|
||
|
|
|
Memorie-ekniha_01-05 |
|
|
1 Pages 1-10 |
▲back to top |
|
|
1.1 Page 1 |
▲back to top |
Po stopách
charismatického světce
Z knihy Memorie Biografiche
vybral a přeložil P. Oldřich Med, SDB
I.–V. díl
|
|
1.2 Page 2 |
▲back to top |
|
|
1.3 Page 3 |
▲back to top |
I. DÍL
1 Historická situace
Než začneme vypravovat životopis svatého Jana Boska, mu-
síme se vrátit do dějin a vyvolat si obraz začátků 19. století,
zvlášť pokud jde o Itálii, kde se tento světec narodil. Je to
obraz velmi odlišný od nynějšího.
Začneme koncem 18. století. Tehdy se začalo měnit po-
litické uspořádání Evropy, jak je vytvořila třicetiletá válka
mezi státy katolickými a protestantskými. Vestfálský mír,
uzavřený po marném zápolení obou stran, přinesl prospěch
jen panovníkům. Ve velkých státech severu i jihu zavlá-
dl absolutismus – neomezená moc králů nad poddanými.
Ovšem vespod to stále vřelo. Kdo by byl spokojen v těžko
dýchatelné atmosféře, kde se člověk nemůže svobodně pro-
jevit? Výbuch nastal ve Francii roku 1793. Revoluce dlouho
připravovaná francouzskými intelektuály vybuchla a smetla
z trůnu bourbonský královský rod. Ostří revoluce se obráti-
lo bohužel i proti církvi spjaté mnohonásobně s monarchi-
stickou minulostí, a tak tekla krev – mnoho krve. Francie
se brodila v krvi vinných i nevinných. Revoluce ve Francii
se upevnila a dala se na výboj především proti rakouskému
císaři, který měl současně titul císaře římského a předsedal
celému seskupení mnoha států německých. Německo bylo
tou dobou ještě nescelené. Skládalo se z různých vévodství,
kurfiřtství, hrabství a podobně.
Římské císařství se od dob raného středověku vztahovalo
také na celou Itálii. Nyní se tam však moc císařů uplatňo-
vala jenom v severní Itálii. Také Itálie byla po stránce poli-
tické roztříštěná. V severní Itálii bylo největším politickým
útvarem království sardinské s hlavním městem Turínem.
Patřilo k němu Savojsko, dnes součást Francie. Směrem na
východ bylo vévodství milánské a republika benátská. Pod
nimi byla republika janovská, vévodství parmské, vévodství
modenské. Ještě víc na jih bylo velkovévodství toskánské
s hlavním městem Florencií a od něho na západ a na jih se
rozkládal církevní stát s hlavním městem Římem. Ještě víc
na jih bylo království neapolské a sicilské.
Francouzská revoluční vojska se drala směrem na západ
do nynějšího Německa a zaváděla tam nový pořádek. Také
překročila Alpy a vtrhla do Itálie. Generál Napoleon Bona-
parte, původem z ostrova Korsiky, vpadl roku 1796 do Pie-
montu, což je výraz pro království sardinské. Dobyl Lom-
bardii, Benátsko a Janovsko. Obsadil i další menší státečky
až k hranicím papežského státu a pak se vypravil dobývat
pro Francii Egypt. Zatímco Francouzi bojovali v severní
Africe, nařídila pařížská vláda obsadit i papežský stát. Stalo
se to roku 1798. Řím byl pořádně vyloupen. Francouzi vy-
kradli vše, co mělo velkou historickou nebo kulturní cenu
a odvezli to do Paříže. Bohužel nestyděli se sáhnout ani na
papeže. Zatkli Pia VI. a uvěznili ho v městě Valencii. Tam
papež krátce na to, 28. srpna, zemřel ve věku 82 let. „Ze-
mřel poslední papež!“ radovali se všichni sektáři, „je konec
s církví.“
Válečná štěstěna je však vrtkavá. Rakousko přešlo do
protiútoku a dobylo zase své. Proti Francii se zvedli také
Angličané a Rusové a v nastalém boji ztratili Francouzi
Itálii. Uchytili se jen v Janově a všude jinde byli vypuzeni.
Tehdy neapolský král obsadil papežský stát, prý jménem
nového papeže, jakmile bude zvolen. Rakušáci zase obsadili
takzvané Legace, státečky, na které se vztahovala odedávna
papežská ochrana. Vídeň a Neapol se tak před světem vy-
táhly jako ochránci zájmů církve. Ve skutečnosti si však
Rakušáci chtěli nechat Legace a neapolský král aspoň část
přiléhající k jeho království. Neměli ovšem čas své záměry
uskutečnit.
V této krizi revoluce se rázem vyšvihl generál Napoleon
na první místo v zemi. Vrátil se rychle z Egypta a dal se pro-
volat prvním konzulem. Konzulové byli v římských dobách
volenými vůdci republiky. V této hodnosti vtrhl znovu do
Itálie. Porazil Rakušáky u Marenga roku 1800 a tentokrát si
zahrál na ochránce církve on sám. Rakušáci museli vyklidit
Legace a také neapolský král musel odvolat vojsko z papež-
ského území. Napoleon to pro tu chvíli potřeboval. Navrhl
totiž novému papeži Piu VII., aby uzavřel s Francií mírovou
smlouvu zvanou konkordát. Papež tak učinil rád, neboť vě-
řil, že se do rozvášněné Evropy zase vrátí mír. Také uvítal, že
ve Francii zastavil Napoleon proticírkevní běsnění a vrátil
církvi odňatou svobodu. Z vděčnosti neměl nic proti tomu,
aby Napoleona korunoval císařem Francouzů. To bylo roku
1804. Byl to však klam. Napoleon potřeboval jen zalepit svě-
tu oči. Kam míří, ukázal už tím, že nedovolil, aby mu pa-
pež osobně posadil korunu na hlavu, ale vzal mu ji z rukou
a posadil si ji na hlavu sám.
Pak následovala řada let plných bojů. Napoleon byl
opravdu geniálním válečníkem a stále v bitvách vítězil. Ra-
kouský císař František II. s ním musel uzavřít pokořující
mírové smlouvy. Rusko sice chránilo záda Rakousku, ale
i ono se třáslo před výbojným Francouzem.
Napoleonova pýcha vzrostla nyní tak, že začal rozkazovat
papeži. Žádal od něho, aby se dobrovolně zřekl svého státu
a nechal Napoleona volně obsazovat biskupské stolce. Papež
se bránil. Nemohl přece vydat diktátorovi církev napospas.
Nenacházel bohužel u svých poddaných oporu. Roku 1809
dal Napoleon papežský stát obsadit. Papež byl odvlečen na-
před do Savony a pak byl vězněn na francouzském zámku
Fontainebleau. Mnoho vytrpěl. Císař ho kolikrát sám hrubě
vyslýchal a nutil ho k věcem, které on jako papež nemohl
a nechtěl schválit.
Ale i Napoleonova pýcha klesla do prachu. Bůh mu dal
pocítit tíhu své ruky. Roku 1813 se odvážil táhnout do Rus-
ka, ale jeho armáda, zmořená krutou zimou, se tam zlomila
a poražená se vrátila domů. To byl signál k odboji. Napo-
leon, tísněný ze všech stran, rezignoval na císařskou korunu
a odešel do vyhnanství na ostrov Elba. Tehdy se Pius VII.
vrátil šťastně domů do Říma. Vešel tam 15. května 1814. Na
památku svého návratu z napoleonského zajetí ustanovil
svátek Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Po Napoleonově odchodu z politického jeviště se hlavy
vítězných mocností sešly na kongresu ve Vídni, aby dikto-
valy Evropě nové uspořádání. Hlavní slovo měl kníže Me-
tternich, všemohoucí ministr rakouský. Panovníci uzavřeli
takzvanou „Svatou alianci“, jejímž účelem bylo vrátit všech-
no do starých kolejí, jak bývalo před francouzskou revolucí.
Avšak jaká byla pravá skutečnost? Ubohá. Národy jednou
probuzené, i když nesly tíhu válek a zklamání, přece jen při-
jaly za své heslo francouzské revoluce: „svoboda – rovnost –
bratrství“ a nesmiřovaly se s poměry. Tak nezbylo než chrá-
nit pořádek pomocí policie, zatýkáním nepokojných živlů,
3
|
|
1.4 Page 4 |
▲back to top |
vězněním a popravováním. Nad národy ležel stále mrak
neklidu a útlaku. Z jedné strany to všude vřelo v podzemí,
z druhé strany se všecko hlídalo a potlačovalo.
Co církev? Pius VII. měl málo radosti ze svého návratu.
Našel stát vnitřně rozervaný a slabý. Jako hlava křesťanstva
si nemohl dovolit vládnout silou, jak tomu bylo v jiných stá-
tech, a právě toho využívaly temné síly podzemí ke svým zá-
měrům. Řím se stal útočištěm ilegálních pracovníků. Toho
zas využívaly mocnosti k poručníkování nad církví. Hlavně
Rakousko se cítilo povoláno k zásahům do římských věcí
a při každém pokusu o násilí tam posílalo své vojáky, aby
hnutí potlačili. Tím se ovšem nepomáhalo papeži, protože
ještě více sílil odpor. Nástupce Pia VII. papež Řehoř XVI.,
neměl situaci lehčí. I on prožíval dny svého pontifikátu
v hořkosti a soužení. Dobří křesťané měli tak pořád důvod
k pláči a nepřátelé víry důvod k radosti. Valná většina lidí
byla docela dezorientována a neměla tušení, co se peče v zá-
kulisí dějin. V této trudné době se narodil svatý Jan Bosco.
2 Markéta Occhienová
Zatímco nebe bylo v počátcích 19. století trvale zataženo
a dunělo zlověstným hřměním, dívalo se Boží oko se zalí-
bením na prosté duše, neznámé světu, ale bohaté na milost
a svolávající na lidstvo Boží milosrdenství a pomoc. Byly to
zvláště matky, věrné katoličky, které vkládaly do duší svých
dětí semeno ctností a tak připravovaly pro církev nové po-
sily. Jednou z nich byla jistě Markéta Occhienová, matka
svatého Jana Boska. Narodila se v Caprigliu, vesnici asi se
čtyřmi sty obyvateli, šest mil od Chieri. Její rodiče se jme-
novali Melichar a Dominika. Světlo světa spatřila 1. dubna
1788 a podle zvyku byla ještě téhož dne pokřtěna. Byla třetí
z pěti sourozenců. Rodina nebyla zámožná, ale také nebyla
chudá. Malé hospodářství jim stačilo k slušné obživě.
Její mládí bylo poznamenáno rušnými událostmi. Bylo jí
devět let, když jednoho dne v červenci roku 1797 bylo slyšet
z Chieri a z Asti velké zvonění. To vypuklo povstání proti
králi Karlu Emanuelovi IV., vyvolané francouzskými emi-
sary a domácími revolucionáři. Král byl přinucen odstoupit
a byla prohlášena republika. Jenom nakrátko. Venkovské
obyvatelstvo pomohlo královskému vojsku obnovit pořádek
a potlačit revoluci. Markéta slyšela o hrozných dozvucích.
V Chieri bylo hned popraveno 30 revolucionářů a brzy nato
jiných 9. Také v Asti bylo 14 poprav. Hrozné věci – všich-
ni o tom mluvili. Rok na to bylo další povstání. Král mu-
sel utéci na Sardinii. Rok nato vypukla na oplátku povstá-
ní proti Francouzům. Nepovedlo se a rozzuření Francouzi
honili lidi po vsích a v polích. Kdo byl přistižen se zbraní
v ruce, byl bez milosti na místě zabit. Bylo mnoho pláče po
kraji a mnoho vzteku v lidu.
Velký rozruch způsobila mezi katolickým obyvatelstvem
zpráva, že v Turíně v Pevnosti byl přes noc zavřen Svatý otec
Pius VI., když ho vezli z Říma jako vězně neznámo kam.
Chudák papež! Přes osmdesát let měl a oni se nestyděli
takhle s ním jednat! Prý ho vezli do Francie, přes Alpy, sně-
hem a přes ledovce! Jak si to představují ti Francouzi?
Ubohý Piemont v těch letech! Válka se vlekla od roku
1792 až do roku 1796 a král musel vypisovat ustavičně daně
a dávky pro vojsko. Rekvírovalo se kdeco. Lidé se odváděli
k vojsku, peníze klesly, bral se majetek i kostelům a klášte-
rům, dobytek padal nemocemi, jak to všechno skončí?
Rodina Occhienova prožívala všechno, co ostatní, ale dů-
věřovala v Boha. Ještěže děti byly hodné a od dětství se chá-
paly práce. Z Markéty se stávalo hodné děvče. Ráda chodila
do kostela, k svátostem, pěkně se modlila a jevila ráznou
povahu. I ve slově byla pohotová.
V kraji byl nějaký člověk, hotový obr. Vyrostlý nad jiné
chlapy a hezký. Kam šel, každý se za ním točil a ohlížel. Šel
jednou Caprigliem a Markéta na něj začala civět, až ho to
dohřálo. Zastavil se a povídá: „Co na mě koukáš? Copak ne-
mohu udělat krok, aby na mě někdo nečuměl? Co na mě
koukáš, jakým právem?“ A Markéta: „Stejným právem jako
se kouká pes na pana biskupa. Já za to nemohu, že jste tak
velký.“
V roce 1799 se Rakušákům podařilo dobýt na Francou-
zích Lombardsko a tehdy obsadili také Piemont, prý pro
vyhnaného krále. Ale počínali si, jako by země byla jejich.
Hned nařídili mimořádné kontribuce. Odváděli hochy do
zbraně, vyhazovali lidi z úřadů, zatýkali a trestali každého,
o kom šla řeč, že nějak, ať dobrovolně nebo z přinucení, po-
máhal Francouzům. Byli drzí i vůči kněžím. V Castelnuovo
d’Asti, kousek od Capriglia, spoutali do želez děkana Josefa
Boskasso a odvedli ho do Turína ještě s jinými třemi zatče-
nými kněžími, chycenými v Asti. Jeden z nich byl generál-
ní vikář, druhý kanovník a třetí převor servitů. Sedmdesát
kněží bylo tehdy pozatýkáno. Spoutali je dva a dva k sobě
a pak je hnali z Turína do Alexandrie. Pěkní osvoboditelé!
Pěkní ochránci sardského krále!
Markéta neuměla nenávidět. Ale i ji strhla všeobecná
nevole. Bylo to v září 1799. Sklízela se pohanka. U Occhie-
nů ji měli narovnanou na slunci před domem, aby uschla,
když tu přiharcovala do vsi skupina rakouských vojáků na
koních. Vojáci seskákali s koní a popustili jim uzdy. Koně
se hned dali do pohanky. Markéta pohanku hlídala a když
to uviděla, začala křičet a rukama koně odhánět. Koně nic.
Tu se obrátila na vojáky, aby je odehnali. Ti seděli ve škarpě
a smáli se. Měli legraci z toho, jak se to děvče rozčiluje. Do
Markéty vjela zlost. Založila si ruce v bok a křičí na vojáky:
„Tak vy se budete smát?“ A začala jim vypravovat, co stojí
pohanka a kolik s ní měli práce. Ale vojáci se jen řehonili
a na všechny její prosby jen odpovídali: „Ja, ja!“ Markéta
porozuměla, co znamená to slovo a odpovídala jim zase:
„Bo, bo!“ po piemontsku. Tak vojáci křičeli „ja, ja“ a ona
„bo, bo“. Ale pak popadla vidle a začala koně bít, napřed
násadou. A když ani to je neodvrátilo od chutného žrádla,
začala je píchat ostrým koncem. To pomohlo. Koně se roz-
utekli a vojáci, jestliže si nechtěli udělat před celou vesni-
cí a malou holkou ostudu, považovali za rozumnější koně
pochytat a přivázat je ke stromům. Tak nad nimi zvítězilo
jedenáctileté děvče.
Vítězství, které Napoleon dobyl jako první konzul u Ma-
renga, přinutilo Rakušáky vzdát se Piemontska. Piemont se
stal francouzskou provincií. Konečně nastal jakýsi mír, od-
hlédneme-li od toho, že kraj zůstal nadále zamořen banda-
mi lidí, kteří v těch letech utekli z vězení nebo jinak se báli
vrátit domů. Byly časté loupeže, vraždy a jiné násilnosti.
Vojenských zběhů bylo všude dost a dost. Do lesů nebylo
radno se vydávat. Vesničané chodili ozbrojení a v noci se
hlídalo. Napoleon měl však tvrdou ruku a všude pomalu
obnovoval pořádek, takže si lidé libovali, že už dlouho ne-
měli takovou vládu.
4
|
|
1.5 Page 5 |
▲back to top |
12. listopadu 1804 projížděl nový papež Pius VII. měs-
tem Asti a zastavoval se v Turíně. Na zpáteční cestě z císař-
ské korunovace se tu pak zastavil na celé tři dny. Je pravdě-
podobné, že i rodina Occhienova se tehdy vydala do Turína
pro papežské požehnání. Markétě bylo 17 let. Tak si vysvět-
líme její lásku k papeži, kterou pak přenesla na svého syna.
Lítostí bylo naplněno její srdce, když potom 17. července
1809 vezli téhož papeže v kočáře v doprovodu císařských
žandárů krajem do zajetí a přenocovali na zámku Ponticelli
poblíž Chieri. Taková věc se nemohla mezi lidem na dlouho
utajit.
Tak dospěla Markéta v dívku na vdávání. Byl o ni zájem,
ale ona byla opatrná. Chasníci ze vsi jí nadbíhali. Snažili se
doprovázet ji cestou do kostela a z kostela, děvčata ji zvala
k muzice, ale Markéta zůstávala vědomě stranou bujného
mladého života, aby nepřišla k nějaké úhoně. Dívala se na
život střízlivě jako na něco, z čeho bude třeba vydat Bohu
přísný účet.
3 František Bosco
Asi půldruhé hodiny cesty od Capriglia na jižních svazích
zelených strání leží Castelnuovo d’Asti, městečko, kolem
něhož leží několik vesnic: na východ Pino a Mondonio, na
západ Moriondo a Lovancito a pět osad: Morialdo, Ranello,
Bardella, Novissano a Chierone. V Castelnuovu stojí upro-
střed farní kostel. Celkem asi 3 000 obyvatel jsou zemědělci
i řemeslníci. Blízko je lom na křídu, dosti výnosný pro tam-
ní lid. Povětří zdravé, málo dusných dní. Lidé jsou bodří,
veselí a otevření, také pohostinní jako v celém astijském
kraji. Castelnuovo patřilo církevně už k arcidiecézi turínské.
Do Turína to bylo 25 km, kdežto do Asti o deset víc.
Asi v půli cesty mezi Castelnuovem a Caprigliem bylo
u lesa několik stavení. Říkalo se tam Becchi. Becchi patřilo
k osadě Morialdu. Jedno ze stavení vlastnil jistý František
Bosco, narozený 4. února 1784. Kolem stavení měl několik
políček, ale protože mu to nestačilo k obživě rodiny, obdě-
lával jako námezdní dělník ještě okolní pole, patřící jistému
Biglionovi. Měl u sebe ženu, synka Antonína, narozeného 3.
února 1803, a starou maminku. Byl to hodný zbožný člověk,
který neděli co neděli chodil do kostela. Pak přišlo neštěstí
do domu. Žena mu onemocněla. Přišel pan děkan Boskasso,
ten, kterého tehdy věznili Rakušáci v Alexandrii. Zaopatřil
ji a za pár dní jí nebylo. Zemřela poslední den v únoru roku
1811.
František Bosco se ocitl v těžké situaci. Matka nemoc-
ná, synek devítiletý. On sám musel denně do práce a neměl
na ně čas. Nezbylo mu než se poohlédnout po nové ženě.
Zahleděl se do Occhienovy Markéty z přespolního Caprig-
lia. Chodíval tam často a poznal tam ji i její rodinu. Líbila
se mu. Dodal si odvahy a požádal o její ruku. Markéta byla
překvapena. Už byla rozhodnuta, že se nebude vdávat, aby
mohla rodičům dosloužit k smrti. Ale otec její pochybnost
vyřešil tím, že jí řekl, že je dost silný a zdravý, aby si nedě-
lala starosti. Doma zůstane Marjánka, ta se o rodiče po-
stará. Occhiena byl opravdu statný muž. Dožil se bez čtyř
měsíců sta let a jeho bratr Michal devadesáti. Tehdy byla
vůle otce rozhodující, a tak se Markéta obětovala. Vzala si
vdovce s devítiletým chlapcem a stárnoucí matkou na sta-
rost, jako by to byl její chlapec a její matka. Odstěhovala se
do Becchi (česky bychom řekli na „Zobany“) a začala nový
život. Svatbu měli v Caprigliu 6. června 1812. Markétě bylo
24 let a Františkovi 28. A měli se rádi. Bůh požehnal jejich
lásce a už 8. dubna 1813 uvítali na svět syna Josefa. Pokřtil
ho nový castelnuovský děkan Josef Sismondo, nástupce dě-
kana Boskassa, který zemřel krátce po pohřbu první Bosko-
vy ženy.
Doba byla nadmíru zlá a manželé Boskovi měli se co
ohánět. Napoleon šel z války do války a to stálo hrůzu pe-
něz. Zase se jen rekvírovalo a peníze bylo třeba dávat stá-
tu na zbraně. Císař nemilosrdně ždímal Francii, co teprve
takovou provincii, jakou byl italský Piemont. Církev byla
v té době na mizině. Francouzi obrali kostely o všechno, co
mělo nějakou cenu. Zabírali kostely a kláštery. Věže mlče-
ly, protože se zvony rekvírovaly na střelivo. Nejhorší bylo,
že mužská mládež musela do války pro cizího císaře. Velké
množství Italů padlo mladých v bojích o Německo. Dva-
cet tisíc jich našlo hrob ve Španělsku, 15 tisíc jich zahynulo
v ruském sněhu. Evropa už ale začínala mít dost krveprolé-
vání a mocnosti se proti Napoleonovi spojily. Nikdo nelito-
val, když byl nakonec poražen a poslán na Elbu. Sice odtud
utekl a 100 dní vzdoroval znovu celému světu, ale nakonec
byl odvezen na ostrov Svaté Heleny, aby tam rozjímal o tom,
že pýcha předchází pád.
Rok 1815 byl pro Piemont rokem samých oslav. Vrátil se
král Karel Emanuel I., do Říma se vrátil Pius VII. V květnu
roku 1815 se papež vydal do Savony, kde byl vězněn, aby
tam slavnostně korunoval sochu Panny Marie, kterou na-
zýval svou Pomocnicí a pak se znenadání vydal do Turína.
Král ho se svým dvorem upřímně uvítal. Tehdy se po dlou-
hé době zase jednou veřejně ukazoval takzvaný „turínský
rubáš“, uložený v kostele sv. Jana Křtitele, plátno, do které-
ho bylo zabaleno Kristovo mrtvé tělo. Papež sám s asistencí
dvaceti biskupů rozvinul plátno na balkoně paláce Madam-
ma a nesmírné množství lidu uctilo relikvii, nejvzácnější po
svatém kříži, uctivým pokleknutím. Bylo to jako by víra po
letech samých zákazů vstala z mrtvých.
Papež opustil Turín 22. května a za čtvrt roku na to, dne
16. srpna 1815 se narodil Markétě Boskové druhý chla-
pec – náš světec. Druhý den večer byl pokřtěn ve farním
kostele castelnuovském od kaplana Josefa Festy na jméno
Jan Melichar. Za kmotry mu byli Melichar a Magdalena
Bosková.
Podivná věc! V té době v Castelnuovo žil už čtyřletý ho-
šík, pozdější svatý Josef Cafasso. V neznámých „Zobanech“
se narodil svatý Jan Bosco, v přifařené obci Mondoniu se asi
o třicet let později narodí svatý Dominik Savio, Don Boskův
nejmilejší žák. Samá zvučná jména. Ovšem dnes, ne tehdy.
Boží Prozřetelnost má své tajemné cesty jiné, než jsou cesty
lidské.
Boží Prozřetelnost má také jiná měřítka pro bolest
a smrt. Boskova rodina to měla brzy pocítit. Uplynulo sotva
šest let manželství a Markéta Bosková se stala vdovou. Fran-
tišek vešel jednou zpocen neopatrně do studeného sklepa
a byl z toho zápal plic. Nemoc rychle pokračovala a neby-
lo v lidských silách ji zastavit. V několika dnech se ocitl na
konci života. Byl zaopatřen. Jeho poslední věty vyjadřovaly
radost nad tím, že umírá v pátek ve tři hodiny odpoledne
a ve věku 33 let. A doporučení, aby Markéta pečovala o si-
rotky, zvláště o nejmladšího Jeníka. Zemřel 11. května roku
1817 a hned druhého dne byl pohřben.
5
|
|
1.6 Page 6 |
▲back to top |
Jeník si nezapamatoval tvář svého otce. Byl ještě dítě. Měl
dva roky. To mu však utkvělo v paměti, že nechtěl odejít ze
světnice, kde ležel mrtvý tatínek, a že ho maminka muse-
la odvést násilím. Přitom mu řekla: „Pojď Jeníčku, pojď, už
nemáš tatínka!“ a dala se do pláče. To byla jeho nejranější
vzpomínka. Pak do čtyř nebo pěti let si nic jiného nepama-
toval.
4 Vzorná matka
Smrt hlavy rodiny uvedla rodinu Boskovu do velkých ne-
snází. Markéta měla nyní na starosti pět lidí. Uchytili se
totiž u nich ještě dva pasáci a ona neměla odvahu poslat je
pryč. V kraji byl hlad. Minulý rok byl nešťastný. Přišly pozd-
ní mrazy a co nezničily mrazy, zničilo trvalé sucho. Příroda
byla jako vykradená. Poživatiny strašně podražily, ale kdyby
aspoň byly! Žebráci prosili o trochu otrub, aby si je moh-
li spařit a ošidit nějak žaludek. Sem tam se nacházeli mrt-
ví lidé, někteří měli v ústech trávu. Lid byl po tolika letech
proticírkevní propagandy zdemoralizovaný, ale teď přichá-
zel k sobě. Bylo vidět dlouhá procesí kajícníků, směřujících
na poutní místa. Byli bosí, na krku nesli kající provaz a ně-
kteří měli na rameni těžký kříž. Dožadovali se milosrden-
ství. Hladové děti klekaly před prahem stavení, jež vypadala
bohatší, a prosily pro Boží milosrdenství o kousek chleba.
Bohužel toho roku nebylo majetných hospodářství, a tak se
chudý dělil s chudými.
Nebylo jenom to. Bída způsobila, že se rozšířily i nemoci,
zvláště skvrnitý tyfus. Ve městech se ploužily ulicemi houfy
polonahých ubožáků a bylo možno nalézt i mrtvé. K tomu
se ve Švýcarských Alpách velice rozmohli vlci. Byly na ně
pořádány štvanice a celé smečky přebíhaly do Piemontu
a toulaly se krajem.
Markéta živila rodinu, jak jen mohla. Pak dala peníze
jistému Bernardu Cavallovi, aby sháněl poživatiny. V Mo-
rialdu nikdo nebyl ochoten nic prodat. Už se nechodilo
s kravami a voly na trh. Nikdo by je nekoupil, protože by
jim neměl co dát žrát. Ten přítel rodiny chodil dva dny po
okolí, ale nakonec se vrátil s nepořízenou. Peníze přinesl
zpátky. Strach a hrůza obešly ubohou Markétu. Šla tedy po
sousedech, ale nikde nic. Když se vrátila domů, svolala rodi-
nu a řekla: „Když mi muž umíral, říkal, abych měla důvěru
v Boží Prozřetelnost. Klekněme si a budeme se modlit.“ Po-
modlili se. Pak šla se sousedem do chléva a tam zabili tele.
Jedli střídmě, aby vystačili co nejdéle. Podařilo se sehnat
kdesi trochu luštěnin, a tak se žilo ze dne na den, jak Pán
Bůh chtěl. V tom nevlídném roce ranila další bolest Marké-
tino srdce: 22. března 1818 jí zemřela matka ve věku pou-
hých 60 let.
S jarem se začaly poměry lepšit. Svítaly lepší časy. Mar-
kétě se činily návrhy, aby se znovu provdala, že děti najdou
dobrého poručníka. Ale Markéta nechtěla. Byla pevně roz-
hodnuta věnovat se výchově tří synů sama a tak splnit vůli
zemřelého muže. Poručník by jí mohl být v tak vážné záleži-
tosti jen na překážku.
Markéta měla dar vychovávání. Byla zbožná, sama po
všech stránkách bezúhonná. Všecko brala za správný konec.
Přitom byla klidná, rozvážlivá, plná lásky a obětavosti, žena
silné vůle a neochvějné statečnosti. Jeník později jako by jí
„z oka vypadl“.
Nejmladší hoch nebyl od narození svatý. Měl své chyby
a chybičky. Maminka mu nic neprominula a hned zkraje ho
vedla přísně, i když laskavě. Netrpěla mu, aby si stavěl hlavu,
jak ho k tomu vedla povaha. Ale ani mu povahu nelámala.
Její snahou bylo udělat to tak, aby nakonec rád a dobrovol-
ně poslouchal a naučil se sám ohýbat povahu. Až pak uvidí,
že je hoch na dobré cestě a má sklon v dobrém ovlivňovat
kamarády, bude ona první, kdo ho v tom bude podporovat.
Bude jí jasné, že nejvíc prospěje člověku, když se bude sám
zasazovat o dobro druhých.
Zajímavá matka! Pedagogický talent. Později o ní řekne
učitelka mateřské školky v Castelnuovu, paní Saviová, že
matka Markéta by zasluhovala titul „Královna křesťanských
matek“. Zůstaňme ještě trochu ve škole tak veliké matky.
5 Výchova opřená o náboženství
Jakmile děti trochu povyrostly, maminka Markéta se jim
snažila vštípit náboženské vědomosti a zaučit je i do nábo-
ženské praxe, pokud byla slučitelná s jejich věkem. Nikdo
nedovede tak účinně člověku vštípit lásku k Bohu, k Pánu
Ježíši a k Panně Marii, odpor k hříchu, bázeň před peklem
a touhu po nebi jako matka. Jestliže dnes vidíme takový
úpadek víry u lidí, je to tím, že matky přestaly učit své děti
náboženství. Ani kostel, ani škola nemohou dát člověku to,
co matka. Matka má k tomu zvláštní dar a je dítěti nejbližší.
Ona je přirozenou instruktorkou svých dětí, všechno ostat-
ní je náhražka. Koho matka dobře vychovala, ten by si mu-
sel dělat násilí, aby se stal špatným člověkem.
Maminka Markéta pochopila sílu náboženské výchovy
a dobře věděla, jak Boží zákon vštěpovaný opatrně a nená-
silně dětem v krátkých denně opakovaných větách, činí děti
poslušné k ní samé. U Bosků znaly děti poučky katechismu
od raného dětství.
Sama byla hluboce věřící. Bůh byl vrcholem všech jejích
myšlenek. Měla víru i na rtech. Uměla s ní moudře zachá-
zet. Její poučky byly prosté: „Bůh tě vidí“. Tak často dětem
připomínala Boží přítomnost i jeho soudcovskou moc.
„Pamatujte, děti, že vás Pán Bůh vidí,“ připomínala jim,
když je musela nechat samotné. „Pán Bůh vidí i tvé nejtaj-
nější myšlenky,“ zdůrazňovala často. Když se dítě mělo ně-
kdy přiznat a ona se bála, že se uchýlí ke lži, raději mu hned
připomenula, že ji sice může oklamat, ale Pána Boha neo-
klame. Tak bezděky vštěpovala dětem to, co řekl Bůh Abra-
hámovi: „Kráčej v mé přítomnosti a buď dokonalý.“ Její
děti měly cítit to, co cítil Josef Egyptský, když byl pokoušen
k zlému: „Jak bych mohl učinit toto zlé proti svému Bohu!“
Markéta živila víru v Boha Stvořitele ustavičně rozum-
ným pohledem na okolní přírodu. Když byl hvězdný večer,
vycházela s dětmi před stavení, ukazovala jim nebe a říkala:
„Podívejte se. Ty hvězdy tam udělal Bůh. Když je tak krásná
obloha, oč krásnější musí být nebe!“ Když se stahovala nad
hlavami bouře, říkala: „Pán Bůh je mocný, nikdo se mu ne-
může stavět na odpor.“ Když krupobití zničilo úrodu a lidé
stáli bezmocně nad zkaženým dílem, učila děti: „Pán Bůh
dal, Pán Bůh vzal, on je Pánem všeho. Všecko má svůj smy-
sl. Pro hříšníky je to výstraha, aby se polepšili.“ Když byla
naopak dobrá úroda, pobízela děti k vděčnosti: „Buďme
Pánu Bohu vděční. Dal nám náš každodenní chléb.“ Když
6
|
|
1.7 Page 7 |
▲back to top |
v zimě sedávali společně v teplé světnici, vedla stejnou řeč:
„Jak je Pán Bůh dobrý! Máme všechno co potřebujeme. On
se o nás opravdu stará jako otec. Otče náš, jenž jsi na nebe-
sích, posvěť se jméno Tvé!“
Markéta dokázala ke každé věci a události udělat patřič-
ný zbožný komentář. Věděla, že ve chvílích, kdy je dětská
fantazie rozvířena, je dítě nejpřístupnější k spasitelnému
ovlivnění. Od matky se Jeník naučil prožívat dobré i zlé
věci ve světle víry a ve všem vidět milostivou Boží ruku. Byl
mamince hluboce vděčný za to, co uložila v dětství do jeho
duše.
Dokud byly děti malé, učila Markéta modlit se každého
zvlášť. Tak Jeník, jen co byl schopen žvatlat, musel se učit,
aby sedě mamince na klíně mohl se modlit s druhými. Ve-
čer se modlila celá rodina večerní modlitbu a ještě se při-
dával růženec. Jakmile povyrostl, hlídal Jeník sám večerní
modlitbu a připomínal, že je už čas se pomodlit. Činil tak
s opravdovou zbožností. Markéta také dbala, aby šly děti
brzy k svaté zpovědi. V tom nedělali kněží žádné potíže.
Vyzpovídala se sama, pak dítě doporučila knězi a čekala, až
skončí. Tak to dělala, až se dítě osamostatnilo a samo si vy-
konávalo svatou zpověď. I to byl veliký přínos pro Jeníkovu
mravní výchovu. Na mši svatou se šlo samozřejmě každou
neděli. Chodilo se do Morialda, do kostelíka sv. Petra, kde
byl kaplan, který kázal a trochu katechizoval. Do farního
kostela to bylo dál. Tam se chodilo jen na větší příležitosti.
Jeník dával pozor na kázání a doma rád vypravoval, co pan
kaplan říkal.
Tak si Markéta pojistila vliv na děti. Hoši už byli velcí,
měli třicet let, ale nebránili se, když se jich maminka bez
obalu ptala, jestli byli u zpovědi a kdy a jak si plní křes-
ťanské povinnosti. Platilo to i pro Jeníka, i když se už stal
knězem. Někdy kázal v okolí Castelnuova a přenocoval
v Becchi. Později, když už byla matka u něho v Turíně, při-
cházíval domů utrmácený, polomrtvý a hrozně potřeboval
spánek, ale matka na to nedbala a připomenula mu: „Jest-
lipak ses už pomodlil?“ A syn, aby jí udělal radost, než ule-
hl, ujistil ji, že je všechno v pořádku. Maminka na to: „Víš,
můžeš si studovat třeba latinu, můžeš číst učené knihy, ale
tvá matka ví víc: Musíš se modlit, jinak ti to bude na nic.“
A byla šťastná, když viděla syna modlit se u postele na ko-
lenou. Tu chodila po špičkách kolem něho, upravila mu
postel a když syn vstal od modlitby, udělala mu křížek na
čele a tiše odešla do své komůrky. Někomu se to může zdát
upřílišněné, ale matka Markéta měla svůj rozum. Nebyl to
nátlak, nýbrž projev lásky. Tak se to pociťovalo. A ona sama
přitom cítila radost, že je dětem stále tím, čím jim byla, když
byly malé. Léta utíkala, ale neutíkaly radosti mladých let.
Dobrá maminka si leckdy musela tajně utřít slzu z oka, když
rozjímala o svém štěstí.
Markéta měla ještě jiné výchovné prostředky. Mimo uve-
dené nadpřirozené prostředky si vážila nejvíc práce. Nevi-
děla ráda, když děti zahálely. Již v útlém dětství je všechny
zaměstnávala maličkými úkoly, jak na ně stačily jejich síly.
Každý měl tak příležitost cvičit se v zručnosti i v radosti,
že něco dovede. I hra je dětská práce a maminka byla ráda,
když si děti rozumně hrály. Tak se střídalo příjemné s ne-
příjemným a děti se učily smyslu nejen pro zábavu, ale i pro
povinnost. Přitom Markéta dbala, aby při hře nepřišly děti
k nějaké úhoně těla nebo duše. Příznačné je, co o tom vy-
pravoval sám Don Bosco.
Když byl dítětem, zalíbila se mu hra na vsi u chlapců vel-
mi oblíbená. Kluci rádi „tloukli špačka“. Udělali si ze dřeva
tlustý, na koncích zašpičatělý špalík a snažili se jej úderem
odpálit, aby letěl. Úkolem druhé strany bylo špačka holí
v letu zarazit a novým odpálením ho vrátit co nejdále zpět.
Byla to hra vyžadující postřeh, ale i nebezpečná. Jeník přišel
nejednou domů s modřinou nebo i se zkrvavenou hlavou.
Maminka ho kárala, proč si chodí hrát s takovými divochy,
že jistě přijde o oko nebo si způsobí jiný úraz. Jeník to uzná-
val, ale byl nerad. Měl i námitky, jednu opravdu pádnou:
„Maminko, když já jsem mezi kluky, tak se nehádají, nepe-
rou a neříkají škaredá slova.“ Tu dobrá Markéta zaváhala.
Věděla, že je to pravda. Jeník už jako dítě ostatním impono-
val a stavěl se v jejich čelo. Kde se to v něm bere? Přemýšle-
la. Ve strachu, aby tento dobrý rys nějak nenarušila, pustila
obyčejně hocha zase ven, jen mu napřed nakázala, aby byl
opatrný na sebe i na druhé.
6 Poslušnost
V knize Přísloví čteme: „Už při hře dítě projeví, zda je
upřímné a čisté. Napomínej syna! Udělá radost tvému srd-
ci.“ Matka Markéta se řídila tímto napomenutím Ducha
svatého. Bděla ustavičně nad chováním svých dětí a snažila
se, aby jim nebyla její přítomnost nemilá nebo tíživá. Žila
s dětmi a dovedla se snížit k jejich zájmům tak, že děti pak
měly zájem o její přítomnost.
Markéta nechávala děti křičet a skákat po libosti. Ano,
sama brala účast na jejich zábavě a vymýšlela jim nové způ-
soby, jak si hrát. Nechávala je vymluvit a s nevyčerpatelnou
trpělivostí odpovídala na jejich dotazy. Tak mohla znát do-
konale jejich nitro a opatrně řídit jejich jednání. Chlapcům
se líbila matčina dobrota a báli se ji zarmoutit.
Děti rády slyší napínavá vypravování. V té době sem tam
někde u zámožnějších lidí měli celé Písmo svaté nebo cír-
kevní dějiny či životopisy svatých. Markéta v mládí hodně
pochytila od jednoho starého hospodáře v Caprigliu, který
měl zvyk číst své rodině ve světnici nebo v létě na zápra-
ží. Hodně si pamatovala a nyní to zužitkovala ve prospěch
svých dětí. Zvláště ráda jim vypravovala o dětství Pána
Ježíše a zdůrazňovala jeho poslušnost. Chlapci si také zvy-
kali. Matka jim to usnadňovala. Přinést dříví, doběhnout
pro trávu nebo poklidit ve chlévě, to bylo pro ně samozřej-
mou povinností.
Matka u nich docílila i tak vzácné věci, že bez jejího do-
volení nikam nešli a když už, tak o tom řekli mamince do-
datečně. Přišli kamarádi? Prosili o dovolení, aby směli jít
ven. Maminka ráda dovolila, už proto, aby se nebáli popro-
sit. Někdy musela říci ne. Chlapci ale cítili, že to není její
svévole, že k tomu má správný důvod. Nebylo jim to třeba
po chuti, ale nezlobili se proto na matku. Někdy je i někdo
schválně škádlil a naváděl, aby něco udělali proti její vůli.
Hoši ji však nechtěli zarmoutit.
Markétini synové poslouchali z lásky a tak si mohla být
jimi jista, i když se musela vzdálit na delší dobu. Stačilo jim
říci, že v její nepřítomnosti poroučí babička a mohla si být
jista, že se nic nestane.
I odměna hrála v její výchově velkou úlohu. Raději od-
měňovala než trestala. Ve čtvrtek chodívala do Castelnuova
na trh. Potřebovala sem tam prodat slepici nebo pár vajíček,
7
|
|
1.8 Page 8 |
▲back to top |
a to musela nechat hochy doma samotné se starou nemoc-
nou ženou. Předem ale už věděla, co bude při jejím návra-
tu. Chlapci seděli trpělivě na kopci a vyhlíželi ji. A jen se
maminka objevila u cestičky vedoucí nahoru k stavení, už
jí letěli o závod naproti. A hned: „Maminko, přinesla jste
nám požehnaný chléb?“ „Počkejte, počkejte, neporazte mě!“
na to Markéta. „Napřed pojďme domů a povíte mi, jak jste
se měli.“ A šli. Maminka dovedla jaksepatří zpovídat. Hoši
to znali a ochotně odpovídali na všechny její dotazy tak, že
matka měla brzy úplný obraz celého dne bez obavy, že by jí
něco zatajili. Usmívala se, chválila, sem tam opravila i tro-
chu pokárala, ale to bylo jen tak, spíš jako ponaučení pro
podruhé. Než se kdo nadál, vytáhla požehnaný chléb, kluci
se na něj vrhli a skřupali jej. To byla její vlastnost, tak si to
zavedla v rodině. Děti věděly, že je maminka nenechá ani
na chvíli bez dohledu. Nevadilo jim to. Bylo to tak vždycky
a ani jim nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
7 Napravování
Nebuďme snílci a nemysleme si, že Markétini hoši byli an-
dělé. Nebyli. I jim někdy narůstaly růžky a bylo třeba jim je
srážet. Markéta nebyla jen jemná a laskavá. Když bylo třeba,
dovedla být i silná a přísná. Hoši museli vědět, že v případě
neposlušnosti bude následovat trest. I u Bosků stála v koutě
rákoska, připravená zasáhnout, kdyby toho bylo zapotřebí.
Byl to spíš symbol pravomoci trestat nezbedníky, kdyby se
nechtěli polepšit. Matka dávala přednost trestům účinněj-
ším, které má k dispozici jen milující srdce. Nějaký příklad:
Jeník a Josífek přiběhli uřícení domů a měli hroznou
žízeň. Maminka je nechala trochu zchladnout a pak jim
přinesla džbán pitné vody. Dala pít staršímu Josífkovi, ale
Jeníka se to dotklo. Zakabonil se. Maminka nic. Když se
starší syn napil, odnesla nádobu a postavila ji na její místo.
„Maminko, mně nedáte pít?“ „Jakže, ty máš také žízeň? Já
myslela, že ne. Tak pojď, dám ti také.“ Jeník hned pochopil
a prosil maminku za odpuštění. Lekce byla silnější než po-
hlavek.
Jeník byl vůbec povaha samý oheň. Někdy se neovládl.
Jednou byl zvlášť umíněný. „Tak víš co, Jeníku? Přines mi
tam ten prut!“ Jeník zůstal stát. „Tak si pospěš, dones mi
ho!“ „A proč ho chcete?“ „No, jen tak…“ „Já vím, vy mě
chcete vyplatit.“ „Když si to zasloužíš…“ To stačilo. „Já už
to neudělám,“ sliboval hoch. Věděl, co bude následovat.
Maminka si ho přitiskla na srdce a měkce řekla: „Tak přece,
Jeníku, nebudeš mě nutit, abych tě bila!“ „Nebudu, mamin-
ko.“
Josífek, když byl ještě malý capart, pokoušel se někdy
trucovat. Marně. Maminka ho pěkně chytla. Kluk sebou
bouchl o zem a křičel a maminka zůstala klidná. Pěkně ho
držela za ruku, nebila ho, ale měla k němu řeč: „Podívej
se, já jsem silnější než ty, to přece vidíš. Budu tě držet tak
dlouho, až přestaneš. Když přestaneš, pustím tě, když ne-
přestaneš, budeš tu ležet třeba do rána. Ale pamatuj si, že
neposlušné děti se nelíbí Pánu Bohu a Pán Bůh je ještě sil-
nější než já. Jemu bych ani já neutekla.“ Josífek měl asi rád
teologické argumenty a brzy se utišil. Maminka se vůbec nic
nerozčilovala. Usmívala se. Skončilo to čestnou kapitulací
v jejím náručí.
Což u vlastních dětí to měla Markéta celkem lehké.
Horší to bylo u nevlastního Toníka. Ten měl už svých de-
set let, když se tatínek podruhé oženil a když přišli na svět
nevlastní bratříčci, neměl z toho žádnou radost. Každé
pohlazení, které jim otec věnoval, se ho bolestně dotýkalo
a budilo v něm nelásku k nim. Ještě hůř bylo, když otec ze-
mřel. Toník si vtloukl do hlavy, že kvůli nevlastním bratřím
dostane jen jednu třetinu majetku. Jinak to nebyl zlý hoch,
ale nešťastná souhra okolností způsobila, že neměl nevlastní
matku v lásce. Jeho vzdor věkem rostl a Markéta nebyla s to
přemoci jej vlídností a láskou. Nešlo to. Musela se denně
cvičit v hrdinské trpělivosti, chtěla-li v domácnosti udržet
jakžtakž pokoj a mír.
Toník se někdy opovážil bít bratříčky. Markéta měla co
dělat, aby je vytrhla z jeho rukou. Tu se v ní bouřila krev
a měla co dělat, aby se opanovala. Ale dokázala to. Nikdy
Toníkovi nedala ani pohlavek. Jediné, co mohla, bylo to, že
po každé bouři se stáhla do sebe a s Toníkem nemluvila.
Toník po nějakém čase obyčejně povolil a sám začal mlu-
vit: „Co máte?“ „Co bych měla? To ty víš lépe než já.“ „Ale
oni…“ „Podívej Toníku, já ještě nejsem klidná, nech mě,
zítra už budu jistě zase v náladě a můžeme si pohovořit.“
Druhý den Toník přišel, ale: „Když oni začali…“ „Toníku, já
vím, jste kluci, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou,
ale ty jsi přece starší. Mohli ti ukřivdit, ale myslíš, že ty jsi
bez viny? Je to správné hned se mstít? Já myslím, že bys měl
být poctivý a přiznat si, že máš také vinu.“ Hoch byl pře-
možen a také odprosil. Markéta mu ráda vrátila svou lásku.
Opravdu nechtěla dělat rozdíl mezi ním a svými dětmi.
Ani k němu nebyla slabošská. Nechápe-li nyní, třeba po-
chopí, až bude mít vlastní děti. Stalo se, že se Toník zase jed-
nou vrhl na sourozence a natloukl jim. Markéta byla zticha
až do večera. Při večerní modlitbě, která se konala společ-
ně, Toník klečel stranou a byl celý zamračený. Markéta byla
klidná. Když se modlili Otčenáš, a přišli k slovům „odpusť
nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, náh-
le zvolala: „Toníku nelži!“ Hoch zvedl hlavu: „Copak já lžu?
Vždyť se modlím.“ „Modlíš se, ale neříkáš pravdu. Říkáš
Pánu Bohu, že odpouštíš svým viníkům a to není pravda.
Zamysli se nad tím a uvidíš, že taková modlitba se nemůže
Pánu Bohu líbit.“
Přišly i horší chvíle. Někdy se Toník zapomněl tak dalece,
že se málem vrhl na Markétu. Uklouzlo mu i slovo „mace-
cha“. Markéta mu mohla nabančit, ale neudělala to. Necha-
la vzteklouna být a když se uklidnil, teprve mu řekla, co si
myslí o takovém jednání. Byla to statečná žena. Prý nikdy
nenabila ani Antonínovi ani svým dětem. To je co říct!
Jeník odpozoroval od maminky její způsoby a později
o nich mnoho přemýšlel. Uvědomil si sílu křesťanské lásky
ve výchově a dal jí přednost před násilím. Matka Markéta
se tak, aniž to věděla, stala inspirátorkou Don Boskova vý-
chovného systému a jako taková přešla do dějin křesťanské-
ho vychovatelství.
8 Babička
Jestliže se Markétě podařilo naučit své děti vzorné posluš-
nosti, nebylo to jenom ovocem jejích slov. Více platil její
příklad. Manžel jí před smrtí odkázal také svou matku. Byla
to žena už stará, trvale nemocná. Buď seděla na židli, nebo
8
|
|
1.9 Page 9 |
▲back to top |
byla v posteli. Ale nezahálela. Odmalička pracovala a tako-
vá byla doposledka. Pospravila punčochy, pozašívala prádlo
a šatstvo, i uvařila nebo zametla. Nesnášela, aby v domác-
nosti byla špína. Byla Markétě přes svou celkovou nemo-
houcnost dobrou pomocnicí.
Markéta se dívala na babičku jako na hlavu rodiny. Měla
k ní úctu jako k vlastní matce a radila se s ní. Také se jí
ochotně podřídila, když občas měla jiný názor. Kde jí mohla
udělat úsluhu, udělala to. Často usedla k ní na postel a poví-
dala si s ní. Nešla do města, aniž jí přinesla nějakou malič-
kost na zub. I děti tak vedla a přikazovala jim, aby poslou-
chaly babičku jako ji. Nikdy nebrala děti pod ochranu, když
na ně babička žalovala nebo je musela potrestat. Věděla, že
babička je spravedlivá a zbytečně netrestá.
Tato pěkná domácí shoda byla potřebná, protože na
Markétě leželo břemeno celé domácnosti i malého hospo-
dářství. Sama s mužnou statečností vykonávala práce nejen
ženské, ale i takové, které dělají obyčejně muži. Pravda, její
bratr Michal byl ochoten přijít zorat, osít nebo posekat, ale
pokaždé také nemohl. Tehdy vzala Markéta pluh, zapřáhla
kravku a jela sama orat. I kosou se dovedla ohánět. Když za-
brala, mužští jí ani nestačili. Toník pomáhal jen málo, a tak
byla Markéta někdy celý den z domu a byla ráda, že ji babič-
ka zastala.
Tento vztah k babičce a naopak byl pro Jeníka velikou
školou. Je těžké sladit různé povahy, tísnící se na malém
místě. Jenom vzájemná úcta to může dokázat.
9 Čistota – uvážlivost – sebezápor
Markéta nedbala jen o čistotu duše. Stejně dbala o zevnějšek
dětí. Chudoba ano, špína ne! Zvláště v neděli musely děti
pěkně vypadat. To si je nastrojila, vlasy jim učesala a ještě je
třeba podvázala stužkou. Do kostela šla s nimi. Lidé se ohlí-
želi a chválili: „Markéto, ty máš chlapce jako anděly.“ Dělalo
jí to dobře. Do kostela chodil také starý Jakub, snad nejstarší
občan Morialda. Vlasy měl spletené do starosvětského co-
pánku s pěknou stuhou. Toho chlapci obdivovali a ptali se
maminky, kdy budou mít také takové copánky. Maminka
se smála: „Nikdy. Vám stačí, když budete mít hezké kuče-
ry, jak vám je dal Pán Bůh.“ A přidala poučení: „Víte proč
chci, abyste byli v neděli pěkně oblečení? Abyste cítili, že je
den Páně. V neděli máme mít radost z toho, že jsme Boží
děti. Ale pyšnit se nemáme. Lidé třeba řeknou, že jste jako
andílci, ale to je vedlejší. Důležité je, abyste byli jako andělé
před Pánem Bohem. Hned to dokažte skutkem. V kostele se
pěkně požehnejte, hezky poklekněte a buďte klidní. Dávejte
pozor, ať vám nic neujde. Pán Ježíš je ve svatostánku a po-
zoruje vás.“
Markétin nejmladší chlapec byl až do pozdního stáří
dbalý, aby vždy chodil čistě oblečen. Byl chudý a také oblek
měl chudý. Musel být však čistý. Jeho klerika ho prováze-
la do různého prostředí, do ministerských paláců, ano až
k papeži, ale nemusel se za ni stydět. Jeho zevnějšek zrcadlil
vždy jeho nitro.
Matka dbala také na to, aby hoši jednali vždy uvážlivě.
Považovala to za důležité pro život. Jednou Jeník jako malý
hoch lezl pro něco na polici a nešťastnou náhodou shodil
nádobu s olejem na zem. Rozbila se a olej se roztekl po pod-
laze. Marně se snažil zahladit stopy po neštěstí. Byl z toho
i sám nešťastný. Maminka byla ve městě a Jeník přemýšlel,
jak to zaonačit, aby záležitost měla dobrý konec. Uřízl si
prut. Pěkně ho ozdobně oloupal, přidělal mu fábor a če-
kal. Když se matka objevila na cestě, šel jí naproti a hned
s úsměvem, který však nebyl docela klidný, řekl: „Mamin-
ko, tady máte prut.“ „Copak? Tys něco provedl?“ „Provedl.“
A Jeník jí vypověděl své neštěstí. Maminka nedělala žádný
křik. Byla ráda, že to nebylo z uličnictví, ale hned mu udě-
lala kázání o tom, jak má člověk každý krok napřed zvážit,
protože zbrklost může nadělat mnoho škody. Později se Je-
ník dostane do různých situací, kdy bude třeba hodně di-
plomatického taktu. Bude ale stále svůj: opatrný jako had,
bezelstný jako holubice, jak to doporučuje Kristus Pán.
K nepřátelům půjde vždy s nazdobeným prutem. Odzbrojí
je svou upřímností, takže mu nebudou škodit.
Ještě k jednomu vedla Markéta své syny. K sebekázni.
Sama nebyla změkčilá a nechtěla, aby byly změkčilé její
děti. Vychovávala je k tomu, aby hodně snesly. Také otužo-
vala děti tělesně. Když byl Jeník mladým knězem, bylo mu
hračkou vyjít z Turína ve dvě odpoledne a přijít domů večer
v osm po šestihodinovém pochodu.
V Becchi byl k snídani vždy jen suchý chléb. Ne, že by
nic nebylo k němu, ale aby si hoši zvykli. Podobně tomu
bylo se spánkem. Spalo se na tvrdém slamníku. Když byl Je-
ník bohoslovcem a přinesl si jednou na prázdniny měkkou
matraci, maminka se tomu podivila a přemluvila ho, aby
ji schoval a spal jako dřív na tvrdém. „To ti nikdy nebude
v životě škodit, když si zvykneš na nepohodlí.“ Také chtě-
la, aby si hoši nezvykali na dlouhé spaní. Ráno se vstáva-
lo s východem slunce, někdy se přerušoval i noční spánek,
když toho bylo třeba. Jeník byl od mládí zvyklý málo spát
a hodně dělat. Maminka říkala: „Kdo chytá ryby a spí, nic
nechytí.“ Někdy bylo spánku opravdu málo a maminka to
chápala. „Jdi si trochu odpočinout a polož si hlavu!“ říkala.
Hoch věděl, co to znamená. Sedl si na lavici, hlavu si opřel
o zeď nebo si ji položil na chvíli na stůl na podloženou ruku.
Markéta měla i k tomu komentář: „Vidíš, život je krátký.
Není dobré zaspat příležitost ke konání dobrého. Každá mi-
nuta, kterou si můžeme utrhnout ze spánku pro dobré dílo,
bude odměněna.“
Ještě uvidíme, jak Don Bosco dovedl využít času. Základ
k tomu měl od matky. Ta ho učila nezahálet.
10 Formování Povahy
Zdálo by se, že jde o drobné zábavné historky, ale není tomu
tak. Když Don Bosco vzpomínal na různé příběhy z mládí,
vždycky mu tanulo na mysli, co z toho měl pro utváření své
povahy a celého charakteru. Třeba taková maličkost:
Bylo mu asi pět let. S Josífkem vedli na pastvu hejno ko-
houtků, určených k prodeji. Šel tudy nějaký chytrák a když
viděl dva hloupé kluky, usmyslil si, že je o jednoho kohoutka
připraví. „Nemohli byste mi jednoho kohoutka prodat?“
ptal se. „Dobře zaplatím, celých 5 soldů“. Klukům se pět sol-
dů zdálo hodně. Nerozuměli ještě penězům. A tak milého
kohoutka prodali a utíkali se mamince pochlubit, jak dobře
pořídili. Maminka spráskla ruce: „Ale děti, zbláznili jste se?
Vždyť ten kohout stojí čtyři liry!“
9
|
|
1.10 Page 10 |
▲back to top |
Chlapci se zarazili. Jen co popadli dech, vyrazili ze sta-
vení a za zlodějem. Matka na ně marně volala – neslyšeli.
To jim ani nenapadlo, že teď celé hejno nechali bez dozoru.
Markéta tedy šla a s pomocí souseda zahnala kohoutky do
kurníku. Ten člověk byl už samozřejmě pryč. Pospíšil si, aby
zmizel. Horší bylo, že když se hoši vraceli z honičky, bylo
na pastvě jako po vymření. Všichni kohoutci byli pryč. Utí-
kali domů s pláčem přiznat se, že pozbyli všechny kohout-
ky. Maminka jim nenadávala. Sedla si s nimi a udělala jim
hezké kázáníčko o tom, že se mají napřed vždycky poradit
a neprodávat kohoutka za pět soldů, a za druhé: nepropadat
panice, protože jedna škoda by se mohla klidně proměnit
v další škodu, ještě větší.
Kohoutí historie tím však ještě neskončila. Několik dní
nato Jeník pásl sám kohoutky. Tu si všiml, že mu jeden
schází. Kam se jen propadl? Vždyť tu ještě před chvílí byl!
A už si všiml nějakého člověka, který tudy šel jakoby nic.
Jeník byl hned hotov s úsudkem. Kohoutek je pryč, nikdo
jiný zde nebyl, tak ho ten člověk ukradl. A už běžel za ním,
aby mu vrátil kohoutka. Muž se na něj osopil, co si to mys-
lí, on přece není žádný zloděj. Ale Jeník zle dotíral: „Pane,
vy jste ho ukradl, já to vím. Dejte ho zpátky, nebo budu
křičet!“ To pomohlo. Chlap šel za křoví a vytáhl milého
kohoutka z pytle. „Abys věděl, já jsem tě chtěl jenom po-
zlobit, a proto jsem ti ho schoval.“ Kohoutek putoval zase
mezi ostatní do hejna a ten člověk pospíchal k lesu, kde se
rychle ztratil.
Jeník přišel domů jako vítěz a všem vypravoval, jak pře-
mohl zloděje. Maminka jen poslouchala, ale žádná chvála!
„Dobrá, dobrá, ale dejme tomu, že to ten člověk opravdu
neudělal. Myslíš, že je dobré hned každému říkat do očí, že
je zloděj?“ „Já jsem to věděl určitě,“ hájil se hoch. „Možná
máš pravdu, ale také je pravda, že on jen šel kolem a někdo
jiný mohl být schovaný za keřem a udělat to. Já bych se ne-
odvážila jen tak bez jasného důkazu obvinit někoho z krá-
deže. To bych byla raději na škodě, věř mi to.“ „Tak jsem
udělal špatně?“ „Já neříkám, ale radím ti, abys byl vždycky
moc opatrný, než o někom řekneš, že je zlý. Považ: mohl tě
něčím udeřit a utéci, ne? A vůbec je lepší nedělat si z lidí ne-
přátele. Ani tehdy, když máme pravdu. Uvidíš v životě, že je
to tak.“
To neznamená, že Markéta učila děti zbabělosti. Naopak.
Stalo se jindy, v době vinobraní. Urodilo se jenom málo
hroznů a ještě se kradlo. Lidé v době zrání drželi hlídky,
aby o to málo, co jim Pán Bůh nadělil, nepřišli. I Boskovi
si museli dávat pozor na malou viničku na stráni. Jednoho
dne viděla Markéta nějakého člověka, jak si podezřele vy-
kračoval úvozem a pořád jako by si obhlížel situaci. Že ten
člověk má v úmyslu otrhat v noci víno! Tu noc se šlo „var-
tovat“. Matka poučila chlapce, jak se mají chovat. Být zticha.
Až by jim dala pokyn, mají ze všech sil křičet: „Zloděj!“ Nic
jiného. Měla pravdu. Už brzy po setmění se vynořila nějaká
postava z lesa a hned k vinici. Chvíli se rozhlížela a již první
hrozen putoval do koše. V tu chvíli zazněl pokřik: „Zloděj,
zloděj! Chyťte ho! Chyťte ho!“ Takoví tři kluci už něco do-
kážou. Řvali jako najatí. A chlap se mohl přerazit, jak letěl
ze stráně a pryč. Matka byla ráda. „Vidíte,“ poučovala děti,
„i bez pušek je možné zahnat nepřítele na útěk. Stačí mu na-
hnat strach.“
Boskovi hoši rostli nebojácní. S odvahou se u nich snou-
bila rozvaha. U Jeníka to vyniklo při jiné události. To už mu
bylo o několik roků víc. Maminka musela v září do Capri-
glia k svým z rodiny pomoci s vinobraním. Jeník šel s ní.
Dědeček, strýčkové a tetičky, všichni je rádi viděli. Udělal se
kus práce. Také bylo dost a dost vyprávění. V září jsou totiž
už kratší dny, a tak se při louči držely večer černé hodinky.
Mluvilo se o všeličems i sem tam nějaká hrůzostrašná his-
torka přišla na přetřes. Markéta to sice nedělávala, ale braň
lidem, aby mlčeli! Jednoho večera se stalo něco podivného.
Místnost, kde seděli, měla jen prkenný strop a nahoru ved-
ly dřevěné schody. Nad nimi byla půda. Najednou nahoře
cosi bouchlo. Pak bylo slyšet zvuk jako by se někdo šoural
z jednoho rohu do druhého. A zase zpátky. Lidem bylo dole
úzko. Co to jen může být? Zloděj? Či opravdu strašidlo?
Všichni seděli němí a poslouchali. Jediný Jeník prohlásil,
že se tam půjde podívat. Všichni ho zrazovali. Co kdyby
tam někdo byl! Ale on si nedal říct. Vzal světlo a hned po
schodech nahoru. Otevřel poklop a posvítil si na půdu. Ti
méně ustrašení stáli na schodech pod ním. „Půda je prázd-
ná, nikoho nevidím,“ hlásil dolů. Vtom se však něco proti
němu hnulo. Řešeto! Chodící řešeto! A sunulo se zrovna
proti němu. Jeník však neucouvl. Než se kdo nadál, byl na
půdě a sáhl pod řešeto. Ozval se zoufalý křik slepice, kterou
už Jeník držel za křídlo a se smíchem ji nesl dolů do svět-
nice. Chudák slípka! Nějak se dostala na půdičku a tam na
ni padlo řešeto, opřené o komín. Kdovíjak dlouho tam byla
uvězněna. Až teď se dala na večerní procházku se zrádnou
klecí na zádech. Bylo z toho hodně smíchu a u Occhienů se
dlouho vypravovalo o tom, jak Jeník chytl strašidlo. Pro něj
to bylo příznačné. On nikdy netrpěl na pověry, jak je tomu
často u prostých venkovských lidí. Také o to měla nemalou
zásluhu jeho moudrá matka.
11 Lidé urození a neurození
Zatímco na piemontském venkově na zapadlé samotě vy-
růstal budoucí apoštol mládeže, mocní tohoto světa v Tu-
ríně utvářeli politiku sardského království. Viktor Emanuel
I. byl osobně zbožný, spravedlivý a smýšlel jako pravověrný
katolík. Měl však kolem sebe všelijaké zlé duchy. Tak mini-
sterský předseda hrabě Peiretti, který byl jistý čas vyslan-
cem v Římě, razil zásadu: „Všecko, v co skládá Řím naději,
musí být pro nás předmětem obav a musíme to odmítat.“
Proto ani královské počínání nebylo vždycky docela v sou-
ladu s jeho vyznáním. Tak dával svým vyslancům při Sva-
tém stolci pokyny spíš protipapežské a v politice se vázal na
velké evropské mocnosti, z nichž se každá honila za svým
prospěchem a církev jí byla to poslední. Nic divného, že
se v turínských palácích scházeli italští vyslanci a vyslanci
Francie, Španělska a Bavorska a kuli tam pikle, které v roce
1821 vedly k výbuchu revoluce, za které Viktor Emanuel I.
„dobrovolně“ složil korunu a postoupil ji Karlu Felixovi.
Zdrojem proticírkevních nálad byla především turínská
univerzita, kde byla zavedena stolice pro církevní právo. Ve
skutečnosti však učila právu proticírkevnímu. Tak v roce
1822 v Castelnuovu d’Asti, jako všude jinde, musel pan dě-
kan Sismondo se vším duchovenstvem svého obvodu v pří-
tomnosti starosty a jednoho radního přísahat před oltářem
věrnost novému králi. Bohužel sám papež dal králi na jeho
žádost toto dovolení čistě v naději, že toho nebude zneuži-
to. Papež měl již své zkušenosti a také jiní biskupové, např.
10
|
|
2 Pages 11-20 |
▲back to top |
|
|
2.1 Page 11 |
▲back to top |
fossánský monsignor Fransoni, pozdější arcibiskup turín-
ský. Už tehdy říkal: „Jdeme vstříc zlým časům.“ I král Kar-
lo Felix byl osobně dobrý, ale jeho rádci se dožadovali stále
nových ústupků od církve, až přešli k žádostem, které jasně
ukazovaly, kam míří. Roku 1824 obnovili takzvané regium
placet a žádali, aby biskupové neuveřejňovali žádné pastýř-
ské listy bez královského schválení. Když se král snažil uvést
věc na správnou míru, aspoň zakazovali tiskařům církevní
dokumenty tisknout.
V těch letech vyrůstal Jeník Bosco v pasáka. Doma měli
kravku, a ta se stala jeho každodenním údělem. Jak ráno
vstal, musel s ní na pastvu. Kravka měla za rohy uvázaný
provaz a šla poslušně na pastvisko nedaleko jejich chaloup-
ky. Jeník nebyl sám, pásli tam ještě dva, tři jiní hoši ze sa-
mot. Někteří na něj později vzpomínali s úctou a s obdivem.
Jan Filipello už tehdy říkal Boskovic pasáčkovi, že to
někam dotáhne. A on nadšeně přitakával: „To bych chtěl.“
Secondo Mata (strýc pozdějšího salesiána dona Seconda
Marcisia) vzpomínal s dojetím, jak si s ním Jeník vyměňoval
chleba. Sám byl pasákem u jedněch lidí a dostával na pastvu
s sebou skrojek černého, kdežto Jeník si nosil z domu chléb
bílý. Ale říkal, aby si to s ním vyměnil, že jemu chutná víc
černý. Dva roky si takto vyměňovali chléb. Až později svitlo
tehdy ještě naivnímu chlapci, že to Jeník dělal úmyslně, aby
chudší měl něco lepšího na zub.
Oba tito Jeníkovi stárníci později svorně svědčili, že byli
vždy Jeníkem nadšeni, jak se správně choval. Byl také zbož-
ný, a jak! Když v poledne zaznělo z morialdské kaple kleká-
ní, vždy uctivě smekl čepici, poklekl a pomodlil se Anděl
Páně, jak to dělali v rodině. Ano, zpíval s nimi zbožné pís-
ničky. Jeníkova teta Mariánka později dokonce o svém sy-
novci tvrdila, že prý se mu na pastvě zjevovala Panna Maria.
Don Bosco nikdy nic takového neříkal a jde patrně o zbož-
nou fantazii. Kdyby však nic jiného, aspoň z toho plyne jed-
no: Jeník byl vzorný hoch a opravdu zbožný.
12 Školák
Každý ze tří synů, které zanechal František Markéty, měl ji-
nou povahu. Toník byl spíš hrubé povahy. Rád rozkazoval
a nerad se podřizoval. Chlapská povaha. Chodil do školy.
Naučil se trochu číst a psát, ale vždycky říkal, že do školy
nechodil. Měl pravdu. Nerad se učil a víc mu seděla tělesná
práce na poli.
Josífek měl povahu mírnou. Byl klidný, hodný, trpělivý
a uvážlivý. Zůstal později při hospodářství, ale stejně by se
byl dobře uplatnil jako obchodník nebo jinde, kde je třeba
víc myslet. Měl pozorovací talent a šel do hloubky.
Nejmladší Jeník byl povahy výbušné, vznětlivé a nerad
se podroboval. Musel vynakládat veliké úsilí, aby se krotil.
Moc nemluvil. Byl spíš vážný, zato hodně přemýšlel. Pozo-
roval lidi a dělal si o nich věcné úsudky. Byl veselý, ale ne-
dovedl se hlučně smát. Dovedl vládnout svým projevům.
Byl velmi nadaný a hravě přišel všemu na kloub. Vůli měl
neobyčejně houževnatou a nelekal se překážek. Náboženská
výchova matčina mu pomohla usměrnit všechny povaho-
vé rysy k dobrému. Po stránce tělesné byl střední postavy,
mrštný a ve tváři vzhledný. Měl oválnou tvář vroubenou ku-
čerami. Čelo vysoké a jasné. Nos měl rovnoměrný a kolem
rtů stále pohrával milý úsměv. Oči měl spíše tmavé, proni-
kavý pohled a snadno vyjadřoval očima stav svého nitra.
Vlasy měl husté, plavé, spíš do tmava, stejně tak obočí. Tak
nějak ho líčí jeho současníci z mládí.
Poměr Antonína k mladším sourozencům byl stále na-
pjatý, kdežto Josífek s Jeníkem se měli velice rádi a dobře
si rozuměli. Roku 1823 bylo Jeníkovi osm let. Matka by ho
byla ráda posílala do castelnuovské školy, kde se děti učily
číst, psát, sečítat, násobit a dělit a také trochu italské mluv-
nici a katechismu. Potíž byla v tom, že jejich samota byla od
městečka vzdálena 5 kilometrů a že by to zatížilo domácí
rozpočet. Musela by najít v Castelnuovu byt a platit další
výlohy na knihy a školní potřeby. Zmínila se o tom Antoní-
novi, ale ten zahučel: „Có, do školy? Ať vezme raději lopatu
jako já. To mu víc prospěje než učení.“ Antonínovi bylo již
dvacet let. Matka namítala, že on také přece chodil do školy
a Josífek se také naučil číst a psát. Syn však opáčil: „Jenže vy
byste ho chtěla mít něčím vyšším a to by stálo peníze!“
Markéta byla žena spravedlivá. Ačkoli si Toník nezaslou-
žil její důvěru, přece jen ho jako nejstaršího respektovala
a nechtěla se s ním dostávat do konfliktů. Aby nerušila křeh-
ký domácí klid, ustoupila od úmyslu opatřit nejmladšímu
učení s pobytem v Castelnuovu. Přesto byla pevně rozhod-
nuta opatřit mu to třeba oklikou.
V srpnu 1823 zněly hrany ze všech kostelních věží.
Oznamovaly smrt Svatého otce Pia VII. Jen uplynulo něko-
lik týdnů a církev se zase radovala ze zvolení nového papeže
Lva XII. Piemont vynikal úctou k papežům. Téměř v každé
rodině měli obraz vládnoucího papeže a v mnohých zámož-
nějších měli Pia VII. také vyšitého na dečkách. Tak byl sym-
patický pro své utrpení. Tyto věci nemohly zůstat bez ozvě-
ny v srdci přemítavého chlapce, jakým byl Jeník.
Přišel podzim. Markéta se vrátila k svému úmyslu a po
poradě s Antonínem rozhodla, že Jeník bude přes zimu
chodit do školy v Caprigliu, aby se naučil aspoň číst a psát.
Učil tam kaplan Josef Lacqua, kněz opravdu zbožný. Šla to
tedy vyřídit, ale velebný pán nechtěl. Prý není povinen při-
jímat děti z jiných obcí. Ať si jdou do Castelnuova. Markéty
se to velmi dotklo, ale co měla dělat? Naštěstí jí někdo pora-
dil, aby se obrátila na jednoho sedláka. Ten umí dobře číst
i psát. Mohl by vzít chlapce do učení. Tak se stalo, že Jeník
chodil v zimě 1823–1824 do Capriglia a pěkně mu to šlo.
Ten člověk se později chlubil, že byl Donu Boskovi prvním
učitelem.
Pak zasáhla sama Boží Prozřetelnost. Donu Lacquovi
zemřela hospodyně a tu šla k němu do služby Markétina
sestra Mariánka. Postarala se již, aby velebný pán změkl
a přijal synovce do své školy. Nejen to. Don Lacqua za to nic
nechtěl, takže se i ušetřilo a Toník nemohl nic namítat. Tak
tetička Mariánka otevřela Jeníkovi cestu k obecnému vzdě-
lání. Donu Lacquovi dosloužila k smrti a zůstala svobodná.
Na stará kolena vstoupila do Don Boskovy oratoře a tam ze-
mřela. Pracovala pro jeho hochy se stejnou láskou jako její
sestra Markéta.
Jeník chodil do Capriglia jako domů. Vždyť tam chodil
k tetě a k strýcům. Ale neměl to lehké. I do Capriglia to bylo
4 km a bylo třeba je dělat každý den za každého počasí. Ško-
la začínala hned po Všech svatých a končila nejpozději na
svátek Zvěstování Panny Marie 25. března. Moc pěkného
počasí tedy cestou neužil. Jeho štěstím bylo, že pan kaplan
se mu nyní skutečně věnoval. Když viděl jeho zbožnost,
11
|
|
2.2 Page 12 |
▲back to top |
dával mu dobré rady z duchovního života, a tak si Jeník
záhy osvojil i pravidla křesťanské praxe. Zpočátku měl mezi
dětmi potíže. Přece jen vyrostl na samotě. Smáli se mu, ale
on to klidně snášel. Tak později dosvědčoval jeho bratránek
Antonín Occhiena, který s ním seděl v lavici. Jeník se prý už
tehdy vědomě a dobrovolně cvičil v křesťanském sebezapí-
rání.
Přes zimu toho školního roku 1824–1825 udělal Jeník
kus poctivé práce. Hlavně se naučil dobře číst. S jarem mu-
sel všeho nechat a chodit na pole. Žízeň po vědění ho však
už neopustila. Kde mohl, opatřoval si knížky a četl. Někdy
i při obědě si sedl stranou a měl knihu otevřenou před se-
bou. Katechismus se mu stal neodmyslitelným průvodcem.
Četl si v něm i na pastvě. Pak přišel podzim a přihlásila
se zima. Bohužel tentokrát nemohl nastoupit v Caprigliu.
Toník nesl s rostoucí nelibostí, že bratr přilnul ke knihám
a rád by ho byl z této nemoci vyléčil. Marně se Markéta
zmiňovala o škole. Toník byl nepovolný, a tak Jeník mohl
jen úkradkem využít různých pochůzek k příbuzným, aby
se setkal s donem Lacquou a dal si něco vysvětlit nebo aby
si vypůjčil knihu. Bylo to pro něj pravé mučednictví.
Zatím v něm klíčilo semeno ctností zaseté do duše mat-
kou a zalévané panem kaplanem. Začal se odlišovat od ji-
ných chlapců. Již zmíněný Secondo Matta, pasák, vypravo-
val, jak se Jeník dostal do sporu s jinými pasáky, kteří honili
krávy na stejnou pastvinu. Byli čtyři a nadělali se nějakých
kousků na pastvě! Jednoho dne si usmyslili, že Jeníka stůj
co stůj strhnou mezi sebe. Obstoupili ho a že musí vyvádět
s nimi. Jeník se dosud držel stranou. Četl, a aby mu to kluci
neměli za zlé, hlídal jim krávy. Tentokrát ne. Musí s nimi,
krávy počkají. Jeník se bránil, nechtěl, příčilo se mu to, ale
oni měli plán a chtěli ho prosadit. Došlo to tak daleko, že se
na něj vrhli a pořádně mu natloukli. Byli však překvapeni.
Jeník se nechal zbančit, ale ani jednu ránu nevrátil. Když se
kluci vyzuřili, řekl jim klidně: „Tak abyste věděli, já chci být
knězem. A uznejte, jestli mohu dělat, co děláte vy.“ Kluci
zkrotli. To nečekali. Už ho nebili a po nějakém čase se sami
nabídli, že mu budou krávu hlídat, aby si mohl číst a učit se.
A protože Jeník nebyl žádný slaboch, brzy se karty obrátily.
Pasáci ho začali uznávat za svou hlavu. Hodně k tomu na-
pomohlo, že Jeník jim dovedl mnoho vypravovat, co se do-
četl v knihách. To jim imponovalo. Jeník se stával autoritou.
13 Komediant
Autorita Boskovic pasáčka ještě vzrostla, když se u něho
projevilo komediantské nadání. Jeník si náhle uvědomil, že
se snadněji stává pánem druhých, když je dovede uchvátit
něčím, co oni nedovedou. I začal horlivě chodit po poutích
a tam vždy zašel ke komediantům a pozoroval jejich kousky.
Líbily se mu. Ti lidé uměli věci, nad kterými zůstával stát
rozum. Hotoví kejklíři! Ale Jeník dobře věděl, že je to jen
zručnost a úporně přemýšlel, až jim odpozoroval nejedno
jejich tajemství. Pak přišel za maminkou se zcela určitým
plánem. Bude dělat kouzla, aby mohl své kamarády snad-
něji učit a vést je k dobrému. Maminka v tom neviděla nic
zlého. Dokonce syna obdivovala, že tak dobře smýšlí. Jenom
mu řekla, že rekvizity stojí hodně peněz a ona mu nemůže
nic dát. „Nestarejte se maminko, já si pomohu.“
Někomu by se mohlo zdát podivné, že matka jako Mar-
kéta mohla dát chlapci takové dovolení. Tu třeba podotk-
nout, že tehdejší lidé byli prostší a i tehdejší komedianti byli
obyčejní lidé, někdy i zbožní. Tehdy faráři měli dozor nad
zábavami a nebylo takové nebezpečí nekázně jako dnes. Ko-
medie byla nevinnou zábavou a lid se potřeboval pobavit.
Podivné je, jak mohl mít chlapec devíti–desítiletý tak jasné
psychologické poznání člověka a tak cílevědomě podřizovat
zábavu vyššímu cíli. Ale bylo to tak. Jeníkovo komediantství
pro něj nebylo žádnou kratochvílí a stálo ho velkou dřinu.
Mnohokrát spadl z provazu a natloukl se. Nevzdal se však
myšlenky. Dělal salta ve vzduchu, naučil se umění chodit
po napjatém laně s tyčí v ruce. Chodil po rukou zrovna jako
komedianti profesionálové.
Přitom si uvědomoval všelicos, co bude potřebovat pro
život. Jak důležité je mít otevřené oči a nenechat se oklamat
zdáním. Jednou byl zase přítomen komediantskému vystou-
pení. Pan principál držel k úžasu publika dlouhou řeč, ve
které dobromyslným strýčkům a tetičkám, mládeži i dětem
vypravoval o tom, jak sjezdil daleký svět a všude konal jen
a jen dobrodiní. Jak byl v zemi Velkého Mogula, jak zázrač-
ně uzdravil tatarského chána i japonského Mikáda, atd., atd.
Dovede vytáhnout bolavý zub třeba mečem nebo kladi-
vem nebo prstem. Vždycky ale naprosto bezbolestně, jak se
může ctěné obecenstvo přesvědčit na vlastní oči. Je zde ně-
kdo, koho bolí zub a chtěl by podstoupit bezbolestnou ope-
raci? Ať vstoupí do jeho vozu a brzy bude zbaven své nesná-
ze. Našel se jeden takový nešťastník a operaci podstoupil.
Při ní se troubilo a bilo do bubnů. Chlap řval, ale jeho nářek
zanikl v nastalé vřavě, chytře vyprovokované komediant-
ským personálem. Jeník dobře pozoroval celý výjev a marně
ho odháněli jako nepohodlného čumila. Viděl, jak komedi-
ant vysunul z rukávu kleště a jak jimi pevně uchopil zub, až
to zakřupalo. Pacient byl přivítán velkým provoláním slávy
a hned ho jeden dobře podplacený pomocník vedl pryč za
ustavičného hluku a provolávání slávy. Jeník měl mamince
co vykládat, jak to bylo a jak se ti lidé nechali obalamutit, že
nic neviděli a neslyšeli.
14 Chlapecká dobrodružství
Jako každý správný kluk i Jeník Bosků prožil v dětství řadu
dobrodružství, na která vzpomínal a z kterých dovedl vyvo-
dit vždycky pěkná mravní ponaučení pro život.
V těch dobách nerušené přírody měl leckdo zálibu
v ptáčnictví. Chytal malé zpěváčky a choval si je doma
v klecích. I Jeník zahořel touhou mít hodně ptáčků – zpě-
váčků. Maminka mu v tom nebránila, protože věděla, že se
o ně bude starat. Ještě mu sama pomáhala zhotovovat pěk-
né klícky a učila ho znát ptačí móresy a čím se který ptáček
nejraději živí.
Jednou Jeník vypátral hnízdo skryté v dutině stromu.
Maminka pracovala na poli a on vyšplhal na kmen. Už vě-
děl, o kterého ptáka jde a toužil zmocnit se jeho mláděte.
Musel však ponořit ruku hluboko do dutiny a tu se stalo, co
nepředvídal. Ruka se na zpáteční cestě ne a ne dostat ven, ať
dělal co dělal. K tomu mu námahou začala nabíhat. Mamin-
ka na něj volala, co že to dělá a jemu nezbylo než se přiznat,
že nemůže vyndat ruku. Matka přinesla žebřík, ale ani ona
nic nesvedla. Musela zavolat dva sousedy a ti zahájili zá-
chranné práce. Ruku bylo třeba ovázat ručníkem a pak bylo
12
|
|
2.3 Page 13 |
▲back to top |
třeba nožem ořezávat dřevo, až se ruka konečně uvolnila.
Maminka neopomenula Jeníkovi říci: „Vidíš, tak se chytí ka-
ždý, kdo sahá po cizím.“
Jindy objevil v křoví hnízdo slavíků. Slavící! Slavík je
král pěvců a toho mít, to by bylo něco! Jeník dlouho chodil
a pozoroval, až budou mladí opeření. To hnízdo nespouštěl
z očí a moc se těšil, až bude mít slavíky v kleci. Jednou ve-
čer byl svědkem přepadení hnízda. Kukačka se tam snesla,
hnízdo vyházela a pak si sedla na blízký strom a seděla tam
bez hnutí. Staří slavící létali bezradně kolem a naříkali pro
svá vyhozená mláďata. Druhý den byl Jeník svědkem ještě
dramatičtější scény. Kukačka právě snesla do prázdného
hnízda své vajíčko, když vtom se na ni jako střela vrhl čí-
hající kocour. Uchopil ji tlapou za hlavu a zabil ji. To ještě
nebyl konec. Teď Jeník nepřestal pozorovat hnízdo, dokud
v něm slavíci nevyseděli mladou kukačku a dokud tato ne-
byla schopna samostatného života. Pak milou kukačku chy-
til a zavřel ji do klece. Popravdě řečeno se to kukačce nelí-
bilo a jednoho dne ji Jeník našel v kleci oběšenou. Prostrčila
hlavu skrz elastické dráty, ale nemohla zpět, a tak zahynula.
Markéta neopomenula udělat chlapci promluvu o tom, že
každý násilník nakonec skončí zle. Přijde někdo silnější než
je on a potrestá ho.
Opět jindy našel Jeník v hnízdě mladou straku. Mamin-
ka odmítla upéci ji k obědu, a tak si ji dal do klece. Straka
vyrostla a byla velmi zábavná. Z jara jí Jeník přinesl třešně.
Spolkla jednu a už otvírala zobák, že chce ještě. Jeník měl
radost a dával jí, kolik chtěla. Straka nechtěla mít dost. Do-
padlo to smutně, chcípla z přejedení. Markéta k tomu měla
hned komentář: „Vidíš, kam vede nestřídmost? Vezmi si ze
straky poučení a nejez nikdy víc, než je zdrávo.“
Ptáčnická vášeň by ho byla málem také stála život. Vydal
se na lov s několika chlapci. V lese na vysokém dubu bylo
hnízdo. Kluci nebyli schopni vylézt na dub, protože byl hod-
ně silný. Jeníkovi se to podařilo, ale hůř se dostat k hnízdu.
Bylo až na samém konci silné, vodorovně položené větve
a nebylo se čeho chytit. Jen on se svým provazolezeckým
uměním se mohl odvážit pomalým postupem po větvi při-
blížit k hnízdu a vybrat je. Zkusil to a dostal se až k němu.
Mláďata si dal za košili a pak couval. Šlo to špatně a v určité
chvíli se mu smekla noha. Bylo zle. Zůstal viset za ruce. Pak
si pomohl tím, že se vyšvihl nohama a zavěsil se a dál ne-
mohl. Tak visel na větvi asi čtvrt hodiny. Kamarádi všelijak
radili, ale vše marně. Nakonec byl u konce se silami a spadl
z větve dolů. Bylo to hezkých pár metrů. Dopadl jakžtakž,
ani ptáky neztratil, ale do smíchu mu nebylo. Došel domů,
celý se třásl a bylo mu zle. Maminka mu musela jít pro dok-
tora a trvalo to čtvrt roku, než se vystonal z vnitřního úra-
zu, a než mohl podnikat zase dobrodružné výpravy. Strach
neměl, ale tomu dubu se pak na sto honů vyhýbal. Nedělal
mu dobře.
Ještě jedna ptáčnická historka. Získal do sbírky ptačích
zpěváků také kosa. Kos zpíval jedna radost a Jeník se po-
koušel naučit ho zpívat podle toho, jak mu sám pískal. Už se
zdálo, že kos pochopil a převzal melodii. K tomu kosu neo-
byčejně přilnul. Stal se jeho miláčkem. Jenže jednoho dne
se dostala do klece kočka a milého kosa sprovodila ze svě-
ta. Pro desetiletého hocha, který snad poprvé pocítil silnou
lásku k živému tvoru mimo lásku k matce, byla smrt kosa
katastrofou. Dal se do zoufalého pláče a oplakával miláčka
několik dní.
Kosí historie však měla pro Jeníka Boska velký životní
význam. Podle jeho slov, při té příležitosti si poprvé jasně
uvědomil, že každá pozemská náklonnost je pro člověka ur-
čitým nebezpečím. Může ho odvést od lásky k Pánu Bohu
a připoutat k tvoru. Proto si umínil, že se napříště zařídí
zcela podle katechismu, ale bude milovat především Pána
Boha. Lidi bude mít také rád, ale jen pro Boha a jinak ne.
Stejně ostatní tvory. Na desetiletého hocha to bylo pozná-
ní a rozhodnutí docela ojedinělé. Možná, že bylo základem
jeho svatosti.
15 Prameny k životopisu
Dospěli jsme k důležitému okamžiku života svatého Jana
Boska, k chvíli, kdy mu Bůh zjevil jeho poslání. Bude dobré
říci, odkud čerpáme své poznatky o jeho mládí. Nejde snad
o zbožnou legendu?
Salesiáni, jeho duchovní synové, se vždycky pídili po
všem, co mohli poznat o svém zakladateli. Mnoho sly-
šeli z jeho vlastních úst, mnoho si museli ověřit pátráním
u těch, kteří ho znali dříve, než zde bylo jeho dílo.
Don Bosco zemřel roku 1888. Toho roku se vydal sale-
sián don Secondo Marcisio, rodák z Castelnuova, do svého
i Boskova rodiště a celého čtvrt roku tam pobyl a mluvil se
všemi, kdo mohli něco povědět. Odpovědi dotázaných byly
uloženy v salesiánském archívu. Také salesiáni don Berto,
don Francesia a don Benetti, všichni byli z důvěrného okolí
světcova, vykonali důkladný průzkum hned následujícího
roku 1889 v Chieri, kde Don Bosco studoval filosofii a te-
ologii. I oni pořídili mnoho důležitých zápisů. Řada Don
Boskových spolužáků ze semináře vypovídala při svých ná-
vštěvách v Turíně v Oratoři. Zprávy o důvěrnějších věcech,
týkajících se světce a jeho matky, slyšel don Lemoyne, autor
velkého životopisu Don Boskova, takzvaných Životopis-
ných pamětí, přímo ze světcových úst. Celých šest let měl
možnost se skoro denně po večerech vyptávat světce na
podrobnosti a Don Bosco mu ochotně odpovídal. Lemoy-
ne žasl s jakou přesností znovu a znovu reprodukoval to, co
mu vyprávěl třeba před několika roky. Bylo více salesiánů,
kteří si už za života světcova zapisovali všechno, co pova-
žovali za dobré pro poučení budoucích, a tak vznikl značný
fond informací opravdu věrohodných.
Nejdůležitějším pramenem informací je však několik se-
šitů, které napsal tajně světec sám a kterým dal titul Paměti
oratoře od roku 1835 do roku 1855. Jako podtitulek tam
napsal: Výlučně pro salesiány. Pro salesiánskou kongregaci.
V předmluvě říká, že píše na rozkaz (víme, že mu ten rozkaz
dal papež Pius IX.) a omlouvá se, bude-li muset psát věci,
které jej plní osobním zadostiučiněním a mohou se zdát vy-
chloubáním. Nemá takové úmysly, ale hovoří jako otec ke
svým synům, ke své rodině. Když mluví o poslání, které mu
bylo svěřeno, raději říká, že bylo svěřeno Společnosti svaté-
ho Františka Saleského.
O jaké poslání jde? Týká se jeho apoštolátu mezi mládeží.
Bylo mu svěřeno ve snu. Don Bosco byl vždy plně přesvěd-
čen, že to nebyl obyčejný sen, nýbrž nadpřirozené sdělení,
dané mu ve snu. Sen se mnohokrát opakoval, takže se mu
vštípil do paměti jako nic jiného. Zdál se mu, když mu bylo
asi devět let. Uvedeme jej zkrácený.
13
|
|
2.4 Page 14 |
▲back to top |
„Zdálo se mi, že jsem na velikém dvoře u naší chaloupky.
Hrálo si tam velké množství hochů. Někteří se smáli, jiní si
hráli. Dost bylo takových, co kleli. Na ty jsem se vrhl, abych
je umlčel. Tu se mi zjevil ctihodný, vznešeně oblečený Pán.
Měl bílý plášť a jeho obličej zářil, že jsem se do něho nemohl
dobře podívat. Zavolal mě k sobě a řekl mi: ,Ne bitím, ale
trpělivostí a láskou si z nich uděláš přátele. Postav se jim do
čela. Začni je poučovat, jak je škaredý hřích a jak je krásná
ctnost.‘ Byl jsem zmaten a řekl jsem, že jsem hloupý chlapec
a nedovedu mluvit o náboženských věcech. V tu chvíli ustal
hluk a hoši se všichni shlukli kolem toho pána. Já jsem se
zeptal: ‚Kdo jste, že mi poroučíte takové nemožnosti?‘ Od-
pověděl: ‚Právě proto, že ti připadají jako nemožnosti, mu-
síš je učinit možnými poslušností a tím, že si opatříš vzdě-
lání. Já ti dám učitelku. V její škole se můžeš stát moudrým.
Bez ní je každá moudrost hloupostí.‘ Na mé další naléhání
mi řekl: ‚Jsem Synem té, kterou tě maminka učila zdravit
třikrát denně.‘ ‚Ale jak s jmenujete?‘ ‚Na to se zeptej mé
Matky.‘
Vtom vedle něho stanula vznešená Paní. Její šat byl ja-
koby poset samými hvězdami. Ta na mne dobrotivě kýv-
la, vzala mě za ruku a řekla mi: ‚Podívej se!‘ Hoši zmizeli
a namísto nich bylo kolem dokola množství kozlů, psů, ko-
courů, medvědů a jiných zvířat. ‚To je pole tvé práce,‘ řekla.
‚Buď pokorný, statečný a silný. Co teď uvidíš, to musíš dělat
s mými dětmi.‘ Otočil jsem se a hle, místo šelem samí krotcí
beránci! Skákali, běhali, bečeli, jako by zdravili toho Pána
a tu Paní. Dal jsem se do pláče a prosil jsem Paní, aby mi
všechno vysvětlila. Ona mi položila ruku na hlavu a řekla:
‚Až přijde čas, všechno pochopíš.‘
Vtom jsem se probudil nějakým hlukem. Byl jsem jak
bez sebe a cítil jsem, jak mne ještě bolí dlaně od ran, kte-
ré jsem rozdal. Tvář mě pálila od facek, které jsem stržil od
těch uličníků. Té noci jsem už nezamhouřil oka. Ráno jsem
vypravoval sen při snídani rodině, napřed bratřím, pak ma-
mince a babičce. Josífek prohodil: ‚Asi budeš pasákem koz
nebo ovcí.‘ Maminka řekla: ‚Třeba budeš jednou velebným
pánem.‘ Babička, která byla velmi zběhlá v teologii, udělala
všemu rázný konec a řekla: ‚Snům se nemá věřit.‘ Já jsem si
myslel totéž, ale sen mi ne a ne jít z mysli.“
Don Bosco o svém snu dlouho s nikým nemluvil a ne-
chával si ho pro sebe jako tajemství, které může prověřit
teprve život. Až v roce 1858 vypravoval sen Svatému otci,
když ho tento výslovně žádal při audienci, aby mu vypra-
voval všechno, co se mu zdá v jeho životě nadpřirozeným.
Tehdy se jednalo o založení kongregace a papež považoval
za nutné vyzvednout vše, co by mohlo být považováno za
Boží zásah do světcova života.
Prvním ovocem snu bylo, že v Jeníkovi vzrostla chuť stu-
dovat a stát se knězem. Také v něm rostla touha pomáhat
chlapcům ze svého okolí po duchovní stránce. Sen ho po-
stavil na Bohem zamýšlenou cestu. Ke konci života se světec
znovu k tomu snu vracel. Říkal, že se mu opakoval v růz-
ných obměnách 18 let. Nové a nové detaily jej obohacovaly,
a tak měl stále pocit, že ho Bůh vede. Znovu a znovu pro-
žíval tajemné návštěvy Pána Ježíše a Panny Marie a oni mu
ukazovali cestu. Pomáhali mu zdolávat překážky a zaujímat
správné postoje. Proto byl za všech okolností klidný a vy-
rovnaný.
16 Sen nese ovoce
Rozkaz zněl: „Buď pokorný, statečný a silný!“ Pokoru si
musí člověk osvojit. Dosáhne jí, když uzná svou závislost
na Bohu a když všechno, co dobrého nebo velkého dělá,
bude připisovat jemu. „Milostí Boží jsem, co jsem,“ říkal
svatý Pavel. Statečnost vyrůstá z pokory. Kdo se plně zasvětí
Bohu, Bůh ho vede a chrání. V Boží službě se nemusíme ni-
čeho bát. Jeník se snažil osvojit si toto smýšlení nyní v plné
míře. Vzpomínka na sen mu v tom pomáhala. Nejméně si
člověk může zařizovat sílu a odolnost tělesnou. Může cvi-
čit, otužovat se, ale má-li celkem útlé tělo, mnoho nesvede.
Právě zde Bůh Jeníkovi dával nejvíc pociťovat, jak mu chce
pomáhat v tomto směru.
Podle svědectví současníků byl Jeník v mládí celkem
útlého těla, prostředního vzrůstu, v ramenou žádný obr
a dlaně měl celkem jemné a malé. A přece v životě jevil ne-
obyčejnou sílu svalů, která jakoby naznačovala zároveň sílu
jeho vůle. Předběhneme dobu a uvedeme už zde několik vý-
znamných ukázek.
Když byl o pár roků později na studiích v Chieri, jed-
nou se na něj sesypali čtyři spolužáci. Jeden mu hupl na
záda, druhý zas na toho a tak čtyři. Jeník se shrbil, rozhlédl
se a podařilo se mu uchopit ruce toho horního a pevně je
sevřít, takže ti tři byli na jeho zádech svázáni jakoby povří-
slem. Kluci řvali, ale Jeník je donesl k úžasu studentů i pro-
fesorů ze dvora až do třídy a tam je na sebe shodil. Už nikdo
se neopovážil dělat si z něho soumara.
Jako mladý kněz šel v Turíně po náměstí, kde se konaly
trhy. U jednoho domu byl shluk lidí. Dva velcí psi se tam
rvali, až chlupy lítaly. Nikdo se neodvažoval je rozehnat.
Jedno psisko v určité chvíli skočilo do chodby a chystalo se
odtud vyrazit k novému útoku. Don Bosco požádal jednoho
člověka, aby rychle zavřel dveře. Stalo se, ale druhý pes už
byl u dveří a dorážel na ně. Tu ho Don Bosco popadl jednou
rukou za hřbet, druhou za chřtán a zvedl ho od země. Pes
sebou škubal, ale kněz ho pevně držel a nesl ho na druhou
stranu náměstí. Tam ho postavil na zem a dal na pamětnou
pořádnou ránu do zad. Všichni čekali, co na to pes, ale ten
svěsil ohon a utíkal pryč, ani se neohlédl. Naštěstí se tam
právě, lépe naneštěstí, objevil kanovník Zappata, který se
milého velebného pána zeptal, myslí-li, že se sluší na kněze,
aby se zabýval psími rvačkami. Don Bosco na to: „Bylo to
nutné. Nikdo k tomu neměl odvahu, tak jsem to udělal já.“
Někdy mezi léty 1846 a 1847 jel Don Bosco do Bielly
kázat duchovní cvičení. To už měl zvyk přidružovat se ke
kočím a pacholkům od koní a navazovat s nimi náboženské
rozhovory. Ovšem potřeboval k tomu také něčím impono-
vat, aby věděli, že není nějaký fajnový pán. V Santia se mě-
nili koně. Don Bosco tu práci pozoroval. Kočí ho několikrát
upozornil, aby šel raději kousek dál, že jeden z koní kouše.
Ale on ne, jeho prý nekousne. Ale šelma kůň jako naschvál
po něm chňapl. Toho se však nenadál, jak bude brzy potres-
tán. Don Bosco mu stiskl tlamu tak pevně, že marně krou-
til hlavou, aby se vyprostil. Zkusil vyhazovat zadníma, ale
marně. Don Bosco ho nepustil. Lidé hlasitě obdivovali sílu
kněze a také kočí si pochvaloval, že to musí být jaksepatří
síla v rukou, aby člověk dovedl koně zkrotit.
Jednou byl zas v domě profesora Matěje Pikky, když
právě přivezli nový klavír. Vynesli ho do poschodí, ale
14
|
|
2.5 Page 15 |
▲back to top |
momentálně nebylo po ruce kladivo na rozebrání prkenné
armatury. Don Bosco si hned věděl rady. Rukama rozebral
bednění a páčil hřebíky, jen to skřípalo. Don Picca nestačil
žasnout.
A ještě. To už byl Don Bosco stár. Bylo to v roce 1883, pět
let před jeho smrtí. Na hostině, kterou podávala na jeho po-
čest jedna pařížská šlechtická rodina, světec všem hostům
rozlouskal vlašské ořechy pouhými prsty bez použití klíštěk.
Rok na to, bylo to roku 1884, onemocněl. Ošetřujícímu
lékaři napadlo vyzkoušet jeho sílu. Řekl mu, aby mu stiskl
zápěstí, co může nejvíc. „Co vás to napadá, doktore,“ řekl
on, „nevíte, jakou mám sílu v rukou!“ Doktor naléhal a Don
Bosco ho stiskl, až musel vykřiknout. Při další návštěvě si
lékař přinesl ergometr na měření síly stisku. Don Bosco ho
varoval, že mu nástroj rozbije, ale zkouška se musela konat.
Lékař dosáhl na stupnici čísla 45. Více nemohl. Don Boskův
stisk vyhnal ručičku na číslo 60. Víc čísel ergometr neměl.
Doktor ujišťoval, že ještě neviděl nemocného s tak úžasným
stiskem.
Don Bosco neměl ve zvyku ukazovat svou fyzickou sílu,
tím méně se s ní vytahovat. Za platné uznával jiné hodnoty.
Šla o něm ale pověst občas takto ověřená, že svalstvo měl
mimořádné vyvinuté. Mohl být atletem bez tréninku. To
Bůh mu dal do vínku tento nádherný dar, aby mu pomá-
hal v jeho poslání mezi hochy, kteří si přirozeně cení fyzické
zdatnosti vychovatele.
17 Chlapec apoštol
Tělesná síla a zručnost jsou dobré vlohy, ale nestačí ke koná-
ní dobra. Dobro je záležitostí duše. Víc dobra udělá ten, kdo
je koná přirozeně a záměrně. Jeník se po svém snu věnoval
svým vrstevníkům jak ještě nikdy. Záměrně se stavěl v jejich
čelo. I zde se projevil u něho zcela mimořádný talent. Ka-
marádil se všemi dosažitelnými chlapci. Ti se k němu táhli
jako by je přitahoval nějaký magnet. A Jeník začínal být po-
sedlý myšlenkou, že musí u každého odkrýt povahu a vidět
mu do duše. Vyptával se, vyvolával diskuse a zaujímal sta-
noviska skoro jako dospělý člověk. V tom se jevil věrným
synem přemýšlivé Markéty. Nezůstával ale přitom. Cítil, jak
se v něm šíří srdce a prožíval problémy svých kamarádů ja-
koby to byly jeho vlastní problémy. Začalo mu dělat dob-
ře, když cítil, že se mu nejeden hoch poddává a stává se mu
oddaným přítelem. Co bylo podivuhodné: jeho vliv začali
pociťovat i hoši starší než byl on sám. To bylo tím, že Jeník
v roli vůdce předčil každého. Byl to přirozený dar, který se
v něm nyní bohatě rozvíjel. Hodně také působila Boží mi-
lost, která ho připravovala na mimořádný životní úkol.
Jeník Bosků dovedl podivuhodně vycítit, čím si může
nejlépe získat kamarády. Tak poznal, že kluci na něm visí,
když jim něco vypravuje. Zde odkryl svou další vlohu. Byl
rozeným vypravěčem. Každý příklad, který slyšel z kaza-
telny, putoval do pokladnice jeho paměti a v příhodný čas
se jím blýskl před druhými. Reprodukoval jej ještě lépe než
sám pan farář nebo kaplan. Tou dobou se mezi lidem čet-
ly různé knihy lidového vyprávění, kalendáře a jiná lehká
literatura poučná a zábavná. Z Jeníka se stal docela cílevě-
domý čtenář. Pořád měl u sebe nějakou vypůjčenou knížku
a četl. Dovedl dobře posoudit a měl už takový instinkt, že
při četbě pořád myslel, jaké dobré poučení vyvodit ze čtené-
ho. A spořil. Nevyprávěl věci páté přes deváté ani všechno
najednou. Pěkně po částech, aby napnul, pomalu, aby vy-
stačil a v pravou chvíli řekl: „Dost, pokračování příště.“ Nej-
podivnější bylo, že se k zástupu jeho obdivovatelů přidávali
i dospělí. Ti proto víc, aby ho pozorovali, jak to umí. Mno-
zí přikyvovali hlavami a říkali: „Odkud to ten chlapec má?
Copak to není syn Markéty?“
V zimní době Jeník obcházel vesnické chlévy, kde se ko-
naly přástky a jiná vesnická shromáždění. Tehdy málokdo
uměl číst, a tak se všichni těšili, že zas něco uslyší. Jeník si
stoupl na lavici a četl třeba knihu „Francouzští královští
manželé“. Četl hodinu, dvě i tři. Nikdy neopomenul na kon-
ci udělat kříž a pomodlit se s lidmi Zdrávas Maria. Jistá sou-
sedka, Kateřina Agagliati, byla tak oddána malému čtenáři,
že stačilo, aby se rozneslo, kde Jeník bude předčítat a už šla,
aby se o nic nepřipravila.
Nejlepší to bylo v létě. Ve sváteční dny Bosků chlapec
pořádal představení. Přicházelo na ně mnoho lidí, mladých
i starých. Poblíž jejich stavení byla loučka a na ní několik
zestárlých ovocných stromů. Byla tam také hrušeň. Od ní
Jeník táhl svůj chodecký provaz k druhému stromu. Tam
stál jeho kouzelnický stolek a židlička. Pravidelně se začí-
nalo kázáním. Jeník si stoupl na židli a řekl: „Napřed si po-
slechněte, co dnes kázal pan kaplan v Morialdu.“ Sem tam
někdo utrousil nerudnou poznámku. Každý neměl zájem
o kázání nějakého kluka, tím méně o růženec, ale hoch tr-
val na svém a nepřipouštěl žádné odmluvy. Když skončila
pobožnost, Jeník zahájil zábavu. Dělal kotrmelce, skákal po
provaze, tancoval ve vzduchu, dělal salto mortale, prostě
udivoval. Ani Antonín nepohrdl podívanou, ale raději zů-
stával z opatrnosti stranou. Netajil se pohrdáním menším
bratrem, ale lidé nedali nic na jeho řeči. Asi uprostřed před-
stavení byla přestávka. Tehdy se Jeník s lidmi pomodlil rů-
ženec. Schválně to nenechával na konec, protože by se lidé
rozutekli. Nakonec byla krátká večerní modlitba.
Někdo se může ptát, kde na to bral Jeník peníze. Ko-
mediantské kousky žádají určité rekvizity. Také vstupné na
představení komediantů něco stálo. Jeník si pomáhal, jak
jen mohl. Odmala dělal ptáčníka. Dovedl dělat klece a klíc-
ky a dovedl také cvičit malé opeřence. Dovedl je i zpeněžit.
Také se naučil vyrábět slaměné klobouky. Chodil s nimi
na trh. I v jiných ručních pracích se vyznal a dovedl z nich
těžit. Chodil na houby, vyráběl ze žaludů inkoust a naučil
se příst a tkát. Byl to vůbec neobyčejný chlapec rozumem
daleko nad svůj věk. Dokonce se specializoval na chytání
jedovatých hadů. Když se někde objevila zmije, lidé volali
malého Boska. Nebál se chytit ji za ocas a vytrhnout ji z díry
a tak dlouho s ní prudce točit ve vzduchu, až našel vhodný
strom, o který ji zabil.
Někdo se může ptát: „A to maminka nechala syna, aby
dělal komedianta? Neměla strach, že si chlapec zvykne na
lehkomyslný život?“ Don Bosco sám odpovídá: „Moje ma-
minka všechno věděla. Měl jsem k ní neomezenou důvěru.
Bez jejího souhlasu bych byl nehnul ani prstem. Nic pro-
ti tomu neměla, ano, co jsem potřeboval, ráda mi opatřila.
I moji diváci mi rádi přispívali na komedii, na kterou se tě-
šili.
Zde zase vidíme moudrou matku. Pozorovala, uvažovala
a mlčela. Když se však ujistila, že chlapec dělá něco pro spá-
su bližního, a dovede udržet rovnováhu nejen na provaze,
ale i v životě, nechtěla mu bránit v tom podivném apoštolá-
tě, který nesl tak dobré ovoce. Muselo jí dělat dobře, že její
desetiletý syn dovede držet ve svých rukou nejen všechny
15
|
|
2.6 Page 16 |
▲back to top |
děti, ale i dospělé. Raději se za něj modlila, aby zůstal stále
hodný. Všichni s ní nesouhlasili. Stalo se jednou, zatímco
Markéta mohla nechat oči na synovi, který se právě produ-
círoval na provaze, že přišla sousedka a Markéta se jí jen tak
zeptala: „Co myslíte, že bude z toho mého kluka?“ Ta jí však
odpověděla málo lichotivě: „Myslím, že ztropí v životě něja-
kou velkou čertovinu.“
Že má chlapec opravdu na mysli Boží slávu a dobro duší,
o tom se mohla Markéta přesvědčit z vlastní zkušenosti
i z řečí druhých. Sem patří několik zajímavých příběhů.
Mohlo mu být tak jedenáct nebo dvanáct let, když se
v Morialdu slavil jakýsi svátek a při té příležitosti někteří
lidé uspořádali odpoledne na návsi něco jako tancovačku.
Toť se ví, že chasa byla hned v kole. Přišla však hodina, kdy
se mělo jít do kostela na nešpory, ale žádnému se nechtě-
lo. Hrozilo, že bude prázdný kostel, nebýt Jeníka, který při-
šel na pomoc. Bez dlouhého uvažování začal obcházet lidi
a zvát je, aby už šli, že budou nešpory. Mnozí se mu vysmá-
li, že se vkládá do věcí, po kterých mu nic není. On se ale
nedal odbýt. Shromáždil kolem sebe několik dobrých lidí
a zanotoval nábožnou píseň. Ti se k němu přidali a brzy se
vítězství naklonilo na jeho stranu. Nakonec skoro všichni
odešli do kostela a náves zůstala prázdná. Po nešporách za-
čal tanec znovu a protáhl se do soumraku. Začaly i nepří-
stojnosti, zvlášť, když někdo víc popil nebo byl příliš rozja-
řený. Zase to byl Jeník Bosků, který šel za pořadateli a žádal
od nich, aby skončili, že je už pozdě. Nabízeli mu peníze,
aby byl zticha. Vyhrožovali mu, že ho zbijí, ale on ne. Sedl
si kousek dál a začal zpívat hezké písně. Jeho krásný hlas se
nesl do ztemnělého kraje. K němu se přidávali další a dal-
ší, až se tancovačka proměnila v hezké veselé prozpěvování,
jak bývalo v té době mezi chasou dobrým svátečním zvy-
kem. A kdo to vedl? Jedenáctiletý nebo dvanáctiletý zpěvá-
ček z Becchi.
Z té doby se zachovala v ústním podání zpráva o sázce,
kterou Jeník uzavřel s kouzelníkem. Zas v některé vesnici
byla slavnost a mělo být kázání. Již byl kostel zpola naplně-
ný, když tu se venku ozval hlas trumpety. Potulný kouzel-
ník tam stavěl stánek a zval lidi na podívanou. Jak se ozva-
la trumpeta, vyběhli z kostela kluci, za nimi holky a už se
trousili ven i dospělí. Vyšel před kostel i Jeník. Lidé znali
jeho kousky a hned, že prý má zde konkurenta a mohou si
to rozdat. Kouzelník změřil hocha od hlavy až k patě a už se
kasal, co všechno dovede. Jeník se usmíval a vybídl kouzel-
níka k sázce. Vyhraje-li kouzelník, Jeník mu dá za pokutu
jeden skud; vyhraje-li Jeník, kouzelník sebere své švestky
a půjde o dědinu dál. Vyhrál to Jeník. Lidé se hodně nasmáli
a kostel, i když s mírným zpožděním mohl začít.
Při jiné příležitosti v jiné vsi narazil na člověka, který ba-
vil náves neslušnými vtipy. V těch dobách lidé neměli tolik
zábav jako nyní, a proto snadno běželi za vším, co je mohlo
rozesmát. Jeník tehdy neváhal. Vypůjčil si v jednom stave-
ní dlouhý provaz „pavůzník“. Napjal ho mezi dva stromy
a improvizoval své představení. Dělalo mu radost, že dovedl
toho nešťastníka pěkně odvařit a uchránit lidi hříchu.
18 Škola lásky
Pro Jeníka bylo velikou školou lásky dobrotivé srdce jeho
matky. Byla to žena s bezmeznou láskou ke každému trpí-
címu. Její chalupa byla otevřená každému. Sousedé věděli,
že nikomu nic neodepře. Bylo třeba přenést z pece do pece
oheň. Zaběhlo se jednoduše k Boskům. Bylo třeba honem
sehnat trochu dříví. Markéta jen pohodila hlavou: „Vezmě-
te si támhle.“ Olej, chleba, mouka, všechno se nalezlo v její
spižírně a bylo možno si to od ní vypůjčit. Někdo přišel po-
druhé, dosud nevrátil a bylo mu hanba. Ale ona: „Nevadí,
nic si z toho nedělejte, dáte, až budete mít, a když nedáte,
také se nic nestane, my pořád něco máme.“
Boskovi bydleli u lesa a často se dostávali do styku s vše-
lijakými lidmi. V těch válečných dobách nebylo vzácným
jevem, že se po lesích toulaly osoby hledané četníky. Mar-
kéta se nestarala o politiku a každému trpícímu pomoh-
la. Nejednou se po setmění takoví lidé přiblížili až k jejich
staveníčku. Nesměle zaťukali na okno a čekali. Markéta
vyšla ven, a když byl čistý vzduch, třeba je pozvala dovnitř.
„Jeníku, uvař vodu na polévku,“ řekla. A Jeník už věděl, co
má dělat. Do vody se zavařila nějaká těstovina nebo aspoň
trochu mouky. Někdy musel stačit kousek chleba, protože
jiného nebylo po ruce. Muži si sedli do tmavého kouta svět-
nice a byli rádi, že mají něco teplého v žaludku. „Děkujeme,
matko,“ poděkovali, „a což spát? Nebylo by možno?“ Mar-
kéta věděla, že budou žebrat o trochu klidu na seně a nebála
se pustit je na seník. Nikdy se nic nestalo a takoví lidé byli
vždy potichu, aby se o nich nevědělo. U Bosků měli ze svět-
ničky na seník otvor, něco jako okno, ale dalo se tudy pro-
lézt. V čas nebezpečí to mohlo sloužit jako záchrana, kdyby
snad karabiníci šli prohledávat seník.
Ti karabiníci! I oni byli u matky Markéty jako doma.
Zrovna v její chalupě si předávali poštu a jak byli unave-
ni chůzí, často poseděli v kuchyni. To se posadili ke stolu
a hlavně Josífek se kolem nich točil. Měli ho rádi, protože
vždycky žadonil, aby povídali, koho vzali do arestu, co se
stalo v okolí, kde byli zloději a podobně. S Jeníkem se ne-
kamarádili. Byl mnohem rezervovanější, nenechal se obe-
jmout, málo mluvil a raději jen poslouchal.
Stalo se, že se někdy sešli u Bosků bandité s karabiníky.
Toť se ví. Jedni vcházeli a druzí už byli venku. Nejednou
okénko na seník místo skla zalepené papírem sloužilo bá-
ječně. Na seníku byli hledaní, ve světničce hledající. Mar-
kéta mlčela, sloužila a její kluci také. Karabiníci všelico tu-
šili nebo i věděli, ale dělali, že nevidí a neslyší. U Bosků se
nikdy nezatýkalo. Tam vládlo právo útočištné, protože tam
vládla křesťanská láska. Bylo i nebezpečné něco podnikat.
Blízko byl les a mohla se strhnout i přestřelka. Lepší bylo
zavřít oko nebo i obě.
Ještě jeden druh lidí nacházel u Bosků pohostinství. Byli
to podomní obchodníci. Tehdy nebylo vždy možné přespat
někde v hospodě, a přece ti lidé někde spát museli. V okolí
Morialda se chodilo ponejvíc k Boskům. Tam se lidé vyspa-
li nebo i skromně povečeřeli, jak Pán Bůh dal a jak z čeho
bylo možno uvařit trochu polévky.
A což teprve, když šlo o skutečné ubožáky, kterých bylo
všude dost a dost. Don Bosco vzpomínal, jak jednou v zimě
u nich klepal člověk velice zkřehlý. Brodil se sněhem prak-
ticky bosý, protože to, co měl na nohou, nebyly boty a lez-
ly mu z toho prsty. Ráno nevěděla matka Markéta co s tím
člověkem. Jak ho poslat dál, když se tak ve sněhu nedalo
16
|
|
2.7 Page 17 |
▲back to top |
jít? Poradila si. Vzala nějaké hadry a motouzy pěkně mu je
připasovala na nohy, lýtka mu ovázala provazy, jak to dělali
staří Římané a tak ho poslala dál do světa.
Kousek od Bosků bydlel jistý Cecco. Měl se příliš rád
a popřával si, až přišel na mizinu. Celý zbídačelý se zavřel
do chalupy a málo vycházel. Všichni tušili, že tře bídu, ale
jenom Markéta na něj myslela doopravdy. Jednou se vy-
pravila pod jeho okno a vsunula mu tam veliký kus chleba.
Několikrát to opakovala, až ten člověk přišel na to, kdo mu
dává jíst a se slzami v očích jí za to poděkoval. Pak se do-
mluvili a Markéta mu pravidelně dodávala i polévku, ovšem
tak, aby to nikdo neviděl.
Říkejte lidem, aby se nedívali, když mají oči! Stalo se jed-
nou, že k Boskům přišel ze sousední vsi jistý Alois Veglio.
Markéta mu chtěla připravit nějakou svačinu, ale tu zjistila,
že ve spižírně opravdu nic není. Byla celá zahanbená. Ten
člověk však, že to nic, že se to stává. Odešel. Když přišel
domů, poručil čeledínovi, aby zavezl k Boskům pytel mou-
ky. Zakázal mu však říkat, co to je a odkud to je. Čeledín
vyplnil rozkaz, ale Markéta dotírala, co to znamená, přece
ona má všeho dost a nic nepotřebuje. Čeledín se kroutil, aby
neřekl, co říct nesměl. Když se už už chystal vyzradit tajem-
ství, Veglio, který byl nablízku a poslouchal, vyšel z úkry-
tu a řekl, co si myslí: „Poslyšte, ženská, každý přece ví, že
všechno rozdáte. Já jsem se dnes přesvědčil, že dáváte i z po-
sledního, a tak jsem si řekl, že by bylo hanba, kdybych vás
nechal strádat.“ Markéta si ten pytel mouky musela vzít. Od
té doby se spřátelila s Vegliovou ženou, a ta se s ní spojila
v dobročinnosti. A že byli Vegliovi zámožní, Markéta moh-
la kdykoliv přijít a poprosit ze někoho, kdo se ocitl v bídě.
Bídy bylo všude dost, kam jen oko dohlédlo. Těch ne-
mocí, co bylo kolem! Kdepak doktoři nebo nemocnice! To
tehdy neexistovalo. Lidé se museli léčit sami. I v tom byla
Markéta skvělá. Znala hodně léčivých bylin a Jeník je musel
pilně sbírat a sušit. Také nosit nemocným. Všichni nemocní
v okolí byli v její evidenci a Markéta o ně pečovala. Když byl
někdo v nebezpečí, šla na faru a přivedla pana faráře nebo
pana kaplana. Lidé ji znali a v těch věcech se obraceli na ni.
Byla pro celé okolí opravdovým požehnáním.
Odkud čerpala sílu k tak veliké lásce? Z modlitby. Mar-
kéta se moc modlila. Z domu vycházela s růžencem v ru-
kou a cestou se pořád modlila. Stačilo, aby zazněl v poledne
nebo večer zvon a Markéta hned všeho nechala a s dětmi
poklekla a modlila se Anděl Páně. Vynechat někdy ranní
nebo večerní modlitbu? To snad u Bosků nebylo ani mož-
né. Markéta se modlila s bandity i s četníky a s každým, kdo
přišel pod její střechu. Nikdo se neopovážil stát se zavřený-
mi ústy a nepomodlit se s její rodinou. Byli to někdy drní
chlapi, ale v její přítomnosti jako by se vraceli do dětských
let. Tak láska zbožné ženy otvírala lidská srdce.
19 V boji s hříchem
Povahu matky Markéty může dobře vystihnout jenom ten,
kdo ji zblízka znal. Nejlépe ji znal jistě její syn, kněz. Již sám
stařec jednou se rozhovořil před donem Lemoynem o urči-
tých věcech, které nepovídal každému, ale které mu nejen
zůstaly pevně vryty do paměti, ale staly se určitým příkla-
dem pro jeho vlastní život. Jeho matka byla neobyčejně
citlivá na hřích proti křesťanské stydlivosti. Nenáviděla jej,
protože otupoval smysl pro krásný život a nejsnáze vedl na
scestí. Trpěla vždycky, když viděla, jak si lidé kazí štěstí a jak
se vrhají do zkázy, buď že sami propadají hříšným návykům
nebo ještě dávají druhým pohoršení.
Stávalo se, že zazněl v okolí hlas flašinetu. To šel kolem
potulný muzikant, živící se tou hudbou. A hned se z osa-
mělých chalup vyrojila děvčata nebo i chasníci chtiví tance.
Tancovali kdekoliv, třeba bosí. Cukání měli i Boskovi kluci.
„Maminko, my se půjdem podívat, ano?“ „Počkejte, napřed
se podívám, jestli je to k čemu.“ A šla se podívat. Když vidě-
la, že je to nevinná zábava, neměla proti tomu nic. Jestliže
však vycítila nebezpečí, beze všeho řekla: „Nechoďte nikam,
jsou to zpovykaní lidé, tam byste se nenaučili ničemu dob-
rému.“ Někdy si některý z hochů dovolil říci své „ale mami“
a hned slyšel: „Žádné ale. Či chceš přijít do pekla? Nauč
se nechtít všechno vidět a slyšet.“ Hned se snažila odvést
fantazii dětí k něčemu jinému, třeba jim vypravovala něja-
ký dobrodružný příběh. Měla jich zásobu a dovedla s nimi
účelně hospodařit.
V okolí nežili jenom chlapci, ale také děvčata. Je zajíma-
vé, že Markéta k nim měla velmi blízko. Vzala si nad nimi
něco jako dohled. Co takové holky na vsi v té době! Šatily se
všelijak a někdy toho na sobě moc neměly. Matka Markéta
si hned dovolila poznámku: „Poslouchej, nestydíš se takhle
chodit, když máš u sebe svatého Anděla Strážného?“ A ne-
zůstala u toho. Obyčejně dítě za to nemohlo. Doma o ně
nedbali a nechávali je chodit polonahé. Don Bosco vypra-
voval, že jeho matka na ně šila. K vlastní práci ještě dělala
na cizí děti, aby chodily aspoň slušně oblečené.
V zimě se mládež stahovala do vyhřátých světnic k dra-
ní peří, k vyprávění a podobně. K Boskům přicházela i vše-
lijaká děvčata a vždy bylo nebezpečí, že se přitom přiživí
i něco nedobrého. Markéta bděla, aby se holky u nich pěk-
ně chovaly, aby pořádně seděly a vůbec aby byly skromné
a ne obhroublé v chování, smíchu a podobně. Děvčata k ní
lnula jako k matce a neměla jí za zlé její napomínání. Do-
těrné chasníky dovedla držet v uctivé vzdálenosti od děvčat
a nikdy nedovolila, aby se sedánky u ní proměnily v lehko-
myslné vyvádění. Matky tomu byly rády, a tak Markéta při-
spívala k dobrému křesťanskému životu celého širého okolí.
Její syn později vypravoval, jak maminka dbala, aby lidé
nečetli pokoutní neslušnou literaturu. Sama neuměla číst,
ale hned vycítila nebezpečí. Právě ti cestující podomní ob-
chodníci rozprodávali mezi lidem všelijaký brak, který by
slušný člověk nečetl. Podobně se šířily různé neslušné pís-
ničky – odrhovačky. Nejednou si vzala takového šiřitele
„osvěty“ na kobereček a pěkně mu vycinkala, proč to pro-
dává, když to kazí dobrý mrav. Sem tam se jí podařilo při-
mět takového, aby ještě u ní hodil takové věci do ohně. Uči-
nil-li tak, měl to u ní dobré a byla by mu za to snesla modré
z nebe.
Po pravdě řečeno tehdejší doba byla přece jenom mno-
hem citlivější vůči Božímu zákonu než naše doba. Tehdy
kněží byli doopravdy strážci mravnosti a lidé cítili, co má
být a co ne. Pohoršení byla i tehdy, ale také byli lidé, kteří
dovedli pohoršlivé rázně okřiknout. Tak jednou šla matka
Markéta a chlapci do kostela, když tu dva chasníci rozvázali
a mluvili, jak křesťan mluvit nemá. Markéta hned za nimi,
aby toho nechali. Oni se urazili a proč by se nemohli zasmát!
17
|
|
2.8 Page 18 |
▲back to top |
Copak je něco na tom. Všichni lidé tak mluví, tak co! Chvíli
trvalo dohadování, až Markéta rázně řekla: „Chcete-li přijít
do pekla, tak si tam jděte sami“ a vzala hochy mimo cestu.
Šla polem, aby se zbavila té nekalé společnosti. Don Bosco
vzpomínal, jak se maminka zastavila, když osaměli a zvedla
varovně ukazováček a říkala: „Chlapci, mám vás ráda, však
víte, ale to vám říkám, že bych vám raději zakroutila krkem,
než abych vás slyšela takhle mluvit, jako tam ti!“ Byla to
silná slova. Byla pronesena ve svatém rozhořčení, ale hoši
chápali. Taková byla celá jejich matka. Hřích byl jejím ne-
přítelem a ona cítila nutnost potírat ho všude, kde na něj
narazila.
Stalo se, že se jednou matka Markéta zastavila v ku-
chyni a zbystřila sluch. Co to? Dva chlapci na jejich mlatě
měli tu smělost hovořit nahlas o něčem neslušném. Vyšla
ven a hned: „Co vy dva tam? Jak to, že si dovolujete v mém
domě takhle mluvit? Hybaj pryč!“ Ti nešťastníci se však
nelekli. Fúrie do nich vjela a oni se opovážili postavit se na
odpor. Opřeli se o trám stodoly a že co je má co okřikovat!
Byli to výrostci známí svou drzostí i svými kousky. Markéta
věděla, že sama s nimi nic nepořídí, ale hned poslala k jejich
rodinám, aby se někdo přišel podívat, jak ti dva tam řádí.
Přišla matka jednoho a bratr druhého a nakonec holenci
uznali, že nemá smyslu dohadovat se s Markétou a odtáhli
odsud.
Ještě dva příběhy: Někde hodně blízko se k nějaké mladé
ženě nastěhoval cizí chlap. Už tam byl kolikátý den. Všu-
de se o tom mluvilo, ale nikdo neměl odvahu udělat tomu
pohoršení přítrž. Tu se odvážila Markéta. Šla tam jakoby
nic a zavolala na tu ženu: „Marto! Marto!“ Marta vyšla na
práh, ale zůstala stát ve dveřích a dovnitř ji nepustila. Mar-
kéta jako by se zarazila: „Jste vy opravdu Marta?“ „Prav-
da, že jsem, přece mě znáte, Markéto, ne?“ „Znám, znám,
měla bych znát. Ale prosím vás, pusťte mě dovnitř, potře-
bovala bych s vámi projednat něco důležitého.“ Když té
ženě nezbylo než ji pustit aspoň do síňky, ptala se dál: „Jste
křesťanka? Byla jste pokřtěná!“ „Pravda, a co má být?“ „Byla
jste o Velikonocích u zpovědi a u přijímání?“ „Byla, nechá-
pu, proč se mě na to ptáte!“ „A je pravda, že chcete přijít do
pekla?“ „Já?“ Žena se zarazila. Dobře věděla, kam Markéta
míří a už se mohla jen bránit: „Víte přece v jakém postavení
jsem. Jsem v bídě…“
Lidé zatím sledovali Markétinu cestu a už se jich několik
přiblížilo k stavení. Ozývaly se nechvalné výkřiky na toho
nestoudníka. Matka Markéta měla co dělat, aby celou zá-
ležitost uvedla na správnou míru. Fakt je, že dotyčný muž
vypadl zadními dvířky z chalupy a už se ve vsi neukázal.
A Markéta udělala všechno, aby dotyčná nemohla poukazo-
vat na to, že je v bídě, a že jí nikdo nepomůže.
Horší byl druhý případ. U jednoho staršího člověka se
nakvartýrovala žena, o které každý věděl, že to není žádná
služebná. Možná čekala, až dotyčný zemře, aby po něm se-
brala peníze. Držela ho jako v kleštích. Lidé to věděli, ale co
měli dělat? Tak se jen za zády povídalo a pohoršení jenom
rostlo. Ten muž pak těžce onemocněl a pracoval k smrti.
Markéta byla celá nesvá. Přece takto nesmí sejít ze světa!
Kam by přišla jeho duše? Pak se rozneslo, že má k nemoc-
nému přijít kněz, ale ten zase neví, jak to tam vypadá. Co
neudělala! Tehdy zaopatřování nemocných byla událost.
Lidé se shromáždili a doprovázeli kněze k nemocnému.
Kostelník oblečený v komži a rochetu cinkal cestou zvoneč-
kem a lidé před svátostí klekali zbožně v prach. Markéta se
nerozpakovala zastavit kněze ještě dřív, než překročil práh
stavení a tiše ho upozornila na celý případ. Ten se zarazil.
Nechtěl napřed věřit, ale pak oné ženě položil přímo otáz-
ku, jak to je, že slyší o ní nepěkné věci. Ta musela s prav-
dou ven a slíbit, že toho člověka nechá na pokoji a půjde si
po svých. Nemocný se dal do pořádku a brzy nato vydechl
smířen s Pánem Bohem i s celou obcí naposled. Dnes by se
mohlo Markétino jednání zdát podivné, ale v té době přís-
ného křesťanského řádu lidé v tom viděli hrdinství, kterého
nebyli sami schopni.
20 Jeník u prvního svatého přijímání
Psal se rok 1826. Markéta Bosková, babička Toníka, Josífka
a Jeníka a Markétina tchýně překročila osmdesátku a chys-
tala se uzavřít svůj dlouhý život. Ulehla a naše Markéta si
uvědomila, že už asi nevstane. Přesto sháněla medicíny, ba
i zavolala lékaře, ačkoliv to všechno stálo moc peněz. Lidé
jí to měli za zlé. Mysleli, že jsou to vyhozené peníze. Marké-
ta však odpovídala, že slíbila manželovi před smrtí, že bude
jeho matku považovat za svou a nebylo by to podle jejího
svědomí, kdyby jí nevěnovala svou péči. Pak přišel pan fa-
rář zaopatřit starou ženu. Babička si poté dala zavolat vnu-
ky. Měla k nim pěkné kázání. Hlavně jim kladla na srdce,
že chtějí-li, aby jim Pán Bůh žehnal v životě, ať poslouchají
svou maminku. Mají zlatou maminku, to může dosvědčit.
Mohla se po tatínkově smrti znovu vdát a odstěhovat se ji-
nam, ale neudělala to. Kvůli ní zůstala zde a starala se o ni.
Tak velkou oběť přinesla pro ni. Ať jí to Pán v nebi všechno
odplatí!
Zemřela 11. února. Její poslední slova byla: „Odcházím
na věčnost. Modlete se za mne. Odpusťte, jestli jsem byla
na vás moc přísná. Já to myslela s vámi vždycky dobře. Dě-
kuji ti, Markéto, bylas ke mně vždycky dobrá.“ Pak Markétu
přitiskla na srdce a vnuky též. „S Bohem, děti,“ řekla, „snad
vás budu moci políbit zas jednou v nebi.“ Hoši propukli
v pláč a bylo třeba je odvést k sousedům. Asi po jedné hodi-
ně smrtelného zápasu vydechla stařenka naposled.
Zatím Jeník toužil, aby mohl přistoupit k prvnímu sva-
tému přijímání. Nebylo to snadné. Do farního kostela bylo
daleko – přes 5 kilometrů, a v Morialdu nebylo už delší
dobu obsazeno kaplanské místo. Kdo chtěl k svatému při-
jímání, musel podstoupit delší školení ve farním kostele.
K tomu pan farář neznal ani moc Jeníka a mimo to bylo
všude zvykem pouštět děti k prvnímu přijímání až měly
dvanáct i čtrnáct let.
Pan farář Sismondo byl jinak dobrý člověk, ale i on byl
proniknut jansenistickým smýšlením doby. Stačí říci, že
svatý Josef Cafasso, který žil tehdy přímo v Castelnuovu
a byl vzorem všem dětem, směl jít, když mu bylo již třináct
pryč. Ale Markéta byla jiného mínění. Stála o to, aby její
děti šly co nejdříve. Učila tedy Jeníka, až uměl katechismus
nazpaměť. Pak v postní době ho denně posílala do města na
přípravu. Jen díky tomu, že hoch brzy všechny překvapoval
svými znalostmi a pohotovostí v odpovědích na otázky, do-
stal nakonec výjimku a pan farář ho pustil s ostatními.
Jistě bude zajímavé uvést, jak se Jeník připravoval. Ma-
minka ho třikrát dovedla k svaté zpovědi a vždy kladla na
srdce: „Dobře se vyzpovídej, nic nezamlč!“ Celý půst na něj
18
|
|
2.9 Page 19 |
▲back to top |
dohlížela, aby se dobře choval a pořád mu připomínala, jak
je důležité před prvním přijímáním dát do pořádku svůj ži-
vot. Přijímání celé farnosti bylo vždycky na Hod Boží veli-
konoční. I prvokomunikanti šli v ten den. Toho roku byly
Velikonoce 26. března.
Ráno už nesměl Jeník s nikým mluvit. Maminka šla do
Castelnuova s ním a sama s ním dělala duchovní přípra-
vu. Pak v kostele ji dělal ještě jednou se všemi farníky, jak
to předříkával pan farář. Také poděkování bylo společně.
Doma pak byl Jeník do večera zproštěn práce a maminka ho
měla k tomu, aby se modlil a aby si četl dobrou knihu. Také
mu dala příslušné napomenutí pro život. Don Bosco sám
napsal: „Zapamatoval jsem si naučení své zbožné maminky
a mám za to, že jsem se od toho dne choval lépe. Dřív jsem
dosti odmlouval, když se mi něco poroučelo. Od toho dne
jsem si dával pozor.“
Matka Markéta zatím měla pořád v mysli, jak to udělat,
aby se Jeník mohl učit. Měl k tomu sklon a také jí několikrát
říkal, že by byl rád knězem. Zatím se modlila, aby se jí po-
dařilo obměkčit nějak Toníka, který byl zásadně proti. Ale
Bůh sám to už zahrnoval do svých plánů.
Svatý otec Lev XII. vyhlásil na rok 1825 milostivé léto.
Na 400 000 poutníků přišlo toho roku do Říma. Pro rok
1826 bylo milostivé léto rozšířeno na celý svět. V Piemon-
tě bylo možno získat plnomocné odpustky návštěvou urče-
ných kostelů v Turíně ve dnech 12. března až 12. září. Tehdy
piemontský biskup kázal duchovní cvičení královské rodině
a celému dvoru. Král s královnou a všechna turínská šlechta
šli nábožně procesím od kostela ke kostelu a zpívali litanie
ke všem svatým spolu se vším lidem. I na venkově šla zbož-
nost nahoru hlavně díky lidovým misiím, které se všude
pořádaly. Takové misie se konaly také v blízké Buttiglieře.
Ráno a večer bylo kázání, přes den se lidé šli domů najíst
a poklidit si dobytek. Jinak se ty dny slavily jako sváteční.
Mezi posluchači byl také penzionovaný kněz don Ca-
losso, rodák z Chieri. Nedávno se nastěhoval do Morialda,
aby tam sloužil lidem v tamním kostelíku. Tento si všiml
jednou večer cestou domů kudrnatého hošíka, jak jde sou-
středěn a proplétá se mezi davem. Přihovořil se k němu:
„Synku, odkud jsi?“ „Z Becchi.“ „Také jsi byl na kázání?“
„Také.“ „A poslouchej, rozuměl jsi tomu, co misionář ká-
zal?“ „Myslím, že ano.“ „To mám radost. Poslouchej, řek-
neš-li mi čtyři věty z toho, co kázal, dostaneš čtyři soldy. Po-
dívej se.“ A ukázal mu peníze. „Mám vám je říci z ranního
nebo večerního kázání?“ „Jak chceš.“ Ráno mluvil o tom,
jak se máme obrátit včas k Bohu a že nemáme váhat s po-
lepšením života.“ „A večer?“ „Mám něco říci z první nebo
druhé nebo z třetí části?“ „Jak chceš.“ Jeník to vzal z kraje.
Pověděl úvod, pak první, druhou i třetí část tak věrně, ja-
koby to měl otištěné v paměti. Kněz ho nechal mluvit dobře
půl hodiny a jenom žasl. Nakonec mu řekl: „Chlapče, ty máš
zázračnou paměť. Čí jsi?“ „Bosků. Říkají mi Jeník. Moje
maminka se jmenuje Bosková Markéta. Už jsem se naučil
číst a psát trochu.“ „Donáta jsi nestudoval? Myslím grama-
tiku?“ „Nevím ani, co to je.“ „Nechtěl bys studovat?“ „Chtěl,
ale Toník nechce.“ „Proč nechce?“ „Chce, abych dělal jako
on na poli.“ „Proč bys chtěl studovat?“ „Chtěl bych být kně-
zem.“ „Proč bys chtěl být knězem?“ „Abych mohl k sobě
zvát děti a učit je náboženství.“ Kněz byl překvapen a hned
nabídl Jeníkovi, aby k němu přišel, že by potřeboval ta kázá-
ní napsat, aby mu je nadiktoval.
Jeník přišel v stanovenou hodinu a diktoval. Kněz byl ná-
ramně spokojen. Pak mu nabídl, že by ho nechal studovat.
Řekl, aby přišel v neděli s maminkou, že všechno domlu-
ví. Můžeme si myslet, jak bylo Markétě, když se najednou
všechno takto vyvinulo. Pohovořili si. Kněz stále jen říkal,
že ten chlapec má zázračnou paměť. Markéta hned souhla-
sila, a tak bylo dohodnuto, že Jeník bude ráno chodit do
Morialda a odpoledne bude na poli, aby Toník nemohl naří-
kat. On však naříkal i tak a upokojil se teprve, když se řeklo,
že vyučování začne až po podzimních měsících.
21 Vyučování v Morialdu
Přišel podzim, ale škola nezačala. Don Calosso jednou po-
tkal Jeníka a ptal se, proč ho matka neposílá. Jeník upřímně
řekl, jak to je. „To je mi jedno, jestli bratr chce nebo nechce,“
zlobil se pan kaplan, „zítra vezmi knihy a přijď, začneme,
jak bylo domluveno.“
Jeník tedy přišel a brzy byli se starým pánem kamará-
di. Došlo u nich k velkému duševnímu sblížení. Jeník mu
otevřel srdce dokořán a on se ujal jeho duchovního vede-
ní. Don Bosco později psal: „Teprve jsem pochopil, co to je,
když má člověk spolehlivé vůdce – přítele duše. To jsem do
té doby neměl. Zakázal mi určitá pokání, která jsem dělal.
Říkal, že se to nehodí pro můj věk a postavení. Radil mi,
abych chodil často ke zpovědi a k svatému přijímání. Naučil
mě i rozjímat a konat si duchovní četbu. Od té doby jsem
pobýval vždy v neděli dlouho u něho v kaplance. Ve všední
dny, když to šlo, chodil jsem mu ministrovat. Od té doby
jsem dostal chuť do duchovního života. Dříve jsem dělal
mnoho věcí, ale nechápal jsem je.“
Právě v ty dny stihla castelnuovskou farnost veliká rána.
Pan farář Sismondo zemřel. Bylo mu 54 roků. Jeník mu měl
být zač vděčný. Pustil ho výjimečně k prvnímu svatému při-
jímání. Byl také na pohřbu.
V půli října začal probírat italskou gramatiku a o Váno-
cích již měl v rukou latinskou učebnici Donátovu a začínal
opravdu studovat. O Velikonocích už dobře překládal z la-
tiny do italštiny a naopak. Don Calosso mu říkal žertem:
„Budeš-li tak pokračovat, za chvíli budeš vědět všechno, co
vědí lidé na světě.“ Mamince při setkání pořád kladl na srd-
ce, aby nenechala talent svého syna zakrnět. Přitom Jeník
neustával pořádat zábavy pro děti i dospělé. V zimě to bylo
hlavně vypravování. Nyní měl mnohem více látky k vypra-
vování než dřív, protože se hodně dověděl od učeného kně-
ze. Jen Tonda pořád něco bručel.
V zimě to ještě šlo, ale jen se otevřelo jaro a bylo zle. „Jen
já abych dřel,“ naříkal Toník, „Jenda si bude hrát na pána!“
Matku to mrzelo, neboť se výstupy množily ze dne na den.
Jeník chodil do školy už časně zrána a vracel se co nejdřív,
ale Toníka neuspokojil. K tomu cítil, že začíná váznout. Ne-
mohl si doma nic přečíst ani psát úlohy. Bylo trapné vidět
ho, jak jde na pole, motyku na rameni a gramatiku v ruce,
jak tam ubohou knihu odkládá s povzdechem na mez, aby
udělal, co dělali druzí. Aby pak ve chvíli, kdy druzí jedli
nebo odpočívali, zas dělal dvě věci najednou, a tak získal
nějakou minutu pro učení. Při svíčce dělal honem úlohy,
aby mohl ráno utíkat do Morialda.
19
|
|
2.10 Page 20 |
▲back to top |
Jednoho dne se stalo, co se stát nemělo. Toník zase vyvo-
lal hádku a při ní kategoricky prohlásil, že má všeho dost,
ať Jenda nechá latinu a věnuje se práci. Přitom řekl, že sám
také vyrostl a je silný bez latiny a k ničemu ji nepotřebuje.
Jeník plný bolesti a trochu pohněvaný vybuchl, že osel také
nestudoval a je silný a urostlý. To už Toník zrudl a za ním.
Jeník se zachránil jen útěkem. Rozumí se, že oba chlapci na-
konec vychladli, ale už mezi nimi leželo něco jako stín, co
nebylo možno jen tak odstranit.
Zatím s létem roku 1827 přišla do farnosti zase radost.
V červenci dostalo Castelnuovo nového faráře v osobě dona
Bartoloměje Dassona. Týden před jeho instalací ve farním
kostele prozatímní duchovní správce Virano oblékl do
kněžského roucha vzorného castelnuovského studenta, Jo-
sefa Cafassa, pozdějšího světce.
Cafasso pocházel ze zámožnější selské rodiny a odmalič-
ka se lišil od ostatních dětí vážností, usebraností a nelíčenou
zbožností. Nechodil mezi děti, aby si s nimi hrál a skota-
čil, ale spíš aby je hlídal, pomáhal jim a vedl je k zbožnosti.
Každý den chtěl něco dobrého vykonat. I on jako Jeník rád
shromažďoval děti i dospělé a vypravoval jim, co slyšel na
kázání nebo četl. Také se s nimi modlil. Byl však jiný než
Boskův Jeník. Ani zdaleka nebyl tak živý nebo prudký, ani
neměl záliby v kouscích, jaké prováděl Jeník. Neznali se. Do
Castelnuova do farního se chodilo jenom někdy a také pro-
to, že Cafasso poslední léta studoval v Chieri nižší gymnázi-
um, než vstoupil do semináře. Poněvadž se ale o něm hodně
mluvilo, Jeník s ním toužil navázat kontakt, už proto, aby ho
poznal. To se mu poštěstilo.
Bylo to o druhé neděli v říjnu 1827. V Morialdu se slavil
svátek Mateřství Panny Marie. Jeník tam byl také a po obě-
dě se šel podívat na atrakce, které tam při té příležitosti byly.
Šel kolem kostela, který byl ještě zavřen a tu vidí u něho ně-
jakého mladého velebného pána. Byl to začínající bohoslo-
vec Cafasso. Jak ho zahlédl, hned šel k němu a povídá: „Ve-
lebný pane, nechtěl byste se podívat, jaké tu máme boudy
a zábavu? Já bych vás provedl.“ Klerik mu pokynul, aby šel
blíž a vyptával se ho na všechno možné. Jeník uctivě odpo-
vídal, jako kdyby měl před sebou opravdového kněze. Pak
mu opět nabídl své služby, ale on že ne, že čeká, až se ote-
vře kostel. „Můj milý,“ řekl, „pro kněze je nejmilejší zába-
vou kostel a co se v něm dělá. Naše nejmilejší novinky jsou
modlitby, protože ty jsou pořád nové a pořád v nich na-
cházíme něco nového.“ Jeník si dovolil namítnout, že je čas
k modlení a čas k zábavě, ale klerik se tomu usmál. Skončil
hovor těmito slovy, které si Jeník dobře zapamatoval: „Kdo
se rozhodl být knězem, ten se prodal Pánu Bohu a už mu
má ležet na srdci jenom to, co slouží ke cti Boží a k spáse
duší.“ Tak rozhovor skončil, protože kostel byl již otevřený
a klerik šel, kam ho srdce táhlo. Jeník se honem přeptal, kdo
to byl a když se ubezpečil, že je to Cafasso, utíkal se s tou no-
vinkou pochlubit matce, že ho konečně zná a mluvil s ním.
Maminka mu řekla: „Vidíš, můžeš si ho vzít za vzor. Všecko,
co ti říkal, je svatá pravda. Z takového může být svatý kněz.“
Z Cafassa se opravdu stal svatý kněz a za svatého byl i pro-
hlášen. Bosco měl to štěstí, že se s ním ještě mnoho stýkal,
ano, Cafasso byl později jeho největším dobrodincem.
Byl tehdy podzim. Jeník by byl mohl zase chodit k donu
Calossovi, chodil však jen pár týdnů a pak toho nechal. Uči-
nil tak na radu maminky. Toník byl totiž čím dál zavilejší
a denně vyvolával hádky. Těžce to nesl jak Jeník, tak i don
Calosso, ale zatím nebylo pomoci.
22 Těžce zkoušená ctnost
Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává svou milost. Tak
to řekl Pán Ježíš a mělo se to splnit i na našem Jeníkovi. Do
té doby žil doma u maminky a přece jen se cítil být pánem
ve svém domě. Byl doma a jako dítě necítil tíži svého chu-
dobného postavení. Nyní se všechno obrátilo a on měl oku-
sit, jak chutná chléb u cizích lidí a jak je těžké, když se má
člověk probíjet světem s holýma rukama.
Aby zamezila sporům, rozhodla matka Markéta, že po-
šle Jeníka z domu. Ale kam? Kam jinam než někam do
služby. Tolik chudých dětí tehdy odcházelo k sedlákům za
pasáky, pohůnky a jiné služebníky. Někdy to tam měli lep-
ší než doma. Tak se stalo, že jednoho dne v měsíci únoru
roku 1828 Jeník odcházel do světa. Neměl nic jiného, než
uzlíček pod paží a v něm trochu prádla a nějakou nábožen-
skou knížku, kterou dostal od dona Calossa. Kdyby bylo
léto, byl by měl boty pěkně přehozené přes rameno, aby je
ušetřil, teď však všude ještě ležel sníh a musel proto jít obu-
tý. Maminka mu dala jména některých známých v blízkých
vesnicích, aby je obešel, třeba ho budou potřebovat. A tak
chodil a prosil; zdá se, že byl v Sierra, pak v Buttiglieře
a v d’Asti. Zase se vrátil blíž k domovu a klepal v Morialdu.
Pak zašel do Morionda, ale všude se před ním dveře otvíraly
a zase zavíraly. Kdo by v té době potřeboval pasáka, snad až
k opravdovému jaru. Když vyčerpal všechny adresy, zbývala
už jen poslední naděje. Matka Markéta se znala s mladou
selkou Mogliovou, rozenou Filipelovou z Castelnuova. Tam
by bylo chlapci nejlépe. Mogliovi měli selskou usedlost mezi
Mobellem a Moncuccem. Tam se nyní rozběhl.
Jeník přišel k stavení Mogliů již v pozdním odpoledni.
Hned u vrat se potkal s hospodářovým strýcem Josefem
a ten se ho ptal, kam že jde a co chce. Jeník řekl, že hledá
práci. „To je hezké, že chceš pracovat, tak mnoho štěstí!“ on
na to, a už ho pakoval ven. Jeník se ale nenechal odbýt. Vešel
do dvora, kde právě Mogliovi vázali vrbové proutí do otý-
pek. Potřebovali je na vinici. Mladý Moglia zvedl oči a když
viděl před sebou chlapce, ptal se také, co chce. Jeník hned
na to, že ho posílá maminka, a že se zná s hospodyní. Ří-
kala, že je moc hodná a že ho jistě nechají u nich za pasáka.
Moglia se poškrábal za uchem. Byl překvapen, neměl moc
chuti. „Tak koncem března, po Zvěstování Panny Marie, ale
teď? Co bys tu dělal? Sami nemáme práci,“ říkal. Jeník se dal
do pláče, ale bránil se: „Já nechci peníze, mně stačí, když mě
tu necháte. Budu poctivě dělat, co mi přikážete, jen mě tu
nechte. Já domů nepůjdu.“ A dřepl si a začal sbírat po dvo-
ře roztroušené proutí. Všichni na něj hleděli s rozpaky, co
s ním dělat. Tu hospodyně, dojatá hochovým pláčem, vzala
hospodáře stranou a přemlouvala ho, aby ho u nich nechal.
A už se k nim přitočila i hospodářova patnáctiletá sestra Te-
rezka, a že prý je už velká, krávy ji nebaví, že by mohla cho-
dit s nimi na pole a kluk by mohl převzít krávy po ní. Tak
nakonec Jeník zůstal a hned ráno převzal od Terezky chlév
s celým osazenstvem a pustil se do práce. Kydal hnůj, stlal,
krmil a napájel. Přitom, aby se zavděčil hospodářům, dělal
všechno, co jim viděl na očích.
Zajímavé je, že o době, kterou strávil jako pohůnek u Mo-
gliů, Don Bosco později neuváděl nikdy žádné podrobnosti
20
|
|
3 Pages 21-30 |
▲back to top |
|
|
3.1 Page 21 |
▲back to top |
ani ústně, ani písemně. To je neklamné znamení, že ji proží-
val jako dobu hlubokého ponížení a že musel snášet mnoho
nepříjemného. Byla to zkouška. Nějaké zprávy máme spíš
od samých hospodářů, od jejich rodiny a také z moncu-
ccské fary, případně od jiných svědků jeho tamního pobytu.
Faktem je, že Mogliové si hocha zamilovali a byli rádi, že
ho mají. Byl svědomitý a pracovitý. To se už samo cenilo.
Brzy si hospodář zavolal matku Markétu a ačkoliv nechtěla,
přece jí vnutil, že bude dávat Jeníkovi ročně 15 lir jako pří-
spěvek na ošacení.
Co se týká jeho zbožnosti, modlil se Jeník napřed kleče
u své postele nebo v chlévě, ale paní Dorota – tak se selka
jmenovala –, mu nabídla, aby večer vedl modlitbu celé ro-
diny. Sama ho naučila správně se modlit loretánskou litanii,
kterou dobře neznal. Den se u Mogliů končil vždycky sva-
tým růžencem a ten Jeník sám předříkával.
Vždy v sobotu odpoledne Jeník prosil hospodáře, aby
směl jít ráno do Moncucca již na první mši svatou, kte-
rá byla brzy. Hospodyni to bylo divné, protože do kostela
byla dobrá hodina cesty, k tomu pěšinami a kdovíjak ještě.
Vydala se proto jednou tajně za ním, aby se ujistila, proč
tak pospíchá do kostela. Byla překvapena. Jeník totiž kaž-
dou neděli zamířil hned ke zpovědnici a šel také k svatému
přijímání. Tu třeba říci, že v té době se chodilo zřídkakdy
a na farní mši, která byla později, teprve ne. Výsledek byl, že
mu řekla, že už nemusí nikdy o to žádat, že si může jít ráno
vždycky.
Jeník zavedl u Mogliů pravidelnou modlitbu před jídlem
a po jídle a dbal na to, aby se nezapomínalo na Anděl Páně
ráno, v poledne a večer. Stalo se jednou, že strýc Josef při-
šel v poledne utrmácený z pole a zatímco zdaleka zazníva-
lo polední vyzvánění, bouchl sebou do slámy, aby si trochu
odpočinul. Ale co to? Podívá se na patro a tam vidí Jeníka
klečet a modlit se. Neodpustil si poznámku: „To jde. Tady se
starý člověk dře, ale mladý pán je odpočatý. Může si klidně
kleknout a modlit se. To se pak hromadí zásluhy pro nebe!“
Jeník skončil modlitbu, slezl ke strýci a promluvil mu do
duše: „Strýčku, to je tak. Někdo se nemodlí a ze čtyř zrn
sklidí dva klasy. Někdo se modlí a ze dvou zrn sklidí čty-
ři klasy. Modlete se také, nepracujte pořád a Pán Bůh vám
požehná.“
Manželé Mogliovi později tvrdili, že na Jeníkovi nepozo-
rovali žádné chyby, které mívají obyčejní hoši v jeho letech.
Nehonil se, nepral se, nenadával, nelhal, prostě jednal jako
dobrý dospělý člověk. Podobně svědčili i jiní, kdo ho v těch
letech znali. Ale ani on nebyl ze začátku ušetřen alespoň
podezření. Tak na něj kdosi žaloval, že na pastvě tajně dojí
krávy, aby si přilepšil. Nebyla to ovšem pravda. Jeník se jen
skrčil vedle krávy, když pálilo slunce a četl si v katechismu.
Jeho chování nás nemusí překvapovat. Víme přece, že
ještě před touto službou se z návodu dona Calossa rozhodl
vést hlubší náboženský život. Musel být tedy jiný než oby-
čejná vesnická mládež. Tak si snadno vysvětlíme i to, že
chodil každou neděli k svaté zpovědi a k svatému přijímá-
ní i jiné věci. Například jeho poměr k děvčatům. Nesmíme
zapomenout, že už nebyl zrovna malý. U Mogliů mu bylo
13–14 let. Měl před sebou ideál kněžství a k tomu vědomí,
že je povolán, aby se postavil do čela chlapců. Kdo by se di-
vil, že se vědomě v té době varoval dívčí společnosti. Mo-
gliovi měli syna Jirku, asi pětiletého. Ten byl do Jeníka celý
žhavý a Jeník s ním byl velký kamarád. Ale když po něm
chtěli, aby hlídal děvčata a hrál si s nimi, bránil se. „Klu-
ky vám budu hlídat,“ říkal, „ale holky mi nedávejte, já jim
chůvu dělat nebudu.“ Někdo by v tom mohl vidět nezdravý
postoj, ale dobrému psychologovi neunikne, že Jeník dobře
věděl, proč to dělá. Byla to moudrost, převyšující jeho věk.
To svědčí o tom, jak žárlivě si chránil svůj ideál.
Mogliova usedlost ležela stranou jiných obydlí, takže
tam nebylo mnoho dětí. Jeník však hned navázal styk se
všemi kluky z okolí a počínal si stejně jako doma v Becchi.
I tamější matky byly rády, že se někdo ujal jejich nezbedů
a vede je k dobrému.
Pohůnek Bosco nezapomínal ani na své knihy. Často,
přečasto je bral do rukou. Listoval v nich, opakoval si nebo
se učil dál. Až ho bylo všem líto. Viděli jeho touhu po studi-
ích i po kněžství, ale nemohli mu pomoci. Nevěřili, že by ta-
kový chudý hoch mohl vystoupit tak vysoko. Odkud by vzal
na to peníze? Studia nejsou zadarmo. „Stálo by to takových
devět až deset tisíc lir,“ rozumoval hospodář. Ale Jeník byl
přesvědčen, že bude knězem, i kdyby měl jít za cílem přes
hory a doly. „Peníze se najdou,“ říkal, „třeba mi lidé dají na
studia.“
Jeden čas se mu ukázala nová naděje. Mogliovi měli strý-
ce kněze a ten k nim přijel na prázdniny. Byl to dobrý pán.
Slíbil Jeníkovi, že mu každý den věnuje jednu hodinu. Bo-
hužel dopadlo to jinak. V létě bylo moc práce na poli, a tak
se všechno scvrklo na pár hodin a zase nic. Don Moglia
odjel a všechno zůstalo při starém. To už zde byl rok 1829
a Jeníkovi bylo 14 let.
Statečné srdce se ničeho nezalekne. Ani Jeník se nezasta-
vil na své cestě, nýbrž jak jen mohl, uskutečňoval ideál, kte-
rý mu vnukl ten podivný sen, když mu bylo devět let. Stačilo
několik neděl, kdy musel chodit do kostela na pozdější farní
mši a již měl kolem sebe hromadu kamarádů z Moncucca
a okolí. Za pár měsíců byla už situace taková, že hospodář
mu dovoloval zůstávat v Moncuccu bezmála celou nedě-
li a starat se tam o klukovskou mládež. Měl v tom velkého
spojence v panu faráři Cottinovi, muži učeném a zbožném,
který brzy našel v Jeníkovi mocného spojence. Došlo to tak
daleko, že Jeník směl s chlapci v neděli do budovy obecné
školy a tam s nimi pořádat besídky ještě ve větším stylu, než
to dělával doma anebo na seníku u Mogliů. Besídky se ča-
sem proměnily v malou oratoř, kterou horlivý farář udržo-
val ještě i po Jeníkově odchodu.
Také zde nakrátko vzešla pasáčkovi hvězda naděje. Don
Cottino byl ochoten sem tam mu udělat trochu školy, aby
mohl pokračovat. Ani Mogliovi nebyli proti tomu, nebýt
toho, že Jeník sám začal cítit, že dvěma pánům sloužit nelze.
Svědomí mu nedovolovalo šidit Mogliovy, když mu za práci
platili.
V tom roce 1829 se udály významné věci v církvi i ve
světě. Můžeme si myslet, že se nějak dotkly i Jeníka. Zemřel
Svatý otec Lev XII. a po něm nastoupil papež Pius VIII.,
který hned pro příští rok vyhlásil milostivé léto. Jiná udá-
lost, o které Jeník jistě slyšel mluvit v kostele, byla slavná
korunovace Panny Marie Těšitelky v Turíně. Je možné, že
mu neunikla ani opravdu veliká událost, že po 300 letech
pronásledování dostali konečně v Anglii katolíci svobodu.
Zájem, který měl Don Bosco jako kněz o růst katolicismu
v Anglii by tomu nasvědčoval.
21
|
|
3.2 Page 22 |
▲back to top |
23 Jeníkův návrat do Becchi
Jeník byl u Mogliů bezmála dva roky. Hospodář s ním byl
nadmíru spokojen. Koncem prvního roku dal matce ne
smluvených 15, ale 30 lir a další rok na podzim dokonce už
50. Ale co to bylo? Jen náplast na bolest. Byl prosinec roku
1829, když jednoho dne šel kolem Mogliů Jeníkův vlastní
strýc, matčin bratr, Michal Occhiena. Jeník právě vyváděl
krávy z chléva. „Tak co, Jeníku, jak se vede?“ „Špatně, strýč-
ku, špatně. Nemohu studovat. Léta utíkají a já jsem tady
u krav.“ Strýček chvíli mlčel, pak se zamračil a řekl: „Víš ty
co? Vrátíš se domů! Sám se postarám, abys mohl studovat.
To by v tom byl kozel zašitý, aby to tak šlo dál!“ Jeník se
toho nenadál a hned namítal, co by tomu řekla maminka,
kdyby se vrátil. Strýc byl však hned hotov: „Povím ti, seber
se a hned domů! Teď tě tady nepotřebují, je zima. Já jdu do
Chieri na trh a na zpáteční cestě se stavím u vás a všechno
matce vysvětlím.“ I Mogliovi byli překvapeni, ale nebránili
Jeníkovi. Chce být knězem, tak ať jde, když se mu otvírá ces-
ta. A tak byl hoch v půlhodince sbalený, rozloučil se s Mo-
gliovými a šel domů. Všichni měli v očích slzy. To už pro ně
Jeník nebyl honák krav, ale syn, který patřil do rodiny.
Jak měli Mogliovi Markétina nejmladšího rádi, o tom
svědčí řada skutečnosti. Hned z jara roku 1828, když Je-
ník nastoupil u Mogliů, sázeli na vinici mladou révu. Don
Bosco si vzpomínal, jak vázal sazeničky, až ho bolel celý
hřbet. Strýček mu tehdy dělal kázáníčko: „Bude-li tě bo-
let hřbet teď v mládí, můžeš se těšit, že tě nebude bolet až
budeš starý.“ Jeník mu tehdy řekl žertem: „Uvidíte, až tyhle
kmínky vyrostou, budou nejúrodnější a vydrží ze všech nej-
déle.“ Opravdu se tak stalo. Čtyři kmeny z těch, co osobně
vázal, rodily ještě v roce 1890, když už byl Don Bosco po
smrti a rodily dvakrát tolik, co ostatní. Pan Jiří Moglia, kte-
rý měl tehdy pět let, a jeho syn Jan chodili později za Do-
nem Boskem do Turína a vždycky se o tom divu mluvilo.
Don Bosco byl pokaždé velice potěšen, když mu přinesli
v košíčku ochutnat.
Mogliova Anička, hospodářova dcera, zas vzpomínala,
jak často pracovala s Jeníkem na poli. On vždycky tvrdil, že
bude knězem, ona ho zas zlobila, že ničím nebude. Jednou jí
řekl: „Počkejte, Aničko, přijde čas, že ke mně budete chodit
ke zpovědi.“ Byl z toho smích, ale nakonec se to vyplnilo.
Anička později nejednou přišla do Turína vykonat si pobož-
nost – to už byla provdaná poblíž Turína, a ráda přiklekla
k jeho zpovědnici. Don Bosco ji vždycky s velkou radostí
uvítal.
Ale vraťme se k Jeníkovi. Jakpak ho asi uvítala mamin-
ka? Aspoň naoko špatně. Vyjádřila podivení, že se tak náhle
vrátil ze služby a rozkázala mu, aby se hned vrátil zpět. Řekli
jsme schválně „naoko“, protože se zdá, že ho pokárala jen
proto, že byl nablízku Antonín. Snad jí to Jeník vyčetl z očí,
protože bez hlesu vyšel z chaloupky a šel se schovat do pří-
kopu, odkud viděl na cestu vedoucí ke Castelnuovu. Musel
čekat, až přijde strýček.
Strýček Michal opravdu přišel. Byl to Markétin starší
bratr, muž dobrý a sečtělý. Dokonce prý uměl trochu latin-
sky. On a jeho druhý bratr František si usmysleli, že udělají
u Bosků pořádek. Teď přišla ta pravá chvíle. Michal promlu-
vil s Markétou docela věcně. Toník jen poslouchal a mlčel.
Pak strýc přikročil k skutkům. Rozhodl se, že Jeníkovi vy-
jedná hodiny. Napřed šel na faru do Castelnuova k panu
faráři Dessanovi. Tam nepochodil. Ani on, ani jeho dva
kaplani prý k tomu nemají potřebný čas, neboť jsou stále za-
městnáni. Zašel do Buttigliery d’Asti, ale výsledek byl stejný.
Zatím tedy nepochodil, ale bylo dohodnuto, že se prozatím
bude chodit dál. Je podivné, že se nikdo neobrátil na dona
Calossa, který byl poblíž. Možná byl nemocen, možná nebyl
právě přítomen. Není ani vyloučeno, že nepřicházel v úvahu
proto, že strýc chtěl Jeníkovi najít také byt, kdežto do Mori-
alda to bylo blízko a situace by se byla pravděpodobně opa-
kovala.
Zpočátku se tedy nic zvláštního nedělo, ale něco už bylo
vybojováno. Toník viděl, že se bratra ujímají strýcové a již si
tolik netroufal. Mimoto Jeník začal nyní chodit víc do Cas-
telnuova, zvláště na postní katechismus, takže se více sbližo-
val s farním duchovenstvem. To mu umožňovalo navazovat
styky s castelnuovskými chlapci a apoštolovat mezi nimi.
Z této doby pochází víc pěkných svědectví o něm. Všechny
jsou od jeho bývalých kamarádů z té doby. Všichni shodně
velebí jeho ctnost, zbožnost a práci mezi chlapci.
24 Opravdový přítel
Už to vypadalo zoufale a ubohá Markéta jen litovala syna,
že nedojde k vytouženému cíli, když tu se na scéně objevil
opět nám známý don Calosso. Potkal se s Jeníkem. Nechal
si vypravovat, jak se mu vedlo. Vyptal se na poměry a když
viděl, jaká je situace, přišel s docela neočekávaným návr-
hem: „Když nemáš pokoj doma, nastěhuješ se ke mně!“
To bylo řešení hodné kněze, který dovedl ocenit Jeníkovo
kněžské povolání. Doma byli rádi. Toník neřekl ani tak, ani
tak, ale matka a Josífek si umiňovali, že budou pracovat to-
lik, aby opravdu nemohl říkat, že všechna práce leží na něm.
Koncem léta Jeník prakticky přesídlil k starému knězi.
Byl u něho od rána do večera a jen na noc chodil domů.
Z vděčnosti mu dělal pomyšlení a stařeček zase celé dny učil
a učil. Don Bosco říkal, že nyní se mohl naučit za den to-
lik, kolik by se doma nenaučil ani za týden. „Buď klidný,“
říkal mu jeho dobrodinec, „dokud budu naživu, budu se
o tebe starat jako otec a kdybych měl zemřít, i tak se o tebe
postarám.“ Když pak Toník znovu začal se svými protivný-
mi řečmi, don Calosso udělal všemu radikální konec tím,
že Jeníkovi řekl: „Vezmi si prádlo a šatstvo a můžeš byd-
let u mne docela, nějak se shodneme.“ Tak Jeník podruhé
opustil domov kvůli nevlídnému bratrovi.
Ale to už i Markéta měla Toníkovy zlosti dost. Byl už še-
stadvacetiletý a dosud svobodný, proč by se musela rodina
na něj pořád vázat a podstupovat jeho diktát. Jednoho dne
mu navrhla, aby se majetek rozdělil. Ať si vezme, co mu
patří a ona se svými dětmi si vezme také, co jí patří. Tak
bude jednou pokoj a už nikdo nebude druhému dělat vy-
mýšlené těžkosti. Toník byl překvapen a zprvu nechtěl ani
slyšet o rozdělení majetku. Příliš si zvykl o všem rozhodovat
a ve všem poroučet. Ale Markéta nebyla sama toho míně-
ní. Všichni z její rodiny stáli pevně za ní a hlavně Marian-
na, její sestra, si v té věci počínala rozhodně a křesťansky
zároveň. Aby si Toník nemohl naříkat, že byl ošizen, sama
se nabídla pomoci sestře penězi, aby bylo na všech stranách
dobře. Tak se pomalu věci dostaly do nových kolejí. Soudní
řízení trvalo několik měsíců, ale rozhodnutí už padlo. An-
tonín se odstěhoval do světnice, která mu patřila. Josífek
22
|
|
3.3 Page 23 |
▲back to top |
zůstal v druhé světnici s matkou. Rozdělilo se celé stavení,
pole i louky a i když nebylo mezi členy rodiny nepřátelství,
přece jen bylo jasno a každý věděl, na co má právo. Zdálo
se, že nyní bude všechno probíhat dobře, když tu ještě jed-
nou znenadání udeřil hrom.
Jednoho listopadového jitra poslal don Calosso Jení-
ka domů, aby si došel pro prádlo. Jen ale přišel domů, už
za ním v patách kdosi přiběhl, že se má neprodleně vrátit,
donu Calossovi se udělalo zle a volá ho k sobě. Jeník ne-
běžel, ale přímo letěl. Bohužel bylo zle. Don Calosso ležel
již na posteli. Ranila ho mozková mrtvice. Nemohl ze sebe
dostat ani slabiku. Když s Jeníkem osaměl, vytáhl zpod pol-
štáře klíček a posunky naznačoval, že je od skříňky v alma-
ře a to všechno, co tam je, patří jemu. Jeník strčil klíček do
kapsy a víc se o něj nestaral. Teď myslel jenom na umírají-
cího dobrodince. Dva dny umíral, až 21. listopadu vydechl
naposled. Bylo mu 75 let. S ním, zdálo se, zemřela i Jeníkova
všechna naděje.
Přišli don Calossovi dědici a samozřejmě hledali peníze.
Jeník neměl potíže vytáhnout klíček a dát jim jej. Ve skříňce
bylo 6 000 lir. Nebožtíkův synovec, když mu vše bylo vylo-
ženo, byl ochoten nechat peníze Jeníkovi. Byli zde totiž ještě
jiní lidé, kteří mohli dosvědčit strýcovu vůli. Ale Jeník snad
zaslechl nějaké protesty ze strany dalších příbuzných nebo
co. Faktem je, že nic nechtěl – ani liru. Dědic poděkoval
a věc byla vyřízena.
Pro chudého hocha to byla veliká rána. Nedal se ani utě-
šit. Tak si to bral, že ho matka musela poslat na nějaký den
do Capriglia k dědečkovi, aby přišel na jiné myšlenky. V ty
dny však měl další sen. Nevíme jaký, ale říkal později, že mu
v něm bylo vytýkáno, že spoléhá na lidskou pomoc, že by
měl spoléhat jen a jen na pomoc Boží. Na dona Calossa Je-
ník nikdy nezapomněl a až do konce svého života se každý
den ráno za něj pomodlil jako za svého největšího dobro-
dince.
25 Ve škole v Castelnuovu
Don Calossova smrt spadla do doby, kdy už byl školní rok
v proudu. V Itálii se začínalo po Všech svatých, po 1. listo-
padu. Teď už byl konec tohoto měsíce. Přesto se Markéta
pokusila dostat hocha do školy v Castelnuovu, a to hned.
Strýc Michal měl v městečku známé a podařilo se mu, aby
byl přijat. Tak kolem Vánoc roku 1830 Jeník konečně na-
stoupil do řádné školy. Bylo mu patnáct let. Co dosud dělal,
bylo soukromé učení, nepravidelné a neúplné. Nyní musel
hodně dohánět a doplňovat, takže to nebyla žádná malič-
kost.
V Castelnuovu měli celou obecnou školu, ale nedávno
při ní otevřeli zvláštní latinskou třídu pro ty, kteří by se
chtěli připravit na přestup do chierského gymnázia a pak
dál na studia. Jeník chtěl být knězem. Bylo samozřejmé,
že bude chodit do této třídy. Byla zorganizována na způ-
sob jednotřídky. Byli v ní žáci různé úrovně, ale učitelem
tam byl kněz don Virano, castelnuovský rodák, muž vy-
nikající vědy a dobrý pedagog. Dovedl sledovat každého
žáka zvlášť, a tak každému pomáhat překonávat překážky
a postupovat stále výš. Náš Jeník musel napřed znovu projít
mluvnici italskou a teprve potom se mohl vrhnout na lati-
nu. Aby mohl normálně postupovat, musel se zprvu hodně
učit.
Měl to těžké tak jako tak. Do městečka byly čtyři kilo-
metry a ze začátku chodil dvakrát denně, celkem 16 km. To
byla velká časová ztráta. K tomu byla zima a chůze namáha-
vá. Pak se to řešilo tak, že si bral s sebou oběd a uchyloval se
mezi ranním a odpoledním vyučováním k dobrým lidem,
Boskovým známým. Někdy pro počasí u nich přespal. Teh-
dy stačila nějaká díra pod schody a trochu slámy nebo starý
slamník. Nakonec ani to nevyhovovalo a starostlivá matka
se uvolila platit mu byt a stravu u jistého Jana Roberta, krej-
čího. Byl to hodný člověk, nadšený kostelní zpěvák, znalý
zpěvu chorálního i polyfonního. Platilo se víc v naturáli-
ích než penězi. Peněz bylo mezi lidem málo. Pomohli však
i sousedé, kteří přáli Jeníkovi a rádi by byli přinesli nějakou
oběť, jen aby mohl na kněze vystudovat. Když bylo třeba,
sbírali na něj i po domech.
Přechod z venkova do města byl tehdy nesnadnější než
dnes. Castelnuovo bylo jen městysem. Takoví se někdy vy-
tahují víc než lidé z velkoměsta. I Jeník to pocítil. Někteří
chlapci si na něj zasedli a posmívali se mu. Byl velký. Vždyť
měl patnáct let a ve třídě se divně vyjímal mezi svými mlad-
šími spolužáky. K tomu nosil do školy divné šaty. Kluci
hádali, po kom ten kabát má, zda po starosvětském dědeč-
kovi nebo po nějakém faráři. Skutečně mu neseděl, ale co
měl dělat, když na jiný neměl a musel chodit v tom, co mu
kdo daroval. Kolikrát musel přeslechnout posměšky na uli-
ci. Někdy to byly i nehezké výjevy, co dovedli rozdovádění,
zhýčkaní půlpáni.
Nesmíme si ale myslet, že to měl hedvábné aspoň u všech
učitelů. Také ne. Zatím byl ještě jen vesnickým výrostkem,
který si umínil chodit do školy a ještě se nevědělo, jestli
z něho vůbec něco bude. Život v sobě skrývá i velká pře-
kvapení. Takovým překvapením byl pro Jeníka např. don
Moglia, který mu věnoval kdysi několik hodin, když byl
na prázdninách u příbuzných, kde Jeník dělal pohůnka.
Popravdě řečeno nebyl to zrovna svatý kněz a na Jeníka se
díval pořád jako na kluka, který měl zůstat u krav, protože
chudí už mají takový úděl. Stalo se jednou, že Jeník překlá-
dal z latiny článek o hrdinném Eleazarovi, který se za maka-
bejských bojů nechal raději umučit, než by požil zakázané
vepřové maso. Profesor se podivil, jak dobře to přeložil.
Ukazoval to i druhým učitelům, ale Moglia přece Jeníka
znal a bylo mu jasné, že to musel někde opsat, sám by to do-
hromady nedal. Jeník se to dověděl. Řekl mu to don Virano.
Moc ho to mrzelo.
Byly to drobné bolesti, bez kterých není život. Musel si
zvykat. Ještě že Castelnuovo mu skýtalo také mnoho rados-
tí. Tak například v náboženském životě. Tehdy měla škola
zcela náboženský ráz. Učili samí kněží a osnova byla dělána
tak, aby mládež rostla nejen ve vědě, ale i ve víře. Začína-
lo se modlitbou a končilo se modlitbou. V každé třídě vi-
sel kříž a první půlhodina byla vždy věnována katechismu.
V sobotu byla celá hodina věnována tomuto předmětu.
Před vyučováním bylo možno jít na mši svatou. V neděli
měla mládež všechno pohodlí vykonat si svou náboženskou
povinnost. To bylo našemu Jeníkovi nejvíce po chuti a mělo
to velký vliv na utváření jeho představ o náboženské forma-
ci mládeže.
Jeník si zvlášť oblíbil zámecký mariánský kostelík. Stál
na kopci a Jeník tam často šel složit k nohám Panny Marie
23
|
|
3.4 Page 24 |
▲back to top |
své radosti i starosti. Ještě později posílal jistému Filipellovi
do Castelnuova svaté obrázky a jiné devocionálie, aby ten
kostelík mohl i něco rozdávat těm, kteří tam přicházeli za
Matkou Boží.
Jedna věc ho mrzela. Všichni castelnuovští velební páni
byli příliš velební, než aby se na ulici zastavili s nějakým
školákem. Měli takové neblahé přesvědčení, že by se tím za-
hazovali a ztráceli na autoritě. Jeník to nedovedl pochopit.
Víckrát se pokoušel seznámit se s panem proboštem De-
ssanem. Nadbíhal mu a uctivě ho zdravil, ale ten ne a ne se
zastavit, pronést alespoň větu. Jen se vznešeně uklonil a zas
se nesl dál, jak kázala důstojnost úřadu. Jeník si na to stěžo-
val mamince. Ta mu to rozmlouvala. Říkala, že to je tím, že
ti páni jsou samá učenost a nemohou se snižovat k hloupým
klukům. Jeník si však stavěl hlavu, že to tak není správné,
že on by si počínal jinak. Šel by mezi děti, mluvil by s nimi,
dělal by všechno, aby ho měly rády a aby zas on jim mohl
ukázat, jak je má rád a jak by jim chtěl pomáhat. Říkal: „Až
já budu knězem, ukážu všem, že to jde a že mi kvůli tomu
nespadne koruna z hlavy.“
26 Castelnuovské trpkosti
Další protivenství měl Jeník před sebou. Chodil do školy te-
prve čtyři měsíce, když se v dubnu rozkřiklo, že don Virano
odchází z Castelnuova. Nechal učení a odešel za faráře do
Mondonia v astijské diecézi. Latinská třída zůstala bez pro-
fesora. Jenom ale na chvíli. Na jeho místo pak byl povýšen
nám již známý don Moglia. Dovedeme si představit k jaké
„radosti“ našeho Jeníka, kterému se už tento kněz jevil jako
nepřítel. A byl.
Pravda je, že don Moglia se ani zdaleka nevyrovnal donu
Viranovi. Nedovedl si udržet ve škole kázeň. Jeho žáci od-
povídali asi pěti třídám latiny, takže měl před sebou pět sku-
pin žáků. Ti si z něho však tropili posměch a podle toho to
také vypadalo. Nešťastný pedagog se držel nad vodou tím,
že si hrál na duchaplného a rozvernému žactvu kdeco trpěl.
Úroveň třídy rázem poklesla.
Stalo se, že hned na začátku chtěl don Moglia roztřídit
žactvo podle prospěchu. Úroveň každého se měla prokázat
písemnou prací. Pro každou skupinu bylo určeno téma a ka-
ždý se mohl přihlásit, kterou písemku chce psát. Jeník zatím
studoval s těmi, kteří byli ve skupině začátečníků. Moc tedy
překvapil, když se nyní hlásil, že bude psát třeťáckou písem-
ku. Profesor na něj vyvalil oči a hned, že to nejde, tolik ještě
neumí. Jeník to odmítl vzít na vědomí. Mermomocí trval
na tom, že chce jít výš. Moglia se chvílemi smál, chvílemi
rudl a nakonec řekl: „Dělej si co chceš, ale to ti povídám,
z Becchi může vyjít nanejvýš osel.“ Kluci se dali do řehotu
a pan profesor byl rád, že uznali jeho duchaplnost. Jeník byl
umíněný, také trochu popuzený, ale ovládl se. Zvítězit mohl
nyní jen dokonalým klidem. Klidně se vrátil do lavice a psal.
Ještě byli všichni zaboření do psaní, když vstal a nesl ke
stolku hotový překlad. Pan profesor jej ledově přijal a polo-
žil na okraj stolku. A nic. „Pane profesore, prosím vás, podí-
vejte se mi na to. Opravte mi chyby.“ Pan profesor dostal ná-
pad a usmál se. Vzal práci a začal ji přebíhat očima. Ale jak
četl, byl stále smutnější, až se zachmuřil docela a skepticky
řekl: „Já to věděl, že osel jsi a oslem zůstaneš. Tys to opsal
od druhého.“ Nyní nastala trapná pauza. Hoši, kteří seděli
vedle Boska, se začínali dívat jeden na druhého. Nejbližší
soused vstal a řekl: „On neopisoval. Můžete si prohlédnout
mou písemku i ostatních. My jsme ho neviděli.“ Rozum-
ný by uznal svou chybu, ale profesor Moglia to nedovedl.
I když nemohl své tvrzení dokázat a musel nechat Jeníka
studovat s pokročilejší skupinou, byl k němu od té chvíle
pořád nepřátelsky naladěn, takže tento nemohl na něj ni-
kdy vzpomínat tak, jak vzpomínal na dona Calossa. Nejsou
všichni lidé stejní, nejsou ani všichni kněží stejní. To už si
odnášel do života jako cenný poznatek. Zůstal však klidný
i nadále. Nebylo jiné pomoci, než sám ukázat, jak se to má
dělat.
Do konce školního roku to měl nyní zavařené. Cítil se
ve třídě jak nežádoucí. Musel přijmout i to. Jako by se mu
lepila smůla na paty! Nezoufal si ale a neztrácel elán. Když
stála škola, šly dopředu jiné věci. Především pan domácí byl
vedoucím literárního sboru, to je farního pěveckého an-
sámblu. Vyznal se dobře v hudbě, čehož Jeník nyní výborně
využil. Naučil se notám, začal zpívat. Objevil se i na kůru
a všichni vítali jeho pěkný melodický hlas. Začal hrát i na
housle a také na starý spinet. Dále byl pan domácí krejčov-
ským mistrem a i to se náramně Jeníkovi hodilo. Naučil se
přišívat knoflíky, obšívat dírky, dělat stehy. Pak už i stříhal
na košile a na spodky a pan mistr v něm našel ideálního
pomocníka. Nabízel mu, aby nechal školy a zůstal u něho.
Ovšem zde Jeník věděl, co má odpovědět. Nezůstalo při
tom. Blízko bydlel kovář Evasio Savio, také dobrý křesťan.
Také u něho bylo čemu se naučit. I tam náš Jeník často bu-
šil kladivem do kovadliny, až jiskry létaly. Mělo to nejednu
kladnou stránku. U mistra si mohl přivydělat a mistr cítil
povinnost slevovat mu na bytě.
Ale co bylo nejdůležitější, že všechno mělo obrovský vý-
znam pro jeho budoucnost. Celý dosavadní život byl pro
něj vlastně velikou školou. Naučil se znát těžkosti drobného
lidu a nesnáze tehdejších studentů. Dozvěděl se, jak se dají
získat prostředky k počestnému životu. To všechno později
jako by byl našel. Prostě naučil se ohánět se v životě a vy-
hrávat.
Malá ukázka: V Montafiu byla pouť a na návsi postavili
tradiční máj, silnou a vysokou. Byla pěkně vyhlazená a na-
voskovaná a mládež na ní mohla vyzkoušet své nohy. Naho-
ře byla návnada: věnec a na něm odměny: sáček s 20 lirami,
kapesníček, slaneček v hrnku a jiné maličkosti. Chlapci se
pokoušeli a zatím nikdo až na samý vrch nedolezl. Jeden po
druhém v určité chvíli sjížděli dolů po hladké máji. Tu s do-
stavil student Bosco a také to zkusil. Vymyslel si to dobře.
Co chvíli zvedl nohy, pevně je zaklesl pod sebe a odpočíval
na nich jako na sedátku. A zase kousek výš a s vypětím všech
svalů rukou i nohou. Až vylezl nahoru. To už se máj klátila ze
strany na stranu. Byla tam už tenká, ale vytrvalý hoch přece
jen se zmocnil těch nejlepších cen a sjel s nimi vítězně dolů.
Takových husarských kousků prý udělal v té době mnoho.
Během školního roku 1830–1831 se událo víc věcí. Měsíc
po smrti dona Calossa zemřel 30. listopadu Svatý otec Pius
VIII. Na Hromnice 2. února byl zvolen nový papež Řehoř
XVI. Čtyři dny na to, 6. února, zemřel turínský arcibiskup
Chiaverotti. Dne 27. dubna zemřel král Felix a po něm na-
stoupil Karel Albert z vedlejší větve savojského rodu.
24
|
|
3.5 Page 25 |
▲back to top |
27 Jeníkovy první prázdniny
Jeníkovi skončil první školní rok. Nebyl valný, ale už byl
studentem a tak se na něj všichni dívali. Mezitím nastaly
v rodině důležité změny. Zatímco Toník pracoval na svém
dílu v Becchi a přivydělával si nádeničinou u okolních sed-
láků, Markéta udělala hospodářskou smlouvu s jistým Jo-
sefem Febrarem. Na jejím základě ona a její už osmnácti-
letý syn Josef se zavázali obdělávat část jeho polností a za to
mohl Josef obývat chalupu, která k tomu patřila a stála ně-
kde u jeho vinice. Nebylo to nic zvláštního, ale zajišťovalo to
určitou samostatnost. Markéta pendlovala nyní mezi Becchi
a Susambrinem, jak se tomu osamělému stavení říkalo. Bylo
to na půl cesty do Castelnuova. Tam tedy přišel Jeník nyní
na prázdniny.
Co dělal o prázdninách? Kde mohl, pomáhal bratrovi,
ale že nešlo o vlastní, byl celkem volný a mohl se věnovat
knížkám. Nějaké již měl. Něco od dona Calossa, něco z fary
v Moncuccu, něco mu dal nebo půjčil don Lacqua, který
učil v Castelnuovu a byl Jeníkovi celkem nakloněn.
Student Bosco o prázdninách pásl hodně krávy. Vypravo-
vala Růžena Febrarová, dcera majitele usedlosti, tehdy ještě
malá holka, že se s Boskem často vídala, protože také pásla.
Někdy se stalo, že Bosco byl tak zahloubán do knih, že mu
krávy vešly do škody a ona mu je musela vyhánět. Dohodli
se však. Ona mu někdy brala jeho krávy ke svým a on jí byl
za tu úsluhu vděčný. Z této epizody vyplývalo, že Jeník neza-
hálel a především studoval. I o prázdninách. Měl co dohánět
a každý drobet vědomostí byl dobrý. K rekreaci mu sloužil
zvláště pes Bracco. Vypůjčil si ho z Moncucca od příbuzných
a začal ho cvičit. Brzy se Bracco stal atrakcí číslo jedna. Je-
ník ho naučil skákat krávě na hřbet, lézt po žebříku na patro
a skákat zase dolů. Naučil ho prostě konat všechny rozka-
zy pána. I tam na té samotě se našly chvíle, kdy bylo mož-
no uspořádat malé představení pro mladé i staré, tentokrát
hlavně se psem. Později ho chtěl Jeník majitelům vrátit, ale
Bracco za ním sám dvakrát přiběhl zpátky do Susambrina.
V tom létě dostala turínská diecéze zase hlavu. Svatý otec
jmenoval fossánského biskupa monsignora Aloise Franso-
niho administrátorem turínského arcibiskupství. Ten se
ohlásil svým diecézanům pastýřským listem, který hned
prozradil jeho zbožnost a horlivost. Fransoni byl panského
původu a pocházel z Janova. Chtěl se stát kapucínem, ale
rodina mu v tom zabránila. Stal se tedy světským knězem.
Jako kněz chodil mezi obyčejný lid. Velice rád konal lidové
misie a učil děti náboženství. Nás tento biskup velmi zajímá,
protože bude prozřetelnostním ochráncem Don Boskova
díla, až tento bude působit jako mladý kněz v Turíně.
Zatím jsme v roce 1831 a Jeník pořád ještě pase krávy
a neví, zda dojde k vytouženému cíli. Pořád jako by mu
někdo všechno hatil. Ani nevěděl, jaké to bude po prázdni-
nách. V Castelnuovu se seznámil s rodinou Turcovou. Turců
Pepík s ním chodil do třídy. K tomu měli Turcovi vinici
zrovna v sousedství vinice susambrinské, takže i o prázdni-
nách se mohli vidět. V září dostal Jeník za úkol hlídat zrající
hrozny a zřídil si tam malou pozorovatelnu, kde mohl stu-
dovat a zároveň obhlížet okolí, nejde-li někdo krást. Jednou
se dal do řeči s panem Turcem a ten ho povzbuzoval, aby
jen vytrval. Panna Maria ho jistě neopustí, říkal.
Jednoho dne byl Jeník nezvykle veselý. Ptal se ho pan
Turco: „Copak? Nějaká veselá zpráva?“ „Ano, hodně ve-
selá,“ odpověděl Jeník. „Měl jsem sen. Mám to jisté, budu
knězem.“ „A copak se ti pěkného zdálo?“ „Inu, zdálo se mi,
že budu stát v čele velikého zástupu mládeže a že jej povedu
k Bohu.“ Pan Turco si dovolil namítnout, že sen je sen, ale
Jeník si nenechal zhasit nadšení. Druhého dne byla nedě-
le a on se po bohoslužbách v Castelnuovu zastavil u Turců.
Paní Turcová hned vyzvídala, jak to bylo s tím snem a Jeník
pověděl víc. Zase se mu zjevila známá paní, ta, která ho na-
vštívila ve snu, když mu bylo devět let, a znovu mu svěřila
stádo, veliké stádo ovcí, aby se o ně staral. Když namítl, kde
najde pastviny pro tak veliké stádo, řekla mu, aby se nic ne-
bál, to že je její starost. A zmizela.
