tóny na různé nástroje,
sbor nacvičoval nové mše a nešpory, nováčci cvičili zpěv
nesnadných partů. Skupinám gregoriánského zpěvu vládl
don Alasonatti, cvičily se stupnice, žalmy, antifony. Někdy
to byl babylon zvuků a tónů, že bylo radost je poslouchat.
Don Bosco 25. února připomenul: Budeme se ještě něko-
lik dní modlit Otčenáš za nemocného spolužáka, pak se pro
změnu budeme modlit Z hlubin volám. 27. února zemřel
v nemocnici svatého Aloise šestnáctiletý Palo z Lagnasca.
Byl v Oratoři čtyři nebo pět měsíců, pořád nemocný. Téhož
dne Společnost připsala do svého seznamu další čtyři novi-
ce: Josefa Mazzarella, Petra Guidaza, Josefa Dalmazza a Jana
Delfina. 28. února začaly pololetní zkoušky. Témata zaslal
profesor Picco.
1. března. Celá Oratoř byla zapsána do Apoštolátu mod-
litby, světového to sdružení, které vzniklo ve Francii v Puy.
6. března. Slavnost svatého Františka Saleského, protože
se nemohla slavit 31. ledna. 12. března. Zemřel v nemoc-
nici Cottolengo Vincenc Tarditi ze Saluzza. Měl 16 let. 14.
března zemřel doma u rodičů klerik Alois Do jako první ze
salesiánů. Měl 22 let. 15. března byli přijati další členové:
Sekund Merlone, Antonín Sala, Antonín Ghella, Jan Gandi-
ni a Josef Scappini.
22. března. Chlapci odcházejí na velikonoční prázdniny.
Každý dostal písemně tyto pokyny: 1. Vyřídit pozdrav rodi-
čům, panu faráři a panu učiteli. 2. Dávat dobrý příklad. 3.
Zúčastnit se obřadů s knížkou. 4. Jít o Velikonocích k sva-
tému přijímání. Návrat v úterý po Velikonocích. Za kaž-
dý prodlený den jeden frank pokuty. Chlapci, kteří zůstali
v domě, měli mimo Velký pátek každý den vycházku.
27. března. Don Alasonatti otevřel onen zapečetěný lís-
tek od ošetřovatele Mancardiho a tam stála dvě jména Palo
a Tarditi. Oba byli skutečně mrtvi.
Smrt byla v Oratoři jako jinde běžným pojmem. V Ora-
toři byl churavý hoch Josef Pittaluga, opravdový anděl co
do zbožnosti a mravů, jeden z nejhorlivějších ministran-
tů. Don Bosco si ho vážil jako druhého Dominika Savia.
I jeho se před měsícem ptal, zda chce jít do nebe. Hoch
přisvědčil, ale Don Bosco: „Napřed budeš muset dělat
malé pokání.“ Hocha stihl těžký ischias. Byl poslán domů,
ale Don Bosco řekl Ruffinovi. „Myslím, že se nevrátí.“ Už
se neuzdravil.
29. března se chlapci vraceli z velikonočních prázdnin.
Dva se nevrátili a Don Bosco o nich řekl, že zemřou. Jeden
se jmenoval Vicini, druhý Aiachini, oba byli velice hodní
hoši. Vypravoval don Tomatis, pozdější salesiánský misio-
nář v Čile, že oba byli jeho kamarádi. Jednou šli všichni tři
v sobotu ke svaté zpovědi a tu je potkal Don Bosco. Obou
prvních se Don Bosco ptal, jsou-li jeho přáteli. Oba řekli, že
samozřejmě. Obou se dále ptal, chtějí-li jít do nebe a oběma
řekl, že on nemá nic proti tomu. Ptal se i Tomatise, zda chce
být jeho přítelem. I on řekl, že ano, ale jemu na rozdíl od
předešlých řekl: „My dva ještě sníme spolu hodně paňotek.“
Aiachini po pololetních zkouškách onemocněl, byl poslán
domů a 31. března přišla z domu zpráva, že zemřel. Toma-
tis byl znepokojen, že se nevrátil ani Vicini. I on doma one-
mocněl. Tehdy řekl rodičům, jaké má úmysly, že se rozhodl
396
|
|
13.5 Page 125 |
▲back to top |
být knězem. Ale otec prohlásil, že mu to nedovolí. „Než
bych tě viděl knězem, raději už zůstaneš doma.“ Hochovo
zdraví se začalo horšit, ale lékař na něm nerozpoznal žád-
nou opravdovou nemoc. Tehdy otec obrátil a prohlásil pra-
vý opak: „Než bych tě viděl trápit se, raději se vrať do Ora-
toře.“ A hoch se skoro rázem uzdravil. A otec zase obrátil
a začal ho přemlouvat. Hoch onemocněl znovu a už to šlo
z kopce. Otec byl sice opět ochoten k dalšímu smlouvání,
ale tentokrát už bylo všechno marné. Nemoc pokračovala,
až dokonala své dílo.
Vicini, když byli ještě v Oratoři, stal se svědkem podivné
události. Don Bosco po komunitní mši svaté měl ještě sám
mši svatou. Věděl, že je prázdné ciborium, ale počítal s tím,
že svaté přijímání nebude podávat. Ale najednou viděl čty-
ři chlapce, kteří chtěli přistoupit ke Stolu Páně. Vzal tedy
monstranci, vyňal z ní velkou hostii, rozlomil ji na čtyři
kusy a podával. Malý kousek chtěl nechat. Ale řada komuni-
kantů se rozrostla na dvanáct. Vicini byl u toho a viděl, jak
Don Bosco podával a jak každý dostal stejně veliký kousek.
Rozpovídal to i mezi chlapci.
62 Duben–květen 1864
Ruffinova Kronika nám zachovala další událost z jara roku
1864. Don Bosco už víc než měsíc měl bolavé oči. Musel
nosit modré brýle, protože nesnášel přímé světlo. Přesto
pracoval dál. Kněžím říkal: „Odvahu! Pracujme s nadše-
ním pro spásu mládeže, protože máme nahoře připrave-
nou velikou odměnu.“ A jak měl ve zvyku, ukazoval vzhů-
ru k nebi. Tato povzbuzení působila, že se často hovořilo
o tom, na jakém poli mají salesiáni působit. 3. dubna kdosi
prohodil, že bude třeba mít v budoucnosti i nějakou kolej
pro šlechtice. Ale Don Bosco hned: „Toho ať nás chrání Pán
Bůh! Dokud já budu živ, nikdy to nedopustím. Snad ještě
administraci takového ústavu, ale více rozhodně ne. To by
byla naše zkáza, jak tomu bylo u tolika jiných řeholí, které
začaly s chudými a pak přesedlaly na bohaté. Z toho vznik-
ly závisti a touha takových řeholí se zbavit. Dokud budeme
mít chudé chlapce, ty nám nebude nikdo brát. Kdo by stál
o naše hadry!“ Toho 4. dubna oznámil duchovní cvičení
a vybízel k jejich poctivému konání. Duchovní cvičení ne-
jsou na to, aby si někdo zlenošil, nebo aby si zopakoval ně-
jakou gramatiku, ale aby se zamyslil nad sebou a přemýšlel
o svém povolání.
11. dubna duchovní cvičení začala a Don Bosco byl stále
zaměstnán zpovídáním. Skončila 13. dubna. Bylo to napo-
sled, co je konali studenti pospolu s řemeslníky. Rostoucí
počet jedněch i druhých už nedovolí, aby se konala společ-
ně. Don Bosco měl opět dar, že viděl všem jasně do svědo-
mí, ale po duchovních cvičeních říkal, že všechno zase po-
haslo a že by už nemohl opozdilcům posloužit, jak by byl
mohl během té doby milosti.
14. dubna vypravoval dva sny, které měl – jeden před
duchovními cvičeními a druhý po nich. V prvním stál na
balkoně a díval se na rekreaci chlapců. Dvůr byl přikryt bí-
lou plachtou a nad ní kroužilo hejno havranů. Havrani však
našli okraje plachty, vnikli k chlapcům a nemilosrdně mezi
nimi řádili. Mnohým vyklovali oči, jiným jazyk, čelo a po-
dobně. Zajímavé bylo, že všichni byli úplně neteční k tomu,
co se s nimi dálo, až teprve později všichni najednou zača-
li křičet bolestí, takže se Don Bosco vzbudil. – Sen po du-
chovních cvičeních 13. dubna navázal na obraz minulého
snu. Don Bosco viděl nějakého pána, který měl schrán-
ku s hojivým balzámem, a druhého, který šel s ním a měl
v ruce vatu. Tou natírali rány postižených a ti se okamžitě
uzdravovali. Někteří však odmítali pomoc. Takových bo-
hužel bylo velice mnoho. Don Bosco si ve snu zapsal jejich
jména, ale při probuzení už papír neměl. Jména si dobře za-
pamatoval a slíbil, že jednotlivcům řekne, jak to s nimi bylo.
Jaro zase otevřelo práce na kostele. Výkopy pro zákla-
dy byly víceméně hotové, když tu si stavitel uvědomil,
že vespod je naplavenina, což by mohlo vést k neblahým
následkům, až by na nich stála taková tíha. Bylo třeba kopat
hlouběji a zarážet po celém obvodu sloupy – palisádu, aby
se základy zpevnily. To ovšem znamenalo další výlohy a dal-
ší práci, ale s pomocí Boží i to se překonalo a Don Bosco
mohl uveřejnit výzvu k veřejné dobročinnosti. Výzva byla
uveřejněna v úředním Věstníku a také v „Katolické jednotě“
(Unità cattolica).
Koncem dubna se mohlo začít stavět. Stavitel Karel Buz-
zetti prosil Dona Boska, aby sám položil základní kámen.
Don Bosco šel průvodem, provázen svými kněžími a chlap-
ci. Když kámen usadil, pln radosti řekl Buzzettimu: „Tak
a teď ti dám první zálohu.“ Buzzetti čekal, že dostane pěk-
né marengy, ale když Don Bosco důkladně obrátil všechny
kapsy, našlo se v nich jen osm ubohých soldů (krejcarů).
Všichni se tomu zasmáli, ale Don Bosco mu řekl: „Buď
klidný, Panna Maria pošle potřebné peníze. Já jsem jen její
pokladník.“ A obrácen k ostatním řekl: „Uvidíte!“ Pochy-
bovačů bylo dosti. Sám markýz Fassati jednou řekl Donu
Boskovi: „Vy ale máte odvahu! Mnohem větší než já sám.“
Nejeden nad stavbou pokýval hlavou, vždyť se odhadovalo,
že půl milionu nebude stačit. Don Bosco takové řeči odbý-
val humorem: „Skutečně jsem prohledal všechny zásuvky
a našel jsem jenom 40 centesimů.“
Stavba se prodražila. Don Bosco předpokládal, že bude
stát 200 000, zatím stála milion lir. Jen základy přišly na
35 000. Kolem stavby bylo plno řečí. Lidé se chodili dívat,
jak se pokračuje, a dělali dohady. „Zkrachuje,“ říkali jedni.
„Pius IX. mu pošle peníze,“ ujišťovali druzí. „Přinejmenším
se hrozně zadluží,“ mluvili kompromisně třetí. Turín byl
plný klepů, ale Don Bosco nedbal.
Do stavby mu hodně mluvil kanovník Gastaldi, který
měl mnoho kritických poznámek k plánu. Architekt Spezia
s některými změnami souhlasil a Don Bosco všelicos přijal,
ale i on sám měl svoje návrhy, jak stavbu ještě během práce
zlepšit.
Nyní musel především pořádně roztočit kolem propa-
gandy. Za tím účelem dal vytisknout okružní list, který pak
šířil po celé severní a střední Itálii. V osobních přípisech byl
svatě vtíravý. V nejednom dopise se četlo: „Panna Maria se
doporučuje svému věrnému služebníkovi atd.“ nebo „Panna
Maria Pomocnice křesťanů prosí N. N., aby si vzal na starost
rozdání subskripčních tiskopisů“ a podobně. Začaly se schá-
zet příspěvky. Don Bosco všechno pečlivě zapisoval. Někteří
se zavazovali k zaplacení vnitřního zařízení, tak baron Bian-
co se zavázal zaplatit vstupní bránu, hrabě Cays zvon, Mi-
chal Nico sklo do všech oken, Bosco di Rufino hlavní oltář.
Velikou cenu měl příspěvek papeže Pia. Nebyl veliký – jen
500 lir, ale provázelo jej několik řádků pochvaly pro všech-
ny, kdo k rozšíření slávy Panny Marie Pomocnice přispějí.
397
|
|
13.6 Page 126 |
▲back to top |
„Katolická jednota“ hned uveřejnila papežovo gesto a znovu
vřele doporučila Don Boskův podnik veřejnosti. Ozval se
i královský generální ekonomát a poslal rovněž 500 lir.
Mezitím pracovala tiskárna. Na květen vyšel svazek „Pří-
jemných soudobých epizodek“ z pera Dona Boska, vzatých
ze života význačných osobností a z běžného života. Na čer-
ven se tiskl „Hledač štěstí“ o kalifornském zlatokopu. Vy-
pravování končilo mravním poučením, že peníze nepřiná-
šejí štěstí. I v tomto svazku byly patrny stopy Don Boskova
pera.
63 Ještě něco z května 1864
Přípis z radnice, ve kterém páni žádali o zprávu, čím Ora-
toř přispěla k obecnému vzdělání, nám poskytuje příležitost
rozšířit pohled i na toto pole. Z Don Boskovy odpovědi se
dovídáme, že ředitelem obecných škol při Oratoři byl don
Ruffino. Večerní obecná škola měla tři třídy, každá svého
učitele, a měla celkem 105 žáků. Sváteční obecná škola se
čtyřmi třídami měla 185 žáků. Jednotřídní, ale na dvě od-
dělení rozdělená denní škola, měla 90 žáků. Polyfonní sbory
řízené donem Caglierem byly čtyři a měly 83 členy. Skupin
gregoriánského zpěvu bylo 6 a měly 161 zpěváků. Decho-
vá hudba čítala 30 členů. Jejich vedoucím byl Josef Buzzetti,
kapelníkem člen hudby národní gardy Massa.
Začátkem května byl Don Bosco krátce pryč z domu, ale
snažil se být zase co nejdříve doma. Šlo mu o to, aby mě-
síc Panny Marie nebyl malátný. Bylo v domě dosti vlažných
chlapců, kteří potřebovali rozpumpovat.
8. května byla generální konference pro všechny salesiá-
ny, členy Společnosti. Bylo to večer po modlitbě. Don Bosco
k nim pronesl velmi povzbuzující řeč. Načrtl přehled dějin
díla, ale se zvláštním zřetelem na to, co bylo v jeho životě
nadpřirozené. Začal svým dětstvím, vypravoval znovu dva
sny, které nazval „návštěvami“, ten jeden, ve kterém viděl
kostel Panny Marie a nápis: „To je můj dům, odtud vyjde
moje sláva“, a ten druhý o růžovém loubí, ve kterém se ho-
vořilo o těch, kteří se vydají na cestu za ním. Skončil slo-
vy: „S tímto projektem, který mi byl zjeven Pánem Bohem,
jsem šel stále dopředu a on se stal jediným cílem, za kterým
jsem dosud šel. To je důvod, proč jsem se nenechal odstra-
šit tolika protivenstvími, pronásledováními a překážkami.
A Bůh byl vždycky s námi!“ Konference probudila v pří-
tomných ohromné nadšení.
To bylo v neděli. Druhý den měl večerní slovíčko, kde
oznámil chlapcům, že je zvykem v měsíci květnu, že se se-
jdou představení Oratoře – ovšem bez Dona Boska, aby
posoudili jednotlivé chlapce a sestavili seznam těch, kteří
budou muset na konci školního roku odejít trvale domů. To
jsou ti, kteří se dopustili velkých neposlušností nebo kradli,
dále ti, kteří dávali pohoršení slovy nebo skutky, též ti, kteří
dávali najevo, že jsou v Oratoři neradi a jen z přinucení. Ta-
koví ať klidně zůstanou doma, takové Oratoř nepotřebuje.
Ani reptaly a nespokojence nemůže ústav potřebovat. Ať se
každý zamyslí, zda nepatří mez ty, kteří se po prázdninách
nevrátí, ale zůstanou doma.
V úterý 10. května se dostavil k Donu Boskovi chlapec
s doporučením od hraběte Cibraria. Takovému dobrodinci,
který mnoho platil u krále a u jiných úřadů, bylo těžko říci
ne. Chlapec byl přijat, i když se školní rok chýlil ke konci.
Ve čtvrtek 12. května se dávala v Oratoři latinská hra
Phasmatonices neboli Vítěz nad fantasmaty. Napsal ji mon-
signor Rosini, biskup v Pozzuoli, a nacvičil ji don Francesia.
„Katolická jednota“ referovala o hře s nadšením.
21. května byli v kostele u lazaristů vysvěceni na kněze
od biskupa Balmy čtyři salesiánští jáhnové: Karel Ghivare-
llo, Jan Boggero, Jan Bonetti a Jan B. Anfossi. Stejný den při-
jal kněžské svěcení v Mondově od biskupa Ghilardiho don
Celestýn Durando. Kongregace tak byla obohacena o pět
dalších kněží a tak ještě více konsolidována.
V tomto měsíci se jeden chovanec dopustil vážného pře-
stupku: utekl z ústavu. Otec se s ním vrátil a bezmála na ko-
lenou prosil pro syna o milost. Chlapec byl však tvrdý a ne-
citelný k jeho bolesti. Otec si ho musel vzít domů a teprve
po intervenci pana faráře se směl vrátit. Nepřicházel kajíc-
ně a Don Bosco měl večerní slovíčko, ve kterém vypravo-
val o jiném takovém chlapci, který svým chováním přivedl
matku do hrobu. Když však matka umírala, marně ji volal,
aby mu odpustila. Už neotevřela ani oči ani ústa. Don Bosco
případ vypravoval velmi barvitě a neváhal říci, že v Oratoři
je jeden, který je na stejné cestě přivést do hrobu tentokrát
otce, a prosil všechny, aby se za dotyčného modlili, aby se
vzpamatoval. Bylo to opravdu ojedinělé večerní slovíčko
a zcela nezvyklé. Asi to byl poslední pokus pohnout zatvr-
zelým srdcem.
64 Práce s chlapci není lehká
Od 1. června začal v Oratoři platit letní rozvrh. Vstávalo se
už v pět, aby se udělalo co nejvíce práce. Teď, když bylo tře-
ba ukázat, že se u Dona Boska skutečně studuje, bylo zapo-
třebí přidat.
Nešlo jen o studijní stránku, ale i o tu mravní. Počet
chlapců v Oratoři dostoupil k číslu 700, to už byla masa těž-
ko zvladatelná. Ubylo značně personálu, jednak přesunem
tolika kleriků do semináře, jednak odchodem části spo-
lehlivých lidí do Mirabella. Tím byl dům značně oslaben.
K tomu byl Don Bosco už několik měsíců nemocný na oči
a uzdravení nebylo v dohledu. Chlapci se za něho modlili,
ale prosili ho, aby se modlil i on za své uzdravení. Rozho-
dl to tak, že vzkázal po tom, kdo měl na jeho místě večerní
slovíčko, že vystaví zkoušce Františka Besucca. Jestli bude
do tří dnů zdráv, bude to znamení, že Besucco šel hned po
smrti do nebe, čili že je svatý. Když ne, bude sice o tom dále
přesvědčen, ale už bude mít o důvod méně. Některým se
zdálo toto prohlášení troufalé, ale on ještě určitěji prohlásil:
„Budu-li v pátek mít večerní slovíčko, bude to znamením,
že milosti bylo dosaženo. Jinak se bude v nemoci pokračo-
vat…“ To bylo v úterý 7. června. Ve středu se jeho neduh
zhoršil. Ve čtvrtek nebylo nic nového. V pátek v poledne za-
čal lépe vidět. Celé odpoledne zkoušel oči tím, že četl a psal
bez modrých brýlí. Večer měl slovíčko, přivítán nadšeným
potleskem. Hned řekl, že mu Besucco vyprosil zdraví. A na
důkaz, že je tomu tak, díval se přímo do plamene plynové
lampy, což dříve naprosto nemohl.
V neděli 12. června měl Don Bosco kázání, ve kterém
nabádal chlapce, aby se nenechali zmást ďáblem. Ještě se
mu nestalo, že by se někdo v hodině smrti radoval ze zlé-
ho, co vykonal, zato mnozí hořce litovali, že nežili, jak měli
žít. A přece těch umírajících v životě viděl a mluvil s nimi.
Ďábel je při vší své chytrosti hodně hloupý, když se nám po
hříchu vysmívá a plní nás studem nad tím, co jsme udělali.
398
|
|
13.7 Page 127 |
▲back to top |
Aspoň víme, jaký je, a mohli bychom si z toho vzít poučení.
Ptejme se, co si budeme přát v hodině smrti, jaký měl být
náš život. Podle toho se řiďme!
Don Bosco stále bojoval s ďáblem a bylo mu těžko, když
viděl, že některý chlapec nechce nic chápat. I takoví byli
v Oratoři, ano, vloudili se tam i vyloženě zlí, kteří vzdorova-
li milosti a byli pro ostatní nebezpeční z hlediska mravnosti.
13. června Don Bosco řekl na večerním slovíčku: „Potře-
buji vám říci něco velmi důležitého. Kdo mi dovede říci dů-
vod toho, co se vám chystám říci? Od té doby, co mezi nás
vstoupil ďábel v podobě nečistého zvířete, vidím, že značně
poklesl zájem o svátosti. V celém domě je jakýsi chlad. Není
to věc všeobecná, nýbrž částečná, ale rozšířila se do celé ko-
munity. Jsme v novéně k Panně Marii Těšitelce a vím, že jiné
roky tu byla veliká vroucnost. Letos ne. Letos nic nenazna-
čuje, že by zde byla zvláštní láska k Panně Marii. Což není
možné zapálit zase oheň, ne v ložnicích a ve studovnách, ale
v srdcích chlapců?“ Pak mluvil o lásce k Bohu a o nenávisti
k hříchu, o využívání svátostí. Oheň lásky by snad způsobil
rozkvět celého domu a rozkvět i každého jednotlivce.
14. června ohlásil Don Bosco na následující čtvrtek cvi-
čení šťastné smrti. Opět oznámil, že jeden z přítomných už
další cvičení šťastné smrti konat nebude, protože zemře.
15. června Don Bosco zpovídal několik hodin jak ráno,
tak potom odpoledne. Večer zase mluvil na večerním slo-
víčku o důležitosti spasit duši. Jeho slova zněla varovně: „Já
vím, že chlapci ve všeobecnosti málo přemýšlejí a někdy dě-
lají hříchy s lehkomyslností, která až zaráží. Někdy se stává,
že někdo spí opřen o šelmu, která ho může každou chvíli
roztrhat. Co ho může probudit z tohoto spánku? Jen myš-
lenka na smrt. Přijde čas, kdy budu muset zemřít. Bude to
brzy nebo až za dlouhý čas? Bude to umírání dlouhé nebo
okamžité? Bude to letos, tento měsíc, tento den, nebo do-
konce ještě dnes v noci? Jak to dopadne s mou duší? Budu-li
zavržen, budu zavržen navždycky. Vykonejme si dobře nad-
cházející cvičení šťastné smrti!“
Ráno 16. června končilo cvičení šťastné smrti. Chlapci
měli snídani s chutnou přílohou. Večer Don Bosco mluvil
takto: „Skončili jsme cvičení šťastné smrti. Byl jsem velice
spokojen, ale jen, pokud jsme byli v kostele. Pak už ne, pro-
tože jsem viděl, jak někteří vycházejí s prasečím obličejem
(col muso da maiale). To znamená, že buď cvičení šťastné
smrti nedělali, nebo špatně.“ Pak změnil tón a vybízel ty ur-
čité, aby si dali do pořádku svědomí během novény k Těši-
telce. Don Ruffino píše v Kronice, že když se šlo spát, prová-
zel Dona Boska a ten mu nařídil: „Řekni tomu a tomu, aby
ti přeložil, co znamená latinské lupus rapax a druhému, ať ti
přeloží, co to je: olim angelus, nunc sus). (Poznámka: lupus
rapax znamená dravý vlk, olim angelus, nunc sus znamená:
kdysi anděl, teď prase). Byla to silná slova, v Don Bosko-
vých ústech opravdu nezvyklá, ale chápeme jeho rozhořče-
ní, když viděl těch několik zatvrzelců, jak ukládají druhým
o nevinnost.
17. června hovořil na slovíčku o důležitosti chodit pra-
videlně k svaté zpovědi. Ty, kteří zanedbávají tuto svátost,
přirovnal k opilci, který leží na pokraji propasti.
18. června velebil účinky svatého přijímání. Dával za pří-
klad křesťany prvních tří století, kdy bylo každému samo-
zřejmé jít na mši svatou a při ní přistoupit ke Stolu Páně.
„Tridentský koncil si přeje obnovení této praxe,“ řekl. Dále
vyvracel tvrzení některých, že aby někdo mohl jít k svatému
přijímání, musí být svatý. Právě naopak, svaté přijímání nás
má svatými učinit.
19. června měl za námět slovíčka blížící se zkoušky. Řekl,
že nyní, když má gymnázium v Oratoři jen jakési, ale přece
státní schválení, zkoušky se musí dělat přísně. Ať se nikdo
nedomnívá, že se mu mohou dělat milosti. Bude se zkoušet
otcovsky, ale přísně a spravedlivě.
20. června připomenul, že zítra je svátek svatého Aloise.
Vybízel chlapce, aby tohoto milého světce následovali v jeho
odpoutanosti od věcí tohoto světa. Nabízel příklad malých
ptáčat, která, když opouštějí hnízdo, třepetají křídly a pak se
rozletí vzhůru.
21. června vřele doporučoval, aby se chlapci měli mezi
sebou rádi, každého aby přijímali do hry a neodstrkovali
méně vítané. Dobrý křesťan je ke každému vlídný a ohle-
duplný.
22. června don Arrò připravoval chlapce na svátek Dona
Boska. Vybízel je k vděčnosti k tak velikému dobrodinci.
Svátek se slavil 25. června. Byl provázen obvyklým nadše-
ním. Pak 29. června se slavil svátek svatých Petra a Pavla
a současně obvyklým procesím také svátek svatého Aloise.
65 Životopis Besucca
V tomto roce Don Bosco strávil nejedno odpoledne v kněž-
ském konviktě na poradách s Cafassovým nástupcem
Dr. Janem Bertagnou, se kterým si výborně rozuměl. Také
tam psal své Katolické čtení. V červnu dokončil další sva-
zek na červenec a srpen, jemu zvlášť milý. Měl název: Alp-
ský pasáček neboli život chlapce Františka Besucca. Napsal
kněz Jan Bosco. Byl to po Comollovi, Saviovi a Magonovi
už čtvrtý životopis vzorného chlapce, o jehož svatosti Don
Bosco nepochyboval a kterého by byl on sám bez veliké-
ho přemýšlení postavil na oltář. Na obálce stála Besuccova
poslední slova: „Ve smrti mne nejvíce mrzí, že jsem dosti
nemiloval Pána Boha.“ V předmluvě Don Bosco oslovil
mládež, pro kterou hlavně životopis psal. Také řekl, z jakých
pramenů čerpal. Pro dobu před Besuccovým příchodem do
Oratoře měl po ruce svědectví jeho faráře, dále učitele a ro-
dinných příslušníků, pro dobu jeho pobytu v Oratoři měl
veliké množství posudků od představených a chlapců, po-
daných na jeho výzvu.
Don Bosco podle zvyku přiložil k životopisu pojednání
o svaté zpovědi a o duchovním vedení mladých. Doporučo-
val jim vřele, aby si zvolili stálého duchovního vůdce a aby
ho neměnili, když se jim přihodí něco vážnějšího. Jak by je
mohl dobře vést, kdyby neznal jejich skutečné problémy?
Rozhodně odsoudil praxi přebíhání od kněze ke knězi. Po-
známky byly určeny pro kněze, ale i pro každého mladého
čtenáře. Byly ozvěnou Don Boskova přesvědčení zkušeného
zpovědníka i jeho častých rozhovorů s chlapci v soukromí
i na večerních slůvkách.
V té době začátkem června dostal Don Bosco další přípis
od školského provinčního odboru. V něm se žádalo o de-
tailní informace ohledně vzniku školy a jejím provozu. Byl
to dotazník posílaný všem soukromým školám, ale nevěs-
til nic dobrého, protože sílil tlak liberálních kruhů potlačit
soukromé školství, které bylo vlastně skoro celé v rukou cír-
kevních. Nebyly neznámy zásahy proti různým seminářům.
U některých hrozila sekularizace, v Caltanisettě byl seminář
399
|
|
13.8 Page 128 |
▲back to top |
dokonce zavřen, byla zde i snaha zakázat řádům přijímat
novice. V červenci byl vydán dekret o zavření přidružených
škol u semináře v Bergamu, a i více ústavů bergamského
provinčního okruhu bylo vystaveno vyloženému pronásle-
dování. V září ministr Pisanelli bude žádat všechny biskupy,
aby mu podali přesné údaje ohledně seminářů, profesorů,
seminaristů, dále počet vysvěcených v posledních desíti le-
tech. Bylo cítit, že se stát chystá k dalšímu útoku na pozice
církve, což znamenalo další boj.
Začátkem června dostala Oratoř od školského odbo-
ru další přípis ohledně tělocviku, zavedeného na školách.
Don Bosco musel podstoupit další výlohy spojené s náku-
pem tělocvičného nářadí. Věru, že život nebyl lehký. Každá
maličkost mohla být interpretována jako bojkotování vládní
politiky na poli výchovy a tudíž dát nepříteli do rukou další
argumenty proti církevním institucím.
Všechny ty snahy nevedly k závěru, ale pořádně znervóz-
nily církevní kruhy. Ministr Pisanelli, který připravoval útok
na církevní školství, nemohl uplatnit své záměry, protože
23. září s pádem vlády padl i on. Ovzduší ovšem zůstalo.
Koncem dubna zas ministr války generál Della Rovere
předložil poslanecké sněmovně návrh, aby bohoslovci mu-
seli povinně na vojnu, a ta 8. července zákon odhlasova-
la poměrem hlasů 161 proti 45. Jen to, že už 16. července
skončilo zasedání senátu, způsobilo, že záležitost zůstala vi-
set ve vzduchu a nebyla dovedena až do samého konce.
66 Další ústav – Lanzo
Už několik měsíců trvalo jednání mezi Donem Boskem
a lidmi z Lanza o otevření salesiánského domu u nich.
Lanzo leží na úpatí Alp a je to vyvýšenina obtékaná dvě-
ma říčkami. Tam při vstupu do tří alpských údolí stál sta-
rý kapucínský klášter, začátkem století 19. zavřený, ale po
Napoleonově pádu proměněný v jakýsi konvikt pro mládež
se školou. Dobře prosperoval skoro 50 let, ale teď poslední
dobou byl v úpadku a byl pro nedostatek žactva uzavřen.
Místní farář, učený Dr. Bedřich Albert, vyvíjel úsilí, aby
budova byla vrácena účelu a aby dále sloužila veřejnosti.
Přišel na to, že by tento div mohl udělat Don Bosco a vešel
s ním v jednání. Nebylo lehké, protože budova byla zpustlá
a stálo by hodně peněz dát ji do pořádku. Přesto Don Bosco
zahájil jednání a vedl je i dál trpělivě. Albert zase tlačil na
obecní správu a jednal s ní o podmínkách postoupení bu-
dov zmíněnému účelu. Nakonec došlo ke smlouvě, kterou
se obecní správa zavazovala dávat Donu Boskovi ročně
3 000 lir na školy obecné a na nižší gymnázium plus obě
rétoriky a k tomu 100 lir ročně na odměny. Obecní rada
se dále zavazovala budovu udržovat a nerozvázat smlouvu
bez pětileté výpovědní lhůty. Vnitřní zařízení bude na kon-
to Dona Boska, kterému obec půjčí do začátku 12 000 lir,
když jí poskytne dostatečnou záruku. Pro obecné školy Don
Bosco opatří tři diplomované učitele a také vhodný vyučují-
cí personál pro pět tříd gymnazijních. Škola bude otevřena
na začátku školního roku 1864–1865.
Nabídky obce byly ovšem slabé, 3 000 lir ročně, co to
bylo na celý rok! Půjčka zůstávala vlastně břemenem, které
bude třeba splácet. K tomu bylo třeba opatřit vnitřní zaříze-
ní. Povážíme-li, že Don Bosco musel hodně vložit do ústavu
v Mirabellu a teď stavěl v Turíně kostel, byla to po lidsku ře-
čeno odvážlivost, přijmout ještě Lanzo. Ale Don Bosco po-
třeboval druhou kolej, aby se dílo hnulo dále a aby zde byly
pro všechny případy rezervy. Po svátku svatého Aloise tam
byl osobně a jednal jak s děkanem Albertem, tak se staros-
tou Tessiorem. Viděl, že pro salesiány tam není moc mís-
ta na bydlení a hned rozhodl udělat určité stavební úpravy.
Starosta sliboval pomoc. Bylo třeba zastřešit vnitřní atrium
a s tím se hned začalo. Don Bosco byl celkem spokojen a to
bylo hlavní. S tím se vrátil do Turína a další starost o Lanzo
přenechal ekonomovi Saviovi.
Z 13. července je přípis vedoucího školského odboru Sel-
miho, ve kterém tento píše Donu Boskovi, že bohužel ne-
může jeho gymnáziu udělit témata zkoušek, protože ta jsou
jen pro státní gymnázia a ne pro soukromá. Ale, bude-li mu
to možné, rád se zúčastní slavnosti odměňování v Oratoři.
Je snadné uhádnout, proč Don Bosco tyto věci žádal. Šlo
mu o to ukázat, že chce vycházet se školskými úřady v dob-
rém a nic před nimi netajit.
15. července zemřel v mauriciánské nemocnici patnácti-
letý Alois Vallino. Don Bosco ho byl v nemocnici navštívit
a uklidnit, protože chlapec měl hrůzu ze smrti. Při tolikeré
práci dovedl ještě napsat pro salesiány, kteří budou působit
v Lanzu, stručný přehled dějin tohoto místa. 18. července se
poznovu vydal do Lanza, tentokrát už s donem Dominikem
Ruffinem, kterého vybral za tamního ředitele. Ale účel byl
duchovní. Oba zamířili nad Lanzo k svatému Ignáci na du-
chovní cvičení.
Ten exerciční dům na pustém místě v horách byl závislý
na Kněžském konviktě v Turíně. Don Cafasso tam v minu-
lých letech mnoho vykonal pro utvrzení kněží a vlivných
laiků v církevním smýšlení, po něm kanovník Galletti, jeho
nástupce v Konviktě, a po odchodu tohoto do Cottolenga
právě tam nyní nastupoval nový rektor Konviktu Dr. Gol-
zio. Tento bude rozhodujícím činitelem u svatého Ignáce
v letech 1864–1873. Don Bosco mohl jen obdivovat, kolik
práce se tam udělalo. Silnice byla dovedena až nahoru k sva-
tyni, byl zbudován i nový refektář s příslušnou nadstavbou
pro exercitanty. Financovala to hodně markýza Barolová.
Ano, byl tam ustanoven i stálý kaplan, jehož úkolem bylo
přijímat návštěvníky a působit v okolních obcích jako kněz
a jako učitel.
Od svatého Ignáce psal Don Bosco chlapcům do Turí-
na – studentům i učňům shromážděným společně k večer-
ní modlitbě, žertovný dopis s popisem cesty dostavníkem
a s referátem o veliké teologické diskusi se spolucestujícími
na téma „Co bylo dříve – slepice, nebo slepičí vajíčko?“ Také
popsal krkolomný výstup na skalnatý vrch svatého Ignáce
v noci, než se dostal na místo. Slíbil jim napsat ještě další
dopis – důležitější, ale asi k tomu pro zpovídání nedošlo.
Po návratu z duchovních cvičení se samozřejmě zastavi-
li v Lanzu, aby se přesvědčili, jak pokračují práce s novým
domem a pak už spěchali do Turína. Zatím 15. července
schválila provinční rada smlouvu Dona Boska s Lanzem,
ovšem s tím, že, co se týče škol, to závisí od školského od-
boru. Don Bosco už tomuto odboru nahlásil zrození svého
nového domu s konviktem a školami obecnou a gymná-
ziem a zaslal mu i žádané doklady učitelů. Zatím bylo roz-
hodnuto, že z gymnázia budou otevřeny jen první tři třídy
a další dvě až později. Don Ruffino, nový lanzský ředitel se
ještě musel vrátit do Turína, aby uspořádal závěrečné zkouš-
ky. 31. července byla slavnost rozdělování odměn. Bylo pří-
tomno hodně vzácných hostí, Selmi však nepřišel.
400
|
|
13.9 Page 129 |
▲back to top |
67 Římská kolaudace kongregace
Velikou radost způsobil Pán Donu Boskovi tím, že kongre-
gace pro biskupy a řeholníky 23. července vydala decretum
laudis – pochvalný dekret pro mladou kongregaci svatého
Františka Saleského. Don Bosco v něm byl jmenován hlav-
ním představeným Společnosti na doživotí, jeho nástupci
měli být voleni na dvanáct let. Schválení stanov bylo odlo-
ženo na pozdější dobu. Dekret podepsal prefekt kongregace
kardinál Quaglia a jeho prosekretář Svegliati.
K pochvalnému dekretu, který znamenal úřední přijetí
kongregace církví jakožto obohacení jejího vnitřního živo-
ta, bylo připojeno 13 poznámek k textu stanov. Nebyly to
rozkazy, nýbrž poznámky, které Donu Boskovi dovolovaly
blíže vysvětlit své stanovisko. On hned kardinálu Quagliovi
za dekret poděkoval a prosil ho, aby Svatému otci jménem
salesiánů tlumočil projev plné oddanosti. Současně hned
vypracoval své poznámky k připomínkám římským.
1. Jako samozřejmé přijal rozhodnutí o tom, že bude před-
staveným na doživotí a že jeho nástupci budou voleni vždy
na dvanáct let.
2. Slíbil vyškrtnout ze stanov článek, kterým se členům
zakazovala jakákoliv účast ve věcech politických. Řekl, že
článek měl ten smysl, kdyby text stanov padl do rukou lai-
ků, aby kongregace nemohla být podezírána z politických
machinací.
3. Ujistil, že do stanov bude zařazeno, že od slibů dispen-
suje Svatý stolec, ale pro snadnější provoz prosil, aby mu
byla dána fakulta dispensovat aspoň od časných slibů. To
proto, že Řím dává takovou fakultu i obyčejným zpovědní-
kům.
4. V římské poznámce stálo prosté ustanovení, že di-
misoriálky (propuštění) k svěcením zůstávají v pravomoci
ordinářů a ne představeného Společnosti. Toto Don Bosco
nemohl bezvýhradně přijmout z toho důvodu, že by v pra-
xi nemohl se svými kněžími vůbec disponovat. Biskup, kte-
rý dá někomu dimisoriálky, dělá si potom obyčejně i dispo-
ziční právo poslat dotyčného, kam uzná za vhodné. Tím by
se ale jednota Společnosti rozbila, protože by kněží a klerici
ustavičně podstupovali rozporné rozkazy: jiné by jim dával
představený, jiné zas biskup. Docházelo by nutně k napě-
tím a sporům. Tím by trpěl duch a také kázeň. Bohoslo-
vec by např. musel chodit do církevního semináře, musel
by se zúčastňovat ceremonií v katedrále, chodit na reko-
lekce a jiné. To by nutně vedlo k rozpolcení života, nehle-
dě k tomu, že podle dosavadní piemontské praxe by řada
kleriků musela na vojnu, protože se osvobozuje jen určitý
počet, odpovídající počtu věřících, kdežto jinde třeba má
biskup málo kleriků a snadno by mohl vzít mezi kandidáty
dispense salesiány. Ovšem pak by museli přejít na jeho úze-
mí, z čehož by nastaly tahanice. Pius IX. už takovou výsadu
udělil misionářským kongregacím, aby jim usnadnil větší
pohyblivost, mají to i starší řeholní společnosti, doba sama
si to vyžaduje, proč by se neměla tato výhoda poskytnout
salesiánům?
5. Co se týče poznámky, že všechna zcizení majetku mají
být jen se svolením Říma, Don Bosco upozornil na Regium
Placitum, to je na státní požadavek, aby každý takový zásah
Říma byl podroben ještě státnímu schválení. I v této věci
Řím v minulosti bral v úvahu dobové podmínky, jak tomu
bylo v případě kongregace škol lásky za papeže Řehoře XVI.
6. Bez námitky přijal Don Bosco poznámku, že sesadit
hlavního představeného může generální kapitula jen se sou-
hlasem Říma.
7. K požadavku, aby otevření nových domů a přijetí sprá-
vy seminářů bylo vázáno na římské povolení, Don Bosco
znovu poukázal na Regium Placitum.
8. Bez námitek přijal, aby se členové kongregace museli
věnovat modlitbě a rozjímání více než jednu hodinu denně
a aby museli každý rok dělat deset dní duchovní cvičení.
9. Devátá poznámka žádala, aby byla ze Stanov vypuště-
na hlava pojednávající o přiřazení externích členů ke kon-
gregaci. Don Bosco měl na mysli spolupracovníky, a proto
žádal, aby tato kapitola mohla být po vynětí z textu vložena
aspoň jako dodatek ke stanovám.
10. Bez námitek přijal, aby v textu profese bylo uvedeno
jméno představeného, do jehož rukou se slib skládá, a aby
poslušnost k němu byla omezena slovy „ve shodě se stano-
vami“.
11. Řím žádá, aby se mu každé tři roky podalo hlášení
o stavu Společnosti. To se samozřejmě přijímá.
12. Stejně není námitek, aby úřední text stanov byl latin-
ský.
13. Stejně bez námitek bude do textu stanov zařazeno, že
stanovy neváží samy o sobě pod žádným hříchem.
Memorandum nemělo žádné datum, Don Bosco je sestavil
spíše pro sebe, aby měl podklad k dalším úvahám, než bude
přistoupeno k dalšímu jednání o stanovách. Jeho výhrady
k římským poznámkám se vlastně týkaly hlavně dispenso-
vání od slibů. Chtěl dosáhnout fakulty dispensovat aspoň
od časných slibů. Nejtěžší oříšek se týkal dimisoriálek. Zde
šlo o zásadní otázku svobody pro kongregaci uprostřed
spletitých poměrů, kdy odkázanost na pravomoc biskupů
mohla skončit tím, že by se kongregace nemohla vůbec svo-
bodně hýbat a zůstala by kongregací čistě diecézní, kde by
rozhodoval biskup a ne představený.
XVI. hlava stanov, která měla být celá škrtnuta jako ne-
patřící do stanov Společnosti, zněla doslovně:
Externí členové.
1. Jakákoliv osoba, i když žije ve světě doma v rodině,
může patřit k naší Společnosti.
2. Neskládá žádný slib, ale bude se snažit uvádět ve sku-
tek tu část stanov, která je slučitelná s jejím věkem, stavem
a podmínkami, jako je vyučování náboženství chudých dětí,
šíření dobrých knih, organizování triduí, novén, duchov-
ních cvičení a jiných děl lásky, namířených k duchovnímu
prospěchu mladých nebo nízkého lidu.
3. Aby taková osoba mohla mít účast na duchovních
dobrech Společnosti, je třeba, aby takový člen udělal ales-
poň slib hlavnímu představenému, že se bude angažovat
v tom, co bude pokládat za příspěvek k větší slávě Boží.
4. Tento slib však neváže pod hříchem, ani lehkým.
5. Každý člen Společnosti, který by z ní z jakýkoliv dů-
vodů vystoupil, se považuje za externího člena a může být
účasten dobra celé Společnosti, jen když bude dělat to, co je
ve stanovách předepsáno pro externí členy.
401
|
|
13.10 Page 130 |
▲back to top |
68 Zázračný déšť
Zase tu byly prázdniny a Oratoř byla poloprázdná. Chlap-
ci se z větší části rozešli do svých domovů, až na ty, kteří
neměli kam jít, anebo nechtěli odejít. Don Bosco měl prá-
ce pořád dost, kdyby ne s ničím jiným, tak s koresponden-
cí, které bylo pořád mnoho a ještě vzrostla, protože chlapci
z prázdnin psali a Don Bosco musel odpovídat. I soukro-
mých dopisů dostával velké množství z celé Itálie. Ty skoro
všechny zničil. Byly to věci týkající se svědomí a nebylo rad-
no takové věci schovávat.
Z některých dopisů z té doby se dovídáme o práci, kte-
rou Don Bosco rozvíjel mezi řeholními sestrami a u ženské
mládeže. Už tradičně se staral o duchovní blaho řeholních
družin Útulku Barolové, ale byl ochoten posloužit i jinde.
Zachoval se náhodou dopis, ve kterém mu jedna řeholní se-
stra – Magdalena Veronika, děkuje za to, že směla z jeho ru-
kou přijmout řeholní roucho. Považuje si to za velikou čest
a nikdy nezapomene na jeho naučení, že si je má neporuše-
né donést až k Božímu soudu.
I jinde posloužil. V Ústavě svatého Petra, založeném kdy-
si jeho pomocníkem v Oratoři, donem Merlou, byl nyní
duchovním správcem Dr. Vola. Byl to ústav pro děvčata
propuštěná z vězení. Don Bosco tam posílal každý den sale-
siánského kněze sloužit mši svatou. Bez kaplana zůstaly ses-
try od Dobrého Pastýře, Don Bosco i tam každý den posílal
jednoho svého kněze a v neděli tam dokonce obstarával dvě
mše svaté. I tam byly početné dívky, které zpovídali salesiáni.
Také o těchto prázdninách se událo něco, čemu bychom
mohli říci vidění na dálku. Jeden chlapec dostal od dona Ala-
sonattiho dovolení jít domů. Šel, ale brzy se vrátil. Málem by
tam přišel o nevinnost. Byl horký den, on pospával pod ně-
jakým vysokým stromem, když tu najednou jakoby mu za-
hřmělo nad hlavou. Vyskočil a viděl, že se mu strojí úklady.
Utíkal domů a hned se rozhodl vrátit se do Oratoře zpět. Když
měl Don Bosco chlapce před sebou, podíval se na něho tím
svým pronikavým pohledem a řekl mu: „To jsem rád…“ Hoch
řekl: „Kdybyste věděl, Done Bosco, …“ Ale on mu nedal skon-
čit, hned mu řekl: „Já vím všechno.“ Byl to chlapec, kterého
Don Bosco viděl ve svém snu o kole s pěknou budoucností.
Skutečně se stal doktorem literatury, knězem a řeholníkem
a mnohokrát vzpomínal na tuto událost, vždy přesvědčen, že
ho Don Bosco viděl v nebezpečí a přišel mu na pomoc.
Začátkem srpna přišlo do Oratoře jako jiné roky asi sto
nováčků, takže bylo zase rušněji. Don Bosco využíval příle-
žitosti, aby jim na večerních slůvcích vložil do duše základní
pravidla náboženského smýšlení, mluvení a jednání. Někte-
rá slovíčka nám zase zaznamenal don Ruffino.
Ani pero Don Boskovo nezahálelo. Měl pořád co vyjed-
návat ohledně Katolického čtení, které se teď stalo časopi-
sem vydávaným v Oratoři. Hodně práce bylo s převáděním
administrativy na konto Oratoře. Nepořádky staré admi-
nistrativy musely přestat a musel zde být pořádek. Na září
a říjen se připravoval „Život svatého Atanasia Velikého, bis-
kupa alexandrinského a učitele církve“, na listopad „Dobro-
družství dvou sirotků: Urbana a Pavly“.
A už se blížil svátek Nanebevzetí Panny Marie. Don
Bosco byl zase zván do Montemagnňa k markýzovi Fassa-
timu. Šlo o třídenní přípravu a o svátek samotný. Šli tam
hned tři: Don Bosco a don Cagliero z Turína, z Mirabella
přijel zpovídat don Rua. Nálada v Montemagnu nebyla rů-
žová. Lidé byli ustaraní, protože už několik týdnů nekáplo
a vypadalo to, že na polích všechno uschne. K tomu bylo
nebe jako kovové a nebylo náznaku, že by sluneční žár po-
volil. Tu se stalo, že Don Bosco, když poprvé vystoupil na
kazatelnu, v nadšení pro Pannu Marii řekl něco, co právě
říci nechtěl. Řekl: „Půjdete-li všichni ke zpovědi a bude-li
na svátek opravdu generální svaté přijímání, Panna Maria
vám neopomene poslat déšť, který tolik potřebujete.“ Jenže
lidé, kteří věděli, kdo je Don Bosco, vzali to hned jako před-
pověď. On chudák žasl, když sešel z kazatelny a hned mu
v sakristii říkali: „Kéž by to tak bylo! Lidé jsou přesvědčeni,
že v pondělí bude pršet.“ On se bránil, že to tak nemyslel, že
to tak vůbec neřekl, ale už si nemohl pomoci.
Pověst o tom se rychle roznesla po kraji a kdekdo byl
plný očekávání. Zde šlo o Don Boskovo dobré jméno a vů-
bec o dobré jméno náboženství. Mezi liberály se něco šuš-
kalo o tom, jak si ten turínský „svatý“ podtrhne sám nohy.
V sousední vesnici Graně uspořádali na svátek odpoledne
naschvál veřejnou taneční zábavu a v samotném Monte-
magnu se leckdo ušklíbl, když se mluvilo o smělé Don Bos-
kově předpovědi.
Přišlo sváteční pondělní odpoledne. V kostele byla hlava
na hlavě. Ráno bylo u přijímání veliké množství lidí a před-
tím tři kněží měli co dělat, aby všechny vyzpovídali. Začaly
nešpory a jeden žalm za druhým končil. Už se zpíval Mag-
nificat – Má duše velebí Pána. Don Bosco si nasazoval na
krk štólu, když tu řekl kostelníkovi, aby se šel podívat za zá-
mek, neuvidí-li nějaký náznak, že by mohlo pršet. Ten při-
šel a prý směrem na Biellu je malý bílý obláček, nic víc. Ten
obláček hned navodil vzpomínku, jak poslal prorok Eliáš
podívat se na rozpálené nebe a jak skutečně nad mořem stál
bílý obláček veliký jako ruka.
Don Bosco vystoupil na kazatelnu, pomodlil se Zdrávas
Maria a hle! Jakoby se trochu setmělo. Začal kázat a slyš!
V dáli jakoby zahřmělo. To jeho samotného uvedlo do ja-
kési svaté rozechvělosti a to, co následovalo, byl hymnus na
velikost a moc Panny Marie. Tmělo se stále víc, už začaly
šumět první kapky dopadající na okno. Pak se spustil déšť –
veliký déšť! Lilo a lilo, celá krajina byla zaplavená životodár-
nou vláhou. Pršelo ještě, když už Don Bosco skončil. Lidé
museli zůstat v kostele, protože nebylo radno vyjít ven. To
byla pohoda! Už z nikoho netekl pot a všem se dobře dý-
chalo. Jen v Graně ne! Tam kroupy potloukly a lidé si říkali,
že potlouklo jen na jejich katastru, jinde ne.
Nejde o žádnou báchorku. Vždyť při tom byli don Rua
a don Cagliero. I don Lemoyne říká, že mu to vypravoval
kaplan z Montemagna don Marchisio, který byl u toho.
Don Bosco se vrátil do Oratoře právě včas, aby byl ještě
přítomen skonu klerika Morielliho, člena Společnosti, ji-
nocha to velké ctnosti. Zemřel 21. srpna ve věku 24 let. Byl
vždy veselý, vždy spokojený, umrtvený a pokorný. Výbor-
ně studoval a nejraději asistoval u řemeslníků. Prvním ná-
znakem nemoci bylo, že ztrácel rychle paměť. Prosil Dona
Boska o požehnání a on mu je rád dal, ale řekl mu: „Milý
Morielli, hlavně nezapomeň na nebe! Jinak měj svatou trpě-
livost.“ Poslední slova umírajícího byla: „Done Bosco, řek-
něte kamarádům, že je čekám v nebi!“
Už sedm hochů od začátku roku opustilo tento svět a další
ještě přijdou. Don Lemoyne připomíná, že statisticky úmrt-
nost v Oratoři nebyla o nic větší, než tomu bylo jinde. Jen
v tom byl rozdíl, že v Oratoři skoro nikdo neodešel bez vzor-
né přípravy na odchod, takže každé úmrtí jen ještě přispělo
více k prohloubení náboženského života těch, kteří zůstali.
402
|
|
14 Pages 131-140 |
▲back to top |
|
|
14.1 Page 131 |
▲back to top |
69 Krvavé turínské září
Jak byl Don Bosco milován a ctěn mnoha církevně smýš-
lejícími kněžími, můžeme vyčíst z dopisu dona Apollonia,
pozdějšího biskupa adrejského a treviského, Donu Boskovi
ze dne 3. září 1864, kde ho tento tituluje „Můj nejsladší Don
Bosco“ a pak pokračuje: „Měl jsem radost z pozdravu, kte-
rý mi vyřídily mně milé osoby, ale zaryl se mi zároveň do
srdce trn bolesti, když jsem slyšel, že počítáte už jen s ně-
kolika málo roky života na tomto smutném světě. To tedy
ne! Done Bosco, Vy nesmíte ještě umřít! Já vím, že nikdo
na světě není nenahraditelný, ale v okolnostech, ve kterých
nyní žijeme, jste velice potřebný. Mé modlitby nemají veli-
kou váhu, ale přesto chci prosit Pána, aby na Vás nic nedal,
přejete-li si brzy zemřít. Modlete se i Vy se svatým Marti-
nem: ‚Pane, jsem-li ještě tvému lidu potřebný, nebráním
se práci!‘ Tolik dobrého už jste vykonal, a co ještě můžete
vykonat! Já vím, trpíte, ale já trpím také. Narodili jsme se
v opravdu smutném čase. Myslím, že válka, kterou rozpou-
tal svět proti církvi v prvních třech stoletích, která stála to-
lik krve, nebyla ničím proti válce, která se proti ní vede teď.
Jak hroznou spoušť způsobila v myslích a srdcích lidí! Mám
naději, že se v příštích letech hladina života uklidní, ale to
nebude nic platné, nedají-li se do pořádku hlavy otrávené
scestnými zásadami sociálními, morálními a náboženský-
mi. Lidé jsou zkažení až do morku kostí. Byl by to zázrak,
kdyby stačilo k nápravě jen pár desítek let.“
V Turíně samotném to pořád vřelo. U lazaristů byla
duchovní cvičení, která musela být skončena o den dříve,
protože ten odpadlík, don Ambrogio, uspořádal před jejich
klášterem demonstraci lidu. Lazaristé nebyli jediní, kterým
se dostalo takové cti. Před řadou jiných klášterů chrlil don
Ambrogio své kletby na církev, na kněze, na všechno svaté.
Také na Valdoku byla uspořádána demonstrace proti Orato-
ři. Don Bosco nebyl právě doma a chlapci pokládali za dob-
ré zachovat naprostý klid a vyčkat za zavřenými vraty, až se
bouře přežene. Když se Don Bosco vrátil a všechno zvěděl,
řekl: „To jste nemohli za vrata postavit kapelu a hrát a hrát,
až by je to přestalo bavit?“
Ale sám donu Ambrogiovi zahrál jaksepatří. Vydal spi-
sek „Kdo je don Ambrogio? Rozhovor mezi holičem a teo-
logem“. Spisek stál pouhé 4 centesimy a rozletěl se po Turíně
a po celém italském severu v tisících a tisících výtisků. Do-
konce budou následovat další vydání.
Jak houževnatě potíral Don Bosco bludná učení, tak
houževnatě budoval své školství. Francesia a Cerruti uděla-
li po prvním roce řádné návštěvy univerzity zkoušky s vy-
znamenáním, ostatní velmi dobře. Diplom pro vyučování
v třetí třídě gymnázia získali klerici Barberis, Tamagnone
a Fagnano. Z malého semináře mirabellského se představili
ke zkouškám na učitelském ústavě v Alexandrii a habilito-
vali se pro obecnou školu klerici Albera, Momo, Dalmazzo,
Nasi, Cuffia a Belmonte.
Bylo třeba pro ten účel přinést i určité oběti. Bonetti by
se byl rád věnoval teologii, ale Don Bosco mu psal: „Dělej
to, co jsme si řekli, tak splníš vůli Boží. Pak se dá všechno
do pořádku, abys mohl pokračovat ve svých studiích. Měj
důvěru v Pána Boha, budu se za tebe modlit.“
Diplomy byly nyní pro salesiánské dílo otázkou života
a smrti, bylo třeba je mít za každou cenu. Naštěstí už ne-
bylo dobře možné pouhým škrtem zlikvidovat to, co Don
Bosco vystavěl. Tak mu přišlo z odboru školství kladné
vyřízení žádosti o otevření školy v Lanzu. Tam byla ovšem
zainteresovaná i obecní správa, takže nebylo dobře možné
říci ne. Pro třídy obecné školy byli schváleni jako učitelé
klerici Capra, Barberis a Cibrario. Odbor jen upozornil, že
návrh obecní rady, aby každý žák musel zaplatit školné, by
byl v rozporu se zákonem o bezplatné, povinné školní do-
cházce. Pro gymnazijní třídy byli schváleni jako profesoři:
pro tercii ředitel don Ruffino, pro sekundu don Fusero, pro
primu don Bonetti, který tam přecházel z Mirabella.
Lanzská kolej tedy byla třetím Don Boskovým domem.
Za těmito domy Don Bosco viděl už další a další. Porostou
jako houby po dešti, v Itálii a na celém světě, a budou opo-
rou zdravé výuky, která přispěje k pokroku lidstva nejen ve
světském smyslu, ale i náboženském. Don Bosco zde hrál
úlohu stratéga, který svou duchovní armádu budoval z niče-
ho a musel proto hodně předvídat. Na jeho pracovním stol-
ku často ležely školské programy jiných podobných institucí
a hlavně ministerské oběžníky se zákony a nařízeními. On
všechno pilně studoval, aby nic nezmeškal. Přitom plul do-
předu s určitým rizikem, protože neměl vše v pořádku a při
tom dobře věděl o svých slabinách. Tam bylo třeba těžit
z výjimek, které stát musel přece jen v Itálii trpět, a ostatní
ponechat Boží prozřetelnosti. Proto považoval za důleži-
té radit se s lidmi, kteří věci rozuměli a mohli mu poradit.
Byli to různí profesoři, lékaři, ale i advokáti. „Moudrý se ptá
a naslouchá, tak nabude zkušeností. Takový bude schopen
stát u kormidla,“ jak to říká kniha přísloví.
Pokojné studium bylo v září narušeno divokými udá-
lostmi v Turíně. 15. toho měsíce uzavřel francouzský císař
Napoleon III. s italskou vládou pakt tohoto obsahu: 1. Itálie
se zavazuje respektovat dosavadní území papeže a případně
silou zabránit útoku na papežský stát. 2. Francie do dvou let
postupně stáhne svá vojska z papežského státu, podle toho,
jak bude v papežském státě postupovat organizování vlastní
armády. 3. Itálie proti tomuto organizování nebude nic na-
mítat, ani když tato papežská armáda bude složena z dobro-
volníků, rekrutovaných z cizích států. Účelem této armády
bude zajistit papeži vnitřní klid ve státě a bezpečný výkon
jeho duchovní jurisdikce. Jediná podmínka: této armády
nesmí být použito k útoku proti italské vládě. 4. Itálie se
zavazuje navázat s papežem jednání ohledně převzetí části
dluhů bývalých církevních území.
K paktu byla připojena doložka, že ujednání začne platit
teprve tehdy, až jeho královská Výsost italská dekretem roz-
hodne o přeložení hlavního města z Turína jinam.
O paktu se hned rozepsaly noviny celého světa: a úsudek
byl jednoznačný: Francie tím vydává Řím a papežství napo-
spas Itálii. Důvod? Na obzoru je válka proti Rakousku. Tak
to skutečně bylo. Odejdou-li Francouzi z Říma, pak už bude
jednoduchou záležitostí Řím obsadit a papežský stát zlikvi-
dovat.
V Turíně se však myslelo na jiné důsledky ujednání. Tu-
rín byl dosud hlavním městem, Piemont zaplatil největší
daň za scelení Itálie, teď Turín nebude hlavním městem.
Proto lidé neviděli v úmluvě, kterou podepsala Minghettiho
vláda, nic jiného než zradu. Byla zde také záležitost krále.
Dopustí král Viktor Emanuel II., aby se jeho dědictví stalo
pouhou provincií? Jednou z tolika? Kde bude hlavní město?
Mluví se o Florencii, ale… Do tohoto ohně nespokojenos-
ti začali mocně dout republikáni a všechny možné sekty,
403
|
|
14.2 Page 132 |
▲back to top |
které nesouhlasily s postupem vlády. Agenti Mazziniho za-
čali štvát ulici. Turín byl zaplaven nápisy: Ať žije Garibaldi!
Smrt Viktoru Emanuelovi! Pryč s francouzskou konvencí!
Pryč se zrádcovskou vládou! Konvence byla uveřejněna ve
vládních novinách „Gazzetta di Torino“, a tak se ulice vrh-
la především na ni. 21. září se spousta lidí shromáždila na
Porta Nuova a táhlo se na náměstí svatého Karla dělat de-
monstraci. Vláda se lekla a chtěla demonstraci rozehnat.
Shromáždilo se tam totiž několik tisíc lidí. Ze všech stran
směřovala k náměstí policie v uniformách s vytasenými
šavlemi a začala demonstranty rozhánět. Řada lidí byla zra-
něna a někteří zemřeli. Dav se ze strachu rozptýlil, ale zane-
dlouho se přivalil v ještě větším počtu před policejní ředitel-
ství na téže náměstí u kostela svaté Kristiny. Ředitelství bylo
zahrnuto přívalem kamenů. Policajti se ani neodvážili ven,
jen karabiníci zahradili přístup ke královskému paláci, kde
se shromáždila podobná, ale pokojná demonstrace. I tam to
dopadlo špatně. Karabiníci v jedné chvíli ztratili nervy a za-
čali do pokojného davu pálit. Deset mrtvých leželo na zemi.
Večer k osmé hodině dav znovu zaútočil na tiskárnu
„Gazzetta di Torino“. Zase létalo kamení. Přitom se začaly
drancovat obchody se zbraněmi. Ostatní obchodníci na-
rychlo zavřeli krámy. Turín ztichl jako před velikou bouří.
Ministerstvo narychlo povolalo do města 28 000 vojáků. Na
strategických místech bylo rozestavěno více než 100 děl. Na
Monte dei Cappuccini stála celá baterie, připravená zasypat
město ohněm. Ministři chtěli stůj co stůj pokus o vzporu
potlačit.
Don Bosco svolal toho 21. září chlapce a modlil se s nimi
za obležené město a za dobrodince, kteří tam ve svých do-
mech prožívali hrůzu z toho, co bude.
Další den 22. září proběhl celkem v klidu a podobně
i první hodiny večera. Až kolem deváté přitáhlo na náměstí
svatého Karla devět skupin výtržníků. Za nimi a kolem nich
se tlačilo hodně lidí zvědavých, co bude. Před policejním ře-
ditelstvím stáli karabiníci a městští strážnici. Rota 17. pluku
stála na náměstí z východní strany a proti nim ze západní
strany stála jedna rota 66. pěšího pluku. Kolem půl desáté
začali demonstranti házet první kameny proti ředitelství.
Dva vojáci byli těžce zraněni. Nejednou začali karabiní-
ci bez zatroubení střílet do útočníků a naneštěstí několik
kulek poranilo plukovníka a několik vojáků od 17. pluku.
Vojáci mysleli, že výstřely přišly z řad demonstrantů a za-
čali střílet. Protože vojáci stáli proti sobě vznikl při střelbě
zmatek a začalo se střílet bezhlavě. Dav zevlounů se dal na
útěk, ale už nebylo možno situaci zvládnout. Na náměstí le-
želo 26 mrtvých, raněných bylo podle úředního hlášení 187,
ovšem nikdo nemohl spočítat ty, kteří se dobelhali domů
a ze strachu se z ran lízali pokoutně, aniž se komu hlásili.
Mezi mrtvými byly i ženy a děti. Mnozí byli zasaženi zezadu
a u nikoho z mrtvých nebyla nalezena zbraň.
Město tím bylo krajně vzrušeno a bylo štěstí, že se dostal
ke králi někdo rozumný, který mu vysvětlil pravý stav věcí.
Král hned nařídil zbrklým ministrům, aby podali demisi
a vládu vložil do rukou energického generála La Marmory.
Ten vzal otěže vlády do pevných rukou, ale Turíňané mar-
ně čekali, že prohlásí francouzskou konvenci za neplatnou.
Tolik síly neměl. Itálii měl v té chvíli v moci francouzský
císař a nebylo možno se mu vzepřít bez toho, že by se celá
italská politika zhroutila. Krátce po těchto událostech byla
za hlavní město sjednocené Itálie prohlášena Florencie. Tam
se přestěhovala i vláda. Piemont ztratil korunu stejně, jak ji
předtím ztratila Parma, Modena, Neapol.
Kdo nejvíce trpěl francouzsko-italskou konvencí, byl pa-
pež. Bylo mu jasné, kam vše směřuje. Může mít vůbec papež
k ruce nějakou armádu? A může tato armáda čelit takové
přesile? Hanebné bylo, že Napoleon smlouvu udělal, aniž by
se poradil předtím s papežem a aniž by co řekl ostatním ka-
tolickým mocnostem. Jeho jednání bylo všude pociťováno
jako zrada.
Konvenci doručil Piu IX. francouzský ministr Dronyn.
Chtěl papeži vysvětlit, že císař podniká vše jen pro jeho
dobro a na ochranu zájmů církve, vždyť je i on přece katolík
a má na srdci zájem náboženství. Papež ho nechal mluvit,
nic mu na jeho slova neodpověděl, jen se ho vytrvale vyptá-
val na jeho zdraví a na zdraví jeho rodiny. Tak mu dal cítit,
co si myslí o císaři.
70 Něco z korespondence
Dny strachu, co bude dál v Turíně, pominuly a vrátil se
poměrný klid. Don Bosco neúnavně pracoval dál a praco-
val by, i kdyby kolem něho hřměly kanóny. Nyní snad ještě
důrazněji vyzýval obyvatele domu k důvěře k Panně Marii.
Už v srpnu odkoupil od semináře kousek pozemku, kte-
rý potřeboval ke scelení areálu nového kostela. V září psal
žádost starostovi města, aby popostrčil jednání ohledně
regulačního plánu, kde bylo nebezpečí, že průčelí kostela
nebude souhlasit s prodlouženou ulicí Cottolengovou. Bylo
třeba, aby ulice vedla tak, aby průčelí chrámu bylo kolmo
k ní, a ne ze šikma. Šlo o vzhled města. Jinou žádost poslal
starostovi ohledně vodovodu. Starosta mu kdysi slíbil, že až
se potrubí položí do blízkosti Oratoře, bude možno Oratoř
připojit na městskou vodovodní síť. Nyní Don Bosco při-
pomenul, že potrubí je už blízko a Oratoř hlavně v letních
měsících spotřebuje hodně vody, protože sám ústav má přes
700 obyvatel, a o nedělích a svátcích přichází několik set
dalších chlapců. Město nemohlo nevzít jeho žádost v úvahu.
Pokračovala subskripční akce ve prospěch stavby chrá-
mu. Mnozí kněží dělali propagandu i s kazatelny, pomoc-
níci nechyběli. Don Bosco dále psal na různé adresy. Ne-
vynechal ani takové osobnosti, jako byl vévoda janovský
nebo kníže Evžen Savojský. Ať si všichni předcházejí Pan-
nu Marii, myslel si, nevědí, kdy ji budou potřebovat. Na
prázdninovou dovolenou do Piemontu přijel jeho římský
známý don Manacorda, který měl přístup k Svatému otci
a už u něho prokázal Donu Boskovi nejednu dobrou službu.
Když se vracel do Svatého města, Don Bosco po něm poslal
řadu dopisů známým a také Svatému otci. Manacorda od-
pověděl dosti pozdě, ale to bylo tím, že Řím byl víceméně
také na prázdninách a Svatý otec měl mnoho práce a přijí-
mal jen málokoho. V každém případě se don Manacorda
jako Don Boskův nadšený spolupracovník činil a snažil se
všechny jeho záležitosti poctivě vyřizovat. On dal do chodu
v Římě subskripci pro kostel Panny Marie Pomocnice, takže
teď i z Říma začaly chodit příspěvky.
404
|
|
14.3 Page 133 |
▲back to top |
71 Podzimní výlet 1864
Už byla vypracována trasa podzimního výlet: Castelnuovo
(Becchi) – Janov – Mornese – Ovada – Acqui – Turín. Do
Mornese ho zval don Pestarino, který se cele odevzdal do
služeb Dona Boska. Don Bosco pozvání přijal, ale hned si
položil otázku: „Nebylo by dobré zařadit do programu hned
i Janov, kde žije tolik dobrých přátel, jako například zakla-
datel řemeslníčků don Montebruno?“ Don Cagliero tam
nedávno vyřizoval nějaké věci, byl u Montebruna a také vy-
řizoval, že by s Donem Boskem rád mluvil janovský arcibis-
kup monsignor Charvaz a že by chlapci mohli eventuálně
přespat v janovském semináři. Tak se stalo, že Don Bosco
jednoho dne na večerním slovíčku chlapcům oznámil: „Le-
tos uvidíte moře!“
25. září začal don Cagliero v Becchi novénu před svát-
kem Růžencové Panny Marie. 1. října v sobotu přibyla do
Becchi skupina turínských chlapců s Donem Boskem. 2.
října v neděli bylo velké zpovídání. V Becchi se objevilo
hodně bývalých žáků Don Boskových, ale i mnoho chlap-
ců, kteří byli právě na prázdninách a byli by se rádi sešli
se svým duchovním otcem. Hlavní mši měl o pouti děkan
Cinzano. V pondělí byli chlapci s Donem Boskem podle
zavedené tradice pohoštěni na děkanství v Castelnuovu, ale
oběd musel být o hodně dřív, aby se dostali na vlak, který je
měl zavézt zpět do Turína.
V Turíně byli v poledne a tam se nasedlo do dvou re-
zervovaných vagonů a jelo se na Janov. O půl deváté večer
dorazili do tohoto přístavního města, očekáváni některými
kněžími. V semináři měli připravenou večeři a nocleh měli
v seminárních světničkách, v tu dobu ještě prázdných, pro-
tože bohoslovci byli ještě na prázdninách.
Druhý den v úterý 4. října po mši svaté v seminární kapli
je Don Bosco zavedl do přístavu, aby se podívali na moře,
lodě a pověstný maják. Potom byla prohlídka města. Odpo-
ledne po obědě se šlo zase do přístavu, kde bylo objednáno
deset nebo dvanáct člunů, které je přepravily na velikou vá-
lečnou loď. Don Bosco byl mezitím v arcibiskupském paláci
pozdravit pana arcibiskupa. Večer v 6 hodin bylo v semináři
divadelní představení v piemontském nářečí. Mělo název
„Antonín neboli lekce z morálky“. Napsal je don Bongio-
vanni. Zpívala se nová romance Caglierova: „Syn exulanta“.
Ve středu 5. října byla mše svatá u dominikánů, kam je
pozval tamní farář, bratr svatého Cottolenga. Byla prohlíd-
ka katedrály a nemocničního kostela s neporušeným tělem
svaté Kateřiny Janovské. Don Bosco chodil po návštěvách,
zvláště se zdržel u řemeslníčků dona Montebruny, kde se
dále projednávala záležitost spojení obou děl. Večer bylo
opět divadlo, kterému byl přítomen pan arcibiskup.
Ve čtvrtek 6. října byl výlet do Pegli, kde bylo co vidět.
Byla tam hora, která byla celá proměněná v zahradu. Byl to
nápad senátora markýze Pallaviciniho v době hladu. Dob-
ročinný markýz tam dával práci a plat každému, kdo si po-
třeboval vydělat. Tento pán byl Donu Boskovi velice naklo-
něn. Vypravovali jsme již dříve, jak kdysi pronesl obrannou
řeč v senátě, kde dokazoval užitečnost Don Boskovy Orato-
ře ve prospěch opuštěné mládeže. Pan markýz sám dychti-
vě čekal, až bude moci Dona Boska osobně přivítat. Zhostil
se toho úkolu skvěle. I tam u něho bylo co vidět, vždyť tato
jeho zahrada patřila mezi největší atrakce pro turisty z ce-
lého světa. Hoši se povozili po jezírku, v zrcadlovém altán-
ku se podepsali do pamětní knihy a měli radost, že se jejich
řady v zrcadlech zmnohonásobily. I starý markýz řekl Donu
Boskovi: „Vidíte, Done Bosco, kolik máte chlapců!“ Ale Don
Bosco na to: „Já jich mám teď po světě ještě mnohem více!“
I on se podepsal do pamětní knihy a připsal tam: „Bůh ať
dá, až přijde čas, nebe dobrodinci, který dokázal vytvořit
tento pozemský ráj a nám dopřál prožít v něm hezké chví-
le.“ Chlapci se rozběhli, ale zase se rychle dali dohromady,
když komorníci začali na stoly pod košatým stromem klást
dobroty přichystané pro jejich žaludky. Sám markýz je ob-
sluhoval a radoval se z jejich veselosti.
Pak bylo v zámecké kapli požehnání. To už byl čas pospí-
chat na nádraží, aby nezmeškali vlak. I tam s nimi šel starý
pán a na rozloučenou vtiskl Donu Boskovi do ruky slušnou
almužnu. Bylo hodně pozdě, když vjeli do města, ale ne-
odpustili si a šli s bandou, která dostala k tomu vyhrávání
dovolení od starosty města. Don Bosco se šel ještě rozlou-
čit s panem arcibiskupem a neopomenul jít k seminárnímu
ekonomovi zaplatit za pobyt a stravu tolika lidí. Ten mu
však jen s úsměvem předložil účet už zaplacený a podepsa-
ný samým panem arcibiskupem.
72 Mornese
V pátek 7. října z rána vyjížděla veselá karavana Don Bosko-
vy mládeže směrem na Serravalle, kde je očekával don Pest-
arino. Ten je hned zavedl do nedalekého kláštera otců fran-
tiškánů, kde byla mše svatá a snídaně. V půli cesty se Don
Bosco potkal s kanovníkem Alimondou, slavným konferen-
ciérem, který byl právě v Gavi na letním bytě. Don Bosco
ho osobně ještě neznal, ale porozuměli si. Oběd měl být až
v Mornese, ale pan kanovník nedal, Don Bosco i s chlapci
musel k němu na improvizovanou hostinu, kterou zapla-
til on a ještě některé jiné dobročinné osobnosti z městečka
Gavi. Banda zase zahrála a budila pozornost publika, které
se rádo shromáždilo ve farním kostele v Gavi, kde měl Don
Bosco řeč a udělil shromážděným svátostné požehnání. Už
zapadalo slunce, když se loučili s pohostinným místem, ale
čekala je ještě asi dvouhodinová cesta do kopce. Don Bosco
jel na bílém koni dona Pastarina a vedle něho na oslu klusal
jeden slabší hoch – zpěváček.
Pan kanovník Alimonda byl by rád ještě dohonil Dona
Boska, ale už mohl mluvit jenom s donem Caglierem, kte-
rý šel s poslední skupinou. Don Bosco byl už mimo dohled.
Ale pan kanovník řekl donu Caglierovi: „Však já ještě uvi-
dím toho prozřetelnostního člověka! Jen hory se na tomto
světě nesetkávají.“ (Naše poznámka: Měl pravdu. Pozdě-
ji bude turínským kardinálem a Don Bosco zemře takřka
v jeho náručí.).
Už byla tma, když Don Bosco přiklusal na svém bělouši
k Mornese. Někteří chlapci už byli vpředu a oznámili jeho
příchod. Don Bosco sestoupil s koně, když viděl, že mu jdou
všichni lidé vstříc spolu s panem farářem donem Vallem.
Byla to velká sláva. Dokonce létaly do vzduchu rachej-
tle a okna byla osvětlená. Lidé poklekali a Don Bosco jim
musel žehnat. Šlo se do kostela, bylo požehnání, pak byla
hned večerní modlitba s lidmi a teprve potom chlapci něco
povečeřeli a šlo se spát. Uložení nebylo zámecké, ale jim to
405
|
|
14.4 Page 134 |
▲back to top |
nevadilo. Uložili se ve venkovském stavení v uzavřených
stodolách, samozřejmě na slámě nebo na seně.
8. října byla sobota. Don Bosco sloužil mši svatou už
časně z rána, ale kostel byl plný lidí. Tak tomu bylo nyní
v Mornese každý den. Chlapci se k němu vůbec nedostali,
protože, sotva přišel do sakristie, musel hned do zpovědnice
a zpovídat. Zpovídal až do desíti. Tehdy mu don Pestarino
představil skupinu děvčat z družiny dcer Neposkvrněného
Početí, založeného učitelkou Maccagnovou. Byla mezi nimi
také Maria Dominika Mazzarellová, budoucí to generál-
ní představená dcer Panny Marie Pomocnice – nyní svatá.
Don Pestarino právě proto tak vřele prosil Dona Boska,
aby přišel do jeho rodné obce, aby požehnal těm děvčatům
a vzal si je pod ochranu. Don Bosco přijal. Už na vlastní oči
viděl, jak dobrého mají ducha a jak dobře působí mezi mor-
neskými dívkami. Dal jim rád své první požehnání.
Dopoledne přijal milou návštěvu v osobě pana arcikně-
ze z Lermy, morneského souseda, muže to svatého života,
k němuž ho už dávno vázaly svazky upřímného přátelství.
Pan arcikněz ho zval, aby přišel s chlapci v pondělí k nim do
Lermy. Don Bosco s tím sice nepočítal, ale teď rád změnil
program a slíbil mu to.
Don Pestarino uspořádal na počest Dona Boska v jeho
doprovodu oběd, na který pozval své přátele. Řízení akce
převzal místní morneský učitel, asi čtyřicetiletý František
Bodrato. Ten přes celý oběd stál za Donem Boskem a do-
hlížel, aby všechno klapalo. Osobně se nemohl nabažit po-
hledu na tohoto umělce ve výchově tolika chlapců, všechno
bedlivě pozoroval a potom si neodpustil, aby si nevyžádal
u světce zvláštní audienci, ve které se ho chtěl zeptat na ta-
jemství jeho výchovných úspěchů. Sám se totiž velmi zají-
mal o pedagogii a nyní mu velice imponovalo to množství
chlapců, veselých, jako jsou jiní chlapci, ale zároveň napros-
to ukázněných a poslušných na každý pokyn představených.
Don Bosco mu rád vyhověl a řekl mu, že jeho tajemství je
prosté. Je celé uzavřené ve dvou slovech: náboženství a ro-
zum. Pak mu vyložil, o jaké zásady se opírá. Věří v přiro-
zenou inteligenci mladých lidí a v jejich dobrou vůli být
dobrými. Proto v nich podporuje vše přirozené, ale ví, že
to nestačí. Rozum potřebuje vyšší světlo a to přichází shůry
v podobě náboženských pravd. Je třeba dát hochům nábo-
ženský názor na život a na svět. Je třeba jim dát také nadpři-
rozenou pomoc skrze svátosti – hlavně skrze svaté přijímání
a svatou zpověď. Náboženství zde má funkci uzdy nepokoj-
ného koně. Řídí ho.
Bodrato se zasmál a řekl: „A co ten třetí prvek ve výcho-
vě? Přece jezdec musí mít po ruce bičík a občas koně šleh-
nout, když se vzpouzí.“ Don Bosco odpověděl: „To je všech-
no obsaženo v pohrůžkách, které obsahuje naše víra. Třeba
pohrůžka peklem, to je veliká pohrůžka a je silnější, než
bičík v ruce jezdce.“ Bodrato byl unesen Don Boskovým
výkladem a plně s ním souhlasil. Sám byl už důvěrným pří-
telem dona Pestarina, který měl stejné názory na výchovu.
Rozmluva s Donem Boskem ho utvrdila v rozhodnutí, že se
i on stane salesiánem. Skutečně jím bude. Bude patřit mezi
Don Boskovy nejzdatnější syny. Až přejde dalších deset let,
půjde s Caglierem do Jižní Ameriky a stane se tam prvním
salesiánským inspektorem.
Po obědě šli chlapci do sousední vsi Parodi, kam je zval
tamní pan farář. Do vsi však mohli vstoupit jen po špič-
kách a bez muziky, protože jim vyšel naproti kostelník
a prosil je o zachování naprostého klidu, protože lidé jsou
právě v kostele a končí třídenní takzvanou čtyřicetihodino-
vou pobožnost. Hoši vstoupili potichu do kostela tak, aby
nerušili usebrané množství. Kněží a klerici šli k oltáři asis-
tovat při požehnání, zpěváci šli na kůr zpívat Te Deum. Te-
prve, když se vycházelo z kostela, spustili hudebníci veselý
marš. V Parodi byli svědky něčeho nevídaného. Pobožnost
totiž kázal don Verdona z Gavi, kněz úplně slepý. Ale kázal
tak, že ho lidé poslouchali takřka bez dechu. Verdona Dona
Boska znal a dokonce byl kdysi v Oratoři, když kázal v Tu-
ríně u svatého Filipa postní konference. Do Parodi ho při-
vedla jeho sestra paní Jeronýma, která se pak stala význač-
nou salesiánskou spolupracovnicí. Don Bosco sám v Parodi
nebyl. Jeho našli hoši při svém návratu ještě ve zpovědnici.
Zpovídal.
V ty dny vedl Don Bosco dlouhé rozhovory s donem Pes-
tarinem, kterého už dříve přijal do Společnosti, ale žádal od
něho, aby zůstal doma v Mornese a věnoval se výchově těch
děvčat z družiny. Mluvilo se nyní také s Pestarinem o jeho
plánu postavit v Mornese velikou kolej pro chlapce. Sou-
hlas úřadů už měl, jen potřeboval souhlas Dona Boska. Don
Bosco mu jej beze všeho dal. Tak vznikl v Mornese z peněz
a námah dona Pestarina dům, který bude později kolébkou
Don Boskových sester – dcer Panny Marie Pomocnice.
9. října byla neděle a slavil se svátek Mateřství Panny
Marie. V Mornese to byla veliká událost. Don Bosco měl
ranní mši svatou pro komunitu. Don Pestarino tu noc vů-
bec nespal. Celou noc proseděl ve zpovědnici. Zpovídal pak
ještě až do devíti hodin. Don Bosco byl tak osobně svěd-
kem neúnavné horlivosti tohoto svatého kněze, který do-
vedl z té farnosti udělat něco jako klášter, ve kterém vládla
ryzí zbožnost a neobyčejná horlivost. Však se to ukázalo po
Don Boskově návratu z kostela. Jen usedl, aby se napil tro-
chu kávy, už don Pestarino přišel, aby prý na okamžik vyšel
přede dveře. Don Bosco vyšel a jak byl překvapen, když vi-
děl, že se před domem shromáždila takřka celá vesnice, aby
mu uspořádala ovace. Jen se objevil mezi dveřmi, zaburá-
celo veliké „Evviva Don Bosco! – Ať žije Don Bosco!“ Děti
tam stály ve dvou řadách a za nimi jejich rodiče. Každý nesl
Donu Boskovi nějaký dar. Bylo to jako o Vánocích v Betlé-
mě. Ten nesl vajíčka, ten máslo, ten odevzdával hrozny, při-
nášela se kuřata, ovoce, sýry. Jiní zase odevzdávali butylky
s vínem a podobně. Don Bosco musel projít špalírem dětí
a od každého vzít dar a říci laskavé slovo. Pak se vrátil na
schody a obrácen k davu, srdečně všem odtud poděkoval za
tak milé projevy lásky, kterou si vůbec nezaslouží, vždyť se
ještě ani jak se patří neznají. Ale on ví, co ty projevy zna-
menají. Mornesští si váží kněze a to je co říci v těch časech.
Ať je tedy Pán Bůh uchová takové, jací jsou, a ať je učiní
šťastnými jak v tomto životě, tak po smrti. Když chtěl ode-
jít, kdosi vykřikl: „Požehnání!“ A Don Bosco jim ze srdce
požehnal, jednotlivcům i celým rodinám, také jejich polím
a domům. Slíbil, že se za ně bude modlit a na jejich úmysly,
a vyjádřil přání, aby se jednou všichni jako jedna velká ro-
dina sešli v nebi.
Kolem poledne, když už bylo po velké mši svaté, objevil
se v Mornese don Alasonatti. Hoši ho bouřlivě pozdravili,
ale on jen s Donem Boskem vyřídil nutné záležitosti, a zase
se sebral a odešel pryč.
I odpoledne bylo slavnostní. Zpívaly se slavné nešpory,
hrála hudba, dávalo se krátké drama. Pak se však lidé rychle
vytratili. Hoši nevěděli proč. Pak se to dověděli. V každé ro-
dině se totiž večer modlili společně růženec.
406
|
|
14.5 Page 135 |
▲back to top |
V pondělí 10. října se šlo, jak slíbeno, do Lermy k ar-
ciknězi Olivierimu. Cestou byla zastávka na zámku u mar-
kýzů Ristoriů. Také v Lermě bylo velké haló. Celá obec vyšla
Donu Boskovi a jeho chlapcům naproti. I tam se střílelo,
ano vyrukovala i místní kapela, která obsadila jedno návr-
ší a odtud hrála, kdykoliv přestala hrát chlapecká kapela.
Skvělý byl vstup do vsi, skvělé bylo pohoštění na faře, chlap-
ci šli zahrát pod okna panu starostovi a jiným hodnostářům,
bylo svátostné požehnání a tak dále. I odchod byl senzační.
Lermská kapela zase zaujala místo na návrší a zase hrála
střídavě se vzdalující se kapelou valdockou. Vzdálenost se
zvětšovala, až Don Bosco a jeho chlapci zmizeli za skalami
a už je nebylo vidět. Tak se vraceli do Mornese.
Don Bosco se vracel jako chlapci pěšky a s ním šel mla-
dý kněz z Lermy, který byl uchvácen jeho zjevem a chtěl si
s Donem Boskem promluvit. Bylo to vlastně pokračování
rozhovoru, který s ním měl při obědě. Pan arcikněz způso-
bil to sám tím, že mladého kněze posadil vedle něho. Obsah
rozhovoru byl tento: „Rád bych šel s vámi do Turína, jestliže
mě přijmete.“ „S jakým úmyslem chcete jít k nám?“ „Rád
bych vám pomohl, co byste ode mne potřeboval.“ „Tak to
tedy ne. Přijďte, ale jen za tím účelem, abyste spasil svou
duši.“ „To chci,“ řekl mladý kněz. Tak přišli až do Mornese
a dotyčný mluvil s Donem Boskem ještě asi půldruhé hodi-
ny. Prostě mu vypravoval celý svůj život. Druhý den Don
Bosco opouštěl Mornese a ten kněz se ho pořád ještě držel.
Šel s ním ještě kus za Mornese. Tam mu najednou na jed-
nom rozcestí Don Bosco náhle řekl: „Tak kdy chceš přijít do
Turína? Mohu ti tykat?“ „Samozřejmě, chci být vaším du-
chovním synem. Za týden jsem u vás.“
Ten mladý kněz se jmenoval Jan Křtitel Lemoyne. To
jméno už známe. Lemoyne nastoupil do Oratoře a stal se
hlavním sběratelem všeho, co se týkalo Dona Boska a jeho
díla. On pak napsal prvních devět svazků Don Boskových
Životopisných pamětí, ze kterých čerpáme i my látku pro
toto dílo nazvané „Po stopách charismatického světce“.
73 Sláva nazdar výletu
Podzimní výlet valdocké oratoře se začal chýlit k závěru.
V pondělí 10. října se táhlo na Capriatu. I tam byla cestou
zastávka na zámku hraběte Tornielliho, pak byl oběd v Cas-
tellettu a odpoledne se dorazilo do Capriaty, velké to lokali-
ty ležící při hlavní provinční silnici. Tam bylo opět svátostné
požehnání za účasti lidu a večer se dávalo divadlo. Tam zů-
stali ještě přes úterý.
Ve středu 12. října byla na programu Ovada, kam Dona
Boska zval don Borgatta, velmi zámožný kněz, který rád
ukazoval, že si může něco dovolit. Pro tento účel pronajal
dokonce celý hostinec. Něco však Dona Boska a chlapce
překvapilo. Bylo to celkem chladné přijetí ze strany veřej-
nosti. Dokonce zachytili i nějaké nepřátelské projevy. Don
Bosco a kněží museli na oběd k donu Borgattovi. Nálada se
změnila teprve večer, když chlapci dávali v místní divadelní
budově představení. Veselé výstupy, recitování a zpěvy uká-
zaly hosty v docela příznivém světle. Co bylo příčinou toho
zpočátku chladného přijetí, které tak kontrastovalo s tím,
co chlapci zažili v předcházejících dnech? Don Borgatta byl
kněz, který se více věnoval světským zájmům než kněžským.
Dokonce založil záložnu, kterou pak spravoval ve vlastním
zájmu. Peněz měl dost, i když zrovna nekradl, ale přece jen
to byl kněz a to křičelo. Don Bosco se tyto věci dověděl už
od dona Pestarina. Ten se už snažil přivést dona Borgatta na
jinou kolej, ale Borgatta byl optimista, na to ucho nechtěl
slyšet. I Don Bosco se pokusil druhý den stočit řeč na téma
„Nikdo, kdo vstoupil do družiny Boží, ať se neplete do svět-
ských záležitostí!“ Ale ani on mnoho nespravil. Později se
don Borgatta rozešel ve zlém se svým společníkem, a to byl
konec růžovým výhledům. Podnik žalostně zkrachoval a on
skončil život s notně pošpiněnou pověstí.
Ve čtvrtek 13. října po mši svaté se svatým přijímáním
byl nástup a pokračovalo se směrem na Acqui, kam zval
Dona Boska tamní biskup, kapucín Modesto Contratto.
Cesta vedla přes Cremolino, kde byla zastávka na zámku
markýze Serra s obligátní svačinou. Markýz, který před ne-
dávnem ovdověl, chtěl Dona Boska zdržet, ale nešlo to, bis-
kup v Acqui čekal. Oběd měl být v Prasco, ale nevydařil se.
Když se blížili k Prascu, přišel jim naproti posel od místního
faráře, že právě zemřel starosta, dobrý křesťan, a farář musel
být až do konce u jeho lože. Neměl ani čas připravit oběd.
Bylo třeba zařídit se jinak. Do vsi se vešlo bez obvyklého
troubení a vyhrávání, nakoupil se jen chléb a pak koadjuto-
ři Buzzetti a Enria uvařili na faře pro všechny kukuřičnou
kaši. Ani se dlouho nezdrželi, protože bylo lepší nechat
vesnici ve smutku a nerušit. Do Acqui se přišlo už za svitu
měsíce kolem deváté večer. Nocleh byl v semináři, kam se
právě sjížděli bohoslovci, ale nebylo třeba se omezovat. Ve-
čer byl hlučný jako jindy.
Na Dona Boska čekal v semináři v Acqui milý dopis.
Přicházel z Říma a psal jej don Manacorda. Psal, že byl na
audienci u Svatého otce a Svatý otec Dona Boska co neju-
přímněji pozdravuje. Posílá jemu a jeho milé, svaté rodině
otcovské požehnání. Dále mu vyřizoval, že Svatý otec dává
souhlas, aby duchovní výsady, které dal Oratoři pro svátek
svatého Františka Saleského, platily také v Mirabellu pro
svátek svatého Karla, patrona domu. Svatý otec rád přijal
Don Boskův dopis, celý jej hned přečetl, vyjádřil radost
a uspokojení nad tím, že Oratoř čítá už přes 700 duší a řekl
Manacordovi, že ještě má na památku onu malou schránku
s penězi, které mu kdysi poslali Don Boskovi chlapci, když
musel utéci z Říma do Gaety. Don Manacorda řekl Svatému
otci, že Don Bosco teď staví v Turíně kostel Panny Marie
Pomocnice, a on hned sám navrhl, aby se v Římě na ten účel
uspořádala dobročinná loterie. Sám hned dal do vínku dva
předměty, které sice neměly velkou cenu, ale mohly povzbu-
dit druhé lidi k větší dobročinnosti. Jednou z cen byl zlatý
křížek, o tom však řekl, že si ho může Manacorda nechat
pro sebe na památku, ale aby za něj ovšem dal něco jiného.
V pátek 14. října byl Don Bosco s chlapci hned ráno po-
zdravit pana biskupa. Oběd byl v semináři, ale Don Bosco
a kněží byli pozváni na oběd do residence. Večer bylo v se-
mináři divadlo. Přišel i pan biskup. Opakoval se program
v Ovady.
Na tento večer se váže jedna osobní vzpomínka, ukazu-
jící na jemný vychovatelský takt Dona Boska. Mezi výlet-
níky byl jeden klerik, který se hlásil k salesiánům, ale ještě
nebyl přijat v kapitule. Don Bosco ho určil do nového ústa-
vu v Lanzu, ale on se vzepřel. Nebyl ochoten opustit milou
Oratoř, Don Bosco ho přesto nechal jít s ostatními na vý-
let. Milý hoch vděčně přijal, ale pak se celý ten čas úzkost-
livě vyhýbal, aby se nemusel s Donem Boskem setkat. Měl
407
|
|
14.6 Page 136 |
▲back to top |
strach, že mu bude opakovat nabídku do Lanza. Až tohoto
dne najednou měl Dona Boska vedle sebe. Bylo to v bisku-
pově residenci, když pan biskup mluvil k chlapcům. Don
Bosco ho vzal za ruku a ptal se ho: „Tak, co mi odpovíš?“
Klerik začal koktat a jen ze sebe vyrazil: „Dnes večer, nebo
pak v Turíně…“
Večer po divadle šel klerik do velké ložnice připravit se
k spaní, když tu užasl. Don Bosco stál u jeho postele a ro-
zestýlal mu ji k spaní. Pak mu dal dobrou noc a beze slova
odešel. Klerik ulehl, ale pak to na něj přišlo. Nemohl usnout
a dal se do pláče. Proplakal celou noc. Brzy ráno šel hledat
Dona Boska a, když našel jeho světničku a zjistil, že je už
vzhůru, zaklepal a s pláčem mu řekl: „Pošlete mě, kam chce-
te, já už to nemohu vydržet.“ I on se stal salesiánem a poz-
ději vykonal mnoho dobrého jako misionář v Americe.
V sobotu 15. října bylo v seminární kapli slavné requi-
em za zemřelé kněze. Byl tam pan biskup a chlapci zpívali
Caglierovu mši. Don Bosco měl promluvu. Pak byli všichni
v biskupském letním sídle a pan biskup byl s nimi.
V neděli 16. října byl svátek Čistoty Panny Marie – velká
slavnost v katedrále. Zpěváci zpívali na kůru.
Acqui je starobylé město. Katedrála má pět lodí. Jsou tam
sírová zřídla vroucí vody, starý římský vodovod, bahen-
ní lázně, zámek monferratských markýzů. Don Bosco měl
osobně plné ruce práce: přijímal například hochy pro Turín
a pro oba další ústavy. Také co chvíli někdo přišel, aby ho
vyzpovídal.
V neděli večer, když se Don Bosco rozloučil s panem
biskupem, oznámil na večerním slovíčku, že se zítra jede
domů. A skutečně. V pondělí nastoupili všichni do objed-
naných vagonů a jelo se zpět do Alexandrie. V Alexandrii je
připojili na rychlík z Janova. Po obědě byli v Turíně.
Byl to poslední z desíti velkých podzimních výletů. Byl
také nejkrásnější a nejdelší. V dalších létech se nebude nic
takového opakovat, i když Don Bosco věděl, jak blahodár-
ně takové exkurze působily na chlapce i na veřejnost. Stavba
kostela a jiné množící se práce už nedovolí Donu Boskovi,
aby se na delší dobu vzdálil z Turína. A poslat hochy s ně-
kým jiným, to by už nebylo ono. V dalších letech se bude
pravidelně chodit jen do Becchi – jen tam, a jen zpěváci
a hudebníci. To aby udrželi v Don Boskově rodišti tamní
růžencovou pouť.
Don Bosco nejel s chlapci až domů. V Asti vystoupil.
Byl očekáván různými dobrodinci a zdržel se několik dní.
Po návratu do Turína byl radostně překvapen dopisem od
Svatého otce, kde mu tento sděloval, že děkuje za jeho dopis
z 25. srpna, vyjádřil mu svou radost nad tím, že mu mohl
udělat radost vydáním pochvalného dekretu pro Salesián-
skou společnost, a také nad tím, že si Don Bosco dává zále-
žet na přesném zachovávání věcí, které mu byly uloženy po-
známkami k stanovám. Pak přechází k problému výchovy
mládeže, vybízí Dona Boska k vytrvalosti a uděluje celému
jeho dílu apoštolské požehnání.
74 Oratoř je zase plná
Po Všech svatých se otevřel nový školní rok 1864–1865. Po-
dle statistky poslané školskému odboru bylo v Oratoři 350
studentů. Spolu s ostatními – hlavně učni, počet obyvatel
domu přesáhl 700. Chlapci přicházeli z blízka i z daleka, do-
konce tam byl nyní někdo až ze Sicílie. Každý kout domu
byl obsazen. Někdo říkal Donu Boskovi, že je to moc. Kdo
bude tolik lidí živit? Ale Don Bosco se smál: „Máme přece
pumpu, ta chrlí zlaťáky!“ Tou pumpou myslel důvěru v Boží
prozřetelnost. Ta opravdu neustávala.
Jednou po večerní modlitbě Don Bosco vypravoval kle-
rikům, co se mu stalo minulý rok. Přišel zase jako obyčejně
pekař a chtěl zaplatit za dodaný chléb. Don Bosco mu musel
upřímně říci, že nemá ani floka. Ale ať přijde zítra, že mu
zaplatí, co bude třeba. Pak si uvědomil, že druhý den nebu-
de mít víc, než měl, když přišel pekař upomínat. Ale zůstal
klidný. Druhý den šel sloužit mši svatou a tu si všiml, že do
sakristie přišel nějaký slušně oblečený mládenec a sháněl se
po něm. Protože však viděl Dona Boska jít už k oltáři, nechal
zapečetěnou obálku v rukou někoho z přítomných kněží,
aby mu to odevzdal. Byly tam tři tisícovky. Právě tolik potře-
boval pro pekaře. Boží Prozřetelnost se nenechala zahanbit.
Don Bosco musel pochopitelně s místem a s penězi hos-
podařit. To byla zodpovědnost! Žádostí o přijetí chovanců
přicházelo desetkrát tolik, než mohl uspokojit. Bylo třeba
vést korespondenci, mnohdy dávat záporné odpovědi. Kaž-
dý dopis musel stylizovat podle okolností a nikoho neurazit.
Mnohé žádosti byly na doporučení velkých pánů a z těch
zase mnozí doporučení psali, jen aby se zbavili dotírajících
prosebníků. Ať si zodpovědnost převezme Don Bosco, oni
splnili své a mohli jen pokrčit rameny! Některé případy si
musel Don Bosco přešetřit. Ale když poznal, že někdo sku-
tečně potřebuje pomoc, neodmítl ji, i když to znamenalo
dále se stlačit. Také využíval této tak rozsáhlé koresponden-
ce k tomu, aby určité výše postavené lidi požádal o proti-
službu, třeba zas o jejich přímluvu ve prospěch chlapců.
Nejvíce mu leželi na srdci klerici. Hned, jak se vrátil
z podzimního turné, ještě ten večer některé hochy oblékl do
duchovního roucha. Tak oblékl onoho čtyřicetiletého učite-
le Františka Bodrata, který byl k tomu vdovec a Don Bosco
musel přijmout jeho dva syny na výchovu do svých ústavů.
3. listopadu byla řada kleriků na zkouškách v semináři. Jen
čtyři dostali dobře, všichni ostatní dostali výborně, velmi
dobře nebo skoro velmi dobře. Studovali bohosloví nebo te-
prve filosofii. Dohromady jich bylo 16. Zdálo by se, že jejich
počet proti minulému roku poklesl, ale to jen zdánlivě, pro-
tože bylo třeba některé poslat do Mirabella, jiné do nového
domu v Lanzu.
V zimě bylo třeba myslet hodně na Katolické čtení. Na
prosinec šel do tisku svazek s titulem „Dvě skryté radosti“
od janovského kněze Frassinettiho. Od tohoto podzimu se
začalo organizovat i vlastní knihkupectví, kde bylo možno
koupit předcházející ročníky Katolického čtení, spisy Dona
Boska, hudební čísla od dona Cagliera, také latinské spi-
sy profesora Vallauriho. Později se knihkupectví rozroste
a bude mít odnože na celém světě.
Změna k dobrému nastala v datování Katolického čtení.
Dosud začínaly ročníky s dvouměsíčním zpožděním, podle
toho, jak začal vycházet první ročník. Teď to Don Bosco za-
řídil jinak. V náhradu za první dva měsíce nadcházejícího
roku dal vytisknout mimořádné dva svazečky o 108 slíbe-
ných stránkách s titulem „Klení, aneb co si odnášíme z hos-
pody“, aby ročník měl svých 12 čísel, ale aby nový 13. ročník
začal lednem 1865. Zároveň bylo třeba vydat Galantuoma,
tradiční to kalendář pro katolíky Itálie na rok 1865. I ten
408
|
|
14.7 Page 137 |
▲back to top |
Don Bosco pohotově zredigoval a dal do tisku. Byly tam šťastný a spokojený – Kdo je don Ambrogio. Na každý mě-
články: Kněží a výchova mládeže – Věčné světlo v kostele – síc tam mohl čtenář najít vhodná ponaučení pro život i po-
Modlete se za misionáře – Snadný způsob, jak být vždycky souzení šířených názorů apod.
75 Sen „o kočáru nevinnosti“
Don Ruffino po svém jmenování lanzským ředitelem už ne-
mohl vést Kroniku, která byla po oné Bonettiho nejcenněj-
ším pramenem zpráv o životě Dona Boska a Oratoře. Boží
Prozřetelnost zařídila, že se této práce ujal nově přijatý kněz
Jan Lemoyne. Scházelo mu sice poznání minulosti, ale do-
stal vnuknutí a psal. Tak to říká sám. Po další dva roky bude
jeho Kronika hlavním zdrojem našich informací.
Nový kronikář bedlivě pozoroval život v Oratoři a bystře
zachycoval, co podstatného se tam dělo. Neušlo mu, že Don
Bosco všechny kněze a kleriky domu považoval za spoluod-
povědné za dobrý chod komunity. 18. října vybízel kleriky,
aby směle chlapce napomínali a povzbuzovali k dobrému
slovem i příkladem a aby si nemysleli, že je to jen povin-
nost ředitele nebo přímých představených. Chlapce zase na-
bádal, aby nezapomínali na své rodiče a psali jim z ústavu
pěkné dopisy, hlavně ti noví.
Don Lemoyne měl tu čest zachytit perem také Don Bo-
skův sen, vypravovaný večer 22. října. Zachytil i zajímavou
okolnost. Jeden chovanec, C. E. z Casale, měl téže noci jako
Don Bosco sen, ve kterém vedl s Donem Boskem dialog tak
živý, že jej druhý den vypravoval svému profesorovi. A hle,
když pak svůj sen konfrontoval se snem Don Boskovým,
oba se shodli na tom, že tak oba skutečně ve snu mluvili.
Otázky a odpovědi se podivuhodně shodovaly. Ale pojďme
již ke snu.
Donu Boskovi se zdálo, že je na nějaké rovině plné chlap-
ců. Byly jich tisíce a byli to chlapci ze současnosti i z minu-
losti. Rovina se kdesi v dálce začala zvedat, takže dostávala
podobu stráně. Don Bosco dal rozkaz, aby všichni vylezli
na tu stráň. Všichni se tam rozběhli. Kdo byl slabý, toho po-
strkovali druzí. Kněží jako Rua a Cagliero dokonce některé
kluky zrovna vyhazovali nahoru, až tam byli všichni. Také
Don Bosco vystoupil nahoru a přehlížel situaci. Za tou strá-
ní vystupovalo na obzoru deset kopců, jeden za druhým.
„Co uděláme?“ ptal se chlapců. A hned sám i odpovídal:
„Musíme je přejít.“ A už se všichni dali na pochod.
Vtom se před nimi objevil krásný kočár zvláštního tva-
ru. Měl trojúhelníkovou základnu a byl samý skvost. Zlato,
perly, diamanty, vše se jen lesklo. Kočár se mohl lehce pohy-
bovat do všech stran. Nahoře byl krytý jakoby loubím a nad
ním byla na žerdi standarta s nápisem „nevinnost“. Na ten
kočár vystoupilo asi 500 chlapců. To byli ti, kteří neztratili
křestní nevinnost těžkým hříchem. Pak se před vozem na-
jednou rozevřela pohodlná silnice, ale posetá trny. Vtom se
za vozem před Don Boskovými zraky vynořily postavy šesti
chlapů, kteří zemřeli v Oratoři. Byli bíle oblečeni a rozvinuli
prapor, na kterém byl nápis „Pokání“. Za nimi se řadili ostat-
ní. Někteří kněží se chopili oje kočáru a sami jej táhli i řídili.
Celé množství zpívalo „Chvalte, hoši, Pána!“ Tak se dali na
cestu, zatímco se začala kolem nich rozléhat nebeská hudba.
V jedné chvíli se Don Bosco obrátil, aby se podíval, zda
všichni kráčejí dopředu. Ale běda! To, co viděl, ho naplnilo
bolestí. Viděl mnohé utíkat nazpátek a ztrácet se. Začal je
volat a zapřísahat, ale jakýsi hlas mu to zakázal. Řekl mu:
„Cestu viděli, to musí stačit!“ Když chtěl něco namítnout,
uslyšel: „Poslušnost je i pro tebe!“ Nezbylo mu, než jít dál,
třebas mu srdce krvácelo a hrozně bolelo. Ve spánku se však
začal zmítat, chtěl se vzbudit, jednou rukou tloukl do druhé,
ale nebylo možno fantazii od sebe zahnat. Když pak sen vy-
pravoval, říkal, že by mohl každému říci, kde ho viděl, zda
mezi pokračujícími, nebo mezi těmi zbabělci na útěku. Ale
sen ještě neskončil.
Dona Boska čekala další bolest. Viděl, jak co chvíli s ono-
ho krásného kočáru některý chlapec spadl dolů. Mnohý se
pak aspoň zařadil mezi kajícníky. Hudba pokračovala a za-
čala být konejšivá, že Don Bosco začal zapomínat na bolest.
Už bylo za jejich zády sedm kopců a celý zástup vytrvalců
se ocitl na rovině nesmírné krásy, kde byly domy se zlatými
dveřmi, samý skvost, až oči přecházely. Všude radost a kra-
jina byla samý strom, který byl plný překrásného ovoce, měl
současně květy a plody zelené i zralé. Chlapci se rozztráceli
v té krajině, ten šel za tím, ten za oním účelem. Tam, na tom
místě, došlo k dialogu mezi Donem Boskem a zmíněným
casalským chovancem. Ale vtom nové překvapení. Don
Bosco se rozhlédl a viděl kolem sebe své chlapce zestárlé.
Mnozí se opírali o hůl, někteří byli shrbení, tváře samá vrás-
ka, vlasy bílé. Někdo mu podal zrcadlo a on uviděl i svou
tvář podobně zestárlou, vrásčitou, ústa bezzubá. Chlapci
se pořád zastavovali, chtěli všechno vidět a všechno si pro-
hlédnout, ale Don Bosco pořád jen volal: „Avanti! Avanti! –
Jen dál! Dál!“ Pak se udělalo světlo, to rostlo a rostlo, hudba
sílila a měnila se na zpěv lidských hrdel, jeho duši naplnilo
takové štěstí, že se jím probudil.
Ve vysvětlivkách ke snu Don Bosco řekl, že těch deset
kopců je deset Božích přikázání, která musí člověk zachová-
vat, chce-li se dostat do nebe.
Když Don Bosco sen dokončil a dal chlapcům dobrou
noc, přiblížil se k němu chovanec Antonín Ferraris a vypra-
voval mu, že měl také pěkný sen. Mluvil s maminkou a ta
mu říkala, že musí o Velikonocích přijet domů. On jí však
řekl: „Já ještě do Velikonoc zemřu a půjdu do nebe.“ Le-
moyne byl přítomen tomuto chlapcovu vypravování a po-
znamenává v Kronice: Antonín Ferraris zemřel 16. března
1865.
Lemoyne sen zapsal ještě ten večer a přidal svou po-
známku: „Myslím, že Don Bosco zatajil něco, co se týkalo
jeho. Po sedmém kopci se viděl se zestárlým obličejem. My-
slím, že se nedožije osmdesátky. Snad něco přes sedmdesát.
Uvidíme.“ Skutečně, Don Bosco zemřel, když mu bylo 72
roky a 5 měsíců. To už byla kongregace rozptýlená po světě
a její okraje se opravdu začaly ztrácet v nedohlednu.
Vraťme se však z říše snů do normálního života. Po všech
svatých jel Don Bosco do Mirabella oslavit svatého Karla
Boromejského, patrona toho domu. Přijel tam i casalský
biskup monsignor Calabiana, který bude od té doby čas-
tým, skoro domácím hostem u salesiánů. Dokonce bude
sám zkoušejícím a známkujícím profesorem tamních kleri-
ků, filosofů a bohoslovců. Zkoušky se budou dělat u něho.
Don Bosco si promluvil s každým členem personálu osobně
a provedl i nějakou změnu. Dona Proveru určil za prefek-
ta do Lanza a namísto něho určil za mirabelského prefekta
dona Bonettiho. Ten nebyl zdráv a musel se šetřit. Přesto ho
409
|
|
14.8 Page 138 |
▲back to top |
Don Bosco učinil Ruovým zástupcem. Z Turína ho povzbu-
dil dopisem, aby jen břemeno přijal, jen aby se po fyzické
stránce šetřil. Zakázal mu do Velikonoc modlitbu breviáře
a všechna umrtvování v jídle a podobně.
Skončíme tuto kapitolu tím, že uvedeme, že mezi hlavní
dobrodince mirabellského ústavu patřila hraběnka Callo-
ri z Vignale. Přispěla na stavbu značným obnosem a nyní
byla ochotna dále vynakládat peníze na zbožné účely. Mezi
jiným nadhodila Donu Boskovi, že jeho kniha modliteb pro
mládež „Opatřený jinoch“ by chtěla podobnou knihu pro
dospělé. Ať Don Bosco vydá ještě podobnou knihu s nad-
pisem „Opatřený katolík“. Don Bosco slíbil. Řekl, že už
má dokonce něco takového rozdělaného. Jen peníze na to
nemá. Bude to stát asi 3 000 lir. Hraběnka hned velkodušně
slíbila, že peníze dá.
76 Začátky v Lanzu
Po Mirabellu se Don Bosco chystal do Lanza. Tam zatím ně-
kdy po 15. říjnu přišli don Ruffino jako ředitel a don Prove-
ra jako prefekt, aby se ujali domu. Městská správa sice slíbila
dát dům do pořádku, ale zůstalo jen při slovech. Klerik Sala
ve svých vzpomínkách napsal, že když tam salesiáni nastou-
pili, nalezli ústav zpustošený. Budova byla bezmála v dezo-
látním stavu. Některé zdi byly shnilé, nikde žádný stůl, tak-
že ti první si museli položit na dvě dřevěné kozy dveře, aby
měli na čem jíst. Okna byla bez skla, takže bylo třeba dát
do nich aspoň ručníky a podobně, aby dovnitř nefoukalo.
Doba byla už značně pokročilá a noci chladné. Někteří spa-
li na faře, jiní na slámě, kterou si dali přivézt, než přijdou
postele z Turína. Tam zase kdosi zapomněl je vyexpedovat,
takže se na ně muselo čekat. Tak se začínalo jako na Robin-
sonově ostrově. Ještě že byli salesiáni zvyklí práci a náma-
ze. Od rána do večera se zametalo, čistilo, snášely se lavice
a dávaly se do pořádku učebny. Klerik Guidazio, který byl
před příchodem k Donu Boskovi truhlářem, hodně věcí po-
spravil. Začal se také mýtit křovím zarostlý dvůr a zahrada.
K tomu bylo v domě už dost chlapců, ale nebylo možné po-
skytnout jim dostatečnou asistenci.
Byly potíže i pedagogického rázu. Veřejnost nebyla sale-
siánům zrovna nakloněna. Rozpustilí kluci házeli na ústav
kamení, tloukli do vrat a zase utíkali pryč. Mezi přijatými
byli někteří vyloučení z jiných ústavů. Ti samozřejmě měli
zájem o anarchii a pěstovali ji. Byly to těžké začátky. Přesto
bude mít lanzský konvikt brzy na 200 chovanců. Zatím měl
jen asi 50 přijatých, ostatní přijde až časem. Kolej měla za
patrona svatého Filipa Neri, kterého Don Bosco zvlášť ctil.
O potížích těch prvních dní se dovídáme také z dopisu ře-
ditele Ruffina Donu Boskovi, kde píše: „Milovaný otče, nic
jiného si nepřejeme, než abyste přijel brzy mezi nás. Všichni
chlapci vás čekají s otevřenou náručí. Už je zde 28 chovan-
ců, přijatých je 37, skoro všichni pro obecnou školu, jeden
pro první gymnázku, dva pro třetí, dva pro druhou, jeden
pro první rétoriku. Dva přicházejí z jiných ústavů. Zpovídat
sem chodí pan kaplan. Učitel, který měl na starosti první
obecnou, nedovedl udržet kázeň, protože prvňáčků je zde
moc a jsou nanejvýš neukáznění. Proto jsme se rozhodli
tuto třídu svěřit Bodratovi, který má už praxi a dokáže lépe
držet kázeň.“
Don Bosco tedy jel do Lanza a byl od chlapců opravdu
nadšeně přijat. I tam se hned vepsal do srdcí těch neposedů
a vnesl do komunity klid a důvěru. Oba budoucí biskupové,
tehdy klerici Costamagna a Fagnano budou po létech vzpo-
mínat, jak blahodárně zapůsobila ona návštěva. Don Bosco
zase bude nadšen prací, kterou tam jeho synové vykonají.
Don Bosco se vrátil z Lanza do Turína uspokojen vývo-
jem tamní situace. Věděl, že se salesiáni nedají zlomit první-
mi těžkostmi. A hned se dal do další práce. Hlavně mu šlo
o to získat od ministerstva války zase nějaké oblečení pro
chlapce. Psal a dostal. Pak šel panu ministrovi osobně podě-
kovat a zase prosit. Přinesl si hned seznam potřebných věcí.
Pan ministr byl samozřejmě voják – generál, jeho zajímala
kázeň v Don Boskově ústavě. Užasl, když mu tento řekl, že
je chlapců bezmála 800. „To jistě potřebujete nejméně 50
asistentů,“ řekl generál. „Ale ani ne,“ odpověděl Don Bosco,
„máme jich jen málo, ale stačí to.“ A rozhovořil se o své vý-
chovné metodě, která se v Oratoři užívá. Vysoký pán byl
spokojen a slíbil další pomoc zasloužilému dílu. Salesiáni se
mohli od Dona Boska učit, jak se získávají dobrodinci.
Nebylo to docela nic jednoduchého. Například Don
Bosco navštívil ministra vnitra Confortiho a ten chtěl mer-
momocí, aby s ním posvačil. Don Bosco přijal. Ale pak se
začal kolem Oratoře točit nějaký pán, snažil se s Donem
Boskem navázat přátelské vztahy a skutečně je navázal, cho-
dil často do Oratoře, byl celkem málomluvný, všeho si vší-
mal, ale pak se Don Bosco dověděl, že je to policejní agent,
jehož úkolem bylo referovat. Bohu díky byl to jinak člověk
seriózní a nikdy nezjistil nic, co by bylo nasvědčovalo, že je
Oratoř hnízdem reakce. Tak se stal nakonec dobrodincem
Oratoře i když v jiném smyslu: tím, že poctivě referoval
a neublížil. Don Bosco byl na něho upozorněn nějakým pá-
nem z vyšších kruhů.
77 V předvánočním čase
Návštěva v Mirabellu a v Lanzu odsunula cvičení šťastné
smrti o dva týdny. Konalo se až 17. listopadu. Don Bosco
oznámil, že jeden zase odejde na věčnost ještě před koncem
roku. Kdo se nechce bát smrti, ať si dá všechno do pořádku
a pak: „Děj se vůle Boží!“
Na svatou Cecílii 22. listopadu se dávala v Oratoři diva-
delní hra, kterou složil sám Don Bosco. Měla optimistický,
romantický ráz. Byla to historie dvou chlapců, kterým ze-
mřeli v Turíně rodiče a oni se vydali do světa s tlupou ciká-
nů, až se dostali do domu dobrého člověka, který je přijal za
své a postaral se o ně. Hra měla název „Dům štěstí“. Měla
veliký úspěch. Byla to oslava nevinnosti a dobroty srdce.
Někdo mohl divadlu vytknout nedostatek kontrastů mezi
dobrem a zlem, ale to by ji nemohl napsat Don Bosco, který
si neliboval v líčení zla. Nakonec všechny osoby vystupující
ve hře ukázaly, že je v nich kus dobra. Hra může ještě dnes
sloužit jako ukázka divadla hluboce výchovného. Však Don
Bosco, když si ověřil její výchovný účinek, nerozpakoval se
a určil ji za první číslo nového ročníku Katolického čtení.
Tak se mohla rozšířit a snadno hrát na mnoha venkovských
hledištích italských i zahraničních.
Don Bosco měl od konce listopadu sérii krásných večer-
ních slovíček pro studenty. Zachytil je perem don Lemoy-
ne. Námětem jejich bylo, jak mít úspěch v učení. Začala 24.
410
|
|
14.9 Page 139 |
▲back to top |
listopadu a každý den Don Bosco probral jeden prostředek
k úspěchu. Vypočítáme si je: 1. Bázeň Boží. 2. Neztrácet čas.
3. Nepřeskakovat bez ladu a skladu od jedné knihy k druhé,
studovat systematicky a vštěpovat si studované do paměti.
4. Jíst jen ve stanovený čas. 5. Kamarádit jen se snaživými
žáky.
29. listopadu začala devítidenní příprava k svátku Nepo-
skvrněného Početí Panny Marie. Don Bosco pro ni připra-
vil sérii duchovních kvítků. Ale hned na první den musel
oznámit smutnou zprávu, že zemřel šestnáctiletý Jan Sa-
racco z Alby. Vypravoval také jeho smutnou historii. Byl
dříve dobrým chlapcem, ale z posledních prázdnin se vrátil
změněný. Přestal chodit ke svátostem a v ústavě se mu ne-
líbilo. Současně však i jeho zdraví bylo povážlivé, protože
co chvíli říkal, že potřebuje jít ven, že je mu špatně. Nejevi-
lo se to však jako něco vážného. Když Don Bosco oznámil
poslední cvičení šťastné smrti, Saracco se zeptal kamaráda,
který jako on stávkoval, půjde-li ke zpovědi. Ten řekl, že
ano, a tak šel i on. Ale k někomu jinému než k Donu Bosko-
vi. Tomu se záměrně vyhýbal. Uplynulo osm dní a on, když
viděl, že mu nejde učení, přišel konečně k Donu Boskovi,
že se rozhodl odejít z ústavu domů. Don Bosco se ho ptal,
zda se ještě vrátí. Řekl, že možná, ale bylo vidět, že by radě-
ji zůstal doma. Don Bosco mu řekl, aby si před odchodem
domů udělal dobrou svatou zpověď. On, že není připraven,
že půjde k zpovědi až doma. Don Bosco mu nabízel „Opat-
řeného jinocha“, ať se jen připraví, že je to otázka několi-
ka minut. Nechce-li jít k němu, ať jde k jinému knězi, ale
ať neodchází bez svaté zpovědi. Hoch trval na svém, že se
vyzpovídá doma. Nu a tak odešel. Bylo to ve čtvrtek. Na-
před šel k nějakému příbuznému, který bydlel v Turíně na
předměstí Lingotto počkat, až si pro něj přijde otec z Alby.
Ale už toho dne pocítil bolest na prsou. Příbuzní mu dali, co
považovali za vhodné, a zavolali lékaře. Ani lékař nepovažo-
val jeho stav za nebezpečný. Ale bolesti se najednou začaly
stupňovat, přešly do hrdla, a Saracco si uvědomil, že je zle –
asi infarkt. Chtěl kněze, líbal kříž, volal Pannu Marii. Kněz
však nebyl doma a, když přišel, nalezl hocha už v bezvědo-
mí. Stačil mu udělit svátosti jen tak. Don Bosco byl ze všeho
velmi smutný a poručil chlapcům, aby celý první den nové-
ny obětovali za pokoj Sarakovy duše. Současně připomenul,
že už to tak bývá: jeden mrtvý volá druhého. V Oratoři se
umírá vždy po dvou. Když osaměl s kněžími, řekl: „Škoda,
přeškoda, že se nevyzpovídal, než odešel! Ať je mu Pán Bůh
milostiv!“ Když pak zamířil k své světničce, ještě jeden mu
šel políbit ruku a Don Bosco mu řekl latinsky: „Esto para-
tus – Buď připraven!“
Sarakova smrt způsobila, že kvítek určený na první den
novény přišel na řadu až druhý a zněl: „Správně ministro-
vat.“ Don Bosco nařídil všem zodpovědným za liturgii, aby
nově zorganizovali službu u oltáře a aby byla zřízena stálá
pohotovostní služba v sakristii, dokud nebudou odslouže-
ny mše svaté. Těch totiž přibývalo, protože přibývalo kněží
v domě. Každý ministrant musel umět bezvadně připravit
misál a obléci kněze a měli se v té službě střídat hoši vyšších
tříd.
1. prosince Don Bosco hovořil o rekreaci, která, je-li
správně využívána, může býti považována za šestý prostře-
dek jak dobře studovat.
Kronika připomíná, že 4. prosince navštívil Oratoř nám
již známý biskup z Acqui, monsignor Modesto. V Oratoři
pobyl několik dní také veliký misionář z Nigérie v Africe,
don Daniel Comboni, zakladatel komboniánů. Byl u Pia
IX. předložit mu svůj plán na pokřesťanštění Afriky, která
byla tehdy ještě celá pohanská. Měl namířeno do Paříže, ale
stavil se také v Turíně. Jeho návštěva vzbudila veliký ohlas
mezi chlapci. Zvláště jeho vyprávění o životě v Africe hochy
zaujala. Otec Comboni později vzpomínal na jednu epizod-
ku, která se mu vryla do mysli. Potkal jednoho Don Bosko-
va kněze a ptal se ho, zda by s ním nechtěl odejít do Afriky.
On pohotově řekl: „Když mi to představený dovolí, vezmu
breviář a s jeho požehnáním pojedu třeba hned.“ On: „A šel
byste se napřed rozloučit s rodiči a příbuznými?“ „To asi ne.
Oni by měli tisíce námitek. Raději se sebrat a odejít.“ Pa-
ter Comboni dával pohotovost tohoto salesiánského kněze
svým řeholníkům za příklad a později byl velice rád, když
uslyšel, že ten kněz odjel se salesiánskou výpravou do Jižní
Ameriky a že tam dělal divy.
78 Pokračování předešlého
4. prosince Don Bosco jako duchovní kvítek studentům dal,
aby se při studiu nelekali překážek, ale zdolávali je s pomocí
Panny Marie, která je vzývána jako trůn moudrosti. 5. pro-
since byl na programu další prostředek k dobrému studiu:
Nerozptylovat se od studia jinými zájmy a hospodařit účel-
ně i s volným časem. 5. prosince se Don Bosco znovu vrátil
k Sarakově smrti a vybízel všechny, aby neotáleli se svatou
zpovědí. Sarako čekal na neděli a zatím zemřel v sobotu,
aniž měl možnost klidně se vyzpovídat. To se může stát ko-
mukoliv.
Konečně nadešel 8. prosinec. Oratoř slavila Neposkvrně-
né Početí Panny Marie s obvyklou radostí a se svatým nad-
šením. Dodatečně se Don Bosco a všichni ostatní zarado-
vali, když se dověděli, že Svatý otec Pius IX. toho dne vydal
novou encykliku, ve které odsoudil řadu moderních bludů,
znetvořujících občanský a společenský život. Už se sice
prohlašovalo, že papežova slova nikoho nezajímají, ale teď
se ukázalo, že to není pravda. Tisíce časopisů na světě uve-
řejnilo papežovu encykliku i připojený seznam moderních
bludů, takzvaný Sylabus a současně peklo vychrlilo spoustu
nadávek na jeho účet. Francouzská a italská vláda považo-
valy za nutné svolat kvůli papežské encyklice mimořádnou
ministerskou poradu, rozesílaly se oběžníky, zakazující šíře-
ní dokumentu a jeho vysvětlování biskupy a kněžími v kos-
tele, také policie byla zalarmována, ale dobří se radovali, že
mají jasné směrnice a že se papež nebojí zvednout svůj hlas,
třebaže prakticky je obležen ze všech stran.
V jednom z minulých slovíček na dobrou noc Don Bosco
naťukl problém povolání. Řekl, že nestačí říci: „Já chci být
knězem“, nebo: „Já nechci být knězem.“ Byli ti první a ne-
stali se kněžími, byli ti druzí a stali se jimi. Ano, někteří kle-
rici svlékli talár a dali se jinou cestou, když poznali, že ta
jejich cesta není jejich. Povolání je záležitost Božího volání,
ne našich přání. Ve slovíčku 10. prosince se vrátil k tématu
a vysvětloval, co znamená u svatého Pavla výrok, že povo-
laný ke kněžské službě musí mít dobré vysvědčení od těch,
kteří jsou mimo. Řekl, že jde zde o rodiče, faráře, rodáky,
o ředitele ústavu, kde někdo studuje, zde v Oratoři o něho –
Dona Boska, ale i o ostatní představené a spolužáky. Prostě
každý musí napřed ukázat životem, že má kvalitu, aby mohl
411
|
|
14.10 Page 140 |
▲back to top |
být knězem. Už samo chování nasvědčuje, kam asi Bůh člo-
věka volá. Je třeba mít důvěru k představeným a nevyhýbat
se jim. Jak může představený někomu dobře poradit, když
nezná jeho problémy. Jak by se mohl někdo vydat na cestu
se zavázanýma očima? Rodiče nejsou vždy dobrými rádci
ve věci povolání, zato zpovědník, duchovní vůdce a podob-
ně ano.
Večer 12. prosince pokračoval. Tentokrát se věnoval
výlučně úloze zpovědníka ve věci rozpoznávání povolání.
U řemeslníků je to něco jiného, tam už je volba hotová, ale
u studentů tomu tak není. Důležité je, než padne rozhod-
nutí, aby si každý student koncem posledního roku udělal
dobrou generální zpověď, kterou má jeho zpovědník trpěli-
vě a s láskou vyslechnout a pak říci své mínění. Pak, i kdyby
třeba rodiče, nebo i sám ředitel mi říkali, abych se stal kně-
zem, jestliže zpovědník řekne ne, jeho slovo je rozhodující.
K 13. prosinci poznamenává Kronika, že bylo uděleno
poslední pomazání salesiánu koadjutorovi Janu Lagoriovi
a že mu bylo podáno svaté přijímání jako viatikum – na ces-
tu do věčnosti. Don Bosco to ohlásil večer a prosil všechny,
aby se za umírajícího modlili.
14. prosince se zase rozhovořil o tom, že obyčejně prá-
vě během nejdůležitějších novén v Oratoři odcházejí ti,
kteří nebyli hodni zůstat. Hlavně ti, jejichž mravy byly ne-
bezpečné pro druhé. Litoval takové a řekl, že takoví oby-
čejně nebyli vyhnáni, ale většinou odešli sami, protože cí-
tili, že se nehodí mezi ty, kteří to myslí se svou duší vážně.
Jsou to chudáci! Co asi doma řeknou rodině a druhým, až
se jich budou ptát, proč odešli? A po létech, až se setkají
s kamarády, kteří věděli o jejich neplechách, jak se jim po-
dívají do očí? Pak řekl: „Zrovna dnes v noci zemřel v Turíně
jeden, který byl před léty u nás, pak si zařídil obchod, ale
žil špatně. Zemřel náhle na mozkovou mrtvici právě, když
hřešil. Tak ho nalezli ráno mrtvého. Víc vám říkat nebudu.“
Pak vybízel všechny, aby si hleděli ctnosti a varovali se zlé-
ho. A opět prosil o modlitbu pro umírajícího Lagoria, který
asi brzy vydechne naposled.
15. prosince Don Bosco oznamoval úmrtí Lagoria a vy-
pravoval krátce o jeho životě. Přišel před dvěma léty už
s nemocí, které nakonec podlehl. Než umřel, prosil Dona
Boska, aby vyřídil chlapcům, aby se za něho modlili, a že
jim slibuje přimlouvat se u Panny Marie za ně. Ať všechny
zítřejší modlitby, svatá přijímání, skutečná i duchovní pla-
tí jemu! Protože prší, na pohřeb půjdou zítra jen ti, které
k tomu určí pan prefekt.
16. prosince začala novéna k Vánocům. Don Bosco upo-
zorňoval, aby nikdo neplýtval chlebem. Kdyby se někde na-
šel úlomek, ať ho raději dají jemu, on už ví, co s ním udělat.
18. prosince mluvil opět o smrti a vypravoval o papeži
Inocencovi III., jinak velikém i zbožném papeži, jaký on
měl ze smrti strach. Prý se mu nesmělo nic takového říkat,
číst a připomínat. Dokonce prý zakázal na toto téma kázat
ve vatikánské kapli. Pak přece umřel a umělec, který dělal
pro jeho hrob náhrobek, zobrazil papeže ležícího na lůžku,
jak zpod postele na něho sahá smrt. On se brání, ale marně.
Nemůže jí uniknout. Je mnoho lidí na světě, kteří nechtě-
jí myslet na smrt. A přece. Ať chceme nebo nechceme, ona
jistě přijde.
79 Konec roku 1864
Don Bosco napsal hodně dopisů k Vánocům a k novému
roku. Samozřejmě mnoho dopisů přišlo také jemu ze všech
stran. Měl co číst a nač reagovat.
Hned po Vánocích jel do Vercelli, kde se jako jindy dlou-
ho rozprávělo s arciknězem Degaudenzim, pozdějším bis-
kupem vigevanským. Pak se vrátil zase mezi své a zase hlav-
ně na večerních slovíčcích vzdělával jejich srdce.
Na svatého Jana 27. prosince hovořil o nepěkné věci.
V domě mezi tolika chlapci se v poslední době pořád něco
ztrácelo: knihy, peníze, ovoce, kravaty, papír, sešity. Nebyly
to velké věci, ale zlodějíčci zde museli být. Don Bosco mlu-
vil ostře. Něco takového nemůže v domě trpět. Z malých
zlodějíčků vyrostou velcí zloději. Zloděje poznáme podle
toho, že pořád něco jí, přilepšuje si, ačkoliv ráno i v poledne
dostává chleba dost. Sem tam u něho vidíte salám, co chvíli
je pod nějakou záminkou v ložnici, prostě šmejdí. Musíme
si dát na takové pozor. Když někdo takového odkryje, ať to
hned hlásí a takový půjde prostě domů. Nesmíme se bát po-
dezřívat, když jde o takovou věc. Takové podezření je odů-
vodněné, ne bezdůvodné. Ovšem nechceme být krajně přís-
ní. Když se takový přizná sám, uděláme vše, aby to zůstalo
utajeno a aby neutrpěl na cti. Don Bosco prohlásil, že je
ochoten takovému pomoci, aby byl ušetřen hanby a aby se
vše zase spravilo. V každém případě jde o věc velmi vážnou.
Odtud Don Bosco přešel k jinému, veselejšímu tématu.
Vyprávěl, jak se ve vlaku dostal do společnosti, kde se dě-
laly narážky na kněze. Řeč vedl jeden takový, co všechno
zná a všemu rozumí. Ti pasažéři sami Dona Boska zavolali,
aby přisedl a byl účasten rozepře. Bylo to na cestě z Vercelli
do Turína a zrovna se mluvilo o zpovědi. Ten jistý tvrdil,
že zpověď vynalezli kněží. Don Bosco mu položil otázku:
„Mohl byste mi, pane, říci, kdy to bylo?“ „No přece na kon-
cilu v Tridentu.“ „A kdy byl ten tridentský koncil?“ „Pře-
ce v době svatého Bernarda.“ „A kdy žil svatý Bernard?“
„Tehdy, co žil svatý Augustin.“ „Tak poslouchejte! V ničem
nemáte pravdu. Tridentský koncil se slavil před třemi sty
roky, svatý Bernard žil před šesti sty roky, svatý Augustin
ještě mnohem dříve, před jedním tisícem a čtyřmi sty roky.
Nu a zpověď ustanovil Ježíš Kristus. Ten žil ještě o čtyři sta
roků dříve. Před tisícem a devíti sty roky.“ Spolucestující se
srdečně zasmáli, jak kněz tohoto pána pěkně zkoupal. Dis-
kuse pokračovala. Don Bosco vypozoroval, že dotyčný není
Piemonťan a on opravdu řekl, že pochází odněkud od Flo-
rencie. Prý je u vojska a přišel učit Piemonťany vojenskému
účetnictví. Zde byl zase Don Bosco doma, vždyť dokonce
sepsal příručku matematiky, když se zaváděla desetinná
soustava. A zase se začal pána vyptávat na různé způsoby
účetnictví a schválně hýřil matematickými znalostmi. Ten
člověk jen koktal. Don Bosco mu pěkně vycinkal a řekl mu
také proč. „Urazil jste Piemonťany, když jste řekl, že neumějí
počítat, že jste je přišel tomu učit. Já jsem také Piemonťan,
ale, jak vidíte, umím počítat. Co teprve ti, kteří se účetnic-
tvím zabývají profesionálně.“ Diskuse pokračovala a byla
rušná. Italové jsou lidé výřeční a pusa jim nikdy nestojí,
nejméně když jedou ve vlaku. Pokračovala až do Turína a,
čím více klesala autorita toho nešťastníka, tím více sympatií
získával Don Bosco.
Don Bosco pak chlapcům radil, kdyby došlo k nějaké ná-
boženské diskusi, aby protivníkovi kladli schválně otázky,
aby odkryly jeho nedostatky ve vědomostech, a pak aby mu
412
|
|
15 Pages 141-150 |
▲back to top |
|
|
15.1 Page 141 |
▲back to top |
ukázali, jak se věci správně mají. Ovšem to chce, aby si sami
získali poctivé náboženské znalosti, aby je druhá strana ne-
mohla za nevědomce označit. Kdo zná svou víru, ať mluví,
kdo ji nezná, ať raději mlčí.
Podobná slovíčka byla i v dalších dnech, kdy se kvapem
blížil Nový rok. I silvestrovské ponaučení bylo šité na po-
třeby chlapců. Salesiáni dostali od něho do nového roku
pěkné novoroční heslo: „Spasit mnoho duší a hlavně duši
svou!“ Chovancům vypočítal jménem všechny, kteří zemře-
li během uplynulého roku. Mezi nimi byl jako poslední šest-
náctiletý Vavřinec Marenco, také už zapsaný do Salesiánské
společnosti.
Tak skončil rok 1864.
413
|
|
15.2 Page 142 |
▲back to top |
|
|
15.3 Page 143 |
▲back to top |
VIII. DÍL
1 Začíná rok 1865
Rok 1865 byl jubilejní a měl se v každé diecézi slavit celý
měsíc podle určení ordinářů jednotlivých diecézí. Don
Bosco k té příležitosti osobně připravil na měsíc únor Kato-
lické čtení s názvem: „Rozhovory kolem svatého roku, jeho
ustanovení a zbožných cvičeních“. Na začátek dal okružní
list Svatého otce, na konec tři úvahy: o zpovědi, o přijímání
a o almužně. Zájem byl veliký, takže bylo třeba udělat ještě
druhé vydání.
Salesiánská společnost vstupovala do nového roku s asi
osmdesáti členy, z nichž 11 mělo kněžské svěcení. Někte-
ří Společnost opustili, jiní zase nastoupili na jejich místa.
Malý seminář v Mirabellu dobře prosperoval, podobně jako
kolej v Lanzu. Do pohybu se dávalo nové dílo. Už koncem
roku 1864 don Pestarino v Mornese položil základní kámen
k ústavu, který měl hostit mužskou mládež. Stalo se to s ve-
likou slávou.
V Turíně Don Bosco hleděl, aby rychle pokračovala stav-
ba kostela Panny Marie Pomocnice. Na Nový rok podepsal
smlouvu na dodání opracovaného kamene pro sloupy a 16.
ledna uzavřel úmluvu s paní Bellezzou o zrušení staré cesty
„U Zahradnice“, která se nyní ocitla mezi Oratoří a novým
kostelem a o vedení nové cesty s názvem „Botta“. To byly
ovšem detaily. Donu Boskovi ležel více na srdci oltářní ob-
raz Pomocnice křesťanů pro nový kostel. Zadal jej malíři
Lorenzonovi. Zde vznikly potíže. Don Bosco si představo-
val obraz takový, že by byly kolem Panny Marie shromáž-
děny zástupy andělů, apoštolů, mučedníků, proroků, panen,
vyznavačů, na zemi dále emblémy velkých vítězství Panny
Marie ve prospěch církve, národy jak zvedají ruce k Mat-
ce církve o pomoc. Lorenzone poslouchal a potom řekl:
„Kde byste, prosím vás, chtěl takový obraz malovat a kde jej
umístit? To by musel být tak veliký jako zámecké náměstí.
Leda, že byste svolil, aby byl mikroskopický a pak by se na
něj muselo hledět drobnohledem.“ Přítomní se smáli, Don
Bosco byl poněkud zarmoucen, ale chápal, že umění má své
meze a nemůže každou krásnou vidinu spodobnit. Dal sou-
hlas, aby byli kolem Panny Marie jen apoštolové, evangelis-
té a několik andělů. Na zemi však chtěl mít namalovanou
Oratoř.
Lorenzone si najal vysokou místnost v paláci Madama
a dal se do práce, která trvala tři roky. Ke konci musel pro-
vést značnou úpravu, když zpozoroval, že lev svatého Marka
přitahuje pozornost více než Panna Maria. Musel lva udě-
lat skromnějším. Práce se celkem podařila a Don Bosco byl
spokojen. Když byl později obraz zavěšen v novém kostele
a Lorenzone jej viděl z odstupu, byl dojat a rozplakal se.
Don Bosco myslel také na hudbu. Koncem léta 1864 svě-
řil kapelu Oratoře mistru Janu De-Vecchimu a ten skutečně
dovedl Oratoř rozezpívat a naplnit melodiemi, jak si to Don
Bosco přál. Byl to geniální člověk a skladatel, jakého si Don
Bosco přál mít po ruce, až dojde k slavnostnímu otevření
kostela. I tyto věci mocně působily na výchovu budoucích
apoštolů kultu Panny Marie Pomocnice, nejen v Turíně
a v Itálii, ale po celém světě.
2 Sen o koroptvi a křepelce
Lemoyne uvádí k začátku roku 1865 několik Don Bosko-
vých slovíček na dobrou noc. Ze všeho dýchá světcova sta-
rost o spásu svěřených chlapců a salesiánů. 16. ledna vyprá-
věl zase jeden krásný, poučný sen.
Zdálo se mu, že se vydal s obyvateli Oratoře kamsi na
cestu. Byli tam takoví, které ani neznal. Cestou se zastavili
v nějaké vinici a na svačinu. Byl tam kdesi mezi řadami vin-
ných kmenů její majitel, ale neměl nic proti tomu, když Don
Bosco pobízel chlapce, jen aby se posilnili, ba sám jim trhal
pěkné hrozny a poděloval je. Vinice byla dlouhá a když se
společnost dala znovu do pohybu, Don Bosco si všiml, že
projít ji po celé délce bude velmi těžké. Bylo třeba překra-
čovat nebo přeskakovat hluboké příčné rigoly, čili samé pře-
kážky. Napadlo ho, že by bylo rozumnější vyjít z vinice ven
směrem tam, kde končila její šířka a už dal příslušný pokyn.
Tu mu však majitel vinice řekl, aby to nedělal, že cesta
podél vinice se jen zdá pohodlnější, ale není to pravda. Brzy
začne bláto a kamení, ať jde raději přes rigoly. Je-li to pro
menší chlapce obtížné, ať je ti starší a silnější přenášejí na
zádech. Don Bosco uposlechl a dobře udělal, protože po ur-
čitých nesnázích přešla vinice v pěkný kraj, plný ovocného
stromoví a svěží trávy.
Tam ho čekalo další překvapení. Dva bývalí žáci Orato-
ře. Hned šil k němu a jeden mu ukazoval dva ptáky, které
chytil. „Podívejte se,“ řekl o prvním, „jak je hezká.“ Byla
to mladá koroptev. Don Bosco se zastavil a vyptával se na
ptáka. Ten se jím nechal dokonce krmit, a to klidně. Tu mu
ten jeho žák položil otázku, ví-li, co to znamená a sám mu
odpověděl: „Vy znáte latinsky a měl byste umět vyložit latin-
ský název tohoto ptáka. Perdix – co to znamená?“ Protože
Don Bosco nechápal, hned mu začal vysvětlovat. Musíme
vzít jednotlivá písmena. P – znamená perseverantia – vytr-
valost. E – znamená aeternitas – věčnost tě čeká. R = refe-
ret unusquisque secundum opera sua – každý obdrží podle
svých skutků. D = dempto nomine – po odnětí jména (ro-
zuměj slávy pozemské). I = ibit – půjde. A konečně X. Víte
co znamená X v matematice? Neznámou. Věčnost je každé-
mu neznámá, ale vytrvalost v dobrém změní toto X v jisto-
tu, že to bude dobré.“ Potom dotyčný ukázal Donu Boskovi
druhého ptáka, křepelku. Byla veliká a vykrmená. „Podívej-
te se jí pod křídla!“ Don Bosco to učinil, ale byly tam samé
boláky a křepelka hrozně páchla. „Vzpomínáte si, co se říká
v druhé knize Mojžíšově o křepelkách na Sinaji? Lid byl lač-
ný masa a Bůh jim poslal hejna křepelek. Lidé je pobíjeli,
pekli a vařili a nesmírně se přejedli. Mnozí z toho zemřeli.