Že Jeník přikládal tomuto snu velikou důležitost plyne
z toho, že napsal ve svých Pamětech: „Když mi bylo šest-
náct, měl jsem další sen.“ Tak potvrdil, co vypravovali Tur-
covi. Panna Maria nad ním opravdu bděla. Ukázalo se to
v náhlém matčině rozhodnutí dát ho do školy přímo v Chi-
eri, a to na gymnázium. Bylo to rozhodnutí opravdu smělé,
uvážíme-li tehdejší dobu a chudobu Boskovy rodiny. Ale
odvážili se toho.
Jeník hned řekl mamince, že je ochoten vzít pytel a obe-
jít známé a sousedy v Morialdu a prosit o přispění. Skutečně
tak učinil. Nic se nehanbil, že jde žebrat od domu k domu.
Měl před sebou velký cíl a k tomu ujištění od samé Mat-
ky Boží, že se stane knězem. Trochu pokoření mu nemůže
uškodit pro tak velikou věc. Lidé ho však od svých prahů ne-
odháněli. Měli ho rádi a každý dal ochotně třeba jen trochu
zrní nebo mouky, fazolí nebo hrachu nebo jiných věcí, aby
měl čím platit školné a stravné ve městě. Ano, jedna hubatá
paní se odvážila do Castelnuova na proboštství požádat pana
probošta, aby dal vyhlásit sbírku na budoucího velebného
pána. Pan probošt Dessano byl vcelku dobrý a měl pochope-
ní pro kněžská povolání. Sám obešel některé majetné farníky,
a tak mohl Markétě věnovat slušnou sumu chlapci na studia.
Také Jeníka doporučil v Chieri k přijetí na gymnázium. To
byl tehdy takový zvyk. Bez doporučení faráře se do škol ne-
šlo. Doporučením se farář stával jakýmsi patronem studenta,
což mělo zase tu výhodu, že jednak o něj dbal, jednak stu-
dent musel s farářem udržovat styk a vážit si jeho ochrany.
Je zapotřebí vědět, že i v Chieri jako všude jinde gymnázium
obstarávala církev a učili na něm profesoři kněží.
28 Na studiích v Chieri
Šestnáct let života už něco znamená. Obzvláště když se
musí člověk protloukat životem z místa na místo a setká-
vat se stále s novými lidmi. I Jeník už měl dost zkušenos-
tí s životem. Poznal život na samotě. Nahlédl do života na
vsi i v městečku, rozuměl malým i velkým, rolníkům i ře-
meslníkům a nahlédl dost i do života kněží. Byl to velký
vklad do budoucnosti. Nyní ho Boží Prozřetelnost vedla
do opravdového, byť nevelkého města – Chieri! Chieri bylo
jedno z nejživějších měst Piemontu. Byl tam živý trh, hod-
ně kostelů, klášterů i škol, a proto i hodně příležitostí nabýt
nových poznatků o životě.
Nás zvláště zajímají chierské školy. Především tam byla
v budově zrušeného kláštera sv. Kláry takzvaná kolej. V ko-
leji bylo šest tříd. První tři neměly zvláštní jména, leda že
se té nejnižší říkalo šestá, té vyšší pátá, té nejvyšší čtvrtá
a pak už měly jména: gramatika, humanistika a rétorika.
25
|
|
3.6 Page 26 |
▲back to top |
V podstatě to bylo gymnázium. Dále byl v Chieri bohoslo-
vecký seminář pro turínskou arcidiecézi. V něm se dva roky
studovala filosofie a čtyři roky teologie. Pro Jeníka to byla
dlouhá cesta. Do kněžského svěcení ho čekalo dvanáct let
studií, bude-li ovšem muset všechno absolvovat, jak se říká,
od piky. Šestnáct a dvanáct je dvacet osm. Měl tedy vyhlíd-
ky, že se stane knězem až v osmadvaceti letech. Ale nedbal
toho, neodradilo ho to.
Život studentů nebyl tehdy tak snadný jak dnes. Kdo šel
na studia, musel si především najít v městě byt. Některé ro-
diny měly zájem vzít si studenta. Nebyly ovšem nijak vzácné
případy, že v jedné světničce bydleli pohromadě dva nebo
tři studenti. Horší to bylo s placením. Tu bylo třeba počí-
tat. Něco se platilo v naturáliích, něco v hotovosti, něco si
musel student odpracovat posluhováním a podobně. Hodně
studentů si přivydělávalo kondicemi – doučováním jiných
studentů. Kdo byl šikovný a snaživý, protloukl se. Byl to boj
o život. Něco takového čekalo nyní našeho Jeníka.
Maminka Markéta mu smluvila byt u jedné známé.
Jmenovala se Lucia Mattová. Asi jí to poradil pan probošt.
Měsíční plat byl stanoven na 21 lir, ale část si mohl Jeník
odpracovat prací v domácnosti. Ani to jinak nešlo, proto-
že Markéta si tolik dovolit nemohla. Bylo to po Dušičkách
roku 1831. U Bosků zastavil vůz souseda pana Becchise,
který se uvolil, že Jeníkovi dopraví kufr do Chieri i sebra-
né naturálie, aby měl z čeho žít a čím platit. Byla to služba
zdarma. Jeník s maminkou vyrazili pěšky. Napřed do Cas-
telnuova, kde matka poprosila Janova spolužáka Filipella,
aby ho doprovodil až do Chieri. Sama musela ještě všelicos
vyřídit a řekla, že později za nimi přijde. Filipello byl stejně
starý jako Jeník a měl s ním stejné křestní jméno. Asi znal
dobře Chieri a bylo dobré, že s Jeníkem šel. Cestou se mezi
hochy rozvinula rozprava na téma kněz. Filipello řekl Jení-
kovi: Jdeš teď studovat na gymnázium a už znáš tolik věcí?
To budeš jistě jednou farářem!“ „Já farářem? Kdepak! Víš ty,
jakou zodpovědnost má farář? To já se věnuji mládeži, to je
moje pravé povolání.“ Na tento rozhovor vzpomínali spolu
ve stáří, asi tak čtyři roky před Don Boskovou smrtí, když
ho Filipello navštívil v Turíně. „Tak vidíš, jak jsem se stal fa-
rářem!“ smál se Don Bosco.
V Chieri je dohonila maminka a uvedla syna k paní
Mattové. Také jí předala zásoby. Poté udělala Jeníkovi na
čele křížek a se slzami v očích se vrátila domů. Jeník osaměl.
Přesto měl štěstí. Seznámili ho hned s knězem Eustachem
Valimbertym, jedním z profesorů, který se ho ujal a před-
stavil ho dalším pánům. Tak měl první nesnadné kroky za
sebou.
Obtíž mu působily věk a postava. Nemohl jinak, než začít
nejnižší třídou a tam byli samí kloučci, kdežto on byl vy-
táhlý, silný, takže mezi nimi vypadal jako „Rybrcoul“. Na-
štěstí profesor té třídy don Pugnetti měl pro něj pochopení
a soukromými hodinami ho připravil na přestup do vyšší
třídy. Jeník studoval pilně a už za dva měsíce směl udělat
postupovou zkoušku. Udělal ji dobře a nyní měl za profeso-
ra dona Valimberta, který se ho hned na začátku ujal. I ten
mu byl neobyčejně nakloněn a s jeho pomocí se po dalších
dvou měsících přihlásil k další postupové zkoušce. Výjimeč-
ně mu to bylo dovoleno, takže v jednom školním roce udě-
lal tři první třídy, a tak si dva roky ušetřil. Dál se už skákat
nemohlo.
V té další třídě měl za profesora dona Cimu, člověka vel-
mi přísného na kázeň. Když Jeník poprvé přestoupil práh
jeho třídy, přísně se na něj podíval a řekl: „Tenhleten mlá-
denec je buď veliký hlupák nebo velký talent.“ Jeník neztra-
til rovnováhu a vesele opáčil: „Možná něco uprostřed, pane
profesore. Budu se snažit, abyste byl se mnou spokojen.“
Profesor se usmál a řekl: „Neboj se mě, jestliže je pravda, co
říkáš, jsi v dobrých rukou a vynasnažím se z tebe něco udě-
lat. Kdybys měl někde potíže, neboj se mi to říct.“
Jeník byl zase asi dva měsíce v nové třídě, když na sebe
všechny nechtě upozornil. Přihodilo se, že si doma zapo-
mněl Výbor z Cornelia Nepota, latinskou čítanku pro začá-
tečníky. Právě se překládal Agesilaus. Co měl dělat? Aby se
nemusel omlouvat, položil si před sebe Donátovu učebnici
a dělal, že má před sebou Cornelia. Profesor vyvolával žáky
a každý musel chvíli překládat a rozebírat věty, jak to pan
profesor žádal. Tu si někdo všiml Boskovy nesnáze a strčil
loktem do souseda. Za chvíli se kluci kolem řehonili a po-
mrkávali po něm. Profesor si toho všiml a už byl u Boska:
„Čti dál a překládej!“ Bosco vstal, vzal Donáta, trochu se
s ním odklonil a už četl a překládal a rozebíral věty. Hochů
se zmocnil úžas a najednou začali tleskat. Profesor nebyl
zvyklý na výtržnosti ve vyučování a zpřísnil. Teprve když
kdosi vyskočil a vysvětlil mu, čemu se smějí, uklidnil se a po
chvíli, když mu Bosco upřímně řekl, že učebnici zapomněl
doma, řekl: „Vzhledem k tomu, že jsi tak bravurně zvládl
situaci, máš všechno odpuštěno. Děkuj Pánu Bohu, že máš
tak veliký dar.“
Bosco překvapil třídu častěji a to už k smíchu nebylo.
Začal se v něm totiž projevovat mimořádný Boží dar. Jed-
nou se stalo, že měl v noci sen. Zdálo se mu, že ví přesně, co
se bude překládat z latiny při takzvané „úloze míst“. Tehdy
bylo totiž zvykem psát každý měsíc zvláštní úkol, na kterém
záviselo, kde bude kdo sedět. Nejlepší žáci seděli vpředu, ti
nejhorší se museli spokojit zadní oslovskou lavicí. Jakmi-
le se Jeník probudil, hned vyskočil z postele a napsal si, co
viděl ve snu. A hle, bylo to navlas to, co bylo dáno potom
skutečně za úkol, až na to, že profesor v poslední chvíli změ-
nil názor a dal studentům text kratší. Jenže zde bylo právě
to překvapení. Jeníkovi se zdál ten delší text a nevěděl, že
profesor jej zkrátil. Prostě měl úlohu již napsanou, a tak to
jen opsal a hned odevzdal, ještě dřív, než mohl kdo jiný do-
končit svůj papír.
Profesor to vzal do ruky a zarazil se. Zavolal Boska
k sobě a žádal vysvětlení. Přece nebylo možné, aby se mu
vloupal do bytu a zmocnil se večer připraveného textu.
Jak to, že Bosco psal nezkrácený text? Jeník mu nic neza-
píral. Řekl, že se mu v noci o textu zdálo, takže přišel do
školy s úlohou již vypracovanou. Don Cima nad tím krou-
til hlavou. To se mu ještě nikdy nestalo. Takové sny měl
však Bosco víckrát. Chlapci mu začali kvůli tomu přezdívat
„snílek“. A Jeník? Mohl jen žasnout. Tyto školní sny ho jen
utvrzovaly v přesvědčení, že se uskuteční i ty jiné, které se
mu tolik vryly do paměti, jako by to ani nebyly sny. Snad
přitom myslel na Josefa Egyptského a na svatého Josefa,
Pěstouna Páně. I oni dostávali pokyny ve snech, jak říká
Písmo svaté. Není sen jako sen. Mohou být také sny od
Pána Boha. Ať už tak, či onak, Jeník měl stále silnější po-
cit, že ho Bůh volá k něčemu mimořádnému a zařizoval se
podle toho.
26
|
|
3.7 Page 27 |
▲back to top |
29 Náboženský život v Chieri
Víc než školský život Chieri nás zajímá život náboženský,
jak se tehdy praktikoval u studující mládeže. Bylo to něco
docela jiného než dnes. Možno říci, že celý školský řád byl
pevně vybudován na náboženství. Pro střední školy vydal
v roce 1822 král Karel Felix zvláštní patent, jímž se určovala
náboženská výchova studentstva. Všichni profesoři na těch-
to školách podléhali vrchnímu dozoru biskupa a ještě zde
byla zvláštní tříčlenná královská komise, která bděla nad
školami a jejich posláním. Toto poslání bylo určeno dvěma
slovy: náboženství a vlast. V praxi to vypadalo takto:
Ve všední den byli všichni studenti ráno na mši svaté.
Každý měl svou modlitební knihu. Vyučování se zahajovalo
a končilo modlitbou. V sobotu byli všichni studenti zkou-
šeni z katechismu a museli odříkat lekci, kterou jim zadal
spirituál koleje. Na konci této hodiny se recitovala lore-
tánská litanie. V neděli a ve svátek byla pro kolej takzvaná
kongregace. Studenti se shromáždili v kostele, byla krátká
duchovní četba a recitovaly se malé mariánské hodinky. Pak
byla mše svatá a po ní vysvětlení evangelia. Odpoledne byla
povinná půlhodinka náboženství, na to zpívané nešpory
a kázání, zvané instrukce.
Každý student byl povinen chodit jednou za měsíc ke
zpovědi a o Velikonocích k svatému přijímání. Dostávali
o tom pokaždé potvrzení, jímž se pak vykazovali ve škole.
Kdo zanedbával tyto povinnosti, ztrácel nárok být žákem
střední školy. V té době totiž neexistovala povinná docház-
ka do školy.
Pro střední školy bylo předepsáno přípravné třídenní
před vánočními svátky: dvě promluvy denně, mše svatá,
mariánské hodinky a vánoční novina. V poslední době prv-
ní hodinou ve škole bylo vždy náboženství a před Květnou
nedělí byla po pět dní duchovní cvičení a každý den čtyři
promluvy. Duchovní cvičení končila velikonočním svatým
přijímáním. O vykonaných duchovních cvičeních dostávali
také studenti potvrzení.
Zpovědníka si mohl každý zvolit sám. Don Bosco si vzal
za zpovědníka kanovníka chierské kapituly doktora Malo-
riu. Byl to vynikající kněz. Don Bosco měl na něj nejlep-
ší vzpomínky. On mu doporučoval chodit často k svatému
přijímání a vůbec ho vedl k horlivosti v duchovním životě.
Bylo to dobré. I když byl život chierského studentstva přísně
střežen, vždy se pod vodou skrývalo všelicos, co ukazova-
lo, že vnější pořádek nedovede vždy zachovávat člověka ve
ctnosti.
Náš Jeník si to uvědomil hned, jakmile tam přišel. Sem
tam mu některý kamarád dělal nedobré návrhy a snažil se
ho strhnout na scestí. Ale on si hned na začátku udělal jas-
né předsevzetí, že se nedá svést. Kamarády si rozdělil do
tří skupin: dobří, neutrální a zlí. Zlým se zásadně vyhýbal.
S neutrálními jednal pěkně a slušně. Kamarádil se však
s dobrými, ano s nejlepšími. Než někomu věnoval plnou
důvěru, dobře si ho prohlédl. Dále si umínil, že bude svou
bytnou, kterou mu maminka vybrala, považovat za její zá-
stupkyni a že ji bude poslouchat. Paní Lucie to brzy ocenila
a přijala Jeníka takřka do rodiny. Odpustila mu úplně mě-
síční plat a ještě mu svěřila svého syna studenta, který byl
sice mladší než on, ale byl ve vyšší třídě. To nevadilo. Jeník
měl na něj velký vliv a brzy z něho udělal dobrého kluka.
Nejen to. Jeník si neodpustil, aby se nestaral o jiné ka-
marády. Uplynula jenom krátká doba a už byla kolem něho
celá skupina dobrých hochů, s kterými založil takzvaný „Ve-
selý spolek“. Kdo do něho vstoupil, zavazoval se, že bude
vždycky dobře naložen a že bude vzorně plnit své povinnos-
ti křesťanské i školní. S těmito hochy se scházel i mimo ško-
lu a na svých týdenních sedánkách probírali různá témata.
Konali pobožnosti, vzájemně se napomínali k dobrému,
prostě snažili se o dokonalý život.
30 Apoštol chierské mládeže
Student Bosco věděl, že mladý člověk nemůže žít jen ze
zbožných cvičení, ale že ta musí mít oporu v radostném du-
chu. Když dal svému spolku název „Veselý spolek“, jasně to
naznačil. Studenti měli také svůj volný čas. Tak každý čtvr-
tek byl volným dnem a v neděli po ranních službách Bo-
žích, které bývaly brzy, také zůstávaly hodiny volného času.
Jeník ho využíval k svým cílům. Jeho veselí společníci s ním
chodívali v neděli do chierského okolí a naplňovali je vese-
lým křikem a bujnou radostí. Vymetl s nimi všechny okolní
kopce a lesíky. Chodilo se na houby a na jiné plodiny. Někdy
ve čtvrtek s ním hoši vytáhli až do Turína, který byl vzdálen
od Chieri 16 km, podívat se třeba na bronzového koně na
náměstí sv. Karla nebo na podobnou sochu v královském
paláci. Dělalo se to o polovičním hladu, ale studentům to
nevadilo. Najedli se pak, až se vrátili domů.
Toho roku byla v Turíně slavnost uvedení monsignora
Fransoniho na arcibiskupský stolec. To bylo někdy začát-
kem března. Pak zase v červenci se světila v Turíně stříbr-
ná socha Panny Marie Těšitelky, společný to dar turínského
lidu a královské rodiny. To všecko, myslíme si, dolehlo až do
Chieri a můžeme si myslet, že na těch slavnostech nechyběli
ani naši přátelé z „Veselého spolku“.
Jeník byl velkým ctitelem turínské Panny Marie Těšitel-
ky a po celý život a rád Consolatu navštěvoval, kdykoli do
hlavního města přišel. I v Chieri byl jeho oblíbeným koste-
lem mariánský kostel, zvaný dóm, v němž byl obraz Panny
Marie Rozdavatelky milostí (Nostra Signora delle gracie).
Byl zvyklý navštěvovat ji každý den dvakrát: ráno a večer.
Při tomto kostele byla chierská kapitula. Tam se konaly
různé liturgické funkce, tam bylo možno seznámit se také
s bohoslovci, kteří tam konali takzvané ministerky. Zde Je-
ník mohl často obdivovat bohoslovce z posledního ročníku,
svého krajana Josefa Cafassa a těšil se na jeho primici.
V Chieri začal Jeník žít plným životem. Dostával rozhled
a jeho srdce se šířilo láskou k církvi, k vlasti, k bližnímu,
zvláště k chlapcům, ke kterým byl povolán. Nezapomínal
ani na vlastní rodinu. Občas si ve čtvrtek odskočil k rodině
do Susambrina za matkou a za Josefem, ale nezapomínal ani
na Toníka, který se v tom roce oženil a už přestával být bru-
čounem. Ano, Jeník ho začal mít rád a dělal všechno pro to,
aby se zapomnělo na minulost. Jednou měl o Toníkovi sen.
Zdálo se mu, že Toník pekl v jednom stavení chleba a musel
jít domů, protože ho náhle přepadla horečka. Ráno přišel do
Chieri Josef a Jeník se ho hned ptal, jak se daří Toníkovi.
A vypravoval mu sen. Ten jen mohl potvrdit, že tomu tak
skutečně bylo. I dům se shodoval. Bylo to tam, kde se říkalo
Madamma Damevino. I později náš hrdina pěstoval styky
s Toníkovou rodinou a kde mohl, pomáhal jeho dětem.
27
|
|
3.8 Page 28 |
▲back to top |
Tak se školní rok 1831–1832 přibliž k svému konci. Učilo
se sice ještě v červenci, ale i ten uběhl a Jeník šel na prázd-
niny. Kam jinam, než do Susambrina, kde nyní maminka
bydlela skoro nastálo. Kamarádi z Chieri se také rozešli do
svých domovů, ale ideály se jen přenesly jinam. Jeník si po-
spíšil založit „Veselý spolek“ také mezi chlapci z Morialda
a z Castelnuova, aby se dobré dílo šířilo. Zvláště morialdští
ho měli rádi. Byli na něj hrdí a každý rok mu chodili napro-
ti, když měl přijít na prázdniny. Patřilo k věci, že jim musel
dát vědět, aby mu mohli jít vstříc a uvést ho do Susambrina
s tím, že brzy přijde také mezi ně. Do spolku byli přijati jen
ti nejlepší a každý rok na podzim se sestavoval nový seznam
členů. Kdo se špatně choval, byl z něho vypuštěn a na jeho
místo přišel jiný.
To si už můžeme představit, jak vypadaly Jeníkovy
prázdniny. Ale nemohlo být jen při tom. Jeník udělal za
rok tři třídy a dobře cítil, že je to hodně veliký skok. Proto
hledal někoho, kdo by mu o prázdninách pomohl všechno
jaksepatří strávit. Jeho oko padlo na nového mladého fará-
ře v Buttiglieře, který se připravoval na doktorské zkoušky
z teologie a byl znám jako odborník v latině a řečtině. Bo-
hužel nepochodil. Pan farář neměl čas. Až později, když už
byl Don Bosco „Don Boskem“, litoval, že tehdy odmítl a tak
se připravil o čest být jeho učitelem. Jeníkovi to bylo líto,
ale Pán Bůh mu poslal náhradu. Jednou se probošt Dessano
na procházce údolím dostal do blízkosti Jeníka, který právě
pásl a přitom se učil. Slovo dalo slovo a pan farář, když viděl
potřebu, přislíbil, že mu každý den věnuje jednu hodinu. Je-
ník mu za to zase musel slíbit, že si přes prázdniny vezme na
starost farskou maštal a koně. Hoch rád svolil. Tak se stalo,
že začal chodit každý den ráno do Castelnuova na latinské
hodiny. Místo pana faráře si ho vzal pan kaplan, což bylo
výhodnější, protože se v tom dobře vyznal. Po hodině se Je-
ník věnoval maštali a koním. Tehdy se naučil jezdit na koni
a jak mu kázala povaha, naučil se na něm jezdit po cirkusác-
ku, třeba stát na něm v plném trysku.
31 V gramatické třídě (1832–1833)
S listopadem se Jeník vrátil do Chieri a zase bydlel u paní
Lucie Mattové a učil jejího syna, který byl o rok dál.
Nyní už byl znám žákům i profesorům a požíval všeo-
becné úcty. Ano, jeho třída ho uznávala dobrovolně za své-
ho kapitána a on tak mohl mít dobrý vliv na všechny. Hoch,
který udělal v jednom roce tři třídy, budil přirozeně obdiv.
Tento rok ho žádala řada rodin o kondice, a tak byl Jeník
častým hostem v řadě chierských rodin, kde doučoval mla-
dé studenty. Byla to výhoda i pro něj. Kdo se chce hodně
naučit, musí učit druhé. Toto postavení mu dávalo možnost
šířit dále svůj „Veselý spolek“ a vést hochy k dobrému.
Z této třídy se zachovala drobná epizoda. Jeník složil
nějakou báseň, ale uzmul mu ji kamarád. Přidal nebo po-
změnil nějaké slovo a pak to nechal kolovat po lavicích jako
svůj výrobek. Jeník ho nechal chlubit se cizím peřím. Když
to přišlo k němu, poznamenal tam latinsky: „Je to mouka
z tvého pytle?“ Aniž komu co řekl, vrátil mu to a nic víc.
Druhý by se byl urazil a pořádně by zostudil spolužáka.
Ke konci roku by byl málem přišel do maléru. Do školy
přišel z Turína inspektor Josef Godzany, známý svou přís-
ností. Přišel jako předseda zkušební komise. Jeho posláním
bylo zjistit, jakou studijní úroveň má chierská kolej. Jeho
jméno způsobilo postrach a musel sám studenty ujistit, že
nemá zlé úmysly. Každý dělal písemnou zkoušku a všechny
práce pak inspektor odvezl s sebou do Turína k podrobné-
mu prozkoumání. Brzy poslal výsledné známky. Byly nízké.
Jen Boskova třída celá prošla, ačkoliv čítala 45 žáků. Nějak
se proslechlo, že Bosco dal svou práci k dispozici druhým,
což mělo za následek, že byl v nebezpečí, že sám za to pro-
padne. Jen úsilím třídního profesora, dominikána dona Gi-
usiana mu bylo toto „provinění“ prominuto. Mohl napsat
novou úlohu a tak se rehabilitovat. Může nás to překvapo-
vat, ale tehdy vládly na školách přísnější způsoby než dnes.
Že byl student Bosco výborný, o tom svědčí skutečnost, že
až do konce středoškolských studií dostával každý rok od
chierské městské rady stipendium 12 lir za první místo ve
třídě, jakož i za výborné chování.
Na konci tohoto roku se Jeník odporučil od rodiny
Mattové, neboť Mattů student skončil studia a již nebylo
důvodu, proč by Jeník měl být u Mattů bezplatně na bytě.
Zůstali však přáteli. Mladý Matta se stal později drogistou
v Castelnuovu a jeho synek studoval tři roky u Don Boska
v Turíně.
Tentokrát trávil prázdniny více v Becchi než v Susam-
brinu. Bylo to tím, že se bratr Josef oženil. Josefova man-
želka byla velmi dobrá žena a k Markétě se chovala vždy
krásně, jako dřív Markéta ke své tchýni. Nyní ale už nebylo
pro Jeníka v Susambrinu dost vhodného místa. V této době
o nedělích a svátcích shromažďoval pilně okolo sebe mlá-
dež a učil ji nejen náboženství, ale také číst, psát a počítat.
Později v Turíně ho tato praxe povede k založení nedělních
a večerních škol.
Jeník měl už osmnáct let a ještě nebyl biřmován. Víme, že
se toho dočkal o těchto prázdninách v Buttiglieře. Biřmoval
ho arcibiskup sassarský Jan Gianotti, a to dne 4. srpna 1833.
Víc o tom nevíme.
Velkou ozvěnu v jeho duši zanechala primice spolufarní-
ka dona Cafassa, který šťastně skončil teologická studia. Na
faře v Moncuccu si pak pod vedením faráře Cottina udělal
duchovní cvičení a dne 21. září byl v Turíně vysvěcen na
kněze. Byla to sobota podzimních suchých dní. Druhý den
měl v rodišti slavnou primiční mši svatou. Jeník byl též na
ní a můžeme si myslet, s jakou vroucností ji prožíval, když
už mohl počítat, za kolik roků i on vystoupí na stejné místo
u oltáře Páně, aby přinesl poprvé Bohu nejsvětější oběť. Teď
ještě neměl tušení, jak velikou úlohu sehraje v jeho životě
právě tento novokněz a vůbec jaký vliv bude mít na život
církve v sardském království. Ani nevěděl, že Cafasso bude
jednou prohlášen za svatého. To všechno bylo zatím v Bo-
žích úradcích a nezáleželo na tom, že Jeník to nevěděl.
Možná bude dobré už na tomto místě představit dona Jo-
sefa Cafassa v tomto světle Božích úradků. V roce 1833 zesí-
lily revoluční tendence v Piemontě. Velký podíl na tom měly
ilegální noviny „La giovane Italia“ (Mladá Itálie), založené
revolucionářem Josefem Mazzinim. Jeho snem byla italská
republika, která sjednotí celý poloostrov, ale napřed rozbo-
ří všechny trůny a oltáře. Postup musí být opatrný a dobře
vypočítaný. V tomto tajném tisku se dávaly také instrukce,
jak si počínat vůči církvi a kněžím. „Prapor nezávislosti musí
stát vedle oltáře v kostele, stejně, jako tam stojí velikonoč-
ní svíce a Kristus musí být na něm. Bez toho idiot nespojí
svou zvířecí sílu s naší. Když farář prohlásí od oltáře spojení
28
|
|
3.9 Page 29 |
▲back to top |
s námi, je vítězství naše. Kristus musí být upevněn na žer-
dích našich praporů a jít s námi kupředu. Kněží musí mít
v rukou evangelium. Pak budeme moci otravovat vodu, klást
všemožné nástrahy, bořit mosty, stavět barikády, lít z hradeb
vařící smolu, všechno, čemu nás naučí peklo a ještě víc.“
Takové byly úmysly lidí, kteří se dávno rozešli s nábožen-
stvím, ale chtěli náboženství zapřáhnout do služeb revoluce,
aby je nakonec odhodili jako nepotřebné. Královská vláda
bděla, ale měla strach. Toho roku byli v Turíně popraveni
dva advokáti, usvědčení ze spojení s revolučním podzemím
a stejný osud stihl šest vojáků, obžalovaných z velezrady.
I v jiných městech tekla krev, ale revoluce šla dál. Mezi kně-
žími nebylo jednoty. Co bylo platno trestat neposlušnost,
když vláda sama byla neposlušná? Co tehdy znamenal pa-
pež? Nic. Karel Albert byl osobně dobrý křesťan, ale nebyl
důsledný. Měl kolem sebe dobré katolíky, ale také ministry
nekřesťanského smýšlení.
Rok předtím poslal papež do jeho království apoštol-
ského delegáta, který měl reorganizovat církev v Piemontě.
Plán byl velký. V Turíně měla být založena církevní akade-
mie. Vysoká škola pro ty nejslibnější talenty mezi kněží-
mi. Měly se nově upravit provincie řeholních řádů a zrušit
upadlé kláštery. Všechny diecéze měly dostat jednotný řád,
měly se zřídit malé semináře, atd., ale většina těchto opat-
ření zůstala mrtvou literaturou pro odpor senátu. Celé ne-
štěstí bylo v tom, že všude dále přežívaly takzvané galikán-
ské zásady, které stavěly panovnickou a státní moc na první
místo a v praxi dělaly z církve služku státu. Král chtěl být na
jedné straně poslušen papeže, ale na druhé se bál jeho auto-
rity i svých rádců, takže všechny jeho zásady byly polovičaté
a nedůsledné. Bohužel mnozí kněží, kteří dosáhli doktorá-
tu teologie, dosáhli ho na královské univerzitě a tudíž byli
načichlí zásadami, které církev odmítala. Ti pak měli vést!
Teprve díky statečnému doktoru Gualovi a jeho věrnému
pomocníkovi Cafassovi bude v Piemontě vyrůstat nová
kněžská generace přísně církevního smýšlení. Mezi ně bude
patřit i Don Bosco.
32 V humanitní třídě (1833–1834)
Na prahu dalšího školního roku se Jeník musel už vážně za-
mýšlet nad svým povoláním. Chtěl být knězem, ale nyní se
ptal, jakým knězem má být? Sám vypravuje, že mu to dalo
hodně přemýšlení. Sice sen, který měl kdysi doma, se mu
víckrát opakoval, dokonce s novými podrobnostmi, ale měl
v tom jistotu, že má být světským knězem? Začal snům po-
někud nedůvěřovat už proto, že to byly sny. Mohl se i kla-
mat v jejich vysvětlování. Velmi litoval, že nemá člověka,
který by mu mohl být spolehlivým vůdcem. Měl sice vý-
borného zpovědníka, ale ten dbal jenom na to, aby ho na-
učil správnému křesťanskému životu. Do věci povolání se
nechtěl míchat. A tak se Jeník radil jen sám se sebou. Něco
si o povolání i přečetl, ale nakonec přišel k závěru, že se na
světského kněze nehodí. Zkoumal svou duši a zdálo se mu,
že má mnoho chyb. Hlavně se mu zdálo, že je v něm skry-
tá hluboká pýcha. A jak byl na sebe přísný, vyvodil z toho
důsledky. Přišel k závěru, že by měl odejít do kláštera a tam
sloužit Bohu v pokoře a v zapomenutí.
V Chieri měli františkáni klášter a on se k nim přiblížil.
Někteří páteři vítali jeho důvěru a dávali mu naději, že by
mohl být přijat i bezplatně, to je bez počátečního věna, kte-
ré měl každý kandidát při vstupu do kláštera založit jako
rezervu, kdyby se rozhodl zase odejít. Mamince zatím nic
neříkal, protože nešlo o nic definitivního, ale už začal dělat
příslušné kroky, kdyby náhle padlo rozhodnutí. Věděl, že by
mu maminka ani v tom nebránila, třebaže by to znamenalo
trvalý odchod z domova. Co dělal, bylo to, že se připravo-
val na přijímací zkoušky k františkánům a že si chtěl opatřit
potřebné doklady, jako např. křestní list. Pan farář Dessano
se ho ptal, nač ho potřebuje a Jeník nezapíral. Myslel si, že
farář má právo vědět, jaké má úmysly.
Zatím nastal školní rok a Jeník se vrátil do Chieri.
K Mattům už nemohl. Paní Mattová, když byl synek se stu-
diemi hotov, se zase odstěhovala a Jeník si musel najít něco
jiného. Naštěstí se do Chieri stěhoval příbuzný, snad brat-
ránek jménem Josef Pinta. Otvíral si ve městě kavárničku
a výrobu likérů. Markéta využila příležitosti a prosila ho,
aby poskytl Jeníkovi přístřeší. Pinta dal souhlas, ovšem pod
podmínkou, že mu Jeník bude pomáhat v kavárně jako pi-
kolík. Jeník přijal již také proto, že jeho nový, jemu známý
profesor don Banaudi bydlel téměř naproti, což mohlo mít
velkou cenu. Nenastoupil však ani hned, protože stěhová-
ní Pinty nějaký čas vázlo a Jeník musel vzít zavděk stájí ně-
jakého Cavalla, kterému pak musel obsloužit koně a ještě
i pomoct na vinici. Nakonec se nastěhoval do kavárničky,
ale ani tam neměl na růžích ustláno. Přidělili mu výklenek
nad pecí, kde se peklo pečivo. Byl vražený pod schodiště
a opravdu těsný. Jeník tam sotva dostal slamník a ještě mu-
sel spát s nohama vyčuhujícíma ven. Byt však měl zadarmo
a ještě dostával polévku. Druhé si musel obstarat sám nebo
s pomocí maminky.
Zaměstnání v kavárně bylo pro něj značnou zátěží. Také
mu nijak nesedělo. V takových podnicích se vyskytují vše-
lijací lidé. Utrácejí se peníze, mluví se lehkomyslně, kleje se
a nadává. I kouření je v takových lokálech samozřejmostí.
Jeník musel často počítat body hráčům biliardu, ale ti ho
neměli rádi, protože nesnášel jejich hříšné projevy. Dokon-
ce říkali majiteli podniku, aby ho vyhodil, že takový nemá
v kavárně co dělat. Starosti mu dělaly úlohy a vůbec studi-
um. Světlo neměl jiné než svíčku, ani pohodlí k psaní. Mu-
sel se všelijak odbývat a ještě štěstí, že měl nadání, které mu
zajišťovalo prospěch.
Musíme žasnout nad tím, co všechno stačil dělat. Tak se
seznámil s kostelníkem hlavního kostela Karlem Palacco-
lem. Měl už šestatřicet let, ale toužil stát se knězem. Bosco
se ho ujal a pomáhal mu připravit se na zkoušky. Byla to
fuška, protože dotyčný toho moc neuměl. Přesto si za dva
roky udělal zkoušky a mohl vstoupit do semináře. Jeník
mu dával každý den hodiny docela zadarmo. Stačilo mu,
že dopomohl církvi k dobrému knězi. I tato zkušenost byla
dobrá. Později bude Don Bosco „vyrábět“ kněze ze starších
mládenců a dá církvi v době nedostatku povolání stovky
kvalitních kněží, i když to nebudou zrovna doktoři teologie.
Ještě s jedním kostelním zaměstnancem se seznámil. Byl
to zvoník Dominik Paliano. Jeník mu padl do oka pro svou
nelíčenou zbožnost a pro svou píli v ranním ministrování
kněžím, kteří tam ve velkém počtu vždy ráno celebrovali.
Slovo dalo slovo a Paliano mu nabídl, že by mohl chodit
studovat do jeho bytu. Jeník přijal nabídku rád, protože mu
zaručovala potřebný klid, když toho nejvíc potřeboval.
29
|
|
3.10 Page 30 |
▲back to top |
33 Starosti kolem budoucnosti
Zatím pan farář Dessano mlčel, ale při jedné příležitosti
řekl Markétě, že její syn chce vstoupit k františkánům. Radil
jí, aby mu to rozmluvila. Poukazoval na jeho nadání, kte-
ré by se v klášteře neuplatnilo, ale i na její chudobu, z kte-
ré by si mohla pomoci, kdyby Jeník dostal faru a mohl si ji
vzít k sobě. Markéta poděkovala a šla se zeptat samotného
Jeníka. Ten jí upřímně řekl, jak to s ním vypadá a projevil
naději, že mu matka nebude bránit. „Ani v nejmenším,“
odpověděla. „Udělej si, jak chceš a jak rozumíš. Na mne se
neohlížej. V takových věcech je důležité, co s námi zamýšlí
Bůh.“ A ještě dodala, že by si nepřála, aby byl jednou bo-
hatý. V tom případě by nepřekročila práh jeho fary. Don
Bosco v pozdějších letech vždy vděčně vzpomínal na tento
rozhovor a dával svou matku za vzor, jak by měly smýšlet
všechny matky ve věci duchovního povolání.
Bůh však, který znal Markétino srdce, nechtěl, aby se
od syna odloučila, nýbrž aby měla silný podíl na jeho díle
v krušných počátcích. Na Jeníkovi v Chieri nikdo jinak ne-
zpozoroval, co zamýšlí. Byl stále stejně veselý. Pilně studo-
val. Mohlo se myslet, že mu život běží na zlaté nitce. Nebylo
ale tomu tak. Žádný rok se tolik nenuzoval, jako právě ten-
to. Dělal všechno, aby získal nějaký haléř a nemusel být na
obtíž matce. Ta se však snažila seč byla, aby se syn nemusel
vzdát studií. Lidé si všimli jejích starostí, a občas sebrali tro-
chu poživatin, aby je mohla do Chieri synovi zavézt, ano,
občas jí půjčili i trochu peněz.
I v Chieri si však brzy povšimli, že Jeník tře bídu. Byl
hubený a někdy měl hlad. Měl i spolužáky, kteří mu pod-
strkovali sem tam něco k jídlu a tak mu usnadňovali ži-
vot. Mezi nimi vynikal zvláště nějaký Josef Blanchard. Měl
matku hokynářku, která měla porozumění. A tak milý Jo-
sef přinášel Jeníkovi i dobrá sousta. Ten vždy vřele podě-
koval a i když mu byla hanba, vzal si. Co měl také dělat?
Tak uplynula léta. Zestárl Jeník, zestárl i Blanchard. Léta se
neviděli. Jednou se však přihodilo, že se potkali v Chieri.
Don Bosco byl obklopen několika kněžími. Blanchard nesl
v jedné ruce nákup, v druhé láhev vína, oblečen byl podo-
mácku. Don Bosco si ho povšiml a hned za ním. „Blan-
charde, ty mě nepoznáváš?“ „Ale ano, důstojnosti,“ na to
Blanchard. „Jakápak důstojnost,“ zvolal Don Bosco. „Já
jsem jen docela obyčejný Don Bosco a ty jsi můj kamarád
z mládí; chci, abys mi tykal.“ A hned vzal milého Blanchar-
da, který se bránil, protože nebyl oblečený, jak by si přál,
a vedl ho mezi ty kněze a představil jim ho jako jednoho
ze svých prvních dobrodinců. Blanchard byl dojat až k sl-
zám. Myslel, že Don Bosco se stal velkým pánem a že už
na něj dávno zapomněl. Slyšel o něm přece tolik vyprávět,
jak by si mohl myslet, že se na něj ještě pamatuje. A nejen
to! Don Bosco mu hned řekl, že si přeje, aby za ním přišel
příležitostně na oběd, že by mu rád aspoň trochu odplatil
jeho lásku. Blanchard opravdu přišel. Don Bosco byl bohu-
žel churav a toho dne nepřijímal návštěvy. Blanchard však
naléhal, až se vrátný dal uprosit a pustil ho dovnitř, aspoň
k Don Boskovu zástupci donu Ruovi. Chtěl vidět ale Dona
Boska a dovolával se na jeho pozvání. Tu se otevřely dveře
a Don Bosco, který slyšel co se děje, vyšel ven a vzal ho na
půl hodiny k sobě. Pak musel do jídelny s představenými
a z Don Boskova rozkazu ho museli posadit na jeho mís-
to. Krásný doklad, jak Don Bosco choval vděčnost ke svým
dobrodincům.
34 Vyjasnění v otázce povolání
Roku 1834 byly Velikonoce 30. března. V té době si Jeník
Bosco podal žádost o přijetí k františkánům. S nikým o tom
nemluvil. Tu jednoho dne přišel za ním jeden student, jme-
noval se Evžen Nicco a hned: „Tak ty ses rozhodl jít k fran-
tiškánům?“ Bosco se podivil, odkud to ví, ale on mu řekl,
že právě dostal dopis od františkánů z Turína a že mu má
vyřídit, kdy se má dostavit ke zkoušce. On je také pozván.
Šli tedy. Víme, že Jeník udělal zkoušku a byl přijat. Existuje
o tom ještě zápis v úřední Knize přijatých od roku 1638 do
roku 1838. V tom však přišlo do toho něco jiného.
Don Bosco sám vypravuje, že pár dní před nástupem do
františkánského noviciátu měl podivný sen. Zdálo se mu, že
vidí množství řeholníků františkánů, ale ti jakoby se mezi
sebou rozcházeli. Jeden z nich mu řekl: „Hledáš klid, ale zde
jej nenajdeš.“ Na to se vzbudil. Jeník byl zmaten. Nechtěl
věřit na sny, ale sny se mu stále vnucovaly pro svou živost
a takřka skutečnost. I radil se se zpovědníkem. Ten mu řekl,
aby na sny nevěřil a co se týká povolání, že je to věc každého
jednotlivce, do toho nemá nikdo druhý co mluvit. Výsledek
byl ten, že si Jeník řekl, že Pán Bůh má možnost jasněji za-
sáhnout a vést ho po svých cestách. S tím šel domů požádat
maminku o požehnání pro novou cestu. Maminka byla sta-
tečná. Beze slova nářku mu dala požehnání a propustila ho.
Jeník se zastavil také na faře v Castelnuovu. Chtěl pozdravit
nového pana faráře dona Antonína Cinzana. Don Dessano
se totiž nějak rozkmotřil se starostou obce kvůli zvonění
a na vlastní žádost byl přeložen jinam.
Cinzano nebyl právě doma, a tak se Jeník stavil u kováře
Evasia Savia, s kterým se znal a vážil si ho pro jeho apoštol-
ské smýšlení a opravdovou zbožnost. Také mu řekl, proč byl
doma, že odchází do noviciátu k františkánům. Savio se té
zprávy polekal. Vždy si myslel, kolik dobrého bude moci
Jeník jako kněz vykonat pro spásu mládeže a on teď všeho
nechá! To nejde! Pozval ho tedy na oběd a že odpoledne
s ním půjde na faru. Něco se musí podniknout. To přece ne-
jde, aby někdo šel do kláštera jen proto, že je chudý a nemá
jinou možnost, jak se dostat na kněžství. To byla opravdu
hlavní příčina Jeníkova rozhodnutí. Také mu Savio řekl, že
by nejlépe udělal, kdyby si zašel do Turína ke Cafassovi. Ten
mu jistě nejlépe poradí. Je sice mladý, ale je číman a dove-
de poradit. Pan farář Cinzano byl stejného smýšlení a jako
praktik se hned rozběhl k starostovi Pescarmonovi a k panu
Sartorisovi, známému dobrodinci chudých a uzavřel s nimi
dohodu, že každý z nich (farář, starosta a Sartoris) budou
dávat Jeníkovi každý měsíc 7 lir příspěvku.
Jeník šel tedy k mamince, ta zase do Castelnuova na
faru a celá věc byla pod střechou. Pro jistotu si zašel ještě
do Turína a don Cafasso, i když se s Jeníkem znal jen let-
mo, plně souhlasil, aby dostudoval a vstoupil do semináře.
Tak farář, starosta, dva farníci a kněz vyšli z farnosti, zasta-
vili milého hocha na cestě, který mu nepatřila a vrátili ho
na původní cestu, jež vedla do semináře. Největší podíl na
této změně měl kovář Savio, člověk Boží a vynikající posta-
va rodné farnosti. Až přijde čas a Don Bosco bude vydávat
30
|
|
4 Pages 31-40 |
▲back to top |
|
|
4.1 Page 31 |
▲back to top |
měsíční „Katolické čtení“, bude chodit Savio s jeho knížkami
po vsích a všude je nabízet a získávat abonenty. Avšak nejen
lidé, ale i Bůh si pospíšil, aby Jeníka utvrdil v úmyslu věno-
vat se mládeži. V tom roce měl další sen, hodně podobný
prvnímu. Zase viděl toho vznešeného pána a ten mu uká-
zal tisíce a tisíce beránků a kázal mu, aby se postavil v jejich
čelo a aby je pásl. Nezbylo mu než zrušit úmluvu s františ-
kány, poděkovat jim za ochotu a vrátit se ke knihám.
35 Student Bosco mezi mládeží
Ve všech osobních úzkostech, které prožíval ohledně své bu-
doucnosti, Jeník Bosco nechával své okolí v klidu a nikomu
se nesvěřoval, takže všichni, studenti i profesoři byli pře-
svědčení, že je všechno v naprostém pořádku. Jeník nikomu
nic neřekl, ani když se uzavřela ona františkánská epizoda.
Z té doby se dochovalo několik zpráv. První se týká jeho
vztahu k chierským židům. Žilo tam několik židovských
rodin a měli i svého rabína. V zemi byli ovšem jenom tr-
pěným živlem. Také mezi Boskovými spolužáky byli Židé
a Jeník pozoroval s jakou nesnází prožívali pátek a sobotu.
Bylo to tím, že rabín je učil zásadně nepracovat v pátek od
západu slunce do jeho západu v sobotu. Jak však měli psát
úlohy, když to pro ně byly práce. Jeník s jich ujal a dělal jim
sám úlohy. Byli mu za tu úsluhu vděční a jeden dokonce
přestoupil na křesťanskou víru.
Stejně dobrý byl ke všem ostatním, malým i velkým.
Tento druhý rok byl už vlastně uznávaným vůdcem mláde-
že. Nikdo mu nemohl konkurovat a je možné říci, že většina
byla ochotna ho poslouchat. Jeden z těch šťastných pamět-
níků vypravoval, že se za letních dnů chlapci shromažďovali
u jednoho chierského mostu a tam měli své sedánky. Jeník
byl jejich duší. Hned vedl zpěv, hned zase vyprávěl ane-
bo jinak všechny bavil. Ani nyní nepřestával být duší her.
Sám vypravuje: „Uprostřed studia a zatímco jsem se cvičil
ve zpěvu, hudbě, recitování a v hraní divadla, nezapomínal
jsem na drobné hry. Uměl jsem hrát všechny možné kar-
ty, vyhrával jsem kuličky, chodil jsem na chůdách, dělal
salta a jinak bavil své okolí. Když jsem byl doma v Becchi,
to jsem byl ještě učněm, ale teď už jsem mohl být slušným
učitelem. Tím jsem udivoval. V té době připadaly podobné
hry lidem jako něco z druhého světa a tak jsem dával před-
stavení veřejně i soukromě. Potom mi dobře sloužila paměť.
Stačilo přečíst si něco a už jsem to uměl. Tak jsem znal kla-
siky: Danta, Petrarku, Tassa a jiné a od nich jsem si zvykl
na vázanou řeč. Snadno jsem dělal verše, ne samostatně, ale
podle toho, co jsem znal. Přizpůsoboval jsem si je. Své verše
jsem nedával druhým právě z toho důvodu a některé jsem
hned spálil. Tím ustavičným rýmováním jsem si zvykl dělat
rýmy i v normální řeči. Později, když jsem se stal knězem,
svádělo mě to v kázání a musel jsem si dávat hodně pozor,
abych nemluvil ve verších.“
Jeho mimořádné tělocvičné vlohy se v tomto roce mi-
mořádně projevily, když do města zavítal komediant, který
si dělal reklamu tím, že vyzýval kdekoho na závod v běhu.
Sám dokázal přeběhnout městečko od jednoho konce na
druhý za dvě a půl minuty, což je maximální rychlost loko-
motiv, jaké v té době jezdily. Žádný se mu nevyrovnal. Ko-
mediant se jen zubil a vysmíval se chierským chlapcům jako
kdysi Goliáš izraelským vojákům. A nebylo Davida, který
by ho pokořil. Horší bylo, že nic nedbal na kostelní funk-
ce a nechtěl respektovat ani ty v kostele sv. Antonína. Hlav-
ně studentům se vysmíval. Studenti se cítili uražení na cti
a prosili Boska, aby zasáhl. Don Bosco později říkal, že jen
ohled na kamarády ho přivedl k tomu, aby se pustil s tím
člověkem do boje.
Někdo ze studentů řekl komediantovi, že je zde jeden,
který by si troufal ho přemoci. To stačilo, aby dotyčný hned
vyzval studenta na souboj. Teď už nebylo možno váhat. Je-
ník se představil a před očima Chieranů s ním uzavřel sázku
o 20 lir za výhru v dalekém běhu. Komediant si s ním plá-
cl. Jeník si sundal kabát, aby mu nepřekážel a už byl na trati.
Chvíli byl vpředu komediant, chvíli Jeník, až nakonec vběhl
přece jen sám jako první do cíle. 20 lir bylo jeho. Pokořený
umělec se však nemínil vzdát. Nabídl další sázku na 40 lir.
Skok přes příkop! Schválně vybral příkop plný vody v mís-
tě, kde na druhé straně byla zídka a málo místa na přistání.
Skočil bravurně. Prsty nohou se skoro dotkl zídky. Přítomní
nevěděli, jak by Jeník mohl skočit dál. Šlo jenom o centimet-
ry. On si ale poradil. Doskočil k zídce a v mžiku na ni položil
ruce a udělal přemet, takže se octl za ní a na nohou. Nebylo
možno mu upřít větší šikovnost. Komediant vykřikl: „Stu-
dente, volte nyní sám způsob závodu. Vsázím 80 lir!“ Bosco
neváhal. „Čarovná hůl,“ řekl a sám si už vybral mezi lidmi
pěknou špacírku. Posadil na ni čepici, hůl si dal na malíček
a již milá hůl poskakovala z jednoho prstu na druhý, a pak
po ruce až na rameno, ano až na krk a zase zpátky. I komedi-
ant to uměl, ale měl smůlu. V poslední chvíli mu hůlka zako-
lísala a taktak ji zachytil rukou, aby nespadla na zem.
Nyní už byl komediant celý rudý a potil se. I Jeník se po-
til. Bylo to veliké vypětí nervů. Peníze mezi sebou vybíra-
li studenti i dospělí lidé, takže je nemohl Jeník ani nechat
prohrát. Artista zase trnul hrůzou. Vždyť vložil do sázky
celý kapitál. Už prohrál 140 lir. Musel se pokusit ještě jed-
nou zvrátit štěstí. „Vsázím ještě jednou: 100 lir! Tamhle ten
klen. Kdo vyleze výš na ten strom.“ Také tentokráte bylo
přijato a už komediant vystupoval z větve na větev pomalu,
rozvážně a už byl nahoře a vršek se s ním kymácel. Šlo mu
o každý centimetr. Dál to nešlo. Vršek by se určitě zlomil.
Potom přišla řada na Jeníka. Též on lezl rozvážně větev za
větví až do vršku. Co teď udělá? Bude moci překročit osud-
nou hranici, když to strom nevydrží a zlomí se? Jeník si však
pomohl. Už když lezl na strom, věděl, co udělá. Prostě přel-
stil artistu tím, že obejmul vršek stromu a udělal na něm
stojku. Nohy měl přece jen výše než on. Ubohý artista byl
na pokraji zoufalství. Student ho připravil o 240 lir. To už
bylo všem nešťastného muže líto. Zatímco všechno bouřilo
potleskem a provoláváním slávy, studenti se rozhodli ke ka-
valírskému činu. Nabídli artistovi, aby jim dal vystrojit po-
řádný oběd v hospodě a jinak aby si peníze nechal. Ten byl
arci spokojen. Splnil to. Oběd ho stál 45 lir, takže mu 195 lir
přece jen zůstalo. Studentů, kteří dostali oběd zadarmo bylo
22. Bosco byl samozřejmě mezi nimi.
Mohli bychom si myslet, že student Bosco byl nějak svě-
tácky laděný, ale všechna svědectví mluví o pravém opaku.
Byl spíše mlčenlivý, zdrženlivý a i když dělal různé kousky,
každý cítil, že to nedělá z vlastní potřeby se ukázat, nýbrž
z vyšších a ušlechtilejších pohnutek. Právě to mu získávalo
všeobecné sympatie. V tom byl jasně výjimkou z pravidla.
Také už nebyl zrovna klukem, vždyť v devatenácti letech je
člověk skoro muž. Tím více si ho každý vážil.
31
|
|
4.2 Page 32 |
▲back to top |
36 Jeník Bosco a Židé
Někdo by si mohl myslet, že student Bosco mohl jen málo
studovat. Když se věnoval tolika zájmům, jak mohl pocti-
vě studovat? On sám nám odpovídá na tuto námitku: „Jis-
tě jsem mohl studovat ještě víc, ale pro mne slyšet něco ve
škole bylo totéž, jako zapamatovat si to a vědět to. Mimoto
jsem byl z domova zvyklý málo spát, takže jsem i dvě třetiny
noci mohl věnovat čtení při lucerničce. Někdy jsem četl až
do rána.“
V té době se seznámil s židovským knihkupcem Eliášem
a hodně si ho naklonil. Eliáš byl tak hodný, že mu půjčo-
val knihy, svazek za mírný poplatek jeden sold. To byla
pro mladého studenta hotová pastva. Svazečky „Lidového
čtení“ hltal každý den jeden. Celý tento humanitní rok vě-
noval četbě italských autorů a další rétorický četbě autorů
latinských a řeckých. Bylo to čtení, ne důkladné studium.
V jeho hlavě se však toho nakupilo tolik, že se profeso-
ři mohli jenom divit a žádný student s ním nemohl držet
krok. Jenže všeho moc škodí. Don Bosco sám přiznává,
že si tímto nezřízeným studiem podlomil hodně zdraví
a mnoho let na to doplácel. Proto vždycky říkal svým: „Noc
je pro spaní, proto nestudujte dlouho do noci. Doplatili
byste na to.“
Šťastná paměť ho neopustila ani v pozdním stáří. Ještě
poslední rok života se bavil se svými sekretáři tím, že reci-
toval celé stránky klasických autorů a vyzýval je, aby pokra-
čovali. Kdeže by to dokázali! I celá dramata znal zpaměti.
Často vyzýval své kleriky, aby se učili zpaměti, čímž posílí
paměť a nabudou poznatků, které jim budou ve styku s lid-
mi nádherně sloužit.
V roce humanistiky se Jeník seznámil s jedním židov-
ským mladíkem, který k nim chodil do kavárny na biliard.
Jmenoval se Jonáš. Byl to hezký hoch, pravý opak mat-
ky, která byla v Chieri pověstná svou nehezkou tváří. Byl
také inteligentní a upřímný. S Jeníkem se brzy dohovořili
a vzniklo mezi nimi přátelství. Jednou se stalo, že se Jonáš
něčím provinil a vznikl mu z toho ve svědomí veliký pro-
blém. Svěřil se Jeníkovi a ten zalitoval, že není křesťanem,
protože takové problémy se nejlépe odstraní ve svaté zpo-
vědi. Z toho se vyvinul rozhovor o rozdílech, jaké jsou mezi
náboženstvím židovským a křesťanským. Jonáš, získán Jení-
kovým přátelstvím, začal jevit živou zvědavost. Začal se vy-
ptávat a Jeník mu tak mohl otevřít cestu k pravdě. Židovský
hoch se rozhodl prostudovat si křesťanskou nauku a kdyby
seznal, že je pravá, obrátil by se na křesťanskou víru.
Následovaly časté docházky do kavárny a jen co si pro
oko dohrál partii biliardu, už pospíchal za Jeníkem a pak
spolu studovali katechismus. Jak se nyní vyplatilo Jeníkovi,
že znal dobře katechismus! Ačkoliv byl obyčejný laik, mohl
nyní dělat Jonášovi učitele. A že k vysvětlování přidával
ještě i příklad vlastního života, způsobil, že Jonáš upřím-
ně a trvale přilnul ke Kristu. Následovaly pochopitelně
nesnáze. Matka Jonášovi jednou při stlaní postele nalezla
katechismus a bylo zle. Letěla na Jeníka, kterého beztak již
podezírala, že jí kazí syna a udělala mu bouřku. Jonáš mu-
sel k rabínovi a tam si také užil své. Ale vytrval, přestože se
musel rozejít s rodinou a s dosavadními přáteli, kteří byli
nesmiřitelní. Dal se pokřtít a na křtu přijal jméno Alois. Zů-
stal vždy dobrým křesťanem a ještě roku 1880 přišel k Donu
Boskovi na návštěvu do jeho Oratoře v Turíně.
37 Konec jednoho roku
Pod vedením profesora Banaudiho udělal Jeník velký po-
krok ve studiích italských, latinských i řeckých. Banaudi byl
senzační profesor. Nikdy nikoho netrestal a přece ovládal
dokonale třídu a měl její lásku. Na konci roku uspořádal
svým žákům celodenní výlet a zaplatil jim sám oběd. Bohu-
žel krásný den skončil tragicky. Na zpáteční cestě se k pro-
fesorovi přidal nějaký známý, a tak se hoši vraceli sami do
města. Přišli k nějaké vodě. Byl to mlýnský náhon a tam
Filip N. navrhl, aby se vykoupali. Sám byl náruživým plav-
cem a toho dne byl v ráži. Bosco byl proti koupání a vracel
se se svou skupinou tak, jak přikázal pan profesor. Dopadlo
to špatně. Druhá skupina přišla do města celá vyjevená. Fi-
lip skočil do náhonu, ale už nevyplaval nahoru. Zrádný vír
ho strhl a trvalo dvě hodiny, než vylovili jeho bezduché tělo.
Událost položila černý stín na konec toho školního roku.
V srpnu se konaly v Chieri závěrečné zkoušky. Přijel na
ně z Turína profesor Lanteri. I Jeník podstoupil tuto zatěž-
kávací zkoušku, ale obstál s vyznamenáním. Lanteri s ním
hovořil jako s přítelem spíš o věcech jiných, než o předepsa-
né látce. Byl předem informován. Profesor Banaudi radil
Jeníkovi, aby podstoupil zkoušku ještě z rétoriky, aby tak
mohl přeskočit třídu a hned nastoupit na filosofii. Bylo to
svůdné, ale Jeník se neukvapil. Ačkoliv mu šlo na dvacátý
rok života, bylo mu líto přeskočit třídu, v které měl možnost
si osvojit hladkost a vytříbenost slohu, a to jak v rodném
jazyku, tak v jazycích klasických. Ptal se jiných profesorů
a třebaže udělal postupovou zkoušku, zůstal raději ještě rok
v koleji. Druzí profesoři mu to schvalovali. Udělal dobře.
Jestliže byl později schopen napsat tolik knih, jistě za to dě-
koval tomu, že neošidil studia a dokonale si vybrousil sloh.
Zatím poděkoval Pánu Bohu za úspěšný rok a zase se vší
skromností se odebral na prázdniny. Ubytoval se tentokrát
v Susambrinu u bratra, aby mu pomohl. Rád si vzal na sta-
rost kravku a vodil ji na pastvu ven. Hned v prvních dnech
se tam potkal s duchovním správcem Cinzanem, když šel
k nemocnému. Ten o něm zatím jen slyšel od kováře Savia,
ale dosud se s Boskem nesetkal. Až teď. Jeník poděkoval za
podporu, kterou mu administrátor castelnuovské fary loni
o prázdninách poskytl a brzy se dorozuměli. Cinzano ještě
nebydlel trvale v Castelnuovu. Spravoval jen uprázdněnou
faru a čekal, jestli ji dostane v konkursu, nebo ne. Proto
byl často vzdálen a fara bývala prázdná. Tu mu napadlo, že
by Jeník mohl těch pár týdnů do jmenování na faře bydlet
a hlídat ji. Aspoň by měl klid ke studiu. Jeník rád přijal na-
bídku a skutečně se nastěhoval na faru a hlídal ji. Ne však
dlouho, protože už za několik dní přišel očekávaný jmeno-
vací dekret a ještě v srpnu se Cinzano usadil v Castelnuovu
natrvalo a konala se slavná farářská instalace. To ale stačilo,
aby se mezi ním a mladým Boskem vyvinulo trvalé přátel-
ství. Později bude Don Bosco na castelnuovské faře vždy ví-
taným hostem i se svými chlapci a farář bude vždy o něm
pět chvály a hochům každé léto vystrojí oběd.
Do posledního roku pobytu v koleji šel Bosco s mno-
hem větší odvahou a jistotou než rok předtím. Jako by doba
zkoušky skončila. Zlepšila se i jeho bytová situace. Farář
i Pescarmona i Sartoris byli ochotni také tento rok pomoci
32
|
|
4.3 Page 33 |
▲back to top |
studentu finančně a kromě toho mu farář zařídil, aby mohl
bydlet u manželů Cuminových, u kterých byl předtím na
bytě don Cafasso, takže už nemusel bydlet nepohodlně
v kavárně a ztrácet čas obsluhováním hostí. Tak začal nový
rok celkem růžově. Jenom jedna zpráva zarmoutila Jeníka
při nástupu. Profesor Banaudi, unavený dlouhými roky vy-
učování, odešel z ústavu. Na jeho místo nastoupil Jeníkův
jmenovec, mladičký ještě, profesor Jan Bosco, tehdy začá-
tečník na katedře.
38 Přátelství s Comollem
Ve školním roce 1834–1835 chodil Jeník do takzvané réto-
riky. Tehdy náhodně navštěvoval rodinu jistého pana Mar-
kizia a tam jednou zaslechl velmi pochvalné řeči o jednom
studentu, kterého dosud neznal. Jmenoval se Alois Como-
llo. Jeho strýc farář ho soukromě připravil ke zkouškám
a teď byl v Chieri v humanitní třídě. Svatý hoch, něco doce-
la jiného, než ostatní studenti.
Bosco se s ním brzy seznámil. Pozoroval každý jeho
krok, a to tím spíš, protože jeho třída byla nyní spojená
s jeho a obě učil jeden profesor. Celé Comollovo vystupo-
vání bylo bezvadné tak, že budilo obdiv u dobrých i u zlých.
Zlí obyčejně nesnášejí takové vzorné spolužáky. Snaží se je
strhnout na svou úroveň. I zde se to osvědčilo. Jednou se
před vyučováním ve třídě řádilo. Tak to bývá někdy ve ško-
le. Comollo klidně seděl na svém místě a připravoval se. Tu
do něho jeden z těch podařených šťouchl a že prý si nepřeje,
aby tam seděl jako svatý za dědinou, ať hned vyleze z lavi-
ce a přidá se ke hře. Comollo nechtěl, ale ten už ho chytil
za rukáv a táhl ho ven násilím. Bosco to viděl a vzkypěla
v něm krev. Přiskočil a vyzval dotyčného, ať toho nechá.
Ten se nasupil, cože on má co poroučet, ať si hledí svého!
Bosco nebyl zvyklý takovým ustupovat. Také byl větší a sil-
nější a nemusel se bát. Stáli tu proti sobě a možná by se bylo
všechno odbylo jen tak, kdyby se někteří kamarádi nepo-
stavili na stranu násilníka a nezačali Boskovi vyhrožovat
a sápat se na něj. Jeník si změřil očima skupinu a už to do
něho vjelo. Popadl toho nejmenšího za ramena, zatočil se
s ním, takže měl nohy nad zemí. To už se ale ostatní káce-
li, protože ten náraz nečekali. Byla z toho valná hromada.
Vtom se otevřely dveře a vstoupil profesor. Rozumí se, že to
hned zakřikl. Bosco pustil nešťastníka a povalení se začali
sbírat ze země, zatímco se ostatní zakuckávali smíchy. Na-
štěstí profesor nebyl prchlivý a nechal si všechno vysvětlit.
Bosco otevřeně řekl své a měl profesorův obdiv. Dokonce
si pan profesor dal ten kousek předvést ještě jednou, aby se
přesvědčil o Boskově síle.
Proč se nechal Jeník takhle unést hněvem? Bylo to už
podruhé, co se kluci pustili do Comolla. Poprvé dostal dvě
zvučné facky, na každou stranu jednu. Zůstal klidný. Neod-
pověděl na hrubost hrubostí a ještě řekl zlému spolužáko-
vi, že mu odpouští. Jeník ho obdivoval, ale myslel si, že je
jeho povinností ho ochránit, což také učinil. Toho dne se
s Comollem seznámil důvěrněji. Comollo mu poděkoval za
ochranu, ale prosil ho, aby podruhé neužíval násilí. Řekl, že
to není křesťanské. Jeník si přitom vzpomněl na svůj první
sen a zatanula mu na mysli slova Pána Ježíše: „Ne ranami
a bitím si získáš tyto hochy.“ Zastyděl se a musel uznat, že
ten chlapec je dokonalejší než on, že se více ovládá. Od toho
dne byli Jeník s Lojzíkem přáteli.
Přátelství Boska s Comollem sehrálo v Boskově životě
velkou úlohu. Dosud měl kolem sebe množství přátel jiného
druhu, ale aby se spojil s někým přibližně stejně starým do
té míry, že by se na něm stal citově závislým a cítil se s ním
takřka zajedno, to se mu ještě nestalo. Ovšem bylo to přá-
telství ryze duchovní, kde jeden druhého měl čím obohatit.
Bylo též držené v mezích, aby nepřerostlo ve vztah, kde by
přítel člověku nahrazoval Boha, případně ho od něho vzda-
loval. Bosco a Comollo se stali přáteli v nejkrásnějším slo-
va smyslu. Jeden druhému svítil na cestu k Bohu a usiloval
o jeho větší svatost.
Don Bosco vzpomínal na Comolla vždycky s hlubokou
úctou a vděčností. Dokonce napsal a vydal jeho životopis.
Byl přesvědčen, že jeho přítel byl svatý, snad dokonce hodný
toho, aby byl prohlášen za svatého. Také se mu podroboval,
což u něho, rozeného vůdce druhých i starších překvapuje.
Comolla prostě obdivoval a jistě měl proč. Alois byl hoch
upřímně pokorný, čistého srdce, poněkud bázlivý a rezervo-
vaný, ale měl v sobě všechno v nádherné harmonii. Zřejmě
usiloval o svatost a to bylo pro Jeníka objevem. Teprve když
se srovnával s tímto přítelem, uvědomoval si své nedostat-
ky, poznával, že tělesná síla a šikovnost nejsou všechno.
Začal důsledně krotit svou povahu. Možno říci, že to byl
zvrat v jeho životě. Nyní bude Jeník Bosco důsledně usilovat
o svatost života a v tom se budou oba přátelé předbíhat. Při-
tom každý zůstane povahově tím, čím je a ani na osobitém
stylu práce se v podstatě nic nezmění. Comollo bude vždy
stranou her a jiných kratochvílí a bude je pro sebe považo-
vat za zbytečné, kdežto Jeník bude dělat dál kouzla a pořá-
dat hlučné hry, ale ne pro sebe, nýbrž pro druhé. Oba budou
přesvědčení, že každý má dělat to, co od něho žádá Bůh a že
to má dělat dobře. Vzácný doklad o tom, jak si mohou dob-
ře rozumět i lidé opačných povah, když mají oba na mysli
Boha a jeho svatou vůli.
39 Jeník obžalován z magie
Jako v minulých letech dělal Jeník nadále své veselé kousky
pro potěšení kamarádů i jiných lidí. Jeho veselý spolek byl
samá legrace. Zabít vrabce, potlouct ho v moždíři, nacpat
do pistole a vystřelit živého, to byl pro Jeníka normální bod
programu. Z jedné láhve naléval víno bílé i červené, jak si
kdo přál. Klidně si dal přinést z kuchyně nádobu s pokr-
mem, mohli si ji poznačit. Pak ji poslal kdo ví do kolikátého
stavení odtud a hle, nádoba se značkou byla tam. Všechno
měl promyšlené a připravené, toť se ví. Lidé ale málo myslí
a hodně se diví, takže byla zábava i mnoho otazníků kolem.
Jeníkův domácí pán Tomáš Cumino byl zbožný křesťan,
dobráček od kosti, ale poněkud naivní člověk. Jeník mu čas-
to vyvedl nějakou legraci. Tak se stalo, že jednou měla přijít
na stůl pochoutka. Pečený kohout v rosolu. Ale běda! Když
se zvedla poklice z mísy, vyletěl z ní k všeobecnému zděšení
i smíchu živý kohout. Také se stalo, že přišly na stůl vaře-
né makarony, ale byly to neuvařené sušinky. Pan domácí se
smál, hrozil Jeníkovi prstem, ale když těch divů přibývalo,
najednou mu vlezlo do hlavy, že to není samo sebou, že ne-
jedna věc se nedá vysvětlit jinak než ďáblem. A protože byl
33
|
|
4.4 Page 34 |
▲back to top |
upovídaný, řekl to jednou známému velebnému pánovi, kte-
rý ledacos věděl o takzvané bílé magii. Ten to zase příleži-
tostně sdělil tehdejšímu školdozorci arciknězi kanovníkovi
Burciovi, knězi vzdělanému, ale opatrnému. Ten si řekl: „Co
kdyby?“ – a rozhodl se pozvat si studenta Boska na kobe-
reček. Obeslal ho prostřednictvím zvoníka Paliana. Ten ho
sice ujišťoval, že jsou to všechno hloupé řeči, že Jeníka zná,
ale pan arcikněz nepovolil. Chtěl prozkoumat Boska osob-
ně. A tak se stalo, že musel Jeník na výslech.
Šel s klidem. Neměl nic na svědomí. Dával si však pozor
na každou maličkost, která by mu mohla posloužit k ospra-
vedlnění. Přišel právě ve chvíli, kdy pan kanovník dával
žebrákovi malou almužnu. Chvíli počkal a pak na pozvání
vstoupil do kanovníkova pokoje. Pan arcikněz s ním mluvil
mile. Zkoušel ho z náboženství a hodně se točil kolem prv-
ního Božího přikázání „V jednoho Boha věřit budeš!“ Jeník
dobře cítil, kam míří. Odpovídal bezvadně. Zavrhoval všech-
ny možné druhy pověry i nevěry, až mu pan arcikněz nalil
čisté víno. „Proslýchá se o tobě, že se zabýváš bílou magií.
Víš, že z hlediska náboženského není dovolena. S Ďáblem
žádné paktování! Pověz mi upřímně, jak je to s tebou.“ Jeník
zvážněl. Schválně dělal, jako by šlo o vážnou obžalobu a po-
žádal, aby měl pět minut na rozmyšlenou. Prosil, aby mu pan
arcikněz řekl, kolik je přesně hodin. Ten sáhl bezděčně do
kapsičky, kde míval hodiny, ale hodinky byly fuč. Zadíval se
na hocha a stáhl obočí. „To nevadí,“ řekl Jeník hned poho-
tově, „když nemáte hodiny, tak mi půjčte aspoň pět soldů.“
Kanovník hledá peněženku a také ji nemá. Už vstal. Bylo
poznat, že se cítí uražen. Jeník hned: „Prosím, uklidněte se.
Já vám hned všechno vysvětlím.“ Ústa se mu roztáhla do
upřímného úsměvu a vysvětloval. Všechno je jenom chyt-
rost a rychlost v myšlení a v jednání. Pan kanovník nechal
z roztržitosti peněženku na klekátku a hodinky ležely na
stolku. On je duchapřítomně strčil pod stínidlo. Vstal a uká-
zal mu je. To už se i pan kanovník začal smát. „Ty kujóne
jeden,“ obracel všechno v dobré, „tož tak je to! Dobrá, mů-
žeš jít. A každému říkej, že nevědomost je učitelkou údivu –
ignorancia est magistra admiracionis.“ Rozumí se, že se to
brzy rozneslo po Chieri. Arcikněz Burcio to dával ve společ-
nosti k lepšímu. Tak se stávalo, že Jeník musel dokonce dělat
představení pánům kanovníkům a jiným hodnostářům, tak-
že byla z toho všeobecná veselost a Jeník jen stoupl v ceně.
40 Poprvé v Alpách
Když je někdy velmi jasný vzduch, vynoří se na sever od Tu-
rína jakoby kouzlem z oparu kruh alpských velikánů. Teh-
dy se zdá, že jsou Alpy tak blízko, co by kamenem dohodil,
ale není to pravda. Jsou ještě daleko. Jeník zatím o Alpách
jen slyšel. Jeho rodiště i Chieri leží spíš na jih. Nyní se mu
ale dostalo štěstí pobýt tam několik dní, a to v době veliko-
nočních prázdnin. Stalo se to na pozvání rodiny Strambi-
ové z Pinerola, s jejichž synem Hanibalem chodil do třídy
a spřátelil se s ním. Tato první cesta z rodného kraje na něj
zapůsobila velkým dojmem. Zachoval se dlouhý dopis, prv-
ní z jeho dochovaných dopisů vůbec. Je plný podrobností
o této cestě, na kterou co byl živ, jistě nezapomněl. Uvedeme
list alespoň obsahově.
Strambiové ho přijali s velkou úctou. Pana studenta
předcházela do Pinerola ta nejlepší pověst. Už druhý den se
rozhodl navštívit svého dobrého profesora z loňského roku
Banaudiho, který bydlel v Bargii, asi osm kilometrů od Pi-
nerola. Bylo to na Květnou neděli. Vyrazil po ranní mši sva-
té a v Bargii byl v kostele právě v okamžiku, když pan pro-
fesor zpíval pašije. Počkal do konce mše svaté a pak čekal
před kostelem. Jak ho Banaudi shlédl, hned k němu běžel,
objal ho a přitiskl k sobě. Oba slzeli radostí nad tím shledá-
ním. Bosco musel v Bargii zůstat dva dny a ještě ho nechtěl
pustit. Potom ho doprovázel pět kilometrů na zpáteční cestě
a pořád si měli co vykládat. Když se museli doopravdy roze-
jít, byli zase oba jeden pláč. Banaudi se nezmohl už ani na
slovo a jen tiskl Boskovi vřele ruku. Byl zřejmě velmi citlivé
povahy a Bosco v něm najednou vzbudil tolik vzpomínek
z Chieri.
Dohodli se potom se Strambiem, že podniknou výlet do
hor. Za cíl si zvolili alpskou pevnost Fenestrelle. To bylo
něco, co Jeník ještě nezažil. Jeli ve vypůjčeném kočáře, taže-
ném jedním koníkem. Zapůjčil jim ho pan Nota, v té době
prý nejznamenitější spisovatel divadel. Jeník mohl na ces-
tě poprvé vidět obrovský kamenolom s půldruhým tisícem
dělníků. Z vrcholu hory visela dolů dlouhá lana. Střelci byli
po nich vytahováni nahoru. Tam si zřizovali můstky a děla-
li vrty pro dynamitové nálože a zase slézali dolů. Viděl, jak
po odtroubení varovného signálu zazněla detonace a už se
do údolí valil kus hory a rozbíjel se cestou na kusy. Deset
dílen v okolí stále jen zhotovovalo a brousilo kamenické
náčiní. Cestou nacházeli osady, kde nebydleli katolíci, ný-
brž valdenští. Jejich kostely neměly kříž. Lidé mu v horách
připadali nezvykle malí, ramenatí a hrubých způsobů. Viděl
umělá políčka z nanesené hlíny, položená na skalních srá-
zech. Měl pořád čemu se divit. Potom se blížili k Fenestrelle
a viděli pevnost položenou pod horským masivem Monvi-
sa. Tu se zvedla bouře s takovým větrem, že měli co dělat,
aby obrátili povoz a zajeli s koněm na chráněnější místo,
protože bylo nebezpečí, že skončí někde v propasti. Bouře
byla dlouhá a vrátili se do Pinerola až k půlnoci.
Bosco byl později v Pinerolu často. Vázalo ho k té rodi-
ně a k synu Hanibalovi upřímné přátelství. Hanibal vstoupil
později do semináře, ale čím šel dál, tím měl větší pochyb-
nosti o svém povolání, až nakonec všeho nechal. Než to uči-
nil, setkal se s Jeníkem a ten, když uslyšel o jeho potížích,
sám mu poradil, aby dál nešel. Přesto zůstali dobrými přáte-
li. Strambio se stal konzulem sardského království v Janově
a vždycky byl Donu Boskovi upřímně nakloněn; jeho rodi-
na udělala později mnoho pro záchranu salesiánského díla
ve Francii, když vyšly dekrety, jimiž byli řeholníci nuceni
vystěhovat se ze země.
41 Na prahu semináře
Rétorikou skončil Bosco střední školu a musel se rozhod-
nout, co bude dál. Jeho třídní profesor doktor Jan Bosco mu
byl stejně nakloněn jako profesor Banaudi. Ještě dlouho učil
a vždy vzpomínal na našeho Jeníka s obdivem. Mezi jiným
vypravoval, jak kdysi šel na procházku do vinohradů a tam
slyšel monotónní hlas, jako když někdo recituje báseň. Do
toho se ozývaly pravidelné zvuky, jako když někdo kope.
Přišel blíž a koho nevidí! Jeník pracoval na vinici pana do-
mácího a přitom se učil.
34
|
|
4.5 Page 35 |
▲back to top |
Zdá se, že to byla jeho pravidelná práce. Později vždycky
říkával, že nejlepší rekreací studenta je, když se chopí moty-
ky nebo lopaty a dělá něco užitečného. Jak vidět, ani v po-
slední třídě gymnázia nic neslevil ze svého návyku studovat
a nezahálet. I když nyní už nemusel zrovna dělat manuální
práci, přece kde mohl, přiložil ruku k dílu.
V tom posledním roce měl hodně kondicí. Paní Josefina
Valimbertiová dosvědčovala, že její bratr, ač sám profesor,
prosil Boska, aby dával hodiny jejich nejmladšímu bratru,
kterému škola moc nevoněla. Jeník se osvědčil i zde a udělal
z hocha pořádného studenta. Patřilo k věci, že Valimber-
tiové nabídli Boskovi nedělní obědy. Zmíněná paní vzpo-
mínala, jak se po prvním obědě všichni chystali do kostela
na odpolední pobožnost a jak Jeník najednou zmizel. Její
sestra měla hned k tomu poznámky. Kdo ví, jak to s pa-
nem studentem vypadá po stránce náboženské, když nejde
do kostela! Byla však překvapena, když ho zastihla u kos-
tela se skupinou hochů, které posbíral po okolních ulicích
a přivedl je na pobožnost. Potom už nic nenamítala. Jeník
byl u nich častým hostem a někdy vedl modlitbu růžence.
Z této rodiny máme také zprávu o tom, jak Jeník udivoval
všechny svou skromností při stole. I když věčně nenajedený,
přece se držel zpátky a při jídle se choval jako gentleman.
Odkládal příbor vždy první, víno pil jen míchané s vodou
a přitom byl milý společník. Dovedl pokaždé něco hezkého
povědět. Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že byl umluvený.
To ne! Mluvil málo, ale co řekl, to bylo rozumné slovo. Ne-
rad skákal druhým do řeči. Také mluvil pomalu a rozvážně.
Takový byl vždycky, v mládí i ve stáří.
Byl měsíc červen. Dne 24. června měl svátek profesor
Bosco i Jeník. Chlapci měli pana profesora rádi a uspořádali
mu akademii. On je pak odměnil krásným výletem, podob-
ným tomu, který jim loňského roku uspořádal don Banau-
di. Při té příležitosti se poznovu ukázal rozdíl mezi Boskem
a Comollem. Comollo uprostřed zábavy zmizel a někdo
vzpomněl na tu hrůzu, kterou prožili loni, když se jim utopil
kamarád Filip. Někteří šli Comolla hledat. Našel ho Bosco.
Byl u kapličky Panny Marie a modlil se růženec. Náš Jeník
mu nic nevyčítal, ale víme, že sám byl jiného mínění. On by
byl dal přednost společnému veselí před pobožností, která
v té chvíli nebyla zrovna na místě, i když sama o sobě byla
chvályhodná.
Také se blížil okamžik, kdy bylo třeba udělat rozhodnutí
o budoucnosti. Najednou se našemu Jeníkovi zase zachmu-
řila. Četl různé knihy o duchovním životě a opět mu začalo
vrtat hlavou, je-li opravdu povolán k světskému kněžství,
zdali by neměl přece jen vstoupit k františkánům. Mluvil
o tom s Comollem a ten napsal svému strýci faráři Como-
llovi. Od něho přišel dopis, který vnesl do věci trochu svět-
lo. Ať jen vstoupí do semináře! Kdyby se časem ubezpečil,
že ho Boží vůle volá do kláštera, bude mít vždy dost času
přesedlat. Dopis přišel, když se právě oba přátelé vraceli ze
mše, při které byli u oltáře Panny Marie Milostné u svaté-
ho přijímání na ten úmysl, aby se udělalo jasno. Pro jistotu
mluvil Jan také s donem Cafassem a s děkanem Cinzanem
a oba mluvili stejně. Tak Bosco poznal, jak je dobře, když
člověk nedělá ukvapené rozhodnutí, ale poradí se s moud-
rými lidmi, kteří se vyznají v těchto cestách.
Rozhodnutí padlo a bylo potřeba přihlásit se k přijíma-
cí zkoušce do semináře. Jeník se přihlásil, zkoušku udělal
a byl přijat. Zkouška se však nekonala jako obvykle v Tu-
ríně. Důvod byl ten, že hlavní město bylo tehdy ohroženo
cholerovou nákazou. Ta se bohudík městu vyhnula a Turín
vystrojil velikou děkovnou slavnost novému turínskému
světci Šebestiánovi Valfré, nedávno prohlášenému za bla-
hoslaveného.
Na tomto místě se Don Bosco ve svých Pamětech velmi
pochvalně zmiňuje o mravní úrovni chierské koleje. Říká,
že za čtyři roky, co tam studoval, neslyšel nikdy žádného
studenta mluvit nemravně nebo proti víře. To je co říci!
Však ovoce se ukázalo dobré. V rétorské třídě bylo celkem
25 žáků, z toho 21 se rozhodlo pro kněžství, tři se dali na
medicínu a jeden se stal obchodníkem.
Po šťastném zakončení studií nezbývalo, než aby se Je-
ník rozloučil se všemi profesory, s ředitelem koleje a s pa-
nem spirituálem. U všech byl velmi oblíbený a všichni mu
přáli to nejlepší do dalšího života. Jeho třídní Don Bosco
mu dokonce nabídl, aby mu nyní tykal. I to je ukázka, jak
se pasáček z Becchi propracoval a jaká milost ho provázela
u lidí.
Teď šlo o poslední překážku. Pobyt v semináři si musel
každý bohoslovec platit sám. Nebyla to malá položka. Bos-
kova rodina zde vůbec nepřicházela v úvahu, nýbrž bylo tře-
ba nalézt jiný finanční zdroj. Také bylo třeba jednat rychle.
Kdyby Jeník brzy neoblékl kněžské roucho, byl by povolán
na vojnu. Bylo mu přece 20 let. Zde musely pomoci inter-
vence. Hlavy dali dohromady především pan farář Cinzano
a don Cafasso. Cinzano vzal jednoho dne Jeníka s sebou,
a že pojedou do Rivalby navštívit doktora Gualu, rektora
kněžského konviktu v Turíně, kde don Cafasso vyučoval
morálku. Guala byl ze zámožné rodiny. Měl statek, ale osob-
ně nelpěl na ničem a rád pomáhal každému, kdo potřeboval
pomoci. Farář mu představil studenta a prosil pana rektora,
aby mu pomohl. Guala byl pravděpodobně již od Cafassa
informován a rád slíbil, že bude za něj platit. Byla to velká
úleva. Pak už šlo jen o to sehnat novopečenému bohoslovci
kněžský talár. Pan Sartoris mu ho obstaral a pan Pescarmo-
na koupil kněžský klobouk, farář mu dal svůj kněžský plášť,
jiní koupili drobnější věci: kolárek, biret, cingulum. Jedna
dobrá žena oběhla známé a ti se mu složili na boty. Tak měl
připraveno pro slavnou obláčku všechno. Don Bosco vždy
připomínal: „Já jsem vždycky potřeboval každého.“
42 Jan Bosco klerikem
Jakmile padlo rozhodnutí, že vstoupí do semináře, musel
se na to Jeník připravovat. Podle tehdejšího zvyku měl pře-
devším přijmout slavnostně před celou farní obcí církevní
roucho. Tato slavnost byla stanovena na 25. října 1835 a ob-
láčku měl vykonat pan děkan Cinzano před slavnou neděl-
ní mší svatou. Jeník se na to duchovně jaksepatří připravil
devítidenní pobožností a tím, že si vykonal dobrou sva-
tou zpověď. Také se mnoha lidem doporučil do modliteb.
Slavnosti se samozřejmě zúčastnilo mnoho lidí. Přišlo
i mnoho jeho mladých přátel, kteří si nechtěli nechat něco
takového ujít.
Obřad spočíval v tom, že kandidát kněžství si svlékl ka-
bát, přičemž kněz řekl: „Ať tě Pán vysvleče ze starého člo-
věka s jeho skutky.“ A zatímco mu dával kněžský kolárek,
pokračoval: „Ať tě Pán obleče v nového člověka, stvořené-
ho podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ Jeník si
35
|
|
4.6 Page 36 |
▲back to top |
přitom myslel, jak je nutné, aby se teď zbavil všeho světské-
ho a aby to nahradil novým smýšlením. Kněžský talár, který
měl nyní na sobě, po tom přímo volal.
Když skončila slavná mše, oznámil pan děkan Jeníkovi,
že půjdou nyní do Bardelly k svatému Rafaelovi na pouť.
Chtěl tím dát mladému klerikovi něco jakoby k lepšímu, ale
Jeník se zarazil. Myslí mu proletěl obraz poutní slavnosti se
vším rámusem, který je s tím spojen, s vykřikováním kra-
mářů, výskotem chasy, s veselým nezkroceným popíjením
vína a s taneční zábavou. Najedou pocítil, že je to po krásné
slavnosti v kostele jako „pěst na oko.“ Prosil pana děkana,
aby mu prominul, že tam nepůjde. Ale on stál na tom, že
musí, že na faře není nachystán oběd. A tak Jeník nakonec
šel, jen aby svého dobrodince nezarmoutil. Byl však smut-
ný. Tím smutnější, že tam byla hostina, na které byli i nějací
kněží z okolí, kteří na něj neudělali zrovna nejlepší dojem.
Však si napsal: „Viděl jsem tam i takové, o kterých bych si
byl nemyslel, že budou ze sebe dělat šašky uprostřed polo-
opilých lidí a málem bych si byl zošklivil své povolání. Kdy-
bych věděl, že budu jednou takovým knězem jako oni, to
bych raději hned svlékl talár a žil jako laik anebo bych šel
do kláštera mezi kartuziány nebo mezi trapisty.“ – Ten den
byl pro něj příliš velkým kontrastem, takže ho to vyvedlo
z míry a roztrpčilo ho to. Pan děkan ho cestou domů chlá-
cholil, že je nutno vidět také rub života, ale mnoho nesvedl.
Doma si Jeník napsal tato předsevzetí:
1. Nebudu chodit na veřejné zábavy ani na hostiny, které se
pořádají při příležitosti veřejných slavností.
2. Nechám komedií, které jsem dosud dělal, nebudu hrát na
housle ani nebudu chodit na hony.
3. Budu pěstovat ústraní, nebudu mnoho jíst ani pít a odpo-
činku věnuji nejnutnější čas.
4. V minulosti jsem četl světskou literaturu, napříště budu
číst jen věci, které prospívají duši.
5. Budu potírat každou myšlenku, slovo nebo čin, protivící
se ctnosti čistoty a naopak budu praktikovat všechno, co
napomáhá této ctnosti.
6. Každý den si vykonám krátké rozjímání a přečtu si něco
duchovního.
7. Každodenně budu někomu vypravovat něco povzbudivé-
ho pro duši, buď spolužákům nebo přátelům nebo aspoň
mamince.
S těmito předsevzetími se pak postavil před obraz Pan-
ny Marie a přečetl je Matce Boží, aby byla svědkyní jeho
rozhodnutí stát se opravdu svatým knězem. Někomu se
mohou jednotlivá předsevzetí zdát třeba upřílišněná, ale
on sám musel nejlépe vědět, v čem cítil nebezpečí nebo
ideál. V každém případě jsou tato předsevzetí nádherným
příkladem opravdovosti, s jakou se chystal nastoupit do
semináře.
Dne 30. října měl už být v semináři. Všichni mu připra-
vovali věci na cestu a bylo jim jakoby navždy ho ztráceli. On
však byl nadmíru spokojený. Také na sobě cítil pořád po-
hled své dobré matky, jako by mu chtěla cosi říci o samotě.
Opravdu chtěla. Když byli spolu sami, řekla mu:
„Jeníku, máš na sobě kněžský šat a dovedeš si předsta-
vit, jak jsem ráda. Ale pamatuj si, že šaty nedělají kněze,
nýbrž ctnost. Kdybys snad pochyboval o svém povolání, tak
jej zas raději včas odlož a nechoď dál. Radši bych tě viděla
jako poctivého rolníka než jako špatného kněze. Když ses
narodil, zasvětila jsem tě Panně Marii, když jsi šel na studie,
doporučovala jsem ti, abys pěstoval mariánskou úctu; teď ti
doporoučím, abys měl rád ty lidi, co mají rádi Pannu Ma-
rii. Staneš-li se knězem, vždycky šiř kolem sebe mariánskou
úctu.“ Jeník mamince vroucně poděkoval za tato zlatá slova
a slíbil, že se jimi bude řídit po celý život.
Ráno stanoveného dne se vydal časně na cestu a večer
vstoupil do semináře, který byl v budově bývalého za fran-
couzské republiky zrušeného kláštera filipínů, a který roku
1828 zakoupil arcibiskup Chiaverotti pro účely semináře.
Prvním kamarádem ze společné světnice byl jeho spolu-
žák Garigliano, velmi hodný hoch. S ním se ten první večer
procházel seminářem a seznamoval se s novým prostředím.
Oba dva zaujaly sluneční hodiny na budově a hlavně nápis
na nich: Afflictis lentae, celeres gaudentibus horae. Smut-
ným plynou hodiny pomalu, veselým rychle. Oba se zasmáli
a umínili si, že budou tedy veselí, aby jim to rychle ubíhalo.
Druhý den začaly třídenní duchovní cvičení. Jeník je konal
s velikou poctivostí. Také se odvážil zeptat se jednoho před-
staveného, co by mu zvláště doporučil a on mu odpověděl:
„Konat dobře všechny povinnosti.“ Poděkoval a umínil si,
že se podle toho zařídí. Začal tím, že si vzal za „velitele“
ústavní zvonek a přesně chodil tam, kam zvonek kázal jít.
Brzy viděl, jak je toto předsevzetí dobré.
Jeden z prvních pocitů, který se ho zmocnil, byl ten, že
tato místa svou šestiletou přítomností a svatostí života po-
světil jeho spolufarník don Cafasso. Dělalo mu dobře, když
sem tam některý profesor vyzvedl památku tohoto krajana
a umiňoval si, že půjde v jeho stopách.
43 Seminární život
Pro každého kněze je život prožitý v semináři zdrojem růz-
ných vzpomínek, které se budou stále vynořovat v mysli.
Bohoslovec Bosco si také pevně uložil do paměti léta, která
prožíval jako student filosofie a teologie. Také je popsal ve
svých Pamětech.
Na představené vzpomínal dobře. Byli to solidní pánové,
učení a zbožní. Jenom jedno mu na nich vadilo. Byli pří-
liš povznesení nad bohosloveckou mládež. Byl by tak rád
s nimi hovořil o ledačem a zeptal se jich na tolik věcí. To už
však byl takový ustálený zvyk, že se k rektorovi dostali bo-
hoslovci jen tehdy, když šli na prázdniny nebo se z nich vra-
celi. Jinak platilo, že se k němu šlo tehdy, když někdo něco
vyvedl. Dále se představení střídali po týdnech v dohledu
v jídelně a když bohoslovci šli ve „štrúdlu“ na vycházku.
Jinak nic. Bohoslovci zas měli takový hloupý zvyk, že když
se někde objevil představený, každý se honem někam ukli-
dil, aby byl z cesty. To byla jedna věc, která Jeníka trápila
a zesilovala v něm touhu být co nejdřív pryč, aby mohl mezi
děti.
Pokud šlo o bohoslovce, nebyli všichni andělé. Bylo to
horší než v koleji. Dokonce Bosco v semináři slyšel někoho
mluvit neslušně a bezbožně. To byli takoví, kteří sem při-
šli bez povolání, postrkováni zbožnými maminkami, které
si přály mít syna velebným pánem. Takoví buď sami zase
odešli nebo byli postupem času vyloučeni. Jeník se tedy
řídil maminčinou radou a uzavřel důvěrnější přátelství jen
s těmi, co byli opravdu vzorní a zbožní. Jeden z nich byl již
jmenovaný Garigliano.
36
|
|
4.7 Page 37 |
▲back to top |
V semináři byla každý den ráno mše svatá, ale při ní se
nechodilo k přijímání. Chodilo se jen v neděli. Prý, aby
nezevšednělo. Po mši svaté bylo půlhodinové rozjímání,
během večera růženec, při stole se četly církevní dějiny.
Zpověď byla povinná každých čtrnáct dní a kdo chtěl, mohl
jít každou sobotu večer. Co se týče svatého přijímání, byla
možnost jít častěji. To se musel však bohoslovec zřeknout
snídaně a odskočit si do přilehlého kostela sv. Filipa, kde se
právě sloužila mše svatá. A honem se zase vrátit, aby se do-
stal včas do školy. Samo o sobě to bylo proti pravidlům, ale
představení trpěli tyto výjimky a dokonce schválně zavírali
oči a obdivovali horlivé bohoslovce. Mezi tyto bohoslovce
brzy patřil i náš Jeník. Zdálo se mu, že bez Ježíše eucharis-
tického nestojí den za nic.
Pokud šlo o studium, to měl Jeník předsevzetí neztratit
zbytečně ani minutu. Už ráno když zazvonil zvonek, vysko-
čil z postele a honem do umývárny, aby nemusel čekat. Tak
vyšetřil z půlhodiny určené pro toaletu dobrou polovinu
a to si stoupl do výklenku okna a četl. Za ta léta přečetl hro-
madu knih zcela poctivě. Napřed si vždy přečetl předmlu-
vu, aby věděl, jaký cíl autor svým psaním sledoval. Prošel
si vzadu obsah, aby získal přehled o knize a potom se do ní
zakousl a nepovolil, dokud ji neměl dobře strávenou. Tak
si nahromadil při své paměti celé poklady vědomostí. I ve
chvílích, kde se přecházelo z místa na místo nebo se čeka-
lo, až přijde profesor, měl pořád něco po ruce, aby neztrácel
čas. Totéž platilo o vycházkách. Bylo to určitě prospěšné
uvolnění, ale i tam se dalo diskutovat o různých zajíma-
vých otázkách a tak si dotvářel názor na ně. V semináři byl
dokonce kroužek s tímto zaměřením. Jeník byl jeho před-
sedou. Když bylo víc volného času, bohoslovci se scházeli
v jedné místnosti a každý byl povinen s něčím přijít. Kdo
věděl odpověď, odpověděl, jinak se otázky přidělovaly jed-
notlivcům a ti byli povinni donést do druhé schůzky něja-
kou kořist. Tak byli debatéři pořád v akci a v kroužku rostly
vědomosti. Bylo to zajímavé a poučné.
Zábavy v semináři nepěstoval, a když příležitost byla,
tak jenom mírně. Také tam bylo dovoleno uspořádat něja-
ké menší povytržení. Jeníka to svádělo, ale držel se zpátky,
aby neporušil svá předsevzetí, že se nebude osobně honit za
rozptýlením. Určitý problém mu v tom vznikl tím, že v se-
mináři bylo dovoleno hrát karty a někteří bohoslovci této
hře hodně holdovali. I on si dal někdy říct, aby nevypadal
jako by pohrdal zábavou, a zahrál si. Nebyl v tom vynika-
jícím hráčem, ale přirozené nadání ho vedlo často k vítěz-
ství. A že se někdy hrálo o peníze, vyzískal někdy i pěknou
hromádku drobných mincí. Viděl však potom, že to není ta
pravá zábava. Nejeden kolega se na něj proto mračil, a tak
nechal raději karet, ba možno říci, že na ně i zanevřel. Na-
byl přesvědčení, že jsou to opravdu „čertovské obrázky“ a že
kněz by měl času jinak využívat než ke hraní karet. O tom
byl přesvědčen pak po celý život.
44 Kamarád všech
Slovo kamarád je italského původu. Pochází od slova „ca-
merata“, to znamená společnou světnici. Na vojně už spo-
lečná světnice stmeluje vojáky v kolektiv a vytváří mezi
nimi kamarádství. Také v semináři tomu bylo podobně jako
na vojně, i když trochu jinak. Jeník měl své vyhraněné názo-
ry, ale mýlil by se ten, kdo by si ho představoval jako uzavře-
ného do sebe, zahloubaného do knih a do rozjímání. Dobře
věděl, že zbožnost bez blíženské lásky není upřímná a snažil
se být všem vším. Byl vždy veselý, vždycky ochotný zame-
tat, přenášet věci, kamaráda ostříhat nebo oholit, přišít mu
knoflík nebo prokázat jinou službu. Rád dělal ošetřovatele
a získal si v tom dobrou pověst. Věděl co na co dát, vyznal
se v bylinkách, dovedl i šetrně trhat zuby. Co teprve, když
šlo o pomoc se studiem a podobně! U něho nalézali útočiště
všichni, kdo něčemu nerozuměli a on nikdy nikoho neod-
byl, že nemá čas.
Stávalo se, že si někdo měl připravit kázání a nevěděl
jak do toho. Bosco byl vždycky ochoten si sednout a napsat
stránku nebo dvě a nechat druhého, aby se tím pochlubil.
V tom byl nezištný po celý život. Měl mnoho napsaných
kázání a promluv a půjčoval je druhým. Proto mu máloco
zůstalo.
Kdo četl, jaká si udělal předsevzetí při své obláčce do
kněžského roucha, myslel by, že se nyní ani nezasmál.
Don Cafasso četl jeho předsevzetí a nadšeného bohoslov-
ce usměrnil. Řekl mu, aby jen klidně někdy pobavil semi-
nář nějakým kouzlem, že je to také účelný apoštolát. Jeník
pochopil, že svatost není v škarohlídství a jako seminarista
rád bavil kolegy. Jeho řeč byla samý žert. Sám se nesmál,
to by ztratilo půvab, ale bohoslovci čekali na každý jeho
duchaplný projev, aby se mohli zasmát. Malá ukázka ať je
zde: Jednoho dne Bosco prohlásil, že se oholí dřevěnou bři-
tvou. Hned se uzavírali sázky a každý čekal, jak to provede.
Potom přišel den, kdy to měl dokázat. Bohoslovci se seběhli
a Jeník vytáhl ze stolku obyčejnou břitvu. Nabrousil ji a na-
sadil na tvář. „To není dřevěná břitva,“ křičeli všichni. „Jak
to, že není dřevěná?“ on na to. „Jakpak se já jmenuji?! Nej-
sem snad Bosco?“ A už jim začalo svítat. Celý vtip byl zalo-
žen na tom, že v jejich piemontském nářečí, kterým mluvili,
„Bosco“ znamenalo buď les nebo také dřevo. Boskova břitva
byla tedy „di bosk“, to je dřevěná. Všichni se zašklebili, ale
museli uznat, že je to tak. Kdo jim za to mohl, že se dali na-
pálit! Byl z toho velký smích.
Bosco měl v semináři pověst básníka. Nebylo akademie
nebo jiného projevu slavnostní nálady, aby nepřednesl ně-
jakou svou báseň. Většinou to nebyly velké literární výtvory,
ale posloužily. Jeník dovedl těžit z toho, co mu utkvělo v pa-
měti a snadno to skládal. Jednou při oslavě kteréhosi profe-
sora sklidil velký potlesk. Složil dlouhou báseň, v které byl
v každé strofě první verš latinský, druhý francouzský, třetí
italský, čtvrtý piemontský a dohromady se všechno krásně
rýmovalo. K jeho titulům snílek a kouzelník přibyl ještě ti-
tul básník. On se smál, měl radost, že dělá radost druhým
a pomáhá plnit radostí jinak dost ponuré prostředí i svou
veselostí.
Co jeho bývalí kamarádi? Ve čtvrtek býval volný den
a seminární hovorna byla otevřena návštěvám. Bosco měl
vždy kolem sebe hlouček chlapců, kteří už čekali, aby mohli
v semináři navštívit Jeníka. Při té příležitosti se snažil vy-
konat hodně dobrého povzbuzením, poučením, a podobně.
Zvlášť na jednoho kamaráda vždy čekal. Dovedete si domy-
slit, kdo to byl. Byl to Comollo. Také on rád spěchal setkat
se s Jeníkem, tím víc, že počítal dny, kdy bude moci přijít za
ním. Byl totiž rozhodnut vstoupit do semináře také, jen co
dodělá rétoriku.
37
|
|
4.8 Page 38 |
▲back to top |
Může nás zajímat též jeho zdraví. Nebylo valné. Dost si
ho narušil za studií ponocováním, ale stačilo mu ke konání
všech povinností. I síla svalů se uchovávala. O tom svědčí
tato událost. Jednou bylo třeba kamsi jít, ale ztratil se klíč
a ne jej najít. Všichni zkoušeli pohnout dveřmi nebo je vy-
sadit. Už chtěl prefekt poslat pro řemeslníka do města, když
tu Jeník, který stál stranou, řekl: „Smím to otevřít násilím?“
Dostal souhlas a než se kdo nadál, udeřil do dveří zaťatou
pěstí tak silně, že zámek vypadl ze dveří a průchod by zajiš-
těn. Všichni se podivovali té ráně, jak byla silná. Jeho fyzická
síla by ho byla v tom prvním roce málem stála život. Jednou
potřeboval rychle vyběhnout po schodech úzkou temnou
chodbičkou a letěl tak prudce, že se srazil čelem s jiným bo-
hoslovcem, který stejně prudce a bezhlavě letěl po schodech
dolů. Náraz byl tak silný, že oba ztratili vědomí a museli být
přeneseni do ošetřovny. Bosco přišel k sobě po několika ho-
dinách, ten druhý až nazítří, a to ještě v tak mizerném stavu,
že se zdálo, že zůstane mrzákem na rozum. Bohudík se oba
brzy vyléčili a srážka v nich nezanechala trvalé stopy.
45 První seminární prázdniny
První rok v semináři proběhl šťastně. Don Bosco sám píše:
„Byl jsem šťastný. Spolužáci i všichni představení mě měli
rádi. O pololetních zkouškách bylo zvykem dávat odměnu
60 lir z každé třídy tomu, kdo byl nejlepší v učení i v chová-
ní. Bůh mi pomohl tak, že ve všech šesti létech, co jsem byl
v semináři, vždycky jsem tuto odměnu získal.“
Na konci roku se nedělaly zkoušky, nýbrž až na začátku
nového školního roku, po prázdninách. Klerik Bosco tedy
opustil seminář s tím, že bude muset dobře využít prázdni-
nového času. První, co udělal bylo, že si hned odskočil do
Moncucca navštívit Mogliovy. Asi toužil po tom, aby se jim
mohl představit v kněžském rouchu. Ti koukali! Celá rodi-
na byla právě zaměstnána mlácením obilí, když uprostřed
cepování zpozorovali, že se k stodole blíží nějaký kněz. Ne-
chali práce a hle – Jeník! Jeník se smál a povídá: „Tak co?
Měl jsem pravdu, když jsem říkal, že musím být knězem?
Ještě jím nejsem, ale na cestě jsem.“ Toť se ví, že všichni ho
srdečně vítali a pozvali k obědu, ano, chtěli, aby u nich po-
byl několik dní. Pozvání přijal, ale ne na dlouho. Nešlo to,
musel ještě domů a potom do Montalda.
V Montaldu měli turínští jezuité letovisko pro své stu-
denty. Letos tam hned na začátku léta přestěhovali své in-
ternisty – gymnazisty, protože Turín byl opět ohrožen cho-
lerovou epidemií, která jen v samé Neapoli skosila do hrobu
na 5 000 lidí. Že však do turínského gymnázia docházeli
i externí žáci, potřebovali nyní dvojnásobný personál. Don
Cafasso jim poradil, že by jednu třídu řečtiny mohl převzít
na tři měsíce klerik Bosco z Chieri. Bosco souhlasil. Naskyt-
la se mu nádherná příležitost pocvičit se v řeckém jazyku,
který už probíral na gymnáziu. Výhoda byla v tom, že do
Montalda přišel jako suplent nějaký kněz jménem Biny, na
slovo vzatý řečtinář.
Tak se Jeník doma ani neohřál a nastoupil, jak se říká,
„k pluku“. Byly to prázdniny plné práce, ale vyplatily se mu.
Během prázdnin přeložil s Binovou pomocí z řečtiny celý
Nový zákon, dále dvě knihy Homéra a ještě některé ódy
z Pindara a Anakreóna. Kdyby jenom to! Ten dobrý kněz
se zavázal zdokonalovat ho v řečtině ještě dálkově. Když se
pak Jeník vrátil do semináře, posílal každý týden Binovi řec-
kou úlohu. Ten mu ji pečlivě opravil a opatřil poznámkami
a zase vracel. Jako všude i zde posloužila Boskovi nádherně
jeho zázračná paměť. Možno říci, že znal zpaměti celý Nový
zákon latinsky i řecky. Ještě ve stáří z něho recitoval celé ka-
pitoly bez jediné chyby.
V Montaldu pobyl tři měsíce a nabyl tam velkých zku-
šeností. Byl tam nejen učitelem řečtiny, ale také asistentem
hochů, kteří byli většinou z aristokratických rodin. Mnozí si
na něj uchovali trvalou památku po celý život. Zdá se však,
že právě tam Jeník pojal určitý odpor k ústavům pro šlech-
tické synky. Byl vždycky přesvědčen, že to není jeho poslání
a že má jít k těm nejchudším. Říkal, že dokud bude živ, ni-
kdy nedovolí, aby salesiáni přijali podobný ústav, leda kdy-
by k tomu byli donuceni naléhavými okolnostmi. Později
se tak skutečně stalo a sám Don Bosco přijal jeden takový
ústav v Turíně na Valsalice. Učinil tak, aby uposlechl arci-
biskupa Gastaldiho a zachránil čest turínského duchoven-
stva. Byla to jediná výjimka v celé salesiánské historii, a to
ještě Don Bosco převedl během několika let ústav na jiný
účel.
Tato práce nedovolila kleriku Boskovi věnovat se přípra-
vě na zkoušky z filosofických traktátů tak, jak by si byl přál.
I tak však složil zkoušky dobře a mohl nastoupit do druhé-
ho roku filosofie.
46 Druhý rok filosofie
O prázdninách roku 1836 oblékl duchovní roucho také
Alois Comollo, takže se oba přátelé na začátku školního
roku zase sešli, tentokrát v semináři. Nyní jejich přátelství
ještě vzrostlo. Vždyť měli před sebou společný velký ideál –
svaté kněžství. Comollo brzy zazářil v semináři jako vzor
ctnosti. Jeho zásadou bylo: Mnoho dělá, kdo dělá, co je po-
vinen dělat; málo dělá, kdo mnoho dělá, ale dělá to, co dělat
nemá. Projevilo se to u něho hlavně v poslušnosti k semi-
nárnímu řádu. Stačilo, aby zazvonil zvonek a Comollo vše-
ho nechával s takovou dokonalostí, že se spolužáci nestačili
divit. Byl velmi taktní vůči druhým. Zde se řídil zásadou:
O druhých buď mluvit dobře anebo raději mlčet! Osobně
hovořil raději o věcech probíraných ve škole než o věcech,
týkajících se seminárního života. Sem tam bylo možno vy-
nechat některou pobožnost, např. když se šlo do dómu na
velké bohoslužby. Comollo nerad vynechával. Bylo samo-
zřejmé, že až se vrátí, půjde do kaple a tam si doplní své
pobožnosti. Šlo hlavně o mariánské hodinky, které bral jako
povinný projev lásky k Matce Boží a nechtěl ji v tom šidit.
Comollo byl serafínem na zemi, pokud šlo o Nejsvětější
svátost oltářní. Toužil po Pánu Ježíši. Když jej přijal, dýchal
jen pro něj. Bosco často pozoroval, že se nedovede ubránit
návalům citu, takže se to projevovalo i vzdechy nebo slza-
mi. Bosco mu říkal, aby se více ovládal, ale on to nedovedl.
Bosco sám byl založen jinak. Můžeme si myslet, že také ho-
řel láskou k svátostnému Pánu, ale měl odpor k sentimen-
tálnímu vnějšímu projevu. Po svatém přijímání se vracel
na místo, klečel rovně s rukama sepjatýma na prsou, oči
zavřené a nanejvýš se mu zachvěly rty zbožnou střelnou
modlitbou. Comolla však obdivoval a viděl v něm vzácný
38
|
|
4.9 Page 39 |
▲back to top |
vzor – druhého svatého Aloise. Rád dlel v jeho přítomnos-
ti a pokorně podstupoval jeho vliv. Byl přesvědčen, že Co-
mollo mu má co říci a čemu ho naučit. Ač starší, považoval
se za jeho žáka. Stačilo, aby ho přítel jemně zatáhl za rukáv
a požádal ho, aby s ním šel do kaple pomodlit se za umírají-
cího nebo za duše v očistci anebo něco podobného, a hned
mu vyhověl.
V semináři byl ještě jeden Bosco, proto bylo třeba je roz-
lišit. Seminaristé říkali našemu Jeníkovi Bosco z Castelnu-
ova. Jednou oba klerici žertovali kolem svého jména. Ten
druhý říkal: „Já jsem Bosco Nespola.“ Tím chtěl říci, že je
dřevo mišpulové, tvrdé a neohebné. Náš Jeník hned opáčil:
„Já jsem Bosco Sales.“ „Sales“ znamená piemontsky vrba.
Tím chtěl říci, že dává přednost ohebnosti před tvrdostí
charakteru. Legrační bylo, když ve volné dny přicházeli Je-
níka navštívit chlapci z města. Celý seminář věděl, že má od
představených dovolení věnovat se jim, pomáhat jim s úko-
ly atd. To už se čekalo, až zazní piemontské volání vrátného:
„Bosk D’Kastelnéf!“ Hned se tradičně ozývalo celým semi-
nářem volání bohoslovců: „Bosk D’Kastelnéf, Bosk D’Kas-
telnéf!“ Sem tam někdo volal francouzsky: „Bois de château
neuf!“ A Jeník už šel, kam ho srdce táhlo. Jen se usmíval.
Ještě dvě momentky z toho roku: V tomto roce byl by
málem ztratil konkursní cenu za nejlepší studijní úspěch
a chování. Plný počet bodů dosáhl ještě jeden klerik – vel-
mi nadaný hoch. Co s tím? Představení navrhovali, aby si
cenu rozdělili. Jeník s tím souhlasil, ale jeho soupeř měl ná-
mitky, ačkoli byl zámožný a nemusel lpět na ceně. Z toho
důvodu si to museli rozdat znova. Bylo vypsáno nové téma,
hodně těžké. Jeník v tomto kole položil soupeře na lopatky.
Vyhrál.
Don Bosco vzpomíná ve svých Pamětech na jednu dů-
ležitou věc. V té době byl ještě okouzlen četbou řeckých
a římských klasiků a sdílel názor mnoha jiných fanoušků
antiky, že církevní spisovatelé starých dob se jim nevyrovna-
jí co do čistoty a krásy jazyka. Jednoho dne však byl v kapli
a konal si duchovní četbu z latinského textu Následování
Krista. Najednou si všiml krásy jednotlivých vět a to byl pro
něj opravdový objev. Od té doby si všímal více církevní li-
teratury a pomalu vystřízlivěl ze svého obdivu pro antiku.
Mělo to velký vliv i na jeho další studia a zájmy, jakož i na
jeho pozdější spisovatelskou činnost.
Tak se skončil další školní rok a na obzoru se objevila již
skutečná teologie. Po prázdninách bude bohoslovcem. Po-
tom čtyři roky – a bude u cíle!
Toho roku se seminaristy Boska dotkly ještě dvě udá-
losti. V dubnu konal pan arcibiskup Fransoni generální vi-
zitaci v okolí Chieri a Castelnuova. Dá se předpokládat, že
v Castelnuovu na faře přišla řeč i na Boska. Don Cinzano na
něj jistě v hovoru s arcipastýřem nezapomněl. Potom mon-
signor Fransoni onemocněl a víme, že byl na zotavené zase
v Chieri. Můžeme si myslet, že se mu Bosco v té době přiblí-
žil i osobně. Jak jinak bychom si vysvětlili, že na něj později
tento představený tolik držel a hned na začátku mu pomá-
hal k takovému umístění, aby mohl pracovat mezi mládeží.
Druhá událost se týkala uznání papežského Díla pro ší-
ření víry v sardském státě. Arcibiskup to oznámil svému
lidu v srpnu zvláštním pastýřským listem a vřele doporučil
diecézanům misijní činnost církve. Don Bosco bude později
nejen příznivcem misií, ale zaslouží se o obrácení celých ná-
rodů ke Kristově víře. Kdoví, možná právě v tom vzdáleném
roce 1837 poprvé zahořel touhou po misijní činnosti.
47 Starosti se světcem
Prázdniny byly jako jindy. Jeník o rok starší a moudřejší se
vrátil domů a ponejvíc trávil svůj čas u Josefa v Susambri-
nu. Byly to prázdniny jako ty ostatní, jen si v nich ještě lépe
uvědomil různá nebezpečí, která číhají na kandidáta kněž-
ství. Tak ve svých Pamětech doslova píše, že v těch dlouhých
prázdninách někdy „zabíjel čas“. V semináři končil škol-
ní rok 24. června na svátek svatého Jana Křtitele a začínal
3. listopadu po „Dušičkách“. V čem bylo to zabíjení času?
Hodně času strávil ve své dílně vyráběním různých kusů
nábytku, šitím, podrážením bot a podobně. To jistě nebyl
ztracený čas. Jeho řeč ukazuje, že pro kněžskou formaci to
považoval za ztrátu a že by byl lépe udělal, kdyby se věno-
val studiu a modlitbě. Docela jinak hodnotí to, že o sváteč-
ních dnech opět shromažďoval kolem sebe chlapce a učil je.
Mnozí potřebovali pomoc, aby se naučili číst, psát a počítat.
V tom neviděl ztracený čas, nýbrž zisk pro sebe i pro druhé.
Jednou se přihodilo, že byl pozván na pouť do jedné blíz-
ké vsi. Zval ho strýc. Napřed tam nechtěl jít, ale nakonec ho
uprosili tím, že v kapli je prý třeba posloužit při bohosluž-
bách. Šel, ale litoval. Byl totiž oběd a musel na něj také jít.
Oběd se ale protáhl. Byli tam někteří, co neznali míru v pití
a začali dělat výtržnosti. Víno jde do hlavy a s podnapilým
je těžká řeč. Jeník se pokusil chlapy mírnit, ale dosáhl pra-
vého opaku. Moc nechybělo a byla by se strhla rvačka. Již
to začalo vřít a jemu nezbývalo než sebrat klobouk a rychle
odejít. Domů pak přišel rozčarován. Umiňoval si, že už ni-
kdy nepůjde na takovou hostinu.
A přece musel o těchto prázdninách jít ještě jednou. Bylo
to o bartolomějské pouti koncem srpna. Zase ho zval jeden
ze strýčků jménem Matěj (dožil se 102 let). Zdálo se, že to
tam bude střízlivější. Opravdu také bylo. V kostele proběh-
lo všechno dobře. U stolu byli samí rozumní lidé a žádná
výtržnost. Zdálo se, že pouť bude docela dobrá. Ale co se
nestalo! Byl tam také nějaký muzikant. Mluvilo se o tom,
že Jeník umí hrát na housle. Slovo dalo slovo a ten člověk
začal Jeníka přemlouvat, aby něco zahrál. Jeník se snadno
vymluvil: „Jak bych mohl hrát, když nemám housle. Mám
je doma na hřebíku.“ „Ale to nic, to se poddá,“ překvapil ho
muzikant. „Tady ve vsi má jeden housle, já pro ně skočím.“
A než se kdo nadál, byl ze dveří a utíkal pro housle. Přinesl
je. Ne jedny, ale dvoje. „To je krása,“ povídá, „můžeme hrát
ve dvou. Já budu hrát prim, vy můžete sekundovat.“ A hned
začal ladit. Co měl Jeník dělat? Z nouze ctnost. Musel nasa-
dit a hrát. Nic na tom. Jenže když hraní chvíli pokračovalo,
uslyšel na dvoře podupávání. Když bylo stále silnější a když
vzápětí začalo výskání, vyskočil, vyklonil se z okna a co ne-
vidí. Na dvoře plno chasy a začínal bál. Jeníka jako by polil
studenou vodou. To je pěkné! Co moje předsevzetí? Dokon-
ce jsem dal podnět k tancovačce a teď nevím, jak všechno
skončí. Tu rázně vstal, odevzdal housle a poroučel se. Ces-
tou mu bylo zle. Myslil na to, že nesplnil učiněné předse-
vzetí. To ho pokořilo. Přišel domů, sundal housličky ze zdi
a třískl jimi o zem, až se rozsypaly. „Tak, a předsevzetí se
bude plnit!“ Od té doby ho nikdy nenapadlo šumařit. Nebyl
39
|
|
4.10 Page 40 |
▲back to top |
proti hudbě, ale byl rozhodnut užívat ji jenom k slávě Boží
v kostele nebo tam, kde jde o spásu duší.
Jako by nestačily tyto dvě události, dopustil na něj Pán
Bůh ještě jedno pokoření. Způsobil je zajíc. Jeník se dostal
do společnosti, kde měli nabitou loveckou pušku. A jak na-
schvál, vyběhne zajíc. Společnost byla hned ve varu. Zajíc!
Chyťte ho! Jeník nevěděl, jak se to stalo. Zajíc utíkal a Jeník
utíkal za ním. Ostatní se rozběhli dokola zahradit zajícovi
cestu. Byl to nádherný boj zajíce s lidmi, ale lidé to nakonec
vyhráli. Zajíc by zastřelen. Zastřelil ho Jeník. Lovci mu ho
položili k nohám jako trofej ještě teplého. Ten zajíc mu však
najednou vehnal do tváře krev. Podíval se na sebe a užasl.
V zápalu honu vysvlékl kleriku a stál tu bez kolárku, jen tak
v košili a v kalhotách jako obyčejný chasník ze vsi. Zahanbil
se. Tak je to v semináři neučili. K tomu si uvědomil, že stří-
lení zvěře se považuje za neslučitelné s životním stylem du-
chovní osoby. Domů šel bez zajíce a svatosvatě rozhodnutý
opravdu skončit se světem a s jeho radovánkami. Potom už
celý život zůstal věrný svým předsevzetím. Zásadně se vy-
hýbal všemu, v čem člověk může ztratit rovnováhu a nebýt
pánem svých činů. Teď začne bohosloví! Ne, takto už nikdy
nebude jednat, i kdyby ho k tomu lákali nevím jakými řeč-
mi. Musí být knězem opravdu celým!
Nesmíme si ale myslet, že Jeník žil opravdu nějak svět-
sky. Asi trochu přeháněl, když psal v Pamětech o těchto
událostech. Jinak o něm smýšleli ti, kdo ho pozorovali, ob-
zvláště pan farář, kaplani a jiní lidé kolem fary. Všichni ho
považovali za zcela mimořádného bohoslovce, který je pře-
kvapil solidností názorů, úžasnou pílí i zbožností. Neztrá-
cel čas. Buď doháněl studia nebo se jinak vzdělával. Hodně
pracoval také manuálně a ještě si našel čas, aby dával hodi-
ny studentům, kteří za ním chodili do Susambrina až kdoví
odkud.
Jeho radostí byli pořád chlapci. Byl šťastný, když je mohl
mít kolem sebe a vést je k Pánu Bohu. O prázdninách strávil
hodně hodin na vršku vinice pana Turca. To bylo jeho mís-
tečko, kde nerušeně studoval. Později říkal někdy žertem,
když se ho ptali, kde studoval, že u Turců na vinici. To mís-
to mu bylo drahé také z jiného důvodu. Měl tam něco jako
druhé vydání prorockého snu, který měl ve svých devíti
letech. Jestli spal či bděl, kdož to ví, zdálo se mu, že se kraji-
na pod vinicí proměnila v město. Tam se po ulicích toulaly
smečky kluků a vyváděly. On šel mezi ně, pořádal je, oni na
něj doráželi, kleli a nadávali. Jeník je chtěl umlčet pěstmi,
ale zase tu byl ten ctihodný Pán a ta krásná Paní a učili ho
přemáhat hochy láskou a trpělivostí. Ano, viděl ještě víc. Vi-
děl velký ústav s více budovami. Kolem sebe spatřil kněze
a kleriky, kteří mu pomáhali pracovat mezi hochy a přivá-
dět je na lepší cesty. Viděl mnoho. Vtiskovalo se mu to do
paměti a všelicos z toho sem tam řekl. Tak farář Cinzano
později vzpomínal, že Jeník už jako bohoslovec tvrdil, že
bude mít kněze a kleriky, ústavy a podobně. Dva roky po
Don Boskově smrti navštívil jeho ústav v Turíně jeho spo-
lužák z bohosloví don Bosio, farář z Levona Canaveze. Jen
vstoupil na velké hřiště, rozhlédl se a řekl dojat: „Ale vždyť
já jsem tohle už jednou viděl! Don Bosco jako bohoslovec
mi jednou s takovou určitostí popisoval ústav, který bude
mít, že se mi zdá, že ho poznávám.“ A to už bylo nějakých
let za jejich zády!
Mladý Bosco měl řadu snů, které nemohl zapomenout
a které jakoby po etapách stále více zpřesňovaly jeho poslá-
ní. V devíti letech měl sen, kde se mu poroučelo, aby se po-
stavil do čela chlapců. V šestnácti letech mu bylo ve snách
slíbeno, že ke všemu dostane dost materiálních prostředků.
V devatenácti mu bylo zakázáno brát se jinou cestou, v je-
denadvaceti mu bylo řečeno, které kategorii mládeže se má
přednostně věnovat a ve dvaadvaceti mu bylo naznačeno,
že má jít do velkoměsta, kde je jeho práce nejvíc zapotřebí.
A to je jenom začátek tajemných rozkazů, které vyznačují
jeho životní cestu. Mohly to být pouhé kombinace fantazie
anebo byl Jeník miláčkem Boha a Panny Marie?
Stávalo se, že po deset let zničilo vždy krupobití sklizeň
hroznů v Castelnuovu a v okolí. I Susambrino to vždy od-
neslo. Také Turcova vinice. Jednou, když se o tom hovořilo,
řekl Bosco mladému Josefu Turcovi, svému příteli: „Podívej
se, dokud zde budu na vaší vinici já, buď klidný, krupobití
nepřijde.“ A nepřišlo po celou řadu dalších let, jak mladý
Turco později ujišťoval. Dodával ale, že Jeník to všechno
vázal podmínkou, budou-li prosit Pannu Marii, aby je od
krupobití chránila.
48 Různé vzpomínky
Zatímco Jeník Bosco trávil poslední prázdniny před zahá-
jením bohosloví v práci, studiu a také v péči o chlapce, kte-
ří za ním chodili, dostal mezi jinými nabídku, aby v blízké
vesnici Alfiano pronesl na svátek Růžencové Panny Marie
první kázání. Byl klerikem, a proto stačilo, aby si oblékl ro-
chetu a nebál se. Lidé byli obyčejní a spokojí se s málem,
když budou vidět na kazatelně začínajícího bohoslovce. Pan
farář mu pomohl a Jeník byl celý šťastný, že může poprvé
mluvit o svatém růženci, který mu byl tak milý a který bude
později vždycky propagovat. Podařilo se mu to k spokoje-
nosti jeho i posluchačů.
V té době dostal dopis od přítele Comolla, který trávil
prázdniny u svého osmdesátiletého strýčka faráře v Cinza-
nu. Psal mu, že se má dobře. Strýček dělá všechno, aby se
mu u něj líbilo, zkrátka neschází mu nic jiného, než aby ho
Jeník přišel navštívit. Jeník byl hned přitom. Jednoho krás-
ného dne se vypravil do Cinzana ještě s bohoslovcem Gari-
glianem – a to je třeba dodat, ještě s několika přáteli již star-
šími, kteří věděli, že starý pán je veselý šprýmař a mysleli si,
že by mohli na cinzanské faře strávit veselý den.
Jeník v Cinzanu nikdy nebyl a když už se k němu blížili,
dozvěděl se, že pan farář není doma. Odešel se synovcem
bohoslovcem na kněžskou schůzi do Sciolze. Co teď? Pře-
ce nemohli vtrhnout do fary jen tak. Věděli, že je tam hos-
podyně, která vede na faře domácnost. Je dobrá, ale také
opatrná. Jmenovala se Magdaléna. Co když před nimi zavře
dveře? Jeník si vždycky věděl rady, a tak i tentokrát. Přeptal
se na ni opatrně a již měl plán. Řekl přátelům, aby zatím po-
čkali venku, že se tam půjde přeptat sám.
Magdaléna vystrčila hlavu ze dveří a když viděla mladé-
ho bohoslovce, ptala se, co chce. On jí řekl, že přišel navští-
vit pana radu. Na to ona, že pan rada není bohužel doma.
Odjel a vrátí se až pozdě odpoledne a chystala se zavřít
dveře. Tu ji Jeník prosil, aby panu faráři vyřídila jeho po-
zdravy a také spolužákovi Lojzíkovi Comollovi a také aby
nezapomněla moc a moc pěkně pozdravovat paní hospody-
ni Magdalénu. „Jak to, Magdalénu?“ „No, slyšel jsem o ní,
že je velmi dobrá a že panu faráři vede domácnost k jeho
úplné spokojenosti, a to je co říct!“ A dodal, že si myslí, že
jela s nimi, protože pan farář ve svém věku se nemůže jen
40
|
|
5 Pages 41-50 |
▲back to top |
|
|
5.1 Page 41 |
▲back to top |
tak vydat na cestu sám. To už se hospodyně usmála a řekla:
„Magdaléna nikam nejela. Já jsem ta Magdaléna.“ Teď měl
Jeník jistotu, že všechno dobře dopadne. Slovo dalo slovo
a pozvala ho dovnitř. On se zdráhal. Co by tomu řekl pan
farář, že pustila cizího člověka do fary, ale ona že si to může
dovolit, pan farář jí věří. Ukázala mu na svazek klíčů, který
měla za pasem a to byl důkaz, že není obyčejnou děvečkou,
ale že si může dovolit pohostit farářova hosta. Bosco však
řekl, že není sám. Ona na to, že to nevadí. Nakonec se přihr-
nuli všichni a ona je všechny pohostila takovou měrou, že to
popravdě řečeno přesáhlo zdravou míru. Jeník si toho všim-
nul. Nechtěl ji zarmoutit, ale zařídil to tak, že se ostatní po
obědě brzy rozešli a on zůstal sám. Když se pan farář s Loj-
zíkem vrátil, pro jistotu o druhých nemluvil. Teprve později
to vypravoval faráři a ten se tomu srdečně zasmál.
Toto malé dobrodružství, kdyby nic jiného, napovídá, ja-
kým psychologickým talentem byl náš Bosco. To ho prová-
zelo po celý život. Dovedl jít na lidi. Nebylo to zištné poch-
lebování, ale dovedl brnknout na strunku ješitnosti v pravý
čas a ve správné míře a tak si otevřít srdce člověka, takže ten
pak pro něj neměl tajemství. Mnohokrát se setkal s lidmi,
kteří byli pro jiné naprosto nedobytnými hrady, ale on se
dostal dovnitř, že ani dotyčný nevěděl, jak se to stalo. Nikdy
toho nezneužil, ale vždycky použil svého vítězství k dobru
dotyčného.
Kolik jenom chlapců, i zlých, získal tím, že se k nim při-
blížil s malým komplimentem, který polechtal a získal. Don
Bosco dovedl získat i velké zarputilé nepřátele církve, aniž
cokoliv slevil ze svých zásad a kněžských postojů.
Jeník zůstal na faře v Cinzanu několik dní. Přátelé si měli
pořád co říkat a o čem mluvit. Nebyly to lehkomyslné řeči.
Mluvilo se o studiích, o tom, co každý chtěl vykonat pro
spásu duší. Plánovalo se, a tak z toho měli oba velký pro-
spěch. V těch dnech Jeník ukázal Lojzíkovi jakou má paměť.
Snad jen pár lidí na světě má tak veliký dar. Lojzíkův strýček
měl obsáhlou knihovnu. Jednou přišla řeč na Dějiny židov-
ské války od Josefa Flavia. Jeník je četl už celé a teď povídá
spolužákovi: „Otevři seznam a najdi, kterou chceš kapitolu.“
Ten to udělal a hle, Jeník odříkal celou kapitolu zpaměti.
Zkoušel ho ještě všelijak jinak a vždycky to dovedl správně,
jakoby to měl otištěné v paměti. I farář Cinzano později do-
svědčoval podobné případy.
Později vládlo v oratoři přesvědčení, že Don Bosco má
zázračnou paměť. Tak jednou, když psal knížku „Osiřelá
dívka apeninská“, poslal jednoho kněze v Lancu podívat se
do Berkastelových dějin a řekl mu, na které stránce by to asi
mělo být. A bylo! Tu knihu četl před mnoha léty ještě jako
bohoslovec. Takto znal řadu knih zpaměti, což bylo velmi
výhodné pro jeho okolí. Mnozí toho využívali. Ptali se ho,
kde by měli co hledat a vždycky dobře pochodili.
49 Hrst dalších příběhů
Don Bosco byl veselý člověk. I když se na něj kdeco nahr-
nulo, vždycky zachoval klid. Na chvíli se zamračil, ale jen na
chvíli. Hned se zase usmál a osladil si chvíli žertem, šprý-
mem, prostě dovedl se sám rozveselit. A jak byl vždycky hu-
morný, tak měl v zásobě nepřebernou zásobu humorných
příběhů, které zažil a dovedl v pravou chvíli vypravovat
k obveselení a poučení druhých. Myslel si, že je to tak dob-
ré. Proč by měl být křesťan smutný, když je tolik veselého
kolem něho. Někdo by řekl, že jsou to věci, které nepatří
do životopisu světce, ale není to pravda. Svatí prožívali také
všední dny, je dobré znát je i v nich. Není dobře si je před-
stavovat jako sochy v kostele, v nichž není život.
Bosco byl již jako bohoslovec vyhlášen pro svá veselá vy-
právění. Jednou byla na faře v Castelnuovu nějaká hostina
a sešli se kněží z okolí. Bosco posluhoval a občas si také při-
sedl na kus řeči. Tu ho někdo vyzval, aby jim pověděl, jak je
v semináři, co dělají hoši a jak rostou ctnosti. Náš bohoslo-
vec zvážněl a začal vypravovat, jak to někteří berou vážně,
jak někteří dokonce napodobují ty nejpřísnější kajícníky,
o kterých se mluví v životopisech svatých. Ano, někteří se
dokonce bičují z kajícnosti. Vypravoval o dvou bohoslov-
cích, jak se také dali na kající život. Jeden si opatřil důtky
a prosil druhého, aby ho bičoval. Samozřejmě si svlékl ka-
bát. Kolega ho udeřil, ale jemně. „Víc, to nic není,“ řekl on.
Kolega přidal, avšak ještě to bylo slabé. „Víc!“ Tu se rozehnal
a udeřil ho tak pořádně, až dotyčnému naskočil na zádech
pruh. To byl také konec bičování. „Ty jeden, nemůžeš dát
pozor! Co si myslíš, že jsem kus dřeva?“ A už se za ním
rozběhl a oba byli v sobě. Pokání se proměnilo ve rvačku.
Museli přijít další bohoslovci a rozehnat je. Jeník vypravo-
val a ani se nezasmál. Smál se jen pod kůží. Možná si hodně
přisolil, ale když měl pány rozesmát, tak je také rozesmál.
Hosté se smáli, až je bolelo břicho. Nejvíc pan farář Cinza-
no, který byl pro smích zrovna udělaný. Však vypravování
této příhody je od něho.
Cinzano vypravoval další takovou epizodu. Farní kos-
tel měl farní sbor. Vedl ho nějaký Dominik Barba. Zpívat
uměl, ale neznal noty. Přesto dělal, že zpívá z not a za tím
účelem si nosil na kůr brýle. Jednou zase zpívali. Bosco byl
na kůru a všechno sledoval. Varhaník sedl za varhany, při-
praven spustit. Dominik Barba se díval důležitě z kůru dolů
na lidi, pak zase na strejce na kůru. Leštil si brýle kapesní-
kem a zase si je zkoušel nervózně na nose. Vtom zazvonilo
a varhany spustily. Barba zvedl taktovku a začal se s ní ohá-
nět. Ale běda! Nešťastným pohybem si shodil brýle na zem
a teď to začalo. „Pane, smiluj se!“ zazpíval. A zatímco var-
hany pokračovaly samy, žďuchl do jednoho stojícího vedle
a rychle řekl: „Brýle!“ Ten se shýbl k zemi a rozesmál se na
celé kolo. Nad sborem se rozezvučelo další Barbovo „Pane,
smiluj se!“ Všichni měli co dělat, aby zachovali vážnost, ale
jen to s nimi cukalo. Barba s brýlemi už na nose hleděl zu-
řivě do not, ale všechno bylo zachráněno. Jeník to pak dá-
val k lepšímu při obědě. Tu se mu to teprve v hlavě vybavilo
a náležitě srovnalo, takže pan farář nemohl ani jíst. Musel
ven a pak už se to nesmělo vzpomenout, jinak by se byl toho
dne vůbec nenajedl.
Ještě jedna taková veselá epizodka. V blízké vesnici měla
být sláva. Pan biskup z Asti, monsignor Lobetti, tam měl
zavítat. Měli tam však starostu, který neuměl dobře číst.
Jinak to byl strýc k pohledání. Když měl přijet pan biskup,
usmyslil si, že mu přednese přivítání veršem. Poslal si pro
bohoslovce Boska a prosil ho, aby mu něco složil. Jeník byl
pro a brzy mu přinesl papír pěkně složený, kde byly žáda-
né verše. Pan starosta si je několikrát přečetl a měl je při-
pravené. Přišel slavnostní den. Pan biskup přijel. Lidí bylo
kolem kostela jako much, všechno ve svátečním. Farář byl
samozřejmě první u kočáru a pomáhal Excellenci z vozu.
Excellence si s ním hned povídala a zatím náš milý starosta
stál biskupovi za zády a ne se dostat před něj.
41
|
|
5.2 Page 42 |
▲back to top |
Pak to vyřešil tak, že zatáhl pana biskupa za rukáv. Bis-
kup se otočil a starosta hned spustil: „Já jsem starosta, já
bych vás rád také uvítal. Mám to napsáno.“ Pan biskup se
hned omlouval, že ho neviděl a hned si sedl na pódium na
připravené křeslo. Pan starosta se vysmrkal, přejel si dlaní
mokré čelo, pak sáhl do pravé kapsy, ale běda! Kapsa byla
prázdná, papír pryč! Co teď? Nablízku stál Bosco. Starosta
ho hledá očima, až se setkali a pochopili se. Naštěstí si Jeník
uvědomil, že si to starosta předtím předříkával u nějakého
stolu. Běžel tam a skutečně – papír zde ležel zapomenutý.
Honem mu ho donesl. Lidé se zakuckávali smíchem. Staros-
ta byl celý rozrušený. Točil papírem shora dolů, zdola na-
horu. Měl to podivně složené. Nakonec přečetl svou adresu
s plným jménem, jak ji tam Jeník napsal. To už prostě ne-
šlo dál. Pan farář zachránil situaci tím, že začal mluvit sám
a chudák starosta ustoupil ze scény zahanben. Prý se pak na
Jeníka dlouho zlobil, že mu to měl napsat pořádně, aby se
v tom vyznal.
Tak Jeník strávil zase jedny celkem klidné prázdniny
v klidném tehdy Piemontě. Ale nebylo všude stejně. V Římě
o těch prázdninách zemřelo asi 5 500 lidí na choleru.
V království obou Sicílií tato asijská nemoc sklátila do hro-
bu dobrých 200 000 životů. Však Piemont připsal své uchrá-
nění ochraně Panny Marie Těšitelky a chtěl se jí odměnit.
Na náměstíčku v chrámu Panny Marie Těšitelky byla na
poděkování odhalena mramorová socha Panny Marie. Stojí
tam dodnes jako svědek mariánské úcty hlavního města.
To už se prázdniny chýlily ke konci a Jeník, věren slibu,
který učinil, vydal se na návštěvu k rodině Mogliů. Pan
Alois Moglia o to stál a jelikož matka Markéta neměla pro
syna slušné ubytování ani potřebné soukromí, stávalo se, že
Jeník u Mogliů strávil i celé týdny. Jednou dokonce celé dva
měsíce. Ani tam nezahálel, nýbrž se věnoval vesnické mlá-
deži. Katechizoval děti, vodil je do kostela a podobně. Spá-
val v jedné jizbě s hospodářovým synem Jirkou. Toho roku
pan Moglia koupil Jeníkovi nový klobouk, protože ten, kte-
rý dostal před vstupem do semináře od pana Peskarmona,
si už své odbyl. Paní Dorota mu zase dala jako každý rok ně-
kolik párů vlastnoručně upletených punčoch. Měla ho ráda
jako vlastního syna a celá rodina Mogliů na něj držela. Farář
z Moncucca chodil k nim často do rodiny a vždycky se tam
o Jeníkovi mluvilo s velkou úctou a obdivem.
50 První rok bohosloví
Ve školním roce 1837–1838 vešel klerik Bosco do posled-
ního stádia svého školského života. Měl za sebou v seminá-
ři dva roky filosofie a teď ho čekaly čtyři roky teologie. Pak
bude s pomocí Boží knězem.
V chierském semináři v prvním ročníku bohosloví
ráno přednášel Dr. Prialis, odpoledne Dr. Carignano. Také
v tomto roce Bosco pokračoval ve svém přátelství s Aloisem
Comollem, který se díky Boskově pomoci vypracoval na
prvního žáka ve třídě a také dostal zvláštní odměnu za píli.
Comollo mu to vracel v jiné podobě. Bosco se od něho učil
svatě prožívat bohoslovecká léta.
Podle svědectví dona Jakuba Boska, který byl o ročník
dál a s naším Jeníkem udržoval přátelské styky, vynikal
Jeník velikou zbožností. Nikdy nevynechal příležitost jít
k svatému přijímání. Také byl neobyčejně pokorný a po-
slušný a vynikal ryze církevním smýšlením. Ve volném čase
hodně četl z církevních dějin. To byl jeho koníček. Tak v se-
mináři přečetl všech 17 velkých svazků Rohrbacherových
církevních dějin a liboval si, že autor má rád církev a uvádí
na správnou míru různé klepy o papežích a o jiných církev-
ních osobách. Vždycky ho mrzelo, když některý historik
rozmazával nepěkné události z minulosti církve, avšak její
světlé stránky stavěl do stínu.
Mezi bohoslovci fungoval také literární kroužek a Jeník
v něm měl velké slovo. Bylo to asi 12–14 bohoslovců, kteří
se týdně scházeli k akademickým rozhovorům. Každý pře-
četl nějaký svůj literární výtvor, každý směl vyjádřit svou
kritiku, takže jeden brousil druhého. Bylo to dobré pro
vzdělání i pro budoucnost každého z nich.
Jeník si zachoval stále svůj jemnocit. Jednou kterýsi bo-
hoslovec četl báseň, kterou Bosco sice pochválil po stránce
slohové, ale měl k ní výhrady pro několik příliš volných vý-
roků o ženách. Zdálo se mu, že není žádoucí, aby bohoslov-
ci nebo kněží užívali světských výrazů o ženách. Však do-
tyčný později v době prvního vatikánského koncilu odpadl
od církve a stal se starokatolíkem.
Potom přišly zase prázdniny. Jeník byl u maminky a ne-
měl doma moc návštěv. Přišel jenom klerik Giacomelli
z Avigliany. Dokonce u nich přenocoval, a to několikrát,
Comollo. Jemu návštěvy Jeník zas oplácel.
O jedné Comollově návštěvě u nich doma píše Don
Bosco v jeho životopise. Vypravuje tam, že Lojzík mu psal,
že strýček chce, aby na svátek Nanebevzetí Panny Marie, 15.
srpna, měl u nich ve farním kostele kázání o Panně Marii.
Musel přijmout. Má to už napsané, ale chtěl by za ním při-
jít a přednést mu to, aby mu seděla slova i gesta. Skutečně
přijel. Byli doma sami, protože byly žně a šlo to. Zkoušení
skončili dost pozdě. Tu si uvědomili, že není žádný oběd.
Matka Markéta říkala, že by se mělo na počest hosta upéct
kuře. To se snadno řeklo. Horší bylo, že kuře ještě běhalo po
dvoře. Co s tím?
Rozkaz byl rozkaz. Nezbylo než kuře chytit a zabít. To
však bylo horší. Stáli tu pod kůlničkou s chyceným kuře-
tem a žádný si netroufal je zabít. Konečně se dohodli, že
Lojzík bude držet kuřeti krk na špalku a Jeník mu usekne
hlavu. Udělali to, ale jak padla rána, oba zděšeně kuře pus-
tili a utekli. Potom si všimli, že mají oba v očích slzy. Brečeli
nad ubohým tvorečkem, kterému vzali život. První se vzpa-
matoval Lojzík. „Co,“ řekl, „nebudeme přece brečet, když
Pán Bůh stvořil zvířata k naší potřebě. Však jsme je netrá-
pili, tak je snězme.“ Udělali tedy i to další. Oškubali kuře,
upekli a snědli.
Jeník byl by rád šel do Cinzana poslechnout si první ká-
zání přítele, ale nemohl. Byl pozván kázat do Alfiana a do
Cinzana se dostal až druhý den. Tam slyšel samé chvály
na přítelovo kázání. Lidé mluvili v samých superlativech.
Bosco znal Lojzíkovu vrozenou nesmělost, a proto se ho
ptal, jak mu to šlo, jestli se nebál. Přiznal, že před vystou-
pením se třásl na celém těle a když začínal, klepala se mu
kolena, ale potom mu prý Panna Maria pomohla. Všechno
z něho spadlo a skončil bez jakékoli trémy.
Když Jeník přicházel do Cinzana gratulovat příteli, to
ještě nevěděl, co ho čeká. Bylo to 16. srpna a na venkově se
horlivě slavil svátek svatého Rocha. Bylo zvykem, že právě
ten den se konaly uprostřed parného léta přátelské návště-
vy. Něco se snědlo, něco se vypilo. Lidé si povykládali, jak
42
|
|
5.3 Page 43 |
▲back to top |
jsou daleko polní práce a odpoledne se šlo do kostela na po-
žehnání a na kousek kázání. V Cinzanu se sešlo toho dne na
faře několik kněží k přátelskému posezení. Kázání měl pro-
nést jeden, na kterého teprve čekali. Ale nepřišel. Nikdo ne-
věděl, co se mu přihodilo. Byla z toho nesnáz. Nejhorší bylo,
že se nikdo necítil zastoupit ho. O svatém Rochu se přece
nedalo kázat jenom tak! Jeník už obešel všechny velebné
pány, ale nikdo se nechtěl uvolit. A že nepřestával naléhat,
řekl mu kdosi: „Když jsi tak chytrý, odkaž to sám!“ „Ano,
chceme tě slyšet!“ zatleskali ostatní, a Jeníkovi nezbylo než
přestat naléhat. Vtom se v něm však probudila i jakási hr-
dost a řekl: „Dobrá, tak já něco povím.“ A pověděl. Honem
si povzpomínal, co věděl o populárním světci a odpoledne
měl skutečné kázání. Bylo slušné. Překvapil svým vzděláním
i přednesem. Pochvalovali si to i lidé.
Něco podobného se mu stalo téhož roku o nějaké slav-
nosti v Peccettu. Zase nepřišel kazatel a bylo potřeba impro-
vizovat. Připravil se tím, že si důkladně přečetl lekce z bre-
viáře, takže měl osnovu a bylo třeba ji jenom dále rozvést.
Zase tu byla samá chvála, hlavně na jeho pohotovost.
Co si však myslel o svých prvních kázáních on? Píše
o tom: „Měl jsem o těch prázdninách mimo jiné kázání na
svátek Narození Panny Marie v Caprigliu. Připravil jsem se
poctivě a měl jsem pocit, že jsem to pěkně podal. Pak jsem
z toho ale vystřízlivěl. Ptal jsem se jedné zbožné ženy na
kritiku a zděsil jsem se. Řekla mi, že jsem kázal moc pěk-
ně o dušičkách v očistci. Já jsem zatím kázal o Panně Marii.
Také jsem se ptal jednoho kněze, který mě poslouchal, co
tomu říká, jestli v něčem chybuji. ‚Pěkné to bylo,‘ řekl. Já na
to: ‚A rozuměli mi lidé?‘ ‚To už je jiná otázka, můj drahý, to
nevím. Já a můj bratr kněz a snad ještě někdo jiný, my určitě
jsme rozuměli všemu. Nedovedl bych ovšem říci, že tomu
rozuměli všichni věřící. To je tak. My si někdy myslíme, že
když hluboce rozebíráme věci a máme to všechno sešroubo-
vané a vyplněné citáty z Písma svatého, že je to dobré. Lidé
málo chápou, ještě tak nějaký ten hezký poutavý příklad.
Jak začne teorie, lidé koukají, ale nerozumí. Na prostý lid se
musí jít jinak. Nemyslete si, že lidé mají nějaké náboženské
vzdělání. Nemají!‘“ Bylo to dobré a věcné poučení. Bosco si
je vzal k srdci a řídil se jím. Byl vždycky onomu knězi jmé-
nem Josef Pelato vděčný.
Jeník byl v Cinzanu o těch prázdninách ještě jednou.
Bylo to na konci prázdnin. V životopise Comollově později
vzpomínal, jak spolu stáli na nějakém vršku a dívali se do
kraje. Byl to celkem smutný pohled, protože toho roku byla
slabá úroda. Jeník vyjádřil naději, že na druhý rok bude lépe
a také ve vinohradech naroste víc hroznů. „To já doufám,
že budu už pít lepší víno,“ řekl Lojzík. „Co to říkáš?“ na to
Jeník, „přece už nechceš jít do nebe?“ „Chci, nechci,“ odpo-
věděl přítel, „vlastně ano, toužím již po věčném životě, a tak
si myslím, že mé dny na zemi nebudou dlouhé.“ Jeník se ho
ptal, jestli se snad cítí zdravotně špatně, ale on se jen smál
a říkal, že ne, že se cítí úplně zdráv.
Něco podobného se opakovalo brzy potom. Když přišel
čas vydat se nazpátek do semináře, provázel Comolla kus
cesty jeho otec. Přišli na místo, kdy bylo naposledy vidět
Cinzano. Lojzík se obrátil a dlouho stál a díval se na své ro-
diště. Otec se zastavil a po chvíli i on se ho ptal, jestli mu
není špatně. „Není, jen se tak dívám. Nemohu se nějak od-
trhnout od toho pohledu.“ „Anebo se ti nechce vrátit se do
semináře?“ vyptával se otec. „Ale chce. Moc se těším na se-
minář, tam je takový klid!“ smál se. „Pojďme tedy, Pán Bůh
nás už čeká,“ řekl a už se zpět neobrátil.
Našemu Jeníkovi se Comollova slova vtiskla do mysli
a nešla mu z ní ven. Začal mít pocit, že ten hoch něco ví,
nebo tuší, ale nemůže nebo nechce to říci.
51 Comollova smrt
Na začátku školního roku 1838–1839 přišel na teologic-
ké učiliště v Chieri jako profesor zbožný kněz Jan Křtitel
Appandini. Učil našeho Jeníka tři další roky. Přátelství, kte-
ré spolu navázali, je provázelo po celý život. Mezitím Bůh
ve své dobrotě spojil v jedné třídě tři dobré kamarády: Gia-
comelliho, Boska a Comolla, ale žádal od nich velikou oběť.
Ta spočívala v tom, že Comollo tou dobou dozrával pro
nebe.
Zajímavou může být poznámka Giacomelliho o tom, jak
náš Jeník studoval. Píše: „Ve škole byl vzorem. Měl zázrač-
nou paměť, ale také úžasnou píli. Často když studoval, měl
kolem sebe řadu knih. Srovnával různé autory teologie a je-
jich názory. Nikdy se neučil nazpaměť, jak to dělali druzí.
Když byl zkoušen, znal, ale vyjadřoval se po svém. Někdy
měli rozdílný názor, než měl předepsaný autor. Tak si pa-
matuji, jak mu jednou profesor dost hrubě řekl: „Studuj to
tak, jak to tam je a jak to dělají druzí!“ Právě tomu se klerik
Bosco jenom nerad podvoloval. Po létech mi říkal: „Je dob-
ré žádat od bohoslovců, aby se učili hodně a také je nutné
přesvědčovat se, zda studují, jak studují a jestli také látku za-
žili. Někteří jsou už takoví, že je dobré, když se naučí přede-
psaný text takřka nazpaměť, ale není správné vyžadovat to,
když se ví, že dotyčný studuje, rozumí tomu a také vždycky
správně odpovídá.“
V tomto druhém roce teologie měl Jeník tu výsadu, že
mohl být sakristánem seminární kaple. Zdá se to možná
maličkostí, ale jednak to byl projev důvěry ze strany před-
stavených, jednak mu to vynášelo dalších 60 franků od-
měny. Tím se dala uhradit část platu a don Cafasso na něj
nemusel tolik platit, jak se uvolil. Funkce sakristána byla
čestnou, ale dala se brát také jinak. Ani bohoslovci nebyli
všichni dokonalí. Přiházívalo se, že se ten či onen díval na
Jeníka s trochou pohrdání a mluvil o něm podle toho. Tak
mu kdosi přišil přezdívku „Olejíček“, to od oleje, kterým
bylo třeba denně doplňovat věčnou lampu před svatostán-
kem. Přihodilo se, že jednou mu kterýsi nezdvořák řekl:
„Svíčkový hlupák“. Jeník prý se začervenal až po uši, ale
ovládl se. Dotyčného za to pokárali okolostojící klerici.
Zatím Comollo, přestože měl předtuchu o blížícím se
konci života, učil se a bavil jako by se nic nedělo. Jeník však
přece jen pozoroval na jeho chování cosi zvláštního. Všiml
si, že Comollo víc než jindy pěstoval modlitbu, víc než jindy
se věnoval zbožným cvičením a častěji chodil ke svátostem.
Často ho slyšel prohodit: „Kéž bych jednou, až půjdu z to-
hoto světa, mohl slyšet pochvalu z Božích úst: ‚Služebníku
věrný a dobrý, vejdi do radosti svého Pána!‘“ Předejme však
slovo Donu Boskovi samému. „S velikou radostí rozmlouval
vždy o radostech nebes. Jednou mi řekl: ‚Když jsem někdy
sám nebo nemohu v noci spát, představuji si ty nejkrásněj-
ší vycházky. Třeba vystoupím na vysokánskou horu a od-
tud se dívám na krásu přírody. Vidím moře, zemi, vesnice
a města a všechno krásné, co je v nich. Potom zvednu oči
43
|
|
5.4 Page 44 |
▲back to top |
a prohlížím si oblohu a hlavně hvězdy. K tomu přidám ještě
představu krásné hudby. Nechávám ji, aby rozezvučela hory
i údolí a tak živím svou mysl krásnými fantaziemi. Potom
se třeba zase podívám jiným směrem a hle: nebeské město
Boží! Prohlížím si je zvenčí, pak vstoupím dovnitř a to už
si sám představ, co tam všechno spatřuji.‘ A tak pokračoval
a dále mi popisoval své představy o nebeské kráse.
Bylo to rovněž v tom roce, kdy mi prozradil, jak se to
dělá, aby se člověk modlil bez roztržitosti. Říkal: ‚Víš, jak
se připravuji na modlitbu? Je to představa docela hmotná
a budeš se mi třeba smát. Zavřu oči a představím si rozlehlý
sál, samý sloup. Vzadu si představím trůn a na něm si před-
stavím Pána Boha v jeho majestátu. Za ním nesmírné zástu-
py nebešťanů. Tato hmotná představa mi nádherně slouží,
abych se soustředil. Pak mě snadno upoutají myšlenky na
toho, ke kterému se modlím.‘“
Během postní doby roku 1839 se konalo v semináři du-
chovní cvičení. Jeník se jim věnoval s velkým úsilím. Vy-
pravuje ve svých Pamětech: Bylo to v tomto roce, co jsem
měl to štěstí setkat se s jedním z nejhorlivějších kněží. Dá-
val nám duchovní cvičení. Objevil se v sakristii s veselou
tváří. Mluvil vesele, ale jeho slova byla duchovně zaměře-
na! Když jsem pozoroval, jak se připravoval na mši a jak
ji sloužil, hned jsem poznal, že je to výborný kněz. Byl to
Dr. Jan Borel z Turína. Když začal promluvy, mluvil živě,
gestikuloval a rozpaloval se. Všichni jsme cítili, že máme
před sebou světce. Všichni šli k němu ke zpovědi. Radili se
s ním o povolání a prosili ho o nějakou dobrou myšlenku
do života. I já jsem si s ním chtěl promluvit o věcech své
duše. Když jsem ho žádal, aby mi poradil nějaký prostře-
dek, jak bych si uchoval mysl na povolání jak ve školním
roce, tak o prázdninách, dal mi tuto vzácnou radu: „Povo-
lání a pak kněžství si člověk uchová tím, že žije v ústraní
a že se živí Tělem Páně.“ Tyto exercicie zůstaly v semináři
v živé paměti a ještě po létech mnozí vzpomínali na jeho
vzácné rady.
Dne 25. března byl svátek Zvěstování Panny Marie. Když
Jeník vycházel z kaple, potkal se na chodbě s Comollem
a ten mu řekl, že je s ním konec. Jeníka to velmi překvapilo.
A to tím víc, že den před tím spolu dlouho chodili a louči-
li se v plném zdraví. Comollo dodal dojatým hlasem: „Cí-
tím se špatně a co je nejhorší, že se bojím předstoupit před
Boží soud.“ Bosco se pokoušel ho potěšit. Říkal, že jde sice
o vážné věci, ale pro něj, Comolla, jsou to věci ještě vzdále-
né. Ještě bude mít hodně času, aby se na to připravil. S tím
vešli do kostela. Comollo byl ještě na mši svaté, ale ke konci
omdlel a museli ho odnést do ložnice. Tehdy Jeník prozradil
kamarádům, co věděl, že Comollo na tu nemoc zemře. Tak
to později tvrdil don Giacomelli.
Don Bosco píše dále: Po kostele jsem hned šel do ložni-
ce přítele navštívit. Jak mě uviděl, dal mi znamení, abych se
přiblížil. Řekl mi: „Chtěl jsi mě přesvědčit, že mám čas při-
pravit se na smrt, ale mýlíš se. Cítím, že se budu muset brzy
postavit před Pána Boha. Mám ti to říci jasněji? Musíme se
rozejít.“ Já jsem ho přesto chtěl vyvést z takových myšlenek,
ale on mi řekl: „Nemám strach, ale když se mám předsta-
vit Bohu, jsem trochu neklidný.“ Zarmoutilo mě to a od té
chvíle jsem se stále informoval, jak mu je. On pokaždé, když
jsem ho navštívil, stále mi opakoval též slova: „Přibližuje se
chvíle, kdy se budu muset představit před Božím soudem.
Musíme se rozloučit.“ Asi nepřeháním, když řeknu, že bě-
hem nemoci to opakoval aspoň patnáctkrát.
Měl horečku a v pondělí ležel celý den. Řekl, že léka-
ři budou jeho nemoci rozumět právě naopak, než jak je to
ve skutečnosti. V úterý a ve středu chodil, ale byl smutný
a jakoby pohroužený do zbožných myšlenek. Ve středu ve-
čer opět ulehl a již nevstal. Na Bílou sobotu večer jsem byl
u něho. Řekl: „Protože brzy přijde soud, byl bych rád, kdy-
bys byl v noci u mne.“ Náš spirituál don Mottura si byl také
vědom toho, že pacientův stav se zhoršil a dovolil mi to. Byla
to noc před Vzkříšením Páně, 30. března. Večer v osm ho-
din stoupla horečka. Za čtvrt hodiny byla už taková, že za-
čal blouznit. Zděšeně vykřikl, jako by viděl něco hrozného.
Po půlhodině přišel k sobě a jenom smutně prohodil: „Ach,
soud!“ Potom se začal zmítat, že jsme čtyři měli co dělat,
abychom ho udrželi na posteli. To trvalo dobré tři hodiny.
Nato zase byl docela při smyslech. Dlouho ležel zamyšlen,
ale potom se rozjasnil a byl klidný. Mluvil, smál se, odpo-
vídal na naše otázky, takže jsme měli dojem, že je po krizi.
Ptali jsme se ho, proč ta změna, když byl ještě před hodi-
nou tak smutný. Zpočátku to vypadalo, jakoby tou otázkou
byl nějak zaskočen. Pak se ohlížel kolem sebe, jestli někdo
neposlouchá a šeptal mi do ucha: „Až dosud jsem se Božího
soudu bál, potom jsem měl pocit, jako bych byl na pokraji
nějakého hlubokého údolí. Byl tam vítr a kdo se tam dostal,
neměl síly mu čelit. Uprostřed údolí byla propast a z ní šle-
haly plameny. Viděl jsem tam padat duše a také lidi, které
jsem znal. To pokaždé vyšlehl z propasti oheň až k obloze.
Měl jsem obavu, že tam padnu a křičel jsem. Obrátil jsem
se nazpátek a chtěl jsem utíkat. Proti sobě jsem však měl
spoustu nějakých příšer, které mě chtěly dostat do propas-
ti. Křičel jsem ještě více a poznamenal jsem se znamením
svatého kříže. Na to znamení by všechny ty příšery byly
chtěly sklonit hlavu, ale nemohly, a tak se všelijak kroutily
a pustily mě. Ještě jsem ale nemohl utéci. Tu jsem viděl, jak
mi jdou naproti nějací ozbrojenci. Strhl se boj jedněch pro-
ti druhým. Ti druzí porazili příšery. Pak jsem se pustil tím
údolím a přišel jsem k jedné hoře. Na tu horu se mohlo vy-
stoupit jenom po schodech. Každý ten schod byl však plný
hadů schopných pozřít člověka. Z toho údolí nebylo jiného
východiska. Už jsem si skoro zoufal, když se mi tu zjevila
nějaká Paní. Myslím si, že to byla Panna Maria, a řekla mi:
„Pojď se mnou. Pracoval jsi pro mne a hodně ses ke mně
modlil. Je spravedlivé, abych ti teď pomohla. Svatá přijímá-
ní, která jsi přijal k mé poctě, vysvobodí tě od nepřátel.“
Potom začala stoupat po těch schodech a já za ní. Kam
stoupla, všude ti hadi odvraceli své jedovaté hlavy na dru-
hou stranu. Když jsme přišli na horu, byli jsme v překrásné
zahradě, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Takovou krásu jsem
si ani nedovedl představit. Ta Paní mi řekla: „Jsi zachráněn.
Mé schody tě přivedou ke spáse. Měj odvahu, brzy to bude.
Ty květy kolem seberou andělé a uvijí ti z nich korunu, aby
tě přivítali v království blažených.“ To řekla a zmizela. To
mě tak uklidnilo, že se už smrti nebojím, ano, přeji si, abych
brzy zemřel. Chci zpívat Boží chvály.“ Don Bosco píše dále:
„Ať si kdo o jeho vypravování myslí co chce, fakt je, že od té
chvíle byl jako vyměněn. Před tím měl stále strach z Božího
soudu, teď se ho nemohl dočkat. V jeho tváři již nebyl žád-
ný smutek ani bázeň, ale chtěl zpívat zbožné písně a žalmy.
I když nyní byl, nebo se jevil jeho zdravotní stav docela
uspokojivý, přece jsem mu navrhl, aby se dal zaopatřit. Byl
právě Boží hod velikonoční. „Rád,“ řekl. „Už mě nic netíží
ve svědomí, ale přesto mi zavolej mého zpovědníka.“ Ten
přišel. To jeho svaté přijímání bylo úžasné! Po zpovědi se
44
|
|
5.5 Page 45 |
▲back to top |
na ně připravil. Přinesl mu je sám pan ředitel. To už ležel na
ošetřovně. Bohoslovci provázeli Pána Ježíše. Když nemocný
viděl přicházet Pána, zvedl pohled! „Podívej se, jak září to
slunce! A kolik hvězd má kolem hlavy! Kolik jich zde kolem
klečí a jak adorují!“ To už se pokoušel vstát a kleknout si
také. Měl jsem co dělat, abych ho udržel na posteli. Slzy mi
tekly po tváři, jak jsem byl dojat a pln něhy. Neměl jsem vů-
bec slov. On se stále pokoušel jít Pánu naproti a uklidnil se
teprve, když jej přijal. Po svatém přijímání zůstal bez hnutí,
celý ponořen do svatých myšlenek a citů. Jen chvílemi pro-
nášel vroucí střelné modlitby. Potom mi pokynul a prosil
mě, abych s ním už nemluvil o ničem jiném, než o svatých
věcech. Odůvodňoval to tím, že těch pár posledních oka-
mžiků života bylo by škoda promarnit. Chce už jen oslavit
Boha. Nic jiného nechce slyšet a na nic jiného nebude od-
povídat.
Protože byl velmi vysílen, nechal jsme ho trochu od-
počívat. Také se mu chtělo spát. Bohoslovci zatím odešli
všichni do dómu na slavnostní božíhodové bohoslužby. Po
krátkém odpočinku se probudil a toto mi řekl: „Podívej se,
milý příteli, přišel čas, kdy se musíme na nějaký čas rozlou-
čit. Představovali jsme si, že se budeme v životě duchovně
podpírat, ale nebylo tak psáno v knihách Božích úradků.
Ty jsi mi vždycky pomáhal dobrými radami a duchovními
povzbuzeními a také v učení. Děkuji ti za všechno. Pán Bůh
zaplať! Ale ještě poslyš. Zavázali jsme se vícekrát, že si bude-
me věčnými přáteli. To nemá platit jen pro tento pozemský
život. Chci, aby to platilo až za hrob. Slib mi, že dokud bu-
deš na zemi, budeš se za mne modlit.“ Přikývl jsem, ale měl
jsem co dělat, abych se nerozplakal. „Ještě to bych si přál:
Až půjdete s bohoslovci někdy kolem mého hrobu, zařiď to
nějak šikovně, aby se zastavili a pomodlili se za mne Otče-
náš a Odpočinutí věčné. Tak mě třeba vysvobodí z očistce.
Rád bych ti toho ještě mnoho řekl, ale jsem strašně unaven.
Doporuč mě do modliteb kamarádů a modli se za mne. Pán
Bůh ať je s tebou. Až bude chtít, zase se uvidíme.“
Odpoledne na Boží hod mu bylo velmi zle. Sotva mohl
promluvit. Pak ho znovu chytily horečky a znovu sebou
zmítal. Ale to už bylo jiné. Kdykoliv jsem mu šeptal: „Co-
mollo, pro koho je třeba trpět?“ Odpovídal: „Pro Pána Je-
žíše! Toho Ukřižovaného.“ V tomto stavu, bez jediného
slova nářku, i když velice trpěl, prožil následující den – ve-
likonoční pondělí. Chvílemi se upokojoval tak, že se zdálo,
jakoby mu vůbec nic nebylo. Hned zpíval „Smiluj se nade
mnou Bože“, hned zase loretánskou litanii, „Zdrávas, moř-
ská Hvězdo“ a jiné písně. Radili jsme mu, aby se raději mod-
lil. Zpěv ho velmi vysiloval. Poslechl a dělal, co se mu říkalo.
1. dubna večer o sedmé mu pan spirituál udělil pomazá-
ní nemocných. Ač byl předtím už v agonii, zase se uklidnil
a na všechno si sám odpovídal. Totéž, když v noci přišel pan
ředitel, aby mu udělil papežské požehnání. Měl čelo zbro-
cené smrtelným potem, ale byl při plném vědomí. K půl-
noci začal zpívat silným hlasem „Zdrávas, mořská Hvězdo“
a nezastavil se, dokud celou píseň nepřezpíval. Marně mu
kamarádi radili, aby se neunavoval. Z jeho tváře vyzařova-
lo něco nebeského, co ho činilo podobným andělu. Když se
ho jeden bohoslovec ptal, co ho v hodině smrti nejvíc těší,
odpověděl: „Že jsem měl rád Pannu Marii a že jsem chodil
často k svatému přijímání.“
Půl hodiny po půlnoci dne 2. dubna, i když byl zcela
klidný, bylo na něm vidět, že umírá. Sotva dýchal. Potom
procitl a ze všech sil vysílal k Panně Marii ty nejvroucnější
modlitby. Byli jsme dojati k slzám. Jelikož měl už neznatelný
puls, schýlil jsem se k němu a předříkával jsem mu zbožné
vzdechy. Opakoval poslušně všechno po mně. Přitom svíral
v rukou na prsou křížek. Asi deset minut před posledním
vydechnutím zavolal mě k sobě a zašeptal: „Chceš-li něco
pro věčnost, já… s Bohem, odcházím. Ježíši, Maria, Josefe,
Vám svěřuji svou duši.“ To byla jeho poslední slova. Pak už
nic nevyslovil, ani nemohl. Jenom pohyboval rty. Byli tam
přítomni dva nedávno vysvěcení jáhni a ti se modlili církev-
ní modlitby za umírající. Když se přišlo k svatým jménům
Ježíše a Marie, usmál se. Bylo to, jako by jeho pohled utkvěl
na něčem překrásném. V té chvíli se jeho duše odpoutala
a – jak pevně věříme – vešla do věčného pokoje. Bylo to ve
dvě hodiny v noci, dne 2. dubna 1839. Comollovi bylo bez
pěti dnů 22 roků.
Té noci, vypravoval později don Giacomo Bosco, klerik
Vercellino di Bolgaro, který ležel v docela jiné ložnici než
náš Bosco, začal najednou křičet: „Comollo je zde. Como-
llo je zde!“ Všichni se probudili a don Giacomo, který tam
byl proprefektem, ho vybídl, aby byl zticha. Ale on křičel:
„Já jsem ho viděl. Byl zde a řekl, že právě zemřel.“ „To není
možné,“ říkali ostatní, „vždyť mu bylo k večeru lépe.“ Vtom
vstoupili ti dva jáhni, Fiorito a Sassi, a potvrdili to. Když se
jich zeptali, kdy zemřel, řekli, že asi před dvanácti minuta-
mi vydechl naposled. Byla to právě ta chvíle. Tedy nebyla to
pouhá iluze.“
52 Comollův pohřeb
Když nastal den a po semináři se rozšířila zpráva, že Como-
llo zemřel, na všechny to padlo jako příkrov. Ale všichni ří-
kali: „Teď už je Comollo jistě v nebi a přimlouvá se za nás.“
Také se každý sháněl, aby ulovil nějaký Comollův předmět
na památku. V takové úctě ho měli. Ředitel semináře, kte-
rý byl rovněž dojat okolnostmi, za kterých Comollo zemřel,
nemohl se smířit s tím, že by bylo jeho tělo pohřbeno na
obecním hřbitově, ale pospíšil si hned do Turína a odtud
přivezl povolení od úřadu církevního i světského, aby mohl
být pohřben v kostele svatého Filipa při semináři. Dne 3.
dubna byl pohřeb. Zúčastnili se ho všichni profesoři spolu
se seminaristy, kanovník farář s ostatními kanovníky a se
vším duchovenstvem. Lidu bylo k nespočítání. Průvod šel
dlouhým okruhem městem Chieri, potom zamířil k jmeno-
vanému kostelu sv. Filipa. Po pohřební mši, kterou sloužil
rektor semináře, bylo tělo zemřelého uloženo do hrobky,
kterou mu zřídili poblíž hlavního oltáře v blízkosti svato-
stánku.
Hned po pohřbu se Comollo znovu zjevil a byli toho
svědky bohoslovci celé jedné ložnice. Don Bosco nám o tom
vypravuje: „Jako nerozluční přátelé jsme někdy mluvili také
o tom, jak to bude, až některý z nás odejde ze světa. Jednoho
dne jsme hovořili o tom, co jsme četli v životopise kteréhosi
svatého a tehdy napolo žertem, napolo vážně jsme si řekli,
že by bylo krásné, kdyby ten, kdo zemře dřív, oznámil tomu
druhému, že je spasen. A slíbili jsme si to. Tehdy jsem ještě
nevěděl, jaké to může mít závažné následky. Nikomu bych
to neradil. Ovšem my jsme to udělali a mysleli jsme to na-
konec vážně. I v jeho nemoci jsme si slib opakovali, ale vždy
s přidáním podmínky, jestli to bude vůle Boží. Poslední
45
|
|
5.6 Page 46 |
▲back to top |
Comollova slova mě utvrdila v tom, že i ve smrti mi chtěl
obnovit svůj slib. Řekl jsem to několika kamarádům a ti byli
všichni zvědaví, jestli Comollo svůj slib splní. I já jsem po
tom toužil. Myslel jsem si, že by mi to bylo velikou útěchou.
Bylo to v noci z 3. na 4. dubna, tedy hned po pohřbu.
Ležel jsem s ještě asi dvaceti bohoslovci ve velké ložnici,
která má okna do dvora k jihu. Ležel jsem, ale nemohl jsem
usnout. Pořád jsem myslel na ten slib. Ano, zmocnilo se mě
něco jako předtucha a dostal jsem skoro strach. Bylo k půl-
noci, když se vzadu na chodbě ozval jakýsi dutý hlomoz,
který rostl a stával se stále jasnějším, čím více se přibližoval.
Bylo to jako rachot vozu, taženého několika páry koní nebo
jako hlomoz lokomotivy nebo i jako výstřel z děla. Nevím
a nedovedu to dobře vyjádřit, ale bylo to hrozné. Kdo to sly-
šel, nebyl schopen vyrazit ze sebe hlas. Všichni bohoslovci
se posadili na posteli a nikdo ani nedutal. Já sám jsem byl
jako zkamenělý hrůzou. Hlomoz rostl a rostl. Potom, když
zvuk dostoupil svého vrcholu, se otevřely samy od sebe
dveře do ložnice. Nebylo nic vidět, jenom něco jako matné
světélko a nastalo náhlé ticho. To světlo se rozzářilo a bylo
slyšet jasně Comollův hlas: „Bosco, Bosco, Bosco, jsem spa-
sen!“ Světlo rozzářilo celou ložnici. Hluk začal znovu a byl
snad ještě silnější. Pak všechno ustalo i světlo zhaslo. Bo-
hoslovci povyskakovali z postelí a každý se tlačil někam do
kouta. Někteří se chytali prefekta ložnice dona Florita z Ri-
voli. Do rána už nikdo nespal. Každý čekal na den. Všichni
ten hluk slyšeli. Někteří slyšeli i slova, ale nerozuměli jim. Já
jsem seděl na lůžku a všechny jsem uklidňoval. Říkal jsem,
že jsem slyšel docela jasně, že Comollo je spasen. Někteří
říkali, že to také slyšeli, a to někde nad mou hlavou.
Já jsem tím hodně trpěl. Byl bych si přál raději zemřít.
Bylo to poprvé v životě, co jsem pocítil takový strach. One-
mocněl jsem z toho a nemoc mě přivedla na pokraj hrobu.
Trvalo to několik let, než jsem se zase cítil zdráv.
Bůh je všemohoucí a milosrdný. Většinou na takové sli-
by nedbá, ale někdy připouští, aby se plnily, jak tomu bylo
v mém případě. Nikdy bych nikomu něco takového nera-
dil. Když se chce vytvořit spojení přirozeného s nadpřiro-
zeným, ubohá lidská přirozenost tím vždycky utrpí, ledaže
by to bylo spojení potřebné ke spáse duší. Jsme dostatečně
přesvědčení o existenci duše, než abychom si žádali takové
důkazy. Mohlo by nám stačit, co nám zjevil Ježíš Kristus.
Když Don Bosco dával v roce 1884 znovu do tisku svůj
životopis Comolla, někteří svědci ještě žili. Kartáčové otis-
ky prvního vydání byly dokonce čteny v semináři jak od
představených, tak od bohoslovců, kteří byli svědky toho
zjevení. Pověst o těch věcech se dostala i mimo seminář,
takže mnoho lidí to mohlo dosvědčit.
Boskovo zdraví utrpělo v té době těmito velkými nára-
zy značnou újmu. Vysilující studium, ztráta milého přítele
a vytrpěný strach mu daly co proto. A bylo toho i víc. Tak
jeden ze seminaristů, tehdy ještě lehkomyslný kleriček,
který byl z jiné ložnice, když viděl, že Bosco je stále vážný,
usmyslil si, že ho bude rozveselovat. Dělal to tak, že vždyc-
ky, když ho potkal, pokřikoval za ním lehkomyslně: „Bosco,
Bosco, Bosco, jsem spasen!“ Bosco si musel dělat velké nási-
lí, aby zůstal klidný, když se někdo dotýkal ještě bolavé rány.
Dotyčný se stal později zbožným knězem a sám o tom vy-
pravoval.
Zatím přišel konec školního roku. Koncem června ode-
šel Jeník na prázdniny domů do Susambrina a zase je trávil
v samé práci. Mogliovi se rozhodli dát syna Jiřího studovat
na kněze a chtěli, aby si ho Bosco vzal na celé prázdniny
k sobě a učil ho latině a jiným předmětům. Jeník se podvo-
lil a postoupil chlapci svůj slamník. Sám se všelijak odbýval.
Tak to dělal po dva roky po sobě a ještě učil řadu dalších
studentů. Po dvou létech si to však mladý Moglia rozmyslel
a řekl mu, že se necítí být knězem. Jeník mu to schválil. Než
být špatným knězem, to raději ať zůstane zbožným laikem,
protože tak se snadněji spasí. Jenom mu doporučil, aby se
varoval zlého, aby konal dobré a aby i ve stavu, který si vy-
volí, pamatoval na spásu druhých.
Ani na Comollova strýčka faráře v Cinzanu nezapomněl.
Byl ho několikrát navštívit a potěšit ho. Na oplátku přijal
zase od něho útěchu. Už tehdy si Jeník dělal poznámky, pro-
tože se rozhodl, že až přijde čas, napíše Comollův životopis
a vydá jej tiskem.
V září býval ve svém rodišti Castelnuovu nějaký týden
také Boskův krajan a spolufarník, nyní svatý Josef Cafas-
so. Ten byl od roku 1839 profesorem morálky v Kněžském
konviktě v Turíně a šel v této vědě věrně ve stopách svatého
Alfonsa de Liguori, který byl právě v tom roce prohlášen za
svatého. Bosco byl obdivovatelem dona Cafassa a rád s ním
hovořil o pastoračních problémech. Můžeme si myslet, že
tyto hovory dvou budoucích světců na Boskovi zanechaly
silné stopy. Cafasso byl zase ctitelem sv. Alfonsa, takže se
zde setkaly názorově tři velké postavy moderní církve, tři
kněží, kteří vyvedli katolickou církev ze zmatků, které v ní
na poli mravouky způsobily bludy Janseniovy.
53 Nemoc a uzdravení
I když rodné ovzduší Jeníkovi málo prospělo na zdraví, pře-
ce na začátku roku 1839–1840 přijal znovu úřad kostelníka
v seminární kapli. Tělesné síly ho sice neopouštěly, ale něco
v něm hlodalo. To už trvalo bezmála rok. Zprotivilo se mu
jíst, v noci ho trápila ustavičná nespavost a nakonec musel
ulehnout. Při tehdejší úrovni zdravotnictví to nevěstilo dob-
rý konec. Ležel celý měsíc. Nikdo nevěděl, co mu vlastně je
a nevěděl to ani on sám.
Jednoho dne ho přišla navštívit jeho matka. Nic nevě-
děla o tom, že je nemocen. Když ho spatřila na ošetřov-
ně, začala tušit, že je to zlé. Přinesla s sebou láhev dobrého
vína a bochníček prosného chleba. Chtěla to vzít zase zpět.
Zvláště ten chléb se jí zdál pro žaludek příliš těžký. Jeník
ale nechtěl. Musela mu nechat na ošetřovně chléb i víno.
Dostal prostě na ně chuť. A skutečně. Když matka odešla,
ukrojil si kousek a vložil do úst. Zachutnal mu. Dobře ho
rozžvýkal a polkl. Pak si ukrojil krajíček a za ním krajíc.
Šlo to, a tak jedl a zapíjel. Počínal si jako hladový. Nato
tvrdě usnul a spal den, noc a ještě další den. V semináři
byli přesvědčení, že mele z posledního, ale nemlel. Po této
drastické léčbě jako by se v něm všechno převrátilo. Fakt
je, že po tomto spánku vstal a cítil se zdráv, i když mu ně-
jaké potíže zůstaly. O nějaký rok později onemocněl zno-
vu, ale potom všechno zmizelo a už se to do konce života
neopakovalo.
V tomto školním roce byl několikrát doma na zdra-
votní dovolené, ale ve studiích nepolevil. Dne 25. března
1840 o neděli zvané Letare, přijal v arcibiskupské katedrále
46
|
|
5.7 Page 47 |
▲back to top |
v Turíně tonzuru a čtyři nižší svěcení, takže zase postoupil
o kousek na cestě k cíli.
Chyběly asi dva měsíce do konce školního roku, když
přišel do Chieri mladý Jiří Moglia požádat Jeníka, aby byl
kmotrem při křtu jeho synka. Poslal ho otec, pantáta Moglia
a kmotrou měla být Jiřího sestra. Ta však nechtěla, protože
se jí příčilo stát před lidmi vedle kmotra, který měl na sobě
kněžskou kleriku. Pantáta si však postavil hlavu a musela
přijít. Jeník pochopil situaci a prosil pantátu, aby ji nenutil,
že si kmotru přivedl z Chieri. Jak to děvče uslyšelo, hned se
vytratilo a Jeník, když se ho pantáta ptal, kde je ta kmotra,
řekl s úsměvem: „Panna Maria a církev se ujmou tohoto
úřadu a to stačí.“ Novorozenec dostal jméno po něm – Jan.
Po křtu bylo malé občerstvení a na to náš Jeník zašel
k panímámě Dorotce, které nebylo dobře. Jen vstoupil a ta
hned spustila lamento, že je už stará, už nemůže, všechno
ji bolí a asi brzy umře. Jeník ji potěšil. Zasmál se a řekl jí:
„Panímámo, buďte klidná, vy mě ještě přežijete a dočkáte
se nejméně devadesáti let.“ Skutečně se to stalo. Don Bosco
zemřel dřív než ona a ona se už mohla doporoučet do jeho
svatých přímluv. Zemřela s jeho obrázkem na prsou, stále
ho vzývajíc. Bylo jí jedenadevadesát.
Ti, kdo pomáhali Jeníkovi na jeho cestě ke kněžství,
všichni si to později považovali za čest. Nejvíce je však hřá-
lo, že na ně nezapomínal ani tehdy, ani později. Jak si vážil
dobrodinců, o tom svědčí dlouhá báseň, kterou složil k svát-
ku svého faráře Antonína Cinzana dne 13. června 1840.
V bázni si představoval, jak se mu ve snách zjevil jeden ze
sedmi cherubínů, stojících při Božím trůnu a jak mu ukázal
v knize života zápis o životě Cinzanově. Byl dobrý a svědčil
o jeho velké péči o svěřené nesmrtelné duše farníků. Potom
mu anděl dal uvidět pana faráře a přečetl mu z knihy, co
všechno dobrého vykonal. Má v nebi přichystanou velkou
odměnu. Jeník začal anděla prosit za svého dobrodince, aby
stále při něm stál a pomáhal mu v boji s odvěkým nepříte-
lem duší a vyprosil mu klidnou smrt a odměnu blažených.
Ještě mnoho jiného mu chtěl vyprošovat, ale anděl pokynul,
zastřel ho bílý oblak a obestřen jasným světlem zmizel. Fan-
tazie to byla, rozumí se, ale myšlenka byla krásná a udělala
dobrému panu faráři jistě větší radost než všechny ostatní
gratulace.
Ještě dva momenty vyznačily konec onoho školního roku
Jeníka Boska. Sám o tom píše: „Koncem roku mnoho nechy-
bělo a byl bych zemřel. Bylo to ještě v Chieri v poslední den,
kdy se klerici již rozcházeli na prázdniny. Pršelo a já jsem
stál u okna a díval jsem se na zachmuřenou oblohu. Vtom
se zablesklo a blesk sjel rovnou po parapetu okna, u kterého
jsem stál. Několik cihel mě udeřilo do břicha a byl jsem vr-
žen doprostřed světnice. Kamarádi mě v bezvědomí položili
na postel a začali mě omývat vodou. Já jsem se ale probral,
zasmál jsem se a vyskočil z postele. Druhá věc: Když jsem
dokončil rok, napadlo mě, že bych se mohl pokusit zkrátit
si studia. Zajel jsem si do Turína po poradě s donem Cin-
zanem, který mi to schválil. Nikomu jinému jsem se o tom
nezmínil. Představil jsem se tam panu arcibiskupovi a po-
žádal ho o dovolení, abych směl nastudovat látku čtvrtého
ročníku o prázdninách a po nich udělat zkoušky a začít tak
poslední rok teologie. Jako důvod jsem uvedl svůj věk. Pan
arcibiskup mě přijal laskavě a když si prohlédl můj index
studií, dal mi žádané dovolení. Don Cinzano byl pověřen,
aby mi pomohl v přípravě. Všechno se mi podařilo.
Ale Jeník jen nestudoval. Vedle svého studia nepřestával
dávat korepetice okolním studentům, jak to dělával jindy.
Mezi nimi vynikl později jako znamenitý profesor morálky
monsignor Bertagna. Učil v kněžském konviktě po svatém
Cafassovi a stal se světícím biskupem kardinála turínské
Alimondy.
I o těch prázdninách kázal Jeník několikrát. Jedno z těch
kázání se dokonce zachovalo jako vzácný rukopis v salesi-
ánském archivu. O pouti svatého Bartoloměje 24. srpna
odpoledne kázal přímo v rodné farnosti. Stalo se to tak.
Den před poutí přijeli do Castelnuova dva kněží. Jeden se
jmenoval don Ropolo. Aby si ukrátili dlouhou chvíli, hráli
na zahradě koule (takzvané boccia). Tu přijde don Cinzano
s dopisem a celý smutný. Kazatel, který má zítra odpoledne
mít slavné kázání na svatého Bartoloměje, nepřijde. One-
mocněl, či co. Prosil Ropola, ale ten se ošíval. Ani druhému
se nechtělo. A tak se pan farář obrátil na Jeníka a ten hned
přijel. Zvládl to hravě.
Jako vždycky věnoval všechen volný čas chlapcům
z okolních vesnic, kteří ho stále vyhledávali. Zdá se však, že
si tentokrát vyšlapal cesty i do některých zámeckých rodin.
Ne proto, že by se ucházel o přízeň mocných a bohatých,
ale aby i tam způsobil něco dobrého. Vyplývá to ze dvou
zachovaných rukopisů. První rukopis obsahuje poznám-
ky k zamýšlenému životopisu bohoslovce Aloise Comolla.
Píše tam, že knihu věnuje mladému pánu Aloisu Larissé,
hraběcímu dědici. Druhý rukopis je koncept dopisu, který
o těch prázdninách psal nějakému panskému synkovi. Kon-
cept dopisu existuje, ale ne adresa. Je to dopis peprný. Byl-li
odeslán, nenadělal adresátovi mnoho radosti. Bohoslovec
Bosco mu píše:
„Moc mě mrzí, můj milý příteli, že jste rodičům nezpůsobil radost. Že jste neudělal zkoušky a nepostoupil, to má své hlubší
příčiny. Kdybyste se byl ve škole učil a psal úlohy, které vám ukládal váš pilný domácí učitel, nemuselo se to stát. Nemusel
byste se nyní dívat, jak vaši spolužáci postoupili, zatímco vy jste nepostoupil. Nevím opravdu, co je lepší, zda mít prázdniny
celý rok a potom propadnout nebo se raději učit a postoupit do vyšší třídy. Kdybych já měl někomu radit, radil bych to dru-
hé. Není dobré spoléhat se na milosrdenství učitelů. Lepší je mít přísné učitele, kteří vyžadují. Uklidněte se tedy a napravte
to tím, že budete příští rok pilně studovat. Pak vám budu zase jako doposud milujícím přítelem.
Váš důvěrný přítel
Jan Bosco
Dopis je poněkud ostrý, ale výmluvný. Rozhořčený tón lze
vysvětlit tím, že Bosco sám ty prázdniny horlivě studoval.
Lenost šlechtického synka mu nemohla být sympatická. Jak
sám pilně studoval, o tom vydává svědectví pozdější pro-
bošt z Orbassana, don Febbraro, tehdy Jeníkův konsemi-
narista a také rodák z castelnuovské farnosti. Bylo tam tou
dobou zřejmě víc kandidátů kněžství.
Febbraro píše: „Klerik Jan Bosco byl na teologii jen čty-
ři roky, a to nejen proto, že byl poněkud v létech, ale také
pro svou mimořádnou píli. Sám jsem byl svědkem zkoušky,
kterou dělal u svého faráře dona Cinzana, jejž k tomu dele-
goval arcibiskup Fransoni. Pan děkan nás mladé kleriky při-
zval, abychom byli svědky jeho zkoušky. Byla brilantní.“ Při
jeho zázračné paměti to nebylo nic divného. Stačilo přečíst
47
|
|
5.8 Page 48 |
▲back to top |
si denně takových dvacet stránek z předepsaných autorů
a už se mu vtiskly do paměti na celý život.
S přibližujícím se měsícem září dostal Jeník od předsta-
vených semináře vyrozumění, že se má připravit na podjá-
henské svěcení. Byl to pro něj důležitý krok. Podle tehdej-
šího církevního zákona musel mít určitý majetek, takzvané
církevní patrimonium, které by zaručovalo, že nebude církvi
na obtíž. To se týkalo světských kněží. O řeholníky se stara-
la jejich duchovní rodina a zaručovala jejich výživu a to, co
potřebuje člověk k životu. Jeník neměl tolik, kolik měl mít,
ale jeho bratr Josef mu prostě všechno své formálně připsal,
takže byl i on zajištěn. O suchých dnech zářijových byl v Tu-
ríně vysvěcen na podjáhna. Předtím si dělal 10 dní duchov-
ní cvičení v Misijním domě v Turíně. Při nich si vykonal
životní svatou zpověď. Don Cafasso ho ujistil, že může jít
klidně dál. Byl pevně rozhodnut, ale přesto měl z tak důleži-
tého kroku, který ho zavazoval na celý život, trochu trému.
Sám o tom píše ve svých Pamětech.