Křepelka znamená nestřídmost. Ta je nepřítelkyní vytrva-
losti v dobrém. Kdo přeje břichu, začne být neřestný. Bude
zahníval a zapáchat. Jeho věčnost nebude dobrá.“ A hned
Don Bosco viděl vše v dalším podobenství. Kolem se to jen
hemžilo koroptvemi a křepelkami. Chlapci je chytali a jedli,
každý podle chuti, buď křepelku nebo koroptev. Podle toho
Don Bosco poznal, kdo se snaží o ctnost a kdo nemá daleko
do neřestného života.
A ještě nebyl konec divů. Celá krajina zmizela a Don
Bosco se ocitl v nějakém paláci. Všude bylo plno lidí, žádný
známý. Vtom se k němu jeden přiblížil a řekl mu, že je tam
415
|
|
15.4 Page 144 |
▲back to top |
nějaký chudák blízký smrti, aby se šel na něho podívat. Don
Bosco šel, vešel do nějakého pokoje, kde byl nemocný v tak
zuboženém stavu, že Don Bosco musel zpověď zkrátit na
minimum. Ten člověk potom hned vydechl naposled. Nejen
to. Začal se hned i rozkládat a zapáchat. Don Bosco prosil,
aby ho co nejdříve pohřbili. Kdosi řekl: „Kdo tak brzy ze-
mře, má brzy po soudu.“ Když vyšli z pokoje, Don Bosco se
cítil velmi unaven a prosil, aby si mohl trochu odpočinout.
Dovolili mu to, ale pak ho vedli po schodech do jiné svět-
nice. Tam byli dva chlapci z Oratoře a měli něco jako balík
plátna. Nechtěli mu však říci, co to mají. Tu jim Don Bosco
poručil balík rozbalit. Rozbalili jej. Byl to hřbitovní příkrov.
Na něm viděl Don Bosco ležet jednoho mrtvého z Oratoře,
oni mu však nechtěli říci, kdo to je a on se marně snažil roz-
poznat to. Pak se vrátili zpět do oné veliké místnosti. Zase
změna. Už tam nebyli cizí lidé, ale samí známí z Oratoře.
I jich se ptal, kdo to zemřel, ale stejná odpověď. Nikdo mu
nechtěl říci kdo to je. Sen trval celou noc a Dona Boska vel-
mi unavil.
Druhý den, 17. ledna jel Don Bosco do Lanza. Táhla ho
tam láska k novému ústavu a k jeho řediteli donu Ruffinovi.
Tušil či netušil, že právě tento, jemu tak milý salesián, bude
první na řadě, aby zemřel? I v Lanzu vyprávěl svůj sen a vů-
bec ty dny byly ve znamení komentování toho snu o korop-
tvi a křepelce všude, v Lanzu a potom po návratu v Oratoři.
Don Lemoyne zapsal své vlastní dojmy asi v tomto smys-
lu: Vinice je Oratoř a salesiánské dílo. Cesta vedle vinice,
končící v blátě a kamení, je cesta, po které šly dosavadní
řády a kongregace. Zdála se pohodlnější, ale nebyla. Salesi-
áni měli jít raději s kopce do kopce a přes trní. Slabé měli
nést silní. Salesiáni měli nést chlapce. O křepelce a koroptvi
již bylo řečeno, co znamenají. Ten velký sál s neznámými
byl možná svět a v něm spolupracovníci. Umírající byl po-
dle slov Dona Boska nějaký bývalý žák Oratoře. A mrtvý?
Asi don Ruffino. Zemřel 16. července toho roku 1865. Don
Bosco ho měl velice rád, proto ty rozpaky oznámit mu jeho
smrt.
Zatím se přiblížil svátek patrona Oratoře, svatého Fran-
tiška Saleského. V té době se konala obvyklá konference
ředitelů salesiánských domů. Byl přítomen také don Pest-
arino z Mornese. Porada znamenala zase krok dopředu.
Mimo jiné Don Bosco oznámil, že je v proudu příprava dal-
ší dobročinné loterie ve prospěch dostavby kostela a že se
už sestavuje příslušná komise, složená z vysoce postavených
osobností.
Don Bosco nabídl předsednictví turínskému starostovi,
ale jednání vyznělo naprázdno, protože ten právě podával
demisi ze svého úřadu. Předsednictví přijal aostský vévoda
kníže Amedeo. Noviny Unità Cattolica psaly 4. února, že
základy kostela jsou hotové a zdi dva metry nad zemí. Brzy
bude dozděno klenutí, na kterém bude spočívat podlaha
stavby. Svatý otec poslal příspěvek 500 franků a ředitelství
drah poskytlo Donu Boskovi zdarma jízdné po celé Horní
Itálii.
3 Vše pro spásu duší
Františkán P. Ludvík řekl v roce 1860 Svatému otci Piu IX.
toto: „Svatý otče, je revoluce. Co mám dělat? Mám se za-
vřít do své cely a modlit se, anebo se mám vrhnout mezi
lid a pracovat? Lidé revoluce by nás potřebovali, aby moh-
li dělat zlé? Nemáme jich raději použít k tomu, aby se ko-
nalo dobro?“ Svatý otec mu odpověděl: „Vrať se, milý synu
svatého Františka, do Neapole, vyjdi ze své cely a vrhni se
doprostřed ohně a jednej! Užij třeba nepřátel, aby se konalo
dobro. Tak budeš mít zásluhu před Pánem Bohem.“
Tak nějak cítil a jednal Don Bosco. Jeho činnost byla
obrácena zcela k zachraňování všeho, co se zachránit dalo.
Také on se obracel v zájmu Božím na všechny lidi a takřka
je nutil konat dobro. Kolik jen dopisů napsal lidem církvi
nepřátelským v zájmu svých chlapců, nebo nyní v zájmu
postavení kostela Panny Marie Pomocnice! Dostával odpo-
vědi různé. Některé byly hrubé a urážlivé, jiné zase umír-
něné a až překvapivě přátelské. Zůstával věren svému pře-
svědčení a neochvějně stál při církvi a její hlavě, ale bylo mu
líto odcizených a dával jim možnost aspoň vykonat něco
dobrého. Nepropadal nenávisti k nepřátelům a snažil se jim
zprostředkovat spásu.
Na večerním slovíčku 7. února vypravoval chlapcům je-
den takový čerstvý případ. Těžce onemocněl jeden zámož-
ný pán. Jeho přítel, dobrý křesťan, si dodal odvahy a navr-
hl mu, aby si udělal závěť a aby si dal zavolat kněze. Toto
poslední nemocný rázně odmítl. Prý neměl nic společného
s kněžími v životě, nechce s nimi mít nic společného ani ve
smrti. Zpovídat se? To v žádném případě! Dotyčný se mu
však zmínil o Donu Boskovi. Zde udělal nemocný výjimku.
Don Bosco, že by mohl přijít, ale pod podmínkou, že mu
nebude mluvit o zpovědi. Don Bosco skutečně přišel a mlu-
vilo se o všeličems. Pán se v životě rád smál a Don Bosco
tedy nešetřil vtipem, až se rozesmáli oba dva. Ale potom
Don Bosco řekl: „Už dost, mluvme teď o něčem vážnějším.“
Pán: „Hlavně když to nebude o zpovědi. To jsem si zakázal.“
A Don Bosco: „Jak nemám mluvit o zpovědi, když vy sám
o ní mluvíte?“ Ale ujistil ho, že skutečně nebude chtít, aby
se vyzpovídal, jen začal vážně mluvit o životě a ponenáh-
lu začal uvádět pacientovy hříchy. Ten poslouchal a potom
se tázal: „Jak vy můžete toto všechno vědět?“ „To víte,“ na
to Don Bosco. „Mám taková tajemná slova Otis, botis, pia,
tutis! Ta mi všechno prozradí.“ Nemocný jen zíral a Don
Bosco stále nic o zpovědi. Jen se ho ptal: „Je to pravda, nebo
ne? Mohl byste říci, že vám je toho aspoň líto?“ „Je,“ zně-
la odpověď. „Na konci života je všechno jinačí.“ „Tak vi-
díte,“ zase Don Bosco, „nemusíte se zpovídat, opravdu to
není potřebné. Mohu vám hned dát rozhřešení.“ A dal mu
je. Ano, nemocný byl tak naměkko, že mu dovolil hodit do
hořícího krbu ještě jakési pohoršlivé noviny, které ležely na
stole a jiné podobné věci. Dotyčný měl strach ze smrti a na-
bízel lékařům veliké peníze, když ho uzdraví, ale to nebylo
v jejich moci. Když Don Bosco událost vypravoval, dodal:
„Všechno se dá uplatit penězi, jen smrt nikdo neuplatí.“
Smrt ležela Donu Boskovi stále na mysli a s ní další
z posledních věcí člověka. Chtěl, aby i jeho synové byli plni
této skutečnosti, ale aby se jí nebáli. Strach ze smrti může
odstranit jen připravenost a jasný pohled na hrob, pohled
vstříc věčnému životu. Hlavně je třeba se varovat hříchu
a pěstovat ctnost.
Den předtím, 6. února, vypravoval Don Bosco další ze
svých snů. Zdálo se mu, že je uprostřed dvora obklopen
hochy. Každý měl v ruce nějaký květ: růži, fialku, lilii, pří-
padně celou kytici květů. Vtom se objevil mezi chlapci ve-
liký ošklivý kocour. Byl veliký jako pes, břicho měl naduté,
416
|
|
15.5 Page 145 |
▲back to top |
drápy jako hřebíky, ohnivé oči. Běhal mezi chlapci a snažil
se jim vytrhnout květy z ruky a hodit je na zem. I na Dona
Boska si troufl, protože i on měl v ruce květy. Vtom slyšel
Don Bosco hlas: „Řekni chlapcům, ať zvednou květy nad
hlavu a dej jim příklad!“ Don Bosco tak učinil a po něm
i chlapci zvedali květy nad hlavu, takže jim kocour nemohl
nic udělat. Don Bosco vysvětloval: „Květy jsou ctnosti, které
máme pěstovat. Běda, když se člověk příliš snižuje k zemi
a k jejím požitkům, když například pěstuje zahálku, přejídá
se a podobně. Tu přichází ďábel a snadno člověka o ctnost
připraví a udělá si z něj co chce.“ A přidal povzbuzení k sva-
té zpovědi a k svatému přijímání. Hlavně ctnost čistoty,
symbolizovaná lilií, se bez svátosti neobejde.
4 V boji s nepřítelem
Don Boskův sen o kocourovi nebyl pouhý sen, ale obraz
skutečnosti. Není třeba si zastírat realitu. Byli bychom na-
ivní, kdybychom si život v Oratoři představovali jako čirou
idylku. Mezi sedmi sty chlapců není možné, aby byli samí
andělé. Byli tam i ďáblové v lidském těle, chlapci přijatí
z milosrdenství, ale kteří už byli zkažení a šířili nákazu.
Uvedeme některé pasáže z Don Boskova večerního slo-
víčka, které měl 3. února 1865: „Onehdy jsem vám vypra-
voval svůj sen o kocourovi, který vám shazoval květy do
bláta. Bohužel to není sen, ale smutná skutečnost. Musím
vám to říci s bolestí v srdci. Ten kocour způsobil v Oratoři
veliké škody. Vím, většina z vás jste dobří, ale jsou zde i zlí
a je jich bohužel víc, než jsem tušil. Někteří kradou vše, co
se dá ukrást (knihy, peníze, ovoce), někteří čtou knihy, které
by číst neměli a dokonce je čtou i během bohoslužeb. Ně-
kteří chodí za kostel a za školu a hledají místo, kde na ně
není vidět. Někteří dokonce chodí na určitá místa a raději
by zemřeli v tom smradu, než by šli, kam je volá povinnost.
Ještě se tím chlubí. Víte, Don Bosco je veliký dobrák a mno-
ho snese. Můžete ničit vše kolem sebe, můžete dělat všelija-
ké klukoviny, to vám promine. Ale chcete-li ničit duše, tak
to ne, to je Don Bosco neoblomný.
Když některý hoch vstoupí do našeho domu, Don Bosco
z toho má vždy velikou radost. Raduje se, protože se hoch
dostal do dobrého prostředí a na cestu spásy. Stal se Don
Boskovou korunou, jak říká svatý Pavel. Ale koruny mohou
být dvě: ta slavná a ta trnová. Jsou zde někteří z toho posled-
ního druhu. Dělají zle sobě a ještě si myslí, že mohou dělat
zle druhým. Kazí je. To nemohu trpět. Napíši, kteří to jsou
a ještě zítra půjdou domů. Ti, kteří se tolik neprovinili, ještě
na zkoušku zůstanou. Každému takovému řeknu: ‚Můj dra-
hý synáčku, změň život, jinak půjdeš také. Máš ještě cestu
otevřenou k pokání, jinak půjdeš rovnou do věcné záhuby.‘
Já vím, někteří z těch se v této chvíli směji. Myslí si, že
jejich hříchy zůstanou utajeny. Ale je to těžké, abych se je
nedověděl. Nemylte se. I kdyby se vám podařilo nějaký čas
se tajit, nedokážete to. Ďábel je chytrý, ale Pán Bůh je chyt-
řejší než on.
Dovolte mi, abych si ulevil. To, co se stalo, to není jen
vinou těch, kteří musí poslouchat, je to také vina těch, kteří
mají povinnost bdít nad druhými. Kdo má nějakou povin-
nost, ať ji skutečně plní. Také bych vám rád poradil některé
věci, které mohou posloužit k obnovení pořádku v domě.
1. Poslušnost. Ta se v poslední době vlivem těch některých
uvolnila. Obnovme poslušnost v dílnách, v jídelně, ve tří-
dách. I kdyby někdo z představených poroučel nevhodně,
poslechněte i tak, ale řekněte mi to. Já se postarám, aby do-
tyčný poroučel dobře a vám aby se dostalo uznání. Neboj-
te se oznámit ty, kteří mají na svědomí nepořádky. Nebojte
se následků. Možná vám někdo přišije přízvisko ‚donašeč‘
a podobně. Nechte ho mluvit a nic si z toho nedělejte. Klid-
ně takového oznamte. Zachráníte tím kolik duší. Představte
si, že by šel někdo krást. Také byste mlčeli? A kdyby šel ně-
kdo někoho zabít? Mlčeli byste? Nedávno jsem vám řekl, že
někdo z nás zemře. Nebude sám. Více jich bude muset před
Boží soud. Vlastně všichni můžete třeba hned odejít z toho-
to světa a Pán Bůh bude chtít, abych vydal počet z toho, jak
jsem se staral o vaší spásu. Jestli se někdo dostane do pekla,
jistě to nebude mou vinou, ale jeho.“
8. února se Don Bosco vrátil k tématu. Bylo mu líto, že
musel šest chlapců poslat domů. Celou tu noc nezamhouřil
oko. Trpěl. Starat se o někoho několik let a potom ho muset
vyhnat do světa, kde se zahubí, to není maličkost. A kde je
příčina toho všeho? Nestřídmost v jídle a pití – krade se, jen
aby si člověk opatřil potěšení pro hrdlo a necudnost. To je
teprve nepřítel! Ďábel se snaží vložit do rukou chlapců ne-
slušné knihy, skamarádit ho s nějakým nešťastníkem, který
je služebníkem satana. A vybízel chlapce k modlitbě: „Mod-
lete se!“
Důvod výzvy k modlitbě řekl klerikům. V té době se
totiž projednával návrh nového zákona o totálním zákazu
řeholních společností. Stát potřeboval peníze a zabavení to-
lika budov by mu přišlo vhod. V Itálii se zase bojovalo. Vlá-
da a parlament byly celkem zajedno, ale lid se nedal jen tak.
Vládě přišly ze strany občanů dvě petice. Jedna pocházela
od nepřátel řeholí. Bylo na ní jen 15 572 podpisů. Druhá
pocházela od katolíků a na té bylo 183 679 podpisů. Na to
však vládní kruhy nebraly ohled. V dubnu se bude v parla-
mentě diskutovat o vládním návrhu, ale vzniknou rozpory
ohledně odškodnění řeholníků, kteří budou vyhnáni, aby
věc nevypadala přímo jako krádež. Jen na těch zatím návrh
ztroskotá. Ale vraťme se do Oratoře a poslechněme si další
myšlenky vybrané z Don Boskových večerních slovíček.
17. února oznámil komunitě, že Svatý otec posílá jemu
a všem obyvatelům Oratoře požehnání a tomu, kdo měl
toto vyřídit, ještě řekl: „Ať vzrůstají a množí se jak hvězdy
na nebi a ať jsou jako ratolesti olivy u stolu Páně.“ A hned
navrhl, aby z vděčnosti k Svatému otci všichni ráno přesně
vstávali. Má to něco společného s papežským požehnáním?
Ano, má. Dobro Oratoře a duší žádá, aby se svědomitě za-
chovávala pravidla a k tomu je zase třeba, aby všichni včas
vstávali a šetřili časem. Stává se často, že on přijde ráno čas-
ně do sakristie, mohl by zpovídat, ale chlapci se nahrnou
kolem jeho zpovědnice teprve na poslední chvíli. Jak potom
může zvládnout tolik penitentů během mše svaté a násle-
dujícího rozjímání? To přece dobře nejde. Kdyby jen to!
Dívá se dveřmi do sakristie a vidí, že nejeden přichází na
mši svatou pozdě, někdo až po evangeliu, někdo dokonce
po pozdvihování. Kde byl? Co dělal? Vstával vůbec s ostat-
ními? Někomu se nechce vstávat. Dnes se přidá pět minut,
zítra deset. A zatím ho ďábel ponouká ke zlému. Potom na
poslední chvíli vyskočí, ani se pořádně neumyje a ještě se
zalepenýma očima letí za druhými do kostela. Jaká to bude
asi modlitba? Kdyby jen to! Nejeden doplatí na svou lenost.
417
|
|
15.6 Page 146 |
▲back to top |
Řekne asistentovi, že mu není dobře a zůstane ležet přes
mši svatou. Hoví si pěkně v teplíčku, zato ďábel má hody.
„Já znám dobře chlapce, nemyslete si,“ pokračoval, „on si
myslí, že je sám, ale není sám. Je s ním ďábel a ponouká ho.
Kdybyste věděli, kolik hříchů se páchá pro zahálčivost! Pak,
když jdou ostatní z kostela do studoven, honem skočí do
kalhot a jde také, ale neumytý, jen jako pejsek, vklouzne do-
vnitř a sedne si na své místo. Myslíte, že se učí? Kdepak! Má
plnou hlavu fantazie. Pletou se mu tam salámy a jiné věci,
úloha se jen tak odbude. Výmluva se najde a tak to jde od
desíti k pěti.
19. února vybízel chlapce, aby dobře prožili měsíc sva-
tého Josefa. Ptal se jich, jak by ho mohli nejlépe uctít, zda
to vědí. Řekl, že tím, když budou dobře plnit všechny své
povinnosti. Neodpustil si poznámku, že v Oratoři vedle vět-
šiny dobrých hochů jsou také lenoši a že jich je dost. Také
studenti ať se utíkají k svatému Josefu, aby jim pomáhal
udělat dobře zkoušky.
24. února řekl, že byl několik dní z domu pryč, ale v my-
šlenkách byl stále v Oratoři mezi chlapci. Jim zasvětil celý
svůj život, proto i když je jinde, je to zase jen pro ně. Doufá,
že i oni na něho mysleli a modlili se za něho. Jen ať se za
něho hodně modlí! Kde byl? V Cuneu u pana biskupa. Po-
večeřel s ním a vyprosil si, aby směl druhý den vstávat tro-
chu později – v 7 hodin. Však už bylo 11. Ale co naplat, noc
nestála za nic. Jen usnul, už se mu zase zdálo o Oratoři. Se-
děl ve svém pokoji u psacího stolu, zatímco na dvoře hlučela
rekreace. Tu vždy rád vidí, protože když jsou chlapci pořád-
ně zaměstnáni hrou, ďábel k nim nemůže. Ale on si k nim
vždy najde nějakou cestičku. Když se Don Bosco podíval
z okna, viděl, jak se na dvůr žene nějaké zvíře. Byla to ob-
luda, čumák k zemi, oči také obrácené k zemi. Nebyla sama.
Hned se tam objevilo mnoho takových oblud, jen menších.
Chlapci před nimi utíkali ke zdi a pod portikát. Byli i mrtví.
Leželi na zemi a nedávali známky života. Don Bosco hrů-
zou vykřikl tak silně, že se nejen sám probudil, ale probudil
i pana biskupa, jeho vikáře a všechny domácí.
Don Bosco znovu opakoval: „Ďábel se snaží vniknout do
Oratoře a prolévat zde krev. Jaký je prostředek proti tomu?
Chodit dobře k svatému přijímání, navštěvovat Ježíše svá-
tostného. Kdo s ním žije, na toho ďábel nemůže.“
Ďábel zuřil proti Donu Boskovi i jinak. S datem 28. úno-
ra předložil don Manacorda v Římě prefektovi kongregace
pro řeholníky vlastní rukou psanou žádost a Donem Bos-
kem jen osobně podepsanou, aby bylo jeho mladé kongre-
gaci dovoleno vystavovat pro vlastní kandidáty na kněžství
dimisoriálky. Věděl, jak Don Bosco toužil po této výsadě
a jak ji potřebuje. Ale nepořídil. Pan kardinál jen na rubu
žádosti napsal: „Není to vhodné. Žadatel má vědět, že po-
dle církevních zákonů a apoštolských nařízení ve smyslu
dekretu z 23. července roku 1864 podléhá jurisdikci ordiná-
řů.“ Záporná odpověď byla poslána přímo do Turína Donu
Boskovi a Manacorda o tom nic nevěděl, protože ještě 23.
března psal Donu Boskovi pěkný dopis a v něm pozname-
nal: „Příští týden vám snad pošlu fakultu vystavovat dimi-
soriálky.“
15. dubna byl v Suse od tamního biskupa vysvěcen na
jáhna podjáhen Josef Lazzero.
5 Záviděníhodná smrt
1. února Don Bosco oznámil, že jeden, dříve než skončí
dvě cvičení šťastné smrti, odejde na věčnost. Jeho ozná-
mení se zakládalo opět na jednom snu. Don Bosco byl ve
snu na dvoře Oratoře uprostřed chlapců a vedle něho stál
jeho obvyklý průvodce. Na nebi viděl velikého ptáka – orla.
Kroužil, kroužil, stále více se přibližoval k zemi, jako by
vyhlížel kořist. Don Bosco se ptal průvodce, co to zname-
ná. Průvodce mu odpověděl, že orel chce uchvátit jednoho
z chlapců, toho, na něhož si usedne. Skutečně krátce nato
orel usedl na třináctiletého Antonína Ferrarise. Don Bosco
ho bezpečně poznal a s tím se probudil. Aby se ubezpečil,
že to nebyl pouhý sen, prosil Pána, aby mu dal vědět ještě,
kdy se to stane. Usnul a průvodce mu řekl: „Než skončí dvě
cvičení šťastné smrti.“
Ferraris byl tou dobou naprosto zdráv. Zato v ty dny ode-
šel domů třináctiletý, ale hodně neduživý Jan Savio. Když
Don Bosco udělal předpověď, rozšířila se po Oratoři fáma,
že Savio zemře. Don Bosco ji však vyvrátil na večerním
slovíčku 3. března začátkem postu. Řekl otevřeně, že se ne-
jedná o Savia, ale o jiného. Estote parati – buďte připraveni!
A rozhovořil se jako obyčejně o věcech duchovního života,
hlavně jak si udržovat v pořádku svědomí správným přijí-
máním svátosti smíření.
Druhý den v soukromém rozhovoru řekl, že chlapec, kte-
rý má zemřít, začíná na písmeno F. Takových bylo v domě
kolem dvaceti. V té době byl v pokoji u Dona Boska Jan Bi-
sio a tomu Don Bosco řekl: „Škoda, že mi Pán bere samé
hodné chlapce!“ A v dalším rozhovoru mu docela jasně
řekl, že zemře Antonín Ferraris. Na otázku, jak to ví, vyprá-
věl mu svůj sen o orlovi, který veřejně nevyprávěl. Dále mu
potom uložil, aby bděl nad Ferrarisem a jakmile bude vidět,
že je v nebezpečí života, aby ho zavolal.
Ferraris skutečně začal churavět a Don Bosco mu zavo-
lal doktora Gribauda. Doktor se netajil tím, že choroba je
vážná. Přišla i chlapcova matka a byla znepokojena stavem
syna. Nevěděla, co má dělat, zde se má vrátit domů, nebo
čekat v Turíně. Obrátila se na Bisia s otázkou, co tomu říká
Don Bosco. Bisio věděl, co přijde, ale neměl odvahu matce
něco říci. Teprve, když ji pořádně prozkoumal a zjistil, že je
zcela odevzdaná do vůle Boží, jí řekl, aby zůstala v Turíně,
že mu Don Bosco řekl, že Toník zemře, ale že je připraven.
Hoch opravdu zemřel 16. března zaopatřen všemi svatými
svátostmi a zcela odevzdán do vůle Boží. Bisio svou výpo-
věď stvrdil přísahou a sám don Lemoyne napsal, že když
Don Bosco poprvé oznámil, že někdo zemře, i jemu řekl po
večerním slovíčku jasně také jméno.
Toho večera, co Ferraris zemřel, Don Bosco vypravoval
podrobnosti o jeho posledních chvílích. Byl opravdu připra-
ven. Nic ho netížilo, už neměl z čeho by se vyznával. Ano,
toužil po tom, aby zemřel a mohl vidět Pána Ježíše tváří
v tvář. Na zemi chtěl jen jedno, aby Don Bosco byl v hodi-
ně smrti při něm. To se mu splnilo, i když agonie byla do-
sti dlouhá. Don Bosco musel několikrát od něho odejít do
svého pokoje něco si udělat, ale hoch pokaždé jeho odchod
zpozoroval a vždy znovu prosil, aby neodcházel.
Když Don Bosco skončil tuto řeč, dotkl se i toho, že ně-
kteří psali domů, aby si je rodiče vzali, protože Don Bosco
předpovídá smrt. Don Bosco se ptal: „Já vím, že je to nepří-
jemné, ale co mám dělat? Zemřel by Ferraris tak krásně při-
praven, kdybych já mlčel? Není lepší vědět a připravit se?“
418
|
|
15.7 Page 147 |
▲back to top |
Potom řekl: „Dobrá, ode dneška už nebudu říkat, když bude
muset někdo zemřít.“ Čekal na odezvu a ta byla podle jeho
přání: „Ne, ne, jen říkejte dále, říkejte,“ ozvalo se z mnoha
úst. „Tak tedy budu říkat dále, ale nebojte se smrti, raději na
ni buďte připraveni!“ To byl také hlavní cíl jeho předpovědí,
aby žádný neodešel nepřipraven. V Oratoři bylo stejně roz-
šířeno mínění, že kdo tam zemře, přijde jistě do nebe.“ Don
Bosco se o to postará.
Během posledních zimních měsíců Don Bosco pracoval
také literárně. Na březen a duben připravil do tisku „Paměti
doktora Jana Voly, turínského kněze“. Vola byl přítel Dona
Boska. Zemřel před sedmi lety 6. února 1858. Životopis na-
psal kanovník Gastaldi. Na květen chystal „Dějiny inkvizi-
ce“, spis, ukazující, že chyby byly na obou stranách. Mimo
to psal životopis ctihodné služebnice Boží Marie od andělů,
bosé karmelitky z Turína, jejíž blahořečení se mělo konat té-
hož roku. Don Bosco byl přizván za úředního svědka při její
exhumaci a ověření ostatků.
6 Dobrá a zlá vůle
Na tomto místě bude dobré začlenit do naší historie počát-
ky činnosti, která Dona Boska v pozdějších letech proslaví
jako diplomata. Šlo o navázání prvních kontaktů italského
státu s papežským státem po předcházejících srážkách. Stav
církve byl v roce 1865 žalostný. Celkem 108 biskupských
stolců bylo prázdných: 45 biskupů bylo ve vyhnanství, 17
jmenovaných papežem nedostalo dovolení ujmout se úřa-
du, v ostatních byli jen kapitulní vikáři, protože biskupové
zemřeli. V samotném Piemontě odešlo do hrobu 18 biskupů
a nebylo možno ustanovit jejich nástupce. Vládě na tomto
stavu nezáleželo, docela jim vyhovoval. K tomu se vytrvale
říkalo, že se počet diecézí musí tak jako tak zmenšit. Papež
byl za tohoto stavu bezmocný a nemohl jmenovat biskupy.
Jeho Sillabus – odsouzení soudobých bludů, mezi nimiž byl
i liberalismus – jen přilil oleje do ohně. Sektáři pak ve všech
zemích chrlili proti Římu oheň a síru. To ovšem nezna-
mená, že by scházeli lidé, kteří měli dobrou vůli uspokojit
svět. Nescházeli ani mezi italskými liberály lidé, kteří buď
z rodinných důvodů, nebo že byli politicky na výši a doved-
li myslet bez nenávisti a předsudků, byli by rádi viděli, aby
se mezi církví a státem vyjasnilo k prospěchu jedné i druhé
strany.
Náš Don Bosco také trpěl touto rozháraností a hlavně
ho bolelo, že tolik biskupských sídel je bez biskupů. Znal se
s tolika lidmi, kteří zastávali vysoké úřady ve státě a nejeden
mu byl nakloněn. Svědomí mu říkalo, že by měl svého vli-
vu využít k dobru duší. Začal tedy zkoumat terén, když se
nejdříve poradil s papežem. Od jisté doby plynula mezi ním
a vatikánským palácem korespondence, která se pochopi-
telně nedochovala, protože věc byla nadmíru choulostivá
a Don Bosco dopisy zřejmě ničil. Prostředníkem v této věci
byl nám již známý jeho římský přítel don Emiliano Mana-
corda.
Mezitím byl král upozorněn, že dostane od papeže do-
pis. Pius IX. odložil stranou záležitosti svého státu a měl na
mysli jen blaho duší. 6. března napsal králi dopis, ve kterém
ho prosil, aby pomohl dát do pořádku záležitosti biskupství.
Dopis doručil králi komtur Adorno z Florencie. Krále také
celá věc mrzela a Adornovi řekl: „Sedm měsíců čekám na
papežův dopis.“ Potom vzkázal papeži, že pošle do Říma
svého zmocněnce, aby zahájil jednání. Ovšem, nic nemo-
hl podniknout bez ministerstva, a proto oznámil papežův
návrh na jednání vládě. Ministerstvo jej neodmítlo, ovšem
s tou výhradou, že Itálie bude jen jedna a nezávislá. Tuto
politickou stránku věci bylo třeba tedy pro tu chvíli dát stra-
nou a držet se jen věci obsazení biskupských stolců. Minis-
terstvo formulovalo v tom smyslu instrukce pro toho, kdo
bude poslán do Říma zahájit jednání. Nejvíce byl pro hladké
vyřízení záležitosti ministr vnitra Lanza. Chtěl, aby heslo
„Svobodná církev ve svobodném státě“ se stalo skutečností.
Také vycházel ze zářijového franko-italského ujednání, že se
Itálie zřekne násilí při svém úsilí mít hlavním městem sjed-
noceného státu Řím. Domníval se, že podaří-li se uspokoji-
vě vyřešit problém biskupství a jejich sídel, bude zase papež
snadněji moci s důvěrou jednat o politických problémech.
Itálie nyní mohla vyřešením církevních záležitostí jen zís-
kat.
Don Bosco dostal s datem 17. června 1865 pozvání do
Florencie na ministerstvo vnitra a šel tam s radostí. Doma
nic neřekl. Vůbec si umínil, že nikomu nic neřekne, aby měl
jistotu, že jeho zprostředkování zůstane utajeno. Spokojil
se tím, že těm nejbližším řekl, že jde o mimořádně důleži-
té věci. Teprve později všelicos řekl. Tak jednou vypravoval,
jak byl u ministra Lanzy a jak ten vyzvídal, kde bere tolik
peněz na stavby a na vydržování tolika chlapců. Řekl mu,
že to je jako u parní lokomotivy. Lokomotiva dělá „puf, puf,
puf “ a on to dělá zrovna tak. Tento výraz v piemontském
nářečí znamená dělat dluhy. Ministr se s odpovědí nespo-
kojil. Namítl, že se přece dluhy musí splácet, tedy zase pe-
níze. Don Bosco na to: „To je pravda. V lokomotivě se musí
zatopit, musí tam být přece oheň. Ten oheň to je víra v Boží
Prozřetelnost. Té se držím a ona se drží mne.“ Taková řeč,
pronesená dobrácky a bez vtíravosti, působila dobře a získá-
vala důvěru.
Za vyjednávače ze strany státu byl vybrán poslanec Save-
rio Vegezzi, člověk již starší, čestný, dobrý právník a člověk
znalý poměrů. Tomu byl dán k ruce z opatrnostních dů-
vodů ještě advokát Maurizio z Janova. Oba odcestovali do
Říma na Velký pátek 14. dubna. Vegezzi měl několik setkání
s kardinálem státním sekretářem Antonellim, s nímž bylo
především dohodnuto, že se nebude mluvit o politických
věcech. Měl také setkání s papežem Piem IX. Ten ho přijal
velmi laskavě a korektně. Zdálo se, že vše půjde takřka hra-
vě, ale nešlo.
Jen co se zpráva o jednání dostala na veřejnost, ihned
vyvinuli italští sektáři horečnou činnost, jen aby jednání
zmařili. Ve vládě samé seděli lidé zaujatí, například ministr
školství Vacca, dále Natoli, Petitti a Sella, ti měli zájem ka-
lit vodu a diktovat podmínky, které Řím nemohl přijmout.
Žádalo se aspoň nepřímé uznání nového italského státu,
třebaže v něm nyní byly části církevního státu zabrány,
a jiné. Svízelná byla otázka takzvaného exequatur – publi-
kování papežských dokumentů vždy až po státním schvá-
lení. Vegezzi se začal cítit špatně a sám nevěřil, že by mohl
papež takové podmínky přijmout, aniž by se vzdal. Už 23.
června si vyžádal u papeže audienci na rozloučenou. Při ní
řekl: „Doufám, že jednání budou pokračovat.“ „To záleží na
vaší vládě,“ odpověděl papež. „Mé stanovisko znáte. Jsou tu
419
|
|
15.8 Page 148 |
▲back to top |
určité zásady, které nemohu opustit. Stačí je přijmout.“ Ve-
gezzi byl nato jmenován senátorem, ale to bylo jen na zale-
pení očí. Byl roztrpčen. Po roce 1870, když byl Řím zabrán
násilím, už do senátu nevkročil. Také Lanza byl otráven
a chystal se podat demisi. Na úřední zprávu o jednání, která
se posílala králi, se ani nepodepsal.
Don Bosco byl informován o všech fázích jednání a ve-
lice trpěl, když viděl, jak se vše hroutí. Ale neztrácel naději,
jak ještě uvidíme.
Nenávist slavila zatím vítězství. 1. července byl zveřej-
něn nový Civilní kodex, který dovoloval uzavírat občanská
manželství. 30. července byly vyhnány ze svého kláštera
ferrarské tereziánské adorátorky a jejich klášter proměněn
v kasárna. 14. srpna bylo zase vyhnáno z kláštera v Bologni
50 sester z řádu Navštívení Panny Marie. 25. srpna předložil
ministr školství Natoli králi seznam 1 112ti církevních kole-
jí a ústavů, prý nevyhovujících duchu doby a žádal, aby byly
okamžitě zrušeny. 30. srpna napsalo několik vyhnaných bis-
kupů králi dopis, aby směli nastoupit svá místa, ale vůbec
nedostali odpověď. Místo toho dalo ministerstvo milosti
a spravedlnosti generálním prokurátorům pokyn, aby vše-
mi možnými způsoby jejich nástup znemožnili, dokud prý
nebude po volbách. Natoli, který po odstoupení Lanzy měl
ve svých rukách nejen školství, ale i vnitro, začal dávat bis-
kupům nemožné podmínky pro držení seminářů, jen aby je
donutil zavřít je. Tak bylo zavřeno 58 seminářů. 19. září byl
vydán zákaz pořádání procesí a někteří biskupové dostali
zákaz konat vizitace. Tentýž ministr pracoval na formulaci
zákona, na základě kterého se měl značně snížit počet diecé-
zí. Těch bylo v Itálii 231 a nyní jich mělo být jen 59. Podob-
ně předložil Natoli králi návrh, aby z 231 seminářů diecéz-
ních bylo ponecháno jen 59, tolik, kolik bude diecézí.
Ani král nebyl bez viny, i když by ho byli katolíci rádi
považovali za dobře smýšlejícího a jen znásilněného. 18.
listopadu se konala ve Florencii, v novém to hlavním měs-
tě státu, slavnost otevření parlamentu. Několik dní předtím
řekl král Viktor Emanuel členům městské rady a různým
deputacím doslova: „Do Říma půjdeme a do Benátek také.
V prvním případě jsme už na cestě, ten druhý si ještě vyžá-
dá krev.“ V takzvané korunní řeči v parlamentě potom řekl:
„Když se chýlil ke konci mandát minulého zákonodárného
sboru, s ohledem na hlavu církve, na většinu občanů a je-
jich náboženské zájmy, moje vláda přijala nabídku jednání
s apoštolským stolcem. Ale musela jednání přerušit, protože
nebylo možno zajistit práva mé koruny a národa (potlesk).
Plnost času a neodolatelnost síly událostí rozhodne spor
Itálie s papežstvím. My jsme zatím povinni zachovávat kon-
venci z 15. září, kterou svým časem splní také Francie.“
Skutečně. Už v listopadu opustili Francouzi jižní provin-
cie papežského státu a brigáda jejích okupačních vojsk se
vrátila do Francie. V Římě, ve Viterbu a Civitavecchii zůsta-
lo jen asi 10 000 francouzských vojáků.
Chtěli jsme nastínit toto pozadí dějin, aby bylo jasněji
vidět, jakou silou mysli a srdce musel Bůh obdařit našeho
Dona Boska, aby mohl a dovedl plnit své poslání.
7 Kázeň musí být
Don Bosco vždycky rád vzpomínal na krásné časy, kdy byla
Oratoř ještě mladá, jak tam bylo všechno jako v rodině.
Ještě, když se počet jejích obyvatel blížil stovce, úzkostlivě
dbal, aby rodinný ráz domu neutrpěl úhony. Teď bylo jinak.
700 chlapců, živých italských chlapců, udržet v pořádku,
to nebylo jen tak. Bylo třeba chtě nechtě přitahovat uzdy
a nedopustit, aby se kázeň uvolnila. Byly s tím problémy,
jak plyne i z večerních slovíček doby, o které píšeme. Don
Bosco v soukromém styku rád říkával: „Prosím tě“, „Buď
tak laskav“ a podobně, ale veřejně nyní často užíval prosté-
ho „Chci“. Večer na svátek svatého Josefa 19. března 1865
hovořil o právě skončených pololetních zkouškách a upo-
zorňoval, že se každý rok o jednotlivých chovancích dává
celková známka, do které je zahrnut nejen prospěch ve
škole, ale také chování v kostele a jinde, například v jídelně.
Kdo nedosáhne určitého počtu bodů, nemůže si dělat nárok
na setrvání v dobročinném ústavu a jak tomu bylo jiné roky,
půjde natrvalo domů a už se nevrátí. Ano, nyní už půjdou
někteří domů. V souvislosti s tím naznačil, že některé proje-
vy – třeba i nekázeň v jídelně, nemíní trpět.
20. března se k tématu vrátil, protože předešlá upozor-
nění nevzali někteří na vědomí a zase při vstupu do jídelny
křičeli, strkali se, v jídelně se smáli, házeli po sobě chlebem
a podobně. Ne, tak to nemůže být! Proto uložil hlavnímu
ekonomovi, donu Saviovi, aby od nynějška vyžadoval, aby
se do jídelen vstupovalo v řadách po dvou a stejně aby se
z ní vycházelo. Někdo si stěžuje na asistenty – možná prá-
vem, možná neprávem. Tolik je jasné, že on – Don Bosco, si
nepřeje, aby některý asistent někoho trestal. Asistenti prostě
oznámí případné projevy nekázně jemu a on sám rozhodne,
co bude. Nejde to jinak, nekázeň by byla hrobem Oratoře.
Snad u učňů by bylo možno užít mírnějšího měřítka, pro-
tože učni jsou učni, ale studenti musí dbát na své chování,
protože k tomu mají daleko lepší předpoklady. Učni se po-
třebují něčemu vyučit, ale studovat každý nemusí. Chce-li
studovat, tak ať se podle toho chová.
Don Savio neměl z opatření velikou radost, protože nyní
musel na sebe vzít úkol, který ho stavěl do nepříznivého
světla. Chodit v řadách a mlčet, to nebylo mnohým po li-
bosti a těžce to nesli. Je třeba také říci, že don Savio nejed-
nomu neseděl pro svou povahovou přísnost. Nyní teprve
musel být přísný, protože jinak nemohl tu masu udržet. Jí-
delen bylo více. V jedné sedělo asi 300 chlapců. Tam se jed-
nou stalo, že někdo po donu Saviovi hodil chlebem a trefil
ho do zad. Ten zůstal klidný, dělal, jakoby si toho nevšiml,
ale začal být ve střehu. Druhý den se to opakovalo. Už ne-
bylo možné myslet si, že ho trefa zasáhla náhodou, že snad
patřila někomu jinému. Řekl to Donu Boskovi a ten radil
k opatrnosti. Pak se stalo do třetice zlého, že když se chlap-
ci řadili, přiletěl znenadání zelný košťál a zasáhl ho zrovna
do biretu, který měl na hlavě. Tentokrát se však stačil rych-
le obrátit a zahlédl ještě ruku Augustina R., žáka páté třídy
gymnázia. Beze všeho šel, vzal hocha a zavřel ho do jedné
místnosti poblíž. Chlapec se dal do pláče a tvrdil, že chtěl
hodit po kamarádovi, ale ne po něm. Jinak to byl chlapec
hodný, ve škole snaživý, jenom hodně lehkomyslný. Byla
z toho mela. Jeho třídní profesor a ještě někdo jiný se po-
horšili nad tím, že pan ekonom zavřel hocha do světnice
a zatímco byl oběd, pustili ho ven a zavedli do jídelny. Sami
měli na dona Savia pifku a mysleli si, že mu tak dají lek-
ci, jak se s chlapci zachází. Nu, stalo se, ale Don Bosco byl
o všem donem Saviem informován. Toho večera vybuchla
420
|
|
15.9 Page 149 |
▲back to top |
při večerním slovíčku bomba. Don Bosco s ledovým klidem
oznámil, že Augustin R. odjíždí druhý den domů.
Chlapci se toho večera rozešli do ložnic v naprostém kli-
du, jen na dvoře zůstal malý hlouček učitelů, samozřejmě
ovládaný těmi, co pustili hocha na svobodu. Schůzku zakon-
čil jeden koadjutor, který navrhl: „Ať jde někdo k Donu Bo-
skovi a ať mu jasně řekne, že jestli pošle hocha domů, ode-
jdeme z Oratoře.“ „Nežeňme to tak daleko,“ namítl školní
rádce, který při tom byl. „Já jdu k Donu Boskovi a doufám,
že se vše vyřeší.“ Bylo už půl jedenácté. Don Bosco ještě
pracoval u svého stolku. Rádce mu referoval o náladě spo-
lubratří a prosil pro chlapce o milost. Ale Don Bosco řekl:
„Provinění je jisté. Šlo o porušení pravidel a pak: šlo o velmi
závažné okolnosti. Stalo se to po několikerých napomenu-
tích. Já bych byl měl možnost všechno zachránit, ale vy jste
mi ji vzali tím, že jste se postavili proti donu Saviovi. Ne-
mohu dovolit, aby autorita byla vystavena takovému tlaku.“
Školní rádce se vrátil mezi ostatní ve čtvrt na dvanáct a řekl
jen: „Don Bosco je neoblomný.“ Všichni se rozešli a hlavou
jim vířila otázka, co bude dál. Naštěstí nebyl nikdo ochoten
splnit svou hrozbu.
Augustin opravdu ráno odjel domů. V celé Oratoři se jen
jeden nemohl nijak smířit s tím, co se stalo. Dva nebo tři
dny stále u stolu představených špičkoval nějak proti donu
Saviovi. Don Bosco tím velice trpěl, snad jako ještě nikdy,
ale mlčel.
Když se zase rozbouřená hladina uklidnila a uplynu-
lo několik týdnů, Augustin – snad na něčí návod, napsal
Donu Boskovi dopis, ve kterém ho prosil za odpuštění.
Don Savio, dotázán na mínění, se přimluvil za jeho zno-
vupřijetí. Hoch se vrátil a šťastně dokončil s vyznamená-
ním svá studia. Ze všeho zůstalo pro všechny jen veliké
napomenutí, že bez kázně nelze vychovávat a že i hodný
chlapec, dokonce chráněný vlivnými osobami, musí nést
následky své neposlušnosti.
Večerní slovíčko 26. března bylo na téma pořádek v lož-
nicích. Don Bosco vyprávěl, že přišel vzácný host a on mu
chtěl ukázat ložnice. Nahlédl do první, kde spalo asi třicet
chlapců, ale honem zase zavřel, takový tam byl nepořádek.
Postele neustlané, jedna, jakoby v ní spal pejsek, druhá, jako
by hostila prasátko, dokonce viděl na zemi pokrývku a na ní
boty. Ovšem hlavní vinu na tom mají asistenti. Mají dohlí-
žet a vyžadovat pořádek. Aby se to nemohlo opakovat, zaří-
dil to jinak: Vždycky ráno projde ustanovená osoba ložnice
a pěkně ustele všechny neustlané postele. Ale něco za něco.
Každé ustlání bude stát čtyři soldy. Dva si dotyčný ponechá,
dva odvede. Ty pak budou sloužit k obveselení všech, aby
z toho měli prospěch i postižení. V témže večerním slovíč-
ku se dotkl i ranního česání. „Je jaro a víte, že se množí i ur-
čitá zvířátka. Pořádně si každý den vyčešte hlavu. Někteří si
jen vlasy ulížou, ale aby si je vyčesali to ne!“
Současně musel Don Bosco sledovat ještě jiné věci. Z do-
pisu řediteli v Lanzu, donu Ruffinovi, se dovídáme, že našel
v Turíně u sester místo pro jeho sestru. Psal mu, aby ji po-
slal do Oratoře, že ji tam dá doprovodit s průvodním listem
a postará se o její plat. Lanzo potřebovalo dalšího učitele
pro nižší gymnázium a Don Bosco psal ministru Natolimu,
aby dovolil kleriku Fagnanovi doplnit poslední zkoušky, ve
kterých nemohl získat body, jelikož onemocněl horečkou,
ale jinak měl vše v pořádku. Odpověď přišla příznivá. Po-
kud šlo o Lanzo, tamní starosta sice žádal, aby Don Bosco
přijal do školy více místních žáků, ale o to už se nestaral,
aby se kolej mohla patřičně rozvinout i po hmotné stránce.
Proto mu Don Bosco napsal, že už udělal všechno, co bylo
v jeho silách, ale více že nemůže. Z toho důvodu vypovídá
smlouvu a nechává obecní radu, aby se postarala o kolej
a její budoucnost jinak.
8 Svěcení základního kamene
Mezitím Don Bosco popoháněl také práce na stavbě kos-
tela Panny Marie Pomocnice. Šlo to rychle. Podzemní část
byla hotova, hotová byla i klenutí, na nichž měla být dlažba
kostela. Don Bosco se už nemohl dočkat chvíle, kdy bude
posvěcen základní kámen. Aby dodal slavnosti potřebného
lesku, požádal mladého prince Amedea, syna krále Viktora
Emanuela, aby slavnosti předsedal. Princ byl mladičký, te-
prve dvacetiletý a rád přijal.
Práce s přípravou bylo hodně, ale Don Bosco už měl
kleriky a kněze, na které mohl přenést značnou část prá-
ce v Oratořích a hlavně kázání jak doma, tak mimo dům.
V tom mu ulehčovali i přátelé z řad diecézních kněží, napří-
klad stále ještě ochotný dr. Borel. Ten byl na kazatelně jako
doma a neochaboval ani ve stáří. Byl samá legrace. Ptali se
ho jednou klerici, za co dostal rytířský řád svatých Mořice
a Lazara. „Inu, to bylo tak: Jednou jsem jako klerik minist-
roval v královském paláci, chytily tam papírové květiny a já
jsem je v přítomnosti královny uhasil.“
Jen jedno Don Bosco nemínil přerušit a přepustit dru-
hým – zpovědnici. V postě byl stále k dispozici a proseděl
tam celé hodiny. Také kázal přípravné triduum před veliko-
nočními svátky.
Toho roku 1865 se přihodilo něco zvláštního. Jednoho
dne vypravoval Don Bosco o onom Karlovi, který zemřel
roku 1849, aniž měl v pořádku svědomí. Prý k němu přišel
jeden kněz a vzkřísil ho z mrtvých, vyzpovídal ho, hoch
si zase lehl na postel a byl mrtev. Tu při vypravování Don
Bosco začal jihnout, ano, najednou se dal dojetím do ta-
kového pláče, že musel kázání přerušit. Všichni posluchači
byli z toho celí vyjevení. Každý si mohl domyslet, kdo byl
ten kněz, který mrtvého probudil. Tuto událost někteří jako
don Ghivarello a don Bologna potvrdili přísahou.
O Velikonocích byl Don Bosco zaměstnán pořádáním
loterie. Vůbec nepochyboval o jejím zdárném výsledku. Měl
již zkušenosti a věděl jak na to. Svatý Leonard Murialdo,
jeho přítel, ředitel institutu řemeslníčků, také pořádal dob-
ročinné loterie ve prospěch svého díla, ale nešlo mu to tak
dobře. Ptal se jednou Dona Boska, jak to dělá on. Dostal od-
pověď: „Když se rozhodnu pro loterii, vyberu nejhodnější
chlapce a jdu se s nimi pomodlit k Panně Marii, aby jí dala
své požehnání. A potom se do toho vrhneme všichni ruka-
ma i nohama a musí to jít.“
Tentokrát však byly s loterií potíže. Bylo těžké sehnat lidi
ochotné vstoupit do řídící komise. Ale i to se nakonec po-
dařilo.
Zatím zde byla slavnost svěcení základního kamene
k novostavbě kostela. Byla stanovena na čtvrtek 27. dubna.
Byl to veliký den. Prostranství bylo vhodně upraveno, podle
rituálu byl den předtím vztyčen na místě budoucího hlavní-
ho oltáře veliký dřevěný kříž, u jeho paty byl malý oltářík,
421
|
|
15.10 Page 150 |
▲back to top |
svíce, květy, nad oltářem baldachýn uzavřený ze tří stran
a otevřený směrem k budoucí lodi. Tam bylo také něco
jako veliký stan na čtyřech vysokých žerdích, na evangelní
straně pódium pro zpěváky, před ním místo pro kapelu, na
epištolní straně bylo pódium pro Jeho knížecí výsost s do-
provodem, v místě budoucího vchodu do kostela pak byla
slavobrána, kudy se mělo vcházet a vycházet. Celá úprava
ukazovala, jak asi bude kostel vypadat.
Svěcení měl původně vykonat biskup z Casale, mon-
signor Calabiana, ale v poslední chvíli poslal telegram, že
nemůže, a tak don Durando jel do Susy poprosit tamního
biskupa, monsignora Odona, aby ho zastoupil. Ordinariát
dal k tomu svolení.
Všechno už bylo připraveno, když tu se kolem jedné po
poledni zvedl veliký vítr, který, jak se zdálo, všechnu tu pa-
rádu strhá na zem. Ale po půl hodině se utišil. Bylo to, jako
by ďábel dával znamení, že je rozčilen tím, co se chystá a co
vyroste na tomto místě. Přesto se nahrnulo na staveniště
mnoho Turíňanů i lidí odjinud. Přišli zástupci města v čele
s panem starostou, přišli páni z loterní komise, zástupy mlá-
deže (čtvrtek by v Itálii volný den), hrála kapela, stovka hu-
debníků zadula do nástrojů, když na staveniště vcházel aost-
ský vévoda, princ Amedeo. K slavnosti přijeli také všichni
chlapci z Mirabella. Don Bosco knížete přivítal a uvedl
ho na tribunu, pan biskup zpíval žalmy a posvětil základy.
Následovala ceremonie s uložením základního kamene do
sloupu na evangelní straně, jednoho ze čtyř, na nichž měla
spočívat kupole chrámu. Do skleněné, pro ten účel zvlášť
zhotovené schránky byla uložena pamětní listina s uvede-
ním osobností, které tou dobou vládly církvi, od papeže až
po místního faráře a ředitele domu Dona Boska. Byly tam
dány podle zvyku i různé peníze a dobové listiny, vše bylo
opatřeno notářskou pečetí a neprodyšně uzavřeno. Schrán-
ka byla vložena do připraveného otvoru a potom hned přišli
zedníci. Princ Amedeo nalil na cihly první maltu a oni na
místě vyzdili sloup do výše asi jednoho metru. Při ceremo-
nii vzbudili pozornost zvláště dva ministranti – dvojčata,
nejmenší ze všech, ale k nerozeznání. Jeden z nich držel kla-
dívko na poklep, druhý malou destičku k přikrytí otvoru.
Po církevním obřadu šli hosté do domu a bylo tam po-
hoštění. Mladý princ byl obklopen pozorností chlapců i sa-
lesiánů. Hrálo se, deklamovalo se, nakonec bylo svátostné
požehnání a před ním pronesl kázání turínský kanovník
Lorenzo Gastaldi, budoucí turínský arcibiskup. Amedeo
potom na královském dvoře mluvil o valdocké Oratoři jen
v superlativech, ba poslal i nějaký peněžní dar a hlavně
sportovní zařízení ze své soukromé tělocvičny. Nářadí pak
sloužilo chlapcům na dvoře k veselé zábavě.
Don Bosco si hned pospíšil a dal vytisknout propagač-
ní knížku s titulem „Pobožnost k Panně Marii Pomocnici
v Turíně“, s historií tohoto mariánského titulu a s popisem
slavnosti.
Potom už stavba rychle postupovala. Do konce roku byla
pod střechou, jen ještě větší prostor pro kopuli zůstával ne-
dostavěný. To čekalo na příští rok.
9 Tak sviť vaše světlo…
Jsou to slova Páně a Don Bosco doopravdy svítil všude
a všem, kdo se s ním setkali. Stavba kostela Panny Ma-
rie Pomocnice si vyžadovala dalekosáhlou propagaci, ale
s propagací bylo spojeno i Don Boskovo jméno. Lemoyne
říká, že nyní Don Bosco dostával týdně stovky a někdy ti-
síce dopisů, které nemohl osobně zodpovědět a museli mu
pomáhat druzí, například Lemoyne sám. Lidé nejrůznější-
ho zabarvení se svěřili do jeho modliteb, prosili o přímlu-
vu u jeho Pomocnice, takže se pomalu začínalo formulovat
i další pojmenování Panny Marie – Madona Dona Boska.
Ale při všem pracovním vypětí sil žil Don Bosco přede-
vším pro své chlapce. O nich se mu skoro každý den zdálo,
jako by mu Pán chtěl touto cestou dávat myšlenky, jimiž by
formoval jejich mysli a srdce.
29. dubna vypravoval na večerním slovíčku sen o slepi-
ci a lišce. Jedna slepice ne a ne jít večer do kurníku, až se
hospodyně honičkou za slepicí unavila, zavřela kurník a ne-
chala ji venku. Milá slepice uviděla žebřík, který vedl na
seník a pomalu po něm vyskákala až nahoru a uvelebila se
na seně. Ale co to? Najednou ji vyrušil nějaký šramot. To
liška vyčenichala slepici a už se chystala ke skoku. Skočila,
ale slepice celá vyděšená stačila o vteřinku dříve rozepnout
křídla a vyletět na blízký strom. Liška spadla dolů, ale nemí-
nila se vzdát. Obcházela strom, hledala, kudy by se dostala
na slepici, ta se zase snažila uniknout. Měla přece křídla a ta
byla vždycky její záchranou. Jenže – a to jí bylo osudné, byla
těžká a po každém úniku spadla o něco níž, protože slepice
neumějí létat. A liška byla trpělivá, chytrá. Věděla, že slepice
nakonec skončí v jejích drápech. Skutečně se tak stalo. Po-
slední let skončil na zemi a to měla liška vyhráno. Roztrhala
slepici. Don Bosco komentoval: „Víte, kdo je ta slepice a kdo
je ta liška? Liška je ďábel, slepice může být každý z nás. Když
si děláme, co chceme a neposloucháme, když hledáme faleš-
nou svobodu, ďábel nás stejně uhoní a skončíme zle.“
30. dubna začal otázkou: „Pročpak vy, obuvníci, pracuje-
te od rána do večera, proč šijete boty, smolíte dratve, krájíte
kůži?“ A hned odpovídal za ně: „No přece se musíte dobře
vyučit řemeslu. Od naší šikovnosti může záviset náš výdě-
lek, naše štěstí!“ Potom položil další otázku, která platila
pro všechny. „Proč jsme vůbec přišli na zem, proč jsme se
narodili?“ A odpovídal podle katechismu: „Přece, abychom
Pána Boha poznali, jej milovali, jemu sloužili a za to se do-
stali do nebe.“ A hned se rozpovídal, jak by to bylo hezké,
kdyby tak všichni v Oratoři smýšleli a jednali. To by byl uči-
něný ráj! Nebylo by třeba ani pravidel, nikdo by nemusel
nikoho napomínat a všichni by se měli rádi! Bohužel, někte-
ří tomu nechtějí rozumět. Hledají štěstí někde jinde, třeba
v pokoutních hostinách, při kterých neschází láhev dobrého
vína. Hlavně aby se o tom nedověděli představení! Je to ale
správné? Cožpak jsme na světě, abychom jedli a pili a měli
se dobře? Vybízel chlapce k vážnému přemýšlení o smyslu
života.
1. května mluvil o svatém přijímání. Zdálo se mu v noci,
že byl v kostele a zrovna bylo svaté přijímání. U mřížky stál
vysoký člověk, byl celý černý a v rukou měl laternu magiku.
V ní ukazoval chlapcům různé věci: Jednomu ukazoval ži-
vou rekreaci, druhému domov, kamarády, třetímu práci ve
studovně, ve škole. Všechno možné se tam motalo a všech-
no upoutávalo mysl, jen aby nebyl čas na to hlavní, co se
děje v kostele a v době svatého přijímání. Objevovaly se
tam i hříšné scény. Don Bosco skončil napomenutím: „Moji
drazí, je čas nechat laternu laternou a držet fantazii na uzdě.
422
|
|
16 Pages 151-160 |
▲back to top |
|
|
16.1 Page 151 |
▲back to top |
Raději se podívat na kříž. Vzdalovat se od svatého přijímání
znamená vrhat se do náruče ďábla.“
Don Boskova mysl se zatím zaměstnávala Katolickým
čtením. Právě dokončoval na měsíc červen „Mír pro církev,
neboli pontifikát svatého Eusebia a svatého Melchiada“. Byl
to poslední svazek série o životě papežů, na kterém pracoval
s velikou láskou a kompetentností. Byl by rád pokračoval až
do pontifikátu Pia IX., ale už opravdu neměl čas. Doufal, že
někdo jiný bude v práci pokračovat a hledal už i vhodnou
osobu. Ovšem každý měl práce nad hlavu a nikdo neměl tu
houževnatost, jakou měl on. Nenašel pokračovatele. Jeho
práce byla ceněna odborníky, například monsignorem Tri-
pepim, pozdějším kardinálem Svaté matky církve, církev-
ním historikem, který se dokonce nadšenými slovy odvolá-
val ve svých pracích na Dona Boska.
10 Chlapci přinášejí Panně Marii dary
Nadešel měsíc máj. Jako vždycky patřil Panně Marii, tento-
krát už plně s titulem Pomocnice křesťanů. Byly zde květy,
ale i trny, bez nichž nemůže být křesťanský život, má-li být
následováním Krista. V té době měla salesiánská společnost
čtyři těžce nemocné kněze.
Především to byl prefekt ústavu v Lanzu don František
Provera, vysvěcený na kněze teprve před rokem. Už několik
roků si stěžoval na bolesti v noze. Nakonec se z toho vyklu-
bala tuberkulóza kostí. Dr. Magnetti ho podroboval boles-
tivým procedurám, obdivoval jeho trpělivost, ale nakonec
to vzdal. Celé měsíc nemohl don Provera sloužit mši svatou
(tehdy ještě nebylo dovoleno celebrovat v sedě), ale nepře-
stal pracovat. Ploužil se o berlích po domě, všelijak si vypo-
máhal, ale neustával. Někdo mu stále pomáhal. Myslelo se
na amputaci nohy, ale pacient byl zesláblý, kdoví, jestli by
to vydržel. Don Bosco nakonec rozhodl: „Ať zůstane tady
v ošetřování Boží Prozřetelnosti.“ On tento kříž Proverovi
předpověděl už v roce 1862.
Lanzo bylo postiženo další ranou. Horlivý ředitel don
Ruffino byl začátkem svatého týdne v Turíně u Dona Boska
a na zpáteční cestě jel dostavníkem sedě na kozlíku, protože
vůz byl plný. Cestou pořádně promokl, že na něm nebyla nit
suchá. Horší bylo, že přijel domů a musel jít do farního kos-
tela zpovídat. Tady jednal neuváženě, protože se nepřevlékl
a potom seděl několik hodin ve zpovědnici. Odstonaly to
plíce a nemoc ho sklátila. Potom už žil jen několik měsíců.
Don Bosco poslal do Lanza obratného pomocníka, do té
doby duchovního ředitele Oratoře, dona Bartoloměje Fuse-
ra, mladého, nadaného, ale i ten se musel vrátit do Turína,
protože se u něho projevila paralýza mozku a musel být
umístěn v léčebném ústavě.
Čtvrtý těžce nemocný byl prefekt Oratoře a zástup-
ce Dona Boska ve Společnosti, don Viktor Alasonatti. Byl
starší než Don Bosco a zřejmě dozrál pro nebe. Do pravého
ramene se mu vrazilo silné revma a v hrdle se usadil rako-
vinový nádor, který ho dusil a nutil k nečinnosti. Myslelo
se, že by mu prospěl rodný vzduch, a proto odešel do rod-
né Avigliany. Dva dopisy, které poslal Donu Boskovi, dávají
překrásný pohled do jeho duše. Svému představenému psal
s téměř dětskou upřímností, jak nemoc pokračuje, nic neta-
jil. Ale také ujišťoval Dona Boska, že je stále poslušným ře-
holníkem, ochotným do poslední chvíle vynakládat síly pro
společnou věc, ať by ho to třeba stálo utrpení do vyčerpání.
Pobyt doma mu neprospěl, a tak vyjádřil přání, že by rád ze-
mřel v Oratoři. Don Bosco ho měl velice rád a odepsal mu,
aby se jen vrátil domů do Oratoře, pro kterou tolik vykonal.
Uprostřed těchto zkoušek Don Bosco vypravoval 30.
května další sen. Zdálo se mu, že vidí velikánský marián-
ský oltář a obyvatele Oratoře, jak jdou v procesí odevzdat
Panně Marii své dary. Většina krásně zpívala, někteří jen
skuhrali. Vůbec byly značné rozdíly ve zpěvu. Stejně tomu
bylo s dary. Přistupovali k oltáři a odevzdávali je do rukou
krásného chlapce, na jehož zádech viděl Don Bosco křídla,
takže usoudil, že je to strážný anděl Oratoře. Někdo ode-
vzdával kytici růží, jiný zase kytici karafiátů, opět jiný kyti-
ci fialek. Někdo přišel s podivným darem: Chtěl dát Panně
Marii prasátko, jiný kocoura, opět jiný králíka, jehňátko,
jeden dokonce nádobu se samými žábami.
Anděl přijímal kytice a kladl je k nohám Panny Marie,
ale nejdříve každou upravil a prohlédl. Don Bosco viděl
jak pečlivě kytice rozdělával, povadlé a vadné květy vyha-
zoval, potom kytici znovu upravil a teprve potom ji položil
na oltář. V některých kyticích byly také trny a jiné, co tam
nepatřilo. Tomu s prasátkem řekl bez obalu, že prase je ne-
čisté zvíře a znamená hříchy nečistoty a s takovým darem
ať k Panně Marii nechodí. Kocour, že znamená krádež, ro-
puchy pak pohoršení, které někdo dává druhým. Někteří
chlapci přicházeli a měli v srdci vražený nůž. To byli svato-
krádežníci, kteří chodili nehodně k svatému přijímání. Ne-
hodní byli andělem vyhozeni a odcházeli zahanbení, mnozí
se zase radovali, nebo byli svatě upozornění na nedokona-
lost svého náboženského života.
Potom anděl přinesl dva veliké koše plné překrásných
korun. Vyndal koruny a rozděloval je těm, kteří si je zaslou-
žili. Všechny nebyly stejné. Každý dostal takovou, jakou
si zasloužil. Don Bosco vyzvedl jednu skutečnost: někteří
chlapci měli nevzhlednou tvář, a přesto dostali krásné ko-
runy, protože měli krásnou duši. Bůh se nedívá na tvář, ale
na srdce. Když anděl skončil rozdělování korun, seřadili se
všichni dobří a začali zpívat mariánský hymnus Ave Marie
Stella – Zdrávas, hvězdo moře. Když jej přezpívali, zanoti-
li jinou píseň: Lodate Maria – Chvalte Marii. Tím zjevení
skončilo. A Don Bosco měl při rozhovorech s chlapci k roz-
vádění další pěkné náměty.
Tak skončil měsíc máj velikým poučením pro každého,
kdo se chtěl poučit v zájmu své duše.
11 Dává se do pohybu loterie
Jen co byl položen základní kámen ke kostelu Panny Marie
Pomocnice, už se Don Bosco vrhnul rukama i nohama do
loterie. Napsal a začal posílat okružní list, ať kdo chtěl, nebo
nechtěl. Jako odezva začaly přicházet bedny s dary. Pro dary
bylo rezervováno jedno celé křídlo Oratoře, druhé poscho-
dí. Přicházeli znalci a k jednotlivým darům dávali odhadní
cenu. Počet darovaných předmětů brzy dosáhl čísla 840.
Každá loterie musela mít svůj úřední průběh a bylo třeba
psát dozorčím úřadům dlouhá psaní a výklady kolem toho,
co se dálo a jak se dálo. Don Bosco se nerozpakoval psát
žádosti o úlevy, jen aby nepřišel zbytečně o nějaký ten pe-
níz. Bylo třeba zaplatit dluhy za školu a oratoř na Vanchig-
lia ve výši 630 franků, za oratoř na Porta Nuova 450 franků,
za oratoř svatého Josefa u svatého Salvaria 300 franků, bylo
423
|
|
16.2 Page 152 |
▲back to top |
třeba živit a šatit na 800 chlapců v Oratoři svatého Františ-
ka Saleského, dokončit stavbu kostela, protože do starého
se už nevešla ani třetina obyvatel domu. Prefekt turínské
provincie musel dostat seznam loterní komise. Konečně
pak přišel povolující dekret a Don Bosco si hned pospíšil
s další široce založenou propagací. Tisíce letáčků se v krát-
ké době rozlétlo po severní Itálii, ba i dolů až k Římu. Don
Bosco uveřejňoval články v novinách, nic nezůstalo opo-
menuto, jen aby podnik měl potřebnou publicitu a vynesl
co nejvíce peněz.
Že nezůstalo jen při letácích, ale musely se napsat ješ-
tě stohy osobních dopisů, to je samozřejmé. Chudák Don
Bosco myslel, psal, počítal, radil, chodil a také se modlil.
Především zachovával světecký klid a nezapomínal na vlast-
ní práci, to je na chlapce ze všech tří ústavů.
Hned po skončení mariánského měsíce se vydal do Mi-
rabella. Z jeho tamního pobytu se dochovala zpráva o té-
měř zázračném uzdravení klerika Františka Cerrutiho,
pozdějšího dlouholetého generálního školního rádce Spo-
lečnosti. Měl v tom malém semináři na starosti 4. a 5. tří-
du gymnázia, ale byl křehkého zdraví. Don Rua jako ředi-
tel o něho měl strach a prosil Dona Boska, aby ho uvolnil
z tohoto nadměrného břemene. Ale on odpověděl: „Jen ať
učí dál!“ Cerruti tedy poslušně učil, až koncem dubna vážně
onemocněl. Trpěl velikou slabostí, občas měl krvavý hlen,
k tomu úporný kašel. Ošetřující lékař Pasini říkal, že je to
starý zánět průdušek. Teď právě přijel do Mirabella Don
Bosco a hned se ptal Cerrutiho na jeho zdraví. Ten mu vše
po pravdě řekl, ale Don Bosco odpověděl: „Ještě nepřišla tvá
hodina, ještě tě čeká mnoho práce, než si zasloužíš nebe.“
Don Bosco mu sám navrhl nějaké léky, ale ty způsobily pa-
cientovi jen ještě větší potíže. Potom byl Don Bosco pryč
a nemoc se zhoršila. Lékař řekl, že je to nevyléčitelné. S tím
jel don Rua do Turína říci to Donu Boskovi. Ten však řekl:
„Doktor Pasini tomu nerozumí.“ Cerruti sám vypravuje:
„Když se don Rua vrátil a vyřídil mi to, dostal jsem takový
záchvat kašle, že jsem myslel, že je se mnou konec. Přesto
jsem šel druhý den učit a hle, večer jsem cítil, že je mi pod-
statně lépe a učil jsem až do konce školního roku. Spolehl
jsem se cele na slova Dona Boska, ano, ještě jsem každý tý-
den jel do Turína na přednášky na vysoké škole, kde jsem
dělal moderní literaturu. Dr. Pasini si nedovedl vysvětlit
tak náhlé uzdravení a říkal, že příroda má svá tajemství. Byl
to člověk málo věřící, protože mi jednou dával číst nějaký
francouzský lékařský časopis, kde se mluvilo o původu člo-
věka z opice, ale já jsem mu to vrátil s tím, že nemám o ta-
kové názory zájem.“
Uvedeme ještě jiné předpovědi Dona Boska. Vzpomíná
don Jáchym Berto, tehdy žák 5. třídy gymnázia, že se v tom
roce při zpovědi zmínil Donu Boskovi, že necítí v sobě po-
volání ke kněžství. Don Bosco mu to rozmlouval a říkal, že
potřebné kvality má, jen ať se nedá ničím odradit. Tu on
řekl Donu Boskovi: „Dobrá, půjdu dál, ale s tou podmín-
kou, že budu stále s vámi, protože jsem ve vás složil všechnu
svou důvěru.“ Don Bosco mu na to řekl: „Důvěra za důvě-
ru! Budeš stále se mnou a jestli ne, tak jen krátkou dobu!“
Opravdu se Berto stal Don Boskovým osobním sekretářem,
měl světničku hned vedle jeho bytu a teprve k samému kon-
ci Don Boskova života uvolnil tuto světničku pro dona Ruu,
který se stal jeho vikářem a potřeboval být stále u něho.
Don Berto zůstal přesto nadále v Oratoři a měl na starosti
salesiánský ústřední archiv.
Také bývalý chovanec Oratoře, obuvník Alois Tamone,
vzpomíná, co mu Don Bosco předpověděl v roce 1865. Při-
šel se rozloučit a přitom řekl Donu Boskovi, že má v úmyslu
dát se k vojenské hudbě jako křídlovák. Don Bosco mu od-
větil: „Nedělej to, protože ve čtyřiceti letech přestaneš hrát
i pracovat.“ I to se uskutečnilo. Přesně ve čtyřiceti letech
Tamone onemocněl na žaludek tak, že musel nechat i ševco-
viny i hudby a spokojit se s tím, že dělal obecního poslíčka.
Josef Perazzo zase vzpomínal, že mu v tom roce onemoc-
něl otec a zemřel. Hoch šel k Donu Boskovi ke zpovědi a při
té příležitosti ho poprosil o modlitbu za zemřelého. Don
Bosco mu řekl: „Viděl jsem tvého tatínka ve snu. Je ještě
v očistci a potřebuje našich modliteb.“ A popsal mu ho tak
přesně, že se chlapec nestačil divit. Přitom Don Bosco jeho
tatínka nikdy neviděl.
A už zde byl červen a s ním svátek Dona Boska. Oratoř
se oblékla do tradiční parády, byla akademie s mnoha reci-
tacemi a gratulacemi, Don Bosco dostal spoustu dopisů od
bývalých chovanců, ale tentokrát byl posmutnělý. Přece jen
ho tížilo, že měl tolik nemocných salesiánů, právě těch nej-
lepších. Zmínil se o tom v závěrečné řeči a prosil všechny,
aby mu pomohli nést tento kříž. Zvláště zmínka o beznaděj-
ně nemocném donu Alasonattim dojala přítomné k slzám.
Na samém konci června převezli do Oratoře také dona Ru-
ffina. I on byl ve zbědovaném stavu a bylo vidět, že už dlou-
ho na světě nepobude.
Přesto bylo třeba pracovat dále. Na červenec Don Bosco
připravil do tisku knížku „Živočišný magnetismus a spiriti-
smus“ od doktora Gribauda a už se připravovaly ještě další
tisky: na srpen „Životopis svaté Marie Markéty Alacoque,
apoštolky úcty k Srdci Ježíšovu“, na září kratochvilné čtení
„Albert a Nina“, na říjen „Katechetický výklad svátosti biř-
mování“.
12 Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal
30. června dostal Don Bosco obvyklý dotazník od školského
úřadu ohledně škol. Vyplnil ho, ale ne bez starosti o další
školní rok. Vždyť z jeho profesorů, habilitovaných pro gym-
názium, tři byli těžce nemocní: Alasonatti, Ruffino a Fuse-
ro, čtvrtý byl slabého zdraví a pátý odešel do semináře. Jak
bude dál?
Současně obecní rada v Cavouru obnovila před léty pře-
rušené jednání o otevření tamní koleje. Chtěli třídy obecné
i gymnazijní. Na Dona Boska velice tlačil univerzitní pro-
fesor a jeho přítel abbé Peyron a bylo mu těžké říci strohé
ne. Don Bosco se tedy pokusil přemluvit některého známé-
ho profesora na odpočinku, aby mu pro začátek vypomohl,
například profesora Angela Cantù z Carmagnoly. Už byla
i koncipována dohoda, ale naštěstí se vše rozplynulo pro
finanční otázku a také proto, že dotyční kněží – profesoři
neprojevili ochotu. A už se vynořila nová nabídka, tentokrát
z Occimiana poblíž Mirabella. Mirabellský dům byl příliš
malý v poměru k množství žádostí o přijetí a pro budouc-
nost se počítalo s něčím větším v blízkosti.
Svízelná byla nyní situace v Lanzu, kde Don Bosco pro
nerovné nároky tamní obce nabídl odchod z pronajatého
domu. Tím se situace díla zkomplikovala. Don Provera, ač
chudák s nemocnou nohou, musel dělat po odchodu dona
Ruffina generála. Psal Donu Boskovi, cože má dělat, jaké
424
|
|
16.3 Page 153 |
▲back to top |
jsou vyhlídky na příští rok. Zůstaneme – nezůstaneme? Byl
zde už červenec. Don Bosco odepsal, že musí počkat, ať má
strpení. Až půjde na duchovní cvičení k sv. Ignáci, zastaví se.
Chvíle byla opravdu kritická, protože don Ruffino byl blí-
zek smrti a Don Bosco neměl to srdce vzdálit se od jeho lůž-
ka a někam odjet. Don Ruffino skutečně odevzdal duši Bohu
16. července na svátek Panny Marie Karmelské. Tak bylo
o jednoho nadaného, a to velmi nadaného salesiána méně.
Don Bosco ho měl velice rád a velmi trpěl jeho odchodem.
Bylo mu teprve dvacet pět let a už byl ředitelem domu. To je
co říci! Předvídal Don Bosco jeho tak brzkou smrt?
Don Lemoyne má v Memoriích velmi zajímavou otázku.
Totiž v Ruffinově „Kronice Oratoře“, kterou vedl, když ješ-
tě byl v Turíně, stojí psáno k datu říjen 1859: „Don Bosco
mi řekl, že budu žít ještě jedenapůlkrát tolik, kolik jsem žil.“
Ruffinovi bylo tehdy 18 nebo 19 let. Dožil se pak ještě dal-
ších šesti let. Špatné proroctví? Nevyšlo? Lemoyne se o tom
schválně zmiňuje, aby ho snad později někdo nevinil ze za-
krývání skutečností. Ale má k tomu své poznámky. Přede-
vším říká, že nikde není řečeno, že co Don Bosco řekl, mu-
selo být vždy nutně proroctví. Ale i tak mohl mít na mysli
ne Ruffinův fyzický život, ale život salesiánský. Počítají-li se
Ruffinovy roky od toho roku, kdy poznal Dona Boska a kdy
už byl rozhodnut opustit seminář a přidat se k němu (to
bylo v roce 1855–56), pak jeho salesiánský život před rokem
1859 trval čtyři roky, po něm potom ještě dalších šest let,
čili jedenapůlkrát tolik.
U příležitosti smrti dona Ruffina Don Bosco velebil Pána
Boha za tento vzácný dar Oratoři. Ruffino byl podle něho
vzor salesiána, na němž by se těžko našlo něco špatného.
Říkal, že Pán Bůh poslal Oratoři mnoho takových malých
světců, z nichž někteří překonali ve ctnosti i Dominika Sa-
via, Michala Magona a Františka Besuka. Přitom to byli
chlapci naprosto nenápadní. Ruffino patřil mezi ně. Jeho
památka zůstala v Oratoři dlouho svěží.
A už zde byla duchovní cvičení u svatého Ignáce. Don
Bosco jel rád jako vždycky, i když bylo třeba odložit práci,
která žádala čas. Po duchovních cvičeních se stavil v Lanzu,
kde měl především jednání s pány z radnice a potom potře-
boval povzbudit malou komunitu salesiánů, aby neklesali
na mysli, když se na ně sesypalo tolik nesnází. Jen z ohledu
na pana děkana Alberta, který byl iniciátorem salesiánského
založení v Lanzu, odvolal svou demisi, takže pro další rok
bylo nyní jisté, že se bude pokračovat.
Po návratu do Turína byl ještě přítomen zakončení škol-
ního roku a slavnosti udílení cen za píli a prospěch ve stu-
diu. Na prázdniny dal chlapcům pěkná ponaučení, hlavně
ohledně přemáhání lidských ohledů, které nazval papírovou
obludou, která nekouše, ale jen straší.
13 Srdce otevřené každé bídě
Po duchovních cvičeních a po zakončení školního roku
v Oratoři, odsunul Don Bosco nahromaděnou práci ješ-
tě dál a vyrazil do světa. Především potřeboval navštívit
navarského biskupa, který mu několikrát vzkazoval, že by
s ním potřeboval hovořit o otázkách kněžských povolání
ve své diecézi, kde byla řada far neobsazených pro nedosta-
tek kněží. Pan biskup dlel tou dobou ve svém letním síd-
le v Gozzanu. Don Bosco přijel neohlášen. To vedlo k po-
čáteční nesnázi. Jeho excelence objednávala totiž jídlo pro
sebe a pro svého sekretáře ze dne na den a Don Bosco přijel
brzy odpoledne. Situaci zachránil jeden velebný pán, který
právě přišel a hlásil, že na cestě našel ztracený sáček se dvě-
ma žemlemi. Všichni se smáli a s radostným srdcem pojedli
aspoň ten „chléb Boží Prozřetelnosti“. Teprve druhý den to
pan biskup vynahradil tím, že vystrojil větší oběd a pozval
na něj ještě další hosty.
Jednání o kněžský dorost bylo těžké, protože pan biskup
byl člověk váhavý a úzkostlivý. Řekl, že má v diecézi dokon-
ce několik seminářů. Ve velkém semináři byli klerici studu-
jící teologii, v Gozzanu byl seminář pro filosofy, v dalším
městě byla umístěna první a druhá rétorika, opět další dvě
třídy latinské gramatiky a opět jinde první třída gymnázia
a dvě obecné třídy. Všude byl personál, který neměl pan
biskup odvahu propustit, lidé už ze zvyku posílali synky do
těchto škol a bouřili by se, kdyby se všechno nějak sjednoti-
lo. Don Bosco zase viděl neúčelnost takového systému, měl
své návrhy, ale pan biskup váhal a váhal, takže se na ničem
kloudném nemohli dohodnout. Také měl strach, co by tomu
řekli diecézní kněží, kdyby přišli do diecéze salesiáni a vzali
vše do svých rukou. A tak byla dlouhá rozmluva prakticky
rozmluvou o ničem a nevedla k žádnému závěru. Pan se-
kretář, který setkání organizoval, stál za dveřmi a byl hodně
smutný, když mu Don Bosco řekl: „Nic s tím neuděláme.“
Ještě jeden neúspěch čekal Dona Boska na této apo-
štolské cestě. Jel do jiného města v jiné diecézi pokusit se
v jistém klášteře usmířit sestřičky s jejich biskupem. Byla to
nějaká přísná řehole, protože rozmluva komunity s Donem
Boskem se odehrála u přepážky se sklem. Matka představe-
ná byla samá roztomilost vůči vzácnému hostu, ale jen se
Don Bosco dotkl záležitosti, pro kterou přišel, už mu jas-
ně řekla, že je to záležitost jejich svědomí, do toho on nemá
co mluvit. „Mohu tedy říci na závěr aspoň několik slov?“
ptal se představené. „Zajisté, velebnosti,“ odpověděla ona.
„Tak, oboedite praepositis vestris – Buďte poslušné svých
představených, řekl Pán“. Ale to už mu milé sestřičky před
nosem zatáhly záclonu a bylo po audienci. Pan biskup to
měl u nich naprosto rozlité a už jim dokonce hrozil kano-
nickými tresty. Ovšem, sestry měly své svědomí a nakonec
to dopadlo tak, že pan biskup klášter rozpustil. Dvě sestry si
potom přišly k Donu Boskovi stěžovat, ale hlavy měly stejně
tvrdé i potom. Don Bosco často o případu mluvil a napomí-
nal salesiány, aby si svědomí formulovali ne podle své hlavy,
ale podle zákonů a nařízení církve. Mrzelo ho, že vynaložil
tolik energie a času na ten ztracený případ, ale nezahořkl.
V létě 1865 vypukla v Itálii cholera. Začala v Arábii
v Mekce, tam odtud ji mohamedánští poutníci roznesli
dál, hlavně do egyptské Alexandrie a z Alexandrie zatáhli
nákazu do Itálie utíkající Evropané. Nejvíce byla postiže-
na Ancona. Ze začátku se zdálo, že cholera bude mít lehký
průběh, ale jen v Anconě samotné měli do 21. srpna 1 130
mrtvých. 16 000 lidí uprchlo z města a ti roznášeli chole-
ru dál. Severní Itálie zůstala zatím nedotčena a Don Bosco
hned myslel na děti z postižených rodin. Nabídl velkodušně
tamnímu biskupovi a ministerstvu sto míst v Oratoři. Jeho
čin byl kvitován s povděkem, i když nabídka nemohla být
plně uskutečněna, protože byla zřízena karanténa a děti
bylo možno rozesílat až po skončení nebezpečí. Potom při-
šlo v úvahu asi jen 30 sirotků.
425
|
|
16.4 Page 154 |
▲back to top |
14 Oratoř po stránce hygienické
Skutečnost, že komplex budov na Valdoku, zvaný Oratoř
svatého Františka Saleského, se rozrostl natolik, že hos-
til na 800 chlapců, může vzbudit i u nás určité otázky. Jak
asi vypadal pořádek uvnitř, jak bylo postaráno o hygienu
a podobně. Ale nejdříve si řekněme něco o horlivosti Dona
Boska.
Don Bosco byl sociálním pracovníkem v katolickém slo-
va smyslu. Nešlo mu jen o tělo, ale především o duši. Trpěl
velice, když viděl, kolik chlapců je vystaveno nebezpečí uli-
ce, kolik jich žije v bídných poměrech rodinných, společen-
ských, ale také kolik jich je vystaveno nebezpečí z hlediska
víry. Jako katolický kněz nemohl být lhostejný k obrovské
aktivitě protestantů, kteří již řadu let soustavně narušovali
pozice katolické církve a měli na své straně sympatie vlád-
noucích kruhů i hodně peněz, které jim přicházely ze zahra-
ničí, hlavně z Anglie.
V ty dny Don Bosco znovu vydal spisek „Kdo je don
Ambrogio“, protože tento odpadlý kněz vytrvale pořádal
veřejné schůze po městech a vsích a štval proti katolické
církvi. Don Bosco přijímal do ústavů i chlapce, kteří byli
v nebezpečí ztráty víry nebo přicházeli z jinověreckého pro-
středí a chtěli se stát katolíky. Byl to ustavičný boj o duše,
v němž Don Bosco nechtěl zůstat pozadu.
V celém státě se bojovalo o to, jakou bude mít Itálie příští
náboženskou tvář, zda katolickou, nebo jinou. Ostrov Sardi-
nie nepoznal do té doby žádnou herezi, ale nyní i tam začali
valdenští roztahovat sítě, jak lze číst v dopise, který poslal
Donu Boskovi farář Canepus z hlavního města Sardinie
Sassari. Don Bosco mu v odpovědi dával praktický návod,
jak chránit lidi před dotěrnými jinověrci. Nic divného tedy,
že z jejich strany se zase hledaly cesty, jak znemožnit Dona
Boska.
V té době se dostala Oratoř do víru pomluv, záměrně
šířených a provokovaných. Příležitost k tomu dala cholera.
Stalo se, že jednoho prázdninového dne přišla do Orato-
ře nějaká komise, jejímž úkolem bylo zjišťovat hygienické
podmínky výchovných zařízení. V Oratoři se každý den
zametaly všechny místnosti, chodby, schodiště i dvory, po-
ložené směrem k jihu, ovšem Oratoř nebyla palác s mramo-
rovými podlahami. Všechny místnosti měly jen podlahu
vydlážděnou kachličkami z vypálené hlíny. Po té chodily
denně stovky chlapců a nebylo možné docílit, aby se nedělal
prach. Proto se denně zametalo. Čtvrtek byl volný den a to
se dělal důkladný úklid pod dohledem asistentů. Dávaly se
do pořádku slamníky, šatstvo, obutí, prostě gruntovalo se.
K celkové chudobě domu patřilo i to, že na severní stra-
ně, odděleně od obytných částí, byly kůlny, dřevárny, skla-
diště různých věcí, ale i smetiště na odpadky. Byla to část
rázu hospodářského, spíš venkovského. Páni z komise přišli
zrovna ve chvíli, kdy byl ústav právě „vzhůru nohama“, pro-
tože se dělal pořádek před novým školním rokem: chystalo
se všeobecné bílení místností a podobně. To znamená, že
se muselo zařízení vynášet na chodby a o nějakém pořád-
ku nebylo řeči. V domě zůstalo z osmi set chovanců asi 300
a ti se všelijak tísnili, prostě samé provizorium, které bylo
třeba vydržet jako v domácnosti, kde se maluje. A to přišlo
pánům z komise akorát vhod. Podali velice černé hlášení
a samozřejmě volali na poplach, jak může Don Bosco na-
bídnout postiženým cholerou útočiště, když nemá v domě
zajištěnou hygienu podle předpisu. A že byla celá věc na-
strojena, hned o tom psaly noviny Gazzetta del Popolo, kte-
ré neměly nic jiného na práci, než živit obecný lid všelijaký-
mi senzacemi a skandály.
Naštěstí byli zde lidé, kteří zase tasili zbraň ve prospěch
Oratoře, jako Unità Cattolica, kde se objevil obranný člá-
nek, vyzvedávající skutečnost, že ještě před nedávnem byli
v Oratoři kníže Amedeo s doprovodem, sám starosta Turí-
na s dalšími hodnostáři města a nikdo nenašel v domě ne-
pořádek, ano, všude zněly chvály na lidumilný ústav – chu-
dý, ale čistý a skutečně výchovný. Byla vznesena otázka, jak
by mohla různá ministerstva posílat do tak špatného ústavu
opuštěné chlapce, kdyby tam panovaly takové nepořádky,
o jakých píše Gazzetta. Pisatel článku ujišťoval, že se sám
šel na Valdocco přesvědčit a neshledal u Dona Boska nic
z toho, co bylo tak nehorázně předhozeno veřejnosti.
Mezitím však hygienické orgány ve smyslu hlášení komi-
se uložily Donu Boskovi určité požadavky, které Don Bosco
klidně přijal a potom i za cenu dalších nákladů uskutečnil.
Jen jednu podmínku nepřijal, totiž, aby snížil stav chlapců
z 800 na 300. Ano, do dalšího roku stoupl jejich počet na
900. Riskl to, protože si byl jist, že nafouklá bublina praskne
a zůstane po ní jen trochu špíny. To se také stalo.
15 Přeskupování sil a jiné
Prázdninové měsíce roku 1865 nebyly pro Dona Boska mě-
síce odpočinku. Dne 16. srpna dovršil 50 roků života. To
bylo v jeho době už stáří. Sám si netroufal dožít ani tolik, ale
modlitby mnoha srdcí mu vyprošovaly síly, potřebné k do-
vršení započatého díla.
Korespondence s anconskou radnicí ohledně umístění
sirotků po obětech cholery a nároky hygienické komise tu-
rínské ho zdržely několik dní v Turíně, ale už zde byl pro-
gram mimoturínský, který nestrpěl odklad. Nedávno slíbil
panu markýzi Fassatimu, že bude zase kázat v Montemag-
nu triduum jako přípravu na svátek Narození Panny Marie.
Termín se blížil. Jako druhého si chtěl vzít s sebou mirabel-
ského ředitele dona Ruu. Z dopisu markýzovi se dovídáme,
že měl Don Bosco určité pochybnosti o vhodnosti dělat
triduum, když se muselo počítat, že cholera může přesko-
čit i do Piemontu, ale nakonec bylo třeba splnit slib a tridu-
um vykonat. Bylo jako obyčejně úspěšné. Don Bosco a don
Rua při něm rozdávali medailky Panny Marie Pomocnice
a prý si je dokonce staří vojáci z vlasteneckých válek proti
Rakousku cenili více než medaile za statečnost, prokázanou
v poli. Don Bosco říkal, že přemoci ďábla je víc než přemoci
nepřítele – člověka. Mnoho lidí bylo u zpovědi a v Monte-
magnu z toho byla veliká radost.
Na sklonku léta bylo třeba přeskupit personál pro další
školní rok. Don Provera dostal pokyn přestěhovat se zno-
vu do Mirabella, kde měl větší klid a zázemí své přirozené
rodiny. Tam mohl lépe stonat než v Lanzu, kde bylo třeba
budovat. V Lanzu zatím zůstali jen klerici. Kněží byli pryč
a odpovědnost spočinula na jejich bedrech. Mši svatou při-
cházel sloužit pan kaplan nebo některý kněz z okolí.
Ale i v Mirabellu nastala veliká změna. Místo dona Ruy
nastoupil v roli ředitele don Bonetti a don Rua byl odvolán
do Turína nastoupit jako prefekt po nemocném donu Ala-
sonattim. Vzkaz mu vyřizoval od Dona Boska sám Provera.
426
|
|
16.5 Page 155 |
▲back to top |
Tento pak zaznamenal k povzbuzení spolubratří, jak se don
Rua loučil s drahým ústavem, který začal a přivedl k roz-
květu. Když slyšel, co má být, vzal breviář a řekl: „Jsem
připraven!“ A ihned odjel do Turína. Tam přišel s tváří na-
prosto klidnou a vyrovnanou a hned se ujal těžkého úřadu,
který ho odsoudil k životu v kanceláři uprostřed papírů,
účtů a jiných nevábných věcí. Tou dobou agenda prefekta
byla převeliká, vždyť stavba kostela byla v plném proudu
a zdi se dostávaly do výše, kde začínala střecha. Don Bosco
potřeboval člověka, který to potáhne s ním a takový byl
jen don Rua. Od té doby se tito dva od sebe už neodlou-
čili až do Don Boskovy smrti. Opravdu se teď budou dělit
„na půl“, jak to Don Bosco Ruovi předpověděl jako studen-
tíkovi školských bratří, když se s ním náhodně potkal na
náměstí. Ještě dvacet let to potáhnou spolu a Rua se bude
s Donem Boskem také dělit o odpovědnost za růst Salesi-
ánské společnosti, pak se stane z rozhodnutí Svatého otce
vikářem Dona Boska a nakonec jeho prvním nástupcem.
Zatím však bylo třeba dělat, co žádala přítomnost. Tak se
například musel don Rua vedle své práce ještě připravovat
na zkoušku z latinské a řecké literatury, aby mohl být pro-
fesorem rétoriky.
Don Bosco se vrátil do Oratoře 19. září, aby brzo nato
zase odjel shánět peníze. Zatím dosavadní prefekt don Ala-
sonatti dohoříval. Z Avigliany jel přes Turín do Mirabella,
když tam byl ještě don Rua ředitelem, potom byl nějaký čas
v Trofarellu v příjemném domě, který salesiánům daroval
don Matouš Franco a nakonec byl na vlastní přání převe-
zen do Lanza, protože potřeboval na kyslík bohatý vzduch,
aby se mu lépe dýchalo. Zde v podhůří Alp ho bylo dost. Do
Lanza ho provázel don Lemoyne.
1. října 1865 byl Don Bosco s hudebníky a vybranými
chlapci na růžencové pouti v Becchi, ale ti se museli brzy
vrátit domů. Sám byl očekáván v polovině října na biskup-
ství v Acqui, zase něco vyjednávat. V Oratoři se divili, proč
Don Bosco v té době jezdí po světě. To nebývalo. Ovšem
jemu nezbývalo než jezdit, protože potřeboval peníze na
kostel. Při všech starostech stále žertoval a snažil se dělat
dojem, že vše jde dobře. Zvláště jeho koadjutoři si s ním uži-
li dosti legrace. Poslední dobou jim rozdával šlechtické titu-
ly. Jednoho jmenoval hrabětem z Becchi, jiného markýzem
z Valcappone, třetího barona z Baccajao a podobně. Tak
jmenoval Rossiho, Gastiniho, Enriu, Pelazzu, Buzzettiho.
Koadjutoři, když ho provázeli, byli vždycky pěkně oblečeni
v tmavém a dělali dojem pánů. Nebylo nesnadné polovážně
i položertem je titulovat, jak shora uvedeno. I před lidmi na
cestách, třeba v hostinci. A milí bráškové se pod vousy jen
smáli a podle potřeby hráli divadlo. Stalo se, že Don Bosco
jel někam a Rossi mu nesl kufřík. Vlak byl přeplněný lidmi
a některá okna kupé pečlivě zatažena, aby nebylo vidět, že
je tam ještě místo. Don Bosco chodil od okna k oknu a vedl
s průvodcem rozhovor: „Pane hrabě, to mne mrzí. Takový
pán, a má mi nést zavazadlo. Ubohému Donu Boskovi.“
Lidé zbystřili sluch a hle, najednou se někdo ukázal v okně
a nabízel hned dvě volná místa k sezení v kupé. Doma po-
tom bylo o čem vyprávět a čemu se smát. I šprýmy a vtipy
patřily k duchu Oratoře. Don Bosco byl rád, když byla ne-
vinná legrace a neměl rád zasmušilé tváře.
Náš světec předpověděl koncem roku 1863, že přijdou zlé
nemoci a už to tady bylo. Grande mortalità. Veliká úmrt-
nost. V Neapoli bylo od 13. října do 14. listopadu zazna-
menáno 2 315 onemocnění, z nich skončilo smrtí 1 188.
V některých dnech zemřelo i 200 lidí. Mimo Itálii byla oh-
niska nemoci na ostrově Malta, v Cařihradě, Smirně. V Pa-
říži a v okolí onemocnělo asi 700 lidí. V Marseille umíralo
v polovině září denně 60–70 osob. Podobně bylo postiženo
i Španělsko. Jen do Madridu přijelo na 60 000 uprchlíků
a tam odtud zase madridští lidé prchali zachváceni panikou
jinam.
Za této situace začala sílit úcta k Panně Marii Pomocni-
ci. Rozkřiklo se, že kdo se jí svěří, bude ušetřen. Nepřímo
to znamenalo pomoc pro Dona Boska, protože začaly větší
měrou přicházet příspěvky na podporu díla, jak ukazují do-
pisy z té doby. Bůh může i zlé obracet v dobré.
16 Don Alasonatti umírá
O půlnoci mezi 7. a 8. říjnem zemřel v Lanzu první prefekt
Společnosti svatého Františka Saleského, don Viktor Alaso-
natti. Přišel tam koncem srpna a měsíc září prožil v přípravě
na smrt. Každý den se modlil modlitby umírajících v obavě,
že nebude mít u sebe nikoho, kdo by mu tuto službu proká-
zal. Zkusil mnoho. Rakovina hrdla způsobila, že nosil hla-
vu sehnutou až téměř ke kolenům a pravé rameno ho krutě
bolelo. Přesto trávil většinu dne mimo postel. Byl dokona-
le odevzdán do svaté vůle Boží a jeho oblíbenou střelnou
modlitbou bylo „Bohu díky!“. Když se dusil kašlem, když
mu z úst vycházela krev s hnisem, kroutil se bolestí, ale ne-
naříkal, ano snažil se aspoň o strojený úsměv. Po záchvatu
bylo vždy jeho první říci „Bohu díky!“.
Klerici – bylo jich málo, se snažili být co nejvíce kolem
něho a posloužit mu. On se zase snažil potřebovat je co nej-
méně, aby si mohli jít po své práci. Trochu úlevy mu po-
skytovala horká řídká polévka. Dostával ji na lékařovu radu
každé dvě hodiny. Stalo se, že mu nedopatřením jednou celé
dopoledne nikdo tuto úlevu neposkytl a on nechtěl obtěžo-
vat ani během oběda. Až v jednu hodinu zazvonil a kleriko-
vi Salovi řekl jakoby žertem: „Na mě jste zapomněli?“ Ten se
omlouval, ale on hned: „To nic, to nic, dones mi něco a nic
si z toho nedělej!“
Jindy se ho ptali, nemá-li nic proti tomu, budou-li si klu-
ci hrát na louce pod jeho okny. „Ano, ano, jen ať moc ne-
křičí, dnes mě to bere víc než jindy!“ „Tak tedy raději nic,
až jiný den,“ řekl kdosi a on: „Ale ne, jen ať si hrají, já tak
rád vidím chlapce si hrát!“ A nechal si přitáhnout křeslo až
k oknu a ač trpěl, díval se a usmíval se.
Opět jindy v době oběda hrál jeden na flétnu. Don Ala-
sonatti zřejmě trpěl, ale snažil se usmívat se. Asistent, který
si toho všiml, se ho ptal, zda mu to dělá zle. A on: „Velice.“
Ale nechtěl, aby dotyčný šel a toho člověka připravil o ra-
dost.
Stále se ptal na zdraví obyvatel domu a každému přál,
aby byl zdravý. Ptali se ho na jeho zdraví a on: „Dobré, dob-
ré. Já se cítím vždycky dobře, když vím, že se mají dobře
druzí.“ Také se ptal na chod domu. Přece jen byl generálním
prefektem Společnosti a cítil se i v tom bolestném postavení
zodpovědným za všechny. Radil, napomínal a když nebylo
jiného kněze, rád posloužil svatou zpovědí.
Neustával v modlitbě. Když jen trochu mohl, dobelhal
se do kaple a byl přítomen mši svaté a svatému přijímání.
427
|
|
16.6 Page 156 |
▲back to top |
Dokud to dokázal, klečel po celou mši svatou, později to
omezil jen na chvíli proměňování. Také každý den se do-
vlekl aspoň jednou do kaple na návštěvu Nejsvětější Svátos-
ti oltářní. Růženec měl stále v rukou, srostl s ním. Když se
modlila komunita, modlil se s ní na dálku. V té době nepři-
jal ani šálek horkého heřmánkového čaje, který potřeboval
kvůli trávení. Raději ho potom pil studený. Podobně dělal
vzorně znamení svatého kříže, ač ho při tom rameno velice
bolelo.
Bolestí přibývalo a on chudák nevěděl, kam položit hla-
vu, aby si trochu pohověl. Nakonec mu museli udělat dře-
věné zařízení, které ho drželo v sedě trochu zpříma. A to
ještě prosil o prominutí, že si hledá pohodlí. Říkal: „Já vím,
že jsem už mrtvý, ale co naplat! Dokud dýchám, musím se
snažit dát tělu, co potřebuje.“ V bolestech nacházel dokonce
jakési mystické potěšení. Říkal: „Tak mám dojem, jako bych
byl dvojí. Jako ten jeden trpím, a moc, jako ten druhý klidně
pozoruji své utrpení a sleduji rozpad svého těla.“
5. října si dal zavolat svého spolužáka, faráře z Pessinetta
Antonína Longa a vyzpovídal se u něho naposled. Poprosil
také o svaté přijímání na cestu. Sám si odpovídal na modlit-
by kněze. Potom měl asi čtvrt hodiny zavřené oči a byl jako
u vytržení mysli. Když je otevřel, viděl stát u lůžka dva kle-
riky. Těm řekl: „Učte se ode mne, jak si má člověk zavčas
dát vše do pořádku.“ Druhý den mu udělil pan vikář Albert
svaté pomazání a papežské požehnání s plnomocnými od-
pustky.
Don Lemoyne stál u jeho lůžka a tu ho umírající prosil,
aby se k němu sklonil. Řekl mu: „Rád bych, abyste splnil mé
poslední přání. Možná, že už zítra nebudu mezi živými. Ať
se za mne modlí! Donu Boskovi řekněte, aby na mne měsíc
pamatoval v mešním mementu za mrtvé. Pozdravujte Dona
Boska a všechny kněze a kleriky v Oratoři, v Mirabellu,
také dona Montebruna v Janově, klerika Garina… napište
jim, ať se za mne modlí. A kluci v Turíně ať odpustí, jestli
jsem je někdy neprávem potrestal anebo zase nepotrestal,
když to mělo být. Ať mi všichni odpustí všechny špatné
příklady. Nemám, co bych komu měl odkázat, všechno své
jsem dávno věnoval domu. Hodinky vraťte panu Oregliovi,
protože mi je půjčil. Ať mu připomínají naše přátelství. Ma-
mince dona Ruffina dejte můj křížek, který mám v Turíně.
Jakmile zemřu, dejte můj růženec donu Giacomellimu, to-
likrát jsme se na něm modlili, když jsme šli pěšky z Turína
do Lanza k svatému Ignáci.“ Potom uchopil dona Lemoy-
neho za ruce a prosil ho: „Vytrvejte na cestě, na kterou jste
se dal. Odvahu! Potřebujeme tolik kněze, kteří by pracovali
mezi hochy. Přeji vám, abyste zachránil mnoho duší, tisí-
ce, tisíce duší. Zachraňte je! Je tolik nepřátel, kteří jim činí
úklady. Dnes už ani pomalu na horách nenajdete nevinné
dítě.“ Pak se stejnou silou mluvil hlasitě s Pánem Bohem,
prosil ho a odprošoval, nabízel se mu zcela za oběť. „Tak
rád bych byl v posledním koutečku země, aby si na mě ni-
kdo nevzpomněl. Jsem rád, že se mé tělo rozkládá… jazyk,
oči, uši, vše, čím jsem tě, Bože urážel. Jsem rád, že umírám
uprostřed tolika bolestí, abych mohl všechno odčinit. Jen ať
tě mohu milovat s co největší láskou. Mám k tobě takovou
důvěru, Pane!“
Po chvíli řekl: „Poslušnost! Poslušnost!“ A vzpomínal na
chvíle, kdy vytýkal Donu Boskovi, že je moc shovívavý k ně-
kterým a že se Don Bosco bránil. Teď ho to mrzelo a říkal,
že v hodině smrti se vidí věci docela jinak. „Řekl jsem Donu
Boskovi: buď tak, nebo tak! Tak jsem neměl mluvit. Snad mi
to Pán Bůh odpustil.“ Prosil také dona Lemoyneho, aby mu
při umírání šeptal do ucha zbožné myšlenky. Pak ho posílal
spát, že kdyby umíral, zavolá. Don Lemoyne se nehýbal a on
tedy: „Tak vám to poroučím!“
Druhý den vstal a šel do zahrady. Tam si sedl do stínu
podloubí. Měl ještě jedno veliké přání. Ve farním kostele
v jeho rodné Aviglianě odpočívaly ostatky Cherubina Testy,
augustiniánského řeholníka, zemřelého v Aviglianě. Po zru-
šení kláštera a rozehnání jeho spolubratří don Alasonatti po
celých sedm let sháněl dokumentaci a posílal vše do Říma
kongregaci pro záležitosti svatých, aby dosáhl potvrzení
jeho kultu ab immemorabili (odnepaměti). Cherubin ze-
mřel v roce 1479. A co se nestalo? Bilo dvanáct hodin, když
přišel do zahrady klerik Sala a odevzdal donu Alasonattimu
zásilku z Říma. Dekret! Dekret, kterým se povolovalo uctí-
vat Cherubina jako blahoslaveného! Zároveň se povolovala
mše k jeho cti a příslušné oficium v breviáři pro všechny au-
gustiniány pro město Turín a pro turínskou diecézi. Mod-
litbu a lekce druhého nokturna složil sám don Alasonatti.
Přečetl to a na chvíli bylo ticho, potom zvolal: „Nyní jsem
spokojen! Konečně mám tu čest mít v rukou tento doku-
ment.“ Potom se slzami v očích dodal: „Nyní propouštíš,
Pane, svého služebníka v pokoji…“ Klerik si dovolil říci:
„Nyní byste měl být první, kdo bude od blahoslaveného
Cherubina uzdraven.“ Nechtěl se modlit za své uzdravení.
Ta náhlá zpráva ho tak rozradostnila, že jakoby zapomněl
na své bolesti, které svíraly jeho tělo. Don Lemoyne ho
doprovodil do jeho světničky, ale odpoledne s ním musel
projít ještě jednou celý ústav. Celou hodinu byl na nohou
a když se vrátil, ulehl velmi unaven. Mluvil stále jen o du-
chovních věcech. K večeru nařídil, kdyby v noci zemřel,
aby hned telegrafovali Donu Boskovi. Nechtěl, aby ho tu
noc klerici, unavení prací s hochy, hlídali. Zůstal u něho jen
chlapec Davico, jeho krajan, poslaný do Lanza zvlášť kvůli
němu, aby mu byl po ruce.
K půlnoci prosil Davika, aby mu dal šaty, že musí vstát,
dusí se. Vstal a chtěl vyjít na chodbu, ale nedošel. Zavrá-
voral. Ještě jednou ho zachvátil kašel, ale odkašlat nemohl.
Davico ho držel a přitom křičel: „Don Alasonatti umírá!“
Pak neměl sílu a položil bezvládné tělo svatého kněze na
zem. Vyběhl na chodbu a volal o pomoc. Přiběhl klerik Sala
a za ním don Lemoyne. Bylo pozdě. Jen co ho dopravili na
lůžko, vydechl naposled. Byla právě půlnoc, která otvírala
den svátku Mateřství Panny Marie, 8. října. Přiběhli i ostat-
ní klerici a vyjeveni hleděli na tělo mrtvého. Klerik Cibrario
se v jednu hodinu vydal na cestu a po 32 kilometrovém po-
chodu zvěstoval v 8 hodin Donu Boskovi, že don Alasonatti
zemřel. Zároveň mu odevzdal dopis od dona Lemoyneho,
ve kterém byla podrobnější zpráva.
Ve dne byl mrtvý posazen do křesla a malíř Rollini za-
chytil jeho tvář na plátno. Přítel sochař mu sňal i posmrt-
nou masku. Pohřbu se zúčastnili také zpěváci z Oratoře. Po-
hřeb byl velmi slavný – v Lanzu.
428
|
|
16.7 Page 157 |
▲back to top |
17 Na cestách za penězi
Stavba nutila nyní Dona Boska často vyrážet do světa za pe-
nězi. Potřeboval rozprodat hodně loterních lístků, aby získal
co největší výtěžek z dobročinnosti věřících. Nyní v říjnu se
vydal do Milána a odtud do Padovy a do Benátek. To už ne-
byla Itálie, ale ještě Rakousko. V Benátkách byl přítomen na
koncertě vojenských kapel a moc se mu líbila řízná hudba.
Chtělo se mu zatleskat, ale kdosi ho zadržel, aby to nedělal.
Dobře, že netleskal. Teprve potom si všiml, že netleskal ni-
kdo. Pochopil, že Italové bojkotují všechno rakouské, tedy
i hudbu.
Do Oratoře se vrátil 20. října, když navštívil ještě řadu ji-
ných měst v Horní Itálii. Všude, kudy šel, prohlašoval slávu
Pomocnice křesťanů a ujišťoval, že Panna Maria Pomocnice
křesťanů nikomu nezůstane dlužna, kdo přispěje na stavbu
jejího kostela. To už byla Oratoř plná chlapců starých i no-
vých a všichni ho přijali s nadšením. Noví se už dověděli od
druhých, kdo je Don Bosco, slyšeli o jeho svatosti, o před-
povědích a byli plni zvědavosti. A on se jen usmíval a kynul
všem na pozdrav a na přivítanou.
Z dotazníku, který Don Bosco vyplnil a odeslal školské-
mu provinčnímu odboru se dovídáme něco o personálu.
5. třídu gymnázia měl don Celestin Durando, 4. don Jan
Francesia, 3. profesor Jan Tamagnone, 2. don Michal Rua,
1. František Dalmazzo. Některé třídy měly až 90 žáků, na-
příklad třetí. Don Bosco připojil i jména některých suplen-
tů a podotkl, že někteří navštěvují univerzitní kurzy, takže
není dobře možné s naprostou jistotou říci, kdy kdo učí. Vy-
učuje se každý den řádně čtyři a tři čtvrtě hodiny.
Koncem října byla v Oratoři porada ohledně změn
v hlavní radě Společnosti. Prefektem byl místo zemřelého
dona Alasonattiho zvolen don Rua, don Francesia byl zvo-
len duchovním ředitelem místo nemocného dona Fusera
a jako třetí rádce místo dona Francesii byl zvolen don Du-
rando. V konferencích, které měl Don Bosco pro salesiány,
hodně zdůrazňoval, aby se nezaváděly nové pobožnosti
a vůbec prvky cizí tradici Oratoře. Ani družiny se neměly
nahrazovat jinými podobnými.
18 První věčné sliby
Podzim byl ve znamení dalšího konsolidování salesiánské-
ho díla v Turíně, toho širšího i užšího. V říjnu skončil ve
funkci ředitele oratoře svatého Aloise na Porta Nuova sva-
tý Leonard Murialdo. Odcházel prohloubit svá teologická
studia do semináře svatého Sulpizia v Paříži. Don Bosco za
něho našel náhradu v knězi Teodoru Scolarim, který ochot-
ně přijal a táhl to až do doby, kdy Don Bosco mohl vzít tuto
Oratoř úplně do svých rukou a dát jí ředitele – salesiánské-
ho kněze. Ostatní oratoře už to tak měly, i nová oratoř na
předměstí San Salvario, vzniklá přičiněním jedné zbožné
rodiny. Zde byl ředitelem don Francesia.
Situace v Lanzu byla vyřešena tak, že tam Don Bosco po-
slal ředitele z Mirabella dona Bonettiho. Ten nesl 7. listopa-
du dopis kapitulnímu vikáři Zappatovi s prosbou, aby mu
dal v turínské diecézi potřebnou jurisdikci ke zpovídání.
Z dopisu se dovídáme, že tou dobou byl v Oratoři jistý sus-
pendovaný kněz, poslaný tam na polepšení církevním před-
staveným. Dobře se choval a Don Bosco mu chtěl vyprosit
aspoň to, aby směl zase sloužit mši svatou. Jen zpovídat se
mu mělo dovolit až později. Takových případů bylo podle
dona Lemoyneho povícero a nejen z turínské diecéze, ale
i od jiných biskupů a ordinářů. Všechny se ale nevyvedly.
Don Bosco, jinak vždy ochotný pomoci narušeným kněžím,
neměl nikdy radost z takových doporučení. Takoví narušo-
vali dům a mohli narušit i leckoho slabého příkladem uvol-
něného života.
Třicátý den po smrti dona Alasonattiho se slavilo v Tu-
ríně takzvané trigesima (třicátý den). 8. listopadu bylo celé
dopoledne zádušní. Ranní mše svatá byla za zemřelého
a všichni šli k svatému přijímání. V 10 hodin bylo slavné re-
kviem a v 11 hodin „pohřební chvalořeč“. Pronesl ji klerik
Antonín Sala z Lanza.
Na tomto místě bude dobré říci, že stav Společnosti sva-
tého Františka Saleského nebyl ještě zcela normální. Při-
náležitost k ní nebyla ještě jednoznačná, protože v domě
byli cizí lidé, i kněží. Uplynul teprve rok od římského vy-
dání „Pochvalného dekretu“, ale tím ještě nebyla Společ-
nost schválena. Nikdo ze salesiánů neměl ještě věčné sliby,
ačkoliv u takzvaných „zakládajících členů“ z roku 1859 bylo
samozřejmé, že chtějí s Donem Boskem sdílet život navždy.
Jaká byla početní síla společnosti v době, o které právě
píšeme? V květnu 1862 bylo 22 salesiánů s časnými sliby.
V roce 1863 se k nim přidalo 6 kleriků a kněz Bartoloměj
Fusero. V roce 1864 ještě jeden student, 3 koadjutoři a 9
kleriků. Celkem tedy bylo salesiánů 40, všichni však měli
jen časné sliby, i když byli třeba v hlavní radě Společnosti.
Don Bosco měl své lidi dobře prověřené a prověřoval si
je dál. Byly to vlastně dvě kategorie. V první nejpočetnější
byli ti, kteří byli Donem Boskem vedeni od chlapeckých let.
Ti byli nejspolehlivější, jim úplně důvěřoval, je i připravoval
na složení věčných slibů. Ovšem není třeba zastírat si sku-
tečnost, že hodně členů po uplynutí časných slibů zase ode-
šlo. Druhou kategorii salesiánů tvořili dospělí, laici i kněží.
Ty Don Bosco podroboval nenápadně jakémusi noviciátu
nebo zkoušce, aby se ujistil o jejich skutečné kvalitě.
Hlavně šlo o to, aby z nich zmizela sebeláska a aby byli
ochotni obětovat se pro věc. Don Bosco třeba takového
profesora filosofie poslal učit do první třídy obecné školy,
řečníka zase pověřil, aby měl na starosti osoby, zaměstna-
né různými službami v domě, jiného pána zase udělal třeba
asistentem v dílně, někdy zase dal někomu místo u stolu až
někde na konci a podobně. V archivu Společnosti se nachá-
zí sešit s poznámkami jednoho salesiána koadjutora. Tam se
dočteme, jaké zkoušce ho podrobil Don Bosco. Byl to sazeč
v tiskárně. Dona Boska měl moc rád a chtěl se stát salesi-
ánem. Jednou prováděl Don Bosco jednoho hosta tiskár-
nou. Všech chlapců si všiml, pro každého měl pěkné slovo
a úsměv, jen jeho si ani nevšiml. Chlapec na to čekal jako na
smilování, ale nic. Učni se točili kolem Dona Boska, točil se
kolem něho i on, ale nic. Dokonce Don Bosco vzal za ruku
jednoho velikého nezbedníka, představoval ho hostu, žerto-
val s ním, jen on jako by neexistoval. Vrátil se ke svému sto-
lu, ale neviděl písmena, vše bylo rozmazané, tak byl z toho
úplně vedle. Až najednou slyší za sebou zaťukání na okno.
Obrátí se a hle: Don Bosco! Usmívá se a kyne mu. Odchází
a ještě mu kyne. Chlapec okno otevřel a zavolal: „Děkuji!“
Ale Don Bosco jako zjevení zmizel za rohem.
429
|
|
16.8 Page 158 |
▲back to top |
Konečně přišla chvíle, kdy se měly skládat první věčné
sliby. Na několikrát. První je složil 10. listopadu 1865 don
Lemoyne, 15. listopadu don Rua, don Cagliero, don France-
sia, don Ghivarello, don Jan Bonetti a klerici Bonetti Jind-
řich a Petr Racca, laici Josef Gaia a Dominik Rossi. 6. pro-
since bylo další kolo. Sliby složil don Durando, laik Oreglia,
klerici Jarach. Mazzarello a Berto.
Na tři roky obnovili sliby don Savio, don Bongiovanni,
klerici Merlone, Tamietti, Manassero, Rostagno, Paglia,
Barberis a Ricciardi.
29. prosince složili v Oratoři věčné sliby klerici z Lanza,
Bodrato a Sala, 11. ledna pak v Mirabellu do rukou dona
Ruy jakožto zástupce Dona Boska don Provera a klerik
Cerruti. Tři klerici skládali časné sliby.
19 S vykasanými rukávy
V listopadu začal školní rok. Tentokrát oba ústavy v Lanzu
a v Mirabellu zahajovaly bez ředitelů. Ale i to Don Bosco
nyní rychle vyřešil. Ten den, co se skládaly v Turíně věčné
sliby, oznámil, že do Lanza půjde jako ředitel mirabellský
duchovní ředitel Bonetti a do Mirabella don Lemoyne. Ale
nemělo to tak být. Don Bonetti, jen co přišel do Lanza, one-
mocněl následkem silného vzduchu a Don Bosco hned udě-
lal výměnu: Don Lemoyne šel do Lanza a Bonetti se vrátil
jako ředitel do Mirabella.
Tamějších 180 chovanců mělo velikou radost. Uspořá-
dali mu velké ovace na přivítanou. Jistě si je zasloužil. Don
Lemoyne, který se s ním střídal, mu nijak nezáviděl, ano,
na tomto místě v Memoriích vyzvedá jeho památku. Psal
v roce 1912, když už byl don Bonetti mrtev, jaký to byl člo-
věk: „Ctnosti skvělé, víra živá a upřímná, vědění filosofické
a teologické. Jeho krásnou duši zdobila i nevšední úroveň
literární. Nehleděl na námahu, když šlo o hmotný, vědec-
ký a mravní prospěch chlapců, kteří mu byli svěřeni. Hořel
horlivostí pro jejich spásu.“ Sám don Lemoyne uchovával
některé Bonettiho dopisy, které mu tento posílal do Lanza,
a z nich čerpal své přesvědčení o mimořádných talentech
tohoto salesiána, který řídil v letech 1865–1877 nejdříve
ústav v Mirabellu, potom v Borgo San Martino. Dokonce
šla o něm pověst jako o svatém. Jedné noci měl mimořádně
jasný sen, ve kterém mu jakási majestátní postava řekla, aby
šel za ní. Vedla ho do ložnice chlapců, ukázala mu jednoho
a řekla, aby na něj dával zvláštní pozor, protože toho a toho
dne zemře. Don Bonetti neměl odvahu sen někomu vypra-
vovat, až pod tlakem jakési úzkostlivosti, aby snad nezmařil
pokyn shůry, pověděl to některým nejdůvěrnějším. Od nich
to však šlo k dalším a brzy byl ústav v očekávání, jak tomu
bývalo v Turíně kolem Dona Boska. Stalo se, že dotyčný
skutečně určený den zemřel.
V témže ústavu zemřel náhle jiný chovanec. Volali sice
dona Bonettiho, ale ten přišel již pozdě. Velice ho to trápilo
a dával si vinu, že hocha nepřipravil na smrt. Klekl si v kapli
a plakal. Potom si uložil přísný půst. Protože byl z případu
celý zmořený a aby se vyhnul pohledům lidí, odešel z domu
do lesa, který patřil ústavu a tam se procházel. To bylo dru-
hý den po onom čtyřiadvacetihodinovém postu. Pojednou
se zastavil a jeho tvář se rozjasnila. Díval se vzhůru a pak ze
sebe vyrazil: „Deo gratias! Je spasen. Teď vstoupil do nebe.“
On sám to nikomu neříkal, ale slyšel ho a viděl klerik Ta-
mietti, který znepokojen duševním neklidem ředitele a jeho
náhlým odchodem do lesa, šel potají za ním a schován za
stromy byl svědkem jeho náhlého uklidnění.
Už brzy po jeho jmenování ředitelem v Mirabellu přijel
tam ještě Don Bosco, aby ho jakoby úředně představil ko-
munitě. Velmi ho vychválil jako hodného nástupce dona
Ruy.
Mezitím byly ustaveny ve smyslu pravidel také řádné
kapituly v obou mimoturínských domech, a tak se rozjel
školní rok naplno. Don Boskovi synové věru nelenošili. Sna-
žili se dělat svému duchovnímu otci čest nejen chováním,
ale i studiem. Už v říjnu klerici z Lanza – Fabre, Guidazio
a Bodrato, získali v Novaře titul učitelů pro vyšší stupeň
obecných škol. V prosinci zase mirabelští klerici Albera
a Croserio získali zkouškou na turínské univerzitě diplomy
profesorů na nižším gymnáziu. 13. prosince promoval na
doktora literatury don Francesia. Nešlo to hladce. Měl sice
za sebou všechny zkoušky s vyznamenáním, ale měl jen tři
ročníky přednášek. Rektor Ricotti mu nechtěl přiznat slevu
jednoho roku – prý to ještě nikomu nepovolil. Ale nebyla
to pravda. Povolil to například donu Turchimu, světskému
knězi, spolužáku Dona Boska, a ještě jiným. Naštěstí Rico-
tti odstupoval z úřadu a vystřídal ho profesor Serafino. Na
něho se Francesia obrátil s novou žádostí, ve které dokázal,
že se výjimky dělají a že Ricotti jeho žádost zamítl neprá-
vem. Nový regent univerzity mu vyhověl a promoce byla.
Ještě uvidíme, jak don Francesia bojoval o čest Don Bos-
kovy školy a jak ji proslavil. Don Bosco o něm někdy říkal
„slavný don Francesia“.
Také don Celestýn Durando si vybojoval diplom, rovněž
s překážkami, ale poněkud jinak. Ministr školství Natali
totiž v důsledku nedostatku nediplomovaných vyučujících
vypsal mimořádný konkurs pro získání titulu profesora
rétoriky. Mimořádnost byla v tom, že uchazeč mohl být
i někdo, kdo předtím nenavštěvoval přednášky na univer-
zitě. Hlavně, že měl vědomosti. Předsedou komise měl být
profesor doktor Coppino z fakulty filosofie a literatury. Ten
však nesouhlasil s ministerským nařízením a rozhodl se,
že uchazeče při zkoušce prostě utopí. Kdo k němu přišel,
každému dělal potíže a říkal, že ministerské rozhodnutí je
nespravedlivé k těm, kteří řádně navštěvovali přednášky, že
zkouška bude přísná a tak dále. Jedno však přehlédl. Mi-
nisterské nařízení stanovilo, že se bude rozhodovat podle
toho, jaký bude průměr po sečtení jednotlivých známek.
Náš milý Durando skutečně v jednom předmětu pohořel,
ale průměr byl dobrý. Upozornil ho na to sekretář komi-
se, dobrý přítel Dona Boska a aniž co Durandovi řekl, sám
podal odvolání na ministerstvo pro neregulérní postup
Coppina. Jako příklad uvedl právě Duranda. Tak se stalo,
že předseda komise sám pohořel a musel poškozenému
diplom vydat. Pamětihodné je, že z celé Itálie jediný Du-
rando v tom konkursu obstál a i to, že nebyl jen ledajaký
obyčejný student. Vždyť už před pěti lety v roce 1860 vydal
v Pinerolu novou učebnici latiny, „Nového Donáta“, která
se dočkala četných vydání a byla zavedena na mnoha ital-
ských gymnáziích.
Také Rua, zapsaný do druhého ročníku filosofické a li-
terární fakulty, chtěl využít příležitosti a dosáhnout mimo-
řádně diplomu profesora rétoriky a hlásil se do konkursu
v roce 1866. Ztroskotal jen na tom, že ho odbyli tím, že
z dokladů, které ke zkoušce předložil, plynulo, že je řádným
430
|
|
16.9 Page 159 |
▲back to top |
posluchačem univerzity a tudíž nepatří do kategorie těch,
kteří mají nárok na mimořádný konkurs, vypsaný pro ty,
kdo nechodili na univerzitu. Don Rua byl vynikající jak
v latině tak zvláště v řečtině a byl by s jistotou zkoušku udě-
lal. Univerzitní profesor Peyron říkával, že mít několik tako-
vých Ruů, troufal by si otevřít s nimi novou univerzitu.
Další, kdo šel do boje za titul, byl klerik František Cerru-
ti. V dubnu 1866 dělal zkoušky za 4. ročník literatury. I jeho
boj byl rušný. Komisi tvořili profesoři Gorresio, stálý sekre-
tář akademie věd a bibliotékář univerzitní knihovny, člo-
věk všestranně vzdělaný, dále Danna, vysloužilý profesor
Institutu pro krásnou literaturu a třetí profesor Levriero,
ředitel turínského lycea, který tou dobou suploval italskou
literaturu a základy estetiky na univerzitě za odstoupivšího
Coppina. Levriero byl člověk spojený s italskou zednářskou
lóží a nepřátelský všemu církevnímu. Písemná práce ve
zkoušce zněla: „Milostná lyrika ve starých dobách římských
a řeckých.“ Jelikož Cerruti byl jediný, kdo se k této zkoušce
přihlásil, musel chtě nechtě téma vypracovat a přednést.
Vzal to po křesťansku a zamíchal do toho dokonce i Pannu
Marii, dceru, snoubenku a matku zároveň, vzal si na pomoc
i středověké básníky lásky – Danteho a Petrarku, zkrátka
zmocnil se tématu zcela jinak, než bylo v záměru zkoušejí-
cího. Danna prskal zlostí a v jedné chvíli prohlásil, že téma
je zcela jiné – ujeté, ale když Cerruti dělal uraženého a chtěl
odejít, Gorresio Dannu uklidnil tím, že prý každý má prá-
vo vyjádřit své přesvědčení. Také Levriero měl námitky pro
rozvedení tématu, ale nakonec dostal Cerruti dobrou znám-
ku a v květnu promoval i on jako předtím Francesia. Jak vi-
dět, salesiáni těch prvních dob byli muži srdnatí, nebojácní
a dovedli bojovat. Takové Don Bosco potřeboval, ale on si
je i vychoval. Levriero v pozdním stáří hodně změnil svůj
postoj a k Donu Boskovi měl úctu. Ba neváhal se o něm po-
chvalně vyjadřovat a když bylo třeba, dovedl i intervenovat
ve prospěch jeho chráněnců.
20 Don Bosco ve Florencii (1865)
Po svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie se Don
Bosco vydal na cestu do Florencie, která byla nyní středem
sjednocené Itálie. Zvali ho tam tamní patriciové a také tam-
ní arcibiskup florentský. Ten mu nabídl pobyt přímo v ar-
cibiskupském paláci. Rozloučil se s Oratoří, dal ještě donu
Ruovi rozepsané duchovní kvítky pro vánoční novénu a jel
směrem přes Janov. Zastavil se v Pise a tam odtud poslal
donu Ruovi obsažný list s popisem památností, které tam
viděl, více proto, aby zaujal chlapce na večerním slovíčku,
než pro jeho informaci.
Příchod do Florencie znamenal pro Dona Boska cosi
jako triumfální vjezd do hlavního města. Ubytoval se v ar-
cibiskupském paláci a na druhý den bylo dohodnuto, že vy-
koná prohlídku katedrály. Jaké však bylo jeho překvapení,
když druhý den v jedenáct přišel do hlavního chrámu a tam
ho čekali všichni kanovníci a ještě světící biskup. Vyšli mu
vstříc jakoby šlo o nějakého kardinála a uvedli ho do pres-
bytáře, kde musel vyslechnout několik pozdravných řečí,
dokonce latinských a italských básní, složených k této pří-
ležitosti. Hrálo se mistrně na fortepiano, zkrátka celá aka-
demie. Na konci byl vyzván, aby promluvil ještě sám. Nedal
se dvakrát pobízet. Vstal a začal tím, že místo, na kterém
jsou shromážděni, je místo posvátné. Tam v těch lavicích se
konal v 15. století ekumenický koncil florentský, na kterém
byla uzavřena unie církve východní a západní. Don Bosco
ukázal, že má veliké historické vědomosti.
Celá katolická Florencie ho tehdy vítala jako vzácného
hosta a katoličtí patriciové se předháněli v úsluhách, které
mu prokazovali. Když potom oznámil, že je čas k odjezdu,
vzbudil tím téměř nelibost. Přišla markýza Gerini a ptala
se ho, proč má tak naspěch. On, že ho čekají chlapci v Tu-
ríně. Ona: „To nemohou počkat několik dní?“ Don Bosco:
„Nemohou čekat, protože já jsem jejich živitel.“ „Kolik jich
je?“ „Asi tisíc.“ „Nemohou počkat?“ „Počkali by, kdybych
jim zde mohl obstarat potřebný chléb.“ „Kolik byste potře-
boval?“ „Kdybych dostal 10 000 lir, zdržel bych se do konce
týdne.“ „Dobrá,“ řekla markýza, „beru vás za slovo. Zde pe-
níze nemám, ale pošlu vám je večer na biskupství.“ „Dob-
rá,“ zase na to on, „pod tou podmínkou dodržím slovo a zů-
stanu.“ Zůstal. Byl šťasten, že nepřijel nadarmo a že se vrátí
s penězi, pro které se vlastně vydal na cestu. Tato poslední
epizoda nezůstala utajena. Událost uveřejnily místní kato-
lické noviny a z Florencie běžela zpráva do Turína, kde ji
převzala Armonia do čísla z 20. prosince 1865. Don Bosco
se nebránil. Potřeboval publicitu. Moderní doba to žádala,
aby se sáhlo k moderním prostředkům při probouzení ve-
řejného mínění.
To byl důvod proč Don Bosco tak rád zaváděl řeč i ve
vlaku. Už cestou do Florencie vyzpovídal jednoho pána, teď
sice nevyzpovídal nikoho, ale přesto nakousl něco, co ved-
lo ke konverzi. Ve vlaku se živě diskutovalo a Don Bosco
v koutku poslouchal. Nějaký mladý inženýr tam začal mlu-
vit zle o církvi a kněžích, a jelikož urážet kněze i veřejně
bylo tehdy součástí bontonu, uvedl dotyčný jako výstražný
případ výchovy k zarytému jezuitství právě Dona Boska
v Turíně. Řekl doslovně: „Já, kdybych měl na věci vliv, tak
bych toho Dona Boska a jeho kluky jednoduše vykopal
a zřídil bych tam kasárna.“ Nato se obrátil k mlčícímu a jen
naslouchajícímu knězi a řekl: „Nemám pravdu, pane abbé?“
„Nemáte,“ řekl klidně Don Bosco. „Já Dona Boska dobře
znám osobně a mnohokrát jsem s ním mluvil. Živí asi tisíc
chlapců, kteří by jinak byli na ulici a nemá jiný cíl, než aby
ze svých chlapců vychoval dobré křesťany a poctivé občany.
Je na tom něco zlého?“
Vlak zastavil a společnost vystoupila. Boží Prozřetelnost
potom zařídila, že dotyčný inženýr hledal uplatnění a někdo
mu poradil, aby se obrátil právě na Dona Boska, že prý se
v Římě chystají rozsáhlé stavby, mohl by se za něho přimlu-
vit u kardinála státního sekretáře Antonelliho. Inženýr šel
a Don Bosco mu vyhověl. Slíbil mu dát doporučení a také
mu je dal. On poděkoval, ale Don Bosco přidal: „A řekně-
te panu kardinálovi, že si Don Bosco nezaslouží, aby byl se
svými chlapci vykopán z domu.“ Teprve nyní pohleděl pan
inženýr Donu Boskovi pozorně do tváře a poznal, že je to
ten kněz, před kterým ve vlaku tak drze mluvil a prosil za
prominutí. V Římě si přišel na 100 000 lir, ale změnil i své
mínění o kněžích, jak dona Lemoyneho ujišťoval baron Bi-
anco di Barbania, který byl do události zasvěcen.
Don Bosco navázal ve Florencii řadu trvalých známostí,
jak o tom svědčí řada dopisů, které dostal jako ozvěnu na
svou florentskou cestu.
431
|
|
16.10 Page 160 |
▲back to top |
21 Katolické čtení
Tak skončil rok 1865. Oba svazky Katolického čtení na lis-
topad a prosinec přinesly „Život blahoslavené Marie od
Andělů“, bosé karmelitky, Turíňanky. Napsal jej Don Bosco
v útržcích času v době, kdy musel vyrážet často na cesty.
Měl opravdu málo času v době, kdy musel opětovně ces-
tovat. Měl opravdu málo času na psaní a protože v Oratoři
ho stále někdo hledal, musel utíkat ven. Dříve měl útočiště
v Kněžském konviktě, nyní ho hledali i tam, a tak mu ne-
zbývalo, než měnit pobyt. Střídal různé byty u přátel. Ten-
to spis vyhotovil v bytě slavného kdysi Brosia Ostrostřelce,
jeho pravé ruky v době, kdy byla Oratoř ještě ve svém nejro-
mantičtějším stádiu.
Brosio Dona Boska přežil. Byl v Turíně ženat a pokládal
si za velikou čest, že ho světec navštěvoval a vždy u něho po
práci několik minut poseděl a povykládal s ním. Později vy-
právěl dvě rodinné příhody. Měl dvě dcery, jedna byla těžce
nemocná. Řekl to Donu Boskovi a ten vzal děvče za ruku
a řekl: „Vstaň!“ Otec namítl: „Nemůže, je těžce nemocná.“
„Tak ji pošleme do nebe,“ řekl Don Bosco a nechal ji být.
Děvče zemřelo. Brosio to však neměl za zlé jemu, ale sobě.
Podruhé byl chytřejší. Druhé děvče bylo také na smrt ne-
mocné a Don Bosco ji postavil opět na nohy.
Spolu se zmíněným životopisem blahoslavené vydal Don
Bosco na rok 1866 svůj kalendář zvaný Kavalír. Už v něm
nebyla žádná proroctví politického zaměření, zato více dob-
rých rad pro křesťanský život.
22 Sen o veliké zátopě
Začátkem roku 1866 měl Don Bosco dvanáct kněží. Cel-
kově měla Společnost 90 členů, z toho 19 už složilo věčné
sliby, 29 tříleté, ostatní byli prostě „připsáni“ (ascritti), něco
jako novicové, aniž by měli noviciátní režim v pravém slova
smyslu.
Potěšen velikým počtem těch, kdo se rozhodli jít jeho ces-
tou, slíbil, že bude na Nový rok zase vyprávět sen a že z něho
vyvodí heslo na další rok. Uvedeme jeho stručný obsah:
Don Bosco se nacházel někde, jako by to bylo Castel-
nuovo d’Asti, ale nebylo. Viděl velikánské množství chlap-
ců, kteří vesele pobíhali po rozlehlé louce. Vtom si všimli,
že vody Pádu stoupají a začínají se rozlévat kolem nich.
Všechny potoky stoupaly a chlapci, naplněni hrůzou, utíka-
li k osamocenému mlýnu, který byl obklopen vysokou zdí
a vypadal jako hrad. Ale i tam proudila voda. Od Pádu až
po Alpy všude se zvedala voda. Don Bosco poručil chlap-
cům vystoupit v mlýně do prvního poschodí a potom do
dalšího. Voda stoupala. Nakonec už nebyla naděje na zá-
chranu, jen Bůh mohl pomoci a Panna Maria.
Když zátopa vystoupila až do horního poschodí, zmoc-
nila se všech panika. Vtom se ukázalo veliké plavidlo – vor.
Bylo hodně blízko a každý by byl na něj nejraději vystou-
pil první, ale zatím to nebylo možné, protože zde byla ještě
ona zeď, která obklopovala mlýn. Jen na jednom místě bylo
možno se dostat na vor, a to po dlouhém trámu, který ležel
mezi mlýnem a zdí. Trám se kolísal a nikdo se neodvažo-
val na něj vystoupit, až Don Bosco si dodal odvahy a přešel
první. Pak ustanovil kněze a kleriky, kteří měli za úkol po-
máhat chlapcům přecházet, přidržovat je při vstupu na trám
a zachycovat je na druhé straně, kde byl vor. Byla to těžká
práce a většina kněží a kleriků byla brzy zemdlená. Chlapci
v hrůzách nebezpečí si začali stavět další přechod, ale slabý.
Don Bosco na ně volal, aby toho nechali, ale marně. Mno-
zí skončili ve vlnobití a zmizeli navždy. Čtvrtina chlapců se
stala obětí své nerozvážnosti.
Don Bosco držel zatím zoufale konec toho dlouhého trá-
mu, když tu si uvědomil, že voda už přesáhla zeď. I pomo-
hl voru přiblížit se k samému mlýnu. Tam už byl Cagliero,
který stál jednou nohou v okně mlýna a druhou na okraji
voru a pomáhal chlapcům přeskakovat na vor. Ale ani teď
se všichni nezachránili. Mnoho chlapců vylezlo mezitím
až pod střechu a tam byli uvězněni stoupající vodou. Voda
dosáhla už výše okapového žlabu. Don Bosco na ně křičel,
aby vylezli vikýřem ven, aby se drželi pohromadě a tak aby
se spouštěli na vor. Mnozí uposlechli, a tak se zachránili.
Na voru bylo mnoho košů a v nich chléb. Protože už neby-
lo u mlýna co dělat, Don Bosco se ujal velení jako kapitán
a zvolal: „Maria je mořská hvězda, neopustí nikoho, kdo
v ni důvěřuje. Ona nás vyprostí z nebezpečí.“
A už vlny unášely vor do neznáma. Mlýn pomalu mizel.
Vítr hnal vor velikou rychlostí pryč, že se všichni museli na-
vzájem držet, aby nikdo nespadl do vody. Občas se vor začal
točit jako ve víru, ale vítr ho vždy zase uvedl do rovnováhy
a nesl ho dál. Vor se zastavil až u jakéhosi kopce, který vy-
čníval z moře a byl suchý. Někteří chlapci navzdory zákazu
chtěli mermomocí na tu zem. Ještě volali na druhé, aby šli
s nimi. Ale se zlou se potázali. Vlna je smetla náhle do moře
a oni zmizeli v hlubinách. Don Bosco zvolal: „Jak se nevy-
plácí jednat podle své hlavy.“
Loď zase vyrazila a byla jako v bouři. Všichni klesli na
kolena a modlili se. Jen někteří se nechtěli modlit a ještě
se vysmívali klečícím. A co se nestalo? Vítr je srazil do vln
a i oni zmizeli. Bylo jich asi třicet. Zatím bylo na palubě stá-
le co zachraňovat. Co chvíli někdo neprozřetelně padl do
vody, dokonce se našli i takové rozpustilci, kteří kamarády
schválně shazovali do vody. Bylo celkem klidno, ale ty žerty
byly nebezpečné. Někteří kněží si zhotovili cosi jako udice,
házeli je do vody a ty, kdo se jich chytili, zachraňovali. I zde
se našli někteří, kteří bránili v tomto podivném rybolovu.
Don Bosco zatím stál na vyvýšeném místě uprostřed
voru jako kapitán a uděloval rozkazy. Dokud se plnily, bylo
dobře. Ale někteří se začali nudit, ta nekonečná jízda se jim
zdála být protivná, říkali, že by bylo na čase přistát někde na
pevnině, prostě byli nespokojení a přenášeli nespokojenost
na druhé. Objevily se jiné vory, jely v protisměru a tu se ti
nespokojenci rozhodli dostat se na ně. Házeli do vody prk-
na, jiná prkna už ve vodě plavala, oni na ně skákali a chtěli
jet za těmi neznámými vory. Ale běda! Zadul vítr a všichni
ti nebožáci byli smeteni do vln, mnozí byli vrženi na ska-
liska, prostě zahynuli. To už se snášela na moře noc a bylo
slyšet z dálky žalostný nářek a volání o pomoc.
Po těžké noci vplula loď do jakési úžiny. Kolem byly bah-
nité břehy, spleť hustého porostu, všude bylo vidět na břeh
vyvržené zbytky lodí, stožáry, různé věci, ve vodě byly veliké
žáby, velicí hadi a jiná ohyzdná zvířata. Smuteční vrby sklá-
něly větve až k vodě a na nich byli velicí kocouři, kteří si po-
chutnávali na lidských údech. Také opice tam skákaly z vět-
ve na větev a snažili se dotknout chlapců, kteří se choulili na
432
|
|
17 Pages 161-170 |
▲back to top |
|
|
17.1 Page 161 |
▲back to top |
palubě. Tam také viděl Don Bosco a zbývající chlapci mrt-
voly spolužáků, kteří byli vyvrženi utonulí z vody ven. Ne-
byli ani celí vidět, protože leželi v bahně. Tu velká obluda
požírala mrtvolu známého chlapce, tam zase hořela jakoby
pec a v ní vířily údy mrtvých jako v nějakém hrnci. Také
tam bylo možno rozeznat známé hochy. Nad pecí byl nápis:
„Sem vede šesté a sedmé přikázání!“ Jinde zase Don Bosco
viděl hochy polomrtvé, umírající. Měli červy v očích, uších,
v srdcích. Nedbaje nebezpečí, vystoupil na břeh a chtěl jim
pomoci. Jeden se před ním dal na útěk a schovával se v křo-
ví. Don Bosco ukazoval ostatním raněným pramen a dob-
rou vodu a vybízel je, aby se v něm umyli. Kdo poslechli,
byli hned zdrávi a mohli se vrátit na palubu voru. Většina
poslechla a zachránila se, někteří však odmítli. A zase! Jen
co Don Bosco nalodil posledního zachráněného, zadul vítr
a hnal loďku opět na širé moře.
Zase všichni poklekli a zanotovali mariánskou píseň.
Moře začalo být velmi klidné, nad ním se klenula nádher-
ná duha a na ní bylo možno číst písmena MEDOUM. Donu
Boskovi se zdálo, že by to mohlo znamenat – Mater et Do-
mina Omnis Universi Maria – Matka a Paní celého vesmí-
ru Maria. Po dlouhé plavbě se v dáli ukázala pevnina, k níž
se vor rychle blížil. Byla to nádherná země, samý ovocný
strom a samý květ, na všechno svítilo vycházející slunce.
Potom vor narazil na písčinu a zastavil se. Hned kousek dál
byla nádherná vinice a mnozí měli chuť do ní vstoupit. Ale
pamětliví toho, co viděli, nejdříve se dívali na Dona Boska,
jestli jim to dovolí. Dovolil jim vystoupit na břeh a to pak
byl jásot a křik k nepopsání. Vinohrad nabízel obrovské
sladké hrozny, blízký sad ovoce samá chuť a vůně, byl tam
palác a kolem něho královský park. I tam byl samý div.
V zámku byla úžasná kaple a v té kapli socha Panny Marie.
Kaple byla tak obrovská, že v ní všichni zachránění tvořili
jen malý hlouček. Tu kdosi zvolal: „Panna Maria hýbe oči-
ma!“ Druhý na to: „Panna Maria hýbe rukama!“ Panna Ma-
ria zvedla ruce a rozprostřela nad chlapci svůj plášť a již se
také otevřela její ústa a ze rtů jí splynula slova: „Budete-li
mými zbožnými dětmi, budu já vaší milostivou matkou!“
Všichni padli na kolena a zpívali: „Lodate Maria! Chvalte
Marii!“ Zvuk té písně byl tak silný, že se Don Bosco probu-
dil a tak vidění skončilo.
Celou řadu dní zase Don Bosco rozebíral jednotlivosti
a snažil se ze snu vytěžit pro hochy co nejvíce dobrého. Zase
jako jindy byl ochoten každému říci, kde ho viděl, co dě-
lal, jak se choval, co se s ním stalo. A v každém případě měl
pravdu.
23 Další radosti i bolesti
Když skončily vánoční slavnosti, Don Bosco se vydal pro
změnu do Lanza, aby jim tam nebylo líto, že je opomenul.
Ředitel tamního ústavu, don Lemoyne, pisatel Memorií,
vzpomíná, jak mu Don Bosco náhle při večeři řekl: „Dva
chlapci jsou u pumpy a nepěkně tam mluví. Dej je zavolat
a ať jdou hned na rekreaci.“ Don Lemoyne poslal asistenta,
ale chlapci už u pumpy nebyli. Dal je předvést k Donu Bo-
skovi a ten jim pěkně do ouška něco pošeptal, že byli celí
červení. Slíbili, že už tak nikdy nebudou mluvit. I v Lanzu
hned druhý den večer vypravoval svůj sen o voru a zátopě.
Akce s rozprodáváním loterních lístků pokračovala
i v novém roce 1866 s neztenčenou intenzitou. Byla s ní
spojena překvapení i zklamání, jak už to u takových věcí
bývá.
Rok 1866 začal smutnými výhledy do budoucnosti. Roz-
pory mezi Rakouskem a Pruskem vypadaly na novou válku.
Do nich bude jistě zapletena i Itálie. Don Bosco věděl mno-
ho dopředu a velice tím trpěl. V roce 1862 předvídal úspěch
revoluce proti papeži, v roce 1863 předpověděl válku, hlad
a mor. Mor už zde vlastně byl a jmenoval se morbus chole-
ra. Co bude dál? Lidé však nedbali a dále provokovali Boží
hněv. V lednu 22. bylo zahájeno další zasedání parlamen-
tu a hned na začátku král znovu předložil zákon o reduk-
ci diecézí a o zrušení všech klášterů. Někdo si vzpomněl
na to, jak v roce 1855 při podobné příležitosti Don Bosco
předpověděl „veliké pohřby na královském dvoře“ a i to
nyní přišlo. V noci z 21. na 22. ledna zemřel v Janově třetí
syn krále Viktora Emanuela, princ Oddone, obecně zvaný
„perla savojského rodu“. Bylo mu dvacet let. Přesto, že byl
smutek, vláda urgovala odhlasování zákona. Předloha měla
105 článků. Diecézí mělo být jen 59 v celé Itálii, církevní
jmění se mělo zabavit a kněží měli být placeni státem, aby
byli na něm závislí, kláštery měly být zrušeny bez výjimky.
V této atmosféře se konala novéna k svátku svatého Františ-
ka Saleského a k svátku Očišťování Panny Marie.
Lednový tisk Katolického čtení vyšel z pera kanovní-
ka Gastaldiho a měl název „Historické zprávy o umučení
a úctě svatých mučedníků Solutora, Aventora a Oktavia,
ochránců Turína“. Nescházela poznámka, že na místě jejich
mučednické smrti na březích řeky Dory se nyní staví chrám
Panny Marie Pomocnice křesťanů a vyjadřovalo se přání,
aby na tomto místě byl i oltář těchto mučedníků. Gastaldi si
to bral za své a řekl, že sám obstará obraz mučedníků. Tak
psal Donu Boskovi.
Na únor přineslo Katolické čtení oblíbenou divadelní
hru od kardinála Wisemana, arcibiskupa westminsterského,
s názvem „Skrytá perla“. Pojednávala o návratu svatého Ale-
xeje do rodného domu, kde pak žil nepoznán až do smrti
jako žebrák.
24 Jak se získávají přátelé
O svatém Františku Saleském 29. ledna byla u Dona Boska
obvyklá generální konference salesiánů. Don Bosco tento-
krát přítomen nebyl, zastupoval ho don Rua. Don Bosco
byl u lůžka umírajícího hraběte Rudolfa De Maistra. Na
konferenci byli přítomni všichni spolubratři a každý ředi-
tel podal referát o svém ústavě. První promluvil don Pest-
arino z Mornese, a sice o výstavbě ústavu, kterou tam začal.
Celá ves je v tom angažovaná. Pan biskup dovolil pracovat
i v neděli a zedníci toho dne pracují zdarma. Lidé ochotně
přivážejí potřebný materiál a pomáhají. Práce spojila faru
s obcí v jedno a je to vidět i v kostele. Stoupá počet svatých
přijímání, v rodinách se každý den modlí růženec, mládež
se přestává zajímat o bály a podobně. Čtvrtina ústavu je již
hotová.
Jako druhý promluvil don Bonetti z Mirabella. Řekl, že
jako všude, tak i v jeho domě lze vidět dobré i zlé. Za zlé
označil svou špatnou hlavu, za dobré svaté lišáctví pana
prefekta Provery, za dobré, že se koná společně duchovní
433
|
|
17.2 Page 162 |
▲back to top |
četba, za zlé, že některý klerik nezachovává pravidla. Tato
poznámka narazila u mirabellských kleriků. Prý se takové
věci mají říkat soukromě a ne na veřejném shromáždění.
Jako třetí promluvil don Lemoyne z Lanza. Ten zase kle-
riky chválil, jak to už předtím udělal don Ruffino.
Nakonec všechno shrnul don Rua. Vybízel všechny
k jednotě vedení – nic ať se nepodniká bez ředitele; k jed-
notě ducha – ať se nekritizuje a každý ať je ochoten pomo-
ci druhým; k jednotě materiální – každý ať se snaží, aby si
nedělal výjimky v bydlení, ošacení a jídle bez zvláštního
důvodu. A všichni ať úzkostlivě zachovávají svatou čistotu,
andělskou ctnost, která je naší slávou a korunou.
Don Bosco hraběti De Maistre asistoval při umírání, pro-
tože mu byl zavázán vděčností za pomoc, kterou mu posky-
toval v Římě při prvních krocích za uznání Společnosti. Byl
to velmi zbožný pán, starý katolický šlechtic, syn francouz-
ského slavného Josefa De Maistra. Don Bosco si vážil jeho
přátelství a on si zase nesmírně vážil jeho.
Vůbec rok od roku rostl počet přátel Dona Boska a jeho
díla, protože si je všechny udržoval svým jednáním a pěk-
nými způsoby. Hodně mu pomáhalo, že rostla o něm pověst
svatosti a člověka, který má dar vidění do lidských duší.
Mnozí se doporučovali do jeho modliteb, tak paní Aloisie
Barbò z Milána, jejíž dceruška následkem úrazu oslepla na
jedno oko. Psala mu o tom v květnu 1866. Don Bosco byl
v roce 1866 v Miláně a tam navštívil jednu paní, které se
právě narodil synáček. Paní byla celá užaslá nad tím, že to
Don Bosco ví a on jen skromně řekl: „Vidíte, zahrál jsem si
na jasnovidce.“ Paní hraběnka Saranzová vzpomínala, že
jednou říkala Donu Boskovi, že s jejím bratrancem je to ně-
jaké špatné a jak on jí řekl: „Ne špatné, nýbrž zemřel.“ Byla
to skutečnost. On však své dary tajil a žertoval o nich. Vy-
právěl, že byl kdysi v jednom klášteře a sestřička mu měla
přinést kávu. Byla celá rozechvělá a on jí žertem řekl: „Mar-
to, Marto, jsi příliš starostlivá.“ Řekl jí to latinsky a ta dob-
rá sestra rozuměla jen tomu začátku. Mezi sestrami potom
říkala: „Já to věděla, že je svatý, on dokonce věděl, že se jme-
nuji Marta.“
Lemoyne říká, že v té věci se na něho hodilo, co říkala
sestra svatého Františka Borgiáše o svaté Terezii: „Ať je po-
chválen Pán, že mi dal poznat svatou, svatou, která se chová
jako my. Na jejím chování není nic mimořádného. Jí, spí,
mluví a směje se jako ostatní sestry, bez okázalosti a bez ce-
remonií, jen tak a přece je vidět, že je plná Božího ducha.“
Mezi přátele Dona Boska patřil i milánský advokát Co-
maschi. Nejdříve to byl veliký liberál a ctitel Garibaldiho.
Když byl tento generál v Miláně, Comaschi ho požádal, aby
mu daroval svůj klobouk. Sbíral takové zvláštnosti a pa-
mátnosti. Klobouk měl pod sklem a každému jej ukazoval
jako památnost. Dona Boska poznal v roce 1859. Uvedl jej
k němu přítel a on měl tu čest, že ho Don Bosco přizval ke
stolu. Nyní v roce 1866 se dověděl, že Don Bosco je v Mi-
láně a prosil ho, aby k němu přišel na návštěvu. Don Bosco
vyhověl a byla to návštěva velmi veselá. Don Bosco hýřil
vtipem. Tak vyprávěl o jistém německém pánovi, který se
jmenoval Dehuc, jak cestoval po Itálii. Poněvadž byl ctite-
lem dobrých vín, jel do Itálie jen a jen pít víno. Před ním
cestoval jeho sluha, jehož povinností bylo ochutnávat vína
předem a posílat referáty. Pán potom cestoval podle těchto
referátů. Bylo mezi nimi domluveno, že sluha vždy napíše
na zeď hospody své dobrozdání. Dobré víno, to se napíše
„Je“, lepší „Je, je“, a skvělé „Je, je, je“. Kde bylo „Je, je, je“,
tam se zarazilo na delší dobu a pilo se opravdu do dna. Tak
to šlo stále dál, až se jednou pan Dehuc tak zpil, že se už ne-
probral. Zavezli jeho mrtvolu do Německa a uctivě pohřbi-
li. Ale vděčný služebník se postaral, aby se dostal na hrob
příslušný oslavný nápis, který zněl: „Je, je, je! Pro přílišné
‚Je‘ můj pán Jan Dehuc mrtev je“. Advokát se smál a svým
způsobem se přesvědčil, že Don Bosco je svatý. A co neu-
dělal? Věci, kterých se Don Bosco při jídle dotkl, nenechal
ani umýt a pokoj, ve kterém Don Bosco přijal jeho pohos-
tinství, přeměnil na pamětní místnost, kam nikdo nesměl
vkročit. Dokud žil, ctil tyto relikvie jako svaté. Tak to donu
Lemoyneovi dosvědčoval jistý don Vavřinec Saluzzo, který
se to dověděl zase od příbuzných toho advokáta.
25 Don Boskova utkvělá myšlenka
Když se Don Bosco opět vrátil do Turína, prožil s chlapci
veselý karneval (13. února) a jednoho večera počátkem po-
stu zase upozornil, že za dva a půl měsíce někdo odejde na
věčnost. „Buďte připraveni!“
Přitom se stále zabýval problémem salesiánských škol.
Něco se mu díky píli a nadání jeho pomocníků podařilo,
něco selhalo na nelítostných předpisech školských úřadů.
Viděl, že se s takovou bude moci postupovat dopředu jen
velmi těžce. Viděl svým protivníkům do karet a bylo mu
zřejmé, že se mu stavějí do cesty překážky schválně. Jak na
to vyzrát? I usmyslil si, že se pokusí o novou cestu. Turínský
starosta mu doporučil k přijetí hned několik chudých opuš-
těných chlapců najednou a Don Bosco je přijal s naprostou
samozřejmostí. V rozmluvě se starostou si pak stěžoval na
potíže, které má s vyučováním nadaných chlapců. Ještě tak
diplomy pro vyučování na obecné škole, ty lze získat snad-
no, ale když jde o gymnázium, žádá se neúprosně, aby vyu-
čující měl profesorský diplom v naprostém pořádku. Když
viděl, že má starosta pochopení, svěřil se mu se svou my-
šlenkou žádat výjimku z titulu otce rodiny. Školský zákon
totiž chtěl být liberální a v článku 251 stanovil, že otcové
rodin nebo jejich zákonití zástupci mají právo dát svým
dětem vzdělání druhého stupně bez toho, že by podléhali
státní inspekci. V článku 356 se dále říkalo, že osoby, které
vyučují zdarma chudé chlapce na školách obecných a tech-
nických, nemusí mít k vyučování žádný úřední titul. Duch
zákona byl tedy nakloněn k svobodě a bylo třeba jen pře-
svědčit úřady, že u Dona Boska se tyto věci v podstatě vy-
víjejí podle uvedených článků zákona. Všichni jeho učitelé
učí naprosto bezplatně, proto, aspoň co se týče obecných
tříd a učňovské výuky, by nepotřebovali mít úřední titul.
A pokud jde o gymnazijní třídy, bylo možné Donu Boskovi
přiřknout roli otce rodiny i když ne přirozeného, nýbrž jen
zástupce. Vždyť jde o chlapce, kteří teprve u něho nalézají
domov a dostávají možnost podle svých sil postupovat ve
společnosti vzhůru a stát se jí prospěšnějšími.
Napsal tedy hodně dlouhý rozbor o situaci Oratoře panu
ministrovi školství Dominiku Bertimu a opatřil si ještě do-
poručení od turínského starosty Galvagna a od provinční-
ho prefekta. Oba jeho žádost podpořili svými listy. Ale žá-
dost nebyla kladně vyřízena. Odklad byl sice povolen, ale
zase jen do konce školního roku. V dopise byla i pohrůžka:
434
|
|
17.3 Page 163 |
▲back to top |
Ministerstvo současně upozorňuje kněze Boska, že jestliže
se pro další školní rok nevyrovná se zákonem, bude nuceno
proti jeho ústavu postupovat podle platných norem i když je
daleko toho, aby popíralo záslužnost a filantropický charak-
ter jeho díla.
Odpověď zde byla, ale prozatím nastal klid. Vláda byla
zaměstnána starostmi s válkou proti Rakousku, takže se za-
tím nic nedělo. To anděl Oratoře bděl a chránil Boží dílo.
Také je sílilo papežské požehnání, které Svatý otec poslal
Donu Boskovi v dopise z 24. února.
19. března zemřel osmnáctiletý chovanec Oratoře Šimon
Lupotto. Byl zrovna svátek svatého Josefa, kterého on zvláš-
tě ctil. Jeho rodina nebyla dobrá, zato hoch byl podle nekro-
logu Oratoře následovníkem svatého Aloise. I jeho dobrota
jistě chránila Oratoř od úkladů nepřátel společně s dobrotou
tolika jiných. Byl to v Oratoři stálý boj mezi dobrem a zlem,
mezi nebem a peklem, jak dosvědčuje dopis bývalého žáka
Semeria, který byl tehdy právě v Oratoři a zaznamenal dva
Don Boskovy sny. Píše, že to bylo asi 14 dní před svátkem
svatého Josefa, co Don Bosco vypravoval sen, ve kterém
procházel s nějakou fantastickou osobností ložnicemi a ten
neznámý se s ním zastavil u jednoho lůžka a ukázal mu, že
hoch, který na něm ležel, zemře na svátek svatého Josefa.
Byl to zřejmě Lupotto. Nezemřel však v Oratoři, ale doma.
Ve snu Don Bosco viděl nad mnohými postelemi něco
jako kocoury, kteří se snažili vrhnout se na spící. Pro Dona
Boska to bylo znamení, že nepřítel bdí a je stále připraven
vyrvat mu duše, svěřené do jeho ochrany. Ten Semeria v do-
pise hovoří ještě o dalším snu, který Don Bosco vypravoval
v té době. To byl zase v sakristii a zpovídal, potom sloužil
mši svatou. Jak při zpovědi, tak při svatém přijímání viděl
zase ty protivné kocoury, jak se snaží chlapce oddálit od
zpovědnice a od stolu Páně. Byly to obrazy fantastické, ale
v podvědomí Dona Boska stále ukazovaly na realitu, proto-
že život jej už naučil vidět za fasádou všedních dnů boj ďáb-
la s Bohem a jeho věrnými. Jeho sny byly zřejmě jiné než
naše sny. Byly to Boží pokyny pro jeho cestu.
V březnu vyšla v Katolickém čtení „Novéna, rozjímání
a čtení jakožto příprava na přijetí svátosti biřmování“. Byl
to dodatek ke spisku z minulého října 1865, také na téma
biřmování.
26 Kolem novostavby
Jaro probudilo taktéž novostavbu. Začalo se znovu praco-
vat. Stavělo se lešení pro budování kopule, nad níž měla stát
veliká měděná pozlacená socha Panny Marie. Všeobecně
zde zavládl pocit, že se gigantické dílo Dona Boska chýlí ke
konci. Pro něho to ovšem znamenalo napínat síly, aby stav-
ba byla kryta potřebnými finančními prostředky a aby se
moc nezadlužil. Proto musel znovu do světa shánět peníze.
Určitou pomocí bylo šíření medailek Panny Marie Pomoc-
nice, o nichž začala kolovat pověst, že jsou účinné a že jejich
majitelé dosahují od Panny Marie za důvěru k ní hodně mi-
lostí materiálního i duchovního rázu.
Don Bosco byl zase v Miláně, také v Cremoně a všude
hledal a také nalézal, i když to bylo stále neúměrné potře-
bě. Hodně čekal od loterie, ta směla být se svolením úřadů
o něco prodloužena. Už začátkem roku 1866 vyšel katalog
cen, byly tam i věci darované papežem Piem IX. a členy krá-
lovského rodu, princem Savojským z Carignana, princem
Tomášem, vévodou janovským, princem Amedeem, vévo-
dou aostským, vévodkyní janovskou, ministerstvem vnitra.
Počet cen dostoupil k číslu 2 524, nepočítaje ty, které byly
dány s dovolením, aby se dary eventuálně používaly v Don
Boskových oratořích, jako bylo již zmíněné tělocvičné nářa-
dí od prince Amedea.
Zahájení loterie bylo slavnostní a byl k němu zvolen svá-
tek svatého Josefa. Toho dne padal hustě sníh, takže nepřišlo
mnoho lidí, ale honorace přišla. Byl tam i turínský starosta
Galvagno. Zpívala se opereta od Cagliera s názvem „Básník
a filosof “ a potom byl dlouhý dialog mezi Maximem, Ar-
noštem a Tankrédem, složený Donem Boskem, ve kterém
se zábavnou formou podávaly všechny informace o stavu
Oratoře, o nutnosti postavit nový kostel, o tom, jak se shá-
nějí prostředky, proč vůbec loterie je, co se od ní očekává
atd. Kdo neznal dílo oratoří a jaký je jeho účel, byl o tom
dialogem zevrubně poučen. Na konci dialogu se objevil na
scéně chlapec Gianduja (piemontský Kašpárek) a přednesl
veselou báseň, ve které vyprávěl, co se mu v noci zdálo. Prý
přišel ve snu do velikého zámku a tam bylo všeho dostatek:
zlata a stříbra, byly tam hromady peněz, velkých bankovek
i obyčejných malých. On se hned do toho pustil a cpal si do
kapes i do rance si to dal a hned s tím běžel k Donu Boskovi
a křičel: „Done Bosco, Done Bosco, už můžete být klidný,
našly se peníze na kostel!“ Jenže – a to bylo na tom straš-
ně smutné, vtom spadl s postele a probudil se. Byl to jen
sen. A skončil tklivým apelem na přítomné, aby odpomohli
nouzi svou dobročinností. Báseň, kterou napsal don Josef
Bongiovanni, se dosud nalézá v archivu Salesiánské společ-
nosti.
Přišly další dary a bylo třeba žádat o dodatečné povolení
rozprodeje loterních lístků.
Vhodný pro účely loterie byl i další svazek Katolického
čtení, který vyšel na duben a měl titul „Jak nakládat s pe-
nězi“. Bylo to poučení, jaký význam mají peníze, jak se jich
užívá ke zlému a jak je třeba jich užívat k dobrému, napří-
klad k podpoře institucí, které mají dobročinný charakter
a vůbec k akcím, které jsou ve službách Božího království.
Na květen se tiskly „Povídky a podobenství pátera Bona-
ventury“, na červen „Teodul aneb syn požehnání, vzor pro
mládež“.
27 Anconští sirotci
Jak to dopadlo s Don Boskovou nabídkou přijmout do
Oratoře 30 sirotků po obětech cholery? Jak už jsme slyše-
li, nabídka byla přijata s povděkem a pomluvy, které začali
o Oratoři šířit nenávistní lidé, na tom nic nezměnily. An-
conská komise poslala do Oratoře své lidi, kteří zjistili, že
se pomluvy nezakládají na pravdě. Přesto byla nyní situace
poněkud změněná, protože příspěvků dostala komise z celé
Itálie dost, takže na tom finančně nebyla zle. V tom případě
byl Don Bosco ochoten hochy přijmout, ale očekával, že mu
komise dá i příslušnou úhradu. Ona neměla v té věci žád-
ných potíží.
Don Bosco se zavázal, že jich přijme deset ve věku od
12 do 17 let na dobu tří let a dá je podle jejich schopností
buď učit řemeslu nebo studovat a že na ně dostane celkem
435
|
|
17.4 Page 164 |
▲back to top |
6 000 lir. Komise v té věci neměla potíž vyhovět a nebylo
by ani spravedlivé, aby instituce, která žije z dobročinnosti
lidí a živí tolik krků, vynakládala prostředky tam, kde dob-
ročinnost nahromadila finanční prostředky, jako tomu bylo
v tomto případě.
Ti chlapci byli skutečně do Turína přivezeni a nastoupili
svá místa, třebaže Don Bosco mezitím přijal porůznu řadu
dalších, podobně postižených, z jiných míst Itálie.
Ještě jednu věc bylo třeba řešit. Komise v nějaké schůzi
ujednala, že bude zřízen dozor nad hospodařením s oně-
mi šesti tisíci lirami. Z dopisu, který psal don Rua jménem
Dona Boska se dovídáme, že Oratoř dohled nad adminis-
trací domu odmítla s tím, že v Oratoři existuje jen jedna
administrace a nelze připustit ještě další dozor. I to uznala
komise za správné, vždyť don Rua neopomenul dodat, že
Oratoř má větší jmění než oněch 6 000 lir, takže může být
před zákonem dostatečným ručitelem za svěřené peníze.
V případě, že by některý z hochů během té doby odešel
nebo zemřel, bude samozřejmě zbývající obnos vrácen ko-
misi.
Ještě jedna starost tížila v těch jarních měsících Dona
Boska. Čekala se válka a Don Bosco měl tři kleriky, kteří by
v případě jejího vypuknutí museli narukovat. Ani turínská
konzistoř ani žádný jiný ordinariát nebyl ochoten tyto tři
vepsat do seznamu kleriků, kteří mohli být podle zákona
z vojenské služby vyňati. Don Bosco dlouho hledal, až na-
konec přece jen zmíněné tři kandidáty kněžství do seznamu
protlačil, a to v diecézích Brugnato, Alba a Biella.
28 Válečná spojenectví
Politický odbor byl plný hrozivých mraků. Pruský ministr
Otto Bismarck neustále hrozil Rakousku, nebude-li svolné
podporovat jeho plány. Chtěl se za každou cenu zmocnit
dánského vévodství Schleswigu a Holsteinu a Rakousko
vyřadit z německého spolku. Tím by měl v moci menší ně-
mecké státečky a uvolnil by si ruce pro sjednocení celého
Německa pod pruským vedením. Byla to podobná situace
jako byla v Itálii ještě nedávno a vládnoucí italské kruhy
měly pro ni pochopení. Spojí-li se s Pruskem, dosáhnou
při porážce Rakouska připojení Benátska k italskému krá-
lovství, případně i Tridentu s italskou částí Tirol a Terstu
s Istrií, čímž by byly skončeny italské nároky na pevnou
severovýchodní hranici. Francouzský císař Napoleon III.
neviděl rád rozpínavost Pruska, ale doufal, že za neutrali-
tu mu Prusko dovolí obsadit Porýní. V případě rakouského
vítězství doufal, že by mohl odměnou za neutralitu získat
ostrov Sardinii.
V plánech italských vůdců však nebylo jen získání Bená-
tek, Tridentu a Terstu, ale ještě více šlo o rozklad Rakouska
a tím o oslabení katolicismu v Evropě. To by mělo za násle-
dek pád Říma, případně zánik papežství. Potom by nestálo
v cestě nic, aby Řím byl hlavním městem sjednocené Itálie.
O těchto perspektivách se veřejně psalo i v novinách.
Don Bosco znal plány italské buržoazie, ale věřil v Boží
Prozřetelnost a co se jeho týkalo, byl rozhodnut nekompro-
misně sledovat své cíle, za nimiž uznával řízení Boží. Neměl
dosti peněz na dostavění chrámu Panny Marie Pomocnice,
ale osmělil se prosit o pomoc i na nejvyšších místech. Na-
psal dopis také hraběti Cibrariovi, který obhospodařoval
královské peníze, napsal i ministru milosti, spravedlnosti
a kultu Falcovi, kde se zmiňuje o tom, že mu bylo při za-
hájení stavby slíbeno, že dostane tři tisíce, až bude ve výši
střechy, ústně potom dostal příslib, že příspěvek ekonomátu
bude zaokrouhlen na 15 000, jakmile bude odůvodněná na-
děje, že stavba kostela dojde k šťastnému konci. Nuže, psal,
že kostel je už tak daleko, a proto prosí o slíbené peníze.
Již předtím jednal se správou města o vypracování no-
vého regulačního plánu na valdockém předměstí tak, aby
ulice Cottolengova vedla kolem nového kostela a aby prů-
čelí chrámu bylo k této ulici kolmo. Dále, aby nevypršely
výhody lacinějšího převozu materiálu po železnici, dával
materiál vozit na místo dříve, než bude pozdě. Aby si udržel
přízeň pana starosty, bez odmluvy přijímal každého chlap-
ce, kterého mu tento doporučil. Králi zase nabídl ke koupi
400 loterních lístků za 200 lir. I to se mu podařilo. Hraběti
Cibrariovi, který byl mimo jiné správcem nadace svatého
Mauricia, poslal žádost, aby ráčil udělit mauriciánský řád
panu Klaudiu Gambonovi, majiteli dvou továren na svíce
jako odměnu za to, že daroval na stavbu kostela 3 000 lir.
Aby dostal další peníze, rád se podvoloval cestám, kázáním
v různých farnostech, kde byla naděje získat dobrodince.
Byla to úmorná činnost, stálé vypětí nervů, všechno leželo
na něm a musel vydržet.
Někdo by si mohl myslet, že byl Don Bosco ochotný ke
kompromisům, ale tak tomu nebylo. Don František Dalma-
zzo dosvědčuje, že v té době byl Don Bosco v nějaké farnos-
ti poblíž Turína a viděl tam křiklavý rozdíl mezi farou a kos-
telem. Na faře bylo všechno jak ze škatulky, jen kostel jako
pastouška. Bez obalu řekl své dojmy panu faráři a ten, kdy-
by nic jiného, tak aspoň hned odkázal své jmění na opravu
kostela, aby aspoň v poslední chvíli nějak svůj dluh smazal.
V té době sestry nějakého řádu přijaly v Cuneu dům, kde
mínily založit domov pro opuštěné dívky. Sestra Archandě-
la ještě s jinou sestrou a ještě se dvěma prvními děvčaty se
šly ujmout domu. Ale běda! Jen holé zdi je přivítaly. Jiného
tam nenašly, než dva slamníky a židle. Žádný příjem. Přišel
tam Don Bosco, nemohl pomoci, ale pochválil důvěru ses-
ter a dal jim požehnání s příslibem, že se vše časem změní
a že budou mít pěknou budovu a hodně chovanek. Skuteč-
ně sestra Archanděla přišla později k hrobu Dona Boska
poděkovat za ono požehnání. Už měly pěkný dům a asi sto
chovanek.
V tom roce byl Don Bosco na návštěvě v Revellu u Sa-
luzza, když se náhle zvedla bouře. Farář v obavě, že krupo-
bití zničí lidem všechnu úrodu, vzal rochetu a štolu, běžel
pro Dona Boska a svolával lidi do kostela k modlitbě. Don
Bosco vyzval lidi, aby se s ním modlili: „Maria Pomocnice
křesťanů, oroduj za nás!“ Farář chtěl přidat další modlitby,
ale Don Bosco řekl, že ne, jen aby s ním říkali: „Maria, Po-
mocnice křesťanů, oroduj za nás!“ Už při třetím opakování
vítr utichl a vysvitlo slunce. Všichni byli jako vyjeveni nad
tím náhlým obratem.
Don Bosco na svých cestách nikdy nespěchal na vlak.
Přišel mnohokrát pozdě, ale nevadilo mu to. Vždycky po-
tkal někoho, s kým mohl hovořit o svých finančních potí-
žích a Pán Bůh jakoby řídil jeho cestu. Don Lemoyne vy-
pravuje, čeho byl svědkem sám. Jednou chtěl jet Don Bosco
někam vlakem a vzal si ho s sebou. Rozhodl se, že mši sva-
tou bude sloužit až na místě. Ale jen co vyšel ze světničky,
zastavil ho jeden klerik a něco chtěl. Don Bosco ho klidně
436
|
|
17.5 Page 165 |
▲back to top |
vyslechl. Na schodech se opakovalo totéž ještě jednou. Zase
klidně postál a naslouchal. A ještě ve vrátnici se musel oto-
čit, protože na něj volal nějaký chlapec. I jemu byl Don
Bosco s naprostým klidem k dispozici. Samozřejmě, když
přišel na nádraží, vlak byl dávno pryč. Ani to ho nevyvedlo
z míry. Zašel do kostela svatého Karla a tam měl mši svatou.
Jel dalším vlakem. Don Lemoyne píše, že i Don Boskova
vláda v Oratoři byla samý klid. Ničím se nenechal strhnout
k netrpělivosti. Současně zůstával pevný a nedovolil, aby se
pro jeho klid uvolnila kázeň.
V roce 1866 se stalo toto: V domě fungovala početná
skupina ministrantů, zvaná malý klér. Vedl ji don Bongio-
vanni. Ale našli se kluci, kteří si začali z ministrantů tropit
legraci a začali se jim posmívat. Říkali jim Bongiovannisté.
Trvalo to dosti dlouho. Když ale nechtěli přestat a někteří
ministranti začali ochabovat, ano, nechtěli ministrovat, tu
jednou Don Bosco oznámil na večerním slovíčku, že půjde
domů, kdo ještě někomu posměšně řekne Bongiovannista.
Posměváčci však nemínili kapitulovat a říkali to dál. Don
Bosco věděl, kteří to jsou – měli na svědomí i jiné věci,
a docela s klidem je v průběhu roku poslal domů. Zůstal jen
jeden, po pravdě dobrý hoch, jen měl jakousi nepochopi-
telnou antipatii k ministrantům. Nepomohla mu ani Don
Boskova pohrůžka. Prohlásil: „Než bych byl ministrantem,
raději se nechám vyhodit z ústavu. To raději smrt!“ A proti
těm, o kterých si myslel, že žalovali na ty vyhnané, měl nyní
jen výraz „fízlové“.
Don Bosco všechno věděl, ale bylo mu líto chlapce vy-
hnat. Čekal na příležitost, aby ho přivedl k rozumu. Jedno-
ho dne k němu přišel ten chlapec s pláčem. Měl dopis, kde
mu rodiče psali, že upadli do bídy a nemohou na něho platit
15 lir měsíčně. Chlapec, který si myslel, že Don Bosco neví
nic o jeho boji proti ministrantům, prosil, aby mu snížil mě-
síční příspěvek na 10 lir. A Don Bosco s klidem: „Nu a co
ti brání jít domů? To víš, když ti slevím 5 lir, ochudím tím
někoho potřebnějšího. Jdi, a za rok se uvidíme, co se dá dě-
lat.“ Chlapec se rozplakal ještě víc. Bude-li muset přerušit
studia, bude doma jen u zemědělství a děcka se mu budou
posmívat. Ale Don Bosco stále dělal, že by měl jít přece
domů. Potom náhle obrátil. Ptal se ho: „Chceš být hodný?“
„To se ví,“ ujišťoval chlapec, „chci být hodný.“ A Don Bosco:
„Tak poslyš, nechám tě tu pod jednou podmínkou: dám ti
někoho, kdo bude na tvé chování dohlížet a bude mi o tvém
chování referovat. Když to bude dobré, slevím ti nejen pět
lir, ale třeba deset, třeba i všechno, ale jen pod touto pod-
mínkou.“ Chlapec souhlasil a Don Bosco: „Tak běž k donu
Bongiovannimu a řekni mu, že chceš, aby nad tebou držel
ochrannou ruku a pomohl ti z nouze.“ Chlapec svěsil hla-
vu a šel. V neděli čekalo komunitu překvapení. K oltáři šla
jako obyčejně řada ministrantů a mezi nimi – se sklopenou
hlavou a červený ve tváři, náš rebelant. Ale pomohlo to. Po-
lepšil se a za několik dní bylo všechno dobré.
29 Zákon o podezřelých osobách
Koadjutor rytíř Bedřich Oreglia di Santo Stefano byl tou
dobou v Římě, kde z vůle Dona Boska pracoval agitačně:
organizoval distribuci loterních lístků, šířil Katolické čtení
a vůbec prokazoval Donu Boskovi služby, které on potřebo-
val. Jemu Don Bosco psal 12. května dopis s mnoha jmény
a mnoha zprávami z Oratoře. Psal mu, kdo z jeho známých
poslal poslední dobou nějaký obnos na kostel a doporučo-
val mu, aby šířil novénu k Panně Marii Pomocnici ve svém
okolí. Při takové novéně je třeba se řídit těmito příkazy:
1. Nespoléhat se na žádného člověka, ale jedině mít víru
v Boha. 2. Opírat svou žádost o Ježíše svátostného, který je
zdrojem milostí, dobroty a požehnání. Také se dovolávat
přímluvy Panny Marie, kterou chce Bůh v novém chrámě
oslavit. 3. V každém případě přidávat jako podmínku, aby
se stala vůle Boží a aby to bylo k prospěchu duše žadatele.
V dopise se Don Bosco zmiňuje také o některých obyvate-
lích Oratoře, kteří museli narukovat k vojsku.
Sedm nebo osm hochů už muselo do kasáren. Z celé Itá-
lie táhlo vojsko k benátským hranicím. Vláda si dělala na-
ději na velké vítězství, ale měla strach z podzemní činnosti.
9. května schválila poslanecká sněmovna a 14. téhož měsíce
i senát nový zákon, který se týkal podezřelých osob, to je
všech, kdo by mohli organizovat podzemní hnutí za návrat
k bývalým poměrům. Tento zákon dával úřadům širokou
pravomoc zatýkat podezřelé, dělat jim domovní prohlídky,
posílat je do vězení nebo do míst nuceného pobytu v Itálii,
nebo je dokonce vyhnat za hranice. A co se dalo čekat, stalo
se. Ostří nového zákona se obrátilo především proti bisku-
pům, kněžím a exponovaným katolickým laikům. To se ví,
že noviny vládního směru vždy každý takový případ řádně
opepřily, aby národ věděl, jací darebáci se skrývají v řadách
církevních hodnostářů.
Nejvíce bylo postiženo Neapolsko. Za inspirátora vzpou-
ry byl označen biskup Salzano a už to šlo. Vyhnáni byli bis-
kupové z Gallipoli, Orie, Manfredonie, Rossana, Salerna,
Aversy, Noly a Termoli. Biskup z Calvi byl v noci 19. května
zatčen a vyvezen do papežského státu, kde už tak jako tak
byla řada biskupů a kněží, považovaných za zvlášť vlivné.
Jen kolem Noly pozatýkali za jednu noc na 200 osob. Hodně
biskupů bylo posláno na sever. V Bologni bylo provedeno
za jeden den 40 domovních prohlídek, ale žádná nedoved-
la na stopu nějakého spiknutí. Ministr vnitra, který se stal
nyní ministerským předsedou, vydal ještě osobní oběžník,
ve kterém pobízel prefekty provincií k přísnějšímu postupu
proti všem podezřelým. Denně desítky a stovky kněží, ře-
holníků a dalších putovalo na místa přikázaného pobytu,
kde byl nad nimi zřízen dozor.
Nás zajímá případ monsignora Petra Roty z Guastally,
který se uchýlil do jedné předměstské fary, ale i tam byl
postižen dlouhou prohlídkou, po které mu byly nabídnu-
ty některé možnosti nuceného pobytu, mezi nimi Turín.
Monsignor podepsal prohlášení, že si není vědom žádné
viny a že ustupuje čistě jen násilí. Z nabídnutých míst si
vybral Turín. Byl tedy převezen v kočáře do Turína a tam
ho vyklopili. Přijel v noci a chtěl se uchýlit k lazaristům. Ti
ho nemohli přijmout, protože už měli v domě několik bis-
kupů. V Cottolengu ho také nemohli přijmout, báli se ne-
vůle úřadů a neměli, kam by biskupa slušně uložili. Poslali
ho tedy do Oratoře, kde již častěji bydlel nějaký biskup. Do
domu přišel pozdě v noci. Don Bosco nebyl doma, přivítal
ho don Cagliero. A nejen přivítal, hned mu nabídl pohos-
tinství. Druhý den přijel Don Bosco z cest a i on mu hned
nabídl světničku s malou předsíní a řekl mu, aby se zde cítil
jako doma. Pan biskup byl dojat takovou láskou a chtěl, aby
437
|
|
17.6 Page 166 |
▲back to top |
byl považován za chovance Oratoře, že se ve všem podřídí
pravidlům komunity. Don Bosco si vážil každého biskupa,
jako by přišel do domu apoštol sám. Dal mu hned mož-
nost sloužit pro komunitu mši svatou, zpovídat a podobně.
Sám ho představil chlapcům na večerním slovíčku a chlapci
mu směli uspořádat na přivítanou pod okny dostaveníčko
s hudbou a zpěvem.
Monsignor napsal svým diecezánům pastýřský list, ve
kterém je pozdravuje, modlí se za ně, prosí je, aby vytrva-
li ve víře a v církevním smýšlení, prosí je o modlitbu a těší
se na shledanou. Don Bosco dal pastýřský list vytisknout ve
své tiskárně a poslat balík na konzistoř do Guastally k další-
mu rozeslání. Pastýřský list nese datum: V Turíně, z Oratoře
svatého Františka Saleského 25. května v den svatého Řeho-
ře VII. Dokonce je tam uveden don Jan Cagliero jako pod-
sekretář. Biskup žil v Oratoři asi šest měsíců a Don Bosco
se vynasnažil získat mu úlevy. Prefekt Torre Donu Boskovi
důvěřoval a na jeho přímluvu dovolil, aby směl biskup vol-
ně chodit na značnou vzdálenost od Turína, navštěvovat
volně biskupy a kněze, kázat a konat funkce. Pro komunitu
byl jeho pobyt v Oratoři velikou školou. Monsignor každý
týden pokorně poklekal v sakristii u zpovědnice a zpovídal
se Donu Boskovi. Nikdy nechtěl, aby se mu dávaly přednos-
ti, ale vždy klečel v koutku a čekal, až na něho přijde řada.
Později říkal, že ten půlrok u Dona Boska patřil k nejkrás-
nějším chvílím jeho života.
Don Bosco několik dní po příjezdu guastallského bisku-
pa dostal odpověď na jeden svůj dopis Piu IX., ve kterém
ho prosil o udělení dimisoriálek pro dona Dominika Bon-
giovanniho, pro dona Cibraria a dovolení přijmout všechno
od tonzury dál pro klerika Františka Cerrutiho. Svatý otec
všechno rád povolil.
30 Případ Morelli
Čím více se zvedaly zdi chrámu Panny Marie Pomocnice,
tím více stoupala i láska Dona Boska k jeho nebeské Mat-
ce. Čím více se množily případy, kdy Panna Maria zjevně
ukázala svou moc a lásku vůči svým ctitelům mimořádnými
milostmi, tím více se chtělo Donu Boskovi křičet třeba na
náměstích a se střech domů: „Ať žije Pomocnice křesťanů!“
Zdálo se mu, že lidé ještě málo vědí o Matce Boží, že ještě
ani katolíci nedocenili její přímluvu. A při tom se mu zdá-
lo docela normálním použít k šíření mariánské úcty i tisku,
který oceňoval jako moderní prostředek evangelizace a po-
pularizace křesťanské nauky. Ano, cítil se být povolán do
služeb mariánské úcty, vždyť Pomocnice ho provázela celým
jeho životem, zjevovala se mu ve snách, dávala mu rozka-
zy jako velitelka a vybudovala dílo už tak daleko, že to bylo
dílo přímo zázračné. Panna Maria udělovala milosti těm,
kdo ji vzývali o pomoc. Lidé je Donu Boskovi hlásili a po-
pisovali. Měl si to nechat pro sebe, nebo to měl zveřejňovat?
V Piemontě zatím takový zvyk nebyl. Bude jistě kritizován,
budou o něm říkat, že je fanatik a třeba ho i budou proná-
sledovat. Ale to nevadí! Panna Maria ochrání svého sluhu
a prokáže, že to nejsou žádné kejkle za účelem získání pe-
něz, ale potřeba doby, církve, protože jen Panna Maria může
způsobit, že se lodička Petrova nepotopí a že křesťanský lid
odolá přesile nepřátel, kteří od Boha odpadli.
Don Bosco počítal s tím, že jeho záměr narazí. Tak čte-
me v jeho dalším dopise koadjutorovi Oregliovi do Říma:
„Do Božích podniků ďábel vždycky hned vrazí své rohy.
Jen co byl zveřejněn případ Morelli, některé noviny začaly
psát. Jeho syn, zapálený demokrat, studující na univerzitě,
žádal otce, aby bezpodmínečně napravil jeho reputaci a aniž
by co dalšího řekl, šel do Unità Cattolica a tam, aniž s námi
mluvil, podal opravu. Nepopírá fakt, prohlašuje však, že byl
uveřejněn bez rozkazu nebo povolení. To ale není pravda.
Máme v rukách prohlášení pana Morelliho a tam se výslov-
ně říká, že dává povolení, aby zmíněné prohlášení bylo čte-
no nebo zveřejněno, kdyby se vidělo, že je to k větší slávě
Boží. Co s tím? Jakmile se don Durando vrátí z venkova, dá
se všechno do pořádku. Zatím je třeba mít trpělivost. Přes-
to Panna Maria nám žehná a mezi jiným nám požehnala
zvláště tím, že dnes došlo k narovnání ve věci Katolického
čtení. Stálo nás to nemalé oběti, ale nyní je Katolické čtení
definitivně naše.“
Pan Josef Morelli, bývalý starosta v Casale, napsal pro-
hlášení o svém zázračném uzdravení. Mělo datum 29. břez-
na 1866. Podal je redakci Unità Cattolica prostřednictvím
salesiána dona Duranda, který byl přítelem svého profesora
Tomáše Vallauriho. Vallauri dal rukopis redaktoru dr. Mar-
gottimu, ale ten žádal, aby k tomu bylo nejdříve vyžádáno
církevní schválení od turínského ordinariátu. Don Duran-
do tedy šel na ordinariát a i tam špatně pořídil. Kanovník
Vogliotti absolutně odmítl. Co dělat? V semináři byl mezi
představenými jistý dr. Olivero, veliký přítel Oratoře a záro-
veň velmi vlivný u kanovníka Vogliottiho. Ten Vogliottiho
přemluvil, takže nakonec dal potřebné imprimatur.
Ze 101. čísla Unità Cattolica ze dne 29. dubna 1866 se
veřejnost dověděla, že pan Morelli byl devět měsíců sužo-
ván nemocí, která se podobala kostní rakovině. Část hlavy
a levá tvář byly zcela zachváceny. Všechny lékařské zákro-
ky vyzněly naprázdno. Lékaři přišli k závěru, že nenasta-
ne-li hnisání, smrt přijde okamžitě, ale i tak přijde smrt,
i když o něco později. Tu přišel k nemocnému Don Bosco
a vypravoval panu Morellimu, že už řada lidí se obrátila
na Pannu Marii Pomocnici a slíbila, že přispěje na stavbu
jejího chrámu, když se uzdraví. Tím povzbuzen, pan Mo-
relli si dodal odvahy a také konal s rodinou devítidenní
pobožnost k Panně Marii Pomocnici křesťanů. V poslední
den pobožnosti Don Bosco znovu navštívil nemocného,
dal mu své požehnání a slíbil, že bude za něho druhý den
ráno sloužit mši svatou. Mše začínala ve tři čtvrtě na osm
a čtvrt hodiny předtím cítil pacient, že se mu bolesti rychle
zvětšují. Začal vytékat hnis, ale tím se mu začalo ulevovat.
Proces uzdravování potom rychle pokračoval k radosti ro-
diny, takže se potom v krátké době uzdravil. Lékaři pova-
žovali nemoc za nevyléčitelnou nebo jen po velmi dlouhém
léčení by podle nich mohlo snad dojít k zlepšení. Ano, pan
Morelli nyní prohlašoval, že se nikdy necítil tak zdráv jako
po tomto zásahu Panny Marie. Bohužel syn pana Morelli-
ho, bývalý žák dona Duranda, se špatně odvděčil. Odvolání
bylo sice podepsáno samotným panem Morellim, ale jen
na hrubý nátlak jeho syna. Zásah bran pekelných zde byl
zcela viditelný, ale Don Bosco se nedal zastrašit. Uveřejnil
zmíněný dopis v červencovém čísle Katolického čtení zno-
vu a přidal patřičný komentář. Ano, zatvrdil se vůči peklu
tak, že se stále potom v Katolickém čtení objevovaly zprávy
438
|
|
17.7 Page 167 |
▲back to top |
o dalších uzdraveních na přímluvu Panny Marie Pomocni- což nepotřebuje zvláštního církevního schválení, vždyť jde
ce a v tom pokračují dosud Salesiánské věstníky. Nemluví o běžnou věc. Panna Maria jistě pomáhá svým ctitelům
se o zázracích, nýbrž o milostech Panny Marie Pomocnice, a celému Božímu lidu, proč by se tedy o tom nemělo psát?
31 Jak skončil spor o Katolické čtení
V květnovém dopise Oregliovi se Don Bosco také zmínil
o skončení sporu o majetnické právo na Katolické čtení. Po-
vězme si o tom něco více. Především se ona Don Boskova
slova: „Katolické čtení je už definitivně naše“ neshodovala
se skutečností. Teprve v říjnu následujícího roku bude zále-
žitost trvale skončena.
Víme, jak Don Bosco cítil potřebu dát lidu do rukou ně-
jaké lidové čtení, které by mu bylo vůdcem v těžké době,
plné nástrah pro víru. Z této potřeby vznikla tato knižnice,
která se rozšířila po celé Itálii. V začátcích neměl Don Bosco
peněz, a proto se spojil s ivrejským biskupem monsignorem
Morenem, který byl ochoten začátky financovat, než bude
knižnice sama se schopna uživit předplatným, které muselo
být nutně nízké a přístupné každému. Tak došlo k jakému-
si rozdvojení. Don Bosco dělal redaktora, sám denně psal
nebo dělal korektury spisů, které si vyžádal od známých,
sám dělal propagaci, sám vyjednával s tiskaři, nakonec sám
tiskl Čtení doma v Oratoři s chlapci a sám rozesílal výtisky
knih, jen jedno neměl ve svých rukou. To měl Dr. Valino-
tti, který byl důvěrníkem ivrejského biskupa a měl v Turíně
kancelář, kam přicházelo předplatné. Tam bylo prostě hos-
podářské vedení Katolického čtení. Ovšem Valinotti měl
v účtech nepořádek, doklady byly vedeny a uchovávány le-
dabyle, nakonec nikdo nevěděl, jak se věci mají a vypadalo
to, že Don Bosco bude pracovat, ale profit bude brát někdo
jiný. Byl to koadjutor Buzzetti, kdo začal do administrace
mluvit a upozorňoval Dona Boska na nebezpečí, která se za
tím skrývají. Jeho detektivní talent se osvědčil a od té doby
začal Don Bosco nedůvěřovat, až se nakonec rozhodl, že tisk
zcela převezme tiskárna Oratoře a tím i účetnictví, před-
platné a doplatky, prostě všechno, a že bude s Katolickým
čtením nakládat jako se svým. To bylo v roce 1864, před
dvěma roky. A od té doby byl mezi ním a monsignorem
Morenem, abychom tak řekli, válečný stav. Ne, že by si to
Don Bosco přál, ale byl mu vnucen tím, že monsignor pros-
tě prohlašoval, že je spolumajitelem Katolického čtení a má
svá práva. Nejraději by byl chtěl, aby Katolické čtení zůstalo
v jeho rukou, ale to by musel být pořádek v účtech. To zase
nebylo možné, protože Dr. Valinotti měl ve věcech nepořá-
dek a nebylo možno tento pořádek obnovit. Zbývala jediná
cesta, buď se přátelsky dohodnout, nebo se soudit. Soudit se
nechtěla ani jedna, ani druhá strana, ale také žádná nebyla
ochotna jednoduše se vzdát. Monsignor uplatňoval veliké
finanční nároky, Don Bosco zase stavěl chrám Panny Marie
Pomocnice a živil na 1 000 chlapců, nemohl tedy s dobrým
svědomím jen tak vyhazovat tisíce lir jen proto, že někdo
špatně hospodařil a nyní se chce zahojit na druhém.
Po pravdě řečeno, Dr. Valinotti si byl vědom toho, že vše
zavinil sám a byl ochoten věc zlikvidovat, zvláště když tiskař
Paravia začal uplatňovat nároky na zaplacení dluhů ještě
z doby, než Don Bosco vzal knižnici do svých rukou. Peníze
nebyly, a dopátrat se, jaká je skutečnost, nebylo možno. V té
tísni navrhl Dr. Valinotti, aby se udělalo smírčí jednání, ve
kterém by byl rozhodčím hrabě Cays z Giletty. Hrabě při-
jal a měl důvěru obou stran. Jednání nebylo hladké ani pří-
jemné, protože, zatímco Don Bosco, co jednou slíbil nebo
nabídl, to dodržel, druhá strana, kterou zastupoval pro-
kurátor biskupa, kanovník Pinoli, stupňovala požadavky.
Don Bosco byl ochoten, bude-li mu odevzdána knižnice do
vlastnictví, vzít na sebe a zaplatit dluh u Paravia, Ivrea zase
chtěla, aby plně odškodnil biskupa za akcie, které byly pro-
dány v začátcích knižnice, což šlo do tisíců, ale nebyl o tom
žádný přehled. Hrabě Cays vedl korespondenci s jednou
i druhou stranou. Donu Boskovi byl nakloněn, protože byl
v právu, ale biskup tvrdošíjně odmítal narovnání. S Donem
Boskem byl i advokát Deamicis, kterého navrhl sám Vali-
notti, aby byl k rukám hraběte Cayse, ba i Valinotti sám se
snažil, aby vše dopadlo ve prospěch Dona Boska. Ale mon-
signor Moreno a jeho prokurátor Pinoli vedli stále svou, až
hrabě prostě oznámil biskupovi, že se vzdává úkolu, který
na sebe vzal, a již se nebude pokoušet o arbitráž. Tu Paravia
začal hrozit soudem, nedostane-li své.
A tak se nechutné jednání vleklo ještě několik měsíců, až
nakonec Ivrea nemohla dál a přistoupila na vyrovnání. Don
Bosco vyšel vstříc a vzal na sebe ještě určitý finanční záva-
zek vůči panu biskupovi, jen aby byl konec a aby záležitost
nevyústila ve veřejný skandál, který by uškodil církvi a na-
hnal vodu na mlýn nepřátelům.
Biskupa Morena můžeme částečně omluvit. Nejednal ze
ziskuchtivosti. Byla to povaha bojovná a vrhal se v mladších
letech do mnoha šarvátek o práva církve bez bázně a stra-
chu. Jenže neznal míru a v neústupnosti ztrácel jednu bitvu
za druhou. V posledním dopise hraběti Caysovi napsal:
„Založil jsem ,Instruktora‘ a byl mi uloupen. Koupil jsem
,Piemont‘ a byl mi druhými odcizen. Promyslil jsem a zor-
ganizoval ,Církevní knihovnu‘, byla zničena a zahynula. Za-
ložil jsem a redigoval ,Armonii‘, zabili mi ji. Naneštěstí jsem
biskup a musím mlčet.“ Chápeme, jak těžko se vzdával Ka-
tolického čtení, ale v jeho rukách by bylo zahynulo i ono. To
Don Bosco nemohl připustit. Monsignor Moreno nakonec
podepsal odstoupení, ale Don Bosco v něm ztratil přítele.
Valinotti ve svém posledním dopise hraběti napsal: „Jistě
víte, že po vážné nemoci zemřel kanovník Pinoli. Dopo-
ručuji ho do vašich modliteb.“ Smrt prokurátora byla další
ranou pro ivrejského biskupa. My jsme tuto kapitolu uvedli
jen proto, abychom si uvědomili, co Dona Boska stálo Kato-
lické čtení a že i on si pro ně vytrpěl své.
32 V předvečer války
V Oratoři se žilo na konci školního roku v očekávání splně-
ní předpovědi, že někdo zemře. V květnu zemřel u rodičů ve
věku šestnácti let Josef Rosa, ale nebyl to ten předpověděný.
Don Bosco řekl, že za tři a půl měsíce někdo zemře. Toto
úmrtí bylo dříve. Kdo byl ten předpověděný se dovídáme až
z dalšího dopisu Oregliovi do Říma, kde Don Bosco 31. květ-
na píše doslovně: „Máme tři a půl měsíce. Včera zemřel doma
u rodičů švec Gili. Doporoučím ho do Vašich modliteb.“
31. května byla slavnost Božího Těla. Zároveň se sla-
vil v Oratoři konec máje. Na 3. června bylo stanoveno
439
|
|
17.8 Page 168 |
▲back to top |
zakončení mariánského měsíce v Mirabellu. Tam se ho již
tradičně zúčastňoval pan biskup z Casale. Don Bosco chtěl
jet na zakončení do Lanza a tam zároveň oslavit svátek sva-
tého Filipa Neri, patrona ústavu, přeložený na ten den z 26.
května. V Lanzu měl Don Bosco ještě jiný plán. Uvědomo-
val si, že don Bonetti vešel do úřadu ředitele v Mirabellu
skoro triumfálně, kdežto don Lemoyne pro nedávné úmrtí
dona Ruffina a dona Alasonattiho jen potichoučku. Chtěl
ho tedy také uvést oficiálně do úřadu, třebaže už byl konec
školního roku. Byla tedy sláva a na ni byl pozván starosta
a další členové obecní rady. Byli i na obědě. To udělalo dob-
ře na všechny strany.
Zatím se smrákalo. Prusko dokončilo válečné přípravy
a malé německé státečky na severu se pro jistotu svěřily jeho
ochraně a slíbily dodat do války 57 000 vojáků. 4. června
obsadila pruská vojska nečekaně Holštýnské vévodství a vy-
pudila rakouskou posádku. 13. června Rakousko v odvetu
vypovědělo pruského velvyslance a odvolalo svého z Berlína.
13. června požádalo Rakousko německý sněm o spolupráci
a o 157 tisíc vojáků. Hlasování dopadlo ve prospěch Rakous-
ka (9:5), ale Prusko nečekalo a bleskovým útokem napadlo
Hannover, Sasko a kurfiřtské Hesensko. Hannoverský král
kapituloval, saský král utekl do Čech, hesenský byl zajat. To
vše se událo ve dnech 16.–20. června. 19. června vypověděl
pruský král Friedrich Vilém Rakousku válku. Také v Itálii
bylo ihned pozemní a námořní vojsko uvedeno do bojové
pohotovosti. Železniční doprava pro obyvatelstvo zůstala za-
tím v provozu. To byl důvod, proč Don Bosco psal Oregliovi,
aby se pokud možno raději brzy vrátil do Turína. Sám by rád
jel do Říma, ale zatím poměry velí, aby zůstal doma.
Don Bosco měl více důvodů, proč chtěl, aby se Oreglia,
který vstoupil do Společnosti, brzy vrátil. Mezi jiným to
byl případ dvou mladých spolubratří, kteří zpychli a pů-
sobili Donu Boskovi nemálo starostí. Horovali pro svobo-
du a válka jim stoupla do hlavy. Oreglia měl na ně osobní
vliv a Don Bosco doufal, že je uklidní. Psal v ty dny o nich
hraběnce Calloriové, která je dobře znala: „C. a L. se snad
zbláznili. Pomlouvají a vyhrožují, že budou psát proti Donu
Boskovi do novin. Před několika dny se objevil takový člá-
nek v ,Conte di Cavour‘ a někteří říkají, že to psali oni. Je to
bída, ale musím si denně brát poučení, že není radno hledět
na lidi, ale na slávu Boží.“ Asi byli někým doporučeni a ten
je vydržoval.
V ty dny vládl zmatek v mnohých rodinách, když muse-
li muži do války. Některé matky psaly Donu Boskovi a do-
poručovali své drahé do jeho modliteb a do ochrany Panny
Marie Pomocnice křesťanů.
Na červenec vyšla knížka s titulem „Přátelské slovo vojá-
kům“. Napsal ji zvláště pro vojáky nějaký kněz jako povzbu-
zení k víře, obětavosti a věrnosti. Přídavkem tam bylo vy-
pravování „Jan Sobieski a osvobození Vídně“. Dále: „Jedna
milost Panny Marie Pomocnice“.
33 Zrušení řádů a kongregací
Pro válku byly uzavřeny univerzity a všechny veřejné školy.
Proto se zkoušky všude konaly dříve. Don Bosco se rozho-
dl, že toho roku nechá co nejvíce chlapců přes prázdniny
v Oratoři, i když to znamenalo další velké vydání. Týkalo se
to také řemeslníků, i když někteří mistři museli narukovat.
Ostatně nepřestávalo se pracovat na kostele a hlavně zámeč-
níci a truhláři měli pořád práce dost.
V domě bylo stále ještě několik kleriků, kteří nepatřili ke
Společnosti, ale Don Bosco je vydržoval, protože byli chudí.
Nyní také nejednomu bohoslovci nabídl, aby byl přes prázd-
niny u něho, protože se neměli kam uchýlit. To byl důvod,
proč se osmělil poslat kapitulnímu vikáři Zappatovi žádost,
aby mu něčím na tento účel přispěl. Dostal jen dopis, ve
kterém mu kapitulní vikář velmi detailně vykreslil finanč-
ní situaci diecéze a omluvil se, že opravdu nemůže nic dát,
protože je na tom stejně jako on v Oratoři. Don Bosco tedy
aspoň orodoval u rektora semináře za různé seminaristy,
aby nemuseli pro chudobu opustit povolání. Také prosil, aby
v zájmu kněžských povolání bylo dovoleno jeho klerikům
z Lanza podstoupit zkoušky před zvláštní komisí, když pro
náhlé ukončení školního roku byly všude zkoušky uspíšeny
a oni, jelikož museli sami vyučovat, nemohli se připravit.
Mezitím byl v Mirabellu, kde se slavil v Malém seminá-
ři 21. června svátek svatého Aloise. V ústavě ležel nemocný
chlapec František Rapetti, snad nejlepší chlapec v ústavě.
Don Bosco ho měl velice rád. Právě na ten svátek se jeho
stav velmi zhoršil, takže musel znovu ulehnout, ač chtěl svá-
tek prožít mimo postel. Večer vypadal jeho stav beznadějně.
Protože to bylo tak zlé a Don Bosco měl světničku zrovna
vedle světničky nemocného, nabídl pan Vincenc Provera,
bratr pana prefekta, Donu Boskovi, aby šel na noc k nim,
že tam stráví noc v klidu. Don Bosco si velice vážil rodiny
Proverovy, vždyť oni vlastně ústav postavili a zůstávali těsně
spjati se Společností svatého Františka jako čelní spolupra-
covníci. Proto souhlasil a šel. Všichni ulehli a ráno chodili
po špičkách kolem jeho pokoje, aby ho nevzbudili. Ale co
se nestalo! Když Don Bosco dlouho nejevil známky života,
někdo nahlédl do pokoje, kde bydlel. Nebyl tam – zmizel!
Klíče od domu byly přes noc v bezpečí, nikudy se nemohl
dostat ven, v domě bylo vše v pořádku i všechny závory –
a on přece zmizel. Potom přišel někdo z ústavu a hlásil, že
Don Bosco je tam a že už slouží mši svatou. Ráno byl chla-
pec ještě živ a přál si mluvit s Donem Boskem. Don Bosco
se ho ptal, zda se má modlit za jeho okamžité uzdravení, ale
František odmítl, že se chce plně podvolit svaté Boží vůli.
A ta byla, že ještě téhož dne zemřel vzorně připraven. Bylo
to 22. června.
Den 22. června byl ještě jinak smutně památný. Toho
dne přišly do Turína do redakcí telegramy z hlavního města
Florencie, zvěstující, že poslanecká sněmovna odhlasovala
zákon o církevních institucích, který už tolik měsíců znepo-
kojoval biskupy a kláštery. Už to tak bylo. Ani jeden klášter
neunikl zlobě italské vlády. Sice počet diecézí nebyl zatím
snížen, to nebylo v té době výhodné, zato existující diecé-
ze byly velice zatíženy finančně ve prospěch válčícího státu.
Také zábor tolika klášterů a kostelů s příslušným jměním
byl rovněž velikou finanční posilou pro válčící Itálii. Mnoho
budov bylo předáno vojsku, hospodářská půda se prodá-
vala, kalichy a jiné kultovní předměty končily u Židů hůře,
než tomu bylo při částečném zrušení řeholí v roce 1855. Je
pravda, že řeholníci a řeholnice dostali jakousi odstupňova-
nou roční penzi, ale co to bylo platno, když většina musela
z budov ven, jen někde bylo dovoleno sestrám, aby v části
budovy dožívaly do počtu posledních šesti v nájmu s tím, že
potom se budou muset rozejít.
440
|
|
17.9 Page 169 |
▲back to top |
Don Bosco měl rád řeholníky a hned postiženým velko-
dušně nabídl otevřené dveře svých ústavů. Byl ochoten řadu
jich přijmout a řadu jich skutečně přijal. Don František
Dalmazzo vzpomínal, jak sám šel se vzkazem Dona Boska
k představenému jezuitů Secondovi Francovi, aby podle po-
třeby přijal pohostinství salesiánů a jak on se slzami v očích
řekl: „Don Bosco je opravdu svatý! Povězte mu, že už jsem
vše pro své zařídil a že mu velice děkuji!“
34 Itálie vstupuje do války
Také Viktor Emanuel vyhlásil 19. června 1866 Rakousku
válku. Italské vojsko, rozdělené do tří armád, v celkovém
počtu 219 000 mužů se 456 děly, vyrazilo do boje. Král stál
v čele jednoho sboru a k ruce měl ministra války generála
La Marmoru. Měl překročit řeku Mincio. Druhý sbor byl
pod velením generála Cialdiniho, třetí o síle 30 000 mužů
pod vedením Garibaldiho se měl pokusit vtrhnout do tri-
dentského kraje. Italské vojsko mělo k dispozici 36 lodí,
z nich 12 obrněných. Rakušáci měli v Itálii celkem jen
180 000 mužů, 27 lodí z toho 7 obrněných.
23. června překročil Viktor Emanuel Mincio a 24. června
se strhla bitva u Custozy. Rakušákům velel arcivévoda Al-
bert. Bitva trvala celý den, ale Italové ji prohráli. Tato smut-
ná zpráva dorazila do Turína 25. června, den po tom, co do-
zněla oslava svátku Dona Boska, na které byli také ředitelé
z Mirabella a Lanza s chlapci, zástupci obou ústavů.
Ředitel z Lanza don Lemoyne vzpomíná, jak v době ve-
černí rekreace byl sám s Donem Boskem v pokoji. Stáli za
záclonou, každý opřen o jednu zeď výklenku tam, kde byly
skleněné dveře vedoucí do dvora. Na dvoře to hlučelo hla-
sy tolika chlapců, zatímco nad ještě nedokončenou kupolí
chrámu svítil měsíc a na nebi se rozžíhaly hvězdy. Většinou
mlčeli, tak silně prožívali náladu toho večera. Don Lemoy-
ne přerušil mlčení a začal vzpomínat na Don Boskovy sny,
v nichž Don Bosco viděl chlapce, kleriky a kněze, které mu
Panna Maria slíbila dát. Don Bosco jen řekl: „Jak dobrý je
Pán Bůh!“ a trochu se rozhovořil, jak podivuhodně rych-
le roste Společnost a jak veliké naděje má do budoucnosti.
A stále se díval na kupoli ozářenou světlem měsíce. Oba
upadli zase v mlčení a do tichého rozjímání. Potom don Le-
moyne znovu přerušil mlčení a trochu s obavou řekl: „Nezdá
se vám, že něco ještě chybí? Pro děvčata nic neuděláme? Po-
třebovali bychom ještě sestry, které by něco málo udělaly pro
naše chlapce, ale věnovaly by se dívčí mládeži jako my. Byly
by s námi spojené. I Pán Ježíš měl kolem sebe ženy.“ Don Le-
moyne se v duchu bál, že Don Bosco bude reagovat záporně,
ale byl překvapen, když Don Bosco řekl klidně: „I to přijde.
Budeme mít sestry, ale ne hned, trochu později.“ V roce
1872 bude i toto proroctví už krásnou skutečností.
Druhý den napsal Don Bosco chlapcům z Lanza krásný
dopis jako odpověď na jejich zdravici k svátku. Byl dlouhý
a začínal: „Velmi milovaným chlapcům konviktu v Lanzu
jejich přítel kněz Jan Bosco.“ Dopis byl plný citu a lásky
a byl zřejmě diktován pod dojmem všeho, co prožila Oratoř
v uplynulém dni. Končil slovy: „Ať žije pan ředitel don Le-
moyne! Ať žijí všichni moji drazí synové v Lanzu! Jim platí
můj dlouhatánský potlesk. Milost našeho Pána Ježíše Krista
ať je stále s vámi a svatá Panna Maria nechť vám všem po-
máhá kráčet po cestách, které vedou k nebi. Amen.“
Brzy nato bylo v Oratoři latinské divadlo a na ně přišlo
hodně vzácných osobností. Don Bosco byl přítomen a měl
při sobě poprvé nově zvoleného sekretáře klerika Jáchyma
Berta. Klerik byl poněkud bázlivý, neseděla mu tato úloha.
Měl strach, že nebude schopen k tak důležitému úřadu, ale
Don Bosco mu cestou do divadla řekl: „Nějak se mě bo-
jíš. Neboj se, nemysli si, že jsem přísný. Jen odlož všechen
ostych, vždyť víš, že tě mám rád. Když uděláš nějaké malé
chyby, ani si toho nevšimnu a když uděláš velké, odpustím
ti je!“
Don Boskovo otcovské srdce se v ty dny projevilo více-
krát, tak například při smrti chlapce Arnošta Saccardiho
z Florencie. Don Bosco si ho přivezl tam odtud a umístil
ho v mirabellském ústavě. Byl to skvělý chlapec, podobný
Dominiku Saviovi. Jen byl slabého zdraví. Nyní ho už dva
měsíce trápil úporný kašel. Don Bonetti ho poslal do Turí-
na, jednak, aby změnil prostředí, jednak aby ho prohlédly
největší lékařské kapacity. Don Bosco rád vyhověl a vše za-
řídil. Ale nebylo v úradcích Božích, aby se Arnošt vrátil do
Mirabella ve zdraví. S jeho zdravím to šlo opravdu s kopce
a hoch měl jen jedinou obavu, aby ho neposlali domů. Pro-
sil Dona Boska a ten mu slíbil, že ho v žádném případě ne-
pošle jinam. Hoch zemřel 4. července svatou, záviděníhod-
nou smrtí a dobrý duchovní otec potom v dlouhém dopise
vypsal jeho poslední chvíle a výroky jeho matce.
Dojem ze svaté smrti Saccardiho byl v Mirabellu zvýšen
ještě zvláštním úkazem. Jednou během svátostného po-
žehnání najednou asi třicet chlapců z první a druhé třídy
obecné školy vidělo místo hostie Jezulátko. Všichni to svor-
ně potvrdili a ostatní byli svědky aspoň vlny pohybu, který
v té chvíli mohli pozorovat mezi těmi malými. Don Bosco
dotázán, co dělat, odepsal řediteli donu Bonettimu, aby vše
řádně vyšetřil a aby si vyžádal od dětí písemný popis toho,
co údajně viděly. Shoda popisu byla naprosto výmluvná.
Don Bonetti také napsal životopis zemřelého Arnošta, jak
předtím udělal Don Bosco o Saviovi, Magonovi a Besuko-
vi. K radostem mirabellského domu patřil i poměrně rychlý
postup klerika Františka Cerrutiho k oltáři. 20. září byl už
podjáhnem a 22. prosince poprvé sloužil mši svatou.
35 Rychlý průběh války
Prusko–rakouská válka probíhala rychle. Pruské pluky ob-
sadily Hannover a vrhly se na Bavorsko. Bavoři se stáhli do
Würzburgu, Prusi je nechali a zamířili na Frankfurt, sídlo to
říšského sněmu a vstoupili do něho po zuřivém boji dne 16.
července. Jiné sbory obsadily Nasavsko. 18. července byly
v Darmstadtu a mohlo se již říci, že spojenci byli poraženi.
Ve stejné době 300 000 Prusů zaútočilo i na Čechy. Mezi
26. a 30. červnem byla svedena řada bitev, ale postupova-
li vpřed. 3. července se srazili u Sadové s jádrem císařské
armády, čítající 250 000 mužů. Bylo to poblíž Hradce Krá-
lové. Krvavá bitva zuřila od rána do samého večera a bylo
plno mrtvých a raněných na jedné i druhé straně. Nestačil
ani pověstný český hrdina Franz Jabůrek, který „u kanónu
stál a furt jen ládoval“, Rakousko bylo poraženo. 8. červen-
ce Prusové vtáhli do Prahy, 13. července do Brna. Rakouské
vojsko se stáhlo k Olomouci, ale generál Londenbourg jim
přeťal cestu k Vídni, takže jen zbytek 45 000 vojáků dosáh-
lo Dunaje, aby bránilo Vídeň. Císař František Josef musel
441
|
|
17.10 Page 170 |
▲back to top |
uzavřít příměří s Itálií a vydat jí Benátsko. Prostředkoval
francouzský císař Napoleon III. Jen tak mohli rakouští vojá-
ci do Custozy a z Dalmácie táhnout na pomoc Vídni. Nebyla
to lehká záležitost, protože Itálie měla smlouvu s Pruskem,
že bude bojovat až do konce, takže ústup Rakušáků z Be-
nátska a z dalších krajů byl provázen stále bojovými akcemi.
Don Bosco tehdy neopouštěl Turín. Modlil se a dával na
modlení za své žáky – vojáky a za všechny nešťastné, kteří
museli do války prolévat krev svou nebo cizí. Mnozí potom
říkali, že cítili na válečném poli ochranu Panny Marie Po-
mocnice.
Válka ještě nebyla rozhodnuta. Šířily se pověsti o očeká-
vané veliké námořní bitvě. Skutečně 16. července vyrazilo
italské námořní loďstvo, vedené admirálem Persanem z An-
cony. 18. a 19. července bombardovalo pevnostní zařízení
ostrova Lissy, ale nedokázalo se vylodit. Obrněná loď La
Terribile (Hrozná) byla při tom tak poškozena rakouským
dělostřelectvem, že se musela vrátit do Ancony. 20. července
se objevila v dosahu italských lodí rakouská flotila vedená
generálem Tegethofem. Začala bitva. Vlajková loď italská
Re d’Italia (Italský král) šla ke dnu i s celou posádkou a obr-
něná loď Palestro vyletěla do vzduchu rovněž se všemi lid-
mi, které měla na palubě. Italské loďstvo, zbavené takových
opor, se muselo stáhnout do opuštěného přístavu a tam
k dovršení neštěstí potopilo vlnobití ještě další obrněnou
loď Affondatore (Potápěče).
Don Bosco měl hodně přátel u vojenského námořnictva
a trnul o jejich osud. Když přišla zpráva o námořní porážce,
najal si drožku a jel se zeptat do paláce prefekta. Sám zů-
stal ve voze a nahoru poslal dona Duranda. Hrabě Radicati
řekl, že dosud nedošly zprávy z bojiště, ale hned nato přišel
telegram z ministerstva a v něm proslavená věta: „Zmoc-
nili jsme se vod!“ Hrabě prý zvedl oči k nebi a řekl sklesle:
„To znamená – porážka!“ Potom s čepicí v ruce sešel dolů
a přečetl Donu Boskovi telegram. Kapitánem lodi Palestro
byl právě Radicatiho švagr Faà di Bruno, bratr jeho man-
želky hraběnky Radicatiové. Don Bosco hned odjel vyjádřit
jí soustrast nad odchodem bratra a potěšit ji v zármutku.
A život šel dál.
26. července byla v Oratoři slavnost rozdělování cen.
Don Bosco se vřele rozloučil s těmi, kteří odcházeli na
prázdniny a všem dal svátostné požehnání. Biskup Rota
z Guastally byl při slavnosti milým hostem.
Konec července byl pro Itálii velmi černý. Pruský kanc-
léř Bismarck dosáhl toho, co chtěl, prakticky sjednotil do té
doby rozdrobené Německo a náhle uzavřel s císařem Fran-
tiškem Josefem příměří. 26. července se zmocněnci obou
stran dohadovali o prvních článcích mírové smlouvy. Itálie
byla zaskočena, protože ji Prusové věrolomně nechali osu-
du. Itálie byla zaskočena, protože ji Prusové věrolomně ne-
chali osudu. Italská pozemní vojska již dosáhla téměř svých
cílů, ale nyní jim hrozilo, že se na ně vrhnou všechny zbylé
rakouské pluky a rozdrtí je. Rakousko bylo ještě schopno
dát dohromady asi 250 000 mužů. Francouzský císař nyní
radil Viktoru Emanuelovi, aby nic neriskoval, ale aby i on
uzavřel s Rakouskem příměří a potom mír. Co měl dělat,
když nebylo po oné námořní porážce jiného zbytí. Tak už
to bývá, že se nakonec uskuteční slovo Písma svatého: „Roz-
ptyl, Bože, národy, které chtějí válku!“ Co Itálie nabyla, to
zase pozbyla, ale mrtvé nevzkřísila.
Don Bosco si myslel o válce své a ve své světničce praco-
val mírumilovně dál. Rytíř Oreglia se zatím v červenci vrátil
z Říma a opět stanul v čele Don Boskovy tiskárny. Na srpen
vyšlo Katolické čtení s titulem: „Karel, neboli životní paměti
člověka odsouzeného k nucené práci“, na září drama „Dani-
el a jeho tři přátelé v Babylonii“, na říjen „Život blahoslave-
ného Benedikta Josefa Labreho“, na listopad „Život svatého
Bernarda z Menthonu“.
36 První salesiánská duchovní cvičení
Pruským vítězstvím nad Rakouskem se hodně v Evropě
změnilo. Dosavadní Německá federace čili sdružení jinak
samostatných německých států a státečků se de facto roz-
padla. Mírovým traktátem bylo Rakousko donuceno z fe-
derace vystoupit a místo něho se vedení ujalo Prusko. To si
počínalo sveřepě. Zavedlo jakousi diktaturu nad německý-
mi státy a některé si zcela připojilo. Pokud pak některému
na čas zůstala větší samostatnost, v každém případě žáda-
lo Prusko po vojenské stránce uniformitu. Po náboženské
stránce velice získali evangelíci a katolíci se ocitli v menši-
ně. Bismarck směřoval k tomu, aby byli úplně vyřazení ze
hry. V letech 1873–1886 budou bojovat za víru na život a na
smrt, ale udrží se. Rozumí se, že se sekretáři v celé Evro-
pě radovali z oslabení německého katolicismu a plánovali
akce, které měly podlomit sílu katolicismu v dalších zemích.
Don Bosco za těchto poměrů cítil svatosvatou povinnost
dát svým salesiánům dobrou náboženskou formaci a naučit
je věrnosti církvi a Kristu. A jako v 16. a 17. století svatý Ig-
nác z Loyoly formoval své v duchovních cvičeních, tak se
Don Bosco rozhodl, že i on nyní bude náležitě cenit a využí-
vat tento prostředek.
Do té doby konali salesiáni duchovní cvičení společně
s chlapci. Jen výjimečně vzal Don Bosco někoho s sebou na
duchovní cvičení k svatému Ignáci nad Lanzem. Nyní roz-
hodl, že budou mít salesiáni tato cvičení zvlášť, a sice ve vile
v Trofarellu, kterou dostala Společnost darem pro rekreační
účely. Bylo stanoveno, že budou dvě směny, jedna hned
první týden v srpnu, druhá poslední týden téhož měsíce.
Na první směně bude kázat rozjímání kanovník Gastaldi
a instrukce bude mít Don Bosco, na druhé směně totéž, jen
místo Gastaldiho bude kázat meditace don Bonetti.
Bylo třeba postupovat pomalu. Zatím Don Bosco vůbec
nevyžadoval mlčení, takže to znamenalo i jakési uvolnění.
Je třeba vědět, že všichni salesiáni byli pořádně zapřaženi
po celý školní rok jako učitelé nebo asistenti, že museli sou-
časně studovat teologii a dělat všechno možné. Od poloviny
srpna začne kolotoč znovu, protože se většina chlapců vrátí
a bude doškolování, také dlouhé vycházky, aby chlapcům
nebylo líto, že nejsou doma atd. Proto jen čtyři promluvy,
mimo začátek a konec, jen tři celé dny, před obědem společ-
ná návštěva Nejsvětější Svátosti, odpoledne ve dvě hodiny li-
tanie ke všem svatým, večer požehnání a před ním růženec.
Jinak svoboda. Teprve další roky se přidávalo po trochách
mlčení, až došlo jen ke dvěma přestávkám bez mlčení: po
obědě a večer po večeři. Je však třeba říci, že se v Oratoři ve
skutečnosti dělala duchovní cvičení stále. Vždyť každé cvi-
čení šťastné smrti bylo ve znamení posledních věcí člověka
a viděli jsme, že se tato ústraní hluboce připravovala a že se
z nich dlouho těžilo.
Ani si nesmíme myslet že první duchovní cvičení byla ve
znamení nějaké idyly. Stalo se, že po jednom Don Boskově
kázání jeden spolubratr s tříletými sliby prostě prohlásil, že
442
|
|
18 Pages 171-180 |
▲back to top |
|
|
18.1 Page 171 |
▲back to top |
byl toho domnění, že poslušnost váže jen tehdy, když před-
stavený něco rozkáže mocí slibu, jinak, že si každý bude
dělat, co bude chtít. Byla z toho diskuse, do které musel še-
trně zasáhnout Don Bosco sám, ale ten spolubratr – kněz
trval na svém a po duchovních cvičeních sbalil kufr a odešel
z Oratoře. V té době také odešli ti dva zmínění klerici, kte-
ří Donu Boskovi vyhrožovali, že budou proti němu psát do
novin. A ještě třetí klerik odešel, i když v dobrém. Nebyly
tedy růže bez trní ani zrní bez plev. Takový už je život.
37 Škola filosofie
Po druhém turnusu duchovních cvičení v Trofarellu Don
Bosco strávil několik dní v Busku v domě profesora Ba-
cchialoniho, muže velmi katolicky založeného, který nikdy
neodmítl účastnit se zkoušek gymnazistů ze salesiánských
domů. Hovořili asi také o tom, co nyní Donu Boskovi leželo
velmi na srdci a týkalo se to kleriků. Psal 27. srpna 1866 ka-
pitulnímu vikáři Zappatovi ohledně té věci. Chválil vikářovi
starostlivé poznámky v úvodě liturgického kalendáře pro
tento rok, týkající se ubývání kněžských povolání a projevil
stejnou starost. Ubývá kleriků v semináři, ale ani on nemů-
že říci, že by mu všichni zůstávali. Nejeden zase pověsí kle-
riku na hřebík a vrátí se do světa. Co se týče těch, které on
má v domě, je to velmi ovlivněno jejich docházkou každý
den do semináře na filosofii a teologii. Cestou musí slyšet
všelijaké nejapné poznámky a posměšky lidí, dostávají se do
styku s novinami a časopisy, které jim nesvědčí, musí shléd-
nout i hodně nestoudných ilustrací a to všechno zanechává
v jejich myslích a srdcích zřetelné stopy. Odtud rostoucí
ztráty. Nebyly by takové, kdyby měli školu doma, ušetřil by
se tím i drahocenný čas, který by mohli věnovat chlapcům –
studentům, s nimiž mají společný časový rozvrh a mohli by
jim asistovat při rekreacích. A hned navrhl, kdo by mohl
v Oratoři převzít vyučování filosofů a teologů. Latinskou
literaturu by přednášel profesor Francesia, aritmetiku, geo-
metrii a fyziku don Angel Savio, logiku, metafyziku a etiku
don Rua, teologii by přednášel kanovník Gastaldi, případně
by v čas nutnosti mohl suplovat don Cagliero. Místo Zappa-
tiho odpověděl provikář Vogliotti, ale odpověď byla zcela
negativní. „Rozhodli jsme se vybídnout Vaši důstojnost,
abyste návrh stornoval. Posíláme jej zpět.“
Ale Don Bosco se nedal. Psal znovu, že ho toto „tak úseč-
né a tvrdé odmítnutí zamrzelo“, a prosí, aby tato úleva byla
poskytnuta aspoň filosofům. Nebylo by to nic nového, vždyť
taková dovolení už měl a generální vikář Fissore je odvolal
jen z toho jediného důvodu, že se obával důsledků, kdyby
klesl počet bohoslovců v semináři. Po nějakém čase se na
ordinariátě umoudřili a pro filosofy dovolení přece jen dali.
Úcta k Panně Marii Pomocnici rostla stále. Znovu se ob-
jevila cholera. V květnu řádila v Rusku, v Belgii a v Anglii.
V Rakousku zkosila 100 000 lidí, v Uhrách 22 000, na Mo-
ravě 28 000. V červenci a srpnu pomřelo ve Francii skoro
6 000 lidí. V téže době se nemoc přesunula do Janova, do
Neapole, znovu navštívila Anconu a šířila se do různých
částí Itálie. Již od začátku roku panovalo přesvědčení, že kdo
přispěje na stavbu kostela Panny Marie Pomocnice, bude
nemoci uchráněn. Lidové podání připisovalo takový výrok
Donu Boskovi, ale nelze to dokázat. Přesto je fakt, že mnozí
Donu Boskovi vyjadřovali díky a uváděli různé případy, jež
měly dosvědčit, že Panna Maria Pomocnice nezklamala své
ctitele.
Zatímco Apeninský poloostrov prožíval hrůzu z cho-
lery a zatímco pokračovala mírová jednání mezi Pruskem
a Rakouskem, bylo v noci z 15. na 16. září sicilské město
Palermo přepadeno a obsazeno bandami lupičů, kteří se vy-
hnuli odvodu k vojsku a přívrženci republikánského zřízení
s rudými čapkami a prapory. Všichni byli dobře vyzbroje-
ni, takže se města snadno zmocnili. Po porážce u Custozy
a u ostrova Lissy se jim zdálo, že přišel čas nahradit krá-
lovský režim režimem republikánským. Našli ovšem opo-
ru v chudém lidu, takže těch 1 500 vojáků tamní posádky
jim nemohlo odolat. Ale vláda se hned rozhodla potlačit
povstání v zárodku. Dne 20. září se generál Rafael Cadorna
vylodil se dvěma divizemi různých zbraní a vzal město úto-
kem. Byla to krutá řež, po které zbytky povstalců utekly do
hor. Pro výstrahu následovaly popravy. Bohužel, kdo nejvíce
odnesl povstání, byli zase kněží a řeholníci.
Florentské vládní časopisy hned na celé kolo rozhlašo-
valy, že povstání vyvolali kněží, mniši a jeptišky. Záminka
byla snadná. Vždyť povstalci se zabarikádovali v kostelích
a v klášterech! Cadorna obžaloval osmdesátiletého arcibis-
kupa palermského monsignora Naselliho a stejně starého
montrealského monsignora d’Acquista. Toho vyvlekli ne-
mocného z postele a uvrhli do vězení. Úřední hlášení pa-
lermského prefekta Torelliho sice o něco později uvádělo, že
řeholníci a kněží zachránili mnoho vojáků, ale generál měl
napilno, aby všechny mnichy a řeholnice vyhnal z klášterů
a budovy zabral. Všichni museli svléci řeholní šat a vrátit se
do domovských obcí. Stovky řeholníků a řeholnic byly odve-
zeny do míst nuceného pobytu s několika centesimy na den,
bez ohledu na věk, zdraví a podobně. Různé řeholnice byly
v případě, že neměly kam jít, smíchány bez ohledu na řády
dohromady a namačkány do nezdravých budov. Stačilo být
knězem, řeholníkem nebo řeholnicí a člověk byl postaven
mimo zákon, a to i potom, co král v úředním listě 18. srp-
na vyhlásil amnestii pro účastníky vzpoury, dokonce i pro
Mazziniho, který byl možná vlastním inspirátorem republi-
kánského povstání. V té době také v Palermu vypukla chole-
ra. Podlehlo ji na Sicílii podle úředních statistik 13 570 lidí.
38 Chrámová kopule
V září dovolil turínský prefekt další prodloužení loterie. Pe-
něz bylo málo. Měly na to vliv i válečné události. Don Bosco
dal už pokyn mistru Buzzettimu a ekonomu Saviovi, aby se
stavba pokryla jednoduchou kopulí, aby se ušetřily peníze.
Oni však nebyli stejného mínění a váhali s uskutečněním
tohoto pokynu. Nakonec sama Panna Maria řekla, jak to
chce mít.
Smrtelně onemocněl senátor Antonín Cotta, veliký
dobrodinec, majitel banky. Bylo mu 83 let. Don Bosco ho
navštívil a nemocný mluvil slabounkým hlasem. Vypadalo
to na blízký konec.
„Zemřu,“ řekl Cotta. „Ale ne,“ odpověděl Don Bosco.
„Vy nesmíte ještě zemřít, napřed mi musíte pomoci dostavět
kostel. Jsme ve veliké bídě. Co byste udělal, kdyby vás Panna
Maria uzdravila?“ „Dával bych vám každý měsíc během půl
roku vždy 2 000 franků.“ „Tak dobrá, vrátím se do Oratoře
a dám se za vás hodně modlit. Uvidíme.“
443
|
|
18.2 Page 172 |
▲back to top |
Než Don Bosco odešel, dal mu ještě požehnání a pomod-
lil se za jeho uzdravení. A co se nestalo? Třetí den někdo
oznamuje Donu Boskovi, který byl ve svém bytě, že ho hle-
dá nějaký pán. Senátor Cotta! Byl docela zdráv a žil ještě tři
roky. Přinášel první splátku. Ta rozhodla, že se Don Bosco
odhodlal stavbu podle původního plánu dokončit.
Kopule byla dovršena a na vnějším obvodu měla tři
ochozy. První měl kolem šestnácti oken, druhý byl tam, kde
se kopule začínala oblit, třetí tam, kde začínala takzvaná lu-
cerna ve výšce 60 metrů nad zemí. Přístup k ochozům byl
z věží. Nahoře byla ještě malá kopulka, na ní měla stát socha
Panny Marie.
Když byla tato poslední veliká práce u konce, Don Bosco
s datem 21. září 1866 napsal a začal rozesílat dobrodincům
dopis, ve kterém je zval na malou slavnost položení posled-
ní cihly. Byla stanovena na neděli 23. září. Sešlo se mnoho
dospělých i chlapců, lidí obyčejných i vznešených. Kopule
už byla pokryta měděnou pokrývkou upravenou způsobem,
aby tak snadno neoxidovala. Poslední cihlu vynesl nahoru
synek markýze Fassatiho, Emanuel.
Tu neděli 23. září večer Don Bosco oblékl v kostelíku
svatého Františka Saleského duchovní roucho Dominiku
Tomatisovi. Byl to zajímavý případ povolání. V roce 1854
předpověděl Don Bosco smrt dvou chlapců – Aiaciniho
a Viciniho. O tom jsme psali v minulém svazku. Při té pří-
ležitosti řekl Don Bosco Viciniho kamarádovi Tomatisovi,
že s ním pojí ještě mnoho paňotek a že bude dlouho žít
a že bude salesiánem. Jedné noci měl Tomatis sen – to už
byl Vicini na věčnosti. Byl s Vicinim, který krásně vypa-
dal a jen zářil. Ten mu ukazoval kopuli kostela Panny Ma-
rie Pomocnice v celé její majestátní kráse a řekl mu: „Vidíš
tam dole? To je tvůj život. Poslouchej Dona Boska a sejde-
me se v nebi.“ O několik dní později byl Tomatis u zpovědi
u Dona Boska a zdálo se mu, že jeho slova jsou nápadně po-
dobná slovům Viciniho. Při jiné příležitosti Don Bosco zpo-
la vážně, zpola žertem říkal chlapcům, jak dlouho kdo bude
žít. Tomatis to chtěl také vědět a Don Bosco mu řekl: „Musí
ti stačit, že budeš dlouho živ. Jen buď hodný, bude z tebe
kněz Dona Boska a zachráníš mnoho duší.“ Tato slova byla
prvním semínkem kněžského a řeholního povolání tohoto
chlapce. Ovšem doba se mění a s ní i člověk.
Tomatis končil nižší gymnázium a nyní uvažoval o povo-
lání. Rozhodl se jít k jezuitům, kde byli jeho dva strýci. Podal
si žádost, poslal jim své doklady a měl nastoupit do Monaka
do noviciátu. Monako je samostatné knížectví. Měl tam jít
ještě s jedním chlapcem z Cottolenga a přišel se ještě roz-
loučit s Donem Boskem. Byl u něho u zpovědi a tu mu po
rozhřešení položil Don Bosco otázku: „Kdypak půjdeš ke
krejčímu pro míru na talár?“ „Nemám čas, odpoledne odjíž-
dím.“ „Ale cožpak ty jsi už zapomněl, co se odehrálo ve snu
s Vicinim?“ A opakoval mu všechno, o čem kdysi spolu ho-
vořili. To stačilo, aby se hoch obrátil. Přišel pater Porcheddu,
jezuita, aby už šel, že je čas jít na vlak, ale Tomatis odmítl. Je-
zuita musel vzít na vědomí, že nepojede, že zůstane s Donem
Boskem. Toho večera, tedy 23. září, přijal duchovní roucho
a stal se Don Boskovým klerikem. Žil opravdu dlouho. Teh-
dy, když don Lemoyne zapisoval tuto událost v 8. svazku
Memorií, měl Tomatis za sebou již 37 let misionářského ži-
vota v Americe. Byl několikrát v nebezpečí života a pokaždé
z něho vyvázl, ano, odvažoval se do nebezpečí vždy s jisto-
tou, že bude mít dlouhý život a že se tedy nemusí bát.
Don Bosco viděl mnoho. Don František Dalmazzo vzpo-
mínal, jak jednou říkal světci, že mu psal jeho bývalý žák
z Oratoře, v té době seminarista v Miláně, že odjíždí do no-
viciátu k jezuitům do Espan. Don Bosco se tomu podivil
a řekl mu, aby mu napsal, že by rád věděl, kdy se zase vrátí
do Milána. Ten dlouho nepsal, ale za tři měsíce skutečně ne-
chal noviciát a vrátil se.
Don Petr Gallo, salesián, také vzpomínal, jak v roce 1866
stál jednou s kamarádem na dvoře a pojídali svou paňotku
k snídani. Šel kolem Don Bosco a položil Gallovi ruku na
hlavu a řekl mu: „Unus assumetur“, a druhému se slovy: „al-
ter relinquetur“. To znamená „jeden bude přijat, druhý bude
ponechán“. Oba vstoupili do Společnosti, ale ten druhý odešel.
Po oné slavnosti 23. září Don Bosco splnil přání bergam-
ského biskupa monsignora Speranzi a jel do Bergama kázat
duchovní cvičení v semináři pro bohoslovce a kněze. Byla
to duchovní cvičení pro mnohé nezapomenutelná, jak ještě
po létech mnozí vzpomínali.
39 Ještě anconští sirotci
V září musel Don Bosco řešit některé záležitosti ohledně
anconských sirotků po obětech cholery. V srpnu mu doda-
la komise dalších osm chlapců, ale byli to vykutálení hoši.
Byli pevně semknuti a uzavření, přišli ozbrojeni noži, při-
praveni je vždy vyndat a vyřídit si věci bodnutím. Dokonce
jednoho mistra pobodali skutečně. Když přišli, Don Bosco
nebyl právě doma a když se vrátil, bylo mu referováno, že
ti z Ancony se nemíní zapojit do společného života. Don
Bosco se s nimi setkal na dvoře a pěkně je podle zvyku oslo-
vil, ale oni odpovídali vzpurně, že tam nechtějí být, protože
prý tu není co jíst a to, co dostávají, je tak dobré pro pra-
sata. Don Bosco na to: „To snad ne. Jedí to všichni chlapci
i ti z Ancony, co přišli před vámi, jedí to představení a jím
to i já.“ Oni: „Když se vám chce, tak to jezte.“ Don Bosco:
„Víte vůbec s kým mluvíte?“ „Nám na tom nezáleží.“ Po ta-
kovém setkání se Don Bosco připojil k chlapcům, kteří byli
svědky scény a trnuli, co si ti sprosťáci dovolují, ale neříkal
nic, jen se usmíval, mluvil s nimi jako vždycky. Prostě zvládl
to. Potom si ty příchozí vzal každého zvlášť a to už byla jiná
řeč. Pomalu, pomalu chlapci měkli a měnili se. Don Bosco
některé nechal dokonce studovat, což by normálně nedě-
lal, protože v poslední době nechával studovat jen ty, kteří
dávali naději, že to jsou duchovní povolání. Hoši se časem
uklidnili a zůstali. Pobyli v ústavě tři roky a rádi vzpomína-
li. Jen jeden odešel ještě během roku, ale komise místo něho
poslala jiného.
40 Před novým školním rokem
Prázdniny se opět chýlily ke konci a blížil se nový školní rok.
Jako jindy chtěl Don Bosco být účasten růžencové slavnosti
v Becchi a vzal tam zase obvyklé chlapce, hlavně muzikanty.
Zastavil se jako obyčejně u pana děkana Cinzana v Castel-
nuovu a spolu se dohodli, že založí ve farnosti Společnost
pro šíření dobrých knih. Don Bosco už měl připravena
pravidla, osvědčená jinde. Z Castelnuova měl namířeno
do Moncucca k Mogliům, kteří ho každý rok v této době
toužebně očekávali, aby si zavzpomínali na jeho chlapecká
léta u nich. Cestou se musel zastavit na faře v Buttigliéře,
444
|
|
18.3 Page 173 |
▲back to top |
ale opozdil se tam a odcházel, když se stmívalo. Pan farář
ho sice kus cesty vyprovázel, ale potom se Don Bosco pustil
přes les sám. Bylo mlhavo, i když zrovna nepršelo a stalo se,
že ztratil orientaci. Bylo to svízelné. Celý unavený vyšel na
nějakou výšinu a v duchu si říkal: „Teď bych potřeboval Si-
váka! Ten by mě vyvedl z bídy ven.“ A hle! Někde nablízku
se ozvalo zaštěkání, potom druhé a už vedle něho stál Sivák,
starý známý. Radostí štěkal a skákal a potom se ujal vede-
ní. Bylo to dobré, protože když šli kolem nějakého stavení,
vyběhli proti nim dva rafani a zuřivě štěkali. Sivák se však
na ně vrhnul a pěkně je pocuchal, že skučeli a zalezli. Tak
se Don Bosco dostal šťastně do Moncucca. Sivák si dal říci
a vešel do statku s ním. Lehl si do koutka a stočil se do klu-
bíčka. Zatímco se strojila večeře a jedlo se, hospodář poví-
dá: „Musíme dát také Sivákovi!“ Ale Sivák nebyl k nalezení.
Dveře byly zavřené, ale Sivák nikde. Zmizel nepozorován.
Domácí psi také neštěkali, to by byli jistě udělali, kdyby ko-
lem nich šel cizí pes. O tomto Sivákovi slyšel don Lemoyne
vyprávět Dona Boska osobně.
Don Bosco provedl v říjnu menší přesuny personálu.
Většinou šlo jen o kleriky učitele a asistenty. Ze všeho nej-
více doporučoval všem na jedné straně přesné zachovává-
ní pravidel, na druhé velikou laskavost a trpělivost. Do té
doby patří malá momentka. Jednoho dne řekl Don Bosco
donu Ruovi, prefektovi: „Měl by ses dát do obchodování
s olejem!“ Don Rua hned nechápal a odpověděl, co by tomu
řekly svaté kánony, kdyby jako kněz začal obchodovat. Ale
Don Bosco žertoval dále, až nakonec řekl svému zástupci,
že je někdy vůči některým ostrý. Snad by bylo dobré vlhčit
určité věci olejem, aby tolik neskřípaly. Don Rua si to vzal
k srdci a všichni se podivovali, jak se od té doby překonával
v laskavosti a trpělivosti, i když jeho nový úřad nutně žádal
energii a někdy i tvrdou ruku.
Toho roku přestala fungovat oratoř Anděla strážného ve
Vanchiglia, otevřená v roce 1849. Fungovala tedy 17 let, ale
markýza Barolová na tom předměstí nyní postavila kostel
svaté Julie a při něm se začala tvořit farní oratoř. Don Bosco
viděl, že by to byla zbytečná konkurence a raději svou zrušil.
Personálem posílil oratoř svatého Josefa.
41 Novéna k Pomocnici křesťanů
Vypravuje hoch Battagliotti, který právě roku 1866 nastu-
poval do Oratoře, že se moc těšil na nástup, ale nevydařil se
mu. O prázdninách spadl s patra na mlat a tak se pohmož-
dil, že dva dny ležel v bezvědomí a ještě měl frakturu. Po-
tom se přece probral a celé prázdniny proležel, i když jeho
fyzický stav se pomalu zlepšoval. Horší to bylo s hlavou.
Byla jako zabedněná. Bolela a hlavně utrpěl velkou ztrá-
tu paměti. Přesto chtěl nastoupit a nastoupil v naději, že to
přechodí. Ale nešlo to. Jen co zasedl ke knihám, už cítil, že
se těžko učí a všechno mu z hlavy utíká. Byl z toho zoufalý
a s těmi pocity šel k Donu Boskovi, co má dělat. Don Bosco
se ho zeptal: „A už ses obrátil na Pannu Marii Pomocnici?“
To chlapce ještě nenapadlo. Don Bosco mu hned nadiktoval
novénu: Každý den třikrát Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci
k Pánu Ježíši svátostnému, třikrát Zdrávas Královno k Pan-
ně Marii vždy s povzdechem: Maria, Pomocnice křesťanů,
oroduj za nás! Chlapec to začal svědomitě dělat, ale marně
se namáhal přesvědčit se, že je mu lépe. Bylo mu stále hůř.
Před posledním dnem novény šel za Donem Boskem skoro
zcela zoufalý. Světec mu řekl: „Nebuď malý a nepochybuj!
Jen dokonči novénu a plně se svěř Panně Marii!“ On to udě-
lal a s tím šel spát. V noci měl pocit, jakoby ho nějaká síla
neviditelně zvedala. Vykřikl: „Já jsem zdráv, už mě nic ne-
bolí, ani žaludek, ani hlava!“ Skutečně byl zdráv. Druhý den
zasedl ke knihám a nemohl se poznat. Všechno mu šlo hra-
vě do hlavy a zůstávalo tam. Svou výpověď napsal a stvrdil
svým podpisem odevzdal Donu Boskovi jako milost, kterou
mu prokázala Pomocnice křesťanů.
Toužebně očekávaný mír mezi Rakouskem a Itálií byl
konečně podepsán 3. října 1866. Rakousko vyklidilo Benát-
sko a 21.–27. října se tam konal plebiscit, čili hlasování lidu,
které vyznělo jednoznačně ve prospěch Itálie. Biskupové
a kněží šli k urnám první a potom se konalo i slavné Te
Deum ve všech kostelích. 7. listopadu Viktor Emanuel slavil
vjezd do Benátek. Biskupům napsal zdvořilý dopis.
Těm velkým je ovšem snadné psát zdvořilé dopisy, horší
je to s jejich skutky. Vždy se najdou lidé, kteří jsou ochotni
dokázat pravý opak. Tak tomu bylo i v Benátkách. Benátský
patriarcha, když byl požádán, aby posvětil prapor národní
gardy, velice rád tak učinil, ale neobešlo se to bez manifes-
tace proticírkevního rázu. Velitel národní gardy sice zabrá-
nil narušovatelům pokračovat v demonstraci, ale nemohl
zabránit tomu, že byli v Benátsku hned zatýkáni kněží jako
jinde. Také řehole hned postihl stejný osud, jako tomu bylo
v celé Itálii.
Pronásledování církve v Itálii nedělalo zemi dobrou po-
věst ve světě a francouzský císař žádal italskou vládu, aby
učinila přítrž nechutným scénám, organizovaným sektami.
Vláda tedy dala příkaz, aby se vyhnaní biskupové mohli vrá-
tit, ale současně jim veřejně pohrozila dalšími postihy v pří-
padě, že by chtěli jakkoliv mluvit do italských věcí. Mezi
prvními propuštěnými byl i monsignor Rota z Guastally.
Než opustil Oratoř, uspořádali mu chlapci nadšené ovace
a don Francesia složil k té příležitosti báseň. Biskup neo-
pomenul Donu Boskovi vzdát za jeho pohostinství veřejně
díky v Unità Cattolica.
Pronásledování biskupů, kněží a řeholníků mělo ne-
blahý vliv na mnohá povolání. Rodiče se strachovali o své
syny, když tito jevili známky povolání a zrazovali je z této
cesty. Don Bosco tomu čelil tím, že na prosinec složil a vy-
dal v Katolickém čtení spis „Valentin, aneb zrazené povolá-
ní“. V něm odsuzoval nástrahy, které se kladly těm, kteří se
chtěli dát na duchovní dráhu. A zase spolu s prosincovým
číslem vydal svůj oblíbený kalendář Galantuomo.
42 Exhumace Dominika Savia
I když byla stavba v hrubých rysech hotová, nebyla ješ-
tě zdaleka schopna provozu. Byla pod střechou a to bylo
všechno. Bylo třeba dalších peněz a hodně víry od těch, kdo
nesli břímě stavby a nadevšechno Panna Maria musela uká-
zat, že je to její dílo.
Don Chiala a rytíř Oreglia nám zanechali zápis následu-
jící události: 16. listopadu měl Don Bosco zaplatit za práce
na kostele 4 000 lir. Toho dne vyšel don Rua ještě s jedním
koadjutorem do města hledat peníze. Vrátili se po obě-
dě, ale podařilo se jim sehnat pouze 1 000 lir. Odevzdali
445
|
|
18.4 Page 174 |
▲back to top |
je Donu Boskovi a ten s klidem řekl: „Na všechno je lék.
Mějme důvěru. Půjdu to zkusit ještě já.“ A šel. Chodil
někde v končinách u Porta Nuova, když ho potkal sluha
jedné panské rodiny a hned: „To jsem rád, že vás vidím,
Done Bosco. Pojďte, pán vás čeká, je tuze nemocen, rád by,
abyste mu požehnal.“ Don Bosco šel a našel starého pána
ve velmi špatném stavu. Měl vodnatelnost, břicho měl na-
duté vodou, už byl několikrát operován a lékaři s ním už
nechtěli nic dělat, protože by další zásah nevydržel. Don
Bosco se hned, jak mu paní s pláčem říkala, jak dopadl
včerejší konzult lékařů, zeptal: „Byla při konzultu Panna
Maria?“ Slovo dalo slovo a Don Bosco zavedl řeč na stavbu
chrámu Panny Marie. Vyprávěl, že Panna Maria tvoří divy
těm, kdo se bezpodmínečně do její ochrany svěří a přispějí
na kostel. Nemocný poslouchal a když mu Don Bosco řekl,
že by potřeboval 3 000 lir, sliboval, že tuto sumu rád dá, ale
až na konci roku. „To ne,“ pokračoval světec, „potřebuji je
ještě dnes.“ „Nemám peníze u sebe, musel bych do ban-
ky.“ „Tak vstaňte a dejte zapřáhnout kočár a jeďte tam.“ Se-
běhla se rodina a služebnictvo. Bylo to dohromady asi 30
lidí a Don Bosco se s nimi začal modlit k Panně Marii Po-
mocnici. Když skončil modlení, dal pacientovi požehnání
a ten začal vrhnout. Žena byla zděšená a křičela, že umírá.
Don Bosco ji uklidňoval, že neumře. Všichni viděli, že pán
dostává normální postavu. Don Bosco dal hned přinést
šaty, aby se oblékl. Přišel lékař a protestoval, ale pacient ho
poslal pryč. Hned vstal, Don Bosco ani nedovolil, aby ho
někdo podpíral. Vstal a sešel se schodů sám, vstoupil do
kočáru a jel. Vrátil se celý rozzářený, v rukou měl 3 000 lir
a ty podával Donu Boskovi s mnohými díky. Don Bosco
peníze vzal, poděkoval a uzdravenému kladl na srdce,
aby zas jen děkoval Pánu Bohu a Panně Marii Pomocnici
za mimořádné uzdravení. Když přišel domů, už tam stihl
osobu, která přišla pro peníze. Za všeobecného údivu pří-
tomného dona Ruy a dalších se vše hravě vyřídilo. Byl to
očividný zázrak.
Jiná věc se stala nedlouho potom a zas byla jiného druhu.
Jistí manželé markýz a markýza v Turíně neměli děti. Prosili
Dona Boska, aby jim požehnal a vyprosil jim potomka. Don
Bosco slíbil a doopravdy, než se rok minul s rokem, rodina
byla obdařena potomkem, zdravým chlapečkem. Ti manže-
lé ovšem slíbili, že dají svůj příspěvek na kostel, když jim
Pán Bůh požehná. Neudělali to, ani nepřišli, ani nenapsa-
li, prostě zapomněli. Chlapec měl už víc než rok, když Don
Bosco, potřebný peněz, navštívil tu rodinu. Setkal se s mar-
kýzem a prosil ho, aby splnil svůj slib. Ale pan markýz se
na něho nepamatoval, vůbec ho neznal a také mu nic nedal.
Don Bosco se obrátil a šel domů. Na rozloučenou ale řekl
panu markýzovi: „Pamatujte si, že jste to neslíbil mně, ale
Pánu Bohu. S pánem Bohem se nežertuje.“ Moc dlouho to
netrvalo a markýz byl v Oratoři znovu. Prosil Dona Boska,
aby rychle přišel dát dítěti požehnání, že se mu najednou
udělalo zle. Prosil za odpuštění za to, co vyvedl a sliboval
hory doly. Don Bosco s ním jel, ale přijeli pozdě. Služebnic-
tvo už čekalo na pána a sdělilo mu smutnou novinu, že dítě
zemřelo. V rodině bylo jako o pohřbu, zahýbalo to s nimi.
Don Bosco mohl jen těšit, napomínat je k větší poctivosti
a k hloubce v náboženském životě, chtějí-li se jednou s mrt-
vým dítětem sejít v lepším životě.
Zatím bylo dosaženo dalšího velikého cíle. 17. listopadu
oznamoval časopis Unità Cattolica, že byla v Turíně v díl-
ně Ignáce Boggia dohotovena čtyřmetrová měděná socha
Panny Marie, pokrytá galvanoplastickou vrstvou, bránící
korozi a je vystavena k shlédnutí veřejnosti. Časopis upo-
zornil, že zblízka není socha vzhledná, ale nesmí se zapo-
menout, že je určena pro velikou výšku a teprve potom se
bude moci říci, zda se umělci podařilo vytvořit dílo hod-
notné.
18. listopadu byl Don Bosco v Murellu na pozvání Zbož-
né jednoty křesťanských matek. Měl tam kázání o svaté
Alžbětě. Z Murella jel do Lanza. Tam ho čekala neobyčej-
ná astronomická podívaná. Asi v devět hodin večer moh-
li všichni chovanci domu pozorovat déšť tisíců meteoritů,
jejichž paraboly se různě promítaly. Astronom pater Secchi
jich napočítal 30 000, pater Denza v Moncalieri dokonce asi
33 000. Bylo to jako nádherný ohňostroj a v Lanzu chlapci
říkali, že to je na počest Don Boskova příchodu. Návštěva
v Lanzu přinesla Donu Boskovi hodně radostí, jak tam od-
tud psal donu Bonettimu do Mirabella.
21. listopadu byl Don Bosco v Mondoniu, kde se zatím
splnil jeho dávný sen, aby byly zachráněny ostatky milé-
ho Dominika Savia a uloženy na slušnějším místě. Už dva
roky po jeho smrti chtěl Don Bosco žádat o přenesení jeho
rakve z Mondonia do Castelnuova. Vyjednával s Domini-
kovým učitelem donem Allorou, aby se přeptal u právníků,
za jakých podmínek by bylo možno provést exhumaci. Don
Allora v dopise, který reagoval na jeho návrh, psal, že v kra-
ji je už rozšířena úcta k Dominiku Saviovi a výslovně se
zmiňoval o případu rodičky, která měla velmi těžký porod
a jen vykřikla „Ach, milý Dominiku,“ hned byla bez bolestí
a šťastně porodila. Nebyl to první případ. Předtím už tako-
vých bylo více.
Pokus o zachování Dominikových ostatků se opakoval
v roce 1864, ale jinak. Rakev měla být vyzvednuta, pod ní
měl přijít základ pro zděnou hrobku a hrobka skutečně
vyzděna, a to na témže místě, naproti zdi kaple svatého
Šebestiána, přiléhající ke hřbitovu. V listopadu a prosinci
se jednalo, ale ani tehdy se nic neudělalo. Jen Don Bosco
tehdy koncipoval a na papír dal náhrobní nápis, který byl
velmi výmluvný. Zněl: „Zde spí v pokoji tělesná schránka
andělského jinocha Savia Dominika, narozeného v Rivě
u Chieri. 2. dubna 1842. Prožil ctnostné dětství v Castel-
nuovu d’Asti a pak sloužil Bohu věrně a čistě několik roků
v Oratoři svatého Františka Saleského v Turíně. Zemřel
svatě v Mondoniu 9. března 1857. Z důvodů nepochybných
znamení Božího vyvolení byly jeho tělesné pozůstatky z ve-
řejného hřbitova přeneseny sem dne ----- 1864 péčí jeho
přátel a těch, kteří zakusili účinky jeho nebeské ochrany
a plni vděčnosti a touhy očekávají neomylný výrok svaté
Matky Církve.“ Je to doklad o tom, že Don Bosco byl vždy
pevně přesvědčen o svatosti svého žáka i o tom, že bude
jednou prohlášen za svatého. Ale ani v roce 1864 k ničemu
nedošlo.
Teprve nyní došlo k ráznému činu, jak o tom svědčí do-
sti dlouhý zápis ze dne 21. listopadu 1866, ve kterém čteme,
že v devět hodin dopoledne za přítomnosti faráře Aloise
Amussy, kostelníka a výrobce nové rakve Peily, zastupující-
ho svědka obecního výboru Serry, hrobaře Molina a Aloise
Robina, majitele hrobu, který se jako neznalý písma pode-
psal pouhým znamením kříže, byla exhumace provedena.
Všechny osoby byly svědky prvního pohřbu. Farář dal opa-
trně vyzvednout kostru Dominikovu. Růženec a medailky
byly zcela zrezivělé a rozpadlé. Nato vlastnoručně všechny
kosti skeletu zase složil do nové rakve a vedle lebky položil
446
|
|
18.5 Page 175 |
▲back to top |
zmíněné zbytky růžence a medailek plus minci v hodno-
tě 10 centesimů, raženou v roce exhumace. Nová rakev
byla svázána železnými pruty a opatrně vsunuta do lokula
ve zdi zmíněného již kostelíka svatého Šebestiána a to tak,
aby se nacházela pod oltářem. Otvor byl klenutý a na místě
v přítomnosti faráře zazděn zvenčí i zevnitř kostelíka, pro-
tože oltář se měl teprve stavět a kostelík se kvůli Domini-
kovi upravoval. Náhrobní kámen pak byl tam umístěn jako
dar ex voto jednoho Dominikova ctitele z Janova.
43 Nepříjemnosti s železnicí
Pokud šlo o návrat znemožněných biskupů do jejich sídel,
ministr Ricasoli vyňal původně z této amnestie biskupy,
kteří se uchýlili do papežského státu nebo do zahraničí. 16.
listopadu však i to zrušil, takže všichni biskupové mohli jít
k svému stádu. V Turíně dlel už od roku 1861 arcibiskup
z Ferma, kardinál Filip de Angelis. O něm se vědělo, že při
posledním konkláve dostal jen o něco málo hlasů než pa-
nující Pius IX. Jako muž nekompromisní si nedělal naději,
že by byl propuštěn na svobodu, vždyť celých pět roků neo-
pustil klášter lazaristů, do něhož se uchýlil. Považoval se za
vězně.
Don Bosco ho několikrát navštívil a dobře se spřáte-
lili. Kardinál si nechal od Dona Boska podrobně vyprávět
o životě v Oratoři a řeč se často stočila na mimořádné jevy,
které se tam udály, jako byla proroctví a podobně. Jednou
se kardinál tázal Dona Boska na vlastní budoucnost a Don
Bosco ho ujistil, že se bude moci vrátit brzy do své diecé-
ze. Ten nevěřil, ale Don Bosco ho ujistil, že to zjevila Panna
Maria jednomu chovanci. Kardinál by byl rád toho hocha
poznal, ale Don Bosco takovým omilostněným nedával
najevo nijakou úctu, aby snad v nich nevyvolal nějakou je-
šitnost. Spíše se od nich distancoval, aby se drželi v pokoře.
Takoví obyčejně nebývali vzhlední, ani se dobře neučili.
Když tedy kardinál opustil své vězení, navštívil Oratoř
a Don Bosco nechal před ním defilovat všechny chlapce.
Řekl, že mu dotyčného ukáže, ale ten se nedostavil, takže
z toho nic nebylo.
Na rozmezí mezi listopadem a prosincem měl Don Bosco
mrzutost s ředitelstvím železnic v Horní Itálii. Od nějakého
času měla Oratoř výhodu tříčtvrtinové slevy na jízdy po že-
leznici pro všechny salesiány i další osoby žijící v Oratoři.
To nebyla maličkost, taková sleva. Ale bylo třeba vyplňovat
jízdenky se slevou a někdy se stalo, že byla vydána jízdenka
i osobě, která jen chlapce, třebaže malého, doprovázela. Na-
šel se nějaký „dobrodinec“, který na to poukázal a ředitelství
hrozilo odnětím této veliké výhody.
Don Bosco vše vysvětlil v obšírném dopise, jak se ty ně-
které přehmaty staly a ujišťoval pány, že bude ještě přísně-
ji dbát na dodržování smluvené dohody, ale ve vedení byli
lidé, kteří nebyli přístupni přátelskému vyřízení případu.
Nepomohlo ani, že Don Bosco na svátek svaté Cecílie uspo-
řádal akademii právě pro železničáře ve snaze, aby se se-
známili s duchem jeho velikého podniku. Poslal ředitelství
pozvánky k rozdání železničářům, ale nikdo se nedostavil.
Zřejmě byly pozvánky zadrženy v kanceláři. Nebyli však
všude takoví lidé. Tak v květnu vydala královská pokladna
nové bankovky, ale nestačila je očíslovat pořadovými čísly.
Prosila proto Dona Boska, aby pomohl zdolat tuto práci pro
bankovky hodnoty pěti lir. Ani jedna se neztratila. Takovou
měl Don Bosco důvěru v tak choulostivé věci.
44 Don Bosco mezi státem a církví
Když se vrátili všichni biskupové do svých sídel, zůstáva-
la ještě skutečnost, že celá řada diecézí zůstala osiřelá. Byli
v nich jen kapitulní vikáři. Stát chtěl aspoň zde dosáhnout
svých cílů a aspoň některé z těchto diecézí zrušit a připojit
je k větším. Na obzoru bylo veliké jednání, do kterého za-
sahovaly i francouzské ekonomické zájmy spolu s italskými.
Bylo třeba nějak znovu navázat styk s papežem.
Vláda znovu požádala Xavera Vegezziho, aby přijal úlo-
hu vyjednavače, ale ten po minulých zkušenostech odmítl.
Vymluvil se na zdraví. Hledal se tedy jiný vhodný vyjedna-
vač. Našli ho na turínské univerzitě v osobě profesora cír-
kevního práva, Michelangela Tonella, který měl za sebou
dlouhá léta praxe, čtyři roky seděl ve státní radě, jeden čas
byl i poslancem a potom senátorem. Byl mírný royalista, to
je trochu načichlý dávat přednost zájmům státu před zájmy
církve, ale jinak byl dobrý. Tonello přijal 6. prosince úkol
prostředníka mezi státem a papežem a dostal příslušné in-
strukce od ministerského předsedy Ricasoliho. Neměl sám
dávat žádné návrhy, ale jen přijatelné ze strany církve přijí-
mat a nepřijatelné zamítat. Jednání mělo být neúřední, spíš
sondáž a příprava půdy pro solidnější jednání.
Papež byl ovšem již poučen minulými událostmi a ač
byl dobrák, přece jen nevěřil v poctivost jednání. Měl zku-
šenost. Tu se zdálo pánům od vlády, že by bylo třeba zís-
kat ještě někoho, kdo by byl k ruce Tonellimu, ale musela
to být osoba, ke které má papež důvěru. Takovým byl Don
Bosco. Jeho postoje byly všeobecně známé, ale imponovalo,
že dovedl rozlišovat. Co bylo dobré ze strany státu, přijímal
a chválil, ani se nebál jednat s lidmi ze státního aparátu, ale
kde byly zásady v sázce, tam se netajil svými výhradami.
Don Bosco se nenabízel, ale jistě byl někým informován
a čekal. Jistě také informoval papeže, protože měl možnost
mu to vzkázat a prosit o radu. Potom se najednou rozjel do
Florencie, ale čistě jen jako posledně hledat peníze a vyřídit
si řadu věcí na ministerstvech. Cestou měl nějaké zastávky,
ale 12. prosince už byl v hlavním městě. Dovídáme se, že
tam šel dát požehnání hluchému dítěti paní Luisy Casagli-
ové, dále že navštívil tamního arcibiskupa Limbertiho. Mlu-
vilo se o politice a monsignor se ptal Dona Boska, jestli my-
slí, že Italové vstoupí do Říma. Don Bosco k jeho podivení
řekl, že určitě ano.
O pobytu Dona Boska ve Florencii se dověděl také mi-
nisterský předseda Ricasoli a pozval ho do paláce Pitti. Co
a jak tam bylo, to po návratu řekl Don Bosco důvěrně tu-
rínskému kanovníkovi Gazzellimu a také to řekl v kruhu
nejdůvěrnějších. Ricasoli mu vyšel vstříc s velkou galant-
ností, ale Don Bosco ještě než si sedl, mu řekl: „Excelence,
vězte, že Don Bosco je knězem u oltáře, ve zpovědnici, mezi
chlapci, v Turíně stejně jako ve Florencii, v domě chudého,
jako bohatého, je jím také v královském paláci a samozřej-
mě i na ministerstvu.“ Ricasoli ho hned ujistil, že oni to vědí
a že mu nebudou dělat návrhy proti jeho svědomí. Začalo
se mluvit o vztazích mezi státem a církví. Don Bosco připo-
menul, že by se mělo vyjít z italsko-francouzské konvence,
447
|
|
18.6 Page 176 |
▲back to top |
jinak by to znamenalo její porušení. Potom Ricasoli říkal, že
stát nebude samozřejmě proti obsazení biskupských stolců,
ale přece jen by bylo záhodno menší diecéze spojit s větší-
mi. Zde Don Bosco hned řekl, že to je věc církve, ustano-
vovat církevní organizaci, v tom musí říct své slovo hlava
církve. Proč by se měl stát vměšovat do těchto věcí, tím by
jen na mezinárodním fóru získal hanlivou pověst. V tom se
on u papeže angažovat nebude.
Potom byl Ricasoli na chvíli odvolán do rady, která prá-
vě zasedala v paláci a předsedal jí sám král. I tam se mluvilo
o těchto problémech. Ricasoli se vrátil a řekl, že vláda pro
tu chvíli nepomýšlí na zrušení žádného biskupství, aby jen
Don Bosco šel do Říma a spojil se s Tonellim a aby ho pod-
poroval, pokud bude moci. Don Bosco odešel celkem spo-
kojen a přemýšlel, čím by mohl prospět v tak delikátní věci.
Že byl Bůh s Donem Boskem a chtěl mu potvrdit nějak
svou blahovůli, ukázal vzápětí další zázračný případ. Mar-
kýze Uguccioniové těžce onemocněl chlapec, její milá-
ček. Brzy byl u konce svého života. Markýza hledala Dona
Boska, který byl právě v klášteře somasků ve společnosti
tamních představených. Bez zábran se před nimi rozplaka-
la a prosila Dona Boska, aby šel a dítě uzdravil. Don Bosco
šel a našel chlapce už nehybného se skelným zrakem a sta-
ženou tváří, nedával známky života. Don Bosco vyzval
všechny okolostojící k modlitbě k Panně Marii Pomocnici
a dal chlapci požehnání. V tom okamžiku se mrtvý probu-
dil, začal dýchat, nabyl zase svých smyslů a usmál se na mat-
ku. Brzy byl docela zdráv. Paní Uguccioniová se od té doby
stala velkou salesiánskou dobroditelkou, takže ji salesiáni
nazývali svou „florentskou dobrou maminkou“. Don Bosco
kdykoliv jel přes Florencii, nikdy se nezapomněl u nich za-
stavit. Mezi ním a markýzou proběhlo několik dopisů, které
se zachovaly. Uzdravení jejího syna bylo později při zaháje-
ní beatifikačního procesu Dona Boska předmětem kanonic-
kého vyšetřování. Don Bosco byl naposled u Uguccioniů ve
Florencii v roce 1887. Přítomen byl jeho sekretář don Vigli-
etti. Tomu markýza podrobně vylíčila vzkříšení svého syna.
Don Bosco byl přítomen. Seděl se skloněnou tváří a byl celý
červený. Don Bosco dotázán donem Lemoynem osobně od-
byl celou věc skromně tím, že řekl: „Třeba ani nebyl mrtvý.“
Vládní zmocněnec Tonello přijel do Říma 10. prosince
a 15. prosince měl audienci u papeže Pia IX. Papež mu ot-
covsky naznačil, že nemůže ustoupit od zásad, ale dalo by se
všelicos, co už není možno odstranit, tolerovat. Tonello prý
vyšel od audience nadšen papežovým zjevem. 21. prosince
byl na audienci u státního sekretáře kardinála Antonelliho.
Don Bosco ještě zůstal ve Florencii a vyřizoval si své věci. Za-
choval se celý seznam věcí, které tam den po dni vyjednával.
45 Strach ze smrti
Ve Florencii měl Don Bosco radost, že je tam hodně rozší-
řeno Katolické čtení. Dominikán otec Verda řídil distribuci
a měl asi 170 abonentů. Mnoho dobrého bylo v tom městě.
Don Bosco byl všude vítán jako světec. Ve Florencii získal
hodně pro kostel Panny Marie. Markýza Nerli sbírala peníze
na pořízení velkých svícnů pro nový kostel. Hraběnka Digny
z Cambray dávala dohromady kroužek matek, které chtěly
dotovat pro nový kostel oltář svaté Anny, patronky matek.
19. prosince odjel Don Bosco do Bologně a potom do
Guastally navštívit biskupa Rotu. Ten neměl na růžích ustlá-
no, měl těžkosti, ale Don Bosco ho povzbudil, že všechno
pomine. V semináři se mu dostalo slavnostnímu přivítání. Je-
den bohoslovec přednesl latinskou báseň na Dona Boska a na
jeho zásluhy o církev. 20. prosince byl už zase doma v Turíně.
V ty dny se splnila zase jedna předpověď smrti, tentokrát
s menším rozruchem. Don Bosco řekl na začátku školního
roku na večerním slovíčku, že jeden z přítomných se nedo-
čká Vánoc. Starší chovanci byli na takové předpovědi zvyklí,
ale někteří nováčci se lekli, někdo psal dokonce domů, že
nechce být v ústavě. Věc se tak dostala ven a stížnost došla
až na policii.
Jednoho dne přišel do Oratoře nějaký pán, pěkně se tvá-
řil, ale v hovoru s chlapci vyzvídal, co potřeboval k ověře-
ní případu. Brzy po něm přišel delegát policie a hned šel
k Donu Boskovi. Zpočátku opatrně, potom otevřeně mu
vytýkal, že straší chlapce svými předpověďmi. To není vý-
chovné, mladí lidé mají mít radost ze života a nemyslet na
smrt a tak dále. Don Bosco byl hned ve svém živlu a tvrdil
mu, že přece v Písmu sám Duch Svatý poroučí, abychom
pamatovali na své poslední věci. Předpovědi úmrtí přinesly
přece dosud vždy duchovní užitek, a to velký. Hlavní je spa-
sit duši. Jaký by on byl otec, kdyby nechával své syny bez-
starostné a nepřipravené odcházet na věčnost. Policista měl
své připomínky, ale v argumentaci začal slábnout, až zeslábl
docela. Pak ale vyrazil s posledním trumfem: „Mohl byste
mi říci jméno toho, který do Vánoc zemře?“
Don Bosco se zamyslel, ale když se ubezpečil, že policista
udrží vše v tajnosti, řekl mu jméno. Jan Boggero. Ten si je
zapsal do svého notýsku.
Jan Boggero nebyl už chlapec. Byl to kněz, který 23. ledna
1861 vstoupil do Společnosti svatého Františka Saleského,
ale potom začal kolísat. Bylo mu 26 let. Byl šikovný, vzhled-
ný, schopný, prostě začal snít o životě v duchovní správě na
faře. Donu Boskovi to předkládal jako starost o své dvě se-
stry. Don Bosco na to, že sestry nejsou na tom tak zle, ale
on si nedal říci. Odešel a stal se kaplanem ve Villafranca,
odkud psal Oregliovi nadšený dopis, jak se má, jak krásný
život vedou tři kněží na faře, jak se jim hezky pracuje mezi
lidmi, že je zcela spokojený a jen prosí Pána Boha, kdyby to
snad přece jen nebyla jeho vůle svatá, aby mu upravil cestu
zpět. Chudák Boggero! Uplynuly jen čtyři dny od napsání
tohoto dopisu. Vrátil se ráno po mši svaté z kostela a chystal
se snídat, ale když mu přinesli kávu, seděl s hlavou polože-
nou na stole – mrtev. Mozková mrtvice.
Policista si nezapomněl věc ověřit. Přišel a zase se ptal
chlapců, jestli někdo v Oratoři před Vánocemi zemřel.
Všichni říkali, že ne. „A vůbec nic takového se nestalo?“ Te-
prve potom mu řekli, že ano, že zemřel don Boggero, které-
ho všichni znali, ale že zemřel mimo Oratoř. Tu ten člověk
šel k Donu Boskovi celý roztřesený. Už mu nic nerozmlou-
val, dokonce mu při odchodu od něho políbil ruku.
Tehdy více lidí přišlo k Donu Boskovi říkat, že nemá stra-
šit chlapce. Také jeden velebný pán přišel a měl své výhrady
k celé věci. Don Bosco ho pěkně převezl. Podíval se na něho
upřeně a zeptal se ho: „Není vám špatně?“ „Ne, cítím se do-
cela dobře,“ odpověděl kněz. „To já jen tak, že máte tako-
vou bledou barvu ve tváří. Opravdu se cítíte dobře?“ Ten se
zarazil, potom se ptal, jestli něco neví o jeho budoucnosti,
ale Don Bosco, že ne, opravdu nic neví. Ale dotyčný odchá-
zel celý nesvůj a vícekrát nepřišel Donu Boskovi dávat rady
a lekce z pedagogiky.
448
|
|
18.7 Page 177 |
▲back to top |
46 Po moru a válce hlad
Don Bosco chtěl proslavit Pannu Marii a ona zase proslavo-
vala jeho. Stavba chrámu, účelná propagace v tisku a skrze
loterii, dále divy, které se dály kolem a o kterých se i psalo,
to vše působilo, že jméno Dona Boska se stávalo slavným
a kolem jeho hlavy se tvořila jakoby svatozář. To vyplývá
také z velmi četné, dosud zachované korespondence Dona
Boska s mnohými vznešenými osobnostmi Piemontu,
Lombardie, Ligurska a Benátska, ale také až ze střední Itá-
lie a dokonce ze vzdáleného Neapolska. Především po něm
toužili Římané a nemohli se dočkat jeho slíbené návštěvy ve
Svatém městě.
Řím byl tou dobou stále ještě svobodným, ale nechráně-
ným městem. Celé kraje byly od církevního státu odtrženy,
to znamenalo rozvrat jeho ekonomiky. Nebylo čím platit
zřízence, úředníky, ale ani to maličké tradiční papežské
vojsko – Švýcarskou gardu. Ve světě se na papeže sbíralo –
říkalo se tomu Haléř svatého Petra, ale to všechno zdaleka
nestačilo držet ten malý stát nad vodou. Od minulého roku
se prováděla evakuace francouzských vojsk a poslední pluky
opustily Řím v prosinci 1866. Císař Napoleon ujednal s kar-
dinálem Antonellim zřízení sboru francouzských dobrovol-
níků, který měl posílit švýcarskou gardu, ale měl to být spíše
policejní útvar, určený pro ochranu papeže. Italská vláda
přitom dále zastrašovala tím, že koncentrovala svá vojska na
hranicích státu, nechávala do něj tajně pašovat zbraně pro
přípravu revoluce, udržovala stálý styk s takzvaným národ-
ním výborem římským a jen politické ohledy zatím působi-
ly, že nedocházelo k revoltám a jiným násilným činům. Bylo
to ticho před bouří.
Římané měli strach a tehdy bylo jméno Don Boskovo
jako světce v Římě často vyslovováno s úctou a naději. Roz-
šířila se fáma, že Don Bosco napsal markýze z Villarios, že
Italové nevstoupí do Říma a že jubilejní rok svatého Petra
1867 bude klidný. Don Bosco to opravdu psal, ale fáma bra-
la jeho slova v neomezeném smyslu, jakoby se měly poměry
obrátit a zažehnat všechno nebezpečí. Don Bosco řekl: „Ne-
vstoupí!“ To stačilo, aby v Římě zavládlo určité uklidnění.
Takové a podobné city obsahují dopisy z Říma, jeden hezčí
než druhý. Je jich v salesiánském archivu řada. Římští patri-
ciové se nyní předháněli v nabídkách pro pobyt Dona Boska
v Římě. Tak psala paní Cornelie von Millingen rytíři Ore-
gliovi, který si za svého pobytu v Římě získal velký počet
přátel, s nimiž si dopisoval, že hrabě Vimercati vzkazuje, že
pro Dona Boska bude v jeho domě vždy připravena káva,
vždy podle jeho přání prostý oběd, celé zaopatření, svobo-
da chodit a vracet se, mít k dispozici kočár, jen napsat kdy
to bude. Don Bosco tuto nabídku přijal a koncem prosince
oznámil, že vděčně přijímá.
V té době se uskutečnila další jeho předpověď. Po epi-
demii cholery a po válečných událostech toho roku 1866
vypukl v Itálii hlad. Válka vyčerpala finanční zdroje státu,
vojáci, vracející se z fronty nenacházeli práci, kláštery, které
kdysi v takových tísnivých dobách otevíraly brány davům
hladových lidí, byly nyní zavřeny. Lidé si zoufali a vznika-
ly nepokoje. 1. prosince přepadly v Benátkách tlupy hlado-
vých radnici a málem by ji byly vyplenily, kdyby radnice
nebyla včas zavřela mříže. O dva dny později se útok opa-
koval. Tentokráte bylo voláno na pomoc vojsko. Ve Veroně,
v Padově, všude to vřelo a mnozí hlasitě volali po návratu
rakouského pořádku. Také na jihu to vřelo a muselo zasaho-
vat vojsko. Dělníci se bouřili, přepadaly se obchody, vlakové
soupravy. Tekla krev. Nejhorší to bylo na Sicílii, kde minulý
rok úrodu spálilo slunce. I v samotném Turíně docházelo
k pouličním zmatkům, k rabování pekařských krámů a k ji-
ným násilnostem. S takovými výhledy se vstupovalo do
roku 1867.
47 Jubilejní rok 1867
Na poslední den roku 1866 vyzval Don Bosco všechny své,
aby nosili vytrvale na krku medailku Panny Marie. Také sčí-
tal své salesiány. Měl 29 členů s věčnými sliby, 24 s časnými
na tři roky, ostatní byli novici nebo aspiranti. Dohromady
jich bylo 80.
Na leden a únor vydal v Katolickém čtení „Svatopetr-
ské jubileum“. Byl tam okružní list Svatého otce, kapitoly
ze života prvního papeže, úvahy o církvi, víře, o biskupech
a o papeži. Na březen připravoval „Život svatého Josefa“.
Korektury mu měli poslat tiskaři do Říma. Tam jel z ně-
kolika důvodů. Na prvním místě se pokusit o definitivní
schválení Společnosti svatého Františka Saleského. Proto
si s sebou vezl Pravidla, opravená podle připomínek řím-
ské kongregace a nově do latiny přeložená. Dále si tam vezl
Promemoria, týkající se takzvaných dimisoriálek a přísluš-
nou žádost na Svatého otce o jejich povolení. Na tom mu
nejvíce záleželo, protože mít řeholní společnost a nemít
možnost dát vysvětit kněze ze svých členů, to vedlo k váž-
ným nepříjemnostem s biskupskými ordinariáty. Za druhé
vážil cestu do Říma v zájmu chrámu Panny Marie Pomoc-
nice. Už utratil za stavbu 600 000 lir, na tu dobu znamenitý
peníz. Byl to očividný zázrak Panny Marie, ale ještě bylo tře-
ba provést vnitřní úpravu, to bude také hodně stát. Římané
budou jistě ochotni pomoci. Pak zde byla třetí záležitost,
obsazení biskupských stolců. Musel ze své strany udělat vše,
aby mise Tonellova přinesla církvi a státu prospěch a žádou-
cí uklidnění. Než odjel z Turína, odevzdal záležitost loterie
koadjutorovi Oregliovi di San Stefano.
48 Cesta do Říma
Začátkem ledna 1867 byla Don Boskova kniha „Svatopetr-
ské jubileum“ už rozšířena po celé Itálii. 4. ledna mu kon-
zistoř udělila povolení opustit diecézi s donem Francesiou.
7. ledna v 9 hodin oba opustili Turín. Don Francesia slíbil
psát dopisy a v nich popisovat Don Boskovu cestu a pobyt
ve Svatém městě. To také učinil, takže dějiny mají bohatý
důl zpráv pro světcův životopis.
Jakmile Don Bosco přijel do Říma, hned jel do domu
hraběte Vimercatiho, kde měl zajištěný pobyt. Hrabě byl
právě nemocný, ale Don Bosco mu dal požehnání a ujistil
ho, že brzy opustí lůžko. Hrabě skutečně brzy vstal, ač neby-
lo v úradcích Božích, aby byl zcela uzdraven. Ale i tato úle-
va v bolestech byla zřejmě milostí od Panny Marie.
Don Bosco hned začal svůj apoštolát: zpovídal, kázal,
navštěvoval nemocné, přijímal nekonečné audience a také
chodil po Římě, jak potřeboval. Provázel ho mladý kněz
Macchi, který by se byl rád stal prelátem. Don Bosco ho do-
poručil Svatému otci a ten jej učinil monsignorem. Později
449
|
|
18.8 Page 178 |
▲back to top |
se však jeho přátelství s Donem Boskem ochladilo, jak ještě
uvidíme.
Už 15. ledna psal don Francesia Oregliovi, že byl s Do-
nem Boskem na audienci u Svatého otce. Don Bosco mluvil
s papežem tři čtvrtě hodiny. Byla mu dána přednost dokon-
ce před vyslancem Spojených států severoamerických. Mezi
prvními otázkami papeže Donu Boskovi bylo, jestli už píše
o tom, co mimořádného bylo v jeho životě, jaké inspirace
ho podnítily k práci atd. „Abych pravdu řekl,“ odtušil Don
Bosco, „ještě jsem na to neměl čas.“ Papež mu znovu ulo-
žil, aby všechno odložil a napsal především toto, protože to
bude nesmírně důležité pro jeho budoucí.
Don Francesia dále psal, jak si všechny římské rody
Dona Boska předcházejí, ale zatím prý neudělal nic mimo-
řádného. Ale i v tom nastal pomalu průlom. Markýza Villa-
rios s ním seznámila hraběnku Calderariovou, která měla
dvě děvčátka, obě němá. Don Bosco slíbil, že budou mluvit
a také do roka mluvila. Ještě jiná uzdravení se stala, ale ne-
byly to očividné zázraky.
V první dny byla největším problémem, který před Donem
Boskem stál, záležitost biskupských sídel. Tonello začal už 21.
prosince jednat s kardinálem státním sekretářem Antonellim,
ale nebylo to snadné. Řím sice souhlasil s tím, že podle staro-
dávné praxe může nové biskupy na území bývalého Piemontu
prezentovat vláda, ale v žádném případě nebyl ochoten svolit
k tomu pro další kraje a tím méně pro kraje, které byly done-
dávna součástí církevního státu. Vláda hrála dále svou hru.
Tonello dostal pokyn od ministra pro kultovní záležitosti Bor-
gattiho, aby jednal bez toho, že by došlo k písemnému aktu.
Také bylo vidět, že se rozehrává strategie hrozby rozkolem.
Leckde v Itálii byly náznaky, že by se našli kněží, kteří by byli
ochotni propagovat zásadu, že by se na volbě biskupů podílel
lid. To však začalo zavánět národní církví.
Situace byla asi v tomto stadiu, když Don Bosco přišel do
Říma. Bylo mu bolno u srdce. Vždyť v Piemontě už 15 let
nebyl jmenován ani jeden biskup. Papež jej povolal k sobě,
aby se s ním poradil o situaci. Zatím nepanovala kolem věci
jednota názorů. Kardinálové obecně žádali, aby vláda nemě-
la vůbec žádný vliv a podíl na jmenování biskupů. Kardinál
státní sekretář žádal, aby se dodržely prvotní směrnice dané
legátovi a aby se neměnily. Florentské ministerstvo žádalo
další potvrzování bul. Papež se bál, aby se na biskupské stol-
ce nedostávaly osoby nakloněné režimu. Když přišel Don
Bosco k papeži, ten se ho ptal: „Jakou politiku nám radíte?“
A Don Bosco: „Tu jedinou! Politiku Otčenáše. Tam se říká:
Přijď království tvé!“ A navrhoval, aby se především hledě-
lo na dobro diecézí. Vyjádřil se jasněji: Ať se nedělá rozdíl
mezi Piemontem a jinými kraji Itálie. Ať stát navrhne jména
libovolného počtu budoucích biskupů. Církev si zase pořídí
seznam svůj. A pak ať se jmenují za biskupy ti, kteří budou
na jednom i na druhém seznamu. Může se zatím začít jen
s určitým počtem nových biskupů, potom se uvidí.