54 Ještě z posledních bohosloveckých prázdnin
O těchto posledních prázdninách se Jeník zavázal, že bude
kázat na svátek Panny Marie Růžencové v Aviglianě, v rodi-
šti přítele Giacomelliho. Ten si pro něj přišel a zároveň mu
navrhl, aby si spolu udělali delší výlet. Protože Jeník nesná-
šel jízdu vozem, šlo se pěšky. Přenocovali v Chivasso, po-
tom se stavili vyřídit něco v Turíně a ještě ten den dorazili
šťastně do Avigliany. Po cestě se živili v Turíně koupenými
jedlými kaštany a chlebem.
Po slavnosti se naši přátelé rozhodli jít ještě na slavnost
Posvěcení chrámu k sv. Michalu na hoře Pirchiriano, odkud
bylo možno přehlédnout celý Piemont. Tam se v roce 1836
na doporučení krále Karla Alberta a se schválením pape-
že Řehoře XVI. usadili otcové ze Společnosti Lásky, kterou
v roce 1831 založil v Domossole slavný kněz-filosof Anto-
nín Rosmini. Starali se tam o chrám a ještě se rozjížděli po
okolních farnostech vypomáhat. Ten alpský kraj to velmi
potřeboval. Chrám byl starý, gotický. Kdysi patřil benedik-
tinům. Byli v něm pochováni někteří členové vládnoucího
savojského rodu. Pro Boska byla tato návštěva životně dů-
ležitá, protože tam přišel poprvé do styku s tehdy moder-
ní řeholní kongregací, která, pokud se týče slibu chudoby,
měla takové pojetí, že nebylo nebezpečí, že by jejich domy
byly jednoduše zestátněny. Později to Don Bosco zužitkuje,
až bude sám zakládat řeholní společnost.
Od svatého Michala šli přátelé do Coatze, alpské vesnice,
kde byl Giacomelliho bratránek farářem. Don Bosco často
na tuto cestu vzpomínal a vypravoval chlapcům, jak jim
Alpy daly zabrat. Do Coatze přišli na smrt unavení v deset
hodin večer a hodinu trvalo, než vzbudili farní hospodyni,
aby jim otevřela. Byli zpocení a před těmi dveřmi pořádně
prostydli. Vrcholem bylo, že pan farář nepochopil, že mají
hlad a dal se, maje noční čepičku na hlavě, klidně do poví-
dání. Ani mu nenapadlo, že milí bohoslovci mají také ža-
ludky a že je v nich smutno až k pláči. Služka u kamen za-
tím klímala. K půlnoci, když řeč nebrala konce, Giacomelli
bratránkovi přímo řekl, nemá-li něco k snědku. Teprve po-
tom se strojila večeře a bylo hodně pozdě, když se šlo ko-
nečně spát. Ani to spaní nebylo příjemné, protože je dali do
studené komory, kde sice stály dvě postele, ale byla na nich
jen prostěradla a tenká deka. Lehli si a kryli se, jak dovedli.
Nakonec se jim však zimou rozdrkotaly zuby, a nezbylo než
si říci, nemají-li na faře něco na přikrytí. Pořádně usnuli te-
prve až k ránu.
Don Bosco byl zvyklý na nepohodlí a celý život byl
skromným hostem. Ať se s ním zacházelo pěkně nebo špat-
ně, ať mu dali nebo nedali, vždycky se snažil prožít to bez
nářku v duchu křesťanské lásky a sebezapírání.
Po návratu z výletu musel Jeník s panem farářem do Bar-
delly na pouť. Měl tam dělat podjáhna. Toho roku tam byla
zároveň svatba. Byli pozváni na oběd od svatebčanů, ale
Jeník věren svému předsevzetí nešel. Však svatba byla bez-
tak divoká a konec byl tragický. Uprostřed největšího veselí
se nevěsta skácela k zemi. Mozková mrtvice, konstatovali.
Když po osmačtyřiceti hodinách nedala najevo známky ži-
vota, dali ji do rakve a nesli na hřbitov. Tehdy nebyly ještě
tak přísné předpisy o prohlídce mrtvého, jako dnes. Ale co
se nestalo? Když se po mši blížil průvod k hřbitovu, jeden
z nosičů volal na faráře, že se mu zdá, že mrtvá klepe v rak-
vi. „Neblázni,“ on na to, „Až ty budeš mrtvý, tak to dělat
nebudeš.“ Uložili tedy rakev do hrobu a hřbitov se vyprázd-
nil. Zůstal jen hrobník a chystal se zaházet hrob. Vtom i on
slyšel klepání. Celý postrašený položil lopatu. Podle předpi-
su nesměl jednou uloženou rakev otvírat a utíkal do vsi pro
starostu a pro doktora. Ti přišli, otevřeli rakev a skutečně
byla nevěsta ještě teplá. Vytáhli ji ven, dopravili ji do vsi, ale
bylo pozdě. Už nepřišla k sobě a musela být pohřbena zno-
vu. Náš Jeník tam také přispěchal a byl svědkem smutného
závěru svatebního veselí. Sám ten příběh vypravoval.
Nebylo by ani celé, kdyby byl bohoslovec Bosco o těch
posledních prázdninách zapomněl na Moncucco. Byl tam
na návštěvě u Mogliů i s přítelem Giacomellim. Mladý Mo-
glia později vypravoval, že v prvních letech Oratoře byl čas-
tým hostem u Dona Boska a ten zase nikdy, když mu to bylo
jen trochu možné, neopomenul navštívit Mogliovy. Dokud
bylo v Oratoři jen ke třiceti chlapců internistů, vodíval je
do Moncucca na vinobraní. Mogliovi zas pečlivě opatro-
vali révu, kterou on sadil jako jejich pasák. Říkali, že byla
neobyčejně pevného zdraví. Jeden keř přežil celou vinici
a dočkal se jedenašedesáti let života. Dokonce jednou ho
zapomenuli postříkat modrou skalicí, ale on měl víc hroz-
nů než všechny ostatní mladší keře. Hrozny z něho putovaly
každý podzim k Donu Boskovi na stůl jako upomínka na
léta, kdy ještě pásl krávy a kydal hnůj. Ještě dva roky před
smrtí z nich jedl.
55 Svěcení a primice
Dospěli jsme k závěru první části našeho vypravování. Jeník
Bosco se mílovými kroky blížil k cíli. Už se nemůže dočkat
dne, kdy se splní jeho nejvroucnější touha: stát se Kristo-
vým knězem.
Po návratu do semináře se podrobil zkoušce a jako oby-
čejně dostal optimo – výbornou, jak to vyplývá ze seminár-
ního záznamu známek. Přesto, aby nezpyšněl, Prozřetelnost
mu uchystala malé pokoření při pololetních zkouškách,
48
|
|
5.9 Page 49 |
▲back to top |
kdy dostal fere optime – skoro výborně. Tu jednu známku
mu dal zkoušející kanovník Lorenzo Gastaldi. Stalo se tak,
že buď Bosco neměl čas se to naučit, anebo to nepovažoval
za zkušební látku. Šlo o nějaký kánon tridentského konci-
lu. Bosco si chtěl pomoci improvizováním, ale zkoušející ho
přerušil: „Skutečně to tak říká tridentský sněm?“ Bosco se
zasmál, zasmál se i examinátor, ale to už nebylo na čistou
jedničku. V sobotu sicientes roku 1841 byl vysvěcen na jáh-
na. Pak 15. května dělal poslední zkoušku a dostal plu guam
optime – víc než výborně. V semináři v Chieri bylo zvykem
před svěcením hodnotit kandidáty kněžství ve zvláštním se-
zení představených a posudek uložit do arcibiskupského ar-
chivu. U jména Jan Bosco tam čteme: „Horlivý – s dobrým
prospěchem.“
Školní rok skončil a Jeník měl nyní opustit seminář. Ne-
radoval se z toho. Píše ve svých Pamětech: „Představení mě
měli rádi a dávali mi to najevo. Také spolužáci měli mě rádi.
Hodně. Já jsem žil pro ně a oni žili pro mne. Proto mi lou-
čení připadlo tak těžké. Vždyť jsem v semináři prožil šest let
života. Dostal jsem vzdělání, církevní smýšlení a všechno,
co jsem si jen mohl přát.“
Na tomto místě bude dobré uveřejnit chvály, sebrané
z úst jeho spolužáků. Uvijeme z nich Jeníkovi pěknou du-
chovní kytici k jeho primici.
Don Antonín Giacomelli: „Od první chvíle, co jsem se
s ním sešel v semináři, dělal na mne dojem už hotového
kněze. Tak byl ve všem moudrý a vyvážený.“
Dr. Karlo Allora: „V semináři byl vzorem zbožnosti a po-
slušnosti. Klerici ho považovali víc za představeného než za
spolužáka. My jsme v něm již tehdy viděli svatého.“
Don Francesco Oddenino: „Klerik Bosco nikdy neztrá-
cel čas a hodně četl. Bohoslovci za ním chodili se vším. Měl
úžasnou zásobu vědomostí a všichni si ho vážili pro jeho
ctnost.“
Dr. Albino Massa: „V semináři jsme mu říkali Otec, tak
solidně si počínal.“
Don Grassini: „Bosco byl usmiřovatel rozvaděných ka-
marádů.“
Don Bosio: „Byl jsem s ním pět let v semináři a v jeho
blízkosti dalších pět let. Nikdy jsem na něm neviděl žádné
chyby.“
Podobně mluvili všichni jeho spolužáci.
Dne 26. května na svátek sv. Filipa Neri začal Bosco v Tu-
ríně duchovní cvičení. Dělal je s neobyčejným zaujetím, jak
to dosvědčuje sešitek, v němž jsou zapsána jeho předsevzetí.
Píše tam: „Kněz nejde nikdy sám ani do nebe, ani do pek-
la. Koná-li dobro, půjde do nebe s dušemi, které zachránil.
Koná-li zlé a dává pohoršení, půjde do zavržení spolu s po-
horšenými dušemi. Dám si záležet, abych splnil tato před-
sevzetí:
1. Nebudu chodit na vycházky, leda z vážného důvodu, jako
je návštěva nemocných a podobně.
2. Budu úzkostlivě hospodařit s časem.
3. Budu ochotně trpět, pracovat, pokořovat se vždy a ve
všem, když půjde o spásu duší.
4. Ve všem se chci řídit láskou a vlídností svatého Františka
Saleského.
5. Budu vždycky spokojen s jídlem, které mi bude předlože-
no, leda, že by mi to škodilo na zdraví.
6. Víno budu pít jen zředěné vodou a jako lék. To znamená
jenom tolik a tehdy, když to bude v zájmu zdraví.
7. Práce je mocná zbraň proti nepřátelům duše. Proto do-
přeji tělu jen pět hodin odpočinku v noci. Výjimku uči-
ním jen v nemoci.
8. Každý den si vykonám rozjímání a duchovní četbu. Bě-
hem dne navštívím Nejsv. Svátost nebo ji uctím aspoň
modlitbou. Na mši svatou se budu připravovat čtvrt ho-
diny a další čtvrt hodiny věnuji poděkování po mši svaté.
9. Nebudu vést hovory s ženami, leda když půjde o svatou
zpověď nebo jinou duchovní potřebu.
O svém kněžském svěcení Don Bosco píše:
„Bylo to v předvečer slavnosti Nejsvětější Trojice, 5.
června 1841. Světil mě monsignor arcibiskup Luigi Franso-
ni v biskupské rezidenci. Svou první mši svatou jsem slou-
žil v kostele svatého Františka z Assisi, kde byl duchovním
správcem můj vzácný dobrodinec a duchovní rádce don
Josef Cafasso. Čekali mě sice v rodišti, kde už léta nebyla
primiční mše svatá, ale dal jsem přednost odsloužit si prv-
ní mši svatou bez hluku u oltáře svatého Anděla Strážné-
ho, který je v tom kostele na evangelní straně. Církev toho
dne slavila Nejsvětější Trojici, arcidiecéze vzpomínala eu-
charistického zázraku turínského a v kostele sv. Františka
měli svátek Panny Marie Zprostředkovatelky milostí, který
se tam slavil od nepaměti. Pro mne to byl nejkrásnější den
života. Při vzpomínce na živé jsem pamatoval na všech-
ny své profesory, dobrodince duchovní i časné, zvláště na
nebožtíka dona Calossa, na kterého budu vždy vzpomínat
jako na svého velkého a význačného dobrodince. Je zbož-
né mínění, že Bůh neoslyší prosby, které mu novokněz
předloží při své první mši svaté. Já jsem ho prosil o půso-
bivost slova, abych mohl hodně prospět duším. Myslím, že
mě Pán vyslyšel.“
Jeho životopisec don Lemoyne to Boskovo „myslím“ ko-
mentuje takto: „To řekl ze skromnosti. Ve skutečnosti jeho
slovo bylo krajně působivé. Ať mluvil veřejně nebo soukro-
mě, zmocňoval se lidských srdcí, aby je vedl k Bohu. Hochy
okouzloval svým slovem. Kdo byl zlý, toho učinil dobrým,
kdo byl dobrý, toho učinil ještě lepším a dokonalejším. Ne-
sčíslněkrát stačilo slovíčko a stal se takřka duchovní zázrak.
Lidské vůle se rázem měnily a mnozí se podivuhodným
způsobem rozhodli pro řeholní život. Jak jinak to mohlo
být, když Don Bosco sloužil každou mši svatou jak serafín,
a to až do konce života. Tolikrát jsme byli na jeho mši svaté
a pokaždé se nás zmocňoval zvláštní pocit zbožnosti, když
jsme pozorovali jeho usebranost při nejsvětější Oběti. Ten-
to dojem byl nesmazatelný. Kamkoli šel, třeba mimo Itálii,
stačilo, aby se rozkřiklo, že bude mít mši svatou Don Bosco,
už se lidé shromažďovali kolem jeho oltáře. Mnozí za tím
účelem vážili i dalekou cestu do Turína. Často se stávalo, že
když vycházel ze sakristie, tísnily se kolem něho stovky lidí
a všichni říkali: „To je světec!“
V pondělí po Svaté Trojici Don Bosco sloužil svou dru-
hou mši svatou u Panny Marie Těšitelky, to jak říkal, na po-
děkování Panně Marii za všechny zprostředkované milos-
ti. V úterý se vrátil do Chieri a sloužil mši svatou v kostele
dominikánů, mezi nimiž ještě žil jeho profesor a otcovský
přítel don Giusiana. Při mši svaté se pan profesor rozpla-
kal a Don Bosco s ním musel strávit celý den. Byl to podle
světcových slov „rajský den“. Ve středu celebroval potřetí
v chierském dómě.
Don Bosco píše: „Ve čtvrtek byla slavnost Božího Těla.
Musel jsem svým rodákům udělat radost. Měl jsem zpívat
49
|
|
5.10 Page 50 |
▲back to top |
mši svatou v Castelnuovu a vedl jsem božítělový průvod.
Pan farář pozval na oběd mé příbuzné, kněze a několik vý-
značných místních činitelů. Všichni rádi přišli, protože mě
moji rodáci měli velmi rádi a každý se těšil ze všeho, co mě
potkalo dobrého. Odpoledne jsem šel k nám domů. Když
jsem se přibližoval k rodné chaloupce a podíval jsem se na
místo snu, který jsem měl v devíti letech, nemohl jsem se
zdržet a rozplakal jsem se. Jak podivuhodné jsou úradky
Páně! Bůh doopravdy vzal ze země chudobného chlapce
a postavil ho mezi předáky svého lidu.
Maminka, když jsme toho dne spolu osaměli, řekla mi
tato pamětihodná slova: „Jsi knězem a sloužíš mši svatou.
Teď budeš blízko Pánu Ježíši. Ale pamatuj si, že začít sloužit
mši svatou znamená začít také trpět. Hned to nepoznáš, ale
časem pochopíš, že tvá matka měla pravdu. Jsem si jistá, že
se budeš za mne každý den modlit, ať jsem živá nebo mrtvá.
To mi stačí. Ty od nynějška nemysli na nic jiného, než na
spásu duší. O mne se nestarej!“
Opravdu svatá matka. Co všechno podstoupila, aby se syn
mohl stát knězem! Bůh jí dopřál radost, že mu mohla políbit
svěcenou ruku. Také se toho nemohla dočkat. Stalo se totiž
nedlouho předtím, že spadla ze stromu. Vylezla na vysokou
moruši, aby tam natrhala listí pro housenky bource moru-
šového, z jehož kokonů se dělá hedvábí, ale zlomila se pod
ní větev a ona sletěla dolů. Narazila se tak, že byla na chvíli
omráčená. Když přišla k sobě, uvědomila si, že se jí nic jiného
nestalo. Vtom však, když ještě seděla na zemi, ulomená větev
se dolomila a spadla na zem na ni samotnou. Odřela jí tvář
a matka Markéta pak nosila do smrti na čele památku – jizvu
po tom škrábanci. Ale její radost z Jeníka a z jeho vysvěcení
na kněze měla ještě růst. To pravé teprve začne, až bude po
jeho boku sama pracovat pro spásu nesmrtelných duší.
50
|
|
6 Pages 51-60 |
▲back to top |
|
|
6.1 Page 51 |
▲back to top |
II. DÍL
1 Jak vypadal Piemont v roce 1841
Dovedli jsme vypravování o životě svatého Jana Boska
k roku 1841, kdy byl vysvěcen na kněze. V Piemontě byl
tehdy klid a bezpečí. Král Karel Albert byl po osmnáct let
svému lidu víc otcem než panovníkem, snad proto, že bral
vážně Boží přikázání a také ctil matku Církev. Jeho krá-
lovství se těšilo dobré pověsti u ostatních států. Vzkvétal
obchod, finanční stav země byl dobrý a také se dodržoval
právní pořádek. Jeho stát požíval skoro naprosté samostat-
nosti. Ani Francie, ani Anglie si nemohly dovolit vnucovat
mu svou politiku.
Jeho zbožnost byla známá. Chodil k svátostem, četl Pís-
mo svaté a rád říkal, že se z něho učí vládnout. Ano, nebylo
nesnadné vidět ho v kostele při lidových pobožnostech.
Jedno mu však scházelo, a to byl politický realismus. Byl
trochu snílkem a někdy zaměňoval sen za skutečnost. Jeho
starým ideálem bylo osvobodit severní Itálii z moci Ra-
kouska a učinit ze své říše pevnou hradbu, za kterou by se
mohlo cítit papežství v bezpečí. Neuvědomoval si dobře, že
má kolem sebe lidi, kteří mu jen pochlebují a lechtají jeho
ctižádost, ale mají jiné představy o uspořádání časných věcí
a chtějí ho jen využít ke svým cílům. Dlouhá léta se kolem
něho točili lidé, sledující jiné cíle a on si naivně myslel, že
slouží jeho ideálům. Možná si myslel, že až dosáhne svého,
pak se jich zbaví. A tak se stalo, že turínský královský palác
se stal dostaveníčkem tajných revolucionářů z jiných ital-
ských států i ze zemí okupovaných Rakouskem a král s nimi
držel tajné porady. Co všechny spojovalo, to byla myšlenka
národního sjednocení celého Apeninského poloostrova –
všech Italů.
Což o to, špatný ideál to nebyl. Bát se ho mohli jen krá-
lové a šlechtici, různí vévodové, prostě ti, kteří z malých
státečků něco měli. Široké masy lidí neměly o co přijít. Ani
kněžím a biskupům nebyla myšlenka na sjednocení vlas-
ti nepříjemná, vždyť právě kněží měli vždy blíže k lidu než
k vládnoucím hodnostářům – mocnářům. Ale otázka byla
jiná. Co bude s Církví a s náboženstvím? Dosud vždycky
byla revoluce zaujata jak proti trůnům, tak proti oltářům,
a v církvi viděla nástroj k udržování lidových mas v područí
mocných.
Bohužel tajné společnosti byly úplně vzdáleny od ná-
boženství. Ať již to byli italští karbonáři nebo svobodní
zednáři, všichni si kladli za cíl zničení náboženství. Jakým
duchem byli vedeni, to jasně vyplývá z tajné „Stále platné
instrukce“, kterou dali zednáři do oběhu už v letech 1819–
1820. Zněla takto:
„Papežství vždy hrálo rozhodující úlohu v dějinách Itálie.
Svým ramenem, hlasem, perem a srdcem pracovali pro ně
četní biskupové, mniši, jeptišky a věřící všech barev, takže
papežství nacházelo vždy a všude lidi ochotné obětovat se
pro ně až k mučednictví a třeba s nadšením. Všude, kde
chce, nalézá přátele ochotné za ně umřít. Ani všichni pape-
žové nepochopili, jakou moc mají k dispozici a ani toho ne-
využili. Nám dnes nejde o to, abychom papežství, nyní dost
oslabené, stavěli na nohy. Našim cílem je to, co chtěl Vol-
taire a francouzská revoluce. Chceme úplně zničit katolicis-
mus a dokonce vymýtit i křesťanství. Kdyby přežilo katolic-
kou církev, tak jako tak by zase vyrostla na jejích troskách.
Abychom dosáhli cíle, nestačí, jak to dělají Němci nebo
Angličané, že zpívají o církvi posměšné písničky, neboť ka-
tolictví má houževnaté kořeny. Vidělo již jiné nepřátele! Lék
na to jen tento: papežství nepůjde vstříc nám, ale my musí-
me jít vstříc jemu. Nejde o úkol, který by se mohl splnit za
den, za měsíc nebo za rok. Bude to trvat možná celé století.
My nechceme získat papeže pro naše myšlenky. To by byl
směšný sen. A kdyby se stalo, že by některý prelát nebo kar-
dinál přijal naše ideály, udělal by to ze sobeckých důvodů
a až by se sám stal papežem, postavil by se proti nám. My
potřebujeme papeže, který by byl podle našich potřeb. Kdy
ho budeme mít, to nevíme.
Se starými kardinály a s pevnými preláty nic nenadě-
láme. Ty musíme hodit přes palubu. Zbraně máme. Stačí
pustit do světa nějaký vtip a zesměšníme je. Slovo utroušené
mezi lidmi se bude brzy opakovat v hospodách a v kavár-
nách. Slovo dovede člověka zabít. Když přijde z Říma nějaký
prelát do provincie, aby se tam ujal úřadu, je třeba hned se
informovat o jeho povaze, minulosti, schopnostech i chy-
bách; hlavně o jeho chybách. Očerněte ho, jak se patří, až
se ho budou ženské a děti bát jako krvelačného člověka. Itá-
lie nezůstane za Francií a za Anglií. Vždycky se najdou po-
hotová pera, která dovedou napsat užitečnou lež. Poslouží
noviny, které přijdou třeba ze zahraničí. Náš lid, co se týká
liberálních myšlenek, je ještě v plenkách.
Především musíme jít k mládeži. Musíme ji získat, aby
nepozorovaně vstoupila pod prapory tajných společností. Je
třeba jednat opatrně. Držet tajemství. I před vlastními žena-
mi, dětmi a rodiči. Chcete-li, choďte třeba ke zpovědi, abys-
te unikli pozornosti. Ovšem i ve zpovědi držte tajemství!
Abychom jednou měli papeže, jakého potřebujeme, mu-
síme mu připravit generaci, která ho obklopí. Jděte k mlá-
deži, ano i k malým dětem. Vystupujte jako čestní a vážení
lidé. Získávejte si úctu a autoritu v ústavech, gymnáziích, na
univerzitách i v seminářích. Mluvte jim nadšeně o slávě pa-
pežského Říma, ale také o slávě republikánského Říma. Tyto
dvě věci je třeba smíchávat dohromady. Apelujte na vlas-
tenecký cit. Vzbuďte uspané vášně guelfů a gibelínů! Tak
pomalu, ale jistě dosáhnete toho, že budete považováni za
dobré katolíky a za dobré vlastence. To vám otevře cestu do
seminářů a klášterů. V několika letech tento mladý klér ob-
sadí úřady. Pak bude povolán i k tomu, aby vytvořil králov-
skou radu a zvolil papeže. Tento nový papež silou okolností
bude odchovancem nových myšlenek italských i lidských,
které my dáváme do oběhu. Je to malé hořčičné semén-
ko, které sejeme do země, ale slunce spravedlnosti ho při-
vede k životu a ono poroste. Jednou uvidíte úrodu. Máme
před sebou veliké překážky. Zvítězíme nad nimi zkušeností
a chytrostí. Chceme převrátit Itálii? Usilujme o papeže, kte-
rý by vyhovoval našim záměrům. Chceme-li založit králov-
ství vyvolených na trůně babylonské nevěstky, vynasnažme
se, aby duchovenstvo kráčelo pod našimi prapory v domně-
ní, že kráčí pod praporem papežství. Následujte Petra! Ne-
rozprostírejte však sítě na moři, ale v sakristiích a v klášte-
rech. Lovte přímo u nohou apoštolského stolce. Tak ulovíte
revoluci v papežské tiaře. Před ní se ponese kříž a pak bude
třeba jen málo, aby vzplanul celý svět.
Středověcí alchymisté marně hledali filozofický kámen,
aby mohli vyrobit zlato. My to dokážeme. Naším snem je
51
|
|
6.2 Page 52 |
▲back to top |
mít papeže, který by nám pomohl uskutečnit revoluci. Ni-
čím se nedejte odradit, ani žádným neúspěchem. Připra-
vujte zbroj v tichu zednářských lóží a dmýchejte do všech
vášní, těch velkodušných jako těch nejhorších. Všechno nás
povede k cíli.“
Když Don Bosco zahajoval svoji kněžskou dráhu, tyto
myšlenky byly v Itálii v plném rozběhu. Narážely na odpor,
ale také zapalovaly. Poloostrov se dostal do varu. Věděl Don
Bosco, mladý kněz – začátečník o těchto tajných plánech
sektářů? Mezi kněžími se hovořilo o mnohém a agitace
sektářů občas přinášela ovoce. Byly to výbuchy revolučních
nálad, které byly sice vždy brzy zdolány, takže nastalo i del-
ší utišení, ale kdo přemýšlel, viděl, že podzemí nespí a kuje
plány. Náš novokněz poslouchal a dělal si samostatný úsu-
dek. Všelicos nebylo opravdu zdravé a potřebovalo radikál-
ního léčení. To viděl sám kolem sebe.
2 První kroky po kněžské dráze
Jeník Bosků se tedy stal Donem Boskem. V Itálii říkají kně-
žím don, jako u nás říkají pater nebo otec. Nyní denně stál
u oltáře a přinášel Bohu nejsvětější Oběť. Kdykoliv držel
ve svých posvěcených rukách Ježíšovo Tělo, uvědomoval si
jeho lásku k duším a kdykoliv Kristova Krev smočila jeho
rty, vždy si uvědomoval, že bez krveprolití není odpuštění.
Proto toužil vrhnout se co nejdříve do práce pro záchranu
nesmrtelných duší.
První měsíce kněžství trávil ve svém rodišti. Bratr Josef
již druhým rokem nehospodařil v Susambrinu. Prodal ho
panu Pescarmonovi a bydlel opět v Becchi. Bratrovi knězi
tam rezervoval světničku, ale ten dával přednost bydlení na
castelnuovské faře, kde měl blíž do kostela a měl větší mož-
nosti styku. Jak bylo možno předpokládat, nejvíc ho to táh-
lo mezi děti. Sám o tom píše:
„V onom roce 1841 ztratil pan farář kaplana, a tak jsem
po pět měsíců zastával tuto funkci já. Líbilo se mi pracovat.
Kázal jsem každou neděli, navštěvoval jsem nemocné, udě-
loval jsem jim svátosti, jen jsem nezpovídal, protože jsem
ještě neměl zpovědnickou zkoušku. Také jsem pohřbíval,
vedl jsem matriky, vystavoval jsem chudinské listy a po-
dobně. Ale mojí radostí bylo dělat katechismus. Potřeboval
jsem mít kolem sebe kluky a mluvit s nimi. Z Morialda mě
často přicházeli navštívit, a tak jsem měl stále někoho kolem
sebe. Kdykoliv jsem vyšel z fary, vždy jsem byl obklopen
zástupem chlapců a kam jsem přišel, všude na mě radostně
volali.“
Zvláštní radost pociťoval, když křtil. Je zajímavé, že
v těch měsících skoro všichni mužští novorozenci dostávali
jméno Alois, buď jako hlavní nebo aspoň jako druhé jméno.
To mladý velebný pán si dával záležet, aby chlapci byli pod
ochranou světce, který vynikal velikou čistotou a bezúhon-
ností.
Don Bosco byl samozřejmě jako dříve zván, aby pronesl
o poutích v okolí při polední pobožnosti slavnostní kázání.
Bude milé nechat ho samotného vypravovat o jedné takové
slávě. V jednom rukopise píše:
„Byl jsem pozván do Lavriana kázat o svatém Benedikto-
vi. Bylo to rodiště mého spolužáka dona Grassina. Připravil
jsem si písemně kázání v lidovém, ale přesto vybroušeném
slohu. Naučil jsem se ho zpaměti a byl jsem si jist, že si han-
bu neudělám. Ale Pán Bůh mi dal pořádnou lekci. Protože
jsem musel ještě sloužit mši svatou doma, mohl jsem vyjet
až později a nezbylo mi než vypůjčit si koně a jet na něm.
Jedu, jedu cvalem, když vtom se mi v údolí mezi Cinzanem
a Bersanem najednou před koněm zvedlo hejno vrabců
z pohankového pole a už se to stalo. Kůň se splašil a dal se
do trysku. Držel jsem se ho pevně, ale najednou jsem ucí-
til, že se pode mnou uvolňuje sedlo a sklouzává pod koně.
Chtěl jsem to vyrovnat, ale bylo už pozdě. Sedlo se uvolnilo
a já jsem sletěl na hromadu kamení na mezi. Tam mě sebral
nějaký muž, který to vše pozoroval z nedalekého kopce
a dopravil mě v bezvědomí do svého domu. Asi po hodině
jsem přišel k sobě a viděl jsem, že jsem v cizím domě.
‚Nic se nezneklidňujte,‘ řekl on, ‚už jsem poslal pro
doktora. Ani o koně se nebojte, poslal jsem ho chytit. Jak
je vám?‘ ‚Pán Bůh vám odplať laskavý čin příteli. Snad to
nebude zlé. Možná mám zlomené rameno, protože jím ne-
mohu hnout. Kde to jsem?‘ ‚Na Bersanském kopci v domě
Jana Calossa, zvaného Brina, svého služebníka. Také jsem se
dosti potloukal světem a nejednou jsem potřeboval pomoc.
Hodně jsem zažil, když jsem chodil po poutích a trzích.‘
‚Než přijde doktor, nemohl byste mi o tom něco vypravo-
vat?‘ „Ale ano, s radostí. Tak se mi stalo před nějakým ro-
kem, bylo to na podzim, jel jsem se svým soumarem do Asti
nakoupit na zimu. Když jsem jel zpátky, tu u Morialda zvíře
zapadlo do bažiny a ne a ne vstát. Všechna námaha dostat
ho ven byla marná. Byla půlnoc, tma a poprchávalo. Když
jsem byl docela bezradný, začal jsem volat o pomoc. Tu se
mi ozval někdo z blízké samoty. Přišel nějaký klerik se svým
bratrem a ještě dva muži s rozžatými pochodněmi. Pomohli
mi odstrojit koně a vytáhnout jej ven a pak mě vzali s mými
věcmi pod střechu. Já byl již polomrtvý a všechno jsem měl
od bahna. Oni mě očistili, dali mi najíst a uložili mě na
měkké lůžko. Ráno ode mě nic nechtěli a ten klerik říkal:
‚To nic, nevíme, kdy budeme koho potřebovat.‘
V tu chvíli jsme cítil dojetí. On se mě ptal, co mi je. A já
na to: ‚Mohl byste mi říci, jak se jmenovala ta rodina na té
samotě?‘ ‚Boskovi. Říkalo se tam u Bosketů. Znáte je snad?‘
‚Znám. Totiž ten klerik, to jsem já. Teď už jsem byl vysvěcen
na kněze. Teď jste mi mohl prokázat službu zase vy. Pán Bůh
nám chtěl ve své Prozřetelnosti ukázat, že kdo dává, také
přijímá.‘ Ti lidé mi pak dělali pomyšlení. Celá rodina byla
kolem mě. Přišel lékař a konstatoval, že nemám zlomeninu,
a tak jsem mohl za několik dní na nalezeném koni zase od-
cválat domů. Jan Brina mě vyprovodil kus cesty a od té doby
jsme byli vždy dobří přátelé. Tehdy jsem si umínil, že si dám
pozor, abych nedělal kázání pro nějakou marnivost, ale vždy
jenom ke cti a slávě Boží.“
Tak píše Don Bosco, ale my si myslíme, že to Bůh do-
pustil, aby dokázal, jak si váží pomoci, kterou poskytneme
bližnímu. Boskovi byli vždycky ochotni pomoci každému
potřebnému a chudý od nich nikdy neodešel bez podarová-
ní. Bůh jim to pak vracel v míře až podivuhodné.
Don Bosco se rád viní z nedokonalosti, ale my v tom
vidíme jen zastírání ctnosti. Vždyť kolem něho pořád vy-
vstávají příběhy, které ukazují, že byl Pán Bůh s ním a měl
ho rád. Také Panna Maria mu byla ráda k ruce. Jí připiso-
val všechno dobré. Aby se nic nepřipisovalo jeho dobrému
styku s Pannou Marií, vymyslel si malou neškodnou lest.
Již v semináři se vypravovalo, že dovede léčit. Někdo one-
mocněl a Bosco hned přinesl krabičku pilulek a chtěl, aby je
52
|
|
6.3 Page 53 |
▲back to top |
užíval. Současně mu přísně nařídil určité modlitby k Pan-
ně Marii a velkou důvěru v její pomoc. Nebyly to žádné
zázračné pilulky, nýbrž docela obyčejný třeba pocukrovaný
pšeničný a vhodně upravený chléb. Když se někdo uzdravil,
Bosco ho hned přesvědčoval, že pilulky nic, to všechno Pan-
na Maria. Přitom si celou věc nechával jako tajemství. Ještě
jako mladý kněz někdy rozdával takové pilulky, až jednou
dočista přestal.
Bylo to roku 1844. V Montafiu onemocněl nějaký pan Tur-
co. Žádný doktor mu nemohl srazit tvrdošíjné horečky a on
z toho byl chudák celý zničený. Rodina přišla k Donu Bos-
kovi. Ten nemocného navštívil, vyzpovídal ho a dal mu svaté
přijímání. Pak mu odevzdal krabičku svých pilulek a s úsmě-
vem mu řekl, aby se vždycky napřed zbožně pomodlil třikrát
Zdrávas Královno. Pan Turco to udělal a hle, po třech pilul-
kách byl docela uzdraven. Horší bylo, když se to dozvěděl lé-
kárník v Montafiu a přišel do Turína k Donu Boskovi s pros-
bou, aby mu dal ty pilulky. Don Bosco na to, že už je nemá, že
zásoba došla. Lékárník byl ale neodbytný a chtěl mermomocí
znát tajemství léku. Don Bosco se z toho chtěl přirozeně vy-
točit. Zamlouval to tím, že nemocného uzdravila Panna Ma-
ria, ke které se pacient modlil, že pilulky nemají žádnou moc
a on není žádný zázračný lékař ani lékárník. Lékárník se však
nevzdal. Někde ještě měli Don Boskovy pilulky a dali mu je.
Podrobil je rozboru, ale nic nenašel. Radil se s jiným kolegou
lékárníkem a i ten přišel ke stejnému závěru: Je to obyčejný
chléb, kousek pšeničného těsta, nic jiného v tom není. Když
se to Don Bosco dověděl, již nikdy nikomu nedával pilulky,
ale vždy jen doporučoval modlitbu k Panně Marii. Faktem
však zůstává, že od počátku svého kněžství vždycky hodně
doporučoval modlitbu k Panně Marii, hodně žehnal nemoc-
né a hodně se za ně modlil. A tak se množily podivuhodné
události, rostla i důvěra v jeho přímluvu u Matky Boží a to
pak prostupovalo celý jeho kněžský život. Marně to zastíral.
Jeho okolí poznalo, jeho vliv na srdce Matky Boží a dožado-
valo se jeho intervence.
Vůbec Don Bosco vyšel ze semináře jako dokonalý kněz.
Jeho mysl byla plná Božích pravd a jeho vůle za nimi stála
s celou rozhodností. Jen otevřel ústa a již každý cítil, že před
ním stojí Boží muž, který nemá jiných zájmů než oslavit
Boha všemi svými skutky a slovy.
Lze říci, že ačkoliv nebyl řeholníkem, žil takovým živo-
tem, že byl dokonale chudý, čistý a poslušný. Již tehdy přijal
zachovávání evangelních rad za stálou normu kněžského
života. Přitom byl dokonale umrtvený. Tak si třeba udělal
závazek, že bude jíst jenom ve stanovený čas. Maminka mu
totiž jednou řekla: „Víš, svačina je pro pány, my jsme a bude-
me chudí.“ Don Bosco se tím řídil po celý život. Také doko-
nale ovládal zrak a sluch. Hlavně však z něho zářila hluboká
víra. Ta se stávala ze dne na den více světlem jeho duše.
3 Povinné návštěvy
Jednak aby vyhověl prosbám, jednak aby ukázal vděčnost
svým přátelům, Don Bosco v prvních týdnech po svém
vysvěcení vykonal několik návštěv. Především navštívil ro-
dinu Mogliovu v Moncuccu a potom se vydal do Pinerola
k Strambiům. Nato šel do Fenestrelle, kde měl na pozvání
přítele faráře kázání. Nezapomněl ani na svého prvního
velkého dobrodince dona Lacquu, který se ho ujal jako ne-
gramotného chlapce a naučil ho číst a psát. Tento hodný
kněz žil na penzi v Poncanu a měl již 86 let. Don Bosco mu
hned po primici napsal, že ho navštíví. Odpověď si nechal
na památku a dochovala se dodnes. Neuškodí si ji přečíst:
„Nejmilejší příteli a milovaný žáku!
Oznamuji v krátkosti, že jsem dostal Váš dopis a včera večer jsem si jej několikrát přečetl. Píši důvěrně jako učitel žákovi:
mám velikou radost z toho, že jste dosáhl svatého kněžství. Je to čest a odměna za Vaše zásluhy. Moc Vám děkuji za pozor-
nost. Tisíceré díky! V příštím roce budu ještě poskytovat své slabé služby této obci, jak jsem to slíbil. Byl bych se mohl nyní
v červnu dát na ústup, ale již jsem si přibouchl dveře.
Mohl jsem jinde přijmout učitelství nebo kaplanské místo, ale rozmyslel jsem si to. To už by nebylo pro moje staré zuby.
Zde mám v zimě tak dvanáct až patnáct školáků a od Velikonoc už jen jednoho nebo vůbec žádného. Ale ze všeho nejlepší
bude vrátit se do rodiště a tam doma zavřít oči. Ale jak Pán Bůh bude chtít.
Rád přijímám mešní intence, které mi posíláte a budu je sloužit na Váš úmysl do září nebo kdy přijdete. Mariánka se má
dobře a pozdravuje Vás.
Stránka je plná, a tak ji musím složit. Očekávám Vás s otevřenou náručí a také Vaši maminku, půjde-li to. Přeji Vám
všechno dobré a zůstávám Váš
nezměněný don Lacqua
Návštěva se uskutečnila 14. října. Don Bosco tam byl vřele
uvítán svým bývalým učitelem i svou tetou Mariánkou, kte-
ré byl povinen za to, že dostudoval. Také byl uvítán tamním
panem farářem, s kterým se dobře znal.
Než se tam však dostal, musel mnoho vystát. Z domu
vyrazil samozřejmě pěšky 13. října, naštěstí bez mamin-
ky. Provázel ho nějaký již větší hoch. Po dvou zastávkách
u známých vyrazili pozdě odpoledne k Poncanu. Ale běda!
Zabloudili v lese, šli a sami nevěděli kam. K tomu se chysta-
lo k bouři a ta je zastihla v hlubokém lese. Hřmělo a blýska-
lo se až hrůza. Stromy praskaly pod nárazy větru, lilo jako
z konve, že byli promoklí na kůži a východisko nikde. Chví-
li seděli v lijáku, pak se kamsi schovali, ale ani to nemělo
cenu, a tak se raději dali na cestu hledat nějaké lidské obyd-
lí. Konečně uslyšeli psí štěkot. Přidali do kroku a skutečně,
blížili se k nějakým stavením. To již přestávalo pršet. Zpo-
zorovali jakési lidi. Měli zapálenou pec a pekli chléb. Ale jak
se vynořili ze tmy, ti lidé vzali nohy na ramena, nechali pec
pecí a utekli do stavení. Don Bosco tloukl na dveře, ale oni
neodpovídali. Potom se mu podařilo přece jen se dostat do
síně a hle, ti lidé tam stáli přikrčení, nože v rukou, někteří
měli připravené vidle, byli zřejmě v bojovém postavení.
Don Bosco se jim představil a pomalu se odzbrojovalo.
Chlapi se ubezpečili, že nemají před sebou zbojníky. Vysvět-
lili příchozím, že v okolí řádí lupiči a právě minulé noci se
tam stala vražda. Pachatelé utekli a zatím se královským ka-
rabiníkům nepodařilo nic vypátrat.
Don Bosco prosil, aby mu zapůjčili nějaký kus oblečení,
ale nic nebylo po ruce. Jak také na ubohých samotách, kde
lidé si sami neměli co obléci, aby trochu vypadali! Bylo tedy
53
|
|
6.4 Page 54 |
▲back to top |
usneseno dovést je do nedalekého zámečku, snad jim tam
něco poskytnou. Šlo se tam zase v plné polní a každý stín
budil podezření, že za stromem stojí lupič.
Zámeček byl obehnaný zdí a za ní zle štěkali dva velcí
psi. Byli velcí jako telata. Konečně přišel majitel, již starý
pán, a přijal je celkem přívětivě. Když se dověděl, že před
ním stojí zbloudilí novokněz, roztál úplně a pozval je do-
vnitř. Nebyl tam sám. Ponocovali s ním ještě nějací přátelé
a bavili se nevinnou hrou. Rozumí se, že se nešlo hned tak
spát. Jak se hosté převlékli, museli posedět a popovídat si se
společností. Až k půlnoci přece jen byli v posteli a mohli se
pořádně zahřát.
Ráno se na zámecké vížce rozklinkal zvonek a oznamo-
val lidem, že bude mše svatá. Tomu rozumělo celé okolí,
a tak se sešlo dost lidí. Nejspokojenější byla stará paní, kvůli
které musel Don Bosco zůstat a celebrovat. Pak si ještě mu-
sel dopřát prohlídku zámečku a nejbližšího okolí. Zámecký
pán mu ukázal mezi jiným nějaké tajné vchody do nitra
země a říkal, že se tam zdržují všelijací lidé, s kterými není
radno se potkávat ani potmě ani za světla. Nikdo se prý do
těch podzemních slojí neodvažuje, ani karabiníci by tam za
živý svět nevlezli. Povídá se, že se tam dokonce razí falešné
peníze.
Don Bosco si prohlédl také pánovu knihovnu a vyžádal si
z ní jednu knihu svého zájmu: „Stručné církevní dějiny“ od
Vavřince Bertiho, Florenťana. Choval ji pak ve své knihov-
ně. Na poslední stránce bylo napsáno: Roku 1841 dne 14.
října koupil po několikahodinové cestě temnou nocí na
zámku pánů Merlů u Moncalva na památku pohostinného
přijetí Jan Bosco“. Teprve po obědě byli propuštěni a Merlo
je sám vyprovodil kus cesty směrem k Ponzanu.
Náš Don Bosco tuto zvláštní epizodu rád vypravo-
val chlapcům a činil tak vždycky s půvabným humorem
a s mnoha podrobnostmi, aniž jen dal trochu najevo, že to
nebylo nic příjemného. To již byl jeho zvyk. Odmalička byl
zvyklý útrapám a bylo mu jedno, co musí tělo vytrpět. Šel
z jednoho do druhého, jak to Bůh posílal, ať to bylo pří-
jemné, nebo nepříjemné. Přitom všude rozséval dobrou
náladu a navazoval styky s lidmi. Nikdy nezapomněl na
přijaté dobrodiní a každému se snažil revanšovat. Kdyby
nic, tak aspoň odkoupil knihu, trochu vína nebo zrní, tehdy
bylo málo peněz mezi lidmi, nebo sám poslal něco ze za-
hrádky těm, kteří mu dali. Služebným nezapomněl stisknou
ruku a nechat jim malý peníz za úsluhu. Když mu to někdo
vytýkal, říkal: „Není spravedlivé, abychom si nechali sloužit
zadarmo. Vždyť je to stálo práci.“ Tím jen získával. Všude
na něho v dobrém vzpomínali, a tak rostly řady jeho zná-
mých a přátel.
V té době navštívil Don Bosco také svého přítele a spolu-
žáka P. Karla Palazzola, bývalého kostelníka při chierském
dómě, kterému dopomohl ke kněžství tím, že se ho ujal, na-
učil ho latinsky a také v semináři mu vytrvale pomáhal tím,
že mu všechny lekce z filosofie a teologie psal zkrácené na
čistých stránkách, aby se mu to dobře pamatovalo. Palazzo-
lo takto při všech zkouškách procházel s dobrým prospě-
chem a i když neměl zvláštního obecného vzdělání, přece
se stal dobrým knězem, hledaným zpovědníkem a vykonal
hodně dobrého. Ještě když Don Bosco měl již svou Oratoř,
Palazzolo přicházel k němu na porady a později mu posílal
chlapce, kteří potřebovali umístění, aby se v životě neztra-
tili. Žil do roku 1885 a zemřel bezmála devadesátiletý. Byl
o hodně starší než náš Bosco.
Nesmíme si však myslet, že Don Bosco po vysvěcení
chodil jen na výlety. To ne! Jeho cesty byly vždy diktovány
vděčností nebo podobně. Jinak seděl doma v Becchi nebo
na faře v Castelnuovu a studoval nebo si skládal kázání.
O těch prázdninách studoval zvláště knihy z oboru mravou-
ky, aby měl co největší rozhled, až nastoupí po prázdninách
do kněžského konviktu v Turíně a bude tam poslouchat
přednášky z praktické mravouky. Co se týče kázání, snažil
se vykořenit svoji starou chybu. Znal mnoho básní nazpa-
měť a nějak se mu pletly do kázání rýmy. Přátelé ho na to
upozorňovali a on si dával skutečně dobrý pozor, až to úpl-
ně přemohl. V tehdejší, ještě poměrně barokní době neje-
den kněz kázal květnatě, ale on chtěl kázat lidu a chlapcům
a chápal, že k nim musí mluvit jinak a zcela srozumitelně.
4 Různé nabídky
Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a bylo třeba vážně
pomýšlet, co dál. Don Bosco měl už svých šestadvacet let
a bylo třeba, aby dobře začal. Nabízely se mu tři možnos-
ti. Mohl přijmout úřad domácího učitele v domě jednoho
janovského šlechtice. To by mu přineslo značný prospěch,
jako celé zaopatření a k tomu 1 000 lir ročně. Příbuzní pře-
mlouvali matku Markétu, aby přiměla syna k přijetí, proto-
že celá rodina by z toho mohla mít prospěch. Ale ona ne.
Nechtěla, aby syn zapadl někam do zámku nebo do šlech-
tického domu. Věděla, že za hedvábnými závěsy není vždy
všechno v pořádku. Stále tvrdila, že chce jen jediné: aby
syn spasil svou duši. Také se mu nabízelo, aby přijal místo
učitele v Morialdu, tedy doma. Přitom by byl morialdským
kaplanem jako kdysi don Lacqua. Lidé o to velice stáli, pro-
tože by byl zůstal uchován pro jejich mládež, která na něm
jen visela. Konečně pan farář Cinzano by ho byl rád ucho-
val pro sebe. Mohl by být kaplanem v Castelnuovu, kde byl
stejně na faře jako doma. Při dostatku kněží by bylo snadné
dosáhnout od pana arcibiskupa schválení.
Don Bosco byl ale duše uvážlivá. Než něco podnikl, ra-
ději se poradil s někým, kdo věci rozuměl a mohl říci slovo
na místě Božím. Šel tedy k donu Cafassovi, svému hlavnímu
duchovnímu vůdci, aby on řekl, co má dělat. A svatý Cafas-
so, který byl tou dobou korepetitorem mravouky v kněž-
ském konviktě v Turíně, mu hned řekl: „Potřebujete se zdo-
konalit v morálce a v kazatelském umění. Nepřijímejte nic
a přijďte do konviktu.“
V té době každý kněz dobře věděl, co je kněžský konvikt,
ale nám neuškodí seznámit se s ním blíže.
Na začátku 19. století žil v Turíně skvělý kněz jménem
Alois Guala. Měl doktorát z teologie a byl správcem neboli
rektorem kostela svatého Františka Assiského. Byl to člo-
věk naprosto čistých mravů, hluboce zbožný a vzdělaný,
opatrný, ale i statečný. Dobří ho měli rádi, bezbožní se ho
báli. Byl naprosto oddán papeži a když byl Pius IX. v Savo-
ně držen v zajetí, udržoval s ním tajné styky. Informoval ho
a přebíral od něho instrukce pro kněze. Byl také duší komi-
tétu, který sbíral příspěvky na papeže a na potřeby církve.
Málem by to byl zaplatil svobodou. Byl na něj a na bankéře
Gonellu vydán zatykač a oba ušli zatčení jen díky směšné-
mu nedorozumění. V zatykači byl on označen jako ban-
kéř a bankéř jako Guala. Záměna jmen! Karabiníci odešli
54
|
|
6.5 Page 55 |
▲back to top |
s nepořízenou, ale oni měli možnost zničit kompromitující
materiál a pak různými intervencemi způsobit, že byli ne-
cháni na pokoji.
Tento zbožný kněz tušil, jak bude důležité, aby měla
církev k dispozici hodně církevně správně orientovaných
kněží a začal ve svém bytě dávat lekce z morálky mladým
turínským kněžím. Když roku 1818 skončila v Piemontě
Napoleonova vláda a vojáci vyklidili obsazený františkánský
klášter při kostele svatého Františka, dosáhl Guala toho, že
zde byl zřízen kněžský konvikt, který získal schválení jak od
krále Karla Felixe, tak od arcibiskupa Chiaverottiho. Roku
1823 byl Guala jmenován rektorem konviktu. Rozjímání,
duchovní četba, dvě lekce z morálky denně, lekce z kazatel-
ství, velká možnost studovat teologii, tvořily náplň.
Nesmírný prospěch vzešel piemontským diecézím
a zvláště turínské arcidiecézi z tohoto počinu. Na prvním
místě Konvikt vykořenil v severní Itálii jansenistický blud,
bránící lidem v přístupu ke stolu Páně a plnící náboženský
život strachem z Boha. Jansenisté učili, že člověk, i když
má jen lehké hříchy, musí se podrobovat dlouhodobému
pokání a k tomu, aby mohl přijmout Tělo Páně, musí být
bezmála svatý jako anděl a podobně. Proti jansenismu
vystoupil již v 17. století svatý zakladatel redemptoris-
tů Alfons z Liguori a Guala se zde ze všech sil přičiňoval
rozšiřovat jeho spisy, tištěné ve Francii a tajně pašované
do Piemontu. Tak se dostávaly do rukou lidu Alfonsovy
zlaté spisky: „Praktický způsob jak milovat Ježíše Krista“,
„Vznešenosti Panny Marie“, „Veliký prostředek, modlitba“
a „Návštěva Nejsvětější Svátosti oltářní“. Kněží zas dostali
do rukou jeho „Morální teologii“ a „Apoštolský člověk“.
V tom byl Gualovi velmi nápomocen tiskař Marietti, který
ty spisy přibaloval jednoduše k jiným knihám. V Konvik-
tě se jelo podle svatého Alfonse z Liguori a Dr. Guala usi-
loval o to, aby byl tento autor prohlášen za učitele církve
v oboru mravouky jako byl svatý Tomáš Akvinský učite-
lem církve v oboru věrouky.
Pravou Gualovou rukou byl nyní svatý Josef Cafasso,
jeho zástupce a později i nástupce. Jeho předností bylo, že
při věrnosti nauce svatého Alfonse dovedl lámat hroty ne-
přátelství mezi takzvanými probabilisty a probabilioristy
a pomalu formoval pro Itálii duchovenstvo učené a také
opravdu zbožné a církevně zcela spolehlivé. Oporou obou
zmíněných kněží byl ještě třetí – Dr. Felix Golzio. Působení
těchto tří se neomezovalo na úzký okruh lidí, ale sahalo da-
leko, daleko. Celá turínská pastorace byla jimi ovlivňována.
Věznice, nemocnice, dobročinné ústavy, nemocní v domác-
nostech, paláce vznešených i chatrče nuzáků, města i vesni-
ce, všechno cítilo lásku těchto tří význačných kněží.
Sem tedy zval Dona Boska svatý Cafasso. Všude jinde
mohl studovat, ale toto byla příležitost zcela jedinečná. Pro-
to neváhal a hned ji přijal.
Dne 3. listopadu měl Don Bosco v Castelnuovu poslední
mši svatou a pak se vydal na cestu do Turína. Jaké myšlen-
ky měl tehdy, to můžeme vyčíst z jednoho jeho spisu, ne
o mnoho pozdějšího. Uveďme si aspoň některé věty: „Slo-
va svatého evangelia, aby zase shromáždil rozptýlené Boží
děti, můžeme téměř aplikovat doslova na dnešní mládež.
Ta rozhodně není špatná a přitom na ni spočívá budouc-
nost lidské společnosti. Když se odstraní nedbalost rodičů,
zahálka, špatní kamarádi, potom není tak těžké vštípit jí
zásady dobrého chování, pořádku, úcty a náboženskosti.
I když je někdy v tom věku zkažená, je to spíš z lehkomy-
slnosti než ze zlé vůle. Tito mladí lidé potřebují hlavně
dobročinnou ruku, která by se jich ujala, vedla je ke ctnosti
a chránila před zlem. Obtíž je v tom, kde je shromažďovat,
jak k nim mluvit a jak je vést k mravnosti. To právě bylo
posláním Božího Syna a to je i posláním náboženství. Mezi
prostředky, jimiž disponuje náboženství, se počítají orato-
ře. Když jsem se dal na tuto formu apoštolátu, chtěl jsem
právě toto: pracovat pro čest a slávu Boží a k prospěchu
mladých duší, dělat z nich dobré občany, aby jednou mohli
být hodnými obyvateli nebe. Bůh mi dej sílu, abych v tom
vytrval až do smrti.“
Don Bosco opouštěl Castelnuovo bez peněz v kapse,
ale v srdci měl Ježíše Krista a byl pevně zakotven v lásce
k Bohu. S jeho pomocí dokáže všechno.
Na tuto cestu asi vzpomínal, když jednou kázal v Albě
o svatém Filipu Neri, apoštolu římské mládeže, ve kterém
viděl svůj vzor. Začal z ničeho nic zcela básnicky. Předsta-
voval si, že potkává na jednom z římských kopců mláden-
ce, unaveného dlouhou cestou, jak se zastavuje a dívá se na
město ležící u jeho nohou. Pak řekl: „Pojďme a zeptejme se
ho, kdo je!“ – a již začal rozhovor. „Mládenče, kdo jste a co
si s takovou úzkostí prohlížíte?“ „Jsem cizí a k tomu chudý.
Dívám se na to velké město a mám krásné myšlenky. Jen se
bojím, zda to není bláznovství, co bych chtěl udělat.“ „A co
by to mělo být?“ „Chtěl bych zasvětit svůj život tolika ubo-
hým duším, tolika hochům, kterým chybí náboženské vzdě-
lání a hrozí jim věčná zkáza.“ „Jste trochu vzdělaný?“ „Mám
jen pár tříd a rozhodně nepatřím mezi učené.“ „Máte hmot-
né prostředky?“ „Nic, ani krajíček chleba, jen to, co mi dají
milosrdní lidé.“ „Máte kostely, domy?“ „Kde bych je vzal?
Mám jen jednu malou světničku, kterou mi propůjčili. Celý
můj nábytek spočívá v jednom provaze, který mám nata-
žený od jedné stěny k druhé a na který věším prádlo a šat-
stvo.“ „A jak si myslíte, že bez jména, bez vědy, bez majetku
a bez bydlení se můžete odvážit tak obrovského díla?“ „To
je pravda, mám z toho strach. Bůh mi ale dodává odvahy.
On přece může z kamení vytvořit syny Abrahámovy. Ten
Bůh…“ „Máte rád Pannu Marii?“ V té chvíli se Don Bosco
odmlčel v kázání. Pak popsal tvář toho hocha, zář jeho očí,
jeho úsměv a co odpověděl. A skončil tím, že mu položil
otázku: „Jak se jmenujete?“ „Filip Neri,“ odpověděl jinoch.
Jak to řekl, jeho posluchači si instinktivně pomysleli: „Jan
Bosco, Jan Bosco“. A měli pravdu.
Takovými a podobnými fantaziemi se musel obírat Don
Bosco, když tehdy sestupoval od Supergy dolů do města
a i on měl pod nohama Turín. Měl takovou důvěru ve své
poslání a v pomoc Boží, že byl rozhodnut neustoupit ani
o píď od svých předsevzetí. Všechno se mu začínalo rýso-
vat s naprostou přesností. Bůh mu již tolik naznačil a Panna
Maria mu byla tak blízká ve všech uplynulých létech! Kdo
dílo začal, jistě je přivede ke zdárnému konci. Přitom měl
stálý pokorný pocit, že mu přijde na pomoc celá řada lidí.
Bůh mu je pošle. Dne 31. října 1887, přesně tři měsíce před
smrtí, napíše svým spolupracovníkům do Francie:
„Boží Prozřetelnost, asi aby mě zbavila veškeré zásluhy
z mé plné důvěry v její vedení v mém dosti dlouhém životě,
způsobila, že jsem vždycky našel na své cestě duše plné hr-
dinské obětavosti a srdce nevýslovně štědrá.“ Mezi ně vždy
počítal na prvním místě svatého Josefa Cafassa, na jehož
pokyn sestupoval z kopců do velkého města.
55
|
|
6.6 Page 56 |
▲back to top |
5 Přivítání v konviktu
Tradice vypráví, že turínský františkánský konvent, kde byl
nyní kněžský konvikt, založil sám svatý František z Assisi
společně s klášterem chierským, a to roku 1210, když osob-
ně navštívil Piemont. Roku 1834 dostal konvikt arcibiskup-
ským dekretem za spolupatrony ještě i svatého Františka
Saleského a svatého Karla Boromejského, jakož i blahosla-
veného Šebastiána Valfré, turínského kněze vzácného vzoru
kněžské svatosti.
Když tam Don Bosco šťastně vkročil, šel se hned před-
stavit donu Cafassovi. Ten, jak již bylo jeho zvykem, hned
vstal a uvítal ho u dveří s otcovskou laskavostí. Na chvíli
se posadili. Bosco mu musel podat zprávy o Castelnuovu
a o známých kněžích, také o své rodině a don Cafasso mu
jistě neopomenul vysvětlit ducha a řád jeho nového domo-
va. Nakonec mu řekl, že bylo s donem Gualou dohodnuto,
že nebude za pobyt nic platit.
V té době měl konvikt hodně nadací. Mnozí žáci tam
platili jen poloviční stravné, někteří vůbec nic. Stávalo se, že
buď don Guala nebo don Cafasso strčili příchozímu potřeb-
nou sumu přímo do rukou s tím, aby zaplatil ekonomovi
a nikomu nic neříkal.
Don Bosco byl zřejmě dojat a hned pospíšil k panu rek-
torovi ohlásit se a poděkovat za jeho velkomyslnost. Don
Guala ho přijal v sedě, protože již delší dobu trpěl silný-
mi revmatickými potížemi, ale z laskavého přivítání mohl
usoudit, že ho don Cafasso vřele doporučil. Hned mu byla
vykázána světnička, chudá, ale slušná a čistá, jak bylo v kon-
viktě pravidlem.
Zatím se scházeli staří i noví konviktoři, mnozí se znali
ze semináře, a tak se navazovaly staré i nové přátelské vzta-
hy. Pak přišel večer a na znamení zvonku se šlo do kaple,
kam přišel i pan rektor a zahájil školní rok zbožným „Přijď,
Stvořiteli Duchu, k nám!“
V prvních dnech se četla a vysvětlovala pravidla domu.
Bylo jich celkem málo a byla velmi rozumná, aby je pří-
padně mohli kněží zachovávat i později na faře, nebo kde
by byli. Ranní a večerní modlitba, mše svatá pro ty, kdo ješ-
tě nebyli vysvěceni na kněze, návštěva Nejsvětější Svátosti
oltářní, růženec, půlhodinka rozjímání a čtvrt hodiny du-
chovní četby a to všechno pokud možno společně. Ke zpo-
vědi se chodilo jednou týdně. V pátek byl předepsán sebe-
zápor podle uvážení, mimo rekreaci mlčení a každý měsíc
cvičení šťastné smrti. Dvě konference každý den, společné
studium, odpoledne vycházky dva a dva, pokud možno
stranou městského ruchu a bylo přísně zakázáno chodit na
veřejné zábavy a do kaváren.
Dr. Guala dbal velmi na to, aby se denní řád přesně do-
držoval. Podle toho soudil na serióznost jednotlivců. Neby-
lo trestů, ale pan rektor nikdy neváhal zavolat si provinilce
a dost přísně mu domluvit, když někdy někdo rušil kázeň.
Jeho zásadou bylo, aby se zachovávalo ustanovení Tridentské-
ho koncilu: „Sluší se, aby ti, které Bůh jako kleriky povolal do
své služby, podle toho řídili své oblékání, gesta, chůzi a řeč,
aby na nich bylo všechno vážné, umírněné a plné nábožen-
skosti. Ať se chrání i malých provinění, protože by u nich ne-
byla malá. Ať jednají tak, aby k nim mohl mít každý úctu.“
Don Cafasso často opakoval: „Buďte svatí! Kněz, to je
velké slovo, veliká důstojnost, ale i velká odpovědnost, kte-
rá žádá velikou ctnost. Kněz může být považován od lidí za
svatého, ale nemusí jím být před Bohem. Aby ho měli lidé
za svatého, k tomu stačí třetina toho, co musí mít před Bo-
hem, aby ho On za takového uznal. Bůh vidí do srdce. Sva-
tý kněz jde po smrti do nebe snadno, je-li však prostřední,
skončí pravděpodobněji v pekle než v očistci.“
Však konviktoři měli před sebou stálé dva vzory kněžské
svatosti. Dr. Guala již 31 let řídil dům a každý věděl, jak je
umrtvený, jak se postí a podobně. Až do desáté hodiny byl
každý den v blízkosti své zpovědnice u oltáře Neposkvrně-
ného Početí. Buď zpovídal nebo se modlil. Pak trávil svou
hodinu za katedrou. Potom chodil po nemocných, do věz-
nic a rozdával almužny chudým. On chodíval do Pevnosti,
kde bývali vojáci odsouzení k zastřelení, aby je potěšil. Když
byla rekreace, býval on i don Cafasso vždy uprostřed kon-
viktorů. V té době bylo vzácností, aby se podřízení bavili
s představenými.
Don Cafasso vstoupil do Konviktu v roce 1834 jako oby-
čejný student, ale již za dva roky si ho Guala vzal za po-
mocníka a dělil se s ním o lekce až do roku 1844. Byl jeho
věrnou kopií. Ač malé postavy, tělesně slabý a poněkud
deformovaný se stále namáhal na kazatelně, ve zpovědnici,
ve škole, ve věznici, a i on obětavě asistoval při popravách
odsouzenců. Povahově byl přístupnější než Dr. Guala. Ten
to věděl a nejednou říkal: „Jděte k Josefovi!“ Cafasso velmi
dbal na zdraví mladých kněží. Říkal, že si je musí uchovat,
aby mohli hodně pracovat. On sám si však nikdy nic nepro-
minul a žil velmi odříkavým životem.
Don Bosco obdivoval dona Cafassa. Stalo se, že jednou
měl Cafasso žízeň a podali mu sklenici vody. Vtom zazněl
zvonek svolávající na růženec. Cafasso postavil skleni-
ci a bez meškání šel do kaple. Bosco ho prosil, aby se pře-
ce napil, že ještě přijde včas, ale on ne. „Chcete, abych dal
přednost sklenici vody před tak krásnou modlitbou, jakou
je růženec?“
Don Cafasso míval lekci odpoledne a bylo s podivem,
jak důkladně a přitom prostě učil morální teologii. Jeho text
se hemží okrajovými poznámkami. Bylo vidět, že předtím
prostudoval a navzájem porovnal kdoví kolik autorů, ale
ze všeho vycházela práce s podivuhodným pořádkem. Jeho
pověstné „traktáty“ si pak žáci opisovali jako vzácnost, ač-
koliv dohromady měly asi 400 stran.
Don Bosco chodil k donu Cafassovi ke zpovědi a pro du-
chovní vedení, ve kterém byl on mistrem. Měl k němu sy-
novskou úctu. Ano, vzal si ho za vzor kněžského smýšlení
a práce.
6 Don Bosco a ulice
Tajemný plamen lásky k mládeži, který v Donu Boskovi plál
již od dětství, se nyní ještě více rozhořel při pohledu na vel-
koměstskou mládež. To byla jiná, ubožejší mládež než ta,
kterou vídal na vsi nebo v malém studentském městečku.
Turín v té době skýtal po této stránce žalostný pohled.
Na předměstích se snoubila bída s nouzí. Stačilo jít ulicemi
a všude jsi slyšel křik, nadávky, hrubé řeči, oplzlé vtipy, bez-
uzdný smích, klení a braní Božího jména nadarmo. Dělali
to dospělí, dělali to po nich kluci i děvčata. Všude bylo vidět
nejnižší úroveň. Jít kolem rozestavěných domů (Turín tehdy
rychle rostl) znamenalo vidět i malé chlapce lézt po lešeních
s putnami vápna, malty, cihel, prožívat celé dny na málo
56
|
|
6.7 Page 57 |
▲back to top |
bezpečných prknech za trochu krejcarů jen tak, aby člověk
nezemřel hlady. Křik, vyhrožování, pohlavky a kopance, to
všechno bylo denním přídavkem ze strany drsných dělní-
ků, jimž chlapci dělali nádeníky a poskoky. Bylo běžné vidět
otrhané děti toulat se po ulicích a zarostlých prostranstvích
za městem. Nikdo se o ně nestaral a nemyslel na jejich bu-
doucnost. Mnohý prosil o almužnu a nejeden spal ve stohu,
na lavičce v parku, v konírně a kde to prostě šlo. Rodiče
tak málo dbali o své ratolesti, jako by jim na nich nezáleže-
lo. Však oni se nějak protlučou! Starší chlapci již šli raději
pohromadě a tvořili party. Ve větším počtu se to přece lépe
bojuje a řádí. Samozřejmě čím byl kdo drzejší a otrlejší, tím
snadněji nabýval vrchu a poroučel druhým. Takový byl Tu-
rín, taková byla jeho spodina a mládež vyrůstající v ní.
Kněz Don Bosco to viděl od samého začátku svého tu-
rínského pobytu. Jen se ubytoval a měl možnost vyrazit do
ulic, a také vyrazil. Chtěl poznat mravní stav mládeže, zvláš-
tě chlapců. Při pohledu na ně se mu svíralo srdce bolestí.
Často, když viděl ty nejmenší, volal je k sobě, vyptával se
jich, dával jim medailonky a pokoušel se jim říci něco o ná-
boženství.
Zvláště o svátečních dnech chodil městem a dumal. To-
lik výrostků všech možných barev chodilo městem bez cíle,
a bavilo se, jak mohlo. Do kostela? Kdo by tam šel! Tam
chodili slušní lidé a na ně se přece díval každý jen svrchu!
Lepší byly hospody, tam se dalo pít a hulákat podle libosti.
Anebo louky u Pevnosti, kde bylo možno hrát v karty, kou-
řit, pospávat nebo pořádat bitky s jinými partami. Bosco
nejednou zaslechl, jak se mu za zády posmívají, i když to
nedělali přímo do očí. On se na to ale díval s pochopením.
Aplikoval na ně verš žalmu: „Maličcí žádali chléb a nikdo
jim jej nedával.“ Hladoví kluci prosili o chléb vezdejší a jis-
tě by byli vděční i za chléb Božího slova. Mladý kněz dobře
chápal, že tito nemohou jít ani do kostela ani k svátostem.
Prostě za takových okolností to nebylo možné.
Co velební páni na farách! Ti měli plné ruce práce! Měš-
ťanstvo do kostela chodilo. Kostely byly plné i děti z těchto
rodin byly pravidelnými účastníky bohoslužeb. Jenom dvě
kategorie mladých byly téměř zcela opuštěné. Turín ve vý-
stavbě přitahoval každoročně tisíce starých i mladých dělní-
ků z okolí Bielly a z Lombardie. Nebyli zlí ani nepoučení ve
víře, ale v tom „Babylóně“ snadno odvykali náboženskému
životu a zvykali si na život bez Boha a bez církve. Potom zde
byl domorodý proletariát a ten byl teprve daleko vzdálen od
kněží a od kostelů. Tam vládla naprostá ignorace Božích věcí.
Před Donem Boskem se otvíralo nepřehledné pole pů-
sobnosti, ale zatím si jen opakoval se svatým Františkem
Saleským: „Následuj, avšak nepředbíhej kroky Boží Prozře-
telnosti!“, i když se v něm stále probouzela určitá svatá ne-
trpělivost.
Obraz bídy v jeho mysli nebyl však ještě dost jasný. Bylo
třeba jít do nemocnic, sestoupit do kriminálů, do brlohů,
kde se tlačilo na několika metrech podlahy mnoho lidí,
aby viděl, kam vede nezachovávání Božích přikázání, ať ze
strany jednotlivců nebo celé společnosti. Boží Prozřetelnost
však chtěla, aby to všechno viděl.
Dr. Guala měl ve zvyku z útrpnosti k vězňům posílat jim
každý týden tabák, chléb a peníze. Posílal je obyčejně po
konviktorech. Chtěl, aby své setkání s vězni využili také k vý-
uce katechismu. Don Cafasso byl již řadu let jedním ze 600
členů „Bratrstva milosrdenství“ a jedním z těch osmi, kteří
měli na starosti věznice, jejich chovance a jejich děti. A že si
vážil svého krajana Boska, bral ho často s sebou. Však Don
Bosco nezapomenul později napsat v Cafassově životopise:
„Nelekaly ho stráže, procházel železnými branami a masivní-
mi mřížemi, nic si nedělal z řinčení řetězů, nedbal, že je tam
všude tma, nezdravo a zápach. V některých celách se ozýval
smích, jinde se zpívalo a hulákalo. Byly to hlasy víc zvířecí
než lidské, nevadily mu zarostlé tváře hrubých zločinců. Sta-
tečný kněz cítil soucit s těmi lidmi a myslel na jejich duše.
Často pozvedal oči vzhůru a modlil se k Panně Marii, útoči-
šti hříšníků, aby pomohla. Mluvil k nim o náboženství a oni
poslouchali. Nabídl se jim, že přijde zase a oni byli rádi. Tak
pracoval neohrožený kněz. Vodil tam své žáky a zval i jiné
kněze, aby se věnovali těmto nešťastníkům. Začalo kázání,
zavedlo se zpovídání. Peklo se pomalu měnilo v lidské obydlí
a lidé se zase začali cítit křesťany a lidmi.
Nejvíc Dona Boska dojímalo, že ve vězeních potkával
mnoho mladých chlapců od dvanácti do osmnácti roků. Jak
se tam dostali? Byli opuštěni od rodičů a ode všech, a tak
se dali na dráhu zločinu a tam v té společnosti provinil-
ců nemohli nic získat, leda se ještě více zkazit. Kdyby byli
měli nějakého přítele, někoho, kdo by se jim věnoval a učil
je náboženství a práci, jistě by nedošli k takovým koncům.
V každém případě, kdyby byl ve městě někdo, kdo by se vě-
noval mládeži, byl by aspoň počet těchto provinilců menší.
Don Bosco o těchto věcech hovořil s donem Cafassem a ten
s ním živě souhlasil. Oba přemýšleli jak na to.
Don Guala s donem Cafassem chodili také po barácích
rozdávat almužny I k tomu používali konviktory. Také Don
Bosco od nich dostával peníze s příkazem, aby navštěvoval
chudáky a ulevoval jejich bídě. Tak měl příležitost se pře-
svědčit, jak lidé žijí. Prolézal sklepení a podkrovní byty,
kde lidé spali na špinavých slehlých slamnících, přikrývali
se jenom nějakým hadrem, byli tam i nemocní. Jeden pře-
lézal přes druhého, když se chtěl dostat někam; o lékařích
nebo o něčem takovém se nikomu ani nesnilo. V tom všem
spousta dětí, podvyživených, zcela zanedbaných! Co z nich
bude? Mohou se takové děti uchovat bez porušení? Nevede
je to přímo do zkázy?
A jako by to nestačilo, dostalo se mu ještě další příleži-
tosti poznat, co je lidská bída. Jednoho dne potkal ředitele
„Malého domu Boží Prozřetelnosti“ kanovníka, nyní sva-
tého Benedikta Cottolenga. Byla to obrovská nemocnice,
která již tehdy hostila na 1 800 všemožných ubožáků, které
žádná jiná nemocnice nemohla přijmout. Byly to různé lid-
ské nestvůry již tak narozené, děti s deformovanými hlava-
mi, lidé duševně postižení, odkázaní na lidské milosrden-
ství. Mimo to zde bylo oddělení sirotků, mrzáků, epileptiků,
lidí s nevyléčitelnými vředy a podobně. Vstoupit do někte-
rého oddělení už samo nahánělo hrůzu a odpor. Cottolen-
gova láska vytvořila toto dodnes jedinečné dílo lásky na
světě. Světec pozval Dona Boska na návštěvu svého ústavu
a on šel. Bylo to na Valdoku a on neměl tušení, že právě
v sousedství vytvoří jiný podobný ústav, obrovskou Oratoř
svatého Františka Saleského pro opuštěné hochy.
Cottolengo provedl mladého kněze a ten měl nad čím
žasnout a o čem uvažovat. Když se loučili, světec vzal do ru-
kou jeho rukáv, zkoušel jeho pevnost a potom řekl: „Opat-
řete si jiný talár z pevnějšího sukna, budete ho potřebovat,
tento by vám brzy roztrhali, až se budou o vás tahat.“ Tak
to později vypravoval kanovník Dominik Bosso, jeden
z Cottolengových nástupců, tehdy ještě chlapec, ale přítom-
ný loučení dvou budoucích světců.
57
|
|
6.8 Page 58 |
▲back to top |
7 Don Boskovy první styky s hochy
Don Bosco měl hned v prvním měsíci svého turínského
pobytu tolik dojmů, že měl o čem přemýšlet. Pohled na zá-
stupy chlapců spěchajících do zkázy mu nedělal dobře. Zde
nemohl nečinně přihlížet a musel s chlapci navazovat aspoň
první kontakty. Tak se brzy opakovaly scény z jeho semi-
nárních let. Kde byl Don Bosco, tam se objevovali i chlapci,
třeba jen na chvíli. Hlavně v sakristii bylo živo. Mladý kněz
přitahoval. Kostelník brblal, ale to už tak bývá, že staří mají
stále něco proti mládeži. Je v tom trochu unavenosti života
a trochu závisti. Ostatně sakristie u svatého Františka z As-
sisi byla na to zvyklá. Již don Cafasso tam jeden čas pořádal
katechismus pro učně, kterých mu bylo líto. Ovšem neměl
na ně čas a třeba nerad, musel se vzdát tohoto apoštolátu.
Nyní Don Bosco nastoupil na jeho místo, nebo se o tom
vážně uvažovalo.
Don Cafasso si jednoho dne zašel k panu arcibiskupovi
a předložil mu plán, jak začít dělat něco pro opuštěné ho-
chy. Jen začít, potom by se vidělo, co dál. Dr. Guala to po-
postrčil, a tak se i Don Bosco dostal k panu arcibiskupovi.
Monsignor dobrotivě vyslechl mladého kněze, který měl
na mysli založit pro hochy nějakou oratoř, a dal mu k tomu
souhlas i své požehnání. Ano, od té chvíle se datují přátel-
ské styky těchto dvou velkomyslných lidí. Lze říci, že nadále
Don Bosco neudělal krok, dokud se neporadil se svým arci-
pastýřem.
Když se vrátil do Konviktu, strávil několik dní v pře-
mýšlení, jak by se to dalo provést. Musel si předem udělat
nějakou představu, a to konkrétní, o sváteční oratoři a o ži-
votě, který se v ní rozvine. Také čekal na nějakou zvláštní
příležitost, ze které by mu vysvitl v tak důležité věci projev
výjimečné vůle Boží. A toho se mu dostalo právě o krásném
svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie 8. prosince
1841. Jeho podnik dostal Matku a to on potřeboval.
V určenou hodinu šel do sakristie oblékat se ke mši sva-
té. Ohlížel se po někom, kdo by mu šel ministrovat. Tehdy
každý kněz nutně potřeboval ministranta, i když celebroval
soukromě u bočního oltáře.
V sakristii, byla to místnost víceméně průchodní, byl ně-
jaký chlapec, tak asi čtrnácti až patnáctiletý. Již jeho vzhled
a chování prozrazovaly, že ho tam přitáhla spíš zvědavost
než zbožnost. Kostelník, jistý Josef Comotti, člověk hru-
bého vystupování, se na něj obrátil se slovy: „Tak nezevluj
a nepřekážej tady lidem. Vezmi si raději misál a běž tam
tomu velebnému pánovi ministrovat.“ Hoch se zalekl a když
uviděl stažené obočí pana kostelníka, začal se zajíkat: „Já
neumím ministrovat, nikdy jsem to nedělal.“ „Tak co tady
děláš?“ na to kostelník. „Marš ze sakristie, tady nemáš co
dělat!“ A hned běžel do kouta, popadl jakési oprašovadlo
a začal jím chudáka chlapce mlátit. Vtom to zpozoroval
Don Bosco, který se právě oblékal. „Co to děláte? Proč ho
bijete?“ A celý červený ve tváři dodal: „Nevíte, že je to můj
přítel?“
To již milý hoch vzal nohy na rameny a hybaj ven na uli-
ci. Don Bosco tím byl v hloubi duše dotčen a poručil kos-
telníkovi, že ho musí hned zavolat zpátky. Ten šel, bručel,
ale nedalo se nic dělat. Jak to udělal, kdož ví, faktem je, že
nakonec skutečně přišel s hochem a tím se scéna uklidnila.
„Už jsi byl dnes na mši svaté?“ ptal se dobrácky Don Bosco
hocha. „Nebyl.“ „Tak pojď, nemusíš ministrovat, ale počkej,
musím ti něco hezkého říct.“
Don Bosco asi neměl jiného úmyslu než chlapce přátel-
sky rozebrat, aby zmizel špatný dojem, který způsobil kos-
telník, ale nakonec se věci utvářely mnohem významněji.
Po mši svaté se mezi ním a chlapcem rozvinul tento rozho-
vor: „Jak se jmenuješ?“ „Bartoloměj Garelli.“ „Odkud jsi?“
„Z Asti.“ „Co děláš?“ „Pracuji u zedníků.“ „Máš tatínka?“
„Ne, zemřel.“ „Maminku?“ „Také zemřela.“ „Kolik je ti let?“
„Šestnáct.“ „Umíš číst a psát?“ „Neumím.“ „Zpívat umíš?“
„Také ne.“ „A co pískat?“ Chlapci zazářily oči. „To umím“.
Bylo vyhráno. „A což u prvního svatého přijímání jsi už
byl?“ „Ještě ne.“ „A u zpovědi?“ „To byl, ale když jsem byl
ještě malý.“ „Modlíš se ráno a večer?“ „Nemodlím, já jsem
modlitby zapomněl.“ „Nikdo by tě je znovu nenaučil?“
„Ne.“ „Pověz mi, chodíš v neděli do kostela?“ Hoch se tro-
chu ušklíbl a přisvědčil. „Dobrá, a na katechismus?“ „Bojím
se.“ „Proč?“ „Já jsem už velký, tam chodí jen malí kluci, já
bych se mezi nimi styděl.“ „A kdybych já ti dělal katechi-
smus, byl bys rád? Chodil bys ke mně?“ „To bych, prosím,
rád.“ „Tak přijdeš ke mně do mého bytu?“ „Ale nebudou mě
tam bít?“ „Neboj se, nikdo tě nebude bít. To bych si to s ním
rozdal. Tak kdy přijdeš poprvé?“ „Kdy chcete?“ „Odpoled-
ne?“ „Třeba.“ „Nebo raději hned?“ „Tak hned.“
Don Bosco cítil, že se ho zmocňuje dojetí. Byl svátek Pan-
ny Marie. Musí se k ní obrátit. A hned vyzval chlapce, aby se
s ním pomodlil zbožně Zdrávas Maria. Oba se pomodlili,
ale Don Bosco do toho Zdrávas vložil celé své srdce. Cítil, že
je to hodina Boží. A hned začal hocha katechizovat. Naučil
ho dělat kříž, slovo vedle slova, jeden tah ruky za druhým,
až to hoch dobře uměl. Po půlhodince dalšího rozhovoru ho
propustil, dal mu medailku Panny Marie a nechal si slíbit,
že v neděli přijde zas.
„Nechoď sám,“ řekl na rozloučenou. „Máš-li nějaké ka-
marády, přiveď je s sebou. Jsi spokojen?“ „Jsem.“ A na zna-
mení veliké spokojenosti uchopil Don Boskovu ruku a vřele
mu ji políbil. V celé té rozmluvě Don Bosco prožil kus něče-
ho nevypověditelného.
Onen Garelli se Donu Boskovi trvale vštípil do paměti
a stal se jakoby symbolem jeho díla. Rozmluva s ním byla
pro Dona Boska oficiálním zahájením jeho poslání mezi
hochy celého světa. Nad vším se vznášela mateřská postava
Matky Boží, té, která v devíti letech promluvila k malému
Jeníkovi a předpověděla mu, k čemu je vyvolen.
Během týdne se stala podobná „ministrantská historie“
donu Cafassovi, ovšem bez bití, a potom ještě jednou. Svě-
tec oba hochy svěřil Donu Boskovi, a tak příští neděli viděla
sakristie u svatého Františka milou scénu. Don Bosco měl
první hodinu náboženství pro devět učňů. Garelli sám při-
vedl ještě šest kamarádů. Ač nebyl nijak zvlášť nadaný, v ně-
kolika týdnech mohl jít k svatému přijímání a naučil se také
ministrovat. K Donu Boskovi upřímně přilnul a chodil do
Oratoře ještě po roce 1855, jak dosvědčoval kanovník An-
fossi a jiní.
Nezůstalo při těchto devíti chlapcích. Brzy se k nim při-
dali další, takže zaplnili malý kůr, přilehlý k sakristii. To
byla první Don Boskova Oratoř.
Jednou odpoledne o jedné z těch prvních nedělí pro-
cházel Don Bosco kostelem do sakristie, když tu uviděl na
schůdcích kazatelny několik zednických učňů. Pospávali
tam. On se jich ptal: „Co tady hoši spíte?“ „Ale, když mi ne-
rozumíme ničemu, co ten kněz říká,“ odpověděli upřímně.
58
|
|
6.9 Page 59 |
▲back to top |
„Tak pojďte se mnou,“ řekl a pozval je, aby šli k němu. Hoši
šli. Mezi nimi byl Karel Buzzetti, pozdější stavitel.
Tak týden od týdne rodina rostla a přibývalo hochů
a rostlo i jejich náboženské uvědomění. Zpovídali se, cho-
dili k přijímání, zvykali si chodit pravidelně na mši svatou.
Když vycházeli z katechismu, zprvu si směli na náměstíčku
před kostelem i zahrát. Teď už kostelník neměl nic proti
Donu Boskovi a jeho chlapcům. Světec mu občas něco dal.
Také s ním rozmlouval jako s přítelem a přesvědčil ho, že
se tam dělá dobrá věc. Ten člověk nebyl v jádru zlý. Žil ješ-
tě v roce 1891, byl již velmi stařičký a na Dona Boska rád
vzpomínal.
8 Ve škole svatého Cafassa
Zatímco Don Bosco myslel na své hochy a věnoval jim svůj
volný čas, nezanedbával svou hlavní povinnost a pilně stu-
doval. Již jsme se zmínili o kněžském Konviktu a o jeho
zásluhách. Také jsme se všeobecně zmínili o jeho hlavních
osobnostech. Zde uvedeme ještě něco ze životopisu svaté-
ho Josefa Cafassa, který napsal sám Don Bosco a do kterého
uložil své vzpomínky na milovaného učitele:
Žáků zapsaných na přednášky v Konviktu bylo přes sto.
Přicházeli tam denně z velkého Turína a z okolí mimo ty,
kteří bydleli v Konviktu. Don Cafasso chodil do přednáš-
kové síně naprosto přesně. Pomodlil se vždycky usebraně
k Duchu svatému, rozhlédl se po posluchačích a hned pře-
četl stať z předepsaného Alasiova Kompendia, jeho otázku
i odpověď. A hned předložil řadu případů ze života, tak
aby téma bylo plně vyčerpáno. Vyzval dva nebo tři konvik-
tory, aby přednesli své řešení. Sledoval jejich výklad, ptal
se, opravoval, doplňoval, prostě vedl. Na konci vše shrnul
a podal správné řešení, a to jasné, zdůvodněné, praktické.
Měl úžasný dar, že hned pochopil každou otázku v celé její
složitosti a dovedl ji zodpovědět s maximální jednoduchos-
tí. Posluchači se nikdy nenudili, ano, přednášky chtěli mít
co nejdelší. Neunavoval suchou teorií, ale promítal ji do ži-
vota tak, jak je a ještě ji zpříjemňoval humornými příběhy,
anekdotami a přitom se dovedl příjemně lidsky usmívat. Jen
když se mluvilo o věcech šestého přikázání, nikdo ho ni-
kdy neviděl usmívat se a žertovat. Tam byl vždy odměřený,
stručný a dával najevo, že jsou to věci, o kterých svatý Pavel
říká: „Ani o nich nemluvte.“ Zde dával vždycky přednost
kladné řeči o opačné ctnosti a nerad rozebíral hřích.
S naukou ustavičně spojoval výzvy k vzornému kněž-
skému životu a k apoštolátu. Vybízel mladé kněze, aby žili
opravdu kněžsky, aby se chránili hříšných příležitostí a dbali
na své posvěcení. Mají žit ne pro své pohodlí ani pro své pří-
buzné, ale pro duše a jejich spásu. Když jde o lásku k bližní-
mu, nemají říci ne.
Don Bosco vždycky visel na Cafassových rtech a plně
s ním ve všem souhlasil. Jeho zjev ho prostě strhoval a pou-
tal. Od něho se naučil zpovídat krátce, okamžitě rozpoznat,
v jakém stavu žije penitent, dát přesnou radu, rozuzlit slo-
vem pochybnost a být opravdovým lékařem duší, lékařem,
který své věci rozumí.
Don Cafasso nebyl nikdy pro strašení peklem a Boží-
mi tresty. Říkal, že je nutné mluvit pravdu a jasně říkat, že
musíme zemřít, že nevíme ani kdy, ani jak zemřeme, že bu-
deme souzeni a pak buď přijdeme do nebe nebo do pekla.
Také ale říkal, že peklo je jenom pro ty, kdo chtějí hřešit a ne
pro ty, kteří se rozhodli žít podle zákona Božího a dělají co
mohou. Láska má mít převahu nad strachem. Strach není
náboženství, láska ano.
Současně s morálkou přednášel don Cafasso také kaza-
telské umění. I zde měl vyhraněné názory a účinnou praxi.
Každý musel každých čtrnáct dní vypracovat určené téma.
Tři nebo čtyři je potom museli veřejně rozvést, to je kázání
přednést. Ostatní práce si bral domů a každou přečetl a při-
psal k ní své poznámky. Nic neodbýval. Byl přesvědčen, že
slovo Boží se nesmí šidit ani nahrazovat slovem čistě lid-
ským. Podle něho nepřipravovat se na kázání je těžký hřích.
Zdůrazňoval, že kázání má být přizpůsobeno chápavosti
posluchačů. Věty mají být jednoduché, bez těžko srozumi-
telných výrazů, pěkně uspořádané, nic hrubého. Kazatel má
mít úctu ke svým posluchačům, neobtěžovat je nemístnou
délkou, nemá s posluchači polemizovat nebo je jakkoli urá-
žet. Kázání má být protkáno příklady z Písma svatého, z cír-
kevních dějin a kazatel má dát posluchačům jasně najevo, že
i on je hříšný chudák, který se musí stejně polepšovat jako
všichni lidé. Jen v jednom případě nechtěl, aby se kazatel
projevoval jako hříšník, a to pokud se jednalo o šesté při-
kázání.
Cafasso nebyl pro oslavné řeči ani pro konference s bo-
jovným charakterem. Uznával, že někdy je třeba v zájmu
věřících utkat se i bojovně s tím nebo oním názorem, ale
normálně má být kázání pozitivní. „Ne tolik filosofie,“ říkal,
„jen málo slov na konci s -ismus, jako pozitivismus, materi-
alismus, spiritismus, socialismus, a co ještě všechno. Mluv-
me o nebi, o Božích přikázáních, o modlitbě, o mariánské
úctě, o svátostech, o pracovitosti, o tom, že se máme vyhý-
bat špatným kamarádům, příležitostem ke hříchu, o lásce
k bližnímu a trpělivosti v souženích. Každé kázání je třeba
zakončit odkazem na věčné zájmy nás všech.“
I s tím Don Bosco plně souhlasil a sám se tím po celý ži-
vot řídil. Podle dona Cafassa je největším nebezpečím pro
člověka chtít sloužit současně Bohu a světu. Říkal: „Ukaž-
me, že křesťanský život je užitečný, že z něho plynou výho-
dy pro život vezdejší i pro život věčný, pro čas i pro hodinu
smrti. Mluvme o klidu srdce, o radosti z modlitby, o domá-
cím míru, o tom, co činí svědomí klidným. Mluvme o nebi,
hodně o něm mluvme, ať se srdce rozhoří touhou je dosáh-
nout!“ Taková byla vždy i řeč Don Boskova, jakoby Cafasso-
vi vypadla z oka.
I on si pilně opisoval „traktáty“ svého učitele a dával je
opisovat. Ještě v roce 1880 je měl u sebe a konzultoval je.
Don Boskův nástupce blahoslavený Michal Rua říkal, že
Don Bosco stále studoval morální teologii.
Nejen studoval, ale uváděl ji do života sám na sobě. Žil
z přesvědčení ctnostně. Usiloval o naprostou čistotu srdce.
Traktáty o manželství a o šestém přikázání neměl rád. Kon-
zultoval je z nutnosti a nebyl rád, když někdo přišel a chtěl
s ním rozebírat sexuální věci. Co potřeboval vědět, to věděl,
dovedl o těch věcech i věcně promluvit, ale vést zbytečné
řeči, mu bylo proti mysli. Jeho zajímala krása ctnosti. Pro
ni horoval.
Při studiu nezapomínal ani na církevní dějiny. Ty byly
jeho koníčkem. Často se jim věnoval do noci a pilně četl
v Bollandistech a jinde.
59
|
|
6.10 Page 60 |
▲back to top |
9 Mezi chlapci
Velká Boží díla se vyznačují tím, že vyrůstají pomalu a ne-
nápadně a potom překvapí svojí velikostí a solidností. Tak
tomu bylo i s dílem Dona Boska. Jeho Oratoř začala skrom-
ně jako Oratoř. Oratoř je slovo odvozené od orare – modlit
se – a skutečně hlavní v ní je naučit mládež zbožnému živo-
tu. Zábavy a rozptýlení jsou zde pouhé prostředky.
Během první zimy pracoval Don Bosco na konsolidaci
Oratoře. Zatím přijímal jen hochy velmi ohrožené, třeba ty,
kteří vyšli z vězení. Hned si z nich vychovával pomocníky.
Učil je předčítat, předzpěvovat, udržovat pořádek. Když byli
pověřováni odpovědností, pozoroval, že chodí z osobního
zájmu. Po Vánocích již měl pohromadě sboreček, čítající asi
20 hrdel s pěkným hlasem. Pro tuto svou scholu složil ma-
riánskou píseň „Lodate Maria, o lingue fedeli – Tvé jméno,
Maria, ať každý tvor chválí, ať jazyk v Tvé službě nikdy neza-
hálí“. Don Bosco složil slova i nápěv. Prvně vystoupil s pís-
ní na veřejnost o svátku Očišťování Panny Marie 2. února
1842. Na svátek Zvěstování 25. března již bylo zpěváků 30.
Toho dne všichni chlapci přistoupili společně ke stolu Páně.
To již chór se sakristií nestačil a bylo třeba se přemístit do
větší místnosti při kostele. Pár týdnů potom bylo chlapců
již 50.
Každou neděli a svátek měli hoši možnost jít ke zpovědi
a k svatému přijímání. Jednou v neděli v měsíci byla společ-
ná zpověď a přijímání. Don Bosco se vždy vynasnažil jakse-
patří připravit a nadchnout. Dr. Guala a don Cafasso vždy
s ochotou zasedli do zpovědnice. Odpoledne bylo shromáž-
dění, zazpívala se zbožná píseň, byl katechismus, potom byl
vždycky nějaký pěkný příběh na způsob kázání a nakonec
každý něco dostal. O předměty se losovalo.
Docházka nemohla být pravidelná. Zima hochy rozehna-
la. Lešení stála a zedníci šli domů čekat na jaro. S jarem se
zase vraceli. Také se vraceli i Don Boskovi hoši. Mezi nimi
byl také již zmíněný Karel Buzzetti, tehdy ještě učeň, pozdě-
ji zednický mistr. Přivedl s sebou i mladšího bratra Josefa.
Ten si tolik oblíbil Dona Boska, že zůstával přes zimu v Tu-
ríně a byl jedním z prvních Don Boskových stálých pomoc-
níků.
Kde bral Don Bosco věci na rozdávání? Sám neměl pe-
něz, ale don Guala a don Cafasso se starali, aby měl všeho
dost. Oratoř byla i jejich radostí. Mnohý hoch dostal od nich
oblečení, ano, zaplatili i stravování na určitou dobu. Don
Cafasso nejednou zavedl po katechismu hochy do ústav-
ní jídelny na svačinu a potřebným rozdával košile, spodky,
kalhoty, kabáty, dřeváky a co potřebovali. Don Bosco tehdy
ještě moc penězům nerozuměl. Vyprávěl, že jednou dostal
zlatý peníz na nákup textilií, ale myslel, že peníz má cenu 20
lir. Zatím měl cenu o třetinu větší a obchodník mu poctivě
vrátil, takže mu ještě zbylo.
Ovšem Don Bosco byl Don Bosco. Nikdo z kněží, byť
byli sebesvětější, neměl takové způsoby jako on. Hoši bez
něho byli celí nesví, ale s ním bylo všechno ideální. A tak
mu nezbývalo než se stále více ponořovat od tohoto díla
a věnovat mu všechen volný čas. Představení to uznávali
a přáli mu to. Také ho uvolňovali, jak jen mohli. Měli ra-
dost, že mládež jde za ním a podporovali to.
Stalo se, že jednoho dne potkal Don Bosco u Městského
paláce nějakého klučinu, který šel právě z nákupu. V jed-
né ruce nesl sklenici plnou octa a v druhé ruce olej. Jak
uviděl Dona Boska, začal křičet: „Sláva Donu Boskovi!“
Don Bosco zažertoval: „Že nedokážeš to, co já!“ – a zatles-
kal rukama. Klučina zapomněl, že něco nese, zatleskal, ale
to již obě sklenice s řinkotem spadly na zem a klučina na ně
hleděl vyděšenýma očima. „Tys tomu dal,“ řekl Don Bosco,
zatímco nešťastník nabíral moldánky, že doma dostane od
maminky výprask. Nezbývalo nic jiného, než vzít ho a jít do
obchodu s ním a situaci zachránit. Dopadlo to tak, že paní
obchodnice dala hochovi nové sklenice i s obsahem a milé-
mu velebníčkovi řekla: „Mám dostat 22 soldů, ale to už je
zaplacené.“
Brzy se za ním táhli i studenti. Smiloval se nad některým
a radil mu s úlohami a to bylo něco! Nedali mu pokoj teď
ani ve všední den, ale on z toho měl radost. Studenti mu
mohli výborně pomáhat již proto, že uměli číst a psát. Také
je hned zapřáhl do práce. Chtěl, aby mu pomáhali učit ka-
techismus.
Prostřednictvím studentů se dostával do styku s různý-
mi rodinami a zde měl příležitost rozšířit svůj vliv i na ně.
Stalo se, že se seznámil prostřednictvím jejich syna Emila
s rodinou Vernianovou. Hned maminka, hned otec, hned
zase syn nebo dcerky s matkou ho přišli ve čtvrtek navští-
vit do ústavní hovorny. Rodina měla osm dětí a všechny si
Dona Boska zamilovaly a toužily po jeho slově. Jedno však
našemu Boskovi vadilo. Děvčata se oblékala příliš módně
a v létě chodila nevhodně oblečená. V té hovorně to trochu
křičelo. Don Bosco nevěděl, jak jim to má říci a delší čas
mlčel. Pak si ale dodal odvahy a při jedné návštěvě z niče-
ho nic řekl malé, asi desetileté holčičce: „Víš co? Nemohla
bys mi říci, proč nemáš ráda svá ramena?“ „Ale já je mám
ráda,“ řekla dívka. Jen maminka se zarazila a hned na omlu-
vu řekla: „Já jí pořád říkám, aby se nefintila, ale ona ne a ne,
stále se jen umývá a strojí, také se stříká voňavkou.“ „Ale,
ale to mě mrzí. Já bych rád, abys po smrti šla do nebe. Mys-
líš, že tam přijdou parádnice? Víš, že takové obyčejně skončí
v pekle?“ „Ale já nic zlého nedělám,“ řekla dívka. „Nemohu
si pomoci, tak aspoň do očistce přijdeš a nadlouho.“ „Ale
to platí i pro mne,“ začala se rdít jedna větší. „Já mám nahý
i krk.“ „Je mi líto i krk může skončit v plamenech.“ „Rozu-
měla jsem,“ řekla matka. „Upozornění platí i pro mne. Vy-
nasnažíme se všichni polepšit se. Děkuji vám.“
Jak vidět, kněžská služba nutila našeho Dona Boska, aby
neodmítal svou péči ani jiným kategoriím lidí, než jsou
chlapci. Myslel i na spásu děvčat a chtěl, aby z nich vyrostly
dobré křesťanské ženy, krásné navenek i uvnitř.
Z jeho slov je vidět, jak dovedl jemně skloubit kněžskou
otevřenost s jemným taktem, aby vždy a všude stál na stráži
Božích zájmů a zájmů duší. Nebál se říci jasné slovo i kně-
žím i řeholníkům. Tak se dostával v té době často do styku
s jistým členem váženého řádu, který měl stále na pořadu
jednoho Don Boskova přítele, který u nich žádal o přijetí.
Byl sice připuštěn ke zkoušce, ale pak nebyl přijat do novi-
ciátu. Podle dotyčného to byl úplný hlupák. Don Bosco byl
několikrát zticha, ale když ten se stále vracel ke svému výro-
ku, trochu se dohřál a řekl: „Poslyšte, zdá se vám, že vy jste
byli zrovna moudří, když jste hned nepoznali, že je to hlu-
pák a když jste ho pozvali ke zkoušce?“ To stačilo a víckrát
se o tom nemluvilo. Don Bosco nesnášel, aby někdo nemi-
losrdně kritizoval bližního.
60
|
|
7 Pages 61-70 |
▲back to top |
|
|
7.1 Page 61 |
▲back to top |
10 Věci vážné i nevážné
V minulém svazku jsme mnoho místa popřáli Donu Bosko-
vi „kouzelníkovi“. A což nyní, když se stal knězem, byl snad
bubákem? Rozhodně ne. Již jsme řekli, že si byl plně vědom
posvátnosti stavu, kterému se zasvětil, ale přesto nepřestal
být přítelem humoru a zdravé pohody. Ani ti svatí mužové,
jakými byli Dr. Guala a don Cafasso nebyli bubáky.
V konviktě byl jistý D. C., člověk samá legrace a samý
smích. Dělal veselé kousky druhým, ale nic si nedělal z toho,
když si druzí dělali legraci z něho. Jednou si koupil od žida
kaftan – dlouhý kabát. Začal ho nosit, ale brzy se mu každý
smál. Uložil si ho ke svým věcem a již ho na sebe nevzal.
Kolegové se však postarali, aby byl kaftan občas na místě,
kam si šel sednout. D. C. ho tedy zavřel napřed do kufru,
potom jej se vší tajností poslal příbuzným v Turíně. Ti sice
nikomu o tom neměli říci, ale zavřete lidem ústa!
Přišel karneval, den kdy v Itálii platila zásada, že se dělá
legrace od rána do večera. I v Konviktě bylo veselo a duší
zábav byl právě veselý D. C. Tu přišel za Donem Boskem
jistý Fava a řekl mu: „Musíme ho pořádně vypéci.“ Don
Bosco přivolil a již to bylo zkombinováno. Za chvíli se roz-
neslo, že Bosco přičaruje do Konviktu pohřešovaný kaftan.
D. C. zbystřil pozornost, ale jen se zubil. Kaftan je dobře
schovaný, jakpak by ho mohli dostat do rukou! Tu Don
Bosco vzal kouzelnickou hůlku, všechno bylo hned kolem
něho, i představení Konviktu, a všichni byli zvědaví, jak to
dopadne.
Don Bosco začal hůlkou dělat čarodějné tahy, pronášel
čarodějná slova, že kaftan je prý už v Cařihradě, už je na
cestě přes Řecko do Itálie, už je v Itálii, už směřuje k Turí-
nu, už je v Konviktě… „Přineste sem stolek toho a toho,“
zavelel. A už přinesli stolek jednoho z konviktorů. „Ote-
vřete ho!“ Otevřeli ho, ale byl prázdný. D. C. si již byl jistý
svým vítězstvím. Don Bosco vzal klíček od stolu a svěřil
jej Dr. Gualovi. „Ale musíte ho držet zdvižený a namířený
na mne!“ Pan rektor to udělal. „Tak a nyní otevře stolek
kolega D. C.!“ Klíček tedy dostal D. C. Pokusil se stolek
otevřít, ale kdež, nešlo to. „Ale vždyť je to klíček od mého
kufru!“ zvolal. A to se již zarazil. „Otevři tedy svůj kufr!“
na to Don Bosco. Co měl D. C. dělat? Šel, otevřel a… už
se všechno válelo smíchem. V kufru ležel pěkně složený
jeho kaftan! I svatý Cafasso se prohýbal smíchem a říkal:
„Pojďme odtud pryč, to není možné, tady by člověk umřel
smíchem!“
To byl tedy karneval, ale hned nato byla Popeleční stře-
da a i v Konviktě zavládla svatopostní vážnost. Ostatně nyní
měli všichni plné ruce práce při pastorační činnosti. Před-
stavení je cvičili v apoštolátě. Všude se na farách konala
křesťanská cvičení, kostely byly plné kajícníků, hodně se
zpovídalo. Tehdy to ještě bylo obecně uznávaným zvykem,
že každý křesťan šel k Boží správě.
Don Cafasso si usmyslel, že před svátkem Zvěstování
bude po celý týden kázat vězňům, aby si i oni vykonali křes-
ťanskou povinnost. Měl jich před sebou asi 45, těch nejvý-
tečnějších, a zdálo se mu, že jihnou. Opravdu jihli. Ale když
je pak vyzval, aby se vyzpovídali, sedl na ně lidský ohled
a nikdo nechtěl jít první. Zdálo se, že se všechno zhrou-
tí a nebude z toho nic. Co chudák Cafasso! Odejde pora-
žen? Napadla ho spásná, ale podivná myšlenka. Přistoupil
k jednomu, který měl dlouhý vous, vzal ho s úsměvem za
ty vousy a řekl mu: „Tak půjdeme?“ Ale ten nechtěl: „Ne-
půjdu.“ „Proč ne?“ „Nejsem připraven.“ „Já vás připravím,
dejte přece dobrý příklad!“ Ten člověk, kdyby se byl chtěl
vysmeknout knězi, byl by to hravě udělal, ale nakonec si dal
říci a přece šel. A stal se div! Vrátil se od zpovědnice jako
vyměněný a dokonce plakal. Don Cafasso měl od Boha dar
promlouvat k srdci a obracet je. Ten člověk potom sám začal
posílat jednoho po druhém do zpovědnice a nakonec všich-
ni odložili ze svědomí tíhu a smířili se s Pánem Bohem.
Toho dne zpovídání nebralo konce a stalo se, že stráž ne-
dopatřením zavřela mříže v domnění, že je kněz již dávno
pryč. Tak milý don Cafasso zůstal mezi vězni a co měl dě-
lat? Byl ochoten zůstat s nimi do rána. Kolem půlnoci však
podle předpisů chodila patrola a dělala prohlídku, jestli se
neděje něco nemístného, jsou-li všechny zámky celé a kaž-
dý na svém místě. Tehdy se přišlo i na milého kněze. Dostal
vyhubováno, že prý se to musí hlásit nahoru. On ale nedbal
a řekl jim, že to je jejich chyba, že on bude hlásit nahoru, že
zanedbali svoji povinnost a zamkli ho, aniž se přesvědčili,
jestli je všechno v pořádku. To pomohlo a celý případ byl
zlikvidován bez toho, že by byla nějaká aféra.
V Turíně tehdy byly čtyři věznice a ve všech platil řád za-
vedený předpisem Karla Alberta, že všude musí být v neděli
pro vězně mše svatá s kázáním a také hodina náboženské
výuky. Vězeňští kaplani byli povinni každou středu a čtvr-
tek navštívit vězně a v postní době mít pro vězně každý den
katechismus. Don Cafasso do této akce zapojoval i konvik-
tory a třikrát týdně je posílal do věznic katechizovat. Kon-
viktní sluha šel vždycky s nimi a nesl balíček, a to objemný,
ze kterého se potom vyklubaly balíčky tabáku, aby každý
vězeň dostal. I Don Bosco tam musel, ačkoliv mu to nedě-
lalo dobře. Cítil instinktivní odpor k tomuto prostředí, kde
nebylo svobody a všechno se dělalo více méně z donucení.
Nebylo mu zrovna dobře, když většina vězňů nedávala po-
zor. Někteří dělali nemístné poznámky, ptali se jen tak pro
hec, jestliže dokonce někteří nebyli ke knězi drzí. Po něko-
lika dnech ale byl již klidný. Člověk si na všechno zvykne.
Ostatně všude mezi vězni byli také nezletilí hoši a k těm ho
srdce obzvláště táhlo. Každá taková návštěva ho jen posilo-
vala v předsevzetí věnovat se cele mládeži a jednat s hochy
docela jinak, než to dělali drsní vězeňští dozorci.
11 Na kázání se vždy připrav!
To bylo to, co don Cafasso svým žákům vždy kladl na srd-
ce. Jednou však udělal výjimku z pravidla. Ptal se ho totiž
pan farář Cinzano při jedné jeho návštěvě doma v Castel-
nuovu, co soudí o kazatelském talentu Boskově. On na to,
že na něm nevidí nic zvláštního. Pan farář, aby prý ho tedy
vyzkoušel a nechal ho kázat bez přípravy, že ho již kolikrát
v Castelnuovu a jinde takto zcela překvapil. Don Cafasso
přijal a protože bylo právě třeba poslat někoho kázat po de-
vět dní do Domova lásky, pověřil tím našeho Dona Boska,
ale řekl mu to až večer předtím. Don Bosco poslechl a šel.
Uprostřed těch devíti dní potkal Cinzano dona Cafassa
a znovu se ho ptal: „Tak co, zkusil jste to?“ „Právě si ho jdu
poslechnout,“ řekl on. „Ptal jsem se ho, má-li ještě dost lát-
ky, a říkal, že ano.“ Skutečně, Don Bosco vydržel kázat devět
61
|
|
7.2 Page 62 |
▲back to top |
dní a jeho učitel byl překvapen, jak si s tím skvěle poradil.
Také mu potom řekl, že ho zkoušel a proč.
Epizodu vypravoval sám farář Cinzano. Don Bosco ale
nezastával názor, že by se měl někdo spoléhat na to, že něco
poví. Právě tehdy si umínil, že se již nedá zaskočit a začal si
připravovat celé cykly kázání na nejrůznější témata. Tak se
dochovala z té doby sbírka jeho kázání o posledních věcech
člověka, vhodná pro duchovní cvičení. Data nám prozrazují
přesný den, kdy kázání skládal:
„Úvod do duchovních cvičení – 2. dubna 1842. Smrtelný
hřích – 17. dubna. Smrt hříšníka – 1. července. Smrtí končí
čas a začíná věčnost – 17. července. Boží milosrdenství – 20.
července. Dvě korouhve – 23. července. Ustanovení Svátosti
oltářní – 12. srpna. O častém svatém přijímání – 12. srpna.“
Z toho roku máme ještě jedno datované kázání. Měl je 9.
června u Osiřelých dívek. Mluvil o Panně Marii. Bude dobré
uvést část, aby se vidělo, jak prostě a něžně o Panně Marii
mluvil: „Kdyby mi dnes bylo dáno vstoupit do nebe a stát
před trůnem blahoslavené Panny a dívat se na její tvář, jak
rád bych vám vylíčil tu její neposkvrněnou krásu, svatost
a velikost, její dobrotu a důstojnost! Bohužel jsme zatím jen
poutníci a ještě daleko od své Matky i od své vlasti… Ale
máme víru, a tak o ní budeme mluvit…“ Na jeho rtech zně-
la tato slova vždy nějak zvláštně a řeč zanechávala překrásný
dojem, že se srdce zrovna zapalovalo láskou k Panně Marii.
Kdysi si Don Bosco umínil, že každý den bude o Panně
Marii něco vypravovat, třeba o milostech, které ona vypro-
sila. Zůstával stále věrný slibu, a to tím víc, protože se v 19.
století často mluvilo o mariánských zjeveních. Jeho mari-
ánská zbožnost měla dávno před prohlášením příslušného
článku víry za jisté, že Panna Maria byla počata v milosti
posvěcující. Opatřoval si a rozdával lidem takzvané zázrač-
né medailky Neposkvrněné Panny Marie. Na jedné straně
byla vyobrazena Panna Maria stojící na zeměkouli s hadem
pod nohama, ruce mírně odtažené od těla a z nich vychá-
zely paprsky, symbol milostí a požehnání. Kolem nápis:
„Maria, bez poskvrny hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se
k Tobě utíkáme.“ Na druhé straně bylo velké písmeno M,
nad ním kříž a pod ním dvě srdce: Srdce Ježíšovo obtočené
korunkou z trní a srdce Mariino, probodené mečem. Kolem
dokola kruh z dvanácti hvězd.
„Zázračná medailka“ měla tento původ: Dne 18. červen-
ce 1830 Kateřina Labouré, novicka sester svatého Vincen-
ce, spala ve velké ložnici novicek v klášteře v Paříži, když tu
byla probuzena voláním: „Sestřičko Labouré, sestřičko La-
bouré!“ Probudila se, odtáhla trochu plátěnou celtu a viděla
před sebou hošíka, který byl obklopen velikou září. Ten ji
vyzval, aby s ním šla do kaple, že prý tam na ni čeká Panna
Maria. Ujistil ji, že může klidně jít, že se nikdo neprobudí.
Šla tedy v jeho záři chodbou, před ní se sama rozsvěcovala
světla po chodbách. Hošík dotekem prstů otevřel zamče-
né dveře kaple, uvedl ji k oltáři a tam ona čekala, až přesně
o půlnoci vešla oslnivě bílá Paní, posadila se po levé straně
oltáře a vyzvala ji, aby se přiblížila. Labouré klekla u jejích
nohou, položila jí důvěrně ruce na klín a Paní jí předpoví-
dala, co všechno potká svět a církev v nejbližší době. Před-
pověděla jí události až do roku 1871. Poručila jí kleknout
před svatostánek a tam odtud čerpat sílu. Také jí dala poslá-
ní dosáhnout od církevní autority schválení a šíření medai-
lek, jejichž tvar a podobu jí ukáže v příštím vidění. Potom
zmizela a nechala hošíka, aby ji doprovodil zase na její mís-
to v ložnici. Předpovědi se uskutečňovaly jedna za druhou
a také medailka se rozšířila v miliónech kopií mezi věřícími.
Svatý otec dal ke všemu schválení, a tak zde bylo něco, co
bylo jako by předehrou k lurdským zjevením.
V roce 1842 proběhl katolickým světem další rozruch.
Začalo se psát o dalším takovém zjevení. Don Bosco o tom
píše ve svých „Církevních dějinách“. Bohatý Žid Alfons Ra-
tisbona ze Štrasburku hluboce nenáviděl katolickou víru
proto, že se jeho bratr stal katolíkem. Přišel do Říma a tam
se seznámil s rodinou barona Bussiera, který byl dříve pro-
testantem, ale konvertoval ke katolické víře. Bussieres s ním
vedl diskuse, ale Ratisbona se všemu jen vysmíval. Nakonec
ho Bussieres prosil, aby přijal na krk „Zázračnou medail-
ku“. Žid svolil jen proto, aby mu udělal radost. Druhý den
šli spolu ulicemi Říma. Bussieres potřeboval na chvíli zajít
do blízkého kláštera a tu Ratisbona ve zvědavosti vstoupil
do jednoho kostela. Tam ho za chvíli našel Bussieres na ko-
lenou v slzách. Prohlašoval, že viděl Pannu Marii, takovou,
jak je na medailce. Nemluvila s ním, ale povolala ho k sobě
a on nemohl vzdorovat. Z jejích rukou vycházely paprsky
milostí a jednou z nich bylo jeho okamžité obrácení. Také
pocítil, že mu bylo vlito dokonalé poznání křesťanské víry.
Do čtrnácti dnů byl pokřtěn. Bylo to 31. ledna 1842. Stal
se knězem, založil kongregaci Sionských paní, žil a zemřel
v pověsti svatosti.
Don Bosco vypravoval svým oratoriánům o těchto podi-
vuhodných věcech a sám jim plně věřil. Měl proč, vždyť sám
měl zkušenosti s Pannou Marií!
Ještě jedna náboženská událost poznamenala rok 1842.
21. dubna, u příležitosti svatby korunního prince Viktora
Emanuela s rakouskou arcivévodkyní Marií Adelaidou, byla
z lóže Paláce Madamma v Turíně ukázána lidu vzácná relik-
vie – turínské plátno, v němž bylo položeno Kristovo tělo po
snětí s kříže a uloženo do hrobu. Otisky ran na plátně udě-
laly na obrovské množství věřících hluboký dojem. I Don
Bosco tam byl se svými oratoriány, ještě mladý, plný nad-
šení. Jistě jim neopomenul zážitek jak se patří komentovat.
12 Konec školního roku
Počítáme-li, že Don Bosco strávil v semináři v Chieri 5 let,
toto byl vlastně již šestý rok ve škole, věnovaný studiu filo-
sofie a teologie. Ale nelitoval času. Věděl, že čím víc bude
znát, tím více bude moci dávat. Ostatně byl již jednou no-
hou v pastoraci a bylo pro něj jen ziskem, mohl-li ty první
kroky dělat pod soustavným dohledem zkušených učitelů.
Zatím se jeho duše dotýkaly další události. Tak 30. dubna
skonal v Chieri svatý Benedikt Cottolengo, duše mimořád-
ná. Cottolengo na poli katolické charity vykonal divy a hlu-
boce se zapsal do srdcí Turíňanů. Vypravuje se, že nějaký
rok před smrtí byl v královském paláci u Karla Alberta. Stáli
spolu na otevřeném balkóně a dívali se na město, když tu
král řekl: „Otče, co bude s vaším ‚Malým domem‘ až odejde-
te na věčnost?“ „Co by bylo? Nevěříte, Veličenstvo, na Boží
Prozřetelnost? Podívejte se tam dolů na tu stráž u brány.
Přijde určitá hodina a přijde nová stráž. Předá tomu první-
mu heslo, ten srazí paty, odpochoduje a život jde dál. Tak
to bude i se mnou. Odejdu a po mně nastoupí ten, které-
ho Pán pošle.“ Po svatém Cottolengovi nastoupil kanovník
62
|
|
7.3 Page 63 |
▲back to top |
Anglesio a dílo šlo dál. Malý dům Boží prozřetelnosti se
rozšířil až k řece Doře.
Ještě jiný smutek zastihl koncem roku našeho Dona
Boska. V květnu zemřel v Turíně jako novic oblátů Panny
Marie jeho spolubohoslovec Josef Burzio, klerik zbožný
jako málokdo. Pohřbili ho v kostele Panny Marie Těšitelky
vedle jiných jeho spolubratří.
A již zde byl konec školního roku. Podle pravidel Kon-
viktu se končil duchovními cvičeními u svatého Ignáce nad
Lancem. Toto místo bude hrát v životě Dona Boska důleži-
tou úlohu, a proto si povíme něco z jeho historie.
Na jih od Lanzo Torinese, do výšky 910 m nad mořem se
jako předhůří Alp pne vrch Bastia. Je to samý kámen a jen
sem tam nějaký kaštan nebo jiný vytrvalý strom. V 16. sto-
letí se tam prý zjevil svatý Ignác z Loyoly a tamní lid mu
postavil kapli k jeho cti. Později tam jeho duchovní synové
jezuité postavili kostel s přilehlou budovou a asi šestnácti
světnicemi. Po zrušení jezuitského řádu byl kostel, s tím co
k němu patřilo, opuštěn. Roku 1804 se ho ujal Dr. Guala.
Opravil jej a přeměnil v diecézní exerciční dům. Byl jmeno-
ván jeho rektorem a potom se tam každoročně konala du-
chovní cvičení; jedno pro kněze, druhé pro laiky a třetí pro
Zbožné dílo svatého Pavla, který objekt udržovalo finančně.
Don Cafasso koncem roku udělal mezi konviktory ná-
bor, aby si tam udělali exercicie. Sám nikdy nechyběl a nyní
samozřejmě nesměl chybět ani náš Don Bosco. Od té doby
tam byl každoročně pravidelným hostem a nejednou i kázal
duchovní cvičení. Zatím jen poslouchal. Kázali Dr. Gua-
la a jezuita Menini. Zachovaly se i poznámky, které si Don
Bosco o těchto duchovních cvičeních pořídil. Ovšem pro
něj byl největším kázáním don Cafasso, který byl také pou-
hým posluchačem, ale choval se jako opravdový světec.
Po duchovních cvičeních světec poslal Dona Boska do
rodného prostředí. Představení Konviktu se sami uvoli-
li vést Oratoř za něj. Don Bosco poslechl a jel. Můžeme si
však myslet, že ani doma nezahálel.
13 Druhý rok v Konviktu
Začátek nového školního roku, který začínal po Všech
svatých, byl ve znamení papežských odpustků. Především
papež udělil plnomocné odpustky pro žáky Konviktu, a to
o svátcích svatých patronů Konviktu a o svátku svatého Al-
fonse. Dále to byly odpustky na způsob milostivého léta,
které bylo možné získat ve dnech 27. listopadu až 11. pro-
since a jejich účelem bylo modlit se za katolické Španělsko,
kde se proti katolické vládě dona Carlose prosadila libe-
rální, církvi nepřátelská vláda královny Marie Isabely. Pro
církev to byl šok. Vždyť nová vláda zrušila hned všechny
řehole, zubožila kněze, dala zavřít několik biskupů a jiné
vyhnala ze země. Zrušila papežskou nunciaturu a hrozi-
la odtržením země od církve. Všude se mluvilo o tom, že
ve Španělsku vypuklo pronásledování. Někteří biskupové
utekli do Piemontu a také král don Carlos tam nalezl po-
litický azyl.
V té době dostal Don Bosco dopis od pana arcibiskupa
Fransoniho, ve kterém mu arcipastýř píše, že dostal žádost
od cinzanského faráře, aby Don Bosco mohl u nich v ty dny
kázat. Rád mu to dovoloval, ale jako podmínku si kladl, aby
se napřed podrobil zpovědnické zkoušce u Dr. Gualy a dona
Cafassa. Tato zkouška se normálně dělala až na konci dru-
hého ročníku, takže šlo o výjimku. Zkoušce se samozřejmě
podrobil a také ji udělal, ale s tím, že se na konci ročníku
podrobí ještě jedné, aby dosáhl definitivního schválení. Tak
se stalo, že Don Bosco kázal celý týden odpustky u strýce
zemřelého přítele Comolla.
Don Bosco pevně věřil v účinnost svatých odpustků
a vždycky a všude je doporučoval. Káral ty, kdo přeháně-
li obtíže spojené s jejich získáním. Jestliže Pán Ježíš svěřil
církvi moc klíčů, říkal, proč bychom si měli myslet, že plno-
mocné odpustky nelze získat!
Když se vrátil do Turína, měl pro své hochy něco navíc.
Mohl je už sám zpovídat. A nejen hochy, nýbrž i dospělé.
Chtěl v tom být horlivý, jak o tom svědčí předsevzetí, kte-
ré si učinil na konci občanského roku 1842: „Budu-li po-
žádán, abych někoho vyzpovídal, hned přeruším všechno,
třeba i modlitbu breviáře nebo poděkování po mši svaté, jen
abych vyhověl.“
Aby přitáhl do Oratoře co nejvíce chlapců, pěstoval
s nimi nyní hodně muziky. Uměl slušně hrát na varhany i na
piáno, také si prostudoval nauku o harmonii a tak se dal do
skládání písní pro hochy. Před Vánocemi pro ně složil pří-
mo v kostele svatého Františka pěknou píseň ke cti Jezulát-
ka. Italsky začínala: „Ah, si canti in suon di giubilo!“ Český
překlad by byl asi tento: „Zahrej, zazpívej hlučně a vesele,
zahrej, zazpívej, každičký duch, neb se narodil něžný a mi-
lostný, dávno žádaný Spasitel Bůh. Na nebi hvězdy se oděly
v krásu, září svou tajemnou zvěstují spásu, temnoty prchají,
jasní se kraj. Zástupy andělů nadšeně pějí, ozvěnou radosti
světy se chvějí, země se na chvíli změnila v ráj. Mír a pokoj
ať sestoupí na zemi, mír a pokoj ať vrátí se zas! Jezulátko
přijď mezi nás, dopřej nám mír a klidný čas!“ Základní hu-
dební věta později posloužila mistru Pagellovi za ústřední
melodii mše, kterou složil k Don Boskovu svatořečení.
Píseň se cvičila pod širým nebem a árie se vtiskla chlap-
cům do paměti tak, že ji dovedli reprodukovat ještě v roce
1886, takže mohl být pořízen notový záznam. Text písně se
uchoval přímo v originále.
Na stejnou melodii se potom po dvacet let zpívalo
„Chvalte ústa vznešeného“ a melodie nesčíslněkrát zazněla
v různých kostelích, při vycházkách nebo při jiných příleži-
tostech. Chlapci se tímto způsobem vemlouvali do srdce lidí
a získávali si jejich sympatie.
Don Bosco také složil melodii na slova „Pochváleno bu-
diž jméno Ježíš i jméno Maria, jméno vtěleného slova Bo-
žího“. Nezůstalo přitom. Zkomponoval také „Sláva na vý-
sostech Bohu“, „Velebí má duše Pána“ a loretánskou litanii.
Nebyl sám. K němu se v této věci přidal, tehdy ještě mladý
bohoslovec Alois Nassi, pozdější znamenitý turínský kaza-
tel a kanovník u Božího Těla. Uvolil se, že bude doprovázet
Don Boskovu scholu na varhany. To byly skromné začátky
později tak slavných salesiánských sborů.
Některé zpěvy, u Dona Boska zdomácnělé, neměly ani
jeho slova ani jeho nápěv, některé měly dokonce zvláštní
původ. Tak například Don Bosco jednou slyšel zpívat ně-
kolik dělníků nějakou písničku s pochodovou melodií, kte-
rá se mu moc líbila a kterou si zapamatoval. Umínil si, že
ji dostane mezi hochy, ovšem s krásnými slovy. I požádal
slavného spisovatele Silvia Pellika, který pro Itálii trpěl v ra-
kouském žaláři v Brně na Špilberku a nyní chodil k donu
Gualovi ke zpovědi, aby na melodii složil pro hochy nějaká
63
|
|
7.4 Page 64 |
▲back to top |
slova o Andělu strážném. Tak vznikla oblíbená a brzy i zli-
dovělá píseň „Angioletto del mio Dio – Andělíčku mého
Pána“. Jinde zase šel po milánském náměstí a potkal skupi-
nu mladíků, kteří s doprovodem kytary a houslí zpívali vel-
mi líbivou písničku, asi jejich skladbu. Rychle vytáhl tužku
a v průjezdu paláce prefektury si to zachytil na papír. Potom
hledal vhodnou báseň se stejným metrem jako byla melo-
die. Tak vznikla v Itálii velmi oblíbená „Noi siam figli di
Maria – My jsme mariánské děti.“
Don Boskovi chlapci zpívali rádi a kdekoliv. Jednou byli
s Donem Boskem u Panny Marie sloupské (Madonna del
Pilone) a potom s ním jeli na třech bárkách po řece Pádu
domů. Uprostřed řeky je napadlo začít zpívat hezkou mari-
ánskou. Jejich zpěv na loďkách v řece měl úžasnou ozvěnu.
Někde na blízku byli trubači. Ti hned vytáhli trubky, přidali
se a byl z toho celý koncert. Lidé vycházeli z domů, děti se
sbíhaly a když hoši přistávali u břehu, byla z toho sešlost asi
tisícovky lidí. To byl jeden z prvních triumfů Don Bosko-
vých zpěváčků.
14 Oratoř roste
Don Boskova šikovnost brzy dokázala, že počet oratoriánů
hodně vzrostl, ale zároveň vyvstal problém, kam s nimi. Za-
tím si mohli hrát na náměstíčku před kostelem, ovšem byl
tím rušen kostel. Protože bylo v Konviktu hodně mladých
kněží, bylo v kostele hodně mší a lidé tam byli přitahováni.
Jenže křik před kostelem rušil bohoslužby. K tomu byly při-
lehlé ulice úzké. Byl to střed města. Bydlelo tam hodně pan-
ských rodin. Policajti začínali být nervózní, protože dostá-
vali od lidí vynadáno, kdeže je městský pořádek! Don Bosco
musel vždy po bohoslužbách nebo po katechismu rozhánět
chlapce nebo je rozdělovat do skupin podle toho, kdo kde
bydlel a snažit se, aby byli co nejdříve pryč. Trpěl ale, že ne-
může hochům poskytnout také potřebnou hru. Cítil, jaké
přitažlivosti je tím zbavován.
Snažil se to nahradit tím, že vodil hochy často na vy-
cházky za město, kde se mohli vydovádět podle libosti, ale
vždycky to nešlo. Nakonec don Guala uznal, že se něco
musí udělat, a tak dal dovolení, aby v určitých hodinách
měli hoši k dispozici dvůr Konviktu. Ale ani místnost za
sakristií již nestačila pro katechismus, vždyť hochů bylo již
na osmdesát. Dovolil tedy, aby se pro ten účel obsadila také
sakristie. Tak se vytvořila dvě, někdy i tři oddělení katechis-
mu a Dr. Guala musel dovolit, aby Donu Boskovi pomáhali
katechizovat i někteří konviktoři.
Akce měla velmi dobré výsledky. Don Bosco píše sám
ve svých Vzpomínkách: „V krátkém čase mě obklopova-
lo hodně chlapců. Všichni mě měli rádi a poslouchali mě,
dávali pozor na moje napomenutí, všichni pracovali a já
jsem mohl víceméně jejich dobré chování zaručit. Sledoval
jsem jejich život. Toho jsem vrátil rodině, od které utekl,
toho jsem strhl z cesty tuláka a umístil ho u dobrého mis-
tra, jiného, který vyšel z vězení, jsem mohl brzy vidět jako
vzorného hocha a opět jiného, který byl dříve analfabetem
ve věcech víry, jsem naučil víru znát.
Jeho srdce však nebylo spokojené. Chyběl mu kostel, kde
byl mohl shromažďovat své hochy. Dále mu chyběl prostor
na hraní, místnost pro školu, nějaké podloubí, kam by se
utekli před nepohodou. Také ho mrzelo, že některý nižší
představený mu nepřál a nerad viděl takové novoty. Oratoř
byla v Konviktě jen trpěna. Co dělat? Studium žádalo klid,
funkce kostela také. To všechno zase nesedělo chlapcům
zvyklým povykovat. Don Bosco o tom mluvil s donem Gua-
lou a ten, protože měl široké srdce a uvědomoval si, jaké
dobro se koná, ho chlácholil, aby si z řečí nic nedělal.
A nejen to. Dr. Guala mu chtěl svou náklonnost dokázat
ještě zvláštním skutkem. Do oratoře chodili hlavně zedničtí
učni. Zedníci měli svou nebeskou patronku ve svaté Anně
a tak na její svátek 26. července pozval Dr. Guala Don Bos-
kovy chlapce v počtu asi jednoho sta do konviktního před-
náškového sálu na pohoštění. Podávala se káva, mléko, čo-
koláda, chléb, cukroví a podobné dobré věci. Každý dostal,
kolik chtěl. Stálo to peníze, ale svatý kněz nelitoval. Od té
doby počet hochů ještě více stoupl. Vždyť kdo by nezatoužil
po něčem dobrém, zvláště když se to dává zadarmo?
15 Skončil druhý rok konviktu
Jak bylo stanoveno, Don Bosco se podrobil ještě jednou
zpovědnické zkoušce a dostal s datem 10. června 1843 zpo-
vědnický dekret. Současně ho don Cafasso vybídl, aby s ním
šel na pár dní do Rivalby, kde měl Konvikt dům pro letní
pobyt. Don Cafasso se tam nechodil rekreovat, ale v klidu
psát skripta, kázání, atd. Jednom k večeru vycházíval na
hodinku ven, aby se prošel lesem a nadýchal se čerstvého
vzduchu. Přitom se tam pokaždé zastavil v kapličce svatého
Jana. Náš Don Bosco mu rád dělal společnost. Také tento
rok byli spolu u svatého Ignáce na duchovních cvičeních.
Byly to exercicie pro laiky a Don Bosco se tam věnoval pře-
devším zpovídání. Uměl to a brzy byl vyhledáván. Potom
tam celé roky až od roku 1875 chodíval a byl k dispozici.
Lze říci, že se tam stal pravidelným zpovědníkem.
Toho roku 1843 tam přibyla novinka. Dr. Guala dal po-
stavit silnici, zaříznutou do boku hory na východní straně,
která měřila sedm a půl kilometru. Stálo ho to sto tisíc lir,
ale nelitoval peněz, vždyť šlo o bohumilý skutek a o blaho
duší, potřebných duchovního občerstvení.
Letní měsíce strávil Don Bosco v Turíně u svých ora-
toriánů. Před svátkem Panny Marie Růžencové v říjnu se
neopomenul vydat domů do Becchi. To už bude jeho kaž-
doroční zvyk, zvláště až tam dá postavit kapličku ke cti Rů-
žencové Panny Marie.
Zatím se dály jiné věci, kterým různí lidé různě rozuměli
podle toho, jak do toho viděli. Král Karel Albert nepřestával
udržovat styky s liberální stranou, která měla svůj program
a houževnatě pracovala na jeho uskutečňování. Právě v po-
slední době Massimo d’Azeglio tiskl své romány plné lásky
k vlasti a Balbo, jinak věřící katolík, ale plný iluzí, uveřejnil
svou knihu Naděje Itálie. Ochráncem Ligy měl být piemont-
ský král Albert. Tato kniha velmi podpořila záměry abbého
Vincence Giobertiho, vyjádřené v knize Občanský a mravní
primát Italů. Myšlenky těchto tří piemonťanů pronikaly do
celé Itálie. Nejvíce ovšem byl čten Gioberti.
Je třeba uznat, že jeho dílo bylo podmanivé. Dovedl
skvěle spojovat myšlenku na osvobození a sjednocení Itálie
s poklonami papežství a náboženství vůbec, aniž prozradil,
64
|
|
7.5 Page 65 |
▲back to top |
jaké jsou poslední cíle dalekosáhlého procesu, který zahajo-
val. Jen málokdo věděl, že je oddaným přítelem Mazziniho
a ten, že má docela jinou koncepci konečného uspořádání
italských poměrů. Dnes zveřejněné dopisy tohoto pravého
vůdce italské revoluce, žijícího v zahraničí, nenechávají ni-
koho na pochybách, že okuřování papeže a církve mělo být
jen prostředkem k jejich konečné likvidaci.
Když se Don Bosco vrátil do Castelnuova, zahlédl kni-
hu „Prvenství“ na stole svého faráře, který ji právě četl a byl
unesen jejími myšlenkami. Farář znal Giobertiho osob-
ně, a to z doby, kdy tento navštěvoval turínskou univerzitu
a shromažďoval kolem sebe nadšené studenty a bohoslovce
a vštěpoval jim republikánské ideály a ideály svobodné filo-
sofie. Řada mladých kněží pro něj zahořela vřelým nadše-
ním. Gioberti tehdy žil jako dvorní kněz z penze, kterou po-
skytoval král Karel Albert. Cinzano nevěděl, že tento kněz
již v roce 1834 v dopise Demofilovi, uveřejněném v Mazzi-
nniho „Mladé Itálii“, nazval katolické náboženství nábožen-
stvím otrockým a barbarským.
Když tedy Don Bosco uviděl onu knihu na farářově sto-
le, neodpustil si, aby se na něj nepodíval svým zvláštním
pohledem, který byl směsí soustrasti a ironie. Cinzano se
cítil dotčen. Don Bosco mohl klidně připomenout Giober-
tiho minulost. Byl přece v roce 1834 po uvěznění poslán
do vyhnanství a v Bruselu vyučoval filosofii na protestant-
ském institutu. Mši svatou nesloužil, breviář se nemodlil,
nechodil k svátostem, vedl světský život. To samotné mohlo
aspoň varovat. Don Bosco nechtěl však svému dobrodinci
protiřečit. Jen vzal knihu, otevřel ji, četl a sem tam prone-
sl nahlas některé věty a komentoval je. Cinzano si nechtěl
dát říci a všechno si vysvětloval v dobrém smyslu a jen opa-
koval: „D. Bosc! D. Bosc!, ti ‚t ses un sant baloss! – Bosco,
Bosco, ty jsi přece svatý paličák!“
To však jinak nenarušilo jejich přátelské vztahy. Ano,
v mnoha věcech se farář dokonce dával vést mladým kně-
zem. Tak tento vypravoval, že pan farář měl jeden čas stá-
le v kázáních na programu „zbožné báby“ a každou chvíli
některou veřejně setřel. Zvláště mu šly na nervy některé
nekonečné zpovědi, které považoval za zbytečné ztrácení
času. Ani nezpozoroval, že si tím odradil i jiné potřebné
kajícníky, kteří pak neměli odvahu za ním přijít. Bosco mu
radil, aby přestal z kazatelny napadat dotyčné a raději vybí-
zel všechny ke zpovědi. S lidmi je třeba mít trpělivost! Farář
si dal říci a od té doby se rozbouřená hladina farnosti začal
uklidňovat a začínala naopak stoupat návštěvnost u stolu
Páně.
To už byla škola dona Cafassa, škola, ve které se neučilo,
že kněz je ve farnosti pánem a všichni musí nutně chodit
k němu ke zpovědi a on jim tam může třeba vynadat. Kněz
musí být služebníkem svých oveček a musí jim přát svobo-
du. Chtějí chodit ke zpovědi k němu? Tím lépe! Nechtějí?
Ať si jdou k tomu, kdo jim lépe rozumí a může je lépe vést!
Takové „zbožné báby“, jak jim farář říkal, nejsou v jádru zlé.
Mají své mouchy a moc záleží na tom, zda je dovede du-
chovní pastýř použít k dobrému, nebo si z nich nadělá ne-
přátele, kteří mu rozvrátí farnost.
16 Třetí rok v konviktu
Dr. Guala dovolil Donu Boskovi, aby zůstal v Konviktě ještě
třetí rok. Byla to veliká milost, která se udělovala jen těm
nejzbožnějším a nejpilnějším studentům. Nejen to. Don
Bosco byl jmenován korepetitorem nastupujícím studen-
tům, kteří potřebovali zvláštní péči, takže byl jaksepatří vy-
tížen. Ale i tak jeho srdce tíhlo především k jeho oratoriá-
nům, kde se cítil být první osobou a k tomu odpovědnou za
jejich spásu.
V Oratoři byla na prvním místě výuka katechismu. Zde
si Don Bosco dobře uvědomoval, že znát nazpaměť odpově-
di na otázky je málo nebo nic, nýbrž že je třeba Božím prav-
dám porozumět, přijmout je a podle nich zařídit svůj život.
Jeho hodiny náboženství byly poutavým vysvětlováním
plným příběhů vzatých z Písma svatého, klidným rozvažo-
váním o sdělených pravdách, přizpůsobených chápavosti
chlapců bez jakéhokoliv vzdělání. A všechno směřovalo
k jejich životu. Mladý kněz pochopil, že náboženství musí
vyústit ve svátostnou praxi, která dá životu pravý směr.
Zpověď a přijímání, to byla jeho nejoblíbenější témata.
Jim věnoval mnoho času a stále se k nim vracel: bylo zde
pořád něco nového, co se muselo přidat a co hoši potřebo-
vali vědět. To již Dona Boska neopustí a patří to k největším
tajemstvím jeho pedagogických schopností a úspěchů. Bude
to vždy hlásat slovem i příkladem. Snad neuškodí již sem
zařadit, co později napíše v životopise Michala Magoneho,
hocha své oratoře, zemřelého v pověsti svatosti:
„Především vám radím, abyste žili a snažili se pokud
možno nedělat žádné hříchy. Kdyby se to však přece stalo,
nenechejte se navést od ďábla, abyste to zamlčeli ve svaté
zpovědi. Zpovědník má od Boha moc odpustit vám všechny
druhy hříchů a jakýkoliv jejich počet. Čím větší budou hří-
chy, které vám bude moci odpustit, tím větší bude mít radost
nad Božím milosrdenstvím, které mu dalo moc smazat je.
Pamatujte si, že zpovědník je váš otec, který vám chce pro-
kázat jen dobro a odvrátit vás od zlého. Nebojte se, že u něho
ztratíte úctu, když se přiznáte k velkým proviněním, nebo, že
z toho něco prozradí. Zpovědník nesmí za žádnou cenu nic
říci, i kdyby ho to mělo stát život. Mohu vás ujistit, že čím
k němu budete upřímnější, tím si vás bude více vážit a bude
vám dávat dobré rady. Přiznám se vám, že se mi při psaní
třese ruka, když si pomyslím, kolik křesťanů jde do záhuby
jen proto, že se styděli vyznat určité viny ve zpovědi. Kdyby
z vás někdo musel při zpytování svědomí přiznat, že někdy
v životě něco dobrovolně ve zpovědi zamlčel, tomu radím:
Příteli, pro lásku a Krev Ježíše Krista prolitou pro tebe a pro
tvou spásu tě prosím, vyznej se ze všeho při první příleži-
tosti, jako bys už už měl zemřít. Kdybys nevěděl, jak začít,
řekni, že něco máš a nevíš jak to říci, zpovědník ti pomůže.
Choďte často za svým zpovědníkem, modlete se za něj
a řiďte se jeho radami. Když se ujistíte, že některý zpověd-
ník vyhovuje vašim potřebám a vaší duši, neměňte ho bez
potřeby. Dokud nebudete mít svého zpovědníka, bude vám
scházet přítel vaší duše. Také spoléhejte na to, že se váš zpo-
vědník za vás modlí a pamatuje na vás při mši svaté. I vy se
za něho modlete!
Můžete klidně změnit zpovědníka, když se ten váš pře-
stěhuje nebo je těžké ho najít nebo když onemocní, nebo
o slavnostech, když je moc lidí u zpovědi. Zrovna tak, když
byste si opravdu netroufali svému řádnému zpovědníkovi
něco říci, raději jděte k jinému, než abyste to zamlčeli.
65
|
|
7.6 Page 66 |
▲back to top |
Dostanou-li se tyto moje řádky do rukou někomu, kdo
sám může zpovídat mládež, tomu si dovoluji se vší uctivostí
doporučit toto:
Přijímejte s laskavou pozorností každého kajícníka,
zvláště chlapce. Pomozte jim vyložit, co mají na svědomí
a doporučujte, ať přijdou zase a často. To je nejlepší pro-
středek, jak je držet daleko od hříchu. Udělejte všechno, aby
vaše rady také praktikovali. Můžete je napomenout, ale ni-
kdy kárat. Kdybyste je kárali, podruhé by nepřišli nebo by
dotyčný hřích neřekli.
Když jste si získali jejich důvěru, zeptejte se, zdali v mi-
nulosti bylo všechno v pořádku, co se týče zpovědi. Skoro
všichni vážní pisatelé z oboru morálky se shodují v tom, že
většinou první zpovědi děti jsou neplatné, protože buď ne-
byly poučeny nebo všechno neřekly. Mějte děti, zvláště asi
od sedmi do devíti až dvanácti let, k tomu, aby si dobře zpy-
tovaly svědomí. V tom věku již mají poznání, že určité věci
jsou vážné a také se již dovedou vyjádřit. Zpovědník má být
velmi diskrétní a opatrný, ale ať neopomene položit sem tam
nějakou otázku, která se týká věcí kolem ctnosti svaté čistoty.
Rád bych řekl ještě mnoho jiného na toto téma, ale sám
jsem jenom ubohý žák a nechci ze sebe dělat učitele. Řekl
jsem, co se mi zdálo potřebné říci k prospěchu mladých
duší, jimž jsem zasvětil svůj život na celý čas, co budu živ.“
V jednom „promemoria“ psaném pro jeho salesiány
roku 1845 se vyjadřuje takto: „Když jsme požádáni o svatou
zpověď, vždycky se tvařme radostně a nikdy nedávejme na-
jevo hrubost nebo netrpělivost. Děti je třeba přijímat hezky
a mile. Nikdy jim nesmíme nadávat nebo jim dávat najevo
podiv nad jejich nevědomostí. Kdyby se někdo opravdu
potřeboval poučit, ať se to učiní na místě a v dobu k tomu
vhodnou, ale vždycky stranou od druhých. Co obyčejně
chybí dětem ve zpovědi, je lítost a předsevzetí. Když tyto
věci chybí nedostatkem poučení, je třeba toto poučení dát
nebo zprostředkovat. Když máme pochybnost o jejich lítos-
ti nebo předsevzetí a nejedná se o těžký hřích, můžeme dát
dítěti jen požehnání.“
Ve zmíněném „promemoria“ dává Don Bosco ještě ně-
které obecné pokyny: „Je nezbytně nutné, důležité a užiteč-
né pro mládež jednat tak, aby žádné dítě neodešlo od nás
rozladěné. Vždycky je třeba dát nějaký dáreček, něco slí-
bit nebo říci aspoň laskavé slovo, které by povzbudilo, aby
přišlo zase. Ovšem je zapotřebí dodržet dané slovo dětem
nebo aspoň říci, proč jsme je nemohli dodržet. Chceme-li
napomínat s užitkem, nikdy to nedělejme před druhými.
Snažme se, aby nás děti měly rády, potom nás budou snad-
no poslouchat. Nikdy však nebudeme dost přísní, když jde
o věci mravnosti.“
17 Při kněžské práci
Co Don Bosco radil hochům a svým kajícníkům, to sám dě-
lal. Nesmírné dobro, které vykonal kázáním o Božím milosr-
denství a udělováním svátostí smíření, lze vysvětlit jen jeho
hlubokou vírou a důvěrou v Boha, našeho posledního cíle.
V důvěře v zásluhy Ježíše Krista nikdy nepochyboval o vlast-
ní spáse a vůbec si to nepokládal za opovážlivost. Monsignor
Cagliero, pozdější první kardinál salesiánů, napsal: Třicet
roků jsem prožil po jeho boku a nikdy jsem neuslyšel ani
jedno slovíčko nebo jen povzdech nebo pochybnost, nikdy
jsem ho neviděl ani trochu ustaraného ohledně vlastní spá-
sy a Boží dobroty k němu. Nikdy jsem ho neviděl zneklid-
něného ve svědomí. O nebi mluvil s takovou samozřejmostí,
chutí a nadšením, že zapaloval každého, kdo se s ním stýkal.
Naděje na nebeskou radost ho zbavovala každého strachu ze
smrti. Mluvil o nebi jako mluví syn o otcovském domě. Ani
tak netoužil po odměně jako spíše po nebeském Otci. Říkal
si se svatým Pavlem: „Jsme Boží děti a dědici, jestliže dědi-
ci, pak také spoludědici Krista.“ Dr. Ascanio Savio k tomu
dodává: „Kdyby se byl někdo Dona Boska znenadání zeptal,
kam jde, jistě by byl odpověděl, že do nebe.“
Tuto důvěru nechoval jen o sobě, ale také o všech lidech
a zvláště o svých hoších. Snažil se ji všude probouzet. Často
opakoval: „To bude krása, až budeme v nebi! Jenom buďte
hodní a nebojte se! Či si myslíte, že Pán Bůh stvořil nebe,
aby zůstalo prázdné? Ovšem nezapomeňte na to, že to stojí
námahu. Ano, ano, spasíme se s Boží milostí a s jeho pomo-
cí, která nám nebude nikdy scházet, ale musíme mít dobrou
vůli. Bůh chce, aby se všichni lidé spasili! Rozumíte dobře?
Chce! Když chce, tak chce! A všechny! Všechny chce spa-
sit! Jen nesmíme selhat. Hodně se na ten úmysl modleme.
Taková modlitba je velmi účinná a dosahuje cíle. Neomyl-
ně. To je článek víry.“ Hoši se při takových slovech vždycky
cítili silně povzbuzeni, aby byli hodní a ctnostní, jen aby si
vydobyli nebe.
Když se někdo ptal, jestli přijde do nebe, odpovídal: „To
bych rád viděl, abys šel do pekla! Pamatuj si: chci, abychom
byli v nebi spolu. Dělej co můžeš a důvěřuj v Boží milosr-
denství, které je nekonečné. Můžeme mít klidně za to, že
budeme spaseni, jen když budeme spolupracovat s Boží
milostí, kterou nám Bůh neustále dává.“ Když někdo jevil
přílišný strach a nedůvěru kvůli minulým hříchům, odpo-
vídal mu: „Pán Ježíš zemřel za hříšníky. Sám řekl, že přišel,
aby zachránil hříšníky, aby uzdravoval nemocné a aby hle-
dal ztracené ovečky. Pannu Marii právem nazýváme Útoči-
štěm hříšníků. Udělejme, co se nás týká a jistě se spasíme,
protože ona je mocná.“ Nato vybízel k důvěře v její zásluhy
a v zásluhy svatých.
Tato důvěra ho uzpůsobila k tomu, že se stal vhodným
nástrojem Božího milosrdenství. Pro něj naděje, milosrden-
ství a zpověď byly jedno a totéž. Měl velikou víru v účinnost
svátosti smíření a nevynechal příležitost, aby ji doporučo-
val. Činil tak vhod i nevhod s vytrvalostí těžko napodobi-
telnou. I když mluvil s vysoce postavenými osobnostmi,
vždycky našel příležitost, aby na to nějak upozornil. Nestá-
valo se, že by byl někdy mluvil několik dní za sebou k urči-
té kategorii lidí, aniž by aspoň jednou nevěnoval promluvu
tomuto tématu. V jiných promluvách si neodpustil aspoň
maličkou zmínku. Don Bosco čekal trpělivě na obrácení za-
tvrzelých hříšníků a nedal si pokoje, když šlo o jejich spásu.
Mnohokrát ho volali v zoufalých případech a mnohokrát se
právě jemu podařilo v poslední chvíli někoho usmířit s Pá-
nem Bohem.
Sám dával dobrý příklad. Každý týden šel k donu Cafas-
sovi a pokorně se vyzpovídal. Nedělal to skrytě, nýbrž na
veřejném místě v kostele, takže ho lidé mohli vidět, jak jde
ke zpovědi. I na jeho chování bylo možno pozorovat, s ja-
kou opravdovostí to činil. Opravdu, jak to říká evangelium
o Pánu Ježíši, že napřed dělal a potom teprve učil.
66
|
|
7.7 Page 67 |
▲back to top |
Podívejme se na něj ale při díle. Bylo to právě nyní, co
začal ve větším měřítku vystupovat v turínských kostelích.
Kázal tridua, novény, dával duchovní cvičení. Jeho kázání se
vyznačovala tím, že vždycky vyšel z Písma svatého a z něho
vyvodil nějaký věroučný nebo mravoučný závěr. Nechyběl
nikdy pěkný dobře popsaný příběh, dovedený do nejmen-
ších podrobností.
Začal také pravidelně zpovídat v kostele svatého Františ-
ka z Assisi. Zpovídal denně několik hodin. Brzy se o něm
rozkřiklo, že dobře zpovídá. Dokonce k němu začalo cho-
dit ke zpovědi několik jeho spolužáků kněží, mezi nimi don
Giacomelli, který toho roku také začal navštěvovat Kon-
vikt. Zdálo se, že zpovídání začíná být jeho nejmilejším za-
městnáním. Nikdy neprojevil nejmenší neochotu zpovídat.
Vždycky šel hned a kdykoliv byl požádán. Mnohým se líbil
jeho otevřený způsob. Když někdo přicházel a ukazoval bá-
zeň, uklidnil ho třeba větou: „Máte-li něco, co stojí za to,
rád půjdu. To víte, byl bych rád, kdyby to stálo za tu náma-
hu.“ Obyčejně se penitent zasmál, ale také ztratil ostych. To
bylo to hlavní.
O Donu Boskovi se může říci totéž, co on napsal o svatém
Cafassovi: „Málo slov. Již pouhý povzdech penitenta mu na-
značil stav duše. Nemluvil ve zpovědnici mnoho, ale co řekl,
bylo jasné, přesné, klasické. Nebylo třeba říkat více.“ O sobě
říkal, že v půlhodince absolvuje jakoukoliv generální zpověď.
Obyčejných zpovědí vyřídil k plné spokojenosti penitentů
stovky v několika hodinách. Někdy však byl nucen mít u sebe
hořký likér, aby přemohl odpor, který mu zvedal žaludek při
určitých zpovědích. Již tehdy začal instinktivně cítit zdaleka
hřích jako zápach, který mu dělal zle. Přicházeli i určití lidé,
kteří si takřka libovali v podrobném vypravování určitých
věcí, které Don Bosco těžko snášel. Tehdy náš mladý kněz,
plný ideálů a smyslu pro duchovní krásu, doslova trpěl a ně-
kdy i prosil některé, aby raději zpověď přerušili. Sám určité
hříchy znal jen z morálky v jejich suché teoretičnosti a dokud
nezpovídal, vůbec je nepromýšlel. Proto mu někdy zpovídání
dělalo zle. Monsignor Cagliero dokonce tvrdil, že Don Bosco
v sedmdesáti letech nemohl vůbec pochopit, jak jsou určité
věci mezi lidmi možné. Jemu byly naprosto cizí a nenáviděl je
z celé duše. Ve styku s nimi cítil odpor. Nedá se říci, že zpoví-
dal vždycky rád. Rád jenom v určitém smyslu.
Jeho apoštolské námahy se neomezily jen na kostel svaté-
ho Františka. Don Cafasso ho nyní posílal kázat a zpovídat
do věznic, do „Hotelu ctnosti“, ke školským bratřím, Stát-
ní koleje svatého Františka z Pauly, do Institutu věrných
družek, kde dělal i konference, katechismus a učil italštině
tamní chovanky. Chodil do Útulku dcer svatého růžence,
založeného dominikánským knězem Bernardem Sapellim,
kde se vychovávalo velké množství ohrožených dívek. Pod-
nik, vedly dominikánské terciářky. Svou kněžskou horlivost
rozšířil také na Monastýr Dobrého Pastýře, který péčí hra-
běte Solara de la Margherita otevřely v Turíně sestry, které
ve Francii založil svatý Jan Eudes pro záchranu ohrožených
dívek. Do těchto ústavů Don Bosco chodil i později – až do
roku 1860. Všude po sobě zanechal nejlepší pověst pro svou
neúnavnou horlivost, rozvážnost, atd. Monsignor Cagliero,
který po něm nastoupil v některých těchto institucích jako
duchovní správce, to mnohokrát dosvědčil.
Don Cafasso ho posílal také do Špitálu lásky, domova pro
asi 1 000 starých mužů a žen s pobočkou pro hochy a děv-
čata, do Špitálu Rytířů svatého Mořice a Lazara, Špitálu
svatého Aloise pro nevyléčitelně choré. Všechny tři Špitály
vedly sestry Vincentky. Chodil i do různých jiných nemoc-
nic a všude mezi sestrami nalézal sympatie. Později v nich
měl řadu pomocnic, když se jeho dílo rozrůstalo a nutně
potřebovalo známosti ve zdravotnických zařízeních. Tak
Dcery Lásky, Vincentinky, z hlavní nemocnice zvané také
„U svatého Jana“ mu šly vždy na ruku. Samy ze svých úspor
vydržovaly řadu hochů a sháněly mu dobrodince z řad zá-
možných pacientů. Vůbec je na místě říci, že jméno Vincen-
ce z Pauly stálo později ve spojení s mnoha salesiánskými
institucemi na celém světě.
Samozřejmě nezapomínal ani na Malý dům Boží Prozře-
telnosti, na tu velikou nemocnici svatého Cottolenga. Tam
k němu pacienti zvlášť přilnuli a žádali ho, aby přicházel
mezi ně často. Stávalo se, že se někdy vrátil pozdě večer do
Konviktu a že byl za to dokonce pokárán od ředitele Gualy.
To ředitel nevěděl, že mu to don Cafasso dovolil.
Don Bosco tam chodil až do roku 1874, ze začátku i více-
krát za den, někdy pozván, někdy sám. V roce 1845 vypukla
v Cottolengu nakažlivá nemoc osutin a Don Bosco chytil
nákazu. Až do konce života ho to trápilo. Byla to pro něj
trvalá kalvárie. Teprve po smrti zjistil don Sala, který strojil
jeho tělo do rakve, na jeho zádech vyrážku rozšířenou na
obě ramena, podobnou pásovému oparu. Nosil to trápení
na sobě jako nástroj stálého umrtvování.
18 Několik případů
V kněžské službě se Don Boskovi přihodily věci, které je
dobré zaznamenat. Na tomto místě uveďme několik tako-
vých případů:
V roce 1844 pobývala v nemocnici U svatého Jana sou-
chotinářka v posledním stádiu. Její život byl pochybný a ne-
měla daleko k zoufalství. Byla to veliká hříšnice a již mnoho
let nebyla u svátostí. Nikdo s ní nemohl nic svést, ani dok-
toři ani sestry. Ani don Cafasso u ní nepochodil. Dokonce
po něm něčím hodila. Don Cafasso věděl, že na světě již
dlouho nebude, a proto když se vrátil do Konviktu, řekl o ní
Donu Boskovi.
Don Bosco šel. Vstoupil do světnice, zastavil se u jednot-
livých postelí, bral jednu vedle druhé a na každého laskavě
promluvil. Tu dotyčnou přeskočil a začal mluvit s pacient-
kou vedle ní. To se té ženy dotklo. „U mne se nezastavíte?“
„Proč by ne, velmi rád.“ A již si přinesl židli a přisedl si k ní.
„Řekněte mi jen jedno slovo.“ „Mám je připravené.“ „Jaké?“
„Zpověď.“ „Ale já jsem nebyla u zpovědi ani nepamatuji.“
„To nevadí, vyzpovídejte se teď.“ „Ráno jsem jednoho kněze
od sebe vyhnala.“ „Nemluvme o tom, to je již pryč.“ „Ale já
nejsem připravena.“ „To nevadí, pomohu vám.“ „Já se teď
necítím. Až budu doma, pak si zajdu do některého kostela.“
„Myslíte, že se skutečně uzdravíte?“ „Už je mi lépe.“ „To si
jen tak namlouváte.“ „Jak to?“ „Chcete, abych k vám mlu-
vil jménem lékařů nebo jménem Božím?“ „Raději jménem
Božím.“ „Dobrá. Vězte tedy, že již nemáte mnoho času, ale
všechno může skončit dobře. Můžete se vyzpovídat, můžete
přijmout tělo Páně, můžete přijmout i svátost nemocných
a papežské požehnání spojené s plnomocnými odpust-
ky. Zítra již budete možná na věčnosti.“ „Je to možné?“
„Už jsem vám řekl, že nemluvím jménem lékařů, ale jmé-
nem Božím.“ „Věčnost! Já z ní mám strach.“ „Nebojte se,
67
|
|
7.8 Page 68 |
▲back to top |
začněme a všechno bude dobré.“ „Ale co ten kněz, kterého
jsem vyhnala?“ „On se na vás nezlobí. Já ho znám.“
Ubožačka se vyzpovídala a ještě téže noci zemřela.
Jednoho dne přišel Don Bosco do jednoho města, kde
měl známého, který byl již hodně v letech. Znal ho ještě ze
studentských let. Ten pán strávil svých 80 let ve službě Boží
a vykonal mnoho dobrého. Lidé ho měli skoro za svatého.
Když Don Bosco přišel do jeho domu, bylo mu řečeno, že
byl již bohužel zaopatřen. Chtěl ho vidět, ale lékaři prý za-
kázali pouštět k němu návštěvy. Don Bosco naléhal. Oni, že
prý je v bezvědomí. Nenechal se odbýt a tak dlouho naléhal,
až ho k němu pustili a nechali ho tam samotného.
Don Bosco nemocného oslovil a ten otevřel oči. Poznal
ho. „Ach, to jsi ty, Bosco?“ „Dověděl jsem se o vaší nemoci
a přišel jsem vás navštívit.“ „To jsi hodný.“ „Prý jste přijal
svátosti, a tak je to dobré.“ „Přijal, přijal,“ řekl starý pán, ale
nějak se mu vloudil do hlasu divný tón. Don Bosco se toho
chytil a nemocný jakoby se chytal jeho ruky, pomalu, poma-
lu se přiznal, že ve zpovědi neřekl všechno, co měl na svě-
domí. Neměl odvahu to říci. Až teď ji našel a vyznal se. Jen
skončil, klesl do podušek a vydechl naposled. Don Bosco si
myslel, že je sám, ale nebyl. Kdosi neměl čas odejít a zůstal
utajen za závěsem a byl svědkem tohoto tak náhlého zvratu.
Dne 31. srpna 1844 bohatá paní, manželka portugalské-
ho velvyslance, měla z Turína odjet něco vyřídit do Chie-
ri. Chtěla si nejdříve vykonat svatou zpověď a tak vstoupi-
la do kostela svatého Františka. Neznala Dona Boska a on
pochopitelně neznal ji. Její zpovědník však nebyl na místě.
Požádala tedy o svatou zpověď jeho. Don Bosco klečel na
klekátku a vroucně se modlil. Hned ji vyzpovídal a za po-
kání ji uložil určitou almužnu. Měla ji dát ještě téhož dne.
„Otče, já nemohu udělat, co mi ukládáte.“ „Jak to? Jste pře-
ce bohatá a můžete.“ „To ano, ale já odjíždím a nevím, jestli
budu mít příležitost.“ „Dobrá tak to změníme. Pomodlete
se třikrát ‚Anděle Boží‘, aby vás Pán Bůh po cestě chránil
a abyste se nepolekala tím, co se vám dnes stane.“
Paní odešla a doma se se svými opravdu pomodlila. Jela
se svou dcerou a s jednou služebnou. Cestou se koně spla-
šili, dali se do trysku a vozka je nemohl zvládnout. Jízda
skončila nárazem, při kterém byli pasažéři vyhozeni a ko-
čár sám se rozsypal. Ještě v letu z kočáru stačila paní vy-
křiknout: „Anděle Boží!“ Koně se zastavili. Kočí se sebral
ze země a zatímco se lidé sbíhali a pomáhali paním, všichni
konstatovali, že se nikomu nic vážného nestalo. Cestu bylo
třeba dokončit pěšky.
Ta paní se pídila po návratu do Turína po tom, kdo je
ten mladý kněz, který ji zpovídal a zjistila si ho. Později
byla jeho velkou dobroditelkou. Jejím prostřednictvím Don
Bosco velmi prospěl svému příteli Palazzolovi, někdejšímu
chierskému kostelníkovi, kterému dopomohl ke kněžství.
Dotyčná byla později velkou příznivkyní Oratoře a v Don
Boskově světničce se ještě po jeho smrti našla křišťálová
schránka se soškou svatého Filipa Neri, její dar. Paní tu udá-
lost dokonce vypsala perem a předala salesiánům.
19 Apoštolát ve věznicích
Ne každý turínský kněz měl odvahu chodit do věznic, které
byly jiné než ty dnešní – humánní. Tehdy to byla ještě skle-
pení, v nich mnoho mříží a lidé měli na rukou a na nohou
řetězy – aspoň ti těžší delikventi. Lidé, kteří tam žili byli,
nutně zpustlí, hrubí, plní nenávisti a tedy těžko přístupní
dobrému slovu. Tam nemohl vstoupit kdokoliv, ale musel
mít povolení od soudu. V létech, o kterých mluvíme, lze
spočítat na pěti prstech kněze, kteří chodili do věznic: don
Mathis, misionář známý v celém Piemontě, kanovník Bor-
sarelli, don Cafasso, Dr. Borel a náš Don Bosco.
Právě Dr. Borel, důvěrný přítel mladého Dona Boska,
často vzpomínal na jeho apoštolát ve věznicích. Něco jsme
o tom již řekli, něco si ještě povíme.
Don Bosco v těch letech strávil někdy v turínském pod-
zemí celé dny. Dával tam duchovní cvičení, zpovídal, sloužil
mši svatou. Nejvíce se ovšem zajímal o mladistvé provinil-
ce, kteří bohužel bydleli pohromadě s dospělými vězni a od
nich se učili nepravosti.
Jak již bylo v jeho povaze, snažil se přiblížit k vězňům
vždy přívětivě, nikdy ne povýšeně. Zdravil je, přinášel jim
pozdravy, dárky, prostě chtěl se ukazovat jako přítel a teprve
potom jako kněz. Také se snažil projevovat jim úctu. I tomu
nejhoršímu zločinci dával najevo, že ho považuje za slušné-
ho člověka.
Bohužel apoštolát mezi vězni měl veliké nedostatky. Jed-
nak se vězni střídali. Ředitelství věznic často vězně trestalo
a tím se stávalo, že kněz nejednou přicházel do prostředí zji-
třeného a plného odporu a vzdoru. Rozsudky byly častokrát
nespravedlivé a mnohý vězeň se napřed potřeboval vzpama-
tovat a teprve potom mohl být přístupný Božímu slovu.
Dr. Borel říkal, že si Don Bosco nikdy nenaříkal, ani ne-
ztrácel dobrou náladu. Chtěl-li něco dobrého vykonat, nic
jiného mu nezbývalo. Musel začínat vždycky znovu a zno-
vu a se stejnou chutí jako by se všechno dařilo. Byla to
pro něho velká osobní škola trpělivosti a svaté zarputilosti
v dobrém slova smyslu. Stálo to za to. Kolikrát mu položil
nešťastný vězeň hlavu na rameno a vylil mu své zubožené
srdce. V takových chvílích se Don Bosco necítil na straně
soudní justice, ale na straně těch ubohých, kteří tak daleko
nemuseli dospět, kdyby byly mezi lidmi jiné poměry. Tam
v turínských věznicích vyrůstal Don Bosco v sociologa, kte-
rý si nemohl nic zakrývat a musel vidět život v těch nejrea-
lističtějších barvách.
Stalo se, že jednoho dne opouštěl žalář bez doprovodu
stráže a zabloudil. Prostě najednou byl v nějaké světnici,
kde našel rodinu: muže, ženu a jejich dcerku. Ti byli zřej-
mě překvapeni nenadálou návštěvou a celí zaražení. Kdo
byl ten muž? Turínský kat. Don Bosco se hned vzpama-
toval a přál jim dobrý den. Ti se ho ptali, co si přeje a on
hned, že je unaven, jestli by mu nemohli dát hrníček kávy.
Byli plni ochoty a dcerka hned stavěla vodu na oheň. Kat se
podíval na Dona Boska s úžasem a pak se ho ptal: „Velebný
pane, víte vůbec, u koho jste?“ „Jakpak bych nevěděl? Jistě
u dobrých lidí.“ „Ale víte vy, že jsem kat?“ „Ať jste, co jste, já
vím, že jste hodný křesťan.“ V tom měl pravdu, protože ten
člověk vždycky, když měl někoho popravit, dával v blízkém
kostele pět franků na mši svatou za odsouzeného k smrti,
což se mezi kněžími všeobecně vědělo.
Vrchol překvapení byl, když děvče postavilo na stůl hr-
nek kávy a kněz žádal, aby přinesla ještě jeden pro tatín-
ka. Kat chtě nechtě musel si sednout a vypít kávu společně
s knězem. Rozumí se, že se to rozneslo mezi strážemi a že
Don Bosco tím získal. Od toho dne pozoroval, že se mu
dveře samy otevíraly, a že dosahoval, čeho by normálně
68
|
|
7.9 Page 69 |
▲back to top |
nemohl dosáhnout. Od stráží se také mnoho dověděl, tak-
že potom mohl snadněji vstoupit do žalářní ošetřovny, když
tam někdo umíral nebo byl těžce nemocen. Později nebyly
Don Boskovy návštěvy ve věznicích vždy dobře snášeny od
úřadů, zvláště když byl sám perzekvován pány z radnice, ale
i tak mu nejednou známosti s dozorci umožnily dostat se
tam aspoň načerno. Tak se to vleklo až do roku 1870.
Svého vlivu na dozorce užíval Don Bosco k tomu, aby
jim připomínal Pána Boha a jeho spravedlnost. Často jim
říkal: „Vy jste vykonavateli lidské spravedlnosti, ale musíte
si dát pozor, abyste neupadli do rukou spravedlnosti Boží.
Buďte vždy ke každému opravdu spravedliví a lidští.“ Neje-
den dozorce mu dal za pravdu a stávalo se, že tito lidé po-
různu přicházeli k němu se vyzpovídat. I ten kat si uchoval
Dona Boska v dobré paměti. Několik let chodil na zapřenou
na Valdocco na bohoslužby, až potom, když byl poznán
a hoši k němu cítili odpor, přestal tam chodit. Ale i tak byl
často vídán v okolí, jak toužebně hledí k Don Boskově ústa-
vu. Jeho synek dokonce chodil k Donu Boskovi do Oratoře
a měl Dona Boska velice rád. Jeden čas zahořel touhou stát
se knězem. Když se dověděl, že kvůli otcovou povolání mu
to církevní zákon nedovolí, vzal si to tak do hlavy, že one-
mocněl. Fakt je, že zemřel ještě mladičký a že ho na smrt
připravil sám Don Bosco.
Don Bosco chodil také do věznice zvané senátní, do Ge-
nerály a do káznice. Obyčejně tam kázal ve čtvrtek, ale po-
tom říkal vězňům, že přijde ještě v sobotu si s nimi popoví-
dat. Říkal, že by byl rád, kdyby mu dali nějaký dárek. „Co by
to mělo být?“, ptali se. „Něco pořádného, senzačního! Jinak
nemá smyslu, abych sem chodil. Nějaké malichernosti, na ty
nejsem zvědav.“ Vězni chápali, nač myslí a slibovali, že mu
toho napovídají, až ho budou uši brnět. On zase byl rád, že
z nich spadla tíseň a že jeho návštěva nebude marná.
Když přišla sobota, Don Bosco dělal všechno pro to, aby
vězni necouvli. Většinou se taková zpověď proměnila v ma-
nifestaci důvěry k němu a mnohý od něho odcházel jako
proměněný. Byly i výjimky, ale výjimka potvrzuje pravidlo.
Do Oratoře potom co chvíli zavítal někdo, kdo se Donu Bo-
skovi představoval jako bývalý vězeň, který se u něho tehdy
a tehdy vyzpovídal.
20 Don Boskovy „vyšší styky“
Don Bosco se zdál ve své horlivosti nevyčerpatelný. Vězni-
ce, zbožné instituty, sváteční oratoře, kostely; zdálo se, že
chce obejmout kdeco v Turíně. Ale nedělal to o své újmě.
O všech svých akcích svědomitě informoval svého arcipas-
týře, arcibiskupa Fransoniho. Byl jeho častým hostem v jeho
paláci. Radil se s ním o různých pastoračních postupech
a pan arcibiskup zase rád slyšel mínění mladého podnika-
vého kněze.
Donu Boskovi ležela velmi na srdci otázka katechismu,
jakožto základního textu náboženské výuky. V turínské ar-
cidiecézi byl v užívání text zvaný „Kompendium (souhrn)
křesťanské nauky“. Don Bosco nesouhlasil s některými jeho
větami. Zdálo se mu, že neodpovídají Písmu svatému. Ne-
bál se předložit panu arcibiskupovi návrh na některé změ-
ny. Ten ho s tím poslal ke generálnímu vikáři kanovníkovi
Ravinovi. Nepodařilo se to. Kanovník Zappata se postavil
proti změnám a teprve když se stal kanovník Gastaldi turín-
ským arcibiskupem, došlo na Don Boskovy návrhy.
Don Boskovy návštěvy u arcipastýře měly pro něho velký
význam. Dověděl se všelicos o církevních poměrech a těž-
kostech, jimiž procházela církev, takže záhy začal vidět do
věcí, které jiným nebylo dáno znát. Byly to věci radostné
i neradostné.
Tak se například v té době obrátila na katolickou víru
dcera holandského protestantského velvyslance u turín-
ského královského dvora. Byl z toho veliký rozruch. Pan
arcibiskup radil konvertitce, aby se na čas skryla v klášteře
lateránských kanovnic, kde ji zachrání zákon o klášterní
imunitě. S velvyslancem se spojili velvyslanci pruský a ang-
lický a vymáhali na králi, aby poručil vydat děvče otci. Král
nemohl. Zákon byl jednoznačný a právo azylu bylo nutno
respektovat. Monsignor Fransoni také stál na svém právu
a jen dovolil, aby se otec směl se svou dcerou setkat a ubez-
pečit se, že je to její svobodné rozhodnutí.
Nechyběly ani důvody k smutku a obavám. Zatímco se
mnozí kněží nechali oklamat krasořečněním Giobertiho
a jiných, arcibiskup prohlédl jejich úmysly a od něho dostá-
val pohled do věcí i náš Don Bosco.
V té době se v Itálii hodně mluvilo o filantropii – lidu-
milnosti. Šířily se filantropické instituce, které však měly
jasnou protestantskou inspiraci. Šlo o takzvané metodické
školy, o školy nedělní a večerní, o útulky pro staré a také
o dětské školky. Církev byla dosud takřka jedinou institu-
cí vykonávající vliv na školství, na charitativní činnost atd.
Vznikání takových, třebaže moderních, institucí jí nebylo
lhostejné, zvláště když se ukázalo, že si touto cestou razí do
Itálie cestu i samo protestantství. V roce 1839 to došlo tak
daleko, že papež Řehoř XVI. ve svém státě takové dětské
školy zakázal. Vysloužil si tím titul tmáře, ale udělal to.
Jakousi hlavou v oblasti moderní pedagogiky byl v té
době učený abbé Aporti, který se na doporučení biskupa
Pasia z Alexandrie ucházel o profesorské místo na turínské
univerzitě. Král o tom informoval arcibiskupa, ale arcibis-
kup se postavil proti návrhu. Vůbec se věci dostávaly do varu
a nyní častěji než dříve biskupové z piemontské provincie
i odjinud přicházeli do Turína radit se s monsignorem Fran-
sonim, jaký postoj zaujmout k různým otázkám. Tito bis-
kupové přicházeli většinou také do Konviktu za Dr. Gualou
a za donem Cafassem, kteří měli pověst neochvějných kněží.
Někteří je znali a měli je i za zpovědníky. Tak se stalo, že Don
Bosco se již v té době seznámil s řadou biskupů, s nimiž poz-
ději udržoval styky. Tak s biskupy z Asti, Aqui, Bielly, Cunea,
Ivrey, Vercelli, Novary a z Mondovy.
Konvikt byl vůbec místem dostaveníčka mnoha velkých
osobností církevních i laických, aristokratických i občan-
ských. Don Bosco poznal řadu významných jezuitů z turín-
ské koleje a řadu jiných řeholních představených slovutných
jmen. K donu Cafassovi chodili ke zpovědi nejen biskupo-
vé a kněží, ale i vysocí důstojníci, lékaři, obchodníci, různé
vznešené dámy, a tak Don Bosco poznával nejen nízký, ale
i „vysoký“ turínský svět. Tak si mohl dělat nejen známosti,
ale i úsudky.
69
|
|
7.10 Page 70 |
▲back to top |
21 Začínající spisovatel
Kdo poznal vlohy našeho Dona Boska, musel by se jen di-
vit, kdyby se byl nezačal uplatňovat i na poli katolického
tisku. Doba ho k tomu přímo nutila. Všude se mluvilo pří-
mo o nutnosti vyjít ze zaostalosti a dát lidu důkladné obec-
né vzdělání. Začalo se chápat, že časem bude muset každý
občan projít řádnou školou, a že požadavky na něj kladené
budou rok od roku stoupat. Objevovaly se stále nové a nové
knihtiskařské dílny a nová knihkupectví a nebylo všechno
ve shodě s křesťanským názorem. Don Bosco jako jeden
z prvních pochopil, že není čas na nářky, ale že je třeba proti
pochybnému tisku postavit tisk dobrý, a že na školském poli
je třeba jít kupředu a nestát. Při všem mu šlo hlavně o blaho
mládeže.
Jeho stolek plný sešitů s poznámkami rázu věroučného,
mravoučného, apologetického i polemického. Přitom církev
a papežství stály v popředí jeho zájmu. Nedělal si nárok, že
bude slavným spisovatelem, ale učinil předsevzetí, že bude
perem sloužit Bohu a nesmrtelným duším, jak nejlépe do-
vede. Ještě o jednu věc se jednalo Donu Boskovi, a to aby byl
pochopen i tím nejméně učeným. Kdykoliv ze začátku něco
napsal, vždycky to nejdříve přečetl někomu docela obyčej-
nému, aby se ujistil, zda tomu rozumí. A když rozuměl, bylo
to v pořádku a když nerozuměl, přičítal to své nešikovnosti.
V psaní chtěl být ryzí, na úrovní doby, ale bez toho, že by se
chtěl blýsknout ušlechtilým slohem.
Již v Konviktě vzal do ruky pero a do smrti jej neodložil.
Tak to dosvědčoval don Angelo Savio a dodával, že prvním
Boskovým revizorem byl tamní ústavní vrátný.
Který byl jeho první tiskem vydaný spis? Víme, že již
v semináři po smrti Comolla, který tak mocně zasáhl do
jeho života, pojal úmysl napsat jeho životopis, kdyby ne k ji-
nému účelu, tak alespoň k povzbuzení bohoslovců a k udr-
žení jeho svaté památky v chierském semináři. Začal hned
psát a svou práci předložil představeným k posouzení.
Potom, ale nepovažoval práci za zralou a uložil ji, jak se říká
ad acta.
Vzpomínka na Comolla ho však stále provázela a někte-
ré zvláštní události ji ještě více oživovaly. Tak se stalo, že
k němu přišel do Turína jeden spolubohoslovec a důvěrně
mu sdělil, co se stalo. Několik bohoslovců, ovlivněných nad-
přirozenými jevy, které se udály kolem Comollovy smrti, se
rozhodlo uvolnit tajně vchod do krypty, kde byl Comollo
pohřben a podívat se, v jakém stavu se nachází jeho tělo.
Uplynuly asi čtyři roky od jeho smrti. Shledali, že tělo vypa-
dá zrovna tak, jak tam bylo uloženo, bez známky rozkladu.
V nadšení mu ustřihli kus taláru jako relikvii a odňali mu
dokonce jeden prst. Don Bosco užasl, když kolega prst vy-
balil a dával mu ho se slovy: „To je pro tebe.“ Hned mu řekl,
že se to nemělo stát, že jde o trestný čin znásilnění hrobu,
aby uložili prst do posvěcené země a podruhé takové věci
nedělali. Sám byl nad tím smutný. Měl to oznámit? Jak by
mohl, když by tím nic nespravil! Tak se rozhodl raději ml-
čet. Asi o padesát let později při nějakých úpravách v kos-
tele byl hrob skutečně otevřen, ale v rakvi byla nalezena jen
kostra svatého klerika. Don Bosco sám teprve několik dní
před smrtí tuto událost vypravoval jednomu ze svých dů-
věrníků.
„Život Aloise Comolla“ vyšel tiskem roku 1844 v Turíně
a měl 82 stran. Byl to první Don Boskův tisk vůbec.
Téhož roku vydal Don Bosco tiskem další knížku o pou-
hých 42 stranách. Měla název „Korunka sedmi bolestí Pan-
ny Marie“. Napsal ji před svým odchodem z Konviktu u pří-
ležitosti devítidenní pobožnosti a svátku Bolestné Panny
Marie, který se slavil v kostele svatého Františka se zvláštní
slávou, protože při kostele bylo také bratrstvo ctitelů Bolest-
né Matky. I „Život Comollův“ byl pojat mariánsky. Lze tedy
říci, že Don Bosco zahájil svoji spisovatelskou činnost pro-
jevem úcty a lásky k Matce Boží, které svěřil své kroky.
22 Don Bosco a don Cafasso
Roku 1844 nastala v Konviktě důležitá změna. Dr. Guala,
stále trápený bolestmi nohou, se rozhodl předat svůj úřad
donu Cafassovi a ponechat si pouze vrchní dozor nad svou
institucí. Pak již jen obýval svou světničku, modlil se a trpěl
pro spásu duší a pro dobro církve.
Don Cafasso, jak jsme již viděli, měl v Donu Boskovi
platného pomocníka jak při vyučování morálky, tak v ká-
záních a jiných pastoračních úkolech. Přitom sledoval své-
ho mladého přítele a stále víc obdivoval jeho mimořádné
vlohy. Ostatně blížila se doba, kdy bude muset Don Bosco
Konvikt a opustit a kdy bude třeba, aby přijal nějaké pevné
místo v duchovní správě nebo jinde.
Je sice pravda, že ho táhli hoši a tedy Oratoř, ale to ne-
bylo žádné pevně založené dílo, nýbrž volné shromáždění
chudých hochů, které se mohlo kdykoli rozpadnout. Také
by bylo mylné se domnívat, že Don Bosco mohl hochům
věnovat většinu své energie. Byl student a na prvním místě
musel studovat. I teologie a hlavně biblické a církevní dějiny
ho odedávna táhly. K tomu zase bylo potřeba klidu. Nebylo
by dobré zakotvit třeba v klášteře del Monte nebo u Pan-
ny Marie v polích, kde byli kapucíni a hlavně ten potřebný
klid? Zmínil se o tom donu Cafassovi, ale ten se jen usmál.
Nebo se dát na misionářský život? Obláti Panny Ma-
rie sídlící u Panny Marie Těšitelky měli misie v Africe
v království Ava a Pegu a od roku 1842 byla jejich misie
podřízena biskupovi z jejich řad. Don Cafasso zpozoroval,
že se Don Bosco přiučuje francouzštině a španělštině, a že si
opatřil i anglickou mluvnici. „To není vaše poslání, pro vás
nejsou misie,“ řekl mu jednou zcela jasně. „Mohl bych vědět
proč?“ otázal se Don Bosco. „Ale což nevíte, že nemůžete jet
obyčejným povozem, aniž by se vám nezvedal žaludek? Jak
byste chtěl absolvovat dlouhou cestu po moři? Vždyť byste
cestou zemřel!“ I to byly tedy marné ideály.
Tím ovšem don Cafasso nepohřbil myšlenku, že by Don
Bosco mohl vstoupit mezi obláty Panny Marie. Třeba by
se jako řeholník mohl spíše věnovat mládeži. K tomu by
mu mohla řeholní společnost zajistit i potřebné hmotné
prostředky. K řeholnímu životu se cítil odjakživa povola-
ný, vždyť již tolikrát byl na cestě vstoupit do některé řeho-
le! Zmínil se i o těchto svých úvahách svému duchovnímu
vůdci, ale odpověď byla velmi úsečná: „Ne!“ A což jeho sny?
Sny byly sny a zatím nebylo jasného důkazu, že měly nad-
přirozenou povahu. Mohly to být také pouhé iluze.
A tak plynul čas a přibližoval se konec školního roku
a s tím mu přibývalo starostí, co bude dál. Ucházeli se o něj
různí faráři. Tak zrovna Comollův strýc, farář v Cinzanu by
si byl přál mít Boska jako administrátora ekonoma, aby se
sám mohl věnovat výlučně pastoraci. Navíc si pro svůj věk
70
|
|
8 Pages 71-80 |
▲back to top |
|
|
8.1 Page 71 |
▲back to top |
netroufal. A již i podnikl potřebné kroky a dosáhl od pana
arcibiskupa svolení. Don Bosco o tom neměl tušení. Dově-
děl se o svém jmenování teprve od Dr. Gualy, který si ho za-
volal, všechno mu řekl a skoro mu nařídil, aby napsal panu
arcibiskupovi dopis a aby jmenování odmítl s tím, že se na
takový čestný úkol necítí. Don Bosco poslechl a jmenování
bylo odvoláno. Buď, že Guala sám viděl Don Boskovu bu-
doucnost jinak nebo za tím stál don Cafasso.
Nastaly prázdniny. Pořád nic. Don Cafasso jen řekl, že
jeho povolání potřebuje hlubšího uvážení a poslal ho za tím
účelem na duchovní cvičení k svatému Ignáci. Až po nich
si pohovoří o dalším. To bylo koncem měsíce června. Toho
roku don Cafasso poprvé sám kázal u svatého Ignáce roz-
jímání pro kněze. Po deseti letech přešel na praktické in-
strukce a to pak dělal každoročně až do konce svého života
v roce 1860.
Skončila duchovní cvičení a Don Bosco se vrátil do Kon-
viktu. Divná věc. Don Cafasso jako by pro něj neměl čas.
Nevolal ho. A tak zde chudák stál v nejistotách, co bude dál.
V Konviktě nebude. Dr. Guala mu zase dal najevo, že jeho
místo není ani v duchovní správě. Don Cafasso mu zakázal
myslet na misie a na vstup do řehole, tak co? Aby vysondo-
val skutečné mínění svého duchovního vůdce, užil k tomu
malého nevinného úskoku. Jednoho dne zaklepal na don
Cafassovy dveře s tím, že se s ním jde rozloučit, již má sba-
lený kufr a půjde do kláštera. Světec ho přijal s úsměvem:
„No, no, jen ne tak zhurta! Hochy pustíte k vodě? Nezdá se
vám, že byste vykonal mnoho dobrého, kdybyste pracoval
pro ně?“ „Já vím,“ odpověděl Don Bosco, „ale jsem-li povo-
lán k řeholnímu stavu, Pán Bůh se o ně postará.“ Don Ca-
fasso zvážněl. Upřel svůj zrak do Boskovy tváře a s určitou
otcovskou slavnostností mu řekl: „Můj milý, jestli je pravda,
že jste si skutečně sbalil kufr, tak si ho zase pěkně rozbalte
a pokračujte ve své práci pro hochy. To je vůle Boží, nic ji-
ného!“
Bosco sklonil hlavu, ale potají se musel usmát. Nyní as-
poň věděl, co vědět chtěl. Pravda, nevěděl kde, ani jak to
bude dělat, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že Bůh
promluvil ústy duchovního vůdce. To druhé přijde, jak ON
bude chtít.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že náš Don Bosco se
svým nadáním a se svými vlohami se mohl vrhnout kterým-
koliv směrem. Nikdo by mu to neměl za zlé. Kněží bylo dost,
snad až přebytek. Umístění si musel hledat každý sám. Ne-
jeden šel dopředu jen díky protekci. On ne. On hledal Boží
vůli, a ta se mu měla zjevit prostřednictvím duchovního
vůdce. Opravdu se mu zjevila. Bůh k tomu použil člověka,
kterého dnes ctí církev jako světce a vzor vychovatelů kněží.
23 Aporti
Král Karel Albert dekretem ze dne 10. června zavedl v Pie-
montě takzvané „metodické školy“. Jejich účelem bylo vy-
školit učitele pro obecné školy. Za vedoucího této školy
v Turíně povolal abbého Ferranta Aportiho, pocházejícího
z lombardské Cremony. Jeho jmenování bylo hned všemi
svobodomyslnými liberály vynášeno do nebe.
Arcibiskup Fransoni však dostával z Lombardie zprávy,
které mu osobnost Aportiho líčily jako nepřátelskou círk-
vi. Ostatně Fransoni byl poslední dobou neustále ve střehu
a bedlivě sledoval každý tah liberálního tábora. Nic divné-
ho. Byl ve starostech, vždyť školství bylo dosud pod kontro-
lou církevní autority a nebylo mu lhostejné, jakým směrem
se bude ubírat dále výchova budoucích učitelů. Kurs nové
školy byl zahájen v místnostech královské univerzity dne
26. srpna. Měl trvat po celé září a poslední den tohoto mě-
síce měly být zkoušky. Bylo také řečeno, že pro školní rok
1844–1845 nikdo nebude moci dělat učitelské zkoušky, jest-
liže neabsolvoval tento metodický kurs.
Arcibiskup tehdy kněžím zakázal kurzu se zúčastnit. Tím
však velmi podráždil krále, který se netajil svým hněvem.
Následovala výměna dopisů mezi arcibiskupem a králem,
který sídlil v letních měsících na zámku Raconigi. Nakonec
došlo k návštěvě arcibiskupa u krále a k určitému uvolnění,
ale potom napětí znovu stouplo, když arcibiskup pokáral
jednoho turínského faráře, že dovolil Aportimu v kostele
sloužit mši svatou, aniž tento předložil povinné dovolení
od církevního úřadu, takzvaný celebret. Bývalá shoda mezi
králem a arcipastýřem byla tatam. Aporti se natolik vemlu-
vil do královy přízně, že ho tento proponoval papeži na ar-
cibiskupský stolec janovský a jmenoval ho senátorem krá-
lovství.
Měl arcibiskup pravdu? Jistěže měl. Tehdy ještě nebyl
náboženský a protináboženský tábor jasně rozlišen, a tak
se snadno přenášely informace o tajných schůzkách ven
a dostávaly se k uším toho, kdo je potřeboval vědět. I sám
Don Bosco, ač mladý kněz, již proto, že žil v hlavním městě,
kde se dělala politika, měl mnoho informací a mohl si dělat
svoje úsudky. Přesto monsignor Fransoni by byl rád měl na-
prosto spolehlivé zprávy o tom, co se v kurzu mluví a dělá.
Pověřil Dona Boska, aby tam chodil a referoval. Tak se sta-
lo, že Don Bosco navštěvoval univerzitu a lekcí se osobně
zúčastňoval. Byly prázdniny. Měl k tomu čas. Viděl, jak byl
přednáškový sál pokaždé plně obsazen a jak veliký byl zá-
jem o vysvědčení. Mezi posluchači byla řada významných
pedagogů, univerzitních profesorů a podobně. Před kated-
rou sedělo asi patnáct hochů, na kterých Aporti ukazoval,
jak se má učit.