Papež s jeho návrhem souhlasil. S tím ho poslal k státní-
mu sekretáři. Ten měl své názory, ale Don Bosco ho přece
jen přiměl k tomu, aby se na problém nedíval politickýma
očima, ale aby sledoval jen náboženské zájmy. Don Bosco
šel také k Tonellovi. Snadno se dohodli, protože ten nebyl
zarytým odpůrcem církve, jakými byli někteří ministři. Za-
čala slibná fáze jednání, protože italská vláda potřebovala
předejít Francii a ta zase měla veškerý zájem, aby jedná-
ní vedlo k pozitivním výsledkům. Don Bosco nyní chodil
od Antonelliho k Tonellovi a zase k papeži, byl už ve Va-
tikáně jako doma. Monsignor Pacifici, který jezdil dvakrát
týdně do Vatikánu v kočáře, si už zvykl vždy zastavit před
palácem Vimercatiho a zeptat se, nepojede-li s sebou Don
Bosco. Papež si nechal udělat seznam nejlepších kněží
v Itálii a prosil Dona Boska, aby mu dal seznam těch, kte-
ré by on považoval za vhodné kandidáty v Piemontě. Také
vláda pořídila svůj seznam. Král stál jen o to, aby turín-
ským arcibiskupem byl monsignor Riccardi di Netro a pa-
pež souhlasil. Tak se zdálo, že na jednání svítí slunce a že
se aspoň otázka uprázdněných biskupských stolců dá do
pořádku. Francesia o těchto věcech a jednáních psal dosti
otevřeně do Oratoře, také neopominul sdělit, že byl Dona
Boska navštívit budoucí turínský arcibiskup a ten bude jis-
tě na salesiány hodný, protože bude Donu Boskovi zavázán
vděčností. Oregliovi psal, že Řím si váží Dona Boska a všu-
de ho chtějí mít. Také prý se mluví o otevření salesiánského
domu ve Svatém městě.
Tyto zprávy nás nesmí uvést v omyl, jako by vše nyní bě-
želo jako na drátkách. Politika je hra. Ve Francesiově dopi-
se se říká, že 16. ledna byl Don Bosco na večeři u markýze
Cavallettiho. Tento muž byl papežem jmenován senátorem,
to je guvernérem města Říma již 10. července 1865 a byl
zodpovědný za pořádek ve městě. Byl to člověk nadmíru
čestný a oddaný papeži. A přece jednou zavládlo mezi nimi
jakési dusno. Liberálové sebrali na 25 000 podpisů, v nichž
žádali papeže, aby se zřekl světského panství. Stalo se to
v době, kdy byl senátor z Říma vzdálen. To ovšem dalo pod-
nět k osočení, že prý markýz nekoná své povinnosti a že je
slabým ochráncem Říma. Tyto řeči ovlivnily i Pia IX. Don
Bosco se to dověděl a slíbil markýzovi, že půjde sám k pa-
peži věc vysvětlit. Šel. Večeře toho dne měla být v sedm ho-
din, ale Don Bosco se ještě nedostavil. Přišel skoro o hodinu
později, kdy už rodina večeři končila. Ale smál se. Vypravo-
val, jak všechno Svatému otci vysvětlil a jak tento dvakrát
řekl „milý markýz!“ Markýz byl z toho celý pryč nad tímto
něžným oslovením a řekl: „Basta, basta, víc nepotřebuji! Jen
ať si framassoni kují pikle, hlavně že mně věří papež!“ Don
Francesia byl přítomen této scéně a často na ni vzpomínal.
Cavalletti zůstal ve funkci až do roku 1870, kdy Řím padl
a stále oddaně sloužil a plnil svou funkci díky Don Boskovu
osobnímu zásahu.
49 Pobyt v Římě
Za Don Boskova pobytu v Římě si mladí princové, hrabata
a další považovali za čest ministrovat Donu Boskovi při mši
svaté. Kde měli v paláci soukromou kapli, všude stáli o to,
aby k nim alespoň jednou přišel.
Don Bosco byl zase jednou odpoledne na audienci u Sva-
tého otce. Byla to spíše přátelská rozmluva. Mimo jiné se
papež Dona Boska ptal, co říká amnestii, kterou udělil na
začátku svého pontifikátu všem politickým vězňům. Jed-
ni ho za to chválí, jiní říkají, že udělal velkou chybu. Don
Bosco váhal s odpovědí, ale on chtěl znát jeho mínění. Tu
mu řekl, že to dopadlo jako s těmi liškami, které Samson
pustil na svobodu. Roznesly oheň do všech polí a zničily
všechnu úrodu. Papež řekl, že přirovnání trochu pokulhá-
vá, ale děkuje za upřímnost. Osobně si myslí, že zmýlil-li se
450
|
|
18.9 Page 179 |
▲back to top |
v lidech a dočkal se černého nevděku, v očích Boží Prozře-
telnosti udělal dobře a nebude za to pykat. Aspoň nebudou
dějiny muset soudit církev z neúprosné spravedlnosti. To
ukáže budoucnost. Pak řekl Donu Boskovi: „Víte, že jsou
vám dlužni tři papežové?“ „Jak to?“ ptal se Don Bosco. „Ob-
hájil jste je v církevních dějinách.“ Tu se Don Bosco rozve-
selil a řekl: „Tak to mám také u vás dobré.“ Papež pochopil,
že něco chce a vyzval ho, aby to jen řekl. Don Bosco žádal
zase některé duchovní výhody. Pius IX. mu je rád povolil.
Přišla řeč na touhu Římanů mít v Římě salesiánský dům.
Papež hned řekl: „Vigna Pia.“ To byla jakási polepšovna asi
pro sto chlapců, vagabundů. Měli ji ve správě francouzští
kněží, ale byli by se toho podniku rádi zbavili. Don Bosco
začal skutečně jednat, ale zatím se nedalo nic uskutečnit,
protože řídící komise těchto institucí nemínila nic slevit ze
svých požadavků, což zase nemohl přijmout Don Bosco.
Měl by svázané ruce a nemohl by vychovávat podle svého
systému.
Mluvilo se také o otázce dimisiorálek. Papež uznával,
ale říkal, že to nemůže rozhodnout sám, protože taková věc
musí jít řádnou úřední cestou přes kongregaci. Jakmile pad-
ne rozhodnutí tam, zasáhne i on. Ale v tom byl právě háček.
V kongregaci seděli lidé se starými názory, zvláště sekretář
pro biskupy a řeholníky, monsignor Svegliati. Papež poslal
Dona Boska k němu. Doprovázet ho tam měl při audien-
ci přítomný monsignor Ricci. Přišli do paláce Cancelleria
a čekali tam více jak hodinu. Sekretář byl pryč. Potom je
to přestalo bavit a šli ven. Don Bosco ukazoval Francesio-
vi, kde byl ubodán k smrti hrabě Pellegrino Rossi. Vtom se
tam objevil Svegliati. Ricci mu hned Dona Boska představil,
Don Bosco ho pozdravil. Ricci řekl, že je posílá Svatý otec,
a proč. Don Bosco se ptal monsignora, jestli četl Pravidla
Společnosti. On, že ano, ale že to prostě nejde, jak si Don
Bosco představuje slib chudoby při ponechání majetkového
práva? To je prostě neslučitelné. A dimisoriálky? Ani to ne-
jde. Don Bosco se osmělil říci, že Svatý otec by byl k tomu
nakloněn. Svegliati hned nakvašeně: „To už si Svatý otec ne-
vzpomíná na dekrety, které sám podepsal?“ Bylo to komic-
ké. Sekretář ani jednou nepohlédl Donu Boskovi do očí, ač
se tento stavěl stále tak, aby si byli tváří v tvář. Don France-
sia se přitom bavil, když viděl, že se Svegliati musel několi-
krát otočit kolem své osy. Ale stále jen opakoval: „To nejde!“
Tu ho Don Bosco prosil, mohl-li by ho večer navštívit v jeho
bytě, snad by se mu podařilo přesvědčit ho o správnosti
toho, oč žádá. Svegliati byl jinak gentleman a nemohl říci
ne, jen podotkl, že se mu to zdá zbytečným utrácením času.
Don Bosco byl neodbytný a přišel. Mluvili spolu dlouho
a nakonec odcházel Don Bosco aspoň s pocitem, že přece
jen pan sekretář začíná chápat. Pochopí zcela až o dva roky
později, až mu Don Boskovo požehnání vrátí zdraví. Ale to
už patří k další historii.
20. ledna byl Don Bosco na obědě s redakčním kruhem
otců jezuitů, vydávajících časopis Civiltà Cattolica. Jezuité,
mezi nimiž byl strýc salesiána Oreglii, pater Oreglia, chtěli
něco vědět o jednání Dona Boska s Ricasolim a Tonellem.
Don Bosco je uspokojil a co mohl, řekl. Udělal to bez toho,
že by si přikládal jakoukoliv důležitost – s opravdovou svě-
teckou pokorou. Pater Oreglia o něm víckrát řekl, že je to
světec. Don Francesia na to, aby ho vyprovokoval: „Jo, ale
nepostí se!“ A pater Oreglia: „To mnohokrát vynahradí sku-
tečnost, že trpělivě snáší všechny ty nekonečné audience.“
Měl svatou pravdu, protože Don Bosco neměl pro sebe žád-
ný čas, neustále musel přijímat lidi a přizpůsobovat se jejich
přáním.
50 pokračování
Dopisy z Říma, které psal don Francesia na adresu Oregli-
ovi, ale vlastně pro všechny, se vyznačují délkou i podrob-
nostmi o tom, jak je Don Bosco v Římě oslavován, že je
všude žádán o modlitbu a požehnání. Dva páni na znamení
vděčnosti se rozhodli na svůj náklad pořídit dva oltáře pro
nový kostel. Měli na to a Don Bosco jim nebránil v dobrém
úmyslu. Nebylo očividných oslňujících zázraků, ale přibý-
valo duchovních obrácení i duchovních střetů, které skoro
vždy končily dobře. Tak přišla dáma z vysoké aristokracie
a žádala požehnání pro své dva nemocné chlapce. Don
Bosco jí připomenul, že je třeba nechat Pána Boha, aby dě-
lal, co on za dobré uzná. Ji jako když píchne: „To jste nemu-
sel chodit z Turína až sem, abyste mě poučoval.“ Don Bosco
klidně: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“
Dáma se uklidnila a stala se jeho obdivovatelkou. Jiná dáma
psala rytíři Oregliovi: „Jistá Don Boskova slova mě tak vy-
vedla z míry, že jsem měla mozek naruby a myslela jsem, že
se zblázním. Ale šla jsem k němu znova a on mi všechno
laskavě vysvětlil, že jsem odcházela jako by mě vyměnil.“
Potíž byla s dopisy. Kdo by na ně všechny mohl odpo-
vědět! A tak mnohý zůstával nezodpovězen. Počasí bylo po
celý čas Don Boskova pobytu v Římě všelijaké: pršelo, sně-
žilo, bylo bláto. I to bylo třeba s klidem snášet. Přesto všu-
de, kam se Don Bosco hnul, bylo plno lidí, někde v kostele
až k umačkání. Lidé před ním klekali a on – v papežském
Římě, musel žehnat.
Ale Don Bosco ani v takové tísni nezapomínal na Oratoř.
Ano, Francesia psal, že mu jednou řekl, že navštívil Oratoř
a může každému říci, jestli něco dělal, co neměl a čím se
prohřešil.
51 pokračování
Don Lemoyne se ve svých Memoriích na chvíli zastavuje,
aby čtenáře upozornil, že Francesiův dopis z Říma nelze
brát jen jako výlev nadšeného obdivovatele, který nekritic-
ky nadsazuje vypravování, jen aby vzbudil nadšení u vzdá-
lených turínských chlapců. Nic takového! Připomíná, že
ono římské nadšení jen zahájilo všechno, co se později dálo
kolem Dona Boska v Itálii, ve Španělsku, ve Francii. Samé
věci lidsky nevysvětlitelné, a přece dokumentované tolika
svědectvími. Píše doslova: „Don Bosco byl člověk století,
člověk poslaný Bohem, svatý kněz, který posvěcoval druhé
a který velice přispěl k záchraně společnosti.“
V dopise ze dne 29. ledna don Francesia píše: „Je půlnoc,
tak tečka“, ale hned s datem 30. ledna připisuje: „Don Bosco
je ve svém pokoji, ale nepůjde-li spát, zítra nebude sloužit
mši svatou ani v 8 ani v 10 hodin. Jedna markýza sem při-
chází každý den a nemůže se dostat ke zpovědi. Už ráno
v sedm hodin sem jezdí kočáry. Lidé se chtějí u něho zpoví-
dat. Dokáže to? Pochybuji.“
451
|
|
18.10 Page 180 |
▲back to top |
V Římě se tou dobou nacházeli i sesazení králové, na-
příklad velkovévoda toskánský Leopold II., dále vévoda
modenský František V. Oba Dona Boska několikrát navští-
vili a byli odevzdáni do vůle Boží. To ale nikterak neplatilo
o šlechticích, kteří utekli z Neapolska s králem Františkem
II. Ti přišli a chtěli vědět, jak vidí jejich budoucnost. Don
Bosco jen odpověděl: „Pánové by udělali lépe, kdyby se
neoddávali iluzím. Jeho veličenstvo by se mohlo vrátit na
neapolský trůn jen v tom případě, že by se v Itálii dospělo
k nějaké dohodě, nebo, že by jej dosadilo na trůn nějaké cizí
vojsko. Ale já pokládám jedno i druhé za nemožné. A na-
bádal je, aby raději odešli z Říma pryč. To proto, že viděl,
že jejich přítomnost jen komplikuje papeži život. Přišla také
Marie Terezie, matka krále Františka II. Vlastně ho pozvala
k sobě. Don Bosco s ní měl dlouhý rozhovor. Byla zklamá-
na. Řekl jí: „Výsosti, vy už nikdy neuvidíte Neapol.“ Když
Don Bosco pak vyprávěl Francesiovi, co jí řekl, ten se di-
vil: „Vy jste měl odvahu jí to tak říci?“ „Ano. Říkají, že jsem
pravdomluvný, tak jsem jí to musel říci.“
V Římě se živě očekávalo, kdy budou prohlášení noví
biskupové, ale výběr narážel na veliké těžkosti. Vláda
poslala Tonellovi seznam šedesáti kněží vládě příjemných,
z nich však někteří byli papeži nepřijatelní, jiní mu byli
zase neznámí. Don Bosco musel proto na jeho prosbu psát
na různá místa pro informace. Také Vatikán poslal svůj se-
znam i s udáním, pro kterou diecézi by byli dotyční jme-
nováni. Některé nemínila vláda přijmout, nebo aspoň ne
pro tu diecézi, kam je chtěl poslat papež. Papež se ukazoval
jako mírný. Kde mohl ustoupit, ustoupil. Byl ochoten pro-
vést i různá přemístění biskupů, jen aby ukázal dobrou vůli.
Tonello byl také muž dobré vůle a snažil se těžkosti uhladit.
Radil se s Donem Boskem, Don Bosco zhotovil pro něho
seznam kandidátů na biskupská sídla v bývalém království
piemontském. Don Berto tento seznam viděl a ujišťoval,
že na prvním místě byl kanovník Gastaldi, proponovaný
do Saluzza. Papež se na něho ptal Dona Boska, protože ho
ještě neznal a Don Bosco mu o něm dal dobré informace.
Domníval se, že v něm církev získá učeného teologa a sa-
lesiáni dobrého přítele. Když přišly do Turína první zprávy
o prvních jmenováních, kapitulní vikář Zappata řekl: „Teď
si to nesmíme s Donem Boskem rozlít, on rozdává mitry.“
52 pokračování
Poslední knížka Katolického čtení „Svatopetrské jubileum“,
luxusně vyvázaná, byla darována Svatému otci a dalších 25
luxusně vyvázaných bylo rozdáno některým prelátům. Don
Francesia píše: „Je to něco neslýchaného, že římská kníža-
ta čekají u Dona Boska trpělivě celé hodiny v předsíni, až
na ně dojde řada. Opravdové šílenství se zmocnilo Říma.“
Donu Durandovi píše: „V tyto dny kuje Don Bosco pikle
proti kanovníku Gastaldimu, našemu ctihodnému profeso-
ru morálky. Až ho potkáš, řekni mu to, ale kdyby se tě ptal,
co to znamená, řekni, že je to zatím tajemství.“
V témže dopise je zmínka o návštěvě Dona Boska u ne-
apolského krále. František II. také zatoužil setkat se s turín-
ským prorokem. Byl ochoten přijít k němu do paláce Vi-
mercatových, ale Don Bosco se rozhodl, že půjde raději sám
do paláce, kde bydlel král. Šel a sloužil tam mši svatou pro
jeho okolí a měl tam i krátké poutavé kázání. Potom hovořil
s králem. Ten chtěl samozřejmě vědět něco o budoucnosti
svého trůnu. Don Bosco mu na rovinu řekl, že se na něj už
nevrátí. Král chtěl vědět, na jakých základech zakládá své
tvrzení a tu mu Don Bosco řekl jasně: „Je to trest za to, jak
neapolští králové v poslední době nakládali s církví.“ Král
dělal, že nechápe, vždyť oni církev chránili. Ale Don Bosco
hned pohotově řekl: „Pěkná ochrana! Šedesát let se vládlo
podle febroniánských zásad. Biskup směl biřmovat jen se
svolením krále, nesměl světit kněze, nesměl se stýkat s Ří-
mem, nesměl svolávat synody a dělat pastorační vizitace.
Všechno jen se svolením krále. To byla pěkná ochrana círk-
ve!“ Král mu chtěl vysvětlit, že si tak žádala politika, strach
před revolucí, obava, aby nebyla nakonec úplně pošlapána
práva církve… Ale Don Bosco mu připomenul řádění sou-
du královské monarchie a takzvané Apoštolské legace, které
se staraly zvláště o to, aby církev byla úplně v moci státu.
Biskup nic neznamenal, všechno zařizoval stát. Rozmohla
se simonie, podvody, dosazování nehodných do církevních
úřadů a podobně. To všechno je důvod, proč Bůh seslal ten-
to trest. Král chtěl obhájit svého otce Ferdinanda, říkal, kdy-
by se on vrátil na trůn, všechno by bylo jiné, ale Don Bosco
jen pokýval hlavou: „Nevěřte, Výsosti, nebylo by to jiné.
Člověk nikdy není tak silný jako je jeho prostředí. To by se
nezměnilo.“ Na otázku, za jakých okolností by se přece jen
mohlo doufat v obrat, Don Bosco odpověděl: „To by musela
nastat taková anarchie, že by si obyvatelstvo samo vynutilo
návrat dynastie na trůn.“ Byla to tvrdá řeč, ale žádný svatý
nemá ve zvyku lichotit mocným tohoto světa.
Don Durando vyřídil kanovníku Gastaldimu Francesiův
vzkaz a brzy mu to řekne ústně i Don Bosco sám. Gastaldi,
až se potká s profesorem Piccou, řekne k té věci podomác-
ku: „Neměl jsem co dělat, tak mi papež opatřil zaměstnání“.
53 pokračování
Don Francesia informoval dona Ruu, že Svatý otec poslal
Donu Boskovi, který se nedostal k svatému Petru o svátku
Hromnic, velikou svíci, kterou mu daroval nějaký římský
farář. Svíce byla veliká a velmi ozdobná. Jednou rukou ji
nebylo možno obejmout a musely se použít obě. Byla vyšší
než sám don Francesia. Don Bosco ji určil pro kostel Panny
Marie Pomocnice a už ji odeslal do Turína. Don Bosco byl
u Svatého otce poděkovat za dar. Byl vpuštěn do jeho při-
jímacího pokoje před jedním kardinálem a několika mon-
signory. I don Francesia byl ke konci uveden k Svatému otci
a měl možnost jménem jednoho tisíce osmi set chlapců ze
salesiánských oratoří a domů ujistit papeže jejich věrností.
Don Boskova kniha o svatopetrském jubileu se velmi
rozšířila i v Římě, ale někdo si všiml jedné věty, která ne-
byla zcela přesná. Byla na stránce 192 a zněla: „Pokládám
za vhodné uvést zde jakoby mimochodem poznámku pro
všechny, kdo píší a mluví o této věci, aby příchod svaté-
ho Petra do Říma nepokládali za věc dogmatickou nebo
náboženskou. To platí o katolících i protestantech.“ Věty
si všiml také pater Oreglia a napsal hned dotaz na jezuitu
Cardellu, profesora dogmatické teologie v Římské koleji,
co o ní soudí. Také na ni upozornil dona Francesiu. Car-
della odpověděl obšírným dopisem, ze kterého vyplývalo,
že uvedená věta není bludařská, protože opravdu primát
452
|
|
19 Pages 181-190 |
▲back to top |
|
|
19.1 Page 181 |
▲back to top |
římského biskupa nad církví se neodvozuje od toho, zda
Petr skutečně do Říma přišel a zda tam působil, ale od toho,
že římští biskupové se vždy považovali za nástupce svatého
Petra v prvenství. To jim však Petr mohl předat i jinak než
svou osobní přítomností mezi křesťany v Římě. Ovšem věta
může být také brána přísně a může být posuzována, jako by
bylo dovoleno pochybovat o prvenství papeže v církvi. Snad
by stačila malá poznámka či vysvětlivka, aby se věc uvedla
na správnou míru. Že Don Bosco pokládal papeže za ná-
stupce svatého Petra v prvenství, o tom vlastně mluví celá
jeho kniha. Celá záležitost bude mít ještě své dozvuky, ale to
necháme pro další vypravování.
54 pokračování
Pater Vavřinec Bertinelli z řádu kamaldulských mnichů se
obrátil na Dona Boska telegraficky s podivnou otázkou:
„Mám se k něčemu rozhodnout. Odpovězte mi.“ Odpověď
byla zaplacená a Don Bosco odpověděl: „Než něco uděláte,
rozmyslete si to a modlete se. Vaše rozhodnutí by mohlo být
osudné.“ Oč šlo? Dotyčný se rozhodoval, nemá-li navští-
vit jeden jejich klášter v Polsku. Už chtěl jet, když tu přišla
z Polska zpráva, že se klášter zbořil a mniši v něm zahynuli.
Nyní přišel poděkovat Donu Boskovi za varování a zároveň
ho pozval do kamaldulského domu poblíž Frascati, kde se
měl právě slavit svátek svatého Romualda, zakladatele řádu.
Zval ho tam jejich generální představený.
Než se tam Don Bosco vydal, musel ještě absolvovat
návštěvu v paláci Farnese u manželky neapolského krá-
le Františka II., která byla spřízněna s králem Viktorem
Emanuelem, protože byla dcerou Marie Kristiny Savojské.
Jmenovala se Žofie. Ovšem jako neapolská královna muse-
la nutně žít s italským králem v nevůli. Její matka zemřela
v pověsti svatosti a usilovalo se o její beatifikaci. Právě 28.
dubna minulého roku potvrdil papež Pius IX. dekret o tom,
že je zde pověst o svatosti.
Neapolská královna však nebyla světice, jak to dokazuje
následující. Po krátkém uvítání prohodil král jakoby žertem:
„Done Bosco, moje manželka by ráda věděla, je-li pravda,
co jste mi řekl při našem rozhovoru o tom, zda se vrátíme
do Neapole.“ Don Bosco na to: „Výsosti, já nejsem žádný
prorok, ale chcete-li znát mé mínění, upusťte od této myš-
lenky.“ Královna hned živě reagovala: „To přece není mož-
né! Všechna šlechta tam za nás bojuje, tolik poddaných za
nás bojuje, italské království je nenáviděné…“ Don Bosco:
„Přál bych vám, aby se vaše tužby splnily, ale podle mého
ubohého rozumu nemá Vaše Výsost nikdy vstoupit na ne-
apolský trůn.“ Královna jen stěží ovládla svůj hněv, vstala,
chladně se rozloučila s Donem Boskem a odešla. Provázela
ji seřazená pážata, v doprovodu byl i monsignor DeCesare,
který napsal životopis její matky a byl promotorem beatifi-
kačního procesu. Král podal Donu Boskovi životopis Marie
Kristiny a donu Francesiovi slíbil, že mu ho pošle také.
Don Francesia si pak dovolil ptát se Dona Boska, proč
zachází do takových podrobností a on mu odpověděl: „Pro-
tože se mne ptají.“ „Já bych jim nechal aspoň naději, že se
vrátí,“ řekl Francesia. Don Bosco: „Nevím, co bys udělal ty,
ale já musím odpovědět podle pravdy. Za prvé nemají děti
a za druhé: Bůh je vyškrtl ze seznamu králů.“
Potom se jelo do Camaldoli. Don Francesia pilně sbí-
ral dojmy, aby vše mohl vypsat „Milému prefektovi“ donu
Ruovi. Jeho vypravování hýří vtipem, taková už byla jeho
povaha. Nejdříve popisuje, jak měli nasednout na parník,
aby je převezl na druhou stranu jezera, jak už všichni čeka-
li a jak Don Bosco přišel klidně pozdě, poslední. Prý je to
jeho zastaralý hřích. Jakmile se mniši dověděli, že se Don
Bosco blíží, šli mu celou míli cesty naproti. Francesia takový
druh mnichů ještě neviděl. Díval se jako u vytržení na jejich
dlouhé brady, lysé hlavy, vyhublé tváře a jasný nebeský
zrak těch poustevníků. Když přišel Don Bosco, poklekli na
zem a prosili o požehnání a potom ho vedli triumfálně do
kostela. Ach, ty dojmy! Ale přešel hned k loučení. Ti dobří
poustevníci se spikli proti němu a že prý musí u nich zůstat
na noc. Don Bosco však měl smluveno s knížetem Falconi-
erim, že k němu přijde v pět hodin na večeři. Proto se brá-
nil. Představený kláštera naléhal, Don Bosco stále říkal „ne“,
oni prý mají nemocného bratra, dříve prý byl zdravý, ale teď
blouzní, musí jít k němu a dát mu požehnání a uzdravit ho.
Co neudělali? I když se Don Bosco rozhodl odjet a jeho se-
kretář (Francesia) už byl netrpělivý, představený zvolal: „Teď
uvidíme, jestli nám Pán dá to, co nám Don Bosco odpírá!“
A hned jedni šli do kostela před svatostánek, tam si se se-
pjatýma rukama klekli, představený a další zase padli na ko-
lena před Donem Boskem a pro Ježíše a Marii ho žádali, aby
neodcházel. Tu Don Bosco zjihl a řekl: „To se nestane, abych
odmítl, když mne někdo prosí pro Pána Ježíše.“ A hned na-
psal dva dopisy, jeden pro hraběte Vimercatiho, že nepřijde
toho dne domů, druhý knížeti Falconierimu, že nepřijde na
večeři. A Francesiu poslal do Říma s těmi dopisy. Ubohý
don Francesia! Ať se nad ním Pán Bůh smiluje. Všichni če-
kají Dona Boska a zatím přijde on. Přišel a všichni zvolali:
„Konečně! Kde je Don Bosco?“ Don Francesia ukázal dopis
a řekl: „Zde je.“ Všichni byli otráveni, protože to byla veče-
ře na počest Dona Boska. Don Francesia musel do salon-
ku, kde byli kníže a kněžna, dal jim dopis, oni si ho přečetli.
Kněžna byla dopálená a začala bědovat: „Don Bosco dobře
ví, že já musím zítra odjet a už ho neuvidím,“ začala se mra-
čit. „To nevadí,“ řekl manžel, „tak ho uvidím já!“ A šlo se
na večeři. To byl hotový zázrak, že ten kníže zachoval klid,
vždyť to byla v očích hostí ostuda. A když už Francesia po-
pisoval humorně večer, stejně humorně popsal i ráno. Don
Bosco měl mít ráno mši svatou na náměstí svatého Augus-
tina. Náměstí bylo od rána plné kočárů a Don Bosco nikde.
Ale přece jen přišel, dokonce proti všem zvyklostem o čtvrt
hodiny dříve a hned do zpovědnice. Toť se ví, všechno se
hrnulo ke zpovědnici, ale ten nával nemohl v žádném pří-
padě zvládnout. Nepomohlo, než aby přišel kostelník a ná-
valu udělal konec. Pak byla mše svatá. Don Francesia sice
neslyšel kázání, ale všichni říkali, že to bylo ze všech jeho
kázání to nejhezčí, že to sám Pán Bůh z Dona Boska mluvil.
Don Francesia, jak už byl básnicky naladěn, potřeboval
ještě vyjádřit své upřímné přesvědčení, že Don Bosco je sva-
tý, a proto pokračoval: „Dnes ráno 10. února je u svatého
Petra beatifikace ctihodného Benedikta z Urbina, kapucína.
Půjdu tam také. Bude-li mít čas Don Bosco, nevím. Ale já
se v každém případě půjdu podívat na to, co snad budou vi-
dět naši vnuci a bude se to týkat osoby, kterou dobře známe.
I když bych byl také rád u toho, přesto nezávidím tuto ra-
dost našim potomkům. Jim bude patřit slavnost, máme jeho
osobu, jim bude patřit historie, nám jeho slova a činy. Tak
se mi to hrne do hlavy, zatímco píši, že zrovna cítím, jak
453
|
|
19.2 Page 182 |
▲back to top |
toho mám plné srdce. Bůh nás vyslyší. Možná je to posled-
ní dopis, který píši z Říma. Je dlouhý a řekl bych historic-
ký. V dalším dopise se už dozvíte, kdy se Don Bosco vrátí
domů. Moc se na to těším!“
Dopis měl pokračování večer. Zase námět pro fanta-
zii. Don Bosco se vracel domů až po večerním Anděl Páně
a hle: Jen slezl z kočáru, už se k němu ženou tři karabiníci.
Chytají ho za ruce. V blízkosti byla četnická stanice. Že by
ho chtěli zavřít? Ne, nechtěli ho zavřít, ale jeden z nich, hu-
bený jako kostlivec, mermomocí chtěl, aby mu Don Bosco
dal požehnání a uzdravil ho z jeho nemoci. Don Bosco mu
požehnání dal a nyní mu je už dobře. Ve tváři jen kvete, že
by mu člověk záviděl!
A jako dodatek stojí v dopise: „Vzkaz pro dona Cagliera:
Vzhledem k jeho muzikálním vlastnostem a schopnostem
se stanoví: Článek první a poslední: V prvním případě, že
někdo z našich příště půjde do Říma, budou-li dva, před-
nostně půjde don Cagliero, bude-li jeden, tak to bude zase
don Cagliero!“
Don Bosco se knížeti Falconierimu pěkně omluvil a krát-
ce nato přišel k němu na večeři, jak bylo slíbeno.
55 pokračování
Florentské dámy se usnesly, že opatří pro chrám Panny
Marie Pomocnice na hlavní oltář nádherné svícny. Římské
dámy nechtěly zůstat pozadu a usnesly se, že pořídí před
hlavní oltář zvlášť v Římě pro ten účel zhotovený koberec.
V archivu se nachází prohlášení kanovníka Grany
z Říma, doktora posvátné teologie a obojího práva, který byl
v letech 1850–1851 sekretářem kardinála Barberiniho. Sdě-
luje v něm, že roku 1867 byl Don Bosco návštěvou u manže-
lů Barberiniových, příbuzných kardinála Barberiniho. Přišel
tam na pozvání a asi půl hodiny hovořil s manžely o samo-
tě. Když Don Bosco odcházel, pan sekretář mu naznačil, že
ví o čem se jednalo a ptal se ho, co on na to. Don Bosco mu
řekl prostě: „Rádi by mužského potomka, ale bude to děv-
čátko. I tak z ní budou mít radost.“ Skutečně se jim do roka
narodila holčička, ač předtím lékaři říkali, že kněžna je ne-
plodná a že i kdyby počala, zemřela by při porodu.
Jiná předpověď. V roce 1866 se někteří chtěli blýsknout
a namluvili neteři markýzy Villariosové, že by Don Bosco
byl rád, kdyby si vzala hraběte Františka De Maistra. Nebyla
to pravda, to si jen vymysleli. Ale děvče začalo být divoké do
předpověděného manžela, který byl důstojníkem papežské-
ho vojska. Teta tedy psala Donu Boskovi, aby ji nějak uklid-
nil. Don Bosco odpověděl, aby byla klidná, že najde ženicha
stejné úrovně, jako je ten, o němž sní. Vykonala hodně pro
Pannu Marii a Panna Maria jí pošle ženicha.
Stalo se. Vzal si ji potom markýz Patrizi, synovec kardi-
nála Patriziho. Don Bosco sám je při jedné návštěvě Říma
oddal.
56 pokračování
Mnoho lidí se v Turíně informovalo, co a jak je s Donem
Boskem. Díky stálé korespondenci mohli turínští dále po-
dávat zprávy. Dopisy se četly také chlapcům, pokud to byly
věci, které je mohly zajímat a dopisy se posílaly také do
Lanza a Mirabella. Protože bylo vidět, že velikou zásluhu
o Dona Boska si získal právě jeho hostitel hrabě Vimercati,
don Rua jakožto zástupce Dona Boska dal proto pro tohoto
napsat krásný děkovný dopis, který za deset kněží Oratoře
podepsal Angel Savio, za čtyřicet kleriků klerik Merlone, za
padesát studentů rétoriky Jan Bruna, za šedesát humanistů
César Cagliero, Za osmdesát terciánů Michal Vota, za deva-
desát sekundánů Karel Montiglio, za sto osmdesát primánů
Dominik Battagliotti, za dvě stě řemeslníků Josef Franchi-
no, za třicet familů Michal Bertinetti, za oratoriány hlavní
Oratoře Josef Villa, za oratoriány oratoře svatého Aloise Jo-
sef Formica, za oratoř svatého Josefa Jan Occelletti, za malý
seminář v Mirabellu ředitel don Bonetti, za kolej v Lanzu
ředitel don Lemoyne.
Dopis přišel, když se Don Bosco právě vracel z návště-
vy u kardinála Quaglii, kde jednal ve věci kanonického
schválení kongregace a dalších věcí. Kardinál s ním jednal
gentlemansky, nechal ho odvést domů svým kočárem. Don
Francesia si liboval, kolik smeknutí cestou viděl. Lidé znali
kočár a mysleli si, že jede kardinál.
Don Boskův sekretář poznamenal v dopise Oregliovi, že
ministr financí je nakloněn poskytnout Donu Boskovi slevu
na poštovné za Katolické čtení. To mělo své pozadí. Ministr
Ricasoli přes Tonella prosil Dona Boska, aby se informoval
u papežské vlády, jaké by měla požadavky v případě navázá-
ní obchodních styků mezi oběma státy. Don Bosco mluvil
jak s kardinálem státním sekretářem Antonellim, tak s mi-
nistrem financí papežského státu, a nalezl kladnou odezvu.
Výsledkem bylo zrušení celních opatření pro transit přes
církevní stát a uvolnění osobního styku. Mělo to význam
také pro Dona Boska, protože nyní řada věcí pro kostel měla
jít do Turína z církevního státu.
V dopise určeném chlapcům don Francesia psal o audi-
enci, kterou měl Don Bosco u kardinála Antonelliho. Čeka-
la tam na audienci jistá kněžna, ale když přišel Don Bosco,
považovala si za čest, že ho mohla pustit před sebou a čekat
další tři čtvrtě hodiny. Kardinál jednal s Donem Boskem
velmi přátelsky, dokonce prý mu políbil ruku za to, že mu
vyprosil na Panně Marii úlevu v jeho nemoci. Předtím ho
museli k audienci u papeže nosit v křesle, nyní chodil sám
a dobře. Ano, prosil Dona Boska, aby mu dal medailku.
Don Bosco se usmál: „Ale Eminence, přece nejste chla-
pec…“ Jenže on: „Chlapec, nechlapec, dejte mi také tu vaši
medailku.“ Don Bosco si však na revanš klekl a dal si udělit
od něho požehnání. Když vyšel od kardinála, bylo v před-
síni mnoho dalších lidí, ale ti, jakmile uviděli Dona Boska,
zapomněli na kardinála a všichni chtěli mluvit se světcem.
Kardinál musel vyjít ven a prosit je, aby někdo šel k němu.
V tomto dopise stojí na konci: „Mám vám vyřídit od
Dona Boska, že v pondělí se vydáme na zpáteční cestu do
Turína. Cestou se však budeme muset ledaskde zastavit.“
Don Boskovy modlitby a jeho láska dosáhly od Pána
Boha během jeho pobytu v Římě mnoho milostí, ovšem
největší radost měl z toho, že prospěl církvi. 22. února ozná-
mil Svatý otec v tajné konzistoři jmenování nových biskupů,
a to: čtyři pro Piemont a Ligursko, tři pro Sardinii, dva pro
Sicílii, tři pro Toskánsko, dva pro Marky, dohromady s dal-
šími jmenovanými sedmnácti biskupy. Bylo to, na tak veliký
počet uprázdněných stolců, málo. Ricasoli, snad aby uklid-
nil nepřátele církve, si hned pospíšil s prohlášením, že další
454
|
|
19.3 Page 183 |
▲back to top |
jmenování nebudou následovat. Ale i za tu necelou třetinu
z celku neobsazených stolců bylo třeba Pánu Bohu poděko-
vat. Blížily se parlamentní volby a Ricasoli si to nechtěl dal-
šími koncesemi vůči církvi s veřejným míněním rozlít.
Veřejné mínění zatím tvořili křiklouni jako Giuseppe
Garibaldi. Den předtím přijel z Caprery do Florencie a vy-
hlásil veřejně boj proti nepřátelům vlasti. Potom jel do Bo-
logně a vyzýval lid, aby poslal do parlamentu jen takové lidi,
kteří by vyhlásili válku kněžím. Zamezit, aby se do zákono-
dárného sboru nedostali klerikálové nebo jejich ochránci!
Navštívil ještě další města v Benátsku a Lombardii. Jeho
štvaní vyslechl také Turín a Alexandrie. Vše se dělo s po-
chvalou vlády a na její účet. Všude se shromažďoval nejniž-
ší lid, lůza po něm vyřvávala hesla jako: „Řím patří nám!“,
„Papežství je vřed na těle Itálie!“, „Kněží zaprodali Nizzu
Francii!“, „Půjdem na Řím“ a ještě horší sprostoty. V Udi-
ne rozkacený dav vyplenil arcibiskupský palác, v Trevisu
a v Benátkách byly také podobně napadeny biskupský a pa-
triarchální palác.
10. března byly volby. Noví poslanci a senátoři byli více-
méně takoví, jaké vláda potřebovala. Dvě třetiny voličů se
nedostavilo k urnám. Národní výbor římský a povstalecké
centrum tiskly v Římě plakáty a vyzývaly k povstání. Ga-
ribaldi psal těmto organizacím, představujícím podzemní
hnutí: „Jsem hrdý na to, že mne nazývají římským generá-
lem.“ Ale přesto zůstával Řím klidný a papež schválně ne-
chával volný železniční transit přes církevní stát. V té chvíli
to bylo užitečné. 27. března měl papež druhou tajnou kon-
zistoř a jmenoval dalších 17 biskupů, jak bylo dohodnuto
s italskou vládou. Dohromady bylo nových biskupů 34. Byla
to podivná situace. Zatímco se stát chystal zabírat církevní
jmění, aby se noví biskupové neměli oč opírat, lid chystal
novým pastýřům okázalé přivítání do diecézí. Jiné diecéze –
ještě asi dvojnásobek, musely zatím zůstat osiřelé. 4. dubna
Ricasoliho vláda podala demisi pro finanční těžkosti a tím
se vyjednávání s Římem přerušilo. Vládní delegát opustil
Řím.
Don Boskova diplomatická činnost tím také skončila a je
třeba říci, že po ní nezůstaly zcela zřetelné stopy. To bylo
tím, že jeho poslání nebylo úřední, ale důvěrné. On si také
nedělal nárok na slávu a rád setrvával v pozadí. Jeho chlou-
bou zůstávali chudí a opuštění chlapci.
57 Poslední římské činy
Don Bosco neopomenul při žádné mši svaté mít 15–20 mi-
nut homilii. Byly to mše hodně navštívené. Většinou je slou-
žil v soukromých kaplích nebo v klášterech. Rozhodl se, že
než odjede, bude mít mši svatou ještě v jezuitském noviciátě
svatého Stanislava Kostky na Quirinale. Toho dne směly se
zvláštním dovolením kardinála vikáře do kláštera i římské
dámy. Co nejvíce upoutávalo bylo, že Don Bosco na rozdíl
od jiných kazatelů mluvil docela prostě, bez řečnických frá-
zí, vždy k věci a naprosto srozumitelně. Také třeba říci, že se
v Římě málo kázalo, skoro nic. Stalo se, že v kostele svatého
Rocha chtěl Don Bosco promluvit, ale varhany ho přerušily.
Prosil kostelníka, aby dal znamení na kůr, že chce promlu-
vit, ale tam odtud zaznělo jednoznačně: „Nekáže se!“ Don
Bosco musel svěsit hlavu a pokračovat. Ale neodpustil si,
aby si na to nepostěžoval Svatému otci. „To v Piemontě si
každý farář přikládá za přísnou povinnost každou neděli
kázat a učit náboženství.“ Papež nechtěl věřit svým uším, že
se v Římě nekáže a přikázal Donu Boskovi, aby vše sledoval
a referoval mu. Don Bosco poslechl a jednu neděli opravdu
chodil odpoledne s donem Francesiou od kostela ke kostelu
a bohužel většina jich byla zavřená, nic se tam nedělo. Pa-
pež žasl a jen si povzdechl: „To bych byl neřekl. Přece víra
z poslechu a poslech skrze slovo Kristovo.“ Něco se potom
změnilo, ale nevalně.
Ještě jedno důvěrné poslání svěřil papež Pius IX. Donu
Boskovi. Při poslední návštěvě ho poslal do Domova sva-
tého Michala a Ripa, kde měli asi 1 200 chudých chlapců.
Papež chtěl vědět, jestli se něco zlepšilo k dobrému, nebo
se věci vrátily do starých kolejí. Don Bosco už všelicos vě-
děl od římských dam, a proto se mu nechtělo vkládat se do
věcí té instituce. Ale poslechl a šel, když mu to papež ka-
tegoricky poručil. Opatrnými otázkami zjistil, že tam není
skoro žádný chudý chlapec a že nepořádky tehdy spatřené
trvají dále. Ano, Don Bosco si dovolil říci, že se bohužel
špatně hospodaří s prostředky, které má ústav k dispozici
a že přijde den, kdy instituce přejde do laických rukou. Sva-
tý otec zesmutněl. Vždyť byl kdysi 20 měsíců v čele tamní
správy. Ale jednal. Zavolal si administrátory a pěkně jim
dal co proto. Ovšem odskákal to Don Bosco. Všude jsou
lidé, byli i v Římě. Sláva, kterou mu Řím připravil a jeho
apoštolské působení mělo také svůj rub. Vytvořila se proti
němu i jakási opozice, bohužel i mezi lidmi, kteří měli vliv
na schválení jeho kongregace, stanov, privilegií a podobně.
Roku 1873 řekne monsignor Fratejacci, civilní auditor viká-
ře a velký přítel Dona Boska donu Bertovi: „Byl jsem v roce
1867 svědkem, jak se pro Dona Boska obracel Řím naruby.
Kardinálové a biskupové, všichni stáli o to, aby se mu moh-
li přiblížit, aby s ním mohli ztratit aspoň slovíčko. Ale ně-
kteří si špatně vykládali jeho horlivost. Don Bosco si někdy
nechal ujít dost tvrdá slova, tak například, když kritizoval
veliký nedostatek náboženského vzdělání lidu. Tři čtvrtiny
Říma neměly ani katechismus. Don Bosco říkal, že když to
tak půjde dál, tato nevědomost přinese své následky. Ti do-
tyční se cítili uražení a říkali: ‚Copak se budeme chodit učit
od Dona Boska, jak se má lid vyučovat?‘ Mezi kritiky Dona
Boska patřil i monsignor Monaco La Valletta. Já jsem s ně-
kterými mluvil a říkal jsem jim, že Don Bosco má pravdu.
Oni sami se potom mohli přesvědčit, jak se vše do puntíku
vyplnilo, co on řekl. Ale radil jsem mu, aby to tak jasně ne-
říkal, že si tím uškodí, že zkrachuje.“ Potud Fratejacci.
Don Bosco se zatím rozhodl skončit své turné a vrátit se
do Turína. Počítal s tím, že opustí Řím v pondělí 25. února,
takže by mohl být 28. v Turíně. Věděl, že by mu Římané nej-
raději nedali vízum do pasu, ale nedalo se nic dělat, už byl
příliš dlouho z domu pryč.
Poslední Francesiův dopis je z 23. února. Mluví se tam
o tom, jak Don Bosco v poslední chvíli vyzpovídal sedmnác-
tiletého chlapce souchotináře, který se do té doby odmítal
zpovídat a až nyní se obrátil a s pomocí svatého kněze se za-
chránil. Dále vypravuje, jak Don Bosco naposledy navštívil
papeže a co všechno papež vzkazuje do Turína chlapcům.
Don Bosco jim to potom řekne sám. Den před odjezdem
začínal karneval, Don Bosco jej oslavil v domě kanovníka
Bertinelliho a nějakého slovanského biskupa, se kterým se
dohovořil latinsky. Francesia dodal: „Ach, křesťanská láska!
Ta dovede spojit jedním poutem lidi celého světa!“
455
|
|
19.4 Page 184 |
▲back to top |
V předvečer odjezdu v odpoledních hodinách přišel ještě
monsignor Fratejacci. Přinesl ještě nějaké dary pro loterii.
Don Bosco ho prosil, aby si vzal k srdci ještě některé věci
u římských kongregací. Potom se shromáždila celá rodina
Vimercatova spolu se vším služebnictvem. Když vstoupil
Don Bosco, byli všichni na kolenou a plakali. Rozplakal se
i on. Musel se odtrhnout násilím, aby šel ještě do pokoje
pana hraběte. Také ten klečel a plakal. Prosil Dona Boska,
aby ještě odložil svůj odjezd. Prosba byla tak naléhavá, že
Don Bosco povolil a slíbil, že ještě den zůstane. Don France-
sia dodal: „Aby si Don Bosco před odjezdem odpočinul.“
Don Bosco se vrátil do sálu a když tam slyšeli, že ještě zů-
stane, vyrazili ze sebe: „Ať žije Don Bosco! Vivat!“ Vypadalo
to, jako by se byl právě vrátil z dalekých cest.
Druhý den nato 25. února navštívil ještě rodinu Vitel-
leschiů. Poobědval s nimi, ale stala se nehoda. Když odpo-
ledne ještě hovořili, byla najednou ohlášena návštěva kardi-
nála Altieriho. Sluha třikrát podle knížecího zvyku vyslovil
jeho jméno a už se pan kardinál nesl dovnitř. Don Bosco
se jen nesměle přiblížil pozdravit ho, vždyť si uvědomil, že
neměl čas knížete navštívit a pozdravit ho, ale už se nedalo
nic dělat. Kníže jen suše řekl „Dobrý den“, nic víc. Rozmlu-
va byla krátká, kníže hned odešel. Celá rodina Vitelleschiů
viděla, že si Dona Boska ani nevšiml. Bylo vidět, že se cítí
uražen, ale Vitelleschiovi a zvláště pan arcibiskup Vitel-
leschi nevěděli proč ten chlad. Don Bosco to věděl. Kardi-
nál byl uražen, že k němu nepřišel, a tak hned druhý den
vykonal ještě návštěvu u něho. A dobře pořídil. Kníže se
lehce usmál, když ho viděl pokorně přicházet, pěkně s ním
jednal, přijal tři lístky do loterie a zaplatil a ještě přidal 500
lir navíc. Don Bosco se vrátil k Viteleschiům s usměvavou
tváří. Ti pak říkali: „To se stal zázrak! Není tak snadné získat
takového člověka.“
Markýza Vitelleschiová trpěla vleklou tuberkulózou, kte-
rá jí však nepůsobila žádné utrpení. V roce 1866 psala Donu
Boskovi, že ji netrápí ani tak nemoc, jako pomyšlení na hrů-
zy smrti. Prosila ho, aby se přimluvil u Panny Marie, aby ji
toho strachu zbavila. On ji dopisem ujistil, že milost je už
udělena. Zůstane-li věrna Panně Marii a bude-li podporovat
její dílo, zemře, aniž si to skoro uvědomí, že umírá. Při lou-
čení s Římem jí toto ujištění ještě opakoval.
Skutečně koncem roku 1871 řekla markýza svému muži,
že by si ráda udělala generální svatou zpověď, zda to může.
On samozřejmě, že ano. I udělala si po delším uvažování ži-
votní zpověď, která ji úplně uspokojila. Jakoby teprve přijala
křest. Na nový rok 1872 byla u svatého přijímání a vrátila
se celá šťastná, že takové přijímání ještě nezažila. Potom se
chystala snídaně. Byli tam i někteří příbuzní s dětmi, které
si kolem hrály. Najednou markýza řekla služce, aby otevřela
žaluzie, že je v pokoji tma. Ujistili ji, že není, že žaluzie jsou
přece otevřené. Opakovala rozkaz, ale potom se obrátila ná-
hle na manžela a řekla: „Angele, já snad umírám, já umí-
rám!“ To byla její poslední slova. Když markýz napsal Donu
Boskovi tu smutnou zprávu, Don Bosco v odpovědi napsal:
„Tuto smrt nepovažuji za neštěstí, ale dobrořečím Panně
Marii, že jí dala takovou milost!“
58 Odjezd z Říma
Po návštěvách, které učinil rodinám Altierů a Vitelleschiů,
Don Boskovy poslední hodiny patřily jeho velikým dobro-
dincům Vimercatům. Tam svolil, aby ho vyfotografovali, jak
žehná donu Francesiovi, dále správci domu panu Pardini-
mu a jeho chlapci. Rozkřiklo se to sice po celém Římě, že
byl Don Bosco fotografován, ale fotografií bylo pořízeno jen
několik pro nejbližší známé.
Světec odjel z Říma 27. února v osm hodin večer. Na
nádraží ho doprovodil monsignor Manacorda, který hned
nato psal rytíři Oregliovi do Turína. Mezi jiným upozor-
ňoval, že v té chvíli by nebylo vhodné, kdyby se rozšiřovala
fotografie Dona Boska pořízená u Vimercatů. Po všech těch
poctách, které Donu Boskovi vzdal Řím, by to mohlo půso-
bit špatně.
Na nádraží čekalo několik rodin, tak Vitelleschiovi
a Villariosové. Všichni byli naměkko i sám Don Bosco,
jak psal don Francesia. Když lokomotiva zapískala, všichni
na peróně poklekli nedbajíce na to, co si o tom myslí lidé
kolem, a přijali od Dona Boska požehnání. Potom se vlak
rozjel a všechno, co zůstalo, se rychle vzdalovalo. Jelo se
dlouho, celou noc a ještě dlouho ve dne. Železnice byly teh-
dy ještě v plenkách. Teprve o půl jedenácté byl Don Bosco
ve Fermu. Tam byl nadšeně přivítán kardinálem De Ange-
lis, který mu hned řekl: „Slyšel jsem, že jste pobouřil Řím!“
A Don Bosco, vždy pokorný, přešel ten výrok žertem. Ráno
měl v malém semináři mši svatou, podával chlapcům svaté
přijímání, pak prošel ubikacemi jednotlivých ročníků a všu-
de musel vyslechnout zdvořilostní projev. Na jedné ubikaci
mu přečetl devíti slokovou báseň Dominik Svampa, tehdy
teprve patnáctiletý. Sám ji složil a báseň je ještě v archivu,
protože ji Don Bosco schoval. Dominik Svampa se poz-
ději stal boloňským kardinálem, nadšeným salesiánským
spolupracovníkem a svolavatelem prvního mezinárodního
kongresu spolupracovníků. Však v úvodní řeči vzpomínal
na ono první setkání se světcem a řekl, že dostal od Dona
Boska medailku, kterou nosí už čtyřicet let na krku jako
vzácnou relikvii.
Než se Don Bosco s kardinálem rozloučil, tento poklekl
na zem a prosil světce o požehnání. Don Bosco si klekl také
a prosil, aby mu požehnal on. Nesluší se prý, aby obyčejný
kněz žehnal knížeti církve. Tu kardinál vyřešil vzniklou si-
tuaci žertem. Vytáhl peněženku a řekl: „Tu vám dám, když
mi dáte požehnání.“ Všichni se zasmáli a Don Bosco také
žertem: „Eminence, vy přece nepotřebujete mé požehnání,
ale já potřebuji vaše peníze!“ Vstal a požehnal mu.
O půl dvanácté v noci přijeli do Forlì. Měli navštívit tam-
ního biskupa, přítele Vimercatů. Hrabě mu sice poslal do-
pis, ale když Don Bosco bušil na vrata rezidence, nikdo mu
nepřišel otevřít. Nezbylo než jít do hostince. Dopis přišel až
druhý den ráno. Pan biskup se moc omluvil, ale nemohl za
to.
Z Forlì jel Don Bosco do Bologně. Přijel tak ve čtvrt
na pět odpoledne a šel k markýzovi Malvasiovi, aby pak
2. března ve tři hodiny ráno odcestoval přímo do Turína.
Tam přijel v poledne. Čekalo ho veliké vítání. Všude radost
a nadšení. Na průčelí domu bylo napsáno: „Řím tě obdi-
vuje, Turín tě miluje.“ Zpráva o tomto nápisu se dostala do
Říma a hned přicházely dopisy, které oznamovaly, že nejen
Turín, ale také Řím Dona Boska miluje. Bylo to svaté závo-
dění, které jistě našemu otci dělalo dobře u srdce.
456
|
|
19.5 Page 185 |
▲back to top |
59 Zase doma
3. března 1867 byla neděle a Don Bosco měl po bohosluž-
bách konferenci pro salesiány. Byli tam i ředitelé mimo-
turínských domů: Lemoyne a Pestarino. Dona Bonettiho
zastupoval don Cerutti. Každý zase referoval o stavu svého
domu, Don Bosco oznámil všechny duchovní dary, kte-
ré vymohl od Svatého otce a rozdal jim požehnané křížky
a odpustky pro každého, kdo je uctivě políbí a plnomocné
odpustky pro hodinu smrti. Potom se rozhovořil o lásce,
kterou k nim má papež. Don Bosco ho prosil o plnomoc-
né odpustky pro hodinu smrti, i kdyby snad nebyl přítomen
kněz, který by dal papežské požehnání. Řekl, že takové od-
pustky ještě nikomu neudělil. A když se Don Bosco tázal,
zda to platí jen pro salesiány, nebo také pro chovance, Sva-
tý otec řekl: „Mohu-li to dát některým, proč bych to nedal
všem?“ Don Bosco také oznámil, že přivezl z Říma fotogra-
fie Svatého otce. Budou k dispozici v ústavní kantýně.
To už byly dny karnevalu a v salesiánských domech se
střídalo divadlo s jinými zábavami, aby bylo rušno a přitom
aby zábava byla bezhříšná. V úterý 5. března bylo cvičení
šťastné smrti. Tradiční Otčenáš za toho, kdo první zemře,
platil švýcarskému chlapci Cirpianovi ze Santa Domenica,
který právě toho dne zemřel ve svém rodišti.
V dalších dnech vyprávěl Don Bosco porůznu o Římě,
co tam všechno viděl a slyšel, a ze všeho se snažil vytěžit po-
vzbuzení a posílení lásky chlapců k Svatému otci a k církvi.
Blížil se svátek svatého Josefa. Unità Cattolica vřele do-
poručovala knihu Katolického čtení „Život svatého Josefa“.
11. března začaly postní katechismy. Memorie vzpomínají,
že mezi horlivými katechisty v Oratořích byl i pozdější tu-
rínský arcibiskup Augustin Richelmy. Don Bosco ho už teh-
dy dával za vzor a předvídal mu skvělou církevní kariéru.
Stále ještě přicházelo mnoho dopisů z Říma, kde nemoh-
li na Dona Boska zapomenout. Vůbec bylo mnoho nadrže-
né práce, a tak si Don Bosco pramálo po namáhavé římské
cestě odpočinul. Nešlo to jinak.
60 Další pokusy o schválení
1. dubna 1867 se konal tah výherní loterie, jak bylo přede-
psáno úřady. A zase práce a práce s vydáváním cen, neko-
nečná korespondence v té věci atd. Donu Boskovi velice
záleželo na dobrém finančním výsledku loterie, která ho za-
městnávala dva roky, ale ještě více mu záleželo na jiném: na
schválení kongregace nebo aspoň na dosažení výsady dávat
propuštění k svěcení salesiánů. Víme, že se znovu obrátil na
turínského kapitulního vikáře s prosbou o doporučení, ale
ten vydal jen všeobecnou pochvalu, čili zopakoval jen to, co
předcházelo pochvalnému dekretu, ale toho, co potřeboval
Don Bosco, se ani nedotkl.
O něco dříve psal Don Bosco v tom smyslu kardinálovi
Patrizimu, generálnímu vikáři Jeho Svatosti, a arcibiskupu
Berardimu. První odepsal 29. března. Po vyjádření radosti
nad tím, co tak fascinovalo Římany a co mu zabránilo, že
nemohl s Donem Boskem vícekrát mluvit, řekl k věci, že
záležitost dimisoriálek vázne na tom, že kongregace není
ještě formálně schválena, nýbrž jen pochválena, a že není
zvykem dávat dimisoriální fakulty představeným neschvá-
lených institutů. Byla by to výjimka, ale udělá ji Svatý otec?
Berardi odepsal 2. dubna asi stejně, ale naznačil, že dokud
bude turínský kapitulní vikář trvat na svém odmítavém
stanovisku, těžko bude věc prosadit. Snad nový arcibiskup,
který brzy přijde do Turína, bude smýšlet jinak.
7. dubna oznamoval Don Bosco chlapcům, že mu psal
kardinál státní sekretář Antonelli, že se cítí uzdraven a dě-
kuje za modlitby. A dodal: „Zítra přijde mezi nás sloužit mši
svatou monsignor Gastaldi, nyní biskup v Saluzzu, člověk
velmi zasloužilý o Oratoř.“ Gastaldi přišel a Don Bosco mu
dal číst dopisy, o kterých jsme se právě zmínili. Také mu
upřímně vyložil situaci kolem schválení kongregace a dimi-
soriálek. Prostě mluvil s ním jako s přítelem, který je a má
být zasvěcen do věcí Oratoře a díla.
11. dubna dostal zprávu od monsignora Fratejacciho,
velmi dlouhou a důkladnou. Psal, že mluvil se sekretářem
Svegliatim a ten je toho mínění, aby se se salesiánskými pra-
vidly počkalo, až nastoupí v Turíně nový arcibiskup mon-
signor Riccardi. Podle tradičního postupu by to mělo být
tak: námitky vzešly od turínské kurie, tam odtud by měly
být vzaty zpět, aby se uvolnila cesta. Do Říma mají přijít
kardinál De Angelis a pisánský kardinál Corsi, třeba oni
budou moci vše potlačit u Svatého otce. Zatím bude dobré
poslat takových 12–15 výtisků Stanov pro různé kardinály,
aby je mohli posoudit. Fratejacci mluvil o té věci s novým
biskupem savonským Cerrutim, který nastupuje po mon-
signoru Riccardim, který odchází jako arcibiskup do Turí-
na, aby z toho titulu na svého předchůdce trochu zatlačil.
Zdálo se, monsignor Cerruti je Donu Boskovi velmi naklo-
něn. Monsignor Riccardi se zatím snaží co nejvíce odložit
svůj příchod do Turína, ale Svatý otec zase tlačí na Cerru-
tiho, aby co nejdříve do Savony jel. Pokud jde o kardinála
vikáře, Fratejacci s ním mluvil o dimisoriálkách a i on je na
vážkách. Jde o závažnou věc. Fratejacci nadhodil, že by se
třeba mohla výsada omezit jen na 20–30 případů, potom by
se snad mohla výsada rozšířit, ale dále na něj útočit nechtěl.
Dále referoval, že nadhodil kardinálovi i to, že v přípa-
dě, že by se uskutečnila zásada „Svobodná církev ve svo-
bodném státě“ (sám to považuje za utopii všech utopií), stát
by se snažil každého klerika znemožnit vojenskou službou,
takže by poklesl počet kleriků. V tom případě by biskupové
na každém lpěli a těžko by světili kleriky Donu Boskovi pro
jeho účely. Kdyby zde bylo privilegium dávat světit nezávisle
na biskupech, mohl by Don Bosco rekrutovat své například
z církevního státu, nebo ze Sardinie, která přechází k Fran-
cii a z jiných států, jak to dělají třeba maltézští rytíři, nebo
jak to dělá sám papežský stát. Fratejacci jmenoval v dopi-
se Donu Boskovi hodnostáře, kteří budou klást všemožné
překážky jeho snahám, tak monsignor De Falloux nebo
monsignor La Valletta. V dopise byly další zprávy, už méně
závažné, například: monsignor se omlouval za to, co vzkázal
po monsignoru Manacordovi ohledně těch fotografií Dona
Boska. Jde jen o opatrnost, diktovanou láskou k Donu Bos-
kovi. Mimo jiné psal, že vztahy mezi Itálií a Francií se den
ode dne zhoršují, ať tedy Pán Bůh chrání církev a nás všech-
ny. Don Bosco měl nad dopisem hodně co přemýšlet. Viděl,
že se opozice jen tak snadno nepřekoná, ale zachovával klid
v důvěře v Boží pomoc a v přispění Pomocnice.
V ty dny posílal Don Bosco do světa další svazek Kato-
lického čtení na měsíc duben. Měl název „Novely a vypra-
vování, vybraná z různých autorů“ k užitku mládeže. Byly
457
|
|
19.6 Page 186 |
▲back to top |
to práce Silvia Pellica, Cesara Cantú, Josefa Manzoniho,
uznávaných to spisovatelů klasiků. K tomu Don Bosco při-
dal ještě nějaké anekdoty ze života papeže Pia IX. od fran-
couzského spisovatele Alfonse Baleydiera. Udělal to z hor-
livosti, ale pak mu psal nakladatel Marietti, že Svatý otec
není rád, když se o něm píší takové věci, někdy dokonce ne
zcela pravdivé. Dona Boska Mariettiho poznámka zamrzela,
zvláště proto, že zrovna v ty dny mu dal papež nový důkaz
své důvěry: Poslal k němu dvě vznešené, velmi bohaté oso-
by z Marseille. Měli synáčka asi pětiletého, který však sotva
stál na nohou a k tomu byl hluchoněmý. Rodiče s ním přišli
do Říma v naději, že ho papežovo požehnání uzdraví. Ale
papež je poslal do Turína k Donu Boskovi. Tam se stal sku-
tečně zázrak. Don Bosco mu dal požehnání, vzal chlapce za
ruku a řekl mu, aby šel s ním. Chlapec šel docela normálně.
Potom si stoupl za něho a zatleskal. Chlapec reagoval. Dále
mu řekl. „Pověz mama, tata“ a chlapec vše opakoval. Svědky
této události byli don Berto a don Rua.
Rytíř Oreglia jel na jaře znovu do Říma v záležitosti Ka-
tolického čtení a aby ještě těžil z Don Boskovy setby pro po-
třeby Oratoře.
61 Události obyčejné i zvláštní
Řada minulých událostí nás zavedla z Turína do Říma
a Don Bosco se nám v tom římském prostředí musel jevit
jinak, než jsme ho viděli předtím, když žil mezi chlapci.
Nyní se vrátil a nebude na škodu ho zase uzemnit, i když to
neobyčejné, nadpřirozené bude i zde vynikat.
Don Bosco ani v Římě nepřestal sledovat život v Orato-
ři. Jednou dokonce vzkazoval po donu Francesiovi, že tam
v duchu vykonal návštěvu a viděl, jak se kdo chová. Teď vše-
licos z toho dotyčným řekl, aby si nikdo nemyslel, že mluvil
do větru. Nyní, přítomen tělem i duchem, dále bděl a často
se stávalo, že poslal někoho podívat se někam, co tam ten
a ten nebo ti a ti dělají. Don Antonín Riccardi vzpomínal,
že mu jednou v sobotu po zpovědi Don Bosco řekl, aby šel
až docela nahoru po schodech budovy, kde byli řemeslníci
a aby řekl tomu dotyčnému, co tam kouří, aby šel hned ke
zpovědi. Riccardi šel a čím výše vystupoval, tím větší měl
strach. Byla tam už tma, jen cítil cigaretový kouř. Ale dodal
si odvahu a šel dále, až uviděl dotyčného učně. Bál se, že mu
nařeže, ale nic takového se nestalo. Vyřídil mu vzkaz a on
šel hned jako beránek ke zpovědi.
Don Bosco nekáral jen zlé, ale vychovával k dobrému.
Rozdával dobré myšlenky napravo, nalevo, jak bylo potřeba
a vybízel salesiány i chlapce, aby měli k němu důvěru a ne-
báli se mu svěřit svou duši. Dobří to dovedli ocenit, otvírali
se mu se spontánností a srdečností a on je tak nepozorova-
ně vedl duchovně.
Žil s chlapci a oni žili s ním. Tak povzbuzovali jeden dru-
hého. Jednou měl Don Bosco hlavu plnou starostí a bylo to
na něm vidět. Uviděl melancholicky naladěného hocha. „Víš
ty co? Jsi nějak smutný. Nemohl by ses rozveselit, abych i já
mohl být veselý? Coraggio! Odvahu! Víš, říká svatý Filip
Neri, že smutek je osmý hlavní hřích.“
Neměl rád kritiky. Jeden mladý kněz kritizoval kázání
abbé Bardessona. Don Bosco hned: „Už jsi kázal?“ „Ještě
ne.“ „Tak vidíš! Počkej, až budeš kázat a pak budeš moci
mluvit.“
Klerik Giachetti už dva roky trpěl bolením zubů. Teď to
ale bylo k zoufání. Říkal: „Já nevím, jestli se v pekle může
trpět víc.“ 29. dubna byl z toho úplně vedle. Don Bosco vzal
dona Francesia a dona Cagliera a šel k němu do ložnice.
„Máš důvěru k Panně Marii Pomocnici?“ zeptal se. „Mám,“
odpověděl trpitel. Všichni se ze srdce za něho pomodlili na
kolenou Zdrávas Královno. Ještě Don Bosco neskončil for-
muli požehnání a bylo po bolesti. Klerik, který už několik
dní nespal, ihned usnul jako zabitý. Don Bosco rád uzdra-
voval své syny. Don Francesia měl ve své třídě hocha, který
začal jevit známky nějaké mozkové choroby. Tvářil se jako
přiblblý. Vzal ho a vedl k Donu Boskovi, než by byl poslán
k rodičům. Don Bosco ho požehnal a v tu chvíli byl hoch
jako změněný. Byl docela normální.
Ani doma v Oratoři se Don Bosco nezapřel. Co chvíli se
stávalo něco, co dovedl jen on. Jeho okolí si už na to zvyklo.
Slavný Brosio, ostrostřelec, vyprávěl, že v roce 1867 mu one-
mocněla dceruška. Těžce, ale nebyla ještě u biřmování. Ne-
chtěli mu ji biřmovat, že prý je ještě moc malá. Don Bosco
poprosil světícího biskupa Balmu, aby jí svátost udělil. Stalo
se a dobře tak, protože děvčátko zemřelo.
Tentýž Brosio vyprávěl epizodu téměř směšnou. Dopro-
vázel Dona Boska do ulice Karla Alberta k nemocnému
chlapci. Už pracoval k smrti, ale strašně se bál zemřít. Don
Bosco na něj šel tak, že začal vyprávět veselé věci. I o nebi
říkal, jak je tam krásně a aby hocha potěšil, líčil mu rajskou
radost hodně konkrétně. Chlapec poslouchal a najednou se
ptal: „A rajská jablíčka jsou tam také?“ „Také. Jsou tam i raj-
čata…“ Chlapec se rozveselil a už se tak smrti nebál. Když
vycházeli ven, řekl Don Bosco Brosiovi: „Zítra bude mrtev.“
Skutečně byl.
Těm kdo chtěli dosáhnout milost od Panny Marie, neo-
mylně doporučoval tři věci: 1. Být v milosti posvěcující, 2.
Vykonat něco k její cti a slávě. 3. Modlit se opravdu s důvě-
rou.
62 Nařčen z bludu
Don Bosco věděl hodně z přítomnosti, i mnoho z budouc-
nosti, takže byl právem považován za proroka. Tento dar
mu byl dán jako charisma – k prospěchu církve a duší, ne
jeho osobnímu prospěchu. I on musel jako každý jiný člo-
věk snášet nepředvídané. Jeho láska k církvi a papežství byla
všeobecně známá a přece právě zde měl být napaden lidmi,
kteří mu nepřáli. Už jsme se zmínili o větě, která byla vytiš-
těna v knížce vydané k svatopetrskému jubileu a ve které se
říkalo, že pobyt svatého Petra v Římě je otázka historická,
ne teologická. Nuže, našli se lidé, kteří se rozhodli udat pro
ni Dona Boska u kongregace Indexu a docílit toho, aby byla
jako bludařská a náboženství nebezpečná zakázána.
Don Bosco o spiknutí věděl. Dostával i urážlivé dopisy,
ale ty systematicky pálil, aby nebudily pohoršení a nejitřili
obyvatele Oratoře proti jejich pisatelům. Tolik ho stálo, než
měl Katolické čtení – nástroj obrany víry, ve svých rukou
a nyní pro jednu nepochopenou větu měl být tento nástroj
vyřazen z boje nebo aspoň vážně poškozen. Sám ďábel stál
za tou skupinou lidí, kteří se k takovému činu propůjčili.
Bůh dopustil na Dona Boska i tuto zkoušku.
458
|
|
19.7 Page 187 |
▲back to top |
V kongregaci Indexu nehodili udání do koše, ale pově-
řili kanovníka Pia Delicatiho, profesora církevních dějin na
Apollinariu, aby knihu prohlédl a podal svůj posudek. Do-
tyčný podal svůj posudek kongregaci dne 21. března 1867.
Chválí úmysl spisovatele, ale vytýká mu, že uvádí ve spisu
věci, které nejsou historicky doloženy a jsou čerpány spíš
z apokryfické literatury (tak například, že v Antiochii gu-
vernér dal zatčenému Petrovi na posměch ostříhat hlavu,
v čemž má svůj původ kněžská tonsura, dále že po svém
vysvobození z jeruzalémského vězení andělem byl u určité
rodiny, kde tloukl na dveře, ale nechtěli mu otevřít, že byl
svědkem jak Šimon Magus vzlétl a zase padl na zem, také
se uvádí, že svatý Petr utíkal před zatčením z Říma, ale zje-
vil se mu Kristus a ptal se ho: „Quo vadis, Domine?“ „Kam
jdeš, pane?“ A on prý mu odpověděl: „Jdu se nechat ukři-
žovat místo tebe.“) Také jsou tam věty, které se zcela ne-
srovnávají s naukou teologie, například, že naše víra musí
být obecná a vztahovat se na všechny články víry, čili, kdo
některý článek víry popírá, popírá vlastně Boha samotného.
Samozřejmě si všímá stránky 192. a říká, že tvrdit, že svatý
Petr nemusel být nutně v Římě, ale že mohl primát předat
římskému biskupu jinak, se dotýká víry, lépe řečeno dog-
matu o primátu, což musí nutně urážet uši věřících. Vůbec
se zdá, že kniha mluví příliš volně a neurčitě a že má být tu-
díž zakázána, než bude opravena.
Pan referent nebral zřejmě v úvahu, že Don Bosco neměl
v úmyslu psát kritický životopis svatého Petra, ale lidový
životopis pro povzbuzení víry. Fakt je, že dosud neexistu-
je žádná dokumentace o pobytu a působení svatého Petra
v Římě a jen poprava v Římě je doložená. Svatý Petr mohl
řídit církev také jen z blízkosti Říma, jako ji předtím řídil
z Jeruzaléma a z Antiochie. Jeho hrob byl nalezen archeolo-
gickým průzkumem teprve nedávno.
Prefektem kongregace Indexu byl kardinál Altieri, ale se-
zení, ve kterém se věc projednávala, předsedal kardinál Pa-
nebianco, minorita. Když se Svatý otec dověděl, že má být
kniha zakázána, řekl prý: „To přece ne! Ubohý Don Bosco!
Má-li se něco opravit, tak ať se to udělá v dalším vydání!“
Při tom zůstalo. Nařízení o tom se mu mělo doručit pro-
střednictvím turínského arcibiskupa.
Přes tuto trapnou záležitost, která ho bude sužovat ješ-
tě delší dobu, Don Bosco neustával v práci. Když se vrátil
z Říma, dal znovu do tisku knihu, kterou napsal a vydal
před deseti lety. Byl to „Životopis svatého Pankráce, mu-
čedníka“. Ani neustal v horování pro papežství. Na květen
přineslo Katolické čtení knížku „Dobrodiní, která prokázali
papežové lidstvu“ od kněze Boccalandra z Janova.
Blížil se svátek svatých Petra a Pavla. Mnoho patriciů
i z Piemontu se snažilo přicestovat do Říma, aby se mohli
zúčastnit jubilejních oslav svatého Petra. Don Bosco po nich
poslal řadu dopisů přátelům i úředním místům. Kardinál
Antonelli mu odpověděl už 4. června. Prosil Dona Boska,
aby se dále zajímal o otázku obsazení biskupství hodnými
lidmi. Víme, že Don Bosco tak skutečně dělal a pomáhal
překonat stagnaci, která nastala po odstoupení Ricasoliho
vlády. Navrhoval další jména, tak světícího biskupa turín-
ského Balmu pro Cagliari, monsignora Manacordu pro Po-
ssano a jiné.
Papež měl starost nejen o obsazení biskupství, ale vůbec
o čistotu víry a náboženství. Psal 13. května císaři Napoleo-
novi III. prosbu, aby se zasadil u italské vlády svým vlivem,
aby přestali pověřovat výukou náboženství odpadlé kněze
a řeholníky, ano i nevěřící laiky. Napoleon mu na to odpo-
věděl 18. června, že udělá, co bude moci svou radou, ale, „že
je těžké prosadit hlas rozumu, aby se přijala přání jakkoliv
nezištná“. Ať už Napoleon něco udělal nebo ne, žádný výsle-
dek zde vidět nebylo.
63 Zázraky a ponížení
3. května byl svátek Nalezení svatého kříže a to byla pouť
v Caramagně, rodišti Don Boskova klerika Jakuba Costa-
magni. Jeho bratr pozval Dona Boska k nim na pouť a Don
Bosco šel. Jakub Costamagna byl salesián, později vedl vý-
pravu misionářů do Jižní Ameriky a stal se biskupem. Byla
to jedna z velkých postav salesiánské historie. Od tohoto
biskupa přišlo do Turína s datem 5. listopadu 1888 v roce
Don Boskovy smrti přísežné prohlášení o průběhu pouti
v Caramagně, jehož byl očitým svědkem.
Don Bosco byl na obědě v domě Costamagnovy matky
a jeho bratra Aloise. Po obědě se zaplnil dvůr asi šesti sty
lidmi, kteří si přišli pro Don Boskovo požehnání. Mezi nimi
byla jedna chudá žena, už letitá, která se jen stěží belhala
o dvou berlích. Prosila Dona Boska, aby ji uzdravil. Don
Bosco se jí ptal, má-li důvěru v pomoc Panny Marie a ona,
že ano. I poručil jí, aby si klekla. Říkala, že nemůže, že má
nohy jako dřevěné. Ale Don Bosco jí to poručil znovu a tu
ona odložila berle a klesla na kolena. Lidé stáli kolem v na-
prostém tichu a v očekávání, co bude. Don Bosco se po-
modlil s ženou třikrát Zdrávas Maria, dal jí požehnání a tu
ona, aniž jí kdo pomáhal, vstala zcela bez bolestí, usmívala
se, byla zdravá. Užívala pak sice ještě jednu hůlku, ale bě-
hala jinak dobře. Celá ves toho byla plná a nazývala Dona
Boska svatým. Ráno byl u jedné nemocné. Měla rakovinu.
Don Bosco jí poručil, aby na druhý den vstala, třetí den, to
je v neděli, aby šla do kostela a na konci měsíce aby přišla
do Turína a aby přinesla nějaký příspěvek na kostel. Také
dostala požehnání a jen co Don Bosco odešel z domu, pro-
hlásila, že je zdravá. Všecko se splnilo a na nový kostel ode-
vzdala 3 000 lir.
Pan Alois Costamagna měl také co říci k Don Boskově
návštěvě v Caramagně o pouti. Don Bosco se měl vrátit ve-
čer do Turína, ale cestu mu zastoupili vesničané. Chtěli, aby
jim ještě jednou požehnal. Mlynářka Allariová mu před-
stavila své dvě dcerky. Jedna byla šikovná, klidná, dobrá,
druhá divoká, roztržitá, jako by nebyla zrovna normální.
Postavila je před Dona Boska tak, aby ta první mu byla po
pravici a druhá po levici. Ale Don Bosco je přeměnil a řekl
o té druhé: „Ta bude řeholnicí a dosáhne vysokého stupně
svatosti.“ I to se stalo.
Monsignor Costamagna vzpomíná v roce 1893, jak teh-
dy jeli s Donem Boskem domů a jak si Don Bosco liboval,
jaké má dobré pomocníky: Duranda, Francesiu, Cagliera,
Cerrutiho, Bonettiho, Alberu, Ghivarella atd. Jeden se vy-
zná v gramatice, druhý je výborný teolog, jeden ovládá hud-
bu, jiný je nadšený spisovatel, ale… Pak řekl: „Kdyby mi
však Pán Bůh řekl, že už mám jít ze světa, abych si vybral
nástupce, který by měl k tomu všechny předpoklady a po-
třebné dary, nerozpakoval bych se ani trochu a řekl bych, že
je to don Rua. Ten už má teď vše, co potřebuje.“
459
|
|
19.8 Page 188 |
▲back to top |
Tolik o pouti k Caramagně. A přece Don Bosco v téže
době v duši těžce zkoušel. Ta nešťastná kniha „Svatopetrské
jubileum“! 9. května psal Oregliovi do Říma: „Dostal jsem
k přečtení dopis adresovaný našemu novému arcibiskupovi.
Z něho je jasně vidět, že zde byla snaha dostat ji na index
zakázaných knih. Důvěryhodná osoba mi vzkázala také dů-
vod, proč to všechno. Prý jsem se v Římě přednostně a hod-
ně stýkal důvěrně s jezuity. Ale zde raději opatrnost na slo-
vo. Ostatně, máme se dobře. Ty životní útrapy jen působí,
že si člověk přeje co nejdříve odejít do nebe. Ať se to stane!“
Dopis arcibiskupovi poslal sekretář Indexu dominikán
Angel Modena. Říkalo se v něm, že má autorovi uložit, aby
připravil druhé vydání a v předmluvě aby uvedl, že odvolá-
vá, cokoliv bylo v knize nesprávného, jak to uvádí příloha.
Příloha, to byl posudek kongregačního referenta. Mimo jiné
Modena psal, že využívá příležitosti, aby poukázal na to, že
v turínské arcidiecézi je více takových nedostatků udaných
zmíněné kongregaci. Je to periodický tisk Katolické čtení,
dále nedávno odsouzená kniha zemřelého faráře Cuniber-
tiho nazvaná „Život Ježíše Krista“, vydaná v Turíně. Pan ka-
pitulní vikář ať se postará, aby zbylé výtisky byly zabaveny
a řádně opraveny.
Nás zajímá, jak se k věci postavil kapitulní vikář Zappa-
ta. Pročetl Don Boskovu knihu a řekl: „Přečetl jsem několik
svazků Katolického čtení, ale asi jsem padlý na hlavu, proto-
že tam nenacházím nic závadného, co by se mělo odsoudit.“
Don Bosco dal knihu číst také biskupu Gastaldimu. Ten sice
uznával, že by se sem tam něco mohlo říci jinak, ale jinak
tam není nic závadného. Radil Donu Boskovi, aby při za-
chování úcty k zmíněné kongregaci připravil obranné pro-
hlášení, které by se tam v čas potřeby předložilo. V každém
případě římské rozhodnutí i způsob upozornění hluboce
ranily citlivé srdce Dona Boska. I když se snažil ovládat se
a vypadat klidný a radostný, velice uvnitř trpěl. Nejvíc ho
znepokojovalo, co bude, dostane-li se tato věc na veřejnost.
Objevovala se před ním celá škála možností. Byla to černá
skvrna na zakladateli nové kongregace. Mělo by to vliv na
další jednání ohledně schválení, u chlapců by nutně ztratil
na prestiži, byl by zde úbytek povolání. I v kongregaci sa-
motné by to špatně zapůsobilo. Mnohý by odešel, protože
snaha odloudit mu kleriky a kněze byla veliká. Pro Katolic-
ké čtení samotné, jak by ztratilo! Protestanti by jásali. Ale ze
všeho nejvíce ho trápilo, že právě on, přesvědčený zastánce
papežských práv, je viněn, jakoby chtěl autoritu papežství
podkopat.
Díky Bohu, dopis od monsignora Modeny byl napsán 29.
dubna, ale 14. května ještě nebylo náznaku, že by byl někdo
věc zveřejnil. Ani v Civiltà Cattolica, kterou řídili jezuité,
nic takového nevěděli. To by Oreglia z Říma jistě napsal.
Jeho poslední dopis obsahuje hodně zajímavého, ale o tom
ani slovo. U jezuitů bylo v té době nadšení pro hraběte Cro-
ttiho z Piemontu, který byl zvolen poslancem, šel přísahat,
jak to chtěla přísaha, ale k formuli přidal podmínku: „Po-
kud se to nebude protivit právům božským a církevním.“
Byl za to potrestán tím, že mu nebyl potvrzen mandát po-
slance.
64 Má duše je smutná až k smrti
Když přišel dopis od kongregace Indexu do Turína, měla
už tiskárna natištěny dva další listy nového vydání. Bylo
nutno je stáhnout. S datem 15. května 1867 dostal Don
Bosco z Říma dopis od Oregliova bratra, jezuitského pátera.
V něm tento říká Donu Boskovi, že už jemu ta věta nějak
neseděla, ale když mu ve svém posudku P. Cardella řekl, že
názor, že svatý Petr nemusel nutně žít v Římě, je hájitelný,
nic víc neříkal. Ale prosí, aby Don Bosco posudek P. Car-
delly nikde nepoužil, protože by z toho mohl mít dotyčný
nepříjemnosti. Dále psal, že mluvil s P. Piccirillem z Ci-
viltà Cattolica, který byl u audience u Svatého otce a že se
řeč stočila také na recenzi Don Boskovy knihy v jejich ča-
sopise a Svatý otec mu řekl, že i jemu se ona věta nelíbila.
Jinak mluvil o Don Boskovi krásně. Piccirillo si myslí, že by
Svatému otci udělalo dobře, kdyby brzy dostal nové opravné
vydání té knihy.
Don Bosco se opravdu nezmínil o názoru Cardelly niko-
mu. V Oratoři se o věci mlčelo, jen několik nejbližších o tom
vědělo a ti samozřejmě zachovali tajemství. Don Bosco za-
tím poslechl nového saluzského biskupa monsignora Gas-
taldiho a vypracoval pro každý případ svou obhajobu, ve
které reaguje na všechny připomínky referenta kongregace
Indexu. Uvádí řadu jmen učených historiků a spisovatelů,
ze kterých čerpal pro svou knihu, která byla vlastně jen dal-
ším vydáním jeho „Života svatého Petra“ vyšlého v Katolic-
kém čtení roku 1854. Uvádí jména lidí, kteří jeho spis četli
a recenzovali. Nikdo tehdy neřekl ani slovo proti. Sám vikář
Jeho Svatosti v Římě tehdy knihu doporučoval k šíření, ano
sám Svatý otec ji pochválil v dopise ze dne 7. ledna 1860.
Pak probral všechny námitky jednu po druhé, jak byly uve-
deny na referentem označených stránkách. O oné návštěvě
svatého Petra v Jeruzalémě po zázračném vyvedení z vězení
čteme u svatého Basila ze Seleucie a v Rekognicích svatého
Klimenta, historku o letu Šimona kouzelníka uvádí svatý
Cyril Jeruzalémský, svatý Epifánius, svatý Ambrož, svatý
Augustin, svatý Maxim Sulpicius Severus a jiní církevní spi-
sovatelé. V Římě je dokonce uctíván v kostele svaté Františ-
ky Římské kámen, na kterém prý klečel svatý Petr při onom
Šimonově letu. O zvěsti „Quo vadis“ jako o jisté věci hovoří
svatý Ambrož a jiní pisatelé.
Referent napadl i jiné věci například, že apoštolové ká-
zali ještě dříve, než dostali rozkaz „jděte do celého světa
a hlásejte evangelium“. Don Bosco uvádí pasáže z evangelia,
ze kterých plyne, že je Pán posílal hlásat pokání už dříve.
A k námitce, že není pravda, že kdo popře některý článek
víry, popírá vlastně Boha, cituje list svatého Jakuba, kde se
v hlavě 2. říká: „Kdo by zachovával celý zákon a pak v jed-
nom klesl, provinil by se proti celému zákonu. Ten, který
řekl ‚Nezcizoložíš‘, řekl také ‚Nezabiješ‘. Když si nezcizolo-
žil, ale zabil jsi, stal ses přestupníkem zákona.“ Co se týká
příchodu svatého Petra do Říma a že řekl, že je to otázka
historická a ne dogmatická, tu neměl nejmenšího úmyslu
vyvracet papežský primát. Stačí číst celé další kapitoly kni-
hy, kde se souvislost papežství s apoštolem Petrem ze široka
hájí. Nechtěl říci nic jiného, než že přesto, že není článkem
víry, že Petr byl v Římě, je článkem víry, že papež je nástup-
cem svatého Petra v prvenství, čili že papež je pravoplatným
nástupcem svatého Petra. Tuto pravdu hájí vytrvale už ce-
lých 15 let, co vydává Katolické čtení.
Kdo čte toto vysvětlení, musí se divit Don Boskově eru-
dici. A jestliže si myslel, že Don Bosco psal a přitom si zbož-
ně vymýšlel, musí nabýt přesvědčení, že Don Bosco čerpal
460
|
|
19.9 Page 189 |
▲back to top |
z autorů, kteří byli běžně uznáváni. Obrana Dona Boska
překvapuje tím, že ani v nejmenším neužívá polemický tón,
ani trochu neuráží konsultora, který zavinil, že se Don Bos-
kovi dostalo takového ponížení.
Toto „Vysvětlení“ zároveň s dopisem panu arcibiskupovi
a s vyjádřením konsultora dal Don Bosco krasopisně pře-
psat klerikovi Chiapalovi, který v srpnu 1889 napsal, co vě-
děl o utrpení Dona Boska v té době.
Chiapale považuje tuto epizodu Don Boskova života za
nejbolestnější vůbec. Bylo to nějak koncem května. Don
Bosco ho večer zavolal a prosil ho, aby to opsal. Bylo devět
hodin večer. Koncept byl hodně proškrtaný a ještě měl po
stranách poznámky. Chiapale však byl zběhlý v takových
věcech, protože už předtím přepisoval kázání dona Cafassa
a novozákonní poznámky jednoho svého profesora. Hbitě
pracoval a jen občas mu upadla nějaká slza na stůl, jak ho
celý případ dojímal. Píše: „Dojal mě tón pohrůžky, poslané
na adresu milovaného Dona Boska. Četl jsem tu obžalobu –
byla vážná a přísná, jak se sluší na tak velice vysoký úřad,
ale co muselo ranit nezaujatého čtenáře, byl způsob, jak se
zacházelo s Donem Boskem, jako by to byl nějaký vizionář,
povídálek historek, člověk méněcenný atd. Také mne dojí-
malo, že jsem slyšel z vedlejšího pokoje, kde byl Don Bosco,
vzlykání.“ Bylo po půlnoci, když se otevřely dveře a Don
Bosco se ptal, bude-li pisatel hotov. „Ještě něco málo,“ řekl
tento. „To stačí, dopíšeš to ráno. Hlavně když to bude moci
odejít poštou v osm hodin.“
Don Bosco měl v ruce přepis, šel s ním do pokoje a klerik
šel za ním. Tu si Don Bosco sedl ke stolku a byl celý zničený.
Levou rukou, kterou měl na stolku, si podpíral unavenou
hlavu. Klerik stál před ním. „Tak jsi to viděl, jak to vypa-
dá,“ řekl zase Don Bosco. „Já vím, viděl jsem, jak se jedná
s Donem Boskem.“ A tu řekl Don Bosco: „A přece, Pane
Ježíši,“ podíval se přitom na kříž, „ty přece víš, že jsem tu
knihu psal s nejlepším úmyslem.“ A na stůl dopadaly jeho
velké slzy. Tristis est anima mea usque ad mortem – Smutná
je duše má až k smrti… Ale ať se stane tvá svatá vůle! Ne-
vím, jak strávím tuto noc. Pane Ježíši, pomoz mi!“ Chiapale
se snažil říci mu něco pro útěchu, ale sám musel s Donem
Boskem plakat. Chtěl zůstat u něho, ale Don Bosco ho po
nějaké chvíli poslal spát. Druhého dne byl ve zpovědnici
zase jako obyčejně klidný. Ani při mši svaté na něm neby-
lo vidět nic mimořádného. Ráno přišel monsignor Gastaldi
a ptal se: „Jak se máte, Done Bosco?“ „Jak Pán Bůh chce,“
odpověděl tento. Don Bosco mu dal rukopis. Monsignor
řekl, že v něm nic nechybí a dodal: „Znovu jsem knihu pře-
četl. Není v ní nic, co by bylo možno nazvat bludem. Snad
nějaká nepřesnost. Buďte klidný, spolehněte se na mé slo-
vo.“
Dopis hned odešel a s ním i průvodní dopis pro sekre-
táře Indexu monsignora Modenu, dominikána. Don Bosco
v něm ujišťoval s pokorou dítěte, že jako katolický kněz
chce přijmout jakékoliv rozhodnutí kongregace a prosí, aby
mu bylo sděleno vše, co by mu mohlo posloužit jako opora
v jeho práci pro církev. Zatím však ty věci šly k P. Oregliovi
a u něho měly zůstat do doby, až by se vidělo, že je vhodné
je předat.
65 Arcibiskup Riccardi
Z redakce Civiltà Cattolica přicházely dopisy, které mírnily
Don Boskovu bolest. Tak psal P. Oreglia donu Francesiovi,
aby si Don Bosco nemyslel, kdoví jak zlé je to v Římě. „My-
slím, že ho mohu ujistit,“ psal doslovně, „že ani tento inci-
dent, ani nic jiného nezmenšilo lásku a poctu k Donu Bos-
kovi zde, k němu osobně, k jeho synům a k jeho dílu.“ Bylo
cítit, že to mají být náplasti na bolest, ale i to přijímal světec
vděčně. Věděl, že se do nebe nejede v kočáře a že veliké věci
se vykupují bolestí. Také věděl, že to mimořádné, až zázrač-
né, v jeho díle žádá, aby byl osobně pokorný a pokořovaný.
Psal 21. května rytíři Oregliovi: „Říkejte každému, že jsem
se nikdy nechlubil žádnými věcmi, vždycky jsem říkal, že
Panna Maria Pomocnice udělovala a stále ještě uděluje mi-
mořádné milosti těm, kteří nějak přispívají na stavbu tohoto
chrámu. Vždycky jsem říkal: ‚Příspěvek dávejte, až dosta-
nete milost, ne dříve!‘“ A kousek dále mu podává zprávu
o novém divu Panny Marie: „Minulý týden nám na malých
darech za udělené milosti přišlo asi 3 800 franků. Dnes jistý
vznešený pán, který nechce být jmenován a který měl celý
rok ruku ochrnutou, jen řekl ‚Maria Pomocnice, pomoz mi‘
a měl ruku uzdravenou. Pln nadšení šel hned domů a přine-
sl 3 000 franků, abychom mohli pokračovat, nebo snad lépe
poplatit dluhy, které máme ještě z minulého roku. Ať je za
všechno Pán Bůh veleben!“
Toho 21. května dostala Oratoř návštěvu. Přišla paní
kněžna Solmsová, manželka ministra Rattazziho, spisova-
telka románů. Stala se jí nehoda. Markýz Pepoli se cítil být
v jejím románu „Rajská cesta“ zobrazen a urazil se. Tento
malý skandál způsobil, že byl kněžně na jeden rok zakázán
pobyt u dvora. Ministr Rattazzi ji tedy poslal na cesty a mezi
jiným ji doporučil, aby navštívila také Oratoř v Turíně, že
prý si tam přijde na své.
Kněžna přišla, přivítala ji banda Oratoře, udělala se malá
sláva. Rattazzi totiž psal Donu Boskovi předem. Kněžna
byla i v kostele a na Don Boskovo upozornění, když sám
klekal, že je tam Nejsvětější, také poklekla a vstala teprve, až
vstal Don Bosco. Potom poslala muži telegram s nadšenými
slovy. Rattazzi Donu Boskovi poděkoval.
22. května psal Don Bosco Oregliovi znovu, že na slav-
nosti přijede do Říma mnoho Piemonťanů a také don
Cagliero se tam ukáže s donem Saviem.
24. května se slavil v kostelíku svatého Františka Saleské-
ho svátek Panny Marie Pomocnice se značnou okázalostí,
ačkoliv to byl všední den. Ve všech srdcích byla touha, aby
kostel byl už hotový a vysvěcený, aby se potom svátek sla-
vil v něm. Don Bosco napsal toho dne okružní list přáte-
lům a dobrodincům, v němž oznamoval, že v kostele bude
také oltář zasvěcený dvěma srdcím: Srdci Ježíšovu a Srdci
Panny Marie. Bude honosný podle toho, kolik darů se na
jeho pořízení sejde. Stejné datum 24. května nese i další
dopis Oregliovi do Říma, tentokrát napsaný donem Ruou.
Říká se v něm: „Panna Marie těší Dona Boska zase jiným
způsobem“, a i on se zmiňuje o podivuhodném uzdravení
ochrnulé ruky.
31. května psal Don Bosco žádost na ředitelství železnic,
aby mu byla vrácena odebraná sleva jízdného pro obyvatele
jeho domů. Asi si to tam přece jen rozmysleli, protože nyní
něco udělali. Už to nebyla sice sleva tříčtvrteční, ale jen po-
loviční, ale i to byla značná položka, když se uváží, kolik lidí
musel Don Bosco živit.
461
|
|
19.10 Page 190 |
▲back to top |
V ty dny nastoupil v turínské arcidiecézi nový arcibis-
kup Alexander Oktavián Riccardi, hrabě z Netra. Narodil se
v Bielle v roce 1808, měl tedy 59 let. Býval dvorním kapla-
nem v turínském královském paláci za Karla Alberta a ka-
novníkem turínského metropolitního chrámu. Nyní byl od-
volán z biskupství savonského zpět do Turína. Prosil krále
i papeže, aby tam nemusel jít, protože ho v Savoně měli rádi
pro jeho dobré srdce, ale nebylo zbytí, musel jít.
Jaký byl jeho poměr k Donu Boskovi? Možno říci, že
výborný. Navštívil Dona Boska už v Římě. Setkání bylo
srdečné a přátelské. Biskup Donu Boskovi říkal, že v pří-
padě svého nástupu do Turína s ním velice počítá: svěří
mu malé semináře v Giavenu a v Bra, případně i velký se-
minář v Chieri. Měl zájem, aby bylo hodně nových kněží.
A na rozloučenou mu řekl: „Počítejte se mnou ve všem, chci
vám být upřímným přítelem!“ Don Bosco se vrátil do Turí-
na s pěkným pocitem, že bude mít v novém arcibiskupovi
velkého příznivce, který bude nápomocen při prosazování
kongregace a že v něm oživne zemřelý monsignor Franso-
ni. Ale Boží Prozřetelnost dopustila, že ho i zde čekalo velké
zklamání.
Arcibiskup se ubytoval nejdříve u svého bratra v Turíně
a potom jeho první návštěva patřila Oratoři. Přišel v obleku
obyčejného kněze. Vrátný ho neznal, a proto mu jen řekl, že
Don Bosco není právě doma. „Tak, až se vrátí,“ řekl nezná-
mý, „řekněte, že zde byl jeho nový arcibiskup a že toto byla
jeho první cesta.“ Toť se ví, když se to Don Bosco po svém
návratu dověděl, zaradoval se a hned na druhý den šel do
paláce hrabat z Netra oplatit mu návštěvu. Začala otevřenou
náručí a – bohužel, skončila velikým chladem. Co se stalo?
Monsignor Riccardi nevěděl, že Don Bosco založil kongre-
gaci takovou, jakou založil – se světovým rozměrem. Myslel
si, že je Don Bosco cele pro turínskou arcidiecézi a jen pro
ni. Když mu Don Bosco při první návštěvě řekl, co a jak,
zarazil se a místo nadšení zesmutněl. Byl zklamán, netajil se
tím. Ostatní dokonali jeho rádci z kurie.
I Don Bosco byl zaražen. Nečekal, že věci dostanou tak
nežádoucí spád. 26. května byla slavná intronizace. Oratoř
nastoupila v plném počtu, byla přečtena i krásná zdravice
jménem Oratoře a tisíců chlapců z oratoří, ale to snad ješ-
tě více zvětšilo rozpaky nového arcipastýře. Druhý den šel
Don Bosco znovu na audienci, vzal si s sebou dona Cagliera,
ale byla to audience ledová. Arcibiskup je oba posadil v pat-
řičném odstupu. Už z toho poznal Cagliero, že je to zlé. Don
Bosco, vyzván, aby mluvil, řekl, že přišel doporučit sebe
a svou kongregaci do přízně Jeho Excelence. „Dobrá, dob-
rá,“ řekl Riccardi a to bylo všechno. Don Bosco pokračoval:
„Uděláme vše, co jen bude v naší moci, abychom dále pra-
covali a byli vám k službám.“ On zase jenom: „O tom nepo-
chybuji.“ „Nechceme v žádném případě porušit poslušnost,
kterou jsme vám povinni a Vaše Excelence může být jista,
že nemáme větší touhy, než vás ve všem uspokojit.“ „Neboj-
te se, nebudu proti vám válčit,“ řekl arcibiskup suše. Ještě
dál pokračoval rozhovor, ale byly to jen stále suché a úsečné
věty.
Když se Don Bosco se svým společníkem ubíral z paláce,
don Cagliero narazil na tu podivnou řeč monsignora, že ne-
povede proti Oratoři válku a bez obalu řekl, že se mu taková
řeč ani dost málo nelíbila. Don Bosco jen zcela klidně řekl:
„Doufejme, doufejme.“ Víc k tomu nedodal.
Jinak bylo v Turíně v ty dny veselo. Přicházeli nově jme-
novaní biskupové, aby tam v centru provincie přijali svě-
cení. Don Bosco každého z nich pozdravil jménem svým
a jménem Oratoře, byl by měl rád ve všech přátele a příz-
nivce. Potom se znovu vydal k panu arcibiskupovi, ale ten
mu jen vzkázal, že má právě moc práce a nemůže ho při-
jmout. Bylo to krajně trapné, ale bylo třeba přijmout situaci,
jak byla a věřit, že ten, kdo zkoušku dopustil, dá v ní také
šťastně obstát. Vrátil se tedy domů a napsal výstižný memo-
riál, ve kterém seznámil pana arcibiskupa s jádrem Stanov
Společnosti svatého Františka Saleského, dále s úkoly, kte-
ré si v církvi vytkla plnit, přidal ještě stručné dějiny Spo-
lečnosti, zdůraznil, že ho sám monsignor Fransoni vyzval,
aby Společnost založil a vyložil, co se od té doby událo až
po vydání pochvalného dekretu v roce 1864. Netajil se tím,
že byly k Stanovám přidány poznámky, které přijal a vtě-
lil do nich. I to tam řekl, že Svatý otec je sice nakloněn ke
schválení kongregace, ale zatím nemůže, protože je třeba
mít doporučení hlavně od turínského arcibiskupa. S tím
souvisí i udělení fakulty doporučovat kandidáty k svěcení
a moci je světit titulo mensae communis – z titulu společ-
ného stolu. Prosí pana arcibiskupa, aby toto doporučení dal,
a tak usnadnil kongregaci, aby se mohla normálně zapojit
do života církve.
66 Další zázračná uzdravení
Ještě v květnu přineslo Katolické čtení dramatickou hru od
P. Mettiho „Svatý Petr v Římě“. Byl to melodram ve verších
a hrál se v mnoha ústavech v celé Itálii. Byl to prémiový tisk
mimo řadu pro odběratele Katolického čtení. Na červen vy-
šla knížka „O dávných putováních k hrobům apoštolů Petra
a Pavla“ od P. Emila Ruggieriho.
Panna Maria byla nadále štědrá v udělování mimořád-
ných až zázračných milostí svým ctitelům. Don Rua byl sti-
žen silnou bolestí v jedné ruce, že několik dní nemohl ležet
v posteli. Don Bosco mu v přítomnosti dona Berta dal po-
žehnání Panny Marie a nařídil mu udělat novénu. Ještě s ní
nebyl hotov a už byl dokonale zdráv.
Jan Revello byl stižen 22. května horečkou, spojenou se
silnou bolestí hlavy. Druhý den se cítil lépe, ale 24. května
to bylo ještě horší. Potom střídavě, vždy jeden den mu bylo
dobře, druhý měl vysokou horečku. Don Bosco se ho ptal:
„Máš horečku?“ „Ne,“ zněla odpověď, „až zítra zase.“ „Tak
si přijď zítra pro požehnání.“ 29. přišel a dostal je kleče na
kolenou v Don Boskově světničce. Pak mu Don Bosco řekl,
aby až do 31. května konal novénu. A hle, horečky přestaly.
Z Villafranky v Piemontě přišli do Oratoře dva manže-
lé, a to na popud klerika Pignola, také z Villafranky. Měli
chlapce mrzáčka, asi osmiletého, který nikdy nechodil.
Don Bosco mu dal požehnání a poručil mu chodit. Oprav-
du chodil. Když to otec viděl, řekl: „Ale hrome. On chodí!“
Manželka ho okřikla, jak to mluví, ale to nic, chlapec byl
v pořádku a rodiče si ho odváděli chodícího domů. Trochu
mu to vázlo, protože nikdy nechodil, ale cestou si zvykl stří-
dat nohy a normálně se pohybovat. Svědkem divu byl kle-
rik Donato, don Berto, don Savio a don Rua. Ten uzdravený
chlapec přišel za několik dní sám a přinesl od rodičů Donu
Boskovi slíbené peníze. Nyní se co chvíli něco takového při-
hodilo a Don Bosco sám si zvykal vypravovat ty události
k povzbuzení lidí o milostech Panny Marie.
462
|
|
20 Pages 191-200 |
▲back to top |
|
|
20.1 Page 191 |
▲back to top |
30. května byly v královské kapli v Turíně oddavky
prince Amedea s princeznou Marií Viktorií. Oddával je
nový arcibiskup za asistence biskupů z Bielly, Mantovy, Aos-
ty a Asti. Don Bosco poslal novomanželům jménem Orato-
ře blahopřání, za které dostal poděkování. To už měl Don
Bosco srdce poněkud lehčí, protože dostal dopis od P. Ore-
glii z Říma, kde mu tento sděloval, že jeho „Vysvětlení“ si
zatím ponechávají v redakci, ale že byl osobně u referenta
Modeny a ten značně ustoupil od strohosti prvního rozka-
zu, aby Don Bosco odvolal v druhém vydání své „omyly“.
Ano, sám formuloval odvolání v to smyslu, že ta určitá tvr-
zení opravuje na radu učených osob a moudrých teologů.
Během týdne se v Oratoři vystřídalo celkem šest biskupů.
Z nich čtyři sloužili pro komunitu mši svatou. Přišel se také
rozloučit se salesiány biskup z Mondovì, monsignor Ghilar-
di, před svým odchodem do Říma. Byl to dominikán a při-
tom oddaný přítel Dona Boska. Don Bosco s ním několikrát
jednal o záležitosti napadené knihy a také on byl stejného
smýšlení, jako monsignor Gastaldi, že tam nejsou žádné
bludy a že je třeba mít připraveno „Vysvětlení“. Žádal, aby
směl vzít do Říma jeho opis, aby mohl svému řádovému
spolubratru monsignoru Modenovi vysvětlit a případně po-
žádat Svatého otce, aby on sám doporučil „Vysvětlení“ po-
dat. Tak měsíc máj přece jen skončil poněkud slibněji.
Také monsignor Gastaldi byl od arcibiskupa Riccardiho
vysvěcen na biskupa a 9. června se ujal saluzské diecéze.
Den předtím byl v Oratoři. Měl tam mši svatou a po ní mu
chlapci udělali akademii. Seděl na pódiu s Donem Boskem
a Francesia mu přednesl tiskem vydanou báseň k jeho po-
ctě. Nakonec Don Bosco vstal a řekl: „Monsignore, o dvě
věci vás prosím. Buďte vždy ochráncem tohoto domu a kdy-
koliv přijdete do Turína, vždycky nás navštivte.“ On odpo-
věděl: „To první vám mohu beze všeho slíbit, protože víte,
jak vás mám rád. To druhé s podmínkou, dovolí-li mi to
povinnosti.“ Pak na prosbu Dona Boska všem ze srdce po-
žehnal.
67 Mraky se rozplývají
O svatodušních svátcích napsal Don Bosco všem salesiá-
nům okružní list. Zdůvodnil jej tím, že doufá v brzké schvá-
lení kongregace, ale potřebuje teď mluvit se svými syny, aby
je formoval k pravému salesiánskému duchu. Mluvil o dů-
vodech pro vstup do Společnosti. Jen touha po osobním
posvěcení a posvěcování druhých je správný důvod, proč
se někdo cítí povolán do řad salesiánů. Ani si nesmí nikdo
myslet, že tam vstupuje, aby pomohl. Nikdo není nepostra-
datelný, ba ani hlavní představený si to o sobě nesmí myslet.
Také je třeba vzít na vědomí výrok svatého Pavla: „Kdo se
chce radovat s Kristem, musí s Kristem trpět.“ Salesián se
musí umět podvolit jakékoliv práci nebo zaměstnání, kte-
ré mu bude uloženo. Dopis byl opsán a každý ředitel dostal
svůj opis, aby jej přečetl a vysvětlil svým. Bohužel, zachoval
se jen koncept.
13. června přišel do Oratoře biskup Galletti. Měl slou-
žit v Oratoři mši svatou. Přišlo i hodně jeho známých, aby
si ho naposled poslechli, než odjede do své diecéze v Albě.
Byl to pokorný muž, který do té doby žil schválně v ústraní
v Cottolengově nemocnici, aby tam sloužil nejubožejším.
I jemu udělali Don Boskovi chovanci pěknou, prostou aka-
demii a on na ni vděčně odpověděl. Všem doporučoval ná-
sledování Dominika Savia a řekl, že je jeho obdivovatelem
a ctitelem.
Donu Boskovi přišel z Říma dopis, který ho potěšil.
Monsignor Ghilardi myslel na záležitost žalované kníž-
ky a snažil se promluvit se svým spolubratrem Modenou
a pomoci uvést věc na správnou míru. Projednali celou
záležitost a monsignor nabyl jistoty, že může s menšími
úpravami Modenovi předat i Don Boskova „Vysvětlení“.
Psal to P. Oreglia, který byl s biskupem Ghilardim v neustá-
lém styku. Mimo jiné sděloval, že v Turíně není třeba držet
„Vysvětlení“ pod pokličkou, ačkoliv by bylo neprozřetelné
dát je vytisknout. To by mohlo celou záležitost jen zkompli-
kovat. Jinak se zdá být všechno na správné cestě.
Zachoval se také dopis valdockého ekonoma dona Savia
koadjutorovi Oregliovi do Říma, ze kterého se dovídáme
některé podrobnosti o tom, jak pokračovala stavba kostela.
Socha Panny Marie už byla na kopuli a Don Bosco pomýšlel
na její pozlacení. Don Savio píše, jak se kolem Dona Boska
točí stále mnoho hostů z Itálie a také ze zahraničí. Někdo ří-
kal, že se u něho opakuje historie arského faráře Vianneye.
Jenom biskupů bylo v Oratoři poslední dobrou asi deset.
Chlapci projevili každému samozřejmě patřičnou úctu. Tu-
ríňanům jsou biskupské návštěvy velmi milé. Je to, jakoby
začínalo předjaří lepších časů. Z Turína vyšel plamen revo-
luce a slušelo by se tedy, aby z Turína vyšel také oheň, který
by osvítil slepé a uvedl je zase na správnou cestu.
Potom psal z Říma sám biskup Ghilardi donu Durando-
vi: „Doufám, že je Don Bosco spokojen, jak se věci začína-
jí rýsovat. Jeho ‚Vysvětlení‘ jsem už předal otci Modenovi
a dlouho jsme spolu o celé záležitosti mluvili. Až si ‚Vysvět-
lení‘ prostuduje, budeme o tom mluvit ještě jednou. Bylo by
dobré, kdyby mi Don Bosco poslal text předmluvy k druhé-
mu vydání, dokud jsem ještě v Římě, jen aby to bylo napsá-
no čitelněji.“
68 Sen o dobré a špatné pastvě
O svátku svaté Trojice byli chlapci ve velkém očekávání vy-
pravování dalšího snu Dona Boska, který měl v noci z 29.
na 30. květen. Povíme si jej ve zkrácené formě.
Don Bosco se ocitl ve snu na rozsáhlé rovině, kde se pás-
ly ovce. Byl jich nepřehledný počet. Hledal pastýře, až jej
konečně našel. Stál tam opřen o hůl. I ptal se ho, čí je to ob-
rovské stádo a on mu řekl, že patří svému pánu. Víc nechtěl
prozradit. Pak mu pokynul a vedl ho dál, stále dál. Krajina
se měnila. Někde byla krásná tráva a zelené stromoví, tam
byly ovce krásné a zdravé, jinde zas chyběla tráva a celá kra-
jina se podobala poušti. Tam rostlo trní a tráva byla velmi
řídká. Podle toho vypadaly ovce. Byly celé zubožené. Na
opětovné otázky průvodce Dona Boska odbyl, že ho ty ovce
nemusejí vůbec zajímat, není k nim poslán.
Potom ho vedl na jiné místo v té rozsáhlé krajině. Teď se
tam pásli samí beránci, ještě malí. Byly jich tisíce, ale vypa-
dali špatně. Pastvina byla vyschlá, písčitá, takřka bez vody,
jen sem tam rostl nějaký keř. Co ponechala příroda, to zni-
čili beránci. Nejvíce upoutalo Don Boskovu pozornost, že
beránci měli silné dlouhé rohy a ty měly na špici podobu
písmene S. „Co to má znamenat?“ ptal se Don Bosco pas-
týře. Ten mu odpověděl: „Podívej se na ně zblízka a uvidíš.“
463
|
|
20.2 Page 192 |
▲back to top |
Don Bosco si je začal prohlížet a všiml si, že mají celé tělo
jakoby potištěné číslicí 3. Nechápal, ale pastýř ho poučil.
„Údolí znamená svět. Tam, kde jsi viděl šťavnatou trávu, to
jsou místa, kde vládne Boží slovo. Ovce jsou lidé, beránci
jsou mládež. Ty jsi poslán k těmto. Ale věz, že tato kraji-
na znamená stav, ve kterém vládne hřích. Rohy znamenají
hanbu, písmeno S: scandalo – pohoršení. Trojky chtějí říci,
jaké jsou následky tohoto neblahého stavu. Jde o bídu du-
chovní i hmotnou a o nedostatek Božího slova. Tím beránci
trpí. Zde vidíš, čím dnes trpí většina mládeže ve světě. Tvoje
Oratoře mají tyto tři nedostatky odstranit.
A už se scéna zase změnila. Beránci se začali stavět na
zadní nohy a hle, místo beránků viděl Don Bosco samé
chlapce. Byli to jeho chlapci z Oratoře a další, které neznal.
Byli mezi nimi i takoví, kteří byli v Oratoři a které přesto
neznal. To byli ti, co se mu vyhýbali.
Pastýř vedl Dona Boska zase dál a tam byla jakoby zahra-
da obehnaná plotem. Zahrada byla samý květ a samé šťav-
naté ovoce. Všude stinné háje a potůčky, radost pohledět.
A všude chlapci, jeho chlapci. Šaty měli utkané ze samých
krásných květů. Don Boskovo srdce bylo nad tím plné ra-
dosti.
„Pojď dále,“ nabádal ho pastýř, „ukážu ti něco, co tě ještě
více naplní radostí.“ Šli a Don Bosco uviděl chlapce sice méně
početné, ale byli tak krásní, že ti předešlí jako by se vedle nich
ztráceli. „To jsou ti, kteří si zachovali lilii nevinnosti a jsou
ještě oblečení do roucha křestní svatosti,“ poučil ho pastýř.
Donu Boskovi až přecházel zrak, když se díval na jejich krásu.
To byl samý krásný květ a v každém květu jako by byly další
roztodivné květy. Všechny květy se odzrcadlovaly v ostatních
květech. Byla to úžasná hra tvarů a barev, že to lidský jazyk
nedovede vypovědět. Ano, každý hoch se odrážel v každém
nevinném hochovi. Bylo to prostě úžasné, co Don Bosco vi-
děl. Byla to vidina nebeské krásy, něco z toho, co prožívají
svatí v nebi. Co dělalo Donu Boskovi radost, to byl pohled
na známé tváře těch, kteří zrovna přebývali v Oratoři, a co ho
naplňovalo smutkem bylo, že jich byl tak malý počet. „Je tedy
jen tak málo těch, kteří si zachovali křestní nevinnost?“ ptal
se pastýře. A ten, jakoby se divil: „Tobě se to zdá málo? Nic si
z toho nedělej. Kdo ztratil krásnou lilii čistoty, může se vrátit
mezi své kamarády šťastnější a přidružit se k nim cestou po-
kání. Podívej támhle!“ A Don Bosco viděl hochy, kteří sku-
tečně všechno odčinili pokáním a bezmála se podobali těm
nevinným. Chtěl jít mezi ně, ale vtom zakopl a … vzbudil se.
Když Don Bosco vypravoval sen, zakončil vypravování
vroucí výzvou, aby si chlapci hleděli uchovat krásu duše.
Kdo je nevinný, ať je raději ochoten o všechno přijít, jen aby
si uchoval duši neporušenou a kdo klopýtl, ať se vynasnaží
pokáním všechno napravit a být zase duševně krásný. A zase
jako jindy byl ochoten každému říci, v jakém stavu ho viděl
a co má dělat, aby byl takový, jakého ho chce Pán Bůh mít.
Závěrem onoho večerního vypravování Don Bosco řekl,
že nepotrvá dlouho a vypukne mor, hlad a že budou chybět
i prostředky pro konání dobra. Neuplynou ani tři měsíce
a stane se něco zvláštního.
Zatím monsignor Ghilardi předal monsignoru Berardi-
mu dopis od Dona Boska, ve kterém tento znovu zdůrazňo-
val, jak potřebuje mít schválení pro kongregaci a fakultu pro
dimisoriálky. Vyjádřil také radost nad tím, že se očekává
jmenování Berardiho kardinálem. Berardi se skutečně při-
pojil k těm, kteří se snažili tlačit Don Boskovu věc dopře-
du, i když zatím nebylo možno čekat nějaký velký pokrok.
Dobrého přítele získal Don Bosco také v novém biskupu
aostském, monsignoru Jansovi, který rovněž poslal pro Řím
doporučující list ve věci schválení kongregace.
Oratoř utrpěla velikou ztrátu, když 20. června zemřel ve
věku 71 let mistr zámečnické dílny Garando. On dílnu při-
vedl k rozkvětu a přitom vynikal poslušností k představe-
ným i velikou láskou k podřízeným.
A již tu byly slavnosti svatého Aloise a svatého Jana Křti-
tele – svátek Dona Boska. Tohoto roku se ze všech stran vo-
lalo, aby se nechal Don Bosco vyfotografovat. On se tomu
zatím bránil. Z toho důvodu existovalo jen málo jeho foto-
grafií.
Svátek Dona Boska byl jako jiné roky velmi slavný. „Cí-
sařský básník“ don Francesia (tak ho nazýval Don Bosco)
přečetl krásnou ódu na duchovního otce, pak to znovu
všichni zazpívali s doprovodem hudby (to zase komponoval
don Cagliero). Nejatraktivnější číslo však měl pan Lanzeri-
ni, obchodník z Boloně, který boloňským nářečím vypravo-
val o svém zázračném uzdravení na přímluvu Dona Boska.
Byl to bohatý obchodník, jeho bratr don Lanzerini založil
v Boloni dobročinné dílo pro opuštěné chlapce. Co se ne-
stalo? Panu Lanzerinimu přeskočilo v hlavě a zbláznil se.
Sedlo mu na mozek, že prý o všechno přišel a teď bude mu-
set s rodinou chodit dům od domu žebrat. O ničem jiném
nemluvil. Když přišel do Boloně Don Bosco, don Lanzerini
ho prosil, aby navštívil jeho bratra a dal mu požehnání. Don
Bosco šel, ale ani on nedokázal přivést nešťastníka na jiné
myšlenky. Tak doporučil rodině, aby začala novénu k Panně
Marii Pomocnici křesťanů. Novéna ještě neskončila a pan
Lanzerini byl docela zdráv. Teď přišel Donu Boskovi a Pan-
ně Marii poděkovat. Slavnostní večer skončil zjihlou atmo-
sférou, jak jinak nemohlo v prostředí, ovládaném otcovskou
láskou Don Boskovou, být.
69 Nepřítel ve zdech Vatikánu
V Oratoři bylo tou dobou 44 kleriků, salesiánů i nesalesiá-
nů. 34 z nich se dostavili 22. června ke zkouškám v seminá-
ři. Všichni je udělali dobře. Deset dalších bylo od zkoušek
dispenzováno z různých důvodů, buď zdravotních nebo že
byli zaměstnáni a nemohli se momentálně připravit. Ty ov-
šem čekaly zkoušky v podzimním období 5. listopadu. Po
zkouškách většině z nich začaly prázdniny, zatímco chlapci
ještě pokračovali v červenci. Don Bosco však nedovolil, aby
se klerici oddali zahálce a určil jim hned pevný program.
Ráno vstávání s ostatními, jít na ranní bohoslužby, pak od 9
do 11 procházka mimo město, v 11 hodin hodina vyučování
(posvátné řečnictví, zeměpis, franština), po odpolední re-
kreaci od 2 do 3 odpočinek podle libosti nebo studium, od
3 do 4 zase hodina vyučování, potom v kostele duchovní
četba, která nahrazovala rozjímání a návštěva Nejsvětější
Svátosti.
Don Bosco nyní potřeboval udělat spravedlivé rozlišení
mezi kleriky diecézními a salesiány. Proto měl pro všech-
ny konferenci, ve které jim řekl, aby se rozhodli tak nebo
onak. Kdo nechce být salesiánem, může jít samozřejmě na
prázdniny domů, ale kdo se rozhodl být salesiánem má
vědět, že je doma v Oratoři. A aby ukázal, jak se má v této
464
|
|
20.3 Page 193 |
▲back to top |
věci smýšlet, rozvedl krásně evangelium o návštěvě Panny
Marie a dalších příbuzných u Pána Ježíše ve chvíli, kdy tento
měl kolem sebe posluchače žíznící po Božím slově. „Toto je
moje matka – toto jsou moji bratři!“ Kdo se zasvětil Pánu,
má myslet na spásu duší. Něco jiného ovšem je, když někdo
v přirozené rodině onemocní, pak mu rád Don Bosco dovo-
lí, aby šel na nějaký čas domů posloužit. A kdyby sám potře-
boval ze zdravotních důvodů odpočinek, pošle ho buď do
Lanza nebo do Mirabella nebo do Trofarella, aby se zotavil.
Hned po této konferenci, která byla 25. června, hovořil
na večerním slovíčku o zvláštním prožitku, který měl v noci
ve snu. Předtím hodně přemýšlel o stavu, ve kterém se na-
chází duše po svém odloučení od těla. Je přece pouhý duch,
jak asi existuje a co prožívá? A hle, jen usnul, už byl na ces-
tách po různých krajích, když tu najednou zaslechl své jmé-
no. Oslovil ho nějaký člověk a hned mu řekl, aby šel s ním,
že mu ukáže něco z toho, co chce vědět. Dostal pokyn, aby
zvedl ruce k nebi a vtom cítil, že aniž hýbe nohama, dostává
se do pohybu, jako by letěl rychlostí myšlenky, až se dostal
před nějaký zámek, který stál jakoby ve vzduchu. Tam mu
průvodce řekl, aby jen vstoupil dovnitř a šel až do poslední
místnosti. A zmizel.
Don Bosco zase letěl nepřehlednou řadou místností, jed-
nou krásnější než byla druhá, až se ocitl v té poslední. Tam
seděl v křesle biskup, jeho známý, který zemřel před dvěma
roky. Byl živý a pěkně vypadal a usmíval se. Rozpředla se
mezi nimi diskuse, ve které biskup říkal, že je opravdu mrt-
vý a Don Bosco zase o sobě, že je opravdu živý. Don Bosco
chtěl vědět, zda je biskup v nebi, nebo v očistci, ale místo
toho mu biskup podal arch papíru, který byl celý pokres-
lený hezkými ornamenty, ale jinak tam nic neviděl. Biskup
mu řekl: „Já vím, proč to nemůžete přečíst. Musíte to obrátit
naruby.“ Don Bosco to udělal, ale zase nebyl o nic chytřejší.
Pochopil jen jedno, že lidské záměry nejsou záměry Božími
a že člověk nemůže všechno pochopit. Řeč se pak stočila na
otázku spásy. „Spasím se já?“ ptal se Don Bosco. „Doufejte,“
zněla odpověď. „Spasím se jistě?“ „Nevím.“ „Spasí se moji
chlapci?“ „Nevím. Studoval jste přece bohosloví a musí vám
stačit, že víte, co má člověk dělat, aby se spasil.“ Biskup se
rozhovořil o chlapcích a nabádal Dona Boska, aby je měl
k poslušnosti, k tomu, aby se nenechali zahalit mlhou světa
a jeho radovánek, aby pěstovali čistotu, bránili se zahálce,
aby pěstovali ústraní a modlitbu.
Tu se Dona Boska zmocnila velká touha říci to všechno
v Oratoři a touha byla tak veliká, že se rozletěl zpět, až sta-
nul před bránou Oratoře. Ale pak mu zase napadlo, že ještě
nevyzvěděl všechno a honem zase letěl do toho tajemného
zámku. Tam ho čekala veliká změna. Biskup ležel na posteli
a pracoval k smrti. Velice trpěl a nechtěl odpovídat na otáz-
ky. Jen stále prosil o modlitby. Na Don Boskovu výzvu ještě
všelicos vzkázal svému nástupci v biskupství, věci týkající se
jeho bývalé diecéze, ale trpěl stále více a Don Bosco s ním.
Pak jakoby byl biskup tajemnou mocí unášen, začal se vzda-
lovat, až zmizel v nitru palácového labyrintu. Don Bosco
o něco zakopl a probudil se. Říkal, že to co prožil, mu velmi
pomohlo udělat si představu o posmrtném očišťování duše.
Jako obyčejně věřil svému snu a na otázku, kterou mu poz-
ději položili jeho důvěrníci, zda vyřídil vzkazy od biskupa,
řekl, že ano, vyřídil je všechny.
Don Lemoyne pátral po dalších okolnostech snu a mezi
jiným mu Don Bosco řekl, že se ptal biskupa i na to, jak
sám bude ještě dlouho na světě. Biskup mu podal ten
pomalovaný list a Donu Boskovi se zdálo, že se v těch or-
namentech objevuje stále něco jako osmička. Don Lemoy-
ne položil v Memoriích na tomto místě otázku: „Byl to rok
1888?“ Toho roku Don Bosco zemřel. Ale vraťme se z říše
zemřelých zase na zem.
Dne 23. června dorazili do Říma dva salesiáni: don Savio
a don Cagliero. Oba vřele přivítal koadjutor rytíř Oreg-
lia, který už měl pro ně připravený byt. Don Cagliero nesl
s sebou dva dopisy od Dona Boska, oba určené pro Svaté-
ho otce. Jeden měl odevzdat hned, druhý pak osobně. Ten
první předal monsignorovi Pacificimu, sekretáři Jeho Sva-
tosti. Co bylo v dopise? Nevíme, ale Cagliero se setkal po
několika dnech s monsignorem Manacordou a ten mu celý
vzrušený šeptal, že viděl jak ve vatikánském paláci vedli do
vězení jednoho z předních úředníků apoštolského paláce
a že zatčených bylo více. A dodal: „Prý dostal papež zprá-
vu, která ho silně zneklidnila a přivedla na stopu spiknutí,
jehož cílem bylo svrhnout papežskou vládu a nastolit v pa-
pežském státě revoluci. Přišlo se na to, že ve vatikánské tis-
kárně se tiskly výzvy k revoluci a tam odtud se rozvážely na
určená místa. Vše vycházelo z tajných centrál svobodných
zednářů.
Papež měl tedy nepřítele přímo v domě. Zednáři pronikli
až do jeho okolí. Nešlo o výmysl, ukázala to pozdější fakta.
Tak se ví, že francouzská císařovna Eugenie, manželka císa-
ře Napoleona III., napsala papeži dva dopisy, ve kterých mu
sdělovala důvěrná varování, týkající se některých osob ve
Vatikáně, ale prosila papeže, aby dopisy okamžitě zničil, aby
se nedostaly do rukou jejího manžela císaře. Bohužel stalo
se, že dopisy Napoleon skutečně do rukou dostal, načež cí-
sařovna poslala papeži třetí list, ve kterém mu vytýkala, že
dopisy nezničil, takže se ocitla ve velmi trapné situaci. Pa-
pež jí vzkázal, že dopisy uložil do osobního kovového trezo-
ru, od kterého měl klíček stále u sebe, bohužel, když trezor
otevřel, dopisy byly pryč. To vyprávěl papež Donu Boskovi
osobně při audienci v roce 1869. A dodal: „Vidíte! Zrádci
jsou dokonce v těsném okolí papeže!“
Monsignor Manacorda, Don Boskův důvěrník v Římě,
později vyprávěl, že ho papež jednoho dne přijal na audi-
enci ve své ložnici a přitom řekl: „Mluvte potichoučku. Ani
zde si nejsem jist, že jsme sami. Zde mají uši i zdi.“ Opravdu
se na papeže Pia IX. hodilo, co bylo předpověděno o jeho
pontifikátu, že to bude „Crux de Cruce“ – Kříž z Kříže. Ale
také se na něho aplikovalo žalmové „spása z našich nepřá-
tel“, chápané v plném slova smyslu. Byli zase jiní, kteří vyšli
z řad nepřátel a zhnuseni tím, co prožívali v zajetí tajných
sekt, zase prozrazovali jejich tajemství. I Don Bosco mnoho
zvěděl touto cestou. I znamenití zednáři k němu nacháze-
li cestu a skrze něho informovali pod přísným tajemstvím
papeže, co se připravuje. Don Bosco musel všechno klidně
a věcně zvážit, dříve než poslal tajné varování dál. V džungli
si nikdo nemůže být jist, že jde po správné cestě.
Toto pozadí, které Pia IX. tak bolestně skličovalo, kryla
před světem oslnivá fasáda oslav 1 800 let od smrti svatého
Petra. Cagliero hořel touhou poslechnout si zpěv Tu es Pe-
trus – Ty jsi Petr, a zvláště mohutný závěr: Et portae inferi
non praevalebunt – A brány pekelné ji nepřemohou. Slo-
žil je pro tuto příležitost papežský kaplan kantor Dominik
Mustafà. Don Cagliero se dostal dokonce na zkoušky a vi-
děl zblízka oba sbory, čítající asi 400 zpěváků. Mohl mlu-
vit i s dirigentem a s vedlejšími dirigenty a nahlédnout do
zákulisí takové produkce. To už se viděl v čele valdockého
465
|
|
20.4 Page 194 |
▲back to top |
dětského sboru, až přijde slavnost svěcení kostela Panny
Marie Pomocnice křesťanů a v duchu rozehrával motiv an-
tifony Sancta Maria, succurre miseris – Svatá Maria, přispěj
na pomoc ubohým, své vlastní skladby.
Římské slavnosti začaly 28. června slavnostními nešpo-
rami, kterým předsedal papež. Den 29. června začal sva-
tořečením dvaceti pěti blahoslavených, potom papež četl
latinskou homilii a zpíval mši svatou v přítomnosti asi pa-
desáti kardinálů a více než čtyři sta padesáti biskupů a ji-
ných prelátů církve latinské i některých církví východních.
Nadšení lidu nebralo konce, Řím byl slavnostně osvětlen,
byly slavnosti občanské i vojenské. Oktáv slavnosti byl ko-
runován svatořečením 205 japonských mučedníků. A za-
tímco Řím hořel nadšením a slávou, Don Bosco byl stře-
dem stejně nadšených oslav, které k poctě svatého Petra
uspořádala Oratoř v Turíně. Tento rok se svatý Alois slavil
až začátkem července. Podobné nadšení prožívaly i ústavy
v Lanzu a v Mirabellu.
Nejdojemnější slavnost se však konala v Římě 1. čer-
vence. Všichni patriarchové, arcibiskupové a biskupové se
shromáždili kolem Svatého otce, aby mu přísahali věrnost.
Když přišel mezi ně, všichni padli na kolena a zvolali: „Ty
jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekelné
ji nepřemohou.“ Kdo prožíval s církví její těžké chvíle, ne-
mohl se ubránit dojetí až k slzám. Monsignor Gastaldi, když
se vrátil do Turína, prohlásil: „V Římě se biskupové tlačili
kolem Svatého otce stejně jako v Turíně chlapci kolem Dona
Boska.“
Don Cagliero a don Savio čekali v Římě, až jim bude
udělena audience. Bylo to těžké, protože Řím byl plný ta-
kových žadatelů. Ale dočkali se. Tehdy don Cagliero pře-
dal Svatému otci osobní dopis Dona Boska, ve kterém mu
světec jménem svým, své kongregace, jménem tisíců žáků
a oratoriánů sliboval věrnost za všech okolností a podával
mu i řadu potěšujících informací, například o nadšení, kte-
ré provázelo nominace a svěcení biskupů. Také přál Svaté-
mu otci sílu a odvahu pro jeho přetěžký úřad a dotkl se své
bolesti, kterou mu způsobila špatná interpretace jediné věty
v knize „Svatopetrské jubileum“. Vyjádřil přesvědčení, že
jeho „Vysvětlení“ již záležitost uvedlo na pravou míru a také
pevnou vůli dát v dalším vydání vše do vzorného pořádku
podle přání kongregace Indexu. Na konci vyjádřil přání, aby
Svatý otec mohl dát brzy salesiánským stanovám potřebné
schválení. Potom slíbil, že se ve všech salesiánských domech
budou denně modlit za to, aby Bůh dal Jeho Svatosti sílu,
aby přestál bouře, které ho snad brzy čekají a skončil: „Je to
poslední zkouška, pak přijde Vaše vítězství.“ Ale o těchto
věcech budeme mluvit v pokračování našeho vypravování.
Don Cagliero vykonal v následujících dnech mnoho důle-
žitých návštěv v Římě, vyřizoval pozdravy od Dona Boska
a pozdravy pro něho přijímal.
70 Čekání pokračuje
Kdybychom měli říci, co asi Dona Boska ve dnech římských
oslav nejvíce zajímalo, bylo by to asi to, zda se přece jen do-
čká schválení kongregace a fakulty dimisoriálek. Bez toho
jeho dílo stále viselo jako ve vzduchu a jeho budoucnost
byla krajně nejistá. Zatím bylo třeba trpělivě čekat. Do cesty
se stavělo tolik překážek, jakoby je na ni sám ďábel snášel.
Ďábla Don Bosco stále cítil poblíž jako toho, který kazí
jeho snahy. Ukazuje to i večerní slovíčko ze dne 30. červen-
ce, v němž si znovu stěžoval na podivnou vlažnost, která
se udržuje mezi obyvateli domu. Dříve to bylo lepší. Don
Bosco sáhl dokonce k číslům a řekl, že v dobách největ-
ší horlivosti v domě ze 48 studentů, učňů a kleriků jen tři,
možná jen dva nešli v neděli k svatému přijímání, když se
konala pobožnost šestinedělí ke cti svatého Aloise. Teď je
to zrovna hanba! K jeho vlastnímu zahanbení jich chodí
k svatému přijímání v neděli jenom 100 nebo 200 a ve vše-
dní den jen 50. Kde se bere taková liknavost? K tomu jsou
to stále titíž lidé. Co ostatní? Don Bosco ví, kde je kořen zla:
je to neposlušnost vůči představeným. Málo se poslouchá
a hodně kritizuje. Pak je zde u mnohých strach z posměchu
těch málo horlivých. Šli by, kdyby… Co dělat, jak odstra-
nit tento vřed na těle domu? Přestat kritizovat představené?
Ovšem kdyby kritizovali i tito, bylo by to ještě horší. Ať se
odstraní kritiky a Oratoř bude zase jako dříve, když byla
v plném rozkvětu.
Nám je ovšem jasné, že zde hrál velkou úlohu ještě další
důvod. Don Bosco byl nyní často mimo dům a už zdaleka
nebyl pořadatelem jeho života. Jeho synové pak ještě nedo-
rostli tomu, aby ho dovedli plně nahradit. Zde hrál velikou
roli i velký počet přijatých chlapců. Krize byla docela přiro-
zená. Ani ty mnohé milosti a dokonce zázraky zde nepadaly
tolik na váhu. O těch věděli jen zasvěcení. Kristus Pán byl
na tom také podobně. Kolik lidí změnilo opravdu svůj život
v důsledku jeho zázraků? Evangelia vykazují slabou bilanci.
Vždyť někteří považovali jeho zázraky dokonce za ďábelské
dílo.
5. července končil Don Bosco slovíčko těmito slovy:
„Uveďte se všichni do stavu milosti posvěcující. Uděláme
pěknou slavnost svatého Aloise. Udělejte mi tuto radost,
abych mohl říci při mši svaté Pánu: ‚Pane, moji hoši jsou
všichni v tvé milosti. Zachovej je v ní!‘ Udělejte to, drazí,
nejprve pro dobro vašich duší a teprve potom, abyste udě-
lali radost mně. Pamatujte si! Já pracuji ve dne v noci pro
dobro vašich duší!“
Slavnost svatého Aloise se konala v neděli 7. července. Po
ní 9. července se Don Bosco vydal do Mirabella. Z dopisu,
který pak napsal všem svým drahým synům mirabellským
vyplývá, že až na nějaké výjimky byl s nimi spokojen. Ve
čtvrtek byl už doma a vítal v Oratoři biskupa Calabianu,
který byl jmenován arcibiskupem milánským, ale ještě ne-
opustil casalskou diecézi, do které patřil i mirabellský dům.
Přišel pobýt jeden den s Donem Boskem. Z Casale odcházel
a neodpustil si při setkání s Donem Boskem poznámku: „To
vy mě, Done Bosco, posíláte do Milána. A přece mi bylo tak
dobře v Casale!“ Ale nezlobil se, to jen si tak ulevil. Odpole-
dne Don Bosco s chlapci žertoval a na dvoře jim uprostřed
samého zašmodrchaného propočítávání hádal, jak dlouho
kdo bude ještě žít. I monsignor přišel a nastavil ruku. Don
Bosco mu ji jen vřele políbil a potom s ním šel do svého po-
koje.
Radost mu dělalo, že novopečený biskup Gastaldi ze Sa-
luzza mu poslal další doporučení pro Řím. Jeho dopis řím-
ské kongregaci končí slovy: „To všechno rád dosvědčuji a ze
všeho, co jsem během dlouhých let viděl a slyšel, jsem nabyl
přesvědčení, že v této Společnosti chystá Bůh církvi pro bu-
doucnost velkou pomoc.“
466
|
|
20.5 Page 195 |
▲back to top |
Téhož dne 11. července psal Donu Boskovi don Pestarino
z Mornese, že se mornesští obyvatelé chystají odevzdat na
Don Boskovy účely desetinu ze své sklizně, nezkazí-li jim
to nějaká pohroma. Také psal, že představená morneského
institutu Neposkvrněné Panny Marie, učitelka Maccagnová,
moc děkuje za uzdravení ruky a prosí o další modlitby k Po-
mocnici křesťanů.
13. července se konečně vrátili z římské cesty don Savio
a don Cagliero. Plni nadšení vypravovali, co všechno viděli
a slyšeli ve Svatém městě. Na co však Don Bosco nejvíce če-
kal a co nyní dostal, byl dopis od monsignora Fratejacciho,
který mu v té době dělal jakoby advokáta v různých záleži-
tostech, hlavně ve věci schválení stanov a dimisoriálek. Do-
pis nepřinesl Donu Boskovi nic radostného, ale aspoň vnesl
do věci další důležité světlo.
Fratejacci mu v dlouhém dopise psal, co zatím ujednal
a zařídil spolu s biskupem monsignorem Ghilardim a po-
tom, co projednával s kardinálem De Angelis. S ním chtěl
o věci mluvit dříve, než rozdá poslané kopie salesiánských
stanov hodnostářům, kteří by mohli mít vliv na hladký prů-
běh jednání v kongregaci pro biskupy a řeholníky. Psal, že
Jeho Eminence je sice silně nakloněna Donu Boskovi, ale
není nakloněna jeho požadavku. Má k tomu své důvody. Jde
prostě o fakt, že poslední dobou je u nejvyšších církevních
instancí v Římě značná averze vůči řeholníkům. Je to tím,
že po zrušení řeholí je Itálie zaplavena množstvím řeholní-
ků, kteří nedělají církvi zrovna dobrou reklamu. Odtud silné
volání, aby se nepovolovaly nové řehole, ano, aby se spíše
usilovalo o splynutí řeholí, které mají stejný účel. Za tako-
vého stavu není pravděpodobné, že by kongregace chtěla
schválit Salesiánskou společnost, která má poměrně krát-
kou dobu trvání a už vůbec není naděje, že by se této Spo-
lečnosti poskytla taková výsada, jako je dovolení dávat svě-
tit své členy bez vědomí biskupů. Ani Svatý otec tomu není
nakloněn. Bojí se toho. Tak asi bude třeba hodně opatrnosti.
Fratejacci se mimo to dověděl, že mezitím byl z Říma
odeslán biskupům dotazník ohledně plánovaného ekume-
nického koncilu a důvěrně mu bylo sděleno, že mezi otáz-
kami, na které mají biskupové dát odpověď, je i ta, zda po-
važují za vhodné schvalovat nové řehole, nebylo-li by lepší
přenechat tuto věc koncilu. Uvedl i příklad. Jezuité byli
schváleni papežem Pavlem III. na tridentském koncilu. Co
tedy dělat? On sám si netroufá něco podniknout bez poky-
nu Dona Boska, aby snad neudělal zmýlený krok. Stáhnout
celou žádost o schválení stanov i o fakultu dimisoriálek?
Nebo jen to druhé vzít zatím z pořadu, když není naděje,
že by se toho dosáhlo? Nebo konečně napsat Svatému otci
nějak v tom smyslu, aby se věc přenechala koncilu? A prosil
o brzkou zprávu, jak si má počínat. Donu Boskovi se líbila
Fratejacciho serióznost, s jakou přistupoval k tak závažné
věci. Zřejmě tento znal dobře římské úřady i lidi v nich a byl
advokát, znal kličky a uličky, které taková jednání nutně po-
třebují a provázejí. Bude si muset takového člověka vážit,
i když nebude zrovna v jeho věci šturmovat.
71 Události z července
14. července 1867 přišel do Oratoře telegram, že zemřel
salesián kněz don Jindřich Bonetti. Byl necelý rok knězem
a byl velkou nadějí Společnosti. Pokorný, poslušný, stále
mezi chlapci jako anděl strážný, profesor 4. třídy gymnázia,
zapsaný na fakultě věd fyzikálních a matematických. Dově-
děl se, že jeho maminka v Chiudunu v provincii bergamské
onemocněla cholerou. Don Bosco mu dovolil odebrat se
domů potěšit ji a pomoci rodině. Přišel však pozdě, mamin-
ka už byla mrtvá. Ale jal se pomáhat panu faráři, který byl
stále mezi nakaženými jako dobrý pastýř svého stáda. Tam
se don Bonetti nakazil a zemřel zrovna na svůj svátek čas-
ně ráno. Pro Dona Boska to byla veliká ztráta, protože don
Bonetti mimo své zaměstnání řídil ještě tiskárnu v nepří-
tomnosti rytíře Oreglii. Pro celou Oratoř to byla velká rána.
Pohřben byl v rodišti, ale jeho pravý domov mu vystrojil
ještě pohřeb in memoriam. Don Francesia četl pohnutou
oslavnou řeč, ve které přítele jaksepatří ocenil. Don Bosco
zůstával klidný. Bůh mu už vzal nejednoho nadějného syna
jako kdysi Jobovi, pošle mu jistě náhradu.
S datem 15. července dostal Don Bosco z Říma vyrozu-
mění, že P. Modena nakonec ustoupil tak dalece od svých
požadavků, že chtěl, aby se v druhém vydání „Svatopetr-
ského jubilea“ pouze opravila věta, ve které se říká, že kdo
zhřeší proti jednomu přikázání, přestoupil ve skutečnosti
všechna přikázání a radil, co se týče otázky příchodu svaté-
ho Petra do Říma, aby se vypustila celá inkriminovaná věta
jako zbytečná v práci, která je více asketická než historická.
Don Bosco si oddechl. Bouře schválně vyvolaná je za hora-
mi. Jeho obrana dosáhla, co zamýšlela, a hlavně monsignor
Gastaldi, který k ní radil, byl nadmíru spokojen. Psal kleri-
ku Chiapalemu: „Kdo chce zbožně žít s Kristem, musí s ním
umět trpět!“ a prosil, aby to vyřídili Donu Boskovi. Ten dě-
koval hlavně Panně Marii, že ho vysvobodila z tak velkého
trápení. Korunu všemu dal dopis Svatého otce – velmi přá-
telský a osobní, psaný 22. července. Byla to odpověď na gra-
tulační dopis u příležitosti audience dona Cagliera a dona
Savia. Papež v dopise reagoval na všechny myšlenky, které
mu Don Bosco vyjádřil. Nikdy nepochyboval o Don Bosko-
vě naprosté věrnosti k církvi a papežství, má radost z toho,
že v Horní Itálii přijali jmenované biskupy s nadšením a co
se týče otázky oné knížky, papež „zná Don Boskovu zbož-
nost a je zcela přesvědčen, že v dalším vydání svědomi-
tě udělá vše, co mu kongregace Indexu nařídí“. Pokud jde
o schválení stanov Společnosti svatého Františka Saleského,
papež musí takovou věc nechat rozhodnutí kongregaci pro
biskupy a řeholníky, ale ať jen Don Bosco stále pilně pracuje
mezi mládeží a ať se modlí se svými za vítězství církve a pro
její pokoj. Přátelská řeč papeže připadala Donu Boskovi
jako balzám na bolavou ránu. Oba mužové si dokonale ro-
zuměli, vždyť se oba museli probíjet mořem překážek k cíli,
jímž bylo: oslavit Boha a prospět lidem.
Druhá polovina července byla jako jindy ve znamení
zakončení školního roku. Don Bosco se raději držel stále
ve zpovědnici, stále mezi chlapci. Sledoval zkoušky, znám-
kování, posudky o jednotlivcích, dával pokyny pro odjezd
na prázdniny a připravoval duchovní cvičení salesiánů. Do
Lanza napsal chlapcům krásný dopis s užitečnými radami.
Cholera toho roku řádila na různých místech Itálie a už
i v samotném Římě kosila oběti. Mnozí prosili Dona Boska
o modlitbu a on se modlil a dával modlit. Jak vysvítá z teh-
dejší korespondence, jeho modlitby nebyly v některých
zoufalých případech marné.
467
|
|
20.6 Page 196 |
▲back to top |
72 Ve službě Boží Prozřetelnosti
Byl konec školního roku a sklízelo se ovoce námahy. Sklízeli
hoši, sklízeli i salesiáni. Don Bosco se jen bál, aby mnoho
z té úrody nepřišlo nazmar. Na večerním slovíčku 27. čer-
vence vysvětloval, co by si asi ďábel přál od chlapců a čeho
se bojí. I on potřebuje prázdniny, aby si odpočinul. Má je
tehdy, když člověk odpočívá zahálčivě, prostě nic nedělá,
jen si hoví a fantazíruje. Tehdy je ďábel bez práce, protože
za něho pracuje zahálka. Naopak zlobí se, když vidí člověka
stále zaměstnaného. Pak k němu nemůže.
28. července v neděli byla slavnost rozdílení odměn.
Přišel jí předsedat sám arcibiskup Riccardi. Francesia zase
ukázal své básnické umění a chlapci dali svému arcipastýři
cítit svou úctu. Vysoký pán byl spokojen a prohlédl si Ora-
toř. Donu Durandovi řekl: „Buďte klidní, nebudu proti vám
válčit.“ V Lanzu předsedal podobné slavnosti monsignor ze
Saluzza Gastaldi. V pondělí ráno bylo Te Deum a potom se
chlapci rozjížděli na prázdniny. Don Bosco jel do Brichera-
sia.
Do Bricherasia za ním posílal don Rua nějakou zapome-
nutou knihu a také dopis, psaný převorem Majottim z Fossa-
na, ale adresovaný Oregliovi, který se už také vrátil z Říma.
Převor psal na prosbu hraběnky z Camburzana. Její manžel
hrabě Camburzano byl blízek smrti. Prosila Oregliu znovu
o přímluvu u Dona Boska, aby se modlil za jeho uzdravení.
Nebyla to první prosba toho druhu. Hrabě už byl starý. Pat-
řil mezi šlechtice starého Piemontu, kteří vynikali jak ryzostí
charakteru, tak vynikající politickou činností a zároveň věr-
ností církvi. Teď asi deset let nosil v sobě zárodky smrti – ra-
koviny. Nemoc znovu propukla a tentokrát vážně. Hraběnka
už jednou přiměla Dona Boska, aby k manželovi přišel a dal
mu požehnání Panny Marie Pomocnice. Uzdravil zázračně
jiné, proč by nemohl uzdravit jeho! Ale Don Bosco věděl
více. Vstoupil do pokoje nemocného a mluvil s ním o nebi.
Hraběnka odešla a už se neukázala. Ani nyní nemohl Don
Bosco udělat zázrak. Vzkázal jen paní, aby se upokojila, že
Bůh v každém případě sleduje dobro její i dobro hraběte.
Ten skutečně zemřel 16. srpna 1867.
Don Bosco psal donu Ruovi z Bricherasia, že pilně píše
dopisy na všechny strany, také ministru Rattazzimu, tou
dobou pověřenému ministru financí. Potřeboval, aby mu
ministerstvo prominulo daň z nemovitého majetku mira-
bellského ústavu. Rattazzi byl vždy přátelsky nakloněn tu-
rínskému světci a vyhověl mu. Jinou podobnou žádost psal
Don Bosco hraběti Cibrariovi, který zase vládl nad finance-
mi krále. Nevíme s jakým úspěchem. V každém případě se
Don Bosco řídil příslovím: „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti
pomůže.“
Lemoyne na tomto místě informuje o některých milých
gestech Boží Prozřetelnosti, jimiž tato držela Oratoř nad
vodou. Don Rua vypovídal při beatifikačním procesu Dona
Boska, že mu tento často kladl na srdce, aby bezmezně dů-
věřoval v Boží Prozřetelnost. Někdy mu i vytýkal malou
důvěru. Don Boskův sekretář zase humorně vyprávěl, čeho
byl sám svědkem. Pan „generální zásobovač“ Společnosti,
koadjutor Josef Rossi, potřeboval nutně 5 000 franků na za-
placení jistého dluhu. Nebyly po ruce. Tu přišel do Oratoře
nějaký pán – don Berto jej přivítal, a hned, kde prý je Don
Bosco, že s ním musí nutně mluvit. Pán měl hromotluckou
postavu, tomu přiměřené chování, pod nosem měl velký
knír a měl moc naspěch. Nechtěl pochopit, že Don Bosco
přijímá audience, že každý musí počkat, až na něho při-
jde řada. Beze všeho vzal za kliku a už byl v Don Boskově
světničce. „Vy jste Don Bosco?“ „Ano, já jsem Don Bosco,
co si račte přát?“ Potřebuji vám něco dát.“ Vytáhl z jedné
kapsy peněženku a vyložil na stůl její obsah, potom ještě
druhou a třetí. Don Bosco jen hleděl hned na něho, hned
na stůl a on jenom: „To si vemte, to je pro vás!“ A jak hro-
motlucky přišel, tak zase odešel. V předpokoji seděla právě
hraběnka Viancinová. Neměla odvahu pánovi odporovat,
ale plná strachu o Dona Boska občas nahlédla klíčovou dír-
kou do pokoje, jestli mu snad neubližuje. Po jeho odchodu
sama vstoupila a ptala se Dona Boska, jestli mu něco neudě-
lal. Don Bosco se jen smál: „Takhle bych si nechal ubližovat
každý den.“ Pak spolu počítali peníze a bylo toho celkem
7 500 franků. Teprve později Don Berto zvěděl, že to je ad-
vokát Galvagno z Marene. Přišel ještě vícekrát.
Don Rua svědčil, že jednou bylo třeba zaplatit 300 lir, ale
v domě nebylo ani haléře. Někdo na věc zapomněl a už tu
byl den, kdy hrozila ústavu exekuce. Těsně než došlo k nej-
horšímu, přišel rytíř Occelletti a přinesl přesně tolik, kolik
bylo zapotřebí, aby nebyl vydán příkaz k exekuci. Jiný pří-
pad. Bylo třeba zaplatit pekaři značnou sumu. Don Bosco
podle zvyku vyrazil do ulic hledat pomoc. Jeden dobrý pán
měl v úmyslu donést do Oratoře nějaké peníze, ale až v so-
botu. Ten den ho však obtěžovala myšlenka, že je snad Ora-
toř v úzkých, aby peníze donesl raději hned. Stalo se a byl
zase na chvíli pokoj.
Krásný pohled do ekonomických zájmů Oratoře skýtá
dopis, která napsal 24. března 1891 do Turína salesiánský
spolupracovník z Caramagně Alois Costamagna. Vzpomí-
nal, jak byl jednou cestou z Mirabella v Oratoři a jak dlou-
ho hovořil s Donem Boskem. Stáli spolu pod portikátem,
kde byla vodovodní pumpa. Rozmluva končila slovy: „Milý
Aloisi, vrať se pěkně do Caramagně a pošli mi tam odtud
pytel dukátů!“ Costamagna se zasmál a řekl: „Jak rád bych
vám je poslal, ale kde je vzít?“ Také Don Bosco se zasmál
a řekl: „Vidíš, potřeboval bych, aby tato pumpa zde chrlila
dukáty. To by bylo něco!“ Uplynulo od té doby mnoho let
a milý Costamagna měl zase štěstí setkat se s Donem Bos-
kem v Oratoři. To už mu světec líčil Jižní Ameriku, jak to
tam vypadá. Už tam působili jeho misionáři, mezi nimi
i Costamagnův bratr Jakub. Alois si při rozmluvě vzpomněl
na pumpu a ptal se Dona Boska, jak funguje. A Don Bosco
řekl: „Dává jen vodu, ale co nedělá pumpa, to dělá Panna
Maria. Už se i tam staví domy. Potřebovali bychom všude na
světě stavět pro lidi, kteří potřebují pomoc. Lucifer se sice
vzteká, ale to nevadí. Panna Maria mu pokaždé stoupne na
hlavu a vždycky nás ochrání.“
73 Události v srpnu
Don Bosco byl jako vždy na duchovních cvičeních u svatého
Ignáce nad Lanzem už v červenci. 5. srpna začínala duchov-
ní cvičení pro salesiány kněze a kleriky blízké kněžství, a to
v Trofarellu. Don Bosco kázal jako loni instrukce, meditace
měl don Bona z Brescie. Don Dalmazzo vzpomínal, že při
vzpomínce na Kristův soud byl jednou Don Bosco tak do-
jat, že musel přestat kázat a odejít pryč. Hlavním tématem
instrukcí byl kněžský život a apoštolát. Mimo kázání byl
468
|
|
20.7 Page 197 |
▲back to top |
celé hodiny k dispozici penitentům. V pozdějších letech
bylo exercičních turnusů ještě více a práce se stupňovala.
Toho roku, o kterém píšeme, mohl být ještě Don Bosco
sem a tam i na rekreaci mezi svými kněžími a kleriky. Sta-
lo se jednoho dne, že náhle zůstal stát a řekl: „Jeden z vás
bude jednou biskupem.“ Neřekl, kdo to byl. Přítomní my-
sleli na Francesiu nebo na Cagliera. Na konci duchovních
cvičení kněz Jan Cibrario a klerik Monateri skládali sliby na
tři roky, klerik Josef Daghero věčné. Po slavném Te Deum
odjel Don Bosco do Turína a don Cagliero jel do Castelnuo-
va, kde zatím vypukla cholera. Sám se Donu Boskovi nabídl,
že tam půjde organizovat službu nemocným a Don Bosco –
šlo přece o jejich rodnou farnost, dal k tomu svolení. Ještě
mu dal peníze, aby měl čím podělovat potřebné. Příchod
Cagliera velmi potěšil nešťastnou farnost a jeho obětavost
byla nakonec odměněna bronzovou medailí za občanskou
statečnost.
V Trofarellu zůstal don Francesia s několika chlapci,
kteří potřebovali rekreaci. Stalo se, že tam v následujících
dnech jeden z nich spadl do hlubokého náhonu a začal to-
nout. Jiný chlapec, Finochio, se moc nerozmýšlel a skočil
za ním zachránit ho. Na druhý pokus vynesl kamaráda už
v bezvědomí na břeh. Podařilo se ho vzkřísit, což všichni
připisovali zásahu Panny Marie, kterou vzývali.
Asi v polovině srpna byl Don Bosco na návštěvě u bisku-
pa z Acqui, monsignora Contratta. Ten mu vyprávěl o jedné
ženě, matce, která se zdála být posedlá zlým duchem. Jen
jí někdo jmenoval zpověď nebo přijímání, už zuřila, klela
a řvala jako zvíře. Monsignor dal Donu Boskovi fakultu vy-
konat nad ní exorcismus a ďábla z ní vymítnout. Don Bosco
jí dal raději požehnání Panny Marie Pomocnice a jejímu
okolí doporučil, aby do svátku Narození Panny Marie kona-
li k Matce Boží zvláštní modlitby.
V prázdninové poště bylo stále něco nového. Tak hrabě
František Xaverský z Collegna psal rytíři Oregliovi, že byl
na cestách v Německu, Belgii a Francii a že potřebuje Donu
Boskovi vyřídit, že v Bruselu mají zájem o jeho dílo. Nějaký
farář Jaspers je ochoten upravit salesiánům cestu do Belgie.
Don Bosco vyslechl zprávu pozorně, ale necítil se ještě tak
silný, aby mohl nabídku přijmout. To učiní teprve 8. prosin-
ce 1887, za dvacet let a krátce před svou smrtí.
Současně s cholerou sužovala Itálii další Boží metla –
válka. Ještě zde nebyla, ale připravovala se. Neklidný Ga-
ribaldi byl celý posedlý myšlenkou dobýt na papeži Řím
a už připravoval ofenzivu. Jeho syn Menotti prozkoumával
hranice papežského státu, jel do Neapole instruovat dob-
rovolníky, kteří se tam shromažďovali, jiní se zase smlou-
vali se švýcarskými mazziniány a florentská vláda v pozadí
všechno podporovala. Nyní se všude šířil odpor k Francii.
Císař Napoleon byl brzdou revoluce a sektáři mu začali vy-
hrožovat, že se Itálie spojí s Pruskem proti Francii. 20. srpna
Garibaldi z balkonu jedné orvietské hospody vyhlásil Římu
válku. A lid řval: „Do Říma! Do Říma! Pryč s kněžími! Smrt
kněžím! Smrt císaři!“
Don Bosco byl zamyšlen a jedné soboty na konci srpna
řekl salesiánům: „Viděno po lidsku, je vše ztraceno. Kdyby
si všichni Římané dali říci a kdyby si každý den vykonali
návštěvu Nejsvětější Svátosti, revoluce by do Říma nevstou-
pila. Ovšem…“
Také cholera se činila. Do 15. srpna úřední statistika na-
počítala za poslední tři měsíce v Itálii 110 000 obětí této mo-
rové nemoci. Spousta obcí hlásila případy. Někde bylo úmrtí
víc, někde méně. V Catanii na Sicílii umíralo až 40 lidí den-
ně, v Palermu se otevřelo během měsíce 2 620 hrobů. Církev
jako vždy v takových zlých dobách konala svou povinnost.
Mezi statečnými byli i biskupové, kteří napodobovali příklad
svatého Karla Boromejského a stáli v boji s cholerou v první
linii. Tak biskupové z Mesiny, Caltanisetta, Novary, Janova,
Bergama, Brescie, Ivrey. Cholerový mor řádil také v papež-
ském státě. Mezi jinými tam zemřela na choleru neapolská
královna matka, čímž se naplnilo, co jí předpověděl Don
Bosco. Ve Svatém městě bylo každý den od dvaceti do pade-
sáti případů nemoci. Rozumí se, že si smrt nevybírala, takže
umírali chudí i bohatí, prostí i vznešení. I nejeden z Don Bo-
skových přátel odešel na věčnost, jak o tom svědčily dopisy
z Říma do Turína. V Albanu onemocněla spousta lidí takřka
najednou a ve 24 hodinách se tam napočítalo na 90 mrtvých.
Ve službách nemocným tam zemřel i kardinál Altieri.
74 Nový kronikář Oratoře
Už jsme řekli, že veliké množství nejrůznějších materiálů
k velkému životopisu Dona Boska, nazvanému Memorie
Biografiche – Životopisné paměti, ze kterého i my čerpá-
me, nashromáždili nadšení synové Dona Boska, žijící v jeho
blízkosti. Hlavně to byli don Bonetti a Ruffino. Bonetti byl
nyní mimo Turín, byl ředitelem v Mirabellu. Don Ruffino
byl už mrtvý. Od listopadu 1864 dělal kronikáře Oratoře
nově přišlý don Lemoyne. Také on nashromáždil mnoho
cenného materiálu, ale nakonec musel i on z Turína ven.
Don Bosco ho poslal za ředitele do Lanza. I tam pokračo-
val, jak mohl, ale nyní prosil dona Ruu, aby kroniku vedl on.
A tak od 1. září 1867 měl don Lemoyne po ruce další vzácný
pramen – Ruovu Kroniku. Z ní budeme čerpat i my.
Don Rua začíná svou Kroniku takto: „V přesvědčení, že
to bude k větší slávě Boží a k spáse duší, na radu osob, které
mají přátelský vztah k Oratoři, já, kněz Michal Rua, začí-
nám dnes v neděli 1. září 1867 shromažďovat paměti, kte-
ré se týkají Oratoře a zvláště jejího zakladatele kněze Jana
Boska, ale nebudu psát dějiny, nýbrž spokojím se prostou
mluvou kronikáře.“
A hned zaznamenal, že druhý den ráno odjíždí Don
Bosco do letního sídla redaktora Unità Cattolica doktora
Margottiho a že do Oratoře zavítal biskup ze střední Číny,
rodák z Bologně, františkán. Hned zaznamenal i to, co Don
Bosco vypravoval chlapcům na večerním slovíčku o tom,
jak se dva důstojníci císaře Teodosia rozhodli stát se mni-
chy, jen aby přišli do nebe.
Na měsíc srpen a září vydal Don Bosco v Katolickém
čtení knihu asi o 200 stránkách s názvem „Ctihodná Maria
Kristina Savojská, královna obou Sicílií“. Na říjen se připra-
voval „Don Benedikt, příkladný kněz za francouzské re-
voluce“ od kanovníka Checucciho. Ale vraťme se k Ruově
Kronice.
2. září Don Bosco vyprávěl o šťastné smrti chlapce, který
měl krásný zvyk denně se modlit Sedm radostí Panny Ma-
rie, jak ho Panna Maria potěšila v jeho nejistotě, zda nebude
zavržen.
K datu 3. září se dovídáme, že Don Bosco pojal dal-
ší smělý plán. Viděl jakou zkázu přináší studující mládeži
čtení klasiků, kde je mnoho necudností. Rozhodl se začít
469
|
|
20.8 Page 198 |
▲back to top |
s vydáváním knižnice „Latinští a řečtí klasici v očistném
vydání“. Předtím se o tom radil s profesorem Piccou a také
s panem arcibiskupem. Oba s jeho úmyslem živě souhlasili.
5. září dostal Don Bosco dopis od jednoho představeného
semináře, že prý jeho klerici neznají dobře ceremonie. Dva
ráno špatně ministrovali v katedrále. Don Rua k tomu po-
znamenává, že to byli klerici, kteří studovali normálně v se-
mináři a Don Bosco je jen vzal k sobě na prázdniny, protože
neměli kam jít. Nevěděl, že neznají dobře ceremonie.
Toho dne přišla zpráva o oné posedlé z Acqui. Zatím byl
její stav stejný. Chtěli ji dostat do kostela ke zpovědi a k přijí-
mání, ale strašně řádila. Farář nemá odvahu pustit ji do kos-
tela na svátek 8. září, jak to Don Bosco nařídil. Co dělat? Don
Bosco odpověděl: „Jak jsem to řekl, tak to udělejte a modlete
se s vírou.“ Na večerním slovíčku vypravoval z knihy Bartoli-
ho „O japonských mučednících a dvou mladých křesťanech,
z nichž jeden se vyhnul zatčení tím, že zapřel víru a potom se
chtěl z toho vyzpovídat, aby měl duši zase v pořádku, kdežto
druhý statečně víru vyznal a byl usmrcen“.
6. září se hovořilo na rekreaci o oněch dvou schopných
klericích, kteří opustili kongregaci. Klerik Alessio k tomu
řekl, že je to pro Oratoř veliká škoda, protože mohla mít dva
význačné literáty. Ale Don Bosco odpověděl, že sláva Ora-
toře je v něčem jiném – ve zbožnosti. A doporučoval kleri-
kům, aby byli především pokorní. Takový méně nadaný, ale
ctnostný salesián udělá víc než pyšný vědec. Na večerním
slovíčku pak pokračoval ve vypravování z Bartoliho o ja-
ponském chlapci, který si nedal vytrhnout medailku Panny
Marie, ale raději se zbavil šatu, než by ji vydal pochopovi,
který ho pronásledoval.
7. září don Rua vzpomíná, jak Don Bosco hovořil o za-
mýšleném vydání očištěných klasiků a jak sám hravě reci-
toval dlouhé pasáže italské, latinské a řecké, kterým se na-
učil v době studií. Na otázku, co si myslí o Dantovi, řekl, že
Dante jako literát a básník je jedinečný, ale jinak není čemu
se od něj učit, protože psal tendenčně: kdo byl s ním, toho
vychvaloval do nebe, kdo byl proti němu, tomu nemohl při-
jít na jméno.
75 Tvrdá opatření ordinariátu
V předvečer Narození Panny Marie dostal Don Bosco další
doporučení od biskupa alexandrijského, které pečlivě přilo-
žil k předešlým, aby je v příhodný čas předložil v Římě.
S datem 8. září dostal od acquijského kaplana Bruzzone-
ho dopis, který začínal slovy: „Milost byla udělena!“ Popisu-
je se v něm, jak ona posedlá žena až do půlnoci řádila jako
pominutá, pak se náhle uklidnila a druhý den na svátek šla
sama do kostela ke zpovědi a k svatému přijímání, jak to
Don Bosco nařídil. Don Bosco věděl, co bude, ale přesto
ho dopis rozradostnil, což se přenášelo i na celé jeho oko-
lí. Celý den nadšeně hovořil o milostech, které Panna Ma-
ria udělila těm, kdo pomáhají stavět kostel. Večer po večeři
byli kolem něho kněží, kteří se měli dostavit ke zkouškám.
Ze salesiánů to byli Dalmazzo, Guidazio, Garino a Alessio.
V Oratoři byli na noc také někteří světští kněží, kteří při-
šli za tím účelem do Turína. Don Bosco jim řekl: „Budete-li
mít při zkouškách úspěch, přinesete pak pro kostel každý
jednu cihlu.“ A vypravoval žertovnou příhodu. Prý jednou
jednomu řekl, aby z vděčnosti poslal na kostel cihlu, a co se
stalo? Ten to vzal doopravdy a poslal mu poštou cihlu zaba-
lenou v balíku. Don Bosco balík rozbalil a hle: cihla a u ní
průvodní dopis: „Na kostel“. Podivil jsem se a řekl jsem si:
v téhle cihle bude jistě něco lepšího. A dal jsem ji rozbít.
Nic! Ale za pár dní přišel ten kněz a ptal se mě, zda jsem
tu cihlu dostal. Já, že ano a on, že prý jsem tak řekl, a tak to
udělal. Prý ví, že Panna Maria s nikým nežertuje. Ale pak se
obrátil a se smíchem mi dal i peníze!“
10. září Don Bosco na slovíčku rozvíjel téma „Dobře
muži, který nesl jho od svého dětství“. Rozhovořil se o tom,
jak je nutné osvojit si ctnosti, které pak budou provázet člo-
věka po celý život. Jak smutný osud čeká toho, kdo se pořád
bouří, stále něco má, čímž rozrušuje společenství dobrých!
Takový se sám vylučuje z jejich středu a musí Oratoř opus-
tit. Ale ani doma to nebude mít lepší, protože jím budou
všichni pohrdat a budou se ho stranit, takže bude stále sám.
11. září byl Don Bosco ve městě s donem Ruou a tam
po nich začali dva kluci škaredě pokřikovat. Don Bosco
se ani nepokoušel navázat s nimi řeč, protože byli tak je-
dovatí. Jen se trpce zasmál a politoval mládež, kterou rodí
revoluce. V té době opravdu Garibaldi zaséval do duší
ďáblovo semínko. Svobodní zednáři měli v Ženevě mírový
kongres, na kterém vypracovali svou linii pro další činnost
proti církvi. Garibaldi tam byl zvolen čestným předsedou.
Měl v Ženevě veřejný projev, ve kterém chválil Ženevany, že
prý zasadili první rány „morové instituci, která se nazývá
papežství“, a sliboval, že spojené demokratické síly jí zasa-
dí nyní poslední ránu. „Rozboříme to doupě modloslužby
a lži.“
Na večerním slovíčku mluvil Don Bosco na téma „Do
zlovolné duše nevstoupí moudrost, ani nebude přebývat
v těle, oddaném hříchu“. Kdo zpozoroval klid, s jakým Don
Bosco rozebíral toto téma, ale přitom věděl, co Dona Boska
uvnitř sužuje, musel žasnout. Tak žasl don Rua, který byl
vždycky zasvěcen do nejvnitřnějších problémů Oratoře i do
problému nejnovějšího.
Don Bosco dostal od pana arcibiskupa dopis tohoto zně-
ní: „Nejmilejší Done Bosco, musím Vaší důstojnosti nutně
sdělit, že svým diecézním klerikům nedovoluji, aby vyučo-
vali, dělali korepetice nebo měli dozor v ložnicích či děla-
li prefekty. Toto ustanovení, které se vztahuje i na ostatní
konvikty, má za účel podpořit kleriky v jejich studiích, aby
mohli řádně navštěvovat vyučování a opakování látky. Také
jsem se rozhodl, že nebudu udělovat svěcení nikomu jiné-
mu, než těm, kteří budou bydlet v semináři. Bude to pro vás
poněkud obtížné, ale bude to k prospěchu církve i vaší ko-
munity. Sděluji vám to včas, abyste měl čas se podle toho za-
řídit a klerici aby z toho měli větší užitek. Pán ať Vám udělí
všechno dobré. Jsem Vám ve vší úctě oddaný služebník +
Alexander, arcibiskup.“
Dona Boska dopis ohromil. Šel několikrát k arcibis-
kupovi domluvit se, ale ten jen stále opakoval své. Don
Bosco opakoval také své: „Tak tedy všichni klerici půjdou
do semináře, všichni kněží do kněžského konviktu. A Don
Bosco zůstane sám, sám s tisíci chlapců na krku. Jak bych
mohl s něčím takovým souhlasit?“ Když nebylo možno ar-
cibiskupa pohnout aspoň k nějakému kompromisu a Don
Bosco viděl, že ustoupit by znamenalo dílo těžce poškodit,
řekl mu: „Poslyšte, monsignore, Vaše Excelence ať napíše do
Říma pohnutky, které Vás vedly k tomuto rozhodnutí a já
potom zase vyložím námitky své. Ať rozhodne Řím!“ Ale
470
|
|
20.9 Page 199 |
▲back to top |
pan arcibiskup mu jen řekl: „Ne. To ať zůstane záležitostí
mezi námi dvěma, my dva si to vyřídíme spolu.“ A tak se
záležitost ještě povleče a bude trnitá.
Všichni klerici z Oratoře byli tímto rozhodnutím silně
dotčeni. Ti, kteří neměli v úmyslu zůstat u Dona Boska,
všichni se přihlásili do semináře. Ti pak, kteří měli sliby,
nebo chtěli zůstat s Donem Boskem, měli nyní před sebou
temnou budoucnost. Arcibiskup považoval prostě všechny
kleriky, kteří se narodili na území arcidiecéze, ať už měli sli-
by nebo ne, za své. Také co se týče svěcení, osoboval si více
méně právo absolutní nade všemi. Jestliže udělá výjimku,
bude to jen proto, aby se nemohlo říci, že chce Oratoř zni-
čit. Tak například hned dovolil, aby v prosinci přijal kněžské
svěcení Petr Racca.
76 Jako by se nic nepřihodilo
Přestože páně arcibiskupovo rozhodnutí ve skutečnosti při-
vedlo Oratoř do zoufalé situace, Don Bosco se rychle uvnitř
uklidnil a spolehnut na pomoc Boží a Panny Marie Pomoc-
nice, šel dále, jak mu Pán Bůh ukazoval cestu. Třeba přijdou
ještě horší věci. Skoro ho bolelo více, že nemohl zdolat ob-
tíže, které ho sužovaly uvnitř domu. Mezi velkým počtem
chlapců, kteří byli nedávno přijati za chovance ústavu, byli
někteří, kteří si s sebou přinesli zlé návyky, nemínili se smí-
řit s novým prostředím a ještě šířili nákazu kolem sebe. Zů-
stali tu také někteří starší, nad kterými se Don Bosco smi-
loval, ale oni brzy zapomněli na dobrá předsevzetí a žili si
jako dříve a mysleli si, že ujdou pozornosti, ale zapomněli,
že Don Bosco má na pomoc Pannu Marii, která nedopustí,
aby její dům byl proměněn v lotrovskou peleš. Don Bosco
cítil, že zde není něco v pořádku a vyzval chlapce, aby začali
novénu k Panně Marii na jeho úmysl. Sám se jí horlivě zú-
častnil. Modlil se, aby mu Panna Maria pomohla objevit ty,
kteří nepatří do domu tak, aby nebyl ohrožen nový školní
rok.
14. září na večerním slovíčku řekl výslovně, že dosud při
každém triduu nebo novéně nebo při duchovních cvičeních
se přišlo na věci, které vedly k vyloučení některých z Ora-
toře. I tentokrát to tak je. „Zatím nebudu nikoho jmenovat,
ale už teď vám mohu oznámit, že takoví půjdou domů.“
A přešel na jiné pole. Vypravoval, co se stalo bratru jednoho
salesiána. Dotyčný chodil vždy po práci do hospody. Tam
se připletl k hádce dvou opilých, přidal se k jednomu z nich
a výsledek byl, že mu ten druhý přeťal krční tepnu nožem,
takže vykrvácel a zemřel. Jak je důležité vyhýbat se určitým
místům a býti raději připraveni na smrt. Toto večerní slo-
víčko bylo jen jakousi přípravou na další, jedno z těch, při
kterých tuhne posluchačům krev v žilách a na které se ne-
zapomíná.
16. září vystoupil Don Bosco na malou katedru, ze které
pod portikátem domu mluvil večer ke shromážděné komu-
nitě a začal mluvit. Byl až nápadně klidný. Kolem něho byli
kněží, klerici, koadjutoři, studenti, řemeslníci a familové.
Všichni měli v paměti, co nakousl předevčírem a toužili po
vysvětlení. Don Bosco začal hovořit o tom, co vytrpěl Spa-
sitel pro naši spásu a co řekl o těch, kteří dávají pohoršení
maličkým. Pak mluvil o tom, co sám už v životě z Božího
nařízení vykonal pro spásu chlapců. Potil se pro ně od rána
do večera, od večera do rána, nuzoval se, trpěl, jen aby
chlapce uchránil hříchu a hle: do Oratoře vnikli vlci, zlodě-
ji, vrazi a ďáblové. Trhají, dáví, odvlékají mu svěřené ovce
a posílají je do pekla. „Co jsem těm dotyčným udělal zlé-
ho?“ apostrofoval neznámé. „Proč se mi takto odvděčují za
to, že jsem je vzal do tohoto domu, dávám jim všechno, co
potřebují, nešetřím pro ně oběti, jednal jsem s nimi jako se
svými dětmi, prokazoval jim důvěru, zahrnoval je dobrodi-
ními? Co by z nich bylo ve světě?“ Dále pak líčil dobrodiní,
která jim prokazoval ústav a kterých si oni tak málo váží.
„Myslí si snad oni, že je Don Bosco hloupý a nezná je? Mohl
bych je k jejich hanbě veřejně jmenovat. Mám to udělat?“
Pak jeho tón zazněl řečnicky, účinně: „Kdybych je chtěl
jmenovat, řekl bych: Jsi to ty, A, ten vlk, který se plíží mezi
chlapce a oddaluje je od představených! Jsi to ty, B, ten lupič,
který svými řečmi odnímá chlapcům nevinnost! Jsi to ty, C,
ten vrah, kterýž jistými obrázky, knihami, schovávačkami
rve Panně Marii její syny z náruče! Jsi to ty, D, ten ďábel,
který kazí kamarády a posměchem jim brání, aby chodili
k svatému přijímání.“ A tak pokračoval. Šest jich jmeno-
val a pokaždé se ozvalo zaúpění jako při posledním soudu.
Všichni stáli jako přimrazeni a ticho bylo absolutní. Když
Don Bosco skončil, šli všichni spát. Zůstali jen ti jmenovaní.
Zakrývali si tvář a plakali, opírajíce se o pilíře nebo o zeď.
Kněží a klerici stáli pohromadě, zvědaví, co bude dál. Don
Bosco se zastavil uprostřed portikátu a hle (Don Lemoyne,
který scénu zvěčnil v Memoriích, byl při tom): Těch šest
se najednou vrhlo k Donu Boskovi. Líbali mu ruce, chytali
se jeho šatu. On se na ně dlouze podíval a dal se do pláče.
Nikdo nepromluvil, jen Don Bosco řekl každému něco pro
povzbuzení a potom odešel do svého pokoje. Druhý den ně-
kteří odjeli domů, některý student přešel mezi řemeslníky,
dva z nich se polepšili a směli se znovu vrátit mezi studenty.
Ti co zůstali v Oratoři, všichni změnili své chování a stali se
dobrými křesťany. Nezlobili se na Dona Boska. Dobře vědě-
li, že musel hájit zájem Boha a duší, vždyť ho sami vehnali
do takové situace.
A zase šel život dál. V archivu jsou koncepty dopisů,
které Don Bosco každoročně posílal na ministerstvo vál-
ky s prosbou o zaslání vyřazených vojenských obleků, bot,
prádla, ložního materiálu, a připomenul, že v domě má
850 většinou chudých chlapců a velmi pomoci potřebných.
A zase se vydal na cesty, aby sháněl prostředky. Do Oratoře
se vrátil večer 20. září, aby druhý den navštívil v jeho vile
profesora Matouše Piccu, který měl svátek. Přišel tam, když
se pan profesor právě marně namáhal vytáhnout ze zdi hře-
bík, opravdu poctivě zatlučený. Don Bosco měl příležitost
ukázat, že je ještě junák. Vzal profesorovi kleště z rukou
a jedním trhnutím hřebík vytáhl.
23. září začínal v Trofarellu druhý turnus duchovních
cvičení pro salesiány. Kázali Don Bosco a don Rua. Při těch-
to duchovních cvičeních skládal tříleté sliby Jakub Costa-
magna a v dalších dnech porůznu totéž učinili klerici Petr
Guidazio, Dominik Tomatis a další.
Večer 28. září se Don Bosco vrátil do Oratoře. Z jeho ve-
černích slovíček se zachoval zápis o tom, které měl 29. září.
Vypravoval příběh chlapce, který stále padal do stejných hří-
chů a zpovědník mu pokaždé dal za pokání modlit se až do
další zpovědi každý den třikrát Zdrávas Maria. Moc to ne-
pomohlo, protože si hoch na to zvykl a hříchy se stále opa-
kovaly. Jednou řekl zpovědníkovi: „Je to marné, nedokážu
to!“ Ale zpovědník byl neoblomný a ukládal mu stále stejné
471
|
|
20.10 Page 200 |
▲back to top |
pokání. Až po čase nastala změna. Chlapci se nějak zvlášť
zalíbila věta „Oroduj za nás hříšné!“ Při každém Zdrávasu
ji zdůrazňoval, a tak vyhrál. Rozloučil se s hříchem a přilnul
k Matce Boží. To ho zachránilo a přivedlo k trvalé radosti.
Mezitím se připravoval zájezd do Castelnuova a do
Becchi. Muzikanti zase ladili své nástroje, nacvičovaly se
zpěvy, odměnění se nemohli dočkat, kdy už se vyrazí z měs-
ta ven. Vyrazilo se a Don Bosco také nezůstal doma. Jako
vždycky byl nadšeně přivítán v rodné farnosti i ve svém ro-
dišti v Becchi a zase se slavila růžencová slavnost s přílivem
zbožného lidu, který byl rád, že cholera je za horami a že
umírání ustalo. Ale co nejvíce toho roku vyznačovalo Don
Boskův příchod do rodiště, to byla ozvěna zázraku, který
Panna Maria vykonala na tamním děkanovi Cinzanovi.
Chudák už byl starý a trápil ho nejeden neduh. Nejvíc ho
však trápilo, že ztrácel sluch. Osmnáct měsíců se léčil jak
mohl, ale potom ohluchl tak dokonale, že mu bylo třeba
křičet do ucha, aby aspoň něco slyšel. Ani zvonění zvonů
nevnímal. Jak měl v takovém stavu kázat, zpovídat, navště-
vovat nemocné? Ještě že měl k ruce kaplana Ascania Savia,
který rád dělal všechno za něho. Ten napsal Donu Boskovi
a Don Bosco v odpovědi radil panu děkanovi, aby si také
udělal novénu k Panně Marii Pomocnici jako jiní. Třeba to
zabere. A zabralo to.
2. října, čtyři dny před růžencovou poutí na svátek An-
dělů strážných šel pan děkan do kostela sloužit mši svatou.
Jako ministrant ho k oltáři provázel chlapec Cesar Cagliero,
pozdější salesián a generální prokurátor Salesiánské společ-
nosti. Pan děkan se v sakristii rozhodl sloužit mši svatou za
uzdravení a slíbil dát peníze na kostel Panny Marie. S tím-
to předsevzetím začal. Ale jen započali stupňové modlitby
a chlapec opakoval po knězi příslušný žalm hodně hlasi-
tě, pan děkan ho okřikl: „Chovej se slušně a nekřič tolik!“
Žalm pokračoval a pan děkan už byl netrpělivý, pořád se
mu zdálo, že ministrant křičí. Pak ale pochopil a zastavil se:
„Já slyším! Slyším! Můžeš to říkat tišeji!“ Mši svatou toho
dne sloužil zvlášť zbožně a co chvíli mu tekly po tváři slzy.
A jen co se vrátil do sakristie, sám začal křičet: „Já jsem
uzdraven! Panna Maria Pomocnice mě uzdravila!“ A když
se vracel na faru, popadl zvonek u dveří a vyzváněl, jakoby
chtěl provaz utrhnout. Pan kaplan přiběhl, cože se to děje,
ale on křičel na celé okolo: „Já slyším!“ Byla to veliká radost
a Don Cinzano chtěl hned jet do Turína poděkovat Panně
Marii. Skutečně tam jel a dokonce, přestože byl starý, vylezl
až na kopuli kostela a tam políbil nohu sochy Panny Marie.
Pak se obrátil směrem ke kopcům na druhé straně Pádu
a v duchu poslal pozdrav své farnosti tam někde za Super-
gou, svému Castelnuovu. Byl dojat k slzám a vděčně vzpo-
mínal, jak kdysi na začátku svého farářování v Castelnuovu
podporoval jednoho venkovského kluka z farnosti, tehdy
už studenta na chierském gymnáziu a jak mu pomáhal ke
kněžství – nyní už slavného Dona Boska, apoštola Pomoc-
nice křesťanů a budovatele velikého díla, které jistě obejme
celý svět. Uzdravení dona Antonína Cinzana bylo trvalé, to
mohl dosvědčit jak don Cesar Cagliero, tak don Ascanio
Savio, tehdejší kaplan. Pan děkan také nikdy neopomenul
vypravovat o té podivuhodné mši, kdy okřikoval Cesara,
aby se choval v kostele slušně a tolik nekřičel.
77 Don Bosco, zachránce Říma
Svátek Panny Marie Růžencové připomínal vítězství křesťa-
nů nad přesilou nepřátel kříže a titulu Pomocnice křesťanů
byl tak blízký. Vždyť se znovu dokola stahovaly sítě a nepří-
tel znovu usiloval o zničení Kristova jména. Přípravy pro
invazi do papežského státu byly v plném proudu. Sektáři
a jejich podzemní centrály vypracovaly celkem jednoduchý
plán: Garibaldi se svými dobrovolnickými sbory, pracují-
cími na vlastní pěst, vyvolá v Římě nepokoje. Do nich za-
sáhnou italští vojáci jen za účelem obnovení pořádku. Pak
se inscenuje lidové hlasování, které provolá připojení Říma
k Itálii. Giuseppe Ferrari napsal ve své knize „Italská fede-
race“: „Revoluce před branami Říma není nic jiného než
válka proti Kristu i císaři. Žádná dvojsmyslnost, žádná ne-
jistota, žádná polokatolická nebo polokřesťanská nebo po-
lopapežská doktrína! Ať si kdo chce doma uctívá své modly,
náboženství. Revoluce zbožšťuje člověka, jeho rozum a jeho
práva. Církev je nechce znát, a proto jimi pohrdá. Program
revoluce? 1. Válka proti papeži a vyhlášení války celé Evro-
py proti náboženství. Nepodaří se nám ani krok kupředu,
dokud nepovalíme kříž. 2. Válka proti králi. Kněží sami ne-
mají potřebnou sílu. Jsou zde jen proto, že je chrání kníža-
ta a monarchové. Kdo tedy pracuje pro krále, pracuje pro
církev. Kristus, král, papež a císař, to jsou čtyři náhrobní
kameny italské svobody. 3. Nereligiozitou rozumím postup-
nou propagaci vědy, která nahradí náboženské báje a osud-
né rozpory metafyziky. Nereligiozita a pozemková reforma,
to jsou konečné cíle pokroku.“
Garibaldi se ze Ženevy vrátil do Itálie a objevil se ve Flo-
rencii. Tam se domlouval s vládou a s revolučním výbo-
rem. Pak se odebral do Sinalungy, aby se postavil do čela
dobrovolníků. Tím ovšem byla porušena francouzsko-ital-
ská konvence a Napoleon vzkázal Rattazzimu, že znovu
obsadí papežský stát francouzským vojskem, jestliže Itálie
nebo Garibaldi vstoupí na církevní půdu. Rattazzi slíbil, že
takové pokusy potlačí silou. Něco udělal, i když jen na oko.
Fakt je, že 23. září dal generála Garibaldiho zatknout a do-
pravit napřed do pevnosti Alexandrie, pak do Janova a na-
konec na ostrov Capreru. Osm vojenských plavidel hlídalo
ostrov, aby nemohl uprchnout, 30 000 řadových vojáků ob-
stoupilo hranice papežského státu a další dvě plavidla hlíd-
kovala u břehů církevního státu. Tím měli být Garibaldiho
dobrovolníci drženi na uzdě. Ale bylo to upřímné? Nebyl
to jen strategický tah? Co bude, když v papežském státě vy-
puknou nepokoje? Co udělá italská armáda?
Přes všechna tato opatření pronikla 29. září první ko-
manda Garibaldiánů do provincie Viterbo a začala tam ope-
rovat. Byly to jen šarvátky, ale papežské vojsko bylo slabé
a nemohlo jim plně čelit. Vědělo se, že italská vojska ve sku-
tečnosti jen pouští dobrovolníky přes hranice. A Garibaldi-
áni, kam vstoupili, všude vyprazdňovali obecní pokladny,
zaváděli dávky, rekvírovali zásoby, plenili kláštery a dopou-
štěli se kdejakého násilí. Papežské prapory se pálily, busty
Pia IX. se rozbíjely a vyhlašovala se prozatímní vláda pod
diktaturou Garibaldiho.
Tak se pořádaly srážky mezi Garibaldiány a papežskými
vojáky od 29. září až do 26. října čistě jen za účelem vytváře-
ní napjaté situace, aby se církevní stát nezorganizoval a ne-
mohl čelit konečnému útoku. A bylo to jen v pohraničních
zónách, kdežto uvnitř státu panoval celkem klid. Dokonce
se organizovala dobrovolná domobrana, zvláště na venkově.
472
|
|
21 Pages 201-210 |
▲back to top |
|
|
21.1 Page 201 |
▲back to top |
Že bylo do revoluce daleko, o tom svědčí i to, že papežský
stát rozděloval obyvatelstvu zbraně a nebál se, že jich užije
proti němu. V Římě samotném vycházel papež každý den
do města mezi lidi a neobával se, že ho někdo zabije. Přes-
to florentské noviny byly plné zpráv z bojiště a samozřejmě
papežští ztráceli, kdežto povstalci měli samé úspěchy. To
ovšem neznamená, že se revoluce nechystala. Řím měl své
podzemí, které se chystalo na den, kdy poteče krev. Hlavou
podzemního hnutí byl František Cucchi, poslanec italského
parlamentu. Byl to člověk chytrý, opatrný a měl kolem sebe
lidi schopné všeho. S ním byl ve spojení podzemní revoluč-
ní výbor římský.
Z pravých Římanů jen nějaká stovka lidí byla ochotna
spolupracovat s revolucí a krýt ji. Tito lidé vystavovali fa-
lešné pasy, skrývali tajné agenty, slídili po zprávách, které
by bylo možno předat nepříteli, připravovali orsiniánské
bomby, které by dovedly vyhodit do vzduchu vybrané bu-
dovy, kdyby to bylo účelné. S Cucchim pilně spolupracoval
Alois Castellano z Pavie, který s ledovým klidem prolézal
římské podzemí a připravoval místa pro nálože min. Plá-
novaly se atentáty na vyslanectví, papežská ministerstva, na
kasárna ve Vatikáně a jinde ve městě. Našli se i zrádci. Bylo
jich jen několik desítek, ale byli právě v důležitém Anděl-
ském hradě, kde byla prachárna. V ní bylo 16 000 kilogra-
mů střelného prachu. Kdyby tam nastal výbuch, vyletělo by
do povětří spousta papežských zuávů, ale také na 300 zaja-
tých Garibaldiánů. Počítalo se, že vzpoura začne právě tam
a hned po výbuchu Andělského hradu vyletí do povětří asi
třicet dalších míst ve městě. Pak by nastala řež. Podzemí by
vyšlo do ulic a nastalo by vraždění. Bylo by to jako v Paříži
v roce 1793. Kněží, kardinálové, nikdo by neunikl revoluci.
Tyto věci mohou někomu připadat jako vymyšlené, ale ne-
jsou. Dokonce je potvrdil sám italský generál La Marmora,
ministr války ve florentském státě, když uveřejnil v Gazzettě
di Firenze 29. ledna 1868 článek, v němž tvrdil, že kdyby se
plány uskutečnily, svět by byl naplněn odporem a hrůzou
a Itálie by tím ztratila mezinárodní prestiž. La Marmora
nebyl sám, kdo takto smýšlel. Itálie byla přece do té doby
monarchií a tyto věci zaváněly demokracií, která neměla
daleko do anarchie. Italská vláda dosud nikdy nepřijala ani
Mazziniho ani Garibaldiho jako rovnocenné partnery. Na-
nejvýš s nimi počítala a zapojovala je do svých plánů.
Je jisté, že mezi italskými liberály bylo mnoho takových,
kteří smýšleli podobně jako La Marmora a nebyli ochotni
dát zelenou prolévání krve v Římě. K tomu se jim nezdála
situace zralá. Nejeden byl i ochoten informovat papežskou
vládu o tom, co se v Římě chystá, ovšem tajně, aby sám ne-
přišel do nesnází.
Už první dny po jubilejních oslavách v Římě se začaly
projevovat určité náznaky neklidu. Během prvního turnusu
duchovních cvičení v Trofarellu dostal Don Bosco poštovní
zásilku, která nebyla vyplacená a měl za ni zaplatit taxu. Už
ji chtěl poslat zpátky na poštu, když tu mu napadlo, aby se
podíval, co v ní je. Byla nějak těžší než obyčejný dopis. Ote-
vřel ji a užasl. Byl tam plán příprav římské vzpoury s mno-
ha podrobnostmi. Kdo to poslal? To se nikdy nezjistilo. Co
s tím, Don Bosco napřed nevěděl, ale pak mu svědomí říka-
lo, že nesmí mlčet. I dal vše přepsat, originál zničil, přepis
pak poslal nějakému příteli do Říma, kterého napřed uvě-
domil, že něco dostane. Ten to zas všechno přepsal, origi-
nál zničil a dvě kopie předal, jednu kardinálu Antonellimu,
státnímu sekretáři, druhou samotnému Svatému otci. Tento
písemný materiál dostal do rukou monsignor Berardi a ten
to zas předal papežské vládě. Tím bylo o přípravě povstá-
ní informováno jak vrchní velitelství papežské armády, tak
římské policie. Monsignor Berardi psal 1. října do Turína:
„V Římě žijeme celkem v klidu, i když přicházejí zprávy
o srážkách našich s Garibaldiány, o vítězství našich, o lou-
pení, jak už to při takových příležitostech bývá. Anonymní
dopisy, které přicházejí, mají svou cenu a byl bych rád, kdy-
by jen přicházely.“
Ale nebyl zde jen jeden anonym. Don Rua svědčil, že
sám z pověření Dona Boska posílal zprávy Svatému otci.
I když nevěděl, odkud ty zprávy pocházejí, přece jen věděl,
že mohou přicházet jen od lidí, kteří jsou velice blízcí vlá-
dě, nejsou-li to zrovna lidé sedící v ní. Pochopitelně volili
cestu krytou anonymitou. Hlavní bylo zabránit krveprolití
v Římě.
V Turíně se vědělo, že má být vyhozena do povětří Řím-
ská kolej, ležící ve středu města. Byla o tom poslána do Říma
zašifrovaná zpráva, ale tam tomu nechtěli věřit. Bylo třeba
kardinálu Antonellimu napsat anonymní dopis a v něm po-
dat bližší zprávy. Policejní prohlídka vedla k objevení tajné
cesty k budově a pak k zjištění příprav na zmíněnou akci.
Nastal poplach. Nyní policie vyšla ze svého klidu a mnoho
lidí bylo zatčeno, protože při dalším pátrání se našlo mnoho
usvědčujícího materiálu. V ulici Crescenzi byla dopadena
celá skupina spiklenců, takže podzemí mělo sítě potrhané.
20. října se Garibaldi objevil ve Florencii. Utekl z Capre-
ry. V tom měli prsty zase jiní lidé z vlády, kteří nadržovali
jemu. Ve vzduchu bylo cítit něco jako předzvěst velikých
událostí. Zavládlo všeobecné napětí. Napoleon III. dal
rozkaz dvěma divizím nalodit se a jít bránit Řím. Rattazzi
ze své strany, aby Francouze předešel, dal pokyn Cucchi-
mu, aby zahájil povstání. Garibaldimu slíbil, že v případě
úspěchu mu pošle na pomoc vojsko. Cucchi pospíchal.
Honem dokončoval přípravy, dal podminovat kasárna Se-
rristori a Cimarra a zrádcům z Andělského hradu nařídil,
aby na smluvené znamení vyhodili prachárnu do vzduchu.
Garibaldiáni se převlékali do zuávských uniforem, aby tak
způsobili co největší zmatek ve městě. Pro případ nezdaru
se revolucionáři raději stahovali do těch oblastí, kde byly
křivolaké městské uličky, aby snadněji mohli zřizovat ba-
rikády.
19. října bylo papežské vojenské velení upozorněno,
že povstání začne co nejdříve. 21. října se přišlo na veliké
skladiště munice ještě dříve, než mohla být rozdělena spik-
lencům. Ráno 22. října už bylo jisté, že to večer začne. Tu
dal generál Kanzler rozkazy k obraně. Měl k ruce jen 3 000
mužů, ale spolehl se na věrnost římského lidu. Dal obsadit
všechny strategické body města. Ostatní sbory měly poho-
tovost a měly na první rozkaz vyrazit ven. Také Cucchi byl
připraven, ale naštěstí mina pod kasárnami Cimarra ne-
mohla být včas položena a dělník, který byl přitom zatčen,
prozradil, že má být v určenou chvíli přerušen přívod plynu,
aby byla ve městě tma. V 7 hodin večer spiklenci položili
dva sudy prachu pod kasárna Serristori, a ta byla opravdu
vyhozena do povětří. 27 zuávů nalezlo smrt v jejich tros-
kách. To byl signál. Stovky spiklenců vyrazili do ulic a na-
staly boje. Papežské vojsko však bylo připraveno, takže jim
mohlo úspěšně čelit. Mrtví byli na obou stranách. Horda
útočníků obsadila Kapitol a jiná bránu svatého Pavla. Ale
jen na chvíli, protože je papežští z těch pozic zakrátko vy-
hnali. Cucchi čekal na výbuch prachárny, ale ten nepřišel.
473
|
|
21.2 Page 202 |
▲back to top |
Andělský hrad zůstal němý. Bylo to tím, že krátce před sta-
novenou hodinou vnikla do hradu policie a spiklence zajis-
tila. Povstání trvalo jen asi hodinu. Asi sto spiklenců bylo
zatčeno, zatímco město, pobouřené tím, čeho bylo svědkem,
provolávalo slávu vojsku, které povstání potlačilo. Řím byl
zachráněn. Don Rua k tomu poznamenává: „A Pius IX. byl
pln obdivu pro Dona Boska, který byl vlastně původcem
této záchrany.“
78 Pokorný sluha Páně
Mohla by vzniknout otázka: Jak o sobě smýšlel Don Bosco,
když se nyní kolem něho, zvláště v souvislosti se stavbou
kostela Panny Marie, dálo tolik podivuhodných až zázrač-
ných věcí? Don Bosco žil duchem víc v nadpřirozené sféře
života než v přirozené sféře lidského žití. Měl už ke všemu,
co prožíval, svůj osobní postoj, založený na hluboké pokoře.
V tom byl podoben Dominiku Saviovi, který žil v Orato-
ři, ale duchem byl někde jinde. Na to napětí zemřel. Však
měl Don Bosco svého Dominika stále na mysli, dával ho za
vzor svým synům, sám se k němu utíkal v modlitbě a vždy
se radoval, když se dověděl, že někdo hlásí milost, kterou si
od Dominika vyprosil. Právě v ty dny mu byly hlášeny dva
takové případy.
O Don Boskově pokorném smýšlení hovoří v jeho bea-
tifikačním procesu nejeden svědek. Tak o něm svědčil
jeho bývalý žák don Ascanio Savio: „On vždycky přičítal
všechnu zásluhu za zdar svých podniků Boží Prozřetelnosti
a nikdy ne sobě. Vzpomínám si, že mi jednou řekl: „Kdy-
by mne byla Boží Prozřetelnost nepostavila na tuto cestu
ctnosti, nevím, třeba bych se stal nějakým liberálem.“ Byla
to obměna toho, co říkal o sobě svatý Filip Neri: „Kdyby mi
Pán Bůh nedržel ruku na hlavě, myslím, že bych se stal Tur-
kem!“ Jiný bývalý chovanec, kanovník Ballesio z Moncali-
eri o něm řekl: „Hluboká pokora vyzařovala ze všech jeho
slov, z jeho činů a z celé jeho osoby. Ona z něho udělala
člověka dobrého, že kdo ho neznal, neměl o něm na první
pohled zvláštní mínění, i když současně o něm mluvil celý
svět.“ Don Rua o něm tvrdil: „Přijímal s pokorou každé
sebemenší upozornění od svých chovanců. Sám jsem mu
jednou ministroval a pak jsem si dovolil upozornit ho na
nějakou malou nepřesnost. Neurazil se, ale poděkoval mi
a pak s sebou pořád nosil mešní rubriky a často si v nich
četl.“ Podobně don Berto dosvědčoval, že ho Don Bosco
prosil, aby ho jen bez obalu upozorňoval na vše, co by ne-
bylo správné. Byly to maličkosti, které nebyly ani nejlehčím
hříchem, a přece přijímal každé upozornění jako nějaký
dárek.“
Když slyšel chvály na své dílo, říkal, že není třeba ochu-
zovat o chválu Pána Boha. Jestli se něco podařilo, podařilo
se to jen z jeho vůle. Jindy říkal, že kdyby byl Pán Bůh na-
lezl bídnější nástroj, byl by ho jistě užil. Možná, že by byl
vykonal ještě větší divy. Na konci života rád říkal: „Kolik jen
divů Bůh vykonal mezi námi, ale byl by jich vykonal ještě
více, jen kdyby měl Don Bosco větší víru.“ Když ho lidé sla-
vili, říkal: „A kdo je Don Bosco, že se o něm mluví?“ Také
někdy prohodil: „Bojím se, že se za mě nikdo po smrti ne-
bude modlit, že mě nechají trpět v očistci.“ Všechna zázrač-
ná uzdravení připisoval Panně Marii. To ona prý zázraky
potřebovala, a tak je dělala. Don Bonetti svědčil: „Všechna
napomenutí a kritiky klidně vyslechl a zvážil a bránil se jen
tehdy, když se jednalo o náboženské pravdy nebo šlo o ško-
du jiného. Osobně byl ochoten být zticha a nebránit se.“
Ale pokračujme v naší historii. Začínal nový školní rok.
V srpnu tři klerici dosáhli v Pinerolu oprávnění pro vyučo-
vání na obecných školách, v září další tři na královské uni-
verzitě oprávnění pro nižší gymnázium. V říjnu další čtyři
získali diplom učitele ve vyšších třídách obecné školy. Po-
dle toho nyní Don Bosco určil, kde budou učit. Hlavně mu
šlo o to, aby se měli rádi, aby se věnovali svěřeným žákům
a nevedli mezi sebou učené hádky z filosofie nebo teologie
zbytečně. Doporučoval učitelům a profesorům, aby se za
své žáky každý den modlili a dbali na jejich mravní chování
a křesťanský život.
Oba mimoturínské ústavy byly plné studentů a také uči-
tel Miglietti v domě v ulici U Zahradnice měl třídu přeplně-
nou. Don Bosco za něho platil nájem.
Don Bosco měl na stole stále množství dopisů, takže
musel psát a odpovídat na všechny strany. Nabídl se také
semináři, že si vezme do Oratoře dva kleriky, kteří nebyli
zlí, ale jejich setrvání v semináři hrozilo ztrátou povolání.
Zkusí to s nimi, třeba se mu podaří přimět je, aby se dali do
pořádku. Současně rektoru semináře kanovníkovi Vogliotti-
mu sděloval, že pokyny pana arcibiskupa do puntíku splnil,
takže žádný klerik patřící do arcidiecéze není v Oratoři za-
městnán a že může každý chodit pravidelně do vyučování
do semináře. Ani v Lanzu ani v Mirabellu nikdo z nich ne-
pracuje.
V ty dny se musel zaměstnávat také nechutnou soudní
záležitostí. Někdo mu odkázal svou vinici s tím, aby ji pro-
dal a výtěžek použil ve prospěch Oratoře. Ale dědici nechtě-
li uznat závěť za platnou a tak dlouho se přeli, až jim soud
dal za pravdu a Don Bosco prohrál.
79 Další osudy Říma
Co bylo s Římem? Don Bosco napsal řadu dopisů svým
římským přátelům, ve kterých je ubezpečoval, že zatím není
nebezpečí, že by bylo město odňato papeži. Některé dopisy
došly, některé ne. A Don Bosco? Don Rua mluví o velkém
klidu, s jakým mluvil o římských věcech. Prý mu řekl do-
slovně: „Kdybych teď měl čas, jel bych do Říma a procházel
bych se jeho ulicemi a všude bych hlásal, aby lidé byli klidní
a aby měli důvěru v Pannu Marii.“ Události mu daly celkem
za pravdu.
23. října opustil Garibaldi Florencii a zvláštním vlakem
odjel do Temi, aby se ve Scandriglii postavil do čela 12 000
bojovníků. Bylo to jen asi 30 kilometrů od Říma. 25. října
napadl Monte Rotondo, které hájilo pouze 350 mužů. Čelili
mu dobrých 27 hodin, než zámek padl. Papežští se nakonec
vzdali větší přesile, ale Garibaldiho stál útok asi 1 000 mužů.
V Římě revoluce první bitvu prohrála, ale nevzdáva-
la se. 25. října, když se Cucchi dověděl, že Garibaldi dobyl
Monte Rotondo, počítal s tím, že by mohl být v noci před
branami Říma. Proto se v té noci pokusil o další povstání,
aby mu vstup do města usnadnil. Akce se opírala o komplex
budov přádelny v Trastevere, kam se podařilo shromáždit
značné množství zbraní a munice. Vůdcové spoléhali hlav-
ně asi na 500 lidí, většinou cizích. Z přádelny se mělo vyra-
zit v noci a osvobodit žalář pro politické vězně, pak se měl
474
|
|
21.3 Page 203 |
▲back to top |
přepadnout některý klášter a tam začít vyzvánět na poplach.
Ale počítalo se také s tím, že by Garibaldi nedorazil včas do
města. Pro ten případ byly připraveny ústupové cesty.
Městská správa sice měla podezření, že se tam něco děje,
ale neodhodlala se v přádelně provést prohlídku. Teprve
když přišel na policii dopis psaný rukou, která psala minulé
ověřené zprávy, byl dán rozkaz přádelnu obklíčit a prohle-
dat. Zátah byl uskutečněn v odpoledních hodinách a povedl
se. Bylo tam zatčeno na 70 spiklenců právě ve chvíli, kdy
si rozdělovali zbraně. Začala střelba, ale jejich odpor trval
jen asi hodinu. Garibaldiánů padlo 16 a 39 jich bylo zajato,
ostatním se podařilo uprchnout. Papežští měli jen tři raně-
né. Brzy nato se policie zmocnila několika dalších skladišť.
František Cucchi uprchl do Florencie, ale to nebylo všech-
no.
Zatím vnikla italská vojska ze všech stran do papežské-
ho státu, obsadila několik velkých obcí a začala směřovat
k Římu. Údajně aby zamezila nepořádkům, které s sebou
nese každá revoluce a k ochraně papeže. Ovšem cíl byl jiný.
Šlo o to podpořit Garibaldiho a jeho bandy. Dne 27. října
ve dvě odpoledne za provolávání hesel „Ať žije Garibaldi!“
„Ať žije Mazzini!“ „Ať žije republika!“ vyrazili Garibaldiáni
směrem na Řím. Učinili tak přesto, že věděli, že Francou-
zi jsou na cestě. Ti skutečně 28. října dorazili do přístavu
Civitavecchia. Garibaldi zatím stál před Římem. Neměl to
lehké. 30. října byl jeho předvoj obrácen u Nomentánského
mostu na útěk a do Říma začaly vstupovat první francouz-
ské pluky. Následující noci objevili zuávové poslední dou-
pě spiklenců, ti zahájili střelbu, ale marně. Kapitán zuávů
a dva vojáci sice padli, ale v boji na bajonety byli Garibaldi-
áni přemoženi. Teprve tím zhasla poslední jiskra povstání.
Ofenziva skončila bitvou u Mentany naproti Monte Roton-
do, kde spojení papežští s Francouzi obrátili útočníky na
útěk. Italské pluky dostaly nato rozkaz stáhnout se za hra-
nice. Co Garibaldi? Byl zajat italskými karabiníky a v čest-
ném doprovodu dopraven do Spezie a pak znovu na ostrov
Capreru.
Don Bosco předpověděl, že revolucionáři do Říma ne-
vstoupí, ale to se týkalo jen toho roku 1867. Jinak už jsme
viděli, že Don Bosco byl přesvědčen o konečném vítězství
revoluce a o pádu papežského státu. V tom smyslu psal i pa-
peži.
Řím si vytrpěl své dny strachu, když Garibaldi stál před
branami a Francouzi zatím nikde. Kdo vlastně vstoupí do
města? Francouzi, nebo Italové? Zatím to byli Francou-
zi. Řím se upokojil. Nebylo místa pro pomstu a nenávist.
Všichni ranění bez výjimky našli ošetření v římských špitá-
lech. Mezi ošetřovateli byl i náš rytíř Bedřich Oreglia, který
nedávno přijel zase do Říma, aby tam sledoval salesiánské
zájmy.
80 Kolem nového kostela
Poslední měsíce roku 1867 byly pro Dona Boska měsíci
cestování. Koncem října byl v Miláně, ani se neví přesně,
co tam dělal. Vracel se přes Casale, kde navštívil hraběnku
Calloriovou a hraběte, jejího manžela. Odtud pospíchal na-
vštívit Mirabello, kde se slavil svátek patrona domu svaté-
ho Karla Boromejského. Z Říma mu poslala nějakou sumu
peněz kněžna Odescalchiová. Byla určena pro oltář svatého
Petra. Z Florencie zase psala hraběnka Virginie z Cambray,
že posílá 660 lir, což dělá dohromady s již poslanými penězi
2 180 lir, ale ještě zdaleka to není slíbených 6 000 lir, ke kte-
rým se zavázaly tamní paní. Její manžel se stal ministrem
financí, ale co to mělo společného s turínským kostelem?
18. listopadu jel Don Bosco do Lanza a předtím psal rytíři
Oregliovi do Říma některé zprávy ohledně kostela.
Socha Panny Marie už byla pozlacená. Hlavní oltář byl
dokončen a umístěn na své místo. Začala se klást podlaha.
Don Bosco by potřeboval peníze, ale doba je zlá, přicházejí
jen menší sumy. Oltář od hraběte Bentivoglie je už hotový
v Janově, pomýšlí se na jeho převoz do Turína. Paní Růžena
Mercurelliová je ochotna dát 1 000 lir na malý zvon. Don
Bosco poslal rytíři dopisy pro markýzu Villariosovou, pro
kněžnu Odescalchiovou a hraběte Vimercatiho. Ví, že zdra-
ví pana hraběte je zatím jen poloviční. Pan hrabě slíbil, že
zaplatí měď na kopuli a hned se začalo jeho zdraví lepšit. Už
třetí den vstal a navštívil Dona Boska v jeho pokoji, který
mu nabídl ve svém paláci. A poslal 3 000 franků a pak ješ-
tě nějaké sumy. Jimi se poplatily nějaké dluhy. Dohromady
to bylo asi 5 000 franků, ale schází ještě 10 000 do slíbené
sumy 15 000 franků. Don Bosco se mu o nich zmínil v čer-
venci, ale hrabě řekl, že zatím naprosto nemůže, snad jindy.
Nebylo by dobré, kdyby byl vůči Panně Marii velkodušnější?
V Lanzu ho chlapci přivítali se všemi poctami, jak se
slušelo a patřilo. Jak tam, tak v Mirabellu si pochvaloval, že
tam vládne dobrý duch.
21. listopadu byl Don Bosco přítomen v Turíně svěcení
sochy Panny Marie na kopuli kostela. Původně měla jen
měděnou barvu, ale při nedostatku slunečního světla byla
potemnělá. Slušelo se, aby byla oděna zlatem, jak se to zpí-
vá v žalmu. Práci provedl J. Soave, bývalý chovanec Oratoře.
Dvanáct hvězd kolem její hlavy bylo upraveno tak, aby tam
mohlo hořet dvanáct olejových lampiček.
K svěcení přijel sám arcibiskup Riccardi s třemi metro-
politními kanovníky. Přišlo i mnoho kněží. Část obřadu se
konala v novém kostele, část v malém kostelíčku svatého
Františka Saleského. Slavnostně vyzněl okamžik, kdy padl
závoj, kryjící Madoninu sochu a ona zazářila v plném lesku.
Kapela Oratoře vystoupila až na kopuli a doprovázela ma-
riánskou píseň, kterou zpívalo několik set hrdel dole kolem
kostela. Don Boskův sen se znovu potvrdil.
25. listopadu jel Don Bosco znovu do Milána a pobyl
tam tři dny. Kam přišel, všude mluvil o své Pomocnici. 3.
prosince byl v Cumianě slavit svátek rytíře Collegna. Kázal
tam o svatém Františku Xaverském.
O každém jeho kroku referoval don Francesia rytíři Ore-
gliovi do Říma. Z jednoho dopisu se dozvídáme, že markýza
Villariosová chtěla vědět, zda nynější stav Říma potrvá na-
dále. Šířila se nyní optimistická nálada, když byli zase Fran-
couzi v Římě. Ale Don Bosco nesouhlasil. Francesia slyšel
od něho na vlastní uši, že Řím čeká ještě jedna strašná krize
a že jsou na omylu ti, kdo si myslí, že nastane úplný mír.
4. prosince se Don Bosco vrátil do Oratoře. V koste-
le práce pokračovaly rychle, ale finance byly na dně. Účty
chodily s neúprosnou dochvilností a Don Bosco tlačil na
Oregliu, aby zase on tlačil na přátele v Římě, aby poslali, co
slíbili.
475
|
|
21.4 Page 204 |
▲back to top |
81 Nové těžkosti s ordinariátem
Cožpak dluhy, ty tížily hodně, ale ještě více tížila Dona
Boska tvrdohlavost arcipastýře. Šlo o některé kleriky, kteří
se vrátili do Oratoře, protože neměli prostředky, aby moh-
li studovat v semináři. Don Bosco poslal rektoru semináře,
kanovníku Vogliottimu, po donu Caglierovi dopis, ve kte-
rém mu posílal seznam kleriků, kteří chtějí bydlet v Oratoři
a z ní navštěvovat vyučování v semináři, a prosil, aby mu
k tomu vyjádřil své stanovisko prostřednictvím Cagliera.
Prosil pana prefekta, aby přišel do Oratoře sloužit mši sva-
tou, při které chtějí chlapci obětovat svaté přijímání za jeho
uzdravení. Kanovník totiž poslední dobou trpěl vleklou
oční chorobou.
Vogliotti sám nemohl nic rozhodnout a předal dopis
panu arcibiskupovi. Ten neměl nic proti bydlení kleriků
v Oratoři, jen znovu prohlásil, že nedá svěcení žádnému,
kdo nebude bydlet v semináři. Spor mezi arcibiskupem
a Donem Boskem se už dostal do veřejnosti a jedni se sta-
věli na tu, druzí na onu stranu. Bylo trapné, že někteří faráři
začali bránit svým farníkům, aby se stali salesiány. Klerikům
rozmlouvali pobyt v Oratoři a nutili je, aby vstoupili do se-
mináře. Takto smutně se vyznamenával například farář Ap-
pendini z Caramagni a farář Abrate z None.
Caramagneský farář měl průpověď: „Kdo zůstal u Dona
Boska, buď je blázen, nebo se jím stane.“ Byla to narážka
na dona Fusera, který se opravdu zbláznil a musel být hos-
pitalizován na psychiatrii. Ale pan farář zcela zapomněl na
své další farníky dona Bonettiho a dona Costamagnu, kteří
měli a budou mít hlavu v naprostém pořádku ještě dlouhá
desetiletí. Don Appendini začal smýšlet rozumněji teprve
tehdy, když se doslechl, že Don Bosco nabídl pobyt bisku-
povi Rotovi z Guastally, jak už jsme o tom psali. Ovšem ve
věci kleriků stál stále při arcibiskupovi.
Horší to bylo s nonským farářem. I on byl jako kněz bez-
úhonný, ale proti Oratoři měl velké předsudky, které v žád-
ném případě nechtěl změnit. Hlavně těžce bránil svému
farníkovi Pavlu Alberovi v jeho úmyslu setrvat při Donu
Boskovi a mermomocí ho chtěl dostat do semináře. Čím byl
Albera blíže oltáři, tím více pracoval, aby ho odtrhl od Dona
Boska. Don Cagliero byl jednou s muzikanty v None na
nějaké církevní slavnosti, ale hned vycítil, že má pan farář
proti Donu Boskovi veliké předsudky. Sám s ním začal po
nešporách diskusi, a ta trvala celé tři hodiny. Cagliero byl
ovšem Cagliero a nedal se. Nechal milého dona Abrata vy-
mluvit se, ale pak mu s železnou logikou vyvracel jednu ná-
mitku za druhou. Farář říkal: „Seminář je pro kleriky a jen
zde mají dostávat vzdělání. Nač si je Don Bosco drží v Ora-
toři? Svého klerika Alberu chci pro sebe a ne pro Dona
Boska.“ Cagliero poznamenal, že právě toho klerika Don
Bosco zase potřebuje v Oratoři, protože pan farář doporu-
čil do Oratoře zrovna svých deset farníků a kdo je má učit?
Diecéze přece nic neztrácí, protože Don Bosco za každého
klerika, kterého si podrží, posílá celou řadu jiných do všech
možných diecézí. To trochu zapůsobilo. Abrate pak vypro-
vázel muzikanty na nádraží a na rozloučenou řekl Cagliero-
vi: „Vaše důvody mají váhu, chci o nich uvažovat.“ Ovšem
co se týče Albery, zde nemínil povolit. Měl s ním své plány.
Možná ho chtěl mít jako svého kaplana. Jednou byl v Tu-
ríně a zašel si ke generálnímu vikáři Zappatovi. Stěžoval si
na Dona Boska a jmenoval mu právě případ Albery. Vikář
ho poslouchal, ale pak mu řekl na rovinu, jak byl zvyklý:
„Kdo živil toho kleriky po celá studia?“ „Don Bosco,“ mu-
sel doznat Abrate. „Tak vidíte. Ten kdo dával koze seno, má
právo na mléko, nezdá se vám?“ Tak ho odbyl. Abrate šel
na Dona Boska a zase tam byla bouřka. Také Don Bosco
poslouchal, poslouchal, ale když Abrate zvolal: „Jsou to mí
farníci!“, přerušil ho a řekl mu: „Vaši farníci? Kdybych byl
nepřijal do svého domu vaše farníky, kteří teď vyučují vaše
farníky, kdo by je učil?“ Abrate měl snad přece jen smysl pro
logiku, protože po tomto argumentu Dona Boska to vzdal.
Ano, šel i do Caramagně přesvědčit svého kolegu, že je tře-
ba vzít na vědomí porážku. Oba se nakonec vzdali a stali se
přáteli Dona Boska a jeho díla. Donu Boskovi se doneslo,
jakou změnu oba prodělali, ale řekl k tomu jen: „Poděkuj-
me za to Pánu Bohu, protože jejich nepřátelství nám už tak
přišlo draho!“
Také pan arcibiskup dělal všechno možné, aby Alberu
donutil jít do semináře. Nakonec mu řekl, že ho nepustí
k svěcení. Don Bosco šel za arcibiskupem v té věci jednat,
ale ten vůbec nechtěl vzít na vědomí, že má Albera řehol-
ní sliby. Teprve po dlouhém rozhovoru nabyl Don Bosco
přesvědčení, že se snad začíná rýsovat nějaká změna v jeho
postoji. Poslal tedy k němu ještě dona Cagliera, aby jednání
dokončil. Cagliero sám popsal jednání v řádném beatifikač-
ním a kanonizačním procesu takto:
„Když jsem šel v prosinci roku 1867 k panu arcibis-
kupovi jednat ve věci svěcení klerika Albery, hned jsem
viděl, že je pan arcibiskup jiného mínění a že chce mít
všechny kleriky v semináři, ne na Valdoku. Řekl mi, že se
Don Bosco chce vymanit z jeho poslušnosti. Já jsem mu
odpověděl: ‚Monsignore, Don Bosco nás vždycky učil po-
slouchat představené a také je milovat.‘ ‚Když je tomu tak,
proč neposílá kleriky do semináře?‘ ‚Těch důvodů je hodně,
monsignore. Většinou jsou jeho klerici chudobní a nemo-
hou platit v semináři. Pak chtějí zůstat s Donem Boskem
a chtějí vstoupit do jeho kongregace.‘ ‚Jakápak kongregace,
já o žádné nevím. Vím jen to, že je třeba poslouchat.‘ ‚Ale,
Excelence, Svatý stolec pochválil a doporučil její stanovy
a Don Bosco jedná v souladu s římskými dekrety.‘ ‚Já o tom
nic nevím.‘ ‚A přece kopie dekretu leží zde někde u vás už
od roku 1864!‘ ‚Tak co mám dělat?‘ ‚Monsignore, jen po-
zorovat, jestli Don Bosco dělá dobře, nebo špatně. Jestli
dělá dobře, podepřete ho, jestli dělá zle, pak jste povinen
mu v tom zabránit.‘ ‚Ale já chci mít své kleriky v seminá-
ři.‘ ‚Pak, Excelence, řekněte přímo, že chcete zavřít a zničit
Oratoř. Jak bude moci Don Bosco bez kleriků, učitelů a asi-
stentů řídit víc než 600 chlapců internistů a tisíce externis-
tů?‘ ‚Ať k tomu užije kleriků z jiných diecézí.‘ ‚Monsignore!
Až budou ostatní biskupové vidět, že vaše Excelence stáh-
la kleriky do semináře, udělají totéž a ze stejného důvodu.
Tak bude vyřízen i Don Bosco a jeho Oratoř.‘ V té chvíli
se chytil pan arcibiskup za hlavu a zvolal: ‚Tak co mám dě-
lat?‘ Odpověděl jsem: ‚Podporovat Dona Boska a jeho dílo.
Budou vám za to vděčni všichni dobří a získáte si věčnou
vděčnost Don Boskových synů.‘“
Potud přísežná zpráva dona Cagliera. Přesto byl Albe-
ra vysvěcen až další rok. V polovině rozhovoru chytil pan
arcibiskup dona Cagliera za pačesy a žertovně s ním clou-
mal: „Vy jste mi přišel dělat kázání!“ „Ale ne, Excelence,
žádné kázání! Musíte mi prominout, ale já, když jde o Dona
Boska a o naši zbožnou společnost, nedovedu se jaksepatří
476
|
|
21.5 Page 205 |
▲back to top |
ovládnout.“ Rozhovor trval tři čtvrtě hodiny. Když don
Cagliero referoval Donu Boskovi o jeho průběhu, ten jenom
řekl, že to všechno dělá dobré srdce pana arcibiskupa. On
jenom proto dělá opozici. Něco na tom mohlo být. Fakt je,
že neměl v povaze dělat tvrdá opatření. To mu jeho okolí
našeptávalo, prý v zájmu diecéze. Odtud to jeho neustálé
váhání a zase povolování, které občas vystřídala špatná ná-
lada vůči klerikům Oratoře.
82 Don Bosco v Mornese
V prosinci těžce onemocněl acquijský biskup Contratto,
Don Boskův dobrý přítel. Přál si, aby ho Don Bosco přišel
navštívit a Don Bosco skutečně jel. Přijel pozdě: monsignor
už byl mrtev. Zúčastnil se tedy aspoň jeho pohřbu.
Po pohřbu jel do Mornese, kam ho zval don Pestarino.
Důvody byly dva. Jednak tamní občané chtěli splnit svůj
slib, jednak šlo o svěcení už hotového ústavu. Mornesští,
podníceni tím, co slyšeli od některých sousedů, udělali slib,
že odevzdají pro účely kostela Panny Marie Pomocnice de-
setinu úrody, bude-li jaká, a nepřijde-li pohroma. Už dvacet
let jim kazila úrodu vína kryptogama. Tentokrát ne. Úroda
byla skvělá, ačkoliv jinde v okolí řádila jak kryptogama, tak
sucho a pak kroupy. Don Bosco tam přišel a byl přivítán, jak
se patří. Don Pestarino se se svými postaral, aby se vydařilo
i slavnostní svěcení ústavu pro výchovu chlapců.
Celá ves byla ve slavnostní náladě. Don Bosco měl mši
svatou v nové kapli, kterou benedikoval, když předtím
hodně zpovídal. Měl samozřejmě i kázání, ve kterém vele-
bil Pannu Marii Pomocnici. Pak mu byly odevzdány dary
z úrody a don Pestarino se postaral, aby vše bylo rozprodá-
no a aby Don Bosco dostal jen peníze. Bylo to asi 500 lir.
Nějací chytráci z okolí Mornese však byli smutní ze slá-
vy, kterou Don Bosco v té obci sklízel a napsali úřadům
udání, že prý Don Bosco v kázání řekl, že on zachránil
Morneským úrodu a že mu za to musí lidé dát desátek.
Nedají-li, pošle po domech bratry Vincence a Gastalda
Mazzarelly vybírat. Vybralo prý se na 4 000 lir. Prefektu-
ra v Novi Ligure udání přijala a nařídila morneské obecní
radě případ vyšetřit a podat o něm hlášení. Ještě existu-
je odpověď rady, podepsaná starostou, dvěma radními
a tajemníkem, ve které se všechny zprávy udání vyvracejí
a prohlašují za čirý výmysl.
Svěcení ústavu v Mornese se konalo 13. prosince a bylo
zvěčněno nápisem u vchodu do kaple. Nápis zněl: „Tento
kostelík byl vysvěcen 13. 12. 1867 a kněz Jan Bosco v něm
přinesl první Neposkvrněnou oběť, vzývaje na začínající
ústav a na morneský lid hojnost Božího požehnání.“
Jinak panovala koncem toho roku v celé Itálii velká ner-
vozita kolem římské otázky. Už 2. prosince zmizela z Anděl-
ského hradu francouzská zástava a jedna divize Francouzů
se vrátila domů. Druhá divize se stáhla k moři, takže papež-
ský stát byl zase ze všech stran bez ochrany. Garibaldiáni se
opět dávali dohromady a dokonce se poblíž hranic konaly
veřejné odvody k dobrovolníkům. Pořád nebylo nic jistého.
Ale Don Bosco stále ještě vzkazoval do Říma, aby se nebáli,
že se zatím nic nestane.
83 Před novým rokem
Don Bosco se vrátil z Mornese domů, ale nezdržel se tu
dlouho. Spěchal do Modeny k biskupu Cuginimu. Měl
s ním jednání ohledně Zbožné společnosti a také mu chtěl
poradit ve věci duchovního povolání. Šlo hlavně o materi-
ální prostředky pro udržení semináře. Don Bosco mu pora-
dil, aby dispenzoval faráře od povinnosti sloužit mši svatou
v neděli za farníky a aby tito povinně posílali stipendium za
mše za seminář. Biskup namítal, že jde přece o těžkou po-
vinnost svědomí, to přece nemůže udělat. Ale Don Bosco
odpověděl, že kdo vydal zákon, může od něj dispenzovat.
Jde o budoucnost církve, tedy také o budoucnost farností.
Jak budou moci farnosti žít bez kněží? Obrátit se na Řím,
třeba tam najde dobrou odezvu! Skutečně! Z Říma přišlo
povolení zařídit se ve smyslu Don Boskovy rady.
O Vánocích sloužil Don Bosco tři mše svaté. Vánoce
byly vůbec o to veselejší, že přes všechny pohrůžky pana
arcibiskupa vysvětil na kněze dona Racca. I to nasvědčova-
lo, že snad bude zase lépe. Novosvěcenec patřil mezi Don
Boskovy nejnadanější. Byl velkým ctitelem Panny Marie
Pomocnice a ona mu to oplácela. Koncem listopadu mu
bylo náhle řečeno, aby se připravil na svěcení, ale on ne-
měl ještě všechny zkoušky. Nadto byl velice unaven prací
a byla v něm malá dušička. „Já to nedokážu!“ říkal. Začal
rychle studovat, ale současně i dělat novénu k Panně Marii.
V předvečer nebyl ještě připraven, ale pak se stal div. Zpo-
zoroval, že na co se v knize podívá, to mu hned zůstane vry-
to do paměti. Zkoušky udělal pěkně. Každému to vyprávěl
a tak přispíval k povznesené náladě v domě.
Pokračovala i obvyklá práce v tiskárně. Na listopad vyšel
svazek „Návštěva Nejsvětější svátosti“ od svatého Alfon-
se z Liguori, na prosinec „Rodina hospodáře Šimona aneb
odevzdanost v protivenstvích“. K prosincovému svazku při-
stoupil ještě tradiční kalendář „Kavalír“. I tento byl ve zna-
mení lásky a úcty k papeži. Don Bosco v něm ústy smyšle-
ného Kavalíra nejen krásně vylíčil oslavy svatého Petra, ale
také veřejně projevil své city k církvi a její hlavě.
Tím skončil rok 1867.
477
|
|
21.6 Page 206 |
▲back to top |
|
|
21.7 Page 207 |
▲back to top |
IX. DÍL
1 Don Boskův korektor
Zahajujeme těžbu dalšího materiálu k důkladnějšímu po-
znání Dona Boska a jeho díla, a sice z IX. svazku životopis-
ných pamětí od prvního Don Boskova životopisce, dona
Jana Křtitele Lemoyneho. Bylo to koncem první světové
války, když druhý nástupce svatého Jana Boska, don Albera,
dával v roce 1917 na svátek svatého Josefa 19. března úřední
souhlas ke zveřejnění tohoto, v pořadí už devátého, svazku.
Brzy potom don Lemoyne odešel na věčnost a nedokončené
dílo přešlo na jiné pisatele: dona Amedeie, který napsal 10.
svazek, a pak na dona Ceriu, který pokračoval až do posled-
ního, 19. svazku.
My se vracíme do roku 1867, na samý jeho konec, a pak
vyrazíme s pomocí Boží do slavného roku 1868. Nějak ko-
lem Nového roku dával Don Bosco do tisku další spis ke cti
Panny Marie. Už oslavil Pannu Marii Lasalletskou, Pannu
Marii Lurdskou, Spoletskou, nyní chtěl seznámit katolíky
s poutním místem v Ponzone, v diecézi acquijské, kde byla
Panna Maria ctěna od nepaměti, ano snad od dob prvního
rozšíření křesťanství v Itálii prostřednictvím svatého Petra
a jeho bezprostředních pomocníků.
Rukopis dal k revizi mirabellskému řediteli donu Bone-
ttimu, který už řadu let sloužil za korektora a každý Don
Boskův rukopis před předáním tiskárně podrobil důklad-
né revizi, takže si světec mohl být jist, že v knize bude co
nejméně šotků, které by jeho cenu znevažovaly. Don Bone-
tti byl výborný spisovatel a jeho tvorba byla mnohotvárná.
Svůj sloh piloval v kázáních, která si pečlivě psal až do smr-
ti, tak si na nich dával záležet. Zůstalo po něm mnoho pí-
semného materiálu, ale bohužel jedno se nedochovalo. Don
Bosco měl svého času připraveno více materiálu k obecným
dějinám církve, ale ztratil někde ve vlaku několik sešitů.
Protože neměl naději, že by našel čas k napravení škody, po-
věřil touto prací Bonettiho. Ten na tom pracoval už od roku
1862, ale zůstal jen začátek o dvou svazcích s tisícem třemi
sty citáty z Bible, z otců a z nespočetných autorů církevních
i světských. Don Bosco sám přičinil řadu poznámek, ale bo-
hužel ani Bonetti se nedostal dál pro množství jiné práce.
Škoda! Jak uvidíme, sám Svatý otec si přál toto dílo. Mělo
být podkladem pro diskusi o papežské neomylnosti. Zůstá-
vá jen to: „Bohu žel!“
Bonetti byl člověk velice zbožný, opravdu příkladný sa-
lesián. Zůstaly po něm i jeho školní sešity. Každý má v úvo-
du zbožnou citaci. Byl velikým a přesvědčeným zastáncem
svatosti Dominika Savia, svého spolužáka. Na jednom sešitě
z filosofie si Bonetti napsal: „Dominik Savio byl můj kama-
rád a spolužák. Když mohl on, proč já bych nemohl?“ Také
Michala Magoneho, jemuž kdysi dělal asistenta, vzýval jako
svatého. Jeho nadšení pro salesiánskou věc můžeme vyčíst
z jeho sešitů z teologie, kde čteme vedle sebe: „Ať žije Panna
Maria! Ať žije Dominik Savio! Ať žije Don Bosco!“
V salesiánském archivu se uchovává obálka s adresou
psanou Don Boskovou rukou: „Panu klerikovi Bonettimu.“
V ní je 24 světcových rad tomuto učenlivému žáku, zřejmě
daných mu na jeho žádost v různých dobách. Uvedeme je-
nom příklady: „Pomodlíš se před oltářem Panny Marie lo-
retánskou litanii za své spolužáky“ – „Pomodli se k Duchu
svatému za potřebné světlo pro tebe a pro všechny hříšní-
ky“ – „Pomodli se třikrát Zdrávas Maria, aby všichni tvo-
ji příbuzní setrvali v dobrém až do konce“ – „Pomodli se
k Panně Marii, aby tě osvítila ve věci tvého povolání“… Je to
pěkná ukázka duchovního vedení sestávajícího z drobných
aktuálních rad, z nichž každá v sobě uzavírá vzácnou myš-
lenku do budovy vlastní spirituality zaměřené k uskutečně-
ní hesla: „Dej mi, Pane, duše, ostatní si nechej!“
Bonetti po sobě zanechal dvě rady do života, které mu dal
dobrý otec jeho duše: „1. Úcta k Nejsvětější Svátosti a k Pan-
ně Marii budou dvě mocné opory pro tebe a pro všechny,
jimž to budeš doporučovat.“ „2. Maria ať je tvou nebeskou
ochránkyní nyní i vždycky. Do jejích rukou odporoučím
tvou duši.“ Krásné věci řekl Don Bosco Bonettimu, když ho
posílal na asistenci do Mirabella: „Vyjádřil jsi mi přání, abych
tě vyzkoušel. Tak je to zde. Teď uvidíme, k jakému úkolu se
vlastně hodíš. Buď bez starosti, já budu myslet na tvé blaho
duchovní i časné. Buď veselý, a když tě bude něco sužovat,
ať po stránce duchovní nebo tělesné, stačí mi napsat a já tě
všeho zbavím. Doporučuji ti, abys pomáhal donu Ruovi.
Bůh ti žehnej!“ Bonetti živě reagoval na Don Boskovu otcov-
skou lásku a hned si napsal svá předsevzetí do nového života:
„Budu se ze všech sil starat o to, abych žil ve stálém spojení
s Ježíšem a Marií. Projevím to častým svatým přijímáním
a vroucími invokacemi. – Budu si vážit každé maličkosti, ka-
ždé sebekratší modlitby a každý takový maličký úkon budu
považovat za další růži nebo perlu do věnce, který viji pro
svou nebeskou maminku, Pannu Marii.“ Tak nějak smýšleli
a cítili všichni první salesiáni, jichž bylo koncem roku 1867
asi sto. Z nich bylo 14 kněží a 48 bohoslovců. Někteří měli
sliby, jiní dělali noviciát, jiní byli teprve aspiranty. Pořád ještě
byli v domě klerici, kteří se chtěli vrátit do rodné diecéze, ale
Don Bosco je vydržoval pro jejich chudobu na studiích a ne-
chával je bydlet v Oratoři. Studentů filosofie bylo 23, z nich
12 ještě nenosilo kleriku, protože se Don Bosco zabýval my-
šlenkou otevřít lyceum přímo pro ně. Koadjutorů se sliby
bylo zatím málo – jenom 3.
2 Předpovědi na rok 1868
Patřilo už k životu Oratoře, že Don Bosco viděl do budouc-
nosti a pod vyšším vnuknutím rád předpovídal, hlavně,
když šlo o dobro svěřených chlapců, u kterých přirozená
zvídavost byla dobrým předpokladem, aby s nimi světec
mluvil o budoucích věcech a přitom je orientoval ne k svě-
tu, ale k nebi.
Večer 31. prosince jako jiné roky zase vyprávěl. Začal tak-
to: „Už to tak bývá, že v tyto dny dávají rodiče svým dětem
dárky a podobně si navzájem dávají dárky také přátelé. I já
vám chci dát nějaký dárek, a sice v podobě dobré myšlen-
ky pro nastávající nový rok 1868.“ Pak začal, že v minulých
dnech často rozvažoval, co by měl dát svým synům k zapa-
matování do nového roku, až to přišlo samo. Den předtím
ještě v posteli přemýšlel, ale ne a ne se soustředit na jeden
bod. Tak se dostal do stavu, který byl něčím mezi spaním
a bděním. Tehdy začal mít jakýsi „sen nesen“. Věděl, že je ve
479
|
|
21.8 Page 208 |
▲back to top |
své světnici, chtěl vyjít ven, ale místo toho stál před zdí, za
kterou se rozprostírala zahrada samý květ. Nad bránou byl
velkými číslicemi vyznačen rok 1868. Vrátný ho vzal a vedl
dál. Všude byli chlapci z Oratoře, ti se shlukli kolem něco
a mluvilo se o všem možném. Tak se přiblížili ke skupině
chlapců, kteří zpívali Miserere – Smiluj se nade mnou, Hos-
podine. Z těch chlapců mnohé znal, mnozí mu připadali
noví.
„Co tady děláte?“ ptal se jich. „Vy to nevíte?“ na to oni.
„Nevím,“ odpověděl on. „Modlíme se za toho a toho. Ze-
mřel toho a toho dne, v tu a v tu hodinu.“ „Proč jste mne
neinformovali?“ Oni: „Zemřel záviděníhodnou smrtí. Při-
jal všechny svátosti, byl velmi zbožný a my se teď za něho
modlíme.“
Don Bosco se od té skupinky vzdálil a chlapci s ním. Na
jiném místě bylo něco podobného. Tam zase byli chlapci
v jednom chomáči, uprostřed nich stála pohřební nosít-
ka. I oni zpívali Miserere. Zase se Don Bosco dověděl, kdo
a kdy zemřel a že zemřel dobře a zbožně. Tu se ho zmocnil
velký smutek. „Cožpak mi takto odejdou všichni chlapci?
A všichni umírají beze mne!“ Ještě se dověděl, že od smrti
toho prvního uplynuly už tři měsíce.
A zase se šlo a do třetice i tam byla podobná skupina
a zpívala Miserere. Tam nebyl moc potěšen, protože chla-
pec, o jehož úmrtí se dověděl, sice přijal svátosti, ale vlažně.
Všichni byli nad tím smutní a Don Bosco též. Pak se mu
ukázal nějaký člověk, který řekl: „Vidíš, už jsou tři!“ Ten
člověk ho pak provázel dál. Měl se k němu velmi přátelsky
a sám mu formuloval heslo pro rok 1868: „Zbožné svaté při-
jímání je nejlepší prostředek jak dobře zemřít a spasit svou
duši.“
Ještě nebyl konec toho „snu nesnu“. Průvodce vedl Dona
Boska dál, až narazili na skupinu chlapců, kteří měli na čele
rohy. Někdo je měl malé, někdo velké, někdo takové, že by
mohl druhého probodnout. Někteří chlapci měli rohy už
polámané. Don Bosco si zapamatoval všechny ty pohoršlivé
a byl ochoten každému říci, patří-li mezi ně. Pak se ocitli
na výšině, odkud bylo vidět potýkající se vojáky. Měli růz-
né uniformy, někteří také italské, a průvodce Donu Boskovi
řekl, že v roce 1868 budou zase války a ani Itálie jich nebu-
de uchráněna. A zase šli a šli, až přišli kamsi, kde viděli lidi
houfně utíkat a volat: „Utečme, nebo tu všichni pomřeme
na choleru.“ Opravdu, lidé utíkali a co chvíli někdo padl na
zem mrtev. Průvodce nadhodil: „V Reggio di Calabria umí-
rá padesát lidí denně.“ Don Bosco na to: „Jak je to možné,
teď v zimě?“ A zase nová scéna. Lidé, kteří byli vyzáblí od
hladu, sotva se vlekli. „Hlad! Hlad!“ naříkal někdo. Don
Bosco při tom myslel na hlad nejen tělesný, ale více ještě na
hlad duchovní. Tolik bídy bude sužovat tuto zemi. Dovolil
si otázku: „A co moji chlapci v Oratoři, i oni budou trpět
oznámenými pohromami?“ Průvodce si přeměřil Dona
Boska od hlavy až k patě a řekl: „Leda, že by tyto pohromy
odvrátili svým dobrým chováním a ctnostným životem.“
Cesta zahradou trvala dlouho, ale nakonec se začala obloha
kabonit a schylovalo se k bouři. Nebe se zahalilo zlověstný-
mi mraky a už se rozdunělo. Každý hledal nějaké útočiště.
Chlapci se rozutíkali a i Don Bosco utíkal, nevěda kam. Pak
se na kraj sneslo krupobití. Některé veliké kroupy, které do-
padly přímo na Don Boskovu hlavu, ho probudily.
Don Bosco sen vyprávěl nadvakrát a jako obyčejně si jej
někteří pečlivě zapsali. Zápisy se vesměs shodují a s nimi
se shodují i pozdější vypravování pamětníků. Sen se jako
vždycky plně uskutečnil. První zemřel zbožný klerik, sale-
sián Mazzarello. O tom až v dalším vypravování. Nezůsta-
lo u těch tří. Don Bosco to sám řekl. Z 800 obyvatel domu
v tom roce zemřelo dohromady 9. Nebylo to mnoho, úmrt-
nost ve městě byla větší. Také se uskutečnily oznámené po-
hromy, třebaže v menším měřítku a porůznu, jak vyplyne
z dalšího vypravování. Ani o těchto metlách nebylo zcela
jasně řečeno, že se budou vázat pouze na rok 1868.
3 Sněhová kalamita
V Itálii nenapadne mnoho sněhu, ale na severu bývá ně-
kdy hůř než u nás. Fakt je, že po Novém roce 1868 napadlo
v Turíně a v celém Piemontě tolik sněhu, že si s ním nevě-
děli rady. Don Bosco by byl rád vyrazil do světa, ale nemohl.
Oratoř byla jako vězení. Nikdo nepřicházel a nikdo nevy-
cházel. Mělo to také svůj klad. Don Bosco měl k dispozici
hodně času a mohl svůj sen před chlapci ještě podrobněji
rozcupovat. Využil toho, že se mohl svým mladým salesi-
ánům věnovat více než jindy, k tomu, aby jim dával ve vol-
ném stylu hodiny posvátného řečnictví. Na otázku, co by
měl dělat mladý kněz, kdyby musel znenadání kázat bez
přípravy, řekl: „To je snadná odpověď. Nečekej, až tě někdo
zaskočí a připrav si materiál už teď. Připrav si různá témata,
něco o Pánu Ježíši, něco o Panně Marii, něco o svatých vše-
obecně. Pak to už snadněji upravíš. Dobré je vypracovat si
sérii promluv o křesťanských ctnostech. Taková témata jsou
vždycky použitelná. Také je třeba mít na zřeteli, že vždycky
se cokoli nehodí. Církev má své doby a kazatel se má podle
nich řídit. V adventu budu vše zaměřovat na blížící se osla-
vu Narození Páně, v postu budu kázat tak, aby se lidé dali
do pořádku a připravili se na velikonoční svatou zpověď. Po
Velikonocích budu mluvit o církvi, o Duchu svatém a po-
dobně. Také musím svá kázání řídit podle toho, jaké mám
před sebou posluchače. Něco jiného potřebují děti, něco
jiného dospělí, něco jiného prostý lid, něco jiného vzdělaní
posluchači. Každý kněz by měl považovat za svůj základní
text katechismus. Znát ho a dovést ho aplikovat. Katechis-
mus platí pro všechny kategorie věřících. Nezapomenout na
lásku. Kázat se má tak, aby Boží slovo šlo k srdci. Neurážet
nikoho a dávat si pozor, aby si lidé nemysleli, že máme na
mušce zrovna někoho určitého. Pokud jde o citáty, před-
nost mají mít ty vzaté z evangelií, to je výroky našeho Pána.
K bohatým máme mluvit tak, aby to nebylo cítit jako útok.
Všechno osladit mírností a láskou. U bohatých by mělo sta-
čit pěkně rozebrat podobenství o boháči a chudém Laza-
rovi. Vůbec je třeba mít stále na zřeteli posluchače a jejich
potřeby a nekázat do vzduchu, do prázdna.
Když kněz přijde do míst, kde jsou jinověrci, ať nejitří
obyvatelstvo marnými polemikami. Ať prostě vyloží pravdy
víry, dobře je podepře důkazy z Písma svatého, ať při tom
předvídá možné námitky. Prudké výpady proti lidem k ni-
čemu neslouží, jen zatvrzují srdce a brání obrácení. V tom
směru je naším učitelem svatý František Saleský. Říká se, že
se na jeho kázání protestanti zrovna hrnuli, jak pěkně mlu-
vil a přitom věcně. Byl sympatický právě proto, že nenadá-
val, jak to dělali jejich kazatelé.
V lednu vyšel další svazek Katolického čtení: „Papežové
od svatého Petra do Pia IX. Dějinná fakta“. V této knížce
480
|
|
21.9 Page 209 |
▲back to top |
našel čtenář poučení o zásluhách papežství o svět a jednot-
livé národy. Papež! To byla Don Boskova stálá láska. Odrá-
ží se to i v korespondenci ze začátku roku 1868. Tak psal 3.
ledna do Říma koadjutorovi rytíři Bedřichu Oregliovi, jak
to vypadá s novým vydáním knížky „Jubileum svatého Pet-
ra“. Chtěl, aby se to tisklo pod dozorem tamních revizorů,
aby se nemohly vznést další námitky proti práci. Don Bosco
se zmiňuje také o rostoucích potížích: „Bída u nás hrozně
roste. Chleba stojí už 50 centesimů kilo. Musíme za něj pla-
tit každý měsíc 12 000 franků a už jsme dlužni za dva mě-
síce. Kolem leží půl metru sněhu, zima je veliká a přitom
polovina chlapců je ještě letně oblečená. Modleme se! Hlad,
žízeň a snad i válka jsou na programu tento rok. V domě
jsou všichni zdrávi a zdraví Vás.“ Tyto motivy se vyskytují
i v jiných dopisech.
Donu Lemoyneovi, řediteli v Lanzu, psal 8. ledna: „Vyřiď
laskavě všem, že 1. Jsem jim vděčný za všechnu lásku, kte-
rou ke mně chovají a že se budu snažit odplácet vzpomínka-
mi při mši svaté, jako bych je měl kolem sebe. 2. Letos na-
prosto nutně potřebuji, aby u vás v domě vládla veliká láska,
abyste navzájem snášeli nedostatky druhých a abyste se na-
vzájem pořád povzbuzovali k dobrému. To je klíč k šťastné-
mu prožívání celého roku. 3. Hodně často navštěvujte Nej-
světější Svátosti oltářní. To je vlastně jediný prostředek, jak
od nás oddálit metly, které nám hrozí, jednotlivcům a celé
veřejnosti.“ Jak mu záleželo na tom, aby boj proti zlu nebyl
planým povídáním, plyne ze závěrečných slov dopisu: „Ten-
to rok musíme bojovat proti špatnému tisku a podporovat
dobrý tisk. Proto bych měl velikou radost, kdyby všichni
naši milí žáci byli abonováni na Katolické čtení a kdyby je
všichni představení všude doporučovali.“
4 Závodění s anděly
Don Boskův dopis do Lanza tam způsobil rozruch a jeho
rady uvedly komunitu do bojové pohotovosti. Také v Mira-
bellu i přes mrazivé počasí duchovní teploměr šel vzhůru.
Už koncem listopadu psal ředitel don Bonetti Donu Bosko-
vi, že vyzval chlapce, aby před novénou k Neposkvrněnému
Početí Panny Marie vyzvali anděly k soutěži, kdo bude mít
Pannu Marii více rád, zda oni, nebo chlapci. Na námitku,
že andělé jsou duchové, netrpí pokušeními a nejsou zatí-
ženi, jako my lidé, don Bonetti chlapcům řekl, že je to sice
pravda, ale zde nic neplatí. Pro anděly je Panna Maria jen
Královnou, kdežto pro nás lidi je Matkou. To je velký rozdíl.
Krále a královny ctíme a posloucháme, kdežto rodiče milu-
jeme pro jejich blízký vztah k nám. I Panna Maria jistě cítí,
že my lidé jsme jí bližší. Ale pak se don Bonetti dostal do
úzkých otázkou chlapců, kdo bude při tom závodění soud-
covat, jak se pozná, kdo to vyhrál, a s kým Panna Maria byla
více spokojena. A tak se obrátil na Dona Boska s prosbou,
aby měl zas nějaký sen, kde by mu Panna Maria nějakým
způsobem dala najevo svou spokojenost, ať už s jednotliv-
ci nebo s celým kolektivem. Moc prosil, aby mu Don Bosco
vytrhl trn z paty.
Don Bosco se musel usmát naivitě ředitele, ale že šlo
o dobrou věc, obrátil se na Pannu Marii v modlitbě a čekal,
zda promluví a případ vyřeší. Nespěchal. Nechal proběh-
nout novénu a jen napsal donu Bonettimu, aby mu poslal
sešit a v něm jména všech obyvatel domu, každé jméno na
jeden řádek, aby k němu mohl připsat vzkaz Panny Marie.
Odpověď poslal teprve 7. ledna. Opakoval se příběh Orato-
ře, který se stal v roce 1862.
V průvodním dopise Don Bosco píše: „Odpovědi jsou
velmi stručné, ale je to tvá vina. Měl jsi nechat mezi jednot-
livými jmény větší mezery. Pomoz chlapcům vše dešifrovat
a já, až přijedu k vám, doplním, co bude třeba.“ Don Bo-
netti, jak dostal žádané, hned celý sešit přepsal, jen jména
uvedl ve zkratkách. Životopisné paměti přepisují v IX. svaz-
ku všechny vzkazy Panny Marie obyvatelům mirabellského
domu. Jsou adresovány jednotlivcům, chlapcům i předsta-
veným, také rodině Proverů. Jedná se o víc než 150 hesel,
rad a napomenutí, z nichž dosti velký počet neslouží adre-
sátům ke cti. Uvedeme si některé pro výstrahu: „Začni! Pán
Bůh není s tebou spokojen! „Pánu Bohu se nelíbí tvá lenost.
Proč neděláš dobře rozjímání a duchovní četbu?“ „Drzost
a ztrácení času, to budou dva trny v hodině smrti.“ „Kdo
dává špatné rady, je služebníkem Satana. Polepši se!“ „Máš
ještě čas, ale běda! Polepši se!“ „Tvůj chlad a tvá lhostejnost
tě vystavují vážnému nebezpečí, že budeš zavržen.“ „Proč
myslíš na tolik věcí a tak málo na svou duši?“
Kdož ví, co si myslel Don Bosco, když psal tyto vzkazy.
Asi si myslel, že není radno vyzývat k soutěži anděly, pro-
tože každý člověk žije v nebezpečí a ve stavu ohrožení a do-
mnívat se, že je na dobré cestě, může být škodlivé. Je dobré
poznamenat, že všechny vzkazy jsou velmi konkrétní a šité
na tělo. Také je třeba říci, že Don Bosco nemohl všechny
chlapce dobře znát. Některé viděl jen jednou a nic víc. Pro
pana ředitele byla tato nadílka možná dobrou sprchou, aby
si nemyslel, že má v domě samé anděly. Jistě se nezlobil
a měl nyní hodně látky k přemýšlení o své komunitě, která
měla ve svém lůně lidi dobré, ano výborné, ale také lidi sla-
bé, i hříšné. Takový je život.
Z 10. ledna je dopis Dona Boska hraběnce Calloriové.
Z něho se dovídáme, že Don Bosco, jakmile přestal padat
sníh, vážil cestu do Valsalice, kde byl ústav pro šlechtické
synky, aby povzbudil jejího syna. Z dopisu lze vyčíst, že se
Don Bosco obíral myšlenkou otevřít nějaký ústav na úrovni
lycea, dnes bychom řekli vyššího gymnázia. Šlo mu o to, aby
v něm našli dobré studijní a náboženské podmínky a pro-
středí ti, kdo u něho skončili nižší gymnázium a potřebovali
další vedení. V jeho představě by tam měli najít pokračová-
ní jeho klerici, kteří měli studovat filosofii, mohla se přidat
menší skupina nižších gymnazistů, případně by tam mohly
být i nějaké menší dílny. Prostě Don Bosco zřejmě hledal
cestu, jak zdokonalit soustavu svého díla, aby je dostal na
vyšší úroveň a také aby nějak vyřešil otázku noviciátu, ať
kleriků nebo koadjutorů. Zatím zůstávalo při hledání cesty.
Jinak ho dále trápila otázka drahoty. Psal hraběnce: „Máme
co dělat, abychom v této době drahoty šli dopředu. Chléb
stál ještě loni 36 centesimů a teď stojí 50. Don Rua musel
myslet dříve na 5 000 franků, teď musí myslet na 9 000.“
Starost mu dělalo také chatrné oblečení chlapců. Byl rád,
když mu ministerstvo války vyřídilo žádost ze září minulé-
ho roku a vyřadilo pro jeho potřebu z vojenských skladišť 20
bavlněných přikrývek a pak ještě přidalo dalších dvacet při-
krývek polních, vlněných. I tak nebe bdělo nad jeho dílem.
Vypravuje ve svých vzpomínkách blahoslavený don Rua, že
Don Bosco byl 10. ledna 1868 odpoledne ve městě a potkal
nějakého nuzáka, který ho prosil o almužnu. Don Bosco
481
|
|
21.10 Page 210 |
▲back to top |
měl v kapse už jen jednu liru a tu mu přesto dal. Žádal ho o hodinu později mu někdo přinesl obálku, ve které bylo
však, aby než půjde domů, zašel do kostela Panny Marie Tě- 1 600 lir, které posloužily k zaplacení nejpotřebnějšího. Jak
šitelky a pomodlil se tam jednou Zdrávas Královno. A hle, uvidíme, byla ta obálka od hraběte De Maistreho z Říma.
5 Důvěra v Dona Boska
V lednu 1868 přišla zase hromada dopisů, ve kterých se
lidé obracejí k Donu Boskovi s prosbou o přímluvu u Pan-
ny Marie Pomocnice. Don Lemoyne říká, že by to byla po-
řádná kniha, kdyby se měly všechny ty dopisy vydat tiskem.
Důvěra mnohých do jisté míry živila Don Boskovo dílo.
V dopise z 12. ledna rytíři Oregliovi do Říma se dovídá-
me, že obnos 1 600 lir poslal hrabě De Maistre a další ob-
nos 1 087 franků P. Unda ze sbírky Římanů. Důvěra k Donu
Boskovi rostla úměrně s velikou nemocností té drsné zimy.
V Turíně zemřeli z dobrodinců Oratoře senátor Quaranta,
hraběnka Lomellini, hraběnka Antonielli, teprve osmnác-
tiletá, nedávno provdaná, dále hraběnka Mella-Berzetti.
Jenom v Oratoři už několik měsíců nikdo neonemocněl, ač
zima těžce doléhala.
Don Bosco popisoval život v Oratoři takto: „Dnes máme
18 stupňů pod nulou. I když topím v kamnech, led v mém
pokoji se nerozpouští. Museli jsme posunout vstávání na
pozdější hodinu, a protože chlapci nemají zimní oblečení,
dostali rozkaz oblékat si dvě košile, dvoje spodky, tílko, ka-
bát, dvoje ponožky a nosit vojenské čepice. Někteří se za-
halují přes den pokrývkami z postele, takže vypadají jako
maškary. Dnes nebyl o přestávce nikdo na dvoře a chlapci
dostali dovolení být ve studovně, dílnách a také v jídelně
představených. Přesto není nikdo na ošetřovně. Bohu díky!“
Druhý den Don Bosco připsal: „Dnes máme 21 stupňů
mrazu.“ Oreglia zase psal z Říma, jak tam je zle. V každé
rodině jsou nejméně dva nemocní. U Gualdů, kde zadar-
mo bydlí, leží všichni, a on pro ně dělá, co může. Ještě chodí
ošetřovat známé do rodin. Připadá si jako doktor chodící
po vizitách, jenže on roznáší hlavně medailky Panny Marie
Pomocnice od Dona Boska, ale už nemá ani jednu, všechno
si lidé rozebrali.
Oreglia psal mimo jiné, že byl u kardinála Consoliniho
a ten zase začal o Vigna Pia, kdy že ji Don Bosco přijme.
Řekl mu, že nemá od Dona Boska žádné zmocnění, ale kar-
dinál o to moc stojí. (Poznámka: šlo o výchovné zařízení
římské, ne zrovna dobře fungující.)
Don Bosco velmi toužil po tom, aby měl v Římě
svůj dům, protože by se všechno zjednodušilo. Byly zde
překážky, ale on si dělal naději, že by se daly překonat.
Don Rua píše v kronice v únoru 1868: „Mluvilo se onehdy
o domě v Římě. Přišla nabídka, ale jde o dům, jehož admi-
nistrace je v cizích rukou. Někdo ze salesiánů namítl, že by
to mohlo vzbudit závist, že by mohlo dojít ke srážce s ad-
ministrací a salesiáni by se mohli dostat do nepříznivého
světla u Římanů. Don Bosco na to řekl, že by se tomu dalo
snadno čelit, kdyby salesiáni nechtěli dělat učitele, ale žáky,
kdyby pozorně přijímali jejich připomínky a řídili se jejich
přáními, pokud by to ovšem bylo slučitelné s pravidly.“
Zatím se 22. ledna uskutečnila první předpověď smrti tří.
V ústavě v Lanzu zemřel klerik Josef Mazzarello. Don Bosco
nebyl u jeho smrtelného lože, ale kleriku Bourlotovi řekl, že
jako první zemře jeden klerik. Ještě než přišla zpráva o Ma-
zzarellově onemocnění, ano, ještě než klerik onemocněl,
řekl Don Bosco na večerním slovíčku, že kandidát smrti za-
číná na písmeno M.
21. ledna psal Don Bosco Oregliovi, že zamýšlí provést
konsekraci kostela ještě v roce 1868 a dal mu i pokyny k ra-
žení pamětních medailek s popisem, jak by měly vypadat
a co by tam mělo být napsáno.
Mezi Turínem a Oregliou proběhlo v lednu několik dopi-
sů s různými drobnými zprávami, patřícími k normálními
provozu. Z nich chceme zachytit aspoň tolik, že leden byl
celý studený. Don Bosco psal ještě 29. ledna, že teploměr
ukazuje 14 stupňů pod nulou. Zajímavá je jeho zpráva, že
za celou tu dobu mimo klerika Mazzarella nebyl nikdo jiný
nemocen ani v Turíně, ani v Lanzu, ani v Mirabellu, ačkoliv
v Turíně byla úmrtnost trojnásobná než jindy.
Na únor vydal Don Bosco v Katolickém čtení knížku
„Severin aneb dobrodružství mladého alpského chlapce,
jak je vypravoval autoru tohoto čtení – knězi Janu Boskovi“.
Bylo to vypravování o tom, co prožil jeden chlapec oratori-
án, který se nechal zlákat valdenskými k odpadu od církve,
ale také jak se pak kajícně vrátil. Příběh Don Bosco dob-
ře dokumentoval a prohlásil v knížce, že má po ruce zcela
výmluvné doklady také o bolestné životní cestě Severinova
kamaráda, který zemřel ve valdenské nemocnici v Janově.
6 Výroční konference
Sváteční oratoře, valdocký chlapecký domov, ostatní ústa-
vy, Katolické čtení a také stavba kostela, to byly veliké sta-
rosti, ale Don Boskova hlavní starost v té době byla docílit
schválení kongregace. Aby se s věcí hnulo v Římě, bylo tře-
ba napřed dosáhnout dílčího schválení v diecézích. Za tím
účelem psal už koncem roku 1867 biskupům fossánskému
a alexandrijskému, nyní, začátkem roku 1868, také biskupu
casalskému, Petru Ferré. Ke každé žádosti připojil výstižně
vypsanou historii svého díla.
Monsignor Ferré mu rád vyhověl a 19. ledna podepsal
latinsky psaný dekret, jímž prohlašoval Salesiánskou spo-
lečnost za diecézní na svém území a doporučil všem bisku-
pům světa, aby ji podpořili, samozřejmě s tím, že Posvátná
kongregace pro biskupy a řeholníky, řekne své poslední slo-
vo, co se týče textu salesiánských stanov. Povzbuzen tímto
schválením poslal Don Bosco na svátek svatého Františka
Saleského podobnou žádost také arcibiskupu janovskému.
Únor patřil vnitřním záležitostem kongregace. Svátek
svatého Františka Saleského se toho roku slavil na Hromni-
ce 2. února a den nato se konalo výroční shromáždění všech
salesiánských ředitelů spolu se spolubratry Oratoře. Každý
ředitel měl možnost na tomto shromáždění povědět o svém
domě a o jeho chodu, co uznal za vhodné.
První začal don Pestarino a Don Bosco rád pochválil vše,
co tento vzácný kněz salesián konal ve prospěch obyvatel-
stva Mornese a neopomenul zvláště poděkovat za sbírku
ve prospěch stavby kostela Panny Marie Pomocnice. Don
Bonetti mluvil o Mirabellu. Mezi jiným položil otázku, jak
jít na hochy, kteří mu dělají potíže. Don Bosco radil, aby
s každým zvlášť promluvil tak, aby hoch cítil, jak všechno
482
|
|
22 Pages 211-220 |
▲back to top |
|
|
22.1 Page 211 |
▲back to top |
ředitele mrzí, a aby požádal hocha, aby změnil své chování.
Ale současně aby takovému přidělil zvláštního anděla stráž-
ného, to je představeného, který by se o něho výlučně sta-
ral. Don Lemoyne, ředitel z Lanza, si posteskl, že nemá dost
tak zralých hochů, aby s nimi mohl založit v ústavě družinu
Neposkvrněného Početí Panny Marie takového typu, jaký
vytvořil v Oratoři v Turíně Dominik Savio. Don Bosco mu
řekl, aby zatím základ družiny vytvořili někteří asistenti.
Pak už bude snadnější přibírat lepší hochy a nakonec jim
předat celé dílo.
Na závěr se mluvilo o valdocké Oratoři. Don Bosco řekl,
že je to dílo příliš komplikované, než aby bylo možno udělat
si o něm přesný úsudek. Přesto si myslí, že má dobrou úro-
veň, i když je tam teď kleriků asistentů méně a ti, co přišli
na pomoc z jiných diecézí, nejsou ještě dosti obeznámeni se
salesiánskou praxí. K tomu je třeba říci, že Společnost velice
ztratila úmrtím klerika Josefa Mazzarella a dona Jindřicha
Bonettiho. Oba byli velmi nadějní. Don Bosco se pak roz-
hovořil, jak je důležité, aby všichni salesiáni usilovali o věr-
né zachovávání stanov. Školnímu rádci doporučoval, aby
našel způsob, jak každý týden prohovořit s kněžími a s kle-
riky aspoň některé články pravidel, a zavrhl návrh, aby se
chlapcům nedávaly do rukou stanovy salesiánů. Řekl, že
chlapci mají právo vědět, jaké mají salesiáni povinnosti, aby
jim bylo snadnější pochopit, že i oni musí zachovávat po-
řádek. Není sice dobré veřejně komentovat provinění proti
pravidlům, ale ať všichni vědí, co ustanovuje zákon.
Don Bosco se samozřejmě rozhovořil také o salesián-
ských věcech všeobecně. Dal přečíst onen schvalovací de-
kret od casalského biskupa. Řekl, že se o něm velice po-
chvalně vyjádřili biskupové Galletti a Gastaldi. Galletti
chce kopii dekretu. Gastaldi dokonce předpovídá, že výzva
casalského biskupa, aby celý katolický episkopát podpořil
salesiánské dílo, by mohla být jiskrou, která zapálí oheň
sympatií k salesiánskému dílu. Ale Don Bosco neopomenul
poznamenat, že není radno oddat se přílišnému nadšení.
Zopakoval salesiánům, co mu bylo předpověděno před léty
ve snu o růžovém loubí, že růže mají vespod trny a všechny
úspěchy se musí vykupovat bolestí. Ďábel si nedá pokoj, to
je třeba vzít na vědomí. Musíme statečně bojovat. S pomocí
Boží překonáme všechny potíže. Zatím musíme dbát, aby
nás bylo hodně. Získávání dalších povolání závisí hlavně na
ředitelích. Ti mají vědět, že tajemství úspěchu je v tom, zda
si dovedou získat důvěru chlapců. Chlapec musí vycítit v ře-
diteli otce a plně se mu otevřít. Důvěra otvírá lidi a nalaďuje
je k přátelství. Kde je důvěra, tam se chlapci cítí doma a za-
milují si prostředí, ve kterém žijí. Ani o tom neví a už prak-
tikují naše pravidla. Naopak, kde se ředitel pociťuje jen jako
představený, tam marně čekáme, že se k nám někdo připojí.
Na samotný konec konference Don Bosco připomenul,
že není zcela jisté, že se příští rok všichni dostaví k dalšímu
pohovoru o našich věcech. Je třeba, aby byl všichni připra-
veni na smrt. A hned se pomodlil De profundis za zemřelé
salesiány.
7 Po výroční konferenci
Ředitelé se rozjížděli z Turína plni nadšení 4. února 1868
a zase začal všední život jen sem tam oslazovaný nějakou
mimořádnou událostí. Nadšenou náladu udržovaly v prv-
ních třech domech hlavně zprávy o mimořádných milos-
tech, jimiž Panna Maria na přímluvu Dona Boska provázela
stavbu kostela na Valdoku. Zmínky o tom nacházíme hlav-
ně v zachovaných dopisech dona Bonettiho, dona Francesii
a samotného Dona Boska koadjutorovi Oregliovi do Říma.
V jednom Don Boskově dopise čteme doslova: „Každý den
se dějí věci, jedna úžasnější než druhá, kolem kostela Pan-
ny Marie Pomocnice. O tom by bylo možno psát celé knihy.
Ještě si o tom porozprávíme.“
Don Bosco byl v únoru na skok v Miláně, pak přijel 13.
února do Mirabella, kde ho dychtivě očekávali, ale také tro-
chu se strachem, jestli se Don Boskova předpověď o smrti
netýká některého z nich. Ubezpečil je, že to nebude nikdo
z jejich řad. To si však neodpustil, aby je nenapomenul, aby
raději následovali vzácné ctnosti svých zemřelých spolužá-
ků Saccardiho, Rapettiho a Allieva, kteří zemřeli bezmála
v pověsti svatosti.
Životopisné paměti zaznamenávají v IX. svazku tuto
událost: Klerik Garino, mirabellský asistent a učitel ve 4.
třídě gymnázia si šel na svátek svatého Blažeje pro svatob-
lažejské požehnání, ale místo zdraví a uchránění od krčních
bolestí skoro bezprostředně po požehnání pocítil v krku bo-
lest, a ta ho trápila pak řadu týdnů. Přijel Don Bosco a kle-
rik si mu stěžoval na svatého Blažeje. Don Bosco se usmál
a řekl: „Podržíš si to až do svátku Zvěstování Panny Marie
25. března.“ A skutečně. Teprve toho dne milý Garino, když
se bavil se svými žáky na hřišti, najednou cítil, že ho bo-
lest opustila a hned to okolo stojícím chlapcům řekl. Zprávu
o tom předal Garino pisateli Pamětí sám.
Don Bosco jel z Mirabella do Casale poděkovat panu
biskupovi za to, že prohlásil Zbožnou společnost svatého
Františka Saleského na svém území za diecézní. Cestou vla-
kem se zase podle zvyku zúčastnil hovoru mezi cestujícími
a měl opět příležitost něco dobrého udělat pro napravení
lidských hlav. Nějaký mudrc tam začal ve vlaku hlásat, že
se nedějí žádné zázraky, a ty v Bibli že se dají všechny do-
cela přirozeně vysvětlit. Tak například chůze svatého Petra
po vlnách jezera. Dnes každý ví, že voda Mrtvého moře je
tak přesycena solí, že tam prakticky loď ani nemůže dobře
jet. Tak je voda hustá. Stačilo, aby byla na některém mís-
tě ztuhlá vrstva asfaltu a Petr mohl pohodlně běžet Kris-
tu vstříc. Don Bosco zasáhl do jeho rozumování otázkou:
„Víte vy, dobrý člověče, že to nebylo Mrtvé moře, ale Gene-
zaretské jezero, které leží 70 mil dále na sever?“ Chudák byl
celý zmaten a rychle vyklidil pole. Don Bosco ještě udělal
kázáníčko o vhodnosti nečíst tolik všelijaké knihy, ale ra-
ději chodit do kostela a poslouchat výklad Písma svatého
z úst pana faráře.
V Itálii se ve vlaku nemlčí jako u nás, ale vedou se tam
rušné rozhovory i na ožehavá témata. Don Lemoyne v sou-
vislosti se shora uvedenou epizodou uvádí ještě další. Ně-
kdo začal, jak je jejich biskup nelidský. Prý suspendoval jed-
noho kněze a ten teď nesmí ani sloužit mši ani kázat. Vůbec
nic. Don Bosco hned vzal biskupa pod ochranu. „Kolik dal-
ších kněží váš biskup tak krutě potrestal?“ Mluvka zůstal za-
skočen. Nemohl uvést žádný další případ a náš Don Bosco
mu hned položil jinou otázku: „A proč nepotrestal žádného
dalšího?“ A sám odpověděl: „Asi proto, že ti ostatní konají
dobře své povinnosti a není důvod, proč by měli být potres-
táni.“ Pak dotyčnému do ouška pověděl, že ten případ zná.
Dotyčný kněz nechodil k oltáři, nechodil do zpovědnice,
483
|
|
22.2 Page 212 |
▲back to top |
nechodil ani na kazatelnu. Vysedával raději v hospodě a dě-
lal ve farnosti pohoršení.
Po návratu do Turína Don Bosco rychle vyřídil nutnou
korespondenci a, aby to nebylo těm v Lanzu líto, rozjel se
i k nim. Zvláštní podrobnosti o tom se nedochovaly.
Po návratu z Lanza dostal Don Bosco z Pisy od pana kar-
dinála Corsiho. Týkal se doporučení kongregace. Kardinál
mile rád Don Boskovu kongregaci doporučí ke schválení,
ale radí vyžádat si napřed doporučení aspoň většiny pie-
montských ordinářů a hlavně považuje za účelné obrátit se
na pana kardinála z Ferma De Angelise. Byl ve vyhnanství
v Turíně, zná se s Donem Boskem, měl příležitost osobně
poznat jeho dílo, teď jede do Říma, mohl by tam dílo osob-
ně doporučit. On, Corsi, pak rád přidá i své doporučení.
To už zde byl svátek svatého Josefa 19. března. Don Bosco
byl jeho velikým ctitelem a zvláště své řemeslníky a učně
doporučoval do jeho mocné ochrany. Neopomenul tak udě-
lat ani v tom roce 1868. Zvláště pak své pracující mládeži
doporučoval, aby vstoupila do družiny svatého Josefa.
8 Trvají neshody s ordinářem
Don Bosco usiloval tolik o schválení kongregace, protože
tato byla pořád ohrožena ve své existenci. Je až neuvěřitelné,
že hlavním jejím nepřítelem byl turínský arcibiskup Riccar-
di. Don Bosco ho prosil, aby vysvětil na kněze jeho tři kleri-
ky: Františka Dalmazza, Jakuba Costamagnu a Pavla Albe-
ru, ale pan arcibiskup trval na svém požadavku, aby aspoň
jeden rok bydleli v semináři, jinak je nevysvětí. Ale Don
Bosco měl tvrdou hlavu. K tomu hájil spravedlivou věc. Po-
slal zase dona Cagliera vyjednávat. Nebyl tam poprvé. Snad
bude mít tentokrát více štěstí.
Cagliero šel a pan arcibiskup ho přijal sice chladně, ale
velmi zdvořile. Pak začalo vyjednávání, které nevedlo k žád-
nému konci. „Můj dekret zůstává v platnosti,“ řekl pan
arcibiskup. „Ale to znamená, že jste se rozhodl zničit Ora-
toř,“ odpověděl Cagliero. „Říkám to se vší úctou, ale je to
pravda. Žádná škola neobstojí bez učitelů, žádný konvikt
bez asistentů. Pro nás je to otázka života a smrti, ale také
otázka práva nebo bezpráví. Každý má právo na existenci.
Přece nemůžete neuznat, kolik dobrodiní už prokázala Ora-
toř diecézi. Jen spočítejte kněze, které jí Oratoř vychovala.“
On na to: „Já jsem vám za vše vděčný, ale můj dekret trvá.“
„Dobrá,“ zase Cagliero, „tak já se vrátím do Oratoře a řeknu
Donu Boskovi, že je konec, ať dá rozkaz balit. My si vez-
meme každý svůj breviář a vám přineseme klíče od Oratoře
a vy se postaráte o chlapce. Je jich jen asi 800.“ „Ale vy mě
tlačíte ke zdi,“ bránil se pan arcibiskup. „To nejde. Přece ne-
chcete, abych kapituloval.“ Cagliero dobře cítil, že za arci-
pastýřem stojí jiní lidé, kteří ho popichují a raději přidal na
tlaku: „Monsignore, myslete na následky. Co tomu řeknou
lidé, až budeme muset chlapce rozpustit a poslat domů? To
bude znamenat vyhodit je na ulici. Co na to řeknou dob-
ří?“ Arcibiskup zaváhal a řekl mu, aby si sedl. Don Cagliero,
jak byl rozjetý, pokračoval: „Já a tolik dalších jsme se sta-
li kněžími na pokyn Dona Boska. Ale měl jsem raději zů-
stat u lopaty. Nikdy bych neřekl, že nás bude pronásledovat
právě ten, kdo měl z nás největší prospěch. Mohl jsem žít
jinde a měl jsem pokoj. Co má z toho Don Bosco, že zbu-
doval v diecézi dílo, ze kterého má diecéze prospěch, když
tatáž diecéze mu všechno chce zbourat! Promiňte, Excelen-
ce, já jdu pryč, nemá smysl se takto dál bavit!“ A opravdu
vstal a šel. V předsíni bylo asi 40 osob. Někdo si neodpustil
poznámku: „Byl jste tam celou hodinu!“ Jak byl Cagliero
v ráži, odpověděl: „Byl. Ale vy tam chcete mluvit každý sám
za sebe, kdežto já jsem tam mluvil i za vás čtyřicet.“
Návštěva dona Cagliera tedy vyzněla naprázdno, ale vlo-
žili se do toho dva biskupové, saluzský Gastaldi a albský Ga-
letti. Monsignor Gastaldi dokonce přišel na Valdocco zjistit,
jak se věci mají. Oba biskupové pak přesvědčovali arcibisku-
pa o tom, že Don Boskova společnost má přece už z Říma
pochvalu a že její řeholní sliby jsou platné. Výsledek byl, že
monsignor Riccardi trochu povolil. 25. března dostali zmí-
nění tři klerici tonsuru a čtyři nižší svěcení, nato 28. také
podjáhenství. Monsignor si ovšem neodpustil udělat před
bohoslovci narážku na to, že se mu salesiáni chtějí vym-
knout z pravomoci. Bohužel, v té době prostě Salesiánskou
společnost neuznával a říkal, že o ní nic neví. Přesto dostali
zmínění klerici 6. června jáhenství a pak s arcibiskupovým
svolením i kněžské svěcení: Dalmazzo od světícího biskupa
Balmy, Albera od casalského biskupa Ferrého a Costamag-
na v půli září od samotného arcibiskupa.
Nezůstalo při tom. Valdočtí klerici byli v té době po-
mlouváni, že prý nestudují bohosloví a jsou rozptýleni
tisícerými jinými věcmi. Stížnost se dostala k arcibiskupo-
vi, který si zase stěžoval písemně u Dona Boska. Tehdy se
do toho vložil víceméně samozvaně valdocký klerik Ště-
pán Bourlot a šel do semináře požádat, aby se směl spolu
s ostatními dostavit v pololetí ke zkouškám. Dr. Gaude mu
při té příležitosti řekl: „Vy tam u Dona Boska nestudujete.“
„Proč?“ odpověděl on. „Nechodíte do semináře a děláte
spoustu jiných věcí.“ „Promiňte, je přece možné dělat více
věcí najednou.“ „To není pravda.“ „Doposud jsme všechny
zkoušky skládali s úspěchem.“ „To je pravda, ale příprava
byla uspěchaná a povrchní.“ „Tolik, kolik znají seminaris-
té, známe my také.“ „Jaké traktáty jste studovali?“ „Všech-
ny jako vaši bohoslovci.“ Dr. Gaude předložil žádost panu
arcibiskupovi a ten dal ke zkouškám souhlas. Sám dokonce
zkouškám předsedal, protože to byly zkoušky pro všechny
bohoslovce. Z Oratoře se ke zkouškám dostavilo 13 kleri-
ků. Když se vraceli domů, potkali se s Donem Boskem ve
dveřích, když on se chystal vyjít do města. Ptal se jich: „Jak
dopadly zkoušky?“ „Dobře, dokonce velmi dobře. Všichni
jsme dostali dobře, Josef Cagliero dokonce převelmi dobře,
Bourlot, Vota a také Norza skvěle s pochvalou.“ „Jste si tím
jisti?“ „Jsme,“ řekl Bourlot, „viděl jsem to na papíře černé na
bílém. Jsme lepší než bohoslovci ze semináře.“ „Bohu díky!“
řekl Don Bosco a šel si s odpovědí na arcibiskupův dopis
osobně. Pan arcibiskup se vyjádřil obecně dobře o zkouš-
kách, ale protože neznal valdocké bohoslovce, nemohl
mnoho říci. Když například mluvili o Bourlotovi, myslel, že
je to seminarista, bratránek salesiána Bourlota. Don Bosco
ho vyvedl z omylu. Řekl, že ne, že to je právě klerik z Ora-
toře.
Ještě další události zvířily na jaře roku 1868 hladinu ji-
nak obyčejného života Oratoře a jejích obyvatel. Pořád byla
aktuální otázka Říma. Donu Francesiovi psal z Říma je-
zuita P. Oreglia: „Blíží se nám těžké časy. Opevnění Říma
je hotové, ale obstojí? Snad se osvědčí modlitby Dona
Boska. Jestliže Pán nestřeží město, marně se snaží ti, kdo je
484
|
|
22.3 Page 213 |
▲back to top |
hlídají.“ V Římě nebylo asi mnoho radosti, zato v Oratoři se
ve dnech karnevalu mládež veselila jako každý jiný rok bez
zábran. K tomu je připravilo cvičení šťastné smrti. Očisti-
lo je a naplnilo vnitřním klidem. Z radosti je nevytrhla ani
zpráva, že v nemocnici svatého Aloise zemřel klerik Petiva,
který nebyl už delší dobu v Oratoři. Napřed odešel do Mira-
bella, z Mirabella zas jinam a nakonec se dostal do nemoc-
nice s plicní chorobou, na kterou zemřel. Byl také zapsán
do kongregace, ale postupně ji opouštěl, až ji opustil docela.
Don Bosco ho však připravil na smrt, a ta byla vzorná. Jinak
s jménem Petivy byla spojena sláva valdocké muziky. Petiva
byl tělem a duší muzikant a jeho přičiněním vládl v Orato-
ři čilý hudební ruch. Však z této školy vyšlo mnoho zdat-
ných komponistů, dirigentů a zpěváků, kteří hudbu roznesli
daleko do světa. Mimo Petivy se pomalu s kongregací lou-
čil i námi mnohokrát jmenovaný Oreglia. Byl šlechtického
původu – kavalír, stal se členem Salesiánské společnosti
jako koadjutor, řídil několik let Don Boskovu tiskárnu, pak
šel pro své známosti do Říma, aby tam pracoval pro Dona
Boska a sháněl po šlechtických rodinách příspěvky na stav-
bu kostela v Turíně. Jeho bratr byl v Římě známým jezui-
tou, velmi oddaným Donu Boskovi, ovšem dlouhý pobyt na
volné noze našemu Oregliovi neprospěl. Něco o krizi jeho
povolání napovídá věta v dopise, který mu Don Bosco psal
v březnu: „Mnozí zde říkají, že už asi zůstanete natrvalo
v Římě, ale já pořád říkám, že ne. Hodně se po vás všichni
ptají.“ Je vidět, že řady salesiánů nebyly ještě dosti pevné,
a za tehdejších těžkostí tomu ani jinak být nemohlo.
9 Další doporučující listy
Stálé napětí mezi Oratoří a arcibiskupskou kurií vedlo Dona
Boska k tomu, aby nenechával záležitost schválení kongre-
gace spát. Psal a dostával odpovědi. Tak dostal doporučení
pro Řím od biskupa astijského Karla Savia, od kapitulního
vikáře acquijského Františka Cavalleriho, od kardinála an-
conského Antonína Antonucciho a – světe, div se! – i od
arcibiskupa turínského Alexandra Octaviana Riccardiho.
Tento psal, že mu nic tolik neleží na srdci jako sláva Boží
a spása duší, a proto nemůže odepřít knězi Janu Boskovi
podporu v jeho úsilí o schválení jeho kongregace, aby mohl
plnit program, který si vytkl: katechizovat o svátečních
dnech chlapce a sbírat ty, kteří se potřebují naučit nějakému
řemeslu a podobně. V tom smyslu schválil jeho dílo už jeho
předchůdce monsignor Fransoni. Také Svatý otec ráčil krás-
nými slovy pochválit dílo Dona Boska, čímž položil základ
pro budoucí schválení kongregace, která bude kongregací
s jednoduchými sliby a postavená pod pravomoc biskupů.
Svatý otec zatím odsunul na pozdější dobu schválení jejích
stanov. On, turínský arcibiskup, potvrzuje to, co ve věci za-
řídil jeho předchůdce s tím, že stanovy budou dobře pro-
zkoumány a opraveny, čímž bude zajištěn prospěch církve
i dobro bližního.
Doporučení bylo posláno přímo do rukou Dona Boska,
ale jinak bylo s psaním, které současně poslal arcibiskup
prefektovi kongregace pro biskupy a řeholníky kardinálu
Quagliovi. Už z doporučení bylo možno vycítit, že je vázáno
na podmínky, ale v tomto dopise, který je dnes veřejným,
lze číst, co arcibiskupskou kurii bolelo a jak si představova-
la schválení salesiánské kongregace. Arcibiskup se netajil
s tím, že dává doporučení jen pod podmínkou, že budou
salesiánské stanovy radikálně změněny a účel kongregace
omezen na pouhé katechizování mládeže pod patronací
diecézního biskupa, ale hlavně, že bude z účelu kongregace
vyloučena formace kněžského dorostu pro širší okruh než
je ten, daný samotným salesiánským dílem. Doporučil panu
kardinálovi prefektovi nařídit tajnou inspekci salesiánských
domů, aby se eventuálně odkryly další nedostatky Don Bo-
skova díla, které snad unikly jeho pozornosti. K dopisu byly
připojeny kritické poznámky k salesiánským stanovám. Ty
dávají možnost nahlédnout do celého sporu a posoudit sta-
noviska obou stran. Vynasnažíme se stručně zachytit jejich
obsah:
I. Schválení ze strany arcibiskupa Fransoniho se vzta-
hovalo jen na dva prvotní účely: na katechizování chlapců
a na uvádění potřebných na cestu řemesla nebo podobné
kvalifikace. Tak to mělo být stále a jenom tak. Nyní však
Don Bosco usiluje o schválení, ale přitom rozšiřuje původní
účel své společnosti. Bylo by třeba, aby při revizi stanov byl
dodržen původní program, aby totiž jeho kongregace zůsta-
la pod pravomocí biskupa a k dispozici pro katechizaci na
venkově a pro pomoc farářům.
II. V salesiánských stanovách se říká, že se kongregace
skládá z kleriků a laiků. Ale neříká se, kdo tito laici jsou,
zda konvertité nebo laici rovnoprávní s osobami duchov-
ními. V tomto případě je zde nebezpečí, že časem laici sta-
nou v čele kongregace a dokonce bude moci být generálním
představeným laik, ano, že celé vedení bude moci přejít do
rukou laiků.
III. Podle stanov se mají členové zdokonalovat studiem
dříve, než začnou učit druhé. Ale ani trochu se nenaznaču-
je, jak mají tato studia vypadat. Všechno je ponecháno na
libovůli představeného, který takto může připustit k svě-
cení i lidi bez studia. Jen on bude rozhodovat, zda budou
studovat v semináři nebo jen soukromě, zda společně nebo
jen individuálně. Také není jasně řečeno, že během studia
se bohoslovci nebudou rozptylovat jinými pracemi a povin-
nostmi. Fakt je, že mnozí klerici jsou u Dona Boska zaměst-
náni vyučováním a asistencí a nemohou pořádně studovat.
Část jich sice navštěvuje seminární přednášky, ale jen proto,
že to tak chce turínský ordinář. Kdyby nebylo tohoto tlaku,
jejich studium by bylo bez kontroly ke škodě církve a kněž-
ství. Poněvadž se sliby dělají na tři roky, je zde nebezpečí,
že budou od salesiánů vycházet nevzdělaní kněží, kteří pak
budou diecéze jen zatěžovat.
IV. Ve stanovách se říká, že klerici kongregace si zacho-
vávají věno nebo beneficium i po složení slibů. Tím vlastně
roste jmění kongregace i jejích členů. Tím se zase poškozuje
diecéze v případě, když někdo přejde z diecézního kléru do
řad salesiánů.
V. Salesiánské stanovy počítají s tím, že salesiáni se bu-
dou snažit vyhledávat a formovat kněžská povolání i mimo
salesiánské dílo. To znamená, že budou otvírat semináře
a jejich odchovanci budou vstupovat do diecézního kléru.
Tím bude poškozována autorita biskupů, otevře se cesta
k rozštěpení diecézního kléru, uvolní se kázeň a bude to na
úkor studií. Bylo by správné, aby aspiranti na kněžský stav
byli odevzdáni diecézi ihned, jakmile se rozhodnou pro
kněžství, aby mohli být vychováváni v duchu diecéze. Kon-
gregace by se měla spokojit s jejich přípravou na klerikát,
leda, že by jim diecézní biskup sám svěřil malý seminář.
485
|
|
22.4 Page 214 |
▲back to top |
VI. Ve stanovách není nic o tom, že mají mít budou-
cí kněží předepsané věno, ale chtělo by se, aby se v té věci
řídili podobně, jak to dělají řeholní řády. Ovšem může se
stát, že takoví od salesiánů odejdou a budou chtít vstoupit
do svazku diecéze. Mohou být také od salesiánů vyloučeni
a ordináři budou nuceni přijímat lidi nevhodné a k tomu
bez věna.
VII. Ve stanovách se mluví o jednoroční zkoušce kandi-
dátů na salesiánský život, ale neříká se ani kdy, ani kde se
bude tato zkouška konat. Tak může být noviciát odbýván
společně s laiky nebo dokonce mezi chlapci.
VIII. Podle stanov mohou do kongregace vstoupit i lidé,
kteří tam chtějí jen studovat. Lidé s takovými úmysly jistě
nebudou mít ducha, který se sluší, aby měli klerici, a přece
budou s nimi tvořit jedno společenství.