Nebylo ani těžké vystopovat Aportiho náboženské posto-
je, protože se v každém případě musel dotýkat i nábožen-
ství, kterým bylo dosud všechno vyučování poznamenáno.
Jeho formulace však byly mlhavé a teologicky velmi nepřes-
né. Knězi nemohlo uniknout, co Aporti skrýval za svými
výroky, zvláště ne takovému Donu Boskovi, který uměl číst
i mezi řádky. Tak například Aporti nechtěl, aby se dětem
mluvilo o pekle, neboť je to prý zbytečné strašení. Mezi ji-
nými věcmi se ptal žáků, kdo je Ježíš Kristus a když oni dá-
vali různé odpovědi, dal nakonec on odpověď svou: „Ježíš
Kristus je Boží slovo, věčná nadpřirozená pravda.“ O vtělení
ani slova! Na otázku, kdo je Maria, zněla odpověď: „Maria je
privilegovaný tvor.“ Ani slovo o tom, proč je privilegovaný
tvor. Don Bosco si dodal odvahy a ptal se Aportiho, proč
dává tak mlhavé definice. Aporti odpověděl, že tomu hoši
stejně nerozumí.
Po několika týdnech referoval Don Bosco panu arcibis-
kupovi detailně, aniž co zkresloval. „Stačí,“ řekl monsignor,
„a víc tam nechoďte!“ Don Bosco tam přestal chodit.
V té době zařizoval Aporti novou mateřskou školku
u Pádu. Jediné přípustné zobrazení byl kříž. Obraz Panny
Marie tam nesměl být. Na pohled to byly maličkosti, ale
nešlo o ně, nýbrž o styl, který se zaváděl do škol, a který
71
|
|
8.2 Page 72 |
▲back to top |
měl daleko do náboženskosti výchovy a výuky. Don Bosco
řekl později generálnímu řediteli salesiánských škol donu
Cerrutimu: „Víš, kdo byl Aporti? Vůdce těch, kdo nábožen-
ství redukují na pouhý cit. Pamatuji si toto: Jedna z největ-
ších chyb, kterých se dopouští moderní pedagogie, je odpor
mluvit mládeži o věčných pravdách, také o smrti a o pekle.“
Monsignor Fransoni byl ve svém postoji neoblomný.
Všichni biskupové však takoví nebyli. Někteří viděli do bu-
doucnosti dál a chápali, že církev zde stojí před volbou: buď
se nechá vyřadit ze školství a přenechá jej zlaicizovanému
učitelstvu, nebo se nenechá vyřadit a potom nezbývá nic
jiného, než přijmout to, co nabízela moderní pedagogika
dobrého, a jen korigovat její pochybení. Pro další školní rok
byla již metodická škola povýšena na celoroční kurs a krá-
lovský patent stanovil, že jenom ona bude nadále formovat
profesory pedagogiky. Například biskup biellský Lozanna
právě naopak nutil své kněze a kleriky, aby absolvovali me-
todickou školu a tak si získali diplom učitelů na obecných
školách. Podobně si počínali i jiní biskupové.
Vyvstávala otázka také dětských opatroven. Zatím bylo
možno předejít laicizační akci tím, že se této práci věnují ře-
holní sestry různých kongregací. Prozatím to šlo bez zvlášt-
ních státních diplomů. Hodně proto udělali manželé Baro-
lovi, o kterých budeme brzy obšírně mluvit. Bohužel zůstalo
většinou všechno u nářků na troufalost pokrokářů.
Jiná otázka se týkala večerních a nedělních škol. Mon-
signor arcibiskup v této věci žádal o vyjádření představe-
ného takzvané Misie. Ten odpověděl: „Kdyby takové školy
byly dobře vedeny, přinesly by veliký užitek. Ve špatných
rukách mohou způsobit mnoho zla. Faráři by je měli zřizo-
vat a dobře vést, jinak se jich zmocní různé slečny a pánové,
kteří do kostela nechodí. Potom přijde pozdní lítost. Don
Bosco byl stejného názoru jako monsignor Lozanna a ti
ostatní, kteří byli pro to, aby se nenaříkalo, ale aby se o duše
bojovalo rovnocennými zbraněmi. Kdyby se byl přijal tako-
vý styl hned od začátku, mohla se církev uchránit mnoha
zlého. Bohužel mnozí to nechápali a mysleli si, že jejich po-
vinností je jen brzdit.
Arcibiskup dlouho mlčel a jen se snažil, aby nedošlo
k nejhoršímu. Potom si však Aportiho zavolal, rozmlouval
s ním, řekl mu, že jeho výroky se mnohdy blíží k hranici,
kde již jde o blud, ale neuspěl. Aporti ve své činnosti po-
kračoval dále. Po několika letech byl suspendován, takže
nesměl sloužit mši svatou, ale i to bylo marné. Nebylo málo
dobrých katolíků, kteří měli na věc jiný náhled než turínský
arcibiskupský úřad.
Don Bosco byl klidný a mlčel. Zdálo se, že ho to ne-
zajímá, ale nebyla to pravda. Když se hladina zase trochu
uklidnila, jistě s vědomím dona Cafassa, možná však se
svolením pana arcibiskupa navázal s Aportim osobní styky.
Bylo to v domě, kde již sám zamýšlel otevřít večerní a ne-
dělní školu. Jeho plány byly veliké a potřeboval nějakou zá-
štitu shora. Tehdy byl Aporti ve školských věcech nejvyšší
autoritou. Don Bosco se nebál za ním jít, žádat od něho
rady a hovořit s ním přátelsky. Zdá se, že to na tak velké-
ho pána nebylo bez vlivu. Aporti skutečně později zmírňo-
val a v nejedné věci ustoupil. Ani nikdy nevypadl z rámce
náboženského pojetí vyučování. Když později přišla znovu
roku 1848 na přetřes jeho kandidatura na arcibiskupský
stolec janovský, poslechl papeže a svou kandidaturu odvo-
lal. Kdoví, zda na to neměl vliv Don Bosco. Víme totiž, že
se vždycky stýkal s každým jako kněz a nikdy před nikým
netajil své názory. Dovedl být ovšem ke každému laskavý
a tolerantní a dával si pozor, aby druhého nezatvrdil. Tak se
stalo, že ačkoliv jeho dílo muselo projít nesčetným proná-
sledováním, nakonec vždy našel zastání ve všech minister-
stvech a ve všech úřadech.
Co působilo, že měl Don Bosco takový vliv na nepřátelské
úřady? Především bylo jasné, že miluje mládež a ten spod-
ní lid – základnu národa a jeho budoucnosti. I ti páni měli
ušlechtilé cíle, ale šli za nimi neušlechtilými cestami. Don
Bosco postupoval kupředu cílevědomě, klidně, nezaujatě.
Dovedl vyslechnout i nepřítele a v dobrém mu dát za pravdu.
Nikdy nemluvil o nikom, co by se mohlo dostat k jeho uším
a urazit ho. Také dovedl držet tajemství. Velkou roli rovněž
hrála skutečnost, že se řídil radou svatého Pavla: „Komu čest,
tomu čest!“ Jeho zásadou bylo: „Klid! Nerozčilovat se! Ne-
mstít se! Konat každému dobro, i nepříteli! Přitom se držet
Boha a chránit jeho zájmy.“ To ovšem neznamenalo dělat
kompromisy. Don Bosco dobře znal Kristův výrok: „Vaše řeč
budiž ano, ano – ne, ne!“ Tato evangelní prostota a dobrota
způsobily, že byl považován za dobrého člověka, a že se mu
lidé neodcizovali. Nejeden z vlivných si o něm myslel, že je
to dobromyslný hlupáček, ale jemu to vůbec nevadilo. Ně-
kdy měl i zájem, aby se tak o něm smýšlelo.
Lemoyne vyjadřuje jeho poměr k veřejným záležitostem
pěkným obrazem. Don Bosco se choval asi tak, jak se cho-
vá rozumný člověk v době povodně. Povodeň nezadržíš,
ale můžeš hodně udělat pro zmenšení škod. Před povodní
je třeba uhnout do bezpečí, ale současně myslet na druhé.
Vytahovat je ven z kalných proudů a pomáhat jim na pev-
nou zem, zachycovat plující předměty, které by mohly ještě
sloužit, možno-li, stavět hráze, aby se voda docela nerozli-
la a hned připravovat vše, čeho je třeba, aby se po opadnutí
vod mohl obnovit v zatopené oblasti normální život. Život
dal Donu Boskovi v té věci docela za pravdu.
24 Starosti s jeho umístěním
V době prázdnin roku 1844 si nejeden turínský kněz lámal
hlavu, co udělat, aby tak nadaný a apoštolský kněz, jakým
byl Don Bosco, neskončil někde na venkovské faře dale-
ko od města. Byli i u dona Cafassa prosit, aby něco udělal.
Ten sice nebyl oprávněn rozdělovat místa, ale jako profesor
Konviktu mohl ztratit dobré slovo, což také učinil.
Zašel k Dr. Borelovi, penzionovanému „kaplanovi jeho
výsosti“, řediteli Zbožného díla Útočiště. Řekl mu, že by
u něho potřeboval umístit a ubytovat velmi talentovaného
mladého kněze. Borel měl nejdříve námitky, že práci za-
stane sám, ale když mu Cafasso prozradil o koho jde, hned
souhlasil a řekl, že udělá všechno, aby Dona Boska dostal
na kněžské místo v dobročinném díle markýzy Barolové,
kde mohlo být zaměstnáno více kněží. Cafasso neopomenul
poznamenat, že má na mysli takové místo, kde by byl Don
Bosco zaměstnán jen tak, aby měl ještě čas pro své hochy.
Borel dostal před časem od Barolové za úkol poohlédnout se
po knězi, který by mohl vzít duchovní správu „Malé nemoc-
nice“ (Ospedaletto), která měla doplnit její dílo a byla prá-
vě ve výstavbě. Scházelo ještě několik měsíců do dokončení
stavby, ale markýza bude třeba ráda, že již kněze má a bude
ochotna mu dávat plat, jako by již nemocnice byla v provozu.
72
|
|
8.3 Page 73 |
▲back to top |
Dr. Borel měl u paní markýzy velké slovo a snadno dosá-
hl pro Boska přijetí. Roční plat byl stanoven na 600 lir. Co
se týká bydlení, Dr. Borel slíbil, že mladému knězi přenechá
jednu ze svých dvou světnic a sám se spokojí s jednou. Věc
byla uzavřena v polovině září, ale Don Bosco zatím nevěděl,
co se za jeho zády děje.
Potom si ho don Cafasso zavolal a jakoby zapomněl na
to, o čem spolu mluvili posledně, se ho ptal: „Máte tři mož-
nosti: buď můžete nastoupit jako zástupce faráře v Buttig-
lieře d’Asti, nebo můžete zůstat zde jako repetitor a vzít si
opakovací hodiny z morálky, nebo můžete přijmout místo
duchovního správce v Malé nemocnici při Útočišti. Co vy
na to?“ „To, co mi řekněte vy.“ „Necítíte přednostní sym-
patii pro žádné z těchto tří míst?“ „Já bych se rád věnoval
mládeži, to víte. Ostatně dělejte, jak uznáte za vhodné.“ „Na
co myslíte právě v této chvíli?“ „Zdá se mi, že mám kolem
sebe zástup hochů, kteří mě prosí o pomoc.“ „Dobrá. Teď
si jděte na několik týdnů na prázdniny. Až se vrátíte, řeknu
vám, kam se máte odebrat.“
Don Bosco se chtěl jet podívat do Canelli, ale ráno před
odjezdem si ho don Cafasso znovu zavolal a ptal se ho:
„Rád bych věděl, co si myslíte o těch třech návrzích.“ „Když
už to chcete vědět, tak bych nejraději zůstal jako repetitor
v Konviktě.“ „Dobrá, můžete jít.“ Don Bosco se vyjádřil pro
Konvikt, protože si myslel, že tam by přece jen nejspíš mohl
udělat něco pro hochy. S tím odjel.
Do Canelli jel kázat devítidenní pobožnost před svátkem
Růžencové Panny Marie. Společně s ním měl kázat don Pa-
lazzolo, ten bývalý kostelník z Chieri, kterému Don Bosco
pomohl k svatému kněžství. Cestou se přihodily dvě věci.
Protože šli pěšky, potkali cestou nějakého vozku, který zle
klel. Palazzolo se do milého vozky obul, proč že tak mlu-
ví, ale účinek byl právě opačný. Začal klít ještě víc a ještě se
z toho vyvinula prudká hádka, ve které vozka nadával na
kněze, jak jen dovedl. Don Bosco, aby hádku uklidnil, po-
slal Palazzola napřed a sám se zdržel, aby rozčíleného muže
uklidnil. Protože měl dar slova, podařilo se mu to tak, že se
vozka u něho na mezi vyzpovídal a rozloučili se jako přá-
telé. V pěkné náladě Don Bosco vstoupil do Canelli, když
tu slyší dva chlapce na sebe křičet: „Kam jdeš?“ „Na vino-
braní!“ Donu Boskovi to znělo jako dobré znamení. Ještě ve
stáří vzpomínal, že se ho zmocnilo jakési nadšení. Bylo mu,
jako by mu Bůh předpovídal bohatou úrodu z kázání.
Opravdu měl mimořádný úspěch v té venkovské farnos-
ti. Byl to takřka magický účinek jeho slov, prostých a snad-
no chápaných, pronášených v rodném piemontském nářečí.
Žádné řečnické umění, jak to v té polobarokní době bylo
ještě zvykem, ale srdečný rozhovor s lidmi, při němž všich-
ni viseli na jeho rtech. Pozorně sledovali jeho poutavý vý-
klad Božích pravd, ilustrovaných podrobným vyprávěním
nejrůznějších příběhů, vzatých ze života. Mělo to osnovu,
ale nikdo ji necítil jako u profesionálních řečníků té doby.
Žádné „začínám“ nebo „v první části jsem vám řekl“, žádné
„zakončím svou úvahu“ a podobně. Tím méně, aby si Don
Bosco po jednotlivých částech sedl, utřel si mokré čelo nebo
si utřel nos, jak to mnozí dělali. Mluvil jako duchovní otec
s duchovními dětmi, jako dobrý pastýř se svými ovečkami.
Proto ten výsledek, který mu mohl každý závidět.
25 První místo
Když se Don Bosco vrátil do Konviktu, několik dní don
Cafasso nic neříkal a Don Bosco se neptal. Potom si ho ale
svatý učitel vzal stranou a položil mu otázku: „Proč se nic
neptáte?“ „Nechci dělat násilí Boží Prozřetelnosti. Chci jen
to, co chce Bůh.“ „Dobrá, půjdete do Útočiště a převezmete
duchovní správu v Malé nemocnici svaté Filomény. Bude-
te spolu s Dr. Borelem dělat, co žádá duchovní správa díla
markýzy Barolové. Tam vám dá Pán Bůh poznat, co budete
moci dělat pro své chlapce.“
Na první pohled to muselo na Dona Boska udělat tísnivý
dojem. Nesmíme se tomu divit. Měl být duchovním správ-
cem nemocnice a pomáhat v duchovní správě Útočiště, kde
bylo asi 400 děvčat, počet jistě veliký, ale ne zrovna po jeho
chuti. Bude tam vůbec prostor pro jeho práci mezi hochy?
Ale napřed bude dobré seznámit se blíže s novým prostře-
dím.
Markýza byla z francouzské Vandeje a byla rozená Col-
bertová. Jmenovala se Julie a provdala se za markýze Tan-
kreda Faletti z Barola. Byli to bohatí manželé, ale velice
dobročinní. Markýza viděla v dobročinnosti smysl svého
života. S dovolením správy věznic zavírala se každý den na
tři až čtyři hodiny do ženských věznic a tam působila mezi
těmi nešťastnicemi. Dosáhla velikých úspěchů. Největší byl,
že ženy byly soustředěny do zdravější budovy, a že si moh-
ly samy s Barolovou vypracovat určitý domácí řád, v němž
bylo místo jak pro práci, tak pro zbožnost. Baronka přivedla
z Francie sestry kongregace svatého Josefa a jim svěřila péči
o tyto ženy. Na svůj náklad dala celý dům zvýšit o poschodí,
takže nakonec věznice byla víc klášterem než věznicí. Mno-
hým uvězněným vymohla od krále propuštění. To nestačilo.
Již dříve uvedla do Turína sestry od Nejsvětějšího Srd-
ce Ježíšova založené pro výchovu urozených děvčat. V roce
1834 zbudovala podobný velký ústav pro obyčejné dívky
a pro jejich péči založila institut sester svaté Anny. Jeho ve-
dení svěřila jedné ze sester svatého Josefa. Tento dům byl
v blízkosti kostela Panny Marie Těšitelky. Vedle postavi-
la další dům asi pro třicet osiřelých dívek. Při odchodu do
života dávala každé z nich věno. Pro děvčata z dělnických
rodin vytvářela ve městě takzvané „rodiny“. Tam se děvča-
ta učila vařit, šít a podobně. V čele byla vždy nějaká matka
a děvčata u ní měla prakticky celé zaopatření. U sester Nej-
světějšího Srdce se z jejího popudu školily vhodné dívky na
učitelky pro alpská údolí. Tyto učitelky mívaly každý rok
v Turíně duchovní cvičení.
Barolovou velmi dojímal osud dívek, které podobně jako
chlapci byly na scestí. Pro ně postavila vedle Cottolengovy
nemocnice veliký ústav, kterému dala za patronku Pannu
Marii, Útočiště hříšníků. Odtud se jmenoval ústav „Rifu-
gio – Útočiště“. Divná věc: řada těch děvčat se již nechtě-
la vrátit do světa a z nich vznikala nová kongregace sester
„magdalenek“ podle kajícnice Maří Magdalény. Malý kláš-
ter vedle Útočiště byl schopen pojmout asi sedmdesát těch-
to sester. A aby se řetěz netrhl, vedle kláštera vznikl další
dům takzvaných „malých magdalenek“. To byla pokažená
děvčata pod dvanáct let. Staraly se o ně magdalenky. Koneč-
ně roku 1844 se zde začala od země zvedat ještě další budo-
va: „Malá nemocnice“ pro dívky mrzáčky. Celá tato skupina
institucí měla být nyní působištěm našeho Dona Boska. Ar-
cibiskup Fransoni dal k jeho jmenování souhlas. Byl to pro-
jev velké důvěry k mladému knězi.
73
|
|
8.4 Page 74 |
▲back to top |
Dr. Borel představil Dona Boska markýze, která byla od
roku 1838 vdovou a nyní měla již šedesát let. Byla to zvlášt-
ní paní: směs šlechtické vznešenosti, mnišské pokory a ma-
teřské lásky, temperament rázný, skoro poručnický. Celé její
obrovské dílo mluvilo o tom, že je to neobyčejná žena.
Don Bosco se markýze na první pohled vemluvil do příz-
ně. Byl však opatrný a hned jí řekl, že se míní věnovat také
opuštěným chlapcům a doufá, že jistě nebude mít nic proti
tomu. Markýza souhlasila. Vrchní vedení duchovní správy
bude mít Dr. Borel a jeho věcí bude, jak ostatním kněžím
rozdělí práci. Ano, markýza, aby ukázala dobrou vůli, proje-
vila dokonce ochotu, aby se Don Boskovi hoši mohli shro-
mažďovat na prostranství kolem rozestavěné nemocnice.
Zatím tam nemohou nic pokazit.
Don Bosco se tedy přestěhoval do Útočiště. Lze říci, že
tímto komplexem budov Turín vlastně končil. Za nimi se
již rozprostíralo pole – venkov. Tam všude byly louky, za-
hrady, jámy, příkopy, roztroušená venkovská stavení, stodo-
ly a podobně. Don Bosco odhadoval, že kdyby všechno šlo
dobře, budou se tam moci jeho hoši v těchto končinách do
sytosti vyřádit. Nejdůležitější však bylo, že v řediteli Útočiš-
tě Dr. Borelovi našel přítele.
Borel byl skvělý kněz. Jeden z těch, kteří drželi Turín.
Vynikal jako odborník jak v teologii, tak i praktickým
rozhledem. Jako kazatel patřil k nejskvělejším. I jako du-
chovní vůdce byl hledaný. Kde byla nějaká nová pastorač-
ní akce, tam byl jistě účasten i on. Don Cafasso jistě dobře
věděl, proč Boska nasměrovává právě k němu. Znali se již
dříve a Bosco nejednou v Útočišti kázal. Nyní budou byd-
let spolu. Dr. Borel přijal Boska s otevřenou náručí. Byla
zde jenom jedna velká bolest: zatím žádná střecha nad
hlavou pro jeho hochy, jen to prostranství pod širým ne-
bem. Ale Dr. Borel ho uklidňoval, že se nějaké řešení na-
jde, třeba v jejich bytě. Nebo až budou v nemocnici hotové
místnosti určené pro kněze, třeba tam budou moci hoši
být. Všechno se teprve uvidí. V Útočišti bydlel ještě další
kněz – don Pacchiotti. I ten byl dobrý a brzy se s Boskem
spřátelil.
26 Další útěcha z nebe
V ty dny měl Don Bosco sen plný útěchy. O druhé říjnové
neděli 1844 měl svým chlapcům sdělit, že se budou stěhovat
na Valdocco, ale měl kolem toho hlavu plnou starostí. Tepr-
ve v noci se mu rozjasnilo.
Zdálo se mu, že je uprostřed množství vlků, koz a koz-
lů, beránků a ovcí, psů a ptáků. Byla to ohlušující směsice
hlasů, která mu naháněla strach. A opět se zjevila ta Paní,
ustrojená za pastýřku a poručila mu, aby se s těmi zvířaty
vydal na cestu, že ho povede. Šli. Sám nevěděl kam. Zastavi-
li se na třech místech a pokaždé se mnoho těch zvířat pro-
měnilo v beránky, takže jejich počet stále rostl. Šli dlouho,
dlouho, až přišli na jednu louku, kde se všechna ta zvířata
pásla klidně, aniž které druhému ublížilo. Dona Boska to
unavovalo a chtěl si sednout u nedaleké cesty, Pastýřka však
nechtěla. Pokynula, aby šel dál. Ještě kus cesty a hle: byli na
prostranném hřišti, kolem bylo podloubí a v pozadí kostel.
Již čtyři pětiny zvířat se proměnily v beránky. Bylo jich veli-
ce mnoho. Potom mu přišlo na pomoc několik jiných pastý-
řů, ale dlouho nepobyli, zase odešli. Tu nový div! Řada be-
ránků se proměnila v pastýře a bylo jich stále víc. Začali se
rozdělovat a rozcházet, aby zase shromažďovali další stáda
na dalších místech.
Don Bosco v jedné chvíli chtěl odejít sloužit mši svatou,
ale Pastýřka mu pokynula, aby se podíval k jihu. Podíval se
tam a viděl pole, kde rostla pohanka, brambory a zelí, kuku-
řice a jiné. „Podívej se ještě jednou,“ řekla, podíval se, a co
neviděl! Překrásný chrám, z něhož vycházela hudba a zpěv,
všechno zvalo ke vstupu. Uvnitř chrámu byla velikánská
bílá stuha a na ní nápis: HIC DOMUS MEA, INDE GLO-
RIA MEA – Zde je můj dům, odtud vyjde moje sláva. Don
Bosco se zeptal, co to všechno znamená, ale Ona odpovědě-
la: „Všechno se dovíš, až to budeš vidět vlastníma očima.“
„Ale já se dívám vlastníma očima,“ řekl on. Vtom na kos-
tele svatého Františka z Assisi zazněl zvon ranního klekání
a Don Bosco se probudil.
O druhé říjnové neděli byl svátek Mateřství Panny Ma-
rie. Toho dne Don Bosco ohlásil chlapcům přesun Oratoře
k Útočišti. V první chvíli to pociťovali jako zklamání, ale
když jim Don Bosco začal líčit výhody, tu zapracovala i je-
jich fantazie a brzy mezi nimi zavládlo nadšení. Přijít však
měli až odpoledne.
Třetí říjnová neděle byla zasvěcena Čistotě Panny Marie.
Toho dne po obědě bylo v okolí Útočiště a na celém před-
městí Valdoka rušno. Kluci se přihnali a kdeže bydlí Don
Bosco, kdeže je ta Oratoř. A že v těch končinách lidé neznali
ani Dona Boska, ani žádnou Oratoř, docházelo ke slovním
srážkám mezi hochy a tamními obyvateli. Teprve když Don
Bosco vyšel z domu, vznesl se k nebi jásot. „Don Bosco,
Don Bosco,“ křičeli všichni, „kde je Oratoř?“ Potom se shr-
nuli kolem něho. Lidé se uklidnili a jen kroutili hlavami, co
je to za mladého kněze a co že má s tolika kluky. Don Bosco
zase měl jinou starost, totiž vysvětlit chlapcům, že všechno
teprve bude, zatím ať jdou do jeho bytu, snad se tam nějak
vejdou.
A již se celé množství valilo po schodech nahoru. Don
Bosco otevřel dveře a v mžiku byla jeho světnice plná,
že v ní nebylo k hnutí. Kluci si posedali na postel, na sto-
lek, na okenní rampu a na zem. Naštěstí byla světnice do-
sti prostorná a také napoprvé všichni nepřišli. Don Bosco
se pořádně zapotil, aby zvládl situaci, ale on to uměl. Byla
dokonce hodina náboženství, vypravoval se krásný příklad,
zpívalo se a chlapcům to pro začátek stačilo.
Hůře bylo další neděli. Přišlo jich mnohem víc a k nim
se přidali i další z valdocké mládeže. Zaplnili i chodbičku
a schodiště. Bavili se jak mohli, třeba jeden zapaloval sirky
a druhý mu je zhasínal. Don Boskův byt byl jako po velké
vodě, všechno zpřevracené, ačkoliv doporučoval, aby mu
nic nerozbili. Není lehké usmívat se na hordu neukázně-
ných hochů, kteří nedovedou ztlumit svoji povahu. Don
Bosco musel, a dovedl to.
Tak to šlo po dobu deseti po sobě jdoucích nedělí. Vždy
ráno hoši přišli, rozhodlo se, kam se půjde do kostela na mši
svatou a pak se šlo. Don Bosco zpovídal a asistoval. Větši-
nou se chodilo k blízké Panně Marii Těšitelce. Chodilo se
spořádaně v řadách a kluci se cestou přes město modlili hla-
sitě růženec. Byla to podívaná! Odpoledne se zase chodívalo
ponejvíc do kaple školských bratří, s kterými se Don Bosco
dobře znal. Ti měli pro mládež pochopení.
Nejhorší to bylo se zpovídáním. Don Bosco na to byl sám
a don Borel mu pomáhal, jak mohl. Ale zpovídejte, když
jeden druhému sedí na zádech, všichni se tlačí a všude je
hluk! Na svátek Všech svatých se chtěli zpovídat všichni,
74
|
|
8.5 Page 75 |
▲back to top |
protože to byl den odpustků. To již Dr. Borel prohlásil, že
tak to dál nejde, musí se najít nějaká větší místnost.
Don Bosco šel za panem arcibiskupem a vyložil mu, co se
dosud udělalo a co by se mohlo udělat, kdyby… Monsignor
dobře chápal důležitost díla, ale také znal pány faráře, a pro-
to mu položil otázku: „Co se týká náboženských povinností,
nemohli by hoši jíž každý do svého farního kostela?“ Don
Bosco tušil, že tato otázka jednou nutně vyvstane, ale hned
řekl své mínění: „Hoši jsou ze všech koutů Piemontu. Vět-
šinou zde nemají svoji farnost a raději nebudou chodit ni-
kam. Co je drží a co je vede do kostela, to je kněz, který se
jim věnuje. Potom jsou neoblečení, nešli by do kostela jen
tak sami. Mnozí mluví nářečím. Jiní jsou již velcí, stydí se
jít na katechismus s malými. Ti, co jsou z města, pochá-
zejí většinou z rodin, kde se nežije křesťansky. Co s tím?“
Monsignor pokýval hlavou. Věděl, že to tak je. „Dělejte, co
můžete. Dávám vám všechny možné fakulty a žehnám vám
i vaší práci. Budu-li moci, budu vám pomáhat. Napíši hned
paní markýze, snad vám vyjde vstříc. Jděte k ní i vy a po-
proste ji.“
Don Bosco poslechl a šel. Nemocnice se měla otevírat až
v srpnu, to je za sedm až osm měsíců. Nemělo by být těžké
dát souhlas, aby se dvě velké světnice novostavby upravily
na provizorní kapli. Markýza ten souhlas dala. To bylo mís-
to, určené Boží Prozřetelností za první svatyni Don Boskovy
Oratoře. Dne 6. prosince 1844 mu byla dána písemně fakul-
ta kapli posvětit, sloužit v ní mši svatou, udělovat svátostné
požehnání a slavit tam i třídenní a devítidenní pobožnosti.
Prostý dřevěný oltář ve formě stolu a to nejnutnější k tomu:
dřevěný svatostánek, trůnek k vystavování Svátosti a dva
andělíčci, pluviál, několikabarevný ornát, stará velká štola,
čtyři kleriky pro ministranty, to pro začátek stačilo. Paní
markýza přidala 70 lir na zakoupení svícnů, 30 dalších na
koberec a 20 na rochety.
Kaple byla posvěcena na svátek Neposkvrněného Početí
Panny Marie dne 8. prosince. Byla zasvěcena svatému Fran-
tišku Saleskému. Svěcení vykonal Don Bosco. On také slou-
žil první mši svatou a podával chlapcům svaté přijímání.
Počasí nemohlo být horší. Sněhu bylo a stále padal. Přitom
fičel ledový vítr a bylo třeba do kaple přinést velký koš s dře-
věným uhlím, aby se ohřál vzduch. Kluci si pamatovali, jak
nesli koš přes dvůr a jak se padající vločky měnily v syčící
páru. Bylo to velmi zábavné. Na co však nikdo nezapomněl,
to byly slzy, které měl Don Bosco v očích, když kapli světil.
Jaké myšlenky se mu honily hlavou a jaké pocity zaplavova-
ly jeho srdce, to věděl jen Pán Bůh a on sám.
27 Proč právě sv. František Saleský?
Oratoř se postavením kaple dostala vlastně do normálních
kolejí a normálního postavení a chlapci si začali zvykat na
jméno svatého Františka Saleského. Don Bosco hned od
začátku říkal, že se svátek tohoto světce bude slavit vždy
slavně a vesele. Někdo by se však mohl ptát, jak vůbec došlo
k volbě tohoto světce za patrona kaple u Barolové.
Don Bosco již v Konviktě měl v oblibě tohoto světce
a bral si ho za vzor, ale byl to svatý don Cafasso, který v té
věci řekl poslední slovo. V ty dny při rozmluvě s donem Bo-
relem přišla řeč na to, komu má být kaple zasvěcena. Návrh
na svatého Františka Saleského dal don Cafasso. Dr. Borel
souhlasil a Don Bosco tomu byl rád. Důvody byly tři: Pře-
devším paní markýza se již delší dobou zabývala myšlenkou
vytvořit při svém díle něco jako kongregaci kněží, kteří by
se věnovali pastoraci v jejích institucích. Měli mít pro za-
čátek své místnosti v Malé nemocnici v prvním a druhém
poschodí. Vchod měli mít ze strany od nemocnice Cotto-
lengovy. Markýza již dala zhotovit nad tímto vchodem ob-
raz patrona dobrotivé lásky – svatého Františka Saleského.
Je docela pravděpodobné, že počítala s Donem Boskem
pro tuto kongregaci. Mezi jiným se obírala myšlenkou, že
v Barolu postaví ústav pro studenty. Druhý důvod byl ten,
že práce s hrubými hochy žádala opravdu svatou trpělivost
a lásku takového Františka Saleského. Konečně za třetí,
v době kdy se v Itálii stával aktuálním problémem protes-
tantismus, stával se v katolickém táboře aktuálním právě
tento svatý ženevský biskup, který svého času získal pro cír-
kev zpět na sedmdesát tisíc kalvinistů.
Don Bosco měl přečteny všechny spisy Františkovy a byl
zamilován do jeho duchovní nauky. Nyní bylo přirozené, že
často v kázáních a v promluvách k hochům vyprávěl o tom-
to světci a doporučoval jim, aby ho ctili a jednali jako on.
Také sám na svatého Františka mnoho myslel. Jako chlapec
byl prudký a vznětlivý jako on a nyní na jeho vytrvalé dob-
rotě záležel úspěch nebo neúspěch celého díla. Jak krásný
byl pro něho vzor světce, který byl vždy a za všech okolností
vtělený klid a sebevláda a který se neustále jen rozdával.
Při nové kapli se rozvíjela tedy Oratoř. Zatím všechno:
kuchyň, chodba, předsíň, to byla Oratoř a v každém koutě
se učil katechismus, rozdělený na třídy. Don Bosco si hledal
vytrvale pomocníky, protože sám nemohl na všechno sta-
čit. Hochů přibývalo. I starší, vzdělanější hoši byli pověřo-
váni vedením tříd a Don Bosco je školil během týdne. Re-
kreace se odbývala většinou v dlouhé ulici mezi klášterem
magdalenek a nemocnicí Cottolenga. Byla to zatím ulice
slepá, jen vpředu ústila do hlavní ulice. Tam si mohli hoši
hrát, chodit na chůdách, koulet kuličky, hrát v koule. A Don
Bosco sliboval ještě kolotoč, houpačky, tělocvik, zpěv, hud-
bu atd. Někdy rozděloval medailky, obrázky, sem tam při-
pravil chlapcům svačinu, ale rozdával i boty, kalhoty, aspoň
těm nejnuznějším. Don Bosco a Dr. Borel také hned zařídi-
li večerní školu. Řada hochů k nim chodila ve všední dny
do bytu a učila se číst a psát a počítat. Mezi oratoriány bylo
mnoho analfabetů. Bez umění číst nemohlo ani to nábožen-
ské vzdělání za moc stát.
Don Bosco nepřerušil své spojení k Konviktem. Don
Cafasso byl takový kavalír, že mu tam vykázal malou svět-
ničku, aby si tam mohl v klidu psát svá kázání a podobně.
Konviktní bohatá knihovna mu tam byla cennou pomoc-
nicí. Vůbec Don Bosco po mnoho let chodíval pravidelně
ve všední dny do Konviktu, jak říkal – pracovat. Zprvu od
čtyř do devíti večer, potom aspoň na hodinu před polednem
a zase se vrátil k původním večerním hodinám. Dokud byl
naživu don Cafasso, stále ho to k němu táhlo a vždy aspoň
na slovíčko k němu zašel. Tento muž nepřestával být jeho
vzorem kněze, který se nešetří. Byl svědkem jeho nesmírné
kajícnosti (Cafasso si zvykl jíst jen jednou za den a v noci
spát jen pět hodin.) Napomínal ho, aby se šetřil, ale v duchu
ho obdivoval. Světec, když mu Don Bosco domlouval, že
takto brzy zemře, říkal: „Nebe, nebe, tam bude silný a zdra-
vý každý, kdo tam přijde.“
Tak nadešly Vánoce a Don Bosco připravil s chlapci cere-
monie a zpěv. Všichni se vyzpovídali a všichni šli k svatému
přijímání. Z toho měl největší radost.
75
|
|
8.6 Page 76 |
▲back to top |
Ovšem rozvoj díla žádal, aby měl Don Bosco také nějaké
finance. Samy nepřišly. Don Cafasso byl vždycky ochotný
vytrhnout ho z nouze, ale měl ho také k tomu, aby se sám
oháněl a sháněl peníze. Nebylo to příjemné, ale nouze na-
učila Dalibora housti, naučila Dona Boska žebrat. Nebylo
zvykem u turínských kněží, aby klepali na dveře bohatých
a prosili o almužnu. Bosco se zapřel a chodil po známých
a prosil. V sousedním Cottolengu na almužnu čekali. Jejich
svatý zakladatel je učil slepé důvěře v Boží Prozřetelnost.
Tam nosili lidé almužny sami. Jinak bylo s Donem Bos-
kem. Jednak měl zdravé chlapce, kteří mohli podle soudu
lidí pracovat, jednak Bůh vtiskuje svým dílům ráz a urču-
je i prostředky obživy. Dona Boska měl k tomu, aby prosil
a prosil.
Nakonec ani jeho nenechal Bůh na holičkách a vždycky
mu v pravý čas otevřel srdce dárců, když na ně zaklepal.
Že musel mnohdy spolknout nejednu hořkou pilulku, to je
snad samozřejmé. Později, v roce 1886, dva roky před svou
smrtí řekl jednomu, který tvrdil, že je pro něho odporné
prosit o příspěvky, že nemá Don Boskovu přirozenou ote-
vřenost: „Ach, kdybyste věděl, jak mi bylo protivné prosit
o almužnu!“
28 Úcta k andělu strážnému
Don Bosco pevně věřil, že Bůh svěřuje andělům také péči
o naši spásu, ano, že každý člověk může počítat s pomocí
svého anděla strážného. Zvlášť si to připomínal, když se
v 90. žalmu modlil: „Svým andělům přikázal o tobě, aby
tě střežili na všech tvých cestách; na svých rukou tě po-
nesou, abys nenarazil o kámen svou nohou.“ S nadšením
slavil svátek Andělů strážných a denně se vícekrát modlil
„Anděle Boží, strážce můj.“ Úctě k andělům učil i chlap-
ce. Rád hochům vypravoval ze života svaté Františky Řím-
ské, jak jí Bůh dával stále vidět jejího anděla a jak tento,
kdykoliv se něčeho třeba malého dopustila, hned se od ní
trochu odvrátil, aby ji upozornil, že se odchýlila od Boží
cesty. Také rád vypravoval o tom, jak archanděl Rafael do-
provázel Tobiáše do Rág, nebo jak anděl zachránil tři mlá-
dence z pece ohnivé. Ve zpovědi často hochům připomínal
službu andělů a napomínal je, aby dávali pozor na jejich
vnuknutí. Doporučoval slavit zvláště úterý jako den andě-
lů strážných.
Stalo se, když byl ještě v Konviktě, že jednou rozdá-
val v sakristii svatého Františka Assiského obrázky andě-
la strážného s modlitbou a doporučoval hochům, aby se ji
modlili. Zaručil se, že Bůh vyznamená zvláštní ochranou
toho, kdo uposlechne a bude tak činit. A hle, v týdnu jeden
z jeho oratoriánů, zednický učeň, pracoval na lešení ve výši
třetího poschodí, když ucítil, že se pod ním prolomilo prk-
no. Stačil si uvědomit, že se všechno zhroutí a jen vykřikl:
„Anděle Boží, zachraň mě!“ Pak letěl i s prkny a cihlami
i s kalfasem na maltu dolů a s ním dva jeho kamarádi. Jeden
z nich byl mrtvý na místě, druhý zemřel v nemocnici. Jen
jemu se nic nestalo, takže mohl hned na lešení a zúčastnit
se jeho opravy. V neděli to vypravoval kamarádům v oratoři
a všem potvrzoval, že Don Bosco měl pravdu.
To a jiné věci přiměly Dona Boska k tomu, aby již v Kon-
viktě začal psát knížku „Ctitel anděla strážného“. Knížku
zakončil písní Silvia Pellika, o níž jsme již psali. Dopsal ji
v Útočišti a když ji přečetl tamnímu vrátnému Malano-
vi, aby se ubezpečil, že tomu bude každý rozumět, vydal ji
v roce 1845 tiskem u Paravie.
Malan byl svým způsobem zakladatelem Útočiště. On
totiž začal v Turíně sbírat nešťastné holky po ulicích a svě-
řoval je své ženě, aby se o ně starala. Barolová se o tom do-
slechla a převzala jeho iniciativu ve velkém. Malan se stal
strážcem jejího ústavu. Byl to člověk prostý. Don Bosco
vypravoval, že když mu četl, jak ten chlapec sletěl z lešení,
zabručel: „Dobře ti tak! Měl ses bát Pána Boha.“ Teprve po
tomto podivném zvolání si Don Bosco uvědomil, že ten
člověk špatně rozuměl čtenému a celý odstavec kvůli němu
předělal. Při druhém čtení již Malan rozuměl dobře.
29 Don Boskova láska k duším
Pro Dona Boska prosba Otčenáše „Přijď království tvé“
měla zcela konkrétní podobu. Boží království mu bylo na
zemi totožné s církví. Studium církevních dějin, od něhož
neustával, ho v tom jen utvrzovalo. Jeho církevní cítění bylo
v tom, že hluboce prožíval všechny radosti a bolesti církve,
a že byl vždycky a za všech okolností ochoten ji bránit a pra-
covat pro její rozkvět. Nevynechal příležitost, aby mohl pro
tento ideál něco vykonat. V praxi však nemohl církvi pro-
spívat velkými činy, zato drobnými oběťmi a houževnatou
prací mohl mnoho vykonat pro převedení duší do Ježíšova
tábora. Neobešlo se to bez skutků osobní kajícnosti.
Don Bosco si bral za vzor svého svatého učitele Cafassa
a hodně se umrtvoval. Zvláště to činil na ten úmysl, aby vy-
prosil obrácení trestancům, mezi které chodil. Často trpěl
záněty očí, bolestmi hlavy, také bolestmi zubů. Snášel to
všechno za pokání na obrácení zatvrzelých duší. Bylo do-
konce přesvědčením jeho okolí, že sám Pána Boha prosí,
aby mu posílal takové utrpení. Nikdy si na ně nenaříkal.
Don Lemoyne vkládá na toto místo vypravování, které
slyšel přímo z úst člověka, který se kdysi setkal s Donem
Boskem jako trestanec v turínském vězení a odtud vyšel
docela vyměněný. Jako chlapec utekl z domova a později
vstoupil jako dobrovolník do piemontského vojska, kde do-
sáhl hodnosti seržanta. Bůh a ctnost mu byly neznámými
pojmy a podle toho jednal. Jednou v Nizze Marittimě, kde
se nalézá mariánská svatyně Panny Marie jezerské, byl svěd-
kem náhlého uzdravení ochrnutého děvčete. Bylo s ním
víc než čtyřicet vojáků, když tam přišli při výměně posád-
ky, a které přivedla do chrámu zvědavost. Rozumí se, že se
při návratu o tom v kasárnách hodně mluvilo, jen seržant
tvrdil, že je to bluf, že nic neviděl. A když se jeden z vojáků
postavil na odpor, dal ho zavřít. Bůh ho však nenechal bez
trestu. Dopustil se nějakého těžkého zločinu a skončil na
deset let ve vězení. I tam patřil k nejzarytějším hned v prv-
ních dnech, jak byl plný nenávisti ke všemu svatému. Když
uviděl na zdi pověšený obrázek Bolestné Panny Marie, pojal
zlomyslné rozhodnutí jej zničit. Opatřil si sirku, zapálil a již
ji chtěl přiložit k obrázku. Vtom pocítil, že ho někdo chy-
til pod paži a ne a ne ho pustit. Nikdo tam nebyl. Nebylo
jiného vyhnutí, než si uvědomit, že ho drží Vyšší moc. To
stačilo, aby byl naplněn hrůzou a potom, aby klesl na kolena
a aby se obrátil k Bohu. Šel i ke zpovědi a polepšil se. Byl to
jeden z utajených triumfů Dona Boska, na kterého ten člo-
věk nezapomněl. Když si odpykal trest, často ho navštěvoval
76
|
|
8.7 Page 77 |
▲back to top |
a stal se i jeho dobrodincem. Vůbec se dal na zbožný život
a odpykával si svoji minulost velkou dobročinností.
Do té doby patří také vzpomínka, jak se Don Bosco učil
německy. Do Turína se dostalo několik rodin německé ná-
rodnosti. Stalo se to tím, že několik Němců vstoupilo do ar-
mády Karla Alberta. Ti lidé byli katolíci, ale v celém Turíně
nebylo kněze, který by je mohl vyzpovídat. Dověděl se to
Don Bosco a nelenil. Opatřil si učebnici němčiny a zvládl ji
natolik, že pro ty lidi napsal dvojjazyčně zpytování svědomí.
Nejen to. Požádal jednoho profesora a ten mu v šestnácti
hodinách vštípil do hlavy tolik němčiny, že stačil i na sluš-
nou konverzaci s Němci. Za ty hodiny zaplatil profesorovi
20 lir, ale nelitoval. Za ně a za svou píli se stal na nějaký čas
duchovním správcem těch německých rodin a mohl jim
prospět. Když potom začalo nepřátelství mezi Italy a Němci,
přestala i jeho činnost na tomto poli, protože dotyčné rodi-
ny odešly z Turína pryč. Don Bosco si ale ještě později pa-
matoval některá německá slova i celé fráze.
V roce 1876 vypravoval chlapcům své zážitky z oboru
znalosti jazyků. V Římě, v Irské koleji, se prý setkal se třemi
německými biskupy. Pokusil se s nimi domlouvat německy,
ale již z těch šestnácti lekcí mnoho zapomněl a oni mluvili
příliš rychle, než aby jim stačil rozumět. Přešli proto na lati-
nu. Don Bosco kladl hochům na srdce, aby se učili jazykům.
Každý nový jazyk, který známe, znamená rozboření přehra-
dy, která nás dělí od miliónů lidí, kterým bychom mohli ně-
jak pomoci. On například měl jednou možnost vyzpovídat
jednoho východního křesťana v Cottolengově nemocnici
dokonce řecky. A končil slovy: „Kéž bychom dovedli svou
láskou obejmout svět a dovést ho do církve a k Bohu!“
Zatím nadešla svatopostní doba a s ní tradiční vyučová-
ní náboženství ve velkém. Taktéž v Útočišti se pilně učilo
u děvčat i u hochů oratoriánů. Pro ty však nastala svízel.
Nebylo dosti místa, protože jejich řady rychle rostly. Co
s tím? Dr. Borel hledal nějaké východisko.
Na sever od Útočiště, skoro na samém pravém břehu
řeky Dory, stál kostelík svatého Kříže s prostornou předsíní,
a kolem byl pěkný dvůr. Lidé tomu říkali „Hřbitov u svaté-
ho Petra v okovech“, protože než byl zřízen velký hřbitov,
pochovávalo se částečně zde a ještě tam byly náhrobky ně-
kterých vznešených lidí (San Pietro in Vincoli). Dr. Borel si
vzal dovolení faráře od svatého Šimona a Judy, kterému to
území patřilo, a pochopitelně i od kaplana, který při tom
kostele bydlel a nyní v tom postním čase se tam konal ka-
techismus pro část hochů. Místo se celkem líbilo a někteří
katechisté si dělali hlasitě plány, že by se tam dalo dělat víc.
Ovšem kostel nebyl majetkem církve, nýbrž města a tak se
stalo, že někdo zlomyslný o těchto plánech něco řekl na ra-
gionerii. Ragionerie byla tehdy víc než městská rada. Byl to
zvláštní výbor několika městských rádců, v jejichž rukou
spočívala prakticky všechna moc nad městem a nad jeho
správou. V čele tohoto úzkého výboru byl takzvaný městský
vikář a v té době jím byl markýz Cavour. Starostové byli teh-
dy přestavení nižšího stupně.
Dodnes existuje v městském archívu turínském listina
tohoto znění: Dne 23. března 1845 se ragionerie doslechla
o úmyslech takzvaných katechistů v kapli hřbitova svatého
Petra v okovech a rozhodla, aby byl napříště zakázán přístup
k dotyčné kapli pro tento účel. Žádá, aby se starostové pří-
padně odvolali na autoritu vikáře, aby katechisty zadrželi od
těchto početných srazů, které tam chtějí pořádat.“
To byl prvopočátek strastí, které Dona Boska čekaly
v jeho práci pro hochy. Vystaví jeho vytrvalost těžké zkouš-
ce, ale on neuhne z nastoupené cesty. Věděl Don Bosco
o těchto krocích ragionerie? Pravděpodobně nevěděl ještě
nic. Po Velikonocích katechismy ustaly a věc přestala být
aktuální.
V té době navázal Don Bosco první kontakty také s nej-
vyššími církevními úřady, sídlícími v Římě. Existují dva
dokumenty, které to dosvědčují. Oba se týkají Don Bos-
kovy pastorační činnosti. V prvním Don Bosco žádá Sva-
tého otce Řehoře XVI., aby směl dvakrát v týdnu sloužit
mši svatou s indultem takzvaného privilegovaného oltáře
(to je s možností dosáhnout plnomocných odpustků pro
duše v očistci), dále aby směl sloužit mši svatou hodinu
před svítáním a hodinu po poledni, čili v rozšířeném čase,
a konečně žádal o plnomocné odpustky pro okamžik smrti
pro sebe, pro své příbuzné pokrevní i blízké až do třetího
kolena včetně a také pro dalších padesát osob, které si sám
vybere. Tyto milosti mu byly uděleny reskriptem dne 18.
dubna 1845.
Druhý dokument obsahoval žádost o vysvětlení plno-
mocných odpustků na modlitbu loretánské litanie. Posvát-
ná kongregace pro odpustky mu odpověděla dne 28. května
1845, že Pius VII. Obdařil tuto modlitbu odpustky 300 dní
a těm, kdo se pomodlí litanie každý den, udělí plnomocné
odpustky, a to o pěti zasvěcených svátcích mariánských (Po-
četí, Narození, Zvěstování, Očišťování a Nanebevzetí Panny
Marie) ovšem pod podmínkou, že se dotyční vyzpovídají,
přistoupí ke stolu Páně a pomodlí se něco v některém kos-
tele nebo veřejné kapli. Tyto odpustky jsou přivlastnitelné
duším v očistci.
Proč Don Bosco žádal tyto věci? Později on sám na tento
dotaz odpověděl: „Nešlo mi tak o odpustky, ale chtěl jsem
navázat styk s apoštolským stolcem. Toužil jsem po tom,
aby mé jméno četly také oči nástupce svatého Petra, dědice
božské pravomoci. Chtěl jsem se k němu přiblížit, jak jedině
jsem tehdy mohl.“
Velkou radost měl z udělení odpustků pro oněch padesát
osob, které si sám určí. Dávalo mu to možnost nejen získá-
vat pro své dílo dobrodince, ale i revanšovat se jim duchov-
ními milostmi. Pravděpodobně první, kdo toto dobrodiní
přijali, byli hraběcí manželé Karel Cays a Hermína Anežka
z Provanů. Cays se později stane pokorným knězem sale-
siánem. Tehdy ovšem na to ještě nepomyslel. Don Bosco,
jak bude Cays sám později vypravovat spolubratřím, při-
šel k nim pozván na oběd. Protože bylo třeba čekat a Don
Bosco si vzal s sebou podle svého zvyku práci (nějaké psa-
ní), nechali ho v jednom pokoji samotného. Hrabě se však
musel do pokoje vrátit a co neviděl? Don Bosco sehnutý
k zemi odhrnoval z místa, kde seděl, koberec. Když se ho
hrabě ptal, proč to dělá, řekl: „Ale zdá se mi, že se takový
koberec nehodí pro takového chudáka jako jsem já.“ Mladá
hraběnka s vděčností vzala na vědomí, že patří mezi ty, kteří
dostali plnomocné odpustky pro okamžik smrti. Však toho
potřebovala. Žila už jen několik měsíců.
77
|
|
8.8 Page 78 |
▲back to top |
30 U svatého Petra v okovech
Don Bosco předvídal, že dny Oratoře v Útočišti budou brzy
sečteny. Jakmile začne fungovat nemocnice, budou muset
hoši tam odtud pryč. Ale kam? Do Velikonoc jejich počet
silně vzrostl a nebylo snadné je jen tak udržet. Ale Don
Bosco nebyl ochoten vlastní vinou ztratit ani jednoho. Začal
hledat nějaké trvalé místo. Barolová mu také již několikrát
dala najevo svou nelibost nad křikem hochů, kteří rušili klid
jejích institucí. I růžové záhony před vchodem sem tam utr-
pěly jejich vinou.
Jednoho dne šel Don Bosco celý zamyšlený kolem svaté-
ho Petra v okovech, když tu ho napadlo, co kdyby navštívil
tamního kaplana dona Tesia a prohovořil s ním celou situ-
aci. Byl to bývalý kapucín, celkem dobrosrdečný pán a měl
tam hospodyni, již méně srdečnou. Šlo o to, aby mu tam do-
volil být s hochy aspoň nějaký čas, než si najde něco pořád-
nějšího. Vešel a dobře pořídil. Don Tesio dokonce nad tím
vyjádřil radost. Barolová byla také ráda a schválila nápad
hned, jen jak jí o tom Don Bosco řekl.
A tak v neděli 25. května byly bohoslužby v kapli Malé
nemocnice jako obvykle, ale potom řekl Don Bosco chlap-
cům, aby odpoledne přišli k svatému Petru, že rekreace
bude tam. Skutečně se tam odpoledne šlo. Prostranný dvůr,
který mnozí hoši již znali, táhl sám sebou. Bohužel pan
kaplan nebyl doma. Kdoví, kde starý pán byl? A hospodyně
buď, že nebyla informována, nebo spíše čekala invazi kluků
s nelibostí, prostě stalo se, že podnik skončil hned tu první
neděli velikým křikem. Vyšla z bytu a pustila se do oratori-
ánů, jak nejlépe dovedla. Don Bosco se jí snažil vše vysvět-
lit, ale marně. Vedla svou a nedala jinak, než že takový řev
nebude trpět, ať jdou okamžitě pryč. Nepomohlo odvolávat
se na Tesiovo dovolení, že ona si to s donem Tesiem vyřídí
sama a jestli to nezakáže, potom uvidí. Příští neděli ať je ani
nenapadne zase přijít!
Don Bosco nechtěl nechutnou scénu na dvoře prodlužo-
vat a poručil hochům sebrat se a jít do kostelíka na pobož-
nost. Jí potom řekl: „Milá paní, vždyť sama nevíte, jestli se
dočkáte příští neděle.“
Hoši ustali od hry a šli poslušně, i když podrážděně, do
kostela. Někteří obklopovali Dona Boska, mezi nimi brat-
ři Melanottiové a Buzzetti. Tito později vypravovali donu
Chialovi, že cestou začali na tu ženskou nadávat, jak je zlá.
Don Bosco je chlácholil a snažil se jí omluvit, že prý je třeba
nemocná a nesnáší hluk. A když mu někteří říkali, že nebu-
de radno u toho kostela dělat rekreaci, řekl smutně: „Buďte
klidní, příští neděli již na vás nebude křičet.“
V kostele byl katechismus. Hoši se pomodlili růženec
a potom je Don Bosco prosil, aby se v klidu rozešli a aby
přišli zase příští neděli. Ale nemělo to být. Bylo to poprvé
a naposledy, co se mohli shromáždit na tom místě. Když
vycházeli z kaple, ta žena začala znovu nadávat a vyhrožo-
vat. Don Bosco tehdy řekl potichu jednomu rozumnému
hochovi, Melanottimu z Lanza: „Chudák, kdyby věděla, že
příští neděli bude již odpočívat na hřbitově!“
Vtom se vracel domů don Tesio a chtěl vejít do domu,
který přiléhal vzadu k presbytáři kaple. Ona hned na něho
a bylo ještě hůř. Navymýšlela si kdeco a on, ačkoliv mohl
znát její povahu, i on se rozčílil. Vyšel ven z ohrady a řekl
Donu Boskovi, který tam stál ještě s několika hochy: „Tak
to bylo naposled! Příště mi sem s nimi nechoďte! Budu si na
vás stěžovat.“ Don Bosco klidně odešel a po cestě řekl ho-
chům: „Chudák, ani on nebude příští neděli naživu!“
Hospodyně večer tolik mluvila do dona Tesia, že ten sedl
a napsal stížnost na radnici. Vylíčil Don Boskovy hochy
jako učiněné grázly, kteří mu ztropili obrovskou hrůzu a do-
konce prý počmárali náhrobní kameny. To byl však jeho
poslední dopis. Ještě v pondělí ráno ho zapečetil a hospo-
dyně sama jej donesla do Městského paláce. Co z toho měl?
Krátce na to dne 28. května půl hodiny po půlnoci zemřel
na mozkovou mrtvici ve věku 68 let. Ještě než mohl být zao-
patřen svatými svátostmi!
Dopis způsobil u starostů velké pozdvižení, tak veliké, že
byl dán rozkaz Dona Boska zatknout, kdyby se ještě opová-
žil jednou s chlapci jít k svatému Petru.
Nezůstalo při jednom pohřbu. Dva dny nato zemřela na
mrtvici i hospodyně, takže v jednom týdnu odešli oba, jak
to Don Bosco předpověděl. Dovedeme si jistě představit,
jak tato událost zahýbala celým okolím. Zvláště na hochy
to udělalo veliký dojem. Nyní se semkli kolem svého kně-
ze ještě víc a nikdo by jim byl nevymluvil, že se zde ukázal
Boží prst. Stejné bylo přesvědčení Dr. Borela.
Tu další neděli 31. května většina chlapců, kteří nevědě-
li, co se během týdne stalo, pospíchala k svatému Petru, ale
byla zklamána. Na dveřích byla vyvěšena vyhláška, na kte-
ré stálo, že se přístup ke kapli zakazuje. Mimo to tam byli
strážníci, kteří hochy odháněli pryč. Šli tedy do Útočiště
a tam prožili s Donem Boskem celý den.
Dověděl se o tom také don Cafasso a myslel si, že by se
všechno uklidnilo, kdyby byl Don Bosco jmenován kap-
lanem u svatého Petra místo zemřelého dona Tesia. Dům
za kostelem byl prostranný. Ten byl stvořen pro tento účel.
S tím napsal dopis hraběnce Boskové di Ruffino, manželce
jednoho člena ragionerie. Ten dopis ještě existuje a má da-
tum 29. května. Don Cafasso v něm chválí Don Boskovo
dílo, chválí bývalého žáka Konviktu a toho času kaplana
v Útočišti. Odvolává se na souhlas Barolové a prosí, aby
se hraběnka přimluvila u svého manžela. Možná bylo těch
přímluv více, ale stejně nic nepomohly. Don Bosco vyvi-
nul další úsilí, aby získal kostel a tu budovu. O několik dní
později putoval na ragionerii dopis adresovaný Dr. Bore-
lem, donem Pacchiottim a dokonce Donem Boskem sa-
motným. Píší, že jakožto ředitelé zbožného díla markýzy
Barolové a s jejím vědomím a souhlasem, ale i na pokyn
arcibiskupa Fransoniho dali vzniknout dalšímu dílu ve
prospěch opuštěných chlapců města Turína. Dílo se jme-
nuje Oratoř pod ochranou svatého Františka Saleského.
Jeho účelem je učit hochy náboženství, vést je k svátostem
a k mravnému životu. Hochů je asi dvě sta. Podepsaní pro-
sí, aby se tato Oratoř směla přenést do kaple svatého Petra
v okovech, kde by se mohly nejsnadněji konat náboženské
funkce Oratoře.
Ragionerie však v sezení 3. července, jehož zápis rovněž
dosud existuje, zakázala většinou hlasů schůzky s odůvod-
něním, že jde o hřbitovní kapli a není možno jí dávat jiný
účel, než pro jaký byla dosud užívána.
Don Bosco sklonil hlavu před nevyzpytatelnými Boží-
mi úradky a na nikoho se nezlobil. Dr. Borel o něm napsal
v jednom svém pamětním spise, že s tím větší horlivostí si
nyní vykonal u svatého Ignáce duchovní cvičení. Předtím
s velkou radostí a slávou oslavil v kapli u Malé nemocnice
svátek patrona mládeže, svatého Aloise. Byla to veliká slav-
nost. Don Bosco udělal všechno, aby se hochům vryla do
paměti nesmazatelným písmem.
78
|
|
8.9 Page 79 |
▲back to top |
31 Nový tajemný sen
Uteklo již sedm měsíců, co byla Oratoř při Útočišti v mís-
tech novostavby Malé nemocnice. Zdi, do kterých se měly
nastěhovat nemocné dívky, schly jen pomalu, a tak se dou-
falo, že to ještě nějaký čas potrvá. Markýza byla s Donem
Boskem nadmíru spokojena, protože svou vlastní práci
nezanedbával. Ve všední dny pomáhal Dr. Borelovi. Učil
zpěvu a vedl dívčí sbor. Vyučoval aritmetice sestry, které
se připravovaly na učitelství, zpovídal, kázal, sestrám dělal
konference o duchovním životě. Jeho žák, pozdější biskup
a kardinál Cagliero chodil za svého kněžského působení
v Turíně k sestrám svatého Josefa i k magdalenkám a všech-
ny svorně tvrdily, že již tehdy měly Dona Boska za svatého,
ano, schovávaly prý si předměty, které se dostaly s ním do
styku jako ostatky.
Bohužel měsíc červenec udělal za všemi nadějemi teč-
ku. Paní markýza náhle rozhodla, že se nemocnice otevře
k stanovenému datu, to je 10. srpna a tudíž, že Oratoř musí
odtud pryč. Bylo jí sice jemně podotknuto, že místnosti,
kde byla zřízena kaple, případně další, nebudou obývány
nemocnými, ale ona na to ucho neslyšela. Chtěla využít pří-
ležitosti, aby se nepohodlných chlapců zbavila. Uvážíme-li
situaci, můžeme ji třeba i pochopit.
Chápal ji i Don Bosco, ale že šlo o jeho chlapce, nutně
tím trpěl. Markýza ve skutečnosti nebojovala tolik o klid
svých institucí, ale bojovala o Dona Boska samého. Chtěla
ho tímto tlakem přinutit, aby se rozhodl pro její dílo a aby
Oratoř, která nebyla viděna dobře veřejností, pustil k vodě.
On zase zaujal v duchu postoj právě opačný. Byl pevně roz-
hodnut hochy za žádnou cenu neopustit a sdílet s nimi stej-
ný osud. Začal tedy hledat. Zdálo se mu, že by bylo dobré
přestěhovat se někam k Nové bráně (Portanuova), ale don
Borel ho od toho zrazoval. Říkal, že bude přece jen lepší zů-
stat na Valdoku.
Do těchto soužení přišla znovu jako na zavolanou posila
z nebe. Don Bosco měl jedné noci opět sen. Trval prý celou
noc a opakoval se v mnoha obrazech a podrobnostech. Don
Bosco jej poprvé souvisle vypravoval až 2. února 1875 donu
Barberisovi, prvnímu salesiánskému novicmistrovi a svému
životopisci donu Lemoyneovi. Tento zachytil vypravování
i perem. My si zde povíme aspoň stručný obsah.
Zdálo se mu, že se nachází na velké rovině. Bylo tam ne-
přehledné množství hochů. Prali se, nadávali, házeli kame-
ním, ano, sváděli celé bitvy. Byli to hoši opuštění od svých
rodičů a ponechaní sami sobě. Tu se na scéně zase objevila
ta Paní a řekla mu: „Přibliž se k nim a pracuj mezi nimi!“
Učinil tak, ale jaká to byla práce, když neměl ani kou-
sek střechy nad hlavou! Kolem byli lidé a byli by mu moh-
li pomoci, ale nikdo nehnul ani prstem. Obrátil se na Paní
a ona mu řekla: „Tady máš místnost!“ A ukázala mu louku.
„Ale vždyť je to louka,“ řekl on. A ona: „Můj syn a apošto-
lové neměli ani, kam by složili hlavu.“ Dal se tedy do práce.
Kázal, zpovídal, učil, ale stále cítil, že nebude-li mít střechu
nad hlavou, nebude moci tyto hochy, o které vůbec nikdo
nedbá a všichni jimi pohrdají, zachránit. Tehdy ho Paní za-
vedla trochu víc na sever a řekla mu: „Podívej se!“ Podíval
se a viděl malou kapličku, před ní kousek dvora a mnoho
chlapců. Dal se znovu do práce, ale když viděl, že ten kos-
telíček je maličký, obrátil se na ni znovu. Ona mu ukázala
druhý kostel, o hodně větší než ten první. Potom ho zavedla
na prostranství před vchodem do tohoto druhého kostela
a řekla: „Na tomto místě vytrpěli mučednickou smrt tu-
rínští mučedníci Aventor a Oktavius. Chci, aby nad těmito
brázdami posvěcenými jejich krví byl Bůh zcela zvlášť sla-
ven.“ Potom šla a ukázala mu nohou přesně místo, kde byli
popraveni. Don Bosco si je chtěl označit, ale neměl po ruce
ani kousek dřeva, ani kámen. Přesto si je zapamatoval. Je to
místo, které odpovídá vnitřnímu rohu kaple svatých mučed-
níků na evangelní straně chrámu Panny Marie Pomocnice.
Potom Don Bosco viděl, jak ho obklopuje stále více ho-
chů, jak kolem něho vyrůstají budovy, jak se mu dostává
prostředků. Potom viděl veliký chrám na místě mučednické
smrti vojáků tébské legie a uprostřed budov pěkný pomník.
Začal mít kolem sebe kněze, kleriky, kteří mu pomáhali, ale
zase odcházeli. Co chvíli měl pocit, že zůstává sám. I obrá-
til se znovu na Paní a ona mu řekla: „Chceš, aby ti neutíka-
li? Vezmi si tuto stuhu a ovaž jim hlavu.“ Vzal tedy stuhu
a na ní četl nápis: Poslušnost. Začal ovazovat hlavy někte-
rých svých pomocníků stuhou a hle: již neutíkali a zůstávali
s ním. Tak vznikla kongregace.
Don Bosco k tomuto snu dodal, že viděl ještě mnoho
a mnoho jiných podrobností, týkajících se Oratoře i kong-
regace i jak si má počínat. Proto se nikdy nebál o budouc-
nost, nýbrž měl dosti světla, aby šel dál a dál. Sen se mu
vtiskl do paměti a on již tehdy každému, kdo s ním mluvil
o budoucnosti Oratoře, vyprávěl, jak to bude, co všechno
bude mít – ty budovy, kostely, atd. To bylo právě příčinou,
proč se začalo kolem něho šeptat, že se pomátl na rozumu.
Co se týká mučednické smrti svatých Solutora, Aven-
tora a Oktaviána (těžce raněnému Solutorovi se podařilo
z místa utéci a zemřel potom v Ivrey), Don Bosco později
prosil učeného kanovníka Vavřince Gastaldiho, později ar-
cibiskupa turínského, aby napsal životopis těchto mučední-
ků. Nic mu neřekl o svém snu, ale byl zvědav, kam položí
místo umučení na základě historických dohadů. Kanovník
životopis skutečně napsal a místo položil někam do blízkos-
ti řeky Dóry na předměstí zvané Valdocco, kterému se tak
od nepaměti říkalo podle latinského Vallis occisorum – Val
d’occo – Údolí zabitých. Kanovník k tomu poznamenal, že
Valdocco mu připadá skutečně jako místo zvlášť požehnané
pro mučednickou smrt vojínů tébské legie. Vždyť tam v jeho
době vyrostlo veliké dílo Cottolengovo, veliké dílo Barolové,
ale i veliké dílo Boskovo. Ano, psal, že když prohlíží staré
mapy té krajiny, nemůže se ubránit dojmu, že Oratoř svaté-
ho Františka Saleského leží blízko místa mučednictví, není-
-li přímo na tom místě.
Don Bosco tomu byl nesmírně rád. I historie potvrzovala
jeho sen. Proto kdykoliv přišel svátek svatého Mořice, ve-
litele zmíněných vojáků, který také zemřel jako mučedník,
slavíval tento den vždy zpívanými nešporami, oslavným ká-
záním a svátostným požehnáním.
32 U svatomartinských mlýnů
Don Bosco v těch prvních letech často připomínal hochům,
že se Oratoř podobá starozákonnímu Božímu lidu, který
putoval z Egypta do zaslíbené země. Ti také bydleli pod ši-
rým nebem a zastavovali hned zde, hned zase jinde.
Don Bosco byl plný důvěry v Boží Prozřetelnost, šel nyní
k panu arcibiskupovi a prosil ho, aby se přimluvil na turín-
ské radnici, aby mu dali k dispozici pro hochy kostel sva-
tého Martina u takzvaných Mlýnů (Molassi nebo Molini).
79
|
|
8.10 Page 80 |
▲back to top |
Bylo to u náměstí Emanuela Filiberta směrem k Doře. Mon-
signor se snažil hned vyhovět a poslal na radnici dopis spo-
lu s rozborem Dr. Borela, který se jakožto všeobecně známá
osobnost v těchto začátcích snažil Dona Boska podporovat.
Zatím se pravděpodobně starostové a vůbec páni na rad-
nici mohli přesvědčit, že Tesiova stížnost byla přehnaná.
Tentokrát nevznesli proti Oratoři žádné námitky. Odpově-
děli přímo Dr. Borelovi, a to kladně, ovšem pod podmín-
kou, že to nebude na překážku sloužení dopoledních mší,
dále, že hoši nebudou mít přístup do druhého dvora budo-
vy, dále, že se bude katechizovat jen odpoledne, a to do tří
hodin a že se konečně bude dbát na to, aby nenastaly jiné
nepřístojnosti.
Jakmile měl Don Bosco papír v ruce, hned si šel kapli
prohlédnout. Pronajal pro sebe jednu přízemní místnost,
uvědomil o tom faráře z Borgo Dora, do jehož farnosti se
měli nyní nastěhovat a hned s Dr. Borelem vypracovali
i program.
O 9. neděli po svatém Duchu dne 13. července 1845 byli
hoši naposled ve své kapličce u Malé nemocnice a Don
Bosco jim po mši svaté oznámil nemilou novinu, že se chtě
nechtě budou stěhovat. Byli trochu rozčarováni, ale on jim
to dovedl pěkně vysvětlit. Poprosil je, aby po obědě přišli
a pomohli mu přenést věci k svatému Martinu.
Hoši přišli přesně a Dr. Borel k nim měl promluvu. V ní
jim řekl, že se jejich Oratoř podobá poutníkům, kteří se sem
tam zastaví v některé hospodě na odpočinek, ale potom táh-
nou dál za svým cílem. Oni jsou také takoví poutníci a jdou
za neznámým cílem. Musí si dodat odvahy a zůstat věrni své
Oratoři. Mluvil dojatě a energicky zároveň. Nakonec, aby
se sám nerozplakal, zavelel: „Tak poděkujme Pánu Bohu, že
nám připravil místo u Mlýnů! Bože, chválíme Tebe.“
Jen co hoši odzpívali Te Deum laudamus, nastalo nad-
šení nepopsatelné. Na Don Boskův pokyn se každý něčeho
chopil a vynášeli se ven lavičky, klekátko, židle, obrazy, svíc-
ny, křížek. Někteří nesli ornáty, jiní konvičky, Don Bosco
mezi nimi. Jiní hoši vzali na ramena chůdy, jiní opět nesli
v náručí koule, jiní opět jiné hry a v tom chumlu se všechno
ubíralo k Mlýnům. Lidé se zastavovali, komentovali to. Byl
z toho přirozeně veliký rozruch. Když přišli na místo, složili
věci do nějaké místnosti a všichni šli do kostela. Don Bosco
měl promluvu, ve které užil pěkného přirovnání: „Zelí, když
se přesazuje, dělá větší hlávky. Tak také my, chceme-li být
pořádní, musíme se nechat přesazovat. Nevím, jak dlouho
zde pobudeme, ale to nevadí. Jak Pán Bůh dá! Hlavně když
naše Oratoř poroste počtem a když naši hoši budou vynikat
ctností! Budeme zpívat a hrát a časem budeme mít mnoho
věcí: večerní školy a nedělní školy, také dílny a budeme sla-
vit krásné svátky. Ani na chvíli nesmíme pochybovat o bu-
doucnosti své Oratoře. Věřme v Boží Prozřetelnost!“
Po náboženské části vyšli shromáždění hoši ven. Dva
z nich měli před ostatními pěkný dialog, který napsal sám
Don Bosco a v němž jeden hrál roli směšného hlupáčka.
Chlapcům se líbily takové dialogy, v nichž jednou vystupo-
val Gianduia, něco jako český Kašpárek, podruhé zase to byl
rozhovor Piemonťana s Němcem. Každý mluvil své a nako-
nec si přece rozuměli.
Od toho svátečního dne se každou neděli sbíhali hoši do
Mlýnů a Don Bosco dělal, co mohl, aby přicházeli rádi. Je
však třeba říci, že místo nebylo přívětivé a hochům se moc
nelíbilo. Ani v kostele nebylo hnutí a pohodlí. Byla tam mše
pro veřejnost a pro zaměstnance Mlýnů a to bylo třeba re-
spektovat. Ani dvůr nebyl víc než dvorek a hoši museli být
částečně na ulici, kde jezdily povozy. Každou chvíli bylo tře-
ba dělat někomu místo. Hochů bylo bezmála již 300.
33 Mlynářská opozice
Dne 10. srpna otvírala paní markýza slavnostně Malou ne-
mocnici, do které se nastěhovaly dívky od tří do dvanácti
let – mrzáčci, kteří by jinde v nemocnicích nenalezli přije-
tí. Dohled tam měly sestry svatého Josefa a za ošetřovatel-
ky tam byly určeny sestry magdalénky. Don Bosco tam byl
jmenován kaplanem a ředitelem zároveň. Všichni tři: on,
Dr. Borel a don Pacchiotti opustili Útočiště a nastěhovali se
tam do uvolněných místností. Byly to čtyři světničky určené
pro kněze.
Zatím u Mlýnů žila Oratoř asi dva měsíce v poměrném
klidu. Byl to však klid před bouří. Mlynáři a další obyvatelé
těch končin se brzy nasytili křiku veselých chlapců. Nejdří-
ve nadávali potichu, potom přešli k hlasitému vyhrožová-
ní, jestli nebudou zticha. A jako u svatého Petra, tak i zde
dostoupila nevole vrcholu takového stupně, že se našli lidé,
kteří sepsali stížnost a poslali ji na radnici. Samozřejmě ne-
šetřili žalobami. Dokonce se odvážili tvrdit, že ty rekreace
skončí revolucí. Bohužel 300 hochů nebylo možno držet na
provaze. Kdo chtěl, mohl vždycky najít něco, co nebylo do-
cela podle předpisu. O Donu Boskovi se vyjádřili jako o ná-
čelníku tlupy výtržníků.
Otcové města si nyní nechali Dona Boska předvolat
a ptali se ho, co je na těch žalobách pravdy. On se bránil, jak
mohl a prosil, aby tam poslali rozumného člověka přesvěd-
čit se, že se tam nic neděje. Oni to udělali a ten jejich člověk
tam zjistil jen nějaký škrábanec, který udělal kterýsi chlapec
na kostelní zdi hřebíkem. To bylo všechno. Don Bosco si
často žertem posteskl: „Vida, tak já jsem revolucionář! Já,
který jsem zabránil revoluci v Turíně!“ Když se ho ptali,
jaké revoluci zabránil, vyprávěl, že tam na Filibertově ná-
městí byla městská tržnice. Prodávalo se tam ve stáncích
i bez stánků. Lidí tam bylo jako much, kramáři, hokynáři,
hokyně, každý nabízel své zboží, vychvaloval, dělal konku-
renci, atd. Zvláště z hokynářek šel strach. Mnohé sice cho-
dily do kostela, ale na Filibertově náměstí si dovedly pěkně
založit ruce v bok a spustit válečnou. V té době tam chodil
nakupovat majordomus portugalské rodiny, co Don Bosco
ještě v Konviktě té paní předpověděl, že bude mít nehodu
s kočárem na cestě do Chieri. Ten člověk neuměl italsky,
natož piemontsky, a tak se dorozumíval posuňky místo ja-
zykem. Stalo se, že mu kdosi nakukal nějakou frázi, která
zněla urážlivě, ale on si myslel, že je to pozdrav. I chodil od
jedné hokyně ke druhé a všude tak zdravil. Hokyně to vzaly
jako urážku a již se strojily, že mu nabančí. Tu přišel Don
Bosco. Hned pochopil, oč jde. Vysvětlil to tomu člověku
a tak ozbrojené srážce zabránil. Od té doby říkával, že za-
bránil revoluci.
Filibertovo náměstí a ty mlýny u něho připomínaly
Donu Boskovi ještě jednu milou událost. Tam se poprvé
uviděl se svým pozdějším nástupcem, nyní blahoslaveným
Michaelem Ruou. Michalovi bylo teprve osm roků a chodil
do školy ke školským bratřím. Víme, že Don Bosco chodil
80
|
|
9 Pages 81-90 |
▲back to top |
|
|
9.1 Page 81 |
▲back to top |
do této školy již jako konviktor, a že tam někdy míval pro
hochy duchovní cvičení, takže ho ti hoši dobře znali i když
to nebyli zrovna oratoriáni. Michálek tehdy býval doma
a ke školským bratřím chodil jen do školy. Jako každý chla-
pec běhal i on po ulicích. Tak se stalo, že jednou přišel i do
Oratoře k Mlýnům. To jeden kamarád mu ukázal pěknou
kravatu, kterou u Dona Boska vyhrál v loterii a ta krava-
ta přitáhla Michálka k Donu Boskovi blíž. I když jako žák
školských bratří chodíval v neděli na pobožnosti k nim,
přesto se občas dostal do Oratoře a někdy navštívil Dona
Boska i v jeho bytě v Útočišti. Don Bosco ho již nespustil
z očí.
34 Každý má svůj cíl
Dějiny lidstva se skládají z drobných dějů, za kterými stojí
lidé, malí nebo velcí, podle toho, jak se to vezme. I dějiny
Itálie té doby se skládaly z takových drobných akcí, které se
odehrávaly ve skrytu nebo ve světle, ale každá z nich směřo-
vala k nějakému cíli.
Markýza Barolová koncem září 1845 podnikla cestu do
Říma s úmyslem dosáhnout tam schválení dvou svých kon-
gregací sester, pro které napsala pravidla a již je vyzkoušela
v praxi, a to pro sestry svaté Anny a pro sestry svaté Máří
Magdalény. V poslední době dělali v Římě těmto podnikům
velké potíže a s takovými schváleními nespěchali.
Byly i jiné osobnosti, které navštívily v té době papež-
ský stát s jinými cíli než posílit církev. Tak tam přicestoval
Massimo d’Azeglio, jeden z prominentních revolucionářů.
Objížděl všechny jižní státy Itálie a držel schůze s karboná-
ři i zednáři a agitoval pro plán sjednocení Itálie pod vede-
ním Karla Alberta. Revolucionáři republikánského ražení
namítali, že Karel Albert je překážkou revoluce, ale Massi-
mo d’Azeglio je přesvědčoval, že je nejdříve nutné přijmout
konstituční monarchii a teprve potom, až král sehraje svo-
ji úlohu, jít dál. V jeho „Vzpomínkách“ lze číst i takovou
úvahu: „Kdybyste řekli zloději, aby přestal krást, asi byste
ho těžko přesvědčovali a získali. Když mu ale řeknete, aby
kradl, že bude mít ještě víc, vyjde vám vstříc. Dodrží slo-
vo. A kdyby nechtěl, donutí ho k tomu zpracované veřejné
mínění.“ Revolucionáři dali k tomuto postupu víceméně
souhlas, ale žádali, aby král slíbil aspoň jedno: že se zbaví
jezuitů!
Divná věc, ale v té době pochopitelná. Předešlé 18. stole-
tí bylo ve znamení odporu většiny evropských královských
dvorů proti řádu svatého Ignáce. Jezuité byli dokonce pod
tímto tlakem v roce 1773 papežem rozpuštěni, ačkoliv to
byla největší opora církve. Potom byli zase rehabilitováni,
ale jejich jméno se stalo znamením. Říci „jezuita“ znamena-
lo říci přísný, neústupný katolík, s kterým není po dobrém
řeč. Kdo nebyl ochoten dělat kompromisy, když šlo o zájmy
Boha nebo církve, to byl „jezuita“. Tajní nepřátelé církve po-
važovali za jezuity v tom širším slova smyslu i Gualu a Ca-
fassa a vůbec všechny dobré turínské katolíky. Zvednout boj
proti jezuitům bylo totéž jako zvednout boj proti všem, kdo
chtěli být věrni církvi, papeži a Bohu.
Toho roku 1845 vydal Gioberti další knihu s názvem
„Prolegomeni k prvenství Italů“. Kniha byla plná jezuitis-
mu. Jezuité v ní byli jaksepatří očerněni. Kniha velmi pro-
spěla těm, kteří šli za svými cíli, ale zatím je nemohli přímo
vyslovit dávajíce přednost bočnímu obchvatu.
Don Bosco byl k podzimu tak unaven, že potřeboval nut-
ně vypřáhnout a odpočinout si. Dr. Borel převzal jeho mís-
to v Oratoři, ačkoliv sám šel z jednoho úkolu ke druhému,
a Don Bosco s několika hochy v říjnu odjel do svého rodiš-
tě. Musel být hodně zesláblý, když uprostřed cesty v Chieri
musel ulehnout a teprve když se trochu vzkřísil, pokračoval
v cestě do Castelnuova a do Becchi. Čtyři dny mu nebylo
dobře. Z této cesty se dochovaly dva dopisy psané Borelo-
vi a dva dopisy psané řediteli Ústavu lásky ve Strese donu
Františkovi Puecherovi.
V dopisech Borelovi se ozývá smutek po Oratoři, touha
vrátit se mezi hochy a zvědavost, jak to v Turíně jde. Z řád-
ků je patrno, že don Cafasso se snažil dostat do Útočiště
ještě jednoho kněze – snad dona Bosia, Boskova spolužáka,
patrně, aby se Donu Boskovi ulevilo ještě více od povinností
u Borelové. V prvním dopise stojí v závorce (Genta a Gam-
ba mě ruší z psaní svým řevem.). Ke konci dopisu zase v zá-
vorce (pokračování příště, už to dál nejde). To kluci kolem
něho řádili a dovedeme si představit, jak asi Don Bosco od-
počíval! Ale také je cítit, že bez klukovského hluku nemo-
hl Don Bosco být šťastný ani o dovolené. V dopisech Don
Bosco vzpomíná na pěkné společenství kněží při Útočišti,
zvláště na dona Pacchiottiho, kterému přeje, aby ho kuchař
nešidil na jídle. Vzpomíná i na některé sestřičky, jako na
matku Klemenci a na matku Eulalii. Chovankám přeje, aby
je sestřičky držely veselé a slibuje, že jim po svém návratu
koupí preclíky.
V dopisech představenému noviciátu ve Strese se zase
hovoří o chlapcích, které jim Don Bosco doporučuje do
noviciátu a o klericích, kteří byli posláni na studia do Tu-
rína a byli doporučeni jeho otcovské péči. Jak je vidět, Don
Bosco již tehdy projevoval velký zájem o kněžská povolání,
případně posílal vhodné hochy do řeholí. Ještě jedna věc vy-
plývá z těchto posledních dopisů: Don Bosco dohotovil zase
jednu literární práci – své církevní dějiny pro školy, a již je
dal i do tisku. V knize na konci uvedl přehled tehdejších ře-
holí, ani ne tak z hlediska dějepisného jako spíše z hlediska
propagačního. Od dona Puechera chtěl odpověď na tři otáz-
ky: 1. Kdo a kdy založil Ústav lásky, 2. Jaký je jeho účel a za
3. zda již má papežské schválení a kde má své domy.
O této dovolené se setkal s přítelem z mládí Filipellem
a ten se ho ptal, jak to s ním bude dál, zda považuje své za-
kotvení v Útočišti za definitivní. Filipello vzpomínal po
létech, jakou mu dal Don Bosco odpověď: „Ne! Já nebudu
osamělým knězem. Budu mít kolem sebe mnoho kněží a ti
mě budou poslouchat a budou se věnovat výchově mládeže.“
35 Církevní dějiny
Víme už, že v říjnu 1845 Don Bosco dohotovil další svou
práci a dával ji do tisku. Měla název: „Církevní dějiny pro
potřebu škol a užitečnou všem“. Měla asi 200 stránek. Vy-
tiskla ji typografie Speirani a Ferrero v Turíně. Nás mohou
zajímat důvody, proč se Don Bosco dal do této práce. Mluví
o tom v předmluvě. Uvedeme si hlavní myšlenky.
Don Bosco se již několik let věnoval práci mezi mládeží,
ale dosud marně hledal církevní dějiny, které by se hodily pro
tuto kategorii. Buď byly příliš dlouhé nebo se příliš zajímaly
světskými událostmi. Některé byly zaměřeny příliš bojovně,
jiné zase byly přeloženy z jiných jazyků a byly příliš místně
pojaté. Co mu však hlavně scházelo, to byla úcta k římským
81
|
|
9.2 Page 82 |
▲back to top |
papežům a k událostem, které se nejvíce dotýkaly církve. Na
radu jiných začal psát s jiným pojetím. Čistě světské události
vynechal nebo se jich jen letmo dotkl. Když šlo o události,
které mohly dobře zapůsobit na mysl i srdce, rád je ponechal.
V těch případech je vylíčil velmi podrobně. Látku rozdělil do
epoch a kapitol a všechno napsal formou rozmluvy. Řídil se
zásadou, že kdo se narodil v katolické církvi a byl v ní vycho-
ván, potřebuje znát především její původ a jak se uprostřed
tolika rozporů šířila a zachovala. Za hlavní cíl si ve své práci
vytkl větší slávu Boží a rozšíření poznání, které ze znalosti
biblických dějin je pro věřící nejpotřebnější. Církevní dějiny
věnoval provinciálovi školských bratří, bratru Ervé, jakožto
výraz úcty k práci, kterou věnuje povznesení mládeže.
Ze stránek předmluvy září Don Boskova láska k papež-
ství a jeho hluboká víra v jeho poslání. Začíná Petrem. Vy-
zvedá věrnost prvních 33 papežů, kteří během pronásledo-
vání položili životy za víru a věrnost. Mluví s velkou úctou
o velkých koncilech křesťanského starověku, o rozhodnu-
tích papežů v duchu hesla: „Roma locuta, causa finita – Řím
promluvil, pře je skončena“, jak se vyslovoval svatý Augus-
tin. V souvislosti s papežem Lvem I. Velikým, který odmítl
a odsoudil Eutychův blud, zdůrazňuje, jak koncil po přečte-
ní papežského listu jednomyslně prohlásil: „My všichni vě-
říme stejně. Petr promluvil ústy Lva!“
V žádném případě se Don Bosco ve svých církevních
dějinách nezabývá negativními stránkami dějin církve a pa-
pežů. Nechápe, proč by se měly před mladými, nevzdělaný-
mi hochy přemílat věci, které jim nemohou dodat nadšení.
Není to zatajování pravdy, ale vyzvedání světla na úkor tmy,
která je průvodním zjevem světla.
Je nutné vědět, že nepsal jako vědec historik, ale jako vy-
chovatel mládeže, která je tak jako tak v nebezpečí, že bude
nespravedlivou propagandou zpracovávána proticírkevně
a protipapežsky. V tomto smyslu měla být Don Boskova
kniha také knihou obrannou, ale tak, aby vyzvedla světlo –
to je kladnou stránku církevních dějin, ale nebojovala se stí-
ny. A že byl Don Bosco nejen kněz, ale i upřímný ctitel své
vlasti, neopomenul uvést ve svých dějinách i to, co mohlo
přispět k vlastivědnému rozhledu hochů.
Dočteme se tam o mučednictví svatých Solutora, Aven-
tora a Oktaviána, kolem roku 300 po Kristu, o svatém bis-
kupovi Maximovi, který bojoval proti bludu nestoriánské-
mu a Eutychiánskému a zemřel v Turíně roku 417. Je tam
vzpomenut turínský vévoda Agilulf, pozdější italský král,
zemřelý roku 615, který zbudoval v Turíně hlavní chrám
svatého Jana Křtitele. Na scénu přichází svatý František
z Assisi jako zakladatel františkánského kláštera v Turíně
a postupně se přichází k blahoslavenému Šebastiánovi Valf-
ré, také Turíňanovi. Řada postav končí P. Lanterim a kanov-
níkem Cottolengem a… je tam i zmínka o dobročinných
ústavech markýzy Barolové.
Kniha není opravdu vědeckou historií. Byla určena ná-
boženskému účelu. Měla sloužit hlavně k poučení turínské
mládeže ze škol a Oratoří, především jeho vlastním orato-
riánům. Snadno si domyslíme, jak asi vyzvedla samotného
Dona Boska v očích jeho chlapců, když všichni viděli, že je-
jich otec a dobrodinec je také spisovatel, který pro ně vydá-
vá svým nákladem poučné knihy. Mladý kněz nutné stoupl
v ceně i v očích kněžstva turínského i vzdálenějšího.
36 Oratoř znovu vyhnána
Don Bosco se vrátil do Turína, ale čekaly ho tam nové kří-
že. Zatím radnice neodpověděla na stížnost Mlynářů, ale
již zde byl další dopis se stížností. Vypracoval jej na zákla-
dě řečí nějaký sekretář. Naneštěstí v těch končinách bydleli
i někteří zaměstnanci radnice a ti, jak říkali, neměli teď po-
třebný klid, aby mohli v písárnách zodpovědně pracovat.
Spis upozornil i na moment nebezpečí. Co kdyby některý
chlapec při těch rekreacích spadl do hlubokého náhonu,
který přivádí vodu na mlýnská kola? Kdo by za to nesl od-
povědnost? Tak se stalo, že páni starostové dali hlavy do-
hromady a většinou hlasů se usnesli, že se schůzky Oratoře
u Mlýnů zakazují. Listina, která byla tentokrát Donu Bos-
kovi doručena, nese datum 18. listopadu 1845. Podepsali ji
starostové: Di Serravale a Bosco di Ruffino. Co dělat, Don
Bosco hochům listinu přečetl. Byl z toho nářek a zbytečné
slzy. Někteří starší se ptali Dona Boska, co bude dál, ale on
již zvyklý na takové rány klidně odpověděl: „Boží Prozřetel-
nost se musí postarat.“ A ona se doopravdy postarala.
Brzy se rozkřiklo, že dotyčný sekretář již při psaní ono-
ho hanebného dopisu dostal nějakou třesavku do rukou,
o něco později musel písařiny zanechat a do tří let byl pod
drnem. Jeho opuštěný synek byl po několika letech přijat do
Don Boskova Domova v Oratoři svatého Františka Saleské-
ho.
Že bylo našemu lidumilovi hořko, to je samozřejmé. Ne-
smíme si to malovat růžově. Oni chlapci ani nebyli všichni
vděční a nejednou mu připravili hořké chvíle. Také ho zra-
ňovala netečnost veřejnosti. Lidé ne a ne pochopit, že pra-
cí pro opuštěnou a zanedbanou mládež prokazuje městu
veliké dobrodiní! Lidem šlo o klid, na jiné nemysleli. Tako-
vou chamraď mají pozavírat a ne se s ní bavit! Zdálo se, že
on jediný zůstává těm třem stům velkoměstských výrost-
ků věrný jakoby na život a na smrt. Nyní to bude mít zase
zlé. Zima je na krku, v přírodě bláto nebo sníh, kam s nimi
půjde? Dokud byly ještě slušné neděle, přecházel s nimi po
mostě za řeku a tam ve volné přírodě jim dopřával rekreaci.
Každý hoch dostal krajíc chleba, trochu ovoce nebo naso-
leného masa a hrálo se až do noci. Po dvě neděle byla mše
svatá ještě u svatého Martina. Don Bosco hrál venku s ho-
chy a jen chvílemi ho bylo vidět sedět na zemi a modlit se
breviář.
Mezitím hledal jiné řešení, ale narážel na stěnu před-
sudků. I ta úmrtí kaplana a hospodyně od svatého Petra
v okovech a nyní ten poslední případ s obecním sekretářem
pracovaly proti němu. Lidí se totiž zmocnila jakási pověreč-
ná hrůza a každý se raději Dona Boska stranil, aby nepřišel
k úrazu. Don Bosco o tom napsal ve svých Pamětech: „V té
době jsem viděl, že stavět se proti nám znamenalo stavět se
proti Pánu Bohu a proti jeho svaté vůli. Ne, že by se Bůh za
nás mstil, ale chtěl ukázat, že se mu nelíbí, když nás někdo
pronásleduje.“ Z druhé strany se však začínaly množit pří-
pady, kdy zase lidé podporující Dona Boska říkali, že od té
doby oni a jejich rodiny zakoušely zřetelnou Boží ochranu.
Ovšem v ty dny jakoby se slunce nemohlo prodrat hustý-
mi mraky. Don Bosco se radil s donem Cafassem, s donem
Borelem a s donem Pacchiottim. Táhnout to v kostele sva-
tého Martina aspoň do Nového roku? To se nezdálo dobré
kvůli mlynářům. Ale přerušit katechismus? V té nouzi bylo
82
|
|
9.3 Page 83 |
▲back to top |
rozhodnuto setrvat u Mlýnů ještě aspoň kvůli náboženství
a funkcím v kostele. Tam nepršelo. A potom se seřadit a ně-
kam jít. Oratoř musí být prozatím oratoří potulnou.
Nakonec se věci vyvinuly takto. Dopoledne se hoši shro-
máždili u Mlýnů. Každý se snažil vzít si nějaké jídlo na celý
den. Don Bosco, ač hladový a stále trochu nemocný, je se-
řadil a šlo se pryč z města do Sassi, někdy k Panně Marii
sloupské, k Panně Marii v polích, na Kapucínskou horu, na
Crocettu a jinam. Když tam přišli, Don Bosco vždy požádal
faráře nebo představeného kláštera, aby směl mít pro ho-
chy v kostele pobožnost a nestalo se, že by některý odmí-
tl. Ano, ještě mu pomohli zpovídat. Mnoho zachraňovalo
Don Boskovo slovo, s kterým se obracel na hochy při kázá-
ní, při katechetických promluvách a podobně. Jednou řekl
donu Guanellovi: „Chceš vědět, jak se vemluvit do přízně
hochů? Musíš užívat mnoho příběhů, podobenství, průpo-
vědí a hlavně jít hodně do podrobností. To se hochům líbí
a to by tě poslouchali celé hodiny.“ V té době se nemohlo
dobře hrát na jednom místě, proto se pořádaly výlety do
okolí. Tam také čas příjemně utekl. Když se slunce sklánělo
za Alpy, táhlo se zase zpět do města a hoši se rozcházeli do
svých domovů.
Kostel svatého Martina byl definitivně opuštěn o čtvrté
neděli adventní dne 22. prosince, tedy těsně před Vánoce-
mi. Don Bosco se pomodlil ještě s chlapci k svatému Marti-
nu jako na poděkování. Když vyšel ven, pozvedl oči k nebi
a řekl hlasitě: „Pánu patří země a celé její bohatství!“ A ob-
rácen k hochům zvolal: „Chlapci, to nic, Panna Maria se
zase postará! Budeme hledat něco jiného.“
O Vánocích se celé množství znovu vrhlo na Útočiště,
na Don Boskův byt, který byl tak jako tak plný věcí přene-
sených tam od Mlýnů. Byly tam také věci z první kapličky.
Počasí bylo velmi drsné. Na mši svatou se muselo jít jinam.
Budily se vzpomínky, jak docela jinak bylo loňského roku,
když byli ve vlastní kapli. To všechno způsobilo, že to byly
velmi smutné Vánoce.
Don Bosco nedal na sobě znát, že je mu smutno. Byl by
hochům přidal jen smutku. Lepší bylo tvářit se jako by se
nic nestalo, a že všechno bude zase dobré, ano velmi dob-
ré. I o Vánocích před nimi rozvíjel vidinu toho, co spatřil ve
snu a v co pevně věřil, i když sen byl zatím jen snem a žádná
skutečnost. Snad právě tyto řeči držely hochy pohromadě,
že jich neubývalo, ba naopak.
Zajímavé je, že ve všech těchto trampotách se Oratoř
vždy znovu a znovu vracela na předměstí Valdocco jako
by ji tam přitahoval neviditelný magnet. Don Bosco teprve
v roce 1884 svěřil svému sekretáři donu Lemoyneovi, nač
útržkovitě narážel ve svých řečech předtím aspoň dvacet let,
že ho v té době posilovaly další sny.
Jednou se mu zdálo, že se nalézá severně od takzvané-
ho Rondó a že se dívá směrem k řece Dóře za velké stro-
my, které tvořily alej – pozdější třídu královny Markéty.
Asi sedmdesát metrů nížeji, poblíž cesty Cottolengovy vi-
děl brambořiště, nebo co to bylo, a uprostřed něho stáli
tři mládenci – samá záře. Bylo to místo, které mu bylo ve
snách označeno jako místo mučednické smrti vojáků tébské
legie. Zvali ho, aby šel k nim. Šel a oni ho zavedli na kraj
pole. Najednou měl před sebou majestátní Paní. Kolem ní
stáli v kruhu nějací ctihodní starci, potom další a další řady
velebných postav a ona byla uprostřed nich jako královna.
Paní se zjevila na místě, kde byl později postaven hlavní
oltář baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů. Pokynula
mu, aby se k ní přiblížil. Řekla mu, že ti tři mládenci jsou
skutečně mučedníci: Solutor, Aventor a Oktavianus. Potom
mu s nepopsatelným úsměvem kolem úst kladla na srdce,
aby jen hochy neopouštěl, ale aby všechno vydržel. Však
přijde čas, kdy všechny překážky padnou. Nakonec mu uká-
zala dům, který tou dobou skutečně existoval a o kterém
teprve později Don Bosco zjistil, že patří nějakému Pinardi-
mu. Vedle domu mu ukázala kostel – nynější kostel svatého
Františka Saleského. Potom zvedla pravou ruku, a zvolala
krásným hlasem: Toto je můj dům, odtud vyjde moje sláva.
Don Bosco pln dojetí sebou trhl a probudil se. Sen s posta-
vou Panny Marie se potom před jeho zraky rozplýval jako
mlha na slunci.
Když se probudil, šel hledat ten dům. Když vycházel
z Útočiště, řekl donu Borelovi, že se jde podívat na jeden
dům, jestli by se nehodil na Oratoř. Když tam přišel a pro-
hlédl si jej, byl zklamán. Byl to dům, ve kterém bydleli špat-
ní lidé. Po návratu se ho Dr. Borel ptal, jak pořídil. Nechtělo
se mu mluvit, jen řekl, že to nic není, prostě to pro jeho účel
nemůže vyhovovat.
37 Morettův dům
Potom udeřila veliká zima a vycházky s chlapci byly ne-
možné. Bylo třeba za každou cenu najít ve městě něco, co
by sloužilo aspoň jako opěrný bod pro Oratoř. Na západ
od Útočiště měl dům kněz jménem Moretta. V něm si Don
Bosco na radu Dr. Borela pronajal tři světničky. Za moc to
nestálo. Všechno tam bylo malé a těsné. Dům stál na okraji
úzké cesty, která tam vedla od Cottolenga (Via Cottolen-
go). Vedle domu byla louka patřící nějakým bratřím Fili-
ppům. Tam tedy přečkal další tři měsíce. Aspoň bylo kde
se vyzpovídat a kam uložit věci, když byl sníh a nebo když
kraj pokrývala hustá mlha. Na mši se chodilo buď k Pan-
ně Marii Těšitelce nebo k svatému Augustinovi. Odpolední
katechismus se v tyto měsíce redukoval na minimum. Po-
božnost pozůstávala v tom, že se hoši třeba po skupinách
vystřídali před improvizovaným oltáříčkem s obrazem Pan-
ny Marie a že se tam pomodlili mariánskou litanii. Protože
se nemohlo venku hrát, Don Bosco opatřil chlapcům aspoň
různé stolní hry, dámu a podobně. Sám je bavil jak mohl.
Také sháněl peníze, aby mohl nakupovat odměny, které byly
velmi působivým a přitažlivým prostředkem.
Našli se i dobrodinci. Někteří pomohli asistencí, jiní pe-
nězi. Tak pan Gagliardi přicházel asistovat, pan Montuardi
každý měsíc odevzdal 30 lir. Začal pomáhat i bohatý ban-
kéř Cotta. Byl to dobročinný pán a měl sociální smysl. Sám
vyhledával hochům dobré mistry. K nim se přidal mladý
turínský kněz don Hyacint Carpano, vysvěcený roku 1844.
Don Cafasso ho posílal do Oratoře. Carpano se osvědčil
jako apoštol hochů. Měl podobný talent jako Don Bosco.
V jeho škole se mnohému přiučil. Udělal si doktorát z teolo-
gie, ale nepřestal pečovat o mládež. Dokonce ve svém domě
ubytoval asi deset hochů, kteří opustili vězení. S jeho po-
mocí a s pomocí Dr. Borela Don Bosco nyní znovu otevřel
večerní školu, která již šest měsíců nefungovala. Ve třech
zmíněných světničkách byly třídy. Pro tento účel posloužily
lavičky z kaple svatého Františka. Každý den večer se učilo
a ve dne se vyráběly plakáty s písmeny a číslicemi. Ty visely
83
|
|
9.4 Page 84 |
▲back to top |
na stěnách a hoši se podle nich učili číst a počítat. Po dlou-
hé hodiny se z domu ozývalo monotónní slabikování jako
u prvňáčků, přerušované hlasy učitelů bojujících s analfabe-
tismem žáků. Kdo se naučil číst, dostal katechismus a učil se
sám. To byla veliká výhoda. Sem tam se zkoušelo i kreslit,
také trochu zeměpisu pochytili hoši ve škole.
Don Bosco opravdu nelenil. Jakoby myslel na všechnu
turínskou mládež, velmi rád zaskočil za nemocného učitele,
hned zase za kněze ve vyučování, ať to bylo u školských bra-
tří nebo ve školách u Palácové brány nebo u svatého Fran-
tiška z Pauly nebo v koleji u Nové brány. Rád navštěvoval
soukromé školy jako gramatickou školu profesora Bonza-
nina a rétorskou školu profesora Piccy, kam docházely děti
z lepších turínských škol. Mělo to svůj smysl. Touto cestou
navazoval Don Bosco známosti s lidmi, kteří měli peníze
a mohli mu přispět na jeho hochy. I měšťanským synkům
a mladým šlechtickým ratolestem měl co říci. Učil je šle-
chetnému smýšlení a otvíral jejich srdce pro bídu méně
šťastných. Okolnosti se vyvinuly tak, že do těch dvou škol
začal Don Bosco docházet o sobotách zcela pravidelně. Mí-
val tam k žákům přednášku na náboženské téma a v tomto
díle pokračoval po celých deset let.
Je třeba říci, že ne všichni sympatizovali s jeho snahou
dostat se také do škol. Jeho primitivní škola s otrhanými
žáky byla mnohým solí v očích a nescházely hlasy odporu.
Ani jeho večerní hodiny v Morettově domě nebyly všem po
chuti. Šířily se o Donu Boskovi pomluvy a bohužel rostly.
Někdo říkal, že je to zakuklený revolucionář, který si otá-
čí kolem prstu mládež schopnou všeho. Někdo zase trou-
sil rozumy, že je to kněžský blázen. Nescházely ani hlasy,
které ho vydávaly za kacíře. Ba někteří faráři sledovali jeho
činnosti s podezřením. Podle nich odváděl mužskou mlá-
dež od docházky na farní pobožnosti. Někteří dávali jeho
jméno do spojení se jménem Aportiho a viděli v něm jeho
spojence a přívržence. Když mohl, bránil se a vysvětloval,
když nemohl, aspoň se snažil vykazovat dobré ovoce a tím
přesvědčovat. Bohužel, čím více se snažil, tím méně se mu
věřilo. Velkou roli v tom hrála na jedné straně láska hochů,
kteří Dona Boska obklopovali, na druhé straně závist, která
se vždycky v okolí lásky potlouká. I nejeden svatý muž Boží
ne dosti osvícený prohodil na jeho účet: „Běda nám a církvi,
jestli Don Bosco není opravdu kněz podle Božího Srdce!“
Vyskytly se i snahy umlčet Dona Boska prostřednictvím
jeho zpovědníka a duchovního otce dona Cafassa. Někte-
ří kněží šli schválně za ním a prosili ho, aby Dona Boska
usměrnil. Don Cafasso však věděl své a nic nedbal. Vysle-
chl je a klidně řekl: „Nechejte ho na pokoji, nechejte ho na
pokoji…“ To byla pro Dona Boska veliká výhoda, protože
v Turíně nikdo nepožíval takové úcty, pokud se týká znalos-
ti duší lidských jako právě don Cafasso.
38 Starosti pánů farářů
Koncem roku 1845 bylo zdraví Dona Boska opět v neval-
ném stavu. Sotva se držel na nohou. Dr. Borel o tom psal
markýze Barolové, která stále ještě meškala v Římě. Ta od-
pověděla pěkně a žádala, aby se udělalo všechno pro zdraví
tak cenného člověka. Ano, poslala Donu Boskovi pro Ora-
toř 100 lir. Dr. Borel ji dopisem informoval, že don Pacchio-
tti převzal mši svatou v malé nemocnici a Donu Boskovi ne-
chal až druhou mši v Útočišti. Trochu prý to pomohlo, ale
ne úplně. Bylo by třeba, aby Don Bosco na nějaký čas úplně
vypřáhl. Bude mu to poručeno a kdyby neposlechl, řeknou
to donu Cafassovi a ten ho již přinutí k odpočinku.
Borelův dopis do Říma nese datum 3. ledna. Ve skuteč-
nosti byl Don Bosco omluven i z povinnosti mít mši svatou
v Útočišti, a tak vlastně nemusel u Barolové dělat nic. Jeho
přátelé ho za pomoci dalších kněží zcela nahradili. To udě-
lali, ovšem říci mu, aby zanechal i práce v domě Morettově
mezi jeho chlapci, k tomu neměl nikdo odvahu. To prostě
nešlo.
Svátek svatého Františka se slavil zase mohutně. Mše sva-
tá byla kdesi ve městě, ale po návratu čekalo hochy velké
pohoštění. Dona Boska to stálo 50 lir, ale stálo to za tu ra-
dost.
Zatím na jeho srdce dolehla další rána. Co předvídal
pan arcibiskup, stalo se skutkem. Začátkem ledna 1846 byla
v Turíně schůze mnoha horlivých kněží a jednalo se o tom,
jak zajistit správný směr pastorace ve městě. Schůze se zú-
častnil také Dr. Borel a don Giacomelli. Řeč přišla také na
náboženskou výuku mládeže a toho právě využil farář od
Panny Marie del Carmine, Dr. Dellaporta, aby vnesl nářek
proti Don Boskově Oratoři. Don Bosco prý má zvláštní
názor. Myslí si, že mužská turínská mládež tvoří nějakou
zvláštní, na duchovní správě nezávislou kategorii, což má za
následek, že hoši vůbec neznají farní kostel a svého faráře.
Každý si může domyslet, s jakými následky. Proti tomu se
ozval Dr. Borel. Řekl, že pan arcibiskup je o všem plně in-
formován a že Don Bosco nedělá nic bez jeho vědomí. Tu-
rínských hochů je celkem málo a ti jsou z takových rodin, že
by do kostela bez Dona Boska tak jako tak nechodili. Jinak
je většina hochů cizích. Přišli do Turína z důvodů pracov-
ních příležitostí a ti by rovněž do kostela nešli, protože pro
ně turínské kostely nic neznamenají a tím méně jejich du-
chovní správci. Pánové by mohli být rádi, že Don Bosco má
na mládež takový vliv a že zachraňuje, co by jinak zahynulo.
Jen ať si představí, zda by bylo ostatně možné ty tisíce ho-
chů vůbec podchytit! A kdyby je i přinutili jít do některého
kostela, mohlo by to mít trvání? Což nemají faráři a kaplani
každý práce až nad hlavu? Za takového stavu ne jedna Ora-
toř, ale deset, dvacet takových Oratoří by mělo vzniknout
v Turíně! I duchovní správa by tím získala.
Debata začala být po Borelově vystoupení střízlivější, ale
přesto někteří faráři pokyvovali hlavami a stále jen tvrdili,
částečně právem, že se tím jejich pravomoc ztenčuje, jejich
nedělní katechismy se vyprazdňují, což není možné brát jen
tak na vědomí.
Dva faráři si vzali problém za svůj a šli o něm diskuto-
vat přímo s Donem Boskem. „Nešlo by posílat hochy na
katechismus do jejich farností?“ „Ale oni je neznají.“ „Tak
je s jejich farnostmi seznamte.“ „To je morálně nemožné.
Hoch dnes pracuje u toho mistra, zítra u jiného, nikdy zde
předtím ve městě nežil, nevidím možnost přimět je k tomu.
Mnozí jsou v letech, mají 15, 18 i 20 let. V náboženském
ohledu jsou úplně zanedbaní. Nepůjdou vám na katechis-
mus s malými dětmi.“ „Tak je tam přiveďte sám!“ „To bych
mohl, ale přišel bych s nimi jen do jednoho kostela a pro-
blém by zůstal stejný. Zase druzí by měli námitky. Nanejvýš
by si musel každý farář přijít pro své, odvést si je do kostela
a zase je přivést zpátky. Ale, uvažte, zda je to uskutečnitelné.
Potom nezapomeňte, že valnou většinou ti hoši přicházejí
84
|
|
9.5 Page 85 |
▲back to top |
do Oratoře přivábeni hrou, odměnami a tím, že si kněz
s nimi hraje a že se jim věnuje. Tomu by se dalo čelit jen jed-
ním způsobem, a to že každá farnost by měla svou Oratoř,
ovšem takovou, aby táhla. Zařiďte si takové Oratoře!“ „To
nejde, nemáme k tomu vhodné místnosti ani lidi.“ „Tak vi-
díte! Co tedy uděláme?“ „Nevíme.“ „Já také nevím.“ S tím se
nakonec rozešli.
O něco později byla další konference duchovních správ-
ců. Ozývaly se hlasy pro i proti, ale nakonec zvítězil rozum.
Dva faráři: z Borgo Dora a od svatého Augustina byli pově-
řeni, aby donesli Donu Boskovi výsledek: „Turínští faráři na
své poradě jednali o vhodnosti oratoří. Zvážili obavy i na-
děje a došli k závěru, že zatím nemůže žádný založit vlastní
Oratoř, a tak ať Don Bosco ve svém díle pokračuje, dokud
nebude o mládež jinak postaráno.“
Ze všeho je vidět, že farářům nebyl osud mládeže lhostej-
ný, jen se různili v náhledu na problém. Někdo se cítil ohro-
žen, ale nakonec musel uznat, že nemá, co by nabídl lepšího.
Již tehdy byly ve městě náběhy na farní Oratoře a časem jich
bylo zřízeno více. Ovšem žádná nemohla dosáhnout tako-
vého rozmachu, jako Oratoř Don Boskova. Jednak musí
v čele takového podniku stát osobnost. Ta musí být krajně
obětavá a zároveň pružná. Musí mládeži rozumět a musí ji
umět přitáhnout. To není dáno každému. Tak se i toto pro-
tivenství nakonec projevilo jako zbytečné.
Při všech těchto starostech a při chabém zdraví Don
Bosco neustával ve své literární činnosti. Po životopise Co-
mollově, po Korunce sedmi bolestí Panny Marie a po Cír-
kevních dějinách, během této zimy vypracoval knížku Šest
neděl a devítidenní pobožnost k svatému Aloisovi s krát-
kým životopisem. Svatý Alois byl odedávna ctěn jako pat-
ron katolické mládeže a Don Bosco si osvojil úctu k němu
již za svých studentských let v Castelnuovu a v Chieri. Nyní
cítil potřebu vštípit ji také svým oratoriánům a vůbec turín-
ské mládeži. A že na to šel vždycky prakticky a věřil v sílu
pera, dal chlapcům do rukou tento spis. Nebyl velký po-
čtem stránek, bylo jich jen 46, zato byl hodnotný a svým
obsahem účinný. V době, kdy bylo knih málo, a takové Don
Boskovi hoši neznali vůbec, to byl cenný dar, kterého se
jim dostalo. Byl to malý traktát o jejich duchovním životě
a o křesťanském životě vůbec. Byl to i velký pedagogický
přínos. Vytiskla jej opět tiskárna Speirani a Ferrero v Turíně
a těch 3 000 výtisků něco znamenalo! Že měla knížka veliký
ohlas, o tom svědčí i to, že ji Don Bosco později přepraco-
val, doplnil text a ještě ji celkem jedenáctkrát vydal. Knížku
dostali všichni oratoriáni, ať uměli číst nebo ne. Svatý Alois
tak znovu zazářil svým poselstvím čistoty, tentokrát mezi
turínskou mládeží. Jestli do té doby mohl Dona Boska ně-
kdo podezírat z nebezpečných „moderních“ názorů, mohl
se touto knížkou ve svých starostech uklidnit.
39 Don Bosco a odsouzení na smrt
Don Cafasso, jak vypravuje Don Bosco v jeho životopise, byl
andělem útěchy pro ty, kdo byli v Turíně odsouzeni na smrt.
Každý rok několik lidí zaplatilo svým životem krev, kterou
prolili nebo vzpouru proti státu a podobně. Lidská sprave-
dlnost je neúprosnější než spravedlnost Boží. Boží spravedl-
nost odpustí hned, jakmile se chce hříšník polepšit, paragraf
naopak trvá na svém. Tak tomu bude asi do konce světa.
V Turíně byli jen tři kněží, kteří byli ochotni k asisten-
ci těm, kteří byli odsouzeni k smrti. Mimo již zmíněného
dona Cafassa to byl Dr. Borel a tito do toho vtáhli i Dona
Boska. Spoléhali na jeho hrdinskou lásku k duším.
Nebylo lehké připravit odsouzence na odchod ze života.
Často to byli lidé tvrdí, uzavření, zoufalí. Propadali nená-
visti vůči Bohu i lidem. Mluvte takovým o Bohu a o jeho
lásce! Říkalo se, že donu Cafassovi se za jeho působnosti ve
vězeních nestalo, že by byl nepřiměl některého odsouzence
k přijetí svátostí a k usmíření s Bohem.
Když se rozneslo, že byl někdo odsouzen k trestu smr-
ti, tedy ten, kdo ho zpovídal, byl povinen být u něho až do
půlnoci před popravou v takzvané kapli útěchy neboli kon-
fortatoriu a těšit ho tím, co může člověku nabídnout nábo-
ženství. U Dona Boska bylo samozřejmé, že to dělal vždy
s nejjemnějším taktem a s bratrským citem a pokud možno
s klidem, ač si musel dělat veliké násilí. Vězeňské prostře-
dí, monotónní kroky stráží u dveří, ponuré prostředí kaple
s hořící svíčkou, neúprosný postup času, vzdechy odsouze-
ného, jeho projevy zoufalství a podobně, to všechno kladlo
nároky, a to nesmírné, na Don Boskovu jemnou duši, která
každému chtěla jen dobré a bránila se každé surovosti. Ko-
lem půlnoci přicházíval don Cafasso, nebo Dr. Borel střídat.
Jen oni doprovázeli odsouzence na popravní místo. Don
Bosco by to byl nevydržel.
Jenom jedenkrát musel jít a špatně to dopadlo. Bylo
to právě v roce 1846. V Turíně byli odsouzeni k smrti
oběšením tři lidé, z toho jeden otec a jeho dvacetiletý syn.
Don Bosco hocha vícekrát navštívil, vyzpovídal ho a ten
mu otevřel svou duši dokořán. Ano, přilnul k němu tak, že
na něm přímo visel. Poprava se měla podle rozsudku vyko-
nat v Alexandrii a hoch vyjádřil přání, aby ho Don Bosco
provázel až do posledního okamžiku. Don Bosco odpoví-
dal vyhýbavě, ale srdce se v něm svíralo úzkostí. Hoch však
nechtěl jinak. Nakonec don Cafasso prosil Dona Boska, ať
mu vyhoví, když je to jeho poslední přání. Tak se stalo, že
jel. Přijeli do Alexandrie den před popravou a Don Bosco
se s nešťastným hochem setkal v konfortatoriu. Byl s ním
celou noc a velmi ho uklidnil a disponoval, aby všechno
přijal s důvěrou v Boží lásku a v jistotě, že přijde do nebe
bez očistce, když svůj život nabídl Bohu jako dostiučinění
za své dřívější hříchy. Kolem druhé hodiny po půlnoci mu
ještě jednou udělil rozhřešení a potom v jeho přítomnosti
sloužil v kapli mši svatou a podal mu svaté přijímání. Potom
se s ním dlouho modlil poděkování. Tak s ním byl až do
chvíle, kdy oběma udeřila hodina Kalvárie. Na domu zazněl
zvon, ohlašující smutnou událost, o které byla již veřejnost
informována.
Otevřely se dveře kaple a dovnitř vstoupil zástupce spra-
vedlnosti, stráž a několik členů takzvaného bratrstva milo-
srdenství. Kat přistoupil k odsouzeným, poklekl a prosil je
za odpuštění. Takový byl zvyk. Potom přehodil odsouzeným
provazy kolem krku. Když přišla chvíle, muselo se vyrazit.
Z brány věznice vyjely tři káry tažené každá dvěma koni.
Na každé stál jeden odsouzenec a vedle něho kněz s křížem
v ruce. Hoch byl s Donem Boskem ve druhém voze, otec ve
třetím. U toho posledního byl don Cafasso, zatímco s prv-
ním odsouzencem jel jeden alexandrijský kněz. Vozy do-
provázely členové bratrstva, zpívajíce žalmy. Ponuře znělo
jejich „Smiluj se nade mnou Hospodine.“ V další řadě jeli
karabiníci, vojáci a všude kolem se tlačil zástup zvědavců,
85
|
|
9.6 Page 86 |
▲back to top |
kteří si nechtěli nechat ujít podívanou. Smutný průvod se
zastavil před jedním kostelem. Z něho vyšli klerici s kně-
zem, který udělil odsouzeným požehnání s nejsvětější Svá-
tostí. Potom se průvod hnul dále.
To již Don Bosco nemohl. Srdce mu vypovídalo službu.
Do té chvíle utíral nešťastnému hochovi slzy z tváře, ale po-
tom sám smrtelně zbledl a začal kolísat. Don Cafasso, který
jel za ním a stále ho očima sledoval, to zpozoroval a kázal
zastavit. Don Bosco musel přesednout do třetího vozu, kde
byl otec hocha, který se sice vyzpovídal, ale navenek zůstal
chladný až cynicky tvrdý. Jeho přítomnost mu tolik nedrá-
sala nervy.
Káry si razily cestu jedna po druhé na náměstí, kde stály
tři šibenice. Don Bosco dělal, co mohl, aby vydržel, ale mar-
ně. V jedné chvíli se mu zatmělo před očima a omdlel. Don
Cafasso ho svěřil nějakým lidem a sám dokončil smutnou
povinnost. Když se Don Bosco probral z mdlob, byl rád, že
nebyl přítomen všemu až do konce. Potom provázel s do-
nem Cafassem mrtvá těla do kaple, kde se za zemřelé slouži-
la zádušní mše svatá. Od toho dne se don Cafasso již nikdy
neodvážil brát ho s sebou.
Don Bosco byl i nadále ochoten prokazovat službu těmto
nešťastníkům, ale vždycky přitom nesmírně trpěl. Vypra-
voval kanovník Picco, že s ním byl jednou ve věznici u tří
odsouzených, kteří se jmenovali Magone, Guercio a Violi-
no. Byli popraveni v Turíně na Rondu, blízko Don Boskova
bydliště. Tam se totiž popravovalo až do roku 1852, tedy ješ-
tě sedm let poté, co se v těch končinách Don Bosco usadil.
Musel tedy slyšet hluk davu, který se tam valil z celého měs-
ta i víření bubnů a povely vojáků. Bylo mu vždycky straš-
ně smutno a znovu se v něm probouzely násilím tlumené
vzpomínky na Alexandrii. Tím více pak pracoval pro své
hochy, mezi nimiž bohužel předtím nejeden rostl pro šibe-
nici, jak se o takových říkalo.
Poslední případ prožil Don Bosco v roce 1857. Tehdy se
poprava konala u Pevnosti a stalo se, že když oběšeného se-
jmuli ze šibenice, tento se ještě probral a mohl se dokonce
posadit. Kaplan a ostatní, kteří byli v kapli a sloužili za něho
rekviem ho nechali odnést na postel. Ten člověk vyslovil
jméno Dona Boska a hned pro něj utíkali. Přišel a byl s ním
ještě dvě hodiny, dokud ten člověk žil. Pomoci mu nebylo.
Měl zlomené krční obratle.
40 Oratoř na louce
Francouzský spisovatel Mendre užíval o Don Boskově Ora-
toři v Morettově domě pěkné přirovnání: „Jako se v zimě
slétají ptáci tam, kde jim dobročinná ruka sype zrní, tak
se opuštění chlapci z Turína shromažďovali kolem Dona
Boska, který jim nabízel prozřetelnostní zrní spásy.“ Bohu-
žel, ještě nebyl konec cestování.
Morettův dům byl obýván řadou nájemníků, kteří zača-
li být nespokojeni s ustavičným chozením chlapců, s jejich
křikem a podobně. Brzy si začali dobrému knězi Moretto-
vi stěžovat a vyhrožovali, že se od něho odstěhují. Ten tím
byl poplašen. Měl přece z pokojných nájemníků nějakou tu
liru měsíčního nájemného. Jednoho dne slušně, ale důrazně
poprosil Dona Boska, aby si hledal něco jiného. Bylo to 2.
března, právě když si Don Bosco předplácel 15 lir do konce
toho měsíce.
Don Bosco vyhazov předpovídal, ale počítal s jarem.
Již se domlouval s bratřími Filippy, že by mu pronajali tu
louku, která ležela ladem v blízkosti Morettova domu. Oni
mu to slíbili. Louka byla obehnána chatrným plotem. Stála
na ní také jakási bouda z kamenů slepených hlínou. Mohli
tam zavřít věci potřebné ke hře. Jiné ochrany tam nebylo.
Muselo se jenom doufat, že Pán Bůh dopřeje příhodného
počasí a že nebude moc často pršet. Jinak to nebylo špatné
místo. Pro letní dobu mohlo sloužit výborně. Však jen se
tam začalo hrát, hned se počet oratoriánů začal blížit čty-
řem stům.
Někdo se může ptát: A co pobožnosti? Skýtala louka
nějakou takovou možnost? Skýtala i neskýtala. Záleželo na
lidech. Don Bosco si zařídil následující pořádek. V neděli
ráno přišel na louku. Z Útočiště to byl kousek. Scházeli se
tam i hoši. Sedl si na lavičku, kterou tam měli, a zpovídal.
Kdo čekal, klečel na zemi a připravoval se, případně ten,
kdo se již vyzpovídal, vykonal si v kleče pokání a poděko-
vání. Na druhé straně louky si hoši buď zpívali nebo si něco
četli. Bylo dovoleno i hrát si, ale jen klidně, aby nebyl vel-
ký křik. Když Don Bosco hochy vyzpovídal a přišla hodi-
na, jeden z nich vzal buben a zabubnoval. To byl signál, aby
se všichni seřadili. Jiný hoch zatroubil na trubku a všechno
zmlklo. Don Bosco oznámil, kam se půjde na mši svatou.
Potom se řady hochů daly na pochod a že se jim ten vo-
jenský útvar líbil, šli rádi. Rozdíl byl v tom, že se nezpívaly
vojenské písničky, ale zbožné církevní. Po mši svaté se zase
rozcházeli do svých domovů na oběd.
Odpoledne se louka opět proměnila a v určitou hodinu se
hoši rozdělili do skupin. Bylo vyučování náboženství – kate-
chismus. Don Bosco měl ty největší. Pomáhal mu Dr. Borel
a kdo ještě mohl, přispěchal mu na pomoc. Potom měl Don
Bosco nebo Dr. Borel promluvu pro všechny s očekávaným
příběhem. Protože se svátostné požehnání nemohlo konat,
skončila pobožnost loretánskou litanií a mariánským zpě-
vem. Kolem chodili lidé, ale na to se nehledělo. Ať si každý
myslí co chce!
Potom byla rekreace do samého večera. Musela být bouř-
livá. Hoši se museli vydovádět, aby měli nač vzpomínat.
Dona Boska to stálo nesmírnou námahu. Při špatném zdra-
ví se točil několik hodin v tom množství. Honil se s kluky
a dělal tisíc věcí. To vyčerpávalo. Však ho někdy museli ces-
tou do Útočiště podpírat, aby nespadl.
Do té doby spadá příběh, který bude dobré uvést. Jed-
noho nedělního odpoledne, zatímco si hoši hráli, stanul
u plotu asi patnáctiletý chlapec. Byl smutný a neodvažoval
se jít mezi ostatní. Don Bosco ho zpozoroval a šel k němu.
„Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ Hoch neodpovídal. Don Bosco
si pomyslel, že je hluchý a začal dělat posuňky, aby se s ním
dohovořil. Ani to nepomohlo. „Je ti něco? Jsi nemocný?“
„Mám hlad,“ vydralo se chlapci z úst. Kluci se sběhli kolem
něho a všichni ho litovali. Rozumí se, že se kousek chle-
ba našel a hoch se mohl najíst. Teprve potom se ho mohl
Don Bosco vyptat kdo je a v jakých poměrech žije. Rodiče
měl daleko. Učil se sedlářem, ale že byl nešikovný, mistr ho
vyhodil. Zatím nic nesehnal. Noc přečkal na schodišti ka-
tedrály. V kostele byl, ale hladem ničemu nerozuměl. Nyní
bloumal sem a tam a měl velké pokušení něco ukrást. Prosil
z hladu o almužnu, ale kdo by dal mladému člověku almuž-
nu, když může pracovat! Rozumí se, že Don Bosco nenechal
hocha na holičkách, ale opatřil mu práci. Od té doby synek
86
|
|
9.7 Page 87 |
▲back to top |
pilně chodil do Oratoře, a to až do roku 1852, kdy byl povo-
lán na vojnu.
Jiná epizoda. Jedné neděle vyvedl Don Bosco oratoriány
na výlet na Sopergu. Je to kopec, který se zvedá na jižním
konci Turína a je tam veliká bazilika s hrobkami savojských
králů a jejich rodin. Na mši svaté ten den byli u Panny Ma-
rie Těšitelky. Šli jako vojáci a měli s sebou i kapelu: buben,
trubku, housle a kytaru. V košících nesli všechno možné:
chléb, sýr, salám, sušené fíky, kaštany, jablka a jiné věci. Do-
kud šli městem, zachovávali ticho, ale jen co byli za Pádem,
rozvázaly se jim jazyky a vypadalo to, jakoby chtěli vzít ko-
pec šturmem. Vůdcem byl tercián gymnázia František Pi-
cca, který s dovolením profesora Bertolina jako student po-
máhal Donu Boskovi učit. Dr. Borel byl na Soperze již od
časného rána a staral se, aby byli hoši pohoštěni.
Když celý ten zástup dospěl do vesnice Sassi, čekalo je
tam překvapení. Farář ze Soperzy poslal dolů nastrojeného
koně pro kapitána brigády a posel odevzdal Donu Boskovi
dopis, že všechno je připraveno, jen hosty patřičně přivítat.
Don Bosco se vyhoupl do sedla a odtud přečetl hochům
dopis. Ti propukli v jásot, že se kůň div nesplašil. Ale hned
se zase uklidnil. Kluci ho vedli za uzdu, poplácávali ho po
krku a po bocích a tak se jelo. Když šťastně dorazili nahoru,
trochu se na farském dvoře osušili a pak zasedli ke stolům.
Prézes (předseda) církevní akademie Dr. Audisio věnoval
hochům polévku a příkrm, farář Anselmetti víno a ovoce.
Chlapci tam uspořádali také koncert, který se víc podobal
muzice šarlatánů dole na Zámeckém náměstí, ale radost
byla z toho veliká a chlapci se výtečně bavili.
V určený čas Don Bosco chlapcům vysvětlil dějiny
baziliky zasvěcené Vznešené Matce Boží. Ukazoval, jak
tam dole pod nimi leželo v roce 1706 kolem dokola fran-
couzské vojsko a obléhalo Turín. Tehdy vévoda Viktor
Amadeus a kníže Evžen Savojský vystoupili na tento kopec
a udělali Bohu slib, že na něm postaví nádherný mariánský
chrám, dopřeje-li městu, aby se ubránilo. Ukazoval prstem
na pevnost a vypravoval chlapcům, jak byla tehdy zachrá-
něna od požáru hrdinným Petrem Mikou (Pietro Micca).
Popsal jim také vítěznou bitvu a řekl, že vítězství bylo tak
očividným divem, že Turíňané s nadšením splnili učiněný
slib. Don Bosco jim také vyprávěl o podzemních kryptách
s rakvemi příslušníků královské rodiny, o akademii, kte-
rou tam založil Karel Albert a hoši si mohli prohlédnout
chrám. Navštívili i královskou kryptu, vylezli na chrámo-
vou kopuli, odkud lze přehlédnout větší část piemontské-
ho království a odkud je při jasném vzduchu vidět Alpy,
jakoby byly na dosah ruky. Odpoledne byly nešpory. Don
Bosco měl promluvu, zpěváci šli na kůr a bylo svátostné
požehnání. Tehdy ještě neexistovaly chlapecké sbory a na
kůrech se producírovali operní zpěváci a primadony, pro-
to se odpoledne sešlo v bazilice dosti lidí a všichni byli do-
jati k slzám.
Před odchodem domů bylo vystřeleno několik raket,
potom zazněla trouba a už se všichni řadili ke zpátečnímu
pochodu. Cestou se pomodlili růženec, zpívalo se a hrá-
lo, také se mluvilo a pokřikovalo. Byl to nezapomenutelný
den.
Také v dalších letech byla Soperga cílem oratoriánů sale-
siánských, a to až do roku 1864, kdy byly sály restaurovány,
ale to již nebylo dovoleno chodit tam jinak než s průvod-
cem za účelem prohlídky.
41 Na co se rádo vzpomínalo
Výlet na Sopergu v roce 1846 byl snad první v sérii dalších
podobných. Don Bosco vycítil, že tyto výlety zanechávají
v myslích hochů nesmazatelné dojmy a když nemohl po-
skytovat rekreaci na stálém místě, dal se na výlety. Každou
příležitost samozřejmě jak se patří využil. Výlet dlouhodobě
připravoval, aby se na něj hoši mohli těšit, také jej podmi-
ňoval tím, že budou hodní a že se budou dobře učit katechi-
smus a chodit pilně k svátostem. Rekreace musela sloužit,
a ne vládnout. Služba Bohu zase nesměla tížit, ale musela
mír radostný charakter. Servite Domino in leticia – Služte
Pánu s radostí! Tuto zásadu 49. žalmu bude Don Bosco zdů-
razňovat až do smrti.
V Životopisných pamětech Don Boskových se uvádí ob-
sáhlý dopis, ve kterém jeden z tehdejších hochů vzpomíná,
jak se právě dostal do Don Boskovy blízkosti. Bylo to zjara.
Přehodil si svou putnu přes záda a vydal se na cestu do Tu-
rína. Připadal si jako hříbě, které potřebuje běhat a vybíjet
svou sílu. Přítel jeho otce mu poskytl byt a našel mu i práci.
On první mu také řekl o velkém shromáždění chlapců na
louce a o Donu Boskovi, který prý je učí zbožně žít a správ-
ně se radovat.
Hoch se přišel podívat. Hleděl na zimostrázový plot a na
hrající si hochy za ním. Viděl Dona Boska a kolem klečí-
cí kajícníky, byl svědkem, jak se řadili a šli na bohoslužby.
Tenkrát se šlo na Kapucínskou horu. Bylo to asi tři kilome-
try daleko. Nešel s druhými, následoval je zpovzdálí. Když
se začalo vystupovat, modlila se loretánská litanie. Výstup
byl krásný a romantický. U kapucínů byla mše svatá a to
na něj zapůsobilo. Mnoho chlapců přistoupilo k svatému
přijímání. Na dvoře kláštera byla snídaně. Sám se nepočí-
tal mezi Don Boskovy hochy, a proto se držel stranou. Ale
to již byl u něho Don Bosco sám a mile se ho ptal: „Jak
se jmenuješ?“ „Pavel.“ „Vzal sis také snídani?“ „Nevzal, já
jsem nebyl ani u zpovědi ani u přijímání.“ Pojď a najez se
s ostatními.“ Tak se stalo. Hoch potom šel domů a odpo-
ledne již byl samozřejmě také na louce a potom několik let
byl pravidelným účastníkem oratoriánského života. Vzpo-
mínal, co krásných dojmů prožil u Dona Boska, v té jeho
krásné klukovské rodině. V dopise vypravuje, co jednou
s Donem Boskem zažil.
Za Pádem ve vesnici Sassi byla nějaká náboženská slav-
nost. Don Bosco tam byl pozván se svými zpěváčky. Vzal
si s sebou asi dvacet, většinou menších hochů. Přišli k řece
a Don Bosco uhnul doprava, aby se dostali k mostu. Ale tu
jim zastoupili cestu výrostci z tamního břehu a že prý musí
vstoupit na jejich bárky a dát se převézt na druhou stranu.
Don Bosco se bránil, ale oni byli drzí, že je dál nepustí.
Co dělat? Vyřešil to tak, že poprosil jednoho starého bár-
kaře, aby je převezl. A již také nasedli na jeho prostornou
bárku. Ti uličníci tam někteří skočili s nimi a drze stáli mezi
nimi s rukama v kapsách. Bárkař byl však ještě dost silný.
Popadl je za kalhoty a za košile a vyhodil je na břeh. Potom
odrazil tyčí od břehu a bárka se vzdalovala. Jenže někteří
z těch darebáků začali sbírat kameny a házet je za ujíždějí-
cími hochy. Hoši se báli. Kameny plácaly do vody a rozstři-
kovaly ji, ale naštěstí se nikomu nic nestalo, jen za nimi ti
87
|
|
9.8 Page 88 |
▲back to top |
uličníci křičeli: „Však počkejte, až se budete vracet, my vám
dáme co proto.“
Na zpáteční cestě se šlo po mostě, ale ti již tam čekali.
Bylo jich deset až patnáct. Dopadlo to dobře. Don Bosco šel
v čele a chlapci měli příkaz ani trochu neodpovídat. On tu
smečku udržel na uzdě svým pohledem. Prošli a nic se ne-
stalo.
Způsob života na louce a všechno, co se kolem toho pro-
žívalo, působilo na hochy zvláštním kouzlem. Připadali si
za tím plotem jako v nějakém nedobytném hradě a Dona
Boska považovali za svého velitele. Docela instinktivně se
podvolovali téměř vojenské kázni. Stačil pohled, stačilo za-
volání a dav čtyř set drsných hochů ztichl a čekal na povel.
Karabiníci, kteří do jisté doby postávali v blízkosti louky, si
říkali mezi sebou: „Kdyby tenhle kněz byl generálem, vy-
hrál by každou bitvu.“
V Turíně se moc mluvilo o Don Boskově Oratoři. Stači-
lo, aby hoši pochodovali ulicemi a již se otvírala okna. Lidé
vycházeli na balkóny, pohybovaly se záclony a řeči i názory
se různily. Někteří říkali, že je ten kněz svatý, jiní zase, že
je blázen. Stávalo se, když se vraceli někdy z výletu, že větší
jednoduše vysadili Dona Boska na ramena a nesli ho měs-
tem jako nosívali římští legionáři na ramenou své vítězné
velitele. Co nejvíc překvapovalo, bylo to, že mezi hochy ne-
bylo hádek, nebylo slyšet o rvačkách ani když se jejich počet
začal blížit šesti, sedmi stům. Nebyla to však žádná neviňát-
ka. Ti větší měli s sebou v kapse nepostradatelný nůž.
Tento div způsobovala láska ke knězi, který žil jen pro
ně a snad i vědomí, že lidé jím za to pohrdají a nechtějí mu
dopřát, aby s nimi žil. Hochů se zmocňovala psychóza lásky.
Stačilo, aby šel Don Bosco po ulici i ve všední den a co chví-
li vyběhl některý hoch z krámu, aby ho pozdravil, ba celé
hloučky mu mávaly čepicemi na pozdrav nebo ho obklopo-
valy a šly s ním aspoň pár kroků. Jejich láska k němu dostu-
povala stupně bláznění.
42 „Biblické dějiny“
Je až neuvěřitelné, co všechno Don Bosco dělal v těch letech
a co všechno dokázal udělat. Takový byl po celý život. Po
sepsání církevních dějin se pustil nyní ještě do důležitější
práce, do napsání biblické dějepravy. Vlastně již v Konviktě
myslel na jedno i na druhé. Nyní v dopoledních hodinách
chodil pilně do Konviktu a psal. Napsané stránky předával
vrátnému s prosbou, aby mu pokaždé řekl, jestli všemu ro-
zuměl. Když nerozuměl, hned to předělal.
Jeho biblické dějiny se řídí jeho pedagogickým názorem
na knihu takového druhu. Především Don Bosco ví, že bi-
blických dějeprav existuje více, ale zdá se mu, že všechny
nejsou pro mládež. Buď jsou rozsáhlé nebo zase příliš struč-
né, někdy samá učená nesrozumitelná fráze. V některých
schází časový postup, takže čtenář nedovede odhadnout, ke
které době vypravovaná událost patří, zda je blízka stvoření
člověka nebo příchodu Mesiáše. Všude potom jsou narážky
na věci, které mohou vzbudit v dětských hlavách méně čis-
té představy. Jeho úmyslem je dát do rukou mládeže takový
výběr příběhů z Písma svatého, aby se mohl klidně dát do
ruky komukoliv. Proto píše stále s pozorností, jaký to bude
mít účinek v duši mladého člověka, čili s výchovným zřete-
lem.
Písmo svaté má podle Dona Boska udržet v lidech víru
v blížícího se Vykupitele, a proto bylo třeba popřát více mís-
ta proroctví o něm. Dále bylo třeba mít na zřeteli, že mnohé
biblické názvy mládež nechápe. Proto považoval za nutné
vsunout do textu vysvětlivky a mapky a nakonec přidat
malý biblický slovník.
Biblické dějiny jsou nejstarší dějiny vůbec a není třeba
zdůrazňovat, jak je důležité je znát. Jsou to dějiny nejzaru-
čenější, protože mají za autora samého Boha. Jsou to dějiny
nejzaručenější, protože obsahují, co Bůh od lidí žádá. Jsou
to dějiny nejužitečnější, protože dokazují pravdivost našeho
náboženství. Žádné studium není tak důležité jako toto, jde-
-li o člověka, který skutečně miluje náboženství. Don Bosco
věru nelituje námahy, kterou si dal se sepsáním této biblické
dějepravy.
Všechny tyto myšlenky vyjádřil Don Bosco v předmluvě
k tomuto svému novému dílu.
Jeho „Biblické dějiny“ byly opravdu věrny záměru a stále
sledovaly jeho výchovný záměr. Když Don Bosco například
skončil vypravování o Abrahámově oběti, hned dodal: „Bůh
žehná vždycky každému, kdo je poslušen jeho rozkazů.“
U historických, jako je Josef Egyptský, poznamenává: „Pán
všechno obrací ve prospěch toho, kdo ho opravdu miluje.“
Ke kapitole o rozdělení Šalamounovy říše hned radí: „Nikdy
se nechoďte ptát lidí, kteří jsou zaslepení pýchou nebo ne-
mají zkušenost.“ Lze říci, že jeho biblické dějiny formulu-
jí ustavičně katechetické poučky pro život a nejsou jenom
hezkým vypravováním. Předmluva k jeho biblickým ději-
nám patří k zlatým stránkám katechetiky a je dodnes velmi
aktuální.
Kniha vyšla jako školní učebnice roku 1847 opět u Spe-
iraniho a Farrera v Turíně a měla asi 200 stránek. Zajímavé
je, že Don Bosco právě proto, že chtěl knihu dostat do ve-
řejných i soukromých škol, neváhal tam, kde v předmluvě
říká, že do textu vsunuje vysvětlivky, dát do poznámky: „Viz
F. Aporti. První výchova. sv. I., s. 406.“ Tím chtěl odzbrojit
některé učitele, příliš nadšené pro Aportiho. Ano, dokonce
poslal Aportimu jeden výtisk ctí a darem a s odpovědným
dopisem. Mělo to nějaký smysl? Aporti byl kněz a Dona
Boska trápila myšlenka na osud kněží, kteří se oddali svět-
ské kariéře. Takové čekalo brzy zklamání, protože přece jen
v srdci zůstali kněžími a svědomí jim nedovolovalo přestou-
pit všechny meze. I Aportimu se nevedlo jinak. Je jisté, když
se v senátě hlasovalo o klášterech a řeholích, že se Aporti
postavil proti jejich zrušení. Byl za to velmi kritizován v li-
berálních časopisech. Dokonce mu kdosi posunkem dvou
roztažených prstů pravé ruky proti hrdlu dával najevo, že by
patřil na šibenici. V takových bouřích potom člověk hledá
někoho, kdo je opravdový přítel i když snad má jiné názory.
Aporti dobře věděl, že duch Don Boskových škol je přísně
katolický, ba papežský, a přece na úseku školství, kde měl
vliv, jej bral pod ochranu. Don Bosco byl o tom přesvědčen.
Také biblické dějiny byly napsány ve formě dialogu, stej-
ně jako církevní dějiny. Církevní schválení dala turínská
kurie. Do roku 1901 měly 23 vydání a rozešlo se celkem asi
60 000 výtisků. V mnoha školách se podle nich učilo.
88
|
|
9.9 Page 89 |
▲back to top |
43 Pomluvy proti oratoři
Don Bosco měl radost z úspěchu svých knih i z chování
svých hochů, ale jen stěží potlačoval v sobě bolest, kterou
mu působily určité události kolem něho a jeho díla. Bylo
celkem snadné pomlouvat ho, že odtahuje mládež od práce,
že ji vytrhuje z rodinného kruhu, že je učí jednat na vlast-
ní pěst a podobně. Jejich láska a poslušnost k turínskému
knězi mnohého děsila. Znovu se mluvilo o strašidle revo-
luce. Sem tam byly v Itálii politické nepokoje, co kdyby ten
kněz dal povel výrostkům, aby se vrhli na pokojné občany?
Spíš opak byl pravdou, ale zavřete lidem ústa! Povídalo se
a řeči přišly až k markýzovi Benso Cavourovi, otci slavných
Cavourů Gustava a Kamilla. Markýz byl tehdy turínským
vikářem, to je nejvyšší osobností a držitelem veškeré moci
v hlavním městě. Kdysi viděl Dona Boska na lukách u Pev-
nosti sedět na trávníku a učit chlapce a od té doby mu vrtala
v hlavě otázka: „Kdo je ten kněz, co se stýká s těmi holom-
ky?“ Prý si neodpustil poznámku, že by takový kněz patřil
do Senátního vězení. Proto nás nemůže nikterak udivit to,
co si nyní řekneme.
Markýz si dal Dona Boska zavolat na radnici a měl
k němu dlouhou řeč, ve které mu vysvětlil, že schůzky s těmi
kluky jsou nebezpečné pro klid a pořádek města a že je tře-
ba s nimi skončit. „Nechte si říci, milý Done Bosco, a dejte
pokoj s těmi uličníky. Ušetříte mrzutosti sobě a nám také.“
Don Bosco se hájil. Tvrdil, že nemá jiného úmyslu, než pod-
chytit hochy a vychovat z nich pořádné občany. Nic za to
nechce, ani peníze ani nic jiného, jen třeba nějakou kůlnu,
kde by je mohl shromažďovat a učit. Jen tak je možno zba-
vit město nebezpečných živlů a zabránit, aby neskončili ve
vězení. Markýz tomu nechtěl rozumět. Měl své informace.
Odevšad, kde se Don Bosco se svými chlapci objevil, při-
cházely stížnosti.
Pan markýz mu dal jasně najevo, kdo je a jakou má moc.
Stačí pokynout a přijdou stráže a odvedou ho, kam by jistě
nechtěl přijít. Don Bosco to hned obrátil v žert a řekl mu,
že se ho nebojí, protože ví jaký je, a že není takový jako se
dělá. On dobře ví, že není nespravedlivý. Vysokému pánovi
se nakonec zalíbila jeho otevřenost a obrátil. Ptal se ho, zda
o tom ví pan arcibiskup. Don Bosco odpověděl, že nic nedě-
lá bez jeho vědomí, že je to vlastně vůle arcipastýře, aby se
věnoval pastoraci opuštěných hochů. Ano, kdyby pan arci-
biskup jen pokynul, aby všeho nechal, hned by ho poslechl.
Markýze to trochu zarazilo a změnil tón. Ať tedy jde, on si
s panem arcibiskupem promluví a uvidí, co a jak.
Don Bosco odcházel z Městského paláce přesvědčen, že
aspoň na chvíli bude moci dále shromažďovat hochy, ale
jen co se vrátil domů, jak byl zklamán! Měl tam dopis brat-
ří Filippů. Měl formu ultimáta: „Vaši chlapci zdupali louku,
že již tam pomalu nic neporoste. Jsme ochotni vám nechat
zbytek nájmu, ale do čtrnácti dnů musíte být s nimi absolut-
ně pryč.“ Vypadalo to všechno jako spiknutí, ale byla to jen
poslední veliká zkouška.
Ještě ten den šel Don Bosco k panu arcibiskupovi se
poradit, co má dělat. Ten zachoval klid a snažil se uklidnit
i jeho. Ano, církevní představený navštívil hraběte z Colleg-
na a doporučil mu Don Boskovy chlapce. Došlo také k něja-
ké výměně názorů mezi ním a Cavourem, ve které arcipas-
týř potvrdil, že to byla jeho vůle, aby se Don Bosco zabýval
chlapeckou mládeží města, opuštěnou a ohroženou. Markýz
sice hned nepřikývl a stále žádal, aby byl zachován pořádek
ve městě, ale v podstatě nemohl jednat proti arcibiskupově
vůli bez nebezpečí, že by se rozladily vztahy mezi palácem
arcibiskupovým a palácem města.
Válka nervů však docela nepřestala. Don Bosco napsal
dne 13. března Cavourovi pamětní spis o poslání své Orato-
ře, kde všechno důkladně písemně vysvětlil. Dne 28. března
mu úřad vikariátu a generálního politického vrchního do-
zoru pod značkou „Policie – č. 671“ dal odpověď podepsa-
nou samotným Benso Cavourem. Cavour kvitoval příjem
pamětního spisu, psal, že mluvil s arcibiskupem a s hrabě-
tem di Collegno, a že je ochoten Dona Boska přijmout 30.
března ve dvě hodiny odpoledne ve své pracovně k dalšímu
jednání.
Don Bosco šel, a markýz se snažil klást mu podmínky: 1.
Omezit počet hochů, 2. Ty nejstarší jako nejnebezpečnější
propustit a 3. V žádném případě je nevodit pohromadě do
města. Don Bosco se bránil, markýz dotíral a nedohodli se.
Don Bosco si ovšem dával pozor, aby ani jedním slovem ne-
urazil pána a aby zanechal ten nejlepší dojem osobní. Snad
se mu to podařilo.
Uvažujeme-li, proč Benso Cavour tak tvrdošíjně trval na
omezení Oratoře, je zde jen jedno vysvětlení. Předpokládal,
že se Oratoř stane velkým podnikem, který bude do znač-
né míry kazit záměry strany, ke které Cavourové patřili. To
bylo třeba překazit. Jinak by se byl sotva angažoval takto
proti Donu Boskovi a jeho dílu.
Zatím dalo policejní ředitelství rozkaz dohlížet na Oratoř.
O nedělích již časně ráno, od šesti, stáli karabiníci a městští
strážníci porůznu v místech, kudy proudili hoši na louku,
ano, odvažovali se až k plotu a nahlíželi dovnitř. Když šli
hoši někam na mši svatou, strážníci táhli s nimi. Don Bosco
se tomu mohl usmát. Později, když vzpomínal na Oratoř na
louce, říkal, že to byla její nejromantičtější doba.
Protivenství ho nezlomilo. Věděl své a věřil svému, i když
to byl těžký kříž. Takový byl po celý život. Když věc zrale
uvážil a rozhodl se pro ni, již ho nemohl nikdo strhnout
zpět. To, že šlo o dobrou věc, že se poradil s rozumnými lid-
mi a měl souhlas představených, to samo mu stačilo, aby šel
kupředu, ať se děje co se děje.
Co ho nejvíc ubezpečovalo, to byly jeho sny. Co chvíli se
mu něco zdálo a v obměnách to byla vždy stejná věc. Vy-
pravoval donu Ruovi a jiným, že víckrát viděl ve snách Pi-
nardiho dům, malý, a kostely kolem, domy veliké, veliké…
Pinardiho dům se stále zdál pro Oratoř naprosto nevhodný
a kladl si otázku, jestli to není ďábelské mámení. A zase tře-
ba stál na cestě, později Cottolengově, na jedné straně Mo-
rettův dům, u něho louka bratří Filippových, na druhé stra-
ně Pinardiho dům. Proti sobě měl místo, které bylo později
hlavním domem Dcer Panny Marie Pomocnice. Viděl bazi-
liku Panny Marie Pomocnice a na jejím průčelí nápis: „Toto
je dům můj, odtud vyjde má sláva.“ Ale viděl také vchod do
pozdější Oratoře, vytyčený dvěma sloupy a mezi nimi nápis:
„HIC INDE GLORIA MEA – Odtud i tam odtud vyjde má
sláva.“ Byla to narážka na obě budoucí řehole: na salesiány
i na jejich ženský protějšek?
Zatím se plnil jenom sen, který měl ještě v Konviktě. Měl
za sebou již tři zastávky: Útočiště, Mlýny a Morettův dům
s Filippových loukou. Co bude dál?
89
|
|
9.10 Page 90 |
▲back to top |
44 Don Bosco se zbláznil
Když se rozkřiklo, jaká soužení potkala Dona Boska, tu
někteří jeho přátelé místo, aby mu pomohli, mu radili, aby
všeho nechal, že to stejně nemá smysl. Prohraje! A nejen to!
Jeho řeči a jeho jednání vzbuzovaly obavy o jeho duševní
zdraví. To již ani nebylo normální, co dělal. Stále jen s ho-
chy, stále ty řeči, že bude mít kostely, domy, kněze, kleriky
a mládež, zase mládež… Jistě začíná trpět monomanií.
Přišli za ním bývalí spolužáci ze semináře a přesvědčo-
vali ho, aby aspoň změnil metodu. Říkali mu, že se opravdu
nehodí na kněze, aby se honil po lukách s všelijakými vý-
rostky, aby je stavěl do řad a táhl s nimi přes město. Turín
není na takové věci zvyklý, to by měl pochopit a nezahazo-
vat tak kněžskou důstojnost před veřejností! Protože však
nechtěl zjevně na to ucho slyšet, přesvědčili se, že se z něho
stal blázen.
Jednoho dne dokonce i Dr. Borel v přítomnosti dona Pa-
cchiottiho začal podobnou. Jestli by přece jen nebylo lepší
Oratoř aspoň na čas zmenšit, než přijdou lepší časy. Pone-
chat si třeba dvacet těch menších, těch nejlepších a nejna-
danějších. Don Bosco návrh odmítl. Byl by to považoval za
projev nedůvěry k Boží prozřetelnosti. „Ale kde je budeme
shromažďovat?“ „V Oratoři!“ „Máme nějakou Oratoř?“
„Budeme ji mít! Já ji již vidím.“ Dr. Borel později sám vy-
pravoval salesiánům, že tehdy zapochyboval o zdravém ro-
zumu přítele, a že se začal klonit k názoru, že se zbláznil.
Totéž don Pacchiotti. „Chudák Don Bosco,“ povzdechl si
a šel pryč.
Přišli jiní kněží z těch nejvýznačnějších v diecézi a snažili
se ho přesvědčit. „Máte talent. Věnujte se kázání lidových
misií! Nebo se věnujte barončinu dílu! Propusťte hochy!
Boží Prozřetelnost vás neopustí…“ Don Bosco jakoby na
to slovo čekal. Předtím mlčel a poslouchal, nyní vstal, zve-
dl ruce do výše, oči mu začaly hořet a začal mluvit: „To je
to pravé. Ano, Boží Prozřetelnost! Ta nám dá všechno. Pro-
středky jsou již připraveny. Když mi nikdo nechce prona-
jmout, co bychom potřebovali, postavím si to sám. Panna
Maria mi pomůže. Budeme mít budovy s velkými sály pro
ložnice, studovny, abychom mohli přijmout co nejvíc ho-
chů. Budeme mít dílny všech možných druhů, krásný dvůr,
portikáty, kněze, kleriky, katechisty, asistenty, mistry, profe-
sory, budeme pěstovat kněžská povolání…“
Důstojní pánové zírali na Dona Boska a hlava jim šla
z toho kolem. „Vy máte v úmyslu založit nějaký řád?“ „Co
kdybych měl?“ „Jaký oblek byste jim, prosím vás, dal?“
„Ctnost!“ Začali žertovat a chtěli mermomocí vědět, jaký
hábit budou nosit jeho řeholníci. „Když to mermomocí
chcete vědět, tak budou chodit s vyhrnutými rukávy jako
zedničtí učni!“ Vybuchli smíchy, ale Don Bosco vážně po-
kračoval: „Vy se smějete? Řekl jsem něco hloupého? Není
vám jasné, že košile s vyhrnutými rukávy je symbol chudo-
by a práce? Či myslíte, že může některá řehole obstát bez
chudoby?“ Začali se poroučet, ale byli zcela přesvědčeni, že
to nemá v hlavě v pořádku.
Don Bosco tak mluvil z přesvědčení. Důvěřoval donu
Cafassovi, který mu ve věci snů jasně řekl toto: „Můžete jít
kupředu tuta consciencia“ – s klidným svědomím.“ Ano, lze
říci, že ho to začalo i trochu bavit. Když se někdo dá na voj-
nu a ví, že vyhraje, začne se cítit dobře, i když je sám. V boji
se rány nepočítají. Někdo se mu vyhýbal, někdo se s ním se-
tkal s rozpaky a všelijak si pomáhal. „Dobrý den, důstojný
pane!“ „Dobrý den.“ „Jakpak, se zdravím?“ „Ale, ujde to.“
„Nebolí vás hlava? Jste nějak červený.“ „To nevadí, trochu
jsem si víc upil.“
Don Rua vzpomínal, že se ho v té době ptal úředník z to-
várny na zbraně, kde jako chlapec bydlel: „Michale, ještě
chodíš k Donu Boskovi do Oratoře?“ „No a?“ „Ty nevíš, že
se zbláznil? Všichni to říkají.“ Jindy slyšel kohosi říkat: „Tak
se do těch chlapců zakoukal, že se mu mozek otočil naruby.“
Vyslali k němu také někoho z konzistoře přesvědčit se,
jak to s ním je, jestli se zakládá na pravdě, co se o něm říká.
Posel začal na téma Oratoř a samozřejmě Don Bosco zapo-
čal rozvíjet před ním své obrazy budoucnosti, co všechno
bude mít. Kuriální posel referoval a na konzistoři posoudili
jeho duševní stav takto: Halucinace, nebo utkvělé myšlen-
ky! Myslí si, že bude mít, co nikdy mít nebude. Jinak však
nevěděli co s ním. Generální vikář Ravina byl Donu Bos-
kovi velmi nakloněn a říkal, aby se neukvapovali, kdoví jak
to všechno je. Ale co se neodvážila udělat konzistoř, o to se
pokusili dva ctihodní turínští kněží. Byla kněžská konferen-
ce a na ní se probíral také jeho případ. Tam přišli na nápad,
že by se snad dalo všechno zachránit, kdyby se Don Bosco
včas léčil. Přece utkvělé myšlenky nejsou ještě zblázněním,
ale mohou k němu vést. Pokusme se ho dostat do psychiat-
rické léčebny.
Ujednáno, uděláno! Dohodli se s ředitelem ústavu a ten
pro něho rezervoval místo. Potom dva kněží, z nichž jeden
byl farář od svatého Augustina Dr. Vincenc Ponzati, sjed-
nali zavřený kočár a s ním přijeli před budovu Útočiště.
Šli do malé nemocnice do Don Boskova bytu a zavedli řeč
na Oratoř, na její vyhlídky, atd. Don Bosco jako obyčejně
začal rozvíjet své představy a v duchu zkoumal jejich reak-
ci. Bylo mu hned vše jasné. Mají ho za duševně chorého.
A jak chytře na to šli! Pozvali ho na vycházku. Stejně prý
potřebuje čerstvý vzduch a proč stále sedí doma, vždyť to
ani není zdravé! „Máme kočár, pojď, sedni si s námi!“ Co
se nestalo! Don Bosco šel. To ani nečekali. Když přišli ke
kočáru samozřejmě chtěli, aby se posadil první, je přece
jejich host. Ale on, že ne, že oni mají hodnosti, on ne, ať
si sednou první. Nezbylo jim, než mu vyhovět. Ale vtom
běda! Jen byli uvnitř, Don Bosco přibouchl dveře kočáru
a vykřikl na kočího: „Honem, honem! Do blázince!“ Kočí
práskl do koní a ujížděl, jen se za kočárem prášilo. V blá-
zinci již čekali. Otevřeli vjezd, kočár byl v mžiku na dvoře.
Seběhli se ošetřovatelé. Byl z toho ale hned těžký problém,
protože nepřijel jeden, ale dva. Museli nějaký čas počkat,
než se všechno vysvětlilo. Lékař nebyl doma a teprve zásah
duchovního správce blázince jim uvolnil cestu na svobo-
du. Přirozeně se to mezi kněžími rozkřiklo a to byl signál
k ústupu. Řeči o Don Boskově hlavě začaly mít zase nor-
mální obsah.
Don Bosco přirozeně v duši velmi trpěl a smál se jen na-
venek. Bylo to na pováženou! Zůstal prakticky úplně sám se
svými čtyřmi stovkami hochů – k tomu na ulici. Zdraví měl
podlomené, na nohou se držel jen silou vůle. Tehdy jenom
Bůh mohl být jeho pevností a jeho útočištěm. Jen do něho
mohl složit své naděje.
Přesto, máme-li být objektivní, musíme říci, že všichni se
nad ním nezatvrdili. Pan arcibiskup Fransoni, třebaže v tuto
chvíli nemohl pro něj nic udělat, nezapochyboval o jeho
zdravém rozumu a v ničem mu neodmítal svou blahovůli.
90
|
|
10 Pages 91-100 |
▲back to top |
|
|
10.1 Page 91 |
▲back to top |
Také Dr. Borel přes určité nejistoty ohledně jeho duševního
zdraví stál se všemi svými sympatiemi při něm. Trpěl s ním
a rázem všechno ze sebe setřásl, když s ním Don Bosco ote-
vřeně pohovořil a zjevil mu tajemství svých snů. Don Bosco
mu všechno vyložil, již ne jako nepodloženou fantazii, ale
jako objektivní skutečnost. Na Valdoku bude stát kolébka
Oratoře a také kolébka řeholní kongregace, kterou založí.
Dr. Borel, když roku 1857 viděl zvedat se od země první
část nynější Oratoře svatého Františka Saleského, řekl kleri-
ku Ruovi: „Don Bosco mi to všechno popsal do podrobnos-
tí. Musím uznat, že je pravdou, co viděl ve snách.“
45 Poslední den na louce
V těch bolestech a strastech plynuly dny, až přišel stanovený
den, jako poslední pro Oratoř na louce. Byla právě Květná
neděle 5. dubna 1846. To byl snad nejbolestnější den v ži-
votě našeho Dona Boska. V kostelích se četly pašije a církev
rozjímala o tom, jak Pán byl po všech úspěších najednou
sám a všemi opuštěn, dokonce zdánlivě i svým nebeským
Otcem. Don Bosco měl dosud vždy před sebou nějakou
novou, třeba zhoršenou možnost, ale toho dne neměl před
sebou zhola nic, jen beznaděj.
Když se hoši sešli jako obyčejně, Don Bosco jim oznámil
cíl. Půjdou do kláštera Panny Marie v polích a to bude pro-
sebná pouť k Matce Boží. Jen Ona může udělat zázrak! Hoši
nastoupili do řad a šlo se. Stalo se přitom něco mimořádné-
ho. Když přicházeli ke kostelu, rozezvučely se z ničeho nic
na přivítanou zvony na věži. To se jim ještě nestalo. Pozdější
pátrání ukázalo, že to bylo zvonění mimo program a kvar-
dián kláštera P. Fulgenzio to nenařídil, ani nikdo jiný nedo-
vedl říci, kdo a proč zvonil. Byla mše svatá a po ní kvardián
poručil dát hochům snídani. Don Bosco k nim měl proslov,
ve kterém užil přirovnání. Jeho chlapci se podobají ptáčkům
vyhozeným z hnízda. Kdo jim postaví nové hnízdo? Vyzval
je, aby se modlili k Panně Marii, aby Ona zasáhla. A s tím se
rozešli na polední přestávku.
Odpoledne se hoši sešli na louce znovu. Vědomí, že příští
neděli tam již nebudou smět, je naplnilo svévolí. Snad ni-
kdy předtím si nehráli tak divoce jako to odpoledne. Ubohé
travní kořínky si přišly na své! Chlapci jakoby chtěli louku
proměnit v mlat! Potom přišla hodina katechismu, zpěv,
kázání, všechno jako jindy. Poté se znovu rozproudila hra.
Jen jeden při ní scházel. Byl to Don Bosco, který byl vždyc-
ky králem her. Tentokrát stál na okraji louky sám a sám.
Dotazy přicházejících hochů odbýval jen tak, ano, někteří
důvěrnější větší hoši na sebe dělali posunky a šeptali si, že
Don Bosco pláče. Ptát se ho nemuseli, každý věděl proč. To
ovšem nevěděli, že v polední přestávce byl znovu u Filippů
a moc je prosil, aby mu lhůtu prodloužili. Ani bratři ani je-
jich matka neměli k tomu nejmenší ochotu. Louka hořela,
shořet ji nenechají! Don Bosco namítal, že si ji najal přece
na jeden celý rok, že poctivě platí každý měsíc sjednanou
činži 20 lir. Byli ochotni třeba mu zaplatit, ale z louky musí
za každou cenu pryč.
Bůh dopustil na Dona Boska tyto getsemanské úzkosti,
aby tím radostněji mohl slavit zázrak vzkříšení. Již jen dvě
hodiny chyběly do vypršení lhůty a on nevěděl, co hochům
řekne. Několik chlapců stálo opodál a slyšeli ho v jedné
chvíli zřetelně se modlit: „Bože, můj dobrý, Bože, ukaž mi
nějaké místo, kam bych s nimi šel! Řekni mi co mám dělat!“
Domodlil se a utřel si oči, když vtom k němu přistoupil
nějaký člověk. Byl koktavý a jak se zjistilo, jmenoval se Pan-
krác Soave. Předstoupil před Dona Boska a ptal se: „Je prav-
da, že hledáte místo pro svou laboratoř?“ „To ne,“ odpově-
děl on, „mám tady hochy a tomu se říká Oratoř.“ „Tototo
nevadí,“ zase on, „pojďte se mnou k panu Pinardimu, je to
slušný člověk a dá se s ním jednat. On by vám rád pronajal
potřebnou místnost na laboratoř.“
Zrovna v té chvíli se na louce objevil Don Boskův známý
Petr Merla, zakladatel díla Rodina svatého Petra, Don Bos-
kův přítel, který mu také někdy přišel pomáhat s asistencí
hochů. Don Bosco ho vřele uvítal. Svěřil mu hochy a sám
šel se Soavem, kam ho vedl. Vedl ho ke stavení, které mělo
poschodí s dřevěnou pavlačí, na kterou se vystupovalo po
dřevěných schodech. Pan Pinardi již čekal a srdečně mu na
přivítanou podal ruku. Don Bosco znal to stavení. Vídal je
ve snu, ale že mělo nedobrou pověst a sny jsou přece jen
nezřetelné, zůstal stát v rozpacích. Chtěl vystoupit po scho-
dech na pavlač, ale Pinardi řekl: „To ne, támhle vzadu je ta
místnost.“ A vedl ho za stavení, kde byla zděná přístavba,
ale uvnitř dosti prostorná. Střecha se svažovala značně přík-
ře dolů, takže od jejího spodního okraje byly na zem necelé
dva metry. Tam míval před časem dílnu továrník vyrábějící
klobouky. Poslední dobou zde měly skladiště pradleny, které
praly prádlo v blízké strouze a sušily je na prostranství ko-
lem dílny. Podlahou byla udusaná hlína.
„Je to příliš nízké,“ poznamenal Don Bosco. „To nevadí,
jsem ochoten podlahu snížit a nechat udělat schody dolů.“
Don Bosco mu vysvětlil, že nemá v úmyslu zřizovat tam ně-
jakou dílnu, ale že potřebuje prostor pro kapli, kde by mohl
sloužit mši svatou a modlit se s chlapci.“ „No to je dobré,“
usmíval se pan Pinardi, „to je ještě lepší! Já jsem také pobož-
ný a moje paní taky, umíme také zpívat My budeme rádi,
když to bude sloužit tak krásnému účelu.“ Nakonec Don
Bosco, když viděl jeho nelíčenou radost, rozpoznal v tom ří-
zení Boží Prozřetelnosti a aniž by dělal nějaké další okolky,
poděkoval mu za ochotu a optal se ho, jestli by mu mohl tu
zem snížit o půl metru. Také se ho ptal, co by za to chtěl. „Tři
sta lir ročního nájmu.“ „Dám vám tři sta dvacet, ale prona-
jmete mi ještě ten kus trávníku kolem, kde by si mohli hoši
hrát. A slíbíte mi, že v neděli již budu moci s hochy přijít.“
Pinardi jen přikyvoval, Soave se usmíval, začal se usmí-
vat i Don Bosco. Najednou jako by slunce vyšlo. Plácli si do
dlaní a s tím se rozešli.
Don Bosco pln radosti pospíchal na louku oznámit ho-
chům radostnou novinu. Ti byli překvapeni a hned se dí-
vali směrem, kterým jim Don Bosco ukazoval. Stavení bylo
z louky dobře vidět, vždyť nebylo daleko. Potom všichni
propukli v jásot. Křičeli, provolávali slávu Donu Boskovi.
Čepice létaly do vzduchu, don Merla se smál a Don Bosco
plakal radostí. Byl to nečekaný přechod z nejhlubšího smut-
ku do největší radosti. Slunce již dohasínalo. Don Bosco vy-
zval chlapce, aby si klekli na zem a pomodlili se společně
svatý růženec na poděkování Panně Marii, že je vyslyšela.
Potom vstali, pozdravili naposled louku, která jim přinesla
tolik radosti a romantiky, a každý šel domů.
Smlouva o pronájmu nese zpětné datum 1. dubna 1846.
Podepsal ji František Pinardi a Dr. Jan Borel. Měla platit tři
roky.
91
|
|
10.2 Page 92 |
▲back to top |
46 V nové oratoři
Pan Pinardi dostál svému slovu. Co slíbil, to udělal. Radost,
že staví ve svém domě kostel, ho poháněla. Zjednal si děl-
níky. Ti během Svatého týdne vyvezli z přístavku spousty
hlíny. Zavolal i zedníky. Ti zvedli trochu střechu, ano, truh-
lář zhotovil i pódium pro oltář. Aby všechno bylo hotové do
dne Zmrtvýchvstání Páně, pracovali každý den i pan Pinar-
di a jeho přítel pan Pankrác Soave.
Don Bosco si zase pospíšil k panu arcibiskupovi pro pří-
slušná dovolení. Dostal je zrovna na Velký pátek dne 10.
dubna, takže na Bílou sobotu se mohlo všechno uvést jakž
takž do pořádku. Hlavní bylo, že ke kapli patřil kus pozem-
ku ze západní a ze severní strany. Další bylo v pronájmu
pana Soave. Potom mohl Don Bosco zatím jen toužit. Byl
ale rád, že má aspoň to.
Hoši přenesli k Pinardimu věci z kaple u Barolové, také
všechno, co měli pod zámkem v boudě na louce. Dr. Carpa-
no koupil jemné plátno na oltář a dvě dobroditelky ho ušily.
Ano, Carpano, který již několik neděl nedal o sobě vědět,
byl nyní velmi ochotný. Sám rozestavěl svícny, kříž, zavě-
sil věčnou lampu a na zeď pověsil obraz svatého Františka
Saleského a měl tam první mši svatou. Přišlo i hodně lidí
z okolí a dokonce z města. Pan arcibiskup chtěl Donu Bo-
skovi dát nový důkaz své úcty a udělil mu dovolení sloužit
mši svatou, udělovat požehnání s Velebnou svátostí, kázat,
konat třídenní i devítidenní pobožnosti, konat tam duchov-
ní cvičení, připravovat na první svaté přijímání i na biřmo-
vání a také mu dovolil, aby v nové kapli bylo možno splnit
povinnost velikonočního svatého přijímání, jako by to byl
vlastní farní kostel hochů.
Kaple byla popravdě řečeno dosti prostranná: měřila na
délku 15–16 metrů, široká byla 5–6 metrů. Za oltářem, kte-
rý hleděl k západu, byly ještě dvě místnosti – pro sakristii
a skladiště. Podlaha byla sbitá z prken. Strop byl rovněž pr-
kenný, nabílený křídou. Kaple byla samozřejmě nízká. Když
tam později monsignor Fransoni přišel biřmovat a chtěl si
stoupnout na nízkou kazatelnu s mitrou, musel si ji sundat,
protože s ní píchal do stropu. Asi v polovině, na jižní stra-
ně, byla ještě jedna kazatelna. Vysoký kněz tam narážel na
strop a jen Dr. Borelovi, který byl menší postavy, padla jak
na míru. Tato kaple sloužila celých šest let. Tak po oněch
třech zastaveních ve snu dospěla konečně Oratoř na své de-
finitivní místo. Don Bosco v květnu a potom znovu v roce
1847 uspořádal s hochy děkovnou pouť k Panně Marii Těši-
telce. Nešlo se okázale městem, aby to nevypadalo jako ně-
jaká provokace, zato v kostele byla veliká sláva. Kněží obláti
zpovídali a všichni hoši šli k svatému přijímání.
Kaple nebyla zcela dostačující pro veliký počet oratoriá-
nů, ale byla zde a sloužila. Odpadly daleké cesty do vzdále-
ných kostelů a hlavně chlapci byli na periferii a nedráždili
poklidné měšťáky svým křikem. Byly zde také nevýhody.
V domě Pinardiho bydleli lidé se špatnou pověstí a blízko
v domě zvaném Bellezza byla hospoda U Zahradnice, kde
se o svátečních dnech scházela hospodská společnost. Don
Bosco však bděl a hoši svým křikem a svou samou přítom-
ností nakonec způsobili, že se hospoda přestěhovala jinam.
Stálost místa a Don Boskova láska spojená s obětavostí
vykonaly divy. Oratoř začala neobyčejně vzkvétat a počet
hochů se začal točit kolem sedmi set. Kaple bývala nacpá-
na do nemožnosti, ale chlapci nebyli měkcí a něco vydrželi.
Mnoho jich stálo před vchodem, protože se dovnitř nevešli.
Kněží, kteří se dříve Donu Boskovi vyhýbali, nyní když vi-
děli, že mu pan arcibiskup přeje, vraceli se zpět a nabízeli
svou pomoc. Mimo nebojácného Dr. Borela pomáhali v té
době porůznu kněží: Trivero, Carpano, Vola, Murialdo,
Chiaves, Nassi, Bosio, Merla, Ponte, Traversa a jiní. Nejeden
teprve nyní poznal, že Don Boskovo dílo je dílem Božím.
Zvláště služby Dr. Voly si Don Bosco velice vážil. Byl sice
o 18 let starší, ale byl to muž Boží. Don Bosco též. Velmi si
vážili jeden druhého. Když bylo potřeba, Dr. Vola vždycky
přišel kázat. Byl jakoby Borelovým náhradníkem.
Don Bosco měl radost ze vzkvétajícího díla. Napsal
o tom tato slova: „Od té doby byli hoši pravidelnější a byli
lépe asistováni. Bylo až s podivem, jak se dalo ovládnout
tak veliké množství hochů, které jsem předtím vůbec ne-
znal. O většině z nich se dalo říci: Jsou jako kůň nebo mula,
kteří nemají rozum (sicut equus et mulus quibus non est
intellectus). Jsem povinen dodat: Uprostřed tak velké nevě-
domosti jsem se však musel divit, jak velkou úctu měli pro
náboženské věci, pro církev, pro kněze a s jakým nadšením
se učili článkům víry a přikázání církve.“
V Oratoři se otvíralo v šest hodin ráno a zpovídalo se do
osmi. Aby se všichni mohli vyzpovídat, nezřídka byla mše
svatá v devět hodin i později. Toto břemeno nesl Don Bosco
takřka sám, protože kněží byli ráno všichni zaměstnáni ve
svých kostelích a přicházeli až odpoledne. Při mši asistovali
starší hoši, mladší a někdo se předmodlíval přípravu k sva-
tému přijímání. Po mši si Don Bosco svlékl ornát a měl ká-
zání. Zprvu vysvětloval evangelium, později přešel na bib-
lické nebo církevní dějiny a tak to dělal dvacet let. Venku
se hoši trochu proskočili a hned začala nedělní škola, čtení
nebo zpěv a to trvalo do poledne. Odpoledne se začínalo
znovu v jednu hodinu. O půl třetí se šlo do kaple na kate-
chismus. Ze začátku neznali hoši ani Otčenáš a Zdrávas Ma-
ria. Museli se tomu teprve učit. Časem se ale úroveň zvedla.
Po katechismu býval růženec, potom sem tam nějaký žalm,
později i celé nešpory o Panně Marii. Všechno se končilo
svátostným požehnáním. Ani v době následující rekreace
si všichni nehráli. Někdo se připravoval na první svaté při-
jímání, někdo se učil číst, někdo zpíval nebo hrál, jen aby
se udělalo co nejvíce práce. Pro Dona Boska byla právě re-
kreace nejnamáhavější. Byl mezi hochy a pro každého chtěl
mít aspoň úsměv, slovo, trochu povzbuzení, projev zájmu.
To hochům dělalo nesmírně dobře. V těch krátkých oslove-
ních a slovíčkách do ouška se dalo tolik udělat! Nepropást
žádnou příležitost, být pro každého zvlášť a pro všechny do-
hromady, to žádalo veliký sebezápor a napětí mysli i srdce.
Pěkně o tom vypravuje jeden hoch z vlastní zkušenosti.
Donu Boskovi slíbil již několikrát, že půjde k svaté zpově-
di, ale slíbil a nesplnil. Utíkaly dny, týdny, blížila se slavnost
Nejsvětější Trojice, konec velikonoční doby. Právě byl v pl-
ném zápalu hry – hrála se „protržená linie“ (barra rotta),
když tu přijde Don Bosco a pěkně poprosí, jestli by mu s ně-
čím nepomohl. Živě souhlasil a Don Bosco ho vedl do kap-
le. Tam s ním šel do presbytáře ke klekátku. Hoch ještě ne-
chápal a již chtěl klekátko vzít a nést ho, kam by Don Bosco
pokynul. „Ale ne, nechej to klekátko stát. Já jsem chtěl, aby
ses vyzpovídal, jak jsi mi to slíbil.“ „Já nejsem připravený.“
„To nevadí, připrav se. Já se potřebuji pomodlit kousek bre-
viáře, aby mi nezůstal na noc, klekni si, hned budu hotov.“
Vyzpovídal ho, řekl mu pár otcovských slov pro duši a bylo
92
|
|
10.3 Page 93 |
▲back to top |
to hotové k radosti obou. Dotyčný byl potom velmi vzor-
ným oratoriánem a často tuto epizodku vypravoval. Vždyc-
ky začínal: „Poslechněte si jakou strategii si Don Bosco vy-
myslel, aby mě dostal ke zpovědi…“
Hoši rádi vzpomínali na večery v Oratoři. Don Bosco se
s nimi pomodlil Anděl Páně a dal jim rozchod. Ti větší ho
obyčejně zvedli na ramena a nesli ho kus cesty k jeho obyd-
lí až na Rondò. Tam ho sundali na zem, společně zazpívali
„Lodato sempre sia il nome di Gesú e di Maria“ (Pochvá-
lena buď jména Pána Ježíše a Panny Marie). Potom všichni
zmlkli, Don Bosco jim popřál dobrou noc a dobrý týden,
pozval je na příští neděli a oni zvolali: „Viva Don Bosco!“ –
Ať žije Don Bosco!“ Ti nejoddanější ho doprovodili do bytu.
V jedné z těch nedělí se přihodilo, co vypravoval Josef
Buzzetti. Pan Pinardi dal vyvézt z kaple ne půl, ale asi metr
země. Ta hlína vytvořila celý kopec směrem na severozá-
pad od vchodu do kaple. Kluci měli ten kopec rádi, protože
jim sloužil za tvrz, kterou mohli dobývat. Někdo radil, aby
se ten materiál odvezl někam dál, aby nepřekážel, ale Don
Bosco nesouhlasil. „Odveze se, ale až později,“ řekl, „až zde
budeme stavět kostel.“ Začátkem léta sám jednou vystou-
pil na ten kopec a tam zanotoval večerní chválu na jméno
Pána Ježíše a Panny Marie. Potom všem uložil, aby byli ti-
cho a hlasitě prohlásil: „Dejte pozor! Tady na tom místě, co
teď stojím, bude jednou hlavní oltář našeho nového kostela.
Sem budete chodit k svatému přijímání, tady budete zpívat
chvály Pánu Bohu.“ Co řekl, to se také stalo. Pět roků nato
se tam začal stavět kostelík svatého Františka Saleského. Ar-
chitekt, který dělal plán, ani nevěděl o Don Boskově před-
povědi.
47 Radnice nepřestává bdít
Ačkoliv nyní Oratoř nikomu nepřekážela a nedělala potíže
(my začínáme psát Oratoř s velkým O), přece pan městský
vikář Benso Cavour na ni stále myslel. Pozval si Dona Boska
znovu do své kanceláře. Kdoví, kdo měl zase napilno, aby
hlavu města naplnil černými myšlenkami a dohady. Posadil
si Dona Boska do křesla a začal: „Je čas, milý Done Bosco,
abyste to skončil. Poněvadž sám jste neráčil vzít v úvahu má
doporučení, nezbývá než abych užil své pravomoci a nechal
sám Oratoř zavřít.“ Don Bosco se přinutil ke klidu. „Pane
markýzi, já opravdu nemohu Oratoř zavřít. Jednám jako
plně zodpovědný občan. Oddaluji přece mládež od zahálky
a od špatného života. Ti moji hoši jsou lepší ze dne na den
a je veliká naděje, že z nich budou dobří občané. Mnozí se
naučili číst a psát a jsou na dobré cestě.“ „Poslouchejte, já
zde nejsem na to, abyste mi vykládal své důvody. Dejte ob-
čanům příklad občanské poslušnosti, a bude to!“ „Já jsem
poslušný.“ „Rád bych věděl, v čem.“ „Poslouchám svého
arcipastýře, který mi tu práci uložil. Občanské vrchnos-
ti ničím neubližuji, ba naopak: sloužím mši svatou, kážu,
zpovídám, učím katechismus. Je v tom nějaká ilegální čin-
nost?“ „Tak vy si nedáte říct?“ „Promiňte, v tom nemohu.“
„Můžete jít.“ Don Bosco vstal a ještě řekl: „Pane markýzi,
ujišťuji vás, že nejsem ani neuctivý ani tvrdohlavý. Jednám
z náboženských důvodů. Bál bych se, kdybych vás poslechl,
že bych svolal Boží kletbu na svou i na vaši hlavu.“
Don Bosco tedy odešel a vikář přemýšlel, jak na to. Ar-
cibiskupa sice nepohne, aby shromáždění hochů zakázal,
ale chtěl nyní svého cíle dosáhnout administrativní ces-
tou – prostě zákazem ze strany ragionerie. Několik týdnů
zpracovával její členy a potom se rozhodl svolat v té věci
mimořádné zasedání. Když nemohl dosáhnout toho, aby
arcibiskup sám svolil, chtěl aspoň, aby byl přítomen sezení.
Dělal si naději, že až uvidí, kolik lidí je proti Oratoři, svolí
aspoň ze strachu. Jelikož se doslechl, že arcibiskup není do-
cela zdráv, požádal ho, aby se sezení mohlo konat výjimečně
u něho v arcibiskupském paláci.
V ustanovený den se pánové v kočárech sjížděli do ar-
cibiskupského paláce a tam zasedli do křesel, která již byla
pro ně připravena. Fransoni později řekne: „Když jsem ty
magnáty viděl, s jakou pompou se sešli, měl jsem dojem, že
se bude konat poslední soud.“ Debatovalo se o vhodnos-
ti nebo nevhodnosti tak velkých shromáždění výrostků na
jednom místě. Jedni říkali to, druzí ono. Většina stála při
vikáři a již se rýsoval zákaz Oratoře, když tu Bůh vzbudil
Oratoři mocného pomocníka. Byl jím hrabě Josef Prova-
na z Collegna, ministr financí ve vládě Karla Alberta. Již
několikrát přinesl Donu Boskovi nemalou podporu svou
i od krále, kterého soustavně o Oratoři informoval. Král byl
zřejmě tak dobrému podniku nakloněn. Ano, po hraběti
několikrát vzkázal Donu Boskovi svůj obdiv a úctu. K No-
vému roku mu poslal 300 lir s lístečkem: „Pro Don Boskovy
barabčíky.“ Hrabě byl současně členem zmíněné ragionerie
a včas krále informoval. Potom, když se již zdálo, že zákaz je
hotovou věcí, vstal a přečetl list od krále, ve kterém stálo: „Je
vůlí Jeho Výsosti, aby se tato sváteční shromáždění podpo-
rovala a chránila. V případě, že by bylo nebezpečí nepořád-
ků, ať se hledá způsob, jak jim zabránit, ale nic víc.“
Sdělení zapůsobilo jako chladná sprcha na rozpálené hla-
vy. Všichni sklopili oči a Cavour shromáždění rozpustil. Ba
co víc, někteří z těch rádců se od té doby stali obdivovateli
Dona Boska a začali ho tajně podporovat.
Markýz se však mračil dál. Don Bosco musel znovu
k němu do kanceláře. Pořádně mu vyčinil, nazval ho tvr-
dohlavým knězem a na rozloučenou mu řekl: „Vy možná
pracujete s dobrým úmyslem. Nechci o tom pochybovat, ale
je v tom nebezpečí! Dám vás a vaše shromáždění sledovat.
A běda, jestli se něco vyskytne. Potom ty vaše uličníky roz-
práším a vy mi vydáte počet ze všeho, co se přihodí.“
Don Bosco vycházel z Městského paláce s ještě větší dů-
věrou, než s jakou tam vcházel. Pan markýz dlouho neúřa-
doval. Buď, že to již měl v sobě, nebo ho to stihlo potom,
onemocněl těžkou pakostnicí neboli dnou. Zanechal úřad
a po několika letech těžkého utrpení zemřel. Přesto těch
pár nedělí, co ještě úřadoval, cítil povinnost každou neděli
posílat na Valdocco několik městských strážníků sledovat
všechno, co se dálo v kostele a vůbec v Oratoři. Strážní-
ci však, když viděli, jak jsou hoši na slovo poslušni Dona
Boska, mysleli si své a pod vousy bručeli proti nesmyslnému
rozkazu. Jeden z nich sám vypravoval, jakou měl rozmlu-
vu s markýzem. „Tak co?“ ptal se ho. „Pane markýzi, viděl
jsem velké množství chlapců. Bavili se, byli v kostele, ale ani
jsem je neviděl hádat se. Kdyby všechna turínská mládež
byla taková, mohli bychom si gratulovat. Slyšel jsem v kos-
tele kázání, při kterém mi naskakovala husí kůže na zádech
a málem jsem šel také ke zpovědi.“ „Co politika? Mluvilo se
o politice?“ „Kdepak politika! Ti kluci ničemu takovému ne-
rozumí. Don Bosco s nimi mluví o Pánu Bohu a o tom, jak
by našli dobré zaměstnání a nemuseli se toulat po městě.“
93
|
|
10.4 Page 94 |
▲back to top |
„Co dospělí? Nemluví se tam o revoluci nebo o válce?“ „Nic
takového jsem nezaslechl.“
Don Bosco se strážníků nebál. Chlapci neměli tušení, co
se děje a strážníci jim nic nedělali. V kostele stáli pozorně
a Don Bosco neváhal sem tam některého strážníka oslovit
a třeba ho požádat, aby udržoval pořádek. Neurážel je. Tak
se mezi Donem Boskem, oratoriány a strážníky vytvořil do-
cela přátelský poměr.
Don Bosco později vypravoval: „Škoda, přeškoda, že
jsem tehdy neměl po ruce nějakého malíře, který by zachy-
til, jak to tehdy vypadalo v kapli, když byli chlapci rozděleni
na skupiny, na třídy, jak se vyučovalo a jak tam mezi chlapci
stálo šest strážníků, i oni se sepnutýma rukama, a jak mi dě-
lali asistenty. Dával jsem si záležet na tom, co říkám. Bylo by
hezké vidět ty namalované strážníky, jak si některý hřbetem
ruky otírá tváře, nebo jak má uslzené oči. Nebo jak strážník
klečí na klekátku a před chlapci se zpovídá. Já jsem tehdy
kázal víc pro ně než pro hochy.“
Don Bosco byl však takový, že nechtěl, aby měl Cavour
trpký pocit porážky. Užil k tomu určité vlivné osoby, aby se
s ním dostal opět do osobního styku. Ujistil ho o své úctě
k jeho osobě. Vyprávěl mu různé epizodky ze života hochů,
prostě snažil se ho naklonit dílu a do značné míry se mu
to podařilo. Markýz uznal, že v teorii je to dobrý podnik,
uznal i to, že v praxi to může také dobře vyjít a nakonec dal
i najevo, že nemá v úmyslu mu škodit. Prý nikdy takový
úmysl neměl. Konečně se i ptal, z čeho Don Bosco Oratoř
vydržuje, kde na to bere peníze. On odpověděl, že všechno
dělá Boží Prozřetelnost. Když se loučili, markýz mu vtiskl
do ruky 200 lir.
Don Bosco ho navštívil i v jeho poslední nemoci. Mar-
kýzovi synové Gustav a Kamil (pozdější sjednotitelé Itálie)
se s ním spřátelili do té míry, že k němu chodili na návštěvu
do Oratoře. Právě v paláci Cavourů v Turíně se později Don
Bosco seznámil s abbém Rosminim, roveretským filosofem.
Rosmini u Cavourů několikrát nocoval.
Čtenář si jistě povšiml toho, jak Don Bosco nikdy nepod-
lehl strachu, únavě, ale psal, konal návštěvy, doporučoval se
do přízně lidí, pokořoval se a vytrvale šel dál za svým cílem.
Tak jednají svatí.
Po markýzově smrti nebylo několik let na radnici ani
u vlády člověka, který by chtěl Donu Boskovi škodit. On
zase byl poslušen zákonů státu, pokud byly ve shodě s jeho
svědomím kněze a katolíka. Hochům vždycky vštěpoval
úctu k občanským úřadům a představeným. Sám dával dob-
rý příklad. To bylo tajemství jeho vlivu. Kam přišel, všude
měl na úřadech přátele, ať zjevné nebo tajné. Také byl vždy
ochoten podat úřadům vysvětlení o své činnosti a sám vždy
prosil, aby se mu vždy bez obalu všechno řeklo, i kdyby to
byla stížnost na jeho osobu.
48 Na zdravotní dovolené
Ve všech dobách ukazovala mládež velkodušné dobré srdce
víc než dospělí. Mnoho svatých bylo obklopeno mladými.
Pán Ježíš první k sobě přitahoval maličké a jeho sympatie
patřily všem mladým. Svatý Filip Neri, svatý Josef Kalasán-
ský, svatý Jeroným Emiliáni, blahoslavený Šebestián Valfré,
svatý František Saleský a tolik jiných svatých stálo blízko
mladým duším a mladé duše jim. K nim se nyní šťastně při-
družil a mezi nimi vynikl zvláště právě Don Bosco.