IX. Nelze pochopit, jak může prosperovat kongregace
složená z tolika různých složek, které nemají všechny stejný
cíl. Turínský ústav je už teď hotový chaos, ve kterém jsou
smícháni studenti, řemeslníci, laici, klerici a kněží. Ten cha-
os se bude zvětšovat úměrně s tím, jak bude kongregace
rozšiřovat svůj akční rádius.
Zároveň arcibiskup přičinil své poznámky ještě ke stano-
vám vytištěným v roce 1864 a celá dokumentace byla poslá-
na kongregaci pro biskupy a řeholníky bez toho, že by Don
Bosco o tom věděl.
Uvedené kritiky byly ovocem neznalosti pravého sta-
vu věci a požadavku, aby vše bylo hned definitivní, aniž
k tomu byly vytvořeny předpoklady. Roli zde hrály před-
sudky starých pánů i mimo kurii, tak například pana Du-
randa z kongregace na misie, kterého arcibiskup Riccardi
pověřil recenzí salesiánských stanov. Ti příliš lpěli na starém
a neměli smysl pro měnící se poměry. Don Bosco naopak
viděl daleko do budoucnosti a připravoval pro ni salesiány.
Toto nebylo možno čekat od lidí vychovaných jinak, i když
dobře smýšlejících. Pro Dona Boska byl tento spor zdrojem
utrpení, stálého napětí i strachu, protože v Římě arcibiskup
snadno našel lidi podobně uzavřené do starých schémat a ti
rozhodovali o osudu Don Boskova díla. Jemu nezbývalo než
modlit se, vysvětlovat a hledat přátele, kteří by zase pomá-
hali jemu a zvláště věřit, že nade vším rozprostírá svůj plášť
Pomocnice křesťanů, která dílo chce a také si je prosadí.
10 Divy Matky Boží Panny Marie Pomocnice křesťanů
Don Boskova tiskárna vydala v Katolickém čtení na měsíc
březen „Let Anděla“, na duben „Myšlenky a výroky o všed-
ních záležitostech“, na květen z pera samotného Dona
Boska „Divy Matky Boží Panny Marie, Pomocnice křesťa-
nů“. Nás zvláště zajímá tento poslední titul. Knížka měla asi
184 stran a byla myšlena jako propagace kultu Panny Marie,
vzývané pod titulem Pomocnice křesťanů. V ní Don Bosco,
jakoby v předvečer svěcení nového kostela chtěl jasně říci,
že zde nejde o vztah Panny Marie k jednotlivým prosební-
kům, ale o její ochranu, poskytovanou během staletí círk-
vi a Božímu lidu jako celku, bojujícímu uprostřed nesnází
o své přežití. Katolická pravověrnost, katolické národy jako
takové, hlava církve – papež, to jsou předměty zvláštní péče
Mariiny za všech dob a hlavně teď, kdy se celé peklo pokou-
ší potopit lodičku Petrovu – zničit Boží církev a odstranit ji
z lidských dějin. Tím chtěl Don Bosco také říci celému svě-
tu, proč dává svému kostelu právě tento název. Připojil ještě
vypravování řady případů, ze kterých je patrna mimořádná
pomoc Panny Marie těm, kteří se k ní utekli, a hlavně těm,
kteří přispěli na stavbu jejího kostela.
V ty dny přišla zpráva, že papež jmenoval nové kardinály.
Don Bosco některým psal, některým měl blahopřání jeho
jménem a jménem salesiánů přednést Oreglia. Oreglia dále
pracoval pro Dona Boska v Římě, ale v Turíně v Oratoři se
začaly šířit hlasy, že se už nevrátí. Trochu si na to postěžoval
donu Francesiovi, se kterým udržoval čilou korespondenci,
ale ten mu v jednom dopise napsal: „Neříkáte nic divného,
když píšete, že se někdo bojí, že jste od nás odpadl. Po prav-
dě řečeno, já jsem byl vždy opačného mínění, ale co chcete?
Sám jste tak trochu příčinou těch divných řečí. Všichni vaši
přátelé, kteří k nám přicházejí, se pokaždé na vás ptají, ale
když už se ptají podruhé, potřetí, nebo i vícekrát, nakonec
se tomu diví, že jste pořád v Římě. Nic divného, že si pak
dělají závěry, na které si stěžujete…“
V březnu se v Oratoři udála věc, která velmi rozbouři-
la hladinu. Don Bosco prohlásil, že Petiva nebyl ten dru-
hý, který odejde na věčnost dříve, než bude cvičení šťastné
smrti. To se týká někoho jiného. A pak prohlásil, že se toto
cvičení uspišuje o celých 14 dní. Bude se konat na svátek
svatého Josefa. Proč? Protože v předvečer svátku má zemřít
ten druhý ze sna, ovšem dobře připravený, protože 18. břez-
na přijme ještě svaté přijímání.
Přišel předpověděný den a kupodivu nikdo nebyl v domě
nemocen. Ale v domě nevládla obvyklá nálada měsíční-
ho ústraní, ve kterém by se všichni soustředili na přípravu
ke svaté zpovědi. Od úst k ústům a od ucha k uchu šla ne-
zvyklá řeč: „Tentokráte Dona Boska prorocký duch opustil.“
Chlapci chodili, jako by jim někdo svázal nohy. Nechtělo se
jim jít do kostela ke zpovědi, ačkoliv zpovědníků bylo dosti.
Bylo šest hodin večer. Tou dobou se začínalo zpovídat, ale
tentokrát jich šlo pár, druzí jako by čekali, jak to dopadne.
Don Francesia marně chlapce napomínal, aby šli do sakris-
tie, kde Don Bosco sedí ve zpovědnici a nemá žádné klienty.
A přece i tentokrát měl Don Bosco pravdu.
Když přišla hodina, kdy měla první část obyvatel domu
večeři, zjistilo se, že v jídelně nejsou na stole láhve se zředě-
ným vínem a kantinský Rossi nikde. Nastala po něm sháň-
ka. Cyprián Audisio říkal, že byl brzy odpoledne s Rossim
ve sklepě čistit sudy. Dál neví, protože odešel. Šlo se do skle-
pa a tam byly nalezeny o samotě stojící Rossiho boty. Hle-
dalo se dál a hle: Rossi vstoupil do prázdného velkého sudu,
aby jej vymyl, ale udělalo se mu tam špatně, zůstal tam le-
žet a zemřel tam udušen nedostatkem čerstvého vzduchu.
Zpráva o tom se bleskem rozletěla po domě, mnozí běželi
podívat se, jak nešťastného mladého muže vynášeli ven
a pak… Don Bosco musel zpovídat skoro do půlnoci. Mezi
svědky můžeme jmenovat dona Cagliera a prefekta domu
dona Ruu. Ten v krátkém nekrologu poznamenal, že Rossi-
mu bylo 26 let, napřed chtěl studovat na kněze, neměl však
na to hlavu, odešel z Oratoře, zase se vrátil, byl trochu vy-
šinutý z duševní rovnováhy, ale že byl poslušný představe-
ného, zase se uzdravil. Jeho náhlá smrt nebyla nepřiprave-
ná, protože byl opravdu toho dne ráno u svatého přijímání.
Ale Don Bosco řekl, že ani on není ten druhý. Zemře jeden,
který bude dělat cvičení šťastné smrti třikrát, zemře po ně-
kolikadenní nemoci a než umře, přijdou ho navštívit jeho
příbuzní. Don Bosco však při jeho smrti nebude.
486
|
|
22.5 Page 215 |
▲back to top |
11 Kolem Velikonoc
Přes bolest, kterou Don Bosco měl z nepřízně pana arcibis-
kupa Riccardiho, neztratil ani na chvíli rovnováhu a pro-
jevoval svému arcipastýři povinnou úctu. Ten byl o pašijo-
vé neděli v Oratoři udělit biřmování těm Don Boskovým
externím oratoriánům, kteří se zúčastnili postních kate-
chismů. Excelence byla spokojena a Don Bosco ji uctivě vy-
provodil až ke kočáru, když zase odjížděla do své rezidence.
Oč více se Don Boskův styk s panem arcibiskupem nutně
pohyboval v mezích předepsané církevní etikety, o to srdeč-
nější byl jeho vztah k biskupům Galettimu a Gastaldimu,
kteří přicházeli do Oratoře častěji a Galetti nyní psal zno-
vu Donu Boskovi, že oba budou dále pracovat pro schvále-
ní salesiánské kongregace Římem. Ještě srdečněji se vyvíjel
Don Boskův vztah k biskupu casalskému Petru Ferrému,
který mu dal dar nad všechny dary: udělil mirabellskému
malému semináři několik znamenitých fakult, mimo jiné
dovolil, aby mirabellští klerici nemuseli skládat zkoušky
z teologie v semináři, ale aby je mohli právoplatně zkoušet
sami představení jejich malého semináře. To bylo daleko
více, než co mu odpírali v Turíně.
Měsíce březen a duben posunuly čas blíže k svěcení kos-
tela Panny Marie. Korespondence mezi Turínem a Římem
byla nyní ve znamení blížící se události. Jen jeden pazvuk
v ní zazníval. Týkal se Oregliova meškání s návratem do Tu-
rína. Pan rytíř zřejmě nepospíchal a Donu Boskovi se hod-
ně ulevilo, když Oreglia, popichovaný hlavně Francesiou,
konečně napsal, že bude 1. května doma. Don Bosco tuto
skutečnost pozdravil v dopise Oregliovi z 3. dubna větou:
„Beru na vědomí, že se vrátíte k 1. květnu.“ Ale aby nezůstal
ani stín podezření, že se na šlechtického koadjutora zlobí,
hned 10. dubna mu psal znovu a doporučil mu, aby se na
zpáteční cestě stavil ve Florencii, několik dní tam pobyl, aby
navštívil pana arcibiskupa a všechny tamní Donu Boskovi
nakloněné šlechtice, dobrodince Oratoře.
Možná někoho překvapí, že Don Bosco měl pro tohoto
pána, který se stal salesiánem, ohledy, které by jistě neměl
pro jiného, obyčejného, kdyby si protahoval pobyt v Římě
na celé měsíce, jak to dělal Oreglia. Vysvětlení dává doba.
Don Bosco přijal Oregliu do kongregace jako člověka z pan-
ského rodu zcela výjimečně. Mohl tu být, a skutečně byl,
užitečným pro své známosti takřka se všemi šlechtickými
rodinami turínskými a také pro jeho nevšední organizač-
ní schopnosti. Ovšem dotyčný se nesžil s prostým lidovým
prostředím Oratoře, ba ani Don Bosco mu nepřestal vykat
a titulovat ho „Signore cavaliere – pane rytíři!“ On pak zřej-
mě prožil řeholní zasvěcení jen povrchně a, když tak dlouho
pobýval v Římě, cítil se být spíš Don Boskovým pověřencem
než prostým řeholníkem, kterého to má táhnout do komu-
nity bratří. To bylo dáno dobou a není třeba ho soudit pří-
liš přísně. Don Boskova ohleduplnost k tomuto pánu byla
podmiňována také tím, že Oreglia měl v Římě bratra kněze
jezuitu, který měl vlivné slovo v tamních církevních kru-
zích a sympatizoval s Donem Boskem a jeho dílem. Víme,
jak delikátní byla Don Boskova situace a jak se potřeboval
o někoho opřít ve své snaze dosáhnout schválení kongrega-
ce. Oreglia sám se asi necítil zcela vázán slibem poslušnosti,
vždyť salesiánské věci ještě nebyly hotové a byli zde i církev-
ní hodnostáři, kteří nebrali Don Boskovy plány vážně. Tolik
na vysvětlenou.
12 Co ještě procházelo Don Boskovou hlavou
Don Boskova hlava byla stále zaměstnána mnoha věcmi.
Zatímco kostel Panny Marie dostával i vnitřní výbavu: ol-
táře, zpovědnice a jiná a jiná zařízení – všechno bylo třeba
zaplatit v hotovosti, zatímco i program slavností dostával
konkrétní podobu a už se jen čekalo, až pan arcibiskup určí
datum – Don Bosco počítal s tím, že to bude v první polovi-
ně června, bylo třeba myslet ještě na jiné věci.
Dotiskovala se nová Don Boskova knížka „Opatřený ka-
tolík“ vzniklá na přání hraběnky Calloriové jako obdoba
jeho „Opatřeného jinocha“. Dále měl Don Bosco v plánu
otevřít v Turíně na něm závislé katolické vyšší gymnázium
neboli lyceum, jehož potřebu cítil už celá léta. Hraběnka
Calloriová mu slíbila na ten účel značný peněžitý obnos
a paní Anděla Chiriová mu nabízela hotovou budovu. Don
Bosco měl navrhnout text smlouvy, ale to nebyla jednodu-
chá záležitost, protože budova měla zůstat v majetku paní
Chiriové až do její smrti. Ještě že si paní nedělala příliš ve-
liké nároky. I tak to byl náročný plán a Don Bosco by byl
raději otevřel lyceum, které by bylo v jeho blízkosti, aby je
mohl kontrolovat a naplnit svým duchem. Zatím byla tato
záležitost ve stadiu zrání a také my ji zatím necháme zrát.
12. dubna byly Velikonoce. Pro Dona Boska byly velmi
náročné, protože toho roku 1868 byla provedena podstat-
ná změna. Pro různé neblahé zkušenosti rozhodl se Don
Bosco zrušit ve svých domech týdenní velikonoční prázd-
niny a ponechat všechny chlapce zadarmo u sebe. Byl sice
problém, jak utlumit špatnou náladu těch, kteří se těšili na
prázdniny, ale nakonec vše dobře dopadlo a Donu Boskovi
se naopak podařilo přivést chlapce k nadšenému prožívání
tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. Jeho zpovědnice byla
obležená dlouho do noci a velikonoční svaté přijímání bylo
manifestační.
Na velikonoční pondělí odjížděl Don Bosco do Lanza
a i tam se mu podařilo vykonat hodně dobrého, i když mezi
chlapce téměř nepřišel. Byl nemocný, bolely ho zuby a po-
třeboval si odpočinout. Neodpočinul si však, protože ho
v noci trápily těžké sny, které pak vypravoval řediteli ústa-
vu donu Lemoyneovi, když ho tento vyprovázel na zpáteční
cestě do Turína. Don Lemoyne Don Boskovy sny vyprávěl
svým chlapcům s vlastním komentářem a se všemi podrob-
nostmi, v dopise, který jim poslal z cesty. Byla to obvyklá té-
mata, i když s jinými scenériemi. Společným jmenovatelem
snů byli špatní kamarádi, kteří strhují dobré z cesty spásy
a vedou je do záhuby. V jednom snu byl Don Bosco s cho-
vanci z Lanza u horské bystřiny, kterou museli přeskočit,
aby se dostali na druhý břeh. Chlapci skákali, skákali, ale co
chvíli některý skočil špatně a stržen prudkou vodou skončil
roztříštěn o skály, které byly něco níže po proudu. To měli
na svědomí zlomyslní kamarádi, protože se snažili chlap-
ce ve skoku srazit do vody. V druhém snu byli zase stejní
chlapci, jenže tentokrát to byla rovina a mezi nimi se potu-
lovala všelijaká divoká zvířata. Na pohled vypadala nevinně,
ale pak, kdo byl lehkomyslný, skončil v jejich spárech a zu-
bech. Těch roztrhaných bylo velmi mnoho. Don Lemoyne
se marně ptal Dona Boska na jména. Řekl jen, že až přijde
487
|
|
22.6 Page 216 |
▲back to top |
do Lanza, sám řekne těm zlým, co je viděl tropit, jaké zlé
služby prokazovali svým spolužákům.
V neděli po Velikonocích začínaly v Turíně velké slav-
nosti na královském dvoře. Ženil se nástupce trůnu, princ
Umberto. Bral si svou sestřenici, dceru janovského vévody,
bratra krále Viktora Emanuela II. Slavnost trvala několik
dní. Napřed bylo slavnostní podepsání svatební smlouvy
v přítomnosti cizích knížat, diplomatického sboru a krá-
lovského dvora, 22. dubna měli snoubenci napřed občanský
sňatek v královském paláci a teprve po něm sňatek církevní
v katedrále před turínským arcibiskupem s asistencí něko-
lika biskupů. Arcibiskup jen stěží dosáhl dovolení, aby se
pro tuto příležitost smělo vystavit veřejné úctě turínské plát-
no – Kristova to relikvie. Asi se to liberální vládě zdálo příliš
církevní a jen starobylá tradice umožnila ještě tentokrát dát
sňatku budoucího krále převážně církevní ráz. Toť se ví, že
město prožívalo v ty dny veliké světské radovánky jako kon-
certy, turnaje před zámkem, všelijaké iluminace a podobné
věci. Později vzpomínal jeden význačný církevní hodnostář,
tehdy ještě student Oratoře, jak byl také stržen zvědavos-
tí. Měl postel někde v místě, kde byla porouchaná okenní
mříž, a on tam spal ještě s jedním kamarádem. Ti dva ve-
čer neodolali, spustili se s okna ven a šli do města, odkud se
pozdě v noci vrátili stejnou cestou domů. Nikdo je nechytil,
ale dotyčný se pak ze svého činu vyznal při zpovědi Donu
Boskovi se všemi detaily. Don Bosco ho sice pokáral a při-
pomenul mu, že takové činy se trestají vyloučením z ústavu,
ale jinak… veliké mlčení. Mříž zůstala nespravená, nikdo se
nic nedověděl. Don Bosco zachovával zpovědní tajemství
do posledních důsledků. Dotyčný o tom vypovídal později
pod přísahou při beatifikačním procesu.
U příležitosti královské svatby se nejeden cizí host z krá-
lovských doprovodů ukázal také v Oratoři, ale Don Bosco
teď měl na mysli jiné slavnosti. Chtěl, aby celý květen byl
jedinou velikou přípravou na svěcení kostela Královny ne-
bes, Panny Marie. K tomu vroucně vybízel všechny své 29.
dubna, v předvečer zahájení měsíce máje.
13 Další vyžádaná doporučení
Don Bosco neustal v měsíci dubnu psát biskupům prosby
o komendaticie, to je o doporučení Společnosti svatého
Františka Saleského ke schválení svatým Stolcem. Psal také
monsignoru Morenovi do Ivrey, který se s ním kdysi ve
zlém rozešel kvůli Katolickému čtení. Dvakrát mu psal, vel-
mi slušně, prosil ho pokorně i o negativní odpověď, ale bis-
kup byl neoblomný a ani na jeden jeho dopis neodpověděl.
Zato poslali komendaticie biskupové Felix Canti-
morri z Parmy, Jakub Filip Gentile z Novary, Karel Macchi
z Emilie, Jan Tomáš Ghilardi z Mondovie, Jakub Antonín
Colli z Alexandrie, Julius Arrigonius z Luccy, kardinál Filip
De Angelis z Ferma, generální kapitulní vikář ze Susy Josef
Sciandra, biskup z Guastally Petr Rota a biskup z Albengy
Rafael Biale. K těmto komendaticiím Don Bosco připojil
ještě ordinariátem ověřenou kopii dekretu, jímž ho zemře-
lý arcibiskup Alois Fransoni ustanovoval ředitelem oratoří
svatého Františka Saleského, svatého Aloise a Anděla stráž-
ného. Ověření neslo datum 12. května 1868.
14 Sen o vinné révě
Večer 29. dubna Don Bosco slíbil vypravovat po tři dny, co
se mu zdálo během několika posledních nocí. Musí to vy-
pravovat, protože se bojí, že jinak bude muset zemřít. Do-
nutil ho k mluvení poslední sen, který měl v Lanzu. Zdálo
se mu totiž, že se mu zjevila obrovská obluda, podobná
ropuše, velikosti vola, oči měla ohnivé, na nose dva rohy,
nízké kostnaté uši a zelená křídla. Don Bosco už ležel na
lůžku a zprvu nepocítil z netvora strach. Až když tento po-
ložil pracky na pelest lůžka a začal se k němu blížit strašnou
tlamou plnou zubů, byl naplněn hrůzou a začal křičet o po-
moc. Obluda se do té míry přiblížila, že už byl hlavou a částí
těla v její tlamě, jen ho spolknout. Jistě to byl ďábel. Teprve
když Don Bosco po zoufalých pokusech nahmatal kropen-
ku se svěcenou vodou a zjevení s vzýváním Božího jména
pokropil, dal se netvor na útěk. Přitom slyšel Don Bosco
jasně z hůry hlas: „Proč mlčíš?“ To byla vlastní příčina, proč
se rozhodl mluvit, když předtím už byl rozhodnut nechat si
sny pro sebe.
Druhý den se shromáždili pod prvním portikátem na
přilehlém dvoře všichni obyvatelé domu – bylo jich asi osm
set. A dobrý otec se jal vypravovat, co se mu zdálo začátkem
Svatého týdne.
Byli jako nyní všichni shromážděni, jenže Oratoř najed-
nou dostala podobu onoho prvního domu pana Pinardiho,
jak ji měla před započetím přístaveb. Najednou však všich-
ni zmizeli a s ním tam zůstali jen don Rua, don Cagliero,
don Francesia, don Savio a ještě tři nebo čtyři další. Dáv-
no už zde není vinná réva, která zdobila Pinardiův dům
v roce 1846, když se tam přistěhovala Oratoř, ale teď jakoby
zázrakem tam byla zase. Vyrůstala ze země asi do výše člo-
věka, ale pak se úponky a šlahouny začaly rozrůstat vodo-
rovně bez jakýchkoliv podpěr, až réva zaplnila celé pro-
stranství dvora. Nejen to. Réva se rychle oděla listím, začala
kvést a nasazovat hrozny, ano už tu i hrozny byly. A zase div
divoucí. Hrozny spadly dolů na zem a proměnily se v chlap-
ce, tisíce ba statisíce chlapců – přítomných, minulých a bu-
doucích chovanců Oratoře. A zase změna. Vedle Dona
Boska stanul jako vždy průvodce a mezi salesiány a chlapce
se spustila záclona podobná dlouhé divadelní oponě. Hluk
utichl. Vše zmizelo pod oním kobercem zeleně, pokrývají-
cím dvůr.
Průvodce řekl: „Prohlédni si révu!“ Don Bosco přistoupil
k révě a hle, měla jen listí. Vzpomenul si na nešťastný zelený
fíkovník z evangelia. Opona se zvedla a pod révou stál hlou-
ček chlapců, většinou Donu Boskovi neznámých. „Mohli
by být dobří, ale nechce se jim. Jejich dobrota je vypočíta-
vá, nechtějí si to s představenými rozlít. Dělají všechno, jen
aby se neřeklo.“ Dona Boska zamrzelo, že mezi chlapci viděl
i některé, o kterých si myslel, že jsou dobří z přesvědčení.
Opona spadla a zase se zvedla a průvodce řekl Donu
Boskovi: „Podívej se na révu a dobře si ji prohlédni!“ Don
Bosco na ní viděl množství slibných hroznů, ale také si uvě-
domil, že se jí chytila chorobná plíseň. Také všelijaký hmyz
hlodal na hroznech. Na některých šlahounech seděli ptáci
a zobali zrníčka vína. Zase opona spadla a znovu se zved-
la. A zase zde bylo celé to množství chlapců, ale jací byli!
Nemluvili, jen se vlekli, mnozí byli ohyzdní ve tváři, měli
na sobě špínu, všelijak kulhali. „Vidíš,“ řekl průvodce, „to
488
|
|
22.7 Page 217 |
▲back to top |
působí hřích!“ Don Bosco si teď všiml, že každý chlapec měl
svůj hřích napsaný na čele. Před jeho pohledem defilovala
nemravnost, pohoršlivost, zlomyslnost, pýcha, lenost, ne-
střídmost, závist, hněv, pomstychtivost, klení, bezbožnost,
neposlušnost, svatokrádež, krádež. Průvodce poznamenal:
„Ne všichni jsou takoví už dnes, někteří propadnou hříchu
teprve později. Kdo podceňuje maličkosti, pomalu upadne
do velkých věcí. Jedna neřest probouzí druhou.“ Don Bosco
si chtěl napsat jednotlivá jména, ale průvodce mu v tom za-
bránil. Směl si jen pamatovat jednotlivé hochy a říci jim, jak
je viděl. Průvodce zase nechal spadnout oponu a zase ji ne-
chal tajemně zvednout. Nyní se mohl Don Bosco radovat.
Pod zeleným kobercem byli chlapci zářící radostí, na první
pohled hodní, ba výborní. Jenže jich bylo poměrně málo.
Vtom zazvonil zvonek, všichni šli na oběd, průvodce zmizel
a Don Bosco se probudil.
1. května Don Bosco ve vypravování pokračoval. Zvo-
nek svolávající k obědu ho probudil a on si uvědomil, že
to byl jen sen. Usnul, ale najednou byl zase unesen do říše
snů. Byl ve svém pokoji, vstal a zahleděl se na novou kopuli
kostela. Viděl, jak k němu přicházejí salesiáni, kněží a kle-
rici, a zase – kostel zmizel a on se svými stál před domem
Pinardiho a znovu viděl ze země vyrůstat révový keř. Vše
postupovalo jako před tím a hrozny byly překrásné, veliké.
Svítily, jakoby byly zlaté. Don Cagliero neodolal, jeden si
utrhl a několik zrn si vložil do úst. Ale už se zaškaredil a za-
čal obsah úst vyplivovat, bylo mu na zvracení. Hrozen páchl
jako zkažená vejce.
Vtom vyšel ze dveří sakristie staré kaple nějaký muž.
Byl neobyčejně vážný a Don Bosco se ho hned ptal, proč ty
hrozny tak hrozně páchnou. On neodpověděl, ale přinesl
svazek holí a hned jednu nabízel donu Saviovi: „Vezmi a bij
tu révu!“ Don Savio nechtěl a raději couvl. Don Francesia
udělal totéž a ani don Cagliero neměl odvahu pustit se do
boje s révou. Stejně se zachoval don Rua. Ti poslední dva se
schovali za Dona Boska. „Vezmi hůl a bij!“ poroučel nezná-
mý Donu Boskovi. Ten se ho ptal na jméno a chtěl vědět,
proč má všechno zničit, ale on jen odtušil: „Nač má zabí-
rat místo?“ Don Bosco pochopil, ale namítal, že v evange-
liu hospodář popřál neplodnému stromu celý rok odkladu,
ano, dal ho okopat, pohnojit, vytvořil mu podmínky pro
dobrou úrodu. Neznámý řekl, že i to je možné, ale… Bude
to co platné? „Podívej se, co je psáno v listech.“ Don Bosco
četl: nevěrný v předsevzetích – pomlouvá, mstí se – nemá
srdce – přijímá svatokrádežně – pohrdá představenými – je
kamenem úrazu – následuje falešná učení. Na jiných stálo:
jeho Bohem je břicho – věda jej nafukuje – hledá, co jeho
je, ne, co je Ježíše Krista. A u každého nápisu stálo jméno
hříšníka.
Zase chtěl Don Bosco vytáhnout zápisník a napsat si
jména, ale neznámý nedovolil. Znovu nabízel hole a znovu
se každý bránil vykonat pomstu nad nevděčnou révou. Až
ten neznámý řekl: „Tak se podívejte, jak Bůh sám potrestá
tyto nepravosti!“ Nebe se zatáhlo černými mraky, začal liják
a spustilo se krupobití. Kroupy jako slepičí vejce dopadaly na
listy a brzy byla réva rozsekána na kusy a nastlána na zemi.
Rozbité hrozny strašně zapáchaly, každý jinak, podle toho,
jaký hřích představoval. Ten příslušný muž poručil Donu
Boskovi, aby si prohlédl dva druhy krup. Jedny byly černé,
druhé rudé. Jedny představovaly pýchu, druhé nemravnost.
Don Bosco se ptal, zda to znamená, že jeho Oratoř hostí tak
špatné chlapce, ale neznámý mu řekl, že obraz je všeobec-
ný, týká se celého světa, ale ty neřesti hrozí i jeho chlapcům.
Don Bosco už nemohl zápach vydržet a vytáhl si kapesník
a přiložil si jej k nosu. Všichni salesiáni zatím utekli a on zů-
stal sám. I on se dal na útěk a na útěku se probudil.
15 Sen o pekle
V neděli 3. května vyprávěl Don Bosco potřetí. Navázal
na onen hlas, kdy slyšel slova: „Proč nemluvíš?“ a řekl, že
si vzpomíná. To mluvil nějaký člověk, který stál nedaleko
postele. Ten mu poroučel, aby chlapcům poctivě vypravoval
vše, co viděl ve snách. Dále mu řekl, že příští noc bude ještě
jedno pokračování. Bude to jakoby zakončení té série snů.
Don Bosco z toho měl pramalou radost. Bolely ho zuby, ty
sny ho zcela vyčerpaly a teď se má připravit na další, snad
nejstrašnější sen. Když šel spát – to už bylo k půlnoci, pro-
tože se k tomu nemohl odhodlat, ještě si postavil záhlavec
tak, aby vlastně seděl a neležel. A přece záhy usnul. To úna-
va ho přemohla.
Jen co se ocitl v říši snů, už zase vedle něho stál ten člo-
věk a on si všiml, že je na nějaké poušti. Nikde stopy po ze-
leni, všechno suché a mrtvé a krajina se zdála bez hranic.
Vše ho bolelo, ale musel se dát na pochod. Šli a šli a najed-
nou se krajina proměnila v pohodlnou širokou cestu, pěkně
dlážděnou, po obou stranách byly stráně plné květů, hlavně
růží. A za ním šla spousta chlapců známých i neznámých –
přidali se k němu, když ho dohonili, a tak se šlo společně
a hlavně radostně. Ale co to? Don Bosco si všiml, že co
chvíli některý chlapec upadl, pak se postavil, ale už byl ta-
žen neviditelnou silou a ujížděl kamsi a pak zmizel. Průvod-
ce mu poručil, aby se šel podívat blíže. Don Bosco šel a brzy
zjistil, že v trávě leží tenoučké pletivo. Na konci nitek byly
smyčky, a kdo se dostal do jejich blízkosti, tomu se smyčka
zadrhla kolem ruky, nohy, v pase, nebo kolem krku, podle
toho, a už nebylo možno se z ní vyprostit. Don Bosco na
rozkaz průvodce jednu tu léčku zvedl a sledoval ji. Přišel až
na okraj jakési propasti, ve které byla nestvůra, která měla
všechny provázky spojené v jeden a všechno táhla dolů. Byl
to zřejmě ďábel a provázky znamenaly pokušení a pády.
A zase byly na provázcích nápisy Donu Boskovi známé: Pý-
cha – šesté přikázání – krádež – nestřídmost – lenost – atd.
Nemravnost, pýcha a neposlušnost byly ze všech léček nej-
působivější. Ale prohlídka léček Donu Boskovi ukázala ještě
něco jiného. Všude ležely nože, jako by je tam rozhazovala
neviditelná ruka. Stačilo zachytit nůž a přeřezat provázek
a už byl chlapec zase osvobozen. Nože měly různé nápisy:
rozjímání, duchovní četba, byly tam i meče s nápisem eu-
charistie, mariánská úcta, zpověď. Ti, co měli v rukou tyto
nože nebo meče procházeli nástrahami zcela bezpečně a nic
je nepolapilo.
Když Don Bosco vše dobře prohlédl a vrátil se k průvod-
ci, šlo se dál, ale krajina začala měnit svůj vzhled: stávala se
zase pustou, všude bylo trní, cesta se zužovala a klesala, byla
samá skála, chůze byla čím dál tím namáhavější. Ubohého
Dona Boska hrozně bolely nohy, ale průvodce naléhal, tak-
že musel jít a jít, až přišel na dno propasti, kde byla vyso-
ká brána, všude samé mříže, za zdí se valil hustý odporný
dým, z něhož vyšlehávaly plameny. Nad branou byl nápis:
„Zde už neexistuje vykoupení.“ Byla tam také kolem dokola
489
|
|
22.8 Page 218 |
▲back to top |
vysoká zeď, ponurá, černá a na ní nápisy: „Odejděte ode
mne zlořečení do ohně věčného.“ „Každý strom, který ne-
ponese ovoce dobré, bude vyťat a uvržen do ohně.“
Don Bosco s průvodcem obešel hradby a zase se ocitl
před onou ohromnou branou. Najednou průvodce vykřikl:
„Pozor, dívej se!“ A Don Bosco viděl nějakého chlapce, jak
se řítí po skalách dolů, jak se brána rozevírá a za ní druhá,
třetí, snad tisíce bran jedna za druhou a tam kdesi chlapec,
kterého Don Bosco poznal, zmizel. A už se řítil dolů dal-
ší, jednotlivci i celé skupiny, a jen co narazili na bránu, ta
se s velikým rachotem otevřela a nešťastníky pohltila. Prů-
vodce jen smutně komentoval a vyjmenovával příčiny tolika
katastrof: špatní kamarádi, nemravná četba, špatné návyky.
Lék proti tomu? Dbát na rady představených, nechat se vést,
chodit ke zpovědi a k přijímání, varovat se příležitosti ke
hříchu.
Nyní průvodce Donu Boskovi nabídl, aby vstoupil do-
vnitř sám. Stalo se. I před ním se rozevřela brána a on se
ocitl v oné hrozné chodbě. Zase všude nápisy: „Vložím do
jejich těl věčný oheň a budou hořet.“ „Budou se ve dne
v noci na věky věků trápit.“ „Není zde žádný řád, ale věč-
ná hrůza zde bydlí.“ „Nebudou mít pokoj bezbožní.“ „Pláč
a skřípění zubů.“ A jen co zachytil tyto nápisy, už stál před
obrovskou pecí, doběla rozžhavenou, a s průsvitnými okny.
Vše bylo plné ohně, všude další a další jeskyně, oheň a oheň.
Do toho moře plamenů padaly další a další chlapci a zů-
stávali tam v nejrůznějších postojích, někteří nehybní, jiní
zase jakoby v tom plamenném moři plavali, tváře zkřivené
bolestí, někteří si rvali vlasy, škrábali si tváře. A Don Bosco
se zatím ptal průvodce a ten odpovídal. Byly to věci známé
z náboženství, jen hrůzně dokumentované. Mluvilo se o ná-
sledcích hříchů proti šestému přikázání, o následcích pýchy,
neposlušnosti a jiných nepravostí. Don Bosco poslouchal
a díval se a duši měl unavenou k smrti a nakonec žádal prů-
vodce, aby ho už nechal vyjít z toho smutného místa bolesti
ven. Průvodce ho vzal pod paží a podpíral ho, protože Don
Bosco už skutečně nemohl dál. Tak vyšli až na konec chod-
by a stanuli u oné první brány. Průvodce mu řekl: „Teď sám
okus, jak chutná pekelný oheň.“ A nutil ho, aby si sáhl na
zeď, prý, aby mohl chlapcům podat důkaz, že nejde o žádné
pohádky. Bát se nemusí, žár zde nepředstavuje ani tisícinu
toho, co opravdu zakoušejí zavržení. A když se Don Bosco
zdráhal dotknout se zdi, vzal sám jeho ruku přitlačil ji k ní.
Don Bosco pocítil takovou bolest, že ihned ucukl a vykři-
kl a – vzbudil se. Sedě na posteli druhou rukou si hladil tu
popálenou a druhý den měl skutečně ruku oteklou a pak se
mu kůže na dlani začala loupat. Ke konci vyprávění Don
Bosco prohlásil, že tyto věci říká jen z donucení. Sám před
nimi cítí takový strach, že vždy večer s hrůzou usíná, aby
zas něco podobného nemusel prožít. Sen pak vypravoval
také v Lanzu a v Mirabellu, vždy s nějakými obměnami.
Bylo těch zážitků tolik, že se v nich už sám těžko oriento-
val a nemohl je zpracovat v ucelený obraz. Don Lemoyne se
snažil podat v Memoriích souhrn toho, co sám slyšel z úst
světce a z úst jiných, kteří slyšeli sen vypravovat. Učinil tak
se vší poctivostí bez toho, že by chtěl něco přidat ze svého.
16 Kardinál d’Andrea
Koncem roku 1867 ustalo jedno z velkých pohoršení v círk-
vi té doby a Don Bosco v něm pravděpodobně měl svou
světeckou účast. Biskupem sabinským a zároveň správcem
subiackého benediktinského opatství byl kardinál d’Andrea,
jehož postoje v té době způsobily veliké těžkosti papeži Piu
IX. a vůbec daly církvi těžké pohoršení. Byl to muž velice
nadaný, ale zároveň pyšný a k tomu spojený s vládnoucími
kruhy. Co to znamenalo v době, kdy se italská vláda chysta-
la zabrat násilím papežský stát a papeže připravit o nezávis-
lost hlavy církve, dovede si každý domyslet. Ten člověk byl
vlastně nástrojem v rukou nepřítele a pro budoucnost mohl
představovat rozžhavené želízko v jeho rukou.
Kardinál bez souhlasu papeže opustil svou diecézi a ode-
bral se do Neapole, údajně ze zdravotních důvodů. Papež ho
musel napomenout, protože se provinil proti církevní káz-
ni. Kardinál odpověděl tím, že začal psát články do novin
na svou obranu. V nich rozvíjel tezi, že ve Vatikáně vládne
státní sekretář kardinál Antonelli, který prý papeže využí-
vá k svému prospěchu a vede špatnou politiku. Kdyby jeho
nebylo, našly by se cesty, jak urovnat konflikt mezi novou
Itálií a církví a podobně. Rozumí se, že se do polemiky vmí-
sily časopisy církevního ražení. Zvláště turínský redaktor
Margotti nemínil nechat věc jen tak bez vysvětlení, a tak
se rozvinula polemika, ve které se střílelo z jedné i z druhé
strany. Papež také nemohl mlčet, protože na něho se zase
dělal nátlak ze strany kardinálského sboru a ze strany bis-
kupů, a tak pohoršení rostlo a znechucovalo dobré katolíky
po celé tři roky – od roku 1864 až do roku 1867. Marně Pius
IX. nabádal zbloudilého člena kardinálského sboru k po-
kání. Nakonec mu pohrozil odnětím kardinálské hodnosti,
zbavením biskupství a administrování subiackého opatství.
Věc hrozila proměnit se v konflikt mezi státem a církví,
nebo lépe dodat konfliktu další zápalný materiál. Tak napří-
klad kardinál žádal, aby katolické noviny teologa Margotti-
ho byly donuceny uveřejňovat jeho protesty proti výpadům
šéfredaktora, takže mu vlastně zákon dával možnost mluvit
ve své věci také z tribuny církevní, což vedlo u prostého lidu
jen k novému zmatení.
Do této nechutné záležitosti se zamíchal i salesiánský ře-
ditel z Mirabella don Jan Bonetti, a sice tím, že napsal dvě-
ma redaktorům – z nichž jeden byl Margotti, povzbuzení
k vytrvalé obhajobě papeže v té záležitosti. Mohl však psát
z vlastní iniciativy a bez vědomí Dona Boska? To je prostě
nemyslitelné, a tak musíme mít zato, že ho Don Bosco po-
věřil, ano, že mu dodal i myšlenky a Bonetti je jen stylisticky
dal na papír a poslal. Nebylo dobré, aby se Don Bosco v tak
delikátní věci angažoval osobně. Styl dopisů je Bonettiho,
myšlenky však jsou Don Boskovy. Ale Bonetti psal několi-
krát také přímo kardinálovi. Není to diplomatická řeč, ale
zpytování svědomí na úrovni. Po vyjádření lásky a úcty se
na řádcích dopisů objevuje mluva, která vychází z duše ně-
koho, kdo je naprosto jasně na straně papeže, kde se církev-
nímu vysokému hodnostáři jasně říká, co svým postojem
způsobuje, jak škodí církvi a nahrává nepříteli a vybízí se,
aby zpytoval pokorně svědomí a nebál se dát věřícím pří-
klad opravdového pokání tím, že se papeži úplně podřídí.
Není vyloučeno, že tyto dopisy, psané v duchu a v pravdě,
přece jen otřásly ješitným hodnostářem, protože najednou
se změnil, šel do sebe a dokonce přijel zvláštním vlakem do
Říma poddat se papeži a odprosit ho. Máme k dispozici do-
pis, psaný v Mirabellu na Štědrý den 24. prosince 1867, ve
kterém Bonetti projevuje radost nad tím, že se pan kardinál
490
|
|
22.9 Page 219 |
▲back to top |
odhodlal k velikému kroku smíření a dobré vůle. A jako
dříve přidával v dopisech na tlaku, tak nyní oplýval ujišťo-
váním, že kardinál nic neztratí, ale jenom získá na prestiži.
Opravdu d’Andrea si s papežem všechno urovnal, přijal
nutné podmínky, mezi nimiž byla i rezignace na zmíněné
církevní úřady – biskupský a opatský, dokonce se zúčastnil
jako kardinál papežských bohoslužeb a pak odjel na léčení
do Pyrenejí, kde ho v 57. roce věku zastihla mozková mrtvi-
ce, na kterou zemřel 14. května 1868.
17 Svěcení zvonů
V měsíci květnu přišly zase nějaké zprávy z Říma. Garibal-
diáni by prý stěží sami začali nějaké nepokoje, ale mohla by
začít naplno válka. Francouzi stále nepřichází. Má jich přijít
pět tisíc, mají připraveno ubytování, ale nikde se nic nehý-
be. Svatý otec byl čilý. 5. května posvětil dva nové prapory
pro papežskou gardu a pro četnický sbor. Darovaly je dámy
ze Spojených států amerických a ze Španělska. V řeči, kte-
rou papež pronesl, řekl, že nemá ozbrojené síly pro útok, ale
jen pro obranu práv svých a svobody církve. Je právě svátek
svatého Pia V. Ten také musel bránit křesťanstvo proti úto-
čícím Turkům. A Bůh zázračně pomohl malému křesťan-
skému loďstvu k velikému vítězství nad jejich přesilou. Také
se papež zmínil o loňských událostech a řekl, že to byla jen
malá ukázka toho, co může přijít. Sám si přeje být knížetem
pokoje, ale z nutnosti musí být také bojovníkem.
V Turíně žili z podobných nálad, ale hodně jinak. Vše
bylo zaměřeno na Pannu Marii, pravou ochránkyni a po-
mocnici křesťanů. Už jsme mluvili o tom, jak kostel vypa-
dal zevně, nyní je třeba říci něco o jeho vnitřku. Hned nad
vchodem byl prostorný kůr pro 300 zpěváků, rozdělených
na dva proti stojící sbory. Zdi byly zatím bez maleb z oba-
vy, aby se tyto nepoškodily, když je celá stavba ještě čerstvá.
Kazatelna byla celá mramorová a umístěna tak, aby ze všech
stran bylo kazatele vidět. Ozdoby zhotovili chovanci Ora-
toře podle plánu architekta Spezia. Podlaha byla benátské-
ho typu, v presbytáři tak ozdobná, že by ani nepotřebovala
koberce. Po stranách bylo pět oltářů, všechny mramorové,
z nich nejhonosnější byl oltář svaté Anny, zhotovený z ba-
revných mramorů východních a španělských, práce bolo-
ňského umělce Medici. Oltář svatého Josefa byl vlastně ol-
tářem celé Svaté Rodiny. Na obraze měl Ježíš v košíku růže
a podával je svatému svému pěstounovi a ten je pak shazo-
val na valdockou Oratoř. Další oltář měl za patrona svatého
Petra. Ale nejkrásnější ozdobou kostela byl obraz nad hlav-
ním oltářem – obraz Pomocnice křesťanů. Malíř Lorenzoni
mohl být spokojený se svým výtvorem, který byl sedm met-
rů dlouhý a čtyři metry široký.
Kolem novostavby jakoby se pořád vznášela atmosféra
hluboké vděčnosti. Za celou dobu stavby nebyl registrován
ani jeden úraz. Jen pan prefekt Savio jednou stoupl neo-
patrně na jeden konec prkna a to se nadzvedlo. Ale i ten-
to případ skončil dobře, protože se hned zachytil zábradlí
a zabránil tak pádu. Epidemie cholery a tolik uzdravení na
základě důvěry v Pannu Marii, zobrazené na medailkách,
tuto důvěru jen umocňovalo. Don Bosco neváhal o těchto
věcech psát. Jeho knížka „Divy Matky Boží, vzývané pod
názvem Pomocnice křesťanů“ šla v té době na dračku. Vů-
bec všichni se podivovali, jak mohl na Valdoku vyrůst tak
veliký kostel, když Don Bosco začal stavět vlastně bez pe-
něz. Vždyť stál milion lir, z toho jedna šestina byla uhrazena
normálními milodary, ale pět šestin vynesly dary, věnova-
né na základě obdržených milostí. Don Bosco si o tom vedl
dokumentované záznamy. Dr. Margotti řekl jednoho dne
u stolu v Oratoři toto: „Říká se, že má Don Bosco znalosti.
To mne nezajímá. Říkají, že je svatý, tomu se směji. Říkají,
že dělá zázraky, nechci o tom diskutovat. Ale co nelze po-
přít, to je, že za tři a půl roku zde vystavěl kostel bez pro-
středků. Stál milion lir. To už něco znamená.“
Don Bosco pevně věřil v zázračnou pomoc Pomocnice
křesťanů. 14. května učil chlapce, jak mají dělat novénu. Ka-
ždý den se pomodlit třikrát Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci
k uctění Nejsvětější Svátosti oltářní a třikrát Zdrávas, Krá-
lovno. K tomu každý den vykonat k její cti nějaký dobrý
skutek. On může všechny ujistit, že z jednoho tisíce existuje
999 tisícin pravděpodobnosti vyslyšení, zvláště když člověk
prosí o duchovní milosti, jako je ochrana proti pokušením,
proti šestému přikázání, proti lenosti, proti zneužívání jazy-
ka k zlému a podobně.
21. května se konala v kostele slavnost svěcení pěti
nových zvonů ke cti Svaté Trojice, na poděkování Bohu
a přijatá dobrodiní, s prosbou o šťastnou smrt, o ochranu
před každým zlem a k chvále Boží. Jeden zvon byl věno-
ván papeži Piu IX., jeden arcibiskupu Riccardimu. Svěcení
vykonal světící biskup Balma. Citáty na zvonech vymyslel
Don Bosco. První zvon nesl nápisy: Uni trinoque Domi-
no sit sempiterna gloria. Dirigat Dominus familiam Vian-
cino. Auxilium Christianorum, ora Pro ea. Druhý zvon:
Deo provido benedictio et gratiarum actio. Celebrini
Cristina e suo figlio Giuseppe ad onore del Beato Odino
fanno ossequio a Maria Ausiliatrice. Třetí zvon: Qui time-
tis Dominum benedicite eum. O rosa mistica, tu nos ab
hoste protege et mortis hora suscipe. Famiglia Mercurelli
di Roma. Čtvrtý zvon: Ab omni malo libera nos Domine.
Laudo Deum, plebem voco, defunctos ploro, Festa decoro.
Cambone e sua famiglia a pátý zvon: Sit nomen Domini
benedictum. Quando Maria prega, tutto si ottiene, nulla si
nega. Totum nos Deus habere voluit per Mariam. Všechny
nesly také rok svého odlití: MDCCCLXVIII. Zvony vážily
od 875 do 250 kilogramů. Hned po svěcení byly vytaženy
na věž a zavěšeny. Kapela hrála, lidé zpívali, radost z toho
byla převeliká.
Don Bosco měl hlavu plnou dalších plánů. Kostel měl
před sebou malé prostranství a město dovolilo ohradit je
kovovou mříží, souběžnou s ulicí Cottolenga, ale už se v re-
gulačním plánu města počítalo s náměstím před kostelem
a nad ním s další souběžnou ulicí – nyní třídou královny
Markéty. To dávalo podnět k fantaziím. Don Bosco už snil
o další úpravě terénu, který byl zatím nerovný, plný zmol
a podobně. A nejen to, pomalu skupoval pozemky kolem
a lidé mu je odprodávali, protože viděli, že by je neuhájili
proti regulačnímu plánu města. Tak se přibližoval veliký
den svěcení kostela. Papež povolil plnomocné odpustky pro
den svěcení a pro jeden den v oktávu. Vše napovídalo, že
přijdou dny, na které nebude jen tak možno zapomenout.
491
|
|
22.10 Page 220 |
▲back to top |
18 Květnové události
Pořád se ještě čekalo na splnění předpovědi o třech úmr-
tích. Druhé nastalo koncem mariánského měsíce. Zemřel
šestnáctiletý student Petr Corecchio ze Santhià. Na něm se
uskutečnily všechny předpověděné jednotlivosti. Byl zbož-
ný, pilný, přijal po krátké těžké nemoci svátosti a zemřel
svatou smrtí. Před smrtí přijeli jeho rodiče, ale Don Bosco
u něho v hodinu smrti nebyl, protože byl vzdálen z Oratoře.
V ty dny byl v Albianu, kde měl slavnostní kázání o svatém
Filipu Neri, populárním světci římském, který se tolik po-
dobal svým zaměřením na mládež právě jemu. Podle toho
vypadalo také kázání, které si Don Bosco pro ten případ
chtěl literárně vypilovat, ale pak neměl čas a musel mluvit
z plnosti srdce, jak mu diktovaly okolnosti posluchačů. Don
Lemoyne celé kázání jako skvělou ukázku Don Boskova
řečnického umění přepsal do jeho Životopisných pamětí.
Koncem měsíce vyšel konečně slíbený „Opatřený ka-
tolík“. Knize Don Bosco předeslal věnování Matce Boží
s mnoha tituly, které končily titulem Pomocnice křesťanů
a neslo datum 24. května, tedy liturgického svátku Pomoc-
nice.
19 Vybavení kostela
Interiér kostela byl hotov, ale ještě scházely všechny po-
svátné nádoby, prádlo a další vybavení. Ale Pán Bůh vnukl
různým lidem, aby mysleli i na tyto věci. Z Říma přišel od
jednoho profesora krásný kalich a další dva méně luxus-
ní kalichy přišly také z Říma. Tam odtud přišel i relikviář
s částečkou Svatého kříže, takže se hlavní město křesťanstva
zasloužilo o nejpotřebnější věci. Z Francie poslali soupravy
alb, rochet, kališního prádla a plachty na oltáře, z Florencie
kadidelnici s loďkou, jeden pán z Turína obstaral svícny na
všechny oltáře a liturgické tabulky. Sešly se i pluviály, mi-
sály, lampy, zvonky a dokonce koupil někdo lana pro zvo-
ny. Všechny předměty byly ex voto, to je na poděkování za
uzdravení. Zajímavý byl případ zvonku u sakristie. Jeden
turínský pán, který trpěl bolestmi hlavy, vystřelujícími mu
do páteře, přišel do kostela Panny Marie, a když se dověděl,
že chybí ještě tento zvonek, řekl, že ho koupí, uzdraví-li se ze
svého neduhu. A hle: bolesti zmizely a už se nevrátily. Nový
zvonek byl toho památkou. Přišly v hojnosti i svíce a mezi
nimi jedna zvlášť drahocenná od Svatého otce. Dostal ji od
své lateránské baziliky a měla nápis: „Posvátná bazilika late-
ránská, hlava a matka všech kostelů.“ Té si Don Bosco nejví-
ce vážil. Byla mu zpřítomněním samého papeže.
Budoucí oslavy žádaly, aby se myslelo také na hosty. Při-
jdou biskupové se svými průvodci, přijde mnoho kněží, na
slavnost přijdou i chlapci z obou mimoturínských ústavů
z Lanza a Mirabella, takže půjde o bezmála 2 000 krků, kte-
ré bude třeba nasytit. I o to se Panna Maria postarala. Z růz-
ných stran poslali dobrodinci víno, z Bologně přišly slavné
boloňské salámy zvané mortadelle, ve spižírně se kupily
sýry, cukr, čokoláda, cukroví. Městští cukráři hodně dobrot
věnovali zadarmo. Ti, kdo měli na starosti tyto věci, žasli, co
všechno se sešlo a v jakém množství. Jeden biskup prohlásil,
když to viděl: „Kdo by tvrdil, že ti dárci nebyli inspirováni
Duchem svatým, popřel by slunce o pravém poledni.“ Při-
pravovaly se také nápisy, které oslavovaly vítězství Panny
Marie během dějin, tak u Lepanta, u Vídně, dále osvobození
Pia VII. z napoleonského zajetí, nezapomnělo se ani na mu-
čednickou smrt křesťanských vojáků z tebajské legie, kteří
pro víru prolili svou krev právě na tom místě, kde nyní stojí
nový kostel.
Don Bosco myslel na všechno. Pod jeho vedením nacvi-
čoval malý klér ceremonie pro všechny funkce těch dní, 400
malých zpěváků nacvičovalo zpěvy, hudba národní gardy
nabídla účinkování při slavné mši svaté dne 10. června a ješ-
tě při jiných funkcích. Chystaly se prapory do všech oken
a veliké osvětlení, na dvoře se stavěly stánky pro bufety a pro
prodej nejrůznějších věcí. Hotová veliká pouť měla doplnit
duchovní stránku ještě o stránku světskou. Don Bosco ro-
zeslal osobní pozvánky celé řadě biskupů, které si přál mít
v Oratoři jako hosty, vše ukazovalo na veliký, přeslavný den.
Nálada byla výborná a nadšení nabývalo každým dalším
dnem na intenzitě. Ovšem nemohla chybět ani symbolická
krůpěj do kalicha radosti. Přišla od biskupa z Pinerola Vav-
řince Renaldiho, který právě před svátkem svěcení kostela
považoval za svou povinnost poslat Donu Boskovi dopis, ve
kterém ho informoval, že nemůže jeho kongregaci doporu-
čit ke schválení a současně odesílal dopis kardinálu Quagli-
ovi, prefektu posvátné kongregace pro biskupy a řeholníky,
v němž vyložil důvody, proč nemůže Don Boskovu kong-
regaci doporučit. Don Bosco prý koná úžasnou práci pro
opuštěnou mládež, ovšem vychovávat kleriky, budoucí kně-
ze, to mu nepřísluší. Biskup má smutnou zkušenost s kně-
žími, kteří neprošli seminární výchovou. Jsou neposlušní
atd. „Ne, my biskupové, i v těchto těžkých dobách uděláme
všechno, aby klerici měli podmínky pro studium a výchovu,
ale nikdy nedovolíme, aby byli bez našeho otcovského do-
hledu. Ten je naším právem i povinností, jak to říkají všech-
ny dekrety papežů a koncilů, zvláště koncilu tridentského.“
Docela jiného druhu byl dopis saluzského biskupa, Vavřin-
ce Gastaldiho témuž kardinálovi, poslaný mu s datem 25.
května 1868, ve kterém prelát na výsost chválí práci Dona
Boska i nutnost vychovávat kleriky a kněze, kteří by udržo-
vali dílo jím započaté. Dopis končí prosbou, aby Svatý otec
schválil Don Boskovu kongregaci. Věru není člověk ten, aby
se zachoval všem. Ostatně Don Bosco to dobře věděl a ne-
nechal se připravit o dobrou náladu, opírající se o jistotu, že
ho Matka Boží vede a bude bdít nad jeho i svým dílem.
20 Posvěcení chrámu
Přiblížil se den určený k posvěcení nového chrámu. Měla to
vlastně být slavnost trvající celý týden. Nebylo možno tako-
vou slávu odbýt za pouhých 24 hodin. Pokusíme se slavnost
popsat co nejpodrobněji.
Svěcení bylo stanoveno na úterý 9. června, ale už v sobo-
tu 6. června bylo na Valdoku rušno. Kolem poledne dorazili
do Oratoře chlapci z Lanza se svými představenými, seřadili
se před bránou a s hudbou v čele vtáhli na dvůr, aby pozdra-
vili Dona Boska. Ten se jim ukázal z balkonu své světničky
a provolávání slávy nemělo konce. Odpoledne si šli hosté
prohlédnout město.
V neděli 7. června byl svátek Nejsvětější Trojice. Ráno se
Turínští s Lanzskými tísnili v kostelíku svatého Františka
Saleského a skoro všichni přistoupili k svatému přijímání.
492
|
|
23 Pages 221-230 |
▲back to top |
|
|
23.1 Page 221 |
▲back to top |
Snídaně byla bohatá. Don Bosco poručil, aby se celý týden
k snídani dával k chlebu ještě salám. V 10 hodin byla v no-
vém kostele zkouška na antifonu „Sancta Maria, succurre
miseris“ (Svatá Maria, zastaň se ubohých), kterou zkompo-
noval don Cagliero a kterou mělo zpívat 300 zpěváků roze-
stavených na třech místech chrámu, dokonce až v samé ko-
puli. Hudební program byl velkolepý. Mimo již zmíněnou
antifonu zkomponoval don Cagliero nové „Tantum ergo“
k požehnání, které mělo zpívat 200 zpěváků. Mistr De-
-Vecchi zase složil velkolepou konsekrační mši pro svěcení
samotné. Zpěváci ji nacvičovali v pondělí 8. června. Vůbec
se celý den nacvičoval zpěv a hudba. To už bylo v Oratoři
velké rušno. Přijeli chlapci z Mirabella se svými představe-
nými a i oni měli mít svou účast v hudbě, zpěvu a při aka-
demii. Stejným vlakem jako oni přijel casalský biskup Ferré
se svým tajemníkem a vůbec se začaly sjíždět pozvané osob-
nosti. Sváteční nálada stoupala každou další hodinou.
V pondělí večer v 6 hodin začala slavnost. Přijel turínský
arcibiskup Riccardi se svým ceremoniářem a sekretářem,
aby zahájil liturgii předepsanými modlitbami. V tu samou
hodinu však začala bouřka, která se v mžiku proměnila
v silný liják. Zdálo se, že bude všechno pokaženo, ale ne.
Jen chvíli řádily živly, pak nastalo utišení a ukázalo se mod-
ré nebe. Pan arcibiskup vystavil v kostele svatého Františka
ostatky svatých Mauricia a Sekunda, hlavních patronů tu-
rínské diecéze. Ostatky byly určeny pro oltáře. Potom začaly
hodinky, které měly podle předpisu pokračovat i v noci, až
do půl šesté ráno, kdy se mělo přikročit k svěcení.
V úterý ráno 9. června byl pak arcibiskup opět v Oratoři.
Když sestoupil s kočáru, prošel za zvuků hudby a potlesku
špalírem shromážděných chovanců tří ústavů a ustavičně
žehnal. Pak odešel do kostela svatého Františka obléci se do
posvátných rouch. Tam už ho čekali kněží a chlapci určení
k provedení gregoriánských zpěvů při liturgii svěcení. Pak
nastalo rozdvojení. Ti z kostela svatého Františka se odebra-
li v průvodu ke vchodu do nového kostela, ostatní chlapci
naopak vešli do kostelíka a pan biskup z Casale měl pro ně
ranní mši svatou.
U nového kostela jedna část zpěváků vstoupila dovnitř,
druhá se světitelem a klérem zůstala venku a zpívala střída-
vě žalm 23: „Zvyšte se brány pro příchod slavného krále!“
Pak se brána otevřela a kněží vstoupili dovnitř. Nikdo jiný
tam zatím nesměl. Pan arcibiskup nakreslil na podlaze, kde
byl popelem nakreslený veliký kříž, berlou písmena latinská
a řecká, pak z posuvného stupátka pomazal olejem dvanáct
malých křížků na zdech a pod každým zapálil svíčku. Po
posvěcení chrámu posvětil ještě všechny oltáře a dal do nich
přinesené ostatky svatých. Ceremonie skončila o půl jede-
nácté a teprve potom se prostora otevřela lidu. Pan arcibis-
kup sloužil první mši svatou a po něm druhou mši svatou
sloužil Don Bosco, asistovaný donem Francesiou a donem
Lemoynem. Světec po té mši svaté dlouho klečel v sakris-
tii a děkoval Pánu Bohu a Panně Marii. Pak vystoupil do
knihovny, kde byl vystrojen oběd pro biskupy a další vzne-
šené hosty. Toť se rozumí, že byly proneseny příležitostné
řeči a v nich byl vícekrát vyjádřen podiv nad Don Bosko-
vým dílem a nad postavením tak velikého chrámu zvlášť.
Don Bosco nebyl nijak vzrušen chválami, ale pohotově řekl:
„Já nejsem strůjcem těchto věcí, ale Pán a Panna Maria. To
oni ráčili použít služeb chudého kněze, aby zbudovali toto
dílo. Já jsem do toho nevložil z mého nic. Maria si zbudo-
vala chrám. Každá cihla, každá ozdoba znamená některou
její milost.“
O půl šesté večer začaly pontifikální nešpory, jimž před-
sedal pan arcibiskup. Lidí bylo v kostele tolik, že se moh-
li umačkat. Když zazněly první tóny Caglierovy antifony
„Sancta Maria“, nastalo absolutní ticho a celé množství v sl-
zách prožívalo nebeskou hudbu, provozovanou třemi sbory,
z nichž každý měl v chrámě jiné postavení a přece zpívaly
jakoby je řídil neviditelný dirigent. Dirigenti byli ve skuteč-
nosti tři, ale každý měl v ruce elektrický aparátek, který za-
jišťoval jednotu počítání taktů, a tak mohl každý naprosto
bezpečně taktovat tak, aby mezi zpěváky nemohl vzniknout
zmatek. Bylo to dokonalé napodobení toho, co bylo možno
prožít jen v římském chrámu svatého Petra. Don Bosco ne-
měl ve zvyku v kostele mluvit, ale přece si neodpustil, aby
neřekl vedle klečícímu kanovníku Anfossimu: „Milý Anfo-
ssi, nezdá se ti, že jsme v Ráji?“
Po nešporách a po zmíněné antifoně vystoupil na kaza-
telnu biskup Ferré a měl první kázání. Při požehnání byl
další div. Tantum ergo zpívalo dvě stě malých chlapců so-
pránů a altů, umístěných v kopuli kostela a jim odpovída-
ly další dva sbory umístěné na kůrech. Když lidé, opojení
prožitou krásou, opouštěli chrám, mohli dopřát požitek
ještě svým očím. Chrám byl ozářen několika sty plynových
světélek. Byla to iluminace, jedna z nejvelkolepějších. I ona
připomínala honosné iluminace římského svatého Petra.
Osvětlení se opakovalo každý večer následujícího týdne.
Po večeři měl Don Bosco kolem sebe shromážděné
všechny chlapce ze všech tří ústavů a o čem jiném by mohli
mluvit než o Panně Marii, která to všechno způsobila! Jeho
srdce bylo plné svatého dojetí. Vždyť toho dne tolik lidí bylo
stále kolem něho a on musel žehnat a zase žehnat. Někteří
tvrdili, že byli zázračně uzdraveni ze svých neduhů.
21 První až třetí den oktávu
Středa 10. června byla druhým dnem oktávu svěcení kos-
tela Panny Marie. Ráno o půl sedmé šli chlapci poprvé do
kostela na mši svatou a modlili se tam růženec a další mod-
litby. Svatá přijímání obětovali za dobrodince chrámu. Tak
to ustanovil Don Bosco a tak se to dělá do dnešního dne.
Každý den ráno je mše svatá za dobrodince kostela a ústavu,
který je kolem něho.
Přede mší svatou měl proslov biskup z Mondovì mon-
signor Tomáš Ghilardi, on také sloužil komunitní mši sva-
tou. Svatých přijímání bylo mnoho, protože kostel mimo
chlapce byl obsazen také množstvím věřících. Don Bosco
seděl v sakristii ve zpovědnici a zpovídal. Obsazené byly
i všechny boční oltáře kněžími, kteří tam celebrovali od rána
od 4 hodin až do 11. hodiny před polednem. Tehdy se ještě
nekoncelebrovalo. V 10 hodin měl pontifikální mši svatou
casalský biskup asistovaný kanovníky. Při ní se dávala De-
-Vecchiho konsekrační mše. Jen houslí při ní účinkovalo
na třicet. V poledne přišel do kostela nějaký pán odevzdat
Donu Boskovi svou almužnu. Přijel z Faenzy poděkovat za
téměř zázračné uzdravení syna uprostřed novény k Panně
Marii Pomocnici křesťanů. Současně s ním přišla i nějaká
paní poděkovat za zázračné uzdravení dcery Růženy z té-
měř naprosté slepoty. Byly od Carignana.
493
|
|
23.2 Page 222 |
▲back to top |
Po obědě šli chlapci na delší vycházku. Don Bosco chtěl,
aby měli vycházky po všechny dny oktávu, také proto, aby
byli mimo shon, který v ty dny vládl v Oratoři. Chlapcům
se to samozřejmě líbilo a patřilo to k dojmům, které měla
slavnost zanechat v jejich duších. Dokonce ti starší z Lan-
za dostali dovolení projíždět se na loďkách po řece Pádu.
I uvnitř domu mělo být veselo. Ve volných chvílích bylo di-
vadlo a jiné zábavy po celý týden. Hudba hrála, na dvoře se
cvičilo, zkrátka bylo veselo.
Večer patřil opět funkcím v kostele. Monsignor Ghilardi
si na to vzal zvláštní dovolení a kázal a kázal. Panna Maria
Pomocnice sice už udělila svým ctitelům množství milostí,
ale nyní jako by chtěla teprve ukázat, co umí. Milostí bylo
mnoho, hlášených i nehlášených, a co bylo zajímavé – stále
více se pro Pomocnici křesťanů mezi lidmi ujímal titul „Ma-
donna di Don Bosco“.
Do dvora Oratoře vjížděl povoz tažený oslíkem. Na něm
byla chromá dívka, která se nemohla postavit na nohy. Voz-
ka křičel na lidi, ať ho pustí dále, ale lidé milého osla tlačili
zpátky. Už hrozilo nebezpečí, že vše přeroste v pranici. Tu
dívka bezděčně vyskočila z vozu a klestila si cestu k Donu
Boskovi. Až když stanula před ním, teprve si uvědomila, že
je zdráva a začala křičet radostí. Příbuzní ji měli k tomu, aby
se vrátila k vozu, ale ona, že ne, že prý musí napřed do kos-
tela poděkovat Panně Marii. Takových scén se událo v Ora-
toři za života světce tolik, že se staly takřka všedností.
Ve čtvrtek 11. června byl třetí den oktávu. Zároveň se
slavil svátek Božího Těla. Monsignor Ghilardi měl jenom
komunitní mši svatou a při ní obvyklé kázáníčko na po-
vzbuzení, jinak šli všichni do metropolitního kostela sva-
tého Jana Křtitele na božítělovou manifestaci. Jiné nábo-
ženské funkce nebyly povoleny. Don Bosco zůstal doma,
a tak měl velikou příležitost setkat se a promluvit s mno-
hými. Sakristie kostela byla pořád plná lidí. Mezi jinými
přišel i bratr salesiána Jakuba Costamagni Alois a vypra-
voval Donu Boskovi, proč přichází. Onemocněla mu žena
a už byla na pokraji života. Jednou – bylo to asi v 11 hodin
v noci, se zdálo, že už vydechne naposled. Manžel jí řekl:
„Víš ty co, doporučme se Panně Marii a slibme, že když se
uzdravíš, půjdeme do Turína poděkovat a přineseme na
kostel nějaký dar.“ Žena jen dala znamení, že pochopila,
a hle! Chvíli na to začala mluvit a pak se její zdravotní stav
rychle zlepšoval, že mohla v několika dnech začít normál-
ně žít. Pan Costamagna už měl dokonce všechno jaksepat-
ří sepsané a odevzdal to Donu Boskovi k uveřejnění. Ještě
neskončil tento dialog a už zde byl nějaký pán z Bra a vy-
pravoval, jak se Panna Maria postarala, aby se jeho synek,
už skoro slepý, najednou uzdravil. A hned ho také Donu
Boskovi představil. Ještě to nestačilo. Jako by si lidé dali do-
staveníčko v sakristii, jedna paní z Milána teď představila
Donu Boskovi svého synka, který od něho před nedávnem
dostal požehnání pro ruku zachvácenou gangrénou. Lékaři
se neodvažovali ruku amputovat, ale rodina začala novénu
a hle – chlapec má teď ruku zdravou, jen jizvy ukazují na
nemoc, kterou prodělal.
V té chvíli nastal v sakristii ruch. Řada lidí se chtěla
ujmout slova a Donu Boskovi nezbylo než poslouchat a pa-
matovat si, aby to mohl dále vypravovat. Jeden pán z Ca-
rignana přijel poděkovat za nečekané uzdravení své matky,
nějaký pán Berruto z Chieri přinášel milodar na poděková-
ní od řady osob a vypravoval jejich případy. Jistá Adelaida
z Chieri byla uzdravena z nemoci žaludku, pro kterou více
dní žila jen o vodě.
Zatímco se v sakristii odehrávaly tyto hovory, Don Bosco
byl upozorněn, že přinesli děvče na půl těla bezvládné a po-
sadili je v přilehlé místnosti. Don Bosco tam musel jít pože-
hnat je. S ním šli i lidé kolem něho. Všichni se modlili a hle,
ochrnutá začala hýbat rukou, pak celým tělem. Rozrušením
omdlela, ale když se probrala, všichni konstatovali, další
zázrak. Byla úplně zdráva, ač byla čtyři roky ochrnutá. Div
měl za následek, že řada dalších lidí žádala od Dona Boska
požehnání.
Odpoledne ve čtyři hodiny byla akademie ke cti Panny
Marie Pomocnice, Don Lemoyne ve svých Memoriích za-
psal text celé jedné dlouhé básně. Akademie skončila rozdí-
lením odměn nejhodnějším žákům ze všech tří ústavů a pak
dalším kázáním turínského světícího biskupa Balmy v kos-
tele a nešporami a požehnáním.
22 Čtvrtý, pátý a šestý den
V pátek 12. června se slavnost dostala do klidnějšího tempa.
Byl čtvrtý den oktávu. Mondovský biskup měl komunitní
mši svatou, v 10 hodin biskup Balma, asistovaný několika
turínskými faráři, měl pontifikálku. I tento den byl naplněn
mimořádnými událostmi a dojmy. Tak přišel do kostela že-
brák a bylo mu moc líto, že nemůže dát nějakou almužnu.
Co mu napadlo? Šel a chodil po ulicích a prosil o almužnu.
Podařilo se mu dát dohromady 10 soldů a ty přinesl Panně
Marii darem.
Nějaká paní zase přinesla stříbrné srdce. Vypravovala, že
ji před časem přejel vůz a přelámal jí obě nohy. Měla už 76
let a lékaři jí po nějakém čase řekli, že se to už nedá do po-
řádku, že jen zázrak by ji mohl uzdravit. Doporučila se Pan-
ně Marii Pomocnici a v krátké době byla zdravá. Na stříbr-
né srdce dala vyrýt své jméno: Anna Caniparová.
V poledne telegrafoval Donu Boskovi biskup z Guasta-
lly, že nemůže přijet, jak slíbil, protože prý do města přišel
bludařský kazatel a vyzval ho na slovní souboj. V kostele
Panny Marie se hned konaly modlitby, aby vše dobře do-
padlo a skutečně dopadlo všechno dobře. Dotyčný dostal
najednou strach a poroučel se z města. Další milost hlásil
pan Pinelli z Avigliany. Jeho syn dostal tuberkulózu a lékaři
případ prohlásili za nevyléčitelný. Začal novénu k Pomoc-
nici křesťanů a syn se uzdravil. Jinak byl program jako jiné
dny a večery. Slavné nešpory pontifikoval biskup Gastaldi.
Sobota 13. června – pátý den oktávu. Toho dne přišla
do Turína deputace mužů z Mornese, vedená nám již zná-
mým donem Dominikem Pestarinem a tamním starostou.
Přišli poděkovat Panně Marii za řadu milostí, které Pan-
na Maria prokázala jejich obci. Don Pestarino shromáž-
děným poutníkům o tom udělal dlouhý nadšený výklad.
Před dvěma roky měli mornesští chlapci jít do války a šli.
Napřed si však každý z nich pověsil na krk medailku Panny
Marie Pomocnice a svěřil se její ochraně. Ani jeden nebyl
zabit nebo raněn, všichni se vrátili v pořádku domů. Přišlo
krupobití. Všude kolem potlouklo, ale jejich katastr zůstal
bez pohromy. Přišla cholera. Všude byli mrtví, jen v Mor-
nese ani jeden případ. Sousedé se morneským posmívali,
že jsou bigotní. Že kroupy nepadaly zrovna na jejich kata-
str? Prý náhoda. To tak bývá, že místy potluče a místy ne.
494
|
|
23.3 Page 223 |
▲back to top |
A hle, nový div! Přišly znovu kroupy a padly i na morneská
pole. Všude bylo bílo, ale jejich rostliny zůstaly neporušené.
Kroupy padaly vedle. Dokonce z toho měla pole užitek, pro-
tože bylo sucho a kroupy po rozpuštění svlažily osení. De-
legace dala v Turíně veliký příklad zbožnosti. Všichni muži
šli ke zpovědi a k svatému přijímání. Pobyli v Turíně ještě
v neděli a v pondělí.
Nešpory byly v sobotu zase pontifikální s kázáním a po-
žehnáním jako předešlé dny.
Neděle 14. června – šestý den oktávu, byla ještě slavněj-
ší. Ráno v 6 hodin měl komunitní mši svatou s obvyklou
promluvou opět monsignor Ghilardi, o půl desáté slavnou
mši svatou zpíval biskup Galletti, i on asistován několika
turínskými faráři. Kázání bylo přede mší svatou i po ní.
Celé dopoledne byl kostel plný lidí, přišlých ze všech stran.
Jednak měli lidé čas, jednak se vědělo, že se bude opakovat
konsekrační mše, antifona Sancta Maria a Tantum ergo od
Cagliera. To bylo víc než koncert. K tomu se všude hovořilo
o mimořádných milostech, které Panna Maria udílí v no-
vém kostele. K již zmíněným přistoupila další vypravová-
ní. Pan Destefanis z Chieri po sedmi měsících skoro úplné
slepoty se úplně uzdravil, paní Josefa Vitrottiová měla na
tváři nezhojitelný nádor a její neteř Josefa Gastaldiová leže-
la ochrnutá na lůžku. Obě začaly modlitby k Panně Marii
Pomocnici a obě nabyly zdraví. K těmto chierským „zázra-
kům“ přibyl ještě další. Tu neděli přivedl do kostela otec
syna, trpícího ostrými bolestmi ruky a odvedl si ho úplně
uzdraveného. Všechna uzdravení nebylo možno plně ově-
řit, ale také nebylo možno zastavit pověst, která letěla z Tu-
rína do okolí a dál a dál a působila, že kostel Panny Marie
Pomocnice se stává od samého začátku poutním kostelem
mariánským. Don Bosco byl všemu přítomen víceméně pa-
sivně, jakoby ponořen do jiných myšlenek a starostí. Skoro
schválně se držel stranou a „všechny ty věci uchovával ve
svém srdci“, jak to dělala kdysi Panna Maria, když jí „činil
veliké věci ten, který je Mocný“.
23 Sedmý a osmý den oktávu
Přišlo pondělí 15. června – sedmý den oktávu. Zase přišlo
mnoho poutníků. Monsignor Gastaldi měl komunitní mši
svatou a měl při ní dojemnou promluvu před svatým přijí-
máním. V 10 hodin pontifikoval monsignor Ghilardi a asi-
stovali mu rektoři turínských dobročinných institucí, mezi
nimi svatý Leonard Murialdo, bývalý ředitel salesiánské
oratoře svatého Aloise, nyní ředitel „Řemeslníčků“. Neschá-
zeli ani rektoři jiných známých institucí.
Kolem poledne přišla paní Marie Casatiová z Milána
a odevzdala almužnu s popisem milosti, jíž se jí dostalo.
Byla na půl těla raněná mrtvicí. Když selhaly všechny lid-
ské naděje, její rodina si vyžádala požehnání Panny Marie
Pomocnice, začala dělat novénu a dala za ni sloužit mši sva-
tou. A hle! Když byla mše svatá právě v polovině, paní zača-
la mluvit a do celého těla se vrátilo zdraví. Hotový zázrak,
lidsky nevysvětlitelný.
Odpoledne se hrála v divadle Oratoře latinská komedie
Fasmatonices – Vítěz nad přízraky. Měla prostý motiv. Je-
den athénský otec svěřil syna před svým odchodem do cizi-
ny příteli, bohužel nepoctivému člověku. Ten dovolil, aby se
chlapec stýkal se špatnými kamarády, až s nimi utratil mno-
ho peněz. Pak se, naveden nezdárným vychovatelem, chys-
tal prodat otcovský dům, aby měl na pokračování v neřest-
ném životě. Naštěstí se otec náhle vrátil a udělal pořádek.
Konečně zde byl poslední den oktávu. Bylo to 16. června.
Naposledy konali v kostele funkce biskupové, kteří si za tím
účelem pobyli v Turíně celý týden a svými mitrami tak při-
spěli k udržení co nejslavnostnější nálady v kostele a kolem
kostela. Svátostné pontifikální požehnání s Nejsvětější svá-
tostí zakončilo ty požehnané, nezapomenutelné dny.
Ve středu 17. června se v novém kostele sloužila zádušní
mše svatá za všechny zemřelé dobrodince chrámu. Byli na
ní všichni Don Boskovi chovanci z Turína, Lanza i Mirabe-
lla. I oni silně přispěli k zdárnému průběhu konsekračních
slavností. Bez nich by bylo vše hluché, protože by scházelo
kolem Matky Boží Pomocnice salesiánské mládí. Don Bosco
věděl, proč dovolil, aby jeho chovanci setrvali v bratrské po-
hodě v Turíně celý týden. Nebyl to promarněný čas. Škola
se dožene, hlavní bylo, že nezůstali Panně Marii nic dluž-
ní. Odpoledne ve 2 hodiny byl na dvoře nástup a smutné
loučení. Všichni stáli pod okny Don Boskova bytu a dobrý
otec musel vyjít na balkon, aby je naposledy pozdravil a dal
jim své otcovské požehnání. Neobešlo se to bez slzí. Teprve,
když zazněla rázná hudba a hosté zamířili k bráně Oratoře,
řízný pochod vlil do všech nové nadšení a oni odcházeli
rozhodnuti šířit všude slávu Pomocnice a s ní i slávu Don
Boskovu.
Hodinu po jejich odchodu odcházel z Oratoře ještě ně-
kdo jiný. V náručí Dona Boska zemřel svatý salesián don
Josef Bongiovanni. Podejme zde kratičký popis jeho draho-
cenného pozemského života. Patřil mezi nejzbožnější Don
Boskovy kleriky salesiány. Na kněze byl vysvěcen v roce
1863. Můžeme říci, že to byl představitel salesiánské chla-
pecké spirituality. On to byl, který spolu se svatým Domini-
kem Saviem úzce spolupracoval na založení mariánské dru-
žiny a spolu s ním sepsal její stanovy. A jako by to nestačilo,
dokonal jeho dílo po jeho smrti tím, že založil ještě družinu
Nejsvětější svátosti s odnoží Malého kléru, to je salesián-
ských ministrantů, kteří budou během dlouhých následují-
cích desetiletí semeništěm mnoha set kněžských povolání.
Také při svěcení kostela Panny Marie Pomocnice lví po-
díl připadl právě ministrantům. Tolik pontifikálních mší
svatých si žádalo zástup dobře vycvičených chlapců, kteří
vzorným provedením ceremonií zaujali tisíce poutníků stej-
ně, jak to učinily stovky zpěváčků svými zvonivými hlasy.
Panna Maria jistě hleděla na mladého kněze, který tak zbož-
ně řídil nácviky ministrantů a ani trochu se nešetřil. Fakt je,
že don Bongiovanni byl v předvečer svěcení kostela na smrt
unaven a musel si jít odpočinout. Zapomněl však zavřít
okno svého pokojíku a, jelikož po oné bouřce fučel v noci
studený vítr, ráno se probudil asi se zápalem plic. Pak ne-
mohl jít na svěcení a stonal celý týden. Nemoc byla jakoby
na ústupu, hned zase nabývala na síle, takže nikdo nemo-
hl stanovit, co nemocnému vlastně schází. Kolem jeho po-
stele bylo stále dost pohotových ošetřovatelů, i Don Bosco
co chvíli byl u něho a on ho prosil, aby mu dovolil, aspoň
v neděli jít do kostela a svěřit se Panně Marii. Opravdu se
mu ulevilo natolik, že se zdálo vhodné jeho touze vyho-
vět. Bongiovanni byl na mši svaté, ale pak zase ulehl. Ležel
v pondělí, ležel v úterý a, jak bylo řečeno, ve středu odpole-
dne zemřel. Odešel pokračovat v slavnostech přímo k trůnu
Pomocnice křesťanů do nebe. Tam se spolu s Dominikem
495
|
|
23.4 Page 224 |
▲back to top |
Saviem jistě přidal k tamním ministrantům a odtud se oba
přimlouvají za Don Boskovu mládež.
V Don Boskově díle se událo tolik tajemných událostí.
Někdy to bylo, jako by tam neexistovaly hranice mezi ne-
bem a zemí, ale vše splývalo v jeden překrásný celek. I Bon-
giovanniho smrt vzal Don Bosco na vědomí s naprostým
klidem. Nějak to patřilo k vyvrcholení slavnosti. Sám byl
po všechny ty dny předmětem posvátné úcty a kolem jeho
osoby jakoby rostla svatozář. Ale on si nepřipouštěl marnivé
myšlenky. Zůstával pokorným služebníkem Páně a nechtěl
se ani dost málo přiživovat na slávě Pomocnice. Vytrvale ří-
kal, že to vše je jen a jen její dílo, on nedělá nic, on jen slouží
její věci.
24 Svolání koncilu
Guastallský biskup Petr Rota splnil svůj slib a přijel do Tu-
rína 19. června. Zdržel se tam řadu dní a v kostele Panny
Marie i on několikrát pontifikoval. Byl také přítomen oslavě
svátku Dona Boska 24. června a sám v Oratoři oslavil svůj
svátek 29. června. Don Bosco využil jeho přítomnosti, aby
chlapce utvrdil ve věrnosti svatému Stolci a nadchl je pro
církev. Také tradiční oslava patrona mládeže, svatého Aloise
Gonzagy, se konala v této době, a sice před svátkem svatých
Petra a Pavla v neděli 28. června. Dřívější léta se někdy tato
oslava spojovala se svátkem svatých apoštolů, ale nyní Don
Bosco dal najevo, že 29. června se musí slavit svátek apošto-
lů zvlášť, aby myšlenka jaksepatří vynikla. Bylo to správné,
jak ukázaly další události. Toho dne – 29. června, k večeru
dorazila do Turína zpráva, že byla v Římě promulgována
bula Svatého otce Pia IX., jíž papež oznamoval světu, že na
svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie v příštím roce
1869 bude ve Vatikáně zahájen 20. ekumenický koncil, je-
hož posláním bude říci nevěřícím, věřícím i jinak věřícím
jasné slovo ze strany církve o poslání papežství uprostřed
křesťanstva. Papež v bule poukázal na obtíže, v nichž se na-
chází katolická církev takřka na celém světě: církevní auto-
rita je podlamována, církevní nauka zlehčována, vše svaté je
soustavně profanováno, řeholní řády rušeny, církevní maje-
tek rozkrádán, duchovenstvo tupeno, sekty svádějí lid, všu-
de vládne korupce, všude řádí protináboženský tisk, mládež
je vychovávána v protináboženském duchu.
V bule není zmínka o tom, že by hlavním bodem jednání
měla být na koncilu otázka papežské neomylnosti ve věcech
víry a mravů, jak se toho dožadovaly nejlepší síly v církvi,
ale tato záležitost tak jako tak musela přijít na přetřes v kon-
cilových jednáních. Papež považoval za svou povinnost pře-
devším apelovat na nekatolické křesťanské církve, které byly
zmíněnými zly stejně ohroženy jako církev katolická, a do-
konce poslal těmto církvím opis buly, ale odezva byla zápor-
ná. V té době ještě nebylo řeči o nějakém ekumenismu nebo
spolupráci mezi církvemi na obnovování jednoty křesťanů,
jak je tomu dnes. Nekatolické církve ostře odmítly papežovy
výzvy k sjednocení a tedy i k účasti na koncilu. Ani katolíci
nevěřili v možnost dohovořit se s ostatními, takže zůstalo
při projevu dobré vůle.
Don Bosco zajásal, když přišla zpráva o svolání koncilu,
protože cítil potřebu, aby se sjednotily všechny síly v círk-
vi k obraně Kristova odkazu, aby se mohlo s větší důvěrou
vstoupit do blížícího se století dvacátého. Věřil, že Panna
Maria Pomocnice znovu ukáže sílu ochrany pro církev, jak
to udělala už tolikrát v dějinách Božího lidu na zemi.
Monsignor Rota opouštěl 30. června Turín a valdockou
komunitu, shromážděnou kolem Dona Boska. Tato komu-
nita mu byla velice drahá, protože v ní jako bojovník za lep-
ší zítřek církve viděl veliký nástroj Boží Prozřetelnosti pro
nastávající dobu. Tomuto svému přesvědčení dal nadšený
výraz v homilii na svátek svatých Petra a Pavla, když Dona
Boska kladl vedle velikých zakladatelů řeholních družin mi-
nulosti, svatého Benedikta, svatého Ignáce, různých zakla-
datelů vychovatelských řádů, a zcela nepokrytě dal najevo,
že Don Boskovi salesiáni budou pokračovat v jejich práci
pro církev novými metodami, přizpůsobenými moderní
době. Guastallský biskup se vracel domů přes Casale, kde
navštívil tamního biskupa Ferrého, s nímž ho pojilo stejné
nadšení pro Boží věc, a pak také malý seminář mirabellský,
kde se salesiány a tamními chlapci oslavil svátek patrona
ústavu svatého Aloise. Don Bonetti učinil vše, aby se i tam
ujistil, že jeho naděje vkládané do Don Boskových synů ne-
jsou klamné.
25 Opět v normálních kolejích
Celý červen byl v Oratoři svatého Františka Saleského svá-
teční a bylo na čase, aby se život trochu uklidnil. Přesto bylo
stále něco nového, co život zpestřovalo a přinášelo potřeb-
né nové dojmy. Tak Don Boskovi tiskaři instalovali další
tiskařské stroje a celé tiskárenské vybavení, odkoupené ry-
tířem Oregliou od nějaké firmy. Šlo o pravidelné vydávání
Katolického čtení, které začalo poněkud váznout pro množ-
ství jiných zakázek. Na červenec měl Don Bosco připraven
spisek „O některých slavných obráceních na víru“, na srpen
„Velký poklad – běda, kdo o něj přijde“ (také o víře), na září
měl vyjít „Životopis salesiánského chovance z Mirabella Ar-
nošta Saccardiho“, který napsal tamní ředitel don Bonetti.
Saccardi byl mirabelský Dominik Savio, vhodný vzor pro
tamní malé seminaristy. Tento životopis Don Bosco pečlivě
prohlédl a opravil. Psal donu Bonettimu, že se mu životopis
líbí, ale že nepovažuje za vhodné psát tam, že Saccardi ze-
mřel proto, že si nedopřál dosti rekreace a stále se jen věno-
val modlitbě. Mohlo by to vzbudit dojem, že se u salesiánů
přehání zbožnost.
5. července ohlásil Don Bosco spojeným komunitám
studentů a řemeslníků, že 15. toho měsíce začnou v koste-
le znovu veliké slavnosti – čtyřicetidenní výstav Nejsvětější
svátosti. Kázat bude biskup Galletti. Bude to velká eucha-
ristická slavnost a bude trvat tři dny. Svatý otec pro tuto
příležitost uděluje plnomocné odpustky všem, kdo pů-
jdou k svaté zpovědi a k svatému přijímání, navštíví kostel
a pomodlí se tam na jeho úmysl. Slavnost se vydařila. Bylo
mnoho účastníků a před vystavenou Svátostí stále adorovali
kněží, klerici a chlapci rozdělení po skupinách.
Současně neslábl kult Panny Marie Pomocnice. Den-
ně přicházely dopisy oznamující milosti udělené na její
přímluvu.
Koncem měsíce byl Don Bosco v Alpách. Přivedla ho
tam prosba faráře z Fenestrelle, kterého pokousal vzteklý
pes. Chudák pan farář, moc se bál, že u něho také vypuk-
ne tato hrozná nemoc. Don Bosco mu dal požehnání Panny
Marie Pomocnice a nebezpečí bylo zažehnáno. A když už
byl Don Bosco v tom kraji, svolil, že bude kázat o svátku
496
|
|
23.5 Page 225 |
▲back to top |
svaté Anny v tamním farním kostele. Byl také v pohraniční
vesnici Usseaux, kde se už mluvilo francouzsky. Na tuto jeho
návštěvu vzpomíná pak vděčně jeden z nejvýznamnějších
salesiánů, protože rozhodla o jeho povolání. Jmenoval se
Josef Ronchail. Chlapec už skončil filosofická studia a chtěl
začít teologii, ale dědeček, u něhož bydlel, si postavil hla-
vu, že Josef musí být obchodníkem. Tehdy právě přišel do
Usseaux Don Bosco a navštívil tamního faráře. Dva boho-
slovci z farnosti s ním chtěli mluvit a řekli o něm také Ron-
chailovi. Stalo se nečekané. Don Bosco bohoslovcům nevě-
noval zvláštní pozornost, zato vzal Ronchaila za ruku a řekl
mu: „Vida, tady je ten kos, kterého si vezmu a dám si ho do
klece!“ V té chvíli – tak vypravoval vždycky don Ronchail,
jako by v něm ožilo již bezmála ztracené povolání a on byl
rozhodnut nejen dát se na kněžství, ale jít s Donem Boskem
do Turína. Zbývalo překonat odpor dědečka. I tam se stalo
něco podivuhodného. Josífek vyhledal maminku, vyprávěl
jí o setkání s Donem Boskem a ta hned vzala své dvě dcerky
a všichni čtyři šli za Donem Boskem. Potkali se s ním, když
ho vezl v kočáře pan farář Gros z Pomaretta. Farář kočíroval
koně, ale zastavil, když ho o to prosili. Matka hned předlo-
žila Donu Boskovi prosbu. Jedno její děvče, to čtrnáctileté,
už téměř nic nevidí, druhé má zánět očí a skončí asi podob-
ně. Don Bosco poradil rodině, aby začali devítidenní po-
božnost k Panně Marii Pomocnici křesťanů, a vysvětlil jim,
jak se mají modlit. Pak pověřil chlapce, aby pobožnost vedl.
Stal se div. Slepé děvče bylo uzdraveno okamžitě, druhé na
konci novény. To rozhodlo o dalším směru Josefova života.
Už 1. října toho roku 1868 nastupoval do Oratoře a my ještě
uvidíme, jaké poslání mu Boží Prozřetelnost připravila, až
budeme jednat o vstupu salesiánů do Francie.
Don Bosco se vrátil do Turína večer 27. července a tam
zastal nečekanou návštěvu, která se prozradila teprve při
jeho příchodu. Byli to dva kněží – monsignor Ricci, skuteč-
ný papežský komoří, a otec Guglielmotti, dominikán, his-
torik papežského loďstva. Oba zůstali přes noc a pak v do-
provodu dona Duranda jeli do Lanza a odtud zase zpět do
Říma. Zdá se, že přijeli k Donu Boskovi s nějakým zvlášt-
ním posláním, neví se, co to bylo. Don Bosco hned druhý
den zase odjížděl a sice do Borgo Cornalense.
V jeho nepřítomnosti onemocněl v Oratoři don Rua. Mi-
nulý měsíc spával denně nanejvýš čtyři hodiny, všude bylo
plno práce a on nebyl nikdy tělesně silák. Složilo ho to dů-
kladně. Lékař zjistil, že má zánět pobřišnice. A jaký! Později
řekne doktor Fissore, že v takovém stavu neskončí smrtí jen
asi jeden nebo dva případy ze sta. Don Rua vzal na vědomí
skutečnost, že musí zemřít, a hned žádal, aby byl zaopatřen
svatými svátostmi. To bylo 28. července.
Můžeme si představit, jak bylo v Oratoři, když se tato
zpráva rozlétla. Hned poslali pro Dona Boska a ten se
opravdu k večeru vrátil. Kdekdo mu letěl naproti na vrátnici
a pobízeli ho, aby šel rychle, že don Rua může každou chvíli
zemřít. Don Bosco však zůstal klidný a jen řekl: „Buďte bez
starosti. Já znám dona Ruu, bez mého dovolení neodejde.“
A protože toho dne začínalo cvičení šťastné smrti, odebral
se hned do kostela zpovídat. Když vstal od zpovídání, pro-
sil ho sekretář don Berto, aby přece šel za donem Ruou, ale
Don Bosco zase nic. Šel se klidně navečeřet. Po večeři šel
ještě do pokoje udělat si pořádek v papírech a teprve potom
šel do prvního poschodí navštívit nemocného. Chvíli spolu
mluvili a don Rua ho prosil: „Jestli je to moje poslední ho-
dinka, bez obalu mi to řekněte.“ A on: „Milý done Ruo, já
nechci, abys umřel. Ještě mi musíš pomoci v tolika věcech.“
A požehnal ho. S tím odešel. Druhý den ho šel po mši svaté
zase navštívit. Právě byl u něho doktor Gribaudo, který mu
beze všeho řekl, že případ je velmi vážný. Na stolku už byly
připraveny svaté oleje k poslednímu pomazání. „Kdo to
sem přinesl?“ ptal se Don Bosco. „Já,“ řekl don Savio, eko-
nom. „Jste vy ale opravdu lidé malé víry,“ zase Don Bosco.
„Dodej si odvahy, done Ruo, nezemřeš.“ Od požehnání, kte-
ré mu Don Bosco udělil, se začal stav nemocného lepšit, až
proti všemu očekávání don Rua vstal. Don Bosco ho poslal
do Trofarella na čerstvý vzduch a do dvou měsíců byl zcela
zdráv. Dokonce od é doby přestal trpět častým bolením hla-
vy, jak tomu bylo před nemocí.
Dona Ruy se týkala ještě jiná Don Boskova předpověď.
Už jsme jednou o tom mluvili. Když v roce 1853 Don Bosco
vydal k jubilejnímu výročí turínského eucharistického zá-
zraku příležitostnou knížku, řekl při té příležitosti donu
Ruovi: „Až se bude v roce 1903 slavit dalších padesát let, ty
se postaráš o znovuvydání této knížky, protože já už zde ne-
budu, ale ty ano. Už teď tě tím pověřuji.“ Tehdy Rua řekl:
„Už teď přijímám, ale co kdyby mi smrt udělala nějaký žert
a přišla dřív?“ „Neudělá ti žádný žert a nepřijde dřív, mohu
tě o tom ujistit,“ řekl Don Bosco. „Uděláš, co jsem ti řekl.“
Don Rua opravdu v roce 1903 jmenovanou knížku vydal
a v předmluvě napsal, co jsme teď právě řekli. Při té příleži-
tosti se zmínil i o svém uzdravení v roce 1868.
26 Bůh dává pokorným milost
Pověst o svatosti valdockého kněze rostla dále i po skončení
konsekračních slavností. Další události – malé i větší, při-
stupovaly k těm, které už známe, a stále více lidí se obrace-
lo na Dona Boska o radu nebo o přímluvu u Panny Marie
Pomocnice. V srpnu byl zase na duchovních cvičeních laiků
u svatého Ignáce nad Lanzem a exercitanti využívali jeho
služeb ve zpovědnici i mimo ni. A on rád posloužil. Tak za
ním přišel jeden mladík, který mu už dříve naznačoval, že
by se rád stal salesiánem. Měl kvality, ale Don Bosco mu po-
radil, aby se té myšlenky vzdal a raději požádal o přijetí u je-
zuitů. Stalo se. Dotyčný poslechl, stal se jezuitou, byl jejich
provinciálem v Kalifornii a pak i v Piemontě a rád vzpomí-
nal na světcovo rozhodné slovo.
Don Bosco nejen radil, ale také žádal o radu. Biskup
Bertagna, tehdy profesor morálky v Kněžském konviktu,
svědčil v Don Boskově kanonizačním procesu, že v roce
1868 o těch duchovních cvičeních světec přišel k němu
a prosil ho o radu, zda má i dále dělat zázračná uzdravení
na základě požehnání Panny Marie Pomocnice, když mu to
přináší slávu a popularitu. Bertagna ho povzbudil, jen ať je
dělá, ale jen ať je připisuje vnitřně Matce Boží. Ale i tak Don
Bosco místo požehnání raději doporučoval novénu k Panně
Marii Pomocnici, protože tam zcela ustupoval do pozadí.
Když se Don Bosco vrátil od svatého Ignáce, rozeslal do
světa letáčky, ve kterých prosil o příspěvek na další vybavení
nové svatyně. Říkal, že po posvěcení si lidé snadno myslí, že
už je vše v pořádku a milodary ustávají. Je třeba lidi znovu
a znovu burcovat.
V té době přišel dopis od velebné matky oblátek z kláš-
tera Tor de’ Specchi v Římě. Prosila o modlitby. Don Bosco
497
|
|
23.6 Page 226 |
▲back to top |
jí za svého římského pobytu slíbil, že klášter zase rozkve-
te, ale zatím nemají povolání nebo jen málo. Don Bosco jí
rád vyhověl a modlil se. Už další rok bude matka hlásit, že
mají pět novicek. Další přijdou za nimi. Vůbec důvěra ře-
holních družin k Donu Boskovi rostla. V srpnu dostal dopis
z turínského kláštera Nejsvětější Svátosti s prosbou, aby se
modlil za uzdravení hraběte della Margherita, jejich velké-
ho dobrodince, ba otce a živitele. Zmíněný hrabě byl velký
katolík a velký státník. Za krále Karla Alberta byl ministrem
zahraničí piemontského státu. Ovšem Don Bosco, i když
slíbil modlitbu, neopomenul připomenout, že Bůh dává své
milosti, když je uzná za vhodné pro duši nemocného nebo
jinak potřebného.
Don Boskův sekretář don Berto vypravoval o jedné
zvláštní události z roku 1868. Přišly k Donu Boskovi dvě se-
stry. Jedna z nich se chtěla stát řeholnicí, druhá se stavěla na
odpor. Byly u Dona Boska na audienci a vyšly ven s pláčem.
Don Bosco pak řekl svému zvědavému sekretáři: „Chceš vě-
dět, proč plakaly? Inu, měl jsem v té noci předtím sen, kde
mi bylo řečeno, jak mám mluvit. Nemusely mi ani říkat, proč
přišly. Já jsem řekl jen to, co se mi zdálo.“ Takových případů
bylo více. I drobné sny Don Boskovy nesly stopy nadpřiroze-
ných zjevení. Jednou se mu zdálo, že jeden z chovanců, dob-
rý hoch, ležel na zemi a kolem něho ležely všelijaké zbraně.
Umíral. Don Bosco se ho ptal, co to znamená, a on: „Cožpak
nevidíte? Stal jsem se lupičem a takto končím.“ Opravdu se
ten dotyčný dal na špatné cesty a skončil špatně. Jako voják
zastřelil svého nadřízeného a byl za to zastřelen. O jiném
předpověděl, že spáchá sebevraždu. I ten byl hodný, zbožný
hoch. Ale stalo se. Dal se svést špatným společníkem, zničil
se finančně a v zoufalství ukončil život kulí z pistole. O tom-
to případu vydal svědectví sám don Rua.
27 Duchovní cvičení
Školní rok 1867–1868 se protáhl až do prvních dnů září.
Nebylo proč spěchat, když nový nástup měl být až po Všech
svatých, tedy po 1. listopadu. V Oratoři atmosféru těch dní
vytvářela novéna k svátku Narození Panny Marie 8. září.
Don Bosco měl na každý den přichystáno přiléhavé večer-
ní slovíčko, které mělo mimo jiné chlapce obrnit proti ne-
bezpečí na prázdninách doma. Některá ta večerní slovíčka
se dochovala ve zkráceném znění v ústavní kronice. Svátek
byl slavný, jak žádal konec školního roku. Dávala se také
vysvědčení a odměny za píli a chování. Odpoledne bylo
divadlo. Druhý den v 9 hodin byla ještě mše svatá, kterou
celebroval sám Don Bosco. Pak se většina chlapců studentů
rozjížděla do svých domovů.
Uprostřed září liturgický kalendář zaznamenal podzimní
Suché dny – latinsky tempora. To byla doba k udílení svěce-
ní kandidátům kněžství. Před svěcením bylo duchovní cvi-
čení. Don Bosco měl naplánováno dvojí duchovní cvičení,
obojí v Trofarellu jako minulý rok. Sám chtěl na nich kázat
instrukce a skutečně je kázal. Tato záležitost opět vnesla tro-
chu kyselosti do vztahů mezi Oratoří a biskupským úřadem.
Pan arcibiskup totiž, asi z popudu jiných, oznámil Donu
Boskovi, že si přeje, aby kandidáti svěcení z Oratoře děla-
li duchovní cvičení buď v semináři nebo u lazaristů. Donu
Boskovi se to nelíbilo z toho prostého důvodu, že se při
takových příležitostech činil na dotyčné nátlak, aby po vy-
svěcení šli do světské duchovní správy, čili, aby Dona Boska
opustili. Poslal tedy dona Cagliera poprosit pana arcibisku-
pa, aby jáhnu Costamagnovi dovolil konat duchovní cvičení
se spolubratry v Trofarellu. Naštěstí byl při tom přítomen
také monsignor Gastaldi a arcibiskup nemohl dobře říci ne.
To tím více, že další Don Boskův jáhen Fagnano, diecézan
casalský, dostal snadno od svého biskupa toto dovolení.
Duchovní cvičení v Trofarellu proběhla velmi pěkně
a Don Bosco v nich krásně a velmi nadšeně mluvil o ře-
holním zasvěceném životě. Pěkně plasticky hovořil o tom,
že už ve Starém zákoně existovaly komunity mužů, kteří se
odloučeni od světa věnovali duchovnímu životu. Nový zá-
kon jen všechno naplnil novým duchem. A zase Don Bosco
plasticky předváděl ukázky řeholních komunit od těch
poustevnických, přes benediktinské, až po tu jeho ze všech
nejmladší. A neopomenul zdůraznit, že všude byla vlastní
zakladatelkou těchto oáz v církvi Panna Maria.
V sobotu podzimních suchých dní 19. září končil v Tro-
farellu první kurz exercicií. Věčné sliby tam složil klerik
Pavel Albera, časné Alois Lasagna a Josef Bologna. Ve stej-
né době bylo svěcení v biskupském kostele v Turíně, jehož
se zúčastnil jáhen Costamagna. Po svěcení měli být novo-
kněží představeni ještě jednou biskupovi, aby mu políbili
ruku. Neobešlo se to bez malé trapnosti. Když políbil panu
arcibiskupovi ruku Costamagna, monsignor si neodpustil
štiplavou poznámku: „Aha, to je ten, co nechce uznávat
svého arcibiskupa.“ Costamagna na to odpověděl, že má
svého arcibiskupa rád a respektuje jej, ale nemůže proto
nemilovat jako svého otce Dona Boska. Monsignor na to
nereagoval a šel hned k dalším. To ještě nevěděl, že před
ním stojí budoucí apoštol a biskup jihoamerických Indi-
ánů, budoucí monsignor Costamagna, že v Casale téhož
dne tamní biskup světí stejně velikého budoucího jiho-
amerického misionářského biskupa, monsignora Fagnana,
a že v Trofarellu současně skládá salesiánské řeholní sliby
třetí veliký jihoamerický misionářský biskup, monsignor
Lasagna. Bůh to však věděl a kdož ví, možná, že Don
Bosco také.
28 Drobné cesty a události
Po duchovních cvičeních se Don Bosco s jedním svým bý-
valým spolužákem vydal navštívit bývalého profesora Ap-
pendiniho ve Villastellone. Zmeškali však dopravní pro-
středek. Don Bosco zachoval klid, vytáhl objemný rukopis
nějaké knihy a vydal se tam pěšky. Celou cestu opravoval
rukopis a, když dorazili na místo, pochvaloval si to, že už
dávno neudělal takový kus práce jako v té nesnázi. Doma
by určitě takový klid neměl. Byl také v Saluzzo navštívit těž-
ce nemocnou maminku pana biskupa Gastaldiho, která mu
tolik pomáhala v době, kdy začínal chlapecký domov v Tu-
ríně. Potěšil nemocnou, ale byl smutný, protože předvídal,
že dotyčná brzy opustí toto slzavé údolí. Do třetice se vydal
navštívit jednoho kněze, spolužáka ze semináře. Věděl, že
žije bez nadšení a že je skleslý nad svou nemocí. Snažil se
ho pozvednout a přimět ho, aby si udělal novénu k Panně
Marii Pomocnici. Marně. Na to ucho byl dotyčný hluchý
a z jeho úst vycházely jen nářky. Don Bosco si pak venku
smutně posteskl, že se někdy kněz nechá tak ovlivnit svým
498
|
|
23.7 Page 227 |
▲back to top |
světským okolím, že i víru prožívá jako oni a pak je v hodi-
ně smrti tupější než oni.
Zastavil se nakrátko také v Turíně. Klerik Bourlot se ho
při té příležitosti neopomenul zeptat, co bude s třetím ze
sna. „Třetím?“ odpověděl zamyšleně Don Bosco. „Ten už
bude slavit cvičení šťastné smrti naposled. Ještě není připra-
ven, ale musím ho zachránit.“ Šlo o Jana Bonettiho, zámeč-
níka. Hned po cvičení šťastné smrti musel do nemocnice
svatých Mořice a Lazara a tam lékaři prohlásili, že mu není
pomoci. Hoch trpěl nějakou formou vodnatelnosti. Bylo mu
18 let. Don Bosco za ním šel a, ač byl chlapec vcelku apa-
tický a vůbec si nepřipouštěl myšlenku, že by měl zemřít,
přece ho nakonec přiměl k dobré svaté zpovědi. Navštívil ho
ještě jednou a tehdy ho našel v slzách. „Kdybych byl v noci
po zpovědi zemřel, jistě bych přišel do nebe,“ naříkal, „měl
jsem duši ve vzorném pořádku. Takto nevím, jak to bude
dál.“ Don Bosco ho povzbudil a hoch krátce nato zemřel.
Byl to úplný sirotek.
21. září začínal v Trofarellu druhý kurz duchovních cvi-
čení pro salesiány. Don Bosco tam měl jen dvě kázání, jedno
o umrtvování, druhé na závěr exercicií. Kongregace zase
povyrostla. Koncem duchovních cvičení složili věčné sliby
klerik Josef Bertello a koadjutor Josef Rossi. V prosinci ještě
složí v Lanzu časné sliby další dva klerici a jeden koadjutor.
Během duchovních cvičení dostal Don Bosco od Svatého
otce Pia IX. dopis, ve kterém mu tento děkoval za zprávu
o svěcení kostela Panny Marie Pomocnice a nešetřil chválou
na dílo, které koná. Vůbec měl Pius IX. Dona Boska velice
rád a vážil si ho. Často to slyšeli ti, kdo byli u něho u audi-
ence. Stačilo říci, že přicházejí z Turína a už jim Svatý otec
říkal, aby si Turín vážil toho, že má Dona Boska. Jeho dům
nazýval někdy „zázračným domem“.
K drobným starostem Don Boskovým patřil i pokus vy-
moci od školských úřadů právo veřejnosti pro salesiánské
gymnázium v Lanzu. Činil to také pod tlakem lanzské obce,
ale mnoho nedocílil, jen to, že Fagnanovi dali oprávnění
učit ve 4. třídě gymnázia.
Koncem září se z Oratoře expedovalo říjnové číslo Kato-
lického čtení s názvem „Novéna ve prospěch duší v očistci“
z pera kněze Algherese.
29 Opozice nešetří silami
Již čtyři měsíce k Don Boskovým starostem přistupovala
velká starost o budoucnost díla. Víme už, že znovu žádal
v Římě o schválení své kongregace a jejích stanov, o udělení
fakulty dávat svým členům dimisionárky k vyšším svěce-
ním, dále fakulty, aby pro ně platilo svěcení na titul společ-
ného stolu a pro Dona Boska osobně šlo o fakultu, aby mohl
dávat svým členům dispens od časných slibů. Za tím účelem
poslal nyní do Říma zvláštní memorandum s příslušnou
dokumentací. Žádost dostal do rukou především sekretář
kongregace pro biskupy a řeholníky monsignor Svegliati,
a ten si pospíšil pověřit šetřením o salesiánské kongregaci
monsignora Kajetána Tortoneho, sídlícího v Turíně s po-
věřením zastupovat Svatý stolec u vlády. Zvláště šlo o infor-
mace ohledně Don Boskových kleriků.
Monsignor Tortone nepatřil k příznivcům Dona Boska
a podle toho vypadal jeho referát. Referent nemohl nevzdat
Donu Boskovi a jeho dílu patřičnou poklonu. Psal: „Je tře-
ba uznat v zájmu pravdy, že je veliké dobro, které vykonal
a dosud koná výborný Don Bosco pro křesťanskou a pro-
fesionální výchovu chudých chlapců,“ ale hned dodal: „Ale
nezdá se, že by totéž platilo o studijním prospěchu a o cír-
kevním duchu kleriků, kteří se nacházejí v jeho ústavě. Zdá
se, že prvotním úmyslem Dona Boska bylo vytvořit v jeho
ústavě klér nezávislý na diecézním kléru. Vidím, že se od
začátku snažil dosáhnout a pak toho skutečně dosáhl, aby
směli jeho klerici studovat filosofii a pak teologii v jeho
ústavě. Tak to šlo o berličkách několik let, ale protože se
jeho klerici buď nedostavovali ke zkouškám, anebo tyto
zkoušky končily nezdarem, arcibiskupská kurie předepsala,
aby Don Boskovi klerici museli studovat filosofii a teologii
v semináři. Někteří klerici, kteří měli potřebné prostředky
a byli přijati do semináře v Chieri, byli shledáni co do stu-
dií tak ubozí, že musel tamní rektor semináře konstatovat,
že latině vůbec nerozumí. Ostatně nic divného, protože
Don Bosco svěřuje svým klerikům úkoly jako je vyučování
chlapců, prefektů a asistentů, takže tito musí svůj čas věno-
vat jiným věcem než studiu.
Ještě horší je to s jejich církevní výchovou a se zásada-
mi slušného chování tak potřebného pro kněze. Ustavičný
styk, který mají tito klerici s laickými chlapci ústavu, příliš-
ná domáckost, která vládne v jejich vztazích, podle mého
mínění nemohou přispět k formaci dobrého kléru. Byl jsem
vícekrát přítomen při návštěvě toho ústavu rekreaci a vy-
znávám, že jsem měl vždycky trapný dojem, když jsem vi-
děl kleriky pomíchané s jinými hochy, kteří se učí řemeslu
krejčovskému, truhlářskému, ševcovskému, jak běhají, hra-
jí, skáčou a sem tam si i některou uštědřují na újmu důstoj-
nosti jedněch a k malému nebo vůbec žádnému respektu ze
strany druhých. Dobrý Don Bosco, spokojen s tím, že jsou
usebráni v kostele, málo dbá na to, aby se jejich srdce for-
movalo v pravém církevním duchu a aby do nich zavčas vlil
smysl pro důstojnost stavu, kterému se chtějí věnovat. Příliš
mnoho je takových, kteří se před Donem Boskem dělají po-
kornými a mírnými, ale jinde se projevují jako lidé pyšní,
tvrdohlaví, marniví, a to vše jen proto, že jim chybí moudré
vedení. Dovoluji si vám tedy opakovat, že Don Bosco dě-
lal a dělá velké dobré věci, ale udělal by lépe, kdyby se držel
počátečního úmyslu a nesnažil se vytvářet cosi jako seminář
pro kleriky, pro které nemá ani žádný řád. Ústav, tak jak je
nyní, se pro ně nehodí a nikdy se od něho nemůže čekat nic
dobrého pro církev, leda, že by byli klerici zcela odděleni
od hochů laiků, určených pro práci a řemeslo, aby byli ve-
deni osvíceným duchovním ředitelem, aby se vidělo, mají-
-li opravdové povolání a jsou-li opatřeni takovým duchem,
jaký musí mít lidé duchovenského stavu.
Monsignor Tortone dále rozváděl své úvahy asi takto:
Slyším, že Don Bosco žádá, aby směl udělovat svým kleri-
kům dimisionárky k svěcením, ale pokud vím, to by silně
narazilo na mínění kléru a zvláště metropolitní kapituly.
Řekl mi jeden z kněží, který byl jmenován duchovním ře-
ditelem kněžstva, člověk velmi zbožný a horlivý, že by to
byla veliká škoda, kdyby ti dotyční, byli vyňati z pravomo-
ci ordináře. Jestli je to teď tak zlé, co teprve potom, až by
měl Don Bosco možnost posílat je k svěcení? Z těchto dů-
vodů monsignor arcibiskup rozhodl, aby Don Boskovi kle-
rici museli aspoň rok prožít v semináři. Don Bosco s tím
není srozuměn a stěžoval si, že prý mu není pan arcibiskup
nakloněn, že někteří profesoři to dávají jeho klerikům při
499
|
|
23.8 Page 228 |
▲back to top |
zkouškách cítit, že bude muset takto ústav zavřít a že příči-
nou toho bude arcibiskup. „Dále bych rád uvedl – a to bude
poslední poznámka, s níž vás musím obtěžovat, že toto své
mínění projevil také přede mnou, ale já jsem mu dal pocítit,
že nejsem stejného mínění.“ Dále, že Don Bosco po návratu
z Říma před více lidmi i před kněžími a kleriky vypravoval,
jak byl v Římě radostně vítán, jaké příznivce tam získal, jak
byl zván k prelátům a kardinálům, jak někteří před ním do-
konce klekali a žádali o požehnání. Monsignor přidal ještě
další slova a poznamenání k případu „Don Bosco“.
Tento dokument se později dostal do rukou salesiánů
a don Bonetti jen poznamenal na okraji spisu: „Chudák
Don Bosco! Kdyby nebyl Pán Bůh s ním, nebyl by uspěl.“
Uvedený referát jasně dokazuje, jaký vítr fučel z tehdejší
kurie proti Don Boskovu dílu a jak těžké bylo dosáhnout
v Římě porozumění. Dokument je snůškou dokonce i lží,
protože například nebyla pravda, že Don Boskovi klerici
u zkoušek v semináři propadali. Vždyť většina z nich dostá-
vala pochvalu. Z Oratoře vyšlo do konce Don Boskova ži-
vota asi 2 000 diecézních kněží a mezi nimi byli kanovníci,
biskupové i arcibiskupové. Jedovatá byla také monsignorova
kritika na Don Boskovo jednání po návratu z Říma. Což
nemohl vyjádřit mezi svými radost nad tím, že kongregace
má v Římě také své dobré přátele? Úplně nemístná je pasáž
referátu, kde se mluví o tom, jak nevhodně se mísí klerici
a chlapci. Dnes by snad ani nemohl nic podobného napsat,
aniž by se zesměšnil.
Zajímá nás, jak Don Bosco reagoval na takové podrazy.
Don Bosco se brzy dověděl o dopise, psaném Tortonem do
Říma, a bylo mu jasné, že jeho referát přinejmenším zabrz-
dí to, na čem mu nejvíce záleželo. Ostatně jako vždycky,
i v tomto případě monsignora Tortoneho se zachoval jako
světec. Roku následujícího onemocněl monsignor artriti-
dou a tehdy jeho bratr, přítel Dona Boska, byl od něho po-
slán na Valdocco poprosit světce, aby mu přišel dát požeh-
nání. Don Bosco šel, dal mu je a hned bylo Tortonemu líp.
Také jeho postoj k Donu Boskovi se od té doby začal měnit.
Jinak Don Bosco zachovával klid a pracoval dále i na tomto
těžkém úseku schválení kongregace a stanov, jak mu vele-
lo svědomí. Jen když se podaří odvalit tento balvan z cesty,
bude moci jeho dílo pokračovat dále. Z toho důvodu psal
jezuitskému otci Oregliovi, bratru koadjutora Oreglii, jak si
má počínat, aby to bylo moudré. Od něho dostal odpověď,
že by nebylo moudré chtít dosáhnout právo dimisoriálek
přes římskou kongregaci. To by bylo lepší obrátit se na kar-
dinála Berardiho a poprosit ho o přímluvu u Svatého otce,
aby tento udělil milost třeba jen pro několik případů nede-
finitivně, a třeba jen z roku na rok. Oreglia znal dobře po-
stupy římských úřadů a mimo jiné věděl, že ani Svatý otec
nemůže jednat přes jejich hlavy.
Také s kardinálem Patrizim z římské kurie si Don Bosco
vyměnil dopisy, ale i ten mu odpověděl podobně, že dimiso-
riálky se obvykle povolují, až když je kongregace schválena
definitivně ve svých stanovách. Přes to je těžké jít. Sám neví,
jak by se na problém mělo jít, zvláště když je celá záležitost
dosti spletitá.
Zatím vyhotovil sekretář kongregace své dobrozdání
o Společnosti svatého Františka Saleského a to bylo nega-
tivní. Svegliati upozorňoval, že oněch třináct připomínek
nebylo zcela jasně přijato do posledního textu stanov a že
zakladatel se v některých bodech brání je přijmout. Sva-
tému otci to muselo být trapné a nevěděl si jiné rady, než
že na toto dobrozdání připsal: „Ať se věc projedná v plé-
nu kongregace.“ Věc tedy šla do pléna kongregace, kde byl
v čele prefekt kardinál Quaglia a kde se četlo dobrozdání
konzultora, římského karmelitána Saviniho z transpontin-
ského kláštera. Savini radil neschvalovat salesiánské stanovy
a uváděl jako důvod směrnice, jimiž se má kongregace řídit
při schvalování řeholních institutů: takové schválení se má
udělit teprve tehdy, až uplyne „dostatečně dlouhá doba“ od
vydání dekretu pochvalného a v případě salesiánů, že uply-
nuly od vydání toho dekretu teprve čtyři roky. Dále prý má
být zjevné, že se nový institut značně rozšířil, což rovněž
neplatí o Salesiánské společnosti, jelikož nenastalo veliké
početní zvýšení členů, ani se neví, že by k čtyřem dosavad-
ním domům přibyl nějaký další dům. Dále má být zjevné,
že nový institut přináší veliké ovoce, což zde nelze říci, když
zde nestoupl počet doporučení ze strany biskupů a jiných
význačných osobností. Konečně má prý mít nový institut
dobře vypracované stanovy, což také není v případě salesi-
ánů pravda. To málo, co stanovy Společnosti svatého Fran-
tiška Saleského obsahují, není bez námitek. Jako ukázka se
jmenuje, že stanovy říkají, že kongregace svatého Františka
Saleského přijímá také vedení seminářů, když o to žádají
biskupové. Savini poukazuje na to, jak si v této věci počí-
nal svatý veliký biskup Karel Boromejský. Ochotně přijímal
službu řeholníků, ale jen co měl dosti světských kněží pro
formování kněží v semináři, hned poděkoval řeholníkům
a ti jeho počínání schvalovali. Není tedy potřebné, aby vzni-
kaly řeholní společnosti s účelem vést semináře.
V tomto smyslu formuloval sekretář Svegliati odpověď
pro Dona Boska. Byla napsána slušně, ale byla negativní.
Říkalo se tam jasně, že v poslední době žádný představený
nedostal fakultu vydávat dimisoriálky, dokud nebyl jeho in-
stitut řádně schválen, a také tam bylo potvrzeno, že odhled
nad formací kléru náleží do kompetence biskupů. Připojil,
že někteří biskupové se výslovně postavili proti schválení
Don Boskových požadavků. Svegliati ke konci neopomenul
pochválit činnost Dona Boska a připojit, že nepíše z vlastní
iniciativy, ale plní jen vyšší rozkaz. A prosil ho, aby neustá-
val ve své tak potřebné práci ve prospěch ohrožené mládeže.
Don Bosco se nenechal zápornou odpovědí z Říma odra-
dit. Věděl, že příčinou strachu ze schválení stanov je nepo-
chopení doby, která žádá jiný přístup, než tomu bylo v mi-
nulosti. Co se toho formování kléru týkalo, strach pocházel
z toho, že mezi cíle své kongregace uváděl také výchovu klé-
ru. Ale on myslel na pěstování povolání mezi chlapci, kdež-
to oni hned mysleli na řízení seminářů. Dnes by proti jeho
snaze neměl nikdo námitky, ovšem tehdy byla doba jiná
a myslelo se, že příliv kandidátů do seminářů lze regulovat
jen administrativními předpisy.
Co se týče požadavku provést změny v textu stanov, Don
Bosco byl ochoten k poslušnosti, ale napřed chtěl vyčerpat
všechny možnosti obhájit to, co považoval za nutné pro za-
chování prostoru pro nová řešení, žádaná měnící se dobou.
Pokud šlo o papeže, Don Bosco věděl, že je na jeho straně
a že ho chápe. Ale papež prostě nemohl dobře v jeho přípa-
dě obejít úřední postup. To není možné ani dnes. Záporné
odpovědi římských úřadů způsobí Donu Boskovi ještě veli-
ce mnoho bolestí, ale to už tak bylo určeno.
500
|
|
23.9 Page 229 |
▲back to top |
30 Drobty z všedního života
Schylovalo se k novému školnímu roku 1868–1869. Letní
měsíce znamenaly vždy úbytek almužen pro Don Boskovy
účely. Páni byli na letním bytě, byli těžko dostupní. Ale Pán
Bůh posílal aspoň tolik, kolik bylo nutně zapotřebí. Tak při-
šla jednoho dne jedna chudá žena a vypravovala, že jí chytlo
stavení nad hlavou a ona se ocitla v moři plamenů. Nemoh-
la se dostat ven a už jí chytaly šaty na těle. V té veliké tísni
volala Pannu Marii Pomocnici, aby ji vysvobodila z tak kru-
té smrti. Říkala, že jí na to volání oheň na těle zhasl a pak
jí dobří lidé pomohli ven. Přinášela Donu Boskovi všechny
své životní úspory – asi 3 000 lir.
Jako každý rok byl Don Bosco v Becchi na růžencové
slavnosti. Tento rok se nevydařila – celý den pršelo, takže
přišlo málo poutníků. Druhý den 5. října psal Don Bosco
do Turína Oregliovi, do Lanza donu Lemoyneovi a do Mira-
bella donu Proverovi. Oregliovi doporučoval, aby nenechal
spát záležitost Knižnice italské mládeže, donu Lemoyneovi,
aby naplnil ústav chlapci až po samý okraj a aby mu zvlášť
poslal seznam chlapců z janovské diecéze. Na okraj připsal
rady pro ředitele: 1. Všecko pozoruj. 2. Všude choď. 3. Mluv
se všemi. 4. Měj důvěru k podřízeným. Donu Proverovi do-
poručoval, aby se představení navzájem často radili. I jemu
doporučoval naplnit ústav do posledního místečka. Kdyby
snad neměl dost přihlášek, on mu pošle chlapce z Turína
a všechny zadarmo.
Do Turína se Don Bosco vrátil 9. října a hned v neděli
měl večerní slovíčko na téma „Špatné řeči kazí mravy.“ Ci-
toval svatého Pavla Korinťanům a vybízel chlapce, aby si dá-
vali pozor na výběr lidí, s nimiž se stýkají. Z jeho řeči bylo
jako vždy cítit nesmírnou jemnost v ohledu andělské ctnos-
ti čistoty. Byl hluboce přesvědčen, že kněz, který vyniká ve-
likou čistotou, přitahuje, kdežto kněz volných řečí a mravů
odpuzuje. Jednoho dne v tom roce 1868 ho doprovázel don
Dalmazzo do ústavu osiřelých dívek v Turíně, kde jich byla
asi stovka. Dalmazzo byl překvapen, když při Don Boskově
příchodu celá komunita poklekla, jako by měla před sebou
nějakého svatého. Pak mu nedalo a ptal se Dona Boska, jak
si to má vysvětlit. Světec mu jednoduše řekl, že je to záleži-
tost pojmu, jaký mají lidé o knězi a zvláště je to záležitost
kněžské čistoty. Když je kněz čistý a zcela ukázněný, snadno
si získává respekt. Stává se snadno pánem srdcí.
Don Bosco se musel zvláště v poslední době stýkat
s mnoha ženami, což je pochopitelné. Stále ho obklopovaly,
žádaly ho o přímluvu u Panny Marie, doporučovaly mu
děti, nemohl se jich stranit. Ale v jednání s nimi byl vždy re-
zervovaný, nedíval se jim upřeně do tváře, netiskl jim ruce,
jen neměl nic proti tomu, když mu jako knězi ruku políbi-
ly. Někdy bylo nutno pozdržet se s nimi v rozhovoru, ale to
jako na svou omluvu říkal: „Už to je veliké dobrodiní, když
je člověk nechá vymluvit. Také to potřebují.“ Ženy měly
k němu velikou úctu a on se snažil, aby si nijak nezadal.
Kolem Dona Boska bylo něco posvátného. Biskup z Alby
monsignor Galletti říkal: „Když k němu vstoupím do svět-
ničky, vždy mám pocit, jako bych dýchal vůni svatosti.“ Měl
pravdu. Byl to pokojík modliteb, svatých bdění pro spásu
duší, práce a umrtvování, zkrátka byl to pokojík čisté duše.
Kanovník Berrone říkal: „Byl jsem jeho chovancem a mohu
říci, že čistotu bylo možno vyčíst z každého jeho pohledu,
gesta, chování. Jsem si jist, že si až do konce života uchoval
křestní nevinnost. Vůbec v Oratoři se dýchalo ovzduší čisto-
ty a to bylo jeho zásluhou.
Po návratu z Becchi do Turína se Don Bosco také staral
o zajištění ústavu v Mirabellu. Školské úřady se stále staraly,
jak to tam je, a Don Bosco věděl, že kdyby ústav neměl sta-
tus malého semináře, už by tamní vyučující personál musel
mít řádně schválené diplomované učitele pro každou třídu.
Proto psal donu Bonettimu, aby si vyžádal od pana biskupa
nové potvrzení, že jde o malý seminář pod jeho autoritou
a odpovědností.
V Oratoři nastala veliká novota: pod kostelem Panny
Marie Pomocnice vznikla pekárna pro ústav. Bylo oprav-
du na čase v té věci se osamostatnit, vždyť denně obyvatelé
Oratoře spotřebovali 600 až 700 kilogramů chleba. Zatím
bylo nutno najmout pekaře z města.
Ale již zde byl před dveřmi nový školní rok a Oratoř to
cítila už řadu dní před začátkem listopadu. Přicházeli tam
chlapci z prázdnin, přicházeli také nováčci, byli zde ti mno-
zí, kteří vůbec nikde nebyli a dávali přednost prázdninám
na Valdoku. Bylo třeba, aby se navzájem poznali a k tomu
se dobře hodily ty dny z konce října. Na nově příchozí i ty,
co byli na prázdninách, zapůsobilo, že odešel na věčnost ten
třetí z Don Boskova snu před Novým rokem 1868.
Říjen byl v Itálii poznamenán špatným počasím. Hodně
pršelo a alpské řeky zaplavily celé kraje, takže bylo mno-
ho řečí, že takové počasí nikdo nepamatuje. Bylo i mnoho
škod. I Don Bosco nabídl dvě místa pro hochy poškozenců.
31 Školní rok 1868–1869
Don Bosco zahájil nový školní rok tím, že byl osobně příto-
men slavnostnímu čtení ústavních pravidel a mohl povzbu-
dit všechny k jejich zachovávání.
Gymnazisté začali o něco dříve a hned po Všech svatých
měla začít škola teologie. Zde nastala důležitá změna. Snad
na návrh samotného pana arcibiskupa se školy teologie pro
valdocké kleriky ujal kanovník Marengo, přítel salesiánů,
takže bylo postaráno o oficiální dozor. Marengo byl profeso-
rem v semináři. Mravouku přednášel don Cagliero a Písmo
svaté don Rua. Kanovník Marengo byl členem profesorské-
ho sboru semináře a byl ochoten dozírat u Dona Boska i na
studium filosofie. Zkoušky měli Don Boskovi klerici nadále
dělat v semináři. Po Marengově smrti se ujal studia kleriků
na Valdoku profesor Molinari, také ze semináře. Oba – Ma-
rengo i Molinari, učili zadarmo a byli obětaví, protože se
museli přizpůsobovat rozvrhu v Oratoři. Tam klerici nejen
učili chlapce, ale také jim museli asistovat.
Na začátku školního roku jako obyčejně musel každý
chovanec odevzdat seznam knih, které měl u sebe. Donu
Boskovi velice záleželo na tom, aby se do domu nedostal
nepřítel v podobě špatné knihy. Špatné knihy se bez milosti
likvidovaly a knihy nepřiměřené věku majitelů, se dávaly do
úschovy, až pro ně dozrají. Don Bosco nerad viděl v rukou
studentů romány. Říkal, že v každém románu jsou věci, kte-
ré probouzejí fantazii a odvádějí od poctivého studia. Ani
katolický spisovatel Manzoni se svými pověstnými „Snou-
benci“ nebyl našemu světci po chuti. Říkal, že z dlouhé zku-
šenosti ví, že jejich četba zviklala už nejedno kněžské po-
volání. Teprve, když byl tento román ministerstvem určen
501
|
|
23.10 Page 230 |
▲back to top |
za povinnou četbu, už nic neříkal, jen chtěl, aby vyučující
určité pasáže dobře vysvětlili.
Ke slovu přišla hned na začátku školního roku také myš-
lenka na smrt. 30. října měl Don Bosco večerní slovíčko pro
všechny shromážděné obyvatele domu – studenty i řemesl-
níky. Vypravoval kratičký sen. Zdálo se mu, že je na dvoře
ve chvíli, kdy končila odpolední rekreace a chlapci už usta-
li ve hře, když tu se objevili u brány dva pohřební zřízen-
ci. Nesli na ramenou nosítka a na nich rakev. Chlapci jim
honem dělali místo, ale zároveň, i když se strachem, čekali,
co se bude dít. Zřízenci postavili nosítka na zem a jelikož se
už na obloze objevil měsíc, všichni mohli být svědky zají-
mavého úkazu. Měsíc se začal pohybovat a vykonal dvakrát
a ještě víc než půlkrát svou dráhu po obloze. Pak stanul nad
kostelní věží a nastalo trapné čekání, co bude dál. Jeden ze
zřízenců začal obcházet chlapce, jako by někoho hledal. Pak
se u jednoho zastavil a řekl: „Ty jsi to! Pojď se mnou!“ Do-
tyčný se začal bránit, že ještě nesplnil svůj životní úkol, že
má ještě to a to, ale zřízenec nedbal na jeho vzpírání, vzal ho
kolem pasu a odnesl ho do rakve.
Don Bosco dokončil vypravování tím, že dovolil, aby
si každý o jeho snu myslel, co chce. Může věřit, může také
nevěřit. Ale připomenul, že už měl takových snů mnoho
a vždycky se splnily. A zase doporučil všem, aby byli při-
praveni. Budou-li mít duši ve vzorném pořádku, nemusí se
smrti bát. A jelikož bylo před svátkem Všech svatých, do-
poručil všem, aby si dali do pořádku svědomí a snažili se
získat si plnomocné odpustky. Kdo je získal, má duši tak
krásnou, jak ji měl ve chvíli křtu.
V Memoriích jsou zachycena večerní slovíčka ze začát-
ku listopadu: Doporučil modlit se o Dušičkách za zemřelé.
V Turíně za minulý rok zemřelo asi na pět tisíc lidí. Jejich
těla tlí v zemi, ale kde jsou jejich duše? V dalších dnech
mluvil o škodách, které působí mladým lidem lenost. Za-
kázal přezdívat zbožným spolužákům „bongiovannista“,
to je přívrženec zemřelého dona Bongiovanniho, hlavního
oduševňovatele členů ústavních družin. Mluvil o vytrvalosti
ve studiu, dále o slušném chování vůči druhým, 6. listopa-
du shromáždil všechny kněze, kleriky a vykreslil jim, jak
má vypadat jejich chování. Každé jeho slovo bylo namířeno
k tomu, aby obyvatelé Oratoře rostli ve ctnostech a tak se
líbili Pánu. Někdy zrovna neměl námět z aktuálního života
a to zase probíral jednotlivosti z liturgie, tak například jed-
notlivé stupně, po kterých se vystupuje ke kněžství, ostiari-
át, exorcistát, lektorát, akolytát, subdiskonát, diskonát, pak
presbyterát a konečně episkopát. Jednou zase probíral jed-
notlivé součásti kněžského oblečení. Tak hoši rostli i v cír-
kevním a liturgickém smyslu.
Don Bosco nezapomínal na kult Panny Marie Pomocni-
ce. Na listopad a na prosinec vydal v Katolickém čtení kníž-
ku „Vzpomínka na slavnost ke cti Panny Marie Pomocni-
ce“. Napsal ji sám a věnoval ji papeži Piu IX. Je to historie
kostela, který v tom roce zahájil svou činnost v Turíně. Don
Bosco si dal záležet na tom, aby v tomto novém spise vyzpí-
val své nadšení pro Pannu Marii Pomocnici, ale aby zároveň
také poděkoval všem, kdo se zasloužili o stavbu a výzdobu
kostela a aby povzbudil už tak početné ctitele Pomocnice.
Mluva Dona Boska v knížce je prostá, nabitá láskou k Panně
Marii, pociťuje se ne jako knižní mluva, nýbrž jako srdečné
přímé oslovení těch, jimž je knížka určena. Svazek dal nový
mocný impuls kultu Pomocnice.
32 Nezlomná podnikavost
Don Bosco, přesvědčen, že je Bůh s ním, a že je jeho povin-
ností Bohu napomáhat svou přičinlivostí, přes všechny neú-
spěchy hledal další cestu, jak prosadit své dílo.
Už jsme slyšeli, jak stál o to, aby se mohli salesiáni usa-
dit přímo v Římě, aby měli blíže k těm, kdo řídili církevní
záležitosti, ale také, že mu nevyšel plán usadit se na Vigna
Pia a tam zřídit dílo pro ohroženou mládež. Hledal tedy dál
a nyní se obíral plánem získat pro své účely kostel sv. Suda-
ria. Byl tam v roce 1867 a věděl, že je ten kostel obhospoda-
řován arcibratrstvem stejného názvu, i že je od roku 1831
ve vlastnictví sardského vyslanectví, jelikož nad zmíněným
arcibratrstvem drželi vždy ochrannou ruku sardští králové.
Kostel tedy patřil italskému královskému rodu, ale byl mo-
mentálně uzavřen a měly se tam konat restaurátorské práce.
Don Bosco pravděpodobně počítal, že až italské vojsko ob-
sadí Řím, nastane v Římě jiná politická situace. Bude-li kos-
tel v jeho režii, bude chráněn ze dvou stran. Bude chráněn
královským dvorem, takže nepodlehne eventuálnímu zábo-
ru, ale ani papež nebude mít nic proti Donu Boskovi, pro-
tože on vlastně zachrání kostel pro náboženský kult. Don
Bosco začal v tom smyslu jednat s ministerstvem zahra-
ničních věcí ve Florencii přes svého dobrého přítele, rytíře
Cantona. Ten mu odepsal, že bere záležitost za svou a v pra-
vý čas ho upozorní, až bude možno vést příslušné jednání.
Více však Donu Boskovi záleželo na vyjasnění záležitosti
schválení kongregace. Odmítnutí ze strany římské kongre-
gace pro biskupy a řeholníky ho zarmoutilo, ale neodradilo
od dalšího úsilí. Měl v rukou doporučující listy od biskupů
z Casale, Alby, Saluzza, Aosty, Novary, Turína, Ferma, Jano-
va, Pisy, Luccy, Vigevana, Alexandrie, Parmy, Reggio Emi-
lie, Ancony, Guastally, Albengy, Mondovì, Asti a od kapi-
tulních vikářů z Acqui a Susy, celkem 21 doporučení. Bude
se snažit získat další. Nyní, kdy turínský arcibiskup svolával
poradu všech ordinářů z turínské provincie, pokusí se získat
jejich kolektivní souhlas nebo aspoň ulámat hroty některým
námitkám proti schválení Salesiánské společnosti Římem.
Ordináři se scházeli za tím účelem, aby projednali návrhy
pro oznámený ekumenický Vatikánský koncil. Na schůzi
budou biskupové z Alby, Asti, Cunea, Ivrey, Mondovì, Pi-
nerola a Saluzza, kapitulní vikáři z Acqui, Fossana a Susy.
Zmínil se o svém záměru arcibiskupovi Riccardimu a na-
psal i zmíněným biskupům dosti dlouhý dopis s rozborem
věci, o kterou mu šlo. Nás z něho zajímají některé pasáže,
týkající se námitek proti schválení.
Don Bosco uvedl historii Oratoře a celého svého pod-
nikání, ale uvedl také, že Řím se odvolává na to, že někteří
biskupové turínské provincie mají námitky týkající se kleri-
ků, kteří se chtějí stát členy kongregace. Don Bosco se uctivě
ptá, může-li doufat, že piemontští biskupové budou ochot-
ni žádat definitivní schválení společnosti svatého Františka
Saleského. Doufá, že se v tomto případě nebudou dovolávat
toho, že Řím před koncilem klade biskupům otázku, zda
jsou pro schvalování nových řeholních institutů. Salesiánská
společnost už byla Římem pochválena, má řádně schvále-
ného představeného a od casalského biskupa má i definitiv-
ní schválení. V kladném případě Don Bosco prosí biskupy,
502
|
|
24 Pages 231-240 |
▲back to top |
|
|
24.1 Page 231 |
▲back to top |
aby mu řekli, jak má postupovat, když jsou to klerici z růz-
ných diecézí, ne z jedné. Dále uvádí, že praxe, která existuje
v Oratoři, sleduje jen tu praxi, která existuje také v jiných
kongregacích na území provincie, například u Oblátů Pan-
ny Marie a Institutu lásky. Upozorňuje, že někteří jeho kle-
rici pocházejí ze vzdálených diecézí: z Milána, z Janova, ze
Sicílie, z Anglie, ano i z Ameriky. Ti jsou volní kdykoliv se
vrátit do rodné diecéze, jiní jsou zase tak chudí, že nemohou
studovat v semináři, kde se musí platit. Také odpovídá na
námitku, že klerici Oratoře tam nedostatečně studují. Snad
se to týká některých, kteří mu byli svěřeni, ale ti nepatří do
kongregace, netýká se to těch, kteří mají v kongregaci sliby.
Je třeba rozlišovat tyto dvě kategorie. Za ty první nemůže
brát plnou zodpovědnost. Pokud jde o bývalé žáky, mohl by
uvést řadu těch, kteří jsou v diecézích faráři, pomocnými
biskupy, děkany, profesory v seminářích, ale nač to? U žád-
ného z těch, kteří jsou členy kongregace, nebyla negativní
známka. Pan arcibiskup má k dispozici výsledky zkoušek,
které skládali v semináři klerici z Oratoře. Jde o dobu dva-
ceti let. Další otázka se týká těch, kteří vystoupili z kongre-
gace. Z každé kongregace někteří vystupují, to je normální
věc. Žádný biskup však není povinen je přijmout do diecé-
ze, když tito vystoupili z řeholní společnosti. Nakonec prosil
Don Bosco biskupy, aby vzali milostivě na vědomí, že dílo
salesiánů je namířeno k prospěchu všech diecézí. Snad ka-
ždý biskup má v jeho Oratoři své diecézany a dobře ví, že
je to k prospěchu jeho diecéze. Končil ujištěním, že chce
být podřízen každému biskupovi a s každým žít v dobrém
vztahu, jen prosil, aby věnovali přízeň také jeho dílu a do-
pomohli mu k definitivnímu schválení kongregace.
Monsignoru Morenovi z Ivrey poslal zvláštní dopis, ve
kterém mu píše, že se pan arcibiskup uvolil dát na program
jednání jeho prosbu k piemontským biskupům, vzpomíná
na jeho dávnou přízeň vůči Oratoři a prosí, aby zapomněl
na to, co se stalo v minulosti (poznámka: šlo o převzetí Ka-
tolického čtení do vlastní režie Oratoře) a aby aspoň slovíč-
kem podpořil jeho žádost. Monsignor ani tentokrát na do-
pis neodpověděl.
Biskupové se tedy sešli a dopis Don Boskův byl skutečně
čten. Monsignor Ghilardi byl hned pro a k němu se přidáva-
li další biskupové. Nakonec řekl ivrejský biskup: „Máme zde
metropolitu, ať rozhodne on sám.“ A pan arcibiskup uzavřel
diskusi slovy: „Nedělejme z toho případ. Stačí. Máme jiné
věci k projednávání.“ Sekretář porady pak napsal Donu Bo-
skovi slušnou, ale vyhýbavou odpověď. Don Bosco k tomu
řekl jen tolik: „Trpělivost! Ať je všechno z lásky k Pánu Bohu
a k Panně Marii. Budeme se snažit dát něco do pořádku
v Římě.“
33 Za čistotu kultury
Je až podivuhodné, co všechno byla schopna obsáhnout
Don Boskova mysl. Mimo Katolické čtení, které ho stálo
jako hlavního redaktora mnoho času, myslel i na kulturu
všeobecnou. I to z lásky k chlapcům a děvčatům z celého
světa, kteří nutně dostávali ve školách všech druhů rozhled
po literatuře, ale právě tam snadno přicházeli k mravní úho-
ně. Nejsou všichni spisovatelé zároveň také vychovateli mla-
dých čtenářů.
Dona Boska vždy trápil problém knih, které přicházely
do rukou jeho žáků a usmyslel si zasáhnout do tohoto pro-
blému činem. Pověřil profesora Francesiu, aby připravil
výběr z latinských klasiků pro zvláštní edici, kterou bude
vydávat tiskárna Oratoře. Světského profesora kněze Pe-
chenina pověřil sestavením nového řecko–italského a ital-
sko–řeckého slovníku, očištěného od mravně závadných
výrazů, vyskytujících se v pohanské literatuře. Dokonce mu
dal k tomu jako opisovače jednoho svého klerika. Salesián
profesor don Celestin Durando zas dostal za úkol pracovat
na vydání nového latinsko–italského a italsko–latinského
slovníku. Oba pořadatelé slovníků pracovali na svěřeném
úkolu dobře a s radostí.
Donu Boskovi nestačilo, že vydával pohanské autory
očištěné, ale rozhodl se vydávat také klasiky křesťanské,
aby ukázal, že křesťanská latinská literatura je po jazykové
stránce neméně hodnotná než ta pohanská. V Oratoři do-
konce zavedl pro tuto křesťanskou literaturu hodinu týdně.
V roce 1868 pověřil Don Bosco další takovou prací pro-
fesora Cerrutiho. Měl připravit nový italský slovník s po-
dobným zaměřením. Jeho práce byla odbornou kritikou
přijata jako skvělá. Byly však i záporné kritiky. Z těch si Don
Bosco nic nedělal. To je věc vkusu a názoru. On měl názor
křesťanský a nepovažoval všechno líbivé za kulturu. Některé
autory pak, jako byl Macchiavelli nebo Leopardi, vůbec ne-
považoval za autory kulturní, nýbrž spíše za lidi nebezpečné
pravé kultuře.
Co se týká literatury pro mládež, v tom byl Don Bosco
nekompromisní. Co ohrožovalo dobré mravy, všechno po-
tíral. Tento jeho postoj stál v základu dalšího podniku. Don
Bosco se rozhodl založit zvláštní knižnici italské mládeže.
Za tím účelem shromáždil kolem sebe kruh katolických li-
terátů a už v listopadu Unità Cattolica oznamovala novou
publikaci. Současně Don Bosco uveřejnil její program a vy-
bízel veřejnost, aby se na ni abonovala. Každý měsíc měl vy-
jít svazek o asi 200–250 stránek za pouhých 50 centesimů,
ale každý abonent se musel předem zavázat k odběru celého
ročníku. K tomu zase Don Bosco slíbil, že vždy k poslední-
mu měsíci v roce bude vydávaná kniha uzavřena tak, aby
nikdo nebyl nucen přihlašovat se ještě na další ročník. Cena
ročníku byla stanovena na 6 lir. Jako první začaly v lednu
1869 vycházet Dějiny italské literatury od Maffeie. Knižnice
italské mládeže vycházela až do roku 1885 a měla asi 3 000
abonentů. Tak se během Don Boskova života rozletělo do
světa více než 570 svazečků hodnotné literatury a ještě po
jeho smrti vycházely jednotlivé knihy v dalších vydáních.
I pozdější papež Benedikt XV. patřil mezi odběratele, jak se
sám svěřil salesiánovi donu Cerrutimu.
Katolické čtení na rok 1868 bylo zakončeno vydáním
kalendáře Galantuomo na rok 1869. V předmluvě Kavalír
citoval slova na šílenství zemřelého kdysi ministra vnitra,
velikého pronásledovatele církve, Fariniho: „Je a bylo by po-
litickou a dějinnou pošetilostí chtít zničit katolictví, Itálie je
katolická a neexistuje jiné náboženství než římské.“ Touto
citací výroku pozdně litujícího Fariniho Don Bosco vyjádřil
i své vlastní přesvědčení.
503
|
|
24.2 Page 232 |
▲back to top |
34 K dokreslení roku 1868
Po velikých slavnostech kolem nového chrámu Panny Marie
Pomocnice v první půli roku byl konec tohoto roku o po-
znání klidnější a všednější. Přesto za každou další informací
k poznání života Dona Boska Bohu dík!
V Kronice Oratoře don Rua připsal: „Listopad 1868. Don
Bosco dostal pozvání od ministra Menabrey, aby přijel do
Florencie v nějakých důležitých záležitostech.“ Připsal to,
ale nic nepřidal. Nicméně víme z dopisu, který psal Don
Bosco začátkem měsíce rytíři Cantonovi, vedoucímu oddě-
lení při ministerstvu zahraničních věcí ve Florencii, příteli
Dona Boska, že jeho prostřednictvím posílal dopis zmíně-
nému ministru a výslovně mu psal, že jde o věc důvěrnou
a byl by rád, kdyby se o tom nemluvilo. Z toho plyne, že
byl Don Bosco nějak zatahován do věcí vztahů mezi Itálií
a Vatikánem, nic bližšího ovšem nevíme. Faktem je – jak
dosvědčovali pozdější salesiáni, jeho důvěrníci, že vícekrát
na krátkou dobu zmizel z Turína a jel rychlíkem do Floren-
cie a zase se okamžitě vrátil, aby jeho odchod a návrat neby-
ly zaregistrovány. Tentokrát Don Bosco nejel do Florencie
hned, ale až asi za měsíc. Zřejmě potřeboval dát pánům od
vlády najevo, že od něho nemohou čekat nějaké služby na
úkor církve.
Z prosince se dochovalo několik zápisů jeho večerních
slovíček v Oratoři. 13. prosince mluvil velmi vážně o tom,
že se mu zdá, že někteří chlapci se mu vyhýbají. S některý-
mi se ještě od začátku školního roku nesetkal. Co v tom je?
Bojí se snad někdo, že ho bude přemlouvat, aby se stal kně-
zem nebo podobně? Povolání není záležitost čistě lidská, jde
o povolání ze strany Boží. Tak jako tak je třeba, aby všichni
měli důvěru k svým představeným. Ti jistě nebudou niko-
ho přemlouvat, když není zřejmě povolán. Ale může zde být
i něco jiného. Don Bosco je dobře informován, že jsou mezi
hochy někteří, kteří neradi vidí kvést v domě zbožnost a be-
rou si zbožné za terč posměchu. Ti pak zase, aby se nevy-
stavovali posměchu, raději se k Donu Boskovi nepřibližují.
Dost často se někdo o někom vyjádří, jako by Donu Bos-
kovi donášel. Užívá i hanlivého slova „špicl“. „Tak to tedy
ne!“ řekl vážně Don Bosco. „Kdo by si chtěl takto počínat
a rozvracet komunitu, ať počítá s tím, že bude poslán domů.
Chcete ze strachu mezi sebou trpět vlky a nechat je řádit?
Před nedávnem někteří z Oratoře zmizeli. Byli to takoví, co
kradli nebo vedli nemravné řeči. Nuže, mohou jít i další.“
Don Bosco uvedl ještě některé docela konkrétní věci, aby
dodal své řeči důraz. A udělal nakonec jasnou čáru mezi
jedněmi a druhými. Řekl: „Tak, abyste věděli, k těm posmě-
váčkům nemám vůbec žádnou úctu a naopak ti posmívaní
jsou mi milí. Mám je v úctě, ve veliké úctě! Ať se každý z vás
dobře varuje dělat si z nich posměch!“
K té době se váže vypravování o dalším uzdravení na
přímluvu Panny Marie Pomocnice. Don Francesia psal
v dopise do Říma matce Galleffi, že se v Oratoři mluví o ně-
jakém velikém divu Matky Boží. Oč šlo?
Hraběnka Caysová, snacha velkého dobrodince salesi-
ánů, a po smrti své manželky člena kongregace, měla sen.
Zdálo se jí, že jí těžce onemocněl prvorozený synek. Ve snu
se potom ocitla v kostele Panny Marie Pomocnice a Pan-
na Maria jí řekla, aby vzala to nejcennější, co má a dala to
Donu Boskovi, že se chlapec uzdraví. Když se vrátila domů
a chlapec ji prosil, aby mu dala najíst, že má velký hlad.
Udělala to, a hle, chlapec se uzdravil. Sen jí pomalu mizel
z paměti a stal se znovu aktuálním, až když chlapec skuteč-
ně onemocněl tyfem a k tomu se přidal miliární tuberkulóz-
ní rozsev v plicích. Bylo to beznadějné, ale ona udělala slib,
že splní, co jí Panna Maria ve snu doporučila. Slíbila dát
Donu Boskovi svůj nejdražší náramek. Po několika dnech
ustavičného spánku se chlapec probudil a prosil matku, aby
mu dala čaj. Předtím nikdy čaj nechtěl a jeho přání se jí zdá-
lo podivné. Ale udělala to a hle: chlapec se začal uzdravovat.
Když pak šel poprvé s rodinou ke stolu, přišel s matčiným
náramkem v ruce a ptal se jí: „Kdy to doneseme Donu Bos-
kovi?“ Matka s ním tedy šla do Oratoře a co slíbila, udělala.
Don Bosco jí jen řekl: „Paní hraběnko, nevěřte jen na tak
ve sny!“ Ale řekl jí to jen tak, s úsměvem. Její manžel, hrabě
Ludvík, řekl později před členy hlavní salesiánské rady: „Má
paní byla tehdy pro Dona Boska tak nadšená, že kdyby jí byl
řekl, aby mu dala 25 000 lir, byla by to okamžitě udělala. Ale
Don Bosco na nic takového nepomyslel.“ Tentýž vypravo-
val, že si lidé mysleli, když se jeho otec stal salesiánem a pak
jako salesián zemřel, že syn jistě utrpěl škodu na majetku.
Ale syn veřejně prohlašoval, že je to omyl. Otec ho svou po-
slední vůlí o nic nepřipravil.
35 Ke konci roku 1868
Přišly Vánoce roku 1868. Půlnoční mše svatá v chrámě Pan-
ny Marie Pomocnice byla slavná. Přičinil se o to don Caglie-
ro vánočním motivem o třech sborech. Pastýřský sbor zpí-
val na kůru, andělský z kopule. Dojmy byly podobné jako
o svěcení svatyně. Po Vánocích jel Don Bosco do Casale
navštívit velikou svou dobroditelku, hraběnku Calloriovou,
která se vrátila z letního sídla ve Vignale, aby část zimy pro-
žila doma na zámku. Tam se stalo něco mimořádného. Vy-
pravuje o tom sama zázračně uzdravená dcera Panny Marie
Pomocnice, Serafina Osellová:
Její otec byl tehdy hospodářem na zámku Calloriových
v Casale a bratr studoval v Mirabellu u salesiánů. Ona měla
10 let. Vezli bratra zase do ústavu, ale cestou úplně promok-
li. Ona z nastuzení ztratila sluch. Dlouhé léčení jí sice neduh
zmírnilo, ale stačila změna počasí k horšímu a už zase nic
neslyšela. Hluchá byla i teď, když Don Bosco přijel do Ca-
sale. Rodiče ho tehdy požádali, aby s ní směli přijít k němu
pro požehnání. Don Bosco děvčeti požehnání dal a přede-
psal rodině nějaké modlitby k Panně Marii. Ještě cestou do
přízemí, kde měli byt, si povšimli, že děvče slyší, a byla to
pravda. Sestra Serafina dosvědčovala, že opravdu od té doby
za každého počasí dobře slyší a považuje své uzdravení za
velikou milost Panny Marie.
V té době se udály ještě jiné podobné věci. Hraběnka
Solarová della Margherita prosila Dona Boska, aby přišel
požehnat jejího manžela, který od jisté doby trpěl tím, že
upadal do bezvědomí a někdy se zdálo, že se už z toho ne-
probere. Slíbila Donu Boskovi dát 2 000 lir na jeho účely.
Don Bosco hraběte uzdravil, ale hraběnka mu řekl: „Ale já
jsem myslela, že bude nejen zbaven záchvatů, ale že bude
zcela zdráv jako dříve.“ Don Bosco se zarazil a dodal: „Mám
dojem, paní, že berete zpět své slovo.“ To už bylo řadu dní
po onom požehnání a záchvaty se neopakovaly. Ale od chví-
le, kdy hraběnka s Donem Boskem takto divně mluvila, se
504
|
|
24.3 Page 233 |
▲back to top |
záchvaty začaly znovu objevovat, a ještě v horší formě než
dříve. To už paní litovala, že byla tak úzkoprsá a volala ka-
jícně Dona Boska, aby přišel znovu. Šel, záchvaty znovu
zmizely, a nejen to, i zdravotní stav pána se nápadně zlepšil.
I v novinách se psalo o tomto uzdravení slavného hrabě-
te, který byl velikým obhájcem papežství, ale také velikým
Italem a ještě větším Piemonťanem. Ovšem i jeho dny byly
spočítané. Koncem dalšího roku zemřel.
V neděli 27. prosince o svátku svatého Jana Evangelisty
měl Don Bosco v kostele poslední pravidelné kázání. Až do
té doby pokaždé v neděli, když byl doma, kázal, jak to dě-
lával dlouhé roky předtím. To už bylo jeho od dob, kdy se
s ním chlapci tísnili v kapli zbudované z Pinardiho kůlny.
Teď však přišel čas, aby své místo postoupil druhému. Pra-
videlné kázání po něm převzal don Rua.
V pondělí 28. prosince odeslal Don Bosco arcibiskupovi
nové vydání svého „Svatopetrského jubilea“, které ho tehdy
bezmála postavilo na hanbu, když v Římě kdosi usiloval,
aby se dílko dalo na Index zakázaných knih. Don Bosco
teď psal dopis arcibiskupovi s opravdovou pokorou a bez-
mála kajícností, ač víme, že se ničeho nedopustil a v Římě
šlo opravdu jen o svévoli přehorlivého cenzora. Žádal, aby
pan arcibiskup zařídil, aby opravená knížka byla přidána ke
korespondenci, která vznikla v té souvislosti mezi Římem
a Turínem a byla uložena v turínském arcibiskupském ar-
chivu.
Téhož dne 28. prosince Don Bosco shromáždil na kon-
ferenci spolubratry a kleriky a začal scénou, jak Pán Ježíš
položil Petrovi otázku, zda ho má rád. A obrátil to na sebe:
„Co kdybych vám stejnou otázku položil já? Jistě byste také
řekli, že mne máte rádi.“ A pokračoval asi takto: „Máte-li
mne rádi, nechoďte tam, kde jsou špatné obrázky, nechoďte
do kaváren. Onehdy se mne kdosi ptal, jak to, že moji klerici
chodí na vycházkách do hospody.“ Další jeho řeč byla v tom
stylu. Poukazoval na různé projevy, které by zde neměly být
a které mu nedělají žádnou radost. Také se dotkl toho, co
už říkal chlapcům, aby nezlehčovali náboženské družiny,
ale aby raději hochy povzbuzovali, aby do nich vstupova-
li a měli tak větší mravní prospěch. Tyto prosby se týkaly
zřejmě hlavně kleriků, kteří nebyli členy Společnosti svaté-
ho Františka Saleského a jen z Don Boskovy dobroty bydleli
v Oratoři a nebyli oddělováni od ostatních. Don Bosco ani
dobře nemohl při té příležitosti mluvit o tom, jaké výtky
dostává kvůli těm některým z Říma, jak se tam každá věc
zveličuje a zveličená se dostává až kdoví kam.
Z 29. prosince je dopis psaný majordomovi Jeho Svatosti
biskupu Riccimu do Říma, v němž Don Bosco děkuje za to,
že Svatý otec udělil salesiánské rodině plnomocné odpustky,
přijatelné v den, který sám určí. Psal, že určil první leden –
Nový rok, a že ten den se budou modlit na úmysl papeže
všichni salesiáni a s nimi více než 3 000 hochů. Toho dne
zemřel senátor Cotta, jeden z velkých dobrodinců Dona
Boska, známý z historie začátků kostela Panna Marie. Byl
to bankéř, který měl pověst bankéře Boží Prozřetelnosti,
protože nebylo široko daleko zbožného ústavu, který by mu
nevděčil za nějakou peněžní pomoc. Don Bosco za něho
nařídil zvláštní modlitby a bude ho vždy uvádět svým dob-
rodincům jako vzor.
Přišel konec roku. Don Bosco napsal ředitelům mimo-
turínských domů dlouhé dopisy. V nich dával jednotlivcům
i celým komunitám „strennu“ jako duchovní dárek pro
nový rok. Zvláště vyjadřoval přání, aby se všichni varova-
li špatných řečí a aby konali dobře své povinnosti. Zřejmě
mu šlo o to, aby vzdálil ze svých domů každý hřích a nasto-
lil tam u všech ctnost, aby si tak vyprosil milost schválení
kongregace. Za tím účelem nařídil, aby se od 7. ledna do 7.
března přidával k obvyklým modlitbám Otčenáš, Zdrávas,
Sláva Otci a Zdrávas Královno na jeho úmysl. Také svaté
přijímání se mělo obětovat na ten účel. Oč přesně šlo, to po-
chopitelně neřekl.
36 Předpovědi na rok 1869
Na silvestrovském večerním slovíčku Don Bosco jako oby-
čejně hovořil o nastávajícím roku a bylo cítit, že o něm ví
daleko více, než věděli ostatní. Řekl však, že o věcech vněj-
ších mluvit nebude, zato tím více o věcech vnitřních, vnější
věci jsou v rukou Božích, ty vnitřní se týkají nás. „Šest z vás
musí odejít na věčnost, to je do nebe. Buďte připraveni!“ Tak
řekl a nebyl z toho příliš veliký úžas. Jestliže bylo v Turíně
za rok na 5 000 pohřbů, pak pohřby těch z Oratoře byly jen
malým zlomkem. Tehdy byla smrt běžnou záležitostí, jen
na rozdíl od dneška se daleko více myslelo na nesmrtelnou
duši a odejít bez svátostí se považovalo za veliké neštěstí.
Ale Don Bosco do budoucnosti předpověděl obecně také
i veliké pohromy vnější: mor, hlad, válku. Do detailů ne-
sestupoval, ani neřekl, že to bude vše v roce 1869, ale řekl,
že budou trpět rodiny chlapců a Oratoř také. Jediné, co je
možno dělat, je modlit se a ctnostně žít. Neprovokovat Pána
Boha hříchy.
Don Lemoyne v IX. svazku Memorií snesl dohromady
mnoho údajů na důkaz, že Don Boskovy předpovědi ne-
byly liché, ale že se všechny splnily. Už v uplynulém roce
sem tam v Evropě zvedla hlavu cholera, ale potom tato ne-
moc postihla řadu provincií italských a skosila tisíce životů.
V roce 1868 zde byla jen některá ohniska, o kterých se my-
slelo, že jsou zdolána, ale poté v letech 73, 74 a pak znovu
v letech 84, 85, 86 a 87 byla cholera k nezastavení. Mrtvých
bylo dost a dost. Jen na Sicílii v Palermu sklátila smrt v roce
1885 3 458 životů. Nemoc slavila hody také ve Francii,
zvláště na jihu. Také válka postihla Evropu hned v násle-
dujícím roce 1870. Byla to válka prusko–francouzská. Za-
čalo to napětím ve Španělsku, kde se v září 1868 vzbouřil
proti vládě královny Isabelly admirál Topete. Dostal se až
do Madridu, tam rozdal lidem 30 000 pušek a prohlásil pro-
zatímní republikánskou vládu. Nastal zmatek v celé španěl-
ské říši. Ovšem prohlášení republiky nevyznělo tak, jak si
strůjci povstání mysleli. Sněmovna zvaná cortes totiž v nové
ústavě prohlásila konstituční monarchii. Nastala sháňka po
novém králi. Žádný z evropských kandidátů španělskou ko-
runu nechtěl, až se nabídl příbuzný pruského krále Viléma
I., kníže Leopold Hohenzolern, na rozdíl od Viléma katolic-
kého vyznání. Nyní se však do věci vložil francouzský císař
Napoleon III. a rozhodně se postavil proti této kandidatu-
ře, která by podle něho ohrozila Francii od jihu. Leopold se
tedy zřekl nároků na španělský trůn, ale císař žádal od krále
Viléma, aby výslovně prohlásil, že už nedovolí, aby někte-
rý jeho příbuzný tuto historii opakoval. Vilém odmítl, a tak
došlo 19. července 1870 k vyhlášení války. Třetí rána byla
důsledkem moru a války. Sucho, pak zase veliké deště zvět-
šovaly rok od roku už tak neutěšený stav Itálie. K tomu se
505
|
|
24.4 Page 234 |
▲back to top |
přidala okupace papežského státu. A zase se ploužily světem
tisíce vyhládlých a hladem skomírajících lidí. Vláda krále
Emanuela, místo aby se starala o trpící poddané, zavedla
novou daň z mletí obilí. Z každého metráku, který dovezl
zemědělec do mlýna, musel mlynář před vydáním mouky
vybrat příslušnou daň z mletí pro vládní účely. Věru, neby-
lo mnoho radosti ve světě v těch letech, jejichž obraz Don
Bosco viděl na konci roku 1868 – roku to posvěcení kostela
Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Nás ještě zajímá severní Afrika. Napoleon III. připojil se-
ver Afriky k Francii. I tam byla nyní veliká sucha a ta způ-
sobila hlad a nemoci. Ty postihly zvláště kočovné kmeny
vnitrozemí, kde všude ležely mrtvoly zemřelých a ploužily
se zástupy kandidátů smrti. Tehdy statečný biskup Lavigerie
přijal asi 1 800 dětí domorodců, aby je zachránil od smrti
hladem a živil je. Také se staral o jejich další potřeby. Fran-
couzští vojáci mu však chtěli rekvírovat budovy, kde děti by-
dlely, a biskup musel vážit cestu až do Paříže a tam v osob-
ním setkání s císařem získat pro ně ochranu. Tento velký
misionář a otec Afriky žádal Dona Boska, aby mu poslal
několik salesiánů. Bohužel Don Bosco ještě nebyl schopen
mu vyhovět. Teprve v roce 1891 vstoupí první salesiáni na
půdu severní Afriky, až bude hlavním představeným don
Rua. To bude tři roky po smrti Dona Boska. Don Lemoyne
v soupisu pohrom, které Don Bosco předem viděl a ozná-
mil, nepostupoval chronologicky. Šlo mu jen o náčrt toho,
co bude v dalších letech. K jednotlivostem se ještě budeme
muset vrátit v průběhu dalšího vypravování.
37 Pozvání do Florencie
Na začátku roku 1869 čítala Společnost svatého Františ-
ka Saleského 93 členů: 29 jich mělo věčné sliby, 33 tříleté.
Noviců bylo 31, kněží, kteří všichni měli věčné sliby, bylo
22. Chovanců umístěných v Domově Oratoře bylo přes 800.
Oratoř žila v plné důvěře, že nad ní bdí Boží Prozřetelnost.
Do nového roku vstupovala Oratoř zadlužená. Bankéř
Cotta sice slíbil Donu Boskovi 10 000 lir, ale teď odešel, aniž
co takového napsal do závěti, takže tato naděje padla. Mís-
to toho potěšila Dona Boska závěť pana Karla Bertinettiho
z Chieri, ve které mu odkazoval své jmění pro účely jeho
díla. Sem patřilo i jeho obydlí, které tvořilo kdysi část paláce
rodu Della Rovere a zrovna i pokoj, ve kterém bydlel kdysi
svatý Alois, když byl v Chieri na návštěvě u příbuzných své
matky.
Don Bosco byl někdy pro svou věrnost papeži pokládán
za jakéhosi papežova Garibaldiho, ale on nedbal. Na leden
poslal do světa další svazek Katolického čtení s názvem
„O světském státě papeže“, rozhovor mezi jedním studen-
tem a profesorem, z pera kněze Petra Boccalandra. Na únor
právě končil z vlastního pera spis „Katolická církev a její
hierarchie“. V něm krásně píše o papeži a dotýká se i jeho
práva na vlastní, nezávislý stát. A je podivuhodné, že jak
byl milý papeži, tak požíval úcty i u italské vlády. Právě v té
době přišlo mu nové pozvání do Florencie. Don Rua opět
bez komentáře píše v Kronice Oratoře: „1. ledna 1869. Don
Bosco dostal od krále dva daňky, když předtím od něho do-
stal další pozvání do Florencie.“ Chybí nám vysvětlení, ale
v každém případě pozvání krále a pozvání ministra nazna-
čují, že šlo o vážnou věc, která spěchala.
7. ledna žádal Don Bosco generálního vikáře Zappatu,
aby směl být tři měsíce mimo diecézi. Byl by rád odcesto-
val nepozorován, ale zpráva se rozkřikla, a tak nezbylo, než
na večerním slovíčku oznámit, že odjíždí a že by se rád vrá-
til do svátku svatého Františka Saleského, který by se měl
z toho důvodu přeložit na pozdější dobu. Veřejně neřekl,
kam jede, ale znovu prosil, aby se do 7. března všichni den-
ně modlili Otčenáš, Zdrávas, Sláva Otci a Zdrávas Královno
na jeho úmysl. Představení ovšem věděli, že hlavním cílem
jeho cesty je Řím. Co vedlo Dona Boska do Říma? Zřejmě
hlavně záležitost schválení Společnosti a na druhém místě
touha zřídit při kostele Panny Marie Pomocnice Sdružení
jejích ctitelů, jak ho o to žádali mnozí návštěvníci a ctitelé
Matky Boží. Odjížděl 8. ledna. V ten den posílal monsignor
Gastaldi do Říma vřelé doporučení schválení kongrega-
ce přímo prefektovi kongregace pro biskupy a řeholníky
Quagliovi.
Ve Florencii Dona Boska očekával velmi žádostivě domi-
nikán P. Dominik Verda, hlavní propagátor jeho Katolické-
ho čtení, který by byl rád dostal salesiány do Florencie.
38 Pobyt ve Florencii
V hlavním městě se Dona Boska ujala rodina markýzů Ugu-
ccioniových. Paní markýza byla šťastná, že ho může hostit.
Jejím dopisům do Turína pak děkujeme za nejednu zprávu
z těch dní. Tak víme, že ho byl na nádraží přivítat mimo
P. Verdu také již zmíněný kavalír Canton, vedoucí odděle-
ní při ministerstvu zahraničních věcí, který se mu nabídl
za průvodce Florencií. Také mu vyjednal setkání s minis-
terským předsedou. Ten ho očekával s jistou naléhavostí,
ale Don Bosco mu hned na začátku jasně řekl, že chce být
v každém případě s papežem. Nevíme, o čem se mezi nimi
hovořilo. Asi byl žádán, aby vzal na sebe nějaké polooficiál-
ní poslání. Bylo tolik věcí, kde jeho zprostředkování mohlo
být pro obě strany výhodné. Uveďme si jeden příklad.
24. listopadu 1868 dva zedníci v Římě podminova-
li a vyhodili do povětří část kasáren. 27 papežských zuávů
při tom přišlo o život. Pachatelé byli usvědčeni a podle zá-
kona o velezradě byli odsouzeni na smrt. Byl z toho vel-
ký povyk v celé Itálii a štvaní tisku nebralo konce. Papež
nepodepisoval ve svém státě rozsudky smrti, ale nemohl
ani dobře zabránit, aby spravedlnost měla svůj průchod.
Tehdy tlačili na krále Emanuela sektáři, aby žádal pape-
že o milost, a když tato nebyla udělena, spustili nový křik,
tentokrát i proti králi. Mluvilo s o národních mučednících,
žádalo se, aby rodiny popravených dostaly od Itálie dů-
chod. Nálada bude tak zjitřená, že v březnu dojde dokonce
v Neapoli a ve Francii k shromážděním, kde se bude volat:
„Smrt Emanuelovi!“ Do těchto plamenů bude silně foukat
starý republikánský revolucionář Mazzini a bude mít hodně
stoupenců, kteří budou propagovat, aby byl po pádu Říma
královský rod odstraněn a prohlášena republika, tedy zma-
tek nad zmatek. K dovršení napětí, které bude všude uměle
udržováno, byl ještě další proces v Římě, kde se zodpovídali
jacísi Ajani a del Lussi s dalšími 22 povstalci, že se v říjnu
1867 vzbouřili proti papežské vládě a zabili několik vojáků.
I to všechno vypadalo na trest smrti a i v samotné Floren-
cii trnuli strachem, co z toho bude, bude-li vůbec možno
506
|
|
24.5 Page 235 |
▲back to top |
udržet podzemí na uzdě. Král psal znovu papeži o milost.
Žádost nesl do Říma generál Marozzo della Rocca, příbuzný
kardinála Marozza. Papež ho přijal vlídně, ale řeč vedl tak,
že se vlastně generál ani nedostal ke slovu. Mimo jiné prý
papež prohodil před generálem své podivení, že král udělil
velkodušně důchod vdově po popraveném cizím příslušní-
ku Montim, ač by mohl svou velkodušnost spíše projevovat
svým vlastním poddaným hospodářsky zničeným povod-
němi.
V té žhavé době mohl být Don Bosco žádán králem, aby
v Římě ztratil nějaké slovo ve věci procesu s těmi dalšími
povstalci, aby nedošlo k nejhoršímu. Může to být, protože
se proces v odvolacím řízení konal v březnu 1869 a skončil
mírnějším rozsudkem. Lussi dostal doživotní žalář, ostatní
obžalovaní šli na galeje. Italská vláda si oddechla. Měl na
zmírnění rozsudku vliv Don Bosco? Nevíme.
Náš světec jel do Florencie jistě také v zájmu své Spo-
lečnosti. Víme, že jednal s rytířem Cantonem o onen kostel
zvaný „Santo Sudario“. Nic se tam plně nedojednalo, ale
Don Bosco mohl aspoň připravit jakýsi plán pro budoucí
smlouvu. S králem nemluvil, ten nebyl v té době přítomen
ve svém paláci, ačkoliv ho tam Don Bosco několikrát hle-
dal. V ty dny však pochodil více úřadů, hlavně minister-
stev. Všude ho vlídně přijali a on nikoho nenechal na po-
chybách, že je a vždy bude na straně papeže. Neměli mu to
za zlé. Snad právě ta jeho otevřenost ho dělala způsobilým,
že se od něho čekala jen účast na různých zprostředková-
ních. Don Bosco využil setkání na nejvyšších místech také
ve věci neobsazených biskupských stolců v Piemontě (ve
Fossanu, Acqui a Suse) a také se pokusil intervenovat ve
věci nového návrhu ministerstva války, aby byla pro kleriky
církve zavedena stejná bezpodmínečná vojenská povinnost
jako pro ostatní občany Itálie. Naděje na dobrý výsledek
však nebyla valná. Jen něčeho dosáhl. Dostal dovolení ces-
tovat zadarmo po celé jižní italské železniční síti až do kon-
ce roku 1869.
39 Matka, která divy tvoří
S hlavou plnou myšlenek a plánů, doprovázen dominiká-
nem P. Verdou, blížil se Don Bosco k Římu. Římské paní,
které se to dověděly, byly plné očekávání a psaly o svých ci-
tech do Turína rytíři Oregliovi. Každá by si byla pokládala
za velikou čest, kdyby byl Don Bosco přijal v jejich domě
pohostinství. V pátek 15. ledna dopoledne byl Don Bosco
v Římě na nádraží, kde ho očekávali manželé Vitelleschiovi,
markýz Villarios, hrabě Calderari a monsignor Manacor-
da, který hned předal světci povolení k sloužení mše svaté
v kterémkoliv římském kostele. Tři knížecí kočáry vjely až
do samého nádraží, což bylo dovoleno jen mimořádně ve-
likým osobnostem politickým nebo církevním. Don Bosco
se bránil. Chtěl jít pěšky. Monsignor Manacorda mu ale při-
pomenul, že jeden z kočárů je kočár bratra kardinála Berar-
diho a ten by se mohl cítit dotčen, kdyby Don Bosco pohrdl
jeho nabídkou. Pan kardinál sám velice prosí Dona Boska,
aby přišel do domu jeho bratra, že mu těžce stůně chlapec
a přál by si, aby mu dal požehnání Panny Marie a uzdravil
ho. Don Bosco slíbil tam jít.
Z nádraží jely všechny tři kočáry do kostela svatého Ber-
narda, kde Don Bosco sloužil mši svatou a při ní měl me-
mento za nemocného malého Berardiho. Generální proku-
rátor cisterciáků mu po mši svaté nabídl kávu a pak se jelo
složit poklonu kardinálu vikáři Jeho Svatosti a od něho k tis-
kaři Mariettimu, kde se chtěl Don Bosco ubytovat. Chudák
Marietti! Měl za úkol co nejvíce omezovat návštěvy u Dona
Boska, ale pořádně se zapotil při tak nevděčném úkolu. Řím
byl opět jako posedlý touhou vidět turínského světce a před-
nést mu všemožná přání. Další nám sděluje Don Bosco sám
ve svém zápisníku, kde si zapisoval nejdůležitější události
onoho římského pobytu. Píše tam, že napřed oťukával terén,
ale bohužel páni preláti byli celkem chladní, ba čím výše,
tím byli chladnější. Přece jen dopisy Don Boskových protiv-
níků zapůsobily a řada i upřímných přátel Don Boskových
v Římě byla proti schválení jeho kongregace. Don Bosco, to
ano, jeho kongregace ne! Marně Don Bosco v různých po-
hovorech poukazoval na to, že mimo čistě diecézní kong-
regace všechny ostatní, pokud působí v různých diecézích,
mají fakulty, které on žádá a které opravdu potřebuje k zajiš-
tění životnosti svého díla. Dokonce sám turínský Dr. Mar-
gotti, tak veliký jeho přítel, dotázán sekretářem kongregace
pro biskupy a řeholníky Svegliatim, napsal dopis plný chval
na Dona Boska, ale v té pro něho nedůležitější věci byl také
názoru, že nechat Dona Boska, aby formoval své kleriky
nezávisle na arcibiskupovi, by znamenalo v budoucnosti
rozštěpit arcidiecézní klér na dvě strany, což nelze připus-
tit. Don Bosco si dobře uvědomoval, že zde mohou pomoci
jen zázraky, které by vyprosili na Panně Marii ti, kteří sto-
jí na jeho straně. A skutečně. Don Rua poznamenal k těm
dnům v Kronice, že se salesiáni a hoši velmi horlivě modlili
za šťastný výsledek Don Boskovy cesty, ač dobře nevědí, oč
jde, jen tuší, že jde o něco velikého. A ty modlitby byly přece
jen vyslyšené.
Don Bosco už byl několik dní v Římě a ještě se nedostal
k nemocnému synovci kardinála Berardiho. Konečně tam
Don Bosco šel a hned při prvním setkání s kardinálem to-
muto řekl: „Eminence, přišel jsem jedině proto, abyste mi
pomohl dosáhnout od Svatého otce schválení mé kongre-
gace.“ Kardinál na to: „Uzdravte mi mého synovce a já pro-
mluvím se Svatým Otcem ve váš prospěch.“ Teprve potom
byl Don Bosco uveden do světnice, kde ležel dvanáctiletý
pacient v tyfoidních horečkách. Don Bosco všechny po-
vzbudil k důvěře v Pannu Marii a řekl jim, aby začali nové-
nu k ní. Kardinálovi před odchodem znovu řekl, aby myslel
na Společnost svatého Františka Saleského. Zajímavé! Jen co
dal chlapci požehnání, ustala horečka. Pak nastalo rychlé
uzdravování. Když ho Don Bosco znovu navštívil, chlapec
mu s radostí zvěstoval, že se už cítí docela dobře.
Událost dojala celou rodinu a kardinál Berardi šel osob-
ně hledat Dona Boska, aby mu poděkoval. A Don Bosco
zase vedl svou: „Přimluvte se u Svatého otce!“ Kardinál slí-
bil a splnil. Svatý otec se tomu podivil a přál si co nejdříve
s Donem Boskem mluvit.
Mezitím se v kongregaci pro biskupy a řeholníky začalo
všelicos měnit. Přece jen v Don Boskově záležitosti zazníva-
ly i kladné hlasy. Tak Margotti, i když se bál, že nastane roz-
dvojení v turínském kléru, o studiu bohosloví v Oratoři se
vyjádřil bezmála pochvalněji než o studiu v semináři. Nyní
se těžiště diskuse přeneslo na článek stanov, podle kterých si
salesián mohl ponechat majetek, jen se zříkal dispozičního
práva. Některým členům posvátné kongregace nešlo na ro-
zum, jaká by to byla chudoba. Takový salesián prý by mohl
507
|
|
24.6 Page 236 |
▲back to top |
mít třeba palác a byl by chudý. Jenže doba už sama nahrála
Donu Boskovi. Dokonce mezi samotnými františkány a do-
minikány, kteří měli přece slavný slib chudoby se skutečným
zřeknutím se majetku, zaznívaly hlasy, že se budou muset
jejich řádové stanovy upravit, jinak budou jejich kláštery
stále v nebezpečí, že budou zabaveny státem. Nová doba,
nové požadavky, nová řešení! Don Bosco to věděl a radoval
se, že Salesiánská společnost razí novou cestu a mohla by
sloužit za vzor pro budoucnost. Přesto však někteří vysoce
postavení a velmi vlivní lidé tomu nechtěli rozumět a stále
nacházeli v salesiánských stanovách rozpory. Mezi ně patřil
i kardinál státní sekretář Antonelli.
Don Bosco si vyprosil u něho audienci a byla mu povo-
lena. Ovšem, když k němu přišel, seděl kardinál v pohovce
celý zachumlaný do pokrývek. Trápila ho znovu podagra –
dna. Kardinál přijal Dona Boska vlídně a opakovalo se to-
též, co u Berardiů. Světec naléhal na státního sekretáře,
aby šel k papeži orodovat za jeho věc. Kardinál zase říkal,
že nemůže, protože má veliké bolesti. Don Bosco však na-
léhal a dokonce mu stanovil termín – zítra ať jde k papeži.
Konečně se dohodli a Don Bosco mu dal požehnání Pan-
ny Marie Pomocnice. Druhý den byl pan státní sekretář bez
bolestí a mohl na audienci u papeže vypravovat, jaký měl
s Donem Boskem rozhovor, i jak ho Don Bosco uzdravil
a pod jakou podmínkou.
40 Důležitá „Vysvětlení“
Don Bosco si byl dobře vědom, že Panna Maria je jeho
největší Pomocnicí v tomto boji o budoucnost Salesiánské
kongregace. Ona to byla, která uzdravila synovce kardinála
Berardiho a pana státního sekretáře kardinála Antonelliho.
Ale také věděl, že musí ještě sám vynaložit všechen důvtip
a spolupráci, aby vše bylo dovedeno k šťastnému konci.
V ty dny se sešel k generálním prokurátorem lazaris-
tů panem Borgognem, knězem zvlášť dobře obeznáme-
ných s římskými postupy. Od něho se mnoho dověděl, jak
si má počínat, a také dostal od něho ujištění, že mu bude
nápomocen, přijdou-li těžkosti. Byl mu za to velmi vděčen.
Nejen to. Don Bosco se snažil dostat do osobního styku
s nejrůznějšími činiteli v kongregaci pro biskupy a řehol-
níky začínaje prefektem kongregace kardinálem Quagliou
a sekretářem Svegliatim. Měl s nimi dlouhé rozhovory a oni
na něm žádali různá vysvětlení. Rád je podal, protože ne-
měl opravdu co skrývat. Myšlenky, vyložené těm pánům
tehdy a také později před definitivním schválením Salesián-
ské společnosti a jejich konstitucí máme uveřejněné tiskem
v útlé asi 20 stránek obsahující knížečce, vytištěné ve vati-
kánské Poliglottě spolu s nástinem dějin Salesiánské kong-
regace. Uvedeme si skoro doslovně to, co se týká formace
prvních salesiánů, o které kolovaly představy, že je nedoko-
nalá a povrchní. Don Bosco svá vysvětlení podal pro lepší
porozumění ve formě dialogu.
Ot.: V této společnosti vám jde o dobro bližního, nebo
o dobro členů?
Od.: Účelem Společnosti je dobro členů. Dosahují je tím, že
pracují v lásce pro bližního, zvláště pro chudou mládež.
Ot.: Nač nejvíc dbáte při přijímání členů?
Od.: Na ctnost kandidátů! Naše společnost není určena pro
obrácené hříšníky, kteří se po svém obrácení uchylují do
ústraní, aby tam činili pokání. Přijímáme jen lidi solidní
ctnosti a živé víry, aby se mohli věnovat ohrožené mlá-
deži. Dosud jsme přijímali jen hochy, kteří s námi žili už
několik roků, po všech stránkách bezúhonné a nám dob-
ře známé.
Ot.: Máte noviciát?
Od.: Máme noviciát, ale státní zákony a místa, kde působí-
me, nedovolují, abychom pro ně měli zvláštní dům. No-
viciát, kterému my říkáme „doba zkoušky“, má své sídlo
v jednom traktu našeho hlavního domu v Turíně.
Ot.: V čem spočívá tato zkouška?
Od.: Tato zkouška se dělí na tři období. První se nazývá
aspirantát a musí se konat před noviciátem. Druhý je
noviciát ve vlastním slova smyslu a trvá nejméně jeden
rok. Třetí je období tříletých slibů. Zatím přijímáme jen
takové, kteří v našich domech prožili čtyři, pět, ano i šest
let bezúhonného života, ať se to týká studia nebo křes-
ťanského života. Po aspirantátě je kandidát přijat do no-
viciátu, kde musí žít podle našich pravidel rok nebo i dva
nebo i déle.
Ot.: V jakých pobožnostech se novici cvičí?
Od.: Každé ráno mají ústní modlitbu, rozjímání, pět de-
sátků růžence a několikrát v týdnu přistupují k svatému
přijímání. Během dne mají duchovní četbu, návštěvu
Nejsvětější Svátosti a čtení asketické povahy, zpytová-
ní svědomí a duchovní svaté přijímání. Každý večer se
shromažďují v kostele, zazpívají zbožnou píseň, přečte se
životopis svatého toho dne, zazpívají se litanie a přijme
se požehnání Nejsvětější Svátostí. Mimo tyto zvláštní po-
božnosti konají novici spolu s chlapci ústavu ranní a ve-
černí modlitbu se zvláštním slovíčkem na dobrou noc,
o svátečních dnech jsou na dvou mších svatých, modlí se
matutinum a laudy o Panně Marii, ráno slyší výklad Pís-
ma svatého, evangelia, odpoledne asistují nebo učí kate-
chismus chlapce, jsou přítomni instrukci, kázání, nešpo-
rám, požehnání, atd.
Ot.: Jak často se zpovídají?
Od.: Podle našich stanov se zpovídají každý týden u zpo-
vědníků, které jim ustanoví představení.
Ot.: Jaké zvláštní instrukce dáváte těm „ve zkoušce“?
Od.: Mimo to, co bylo uvedeno, každý týden k nim máme
konferenci o mravních ctnostech, které mají praktikovat,
a o chybách, kterých se mají chránit. Většinou se vychází
z některého článku stanov.
Ot.: Čím jiným se zabývají?
Od.: V této době jsou také zaměstnáni vyučováním ná-
boženství, kdykoliv je to potřebné, a asistencí chlapců,
někdy také vyučují v denních a večerních vyučovacích
hodinách, připravují nevědomé na svaté přijímání a biř-
mování, ministrují apod. V tom záleží hlavní část zkouš-
ky. Kdo by nebyl schopen plnit tyto úkoly, nebyl by přijat
do kongregace.
Ot.: Jaký je z toho mravní prospěch?
Od.: Zatím uspokojivý. Ti, kdo prodělali zkoušku, jsou dob-
rými členy, rádi pracují, nenávidí zahálku a že jsou zvyk-
lí pracovat, jsou pohotoví vrhnout se do práce vždycky,
když vidí, že to žádá Boží čest a sláva. Kdo nemá tyto
schopnosti, je volný, aby jinak uskutečnil své povolání.
Ot.: Jak je to u vás se studiem?
508
|
|
24.7 Page 237 |
▲back to top |
Od.: Nikdo není u nás přijat za klerika, jestliže nemá za
sebou gymnázium, to je rétoriku. Kdo začínají filosofii,
všichni jsou shromážděni v Turíně a věnují se jí aspoň
dva roky. Ti, kdo se mají připravit na veřejné zkoušky,
dělají tři roky lyceum. Pravím veřejné zkoušky, protože
u nás veřejné i soukromé vyučování podléhá státním zá-
konům a kdo nemá legální titul, nesmí vyučovat. To je
důvod, proč si naši učitelé musí opatřit veřejně platný
diplom.
Ot.: Máte schopné profesory pro členy vaší kongregace?
Od.: Protože mnozí od nás dělají veřejné zkoušky, máme
jich dostatečný počet. Když potřebujeme, vydatně nám
pomáhají naši bývalí žáci, kteří vyučují na veřejných ško-
lách. Dělají to rádi a vždy, když je o to požádáme.
Ot.: Jak děláte teologii?
Od.: Pro teologii máme řádně ustavené kurzy v Oratoři sva-
tého Františka Saleského.
Ot.: Které předměty jsou zvláště pěstovány?
Od.: Máme pravidelně vyučování z biblické hermeneutiky,
z církevních dějin, z teologie dogmatické, morální a spe-
kulativní.
Ot.: Kdo jsou profesoři?
Od.: Za profesory máme několik členů kongregace, kteří
dosáhli s vyznamenáním doktorát na fakultě po veřejné
zkoušce. Dosud jsme měli také některého z nejslavněj-
ších profesorů arcibiskupského semináře, který k nám
pravidelně dochází po celý rok a svým časem řídí zkouš-
ky. Patří k naší kongregaci jako externí člen.
Ot.: Jaké autory užíváte?
Od.: Ve všeobecnosti je naším učitelem svatý Tomáš Akvin-
ský a v kurzech se řídíme díly svatého Alfonse z Liguori
podle traktátů monsignora Scaviniho pro morálku, po-
dle otce Perroneho pro dogmatiku a spekulativní teolo-
gii. Náš teologický kurz trvá pět let. Když jsou zde léta,
pak se v případě vážně odůvodněném uděluje kněžské
svěcení po čtvrtém roce, ale pak se ještě pokračuje pátým
rokem.
Ot.: Jak to děláte pro morálku?
Od.: Pro studium morálky máme řádný kurz v kongregaci.
Ale než naši podstoupí konečnou zpovědnickou zkouš-
ku, mimo kvinkvénium navštěvují ještě dva roky konfe-
rence, které se konají pod přímým dohledem arcibiskupa
v Kněžském konviktu.
Ot.: Říká se, že zaměstnáváte vaše kleriky také jinak. Je to
pravda?
Od.: Naši klerici, ne pravidelně, ale když jde i jejich vyzkou-
šení nebo když je to nutné, jsou zaměstnáni také asistencí
ve studovně, kde však mají možnost také studovat. Také
mohou být použití pro asistenci v ložnicích, při rekre-
aci, při odebírání se do kostela a z něho a podobně, ale
to dělají jen ve volném čase, aniž by jim to vadilo ve vy-
učování nebo ve studiu. V případě nutnosti jsou někteří
také používáni ve školách denních a večerních. Ale tato
zaměstnání se shodují s jejich stavem a jde o hlavní cíl
naší Společnosti. Je dobré připomenout, že tato zaměst-
nání připravují členy na práci pro duše. Je to práce, ale
práce pravidelná, která ponechává zcela dostačující čas
pro jejich studium a pobožnosti. Třiatřicetiletá zkuše-
nost ukázala, že právě tato trvalá zaměstnanost je nej-
lepší zárukou mravnosti. Vypozoroval jsem, že právě ti
nejpracovitější a nejzaměstnanější si nejlépe uvědomují
svůj nynější stav, jsou velmi zdraví, jsou ctnostnější a po
kněžském vysvěcení mají v kněžské práci nejlepší výsled-
ky.
Ot.: Nebylo by lepší, aby se vaši klerici zúčastnili vyučování
v semináři?
Od.: Dokud to jinak nešlo, chodili do školy do semináře.
Ale jakmile to bylo možné, i za cenu velkých obětí se
to zařídilo jinak. V semináři se užívají jiné traktáty než
u nás v kongregaci a často se mění podle toho, jak kte-
rý profesor uzná za dobré. Mimoto rozvrh semináře je
rozdílný od našeho rozvrhu co do dní i hodin. Naši jsou
nuceni každý den dělat 6 kilometrů sem a tam, což je
obírá o hromadu času. K tomu je třeba připomenout, že
by museli chodit přes nejvíce navštěvovaná místa města,
kde lidé všelijak mluví a divně se oblékají, jsou tam ko-
medianti, noviny, časopisy, nemravné obrazy a oni sami
by byli často vystavováni vtipům a ponižování, jak se už
mnohokrát stalo a stává. To všechno by vystavovalo do
nebezpečí jejich mravnost i samotné povolání.
Tato vysvětlení, ústní i písemná, nezůstala bez ozvěny v my-
slích římských pánů. Nejeden byl s nimi spokojen.
Nyní nás zajímá audience u Svatého otce, kterou měl mít
Don Bosco 23. ledna. Pius IX. toužebně čekal na setkání
s ním také pro to, co mu vypravovali oba kardinálové o di-
vech, jichž byli účastníky. Papež měl Dona Boska rád pro
jeho ctnosti a hlavně pro jeho velikou lásku a věrnost Svaté-
mu stolci. Říkal: „Mám tři naprosto nezištné přátele a všich-
ni jsou Piemonťané. Je to monsignor Oreglia, ten mi posílá
z Belgie Haléř svatého Petra a nic si nenechává pro sebe.
Dále je to Dr. Margotti, ten ještě přidává něco na poštovné,
kdežto jiní si srážejí šest procent. No, a třetí je Don Bosco.“
Byla to pravda. Don Bosco nikdy nepřišel do Říma s prázd-
nou, ale vždycky přinášel peníze, které dostal pro papeže
od svých přátel. Jiný důvod, pro který si papež vážil Dona
Boska, byla jeho svatost. O ní byl přesvědčen. Ale byl zde
ještě další důvod: Don Bosco nepřipravoval Svatého otce
o drahocenný čas. Jednou se ptal don Francesia, jak se Don
Bosco připravuje na setkání s papežem a on mu řekl: „Po-
řádně si vše připravím. Mám toho vždy povíc, ale mám ka-
ždou věc očíslovanou. Mnohdy mu přímo cituji různé buly
a jiné úřední listiny, aby věděl, oč jde. Snažím se pak každou
věc říci stručně a aby papež cítil, že ho nechci unavovat. Ně-
kdo tam přichází a povídá a povídá, povídá, všechno páté
přes deváté a nemůže najít konec. Jako by měl papež čas jen
pro něho. Stalo se mi, že mne papež přerušil otázkou, u kte-
rého čísla jsem. Řekl jsem, že u dvanáctého. On zase, kolik
jich mám dohromady. Já, že jen osmnáct. Dobrá, usmál se,
vidím, že nám to odsypává. Ano, Svatý otec mi dal najevo,
že jemu to tak rychle nejde jako mně, že je pomalejší. Ko-
nečně myslím, že rád se mnou mluví také proto, že mu ne-
dělám žádnou opozici. Řeknu a dost. To jsem si ustanovil
jakoby zákonem. Když mi může vyhovět, vyhoví, když ne-
může, nenaléhám.
23. ledna tedy měl Don Bosco audienci, ale stala se ne-
příjemná věc. Jeho hostitel, pan Marietti, doporučil Donu
Boskovi, aby vzal s sebou na audienci nějakého advoká-
ta Canonika. A Don Bosco ho vzal. Byl to člověk divný,
stoupenec polského fanatického vizionáře Towianského,
který se považoval za proroka, pověřeného opravit církev.
Canonico měl dobrou pověst, protože přeložil do italštiny
Následování Krista, čímž si získal určitou úctu u církevních
kruhů. To nikdo nemohl vědět, že spojení s Towianským ho
509
|
|
24.8 Page 238 |
▲back to top |
přivedlo na scestí. Nyní šel do Vatikánu s úmyslem předat
papeži poselství Towianského, kde tento tvrdil, že na sces-
tí se ocitlo papežství, a žádal nějaké radikální reformy ve
věrouce, kázni, strukturách i vedení. Canonico vstoupil do
audienčního sálu dříve než Don Bosco a hned začal mluvit.
Klekl před papežem a řekl, že dlouho toužil vidět ho a varo-
vat ho, protože je sice svatý člověk, ale je v zajetí omylů atd.
Papež ho chvíli poslouchal a potom mu řekl, aby hned ode-
šel, že nepotřebuje jeho rad. On na to, že věděl, že ho nebu-
de chtít poslouchat, ale že mu nechává písemně, co měl vy-
řídit, a položil před něho na stůl spis Towianského. Jak byl
pryč, Pius IX. zvonil na monsignora, který měl na starosti
řídit návštěvy, a ptal se ho, proč toho člověka pustil dovnitř.
On na to, že ho doporučil Don Bosco. A papež zase: „Buď je
ten člověk tak mazaný, nebo je Don Bosco tak naivní.“ Don
Bosco stál u otevřených dveří připraven vstoupit a když si
uvědomil, oč jde, skutečně vstoupil, ale smál se. Papež se ho
ptal, proč se směje, zda tomu, že ho vidí rozčileného. Don
Bosco zvážněl, omluvil se, že nevěděl, kdo ten pán je, řekl,
že ho prosil Marietti, aby ho vzal s sebou. Tu se i papež při-
nutil do obvyklého klidu a už se o tom nemluvilo. Mluvilo
se o věcech, které ležely Donu Boskovi na srdci.
Svatý otec projevil obvyklý zájem o Společnost svaté-
ho Františka Saleského a řekl, že doufá, že všechno skončí
dobře. Definitivní schválení kongregace bude snad možno
provést brzy, ovšem se stanovami bude třeba vyčkat, až se
věci vyjasní. Pokud šlo o poznámky k jednotlivým článkům,
Don Bosco řekl, že udělal, co mohl, ovšem k některým po-
známkám římské kongregace má výhrady a cítí ve svědomí
povinnost napřed rozptýlit obavy, které zde jsou. Dále při-
šla řeč na takzvané testimoniálky, to je vysvědčení o kan-
didátech, kteří chtějí vstoupit do řeholního noviciátu. Don
Bosco prosil, aby to neplatilo o kandidátech, kteří vstoupi-
li do jeho ústavů před čtrnáctým rokem svého života. Jak
mohou biskupské kurie vydávat svědectví o lidech, které
nemohou znát? Papež souhlasil. Pokud šlo o dimisoriálky
k vyšším svěcením, tam nebyl papež pro plné udělení fakul-
ty. Radil Donu Boskovi, aby napřed žádal jen o určitý po-
čet případů a teprve potom aby se ucházel o plnou fakultu.
Tak se ulámou hroty, záležitost se usadí a už nebude důvo-
dů k opozici. „Chi va piano, va sano,“ citoval italské přísloví
(Kdo jde pomalu, jde bezpečně).
Don Bosco se zmínil také o snaze dostat do své režie
římský kostel Sv. Sudaria a papež mu dal dovolení jednat
v té věci s italským ministerstvem zahraničí.
Návštěva skončila jako obvykle. Don Bosco žádal Svaté-
ho otce, aby mu udělil některé milosti, odpustky a podob-
ně pro jeho domy a pro přátele, kteří jej o to žádali. Také
předložil papeži dopis od chlapců z jeho ústavů a Svatý otec
jim rád udělil své zvláštní požehnání. Připsal k jejich dopi-
su: „Bůh vám žehnej a veď vás po svých cestách. Pius IX.,
papež.“ Dopis Donu Boskovi vrátil.
Příznivá atmosféra, která se nyní díky přímluvám kar-
dinálů Berardiho a Antonelliho vytvořila, ještě nepřinesla
příznivý výsledek. Zůstával zde sekretář Svegliati jako nej-
neoblomnější odpůrce udělení toho, co Don Bosco žádal.
Už sám papež si volal různé osoby a všem důtklivě kladl na
srdce, aby nedělali Donu Boskovi potíže, ale pořád zde byla
námitka: „Svatosti, jsou zde vaše vlastní dekrety, které za-
kazují zřizovat a schvalovat nové řeholní instituty. Povolíte-
-li Donu Boskovi, řekne se, že si protiřečíte.“ On zase na to
odpovídal: „Znamená to snad, že když vydám nějaký disci-
plinární dekret, že jsem ztratil právo jej změnit nebo udě-
lat z něho výjimku?“ Papež poslal na Svegliatiho kardinála
Berardiho a ten ho přemlouval, aby povolil. „Papež to chce,
rozumíte, papež to chce!“ Ale hlava byla tvrdá, ne a ne se
podvolit, když zde nebyl zrovna výslovný rozkaz. Ale nako-
nec i ona povolila, jako povolily ty druhé.
Don Bosco se rozhodl jít k němu do bytu. Boží Prozřetel-
nost zase rozhodla, že monsignor Svegliati dostane úporný
kašel a že mu bude hrozit zápal plic. To rozhodlo. Když svě-
tec přišel do jeho domu, Svegliati ho přijal na kanapi. Don
Bosco hned šel k věci. Prosil ho, aby se šel za jeho věc k Sva-
tému otci přimluvit. Svegliati jako ti předtím řekl, že v tako-
vém stavu nemůže jít, že snad až později, až bude zdráv. Ale
Don Bosco byl neoblomný. Pan sekretář mocné kongrega-
ce, která řídila všechny biskupy světa a všechny řehole, za-
čal smlouvat. Snad za tři dny to bude lepší. Ale Don Bosco
chtěl, aby šel hned nazítří. Pacient nakonec i k tomu svolil,
snad v naději, že uzdravení nebude tak náhlé. Don Bosco
mu dal požehnání Panny Marie Pomocnice, a co se nestalo!
Druhý den byl nemocný zcela zdráv, bez kašle, bez horečky
a nezbylo než splnit slovo. I on šel přimluvit se za Don Bos-
kovu věc. Tím byla hlavní opora opozice odstraněna a cesta
k definitivnímu schválení Společnosti svatého Františka Sa-
leského otevřena.
Don Bosco nejásal nad prohrou svých protivníků, ale
raději chválil Pannu Marii a děkoval jí za tak velikou po-
moc. Však to nebylo jeho dílo, ale její. Zde nejde o žádnou
zbožnou legendu, protože zde jsou vypravování zcela ur-
čitá, například vypravování monsignora Manacordy, který
vše bedlivě pozoroval a v dopise do Turína poctivě vypsal.
Odtud se to dostalo do Kroniky v podobě zápisu, který tam
vložil poctivý don Rua. Ovšem zatím byla cesta jen uvol-
něna, schválení samo nebylo ještě provedeno. O tom však
v příštích kapitolách.
41 Karneval
V Itálii se karneval slaví mnohem více než u nás. Dny před
Popeleční středou se někde stávají hotovým blázincem. Ani
Řím se v té věci nelišil od jiných měst. I tam byly několik dní
zavřeny soukromé i veřejné podniky ze strachu, co si ještě
vymyslí ztřeštěné hlavy. Zavřeny byly také občanské a cír-
kevní úřady. Don Bosco těch dní využil k malým prázdni-
nám, kdy raději seděl doma a vyřizoval si své věci. Mimo
jiné napsal řadu dopisů, z nich několik svému zástupci donu
Ruovi.
V ty dny šel sloužit mši svatou do baziliky svatého Pet-
ra a vroucně se tam pomodlit na hrobě knížete apoštolů.
O této návštěvě nemáme žádnou zprávu, zato se v archivu
baziliky nachází zápis o tom, že Don Bosco v Římě požívá
pověsti muže svatého a divotvůrce a píše se tam, že uzdra-
vil tři kleriky: akolytu při tamní sakristii, jednoho zřízen-
ce sakristie a třetího, který byl hlídačem v kostele. Jednoho
uzdravil z padoucnice, druhého zbavil revmatických boles-
tí a třetího od chronických horeček. Můžeme si myslet, že
i při této návštěvě byl středem pozornosti a úcty. Zápis je
podepsán tamním archivářem.
Všichni nebyli zrovna uctiví k jeho osobě. V roce 1867
uzdravil jednoho šlechtice, ale ten se pak urazil, když Don
Bosco uzdravení nechal uveřejnit. Dotyčný říkal, jak k tomu
přijde jeho lékař, mohl prý získat na pověsti a takto o ni
510
|
|
24.9 Page 239 |
▲back to top |
přijde. Jsou na světě divní lidé! Nyní byl tento člověk kdesi
na obědě a hostitel vedle něho posadil právě Dona Boska.
Řeč se stočila na zázraky. Don Bosco jen tak mimochodem
prohodil, že někteří lidé před tím, než obdrží od Panny Ma-
rie milost jsou plni ochoty a udělali by nevím co, ale pak
zapomenou a nesplní, co slíbili. Slovo dalo slovo a dotyčný
pán pochopil, že se to vztahuje také na něho, ale neurazil se.
Stal se Don Boskovým ctitelem doopravdy.
Ani kněží nejsou všichni bez úhony, ani ti římští ne. Don
Bosco vstoupil do sakristie jednoho klášterního kostela
a sháněl se po nějakém zpovědníkovi. V sakristii mu řekli,
že nikdo nezpovídá. Chtěl tedy představeného, ale pak zjis-
til, že ten hraje s nějakými přáteli biliard. A slyšel z jeho úst
podivnou větu: „U nás zpovídají jen ti, co se na nic jiného
nehodí.“ Don Bosco byl zarmoucen, ba pohoršen. Hned to
tomu pánovi řekl a doporučil mu, aby jen k zpovídání určo-
val ty nejučenější a nejlepší. Je to otázka svědomí.
V ty dny se ho také ptali, co myslí, zda vojáci Viktora
Emanuela vstoupí do Říma. Neodpověděl přímo, ale z jeho
odpovědi bylo možno vyvodit pravděpodobný závěr. Řekl:
„Jestliže císař Napoleon odvolá z Říma francouzskou po-
sádku, pak italské vojsko do Říma jistě vstoupí.“
Na neděli 7. března byl Don Bosco volán k další audien-
ci u papeže. Byla to neděle před Popeleční středou. Šel tam
a vyřídil si řadu věcí. Papež mu při té příležitosti prokázal
velikou čest. Poslal pro něho svůj osobní kočár a vozkovi
nařídil, aby byl Donu Boskovi celý den k službám.
Pius IX. při této audienci Donu Boskovi navrhl, aby
v Římě zřídil něco takového, jako má v Turíně. Mohli by tam
být jeho klerici, studenti filosofie a teologie, mohli by studo-
vat buď na Gregoriáně nebo na Minervě. Tak by se čelilo tu-
rínským přehnaným požadavkům. Kdyby bylo třeba, mohl
by případně salesiány světit sám papež a bylo by po řečech.
Navrhl mu také konkrétní možné řešení. Na Quirinale je
klášter zvaný „Vtělení“, je víceméně opuštěný a má kolem
pozemky, kde by se mohlo stavět. A poslal tam Dona Boska
podívat se. Don Bosco seznámil Svatého otce také se svým
plánem na ustavení Arcibratrstva Panny Marie Pomocnice
při novém kostele pro šíření kultu Pomocnice křesťanů. Od
Svatého otce potřeboval povolení odpustků. Papež mu rád
vyhověl. Nakonec dal Donu Boskovi krabičku plnou pěk-
ných křížků a pro každé políbení udělil 400 dní odpustků.
Mezitím bylo v Turíně veselo. Město dovolilo dobročin-
ným ústavům uspořádat u příležitosti masopustu dobročin-
ný trh, kde by se prodávaly různé předměty jako v loterii.
Ve skladištích bylo ještě mnoho předmětů zbylých po lote-
riích, k tomu se našlo všelicos ještě jiného, prostě Oratoř se
přihlásila a koadjutor Oreglia si vzal režii do svých rukou
s úmyslem strhnout masopust 1869 z navyklé rozpusti-
lé cesty na cestu krásného křesťanského veselí. Jen v samé
Oratoři na Valdoku bylo na 800 hochů, studentů a řemesl-
níků, k tomu zde byly vnější oratoře na Porta Nuova a ve
Vanchiglia. S takovou armádou se dalo jít do útoku. A tak
měl Turín jedinečný zážitek. Masopust ve městě dostal stej-
nou povahu, jak tomu bylo v Don Boskových Oratořích.
Oreglia, ač rytíř, se přestrojil za Gianduju (italského Kašpár-
ka) a všichni žasli, jak se té role zhostil. Jeho řeč byla samý
vtip, nic neslušného, nic dvojsmyslného, nic, co by se ne-
shodovalo s křesťanským mravem. Vybralo se také dosti pe-
něz. Princ Amedeo sám dal Oregliovi stolirovou bankovku.
Když se Don Bosco dověděl, jak svatě zařádili v Turíně jeho
synové, upřímně se z toho radoval. Také byl vděčný mistru
kapelníkovi a skladateli De-Vecchimu, že složil pro ten účel
novou polku, která se stala popěvkem, který chytil za srdce
a stal se součástí mnoha repertoárů v celé Itálii. Lidé sklad-
bu nazvali „polkou Don Boskovou“.
42 Definitivní schválení kongregace
Po karnevalovém veselí začala v Římě vážná svatopost-
ní doba. Začalo i vážné jednání o Don Boskově záležitos-
ti v kongregaci pro biskupy a řeholníky. Probíraly se tam
články stanov, vážily se důvody pro a proti, monsignor
Svegliati tlumočil shromážděným otcům mínění Svatého
otce a Don Bosco byl několikrát volán, aby něco vysvětlil.
On sám byl velmi unaven neustálým přemýšlením a toužil
po samotě. Neměl ve zvyku chodit na procházky, ale tento-
krát ho to táhlo ven, někam, kde nejsou lidé, aby byl sám.
Dokonce odmítl kardinálovi La Vallettovi, aby šel s ním na
procházku. Odůvodnil to tím, že je zcela vyčerpán a těžko
by se zúčastnil hovoru, který by ho ještě více unavil. Když
se dověděl, že se už bude definitivně o kongregaci debato-
vat, psal do Turína a nařídil, aby se v ten den střídali hoši
v adoraci před svatostánkem. Ti to učinili velmi rádi. Cítili,
že jde o něco veledůležitého. Don Boskovo úsilí, vytrvalost
a hlavně modlitby způsobily, že dne 19. února roku 1869
byla Společnost svatého Františka Saleského skutečně defi-
nitivně schválena a že to Svatý otec ještě téhož dne pode-
psal. Donu Boskovi spadl kámen ze srdce. Byl rovněž ještě
téhož dne volán k Svatému otci, který mu dal cítit, jak velice
mu záleží na tom, aby se cesta Salesiánské společnosti ne-
zavazovala zbytečnými překážkami. Don Bosco viděl v jeho
očích slzy radosti. Papež mu doporučil, aby teď hleděl do-
sáhnout co nejdříve také definitivního schválení stanov.
A slíbil mu svou pomoc. Má pospíchat, protože papež je už
starý a nemá před sebou mnoho času. Don Bosco mu řekl:
„Svatosti, čeká vás ještě hodně námah pro církev. Máte ještě
vykonat mnoho dobrého.“ Papež odpověděl pochybovačně:
„Znáte přísloví: Non videbis dies Petri – Neuvidíš tolik dní
jako Petr. Ještě žádný papež nevládl římské církvi tak dlou-
ho jako Petr.“ Ale Don Bosco se nedal a ujistil ho, že bude
vládnout déle, než vládl Petr. A měl pravdu.
Nakonec dal Pius IX. Donu Boskovi ještě řadu přátel-
ských praktických rad pro salesiány i pro hochy. Téhož od-
poledne psal monsignor Manacorda do Turína donu Ruo-
vi radostnou zprávu o definitivním schválení Společnosti
a sděloval mu, že Don Bosco musí ještě několik dní setrvat
v Římě, protože shání peníze na zakoupení domu pro sale-
siány. Skutečně se Don Bosco s papežem rozloučil, ale zů-
stal v Římě ještě několik dnů. Potřeboval mít v rukou dekret
o schválení a musel chodit ještě kolem záležitosti zakotvení
salesiánů v Římě.
Navštívil sestry, které byly v jedné z budov papežem do-
poručeného kláštera, ale byly ochotné se vystěhovat. Byl
také u knížete Barberiniho, který měl nad klášterem pat-
ronát, znal papežův úmysl a nemínil se mu protivit. Cena
domu byla stanovena na 50 000 lir. Něco mu poskytl sám
kardinál Antonelli – 2 000 lir, něco dali další dobrodinci –
většina zůstávala zatím nepokryta. Také bylo třeba mít pro
tuto záležitost v Římě spolehlivého člověka odborníka. Don
Bosco měl zato, že takového nalezl v osobě advokáta Berta-
rella, kterému uzdravil syna. Také matka Galleffi z Torre de’
Specchi dala dohromady nějaké peníze, ale on možná více
511
|
|
24.10 Page 240 |
▲back to top |
než těch 50 000 lir věřil v 50 000 medailek Panny Marie Po-
mocnice, které si v té době objednával v Turíně.
Máme dopis, který Don Bosco psal donu Ruovi. V něm
shrnuje, co získal svou návštěvou Říma: „Naše věc v Římě
vypadá asi takto: Kongregace je definitivně schválená.
Máme fakultu dávat světit členy z titulu společného sto-
lu. Máme fakultu dávat dimisoriálky jako společnost. Byl
uzavřen kontrakt o koupi kostela a přilehlého domu (Svatý
Cajo) na jednom z nejkrásnějších míst Říma. Má tam být
budoucí studentát, bude-li to Bůh chtít.“ A dal donu Ruo-
vi dovolení, aby tyto věci řekl členům kongregace, ovšem
s tím, že to nepůjde z domu ven. Ve všem je třeba opatrnos-
ti a modlitby. Koncem dopisu prosil: „Jsem unaven na těle
i na duchu, proto bych opravdu potřeboval, aby se při mém
návratu nedělaly žádné demonstrace. Nic víc, než jako bych
se právě vrátil z města. To by mě opravdu potěšilo.“ Don
Rua opisy dopisu poslal do Mirabella a do Lanza.
43
(V této hlavě Životopisné paměti uvádějí koresponden-
ci mezi Donem Boskem a vévodou a vévodkyní ze Sory.
I když je v dopisech sem tam nějaká zajímavá informace,
celkem nám neslouží, a proto je vynecháváme.)
44 Světec se vrací do Turína
Poslední den Don Boskovy přítomnosti v Římě nesl datum
2. března 1869. Don Bosco měl ráno mši svatou u Svatého
Petra v okovech, jinak se snažil opustit Řím bez hluku. Vět-
šinu času věnoval svému hostiteli panu Mariettimu. Během
dne mu byla doručena zásilka z kongregace pro biskupy
a řeholníky, v ní byl opis dekretu schválení a dopis pro arci-
biskupa Riccardiho. Vše bylo zapečetěné. K půlnoci se ode-
bral na nádraží k vlaku. Páni poslali zase své kočáry. Přišlo
více lidí pozdravit ho a rozloučit se s ním.
Do Florencie dorazil provázen otcem Verdou kolem 9.
hodiny dopoledne. Navštívil pana arcibiskupa a také rytíře
Cantona, kterému musel říci, že se zatím musí jednání o ko-
tel Sv. Sudaria odložit, protože Svatý otec chce dát salesiá-
nům kostel jiný, jak už bylo řečeno. Dopoledne v 11 hodin
nasedl zase do vlaku a odjížděl směrem na Turín. Přijel tam
asi o půl osmé večer.
Po skoro celodenní jízdě vlakem byl by dal přednost oka-
mžitému odpočinku, ale zakaž synům, kteří neviděli otce sko-
ro dva měsíce, aby se tvářili, jako by Don Bosco přišel z měs-
ta, kam si jen odskočil. Don Rua v Kronice popisuje slavné
vítání. Všichni hoši byli seřazeni na dvoře, na jedné straně
řemeslníci, na druhé studenti, nad nimi planuly tyče s po-
chodněmi, aby byli dobře vidět. Kapela hrála, Don Bosco se
usmíval a zdravil, pak šel do jídelny něco pojíst a samozřejmě
musel i něco povědět. Po celou dobu se neslo k nebesům pro-
volávání slávy Donu Boskovi, jako by ta „Evviva, evviva“ ne-
měla vůbec skončit. Přihodila se také dojemná věc:
Dr. Borel, který skoro 30 let tak věrně pomáhal Donu
Boskovi, ležel těžce nemocen v blízkém útulku Barolové.
Když slyšel křik, zaléhající k němu z Oratoře, pochopil, že
je Don Bosco doma, a jelikož ho nikdo nehlídal, sebral se,
oblékl se a o hůlčičce si to namířil k Oratoři. Vešel branou
na dvůr právě ve chvíli, kdy Don Bosco vycházel z jídelny
a chtěl odejít do své světničky. Nemocný šťastně doklopý-
tal až k němu, všichni mu dělali místo. Don Bosco hned
k němu: „Pane doktore!“ Dr. Borel mu položil jen jednu
otázku: „Je Společnost svatého Františka schválená?“ „Je,“
zněla odpověď. „Deo gratias! Bohu díky! Teď už mohu ze-
mřít,“ řekl on a obrátil se a šel domů.
Dr. Borel se pak zase vystonal a zase vycházel ven do
města. Jednou potkal dona Alberu a řekl mu: „Vy z Oratoře
si myslíte, že znáte Dona Boska. Neznáte ho! To já, kdybych
vám měl všechno vyprávět, co o něm vím, to byste teprve
koukali!“
Kronika poznamenává, že 6. března se Don Bosco šel
představit panu arcibiskupovi a odevzdat mu dekret schvá-
lení s průvodním dopisem posvátné kongregace. Neuškodí,
když si text dekretu uvedeme v přesném znění:
Dekret
Spása duší, svěřená starostlivosti našeho Pána papeže Pia IX. knížetem pastýřů, jej činí stále bdělým, aby neopomenul nic,
co by prospělo svaté víře katolické, bez níž není možné líbit se Bohu, a co by působilo všude na zemi její rozkvět a rozmach.
V té věci zvláštní láskou provází ty církevní osoby, které se spojují ve společnost a berou si na starost mládež, vyučují ji
v duchu vědy a zbožnosti a ze všech sil se přičiňují, aby přinášela bohaté ovoce ctnosti a počestnosti na vinici Páně. Hned
jak jeho Svatost seznala, že mezi takové společnosti patří Zbožná kongregace řeholníků, která si dala název po svatém
Františku Saleském a byla zřízena v Turíně v roce 1841 knězem Janem Boskem, poctila ji pochvalným dekretem 1. čer-
vence 1864. Shora jmenovaný zakladatel, který právě přišel do Říma, naléhal u Svatého Stolce, aby ráčil schválit zmíněnou
kongregaci a její stanovy. Svatý otec, když udělil podepsanému sekretáři této posvátné kongregace pro biskupy a řeholníky,
monsignoru Svegliatimu, audienci, s přihlédnutím k doporučení přemnoha biskupů dne 19. února 1869 zmíněnou kongre-
gaci pod vedením generálního představeného v souladu s jurisdikcí biskupů ve smyslu posvátných kánonů a apoštolských
dekretů schvaluje a potvrzuje s tím, že schválení stanov se odkládá na vhodnější dobu. V nich je třeba provést opravy po-
dle poznámek už jindy sdělených z rozkazu Jeho Svatosti s výjimkou čtvrté poznámky, která se má změnit v následujícím
smyslu: Jeho Svatost dobrotivě přivolila prosbě kněze Jana Boska a udělila mu jakožto generálnímu představenému Zbožné
kongregace fakultu platnou pro dalších deset let, aby směl vydávat dimisoriální listiny pro přijetí tonzury, nižších i vyšších
svěcení těm žákům, kteří byli před čtrnáctým rokem věku přijati do kteréhokoliv ústavu nebo konviktu téže kongrega-
ce, nebo tam budou přijati v budoucnosti, a kteří svým časem požádali nebo v budoucnu požádají o přijetí do zmíněné
Zbožné kongregace, ale tak, aby v případě, že by byli ze Zbožné kongregace z jakéhokoliv důvodu vyloučeni, museli být
suspendováni od výkonu přijatých svěcení, dokud by si neopatřili dostatečné věno a nenalezli ochotného biskupa, který by
je přijal. S výhradou jakéhokoliv opačného ustanovení.
Dáno v Římě ze sekretariátu posvátné kongregace pro biskupy a řeholníky dne 1. března 1869.
S. Svegliati, sekretář
A. kardinál Quaglia, prefekt
512
|
|
25 Pages 241-250 |
▲back to top |
|
|
25.1 Page 241 |
▲back to top |
V dopise, adresovaném arcibiskupovi, se říká, aby klerici
Don Boskova institutu navštěvovali školu teologie v semi-
náři, třebaže představený má fakultu vydávat jim dimiso-
riální listy, jak je psáno v dekretu, ale také se arcibiskupovi
klade na srdce, aby instituci, tak prospěšnou jeho diecézi
a celému okolí rád podporoval a chránil.
7. března byla neděle. Tehdejší liturgie připouštěla, aby se
o postních nedělích slavily velké svátky, a proto se tu neděli
slavil přeložený svátek svatého Františka Saleského. Priorem
svátku byl hrabě Viancino, Don Bosco zpovídal už od půl
šesté ráno až do devíti hodin, slavnou mši svatou s kázáním
měl svatý Leonard Murialdo, Don Boskův spolupracovník,
zakladatel Řemeslníčků. Odpoledne o půl třetí byla slav-
nostní akademie k uvítání Dona Boska. Vedle oslavence
seděl světící biskup Balma a jiní vznešení hosté, recitovalo
se, zpívalo se, hrálo se až milo. Gastini, známý z prvních
heroických let Oratoře, předváděl veselé kuplety jako kdysi
a všichni byli v nejlepší náladě. Po akademii se šlo do kos-
tela a pan biskup měl svátostné požehnání. Večer byla slav-
nostní iluminace – velké osvětlení Oratoře. A ještě později
večer, když už šli chlapci spát, shromáždili se salesiáni a as-
piranti a Don Bosco k nim měl takzvanou konferenci, ve
které jim vypověděl, co dělal v Římě, jak tam pochodil. Bylo
to velice důležité, aby se pozvedla jejich nálada, někdy po-
kleslá v důsledku protivenství, které vycházelo od turínské
církevní vrchnosti.
Don Bosco řekl poctivě, že až donedávna naše Společ-
nost neměla pevnou půdu pod nohama a že jako by vise-
la ve vzduchu. Situace byla taková, že kdyby Don Bosco
zemřel, zemřela by spolu s ním i jeho Společnost svaté-
ho Františka Saleského. Ta sice byla od roku 1864 Svatým
Stolcem pochválena, ale to neznamená, že byla schválena.
Někteří biskupové ji sice doporučili k schválení, ale ani to
ještě nic neznamenalo. Stačilo, aby biskupové řekli, že si kle-
riky rozeberou podle diecézí a Společnost by byla de facto
rozpuštěna. Bylo třeba, aby byli vyňati z pravomoci svých
biskupů a to byl důvod, proč se rozhodl jít do Říma.
Po pravdě řečeno, skoro všichni ho z tohoto úmyslu zra-
zovali. Říkali, že je to zbytečná cesta. Nepochodí. V Římě
mají starosti s nastávajícím ekumenickým koncilem. Stej-
né hlasy přicházely z Říma. Co dělat? Nejít? Don Bosco si
však byl jist, že Bůh salesiánskou kongregaci chce a prosadí
ji. Panna Maria ji také chce a bude dělat třeba zázraky. Pak
Don Bosco vypravoval o divech, které Panna Maria způ-
sobila, až došlo 1. března k podepsání dekretu o schválení
kongregace.
Pak přešel Don Bosco na asketické téma. Řekl, že měl
se Svatým otcem rozhovory, kde mu tento dal cenné rady:
1. Aby se venku nevědělo, co se dělá uvnitř. Jezuité to tak
také dělají. 2. Ať každý o členech kongregace mluví jen dob-
ře a nepovídá o jejich chybách. 3. Nejedná se o to, aby vás
bylo mnoho, ale abyste byli dobří, kvalitní. 4. Kongregace
pokvete, dokud se budou zachovávat pravidla a dokud v ní
bude vládnout chudoba. Starat se o chudé chlapce, nebo
otvírat ústavy pro bohaté a pro šlechtice. 5. Kdo má nějaký
majetek, ať každý rok reviduje svou závěť a ať představený
ví, komu co odkazuje. Tak se předejde pozdějším hádkám.
Lépe je na tom dům, kde se méně modlí a více pracuje, než
dům, kde se moc modlí, ale vede se lenošný život.
Konference naplnila všechny nadšením a zbavila je ne-
jistoty, jak bude dál. Všichni si byli vědomi toho, že Don
Boskovo dílo je pro budoucnost zajištěno. Konferenci byli
přítomni také ředitelé mimoturínských domů a don Pesta-
rino z Mornese.
45 Aby i hoši věděli
Don Bosco už byl takový, že považoval všechny obyvatele
Oratoře za členy své rodiny. Proto byl velice sdílný a rád
i chlapcům vypravoval o věcech, které by si jinde necháva-
li pro sebe. Poslední dva měsíce se chlapci modlili na jeho
úmysl. On jejich modlitbám připisoval rozhodující význam,
proč by jim tedy teď neměl říci, co v Římě hledal a co tam
našel! I svolal si 8. března studenty i řemeslníky a vyprávěl
jim o své cestě i jaký měla výsledek.
Snad poprvé jim jasně řekl, že kněží a klerici, kteří se
o ně starají jako salesiáni, jsou členy Společnosti svatého
Františka Saleského, řeholní společnosti, která dosud vise-
la ve vzduchu, protože ji nechtěli schválit, ale teď už nevisí.
Panna Maria chtěla její schválení a on si byl také jist její vůli.
Proto se vydal na cestu, který vypadala jako předem odsou-
zená k nezdaru. Muselo to tak být, aby se vědělo, že je zde
vyšší vůle než lidská. Salesiánská kongregace je už natrvalo
schválená a kdo by se do ní hlásil, už se nemusí bát, že sází
jako do loterie: vyjde to, vyjde, nevyjde to, nevyjde.
Don Bosco začal také hned s jakýmsi náborem do kon-
gregace. Kdo by chtěl být salesiánem, může se přihlásit.
Ovšem musí být rozhodnut být dobrým salesiánem. Ti, co
vstoupili do Oratoře před čtrnáctým rokem věku, nepotře-
bují si pro kněžství opatřovat předepsané věno. Také vypra-
voval nadšeně o tom, jak má Svatý otec chlapce z Oratoře
rád a jak jim přeje. Mluvil o křížcích a odpustcích, spoje-
ných s políbením křížku. Kdo po celý měsíc každý den kří-
žek políbí, získává plnomocné odpustky a v hodině smrti
také, takže může přijít do nebe bez očistce. V Římě jsme
koupili dům, budeme tam posílat kleriky a kněze studovat.
Ovšem pošleme tam jen ty nejlepší. A dodal žertem: „Kdo
má nějaký majetek, ať udělá zavčas závěť, aby pak mohl být
při umírání klidný.“ Poznámka vzbudila všeobecné veselí.
Don Bosco skončil pěkným „Dobrou noc!“
Ve dnech 8. a 9. března měl Don Bosco kolem sebe čle-
ny kapituly. Šlo o přijetí dalších členů. Bylo přijato několik
aspirantů na zkoušku. Den 8. března se stal pamětihodným
také proto, že Don Bosco vystavil první dimisoriální listinu
mirabellskému kleriku, Josefu Monaterimu.
Aby bylo jaksepatří využito svaté nadšení, které Don
Bosco přinesl z Říma, 11. března mluvil znovu ke shromáž-
děným salesiánům se slibem i aspirantům, tentokrát o tom,
že je nyní třeba brát pravidla vážně a opravdu je zachovávat.
Po schválení kongregace je to už povinné, i když se budou
články pravidel ještě upravovat. Rozvinul krásně podoben-
ství o hlavě a těle. Jak by to vypadalo, kdyby byla jen hlava
a neměla žádné údy? Byla by to obluda. Zrovna tak by to
vypadalo, kdyby bylo tělo a nemělo žádnou hlavu. Také by
to byla obluda. Anebo kdyby tělo mělo dvě hlavy. Zase by to
byla obluda. Tak by to bylo v kongregaci, kdyby nebyla dob-
ře uspořádaná, kdyby představení neměli své funkce nebo
je neplnili, ale také kdyby podřízení nebyli ochotni poslou-
chat a dělali by si každý, co by chtěl. Je třeba, abychom měli
jednotu fyzickou, ale také duchovní. Dělba práce a dělba
513
|
|
25.2 Page 242 |
▲back to top |
povinností! Don Bosco nadšeně rozvinul slova žalmu: „Jak
je to krásné, když bydlí bratři pospolu.“
Jeho konference byla dosti dlouhá, ale stálo za to být na
ní a slyšet jeho nadšené, současně však i realistické nabádá-
ní. Dokonce jmenoval osoby pověřené vedením a důležitý-
mi funkcemi, aby se vědělo, kdo má v čem právo poroučet:
don Rua je prefekt, don Cagliero duchovní ředitel kleriků,
don Francesia má na starosti vědu. A ohlásil, že teď, co je
kongregace schválena, bude nutno častěji se scházet a vy-
světlovat si věci. Prosil, aby nikdo nerušil jednotu a také,
aby se dodržovalo ustanovení pravidel o návštěvách Nejsvě-
tější Svátosti. Také, ať všichni vezmou na vědomí, že když
bude třeba někoho vyslat k svěcení, představení budou ve
vědomí povinni zvážit jeho zbožnost a jeho znalosti. Neboj-
me se budoucnosti. Boží Prozřetelnost nás neopustí a nic
nám nebude chybět.
46 Další vybavování kostela
Po návratu z Říma byl Don Bosco často v zajetí kleriků, kte-
ří byli zvědaví na každou podrobnost, vycházející z jeho úst,
a proto se o každé rekreaci tísnili kolem něho. Z těch ro-
dinných besed v kroužku se zachovalo i vypravování o tom,
proč Panna Maria někdy odmítne uzdravení udělit. Don
Bosco dal požehnání Panny Marie Pomocnice jisté paní,
velmi bohaté. „Ona chtěla, abych jí sám stanovil sumu pe-
něz, kterou by měla věnovat novému kostelu,“ tak vyprávěl.
Don Bosco se dlouho neměl k vyslovení výše peněžní sumy.
Říkal, ať dá tolik, kolik je úměrné jejím finančním možnos-
tem, ale ji aby to nepoškodilo. Paní pořád chtěla, aby sumu
stanovil sám. Když jinak nedala, řekl jí, aby dala 3 000 fran-
ků. Ona svolila a hned se její zdravotní stav začal lepšit. Ale
jen co se její zdravotní stav zlepšil, už její příbuzní vzkázali
Donu Boskovi, že mu dají jen 500 franků. A co se nestalo?
Paní onemocněla znovu a bylo to s ní špatné. Honem přišli
a zase nabízeli sumu 3 000. A zase nastalo rychlé zlepšení,
ale i zhoršení ochoty splnit, co slíbili. Byli sice ochotni dát
slíbený obnos, ovšem žádali, aby Donu Boskovi připadl je-
den tisíc, druhý tisíc aby šel na Haléř svatého Petra do Říma
a třetí na dobré účely mimo Dona Boska. A jak to dopad-
lo? Špatně. Paní zemřela. Don Bosco z toho vyvodil závěr,
že lakomci mají vždycky sklon s Pánem Bohem smlouvat.
Nedávají z lásky a z horlivosti, ale jen z donucení. Co měla
ta paní ze svého všeho majetku? Don Bosco se s takovými
případy setkával často a někdy mu z nich bylo zle. Vypravo-
val více takových epizod.
14. března byly narozeniny krále Viktora Emanuela II.
V mnoha šlechtických rodinách se to slavilo hostinou. Bylo
to jakousi rodovou povinností. Také turínský hrabě Radicati
vystrojil recepci na počest krále, a co se nestalo? Jeho paní,
zbožná dáma, si usmyslila, že musí pozvat také Dona Boska.
Paní totiž nesnášela, aby se při podobných setkáních mluvi-
lo neslušně a proticírkevně, jak to bylo tehdy v módě, a tak
si myslela, že před Donem Boskem budou umírnění a v je-
jich domě se nebudou páchat hříchy. Don Bosco šel, proč
by také nešel, když Pán Ježíš také jedl s hříšníky a celníky.
Hostina začala přípitkem na zdraví krále a jiných politiků.
Hosté byli všech možných politických barev a každý musel
pronést pár slov, na co připíjí. Připíjelo se na jednotnou Itá-
lii, na svobodu, na krále, na památku Cavoura, na Garibal-
diho a tak dále. Nakonec přišla řada na Dona Boska a všich-
ni čekali, co asi řekne. On zachoval naprostý klid a jen řekl:
„Připíjím na zdraví krále, na památku Cavoura, na Garibal-
diho, na zdraví a dlouhý život všech ministrů, aby všichni
pod praporem papeže spasili svou duši.“ V odpověď na jeho
přípitek všichni začali se smíchem tleskat. Kdosi prohodil:
„Dona Boska se opravdu nemusí nikdo bát.“
V půli měsíce odjel Don Bosco do Mirabella. Z té návště-
vy si osobní vzpomínku odnesl pozdější velký salesiánský
misionář Evasio Rabagliati, tehdy ještě chovanec ústavu.
Vzpomínal, jak Don Bosco po první noci vypravoval, co
se mu zdálo. Zdálo se mu, že byl v místnosti, kde se konaly
zkoušky, a viděl před sebou dvě postavy. Jedna měla v rukou
prut a na něm na konci upevněnou lucernu, druhá měla
pod paží nějaké listiny. Neznámí ho pozvali, aby šel s nimi
do ložnice, kde spali hoši. Ten první přiblížil vždy lucernu
k tváři spícího, ten druhý položil na pokrývku list, kde byl
napsán počet roků, kolik kdo bude ještě žít. Na Rabagliatiho
sen udělal hluboký dojem a šel se Dona Boska zeptat, kolik
roků bude on ještě žít. Don Bosco se zasmál, řekl nějaké čís-
lo, k němu připočetl jiné, pak zase něco odečetl a nakonec
zůstalo číslo 27. Rabagliati si to dobře zapamatoval, vrtalo
mu to ale v hlavě. Než později odjel do Ameriky na misie,
ptal se Dona Boska na vysvětlení a on mu jen s úsměvem
řekl: „Nevěř na hlouposti.“ Později se ptal znovu a Don
Bosco řekl: „To máš tak. Nevíš, odkud se má začít počítat,
zda od roku, kdy ses stal salesiánem nebo od roku, kdy jsi
dělal sliby.“ To mu tak řekl, protože viděl, že se mu to pří-
liš vrylo do paměti a dělalo mu to zle. V Americe Rabagli-
ati jednou těžce onemocněl, ale zase se uzdravil. Působil
požehnaně mezi malomocnými v Kolumbii, pak v Chile
a v době, kdy se psaly Memorie a don Lemoyne tam zařa-
dil i onen sen, byl Rabagliati ještě v plné činnosti. To bylo
v roce 1917.
Po Don Boskově návratu z Říma se všelicos událo i ko-
lem materiální stavby kostela. Don Bosco objednal v Milá-
ně u bratří Broggiových dvě bronzové sochy, které měly stát
každá na jedné věži. Měly to být postavy andělů, tvořících
se sochou Panny Marie na vrchu kopule sousoší. Každý an-
děl měl být vysoký 2,5 metru a pozlacený. Don Bosco dal
umělcům nákres soch, který ještě existuje. Jeden anděl měl
v ruce korouhev a na ní do kovu vyříznuté slovo „Lepanto“.
Zřejmě to byla připomínka velikého, Panně Marii Pomoc-
nici připisovaného vítězství křesťanského loďstva nad mno-
hem větším loďstvem tureckým v roce 1571. Na nákresu
druhého anděla nebylo žádné slovo na korouhvi, ale jen dvě
číslice 1 a 9. Za nimi byly dva otvory, které jako by žádaly
o doplnění. Pak ale při skutečném zhotovení druhého an-
děla místo těch číslic se v rukou anděla ocitl vavřínový vě-
nec, který anděl podával Panně Marii na znamení vítězství.
Don Lemoyne píše v IX. svazku Memorií, že náčrtek viděl
na vlastní oči a dobře si ony dvě číslice zapamatoval a také
ony dva otvory čekající na doplnění. Osobně byl přesvěd-
čený, že v neznámém roce 20. století dojde k dalšímu veli-
kému vítězství Panny Marie a v Memoriích skončil odstavec
zvoláním: „Ať jen přijde brzy a ať přitáhne všechny národy
pod plášť Panny Marie!“
Cena andělů byla 3 300 lir. Sochy se podařily. Napřed při-
šla jedna, a odborník od firmy provedl její instalaci, pak se
bedna vrátila do Milána a v ní byla přivezena druhá socha.
514
|
|
25.3 Page 243 |
▲back to top |
Pan Broggi poslal z Milána ještě dvě velké umělecké
lampy pro hlavní oltář za 500 lir. Současně se vyjednávalo
o pořízení varhan pro kostel. Smlouva na ně byla uzavřena
s panem Lingiardim z Pavie. Napřed chtěl 20 000 lir, pak
slevil na 15 a konečně slevil ještě další tři tisíce, aby i on měl
s rodinou účast na oslavě Panny Marie Pomocnice.
Velikou radost Donu Boskovi způsobil 16. března roku
1869 vystavený dekret, jímž Svatý otec na deset let propůj-
čil nově zřízenému Sdružení ctitelů Panny Marie Pomocni-
ce různé plnomocné odpustky pro návštěvníky turínského
kostela.
Don Bosco měl veliký smysl pro tajemství společen-
ství svatých a často myslel na velikou řadu žáků, kteří
ho předešli na věčnost po svatě prožitých létech pobytu
v Oratoři a v dalších ústavech. Měl radost, že i chlapci se
k jednotlivým zemřelým utíkají, hlavně k Dominiku Savi-
ovi. Z konce měsíce března pochází zpráva o milosti skoro
okamžitého uzdravení, kterou Dominik vyprosil paní Janě
Quaratiové z Bergamaska. Způsobila si vnitřní zranění
a měla veliké bolesti. Upoutaná na lůžko si přečetla životo-
pis Dominika a měla za to, že je jí lépe. Ale pak se pokusila
vstát a chodit, ale musela ulehnout s ještě většími bolestmi,
než měla předtím. Neměla ani sílu posadit se. Něco jí říka-
lo, aby se modlila k Dominikovi, ale teprve po několikerém
odmítnutí mu řekla: „Dominiku, jsi-li skutečně v nebi a je-li
to vůle Boží, zmírni mi bolesti. Budu k tobě dělat novénu,
každý den třikrát Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci.“ A hned
začala. Po třetím Otčenáši se jí tělem rozlil pocit, jako by
nějaký balzám hojil její bolest. Usnula a po půl hodině vsta-
la a všechna bolest byla pryč.
47 Zlaté jubileum Pia IX.
Za Don Boskovy nepřítomnosti vyšel v Turíně svazek Ka-
tolického čtení na březen s nadpisem „Valentina aneb
hodná dcera Panny Marie“. Nyní Don Bosco vydával na
duben otisk staršího díla „Údolí Almerie“. Zatímco v ústa-
vě v Lanzu chlapci četli právě vyšlou novou knížku, přijel
tam na návštěvu Don Bosco. Bylo to na samém konci toho
požehnaného měsíce března. A že byl Don Bosco plný do-
jmů z Říma, hned na prvním večerním slovíčku chlapcům
vyprávěl s láskou o papeži, kterého našel při plném zdraví,
s podivuhodně jasnou myslí, ale i plného lásky k chlapcům.
I jim řekl, co jim všechno Svatý otec doporučuje, jací mají
být, a oznámil jim udělené apoštolské požehnání.
V domě kvetlo zdraví. Ten školní rok ještě nikdo nebyl
ani trochu nemocen. Proto se už vytratila z myslí Don Bos-
kova předpověď z prosince minulého roku. Jen někteří ml-
čeli a čekali, zda se předpověď splní.
Don Bosco svou návštěvou v Lanzu sledoval ještě také je-
den hmotný účel. Ústav byl přeplněn a hlásili se další a dal-
ší. Psal tedy lanzskému starostovi a navrhl mu, že je ocho-
ten ústav na své útraty rozšířit, ale jen s tou podmínkou, že
obec nechá na 40 let dům v jeho správě. Po čtyřiceti letech
bude moci smlouvu s Donem Boskem zrušit a volně s do-
mem disponovat. Obec Don Boskův návrh nepřijala, i když
byl pro ni velmi výhodný a nic ji nestál. Asi nějací antikleri-
kálové do toho mluvili.
V Lanzu měl Don Bosco další výmluvný sen, který po-
tom vypravoval tam a po návratu domů také v Oratoři.
Zdálo se mu, že se nachází v kostele a kolem něho je veli-
ká spousta hochů chystajících se ke zpovědi. Jelikož nemohl
sám takovém množství vyzpovídat, chtěl jít zavolat na po-
moc další kněze. Cestou si všiml divné věci. Jeden chlapec
měl na krku něco jako oprátku a za ním, na zádech, bylo
jakési zvíře podobné kocouru, které tu smyčku drželo ve
svých prackách a zadrhovalo ji chlapci kolem krku, takže
nemohl mluvit. Don Bosco šel blíže, ale kocour se schovával
za zády, všelijak se kroutil a, když už se nemohl schovávat,
cenil zuby, jako by chtěl na Dona Boska skočit a pokousat
ho. Ten hned vytušil, že je to ďábel, a dal si přinést kro-
páč se svěcenou vodou, aby potvoru pokropil. Zvedl ruku
a chystal se tak učinit, ale než tak učiní, chtěl, aby mu ďábel
řekl, proč to dělá a co tím chce docílit. To už zpozoroval,
že kocour drží v prackách tři různé smyčky a také si vši-
ml, že i jiní chlapci mají za zády škaredé kocoury, takže je
mezi nimi mnoho ďáblů. Bohužel mnoho chlapců mělo na
zádech takové společníky. Kocour se dlouho bránil. Nechtěl
prozradit, proč to dělá, ale Don Bosco byl neúprosný a stá-
lým vyhrožováním, že ho polije svěcenou vodou, ho při-
nutil říci pravdu. Nutí hochy, buď aby ve zpovědi zamlčeli
těžký hřích, nebo aby nelitovali, nebo aspoň aby si neudělali
předsevzetí, že hřích nebudou opakovat. Sen končil tím, že
Don Bosco začal kropit na všechny strany a že se ďáblové
s velikým vřeštěním a vztekem dali na útěk.
Druhá polovina března stála ve znamení blížícího se zla-
tého jubilea kněžského svěcení papeže Pia IX.. Don Bosco
dal zhotovit překrásné album o 48 stránkách s projevem
v řeči latinské, podepsaným 32 kněžími, 73 kleriky a 3 430
Don Boskovými studenty, řemeslníky a externími oratoriá-
ny. Album měl zavézt a Svatému otci předat rytíř Oreglia.
Na desce alba bylo datum „11. dubna 1869.“
Více než na nějakém parádním albu však Donu Bosko-
vi záleželo na tom, aby se uskutečnily papežovy rady. Proto
dne 6. dubna znovu shromáždil své ke konferenci. Salesiáni
se sešli v ústavní knihovně. Úvodem Don Bosco, oblečen
v rochetu, přijal řeholní slib od dvou kněží – od dona Ga-
rina a od dona Dalmazza. Pak v promluvě žádal ode všech,
aby si zvykli zachovávat mlčení o tom, co se děje v kongre-
gaci. Dále se rozhovořil o tom, co obvykle znamená zkázu
řeholní společnosti. Jsou to: „otia, vina, dapes“ – zahálka,
pití, poživačnost. A konstatoval: „Nyní, když byla kong-
regace schválena, nastanou krize. Kdo nebude ochoten žít
podle stanov, bude se muset s námi rozloučit. Každý si to
musí dobře rozmyslet, protože představený musí jednat po-
dle svědomí. Nyní po schválení se k nám budou hlásit i růz-
ní řeholníci, venkovští faráři a podobně. Budeme muset být
opatrní v přijímání. Nejeden se bude hlásit, aby mohl u nás
poroučet, jiný se zase bude hlásit s dobrým úmyslem, ale už
nebude schopen přizpůsobit se našemu životu. Musíme být
opatrní, aby se udržely naše tradice, jinak nebudeme schop-
ni udržet v kongregaci dosavadní horlivost. A vypravoval,
co se stalo v jedné řeholní společnosti. Představený si vzal
do hlavy, že musí svou kongregaci zreformovat. Chtěl do-
kázat, aby jeho podřízení dopoledne a odpoledne vycházeli
ven na procházku a docílit toho, aby se spokojili s dvojím
příkrmem při stolování, ale se zlou se potázal. Začali si stě-
žovat provinciálovi, že prý je chce rektor umořit hladem.
Provinciál zase ho nabádal, že s takovou konvent pohřbí on
sám. Šlo to až ke generálnímu představenému a i ten ho ká-
ral, že jeho podřízení budou dělat všemožná pokání, jen na
515
|
|
25.4 Page 244 |
▲back to top |
břicho se jim nesmí sáhnout. To prý raději odejdou pryč.
Stalo se. Ano, nebylo potřeba, aby jejich konvent zabral stát,
oni se rozešli sami.
Na konci své řeči Don Bosco oznámil, že se při příš-
tí schůzce bude volit nová kapitula, protože stará má svůj
mandát prošlý. Pravděpodobně budou moci volit jen ti, kdo
mají věčné sliby. „Dnes jsme ještě všichni zakladateli Spo-
lečnosti,“ řekl. „Snažme se, abychom tomuto úkolu dostá-
li čestně, aby nás dějiny musely hodnotit jako vzory a aby
musely říci: To byli lidé!“ A prosil všechny, aby mu pomohli
položit kongregaci solidní základy.
V ty dny projíždělo Turínem mnoho cizinců, kteří smě-
řovali do Říma, aby se zúčastnili papežovy oslavy. Mnozí
se chtěli zastavit a shlédnout nový kostel Pomocnice křes-
ťanů. Někteří nesli Svatému otci skvostné dary a ukazovali
je. I „Haléř svatého Petra“ vykazoval v ty dny vysoké sumy.
10. dubna byl v Římě rytíř Oreglia přijat v audienci
u Svatého otce. Odevzdal mu album. Druhý den byl příto-
men zlaté mši svaté Pia IX. Bylo na ní přítomno asi 100 000
lidí. Řím, Itálie, ba celý křesťanský svět byl v ty dny nadšen
pro Pia IX. Slušelo se to a ze slušnosti zmlkly na chvíli i hla-
sy kritiků tohoto velikého papeže.
48 „Odtud vyjde má sláva“
Don Bosco myslel ustavičně na to, jak by uvedl do světa kult
Panny Marie Pomocnice a jak by mu dal nový mohutný im-
puls. V době ohrožení katolické víry pod tlakem tureckých
nájezdů ve stoletích 16. a 17. byla Panna Maria vzývána pod
titulem Pomocnice křesťanů všeobecně. Veliká vítězství
u Lepanta (1571), u Vídně (1683) a u Budapešti (1691) byla
připisována Panně Marii jakožto Pomocnici křesťanského
lidu. Tehdy bylo hlavním ohniskem tohoto kultu Arcibra-
trstvo Panny Marie Pomocnice (Maria Hilf) v Mnichově
a hlavními šiřiteli této úcty kapucíni. I u nás je dosud dosti
domácností, kde visí v uctivosti pouťový obraz Pomocnice
křesťanů ze štětce malíře Lukáše Cranacha. Sedící Matka
tiskne k sobě Ježíška, který se k ní vine jako ke své záštitě.
Století 18. zapomínalo na náboženskou víru a oddávalo se
osvícenecké pýše, století 19. v tom kursu pokračovalo. Don
Bosco však dobře cítil, že kult Pomocnice nikterak nepřestal
být aktuální pro křesťanské národy, ba naopak. Boží Pro-
zřetelnost si ho vybrala, aby kult Mariina Neposkvrněného
Početí doplnil tím, že Neposkvrněnou bude vzývat jako Po-
mocnici církve. Už jsme si o tom mnoho řekli, jak například
reagovala turínská městská rada na jeho nápad postavit na
Valdoku kostel s tak „staromódním“ titulem Pomocnice,
a jak naopak Don Bosco houževnatě prosazoval svou my-
šlenku, až ji zcela realizoval. Ten jeho kostel s Lorenzovou
Pomocnicí křesťanů nad hlavním oltářem se teď měl stát
novým ohniskem tohoto kultu a i na tom Don Boskova
geniální hlava pracovala. Sám se narodil v době, kdy se pa-
pež Pius VII. vracel z napoleonského zajetí a z vděčnosti za
vysvobození zavedl oficiálně svátek Pomocnice. Nyní Don
Bosco prožíval svrchované ohrožení Božího lidu – vždyť
se mnohý těšil, že brzy padne Řím, s Římem přestane být
aktuální papež a bez papeže se církev rozpadne a zanikne.
Eucharistický Kristus, Pomocnice křesťanů a papežství se
v Don Boskově hlavě a v jeho srdci stávaly trojúhelníkem,
na kterém bude spočívat budoucnost církve.
Už jsme viděli, jak si Don Bosco s pomocí Mariiných
divů vydobyl schválení kongregace i jak vyložil Piu IX. svůj
plán založit při kostele jím postaveném Sdružení Panny
Marie Pomocnice, které by převzalo dědictví po onom slav-
ném arcibratrstvu mnichovském, které se tolik zasloužilo
o probuzení neochvějné důvěry, že Panna Maria nedopus-
tí, aby se křesťanská Evropa stala kořistí mohamedánského
Turecka a přešla ke kultu půlměsíce.
Nyní Don Bosco pospíchal, jako by cítil, že nelze ztrácet
čas. Napsal narychlo Regolamento, to je Pravidla Sdruže-
ní Panny Marie Pomocnice, a předložil je ke schválení ar-
cibiskupovi Riccardimu. Prosil ho, aby schválil i samotné
ono Sdružení, čili, aby mu dal kanonické zřízení. V přípise
se odvolával na statut arcibratrstva bavorského a prohlásil,
že nová turínská pravidla jsou takřka přepisem oněch mni-
chovských pravidel. Za hlavní účel sdružení označil šíření
úcty k Panně Marii a eucharistickému Pánu, dále apoštolát
dobrého tisku, časté svaté přijímání a boj proti klení. Sdru-
žení bude vázáno na nový hlavní oltář Pomocnice křesťanů
v Turíně, tam se budou sloužit předepsané mše svaté za čle-
ny sdružení, tam bude sídlo sdružení a v sakristii se povede
seznam členů. Svatý otec už povolil odpustky na význačné
dny Páně a Panny Marie. Monsignor Riccardi neměl žádné
připomínky a schválil jak sdružení tak jeho pravidla. Don
Bosco si pak pospíšil a na květen vydal v Katolickém čtení
svůj spis „Sdružení ctitelů Panny Marie Pomocnice, kano-
nicky zřízené při kostele jí v Turíně zasvěceném“. Zase jedna
dobrá věc s velkou budoucností byla na světě a Don Bosco
mohl pospíchat jinam, kam ho rovněž vedla Boží Prozřetel-
nost.
Jen co začal expedovat nový spisek, Don Bosco se vydal
na cestu do Mornese, kde Duch svatý připravoval pro Pan-
nu Marii další monument – ženský protějšek Společnosti
svatého Františka Saleského, kongregaci Dcer Panny Marie
Pomocnice. Protože jde o velmi důležitý fakt, uvedeme si
zde podrobněji počáteční historii tohoto důležitého díla.
Don Bosco přijel do Mornese 19. dubna a lidé ho víta-
li jako starého známého. Však tam nebyl poprvé a všichni
věděli, že jsou s donem Pestarinem velcí přátelé. Don Pesta-
rino mu chtěl hlavně ukázat, jak pokrčuje stavba zamýšlené-
ho ústavu pro chlapeckou mládež. Tehdy se každá větší obec
snažila zbudovat si něco takového. Stát tomu přál, občané si
od toho slibovali zlepšení vzdělání a co s tím souvisí, kně-
ží tomu přáli, vždyť ještě nebyli docela vyřazeni ze školství,
protože školství je ještě potřebovalo. I don Pestarino přál
touze Morneských a ochotně sháněl pracovníky, koňské
i kravské potahy, zval zedníky odjinud a víceméně dělal po-
líra na stavbě. I Don Bosco podniku přál a věděl proč. Proto
ani neměl námitky proti tomu, aby salesián don Ghivarello
vypracoval stavební plán a aby stavbu na dálku víceméně ří-
dil. Nyní byl Don Bosco spokojen. Prací na stavbě nového
ústavu se pilně zúčastňovaly i dívky – Dcery Panny Marie.
Chodily po vinicích a sbíraly kameny a donášely je na silni-
ci, odkud ten materiál odvážely vozy. Byla to práce těžká, ale
ony nedbaly, když to mělo sloužit ke cti Boží a k spáse duší.
Don Bosco si čím dál více vážil těchto dobrých děvčat. S do-
nem Pestarinem hovořil o tom, jak co nejvíce uspíšit tuto
náročnou velikou stavbu a smluvil s ním práce, které v ko-
nečné fázi vykonají jeho dílny a jeho lidé z Oratoře.
Proč toto zaujetí pro stavbu, která nebyla jeho? Don
Bosco viděl dál, než viděli lidé kolem něho. Už delší dobu
516
|
|
25.5 Page 245 |
▲back to top |
mu ležela v hlavě myšlenka, že by byl čas, aby něco udě-
lal také pro děvčata, když tolik udělal pro chlapce. Slyšel
to z různých stran od lidí i od osob výše postavených. Do
jeho myšlení zřejmě zasahovala sama Panna Maria, protože
salesiánské dílo bylo její dílo a ona je stejně matkou hochů
i děvčat. Mornese bylo tou vyvolenou zemí, kde mělo začít
dílo pro ženskou mládež. Byla to vesnice stranou světa, lidé
samí zemědělci, bez vzdělání, mnozí analfabeti, ale byl tam
hlouček dívek, které Bůh chtěl použít k velikým věcem. Don
Bosco už věděl, že mu je připravila Boží Prozřetelnost, kte-
ré nemůže nic odepřít. S Mornesem byl už sám léta v živém
osobním styku.
Začalo to v roce 1862. Byl v Acqui na nějaké slavnosti
a byli tam kněží z okolí. Tam se seznámil s donem Pestari-
nem. Cestou vlakem domů mu tento vypravoval mimo jiné
také o Zbožné jednotě dcer Neposkvrněné Panny Marie,
které dělal ředitele. Na nádraží v Alexandrii, než se roz-
loučili, pozval Don Bosco dona Pestarina do Turína, aby
se seznámil s jeho dílem pro opuštěnou mužskou mládež.
Pestarino opravdu přijel a tak se mu tam líbilo, že požádal
Dona Boska, aby ho přijal do své společnosti. Don Bosco ho
přijal, ale s tím, že zůstane v Mornese a bude se dále starat
o zmíněná děvčata. Nyní v dubnu 1869 byl Don Bosco zase
u něho a jistě se mluvilo také o děvčatech i o té, která byla
z nich nejvzornější a jmenovala se Marie Dominika Mazza-
rellová. Povíme si o ní něco více.
Marie Mazzarellová se narodila v květnu 1837 v rolnické
rodině Josefa Mazzarella a Marie Magdaleny, rozené Cal-
cagnové. Don Pestarino ji v pouhých desíti letech připus-
til k prvnímu svatému přijímání. V patnácti letech směla
soukromě složit slib trvalého panenství, ale pracovala dále
v zemědělství, jen stále prohlubovala svůj duchovní život.
V roce 1860 vypukla v Mornese tyfová epidemie. Marie se
nabídla k ošetřování rodiny svého strýce, která celá one-
mocněla. Všichni se z toho dostali, ale nakonec onemocněla
i ošetřovatelka a poznamenalo ji to na celý život. Zeslábla
a už nebyla schopna těžké zemědělské práce. Musela si hle-
dat něco lehčího. S dovolením rodičů a dona Pestarina se
rozhodla naučit se šít a dělat švadlenu. Získala pro to i svou
příbuznou Petronilu Mazzarellovou a obě se začaly učit
u vesnického krejčího Campiho a u ženské krejčové Barco-
vé. Když se jakž takž osvědčily, otevřely si malou krejčov-
skou dílnu a začaly šít pro lidi. Pak, protože byla dílna tem-
ná, přesídlily do jiného domu o dvou oknech poblíž kostela.
Marie Mazzarellová měla srdce pro děvčata a táhlo ji
to k nim. Také Petronila měla stejného ducha. Tak se sta-
lo, že se v Mornese začalo něco podobného, jak tomu bylo
u Bosků, když byl Don Bosco ještě doma. Ty dvě se staly
středem celé dívčí společnosti ve vsi. Dokonce některá po-
třebná u nich i bydlela. V takovém stavu bylo dílo, když se
Don Bosco seznámil s donem Pestarinem. Když pak tento
jel do Turína, přivezl dívkám od Dona Boska dvě medailky
Panny Marie Pomocnice se zvláštním vzkazem, aby si me-
dailek vážily, protože jim budou ochranou v různých ob-
tížích. Děvčata Dona Boska neznala, ale od té doby si ho
vážila jako světce. Pak to šlo dál. V roce 1863 byl don Pes-
tarino v Oratoři na konferenci svatého Františka Saleského
a přinesl dívkám od Dona Boska pravidla pro dívčí pod-
nik morneský – zásady, jimiž se řídila Oratoř. Nyní začala
v Mornese dívčí oratoř na způsob oratoře turínské. Skoro
všechny morneské dívky do ní chodily a obě Mazzarellové
dělaly to, co dělával v dřívějších letech Don Bosco, když měl
kolem sebe zástupy turínských nezbedů.
V roce 1864 byl Don Bosco v Mornese na výletě s asi sto
chlapci. To už jsme vypravovali. Tehdy se osobně seznámil
s oběma Mazzarellovými a zanechal v nich nezahladitelný
dojem. Zvlášť Marie byla Donem Boskem uchvácena, ani
nebyla schopna říci, co ji k němu táhne. Když Don Bosco
večer míval pod širým nebem slovíčko před spaním, ona se
vždy protlačila mužskou společností do jeho blízkosti, aby
jí ani slovíčko neuniklo. Nejvíce pak jí utkvělo v mysli Don
Boskovo kázání ve farním kostele o zvláštní ochraně Panny
Marie. Tak pomalu zrálo něco, co mělo v budoucnosti dopl-
nit Don Boskovo dílo o ženský rozměr.
Don Pestarino měl na starosti samozřejmě celou skupinu
morneských děvčat Dcer Neposkvrněné Panny Marie. Ty
dvě k nim patřily a zatím se nijak nelišily od ostatních, leda
svým originálním apoštolátem podle Dona Boska. V po-
slední době si don Pestarino postavil poblíž kostela dům
s úmyslem, že jej nabídne dcerám pro jejich schůzky, a pak
třeba pro ty, které by potřebovaly bydlet, kdyby nemohly
bydlet u svých rodin. V roce 1865, když se vrátil z Turína
z konference svatého Františka Saleského a poradil se s Do-
nem Boskem, opatrně nabídl dcerám dům k bydlení. Ně-
které nechtěly, Marie a Petronila v tom viděly uskutečnění
svých apoštolských ideálů a výsledek byl takový, že pět dcer
Neposkvrněné Panny Marie se rozhodlo žít pod jednou
střechou a starat se o dívky společně. Samozřejmě ani jim
nenapadlo založit nějakou kongregaci, ani donu Pestarinovi
to nenapadlo, to jen Don Bosco měl svůj plán a zpovzdálí
jej uskutečňoval. Teď v roce 1869 poprvé shromáždil Dcery
Panny Marie a měl k nim konferenci. Navštívil i jejich dům,
kterému daly název „Dům Neposkvrněné Panny Marie“, ale
zatím nic ze svých dalších úmyslů neprozradil.
49 Láska nebo žárlivost?
Stalo se to ke konci měsíce dubna. Pan arcibiskup Riccar-
di byl na biřmování v rodné farnosti dona Albery v None.
Bylo tam hodně kněží z okolí, byl tam i don Borel a Don
Bosco považoval za vhodné poslat tam i dona Alberu ve
snaze ukázat panu arcibiskupovi, že zapomněl na potíže,
které provázely Alberovu cestu k oltáři. Ano, Albera tam se
stejně dobrým úmyslem přečetl k arcipastýřově poctě bá-
seň, jak si to přál pan farář Dr. Abrate. Bohužel pan arcibis-
kup ho neuznal za hodna svého pohledu, až si toho okolo-
stojící všimli.
Po obědě byli jednotliví hosté představováni panu arci-
biskupovi a mezi nimi i Albera. Pan arcibiskup ho jednou
rukou obejmul kolem krku, přitiskl si jeho hlavu k hrudi
a přitom řekl: „Vy nevíte, kdo je váš arcibiskup, vy ho ne-
máte rád, vy máte rád jenom Dona Boska. Pro vás je Don
Bosco vším a myslíte jen a jen na něho.“ Albera se pokusil
mluvit: „Ale to není pravda, já mám rád svého arcibisku-
pa, ale jestli jsem vůbec knězem, za to děkuji…“ Monsignor
Riccardi ho přerušil slovy: „Mlčte, mlčte! Nedovedu si vů-
bec představit, jak můžete mít rád Dona Boska. To je nějaká
svatost! Kněz, který má odvahu napsat svému arcibiskupo-
vi: ‚Já se divím…‘, když jsem nařídil, aby poslal všechny své
kleriky ze IV. ročníku do semináře. To je přece pýcha, ne-
ochota podřídit se. On chce založit novou kongregaci jen
517
|
|
25.6 Page 246 |
▲back to top |
proto, aby se vymkl z pravomoci arcibiskupa. Jestli je svatý,
ať to dokáže tím, že poslechne svého představeného.“ Al-
bera chtěl se slzami v očích Dona Boska ospravedlnit, ale
monsignor ho znovu umlčel: „Mlčte! Mlčte! Dověděl jsem
se z Říma, že byla schválena takzvaná kongregace, ale co je
to za kongregaci? Bída! Jsem si jist, že za deset let o ní nebu-
de nikdo vědět. Však uvidíme. Uvidíme!“ A držel ubohého
Alberu kolem krku po celý ten čas, co takto mluvil. Bohužel
přítomní dělali skoro všichni, jako by byli stejného smýšle-
ní. Pak šel monsignor k vozu a kněží šli s ním. I Albera šel,
ale pan arcibiskup znovu dělal, že ho nevidí. Farář, který
nebyl náhodou přítomen oné scéně po obědě, pak řekl: „To
jsem měl vědět. Byl bych mu řekl, že mám právě u Dona
Boska asi deset studentů z farnosti a všichni dávají naději,
že z nich budou dobří kněží.“
Když Albera Dona Boska informoval o tom, co v None
zažil, ten zůstal klidný. Ano, vzal arcibiskupa v ochranu.
Vysvětloval jeho chování přílišnou láskou k diecézi tím, že
má kolem sebe špatné informátory. Slovíčkem nedal najevo
něco, co by se dalo nazvat uraženou pýchou nebo podobně.
50 Pro spásu duší
Bylo mnoho akcí, které Don Bosco sledoval téměř součas-
ně. Všechny byly zaměřeny k oslavě Boží a k záchraně ne-
smrtelných duší. V minulých svazcích jsem často hovořili
o obranných akcích Dona Boska proti vzmáhající se pro-
pagandě protestantismu v Itálii. V této věci měl nyní bys-
trého pomocníka v mirabellském řediteli donu Bonettim,
který se vypracoval na velmi úspěšného spisovatele. Jemu
rád dovoloval, aby vedl diskusi s evangelickými kazateli, ať
už slovem živým nebo psaným. Don Bonetti na sebe upo-
zornil pravděpodobně v nějakých kázáních v kraji casal-
ském a tak se otevřela korespondence mezi ním a některý-
mi valdenskými kazateli, zprostředkovaná také některými
katolickými kněžími, kteří sami nebyli dosti vyzbrojeni pro
takový druh boje. Mezi ně patřil arcikněz z Pietra Marazzi.
Don Bonetti znal dobře Don Boskovy polemiky s jinověr-
ci a snažil se otce ve všem napodobit. Don Lemoyne v Me-
moriích uvádí některé dopisy valdenského kazatele svědčící
o znamenité náboženské kultuře Bonettiho i o jeho způsobu
psaní v té věci. I on se snažil především o diskusi naprosto
věcnou, hledající pravdu. Ať pak kazatel řekne, jakou bibli
užívá, dále čím může dokázat zaručenost evangelií Matouše,
Marka, Lukáše a Jana, a nabízí, až se shodnou na společném
základu, pohovořit si o problému inspirace bible a o jejím
výkladu. Kazatel nabídku přijal, ale nebyl schopen klidné
výměny názorů. Napsal donu Bonettimu celý objemný sešit
a v něm si neodpustil navyklé slovní výpady proti katolické
církvi. Také přeskakoval z myšlenky na myšlenku, což mu
Bonetti vytkl. Bonetti pak nabídl soupeři i ekumenicky la-
děný návrh: „Touha po pravdě a láska našeho Spasitele Je-
žíše Krista ať provází každé naše slovo, každý náš pojem. Já
se chci snažit, aby mi neuklouzlo nic, co by bylo proti úctě,
kterou jsem vám povinen. A kdyby mi snad nechtěně něco
takového uklouzlo, prosím, abyste mne na to upozornil a já
to rád odvolám. Prosím Pána Boha, aby vás učinil šťast-
ným.“
My dnes žijeme v době ekumenických snah mezi křes-
ťany – odloučenými bratry, ať je jasné, že Don Bosco chtěl
i v této věci předběhnout dobu, i když doba samotná byla
ještě daleko od diskuse v lásce a vzájemném porozumění.
Don Bonetti byl osobně nesen spíš k umlčení protivníka
a jeho umírněnost byla následkem Don Boskových rad.
To ovšem neznamená, že Don Bosco nějak ochabl v boji
proti šířící se herezi. Právě z května 1869 pochází jeho pí-
semné provolání ke katolické veřejnosti, vybízející k úsi-
lí o postavení nového katolického kostela v místech, kde
u Porta Nuova již řadu let fungovala jeho druhá oratoř. Bylo
to vyprovokováno tím, že si valdenští blízko salesiánské
oratoře postavili svůj kostel a svou školu, odkud za peníze
z ciziny snadno šířili svou víru, a tak uváděli salesiánskou
oratoř do situace slabého, který časem bude muset vyklidit
pole.
5. května zemřel v Oratoři na Valdoku vazač Adolf Cio-
cca ve věku 17 let. Byl to napřed nadějný hoch, ale chytil se
špatných kamarádů a podle toho se změnil i jeho život. Jeho
nemoc a smrt byly provázeny jedinečným zásahem milosti.
Dva dny před smrtí jel jako mimořádně talentovaný muzi-
kant se zpěváky z Oratoře do nějaké farnosti zpívat při svá-
tečních bohoslužbách. Při příjezdu tam pocítil, že je u kon-
ce se svými silami. Don Cagliero hned po funkci ho nechal
v hostinci a zaplatil za něho. Pak ho nechal převézt do Turí-
na a přenést na ošetřovnu. Byl zavolán lékař, ale hoch chtěl
především, aby mu zavolali Dona Boska, že mu musí něco
říci. Don Bosco přišel a Adolf mu kajícně vypověděl svou
historii. V poslední noci se zdálo, že na něho dorážel veliký
pes a snažil se ho oddělit od Dona Boska. Ano, vrhl se na
něho a chtěl ho zardousit. On však volal Dona Boska a ten
ho zachránil. Ovázal jeho velké tržné rány a uložil ho do po-
stele. Hoch byl přesvědčen, že pes byl sám ďábel.
Don Bosco hocha uklidnil a ten mu řekl jména kamará-
dů, kteří ho zkazili. Don Bosco ho smířil s Pánem Bohem
a uvedl do stavu, že mohl klidně odevzdat duši Stvořiteli.
Zase o jednu zkušenost více! Don Bosco byl poslední dobou
znepokojen tím, co tušil, že se děje mezi učni. Ne nadarmo
psal z Říma donu Ruovi: „V tyto dny přidej trochu na hlase
a mluv proti škaredým řečem, které se vedou mezi řemesl-
níky!“
K Don Boskovým starostem přistoupila v květnu starost
o kleriky. 27. května byl publikován zákon, kterým se rušilo
vynětí kleriků z vojenské služby. U jeho kleriků to vzbudilo
veliké obavy z možného povolání ke zbrani. Ale Don Bosco
všechny ujistil, že zatím žádný salesiánský klerik nebude
muset na vojnu. Skutečně ještě několik roků za sebou nikdo
z jeho kleriků do kasáren nemusel. Bylo totiž možno vypla-
tit se z vojny a zde Don Bosco opravdu nešetřil. Teprve poz-
ději, až bude tato možnost odbourána, bude jinak.
Z konce května 1869 jsou dopisy do Florencie panu Can-
tonovi a přes něj ministru Menabreovi, ve kterých Don
Bosco chtěl popohnat dopředu záležitost získání duchovní
správy u onoho italského kostela Sudaria v Římě, do té doby
uzavřeného pro špatný technický stav. Kostel byl ve středu
Říma, takže by tam mohli mít salesiáni vhodnou základnu,
kdyby Itálie kostel postoupila Donu Boskovi. Vatikánský
stát by to mohl jen uvítat. Canton v posledním dopise Donu
Boskovi naznačil, že situace se poněkud změnila, jelikož se
o toto místo začíná zajímat ještě jiný kněz z Piemontě. Snad
by bylo dobré hledat v Turíně přímluvu u příbuzných pana
ministra.
518
|
|
25.7 Page 247 |
▲back to top |
51 Další zázračná uzdravení
Přišel měsíc máj a mariánská úcta zase všude kvetla jako
květy v přírodě. Rozkvetla také s novou silou kolem nového
kostela Panny Marie Pomocnice v Turíně. Přispěly k tomu
mocně další zázraky a milosti, které Matka Boží prokázala
těm, kdo věřili v sílu její přímluvy.
Vypravuje salesián don František Dalmazzo, očitý svě-
dek divu. Bylo to v předvečer slavnosti Seslání Ducha svaté-
ho 16. května 1869. V sakristii kostela se připravovala řada
chlapců na svatou zpověď. Čekali, až přijde Don Bosco ze
své světničky. Do sakristie vstoupila starší žena. Vedla za
ruku asi dvanáctiletou holčičku, úplně slepou. Chtěla, aby
jí dal Don Bosco požehnání a uzdravil ji. Don Dalmazzo
se s paní zastavil a ona mu ukázala vyhaslé oči neteře. Obě
rohovky byly úplně zničené. Vtom přišel Don Bosco a paní
hned k němu a předložila mu svou prosbu. Don Bosco kladl
dívce různé otázky. Bylo jasné, že dívka nevidí naprosto nic.
Pak se jí ptal: „Chceš vidět?“ Ona: „Jak ráda bych viděla!“
Světec se s ní pomodlil Zdrávas Maria a Zdrávas Královno.
Dal jí požehnání a nato vytáhl z kapsy medailku Panny Ma-
rie, zvedl ji do výšky a ptal se dívky: „Co vidíš?“ Ona: „Já
vidím! Je to medailka a na ní je Panna Maria.“ „Co je na
druhé straně?“ „Na druhé straně je svatý Josef s lilií v ruce!“
a vztáhla ruku po medailce. Jenže medailka jí upadla a za-
kutálela se do kouta sakristie. Děvče hned medailku nalezlo
a zvedlo ji. Zázrak byl očividný. Uzdravená nabyla dokona-
lého zdraví a viděla ještě v roce 1916 zcela normálně. Její
teta při té příležitosti ztratila revmatismus, který jí seděl
v lopatce a už nikdy s ním neměla žádné potíže.
Jiný div se stal v předvečer svátku Panny Marie Pomoc-
nice. V Turíně žil jistý generál. Těžká nemoc ho přivedla na
sám práh smrti. 22. května byl k němu zavolán Don Bosco,
který ho vyzpovídal, ale odepřel mu udělit poslední po-
mazání, ačkoliv lékaři prohlásili, že se nedočká rána. Řekl
umírajícímu: „Pane generále, pozítří máme u Panny Marie
Pomocnice svátek, vy tam přijdete také, podáme vám svaté
přijímání tam.“ Během noci byl na tom nemocný z hodiny
na hodinu hůř. Druhý den seděl Don Bosco od svítání ve
zpovědnici a večer v šest šel zase zpovídat. Přišli z rodiny
generála prosit, aby Don Bosco přišel, že nemocný umírá.
Ale on nechtěl. Teprve v jedenáct v noci si dal říci a jel. Ko-
čárem tam byl za chvíli, ale ani tak nespěchal. Protože byl
vyhládlý, prosil, aby mu dali napřed něco najíst. To už bylo
k půlnoci. Na urgence, aby šel k nemocnému, odpověděl:
„Jste vy ale lidé malé víry! Přece jsem vám řekl, že zítra při-
jde pan generál k svatému přijímání k nám.“ A aniž co řekl
o udělení pomazání nemocných, sedl na vůz a jel domů.
Divná věc. Ti lidé viděli generála ležet takřka bez hnutí na
posteli a mysleli, že dodýchal, ale to byl omyl. On jen spal.
Druhý den ráno vstal zcela zdráv a skutečně přišel kolem
osmé do kostela Panny Marie a hlásil se u Dona Boska, že
jde splnit jeho rozkaz. Ano, chtěl jít ještě jednou ke zpovědi.
Na otázku proč, když se zpovídal před dvěma dny, řekl, že
má jeden čerstvý hřích – neměl dost víry v Don Boskovo
ujištění, že se uzdraví.
Do Oratoře přišel jeden lékař a sháněl se po Donu Bos-
kovi. Když ho našel, začal po několika konvenčních slovech
přímo: „Slyšel jsem, že uzdravujete všechny nemoci.“ „Já?“
podivil se Don Bosco. „Já přece nikoho neuzdravuji. Lidé
dělají třídenní nebo devítidenní pobožnost k Panně Marii
Pomocnici a uzdravují se. To ona je uzdravuje, já ne.“ Tu
mu lékař řekl, že je sám nemocen a jmenoval mu svou ne-
moc. Trpí už asi rok padoucnicí. Žádný prostředek mu ne-
pomáhá, a proto přichází jako ostatní. Don Bosco ho vysle-
chl a řekl, ať udělá, co dělají ostatní, ať si klekne a pomodlí
se s ním určité modlitby, ať se pokorně vyzpovídá a přijme
Tělo Páně. Lékař prosil, aby mu uložil něco jiného, to že by
byla z jeho strany přetvářka. Nevěří v Boha, ani v Marii, ani
v zázraky. Ale Don Bosco nepovolil. Tak dlouho do něho
mluvil, až nevěrec poklekl a udělal znamení svatého kří-
že. Nejen to: pomodlil se s Donem Boskem, vyzpovídal se,
změnil smýšlení a Panna Maria ho odměnila uzdravením
z jeho nemoci.
Další div popisuje sám don Lemoyne, v té době ředitel
ústavu v Lanzu. Don Bosco měl přijít do Lanza na svátek
svatého Filipa Neri, patrona ústavu. Přišel, a bylo veliké ví-
tání, jehož se zúčastnili všichni chovanci mimo sedmi, kteří
k jejich velkému zármutku měli nakažlivé neštovice a ne-
směli vyjít ze světnice, kde byla pro ně zřízena karanténa.
Lékař vydal v té věci přísný zákaz. Chlapci však nelenili
a domluvili se, že budou žádat ředitele, aby k nim přivedl
Dona Boska. Byli si jisti, že když jim požehná, budou hned
zdraví a budou moci jít mezi ostatní. S tou důvěrou si při-
chystali každý kalhoty na postel, jen do nich vskočit. Nebyli
zklamáni. Don Bosco přišel, pomodlil se s nimi, dal jim po-
žehnání a ujistil je, že jsou zdraví. Kluci hned opustili postel,
a na dvůr za ostatními. Jen jeden se bál opustit postel a če-
kal, až dostane výslovné dovolení od ředitele. Také si pak za
to poležel. Těm šesti se nic nestalo, on mohl jít mezi ostatní
teprve za dvacet dní. Zajímavá byla reakce ústavního lékaře.
Druhý den byla slavnost udělování odměn nejvzornějším,
které za takové označilo hlasování chlapců. Mezi nimi byli
i dva z těch uzdravených – Josef Demagistris a Karel Pe-
sserini (oba byli později známými profesory na turínských
školách). Odměňování byl přítomen také zmíněný ústavní
lékař, který, když byli tito voláni, zvolal „Nemocní!“ – a byl
tuze překvapen, když se dotyční hrnuli pro odměny. Byl tím
dokonce popuzen a hned si oba volal k vyšetření. Vše skon-
čilo konstatováním, že jsou zdraví a nepatří do postele.
Tak skončil květen a nastupoval červen. V Katolickém
čtení vyšla knížka s titulem „Nástup do světa aneb rady pro
hochy, kteří vycházejí školu a chystají se jít za povoláním“.
52 Exequatur
Když Don Bosco v roce 1864 obdržel v Římě dekret po-
chvaly pro svou kongregaci, tehdejší ministr vnitra Urban
Rattazzi jej sice chtěl vidět, ale jen ze zvědavosti. Vrátil
mu jej a o nějakém schválení nebyla žádná řeč. Jinak bylo
nyní, když Don Bosco měl dekret o schválení kongregace.
Pan královský prokurátor Eula hned projevil zájem a chtěl
jej podrobit zákonu o takzvaném „exequatur“. Don Bosco
s tím počítal a předložil mu jej. Pan prokurátor však žádal,
aby mu předložil ještě i ten první pochvalný dekret. I to
Don Bosco udělal, ale hned se rozvinulo zákulisní jednání,
které nebylo zrovna Donu Boskovi příznivé. 23. listopadu
pan Eula prostě na dekret připsal „exequatur se neuděluje“,
ale dekret nevrátil. Teprve později na přímluvu vlivných
osob změnil svůj postoj a exequatur přišlo.
519
|
|
25.8 Page 248 |
▲back to top |
Proč tyto průtahy ve věci čistě církevní? Někdo pokládal
za nutné zabrzdit Dona Boska alespoň po stránce státní. Tak
to vyplývá z dokumentů, které jsou v salesiánském archivu
a kde se hlavně zdůrazňuje skutečnost, že prý papežským
schválením zkracuje pravomoc biskupa, kterou naopak je
stát povinen chránit, a že prý se dokonce Donu Boskovi
uděluje pravomoc „skoro biskupská“. Uvádíme tyto skuteč-
nosti v zájmu pravdy a jako doklad, že to Don Bosco věru
neměl lehké a že každý krok vpřed ho stál hodně práce a se-
bezapírání.
53 Další dům – Cherasco
Ať už byla protivenství jakákoliv a lidé přející nebo nepře-
jící, Don Bosco, posílen schválením kongregace, hledal
nyní možnosti, jak rozšířit dílo, aby nikdo nemohl vznášet
námitku, že nová kongregace nemá vitální sílu a nešíří se.
V červnu dostal dopis od oficiála mauriciánského řádu,
poslance a člena rady soudního diplomatického sboru ve
Florencii, který se také hlásil mezi jeho přátele. Dával mu
vědět, že pracuje pro to, aby kostel svatého Sudaria v Římě
přešel do jeho rukou. Ještě jiný pán z ministerstva zahranič-
ních věcí se mu hlásil jako příznivec jeho díla, ochotný pro
něho pracovat u vládních míst. I papež se v červnu ozval.
Napsal Donu Boskovi krásný dopis jako revanš za onen, po-
slaný mu od salesiánů a jejich chlapců z Turína, Lanza a Mi-
rabella. V něm papež chválí Don Boskovo lnutí k Svatému
Stolci i k jeho osobě, a ujišťuje všechny svou přízní a mod-
litbou při mši svaté. Dopis byl psán 23. června 1869.
Jiná starost dolehla na hlavu Dona Boska toho jara.
Obrátila se na něho městská rada s prosbou, aby se u nich
v Cherasku ujal zřízení městského konviktu. Podmínky
byly víceméně podobné, jak tomu bylo kdysi v Cavouru.
V Cherasku byl nádherný konvent zvaný Madonna del Po-
polo (Madona lidu), který patřil před zrušením řeholí ře-
holníkům somaskům, kteří vedli také příslušnou duchovní
správu při klášteře a měli v klášteře školu. Casalský biskup
byl pro to, aby po smrti řeholního administrátora přešla
tamní duchovní správa do rukou Dona Boska. Kostel byl
osmiboký, nádherný, s honosnou kopulí, bohatě štukova-
ný, prostě jeden z nejkrásnějších v celém Piemontě. Tam
mohl vzniknout čtvrtý salesiánský dům, když se nepočítá
Trofarello, určené spíš jen jako dům duchovních cvičeních
a odpočinku. Don Bosco se s městem dohodl a teď hledal
vhodný personál pro konvikt. Zachovaly se některé dopisy
salesiánům kněžím, vynikající jemným taktem, žádným po-
roučením. Dona Salu, lanzského prefekta, prosil, aby přišel
do Turína, že potřebuje nutně ekonoma, dona Proveru, pre-
fekta mirabellského zase prosil, aby uvážil, zda by mohl jít
do Lanza, protože by potřeboval vzít dona Bodrata z Lanza
a poslat ho do Cherasca.
Koncem července byl Don Bosco jako obvykle na du-
chovních cvičeních u svatého Ignáce nad Lanzem, pak byl
v ústavě v Lanzu, kde měl možnost setkat se s hrabětem
Cibrariem, svým dávným příznivcem, mužem velmi kulti-
vovaným, historikem, který však byl zrovna poněkud po-
hněván tím, že kterýsi salesiánský ředitel poslal domů jed-
noho jeho chráněnce. Hrabě nepřijal Dona Boska zrovna
nejvlídněji a trpce si stěžoval na to, co se stalo. Don Bosco
by však nebyl Donem Boskem, kdyby neměl svatou trpěli-
vost vydržet nápor a pomalu, pomalu rozhněvaného politi-
ka uklidňoval. Konec rozhovoru byl zase typicky boskovský.
Starý pán řekl, že už toho v životě mnoho nenapíše, protože
mu je už sedmdesát a je třeba myslet na odchod. Don Bosco
mu naproti tomu gratuloval k dobrému fyzickému stavu,
k čilé mysli a tak dále, ale kdyby pán dovolil, měl by k tomu
něco málo poznamenat. Hrabě ho vybídl, aby to bez obalu
řekl. Don Bosco tedy řekl: „Vy víte, pane hrabě, jak vás mám
rád a jak si vás vážím. Mnohému jsem se z vašich spisů na-
učil, co bych jinak nevěděl. Kdyby však váš život přece jen
neměl být moc dlouhý, byl bych rád, kdybyste před smrtí
upravil svůj vztah k církvi.“ Hrabě zmlkl a pak mu řekl:
„Máte pravdu, už jsem na to také myslel. Buďte ujištěn, že
to udělám.“ To bylo Don Boskovo poslední setkání s tímto
mužem, jedním z čelních činitelů tehdejší italské politiky.
54 Nezdařená akce
Zatímco Don Bosco ještě držel v rukou rozžhavené želízko
ve věci postoupení římského kostela Santo Sudario, kte-
rý byl ve vlastnictví italského státu, držel ještě druhé že-
lízko, které se týkalo převzetí kostela svatého Kája, jak mu
to nabízel Svatý otec. Zde však neuspěl. Mnišky Barberin-
ky, které měly část kláštera obsazenou, začaly couvat. Bály
se, že přijdou s příchodem salesiánů o svůj klid. Kdekdo je
v tom utvrzoval. Papež jim vzkázal: „Buď uzavřete smlouvu
s Donem Boskem vy, nebo to udělám sám.“ Nebylo to však
žádné ultimátum, nýbrž jen zdůraznění papežova přání. Ře-
holnice se však rozhodly smlouvu takřka uzavřenou náhle
zrušit. Kníže Barberini, který měl nad klášterem patronát,
jim v tom nahrál a jejich kardinál protektor jeho mínění
respektoval. Don Bosco poslal tomuto kardinálovi slušný,
ale jasný rozklad o tom, jak byla věc víceméně hotová, tak-
že celý postup je překvapující, ale nenaléhal, nýbrž vyjádřil
ochotu vzít věc zpět a považovat jednání za zrušené. Bez-
tak to mniškám nic nepomohlo a brzy musely litovat svého
činu. Za rok bude italské vojsko okupovat Řím a samozřej-
mě zavede v Římě své zákony, mezi nimi i zábor klášterů.
Barberinky přijdou o celou budovu a budou jen vzpomínat,
že kdyby smlouvu s Donem Boskem uzavřely, budova moh-
la aspoň zůstat v církevních rukou a ještě mohly mít zajiš-
těnu duchovní asistenci. Ale stalo se a už to nebylo možno
změnit. Vyjednávání o Svatého Kája ztroskotalo v měsíci
červenci. Don Bosco pak použil peněz, které mu na ten účel
věnovali Římané, na zakoupení pozemku v Turíně zastave-
ného hospodou na rohu nynějšího korza Královny Markéty.
Tím bylo docíleno určitého zaokrouhlení pozemku Oratoře.
Na srpen napsal Don Bosco pro Katolické čtení knížku
nazvanou „Všeobecné koncily a katolická církev“, vhod-
nou pro poučení věřících před nastávajícím I. vatikánským
koncilem. V lidovém podání vysvětlil Don Bosco v knížce
funkci obecných koncilů a snažil se vyzvednout autoritu pa-
pežů. Přitom se vřele přimlouval, aby nadcházející vatikán-
ský koncil definoval jako článek víry papežskou neomylnost
ve věcech víry a mravů, kdykoli papež mluví ex cathedra,
to je jako nejvyšší učitel víry a mravů, a když výslovně za-
vazuje všechny věřící, aby definovanou pravdu přijali jako
závaznou. V knížce uvedl také modlitby za nastávající kon-
cil a vybízel katolíky, aby Pannu Marii vzývali pod titulem
Pomocnice křesťanů. V knížce se zračí i obava, aby koncil
520
|
|
25.9 Page 249 |
▲back to top |
nebyl rušen nepřáteli církve, a přání, aby tam zazněla i eku-
menická nota. Katolíci se měli modlit za sjednocení křesťa-
nů ve víře a přitom mít na zřeteli zvláště křesťany anglické.
A že byl při sepisování knížky rozohněn svatou horlivostí,
uveřejnil v ní návrh, aby se všude tvořily kroužky katolí-
ků, čítající 10 až 12 lidí, kde by se členové zavazovali vydá-
vat svědectví víry, naděje a lásky ve věrnosti Svatému otci
a církvi. Nejen to. Připomenul, že před dvěma roky byla
mezi katolíky vržena myšlenka udělat Pánu Bohu závazný
slib, že budou prosazovat přesvědčení, že papež je ve věcech
víry a mravů neomylný, a že za tím přesvědčením budou
stát třeba až do prolití krve, i když to ještě nebylo prohlá-
šeno za články víry. Tak prý tomu bylo i před vyhlášením
pravdy o Neposkvrněném Početí Panny Marie v roce 1854.