Od chvíle, kdy měl svoji kapli u Pinardů, znásobil své
nadšení a s ním i práci, ale tělo nevydrželo. Jeho únava byla
den ze dne patrnější. Dr. Borel tehdy rázně zakročil a poslal
ho na nějaký čas za řeku do Sassi k faráři Petru Abbondio-
limu na zotavenou. Nebylo to daleko. Bylo to vlastně jen
vzdálené předměstí, ale hodně vesnické. Sassi bylo na cestě
na Sopergu. Tam měl být přes týden a vrátit se vždy až na
neděli.
Mnoho to nepomohlo. Jednak se hned nabídl panu fa-
ráři, že mu bude pomáhat, jednak bylo město blízko a hoši
mu nedali pokoj. Stále za ním někdo byl. Nebyli to jen jeho
oratoriáni, ale také žáci od školských bratří mu jednou při-
pravili horké chvíle. Vypravoval o tom pan Karel Rapetti,
ekonom koleje svatého Primitiva.
Školští bratři zajišťovali vyučování na městské škole sva-
té Barbory v Turíně. Bylo tam několik set žáků a jak jsme již
řekli, Don Bosco tam chodil zpovídat. Někteří žáci chodili
k němu do Oratoře. Skoro všichni se u něho zpovídali. Kon-
cem jara toho roku měli duchovní cvičení a poslední den če-
kali, že Don Bosco přijde, aby se mohli vyzpovídat. Nepřišel.
Řada hochů žádala, aby za ním mohli jít na Valdocco. Do-
stali dovolení a ráno šli. Bohužel tam jim řekli, že je v Sassi.
Hoši nevěděli přesně, kde to je a jak se tam jde. Prý je to za
řekou. Zmýlili se v cestě a bloudili. K tomu začalo pršet, tak-
že byli celí promoklí. Někdo z nich si popletl názvy a ptal se
lidí, kudy se jde do Sassari. Lidé se smáli: „To musíte k moři
a potom lodí na Sardinii!“ Konečně zablácení a zmáchaní se
dostali do Sassi a našli tam Dona Boska na faře. Dokážeme
si představit, jak nad nimi spráskl ruce! Ale co teď? Většina
chtěla delší svatou zpověď. Nezbylo než hochy usušit, nechat
je vykartáčovat si z kalhot bláto a dát se trochu do pořádku.
Horší to bylo v ústavě, kde čekali, že přijdou z Valdoka na
mši svatou a ke společnému svatému přijímání a zatím hoši
nikde. Don Bosco sedl do zpovědnice, zasedli tam také farář
a kaplan, kněz učitel a s pomocí Boží byli po obědě s prací
hotovi. Nyní ještě zbývalo nasytit je. Farář to zachránil. Obě-
toval na to svou spižírnu. Všechno, co bylo tam, a také v ko-
moře, skončilo v žaludcích vyhladovělých hochů.
V koleji byl poplach. Ke společnému přijímání mělo při-
stoupit asi 400 hochů a přišlo jich jen pár desítek. Ostatní
honili Dona Boska po horách. Společné svaté přijímání se
muselo odložit až na neděli.
49 Výpověď z Útočiště
Již osm měsíců dlela markýza Barolová v Římě. Jedná-
ní o schválení jejích kongregací nebylo tak snadné, jak si
myslela, ale audience u Svatého otce Řehoře XVI. a u jeho
kardinálů, jakož i doporučení od krále Karla Alberta měly
svůj účinek. Dne 16. května se vrátila domů s opravenými,
ale schválenými stanovami sester svaté Anny i magdalenek.
Don Bosco jí byl s kněžími Útočiště naproti a potom se od
ní a od Silvia Pellika, který ji doprovázel, dověděl mnoho
o tom, jak těžké je v Římě dosáhnout schválení nových ře-
holních institucí. Bylo to pro něho upozornění, že ani on
nebude mít lehkou cestu. Přesto pln vnitřní důvěry jednoho
dne řekl s úsměvem své zaměstnavatelce: „Paní markýzo,
dejte mi hodně peněz, dejte mi miliony a uvidíte! Rozšířím
se tak, že přikryji svými křídly celý svět!“ Markýza již věděla
94
|
|
10.5 Page 95 |
▲back to top |
o všem, co se zatím událo, i o řečech, které šly na jeho kon-
to. Šla za sestrami svaté Anny a s pláčem je prosila: „Modle-
te se za toho svatého člověka. Já mám dojem, že se přece jen
jednoho dne zblázní!“ A usmyslela si, že ho z toho vyléčí.
Paní markýza si Dona Boska zavolala a rozkazovacím
způsobem mu řekla, že si musí několik měsíců odpočinout.
Na ten účel mu nabízela 5 000 lir. Ale nebude odpočívat při
práci! Odejde na zdravé místo, které mu ona opatří a bude
dělat co mu ona poručí. Na Dona Boska však poručnický
tón neplatil. Poděkoval jí za její snahu, ale řekl jí také, že se
nestal knězem, aby si opatroval zdraví. Don Borel byl pří-
tomen rozhovoru a často na tuto odpověď s obdivem vzpo-
mínal.
Barolová nebyla spokojena. Byla by ráda Dona Boska na
dlouhý čas vzdálila z Turína, aby zapomněl na hochy. Dříve
byla ráda, že se vedle vlastní práce věnoval také jim, ale nyní
viděla, že obojí je neslučitelné a chtěla ho přetáhnout na tu
stranu, která jí byla dražší. Zafixovala si přesvědčení, že Don
Bosco musí patřit jenom jí a jejím institucím. Nyní, když
dosáhla církevních schválení pro své kongregace, zdál se jí
tento schopný kněz pro její dílo jako stvořený.
Jednoho dne přišla k němu do bytu a velmi chválila, co
všechno udělal a zavedl. Liturgický zpěv, jak gregoriánský
tak polyfonní, na jakou úroveň postavil vyučování aritme-
tice, jak zavedl metrický systém a jiné. Děkovala mu za to ze
srdce. A znovu začala na téma Útočiště a Oratoř. Znovu mu
vykládala, že je to pro jednoho člověka neúnosné a navrho-
vala, aby se plně věnoval jenom jejímu dílu. Don Bosco se
bránil, že přece její dílo tím netrpí, že to společně s donem
Borelem a s donem Pacchiottim vždy zkombinují tak, že
všechno zvládne, ale ona vedla svou. „Nedovolím, abyste se
zabil. Takto vše skončí vaší zkázou a škodou mých institucí.
Víte, co se povídá o vaší hlavě? To mě nutí, abych vám po-
radila…“ „Co mi chcete poradit?“ „Abyste buď opustil Ora-
toř, nebo Malou nemocnici.“ „Já jsem si to již rozmyslel. Vy
máte, paní, mnoho peněz, chlapci jsou chudí a nemají nic.
Mají jen mne. Jsem rozhodnut. Budu vždy ochotný u vás
vypomoci, ale svého úřadu se vzdávám. Věnuji se cele ho-
chům.“ „Ale kam půjdete, kde budete bydlet, z čeho budete
žít?“ „Půjdu, kam mě povede Boží Prozřetelnost. Ona se po-
stará, abych nezemřel hlady.“ Byla překvapena a rozmluva
se protáhla. Všechny její řeči však byly marné. Don Bosco
neslevil ze svého předsevzetí nic. Zazněla i ostřejší slova, ne
na adresu Dona Boska, jako spíše na adresu hochů. Nazý-
vala je vagabundy, ale účinek mohl být jen opačný. Závěr
zněl: „Budu si hledat jiného kněze, vy se zařiďte, jak budete
chtít.“ Don Bosco namítl, že okamžité propuštění by mohlo
zavdat příčinu k řečem a paní pochopila. „Tak tedy výpověď
bude tříměsíční, ale potom předáte úřad jinému knězi.“
Barolová ještě doufala, že Don Bosco své rozhodnutí
změní. Poslala k němu svého sekretáře Silvia Pellika. Měl
mu všechno rozmluvit. Nařídila mu však, aby řekl, že v pří-
padě, že si nedá říci, ať k ní nechodí prosit o almužnu. Nedá
mu ani haléř! Don Bosco odpověděl, že mu je to líto, a že ho
to velmi mrzí, ale musí svou dobroditelku zarmoutit. Co dě-
lat? Je povolán, aby se ujal chlapců a nemůže se bez hříchu
vzepřít poznané vůli Boží.
Don Cafasso a Dr. Borel se přirozeně brzy dověděli, co se
mezi Barolovou a Donem Boskem odehrálo. Markýza mlu-
vila se svatým Cafassem a také napsala Dr. Borelovi dlouhý
dopis. Má datum 18. května 1846. Markýza v něm vypsala
celou historii takto:
Dona Boska přijala na Borelovo doporučení několik mě-
síců před otevřením nemocnice. Ona i představená pozo-
rovaly, jak jde Don Bosco očividně se zdravím dolů. Byla
ochotna dávat mu plat, jen aby nic nedělal a léčil se. Přece
on, Dr. Borel, musí uznat, že není maličkostí zpovídat celé
stovky chlapců a mluvit k nim. To jde přece o plíce! Proč,
když byl v Gassinu, museli jít chlapci ke zpovědi právě
k němu, proč je musel doprovodit až domů do Turína? Ona
dobře ví, že on, Dr. Borel má o ní kvůli tomu špatné míně-
ní, ale neprávem. Ona není proti dílu, které je samo o sobě
velmi dobré, ale myslí si, že Don Boskovo zdraví je předněj-
ší. A potom nemůže zamlčet, že nemůže být správné, když
hoši, kteří ho napřed chodili čekat k bráně Útočiště, chodí
na něj nyní čekat k Malé nemocnici. Nebude ohřívat, co pa-
tří minulosti, ale nemůže si odpustit zmínit se o tom, co se
stalo zrovna včera. Představená nemocnice ji upozornila, že
s rodinou jedné nemocné dívky se tam vloudila i jedna, kte-
rá odešla z Útočiště, jak se říká „di mala gracia“ – se zlou.
Byla vyloučena. S ní byla v nemocnici matka další dívky,
jíž bylo děvče odňato na radu faráře od Zvěstování. I tato
dívka byla vyloučena z útulku. Krátce před tím ona, Baro-
lová, zastihla před nemocnicí skupinu hochů, kteří říkali, že
tam čekají na Dona Boska. A což kdyby se to zkažené děvče
mezi ně vmísilo? Co kdyby bylo řeklo mezi Don Boskovými
žáky nějaké slovíčko, vlastní jejímu zaměstnání? Závěr do-
pisu byl následující: „1. Chválím za dílo, které se koná pro
hochy, ale považuji za nebezpečné, aby chodili ke vchodům
do mých ústavů, a to z důvodů osob, které se v nich nachá-
zejí. 2. Jsem přesvědčena, že Don Boskovy plíce potřebují
absolutní odpočinek mimo město. Jeho zdraví je mi draž-
ší, než si kdo dovede představit. Já vím, pane doktore, že se
mnou nesouhlasíte. Kdybych to necítila jako problém svého
svědomí, byla bych ochotna jako jindy se podřídit vašemu
úsudku. Zde však nemohu.“ Podepsala se „Oddaná služeb-
nice, markýza Barolová, rozená Colbertová“.
Don Boskův životopisec Lemoyne na tomto místě má
pro ni omluvu. Mluví o její neoblomnosti, ale vysvětluje ji
láskou. Vypravuje, že paní neodolala a v následujících týd-
nech se přišla přece jen podívat, co Don Bosco podniká
u Pinardiho. Obhlédla si celé stavení, nahlédla i do kaple.
Don Bosco byl upozorněn na její návštěvu a hned jí vyšel
vstříc. A ona bez komplimentů: „Tak co? Co budete moci
dělat, když vám nepomohu? Nemáte v kapse ani šesták! Já
vím… vy se ani tak nepoddáte mým návrhům. Tím hůř pro
vás. Rozmyslete si to. Jde o celou vaši budoucnost!“
Byl to podivný kontrast, ten mezi Donem Boskem a mar-
kýzou. Přijal sice práci v dívčím ústavě, ale dělal ji celkem
nerad. Jeho to táhlo k hochům, pro něž byl povolán. Marký-
za chtěla založit kongregaci kněží pro svá díla a Don Bosco
se jí zdál nejvhodnější, měla s ním plány. Jenže Boží plány
byly jiné. Nic nepomohlo, že se opírala o blahovůli krále, že
měla urozený původ a mnoho peněz, ani to, že si získala ve-
liké renomé v Turíně a jinde svými dobročinnými díly. To
všechno spíše spolupůsobilo k tomu, aby se Don Boskovým
odporem cítila dotčena. To se jí přece jen tak nestávalo, aby
u kněze narazila na takovou umíněnost.
Don Bosco si dával hodně záležet na tom, aby jeho od-
chod od Barolové nebyl násilný a aby se ani o ní nemluvi-
lo zle. Proto se jí nevyhýbal. Když byli sami, ona jak byla
přímá, dost často mu předhazovala jeho bídu a někdy mu
i říkala, že je pyšný. On zase na její „nikdy ode mne nic ne-
dostanete“ odpovídal: „Já bych zase jednal jinak. Kdybyste
95
|
|
10.6 Page 96 |
▲back to top |
vy upadla do bídy, prodal bych svůj plášť a utrhl si poslední
sousto od úst a dal bych vám je.“ Byla to dosti tvrdá slova
mezi nimi, ale markýza opravdu navenek své patricijské
slovo dodržela. Nikdy mu nic přímo nedala. Ovšem není
pravda, že by ho vůbec nepodpořila. V záznamech Dr. Bo-
rela o příjmech Oratoře například stálo, že 17. května 1847
poslala Barolová prostřednictvím dona Cafassa 810 lir na
mše svaté. Téhož roku půjčila z Útočiště koberce na svátek
svatého Jana Křtitele, když měl Don Bosco svátek. V červ-
nu 1851 dala opět 50 lir. Dala jistě víc jinými cestami. I ji-
nak ukazovala Donu Boskovi, že si ho váží. Don Giacomelli
říkal, že byl sám svědkem toho, jak Barolová před donem
Boskem klekla na kolena a prosila ho o požehnání. A žer-
tem dodával: „To se mně nikdy nestalo.“
Don Bosco zatím hledal způsob, jak bydlet, až v srpnu
skončí jeho pobyt v Malé nemocnici. Vůbec nevěděl, jak bude
vypadat jeho život. Zatím již od seminárních let byl stále
v nějakém společenství. Nyní bude sám. V takových staros-
tech si nevěděl jiné rady, než obrátit oči k nebi a prosit Pannu
Marii, aby sama problém vyřešila. Nejlepší by samozřejmě
bylo, kdyby mohl bydlet přímo u Pinardů, ale zatím to bylo
těžké kvůli těm sousedům. Nastěhovat se tam by znamenalo
uvést svou kněžskou a vůbec lidskou čest v podezření. Bylo
třeba jednak čekat, jednak mít potřebné peníze. Jinými slovy,
bylo třeba ty lidi slušně dostat z toho místa ven.
Pan Pinardi vlastně pronajal celý dům Pankrácovi Soave-
mu. Bylo to šest místností v přízemí a pět v poschodí. Soave
si něco nechal pro sebe a pro svou výrobnu škrobu, zbytek
dal do podnájmu. Don Bosco jednal se Soavem a dosáhl
toho, že jakmile některá partaj odejde, on bez meškání i za
cenu přeplacení nastoupí na jeho místo. Tak již 5. června
získal první tři světničky nahoře na západní straně a za ka-
ždou dával 5 lir měsíčně. Smlouva zněla od 1. 7. 1846 do
1. 1. 1849. Zatím tam však nebydlel, jen klíče měl u sebe.
Když mu Soave říkal, proč se nestěhuje, odpovídal, že mu
to zatím nestačí, až bude těch světnic víc. Nastěhuje se, až
se bude moci nastěhovat do celého domu. Důvod, proč tak
jednal, je nám jasný.
50 „Italský enolog“
Na politickém obzoru se sem tam objevil mrak. Začátkem
května 1846 vyšla v Paříži v Revue mensuelle stať od hrabě-
te Kamila Cavoura „železnice v Itálii“. Byl to článek odbor-
ný, ale s politickou tendencí v duchu liberálním. Tehdy se
tisklo hodně takové literatury. Liberální strana svobodomy-
slných se potřebovala vemluvit do přízně lidu a věděla, jak
na to. Všude v Evropě se mluvilo o hospodářském pokroku
a s ní i o pokroku politickém.
Také se tehdy hledaly cesty, jak vyprovokovat Karla Al-
berta, aby se dal na cestu výbojů. Příležitost k tomu dali
sami Rakušáci. Královská vláda dala před dvěma roky svo-
lení, aby švýcarský tičinský kanton směl převážet sůl z ja-
novského a marsejského přístavu přes Piemont. Rakousko,
které dosud Švýcarsko zásobilo, přišlo tak o clo. Odpově-
dělo tím, že zdvojnásobilo clo na piemontské víno. Italové
se zlobili a byli tím rozhořčeni. Massimo d’Azeglio chtěl
výroční vojenskou přehlídku využít k tomu, aby ji přeměnil
v manifestaci pro krále a proti Rakousku. Král však odmí-
tl vyjít z paláce. Zatím se mu nezdálo vhodné dělat takové
demonstrace. Liberálové tehdy začali zakládat vinařské spo-
lečnosti. Vyrůstaly jako houby po dešti a i zde se pěstovaly
protirakouské nálady.
Uprostřed tohoto vření vyšla v Turíně kniha o sto pade-
sáti stranách z pera Dona Boska. Měla název „Italský eno-
log – Italský vinař“. Bylo to národohospodářské pojednání
určené pro drobný lid. Don Bosco na něm pracoval již roku
1844 a nyní ve chvíli vinařské krize ji vydal ve zkráceném
znění. Měla posloužit zemědělcům jako praktická příručka.
Vyšla v nákladu několika tisíc výtisků a Don Bosco ji roz-
dával chudým i bohatým, jak kdo měl zájem. Posílal ji také
známým politikům, aby ukázal, že chce být dobrým obča-
nem, který nejen káže, ale myslí i na pozemské blaho svých
spoluobčanů. Bohužel, knížka se rozlétla a po létech se mar-
ně hledal aspoň jeden exemplář. Ani Don Bosco nic neměl
ve své knihovně. Jen o tom vyprávěl.
V červnu zemřel Svatý otec Řehoř XVI. Bylo mu 80 let.
Odcházel unaven neustálými nepokoji, organizovanými
sekretáři v celém papežském státě. Don Bosco se pomodlil
se svými oratoriány za jeho duši a potom znovu za šťast-
nou volbu nového papeže. Dne 16. června měla již církev
nového papeže – kardinála Jana Mastai Ferrettiho, biskupa
z Imoly, který si dal jméno Pius IX. A opět kaplička svatého
Františka zněla zpěvem slavného TE DEUM, které vychá-
zelo z hrdel Don Boskových chlapců. Nový papež měl dob-
ré srdce, byl vzdělaný, řečník, duše zbožná a hluboká. Znal
dobře i věci politické a rozpoznával dobře tahy tajných sekt.
Všeobecně byla známa jeho láska k vlasti, samozřejmě křes-
ťansky chápaná. Znal také svět. Byl přece nunciem v Chi-
le v Americe. Byl ctitelem Neposkvrněného Početí Panny
Marie, měl rád děti a byl předsedou různých křesťanských
děl ve prospěch mládeže. Měl tedy mnoho společného s Do-
nem Boskem.
Mezi jeho prvními státnickými činy byla rozsáhlá am-
nestie pro politické zločiny. Jakmile učinil tento humánní
skutek, hned se mu po celé Itálii provolávala sláva. Samotný
Řím zažil nebývalý výbuch radosti. Umělá osvětlení, průvo-
dy, slavnostní salvy a oslavné řeči nebraly konce. Papež sám
tím nebyl nadšen. Radil k umírněnosti, ale z podsvětí šly
rozkazy a ty se plnily. Na jeho hlavu se snášel při každém
vyjití z domu déšť květů. Pius IX. byl vynášen až do nebe.
Massimo d’Azeglio sám psal články do sedmi novin, z toho
jedny byly francouzské, jedny anglické. A všude jen samá
chvála na nového papeže. Že Turín dělal ozvěnu Římu, to
bylo samozřejmé. Jen Mazziniho republikáni mlčeli. Ještě
nepřišla jejich hodina. Ta přijde později, mysleli si, jen co se
vyčerpají myšlenky Giobertiho, Azeglia, Mamianiho.
Don Bosco se radoval také, ale opatrně. Znal již svět
a všelicos zakusil na vlastní kůži. Monsignor Fransoni radil
k opatrnosti a Don Bosco patřil k jeho důvěrným přátelům.
Byl tedy také opatrný.
Právě v té době ho monsignor pověřil důvěrným poslá-
ním. Měl jít do Viù v jednom údolí nad Lanzem a zjistit, co
se tam děje. Přicházely totiž zprávy o nějaké ženě, která si
vysloužila u lidu název „svatá z Viù“. Prý již dlouhý čas nejí
a přece žije. Dostává peníze a rozdává je chudým dívkám.
Lidé prý k ní chodí na radu a žádají ji, aby se za ně přimlou-
vala u Boha.
Don Bosco šel a zjistil, že je to sice dobrá žena, ale do
pokory má moc daleko. Když byl s donem Cafassem na
duchovních cvičeních u svatého Ignáce a cvičení skončila,
96
|
|
10.7 Page 97 |
▲back to top |
rozhodl se zaskočit do Viù. Vzal si s sebou za průvodce pana
Melanottiho a dobře s ním prohovořil plán. Poslal ho na-
před oznámit, že přijde, ale schválně se omeškal. Když při-
šel, byla žena obklopena svými ctiteli a mluvila s nimi. Don
Bosco se posadil potichoučku stranou a dal se s kýmsi do
řeči, zatímco ona seděla na zvláštní židli jako střed pozor-
nosti těch dobrých lidí. Melanotti po nějaké chvíli jakoby
chtěl Dona Boska upozornit, aby se představil. „Dobrá, dob-
rá, hned,“ odpověděl Don Bosco. „Ale já bych chtěl s paní
mluvit soukromě.“ „Já nedávám soukromá slyšení,“ řekla
ona. „Pán Ježíš řekl: Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, nač
tedy nějaké tajnosti!“ „Ale já skutečně s vámi musím mlu-
vit mezi čtyřma očima,“ řekl on. Nakonec si dala říci a šla
do sousední jizby. Dveře nechala otevřené. A nyní to začalo.
Don Bosco ji přímo napadl: „Poslouchejte, osobo, proč si
hrajete na svatou, když svatá nejste. To, co zde děláte, děláte
z ješitnosti, pro marnou chválu!“ „Jak to?“ bránila se ona.
„Jak to se mnou mluvíte? Já že jsem ješitná, pyšná? Vy jste
ješitný a pyšný!“ A již ji nemohl nikdo zastavit. Řekla toho
tolik a tak jasně, že o její svatosti bylo rozhodnuto. Don
Bosco zůstal klidný a když se vybouřila, řekl jí s úsměvem:
„Já jsem zde z rozkazu pana arcibiskupa. Měl jsem zjistit,
zda jste svatá. Zjistil jsem, že vám chybí pokora. Milá paní,
všichni svatí byli pokorní a byli přesvědčeni, že jim moc
chybí do dokonalosti.“ Žena oněměla a zahanbeně zde stála
beze slova. Odprosila Dona Boska a potom se odstěhovala
z údolí a snad změnila svůj život a již si nehrála na svatou.
Monsignor Fransoni byl s výsledkem velmi spokojen.
51 „Desetinný metrický systém“
Don Bosco ještě nebyl syt své spisovatelské činnosti. V hla-
vě se mu rodily nápady a všelicos měl na svém stole rozdělá-
no. Ve volných chvílích po nocích na tom pracoval. Nyní se
mu hlavou honily číslice.
Dne 11. září 1845 vyšel královský dekret, který stano-
vil, že od 1. ledna 1850 bude v celém království zaveden
nový společný systém měr a vah. Do té doby platila v Itálii
spousta různých starých měr a vah, a člověk tomu pomalu
nerozuměl. Nyní na královský rozkaz byla zahájena v zemi
rozsáhlá uvědomovací kampaň, aby lidí nebyli změnou za-
skočeni. Do kampaně byli zapojeni učitelé, starostové, pro-
stě kdekdo. A že i mnoho kněží bylo ve školských službách,
bylo samozřejmé, že se to týkalo i jich. Však biskup z Asti
monsignor Artico ve svém okružním listě kněžím připo-
mínal, že již v Písmu svatém se mluví na mnoha místech
o správných, poctivých mírách a vahách a věřícím se uklá-
dá poctivost. K tomu patří také znalost těchto věcí a ochra-
na těch, kdo se snadno stávají oběťmi nepoctivých speku-
lantů.
Don Bosco vyšel z drobného neuvědomělého lidu a cí-
til potřebu v této věci něco pro něj udělat. Ještě než vláda
vydala prováděcí nařízení, ano, hned jakmile vyšel dekret
o zavedení nových měr a vah, Don Bosco sedl a načrtl si
rozvrh dílka, které bylo určeno „řemeslníkům a venkov-
skému lidu“. Před své jméno znovu schválně napsal „kněz“,
aby bylo vidět, že kněží mají na mysli dobro lidí, i to po-
zemské.
Jak plyne z věci samotné, dílko nemohlo být příliš roz-
sáhlé, ale šlo o to, aby po stránce metodické bylo bezvadné,
naprosto jasné a srozumitelné všem. To není maličkost, to
chce na slovo vzatého odborníka v matematice a zároveň
znalce pedagogiky a didaktiky. To byl Don Bosco celým
svým založením. Konzultoval spisy profesorů: Giulia, Mila-
nesia, Borghina a také traktát, vydaný jedním školským bra-
trem. Přitom sestavoval učebnici svou, zcela původní.
Tiskl to u Paravie pod portifikátem Městského paláce.
Shodou okolností tam tiskl současně podobnou práci pro-
fesor Giulio z turínské univerzity. Paravia jej na tuto shodu
upozornil. Stalo se však, že zatímco se tisk blížil ke konci,
vyvstala nějaká matematická potíž, a to otázka nějaké for-
mulace. Don Bosco tisk zastavil, ale zastavil jej i profesor
Giulio. Oba stáli před stejným problémem a Giulio byl zvě-
dav, jak si s tím poradí Don Bosco.
Don Bosco těžce hledal, ale nechtěl povolit. Potom se
zavřel do pokoje profesora Piky a usilovně hledal, až našel
takovou formuli, aby byla snadno pochopitelná. Giulio ji
shledal správnou a převzal ji od Dona Boska. Nevíme, o co
přesně šlo, ale ze všeho vysvítá, že Don Bosco byl mnoho-
stranný génius a byl by vynikl i v jiných oblastech vědění.
Jeho metrický systém byl veřejností přijat s nadšením.
Vyšel v mnoha tisících výtisků a každý za pouhých 10 cen-
tésimů. Dokážeme si představit, že i tato práce měla vedlejší
záměr: ukázat Dona Boska jako kněze, který také dbá o ve-
řejný prospěch a pomáhá nízkým vrstvám národa vystoupit
výše, než tomu bylo v minulosti. Byla to i určitá záštita pro
jeho Oratoř. Lámaly se tím hroty a Don Bosco si získával
další sympatie u vládních činitelů, jimž jeho iniciativa ne-
mohla uniknout. Aporti a učitelé přijali jeho dílko s nad-
šením a s velkými chválami. Časopis L’Unità Cattolica –
Katolická jednota, ho nazvala nejvhodnější příručkou pro
obecné a to první svého druhu v celém Piemontě.
Nezůstalo při jednom vydání. Don Bosco měl ve zvy-
ku stále zlepšovat a zdokonalovat. V roce 1849 vyšlo další
vydání zaměřené hlavně na obecné školy. V něm bylo již
i srovnání nové liry nebo franku s platidly jiných evrop-
ských států.
O několik let později vydal třetí vydání s názvem: „Arit-
metika, neboli desetinná soustava pro obecné školy.“ Dílo
vyšlo za Don Boskova života celkem osmkrát a dosáhlo ná-
kladu 28 000 výtisků.
52 Smrtelné onemocnění
Zdálo se, že Don Boskova aktivita nezná meze. Nevěděl, co
je to odpočinek. Unavovalo to tělo a ještě více duši. Jediným
jeho odpočinkem byl jeho zájem o kapli. Podle záznamů
Dr. Borela vylepšil oltář, koupil vázy na květiny, pěknou
křišťálovou lucernu, na okna dal záclonky z červeného plát-
na. Dal zhotovit 24 nových lavic a dvě klekátka, do sakristie
další dvě lavice a vůbec všechno, čeho bylo třeba pro důstoj-
né slavení mše svaté a svátostného požehnání. Mimo to stá-
le kupoval medailky, křížky, obrázky a modlitební knížky.
Rozdával je chlapcům a zvláště dbal, aby každý měl svůj
katechismus.
Chlapci začínali být velmi uvědomělí a zbožní. Don Bo-
skova zpovědnice byla stále obležena. Ano, Don Bosco byl
stále více hledán i dospělými, takže se množily jeho po-
chůzky po městě.
Slavnost svatého Aloise byla již docela jiná než zimní
slavnost svatého Františka Saleského. Don Bosco na ni po-
zval místního faráře z Borga Dora – dona Gattina. Ten sice
97
|
|
10.8 Page 98 |
▲back to top |
nemohl a omluvil se, ale Don Bosco tím ukázal, že si váží
duchovních správců a nechce je opomíjet.
Potom přišla slavnost svatého Jana Křtitele. Turín byl
toho dne, jak se říká, ve svátečním. Katedrála byla zasvěce-
na předchůdci Páně, byl to tedy svátek města. Vojáci stříle-
li, pouštěly se ohňostroje, pochopitelně i Don Boskovi hoši
byli uneseni obecnou náladou. Protože jejich ředitel byl
také Jan, začali ho ten den oslavovat. On byl sice křtěn na
jméno svatého Jana Evangelisty, ale nechal hochy přitom.
Měl radost, protože ji měli i oni.
Ale lidské síly mají své meze. Měly je i síly Dona Boska.
Jedné neděle po velikém vypětí, když se vrátil domů,
omdlel. Museli ho uložit do postele. Vyvinula se z toho těž-
ká bronchitida, která přešla v zápal plic. V osmi dnech byl
Don Bosco na konci života. Vyzpovídal se a don Borel mu
přinesl z kaple Malé nemocnice svaté přijímání. Provázelo
ho několik oratoriánů nesoucích svíce. Plakali. Don Bosco
se snažil být klidný a odevzdaný do vůle Boží. Přišla i ma-
minka s Josefem, aby se s ním rozloučili. Nemoc pokra-
čovala neúprosným tempem a Don Bosco přijal i svátost
pomazání nemocných. Dr. Borel se nad ním rozplakal. Pro-
tože to vypadalo na konec, prosil všude o modlitby, u Baro-
lové, v Oratoři i ve městě.
Don Bosco později napsal: „Zdálo se mi, že jsem připra-
ven na smrt. Bylo mi jen líto, že musím opustit své hochy,
ale utěšoval jsem se, že zemřu ve chvíli, kdy je Oratoř již za-
jištěna.“ Považoval se za pouhý nástroj Boží Prozřetelnosti
a neviděl rozpor mezi svým odchodem a tím, co mu bylo
naznačeno ve snách. Bůh si jistě najde někoho, kdo by v jeho
díle pokračoval. Třeba Dr. Borel bude moci řídit Oratoř.
Hned jak se rozkřiklo, že Don Bosco těžce stůně, ano, že
je na smrt nemocný, zmocnila se hochů nesmírná úzkost
a bolest. Starší se mu nabízeli za ošetřovatele a střídali se ve
dne v noci u jeho lůžka. Jiní se přicházeli ptát, jak mu je. Ka-
ždý se dožadoval, aby ho mohl vidět, říci mu aspoň slovíčko
nebo pro něj něco udělat. Lékař ovšem nedovolil návštěvy,
takže ošetřovatelé každého neúprosně posílali pryč. Tak byl
před bránou k Malé nemocnici stále pláč. Lidé, když viděli
tyto scény, byli dojati a říkali si: „Jak ho mají rádi! Jak jim
přirostl k srdci!“ I Don Bosco občas zaslechl něco z těch
výstupů a bylo mu hochů líto. Jednou se ptal ústavního
sluhy, který měl u něho službu: „Kdo tam je? Pusťte je ke
mně na chvíli.“ Hoši byli na chodbě před jeho světnicí a byli
vpuštěni. Byli to Vigliletti, Piola a Buzzetti. Nemohli se sice
u Dona Boska vyzpovídat, ale i tak byli šťastni, že ho aspoň
viděli a pozdravili ho.
Hoši však dělali mnohem víc. Chodili ve skupinách
k Panně Marii Těšitelce a modlili se za uzdravení milované-
ho otce. Dělali i sliby, některé až neuvážené, například, že
se budou celou řadu dní postit o chlebu a vodě. A postili se.
Mnozí se postili. Těch modliteb, růženců, co bylo v ty dny
vysláno k nebi! Byla to svatá horečka, která se zmocnila
mladého světa, že to bylo až nepochopitelné.
Byla sobota v měsíci červenci – den zasvěcený Vznešené
Matce Boží. Přišel večer a nebylo náznaku, že by se nemoc
chtěla zastavit. Nemocný byl tak špatný, že se počítalo s tím,
že v noci skoná. Don Bosco kašlal krev a byl úplně vysílen.
Byl však klidný a snažil se sem tam zažertovat, aby okolosto-
jící rozptýlil. Kolem půlnoci přišel Dr. Borel, aby řídil mod-
litby za umírající. Tu ho napadlo: „Done Bosco, poproste
Pána Boha, aby vás uzdravil!“ Don Bosco mlčel. „Přece stojí
v Písmu: V nemoci modli se k Pánu a on tě uzdraví!“ Don
Bosco zašeptal. „Nechte Pána, ať udělá, co on chce!“ „Tak
aspoň řekněte: Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!“ Ale ani
to nechtěl. „Udělejte mi radost, Done Bosco. Prosím vás o to
jménem našich drahých synků. Opakujte po mně! Opakujte
to ze srdce!“ Tehdy, aby udělal radost, dal si nemocný říci
a pomalu zašeptal: „Pane, chceš-li, uzdrav mne!“ Později
Don Bosco řekl, že si v duchu myslel něco jiného. Chtěl říci
se svatým Martinem turským: „Nevzpírám se práci.“ Když
Dr. Borel slyšel ta slova, utřel si oči a plný víry zvolal: „Stačí,
stačí! Už to vím, uzdravíte se!“ Jako by věděl, že k modlit-
bám hochů scházela již jen Don Boskova modlitba.
Ráno přišli dva doktoři: Dr. Botta a Dr. Cafasso. Přišli
s obavou, že najdou Dona Boska mrtvého. Ohledali mu tep
a řekli: „Milý Done Bosco, můžete jít poděkovat Panně Ma-
rii. Máte věru zač děkovat!“
Nikdo neví jaké nadšení se zmocnilo chlapců, když se
dověděli, že Don Bosco krizi překonal. V mladickém zá-
palu křičeli: „Ať žije Don Bosco! Ať žije Panna Maria! Ať
žije Pán Bůh!“ Tyto výlevy radosti a nadšení se opakova-
ly ještě bouřlivěji, když Don Bosco, podpíraje se o hůlku,
přišel sám do Oratoře. Hoši se o jeho úmyslu dověděli
a hned někteří silnější letěli k Útočišti. Vzali ho na ramena
a nesli ho k Pinardům. Když ho tam donesli, všichni pla-
kali a Don Bosco s nimi. Byl tak šťasten, že zase vidí své
hochy! Dr. Borel měl k hochům promluvu, jak to uměl jen
on. I Don Bosco k hochům promluvil pár slov. Mezi jinými
řekl: „Děkuji vám všem za lásku, kterou jste mi prokázali
v mé nemoci a za všechny modlitby. Jsem přesvědčen, že
jen proto mi Pán Bůh prodloužil život. Já vám zase slibu-
ji, že dokud mě Pán Bůh nechá na zemi, nebudu dělat nic
jiného, než se starat o vaše blaho pozemské i věčné. Děkuj-
me Pánu Bohu, ale nezapomeňme, že jednou přece jen bu-
deme muset zemřít všichni. Dělejme všechno, abychom se
dostali šťastně do nebe. Tam již nebudeme plakat.“ Potom
se zpívalo „Bože, chválím Tebe“, a to s takovým nadšením,
jako ještě nikdy.
Když se Don Bosco dověděl, jaké sliby hoši udělali Pánu
Bohu, jako moudrý duchovní vůdce jim to zaměnil za věci
duchovně užitečnější a uskutečnitelnější. Blahopřáli mu
i jiní, kněží i nekněží, jeho přátelé a obdivovatelé. Jednomu
příteli Don Bosco řekl: „Kdybych byl zemřel, doufám, že
bych již dnes byl v nebi. Takto nevím, jak to se mnou do-
padne…“ Ten dotyčný pán asi po čtyřiceti letech vzpomí-
nal na ta slova a vychvaloval ho, co dobrého mohl po svém
uzdravení ještě vykonat. Ale on skromně namítl: „Mýlíš se.
To všechno by byl místo mne vykonal někdo jiný. Bůh udě-
lal všechno, já nic.“ My jeho přesvědčení můžeme jen při-
jmout a potvrdit.
53 Rekonvalescence
Lékař nemohl s dobrým svědomím říci, že Don Bosco
všechno překonal. Nemoc se mohla vrátit a dokončit své
dílo. Proto nařídil bezpodmínečnou rekonvalescenci. Don
Bosco to uznal a rozhodl se, že na čas odejde na rodné
povětří do Becchi. Než odjel, neopomenul využít příležitos-
ti, když od Pinardiho odcházel jistý Petr Clapié a pronajal si
od pana Pankráce čtvrtou světničku. Tak zůstal v poschodí
již jen jeden podnájemník, o kterém se dalo předpokládat,
98
|
|
10.9 Page 99 |
▲back to top |
že si také bude hledat jiný byt. Aby chlapci byli veselí, na-
koupil jim hodně dřevěných „ráfů“ – obručí, které mohli
honit po Valdoku. Také jim opatřil pažby od pušek, aby si
mohli hrát na vojáky a učit se vojenské kázni.
Z Turína odjel v prvních srpnových dnech. Jakmile
opustil město, uvědomila si markýza, že bude delší dobu
pryč a chtěla, aby se jeho světnice uvolnila pro jeho nástup-
ce. Dr. Borel se sám postaral, aby jeho věci byly přeneseny
k Pinardům a s jeho svolením koupil v krámě poblíž kostela
svatého Šimona a Judy nějaký starý nábytek, kterým by se
vybavil jeho nový byt. Kaplanem Malé nemocnice se stal
Don Boskův spolužák ze semináře a jeho velký přítel don
Bosio. Nastoupil tam velmi brzy.
Provizorním ředitelem Oratoře se stal Dr. Borel, ale pro-
tože měl své povinnosti, prosil Dr. Volu, Dr. Carpana a kně-
ze Triveru, aby se s ním podělili o povinnosti, než se bude
moci Don Bosco vrátit. Někdy přišel na katechismus i don
Pacchiotti z Útočiště. Neměli to lehké. Don Bosco byl těžko
nahraditelný. Aspoň si mohli představit, že práce v Oratoři je
veliká dřina, a že všechny úspěchy lásky se musí hodně platit.
Oratoř také spotřebovala hodně peněz. Každý svátek byl
hodně drahý, každá neděle chce své. Bylo třeba pořádat lo-
terie a pro ně bylo nutno nakoupit množství cen. Dále kaž-
dý výlet stál peníze, protože bylo třeba dát hochům najíst.
Také bylo třeba řadu hochů oblékat a obouvat. Dodnes je
možno nahlédnout do registru, který od roku 1844 do roku
1850 vedl osobně Dr. Borel, jenž byl, abychom tak řekli, po-
kladníkem Oratoře. V seznamu defiluje řada jmen, která se
budou v dějinách Oratoře opakovat a jež představují první
dobrodince Don Boskova díla, první spolupracovníky z řad
kněží a laiků, z řad lidí vznešených i prostých. To byl první
náznak „Salesiánské rodiny.“
Don Bosco odjel tedy do Morialda. Vzal si za průvod-
ce studenta, jistého Tonina, oratoriána. Několik dní odpo-
číval na faře v Castelnuovu u děkana Cinzana, ale potom
šel k mamince do Becchi. Na oratoř nezapomněl. Dne 22.
srpna psal Dr. Borelovi, že se mu zdraví lepší. Jí, pije, spí až
hanba, chodí na procházky, dýchá čistý vzduch, má již i bar-
vu a také formu. Vidí ve všem Boží prst, protože se cítí lépe
než před nemocí. Předtím ho stále pálilo v krku, nyní to
přestalo. U nich je čerstvý vítr i když je veliké sucho. Ubozí
lidé v zemědělství! Na Oratoř myslí stále. Jak dopadlo pro-
cesí na svátek Nanebevzetí Panny Marie? Pěkné pozdravení
donu Pacchiottimu, donu Bosiovi a Dr. Volaovi! Borel od-
pověděl, že procesí se vydařilo náramně. Několik set hochů
v něm pochodovalo. Zpívali: „My jsme mariánské děti“. Jen
to hřmělo přes pole a louky. Sešlo se mnoho lidí.
Bylo to poprvé, co Oratoř rozvinula na veřejnosti svůj
mariánský prapor ve slavném průvodu. Potom se již každý
rok bude Nanebevzetí Panny Marie takto oslavovat a mezi
hochy půjde toho dne hlas: „Don Bosco má narozeniny.“
Don Bosco se narodil o den později, 16. srpna, ale jak ne-
chal své syny, aby spojili jeho svátek se svátkem svatého Jana
Křtitele, tak je nechal, aby si jeho narozeniny připomínali
na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Nakonec z toho vznik-
ne přesvědčení, že se Don Bosco narodil 15. srpna jako dar
Panny Marie právě v ten její nejslavnější den. To nevadí.
Těch pár hodin nemohlo hrát žádnou vážnou úlohu.
Don Bosco nemeškal a psal hned znovu. Vyjádřil radost
nad vydařenou slavností i svoji lítost nad tím, že nemá kří-
dla a nemohl tam přiletět také. Dr. Borel ať prý je klidný
ohledně jeho zdraví. Poctivě lenoší, jak má přikázáno. Byl
již požádán, aby zpovídal, kázal, aby měl zpívanou mši sva-
tou, ale on řekl ne. Smutno mu není. Tonin s ním chodí na
vycházky a dělá mu veselou společnost. Potřeboval by ka-
lendář. Již opravdu neví, kdy je všední den a kdy je neděle.
U nich již pršelo. Kraj přestal být smutný a vzal na sebe jar-
ní vzhled.
Ani Borel neotálel a hned zase psal. Byl to dopis, samá
podrobnost. Don Bosco mu byl za něj velice vděčný. Do-
pis nemáme, ale odpověď ano. Don Bosco píše, že je moc
vděčný donu Triverovi za pomoc, kterou věnuje Oratoři, ale
ať je hodný na hochy! Někdy je moc energický a již jich ně-
kolik odradil od docházky. Prosí pana doktora, aby se každý
pokrm v Oratoři podával s olejem! U nich je smutný po-
hřeb. Jeden člověk se v nemoci obrátil k Pánu Bohu a slíbil
mu svatosvatě, že se polepší a půjde ke zpovědi. Uzdravil se
a nesplnil slib. Marně ho prosila manželka i celá rodina. Za
měsíc upadl znovu do nemoci a zemřel, aniž se mohl vyzpo-
vídat a přijmout Tělo Páně. Všude se o tom mluví. Potřebuje
po jednom výtisku „Šesti neděl svatého Aloise“, „Životopisu
Aloise Comolla“, „Anděla Strážného“ a „Církevních dějin.“
Najde to ve skříni na šaty, která byla u jeho stolu. Zdraví
se mu stále lepší, jen zuby ho občas bolí. Co dělají chlapci?
Jsou hodní? Nebo se honí za měsíčkem?“
V našem případě se nesplnilo přísloví: Sejde z očí, sejde
z mysli. Jako vzpomínal Don Bosco, tak vzpomínali i hoši.
Ostatní velební páni dělali, co mohli a uměli, ale Orato-
ři scházely duše a srdce. Po několika týdnech začaly cho-
dit do Becchi dopisy od chlapců, aby již přišel nazpět. Do
Becchi začaly chodit malé, pak větší a větší skupiny chlap-
ců. Hrála v tom roli i závist. V Turíně se totiž doslechli, že
se kolem Dona Boska v Becchi tvoří něco jako Oratoř. Co
kdyby jim ho ti Morialďáci chtěli ukradnout! Jednou mu
jeden Turíňan řekl: „Done Bosco, buď se vraťte do Turína,
nebo my přeneseme Oratoř sem.“ On na to: „Nebojte se.
Vrátím se. Jen buďte hodní, já se k vám vrátím dřív, než
opadne listí.“
Lemoyne vypravuje, že oratoriáni v té době hodně rozší-
řili mezi lidmi hlas, že se na Květnou neděli u Panny Marie
v Polích samy rozhoupaly zvony. Zavdalo to příčinu i k hla-
sům opačným. Někdo v tom viděl „jezuitské triky, jak chy-
tat lidičky“. Někdo dodával sarkasticky: „Nejen zvony, prý
i ministrantské zvonky samy zvonily a varhany samy hrály!“
Don Bosco musel kvůli těm řečem vyslechnout pokárání,
v němž se mu vytýkalo pokrytectví. On mlčel a usmíval se.
Ať si lidé mluví, když je to baví!“
Tak se mezi růžemi stále objevovaly i trny. Don Bosco
si byl plně vědom toho, že radosti přicházejí jen proto, aby
měl člověk občas nějaké povzbuzení, ale většinou přicházejí
samé kříže. Práce pro spásu duší je především veliký kříž.
Jednou se o tom bavili s děkanem Cinzanem a Don Bosco
použil citátu z evangelia: „Kdo chce za mnou přijít, zapři se,
vezmi na sebe svůj každodenní kříž a následuj mě!“ Děkan
měl doktorát z teologie a vytkl Donu Boskovi, že tam slovo
každodenní není. „I je tam, je,“ řekl Don Bosco. „Nemají ho
všichni evangelisté, to ne, ale Lukáš ho má. Je to v hlavě de-
váté, verš 23.“
Do doby rekonvalescence patří událost, kterou vypravo-
val Buzzetti. Don Bosco prý vypravoval hochům, kteří za
ním přišli z Turína, sen, který měl. Viděl dva hochy a jmeno-
val je dokonce jménem. Také chtěli přijít za ním do Becchi,
ale když přijeli k Pádu, zastoupila jim cestu nějaká obluda.
Celé je poplivala zpěněnými slinami a vyválela je v blátě, že
99
|
|
10.10 Page 100 |
▲back to top |
byli k nepoznání. Stalo se opravdu, že ti dva nešťastníci se
tam něčeho dopustili a také navždy opustili Oratoř.
Liturgický kalendář, o který Don Bosco psal Dr. Bore-
lovi, nepřišel. Lékař prý nechtěl, aby se Don Bosco modlil
breviář a tak namáhal hlavu. On se však přesto každý den
modlil nejdříve aspoň část, brzy potom i celé oficium.
Ještě jeden dopis máme, a to ze 16. září. Don Bosco píše
z Castello dei Merli (z Kosího zámku). Vzpomíná, že to je
již více než měsíc, co je z Turína pryč. Již se modlí celý bre-
viář a nic mu to nevadí. Bohužel kalendář nemá. Rád by byl
kolem Všech svatých zase v Turíně. Doufá, že již bude v po-
řádku. Prosí, kdyby Dr. Borel mohl za ním přijet. Nejlepší
by to bylo v pondělí 28. září. Od hospody U zlatého telete
vyjíždí k večeru povoz do Castelnuova. Lepší by však bylo
jet omnibusem ráno v pondělí do Chieri. On by tam pro něj
poslal bryčku s koněm. Ovšem musel by napsat, kdy přesně
přijede. Co víno? Má nějaké obstarat? Nemohl by přijet také
don Pacchiotti a don Bosio? V Kosím zámku je na návštěvě
u svého bývalého učitele. Do Becchi se vrátí 22. září na vi-
nobraní.
54 Starosti s návratem
Byly to již pomalu tři měsíce, co byl Don Bosco doma u ma-
minky a měl již pocit, že je úplně zdráv. Nyní se mu zdál
každý den celou věčností. Všechno ho táhlo zpět. Co ho
však zdržovalo? Rady přátel a v neposlední řadě otazník, jak
a kde bude bydlet. Nejhorší bylo, že i don Cafasso a mon-
signor Fransoni byli toho názoru, že nemá spěchat, aby si
zase něco neuhnal. Všichni ho ujišťovali, že je Oratoř v dob-
rých rukách, a že se o ni nemusí bát. Nakonec Don Bosco
sám musel nejlépe vědět, jak mu je a jak se mu daří a jak se
cítí. Říkal se svatým Pavlem: „Nechejte mě jít, kam mě volá
Pán. On je Všemohoucí, povyšuje a ponižuje, On mi dá sílu
i potřebné zdraví. A kdybych měl podlehnout? Nebojím se.
Nemyslím si o svém životě, že je dražší, než opravdu je. Ne-
chejte mě, abych svůj život věnoval za spásu mládeže!“
Když don Cafasso a pan arcibiskup viděli, že je to asi
Boží vůle, aby se Don Bosco vrátil, dali mu k tomu sou-
hlas. Jen doporučovali, aby se věnoval řízení, ale aby zatím
nekázal, nezpovídal, nedělal školu, katechismus a podobně.
Don Bosco sliboval a nakonec okolnosti byly silnější než
jeho sliby. Napsal o tom: „Měl jsem dobrou vůli poslouchat
a dodržet slib, ale potom jsem viděl, že Dr. Borel a přátelé
nemohou všechno zastat. O svátcích mnoho hochů zůstá-
valo bez zpovědi a to jsem již nevydržel lenošit. Začal jsem
konat všechny své povinnosti a je to již 25 let, co jsem ne-
potřeboval doktory ani medicíny. Z toho jsem si vzal po-
učení, že práce, je-li správně organizována, neškodí lidské-
mu zdraví.“
Horší byla otázka bydlení. Don Bosco věděl, že jde do
nebezpečí. Jednak hospoda „U zahradnice“, jednak ti vše-
lijací sousedé a sousedky mu dělali starosti. V Útočišti měl
postaráno o jídlo a o všechno. Koho si nyní vezme k sobě,
aby to bylo dobré?
Faktem je, že do všech velkých událostí v dějinách spásy
zasáhla žena. Není zde třeba vypočítávat všechny hrdinky
Staré i Nové smlouvy, které měly účast na díle spásy. Stačí
říci, že i založení Oratoře bylo součástí Božího plánu spásy
a že i zde z Boží vůle měly sehrát svou úlohu ženy. Byly to
především maminky, které posílaly své synky do Oratoře,
ale byly to i paní, které Oratoř podporovaly, byly to řeholni-
ce, které dnem i nocí pracovaly pro hochy Don Boskova do-
mova. Přede všemi to byla však žena, která zaslouží zvláštní
zmínky, ta, která první rozvinula na tomto místě prapor lás-
ky ve prospěch chudé a opuštěné mládeže. Lemoyne ji na
tomto místě nazývá ženou, která se postavila do čela nesčet-
ných dalších, které kráčely a kráčejí a budou kráčet v jejích
stopách snad až do konce věků.“ Myslí zde na Don Boskovu
maminku Markétu. Don Bosco se jednoho dne rozhovořil
o svých starostech s panem děkanem. „Máš maminku,“ řekl
ten bez váhání. „přemluv ji, ať jde s tebou do Turína!“ Don
Bosco předvídal tuto odpověď, ale chtěl něco namítnout.
„Vem si maminku, povídám ti,“ řekl on, „nikdo jiný se na to
lépe nehodí a lepšího anděla strážce nenajdeš.“
Don Bosco by byl velice rád, aby šla maminka s ním, ale
ještě váhal. V Turíně to pro ni bude znamenat mnoho prá-
ce, mnohem víc starostí, než měla doma. Dále byla v Becchi
svou paní, kdežto v Turíně bude do značné míry závislá na
něm. Bude s tím svolná?
Šel za ní a zavedl na to řeč. Řekl jí všechno po pravdě.
A ona? Zůstala na chvíli zamyšlená, ale potom mu řekla: „Ty
dobře víš, jak je mi těžké opustit domov, Josefa a děti, ale
když myslíš, že je to vůle Boží, půjdu.“ Don Bosco ji ujistil,
že to tak jistě Bůh chce a že by to mělo být hned po Všech
svatých. Maminka to vzala na vědomí.
Začaly přípravy. Jen se to rozkřiklo po vsi, již to letělo od
úst k ústům. Mnohé maminky doufaly, že Don Bosco přece
jen zůstane v kraji a začaly ho přemlouvat. On však nemohl
a nechtěl. Bůh ho volal k něčemu důležitějšímu a jeho dob-
rou matku také.
55 Dolů z kopců
Don Bosco poslal nějaké zásoby jako fazole, hrách a podob-
ně, napřed. Sami se s maminkou vydali na cestu 3. listopadu.
Matka Markéta měla co dělat, aby se dostala z obětí vnoučat,
která pro ni tuze plakala, ale musela být statečná. Slibovala,
že se zase brzy na ně podívá, že Turín není na konci svě-
ta, že oni také jistě přijdou za ní a za strýčkem se podívat.
Sami toho mnoho nenesli. Maminka měla přes ruku košík
s nějakým prádlem a s tím nejnutnějším. Don Bosco si nesl
své sešity, breviář, misál a co nutně potřeboval. Bez breviáře
neudělal ani krok, ten musel chodit stále s ním. V breviáři
měl papírové záložky a na každé nějaký citát z Písma svaté-
ho nebo ze Svatých otců nebo z italských básníků. Tyto zá-
ložky vždycky překládal z jedné části breviáře do druhé po
celých 40 let až do své smrti. Stálo tam například: „Všechny
řeky vtékají do moře, a moře tím nestoupne.“ „Dobrý je Pán
a v čas bolesti potěší.“ „Přijměte raději můj zákon a ne pe-
níze, mou nauku a ne zlato!“ „Není nad to, když se člověk
v životě raduje a koná dobro.“ „Každý dostane odplatu za
to, co vykonal v životě.“ „Mějte, bratři, dobře schovaný klíč
od své cely, ale také od svého jazyka.“ „Víc platí příklad než
slovo, lepší je učit skutky než hlasem.“ Ze Silvia Pellika tam
měl citát: „Ital na vznešenost ctnosti ať věří, stát ať své nadě-
je Božími milostmi měří, oba ať s vírou a nadějí kráčí v lásce
až k získání trvalých statků.“
Vraťme se však k našim poutníkům. Pomalu sestupova-
li z castelnuovských kopců do Chieri tak jako apoštolové
100
|
|
11 Pages 101-110 |
▲back to top |
|
|
11.1 Page 101 |
▲back to top |
pěšky a tam se zastavili u známých. Něco pojedli a zase se
vydali dál, až sestoupili do Turína. Překročili Pád a byli ve
městě. Když přecházeli Rondò a byli již blízko nového by-
dliště, potkali se s Dr. Volou. Bylo to významné setkání. Byl
to Vola mladší, jiný než o kterém byla řeč předtím. Ten se
podivil, že se táhnou takovou dálku pěšky, ale ještě více se
podivil, když mu Don Bosco řekl, že na pohodlnější cesto-
vání neměli peněz. Slovo dalo slovo a Vola viděl, že nema-
jí opravdu nic, dokonce, že těžko dají něco dohromady na
oběd. Začal se hrabat v kapsách a když nic právě nenašel,
dal Donu Boskovi své hodinky. Don Bosco se obrátil na ma-
minku a řekl jí s úsměvem: „Vidíte, maminko, Boží Prozře-
telnost se o člověka postará!“ Upřímně poděkoval a hodin-
ky si vzal.
Když šťastně celí unavení dorazili k Pinardům, vystoupi-
li na pavlač a otevřeli byt. Zatím to byly dvě světničky, pro
každého jedna. Ta maminčina musela sloužit zatím i za ku-
chyni. Mnoho toho neměli. Dvě postele, dvě lavice, dvě žid-
le, kufr, stolek, hrnec, kastrol, několik talířů a pro první noc
také hodinky. Druhý den je Don Bosco skutečně prodal.
Maminka to brala s humorem. Říkala, že teď bude mít méně
práce než doma v Becchi. A vesele si zpívala něco jako „Bla-
ze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová.“
Zatím přišlo několik oratoriánů, mezi nimi jistý Štěpán
Castagno. Postávali pod okny a chtěli se něco dovědět.
Slyšeli, jak se zatloukají do zdi hřebíky a jak si Don Bosco
s maminkou zpívají: „Andělíčku mého Pána“. Na ty hřebíky
a hřebíčky se zavěšovaly zbožné předměty: kříž, mariánský
obraz, obrázek s voskovým Božím Beránkem, olivová vět-
vička od poslední Květné neděle, také nádobka se svěcenou
vodou. Na zdi se rozvěsily tři kartony s nápisy, které si dal
Don Bosco natisknout. Na jednom stálo: DA MIHI ANI-
MAS CETERA TOLLE (Dej mi duše, ostatní si vezmi), na
druhém italsky: JEN JEDNO JE ZAPOTŘEBÍ – SPASIT
DUŠI a na třetím křesťanský pozdrav: POCHVÁLEN BUĎ
JEŽÍŠ KRISTUS. Ten visel nad vchodem.
Když se Don Bosco ubytoval, navštívil dona Cafassa
a přátele a čekal na neděli. Dovedeme si představit, jaký já-
sot ho přivítal. Hoši se nemohli dočkat neděle, když se roz-
křiklo, že se Don Bosco vrátil. Odpoledne, když byl mezi
hochy, na znamení Dr. Carpana přinesli židli a posadili
ho na ni. Hoši udělali kruh kolem a zazpívali svému otci
svoji píseň, jejíž slova patrně složil Dr. Carpano a melodii
Dr. Nasi. Nebyla to žádná klasická poezie, zato promluvilo
srdce. Text dlouho žárlivě opatroval Josef Buzzetti, který byl
tehdy mezi účinkujícími, ale před smrtí ho odevzdal salesi-
ánskému archívu. Myšlenky textu byly následující: Zornič-
ky smutné hledaly v mracích na horských stráních pastviny
klidné. Kde jsi byl, pastýři dobrý? Jak dlouhé dny, jak před-
louhé noci! Zdálo se, slunce že stojí, s jitřenkou nevzejde
žádný den! Tak jako ptáčata ve hnízdě mají zavřené oči, zo-
báčky dokořán, čekají matku, až jim z dálavy donese červa,
tak my jsme čekali pod touto střechou na tebe, milený otče.
Bůh ať je pochválen! Jsme tolik rádi, ty, muž dobrý, moudrý,
zbožný a ctnostný, jsi zase mezi námi! – Nic jiného se z toho
přivítání nezachovalo, ale můžeme si hodně domyslet sami.
Bylo to v neděli 8. listopadu 1846.
Potom nastal všední čas s všedním zápasem o existenci.
Don Bosco neměl žádný pevný plat a žil z ruky do úst. Na-
šli se sice dobrodinci, ale potřeby Oratoře byly veliké. Don
Bosco prodal kousky pole, které měl doma, i svou malou vi-
ničku. Maminka se rozloučila zase se svými svatebními šaty,
s prstýnkem, s náušnicemi a s náhrdelníkem, které si až do
té doby opatrovala jako drahou památku. Prakticky všech-
no, co měla od plátna, skončilo v kapličce v podobě ubrusů,
rochetek pro ministranty, purifikatorií a podobně. Stálo ji to
hodně velkou oběť, vždyť to léta opatrovala, ale ona se do-
vedla přemoci a všechno obětovala na dobrý účel.
56 Místopis Oratoře
Čtenář snad uvítá, když mu povíme víc o domě Pinardiho
a o jeho okolí. Je to kolébka salesiánského díla a zaslouží si,
abychom si o něm udělali přesnější představu.
Bylo to jednoposchoďové venkovské stavení, dlouhé dva-
cet metrů a široké šest. Výška celé budovy nebyla ani celých
sedm metrů. Všechna okna směřovala na jih. Asi uprostřed
stavení byl vchod dovnitř. Po levé straně tam byly dveře do
jedné místnosti (později to byla jídelnička pro Dona Boska
a jeho spolupracovníky) a hned se šlo po dřevěných scho-
dech nahoru. Na plošince byly po levé straně další dveře
do světničky, která odpovídala té dole a hned musel člověk
udělat půlobrat a vyjít na dřevěnou pavlač, z které se tepr-
ve mohlo sestoupit do čtyř světniček, z nichž každá měla
jen jedno okno. Dohromady bylo v poschodí pět světniček.
Pod střechou byly ještě nějaké přístřešky a vikýře, aby tam
šlo světlo. Místnostem nahoře odpovídalo víceméně šest
místností v přízemí. Mimo onu jídelničku se do všech vstu-
povalo ze dvora. Odmyslíme-li si schodiště, zůstane nám
z dvaceti metrů osmnáct. A dělíme-li těch osmnáct metrů
šesti nebo pěti a necháme-li něco na zdi, vidíme, že to byly
jen malé světničky s naprosto nechráněným vchodem, vedle
kterého muselo být vždy ještě místo pro okno.
Jak jsme řekli, zezadu byla přistavena ona „dílna“, ze
které si Don Bosco udělal kapli. Zde byla střecha mnohem
strmější než vpředu, takže tam nemohla vzniknout žádná
mansarda. Okna kaple byla obrácena na sever. Dveře do
ní byly široké asi jeden metr a měly dvě křídla. Nad dveř-
mi visel dřevěný kříž. Do kaple se sestupovalo ze schůdků
a potom byla šikmá plošinka. Na pravé straně u vchodu byl
výklenek a v něm byla soška svatého Aloise z Gonzágy, kte-
rá sloužila k průvodům.
Oltář byl jediný a byl na něm obraz Velké Matky Boží
(Gran Madre di Dio). Za oltářem byla dost prostorná sa-
kristie. Když však Don Bosco později viděl, že je v kapli
málo místa, dal zbourat příčku a nahradil ji dvěma dřevě-
nými sloupky. Oltář se posunul dozadu. Truhlářskou prá-
ci provedl oratorián jménem Jan Coriasso. Nová sakristie
vznikla probouráním dveří do jedné z najatých světniček
budovy.
To nebylo všechno. Jako k domu Pinardiho ze severu při-
léhala kaple, tak k oběma ze strany východní po celé délce
12 metrů přiléhala ještě jedna přístavba. Měla nižší střechu
než okna dílny a byla rozdělena na dvě stejně veliké prosto-
ry. Ta k jihu, přiléhající k východní zdi domu, měla okno
a sloužila jako stáj, ta k severu, přiléhající zezadu ke kapli,
sloužila za kůlnu na dříví. Nad nimi pod střechou bylo seno.
Kdo by dnes přišel do Oratoře svatého Františka Sales-
kého v Turíně a chtěl by hledat Pinardiho dům, musel by
vědět, že z něho zůstalo málo. Bývalá kaple byla pozdě-
ji přeměněna na jídelnu salesiánů. Dnes je sice obnovena,
ale již to není primitivní kaple z roku 1846. Přízemí domu
má dnes podobu portifikátu a vrch je přestavěn. Bohužel si
101
|
|
11.2 Page 102 |
▲back to top |
nemohl Pinardův dům zachovat natrvalo původní podobu,
i když je to veliká škoda. Něco na něm zůstalo původní: ka-
menná, k pilíři přiléhající mušle pumpy, ze které bohatě tek-
la svěží čistá voda, ta, ze které pili Don Boskovi chlapci po
mnoho let, než byl zaveden pořádný vodovod.
Pozemek obklopující Pinardiho stavení měřil tehdy 3 697
čtverečních metrů. Byl celý zatravněn a rostlo na něm hod-
ně stromů. Pinardi to koupil od bratří Filippových v roce
1845. Ještě dál od kaple na sever byla půl třetího metru vy-
soká a dvaašedesát metrů dlouhá zeď, za kterou byla strou-
ha plná vody a vysoký živý plot. Byl vzdálen od kaple přes
osm metrů. Tam stálo později jeviště, tam se hrála divadla
pod širým nebem a pořádaly se tam akademie. Na západ
byla také zídka, dlouhá 31 metrů, ale nižší. Od vchodu do
kaple to bylo 19 metrů. Za zídkou byla zahrada a v ní stála
na břehu zmíněné strouhy ona pověstná „Hospoda U Za-
hradnice“. V prostoru mezi kaplí a zídkou měli nyní Don
Boskovi hoši hřiště. Dnes na tom místě stojí kostel svatého
Františka Saleského. Zde stála kdysi první salesiánská hou-
pačka. Na východní straně byl obyčejný plot ve vzdálenosti
asi 16 metrů od kůlen a odděloval pozemek Pinardiho od
pozemku bratří Filippových. Ti měli za plotem dům dvoj-
násobný, než měl jejich chudší soused Pinardi. Také kolem
něho tekla zmíněná strouha. Dům Filippů byl v pronájmu
a bydleli tam všelijací vozkové a jejich pomocníci. V těch
místech byly totiž také seníky, stáje, kůlny a povozy patřící
městu. Na jižní straně byl živý plot o něco později nahrazen
zdí. Tento plot již běžel podél veřejného majetku a za ním
byla cesta, které se po hospodě říkalo „U Zahradnice“. Cesta
byla lemována alejí morušovníků.
Donu Boskovi nyní záleželo na tom, aby měl celé stavení
k dispozici. Již 1. prosince 1846 uzavřel s panem Pankrácem
Soavem před notářem nájemní smlouvu, která měla skon-
čit teprve 31. prosince 1848. Měl z toho radost. Na dva roky
měl o střechu nad hlavou postaráno. To byla první smlouva,
kterou Don Bosco podepsal sám. Tu dřívější podepisoval
Dr. Borel. Roční cena podnájmu obnášela 710 lir.
Většina volné půdy byla před domem. Don Bosco všech-
no moudře rozdělil. Většina byla pro rekreaci, kousek zů-
stal zatravněn pro posezení, kousek měl sloužit mamince na
zahrádku pro pěstování zeleniny. Jinak bylo všude potřeba
opravovat zdi, případně stavět nové, aby vše dělalo uzavřený
prostor. Tyto práce vykonal se svými dělníky stavitel Bellia,
který již dělal Donu Boskovi kapličku u Barolové.
Nešlo všechno tak, jak by si byl přál. Někteří nájemní-
ci byli nestydatí lidé a musel s nimi mít trpělivost mnoho
měsíců. Z hospody vycházely o nedělích skupinky hulákají-
cích opilců. I v době katechismu nebo svatého požehnání se
drali do Oratoře lidé, kteří přišli schválně rušit a povykovat.
Jedna momentka: Jednou v neděli přišel do kaple plné ho-
chů důstojníček s nějakou holkou. Div, že si ji neposadil na
klín. Don Bosco zčervenal a hned k nim. Holku vzal za ruku
a vyvedl ji ven. Důstojník chtěl ukázat, že se nebojí a již tasil
šavli z pochvy. Don Bosco ho předešel, uchopil ho za ruku
a tak mu ji sevřel, že se nemohl hnout. Chvíli se dívali jeden
druhému do očí. „Tak co bude?“ ptal se důstojník. „Kdybych
chtěl, tak vám zítra ty výložky na ramenou odpárají,“ odpo-
věděl Don Bosco. Důstojník zkrotl a Don Bosco ho pustil.
„Promiňte,“ řekl a odešel se svěšenou hlavou z kaple.
Ani všechnu mládež nezískal. V těch končinách se setká-
valy ty nejhorší živly. Hrálo se tam v karty, popíjelo se, mlu-
vilo se sprostě a dělaly se schválně výtržnosti. Don Bosco
musel vynaložit všechno své umění, aby je odzbrojoval
a aspoň zneškodnil jejich vliv. Časem dosáhl toho, že ho ti
opilci a zkažení povaleči na Valdoku nepovažovali za nepří-
tele, a že se aspoň v jeho přítomnosti drželi zpátky. I mezi
kázáním mu někdy nezbylo než přerušit je a jít je poprosit
o trochu klidu. Slíbili mu to, ale stávalo se, že sotva začal
mluvit, řev se znovu opakoval. Stalo se toto: Dva vojáci vy-
běhli z hospody a nadali si až hrůza. Potom vytasili šavle
a že se budou bít. Don Bosco vyběhl z kaple a chtěl je uklid-
nit. Chlapci kolem něho je také prosili, aby toho nechali.
„Máte pravdu,“ řekl jeden, „tady na to není vhodné místo.“
„Necháme to,“ řekl druhý. A jen Don Bosco zašel s hochy
do kaple, jeden druhého sekl a poranil ho ve tváři. Druhý
mu to hned oplatil a teprve bolest je vzpamatovala. Potom
se oba umývali u Don Boskovy pumpy a chlapci, když vyšli
z kaple, museli zase umývat pumpu, jak byla celá od krve.
Don Bosco byl od samého počátku rozhodnut, že bude-li to
jen trochu možné, bude se snažit získat hospodu pro sebe.
57 Znovu paní markýza
Jakmile se markýza Barolová dověděla, že se Don Bosco
vrátil do města, a že se ubytoval u Pinardů, domyslela si, že
asi tře bídu. Bylo jí ho líto, ale současně mu nemohla od-
pustit jeho paličatost. Poslala k němu jistou osobu, a ta mu
měla udělat jejím jménem nabídku, aby se čestně vrátil k ní.
Mohl by již přece nahlédnout, že pravdu měla ona a ne on.
A kdyby si opět postavil hlavu, ať mu řekne, aby jí již necho-
dil na oči, že ho nechce ani vidět. Don Bosco ji znal příliš
dobře, než aby to vzal jinak než jako ženský žert. Usmál se
a řekl, že jí zůstane vždy hluboce vděčný, ale hochy opustit
nemůže. Neměl v úmyslu s ní válčit, zvláště ne teď, když její
institut sester svaté Anny dosáhl i královského schválení.
Jak Don Bosco odpovídal na protivenství, to ukazuje
krásně následující událost. Markýza byla vždy velkou cti-
telkou Božího milosrdenství a zavedla ve svých komuni-
tách zvláštní šestidenní pobožnost. První tři dny se konaly
modlitby, almužny a jiné dobré skutky za obrácení hříšníků
a dávalo se požehnání s Nejsvětější svátostí. Potom se zase
tři dny děkovalo Bohu za prokázaná milosrdenství. Bylo
zvláštní kázání, zpívalo se: „Nyní propouštíš, Hospodine“
a zase bylo požehnání. Toto šestidenní se zahajovalo pouče-
ním o této pobožnosti. Aby se pobožnost dostala i jinam,
toužila markýza, aby někdo napsal o této pobožnosti kníž-
ku. Také si vymohla od papeže Řehoře XVI. plnomocné od-
pustky pro poslední den pobožnosti.
Myšlenku na vydání pobožnosti tiskem nadhodila zno-
vu při poradě s několika svými spolupracovníky. Šlo o to,
kdo by byl schopen takovou knížku dobře napsat. Silvio
Pellico hned navrhl Dona Boska. „Don Bosco?“ řekla mar-
kýza. „To ne, Don Bosco rozhodně ne!“ Tvářila se jakoby jí
šlo o jeho zdraví, ale všichni přítomní cítili, že je v tom jiný
cit. Pellico šel přesto za Donem Boskem a vyprávěl mu, co
se stalo. A Don Bosco? Odpověděl svým způsobem. Sedl
a knížku vypracoval. Nejen to. Vydal ji koncem roku tis-
kem u Bottů v ulici Těšitelky. Vydal ji vlastním nákladem
v několika tisících výtisků s nadpisem: „Cvičení úcty k Bo-
žímu milosrdenství.“ Podaroval všechny chovanky Útočiště
a co mu zbylo, věnoval představené sester svatého Josefa.
102
|
|
11.3 Page 103 |
▲back to top |
Knížka byla přeložena také do francouzštiny a sestry ji šířily
ve Francii.
Co milá paní Barolová? Přečetla si ji, pochválila, nic víc.
Knížka byla bez jména autora, ale ona dobře věděla, kdo ji
napsal a vydal. Nikdy se Donu Boskovi nezmínila, jen jed-
nou nepřímo. Byla schůzka kněží spolupracovníků. Marký-
za žádala, aby jí byly učiněny návrhy, do kterých dobročin-
ných děl by měla vložit další své peníze. Dr. Borel se tehdy
osmělil říci: „Je tady v Turíně jeden kněz, který se dře do
úpadu od rána do večera a potřeboval by vaši pomoc.“ „Já
vím koho myslíte,“ ona na to. „Don Bosco. Donu Boskovi
nedám nic.“ Borel ji znal, usmál se a udělal schválně naráž-
ku na Don Boskovu knížku vydanou k její radosti a k chvále
Božího milosrdenství. „Tady máte,“ řekla. A dala mu 200 lir.
„Ale běda, řeknete-li, že je to ode mne. On je schopen to ne-
vzít.“ Řeč se stočila na to, co Don Bosco podniká, zda je to
dobré nebo ne. Barolová vedla svou a Borel také. Skončilo
to tím, že se Borel zasmál a svou lahodnou piemontštinou jí
řekl: „Víte, milostivá paní, to je všechno tím, že se kněží ne-
chodí radit s dámami.“ Prý se kvůli tomu vůbec neurazila.
58 Konsolidování díla
Don Bosco dobře cítil, že je Oratoř zatím stále v plenkách,
ale konečně měl trochu klidu a mohl se věnovat její kon-
solidaci. Hlavně potřeboval katechisty. Protože chodil, jak
jsme řekli, také do různých škol ve městě, snažil se získat
pomocníky z řad studentů. Ti museli mít k tomu dovolení,
protože o nedělích byli povinni zúčastňovat se studentských
pobožností. Někteří ředitelé nebyli ochotni vyhovět, někteří
ochotni byli. Tak si získal několik studentů rétoriky z koleje
u Nové brány – Pellegrina, Anzina, Piku (František Picca)
a ještě jednoho. Sám je učil a instruoval a hoši mu pomáhali
učit. Picca a Pellegrino mu pomáhali několik let.
Nyní rozvíjel také svou školu. Jedna třída byla v kuchyni,
druhá v jeho světničce, třetí v kapli v presbytáři, čtvrtá v sa-
kristii. Každý si dovede představit, jak obtížné to bylo pro
něj i pro maminku. Ještě štěstí, že se postupně uvolňovaly
další světničky v domě a třídy se mohly přenést do klidněj-
šího prostředí. Jak si Don Bosco počínal jako učitel? Nej-
dříve sám jednu nebo dvě neděle trénoval s chlapci hlásky
a slabiky, potom vzal diecézní katechismus a na něm se učili
hoši číst. Chlapci nebyli všichni hloupí; nejeden v krátké
době plynule četl. Tak spojoval dvě věci dohromady. Hoši
přestávali být analfabety a současně si osvojovali to, co po-
třebovali znát, aby měli aspoň základní náboženskou kul-
turu. Nejdříve byla škola jenom v neděli, později se proces
alfabetizace uspíšil, zavedla se večerní škola, a ta fungovala
každý den. Don Cafasso a Dr. Borel brzdili vývoj z důvodu
Don Boskova zdraví, ale nakonec přestali bránit, když vidě-
li, že to jinak nejde.
Don Bosco na všechno nestačil, a proto don Cafasso
vybízel některé konviktory, aby se zapojili do akce. Přichá-
zeli hned po poledni, ale protože museli zavčas odejít, aby
zachovali ústavní pořádek, nebyli mu moc platní. Na chví-
li si dal říci i někdo z jeho přátel, ale každý měl své práce
na vrch hlavy, takže nebylo možno nikoho získat natrvalo.
Don Bosco přemýšlel a nakonec viděl, že nejlépe pořídí,
když se bude opírat o hochy samotné. Někteří měli dob-
ré nadání a když přestáli první obtíže s kulturou, zatoužili
po školách, aby si pomohli k lepšímu postavení v životě.
Z těch si Don Bosco vybral některé a věnoval se jim. Učil
je italštině, latině, francouzštině, aritmetice a podobně,
ale současně od nich žádal, aby se zavázali, že mu pomo-
hou v postní době vyučovat katechismus, a že mu také
pomohou v nedělní a večerní škole. Bylo to pro něj veliké
zatížení, protože s nimi proseděl mnoho hodin, ale cítil, že
je to velká pomoc. Nechybělo ani zklamání. Někdo Dona
Boska využil. Přijal od něho více, než mu odevzdal, ale to
je již riziko podnikání. U někoho dosáhl aspoň nepřímého
výsledku, zvláště když se některý dal na kněžskou dráhu,
i když jemu nebyl přímo k pomoci. Tak se v Oratoři zača-
la vytvářet zvláštní skupina studentů, z nichž si Don Bosco
později, po mnoha zklamáních, začal vybírat trvalé spolu-
pracovníky.
V jednom Don Boskově rukopise čteme: „Rád bych zde
vzpomenul některých pomocníků, kteří se hluboce zapsali
do mého srdce. Mezi nimi byl Jan Coriasso, dnes truhlář-
ský mistr, Felix Vergnano, dnes obchodník, Pavel Delfino,
dnes profesor na průmyslovce. Vzpomínám na Antonína
a Jana Melanottovy, z nichž jeden je drogistou, druhý cuk-
rářem, také na bratry Ferrerovy, na Jana Piolu, Viktora
Mognu a Aloise Gentu. Těmto mým malým učitelům při-
cházeli tehdy na pomoc někteří páni z města, tak obchod-
níci s drobným zbožím: Josef Gagliardi a Josef Fino, zlatník
Viktor Ritner.“ Katechisté Oratoře se přirozeně střídali, při-
cházeli a odcházeli. Ani to nebylo trvalé řešení. Přesto škola
šla a měla na svou dobu neobyčejný úspěch. Po katechismu
dával Don Bosco všem do rukou své Biblické dějiny, Cír-
kevní dějiny, Metrický systém, tedy knihy, které pro hochy
napsal tak, aby jim vyhovovaly.
Večer bývala u Pinardů dlouho osvětlena okna jako
o nějaké slavnosti. Bylo to vidět daleko. Svítilo se primitiv-
ně: svíčkami nebo petrolejem. Všechny světnice byly plné
chlapců. Seděli, jak se jen dalo, a dívali se na kartony nebo
do knížek. Jiní psali. Kdepak řádné školní lavice, to byl za-
tím luxus! Každý si musel nějak pomoci.
Don Bosco přecházel po pavlači a hned nahlédl do té,
hned zase do druhé třídy. A zase třeba po schodech do pří-
zemí. Usmál se, hoši se také usmáli, ale jinak bylo ticho.
Sobě Don Bosco vyhradil vyučování metrického systému.
Občas se k němu na Valdocco přicházeli učit tomuto umění
i jiní, například školští bratři.
Velkou důležitost přikládal škole zpěvu, zvláště chorální-
ho. Velkého pomocníka nalezl v Michelangelovi Chiatelli-
novi z Carignana, konviktoru u svatého Františka Assiské-
ho, který asi osm let přicházel do Oratoře učit zpěvu a rád
provázel Don Boskovu scholu, když měla zpívat v některém
kostele.
59 Strom života
Před vstupní branou do Oratoře se zelenal vysoký morušov-
ník, ke kterému Don Bosco choval takovou úctu jako kdysi
patriarchové izraelského národa k dubu v údolí Mambre.
Nazýval jej stromem života a upínalo se k němu několik
událostí, z nichž jedna se stala právě v roce 1846.
Bylo to v neděli odpoledne. Don Bosco a don Borel se
procházeli podél zdi, která dělila hřiště od ulice U Zahrad-
nice, když tu se přiblížili ke zdi tři uličníci, kluci. Ze dvo-
ra se ozýval veselý křik hrajících si chlapců a to je přivedlo
k tomu, aby se podívali. Nešli k brance, ale vysadili jednoho
103
|
|
11.4 Page 104 |
▲back to top |
na zeď a tam odtud měl pozorovat, co se tam děje. Když
však byl kamarád na zdi, napadlo jednoho, strčit do něj. Tak
se stalo, že kluk skočil dovnitř a padl na zem zrovna mezi
Dona Boska a dona Borela. Kněží udělali při tom nenadá-
lém pádu krok zpět, zatímco chlapec celý vyjevený se zvedal
ze země. Ale hned se ohlížel, kudy by utekl. Don Bosco ho
chytil za ruku a pevně mu ji stiskl.
„Nechte mě!“ vykřikl hoch a chtěl se mu vytrhnout.
Mohlo mu být asi 14 let. „Počkej,“ na to Don Bosco, „kam
chceš utíkat?“ „Vy mě chcete bít. To oni mě strčili.“ „Neboj
se, nikdo tě nechce bít.“ „Tak mě chcete dát policajtům.“
„Ani to ne, podívej se kolik je tu chlapců a nikoho nedává-
me policajtům. Zůstaň s námi na chvíli.“ „Já nechci být s fa-
ráři!“ „Proč?“ „Taťka říká, že jsou zlí.“ „Ale jdi, to je nesmy-
sl. Myslíš si, že by tady ti hoši byli s faráři, kdyby byli zlí?“
To už se kolem sbíhali hoši a někteří z nich toho nešťast-
níka poznali. Hned se na něj smáli a zvali ho, aby zůstal
a aby si s nimi hrál. Hoch se trochu uklidnil. Don Bosco
toho využil k dalším otázkám: „Ještě jsi nikdy nebyl na ka-
techismu?“ „Tam já nechodím, já vím, vy mě tam chcete za-
táhnout.“ „Ale ne, po zlém ne. Co bych z toho měl? Ale tře-
ba by se ti líbilo, kdybys mohl slyšet nějaký pěkný příběh.“
„Nemám chuť.“ „Poslyš, a nelíbilo by se ti zahrát si s kama-
rády? Do kostela nemusíš, nebudeme tě nutit.“ To zabralo.
Don Bosco tedy hocha pustil a kamarádi ho vzali mezi sebe.
Za chvíli již divočil s nimi a líbilo se mu to.
Přišla hodina katechismu. Hoši přestali hrát a chystali
se do kaple. Náš hrdina se ohlížel po brance. Tam stál Don
Bosco a pěkně se na něj usmál. „Nemusíš do kaple, ale přijď
příští neděli zase.“ Tak pomalu, pomalu Don Bosco hocha
odzbrojoval, až tento začal odkládat vštípenou předpoja-
tost a jednou se šel podívat i do kaple. Nevydržel tam celý
čas, ale to nevadilo. Vývoj měl mít svobodný průběh a také
jej měl. Dospěl tak daleko, že hoch začal chodit do Oratoře
dopoledne i odpoledne. Začal mít k Donu Boskovi důvěru,
držel se ho a nakonec se i připravil k první zpovědi a k prv-
nímu svatému přijímání. Don Bosco měl radost, když viděl,
jak trpělivost nese růže. Ovšem zde všechno neskončilo.
Otec měl ve městě řezbářskou dílnu, ale hodně času strá-
vil v hospodě. Často přicházel zpitý, doma láteřil, sprostě
mluvil, klel, atd. Zvláště neděle byla jeho. To se vracel z hos-
pody až v noci. Ani si nevšiml, že se hoch nápadně změnil.
Až jednou po dlouhém čase mu kdosi nakousl, že jeho syn
chodí k farářům. Otec již dávno na nic nevěřil a hned na
syna zhurta, ať si něco takového nezačíná, jinak si s ním po-
radí. Po těžké výměně názorů hoch nějaký čas neměl odva-
hu jít do Oratoře. Věděl, že otec nerozumí žertu. Ale potom
to zkusil oklikou. Řekl doma, že jde na procházku. A cho-
dil. V Oratoři se napřed jen ukázal a zase zmizel, potom
neodolal a zůstával delší čas. Don Bosco mu říkal, že může
klidně doma říkat, že byl na procházce. Lež to přece není,
protože opravdu šel na procházku. Jenže dlouho se to neda-
lo utajit. Otec si dal jednou pozor, hocha sledoval a viděl ho
zahýbat do Oratoře. Doma bylo moc zle a hoch zase nějaký
čas musel přestat chodit. Potom jednou v sobotu večer ulé-
hal se srdcem velmi bolavým, nespal, plakal, ale ráno ho ni-
kdo nemohl udržet. Když otec odešel do hospody, sebral se
a šel do Oratoře. Vyzpovídal se u Dona Boska a odpoledne
šel zase. Ale se zlou se potázal. Otec ho zase sledoval a doma
se strhla hádka. V jedné chvíli otec popadl sekeru a vzkřikl:
„Já tě zabiju!“ Hocha přepadl strach a jak byl vylekaný, vzal
nohy na ramena a utíkal z domu. Ale kam? Instinkt ho hnal
do Oratoře k Donu Boskovi. Utíkal, utíkal a otec se sekerou
za ním. A matka za otcem a křičela, aby se vzpamatoval.
Hoch měl přece jen mladší nohy a vzdálenost se mezi
nimi zvětšovala. Přiletěl k Oratoři a zabušil na branku. Bylo
již pozdě – hoši zatím odešli domů. Také byla zima, proto-
že byl pozdní podzim. Nikdo mu nepřicházel otevřít. Don
Bosco byl ve svém pokoji a s ním několik starších hochů.
Měli tam nějakou soukromou rozmluvu. Jen maminka Mar-
kéta zaslechla nějaký lomoz, vyšla ven a jenom zahlédla,
jak někdo leze na strom. Ale než stačila něco podniknout,
už se přihnal k brance nějaký mužský a za ním se vynoři-
la ženská postava. Muž začal bušit na bránu… Markéta šla
pro syna. Don Bosco vyšel ven. Šel otevřít, opatrně, ale ten
nesrsta hned do domu a kde prý je jeho syn. „Já o žádném
vašem synu nevím, že by zde byl. Tady nikdo není, jen tito
hoši.“ Otec byl drzý. V Don Boskově pokoji začal otevírat
skříně, díval se pod postel a všude. Don Bosco zpřísněl a dal
mu najevo, že si to nenechá líbit. On chtěl ještě do jiných
místností, ale Don Bosco ho vzal za ramena a jednoduše ho
vystrčil ven s pohrůžkou, že to dá policii. Teprve potom se
ten hrubián s hlasitým láteřením vzdálil.
Teprve teď maminka pošeptala Donu Boskovi, že někdo
lezl předtím na strom. Když se okolí utišilo, šli ke stromu
a skutečně mezi větvemi, křečovitě přimáčknutý ke kmeni
byl hoch. Don Bosco na něj potichu zavolal, ale ten se ani
nehnul. Přinesli žebřík a Don Bosco vylezl nahoru. Hoch
ze sebe nevydal ani hlásku. Don Bosco se ho dotknul a tu
hoch začal křičet a kousat jako pominutý. Trvalo hodnou
chvíli, než se uklidnil. Zřejmě to byl nervový šok z hrůzy.
Snesli hocha dolů, byl celý zkřehlý, a vzali ho do kuchyně,
aby se ohřál. Markéta mu dala teplou polévku a tu noc zů-
stal u nich. Druhého dne, aby ho Don Bosco uchránil od
zuřivého otce, vyjednal mu učení u jednoho mistra v blízké
vesnici. Hoch zůstal Donu Boskovi vždycky vděčný. Zdoko-
nalil se v řemesle a nakonec se vrátil do Turína, aby mohl
ještě dosloužit k smrti svým tak málo milým rodičům.
60 Konec rušného roku
Přiblížil se konec roku, který byl pro Oratoř nad jiné památ-
ný. Dr. Vola sebral trochu peněz – 88,5 lir, a za to se koupil
malý, jen 22 kg vážící zvon. Don Bosco dal nad štít na vchod
do kaple udělat malou věžičku s křížkem a do ní umístil
tento zvon.
Zvon byl řádně posvěcen. Dr. Borel napsal žádost na tu-
rínský ordinariát a pan arcibiskup pověřil svěcením faráře
od svatého Šimona a Judy, kam Oratoř patřila. Jelikož však
farář neměl čas, delegoval k tomu jako zástupce již zmíně-
ného Dr. Volu mladšího. Byla to veliká radost. Od té doby
stříbrný hlas zvonku zval celé okolí na mši svatou. Zaléhal
zvláště do srdcí hochů, kteří se již nemohli dočkat, až zase
půjdou k svatému přijímání. Poprvé se takto vyzvánělo na
svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, v den, který se
stal památným také tím, že se obecně dával do souvislosti se
zjevením Panny Marie v La Salettě.
Don Bosco tuto událost během života mnohokrát vyprá-
věl svým hochům proto, že jí přikládal velikou důležitost.
Ano, dokonce dvakrát ji vydal tiskem ve více než 30 000 vý-
tisků. To je důvod, proč si ji zde stručně připomeneme.
104
|
|
11.5 Page 105 |
▲back to top |
Poblíž holé skalnaté hory La Saletty, kde pastýři pásli svá
stáda jenom čtyři měsíce v roce, bydleli dvě děti, jedenác-
tiletý Maximin a patnáctiletá Melanie. Oba byli analfabeti
a uměli tak nejvýš Otčenáš a Zdrávas Maria. Melanie ani
ještě v tom věku nebyla u prvního svatého přijímání. Jejich
zaměstnání bylo pást krávy.
Dne 18. září 1846 se oba náhodou setkali na hoře a do-
hodli se, že druhý den budou závodit, kdo bude dřív s kra-
vami nahoře. Druhý den 19. září hnali každý čtyři krávy
a jednu kozu. Byl opravdu krásný zářijový den. Pásli společ-
ně a když k nim z údolí doletěl hlas zvonu, zvoucího k An-
děl Páně, udělali podle zvyku kříž a pomodlili se, co uměli.
Potom se najedli každý ze své mošny a po obědě přešli po-
tok. Na druhé straně si našli každý stinné místo, že si odpo-
činou. Mošny si položili na společné místo, kde vždy z jara
vytékala voda, ale přes rok tam žádná nebyla.
Proti zvyku oba usnuli. Melanie se asi po hodině vzbudi-
la a hned volala na Maximina, že krávy jsou pryč, aby vstal.
Přeskočili potok a tam viděli krávy pokojně ležet a přežvy-
kovat. Melanie se začala vracet, ale vtom uviděla před sebou
jasnou záři. Volala Maximina, aby se šel podívat, cože to je,
a hle! U té vyschlé studánky seděla na hromadě kamení ně-
jaká paní, která byla samá záře. Na nohou měl bílé střevíce,
ozdobené různobarevnými růžemi, punčochy a zástěrku
měla žluté, šaty bílé posázené samými perlami, na krku šá-
tek lemovaný růžemi, na hlavě čepec s korunou z růží. Na
krku měla řetízek a na něm visel křížek, na jehož příčném
břevně po pravé straně byly kleště, po levé kladivo.
Melanii vypadla úžasem hůl z ruky. Paní si zakrývala
obličej rukama a plakala. Potom složila ruce na prsa, vsta-
la a vybídla děti celé užaslé, aby se k ní přiblížily. Ony tak
učinily a ona stojíc uprostřed nich jim říkala, že již jen stěží
zadržuje ruku svého Syna, který se chystá potrestat lidi za
to, že nesvětí sváteční den, pronášejí tolik kleteb a v pátek
se nepostí. Jestliže je neúroda brambor a jestliže je obilí
samá sněť, to si zaviňují sami. Přijdou ještě horší pohromy.
A předpověděla jim je. Tak například přijdou nemoci na
vinnou révu. Skutečně v dalším roce se po celé Evropě roz-
šířila neobyčejnou měrou kryptogama a zničila úrodu révy,
což se opakovalo ještě řadu dalších let. Vybídla děti k mod-
litbě za odvrácení Božích trestů a k věrnému zachovávání
náboženských povinností. Poručila jim, aby řekly všem
lidem, co Ona pověděla jim. Také jim každému svěřila ta-
jemství, které nesměly nikomu prozradit, ani navzájem si
je sdělit. Potom přešla potok a vystupujíc do stráně začala
se vznášet nad zemí, zářila, až přešla v samou záři. Maxi-
min se pokoušel na záři sáhnout, ale ta se rozplynula úplně.
Oba to vypravovali doma. Z rodin se to dostalo mezi lidi
a o prvním výročí již na tom místě bylo 70 000 poutníků.
Celé dva roky biskupský úřad zkoumal výpovědi dětí, ale
nebylo možno dosáhnout u nich nějakého protiřečení, ani
je přimět k vyjevení tajemství. Potom zde byl důkaz nad
všechny důkazy. Z toho suchého místa začal náhle prýštit
bohatý pramen a řinout se do údolí. Nikdo nikdy na tom
místě neviděl tolik živé vody. Později, když se děti naučily
číst a psát, biskup z Grenoblu je vybídl, aby napsaly zapeče-
těné dopisy Svatému otci do Říma. To již se děti nezdráhaly.
Napsaly a Pius IX. jen pokýval hlavou a řekl: „Rány, které
mají dolehnout na Francii! Ale ony dolehnou i na Německo,
na Anglii, na Itálii, na celý svět!“
Na hochy podobná vypravování silně působila. Panna
Maria se jim takto vrývala hluboko do srdcí. Tak často od-
cházeli z Oratoře a přitom si zpívali na rozloučenou oblí-
benou píseň „My jsme mariánské děti“. Don Bosco, který
zatím nikomu nic neříkal o svých snech, byl teprve přesvěd-
čen, že se Panna Maria v našem věku neustává a neustane
za lidi přimlouvat, a že jim dá pocítit svou mateřskou pří-
tomnost.
Vánoce byly velmi slavné. Don Bosco si vyžádal od sva-
tého Stolce dovolení podávat o půlnoční mši svaté přijímá-
ní (tehdy to ještě nebylo dovoleno). Pan arcibiskup mu dal
zase povolení, aby směl konat v kapli vánoční novénu a po
ty dny přechovávat ve svatostánku nejsvětější Svátost. V ty
dny Don Bosco stále zpovídal již od časného rána a stále ně-
kdo přicházel. Na Štědrý den se zpovídalo až do jedenácti
v noci a potom Don Bosco zpíval mši svatou. Chlapcům dal
po mši ještě snídani a poslal je domů spát. Sám si odpočinul
jen krátce. Časně ráno byl již zase na nohou. Měl další dvě
mše svaté a zpovídal a zpovídal. To byla jeho radost. Zatím
byl na tu námahu sám. Druzí měli své práce dost a nemohli
mu přijít na pomoc. Nevadí, myslel si, již jsem na dobré ces-
tě a to stačí. Ostatní přijde, až Pán Bůh dá.
105
|
|
11.6 Page 106 |
▲back to top |
|
|
11.7 Page 107 |
▲back to top |
III. DÍL
1 Itálie a nezávislost
Začátek roku 1847 byl ve znamení velkého očekávání, co
přijde. V Piemontě skoro každý toužil, aby se Lombardie
a Benátsko vymanily z rakouské nadvlády. Požadovalo to
probuzené národnostní cítění, jdoucí celou Evropou. Silvio
Pellico, vězněný dlouhá léta v Brně na Špilberku, vydal prá-
vě své vzpomínky „Má vězení“. Knížka byla napsána v du-
chu křesťanského odpouštění, ale snad právě ten její zvlášt-
ní tón přilil do protirakouské nálady nový olej.
V této náladě šli nahoru zvláště liberálové, nositelé svo-
bodomyslných myšlenek. Mnozí byli umírnění a žádali jen
změnu absolutní monarchie na monarchii ústavní. Mno-
zí byli ražení republikánského. S nimi se tajně domlouvali
příslušníci tajných společností, jako byli svobodní zednáři
a podobní. Z těchto zakázaných kruhů šlehaly na povrch
plameny nenávisti k dosavadnímu feudálnímu zřízení i pro-
ti církvi, která s tímto zřízením byla spjata tisíciletými svaz-
ky.
Piemontský král Karel Albert byl po stránce náboženské
pevný a oddaný papeži. Po stránce politické snil o sjednoce-
ní Piemontu, Lombardie, Benátska, Reggia a malých vévod-
ství Parmy, Piacenzy a Modeny v jedno království italské,
které by bylo ochranou i pro stále ohrožený papežský stát.
Ovšem neměl pevnou půdu pod nohama. Kolem něho stála
řada lidí, kteří byli spojeni s revolučními silami a důsledně
oslabovali vliv těch, kteří byli známi svými osobními vlast-
nostmi, poctivostí, ale také lpěním na starých pořádcích.
Mezi revolucionáři měl veliké slovo odpadlý kněz Vincenzo
Gioberti, který tyto staromilce soustavně nazýval rakousko-
-jezuitskými nepřáteli národa.
Po náboženské stránce byla Evropa velmi oslabena. An-
glie byla ovládána svobodnými zednáři, Francie stále ještě
nezapomněla na proticírkevní výbuchy za francouzské re-
voluce a na slávu císařství Napoleonova (Napoleon jednal
s papežem krajně pohrdavě), Rakousko stále ještě žilo z du-
chovního odkazu osvíceneckého císaře Josefa II., který ne-
potřeboval papeže, nýbrž jen církev, která by oddaně jako
služka vychovávala poddané v ideologii státu. Toskánsko ve
střední Itálii a Neapolsko na jihu byly na tom stejně.
V Římě na Petrově stolci seděl teprve rok „andělský“
Pius IX. Celá Itálie ho do nebe velebila pro jeho národní
cítění, ale v tom velebení bylo mnoho falše. „To všechno ti
dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“
Přesto navenek bylo ještě ticho. Jen ve Švýcarsku propukl
mezi kantony radikálními a tradičně katolickými boj. Král
Karel Albert marně poskytl katolíkům pomoc. Podlehli pře-
sile a od té doby se Švýcarsko stalo zemí, kam se uchylovali
všichni revolucionáři z celé Evropy. Odtud potom byly dá-
vány rozkazy k dalším akcím.
2 Muž modlitby
Don Bosco mlčel a přemýšlel. Ještě nevěděl, jakou cestou se
dají události, ale jedno mu bylo jasné. Svět ztrácí svoji křes-
ťanskou tvář a tomu je třeba čelit. Don Bosco na to šel po
svém. Přimknul se k podstatě křesťanství a věnoval se tomu,
co měl po ruce – té mase mládeže kolem, o kterou se nikdo
nestaral a k níž měl podle svého založení nejblíže. Rozhodl
se formovat ji ryze nábožensky a myslel si, že tím jí dá ten
nejzdravější základ, aby se potom v občanském životě dobře
orientovala.
Don Bosco žil stále ještě z duchovního fondu, který si
přinesl ze semináře. Zvláště drahé mu byly směrnice, které
přijal od svého milého profesora morálky, krajana – svatého
Josefa Cafassa. Být zbožným knězem, patřit cele Pánu Bohu,
to je to hlavní. Nebylo proto dne, aby nesloužil mši svatou.
Ani, když byl churavý nevynechal. Také breviář se modlil
zcela pravidelně. Mimoto několikrát denně přerušil své za-
městnání a soustředil se na vroucí modlitbu za sebe, za mlá-
dež sobě svěřenou, za své penitenty, za církev, za potřeby
světa. Modlitba byla pro něho pevnou půdou pod nohama.
V tom duchu chtěl také vychovávat.
V tomto roce 1847 dopsal novou modlitební knížku pro
mládež. Dal jí název Giovane provveduto – doslova Opat-
řený jinoch, česky by se to snad mohlo přeložit Jinochova
výzbroj. Velmi cenná byla již předmluva. Víc než předmluva
ke knize je to vyznání lásky k mladým duším, řádně roze-
psané a velmi osobně podané. Charakteristické jsou počá-
teční věty, ve kterých upozorňuje na dvojí nebezpečí, do
kterého upadají mladí lidé: je to představa, že náboženský
život bere člověku radost ze života a mylný předpoklad, že
budeme dlouho žít a teprve na konci dáme vše do pořádku.
Don Bosco proti tomu jasně stanoví: „Život z víry přináší
opravdovou radost a nebrání užívat s mírou toho, co nám
život nabízí, ovšem platí, že nevíme dne ani hodiny a musí-
me být zbožní již nyní, nic neodkládat.
Don Bosco některé výrazy v dalších vydáních zmírnil.
Tak odstranil výraz „fili“ – synové. Česky bychom řekli
„Mé děti“. Ale těm jeho prvním byl výraz sympatický a Don
Bosco tak své hochy rád oslovoval. Byl jim do té míry sym-
patický, že i sami když o sobě mluvili, jej užívali. Říkalo se
„filio X, filio Y“ – syn ten, syn onen. Ještě dlouho se udržel
v Oratoři množný tvar „fili del Oratorio“ – synové Oratoře.
Nejde o výraz sám, ale o ten plamen lásky, který vyšlehl ze
světcova srdce, prostoupil i celou knihu a z knihy potom po-
stupoval do srdcí jeho chlapců a zapaloval je láskou k Bohu.
Velikou formační cenu měla krátká rozjímání na každý
den v týdnu, modlitby ranní a večerní, liturgie mše svaté,
mariánské hodinky, cvičení šťastné smrti, příprava na sva-
tou zpověď a svaté přijímání, různé příležitostné modlitby,
písně k Pánu Ježíši a k Panně Marii.
Od roku 1847 se v Oratoři začalo konat pravidelně ka-
ždou neděli cvičení šťastné smrti. Don Bosco sám předří-
kával modlitby a nic se nebál plasticky líčit jednotlivé fáze
lidského umírání. Pedagogický talent mu říkal, že mladý
člověk má právo a povinnost dívat se do tváře tvrdé realitě,
aby se neoddal sebeklamu a připravoval se. Věděl, že za od-
měnu této statečnosti nevstoupí do jeho srdce strach, nýbrž
radost, radost z klidného svědomí. Rozumí se, že úplnost
v této věci žádala, aby si hoši u příležitosti tohoto cvičení
dali do pořádku svědomí v dobré svaté zpovědi.
Opatřený jinoch měl velký úspěch. Začalo se desetiti-
sícovým nákladem a ještě téhož roku následovaly dva do-
tisky, každý po 5 000 výtisků. Do konce světcova života
spatřilo světlo světa 22 vydání, každé průměrně po 50 000
výtisků. S různými překlady – italským, španělským,
107
|
|
11.8 Page 108 |
▲back to top |
francouzským – do roku 1903 byla knížka vydána a rozší-
řena v úžasném množství asi 6 000 000 výtisků. Bůh zjevně
požehnal dobrému záměru. Co dobrého knížka způsobila,
to může odhadnout jen On.
Pro syny Oratoře se stal Opatřený jinoch učebnicí života.
Hoši jej nosili u sebe jako životní nezbytnost. Tato knížka
formovala i svatost Dominika Savia a všech salesiánských
generací těch prvních dob.
3 Mezi zemí a nebem
Nemůže lnout k věcem nebeským, kdo lne k věcem pozem-
ským. Don Bosco se cele zaměřil vzhůru, a proto si dával
dobrý pozor, aby jeho duše zůstala svobodná od úkladů
hmoty. Jeho ideálem byl chudý Kristus, a proto i on milo-
val chudobu. Dráždilo ho, když viděl kolem sebe křesťany,
i kněze, kteří hromadili majetek a skoro jako na protest byl
chudý až provokativně.
Jeho kněžský talár byl normálně ošumělý a odkládal jej,
až když začal být nedůstojný. A ještě posloužil, třeba k pře-
šití na oblek ministrantů. Jeho světnička byla také samá
chudoba: obyčejná postel, stolek na psaní, dvě židle, žád-
né koberečky, nějaký papírový obraz na zdi a dřevěný kříž.
Kamna se jen zřídka rozžhavila, Donu Boskovi bylo líto
dřeva. Bylo ho málo a potřebovali je druzí.
Jeho strava? Matka Markéta byla obyčejná chalupnice
a vařila i ve městě, jak byla zvyklá. Syn jí nikdy nepředpi-
soval, co má vařit, ani se nestaral, je-li jídlo chutné nebo ne.
Sem tam někdo se pokusil sdílet s Donem Boskem několik
dní stůl, ale vždy to skončilo poděkováním bez uvedení dů-
vodu.
Láska k chudobě měla za následek, že Don Bosco někdy
v této době po řádném noviciátu vstoupil do Třetího řádu
svatého Františka Serafínského. Jako terciář teprve cítil po-
vinnost být chudý. Cítil se být řeholníkem, i když nosil oděv
světského kněze a jím také byl.
Zatím Oratoř žila naplno a stovky hochů ji považovaly
za svůj domov. Don Bosco dbal, aby úroveň stoupala. Zpěv,
hudba, recitace, to byly poutače a zároveň mohlo růst zdra-
vé sebevědomí do té doby nevědomých hochů. Začátkem
roku 1847 Dona Boska napadlo, že by se mohla uspořádat
slavnost, kde by hoši ukázali, co umí z náboženství. K tomu
pozval řadu význačných osobností, mezi nimiž vynikal
profesor pedagogiky na královské univerzitě turínské Josef
Rayneri. Výsledek překvapil a zmíněný profesor od té doby
posílal své studenty do Oratoře, aby se poučili, jak se správ-
ně vychovává v praxi.
Úspěch probudil v chlapcích chuť ukázat se i na poli
světského vědění. Don Bosco uspořádal slavnost ještě větší
a městská rada vyslala zvláštní komisi, aby zjistila, je-li prav-
da, že v Oratoři hoši přestávají být analfabety. Byla unesena.
Hoši recitovali básně, plynule četli, správně vyslovovali, po-
čítali, a byli to již hoši velcí, kteří ještě nedávno byli tuláky.
Mělo to i finanční efekt. Od roku 1878 dostával Don Bosco
od města každoročně sumu 300 lir pro chlapce. Potom bez
udání důvodu podpora přestala přicházet. Ale i král Karel
Albert a arcibiskup Fransoni se nechali vidět. Don Bosko-
va metoda se stala předmětem obdivu. Přebralo ji několik
městských školských institucí.
Jen ďáblu se Don Bosco nelíbil. Od té doby, co se tento
přistěhoval z ústavu Barolo do domu Pinardi, noc co noc,
jakmile světec ulehl, rozléhal se půdou takový lomoz, že ne-
bylo možno zavřít oka. Nejdříve myslel, že jsou to potkani
nebo myši, líčil na ně, ale kdepak. Zmínil se svému zpověd-
níkovi donu Cafassovi. Doporučil mu vykropit místo svě-
cenou vodou, ale nepomohlo to. Přestěhoval se tedy do jiné
místnosti, ale rachot pokračoval. Zavolal zedníka a dal si
udělat ve stropě otvor s poklopem. K otvoru přistavil žebřík
a při prvním zaznění známého hluku již stál nahoře s lucer-
nou nad hlavou a – nic. Hned mu to bylo jasné. Tehdy po-
věsil na půdu obrázek Panny Marie a, div se světe, všechno
umlklo a celých šest let následujících měl pokoj.
Don Boskova světnička měla něco tajemného do sebe.
Mezi hochy se říkalo a šířilo přesvědčení, že tam Don Bosco
vchází do styku s nebem a to mu tam zjevuje svou vůli.
I matka Markéta měla takové přesvědčení, proto se nastě-
hovala hned do vedlejší světničky. Z různých náznaků po-
znávala, že syn se někdy celé noci modlí. Jednou slyšela, jak
s někým mluví, táže se a odpovídá, ale byla si jistá, že nikdo
do jeho světnice nevstoupil. Ráno se ho ptala: „S kým jsi
v noci mluvil?“ „S Aloisem Comollem.“ „Ale vždyť ten je již
několik let mrtvý.“ „No, mluvil jsem…“ Víc neřekl, jen celý
hořel v obličeji a matka na něm po několik dní pozorovala,
že je stále dojatý.
O něco později potřeboval opatřit pro kapli kalich.
V noci se mu zdálo, že najde potřebné peníze ve svém kuf-
ru. Dopoledne chodil po městě a stále mu to vrtalo hlavou.
Nakonec se vrátil a hle, v kufru opravdu bylo osm skudů,
právě tolik, kolik potřeboval na kalich. Mluvil o tom s mat-
kou. Ta žasla. Sama tam peníze nedala a ani nemohla tolik
peněz mít.
K tomuto roku 1847 patří i zvláštní sen, který vypravoval
o 17 let později – roku 1864, svým prvním salesiánům. Je
to známý sen „O růžovém loubí“. Zdálo se mu, že vidí Pan-
nu Marii. Ta ho zavedla do překrásné zahrady a zastavila na
místě, kde zahrada přecházela v dlouhé loubí, které tvořily
samé růže. Růže na zemi, růže shora, růže po obou stra-
nách. Prostě růžový tunel. „Vyzuj si boty!“ řekla mu. „Pro-
jdi toto loubí, to je tvá životní cesta!“ Don Bosco se vyzul
a vykročil. Ale běda! „Tak se na to nedá ani vkročit,“ řekl,
jakmile se první trny zaryly do jeho chodidel. „Máš pravdu,
to nejde,“ řekla ona s úsměvem, „na takovou chůzi potřebu-
ješ dobré boty.“ Don Bosco se zase obul a to se již k němu
hlásilo několik lidí, že půjdou také.
Byla to hrozná chůze. Samé růžové pruty, svrchu osypa-
né květy, vespod opatřené trny ostrými jak jehly. Krev tekla
z hlavy, z rukou, šaty samá trhlina. „Zrada,“ volali průvodci
a kvapně se vraceli zpět. Přicházeli jiní a stejné historie. Don
Bosco se občas ohlédl a jeho srdce krvácelo také – lítostí,
že ho všichni opouštějí. Přitom lidé stojící kolem si šeptali:
„Don Bosco se má! Jde si po samých růžích.“ Až konečně
přišla útěcha. Za ním nastoupil hlouček kněží, kleriků a lai-
ků a statečně se prodírali trním jako on. Ti vytrvali a dora-
zili spolu s ním na druhý konec loubí a stanuli v překrásné
zahradě, plné barev a vůní. A kolem nich, jako zázrakem
nepřehledné zástupy mládeže a tisíce dalších kněží, kleriků
a laiků. Nahoře na návrší stálo něco jako zámek. I tam bylo
tolik růží, ale bez trní. Uprostřed té nádhery Panna Maria.
„Víš, co to znamená?“ zeptala se ho. „Povím ti to.“ A vy-
světlila mu, že růže znamenají lásku, ale zde na zemi pravá
láska znamená oběť. Každý není ochoten přijmout s květem
108
|
|
11.9 Page 109 |
▲back to top |
i nutný trn. Taková bude cesta salesiánského díla dějinami.
Na pohled samá radost, samý úsměv, ale to všechno bude
třeba vykoupit ustavičným sebezáporem. Nakonec zůstanou
jen růže bez trní, ale to bude až v nebi.
Don Bosco později řekl, že se mu tento sen opakoval
v mimořádných těžkostech několikrát a vždy z něj čer-
pal útěchu. Uvidíme, jak mu tato útěcha byla potřebná.
Zklamání bylo tolik, že by je normálně nevydržel. Ale nad
dílem se vznášela stále ochranná ruka Panny Marie. I když
Don Bosco o snu zatím nemluvil a nechával si jej pro vlastní
povzbuzení, jedno bylo jeho okolí nápadné. Jeho zbožnost
dostávala silný mariánský přízvuk. Panna Maria jako by
se stala ochranným štítem jeho podnikání a tak tomu bylo
vždycky.
4 Na předměstí velkoměsta
Don Boskovo stavení stálo v místech, kde Turín přecházel
v pole, louky, kde stála osamělá obydlí, skládky materiálu,
budoucí staveniště, prostě předměstí. Teprve budoucí dese-
tiletí měla celou tu plochu pohltit ve prospěch velkoměsta.
Ale nebylo odtud daleko k ulicím a náměstím historického
Turína. Bylo to místo strategicky výhodné. Všude bylo dosti
mužské mládeže, malé i větší, tehdy ještě bylo možné pova-
lovat se po celý život a toulat se z místa na místo. Don Bosco
na svých exkurzích stále narážel na hloučky mládeže, která
byla bez dohledu a rostla pro kriminál. To bylo jeho loviště.
Jeho styk byl jednoduchý. První zásadou bylo každé-
ho kluka nebo výrostka si všimnout jako starého známé-
ho a dát mu najevo přátelský zájem. A hned šel k věci. Byl
oblečen jako kněz, bylo tedy zcela přirozené, že se po prv-
ních větách, určených k navázání lidského kontaktu, zeptal
hned na věci svého zájmu: „Chodíš do kostela?“ „Chodíš na
katechismus?“ „Už jsi byl u zpovědi a prvního svatého při-
jímání?“ Obyčejně tázaný rostl v náboženské nevědomos-
ti a nemohl se ničím vykázat. Ale ani nebyl úplný pohan,
protože tehdy ještě každý slušný člověk byl katolický křes-
ťan. Obyčejně to bylo sociální prostředí, které umožňovalo
utíkat z domu a držet se daleko od náboženské praxe. Ten-
to kněz imponoval tím, že se neštítil zastavit se a promluvit
s otrhánkem. Dokonce vůbec nezvedal mravokárně prst, ale
mladého člověka oslovoval jako kamaráda, přítele, kterého
rád vidí a zase by ho rád uviděl. K tomu dobře rozpoznával,
že mládež se chce bavit, a byl ochoten zábavu poskytnout.
V Oratoři bylo všelicos, co jinde nebylo: trumpety, bubny,
chůdy, bouřlivé kolektivní hry. Mnoho se plánovalo a bylo
stále na co se těšit. Jen bylo třeba hochy přesvědčit, aby si
dodali odvahy a přišli. Bylo již věcí kolektivu je pevně za-
chytit a zařadit do života, který byl po nejedné stránce ne-
nadálým zjevením.
U italských, vznětlivých chlapců nebylo těžké dosáhnout
nadšení, zvláště, když Don Bosco dovedl osobně vést dialog
s opravdovým psychologickým mistrovstvím. Obyčejně vše
skončilo slavnostním příslibem „Tak v neděli…“ A v nedě-
li se objevily nové tváře, které již byly očekávány a patřičně
přivítány. Někdy to nebyly zrovna nové tváře. Hoši se snad-
no nechají zase odlákat a jdou opět za novými dojmy. Don
Bosco nikdy nikomu nic nevyčítal při setkání. Dovedl se
zapřít a znovu a znovu se potkávat jako s dobrým přítelem
a znovu zvát. Nezabrals poprvé? Zabereš podruhé, potřetí.
Láska nikdy nad nikým nezoufá.
Vychovatel musí být odvážný a musí někdy sehrát i kom-
plikovanou psychologickou hru. Stalo se občas, že valdocký
kněz zamířil k hloučku uličníků, kteří v blízkosti Oratoře,
třeba na břehu Dóry, hráli o peníze karty. Chvíli pozoroval
a potom si sedl. Hoši dělali, jako by nic, ale pozorovali, co
bude. Úplným překvapením pro ně bylo, že si na chvíli za-
hrál a třeba i prohrál. Takového kněze ještě neviděli. Kdyby
nic jiného, aspoň zde byla dobrá propaganda. I ta stála za to.
Najde se třeba jiná příležitost a alespoň někdo z těch hochů
se přitáhne.
Malá momentka: Don Bosco přechází menší náměstíč-
ko ve městě. Kolem kostela se honí kluci. Don Bosco drží
v hrsti balené bonbóny a již to riskuje: „Kluci, kdo chce
bonbóny?“ Všichni by rádi a Don Bosco na chvíli zapomí-
ná, že je důstojný pán. „Kdo mě chytí, ten je má.“ A dává
se do běhu. Kluci za ním s pořádným řevem. Don Bosco je
trénovaný běžec. Dovede i zakličkovat. Kluci jsou vydráž-
dění a ženou se za ním. Znenadání Don Bosco vyběhne po
schodišti ke kostelním dveřím a kluci za ním. Tam se zasta-
ví, dohnali ho. „Dobrá, dobrá,“ utírá si pot z krku a tváře.
„Dám vám je, ale počkejte chvíli. Sedněte si na schody, něco
vám povím.“ Je to kousek katechismu, šitý na ně. Jen trochu
a potom se slavnostně rozděluje cukroví. „Ciao, amici – čao,
přátelé!“ Don Bosco jim nezapomene říci, kdo je a pozvat
je do Oratoře. Zase jedna akce je za ním a zdá se, že nebude
marná. Něco se pokaždé podaří.
Don Boskova setkání s hochy měla někdy ráz sázky do
loterie a překvapovala odvážností tahů. Roku 1889 vypravo-
val Don Boskovu sekretáři Vigliettimu don Garigliano: „Byl
jsem s Donem Boskem v semináři a měl jsem radost, když
jsem ho kdysi potkal ve městě. Bylo to u kostela Svaté Tro-
jice. Potkali jsme nějakého mladého pobudu. V očích měl
něco vzpurného, ale Don Bosco před ním smekl a pěkně ho
pozdravil. Hoch se zastavil a hned nakvašeně: „Co chcete?
Kdo jste?“ A Don Bosco s kloboukem v ruce docela klidně
odpovídal: „Vidíš, já jsem nějaký Don Bosco a bydlím po-
blíž Útulku Barolové. Shromažďuji tam každou neděli tako-
vé hochy, jako jsi ty. Mám je rád, oni mají rádi mne, všeli-
cos ode mne dostanou, prostě máme se rádi. Tak jsem se ti
představil a teď je na tobě, abys mi řekl, kdo jsi ty.“ „Já jsem
veliký chudák, jsem bez zaměstnání, nemám otce, nemám
matku.“ „Vidíš,“ hned na to Don Bosco, „takové já potře-
buji, přijď ke mně, já ti pomohu. Najdu ti nějakou práci…“
Hoch se upřeně díval a potom odsekl: „Vy si ze mě děláte
blázny.“ Don Bosco, naprosto klidný, místo odpovědi sáhl
do náprsní kapsy a vyndal z ní nějaké peníze. „Tady máš, co
ti zatím mohu dát. Přijď!“ To zapůsobilo. „Máte mé slovo.
V neděli přijdu, na mou čest!“ A přišel a vytrval. Dokonce
později se zařadil mezi Don Boskovy kleriky.
Odvaha a riziko, to byly Don Boskovy tvrdé zbraně. Jed-
nou se k polednímu vracel domů. U branky dvora se setkal
s výrostkem, který sice občas přicházel, ale zatím zásadně
odmítal vstoupit do kaple. Byl v pracovních, odporně špi-
navých šatech. Don Bosco ho přívětivě pozdravil a hned,
jak je rád, že ho zase vidí. Nejen to. Jako by na něho čekal,
hned ho pozval k obědu. Hoch byl překvapen a samozřejmě
se velice zdráhal. Don Bosco však nepovolil, dokud neřekl
ano. Matka Markéta sice měla k tomu vnitřní výhrady, ale
syn měl plán, a ten musel vyjít. Také vyšel. Hoch se od toho
dne začal měnit a stal se z něho pořádný člověk.
109
|
|
11.10 Page 110 |
▲back to top |
Ale okolí Valdoka nebylo jeho hlavním lovištěm. Nej-
slibnější bylo náměstí Emanuela Filiberta. Tam se to jen
hemžilo budoucími občany. V blízkosti královského paláce
měli dostaveníčko prodavači sirek, cídiči bot, malí kominíci,
všelijací zaměstnanci maštalí, prodavači časopisů, většinou
ještě malí kluci, kteří se živili tím, že nabízeli své službičky
pánům kupcům, každému, kdo byl ochoten dát utržit malič-
kost. Byla to městská spodina bez jiného zájmu, než udržet
si život ze dne na den. Mnozí tito nezletilí již dávno zapadli
do některé z mládežnických band, které zamořovaly okolí
a vedly ustavičné války mezi sebou a policií. Bandám se ří-
kalo „cocche“ V blízkosti Oratoře pracovala zejména Cocche
di Borgo Vanchiglia. Byli to sveřepí chlapci, kteří rádi vyvo-
lávali rvačky, hotovi táhnout hned vykonat mstu každému,
kdo ublížil jejich členovi. Že z těchto kruhů vycházeli zlodě-
ji, kapsáři a jiná, ještě horší chasa, není třeba říkat.
Sem Don Bosco mířil téměř každý den. To bylo jeho
pracovní dopoledne. Mnohé ty chlapce znal již z doby,
kdy se jeho dílo z Útulku Barolové nějaký čas drželo na
plácku u Mlýnského kostela (Molini). Ti ho uváděli do si-
tuace a pomáhali mu proniknout dále. Brzy měl mezi nimi
hodně přátel. Od toho koupil sirky, tomu dal medailku,
hned nechal přinést koš ovoce a rozdával plnými hrstmi.
Malý cídič bot byl celý šťastný, když mohl dobrému knězi
vyglančit boty, že jen svítily. Někdy dělal Oratoř přímo na
místě. Vyprávěl chlapcům veselé historky, prokládal je ná-
boženskými motivy, dělal všechno, aby se vemluvil do jejich
přízně a získal je pro Valdocco. Přitom sledoval cíl a měl
radost, že se úspěchy dostavovaly. Nebylo v Turíně kněze,
který by byl tak ochotný opustit sebe a všechno, co by mu
bránilo v práci pro duše.
To věděl i pan arcibiskup Fransoni a držel nad Donem
Boskem svou ochrannou ruku. Neměl nic proti tomu, že
nedělá normální duchovní práci někde na faře. Bylo mu
jasné, že dělá práci, která má budoucnost. Nesdílel názor
pohoršených, kterým se to běhání za umouněnými uličníky
zdálo nedůstojné. Ovoce ukazovalo na dobrý strom. Proto
mu přál.
5 Pokračování předešlého
Z toho, co jsme si pověděli o Don Boskově činnosti a úspě-
ších mezi mládeží vyplývá, že si musel vypracovat svůj styl
i teoreticky. Nedá se vysvětlit všechno milou tváří nebo zá-
zrakem. On sám se netajil, že má jisté metody, které si ověřil
a podle nichž jedná. Tak často opakoval v důvěrných rozho-
vorech s lidmi, kteří se u něho chtěli učit:
„Když chce člověk vykonat trochu dobrého, musí mít
především odvahu a být ochoten podstoupit osobně kdeja-
ký sebezápor, ale nežádat sebezápor od druhých. Člověk
musí zůstat za všech okolností přívětivým. Já jsem se o to
vždy snažil a měl jsem radostné, dokonce skvělé úspěchy.
Já si myslím, že by se každému dařilo jako mně, kdyby si
osvojil samozřejmost a také laskavost svatého Františka Sa-
leského.“ Jemu práce přinášela i hodně radosti. Později vždy
vzpomínal: ‚Ach, to byly krásné časy!‘ Právem. Nejlépe se
vzpomíná na to, co člověka nejvíce stálo.“
Don Bosco měl ještě různá jiná loviště, například hospo-
dy, pouliční kavárničky a holičské dílny. Tam bylo možno
potkat hodně lidí. Potkat a popovídat si s nimi.
Sám nepil, ale potřeboval mít doma stále nějakou tu lá-
hev vína pro nahodilé hosty, pro zedníky a podobně. Když
již byla příležitost, rád vstoupil do hospody a nějak na sebe
upozornil. Kněz v té době v hospodě byl vzácností, ani Don
Bosco tam neposeděl, ale dělal všechno, aby vzbudil pozor-
nost jak u hospodského a jeho rodiny, tak u hlučného pub-
lika. Byl rád, když se kolem něho udělal hluk, dal se do hla-
sitého vypravování, zasmál se a zase prohodil něco vážného.
Muselo být cítit, že je kněz a on se nerozpakoval všechny
zvát na mši svatou, k svaté zpovědi a tak dále. Přitom očima
hledal pikolíky, případně děti hospodského, zval je do Ora-
toře, sliboval, jak si tam přijdou na své. Hospodský národ
byl u vytržení, jaký je to lidový kněz a on rád slíbil, že se
zase někdy ukáže. Přitom si v nejmenším nezadal. Exkur-
zemi do blízkých hospod sledoval určitý plán. Získával vliv
na nebezpečné prostředí a ozdravoval je. Prostřednictvím
manželek hospodských a dětí držel i majitele krčem a jejich
zákazníky v určitých mezích. Dbal i na jejich finanční pro-
spěch. Nerozpakoval se psát známým a doporučit jim určité
hospody k přenocování, k obědu a hostinští dovedli ocenit
služby, které jim prokazoval.
V Turíně bylo po ulicích roztroušeno mnoho malých
kavárniček a v každém takovém „kafé“ bylo možno nalézt
malého učedníka a přes něho navázat lidský kontakt s maji-
telem a jeho hosty.
Podobné to bylo v holírnách. I těch bylo dost a všude
učedníci. Don Bosco měl spadeno na tyto učně a zásad-
ně se neholil doma. I jeho vousy mohly vykonat dobrou
službu. Přijít do holírny, rozhlédnout se a hned si zamluvit
některého chlapce k osobní službě bylo dílem okamžiku.
Někdy holič namítal, že chlapec teprve začíná a snadno
by mohl velebného pána pořezat, ale Don Bosco byl tvr-
dohlavý. Vždycky to dobře dopadlo, protože na nějaké to
škrábnutí Don Bosco nehleděl. Důležité bylo, že chlapec
ztratil během holení ostych a slíbil, že také přijde do Ora-
toře. Rozumí se, že o tom musel také vědět pan šéf a slíbit,
že ho pošle.
Apoštolská duše Don Boskova takto ustavičně plánovala
a zpracovávala široké okolí a lidé ustavičně podléhali bla-
hodárnému vlivu nové instituce, usídlené pod bídnou stře-
chou Pinardiho stavení. Jméno Don Bosco se stávalo oprav-
du „jménem“. Světec se mohl právem občas podivit: „Jak to,
ty nevíš, kdo je Don Bosco?“
Tak stále rostly řady jeho hochů a Oratoř je zpracováva-
la. Jedni přicházeli, druzí odcházeli, ale na každém zůstalo
něco a časem působilo dál. Oratoř se stávala v Turíně po-
jmem, se kterým se muselo počítat. To Don Bosco potře-
boval a chtěl. Ne pro marnou slávu, ale pro spásu tolika po-
třebných duší.
6 Lidový misionář
Svatému Donu Boskovi bychom nerozuměli, kdybychom si
ho představovali jen jako apoštola mládeže. Nebyl by to úpl-
ný obraz jeho činnosti. Vyrostl na venkově mezi obyčejnými
lidmi, v Turíně ho práce s mládeží uváděla do neustálého
kontaktu se sociálním prostředím, ve kterém tato mládež
vyrůstala. Mezi jeho hochy nebyli jen rodilí Turíňané, nýbrž
valnou část Oratoře tvořili hoši, kteří přišli do velkoměsta
hledat práci. Nezbylo, než dívat se na problém jako celek.
110
|
|
12 Pages 111-120 |
▲back to top |
|
|
12.1 Page 111 |
▲back to top |
Světec jistě měřil před Bohem své síly a vážil své možnosti.
Pomalu, ale jistě se orientoval zásadně na tu nejspodnější
vrstvu společnosti a v ní především na mládež, nositelku
budoucnosti. Také zdravě vycítil, že k dospělým se člověk
nejbezpečněji dostane skrze děti.
Že Don Bosco takto ze široka pojímal své osobní povo-
lání v církvi, o tom svědčí skutečnost, že si v těch prvních
letech turínského apoštolátu, přes všechnu práci v Oratoři,
ještě dovedl najít čas a prostor pro práci s dospělými z těch
ještě nedotknutých lidových vrstev, zvláště na venkově. Don
Bosco se stal brzy i proslaveným lidovým kazatelem.
Co bylo jeho jedinou myšlenkou, smyslem jeho života?
Zničit hřích a způsobit, aby lidé poznali, ctili a milova-
li Boha – všichni a všude na světě. Jako kněz vztahoval na
sebe slova, která se v původním smyslu vztahují na Pána
Ježíše: „Duch Páně nade mnou, proto mne pomazal, abych
hlásal radostnou zvěst chudým a poslal mne, abych léčil ty,
kdo mají kající srdce.“ (Luk 4, 18)
Po roce 1844 si napsal víc než sto nových kázání a pečlivě
si je opravil. Napsal si meditace a instrukce pro 18 dní lido-
vých misií, dále několikeré duchovní cvičení pro řeholníky,
bohoslovce, sestřičky a pro hochy, několik různých devíti-
denních pobožností, triduí a řadu příležitostných kázání.
Byla toho hezká příruční knihovna, která ho činila jistým.
Mohl kdykoliv vystoupit na kazatelnu, protože byl vždycky
připraven.
Zprvu si kázání psal, později, když mu to práce nedovo-
lovala, psal si aspoň lístečky s osnovou. Dodnes jich množ-
ství dokumentuje jeho poctivou přípravu v archivu kong-
regace. A když opravdu bylo nutno vystoupit bez přípravy,
aspoň se trochu soustředil a pomodlil se Zdrávas Maria
a teprve potom improvizoval.
Mluvil pomalu, téměř bez gest, ale měl stříbrný kolorit
hlasu a ten pronikal do srdce. Argumentace krajně jedno-
duchá, a proto zcela působivá. Nebylo na něm ani stínu
snahy zařečnit si, oslnit, přirazit ke zdi. Kdo ho poslou-
chal, hned vycítil, že mluví současně rozum i srdce a kaza-
tel nemá jiný cíl, než získat člověka pro pravdu. V postupu
byl vždy spořádaný. Nejdříve citát z Písma svatého, potom
jasně řekl, co z něho chce vyvodit, kratičce věc rozebral po
stránce teologické a hned dokumentoval příběhem z dějin,
ze života nebo užil trefného podobenství (protože cítil, že
lid potřebuje pravdu zživotnit, zde se časově pozdržel nej-
více). Potom nikdy nezapomněl přejít k praxi a aplikovat
vše na posluchače. Bylo to opravdu řečnické umění, jehož
účinek byl zaručen především tím, že Dona Boska buď již
předcházela pověst svatosti nebo publikum hned vycítilo, že
má před sebou světce. V Piemontě nebylo vesnické farnosti,
kde by někdy nekázal. Kdykoliv měl pocit, že je v Oratoři
dostatečně zastoupen, případně, že by tento způsob apošto-
látu byl momentálně prospěšnější, šel, kam ho volali.
Čím si zajišťoval tak velkou působivost? Lidskými vlo-
hami bychom to stěží vysvětlili. Hodně se před vystoupe-
ním modlil. Již když vcházel do domu, udělal kříž a řekl:
„In nomine Domini – Ve jménu Páně“. Ke zpovědi chodil
pravidelně každý týden, ale když byl na misiích, zpovídal
se z pokory ještě častěji. Všechno doprovázel úžasným du-
chem sebezapírání. Jelikož trpěl onemocněním žaludku, jíz-
da v diligenci (dostavníku) byla pro něj velikým utrpením.
Stále měl náběh na zvracení. Proto také nejraději seděl vedle
kočího na kozlíku, aby byl aspoň na vzduchu, případně si
mohl nechat zastavit. Všude nebyla příležitost. V takovém
případě se dělaly kilometry a kilometry pěšky, za každého
počasí. Kam přišel, farní personál měl vždy zcela mimořád-
ný dojem. Nikdy ani nejmenší nespokojenost s ubytováním,
se stravováním. Všechno bylo dobré a úplně vystačilo. Když
se sešlo více kněží, Don Bosco byl samozřejmě ten nejmen-
ší. Raději seděl ve zpovědnici nebo přijímal lidi, kteří si
s ním chtěli pohovořit soukromě.
Z jeho kázání nikdo nevycítil narážky, činěné z pozice
síly. Byl by nejraději sestoupil mezi lidi, aby cítili, že jim
chce posloužit. Jeho silnými kartami ve hře byly věčné prav-
dy o nutnosti spasit se, o pomíjejícnosti všeho vezdejšího
pachtění, o krátkosti času, nejistotě smrti, o hříchu a o tom,
jakou zkázu působí. Novissima – poslední věci člověka. Do-
vedl to podat s takovou lidskou jednoduchostí a opravdo-
vostí, že málokdo mohl odolat tlaku skutečnosti. A jen co
přesvědčil posluchače o těchto věčných pravdách, již se zase
nad nimi skláněl jako lékař a radil jim s velkým porozumě-
ním pro jejich možnosti, co mají dělat, aby žili jako dobří
křesťané a zasloužili si krásnou věčnost. Svátosti – zpověď
a časté svaté přijímání – pravidelná docházka na nedělní
a sváteční mši svatou, následování Ježíše Krista a mariánská
úcta, tyto věci nikdy nesměly vypadnout z programu.
Obyčejně se kázalo ráno a večer, aby si lidé mohli jít po
práci. Volného času Don Bosco užíval k pochůzkám po vsi
a okolí. Navštívil starostu, všechny staré a nemocné, koho
potkal, s tím se dal do řeči a zval na kázání. A samozřejmě
nebylo dítěte, aby si ho nevšiml, jak to dělal vždy a všude.
Don Bosco nemiloval útoky z kazatelny. Znal jejich
psychologickou slabost. Někdy však bylo třeba vejít v ur-
čité bojové prostředí, například, když nešťastný farář měl
ve farnosti co dělat s protestantskou propagandou a viděl,
jak se mu ovečky vytrácejí z kostela a chodí jinam. Tehdy
ještě nebylo ani slechu o nějakém ekumenismu a jedna
křesťanská strana viděla v druhé úhlavního nepřítele víry.
Zhostil se úkolu po svém: pozitivně. Prostě nikoho nejme-
noval, na nikoho nenadával, ale zavedl řeč nenápadně na
určité sporné věci, vyložil nauku církve a klidně, věcně ji
podepřel důvody z Písma svatého, z církevních otců a ro-
zumu, ze života, tak aby věc byla jasná a pravda průhledná.
Více mu šlo o upevnění věrných než o porážku jinověrců.
Obyčejně toto stačilo a do farnosti se vracel klid. Tak se sta-
lo například v Quassolu, kam ho pozval dokonce diecézní
biskup Moreno. I v tom chtěl být následovníkem ženevské-
ho biskupa svatého Františka Saleského, který právě láskou
a umírněností vůči odloučeným křesťanům jich mnoho
získal zase pro jednotu.
Při takových misiích se Don Bosco někdy pořádně zapo-
til. Tak jednou v Ivrey měl čtyři kázání za den. Seminář si
vyžádal ještě dvě pro seminaristy. Jako z udělání onemocněl
kazatel duchovních cvičení v městském ústavě a počet kaž-
dodenních promluv stoupl na osm. K tomu zpovídání bez
konce, hluboko do noci. Když se vrátil domů, matka nad
ním spráskla ruce, ale on klidně odpověděl po svém: „Kou-
sek nebe spraví všechno.“
Tento apoštolát konal Don Bosco asi do roku 1860. Po-
tom kvůli rostoucí práci ve vlastním domě musel činnost
venku omezovat. Ale ještě asi pět let se vzdaloval aspoň na
kratší dobu. Místo sebe potom posílal druhé.
111
|
|
12.2 Page 112 |
▲back to top |
7 Zpovědník
Don Bosco věřil, že Kristova slova „Pojďte za mnou, udělám
z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19) platí v plném významu i jemu
a v každém člověku, s nímž se potkal, viděl mystickou ry-
bičku, která by mohla uváznout v síti Boží. Pro něho bylo
důležité kázat, ale ještě důležitější sklízet ovoce této práce ve
zpovědnici. Zpovídání obětoval denně dvě tři hodiny, mi-
mořádně celé dny a někdy i v noci. Kam přišel, tam usedal
do zpovědnice, aby byl k dispozici každému, kdo o to stál.
Brzy jméno Dona Boska bylo synonymem zpovídání.
Vždycky přicházeli do Oratoře cizí neznámí lidé a hleda-
li Dona Boska. Chtěli se vyzpovídat. Vcházeli někdy zřejmě
zoufalí, ale odcházeli od něho uklidnění, ne-li se zářící tváří
a s radostí. Tyto případy dělaly Donu Boskovi radost a po-
chopitelně mu dávaly i jistotu, že čas vynakládaný na zpoví-
dání není nikdy ztracený.
Lidé k němu nepřicházeli sami od sebe. Pověst zpovědní-
ka si musel získat. I zde měl svůj neměnný vyzkoušený styl.
Říkával později svým salesiánům: „Kněz se musí vždy jako
kněz jevit, a to každému, s kým přijde do styku, i kdyby to
byl nevím kdo.“ Věděl, že kněz, který ve styku s lidmi dělá,
jako by byl jeden z nich a bojí se dát své kněžství cítit, mno-
ho nesvede. On si právě dával záležet na tom, aby každý jeho
kněžství cítil. V rozhovoru s lidmi nesčetněkrát znenadání
zazněla otázka: „Jak to vypadá s vaší duší? Už je to dávno,
co jste byl naposled u svaté zpovědi? Nebylo by dobré zase
jít? Přijďte, jsem vám k dispozici, budete spokojen, uvidíte.“
Tak mluvil k prostým lidem, tak mluvil k lidem vysoce po-
staveným. Mohl to být bohatý obchodník nebo spisovatel,
třeba nějaký vévoda nebo kníže, státník nebo generál, Don
Bosco v tom neznal lidských ohledů. Zde platila jen duše
a její spása.
Pravda, v té době byl téměř každý katolík. Bylo snadněj-
ší udeřit hned na hlavičku. Dnes by si ani Don Bosco ne-
mohl dovolit zeptat se znenadání člověka, kdy byl naposled
u zpovědi. Ale jistě by v rozhovoru mířil k tomu, aby odkryl
v člověku náboženské zaměření a konec by byl stejný. Kdy-
by se ujistil, že má před sebou katolíka, šetrně by ho měl
k tomu, aby se takovým také projevil.
Svátost pokání nevázal nutně na kostel a na zpovědnici.
Zatímco málokterý kněz by se byl odhodlal zpovídat kde-
koliv, Don Bosco tak činil. Rozhodující bylo uhodnout, co
je právě nejvhodnější. Klidně vyzpovídal kočího na kozlíku,
zatímco tento držel opratě a kočíroval koně, stejně se neroz-
pakoval zpovídat někde na mezi v chůzi. Hlavně, že se věc
podařila a hříšník podlehl Boží lásce, volající k návratu.
8 Don Bosco píše pravidla Oratoře sv. Františka Saleského
Uprostřed veliké činnosti Donu Boskovi nejvíce ležel na
mysli rozkvět jeho Oratoře. Nechtěl, aby to bylo chaotic-
ké shromáždění mladých lidí, to by nepřineslo žádný uži-
tek, ale od začátku usiloval, aby to bylo společenství dobře
uspořádané. K tomu potřeboval dát Oratoři pravidla – řád.
A také, aby tento řád přijali ochotní kněží a laici, kteří mu
nabízeli svou pomoc. Ti mohli mít své názory a návrhy. Na-
konec Oratoř svatého Františka nebyla osobním majetkem
kněze Dona Boska, protože mohl být také odvolán a na-
hrazen někým jiným. Bylo třeba trpělivosti a času, aby řád
uzrál.
Don Bosco tedy zatím nic nepsal, zato pilně studoval.
Dílo oratoří nebylo originální. Již předtím bylo v Itálii mno-
ho takových institucí, zvláště při městských farách, ale byly
to instituce zastaralé, jak ukazovala různá jejich pravidla,
která měl Don Bosco v rukách. Tak měl řád oratoře svaté-
ho Aloise, zřízené roku 1842 v Miláně u svaté Kristiny, a řád
oratoře pod patronátem svaté Rodiny. Opatřil si i jiné řády
a studoval je.
Některé oratoře byly z doby, kdy ještě rodiny ve všeobec-
nosti samy poskytovaly dětem první náboženské vzdělání
a samy dohlížely na mravní výchovu svých dětí. Tam byly
oratoře jen doplňkovou akcí. Nyní však rostly zástupy dětí
bez náboženské výuky a výchovy – ve škole nebylo nábo-
ženství a vše se omezovalo na „katechismus“ ve farnostech.
Mnohý z těch mladých byl úplně na scestí, a ne svou vinou.
Tento sociální jev nebyl přechodný, naopak narůstal. Mo-
derní Oratoř musela mít nutně apoštolátní ráz a musela ně-
jak nahrazovat mládeži farní kostel. Musel tam být někdo,
kdo by dovedl nahradit otce a matku a postaral se o bu-
doucnost mladého člověka.
Existovaly patronáty, které se přibližovaly tomuto ideá-
lu, ale obyčejně se v poledne zavíralo, právě když nebezpečí
bylo největší. Proto Don Bosco držel Oratoř otevřenou celý
sváteční den až do pozdních hodin.
Jiné oratoře si vyhrazovaly, že přijmou jen dobré děti.
Rodiče museli dávat přihlášky, zavazovat se, že budou spo-
lupracovat s vedením oratoře. V případě nekázně byl hoch
vyloučen. Don Bosco s těmito výhradami nesouhlasil. Pro
něho musela mít oratoř dveře otevřené dokořán a vyloučit
se měl jen ten, kdo zřejmě škodil druhým svým chováním.
Rovněž se mu příčilo, aby byl hoch držen v oratoři nási-
lím. Neměl v úmyslu kontrolovat docházku a podávat o ní
zprávu rodičům. Nebyl přece policistou, ale chtěl být ot-
cem. Správně vyciťoval, že již ani veřejnému mínění nemůže
být lhostejné, zda je někdo k náboženské praxi donucován,
nebo se jí podvoluje dobrovolně. Ještě nejvíce se mu za-
mlouvaly typy oratoří svatého Filipa Neri v Římě a svatého
Karla Boromejského v Miláně, pocházející z roku 1820, ale
i tam s řadou ustanovení nesouhlasil.
Do Oratoře nepřijímal pouze malé děti a děti nemocné
nakažlivou chorobou. K neukázněným hochům byl velmi
tolerantní a vyloučil jen toho, kdo dal veliké pohoršení. Mís-
to trestů zavedl pouhé napomínání. Ani nedovoloval, aby se
vedly záznamy o špatném chování nebo o stupni zbožnosti.
Pokud šlo o svátosti, zajišťoval hochům naprostou svobodu.
Žádná potvrzení o vykonané zpovědi, žádné zpovídání po
pořádku. Kdo dřív přijde, ten se vyzpovídá a může se zase
v chumlu ztratit. Totéž platilo o přijímání. Netrpěl, aby do-
stal snídani jen ten, kdo byl u stolu Páně. Existovaly sice
v Oratoři legitimace, kde se razítkovala účast, ale to jen za
účelem odměn, které neměly trestní povahu.
Teprve v roce 1847, když ho k tomu vybízel pan arci-
biskup a don Cafasso, začal psát svůj řád. Tiskem jej vydal
o pět let později, roku 1852 a ještě jej v dalších vydáních
opravoval podle nových potřeb.
Řád Oratoře svatého Františka Saleského měl tři části.
V první se hovořilo o účelu Oratoře a o životě v ní, druhá
část obsahovala rozpis pobožností a normy pro chování ho-
chů v Oratoři a venku. Třetí část byla vydána později a týka-
la se škol večerních i denních.
112
|
|
12.3 Page 113 |
▲back to top |
Důležité je, jak Don Bosco definoval a vysvětlil účel jeho
Oratoře: Účelem sváteční Oratoře je zaměstnat mládež ve
sváteční den pěknou a slušnou zábavou, když napřed byla
v kostele a zúčastnila se bohoslužeb. Jde především o mlá-
dež pracující, která je vystavena nejvíc nebezpečí mravní-
mu a fyzickému, ale nejsou vyloučeni ani studenti. Rekreace
musí být taková, aby neublížila ani duši, ani tělu. Nábožen-
ské vzdělání a praxe zde stojí na prvním místě. To je ten
pravý cíl, ostatní slouží jako prostředek k cíli.
Oratoř byla postavena pod patronát svatého Františka,
aby bylo zjevné, jakým duchem musí být vedeni ti, kdo se
chtějí věnovat práci v Oratoři. Láska a milé jednání!
Přednost mají hoši, kteří toho nejvíce potřebují pro svou
chudobu a opuštěnost. Věk oratoriánů – 8 let, menší děti se
nepřijímají.
Hned jak se rozhlásilo, že Oratoř Don Boskova má svůj
řád, byl o něj zájem. Nejeden biskup či farář si jej vyžádal
pro své účely.
9 Zamyšlení nad řádem
Don Bosco schválně s písemným řádem nepospíchal a dal
si záležet na jeho zrání. Sám později víckrát prohlásil, že již
tehdy měl v hlavě svůj záměr: zamýšlel založit instituci, kte-
rá by zajistila jeho dílu růst a trvání. Není dnes žádným ta-
jemstvím, že z Oratoře nakonec vyrostla Kongregace svatého
Františka Saleského a její Stanovy a dílčí Řády byly odvozeny
z řádů Oratoře. Důležité byly funkce. Řediteli se ukládalo, aby
byl vzorem všem podřízeným, aby neporoučel, ale spíše pro-
sil, aby svolával personál k pravidelným poradám, aby bděl
nad duchovním prospěchem díla, a aby vždy vystupoval jako
otec. Jemu byla také svěřena funkce hlavního zpovědníka.
Ředitel měl zástupce s titulem prefekta. Jemu byla určena
organizační stránka Oratoře, péče o zpěv, školy a podob-
ně. I on měl být řádným zpovědníkem hochů. Třetí funkce
byl katecheta nebo také duchovní ředitel. Měl na staros-
ti liturgický život Oratoře a mravní život oratoriánů. Také
měl pátrat, kdo by potřeboval doplnit náboženské vzdělá-
ní a vhodnou formou mu k tomu pomoci. Úřad katechety
mohl splynout s úřadem prefekta, když by neměla Oratoř
dosti kněží. Klerikům a větším hochům se svěřovaly funkce
asistentů, sakristiánů, vedoucích modliteb, dohlížitelů, zpě-
váků, vedoucích her a podobně.
Může se zdát, že je to až mnoho funkcí, ale je třeba uvá-
žit, že hochů bylo několik set, místa málo a potom Don
Bosco dbal, aby se schopní hoši uplatnili a měli pocit, že je
to i jejich dílo. Tím je připoutával k Oratoři a oni se stávali
jeho cennými pomocníky. Oratoř se potom jevila hochům
jako veliký podnik, kde mohl člověk jen získat.
10 Oratoř dopoledne
Bude jistě zajímat, jak vypadala taková neděle v Oratoři
a jak si Don Bosco představoval svěcení svátečního dne. Ve
druhé části Řádu stálo v šesté hlavě:
U nás se pěstují tyto náboženské úkony: Zpověď a přijí-
mání. Proto každou neděli a zasvěcený svátek musí každý
k tomu mít příležitost. Mariánské hodinky, mše svatá, lekce
z církevních dějin, katechismus, nešpory, mravní poučení
a svátostné požehnání, to jsou naše sváteční pobožnosti. Do-
dejme, že mimo to buď ráno nebo odpoledne byl i růženec.
Našli se i mezi zbožnými lidmi takoví, kterým se to zdálo
příliš a báli se, že se tím hoši odradí. Ale Don Bosco odpo-
vídal jasně: „Dal jsem tomu dílu jméno Oratoř, protože jeho
účinnost je založena na modlitbě. Také růženec se budeme
modlit, protože jsem dílo od počátku zasvětil Panně Marii.“
Přitom dovedl všechno uspořádat tak rozmanitě, že chlapci
ani nepocítili nudu.
Časně ráno se otevřely dveře valdockého kostelíka a Don
Bosco již na prahu vítal hochy, kteří přicházeli ze všech
stran. Hoši pamatovali na jeho naučení: „Jsme křesťané
a máme mít v úctě kostel, protože je to dům Boží. V něm ka-
ždý, kdo prosí, obdrží. Pán Ježíš má velikou radost, když dá-
váme v kostele lidem dobrý příklad. Vcházejte pomalu a tiše.
Pozdravte oltář nebo, když je v kostele Nejsvětější Svátost,
poklekněte. Můžete pozdravit svatou Trojici trojnásobným
Sláva Otci. Je-li ještě dost času, pomodlete se Sedm radostí
Panny Marie. Rozhodně se v kostele nesmějte a nebavte.“
Hoši obyčejně hned zamířili ke zpovědnici. Don Bosco
jim hned dal kolektivní napomenutí, aby se dobře připra-
vili a doporučil jim, aby se nebáli a byli upřímní. Potom si
sedl a zpovídal. Když skončil, byla mše svatá. Sloužil ji nej-
raději sám. Jen když nebyl přítomen, musel ho někdo za-
stoupit. Obyčejně to byl Dr. Vola, jeho přítel a blízký spolu-
pracovník. Mše nebyla dlouhá a Don Bosco dbal, aby hoši
dobře znali její průběh i význam každé části. Když nadešel
okamžik svatého přijímání, normálně 200 i více hochů šlo
ke stolu Páně. Don Bosco do nich dovedl přelít část svého
vlastního nadšení. Po mši bylo vypravování. Tohoto roku
začal vypravovat na pokračování biblické dějiny, později
přešel na církevní dějiny a konečně vypravoval dějiny pape-
žů. Tato vypravování byla pro hochy vždy velikým zážitkem.
Všichni se na vypravování těšili. Potom ještě z kazatelny
zaintonoval „Chváleno, velebeno, budiž jméno Ježíšovo!“
Z kostela vycházeli hoši za zpěvu nábožné písně.
Většina šla domů na snídani, mnozí zůstávali a měli
vyučování nebo se věnovali hrám. Don Bosco dělal jed-
no i druhé, podle okolností. Jiní mu pomáhali. V poledne
všichni odcházeli na oběd.
Velké starosti dělala Donu Boskovi někdy asistence. Ne-
měl velký výběr a musel někdy svěřovat dohled hochům,
kteří ho sice měli rádi, ale do mírnosti svatého Františka
Saleského měli daleko. Někdy létaly i facky a kopance. Don
Bosco měl co dělat, aby zachraňoval situace. Tu mu přišel
velice vhod mladý Josef Brosio, který mu pomáhal již v roce
1841 u svatého Františka Assiského a držel se Oratoře pl-
ných 46 let. Nyní mu bylo dvacet, ale měl vliv. Don Bosco
ho pověřil generální asistencí a jeho prostřednictvím držel
na uzdě hochy i asistenty. Brzy zmizela nespokojenost a za-
vládla zase láska a bratrský duch.
Donu Boskovi se protivilo trestat hochy a sám nikdy ne-
trestal, leda, že by šlo o vyloženou rebelii nebo úmyslné po-
horšení. A ještě to dělal tak umírněně, že buď nikdo nevěděl
o trestu, nebo, stala-li se věc veřejnou, všichni stáli na stra-
ně ředitele a říkali: „Dobře udělal.“ Nikdy ho nikdo neviděl
jednat prchlivě. Jeho tvář byla do té míry plná lásky a vždy
usměvavá, že hoši často říkali: „Takto asi jednal Pán Ježíš.“
Ovšem každé pravidlo má své výjimky. Nepředstavujme si
Dona Boska jako člověka z jiného světa. I on se dovedl svatě
rozhněvat, jak ještě uvidíme. Podobně jako Pán.
113
|
|
12.4 Page 114 |
▲back to top |
11 Oratoř odpoledne
Don Bosco musel v neděli s obědem pospíchat, protože ho
čekala další namáhavá túra. O půl druhé se zase otvíralo,
protože chlapci se nemohli dočkat. Odpoledne bylo nejvíce
rekreace. Čekal dřevěný kůň s žíněnkou, kolotoč, skok vy-
soký i daleký, prostě všechno možné tělocvičné nářadí, jen
se zařadit do některé skupiny a cvičit.
Don Bosco nejraději sám uváděl do chodu odpolední
rekreaci, zatímco jeho spolupracovník Dr. Borel a Dr. Car-
pano obcházeli okolí a zvali kdekoho, aby vstoupil. Zatím
přicházeli další kněží: Dr. Rossi, Dr. Vola mladší, kanovník
Gastaldi, don Bologna, případně mladší kněz z kněžského
Konviktu. Tito všichni přicházeli rádi, protože Don Bosco
učil hochy, aby se k nim měli, pěkně je pozdravili a všelijak
si je předcházeli. Bylo zvykem hned žádat nějaké hezké vy-
pravování a každý z těch pánů měl již své zákazníky a vždy
si něco připravil. V některých hloučcích se zase zpívalo.
O půl třetí se šlo znovu do kostela. Stačilo zazvonit a hoši
kupodivu všeho nechávali a v pořádku šli do kostela. To ov-
šem platilo o stálých oratoriánech. Byli také takoví, kteří na
znamení zvoncem brali nohy na ramena a hybaj pryč. Bylo
záležitostí dobrého pohledu již předtím nenápadně obsadit
únikové cesty, případně hoši sami leckterého uprchlíka při-
vedli zpět, zvláště, když šlo o hochy, které rodiče přivedli do
Oratoře na polepšenou. Život má různé situace a někdy od-
říkaného chleba největší krajíc, jak se říká. Kolik hochů na-
konec rádo vzpomínalo na své útěky a zajetí v objetí lásky.
I Don Bosco někdy musel na sebe vzít úlohu stíhače.
V kostele byl růženec a potom se hoši rozdělili na skupi-
ny a začal katechismus. Don Bosco si vybíral ty největší ho-
chy nebo ho zastupoval Dr. Marengo, kněz žurnalista, ostat-
ní kněží měli také své skupinky a mezi katechety nescházeli
ani vzdělaní laici, jako hrabě Cays nebo markýz Dominik
Fassati. Svatý Leonard Murialdo, který také někdy přišel vy-
pomáhat, obdivoval Don Boskovu šikovnost v organizování
této náboženské výuky.
Katechismus trval přesně půl hodiny a pět minut, před
koncem zazněl zvonec. V té chvíli se ozval výkřik: „Pří-
klad!“ Bez toho to nešlo. Byla to odměna za pozornost a co
se slíbilo, muselo se splnit. Někomu se mohlo zdát, že tako-
vé hurónské zvolání v kostele není na místě, ale Don Bosco
si myslel, že se to Pánu Bohu líbí a neměl nic proti tomu.
Po té půlhodince náboženství měl Don Bosco ještě spo-
lečnou promluvu a dal svátostné požehnání. Potom jako
ráno zaintonoval nějaký oblíbený zpěv a s písní na rtech se
celé to množství ukázněně ubíralo na dvůr k další rekreaci.
Závěrečnou část (promluvu s požehnáním) Don Bosco
někdy přenechal jinému a sám vyšel na lov do okolí. Často
se vracel s nějakou partou a bylo třeba pobožnosti dát rych-
lejší spád, aby se mohlo novým příchozím dostat pěkného
uvítání ze strany chlapců, kteří již věděli, že mají nováčky
strhnout bouřlivou reakcí a naladit je, aby přišli znovu.
Rekreace po odpolední pobožnosti byla opravdu bouřlivá.
Don Bosco chlapce jaksepatří roztočil. Sám chodil od skupi-
ny ke skupině a hrál s nimi také. To hochům strašně impo-
novalo, protože se mu málokdo mohl vyrovnat. Pro něho to
bylo ovšem veliké vypětí svalů a nervů. Světec dovedl vyzvat
hochy třeba na běh a dal si záležet, aby si udržel pověst ne-
překonatelného atleta. Ještě v roce 1868, když mu bylo 53 let,
nechal za sebou na 800 hochů. Následek byl, že večer byl do-
slova vysílen a již se jen potácel. Přesto to bylo třeba vydržet.
Také hlava se musela namáhat. Do Oratoře chodilo mno-
ho studentů a Don Bosco měl u nich pověst vševěda. Vy-
tvořil si ji uměle tím, že dával hochům ustavičně všelijaké
otázky z dějin, z latinské etymologie, z náboženství. Něco
zodpověděl sám, s něčím posílal hochy k turínským kněžím
zeptat se. Stále bylo nějaké to „vědecké napětí“, stále nějaká
soutěž o cenu, i naučné slovníky se během rekreace konzul-
tovaly. To neustálé mluvení od rána do večera bylo někdy až
nelidské. Ale Don Bosco věřil, že mu Bůh dá sílu vydržet.
Stávalo se, že někdy již k desáté večer ho ještě větší hoši
přinutili vyprovodit je aspoň k turínskému Rondu, ale také
se stávalo, že nazpět ho museli již podepírat nebo i nést.
Z večeře již nic nebylo. Hlavní bylo honem nahoru do po-
stele a spát a spát. Někdy se ani nesvlékl, nebylo síly. Hlav-
ní však bylo, že hoši prožili znovu úžasnou neděli, a že jistě
přijdou zase.
12 Zvláštní příležitost
Oratoř neměla nikdy prázdniny, ani v zimě, ani v létě. Jelo
se stále naplno. Zato některé dny bylo třeba zvláště oslavit:
svátek svatého Františka Saleského, svatého Aloise, svatých
Andělů strážných, mariánské svátky Zvěstování, Nanebe-
vzetí, Narození, Růžencové Panny Marie, Neposkvrněného
Početí. Obyčejně dvě věci se na ty dny velice propagovaly:
plnomocné odpustky a hromadné svaté přijímání. Obojí
sloužilo k prohloubení duchovního života hochů. U obo-
jího Don Bosco dbal, aby nešlo jen o úkon, ale aby úkon
měl všechny potřebné náležitosti a vlastnosti, hlavně pevné
předsevzetí udržet se v Boží milosti a držet se daleko od ka-
ždého zcela dobrovolného hříchu, i lehkého.
Slavnost žádala propracovat i zevní rámec svátku. Don
Bosco si dal záležet na tom, aby byl řádně nacvičen zpěv,
ministranti aby znali dokonale obřady, kaple aby byla vy-
zdobená. Nechával vytisknout i program a zval hosty, ka-
zatele, musela se připravit snídaně pro všechny hochy bez
rozdílu. Jelikož dělal vše, aby hoši měli dojem, že vše připra-
vili oni, takový svátek byl i přehlídkou jejich námahy a nový
podnět k lásce k Oratoři.
Odpoledne byly mimořádné hry, závody, sportovní vy-
stoupení, večer lampiónový průvod, ohňostroj a podobně.
Don Bosco o takových příležitostech nechal někdy přinést
kouzelný stoleček a pobavil shromáždění starými i novými
kouzly, jak to dělával v mladých letech.
V té době byly oblíbeny loterie. I těch Don Bosco užíval.
Čtyřikrát za rok, na svatého Františka, na svatého Aloise,
o Nanebevzetí Panny Marie a o Všech svatých byla velká lo-
terie a mnozí vyhrávali. Také kolo štěstí táhlo. Někdy to byly
ceny prapodivné, ale vyvolávaly mezi hochy salvy smíchu:
vařený brambor, pěkná mrkev, řepa extra třída, cibule, jedlý
kaštan. Byly i kolektivní ceny: láhev piva pro čtyři dospělé
osoby, dvě porce salámu.
Kde bral Don Bosco peníze na chlapeckou zábavu? Ně-
čím ho založili různí dobrodinci, něco ušetřil sám, při všem
se však musel řídit zásadou, aby za málo peněz bylo hodně
muziky. Mladým nejde tak o cenu daru, jako spíše o způsob,
jak se co dává. Don Boskova láska byla to nejcennější, co
v Oratoři nalézali. Byla to láska bezmezná – láska pravého
apoštola.
114
|
|
12.5 Page 115 |
▲back to top |
13 Hudba a zpěv
V předešlé kapitole jsme se zmínili o zpěvu. Don Bosco
vždy horoval o krásu bohoslužeb, a proto stále držel pohro-
madě pěveckou scholu pro chrámový zpěv. V letech 1846
a 1847 ji ještě podstatně rozšířil. Byla to ale práce! Zatím
neměl v domě žádný hudební nástroj. Když si potřeboval
něco přehrát, musel k některému příteli, aby mu dovolil za-
hrát si u něho na klavír. K udávání tónů zpěvákům sloužila
stará fisharmonika za 12 lir. V kapli již to bylo lepší. Tam
stál flašinet koupený za 35 lir. Hrál, jak hrál. Měl církevní
repertoár: Zdrávas, hvězdo mořská, loretánskou litanii,
Magnificat a ještě další. O slavnostnějších příležitostech
byl k neupotřebení. Nakonec se Dr. Vola smiloval a daroval
Oratoři svůj starý spinet. Hoši ho tam odnesli na zádech.
Kolem tohoto nástroje potom shromažďoval asi 50 hochů
zpěváčků a cvičil je.
Musel se hodně přizpůsobovat. Žádné těžké zpěvy. Don
Bosco již dříve pro svou potřebu složil několik maličkostí,
nyní složil celou mši a zpěv k požehnání. Nic zvláštního.
Kombinace oblíbených melodií, trochu vlastní úpravy. Ale
bylo v tom něco nového. Na chrámových kůrech se mnoh-
dy posvátné texty klidně zpívaly na melodie z operních árií.
Don Bosco to odsuzoval a sám skoro holýma rukama razil
cestu k novému církevnímu pojetí posvátné hudby.
Po pravdě řečeno, Don Bosco nebyl žádný školený učitel
hudby. Byl samouk a uměl trochu na klavír. Ale měl odva-
hu a intuici. Originální byl v tom, že první v Turíně zavedl
kolektivní vyučování zpěvu. Do té doby, kdo chtěl zpívat,
musel si nejdříve najít učitele a u něho soukromě absolvovat
teorii i praxi zpěvu. Městské kůry byly samý operní zpěvák.
Don Bosco najednou překvapil tím, že dal dohromady po-
četný chlapecký sbor a učil kolektivně a od samého začát-
ku – prakticky hudební analfabety. To vzbudilo pochopi-
telně v hudebním světě rozruch. Don Bosco sám napsal ve
svých Pamětech: „Slovutní mistři harmonie Rossi, Blanchi,
Cerruti a jiní chodili k nám do hodin zpěvu, ne že bychom
jim měli co dát – já jsem neznal ani miliontinu toho co oni,
ale pozorovali moji simultánní metodu, tu, která se prakti-
kuje dodnes v našich domech.“ Ti páni dokonce tvrdili, že
se od Dona Boska mnohému naučili.
Metoda byla jistě dobrá, protože na tom bídném spine-
tu se vyučilo několik varhaníků, a tak tam odtud začala celá
veliká salesiánská tradice zpěvní a hudební.
Don Bosco měl svůj sen. Netoužil po uměleckých zážit-
cích, ale jeho ideálem bylo, aby celé masy zpívaly při litur-
gických funkcích a aby to byla modlitba. Prostě toužil po
liturgickém zpěvu. Později říkal, že mezi jeho nejkrásnější
dojmy patřila gregoriánská mše, zpívaná v bazilice Panny
Marie Pomocnice současně asi dvěma tisíci chlapeckých
hlasů. To byl jeho největší hudební zážitek.
Od roku 1848 nebyla v sobotu obvyklá škola, a proto se
cvičily nešpory na druhý den. Ti, co neuměli ještě latinsky
číst, učili se číst žalmy. Pokročilejší hoši nacvičovali anti-
fony. Tak v neděli odpolední bohoslužby bývaly hudebním
číslem a hoši je měli rádi. A nebyli to studenti, nýbrž větši-
nou učni a podobně.
Chorální zpěv měl v Oratoři přednost, ale nezanedbávala
se ani polyfonie. Tak Don Bosco i v této věci předešel dobu
o víc než jedno století.
14 Zpovědník hochů
Slavnosti, rekreace, hry, hudba, loterie, škola, to byly pro
Dona Boska pouhé prostředky, aby dosáhl toho hlavního: aby
se hoši naučili žít jako děti Boží, v milosti posvěcující. A i zde
byl velkým realistou. Věděl, že zůstane při pouhém chtění,
jestli si hoši nezvyknou chodit často ke svaté zpovědi a k sva-
tému přijímání. Zpověď. Někdy to vypadalo, jako by Don
Bosco neznal nic jiného, jako by podstatu duchovního sna-
žení redukoval na tento bod. Ale měl pravdu. Ze zkušenosti
si ověřil, že zde je třeba začít i pokračovat v reformě života.
Proto nejšťastnější se cítil, když sedl do zpovědnice a kolem
něho se tísnily zástupy hochů, kteří toužili otevřít mu srdce
a přijmout od něho ujištění, že mají duši v pořádku. Bylo jeho
předností, že dovedl svým hochům postavit svátost pokání do
pravého křesťanského světla, aby se jevila jako setkání s Bo-
hem, otcovsky odpouštějícím a tedy jako něco žádoucího.
Zvláště v prvních dobách, kdy ještě neměl starosti o do-
mov mládeže a o rostoucí kongregaci, přicházel si Don
Bosco na své. Do pozdního stáří vzpomínal na krásné pří-
běhy, které zažil a na které vzpomínali všichni veteráni sale-
siánského díla se slzami v očích. Byla to doba blízká evan-
gelickým scénám, jak nám je zachytili pamětníci Kristova
veřejného života.
Především Don Bosco nedbal tolik na formální stránku
zpovědi, jako spíše na lítost a předsevzetí změnit život. Sta-
lo se někdy, že se mu hrnulo ke zpovědi spousta menších
chlapců – dětí to ulice. Slyšeli, že jsou zváni ke zpovědi, vi-
děli starší hochy, tak hurá: chceme se také zpovídat a zrovna
u Dona Boska. Don Bosco stál před zpovědnicí a nejdříve
udělal trochu pořádek. Nakonec všichni hoši klečeli a to již
bylo něco. Udělal nad prvním kříž, ale kluci se již všichni
křižovali a začali se tlačit. Don Bosco viděl, že nemá cenu
sedět, proto si raději stoupl, položil prvnímu ruku na hla-
vu, přiblížil k němu svou tvář a zatím druhou rukou držel
masu v určité uctivé vzdálenosti. Pomalu nastalo uklidnění
a nějaký pořádek. Důležité bylo, že každého penitenta zaujal
a přinutil k jistému soustředění.
Kolikrát udělal kříž a potom ne a ne z hocha dostat slovo.
Neuměl, nechtěl, nebo dostal trému a nemohl z místa. Don
Bosco neváhal pomoci. Zeptal se třeba, byl-li už na snídani
nebo má-li bratry a sestry a podobně. Obyčejně to stačilo,
aby hoch rozvázal a za pomoci kněze se vyzpovídal. Třeba
to nebylo úplné, hříšné to nebylo a podruhé to bude lepší.
Hoši se chodili zpovídat k Donu Boskovi. On sice volal
i cizí zpovědníky, ale ti se brzy vytratili. Žádný z nich nebyl
Don Bosco. Tak břemeno zůstalo na jeho bedrech, ale on
nelitoval.
V Oratoři se dlouhá léta vzpomínalo na některé zvlášť
pěkné příběhy. Mnohokrát se stalo, že se Don Bosco musel
na neděli vzdálit z Turína. Když nebyl příliš daleko, mohl
počítat s tím, že část oratoriánů se vydá přes kopce za ním,
a že ho dostihnou, vytáhnou z fary a přinutí, aby se věnoval
i jim. Stalo se, že při takovém přepadení to vypadalo jako na
výletě. Hoši předvedli překvapenému obyvatelstvu vzorný
zpěv při mši svaté, všichni byli u svatého přijímání a ještě
obec pobavili atrakcí na návsi.
V sobotu sedal Don Bosco do zpovědnice brzy odpo-
ledne, třeba ve dvě, snad na chvíli odskočil něco zařídit,
ale byl večer, někdy již deset pryč a on ještě seděl a kolem
115
|
|
12.6 Page 116 |
▲back to top |
stále mnoho penitentů. Stalo se při různých příležitostech,
že se zpovídalo do půlnoci a přes půlnoc. Jednou Don
Bosco usnul, usnuli i hoši a sakristie se podobala zámku se
Šípkovou Růženkou, až sebou svatý kněz trhnul a uvědomil
si, co se stalo. Tehdy již nestálo za to posílat hochy domů
a zpovídalo se do rána. Stalo se také, že Don Bosco usnul
na ruce nějakého Gariboldiho a ten zůstal s rukou v zajetí
klekátka a světcovy hlavy. Ruka mu zmodrala a opuchla. Te-
prve druhý den, když se Don Bosco ptal, proč má ruku na
šátku, hoch vyšel s pravdou ven. Byly to výkony neobvyk-
lé a není každému dáno, aby mohl Dona Boska napodobit.
Ale důkaz zde je. Když kněz vystupuje jako dobrý pastýř,
ochotný odpouštět bez spouštění hrůzy, svátost pokání se
v jeho rukách stane přitažlivou svátostí, tak jak to Kristus
Pán chtěl.
Své myšlenky o svátosti pokání zakotvil Don Bosco i do
Řádu Oratoře, a to v části druhé, hlavě VII. Aspoň něco
z toho: U nás není povinné chodit ke zpovědi a k přijímání.
Každý chodí dobrovolně, z lásky, ne ze strachu. První křes-
ťané chodili k svatému přijímání pokaždé, když byli na mši
svaté. I církev si to přeje. Podle diecézního katechismu je
dobré zpovídat se jednou za měsíc nebo za čtrnáct dní. Dob-
ré je mít stálého zpovědníka. Máme ho považovat za přítele
naší duše a řídit se jeho radou. Máme si dobře zapamatovat,
co jsme si v minulé zpovědi umínili. Při každém svatém při-
jímání je dobré poprosit o milost, abychom ho mohli dobře
připraveni přijmout před odchodem na věčnost.
15 Během týdne
Don Bosco se nemohl jen omezovat na nedělní práci v Ora-
toři svatého Františka Saleského. Již když byl ještě v kněž-
ském Konviktu, chodíval ve všední dny navštěvovat hochy.
Nyní se tato povinnost stávala nutnější. Šlo hlavně o učně.
Bylo třeba sledovat je na jejich pracovišti a udržovat styk
s jejich mistry a představenými. Don Bosco se nemusel šéfů
bát. Ti sami, když viděli, jak blahodárně Oratoř působí na
jejich personál, měli zájem, aby tento dobrý vliv pokračo-
val. Dobrý kněz potom přicházel vždy s dobráckým úsmě-
vem, pozeptal se na hocha, pochválil, poprosil mistra, aby
na něho dbal a podobně. Ještě důležitější to bylo u vylože-
ně sociálních případů, kdy sám Don Bosco nalezl hochovi
práci a musel mu nahrazovat otce i matku. Takovým hledal
opravdu dobré křesťanské mistry, a ti se potom považovali
za spolupracovníky na dobrém díle Dona Boska.
Nic divného, že Turíňané byli často svědky dojemných
scén. Stačilo, aby Don Bosco šel frekventovanější ulicí a již
porůznu vybíhali z obchodů a dílen učni, aby ho aspoň po-
zdravili. Neobešlo se to bez křiku strkání a podobně. Každý
chtěl být Donu Boskovi co nejblíže. Jemu to nevadilo.
Jednou šel také takovou ulicí a najednou uslyšel za zády
řinčení padajícího skla. Otočil se, a co neviděl? Za rozbitými
skleněnými dveřmi stál jako opařený dobrý kluk Karlík, na-
bíraje moldánky. Bylo to velmi jednoduché. Zahlédl Dona
Boska, rozběhl se, zapomněl, že dveře jsou celé skleněné
a neštěstí bylo hotové. Přiběhl šéf a spustil samozřejmě křik.
Sbíhali se lidé a Don Bosco se snažil zachránit situaci. Ujiš-
ťoval pana šéfa, že všechno sám zaplatí, jen aby se na hocha
nezlobil, protože to udělal z pouhého nedopatření. Přišla
šéfova manželka a i ona se snažila pána uchlácholit. Nako-
nec to dopadlo dobře. Ta rozumná paní přišla k Donu Bos-
kovi a donesla mu potřebný obnos na zaplacení. Jen manžel
nesměl nic vědět. Don Bosco se zasmál a přijal.
Při těch všedních pochůzkách městem potkával Don
Bosco nejen hochy, ale i jiné potřebné. Nezavíral srdce před
žádnou bídou, a tak se stávalo, že po obědě někdy dlouho
sedával za psacím stolem a skládal žádosti o podporu. Po-
sílal je královskému dvoru, na úřady i známým bohatým
osobnostem. Tehdy ještě neexistovalo žádné sociální zabez-
pečení a tato práce patřila především kněžím. Že byl Don
Bosco mužem důvěry, bylo zcela přirozené. I později, když
již měla Oratoř vrátnici, Don Bosco dbal, aby tam v určité
hodiny byl někdo, buď kněz nebo klerik a prokazoval tuto
službu chudým a potřebným, kteří nevěděli, kam se mají
obrátit. Sta a tisíce takových žádostí vyšlo z Oratoře a po-
mohlo zmírnit bídu prostého lidu.
Don Bosco pevně zakotvil mezi nejchudšími, ale neu-
zavřel se vůči majetnějším. I jim mohl v ledačems pomoci
a prospět, nebo je zapřáhnout do služeb těch malých. Stalo
se to právě v tom roce 1847, že navštívil studenta malířské-
ho a sochařského umění, Karla Tomatise, pozdějšího profe-
sora malířství na technice ve Fossanu a pozval ho do Orato-
ře. Byl mu doporučen přítelem knězem. Hoch byl z dobře
situované rodiny a návštěva Oratoře mu učarovala. Od té
doby patřil řadu let mezi horlivé návštěvníky a Don Bosko-
vy pomocníky.
Tomatis přišel poprvé do Oratoře ve čtvrtek. Čtvrtek je
na italských školách volný den a protože dělnická mládež
byla v práci, mohla Oratoř toho dne patřit studentům. Don
Bosco jim dal ochotně k dispozici vše, co měl, i hry a tělo-
cvičné nářadí. Čtvrtek byl malým podáním neděle a bylo
třeba poctivě pracovat, aby nebyl bez užitku. Jen kázeň byla
lepší než v neděli, nedala tolik práce, protože studenti jí byli
zvyklí více než obyčejní kluci z ulice.
Čtvrtek byl důležitý také tím, že se konala porada per-
sonálu Oratoře. Nejeden student svolil a nabídl se, že bude
působit jako katecheta. Don Bosco však musel školit a ško-
lit. Ale stálo to za to. Hoši z lepších rodin se učili sociálně
cítit a pomáhat. Sami z toho měli největší užitek.
16 Karneval a půst
V předcházejících kapitolách je zachycen normální chod
Oratoře, jak probíhal bez větších změn v časovém rozpětí
asi patnácti let. Nyní bude dobré postupovat více chrono-
logicky, protože život má své výkyvy napravo, nalevo, svá
stoupání i klesání. Také Oratoř se někdy podobala ubohé
kocábce na rozbouřeném moři.
Roku 1847 připadala Popeleční středa na 17. února. Po-
tom nastala doba svatopostní, která v té době v Itálii aspoň
teoreticky znamenala pro církev vždy velikou šanci. Nábo-
ženství ve školách nebylo, bylo tedy v této době zvykem in-
tenzivně katechizovat. Farní kostely se proměňovaly ve ško-
ly křesťanské nauky a mnoho záleželo na knězi, jak využil
příležitosti ve prospěch svého stáda.
Don Bosco bral příležitost smrtelně vážně. Neměl sice
farní kostel, ale měl možnost posbírat a školit stovky mla-
dých lidí, kteří by jinam nešli. To byla otázka svědomí.
116
|
|
12.7 Page 117 |
▲back to top |
Důležité bylo podchytit co největší masu. Don Bosco již
na první neděli po devítníku (druhá neděle před Popeleční
středou) ohlásil, že následující neděle a potom masopust-
ní a úterý budou v Oratoři velmi veselé. Budou mimořád-
né hry, bude tombola, odměny. Hoši propukli samozřejmě
v jásot. Hurááá! Ty tři dny byly opravdu špičkové a špičko-
vá byla i návštěva. Nezapomnělo se ani na duši. Konala se
adorace před Nejsvětější Svátostí, bylo cvičení šťastné smr-
ti, hodně se zpovídalo. Pro kluky byla ovšem nejdůležitější
zábava. Don Bosco si přál, aby se Oratoř v tyto dny třásla
smíchem a radostí, protože to byl prostředek, jak držet ho-
chy od toho, co se dálo ve městě. V Itálii karneval v před-
stavách lidu znamenal dispens od všech Božích i lidských
přikázání. Byla to doba bezuzdného řádění. Bylo třeba
nechat vyřádit i hochy, ovšem jinak. Hoši se nejvíce těšili
na mlácení hrnců. To na dvoře na lanech visely staré hrnce
a v nich bylo všelicos. Mohla se z nich vylít studená voda
nebo vysypat piliny, mohlo se z nich vysypat i množství
bonbónů a jiných podobných věcí. Rozbil se jeden hrnec?
Již se připevňoval druhý a masa hochů čekala, kdy se bude
moci vrhnout na kořist. Hledat hrnec a rozbít jej nebylo
lehké. Oči hledajícího byly zavázané a dlouhé bidlo v ru-
kách ztěžovalo pohyb. K tomu řev ze všech stran: „Tam je
to, tady je to, bij!“ Nálada jako na řádném stadionu. Když
unavila jedna hra, zahajovala se druhá. Don Bosco neměl
nic proti tomu, aby si hoši udělali velkého slaměného paná-
ka, nesli jej v maškarním průvodě a potom ho upálili. Dů-
ležité bylo něco jiného.
Již v neděli před Popeleční středou se začali hoši zapiso-
vat do svatopostního katechismu. Dělaly se seznamy, sesta-
vovaly se třídy, určovali se katechisté. Don Bosco si přál, aby
třídy nebyly moc početné – tak dvanáct až patnáct hochů.
Povážíme-li, že Oratoř hostila každou neděli šest až osm set
hochů od deseti do takových pětadvaceti let, bylo nutno mít
veliký počet katechistů, předem proškolených, muselo být
i místo pro každou třídu a celá akce musela mít pečlivě při-
pravený a rozepsaný plán.
Jaké bylo téma katechese hlavní? Svátosti: Zpověď a při-
jímání. K tomu vše, co je třeba vědět předem a co k tomu
patří. Don Bosco věděl, že jde jen o jedno: zapojit tu masu
pokřtěných a zdivočelých hochů do života Božího lidu skrze
svátosti. Všeobecně bylo třeba je smířit s Bohem ve svátos-
ti pokání, jednou usmířené potom zapojit do života církve
svátostí oltářní, eventuálně svatým biřmováním. Podaří-li
se je naučit chodit každou neděli do kostela a svátosti dále
přijímat, bude to veliké vítězství.
Začínalo se v pondělí po první postní neděli. Vyučování
bylo komplikované. Prakticky se učilo celý den, ale největ-
ší nával byl po obědě a ve večerních hodinách. Don Bosco
si předem obešel všechny dosažitelné manufaktury, kde se
zpracovávala bavlna, železo, dřevo, všechny menší dílny,
obchody atd., jen aby měl pro hochy potřebnou půlhodinu.
Většina jich končila práci v poledne, rychle se najíst a ho-
nem do Oratoře, kde se začínalo ve 12.30. Ve dvě již každý
mohl zase být na pracovišti. Zaměstnavatelé byli rozum-
ní a obyčejně přidali půl hodiny volna. Don Bosco potom
dbal, aby hoši ukázali, že jsou této dobré vůle hodni.
Světec měl k večeru ještě zvláštní promluvu s nejrůz-
nější tematikou. Dal si na tom záležet a hoši se na tu chvíli
zvlášť těšili. Byla to vlastně veliká duchovní cvičení s vyso-
kou úrovní a skvělou náladou. Tuto náladu Don Bosco peč-
livě hlídal a chránil. Když přišla polovina postu, kdy bylo
zvykem vyvádět lidi aprílem, toho dne měla Oratoř volno.
Don Bosco se bál, aby lehkomyslnost nenarušila stoupají-
cí vroucnost kolektivu, který se připravoval prožít opravdu
křesťanské Velikonoce.
17 Páni faráři se bouří
V církvi se snadno stane, že litera zabíjí ducha. Stane se to
vždy, když lidé zapomenou, že zákon není pán, ale služeb-
ník. Po pravdě řečeno, Don Boskovo dílo se mohlo těžko
vejít do ustáleného schématu vžitých církevních předpisů.
Bylo vyvoláno k životu měnícími se podmínkami a probo-
jovávalo se k novému. Starému se to nelíbilo.
Úspěch svatopostní katechese na Valdoku způsobil ne-
voli celé řady turínských farářů. Měli dojem, že jejich farní
kostely v porovnání s Don Boskovým podnikem zejí prázd-
notou. Měli pravdu. Bylo to bývalo třeba dát dohromady
více farností, aby zde stálo 700 a více hochů, a to ještě není
tak jisté, jak by skončilo porovnání co do kvality. Don Bosco
to věděl. Znal také velebné pány. Ale co měl dělat? Největ-
ší problém dělalo první svaté přijímání. Podle diecézních
předpisů, oprávněným ke zkoušení zralosti a k připuštění
kandidáta k této svátosti, ale i k rozhodnutí, zda dotyčný
může přijímat jen na čas nebo již definitivně, byl jeho farář.
Nikdo jiný. Nu a zde nějaký Don Bosco – každý ví, že fará-
řem není, klidně si připouští k prvnímu svatému přijímání
celé stovky lidí a ani ho nenapadne zeptat se, jestli se to smí.
Reptání z toho bylo veliké a proslýchalo se, že se to bude
projednávat na schůzi kolegia městských farářů a že to pů-
jde jako stížnost na ordinariát.
Don Bosco zůstal klidný, ale rozhodl se, že nebezpečí
bude čelit. Začal si zvát jednotlivé faráře, aby se osobně pře-
svědčili o situaci v Oratoři. Vždyť většina oratoriánů nebyla
z Turína, ale ze všech možných konců severní Itálie. Pokud
to byli Turíňané, ti by tak jako tak do kostela na katechis-
mus nešli. Byla to mládež bez dozoru a bez výchovy. Ti ani
nevěděli, do které farnosti patří.
První se přišel podívat farář od Panny Marie del Carmi-
ne. Chodil mezi hochy a vyptával se, odkud jsou. Samá cizí
jména. Biella, Lago di Como, Janov, Vercelli. Turíňané se jen
rozpačitě uculovali. Copak oni vědí kam patří? Jako druhý
přišel don Gattino, farář z Borga Dora. Do jeho farnosti
patřil dům Pinardiho a tedy i Don Boskova Oratoř. Stejný
výsledek. Když odcházel, říkal, že neví, jak vše dopadne, ale
aspoň slíbil, že bude Dona Boska podporovat. Přišli další,
někteří neústupní. Tak Dr. Ponzati od svatého Augustina.
Stále vedl svou: Don Bosco mu vyprazdňuje kostel a odvádí
mu mládež. Našli se i faráři, kteří navrhovali řešení. Tak otec
Serafín od Panny Marie Andělské, který poznal mezi hochy
několik svých farníků: „Vezměte teď v postní době moje far-
níky k nám do našeho kostela, přiberte všechny, kteří zde
mají trvalé bydliště, vyzpovídejte si je u nás, u nás také mo-
hou jít k svatému přijímání.“ „Vám se to řekne,“ Don Bosco
na to. „Co tomu řekne zdejší farář? A co tomu řeknou hoši,
když se o ně budeme tahat? Nebude ještě všechno zamota-
nější?“
Pátou postní neděli byly v Oratoři zkoušky. Každý ka-
techista předložil seznam těch, které považoval za schop-
né přistoupit k prvnímu přijímání a Don Bosco a ostatní
117
|
|
12.8 Page 118 |
▲back to top |
kněží zkoušeli. Jen hochy z farnosti svatého Augustina
poslal na zkoušky k jejich faráři. Hoši šli, ale pan farář, vy-
rušen náhlou návštěvou, je odbyl, aby přišli jindy. „Řekli
jste, že vás posílám já?“ ptal se Don Bosco. „To ne.“ „Tak
jděte znovu a řekněte, že ho moc prosím, aby vás vyzkou-
šel.“ Hoši šli, ale pan farář nebyl doma. Přijal je kostelník,
který když viděl, že někteří hoši už jsou letití, neodpustil
si určité řeči. Hoši se dopálili a již nechtěli o zkoušce na
faře slyšet. Don Bosco to celkem uvítal. Vzal klobouk a šel
k panu biskupovi. Vyložil mu situaci a dobrý prelát mu slí-
bit, že vše vyřeší. Již druhý den dostal Don Bosco dekret,
ve kterém mu arcibiskup dovoloval připouštět hochy Ora-
toře k prvnímu svatému přijímání i k biřmování. Potom
osobně vysvětlil pánům farářům, že to žádá pastorační
moudrost, jelikož pro ty hochy není jiného schůdného ře-
šení. Don Bosco měl radost. Od té doby nazýval Oratoř
„farností opuštěných dětí.“
Svatý týden byl nabitý prací. V pondělí byla zpověď
pro ty, co ještě nebyli připuštěni k svatému přijímání. Don
Bosco doporučoval pozvaným kněžím, aby byli blahovolní
a pokud možno, aby nikoho neposílali pryč bez rozhřešení.
I menší děti jsou schopny hříchu a mají právo dělat pokání.
Potom přišli prvokomunikanti. Diecézní zvyk byl, aby
se napřed dovolovalo přijímání jen jednorázově, potom tři-
krát, čtyřikrát za rok, někdo se měl vždycky poradit se zpo-
vědníkem. Donu Boskovi se nelíbily tyto průtahy a obyčej-
ně dával hned trvalé povolení. Jen v případech, kdy viděl,
že jinak by hoch přestal chodit v postě na katechismus, byl
přísnější.
Opozice farářského kolegia měla i jednu výhodu. Kate-
chisté se museli činit, aby hoši obstáli. Protivenství je učini-
lo solidárnějšími s Donem Boskem. Nejeden hoch obětoval
celé dny, jen aby dílo šlo kupředu.
Ještě jednu novinku prožila o Velikonocích Oratoř. Na
Zelený čtvrtek posvětil kvardián františkánů pater Buo-
nagrazia v kapli křížovou cestu a hoši se poprvé modlili po-
dle návodu, jak ho měli v Opatřeném jinochovi.
Hod Boží velikonoční byl v oratoři mohutný. Sklízelo
se duchovní ovoce postu. Jakési duchovní dožínky. Byla to
Pasqua – Velikonoce. Fare la Pasqua také znamenalo při-
stoupit k předepsanému velikonočnímu přijímání. Několik
set dobře připravených hochů bylo u přijímání.
Na Bílou neděli se dávaly odměny těm, kteří se nejvíce
vyznamenali horlivostí v uplynulém období. Don Bosco ani
na chvíli nezapomněl, že jeho hoši jsou obyčejní lidé a po-
třebují i takové povzbuzení.
Po svátcích se katechismové třídy reorganizovaly. Jako
v našich zemích na jaře svatý Jiří a na podzim svatý Havel
mnoho znamenali pro svět práce (byly to nástupní a výstup-
ní termíny), tak v Itálii Velikonoce byly mezníkem. Mno-
zí hoši, kteří strávili zimu ve městě, vraceli se zase domů,
mnozí naopak opouštěli venkov a vplouvali do města, aby si
našli práci na stavbě a jinde. Tak se značná část návštěvníků
Oratoře změnila.
18 První domov
Do té doby znalo Don Boskovo dílo jen jednu formu: Ora-
toř. Hoši přicházeli z města, bydleli u rodičů nebo u zaměst-
navatelů. Ale občas se vyskytl bolestný případ, že hoch ne-
měl opravdu kam složit hlavu. Řada hochů na otázku, kde
nocují, říkali, že v kůlně, ve stáji, ve stohu, na lavičce v par-
ku. To byly vyložené sociální případy, které nebylo možné
odbýt dobrým slovem nebo almužnou. Don Bosco pro ty
nejpotřebnější zřídil vývařovnu. Dával jim aspoň polévku
a chléb. Ale hledal trvalejší řešení. Nejraději by byl postavil
aspoň malý útulek.