Když už byl Don Bosco rozpálen svatým nadšením pro
blaho církve a nesmrtelných duší, rozhodl se dát do pořád-
ku také otázku svých kandidátů kněžství bez ohledu na to,
co na to bude říkat pan arcibiskup a jeho rádcové. Možnost
měl a věřil, že mu Svatý otec svou autoritou pomůže. O co
šlo? Pokud šlo o salesiány, kteří vstoupili do jeho domů před
čtrnáctým rokem věku, to byla věc vyřízená. Těm podle
dekretu o schválení kongregace mohl Don Bosco udělovat
dimisoriálky z toho prostého titulu, že je biskupové jejich
diecézí nemohli znát. Ale někteří vstoupili do jeho Orato-
ře něco málo po čtrnáctém roce věku nebo za problematic-
kých okolností. Těm mohl podle dekretu dát dimisoriálky
výjimečně papež sám. Jeden takový případ byl případ Fran-
tiška Bodrata z diecéze Acqui. Jeho biskup už byl ocho-
ten dát mu dimisoriálky pro casalského biskupa, ale pak
zemřel, aniž byla záležitost úředně vyřízena. Don Bosco
nyní prosil Svatého otce, aby mu sám dal dovolení nechat
ho vysvětit v Casale. Pak zde byla řada asi čtrnácti dalších,
narozených v různých diecézích (dva byli z turínské diecé-
ze), kteří vstoupili do Oratoře něco málo po čtrnácti letech
věku. I pro ně žádal dovolení k svěcení přímo od Svatého
otce. Svatý otec tak učinil bez obtíží. Pak zde byl ještě jeden
zvláštní případ. Do Oratoře přišel klerik Damus z brixen-
ské diecéze, který složil ve svých patnácti letech řeholní slib
v řádu reformovaných minoritů, ale řád byl rozpuštěn. Jemu
tříleté sliby skončily v roce 1866 a on je obnovil na další tří-
letí, jenže po dvou letech byl řád státem zrušen a klerik se
uchytil u salesiánů. Rozhodl se vstoupit k nim. I to Svatý
otec dovolil, takže se celá kapitola mohla uzavřít bez dalšího
dohadování s turínskou kurií.
55 V měsíci srpnu
V červenci a srpnu bylo na gymnáziích ještě vyučování, to
platilo i o Oratoři. Duchovní cvičení pro salesiány byla plá-
nována na druhou půli měsíce září. Donu Boskovi leželo na
srdci, aby byla cvičení dobře duchovně připravena. Během
roku se mohla konat jen krátká setkání, nějaká ta konferen-
ce, ale o duchovních cvičeních každý nechal zaměstnání,
odjel do klidného Trofarella a tam mohl Don Bosco celý
týden v pěkném soustředění prohovořovat věci kongregace.
Ale už předtím si chtěl vytvořit určité nástupiště k projed-
návaným tématům tím, že poslal všem salesiánům okružní
list o důvěře, která má vládnout mezi představenými a pod-
řízenými, aby se tak zaručila vzájemnost a souhra všech čle-
nů Společnosti.
Okružní list vycházel z textu pravidel, kde stálo: „Každý
člen ať má velkou důvěru k představenému a ať před ním
nemá v srdci žádné tajemství.“ A pokračoval asi takto: „Jde
o velmi důležitý článek. Zkušenost říká, že styk mezi před-
stavenými a podřízenými přináší obapolný prospěch. Podří-
zený má možnost svobodně vyložit své potřeby, představený
má zase příležitost seznámit se s tím, co jednotlivci potře-
bují, také to zařídit, vůbec může touto cestou poznat i to, co
potřebuje komunita, aby žila podle pravidel. Za tím účelem
bylo dohodnuto dát zmíněnému požadavku pravidel i kon-
krétní podobu. Bylo tedy usneseno: 1. Aby se každý týden
konaly dvě konference, jedna na některý článek pravidel
Společnosti, druhá na morální téma. 2. Bylo stanoveno, aby
se každý měsíc každý člen setkal v rozhovoru se svým ředi-
telem, který ho v lásce vyslechne, případně sám se ho vyptá
na jeho zdraví, na úřad, který zastává, na to, jak zachová-
vá pravidla, jak koná studia nebo jinou práci. Nakonec ho
povzbudí, poradí mu, co má dělat, aby měl klidné svědomí
atd. 3. Každý ředitel jednou za měsíc podá zprávu hlavnímu
představenému o morálním a zdravotním stavu spolubratří
a zmíní se také o materiálním stavu svého domu. Výjimku
z toho činí členové hlavní rady a kněží, kteří o výjimku stojí.
Ti mohou přicházet přímo za hlavním představeným a říci
mu, co potřebují. Takové ‚rendikonto‘ (doslova vyúčtování)
se koná obecně ve všech řeholních společnostech a všude se
považuje za prospěšné zařízení. Tak tomu bude jistě i mezi
námi.“ Don Bosco slíbil, že na toto téma bude hovořit ještě
během duchovních cvičení. Okružní list o rendikontu měl
datum 15. srpna 1869 na svátek Nanebevzetí Panny Marie.
Dopis měl být přečten všem členům Společnosti.
Don Bosco měl být už 14. srpna v Montemagnu u Fa-
ssatiových, kteří ho jako jiné roky toužebně vyhlíželi. Don
Francesia tam přijel již 13. srpna. Markýz na toho 14. – byla
to právě sobota, uspořádal bohatou večeři a pozval známé
a záleželo mu moc na tom, aby Don Bosco byl přítomen.
Ale stalo se nepředvídané. V Alexandrii zdržel Dona Boska
nějaký pan Cerrato, asi schválně, aby mu mohl ukázat ora-
toř tamního kanovníka Cerruttiho. Don Bosco kvůli tomu
zmeškal dostavník, pak ho našli někteří jeho bývalí žáci
a donutili ho, aby se s nimi druhý den sešel na mši svaté,
a, co bylo hlavní, aby je vyzpovídal. Prý nebyli u zpovědi
už řadu let a k nikomu jinému nemají takovou důvěru jako
k němu. Don Bosco byl bezmocný a musel vše slíbit. Tak se
stalo, že přijel do Montemagna teprve druhý den.
Markýz Fassati byl tím rozzlobený a netajil se svou ne-
volí a zklamáním. Don Francesia mu však řekl: „Nevím, co
bych měl říci, ale tolik vím, že Don Bosco, i když má něja-
ký malér, vždycky to má i nějaký dobrý důvod.“ „Uvidíme,“
řekl markýz. Když pak Don Bosco přijal a vypravoval, jak to
bylo, začal se rozjasňovat a nakonec řekl: „Vzdávám se. Teď
vidím, že to opravdu nějaký smysl mělo.“
Zatím se dále plnila Don Boskova předpověď, že šest jeho
synů odejde během roku na věčnost. V Lanzu v červenci
náhle ulehl chlapec Oldřich Valagossa, pak se uzdravil a šel
mezi ostatní, ale v srpnu se mu nemoc vrátila a 22. srpna ze-
mřel. Jeho smrt Don Bosco předpověděl koncem minulého
roku přímo v Lanzu a řekl dokonce, že to bude žák druhé
třídy a jeho jméno bude začínat na písmeno V. Naplnily se
dny u dalších dvou, u sekundána Boggiatta a bohoslovce
prvního ročníku Giacchettiho. Oba zemřeli doma u rodičů.
Do šesti už chyběl jen jeden.
521
|
|
25.10 Page 250 |
▲back to top |
S myšlenkou na zemřelé a na nutnost pomáhat jim
z očistce Don Bosco připravoval v Katolickém čtení dvojčís-
lí září – říjen s názvem „Posvěcený měsíc listopad aneb úcta
k duším v očistci“.
Konec vyučování se slavil na svátek Narození Panny Ma-
rie 8. září slavnostním rozdělováním cen. Překvapil mistr
De-Vecchi, který pro kapelu složil symfonii, která napodo-
bila vlak, odjíždějící s chlapci z Turína na prázdniny. Když
škola skončila, Don Bosco oznámil salesiánům data dvou
kurzů duchovních cvičení v Trofarellu, aby se mohli všichni
salesiáni vystřídat.
56 Duchovní cvičení
První turnus exercicií v Trofarellu začal v pondělí 13. září.
Zúčastnilo se ho několik kněží, řada kleriků a koadjutorů,
také chlapci aspiranti na salesiánský život. Don Bosco kázal
dopoledne a odpoledne instrukce, don Rua ráno a k veče-
ru meditace. Zachovalo se více osobních zápisů přednášek,
hlavně Don Boskových, a můžeme zde podat seznam témat.
V pondělí večer bylo zahájení a Don Bosco vypravoval po-
hnutou historii Oratoře a kongregace až do přítomné doby.
Byla to jedna chvála na Pannu Marii, vlastní zakladatelku
salesiánského díla. V úterý Don Bosco v obou přednáškách
mluvil o výhodách života v kongregaci, ve středu dopoled-
ne o slibech, odpoledne o poslušnosti, v pátek dopoledne
o kladných prostředcích k zachování čistoty, odpoledne
o prostředcích záporných, v sobotu dopoledne duchovní
cvičení končila a Don Bosco dal salesiánům na památku
toto: Pracujme s vírou, s nadějí a s láskou k Bohu, k před-
staveným, spolubratřím a podřízeným. Kdo by chtěl tyto in-
strukce znát v originále víceméně v úplnosti, najde je v Me-
moriích ve svazku IX. v hlavě 56.
Zajímavá byla i jeho večerní slovíčka z těch dní. Některé
doplňovala myšlenka z instrukcí. Tak řekl, že znamením sa-
lesiánského povolání je mimo jiné to, že člověk je rád mezi
mládeží a snaží se pracovat pro vyhledávání duchovních
povolání. Ve čtvrtek řekl, že se každý má snažit litovat všeho
špatného, co v životě udělal, a umínit si, že bude ze všech sil
pracovat pro spásu duší. V pátek vyzval ty, kdo chtějí složit
sliby, aby se přihlásili buď u dona Ruy nebo u dona Cagliera,
a vybízel všechny, aby si napsali závěť. Ve čtvrtek složili čty-
ři salesiáni trvalý slib, mezi nimi byli don Savio a don Bar-
beris, pět dalších složilo slib na tři roky. Večer Don Bosco
říkal, že je z různých důvodů někdy nutno povolit členům,
aby jeli domů, ale kdyby někdo potřeboval ze zdravotních
důvodů změnit povětří, je zde možnost v Chieri, v Lanzu,
v Mirabellu, v Trofarellu a brzy bude taková možnost v no-
vém domě v Cherascu. Také prohlásil, že kdyby mohl, nej-
raději by zakázal číst noviny. Může se trpět jen čtení dob-
rých novin a jen soukromě, nikdy ne v přítomnosti chlapců.
V pátek večer se při stole četl dlouhý dopis od známého af-
rického misionáře dona Comboniho, který pracuje pro ote-
vření salesiánského domu v Egyptě pro africké misie. Ten
večer před spaním složili další čtyři členové slib na tři roky.
V proslovu, který při tom pronesl, řekl: „Když jsem mluvil
o čistotě, někdo z vás byl zneklidněn, jako by chtěl říci: ‚Tak
to nesmím při práci s chlapci žádného vzít za ruku, nesmím
žádnému prokázat nějakou sympatii?‘ A podobně. Tak to
ne. Já budu vždycky opakovat, kde jsou nebezpečí, ale také
řeknu, kde se nejedná o vinu, že tam nejsou na místě nějaká
zpřísňování. Nechtěl jsem říci, že stisknout někomu ruku,
pocítit k někomu slušnou sympatii, říci mu laskavé slovo,
i když z toho může vzniknout nechtěná představa, jde hned
o hřích. Chci jen říci, že se nemáme vydávat do nebezpečí.
Jsem pro určité projevy bratrské přízně. Když je toho tře-
ba, tak ať se dají beze všeho. Chci jen říci, aby se to nestalo
něčím pokračujícím. Správný úmysl, Boží milost, vytrvalá
práce, modlitba, svátosti, poslušnost vůči pravidlům, to vše
představuje výzbroj, které ďábel stěží odolá. Důkazem toho
jsou všichni tito naši borci pracující uprostřed našich chlap-
ců. Ostatně, kdyby si někdo netroufal žít mezi chlapci, tomu
radím, aby raději nevstupoval do naší Společnosti.“
V závěrečné promluvě Don Bosco hovořil o tom, jak je
důležité myslet na spásu duší. Svět pro to nemá pochopení.
V pařížském parlamentu se jen diskutuje, stejně je tomu ve
sněmovnách ve Florencii, v Petrohradě, v Berlíně a v Lon-
dýně. Jednají tam o financích, o armádách, o válkách, o za-
bírání zemí, jen na duše nikdo nemyslí. Proto podsvětí roz-
vírá svou tlamu a hltá nádheru světa i hlučící dav a ty, kteří
v něm jásají, jak to říká prorok Izajáš.
Po obědě posledního dne se všichni rozjížděli. Všichni
byli spokojeni, jak ti, co skládali sliby, tak ti, co se rozhodli
ještě počkat, tak ti, kteří měli jiné úmysly. Don Bosco niko-
ho nepřemlouval, nechával všechny, ať se každý rozhodne
dobrovolně. Vypravoval don Barberis, pozdější hlavní no-
vicmistr salesiánů: „V Oratoři bydlel přes dvanáct let nějaký
don Merlone. Nikdy neprojevil zájem stát se členem kong-
regace, ale pak se rozhodl odejít. Vyšel si s Donem Boskem
do města a Don Bosco mu krásně vylíčil, kolik dobrého
může udělat kněz v diecézi. Ani slovíčkem ho nepřemlou-
val, aby u něho zůstal. Ten by tak překvapen, že když se vrá-
til, řekl donu Barberisovi, že, jestli byl i dříve ochoten mít
Dona Boska za svatého, teď je o tom přesvědčen. A přímo
zahořel láskou k němu za to, že nemyslel jen na své dílo, ale
na celou církev. Pak zůstal ještě dva roky a teprve potom
odešel do duchovní správy, ale vždy zůstal velikým ctitelem
Dona Boska.
V ty dny musel Don Bosco prožít také jedno velké zkla-
mání, naštěstí ne zcela nenadálé. Po devíti letech slibů
odešel z kongregace rytíř Bedřich Oreglia. Napsal Donu
Boskovi velmi uctivý dopis, že se na radu moudrých lidí
rozhodl vstoupit do řádu jezuitů a že to považuje za Boží
vůli. Důvod: potřebuje prý přísnější režim, než jaký existuje
v salesiánské kongregaci. Je to záležitost jeho svědomí. Co
mu však působí veliké nesnáze je obava, aby se jeho krok
nevysvětloval jako nespokojenost nebo jako nějaké rozpory
uvnitř Oratoře. To by opravdu nechtěl, protože si je vědom,
co Don Bosco pro něho vykonal a ještě koná. Cítí se prostě
nehoden být členem nového šiku, který se formuje v církvi.
Nic víc. Hříšnost je jediný důvod, proč cítí povinnost odejít
a nezatěžovat vzmáhající se dílo.
Kavalír prokázal v minulých letech Donu Boskovi neoce-
nitelné služby za svého pobytu v Římě, kde dělal prostřed-
níka mezi ním a tamními aristokratickými rodinami, něco
jako Don Boskova prokurátora, kde by se jiný, vyšlý z oby-
čejného lidu, těžko pohyboval. Také v Turíně v Oratoři za-
stával velice důležitou funkci jako ředitel salesiánské tiskár-
ny. Mohl být ukázkou, jak má vypadat salesiánský koadjutor.
Don Bosco mu nedělal překážky v jeho rozhodnutí, ale ani
mu je neschválil. Jen ho prosil, aby odešel z Turína nenápad-
ně bez loučení, tak, aby druzí neměli podnět k následování
522
|
|
26 Pages 251-260 |
▲back to top |
|
|
26.1 Page 251 |
▲back to top |
jeho příkladu. To také Oreglia udělal, i když by byl rád dal
mnohým sbohem. Před odchodem napsal ještě dopisy donu
Ruovi, donu Durandovi a donu Lemoyneovi, kde znovu
zdůrazňuje, že jediný důvod, proč odchází z kongregace,
jsou jeho hříchy a byl by rád, kdyby to nebylo podnětem po-
horšení pro spolubratry, kdyby hledali nějaké jiné příčiny. Ví,
jaké boje musí Don Bosco snášet v zájmu prosazení svého
díla a nerad by viděl, kdyby jeho odchod byl příčinou zhor-
šení jeho situace pro nějakou lidskou zlomyslnost. Prosí po-
korně za odpuštění, jestli někomu ublížil, ať už dobrovolně
nebo nedobrovolně. Odjížděl z Turína do Říma 20. září, prá-
vě v den, kdy začínal v Trofarellu druhý turnus duchovních
cvičení. Don Bosco byl smutný nad jeho odchodem. Těžko
se vpravoval do duševního rozpoložení spolubratra, kte-
rý odchází. Stalo se pak jednoho dne, že se mezi salesiány
mluvilo o jiných řeholích a kdosi vyzvedl zásluhy některého
z nich. Přitom řekl, že kdyby nebyl salesiánem, stal by se…,
a řekl čím. Don Bosco také chválil ty druhé, ale závěr se mu
nelíbil. Řekl: „Já bych to udělal jinak. Kdybych nebyl salesiá-
nem, tak bych se jím stal.“
57 Spravedlivý pokvete jako palma
K dobrodincům Don Bosco projevoval spravedlnost tím, že
jim byl vděčný a vděčnost jim i projevoval. Měli na to právo
a on je respektoval. Mnoho jeho dopisů o tom vydává svě-
dectví, například dopis psaný představené turínského kláš-
tera Věrných družek Ježíšových, sestře Eudossii, uprostřed
druhého turnusu duchovních cvičení v Trofarellu. Sestra
mu poslala nějaké příspěvky na jeho dílo.
22. září psal krásný dopis donu Belmontovi, kterého pří-
buzní zvali, aby je navštívil. Žádný zákaz, ale prosté citová-
ní z 8. kapitoly evangelia podle Matouše a z 9. podle Lukáše
o těch, kteří chtěli Pána následovat, ale zároveň chtěli slou-
žit svým příbuzným. Zde šlo také o spravedlnost, a sice vůči
Bohu, kterému Bohu zasvěcený je povinen dávat, co mu slí-
bil. V případě Belmontově šlo o to, aby se odebral hned do
Mirabella jako prefekt po donu Proverovi. V dopise našel
Belmonte i rady do nového úřadu: „Snaž se hledat ve všem,
co děláš, jen slávu Boží. Komu můžeš prospět, prospěj mu,
zlé nedělej nikomu. Buď synovsky odvislý od svého ředite-
le a snaž se mu pomáhat ve všech jeho námahách. Peníze ať
jsou u ředitele a platby dělej vždy v dohodě s ním. Snaž se
sladit hospodářský zájem domu se spokojeností všech podří-
zených. Každý ať dostane, co potřebuje, ale buď statečný tam,
kdy by se chtělo plýtvat a zavádět zlořády.“ I z těchto řádků
je cítit snahu zachovat lásku, ale nenarušit spravedlnost.
V neděli 26. září oznamovala Unità Cattolica katolické
veřejnosti, že Don Bosco otvírá v Cherascu kolej s obecný-
mi třídami a s pěti třídami gymnázia. Ředitelem tam bude
profesor Francesia, všichni učitelé budou diplomovaní
a škola bude mít právo veřejnosti. Úroveň, jakou mají Don
Boskovy školy, je zárukou, že i v Cherascu tomu tak bude.
Proč Don Bosco otvíral další ústav pro studující mládež?
V Oratoři bylo vedle externí mládeže a řemeslnických škol
také početné gymnázium. V Mirabellu a v Lanzu to bylo
podobné a nyní v Cherascu měli být vedle chlapců z obecné
školy i gymnazisté. Don Bosco neměl v úmyslu rozmnožo-
vat pro stát počet středoškolsky vzdělaných lidí, třebaže byla
po nich velká poptávka a stát měl zájem na budování sítě
středních škol. Jemu šlo o církev. Viděl, jak se pro budouc-
nost rýsuje před biskupy nedostatek kněží a toto byla cesta,
jak tento problém řešit. Jeho valdocké gymnázium zjistilo
a na cestu k oltáři uvedlo již tolik dobrých povolání z řad
chudé mládeže, že nepochyboval, že musí na tomto poli dále
pracovat. Mirabellský ústav měl dokonce status malého se-
mináře pro casalskou diecézi a kdož to ví, kolik bude v tom-
to smyslu znamenat nový cherascký ústav. Ovšem mělo to
i svůj rub. Bylo třeba počítat s tím, že se většinou budou do
salesiánských škol hlásit hoši bez povolání. V tom případě
by bylo podle Dona Boska nespravedlivé, kdyby studenti
studovali zadarmo. Proto žádal od těch, kteří na to měli, aby
platili měsíční penzi, smluvenou při přijetí do ústavu. Teď
v září například dostali rodiče studentů okružní dopis, ve
kterém jim správa Salesiánské oratoře v Turíně oznamuje,
že školní rok začne 18. října a že od toho dne se bude po-
čítat povinnost platit měsíčně. Kdo je pozadu s placením, ať
hned na začátku s prvním platem zaplatí také svůj dluh. Ne-
smí nás to udivovat, spíše musíme obdivovat Don Boskův
smysl pro spravedlnost. Vždyť budoval své dílo z milodarů
a dílo samotné bylo namířeno k prospěchu opravdu chudé
mládeže. Například sekce řemeslníků měla většinou hochy
zcela nemajetné, kteří neplatili nic nebo jen velmi málo,
když zrovna za nimi nestál nějaký velký pán, který je Donu
Boskovi doporučil.
Někdy měl Don Bosco s peněžní stránkou věci velké
nepříjemnosti, ale chtěl být spravedlivý a také byl. Tak se
v tom roce uzavřel jeden bolestný případ. V Oratoři byli dva
bratři jménem Bongiovanni – Cesar a Dominik. Byli to si-
rotci a jejich teta prosila Dona Boska, aby je vyučil řemeslu
a tak jim otevřel cestu do života. Od chlapců žádala, aby zů-
stali v Oratoři co nejdéle a aby si vážili otcovské péče Dona
Boska. Pak zemřela a ustanovila Dona Boska univerzálním
dědicem. V závěti ustanovila, aby Don Bosco pro případ,
že by některý z chlapců od něho odešel, mu vyplatil roční
penzi 100 lir a ještě jednorázově 2 000 lir. Prostě to bylo
špatně udělané. Oba bratři v Oratoři vystudovali, protože
se rozhodli pro kněžství. Vystudovali nejen gymnázium, ale
i filosofii a teologii. Cesar se stal salesiánem. Horší to bylo
s Dominikem: ten, jak dosáhl 25ti let, odešel a začal vymá-
hat peníze. Don Bosco odmítl, protože už dávno za něho
vydal mnohem více, než mu mohly dát tetiny peníze. Mla-
dý velebný pán však měl tvrdou hlavu a začal své vymáhat
soudně. Pak bratr salesián zemřel a on začal vymáhat na
Donu Boskovi ještě i jeho podíl. Bylo to trapné a nakonec
musel Don Bosco všechno zaplatit. A to se ještě na svého
trapiče musel Don Bosco usmívat a jednat s ním, jako by se
nic nestalo. Toto dosvědčil ústně i písemně po smrti Dona
Boska sám onen P. Dominik, který později velice litoval, že
tak pošetile jednal.
Sem patří otázka dluhů. Tak veliký ústav, jako byl ten
Dona Boska, také něco spotřeboval. Vždyť pod jeho stře-
chou bydlelo bezmála 900 lidí. Ústav byl stále zadlužen
a Don Bosco se musel pořádně ohánět, aby nezůstal viset.
Ale kupci, pekaři a jiní dodavatelé byli všichni zajedno
v tom, že Don Bosco nezůstane dlužen. Mnohdy musel pro-
sit o poshovení, ale nakonec s Boží pomocí vždycky dal ka-
ždému, co mu patřilo. Věřitelé říkali, že by byli rádi, kdyby
byl každý jejich dlužník tak poctivý jako on.
K doplnění této kapitoly ještě řekněme, že v tomto roce
1869 kázal novénu před Růžencovou Pannou Marií v Becchi
ne Don Bosco, ale don Bonetti.
523
|
|
26.2 Page 252 |
▲back to top |
58 Říjen 1869
Schylovalo se ke konci prázdnin a k otevření nového školní-
ho roku. Don Bosco se snažil, aby věci kolem nového domu
byly v naprostém pořádku. Tak psal biskupu z Alby, v jehož
diecézi Cherasco bylo, aby mu laskavě poslal svůj souhlas
se založením salesiánského domu pro posvátnou kongre-
gaci koncilu v Římě. Prosil ho, aby v dopise jasně vyjádřil
skutečnost, že se všechno děje s jeho souhlasem a že dou-
fá, že nová instituce bude k větší cti a slávě Boží. K souhla-
su biskupa připojil ještě žádost svou, aby směl dům otevřít,
jak mu to bylo uloženo ve schvalovacím dekretu kongregace
slovy: „Pro založení nových domů a k přijetí řízení semi-
nářů ať se v každém jednotlivém případě žádá o souhlas
u Svatého Stolce.“ Rovněž žádal o svolení, aby směli sale-
siáni převzít v Cherascu duchovní správu po zrušených ře-
holnících somascích, a to s tím, že kdyby se měli somaskové
znovu aktivizovat, salesiáni jim hned všechno vrátí. Z Říma
přišla kladná odpověď, takže církevní cesta k schválení no-
vého domu byla dokončena a mohlo se začít. Dr. Jan Křtitel
Francesia se mohl s určenými spolubratry odebrat do nové-
ho salesiánského ústavu a zahájit tam nábor žáků pro nový
školní rok. V Unità Cattolica vyšel článek o výsledcích stu-
dia chlapců z Lanza. Dobře zapůsobila z hlediska propagač-
ního poznámka novin, že všichni tamní žáci, kteří se před-
stavili na Cavourově gymnáziu k přijímacím zkouškám na
lyceum – to je na vyšší gymnázium, udělali zkoušky dobře,
někteří s vyznamenáním.
Také externí valdocká oratoř měla oživnout. V posled-
ních létech ovládly budovu a přilehlé dvory hlavně inter-
nisté, takže bývalý nával externích chlapců, přicházejících
z města, hodně zeslábl. Nebylo prostě místo. Ani oba kostely
nestačily všechny uspokojit. Proto Don Bosco pro další rok
poručil dát externím oratoriánům k dispozici prostornou
sakristii kostela Panny Marie Pomocnice a kus úzkého sice,
zato ale dlouhého dvora za kostelem. V čelo oratoriánů byl
postaven klerik Julius Barberis. Tak sváteční oratoř s při-
dělením vlastního prostoru hned oživla k nemalé radosti
Dona Boska a ostatních. Jednou z příčin, proč ubylo exter-
ních oratoriánů, byla také skutečnost, že se začal ve městě
ujímat nový mrav – mistři doháněli manufaktury tím, že
pracovali také v neděli a nutili učně, aby pracovali s nimi.
Na listopad Don Bosco připravil v Katolickém čtení spis
„Angelina aneb osiřelá apeninská dívka“.
Na obzoru vystoupil jako spisovatel také lanzský ředitel
don Lemoyne, plodný autor Životopisných pamětí Dona
Boska a jiných základních spisů prvotní salesiánské literatu-
ry. Don Bosco ho pověřil, aby napsal životopis nedávno ze-
mřelého lanzského klerika asistenta Mazzarella. Don Bosco
Lemoyneovi tuto prvotinu prohlédl a vytkl mu i chyby. Tak
mu doporučil zeslabit výroky příliš básnické a nezapome-
nout, že píšeme-li historii, nesmíme příliš moralizovat nebo
příliš se šířit o rodišti zemřelého na způsob topografie, pro-
tože to není účelem spisu. O tom stačilo zmínit se v úvodu,
ale hned přejít k tématu. Pro útěchu přidal: „Protože je to
tvá první práce, chce to trpělivost. Později to bude lepší.“
A byl zde zase listopad. Škola byla už částečně rozběhlá
jako jiné roky. My víme z minulého vypravování, jaký byl
asi průběh školního roku, ale vždycky zde bude ještě dosti
nového, co nám ukáže, jak se Don Boskovo dílo dále konso-
lidovalo, ale také, jaké překážky muselo překonávat.
59 Pan arcibiskup se pořád zlobí
Již od začátku roku Dona Boska rmoutilo, že mu dráhy
Horní Itálie znovu odmítly poskytovat slevu pro obyvate-
le jeho dobročinného domu. Někdo vlivný do toho pořád
šťoural a ti menší se ho báli. Ještě horší bylo, že podobné to
bylo v turínské kurii. Pan arcibiskup Riccardi de Netro dal
příkaz lanzskému vikáři Dru. Albertovi, aby si předvolal
tamní salesiány kněze a kleriky k takzvanému „pohovoru
o povolání“. Vikář to ovšem předem řekl řediteli Lemoyneo-
vi, ten to napsal Donu Boskovi a Don Bosco odpověděl, jak
by asi měly vypadat odpovědi. Že všichni trvají na tom, že
jsou členy Společnosti svatého Františka Saleského a chtějí
zachovat věrnost svému povolání, dále, že všichni dostávají
od představených neustálé pokyny, aby prokazovali ordináři
náležitou úctu a poslušnost, což oni také činí. Od začátku,
co jsou v Lanzu, byli vždycky vůči faře otevření a pomáhali
duchovnímu správci, jak jenom mohli.
Výslechy byly předzvěstí dalších nepřátelských akcí proti
mladé kongregaci. Jáhen Josef Cagliero byl v oratoři už řadu
let. Přišel tam ještě před čtrnáctým rokem svého věku. Byl
přijat do kongregace jako aspirant, ale zatím se nerozhodl
složit sliby. Nyní byl už jáhen a Don Bosco ho poslal k panu
arcibiskupovi, aby ho požádal o udělení kněžského svěcení.
Ten mu však řekl, že ho vysvětí jen pod podmínkou, že vy-
stoupí z Oratoře a dá mu toto rozhodnutí písemně. Jáhen
vyslechl řeč páně arcibiskupovu mlčky. Tu mu pan arci-
biskup vložil do ruky pero, položil před něho papír a řekl:
„Podepište to.“ Cagliero byl trochu drsnější povahy a jed-
noduše upustil pero na zem a řekl: „Nechci.“ „Tak se tedy
smiřte s tím,“ řekl církevní představený, „že vás nevysvětím
na kněze.“ „Co se dá dělat,“ řekl jáhen. „Počkám tedy.“
Když arcibiskup viděl, že nemíní Dona Boska opustit,
začal se ho vyptávat, proč nechce odejít z Oratoře, co je to
ta Salesiánská kongregace, kolik má členů a jak se jmenu-
jí. „Nevím,“ zněla odpověď. Monsignor mu opět předložil
papír a chtěl, aby napsal jména členů Salesiánské společnos-
ti. „Já je všechny neznám, zeptejte se na to Dona Boska. Já
nic psát nebudu.“ „Tak vám pomůžu,“ dorážel monsignor
Riccardi. A napsal: „Don Bosco.“ Po chvíli ticha připsal
dalšího: „Albera.“ A dodal k tomu: „Ten je Don Boskův víc
než Don Bosco sám.“ A zase bylo ticho. „Tak když nechce-
te, můžete jít,“ řekl, a tím rozhovor skončil. Jáhen pozdravil
a šel.
Don Bosco doma Cagliera vyslechl a pak mu sám napsal
koncept dopisu, který měl Cagliero opsat a odeslat. Dopis
byl zcela uctivý, koncept ještě existuje. Opakuje se v něm
znovu myšlenka, že salesiáni chtějí poctivě sloužit diecézi.
Doslovně se tam píše: „Několikrát jste se mne ptal, zda chci
patřit Vaší Excelenci, nebo Oratoři. Don Bosco nám při vy-
světlování pravidel neustále říká, že byl ve všem vždy řízen
arcibiskupem. Ve stanovách je také řečeno, že legitimním
představeným je biskup diecéze. Já sám jsem se vždy snažil
poctivě učit náboženství, vyučovat hochy a sloužit v koste-
lích a byl jsem vždy přesvědčen, že tuto činnost schvalujete
a jí žehnáte. Při posledním svěcení jsem byl dokonce mile
překvapen, když jsem viděl, že z dvaceti pěti svěcenců bylo
celých dvacet předtím mými žáky v Oratoři.“
524
|
|
26.3 Page 253 |
▲back to top |
Toto soužení a nabídky na výhodné postavení milého Jo-
sefa Cagliera jen utvrdily v povolání, a tak už 12. listopadu
potvrdil svou vůli zůstat u Dona Boska tím, že složil řeholní
sliby. Když se tak stalo, byl novopečený salesián na návod
některých členů hlavní rady poslán do Mirabella a casalský
biskup mu 14. listopadu spolu se svými jáhny udělil kněžské
svěcení. Samozřejmě se to dověděl pan arcibiskup a bylo zle.
Bez meškání napsal Donu Boskovi ostrý dopis, kde citoval
nějakou bulu papeže Benedikta XIV. z roku 1747 o svěcení
řeholníků s odvoláním na nějaký dekret papeže Klementa
VIII. z roku 1596, ze kterého mělo vyplynout, že Cagliero
je suspendován, Don Bosco propadl trestu ztráty úřadu,
hodnosti a volebního práva aktivního i pasivního a také ca-
salský biskup nemůže uniknout trestům, vyhrazeným těm,
kdo se opováží vysvětit někoho bez patřičných dimisoriál-
ních listů.
Don Bosco na tento útok odpověděl, jak nejuctivěji do-
vedl. Přitom se nebál hájit sebe i své. Připomenul panu ar-
cibiskupovi, že pohrozil suspensí všem diecézním kněžím,
kteří by chtěli Donu Boskovi pomáhat v jeho práci. To zase
působí, že se kandidáti svěcení představují arcibiskupovi jen
s obavami. To byl jediný důvod, proč Cagliero nechtěl mlu-
vit. Ve věci jeho vysvěcení na kněze se Don Bosco dostavil
několikrát na ordinariát, aby věc prohovořil s Jeho Excelen-
cí osobně, ale buď nebyl pan arcibiskup doma, nebo zrov-
na nebyly úřední hodiny, nebo jiný důvod zabránil, aby se
věc vyjasnila. Z těchto důvodů nakonec poslal svého jáhna
k svěcení do Casale. A co se týče oné buly papeže Benedikta
XIV., tam se píše, že řeholní představený může svého pod-
řízeného řeholníka představit ke kněžskému svěcení bisku-
povi diecéze, kde má řehole svůj dům. Mirabellský dům je
na území casalské diecéze a casalský biskup byl podle mí-
nění Dona Boska a jiných lidí, se kterými se radil, příslušný
pro ordinaci dona Cagliera. Don Bosco chtěl věc projednat
s ním, panem arcibiskupem, ale neměl možnost se s ním se-
tkat. Co se týče Cagliera, ten jednal v dobrém úmyslu a Don
Bosco mu ani nesdělil obsah tohoto dopisu, aby mu nekalil
klid duše. Ale, bude-li si to Jeho Excelence výslovně přát, dá
mu jej přečíst.
Monsignor Riccardi odjížděl v ty dny do Říma a tam od-
tud napsal Donu Boskovi odpověď. Víceméně všechno po-
přel, co mu Don Bosco mezi řádky vytkl a tvrdil, že se vše
událo s porušením zákona. Dopis končil slovy: „Ze všeho,
co jsem vám napsal, se cítím být oprávněn tak jednat v pře-
svědčení, že jde o intriky, které si sice nedovedu vysvětlit,
ale odsuzuji je. Ostatně nepíši, abych si stěžoval, ale abyste
si mohli opatřit rozhřešení od cenzur, do kterých jste upad-
li. Co se mě osobně týče, jsem ochoten vše odpustit a přál
bych si, aby v budoucnosti k takovým ostudám nedochá-
zelo. V této naději se znamenám se vší úctou nejoddanější
služebník Alexandr arcibiskup turínský.“
Když Don Bosco dostal tento nemilostivý dopis, obrátil
se na kanovníka Fissora a popsal mu celý případ s prosbou
o radu. Kanovník hned odpověděl a pozval Dona Boska
k sobě do bytu. Don Jan Cagliero, který byl do věci jako
duchovní ředitel Společnosti zasvěcen, bude později svěd-
čit před církevním beatifikačním soudem, že tyto nelibosti
mezi Donem Boskem a arcibiskupem byly známy právě jen
členům hlavní salesiánské rady, jinak že je Don Bosco před
salesiány tajil. Do roku 1870, kdy arcibiskup Riccardi ze-
mřel, záležitost spala, snad také proto, že se casalský biskup
dovedl z nařčení pro porušení zákona skvěle obhájit.
60 Ve znamení I. vatikánského koncilu
Poslední dva měsíce roku 1869 měl Don Bosco posmutnělé
neshodami, o kterých jsme vyprávěli v minulé kapitole, ale
byly zde i jiné starosti a jiné radosti, o kterých chceme nyní
vyprávět.
V půli listopadu navštívil Don Bosco ústav v Lanzu a pak
postupně ještě ústavy v Mirabellu a ten nový v Cherascu.
Jeho přítomnost jako vždycky vnesla mezi jejich obyvatele
hodně radosti a duchovního povzbuzení.
V Oratoři vyšla další publikace v knižnici Katolického
čtení. Měla název „Milostivé léto u příležitosti Vatikánského
koncilu“.
Don Bosco nespouštěl z mysli svůj záměr postavit u Por-
ta Nuova kostel, který by byl protiváhou valdenského koste-
la v onom okrese. Zrovna na 8. prosince na svátek Neposk-
vrněného Početí Panny Marie složil baron Ricci obligaci na
1 000 lir na postavení kostela a týden předtím hrabě a hra-
běnka Viancinovi dali 1 200 lir na zakoupení pozemku.
Don Bosco byl už rozhodnut dát novému kostelu název po
svatém Janu Evangelistovi, křestním patronu papeže Pia IX.,
aby tak osvědčil vděčnost tomuto svému velikému dobro-
dinci.
Právě na ten svátek Neposkvrněného Početí v roce 1869
byl v Římě zahájen XX. ekumenický koncil – I. vatikánský.
Sešlo se naň na 700 biskupů z celého světa. Zahájení bylo
skvělé, jak jinak nemohlo být. Nekonečnou se zdála řada
biskupů, defilujících po svatopetrském náměstí. Papeže
zdobila tiára, symbol moci církevní, ale i světské. V bazilice
svatého Petra papež prohlásil koncil za otevřený a arcibis-
kup z Iconia monsignor Passavalle pronesl zahajovací řeč.
Don Bosco se postaral, aby v Oratoři událost nepro-
šla bez mohutné ozvěny. Don Albera složil k té příležitosti
hymnus, který don Cagliero zhudebnil a který se pak zpíval
po celý rok při nejrůznějších příležitostech.
Dva dny po onom 8. prosinci byli všichni salesiáni opět
pohromadě. Shromáždili se k volbě nové hlavní kapituly,
to je hlavní rady Společnosti. Dosavadní rada končila svůj
mandát a podle stanov se měla zvolit nová rada. Don Bosco
samozřejmě jako zakladatel zůstával ve funkci hlavního
představeného dále. Volba hlavního prefekta a hlavního
duchovního ředitele byla také jeho záležitostí, ale ekonoma
volili členové lístkem zvláštním, tři hlavní rádce pak jedním
lístkem, na nějž měli napsat tři jména. Don Bosco oznámil,
že do prvních dvou funkcí jmenuje znovu osvědčeného
dona Ruu a dona Cagliera. Ekonom byl do té doby don An-
gel Savio, ale i jeho volba jen potvrdila. Potvrzeni byli jed-
nomyslně také rádcové don Ghivarello a don Durando. Jen
třetí rádce byl zvolen nový a sice don Albera, který nastou-
pil na místo dona Francesii, který byl nyní ředitelem v Che-
rascu a byl příliš vzdálen od Oratoře. Volili podle stanov jen
spolubratří s věčnými sliby, jichž bylo přítomno celkem 14.
Jak vidět, zatím se dála tato volba alla buona – volně. Ješ-
tě zde nebyl přesný volební řád, ani zde nebyla řádná ge-
nerální kapitula, jak tomu bude v budoucnosti, až budou
stanovy definitivně schváleny. Přesto Don Bosco v následné
řeči vyjádřil své uspokojení, že se od loňského roku udě-
lal veliký kus práce a že všichni salesiáni se opravdu snaží
žít jako řeholníci. Upozornil, že kapituláři jsou skutečný-
mi autoritami v kongregaci a že je třeba podle toho jednat.
525
|
|
26.4 Page 254 |
▲back to top |
V jiných řeholních společnostech mívají kapituláři jídelnu
zvlášť, aby mohli nenuceně hovořit bez toho, že by je ně-
kdo nepovolaný poslouchal, teď bude třeba na něco tako-
vého pomýšlet. Každý ať si uvědomí dobře, že kongregace
prochází svízelným údobím. Trní je víc než růží, to nevadí,
hlavně když jsou Ježíš a Panna Maria se salesiány a pomá-
hají jim trní zdolávat. Přijde čas, kdy trnitá cesta skončí.
Jako další novotu Don Bosco oznámil zavedení řádného
úředního katalogu, kde budou vytištěna jména všech sale-
siánů a noviců. Seznam dostane každý salesián, ale bude si
jej opatrovat jen pro sebe a nebude jej ukazovat jiným. Také
se začnou vydávat nekrology zemřelých salesiánů, kde bu-
dou uvedeny jejich ctnosti pro povzbuzení všech. Tak bude
zajištěno, že ani po osmdesáti letech nebude jejich památka
vyhlazena ze života Společnosti.
Tentokrát Don Bosco v konferenci už nemluvil o tom,
že by se mohli salesiáni brzy usadit v Římě. Kostel svatého
Kája byl už mimo program a také pokus získat kostel Sudar-
ia přestal být aktuální. Ministerská vláda Menabreova v pro-
sinci padla a byla nahrazena vládou Lanzovou. Mohl si sice
i s ní problém oživit, ale zatím to nebylo aktuální.
Tak přišly Vánoce. Don Bosco napsal řadu vánočních
pozdravů dobrodincům. Na Hod Boží vánoční přijali křest
oba alžírští chlapci, kteří od vstupu do Oratoře hodně změ-
nili své drsné mravy synů pouště. Ali dostal jméno Štěpán,
Carrubi jméno Petr. Aktuálním zůstal v Oratoři také koncil.
Unità Cattolica psala o sbírce, kterou uspořádali Don Bos-
kovi hoši a poslali Svatému otci jako projev synovského zá-
jmu o koncil. Don Bosco vydal opět svůj kalendář na rok
1870 a v úvodní stati Kavalír neopomenul vyzvednout vý-
znam koncilu pro rozbouřený svět.
61 Je papež neomylný?
Podle Don Boskova oznámení vyšel první úřední katalog
Salesiánské společnosti. Z něho se dovídáme, že kongregace
čítala na začátku roku 1870 102 členy: 28 jich mělo věčné
sliby, 33 tříleté, 41 bylo noviců. O 22 aspirantech tam nebyla
řeč. Katalog uváděl čtyři salesiánské domy: turínský, mira-
bellský, lanzský a cherascký.
Křest dvou alžírských hochů vzbudil v Oratoři zájem
o misijní myšlenku. Don Bosco bude od této chvíle často
mluvit o tom, že jeho společnost vyšle své členy do zámoří.
Bude se hodně hovořit o monsignoru Lavigeriem, který sli-
boval poslat do Turína své další chráněnce z řad alžírských
pouštních beduínů. Bude se také hodně mluvit o díle vyku-
pování otroků, o zemřelém knězi Nicolò Olivierim a jeho
pokračovatelích donu Verrim, donu Combonim a o Ludví-
ku z Casoria.
Koncilový Řím v roce 1870 přitahoval poutníky z celého
světa. Někteří se zastavili v Turíně v Oratoři. I Don Bosco
měl cukání vypravit se do Věčného města. Hlavně mu le-
žela na srdci záležitost prohlášení článku víry o papežově
neomylnosti. Tato věc byla vždy v církvi považována za
záležitost katolické víry, ovšem teď se volalo po formálním
prohlášení této pravdy. Hned, jak papež svolal koncil, mno-
žily se jako houby po dešti kladné hlasy, ale také narůstaly
hlasy opačné, popírající neomylnost anebo aspoň považující
přítomný okamžik za nevhodný pro takové prohlášení. Ve
Francii bylo dosti katolických časopisů a liberálních ten-
dencí, ty se nyní spojily se zastánci galikanismu, jansenis-
mu a podobně, to je s vyznavači názorů, které v minulosti
svazovaly církvi ruce z politických důvodů. Byli tam i bis-
kupové, kteří nepřáli prohlášení, tak například známý mon-
signor Dupanloup. Podobné to bylo v Německu. Teolog Jan
Döllinger vyhrožoval, že Německo vystoupí z církve, bude-
-li prohlášena papežská neomylnost. Ani Anglie, Rakousko
a jiné státy nebyly ušetřeny vření v této otázce. Rozumí se,
že vlády zmíněných států vření podporovaly ve snaze ne-
dopustit, aby prestiž papeže ve světě stoupla. Papež sám byl
v té věci opatrný. V konstituci o církvi, kde se vypočítávala
témata určená k diskusi na koncilu, nebylo toto téma uve-
deno.
Sekty během koncilu pracovaly naplno. V Neapoli se
sešel jakýsi protikoncil „svobodné myšlenky“ a štval pro-
ti papeži a papežství vůbec. V Bologni vydal básník Car-
ducci hymnus na satana. Celý protestantský svět a i svět
rozkolnický chrlily nenávistná slova proti katolické církvi.
Zednářská lóže vydala rozkaz rozvrátit řady katolických
biskupů na koncilu a vytvořit tam co nejsilnější opozici.
Částečně se to podařilo. Don Bosco viděl s bolestí, jak ještě
před zahájením koncilu přijel do Horní Itálie francouzský
biskup Dupanloup z Orleanu a navštívil řadu subalpinských
biskupů, aby je přesvědčil, že prohlášení neomylnosti je na-
prosto nevhodné. Byl v Nizze, v Bielle, v Ivrey, v Pinerolu,
v Saluzzu a také v Turíně. Don Bosco však neseděl nečin-
ně se založenýma rukama, nýbrž agitoval pro článek víry.
Říkal, že se tím už konečně zlomí galikanismus ve Francii
a febronianismus v Německu a že papež bude pro budouc-
nost bez pout na ruku. Saluzský biskup Gastaldi byl poně-
kud otřesen argumentací Dupanloupa a než odjel do Říma,
dlouho diskutoval a radil se s Donem Boskem. Don Bosco
se právem obával, co bude dál. Modlil se a prosil o modlit-
by. Také v Římě se bouřlivě diskutovalo a Donu Boskovi se
ulevilo, když se dověděl, že 25. prosince belgický malinský
arcibiskup předložil koncilovým otcům návrh na prohlášení
článku. Od té chvíle se papežská neomylnost stala tématem
číslo 1 na koncilu. Na svátek Zjevení Páně se konalo druhé
sezení koncilu a na něm papež a všichni jednotliví biskupo-
vé dle ustáleného zvyku složili vyznání víry.
V předvečer toho dne měl Don Bosco sen, který sám za-
psal a jeho opisy poslal různým osobnostem, později také
papeži Piu IX. Zápis začínal slovy: „Jediný Bůh může všech-
no, ví všechno, vidí všechno… V předvečer svátku Zjeve-
ní Páně zmizely přede mnou všechny hmotné předměty
světnice a já jsem se ocitl v nazírání věcí nadpřirozených.
Byla to jen chvíle, ale viděl jsem mnoho. Od jihu přicházela
válka, od severu mír. Francouzské zákony už nerespektují
Stvořitele, a proto Stvořitel třikrát navštíví Francii met-
lou svého hněvu. První metla srazí k zemi její pýchu po-
rážkou, pleněním a zničením úrody, dobytka i lidí. Druhá
metla zbaví babylonskou nevěstku její hlavy. Paříži, Paříži!
Místo, aby ses ozbrojila jménem Páně, obklopila ses domy
nemravnosti. Ty budou zničeny. Tvoje modla Panteon se
promění v popel. Tvoji nepřátelé tě uvedou do úzkých, od
hladu a hrůzy, do hanby u všech národů. Běda, neuznáš-li
ruku, která tě bije. Při třetí metle padneš do rukou nepříte-
le. Tvoji nepřátelé budou z dálky hledět na tvé hořící paláce,
na tvé domy proměněné v hromady trosek zbrocených krví
tvých hrdinů, kteří už nejsou. Avšak hle: Velký bojovník ze
526
|
|
26.5 Page 255 |
▲back to top |
Severu přinesl prapor a na něm rozvinul nápis ‚Neodolatel-
ná je ruka Páně‘. V tu chvíli ctihodný Stařec z Lazia mu šel
vstříc s hořící pochodní v ruce. Tehdy se prapor černé barvy
změnil v prapor barvy bílé jako sníh. Na něm stálo napsáno
jméno toho, který může všechno. Válečník se se svými po-
klonil Starci a oba si podali ruce. A teď hlas z nebe pro tebe,
Pastýři národů. Jsi na velké konferenci se svými přísedící-
mi, ale nepřítel duší nemá klidu a rozsévá nesvornost mezi
nimi. Světské mocnosti budou chrlit oheň, jen aby zadusily
tvé slovo. Ty spěchej! Budou-li trvat neshody, utni je. Dosta-
neš-li se do nesnází, nezastav se, ale pokračuj, dokud nebu-
de uťata hlava draku bludu. Tato rána zatřese zemí i peklem,
ale dobří budou jásat. Shromáždi tedy své přísedící, i kdyby
byli jenom dva a jednej. Dny rychle utíkají a tvé roky se blí-
ží stanovenému počtu. Ale veliká Královna bude vždy tvou
pomocí a jako vždycky v minulosti zůstane velikou a mimo-
řádnou záštitou církve.
Co ty, Itálie, země požehnaná, kdo tě ponořil do takové
bídy? Neříkej, že to udělali tvoji nepřátelé. Byli to tvoji přá-
telé. Což neslyšíš, jak si tvoje děti žádají chleba víry a není,
kdo by jim jej lámal? Co udělám? Budu bít pastýře, rozeže-
nu stádo, aby ti, kdo sedí na stolci Mojžíšově, hledali dobré
pastviny a stádo aby poslouchalo a živilo se.
A ty, Říme, co bude s tebou? Říme nevděčný, zženštilý,
pyšný! Dospěls tak daleko, že na svém Vládci obdivuješ jen
luxus a zapomínáš, že tvá i jeho sláva je na Golgotě. On je
nyní starý, vrávorá a je bezbranný, všeho zbavený. Jenom
svým slovem nahání strach světu. Říme, čtyřikrát tě navští-
vím. Při první návštěvě budu bít tvé území a jeho obyvate-
le. Při druhém dovolím, aby zabíjení a pustošení dospělo až
k samým tvým branám. Při třetím rozbořím tvá opevnění,
rozeženu tvé obránce. Na pokyn Otce nastane vláda strachu,
hrůzy a zpustošení. Protože je můj zákon dále pošlapáván,
udělám ti ještě čtvrtou návštěvu. Tvá krev a krev tvých dětí
smyjí skvrny, kterými hanobíš Boží zákon. Válka, mor a hlad
jsou metly, které trestají pýchu a zlobu lidí. Kde je, boháči,
vaše nádhera, kde jsou vaše vily, vaše paláce? Staly se smetím
ulic a náměstí. Kde jste vy, kněží? Proč nelkáte mezi předsíní
a oltářem? Proč se nemodlíte za odvrácení těchto ran? Proč
nevezmete štít víry a nehlásáte na ulicích a na náměstích se-
meno mého slova? Což nevíte, že je to ten dvojsečný meč,
který potírá mé nepřátele a ukončuje hněv Boží i hněv lidí?
Tyto věci se neúprosně stanou. Věci jdou za sebou příliš po-
malu. Ale vznešená Královna nebe je přítomna. Boží pomoc
spočívá v jejích rukou. Rozptýlí nepřátele jako mlhu. Ona
opět obleče Ctihodného starce do všech jeho dávných šatů.
Pak přijde ještě jeden uragán. Nepravost skončila, hřích ustal
a dříve než uplynou dva úplňky měsíce květů, duha míru se
sklene nad zemí. Nad celým světem vzejde slunce tak jasné,
jaké nebylo od plamenů večeřadla po dnešní den a jaké ne-
bude možno vidět do posledního dne.“
Uskutečnila se prorocká vize Dona Boska? Pokud šlo
o Francii, o Itálii, o Řím, jistě se uskutečnila, ač tomu před-
tím málokdo věřil. Pokud šlo o detaily, tu Don Bosco na
otázku dona Berta, jeho sekretáře, odpověděl, že některé
věci teprve přijdou svým časem, některé se ani nemusí stát.
Bůh ve svém milosrdenství může od svých hrozeb upustit.
To je třeba ponechat jemu. Lidé se mohou také obrátit, pak
se trest nedostaví.
Autor Životopisných pamětí Dona Boska Lemoyne jistě
pečlivě sledoval uskutečnění světcovy prorocké vize z po-
čátku roku 1870. Už za rok mohl konstatovat, že se usku-
tečnila předpověď o pádu Francie a papežského státu. Mohl
osobně zažít i uragán v podobě první světové války. Zemřel
14. září 1916 po dopsání IX. svazku Memorií. Kdož ví, zda
spatřoval v něčem uskutečnění onoho setkání vatikánského
starce s válečníkem ze severu. Ale myslíme si, že kdyby byl
žil ještě 13 let, byl by onoho válečníka viděl uskutečněného
v Benitu Mussolinim, který opravdu vedl se svými „černými
košilemi“ pochod na Řím od severu Itálie a překvapivě uza-
vřel s papežem Piem XI. v roce 1929 lateránskou smlouvu,
jíž se obnovoval papežský stát, i když omezený jen na Va-
tikán a jeho okolí. Tím nechceme Mussoliniho prohlašovat
za velikého dobrodince církve. Mezi fašistickou Itálií a Vati-
kánem bude trvat stálé napětí, ale fakt je, že vyřešení „řím-
ské otázky“ bylo světodějnou událostí a je skoro jisté, že náš
světec tuto událost předpověděl skoro o 60 let dříve, než se
uskutečnila.
Zatímco měl Don Bosco myšlenky obráceny k Římu a ke
koncilu, připravoval pro papeže dokument s názvem „Ná-
boženský a materiální stav Společnosti svatého Františka
Saleského k začátku roku 1870“. Obsahoval obvyklý přehled
dějin Don Boskova díla oratoří a stupňů, po kterých vy-
stupovala jeho kongregace k církevní plnoletosti. Pojednal
v něm o jednotlivých čtyřech domech a o počtu interních
a externích žáků. Salesiánů napočítal 124, interních žáků
1 210, externích asi 3 500. Z přehledu bylo vidět, že dílo ros-
te a mohutní.
62 Za kulisami koncilu
Konečně se Don Bosco rozhodl, že pojede také do Říma
povzbudit Svatého otce, aby dal více na „hlas z nebe Pastýři
pastýřů“ než na hlasy hodnostářů myslících více na to, co
chtějí mocní tohoto světa, než na to, co chce Bůh. Cesta mu
trvala několik dní, protože se stavoval v Bologni a ve Flo-
rencii, ale docestoval šťastně a ubytoval se u monsignora
Manacordy. Co v Římě dělal, to sám napsal, takže můžeme
čerpat přímo z pramene.
Na prvním místě navštívil kardinála Quagliu, prefekta
kongregace pro biskupy a řeholníky a předložil mu vypra-
covanou zprávu o stavu kongregace svatého Františka Sa-
leského, kterou byl jeho hlavní představený podle zákona
povinen předložit každé tři roky. Kardinál byl spokojen
a dokonce překvapen početní silou začínající řeholní spo-
lečnosti. Řekl, že by za padesát let při takovém růstu mohlo
být na 2 000 salesiánů. Don Bosco žertem prohodil, že se už
těší, až bude moci za padesát let tuto zprávu předložit Jeho
Eminenci. Eminence si jen povzdychla: „Za padesát let kdo-
ví, kde budeme.“
Don Bosco vykonal zdvořilostní návštěvu také u turín-
ského arcibiskupa Riccardiho. Arcibiskup byl zdvořilý, ale
setkání bylo spíše studené. Pak se Don Bosco snažil pro-
niknout do atmosféry koncilu, aby viděl, kam věci směřují.
Situace byla asi taková: Po předložení návrhu ze strany ma-
linského arcibiskupa se hned k návrhu připojili biskupové
belgičtí a asi sto dalších biskupů. Bylo cítit, že většina bisku-
pů je pro vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti. Ov-
šem vedle této většiny se hned zformovala také dosti počet-
ná menšina těch, kteří buď byli proti dogmatu, nebo aspoň
zdůrazňovali nevhodnost takového prohlášení. Z Francou-
zů asi 50 jich bylo pro a 25 proti, i když se vědělo, že mezi
francouzskými katolíky není žádný odpor proti definici.
527
|
|
26.6 Page 256 |
▲back to top |
Monsignor Dupanloup vyvíjel horečnou činnost. Byl také
v písemném styku s německým Döllingerem a spolu s mon-
signorem Darboyem informoval podrobně císaře Napoleo-
na III., co se děje v Římě. Vybízel ho, aby zasáhl ve prospěch
jeho strany. Biskupové Německa a Rakouska sice k menšině
patřili, ale aspoň ve svých pastýřských listech vybízeli své
národy, aby zachovali klid, nedali se strhnout agitací a aby
pokojně čekaly, až vyjdou koncilové dekrety. Výjimku tvo-
řil uherský kaločský biskup monsignor Aynal a chorvatský
diakovarský biskup monsignor Strossmayer. Ti byli rezolut-
ně proti definici stejně jako radikálové z Francie. Vídeňský
kardinál Rauscher předložil papeži rezoluci podepsanou
biskupy německými, rakouskými a uherskými proti defi-
nici. Další rezoluci formulovali biskupové francouzští, tře-
tí biskupové američtí, čtvrtou východní biskupové a pátou
někteří biskupové hornoitalští. Ve všech se ozývaly pochyb-
nosti o vhodnosti definice a všech pět společně předložil
koncilu arcibiskup kardinál Schwarzenberg. Komise, která
měla zpracovávat návrhy, však pominula tyto hlasy menšiny
a předložila papeži, aby přijal petici podepsanou asi čtyřmi
sty biskupy, tedy absolutní většinou a aby dovolil prohlásit
neomylnost za článek víry. Na této straně pracovali neúnav-
ně hlavně biskupové Marming a Senestrey.
Don Bosco si uložil pro svůj pobyt v Římě přísné meze.
Neukazoval se na veřejnosti, nekonal návštěvy u přátel, ne-
kázal ani neuzdravoval nemocné. Říkal, že nyní jde jen a jen
o blaho církve. Zato si neukládal žádné meze, pokud šlo
o věc papežské neomylnosti. Tak se dověděl od monsignora
Manacordy, že papež vyjádřil nelibost nad tím, že se mon-
signor Gastaldi připojil ke straně biskupa Dupanloupa a za-
čal obhajovat tezi o nevhodnosti definice. Orleánský biskup
ho osobně navštívil a přesvědčil ho, že definování článku by
mělo zhoubné následky náboženské i politické. Ano, zača-
lo se povídat v Římě, že Gastaldi chystá nějaký spis proti
vhodnosti definice. Don Bosco hned monsignora navštívil
a přesvědčil ho, aby to nedělal. Vyvrátil mu důvody k oba-
vám, ano, přesvědčil ho tak dalece, že se ten obrátil a slibo-
val Donu Boskovi, že vydá spis s právě opačnou tendencí.
Don Bosco mu radil, aby si připravil v tom smyslu řeč, kte-
rou pronese v plénu koncilu. Stal se mu přímo osobním po-
radcem, opatřoval mu literaturu a podobně. I jiné teology
a koncilové otce vyzbrojoval ve prospěch spravedlivé věci.
Více biskupů děkovalo právě jemu za to, že zaujali správné
stanovisko k tak důležité pravdě, jakou byla právě definice
o neomylnosti. Později tito biskupové v procesu beatifikace
Dona Boska o tom vydali krásné svědectví.
Don Bosco dobře věděl, že si tím proti sobě popudí ně-
které subalpinské biskupy, kteří už tak měli výhrady k jeho
dílu. S těmi nic nesvedl. Při jednom setkání mu papež Pius
IX. výslovně řekl: „Teď vidím, že vaši nepřátelé jsou také
nepřáteli mými, ale to je pro mne o důkaz víc, abych věřil,
že Vaše dílo je dílem Prozřetelnosti.“ Také biskup z Nizzy
monsignor Sola držel pevně se stranou menšiny a, když se
jednalo na koncilu o schématu definice, dovolil si prudký
výpad proti většině, čímž vzbudil v koncilu veliký odpor.
Skončil svou řeč slovy: „Vězte, že jsem doktorem teologie,
prohlášeným za takového od věhlasné univerzity turínské.“
Kardinál Capalti mu hned ránu vrátil: „Právě to mluví pro-
ti vám!“ Jakoby chtěl říci, že turínská univerzita nevyniká
zrovna pravověrností.
Zajímavý byl závěr diskuse, kterou měl Don Bosco
v Římě s učeným kanovníkem vatikánské baziliky Audi-
siem, prezidentem turínské Akademie Supergy. Ten sám
vyhledal Dona Boska se svými přívrženci z menšiny a měl
s ním těžké utkání. Byl to člověk neobyčejně učený a histo-
rik na slovo vzatý. Don Bosco se s ním co do historické eru-
dice nemohl rovnat. Audisio se při diskuzi pustil také mimo
jiné i do papeže Honoria z doby monoteletického bludu
a z jeho listů cařihradskému patriarchovi Sergiovi dovozo-
val, že papež nebyl daleko od bludu. Don Bosco dlouho dě-
lal, že učenému protivníkovi nestačí, ale pak, když tento byl
už přesvědčen, že vyhrál, řekl: „Uznávám, že nejsem dosta-
tečně velikou autoritou v historii, ale chci si vzít na pomoc
autoritu, která je mimo všechnu pochybnost a kterou vy
dobře znáte a s níž jistě i souhlasíte.“ Monsignor chtěl znát
jméno autora a Don Bosco vytáhl knihu s nadpisem „Ná-
boženské a civilní dějiny papežů od Viléma Audisia“. Proza-
tím titul knihy pečlivě zakrýval, ale četl z ní pasáže o papeži
Honoriovi, kde autor obhajuje papeže a říká, že mlčet, aby
nebylo hůř, neznamená ještě souhlasit s bludem, a jinak že
byl papež zcela pravověrný. Čím déle četl, tím více Audisio
poznával, že čte z jeho vlastní knihy a že ho tedy usvědču-
je z vlastních slov. Přítomno diskuzi bylo i několik biskupů
a celá věc se rozuzlila tak, že se všichni upřímně zasmáli
Don Boskově chytrosti. Audisio se pak snažil zmírnit svou
porážku tím, že řekl, že něco jiného je psát pro veřejnost
a něco jiného mít vlastní mínění.
I v Římě si Don Bosco zachovával svůj prostý, domácky
laděný tón. Neměl rád vášnivé hádky, a proto raději nezve-
dal hlas. Stalo se o Hromnicích 2. února. Konciloví otcové
byli všichni v bazilice svatého Petra na svěcení svící. Když
nesli papeže v sedia gestatoria bazilikou, nějaký protestant
v blízkosti Dona Boska prohodil: „Tady je nejlépe vidět, že
se katolíci klanějí papeži jako Bohu.“ Don Bosco dobrácky
obrátil celou věc: „Vidíte, milý pane, kdyby ho nenesli, tak
bychom ho v tom množství ani neviděli, ani já ani vy.“
63 Tři audience u papeže
Don Bosco ani v Římě neztrácel z očí své chlapce. Vysvítá
to z dopisu, psaného donu Ruovi do Oratoře začátkem úno-
ra. V něm přímo píše, že vidí, jak se kdo chová, a mrzí ho,
že vidí i takové, kteří mají na čele napsáno „jejich bohem
je břicho“, jiní zase „podobám se nerozumným zvířatům“.
Vybízí dona Ruu, aby dával pozor, aby se mezi hochy ne-
vedly špatné řeči. V dopise byl ještě zvláštní lístek se jmény
těch, kteří mají „na jazyku hadí jed“. Z dopisu se také do-
vídáme, že Don Bosco byl v Římě přítomen smrti toskán-
ského velkovévody Leopolda, vyhnaného z Toskánska. Ze-
mřel v přítomnosti své manželky, parmského vévody a krále
neapolského ve věku 73 let. Don Bosco připsal ke zprávě
poučení pro salesiány a hochy: „Vzal si s sebou jen tu tro-
chu dobrého a zlého, co udělal v životě, jak říká svatý Pa-
vel.“ Velkovévoda ještě Dona Boska poznal a prohlásil před
ním, že ze srdce odpouští svým nepřátelům a doporoučí je
do Božího milosrdenství.
Zatím Don Bosco neviděl osobně Pia IX., ale papež se
dověděl o jeho přítomnosti v Římě a sám si ho k sobě povo-
lal, ačkoliv ještě dvě třetiny biskupů čekaly na zvláštní audi-
enci u hlavy církve. Audienci měl u něho dopoledne 8. úno-
ra a téhož dne byl u něho ještě jednou večer. Při dopolední
528
|
|
26.7 Page 257 |
▲back to top |
audienci mu Svatý otec vyjádřil uspokojení nad jeho zprá-
vou o stavu kongregace. Don Bosco mu odevzdal 1 000 lir
na Haléř svatého Petra. Papež poznamenal: „My oba máme
jméno Jan, ale měli bychom mít jméno František, protože
jsme oba chudí. Vy máte věčně prázdné kapsy a já poklad-
nu.“ Don Bosco mu nato odevzdal celou kolekci knížek
vyšlých v Katolickém čtení. Knížky byly skvostně vázány
a Svatý otec chtěl, aby je sluha hned všechny umístil v jeho
zvláštních regálech, ano, sám mu při tom pomáhal. Don
Bosco mu také předložil všechny dosavadní svazky Kniž-
nice italské mládeže. Papež se ptal, kdo to rediguje. Don
Bosco odpověděl, že don Francesia, ten, co ho provázel při
jeho loňské návštěvě Říma. Papež v jedné chvíli vzpomenul
na protivenství, která musel Don Bosco snášet od určitých
lidí a konstatoval: „Vidíte, stejní lidé jsou teď i proti mně.“
Vybídl ho nato, kdyby měl trochu času, aby začal vydávat
nějakou knižnici dějin církve. Jednání koncilu mu totiž uká-
zalo, jak by to bylo nutné. Don Bosco slíbil, že i na tomto
poli se bude snažit udělat, co bude v jeho silách.
V odpolední audienci se hodně mluvilo o Společnosti
svatého Františka Saleského a papež mu s radostí vyprávěl,
že se o jeho Společnosti mluvilo také na koncilu. Při jednom
zasedání se volalo po nějaké řeholi, jejíž členové by byli
zároveň plnoprávnými občany státu. Myšlenka prý vzbu-
dila všeobecný souhlas a tu povstal biskup z Parmy a řekl,
že taková společnost už existuje a rozhovořil se o Don Bo-
skových salesiánech. Zpráva prý byla přijata s potleskem
a biskup z Mondovì byl pověřen, aby o tom podal koncilu
podrobnou zprávu.
Na konci audience papež udělil Donu Boskovi zase řadu
duchovních výsad, například každodenní plnomocné od-
pustky pro obyvatele Mornese, kteří tam postavili kostel.
Don Bosco zprávu o tom poslal donu Pestarinimu a ten vý-
sadu zvěčnil na zvláštní mramorové desce, vsazené do zdi
kostela. Tu noc po audiencích Don Bosco věděl, že tak jako
tak neusne, a proto raději psal dopisy.
Ještě jednu věc musíme říci. Svatý otec během audience
vyjádřil zármutek nad tím, že plán na převzetí duchovní
správy při některém kostele v Římě nevyšel, ale také mu jas-
ně řekl, že chce, aby salesiáni přišli do Říma. „Viděl jste kos-
tel svatého Jana della Pigna?“ ptal se. Don Bosco ten kostel
ještě neviděl. „Tak se tam podívejte a pak mi řeknete, jestli
by se vám zamlouval,“ řekl papež.
Don Bosco vzal papežova slova doopravdy. Šel ke kar-
dinálovi Quagliovi, a ten mu dal za průvodce někoho z ko-
mise nad majetkem Vatikánu, aby mu kostel svatého Jana
ukázal. Nebyl to veliký kostel, ale uvnitř velmi pěkný, s pěti
oltáři a s novými varhanami. Při kostele byl slušný dům, ve
kterém by mohlo podle Don Boskova odhadu bydlet asi 15
lidí. Blízko byla ještě další, ke kostelu patřící budova, roz-
měrnější. Ta se mohla pronajmout a nést důchod asi 6 000
franků ročně. 12. února šel Don Bosco k papeži znovu
a řekl mu, že přijímá. Při této třetí audienci byl k němu pa-
pež ještě sdílnější. Mluvil s ním důvěrně o průběhu koncilu.
Don Bosco mu v jedné chvíli řekl: „Svatosti, a co tajemství?“
Papež se usmál a odpověděl: „Já nejsem vázán žádným ta-
jemstvím.“ A potom vážně dodal: „Je mi jasné, že některým
nejde jen o otázku vhodnosti nebo nevhodnosti papežské
neomylnosti, ale berou v potaz samotnou neomylnost.“
Don Bosco na to: „Za válečného oře si berou Honoria I.“
„Co vy, jak vy to vidíte?“ ptal se papež. Don Bosco: „Já si
myslím totéž, co si mysleli nejlepší autoři v té věci. Všichni
Honoria chválili a hájili. V těch dvou dopisech patriarcho-
vi Sergiovi Honorius vyjadřoval jen své soukromé míně-
ní a nemluvil ex cathedra, jako univerzální učitel církve.
Ostatně z kontextu vyplývá, že zůstával zcela v rámci kato-
lické víry. Svatý Maximus chválí jeho svatost i pravověrnost,
svatý Jan Damascenský, takový bojovník proti monoteismu,
nikdy papeže Honoria nejmenoval mezi těmi, kteří nadržují
bludu. Nanejvýš se může říci, že papež byl váhavý a odklá-
dal odsouzení bludu. To ovšem ještě neznal celou zlobu této
hereze. Jeden vážený autor řekl, že v té věci snad pochybil,
co se týče ráznosti, ale nemá to nic společného s neomyl-
ností. Možná, že se nedopustil ani lehkého hříchu.“ Papež
se v této chvíli zadíval na Dona Boska a pak mu položil
otázku: „Nemáte mi něco zvláštního sdělit? Něco, co se týče
církve v přítomném okamžiku?“ Don Bosco poznal, že při-
šla chvíle, aby mu vypravoval, co viděl toho 5. ledna. Ano,
už měl připravený list, kde byla citována slova adresovaná
přímo jemu – papeži, jako hlas z nebe Pastýři pastýřů. Šlo
o jedinou věc: Bůh si přeje prohlášení neomylnosti a papež
nesmí čekat, až se rozluští všechny otázky kolem toho. Je
třeba uzel rozetnout. Panna Maria se ukáže bezpečnou po-
mocnicí. Papež list vzal a četl. Pak tiše uvažoval. Zdá se, že
právě tehdy v něm uzrálo předsevzetí, že už nebude váhat,
ale definici neomylnosti uspíší.
Svatý otec řekl Donu Boskovi další věc. Ptal se ho, zda by
byl ochoten přesídlit z Turína do Říma, že by ho rád jmeno-
val kardinálem, aby ho měl po svém boku. Ale Don Bosco
příliš miloval své hochy a příliš věděl o cestě, kterou mu na-
rýsovala Boží Prozřetelnost. Proto mu bez obalu řekl, že by
to znamenalo zkázu jeho díla. Papež dále nenaléhal.
Pius IX. to věru neměl v té chvíli lehké. Biskupové celé-
ho světa byli v Římě, ale nebyli jednotní. Všude měla ruce
politika velmocí. Koncil visel na vlásku a nikdo nemohl říci,
co bude zítra. Hodně biskupů opustilo bez papežova dovo-
lení Řím. Nebylo shody mezi východními biskupy a mnichy
různých obřadů, ve Švýcarsku tvrdě agitoval nějaký Herzog,
který bude později vysvěcen na biskupa starokatolíků, ale to
všechno bylo v Don Boskově listu předpovězeno: „Nepřítel
dobra rozseje nesvornost mezi tvé přísedící, vzbudí nepřá-
tele mezi mými syny.“ Ale také tam bylo psáno: „Velká Krá-
lovna bude vždy tvou velkou pomocnicí!“ – A byla.
Řím byl zatím obklopen nepřáteli. Stačilo, aby italské
vojsko dostalo rozkaz, a Řím byl v několika hodinách obsa-
zen. A přece koncil pokračoval. Francie, mohlo se říci, měla
koncil ve svých rukou. Každou chvíli mohla odvolat svou
posádku, nebo si mohla klást podmínky, které by jednání
koncilu činily nesvobodným, ale zrovna v té době stál v čele
francouzské armády Napoleonovy Emilio Ollivier, který v té
otázce odvolání Francouzů z Říma byl neoblomný a nedo-
volil, aby se svoboda koncilu narušila. Bavorsko, chtivé dělat
opozici, usilovalo o vytvoření opozičního bloku prostřed-
nictvím Anglie, ale zrovna zde byl ředitelem anglické po-
litiky Odo Russel, který odradil ministra zahraničních věcí
lorda Clarendona, aby s Bavorskem neuzavíral žádný pakt.
Zástupce Pruska v Římě Arnim byl plný zášti proti konci-
lu a přece nepřiměl Bismarcka, strůjce pruské politiky, aby
v té chvíli něco podnikl, co by koncil znemožnilo. Sektářští
politici rakouští, španělští a portugalští byli všichni drženi
na uzdě vzájemnými spory a jinými politickými úvahami.
To Boží Prozřetelnost chtěla ukázat, že bdí nad církví a nad
jejím Pastýřem a že drží nitky budoucnosti pevně ve svých
rukou.
529
|
|
26.8 Page 258 |
▲back to top |
64 Závěr Don Boskova pobytu v Římě
Don Bosco šel do Říma s pevným předsevzetím, že v zájmu
církve a své kongregace nenechá o sobě mnoho mluvit, ale
neubránil se tomu. Jakmile se rozkřiklo, že je ve Svatém měs-
tě, zase se lidé dožadovali slyšení u něho jako obyčejně. Ov-
šem tentokrát přece jen nastala ve vztazích Římanů k Donu
Boskovi změna, ano, snad i velké ochlazení, zvláště v šlech-
tických kruzích. V minulém roce to bylo něco jiného. Don
Bosco ujišťoval Římany, že bude klid a to se jim líbilo. Jenže
Don Bosco o tom mluvil v minulém roce a ne v roce 1870.
Tentokrát měl jiné pokyny shůry a byl nucen mluvit jako
kdysi prorok Jeremiáš. To se nelíbilo a obratem ruky někteří
na něho zanevřeli. On to cítil a začal se stahovat do sebe. Jeho
odpovědi na zvědavé otázky se vyznačovaly slovy „snad“,
„jestli“, „doufejme“, ale už nic určitého nechtěl říci. Zlobi-
li se na něho i někteří řeholníci, kteří měli v Římě honosné
kláštery a báli se, že dopadnou podobně, jako dopadli řehol-
níci v ostatních italských provinciích. Don Bosco v důvěr-
ných rozhovorech radil vysokým představeným, aby počítali
s možností záboru klášterů a aby včas učinili opatření k zá-
chraně aspoň části majetku, potřebného k přežití řehole, ale
odpovědí mu byl chlad a nedůvěra. Více se věřilo na nějaký
náhlý politický zvrat nebo na očividný zázrak. Jen generální
představený kartuziánů mu uvěřil, ale i on nakonec ztroskotal
na neústupnosti svého generálního prokurátora. Až později
všichni uznají, že Don Bosco nebyl falešným prorokem, až
stát zabere římské kláštery stejně, jako je zabral jinde.
14. února psal Don Bosco donu Ruovi, že doufá, že se
vrátí domů příští týden. Svátek svatého Františka bude na
první neděli postní. Don Bosco touží setkat se s představe-
nými domů. Příhodná chvíle k tomu bude právě konáním
obvyklé konference svatého Františka. V Římě, zdá se, bude
možno na podzim otevřít dům. Dopisy s různými zprávami
dostali také ředitelé ostatních domů.
21. února se byl Don Bosco rozloučit se Svatým otcem.
Vroucně mu děkoval za všechno dobré, co mu prokázal,
a znovu ho ujistil, že v roce 1871 bude moci slavit své zla-
té kněžské jubileum a že překročí léta Petrova. Papež s ním
mluvil dlouho a světec mu mimo jiné doporučil, aby zavedl
v celé církvi jednotný katechismus, který by odstranil veli-
kou různost, zaviněnou tím, že bezmála každá diecéze má
svůj katechismus. Všechny katechismy sice hlásají stejné
pravdy, ale při velké fluktuaci obyvatelstva mnozí na růz-
nost postupů jen doplácejí.
Na konci audience se Don Bosco hluboce zamyslil. Měl
u sebe celé proroctví z 5. ledna, ale dosud neměl odvahu jej
celé hlavě církve sdělit. Šlo hlavně o pohromy, týkající se
Francie a Itálie, ale i o vítězství papežství a církve. Koneč-
ně si dodal odvahu a řekl: „Přejete si, Svatý otče, abych vám
odhalil jednu věc?“ „Mluvte,“ řekl on. „Chcete opravdu,
abych vám nic nezatajil?“ „Poroučím vám to.“ Don Bosco
tedy mluvil o nastávající válce mezi Francií a Pruskem,
o tom, jak Francouzi opustí Řím, jak padne francouzské cí-
sařství a jak bude Bůh trestat Francii za její hříchy, zvláště
pak Paříž.
A tu byl Don Bosco najednou sám zneklidněn a začal se
zajíkat. Papež mu pomohl z rozpaků tím že mu řekl: „Dost!
Už mi nic neříkejte, jinak dnes nebudu v noci spát.“ Hovor
se stočil na jiné věci a Don Bosco po půldruhé hodině au-
dience odešel z paláce. Papež si to však druhý den rozmy-
slel a chtěl, aby mu Don Bosco všechno pověděl, ale Don
Bosco už nebyl v Římě, nýbrž na cestě do Florencie. Celý
zápis vidění však papež dostal ještě téhož roku oklikou přes
kardinála Bilia. Zápis není podepsán, ale rukopis je Don
Boskův. Existuje fotokopie dopisu psaného Biliovi. V něm
Don Bosco Jeho Eminenci prosí, aby nikomu neříkala, kdo
to psal.
65 Po návratu z Říma
Don Bosco odjel z Říma 22. února, dva dny se zdržel ve Flo-
rencii a v pátek 25. února byl zase doma. Tentokrát nebylo
žádné slavné vítání, zakázal si je.
V únoru odešli dva obyvatelé Oratoře na věčnost – jed-
načtyřicetiletý Felix Valsania a čtyřiadvacetiletý Bernard
Mellica, ale v té době bylo umírání průvodním jevem živo-
ta. Důležité bylo, aby byl každý připraven. Don Bosco v ne-
děli před Popeleční středou a následující dva dny proseděl
mnoho hodin ve zpovědnici a dával do pořádku svědomí
svých chlapců.
O první neděli postní 6. března se slavil svátek svatého
Františka Saleského, ale Don Bosco měl v srdci smutek.
V Castelnuovo zemřel jeho veliký přítel, pan děkan Antonín
Cinzano. Bylo mu 66 let a v Don Boskově rodné farnosti byl
farářem 38 let. K posledku nebyl zdráv a chystal se odejít
k Donu Boskovi do Oratoře připravit se na dobrou smrt.
K tomu už nedošlo. Byl to veliký Don Boskův dobrodinec.
Radost naopak přinesla Donu Boskovi zpráva z Říma, že
7. března bylo k připravované konstituci o církvi připoje-
no jako doložka, že římský biskup se nemůže zmýlit, když
definuje jako pravdu nějakou věc víry nebo mravů. Byl to
veliký krok kupředu, protože záležitost neomylnosti byla
tím oficiálně dána na program jednání. Nebylo to jedná-
ní jednoduché. Můžeme dopředu říci, že se touto věcí za-
bývalo 14 plenárních zasedání od 14. května do 3. června
a pak ještě zcela výhradně dalších 18 sezení od 6. června do
4. července. Papež si přál, aby měl každý biskup možnost
plně se vyjádřit. Biskupové, stojící v opozici, toho využívali
k opakování stále stejných argumentů k brzdění práce. Pak,
když přišla letní vedra, žádali odložení koncilových prací na
pozdější dobu. V diskuzích se vyznamenal hlavně saluzský
monsignor Gastaldi, ze kterého mluvil hlas Dona Boska.
Sklidil několikrát velký potlesk. Ale to jsme předběhli čas
a musíme se vrátit do Turína, abychom věděli, co se dělo na
výroční konferenci salesiánů, které se zúčastnili také všichni
ředitelé i morneský don Pestarino.
Don Bosco měl příležitost obšírně pojednat o tom, jaká
měl jednání se Svatým Otcem a vyzvednout, jak ten přeje
Salesiánské kongregaci. O jednáních na koncilu a o tom,
co mu v té věci říkal papež, nemluvil, chtěl být diskrét-
ním v tak choulostivé otázce. Ze salesiánských věcí poprvé
oznámil, že se chystá otevření dalšího salesiánského domu
v Alassiu. Také mluvil jako o hotové věci o otevření domu
v Římě. Ale znovu všem připomněl, že nejde o to, aby byli
salesiáni chváleni, nýbrž o to, aby všichni měli pravého sale-
siánského ducha a aby byl na ně spoleh. To ještě nebyla sa-
mozřejmá věc. Před nějakým časem si dovolil Don Boskův
sekretář don Berto nadhodit před Donem Boskem otázku,
jak by to asi bylo, kdyby Don Bosco zemřel. Don Bosco ne-
chal stranou jeho úvahy o tom, kolik lidí by za ním plakalo,
530
|
|
26.9 Page 259 |
▲back to top |
ale zdůraznil, že někdo by měl určitě velikou radost a to by
byl ďábel. Jednu sobotu don Lasagna, když byl pozdě večer
s Donem Boskem po dlouhém zpovídání sám v jídelně –
bylo už k půlnoci, dovolil si vyjádřit pochybnosti, že by sa-
lesiánské dílo přežilo Don Boskovu smrt. Řekl, že se bojí,
že by se rozsypalo a každý by si šel po svých. Don Bosco
mu odpověděl: „To se opíráš o příliš lidské úvahy. Je třeba
myslet nadpřirozeně. Vidíš. Buď Don Bosco před Bohem
něco znamená, nebo neznamená. Jedno ze dvou. Znamená-
-li něco, nepochybuje, že se bude po smrti za vás přimlou-
vat. No, a neznamená-li nic, tak ještě lépe, protože pak bude
muset všechno vzít do rukou sám Pán Bůh.“
V druhé polovici postu byl Don Bosco návštěvou v Lan-
zu a pak v Cherascu. Také do Mirabella si zajel a všude vne-
sl dobrou náladu.
27. března v Turíně opět svolal všechny salesiány ke kon-
ferenci. Začal od Adama: „V ráji bylo všechno dobré, ale
nelíbilo se to ďáblu. Proto navedl první lidi k neposlušnosti
a tak přivedl do zkázy všechny lidi. Podobné je to s námi.
Zatím jde všechno dobře, ale pozor. Ani my se nelíbíme
ďáblu a snaží se mezi námi vzbudit malé závisti, spory, hle-
dání vlastních zájmů a podobně. Já už delší čas pozoruji ně-
které negativní jevy. Je zde nebezpečí, že se rozdělíme na dvě
strany. Byl jsem v Mirabellu, Lanzu a v Cherascu a poptával
jsem se u spolubratří, jak vidí život v kongregaci. Překvapilo
mne, že jako by se smluvili, všichni říkali, že turínským spo-
lubratřím schází pracovní elán. Jich je méně, ale hodně pra-
cují. Učitelům ani nenapadne dopřát si po vyučování trochu
volna, ale hned jdou mezi hochy a asistují. Nabízel jsem jim,
že jim pošlu pomoc. Víte, co mi řekli? Že ne, že budou ra-
ději v malém počtu, ale budou svorní. Také jsem se ptal, zda
by se mělo něco zde v Turíně napravit. Jeden šikula mi řekl,
že byl zde – už nevím z jakého důvodu, a všiml si, jak jeden
salesián hladil nějakého chlapce, což by podle něho nemělo
být. Musel jsem mu dát za pravdu. Tak jsme tedy hovořili
a shodli jsme se, že je nutno všelicos napravit. Já si napří-
klad všímám, že při stole sem tam někdo ohrne nos nad jíd-
lem. Třeba nad jablky. Buď jsou moc malá nebo je jich málo
nebo jsou červivá. Také s vínem nejsou někteří spokojeni.
Ovšem kdybychom měli každému vyjít vstříc a uhodnout,
co mu chutná, to bychom z toho nevyšli. Budeme se snažit,
ale… Někdo mi řekne: ‚To mám něco jíst, když vím, že mi
to škodí?‘ Řeknu vám toto. Už padesát let se stravuji spo-
lečně – tak tomu bylo v semináři, v konviktě a teď v Oratoři,
ale nepamatuji se, že by mi bylo nějaké jídlo uškodilo. Něco
jiného je, když je někdo nemocný. To je něco jiného, pro ta-
kového přestávají pravidla platit. Zvlášť bych se rád zmínil
o té předešlé věci. V žádném případě si nepřeji, aby někdo
na chlapce pokládal ruce nebo jim projevoval zvláštní sym-
patii. Nedávno se stalo, že se někdo dostal do takového ne-
bezpečí, že málem uvedl ústav do hanby. To tedy ne! Ode
dneška absolutně zakazuji, aby někdo zval hochy do svého
pokoje. Žádné ‚Pojď, zameteš mi světnici, usteleš mi postel,
přineseš mi vodu, běž mi pro knihy, zapomněl jsem si je ve
studovně!‘ Nechci to. Také absolutně nechci, aby hoši z jed-
né ložnice chodili do jiných ložnic, ani nechci, aby někdo
bral hochy ze své ložnice do své celky. Také ať každý dělá, co
má dělat. Každý má svou povinnost a to je záležitost sprave-
dlnosti. Každý je povinen dbát, aby se zachovávala pravidla.
Musí to ovšem prosazovat zákonnými prostředky, ne na-
příklad bitím. Někdo zapomíná, že hoši mají někdy horkou
krev a mohli by se s tebou k tvé hanbě a újmě tvé autority
poprat. Ve škole, kde jsi ustanoven za učitele, vykonávej to,
co je spravedlivé. Mimo tvou třídu ti musí být všichni hoši
stejní a nesmíš se míchat do úkolů, které má na starosti jiný
spolubratr. To je ale záležitost toho, kdo měl zodpovědnost
za rekreaci. Ty nesmíš toho hocha za to potrestat ve třídě.“
Začátkem dubna další dva obyvatelé Oratoře odešli na
věčnost – šestadvacetiletý kněz don August Croserio, vzác-
ný člověk, a patnáctiletý hoch Jan Baltera, zbožný chlapec.
66 Nad stavebními plány
Když Don Bosco loňského roku s takovými těžkostmi vy-
dobýval v Římě schválení své kongregace, uvědomil si, že se
některým hodnostářům zdálo, že tři domy nejsou zatím dů-
kazem nějaké mimořádné životnosti salesiánského díla. To
ho mělo nyní k tomu, aby přes nedostatek kvalifikovaného
personálu rozšiřoval ústavy už existující a otvíral nové. Pe-
níze na to nebyly, ale on věřil v Boží Prozřetelnost. Když mu
tato zaplatila stavbu kostela, jistě mu pošle peníze také pro
další jeho účely.
Na popud lanzského děkana Alberta se odhodlal postavit
vedle dosavadního ústavu, který byl majetkem obce, velikou
budovu vlastní na pozemku zmíněného děkana. Budova
měla mít dvě poschodí, pořádný portikát, měla měřit 70
metrů a sahat až k Farnímu náměstí. Měla stát 200 000 lir,
všechno na útraty Dona Boska. Tehdy asi se stavebním po-
volením nebyly takové ceremonie, jak je tomu dnes, a pro-
to se hned stavělo. Pracovalo tam 30 zedníků a Don Bosco
je pravidelně vyplácel. Ano, když žádali víc, protože všude
v okolí se stavělo, neváhal platit víc, jen aby stavba neuvázla
na mělčině. Dostavěl bez toho, že by na stavbě zůstal dluh.
Další podnik bylo otevření ústavu pro žáky obecných
a gymnazijních tříd v Alassiu v kraji janovském na po-
břeží Ligurského moře. I tam dal k akci podnět tamní fa-
rář a městská rada projekt schválila. Koncem března dal
schválení také nadřízený školský úřad. Obec byla ochotna
propůjčit Donu Boskovi k tomu účelu budovu zvanou „Ko-
lej“, ale on se dověděl, že tam existuje ve správě města zkon-
fiskovaný starý klášter, a byl ochoten jej koupit. Byl by tam
rád zřídil řemeslnickou školu. Obecní rada odpověděla, že
zatím to není možné, protože podle zákona takové budovy
se mohou zcizovat jen na základě dražby, a tak bylo třeba
čekat, až bude dražba vyhlášena.
Začátkem května byl Don Bosco v Mirabellu. I tam neu-
stále rostla poptávka po umístění žáků a už se pomýšlelo na
zdvojnásobení domu stavbou, ale pak začalo převládat mí-
nění, že by bylo lepší mirabellský dům opustit a přenést dílo
do Borga San Martina. Důvod zde byl. V Mirabellu bylo
k létu vždy veliké horko a často bylo třeba hochy posílat
domů na čerstvější vzduch. Toho roku to bylo také takové.
I v Turíně byl Don Bosco zaměstnán starostmi stavební-
ho rázu. Tak přikoupil další kus pozemku v blízkosti Ora-
toře, aby mohl své dílo rozšířit. Mimo to jednal s městem
o zřízení náměstí před kostelem Panny Marie Pomocnice.
Když se už všude podnikalo, podnikalo se také v novém
ústavě v Cherascu. Don Bosco vyjednával s obcí o rozšíře-
ní domů, aby se mohlo vyhovět dalším a dalším žádostem
o přijetí. Obec mu nabízela pro ten účel jinou budovu, ale
on nechtěl, protože by to žádalo dvojnásobný personál
a jiné zbytečné zdvojování.
531
|
|
26.10 Page 260 |
▲back to top |
67 S penězi je třeba šetřit
Čím více se rozrůstalo salesiánské dílo, tím více spotřebova-
lo peněz a bylo třeba šetřit s každým haléřem. Don Boskův
dům byl dobročinnou institucí, žebrající prostředky u lidí
dobrého srdce, ale slušelo se, aby jí pomáhaly také úřady.
Úřady mu už poslaly veliké množství opuštěných dětí a jejich
vydržování stálo Dona Boska veliké peníze. V době, o které
se právě zmiňujeme, z osmi set chovanců jedna osmina mu
byla doporučena k přijetí od různých státních institucí nebo
od policie. Dokud byly železnice ve státní správě, požívala
Don Boskova oratoř určitých výhod – slev na dráze a někdy
i jízdného zdarma. Nyní byly dráhy v soukromých rukách a,
jak jsme už viděli, zdráhaly se poskytovat slevy.
Z jarních měsíců roku 1870 pochází korespondence
Dona Boska s policejním ředitelstvím turínským a s mi-
nisterstvem vnitra, kde se Don Bosco dožaduje, aby úřady
nějak zasáhly a poskytly jeho Oratoři výhody ohledně jízd-
ného na dráhách. Jmenoval případy, kdy musí posílat hochy
do rodiště, třeba až na Sicílii, což představuje značné finanč-
ní náklady, přistupující k tomu, že ve většině případů mu-
sel Don Bosco takové hochy živit zadarmo třeba i několik
let. Každé takové jednání znamenalo předkládání dokladů
o zaměření turínské Oratoře a jiná vysvětlení, jak už jinak
nemůže být v takových věcech. Ale Don Bosco byl trpěli-
vý. Spravedlnost a láska mu nedovolovaly, aby lehkomyslně
ztratil třeba jen jeden haléř, který byl určen pro spásu duší.
I když jednání neměla velký efekt, kladné v nich bylo as-
poň to, že Don Boskovo dílo bylo stále připomínáno a také
uznáváno jako veřejně prospěšné. Ano, prosazovalo se i kul-
turní úrovní. Tak dostal Don Bosco výzvu, aby se zúčastnil
nějaké výstavy pedagogicky a didakticky vzorných knih až
kdesi v Neapoli, kde se konal v září toho roku kongres peda-
gogů. Nevíme, co v té věci podnikl, ale jistě udělal všechno,
co bylo v jeho moci, aby podepřel zdravou výchovu v Itálii
v křesťanském slova smyslu.
68 Zas je tu měsíc máj
Salesiánská tiskárna měla pořád co dělat. V únoru se roz-
běhla do světa knížka „Slovo kříže“ o úctě k znamení kří-
že, které protestanti tak neradi viděli. Napsal kapucín Karel
z Poirina. Na březen a duben dostali odběratelé Katolického
čtení knížku „Emil Defaix, neboli vzor řemeslníka“. Překlad
z francouzštiny. I tato kniha měla výchovnou tendenci a ob-
sahovala cenné rady pro pracující mládež. Na květen napsal
sám Don Bosco „Devět dní zasvěcených Panně Marii Po-
mocnici“. Šlo zde o další rozšíření ctitelů Panny Marie Po-
mocnice. Don Bosco měl v ruce papežský dekret o udělení
odpustků a nechtěl, aby neležel ladem.
Na Bílou sobotu 16. dubna byl vysvěcen na kněze syno-
vec dona Dominika Pestarina Josef z Mornese, ale protože
strýc chtěl, aby se primice slavila na třetí neděli po Veliko-
nocích, zůstal novosvěcenec v Acqui a domů přijel teprve
v sobotu před primicí. Don Bosco tam přijel také. Primice
byla v kapli nového ústavu. Don Costamagna, který Dona
Boska provázel, vypravoval, že se kdosi podivoval krásnému
ovoci, které přišlo v tu dobu na stůl, a nadhodil, kdoví jaké
ovoce bude v nebi. Don Bosco měl hned takový komentář
o nebeských radostech, že všichni poslouchali se zatajeným
dechem.
Pak přišel máj. Oratoř zase žila ve znamení mariánské
zbožnosti. Devítidenní pobožnost uvedla do pohybu ce-
lou Oratoř. Rozvinula se propaganda pro vstup do Sdruže-
ní ctitelů, které mělo své sídlo při kostele a kde byly nyní
instalovány nové varhany. K pěti zvonům přibyly ještě tři
malé, aby mohly vyzvánět celé náboženské písně. Připravo-
val se také bufet pro poutníky. Don Cagliero zkomponoval
nový hymnus na Pomocnici. Don Bosco chtěl, aby se pouť
u Panny Marie stala každým rokem velikou událostí.
Slavnost Pomocnice křesťanů se konala v den Nanebe-
vstoupení Páně. Panna Maria se opět ukázala. V Oratoři byl
hoch Petr Marchino, žák 2. třídy gymnázia. V květnu ležel
na ošetřovně ve velikých horečkách. Pak to ustalo, ale těs-
ně před svátkem Panny Marie začaly horečky znovu. V den
svátku chlapec utekl z ošetřovny a šel do sakristie hledat
Dona Boska. Prosil ho, aby mu dal požehnání. Don Bosco
se právě připravoval ke mši svaté a řekl mu, aby mu tedy
ministroval, že mu dá požehnání po mši svaté. Pak si to
ale rozmyslil, poručil mu, aby si klekl a dal mu požehnání
hned. V tu chvíli z Marchina všechno spadlo a mohl s po-
citem úplného zdraví Donu Boskovi přisluhovat. Později se
stal knězem.
Po slavnostech don Rua svolal všechny, kdo měli v ty
dny nějakou odpovědnost, ke konferenci a každý musel
říci, co by se mělo napříště napravit. O výsledcích porady
byl pořízen zápis, který se pak měl příští rok před svátkem
včas znovu přečíst, aby vše běželo, jak má být. Tento zvyk
se dodržoval při všech větších slavnostech. V prefektuře byl
takzvaný „Sešit zkušeností“, a ten se tímto způsobem stále
obohacoval.
69 Svátek Dona Boska
Všelicos se událo také v měsíci červnu 1870. Na koncilu po-
dalo mnoho hlavních představených řeholí otcům žádost,
aby byl svatý Josef prohlášen hlavním patronem církve.
Don Bosco byl velikým ctitelem tohoto světce a také chtěl
přispět k obecnému volání. Proto na červen nechal vytisk-
nout v Katolickém čtení knížku barnabity P. Inocence Go-
bia „Dějiny úcty svatému Josefu, snoubenci Panny Marie“.
Don Bosco byl v červnu s donem Ruou v Alassiu uzavřít
s městem smlouvu o otevření ústavu – konviktu se školou
obecnou a gymnáziem k prospěchu mládeže města a kdo
jiný by chtěl ještě využít příležitosti. Smlouva měla ráz pře-
dešlých podobných smluv: Obec si vzala na starost údrž-
bu budov, Don Bosco vnitřní vybavení. K tomu se zavázal
poslat do Alassia pro každou třídu obecné školy zvláštního
kvalifikovaného učitele a dostatečný počet profesorů gym-
nazijních oborů. Byly také vymezeny platební podmínky
převzetí konviktu a školy. Za ředitele nového podniku byl
vyhlídnut profesor Cerruti z mirabellského ústavu. Jeho
osobnost byla zárukou, že dům vynikne studijní úrovní.
Také mirabellský dům se chystal k přesídlení do Borga
San Martina, kde byl dostatečný prostor pro hřiště, vedle
ústavu les, dosti blízko na dráhu a vůbec větší možnost roz-
vinutí. Nebude to záležitost laciná, protože Don Bosco bude
muset sehnat 120 000 lir, ale nic naplat, výhody vše vyna-
hradí. Don Bosco si byl vědom, že mirabellský dům začínal
za příznivé podpory hraběnky Calloriové a snažil se nyní
532
|
|
27 Pages 261-270 |
▲back to top |
|
|
27.1 Page 261 |
▲back to top |
paní o změně obšírně informovat, aby se snad necítila do-
tčena a aby zůstala dílu i v Borgu dobroditelkou.
17. června se konala v Oratoři veliká hudební akademie
za účelem splacení nákladu na nové varhany. Koncert po-
řádala „Filharmonie“ Oratoře, a ta si dala záležet na tom,
aby program měl náležitou úroveň. Maestro De-Vecchi na-
cvičil svou skladbu „Noc a den“, kde posluchač mohl v tó-
nech prožívat noční houkání sovy, pak ranní zpěv slavíka
a jiné hudební emoce. Nescházela De-Vecchiho skladba
o jízdě vlakem se supěním lokomotivy, veselým poskako-
váním vagónů, pískáním a troubením a nakonec zastave-
ním na železniční stanici. Koncert uvedl také Caglierovu
„Bitvu u Lepanta“, která už několikrát vzrušila posluchače
a stálo za to znovu si ji poslechnout. Koncert trval dvě ho-
diny a přišlo na něj mnoho lidí, takže i peněžní výsledek
byl uspokojivý.
Peněz bylo třeba, vždyť se chystala také stavba kostela na
Porta Nuova. Když si Don Bosco něco rozmyslel a rozhodl
se pro to, pak už neustoupil a dovedl plán až do konce.
24. června byl tradiční svátek Dona Boska. Zase byla
akademie, Don Bosco se usmíval, radoval se, děkoval, dával
svým cítit, jako ho těší, že ho mají rádi. A všichni salesiáni
cítili, že je to tak správné, protože hoši potřebují lásku kon-
krétní, ne nějakou mlhavou a uzavřenou v hrudi. Však při té
příležitosti kdosi z těch, co si mohli dovolit takovou nedis-
krétní otázku, se ptal Dona Boska, jestli to považuje za mar-
nivost nechat se oslavovat, přijímat dary apod. Don Bosco
odpověděl, jak cítil: „Hoši to potřebují. To není pro mne,
ale pro ně.“ A skutečně patřilo vždy a u všech jeho bývalých
žáků k nejhezčím vzpomínkám na mladá léta mimo jiné i to
výroční oslavování milovaného otce. Don Boskův svátek dal
podnět také k tomu, že se v ten den dostavovali i bývalí žáci
a na tom se pak pomalu vytvářely předpoklady pro pozdější
světovou organizaci Don Boskových bývalých žáků.
70 Dogma o papežské neomylnosti
Don Boskovo srdce se vyznačovalo opravdu katolickou šíří.
V Cařihradě vypukl veliký požár a strávil několik městských
čtvrtí. Unità Cattolica vypsala sbírku pro vyhořelé a Don
Bosco nechtěl zůstat pozadu. Nabídl hned dvě místa pro
osiřelé hochy bez ohledu na jejich náboženství. Turecká říše
už tehdy přitahovala jeho oči a přijde čas, kdy budou salesi-
áni mít domy v Cařihradě, ve Smyrně, v Nazaretě, v Beith-
gemalu, v Betlémě, v Cremisanu, v Jaffě a v Jeruzalémě.
Hlas apoštola Afriky ho zval i tam, do Afriky. Začátkem
července mu psal don Daniel Comboni z Říma, že ho prosí,
aby mu dal dva nebo tři kněze a několik laiků a katechetů,
které by usadil v Egyptě v jeho chlapeckém domově v Cairu.
Zatím by byli pod jeho jurisdikcí a on by je i živil, ale pak by
je připravil na vstup do Nigérie ve střední Africe, kde by už
rozvíjeli činnost samostatně jako salesiáni. Don Bosco po-
věřil dona Ruu, aby odpověděl, že to zatím není možné pro
nedostatek personálu, ale ať počítá s tím, že je ochoten při-
jmout nějaké africké chlapce, které by mu doporučil. Byla
to stejná odpověď, jakou poslal před nedávnem monsignoru
Lavigeriemu do Alžíru. Zatím opravdu nemohl kongregaci
otevřít cestu do Afriky, ta byla prozatím velmi problematic-
ká. Bylo třeba čekat.
V červenci se Donu Boskovi splnil jeho veliký sen. 18.
července 1870 na IV. plenárním zasedání koncilu byl odhla-
sován článek víry o papežské neomylnosti, když jde o věci
víry a mravů a když něco definuje jako univerzální učitel
s platností pro všechny věřící. Papež koncilní usnesení po-
depsal a tím byla skončena jedna z nejdůležitějších záleži-
tostí, jimiž se zabýval I. vatikánský koncil. Koncil vydal dva
dokumenty: „O víře“ a „O Kristově církvi“. Prohlášení neo-
mylnosti bylo připojeno k tomu druhému dokumentu.
Splnilo se, co Don Bosco předpověděl, že světské moc-
nosti budou chrlit oheň a snažit se strážcům víry zacpat
ústa, ale nepodaří se jim to. Škody zde ovšem byly. Rakousko
vypovědělo konkordát s poukazem, že prý jej uzavřelo s pa-
pežem omylným a ne neomylným, Bavorsko dalo svolení
Döllingerovi, aby založil starokatolickou církev. Itálie vyda-
la rozkazy, aby byli trestáni biskupové a kněží, kteří by při
hlásání papežské neomylnosti řekli něco proti nové Itálii,
Francie odvolala svou posádku z papežského státu a Prusko
ujistilo krále Viktora Emanuela, že bude souhlasit s obsaze-
ním Říma italskou armádou.
19. července, den po prohlášení článku víry o papežské
neomylnosti, vyhlásil císař Napoleon III. Prusku válku.
Všichni biskupové opustili Řím, když předtím vyřkli své
„Credo – Věřím“. Někteří se cestou stavili také v Turíně,
u Dona Boska. Tak i dva biskupové z Číny. Ti prosili, aby
Don Bosco myslel i na jejich misie.
Don Bosco hodně unavený tím, co prožil v jarních mě-
sících, rád v létě vystoupil k svatému Ignáci nad Lanzem
na duchovní cvičení, která tam dával jeho bývalý profesor
Dr. Golzio, rektor Kněžského konviktu, přeneseného od
svatého Františka z Assisi do opuštěného kláštera františká-
nů při kostele Panny Marie Těšitelky. Obláti se o něco poz-
ději v malém počtu usadili v bývalém Konviktě jako sou-
kromé osoby.
Po návratu od svatého Ignáce pracoval Don Bosco na
přemístění malého semináře z Mirabella do Borgo San
Martina. Hraběnka Calloriová měla sice námitky, ale Don
Bosco jí vše trpělivě vysvětlil. Vždyť ze 180 žáků semináře
klesl počet zdravých na pouhých 115. Hraběnka tehdy trpě-
la vlastními potížemi, které ji uvedly do stavu nebezpečné
deprese. Don Bosco ji však ubezpečil, že ještě nepřišla její
hodina. Zase bude dobře a ona, jako se už tolikrát přičini-
la o výstavbu kostela Panny Marie Pomocnice, bude moci
s ním spolupracovat i na stavbě nového kostela svatého
Jana. To se pak skutečně stalo. Hraběnka zemřela až v roce
1911 ve věku 85 let.
71 Prohraná válka
Ať se ve světě dělo, co dělo, Don Bosco pracoval s nezten-
čenou houževnatostí pro spásu duší. V půli června mu psal
markýz Landi, předseda sirotčince v Piacenze, fungujícího
tam od doby cholery v roce 1855, že se sirotčinec pro ne-
dostatek prostředků zavírá a že prosí, aby Don Bosco 10
sirotků – učňů vzal do svého domu do jejich osmnácti let.
Don Bosco přivolil a hoši mu byli skutečně posláni. Smlou-
va o tom byla podepsána v půli srpna. Už předtím přijal
Don Bosco některé sirotky z Královského domova v samot-
ném Turíně. Sirotci přišli na Valdocco 30. srpna, právě, když
533
|
|
27.2 Page 262 |
▲back to top |
se tam konala kolaudace nových varhan zkonstruovaných
bratry Lingiardy z Pavie. Byly to druhé varhany toho typu,
postavené v Turíně.
V té letní době zuřila válka mezi Francií a Pruskem.
Boje začaly 2. srpna 1870 a první vítězství Francouzů bylo
u Saarbrückenu. Ale hned nato se štěstí obrátilo a boje se
přenesly na francouzskou půdu. Řada pruských vítězství
přivedla Paříž do zděšení. 16. srpna došlo ke krvavé bitvě
u Gravelotte a nato došlo k stažení francouzské „rýnské ar-
mády“, vedené maršálem Bazainem, do Metz, kde se tato ar-
máda opevnila, ale Prusi pevnostní město obklíčili. Jiná část
pruských vojsk postupovala opatrně do vnitra Francie, kde
se zatím zformovala armáda maršála Mac Mahona a poku-
sila se spojit s armádou obklíčenou v Metz. Jenže Prusi zpo-
zorovali tah Francouzů a překazili spojení obou armád tím,
že Mac Mahona přinutili k bitvě u Sedanu 1. září. Francouzi
se bili se zoufalou odvahou, ale prohráli bitvu na celé čáře.
Císař Napoleon, který byl uprostřed svých, uznal porážku
a pokusil se jednat s králem Vilémem a s jeho kancléřem
Bismarckem o mír. Marně. Upadl i se svým vojskem do ně-
meckého zajetí. To byl konec jeho moci. Tím se splnila další
část Don Boskovy předpovědi, že Bůh srazí do prachu pý-
chu Francie porážkami a pleněním. Nyní se 800 000 Prusů
rozlilo po Francii.
Na rozhraní srpna a září nebylo ještě jasné, kam se obrátí
válečné štěstí, a proto se Itálie varovala bezprostředně udeřit
na Řím. Ministr Lanza nebyl pro násilné činy. Když ale došly
zprávy o naprosté porážce Francie, nebylo už možno odolat
tlaku sil, které žádaly obsazení Říma. Na hranicích města
byly soustředěny značné bojové síly. Dne 8. září předal hrabě
Ponza di San Martino papeži dlouhý dopis od krále Viktora
Emanuela, ve kterém král žádal, aby papež dovolil město po-
kojně obsadit v zájmu Itálie i své vlastní bezpečnosti. Papež
nabídku odmítl s tím, že je nespravedlivá a jemu nezbývá,
než vložit svou budoucnost do rukou Božích.
V ty dny Don Bosco znovu prokázal svého prorocké-
ho ducha. Dosvědčovala později hraběnka Anfossiová
z Caramagni, že měla v italské armádě tři syny. V hrůze, že
by museli bojovat proti papeži, běžela k Donu Boskovi pro
radu. Don Bosco ji uklidnil ujištěním, že žádný z jejích synů
nebude muset zvednout zbraň proti papeži. To se také stalo.
Dva byli u oddílů, které vůbec nebyly povolány k okupová-
ní Říma, nejmladší sice byl u oddílu, který byl určen k této
akci, ale byl záhadně na poslední chvíli odvelen jinam a te-
prve po obsazení města se vrátil k svému útvaru.
V celé Itálii byly jen samé nejistoty. Dva Don Boskovi
klerici byli také voláni na vojnu. Jeden byl dokonce blízko
kněžskému svěcení. Ale byla zde možnost vyplatit se penězi.
Don Bosco se obrátil napřed na hraběnku Calloriovou – ta
nemohla, pak na markýzu Fassatiovou – ta pomohla. Oba
byli zbaveni vojenské povinnosti.
V září měla být duchovní cvičení. Místa nebylo v Tro-
farellu mnoho a členů Společnosti přibývalo. Aby nemuse-
la být duchovní cvičení na tři směny, rozhodl Don Bosco
uspořádat toho roku duchovní cvičení v Lanzu. Sám opět
kázal instrukce a don Rua převzal jako loni meditace. Ve
volných chvílích Don Bosco vyřizoval korespondenci. Mezi
jiným psal žádost Svatému otci, aby směl vydávat dimiso-
riální listy také těm, kteří vstoupili do salesiánských domů
po čtrnáctém roku věku. Jako důvod uvedl, že v těch zma-
tených dobách je těžké obracet se pokaždé na římské úřady.
Z Říma přišlo povolení pro sedm případů podle uvážení ža-
datele. Byly i případy kolísání v povolání. Doby byla nejis-
tá a i nejeden spolubratr s věčnými sliby mohl litovat, že se
zavázal. Ale Don Bosco bděl a nebyl ochoten vyřešit každou
krizi povolání souhlasem k výstupu. Vždycky poukazoval
na vážnost kroku, který člověk udělal tím, že složil věčné
sliby.
V září byla kladně vyřešena záležitost Alassia. Dražba
sice dopadla v neprospěch Dona Boska, ale další jedná-
ní s novým majitelem přece jen vedlo k tomu, že budova,
o kterou Don Bosco projevil zájem, přešla do jeho vlastnic-
tví za obnos 20 000 lir.
72 Konec církevního státu
V Lanzu skládalo 16. září 8 spolubratří sliby na tři roky
a další 3 na věky. Mezi nimi byl Josef Fagnano. Předtím 16.
ledna složil věčné sliby Josef Lazzero. Don Bosco řekl za-
čátkem září, že kdyby se Římané rozhodli jeden den pro-
klečet před Nejsvětější Svátostí, Řím by zůstal papeži. Tím
jasně naznačil, že je obsazení Věčného města zpečetěno. Na
rozkaz Viktora Emanuela pět divizí vstoupilo na území pa-
pežského státu v plné zbroji, aby se utkalo s osmi tisíci pa-
pežských vojáků. Velení těchto ovšem nevěřilo v možnost
obrany a podle toho vypadal odpor. 20. září v 9 hodin ráno
vstoupili vojáci Nina Bixia a Rafaela Cadorny do Říma. Pa-
pežovo okolí zprvu radilo Svatému otci, aby uprchl z Říma,
což by italská vláda byla uvítala, a papež dal skutečně rozkaz
k přípravám. Pak ale zaváhal. Chtěl slyšet ještě radu Dona
Boska. Don Bosco poslal po bezpečné cestě Svatému otci
vzkaz: „Izraelův Strážce a Anděl ať zůstane na svém místě
a ať hlídá Boží skálu a svatou archu.“ Když si papež přečetl
tuto radu, hned odvolal přípravy k útěku, i když se ještě ně-
kolik dní na něj činil nátlak. Jde o skutečnost naprosto ově-
řenou. Pisatel Memorií don Lemoyne píše, že mu to několi-
krát potvrdil sám don Cagliero, který ten vzkaz Dona Boska
papeži osobně přepisoval. Světec se tedy zasloužil o to, že
další dějiny církve probíhaly tak, jak probíhaly. Kdyby byl
papež opustil Řím, kdoví, jak by se byly utvářely dějiny svě-
ta.
Don Bosco prožíval zábor církevního státu s klidem, jako
by se nic zvláštního nedělo. On už dávno věděl, jak to bude
a viděl dál, než viděli druzí. Mohl si dokonce zažertovat.
Psal hraběti Viancinovi 20. září: „Tak teď, když si Prusko
a Francie vyřídily své finanční záležitosti, a já musel svést
bitvu mnohem těžší než byla ta u Sedanu, musím vyrazit do
ulic. Pan Coriasso se konečně uvolil odprodat svůj malý do-
meček, který odděluje Oratoř od kostela Panny Marie.“
Zatím v Lanzu pokračovala duchovní cvičení. 23. září
složilo 23 spolubratří sliby na tři roky, kněz Costamagna
a klerik Tomatis sliby věčné. Kapitula přijala další aspiranty.
24. září skončila duchovní cvičení a Don Bosco se ve svých
„myšlenkách na památku“ zaměřil na ctnost čistoty v po-
měru k chlapcům. Jeho upozornění zněla: 1. Nepsat příliš
citové listy. 2. Nedržet chlapce za ruku. 3. Neobjímat je a lí-
bat. 4. Nemluvit s nimi o samotě a za žádnou cenu je nevo-
dit do své světnice. 5. Nečastovat je příliš výraznými pohle-
dy. A končil větou: „Mládež je velmi nebezpečná ďáblova
zbraň proti osobám zasvěceným Pánu.“
534
|
|
27.3 Page 263 |
▲back to top |
Don Lemoyne, ředitel lanzského domu, se ptal Dona
Boska, jak by se mělo psát rodičům v případě, že by bylo
třeba některého hocha poslat domů. On odpověděl: „V žád-
ném případě nedávat na papír vinu hocha. Co je psané, to je
dané.“ A pak sám napsal na papír návrh takového dopisu:
„Přijďte si hned pro vašeho syna. Nemůže dále zůstat v ústa-
vě. Důvod sdělím osobně. Lemoyne.“
Roku 1870 bylo podzimní putování do Becchi na růžen-
covou slavnost jen symbolické. Jelo tam jen pár muzikantů
a několik zpěváků k zajištění bohoslužeb. Don Bosco řekl
donu Alberovi, kterého tam poslal kázat, že se nesluší rado-
vat, když hlava církve je uvězněna ve Vatikáně. Ale sám do
Becchi také šel, alespoň zpovídat.
Po návratu se věnoval hlavně jednáním o odkoupe-
ní pozemků v místech, kde měl stát kostel svatého Jana
Evangelisty. Bylo jich několik a celkem za ně utratil asi
70 000 lir. Don Bosco nelitoval peněz a zadal hned vypra-
cování plánů architektovi Mellovi a stavbu bratřím Buzze-
ttiovým. Pak začala nová vysilující práce s propagandou,
s hledáním příspěvků, nekonečná korespondence jako při
minulých stavbách. Kostel měl stát asi 400 000 lir. Arcibis-
kup schválil projekt, ale to byl jeho poslední akt vzhledem
k Donu Boskovi. Dne 16. října monsignor Alexandr Ok-
tavián Riccardi zemřel. Byl pochován v Turíně a jeho ná-
hrobek, vytesaný sochařem Della Vedova, nesl nápis: „Ale-
xandr Oktavián hrabě Riccardi, po 25 let biskup savonský
a po tři roky a 7 měsíců arcibiskup turínský, obdivuhodný
příklad mírnosti, prozíravosti, lásky a horlivosti. Byl milo-
ván v životě a oplakáván po smrti, jak se miluje a plakává
otec.“
73 Upevňování díla
V odpověď na těžkosti, v nichž se nyní ocitla církev na ce-
lém Apeninském poloostrově, Don Bosco jen zvyšoval svou
aktivitu. Už měl v rukou čtyři mimoturínské ústavy a vydal
pro ně stejně koncipovaný program. Místo Mirabella měl
nyní prostorný ústav v Borgo San Martino, kde se celkem
lépe dýchalo. Jednak tam bylo zdravější podnebí, kolem lesy
a pěkná příroda, ale i budova byla výstavnější – byl to vlast-
ně palác, a hřiště skýtalo větší možnost pohybu. Casalský
biskup monsignor Ferrè považoval nadále tento salesiánský
ústav za malý seminář a poskytoval mu právní ochranu.
S novým školním rokem se zahájilo také v Alassiu. Don
František Cerruti byl ustanoven prvním ředitelem nového
domu. Byl to člověk nadmíru vzdělaný, jen zdraví měl slabé.
Bál se, že cestu do Alassia ani nevydrží, tak mu bylo zle. Ale
Don Bosco urgoval: „Jeď tam, uvidíš, že to bude dobré,“ řekl
a Cerruti poslechl. Cestou mu bylo zle. Jen jízda dostavní-
kem ze Savony trvala sedm hodin, ale když přijel na místo,
cítil se docela dobře. Don Bosco mu pak řekl: „Až budeš
někdy v kázání pro salesiány rozebírat výrok Písma svatého,
že poslušný muž bude mluvit o vítězstvích, nebudeš muset
pro příklad chodit kdoví kam.“ Také dal novopečenému ře-
diteli dobré rady, hlavně tu, aby byl ochoten pomáhat tamní
duchovní správě, ovšem nikdy ne za cenu škody pro ústav.
Totéž, co se týká tamních rekreantů na ligurském pobře-
ží. Mnozí budou žádat o kněžskou službu k soukromému
prospěchu svých rodin, ale to musí být přísně regulováno.
Napřed ústav, pak farnost, pak náboženské korporace a jiné
kostely navštěvované věřícími a teprve potom soukromé
domy pánů a rekreantů. Totéž, co se týká poskytování kate-
chetické služby: nejdříve ústav, potom druzí.
Katechizování bylo v té době v Itálii těžce poškozeno
rozhodnutím ministra školství Correntiho, který dal školám
pokyn, aby se náboženství smělo přednášet jen těm, kte-
ří o to výslovně požádají. V Itálii z toho vznikl zmatek. Na
některých školách se vůbec přestalo náboženství učit. Jinde
zase došlo k ostrým protestům ze strany rodičů, a tak byla
situace na různých místech různá, podle toho, jak si rodiče
dovedli ubránit své.
Dona Boska to vedlo k větší horlivosti i na tomto poli.
Představoval si, že celý způsob života v jeho domech musí
být zaměřen katecheticky. Po mši pro internisty bylo vždy
kratičké rozjímání, při obědě a při večeři bylo vždy asi de-
setiminutové vzdělávací čtení, další čtení bylo asi pět minut
před odchodem ze studovny a všechno ještě korunovalo
večerní slovíčko před odchodem na odpočinek. „Gutta ca-
vat lapidem – Kapka za kapkou vyhloubí kámen“, říkal Don
Bosco. Když k tomu ještě přistoupil živý příklad učitelů
a asistentů, byl vlastně celý den trvalou katechezí, aniž to
hochům připadalo obtížné.
Don Bosco sám dával nejlepší příklad. Vypravoval jeden
kněz – salesián, jak ho dojalo, když se jednou oblékl v sa-
kristii ke mši svaté a čekal na ministranta. Přišel Don Bosco,
sám vzal misál a šel s ním k oltáři. Příklad Dona Boska for-
moval i jeho mladé salesiánské pomocníky, kleriky i kněze.
Nebylo nic zvláštního, když třeba uprostřed rekreace hoch
požádal kněze, aby mu dal rozhřešení, že něco vyvedl. Kněz
šel klidně s hochem stranou a vyzpovídal ho, zatímco si
ostatní hlučně hráli. Nenucenost a jakási domáckost nebyla
na úkor povinné úcty k svátostem, ale přispívala k vytváření
domácího prostředí, ve kterém se radostně žilo. Proto vy-
cházelo od Dona Boska hodně dobře formovaných hochů,
kteří byli všude rádi vítáni a přijímáni do práce. Stačilo říci,
že někdo byl u Dona Boska, a už měl otevřené dveře. Do-
konce u armády říci, že byl někdo vychován u Dona Boska,
znamenalo mít u velení jakési plus. Co platilo o výchově
v uzavřených domech, to platilo také o výchově v otevře-
ných městských oratořích, kde vládly stejné výchovné zása-
dy, založené na náboženském uvědomění.
Další vyučovací pomůckou náboženskou byla u Dona
Boska četba Katolického čtení. Na červenec vyšel „Životo-
pis klerika Josefa Mazzarella“ z pera dona Lemoyneho, na
srpen a září knížka s titulem „Virginie Anselmová, vzor
křesťanských vdov“, na říjen „Dějiny vatikánského koncilu
až po IV. sezení“. Na listopad a prosinec věnoval Don Bosco
všem odběratelům nové vydání svých „Církevních dějin“.
Zatímco myslel na tuto knižní produkci, určil personál
pro nový školní rok. Ty, kteří se rozhodli začít noviciát, ob-
lékl do duchovního roucha. Ostatní, kteří se rozhodli pro
diecézní kněžství, poslal do semináře. Ti většinou nezapo-
mněli na dobrou výchovu, kterou u něho dostali a zůstali
jeho upřímnými přáteli.
Mezitím se uskutečňovaly Don Boskovy předpovědi ze
začátku ledna. Jakmile dospěla do Paříže zpráva o nešťastné
bitvě u Sedanu, vůdcové republikánské strany hned povstali
proti Napoleonově vládě a prohlásili ve Francii republiku.
4. září se ustavila vláda národní obrany. Císařovna Euge-
nie s jediným synem uprchla do Anglie, kam za ní přijel
její choť, excísař Napoleon III., kterého po sedmi měsících
535
|
|
27.4 Page 264 |
▲back to top |
zajetí Prusi propustili na svobodu. Nová republikánská vlá-
da se rozhodla pokračovat ve válce. Soustředila v hlavním
městě na 300 000 vojáků. Okolí Paříže se prakticky změnilo
v pustou krajinu, aby nepřítel neměl město v dosahu kanó-
nů. Všude to hořelo. Tak vzaly za své také nevěstince rozseté
kolem města, jak to viděl Don Bosco. Prusi, jen co si tro-
chu odpočinuli, hnuli se směrem na Paříž s 250 000 vojáky
a 900 děl. Bojovalo se vítězně také o Strasbourg, Metz a jiná
místa. Všude padly spousty Francouzů do zajetí.
74 Závěr roku 1870
V IX. svazku Životopisných pamětí don Lemoyne vypravu-
je, že Don Bosco trpěl v létech 1869 a 1870 zvláštní nemocí.
Zvětšovala se mu hlava. Zatímco lidská lebka má normál-
ně nahoře tvar rovinatý, Don Boskova lebka se vyklenova-
la, takže byla kulatá. Předtím trpěl velkými bolestmi hlavy.
Byla to spousta myšlenek, které zevnitř tlačily, až došlo k to-
muto podivnému vyklenutí? V roce 1884, čtyři roky před
Don Boskovou smrtí, lékaři zjistili, že Don Bosco má jed-
no žebro v srdeční krajině silně zvednuté. Bude to tím, že
se jeho srdce bude tlačit tímto směrem, jak se to vypravuje
v životopise svatého Filipa Neri? U svatých je všechno mož-
né. Náš světec mnoho nadpřirozeného ve svém životě vyku-
poval mnoha přirozenými bolestmi. Tak trpěl přes třicet let
každodenním otékáním nohou, aniž si na to naříkal. Otok
mu visel dolů kolem sešněrovaných bot a teprve v noci se
hladina kůže jakž takž vyrovnávala, aby druhý den trápení
začalo nanovo.
Pán Bůh dopouští na své svaté také i různé morální
zkoušky. Už jsme četli, jak před léty vypukla v Turíně chole-
ra a jak statečně si vedli Don Boskovi hoši jako ošetřovatelé.
Jich se bacily zázračně nechytily, takže nikdo neonemocněl.
Tentokrát bylo jinak. Turínem se plížila velmi obávaná ne-
moc – neštovice. Některé byly pravé, jiné nepravé. Nastávala
i úmrtí. Městský hygienický úřad žádal, aby se každý případ
ihned hlásil, protože tehdy se už proti neštovicím očkovalo.
V Oratoři onemocnělo na neštovice asi 50 chlapců. Průběh
byl celkem dobrý a nikdo neumřel. Z hygienických důvodů
byli všichni postižení v karanténě. Přesto dostal Don Bosco
jednou z radnice ostrý přípis, kde se vytýkalo ústavním lé-
kařům Dru Mussovi a Dru Gribaudimu, že zanedbali po-
vinný dozor, protože nehlásili hned výskyt neštovic. Hrozilo
se jim, že budou muset zodpovědnost za tak veliký ústav
postoupit jiným doktorům. Don Bosco odepsal a vzal oba
doktory v ochranu – Musso vůbec nebyl vinen, protože ani
nevěděl o neštovicích v domě, Gribaudi hlásil výskyt až za
dva dny, a ne za patnáct, jak se mu vytýkalo. Don Bosco ne-
opomenul podotknout, že při posledním nebezpečí výskytu
cholery sanitářské kontroly v Oratoři byly zaujaté a zřejmě
zde byla snaha vyvodit z případu závěry, které byly nespra-
vedlivé a poškodily by těžce ústav.
Věci se chytil náboženství nepřátelský tisk a žádal zavře-
ní Oratoře. Don Bosco se bál, aby nenastalo něco podob-
ného a prosil starostu, aby vzal dům pod ochranu, protože
je to pro mnohého chlapce jediná možnost záchrany před
nebezpečími ulice. Mezi radními a Oratoří proběhla kore-
spondence, která ukázala, že věci nebyly tak tragické, jak
se pánům jevily. Dr. Gribaudi mohl dokázat, že nemoc pře-
skočila do Oratoře z veřejné nemocnice, že bylo hned proti
ní bojováno a že maličké zpoždění nastalo jen v důsledku
ujištění vedoucího očkovací akce, že se vše zvládne. Že Don
Bosco prožil těžké dny, když mu hrozilo nebezpečí, že ústav
bude zavřen nebo aspoň vystaven šikanování, je samozřej-
mé. Ale i to přešlo stejně, jako přešla epidemie. I zde Panna
Maria ukázala svou mocnou ochranu.
Založení salesiánského ústavu v Ligursku v Alassiu ved-
lo Dona Boska k plánu vybudovat na pobřeží ještě jiná
duchovní střediska, jako byly dosavadní jeho domy a kole-
je. V té době se vynořilo jméno dalšího města, které bude
později v dějinách italského salesiánského díla hrát značnou
úlohu – Varazze.
Jako jiné roky, i tentokrát Don Bosco pracoval na kalen-
dáři pro odběratele Katolického čtení. Jeho Galantuomo měl
v předmluvě ke kalendáři vtipné poznámky. Vzpomínal, jak
před jedenácti lety, v padesátém devátém, v bitvě u Solferi-
na, kterou vedl nyní sesazený francouzský císař Napoleon
proti Rakousku, přišel o copánek, o klobouk a krosnu a jak
odsoudil každou válku jako zbytečné prolévání lidské krve.
Tehdy prohlásil, že už jistě žádná válka nebude, ale kdež.
Zase je válka! Nějaký císař se dal do boje s nějakým králem
(nejmenoval je, vždyť každý věděl, že válku zahájil tentýž
Napoleon a že tím králem je pruský Vilém). Náš kavalír už
nechtěl nic slyšet o válce a celý prý se třese už při každém
výstřelu z pušky. Ale prý, když viděl, že císař a král chtějí
zase válčit, oblékl se do nejlepších šatů, navoněl si copánek
a šel jim to vysvětlit. Mluvil výmluvněji než starověký De-
mostenes nebo Cicero, ale marně. Nechtěli slyšet o míru. To
kavalíra dohřálo a začal jim mluvit do svědomí: „Když už
tedy nechcete bez války být, tak aspoň ušetřete ubohý lid!
Odevzdejte mi všechny vaše bomby, všechny vaše železné
a olověné kuličky a raději si nadělejte hromady řep a bram-
borů a bojujte s nimi vy dva. Ať se cpou do kanónů a pušek
raději řepy a brambory, ať se svět může dosyta zasmát, jak
vám to jde. Vy se tak ukážete jako hrdinové a vaše řepná
a bramborová bitva přejde do světových dějin jako nejvý-
znamnější bitva světa.“ Chudák kavalír! Myslel si, že ti dva
pochopí, ale nepochopili nic. Ještě se rozzlobili a urazili, pak
se pustili do ubohého kavalíra a zbili ho a skopali tak, že
chudák musel utéci, aby plakal nad tím, co lidí to zase odne-
se. Opravdu zase vypukla válka a tisíce lidí padlo. Nakonec
oba válečníci poznali, že je to vše na kočku a prý dokonce
plakali, že neposlechli kavalíra…
Byla to slova humorná, ale jasná. Každý jim rozuměl.
A jelikož Don Bosco neváhal zmínit se v předmluvě také
o Vatikánském koncilu, nepřímo řekl své i o obsazení pa-
pežského státu Itálií.
536
|
|
27.5 Page 265 |
▲back to top |
Obsah
VI. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
1 Píše se rok 1858 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
2 Červnové oslavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276
3 Obrácení v hodině smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
4 Závěr roku a prázdniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
5 Podzimní dlouhý výlet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
6 Školní rok 1858–1859 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279
7 Příprava na Vánoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280
8 Slovíčka na dobrou noc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281
9 Vánoce a závěr roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282
10 Úmrtí a pohřby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283
11 Přípravy na válku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284
12 Životopis Dominika Savia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285
13 Externí Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286
14 Modlitba a Boží Prozřetelnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287
15 Družiny v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
16 Oratoř –škola života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
17 Vypuknutí války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290
18 Výsledek války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
19 Válečné dozvuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
20 Letní příběhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292
21 Prostředník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293
22 Představený milý, ale pevný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293
23 Nový školský zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
24 Formační konference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
25 Don Bosco v palbě kritiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297
26 Vánoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298
27 Novoroční přání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298
28 Kalendář „Galantuomo“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
29 Pedagogický systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
30 Svatá vynalézavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
31 Svatá vynalézavost – pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304
32 Do třetice všeho dobrého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306
33 Další radosti a starosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
34 Na různých frontách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
35 Vždycky na straně církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308
36 V jarních měsících . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309
37 Don Bosco v Bergamu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310
38 Po návštěvě z Bergamu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311
39 Mraky nad Oratoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311
40 Domovní prohlídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313
41 Ještě o domovní prohlídce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314
42 Dozvuky prohlídky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315
43 Starosti celkem všední . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315
44 Další domovní prohlídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316
45 Don Bosco se brání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
46 Smrt Dona Cafassa a jeho pohřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
47 Pohřební řeč za Dona Cafassa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
48 Chladné tváře mocných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
49 Na ministerstvu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320
50 Don Bosco a nepřátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321
51 Prázdninové události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322
52 Primice dona Ruy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
53 Starost s Giavenem a kongregací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324
54 Don Bosco myslí na budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326
55 Podzimní pokojné lovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327
56 Školní rok 1860–1861 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 328
57 Zázračné události v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329
58 Drobnosti z konce roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
537
|
|
27.6 Page 266 |
▲back to top |
59 Další drobné události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
60 Galantuomo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331
61 Sen o svědomích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331
62 Dozvuky snu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
63 Ďáblova veliká porážka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333
64 Sběratelé faktů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334
65 Výlet chlapců do nebe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335
66 Část první . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
67 Část druhá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
68 Část třetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337
69 Uprostřed všedních dní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337
70 Sen o kole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
71 Dozvuky snu o kole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340
72 Třetí rozšíření Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341
73 První fotografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343
74 Za kulisami dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344
75 Giavenská nesnáze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346
76 Životopisy svatých chlapců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347
77 Výlet do čtyř diecézí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348
78 Práce se rozrůstá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348
79 Zaváhání klerika Provery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349
80 Prosinec 1861 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350
VII. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
1 Novoroční dárečky od Panny Marie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
2 Referát konference sv. Vincence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
3 Nekonečné audience . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
4 Audience nepříjemné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353
5 Tajemná světelná koule . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353
6 Starost o duchovní růst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354
7 Ve službách pravé osvěty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355
8 Ďábelské rejdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356
9 Salesiánská čistota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357
10 –11 Loterie 1862 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357
11 Rozšiřování dílen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358
12 Předpověď smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358
13 Uskutečnění snu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359
14 Konec Giavena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
15 Mezi lidmi to jinak nejde . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
16 První sliby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361
17 Sen o dvou sloupech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 362
18 Z důvěrných hovorů s otcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363
19 Horké léto roku 1862 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363
20 Pokračování loterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364
21 Ohnivý kůň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364
22 Don Boskův telegraf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365
23 Sen o hadu v trávě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
24 Druhá část snu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
25 – Závěr loterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367
26 Na výletě s Donem Boskem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367
27 Don Pestarino a jeho dílo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369
28 Začátek školního roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369
29 Nové úklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370
30 Rodí se veliký plán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
31 Úmrtí bratra Josefa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372
32 Sen o slonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374
33 Tiskový apoštolát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
34 Chrám Pomocnice křesťanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
35 Na předsunuté stráži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376
36 Pokračuje boj o gymnázium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377
37 Z mozaiky všedního života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
38 Kolem Velikonoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
538
|
|
27.7 Page 267 |
▲back to top |
39 Boj s paragrafy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
40 „Naléhej vhod i nevhod!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
41 Nový útok pana Gattiho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381
42 Křesťanská statečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382
43 Začíná stavba chrámu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383
44 Don Bosco a politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
45 Nový zásah Boží Prozřetelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385
46 Konec školního roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385
47 Na pouti v Oropě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
48 Otcovské způsoby Dona Boska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
49 Pokračuje boj o tituly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387
50 Mirabello . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
51 Podzimní výlet 1863 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389
52 Změny v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
53 V souladu se stanovami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391
54 V zájmu schválení kongregace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391
55 Drobnosti z konce občanského roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
56 Svatá smrt Františka Besucca . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 393
57 Mirabelské starosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
58 Smrt markýzy Barolové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
59 Doporučení jdou do Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
60 Spor o Katolické čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
61 Únor–březen 1864 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396
62 Duben–květen 1864 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397
63 Ještě něco z května 1864 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
64 Práce s chlapci není lehká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
65 Životopis Besucca . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399
66 Další ústav – Lanzo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400
67 Římská kolaudace kongregace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 401
68 Zázračný déšť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402
69 Krvavé turínské září . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403
70 Něco z korespondence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
71 Podzimní výlet 1864 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405
72 Mornese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405
73 Sláva nazdar výletu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407
74 Oratoř je zase plná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408
75 Sen „o kočáru nevinnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409
76 Začátky v Lanzu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410
77 V předvánočním čase . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410
78 Pokračování předešlého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411
79 Konec roku 1864 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 412
VIII. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
1 Začíná rok 1865 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
2 Sen o koroptvi a křepelce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
3 Vše pro spásu duší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416
4 V boji s nepřítelem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 417
5 Záviděníhodná smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418
6 Dobrá a zlá vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419
7 Kázeň musí být . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420
8 Svěcení základního kamene . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421
9 Tak sviť vaše světlo… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
10 Chlapci přinášejí Panně Marii dary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
11 Dává se do pohybu loterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
12 Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424
13 Srdce otevřené každé bídě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425
14 Oratoř po stránce hygienické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426
15 Přeskupování sil a jiné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426
16 Don Alasonatti umírá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427
17 Na cestách za penězi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429
18 První věčné sliby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429
19 S vykasanými rukávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
539
|
|
27.8 Page 268 |
▲back to top |
20 Don Bosco ve Florencii (1865) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
21 Katolické čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432
22 Sen o veliké zátopě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432
23 Další radosti i bolesti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 433
24 Jak se získávají přátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 433
25 Don Boskova utkvělá myšlenka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 434
26 Kolem novostavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
27 Anconští sirotci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
28 Válečná spojenectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 436
29 Zákon o podezřelých osobách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 437
30 Případ Morelli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438
31 Jak skončil spor o Katolické čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439
32 V předvečer války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439
33 Zrušení řádů a kongregací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
34 Itálie vstupuje do války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 441
35 Rychlý průběh války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 441
36 První salesiánská duchovní cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 442
37 Škola filosofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443
38 Chrámová kopule . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443
39 Ještě anconští sirotci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 444
40 Před novým školním rokem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 444
41 Novéna k Pomocnici křesťanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445
42 Exhumace Dominika Savia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445
43 Nepříjemnosti s železnicí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 447
44 Don Bosco mezi státem a církví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 447
45 Strach ze smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448
46 Po moru a válce hlad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449
47 Jubilejní rok 1867 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449
48 Cesta do Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449
49 Pobyt v Římě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450
50 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451
51 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451
52 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452
53 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452
54 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453
55 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 454
56 pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 454
57 Poslední římské činy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 455
58 Odjezd z Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456
59 Zase doma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 457
60 Další pokusy o schválení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 457
61 Události obyčejné i zvláštní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458
62 Nařčen z bludu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458
63 Zázraky a ponížení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459
64 Má duše je smutná až k smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 460
65 Arcibiskup Riccardi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 461
66 Další zázračná uzdravení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 462
67 Mraky se rozplývají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463
68 Sen o dobré a špatné pastvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463
69 Nepřítel ve zdech Vatikánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464
70 Čekání pokračuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 466
71 Události z července . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467
72 Ve službě Boží Prozřetelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
73 Události v srpnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
74 Nový kronikář Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 469
75 Tvrdá opatření ordinariátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470
76 Jako by se nic nepřihodilo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 471
77 Don Bosco, zachránce Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 472
78 Pokorný sluha Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474
79 Další osudy Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474
80 Kolem nového kostela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475
81 Nové těžkosti s ordinariátem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 476
540
|
|
27.9 Page 269 |
▲back to top |
82 Don Bosco v Mornese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 477
83 Před novým rokem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 477
IX. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 479
1 Don Boskův korektor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 479
2 Předpovědi na rok 1868 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 479
3 Sněhová kalamita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 480
4 Závodění s anděly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481
5 Důvěra v Dona Boska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 482
6 Výroční konference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 482
7 Po výroční konferenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 483
8 Trvají neshody s ordinářem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484
9 Další doporučující listy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485
10 Divy Matky Boží Panny Marie Pomocnice křesťanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486
11 Kolem Velikonoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 487
12 Co ještě procházelo Don Boskovou hlavou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 487
13 Další vyžádaná doporučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 488
14 Sen o vinné révě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 488
15 Sen o pekle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 489
16 Kardinál d’Andrea . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 490
17 Svěcení zvonů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 491
18 Květnové události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492
19 Vybavení kostela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492
20 Posvěcení chrámu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492
21 První až třetí den oktávu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 493
22 Čtvrtý, pátý a šestý den . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 494
23 Sedmý a osmý den oktávu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 495
24 Svolání koncilu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 496
25 Opět v normálních kolejích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 496
26 Bůh dává pokorným milost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 497
27 Duchovní cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498
28 Drobné cesty a události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498
29 Opozice nešetří silami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 499
30 Drobty z všedního života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 501
31 Školní rok 1868–1869 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 501
32 Nezlomná podnikavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 502
33 Za čistotu kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 503
34 K dokreslení roku 1868 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 504
35 Ke konci roku 1868 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 504
36 Předpovědi na rok 1869 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 505
37 Pozvání do Florencie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506
38 Pobyt ve Florencii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506
39 Matka, která divy tvoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 507
40 Důležitá „Vysvětlení“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508
41 Karneval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 510
42 Definitivní schválení kongregace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511
44 Světec se vrací do Turína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 512
45 Aby i hoši věděli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 513
46 Další vybavování kostela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 514
47 Zlaté jubileum Pia IX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 515
48 „Odtud vyjde má sláva“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 516
49 Láska nebo žárlivost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517
50 Pro spásu duší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 518
51 Další zázračná uzdravení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 519
52 Exequatur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 519
53 Další dům – Cherasco . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520
54 Nezdařená akce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520
55 V měsíci srpnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521
56 Duchovní cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 522
57 Spravedlivý pokvete jako palma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523
58 Říjen 1869 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 524
59 Pan arcibiskup se pořád zlobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 524
541
|
|
27.10 Page 270 |
▲back to top |
60 Ve znamení I. vatikánského koncilu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 525
61 Je papež neomylný? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 526
62 Za kulisami koncilu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 527
63 Tři audience u papeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 528
64 Závěr Don Boskova pobytu v Římě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530
65 Po návratu z Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530
66 Nad stavebními plány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 531
67 S penězi je třeba šetřit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532
68 Zas je tu měsíc máj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532
69 Svátek Dona Boska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532
70 Dogma o papežské neomylnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 533
71 Prohraná válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 533
72 Konec církevního státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534
73 Upevňování díla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 535
74 Závěr roku 1870 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 536
542