Začal oťukávat pana Pinardiho, co by chtěl za svůj dům.
Nechtěl málo – 80 000 lir. To byla pěkná suma! Ale nakonec
bude třeba kousnout do trpkého jablíčka a dům odkoupit.
To Don Bosco věděl a začal si počínat, jako by již tak tro-
chu byl jeho majitelem. Oči mu padly na seník. Byl prázd-
ný a nepoužívaný. To by mohla být prozatímní noclehárna.
Nikomu nic neřekl a sháněl houně a prostěradla. Na seník
přišla fůra slámy. To bude dobré na slamníky.
Přišla první příležitost. Don Bosco se vracel k večeru
domů a narazil na skupinu rozverných mladíků, kteří po-
vykovali na předměstí. Dal se s nimi do řeči, dokonce je
pozval na skleničku vína do hospody. Z rozjařených hochů
potom snadno dostal, že někteří vlastně nemají kam jít spát.
Don Bosco si myslel, že udeřila jeho hodina. Pozval je, dal
jim večeři, vylezl s nimi na seník, dal každému dvě prostě-
radla a deku. Když slézal po žebříku dolů, měl hezký pocit,
že začíná něco nového. Ale zklamal se.
Když šel ráno hochy budit, byli pryč a s nimi i všechna
prostěradla i houně. Maminka mu vyčítala lehkomyslnost,
ale již se nedalo nic dělat, leda být opatrnější. V květnu,
kterýsi den lilo jako z konve, když zaťukali na okno nějací
známí. Vedli s sebou promočeného kluka, aby s ním něco
udělal, že nemá kam jít. Byl to chlapec Valsesie a přišel do
Turína hledat práci u zedníků. Zatím nic nenašel a již utra-
til poslední peníze. Z náboženství skoro nic nevěděl, byl
to chudák. Don Bosco mrkl na matku, a ta neřekla ne. Jen
stranou prohlásila, že hoch bude spát v kuchyni.
Toho večera se stavělo v kuchyni první lůžko ze série mi-
lionů dalších, kolik už jich stálo v domovech Don Bosko-
vých. Za podklad sloužilo několik cihel a tři prkna. Na prk-
nech byla umístěna Don Boskova matrace. Matka Markéta
udělala chlapci před spaním kázáníčko, také první z milio-
nů a milionů „slovíček na dobrou noc“, která jsou dodnes
v salesiánských ústavech neodmyslitelnou tradicí. Hoch se
neuměl modlit, ale modlili se tři, mohl se tedy chytit. Potom
se maminka Markéta ještě pojistila proti vloupání. Řádně
všechno zamkla, aby se hoch nedostal ven. Ale tentokrát to
nebylo potřebné. Hoch nebyl zlý, a tak zůstal u Dona Boska,
který se o něho postaral.
Několik dní nato našel Don Bosco druhý případ. Vracel
se z města po třídě Královny Markéty a uviděl tam o strom
opřeného plačícího asi dvanáctiletého synka. Zemřela mu
matka, do hrobu dána, ale pan domácí hned druhého dne
sirotka vyhodil z domu. Případ k zaplakání. Don Bosco ne-
plakal, ale vzal hocha hned k sobě a i o něho se postaral.
Do konce roku přijal pod svou střechu celkem sedm ho-
chů, víc nemohl. Jen jeden z nich nepotřeboval přijetí a to
byl zednický učeň Josef Buzzetti. Držel se Don Boskovy
Oratoře již sedmý rok, již od prvních schůzek ještě v Kon-
viktě. Byl spolehlivý a Don Bosco potřeboval mít mezi ho-
chy někoho, kdo by mu je pomáhal usměrňovat. Bylo třeba
hochy vychovávat a k tomu bylo potřeba formovat prostře-
dí. Buzzetti to chápal a rád se k otcovskému příteli nastěho-
val.
118
|
|
12.9 Page 119 |
▲back to top |
19 Družina svatého Aloise
Kdo pracuje s množstvím lidí, musí si uprostřed nich vy-
tvářet elitu a přes ni působit na masu. Dělal to i Pán Ježíš:
vybíral si vhodné učedníky a školil je. I Don Bosco k této
metodě sáhl.
Vypracoval a na začátku roku 1847 předložil biskup-
skému úřadu ke schválení stanovy družiny svatého Aloise,
která měla působit na hochy a mezi nimi v Oratoři. Dne 11.
dubna přišla odpověď. Pan arcibiskup vzal stanovy s potěše-
ním na vědomí, jen žádal menší úpravy: aby se členové za-
vazovali ne k týdennímu, ale ke čtrnáctidennímu přijímání,
a také žádal, aby do stanov byla pojata klausule, že pravidla
nezavazují pod hříchem. Don Bosco rychle text upravil a již
druhý den 12. dubna si přinášel domů reskript schválení.
Co obsahovaly stanovy družiny? Členové se zavazovali
následovat ctnosti patrona mládeže, dále že přistoupí aspoň
čtrnáctidenně ke stolu Páně, budou se varovat špatných ka-
marádů, předcházet oratoriány dobrým příkladem, konat
vzorně své stavovské povinnosti, dbát o dům Boží a modlit
se za nemocné družináře.
Don Bosco hned určil jednoho kněze jako duchovního
rádce družiny a začal zapisovat budoucí členy. Každý měl
být podroben měsíční čekatelské zkoušce.
Mezi oratoriány zpráva o založení družiny zapůsobila
jako bomba. Tehdy neexistovaly spolky pro mládež, to byla
novinka, která táhla. Velikým dnem byl 21. květen. První
družináři skládali do rukou Dona Boska slib. Každý vlast-
noručně podepsal formulář slibu a ještě bylo jeho jméno za-
psáno do úředního registru na věčnou paměť.
V Oratoři začala žít zvláštní skupina hochů, která si vy-
tkla za cíl usilovat o křesťanskou dokonalost. Don Bosco
v nich viděl své pomocníky. Družina měla týdenní schůzky.
Měla také svého předsedu, voleného z řad příznivců Orato-
ře a místopředsedu, který byl z řad hochů.
Zpráva o valdocké družině nezůstala omezena na Oratoř.
Brzy nějaký František Picca, student jezuitské koleje, přivedl
skupinu svých kamarádů a žádal o přijetí do družiny. Před-
stavení jim to dovolili a tito hoši potom nějaký čas dělali
i katechisty v Oratoři.
Ještě jedna iniciativa se toho roku v Oratoři ujala.
O prázdninách se na Valdoku konaly první duchovní cviče-
ní. Zúčastnilo se jich asi dvacet chlapců, internistů i exter-
nistů. Byl to podnik nadmíru obtížný, protože Don Bosco
neměl v domě místo. Přesto chtěl, aby i externí účastnící
zůstali ten týden pohromadě a aby se i společně stravovali.
Dělalo mu také potíže vedení cvičení. Sám se mohl těžko
stoprocentně zapojit. Ale Bůh mu poslal výborného pomoc-
níka. Byl to ještě mladý kněz Dr. Albert, který se mu přišel
sám nabídnout, že by pro něho něco opisoval, nebo učil děti
katechismus. Don Bosco ho hned angažoval za kazatele du-
chovních cvičení. Albert je dával poprvé v životě, ale udělal
to pěkně. Don Bosco nelitoval. Nejeden chlapec změnil zce-
la své myšlení i chování. Dr. Albert zůstal Don Boskovým
přítelem. Byl na faře v Lanco, když tam začínal svou činnost
první mimoturínský salesiánský ústav. Tam také zemřel
v pověsti svatosti roku 1876.
20 Svátek svatého Aloise
Don Bosco měl ve zvyku každou možnost k duchovnímu
povzbuzení svých hochů využít do posledních možností.
Když viděl, jaké nadšení způsobilo založení družiny, kul
železo, dokud bylo žhavé. Již družinský slib byl načasován
tak, aby se kryl s první přípravnou nedělí před svátkem sva-
tého Aloise. Existovala taková šestidenní pobožnost a Don
Bosco ji již předem zařadil do Opatřeného jinocha. Těchto
šest nedělí mělo být šesti stupni k vrcholu: ke svátku patro-
na mládeže. A když už, tak už. Pan arcibiskup Fransoni byl
Alois, bylo rozhodnuto pozvat ho na ten den do Oratoře.
A ještě. Když již přijde, ať také biřmuje. Bude to první biř-
mování v Don Boskově Oratoři.
Jasný plán podnítil znovu hochy i jejich představené ke
zvýšené horlivosti. Opět se učilo v neděli i ve všední dny,
aby arcipastýř nalezl dílo v kondici.
Monsignor Fransoni rád přijal pozvání. Byl zvědav, jak
Don Bosco všechno dělá. A na svátek svatých Petra a Pavla
(to byl sváteční den) ráno v sedm hodin ho již přivezl ko-
čár před dům pana Pinardiho. Před domem stála vyzdobená
slavobrána a hochů bylo ten den tolik, že to vypadalo, jako
by si všechna mužská mládež z Turína dala dostaveníčko na
valdocké pláni. S panem arcibiskupem přijeli ještě dva ka-
novníci a papežský nuncius při turínském královském dvo-
ře. I kněží přišlo více. Don Bosco pronesl uvítací řeč a již se
šlo do kaple, kde byla mše svatá a biřmování. Nebylo v lid-
ských silách, aby se všechna mládež vešla dovnitř.
Na pana arcibiskupa shromáždění několika set výrostků
udělalo ohromný dojem. Nepřestával se divit, jak může Don
Bosco tak živelnou masu udržet pohromadě. Několikrát mu
během obřadu vstoupily slzy do očí. Tak krásně a zbožně se
hoši chovali. Takové biřmování ještě nezažil.
Stala se i veselá příhoda. Hoši zřídili v kapli pro pana ar-
cibiskupa trůn. Byla to prkna na trámcích, pokrytá kober-
cem. Ale to malé vyvýšení stačilo, aby se biskup s mitrou na
hlavě do prostoru nevešel. Nešlo to jinak, bylo třeba proti
ustálenému ceremonielu kázat bez mitry. Však si pan arci-
biskup neodpustil, aby nepoznamenal, že takové shromáž-
dění si jistě zaslouží, aby se před ním smeklo.
Po dlouhé liturgické funkci se zpocení a unavení hoši vy-
hrnuli na dvůr na čerstvý vzduch. U dveří kaple se rozdá-
valo posilnění, které zaplatil vzácný host. I pan arcibiskup
byl rád, že již je konec a může se uvolnit. Vždyť v kapli bylo
k zalknutí. Ale dopoledne bylo ještě daleko a venku již bylo
připraveno pódium pro slavnost jiného druhu. Hoši překva-
pili dobrého preláta malou upřímnou akademií s divadél-
kem „Napoleonův kaprál“, které složil don Carpano, jeden
z Don Boskových pomocníků. Byl to žert na žert a mon-
signor prohlásil, že se již dávno tak nezasmál.
Ve dvanáct hodin se končilo. Hoši museli na oběd a také
hosté se museli vrátit domů. Don Bosco je nemohl poctít
slavnostním obědem, to oni dobře věděli. Ale i zde čeka-
lo pana arcibiskupa překvapení. Když nasedl do kočáru,
s rozjíždějícím se vozem se rozběhlo i celé množství hochů.
Utíkali a cestou provolávali monsignoru Fransonimu slávu
a on musel žehnat a žehnat napravo, nalevo. Don Bosco byl
šťasten. Zase se podařilo jedno dobré dílo. V duchu děko-
val Pánu Bohu, že mu dává tak mocného přímluvce a pří-
znivce.
119
|
|
12.10 Page 120 |
▲back to top |
21 „Ať žije papež!“
Don Boskovo přilnutí k monsignoru Fransonimu bylo pro
našeho světce osudově důležité. V době plné varu, kdo ví
jak by se vyvíjely události, kdyby na stolci svatého Maxima
seděl muž jiného smýšlení, než byl monsignor Fransoni.
Právě v té době se zvedl silný proticírkevní vítr, věštící
změnu počasí. Gioberti vydal ve Švýcarsku sedmisvazkové
dílo „Moderní jezovita“, ve kterém zachytil všechno, co bylo
proti jezuitům napsáno v době štvavé kampaně, kterou pro-
ti nim rozpoutaly královské dvory bourbonské ve Španěl-
sku, Portugalsku, Francii a Itálii kolem jejich zrušení roku
1773, ale všechno rozmnožil o další a další výmysly. Účelem
knihy bylo pošpinit nejen jezuity, ale všechny ostatní řehol-
níky i jiné církevní osoby, vyznačující se nesmlouvavostí ve
smýšlení i jednání. Vypadalo to, jako by Gioberti odhalil da-
lekosáhlé spiknutí těch nejtemnějších sil církve proti novo-
dobým snahám národním i společenským. Na černé tabuli
se ocitla řada zasloužilých mužských i ženských institucí,
očerněn byl i kněžský Konvikt, který vedl vzorný Dr. Guala
a svatý Josef Cafasso. Prý je to bludařská dílna, semeniště
scestných politických názorů atd.
Gioberti se stal přes noc slavným. Všude bylo vidět jeho
portréty a busty. Odpadlý kněz se stal rázem hrdinou a jeho
knihy se ve velkém nákladu hrnuly do Itálie. Nikdo nevěděl,
že vše je jen jeden z promyšlených tahů. Mazzini měl před
sebou jasný plán a cíl: zbavit církev jejích tradičních opor,
získat drobný klér a izolovat papeže, aby musel ustoupit ná-
tlaku. Mazzini psal do Říma:
„Papež bude donucen k reformám… Využívejte všechny
příležitosti k masovým demonstracím. Papeži ať se manifes-
tuje zvláště vděčnost za reformy. Zpěvy, slavnosti, shromáž-
dění! Masy si musí uvědomit svou moc a musí se stát ná-
ročnějšími. Vynutíte-li jeden liberální zákon, hned tleskejte
a žádejte další!“
Pius IX. již skutečně za těch několik měsíců své vlády
povolil řadu věcí. Nyní 15. března uvolnil značnou svo-
bodu tisku. Výsledek byl opravdu úžasný. Do července
jen v samotném Římě vycházelo již asi 50 různých novin,
z nichž některé byly vyloženě proticírkevního zaměření.
Papež si uvědomoval, že se mu vláda vymyká z rukou, ale
nemohl si pomoci. Musel ustanovit v Římě městskou radu,
povolit národní gardu, čímž sektáři dostali do rukou zbra-
ně, zavedl i státní radu. Všude se vtírali lidé nových idejí
a obsazovali pozice. Vývoj nevěstil nic dobrého. Přitom se
všude provolávala sláva Piu IX. a nadšení pro jeho osobu
nebralo konce.
Zprávy o římských událostech přicházely do Turína
a i zde budily nadšení. Všude se volalo: „Ať žije Pius IX.!“
Lid by ho byl nosil na rukách. Mezi prvními, kteří dobře
prohlédli strategii sekt, byli biskupové, mezi nimi na prv-
ním místě monsignor Fransoni. A neváhal vydat pastýřský
list, ve kterém vysvětlil věřícím postavení Svatého otce,
projevil radost nad láskou, kterou všeobecně požívá, ale
řekl také, že z potlesku papež a církev nic nemá, není-li
vše také provázeno poslušností k němu jakožto Náměstku
Kristovu.
Don Bosco byl inteligentní a měl na věc stejný názor.
Protivilo se mu to náhlé velebení Pia IX. Nevěřil v jeho po-
ctivost. Sláva se může provolávat také neupřímně. I v Ora-
toři někteří kněží strhávali hochy, aby volali: „Ať žije Pius
IX.!“, ale Don Bosco měl námitky. „Volejte: Ať žije papež!“
říkal hochům. Ti byli nejdříve zmateni a nechápali rozdíl.
Don Bosco jim to vysvětlil a hoši porozuměli. Tehdy za-
zněla v Oratoři hymna chvály, kterou složil tehdy již známý
skladatel oper Verdi. Hymna začínala slovy: „Pozdravme
svatou korouhev, kterou teď zvedá Kristův Náměstek!“
Stalo se, že v ty dny navštívili Oratoř jistí pánové, dobří
katolíci, ale plní liberálních myšlenek. Byli nadšeni takovým
zástupem chlapců. Měli k nim řeč a také je vyzvali k známé-
mu volání. Ale nepochodili. Hoši se jen ušklebovali a volali:
„Ať žije papež!“ Don Bosco měl radost a s úmyslem dát ho-
chům správnou orientaci, dal rozvěsit na různých místech
budovy kartony s nápisy: „Ty jsi Petr, na té skále postavím
svou církev!“ „Kde je Petr, tam je Bůh.“ „Kde je Petr, tam je
církev.“ „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání svě-
ta.“ „Pas ovce mé!“ Ze strany ředitele to byla jasná volba.
V nastávajícím chaosu držet se Kristem ustanovené autori-
ty. Jednat jinak, to považoval za dobrodružství.
Do plánů sekt patřilo ještě něco jiného. Jak se měl na jed-
né straně hanobit řeholní klérus, tak se měl na straně druhé
vyzvedávat klérus světský. Mazzini napsal: „Je důležité zís-
kat na naši stranu duchovenstvo. To není proti liberálním
institucím. Kdybychom dokázali v každém hlavním městě
objevit takového Savonarolu, to bychom šli dopředu mílo-
vými kroky. Nenapadejte ani kněžskou víru, ani kněžský
majetek… Důležité je, aby poslední cíl revoluce zůstal uta-
jen. Odhalte vždy jen ten bezprostřední cíl.“
Turínská zednářská lóže hned vydala heslo: „Chválit
kněze!“ a už to šlo jedna radost. Již dávno nebylo turínské
duchovenstvo tak vynášeno do nebes jako nyní. Nebyla ma-
nifestace, aby nebyla spojena se mší a s požehnáním, aby se
nezpívalo slavné Te Deum. Studenti turínské univerzity se
ještě tak nebratřili s bohoslovci jako v těch dnech. Když vy-
šli bohoslovci v řadách ze semináře, odevšad se jim volalo:
Ať žijí bohoslovci! Ať žijí kněží! Kdo by se divil, že v krátké
době byli kněží celí liberální a táhli s módou za jeden pro-
vaz. Kdyby byl někdo pochyboval, byl důkaz po ruce: „Pius
IX., co dělá? Reformuje papežský stát. Přece nemůžeme být
papežštější než papež.“
Don Bosco byl rozhodně pro reformy, ale něco mu ne-
sedělo. Nadšencům říkal: „Jen aby se hosana neproměnilo
brzy v ukřižuj!“ Důvěrným přátelům říkal, co si myslí: „Re-
voluce se nezastaví na poloviční cestě. Půjde až do důsled-
ků.“ Sám neměl tušení, kam až mohou věci dojít, ale byl
opatrný. Ostatně brzy se ukázaly první nelibé události.
Ve druhé polovině roku 1847 se rozkřikly hanebné věci
o astijském biskupovi Filipu Articovi. Tisk denně přiléval
oleje do ohně, ale úřady blahosklonně mlčely. Potom senát
ustanovil komisi, která ho měla vyšetřovat. Nic se nehledě-
lo na to, že podle konkordátu byla k tomu oprávněná jen
svatá Stolice. Vyšetřování skončilo osvobozením biskupa
z nařčení. Nebylo žádných důkazů. Bublina splaskla, ale
špína zůstala. Král Albert sice považoval za nutné a za svou
povinnost dát pošpiněnému biskupovi zadostiučinění (po-
zval ho jako hosta do svého letního sídla), ale v Astii byl
biskup špiněn dál. Ten se na protest uzavřel do biskupské
vily a obklopil se naprostou samotou, ale byl vyřazen ze ži-
vota. Toho se chtělo docílit. Co mu v té tísni bylo platné,
že celý subalpínský episkopát mu projevil svoji solidaritu?
A bylo cítit, že není posledním biskupem, který musí zmlk-
nout.
120
|
|
13 Pages 121-130 |
▲back to top |
|
|
13.1 Page 121 |
▲back to top |
22 Lanzo – Stroza
V létě si Don Bosco vykonal duchovní cvičení. To již byl
jeho zvyk. Každý rok duchovní cvičení. Patřilo to ke každé-
mu kněžskému duchovnímu životu. Představení kněžského
Konviktu se postarali, aby byl kněžím k dispozici také exer-
ciční dům. Udržovali ve své režii starobylou svatyni svatého
Ignáce na kamenitém kopci nad Lancem, kde byla možnost
skromného ubytování. Okolí připomínalo poušť a člověk se
tam cítil blíž Pánu Bohu. Tam Don Bosco zamířil své kroky
doprovázen kněžským přítelem od útlého mládí – donem
Giacomellim. Podle obyčeje šli pěšky celých 30 km z Turína
až na místo.
Duchovní cvičení dávali jeden jezuita a jeden kanovník
z Vercelli. Zachovala se nám předsevzetí, která si tehdy Don
Bosco učinil: 1. Každý týden svatá zpověď a zvláštní umrt-
vení, 2. Každý měsíc cvičení šťastné smrti, 3. Každý den ná-
vštěva Nejsvětější Svátosti Oltářní.
Posilněn na duchu se vrátil do města, které prožíva-
lo nové rozčilení. Již delší čas se vlekl spor Piemontu se
sousedním Rakouskem ohledně dovozu soli. Nyní přišla
komplikace. Rakousko pod záminkou ochrany Lombard-
ska–Benátska obsadilo vojensky město Ferraru, čímž byla
porušena práva církevního státu. Bylo po klidu. Všude se
objevily nápisy: „Abbasso l’Austria! – Smrt Rakousku!“ Při-
dal se i král. Ve veřejné řeči naznačil, že je ochoten zahájit
válku za nezávislost Itálie. Nic se však nestalo.
Don Bosco se zatím obíral vážnými myšlenkami. Pře-
mýšlel o sobě a o Oratoři. Podnik zde byl, rozrostl se, ale
jeho zakladatel cítil, že je již nad jeho síly. Měl sice spolupra-
covníky, ale každý byl svým pánem a mohl kdykoliv nepřijít
nebo vůbec Oratoř opustit. Dona Boska již mnohokrát na-
padlo, že by bylo nejlepší, kdyby vstoupil do nějaké řehole,
která by s ním přijala i jeho dílo. Ale je to řešení podle Boží
vůle? Co jeho sny a všechny ty jasné pokyny, které určova-
ly jeho životní dráhu? Nebylo jasné Boží požehnání samo
důkazem, že se Bůh postará také o pokračování díla? Don
Bosco se ke vstupu do žádné řehole neodhodlal, ale jistotu
neměl. Myslel si, že by měl studovat aspoň stanovy různých
řádů a kongregací. Mohl by se aspoň něčemu přiučit.
Z těchto úvah vyplynulo rozhodnutí navštívit Stresu u je-
zera Lago Maggiore v Lombardii, kde byl hlavní dům no-
vodobé mnišské kongregace Institutu lásky. Založil ji učený
abbé Antonio Rosmini, který sehrál značnou roli v dějinách
sjednocení Itálie a byl i známou osobností ve světě politiky.
Zvláště stál v přátelském poměru k turínské rodině Cavou-
rů, ze kterých vzešel Kamil Cavour, sjednotitel Itálie. U jeho
bratra markýze Gustava Rosminiho nocoval, kdykoliv přijel
do Turína. Shodou okolností Rosminiho průvodci chodí-
vali na nocleh k Donu Boskovi. Tak se stalo, že Don Bos-
kovo jméno v té politické rodině Cavourů mělo dobrý zvuk
a Don Bosco cítil, že mu to může být někdy i k prospěchu.
Snad i proto rád přijal pozvání rosminiánských řeholníků,
otců Gilardiho a Fledelicia k návštěvě Stresy. Tam se mohl
setkat s Rosminim, kterého zatím osobně neznal. Zde je
třeba poznamenat, že rosminiáni si dělali naděje, že Don
Bosco k nim vstoupí, také proto, že jim poslal do noviciátu
několik chlapců.
Do Stresy jel Don Bosco vozem soukromého dopravce
pana Bocci, známého, který rád našemu světci tuto úsluhu
udělal. Před odjezdem však svěřil vedení Oratoře do ru-
kou Dr. Carpana a jemu k ruce dal dva starší hochy Barettu
a Costu. Všichni slíbili, že budou na stráži, takže mohl od-
jíždět s klidným srdcem.
Cestou se stala zvláštní věc. Don Bosco se modlil a na-
jednou zvolal: „Jak to? Dr. Carpano není na svém místě.
Barretta a Costa vůbec nepřišli do Oratoře!“ Pan Bocca byl
překvapen, ale Don Bosco víc neřekl. I umínil si, že si vše
ověří. Po návratu šel Bocca za Dr. Carpanem a zeptal se ho:
„Jak to, že jste v neděli nebyl v Oratoři a Barretta a Cos-
ta také ne?!“ Ten zůstal vyjeveně stát, ale hned na to zru-
dl, udeřil biretem o zem a zlostně zvolal: „To jsem si mohl
myslet. Hned s tím musel někdo letět k Donu Boskovi!“
A uklidnil se teprve tehdy, když mu Bocca vysvětlil, jak k té
informaci přišel.
Tato epizoda jednak dává nahlédnout do duchovního
života Dona Boska, jednak také odkrývá slabiny Oratoře.
Pravdou bylo, že Don Bosco neměl nikoho, na koho by se
mohl v práci plně spolehnout. Měl jen nahodilé pomocníky
z řad kněží, kterým se líbila práce mezi mládeží, případně
z řad turínské aristokracie, která ještě žila ze staré dobré tra-
dice a byla ochotna podporovat vše, co se dobrého konalo.
Sem patřil hrabě Cays, markýz Fassati a hrabě Callori, kteří
se nestyděli učit v Oratoři katechismus. Jinak ovšem svým
postavením a jistě i výchovou sotva mohli pro hochy něco
znamenat. V každém případě byli to první Don Boskovi
spolupracovníci z řad laiků a Donu Boskovi bude vždy ležet
na srdci zapojovat do sociální práce, kterou konal, laiky.
Vedle těchto spolupracovníků, mužů, již od těch prvních
let podporoval Dona Boska hlouček spolupracovnic, které
rády pomáhaly matce Markétě v jejích starostech. Sem patří
na prvním místě paní Gastaldi, matka kanovníka Gastal-
diho, který se později stal turínským arcibiskupem a zatím
občas přicházel na výpomoc do Oratoře. Také manželka
markýze Fassatiho ráda pomáhala.
Paní Gastaldiová byla energická žena a Don Bosco byl
rád, že si vzala na starost šatnu Oratoře. Týkalo se to hlavně
vznikajícího domova. Ona se starala, aby hoši dostali kaž-
dý týden čisté prádlo a aby se udržovaly v čistotě lůžkovi-
ny i šatstvo hochů. Osobně snad neprala, ale věděla, kam se
obrátit. I některé řeholní komunity praly na Don Boskovy
hochy. Spolupracovnic bylo přirozeně víc. Jména většiny
z nich zapadla do nepaměti, ale byly a jejich zásluhy u Boha
byly veliké.
Ještě jedna kategorie lidí by neměla ujít naší pozornosti.
Oratoř měla od počátku příznivce v řadách lékařů. Prvním
lékařem Don Boskova domova byl Dr. Vella. Léčil hochy
řadu let, až do roku 1856, kdy byl jmenován profesorem
medicíny na boloňské univerzitě. I v nemocnicích mohl
vždy a všude Don Bosco počítat s umístěním svých hochů,
když to bylo třeba. To se ještě nikomu nesnilo o národním
pojištění a o nároku na léčení. Don Bosco i zde dovedl kle-
nout mosty. Jeho láska k člověku byla nakažlivá a strhovala
k následování.
121
|
|
13.2 Page 122 |
▲back to top |
23 Druhá Oratoř
Počet hochů navštěvujících valdockou Oratoř se rozrůstal
a Don Bosco se často radil s přítelem Dr. Borelem, co dělat.
Kaple nestačila, v neděli bylo třeba část hochů zaměstnat ško-
lou, aby se všichni mohli vystřídat při bohoslužbách. I rekre-
ace se stávala čím dál obtížnější. Jak mohlo stačit prostranství
kolem domu pro 800 hochů? Výsledek porad byl: je třeba
hledat odlehčení v založení nové Oratoře. Nejlepší by bylo,
kdyby to mohlo být někde poblíž Hradního náměstí, náměstí
svatého Karla, ale mimo město. Z těch končin přicházelo na
Valdocco hodně chlapců, ale měli to sem dvě míle cesty.
Především bylo třeba se poradit s panem arcibiskupem,
který nejlépe znal duchovní potřeby města. Monsignor živě
souhlasil a vyjádřil přání, aby se nová Oratoř založila na
jihu města. Don Bosco viděl, že plán představeného se kry-
je s jeho představou a hned navštívil faráře od Panny Marie
andělské, kterého se záležitost nejvíce týkala. I on byl zámě-
ru příznivě nakloněn a tak již nezbylo, než hledat místo.
Don Bosco prošel ty končiny křížem krážem, až mu padl
do oka domek při Královské cestě za novou branou (Porta
Nuova). Byla to rozsáhlá pláň, blízko byla řeka Pád a tam
směřovaly party kluků z těsného města. To bylo dobré mís-
to k lovu. Domek patřil nějaké paní Vaglientiové, a ta byla
ochotna jej pronajmout za 450 lir ročně. Ujednáno, udělá-
no, Don Bosco měl poměrně brzo smlouvu v kapse a již tam
poslal zedníky, aby upravili prostor pro kapli.
Když Don Bosco v neděli oznamoval chlapcům tuto no-
vinku, začal trefným přirovnáním. Mluvil o včelách a ro-
jení. Řekl, že také Oratoř je takovým úlem před rojením.
A oznámil, o co jde. Hoši zprávu uvítali hurónským řevem,
plným nadšení. Don Bosco oznámil i název nové Oratoře.
Bude zasvěcena svatému Aloisovi. Svěcení, dá-li Pán Bůh,
bude ve stejný den jako bylo svěcení kapličky v Útulku mar-
kýzy Barolové – ve svátek Neposkvrněného Početí Panny
Marie 8. prosince. Oratoř ponese jméno svatého Aloise také
proto, že bude zřízena k radosti a poctě pana arcibiskupa,
který je Alois.
Zpráva o filiální Oratoři měla blahodárný účinek. Hoši
chodili v hloučcích okukovat terén, sledovali zednické prá-
ce, ti z okolí už tam předem přenášeli svá srdce a začali se
hlásit další hoši z těch končin.
Ale nesmíme si myslet, že rozhodnutí paní Vaglientio-
vé nenarazilo na žádný odpor. V jejím stavení měly různé
kumbály místní pradleny, kolem domu byly šňůry na prá-
dlo, to všechno nyní muselo pryč. Bylo z toho malé povstá-
ní. Když se jednou přišel Don Bosco podívat, jak pokračují
práce, přihrnul se na něj víc než desetičlenný zástup roz-
hněvaných žen a bylo zle. Div, že mu nenatloukly. Uklidni-
ly se teprve tehdy, když k nim rozumná paní Vaglientiová
měla projev, kde je ujistila, že na tom místě vznikne veliký
ústav pro hochy, takže okolní ženy budou dostávat práci
z ústavu. Také jim slíbila, že jim najde náhradu blíže u řeky,
aby nemusely prádlo tahat až sem. Slovo skutečně splnila,
byla to vlivná paní.
Don Bosco si z přeháňky nic nedělal. Byl zvyklý. Ostatně
prádlová přeháňka nebyla nic proti bouři, která se ohlašova-
la už mocným duněním v politickém podzemí.
24 Společenské proměny
Naše vypravování si žádá menší přerušení. Vydali jsme se
po stopách „Charismatického světce“ a věříme, že Don
Bosco takový byl a dosud je. Skrze něho obohatil Bůh církev
o celou řadu důležitých názorů na různých polích. Charis-
ma je Boží dar, daný jednotlivcům k prospěchu církve. Ta-
kovým darem může být i postoj člověka k událostem, které
prožívá církev na své cestě dějinami. Don Bosco žil a tvořil
své dílo v bouřlivých letech, kdy se vytvářela nová Itálie –
ta novodobá, a vlády se v ní ujímala ještě svěží buržoazie,
třída, která do té doby neměla v politice slovo. Tato třída se
dostala do křížku s církví a její zájmy se dlouho křížily se
zájmy církve, se kterou Don Bosco spojil svůj život kněž-
ským svěcením. Je těžké chápat postoj církve, případně po-
stoj jeho, schází-li čtenáři pohled do zákulisí událostí této
doby. Necháme tedy na chvíli Dona Boska pracovat na tu-
rínské periférii a prohlédneme si pozadí, na němž se odvíjel
jeho život.
Skoro až do doby Don Boskovy přežíval feudální poli-
tický řád. Národy byly zvyklé mít nad sebou krále, knížata,
vévody a uznávat je za své pány. Oni se tak rodili a tak umí-
rali. Měli, jak se říkalo, „modrou krev“. Byli Bohem určeni
k vládě, stejně jako druzí byli určeni k poslušnosti. Tisíc let
ovládal tento systém myšlení lidí a církev se v tomto systé-
mu zabydlila. Králové přijali katolickou víru, měli i zájem
na jejím udržení, někdy přerůstali církvi přes hlavu, ale to se
zase vždycky nějak urovnalo.
Francouzská revoluce (1789) ukázala, že pod tímto po-
vrchem není vše v pořádku. Výbuch rozmetal feudální zří-
zení a zřídil republiku – vládu lidu. Byla to divoká vláda
plná zmatku, revolucionáři potírali jeden druhého, až přišel
k moci silný muž – Napoleon, který jménem lidu přeměnil
republiku v císařství.
Francouzská revoluce vyjádřila své snahy v hesle, které-
mu nikdo nemohl upřít magickou sílu: Volnost – rovnost –
bratrství! Znělo to jako evangelium a skutečně: zamyslí-
me-li se nad ním, musíme říci, že je to jen nové tlumočení
toho, co hlásal Kristus. On první nás opravdu osvobodil, on
první hlásal, že všichni lidé jsou si rovni, on první řekl: Bůh
je váš Otec a vy jste jeho bratři. Jenže tentokrát nikdo neře-
kl, že opravdové svobody, rovnosti a bratrství dosáhneme až
v nebi, nýbrž žádalo se, aby ideály dostaly konkrétní formu
zde na zemi a uskutečnily se v novém společenskopolitic-
kém řádu, kde by byl každý osobně svobodný, kde by neby-
la nespravedlnost a všichni si byli navzájem bratry. Krásný
ideál a nic divného, že zapaloval a šířil se.
Církev mohla klidně na tyto ideály dát svůj podpis. Byly
to její ideály, odvozené z evangelia a ona již pro ně mnoho
vykonala. Silou evangelia odstranila nelidské otrokářství,
dala důstojnost ženě, krále učila vládnout podle zákona Bo-
žího, naučila lidí hospodařit, zřizovala nemocnice a útulky
pro chudé a staré, vybudovala celou síť škol od nejnižších až
po univerzity, vytvořila umělecká díla dosud nepřekonaná,
prostě vytvořila předpoklady k dalšímu vzestupu lidstva.
Bohužel, vládci mařili její činnost krátkozrakou politi-
kou, vzájemným válčením a snahou podřídit si církev a vy-
užívat ji ke svým cílům. V 18. století, které zažilo ten první
revoluční výbuch, nebyla církev již zdaleka vedoucí silou
a musela se bránit proti rostoucí troufalosti královských
i nekrálovských dvorů, kde se vše řídilo názorem necírkev-
ních lidí. Osudová chvíle rozhodla o dalším poměru církve
122
|
|
13.3 Page 123 |
▲back to top |
k revoluci. Revoluce zasáhla surovým způsobem nejen do-
savadní politický řád, ale i církevní organizace byla rozvrá-
cena, spojení s papežem přerušeno, kostely zneuctěny, ano,
byly zde vážné pokusy nahradit náboženství pohanským
kultem rozumu. Lidé revoluce se rozhodli uskutečnit své
ideály bez pomoci církve. Nanejvýš byli ochotni zneužít cír-
kev ke svým plánům a nakonec ji odkopnout. Odtud hlubo-
ká nedůvěra církevních míst k úmyslům revolucionářů.
Buržoazie mnoho změnila, ale krásné heslo francouzské
revoluce nenaplnila. Na jejím kontě jsou dvě hrozné světo-
vé války. Její svoboda se proměnila v bezuzdnost, rovnost
v bezohledné vykořisťování pracující třídy, bratrství v nená-
vist národnostní, rasovou a podobně. Z buržoazních států
(právě Itálie dala první příklad) vyrostly pohanské fašistické
režimy, které naplnily svět běsněním, jehož obdobu musíme
hledat až v dalekém starověku, v plném otrokářském řádu.
Církev, když viděla kolem sebe tolik záludností a bezo-
hlednosti, nemohla vítat nadšeně změny, které zaznamená-
váme. Mohla jen trpně přihlížet a podporovat jen to, co bylo
skutečně dobré. A jelikož revoluce bezostyšně šlapala prá-
va církve, musela se tato bránit. Nebylo dne, aby nedostala
ránu do tváře, a mnohá rána byla opravdu záludná.
25 První reformy v Piemontě
Poslední tři měsíce roku 1847 přinesly Piemontu hodně po-
litického vzruchu. Dne 9. října propustil král Karel Albert
z ministerstva pevného hraběte La Margheritu. Liberálové
to považovali za veliké vítězství a hned přešli k útoku. Mar-
kýz Robert d’Azeglio uspořádal podpisovou akci za zrovno-
právnění valdenských a Židů. Do té doby uznával zákon za
státní náboženství jen náboženství katolické. Biskupové se
proti návrhu ohradili. Neměli právo v tak důležité věci uvol-
nit stávající zákon. Petici podepsalo asi 600 osobností, mezi
nimi stovku podpisů tvořily podpisy kněží. Podepsalo i šest
kanovníků a asi deset turínských farářů. Pro arcibiskupa to
byla rána a zároveň znamení, že nemůže počítat s jednotou
duchovenstva. Petice zůstala zatím ležet v královské kance-
láři.
Současně byl vyvinut veliký tlak na krále, aby uvolnil po-
litický život a zavedl řadu reforem. Král se zdráhal, ale když
byl na návod revolucionářů v zahraničním tisku označován
za tmáře, povolil v řadě otázek. Byly to první reformy v Pie-
montě, podobné těm, které povolil Pius IX. v církevním
státě. Ze změn bylo snad nejdůležitější povolení svobody
tisku. Hned začalo vycházet množství časopisů s nejrůzněj-
šími tendencemi. Podobalo se to protržení hráze. Tisk byl
sice podroben cenzuře, ale již za několik týdnů bylo patrno,
že cenzoři blahovolně zavírají ke všemu novému oči, zato
si osobují právo dávat povolení k tomu, co vydávala církev.
Biskupové, dosud vrchní rozhodčí nad církevní literaturou,
i proti tomuto zásahu do církevních práv vnesli protest.
Od 29. října, kdy vyšel první královský dekret, přes celý
listopad, nevycházel Turín z manifestací. Bylo to kolektivní
opojení. Lidé chodili s kokardami na klopě a na čepicích,
kdo neměl kokardu, vypadal jako zpátečník, všude vlály
prapory, provolávala se sláva Itálii, Karlu Albertovi, Piu IX.
a Giobertimu. Sekretáři mobilizovali obecný lid, pořáda-
ly se bankety, průvody, slavnosti, organizace obchodníků
a malých továrníků ujišťovaly krále ochotou tasit meč proti
Rakušákům. Král nemohl vytáhnout paty z paláce, aniž by
mu zaléhaly uši provoláváním slávy. Když 2. listopadu od-
jížděl do Janova, kde ho čekaly další manifestace, valili se
Turíňané jako lavina za ním, aby ho jak se patří vyprovodili.
Monsignor Fransoni sledoval vývoj událostí s trpkos-
tí. Cítil se celkem bezmocný proti tomuto dění, prohlédl
úmysly strůjců těchto slavností, bylo mu těžko, ale nemínil
ustoupit nátlaku. Nejvíce ho mrzelo, že kněží i řada hodnos-
tářů v diecézi nic nechápe a nechávají se strhnout proudem.
Pánu Bohu poručeno, řekl si, vykonám, co mi velí svědomí
a potom: děj se vůle Boží.
Nejdříve vydal instrukci, která se měla vyvěsit v každé
sakristii a v které zakazoval kněžstvu účast na světských
slavnostech. Nebylo to nic nového, tak zněl zákon církve.
V polovině listopadu dovoloval novým oběžníkem farářům
zpívat na žádost pravoplatné občanské vrchnosti Te Deum,
ale neodpustil si poznámku, že se to má dělat v duchu círk-
ve, a že není třeba věřit, že ti, kdo šlapou po církevních zá-
konech, žádají církevní funkce upřímně.
Jak se dalo očekávat, bylo zle. Reptala i řada kněží a ře-
holníků. Byli přesvědčeni, že Pius IX. se stane vrchní hlavou
celé obrozené Itálie, Karel Albert sám na tom pracuje, jen je
třeba vyhnat Rakušáky z Lombardie a z Benátska. Dokon-
ce se šuškalo, že papež již poslal piemontskému králi meč
s nápisem: „S tímto mečem zvítězíš!“ Arcibiskup dal svým
postojem jasně najevo, že je zakuklený jezovita a že pracuje
pro Rakousko.
Nebyli všichni kněží proti svému arcipastýři. Mnozí za-
čali poznávat a byli opatrní. Mezi takové patřil i Don Bosco.
Rozhodl se, že nepůjde na žádnou politickou manifestaci
a ani hochy tam nepošle. Přišel k němu jeden z hlavních os-
novatelů manifestací, Brofferio, a vyzval ho, aby přišel s ho-
chy na Zámecké náměstí. Řekl, že již mají vyhrazené místo.
Přesvědčoval Dona Boska, že takové vlastenecké gesto jeho
dílu jen prospěje, ale Don Bosco byl tvrdohlavý. „Oratoř
není žádná veřejná instituce, já nad hochy nemám žádnou
jinou pravomoc než tu, která mi byla udělena biskupem,
nemohu poručit hochům, aby šli manifestovat na politické
shromáždění.“ Věděl, že je to pro něho nebezpečné, ale svě-
řil vše do rukou Božích a odešel. Místo manifestace praco-
val pro chudé hochy a věřil, že je to ten pravý vlastenecký
čin.
Don Bosco myslel hodně na svého arcipastýře. Ten
o jeho pomoc stál, a tak v těch těžkých měsících Don Bosco
každý den večer o půl šesté k němu přicházel a dělal mu až
do osmé hodiny sekretáře. Bylo to další riziko, které na sebe
bral, ale neváhal. Když bylo třeba někam dojít, něco vyřídit,
šel.
Co nejvíce bolelo monsignora Fransoniho, to byla roz-
máhající se nekázeň v semináři. Bohoslovci většinou pro-
padali náladě města a stávali se neposlušnými. Četli kde co,
politikařili, dělali nerozvážná gesta. Tak nadešel 4. prosinec.
Král Karel Albert se měl vrátit domů a sektáři si pospíšili,
aby se to stalo uprostřed ohlušující manifestace. Arcibiskup
zakázal bohoslovcům jít manifestovat, ale schválně nechal
otevřít dokořán bránu semináře. Také řekl, že kdo nepo-
slechne, nebude připuštěn ke svěcení. Bylo to měření sil. Asi
80 seminaristů manifestačně vyšlo ven. Také o Vánocích če-
kalo biskupa v katedrále překvapení. Když přišel do sakris-
tie, aby se oblékl k pontifikální mši, viděl seminaristy seřa-
zené a na rochetách měli tříbarevné kokardy. Provokace.
123
|
|
13.4 Page 124 |
▲back to top |
26 Otevření nové Oratoře
Začátkem prosince oznámil Don Bosco hochům, že se na
svátek Panny Marie bude zahajovat provoz Oratoře svatého
Aloise u Porta Nuova, aby se tam dostavili všichni, kdo by-
dlí na jižní straně města, a aby přivedli své známé. Hochům
bylo nyní všelijak, ale on je ujistil, že tam to bude stejné
jako na Valdoku, budou to dvě rodiny, které se budou stýkat
a jedna druhé pomáhat.
Nová kaple byla prostá. Oltář, obraz svatého Aloise, jed-
noduché lavice, v sakristii skříň na paramenta, to bylo hlav-
ní zařízení. Většinu obstarali dobrodinci, něco se přineslo
z Valdoka, něco se vypůjčilo z farního kostela.
Na svátek Panny Marie ještě nebylo svěcení kaple. To
proto, že ještě nepřišel dekret z konzistoře. Ale nic nebrá-
nilo, aby se otevřely místnosti a aby se v kapli konal kate-
chismus. Po Vánocích byla vysvěcena i kaple. Obřad vy-
konal v zastoupení faráře Dr. Borel, Don Boskova pravá
ruka. Světec sám nebyl přítomen, musel ukázat valdockým
hochům, že zůstane s nimi. Ostatně Dr. Borel dovedl kázat
a při slavnosti vyvolal v chlapcích nové Oratoře nadšení.
Toho dne hustě chumelilo. Řečník v tom viděl dobré zna-
mení z nebe. Jistě i hochů bude tolik, jako je těch vloček
padajících shora a budou se snažit, aby jejich duše byly bílé
jako ten sníh.
V Oratoři svatého Aloise platil stejný řád jako na Valdo-
ku. Don Bosco byl vrchním ředitelem. Místním ředitelem
se stal Dr. Carpano. A nebyl sám. Don Bosco mu přiděloval
kněze pomocníky, posílal mu starší hochy, takže se za něko-
lik neděl nová instituce rozjela a brzy i Porta Nuova měla na
500 oratoriánů.
Donu Boskovi přibylo starostí. Již neměl jen jednu kapli,
ale dvě, a rozrostl se nebývalou měrou i počet jeho chlapců.
Na všem očividně spočívalo Boží požehnání.
27 Příslib ústavy
Začal rok 1848. Byl bouřlivý po celé Evropě, byl bouřlivý
i v Itálii. Všude se volalo po uvolnění politického života.
V Piemontě se mimo to harašilo zbraněmi. Noviny byly plné
zpráv o zvěrstvech, které páchají v okupovaných krajích Itá-
lie Rakušáci a výsledek všeho bylo volání po válce. Rakousko
v odvetu zvyšovalo v Itálii početní stav svých posádek.
Karel Albert se zatím oddával bláhové naději, že se mu
podaří zachovat svá monarchistická práva neztenčená, ale
mýlil se. Marně říkal: „Já konstituci nepřijmu.“ Již začátkem
ledna se k němu dostavili zástupci tisku a žádali, aby kon-
stituci povolil. Všechno bylo časově sladěno dobře. Několik
dní nato vypukla revoluce na Sicílii a neapolský král Ferdi-
nand II. konstituci povolil, hned nato následoval velkovévo-
da toskánský. To již Turín mohl křičet: „Přece nezůstaneme
za Neapolí a Toskánskem.“ Nepokoje, dobře organizované,
se rozrostly do takové míry, že i Karel Albert kapituloval
a dne 7. února přislíbil konstituci dát.
Následoval výbuch nadšení. Z radnice hned vyšel rozkaz
oslavit velkou událost velkolepou iluminací města a na 27.
února byla ohlášena obrovská manifestace, které se zúčastní
nejen Turín, ale všechna ostatní města království se svými
prapory atd. Mezitím král podepsal i dekret o rovnopráv-
nosti valdenských a Židů, jen nevyhověl jejich žádosti, aby
mohli zakládat školy.
Oznámená konstituce měla být zakončena slavnou mší
a díkůvzdáním v kostele Gran Madre di Dio (Velké Matky
Boží). Monsignor Fransoni byl vystaven velké zkoušce. Po-
volit znamenalo vzdát se na milost a nemilost. To nemohl
a nechtěl. Dovolil tedy jen udělit ze schodiště chrámu svá-
tostné požehnání a nic víc.
Byla to obrovská manifestace. Král musel také nastoupit
a usmívat se. Neměl v tu chvíli jinou možnost. Ale ještě prů-
vod neskončil, když přišla depeše, že v Paříži byla svržena
vláda krále Ludvíka Filipa, vyhlášena republika a zemi za-
chvátila občanská válka. Karel Albert tím byl zdeptán. Vědět
to o měsíc dříve, nikdy by byl neslíbil dát ústavu. Po těchto
zprávách dolehl na všechny dobré katolíky smutek. Všech-
no nasvědčovalo, že přijdou ještě horší překvapení.
Režii všech těchto událostí v Turíně měl markýz d’Aze-
glio. Nelze mu upřít mistrovství v organizování nátlaku. Při-
šel i k Donu Boskovi, kterého znal z různých setkání v tu-
rínských patricijských domech. Žádal ho kategoricky, aby se
s hochy zúčastnil manifestace. Don Bosco odepřel. Markýz
vyhrožoval, ale důvody kněze byly závažné. Nemohl odepřít
poslušnost svému arcipastýři a mimo to se necítil povolán
k účasti na politice. Markýz může být ubezpečen, že Don
Bosco udělá všechno, co je k prospěchu chudého lidu, ale
zůstane stranou bojů mezi stranami. Markýz, když viděl, že
nepochodí, změnil tón a již nenaléhal. Snad mu ten klidný
kněz, pracující mezi chuligány, dokonce imponoval. Jen si
během prohlídky Oratoře dovolil poznámku, že neschvaluje
modlitbu růžence. Podle něho je to bigotní modlitba – odří-
kávat za sebou 50 Zdrávasů. Don Bosco však klidně odtušil:
„Já se jí nevzdám. Právě na ní jsem založil svoje dílo a daří
se mi. Kdybych měl volit mezi růžencem a vaším přátel-
stvím, volil bych růženec!“ D’Azeglio odešel a nikdy víc se
s Donem Boskem nesetkal.
Don Boskovo pevné stanovisko nezůstalo bez následků.
Jeho dílo bylo předmětem pozorování. Byl i několikrát vo-
lán na radnici, kde se to hemžilo novými lidmi. Vyptávali
se ho, radili mu, nabádali ho, aby se osvědčil jako vlastenec.
Don Bosco odpovídal, že je vlastenec a že chce dále pro-
kazovat vlasti službu. Hovořil o svých chlapcích a o jejich
smutných osudech, o problémech bezprizorní mládeže,
doporučoval své dílo do přízně pánů. Jen o politice se vyja-
dřoval neurčitě, nic neodsuzoval, nic nechválil. Noví úřed-
níci nakonec nevěděli, co si mají o Donu Boskovi myslet.
Připadal jim jako dobrý, ale přitom hloupý farář odkudsi
z hor, kde lišky dávají dobrou noc a kde lidé ještě nevědí nic
o tom, co se děje ve světě. Pohrdli jím a nechali ho jít.
28 Divná svoboda
Co následovalo za příslibem konstituce, jen utvrdilo Dona
Boska v postoji. „Moderní jezovita“ začal přinášet ovoce.
Křiku proti jezuitům neubývalo a jednoho dne skupina ob-
čanů předložila králi žádost, aby byli jezuité vyhnání za hra-
nice státu. Král petici nepřijal. Hned nato večer 2. března
vtrhla banda násilníků do jezuitských domů U svatých mu-
čedníků a do koleje del Carmine a nutila řeholníky, aby se
vystěhovali. Druhý den se totéž opakovalo v klášteře dam
od Nejsvětějšího Srdce, jenže policie nedovolila, aby ti lidé
vnikli dovnitř. Obléhali tedy klášter po celých sedm dní
124
|
|
13.5 Page 125 |
▲back to top |
a nic nepomohla ani žádost představené, poslaná na mini-
sterstvo vnitra, aby tomu byla učiněna přítrž. Řeholnice se
musely vystěhovat a odešly do Francie.
Jezuité se té noci rozprchli po městě a skrývali se u růz-
ných dobrodinců. Také v kněžském Konviktu jich několik
nalezlo dočasné útočiště. Don Bosco několika jednotlivcům
z řad členů tovaryšstva opatřil světský oděv, aby mohli ne-
pozorovaně opustit město. Nebyla to záležitost několika da-
rebáků. Akce byla řízena shora. Fakt je, že krátce nato poli-
cie obsadila jezuitské domy a všichni jezuité byli vypovězeni
z piemontského státu.
Také kněžský Konvikt byl napaden hordou demonstran-
tů a jen díky známému a oblíbenému donu Cafassovi ne-
došlo ke vpádu dovnitř. Přesto násilí pokračovalo. Několik
dní poté přišla policie a vykonala v bytě ředitele Dr. Gualy
důkladnou domovní prohlídku. Nic nenašli.
Také proti útulku markýzy Barolové se demonstrovalo.
Až v Oratoři bylo slyšet řev poštvaného davu, který obléhal
útulek a chtěl jej zapálit. Byl plánován také útok na arcibis-
kupský palác, ale markýz D’Azeglio tentokrát sám přivedl
národní milici a zabránil násilí.
V té době se monsignor odhodlal k těžké operaci: roz-
pustil seminář. Záminka zde byla. Mluvilo se o nastávající
válce a na univerzitě byla již přerušena studia. Bohoslov-
cům, kteří se v minulých dnech podíleli na demonstracích,
dal arcibiskup najevo, že nebudou vysvěceni. Jedna část se
mu pomstila tím, že uspořádala na seminárním dvoře pro-
testní projev. Většina jich odešla dobrovolně na vojnu, jiní
se zapojili do občanského života, další nalezli útočiště v ji-
ných diecézích a tam byli vysvěceni.
Nebylo možné, aby popisované události přešly kolem
Oratoře a nedotkly se jí. Také Don Boskovi chlapci slyšeli
o demonstracích proti církevním institucím a chtěli vědět,
proč to všechno je. Don Bosco je nenechal na pochybách.
Všechno jim vysvětlil a také o Giobertim jim řekl pravdu,
a to plnou. Ostatně brzy hoši na vlastní oči poznali rub svo-
body.
Jednoho nedělního odpoledne již začal katechismus,
Don Bosco stál uprostřed své třídy starších hochů, když
najednou třeskla rána, tabulka se v okně roztříštila a něco
plesklo o zeď. Všichni zbledli a potom vyskočili. Nastala
menší panika. Don Bosco zde stál a prohlížel si kleriku. Měl
ji prostřelenou a kus rukávu v paždí měl vytržený. Rána,
patrně mířená na srdce, prošla mezi hrudí a zvednutou ru-
kou, těla se však ani nedotkla. Následoval výbuch hněvu
a radosti zároveň. Kluci se tlačili kolem Dona Boska, jako
by ho chtěli chránit svými těly. Mnozí ho objímali a usedavě
plakali, jiní se rozběhli ven pronásledovat útočníka. Po tom
však jako by se slehla země. Byl pryč. Našla se i kulka. Byla
dobré ráže, jen šikovná nebyla.
Don Bosco rychle překonal první emoci, ovládl se a po-
tom si už jen dělal z nešikovné kulky legraci. Bylo třeba
hochy uklidnit. V duchu však rozjímal o podivné svobodě,
kterou všichni oslavovali. Pro koho byla ta svoboda? Oprav-
du pro všechny? I pro poctivé lidi?
29 Konstituce
V roce 1848 vystupňovaly revoluční síly v Evropě maximál-
ně své úsilí a je nutno říci, že se dočasně dopracovaly úspě-
chu. Po revoluci francouzské a sicilské následovala podobná
hnutí v německých státech. Také Rakousko zažilo revoluční
dunění. Začalo o svatodušních svátcích v Praze, pokračo-
valo ve Vídni a v Budapešti. Císař Ferdinand Dobrotivý se
vzdal a předal moc mladému Františku Josefovi I. Česká re-
voluce skončila neúspěchem, Vídeňáci bojovali za svou ně-
meckou svobodu. Každý, jak svobodě rozuměl.
V Itálii již v polovině března donutila revoluce papeže
Pia IX., aby povolil konstituci. Také Karel Albert musel spl-
nit svůj slib. Několik článků ústavy diktoval sám. Měly být
jakousi zárukou, že svobody nebude zneužito proti církvi.
Tak bylo stanoveno, že katolické vyznání zůstane jediným
vyznáním státu a jiné formy náboženství budou trpěny
v mezích zákona. Tisk bude svobodný, ale Písmo svaté,
katechismy, liturgické knihy a knihy modlitební nebudou
moci být vytištěny bez předběžného církevního souhlasu.
Také všechen majetek bez výjimky bude nedotknutelný.
Tím se mělo vyloučit zabavování církevního majetku. Ka-
tolíci si poněkud oddechli, když četli toto ustanovení, tře-
baže od písemného prohlášení ke skutku mohlo být hodně
daleko.
Prvním konstitučním ministerským předsedou se stal
hrabě Cesare Balbo. Vyšel volební řád. Senátoři byli jme-
nováni. Byl to podivný soubor biskupů, dobrých katolíků
i sektářů. Poslanecká sněmovna byla volena. Tam měli pře-
vahu liberálové, mezi nimi řada lidí, kteří se netajili od-
porem k církvi. Don Bosco se také jednou šel podívat na
zasedání parlamentu. Měl dojem, že z celého jednání čiší
studený vítr volteriánství.
Mezi první počiny nové vlády patřil dekret emancipace
Židů. Také vyšel dekret, ve kterém se hrozilo vězením a po-
kutou tomu, kdo by tupil některé státem dovolené nábožen-
ství.
Jen naivní by si mohl myslet, že v dané chvíli dekret
o ochraně náboženských kultů byl k prospěchu církve. Spí-
še zajišťoval beztrestnost těch, kdo čekali, že budou moci
rozvíjet protikatolickou propagandu a dával jim do rukou
zákonný podklad ke stížnostem proti katolíkům, kteří by
odpovídali na útok protiútokem.
Situace byla povážlivá a nesmíme posuzovat podle krité-
rií dnešní doby. Tehdy nebylo slechu o nějakém ekumeni-
smu. Stály zde proti sobě dvě nepřátelské fronty. Katolický
svět byl omezen na evropský jih, protestanti ovládli sever.
Jako v jižních státech bylo katolické náboženství státním
náboženstvím, tak stejně v severních státech bylo státním
náboženstvím náboženství evangelické a každý si střežil
žárlivě své.
Nyní se situace radikálně změnila. Postupující liberali-
smus měl tendenci tyto staleté přehrady zbořit. A kde stál
v protikladu k církvi, tam otvíral dveře jiným vyznáním
s jistou škodolibostí a radostí. Tak tomu bylo zvláště v Itálii.
Pro nepřipravené katolíky to byl šok. Protestanti neu-
znávali papeže, odmítali celou hierarchii, neuznávali svá-
tosti, Písmo svaté si vykládali zcela libovolně, odmítali
celou řadu článků víry a z dějin si vybírali kdejakou ostud-
nou historii, jen aby církev v očích lidu postavili do nepří-
znivého světla.
Don Bosco, jako katolický kněz věděl oč jde. Miloval cír-
kev a čistota víry mu nebyla lhostejná. Byl ochoten ji bránit
třeba vlastním tělem.
125
|
|
13.6 Page 126 |
▲back to top |
Valdenští, až do té doby omezeni na alpská horská údolí,
začali zřizovat střediska propagandy v kraji, hlavně v Tu-
ríně. Jejich silnou zbraní byl tisk. Touto cestou se mohli
nejsnadněji dostat mezi lidi. Nic neváhali a šířili neúnavně
letáčky a brožury dostupné ceny všude, kam jen mohli do-
sáhnout.
Don Bosco měl také k dispozici slušnou zbraň a znal její
sílu. Byly to jeho „Církevní dějiny“. Rozhodl se hned pro je-
jich druhé vydání. Prohlédl je a opravil, doplnil a v krátké
době mohl dát lidu a hlavně mládeži do rukou příručku, ze
které mohli poznat dějiny církve, a tak se obrnit proti po-
mluvám, které přicházely z druhé strany.
Nás zajímá celkový tón Don Boskových „Církevních dě-
jin.“ Měly sloužit obraně církve, a proto jejich tón byl nutně
bojovný, i když velmi umírněný. Don Bosco mluvil jasně
statečně a zaníceně, ale nepřeháněl. Chtěl hájit, ale neurážet.
Šlo mu o to, aby čtenáři představil církev takovou, jakou ji
chtěl mít její Zakladatel, to je stojící na Petrově skále, vede-
nou nástupci apoštolů, vybavenou svatými prostředky, hlá-
sající evangelium všemu stvoření, stále bojující s neklidnou
hladinou moře života a směřující k nebeskému království.
Apologeta brání církev, proto zbytečně nevyzvedá v dě-
jinách to, co zbytečně pohoršuje a mate. V té době Karel
Tomatis položil Donu Boskovi otázku: „Co děláte, když
přijdete v dějinách na osobu i vysoce postavenou, která ne-
dělala církvi zrovna čest?“ Don Bosco odpověděl: „Když ne-
mohu pochválit, raději mlčím. Mým úkolem je psát dějiny
pro mé hochy a pro lid. Co bych docílil, kdybych ukazoval
na stíny církevního života? Jen bych je pohoršil. Objektivní
dějiny se mohou psát jen pro lidi vzdělané, kteří dovedou
rozlišit a nevytrhávají ze souvislostí. Obyčejní lidé snadno
pro jednoho nehodného člověka odsoudí a zavrhnou celou
instituci.“
Don Bosco věděl, že vydání jeho dějin je odvážný čin
a čekal, co se stane. Nestalo se nic. Svoboda žádala, aby ka-
ždý mohl promluvit, hlavně, že nedal záminku k soudnímu
stíhání.
Není bez zajímavosti, že za Don Boskovými „Církevní-
mi dějinami“ stál velký italský spisovatel Silvio Pellico. Don
Bosco mu dal rukopis ke korektuře. Pellico ji udělal, ale uči-
nil jen několik malých oprav, potom rukopis vrátil a Donu
Boskovi doporučil knihu vydat.
Také Pellico byl vlastenec, a veliký. Odseděl si řadu let,
a těžkých let, ve špilberských kasematech a domů se vrátil
s podlomeným zdravím. I on patří k velkým tvůrcům nové
Itálie. Ale na rozdíl od jiných zůstal vždy pevně stát na půdě
církve. S Donem Boskem žil v upřímném přátelství až do
své smrti roku 1854.
30 Válka s Rakouskem
Neklid v Rakousku nahrával italským snahám o osvobození
Lombardska a Benátska. 18. března povstala Modena, ra-
kouská posádka se stáhla z města a vévoda František V. ute-
kl. Dva dny nato povstala Parma. Vévoda Karel II. povolil
konstituci a utekl do Francie. Současně se zvedl Milán. Ra-
kouská posádka musela vyklidit důležité strategické body.
Také Como, Bergamo a Benátky se vzbouřily proti rakouské
nadvládě. V Miláně se chopila moci prozatímní vláda, a ta
hned povolala na pomoc Piemont. 23. března Karel Albert
vyhlásil Rakousku válku.
Osvobození Milána bylo spravedlivou věcí, a proto ar-
cibiskup Fransoni rád zazpíval v dómě Te Deum. Bohužel,
když opouštěl chrám, stal se předmětem nenávistné mani-
festace. Přítomní četníci nijak nezakročili. Večer se demon-
strace opakovala před jeho palácem. Bylo vidět, že je nežá-
doucí.
Král vytrhl do války s 60 000 vojáky 25. března a koncem
měsíce byl v Miláně. Všude se k němu hrnuli dobrovolníci.
Arcibiskup 29. března opustil Turín a odjel do Švýcarska.
Požádalo ho o to ministerstvo vnitra, údajně jen na krátký
čas, než se vášně upokojí. Měli ho k tomu i mnozí poctiví
kněží, kteří se báli o jeho bezpečnost. Když monsignor vstu-
poval do kočáru, naklonil se k Donu Boskovi a prosil ho,
aby se ujal bohoslovců, kteří se dobře zachovali a nyní mu-
seli přerušit studia.
V Rakousku nebylo jinak. I tam liberálové křičeli proti
církvi, proti papeži, proti vídeňskému arcibiskupovi. Také
tam museli jezuité pryč, a také redemptoristé. V Itálii drželi
s Rakouskem, v Rakousku s Itálií. Církev je vždycky zlá.
Piemontské vojsko brzy překročilo řeku Mincio a postu-
povalo dál. Papež poslal 17 000 mužů chránit hranice cír-
kevního státu, ale piemontský generál Durando, který jim
velel, přestoupil rozkaz, přešel přes Pád a připojil se k pie-
montské armádě. Z Neapolska přišlo 16 000 mužů, z Tos-
kánska 6 000 mužů. 30. dubna padla do italských rukou
Peschiera, jedna ze čtyř pevností, chránících Benátsko. Ra-
kušáci se museli stáhnout na druhý břeh Adige.
Turín šílel radostí. Každé vítězství bylo oslavováno a vše
co nosilo kalhoty, se cvičilo ve zbrani. Malí kluci bojovali
aspoň pruty a holemi.
Postní katechismus toho roku nestál za nic. I valdocká
Oratoř trpěla válečnou hysterií. Hoši měli mysl jen pro vál-
ku. Don Bosco zdvojnásoboval svoji horlivost, jen aby hochy
udržel. Opatřil jim aspoň pušky s dřevěnými hlavněmi a spo-
kojil se s tím, že se neprolévala krev. Tehdy vyrostla v Orato-
ři schola cantorum, poprvé bylo na Zelený čtvrtek umývání
nohou dvanácti vybraným hochům a také kázání dostalo jiný
ráz. Don Bosco kázal, Dr. Borel byl mezi kluky a dával Donu
Boskovi námitky, ten na ně odpovídal, prostě přeli se. Ho-
chům se líbil tento dramatický spád katechezí a v dané chvíli
to byl dobrý prostředek k upoutání pozornosti.
31 Uprostřed zdivočelé mládeže
Válka lidi zdivočuje. Bylo to vidět na turínské mládeži. Již
dříve trpělo město existencí klukovských band, ale nyní
se tento jev značně prohloubil. Válečné události naplnily
mužskou mládež bojovností, jenže, zatímco otcové dale-
ko od domova bojovali proti Rakušákům, synové se doma
potýkali navzájem. Každá čtvrť měla svou bandu a rvačky
byly na denním pořádku. Policie byla bezmocná a raději se
neukazovala. Bandy měly nebezpečnou zbraň – kamení. To
bylo někdy horší než kulky z pušek.
Don Bosco byl mezi mládeží doma a nemínil se dívat na
toto řádění pasivně. V bandách pracovalo také mnoho jeho
zbloudilých synů a většina z nich chovala k Oratoři dobré
city. Don Bosco měl nyní stálou pohotovost. Zabránil sice
sem tam nějaké menší rvačce, ale zde bylo třeba postupovat
126
|
|
13.7 Page 127 |
▲back to top |
organizovaně. Proto hledal styk především s vůdci band
a vůbec s jejich vlivnými členy. Když je nemohl přímo na-
pojit na některou z obou Oratoří, aspoň s nimi udržoval
přátelské styky. Chodil i do vězení, kde se občas ocitl na ně-
jaký den ten či onen polapený vůdce a snažil se využít jeho
samoty k rozumnému rozhovoru.
Byl to těžký a nebezpečný apoštolát. Jednou se řadily
k bitvě banda Pallone a banda Porta Susa. Kluci byli vyzbro-
jeni klacky, noži, dokonce měli i pistole. Četníci přišli, ale
nic nepořídili. Bitva začala. Don Bosco vyběhl z domu –
bylo to v blízkosti Oratoře – a vrhl se do vřavy. Právě před
ním se dva kluci chystali jít na bodáky. „Nechte toho!“ vy-
křikl na ně, ale než mohl něco podniknout, jeden z hochů
se kácel k zemi s probodeným břichem. Bitva ustala a hoch
byl odnesen do nemocnice. Don Bosco ho provázel a mno-
ho se namluvil, než hoch utlumil výbuchy pomstychtivosti.
Zaopatřil ho a on druhý den skonal.
Jindy se schylovalo znovu k boji zrovna před Don Bos-
kovými okny. Už se začínalo střílet. Don Bosco vyběhl ven
a poručil: „Honem pryč od mého domu!“ Ale kluci byli
drzí: „Běžte raději vy pryč, než něco schytáte!“ Don Bosco
užil nečekaného prostředku. Rozběhl se k jedné straně,
vrhl se na hochy a kopal do nich levou, pravou, až se jejich
řady začaly kácet. A hned na druhou stranu a totéž. Teprve
když kluci ocenili patřičnou sílu nohou třetí fronty, uznali
za vhodné vyklidit pole a prát se jinde. Takových případů
bylo více a Don Bosco získával na respektu u band i u stráž-
ců pořádku. Četníci říkali: „Na ty holomky platí jen Don
Bosco. Nikdo jiný s nimi nic nesvede!“
Zatím zrály nové události v zázemí i na frontě. Král udě-
lil amnestii politickým vyhnancům a 30. dubna se vrátil
do Turína i slavný Gioberti. Město mu připravilo slavné,
nadšené uvítání. Gioberti se ubytoval v hotelu Feder, ale
dlouho se nezdržel. Měl důležitou politickou misi. Po po-
radě s hlavním vůdcem italské revoluce Mazzinim, který
byl republikánského ražení, bylo stanoveno, že zatím bu-
dou republikánské sny dány k ledu a uskuteční se federace
italských států pod vedením piemontského krále. Papežský
stát bude zabrán až na samotný Řím, který bude ponechán
Piu IX. po dobu jeho života. Gioberti měl federaci sjednat.
Jeho první cesta vedla do královského ležení a potom pro-
šel všemi hlavními městy horní Itálie. Své turné zakončil
v Římě. Na Kapitolu se mu dostalo nadšeného uvítání jako
nějakému starověkému triumfátorovi. Navštívil také papeže
a nabádal ho, aby přistoupil k federaci. Jaké další plány jsou
s papežským státem a jeho osobou zamlčel. Papež vyjádřil
souhlas s federací, bude-li to sloužit k uspokojení Itálie.
Výsledek Giobertiho cesty byl, že se skutečně během
června a července všechny hornoitalské státy podřídily Kar-
lu Albertovi jako hlavě italských spojených států. Turín měl
být na co pyšný. Stal se hlavním městem velké části Itálie.
Ale radost byla brzy zkalena neúspěchy na frontě. Ra-
kouská armáda přešla do protiútoku. Piemonťané byli na
několika místech zatlačeni a k tomu i spojenci začali být
nespolehliví. Papežští vojáci, popichovaní republikánskými
emisary, začali odmítat poslušnost, v Neapoli vypukly nové
republikánské nepokoje a král považoval za dobré odvolat
své pluky z lombardského bojiště domů. Přesto byla ještě
naděje, že započatý boj skončí ve prospěch Itálie.
32 Domov mládeže roste
Zatímco všude byl hluk a nervozita, v domě pana Pinardiho
vznikala oáza míru. I když Don Bosco byl plně zaměstnán
starostí o obě Oratoře, kam chodilo asi 1 500 hochů z celé-
ho města, nezapomínal na své nejpotřebnější a proto nejmi-
lejší, kteří bydleli u něho. Jejich počet rostl.
Zajímavá je historka z jara 1848. Již minulého roku našla
cestu do Oratoře parta kluků uličníků. Vedl ji šestnáctile-
tý učeň, plný ohně a samá vůle. Jedné neděle se přiblížil se
svou partou k Oratoři právě v době, kdy byli všichni v kapli.
Kluci přelezli plot a prohlédli si terén. Potom nakoukli do
kaple a zůstali stát vzadu. Právě měl kázání Dr. Borel a mlu-
vil na téma beránci a vlci. Našeho kapitána jeho myšlenky
zaujaly a nechal se klidně předvést k Donu Boskovi. Ten
ho zcela získal svým milým jednáním. Od té chvíle zůstal
Oratoři věrný a Don Bosco z něho udělal slušného hocha.
Vyučil ho v náboženství a zvláště mu dal možnost zpívat,
protože hoch měl opravdu talent.
Tento hoch neměl dobré rodiče. Otec byl typograf, ale
neurvalý. Matka nebyla o mnoho lepší. Jídla moc neměl,
zato dostával často facky za každou maličkost. Jednou zjara
mu otec z ničeho nic zakázal chodit do Oratoře. Přitom se
o Donu Boskovi vyjádřil velmi hrubě. Hoch se však nedal.
Řekl otci, že do Oratoře bude chodit dál. To otce rozčílilo.
Skočil po něm a chtěl ho zpohlavkovat. Ten však nečekal,
vyrazil ven a utekl do polí. Když se dostal k Oratoři, vylezl
na veliký jilm, který tam rostl a skryl se v jeho koruně. Byl si
jist, že ho matka půjde hledat.
Bylo to k večeru. Do Oratoře se scházeli hoši na večer-
ní školu. Také Don Bosco se v tu dobu vracel domů. Tu se
přihnala chlapcova matka a hned se do Dona Boska pus-
tila, kde je její chlapec, že musí být někde v jeho domě.
Don Bosco s ní dlouho hovořil, ale nebyla k utišení. Zatím
hoch na jilmu ani nedutal. Bál se, aby snad někdo nepohlé-
dl vzhůru a neuviděl ho. Slezl teprve, když matka odešla
a okolo bylo ticho. Namířil si to potom do Don Boskova
bytu. Tam vypravoval, co se stalo. Don Bosco již znal po-
měry a nabídl mu, aby se nastěhoval k němu. Hoch vděčně
přijal. Druhý den bylo nové jednání s matkou, ale nakonec
se vše upravilo, že již zůstal.
Tato historie není anonymní. Hoch z jilmu se jmenoval
Felix Reviglio. Stal se jedním z prvních Don Boskových kle-
riků a po dlouhá léta byl farářem ve své rodné farnosti sva-
tého Augustina. Zůstal vždy věrným synem Oratoře a Dona
Boska.
K dějinám začátků, k té, jak Don Bosco říkal, „bájné
době Oratoře“, patřil i jistý Karel Gastini, komik chlapecké-
ho společenství, který dovedl vnášet mezi hochy ten správ-
ný tón. I toho ulovil Don Bosco v roce 1848. Seznámil se
s ním v jednom holičství a nechal si od něho, začátečníka,
ořezat bradu. Pan mistr měl námitky, ale kněz si nenechal
říci. „Já mám i na bradě les,“ smál se. Byla to narážka na
jeho jméno. Bosco totiž znamená „les“. Gastini byl sirotek
po otci a brzy mu zemřela i matka. Měl ještě sestřičku, ale
domácí je oba vystrčil na ulici. Karel našel domov u Dona
Boska, děvče bylo nejdříve umístěno u jedné zbožné ženy
a potom bylo dáno do ústavu.
Další případ. Jednou ráno našel Don Bosco v aleji za pří-
kopem hocha. Propustili ho z fabriky pro tělesnou slabost
127
|
|
13.8 Page 128 |
▲back to top |
a otec ho chtěl za to zbít. Byl velmi chatrně oblečen a třásl
se zimou. Chlapec utekl z domu. Prozatím ukradl jen jednu
housku. I nad ním se Don Bosco smiloval a vzal ho k sobě.
Nejdříve však poslal k otci dona Giacomelliho, aby zjistil,
co a jak. S otcem však nebyla žádná řeč. V roce 1848 stou-
pl počet internistů na 15 a Don Bosco musel pro tento účel
pronajmout další místnost.
33 Život v domově
Bude jistě milé podívat se zblízka na život v prvním Don
Boskově domě. Když tam hoch nastoupil, první bylo na-
učit se modlitbě a připravit se k svátostem. Také ho Don
Bosco brzy umístil u některého dobrého mistra a vyjednal
mu dobré podmínky učení. Nešlo mu o peníze, ale o vý-
chovu.
Ráno se vstávalo brzy a po půlhodince úklidu se šlo do
kaple na mši svatou. Při ní se modlily ranní modlitby a rů-
ženec. Nakonec byla kratičká duchovní četba. Hodnější hoši
šli k svatému přijímání. Aby mohli pohodlně chodit, Don
Bosco denně před mší svatou zpovídal. Tak se to praktiko-
valo později ve všech salesiánských ústavech.
Až do roku 1856 hoši po snídani odcházeli do města do
práce. V poledne se vraceli domů. Každý si vzal svoji misku,
postavil se do řady a rozdávala se polévka. Buď sama matka
Markéta, nebo Buzzetti nebo Don Bosco. K polévce byl ještě
jeden chod, polenta a podobně. Jedlo se obyčejně na dvoře.
Každý si našel místo podle chuti. Při špatném počasí se se-
dělo na schodech nebo na zemi na chodbě, kde se dalo, a jak
se dalo. K pití byla po ruce čerstvá voda ze studny. Po obědě
si každý umyl šálek a schoval si jej. Také lžíci si musel kaž-
dý dobře opatrovat. Někteří si nosili lžíci s sebou do práce.
O půl druhé se šlo znovu do zaměstnání. Večer se podávala
večeře podobně jako v poledne oběd.
Chléb hoši nedostávali, kupovali si ho. Don Bosco chtěl,
aby se naučili hospodařit, a proto vždy večer dával každému
25 centimů, aby si koupil. Přitom říkával s úsměvem: „Boží
Prozřetelnost dala mně, já dávám vám.“ Za 25 centimů se
dalo koupit a ještě pětník ušetřit. Chlapci si opatřovali olej,
ocet, Don Bosco rád poskytl trochu zeleniny, aby si mohli
přilepšit. Na neděli byl přídavek 5 centesimů, aby si mohli
koupit další přilepšení. Šetrným hochům Don Bosco dával
peníze na celý týden.
Večer přicházeli hoši z města do večerní školy. Trvala ho-
dinu. Také se konala podomácku, bez zbytečných formalit.
Hned nato se Don Bosco pomodlil se svými hochy večerní
modlitbu a hoši šli spát. Spalo se na slamnících, v některých
byla sláma, v některých jen listí. Bylo to však vždycky lepší
než spát ve stohu nebo na lavičce v parku.
Důležitou úlohu hrálo slovíčko na dobrou noc. V něm
Don Bosco oznamoval program a jiná důležitá sdělení, dis-
ponoval hochy, aby usínali s krásnými myšlenkami, dával
jim užitečné rady. Byla to nenápadná a rodinně pojatá škola
křesťanského života. V ní se opět a opět ozývaly myšlenky,
které Don Bosco považoval za důležité pro celý život, a kte-
ré tvořily opěrné pilíře jeho výchovy: zpověď, přijímání, po-
kud možno každodenní účast na mši svaté.
Hoši nesměli lenošit. I když se vrátili z práce utahaní,
Don Bosco dbal, aby se něčím zaměstnávali: buď čtením
nebo hrou na housle, na klavír, případně pomohli udržovat
rodinu v čistotě a pořádku. Sám, jako dobrý otec, žil stále
uprostřed nich. Ráno dohlížel, aby se dobře umyli, učesali,
vykartáčovali šaty, ustlali postel. Během dne nanosil ma-
mince do kuchyně vodu, oškrábal brambory, přebral hrách
nebo fazole. Kdo byl doma, pomohl. Bylo třeba zamést kapli
(vždycky bylo dosti bláta z ulice po tolika nohách), světnice.
Myl s hochy nádobí, opravoval židle, lavice, fušoval do růz-
ných řemesel. Troufl si ušít kalhoty, košile, spodky, co bylo
třeba. Když něco neuměl, dohotovila to matka. Ani v noci
nelenil a vstal, podíval se, jsou-li hoši zakryti, zvedl kus po-
hozeného šatu. Když hoch onemocněl, zavolal lékaře, seděl
třeba do noci u hocha a dával mu obklady, léky. Každý cítil
jeho lásku a nikdo nemohl říci, že je odstrkován. Spíš se vě-
noval těm ubožejším a potřebnějším. A při všem bylo cítit
především jeho zájem o duši. Hoši věděli, že našli otce, a to
v tom nejkrásnějším slova smyslu.
34 Matka Markéta
Neměli bychom úplnou představu o rodinném životě
v domě Pinardiho, kdybychom neřekli, že hoši vedle Dona
Boska – otce, měli ještě matku – jeho matku Markétu. Byla
to žena skromná a žila jakoby ve stínu, ale měla velký podíl
na vytváření rodinného prostředí v Oratoři. Všichni jí říkali
„Mamma“ – „maminka“. Ona byla velkou pomocnicí Dona
Boska, i když se nikde neukazovala na veřejnosti.
Je známo, že měla velký vychovatelský talent. Don Bosco
mnohé zásady měl vlastně od ní. Nyní byl dospělý muž
a věděl víc než ona, ale nepřestal obdivovat její přirozené re-
akce na chování lidí a jak dovedla vystihnout vždy podsta-
tu věcí. Její neučená věda mocně spolupůsobila k tomu, že
Don Bosco dospěl k takovému výchovnému procesu, který
si zachovává hlubokou lidskost, bere člověka, jak je, upravu-
je ho, ale neničí osobnost.
Dokud byl Don Bosco v domě sám, maminka Markéta
byla jeho zástupce vůči hochům. Brala to vážně. Mohl se na
ni spolehnout. Oči měla všude a nescházel jí dar řeči. Její
mluva byla pestrá, plná příměrů, obrazů, šťastných obratů,
hoši ji měli rádi a imponovala jim. Někdy se rozhorlila a po-
tom její řeč byla delší, ale to nevadilo, tím jen víc vynikala
její horlivost o pravé dobro hochů. V mnoha případech si
mohla dovolit víc než sám její syn. Ten musel být na slovo
opatrný, aby neurazil a neztratil hochovu důvěru. Markéta
byla matka a měla ženský smysl pro duši dítěte.
Nesmíme si myslet, že hoši byli samá neviňátka. Nejeden
byl sebrán z ulice a dlouho se bránil výchovnému vlivu. Ne-
chtěl do práce, vůči kamarádům byl hrubý, ve věcech samý
nepořádek. Takové si brala na starost ona. Nebála se lajdá-
kovi vycinkat, až pod tlakem jejích přesvědčivých slov ka-
pituloval. Na druhé straně, když zpozorovala, že někdo trpí
melancholií, nebo byl v práci potrestán a byl smutný, neod-
pustila si, aby ho nepotěšila nebo nepomohla z bryndy ven.
Markéta byla prostá venkovská žena, a protože byla hlu-
boce věřící a zbožná, stále se modlila. Mnohdy nahlas, třeba
dokolečka. Don Bosco se jí někdy žertovně ptal: „Mamin-
ko, s kým se to hádáte?“ „Nehádám se,“ odpovídala, „ty to
dobře víš, modlím se.“ U ní to nebyla bigotnost, ale potřeba
mluvit s Pánem Bohem a Pannou Marií, Andělem stráž-
ným. Její důvěra v účinnost modlitby byla veliká. Ona svolá-
vala na dům Boží požehnání.
128
|
|
13.9 Page 129 |
▲back to top |
35 „Křesťan podle sv. Vincence“
Uprostřed politických zmatků zůstával Don Bosco podivu-
hodně soustředěný. Počítá se, že za rok pronesl asi 3 000 ká-
zání, promluv, konferencí a katechetických lekcí. Byl to dříč
na vinici Páně. V noci, když chlapci ulehli, usedl ke stolu
a ještě celé hodiny psal. V tomto roce vydal novou knihu:
„Křesťan podle svatého Vincence z Pauly“.
Svatý Vincenc mu byl velmi sympatický. Také byl nej-
dříve pasáčkem, také se jako klerik a kněz věnoval mládeži.
Zvláště se mu líbilo, že dovedl stavět mosty mezi společen-
skými třídami a zapřahat ty vyšší do služeb nižších, ať již to
byla společenská spodina, nebo dělnická třída – proletariát,
nebo nevyvinuté národy v dalekých zemích.
Don Bosco dává v knize výraz také svému sociálnímu
cítění a často hovoří o civilizaci. Tím má na mysli vzestup
utlačených k důstojnému životu člověka. Netají se však pře-
svědčením, že reorganizace lidské společnosti není možná
bez ducha víry. Také dává jasně najevo, že nejschůdnější
cesta k řešení všech otázek je důvěra k myšlenkovému stře-
du světa, ustanovenému Bohem samotným, to je k papeži
jakožto náměstku Kristovu. Svatý Vincenc ve své době proti
jansenistickým apelacím od papeže ke koncilu jasně říkal:
„Papež je hlava církve!“ Don Bosco v knize o svatém Vin-
cencovi volá podobně: „Schvalujte, co papež schvaluje a od-
suzujte, co on odsoudil!“ Papežská neomylnost byla defino-
vána na Vatikánském koncilu v roce 1870. Don Bosco měl
své stanovisko zcela vyhraněné již o 22 let dříve.
Ještě jednu věc třeba vyzvednout. Don Bosco v tomto ži-
votopise zvláště podtrhuje Vincencovu přívětivost ke všem
bez rozdílu, ctnost získanou v urputných bojích se sebou.
Světec byl povahou výbušný typ, snadno se rozzlobil. Ale
přemohl se. I Don Bosco byl takový a jistě i proto mu byl
Vincenc sympatický. Jeho životopis mu poskytl příležitost
pojednat o ctnosti přívětivosti i teoreticky. Neuškodí uvést
aspoň některé myšlenky:
„Prvním úkonem přívětivosti je potlačit v sobě hnutí
hněvu, který zneklidní duši a působí, že člověk zrudne ve
tváři. Přívětivý na sobě nenechá znát pohnutí mysli. Dru-
hým úkonem je přinutit tvář, aby byla ke každému jasná.
Lidé s usměvavou tváří zrovna nabízejí člověku své srdce,
kdežto lidé, jednající s odstupem, mají tvář suchou, spíš
zamračenou. To nahání strach a vyvádí z míry. Třetím úko-
nem přívětivosti je vyhnat z duše všechny úvahy o tom, že
nám někdo ublížil. Je třeba naučit se omlouvat, vysvětlovat
si vše po dobrém, neukvapovat se v úsudku a hlavně neotví-
rat ústa a neodpovídat, když nás někdo uráží.“
Mezi Donem Boskem a svatým Vincencem je mnoho ná-
padných shod. Oba tíhli do Říma, oba ustavičně kázali Boží
slovo, oba se starali o kněžská a řeholní povolání, oba přijí-
mali s otevřeným srdcem každého, kdo přicházel pro radu
nebo jinou pomoc. Oba za život napsali mnoho dopisů, oba
dovedli jednat s mocnými tohoto světa, aniž co slevili ze
svých zásad! Svatý Vincenc založil Lazaristy a Dcery lásky,
Don Bosco založil Salesiány a Dcery Panny Marie Pomoc-
nice, všechno pro ty nejchudší a nejopuštěnější členy lid-
ské společnosti. Svatý Vincenc zakládal různá dobročinná
bratrstva, Don Bosco spolupracovníky a spolupracovnice.
Svatý Vincenc se přičinil o jmenování dobrých biskupů ve
Francii, Don Boskovým přičiněním dostalo dobré pastýře
asi 50 italských diecézí. Oba také mysleli ustavičně na za-
ostalé národy a primitivní kmeny a posílali k nim své syny
a dcery, aby jim pomáhali k vzestupu v rodině národů.
Pro tuto podobnost mezi oběma světci později Francie
vítala Dona Boska jako druhého Vincence z Pauly a byli to
hlavně obdivovatelé tohoto, kdo nejvíce pomáhali k založe-
ní salesiánského díla ve Francii.
Kniha byla vytištěna a brzy se rozběhla. Jen ústav svatého
Cottolenga v Turíně odebral 3 000 kusů. Zaplatila je hra-
běnka Del-Piazzo.
36 Pokračování války
Měsíc květen začal vystupňováním protibiskupské hyste-
rie. V Nizze biskup Galvano odepřel církevní pohřeb emi-
grantovi, který zemřel v odporu proti církvi. Asi 6 000 osob
oblehlo biskupské sídlo, strhlo biskupský znak a vláčelo ho
blátem. V parlamentě Angelo Brofferio pronesl proti bisku-
pům nenávistnou řeč.
Zatím osvobozenecká válka pokračovala špatně.
11. června generál Radecký dobyl zpět Vicenzu, hájenou
10 000 Italy. To byla veliká rána. Trochu naděje vzbudilo
svatodušní pražské povstání, ale Windischgrätz je ve čty-
řech dnech udusil, takže Rakouská říše zůstala nepohnutá.
Radecký šel dál, až celé Benátsko bylo znovu pevně v ra-
kouských rukách.
Turínská vláda v té době špatně interpretovala vlnu pora-
ženecké nálady, která se nyní ploužila zemí. Ministr Pareto
psal papeži, že je třeba rozhodně zrušit všechny výsady du-
chovního stavu, ministr Sklopis zase psal biskupům, že kněží
nedostatečně podporují úsilí nového režimu. Zatím pravou
příčinou nespokojenosti byly jednak porážky v Benátsku,
jednak nejistota, co bude dál. Milán se ještě držel, ale byl ne-
klidný. Mazzini, který tam přišel, se pokusil svrhnout proti-
konstituční vládu a nahradit ji vládou republikánskou. Ne-
podařilo se to. Jakási naděje zde ještě byla. V Paříži vypukla
vzpoura socialistů a čtyři dny se bojovalo o moc. Socialisté
podlehli, a tak naděje na pomoc z Francie pohasla. Politic-
ké tendence v národě byly nyní různé a nevědělo se co bude
zítra. V případě dalších neúspěchů mohla padnout i konsti-
tuční monarchie Karla Alberta a ke slovu mohli přijít repub-
likáni. Odtud strach, podezírání, obecná nejistota.
U kněžstva zde byl ještě další důvod k nespokojenosti.
V polovině června začaly vycházet noviny Gazzetta del Po-
polo, malé sice formátem, zato silně proticírkevně naladěné.
Nebylo dne, aby na stránkách Gazzetty nevyšel nějaký skan-
dál na denní světlo. Redaktoři plátku byli šikovní. V novi-
nách bylo mnoho toho, co zajímalo řemeslníky, obchodní-
ky, podnikatele, takže se brzy dostaly i do rodin a působily.
S Gazzettou ruku v ruce šly noviny Opinione. Také tam ne-
bylo štvaní konce.
37 Rozpoutané vášně
Dekretem z 19. června dostali jinověrci v Piemontském
království plnou svobodu. Valdenští ve spojení s protestant-
ským světem se hned pustili do práce. V Turíně to pocítila
hlavně druhá Don Boskova Oratoř, ta u Porta Nuova. Val-
denští si zřídili modlitebnu vedle ní. Tam se mluvilo proti
papeži, biskupům, kněžím, celibátu, zpovědi, mši, očistci,
129
|
|
13.10 Page 130 |
▲back to top |
proti úctě k svatým a zvláště proti mariánskému kultu. Do-
spělí k nim měli nedůvěru, ale mládež byla zvědavá a snad-
no přístupná, zvláště když se jim slibovalo, že po kázání do-
stanou každý dvě mutty, každá platila 40 centesimů – a ještě
hezkou knihu.
Když se to dověděl don Carpano, hned zbystřil pozor-
nost a nemlčel. Tak vzplanul mezi oběma institucemi ideo-
vý i neideový boj. Těžko říci, kdo začal házet kamením. Fakt
je, že po několik neděl se kolem Oratoře srocovali výrostci
s kameny a dobývali Oratoř jako nějaký hrad. Potom pro
změnu zase vybíhali obránci z Oratoře a zaháněli útočníky
stejnými zbraněmi. Když se válčí, těžko diskutovat. Don
Bosco tím trpěl, ale nemohl nic dělat. Zavřít Oratoř by zna-
menalo vyklidit pole. To nemohl. Musel jen čekat, že se ča-
sem mysli uklidní a bude zase klid.
Jak podivné byly tehdejší poměry a jak spletité byly
i vztahy mezi lidmi, ukazuje zajímavá událost. Toho roku
1848 byla slavnost svatého Aloise na Valdoku zvlášť okáza-
lá. Stovky chlapců šly v průvodu z Oratoře po Cottolengově
ulici a zpívaly hymnus světce mládeže. Socha svatého Aloise
byla nesena na nosítkách na samém konci průvodu. A hle:
po stranách sochy kráčeli dva vznešení páni: markýz Gustav
Cavour a jeho bratr hrabě Kamil. Oba politici první třídy.
Přes Don Boskův odstup od politického dění si ho vážili,
navštěvovali ho a povzbuzovali ho, aby vytrval v tak krás-
ném a užitečném díle. Markýz dokonce vstoupil do druži-
ny svatého Aloise a v kapli oratoře složil před tolika chlapci
družinský slib. Hrabě Kamil byl přesvědčen, že Don Bosco
ušetří státu mnoho peněz na věznice a jejich chovance, když
bude pokračovat ve svém díle a vychovávat mládež v nábo-
ženství. Kamil nebyl ještě příliš znám, protože prožil něko-
lik let v Anglii. Když se vrátil, chodil ještě do kostela k přijí-
mání. Teprve později vplul do dravého proudu politiky, stal
se ministerským předsedou a v této funkci řídil i likvidaci
papežského státu.
V roce 1848 katolíci sáhli k obraně i na poli tisku. Ivrej-
ský biskup monsignor Moreno svolal k sobě na poradu nej-
lepší kněze, které znal – byl mezi nimi i Don Bosco, a tam
padlo rozhodnutí založit katolický deník Armonia (Soulad).
Prvním redaktorem byl Dr. Audisio, mezi spolupracovníky
byl i markýz Cavour.
38 Rozkol v Oratoři
V roce 1848 prožil Don Bosco v Oratoři hrozné chvíle. Ďá-
bel, který dosud marně hledal způsob, jak jeho dílo zmařit,
pokusil se je rozvrátit zevnitř.
Bohužel chvíle byla příhodná. Biskup byl z diecéze pryč
a kněžstvo nejednotné. Jedna část kněží podlehla nacionali-
stické horečce a spílala té druhé. Duchovenstvo se rozdělilo
na pokrokové a zpátečnické. A jak bývá zvykem, ukázalo
se to zevně na celkem banální věci. Pokrokoví kněží začali
nosit kulatý klobouk nebo cylindr a k tomu dlouhé kalhoty.
Kolárek nenosili. Do té doby nosili kněží na hlavě klobouk
třírohý a pod talárem krátké kalhoty a punčochy. Nová
móda byla v novinách velmi chválena a kněží, kteří chodili
postaru, se stali terčem posměchu.
Někteří spolubratři přišli i za Donem Boskem a pře-
mlouvali ho, aby se přidal k pokroku. Don Bosco se zasmál
a řekl: „Až budou dlouhé kalhoty nosit don Cafasso, kanov-
ník Anglesio a Dr. Borel, také si je obstarám.“ Biskupové
sice novou módu zakázali, ale nic nesvedli.
Bohužel i někteří spolupracovníci Dona Boska se dali
strhnout a mysleli, že přišla jejich hodina, aby dali Oratořím
jiný směr. Chtěli, aby se Oratoře plně zapojily do politické-
ho života a v tom smyslu začali působit na svěřené hochy.
Po pravdě řečeno, politické manifestace byly tehdy svůd-
né. Byla podívaná třeba na pochodující hochy, oblečené
alla italiana, v hedvábných černých kabátcích a kalhotách,
s kloboučkem ozdobeným perem, s vlasy splývajícími na
ramena, po boku dýku a na hrdle řetízek s odznakem Itá-
lie. Strhávalo to fantazii. Mnozí šli raději na slavnost než na
katechismus do Oratoře. Sváděli jeden druhého. Don Bosco
měl co dělat, aby držel jakžtakž náladu.
Z bojiště přicházely falešné zprávy, nebylo dost odvahy
říci lidu pravdu, na pomoc přišel i sem tam nějaký výmy-
sl o vítězství piemontských zbraní, takže se mohlo znovu
manifestovat a křičet proti Austrii i proti církvi. V té době
parlament schválil zrušení řádu jezuitů a kongregaci Dam
Božského Srdce. Bohužel všichni kněží, kteří měli poslanec-
ký mandát, hlasovali s liberály.
Vášnivá nálada se přenesla i do obou Oratoří. K Donu
Boskovi přišli dva kněží, pověření vedením Oratoře svatého
Aloise a se vší rozhodností žádali, aby směli chodit s hochy
na manifestace, rozumí se s praporem a s kokardami na pr-
sou. Don Bosco byl dosud velmi rezervovaný, ale nyní pro-
mluvil. Řekl, že si to nepřeje a nedovolí to. Oni na to, že si
udělají, jak budou chtít. Hned druhou neděli byla Oratoř
svatého Aloise korporativně manifestovat. To bylo dopo-
ledne. Don Bosco se to dověděl a vyvodil z toho důsledky,
které ti páni nečekali. Odporučil Oratoř svatého Františka
Dr. Borelovi a sám se vydal na Porta Nuova. Pověděl zmí-
něným pánům, že nemůže trpět takovou nekázeň, protože
sám zodpovídá za obě Oratoře. Také nedovolil, aby odpole-
dne kázali oni, nýbrž sám měl kázání, zcela náboženské, bez
nejmenší narážky na události.
Páni se smrtelně urazili a rozhodli se pomstít. Následu-
jící neděli odpoledne přišli ještě s dalšími na Valdocco, ko-
kardy na prsou, s tříbarevným praporem v rukou. Chlapci,
který právě četl katolickou Armonii, jeden z nich vytrhl no-
viny z ruky, roztrhal je, hodil na zem, poplival a pošlapal.
Don Bosco byl jako na trní. Prosil je, aby šli s ním do bytu,
že se nehodí před chlapci dělat takové scény, ale oni ne, od
nynějška všechno bude veřejné a jasné.
Zazvonilo do kaple. Naneštěstí jeden z těch pánů měl
mít odpolední kázání a skutečně šel. Bylo to kázání samá
politika. Don Bosco byl bezmocný. Chtěl si po pobožnosti
s dotyčnými promluvit, ale ti ještě v kostele vyzvali hochy,
aby se seřadili za praporem, že se půjde do ulic manifesto-
vat. Asi sto hochů šlo s nimi, mnozí vůbec nepostřehli, co se
děje. Šlo se na Monte dei Cappuccini a tam se konala pora-
da. Bylo usneseno, že se nikdo nevrátí k Donu Boskovi, jest-
li se on nerozhodne je přijmout s poctami: pod praporem
a s kokardami na hrudi.
Don Bosco byl velice zarmoucen. To byla svévole, kterou
nemohl prominout. S takovou by se jeho dílo určitě rozpadlo.
Napsal tedy během týdne všem, kteří místo katechismu šířili
mezi hochy zmatek, že jim děkuje za práci, kterou vykonali,
ale aby dále nepřicházeli, že jejich pomoc již nepotřebuje.
Vůbec jim neukřivdil. Jejich další počínání jen potvrdi-
lo, že nejsou hodni důvěry, kterou jim Don Bosco věnoval.
Nyní se smluvili, že Dona Boska úplně znemožní. Byla to
130
|
|
14 Pages 131-140 |
▲back to top |
|
|
14.1 Page 131 |
▲back to top |
vzpoura v pravém slova smyslu. Don Bosco byl skutečně té-
měř izolován. Několik katechistů bylo na vojně, ostatní ho
opustili, seminář byl zavřený, takže ani odtud nemohl če-
kat výpomoc, a tak se Oratoř, která měla 500 a více hochů,
zmenšila na pouhých třicet, čtyřicet. Je pravda, že po přejití
vichřice začal zase počet stoupat, ale to byli samí malí kluci.
Velcí odešli. Don Bosco byl zase s celým břemenem na bed-
rech sám. Jen Dr. Borel zůstal jeho velkou oporou. I když
měl na starosti Útočiště, chodil do věznic a měl mnoho ji-
ných povinností, našel si ještě čas, aby zaskočil mezi oratori-
ány. Dřel jako Don Bosco.
Také tento rok se konala v červenci duchovní cvičení
pro hochy. Vedl je Dr. Borel. Don Bosco si od nich sliboval
upevnění aspoň několika hochů ve víře, aby si tak zformoval
nové pomocníky. Nebylo jich mnoho, jen třináct, ale byli to
dobří hoši.
Zatím válka pokračovala velmi špatně. Radecký začal no-
vou ofenzívu a se svými vojáky, mezi nimiž bylo hodně čes-
kých Cimburů a jiných, podobných tomu invalidovi z bás-
nické sbírky „Ve stínu lípy“, zle tlačil dříve nadšené, ale nyní
skleslé italské vojáky. Koncem července bylo italské vojsko
u konce se svými silami a turínská vláda najednou zapřísa-
hala faráře a biskupy, aby přesvědčovali, že válka je svatá, že
je třeba zachránit monarchii a Svatého otce, protože jestli
Rakušáci zvítězí, budou chtít zničit papežský stát, což Pán
Bůh nedopusť! A skutečně – otcové kapucíni s křížem v ruce
již procházeli italskými městy i vesnicemi a v kostelích a na
náměstích kázali křížovou výpravu proti zlému Rakousku.
39 Za kulisami dějin
Dějiny jsou jako divadlo. Dobře je chápe, kdo má možnost
nahlédnout za kulisy, setkat se s režiséry a herci, vidět nejen
líc, ale i rub.
V ty dny se Gioberti vracel do Turína. Byla to modla re-
voluce a i katolická Armonia musela k jeho návratu napsat
uctivý úvodník a obdiv jeho osobě. Ovšem neopomenula
také vyjádřit přesvědčení, že Gioberti vahou své osobnosti
zastaví proticírkevní tendenci liberální strany. Vrátil se do
Turína 1. srpna a hned byla vyměněna vláda a on se v ní stal
ministrem bez určitého rezortu. Měl jiné věci na starosti,
než se starat o určitý úsek veřejného života. Překvapením
bylo, že si vzal za zvláštního sekretáře advokáta Gala, muže
upřímně katolického, který se důvěrně stýkal s Cafassem,
Silvio Pellikem a s politiky katolického ražení. Tento muž se
znal dobře s Donem Boskem ještě z dob, kdy tento studoval
v Kněžském Konviktě. Jeho prostřednictvím se Don Bosco
dostal k Giobertimu. Provázel svého přítele Dr. Borela, kte-
rý s Giobertim kdysi studoval a s ním se přátelil. Don Bosco
se nevyhýbal osobám s jejichž politikou nesouhlasil. Tak
tomu bylo i v tomto případě. Gioberti byl odpadlý kněz, ale
nemusel být nutně zlý. Možná potřeboval dostat se do styku
s někým, kdo by mu pomohl najít správnou orientaci. Od
něho se mohl Don Bosco všelicos dovědět o úmyslech re-
voluce. Nebylo žádným tajemstvím, že Gioberti půjde výš
a možná bude jednoho dne stát v čele státu. V každém pří-
padě mohl přinejmenším přát Donu Boskovi a jeho dílu.
Audience byla srdečná a upřímná a otevřená. Don Bosco
pozorně naslouchal a dělal si úsudky. Přišla také řeč na Gio-
bertiho cestu do Říma a setkání s Piem IX. Jak veřejně pro-
hlašoval za nejšťastnější den svého života toto setkání, tak
nyní v soukromém hovoru mluvil o papeži velmi nedůtkli-
vě. Zazlíval mu, že nevypověděl Rakousku válku, což prý
mělo velký vliv na průběh bojových akcí. Papež není žádný
vlastenec. Don Bosco nepřikyvoval. Pomyslel si, jaký by to
byl otec všech katolíků, kdyby se postavil na stranu jedno-
ho národa a poslal vojáky proti druhému národu, který je
také katolický. Právě zde cítil, jak důležité je, aby církev byla
v politice zdrženlivá. Ostatně nebylo pravda, že papež byl
proti svému národu. Jen měl jinou koncepci jak dosáhnout
cíle. Nebyl pro jednotný stát na Apeninském poloostrově,
ale pro unii všech italských států, kde by každá složka měla
svoji autonomii. Proto nabízel, aby se nejprve začalo s unií
celní a postupně by se odbourávaly další přehrady. Předsta-
voval si, že při tom budou nedotčena práva svatého Stolce.
Zatím se na to šlo docela jinak a bezohledně. Don Bosco
měl zvláštní dar, že dovedl oponovat, aniž urazil. Také
v rozmluvě s Giobertim oponoval. Gioberti se neurazil, ale
vedl svou dál. Když se potom Don Bosco vrátil domů, již
na něho čekali někteří přátelé, kněží a zvědavě se vyptávali,
co a jak. Don Bosco vypověděl a dodal: „Ten člověk dob-
ře neskončí, protože je nepřítelem papežových myšlenek.“
Jedno však asi dosáhl. Gioberti si ho vážil a po nějaký čas
až nápadně nikdo z vládních činitelů nic nepodnikal proti
Oratoři, i když se proti ní zezdola křičelo.
To Gazzetta del Popolo neměla nic pilnějšího na práci,
než rozdat si to také s valdockým knězem. Kdoví, možná
v tom měli prsty i Don Boskovi vnitřní nepřátelé. V novi-
nách se objevila série článků s podobnými titulky: „Na Val-
doku odhalena revoluce“, „Valdocký kněz a nepřátelé vlasti.“
Bylo nebezpečné v té době stát se předmětem takového zá-
jmu. Lůza byla vždy připravena zasáhnout. Ale nic se ne-
stalo. Nad Oratoří vztahoval svou ruku někdo vyšší. Don
Bosco říkal, že to sám Bůh ukazuje zájem o své dílo.
Král Karel Albert prožíval těžké chvíle. Stáhl se do Mi-
lána a když viděl, že další boj je marným proléváním krve,
podepsal s Radeckým příměří. Milánští však nechtěli o pří-
měří ani slyšet. Nastalo tam takové vření, že šlo králi o ži-
vot. Kolem paláce se křičelo: „Smrt zrádci!“ Král se přesto
odvážil vystoupit na balkon a chtěl promluvit, ale někdo po
něm dvakrát vystřelil. V noci tedy, oblečen do občanské-
ho šatu, vyšel z města ven. Vojsko se vrátilo do Piemontu,
Rakušáci zůstali na levém břehu Ticina a prakticky bylo po
válce. Piemont nic nezískal, leda, že tam nyní nalezli úto-
čiště všichni revolucionáři, utíkající z celého Lombardska
a Benátska před rakouskou policií.
Don Bosco nyní, když vše skončilo tak neslavně, cítil po-
vinnost ukázat, že se svou vlastí cítí. Nikým nenucen uspo-
řádal v Oratoři akademii, ve které ukázali hoši hostům, jak
mají svou vlast rádi. Zpívali hymnus na krále a druhý na
papeže. Mezi pozvanými byli i různí liberálové. Nikdo nic
nenamítal.
Král Albert psal ze svého ležení v Alexandrii papeži do-
pis. V něm ho ujišťuje, že nesouhlasí s protináboženskými
a proticírkevními zákony, které byly v jeho nepřítomnosti
ve státě vydány. Ani válka nevrátila jeho okolí rozum. „Mé
srdce je rozerváno,“ píše. „Zlo je tak velké, že je nelze lid-
skými prostředky odstranit. To by musel přijít nějaký zázrak
Boží. Bez něho není naděje. Osobně si myslím, že jsem pro
náboženství a pro svůj lid udělal všechno, co jsem měl udě-
lat. V žádném případě se necítím schopen dál kralovat. Již
jen čekám na konec války, abych se vzdal, odešel někam da-
leko a tam skončil své dny v tichosti a zbožnosti.“
131
|
|
14.2 Page 132 |
▲back to top |
40 Rány se hojí
Také odboj v Oratoři skončil. Ještě nějaký čas trvala krize,
ale potom se hoši sami začali vracet a zalidňovat Oratoře.
Jejich vůdcové nebyli vedeni ve své činnosti nadpřirozenou
láskou k duším a také nacionalistická horečka v nich po-
klesla. Po několika týdnech sami svedenou mládež opustili.
Don Bosco přijímal všechny s obvyklou vlídností, ale
žádal, aby každý k němu nejdříve přišel na pohovor. Akce
se vydařila nad očekávání, také proto, že původci rebelie se
odmlčeli. Vrátili se skoro všichni hoši, jen malý hlouček vy-
trval v odporu a ti všichni špatně skončili.
Don Bosco nechoval v srdci vzpomínky na utrpěná pří-
koří a některé zbloudilé představené znovu přijal do služeb
Oratoří a dal jim možnost všechno napravit. Ostatně ti kně-
ží byli většinou bezúhonní, jen se nechali strhnout fanatis-
mem, který šel celou Itálií.
Hlavní původce vzpoury se nakonec musel hodně poko-
řit. Přestěhoval se do Vercelli, ale tamní biskup mu odmítl
dát dovolení kázat a zpovídat, dokud nebude mít od Dona
Boska vysvědčení o dobrém chování. Bylo mu to zatěžko
a nejprve se pokusil vše obejít tím, že si vyžádal příslušné vy-
svědčení od turínské konzistoře. Ale biskup nepovolil, a tak
mu nezbylo nic jiného než jít s prosíkem k Donu Boskovi.
A Don Bosco ho přijal krásně a rád mu dal vysvědčení o ná-
mahách, které v minulosti podstoupil pro turínskou mládež.
Nyní byl Don Bosco, co se týče personálu, ve veliké tís-
ni. Většina kněží ho opustila a co teď. Musel si pomáhat jak
mohl a klín vytloukat klínem. Považoval za veliké štěstí, že
získal pro Oratoř tehdy sedmnáctiletého klerika Ascania Sa-
via. Byl z Don Boskovy rodné farnosti a farář Cinzano mu
často vypravoval o záslužné činnosti Dona Boska. Klerickou
obláčku dostal v Cottolengově ústavě a poněvadž turínský
seminář byl zavřen, měl jít do semináře v Chieri, kde vystu-
doval Don Bosco. Nyní dostal od představených dovolení
nastěhovat se k Donu Boskovi a pomáhat mu. Čtyři roky
bydlel pod jeho střechou a studoval soukromě teologii. Don
Bosco si dal záležet na tom, aby studoval dobře. Fakt je, že
Savio byl později rektorem semináře a profesorem morál-
ky v Kněžském konviktu. To byl Don Boskův první klerik
a moc mu v jeho těžké práci pomáhal.
Dalším velkým pomocníkem Dona Boska byl v té době
jistý Josef Brosio. Vrátil se z války, kde sloužil u ostrostřel-
ců, ale hned nastoupil do Oratoře a pilně pomáhal. Proto-
že chodil dále v ostrostřelecké uniformě, říkali mu chlapci
prostě „ostrostřelec“. Pepík byl zlatý chlapec. Takového Don
Bosco právě potřeboval. Dovedl klukům sestavit celý regi-
ment vojáků a protože měl za sebou nejednu bitvu, dovedl
také manévrovat, útočit, stahovat se a zase vyrážet do útoku.
Don Bosco si vyžádal od vojenských úřadů hned 200 pušek
a Pepíkova armáda mohla začít cvičení. To táhlo. Brzy se
Oratoř zaplnila hochy.
Jednou se cvičení zvlášť vydařilo. Bohužel nějakým ne-
dorozuměním vrchního velitelství se nepřátelské armády
setkaly v místech, kde měla maminka Markéta zeleninovou
zahrádku. Bylo to úžasné, mrtví padali, ranění sténali a bo-
jiště bylo samozřejmě nadobro zpustošeno. Ubohá matka!
Don Bosco měl co dělat, aby ji potěšil. Také Pepík z toho byl
zdrcen. Byla to nejkatastrofálnější bitva jeho života.
Ještě jeden prostředek sloužil k přivábení hochů. Po ne-
šťastné válce se zhoršila hospodářská situace země. Don
Bosco dával určitému počtu hochů zdarma obědy. Hoši se
střídali, každý jedl jeden týden a potom čekal, až zase na
něho přijde řada. I tato výhoda měla svůj půvab a táhla.
8. září se slavil svátek Narození Panny Marie. Toho dne
se stalo něco divného. Asi 650 hochů bylo u zpovědi a chys-
tali se k svatému přijímání. Don Bosco otevřel svatostánek,
ale běda! Ciborium bylo skoro prázdné. Kostelník zapo-
mněl přichystat hostie ke konsekraci. Tím kostelníkem byl
Josef Buzzetti, o kterém se již mluvilo, internista. Zachrá-
nil to zázrak. Buzzetti mnohokrát vypravoval, jak strnul,
co bude dál. Don Bosco podával a podával, všichni dostali
svaté přijímání a ještě zbylo. Po mši Buzzetti vypravoval ka-
marádům, co se stalo a ukazoval jim ciborium připravené
v sakristii. Někteří si toho sami všimli.
Don Bosco později, když se ho někteří klerici ptali, zda
je pravda, co vypravuje Buzzetti, to potvrdil, ale řekl, že to
Pán Bůh udělal zázrak, on ne. Ostatně každé proměňování
ve mši svaté je větší zázrak než rozmnožení hostií.
41 Podzimní děje
Přešly prázdniny a přicházel podzim. Don Bosco si vzal za-
čátkem října několik dní na oddech a podle svého zvyku se
odebral do svého rodiště Becchi u Castelnuova. Tentokrát
šel zvláště rád. Dříve musel ke mši chodit přinejmenším
do Murialda, tentokrát mohl sloužit mši svatou doma. Dal
jednu světnici v přízemí rodného domku přestavět na kapli
a s dovolením církevních míst ji pan farář Cinzano posvětil
ke cti Růžencové Panny Marie. Od té doby každoročně Don
Bosco přicházíval a celé okolí tam slavilo Matku Boží. Kap-
lička se tak stala malým poutním místem.
Don Bosco nechodil domů sám. Provázel ho vždy zástup
hochů, kteří si zasloužili odměnu. Spali u lidí a jak se dalo.
Byl to veselý tábor, který dělal dobrou propagandu svatému
knězi. Pan farář Cinzano byl tomu rád. Byl pyšný na Dona
Boska. Neodřekl si, aby jeden oběd nenechal vystrojit ho-
chům na castelnuovské faře. To se hoši měli! Však se také
odvděčili veselou estrádou a lidé se na ně vždycky těšili.
Mezitím, co byl Don Bosco doma, byl v Turíně schvá-
len nový školský zákon, kterým se rušil zákon z roku 1822.
Také v něm, jako všude, se projevil proticírkevní duch doby.
Výuka byla v podstatě posvětštěna. Biskupové a kněží ztra-
tili právo dohledu na náboženskou výchovu mládeže. Jen
semináře zůstaly plně pod kontrolou biskupů.
Don Bosco hned pochopil, že je to konec staré doby, kdy
bylo školství prakticky závislé na církvi, která je budovala.
Stát si vezme školy do vlastní režie a bude v nich uplatňo-
vat svůj vliv. Chce-li církev zachránit svůj vliv na mládež,
nezbývá jí než budovat nové soukromé školství. Mnozí to
nechtěli pochopit. Mysleli si, že nový školský zákon bude
mít krátké trvání. Don Bosco vytrvale tvrdil, že je to omyl,
který však může mít těžké následky. Také říkal, že je zbyteč-
né hrát si na uražené a bojkotovat státní školy. Tím se nic
nezíská. Bude-li stát trvat na svém, nezbude, než aby kně-
ží navštěvovali státní vysoké školy a tam získávali učitelské
a profesorské diplomy. Jinak nebudou moci na katolických
školách vyučovat.
Sám se ještě více věnoval školské otázce a ještě více roz-
množoval počet žáků své večerní školy. Na podzim roku
132
|
|
14.3 Page 133 |
▲back to top |
1848 jich mělo asi 300, z toho třetina byli analfabeti, které
teprve učil číst a psát a počítat. Mnozí měli již kníry a vousy.
Jak vidět, krize vyvolaná několika neukázněnými kněží-
mi byla již překonána a alespoň Oratoř svatého Františka
Saleského, kterou řídil přímo Don Bosco, zase kvetla jako
dříve, i když ještě stále trpěla nedostatkem personálu. Přes-
to koncem roku vyvstalo další nebezpečí. Několik bývalých
Don Boskových spolupracovníků z řad kněží i laiků přišlo
na myšlenku, že by pro uchránění se podobných krizí bylo
nejlepší vytvořit jakousi vrchní radu, od které by Oratoře
byly závislé v ohledu hmotném i duchovním, a které by ře-
šily případné sporné otázky. Byla by vytvořena v Turíně celá
síť Oratoří a ty by tvořily jakousi federaci. K ní by patřila
Oratoř svatého Františka, Oratoř svatého Aloise a Oratoř na
předměstí Vanchiglia, řízená donem Cocchisem.
Co Don Bosco na tyto návrhy? Jemu se projekt nelíbil.
Neměl nic proti donu Cocchisovi, ale nelíbilo se mu, že také
holdoval politice. Jak by se s ním měl spojit? Měl by dopus-
tit, aby se opakovaly zmatky, které mu v létě pořádně zatěž-
kaly nervy? V politice ani zdaleka nebyl klid. Příměří s Ra-
kouskem neznamenalo mír. Rakousko sice stačilo Piemont
zkrušit, ale samo mělo co dělat se sebou. Uhry se vzbouřily
proti císaři, císař sám si nebyl jistý ve Vídni, která také byla
stále jako sopka před výbuchem. Stárnoucí Ferdinand pře-
dal korunu mladistvému Františku Josefovi. Ten také musel
přijmout konstituci, což když znovu vypukne válka a zase se
bude jen manifestovat?
Zatím Don Boskovi přátelé kuli plány. Nejvíce kanovník
Gastaldi. Ten měl již koncept federace vypracovaný a chtěl,
aby jej Don Bosco přijal. V podstatě to znamenalo odevzdat
dílo konzistoři, případně těm, kteří budou konzistoří jme-
nování. Potom by byl Don Bosco jen jedním z ředitelů, nic
víc!
Dosáhli i svolání předběžné konference – plenární schů-
ze. Don Bosco na ni přišel. Kanovník Gastaldi přečetl svůj
projekt a hájil jej mocnými argumenty. Všichni čekali, co na
to Don Bosco. Ten byl nebývale rezolutní. Nechtěl. Jako dů-
vod uvedl, že u dona Cocchise se jenom cvičí, a to hlavně,
ale skoro nic se nepodniká v kostele. Jiní kněží, pracující
mezi mládeží, dělají samou politiku, kdežto on, Don Bosco,
nechce s politikou nic mít. Chce se věnovat spáse opuště-
ných duší. Je nezachrání politika, ale poctivá katecheze
a ryze náboženský život. Sport a zábava jsou krásné, ale jsou
pouhým prostředkem, nic víc. On nemá nic proti nikomu,
ať každý duch chválí Hospodina. Ale chce zůstat samostat-
ný, půjde si svou cestou, potřebuje mnoho kněží, kleriků,
lidí, kteří budou záviset na něm…
Tu se zeptal nějaký pan Durando: „Vy máte v úmyslu
založit nějakou řeholní kongregaci?“ „Kongregaci nekong-
regaci,“ odpověděl Don Bosco, „já nevím, ale je mi jasné,
že potřebuji zakládat nové Oratoře, kaple, kostely, školy, ka-
techizovat…, a to nemohu bez personálu.“ „Ale to všechno
chce peníze. Kde je vezmete?“ „Potřebuji peníze a ony bu-
dou!“ Zakončil svou tvrdohlavou řeč Don Bosco.
Schůze se rozešla. O Donu Boskovi kolovaly mezi kněží-
mi nehezké řeči. Je neústupný, pyšný, všechno by chtěl jen
sám. Později mezi přáteli říkal Don Bosco: „Nemohl jsem
jinak, protože taková byla vůle Boží. Já jsem již předem vi-
děl tento dům, který stojí na místě domu Pinardiho a na
něm byl nápis: Toto je dům můj, odtud vyjde má sláva. Byl
bych ten nápis nejraději dal již dávno zhotovit, kdybych se
nebál, že to bude chápáno jako projev pýchy.“
Kanovník Gastaldi byl zbožný a církevně smýšlející muž.
Don Boskovo dílo mu bylo velmi sympatické a chtěl je za
každou cenu udržet. Jeho návrhy a plány vycházely z nejlep-
ších úmyslů. Ale nechápal Boží úmysly, které byly mnohem
širší. Nepodařená schůze měla dalekosáhlé následky. Gast-
aldi se stane biskupem v Saluccu a později Don Bosco bude
považovat za dobré ho navrhnout za turínského arcibisku-
pa. Svatý otec přikývne, ale Don Bosco na svou dobrotu (vi-
děno z lidského hlediska) doplatí. Arcibiskup celých deset
let bude dělat všechno, jen aby Don Boskovo dílo zůstalo
omezeno na turínskou diecézi a nemohlo dál do světa. Ne-
bude se rozpakovat sáhnout i k takové zbrani, jako je zákaz
zpovídání a podobně. To bude to největší utrpení, jaké Don
Bosco bude muset na své cestě k nebi snést.
42 Útěk papeže
Don Bosco se nyní ještě více snažil zajistit budoucnost Ora-
toře. Potřeboval rozšířit prostor domova, rozšířit večerní
školu, bohužel pan Pinardi chtěl za svůj dům 60 000 a to
bylo mnoho.
Kus od domu Pinardiho stál dům pana Moretty. Devět
světnic dole, devět světnic nahoře, kolem louka. Pan More-
tta byl již rok pod zemí a dům byl na prodej. Don Bosco měl
v úmyslu přenést tam Oratoř. Stavba stála 11 000 lir. Don
Bosco ji koupil.
Zatímco Don Bosco pilně pracoval, v Římě se děly pře-
vratné změny a události. 15. listopadu byl zavražděn dýkou
první ministr papeže Pia IX., Pellegrino Rossi. Sektáři po-
tom poštvali římskou lůzu k útoku na papežský kvirinálský
palác. Budova byla zasypána kulkami a papež viděl, jak mu
padá k nohám s prostřelenou hlavou sekretář monsignor
Palma. Co má dělat? Vydat se do rukou revolucionářů, nebo
utéci z Říma?
Vtom přišel pokyn jakoby z nebe. Biskup z Valenze ve
Francii, Chatrousse, mu poslal darem malou pixidu, ve kte-
ré si nesl Tělo Páně roku 1799 Pius VI., když ho Francouzi
odváděli do zajetí. Papež ve Valonco zemřel a pixida tam
zůstala. Nyní byla pixida v rukách Pia IX. a on v ní viděl
pokyn, aby opustil nevděčný Řím. Za temné mlhavé noci
23. listopadu, převlečen a provázen jen jedním komorní-
kem s lucernou v ruce, opustil tajně palác a zmizel. Nikdo
nic nezpozoroval. Na smluveném místě ho čekal velvyslanec
bavorského krále hrabě Spaur, a ten ho ve svém kočáře šťast-
ně převezl na území neapolského krále do Gasty. Všichni
věrní katolíci byli hluboce dotčeni tímto vývojem italských
poměrů. Také Don Bosco byl hluboce dojat a s ním jeho
hoši. K tomu žalu se přidal ještě zármutek nad úmrtím dona
Gualy, rektora Kněžského konviktu. Byl to muž ctihodný,
pevný charakter, opora církve a vychovatel nejlepších kněží.
Však na pohřbu mu bylo asi 400 kněží. Jeho duchovní dě-
dictví přešlo do rukou svatého Cafassa.
16. prosince se stal ministerským předsedou v Piemon-
tě Gioberti. Zároveň si ponechal ministerstvo zahraničí.
Jeho úmyslem bylo obnovit válku proti Rakousku, ale po-
třeboval mít krytá záda. Vyjednával o pomoc s francouz-
skou republikou, ale nepochodil. Bylo třeba se také sblížit
s papežem, aby snad toho nenapadlo hledat pomoc v ně-
jaké zahraniční intervenci. Vůbec v té době nebylo radno
133
|
|
14.4 Page 134 |
▲back to top |
nahrávat republikánským náladám; oslabilo by to celkovou
politickou koncepci jeho vlády. Volal papeže zpět, nabízel
mu pomoc Piemontu. Kdyby to nešlo, měl aspoň přesídlit
do Piemontu. Papež nechtěl, nevěřil.
Gioberti, zdá se, jako ministerský předseda měl sna-
hu dát politice mírnější tón, ale jeho kolegové byli jiného
mínění. K Vánocům poslal ministr Urban Rattazzi všem
biskupům královský dopis, ve kterém jim zakazoval jaký-
koliv projev proti politice vlády a ministr financí rozeslal
příslušným místům cirkulář, ve kterém nařizoval soupis cír-
kevního jmění a také soupis zvonů pro případnou válečnou
potřebu. 22. února 1849 Giobertiho vláda nečekaně padla
a Gioberti již nepovstal.
43 Studium morálky
Don Bosco jako odchovanec dona Gualy a dona Cafassa
měl po celý život velkou lásku ke studiu morální teologie.
Studoval ji ustavičně a rád připravoval na zkoušky zpověd-
nické, farářské a podobné, kněze, kteří ho o to žádali. Na
tomto poli pak byl specialistou v tom, co se týkalo svátosti
smíření. „Chcete, abyste byli ve zpovědnici obleženi peni-
tenty?“ říkával. „Mluvte často o zpovědi v kázáních, buďte
vždy ve zpovědnici k dispozici, jak lidé potřebují!“ Někdy
pořádal i pastorační kurzy ve svém bytě a řada kněží měla
o ně zájem. Říkali, že od nikoho se tak nenaučí umění rozu-
mět duším jako od něho.
Don Boskova škola morální teologie měla velkou důle-
žitost právě v době, o které vypravujeme. Bohužel také do
Kněžského konviktu vnikl neblahý duch. Také tamní kněží
a klerici byli plní nacionalistických nálad. Don Cafasso si už
už myslel, že bude muset přísně zakročit, když tu mu vy-
šla vstříc vláda žádostí, aby na čas byla budova propůjčena
na kasárna. Tak byl Konvikt zavřen. Když se potom budova
znovu uvolnila, Don Cafasso již nedovolil, aby na přednáš-
ky přicházeli externisté, omezil se jen na interní žáky. Tito
hledali náhradu a nalezli ji u Dona Boska. Don Cafasso sám
o to Dona Boska prosil.
Ještě na jednom poli Don Bosco vynikal. Zajímal se hod-
ně o církevní právo. I k tomuto studiu ho vedla doba, tak
rozdílná od dob minulých. Don Bosco pečlivě srovnával zá-
kony církve se zákony moderního státu. A uvažoval. Mnohé
bude muset být časem změněno, to věděl. Jen aby to byl vý-
sledek spolupráce. To si přál.
44 „Přítel mladých“
18. ledna 1849 zemřel skoro náhle nevlastní bratr Dona
Boska Antonín. Zastavoval se někdy v Turíně navštívit mat-
ku Markétu a Don Bosco dělal všechno, aby se zapomnělo
na to, jak ho sužoval v mládí a bránil mu ve studiích. Nyní si
vzal k sobě jeho synka Františka a dal mu křesťanské vycho-
vání. Druhý jeho syn zůstal v Becchi u strýce Josefa.
Dona Boska však rmoutily jiné věci. Království bylo za-
plaveno veškerým možným tiskem a téměř ve všech no-
vinách a časopisech byla církev vláčena blátem a víra byla
z duše lidu trhána. Také mládež začínala mít protinábožen-
ský ráz. Kněz nemohl vyjít na ulici, aniž by nebyl terčem
posměchu, urážlivého pokřikování a jiných zlomyslností.
Katolického tisku bylo poskrovnu, katolíci zaspali dobu. Jen
pomalu se ujímala zásada: „Proti špatnému tisku je třeba
postavit tisk dobrý!“ To bylo heslo statečného arcibiskupa
mohučského Kattelera.
Také v Turíně se ustavila skupinka kněží, kteří cítili po-
třebu bojovat perem, zvláště uvědomovat dezorientovanou
mládež. Pro dospělé zde byla Armonia, pro mládež měl
vycházet politicko-náboženský žurnálek „Přítel mladých“.
Slovíčko politický se zdálo nutné, protože taková byla móda
i potřeba. Don Bosco měl být zodpovědným vydavatelem.
Ten zvážil situaci. Měl k politice své výhrady, ale nyní se mu
zdálo, že je třeba i na tomto poli promluvit, i když opatrně
a úměrně potřebám mládeže.
Noviny vycházely dvakrát týdně a psal do nich i Don
Bosco. Ovšem držel se zpátky. Nepouštěl se do rušných otá-
zek každodenní politiky, nýbrž snažil se čerpat z dějin pro
orientaci mladých myslí. Byly to noviny spíše formační než
bojovné. Bohužel katolická veřejnost byla tupá a nechápala.
Po prvním čtvrtletí nebylo více abonentů než 116.
Don Bosco napsal oběžník a rozeslal jej kněžím a dal
známým. Výsledek nebyl valný a jen skutečnost, že se no-
viny dostaly aspoň zdarma do rukou více než tisíce lidí, ho
vedla k pokračování. Potom ale po osmi měsících viděl, že
je to marná námaha. Číslem 61 „Přítel mladých“ skončil
svoji činnost a spojil se s jinými podobnými novinami., kte-
ré začaly vycházet skoro současně a také narážely na nepo-
chopení. I tam Don Bosco přispíval. Noviny se jmenovaly
„Učitel lidu“. Potom se stáhl a časopis zanikl. Neschopností
redakce se dostal do rukou liberálů.
Pro Dona Boska to byla zkušenost. Pochopil, že není
povolán dělat katolického žurnalistu. Bylo zde i riziko. Bít
se v tisku, znamenalo mít mnoho nepřátel a vystavovat se
soudním procesům. K tomu bylo třeba mít volné ruce a to
on neměl. Naštěstí se v té době našel muž, který měl k tako-
vé činnosti všechny předpoklady. Byl to Dr. Margotti, nej-
dříve ředitel Armonie, potom zakladatel Katolické jednoty
(Unità Cattolica). Ten po třiatřicet let sváděl urputné boje
s nepřáteli církve a dosáhl toho, že jeho noviny vycházely
v nákladu třiceti tisíc a později dokonce ještě větším.
Donu Boskovi zůstaly dluhy po zrušeném časopise. Také
to ho zatížilo. Od té doby byl pevně rozhodnut opravdu
stát důsledně mimo politické boje a tento svůj postoj uložil
i kongregaci, kterou založil.
45 Činil divy v lidu
Tak psali evangelisté o Pánu. Podobné věci čteme v životo-
pisech prozřetelnostních světců. Potřebovali sem tam také
razítko svého poslání. Také Don Boskův život byl pozna-
menán dary, které nejsou dány každému. V této kapitole
uvedeme některé věci, které pisatel velkého životopisu Don
Boskova „Memorie biografiche“ sebral přímo se rtů jmeno-
vaných svědků.
Don Chiala vypravoval: Don Bosco někdy dělal katechi-
smus nebo kázání přímo na ulici. Stalo se, že jednou tak
mluvil k lidu, ale vyrušovalo ho schválně několik zlomysl-
ných výrostků. Kněz je napomínal, ale oni neustávali. „Co
kdybys najednou teď oslepl?“ řekl jednomu Don Bosco. „To
bych rád věděl, kdo by mě mohl oslepit,“ odpověděl drze
výrostek, a v té chvíli jeho zrak zhasl a on začal zoufale
134
|
|
14.5 Page 135 |
▲back to top |
křičet, že nevidí. „Budeš vidět, ale napřed klekni a pomodli
se vzbuzení lítosti a slib, že se půjdeš vyzpovídat.“ Hoch sa-
mozřejmě v slzách slíbil. Po zpovědi prohlédl.
O Donu Boskovi šla pověst, že uzdravuje od bolesti zubů.
Jednou šel po Filibertově náměstí. Tam bylo několik hochů,
kteří marně těšili kamaráda, který měl zánět okostice a bo-
lestí křičel, zuřil a nadával. „Podívej se, Don Bosco,“ říkali
mu chlapci, „popros ho, on tě uzdraví, dá ti požehnání…“
Hoch začal proklínat i Dona Boska. Ten k němu přistoupil
a laskavě mu domlouval. Dovedl ho až tak daleko, že mu slí-
bil vyzpovídat se. Potom mu dal požehnání a bolest hned
přestala.
Karel Gastini vypravoval, jak jednou ležel v noci na po-
steli a byl celý zoufalý bolestí zubů. Don Bosco se vracel
k jedenácté v noci a slyšel ho plakat. Vzal jeho hlavu, přitis-
kl si ji na prsa a bolest byla v tom okamžení pryč.
Ostrostřelec Brosio byl přítomen, když k Donu Boskovi
přišel nějaký člověk a prosil o almužnu. Říkal, že má doma
čtyři nebo pět dětí a minulý den již neměli nic k jídlu. Don
Bosco prohledal kapsu a dal mu vše, co měl: čtyři soldy.
Když ten člověk odešel, vyjádřil Don Bosco politování, že
mu nemohl dát víc. Dal by mu třeba 100 lir. Brosio se za-
smál: „A co jestli je to jeden z vyděračů, kteří se věší na paty
kněžím a mámí z nich pro lásku Boží peníze?“ Don Bosco
odpověděl, že tento jistě ne. „Jak to můžete vědět?“ dotíral
Brosio. Don Bosco mu šeptem řekl: „Věděl jsem to a viděl
jsem mu do svědomí.“ Brosio se zarazil: „Potom byste mohl
vidět i do mé duše a mohl byste vědět, jaké mám hříchy.“
„Ano, já poznám hříchy po čichu,“ odpověděl se smíchem.
Brosio se však nesmál. Dobře věděl ze zkušenosti, že Don
Bosco ve zpovědnici dovedl vyhmátnout i takové věci, které
nemohl v žádném případě přirozeně vědět.
Brosio vypravuje, že jednou udělal nějaký dobrý skutek,
který ho stál velkou oběť, ale nikomu nic neřekl. Don Bosco
ho toho dne potkal a pochválil ho. Také mu řekl, co dobré-
ho udělal.
Tentýž Brosio po delší době potkal toho člověka, co mu
Don Bosco dal čtyři soldy. Dal se s ním do řeči a dověděl
se, že dotyčný hned koupil za ty peníze kukuřičnou mouku
a udělal dětem polentu. Bylo té mouky tak pro dvě osoby,
ale najedlo se dosyta sedm lidí. V rodině potom Donu Bos-
kovi říkali „polentový kněz“.
Ještě jednu věc vypravoval Brosio. Jednou přišla k Donu
Boskovi jistá paní. Kulhala až hrůza a belhala se o holi. Bro-
sio taktně odešel, ale potom viděl tu paní odcházet zcela
zdravou. Nadšeně mu říkala: „Don Bosco mě uzdravil.“
K roku 1849 se váže událost, která se vytrvale a dlou-
há léta tradovala v Oratoři. Událost se sběhla takto: Těžce
onemocněl syn jednoho hostinského, jménem Karel. Lé-
kař doporučil rodičům, aby ho nechali zaopatřit. Bohužel
Don Bosco nebyl doma, jak si hoch přál, ale přišel pan farář.
Hoch zemřel. Don Bosco se vrátil a když mu bylo řečeno,
že ho Karlík volá, bez meškání šel. Již dole v chodbě mu
kdosi řekl, že hoch zatím zemřel. Don Bosco prohlásil, že to
není pravda, nýbrž, že usnul. Dokonce se chtěl s dotyčným
vsadit o sklenici vína. Vyšli rodiče a s pláčem mu vypra-
vovali smutnou zprávu. Don Bosco si přál mrtvého vidět.
Ležel v horní místnosti již oblečen, a jak bylo zvykem za-
šit do rubáše z bílého plátna. Na vrchu byl příkrov – závoj.
Don Bosco se přiblížil k mrtvole a dvakrát zavolal: „Karle,
vstaň!“ Mrtvý se opravdu pohnul. Don Bosco násilím roz-
trhl rubáš a pomohl chlapci sednout. Ten byl dojat přítom-
ností svého duchovního otce a vypravoval mu, že měl těžký
sen. Zdálo se mu, že je na pokraji pekla, ale nějaká paní ho
bránila, že ještě není odsouzen. Vyznal Donu Boskovi, že se
před nedávnem neplatně vyzpovídal a nedal věc do pořád-
ku. Teď to chce napravit. Don Bosco ho hned vyzpovídal.
Zatím matka, která byla scéně přítomna, celá bez sebe šla
volat ostatní členy rodiny. Přišli a hoch byl ještě dvě hodi-
ny živ. Jen zůstával stále studený. Don Bosco se ho ptal, zda
chce žít nebo raději zemřít, když je připraven. Hoch volil
smrt a hned mu hlava klesla a byl mrtev.
Co si o tom myslet? Smyšlenka? Don Bosco sám nikdy
nikomu nepotvrdil, že vzkřísil mrtvého. Ale byla toho plná
Oratoř a všichni si o tom povídali. Každý nový chovanec se
to dovídal od starších kamarádů.
Blahoslavený don Rua vzpomínal: V roce 1849 byl ještě
žákem školských bratří. Don Bosco k nim chodil zpovídat.
Jednou v promluvě vypravoval o vzkříšení hocha knězem,
ale neuvedl jméno. Když potom don Rua přešel do Orato-
ře a byl již blízko svěcení na kněze, využil své důvěrnos-
ti k němu a položil mu otázku, jestli on byl ten kněz. Don
Bosco jen řekl: „Já jsem nikdy nikomu neřekl, že jsem to
byl já.“ Nechtěl zřejmě říci. Sám však aspoň padesátkrát na
různých místech a při různých příležitostech tuto událost
vypravoval, samozřejmě bez udání jména kněze. Až v roce
1882, když při slovíčku na dobrou noc hovořil k hochům, se
prozradil. Byl zřejmě velmi unaven a tehdy najednou začal
mluvit v první osobě jednotného čísla: „Vešel jsem do svět-
nice, řekl jsem, on odpověděl.“ Až koncem řeči se zase vrátil
ke třetí osobě. Salesiáni na sebe mrkali a hoši ho posloucha-
li jako v extázi. Don Bosco si ani neuvědomil co se stalo.
46 Nová válka na obzoru
Dlouhotrvající revoluce v Uhrách hodně vysílila rakouskou
monarchii, takže v Itálii se myslelo, že to je ta pravá chvíle,
kdy je třeba znova udeřit na starého nepřítele. Po Giober-
tim se stal ministerským předsedou generál Chiodo, voják.
Ten uzavřel vojenskou smlouvu s odbojnými Římany, kteří
prohlásili papeže za sesazeného a církevní stát republikou.
V Lombardii a Benátsku se připravovalo nové povstání.
V ovzduší bylo cítit střelných prach.
Zatím papež v Gaetě byl ve starostech. Správa světové
církve, čítající 300 milionů členů, stála vždy papeže hodně
peněz. Dokud měl svůj stát, mohl být soběstačný. Na to zde
ten stát byl, aby zajišťoval církev po stránce hmotné i po
stránce duchovní nezávislosti na jiných státech. Však vznikl
z darů věřících, z odkazů, které diktovala víra. Nyní tato
hmotná základna byla ztracena a situace docela jiná než
za podobných poměrů ve středověku. Pomohla tentokrát
vynalézavost samotných věřících. Papež nemusel ukládat
věřícím daně, nýbrž vzniklo dobrovolné dílo zvané „Haléř
svatého Petra“. Byly to sbírky na potřeby všeobecné církve.
Tyto sbírky se konaly i v Piemontě! Propagandu vedl zvlášt-
ní výbor, složený z mnoha veřejně činných osobností. Také
Don Boskovi chlapci uspořádali sbírku a odevzdali ji Donu
Boskovi.
Vtom náhle udeřilo. 12. března vláda zrušila přímě-
ří s generálem Radeckým, vrchním velitelem rakouských
vojsk v Itálii, a piemontská armáda o síle 120 000 mužů se
135
|
|
14.6 Page 136 |
▲back to top |
dala na pochod. Opět se konaly nařízené modlitby, aby vál-
ka dopadla šťastněji než ta loňská.
Na svátek Zvěstování Panny Marie se konala v Orato-
ři slavnost odevzdání sbírky pro papeže dvěma členům
výboru. Jedním z nich byl markýz Cavour. Sbírka obnáše-
la sumu 33 franků, celkem maličkost, ale když se pováží,
že ji podnikli hoši žijící v naprosté bídě, bylo to mnoho.
Však markýz napsal o slavnosti dlouhý článek do Armonie
a štědrost valdockých oratoriánů dal za příklad všem věří-
cím Italům. O události můžeme číst dokonce v 15. svazku
velikých církevních dějin Rohrbacherových.
47 Válečné neúspěchy
Den poté, co byla v Oratoři odevzdána sbírka na Haléř sva-
tého Petra, přišla do Turína smutná zpráva: Piemontské
vojsko bylo poraženo. Radecký přešel řeku Ticino, obklíčil
Karla Alberta a v bitvě u Novary ho přinutil k ústupu. Stalo
se to snad nedbalostí, nebo dokonce zradou generála Ro-
morina, který nechal jeden bok piemontské armády nechrá-
něný. Když král viděl, co se stalo, vyvodil z toho důsledky.
V kruhu nejbližších podepsal abdikaci, předal trůn svému
synovi Viktoru Emanuelovi II. a sám, jen v doprovodu dvou
služebníků, odcestoval. Potom se vynořil až v dalekém por-
tugalském Oportu.
Nový král uzavřel s Radeckým příměří, ale pod podmín-
kou, že uzavře také mír. Tím byla prakticky válka skončena.
Tisk hlavního města zuřil a nabádal k dalšímu vypětí sil, ale
nemohl na skutečnosti nic změnit.
Nový rozruch nastal, když se Turín dověděl, že se vzbou-
řil Janov v domnění, že byl zaprodán Rakousku. Jen stěží
generál Lamarmora povstání republikánů potlačil. Také od-
jinud z Itálie nyní přicházely Jobovy zvěsti. Rusové pomoh-
li Rakousku zdolat Uhry, Rakousko zase pomohlo obnovit
starou vládu v Parmě, Modeně, v Toskánsku. Neapolský
král obnovil svou suverenitu nad celou Sicílií. Vypadalo to,
že celá revoluce skončí krachem. A do Piemontu se začali
hrnout političtí uprchlíci ze všech stran.
V tomto neklidném období však Don Boskovo dílo rost-
lo a konsolidovalo se. Tentokrát se válečná hysterie nedo-
tkla jeho řad. Nenašel se nikdo, kdo by hochy štval. Jelikož
smlouva uzavřená v roce 1846 ohledně domu Pinardi vypr-
šela, byla uzavřena nová smlouva a Boží Prozřetelnost zjev-
ně pomáhala platit roční nájemné za dům ve výši 1 150 lir.
Oči světa byly tou dobou upřeny na Řím. Jak to tam dopad-
ne. Udrží se římská republika, kde měl hlavní slovo arcirevo-
lucionář Mazzini? Zdálo se to nemožné, protože osud papeže
byl záležitostí světovou. Španělsko, Portugalsko, Francie, Ra-
kousko, Bavorsko, všechny tyto státy katolické tlačily na vlády
poloostrova, aby se přičinily o zavedení pořádku v Římě. Pie-
mont a Anglie se stavěly proti. Prezident francouzské republi-
ky Ludvík Napoleon Bonaparte jednal s mazziniány o nějaký
kompromis. Sliboval jim zachování republikánského zřízení.
Ale mazziniáni odmítli. Tehdy došlo k vylodění Francouzů
poblíž Říma a k vojenskému řešení konfliktu. Republika se
bránila, ale i Rakušáci začali obsazovat části církevního státu,
takže nebylo mnoho naděje na vítězství.
Papež zatím zůstával v Gaetě. Tam ho dostihla sbírka
z Piemontu. Zvlášť ho dojalo těch 33 franků od chudých
uličníků Dona Boska. Tento balíček dal stranou a rozhodl
se, že hochům jejich lásku oplatí. Také hned dal napsat do
Oratoře poděkování. Když dopis přišel, měl Don Bosco ve-
likou radost a hoši s ním. Jeho příchylnost k Svatému otci,
jakožto náměstku Kristovu, tím ještě vzrostla. Cítil, že je
to ta jediná správná cesta v bouři: držet se papeže za všech
okolností. Jak míní tuto zásadu provádět v praxi, ukázala
tato událost.
30. května byly v Gaetě dány na index zakázaných knih
tři knihy: Giobertiho „Moderní jezovita“, Rosminiho „Pět
ran svaté církve“ a „Konstituce podle sociální spravedlnos-
ti.“ Autoři byli vyzváni, aby své omyly uznali a odvolali.
Gioberti se rozhodnutí papežských úřadů vysmál. Přes-
to se Don Bosco pokusil přimět ho k odvolání. Vydal se
k němu s Dr. Borelem a rozmlouval s ním velmi přátelsky.
Poukazoval na to, jakou naději vzbudil v katolické veřejnos-
ti, když po nástupu na křeslo ministerského předsedy nasto-
lil mírnější kurs vůči papeži, nyní je příležitost jít ještě dál.
Bohužel Gioberti neměl odvahu zapřít své dílo, jen řekl, že
„jeho odvolání pozůstává v tom, že neodpovídá.“ Později se
odstěhoval do Paříže a tam zemřel na mrtvici. Na jeho stol-
ku našli otevřené Následování Krista.
Větší radost udělal Donu Boskovi Rosmini. Jako věrný
katolický kněz uznal námitky proti svým názorům a podří-
dil se rozhodnutí vyšších míst. Don Bosco si pospíšil napsat
do Stresy P. Fradeliziovi a sdělit mu, že Rosminiho odvolání
se všude hodnotí kladně, jako skvělý příklad katolické pod-
řízenosti učitelskému úřadu. Pan opat je znám jako skvělý
filosof a učenec. Toto jeho gesto mu jen přidá na dobré po-
věsti. V závěru dopisu ujistil svého rosminiánského příte-
le, že sám zachovává neztenčenou úctu k jejich kongregaci
i k jejich ctihodnému zakladateli. Jak vidět, Don Boskova
upřímná poslušnost k papeži byla osvícená a moudrá. Nic
mu nebránila, aby ke všem, přátelům i nepřátelům církve
zachovával lásku.
48 Úcta k biskupům
Již jsme viděli, jak Don Bosco takřka instinktivně držel se
svým biskupem. Nedělal to jen proto, že tento muž mu přál
a chránil jeho dílo. Bylo to oboustranné. On mohl Donu
Boskovi přát, protože znal jeho církevní smýšlení a věděl, co
znamená uprostřed kléru kněz, který stojí pevně a neviklá
se podle politické módy.
Don Bosco se díval na biskupy jako na nástupce apošto-
lů, jako na vybraný sbor, shromážděný se svatým Otcem
a s ním spolupracující ve vedení církve. Proto měl vždy
radost a považoval si za velikou čest, když do Oratoře při-
šel nějaký biskup, byť i jen na krátkou návštěvu. Nikdy si
neodpustil, aby ho neučinil předmětem nadšeného přivítání
ze strany hochů. Počítá se, že za Don Boskova života poctilo
Oratoř asi 1 000 biskupských návštěv. To muselo zanechat
silné stopy v celém jeho díle a dále prohloubit církevní cítě-
ní jeho odchovanců.
Don Bosco svojí úctou a poslušností k papeži a bis-
kupům jen získal. Kdyby byl rozséval mezi hochy anar-
chistické myšlenky, byl by sklízel jejich ovoce. Takto jen
rostla jeho autorita a hoši si ho vážili a rostla i jejich láska
k němu. Ukázalo se to zvláště o jeho svátku 24. června.
Hoši mu uspořádali nadšený projev lásky a oddanosti. Dva
136
|
|
14.7 Page 137 |
▲back to top |
hoši – Gastini a Reviglio – mu koupili dokonce dvě stříbrná
srdíčka, která ho dojala k slzám. V dalších letech se slavnost
k jeho jmeninám stupňovala. Byly to výbuchy lásky, jakou
málokdo zakouší.
V červenci musel Don Bosco zase k svatému Ignáci nad
Lancem. Přál si to don Cafasso, který přeměňoval tuto sva-
tyni na opravdové kulturní a duchovní středisko pro kněze.
Stále se tam stavělo, rozšiřovalo, zvelebovalo. Don Bosco
se tam vždy cítil jako doma. Potom byla duchovní cvičení
pro hochy, tentokrát u svaté Markéty na moncalierských
kopcích ve vile, kde konával duchovní cvičení blahoslave-
ný Šebestián Valfré. Nyní ta vila patřila Don Boskovu příteli
Dr. Volovi. On také ta duchovní cvičení dával.
15. července obsadili Francouzi konečně Řím a roz-
vinuli tam opět papežský prapor. Generál Oudinot hned
poslal papeži klíče od města. Tato radost byla zkalena
zprávou, že v Portugalsku zemřel Karel Albert. Zarmoutila
všechny dobré katolíky, kteří věděli, že tento panovník měl
čisté úmysly, bohužel podlehl v nerovném boji.
Tento rok v létě se sešli biskupové z Piemontska na schů-
zi. Arcibiskup Fransoni byl pryč, museli jednat a nečekat.
Na svém pětidenním shromáždění ve Villanovettě v diecézi
Salluzzo dospěli k důležitým rozhodnutím. Vytvořili bis-
kupskou komisi za účelem vypracování jednotného kate-
chismu, dohodli se vytvořit komisi, která by řídila tiskové
záležitosti církve. Také odtud vyšla žádost, aby byl brzy vy-
hlášen článek víry o Neposkvrněném Početí Panny Marie.
Všechno to byly věci, které Dona Boska přímo elektrizovaly.
Jednotný katechismus, to byl jeho sen. Vždyť měl hochy ze
všech možných koutů světa. Tehdy v něm začala zrát myš-
lenka vydávat Katolické čtení. Konečně i ta mariánská zá-
ležitost mu udělala velkou radost. Vždyť Maria byla jeho
hvězdou. Ona osvěcovala jeho kroky.
49 Počátky zbožné společnosti
Don Bosco měl fixní ideu: musí mít hodně kleriků a kněží,
aby mohl své dílo rozvinout po celém světě. Již v Konviktě si
odděleně vychovával čtyři hochy, o kterých si myslel, že bu-
dou jeho pomocníky. Jmenovali si Piola, Occhiena, Boarelli
a Genta. Opustili ho. Ještě dvakrát se pokusil, to byl již na
Valdoku, ale vždy marně. Jak na to? Co dělat?
V té době bylo utopií chtít založit řeholi. Vláda se chtěla
mermomocí řeholí zbavit. Název „fráte“ (bratr) byl v Itálii
zostuzen. Být mnichem, to nebyla žádná čest. Také v křes-
ťanské mládeži se rozšířila antipatie proti řeholnímu stavu
a životu. Bohužel mnohý řeholník byl tak zpotvořený, že ne-
dělal svému stavu reklamu.
Don Bosco netrpěl sympatiemi a antipatiemi. Hleděl
k podstatě a věděl, že se musí obklopit lidmi, kteří budou
mít stejné názory a stejného ducha jako on a budou praco-
vat na stejném úkolu. Ať již forma tohoto organismu bude
jakákoliv. Tuto společnost musí založit, jinak jeho dílo zahy-
ne a nezbude po něm památky. Ale jak na to? Všichni zakla-
datelé řeholních společností stavěli na dospělých osobách.
Jemu se zdála tato cesta za daných okolností neschůdná.
Potřeboval začít s mladými, které by zpracoval podle svého
srdce. To znamenalo začít od ničeho – nepotkat nikoho, ale
vytvořit si všechno: vzít hocha z ulice, dát mu domov, šatit
jej a obouvat, učit ho, vychovávat, potom mu dát podíl na
své práci, zapřáhnout ho do asistence, vyučování, pomáhat
mu vystupovat výš a výš, až by z něho byl snad kněz. Snad.
To se teprve uvidí.
Na dvou směnách duchovních cvičení se toho roku vy-
střídalo 71 hochů. Don Bosco při nich sledoval záměr najít
někoho, kdo by měl aspoň náznak duchovního povolání.
Našel tři hochy: Gastiniho, Buzzettiho, Belliu a k nim se
přidal ještě Reviglijo, který byl během duchovních cvičení
nemocný. Vzal si je stranou a řekl jim: „Potřeboval bych vás,
abyste mi pomáhali udržet Oratoř při životě. Chtěli byste mi
pomáhat?“ „V čem?“ ptali se hoši. „Rád bych s vámi udělal
obecnou školu, potom bych vám dal základy latiny a potom,
třeba byste se mohli stát kněžími.“ Všichni čtyři radostně
souhlasili. „Ovšem musíte být v mých rukách jako kapes-
ník,“ dodal. Vytáhl kapesník a mačkal jej, všelijak skládal,
sbaloval a rozbaloval. Tím chtěl říci, že od nich čeká, že ho
budou na slovo poslušni. I s tím hoši souhlasili.
V srpnu se hoši začali učit. Italskou mluvnici jim nejdří-
ve vštěpoval do hlavy Dr. Chiaves, potom sám Don Bosco.
Když se trochu zapracovali, začal s latinou. Přitom si za-
vzpomínal, jak sám těžce začínal kdysi u faráře Calossa.
V polovině září se zase šlo do Becchi na trochu oddechu.
Ale i tam Don Bosco se svými chlapci pokračoval v učení.
Na Valdoku zatím poctivě táhl Dr. Borel.
V době Don Boskova pobytu na rodném vzduchu se
v Turíně konala podpisová akce, jejímž cílem bylo dosáh-
nout návratu arcibiskupa Fransoniho do Turína. Přes deset
tisíc laiků se podepsalo na petici a monsignor již dělal pří-
pravy k návratu, když dostal od úřadů vyrozumění, že král si
nepřeje, aby se zatím vracel. Musel tedy zůstat za hranicemi.
50 Oratoř Anděla Strážce
Již jsem se zmínil o Oratoři, kterou založil a řídil don Co-
cchis a se kterou Don Bosco nechtěl mít nic společného.
Byl to spíše zábavní podnik než středisko pro katechizaci
mládeže. Nyní se poměry změnily. Don Cocchis se za války
vydal s asi 200 hochy za armádou pomáhat. Jenže žádný ve-
litel je nechtěl přijmout, protože s sebou neměli papíry. Po-
tom přišla porážka u Novary a oni se neslavně vrátili domů.
Oratoř zůstala zavřená. Don Cocchis odešel do Říma, po
nějakém čase se zase vrátil, ale již se Oratoři nevěnoval, ný-
brž za pomoci dvou kněží založil útulek pro řemeslnické to-
varyše. Bylo to dílo dobré a rozrostlo se později znamenitě.
Dodnes je v Turíně znám ústav Artigianelli – Řemeslníčci.
Ale starost o nové dílo nedovolila donu Cocchisovi otevřít
novou Oratoř. Tehdy došlo k dohodě s Donem Boskem
a Don Bosco převzal místo a zřídil tam Oratoř podle svého
srdce. Měl totiž k andělům strážným mimořádnou úctu.
Předměstí Vanchiglia již potřebovalo pořádnou Oratoř.
Bylo to zdivočelé místo, samý barák na zboření. Tam moh-
la pohodlně řádit vanchiglijská cocca. Prvním ředitelem
Oratoře byl Dr. Carpano, který tam přešel z Oratoře svaté-
ho Aloise u Porta Nuova. Ale zažil si na novém místě své.
Nebylo snadné získat si srdce té divoké mládeže. Don Bosco
poslal Oratoři na pomoc osvědčeného Ostrostřelce Brosia,
aby tam pořádal vojenská cvičení. Brosio splnil očekávání
a Oratoř se začala plnit. To cocca vytušila nebezpečí a vypo-
věděla Oratoři válku. Byly i bitvy mezi oratoriány a baraby
137
|
|
14.8 Page 138 |
▲back to top |
z cocchy. Dlouho trvalo válečné napětí než Oratoř zvítězi-
la a cocca se rozptýlila. Nebylo lehké být na takovém mís-
tě ředitelem. Don Carpano odstoupil brzy. Přijal kaplanské
místo ve městě. Po něm tam byl Dr. Vola, starý Don Bos-
kův přítel. Po donu Volovi Dr. Murialdo. Pomáhal mu jeho
svatý bratránek Dr. Leonard Murialdo, pravý zakladatel
Řemesníčků. Don Bosco tam posílal také své lidi z Oratoře
svatého Františka Saleského.
Oratoř Anděla Strážného závisela od Dona Boska asi 20
let, potom bylo území této Oratoře pojato do nově založe-
né farnosti svaté Julie. Při tamním novém farním kostele
vznikla samostatná Oratoř, takže nebylo důvodu, aby se po-
kračovalo na dvou místech zároveň.
51 Tvrdá škola
Vyučování čtyř hochů pokračovalo po návratu z Becchi
s neúprosnou pravidelností. Don Bosco potřeboval, aby
hoši mohli brzy přijmout duchovní roucho kleriků a nešet-
řil je. Byli mladí, museli něco snést. Každý den večer cho-
dili k donu Merlovi, Don Boskovu spolužákovi, zakladateli
ústavu svatého Petra v Turíně, na hodiny italské mluvnice
a doma se cvičili za pomoci klerika Savia. Když trochu po-
kročili, vzal si je Don Bosco sám. Vstávalo se ráno o půl
páté, potom mše svatá a v šest hodin již začínalo vyučová-
ní. Don Bosco nejdříve sám odříkal předešlou lekci, hoši
to po něm opakovali, mluvnice se otvírala jen v případě, že
vznikla nějaká pochybnost. V osm hodin byla snídaně, tro-
chu rekreace a zase až do poledne vyučování. Ve dvě odpo-
ledne znovu. Výhoda tohoto způsobu byla, že hoši stále žili
soustředěni a mohli lépe zabírat. Nic je nerozptylovalo. Tři-
krát týdně je bral Don Bosco od čtyř do sedmi na vycház-
ku a tam s nimi opakoval lekce, spíše pro zábavu. Pohyb na
čerstvém vzduchu jim pomáhal ke svěžesti ducha. Tak to šlo
až do konce roku 1850.
Ke konci roku 1849 se váže událost, která naplnila Oratoř
úžasem. Jedné neděle po Všech svatých se konalo cvičení
šťastné smrti pro internisty i externisty. Potom šli všichni na
hřbitov. Don Bosco nechal koupit dva pytle jedlých kaštanů,
aby potom hochy při návratu podělil. Kdožví, na co matka
Markéta myslela, ale uvařila jen asi tři hrnce. Buzzetti pře-
dešel ostatní hochy, vešel do kuchyně, ale s hrůzou viděl, že
bude pohroma. Přišel i Don Bosco, slyšel co se stalo, ale zů-
stal klidný. Postavil se k hrncům a začal rozdávat. Každému
dal plnou čepici. Buzzetti do něho strkal loktem, že to tak
nejde, ale Don Bosco nedbal. Hochů bylo asi 600. Všichni
dostali a ještě zbylo na Dona Boska. Svědků je mnoho, hned
se křičelo: „Don Bosco je svatý!“ Ale on jim uložil mlčení.
Jen chtěl, aby na památku té události vždy večer na Všechny
svaté byly rozdávány jedlé kaštany. Nejde ani v tomto přípa-
dě o zbožnou legendu. Autor Memorií svatého Jana Boska
to slyšel přímo od Buzzettiho. Také Karel Tomatis to potvr-
dil písemně a všichni staří účastníci v tom byli zajedno. Vi-
děli to na vlastní oči.
52 Na sklonku roku 1849
V polovině listopadu se nastěhoval k Donu Boskovi jeho pří-
tel kněz Giacomelli. To již měl Don Bosco asi 30 internistů,
většinou hochů zcela opuštěných, válečných sirotků a po-
dobně. Don Giacomelli tam bydlel dva roky, potom odešel
na faru mimo Turín, ale brzy se vrátil a byl celých 47 let, do
konce života duchovním správcem Útulku markýzy Barolo-
vé. Protože to bylo blízko od Oratoře, žil i později s Orato-
ří v důvěrném styku. Po smrti svatého Cafassa se stal Don
Boskovým zpovědníkem. Můžeme se tedy na jeho svědectví
spolehnout. On a klerik Ascanio Savio byli již tehdy přesvěd-
čeni, že Don Bosco je světec a všímali si každého jeho hnutí.
Život internistů se pomalu organizoval. Mimo jiné
vzniklo nyní i malé divadélko – nejdříve to byla jen Kašpár-
kova hlavička (italsky Gianduia), potom markýz Fassati
hochům daroval celé loutkové divadlo, postavilo se i malé
jeviště a hoši se na něm mohli producírovat.
53 Metrický systém
V roce 1850 měl vejít v celém piemontském království
v platnost dekret, jímž se zavádí do všech měr desítková
soustava na místo starých, různorodých měr. Ministerstvo
zemědělství a obchodu prosilo biskupy, aby požádali farní
úřady o pomoc. Bylo třeba objasnit věc, odstranit předsud-
ky, prostě přesvědčit lid, že jde o užitečnou nutnou změnu.
Biskupové chtěli ukázat, že ve věcech pravého pokroku jsou
vždy ochotni spolupracovat se světskou mocí, rádi vyhověli.
Don Bosco zde vlastně předešel dobu. Již několik let ve
své večerní škole učil desítkové soustavě. Brosio byl v této
nauce jeho pravou rukou. Večer po práci vždy neomylně
přicházel do Oratoře a učil. Don Bosco napsal i brožuru
a šířil ji mezi lidem. I v novinách za to sklidil slávu a chválu.
Leckterá škola přijala brožuru za svou a učila podle ní.
Nyní Don Bosco připadl ještě na další pěknou myšlenku.
Co kdyby se desítková soustava učila na jevišti, zábavou for-
mou? A hned napsal divadlo o třech jednáních, v němž na
trhu vystupují kupující a prodávající, vesele se dohadují, staří
nadávají a mladí chválí novotu, dochází k hádkám a komic-
kým příhodám, ale ze všeho vyniká přednost nového měření.
Nová metoda byla velmi příznivě přijata úřady a Don Bosco
dokonce dostal prémii 400 lir od královského ekonomátu.
Největší užitek si odnesli sami hoši. Naučili se systému.
Don Bosco byl opravdu velkorysý, a to ve všech směrech.
Nyní, povzbuzen úspěchem letních duchovních cvičení, si
usmyslil uspořádat něco podobného pro všechnu mužskou
mládež svých Oratoří a celého města. Ovšem k tomu potře-
boval prostor. Exercicie se konaly v kostele Milosrdenství
a trvaly tři předvánoční dny. Malé misie. Kostel byl nabitý.
To provedla velká tisková propaganda, která předcházela.
Kázali nejlepší kazatelé z města. Úspěch myšlenky byl tako-
vý, že se i v dalších letech pokračovalo.
Zajímavé je, jak Don Bosco zapřahal do svých plánů
i tisk. Na konci cvičení dostali účastníci letáček s dobrý-
mi radami do života. Nechybí tam věty jako jsou tyto: 11.
Přílišné pití připravuje člověka o nervy, znechucuje člo-
věku zbožnost a učí ho chodit do špatné společnosti. 12.
Hra v karty vede k hádkám, klení, zanedbávání povinností
a zvláště povinnosti nedělní a sváteční. 13. Kdo používá ta-
bák, kouří ho nebo žvýká, kazí si zuby, připravuje se o mla-
dickou sílu a učí se neřestnému životu. – O Vánocích roz-
dal Don Bosco mezi hochy 500 výtisků nové vánoční písně
i s notami. Schválně si to nechal vytisknout.
138
|
|
14.9 Page 139 |
▲back to top |
54 Péče o bohoslovce
Konec roku 1849 nechával tušit, že pro církev ani nastávající
rok nebude radostný. Zvláště nedostatek kněží a kněžských
povolání naháněl mnohým strach o budoucnost. Mnoho
bohoslovců uteklo ze seminářů, mnoho jich muselo být pro-
puštěno pro rebelantské smýšlení. Jak tyto mezery vyplnit?
Turínský seminář zůstával zavřený. Byli v něm vojá-
ci. Těch pár dobrých bohoslovců se vrátilo domů a neměli
možnost pokračovat ve studiích. Jiní bydleli v podnájmu
u dobrých lidí, ale jak pokračovat?
Don Bosco nezapomněl na doporučení svého arcipastýře
a již ve školním roce 1848–1849 zval opuštěné bohoslov-
ce k sobě a pomáhal jim studovat. Nyní se rozhodl ustavit
bohosloveckou komunitu přímo v Oratoři. Dosáhl od pana
Pinardiho, že odešli poslední nájemníci, a tak získal nutný
prostor pro bohoslovce. Klerik Savio dostal brzo kolegy: Va-
cchettu, Chiantora, dva Carbonaty, potom další a další, jak
se vraceli do města.
Bylo domluveno, že jim budou přednášet profesoři bo-
hosloví v prostorách, které nechala vláda v semináři volné,
případně budou chodit k profesorům do bytu. Tak se ve
školním roce 1849–1850 stala Oratoř vlastně také seminá-
řem pro turínskou arcidiecézi a pro Piemont. Lze říci, že ce-
lých dvacet let Don Bosco prokazoval diecézím tuto službu,
nejdříve tou formou, potom, když po šestnácti letech oku-
pace byl seminář uvolněn, aspoň tím, že mnoho chovanců
Oratoře přecházelo na další studia do semináře.
Bohoslovci dostávali od Dona Boska také patřičnou
výchovu. Konali společně pobožnosti, učili se liturgii v te-
orii i v praxi, pomáhali Donu Boskovi při asistenci. Pros-
tě dělal jim i spirituála. Aby bylo zjevné, že má co mluvit
do jejich duchovní formace, vzal si u nich i školu. Chodil
do semináře přednášet biblický zeměpis. Bohoslovci žasli
nad jeho vědomostmi. Vždyť i učený profesor hebrejštiny
Dr. Ghiringhello chodil k Donu Boskovi na poradu, když
narazil v hermeneutice na nějakou zvláštní obtíž. Něco
přes rok přednášel Don Bosco v semináři, potom pro ušet-
ření času přednášel přímo v Oratoři. Byla to volnější škola,
přicházeli i jiní žáci než bohoslovci. Don Bosco biblický
zeměpis ještě rozšířil na zeměpis ve vztahu k církevním
dějinám. I to táhlo a cenilo se. Z jeho školy vyšel dokonce
zeměpisný atlas, zaměřený k poštovním účelům. Pracoval
na něm jeho žák Marchisio, který se potom stal ředitelem
pošt v Římě.
Pro bohoslovce se Don Bosco dovedl podvolit i nejedné
nepříjemnosti. Kanovníci z turínské kapituly si činili ná-
rok, aby bohoslovci dělali v kapitule ministerky a jiné služ-
by. Byly s tím komplikace, ale Don Bosco rád vyhovoval.
I později, když již měl vlastní kleriky, posílal je do katedrály
zaskakovat, zvláště o prázdninách, kdy nebylo ve městě bo-
hoslovců. Široké srdce nezná meze a dává se všem. Na sebe
někdy zapomíná.
139
|
|
14.10 Page 140 |
▲back to top |
|
|
15 Pages 141-150 |
▲back to top |
|
|
15.1 Page 141 |
▲back to top |
IV. DÍL
1 Vzpoura a věrnost
Už jsme dosti hluboko nahlédli do složitých italských po-
měrů 19. století, jak je vytvářela buržoazní revoluce zrozená
ve Francii roku 1789, potlačovaná, ale stále znovu vybuchu-
jící hned v tom, hned v onom státě Evropy.
V Itálii byly hlavními dirigenty přerodu tajné sekty zed-
nářů a karbonářů. Z jejich sedánek vycházely tajné instruk-
ce, jak postupovat proti trůnům i proti oltářům, které byly
považovány za hlavní opory starého řádu. Ideálem se stáva-
lo republikánské zřízení, ve kterém by měl hlavní slovo lid,
který by se vyjadřoval prostřednictvím volených zástupců
v parlamentě. V Itálii zatím nebyla půda pro republikán-
ské zřízení a počítalo se s králem, ovšem závislým zcela na
parlamentu a tedy na lidu. Ani zde nebyla věc jednoduchá:
Itálie byla rozdrobená ve více států. Králové zde byli dva –
piemontský a neapolský, dále několik vévodů. Byly zde
i kraje v moci cizí – erredente – nevykoupené. Pak hlavně
papež – ne král, ale panovník, jehož světská moc v Itálii byla
skutečností a jehož moc duchovní sahala až na konec světa.
Boj o zjednodušení italských poměrů a o prosazení záměrů
sekt byl poznamenán velikou proticírkevní akcí, jejíž dosah
nemohl nikdo předvídat.
Nic divného, že i „Buoni“ – dobří (rozuměj věrní katolí-
ci) měli stále slzy v očích, protože jedna Jobova zpráva ná-
sledovala druhou. Jedni naříkali, druzí se bránili, víceméně
všichni revoluci odsuzovali. Jen výjimeční lidé viděli dál do
budoucnosti a dovedli rozlišit zlé, co nová doba přinášela,
od dobrého, co nabízela. Mezi tyto klidné a prozíravé patřil
Don Bosco. I on trpěl nárazy revolučního hnutí, ale snažil
se držet rovnováhu a jít dopředu pomocnou záštitou Boží
Prozřetelnosti a Panny Marie, která se mu tolikrát osvědčila
jako matka.
Nebyl sám. Všude v Itálii bylo dosti dobře smýšlejících,
o něž se mohl opírat a které mohl podpírat. Tak rostl kvas
pro novou církev – tu obrozenou pro století 20.
Jak už jsme viděli, Don Bosco si především zajistil pev-
nou půdu pod nohama. Jedno mu bylo jasné: Kristus Pán
postavil církev na skále Petrově – to je na Petrově nástup-
ci – římském papeži. Na tuto půdu se postavil i on. Věr-
nost církvi za všech okolností si učinil životním zákonem
a tak učil i druhé. Jeho poslušnost k její vůli byla dokonalá
a projevovala se do nejmenších podrobností. Don Bosco
dokonale zachovával všechny liturgické předpisy, ceremonie
a rubriky, s úctou přijímal každé vyjádření římských úřado-
ven, jen ve věcech ponechaných osobnímu rozhodnutí, se
zařizoval po svém, ovšem vždy v duchu církve.
Věrnost církvi byla jeho osobní odpovědí na vzpouru to-
lika jiných: věrnost naprostá a přitom inteligentní – otevře-
ná novému.
2 Mezi chudými a opuštěnými
Pokračujme v našem vypravování. Zatímco Don Bosco pil-
ně pracoval pro nábožensko-mravní povznesení asi sedmi
set hochů, navštěvujících Oratoř svatého Františka Sales-
kého a dalších asi tisíc, kteří navštěvovali oratoře sv. Aloise
a sv. Anděla strážného, neztrácel z očí hochy, bydlící s ním
v jeho Domově. V tomto roce 1850 jich bylo asi čtyřicet.
Počet stále rostl, a jak by ne! Don Bosco, když viděl někoho
v naprosté bídě, nedovedl ho nechat na ulici. Také dostával
co chvíli dopisy od farářů a od učitelů, prosili o přijetí opuš-
těných hochů. A tak bylo třeba roztlačovat zdi a zaplňovat
kdejaký kout, jen aby nikdo nemusel být odmrštěn.
V roce 1884 vypravoval školní inspektor Bonino Alvaro
ze Spezie pěknou epizodu, jejíž byl svědkem v roce 1850,
když jako učitel obecné školy docházel do Oratoře učit ná-
boženství.
Jistý otec za peníze odpadl od katolické víry a nutil svou
ženu a synka, aby udělali totéž. Matka byla pevná ve víře
a povzbuzovala i hocha, takže z toho nic nebylo, ale doma
teď byly na denním pořádku hádky a křik. Žena se modlila
a trpěla, ale jak dlouho to vydrží?
Jednou ráno se chlapec vzbudil a mamince vypravoval,
co se mu zdálo. Táhli prý ho do nekatolického shromáždění,
ale vtom se objevil nějaký kněz, vzal ho za ruku a odvedl ho
pryč.
Matka nakonec hledala pro hocha umístění a někdo jí
poradil Dona Boska. Vzala tedy hocha a šla na Valdocco.
Vstoupila do kaple právě, když se tam hoši shromáždili ke
mši svaté. Její synek si klekl zrovna vedle učitele Alvara.
Vtom zazvonili a ze sakristie vyšel Don Bosco oblečen ke
mši svaté. Ale jen ho chlapec uviděl, začal křičet: „Mami, to
je on, to jen on!“ Alvaro ho jen stěží uklidnil a po mši svaté
zavedl oba do sakristie. Tam se hoch vrhl Donu Boskovi
k nohám a prosil ho: „Otče, zachraňte mne!“ Don Bosco ho
přijal mezi své a dotyčný zůstal v Oratoři pak několik let.
Podobných bylo více. Jednou Don Bosco vstoupil do jed-
né kavárny a hned si všiml hošíka pěkné ušlechtilé tváře, ale
smutného. Navázal s ním řeč. Hoch, přitažen otcovskými
způsoby kněze, pojal k němu důvěru. I když musel stále od-
skakovat obsluhovat hosty, vracel se znovu k Donu Boskovi,
a ten z něho vytáhl celou jeho smutnou historii. Závěr byl
pro hocha překvapivý:
„Víš ty co?“ Uteč odtud!“ „Ale kam?“ „K příbuzným.“ „Já
nikoho nemám. Všichni jsou mrtví.“ „Tak pojď ke mně!“
„Kam?“ „Na Valdocco číslo to a to.“ „Kdy tam budete?“
„Třeba hned. Vezmi si své věci, nikomu nic neříkej a uteč.
Budu tě čekat a postarám se o tebe jako otec. Přijď, nebu-
deš litovat.“ Hoch opravdu přišel a nelitoval. Stal se z něho
dobrý křesťan a několik let patřil mezi nejvzornější Don Bo-
skovy žáky.
Ovšem hochy bylo třeba živit, šatit, starat se jim o všech-
no. To nebylo lehké. A tak Don Bosco, zatížen rostoucí ro-
dinou, sám třel bídu a zadlužoval se. Nezbývalo než chodit
prosit lidi o podporu. Často ho bylo vidět dopoledne ve
městě. Když ho potkávali známí a ptali se, kam jde, obyčej-
ně slyšeli odpověď: „Sháním něco pro své kosíky.“ Že mu to
nebylo milé, vyplývá z výpovědi monsignora Cagliera, který
píše: „Sám mi prozradil, že se to jeho ohnivé, hrdé pova-
ze protivilo. Někdy se musel hodně přemáhat, ale zvykl si
a nakonec šel se stejným klidem k tomu, o kterém věděl, že
dává rád, jako k tomu, který byl lhostejný nebo i nepřátelsky
naladěný. Když nedostal poprvé, přišel podruhé, potřetí, až
se dotyčný obměkčil. To mohu potvrdit z osobní zkušenosti,
141
|
|
15.2 Page 142 |
▲back to top |
protože jsem byl mnohokrát s ním a protože se mnou o těch
věcech pro mé poučení někdy rozprávěl. Pro hochy se musel
mnoho namáhat a ponižovat. Někdo měl pro něho jen hez-
ké řeči, jinde sklidil pokoření, nadávky i vyhazov. Neurážel
se pro to, ani ho neopustila kvůli tomu láska. Psal stále do-
pisy dobročinným osobám, které měly peníze, a prosil. Stalo
se, že mu jednou někdo odepsal sprostě, ale on se neurazil.
Dal mu odepsat, že není povinen jeho sirotkům něco dávat,
ale že není Pánu Bohu milé, když uráží toho, kdo se o ně
chce starat. Ať přesto přijme jeho ujištění, že se na něho ne-
zlobí a že si ho nadále váží. Ten pán pochopil, zastyděl se
a svůj čin napravil. Ano, stal se Don Boskovým obdivova-
telem.
Don Bosco nechtěl být lidem obtížným a nevtíral se jim.
Nerad říkal, kolik by potřeboval, obyčejně mluvil všeobec-
ně. Lidé se ho ptali na sumu, ale on dával přednost tomu,
aby dali podle svého uznání a možnosti. Stávalo se, že ně-
kdo dal mnohem více, nežli si sám řekl. Někdy však oprav-
du k někomu přišel a byl velmi jasný. V takových případech
jakoby vystupoval jménem Božím. Bylo těžké mu odolat.
Příležitostně uvedeme příklady.
Pro sebe si nenechal ani haléř. Všechno bylo pro hochy
a on žil jen tak, jako by byl jejich služebníkem. Přitom hos-
podařil a zbytečně neutrácel. Byl by si z toho dělal svědomí.
Říkal Josef Brosio, jeho důvěrník v Oratoři, že byl kdysi ve
společnosti lepších lidí, mezi nimiž byli i Govean a Bottero
z redakce Gazzetta del Popolo, která v žádném případě ne-
byla Donu Boskovi nakloněna. Zaslechl od nich zajímavou
frázi: „Kdyby byl ministrem financí Don Bosco, stát by jistě
nebyl zadlužen.“ Nebyl-li to projev důvěry, byl to alespoň
projev uznání. Dobrá pověst měla i ten účinek, že lidé všeo-
becně měli k Donu Boskovi důvěru a dávali.
Někdy také příspěvky chyběly a spižírna zela prázdnotou.
Zrovna v tom roce 1850 v důsledku nedávné války a potom
i jiných pohrom. Ale Don Bosco zůstával klidný. „Jezte,
hoši,“ říkal, „Boží Prozřetelnost se zase postará.“ Skuteč-
ně Don Bosco nikdy nemusel ani jednoho hocha propustit
z důvodu nedostatku prostředků, jak ho uživit.
Důležitější bylo, co konal pro duši. Prostředky ke zkáze
duší byly stále početnější. Mezi lidem kolovalo množství
protináboženských letáčků a laciných plátků s ještě laciněj-
ším obsahem. Kdejaký chytrák vedl od rána do večera „ná-
boženské rozhovory“, které nebyly ničím jiným než ostou-
zením náboženství a církve. Don Bosco musel hochy posílat
do města do práce a nebylo mu jedno, co tam hoši pochytí.
Musel být stále ve střehu. Také mu záleželo na tom, aby hoši
mezi lidmi neodkoukali všelijaké špatnosti, aby se nenaučili
lhát, krást, podvádět a podobně. Jejich mravnost byla stále
vystavena všemožným pokušením.
Od samého počátku Domova byl zvyklý hochům na
dobrou noc říci pár pěkných slov, ale ze začátku to činil jen
zřídka, hlavně před většími svátky. Teď si zvykl činit tak
soustavně každý den. Byly to proslovy krátké, dvě tři mi-
nuty, zato dobře promyšlené, poučné a povzbudivé. Tam
měl možnost reagovat na různé názory, na události, prostě
na všechno, co se nějak dotýkalo duší. Hoši od něho slyšeli
krásné příběhy ze života, z jeho úst splývaly vzácné zásady,
i v Domově Don Bosco dával hochům různé otázky, na kte-
ré čekal odpověď, kterou si mohli připravit.
Někdy tak hoši činili i písemně a nejednou dobrý otec
odměňoval nejlepší odpovědi věcnou odměnou. Večer-
ní slovíčko často začínalo tím, že Don Bosco ukazoval
předměty zapomenuté na dvoře a žádal, aby si je jejich ma-
jitelé vyzvedli a lépe opatrovali. Už ten věcný začátek pomá-
hal, aby se večerní slovíčko neslo duchem rodinným a ne-
stalo se přednáškou.
K různým pobožnostem, které se konaly od začátku Ora-
toře, nyní přibyla další: čtyřicetihodinový výstav Nejsvětěj-
ší svátosti oltářní. Byly to tři dny expozice, každý den bylo
kázání, hoši se učili adorovat, každý den byla zpívaná mše
svatá a zpívané nešpory s Tantum ergo a požehnáním jako
ve farnostech. To mu dalo příležitost, aby rozdělil hochy do
tří skupin, z nichž každá si měla sama k té příležitosti za-
jistit zpěvní stránku slavnosti. Nejvíce v tom začal vynikat
hoch Jakub Bellia.
Karel Tomatis vypravuje o začátcích té muziky: Don
Bosco měl velice bídné piáno a na něm vyťukával melodie
a učil prvopočátkům hudby. K dispozici byly také jedny
housle a na těch bylo možno doprovázet sem tam nějaké
„sólo“. I na ně učil Don Bosco hrát. Jednoho dne roku 1850
zaslechl hrát na trumpetu blízko Oratoře vojáka. Melodie se
mu zalíbila a na ni složil Tantum ergo (Svátosti té neskona-
lé). Bylo to jednohlasé a Tomatis měl dlouho part uschován.
Jiný rodící se muzikant byl Felix Reviglio. Pomáhal Donu
Boskovi hrát a zpívat v letech 1850–1856.
Velikou radost způsobil Don Bosco svým zpěvákům
a hudebníkům, když koupil malé varhánky s dřevěnými píš-
ťalami. Byly staré aspoň dvě století, ale dalo se na nich hrát
nebo aspoň cvičit. Hoši dlouho pamatovali, jak si jedna píš-
ťala usmyslela vydávat zvláštní bručivý tón a jak se při tom
nasmáli. Varhánky stály vedle Don Boskovy světničky a ne-
jeden dobrý hudebník se na nich vyučil.
Hudba a divadlo patří k sobě. To Don Bosco dobře věděl
a dával je dohromady. V zimě hoši připravili „drama“ na-
zvané „Tři králové.“ Stalo se památným. Hoši totiž využili
příležitosti, že šli někam do města zpívat nešpory a cestou si
dovolili vypůjčit na Don Boskovo jméno v různých sakristi-
ích pro tři krále pluviály a nějaký úbor také pro krále Hero-
da. Všechno utajili v přesvědčení, že je vše v naprostém po-
řádku. Pak vystoupili na prkna, ale se zlou se potázali. Don
Bosco hru přerušil a milé krále nechal svléknout z pluviálů.
Nesnášel totiž, aby se kostelní paramenta užívala k svět-
ským účelům. Hoši pochopili a neměli mu to za zlé. On zas
neměl za zlé jim. Lehkomyslnost byla jejich hlavní ctností
a Don Bosco s ní počítal a pomalu ji léčil. Přesto hoši byli
učenliví a dali se vést. Dovedl je převádět od zájmů plyt-
kých k zájmům hlubším a činit tak s radostným humorem.
Všichni vzpomínali, jak Don Bosco dovedl úžasně spojovat
ráznost s nekonečnou trpělivostí a dobrotou. Každý cítil, že
všechno, co jim říká, diktuje milující srdce. Srdce nejen mi-
lující, ale i hluboce pokorné.
Jednoho dne vysvětloval metrický systém a na tabuli po-
čítal jakýsi příklad. Udělal chybu a nakonec nemohl příklad
vypočítat. Hoši hleděli, hleděli, a nic nechápali. Tomatis si
uvědomil chybu, které se Don Bosco dopustil a vstal a upo-
zornil ho se vší uctivostí. Don Bosco mu poděkoval a nic si
z toho nedělal. Naopak dával hochovi najevo, jak si ho váží,
že neměl strach ho veřejně upozornit.
Co se týká kázně, v letech 1849 a 1850 pomáhal Donu
Boskovi nějaký don Grassini. Don Bosco mu svěřil úřad
prefekta, dnes bychom řekli zástupce. Tento kněz, když Don
Bosco musel na cesty kázat po venkově, býval v Domově tr-
vale a zastupoval ho.
142
|
|
15.3 Page 143 |
▲back to top |
3 Ve styku s velkými
Neúnavná činnost ve prospěch opuštěné mládeže získala
Donu Boskovi popularitu i u velkých osobností politické-
ho života piemontského. Už dávno byly pryč doby, kdy byl
podezříván z utkvělých myšlenek, ne-li dokonce z pomatení
mysli. Nebylo možno nevidět, že Don Bosco svou činností
skutečně vzdaluje hochy od bran žaláře a dělá z nich nejen
dobré křesťany, ale i dobré občany. Už se i vláda zajímala
o jeho dobročinnou instituci. V té době jistý pan Volpotto,
příbuzný rodiny Gastaldi, zastávající význačné místo v poli-
tickém životě, radil Donu Boskovi, aby postavil své dílo do
jisté míry pod ochranu vlády. Donu Boskovi to nebylo po
chuti, bál se, aby se snad nezavázal, ale ten pán, bez jeho
vědomí, ale jakoby jeho jménem, poslal na Státní poklad-
nu žádost o podporu jeho chlapců. Žádost se dostala úřední
cestou do senátu a senát ji měl postoupit k vyřízení vládě.
Aby podání mělo všechny úřední požadavky, byla jmenová-
na komise, která měla zjistit skutečný stav valdocké Oratoře.
Tvořili ji tři šlechtici: předseda senátu hrabě Bedřich Sclo-
pis, známý jako úspěšný prostředník ve sporu mezi Anglií
a Spojenými státy severoamerickými ve věci Alabamy, dále
markýz Ignác Pallavicini a hrabě Alois z Colegna. Všichni
tři patřili k starému piemontskému patriciátu oddanému
králi a byli katolíci, Sklopis dokonce horlivý katolík.
Bylo to jednu slunnou neděli v lednu 1850, když tito tři
stanuli u branky Oratoře sv. Františka Saleského a s chutí
přihlíželi veselé rekreaci pěti set Don Boskových oratoriá-
nů. Don Bosco byl právě obklopen hloučkem hochů. Když
byl upozorněn, že přišla nějaká návštěva, šel pánům naproti
a ptal se jich, co by si přáli. Představili se a také řekli, proč
přicházejí. Don Bosco dosud žádného z nich osobně neznal,
jen jména mu byla známá. Odvedl je do své světničky a tam
se rozvinul rozhovor o jeho díle.
Pánové dali najevo, že vědí, že na královském dvoře má
Don Bosco vlivné přátele i dobrou pověst a vůbec, že se o jeho
díle hodně mluví. Don Bosco rád vysvětlil začátky Oratoře
i zásady, jimiž se dílo řídí, rád pánům pověděl, že jeho ho-
chů je ve třech oratořích půldruhého tisíce, oni zas chválili
jeho úspěchy a říkali, že takových podniků by měl mít Turín
ještě více, že by pak nebyly potřebné polepšovny a žaláře pro
provinilce. Don Bosco rád vyprávěl hostům o svých spolu-
pracovnících z řad kněžských i laických, zmínil se o mnoha
jiných a jiných věcech, které mohly jen jeho dílo doporučit.
Stalo se, že v jedné chvíli vstoupil do jeho světnice asi
dvanáctiletý chlapec, se kterým se senátoři dali do hovoru
a byli zřejmě dojati, když řekl, že otec mu zemřel a mamin-
ka je zavřená. Má příslib, že si ho Don Bosco vezme natrvalo
k sobě. Tu teprve pánové s úžasem zvěděli, že má Don Bosco
při Oratoři také domov pro nejopuštěnější, nechali se provést
domem a všechno si důkladně prohlédli. Byli také v kuchyni
a pobavili se s maminkou Markétou. Velmi se divili, když jim
řekla, že Don Bosco jí od neděle do čtvrtka pořád stejné jídlo,
jen ohřívané. A velmi se nasmáli, když na jejich dotaz, proč
ne od neděle do neděle, řekla, že v pátek a v sobotu se oba
postí. Všichni tři byli pak s hochy v kapli, zúčastnili se výuky
katechismu, vyslechli si Don Boskovo kázání a přijali svátost-
né požehnání. Odešli s nejlepšími dojmy a slíbili, že budou
referovat o všem, co viděli a slyšeli, na příslušných místech.
Za několik dní dostal Don Bosco shora písemné vyro-
zumění, že do schválení státního rozpočtu se o podpoře
nemůže jednat, ale že žádost bude projednána, jakmile na
ni přijde řada. Don Bosco dobře věděl, že podpora nebude
moci být nevím jaká, ale přece se těšil, že bude mít v rukou
doklad o tom, že se ze strany státní na jeho dílo hledí jako
na dílo veřejně prospěšné a tudíž doporučené přízni občan-
stva. To mohlo mít větší cenu než peníze.
Ať už se dobré mínění kolem Don Boskova díla pro mlá-
dež jakkoliv upevňovalo, přece bylo třeba být stále ve stře-
hu. Nebe nebylo zdaleka modré a černé mraky, které se na
něm objevovaly, byly někdy hodně černé, až zlověstné. Na
tajných schůzích zákulisních činitelů se stále více mluvilo
o nutnosti zrušit zákonem forum ecclesiastikum, to je vy-
nětí kněží z civilní soudní pravomoci. Do té doby bylo sa-
mozřejmostí, že duchovní osoby soudí církevní soud stejně,
jako vojáky soudí soud vojenský, nebo že poslanci požívají
imunitu – nemohou být pohnáni před soud bez povolení
parlamentu. Nyní šlo o to, aby církvi bylo toto starobylé
právo odňato, aby stát mohl klidně vystupovat proti bisku-
pům a jim věrným kněžím.
Naoko se však chtělo s církví jednat. V roce 1848 byla
sice přerušena jednání o nový konkordát s církví, ale nyní
vládní činitelé chtěli jednání obnovit. Z tohoto důvodu,
a hlavně ve snaze, aby biskupové Fransoni a Artico byli při-
nuceni zřeknout se svých diecézí, vydal se už v listopadu
1849 hrabě Josef Siccardi do Gaety k papeži Piu IX. Papež
nebyl ochoten jednat o podmínkách, které byly pro církev
zřejmě nevýhodné, a o nespravedlivé žádosti ohledně zmí-
něných biskupů teprve nebyl ochoten s pány hovořit. Siccar-
di rozzloben přerušil jednání a vrátil se do Turína. Papež jen
poslal monsignora Charvaze ke králi, aby mu vysvětlil, že ve
svědomí zatím nemůže s jeho vládou vyjednávat. Král pak
ze své strany dopisem ujistil papeže, že se bude snažit, aby
práva církve byla respektována a biskupové také. Ovšem co
zmohl v té době král?
Nyní byl Siccardi pověřen úřadem ministra milosti
a spravedlnosti a už 25. února předložil poslanecké sně-
movně návrh zákona o zrušení církevní imunity.
V této napjaté situaci se vynořil opět turínský arcibiskup
Fransoni, tak dlouho vzdálený ze své diecéze. Když viděl, že
se připravuje nová válka proti církvi a že se kněží, vycho-
vaní v období nového klidu mezi státem a církví nesnadno
orientují, považoval za povinnost svého svědomí vrátit se
mezi ně. 22. ledna vydal pastýřský list, ve kterém jednak
oznámil tradiční svatopostní odpustky, jednak opakoval, že
katolíkům není dovoleno číst církvi nepřátelské noviny a ča-
sopisy, jednak informoval své stádce o tom, že byla v Římě
obnovena papežská vláda a papež se vrátí na své místo. 25.
ledna opustil Chambery, překročil italsko–francouzské hra-
nice a 26. ledna přijel do Pianezzy, vzdálené od Turína asi
10 km. Král k němu poslal své posly s prosbou, aby se vrátil
do exilu, ale arcibiskup odmítl.
Don Bosco považoval za svou povinnost odebrat se do
Pianezzy svého arcipastýře přivítat. Když ho monsignor
uviděl, usmál se a řekl: „Běda člověku samotnému.“ Don
Bosco hned s úsměvem opáčil: „Přikázal svým andělům,
aby tě chránili na všech tvých cestách.“ Don Bosco ho na-
vštívil ještě několikrát a bylo to při těchto setkáních, kdy
monsignor Fransoni vyjadřoval starost o budoucnost Don
Boskových oratoří a nadhodil mu, zda by nebylo vhodné za
tím účelem založit řeholní kongregaci.
143
|
|
15.4 Page 144 |
▲back to top |
4 Zajímavosti ze života Oratoře
V neděli 18. února, když si hoši udělali cvičení šťastné smrti,
byly zahájeny postní katechismové hodiny. Stejně to bylo na
Valdoku i na Porta Nuova i ve Vanchiglii. Pro Turín to byla
podívaná. Takových 1 500 hochů z ulice chodících pravidel-
ně každý den na katechismus nebylo v Turíně žádnou ma-
ličkostí. Kdo by se divil, že přicházeli často i vznešení hosté
podívat se na ten div, který vyvolal k životu Don Bosco.
O jedné neděli přivedl monsignor Cucchi na Valdocco
skupinu Angličanů. Našli Dona Boska se skupinou hochů
blízko Oratoře na louce pod stromem. Těch výrostků bylo
asi dvacet a Don Bosco jim vysvětloval katechismus. Byl
zřejmě už jarní den, a tak si hosté mohli odnést do své vlasti
kolem zamlžené Temže ten nejkrásnější dojem.
Don Bosco měl zodpovědnost nejen za valdockou oratoř,
ale i za další. Stávalo se, že se tam znenadání objevil, aby se
podíval, jak se tam vede. Obyčejně vyšel z branky s biretem
na hlavě, tam však někdo na něho čekal a podal mu klo-
bouk, aby se nepozorovaně ztratil a zase se nepozorovaně
vrátil. Péče o ty další oratoře ho nutila, aby jim dával nej-
lepší personál a sám aby se uskrovňoval a pracoval za tři. To
byl důvod, že si musel často pomáhat tím, že zapojoval do
práce i nahodilé hosty, pokud tito byli schopni prokázat mu
nějakou platnou službu.
Don Grassino, který slíbil, že si vezme na starost kázeň-
skou stránku Domova, nyní ho často suploval také v Ora-
toři. Dost často se objevoval v Oratoři Dr. Marengo, slavný
katolický žurnalista. Osm roků vypomáhal při odpoledním
katechismu, často zpovídal a podobně.
Jednoho dne přišel markýz Gustav Cavour s nějakým
pánem, syn onoho nepřítele Don Boskova z nedávno minu-
lých let. Synové Bensa Cavoura, Gustav a Kamil byli Donu
Boskovi nakloněni. Markýz chtěl, aby Don Bosco přítele
provedl Oratoří a domem, že se velmi zajímá. Don Bosco
rád přikývl, ale protože měl mít právě katechismus, jed-
noduše požádal markýze, aby ho zastoupil. Hned mu také
vložil do rukou diecézní katechismus a ukázal, co má chlap-
cům vyložit. Markýzovi nezbylo, než vyhovět a ujmout se
skupinky učňů, kterou mu Don Bosco přidělil.
Jindy odpoledne přišli do Oratoře na návštěvu dva kněží.
Byly asi dvě hodiny odpoledne. Představili se jen neurčitě,
ale Don Bosco hned vytušil, že to nejsou obyčejní kněží.
A že mu právě chyběli katechisté, slíbil jejich důstojnostem,
že jim rád věnuje trochu času, ale ne hned, až po katechis-
mu a po požehnání. Oni proti tomu nic neměli.
Don Bosco jednomu přidělil třídu těch největších, která
měla katechismus v presbytáři, zdál se mu k tomu schopněj-
ší. Druhému pak svěřil jinou skupinu hochů. Michal Rua,
pozdější Don Boskův nástupce, tehdy navštěvoval druhým
rokem Oratoř a byl toho svědkem. Vypravoval, že Don
Bosco jedním okem a jedním uchem oba sledoval. Bylo vi-
dět, že oba skvěle zastávali svou funkci. Nemohl se dočkat
konce, aby zvěděl, kdo doopravdy jsou. Po katechismu mu-
sel jeden z nich ještě pronést k hochům promluvu a druhý
měl požehnání. Teprve, když se hoši vyhrnuli z kaple ven,
vrátil se k nim a ptal se jich, kdože jsou. Byl velmi překva-
pen, když se jeden představil jako abbé Antonín Rosmini
a druhý jako arcikněz Degaudenzi z Vercelli. Oba přece
znal z písemného styku, ale toho by se nebyl nadál, že je
tak potrápí. Omlouval se, ale oni byli zřejmě rádi, že mu
mohli prokázat službu a při tom prožít pár pěkných chvil
mezi oratoriány.
Rosmini, zakladatel Institutu lásky, byl známý svými hlu-
bokými filosofickými spisy. Degaudenzi se stal později bis-
kupem vigevanským; nebyli to tedy malí lidé.
Karel Tomatis, tehdy oratorián a později profesor, napsal
ve svých vzpomínkách, že Rosmini poté víckrát přišel do
Oratoře, ponejvíce v doprovodu markýze Gustava Cavou-
ra, u něhož býval hostem, kdykoliv navštívil hlavní město.
Zvykl si „dělat chlapcům katechismus“ a chlapci ho rádi po-
slouchali. S nadšením vypravoval známým, že Don Bosco
na Valdoku pracuje jako někde na misiích, katechizuje třeba
v přírodě a kdekoliv. Jednou byl s markýzem dokonce pří-
tomen malému divadlu, které Don Bosco složil pro hochy,
a které se právě hrálo.
Rosmini rád hovořil s Donem Boskem také soukromě
a Don Bosco mu všelicos naznačil ze svých plánů. Rosmini
se mu zmínil, že má v úmyslu uložit určitý peněžní obnos
svého institutu do banky na úrok, ale že by dal přednost
tomu, kdyby mohl peníze jen někomu půjčit bez toho, že by
to veřejnost věděla, ovšem pod podmínkou, že by o peníze
nakonec nepřišel. Don Bosco se usmál a řekl: „Znám jednu
osobu, která by jistě měla vaši důvěru. Dovolíte-li, ještě vám
napíši.“ A napsal.
11. března psal do Stresy Rosminimu, ale už o tom mlu-
vil s rosminiány donem Fradeliziem a donem Paulim. Psal
víceméně úředně, a proto i tón dopisu je věcný:
Potřeboval by postavit nový dům pro výchovu opuště-
ných hochů. Jako ředitel tří oratoří vidí, jak je nutné posta-
rat se o občanskou, mravní a náboženskou výchovu těch
nejopuštěnějších. Bylo by třeba kněží a kněží, kteří by byli
dobře formovaní právě pro díla lásky k bližnímu. Žeň je ve-
liká, jen dělníků je málo. Nebylo by možno nějak opatrně
dostat do Turína i jeho Institut lásky? Kdyby např. rosmi-
niáni přispěli peněžně k postavení zmíněné budovy, Don
Bosco by byl ochoten rezervovat pro jejich studenty v Ora-
toři asi šest místností. Pak by tito studenti měli možnost
cvičit se v dílech lásky. Ostatní mu může šířeji objasnit don
Pauli, kterému už všechno ukázal a vysvětlil.
Rosmini neodpověděl sám, ale prostřednictvím sekre-
táře dona Karla Gilardiho. Než se budou moci rosminiáni
k něčemu uvázat, bylo by potřeba přesněji vše určit. Bylo by
dobré, kdyby Don Bosco sám přijel do Stresy vše domluvit.
Ať napíše, kdy by mohl přijet.
15. dubna Don Bosco psal znovu a omlouval se, že se ne-
může jen tak uvolnit, ale posílá aspoň další zpřesnění: Jeho
projekt má dva aspekty, jeden materiální a druhý duchovní.
První se týká stavby, druhý vyzkoušení Boží Prozřetelnos-
ti, zda by nebyla vhodná doba k uvedení Rosminiho Insti-
tutu do hlavního města. Byla by to podle jeho mínění ve-
liká pomoc církvi. Na druhé straně ne zase tolik, že by se
něco dělalo ilegálně. To by věci neprospělo. Konkrétně by
šlo o to: bylo by třeba na pozemku Oratoře postavit budovu
o třech podlažích. Jde o pozemek velký 38 arů na předměstí
Porta Susina – Valdocco. Don Bosco by se zavázal propůjčit
šest i více světnic pro studenty Institutu, kteří přicházejí do
Turína za účelem studií a podobně. Tak by se jim otevřela
cesta k apoštolátu lásky v oratořích, v nemocnicích, žalá-
řích a školách. Sám by byl ochoten být nápomocen Institutu
ve všem, co by mohl. Institut by přispěl na stavbu půjčkou
144
|
|
15.5 Page 145 |
▲back to top |
např. 12 000 franků, a to ve třech lhůtách: na začátku, upro-
střed a na konci. Tato suma by byla zajištěna hypotékou na
pozemku a budově samotné. V případě Don Boskovy smrti
by Institut měl zaručené právo na příslušný díl nemovitostí.
Don Bosco ještě v dopise připomenul, že vláda a měs-
to mají zájem o růst vzdělání obyvatelstva, mají zájem na
oratořích a několikrát byla i vyjádřena myšlenka, že by při
každé té oratoři měla být škola. Zatím to nebylo možné pro
nedostatek učitelských sil. Jak vidět, Don Bosco nevylučo-
val, že by případně, kdyby se podařilo usadit rosminiány
v Turíně, tito mohli časem převzít celé dílo Oratoří a tak za-
jistit jejich stabilitu.
5 Debata v senátě
Uplynulo něco přes měsíc, co byli v Oratoři na návštěvě oni
tři senátoři, když začátkem března se Don Bosco dověděl, že
se o jeho věci jednalo v senátě a jak to dopadlo.
1. března 1850 se ve schůzi senátu pod předsednictvím
markýze Alfieri projednávaly dvě petice: jedna pod číslem
47 byla od profesora Josefa Carla, druhá pod číslem 48 od
kněze Jana Boska. Profesor Carlo navrhoval, aby se záko-
nem nařídilo dát do ústavu ty hochy, kteří se toulají a nic
nedělají. Don Bosco se dožadoval finanční pomoci od stá-
tu pro své tři oratoře, kde se takoví hoši skutečně vycho-
vávají.
Obě žádosti obšírně uvedl již zmíněný senátor Pallavici-
ni. Vylíčil pestrými barvami stav pouliční mládeže turínské,
jak se toulá, pomáhá si k penězům nahodilým prodejem
sirek, voskových knotů, malých tiskovin, ale pak vytahuje
z kapsy kapesníky, hodinky a podobně. Profesor navrhuje,
aby takoví byli z moci úřední dáni do polno-lesního ústavu
Generály, aby se tam naučili nějaké užitečné práci, která by
jim později pomohla k poctivému výdělku. Ústav byl nově
restaurován, profesor je při tamní polepšovně lékařem –
chirurgem, podobná zařízení už existují ve Švýcarsku,
v Belgii a ve Francii, ještě by se tím pomohlo, aby z turín-
ských ulic zmizel nešvar, který škodí pověsti města i samot-
né mládeži.
Když Pallavicini skončil, požádal o slovo senátor Giulio.
Postavil se rezolutně proti návrhu, a sice z toho důvodu, že
by se tím problém vůbec neřešil, protože rodiče by se takto
zbavovali své zodpovědnosti a sami by se starali, aby se jim
nepohodlné dítě odebralo a bylo živeno na útraty státu. Na-
vrhl, aby tato žádost byla zamítnuta. Skutečně se tak stalo:
Senátoři profesorův návrh nevzali v úvahu. Nešťastný vý-
sledek prvního hlasování vrhl pochopitelně stín i na petici,
která nesla jméno Don Boskovo.
I zde rozklad situace připadl senátoru Pallavicinimu. Vy-
pravoval, že kněz Jan Bosco už řadu let řeší případ pouliční
mužské mládeže svými oratořemi, stará se na Valdoku asi
o pět set hochů ve věku od 12 do 20 let a přibližně stejně ho-
chů má každá z dalších dvou oratoří. Popsal stručně i me-
todu, která se v nich užívá, a nezapomněl podotknout, že
kněz Bosco má také malý Domov pro hochy zcela opuštěné.
Bohužel jiná je stránka finanční. Nájem budov obnáší 2 400
lir, k tomu přistupuje údržba kaple, Domova a vydržová-
ní tolika nemajetných hochů. Komise zjistila, že nejde jen
o náboženskou výuku a výchovu, ale že Don Bosco hochy
vyučuje i pro pozemský život a dává je k dobrým, poctivým
mistrům, aby si osvojili pro život řemeslo. Také tělocvik
se u něho pěstuje. Dílo je to výsostně náboženské, sociál-
ní a prospěšné. Bylo by velikou škodou pro město i vlast,
kdyby takové dílo mělo zaniknout. Doporučuje se, aby celá
záležitost byla doporučena ministerstvu pro věci vnitřní za
účelem kladného vyřízení.
I tentokrát povstal senátor Giulio. Vyjádřil své polito-
vání, že musí podruhé do diskuse zasáhnout záporně, ale
i v tomto případě je proti jakékoliv formě „legální lásky“.
Je to cesta zhoubná a senát by ji neměl kvůli nějaké petici
nastupovat. Zde se však diskuse opravdu rozvinula. Senátor
Sclopis přiznal, že se Giulio dotýká otázky v Evropě velmi
diskutované, zda má legální dobročinnost nahradit dobro-
činnost soukromou, ale má za to, že odepřením pomoci by
se soukromé dobročinné instituce musely zhroutit. Je-li zde
nějaké vakuum, musí se vyplnit. Zde nejde o nahrazení sou-
kromé dobročinnosti dobročinností státní, ale o podporu
soukromé dobročinnosti, což je něco jiného, to je povinnos-
tí státu.
Giulio namítl, že povinností státu je konat spravedlnost
a ne udělovat almužny. Sclopis na to, že normálně sice stát
nemůže vydržovat dobročinné organizace, ale když jde
o výjimečnou potřebu, je to záležitost moudré prozíravosti
i té politické. Sauli podepřel tezi poznámkou, že zde nejde
o pouhou dobročinnost, ale o mravně-náboženskou výcho-
vu mládeže, a ta spadá do kompetence i státu. Byly uvedeny
příklady, kdy senát projednával podobné akce a nedělal při
tom diskuse o legální dobročinnosti. Tak např. odhlasoval
zřízení veřejných ohříváren pro chudé a veřejnost to přija-
la s povděkem. Nato dal předseda senátu hlasovat napřed
o návrhu senátora Giulia. Byl zamítnut. Pak dal hlasovat
o návrhu vyšetřovací komise. Ten byl přijat. Tak bylo roz-
hodnuto Don Boskovu žádost postoupit ministerstvu vnit-
ra, aby jeho instituci poskytla příspěvek.
To, co jsme nyní vypravovali o debatě v senátě, je převza-
to z úředního zápisu senátní agendy. Pro Dona Boska měl
výsledek hlasování velikou cenu. Tím bylo dílo ze státní
strany schváleno a doporučeno veřejnosti a vláda ho jak-
si vzala pod ochranu. Don Bosco sice nyní dostával častěji
pod ochranu opuštěné hochy, doporučené vládními činiteli,
ale zase mohl komukoliv na tuto skutečnost poukázat a tím
dokazovat prospěšnost svého díla. Diskuse v senátě měla
také ten výsledek, že se v té souvislosti objevily i nějaké
články o něm v novinách a byly celkem příznivé. Dokonce
i některé protináboženské noviny utrousily trochu chvály.
Don Bosco tím mohl být potěšen, méně už zprávami od
pana arcibiskupa. Tomuto král napsal osobní dopis, ve kte-
rém mu říkal, že než se vrátí do diecéze, bylo by třeba, aby
dal najevo, že není proti konstituční monarchii. Monsignor
skutečně králi vyhověl a aby se vůbec mohl vrátit do diecé-
ze, uveřejnil 4. března pastýřský list, ve kterém oznamuje
svůj návrat ke svému stádci, pochválil jeho vytrvalost ve víře
a vybídl je, aby rádi uznávali i ústavu, kterou dal státu král
Karel Albert. Jako důvod k schválení uvedl, že ústava má ve
svém prvém článku ustanovení, že katolická, apoštolská řím-
ská víra je jediným náboženstvím státu. Tím dal najevo, že
své schválení ústavy váže na respekt státu vůči náboženství.
145
|
|
15.6 Page 146 |
▲back to top |
6 Neveselý návrat arcipastýře
Zatímco se věřící pilně připravovali na velikonoční slavnos-
ti, 4. výročí vyhlášení ústavy dalo příležitost k novým pro-
ticírkevním akcím. V chrámu Velké Matky Boží byly sice
oficiální bohoslužby se slavným Te Deum, ale jiným duchem
se nesly další slavnosti. Před chrámem na náměstí byl i král
Viktor Emanuel, defilovala tam národní garda, byly tam
i všechny mužské ústavy hlavního města, ale manifestace
dostala brzy ráz proticírkevní a protipapežský. I pro Don Bo-
skovy hochy tam bylo rezervováno místo, ale Don Bosco je
tam nepřivedl. Chtěl zůstat zásadový a nechtěl, aby se hoši
pod jeho jménem zúčastňovali politických demonstrací.
K nadávkám proti kněžím se přidružila demonstrace
pod okny papežského legáta Antonucciho. Kdo neozdobil
dům a slavnostně jej neosvětlil, byl k tomu přinucen tím, že
se mu rozbila okna kameny.
Zatím v parlamentě pokračovala diskuse o návrhu na
zrušení církevní imunity. Katoličtí poslanci se snažili, ale
marně bojovali. Dne 9. března sto třiceti hlasy proti dvaceti
šesti byl zákon odhlasován a marně proti tomu protestoval
jménem papeže státní sekretář kardinál Antonelli, nuncius
i všichni biskupové. Byl to podivný výklad prvního článku
ústavy. Katolický časopis Armonia byl zabaven, postní kaza-
telé byli vystaveni posměchu a jeden z nich vyhnán z měs-
ta. Duchovenstvo dostalo zákaz protestovat, zato liberální
noviny a časopisy dostaly zelenou a mohly psát, co chtěly.
Gazzetta del Popolo slavila hody.
Za těchto okolností se 15. března arcibiskup Fransoni
vrátil do Turína. Vešel do svého paláce a pak navštívil krále,
aby se mu poklonil. Byl přijat chladně, spíš podrážděně.
Dne 28. března byl Zelený čtvrtek. Don Bosco ráno vy-
zval dona Giacomeliho, aby s ním šel do dómu na mši, při
které měl pan arcibiskup světit svaté oleje. Věřící hlídali ces-
tu, kterou měl arcipastýř vykonat v kočáře z paláce do ka-
tedrály. Lůza aspoň posměšně pískala na chodnících. Totéž
se opakovalo na Velký pátek. V sobotu podle tradice arci-
biskup v královském paláci v kapli podal králi a jeho rodině
svaté přijímání. Toto proběhlo v klidu.
Docela jinak bylo na předměstích, kde měl Don Bosco
oratoře. Tam v ty dny 2 000 hochů, dobře připravených
a naplněných láskou k Donu Boskovi a jeho spolupracov-
níkům, přistoupilo ke stolu Páně s neobyčejným nadšením.
Don Bosco k té příležitosti dal vytisknout u Paravie letáčky,
ve kterých vyzýval hochy, aby chodili pravidelně v neděli
a ve svátek na mši svatou, aby se chránili před špatnými ka-
marády, aby s úctou hleděli na Svatého otce a aby rádi cho-
dili k svaté zpovědi a k svatému přijímání. O Božím hodu
bylo v oratořích i první svaté přijímání a přišlo k svátostem
i nemálo dospělých, stržených příkladem synů.
Kolem katedrály bylo o Božím hodu velikonočním zle.
Tam se očekávaly těžké události. Proticírkevní živly si tam
daly dostaveníčko s vůlí překazit arcibiskupovi jízdu do kos-
tela. Byly tam sice formálně vyslány četa jízdy a jeden pluk
národní gardy, ale jejich chování bylo spíše pasivní. Proto
se mohl ze začátku kolem kočáru rozvinout jakýsi boj mezi
dobrými katolíky a antiklerikály. Ti první vítali arcibiskupa
potleskem, ti druzí divokými nenávistnými pokřiky. Slovní
šarvátka přerostla v pokus rozbít u kočáru okna a přeřezat
koňům noži popruhy. Naštěstí kočí byl duchapřítomný, švi-
hal bičem na jednu i na druhou stranu a odradil je od dal-
ších pokusů. Scéně byli přítomní i někteří hoši z Oratoře,
takoví ti silnější. Don Bosco je tam poslal, protože tušil, že
se tam něco semele.
Úmysl vyštvat monsignora arcibiskupa z Turína byl zřej-
mý. 8. dubna se zákon o imunitě projednával také v senátě
a byl schválen osmdesáti hlasy proti dvaceti devíti. Večer
toho dne tlupa výrostků procházela městem, nadávala na
kněze, vykřikovala: „Ať žije Siccardi!“ „Pryč s arcibiskupem,
pryč s papežským delegátem!“ Obléhali arcibiskupský palác,
házeli tam do oken kamení, chtěli i vyrazit vrata a přestali
teprve, když přijel oddíl jízdy a také pěší vojáci a obnovili
pořádek.
Král hned druhý den nato zákon podepsal, čímž byli bis-
kupové a kněží podřízení civilní soudní moci. Apoštolský
nuncius si vyžádal u krále audienci a 12. dubna opustil hra-
nice sardského království.
Sektáři by si byli přáli, aby nyní nižší duchovenstvo opus-
tilo biskupy a vytvořilo nezávislý klér, ale v tom se zmýlili.
Duchovenstvo zůstalo jednotné, ano v církvi se od té chvíle
začalo prosazovat přesvědčení, že jen jednota a kázeň mo-
hou vyvést církev z nebezpečí, které jí hrozilo.
Současně s těmito piemontskými událostmi probíhaly na
poloostrově také události radostnější. Francouzi obnovili
pořádek v papežském státě a Pius IX. se mohl vrátit do své-
ho římského sídla. Dne 4. dubna opustil Neapol a po trium-
fální cestě, která trvala osm dní, vešel 12. dubna do Říma.
Bylo to téhož dne, kdy jeho nuncius opouštěl Turín. Přijetí
bylo tak upřímné a radostné, že vznikl dojem, že ještě žádný
papež se nevracel z vyhnanství domů za takového jásotu.
Don Bosco dostal popis těchto událostí a postaral se, aby
články z Osservatore Romano byly přetištěny v turínské Ar-
monii. I hochům nadšeně vyprávěl všechno, co věděl, a těšil
se, že hoši lnou k Svatému otci. Sám věděl všelicos, co ani
nepovažoval za moudré veřejně říkat. Hlavní stan sektářů
v Ženevě prý rozhodl Pia IX. odstranit atentátem. Dověděla
se to pařížská policie a uvědomila příslušná místa v Turíně.
Advokát Gal, zaměstnaný na ministerstvu zahraničí v Tu-
ríně, měl v ruce pařížské telegramy a uvědomil o tom také
dona Cafassa, pravděpodobně i Dona Boska. Jinak vše zů-
stalo utajeno. Don Cafasso psal do Gaety, kde ještě papež
byl, a tak se záměr rozplynul.
7 Monsignor Fransoni ve vězení
První, kdo měl okusit následků nového zákona, byl mon-
signor Fransoni, turínský arcibiskup. Dne 15. dubna napsal
tajný pastýřský list k duchovenstvu, ve kterém dává kněžím
instrukce, jak se mají chovat vzhledem k zrušení imunity.
Mají jednat jako dobří pokojní občané, ale kdyby byli voláni
na soud, mají odpovědět, že si napřed musí vyžádat souhlas
od církevního představeného. Rozumí se, že policie byla ve
střehu, a tak se stalo, že byl list zachycen v tiskárně Botta,
byl zabaven, byly prohlídky také na poštách a dokonce v ar-
cibiskupské kanceláři.
Výsledkem bylo, že byl arcibiskup citován před soud,
aby se z vydání listu zodpovídal. Odpověděl, že se dostaví,
jakmile dostane od papeže příslušné dovolení. Byl tedy od-
souzen k pokutě 500 lir a k měsíčnímu trestu vězení. Dne 4.
května, právě když se slavil svátek Turínského plátna Kris-
tova, byl o jedné hodině odpoledne odveden do Pevnosti
146
|
|
15.7 Page 147 |
▲back to top |
a tam uvězněn. Když se to veřejnost dověděla, byl z toho ne-
popsatelný zármutek dobrých. I indiferentní veřejnost tím
byla pobouřena. Hrabě Villardi ho přijal na prahu věznice
velmi slušně a velitel generál Imperor mu dokonce postou-
pil část svého bytu. Šlo víc o jeho ponížení, než o tělesný
trest. Vláda zkoušela, jak daleko si může troufat jít. Jinak
mu nebylo bráněno přijímat návštěvy bez omezení. Tak
hned odpoledne mohl přijmout delegaci metropolitní ka-
pituly, která mu projevila svou soustrast a úctu, v dalších
dnech ho navštívila řada kněží a turínských patriciů.
Don Bosco byl v Pevnosti mezi prvními a pak zařídil,
aby i hoši po skupinách navštívili svého arcipastýře, kte-
rý pro ně tolik udělal. Tak tam byl Reviglio ještě s jedním
kamarádem. Oba se vrátili a užaslým hochům vypravova-
li, jak museli projít třemi dvory, jak jsou tam uvnitř všude
vysoké zdi a všude samá stráž. Mluvili jménem všech Don
Boskových hochů a pan arcibiskup jim dal každému růže-
nec. O několik dní později tam šlo dalších pět hochů, ale už
nesměli všichni vstoupit. Museli počkat na dvoře a dovnitř
směl vstoupit jen Ritner. Když se vrátil, předal kamarádům
také každému růženec, který jim monsignor poslal. Jeden
z nich – Bellisio, měl růženec ještě roku 1902.
Generální vikář hned nařídil modlitby za uvězněného,
a tak se vše nakonec změnilo v manifestaci věrnosti vůči
vznešenému vězni. 27. května 1850 se objevil v katolických
novinách Armonii článek, který vybízel Piemonťany, aby se
složili svému arcibiskupu na novou pastýřskou berlu, která
by byla symbolem jejich věrnosti k němu. Pak uveřejňovala
jména dárců. Antiklerikálové zas přetiskovali sloupce dárců
na letáky a uličníci je nabízeli chodcům s vyvoláváním: „Se-
znam nohsledů a zpátečníků“. Gazzetta del Popolo špinila
na svých sloupcích kdekterého obhájce arcibiskupa a vláčela
ho blátem. Také jméno Don Boskovo se objevilo na sezna-
mu zpátečníků s uvedením, že dal 5 lir. Bylo to 10. června.
Přesto bylo brzy sebráno víc než 8 000 lir.
2. června uplynulo třicet dní, co byl monsignor ve věze-
ní, a byl tedy propuštěn. Byla právě neděle. Když vyšel ven,
prohlásil: „Teď jsem byl zde v Pevnosti, příště mě zavezou
do Fenestrelle.“ Fenestrelle byla pochmurná pevnost v Al-
pách, kam samozřejmě nemohly chodit proudy lidí, kde byl
vězeň dokonale osamocen. V Turíně se zdržel pak už jen pár
dní a zase se vrátil do Pianezzy. Don Bosco tam šel za ním
a hovořili spolu o zajištění díla oratoří. Don Bosco mu také
předložil osnovu pravidel, jimiž by se měli řídit jeho even-
tuální řeholníci. Monsignor všechno schválil. Řekl mu: „Tak
rád bych vám byl nápomocen, ale jak vidíte, nemohu. Sám
nevím, co bude zítra. Dělejte, jak uznáte za dobré. A buďte
statečný! Dávám vám všechny potřebné fakulty a své požeh-
nání. Víc nemám. Také vás nemohu zbavit trampot, které na
vás čekají.“
Pocit velkého ohrožení církve zburcoval dobré katolíky
k intenzivní činnosti. Tlak budí protitlak. Tak se v ty dny
v Turíně ustavila společnost sv. Vincence z Pauly pro or-
ganizování křesťanské dobročinnosti. V tomto charitním
spolku se sešli tehdejší nejlepší kněží hlavního města: sva-
tý Josef Cafasso, kanovníci Vogliotti, Galletti, Bottino, ná-
stupce svatého Cottolenga v Malém domě Alois Anglesio,
doktoři teologie Borel, Vola, Murialdo, představený kněží
misionářů Durando, kněží Ponsati, Destafanis, Cocchi, pro-
fesor církevních dějin Barone a samozřejmě nescházel ani
náš Don Bosco. Tito skvělí kněží měli veliký vliv na všechno
turínské duchovenstvo a organizovali pastoraci v nepřítom-
nosti arcibiskupa. Schůze se konala v semináři.
Dne 13. května pak vznikla v Turíně první regulérní
konference svatého Vincence, na způsob oné, kterou ve
Francii roku 1833 založil Bedřich Ozanan. Vedl ji zbožný
advokát Rossi a příslušeli k ní nejlepší mužové katolického
laikátu. Konference sloužila chudým města. Mezi čestné čle-
ny patřili pan arcibiskup, spisovatel Silvio Pellico a také Don
Bosco. Don Bosco do smrti poskytoval tomuto spolku svou
pomoc. Postupem let tato organizovaná společnost zmo-
hutněla tak, že v samém městě bylo 11 konferencí a mimo
město 19. Všechny byly s pařížským centrem spojeny pro-
střednictvím zvláštní rady, jejíž předsedou byl až do roku
1858 hrabě Karel Cays, který se nakonec stal salesiánem
a knězem Don Boskovým. Toto velké dílo lásky bylo Donu
Boskovi vděčné za pomoc, kterou mu věnoval v jeho začát-
cích a, když v roce 1900 slavilo padesáté výročí založení, se-
šlo se na 400 jeho členů u Don Boskova hrobu na Valsalicce
a tam v salesiánském ústavě měli slavnostní shromáždění
i bratrské pohoštění.
8 Don Boskova sociální činnost
Šťastné jaro přešlo do léta a minuly i svátky svatého Aloise
a svatého Jana Křtitele s už tradičními oslavami v Oratoři
i v Domově. O svátku Don Boskově se hoši snažili neumě-
lými, zato srdečnými verši projevit svému dobrodinci a otci
vděčnost a lásku. Však měli zač! Don Bosco je nemiloval
jen slovy, ale jako pravý otec zajišťoval zároveň jejich obojí
existenci – tu časnou i tu věčnou.
Už jsme viděli, jak se rozrostla v Oratoři družina sv. Aloi-
se, pečující o duchovní život oratoriánů. Však se nechala
o svátku svého patrona jaksepatří vidět a slyšet. Ale to bylo
málo.
Don Bosco bedlivě sledoval znamení doby a nemohlo
mu ujít, že se den ze dne palčivěji projevovala takzvaná so-
ciální otázka. Pracující třída si začínala uvědomovat svou
bídu a začínala se sjednocovat. K ní patřili i Don Boskovi
hoši: téměř všichni patřili k lidské spodině – byly to děti
proletářů. Nic divného, že prožívali i touhy po slušnějším
a spravedlivějším životě. Don Bosco byl na jejich straně
a pomáhal jim i v této věci.
Kdysi, ještě nedávno, existovaly v městech řemeslnické
cechy. Každý cech byl organizací, která chránila své přísluš-
níky. Žádný pořádný krejčí se nemusel bát o svůj chléb, pro-
tože byl členem společenství, které hájilo jeho zájmy a on
zase hájil zájmy celku. Totéž platilo o ševcích, truhlářích,
řeznících, soukenících apod. Buržoazní revoluce rozbila
cechy a uvolnila cestu dravým jednotlivcům, kteří dovedli
podnikat ve velkém, ale sledovali jen svůj sobecký zájem.
Rodili se fabrikanti, rodilo se vykořisťování ve velkém. Bylo
třeba se bránit. Malí se mohli bránit jen tak, že šli do houfu
a chránili jeden druhého organizovaným způsobem. I to byl
problém. Moc záleželo od toho, jakým duchem se ponese
organizace dělníků, zda v ní převládne duch Kristova evan-
gelia, nebo liberální duch doby, neuctivý ke všemu nábo-
ženskému.
1. července 1850 v kapli Oratoře zahájil svou činnost Spo-
lek vzájemné pomoci. Byl to snad první nebo alespoň jeden
z prvních italských křesťanských dělnických spolků. Založil
jej náš Don Bosco. Dal mu i něco jako stanovy. V předmluvě
147
|
|
15.8 Page 148 |
▲back to top |
chválí úmysl hochů spojit se k vzájemné pomoci a odevzdat
každý týden z platu jeden sold do společné kasy. Sold se
snadno utratí, ale když je člověku zle, přijde mu vhod. Jen
jedno hochům doporučil: dbát, aby spolek zachoval plné
spojení s družinou sv. Aloise, tak aby si přišlo na své nejen
tělo, ale i duše. Účelem spolku bylo podporovat kamarády
v případě, že by upadli do nemoci nebo by byli nezaviněně
nezaměstnaní. Členství v družině sv. Aloise bylo nutným
předpokladem k přijetí za člena svépomoci. Sold se platil
vždy v neděli a, aby se vyloučilo příživnictví, první podpo-
ra se mohla dát, až uplynul půlrok, leda že by člen zdravý
a zaměstnaný zaplatil liru padesát hned na začátku. Příspě-
vek nemocným bude obnášet každý den 50 centesimů, a to
až do jejich uzdravení. Kdyby dotyčný nemocný byl přijat
do některého charitativního zařízení, přestane brát podpo-
ru. Kdyby někdo přišel bez vlastní viny o práci, bude dostá-
vat zmíněnou podporu už za týden, normálně po dobu 20
dnů. Kdyby se nezaměstnanost měla protáhnout, rozhodne
o snížení nebo zvýšení příspěvku rada spolku. Aby se fond
zvětšil, budou se přijímat dary a jednou za rok bude zvláštní
sbírka. Kdo by značně dlouho otálel s povinností zaplatit pří-
spěvky, nebude mít nárok na podporu, dokud dluh nezapla-
tí. Hlavním představeným spolku bude představený Oratoře,
který bude mít k ruce ředitele spolku, jeho nástupce, sekre-
táře a jeho zástupce, čtyři rádce, vizitátora a jeho zástupce,
a pokladníka. Vizitátorem bude normálně duchovní ředitel
Oratoře. On bude navštěvovat nemocné, aby zjistil jejich
stav a podal zprávu sekretáři. Jakmile dostane od něho lístek,
hned půjde k pokladníkovi zařídit podporu. Pokladník kaž-
dého čtvrt roku podá zprávu o stavu pokladny.
Don Bosco dal vytisknout i pohledné legitimace, kde stá-
lo hochovo jméno a bydliště, také datum přijetí a podpisy
ředitele a sekretáře. Na první stránce byl nápis z žalmu 33:
„Jak je dobré a radostné, když bratři drží pospolu.“
Podnik, který se nám zdá samozřejmě chvályhodný, na-
razil tehdy na odpor. V Turíně existoval ještě jiný Dělnický
spolek s nenáboženskou tendencí, a ten viděl v Don Bosko-
vě Spolku vzájemné pomoci konkurenta. Píše o tom nám již
známý Josef Brosio zvaný „ostrostřelec“, jeden z nejlepších
a nejvěrnějších v Oratoři. Píše, že hospoda „U Zahradnice“
nápadně zvýšila svou činnost. Tam se scházeli všelijací leno-
ši, pijáci, hráči, potulní muzikanti a medvědáři, prostě, byl
to ideální nástupní terén, odkud bylo možno Dona Boska
a jeho hochy obtěžovat. Zvláště v době bohoslužeb hulákání
v hospodě nebralo konce. Don Bosco by byl tak rád hospo-
du dostal do svého majetku, aby bylo sousedství čisté, ale
zatím na to nebylo pomyšlení. Přišly i události, které mu
napověděly více. Tak byl jednoho dne zavolán do sakristie,
kde na něho čekali nějací muži, že s ním potřebují mluvit.
Protože za sebou zavřeli dveře, několik hochů hned tušilo
nebezpečí a pro jistotu bdělo. Přiblížili se potichu ke dveřím
sakristie ze strany presbytáře a naslouchali. Hovor se brzy
proměnil ve výkřiky a hrozby. Don Bosco se je snažil uchlá-
cholit, ale oni jen zvyšovali hlas. Hoši tedy vrazili do sakris-
tie a ti zase druhými dveřmi ven na dvůr a pryč. Dokonce
dotyční už zvedali proti knězi nože.
Nezůstalo při tom. Stávalo se, že najednou některý člen
Spolku vzájemné pomoci záhadně zmizel a už se v Oratoři
neukázal. Bylo to nápadné. Brosio přišel brzy věci na kloub.
Měl tu čest, že za ním přišli nějací páni mluvící francouz-
sky a nabízeli mu 600 lir. Prý vědí, jaký má vliv na hochy
v Oratoři, dostane ještě více, jestliže odejde z Oratoře a od-
vede s sebou ještě své kamarády. Dobrý Josef se jim samo-
zřejmě poděkoval. Vysvětlili jim, kdo je Don Bosco, i co si
myslí o nich. Pak to řekl Donu Boskovi, ale ten byl toho mí-
nění, aby se o věci raději pomlčelo. Kde jde o peníze, tam se
je vždy co bát, aby někdo nepodlehl jejich svodům. Nejsou
všichni tak pevní ve ctnosti, aby se nedali zlákat.
Spolek vzájemné pomoci rok od roku rostl a vzkvétal.
V roce 1857 se však proměnil v kongregaci sv. Vincence
a ta, ač měla sídlo v Oratoři, byla zapojena do širší sítě těch-
to dobročinných děl.
Pisatel Životopisných pamětí don Lemoyne na tomto
místě doslovně píše: „Don Bosco od prvopočátku byl mezi
těmi mnohými, kteří pochopili, že revoluční hnutí není jen
pomíjející vichr, protože ne všechny sliby, adresované lidu
byly nepoctivé, nýbrž mnohé plně odpovídaly aspiracím
obecným a žijícím mezi proletariátem. Lidé chtěli dosáh-
nout skutečné rovnosti pro všechny, bez rozdílu tříd, větší
spravedlnosti a zlepšení svého údělu. To Don Bosco tisíc-
krát opakoval.“
Tentýž autor říká, že Don Bosco viděl, jak kapitalisté bez
milosrdenství ovládají nesjednocené dělníky a diktují jim
mzdu i pracovní dobu, jak jejich vinou dělníci nemohou
do kostela, jak ztrácejí víru a z bídy přijímají i nesprávné
názory. Považoval za nutné, aby se kněží přiblížili dělnické
třídě. Svým „Spolkem vzájemné pomoci“ ukázal cestu. Bo-
hužel nemohl ji projít celou a musel se zastavit. Nebyl po-
chopen. Ale je jeho zásluhou, že dal první impuls. Když pak
1871 vzniklo první „Katolické dělnické sdružení“, bylo to
právě v Turíně a byli to mladí, kteří je založili. Don Bosco
měl velikou radost, když viděl, že po létech jeho setba pře-
ce jen vzklíčila. Z Turína se hnutí rozšířilo do celého Pie-
montu a dále do Itálie. Řada těchto dělnických sdružení ho
jmenovala svým čestným předsedou a udělila mu příslušný
diplom. Měl radost, že konečně i katolický svět se rozhýbal
a že se pracuje pro dělnickou třídu. Tak v Německu kněz
Kolping začal zakládat sdružení tovaryšů a ve Francii Leon
Harmel byl zván „Otcem dělnictva“. S tímto posledním po-
jilo Dona Boska upřímné přátelství.
9 Papež prokazuje vděčnost hochům
Kdysi papež Benedikt XIV. dal některá svá území do sprá-
vy Piemontu s tím, že vždy 28. června Piemont zaplatí cír-
kevnímu státu 2 000 skudů. Smlouva byla uzavřena 5. ledna
1740, ale roku 1850 ji Piemont jednostranně zrušil a všech-
no prohlásil za své vlastnictví. Přesto papež Pius IX., které-
mu se dostalo v poslední době tolik urážek, nezanevřel na
Piemonťany, jak uvidíme z dalšího vypravování.
Když byl vyhnán z Říma a uchýlil se do vyhnanství, do
Gaety, Don Boskovi chlapci se na něho sebrali a poslali mu
oněch známých 33 lir. Papež je odložil stranou s úmyslem
udělat jim mimořádnou radost. Sám o tomto daru často ho-
vořil a dokonce tu malou sbírečku ukazoval svým návštěv-
níkům. Nyní, když se zase vrátil do svého sídla, zavolal si
kardinála Antonelliho, přidal ještě něco peněz a poprosil
ho, aby zakoupil 60 tuctů růženců a přinesl mu je. Když je
měl, byly to dva objemné balíky, posvětil je a poručil poslat
turínskému nunciovi s tím, aby je předal Donu Boskovi.
148
|
|
15.9 Page 149 |
▲back to top |
Don Bosco byl přešťastný, když měl zásilku v rukou,
a usmyslil si, že jí užije k tomu, aby se v hoších ještě více roz-
hořela láska k Svatému otci. Tak se stalo, že Oratoř slavila 21.
července dojemnou slavnost. Kostelík byl v tu neděli sváteč-
ně vyzdoben a odpoledne se ve valdocké Oratoři sešli hoši
ze všech tří oratoří k společné pobožnosti. Ostrostřelec Bro-
sio měl co dělat, aby se svým chlapeckým regimentem udr-
žel pořádek. Řeč měl k hochům otec Barrera, slavný turín-
ský řečník, a ten dovedl udělat slavnostní náladu. Po kázání
předstupovali hoši po jednom před oltář a kanovník Ortalda
jim rozdával růžence. Byly krásné, s velkými zrny, a ta byla
spojena bílým kovovým řetízkem. Hoši růženec políbili
a odnášeli si je jako drahocennou relikvii. Ovšem nestačily,
to bylo od počátku jasné. Proto Don Bosco dal přikoupit ješ-
tě několik set dalších, aby nikdo neodcházel neuspokojen.
Pak ještě všichni před kostelem vyslechli dojemnou dě-
kovací řeč z úst jednoho z oratoriánů. Byla to slova lásky
a vděčnosti k římskému papeži, také slova věrnosti k němu
a k církvi. Byla adresována přítomným kněžím hostům
s prosbou, aby ty city tlumočili Svatému otci. Když dozněl
příležitostný zpěv, hoši začali provolávat slávu Piu IX. a vo-
lání se opakovalo a opakovalo, dokud Brosio nedal rozkaz
zatroubit na trumpetu a začít zábavu. I ta byla krásná.
„Chlapecká armáda“ předvedla publiku na způsob diva-
dla v přírodě velikou bitvu – dobývání pevnosti. Rozumí se,
že pevnost nakonec padla do rukou dobyvatelů a nepřítel
byl na hlavu poražen. Přítomen byl také jeden generál; ten
pochvalně prohlásil: „Je vidět, že Don Boskovi hoši by byli
schopni bránit vlast.“
Růžencová slavnost způsobila ve městě velký rozruch.
Psalo se o ní v novinách. Např. Armonia využila příležitosti,
aby udělala Don Boskovu dílu co nejvíce propagandu. Vy-
šel v ní dlouhý článek, kde se zdůrazňovala sociální pova-
ha oratoří a jak velký počet pouliční mládeže v nich nalézá
záchranu. Autor neopomenul poznamenat, že právě před
nedávnem sám senát doporučil královské vládě oratoře do
přízně. Dále vyprávěl o sbírce, kterou hoši poslali papeži
Piovi a jak ten chtěl hochy odměnit. Popisovala se v článku
celá slavnost, radost a štěstí obdarovaných hochů, zbožnost,
s jakou se modlili nejen za Svatého otce, ale i za krále a za
všechny jeho poddané. Kdo článek četl, cítil, co cítili všichni
dobří katolíci: lásku k církvi i k vlasti a národu.
Don Bosco ještě sestavil brožuru s popisem slavnosti
a rozdával ji vytištěnou kdekomu. Také poslal Svatému otci
krásný dopis s popisem slavnosti a vřele mu děkoval za mi-
lost, kterou prokázal jeho hochům. Svatý otec dal na dopis
odpověď podle zvyku prostřednictvím své pravé ruky – kar-
dinála Antonelliho.
Není bez zajímavosti, že k dopisu Svatému otci Don
Bosco připojil žádost o udělení plnomocných odpustků
pro členy „Kongregace sv. Františka Saleského“, a to pro
den, kdy dotyčný vstoupí do Kongregace, dále pro den sv.
Františka a pro den Nanebevzetí Panny Marie. Odpustky
byly uděleny. Do té doby Don Bosco dosahoval odpustky
jen osobně a mohl se do určitého počtu rozšiřovat na osoby,
kterým je chtěl sdělit, roku 1850 poprvé žádal odpustky pro
kolektiv, který nadto nazýval kongregací. Kongregací zatím
rozuměl své spolupracovníky a ne řeholní společnost, ale
pro jeho názor je to příznačné. Don Bosco chápal od po-
čátku kongregaci hodně široce. Teprve o deset let později
založí kongregaci jako řeholní společnost.
10 Další proticírkevní akce
Představenému řádu servitů Panny Marie, který s otcem
Karlem Baimou navštívil v Pianezze arcibiskupa Fransoni-
ho, tento řekl: „Drak je připraven. Uvidíme nové smutné
události. Plán je hotový a prostředky také. Napřed Ježíš (je-
zuité), pak Maria (serviti Panny Marie), pak všichni ostatní
svatí (rozuměj řeholní rodiny). Já? Já půjdu zase do vyhnan-
ství, uvidíte!“
Jeho předtuchy se začaly uskutečňovat.
Jedním z těch, kdo hlasovali pro Siccardův zákon o imu-
nitách, byl rytíř Petr Derossi di Santarosa, ministr země-
dělství a obchodu. Tím upadl do exkomunikace a byl tedy
vyloučen z církve. Bydlel ve farnosti sv. Karla, kterou spra-
vovali servité. Farář Pittavino byl zároveň představeným
řeholní komunity a provinciálem řádu. Koncem července
Santarosa těžce onemocněl a žádal, aby mu byly uděleny
svátosti. Zpověď, to byla záležitost soukromá! Ale tehdy se
chodilo k nemocným s Oltářní svátostí veřejně a věřící Pána
provázeli. K tomu bylo třeba, aby Santarosa dal nějak na-
jevo, že svého činu lituje a odvolává jej. To on nechtěl. Ko-
nečně i to v blízkosti smrti udělal, ale ten interval mezi tím
stačil, aby se věc stala veřejnou záležitostí. Příbuzní, přátelé,
liberální senátoři a poslanci, mezi nimi i hrabě Kamil Ca-
vour pohoršeně volali na poplach, že se zde nerespektovalo
svědomí zemřelého. O tom, že farář nemohl jít veřejně k ne-
mocnému bez pohoršení věřících nikdo nemluvil, to je ne-
zajímalo. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Tak tomu bylo i zde.
O případu se rozepsaly noviny, pohřeb se proměnil v pro-
test proti kněžím, lůza na faráře pokřikovala a vyhrožovala
mu i u samého hrobu. Nakonec 7. srpna došlo k nejhorší-
mu: servité byli z kláštera vyhnáni a klášter zabavil stát.
Část řeholníků byla na vozech dopravena do Alexandrie,
část do Saluzza.
Po servitech došlo na monsignora Fransoniho. Den po
Santarozově smrti se k němu dostali hrabě San Martino
a ministr války La Marmora a žádali, aby se vzdal úřadu.
Fransoni pevně odpověděl, že za těch okolností nemá právo
opustit své stádo. Nebyl by dobrým pastýřem. Toho 7. srp-
na pro něho přijeli karabiniéři a dovezli ho do pevnosti Fe-
nestrelle v Alpách. Tam byl pečlivě střežen, aby neměl styk
s diecézí. Dokonce mu bylo odmítnuto vyzpovídat se u jed-
noho z kapucínů, kteří měli v pevnosti duchovní službu.
Krátce nato byl zbaven úřadu ředitele Královské akademie
Dr. Vilém Audisio a Akademie na Superze byla rozpuštěna.
V téže době byl odsouzen k měsíčnímu vězení nemocný ar-
cibiskup ze Sassari a arcibiskup z Cagliari byl vyhnán z krá-
lovství.
V Turíně tím byla část obyvatelstva těžce raněna, an-
tiklerikálové naopak jásali radostí. Ve městě jeden slepec
chodil ulicemi a zpíval posměšnou písničku na arcibiskupa.
Doprovázel ji na kytaru. To nestačilo. 12. srpna byl policií
přepaden dům oblátů. Hledali tam usvědčující materiál
proti arcibiskupovi. Prý osnoval protistátní spiknutí. Během
prohlídky se přilehlé ulice zaplnily lůzou, která hrozila pro-
měnit oblátům dům v trosky. Bylo třeba povolat na pomoc
karabiníky a pak i národní gardu. Teprve když kvestor, kte-
rý řídil prohlídku, vyšel ven a prohlásil, že se nic nenašlo,
149
|
|
15.10 Page 150 |
▲back to top |
nastalo uklidnění a dav se začal rozcházet. Noviny přesto
štvaly proti řeholníkům dál.
Ani Don Bosco nebyl zcela ušetřen. Začalo se povídat
po městě, že i on je zapleten do spiknutí. Nebyly to hlasy
ojedinělé. Někdo úmyslně ze zákulisí na něho poukazoval.
14. srpna se rozkřiklo, že se bude před Oratoří konat de-
monstrace a už se lůza sbíhala vykonat rozkazy, přicházející
z kdovíjakých míst. Nekonala se. Don Bosco se pak dověděl,
že dva muži ze samých demonstrantů se ho začali zastávat,
a tak se hlavy uklidnily. Don Bosco byl předtím varován
nějakým panem Volpottem a žádán, aby se raději na nějaký
čas vzdálil z města. Odmítl a dobře udělal.
Několik dní po těchto událostech byl Don Bosco překva-
pen: z vládních míst bylo jeho Oratoři přiděleno něco ná-
bytku zabaveného konventu servitů. Byla to trapná situace.
Mohl odmítnout, ale v té chvíli by takové gesto nebylo dob-
ře možné. Přijal tedy bez poděkování a pak psal vyhnaným
servitům, aby si pro věci někoho poslali. Tak se i stalo. Zá-
jem měl jen o jeden stůl a ten mu servité rádi darovali. Tuto
skutečnost sdělil později kanovníkovi Anfossimu jeden ze
servitů, bývalý farář u svatého Karla.
Do těchto zmatků zapadá i smutná epizoda. Zatímco
se v zemi rozlévala protikněžská a proticírkevní nálada,
byl k sedmi létům vězení odsouzen kněz novarské diecéze
don Antonín Grignaschi za pobuřování lidu. Grignaschi
propadl jistému druhu autosugesce: Vyhlašoval se za nově
vtěleného Ježíše Krista a svou hospodyni za Pannu Marii.
Nazýval ji Rudou Madonou. Došel ve svém poblouznění
tak daleko, že ji nechával sedět v kostele mezi rozsvícený-
mi svíčkami a lidé před ní poklekali a klaněli se jí. Bohužel
našlo se hodně svedených. Říkalo se, že má don Grignaschi
zrovna uhrančivý pohled a dály se kolem něho věci, které
vypadaly jako zázračné. Don Bosco s ním mluvil jednou,
když byl tento ještě na svobodě, ale Grignaschi si nedal říct,
aby toho nechal. Až tomu udělala přítrž sama světská moc.
Pak ho navštívil ve vězení, to už byl Grignaschi přístupnější
bratrskému slovu. Prý Don Bosco nakonec docílil toho, že
nesl svůj úděl odevzdaně jako doživotní pokání. Uvězněn
byl v Ivrey, kam Don Bosco přicházel častěji kázat.
11 Don Bosco a hrabě Cavour
Budeme mluvit o stycích Dona Boska s tvůrcem sjednoce-
né Itálie, s hrabětem Kamilem Cavourem, synem zemřelého
starosty turínského Bensa Cavoura, bratrem Gustava Ca-
voura.
V roce 1850 Cavour teprve začal stoupat. Po Santarosovi
převzal ministerstvo zemědělství a obchodu, později se stal
ministerským předsedou a v této funkci se dlouho udržel
a byl duší piemontské politiky. Byl přesvědčeným liberá-
lem a vlastně to byl on, kdo připravil papeže o církevní stát
a způsobil, že se papež stal prakticky vatikánským vězněm,
zatímco se jeho Řím stal hlavním městem Itálie. Bude jis-
tě zajímat, jak se tento muž choval k Donu Boskovi a jak se
naopak Don Bosco choval k němu.
V době, o které právě hovoříme, byl Cavour přítelem
a obdivovatelem Oratoře. Jako chytrý politik nemohl nevi-
dět přínos tohoto díla k řešení palčivého problému pouliční
mládeže. V tom byl jiný než jeho otec. Ačkoliv dobře znal
Don Boskovu věrnost papeži, vážil si ho a přál mu. Tak způ-
sobil, že právě Don Boskovi hoši po řadu let každých 14 dní
směli táhnout losy v královské, dnes bychom řekli státní lo-
terii. Bylo to spojeno i s peněžitou odměnou. Jak na to od-
povídal Don Bosco?
Lemoyne to vyjadřuje pěkně tak, že cituje výrok z kni-
hy Sirachovcovy: „Nestýkej se s bohatším a silnějším než jsi
sám. Potřebuje-li tě, oklamává tě, usmívá se na tebe, budí
v tobě důvěru, mluví s tebou pěkně a říká: Co potřebuješ?
Zahanbí tě svými hostinami a nakonec se ti vysměje. Potom
tě nechá na holičkách. Zve-li tě k sobě velmož, zdráhej se
a bude tě zvát snažněji. Nevtírej se, abys nebyl odmítnut, ale
nevzdaluj se daleko, abys nebyl zapomenut. Nemluv s ním
jako se sobě rovným a nedůvěřuj jeho povídání. Mnoha řeč-
mi tě zkouší a zkoumá tě, když se na tebe směje. Chraň se
a dej si velký pozor, protože kráčíš na pokraji svého pádu.“
(Sirachovec 13).
Hrabě Cavour vynikal jemnou psychologií a dovedl vše
využít k svým cílům. Proto chodil nyní často na Valdocco
a přál si, aby Don Bosco chodil k němu. Ne do kanceláře,
ale do bytu. V kanceláři ho mnohdy odmítl přijmout s po-
ukazem, že tam na něho nemá dosti času, aby raději přišel
k němu na oběd, že je pro něho u jeho stolu vždy místo
a tam je také možnost v klidu si porozprávět.
Don Bosco dobře věděl, že je hrabě napojen na různé taj-
né organizace a že hraje svou hru. Na druhé straně ho ne-
mohl ignorovat, protože by ho popudil proti sobě a svému
dílu. Volil vždy taktiku evangelia: být prostý jako holubice,
zcela pravdomluvný, ale také chytrý a pevný. Nikdy neurazit,
ale také si nikdy nenechat spoutat ruce. Když viděl, že s ním
chce hrabě mluvit jen v domácím prostředí a ne úředně,
mírně odmítal, ale pak šel. Vlastně i markýz Gustav užíval
vůči němu stejnou taktiku, takže mu oba vnucovali svůj styl.
Dával si ale pozor, aby nic nežádal pro sebe, ale vždy jen pro
své hochy, jimž dělal patrona a advokáta a na kterých mu-
selo záležet i státu. A že byl naprosto nezištný a dovedl říci
pánům i nejednu hořkou pravdu, třeba s milým úsměvem
a zjevným přáním neurazit, byl vítaným hostem. Cavourové
se snad potřebovali stýkat s člověkem vysoce inteligentním
a přitom evangelně pravdivým, aby si na jeho názorech pro-
věřovali názory vlastní, případně všelicos i korigovali.
Don Bosco byl přitom krajně opatrný na slovo. Neměl
ve zvyku doma vykládat, o čem mluvil s panstvem. Raději
mlčel a teprve po létech všelicos pověděl svým nejdůvěrněj-
ším, kteří jeho důvěru nezneužili. Jistě se mluvilo o situa-
ci, do které se dostali obláti, také o panu arcibiskupovi byla
řeč. O podporách pro oratoř se sotva mluvilo. To by muselo
proběhnout Don Boskovým pokladním deníkem. Tam nic
takového není.
Zatím byl na rozkaz Massima d’Azeglio monsignor Fran-
soni bez soudu zbaven požitků ze svého úřadu a odsou-
zen do vyhnanství. 28. září byl odvezen z pevnosti Fenes-
trelle přes Alpy na hranice. Přijala ho Francie, kde se usadil
v městě Lyonu. Tam mu byla odevzdána ona pastýřská ber-
la, na kterou se mu sebrali jeho diecézani. Tam odtud řídil
tajně diecézi, jak jen mu to bylo možné. Ve vlasti se jeho
nepřátelé starali, aby byl jaksepatří očerněn, ale nic to ne-
bylo platné. Papež, biskupové Piemontu, Savojska, Ligurska,
ano možno říci celého světa stáli při něm a dívali se na něho
jako na hrdinu víry. Jeho nevina už byla přesvědčivě doká-
zána.
150
|
|
16 Pages 151-160 |
▲back to top |
|
|
16.1 Page 151 |
▲back to top |
Na Oratoř ve vyhnanství nezapomněl a kde mohl, pro-
spěl jí. Často vzkazoval Donu Boskovi, aby se staral o za-
bezpečení Oratoře pro budoucnost. Tak vzkazoval např. po
Dr. Borelovi a Dr. Murialdovi, kteří ho navštívili v Lyonu.
Kanovník Anfossi tvrdil, že i Don Bosco navštívil svého
představeného v jeho vyhnanství.
Co se týče Cavoura, můžeme ještě dodat, že Don Bos-
kovy styky s ním přestaly roku 1855, když vláda zrušila ce-
lou řadu řeholních domů. Hrabě se však nikdy vůči Donu
Boskovi neprojevil nepřátelsky. Boží Prozřetelnost jakoby
žertem se postarala, aby měl kolem sebe dva Don Boskovy
obdivovatele. Jedním z nich byl advokát Gal, který se po
pádu Giobertiho stal osobním sekretářem Cavourovým
a až do roku 1861 mohl denně nahlížet do vládní politiky.
I později, a to až do roku 1870, kdy přešel na ministerstvo
zahraničních věcí, přál Donu Boskovi a ještě později, když
byl pensionován, víckrát ho navštívil. Také Galův nástupce
v úřadě osobního Cavourova sekretáře rytíř Delitala stál při
Donu Boskovi až do Cavourovy smrti. Dokonce ještě exis-
tují básně, které posílal Donu Boskovi k jmeninám. Don
Bosco měl přátele všude.
12 Duchovní cvičení
Don Bosco nevychovával povrchně, ale snažil se, aby hoši
pro duši co nejvíce získali. Sám každoročně konal duchovní
cvičení a snažil se, aby alespoň větší, rozumnější hoši pravi-
delně každý rok tato cvičení konali. I toho roku je pozval na
týdenní soustředění do malého semináře v Giavenu. Bylo to
v druhé polovině měsíce září, to ještě byly prázdniny. Hoši
byli ze všech tří oratoří a také ze samotného Giavena se jich
několik přihlásilo. Všichni museli mít dovolení od svých ro-
dičů, případně mistrů.
Stovka hochů se vypravila z Turína pěšky, šel s nimi ře-
ditel oratoře Anděla Strážného Dr. Robert Murialdo. Don
Bosco jel dostavníkem napřed, aby jim přichystal občerst-
vení v Aviglianě u svého přítele faráře Viktora Alasonattiho,
toho, který se později nastěhuje do Oratoře a stane se salesi-
ánem a prvním prefektem salesiánské společnosti. Oběd byl
na břehu krásného aviglianského jezera. Duchovní cvičení
kázal tamní arcikněz kanovník Arduino a Don Bosco. Mu-
rialdo pomáhal zpovídat.
Jakým duchem se nesla duchovní cvičení, víme z dopi-
su, který Don Bosco poslal do Turína Dr. Borelovi. Říká, že
hoši jsou dobře disponovaní a brzy se utišili. Dokonce místo
rekreace po odpolední přednášce jdou raději do sálu, urče-
ného k přemýšlení. Don Bosco píše hlavně proto, že by po-
třeboval, aby mu Dr. Borel poslal růžence, medailky a kříž-
ky, aby mohl dát chlapcům na památku. Ať o všem také
informuje dona Cafassa.
Mimo jmenovanou rekreaci od 4 do 5 odpoledne Don
Bosco dovoloval mírnou rekreaci po obědě a po večeři,
hoši mohli mluvit, ovšem bez zbytečného hlomození. Don
Bosco byl duší této rekreace. Vyptával se, co si pamatovali
z kázání, a jak tomu rozuměli. Tím byla dána možnost ještě
všelicos na způsob rozhovoru doplnit a vysvětlit. Hoši stá-
le Dona Boska obklopovali a nemohli se nasytit jeho slov
a příkladů.
Měli ho rádi i z jiného důvodu. Hned na začátku je pře-
kvapil tím, že na rekreaci přinesl škatuli a v ní byl šňupavý
tabák. Věděl, že někteří starší hoši měli předepsáno od léka-
ře z důvodu oční nemoci nebo bolení hlavy šňupat. Tako-
vý byl tehdy zvyk, a tak nejeden nosil s sebou pixlu neboli
tabatěrku s touto nosní pochoutkou. Don Bosco velkoduš-
ně potřebným tabatěrku doplnil a dal šňupnout i nepotřeb-
ným. Tím si získal srdce všech.
Hoši byli prostí, obyčejní, víc jim dal kazatel, který užíval
hodně příkladů, než kazatel, který před nimi rozvíjel suše
zásady křesťanského života. Stalo se, že po jedné přednášce
se Don Bosco o rekreaci vyptával, co si kdo pamatuje. Nej-
víc si pamatovali příklad o kupci a opicích.
Jeden kupec, bylo to v krajině, kde rostly kokosové palmy
a kde žily opice, procházel se svým rancem právě místem,
kde těchto zvířátek bylo na stromech hodně. Byl velmi
unaven a slunce se sklánělo k obzoru. Co teď? Rozhodl se
přenocovat na místě. Ustlal si pod stromem a protože byl
choulostivý na hlavu, rozbalil své zavazadlo a vytáhl z rance
pěknou čepičku a nasadil si ji na hlavu. Vlastně měl tako-
vých čepiček množství, obchodoval s nimi. Ale neměl ne-
chat zavazadlo rozbalené! Opičky totiž, když usnul, začaly
se spouštět z větví, čepičky si rozebraly a nasadily si je na
hlavy. Když se obchodník ráno probudil, s úžasem viděl,
že zavazadlo je prázdné. Pohlédl vzhůru a hle: v korunách
stromů samé opice pěkně očepicované. Byl z toho zoufalý,
házel po nich kamení, ale marně. Jako by si z něho tropily
smích! Tu jeho zoufalství dostoupilo vrcholu a on si strhl
čepičku z hlavy a mrštil jí o zem. Byl velmi překvapen, když
se na něho snesl déšť čepiček. Opice totiž napodobily jeho
gesto, a tak se mu všechno zboží vrátilo zpět.
Don Bosco příklad vypravoval mnohem podrobněji, do
nejmenších detailů – to se právě hochům líbilo. I těm, co
už šňupali tabák, co se holili a byli prostě velcí. Obyčejný
člověk zůstává dítětem do smrti. Poučení o tom, jak velice
působí na člověka příklad, buď dobrý nebo špatný, nabylo
příkladem na účinnosti.
Náš otec se při pohledu na množství hochů dovedl při
kázání i dojmout. Stalo se mu při těch duchovních cvi-
čeních, že mu vhrkly slzy do očí. Pak se omlouval kleriku
Ascaniu Saviovi: „Nemohl jsem je zadržet …“ Mezi hochy
byl také Rua, jeho pozdější nástupce. Ten si zvláště zapama-
toval, co říkal hochům na závěr duchovních cvičení: „Dělej-
te si každý měsíc cvičení šťastné smrti! Dělejte si dobře ka-
ždý měsíc cvičení šťastné smrti! Dělejte si zcela pravidelně
a dobře každý měsíc cvičení šťastné smrti!“
Aby hochy odměnil za dobré chování a za pozornost při
duchovních cvičeních, na závěr je zavedl na poutní místo
svatého archanděla Michaela. Provázela je giavenská kapela.
Don Bosco jel na oslu a dělal jim kapitána. Hoši cestou zpí-
vali popěvek, který byl tehdy v Oratoři běžný:
Vivat Don Bosco!
Všechny nás vede,
kde září ctnost,
ona je jeho
největší skvost.
A Don Bosco vesele intonoval: Vivat Roberto…, čímž
chválu obracel na svého průvodce dona Murialda, který
šel s nimi. Šlo se přes hory a doly, občas se průvod zastavil
a kapela hrála, až se ty hory a doly zelenaly, lidé z vesniček
a salaší vycházeli a poslouchali a libovali si.
Tu svatyni opatrovali otcové rosminiáni, s nimiž byl Don
Bosco v přátelském poměru. Přivítali hochy s veselou tváří
151
|
|
16.2 Page 152 |
▲back to top |
a muzika hrála, bylo veselo, všechno si mohli prohlédnout
a Don Bosco podle zvyku jim vypravoval dějiny toho místa.
Kolem roku 990 tam zbožný Jan z Ravenny postavil
poustevnu. Později tam vznikl gotický kostel, kolem kostela
stál klášter, který v době rozkvětu hostil asi 300 mnichů. Pa-
pežové, biskupové a králové se předháněli v udělování mi-
lostí tomuto Božímu stánku. Bohužel později kázeň u mni-
chů poklesla a roku 1383 se opatství dostalo do ochrany
savojského hraběcího rodu. Pak panovníci z tohoto rodu,
hlavně Karel Felix a Karel Albert svatyni ještě zkrášlili. Teď
ji spravují otcové rosminiáni.
Don Bosco před hochy rozvinul i pásmo dějin okolí.
Upozornil, že ty hory: Monte Pircheriano a Monte Caprasio
tvoří úzké sedlo. Tudy pronikl kdysi Karel Veliký do Itálie,
přepadl zezadu longobardského krále Dezideria, porazil ho
a pak založil západní císařství římské. To bylo před rokem
814. Ale to už bylo poledne a hoši měli zájem o jinou bitvu.
K polednímu dostává člověk hlad a hoši se ohlíželi po jídel-
ně, odkud se k nim občas zanesl nějaký ten závan vůně. Do-
čkali se i dobrého oběda. Odpoledne bylo požehnání, nasta-
lo loučení a cesta zpátky do Turína.
Kus cesty šli Turíňané s Giaveňany pospolu. Pak se cesty
rozdělily, kapela ještě jednou zahrála a pak už si Turíňané
mohli do noty jen zpívat. Cesta byla dlouhá. Bylo už k veče-
ru, když dorazili do Rivoli. Don Bosco viděl, že jsou všichni
utrmácení, a tak v hospodě sehnal nějaký vůz, jiné hochy
nastrkal do omnibusu, ovšem to nestačilo, a ostatní museli
těch 12 km udělat ještě pěšky. Na cestě si však dali ještě kde-
si večeři. Brosio na to dostal od dobrého otce potřebný pe-
něžní obnos. Aby jim kilometry lépe ubíhaly, posbírali si
křemeny, každý dva, a s jejich pomocí si vytvořili muziku,
která hrála a dělala zároveň jiskry. Ostrostřelec byl v tomto
směru velmi nápaditý. Do města dorazili hodinu před půl-
nocí.
Na tato duchovní cvičení vzpomínal celý život Felice Re-
viglio. Předtím trpěl pořád jakýmisi horečkami. Lékaři si
s tím nevěděli rady. Don Bosco mu tam v Giavenu při zpo-
vědi poradil, aby udělal slib, že po dobu šesti měsíců půjde
každý týden ke svaté zpovědi. Prý to skutečně zabralo a on
se zcela uzdravil.
Smutnější epizodu vypravoval Brosio. Na duchovních cvi-
čeních byl také jeden hoch, bylo mu 27 let, spíš hrubší pova-
ha. Stalo se, že se Don Bosco chystal ke mši svaté, Brosio už
měl v ruce misál, že ho doprovodí k oltáři, když mu dotyčný
knihu drsně vytrhl z rukou a šel sám. Don Bosco stačil jen
pohledem poprosit Brosia, aby si z toho nic nedělal a aby ml-
čel. Ten hoch, jehož jméno dějiny neuvádějí, se nato nechal
strhnout k špatnému životu. Začal patřit k společnosti, která
se scházela v hospodě U Zahradnice a stal se obávaným rvá-
čem. Dělal pohoršení a výtržnosti. I v Oratoři. Později upa-
dl do rukou spravedlnosti a měl soud. Don Bosco tam byl
volán za svědka. Snažil se ho omlouvat, ale také prosil, aby
soud chránil Oratoř i jeho osobu. Soud vynesl jen mírný roz-
sudek. Dotyčnému byl zakázán pobyt ve městě.
13 Ke konci prázdnin
Don Bosco v práci pro hochy nezapomínal na záležitost se
stavbou. Už 20. června získal smluvně jitro půdy (38 arů)
od turínského semináře. Stálo ho to 7 500 lir. Je to místo,
kde nyní stojí bazilika Panny Marie Pomocnice, ale tehdy to
bylo ještě mimo pozemek domu Pinardiho. Teď bylo třeba
pokračovat ve vyjednávání půjčky s rosminiány. Otec Gi-
lardi, rosminiánský prokurátor, mu sám psal a naznačil, že
by bylo dobré, kdyby Don Bosco co nejdříve přijel zase do
Stresy domluvit se přímo s Rosminim. Don Bosco psal, že
má tu nejlepší vůli, ale že má před sebou ještě nějaké du-
chovní cvičení, takže by to mohlo být nejdříve 16. září.
Skutečně 16. září odjížděl z Turína. Nešlo mu jen o stav-
bu, nýbrž chtěl i hlouběji nahlédnout do řeholního života
rosminiánů. Rosmini měl pověst spíše pokrokového kněze,
mohl se od něho všelicos dovědět, případně se všeličemu
přiučit.
Jel dostavníkem a přijel do Santia kolem půlnoci. Pak se
jelo přes Vercelli a Novaru do Arony. Tam odtud měl v úmy-
slu jet na druhou stranu jezera Lago Maggiore po vodě, ale
potkal se s dobrodincem Oratoře markýzem Arconatim,
a ten mu nabídl, že ho tam dopraví v kočáře, což prý bude
pro jeho žaludek snesitelnější. Don Bosco souhlasil.
Markýz mu řekl, že se cestou mohou zastavit v Lece, kde
tou dobou byl na letním bytě velký italský spisovatel Ales-
sandro Manzoni, autor slavného románu „Snoubenci“, klasik
italské literatury. Don Bosco byl rád. Skutečně byl u Manzo-
niho nejen na návštěvě, ale přijal i jeho pohostinství. Mohl
s ním mluvit a také si prohlédnout jeho rukopisy, mnohoná-
sobně poškrtané opravami. Později vždy vzpomínal a říkal, že
prostý čistý styl si člověk může získat jen hlubokým studiem.
V Strese ho přijal Rosmini a jeho řeholníci s otevře-
nou náručí. Dnes se ví, že si dělali naděje, že k nim vstoupí
a bude jejich spolubratrem. Pobyl u nich skoro týden.
Mezi jiným hodně rokoval s Rosminim o řeholní chudo-
bě, která byla tehdy velmi aktuální z toho důvodu, že státní
moc snadno zabavovala řeholní majetek a jen z toho důvo-
du řehole rozpouštěla. Rosmini tvrdil, že je třeba nastou-
pit jinou cestu. Kdyby si řeholníci před státem zachovávali
své vlastnictví, a před církví se zříkali jen práva disponovat
s ním bez svolení představeného, chudoba by tím v praxi
nic neutrpěla, protože řeholník tak jako tak ve skutečnosti
nemá nic, čím by si opatřoval komfort. Ale stát, který pro-
hlašuje soukromé vlastnictví za nedotknutelné, by nemo-
hl na majetek řeholníků sáhnout, protože by byl sám proti
sobě.
Rosmini takto chápal chudobu a tak ji i formuloval ve
stanovách svého Institutu lásky. V Římě se proti tomu na-
před ostře postavili, ale nakonec jeho vývody uznali a sta-
novy mu schválili. Pro Dona Boska, který stále uvažoval
o pobídkách svého arcibiskupa, aby založil nějakou společ-
nost s řeholním charakterem, byly rozhovory s Rosminim
velmi poučné. Rosmini říkal: „Naše kongregace nebude ni-
kdy zrušena, protože by tím stát nic neuchvátil.“
Rosmini byl tehdy v Itálii někdo. Patřil k tehdejším nej-
lepším italským intelektuálům a to s sebou neslo, že měl
bohaté styky téměř se všemi tehdejšími velikány světa kul-
turního i politického. Tato okolnost ho měla k tomu, že rád
přijal od paní Anny Bolongarové darem její vilu na břehu
jezera, k níž patřila zahrada a malý lesík. Tam, stranou no-
viciátního domu své kongregace, přijímal hosty.
Stalo se, že právě tehdy se tam u něho sešla širší společ-
nost, asi třicet lidí. Mezi nimi byl slavný italský romantický
spisovatel a literární kritik Nicolo Tommaseo, lékař Alois
Farini, který nedávno vydal dějiny římského státu, a jiní
a jiní. Don Bosco knihu četl, ale neznal autora a už vů-
bec neměl tušení, že je přítomen. Více méně všichni nějak
152
|
|
16.3 Page 153 |
▲back to top |
vyznávali liberální zásady, nějak kritizovali postoje papeže
a římských úřadů a nadržovali ideálům právě vládnoucí
třídy. I Rosmini byl poznamenán dobou a jako filosof, za-
bývající se i politikou, nebyl zrovna nadšeným vyznavačem
papežství. Fakt je, že jeho spis „Konstituce ve světle sociální
spravedlnosti“ se ocitl na indexu zakázaných knih. Neměl
tedy odvahu se v té společnosti ozvat proti pronášeným ná-
zorům a shovívavě mlčel. Don Bosco byl trochu zaskočen
a nebylo mu dobře. Povahou byl jinačí a byl veden k tomu,
aby se zastal pravdy. Rosmini si toho také všiml a v jedné
chvíli zatáhl jednoho z pánů, Bonghiho, za rukáv a pošeptal
mu: „Je tady Don Bosco.“ Bonghi rozpustile prohodil: „Ten
je hloupý, ten tomu nerozumí. Don Bosco to zaslechl, ale
zůstal klidný.
Rosmini zrozpačitěl. Věděl dobře, že Don Bosco je se-
čtělý a má svůj vyhraněný názor. Také se ho nemile dotklo,
že Don Bosco nyní zmlkl a byl zamyšlený. Ke konci oběda
se začala řeč točit kolem Fariniho Dějin římského státu.
Rosmini považoval za vhodné v jednu chvíli vyzvat Dona
Boska, aby se k ní také vyjádřil. Ten to učinil se vší kompe-
tencí a bez obalu řekl své mínění o některých pasážích kni-
hy, zvláště o kapitole nadepsané „Případy Romaně“. Publi-
kum zpozornělo. Všichni si uvědomili, že Don Bosco vůbec
neví, že autor knihy je přítomen. Všichni byli nyní zvědaví,
jak to dopadne. Dopadlo to dobře. Farini se neurazil a, když
se oba uprostřed veselosti hostů poznali, dokonce Donu Bo-
skovi poděkoval za jeho otevřenost a za objektivní kritiku
jeho spisu. Když šlo o papeže, Don Bosco byl nesmlouvavý.
Rosmini řekl, že by se byl neodvážil před Farinim tak jasně
mluvit. Také Tommasso měl od té doby k Donu Boskovi
úctu.
Koncem týdne se Don Bosco dostavníkem vrátil domů,
aby byl v neděli mezi hochy. Také pořád myslel na čtyři
z nich, které poslední rok soustavně učil latině s tím, že se
stanou kleriky. Byli to: Buzzetti, Gastini, Bellia a Reviglio.
Tyto hochy si vzal s sebou na slavnost Panny Marie Růžen-
cové do Becchi, aby je odměnil za píli, a s nimi ještě několik
jiných hochů. V Oratoři ho zastoupil Dr. Borel. Jemu poslal
z Castelnuova 30. září dopis se zprávami o chlapcích a s po-
zváním, aby se některý den přijel s dalšími kněžími spolu-
pracovníky podívat do Becchi. „Je dobré a příjemné, když
se sejdou bratři,“ citoval žalm. Od Borela zase žádal zprávy
o Oratoři. Kdyby potřeboval peníze, ať se obrátí na dona
Cafassa, jistě mu dá.
V těch dnech pobytu na rodném vzduchu se Don Bosco
poprvé setkal s Jeníkem Caglierem, svým krajanem z Cas-
telnuova, pozdějším salesiánem, biskupem a prvním sa-
lesiánským kardinálem. Představil mu ho farář Cinzano.
Hochu bylo tehdy 12 let. Pohovořili si a Don Bosco mu slí-
bil, že bude moci napřesrok nastoupit k němu na Valdocco
a začít studovat. Zatím ať je hodný a pilně se učí.
Koncem měsíce ještě proběhla mezi ním a Stresou ko-
respondence, která ho ujistila, že dostane od Rosminiho
půjčku 20 000 lir na zamýšlenou stavbu, všechno najednou.
Nebude-li vše potřebovat hned, ať to dá do záložny, aby mu
obnos nesl užitek v podobě úroků. Peníze budou zajištěny
nejraději v podobě hypotéky, která zatíží novostavbu, do-
kud obnos nebude řádně splacen.
14 Don Bosco myslí na budoucnost
Vraťme se k oněm čtyřem hochům, kterým Don Bosco dá-
val lekce z latinského jazyka. Byli to hoši, kteří se rozhodli
pro kněžství a těšili se, že brzy budou smět obléci duchovní
roucho a stát se kleriky. Ovšem napřed museli podle diecéz-
ních předpisů složit u turínské kurie předepsané zkoušky.
Don Bosco v tom smyslu psal panu arcibiskupovi do Lyonu
a tam odtud dostal s datem 23. října 1850 odpověď:
Pana arcibiskupa sice mrzí, že nemůže vyhovět jeho žá-
dosti a připustit uvedené hochy: Felixe Reviglia, Jakuba
Belliu, Josefa Buzzetiho a Karla Gastiniho, ke zkouškám
mimořádně, protože by tím odvolal dispozici svého před-
chůdce, že žadatelé mají konat zkoušku společně v jednom
termínu, ale několikrát udělal výjimku v tom smyslu, že du-
chovní šat mohli obléci mimo čas a pak v termínu dodateč-
ně dělat zkoušky. Toto nyní dovoluje i jeho hochům, ovšem
ať se snaží, aby zkoušky opravdu dobře udělali. Dopis ať si
schová, kdyby bylo třeba se jím vykázat.
Don Bosco byl rád a pokračoval ve vyučování ještě do
konce roku. Pak měli hoši za sebou tvrdý kurs trvající 14
měsíců, kdy denně 5–6 hodin proseděli nad latinskými
učebnicemi. Mimo to se postaral, aby podstoupili předem
ještě soukromé zkoušky u doktora Chiavese a u profesora
rétoriky Matouše Bonzanina. Zkoušky dopadly dobře. Bon-
zanino žasl, jak Don Bosco v tak krátké době dokázal hochy
přivést na takovou výši. Oba prohlásili hochy za schopné
začít studium filosofie. Don Bosco měl z toho úspěchu ra-
dost a už viděl uskutečňovat se to, co viděl ve snách, a co
vyjadřoval slovy: „Budu mít kleriky – mnoho kleriků.“ Ale
ještě předtím dostal od Pána Boha jiný veliký dar.
Mezi hochy, kteří konali v Giavenu duchovní cvičení, byl
i Michal Rua, který právě skončil u školských bratří celou
obecnou školu. Jeho učitel bratr Michal si dělal naděje, že
Rua vstoupí do jejich kongregace, a Rua mu už slíbil, že bu-
de-li učit i příští rok, jistě zase nastoupí. Jiné však byly plány
Boží Prozřetelnosti. Rua bydlel nedaleko Oratoře. Jeho otec
byl zahradníkem. Byl zbožný člověk a jeho manželka byla
žena typu Don Boskovy maminky Markéty.
Blízkost Oratoře způsobila, že Michal navštěvoval Oratoř
i ve všední dny. Když skončil školní rok, Don Bosco se ho
jednoho dne ptal, jestli by nechtěl být knězem. On na to,
že by velmi rád. „Dobrá,“ řekl Don Bosco, „začneš studovat
latinu.“ Chlapec mu vyložil, co už má domluveno s bratrem
Michalem od školských bratří, načež Don Bosco nenalé-
hal. Zato jeho slova na hocha velmi zapůsobila. Tu zasáh-
la Boží Prozřetelnost. Bratr Michal byl to léto poslán učit
jinam, Michal Rua, uvolněn tak od svého slibu, řekl o tom
Donu Boskovi, Don Bosco si vyžádal všechna jeho školní
vysvědčení (existují dosud v salesiánském archivu) a Rua už
o těch prázdninách ještě s dvěma hochy oratoriány Ferre-
rem a Merlou začal latinský kurs.
Don Bosco však nemohl osobně začínat s hochy další
kurs latiny. Bylo by mu to zabralo příliš mnoho času. Po-
prosil tedy profesora Bonzanina, který byl aprobován pro
první tři třídy gymnázia, aby je přijal do jeho školy, což on
rád učinil. Krátce na to se k nim přidal ještě Angelo Savio,
bratr bohoslovce Ascania, který nastoupil do Don Boskova
domova jako internista. Ferrero, Merla a Rua bydleli doma
u rodičů.
Studenti dělali Donu Boskovi na gymnáziu radost. Bon-
zanino neskrblil chválou, kdykoliv se na ně ptal. Rua do-
konce studoval tak dobře a tak rychle postupoval, že za ten
první rok udělal s vyznamenáním všechny tři první třídy.
153
|
|
16.4 Page 154 |
▲back to top |
Při tom našel ještě čas, aby každou neděli chodil do oratoře
na Vanchiglia nebo na Porta Nuova učit katechismus. Don
Bosco na něj nakládal. Věděl o jeho budoucnosti více, než
mohl chlapec tušit.
V té době ztratil jednoho ze svých příznivců, kanovní-
ka Vavřince Gastaldiho. Gastaldi patřil k velkým turínským
osobnostem, i když zrovna nepatřil k okruhu svatého Ca-
fassa. Dona Boska si vážil a pomáhal mu, i když měl na bu-
doucnost díla oratoří svůj názor a byl by z nich rád udělal
dílo ryze diecézní – městský pastorační podnik. Byl stoupen-
cem Rosminiho filosofie a nyní překvapil tím, že se rozhodl
nechat kariéry světského kněze a vstoupil do Rosminiho kon-
gregace kněží lásky. Odešel do Stresy a začal tam noviciát.
Než odešel, doporučil své matce a své sestře, aby místo
něho pomáhaly Donu Boskovi. Ony tak skutečně učinily.
Nebylo téměř dne, aby nebyly u něho. Vzaly si velkodušně
na starost prádlo chovanců, opravovaly potrhané, kupovaly
nové, pro Dona Boska to byla veliká pomoc. Paní Gastaldio-
vá byla do smrti Don Boskovou spolupracovnicí.
Gastaldi šel k rosminiánům s velkými ideály, ale byl už
příliš svůj, než aby se stal skromným řeholníkem. Noviciát
sice skončil, ale protože během roku změnil své filosofické
názory a ocitl se tak v myšlenkovém rozporu s Rosminim,
nebylo mu dovoleno přednášet filosofii, nýbrž byl poslán do
Anglie jako misionář. Anglie byla tou dobou ještě protikato-
lická a teprve se ukazovaly náznaky nové obrody katolické
církve. Měl tedy před sebou pole nezorané. V Turíně zůstalo
jeho jméno stále živé, hlavně díky článkům, které psal do
Armonie, a v nichž informoval veřejnost o problémech ka-
tolicismu v Anglii.
15 Don Bosco a maminka
Cti otce svého i matku svou, zní 4. Boží přikázání. Don
Bosco byl v tom vzorem hochům. Často mluvil o svém ne-
božtíku otci, třebaže ho takřka nepoznal. Denně se za něho
modlil. Maminku měl u sebe, ale bál se, aby snad vedle něho
nezačala hrát jen podřadnou úlohu. Kde mohl, dával jí na-
jevo svou úctu i podřízenost. Nebylo většího podniku, aby
se jí o něm předtím nezmínil. Chtěl, aby se pořád cítila jeho
matkou, na které je on do jisté míry závislý. Tak učil i hochy.
Stávalo se, že některý ji nechtěl poslouchat nebo si usmy-
slil trucovat. Takovému řekl: „Podívej se, já jsem ředitel
domu a poslouchám. Nemyslíš, že bychom měli být posluš-
ni oba?“ A při takových příležitostech hochům vypočítával
všechno, co maminka Markéta pro ně dělá. Nemusela, vždyť
mohla být doma v Becchi a mít se dobře. Zatím šla s ním do
Turína, kde jen pracuje a nic za to nemá, jen samé mrzutosti
a trampoty.
Dobrý syn si nenechal uniknout žádnou příležitost, aby
své matce projevil úctu. Její svátek se slavil 25. listopadu.
V předvečer Don Bosco přicházel s chlapci, a ti jí předali
kytku duchovních darů. Také přednesli veršované blaho-
přání, nebo měl někdo proslov v próze. Markéta poslou-
chala pokorně bez komentářů. Až nakonec obyčejně řekla:
„Dobrá, dobrá. Děkuji vám. Já toho pro vás moc nedělám, to
všechno Don Bosco, ale i tak vám za všechno děkuji. A jestli
Don Bosco dovolí, dám vám zítra k obědu nějaké přilepše-
ní.“ Na ta slova se zvedl obyčejně křik: „Ať žije maminka!
Sláva jí!“ Ta skromnost jí získávala srdce. Vzpomínali na ni
rádi i ti, co se v Oratoři zdrželi jen málo. V okolí se jí jinak
neřeklo, než „maminka“. Ona jednala stejně s prostými lidmi
jako s vévodou, nebo bankéřem. U ní byli všichni jen lidé.
Vznešení pánové a paní, někdy i biskupové a vůbec dob-
rodinci přišli, když Don Bosco nebyl zrovna doma, nebo
měl někoho u sebe. Předpokoj nebo čekárnu Don Bosco
neměl, a tak se často stalo, že někdo zaklepal na Markéti-
ny dveře a řekl: „Je dovoleno, maminko?“ „Dále,“ ozvalo se
a host vklouzl do její světničky, kde ona měla po židlích roz-
tahané šaty a prádlo a spravovala je. Maminka rychle uvol-
nila potřebnou židli a vyzvala hosta, aby se posadil: „Sedně-
te si,“ řekla, „jen mi dovolte, abych se domodlila.“ A klidně
se domodlila začatou modlitbu. Ti páni nebo paní ji měli
rádi právě pro tu prostotu mysli a nelíčenou zbožnost. Jen
co skončila, hned se hostům věnovala, ale jak vycítila, že
není o čem mluvit, už zase zmlkla a tiše pohybovala rty, jak
se modlila další Zdrávas.
Někdy musela posedět s návštěvníky i hodinu i víc. Ně-
kteří zaváděli řeč na různé věci, vyptávali se jí, někdy ji
i zkoušeli. Ona zůstávala klidná. Věděla, co věděla; věděla,
že nemá knižní vzdělání a nechtěla, aby si to mysleli. Ale
znala dobře katechismus a měla promyšlený život. Nebylo jí
těžké vyjádřit své mínění ve světle víry a vždycky našla tref-
nou odpověď. Svou řeč prokládala lidovými úslovími a tak
se jevila opravdu moudrou ženou, moudrou tou moudrostí,
která se nedá naučit z knih, ale pochází z víry. Někdy moh-
la vycítit, že host na ni pohlíží trochu svrchu, ale nedala se
zmást. Myslila si: „Jsem taková, jaká jsem před Bohem, a to
mi stačí.“ A že se taková jevila celým svým vzhledem, nako-
nec nebylo možno nemít k ní úctu i obdiv.
K dobrodincům měla srdce plné vděčnosti. Byla by jim
snesla modré z nebe, jen kdyby mohla. Každý to cítil. Když
nemohla jinak, aspoň se zeptala: „Nechtěl byste trochu
kávy?“ Host se obyčejně vymlouval, že už měl, nebo jinak,
ale ona už byla na nohou a běžela ke kamnům. „Ale ano,
udělám vám, nesmíte mne odmítnout.“ Bylo těžké říci jí ne.
Ona zas jevila radost, a to nelíčenou, že mohla aspoň malič-
kostí dobrodince odměnit.
Když přišel do Oratoře kněz, ať to by kdokoliv, a moc ne-
chybělo do oběda, maminka ho neomylně pozvala ke sto-
lu, jen se omlouvala, že nevěděla, jinak by byla připravila
něco lepšího. Host většinou pozvání přijal a pak se šel dosy-
tit domů nebo do hospody, ale i tak byl vzdělán chudobou,
která vládla u Dona Boska. Tehdy se u něho jedlo nuzněji
než u nějakého poustevníka. I to dělalo dobrou reklamu
a získávalo mu dobrodince. Každý věděl, že Don Bosco sdílí
s chlapci chudobu a nepřilepšuje si.
Někdy přišlo do kuchyně něco vzácnějšího. Třeba syn Jo-
sef přinesl zajíce nebo ptáka. Markéta považovala za svou
povinnost poslat to význačné osobnosti s pozdravením od
Dona Boska a s přáním dobrého chutnání.
Dobrodincům slibovala především modlitbu a to bra-
la zcela vážně. Pořád se za ně a na jejich úmysly modlila.
Modlitbu považovala za velké bohatství, jinak si zakládala
na tom, že je chudá. Když ji někdy pozvali někam do lepší
rodiny na návštěvu, šla ustrojená tak, jak byla zvyklá chodit
na venkově, pěkně s šátkem uvázaným na holubičku a s fěr-
tochem kolem pasu. Odmítala, aby jí strojili ubrus na stůl.
Říkala, že je obyčejná ženská a nesluší se, aby se nechala ob-
sluhovat po pansku.
154
|
|
16.5 Page 155 |
▲back to top |
Léty ovšem její šaty vybledly a opotřebovaly se. Ona je
pečlivě prala a spravovala, ale co bylo platné, když na nich
bylo vidět stáří. Jednou jí Don Bosco řekl: „Maminko, což
kdybyste si nechala ušít nové šaty?“ „Nono,“ na to ona,
„cožpak jsou tyhle tak špatné?“ „Ale přicházejí k nám vzne-
šení hosté, třeba se jim zdají nevhodné, např. markýza Fa-
ssatiová nebo hrabě Giriodi.“ „Tobě se to řekne, ale vždyť
na to nemáme!“ „Ale máme, musíme mít.“ A dal jí dvacet
lir, aby si koupila nové šaty. Uplynul týden, dva, tři – nic se
nezměnilo. „Tak copak, maminko, kdypak budete mít nové
šaty?“ „Hochu milý,“ odpovídala, „tobě se to řekne. Musela
jsem koupit cukr, cibuli a jiné. Pak tam ten měl děravé boty,
jakpak jsem se na to mohla dívat? Už nic nemám.“ Don
Bosco se chvíli s maminkou dohadoval, dal jí dalších dvacet
lir, ale dopadlo to stejně. S ní bylo těžké mluvit o takových
věcech, když viděla kolem sebe tolik bídy.
Jednou dostala od jisté vznešené dámy oblek z hedvábu.
Vzala jej, ale pak jej rozpárala a ušila z něj vesty hochům.
„Kdepak já a hedvábí! To by tak bylo, abych nosila parádu.
Co by tomu řekli lidé?“
Přes všechnu nesmírnou chudobu, která panovala v Don
Boskově domě, maminka Markéta byla krajně spravedlivá
k druhým. Jednou byla s mladou Giacomelliovou nakoupit
kdesi u Božího Těla v krámě knoflíky a jiné věci. Na zpáteč-
ní cestě počítala peníze a zjistila, že se pomocný prodavač
přepočítal a vrátil jí víc. Poslala děvče zpět a poctivě vše
vrátila. Hoch byl rád, protože pán byl na takové věci velice
přísný. Matka Markéta děvčeti nařídila, aby peníze nedávala
šéfovi, ale stranou prodavači, aby neměl kvůli tomu malér.
Všechny tyto zprávičky posbíral don Lemoyne z vypra-
vování Ascania Savia, Tomatise, Buzzettiho a zvláště samot-
ného Dona Boska.
16 U lože nemocných
Jako byla matka Markéta vždy plná praktického zájmu o tr-
pící, nemocné a umírající, tak její syn, jako by jí z oka vy-
padl, stále myslel na ty, kdo se blížili k věčnosti, aby byli na
poslední krok ze života dobře připraveni. Lidé ho už jako ta-
kového ve městě znali a často se stávalo, že byl volán k lůžku
nemocných a přinesl jim Kristovo Tělo jako viatikum – po-
krm na cestu do věčnosti. Také rád uděloval nemocným pa-
pežské požehnání spojené s plnomocnými odpustky.
K nemocným byl vždy neobyčejně vlídný a ohleduplný.
Cítil s nimi a vžíval se do jejich situace. Ano prožíval jistým
způsobem nemoc a umírání s nimi. Byly duše dobré, ale úz-
kostlivé, ale Don Bosco rozplašoval jejich obavy poukazem
na Boží lásku, která je vždycky větší než naše zloba, a nikdy
nikoho nezklame, kdo se aspoň snaží láskou lásku splácet.
Byli zbožní lidé, kteří se před smrtí moc báli očistce. Don
Bosco nikdy nestrašil posmrtnými tresty toho, kdo měl už
sám z nich strach. Raději povzbuzoval k úkonům, které
očistec zkracují. Hodně zdůrazňoval trpělivé snášení nemo-
ci a bolesti na odčinění trestů. Hodně doporučoval trpícím,
aby Bohu velkodušně a bez reptání nabídli svůj život v oběť.
Říkal, že takový skutek vrcholného podřízení se Boží vůli
úplně člověka očišťuje. Čím je upřímnější, tím jistěji vede
k cíli bez očistcového očišťování. Někdy se i sám nabízel
Bohu jako oběť za lidi, kteří se báli očistce. Stalo se, že celý
týden trpěl nesnesitelnými bolestmi zubů. Donu Ruovi pro-
zradil, že to činí za určitou osobu, které slíbil, že převezme
část očistcových trestů za ni.
Nejvíce mu ležel na srdci osud zatvrzelých hříšníků.
Takových bylo moc. Doba sice byla jiná, než je ta dnešní,
v Itálii se hlásili k církvi prakticky všichni, skutečnost jed-
notlivých duší však byla mnohdy odlišná. Byli i zarputilí
odpůrci kněží, kteří do poslední chvíle odmítali jejich služ-
bu a nechtěli svátosti. Tak pracoval ke konci jistý advokát
ve farnosti sv. Augustina, prakticky neznaboh. Místní farář
a několik dalších kněží se marně snažilo přiblížit se k němu.
Pro rodinu to bylo trapné, protože tehdy bylo normální, že
se šlo k umírajícímu „s Pánem Bohem“. Nezavolat si kněze
bylo vždy jakousi hanbou pro rodinu. Dr. Murialdo o tom
řekl Donu Boskovi a prosil ho, aby se pokusil dotyčného za-
chránit. Don Bosco šel, ale do poslední chvíle nevěděl, čeho
se chytit, aby se k nemocnému dostal jako přítel. Bůh sám
mu nahrál situaci. Když už byl u dveří bytu, vyběhl odkud-
si hošík, který chodil také do Oratoře a pln radosti hned
k němu. Don Bosco byl rád, snad to bude ta cesta, po které
se dostane k nemocnému.
Navštívil chlapcovu rodinu, hovořil s matkou, slovo dalo
slovo a hošík se sám nabídl, že půjde k nemocnému pánovi
a řekne mu, jestli by nechtěl, aby ho Don Bosco navštívil.
Světec mu samozřejmě připomenul, aby nezapomněl říci, že
je u jejich rodiny, že se jen dověděl, že je pan advokát ne-
mocen a jen by ho rád pozdravil. Dobře vše dopadlo a za
chvíli byl Don Bosco u lůžka nemocného. Pozdravil, a že
zas půjde. Nemocný však prosil, aby se posadil, aspoň na
chvíli. To už bylo vše na dobré cestě. Mluvilo se o všeličems,
o politice, o právu, o medicíně, advokát žasl, jak velikou má
ten kněz erudici. Ponenáhlu si získal jeho sympatie a když
pak Don Bosco najednou vstal, že musí jít, podržel dlou-
ho jeho ruku ve svých. „Vy byste chtěl, abych vám dal své
požehnání…“ řekl Don Bosco. „Byl bych rád.“ „A co byste
od něj očekával?“ „Zdraví…“ Don Bosco zvážněl: „To vám
bohužel zaručit nemohu. Myslím, že bych vás zklamal.“
„Ale lékaři mne ujišťují…“ „I já bych vám rád dodal odva-
hy. Mějte odvahu! Ale dejte si do pořádku svou duši. To je
důležitější.“ Pro nemocného to bylo jako úder, ale ovládl se.
Jen prosil, aby Don Bosco přišel zase. Ten mu dal požeh-
nání a odešel. Netrvalo dlouho a přiběhl sluha od advokáta
s prosbou, aby se vrátil. Vrátil se a dobře pořídil. Nemocný
se sice ještě zdráhal vyzpovídat se, ale to už ho Don Bosco
bez obalu vybídl, aby udělal kříž a sám mu vyjmenoval hří-
chy, kterých se nemocný dopustil. Mnohé bylo samozřejmé,
něco mu vnukl Pán Bůh. Jak zpověď pokračovala, advokát
měkl a měkl, až se nakonec rozplýval v slzách. Jeho duše
procitla ze sna a dívala se na uplynulý život jinýma očima.
Přišli později přátelé a snažili se ho „rozebrat“, ale marně.
Don Bosco ho pak navštěvoval každodenně po celý týden,
dokud nezemřel.
Stal se jiný případ – obtížnější. Jistá paní přišla za Donem
Boskem a prosila ho, aby navštívil určitého známého, že
prý je na pokraji života. Prý s jeho návštěvou souhlasí. Šel
tedy, ale nemocný mu bez obalu položil otázku, jak přichá-
zí, zda jen tak, nebo jako kněz, aby ho vyzpovídal. „V tom
případě,“ řekl a vytáhl dvě pistole zpod polštáře, „v tom pří-
padě jedna bude platit vám a jedna mně. Tak jako tak mé
dny jsou sečteny.“ „Nebojte se, nebudu vás nutit ke zpovědi.
Zpověď má cenu jen tehdy, když se člověk opravdu kaje ze
svých hříchů. Vynucený úkon nemá cenu.“
155
|
|
16.6 Page 156 |
▲back to top |
Hovořili spolu a výsledek byl jako obyčejně; ten člověk
vycítil, že má před sebou kněze výjimečně dobrého, a na-
konec požádal o svatou zpověď. Nejen to. Byl členem sek-
tářské lóže a byl hodně vysoko postavený. Náhoda chtěla, že
zrovna, když byl u něho Don Bosco, přišli ho navštívit dva
jeho přátelé ze spolku, takže věděli, co se děje. Ten člověk
byl naživu ještě asi dva nebo tři měsíce a v té době dal Donu
Boskovi svůj diplom a ještě mu svěřil nějakou listinu, kde
byla uvedena jména dalších příslušníků ilegálního spolku.
Bohužel Don Bosco tam četl i jména některých extradiecéz-
ních kněží, kteří však pobývali v Turíně. Byl velmi překva-
pen a považoval za svou mravní povinnost oznámit to cír-
kevním představeným.
Vypravoval Josef Buzzetti, bývalý zednický učeň, nyní
studující na kněze, že mu Don Bosco svěřil onen diplom
do úschovy, nařídil mu pořídit dvě kopie onoho seznamu
a jeden z nich spálit. To se zajišťoval, protože tušil, že zále-
žitost bude mít dozvuky. Měla. Ti páni po pohřbu kolegy
Dona Boska navštívili a vyhrožovali mu následky, nevydá-li
jim zmíněné dokumenty. Don Bosco jim diplom vydal, pak
i onu listinu. Když chtěli vědět, zda si pořídil i opis, mohl
bez lhaní říci, že ano, ale že jej z obavy spálil. To nelhal, sku-
tečně jej spálil. Po nějaké době se všechno uklidnilo a věc
zůstala utajena i v Oratoři.
Bylo to přibližně v té době, kdy na něho, vracejícího se
večer domů, vyskočili nějací chlapi a ohrožovali ho noži.
Naštěstí se tam vyskytl nějaký pan Rolando a chlapi zmizeli.
Rolando to později vypravoval donu Ruovi. Zda byla mezi
oběma událostmi vnitřní souvislost, nelze už říci.
17 Činnost stále širší
Rok 1850 se blížil k závěru a Don Bosco se připravoval na
cestu „do zahraničí“. Byl pozván do Milána kázat milostivý
rok, který oznámil Svatý otec za účelem odčiňování zla, kte-
ré se tolik všude šířilo a hrozilo tolika duším. Zval ho tam
don Serafin Allievi, ředitel kvetoucí oratoře sv. Aloise a don
Biaggio Verri, který se s Donem Boskem znal, a byl jeho
upřímným obdivovatelem. Souhlasil s tím i milánský arci-
biskup monsignor Romilli i farář farnosti sv. Simpliciána,
do jehož obvodu oratoř patřila.
Don Bosco rád přijal, a že Milán patřil tehdy ještě do
rakouské říše, musel si opatřit dovolení od piemontských
úřadů i od rakouského vyslanectví. Ještě existuje v salesián-
ském archivu pas, který mu vystavili s jeho osobními údaji:
Věk 35 let, výška 38 uncí, vlasy kaštanově temné, čelo střed-
ní, obočí kaštanové, oči taktéž, obličej oválný, pleť snědá, za-
městnání učitel obecné školy.
Než se vydal na cestu, byl přítomen zajímavé konferen-
ci některých z jeho blízkých laických spolupracovníků. V té
době ještě laici v církvi vystupovali jako jednotlivci a jen
pomáhali kněžím. Don Bosco byl průkopnický duch a viděl
dopředu. Bylo mu jasné, že laici budou muset vytvářet or-
ganizace, které si vezmou za účel podporovat činnost církve
s určitou samostatností. Sám je k tomu povzbuzoval a ne-
bál se jich. Už tehdy měl jakousi představu toho, co později
měli být Salesiánští spolupracovníci, i když představa neby-
la nutně ještě jasná a potřebovala dalšího krystalizování.
Sešli se tedy někteří jeho pomocníci v díle oratoří a udě-
lali zápis tohoto znění:
1. Utvoří provizorní zbožné sdružení pod titulem sv. Fran-
tiška Saleského. Tohoto světce si berou za patrona proto,
že poměry v Savojsku, kde žil, byly podobné jejich pomě-
rům.
2. Tato provizorní společnost se bude snažit stát se spole-
čenstvím velkého stylu a bude se snažit užít všech pro-
středků, aby se zabránilo šíření zla. Pokud už vzniklo,
bude je odstraňovat.
3. Bude to společenství laické, aby se nemohlo, jak je
v módě, označovat za „kněžský vynález“. Tím však není
řečeno, že jsou z něho vyloučeni dobří kněží, kteří by
chtěli s tímto společenstvím spolupracovat.
4. Zakládajícími členy jsou Josef Bognier, Dominik Roggie-
ri, Dominik Donna, Petr Battistolo, Leandro Bognier, Jan
Gilardi, Amedeo Bosso. Tito si vezmou na starost další
kroky, aby sdružení dostalo potřebnou formu a náplň.
Příspěvky se budou dávat prvnímu zakládajícímu členo-
vi Bognierovi jako pokladníkovi.
5. Všichni se zavazují získat co nejvíce členů, ale také vybí-
rat opatrně, aby to byli samí na slovo vzatí katolíci.
6. V neděli bude další schůzka, na které budou představeni
noví členové.
7. Během týdne Bognier seznámí s tímto záměrem význač-
né kněze a laiky, kteří by mohli být vytvoření spolku ně-
jak nápomocni. Kdo by jen trochu jevil nechuť nebo ná-
mitky, s ním se dále nebude jednat.
Zápis nese datum 17. 11. 1850.
28. listopadu ve dvě odpoledne vyjel Don Bosco do-
stavníkem z Turína. Do Milána přijel v 11 hodin dopole-
dne druhého dne. Nebylo tam vůbec příjemně. Milán byl
sopkou, jen vybuchnout. Rakouská policie všechno hlídala
a každý měl strach, co bude zítra. I faráři byli přísně hlídáni
a běda, kdyby si někdo dovolil z kazatelny říci něco, co by se
dalo vykládat jako popouzení proti Vídni. Nejeden kněz ze
strachu nerad něco podnikal, proto ani misijní kázání, na-
poroučená v souvislosti s milostivým létem, neměla jiskru.
Don Bosco se ubytoval u dona Allieviho a Verriho, ale
pan farář najednou začal couvat, že prý by stačilo, kdyby
Don Bosco kázal jen v oratoři a nechodil do farního kostela.
Rozhodně nechce nic dělat bez pana arcibiskupa. Nezbylo
než jít k monsignoru Romillimu. Ten byl sice u císařského
dvora dobře zapsán, protože se držel daleko od politiky, ale
i on měl strach a Dona Boska spíše zrazoval od kázání ve
veřejných kostelech. Nebyla pro to vhodná chvíle. Nakonec
souhlasil, ale prohlásil, že na sebe nebere žádnou zodpověd-
nost, tu si musí nést Don Bosco sám.
Tak začala ve farním kostele kázání. Lidé se na ně hrnuli,
zvláště když se rozkřiklo, že přijel kazatel z Turína, ale mno-
zí byli zklamaní. Don Bosco slíbil arcibiskupovi, že bude
kázat tak, jak se kázalo před pěti sty roky, to je jen o spáse
duše, a slovo dodržel. Kázal o posledních věcech člověka,
vyzýval k pokání, k zpovědi, k účasti na stolu Páně, o dob-
rém a špatném příkladu, prostě věci, za které mu nikdo
nemohl nic říci, ale které dosahovaly účelu. V kostele byli
špiclové, ale nic si neodnesli. Tak kázal tři dny, dvakrát za
den, u sv. Simpliciána, pak duchovní cvičení v oratoři sv.
Aloise, kam přišlo několik set hochů z celého města. Jeho
řeč byla plná krásných podobenství a příkladů, takže se moc
líbila. Jako předsevzetí dal milánským oratoriánům totéž,
co dal hochům v Giavenu: aby každý měsíc konali cvičení
156
|
|
16.7 Page 157 |
▲back to top |
šťastné smrti. Mezitím kázal ještě v jiných milánských kos-
telech: U Panny Marie Nové, u sv. Karla, u sv. Aloise, u sv.
Eustorgia. Někdy mluvil i pětkrát za den.
Pověst o něm se rozkřikla daleko a když skončil duchov-
ní cvičení v oratoři, musel ještě do Monzy, alespoň na skok,
a to první dráhou, která byla postavena v Lombardii. Jeho
příkladem povzbuzeni i ostatní faráři se přestali bát, a tak
měl Don Bosco tu čest, že uvedl do chodu v Miláně dlou-
hodobé misie, které trvaly 18 dní. Byla to veliká duchovní
obnova města, za kterou mu byl arcibiskup vděčný.
Don Bosco se pln radosti vrátil domů. U hraničního
přechodu na něho čekali dva jeho hoši: Rua a Angel Savio.
Jeho první starostí bylo oslavit v Oratoři pěkně svátek Ne-
poskvrněného Početí Panny Marie a mít ke svým věrným
už tradiční rodinnou konferenci, ve které hovořil o díle, kte-
ré začalo v roce 1841 právě na ten den Panny Marie, o jeho
úspěších i neúspěších, ale i o plánech do budoucnosti. Tuto
tradici zahájil roku 1842. Tehdy tak mluvil ke katechistům,
později, když už měl kleriky, k nim. A tak, jak dílo rostlo
a rozvíjelo se, měnila se i podoba této konference. Nakonec
se stala konferencí pro salesiány vůbec. Někdy ji bylo třeba
odložit, ale nikdy se nekonala později, než nastal konec ob-
čanského roku.
18 Střídmý život
Don Boskova ctnost byla stejně mimořádná jako jeho činy.
Byl vzorem střídmosti. V tom napodobil Spasitele, který
nesl na svém těle pokutu za naše hříchy a chtěl, abychom
Ho v sebezapírání následovali. I svým žákům doporučoval,
aby se zapírali. Říkal, že kdo se chce s Pánem radovat v nebi,
musí umět s ním trpět na zemi. Také říkal, že ďábel nejví-
ce pokouší nestřídmé. Chtěl, aby jídla bylo dost, aby mladý
organismus neutrpěl škodu, ale také chtěl, aby byla strava
prostá, nic nadbytečného. Nesnášel, aby si někdo stěžoval
na pokrm. Sám si také nikdy nestěžoval.
V Itálii je normální, že se k jídlu pije víno, ale on byl
pro vodu, nebo jen trochu vína do ní. Říkal: In vino luxu-
ria – víno vede k hýření. Vůbec se bál, aby do jeho domu
nevstoupila změkčilost. Jak byl vychován, nedovoloval ho-
chům, aby si po obědě lehali do postele, ale neměl nic pro-
ti tomu, když v parných dnech si na půl hodiny nebo i na
tři čtvrtě položili hlavu na lavici nebo si podřímali vsedě,
s opřenou hlavou. Říkal: Ukažte mi hocha, který je střídmý
v jídle, pití a spaní a já vám řeknu, že je i ctnostný, svědo-
mitý, dobrý, laskavý. Naopak, ukažte mi hocha nestřídmého
a ospalého, a já vám dokážu, že nemá daleko do hříšného
života. Bude sama nectnost. Kolik už chlapců bylo zkaženo
nestřídmostí. Mládí a víno, to jsou dva ohně. Víno a čistota
nejdou dohromady.
Slova doprovázel příkladem. Byl svrchovaně umrtvený,
ale neukazoval to. I domácí museli mít oči dobře otevřené,
aby to poznali. Dovedl vše mistrně zakrývat veselostí a hu-
morem. Přesto ti nejdůvěrnější dobře viděli do jeho odříka-
vého života. K těm nejdůvěrnějším patřil od roku 1841 Josef
Buzzetti, od roku 1848 Ascanio Savio, od roku 1852 Michael
Rua, Jan Cagliero, Francesco Cerruti, Jan Bonetti a koneč-
ně Jáchym Berto, který byl od roku 1864 jeho tajemníkem
a důvěrníkem až do roku 1888. TI všichni mohli dosvědčit
jeho ducha umrtvenosti.
Stávalo se, že povrchní pozorovatel nic neviděl, nebo
si dovolil i nevčasnou kritiku. Brosio ve svých písemných
vzpomínkách píše, co se stalo roku 1850 o Velikonocích.
Byl Zelený čtvrtek. Tehdy byl přísný půst stejně jako na Vel-
ký pátek. Don Bosco umýval nohy „dvanácti apoštolům“ –
hochům z Oratoře, a pak si je vzal s sebou ke stolu. Hoši do-
stali jen jedno jídlo, ale bohaté, i když postní. Donu Boskovi
přinesli ještě předtím polévku. Potřeboval totiž po několi-
kahodinovém zpovídání zahřát svůj stále churavý žaludek.
Někdo měl velké oči a hned strčil do souseda: „Podívej se,
Don Bosco nedrží půst, má polévku.“ Brosio to zaslechl. Vě-
děl dobře, že polévka je jen trochu osolená voda bez jiného
koření nebo zeleniny, ale nedalo mu to pokoj. Chtěl Dona
Boska ospravedlnit, a tak se veřejně zeptal Matky Markéty,
jak to, že Donu Boskovi dává, co přesahuje program postu.
Markéta řekla: „Ale vždyť je to jen osolená voda!“ Brosio
na ní naoko napadl i Dona Boska. Ten pochopil, co zamýšlí,
a vysvětlil hochům své žaludeční potíže a řekl, aby se nepo-
horšovali, to že církev dovoluje, když někdo skutečně potře-
buje. Ten dotyčný byl velmi zahanben a rozplakal se kvůli
tomu. Don Bosco to všechno zamluvil.
Ascanio Savio byl vůbec první klerik Oratoře. Vypově-
děl, že nikdy neviděl Dona Boska dělat mimořádné poká-
ní. Žádné kající pásy, žádné bičování, žádné zvláštní posty.
A přece dělal ustavičné pokání, které se vyrovnalo kajícímu
životu dávných poustevníků. Každý den byl řetězem svízelů,
které snášel bez nářku, ano s úsměvem na rtech. Nejen den,
ale i každá noc.
Don Rua dosvědčoval, že až do svých padesáti roků Don
Bosco spal v noci nanejvýš pět hodin. Jeden den v týdnu ce-
lou noc strávil bez spaní. Teprve od roku 1866 do r. 1871 si
dopřával šest hodin spánku. Teprve po těžké nemoci, kterou
prodělal ve Varazze roku 1872 spal o hodinu více, jak mu to
lékař nařídil. Ale i tak se občas vracel ke starému zvyku.
Komunita vstávala v 5 hodin, v zimě o půl šesté. Don
Bosco nikdy nevstával později, protože když šli hoši do kos-
tela, to už seděl ve zpovědnici a zpovídal. Neměl zvláštní
ložnici, nýbrž měl lůžko v místnosti, kde během dne přijí-
mal lidi. Bisio, který měl na starosti u něho úklid, říkal, že
v zimě bylo v jeho světničce hodně studeno. Nikdy se neto-
pilo a Don Bosco seděl se zkřehlýma rukama a psal a psal,
nebo poslouchal návštěvníky. A nikdy si ani slovem nepo-
steskl.
Na snídani si bral šálek kávy smíchané s cikorkou, někdy
si nadrobil kousek chleba, ale později ani to ne. Každou so-
botu se postil, to znamená, nejedl. Když zvonilo k obědu,
obyčejně nemohl jíst, protože byli u něho lidé. Přicházíval
tedy normálně, až to šlo. A to ho ještě cestou zastavovali lidé
a musel s každým aspoň slovo prohodit. Přicházeli i lidé
velmi řeční a nekoneční, tu bylo třeba mít svatou trpělivost
a věnovat se jim. Sekretář mu někdy domlouval, aby s tako-
vými jednal briskně, ale on že ne, že by si odnesli špatný
dojem.
Když přišel do jídelny, sedl si, ale to už se tam nahrnuli
kluci a hned kolem něho, že neměl pokoj ani při jídle. Křik,
prach, strkání, špatný vzduch, to všechno patřilo k tomu.
Ono se snadno řekne: „Scény rodinného štěstí!“ Ale co
k nim všechno patřilo!
Kardinál Cagliero vypravoval: „Don Boskův stůl byl vždy
chudý, abychom neřekli ubohý. Jako chlapec jsem v letech
157
|
|
16.8 Page 158 |
▲back to top |
1852 a1853 posluhoval u stolu. Polévku a chléb měl tak jako
my, jako příkrm mu maminka Markéta dávala nějakou luš-
těninu s kousíčkem masa nebo vajíčkem, často měl vařenou
řepu. Někdy totéž za sebou, jen ohřáté, dokonce celý týden
se na stůl vracelo stejné jídlo. Nikdy si nestěžoval a mamin-
ce nic nepředpisoval. Řídil se heslem sv. Františka Saleské-
ho: „Nic nevyžadovat a nic neodmítat“, což bylo obměnou
výroku sv. Pavla: „Jezte, co vám předloží.“
O něco později, kvůli tomu, že u jeho stolu byli další
strávníci – klerici, musel přidat trochu ovoce nebo kousek
sýra, a když roku 1855 se k němu přidali kněží, přidal ještě
něco navíc, ale jeho stůl zůstával stále stolem chudých. Ni-
kdy tam nebylo památky po něčem, co by bylo možno na-
zvat blahobytem. Osobně dával přednost bramborám, řepě
a zelenině, hlavně že byly vařené. Nezáleželo na tom, jak to
chutná. „Člověk má jíst, aby žil, a ne žít, aby jedl,“ říkával.
Někdy se klerici postarali, aby mu kvůli jeho žaludku dali
něco zvláštního, ale když to zpozoroval, hned šel do kuchy-
ně a zakázal si to.
Jídlo nemůže být vždycky chutně upravené; něco se také
nepodaří. Don Bosco chtěl být indiferentní a snědl coko-
liv, i když mu to nechutnalo a druhý nad tím ohrnoval nos.
Ano, když někdy byla polévka mimořádně dobrá, třeba si
do ní přilil vody s odůvodněním, že je horká a potřebuje
ji zchladit. K umrtvení mu sloužil i chléb. Nebyl by přene-
sl přes srdce, aby nechal zahodit odloženou skývu chleba,
ztvrdlou paňotku nebo kousek nedojedeného chleba. Ne-
rozlomil paňotku novou, dokud nebyla dojedena paňotka
stará. Pro porozumění: v Itálii nemají bochníky chleba jako
my, ale paňotky – něco jako naše žemle. Za jeho příkladem
vznikala mezi obyvateli Domova jakási neformální společ-
nost, zvaná „zbytková“ nebo „nedojedková“. Don Bosco
v lásce k chudobě jedl opravdu jen minimum, které potře-
boval k udržení tělesné kondice, a spíš stále trpěl mírným
hladem než přesycením. Když přišel nenadálý host, bylo sa-
mozřejmé, že se zřekl svého přídělu a přenechal jídlo hostu.
Co se týče vína, při jídle nepil více než jeden pohárek
a ten si ještě upravil tak, že to byla více voda než víno. Ně-
kdy si zažertoval, narážeje na křestní slib, kde se slibuje, že
se zřekneme světa, ďábla a jeho nádhery. Italsky se nádhera
řekne pompa. Don Bosco říkal, že se bohužel pompy úplně
zřeknout nemůže. Italsky totiž pompa může znamenat také
pumpu na vodu.
Naznačili jsme, že v Don Boskově domě, co se týče jídla,
nebylo vždycky stejně. Víceméně od roku 1860 bylo nutno
v zájmu širšího společenství upravit poměry u stolu tak, aby
se každý dostatečně najedl a aby nebyl důvod ke kritikám.
Osobně tím Don Bosco trpěl. Občas si povzdechl: „Já jsem
si vždycky myslel, že se v mém domě každý spokojí s polév-
kou a chlebem k ní a nanejvýš ještě talířem nějaké zeleniny.
V tom jsem se zmýlil. Mým ideálem byla kongregace, která
by byla vzorem střídmosti, a že až budu umírat, zanechám
ji takovou, jakou jsem si ji představoval. Zatím vidím, že
má představa byla neuskutečnitelná. Tisíce a tisíce důvo-
dů mne přinutily, abych se ponenáhlu zařídil jako všechny
ostatní řeholní společnosti. Posvátná kongregace by mi ani
neschválila stanovy, ve kterých bych byl příliš strohý, co se
týče jídla. Ale i tak se mi zdá, že by se mohlo žít, jak se žilo
v prvních dobách Oratoře.“
Přesto byli lidé, kteří tvrdili, že se u Dona Boska dobře
jí. Jak jinak, když Don Boskovýma rukama projde tolik pe-
něz! Stalo se, tak vypravuje don Jan Turchi, v domě hraběte
D’Aliana byl na návštěvě opat ze Supergy Stellardi. Řeč při-
šla také na Dona Boska a na to, jak se u něho jí. Stellardi
byl právě z těch, co měli plno řečí. Slovo dalo slovo a pan
opat řekl, že to půjde vyzkoumat neohlášenou návštěvou
u Dona Boska. Šel. Přišel těsně před obědem a že prý se
nemůže vracet na Supergu, prostě dal se pozvat ke stolu.
Don Bosco byl trochu vyšinut z rovnováhy, nečekal takové-
ho pána a neměl, čím by ho jaksepatří uctil, ale on že prý
ne, že vezme zavděk to, co má na stole Don Bosco, ať kvůli
jeho návštěvě kuchyň nezneklidňuje. Tak se stalo, že se nic
mimořádného neshánělo a nevařilo. Přišla na stůl rýžová
polévka s jedlými kaštany, zapražená pohankovou mou-
kou. Pan opat sotva okusil, už měl dost. Pak kousek tresky
na špatném oleji. Don Bosco klidně jedl, ale jeho velebnost
jen okusila, odstrčila talíř a už neměla hlad. Jako druhý pří-
krm se objevil v slané vodě ovařený bodlák a nakonec jako
zákusek plátek čerstvého sýru. Klerici, kteří byli přítomni
opatovým rozpakům, se při obědě velmi bavili a pak venku
se s chutí zasmáli. Stellardi běžel k D’Alianům se dojíst. Sám
se prý smál, jak se vytrestal. Takových překvapivých návštěv
bylo více a každý, kdo si kdovíco představoval, vystřízlivěl.
Don Bosco nerad jídal masité pokrmy. Říkal, že působí
dráždivě. Jiným svůj názor nevnucoval, třeba prý jsou méně
citliví než on.
Po obědě, hlavně když v noci pracoval a byl vyčerpán,
cítil velkou potřebu spánku. Nejednou se mu při obědě za-
víraly oči a on pak zůstal úmyslně chvíli sedět, se zavřený-
ma očima a s hlavou skloněnou na prsa, aby si odpočinul.
V takových chvílích druzí chodili kolem něho po špičkách,
aby nerušili. Zlé bylo, že bylo třeba hned odpoledne vyra-
zit do ulic shánět prostředky pro rostoucí rodinu. Někdy byl
k smrti unaven a musel si někoho vzít s sebou, aby ho vedl.
Bál se, že usne vestoje. Stalo se jednou, že šel takto sám a do-
stal se na náměstíčko u Panny Marie Těšitelky. Šel vrávora-
vým krokem, protože řadu nocí špatně spal. Viděl to nějaký
švec a ptal se ho, jestli mu není špatně. „Ne,“ odpověděl on,
„jen se mi chce hrozně spát.“ Švec ho hned vzal, aby si v jeho
dílně chvíli odpočinul. Dal si říci a za chvíli seděl na verpán-
ku u zdi a spal s hlavou opřenou o zeď. Spal od půl třetí do
pěti. Když se vzbudil, vadil se se ševcem, že ho nevzbudil, ale
ten se jen zubil: „Ale velebný pane, když na vás byl takový
hezký pohled. Já jsem se na vás díval zrovna zbožně a myslel
jsem si, co jste asi dělal, že jste tak hrozně unavený.“
Mimo čas k jídlu nikdy nic nejedl a nepil, leda až v po-
sledních letech na rozkaz lékaře vypil před obědem trochu
vermutu pro lehčí vytrávení. Vermut se však nesměl kupo-
vat, posílala mu jej rodina Dr. Carpana, která si to považo-
vala za čest. Podobně někdy přijal trochu heřmánkového
odvaru, když musel hodiny a hodiny sedět ve zpovědnici.
Ani vodu nepil mimo stůl, třebaže trpěl záněty v ústech
a nekonečné audience ho velmi unavovaly. Jen někdy ho se-
kretář Berto přinutil prosbami, aby se trochu napil. Tehdy
uposlechl, ale jen si svlažil ústa a dost. Říkal, že by se potil.
Nikdy neměl ve světničce žádnou láhev, ani víno, ani likéry,
ani sirupy. Když mu někdo něco dal, neomylně to poslal do
kuchyně, aby to schovali pro nemocné a nebo poslali da-
rem dobrodincům. Doporučoval svým, aby u sebe neměli
nic na mlsání, že se nehodí mlsat. Nerad viděl, aby se mezi
obědem a večeří ještě svačilo. Považoval to za zbytečné.
S plným břichem se těžko studuje a pracuje. V Oratoři se
nesvačilo. Tuto normu dodržovali i při návštěvách. Nepřišel
jíst, ale hovořit. Jen ze slušnosti, aby neurazil, někdy přijal
158
|
|
16.9 Page 159 |
▲back to top |
skleničku vodou oslabeného vína. Hochům však přál. Když
s ním byli někde na návštěvě – to bývalo často, že je bral
s sebou, neměl nic proti tomu, aby se najedli. Věděl, že to
potřebují. Hrozny sám mimo stůl také nejedl, ale když byl
s hochy pozván na vinobraní, aby jim dodal chuti, také si
zobl, aby se neřeklo. Tak svědčil don Rua.
Jak málo se vyznal v pokrmech a jak málo věnoval pozor-
nost jejich kvalitě, ukazuje tento příběh. Kázal kdesi na ven-
kově a zpovídal dlouho do noci. Zatím pan farář a hospodyně
byli dávno v hajanově. Don Bosco vešel do fary, zavřel dveře
a nakoukl do kuchyně v domnění, že mu tam nechali nějakou
večeři. V kuchyni svítila olejová lampička a na žhavém pope-
lu našel hrnek a v něm něco, co vypadalo jako polévka. Vzal
to a snědl. Ráno však ho čekalo vyšetřování. Hospodyně měla
na ohništi uvařený škrob na prádlo a ten z hrnku zmizel. Ne-
zbylo než přiznat se a odprosit. Pan farář se mohl usmát a ne-
odpustil si, aby to všude nedával k dobrému.
Don Bosco často říkal: „Dvě věci bych potřeboval: abych
nemusel spát a nemusel jíst.“ Jídlo ho osobně netáhlo. Ke
stolu ho někdy museli volat a připomínat mu, že ještě neje-
dl. Nejednou po snídani odešel do města, a když se k druhé
hodině vrátil domů, hned sedl k psacímu stolu a psal třeba
dopisy. V kuchyni si mysleli, že něco pojedl ve městě u lidí,
ale on zatím jen zapomněl zastavit se a něco doma sníst.
Také se stalo, že dostal nějakou motolici do hlavy a cítil veli-
kou slabost. Pak se přišlo na to, že je to od hladu.
Don Reviglio, když už byl samostatným farářem, přišel
jednou k Donu Boskovi kolem páté odpoledne, když Don
Bosco teprve obědval. Měl před sebou cínový hrnek a v něm
trochu fazolí. To bylo všechno.
Večeře byla samozřejmě pro něho chudší než oběd. Nic
nedbal, že druhý den bude muset držet půst kvůli mši svaté
třeba zase do poledne. Večer chodil poslední spát. Napřed
pochodil všechny místnosti, kde leželi chlapci, dal tomu či
onomu pokyny pro druhý den, někdy měl ještě pozdě večer
konferenci pro kleriky.
Jestliže Don Bosco nebyl labužník v tělesném slova smy-
slu, byl labužníkem ve smyslu duchovním. Tak jednou na
večerním slovíčku vypravoval hochům: „V letech 50–51–52,
když jsem po celodenní práci, zpovídání atd. k jedenácté
hodině vystupoval do své světničky, rád jsem vyšel na bal-
kon. Ta krása, dívat se na čistou oblohu! Orientoval jsem
se podle Velké medvědice a pak jsem se díval a snil. Díval
jsem se na Měsíc, na oběžnice Země, na hvězdy. Přemýšlel
jsem o těch velikých dálkách, které dělí nebeská tělesa od
sebe, prohlížel jsem si mlhoviny, myslel jsem na to, že každá
z nich je tvořena miliony hvězd, z nichž se každá nějak po-
dobá naší Zemi a z každé by bylo možno dívat se do dálek,
jako se díváme my. Vesmír se mi zdál vždycky tak krásný,
veliký, tak božský, že jsem nakonec neměl jinou možnost,
než někam utéci. A tak jsem utíkal, utíkal… (hoši čekali na-
pjatě, co asi řekne) a honem honem jsem zalezl pod deku
a tam jsem se konečně necítil tak docela malý.
Don Bosco rád přemýšlel a mluvil o vesmíru a o jeho
tajemstvích. Rád četl a poslouchal, co o něm zjistili vědci.
A vždycky končil: „Jak veliký je Bůh, jak mocný!“
Uléhal s rukama sepjatýma na prsou. Tak to dosvědčo-
vali ti, kdo mohli někdy vstoupit do jeho světničky a vidět
ho, jak spí.
19 Přísná sebekontrola
Kdo si představuje Dona Boska uprostřed mladých hochů
a čte o tom, jak byl stále s nimi, jak si s nimi hrál, honil
se a podobně, mohl by si ho představovat jako muže že-
lezného zdraví, jemuž to všechno bylo osobní potřebou.
Tomuto omylu propadli i mnozí lidé, kteří neznali Dona
Boska zblízka. Jeho důvěrné okolí mělo o něm jiné poznání
a mohlo jen žasnout nad tím, jakým obětem se podvoloval.
Chodil vždy zpříma. Když seděl, neopíral se, nepřekládal
nohu přes nohu, a když nepsal, míval ruce spojené zkříže-
nými prsty. Nikdo ho neviděl vyhledávat pohodlnou pozici
nebo lehnout si na divan. A to ho pořád pozorovalo mnoho
očí, ve dne v noci, všude a po dlouhá léta. Když šel, nikdy se
o nikoho neopíral, leda že byl zjevně tak unaven, že ztrácel
jistotu kroku. Bylo to úmyslné, zvykl si na přísnou sebekon-
trolu. Jeho smysly byly dokonale podrobené diktátu mysli
a srdce.
Když zpovídal – byly to celé hodiny, vlastně se rukou ne-
opíral, protože měl paži zvednutou a v ruce držel štolu tak,
aby tvář jeho i tvář penitenta byla chráněna před zvědavostí
druhých. V zimním období se k tomu přidala vlezlá zima,
čišící ze zdí chóru nebo sakristie. Zpovídal u prostého kle-
kátka. Můžeme si představit, kolik utrpení mu působilo už
jen to množství mladých penitentů, kteří se kolem něho tla-
čili. Hoši oratoriáni byli někdy špinaví, roztrhaní, přicházeli
z domácností, kde byly blechy. Don Bosco dělal, jako by mu
nic nevadilo, nesl to všechno trpělivě jako pokání za druhé,
jako dobrovolné odčiňování hříchů. Ani komáry neodhá-
něl; někdy byl celý pobodaný. Říkal žertem: „Podívejte se,
jak mají komáři Dona Boska rádi.“
Někdo by si mohl myslet, že byl Don Bosco samá řeč
a samý šprým. Nebyl. V řeči byl zdrženlivým, svým založe-
ním raději poslouchal než mluvil. Do řeči se nutil. Přitom
musel stále vést řeč, mluvit a mluvit, do únavy.
I obsah jeho řeči byl krajně ukázněný. Žádný rozpusti-
lý projev, žádný bezuzdný smích, žádná ironie, žádné do-
bírání si druhých, natož kritizování, mluvení o druhých,
vyzvedání jejich chyb. To působilo, že se každé jeho slovo
bralo vážně, bylo jakoby svaté, bylo bráno jako slovo světce.
Jeho postavení, jak si je vytvořil, mu ani nedovolovalo jinak.
Svíralo ho to, ale zvykl si a vydržel do smrti. Nevadilo mu
ani, když mu někdo vynadal. Poslouchal, trochu chlácho-
lil, snažil se vysvětlit, ale když viděl, že je to marné, zmlkl
a nechal dotyčného, aby se vybouřil, a zase šel. Italové jsou
temperamentní, co na srdci, to na jazyku, Don Bosco na-
proti tomu byl vtělený klid jako sv. František Saleský. Že ho
to stálo mnoho sebezapírání, je samozřejmé. I svým synům
stále radil, aby se naučili klidu a sebeovládání.
Ovládal i smysly, např. zrak. To všechno souvisí. I on
byl přirozeně zvědavý, ale léty nabyl takovou nadvládu nad
svýma očima, že se skutečně díval jen na to, co chtěl vidět,
a ostatní neviděl. Tak by si byl někdy rád přečetl něco z be-
letrie, z historie, nějaký vědecký spis. Měl na to tak málo
času, že se prakticky musel všeho toho zřeknout. Noviny
nečetl skoro vůbec. Nebyl čas. Nanejvýš se nechal informo-
vat od někoho soudného a do novin nahlédl jen tehdy, když
bylo třeba sledovat určité události, které se dotýkaly círk-
ve nebo jeho díla. Jeho bystrá hlava ostatně nepotřebovala
159
|
|
16.10 Page 160 |
▲back to top |
mnoho, aby neztratil kontakt s dobou. Určitou informova-
nost o světě měl stále a po ničem víc netoužil.
V jeho době bylo velmi rozšířené šňupání. I jemu to lékař
radil z toho důvodu, že trpěl častým bolením hlavy a záněty
v očích. Měl na stole malou krabičku, ale ta tam ležela celý
rok a jen málokdy v ní omočil palec. Spíš jenom přičichl.
Vůbec měl ve zvyku, když mu někdo nabídl tabatěrku, do-
tknout se voňavého obsahu palcem a pak nosu malíčkem
a jen tak pro legraci dělat, jak si pochutnal. Totéž, když ně-
kdo přinesl kytici růží. Přiblížil k ní pro radost dárce obličej,
ale nepřivoněl doopravdy. Raději hned poslal kytici do kos-
tela Panně Marii, aby zdobila její oltář. Ze zásady neužíval
voňavých mýdel, voňavek a podobných marností.
Jak už byl skoro zamilovaný do života podle vzoru Spa-
sitele a myslel jen a jen, co by vykonal dobrého pro druhé
a ne pro sebe, na vycházky chodil jen ve spojení s nějakým
apoštolátním cílem. Nikdy necestoval za účelem rekreace
nebo turistického zájmu, neměl na to čas. Občas však hle-
dal nějakou skrýš mimo Oratoř, kde by mohl nikým neru-
šen pracovat ve svých spisech a podobně. Tento úkryt mu
rádi poskytovali jeho dobrodinci, kteří si považovali za čest,
když mohli hostit Dona Boska.
Korektury opravoval mnohdy ve vlaku, ano i v chůzi.
Jednou měl jet s donem Ruou vlakem z Troffarella do Villas-
tellone a vlak jim před nosem ujel. Šli tedy pěšky a Don
Bosco si liboval, že se mu podařilo cestou projít a opravit
celý velký sešit.
Nikdy ho nebylo vidět v divadle, na koncertě, na veřej-
ných slavnostech. Hodně se hrávalo divadlo v samotné Ora-
toři, ale ani tehdy se nedovedl soustředit na jeviště. Dával
víc pozor na hochy, staral se o bezpečí domu, nebavil se, ale
asistoval. Když jeho přítomnost nebyla nutná, raději zalezl
do pokoje k své práci, které bylo tolik! Někdo se ho ptal,
jak to dělá, že ho ustavičná práce neotráví. Říkal, že ne, Pán
Bůh mu dal takový dar, že se prací baví, takže je mu rekrea-
cí. Jednou v roce 1885 dostal tolik dopisů, že několik týdnů
stále odepisoval. Někdo se divil, ale on na to, že to je jeho
radost. Totéž říkal, když musel hodiny zpovídat nebo kázat.
Nikdy si ani nepovzdechl.
Kardinál Cagliero rád vzpomínal na tento příklad
a zvláště ho dojímalo, s jakou nenuceností Don Bosco pra-
coval. Navenek nedal znát, co ho to stojí. Ano, vytvářel do-
jem, že je to docela normální. Tak povzbuzoval své, aby se
také stali neúnavnými pracovníky a aby se nešetřili.
Dělal Don Bosco nějaké mimořádné pokání, jak o tom
čteme v životopisech svatých? Říkalo se něco, ale těžko to
mohl někdo dokázat. Sem tam se něco zpozorovalo, ale Don
Bosco to dovedl zaretušovat, takže to zůstalo jeho soukromou
záležitostí. Hochům a salesiánům vždy radil, aby nic zvláštní-
ho nedělali, zato aby s tím větší chutí konali své povinnosti
a snášeli bolesti, které přicházejí samy a dají člověku někdy
hodně zabrat. Hochům často opakoval: „Hoši drazí, nedopo-
ručuji vám žádné kající skutky, ale práci, práci, práci!“
K Don Boskovu pokání patřily také nemoci. Už jako se-
minarista trpěl slabostí žaludku a bolestmi hlavy. Od roku
1843, když byl teprve dva roky knězem, trpěl únavou očí
a ke konci života na pravé oko oslepl. Roku 1846 se mu
udělal na noze malý zánět, který se postupně rozšiřoval.
V posledních letech měl nohy tak oteklé, že ho musel někdo
obouvat. Nosil také elastické punčochy. Bolestný otok nazý-
val v soukromí svým každodenním křížem.
Bolení hlavy doplňovalo časté bolení zubů. Také trpěl
v pozdějším věku bušením srdce. V posledních patnácti
letech míval horečky spojené se zimničnými stavy a dělaly
se mu také kožní vyrážky. Na kostrči se mu vytvořil malý
nádorek, který mu činil bolestným sezení i ležení. Mohl si
jej nechat vyoperovat, ale na to byl příliš jemný, než aby to
učinil. Posledních pět let života mu ochabovala páteř, takže
si musel dělat násilí, aby se nehrbil.
Ačkoliv považoval život za veliký dar Boží, přece na něm
nelpěl a často říkal, že se těší na nebe. Smrt mu je otevře
a pak už bude všechno pěkné. Proto se nikdy nemodlil za
své uzdravení. Lékaři nepohrdal, ale také je neobtěžoval,
leda když to muselo být. Lékaři mu stále radili, aby se šetřil,
ale to byl lék pro něho nedosažitelný.
Hodně jsme předběhli, ale bylo to potřebné, abychom při
studiu Dona Boska a jeho činnosti neupadali do domnění,
že ho to nic nestálo. Je dobré znát člověka důvěrně, aby-
chom lépe chápali a lépe rozuměli.
20 Na stráži víry
Jak už jsme slyšeli, král Karel Albert dal jinověrcům svobo-
du. Konstituce však v prvním článku zakotvila, že katolická
víra je náboženstvím státu, což utvrdilo katolíky v přesvěd-
čení, že se nic neděje, že si jen nekatolíci budou vyznávat
svobodně své přesvědčení, nic víc. Ovšem zmýlili se. Zákon
o svobodě tisku dal jinověrcům do rukou velikou zbraň a oni
hned přešli do ofenzivy. Po celém království se šířily jejich
časopisy: „Radostná zvěst“, „Evangelní světlo“, „Piemontský
kazatel“. Mimo to spousta letáků a letáčků, ve kterých se ka-
tolické náboženství napadalo a zesměšňovalo. To ještě neby-
la doba ekumenismu. Katolíci, ukolébaní minulostí, byli tím
vystrašeni a podobali se člověku, který se právě probudil ze
sna a protírá si oči. Po letáčcích přišla řada na knihy. Bian-
chi–Giovini napsal Dějiny papežství, které zle útočily na sám
základ katolické víry. Bylo třeba odpovědět a bránit napada-
né pozice. První se toho úkolu chytil Don Bosco. Jeho kato-
lické smýšlení přešlo v čin. Vydal řadu letáčků s katolickým
obsahem a šířil je mezi chlapci a prostřednictvím chlapců.
Byl by jimi nejraději zaplavil celou Itálii.
Roku 1851 vyšlo II. vydání jeho Giovane Provveduto. Na
začátku modlitební knihy však stálo 6 kapitol nazvaných
Základy katolického náboženství. V nich vyložil věroučné
rozdíly mezi naukou katolickou a protestantskou s velkou
důkladností a jasností. Nabádal čtenáře, aby zůstali věrni
katolické víře, která je jediná pravá. Židům, mohamedánům
a protestantům připomněl, co mají dělat, aby i oni došli
spásy. V dalších vydáních „Základy“ ještě rozšířil, a to na
10 kapitol. Moc mu záleželo na tom, aby se dostaly do ru-
kou co největšího počtu katolíků. Někdo mu radil, aby to
vydal jako samostatný tisk, ale s tím nesouhlasil. Říkal, že
v modlitební knize to má docela jinou cenu; jako brožura se
to snadno zahodí.
Protestanti byli v Turíně velice čilí. Chodili po rodinách,
kdežto katoličtí kněží čekali na lidi v kostele. V rodině se
snadněji diskutuje, je to bližší životu, mohou se snadněji
získávat informace o všedním životě lidí a o jejich potře-
bách. Protože protestantská propaganda byla dobře pod-
porována ze zahraničí i penězi, mohli protestanti dávat
160
|
|
17 Pages 161-170 |
▲back to top |
|
|
17.1 Page 161 |
▲back to top |
podpory chudým, a to táhlo. Někteří kněží tomu ze začátku
nevěnovali pozornost a celou věc bagatelizovali. Nakonec
však byli nemile překvapeni, když zjistili, že jim ve farnosti
vyrostl silný nepřítel. Pak se bilo na poplach. To Don Bosco
jednal jinak. Ještě před legalizací protestantské propagandy
užíval prostředků, které byly vysoce účinné.
Od jistého odpadlíka, který k němu našel cestu, jmeno-
val se Wolf, se dovídal o plánech jinověrců, tak např., že val-
denští chtějí stůj co stůj vystavět v Turíně kostel. Podali si
už žádost na městskou radu, aby jim byl dán k tomu vhod-
ný pozemek v blízkosti městských sadů, ale nedosáhli toho.
Vyhlédli si tedy jiný stavební pozemek zrovna kousek od
oratoře sv. Aloise u Porta Nuova a obrátili se přímo na krá-
le Viktora Emanuela II. Tam s pomocí intervencí pochodili
a dosáhli potřebných dovolení. Obec musela ustoupit – bylo
to velikým pohoršením pro celý katolický Piemont. Pie-
montský episkopát poslal králi protestní dopis, dovolával se
ústavy a cti savojského královského rodu, ale marně. Zůsta-
lo při schválení a kostel se začal stavět – první nekatolický
kostel v hlavním městě. Bylo to jako vyhlášení války církvi.
Don Bosco, když viděl, co se děje a jak urputně se začíná
bojovat, považoval za povinnost svědomí sestavit a publiko-
vat „Upozornění katolíkům“. Nebylo to vulgární spílání neka-
tolíkům, ale věcný rozklad – výzva katolíkům, aby zůstali věr-
ni svému přesvědčení a aby se řídili pokyny biskupů a papeže.
„Ježíš řekl Petrovi: ,Ty jsi Petr, to je ta skála, a na ní postavím
svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.‘ To řekl Petrovi
a jeho nástupcům, nikomu jinému. Kdo vám říká něco jiné-
ho, klame vás. Nikdo nestojí v pravdě, kdo není katolík. A ka-
tolík není, kdo je bez papeže. Naši pastýři, zvláště naši bis-
kupové, nás spojují s papežem a papež nás spojuje s Bohem.
Zatím se držte těchto upozornění, brzy bude vydána kniha,
kde bude všechno dobře rozvedeno. Ať Pán posílí všechny
katolíky ve věrnosti víře! Buďme ochotni raději cokoliv vytr-
pět, třeba i smrt, než bychom zradili zděděnou víru.“
Toto provolání samo ukazuje, jaká byla v městě atmosfé-
ra. Bylo to, jako by mělo propuknout pronásledování církve.
Provolání nebylo určeno jen hochům Oratoře, ale tentokrát
katolíkům v Piemontě a hlavně v Turíně. To už Don Bosco
připravoval skutečně knihu „Katolík poučený o svém nábo-
ženství“. Ale než vyšla, Don Bosco přece jen vydal „Zákla-
dy“ ještě zvlášť, aby zde bylo alespoň něco. „Upozornění“ se
za dva roky rozletělo do světa asi 200 000 exemplářů. Dobří
se z toho radovali, bohužel protivná strana v něm rozpozna-
la nebezpečí a chystala odvetu.
Nešlo jen o nějaký kostel. To byla jen součást mnohem
širších plánů. V parlamentě sedělo mnoho zatvrzelých ne-
přátel církve a hledali kdejakou záminku, aby ji poškodili.
Tak se začalo volat, že musí církev věnovat více pozornosti
Písmu svatému, jak to dělají protestanti, ale hned se i navr-
hovalo, aby se svěřilo vládě jmenování profesorů teologie.
Brojilo se proti tomu, že na univerzitě a jinde existuje ještě
náboženský řád. Mladým prý se má ponechat úplná vol-
nost, zda chtějí věřit, nebo být ateisty. Tehdy však hrabě Ka-
mil Cavour nebyl ještě zapřisáhlým nepřítelem církve a užil
svého postavení ve vládních kruzích k zmírnění tónu. Zů-
stalo jen při tom, že ministerstvo vnitra poslalo biskupům
nějaké podmínky pro jmenování profesorů teologie, ale na
jejich protest záležitost zapadla.
Co bylo příčinou snah omezit vliv církve na jmenování
profesorů teologie? Prostý fakt, že mimo profesora církev-
ního práva na teologické fakultě turínské univerzity byli
všichni doktoři této fakulty věrnými katolíky. Jen právník
Nepomuk Nuytz, laický profesor, byl stoupencem odsou-
zených nauk regalistických, na základě kterých si králové
od 18. století osobovali právo zasahovat do církevních zá-
ležitostí nad zdravou mez. Nuytz napsal několik knih, které
narazily na odpor jak v Římě, tak u biskupů. Vláda ho pro-
těžovala, ale nakonec přece jen vyučování církevního práva
bylo pozastaveno a po nějakém čase Nuytze nahradili poně-
kud rozumnějším Paterim. Nuytz zemřel v rozporu s církví
a neodvolal.
Záležitost teologické fakulty byla velmi ožehavá. Semi-
nář byl přece zavřen a klerici studovali teologii soukromě.
Vládě moc záleželo na tom, aby se studovalo na fakultě.
Nutili tedy metropolitní konzistoř, aby upozornila kandidá-
ty kněžství, že všude, kde se bude jednat o umístění v du-
chovní správě, vláda bude dávat přednost těm, kteří dosáh-
li titulů na fakultě. Biskupové odmítli takový postup jako
nezákonný. Nebyl to jediný z počinů vlády, ze kterého bylo
možno vycítit osten nepřátelství.
Za tohoto napětí se 2. února 1851 konala v Oratoři sv.
Františka Saleského dojemná slavnost: čtyři Don Boskovi
hoši: Buzzetti, Reviglio, Bellia a Gastini přijali z rukou me-
tropolitního kanovníka Ortaldy duchovní roucho a stali se
kleriky. Celebrant měl kázání na téma „Ten bude postaven
k povstání a pádu mnohých,“ jak se to četlo v liturgii svát-
ku. Slavnosti byli přítomni další tři kanovníci: Nicco, Nasi
a Berta. Hosté byli pak pozváni k Donu Boskovi na oběd,
který se stal slavným tím, že Don Boskova teta Mariánka,
která bydlela po smrti dona Lacquy s matkou Markétou,
svou sestrou, v Oratoři, dala vařit maso do už uvařené kávy,
čímž jedno i druhé dostalo divnou příchuť. Kanovník Berta
dával tuto vzpomínku ještě dlouho po Don Boskově smrti
k lepšímu. Berta se jen divil, že Don Bosco obojí snědl a vů-
bec nic na to neřekl.
Hned druhý den po obláčce začali noví klerici navštěvo-
vat hodiny filosofie u profesora Fariny a Mottury a do opa-
kovacích hodin chodili ke kanovníkovi Bertovi. Platil za ně
Don Bosco, ale protože to byla přece jen zbytečná výloha,
vyžádal si pro ně pro příští rok od královské kanceláře sti-
pendium. Dostali je. Tak mohl konečně doufat, že bude mít
své kleriky. Bohužel, neměl. Všichni čtyři ho nakonec opus-
tili. Reviglio mu pomáhal v Oratoři až do roku 1857, možno
říci hodně. Ostatní tři dělali také katechisty v oratořích, ale
pak dva z nich duchovní oblek svlékli, dva se stali světskými
kněžími. Jen to zůstalo, že všichni čtyři, i když ve světě, zů-
stali jeho nejvěrnějšími přáteli, vděčnými svému dobrodin-
ci, že jim pomohl do škol.
Touto obláčkou se v Domově něco změnilo. Do té doby
maminka Markéta sedávala s Donem Boskem u společné-
ho stolu, ale když zde byli klerici, později také kněží – už
předtím byl často u nich na obědě některý kněz, Markéta
se tam začínala cítit nedobře. Zdálo s jí to nevhodné. Don
Bosco sice nechápal její rozpaky, ale pak ji nechal, ať si dělá,
co chce.
Maminka neměla v Oratoři ustláno na růžích. Přece jen
nebyla zvyklá na takový provoz a hluk. Ten neustále rostl,
jak bylo pochopitelné. Tolikrát kluci vystavili její nervy těž-
ké zkoušce. Jen dostali čisté prádlo, už se váleli po zemi, po-
šlapali jí několikrát prádlo, které bílila na palouku, pošlapali
jí zahrádku. Co chvíle nacházela pohozené kravaty, ponožky
a jiné věci, schovávali košile a podvlékačky, ano i z kuchyně
jí často něco odnesli a nevrátili. Maminka měla mnohokrát
161
|
|
17.2 Page 162 |
▲back to top |
slzy v očích a nejraději by se byla vrátila do Becchi. Ale do-
vedla se opanovat. Stačilo, aby jí Don Bosco ukázal na kříž
a zase se uklidnila a táhla káru dál. Mariánka byla na tom
hůř. Stačilo, aby kluci začali rozhánět slepice a už křičela.
Sestra ji musela chlácholit. „Víš, oni mají v těle rtuť,“ říkala,
„s nimi nic nespravíš.“
V jednom však všichni chlapci z Domova byli vzorní.
Měli rádi svého duchovního Otce a byli by pro něho do
ohně skočili. To byla veliká věc. Don Bosco si jí vážil. Ještě
po letech, když už byli dávno hotovými lidmi, vzpomínali,
psali a vraceli se na Valdocco jako domů.
21 Don Bosco kupuje Pinardiho dům
Do té doby bydlela Oratoř sv. Františka Saleského v cizím
domě. Nájem stál Dona Boska pěkné peníze, ale byl zde ve-
liký morální zisk. Staří nájemníci jeden po druhém vyklidili
světnice, ale někteří odcházeli neradi. Slibovali, že se dří-
ve nebo později bude pro změnu stěhovat zase Don Bosco
a oni že půjdou na staré místo. I nabízeli panu Pinardimu
více, než dával Don Bosco. Jenže pan Pinardi byl přece jen
charakterní muž a co slíbil, chtěl dodržet. Přitom si myslel,
že by Don Bosco mohl dům odkoupit. Tím by bylo všechno
likvidováno. Ovšem byl zde háček.
Jeho slabou stránkou bylo, že si o svém domě myslel,
kdoví jakou nemá hodnotu. Podle něho stál dobře 80 000
lir. Mluvil o tom s Donem Boskem, ale ten se jen usmál: „To
je hezké, ale kde já mám vzít a neukrást? Ten dům nemá ta-
kovou cenu.“ Pinardi začal smlouvat a slezl na 60, pak na
padesát. Ale i to se Donu Boskovi zdálo přehnané.
Stalo se, že jednoho dne se dostal do řeči s mladým pro-
movaným architektem, který bydlel blízko, jmenoval se Spe-
zia. Slovo dalo slovo a Don Bosco ho prosil, jestli by mu ne-
mohl udělat odhad toho domu. Šli na místo, Spezia si dům
dobře prohlédl, ale že ještě neměl kupní zkušenosti, jen tak
odhadem řekl, že by to mohlo být mezi dvaceti pěti a třiceti
tisíci. Don Bosco poděkoval. I ten údaj měl pro něho cenu.
Spezia si zapamatoval, jak se rozloučili. „Ještě vás budu po-
třebovat,“ řekl Don Bosco. Architekt Spezia později projek-
toval a stavěl baziliku Panny Marie Pomocnice. Zatím se nic
nedělo, až teď na prahu nového roku 1851.
Byla neděle a v hospodě se v době odpolední pobožnosti
strhla rvačka, která skončila tím, že jeden důstojník zůstal
ležet na zemi s rozbitou hlavou. Tekla krev a pan Pinardi,
který se k tomu přichomýtl, byl velmi rozzlobený, že bude
zase jako soused volán za svědka, a co že mu je po tom, co
má z toho, že je ten barák jeho, nejlepší by bylo zbavit se ho,
aby už byl jednou pokoj.
Don Bosco na to poznamenal: „Já jsem chtěl dům koupit,
ale nechtěl jste.“ On: „Jak to, že jsem nechtěl? Vy jste nechtěl.“
„Chtěl, nechtěl. Jde o cenu. Stačí, aby si pan Pinardi udělal
cenu spravedlivou a já dům koupím.“ „Tak kolik?“ „Osmde-
sát tisíc.“ „To nemohu brát.“ „Tak řekněte sám.“ „To nemohu.“
„Proč nemůžete?“ „Urazil bych vás.“ „Neurazíte,“ „Opravdu
mi to dáte za cenu, kterou to má?“ „Dám.“ „Ruku na to!“ Dali
si ruku a Don Bosco pokračoval: „Ptal jsem se architekta a ten
řekl dvacet osm tisíc lir.“ „No…, ale přidáte ještě dva tisíce
do třiceti?“ „Přidám a ještě jsem ochoten zaplatit oběd vám
a koho si pozvete na litkup.“ „Může jich být osm nebo deset?“
„Může!“ „Tak platí.“ „Dáte v hotovosti?“ „Ano, v hotovosti.“
Pinardi byl celkem rád a Don Bosco koval železo, dokud
bylo žhavé. Hlavní bylo sehnat rychle peníze. Jeho nadějí
byla Stresa – Rosmini. Hned psal a Rosmini dal odpověď
kladně. Je ochoten půjčit Donu Boskovi slíbených 20 000 lir.
Něco bude v podobě státních obligací, něco v bankovkách.
Ovšem 20 000 nebylo 30 000. Zde muselo pomoci nebe.
Pomohlo. Jako na zavolanou přišel don Cafasso a přinesl
mu 10 000. Dávala mu to na dobré účely hraběnka Casazza-
-Riccardi. „Deo gracias – Bohu díky,“ řekl Don Bosco. „Ma-
karony jsem měl, jen jsem ještě potřeboval na ně nastrou-
hat sýr.“ 19. února 1851 byla smlouva úředně na notářství
uzavřena. Cena 28 500, z toho 20 000 půjčuje v zastoupení
abbého Rosminiho jeho zplnomocněnec don Gilardi. Ostat-
ní se ponechává do soukromých ujednání. Kupující: Don
Bosco, don Borel, don Murialdo a don Cafasso. Pro jistotu
a pro zajištění majetku smlouva zněla na čtyři kupující. Bylo
třeba zaplatit ještě 3 500 lir na vedlejší výlohy a ty dal ko-
mendatore Josef Cotta, v jehož bance byla smlouva sepsána.
Dona Boska průběh koupi jen utvrdil v důvěře v Boží Pro-
zřetelnost, která se zde ukázala v pravém světle. I Rosmini
byl plně přesvědčen, že Don Bosco si zaslouží jeho pomoc.
Půjčil mu zmíněnou sumu na 4,5% úrok, ale ani sumu ani
úrok nikde přísně nevyžadoval. Nechával Dona Boska splá-
cet pomalu, jak mu to šlo. Don Bosco se zase snažil splácet
poctivě a byl za dobrodiní Institutu lásky velmi vděčný. Bez
něho by byl Pinardiho dům nekoupil.
22 Důvěrník Boží Prozřetelnosti
Vypravování o koupi domu Pinardiho je vhodnou příleži-
tostí pohovořit o finančních starostech našeho Dona Boska.
Byly veliké, ale ne zase tolik. Příčina? Don Bosco nebyl ve
službách lidských, ale Božích. Měl se pořád co ohánět, ale
Bůh byl s ním. On to dobře věděl.
Století 19. si nesmíme představovat růžově. Pravda, na
venkově přežívalo ještě naturální hospodářství, lidé nemě-
li moc peněz a snažili se uspokojovat své potřeby výměnou
věcí, ale ve městech se už naplno rozvíjela kapitalistická
soustava hospodářská, ve které všechno byly peníze. Rostly
podniky, banky měly ve svých trezorech stále více vkladů;
peníze kolovaly mezi lidmi jako krev v žilách lidského těla.
Kdo se v tom chtěl vyznat, musel jaksepatří počítat a držet
krok s dobou. Bohužel nastupoval do dějin i silný materiali-
stický duch. Kapitalismus slavil své veliké úspěchy. Kdo byl
slabý, podlehl.
Don Bosco vešel do toho světa jako dítě chudého nezku-
šeného venkovana a chudým chtěl zůstat do smrti. Přitom
ale měl na vědomí, že od něho Bůh žádá veliké věci a ty se
nevybudují bez peněz. V duchu viděl pořád ty ohromné
domy, velkolepé chrámy, ústavy, hřiště, v nich nepřehledné
množství mladých lidí, jejichž výchova bude jeho věcí. Jak
to všechno zdolat? V kapse neměl vindru, osobně třel bídu
a i své musel cvičit ve svaté chudobě.
Řešení našel v naprosté důvěře v Boží Prozřetelnost. Ona
ho vyzvala k práci, nemohla ho přece nechat bez pomoci.
Don Bosco říkával: „Majitelem mých věcí je Pán Bůh. On
vše inspiroval a řídil, já jsem byl vždy jen jeho nástrojem.
Proto můj krach by byl jeho ostudou. Panna Maria je mou
advokátkou a také mou pokladní.“ Toto přesvědčení, jak tvr-
dili don Rua a don Cagliero, bylo příčinou, že Donu Bosko-
vi nikdy neklesaly ruce ani dobrá nálada. I v těch největších
162
|
|
17.3 Page 163 |
▲back to top |
nesnázích si zachovával pěkný úsměv na rtech. Ano, když
se zvlášť usmíval, bylo to znamení, že se starosti zvlášť roz-
množily. Pak říkal se svatým Pavlem: „Všechno mohu v tom,
který mne posiluje.“ Odtud také jeho neúmorná činorodost
a bázeň, aby nepromarnil Boží dary nějakou liknavostí.
Do jeho hospodářských starostí bylo dáno jen málokomu
nahlédnout. Mladí lidé berou všechno samozřejmě a ne-
trápí se tím, kde rodiče berou peníze na jejich vydržování
a výchovu. Ani Don Boskovi hoši si nedělali takové starosti.
Zato ti, kdo mu stáli hodně blízko a dělili se s ním o staros-
ti, viděli jeho činnost a mohli ji posoudit. Každou věc Don
Bosco pečlivě uvážil. Nebyl zbrklý ve svých rozhodnutích.
Pečlivě si vybíral důvěryhodné osoby, na které se pak mu-
sel spolehnout. Žádal, aby se zbytečně nevyhodil ani haléř.
Každou smlouvu si slovo od slova promyslel, aby měl pocit,
že jde po pevné zemi. Ale nebyl nedůvěřivý. Když někomu
uvěřil, považoval za záležitost své cti nekontrolovat ho pří-
liš. Stalo se také, že na to někdy doplatil.
Protože těžko věřil, že je někdo nepoctivý, když sám byl
krajně poctivý, musel někdy zakusit i lidskou faleš. Kde jde
o peníze, tam snadno i jinak dobří lidé ukážou sobecké srd-
ce. Než se nadáš, oklamou tě. I Pán Ježíš měl mezi svými
nepoctivého sobce, který tajně kradl ze společné pokladny.
V takových případech Don Bosco politoval, ztrátu oželel,
nesoudil se a nehořekoval, jen byl podruhé opatrnější. I tyto
věci musíme mít na paměti, abychom Don Boskovo dílo vi-
děli ve světle tvrdé pozemské reality, nezkreslené.
Na počátku roku 1851 Don Bosco často hovořil s donem
Borelem, s donem Cafassem a s donem Giacomellim o nut-
nosti dát se do budování. Ano, jednou začátkem roku, ob-
klopen hochy, opět se oddal nadšenému popisu budoucích
věcí: „Tady bude veliké hřiště, tady bude stát veliký kostel,
kolem dvora bude portikát atd. Nebylo to poprvé, co tak
mluvil. Ale po koupi domu už se jeho řeč nezdála tak utopi-
stická, jako když bydlel ještě u Barolové a neměl zhola nic.
V březnu se Don Bosco rozhodl postavit něco většího, než
byla dosavadní kaple, kam v deštivém počasí tekla po scho-
dech voda, v době letní zas tam byl nedýchatelný vzduch,
takže nebylo pomalu neděle, aby nemuseli někoho omdle-
ného vynést ven na dvůr. Vypravuje Brosio, že jednou zastal
Dona Boska na dvoře zadumaného nad nějakým dopisem.
Ptal se, proč je tak zamyšlený. „Ale přečti si to sám!“ Brosio
vzal dopis a četl. Byla to pohrůžka nějakého dodavatele, že
ho bude žalovat, jestli mu nezaplatí hned dluh asi 2 000 lir.
Povzdechl si hlasitě, ale Don Bosco hned: „Přece nebudeš
vzdychat, Brosio. Pán Bůh se postará. Víš ty co? Pojď, po-
modlíme se v kapli.“ Šli, a když vycházeli, nějaký pán se ptal
po Donu Boskovi. Pán Bůh poslal záchranu v pravý čas.
To byl jen jeden dluh, ale takových bylo více. Brosio
o nich dobře věděl, protože pro Oratoř nakupoval. Skoro ho
překvapilo, když Don Bosco přešel hned na jiné téma: „Mu-
síme postavit kostel, kaple nám nestačí. Kde na to sehnat
peníze?“ A hned i odpověděl: „Bude třeba uspořádat loterii:
Sehnat od lidí co nejvíce předmětů, které nepotřebují, pak
nějakou místnost, kde by se předměty vystavovaly, a kde
by bylo možno uskutečnit tah. Lidi, kteří by se na to dali.
Když půjde o kostel, musíme předpokládat, že bude i nad-
šení. Zároveň se budeme snažit něco získat navíc, protože
musíme rozšířit také Domov, musíme přijmout daleko více
hochů, než jich můžeme ubytovat teď.“
Jednou večer zavedl řeč s maminkou: „Maminko, bude-
me stavět kostel. Bude to kostel sv. Františka Saleského.“
Matka Markéta na to: „Peníze máš? Já už nemám opravdu
nic, dala jsem všecko do posledního haléře.“ „To nevadí,
bude se muset postarat Pán Bůh.“ Pak ještě přidal: „Mami,
kdybyste měla, dala byste?“ „To víš, že bych dala.“ „Nu tak
vidíte. Máme Otce v nebesích, ten jistě není horší než vy
a také dá.“
V této důvěře si Don Bosco zavolal inženýra pana Blan-
chiera, zavedl ho na místo, kde měl stát kostel a prosil ho,
aby nakreslil plány. Skoro současně pověřil jistého Bedřicha
Boccu, podnikatele, aby se ujal stavby. Upozornil ho také,
že není vyloučeno, že nebude mít vždycky pohromadě do-
sti peněz. „To nevadí, tak to vždycky zastavíme a budeme
pokračovat, až budou.“ Don Bosco: „To bych nerad. Chtěl
bych, aby byl kostel do roka hotový.“ „Uvidíme.“ „Ano, bu-
deme se snažit a věřme, že Boží Prozřetelnost peníze pošle
vždy v pravý čas.“
Přiblížila se doba svatopostní. Karneval uvedl jako
vždycky do varu celé město. Všude to byla samá maska,
samé divoké veselí jako o italském tradičním masopustě.
V Oratoři Don Bosco měl s chlapci o masopustním úterku
dopoledne smírnou adoraci před Velebnou svátostí a všech-
ny dojal svým krásným kázáním. Odpoledne byla nevinná
zábava na hřišti. I veselé divadlo bylo. Hochům se po městě
ani nezastesklo.
11. března začala tradiční svatopostní katechismová
výuka ve všech třech oratořích. U svatého Aloise řediteli
Ponteovi pomáhal mladý kněz Felix Rossi, řediteli oratoře
svatého Anděla Strážného donu Robertu Murialdovi začal
pomáhat jeho bratránek don Leonard Murialdo, nyní už
svatý. Don Bosco obě sesterské oratoře, pokud mohl, zá-
soboval svými kleriky a také vhodnými staršími chlapci
katechisty. Sám držel, jak mohl, Oratoř valdockou. To mu
nevadilo, aby ještě nezaskakoval do těch druhých oratoří,
protože i tam byla jeho přítomnost žádána. Doma ho vždy
někdo na potřebnou dobu zastoupil. Velikonoce se opět
vyznačovaly velikým počtem prvokomunikantů. Nápor ve
zpovědnicích pomáhali zdolat na Porta Nuova otcové kapu-
cíni, na Valdoku obláti od Panny Marie Těšitelky.
Duchovenstvo světské i duchovní se po celé zemi snažilo
přivést lidi k správnému životu, mnohé jistě obrátili na dob-
rou cestu, mnohému zlu zabránili, a tak velice prospěli ne-
jen církvi, ale i vlasti. Bohužel sektáři toto dobro nenáviděli
a nechtěli je vidět. Potřebovali vykořenit z duší víru a tak
podvrátit základy mravnosti státu.
V parlamentě se pronášely stále nové urážky na konto
kněží a řeholníků. Žádalo se, aby se slavné sliby směly sklá-
dat až v 21 letech, během noviciátu novici měli nejméně půl
roku prožít ve světě. Kdo by přijal sliby proti tomuto naříze-
ní, měl být odsouzen do vězení, a kdo by je složil soukromě,
měl být zbaven občanských práv. Sice k hlasování nedošlo,
ale na jiných úsecích církevní politiky docházelo stále více
k pokusům vměšovat se do církevních věcí a zatěžovat cír-
kevní instituce novými dávkami.
Don Bosco dal zatím koncem května zbořit zídku, kte-
rá dělila dva dvory, začal kopat základy pro zamýšlený kos-
tel. Začátkem léta se už zdily základy. Aby zedníci na úze-
mí Oratoře nekleli, Don Bosco jim slíbil, že dá za odměnu
vždy v sobotu nějakou tu skleničku vína. Byla z toho radost
a Matka Markéta po celý rok vždy v sobotu přicházela s lah-
ví a šenkovala ve víně. Zedníci pili ke cti a slávě Boží a na
útratu Dona Boska.
163
|
|
17.4 Page 164 |
▲back to top |
23 Don Bosco shání peníze
Jakmile padlo rozhodnutí dát se do stavby kostela, bylo tře-
ba se hýbat. Bylo třeba shánět milodary. Příklad nám může
poskytnout dopis, který Don Bosco psal 28. května 1851
abbému Rosminimu. Sděloval mu, že svolal schůzi deseti
lidí a s nimi konzultoval, co a jak. Na schůzi byl vypracován
akční plán. Náklad na stavbu byl odhadován na 30 000 fran-
ků. Materiál, který bylo možno sehnat, peníze a brigádnic-
ká práce by mohly krýt asi polovinu. Zbývá sehnat 15 000.
Don Bosco počítá s tím, že i on – Rosmini, bude chtít něčím
přispět. Ať je to sebemenší pomoc, za všechno bude vděč-
ný. Co se týká rozšíření obytné části, bylo rozhodnuto snést
střechu domu a vyhnat nahoru ještě jedno podlaží tak, že by
bylo možno přijmout asi dvojnásobek ohrožených hochů.
Na tuto druhou práci jsou k dispozici peníze, které Don
Bosco dostal za odprodaný kus pozemku. Není toho mno-
ho, ale každá lira dobrá.
Rosmini v odpovědi nešetřil chválou, ale momentálně
nemohl poskytnout více než nějaké své knihy, které by bylo
možno prodat a výtěžek užít na stavbu.
Jak už byl Don Bosco přesvědčen, že Panna Maria je
vlastní režisérkou jeho díla, tak cítil potřebu i tentokrát se
na ni obrátit nějak oficiálně. Učinil to tak, že si vykonal pouť
do Oropy, kde byla mariánská svatyně, vyhlášená asi jako
náš svatý Hostýn. Napřed však pobyl týden v Pettinengu
a kázal tam závěr měsíce máje. Také v Oropě byl vítaným
hostem a rektor svatyně ho dokonce pozval, aby tam v tichu
posvátného místa pobyl třeba tři měsíce, aby se mohl věno-
vat svým literárním pracím. Don Bosco přijal, zdálo se mu
to vhodné, a asi také potřeboval upevnit si otřesené zdraví.
Bohužel rektor byl přeložen jinam a ze všeho sešlo.
Když se vrátil z Oropy, měl naspěch, aby mohl předložit
stavebnímu úřadu plány k schválení. Hned začal intenzivně
psát dopisy známým osobnostem za účelem získání prostřed-
ků pro stavbu kostela. Psal biskupům: fossánskému, albské-
mu, susskému, saluzskému, vigievanskému, mondaskému,
a prosil je, aby jeho kostel doporučili svým diecézanům. Od-
povědi nebyly zrovna veselé, protože každý měl řadu svých
akcí a myslel především na blaho vlastní diecéze, ale kdyby
nic, tak se aspoň dělala propaganda a šířila se pověst o jeho
díle. Nejednalo se o jakýkoliv kostel, ale kostel určený pro
pastoraci ohrožené mládeže. Jestliže efekt nebyl bezprostřed-
ní, přece se každý nutil aspoň pro budoucnost něco přislíbit.
Bylo to na svátek Dona Boska, 24. června, kdy se sešla
rada města Turína, aby projednala žádost o povolení stavby
nového kostela. Dopadlo to dobře: projekt byl schválen a 30.
června starosta Bursarelli poslal Donu Boskovi očekávanou
listinu.
Po svátku svatého Jana Křtitele byla okázalá slavnost sva-
tého Aloise. Oratoř byla samá paráda. Výkopy k základům
byly provizorně zakryty a nad nimi stálo veliké pódium
pro akademii. K bohoslužbám byl pozván biskup z Fossa-
na, ale že byl zaneprázdněn, nahradil ho biskup z Pinerola.
„Armonia“ přinesla 4. července zevrubný popis nádherné
slavnosti, ke které se sešlo půldruhého tisíce chlapců ze tří
oratoří. Konal se samozřejmě také průvod se sochou patro-
na mládeže a celý Turín mluvil o tom, jaké to bylo hezké, co
mladých lidí dovedl Don Bosco k sobě připoutat.
Pamětihodné je, že k té slávě nemálo přispěla i techni-
ka. Don Bosco poradil kleriku Revigliovi, aby na balkoně
domu umístil tři sudy s vodou; každá voda měla jiné zbar-
vení a měla tajné vedení do nádrže umístěné na dvoře. Jaký
div pak nastal, když před užaslými zraky hochů vytryskl ze
země tříbarevný vodotrysk. Opravdu bylo třeba jen málo,
aby se hoši měli z čeho radovat.
Po slavnosti uplynulo jen málo dní, a Don Bosco se vy-
dal na obvyklá duchovní cvičení k sv. Ignáci nad Lanzem.
Vzpomínal Brosio, že si Don Bosco rád dopřál nějaký den
soustředění, ale také vyzval starší hochy, aby tak činili. Když
nemohou absolvovat celá duchovní cvičení, ať si aspoň vez-
mou den, dva a dají si do vzorného pořádku své duchovní
záležitosti. Brosio žil v jeho blízkosti 46 let a mnohokrát byl
s ním v Lanzu. Don Bosco si ho bral za společníka při stole,
na rekreaci, byli skoro pořád spolu. Dobrý otec ho pořád
pobízel, aby se pořádně najedl, měl pořád starost o to, aby
mu nic nescházelo. Takový byl vůči všem chlapcům, na sebe
nemyslel.
Po těchto duchovních cvičeních, když sestoupili dolů do
Lanza, stanuli také na krásném místě, odkud byl překrásný
rozhled. Don Bosco zvážněl a pak řekl: „Podívej se tamhle
na tu plošinu. Nezdá se ti, že by tam bylo krásné místo pro
oratoř a pro ústav?“ Uplynulo 14 let a jeho představa se stala
skutečností.
Když přišli do města, Don Bosco navrhl Brosiovi, aby
studoval na učitele, že by tak mohl více udělat, než jako ob-
chodník. Asi měl v úmyslu založit něco jako školu pro děti
z valdockého okolí, ale potřeboval k tomu lidi. Brosio slíbil,
ale pak zůstal při starém, ani to však neporušilo přátelský
vztah Dona Boska k němu.
24 Slavnost svěcení základního kamene
Červen a červenec 1851 byly ve znamení kladení základů
k novému kostelu. A hlavně ve znamení shánění peněz.
18. června prodal Don Bosco kousek pozemku u domu
Morettova a vyzískal tak 2 500 lir. To místo bylo po Don
Boskově smrti získané zpět a stojí na něm dnešní vrátnice
Oratoře. – Vytrvale posílal dopisy na všechny strany a vy-
zýval k milodarům. Otci Fradeliziovi, rosminiánovi, spra-
vujícímu svatyni svatého Michala, poslal dopis, ve kterém
nežádá peníze, ale čeká od něho dřevo na vazbu střechy
kostela, aspoň něco. Psal i lidem vzdáleným od charitativ-
ního smýšlení. Někdo neodpověděl, někdo ano, podle toho.
Ani krále nevynechal. Poslal mu hezký dopis, ve kterém mu
připomněl přízeň, kterou věnoval Oratoři jeho otec Karel
Albert, informoval ho o stavbě kostela a nebál se požádat
ho, kdyby mohl, aby sám položil základní kámen k němu.
Viktor Emanuel předal dopis Královskému státnímu sekre-
tariátu a tam odtud přišla odpověď, podepsaná prvním ofi-
ciálem Deandreisem, ve které se podnik chválil, říkalo se, že
král se sice pro svá mnohá a neodkladná zaměstnání nemů-
že slavnosti zúčastnit, ale že svým časem také přispěje. Tedy
i do královského paláce pronikla zpráva o kostele.
Práce rychle pokračovaly. Základy vystoupily nad úroveň
terénu, takže bylo na čase udělat slavnost svěcení základní-
ho kamene. Byla stanovena na 20. července. Jakmile bylo
datum stanoveno, všech šest set valdockých oratoriánů se
proměnilo v hlásné trouby dobré věci, a tak se město mělo
nač těšit.
164
|
|
17.5 Page 165 |
▲back to top |
Kdyby byl býval pan arcibiskup Fransoni doma, byl by
jistě posvětil základní kámen sám. Ze svého lyonského vy-
hnanství mohl jen poslat pověření Donu Boskovi, nebo
koho by chtěl k tomu delegovat. Toto pověření přišlo dva
dny před slavností. Pro funkci světitele byl určen kanovník
Moreno, kámen měl uložit na místo velký dobrodinec Ora-
toře Cotta a první maltu měl na kámen nalít starosta Bello-
no. Do dutiny v základním kamenu byla vložena pamětní
listina, různé malé i větší mince, medaile a jiné památky pro
budoucí. Lidí se sešlo velké množství.
Při slavnosti vystoupil na vyvýšené místo slavný kazatel
P. Barrera a když viděl před sebou tolik kněží, patriciů a ma-
tron turínských, dostal náladu a pronesl ohnivou řeč, která
všechno to množství uvedla do vytržení. Přirovnal ten zá-
kladní kámen k hořčičnému zrnku, které se rozroste ve vel-
ký strom, v jehož větvích najdou přístřeší tisíce nebeského
ptactva, ale strom bude mít i pevné kořeny a marně proti
němu budou bojovat nepřátelé náboženství i duchové zlí.
Rozhovořil se o krajině, která cítí, že se blíží ničivý uragán.
Všechno živé hledá úkryt. Ptáci zalézají do hnízd a třesou
se. Ale strom je pevný, nehne se, všechno vydrží, nepadne.
Také na toto dílo mládeže přijdou zkoušky, prožívá je ka-
ždý chlapec. Ale strom je zde a bude pevný. Proto pánové
a paní, neváhejte a pomáhejte budovat tento nádherný zá-
chranný strom! Vždyť od toho, jaká bude mládež, zda dobrá
nebo zlá, záleží budoucnost církve i státu, rodiny, království,
ba celého světa. Pak se řečník obrátil přímo ke Kristu, který
je symbolizován tím základním kamenem, a přednesl Mu
prosbu za dílo Oratoře. „Budou mu zlí zlořečit? Ty mu žeh-
nej! Budou proti němu bojovat? Ty mu pomáhej! Považuj je
za zorničku svých očí, zaslouží si to. A ať vítr semena tohoto
stromu rozseje po celé zemi.“
Hned jak kanovník, světitel, podepsal listinu o tom, že
kámen řádně posvětil, začala akademie. Klerik Bellia přeče-
tl slavnostní oslovení hostí, několik hochů předneslo básně
a čtyři hoši měli dialog, po kterém předali panu starostovi
kytici květin. Dialog napsal Don Bosco a velice se líbila
prostota projevů chlapeckých účinkujících. Dialog skončil
zvoláním: „Ať žije pan starosta! Ať žijí šťastně všichni pá-
nové a paní, kteří dnes přišli mezi nás!“ I to otvíralo srdce
a kapsy.
Po akademii bylo tradiční vojenské cvičení. Ostrostřelec
Brosio vystoupil se svou armádou a nastalo nekrvavé klání
na haldách hlíny. Kluci si přišli na své, hosté též. To už pat-
řilo k extrasvátečnímu programu.
Když se pak schýlilo k večeru a Don Bosco osaměl se
svými internisty, kterým se stavba kostela zdála vyvrchole-
ním jeho působení na Valdoku, Don Bosco začal před nimi
básnit, jako by měl k dispozici královskou pokladnu, jak to
bude dál, co kde ještě bude stát a jak to bude veliké. Pro-
stě rozpřádal před nimi opět své vidiny, kterým sám věřil
a v které museli uvěřit i oni.
Stavba vůbec vnesla do Don Boskova chlapeckého světa
nové nadšení. To by byl nikdo neřekl, že se bude pro ně do-
konce stavět kostel. Oratoriánů už pro to nadšení přibývalo
a ukazovaly se nové tváře. Dokonce se přihlásilo několik ži-
dovských dětí. Jednoho hocha svěřil kleriku Ascaniu Savi-
ovi, aby ho připravil na křest. Další by se byli rádi dali po-
křtít, ale báli se rodičů a příbuzných. Židovský problém se
tehdy stal aktuálním. Židé nyní posílali své děti do státních
škol, ale tam přicházely do styku s křesťanstvím. Stávalo se,
že kvůli tomu je rodiče odmítali tam posílat. Vůbec hebrej-
ská komunita cítila nejen výhody, ale také nevýhody eman-
cipace. Don Bosco měl s Židy své zkušenosti z dob studií,
měl pro jejich problémy srdce vlastně po celý život. Hluboce
litovat těch, kteří se honili za mamonem a ztráceli svou ži-
dovskou víru, a bylo jich všude hojně jako u nás, ale vážil
si těch, kteří si zachovali víru v příchod Mesiáše a přál jim,
aby jej skutečně poznali a přijali. V červenci roku 1851 se
dokonce jednalo o přijetí jednoho židovského hocha na do-
poručení kazatelského biskupa do Domova. Hoch se jme-
noval Jan de Farisei Deangelis.
25 V Domově u Dona Boska
Začátkem října 1851 přišel Don Bosco podle zvyku do
Becchi na slavnost Panny Marie Růžencové a s ním několik
jeho hochů interních i externích, aby se nadýchali čerstvého
venkovského vzduchu. Sem patří zařadit dvě setkání, která
patří k historii Don Boskova díla. Jedno se týká budoucího
prvního salesiánského kardinála Jana Cagliera, druhé kněze
Jana Turchiho.
Cagliero byl castelnuovský ministrant. Pan děkan Cin-
zano na něho držel a už minulého roku si nechal slíbit od
Dona Boska, že hocha vezme s sebou a udělá z něho veleb-
ného pána. On už si na něco takového hrál a možná na něco
vyššího. Byl to hoch nevinné duše, ale velmi živého tempe-
ramentu. Chvíli neposeděl. Jako rozený vůdce měl kolem
sebe partu kluků, kteří ho vzorně poslouchali. Jednou byl
v Castelnuovu biskup a bylo biřmování. Tehdy si Jeník udě-
lal papírovou mitru a plášť, udělal si i dřevěnou berlu a kluci
ho nosili na ramenou po vsi. Kdo by byl tušil, že tomu tak
bude jednou ve skutečnosti, že se stane biskupem!
Jeník se celý rok těšil na Dona Boska. Byl na něho hrdý,
protože byl z jeho farnosti. Bohužel, nedávno ztratil otce
a byl napůl sirotek. To jeho štěstí kalilo. Nyní jakmile se do-
věděl, že Don Bosco přišel do Becchi, hned za ním pospíšil
a přidal se k jeho veselým klukům. Zatím se ještě nemluvilo
o ničem konkrétním. Když se vrátil domů, vypravoval své-
mu kamarádovi Janu Turchimu, jak je Don Bosco hodný
a vybídl ho, aby se šel také na něho podívat. Turchi šel – měl
už 16 let, a byl Donem Boskem tak okouzlen, že se rozho-
dl také vstoupit k němu do Domova a studovat. Slovo dalo
slovo, Don Bosco řekl, že se dobře zná s jeho tatínkem a že
jsou velkými přáteli, hocha vyzkoušel a když ještě otec při-
šel, záležitost byla brzy vyřízena. Jeník Turchi už v polovině
října putoval do Turína.
Co Cagliero? Zatím nic, snad čekal, až co zařídí pan dě-
kan. Don Bosco se měl vrátit do Castelnuova na Vše svaté
a měl mít dušičkové kázání. Třeba se tam nějak dohodnou.
Jeník tedy čekal a pak byl rád, že směl jako ministrant pro-
vázet kazatele na kazatelnu. Potom stále po Donu Boskovi
pokukoval, až se konečně dočkal. Po krásném kázání, ve
kterém Don Bosco jakoby volal z hrobu jednotlivé Castel-
nuovany a nechával je mluvit k jejich pozůstalým a prosit,
aby se nad nimi smilovali a pomáhali jim z očistce, Don
Bosco sestoupil s kazatelny do sakristie a tam se na hošíka,
který ho provázel, podíval a řekl: „Tak se mi zdá, že bys mi
rád něco pověděl. Je to tak?“ „Je,“ odpověděl Jeník. „Moc
bych rád, kdybyste mě vzal s sebou do Turína studovat.“
A už byli v důvěrném hovoru, na konci kterého kněz hocha
165
|
|
17.6 Page 166 |
▲back to top |
vyzval, aby pozval maminku na faru. Matka přišla a Don
Bosco: „Tak vy mi prý chcete prodat syna.“ „Prodat ne, ale
kdybyste ho chtěl, dala bych vám ho zadarmo.“ Tak byla věc
rychle upečena. „Poshánějte mu rychle nejnutnější věci, zít-
ra může jít se mnou.
A šli. Spolu, jako kamarádi. Jenže ten rozdíl! Don Bosco
vážně jako kněz, Cagliero neposedný klučina. Hned byl kus
vpředu, hned zase vymetal nějakou strouhu, chvíli šel kně-
zi po boku, a zase mu rtuť v těle nedala a musel odběhnout.
Ale pověděli si toho o sobě tolik, že Don Bosco pak říkal, že
kdyby Jeník chtěl na cestě vyzpovídat, nemusel už nic říkat,
a dostal by hned rozhřešení.
Tak oba castelnuovští hoši zapadli do valdockého Domo-
va a stali se Don Boskovými chovanci – studenty. Bylo těch
studentů zatím jen pár. Cagliero, Turchi, Angel Savio (také
Castelnuovan) a jiní navštěvovali školu profesora Bonzani-
na v domě Pellicově, Rua, který loňského roku udělal takové
zázračné pokroky ve studiu, začal chodit do vyšší školy hu-
manistiky a rétoriky k profesoru Matouši Piccovi do domu,
který stál blízko kostela sv. Augustina. Můžeme říci, že to
byla jakási elita Domova – přece studenti! Ale Don Bosco
měl s nimi zvláštní úmysly. Pro něho to byla kněžská po-
volání a snad jeho budoucí pomocníci, dá-li Pán Bůh a vy-
trvají. Čtyři kleriky už má, tito by je mohli následovat. Rua
zatím bydlel ještě doma u rodičů, ale patřil ke komunitě.
Studoval v Don Boskově režii.
Na tomto místě bude dobré ještě si trochu vykreslit teh-
dejší Domov při Oratoři sv. Františka – dnes bychom řekli
internát. Kdepak dnešní internáty! To jsou královské paláce
proti tomu Don Boskovu. Kardinál Cagliero skoro teskně
vzpomínal na krásu chudoby těch prvních let. Když 2. lis-
topadu 1851 na Dušičky poprvé vstoupil s Donem Boskem
do kuchyňky, kde byla jeho maminka, a představil jí ho,
maminka spráskla ruce a prohodila: „Kampak ho ale dám?“
Don Bosco pohotově obrátil vše v žert. „Kam ho dáme? Po-
dívejte se! Tady tenhle koš uvážeme na provaz a vytáhneme
ho ke stropu, on se do něj vejde a vyspí se v něm.“ Opravdu
nebylo místa nazbyt. První noc spal Cagliero v nohách lůž-
ka jiného spolužáka. Teprve druhý den si mohl vše jaksepat-
ří prohlédnout. Všechno nízké, malé, i Don Boskova svět-
nička. Hoši spali v přízemí na slamnících, na každém bylo
jen prostěradlo a houně. Vespod nebyla prkenná podlaha,
ale kamenná dlažba jako na ulici. Kuchyňka ubohá! V prv-
ních letech žádné nože ani vidličky, musela stačit cínová
miska a lžíce. Teprve postupem času se další buď koupilo,
nebo to někdo daroval. Don Bosco měl světničku v blízkos-
ti studovny a byla to zároveň i učebna. Při špatném poča-
sí sloužila pro rekreaci. Hoši měli všichni vědomí, že patří
k těm nejchudším. To jim nevadilo, protože Don Bosco žil
stejně chudobně jako oni. Ale ta krása tehdy!
Jejich Domov nebyl vlastně žádný internát, byla to rodi-
na. Všichni se kolem Dona Boska pohybovali jako kolem
tatínka, který žil jen a jen pro ně. Měl je rád. Dokonce je ob-
sluhoval při jídle, stlal jim postele a když bylo potřeba, za-
metal. To sebou neslo, že s ním sem tam některý hoch jed-
nal pomalu jako s rovným, tak jak byl zvyklý ve své, možná
neurovnané rodině. Bylo třeba nekonečné trpělivosti a po-
kory. Don Bosco ji měl. Přicházeli velicí páni, přivábeni po-
věstí, která šla o něm, a našli ho sedět uprostřed chlapců na
dřevěné stoličce, že ho ani nebylo mezi nimi vidět. To bylo
sympatické.
Prostředí Domova bylo úžasně zbožné. Zbožnost se tam
dýchala. Turchi vzpomínal, že právě to bylo jeho nejsilněj-
ším dojmem, když vstoupil do Oratoře. Hoši byli každý den
v kapli na mši svaté, většina chodila k svatému přijímání,
proto také chodili velmi často k svaté zpovědi. Mohli sice jít
k jinému zpovědníkovi, ale dávali přednost Donu Boskovi.
Ten to s nimi uměl. Jemu svěřovali do ucha své prohřešky,
on jim rozptyloval jejich úzkosti a narovnával jejich cesty.
Byl jim zároveň otcem i v duchovním slova smyslu.
Většinu v Domově tvořili učni, hoši od dvanácti roků
výše. Tehdy se šlo do práce mnohem dříve než dnes. Dětská
práce byla vykořisťovaná. Ale Don Bosco bděl nad svými
učni a nenechával je napospas kapitalistickému vydřiduš-
ství. Dochovalo se několik učňovských smluv, které sjednal.
Uvedeme si obsah aspoň jedné z nich. Byla sjednána v listo-
padu 1851 a jsou na ní podepsáni sklářský mistr Karel Ai-
mino jako zaměstnavatel, Josef Bordone z Bielly jako učeň,
Dr. Jan Vola jako svědek, zlatník Viktor Ritner jako ručitel
ze strany hocha a Don Bosco jako ředitel Oratoře.
1. Mistr slibuje, že hocha zaučí do všech tajů sklářského ře-
mesla během tří let, to je do 1. prosince 1854; bude ho
vést také k řádnému životu a kdyby pochybil, bude ho
napravovat, ale jen slovy, nikdy jinak. Také se zavazuje,
že ho bude zaměstnávat jen v oboru sklářském a nebude
mu ukládat jiné práce.
2. Uvolní učně z práce na celou neděli a sváteční den, aby
se mohl zúčastnit bohoslužeb, nedělní školy a jiných po-
vinností chovance zmíněné Oratoře. V případě onemoc-
nění nebo jiné řádné potřeby, pokud to bude znamenat
absenci delší než 15 dní, bude hoch povinen mistru to
vynahradit tím, že bude o tolik dní u něho déle, kolik dní
zamešká.
3. Mistr se zavazuje dávat učni v prvním roce každý den
jednu liru, v druhém liru padesát a v třetím dvě liry. Vý-
plata bude každý týden. Podle zvyku má učeň právo na
patnáctidenní dovolenou každý rok.
4. Mistr bere na sebe povinnost každý měsíc vystavit učni
list s poznámkami o jeho chování.
5. Hoch se zavazuje, že bude řádně pracovat, poctivě si počí-
nat a mistra poslouchat. Jako ručitel za jeho chování zde
bude pan Rittner, zlatník. Tento se zavazuje, že uhradí
mistru všechny škody, které by mu vznikly vinou učně.
6. Kdyby nastal případ, že by učeň musel být poslán pryč
z Oratoře a tak by přerušil všechen styk s ředitelem Ora-
toře, přestane také všechen vztah mezi ředitelem a mis-
trem. Kdyby však šlo o provinění, které by se nedotýkalo
mistra, tento musí dále dodržovat své závazky k učňovi
a učeň k mistrovi.
7. Ředitel Oratoře se zavazuje, že bude pečovat o to, aby
učeň prospíval ve výchově i jinak. Také s porozuměním
vyslechne případné stížnosti mistra na učně.
Tyto smlouvy, psané napřed jen prostě na papír, ale v ná-
sledujících letech opatřené razítkem, měly ještě velikou
výchovnou cenu. Hoch nemohl snadno lajdačit, ale měl
i ochranu proti surovému jednání nebo zneužívání. Při dob-
ré vůli se mohl vyučit a stát se řádným kvalifikovaným ob-
čanem.
Jemné sociální smýšlení Don Boskovo je zjevné také
z toho, že v dalších smlouvách se zaměstnavatel zavazoval,
„že bude dávat svému učni vhodná užitečná naučení týka-
jící se života mravního a občanského, a to jako dobrý otec
166
|
|
17.7 Page 167 |
▲back to top |
svému synu, a že ho bude napravovat vždy laskavými slovy
a nikdy s ním nebude jednat hrubě.“ O eventuálních ško-
dách, způsobených učněm mistrovi, se nadále ujednávalo,
že škody se budou muset hradit jen v případě, že „se bude
jednat o zjevnou zlovolnost učně a ne o nějakou škodu ná-
hodnou nebo vzniklou následkem neznalosti umění.“
Smlouvy nebyly na stejné kopyto, ale různily se od pří-
padu k případu. Už čtení těchto smluv dává tušit, kolik ne-
příjemností musel Don Bosco v praxi snést, než svým za-
nedbaným hochům upravil cestu do života. Někteří mistři
byli až příliš nároční, někteří hoši zase až příliš lehkomyslní,
takže Don Bosco měl stále hlavu plnou starostí. Jen obětavá
láska k hochům mohla vše překonat.
26 „Zajeď na hlubinu“
Don Bosco uprostřed těch hlučících chlapců – bylo jich
přece asi půldruhého tisíce ve třech oratořích a rostoucím
Domově, vypadal docela lidsky. Samý shon a samá starost
o vezdejší chléb tolika mladých lidí! Ale on sám měl kořeny
hluboké a snažil se, aby i chlapci šli do hloubky. Dělal to ne-
nápadně, zato zcela sympaticky.
Velikým nástrojem k prohloubení duchovního života
hochů byla v té době beze sporu družina svatého Aloise.
Vyrostla v Oratoři a pro Oratoř. V ní se soustředily nejlep-
ší a nejagilnější síly jeho podniku. Valdocká družina měla
své odnože v oratořích na Vanchiglia a na Porta Nuova, ale
valdocká byla přece jen nejlepší a nejschopnější, protože
ji formoval Don Bosco sám. Družina se čas od času shro-
mažďovala v kapli a Don Bosco míval konferenci, ve které
seznamoval hochy se svými úmysly, s tím, co se už uděla-
lo, i s tím, co zbývá udělat. Tak se jeho plány stávaly polo-
veřejnou záležitostí a mnozí je brali za své. Hoši z Domova
byli všichni členy družiny. Don Bosco to tak chtěl, protože
z nich chtěl vychovat kvas pro zkypření celé masy.
Družina měla své čestné členy – různé vysoce postavené
pány z města, kteří se nestyděli nosit medailku svatého pat-
rona mládeže a aspoň o slavnostech přicházeli mezi hochy.
Samozřejmě na nich spočívala povinnost přispívat penězi
na slavnosti, které družina pořádala.
Don Bosco dbal, aby slavnost sv. Aloise byla duchovním
zážitkem. Před ní byla devítidenní pobožnost. V neděli
mezi ní bylo veliké zpovídání a generální svaté přijímání.
Co také by znamenalo vnější parádu, kdyby se nešlo k tomu
hlavnímu! Možnost získat o slavnosti plnomocné odpustky
byla Donem Boskem velmi zdůrazňována. I to vedlo k pro-
hloubení života. Don Bosco často shromažďoval ty nejlep-
ší k důvěrným poradám, kde je zaučoval do tajů výchovy
hochů. Ukazoval jim svatého Aloise jako vzor zbožného
života. Vždyť Alois trávil každý den dlouhý čas před svato-
stánkem, miloval spolužáky, kteří jím pohrdali, ještě jako
světský hoch učil děti katechismus, překazoval hádky a pů-
tky, vodil děti k svaté zpovědi.
Don Bosco učil takto napodobovat svatého klerika Aloi-
se, ano tak jeho postavu vyvyšoval, že v Oratoři byla vše-
obecná touha stát se novým svatým Aloisem. Tak rostl
u hochů zájem o svatost. Mluvilo se o svatosti a svatost se
stávala ideálem Don Boskova chlapeckého shromáždění.
Ne u všech, ale u mnohých. To nutně vedlo k přesvědčení,
že Don Bosco je také jistě svatý. Hoši si to mezi sebou šuš-
kali, někdy hodně nahlas, a i to zvyšovalo duchovní úroveň
Oratoře.
Kolem Dona Boska se v očích hochů stále více vytvářela
jakási svatozář. Nebylo ji vidět, ale bylo ji cítit. Už to, co pro-
žil a udělal, ty překážky, které překonal, ta jistota, se kterou
šel dopředu, to jeho hlasité předpovídání budoucího růstu
Oratoře, poukazovalo, že za ním stojí nadpřirozená moc.
Don Bosco byl podle mínění svého blízkého okolí nadán
prorockým duchem. I členové družiny svatého Aloise pra-
covali pod vlivem jeho předpovědí, že se družina nesmírně
rozšíří po celém světě. To jim dávalo elán.
Pověst o Don Boskově prorockém daru rostla také tím,
že Don Bosco čas od času předpověděl, že někdo v určité
době zemře. Blahoslavený don Rua říkal, že chodil do Ora-
toře už od roku 1847 a už v té době Don Bosco předpovídal
úmrtí. Každá taková předpověď se uskutečnila. Josef Buz-
zetti vypravoval, co se stalo v roce 1850. Don Bosco v roz-
hovoru s několika hochy z družiny sv. Aloise, než se rozešli,
řekl: „Dobře se spočítejte. V příští schůzce jeden z vás bude
chybět.“ Hoši tomu rozuměli tak, že někdo z nich zemře.
Nedalo jim to a někteří na něho naléhali, aby jim řekl něco
bližšího. Nechal se umluvit a řekl, že ten dotyčný začíná na
písmeno B. Takoví však byli jenom dva, shodou okolností
oba měli jméno Burzio. Věc zůstala utajena a jen ti dotyční
ji sledovali.
Mladší z obou Burziů byl takový malý svatý Alois. Hoch
velice hodný a zbožný. Jedné neděle při bohoslužbě vykřikl
a omdlel. Vynesli ho z kaple, ale nic zvláštního. Don Bosco
se ho však výslovně ptal, proč vykřikl. Řekl, že ve chvíli po-
zdvihování uviděl svatou Hostii celou zakrvácenou. Záro-
veň slyšel hlas, že je to obraz toho, jak se bude v Piemontě
nakládat s Pánem Ježíšem. Ten hoch se skutečně nedočkal
další schůze družiny. Mezi těmi, kdo sledovali uskutečnění
Don Boskových slov, byl i bratr Michala Ruy Alois, hoch už
kolem 18 let. Don Rua říkal, že i jeho smrt Don Bosco pře-
dem naznačil. Skutečně, Alois Rua zemřel 20. března 1851.
Byl to velice hodný, zbožný hoch.
Nejen úmrtí, ale i uzdravení Don Bosco předpovídal. Tak
don Rua vzpomínal, že odvezli do nemocnice jistého kle-
rika jménem Viala, Ruova spolužáka. Bylo to roku 1853.
Případ byl po lidsku řečeno beznadějný, ale Don Bosco mu
při návštěvě řekl, že za ním zase přijde, ať se nic nebojí, že
až přijde, bude už sedět na posteli a právě bude jíst. I to se
stalo.
Dalším Don Boskovým darem bylo čtení ve svědomí.
Mezi hochy bylo rozšířeno přesvědčení, že Don Bosco zná
jejich hříchy, protože víckrát ve svaté zpovědi člověku při-
pomenul věci minulé s takovou jistotou a určitostí, že to
překvapovalo. Odkud to mohl vědět, kdyby mu to neřekl
Pán Bůh! Více lidí namítalo, že Don Bosco je vysoce inteli-
gentní, snadno si pamatuje jména i tváře lidí, dovede si tedy
mnohé přirozené domýšlet a třeba schválně překvapuje, aby
udělal dojem, že je jasnozřivý. Skutečně, člověk může mít
zvláštní přirozený dar, ale i tak je to dar Boží. U něho pak
bylo jasné, že je mu to dáno za účelem nadpřirozeným – pro
spásu duší. Stávalo se, že někteří hoši, majíce něco na svědo-
mí, si zakrývali v jeho přítomnosti čelo v přesvědčení, že čte
hříchy na čele.
Konečně vedle zvláštních darů pro svou mysl, měl i mi-
mořádné dary pro vůli. Měl i takzvaný dar slzí. Tak nazývají
167
|
|
17.8 Page 168 |
▲back to top |
mystikové zvláštní citlivost člověka pro věci Boží, která se
projevuje tím, že se vůle staví kladně k dobru a záporně ke
zlu tak, že se to až projevuje ve zvláštním citovém rozechvě-
ní a to se zase projevuje slzením. Hoši znali Don Boskovu
„slabost“. Když mluvil např. na kázání o hříchu a o nebez-
pečí, do kterého se hříšník vydává, rozhorloval se a někdy
se rozplakal sám a rozplakal i své posluchače. Podobně když
mluvil o kráse nebe nebo vůbec o věcech ideálních, snadno
se dojímal. Kontrast mezi zlem a dobrem mu působil buď
radost nebo bolest, podle toho, kam směřovala převaha.
Prostě hoši takto až hmatatelně vyciťovali krásu jeho duše,
která milovala dobré a nenáviděla zlé, sama směřovala jen
k dobru, ale chtěla s sebou strhnout i je. U něho nebylo sto-
py po nějaké falši; proto mu hoši plně důvěřovali.
27 Každé světlo má svůj stín
Roku 1851 vyšel tiskem 21. díl Gotfrída Casalise „Nauč-
ného slovníku zeměpisného, dějepisného, statistického
a obchodního“. V něm ve stati „Dobročinné instituce“ bylo
věnováno dosti místa dílu Don Boskovu a vůbec dílu turín-
ských oratoří. Stať končí konstatováním: „Prospěch, kterého
se dostává mladým v těchto oratořích, spočívá ve zjemně-
ní mravů, v kultuře rozumu a srdce, takže si v krátké době
osvojují jemné civilizované chování, zamilují si práci a stá-
vají se dobrými křesťany a občany. Toto ovoce jistě pohne
vládní kruhy, aby braly v úvahu dílo, které tolik vykonává
ve prospěch chudobné třídy národa, a že budou využívat
ochoty mnoha kněží věnovat se této ušlechtilé práci a tak
zachraňovat hochy od zahálky a učit je užitečně žít pro vlast
a společnost. Byla to veliká pochvala pro dílo vlastně teprve
vznikající. V dalším je tam řeč o zasloužilém doktoru teo-
logie Carpanovi, který se věnuje ústavu, do kterého přijímá
dělníky, kteří vyšli nedávno z nemocnice, nemohou najít
práci a potřebují ještě pomoci dobročinné lásky.
Dr. Carpano tehdy už neřídil žádnou z Don Boskových
oratoří. Spolupracoval s ním několik těch nejtěžších let
a nyní šel svou cestou. V oratoři sv. Aloise u Porta Nuova
byl nyní už delší dobu ředitelem don Petr Ponte, kterému
vypomáhalo několik kněží a laiků. Don Bosco měl nad
touto oratoří vrchní dozor a pomáhal jí prostředky i perso-
nálem, zvláště v dobách špičkového provozu. Ale jak už to
bývá, všem se nelíbil. Někomu se zdálo, že si osobuje pří-
liš mnoho práv a že uplatňuje příliš silnou ruku nad touto
oratoří. Don Ponte byl dobrý, ale podléhal náladám někte-
rých katechistů, kteří by si vše rádi dělali po svém. K tomu,
kdo měl pravdu, a kdo ne, se dostatečně vyjádřil nyní svatý
Leonard Murialdo, který měl k dílu oratoří přes svého bra-
trance Roberta úzký vztah: „Nikdy jsem nepozoroval, že by
byl měl Don Bosco takové úmysly a vždycky jsem jej musel
obdivovat, jak šťastně a blahodárně rozvíjel své dílo.“
Přesto se stalo, že ti nešťastní lidé v tom roce 1851 za-
čali s nechutí přijímat Don Boskovy rozkazy a zjevně i taj-
ně proti němu brojili. Don Bosco dlouho mlčel a trpěl, ale
i jeho mlčení se špatně vysvětlovalo. Nakonec jen čekal, až
přijde vhodná chvíle promluvit. Psal o tom Josef Brosio:
Jednou v neděli odpoledne jsem se marně sháněl po
Donu Boskovi. Našel jsem ho v jedné světnici celého smut-
ného, jako by mu bylo do pláče. Ptal jsem se ho, co se mu
stalo. On, že prý byl na něho jeden hoch velmi sprostý. Mne
to dojalo a chtěl jsem vědět, kdo to je, že si to s ním vyřídím.
Don Bosco mě však chytil za ruku a řekl, že se pomstíme
spolu. A hned se začal za dotyčného modlit. Musel jsem se
modlit s ním. Ale bylo to zvláštní: během modlitby jsem
se zcela uklidnil, a kdyby byl ten dotyčný tam, byl bych ho
snad obejmul. „Vidíš, tak se mstí katolík.“ Řekl Don Bosco
a já jsem pochopil.
Nepokoj v oratoři sv. Aloise musel být veliký, protože
se začal přenášet i do oratoře svatého Františka Saleské-
ho. Mezi vystoupením onoho hocha a tamní náladou byla
přímá souvislost. Musel se dokonce ustavit i jakýsi výbor
kněží, pracujících v oratořích, aby vše neutrálně vyřešil
a upokojil rozvášněné duchy. Tvořili jej kněží Robert Muri-
aldo, Tasca, Barone, Berizzi, Cocchis a kanovník Saccarelli.
Dílo oratoří se totiž považovalo za dílo diecézní. Ředitel
don Ponte byl pozván na schůzi, aby tam vyložil své stíž-
nosti, ale neodstavil se, protože prý je v právu. Don Bosco
byl ochoten přijmout jakékoliv ujednání, ovšem nikdy ne za
cenu rozpadu společného díla. Také nebyl ochoten vzdát se
vrchního dohledu na všechny oratoře, protože byl k tomu
ustanoven panem arcibiskupem. A tak nastala jakási pauza
a nikdo nevěděl, jak z toho ven, pak se našlo řešení.
Markýza Barolová hledala právě nějakého kněze jako
kaplana pro svůj ústav. Don Bosco prosil dona Cafassa, aby
jí navrhl dona Ponta; věděl, že po tom touží. Don Cafasso se
domluvil s Borelem a ten nebyl proti. Tak se stalo, že Ponte
uvolnil své místo ředitele a místo něho se stal ředitelem ora-
toře sv. Aloise don Rossi.
O co vlastně šlo? Don Ponte dostal od jistých dobročin-
ných dam nějaké předměty pro oratoř, ovšem dělal si na ně
osobní nároky. Mezi jiným šlo o vánoční betlém. Jiní byli
zas toho mínění, že věci patří celému dílu a nejen jedné ora-
toři. O tom píše Dr. Borel v dopise donu Pontovi do Říma,
kam šel tento v doprovodu markýzy a Silvia Pellika. V od-
povědi z Říma don Ponte uznal, že předměty jsou společ-
ným majetkem a byl ochoten, co sám věnoval, zase si z ora-
toře odnést nebo dát odnést, ale byl i ochoten dále pracovat
v oratořích, kdyby jeho pomoc byla potřebná. Tak se kon-
cem roku 1851 zase jakž takž vyjasnilo a Donu Boskovi se
vrásky na čele trochu vyrovnaly.
Jednu radost ještě prožil, a to bylo 8. prosince. Bylo to
první desetiletí trvání jeho díla oratoří. Jelikož kostel byl
ještě rozestavěn, nemohlo se dělat nic zvláštního, ale dob-
rý otec neopomenul hochům připomenout všechna veliká
dobrodiní, jimiž Bůh poznamenal dosavadní jejich cestu.
Veliká účast chlapců u stolu Páně na svátek Panny Marie
dokazovala, že to je cesta správná.
Don Lemoyne na tomto místě říká, že první desetiletí
bylo dětství Oratoře, druhé pak mělo být jeho růstem a mlá-
dím. Připomíná symbolickou událost z toho posledního
roku, zaznamenanou v roce 1898 profesorem Raynerym
a vydanou tiskem.
O jedné neděli toho roku 1851 byla v Oratoři loterie.
Mnoho výher, a proto mnoho radosti. Radost byla dovrše-
na, když Don Bosco začal z balkonu napravo, nalevo roz-
hazovat karamely. Snad každý si mohl aspoň pusu osladit.
Hoši byli zachváceni nadšením a, když sešel mezi ně, zved-
li ho na ramena a nosili ho po dvoře. V jedné chvíli jeden
mladý student, čekatel obláčky, zvolal: „Done Bosco, podí-
vejte se z té výšky po celém světě! To by bylo, kdybyste tak
viděl po celém světě samé oratoře!“ A Don Bosco na to:
„Víš, že je možné, že jednou budou synové Oratoře roztrou-
šeni opravdu po celém světě?“ Byl skutečně prorokem.
168
|
|
17.9 Page 169 |
▲back to top |
28 Shánění peněz
Dokud byla Don Boskova Oratoř v plenkách, potřeboval
peníze ke krytí jejích nejnutnějších potřeb. Pak musel mít
na nájem domu Pinardiho, pak začal s Domovem a výlohy
stoupaly každým dnem. Koupě domu Pinardiho už žáda-
la sumu přes 30 000 lir. To už bylo podnikání ve velkém.
Nyní se stavěl kostel a to bylo ještě horší. Předpokládaných
30 000 zdaleka nemohlo stačit. V srpnu 1851 zdi vyrostly
několik metrů nad zemí, už se podařilo sehnat 35 000, ale to
zdaleka nemohlo stačit. Bylo třeba shánět dále.
Biskup z Bielly 13. září psal svým farářům okružní list
a vybízel je, aby udělali pro Dona Boska sbírku. Odůvod-
ňoval to tím, že asi 200 jeho oratoriánů jsou hoši z biellské
diecéze, kteří přišli do Turína za prací. Někteří bydlí u něho
v Domově. Sbírka vynesla asi 1000 lir.
Přišla i slíbená pomoc od jeho královské Výsosti. Králov-
ský generální ekonomát sdělil Donu Boskovi, že mu byla při-
dělena suma 10 000. Hned budou proplaceny 3 000, ostatní
časem, jak bude pokladna schopna peníze mít. Také z jiného
státního fondu přišlo 1 000 lir. Don Bosco děkoval a záro-
veň nabádal k co největší šetrnosti a hledal dál. Obrátil se na
turínskou obec, aby mu slevila poplatek na schválení plánu,
také mu to vyšlo a zase pár lir bylo ušetřeno. Pak prodal opět
kousek pozemku, který měl od semináře, a získal 1 573 lir.
Byla to úmorná práce. Stála ho hodně času. Celá odpo-
ledne prochodil po městě, navštěvoval každého, o kom si
myslel, že by mohl přispět, navštěvoval ministerstva i menší
úřady, hleděl se osobně seznámit s jejich šéfy a aspoň upo-
zornit na své dílo a vzbudit zájem. Některé příspěvky nebyly
vyšší než 10, 20 lir, ale i za to Pán Bůh zaplať! Pak psal stá-
le dopisy, denně i deset. Podporu ze strany úředních míst
chápal více jako ochranu svého díla. Předvídal, že časem se
může vítr obrátit i proti Oratoři, v tom případě bude moci
říci: „Vždyť jste sami dílo oratoří podporovali. Považovali
jste je tehdy za veřejně prospěšné. Přece nebudete teď proti
tomu, co jste včera chválili.“
Veřejně prospěšný charakter díla byl podtržen nyní ještě
věcnou loterií. Don Bosco vytvořil kolektiv 46 výše posta-
vených osobností jakožto promotorů loterie. Byli to kněží
i laici, řada z nich byla nějak veřejně činná, např. Barrico,
náměstek starosty, který přijal funkci sekretáře loterie. Bylo
v komisi také několik obecních radů. V prosinci výbor po-
dal žádost o schválení loterie s patřičným rozkladem o díle
oratoří. Plán loterie byl tento: „S vděčností se přijmou cen-
nější předměty jako obrazy, knihy, umělecká nebo řemeslná
díla, výšivky, koberce apod. Každý dárce dostane potvrzení
o daru s jeho podpisem. Bude vydáno tolik loterních lístků,
aby to bylo úměrné ceně předmětu podle zákonných usta-
novení. Každý lístek bude stát 50 centesimů a bude opatřen
podpisy dvou členů komise. Během měsíce března budou
předměty vystaveny k prohlédnutí a v úředním listě bude
oznámeno datum tahu a další podrobnosti. Čísla se budou
vytahovat postupně z urny a bude vytaženo tolik čísel, ko-
lik bude vystavených předmětů. Výherní čísla budou taktéž
uveřejněna v úředních novinách a tři dny po tahu začne dis-
tribuce cen. Ceny, které nebudou do tří měsíců odebrány,
propadnou ve prospěch oratoře.
Schválení loterie dekretem ze dne 9. prosince 1851 uvol-
nilo Donu Boskovi ruce k dalšímu. 20. prosince vyšlo úřed-
ně schválené „Provolání k veřejnosti.“ V něm se vypravuje
historie díla oratoří, účel, který dílo sleduje, a veřejnost se
vybízí, aby přispěla k stavbě kostela, který dílo nutně potře-
buje, aby mohlo plnit svůj účel. V dodatku k provolání byla
uvedena jména promotorů a také, kde budou moci dárci
předměty složit. Bylo to u vybraných obchodníků apod.
Don Bosco oslavil Vánoce tím, že rozeslal do světa několik
tisíc těchto výzev.
29 Život v Domově
V roce 1851 se hoši při jídle už nerozcházeli, kam by kdo
chtěl, ale jedli u velkého stolu někde pod kůlnou. Protože
mnozí byli velcí, Don Bosco dovolil, aby k snídani všichni
dostávali o paňotku víc. V roce 1852 nastal další pokrok.
Hochům se přestalo dávat dosavadních 25 centesimů, aby si
sami koupili chleba, a začali chléb dostávat přímo v Domo-
vě. Bylo to také proto, že někteří, místo aby si koupili chléb,
kupovali si mlsky a pak měli hlad. Také se vyměnily nádoby
na jídlo. Ve čtvrtek a v neděli (ve čtvrtek nebyla škola) do-
stávali ti, co byli doma, řádně také příkrm. Pomalu se pře-
cházelo na domácí stravování.
Jídla nebylo nikdy příliš mnoho. Polévka a chléb byly
k dispozici bez omezení, hladem nesměl nikdo trpět. Aby
si nikdo neodnášel jídlo do ložnice, začala se dávat půlka
paňotky také na svačinu. Pak se jídlo ještě vylepšilo tím, že
se příkrm začal podávat každý den a v neděli dostávali hoši
každý pohárek vína. Když byla v Oratoři nějaká sláva, sa-
mozřejmě se to poznalo i při stole. K snídani dostal každý
kousek salámu, na začátku oběda byl předkrm a přípitek.
Většina chlapců si nemohla více přát. Doma by zdaleka ne-
měli tolik, co v Domově. Zde se aspoň najedli, i když chudě.
Stravování hochů stálo Dona Boska peníze. Velká větši-
na se u něho stravovala zadarmo, ale když někdo mohl při-
spět, Don Bosco pokládal za spravedlivé, aby přispíval. Byli
tam i hoši, kteří jen potřebovali být vytrženi z nezdravého
prostředí, ale rodina nebyla zrovna z nejchudších. Nebo si
mohla opatřit zámožnějšího dobrodince, tak že se nesluše-
lo, aby hoch byl živ jen na útraty Domova. Ale Don Bosco
nikdy neschvaloval to, co existovalo v některých dobročin-
ných ústavech, že dobročinnost opatřovala hochům život
nad jejich úroveň. Mělo to za následek, že si zvykli, ale pak,
když odešli do světa, nedovedli se už přizpůsobit a snadno
si hledali komfort nedovoleným způsobem.
Někdy musel Don Bosco z různých důvodů přijmout
i hocha z lepší rodiny, zvyklého na vyšší životní úroveň. Co
s ním? Takového musel dát ke stolu kleriků, kteří přece jen
museli mít o něco lepší stravu. Ale osobně neviděl rád roz-
díly a, pokud to bylo v jeho moci, udržoval je na minimu.
Vůbec se snažil, aby v jeho domě byli všichni bratři, ať už
to byli učni nebo studenti, klerici nebo jen chovanci, a aby
si byli upřímně rovni. Nadevšecko mu šlo o jejich spásu.
Pro tu mu nebylo líto žádných obětí. Trpíval, když měli hoši
odejít od něho na prázdniny. Bál se o ně. Říkal, že nejeden
odchází s křídly, ale vrací se s rohy. Kdo chtěl zůstat s ním,
toho samozřejmě živil zcela zadarmo.
V roce 1852 Don Bosco ustanovil také první disciplinár-
ní Pravidla. Bylo to pár bodů, vystavených na dveřích každé
ložnice, podepsaných Donem Boskem jako ředitelem. Ne-
máme sice první Pravidla, protože to byl jen první náčrtek,
který byl zdokonalován v postupu doby, ale i ten, který se
169
|
|
17.10 Page 170 |
▲back to top |
dochoval, je obsahem víceméně totožný s prvním. Bude jis-
tě zajímat, jak a do jaké míry Don Bosco Pravidly komunitu
spoutával.
1. Každý hoch musí poslouchat svého asistenta nebo jeho
zástupce. Asistent je zase odpovědný za vše, co se děje
v ložnici.
2. Do ložnice se nesmí vodit cizí osoby, ani příbuzní, bez
dovolení představených.
3. Každý ať dává druhým dobrý příklad, zvláště aspoň čtr-
náctidenním přistupováním ke svátostem.
4. Každý ať dbá na čistotu osobní i ložnice.
5. Večer po modlitbě ať se už nechodí po dvoře, ale každý
ať odejde do ložnice spát, aby se mohli všichni vyspat.
6. Když ráno zazní budíček, ať se každý počestně obleče,
a to v tichosti.
7. Je přísně zakázáno prodávat a kupovat, i držet u sebe pe-
níze. Kdo má peníze, ať je odevzdá prefektovi, který je
vydá v čas potřeby.
8. Také je zakázáno psát po zdech, zatloukat hřebíky a vů-
bec dělat škodu.
9. Doporučuje se vzájemná láska a trpělivé snášení jeden
druhého. Nikoho neurážet a nikým nepohrdat.
10. Přísně se zakazuje dělat cokoliv neslušného i každý špat-
ný hovor.
11. Kdo bude zachovávat tato pravidla, dostane se mu po-
žehnání od Pána. Každý ať si je vědom toho, že kdo se
naučí křesťansky žít v mládí, bude takový pravděpo-
dobně i ve stáří a Bůh ho bude až do stáří uchovávat.
Tato pravidla se budou v ložnici všem předčítat každý měsíc.
V originálu byli hoši nazýváni „figli della casa“. Snad by se
to dalo přeložit jako „příslušníci rodiny“ – doslova „syno-
vé domu“. Donu Boskovi záleželo na tom, aby hoši neměli
pocit, že jsou v kasárnách nebo v nějakém výchovném zaří-
zení, nýbrž v rodině, kde se svoboda omezuje jen nepatrně,
v mezích nutnosti. Nějaká pravidla zde musela být, protože
Domov rostl a musel se vnitřně organizovat.
Jak vidět, chlapecký kolektiv Domova se uvnitř dělil na
menší celky podle ubytování. V Domově byly „Camerate
o dormitori“ – „světnice, neboli spárny.“ Každá měla svého
asistenta. Tuto funkci zastávali klerici, případně starší hoši.
Naše slovo kamarád pochází právě od italského camerata –
ubikace, dostalo se do hovorové řeči z prostředí vojenských
kasáren. Ale Don Bosco nechtěl kasárna, proto každá came-
rata v jeho Domově byla zároveň posvátným místem. Každá
světnice měla svého svatého patrona. Jeho jméno stálo nade
dveřmi světnice a hoši – kamarádi, slavili jeho svátek jako
zvláštní svátek. Bývala i malá akademie a Don Bosco se ne-
chával rád pozvat. Zachovaly se i básně složené k takovým
příležitostem. V každé světnici a pak i ve studovnách muse-
la být kropenka se svěcenou vodou jako v kapli. V máji se
ve světnicích zdobily mariánské oltáře, někdy až s velikou
honosností, takže zdi byly samý hřebík a Don Bosco to mu-
sel brzdit.
Pokud se jednalo o všeobecný pořádek v domě, Don
Bosco chtěl, aby byl pořád v Domově někdo, kdo by repre-
zentoval jeho autoritu v době jeho absence. Také v tomto
roce 1852, kdykoliv Don Bosco musel odejít na více dní,
spával v Oratoři don Grassino.
Nad všechna disciplinární opatření šlo Donu Boskovi
o lásku. Ta byla na prvním místě. V jednom dopise donu
Puecherovi, rosminiánovi, datovaném 16. února 1852 se
zmiňuje o hochu C. a říká: „Když jsem ho viděl, bylo mi ho
líto. Zjevně byl hladový na těle i na duši. Zdálo se mi však,
že má dobrou povahu, tak jsem mu řekl, aby přišel ke mně
na několik dní na zkoušku. Asi ho dám na nějaký čas do
školy, aby se vidělo, k čemu se bude hodit, zda k práci, nebo
ke studiu. V každém případě potřebuje pomoci.“ V dalším
dopise rosminiánovi Gilardimu píše, že se hoch pěkně cho-
vá a jeví zájem o kněžské povolání. Vyniká jako žák třetí tří-
dy latinské gramatiky a je naděje. Má 14 roků a bude muset
studovat dál.
Don Boskovi studenti dělali svému duchovnímu otci ve
škole čest. Velmi se osvědčoval nyní Cagliero. Jen s pova-
hou měl potíže. Byl velmi veselý, samý humor a samý ná-
pad. Opratě vůbec nesnášel. Rua, který byl pověřen, aby
valdocké studenty doprovázel do domu profesora Bon-
zanina, s ním měl veliké trápení. Jenda vždy zmizel, pro-
běhl všechny uličky, podíval se na komedianty, co dělají
na Milánském náměstí, ale na místě byl vždy celý uřícený
první. To byla jeho obrana. Rua ho napomínal: „Proč ne-
jdeš s druhými?“ „Proč?“ oponoval on, „přece je to jedno,
ne?“ „A co poslušnost?“ „Já poslouchám, vždyť jsem tady
vždycky první, úlohy mám, profesor je spokojený, tak co?“
Někdo Donu Boskovi dokonce navrhoval, aby toho neukáz-
něného hocha poslal domů. On nechtěl. Znal povahy a vě-
děl, že se i Cagliero brzy ustálí a, uchová-li si v sobě elán,
může i mnoho vykonat. Opravdu Cagliero v dalším roce už
byl rozumný a po několikerém Don Boskově napomenutí se
začal ovládat, až se z něho stal jeden z nejvzornějších cho-
vanců. Hodně k tomu napomáhala muzika.
Don Bosco v něm zjistil múzický talent a měl ho k tomu,
aby se hudbě věnoval. Sám ho učil a zprostředkoval mu i te-
oretickou výuku. Učil ho klerik Bellia. Stalo se jednou, že
nebylo, kdo by v neděli hrál v kapli na harmonium. Byla to
trapná vyhlídka při tolika chlapcích. Tu si Jenda vzal do hla-
vy, že zachrání situaci. Sedl k pianinu a cvičil a cvičil, až mu
to dobře šlo a v neděli k údivu všech docela obstojně hrál.
Pak už sedával u klavíru často a tloukl do něho s takovou
vervou, že mu maminka Markéta hrozila vařečkou, jestli se
nebude mírnit.
Maminka Markéta! Ta byla dobrým duchem Oratoře
a hoši ji měli rádi jako vlastní matku. Byla milá, trpělivá
a starostlivá vůči všem. Hoši někdy v zimě museli dlouho
pracovat a přicházeli domů zkřehlí a vyhládlí. Markéta byla
v stavu čekat třeba do jedenácti v noci a udržovat polévku
teplou, jen aby nemuseli jít spát nezahřátí. Sama v kuchyni
neměla žádné teplo a zmrzala. Přicházel i klučík, který měl
„strašný hlad“ na dobrou paňotu a škemral o ni. Maminka
dobře věděla, že je to jen mlsota, ale dala. Co měla dělat,
když on to tak dovedl! Jen mu zakázala, aby to nikomu ne-
ukazoval, protože by všichni dostali hlad. Ale zakazuj, když
má každý oči! Kluci hned, kde to vzal. Cožpak se smí lhát?
Nesmí. A tak hoch prozradil a maminka měla kuchyni oble-
ženou a, ač se na oko hněvala, přece jen dala. Někdo nemo-
hl paňotku jen tak polknout, nechtěla sama dolů. „Copak,
copak?“ ptala se starostlivě Markéta. Chlapec se šklebil ve
dveřích kuchyně a zaprosil. I dala mu kolečko salámu nebo
kousek sýra, co měla po ruce.
I nemocné starostlivě ošetřovala. Jedenkrát jednoho od-
váželi do nemocnice – byla to nakažlivá nemoc. Když ho
snášeli po schodech dolů, maminka Markéta se rozplakala.
Inu, jako milující matka.
170
|
|
18 Pages 171-180 |
▲back to top |
|
|
18.1 Page 171 |
▲back to top |
30 Mezi pravdou a nepravdou
Boj o katolickou víru neutuchal. Valdenští měli peněz ze
zahraničí dost a nebylo tajemstvím, že kdo se k nim přidal,
dostal podporu 80 lir. I nejeden chlapec oratorián uvázl
v síti a dal se strhnout. Byli i takoví, kteří se stali zarytými
nepřáteli Oratoře a pronásledovali ty, kdo tam chodili.
Don Bosco velice trpěl pro tyto odpady od víry. Často
o nich mluvil a hochy varoval, aby se nedali zlákat penězi.
Nejen to. Přešel do jakési duchovní protiofenzivy. Neje-
den z chlapců časem vystřízlivěl a vrátil se zkroušeně zpět.
Don Bosco měl pro každého slova porozumění a neúnavně
vysvětloval, co je pravda a co je lež. Když viděl, že některý
hoch opravdu potřeboval finanční pomoc, dovedl sáhnout
do vlastní chudé kapsy a dát mu, co potřeboval. Sem tam
někoho přijal do Domova, aby ho uchránil dalších zmatků.
Nevraceli se všichni pokorně. Byli i hoši, kteří sice při-
šli, ale osobovali si právo s Donem Boskem diskutovat. On
to jen vítal, i když viděl, že mnoho dobré vůle v takových
není. Snažil se doslova a do písmene napodobit sv. Františka
Saleského, kterého tolik ctil a který vynikal právě tím, že ne-
zdolnou láskou a přívětivostí obrátil zpět na katolickou víru
na 72 000 kalvínských protestantů. Chtěl jako on vítězit, ne
tak pohotovostí argumentů, jako spíše pochopením a lás-
kou k zbloudilým. Věděl již tehdy, co teprve dnes je známo
všem, že víra nemá naději prosadit se jinak, než ruku v ruce
s láskou, která ji provází. Don Bosco pochopil už tehdy, co
musí být v základu ekumenismu: láska k pravdě, ale i láska
k člověku, který pravdu nemá. I Don Bosco touto metodou
mnohého získal, aby se vrátil upřímně zpět, nebo, když se
v jiné víře narodili, aby dospěl k její plnosti. Zatím ovšem
bylo třeba se bránit a Don Bosco se bránil.
I v roce 1852 vyšlo „Upozornění katolíkům“. Tisíce výtis-
ků se rozběhly mezi lid v Turíně i mimo Turín. Bohužel stal
se i případ až křiklavého nezpůsobu v tomto náboženském
boji. V konventě reformovaných minoritů u sv. Tomáše
v Turíně byl kněz, jistý Vitale Ferrero, bratr několika hochů,
kteří navštěvovali Don Boskovu Oratoř. Don Bosco neměl
tušení, že ten člověk prodělává hlubokou krizi víry. Dokon-
ce ho měl několikrát u stolu. Toho roku 1852 ho pater Fe-
rrero požádal, aby směl o svátku sv. Františka Saleského mít
kázání o světci. Don Bosco rád přijal nabídku, aniž tušil, co
se za ní skrývá.
Pater Ferrero kázal celkem krásně. Popisoval, jak svatý
František Saleský chodil po krajině chabloiské a získával lidi
víc dobrotou než kázáním. Byl biskupem, ale zatímco jiní si
nechávali šít drahocenné obleky, on si sám zašíval své, roz-
trhané na cestách, zatímco druzí jezdili v kočáře, on chodil
pěšky. Těch „zatímco druzí“ začalo být trochu moc a Don
Bosco, který seděl mezi hochy a poslouchal, začal být ne-
klidný. Znělo to jako kritika biskupů. Pak kazatel přešel na
podobenství o orlu a lišce. Liška byla prašivá, plná boláků
a pohybovala se mezi zvířaty, takže mnohé nakazila. Orel
seděl na vysokém stromě a pozoroval její počínání. Pak se
najednou rozhodl. Zvolal hlasitě ke všem zvířatům: „Pozor,
liška je prašivá!“ Hoši napjatě poslouchali napínavému pří-
běhu. V tom kazatel na chvíli ustal a pak v nastalém tichu
položil otázku: „Milí hoši, víte, kdo je ten orel a kdo je ta
liška? Luther je tím orlem a ta liška je katolická církev.“
Na ten náhlý zvrat Don Bosco vstal a P. Ferrero začal se-
stupovat z kazatelny. Don Bosco k němu přistoupil, vzal ho
za rameno a hlasitě mu řekl: „Vy nejste hoden, abyste nosil
tento šat!“
Ten nešťastník byl brzy nato propuštěn z řádu, přešel
k protestantům, byl poslán do Londýna, aby tam působil
mezi Italy, ale nežil dlouho: ještě téhož roku ho jeden z nich
zabil nožem. Pro našeho Dona Boska to byl veliký vykřič-
ník. Rozhodl se ještě víc bdít.
V roce 1851 se slavilo v Římě milostivé léto a pro rok
1852 bylo rozšířeno mimo Řím. Don Borel jménem Don
Boskovým žádal konzistoř, aby oratoriáni mohli získávat
odpustky milostivého léta, ne ve farních kostelech, ale ve
svých kaplích. Generální vikář Ravina dal k tomu 2. února
svolení.
Don Bosco při té příležitosti svým internistům a také jis-
té části oratoriánů navrhl, aby si formulovali nějaký duchov-
ní program, čeho se chtějí varovat, kterého svatého chtějí
následovat a co si zvláště umiňují. Je zajímavé, že se dodnes
zachovala celá sbírka lístků s nadpisem: „Moje milostivé
léto.“ Lístky byly zřejmě dány Donu Boskovi do úschovy,
a ještě zajímavější je, že na všech stojí napsáno toto: „Budu
se varovat každého, kdo mluví špatně o katolickém nábo-
ženství.“ Zde je zřejmá nápověda Don Boskova.
Asi to bylo velmi vážné, vždyť valdenští mimo kostel za-
čali stavět ještě školu pro dívky ze zámožných rodin, další
pro chudé hochy a dívky, dětskou opatrovnu, nemocnici,
diakonii pro rozdělování podpor chudým a nedaleko ještě
ústav pro učně. Dostávali na to bohaté dotace od anglických
biblických společností. Don Bosco byl proti nim chudák.
O to silnější musel mít víru a lásku.
31 Příprava loterie
První dny roku 1852 nalezly Dona Boska v pilné práci pro lo-
terii. S datem 16. ledna vyšlo další vydání „Provolání“ a roze-
sílalo se všemi směry. Znamenalo to psát tisíce a tisíce adres.
Začaly přicházet dary. Královna Marie Adelaida poslala
krásný červený křišťálový pohár s víčkem, dále bílo-mod-
rý pohár, kávový servis z bílého porcelánu s reliéfem květů
a jiné, královna vdova Marie Terezie věnovala dvě bronzo-
vé pozlacené a postříbřené nádoby, malý dřevěný psací stůl
s intarziemi a dvanáct jiných předmětů. Celý královský dvůr
a turínská šlechta se vyznamenaly. Papež Pius IX. a král při-
slíbili pomoc. Bylo třeba mít pečlivě vedený rejstřík darů,
psát děkovné dopisy atd.
Problémem bylo, kde umístit výstavu. Na Valdoku mís-
to nebylo, a tak se Don Bosco obrátil na ministerstvo války
s prosbou, aby se expozice mohla konat v místnostech zru-
šeného a vojenským účelům sloužícího kláštera dominiká-
nů. Představený dominikánů s tím souhlasil; Don Bosco se
ho předem ptal. Odpověď přišla kladná, podepsaná marký-
zem La Marmorou, ministrem – státním sekretářem. Povo-
leny byly tři světnice.
Bohužel darů přibývalo a tři světnice se zdály málo. Tu se
Don Bosco obrátil na almužníka Jeho Výsosti Rossanu, zda
by nemohl vyprosit u dvora propůjčení nějaké budovy pat-
řící Koruně. Nabídli mu nějakou hernu poblíž Filodrama-
tické akademie, ovšem musel by ji od 1. dubna bezpodmí-
nečně uvolnit, protože od toho data už je pronajata pro jiné
účely. Na to konto král se uvolil v podobě almužny uhradit
200 lir nájemného za hernu. Ovšem tam zase vadila krátká
171
|
|
18.2 Page 172 |
▲back to top |
lhůta k nájmu a bylo třeba hledat jinde. Nakonec město pro-
půjčilo velký sál za kostelem sv. Dominika. Teprve tehdy
honička za místem skončila a Don Bosco mohl pracovat na
vlastní výstavbě (nebo výstavě?).
Darů se sešlo 3 000 a bylo je třeba každý popsat i s uve-
dením dárce. Bylo třeba pořídit a tiskem vydat podrobný
katalog o 152 stránkách, pak rozprodat lístky po 50 cente-
simech. Prodávaly se v sále výstavy a u knihkupců Paravie
a Mariettiho.
Uprostřed loterního shonu psal Don Bosco hraběti Ka-
milu Cavourovi prosbu, aby mu jako ministr pošt prominul
poštovné. Hrabě odpověděl prostřednictvím bratra markýze
Gustava. Udělí mu prominutí, ale ať pošle formální žádost
s odůvodněním. A ještě nebyl konec štrapácí. Úřady posla-
ly na výstavu úředního znalce a ten ocenil předměty podle
úředních tarifů. Don Bosco se bránil a žádal, aby umělecké
předměty byly brány zvlášť a oceněny znalcem umění. Žá-
dost byla uznána oprávněnou a profesor Cusa z Albertinské
akademie pověřen uměleckým oceněním.
Výstava byla otevřena na svátek sv. Josefa 19. března. Na-
konec se darů sešlo 3 251, takže musel být dodatek ke ka-
talogu a loterních lístků bylo povoleno rozprodat 100 000,
čili loterie mohla vynést asi 50 000 lir. Co práce celá agenda
pohltila, těžko si představit. Don Bosco věru neměl chví-
li klidu. Občané se hrnuli shlédnout věcné dary loterie
a i markýz Gustav Cavour přislíbil návštěvu expozice. Na-
konec přivedl i bratra Kamila. Don Bosco ho uctivě přijal
a provedl sálem.
Aby se nedostali v noci do sálu zloději, Don Bosco určil
klerika Buzzettiho a ještě jednoho hocha za noční strážce.
Buzzetti se pojistil tím, že si bral s sebou poplašnou pistoli,
aby případně výstřelem odradil zloděje od počínání. Stalo
se však, když si jednou plnil pistoli střelným prachem, že
mu prach vybuchl v rukou a zle mu poškodil jeden prst.
Museli ho dopravit do Mauriciánské nemocnice, kde mu
prst amputovali. Vrátil se s rukou na šátku, ale hned se pus-
til do další práce. Don Bosco později uspořádal ještě další
loterie; Buzzetti mu při všech pomáhal, takže se stal jeho ex-
pertem na loterie. Měl k tomu podivuhodné nadání.
32 Svatí obhajují svaté
Vypravování o loterii zní hodně optimisticky. Don Bosco
zde vypadá, jako by se na chvíli svět točil podle jeho přá-
ní. Ale každý líc má svůj rub. Během celé té úmorné práce
s loterií nosil Don Bosco v srdci ostrý trn, který ho velice
bodal. Byly to trvající neshody s některými členy personálu.
Něco už jsme napověděli, něco dopovíme.
Někdo namítne: Ale proč si Don Bosco přibíral spolu-
pracovníky, se kterými si nerozuměl? Odpověď je snadná.
Akce, zahrnující půldruhého tisíce zanedbaných hochů,
scházejících se na třech místech v třech oratořích, neby-
la zvládnutelná za pomoci hrstky věrných, ale vynutila si,
aby Don Bosco přibral k práci každého, kdo měl jen trochu
dobré vůle a schopnosti vyučovat katechismus, řídit re-
kreaci hochů, dohlížet na pořádek a podobně. Každá ora-
toř měla takový malý štáb katechistů, z nichž mnozí byli
přibráni ze starších hochů samotných. Také někteří kněží,
kteří se hlásili k práci, považovali se za příliš důležité a jen
se v podnikání vyžívali. Byli tam kněží i svatého života, ale
každý se nemohl angažovat plně, nýbrž jen vypomáhal, kde
bylo třeba. Don Bosco byl vrchním šéfem díla, ale ještě ne-
byl prohlášen za svatého a nejeden z jeho spolupracovníků
se na něho díval kriticky. To už jsme během vypravování
viděli. Což hoši, ti chtěli málo: pobavit se a dost. Masa lidí
není příliš náročná. Byl to problém těch, kteří měli vést, ale
sami nebyli dost formováni. Pěkně nám situaci přibližuje sv.
Leonard Murialdo, zakladatel „řemeslníčků“ (artigianelli),
který píše:
„Já jsem v Donu Boskovi rozpoznal zprvu jen horli-
vého kněze, ne svatého. To mi došlo až časem, když jsem
viděl růst jeho dílo. Bylo vidět, že je zde ruka Boží a že se
zde uplatňuje zásada Ježíšova: Skutky, které konám ve jmé-
nu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Z druhé strany Don
Bosco byl z těch svatých, jejichž svatost spočívá v tom, že
se obětují pro spásu druhých a pro slávu Boží podle zása-
dy, kterou razí tuším svatý Josef Kalasanský, že kdo se mod-
lí, dobře dělá, ale kdo pomáhá, lépe dělá. Nevím, že by byl
Don Bosco dělal dlouhé modlitby, zato vím, že ustavičně
pracoval uprostřed všemožných křížů a protivenství, a to
s jedinečným klidem a s jedinečnou úspěšností. Nuže, Bůh
neužívá k takovým dílům posvěcení duší a Boží oslavy lidi
špatné, nebo jen prostředně ctnostné.“
Svatý Cafasso přímo zasáhl do situace, která se vytvoři-
la a hrozila porušit mír v oratořích, které spadaly pod Don
Boskovo vedení. Máme dopis, který poslal do Neapole donu
Ponteovi, odstupujícímu řediteli oratoře sv. Aloise (byl stále
ještě na cestách s markýzou Barolovou). Dopis je datovaný
6. ledna 1852. Je to odpověď na dopis jeho. Cafasso chtěl
psát dříve, ale nevyšlo mu to. Prosí dona Pontea, aby od-
ložil všechen vnitřní neklid a aby věřil, že nikdo není proti
němu, nikdo se s ním nechce rozejít, ano všichni touží po
tom, aby dále s dílem oratoří spolupracoval. On může udě-
lat, jak myslí, ale on, Cafasso, se domnívá, že by bylo správ-
né, aby věci, které získal pro oratoř, považoval za majetek
celku a jen aby si vyhradil dispoziční právo po dobu, co to
bude potřebovat. Ovšem kdyby myslel jinak, nevadí, ať jeho
radu považuje za nepronesenou. A znovu opakoval, aby byl
klidný a veselý, že všude na světě jsou kříže, ale všude se
také Pánu Bohu líbí, když se zachovává klid a pokoj.
Dopis až nápadně podtrhuje klid a pokoj a je z něho cí-
tit, že byl až příliš porušen. Skutečně opozice proti Donu
Boskovi, řekli bychom generálnímu řediteli oratoří, se za-
rputilostí některých proměnila v nekřesťanskou náruživost
a úplnou zaslepenost. Tento fakt už sám jasně hovoří, že do-
tyční neměli pravdu. Byla jen škoda, že se dostali na místa
důvěry, odkud mohli napáchat mnoho škody.
Povstání proti Donu Boskovi vedl jeden kněz. Lemoyne
mu dává pseudonym don Rodrigo. Plán byl velkolepý: prostě
zničit valdockou Oratoř. K tomu bylo třeba odloudit Donu
Boskovi starší katechisty. Brosio akci velmi podrobně popsal.
O jednom svátečním dni po odpolední pobožnosti byli tito
pozvání, aby se zúčastnili porady, prý v zájmu jejich osobní
cti. Někteří inteligentní katechisté cítili, oč asi jde, a nezú-
častnili se jí, jiní však šli. Šel i Brosio sám. Když byli sami,
don Rodrigo vytáhl Don Boskovo provolání k loterii a pře-
četl z něho tuto pasáž: „Několik osob, kterým jde o dobrou
výchovu lidu, s bolestí se dívalo, jak přibývá každým dnem
chlapců oddaných zahálce, zlomyslných, žijících z žebro-
ty nebo podvádění na ulicích a na náměstích, zatěžujících
172
|
|
18.3 Page 173 |
▲back to top |
společnost a takových, že se snadno stávají nástrojem kdeja-
ké špatnosti… Proto se rozhodli založit dům pro nedělní je-
jich shromažďování.“ A hned začal paličsky: „Prosím, takto
se mluví o vás, tak se hanobí vaše čest! To je přece urážka, to
musí Don Bosco odvolat.“ Bohužel začalo hořet. Hoši nepo-
chopili – don Rodrigo jim ani nenechal čas, aby mohli uvá-
žit, že se v provolání mluví obecně a netýká se to jich, kteří
většinou byli z lepších rodin a vlastně byli přizvání, aby pra-
covali na záchraně těch ohrožených. Don Rodrigo všechny
strčil do jednoho pytle a ze všech udělal svým demagogic-
kým vystoupením možné darebáky a zločince.
Brosio viděl, že v té chvíli uražení chasníci nejsou pří-
stupní rozumnému slovu, a tak se mohl jen pokusit trochu je
uklidnit, aniž by se s nimi hned úplně rozešel. Vzal si slovo,
řekl, že věc je opravdu vážná, ale že by bylo snad dobré ne-
ukvapovat se. Jestliže Don Bosco uzná, že chybil, mělo by se
vše urovnat. Jestliže neuzná, pak on, Brosio, ukáže sám, že
nenechá urážet ani sebe ani svou rodinu. Navrhl také, aby se
napřed text znovu a klidně přečetl a aby se uvážilo, zda sku-
tečně vyjadřuje to, co don Rodrigo říká. A pokoušel se vy-
světlit, že provolání tím, že mluví obecně, nechce říci o všech
hoších oratoriánech, že jsou darebáci, třeba někdo jiný za-
vinil, že se tam nerozlišili dobří od nedobrých a že to vypa-
dá, jako by oratoř byla sbírkou samých lumpů. Bylo by třeba
Donu Boskovi říci, co si myslíme, ale nechat ho, aby nám
podal vysvětlení. Možná sám navrhne způsob, jak se vše vy-
jasní a nebude třeba hnát věc do krajnosti. Dál nenaléhal, už
tak se mu zdálo, že zašel příliš daleko. Jeho projev byl přijat
ledově, pak se však jazyky rozvazovaly a začal hluk. Rodrigo
a jeho důvěrníci se už postarali, aby horké hlavy vzplanuly
ještě více. Konec té schůzky byl praubohý: byl přijat návrh
jednoduše z Don Boskovy oratoře odejít, čili – rozkol.
Don Rodrigo už měl plán se svými dobře promyšle-
ný. Don Jan Cocchi, který kdysi zkrachoval s oratoří na
Vanchiglia (tu oratoř převzal pak Don Bosco), se právě nyní
znovu pouštěl do této práce. S datem 15. února 1852 mu
město dalo povolení, aby se ujal kaplanství u sv. Martina.
(U těch mlýnů, kde byl kdysi Don Bosco se svými chlapci.)
Don Cocchis teď nutně potřeboval pomocníky a nestara-
je se o to, z jakých důvodů se najednou odpojilo od Dona
Boska několik katechistů a nabízelo se do jeho služeb, přijal
je, čímž byli tito posazeni na koně. Oratoř U mlýnů začala
fungovat už v neděli po té osudné konferenci.
Tím všechno neskončilo. Na Valdoku samozřejmě bylo
tu neděli zle. Katechisté nepřišli, jen někteří, a Don Bosco
musel zacpávat díry, jak mohl. Zlé bylo, že už byl postní ka-
techismus a tím větší byla dezorganizace. Aby bylo ještě hůř,
po odpoledních funkcích se na Valdoku objevili tři z těch
rozkolníků a právě v době, kdy hoši byli v plné hře. Prý
chtějí nutně s Donem Boskem mluvit. Šel, ale Brosio neo-
pustil sakristii, kde se hovor odehrával, z očí. Don Bosco
klidně vysvětloval, že musel pro účel loterie oratoř předsta-
vit, jaká je v podstatě – jako dílo pro záchranu těch mno-
hých opuštěných, zanedbaných, ohrožených, ale jako sám se
cítí být slušným člověkem, tak by mělo být každému zřejmé,
že i jeho pomocníci jsou samí slušní lidé. To nebylo třeba
vysvětlovat. Ale oni přišli provokovat a byli na něho spro-
stí. Jeden z nich začal křičet, že je to ostuda a že v takovém
hnusném prostředí nebude dál pracovat.
Tu se Brosio přiblížil až k nim a už se chystal tomu pro-
vokatéru dát pár na pamětnou. Ale Don Bosco ho chytil za
ruku a zadržel ho. Pak řekl dotyčnému: „Jsi ty ale uličník!“
Ten viděl, že se dále neprosadí a odešel s oběma kamarády
pryč. Později se přidal k nějaké špatné společnosti a tak jako
tak svou čest, na kterou byl tak žárlivý, pošpinil.
Tyto události se internistů nedotkly. Don Bosco o tom,
co se odehrálo v externí oratoři, nerad mluvil.
33 Dohra vzpoury
Don Rodrigo a jeho komplici nepřestávali v provokacích.
Každou neděli se někdo přiblížil k valdocké oratoři a hlavně
se přemlouvali větší hoši, aby s nimi šli jinam. Chodilo se za
město, páni za ně platili v hotelu, pořádaly se svačinky a po-
dobně. Někteří dostávali nabídky, aby přišli dělat katechisty
v jiných oratořích, např. u Filipínů. Přitom se dělalo vše tak,
aby se někteří udrželi i na Valdoku, aby byli zpravodajové,
co se tam podniká. Prostě hra na válku. Brosio zůstával stá-
le věren Donu Boskovi, ale na oko jako starý voják dostal
chuť proniknout do nepřátelských řad a tam si zařádit. Píše,
že o jedné sváteční příležitosti byl také pozván na nějakou
vycházku do přírody. Řekl to Donu Boskovi a nabídl se, že
vyzkoumá, jaké ti hoši mají úmysly. Don Bosco by byl nejra-
ději o té nechutné věci mlčel, i před ním, ale na jeho naléhá-
ní dovolil. A tak milý Brosio po ranních bohoslužbách sku-
tečně přišel na smluvené místo u Porta Palazzo. Tam už byli
jeho bývalí kamarádi s těmi pány, vedoucími revolty. Sice ho
vážně nečekali, ale tím větší byla jejich radost, když se ob-
jevil. Šel z náruče do náruče. Šlo se do Milánské ulice, za-
padlo se do hostince U Centaura, bylo tam občerstvení, pak
celý dobrý oběd, víno v dostatečném množství, odpoledne
se hrály bocce (koule), zpívalo se až do večera. K večeru byl
návrat, pak žádné požehnání, ale do kavárny na šálek turka
a domů zpět. Nebylo to špatné. Rozešli se s tím, že se sejdou
zase, a to v neděli na mši u svatého Martina. Brosio místo
domů pospíchal na Valdocco k Donu Boskovi a všechno mu
vyprávěl. Dohodli se, že příští neděli půjde k svatému Mar-
tinu. Šel. Byli na mši svaté a pak šli do kavárny Gallerie di
San Carlo na snídani. Nechyběly výzvy nechat Dona Boska
na holičkách a věnovat se vybudování oratoře u sv. Martina.
Brosio šel opět za Donem Boskem, ale ten byl toho mí-
nění, aby tam už nechodil. Kdo hledá nebezpečí, snadno
v něm utone. I Brosiovi bylo zle, když mu don Rodrigo
najednou vložil do rukou větší obnos peněz a on v té chví-
li neměl možnost říci ne. Peníze ho pálily v rukou. Nane-
štěstí to bylo šest stříbrných skudů, přepočítáno na liry bylo
jich právě třicet, takže si nutně vzpomněl na Jidáše. Jenže
na rozdíl od zrádného apoštola Brosio to hned řekl Donu
Boskovi a ten mu řekl, aby si peníze nechal a obrátil je na
dobrý účel.
Don Rodrigo se nestyděl pomlouvat Dona Boska i u ně-
kterých jeho dobrodinců, takže se tito od něho odvráti-
li. Ten hlavní mu však zůstal věrný. Byl to pan arcibiskup.
Když se dověděl (asi od dona Cafassa nebo od dona Bore-
la) o krizi oratoří, neváhal Dona Boska podepřít. Patentem
z 31. března 1852 ho znovu formálně jmenoval ředitelem
nad všemi třemi oratořemi, Dra Roberta Murialda pak ře-
ditelem oratoře vanchiglijské s poznámkou, že vrchním ře-
ditelem díla je Don Bosco. Byla to porážka separatistů, že
větší nemohla být.
173
|
|
18.4 Page 174 |
▲back to top |
Co se stalo s odbojnými katechety? Neměli odvahu
Dona Boska zcela opustit. Drželi pro jistotu želízko ve dvou
ohních. Dopoledne byli na Valdoku, odpoledne nepřišli
a drželi se u sv. Martina. Don Bosco tím trpěl. Jednoho dne
řekl Gastinimu: „Vidíš, všichni mne opouštějí, ale Pán Bůh
mne neopustí. Je to jeho dílo.“ Když se to však vleklo něko-
lik nedělí, rozhodl se udělat tomu konec. Jednu neděli po
ranních bohoslužbách si tyto hochy vzal stranou a rovnou
jim řekl, že jim děkuje za prokázané služby, ale aby dobře
zvážili svou věc. Kdo chce odejít, ať odejde hned, oratoř tím
neutrpí, on si najde nové katechisty. Tak se stalo, že hoši do-
opravdy všichni zmizeli. Zůstal jen Jan Francesia, který by-
dlel u rodičů, ale, jako předtím Rua, zabýval se myšlenkou
stát se klerikem.
Ti odpadlíci brzy vystřízlivěli a začala se jim vracet roz-
vaha. Jednou jeden potkal Francesiu a řekl mu: „Víš u sva-
tého Martina se máme lépe, ale něco nám tam schází, něco,
co nás táhlo na Valdocco.“ To „něco“ byl Don Bosco. S po-
stupem času se vrátili skoro všichni, ne sice do služby, ale
tak. Don Bosco jim nic nepřipomínal, byl rád, že se zcela
nezatvrdili. Nebylo jeho zvykem se mstít.
Krize velela postarat se, aby byla zachována veliká masa
hochů. Těch se problém katechistů nedotkl. Zde opět sehrál
osvědčenou dobrou roli Brosio. Don Bosco rozmnožil znač-
ně rekreační možnosti, ano dovolil, aby se rekreace přenesla
i mimo oratoř. Brosiovi „vojáci“ manévrovali v širém poli
a jejich akce směřovaly až na luka patřící k předměstí sv.
Donáta. Tam obyčejně nakoupil hochům ovoce za peníze,
které mu dal Don Bosco, a hoši byli spokojeni.
Protože krize vypukla právě na začátku postních kate-
chismů, obtíž byla s obsazením míst, která se odchodem bý-
valých katechistů uprázdnila. Nebylo dobře možné ochudit
druhé oratoře, ale Don Bosco si pomohl. Zapojil do práce
mezi oratoriány některé internisty – studenty. Tak se stal ka-
techistou Jan Cagliero, který to uvítal, protože měl v sobě
až příliš mnoho energie. Zapojili se i klerici a někteří další
spolehlivější hoši. Všichni byli sice mladičcí, ale Don Bosco
jejich autoritu podepřel, přecházel stále od jedné katechis-
mové třídy k druhé, až se hoši otrkali a začali se stavět na
vlastní nohy. Jestliže si don Rodrigo a jeho compagnia bella
(pěkní kumpáni) myslili, že se Valdocco položí nebo že Don
Bosco složí zbraně, velice se zmýlil. Šťastně skončily kate-
chismy, přišly Velikonoce, dokonce se v té době začaly cvičit
gregoriánské antifony a o nedělích se zpívaly v kapli nešpo-
ry. Ano, novopečení katechisté dokonce sem tam suplovali
i ve večerní škole.
Jak to dopadlo v oratoři sv. Martina? Don Cocchis ji založil,
ale pak byl volán k jiné práci. Zakotvil v díle „Řemeslníčků“
a oratoř u sv. Martina předal donu Ponteovi, který se vrátil
z cesty s Barolovou a byl rád, že se může uplatnit bez toho,
že by byl závislý na Donu Boskovi. Jinak to byl horlivý kněz
a pracoval tam až do roku 1866, kdy jeho oratoř přešla do
správy společnosti sv. Vincence z Pauly. Ta duchovním vede-
ním oratoře pověřila ředitele „Řemeslníčků“. Oratoř se později
přenesla do samotných místností na druhém břehu Dory.
34 Výbuch prachárny
Roku 1852 zastihla Turín veliká katastrofa. Na předměstí
zvaném Borgo Dora poblíž kostela sv. Petra v okovech stála
fabrika na střelný prach s příslušnými skladišti. Někdy tam
bylo uskladněno mnoho metráků výbušniny a to znamena-
lo pro město veliké nebezpečí. Nuže stalo se, že 26. dubna,
dva týdny po Velikonocích, začala továrna hořet a oheň za-
chvátil první dvě skladiště. Nastal výbuch, který rozházel
budovy, zabil 21 dělníků a 35 těžce zranil. Nad městem se
rozložil černý mrak. Nastala veliká panika, vždyť ránu bylo
slyšet 15 mil daleko. Lidé z místa neštěstí utíkali, jiní se zase
chtěli dostat k němu, aby pomáhali, na místo neštěstí se do-
stavili vojáci, národní garda, starosta města i sám král Vik-
tor Emanuel s janovským vévodou a skoro všichni ministři.
I náš Don Bosco tam spěchal.
Ve chvíli výbuchu byla zrovna v sále expozice, ale jak
zvěděl, co se stalo, rychle spěchal, vždyť jeho dům stál jen
asi 500 metrů od prachárny. Když celý upachtěný přiběhl
domů, dům byl prázdný; všichni co tam byli, se rozprchli do
polí. Jen Karla Tomatise potkal a tomu dal rozkaz, aby shá-
něl řeholní sestry z okolních ústavů a všechny aby je posílal
na náměstí Paesana, že pojedou omnibusem do Moncalieri.
Kdož ví, jak mohl vědět, že markýza Barolová tak rozhodne.
A pak běžel na místo neštěstí, kdyby snad mohl některému
raněnému nebo umírajícímu poskytnout kněžskou službu.
Byli tam lidé potřební, tak dělník, kterému výbuch utrhl
nohu a nebylo mu již pomoci, leda myslet na jeho nesmr-
telnou duši.
Nejhorší se ovšem čekalo. Třetí skladiště, jemuž výbuch
snesl střechu, bylo největší. Bylo tam uskladněno v soud-
cích asi 40 000 kg střelného prachu. To mohlo rozházet celý
Turín. Prostě sopka. Kdo zachrání situaci? Požár přeskočil
už i na tuto budovu, zatím začal hořet jen závěs ve dveřích.
Město zachránila Matka Boží prostřednictvím jednoho své-
ho opravdového ctitele. Jmenoval se Pavel Sacchi a pocházel
z Voghery. Byl kdysi u vojska seržantem a nyní měl dohled
nad dělníky v továrně. Výbuch jím dvakrát mrštil tak, že
byl potlučený, měl popálený obličej a ruce, ale vždy znovu
přišel k sobě a měl jedinou myšlenku: zabránit nejhoršímu
výbuchu. Dovlekl se na ohrožené místo, závěs strhl a orga-
nizoval hned záchranné práce. Přišli lidé, přijeli požárníci
a vojáci, sháněla se voda, bylo třeba dopravit do bezpečí 800
sudů prachu, zakrýt mokrými hadry a polévat vodou. Ten
člověk byl vroucím ctitelem Panny Marie Těšitelky, patron-
ky Turína, a stále ji vzýval.
Tak Turín zachránil od nejhoršího. Když minulo nebez-
pečí, byl slaven jako hrdina, dostal od vlády zlatou medaili,
od národní gardy stříbrnou, jedna ulice byla pojmenová-
na po něm a ještě dostával doživotní důchod 1 200 lir. Ale
jemu na těchto věcech nezáleželo. Udělal slib Panně Marii
a od té doby, povýšen na kapitána, až do smrti každou so-
botu chodil do kostela Panny Marie Těšitelky děkovat za za-
chránění své i svého města. Byl za to i posmíván od liberálů
a zesměšňován v novinách, ale neodradil se. Jeho zbožnost
ještě vzrostla. Tak chodil často do kostela sester Nejsvětější
Svátosti adorovat ještě se svým kamarádem, také bývalým
kapitánem. Když arcibiskup Gastaldi později zakázal mini-
strovat v nepředepsaném rouchu, oba si nechali oholit vo-
jenské kníry, na které byl přece tehdy každý voják tak hrdý.
Zemřel roku 1884 právě na svátek Panny Marie Pomocnice
24. května.
Co Don Bosco? Jak se uplatnil při zachraňování Turína?
Byl na místě mezi prvními a pomáhal Sacchimu tím, že mu
půjčil svůj klobouk na vodu, než přinesl džbery, a pak po-
máhal vynášet prach ze skladiště.
174
|
|
18.5 Page 175 |
▲back to top |
Ochrana Panny Marie byla při této příležitosti očividná.
V blízkosti téměř bezprostřední stála naše Oratoř, dále ve-
liký ústav svatého Benedikta Cottolenga „Malý dům Boží
Prozřetelnosti“ a také ústav Barolové. U Cottolenga šlo
o 1 300 mrzáčků, debilů všeho druhu, o nemocnici těch
nejubožejších. Některé budovy byly od prachárny vzdále-
ny jen 80–100 metrů. Okna byla všechna vytlučena, dveře
vyvrácené, všude samá spoušť, a přece nikdo nebyl zabit,
nikdo nebyl ani poraněn. Staly se věci na pohled nemožné.
Zdi nakloněné se svalily, až byly postele odneseny, trámy
spadly dolů, až nikomu nehrozilo nebezpečí. Zřítil se strop
a materiál zasypal jen místa, kde nebyly postele s nemocný-
mi. V jedné zdi byla všechna okna dodatečně zazděná cih-
lami. Nárazem vzduchu se otvory bývalých oken provalily,
ale nespadl ani jeden mariánský obraz. V atriu hlavního
vchodu stála skleněná vitrína s pěknou sochou Panny Ma-
rie (stojí tam dodnes), všechna okna se vysypala, ale vitrína
s Pannou Marií, kde bylo zvykem, že se každý návštěvník
pomodlil Zdrávas Maria, zůstala jako zázrakem nedotčena.
Hned naproti prachárně – asi 80 metrů daleko, stála Budova
zvaná Nazaret a v ní bylo umístěno asi 30 od narození ne-
duživých dětí ve věku od 4 do 10 let. Byla jednoposchoďová.
V přízemí byla hala, jejíž trámy se opíraly všechny o pilíř
uprostřed, nahoře pak měl pilíř pokračování v dalším ten-
čím pilíři z cihel, jaké se užívaly k stavění kamen. Na tomto
pilíři byla na konzole soška Panny Marie. Ta bídná budova,
zvaná Nazaret, dostala náraz z první ruky. Okna všechna sa-
mozřejmě venku, dveře vyražené, přitom žádné dítě neutr-
pělo úraz. Jedno bylo zasypáno, ale nad ním byla převráce-
ná kolébka, takže se mu nic nestalo. Ta socha na pilíři stála
na svém místě, jen byla pootočena tváří k prachárně. Byly to
zvláštní nevysvětlitelné věci, myslím lidským rozumem…
Totéž bylo v institutu Barolové i u Dona Boska. Okna
všechna bez tabulek, dveře vyražené i s veřejemi, škody na
majetku velké, jen životy a zdraví byly bez úrazu.
Sem patří zajímavá epizoda. U Dona Boska v Domově
zemřel rok předtím hoch asi třináctiletý jménem Gabriel
Fassio. Učil se zámečníkem a byl velmi zbožný. Don Bosco
ho měl velice rád. Nuže tento hoch před smrtí, jako by mu
někdo diktoval shůry, zvolal: „Běda Turínu! Běda Turínu!“
Kamarádi, kteří stáli kolem jeho lože, se ptali, proč běda Tu-
rínu?“ „Protože mu hrozí veliké nebezpečí.“ „Jaké?“ „Země-
třesení.“ „Kdy to bude?“ „Příští rok. Běda Turínu 26. dub-
na!“ „Co máme dělat?“ „Modlit se k sv. Aloisovi, aby chránil
dům a všechny jeho obyvatele.“ Fassio zemřel v nemocnici
Cottolengově a hoši měli o něm pojem jako o malém sva-
tém. Jen tak si můžeme vysvětlit, že prosili Dona Boska, aby
k ranní modlitbě přidával Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci
ke cti sv. Aloise s invokací: ode všeho zlého vysvoboď nás,
Pane!“ Ještě v padesátých letech 20. století se zvyk zacho-
vával ve všech salesiánských domech: nemůže jít o nějaký
výmysl.
Škoda napáchaná výbuchem prachárny byla veliká a vlá-
da ustanovila komisi, která ji měla odhadnout a majitelům
poškozených domů měla být poskytnuta státní pomoc.
I Oratoř dostala 300 lir a dalších 200 přišlo od poslanecké
sněmovny. Bohudík novostavba kostela sv. Františka nebyla
poškozena. Ačkoliv se blížil den svěcení, okna a dveře ještě
nebyly zasazeny, takže náraz vzduchu proběhl, aniž způsobil
škodu.
Můžeme vzpomenout ještě dvou věcí. Po výbuchu lidé
opouštěli domy a zvláště nemocné vynášeli do volné pří-
rody. Jako nejvhodnější místo se ukazoval prostor před
Oratoří. Vytvořil se tam malý tábor nemocných uprchlíků,
kteří se tam horlivě modlili k Panně Marii a zpívali její pís-
ně. Bylo to právě místo, kde později byla postavena bazilika
Panny Marie Pomocnice křesťanů. Ten den byl celý rušný
a hoši na něj nikdy nezapomněli. Celé hodiny se odvážely
sudy prachu kolem Oratoře a mysli všech byli rozčilené.
Don Bosco večer, když slunce zapadlo, po modlitbě všechny
vyzval k naprosté důvěře v Pannu Marii. Nemusí se ničeho
bát. Měl ve své světničce obrázek Neposkvrněné Panny Ma-
rie s nápisem: Auxilium christianorum, ora pro nobis – Po-
mocnice křesťanů, oroduj za nás. To byl pravý důvod jeho
jistoty. Na památku zvláštní ochrany Panny Marie dal pak
natisknout 5 000 obrázků, které rozdával v červnu toho
roku. Obrázek byl významný: V pozadí Turín a znázorněný
výbuch prachárny. Nahoře Panna Marie Těšitelka a silueta
jejího chrámu. Vpředu skupina hochů s knězem. Hoši buď
na kolenou v modlitbě nebo stojící. Kněz vedle nich jednou
rukou ukazoval na postavu Matky Boží, druhou měl polo-
ženou na rameni jednoho z nich. Nápis na obrázku zněl:
„V nebezpečí a v každé potřebě utíkejte se k Panně Marii“.
Dole: „Synové Oratoře sv. Františka Saleského, Panně Marii
Těšitelce.“ K tomu připsáno veršem: „Jen tvojí zásluhou –
z výbuchu prachárny jsme vyšli celí. Měj za to, Matko, dík
veliký, vřelý.“
Nejen to: Řídící komise loterie ve prospěch postavení
kostela sv. Františka Saleského oznámila 11. května v Armo-
nii, že vzhledem ke škodám, které způsobil výbuch prachár-
ny, polovička výnosu z loterie připadne Domu Boží Prozře-
telnosti, kde škody byly největší. Kdo by chtěl ještě přispět
a darovat předměty, případně odkoupit dosud neprodané
loterní lístky, může tak učinit. Tah bude na začátku června.
35 Máj v Oratoři
Zázračné zachránění při výbuchu prachárny, připisované
přímluvě Panny Marie Těšitelky, mělo veliký vliv na zbož-
ný průběh měsíce Panny Marie. V Oratoři už v dřívějších
letech se v máji konaly různé pobožnosti, od tohoto roku
však zcela pravidelně Don Bosco dával na každý den ho-
chům malé cvičeníčko ve ctnosti, zvané duchovní kvítek.
Tak hoši připravovali pro nebeskou Matku velikou duchov-
ní kytici a měli z toho sami největší prospěch.
Don Bosco současně dále pracoval pro svou věcnou lo-
terii a snažil se, aby všechny lístky byly odkoupeny. Poslal
i všem biskupům v Piemontě každému 300 nebo 200 lístků
s prosbou o prodání a poslání výtěžku. Někdo lístky rozpro-
dal, někdo neprodanou část vrátil, někdo sám cenu zaplatil.
Z odpovědí biskupů je cítit, že je všude nedostatek peněz
a že podobná díla jako je stavba kostela postupují dopředu
jen za cenu velikých obětí.
Neustávala práce v Oratoři. V první polovině května Don
Bosco rozesílal známým i méně známým pozvánky na tzv.
„Saggio“ – ukázku práce hochů oratoriánů. Program nám
dá nahlédnout do nitra tohoto podniku. 1. Čtení a psaní.
Základy aritmetiky metrického systému a italské mluvnice.
Zpěv s hudbou. 2. Trochu biblického zeměpisu a biblických
dějin Nového Zákona. Zpěv s hudbou. 3. Dva rozhovory:
Cesty po Palestině, Neodměněný hoch. Učebná látka bude
prokládána verši a prózou.
175
|
|
18.6 Page 176 |
▲back to top |
Ukázky se zúčastnilo mnoho vzácných hostí z turín-
ské smetánky i z politického světa, přišel i profesor senátor
Aporti, vyhlášený moderní pedagog. Mnozí si mysleli, že
tu bude ukázka práce s malými dětmi, ale zmýlili se. Bylo
překvapením, že se na pódiu producírovali samí hoši po-
kročilejšího věku, výrostci, většinou mladí dělníci, řemesl-
níci a podobně. Vyvolalo to údiv. Ukázalo se, že v Turíně je
také mládež, která přestává být analfabetní, ano, jde o stov-
ky hochů, kteří při své práci nabývají také vzdělání. Čí zá-
sluhou? Zásluhou kněze Boska, který myslí nejen na jejich
duchovní blaho, ale sleduje i jejich blaho pozemské a chce
každého hocha přivést harmonicky k lidské zralosti. Aporti
nešetřil věru chválou. Don Bosco se postaral, aby uprostřed
této zajímavé akademie vynikly i myšlenky, jimiž se jeho
práce řídí. Sem tam byl dosud podezříván z politických cílů,
ale jeden z hochů trefně odpověděl na toto podezření verši,
které Don Bosco sám napsal piemontským nářečím a kde se
např. říkalo: „U nás se nemluví o politice, to není naše věc.
Však kritizovat černý chléb, to můžeme snad přec.“
36 Srdce pro každého
Don Bosco nedovedl říci ne, když viděl někoho v bídě nebo
nesnázi. Nejen hoši oratoriáni a internisté v Domově za-
koušeli denně jeho soucitnou lásku. U něho nacházeli po-
chopení vůbec všichni trpící.
Vypravoval don Piano, že jednou šel s Donem Boskem
po ulici. Sám byl ještě studentem v konviktě. Potkal cestou
chudáka prosícího o almužnu. Don Bosco neměl u sebe pe-
níze, ale vypůjčil si od něho dvě liry s tím, že mu je vrátí.
Skutečně mu je chtěl vrátit, nezapomněl, ale Piano nechtěl.
Don Dalmazzo zaznamenal, že viděl Dona Boska dávat
někdy i značné podpory potřebným, např. ženám, které se
octly v nebezpečí ztroskotání. Šlo o sumy na tu dobu veliké:
dvacet i sto lir. Tak štědrý byl např. k odpadlíkům, kteří se
zase vraceli zpět do církve a byli bez prostředků, anebo ke
konvertitům, kteří přestupem ztráceli své zázemí.
Jeho sekretář don Berto s ním šel jednou v roce 1874,
tedy už později, po městě a Don Bosco ho žádal, aby mu
dal peníze, má-li, že sám nic zrovna u sebe nemá. Don Ber-
to něco měl, ale poznamenal, že těch chudých je přece jen
mnoho, aby se mohlo rozdávat. Don Bosco na to: „Co říká
evangelium? Dávejte a bude vám dáno!“
Jednou provázel městem Dona Boska don Rua a don
Dalmazzo. V jedné ulici se hmoždil s plně naloženým vozí-
kem učeň a, protože ho nemohl utáhnout, začal plakat. Don
Bosco opustil své průvodce a pomáhal chlapci tlačit vozík
velký kus cesty.
Nevděk, odchylné myšlení nebo i nepřátelství ho neroz-
čilovaly. Chtěl být hodný ke každému. V té době byl Pie-
mont také plný emigrantů, lidí, kteří museli z politických
důvodů opustit svou vlast a uchýlit se do Piemontu, který
byl přece jen nejsvobodnější. Přišli, ale mnohdy třeli bídu.
Vláda na ně nečekala, natož aby se starala o jejich hmotné
potřeby. Mnozí byli i proticírkevně naladění, ale nestyděli se
zaklepat na bránu církevní instituce.
Tak přišel do Turína jistý notář, vyhnaný z Pavie, a s ním
jeho synek. Ten člověk musel zanechat své jmění na místě
a nyní se živil tím, že ukazoval na náměstí cvičené kanárky
a dělal s nimi produkci. I Don Bosco vzal své chlapce, aby tu
zajímavou podívanou shlédli: také se s dotyčným seznámil
a nabídl mu, aby jeho hoch chodil do oratoře. Pak se stalo,
že nějaký zlomyslník, možná komediantský konkurent, mu
kanárčí hejno zahubil cigaretovým kouřem. Rázem zůstal
bez prostředků. Don Bosco hned jeho hocha vzal k sobě do
Domova a živil ho, dokud se otec znovu neuchytil.
Jistý politický utečenec, jemuž Don Bosco prokázal dob-
rodiní, byl Francesco Crispi. Kolem Don Boskovy smrti byl
už italským ministerským předsedou, ale tehdy v roce 1852
přišel do Turína a začínal od píky. Odmítl psát do „Risor-
gimenta“, časopisu, který pokládal za politicky příliš slabý,
a uchytil se jako obecní tajemník na venkově. Pak se usa-
dil v Turíně, ale jednu dobu hladověl. Don Bosco se s ním
seznámil a během půldruhého měsíce mu dával obědy.
Crispi byl nadaný a vedli spolu i učené rozhovory o výcho-
vě. Když se Crispi usadil v malé pronajaté světničce blízko
Panny Marie Těšitelky, Don Bosco mu dokonce posílal nebo
nechával dodávat obědy. Nosil mu je jistý Bargetti z Castel-
nuova. Jednou mu dokonce koupil boty. Později se na Cris-
piho usmála štěstěna a začala jeho politická kariéra. Tehdy
se však začal distancovat od svých dobrodinců a neznal se
k nim. Proslul jako velký antiklerikál.
Don Francesia vzpomínal na jistého emigranta M. Don
Bosco ho přijal pod svou střechou. M. však nebyl spolehli-
vé mravnosti. Tehdy ještě mladičkému Francesiovi jednou
ukazoval neslušné kresby a on to řekl Donu Boskovi. Don
Bosco nemohl takového člověka nechat dále v blízkosti ho-
chů, ale také neměl to srdce, aby ho vyhnal. Dovolil mu, aby
bydlel od roku 1853 ve dvou světničkách, které si pronajal
U Zahradnice. Po charakterové stránce šlo o člověka po-
chybné pověsti. Říkalo se o něm, že dělá donašeče.
Jiný emigrant – profesor, po létech sděloval donu Cai-
movi, že přišel do Turína a nemohl nalézt zaměstnání. Don
Bosco byl ochotný vzít ho do domu, jestliže bude zase on
ochoten učit hochy. Nedošlo k tomu, protože profesor si byl
vědom toho, že jeho a Don Boskovy církevní názory se od
sebe velice liší a dříve nebo později by muselo dojít k roz-
chodu. Ale vzpomínal s povděkem na jeho dobrotu a ocho-
tu pomoci mu.
V Oratoři našel přístřeší v Brescii pro rebelii odsouzený
kněz don Zattini, profesor filosofie. Vyučoval hochy ora-
toriány a byl tak taktní, že mezi nimi nemluvil o politice.
Bylo více takových případů, svědčících o Don Boskově sou-
citu s pronásledovanými. Někdy tím sám trpěl, někdy byl
i oklamán. Ale řídil se slovy Pavlovými, že láska všemu věří
a všechno přetrpí. Jen když bylo zcela jasné, že ho někdo
chce napálit, odepřel pomoc. Tak se stalo, že od něho žádala
almužnu žena, chovající v náručí kus dřeva, zabaleného do
šátku. Poznal to a nedal jí nic.
37 S očima upřenýma dopředu
Práce a starosti s novostavbou kostela Dona Boska nevyčer-
paly tak dalece, že by nemyslel na dalekou budoucnost. Ve-
lice mu leželo na srdci doporučení monsignora Fransoniho,
aby zajistil budoucnost Oratoře. Zklamání, jaká mu čas od
času připravovali jeho blízcí spolupracovníci, ho jen ješ-
tě více pobízela, aby si formoval spolupracovníky z hochů,
176
|
|
18.7 Page 177 |
▲back to top |
kteří mu byli nejblíže a se kterými se důvěrně stýkal v Do-
mově. Ještě jim nemohl vysvětlit své úmysly a plány, ale zá-
kladní myšlenky jim mohl vštěpovat.
Často, když byl mezi nimi a byla dobrá nálada, vytáhl
čistý bílý kapesník, svázal jej do klubka a házel si jej z jed-
né ruky na druhou a tajemně říkal: „Kdybych tak měl dva-
náct hochů, kteří by byli v mých rukou tak poddajní, jako
ten kapesník, to bych je poslal daleko a nejen do Evropy.“
V kázáních, v konferencích a jiných proslovech mluvil
o zasvěceném životě, aniž by užil nějakého jasného ozna-
čení. Mluvil o společném životě a o jeho výhodách, o tom,
jak je dobré svěřit se Boží Prozřetelnosti, která nikdy ne-
opustí toho, kdo hledá Boží čest a spásu duší. Občas vy-
pravoval nějaký pěkný příběh ze života svatých, kteří žili
v klášteře, aniž věnoval pozornost formě takového života.
Byla to setba, nic víc. nanejvýš často řekl: „Nechtěl bys
mi pomáhat?“ Hoch nutně cítil, že by ho chtěl mít stále
po boku a že by ho nerad ztratil. A aby perspektiva byla
co nejkrásnější, dodával, jak by to bylo hezké, kdyby pak
i v nebi byli stále spolu. Také někdy říkával při přátel-
ském pozdravení: „Máš se dobře? Máš radost? Kdypak se
přijdeš vyzpovídat ze svých plánů do budoucnosti?“ Na-
rážel na otázku povolání. I jiná fráze se někdy objevila na
jeho rtech: „Potřeboval bych ti uříznout hlavu, chtěl bys?“
Hoch dobře chápal dosah těchto slov: znamenala posluš-
nost řediteli Oratoře.
Umínil si, že od nikoho nebude žádat víc, než dělají nor-
mální křesťané, jen když bude ochoten dělat to opravdu do-
konale. Neviděl svatost v prodloužených modlitbách a po-
dobně. Jeho dům byl otevřen všem a podobal se křižovatce,
kde se střetávají lidé z různých stran a dovedou se na sebe
usmát, ustoupit si a jít dál. Nic z klášterního ticha a ze stro-
hé pravidelnosti.
Výrazu „kongregace“ nikdy neužil, leda až za 14 let od
zahájení setby, až už opravdu nebylo možno neříct plnou
pravdu. Dobře věděl, že jakmile by začal užívat slovníku ře-
holního života, byl by ztracen. I kněží, i biskupové by se po-
stavili na odpor, a co teprve hoši! Pozdější události ukážou,
že měl pravdu, když byl krajně opatrný.
Přitom musel vytvářet předpoklady k tomu, aby jeho
budoucí řeholníci byli spoutáni nějakými pouty. Zatím to
musela být především pouta, která by vázala na jeho osobu.
Don Bosco neváhal mluvit o sobě a o tom, že se cítí být po-
volán k zvláštní službě v církvi: k službě ohrožené mládeži.
Ani neváhal hochům ukazovat nadpřirozený charakter své-
ho díla. Často mluvil o Panně Marii. Jí připisoval zásluhu za
to, že Oratoř je zde a že se rozvíjí. Pod její záštitou se dále
rozroste, až bude mít odnože po celém světě. Tak zároveň
zase osobně zmizel a vystupovalo to nadpřirozené, co v jeho
díle bylo.
V letech 1846–1849, když se konaly schůzky s kněží-
mi, kteří pomáhali v oratořích, nejednomu bylo protivné,
že Don Bosco tak často mluví o tom, že bude mít kleriky
a kněze a další spolupracovníky. Nejednomu to znělo, jako-
by se vytahoval nad druhé. To byla pravá příčina, proč ne-
jeden od něho odstoupil a šel si po svých. Jenže on tehdy
nemohl mluvit jasně a ještě dlouho nebude moci. A přece
každý viděl, že něco už kolem sebe má. Už měl kleriky. Už
měl také budoucí kleriky. Už byl kolem něho hlouček mla-
dých, nadějných. Ještě ho mnozí opustí, ale něco zůstane.
Pro tyto nadějné měl čas od času malou konferenci.
Zrovna 5. června 1852 si je svolal k sobě. Byli přítomni
Don Bosco, jáhen Guanti, Bellia, Buzzetti, Gianinati, dva
Saviové: Angel a Štěpán, dále Marchisio, Turchi, Rocchietti,
Francesia, Bosco František, Cagliero, Germano a Rua – 14
hochů mimo Dona Boska. Seznam pořídil Rua a na konci
lístku napsal: „Ježíši, Maria, učiňte svatými všechny, kdo
jsou napsáni na tomto lístku.“ Nemohl to být nahodilý
hlouček, ale lidé vybraní z mnohých. Rua tam také uvádí,
že padlo rozhodnutí, aby se každý každou neděli modlil
Sedm radostí Panny Marie. Už dříve jim Don Bosco radil,
aby si každý zvolil nějakého monitora, který by ho upozor-
ňoval na chyby a pomáhal mu je odstraňovat. Rua měl za
monitora klerika Reviglia a je zajímavé, že Reviglio není na
tomto seznamu. Později bude světským knězem. Je vidět, že
nebylo lehké „zajistit budoucnost Oratoře“, jak to chtěl arci-
biskup a jak se o to pokoušel Don Bosco. Materiál byl ještě
příliš sypký.
Zatím práce na kostele hodně pokročily. I když nebyly
ještě zcela u konce, bohoslužby se už v něm mohly konat
a tedy nebylo důvodu k odkládání.
Přibližovalo se předem stanové datum – 20. června.
Doktor František Vallauri s paní a se synem knězem zaplati-
li hlavní oltář. Kontur Josef Duprè dal vymalovat kapli vlevo
od vchodu, zasvěcenou sv. Aloisovi a zakoupil tam mra-
morový oltář. Markýz Dominik Fassati se svou chotí Marií
zaplatili další oltář Panny Marie a postarali se, aby na něm
byla i její socha. Don Cafasso obstaral kazatelnu, jiný dob-
rodinec zakoupil malé varhánky. 7. dubna turínský provi-
kář Fissore dovolil Donu Boskovi posvětit nový svatostánek
a 22. května farář od sv. Šimona a Judy don Gattino posvětil
nový zvon, určený pro zvonici nového kostela. Zbývalo po-
světit ještě kostel.
Don Bosco by byl býval rád měl za světitele některé-
ho biskupa a v tom smyslu psal arcibiskupu vercellskému
a pak biskupu ivrejskému. Oba se omluvili – nemohli. Když
z toho sešlo, napsal turínskému generálnímu vikáři Ravino-
vi, aby on kostel posvětil a zároveň požádal o dovolení ode-
vzdat dosavadní kapli v domě Pinardiho po vysvěcení kos-
tela světským účelům, čili zrušit ji s tím, že všechno, co bylo
dovoleno dělat v ní, bude napříště dovoleno dělat v novém
kostele. 19. června přišla odpověď a k svěcení kostela byl
delegován místní farář. Tím sice trochu ubylo na slavnost-
nosti svěcení, ale osobnost světitele není to hlavní.
Už 16. června Don Bosco rozesílal dopisy dobrodincům
a zval je na slavnost, uváděje její program. Svěcení začne
ráno o půl deváté, hned bude mše svatá, promluva a po-
žehnání. Při mši svaté bude společné přijímání. Odpoledne
o půl čtvrté nešpory, kázání a požehnání, pak v místnos-
ti dosavadní kaple setkání dobrodinců, při kterém bude
možno Pánu Bohu vděčně poděkovat. Pro pozvané budou
v kostele rezervována místa a mohou s sebou přivést známé,
kteří by chtěli Oratoř podporovat.
Uprostřed starostí s přípravou svěcení si Don Bosco na-
šel ještě čas, aby složil dlouhou báseň, která se pak promě-
nila v píseň, hoši se ji naučili zpaměti a Don Bosco ji v ně-
kolika tisících výtisků šířil. Měla 21 slok a její autor si věru
nemusel pro inspiraci chodit daleko. Byla prostá a dojemná.
Uvedeme si aspoň začáteční pasáže:
1. Jak ten ptáček hledá v větvích,
kde by postavil si svůj dům,
kde by spletl teplé hnízdo
a tam oddal se snům,
177
|
|
18.8 Page 178 |
▲back to top |
2. Tak my plných deset roků
hnízdo jsme si hledali,
modlili se k nebi vroucně,
zatím marně volali.
3. Louka, park, kus dvora jindy,
náměstí či světnice,
někdy oratoří byla
jen ta prašná ulice.
4. Nakonec Pán vlídně shlédl
A nás v bídě potěšil,
za těch deset těžkých roků
bohatě nás odměnil.
V trvalé Oratoři hoši nalezli zábavu i vzdělání, vznikl už
i opravdový domov pro ty, kdo nemají kam jít, a nyní má
Oratoř dokonce kostel. Byla to fuška, než se dílo zdařilo.
Dobrodinci museli shánět peníze, vystříhat se mnohého, ale
bitva šťastně skončila – kostel je otevřen. Kéž jej nikdy ne-
zneuctí ti, kdo v Boha nevěří, kéž v něm každý dojde vysly-
šení proseb, kéž Panna Maria nad ním drží svou ochrannou
ruku a kéž hoši Oratoře v Panně Marii mají vždy svou milu-
jící Matku! Tou myšlenkou píseň končila.
Profesor Raineri, který tehdy chodil do Oratoře, vzpomí-
nal: „Bylo to jednou v neděli odpoledne. Don Bosco nám
strhujícím způsobem vypravoval historii malého pastýře
Davida a skončil zvoláním: „Hle, pastýř, který se stal krá-
lem!“ Kdo ví, co nám to napadlo, ale my jsme zvolali: „Hle,
Don Bosco, náš král!“ A silnější hoši ho popadli, vyzvedli si
ho na ramena a nosili jsme ho po dvoře jako našeho vůdce
a krále. On si to zasloužil, protože nás opravdu vedl a dával
nám skvělá ponaučení do života, např.: „Jednejte dnes tak,
abyste se za to nemuseli zítra stydět. Neodkládejte na zít-
řek, co můžete udělat dnes. Žijte tak, abyste se měli dobře na
zemi a potom v nebi. Buďte pomalí v posuzování druhých.
Mějte všechny rádi a každému poslužte, pak vás budou mít
všichni rádi. – Sám nás měl velice rád. Hned oslovil toho,
hned jiného, pro každého měl laskavé slovíčko nebo aspoň
pohled. Byli jsme šťastní v jeho přítomnosti a cítili jsme, jak
nás má rád. Don Bosco nás měl všechny rád a jak! Je krásné
vzpomínat na mladá léta!“
Don Cagliero k tomu dodává, že Don Bosco rád hochy
z externí oratoře vyprovázel až na Rondò, kde se v té době
odbývaly popravy, a nejeden hoch prohlásil: „Don Bosco
nás má tak rád, že kdyby nás vedli na šibenici, ještě by našel
cestu, jak nás zachránit!“
38 Svěcení kostela
Minulá kapitola nás uvedla do atmosféry, která vládla
v Oratoři před a během svěcení kostela sv. Františka Sales-
kého. Nyní něco z kroniky.
O třetí neděli po sv. Duchu 20. června slavil se v Turíně
svátek Consolaty – Těšitelky. Tu neděli od časného rána stá-
la před vchodem do Oratoře vysoká slavobrána s nápisem:
„Ať jen září do všech úhlů světa – zlatým písmem psaná
věta: Věčná sláva buď tomuto dni!“ A už od svítání valily se
k Oratoři zástupy chlapců z celého Turína. Hoši zpívali po-
pěvek složený Donem Boskem:
„Spíš se slunce k východu zpět vrátí,
spíš se řeky zpětným tokem
v pramenech svých ztratí,
než by v našich srdcích mohl být umlčen
ten krásný, požehnaný den!“
Svěcení kostela vykonal veledůstojný doktor teologie don
Augustin Gattino, duchovní správce valdocké farnosti. On
v něm také sloužil první mši svatou a pronesl slavnostní
kázání. Kostel byl doslova nabitý, ale odpoledne bylo ještě
krásnější. Kázal Don Bosco a můžeme si myslet, s jakým
srdcem! Vzpomínal, jak se místo změnilo. Dříve samý shon,
křik, předtím ještě místo, kde se dělala všelijaká neplecha,
nyní je to místo svaté, tiché, soustředěné a k soustředění
volající. Sem teď budou chodit zástupy hochů chválit Pána
Boha, přijímat svátosti, poslouchat mši svatou, zde se sami
proměňovat svátostí na stánky Ducha svatého, aby pak
jednou mohli vstoupit do onoho obrovského chrámu věčné-
ho v blažené věčnosti.
Když zvonilo k požehnání, národní garda, která přišla
udržovat pořádek, vystřelila slavnostní salvu; po požehnání
se ukázala i garda Oratoře se svými dřevěnými puškami bez
opravdových laufů. Inu, dojmy k nezapomenutí.
Honorace, která přišla do Oratoře, měla setkání v míst-
nosti bývalé kaple, zbavené nyní všeho posvátného. Byli
tam promotoři loterie, dobrodinci, přátelé; Don Bosco jim
servíroval kávu a zákusky, hoši drželi štafáž. Don Bosco měl
k pánům proslov, ve kterém vzpomenul pohnuté cesty Ora-
toře až k nynějšímu dni. Bylo to moc pěkné. Paní si utíraly
slzy a pánové byli také dojatí. Po Don Boskově řeči nastou-
pil slavný maestro Giuseppe Bianchi a pod jeho taktovkou
zazpíval chlapecký sbor. Patnáctiletý oratorián Secondo Pe-
ttiva měl sólo; zazpíval je tak krásným hlasem, že publikum
bylo strženo k neutuchajícímu potlesku. Korunu tomu od-
poledni dal slavnostní ohňostroj, zorganizovaný doktorem
Chiavesem. Odpaloval se na volném prostranství před bra-
nou Oratoře.
Druhý den po slavnosti vyšel v novinách La Patria –
Vlast dlouhý článek o události, ve kterém se nešetřilo chvá-
lou na Dona Boska a na jeho humanitní dílo ve prospěch
mládeže. La Patria byl tisk politického, literárního rázu, ale
spíš liberálních tendencí. Bylo to znamením, že Don Bosco
měl hodně sympatií i v táboře, který byl jinak k církvi spíše
kritický.
39 Kostel má sloužit
Pro Dona Boska bylo posvěcení kostela sv. Františka Sa-
leského velkým vítězstvím. Oratoř musí mít srdce a tím je
vždycky bohoslužebný prostor. To hlavní ze života oratoře
se odehrává vždy zde.
Stará pravidla sváteční oratoře, napsaná Donem Boskem,
nám dávají nahlédnout do tohoto života, jakož i do zvyk-
lostí, které se tam ustálily. V prvních dobách se v neděli
sloužila v novém kostele jen jedna mše. Před ní chlapci in-
ternisté recitovali matutinum z hodinek Panny Marie. Pak
byly chvály. Nejpozději při hymnu chval sakristiáni měli
povinnost vyzvat kněze, aby se připravil ke mši svaté. To
už nastoupili externisté – oratoriáni. Po chválách monitor
jasným hlasem vedl ranní modlitbu a pak modlitby ke mši
svaté. Stejně modlitbu po mši svaté – vzbuzení víry, naděje
178
|
|
18.9 Page 179 |
▲back to top |
a lásky, po kterých bylo teprve kázání. Po kázání se chlapci
modlili 5× Otčenáš, Zdrávas a Sláva ke cti sv. Aloise a kon-
čilo se invokací: „Chválena a velebena budiž bez ustání.“
O větších svátcích byly zvláštní modlitby před a po svatém
přijímání. Při mši svaté fungovali čtyři dohližitelé: jeden
měl na starosti prostor u oltáře Panny Marie, druhý prostor
u oltáře sv. Aloise, další dva ostatek až k hlavnímu vchodu.
Škola katechismu měla svá oddělení. Ti, co už byli defi-
nitivně připuštěni k sv. přijímání a měli alespoň 15 let, byli
v chóru za oltářem. Ti, co měli pod 15 let, měli místo u ol-
táře u Panny Marie a sv. Aloise. Ostatní byli také rozděleni
do dalších kategorií až po ty nejmenší. Archivář zazname-
nal do zvláštního registru předměty darované oltáři Panny
Marie a sv. Aloise.
Kaple v domě Pinardiho změnila účel: stala se zčásti lož-
nicí, zčásti studovnou a školou. Bývalá kůlna sloužila nyní
vědě. Každý hoch se před studiem pomodlil „Přijď, Duchu
svatý“, Zdrávas Maria a invokaci „Stolice moudrosti, oro-
duj za nás.“ Poslední čtvrthodinka studia byla věnována
povzbudivé četbě a pak se teprve šlo na večeři. Don Bosco
sám přicházíval do studovny a tam psal nebo promýšlel své
spisy.
Jeho srdce patřilo nyní hlavně kostelu. Jakmile měl jen
chvilku volnou, šel se poklonit Pánu a tak učil i hochy. Kos-
tel byl předmětem jeho ustavičné péče. Dbal, aby tam bylo
čisto, sám někdy uklízel, pavučiny ometal, prach utíral, pa-
ramenta dával do pořádku. Chtěl mít v kostele hezky a ne-
bylo mu pro něj líto peněz. Učil hochy pěkně poklekat a že-
hnat se svěcenou vodou. Mrzelo ho, když se někdo choval
v kostele nenáležitě. Diecézní předpisy mu byly svaté a do
puntíku je zachovával, nesnášel, aby se z kostela dělalo něco
jiného. Také nikdy nedovolil, aby tam zpívali operní zpěváci
a vůbec lidé, kteří se chtěli jen ukázat. Vůbec všechny kos-
tely světa měl rád a toužil, aby byly místy opravdu posvát-
nými.
Don Boskovo chování v kostele bylo nanejvýš výchov-
né. Seděl jen při kázání, jinak vždy klečel na klekátku nebo
na zemi, s hlavou vzpřímenou, nebo maličko nakloněnou,
s tváří usměvavou, s rukama zbožně sepjatýma. Ze zbož-
nosti ho nemohl vyrušit žádný hluk. Bylo vidět, že prožívá
Boží přítomnost zcela živě.
Liturgie byla jeho radostí. Chtěl, aby se krásně zpívalo,
a sám cvičil zpěv. Přednost dával chorálnímu zpěvu. Litur-
gické funkce plně využíval k obohacení hochů. O Vánocích
půlnoční mše svatá byla jeho. V Oratoři se musely světit
o Hromnicích svíčky, na Popeleční středu popel, na Květ-
nou neděli olivové ratolesti. Všechno tak, jak to chce církev
a s co největší slávou. Každý rok byla třídenní výstava Nej-
světější Svátosti – takzvaná čtyřicetihodinová pobožnost.
I on musel mít svou zapsanou hodinu adorace. Tehdy byl
kostel otevřen i pro veřejnost. A že nebyl sobecký, rád po-
sílal hochy na liturgické funkce do městských kostelů, aby
tam pomáhali jako ministranti, akolyté, scholisté apod.
Sám se nestyděl ministrovat. Tehdy bylo zvykem dávat
zvonkem znamení, že v kostele začíná mše svatá, ale není
tam ministrant. V takových případech Don Bosco přeru-
šil pochůzku městem a posloužil sám. Don Bellia vypra-
voval, že jednou šel městem s donem Cafassem a s Donem
Boskem. Najednou se Don Bosco ťukl do čela a řekl: „Ale,
vždyť já jsem měl poslat akolyty do díla sv. Pavla a zapo-
mněl jsem.“ Don Cafasso hned, že se nic nestalo, že mohou
jít oni. Nebudou čtyři, ale budou aspoň tři. Vešli do kostela,
když právě vycházel kněz k svátostnému požehnání. Oni šli
do sakristie, každý vzal jednu svíci s držadlem a důstojně
šli k oltáři jako cerifeři. Don Bosco byl na levé straně, don
Cafasso na pravé straně a Bellia uprostřed. To mu nenapad-
lo, že po jeho stranách klečí se svícemi dva budoucí svatí.
Don Boskova láska ke mši svaté byla vzorná. Pro něho
bylo samozřejmé, že musí každý den celebrovat. Když mu-
sel do světa, vstal časně ráno, ale mši svatou si neodpustil.
Když někam přišel a bylo to ještě časově možné, napřed ce-
lebroval a pak teprve dělal jiné. Podle předpisů Benedikta
XIV. nepřekročil při soukromé celebraci 30 minut, ale ani
nešel pod 20 minut. Mimo mši svatou podával svaté přijí-
mání nerad. Říkal, že pravidlo je, aby svaté přijímání bylo
součástí mše svaté. Podával rád, zbožně, ano dojatě. Tak
také sloužil mši svatou. Někdy byl viditelně pohnut, ale dá-
val si na to pozor, zvláště když byl mezi cizími lidmi. Nerad
vypadal jako svatý. Přesto každý cítil, že slouží mši svatou
přesvědčeně. Kdo měl právo soukromého oltáře (tak mno-
hé šlechtické rodiny), toužil po tom, aby u nich někdy ce-
lebroval on.
Intence zapisoval velmi pečlivě, až úzkostlivě. Považoval
to za věc spravedlnosti. V pozdějších letech se mu často stá-
valo, že byl obležen lidmi a tu a tam mu někdo vnutil inten-
ci. Aby si byl jist, že nikoho nepoškodil, každý týden dával
sloužit jednu mši svatou „ad cautelam“ – pro jistotu, kdyby
náhodou něco zapomněl poznačit.
Také své duchovní syny kněze měl k tomu, aby sloužili
mši svatou zbožně. Oratoř měla za něho vždy takovou po-
věst. On sám se přede mší svatou vždy soustředil. Ráno
scházel po schodech do kostela v naprostém tichu. Když ně-
koho potkal, jen se usmál, ale nepromluvil. Totéž v sakristii.
Jen když musel promluvit z lásky, promluvil, ale šeptem, aby
nerušil posvátný klid. Totéž po mši svaté. Když nemohl, zů-
stal na chvíli sám, prý pak ve své světničce na chvíli Pánu
Bohu děkoval. To říkali jeho sekretáři. Rozumí se, že v době,
o které právě vypravujeme, neměl na soustředění mnoho
času. Byla zde masa hochů a bylo třeba se jí věnovat. Ale i to
dělal z lásky k Pánu a s myšlenkou na něho.
Don Bosco byl apoštolem častého přijímání. Starším
hochům doporučoval, aby přistupovali k stolu Páně třeba
každý den, ovšem aby si podle toho uchovávali i čisté svě-
domí. I mladší měl k tomu, a jak rád jako zpovědník dával
příslušné dovolení. Don Giacomelli mu jednou nadhodil, že
možná trochu přehání a moc snadno dovoluje. Don Bosco
opáčil, že tak to učí tridentský sněm: chce, aby při každé mši
svaté byli podle možnosti komunikanti. Jak toho lze dosáh-
nout, ne-li doporučováním? Tak se mezi jeho hochy časté
přijímání šířilo a přinášelo plody. Don Bosco byl přesvěd-
čen, že mnohé milosti mu vyprosili takto jeho hoši.
Vůbec Don Bosco uprostřed závratné činnosti byl celý
Boží. Povrchní pozorovatelé to neregistrovali, protože hle-
děli jen na ten venek. Ale kdo ho znal blíže, věděl, jak je
Don Bosco proniknut Bohem a jak všechno prožívá skrze
něho, s Ním a v Něm.
179
|
|
18.10 Page 180 |
▲back to top |
40 Aloisiánská pouť
Toho roku na jaře sláva sledovala slávu. Jen co v Oratoři do-
zněla slavnost svěcení nového kostela 20. června, už zde byl
24. červen – slavnost sv. Jana Křtitele, turínská pouť. V Ora-
toři se slavily jmeniny Dona Boska. A už zde byl 29. červen,
sice svátek sv. Petra a Pavla, ale na Valdoku tradiční pouť sv.
Aloise. Zachovaly se nám o ní dosti bohaté zprávy z pera ne-
únavného ostrostřelce Brosia. Píše, že to byla pouť „non plus
ultra“ – už nemohla být slavnější. Kostel byl ozdoben zven-
čí i uvnitř, svíček bylo na hlavním oltáři a na obou bočních
tolik, že se hochům zdálo, že jsou v nebi. Svatých přijímání
bylo 300, což je hodně, když povážíme, že v minulých dnech
bylo už dvakrát generální svaté přijímání. 800 hochů dostalo
snídani – chléb a salám. Mši svatou sloužil prý nějaký biskup.
Ohromné bylo odpolední procesí se sochou sv. Aloise. Mno-
ho hostí. Brosio toho využil ke sbírce na kostel. Sešlo se 80 lir.
Pořádek o pouti zajišťovali jednak Brosiovi malí vojáci,
jednak přišla v uniformách s bubnem jedna kumpanie ná-
rodní gardy. Velel jí obchodník s pentlemi pan Dasso, přítel
Oratoře. Brosio emfaticky prohlašuje: „Nikdy žádný ústav
nebo oratoř na světě nebude mít tolik her, co jsme jich měli
my to odpoledne. Byly to hry úžasné: závody v pytlích, vo-
jenské manévry, tělocvik atd. Zase fontány na dvoře chrlily
pestrobarevnou vodu z ukrytých sudů, opět létaly rachejtle,
malých her bylo bezpočet.“
To nebylo všechno. Velkou přitažlivostí působila bouda,
kde se za jistých podmínek zadarmo dávaly karamely, cuk-
roví, ovoce, dokonce pivo, limonády atd. Na různých mís-
tech se pohybovaly malé prodejny takových věcí. Hrabata,
markýzové, kněží a bohatí laici, ano i jeden opravdový ge-
nerál od vojska, se předháněli v tom, že kupovali sladkosti
a rozdávali je chlapcům. Brosio sám rozdával cukrlat nej-
méně za 10 lir, které dostal od Dona Boska a od jiných pánů.
Uprostřed tohoto blahobytu Don Bosco ničeho ani neo-
lízl. Brosio mu přinesl bonbon, ale Don Bosco jej dal nej-
bližšímu chlapci. Vše pro druhé, pro sebe nic. Na louce byl
postaven triumfální oblouk. Když se zešeřilo, byl samé svět-
lo. Zase lítaly jiskry z ohňostrojů a zněly výkřiky slávy Donu
Boskovi. Přes tisíc bylo hochů, kteří toho dne navštívili sva-
toaloisiánskou pouť na Valdoku, z toho nejméně 300 bylo
starších než 20 let. Tísnili se celkem na malé ploše a přece se
nikdo nehádal; nepral, všichni se k sobě chovali jako bratři.
To byl opravdový zázrak.
Staly se i věci okrajové, ale také důležité. První byla ko-
mická se smutným koncem. Don Bosco dal přinést z krámu
u Consolaty čokoládu, kávu, mléko a zákusky pro 20 osob.
Zaplatil to prior slavnosti bankéř Cotta. Jenže pikolík, který
to přinesl, nechal to v sakristii bez dohledu a šel na mši sva-
tou, čehož někdo využil a polovičku toho snědl. Ty věci měli
slíbeny zpěváci, ale nalezly se jen trosky. Byl z toho křik
a Don Bosco nahonem poslal do města pro nový nákup. Ni-
kdo nevěděl, kam se to ztratilo, nebo kdo to sprovodil ze
světa, až se to proseklo samo. Don Bosco byl upozorněn, že
na mezi za oratoří leží oratorián Vilietti a že je mu zle. Don
Bosco tam rychle pospíchal, ptal se hocha, co je mu, ale on
že nic, nic nesnědl, jen je mu strašně nevolno a chtěl se vy-
zpovídat, než umře. Don Bosco se jen usmíval. Zvedl hocha
a řekl mu, aby šel domů. Vilietti šel, ale pak začal pospíchat.
Pospíchal stále rychleji a hledal, kam by narychlo zalezl.
Bohužel byla pouť a všude samí lidé. Jak to dopadlo, kdož
ví! Fakt je, že mu pak hoši začali přezdívat „čokoládový Vi-
lietti“ a že musel přestat na Valdocco chodit. Tragédie byla
v tom, že dříve byl sakristiánem, zpěvákem, prostě osobou
uznávanou a ctěnou. Čokoláda ho zahubila.
Jiná, horší epizoda se stala večer. Chodil tam mezi lid-
mi chlapec jménem Jan Chiesa. Na krku měl zavěšený košík
a v něm podomácku vyrobené malé rachejtle. Stačilo zapálit
je a vyhodit do povětří a už se sypaly dolů jiskry. Bohužel
nějakým nedopatřením se mu jedna zapálená rachejtle vrá-
tila do košíku a způsobila, že se mu obsah náhle vzňal. Co
bylo horší, na chlapci se vzňaly i šaty a on v panice utíkal
pryč a skočil do strouhy, aby ve vodě oheň uhasil. Byl velmi
popálený a museli ho dopravit do nemocnice. Sice to pře-
žil, ale v obličeji mu zůstaly škaredé stopy. Don Bosco byl za
ním v nemocnici. Ještě že oči mu zůstaly bez škody!
Tyto slavnosti nijak nezabrzdily práci a loterii. Don
Bosco dále posílal lístky, vrácené přijímal a zase rozesílal.
Rozesílal i nové oběžníky, obtěžoval biskupy, kněze, laiky,
prostě bojoval o každou liru. Byla to vysilující práce a někdy
marná. Zatímco někdo žádal lístky, lístky jinde vězely a pak
se vrátily, když už byla příležitost pryč. Víme, že nakonec
ze 100 tisíc lístků bylo doopravdy zaplaceno jen 74 000, což
znamenalo velkou finanční ztrátu.
Tah byl prodloužen napřed do 30. června, pak do 12.
července. Vykonal se ve dvou dnech podle státních předpi-
sů a za úřední asistence pana vicestarosty. Výsledek? Každý
lístek byl za 50 centesimů, tedy zisk byl 37 000 lir. Děleno
dvěma (Don Bosco polovičku dal Domu Boží Prozřetelnosti
těžce poškozenému výbuchem prachárny) to dělá 18 500 lir.
Když odpočítáme ještě nějaké výdaje spojené s loterií, neby-
lo toho zrovna moc. Ani ne tolik, kolik dlužil rosminiánům
v důsledku půjčky. Ale i za to Pánu Bohu dík!
Don Bosco o všem svém počínání vyrozuměl pana arci-
biskupa a ten mu odpověděl pěkným přátelským dopisem
z Lyonu dne 29. července. Potom šel Don Bosco na duchov-
ní cvičení k svatému Ignáci nad Lanzem. Dříve tam bývaly
čtyři turnusy, letos už jen dva: jeden pro kněze, druhý pro
laiky. Dříve všechno platilo Dílo sv. Pavla, bohužel nepřátelé
pořád trousili nějaké podezření proti jeho vedení, až dosáh-
li toho, že královským dekretem bylo nařízeno, aby napříště
těch 15 členů vedení z řad členstva bylo asistováno dalšími
25ti jinými, kteří nebyli členy Díla. Tak se Dílo dostalo do
područí města a už nemohlo hrát v církvi tak důležitou cha-
ritativní roli, jako hrálo dříve. Nešlo o maličkost. Vždyť ma-
jetek Díla se odhadoval na 6 milionů lir.
41 Stavba nového Domova
Jen co se Don Bosco vrátil z duchovních cvičení, už rozjíž-
děl další práci. Kostel byl hotov, to byl veliký zisk, ale Domov
pro hochy, umístěný v domě Pinardiho, byl těsný, i když se
teď prostor bývalé kaple mohl proměnit v něco jiného. Těch
pár světniček pod střechou nemohlo stačit, zvláště když
některé z nich byly poškozeny výbuchem prachárny. Don
Bosco řekl: „Postavili jsme dům Pánu, teď musíme postavit
něco pořádnějšího pro jeho syny.“ A hned se dělaly plány.
Nový Domov měl stát na místě domu Pinardiho. Měl mít
přízemí a dvě další podlaží, to vrchní na způsob mansardy.
Celková délka domu měla být 40 m, šířka 12 m, výška až
k hřebenu střechy 16 m. Vprostřed domu měl být průjezd,
180
|
|
19 Pages 181-190 |
▲back to top |
|
|
19.1 Page 181 |
▲back to top |
aby vozy mohly zajíždět za dům, vchod do domu měl být
napravo od průjezdu a pak schody nahoru. V prvním a dru-
hém patře se měla prostředkem táhnout chodbička, jedna
řada světnic měla mít okna jako dříve dům Pinardiho, dru-
há na druhou stranu. Kostel sv. Františka přiléhal k západní
straně domu a vystupoval dopředu, proto bylo rozhodnuto
přistavit také k východní straně podobně předsunuté obyt-
né křídlo, dlouhé 12 m a široké 6 m.
Nebyl to žádný velkolepý projekt, ano na první pohled
bylo vidět, že domu bude hodně scházet. Klerici i někte-
ří hoši, např. bystrý Cagliero, namítali Donu Boskovi, že
chodba uvnitř bude těsná, tmavá a bude sloužit jen k pro-
jití, nic víc, Don Bosco odpověděl: „Spokojme se s málem
a zřekněme se hezkého a pohodlného. Pak nás bude mít
Pán Bůh rád. Kdož ví? Třeba jednou budeme rádi, že je ten
dům takový.“ Měl pravdu. Už sedm let nato, roku 1859,
málo chybělo, a Domov by byl přestal sloužit hochům. Po
bitvě u Solferina město hledalo místo pro lazarety. Přišli
i do Oratoře rekvírovat budovu. A jen nevyhovující schodi-
ště a chodba Domov zachránily.
Nyní šlo o to, jak začít. Protože dům Pinardiho neby-
lo možno strhnout, neměli kde spát, bylo rozhodnuto, že
se napřed postaví jedna polovina, ta od průjezdu doprava,
a k ní přiléhající křídlo. Pak se teprve zboří dosavadní dům
a stanoví se část mezi novostavbou a kostelem.
Hned se začalo pracovat. Naplno. Kdo nic nevěděl o ta-
jemných cestách Boží Prozřetelnosti, když viděl, jak se tam
rojí zedníci, mohl si klást otázku, kde na to Don Bosco bere
peníze. Ale když už stál kostel, jistě bude stát i to další.
Práce se tedy rozjely a Don Bosco začátkem září vzal asi
50 hochů internistů i externistů a odjel s nimi do Giavena
do malého semináře na duchovní cvičení. Kázali je kanov-
ník Arduino a Don Bosco. Cagliero a Turchi vzpomínali,
jak krásným duchem byly naplněny ty svaté dny. Byl to du-
chovní zážitek.
I mezi externími oratoriány byli hoši velmi zbožní. Tak
vzpomínali na jistého Josefa Morella. Byl to mimořádný
hoch. Chodil do Oratoře, ale nebyl z těch, kteří toužili po
hrách. Víc ho táhl kostel. Hodně času tam prodlel ve vrou-
cí modlitbě, pomodlil se růženec, přidal křížovou cestu,
a nezůstal sám. Dovedl kolem sebe vytvořit hlouček dalších
zbožných. Jeho zásluhou se vytvořil zvyk, že řada hochů zů-
stávala v neděli odpoledne po požehnání v kostele a modlili
se růženec. Nikdo je k tomu neměl, dělali to vše o své újmě.
Morello byl zlatý hoch. Don Bosco si ho velmi zamilo-
val. Jeho ideálem bylo vychovávat svaté hochy, proto hledal
vzory, na které by mohl druhým ukázat. Don Bosco nám
sám o něm vypravuje: Jednou šel stromořadím od Pádu
k Palácové bráně, když zpozoroval před sebou chlapeckou
postavu: Hoch nesl nějaký těžký předmět, kymácel se s ním
a při tom vydával ze sebe zvuky, jako by sténal. Don Bosco
se k němu přiblížil a viděl, že je to Josef. „Co tak vzdycháš?“
ptal se. „Já nevzdychám, já se modlím. Jak tak jdu, tak to ze
sebe musím vyrážet.“ „A co se modlíš?“ „Růženec. Dnes je
úterý, dnes má moje tetička úmrtní den; měl jsem ji moc
rád a ona mne. Tak se za ni každé úterý modlím růženec.
Dnes jsem ještě neměl kdy.“
O těch duchovních cvičeních se Don Bosco mohl ještě
více přesvědčit o Morellově mimořádnosti. Hoch při pro-
mluvách někdy nebyl mezi ostatními, ale postával u vcho-
du. Někdy i najednou vyšel ven. Don Bosco se ho ptal na
důvod toho podivného chování a Morello mu upřímně řekl,
že vždycky, když se mluví o smrtelném hříchu, je mu najed-
nou do pláče a musí ven. Zůstává vzadu, aby si toho kama-
rádi nevšimli a aby nevyrušoval. Josef byl velmi citlivý na
náboženské pravdy a vnímal je celou svou bytostí.
Cagliero vzpomínal, jak Don Bosco o těch duchovních
cvičeních v Giavenu měl promluvu o čistotě. On nerad ho-
vořil o hříchu nečistoty, dával přednost kladné mluvě. To
proto, že v prvním případě pořád trnul, aby snad příliš jas-
nou mluvou někoho nepohoršil, kdežto v druhém případě
se mohl rozhorlovat. Když mluvil o čistotě, hoši cítili, jak je
unáší do světa andělů, kde je všechno čisté a krásné, kde se
nikdo nešetrně nedotýká krásy, kterou Bůh stvořil, a pře-
krásně stvořil. Když mluvil o čistotě, jeho tvář zářila, že hoši
na něm mohli nechat oči. Strhoval k ideálu. I to bylo jedno
z tajemství jeho neobyčejné přitažlivosti. Málo kdo dovedl
tak táhnout vzhůru jako on.
Ještě jedna sympatická chlapecká postava z té doby před
námi vyvstává. Je to Bartoloměj Bellisio, Don Boskův cho-
vanec a adept malířství. Nebyl na duchovních cvičeních,
protože se chystal na vojnu. Don Bosco mu psal hned po
duchovních cvičeních a radil mu, na koho se má obrátit, aby
kasárnám unikl. Nepodařilo se to, ale Bartošek se i tak dr-
žel. Narukoval do kasáren turínské Pevnosti a tam se sezná-
mil s řadou jiných zbožných hochů. Dokonce jich bylo tolik,
že se mohli dohodnout, že se budou modlit popořádku rů-
ženec, každý jeden den. I Bellisia si Don Bosco velice vážil.
Jednou řekl: „Vsadím se, že na Bellisiovi nenajdete žádnou
chybu.“ Bellisio se stal skutečně malířem a od něho máme
portrét maminky Markéty. Bez něho bychom ani nevěděli,
jak vypadala. On také později podle fotografie namaloval
Dona Boska, jak zpovídá hochy.
42 Don Boskovi příbuzní
Dne 22. září 1852 na Don Boskovu radu a když se napřed
o svém povolání poradil s donem Cafassem, též Michal Rua
vstoupil definitivně do Domova jako internista. A hned
druhý den se vydal s Donem Boskem, maminkou Marké-
tou a s 26 dalšími hochy na tradiční výlet do Becchi. Patřilo
už k tradici, že Don Bosco vždy jednou za rok – na podzim
před svátkem Růžencové Panny Marie, zavítal do své rodné
chaloupky, aby tam strávil několik dní, aby dopřál hochům
zasloužený odpočinek na venkovském povětří a aby udělal
kus dobré práce mezi svými rodáky.
Bratr Josef na návštěvu čekal a byl jí rád. Měl rád své-
ho bratra kněze, byl k němu uctivý a, ač se mu nemohl ani
zdaleka vyrovnat vzděláním, byl přece přirozeně inteligent-
ní a oba si dobře rozuměli.
Josef se velmi zasloužil o to, že se bratr stal knězem, ale
nikdy neuplatňoval žádný nárok na odměnu. Zřekl se části
majetku, aby měl Jeník předepsané patrimonium při vstupu
do semináře, ale nevadilo mu to. Když mohl, stavil se v Ora-
toři za ním a za maminkou a vždycky byl srdečně oběma
vítán. Hoši mu říkali: Signor Giuseppe – pan Josef, a on se
k nim choval otcovsky. Na podzim sbíral po sousedech ži-
vobytí a posílal je s vozem do Turína. Byl to dobrý příspě-
vek. Chtěl tak být účasten dobrého díla, které konal bratr
a k němuž se přidružila i matka.
181
|
|
19.2 Page 182 |
▲back to top |
Don Bosco neměl pro příbuzné peníze. Jak by také, když
všechno dostával pro chlapce a musel šetřit s každým halé-
řem. Maminka také nemohla dávat, protože všechno roz-
dala chudým. To Josef chápal a nic nečekal. Jeden zisk však
měl. Vzhledem k tomu, že každý rok musel hostit deset až
čtrnáct dní bratra a jeho padesát až sto chlapců, bylo tře-
ba postarat se o nějaký prostor pro nocleh. A tak se rodná
chaloupka Don Boskova při zachování dosavadního pří-
zemi zvedla do výše. Nad přízemím byla postavena veliká
světnice – noclehárna. Tím budova získala. Don Bosco na
tu úpravu samozřejmě přispěl.
V ty podzimní dny si bral Josef na starost kázeň mezi
hochy. Don Bosco si pochopitelně bral s sebou práci, musel
dělat návštěvy, byl tedy rád, že si bratr vzal na starost hochy.
Někteří byli lehkomyslní a bylo třeba dohlédnout, aby neu-
dělali škodu u sousedů a podobně. Josef mu rád tuto službu
prokazoval.
Z tohoto pobytu v Becchi se zachoval dopis, psaný kleri-
ku Buzzettimu do Turína. Don Bosco napsal adresu: „Vzác-
nému pánu, panu kleriku Josefu Buzzettimu v Oratoři sv.
Františka Saleského, Valdocco.“ Hocha to jistě příjemně
pošimralo. Zval jeho a dva další k návštěvě „parolodí“. Mají
s sebou přivézt láhev mešního vína, jedny kalhoty, kabátek,
tři páry ponožek. Kdyby to bylo příliš těžké, ať to svěří om-
nibusu. Byly tam vzkazy pro další pracovníky v Oratoři, po-
zvání, kdyby chtěl Dr. Borel přijít, že by se pro něho našla
i kněžská práce.
2. října se slavila neděle Panny Marie Růžencové. Byla to
veliká sláva, protože v kapličce Panny Marie v Becchi měli
obláčku dva hoši: Josef Rocchietti a Michal Rua. Prvního
oblékl do duchovního šatu pan farář Cinzano, druhého don
Bertagna.
Pan farář se při obědě obrátil na Dona Boska a řekl mu:
„Pamatuješ, jak jsi mi jako klerik tvrdil, že budeš mít kleri-
ky, kněze, mladé studenty, mladé dělníky, muziku a hezký
kostel? Já jsem ti tehdy říkal, že jsi blázen. Teď vidím, že jsi
měl pravdu!“ A hned pozval Dona Boska a jeho karavanu
na oběd k sobě na castelnuovskou faru. Toť se ví, že pozvání
bylo přijato s radostí a pan farář se nechal vidět. Cagliero,
jakožto rodák, dělal hostitele. Jeden z účastníků vzpomínal
ještě roku 1887, že Cagliero některé hochy zavedl dokonce
do farského sklepa a naléval jim víno, dokonce mešní.
Po tomto pohoštění nezbylo, než vydat se na zpáteční
cestu do Turína. Don Bosco se vracel obohacen: měl o dva
kleriky více. Rua mu zůstal věren až do smrti a stal se jeho
pravou rukou, jeho nástupcem. Rocchietti byl sice také hod-
ný, nadaný a nadějný, ale byl slabého zdraví.
Jen co se vrátil domů, Don Bosco našel na stole dopis
velkého významu. Posílal mu jej královský sekretariát vel-
mistra řádu sv. Mořice a Lazara. Podepsán byl první sekre-
tář jeho Výsosti v zastoupení velmistra, hrabě Cibrario, se-
nátor piemontského království. Sděloval mu v něm, že řád
mu poskytuje mimořádnou podporu ve výši 300 lir.
Don Bosco poděkoval, ale brzy nato ho hrabě Cibrario
překvapil dalším dopisem. Don Bosco byl právě s chlapci,
mezi nimiž byli Francesia a Cagliero, když mu posel ode-
vzdal balíček neobvyklého formátu. Don Bosco jej ohmatal
a hned zase sklidil, aby to hoši neviděli. V balíčku byl di-
plom a záslužný kříž řádu sv. Mauricia a Lazara. Don Bosco
byl jmenován rytířem. Chudák, byl z toho vyveden z míry
a honem pospíchal k hraběti do kanceláře řádu. Tam uctivě
prosil, aby to vzali zpět, nebo aspoň aby nic neuveřejňovali
v úředním listě, protože nechce, aby byl nazýván rytířem.
Lidé by si mysleli, že jako rytíř má nyní dost peněz a přestali
by mu dávat. A dodal: „Pane hrabě, já mám těch křížů dost
a dost, nepřidávejte mi další.“ Pan hrabě se usmíval, vyzna-
menání zůstalo, ale skutečně nebylo uveřejněno. Don Bosco
pak dostával každoročně rytířský důchod 500 lir, od roku
1866 zkrácený na 300 lir, v roce následujícím na 150 lir a to
mu chodilo ještě po jeho smrti až do roku 1894. Důvod ke
zkracování byl v tom, že se ztenčoval i majetek řádu, až na-
konec zanikl.
Don Bosco si nikdy nepřipjal záslužný kříž na prsa, ný-
brž všechno vždycky přísně tajil. Zato s hrabětem Cibrari-
em pak udržoval velmi srdečné styky a jeho prostřednic-
tvím dosáhl, že mnoho lidí bylo vyznamenáno křížem na
jeho žádost. Byli to většinou lidé, kteří si zas pokládali za
povinnost přispívat mu na hochy. Tak se mu vyznamenání
vyplatilo v jiném smyslu.
Epizoda je příznačná. Skromnost a nezištnost postavi-
ly Dona Boska u úřadu do velmi dobrého světla. Všude na
úřadech měl lidi, kteří mu přáli a na které se mohl obracet
ve svých potřebách. Všude byli přesvědčeni, že si zaslouží
podporu. Návštěvy ministrů, poslanců, starostů a jiných
hodnostářů v Oratoři byly normálním zjevem, ale i Don
Boskova chudoba a láska k chudým hochům zůstávala nor-
málním znakem jeho díla. Nevázal si svými známostmi
u velkých tohoto světa ruce, naopak – on si zavazoval je.
Tak si počínají svatí.
43 Don Boskovi klerici
Obláčka Rocchiettiho a Ruy za kleriky nám dává příležitost
pohovořit o problému Don Boskových kleriků. Především
všeobecně. Jak víme, turínský seminář byl tou dobou po-
řád ještě pro neshody mezi státem a arcibiskupem zavřený.
Kandidáti kněžství šli k cíli oklikami. V diecézi ovšem byly
možnosti teologického studia. Tak v Chieri fungoval semi-
nář dál. Zatím ani neexistovala krize kněžských povolání.
Těch bylo dost. Ovšem jen prozíraví lidé mysleli na budouc-
nost a báli se, že časem přijde nedostatek kněží.
Mezi ty prozíravé patřil Don Bosco. Stále myslel na ten-
to problém a řešil jej podle svých možností. V říjnu 1852
bylo v jeho Domově jen 36 chlapců a to proto, že část místa
pořád ještě zabíralo několik kleriků, kteří se k němu uchý-
lili po zavření semináře. Studovali, dělali zkoušky u diecéz-
ních profesorů a těšili se, že budou vysvěceni a umístěni
v diecézi, nebo v soukromých institutech, prostě jak Pán
Bůh dá a jak budou okolnosti ukazovat.
Nyní měl Don Bosco také kleriky, které si vychoval z řad
svých chlapců. To byli „jeho klerici“. Bydleli u něho, i oni
chodili do školy filosofie a počítali s tím, že pak začnou teo-
logii a stanou se kněžími. Don Bosco byl zatím světský kněz
a jeho oratoře součástí duchovní správy arcidiecéze, o něja-
ké řeholi se zatím nemluvilo a nemohlo mluvit. Tento ideál
si Don Bosco zatím mohl pěstovat jen ve svém nitru a své
kleriky k němu opatrně dirigovat.
Všichni ti „jeho klerici“ nechápali situaci a nejeden si
maloval budoucnost jinak, než si ji maloval Don Bosco.
Nic divného, že přicházela pro Dona Boska zklamání. Nyní
zrovna čtyři z těch jeho se ztratili. Karel Gastini pocítil ně-
jaké zdravotní potíže, které mu znesnadňovaly studium,
182
|
|
19.3 Page 183 |
▲back to top |
a nechal toho. Odložil duchovní šat a vrátil se mezi civilisty.
Dva další se skoro současně rozhodli, že vstoupí do kongre-
gace oblátů Panny Marie, kteří měli sídlo u kostela Těšitelky.
První byl Ascanio Savio, jinak hoch velmi nadaný a ctnost-
ný. Don Bosco mu řekl: „Jdi, ale nezůstaneš tam dlouho.“
Skutečně po nějaké době začal trpět velkými bolestmi hlavy
a musel z kongregace odejít. Stal se světským knězem, udě-
lal doktorát z teologie a později chodil do Oratoře přednášet
kněžím morální teologii. Byl z něho znamenitý kněz. Klerik
Vacchetta pojal krátce nato rozhodnutí následovat Savia.
Don Bosco mu to rozmlouval, ale on trval na svém. „Tak
jdi,“ řekl mu, „ale jestliže dnes máš rozum v pořádku, ne-
vím, zda jej budeš mít v pořádku v budoucnosti.“ Vacchetta
udělal oblátský noviciát a složil sliby. Ale pak začal blouznit
a skončil v blázinci. Sice se mu to zlepšilo, ale byl schopen
nanejvýš učit katechismus malé děti. Obě předpovědi se spl-
nily. Čtvrtého klerika Lemoyne nejmenuje celým jménem.
I my ho označíme jen písmenem G.
Do jeho života neblaze zasáhl právě pan farář Gattino,
ten co světil kostel sv. Františka Saleského. Byl místním fa-
rářem, ale neměl nejlepší vztah k Oratoři. Jednou si stěžo-
val kanovníku Vogliottimu, že Don Bosco není vždy ocho-
ten posílat mu do farního kostela tolik kleriků, kolik by on
chtěl. Kanovník mu dobře odpověděl, že si ty kleriky vycho-
val Don Bosco a že je také potřebuje, aby mu pomáhali. Fa-
rář však nechtěl tomu rozumět a potají Oratoř bojkotoval.
Tak např. začal zjišťovat majetkové poměry rodičů Don Bo-
skových kleriků a tvrdil, že není pravda, že si je Don Bosco
vychoval sám a že by bez něho nebyli kleriky.
Náš G. byl synem zednického mistra, který si stál po-
měrně dobře. Při stavbě kostela sv. Františka byl dokonce
jakoby partnerem stavitele Boccy – dělali to společnou ru-
kou. Inženýr, který dělal plány, nakreslil je sice zdarma, ale
pak nadržoval staviteli v jeho machinacích. Kvůli tomu se
společenství p. G. rozklížilo. To vneslo i nějaký stín do jeho
vztahů k Donu Boskovi. Fakt je, že najednou začal nahlížet,
že syn by měl odejít z Oratoře a studovat jinde. Přeptal se
v semináři v Chieri a dobře pochodil. Slíbili mu slevu na
měsíčním, možná i slevu celého platu. On nemeškal, přijel
do Oratoře s vozem, poručil synu, aby si vzal klobouk a nic
netušícího jednoduše zavezl přímo do semináře.
Dona Boska takové jednání velmi zarmoutilo. Klerik mu
dělal sekretáře, jemu diktoval některé své spisy. Před krát-
kým časem mu daroval nový breviář. Klerik byl v seminá-
ři nešťastný a nakonec byl pro zdravotní potíže propuštěn.
Vrátil se domů, ale otec mu zakázal chodit do Oratoře. Ani
ke zpovědi nesměl k Donu Boskovi. Začal tedy chodit ke
Consolatě, a tak se stalo, že se rozhodl pro kongregaci ob-
látů. Tehdy se přece jen dostal k Donu Boskovi, ale ten mu
řekl bez obalu: „Nechoď, tvé místo je u Dona Boska.“ Hoch
přesto šel, ale už ne s tou jistotou, že plní vůli Boží. Před sli-
by psal znovu Donu Boskovi a ten mu odepsal: „Uděláš sice
dosti dobrého, ale ne tolik, kolik bys měl.“ Složil hned věčné
sliby, ale pak se ho zmocnily nějaké exaltované představy,
myslel si, kdoví k jaké svatosti není povolán, trpěl úzkostmi
svědomí, až mu obláti poradili, aby se vrátil domů. Doma
se uzdravil. Byl by se rád vrátil do Oratoře, ale zde zase byla
jiná překážka. Monsignor Fransoni ustanovil, aby se k svě-
cení nepřipouštěli klerici, kteří byli předtím řeholníky. Don
Bosco mu tehdy vymohl přijetí v diecézi Biella. Tam se stal
knězem. Ještě po létech prosil Dona Boska, aby ho přijal
mezi své, ale to zase otec (matka už nežila) se blížil k osm-
desátce svého života. Don Bosco mu odepsal: „Počkej, až si
otce zavolá Pán Bůh, pak přijdeš.“ Bohužel na začátku této
klikaté cesty tohoto kněžského povolání stál kněz – farář,
který Donu Boskovi jeho kleriky nepřál.
44 Novostavba v troskách
Don Bosco se s radostí díval, jak se novostavba rychle šine
vzhůru. S dělníky vycházel, oni se zase mnohdy mísili s jeho
hochy a poslouchali Don Boskova naučení, jedni rádi, jiní
s názorovým odstupem, jak to bývá mezi lidmi. Vedení
stavby se nemohl příliš dívat na prsty. Jednak nebyl odbor-
níkem, jednak potřeboval vzájemnou důvěru, když zrovna
nebylo peněz, jednak měl zájem na tom, aby se do zimy no-
vostavba pokryla.
Zdá se, že nepřítel člověka nespal a chystal se Dona
Boska jaksepatří potrápit. 20. listopadu se nahoře u přista-
veného bočního křídla zbořil kus lešení a tři dělníci spadli
dolů a těžce se zranili. Jeden tak těžce, že byla malá naděje,
že z toho vyjde. Zděšení u všech bylo veliké. Don Bosco sa-
mozřejmě za nic nemohl, ale že cítil s těmi lidmi, byl tím
velice rozrušen. Jen zvedl oči k nebi a zvolal: „Buď vůle tvá!
Jak Pán Bůh chce!“ Při neštěstí se zbořil i kus zdi, ale Don
Bosco mlčel, nehádal se se stavitelem, ani nežádal odškod-
nění. Horší se pak teprve přibližovalo.
Stavba byla už téměř hotová. Už byly položeny krovy
a na nich přibity latě. Už byly i tašky nahoře a měly se za-
věšovat, když tu se změnilo počasí a několik dní ustavičně
pršelo. Pršelo ve dne v noci. Následek byl, že malta, pravdě-
podobně poněkud ošizená, se začala vyplavovat a zůstávaly
cihly jen málo slepené. To přivodilo katastrofu.
Přišlo to v noci z 1. na 2. prosince. Ještě odpoledne
a k večeru, když se vyjasnilo, hoši z večerní školy pobíhali
vesele po dvoře a, jak už to bývá, i proti zákazu představe-
ných lezli po lešení a dělali hlouposti. Nikdo netušil, co při-
jde. Pak oratoriáni odešli. Oratoř ztichla a Don Bosco a jeho
internisté šli spát. Začalo znovu lít. Krátce po jedenácté ho-
dině v noci se ozvala rána. Pak rána za ránou. Zřítil se kus
novostavby, přilehlý k starému domu. Cihly, trámy, lešení,
jedno strhovalo druhé, a do toho voda a voda.
Matka Markéta se právě chystala jít spát. Když si uvědo-
mila, co se děje, její první myšlenka byla: Co syn? Vyběhla
ven, zkoušela otevřít dveře u jeho světničky, ale byly zamče-
né. Světnička byla zrovna nejblíž novostavbě. Tušila to nej-
horší. Utíkala tedy dolů pro druhý klíč a křičela. Odkudsi se
vynořil klerik Rua, jen tak napůl oblečený. A už ze světniček
vybíhali chlapci, každý jak byl, v košili, ve spodkách; začal
zmatek. „Novostavba se řítí! Zachraň se, kdo můžeš!“ Každý
hledal východ z domu a už se chlapecké postavy rozlévaly
po dvoře. Ten utíkal pod stromy, ten hledal útočiště v koste-
le, ten utíkal přes plot do pole. Všude bláto, déšť se lil poto-
kem, bylo to hrozné divadlo.
Co Don Bosco? Don Bosco slyšel rány, ale jen mu bylo
divné, že v tak pozdní dobu se rozpoutala bouřka nad Tu-
rínem. Teprve mezi posledními se vzbudil, nahmatal sir-
ky, udělal světlo a vyšel ven. Kdo ho viděl, zajásal, neboť
bez něho se všichni cítili jako ztracení, s ním jako by však
vzešlo světlo. „Don Bosco, Don Bosco! Don Bosco je živ!“
volalo se ze všech stran. Don Bosco se jako generál hned
183
|
|
19.4 Page 184 |
▲back to top |
chopil velení. Protože se neozývaly další rány, měl za to, že
v té chvíli je třeba nechat novostavbu novostavbou a myslet
jen na lidi. Sháněl je do jídelny, do kostela, prostě do sucha.
Všude byla tma, ale přesto bylo třeba dělat záchranné práce.
Don Bosco dal rozkaz, aby se přenesly slamníky a postele
na bezpečnější místa, maminka zase dbala, aby se nikdo
nenachladil a horlivě převlékala hochy do suchého prádla
a šatstva.
Don Bosco věděl, co v té chvíli všichni nejvíc potřebují:
klid a pocit bezpečí, ano i trochu radosti. Jen co se ubez-
pečil, že se opravdu nikomu nic nestalo, vyzval hochy, aby
Pánu Bohu a Panně Marii ze srdce poděkovali. Mohlo to
dopadnout hůř, a nedopadlo. Pomodlili se vroucně litanie
a protože pořád pršelo a byla zima, poručil, aby si každý ně-
jak lehl a snažil se usnout.
Uprostřed té hrůzné noci se stala i rozmarná historka.
Krejčík Inocenc Brunengo si vzpomněl, že sice vynesl svůj
slamník do bezpečí, ale že tam zapomněl paňotu, kterou
měl na snídani. Musel ji mít a vydal se ji hledat. Byla tam
mrška zatoulaná a on si ji vítězoslavně vynesl z prázdné
místnosti ven. „Zachráněná! Zachráněná!“ volal celý šťast-
ný. Neměl to dělat. Byl to typ zcela zvláštní. Už tak byl ko-
mický, protože měl kolébavou chůzi jako kachna a k tomu
měl půlku hlavy lysou, takže musel nosit paruku. Teď se stal
mezi hochy terčem smíchu a oni za ním často volali: „Za-
chráněná! Zachráněná!“ Brunengo však byl na smích zvyklý
a nic si z toho nedělal.
Domov přespal, jak mohl. Matka Markéta a Don Bosco
bděli do rána. Ráno se sbíhali k Oratoři lidé z okolí. Slyšeli
rachot, nyní si mohli prohlédnout i příčinu. Přijel i staros-
ta se dvěma stavebními inženýry jako komise. Při denním
světle teprve bylo vidět, jaká je to spoušť. Jeden z inžený-
rů se ptal Dona Boska, kdo spal pod tím pilířem. Pilíř byl
nahnutý nad starou budovou. „Kdo? Já a asi třicet hochů,“
odpověděl on. „Tak děkujte Pánu Bohu, že to na vás nespad-
lo,“ řekl inženýr. „Rád bych viděl stavitele, který by dove-
dl postavit pilíř v takovém úhlu, aby nespadl.“ Bylo třeba
opatrně pilíř zachytit lanem, a pak opatrně rozebrat cihlu
po cihle, aby nenastala nová další škoda. Kolem 8. hodiny
spadla další zeď, že se země zachvěla jako při zemětřesení.
To už byl konec definitivní. Prakticky bylo třeba začít zno-
vu. Jen to boční křídlo stálo celé. Don Bosco se nutil do kli-
du a žertoval: „Hráli jsme si na cihly.“ Tím myslel na hru
chlapců, kteří kladou cihlu na cihlu a pak spodní podtrh-
nou. Do smíchu mu však nebylo. Jeho pocity dobře zachy-
cuje věta z dopisu, který psal 6. prosince příteli knězi do
Capriglia: „Potkalo mě neštěstí. Novostavba, která byla už
téměř zastřešená, se nám zhroutila. Nikdo nezahynul, ale
hrůzy jsem zažil, že jsem od toho málem zemřel. Sic Deo
plaquit – Tak se Bohu zalíbilo.“
Zkáza novostavby přinesla další potíže. V prosinci neby-
lo ani pomyšlení na odstranění zbořeného materiálu, natož
na zahájení rekonstrukce. Bylo třeba jakž takž pokrýt stojící
pravé křídlo, hochy ubytovat v bývalé kapli, v posvěceném
kostele se nyní během týdne odbývaly večerní školy a jen
v neděli mohl fungovat naplno. Byl to život bezmála cikán-
ský.
Udeřila zima, bylo třeba zahřívat se uměle, víc veselou
náladou než ohněm. Ale bylo to romantické. Však Karel
Tomatis, malíř, který vládl nejen štětcem ale i perem, na-
psal o té noci dlouhou báseň v jazyce piemontském. Báseň
se mnohokrát přednášela, později ji Francesia přeložil do
spisovné italštiny a vyšla v Salesiánském věstníku na dů-
kaz toho, že ta noc nebyla jen bájným výmyslem, ale kruš-
nou skutečností, která vystavila Don Boskova ducha tvrdé
zkoušce.
45 „Salesiánské čtení“
Doba byla samá chmura. Italští politikové byli všechno jiné
než poctiví křesťané. Zůstávali v církvi, ale chtěli si s ní dě-
lat, co jim vyhovovalo. Hrabě Kamil Cavour byl 4. listopadu
jmenován ministerským předsedou a v této funkci pak se-
trval mnoho let. Stal se de facto hlavou státu a v této funkci
osnoval plány na sjednocení celé Itálie.
Už v srpnu byl v Anglii a paktoval s lordem Palmersto-
nem a s jinými protipapežskými tamními politiky. Byl také
v Paříži a jednal s prezidentem republiky Ludvíkem Bona-
partem, který se brzy nato proměnil v císaře Napoleona III.
Všude se rokovalo o sjednocení Apeninského poloostrova
a o takzvané římské otázce: Co s papežským státem?
V Piemontě jitřila politickou náladu snaha prosadit zave-
dení občanského sňatku. Parlament 5. července 1852 odhla-
soval zákon vysokým rozdílem hned. 94 poslanci hlasovali
pro a jen 34 proti. Ovšem zákon narazil na odpor katolíků,
kteří v něm viděli průlom do církevního života s nedozír-
nými následky. Tiskový zákon jim dovoloval ohrazovat se
tištěným slovem, a proto užili této tribuny a psali proti. Pa-
pež Pius IX. vyložil své stanovisko písemně králi Viktoru
Emanuelovi a piemontský episkopát se postavil na odpor
také jednoznačně. Čekalo se, co na to řekne senát, který byl
ještě nad sněmovnou a od kterého záviselo definitivní slo-
vo. 20. prosince bylo hlasování v senátě. Hrabě Cavour vřele
osnovu zákona doporučil, ale výsledek byl, že jen 28 senáto-
rů bylo pro zákon a 39 proti. Královský dekret pak odsunul
otázku na pozdější dobu. Katolíci to považovali za veliký
úspěch a za zásah Panny Marie. Z vděčnosti sebrali 60 000
lir na pořízení nové fasády pro kostel Těšitelky.
Proticírkevních nálad politických kruhů bohatě využívali
protestanti k propagaci svých nauk. Jejich pastoři se stáva-
li agresivními. Tak v tom roce 1852 přišel jeden pastor do
Oratoře přít se s Donem Boskem. Přinesl si knihu Trivie-
rovu, kde se to hemžilo protipapežskými výroky. Stálo tam,
že katolíci prokazují papeži božskou poctu, že úcta svatých
je modlářství, církev prý zakazuje číst evangelium atd. Pro-
stě polemika na ostří nože, daleká od opravdové snahy na-
lézt pravdu. Don Bosco prosil pastora, aby mu nalezl místa
v Písmu svatém, kde by byla zmíněná tvrzení doložena. Pas-
tor neměl nic po ruce, jen slíbil, že přijde, až si to připraví.
Nepřišel.
Don Bosco se už v roce 1850 zabýval myšlenkou vydávat
nějakou knižnici, která by hájila katolickou víru a byla ur-
čena především prostému lidu: už měl pro ni i název: Kato-
lické čtení. Nyní v roce 1852 myšlenka dozrála a proměnila
se v čin. Ovšem nebyl to podnik malý a bylo třeba, aby za
ním stály vlivné osobnosti a celý kolektiv pracovníků. Ar-
cibiskup ze svého lyonského vyhnanství iniciativu pochvá-
lil a Don Bosco se obrátil především na ivrejského biskupa
Morena, aby vzal podnik za svůj a zaštítil ho svou autoritou.
Moreno přijal a vyzval Dona Boska, aby připravil program.
184
|
|
19.5 Page 185 |
▲back to top |
Mezi Don Boskem a Ivreou nyní běžela korespondence.
Hlavně bylo třeba připravit do tisku první knížečky, které
měly mít každá 100–108 stran. K tomu bylo třeba trochu
klidu, což v Oratoři sotva bylo možné mít. Už jsme slyšeli,
že rektor oropské mariánské svatyně pozval Dona Boska na
několik dní do Oropy. Don Bosco tam v létě šel s Dr. Gol-
ziem, ale to byl zrovna rektor vyměněn a nový strážce Oro-
py se k nim zachoval celkem drsně. Nedal jim k dispozici
světničky určené pro kněze, ale pro obyčejné poutníky, tak-
že klid tam nebyl. Byla to předehra k svízelům, které budou
Boska provázet až do konce života. „Katolické čtení“ totiž
bude ležet hlavně na jeho bedrech a bude tlačit jako těžký
kříž.
Po duchovních cvičeních u sv. Ignáce poslal monsignoru
Morenovi k přehlédnutí první rukopis s názvem „Vyzbro-
jený katolík“. Moreno jej prohlédl a poslal zpět se svými
připomínkami. Zároveň chtěl, aby mu urychleně poslal
program, jak budou knížečky měsíc po měsíci vycházet. I to
mu Don Bosco poslal. Pak bylo třeba statečně vykročit do
nového roku a opravdu začít. Biskup Moreno razil heslo:
„Proti protestantské propagandě propagandou katolickou“
a nebylo možno couvnout. Don Bosco musel nyní číst kde-
jakou protestantskou literaturu, což žádalo zase čas a čas.
K tomu si vyžádal od papeže dovolení číst zakázané knihy
a tiskoviny.
V půli prosince žádal Svatého otce, aby směl o půlnoční
mši svaté jako jiné roky podávat svaté přijímání (tehdy to
muselo být povoleno až z Říma). Dostal žádost zpět s po-
tvrzením: „Povoluje se na tři roky.“ Nepodepsal to nějaký
sekretář, ale Pius IX. vlastnoručně. To Donu Boskovi uděla-
lo velikou radost. Měl věru hodně za sebou: stavbu kostela,
vysilující práci s loterií, nakonec zhroucenou novostavbu.
Věru si zasloužil toto malé, pro něho prozřetelnostní po-
vzbuzení. S novou chutí tedy vešel do nového roku.
46 S perem v ruce
Na začátku roku 1853 bylo všechno připraveno pro zahájení
„Katolického čtení“. Don Bosco žádal a dosáhl toho, že mu
řada učených kněží a jiných osobností slíbila spolupráci při
vytváření jednotlivých svazků, ovšem bylo třeba vytvořit ši-
rokou síť odběratelů, důvěrníků, kteří by si vzali na starost
osobní distribuci knížek, vybírání poplatků, dále psát na-
pravo nalevo, jezdit, dělat přednášky, burcovat, přesvědčo-
vat, jednat s tiskárnami, shánět papír, dělat korektury, hlídat
čas a podobně.
Don Bosco o akci informoval všechny piemontské bis-
kupy a pak rozeslal v tisících exemplářích do světa „Plán
sdružení Katolického čtení“. Knížky budou lidem srozumi-
telné a budou obsahovat výlučně věci týkající se katolické
víry. Budou mít normální formát a každá bude mít 100–108
stran. Předplatné na půl roku bude malé, jen 90 centesimů,
což na rok dělá 1 liru 80 centesimů. Kdo by chtěl knížky
dostávat poštou, musí připlatit poštovné. Aby se distribuce
ulehčila, mohou se knížky posílat hromadně na určitá stře-
diska tak, aby se posílalo aspoň 50 kusů najednou. V měs-
tech a ve větších střediscích budou určeny k akci zvláštní
osoby od biskupů, jímž je toto dílo zvlášť doporučeno.
Od této chvíle bude Don Bosco ve všech svých dopisech,
ať s jakýmkoliv obsahem, doporučovat „Katolické čtení“
a do všech balíků bude dávat vlastnoručně podepsaný lístek
s větou: „Vřele doporučuji k rozšiřování“. Kamkoliv půjde,
bude s sebou brát „Plán“ a rozdávat jej, nebo jej nechá ležet
za účelem propagandy. Bude pověřovat i podomní obchod-
níky, aby lidem rozdávali za nízkou cenu, případně zdarma,
zbylé výtisky, jen aby nic nepřišlo nazmar. A, jak už měl
v povaze, představoval si vše velmi velkoryse a byl by nejra-
ději celý svět zasypal dobrou literaturou.
Dnes už můžeme zhodnotit dobro, které vykonal na
tomto poli. Z jeho pera vyšlo aspoň sto knížek s obsahem
morálním, apologetickým, dogmatickým. Všude je patrná
láska k pokladu víry a k jeho strážci – římskému papeži.
Jestliže se v Piemontě hodně zabrzdila protikatolická pro-
paganda, bylo to jeho zásluhou. V létech 1853–1860 mělo
„Katolické čtení“ asi 9 000 abonentů, v roce 1861 počet
stoupl na 10 000, od roku 1870 na 12 až 14 tisíc výtisků.
Don Bosco sám napsal asi pětinu všech vydaných knížek.
Každý měsíc se však tisklo 15 000 výtisků. Mnohé knížky
jeho i jiných spolupracovníků byly ještě vytištěny mimo
knižnici a některé měly i více vydání. Během prvních pa-
desáti let trvání „Katolické čtení“ dosáhlo 9 milionů 200
tisíc výtisků. Později se bude ještě vydávat v řeči francouz-
ské a v řeči španělské. To jen, aby se ukázalo, jak veliké dílo
na poli katolického tisku vytvořil Don Bosco, a abychom si
udělali představu o práci, kterou na sebe tímto úkolem vzal.
Dnes, v době ekumenismu, cítíme jinak a už mezi sebou
neválčíme. Před sto lety jinověrci ještě žili z boje proti Římu.
Don Bosco nebyl útočný, ale bránil skvěle. Považoval to za
povinnost katolického kněze. Neurážel, ale cítil, že katolíci
potřebují mít jasno ohledně svého náboženství. Proto psal.
Pomáhal biskupům, kteří také dělali všechno, aby zastavili
útočící síly, ale s malým výsledkem. Psát pastýřské listy, za-
kazovat číst nepřátelský tisk, dovolávat se ochrany zákona,
to všechno se ukazovalo jako slabé a neúčinné. To byla jen
pasivní ochrana, která zanechávala v duších pocit slabosti.
Zato jasné pravdivé slovo ukazovalo cestu a povzbuzovalo
katolické sebevědomí. Toho bylo v té chvíli nejvíce zapotře-
bí.
Zatím se rozbíhala práce se získáváním odběratelů „Ka-
tolického čtení“ a vytvářely se předpoklady pro zdárný po-
čátek tak veliké akce. Don Bosco vydal ještě potřetí „Upo-
zornění katolíkům“ a spolu s ním „Základy katolického
náboženství“. Mělo to znít jako třetí zatroubení polnice před
zahájením protiútoku. Někdo ho varoval, aby se do toho
nepouštěl, a hlavně, aby nevystupoval v první osobě. Odpo-
věděl statečně: „Nebojím se. Pro víru jsem ochoten položit
i život.“ Brožurce dal výrazně napsané motto: „Naši pastýři
nás spojují s papežem, papež nás spojuje s Bohem“. A ne-
chal tam vytisknout i své jméno.
„Katolické čtení“ se mělo tisknout u Agostiniho v ulici
Zecca č. 25 v přízemí. První číslo mělo vyjít v březnu 1853.
V té tiskárně se tiskla také Armonia, katolické noviny. Ar-
monia 8. února svým čtenářům vřele doporučila novou
katolickou knižnici dlouhým článkem, který rozvedl nám
již známé body „Plánu“. V poslední chvíli ještě monsignor
Moreno navrhl vydávat Čtení čtrnáctidenně – jednou něco
vážného, podruhé lehčího, např. životopisy svatých, ale ne-
naléhal. Byly to návrhy jiných lidí a Donu Boskovi ponechal
volnou ruku, aby udělal, jak budou ukazovat okolnosti.
Don Bosco měl zatím v práci ještě jinou věc. Připravoval
druhé vydání svých „Biblických dějin“. První dílo dialogické,
185
|
|
19.6 Page 186 |
▲back to top |
otázky a odpovědi. Tentokrát se rozhodl neklást otázky, ale
prostě vypravovat děj. A ještě další věc měl v práci: na jeho
psacím stole ležela „Pravidla Domova svatého Františka
Saleského“. Začal na nich pracovat v roce 1852, dokončil
je v roce 1854. Na těch pracoval pomalu, podle toho, jak se
vytvářely poměry. Snad bude dobré této věci věnovat tro-
chu více pozornosti. Na začátku Oratoře neexistoval žádný
pevný řád, leda ten, kterým se musí řídit každá dobrá ro-
dina. O pět roků později byla dána první kratičká pravidla
v podobě Domácího řádu, připevněného na dveřích každé
ložnice. Byly to ty nejzákladnější pokyny pro dobré chování:
mravní, náboženské, a pracovní tehdejších internistů. Pak
přibývaly další a další. Obyčejně podnět k jasnému usta-
novení dal nějaký častější případ narušení života ze strany
chovanců. Bylo třeba regulovat věci. Ale jak se poměry mě-
nily, Don Bosco byl ochoten měnit i svá ustanovení, škrtat,
přepisovat atd. Teprve v roce 1854–1855 byl zaveden zvyk,
že se Domácí řád četl slavnostně na začátku roku a pak
každý měsíc se četla a komentovala jedna kapitola. Teprve
o 23 roků později, roku 1877 byl Domácí řád vytištěn. Don
Lemoyne považoval za svou povinnost uvést ten první Do-
mácí řád z roku 1852 jako dodatek k 4. dílu Životopisných
pamětí Don Boskových, aby se vědělo, z čeho vyrostlo celé
„salesiánské zákonodárství“. Je to čtení dobové, ale velice
zajímavé pro každého, kdo studuje Dona Boska a jeho dílo.
V základech tohoto Domácího řádu byla svatá bázeň
Boží. Žádné tělesné tresty, žádné domácí vězení! Don Bosco
poroučel jménem Božím a to stačilo, aby hoši poslouchali
a snažili se být dobří. Starostlivá otcovská asistence stačila,
aby se plnily povinnosti, a hlavně láska zde působila. Don
Bosco tyto zásady později vtělil do zlaté knížečky zvané
„Preventivní systém ve výchově mládeže“.
47 Preventivní systém
Mluvili jsme o prvním Don Boskově domácím řádu, který
uložil svému Domovu při Oratoři sv. Františka Saleského,
a také o jeho drobném, ale nadmíru důležitém spisku zva-
ném Preventivní systém ve výchově mládeže. Tento spisek
se stal součástí Domácího řádu a, ač je pozdější, v praxi oži-
voval řád svým duchem od počátku. Chceme-li jít po sto-
pách Don Boskových, uděláme dobře, když si toto dílko už
zde přepíšeme v doslovném znění.
Don Bosco píše: „V každé době se ve výchově mládeže
uplatňovaly dva systémy: preventivní a represivní. Represiv-
ní spočívá v tom, že se podřízení seznámí se zákonem a pak
se dohlíží, aby se zjistilo, kdo jej přestupuje a tudíž si zaslou-
ží, aby byl potrestán. V tomto systému slova a tvář předsta-
veného musí být vždy přísné, spíš hrozivé, a představený
sám se musí varovat každé důvěrnosti s podřízenými.
Ředitel musí dodat své autoritě lesku tím, že se bude
uprostřed podřízených nacházet jen zřídka, a to hlavně jen
tehdy, když bude třeba trestat nebo hrozit. Tento systém je
lehký, méně namáhavý a prospívá zvláště u vojska a všeo-
becně u osob dospělých a rozumných, které samy musí vě-
dět a pamatovat, co je podle zákonů a jiných předpisů.
Jiný, řekl bych opačný, je systém preventivní. Spočívá
v tom, že se vysvětlí předpisy a pravidla ústavu a pak se do-
hlíží tak, aby nad žáky stále bdělo oko ředitele nebo asisten-
tů a ti aby s nimi jednali jako milující otcové, aby jim byli ve
všem vůdci, aby jim radili a laskavě je napravovali, zkrátka
tak, aby se žáci nemohli proviňovat.
Tento systém se opírá cele o rozum, náboženství a pro-
jevovanou lásku. Vylučuje všechny násilné tresty a snaží se
vyhnout i lehkým trestům. Zdá se, že je třeba dát mu před-
nost z těchto důvodů:
1. Když žáka preventivně upozorníme, necítí se pokořen,
jak tomu bývá, když je pohnán před představeného. Nezlobí
se, když ho napomeneme, nebo ho i potrestáme. To proto,
že v tomto systému přišlo vždy napřed přátelské upozorně-
ní, apel na rozum, což se většinou dotkne i srdce, takže žák
sám chápe nutnost potrestání a skoro si je přeje.
2. Podstatnějším důvodem je mladická lehkomyslnost,
která v mžiku zapomene na všechna kázeňská pravidla i na
tresty, které na to jsou. Tak se často dítě proviní a vyslouží si
trest, aniž na to pomyslelo, nebo si vůbec na to vzpomnělo
ve chvíli poklesku. A jistě by se neprovinilo, kdyby ho upo-
zornil nějaký přátelský hlas.
3. Represivní systém může zabránit nepořádkům, ale sot-
va polepší viníka. Zkušenost říká, že hoši nezapomínají na
tresty, kterých se jim dostalo, a mají na ně většinou hořké
vzpomínky, touží se zbavit jha a také se pomstít. Někdy se
zdá, že zapomněli, ale kdo je sleduje v životě, ví, jak hroz-
né bývají vzpomínky na mládí. Tresty od rodičů se snadno
zapomenou, ale ne tak tresty od vychovatelů. Nejeden se ve
stáří brutálně pomstil za určité tresty, vytrpěné nespraved-
livě v době výchovy. Naopak preventivní systém činí žáka
přítelem, který ve vychovateli vidí dobrodince, který ho
upozorňuje, jen aby ho uchránil od nepříjemností, trestů
a hanby, a učinil ho dobrým.
4. Preventivní systém má za následek, že vychovatel bude
moci mluvit s žákem vždy mluvou srdce, a to jak v době
výchovy, tak později. Získá si nad ním jakousi nadvládu
a bude ho moci napomínat, radit mu, ano i kárat ho, když
už tento bude v zaměstnání, v občanském úřadě nebo v ob-
chodě. Pro tyto a jiné důvody se zdá, že preventivnímu sys-
tému se musí dát přednost před represivním.
Don Bosco pak přechází k aplikaci:
Praxe tohoto systému se zcela opírá o slova sv. Pavla, kte-
rý praví: Láska je trpělivá… všechno snáší, všemu věří, vy-
drží každou nepříjemnost (1. Kor. 13,4–7). Proto jen křes-
ťan může s úspěchem aplikovat preventivní systém. Rozum
a náboženství, to jsou dva nástroje, jichž musí vychovatel
stále používat, učit se jim a sám je praktikovat, chce-li být
poslouchán a dosáhnout svého cíle. Hle, hlavní pravidla, jak
se tento systém má aplikovat:
1. Ředitel se musí cele věnovat svým žákům a nesmí si brát
žádné úkoly, které by ho od jeho úřadu oddalovaly, ano
musí být s žáky stále, když nejsou povinně jinde, leda, že by
jim jiní řádně asistovali.
2. Učitelé, mistři, asistenti musí být zaručeně mravní. Ať
se jako moru chrání každé formy citové nevázanosti a příte-
líčkování se svými žáky a ať pamatují, že pád jednoho může
uvést do nesnází celý výchovný ústav. Ať nejsou žáci nikdy
sami. Pokud je to možné, asistenti ať je předcházejí tam, kde
se mají shromáždit a ať jsou s nimi dokud s nimi nebude
někdo jiný. Také ať nenechávají bez zaměstnání nikoho, ani
v době rekreace.
3. Dejme hochům plnou svobodu, ať se vyskáčou, vy-
křičí, jak se jim chce. Tělocvik, hudba, recitace, divadlo,
186
|
|
19.7 Page 187 |
▲back to top |
vycházky, to jsou všechno velmi účinné prostředky, jak do-
sáhnout kázně, prospět mravnosti a také zdraví. Jen musí-
me dávat pozor, aby obsah zábavy, zúčastněné osoby a také,
co se tam říká, bylo nezávadné. „Dělejte si, co chcete,“ říkal
veliký přítel mládeže, svatý Filip Neri, „mně stačí, když ne-
budete dělat hříchy.“
4. Častá zpověď, časté přijímání a každodenní mše svatá
jsou pilíře, které nesou budovu výchovy a musí ji nést, ne-
má-li v ní být místo pro pohrůžky a metlu. Nikdy nesmíme
hochy nutit, aby chodili k svátostem, ale jen je povzbuzovat
a dávat jim k tomu příležitost. Při duchovních cvičeních,
při třídenních a devítidenních pobožnostech, v kázáních
a v náboženských hodinách, všude ukazujme na krásu, ve-
likost a svatost našeho náboženství, které nám nabízí pro-
středky tak snadné a užitečné pro občanskou společnost,
pro klid srdce a pro spásu duše, jakou jsou právě svátosti.
Tak si je děti oblíbí a budou k nim přistupovat s radostí,
ochotou a užitkem.
5. Ať se velice dbá na to, aby se do ústavu nedostali špatní
kamarádi, špatné knihy a lidé, kteří vedou špatné řeči. Vý-
běr dobrého vrátného je pravý poklad pro výchovný ústav.
6. Každý večer pro večerní modlitbě, než jdou hoši spát,
ředitel nebo někdo v jeho zastoupení ať k nim promluví pár
laskavých vět: ať jim dá potřebné upozornění nebo rady, co
se má dělat a co se nemá dělat. Ať se snaží vždy vyvodit po-
naučení z toho, co se během dne stalo v ústavě nebo mimo
ústav, ale jeho řeč ať nepřekročí dvě, nanejvýš tři minuty.
Toto je klíč k moralitě, k dobrému chodu a k zdárnému
průběhu výchovy.
7. Jako moru se musíme bránit mínění těch, kteří by nej-
raději odložili první přijímání dětí na pozdější dobu, kdy už
se většinou ďábel zmocnil duše dítěte k nevyčíslitelné škodě
jeho nevinnosti. V prvotní církvi se částečky od velikonoč-
ního přijímání rozdávaly dětem. Z toho vidíme, že si církev
přeje, aby byly děti záhy pouštěny k sv. přijímání. Když dítě
dovede dělat rozdíl mezi chlebem a chlebem a je dostatečně
poučeno, pak ať se nehledí na věk a ať přijde nebeský Král
a ujme se té požehnané duše.
8. Katechismy doporoučejí časté přijímání. Sv. Filip Neri
doporoučel týdenní i častější. Tridentský koncil říká jasně,
že si velice přeje, aby každý věrný křesťan, kdykoliv jde na
mši svatou, šel také k přijímání. A ať to není jen duchov-
ní přijímání, nýbrž svátostné, tak aby přijal i co nejbohatší
ovoce této božské Oběti.
Užitečnost tohoto systému je každému rozumnému člověku
zjevná. Přesto Don Bosco ještě pokračuje:
„Někdo řekne, že je tento systém v praxi obtížný. Připo-
mínám, že ze strany žáků je mnohem snadnější. Ze strany
vychovatelů má v sobě nějaké potíže, ale ty se zmenší, když
se dá vychovatel do práce s horlivostí. Vychovatel je přece
člověk zasvěcený blahu svých žáků a musí být ochoten pod-
stoupit kdejaké nepohodlí a námahu, jen aby dosáhl cíle, to
je občanské, mravní a všeobecné výchovy svých žáků. Vedle
jmenovaných výhod připojím ještě další:
1. Žák si zachová vždycky velikou úctu k svému vychovateli
a bude vždycky vděčně vzpomínat na přijatou výchovu. Na
své učitele a jiné představené se bude dívat vždy jako na své
otce a bratry. Kamkoliv půjdou tito žáci, všude budou dělat
rodině radost a budou dobrými občany a dobrými křesťany.
2. Ať už byla při vstupu do ústavu jeho povaha jakákoliv
a jakýkoliv charakter a mravní úroveň, rodiče si mohou být
jisti, že se jejich syn nezhorší, nýbrž že spíše nastane zlepše-
ní. Mnozí byli napřed metlou svých rodičů, odmítly je do-
konce polepšovny, ale vychováni podle těchto zásady se dali
na pořádný život a dnes zaujímají čestné místo ve společ-
nosti, jsou oporou rodin a dělají čest místu, kde žijí.
3. Ti, co přišli do ústavu se špatnými návyky, nemohou
nakazit druhé, a ti zase od nich nemohou přijmout škodu,
protože k tomu není prostor ani čas ani příležitost, neboť
asistent, jehož přítomnost předpokládáme, by to zamezil.
Don Bosco ve svém Preventivním systému řekl také své slo-
vo o trestech:
Kde se nemusí trestat, ať se netrestá vůbec, a kde je nutná
represe, držme se těchto zásad:
1. Ať se vychovatel snaží, aby ho žáci měli rádi. Pak se ho
nebudou bát. V tom případě stačí dítěti odejmout projev
blahovůle a už je tu trest, který však probudí touhu rehabili-
tovat se, dodá odvahy a neponíží.
2. U mladých lidí je trestem, co za trest nepokládáme.
Bylo pozorováno, že nevěnovat chlapci vlídný pohled je
horší než dát mu pohlavek. Pochvala za dobrý čin a pokárá-
ní za špatný čin jsou už samy o sobě velikou odměnou nebo
trestem.
3. Vyjma velmi vážné případy ať nekárá a netrestá veřej-
ně, ale vždy stranou od kamarádů a ještě vynaloží všechnu
opatrnost a trpělivost, aby dotyčný uznal na základě rozu-
mu a víry, že jednal špatně.
4. Bít jakýmkoliv způsobem, nechávat klečet v bolestné
poloze, tahat za uši a podobně, to se musí v každém případě
vyloučit, protože to zakazuje i světský zákon, velice to ho-
chy roztrpčuje a vychovatele ponižuje.
5. Ředitel ať dobře vysvětlí pravidla a poukáže na odmě-
ny i na tresty, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nevěděl,
že je to přikázané, nebo zakázané.
6. Než se udělí jakýkoliv trest, ať se uváží, jaký je stupeň
viny, které se žák dopustil. Kde stačí napomenout, ať se ne-
kárá, a kde stačí pokárat, ať se netrestá více.
7. Ani slovy ani skutky ať se netrestá, když duch je po-
bouřený, ať se netrestá pro obyčejné opomenutí, ať se ne-
trestá příliš často.
I když Don Bosco hned svůj systém neformuloval, přece jej
dobře znal a ovládal, mluvil o těchto zásadách v konferen-
cích se svými spolupracovníky. Říkal se sv. Františkem Sa-
leským, že „více much se chytí na kapku medu než na sud
octa“. Nabádal, aby se brala v úvahu přirozená lehkomysl-
nost chlapců, že není všechno zloba. Je třeba je asistovat, ale
tak, aby ani necítili, že jsou asistováni. Hrát si s nimi, sná-
šet jejich křik a jiné nepříjemnosti z jejich strany. Pán přece
řekl: „Nechejte maličké přijít ke mně!“ Don Bosco sám cho-
dil často mezi hochy, a když se něco semlelo, dal to hned do
pořádku. Hovořil s ostatními představenými, ptal se jich na
chování hochů, dával jim dobré rady, jak mají postupovat.
Předepsal, aby se vždy v neděli večer četly známky z chová-
ní, studia a práce. Pilné povzbuzoval, nedbalé napomínal.
Říkal, že každý hoch si dá časem říci. Proto stále upozorňo-
val, radil, jeho trpělivost byla nekonečná. Když šlo o přijetí
nebo propuštění, říkal se sv. Pavlem: „Všechno zkuste, co je
dobré, ponechejte!“
Je těžké vystihnout všechno, co dělal pro výchovu svých
hochů. Pověstná byla jeho „slovíčka do ouška“. A kolik jich
bylo! Hoši cítili, jak je má rád, jak mu na každém záleželo.
187
|
|
19.8 Page 188 |
▲back to top |
Cítili, že za spásu každého z nich by byl rád život položil.
Hřích považoval za svého největšího nepřítele. Proto tak rád
zpovídal a doporučoval sv. zpověď. Nabádal stále k upřím-
nosti a otevřenosti a nikdy ji nezradil. V přijímání svátos-
tí největší svoboda, nikdy nechtěl, aby hoši měli pocit, že
jsou nuceni. V kostele se nemělo přistupovat k svatému
přijímání popořádku. Raději trochu zmatku než nedosta-
tek svobody. Svátosti a mše svatá byly opravdu srdcem jeho
výchovného systému. Kolem Dona Boska vyrůstali skvělí
hoši, dokonce světci. V jeho domě všechno dýchalo svatostí
a radostí.
Jeho vychovávací systém se stále více prosazoval, hlavně
díky ovoci, které přinášel. Zajímali se o něj známí pedago-
gové, ano i v nekatolických kruzích nacházel vlídné přijetí
a obdiv.
48 Slovo o trestech
Dr. Ascanio Savio říkal, že Don Bosco tak zvládl svou
vznětlivou povahu, že se o něm myslelo, že je flegmatik. Ni-
kdo ho neviděl rozčileného nebo rozrušeného. Řídil se slovy
Písma svatého: „Bůh nemluví tam, kde je neklid.“ Josef Buz-
zetti svědčil, že nikdy neviděl, že by byl Don Bosco někoho
potrestal nespravedlivě. Ovšem také trestal, musel trestat.
Kde jsou lidé, tam jsou i poklesky, a kde je hodně lidí, tam
vznikají ustavičné problémy. Jsou povahy těžké, vzdorovité,
neukázněné i zlé; kdyby se jim nechala volná ruka, rozruši-
ly by veškerý řád a těžce by poškodily společenství. Musíme
pamatovat, že Don Bosco pracoval většinou s narušenými
hochy a že neměl kolem sebe žádné anděly. Preventivní sys-
tém lásky neznamená slabošství. I tam, kde vládne láska,
musí být pořádek. I trestat se někdy musí, ale trest má být
inspirován vždy láskou.
První potrestání, kterého Don Bosco užíval, bylo odnětí
blahovůle. Když byl někdo zlomyslný a schválně neukázně-
ný, Don Bosco mu dal cítit svou nelibost tím, že si ho nevší-
mal, dělal, že ho nevidí, nenechal si od něho políbit ruku,
jak bylo tehdy všeobecným zvykem. Jindy položil takovému
prostou otázku: „Ty už mě nemáš rád?“
Vypravoval Francesio, že v době podzimního výletu spal
vedle jednoho už dospělejšího hocha. Zpozoroval, že vzly-
ká. Ptal se ho na důvod. „Don Bosco se na mě podíval.“ „Co
na tom?“ „Ale on se na mě podíval tak divně.“ A plakal dál.
Francesia se druhý den ptal Dona Boska, co se stalo. A on:
„Však on dobře ví, co.“
Stalo se, že Don Bosco řekl přísnější slovo jinému chlap-
ci, a toho to vzalo tak, že dostal horečku. Don Bosco musel
jít na ošetřovnu mu to vymluvit a hocha potěšit. Jinak by se
byl snad neuklidnil. Hoši měli Dona Boska tak rádi a tak
si přáli, aby byl s nimi spokojen, že musel dobře odměřo-
vat slova, aby snad někomu nezpůsobil příliš velkou bolest.
Také, jen co potrestaný změnil své chování, Don Bosco mu
hned plně vrátil svou lásku a více nevzpomínal.
Každá povaha není tak citlivá. Když šlo o hochy citově
chudé, kteří si nechtěli dát říct a svévolně zlobili, musel v zá-
jmu celku svolit k citelnějšímu trestu. Když šlo o tajné pro-
vinění, nezveřejňoval je. Když šlo o nekázeň zjevnou a po-
horšlivou, bylo třeba ukázat, že to tak nejde. Obyčejně sám
neukládal trest, ale nechal, aby jej uložil někdo, kdo měl na
starosti kázeň. Bití, zbavení pokrmu, pokořující a dráždící
tresty, kárání provázené hrubými výrazy, netrpěl. Vůbec byl
proti ponižování viníků. Chtěl, aby se dovedli sami ponížit.
Bylo možné hochovi ubrat z přílohy k chlebu, když byl líný,
nedovolil mu hrát si s druhými, když nechtěl poslouchat,
nechat ho mimo jídelnu, když utekl bez dovolení přes zeď
ven, ale jíst dostal. Byly to celkem maličkosti, ale on chtěl,
aby nebyly pociťovány jako maličkosti. Tak s málem dosa-
hoval hodně. Asistenti si někdy nevěděli rady s některými
a stěžovali si Donu Boskovi. Tu je učil tresty stupňovat, ale
nejít za určitou mez. Vychovatel, který vyčerpal kázeňské
prostředky, pak zůstává bezmocný. Napřed může hoch při
obědě stát, ale dostat všechno. Když to nepomůže, ať jde na
oběd, až ostatní odejdou z jídelny. Když to nepomůže, ať jí
odděleně od druhých. Nedat jíst ať je až poslední prostře-
dek vyhrazený skutečné nekázni. Hoši si obyčejně dají říci,
zvláště když představený dá najevo, že chce hochy ušetřit
zbytečného zahanbení… Kdyby hoch pochopil a byl ocho-
ten podřídit se, lepší je upustit od trestu. I to je prostředek
k nápravě. Ovšem kdyby někdo chtěl jen oklamat předsta-
veného, nebylo by dobré mu neukázat, že chytračením nic
nespraví.
Mohou se vyskytnout i extrémní případy. Např. kdyby
se chování některého rovnalo vzpouře. Jsou takové povahy
a pak nezbývá, než sáhnout k nejextrémnějšímu prostřed-
ku. Stalo se jednou, že se takový výrostek opovážil postavit
se přímo Donu Boskovi. Jeho drzost dosáhla vrcholu a tvá-
řil se, jako by Don Bosco musel kapitulovat před ním. Hor-
ší bylo, že kolem stáli hoši a dívali se na nechutnou scénu.
Tehdy Don Bosco všechny překvapil. Zničehonic dal zpup-
níkovi facku. Pak si zakryl oběma rukama tvář a odešel.
Blesková akce zlomila hochovu pýchu. Sklonil hlavu a když
viděl, že všichni kolem se na něho dívají, bez hlesu šel po
svých a přestal s provokacemi. Ano, šel do sebe a chování
zcela změnil. Don Bosco po létech vzpomínal na tuto udá-
lost. Tehdy si byl jist účinkem tohoto trestu, ale říkal: „Ni-
komu to nedoporučuji. Je to riziko. Mohlo to dopadnout
také jinak.“
Jediná věc, která ho nenechávala klidného, byly projevy
nenávisti k Bohu. V Itálii nejde jen o braní jména Božího
nadarmo, tam existuje klení v hrozné podobě. Člověk ve
vzteku hrozí nebi pěstí nebo udělá posunek, který zname-
ná pohrdání vůči Bohu, nebo existují i výkřiky podobného
ražení. Don Bosco jednou takového zuřivého hocha pěkně
vyplatil: dal mu pár pohlavků a řekl: „Tu máš, abys věděl.
A pamatuj, že od Pána Boha můžeš někdy dostat něco ještě
peprnějšího.“ Toto vypravoval kardinál Cagliero, ale hned
dodával, že jen jednou za dlouhá léta viděl Dona Boska
tak rozrušeného. Také don Rua vzpomínal na jeden takový
případ, kdy Don Bosco rozrušeného hocha musel zchladit
několika pohlavky. Ale také poznamenával, že jinak po více
než třicet let, co s ním byl, neviděl ho rozčileného. I Pán Je-
žíš někdy vzplanul, když šlo o čest Boží. Být mírný nezna-
mená dívat se klidně na řádění druhého. Tyto případy nic
neubírají ani na Don Boskově svatosti, ani na jeho preven-
tivním systému. Naopak je potvrzují.
Ve výchovných společenstvích nejde jen o pochybení
jednotlivců, ale celé společenství se může dostat do jakési
krize, kterou vychovatel musí vyléčit. I Don Boskova Do-
mova se někdy zmocnily nálady, které působily jako nemoc:
podlamovaly lásku, dávaly podnět k nespokojenosti. Jistě
příčinou byli jednotlivci, ale kolektiv neměl sílu jim čelit,
a tak jim vlastně nahrával. V takových případech vyvstával
188
|
|
19.9 Page 189 |
▲back to top |
problém kolektivního potrestání, kde trpí nevinný s vin-
ným, a je těžko je oddělit. Don Bosco nebyl pro kolektivní
trestání, ale někdy bylo třeba dát najevo nesouhlas. Stalo se
někdy, opravdu jen někdy, a to málokdy, že začala taková
otrávená nálada mezi hochy. Množily se stížnosti předsta-
vených, rozmáhala se nekázeň a Don Bosco jediný mohl
pomoci. V takových mimořádných případech krize vyvr-
cholila tím, že Don Bosco, jinak vždy plný lásky a radosti,
vystoupil večer na katedru, odkud míval večerní slovíčko
k hochům, a bylo na něm vidět, že je smutný. „Dnes s vámi,
milí hoši, bohužel nejsem spokojen. Jděte spát, dnes vám
nic jiného nemohu říci.“ A strčil si ruce pod plášť a poma-
lu a vážně odcházel ke schodišti a nahoru do své světničky.
Mezi hochy se ozval obyčejně pláč, sem tam někdo zrudl
a komunita šla spát s tou nejsmutnější náladou. Zarmou-
tit Dona Boska bylo totéž jako zarmoutit Pána Boha, ano,
lidsky se to cítilo ještě hůř. To obyčejně stačilo, aby se dům
dal do vzorného pořádku. Bolák se provalil a přestal bolet,
protože se mohl vyčistit. Don Bosco si dával pozor, aby ta-
kové lekce nebyly na denním pořádku, protože by ztratily
na působivosti. To se může stát jen jednou za dlouhý, velmi
dlouhý čas, a vychovatel už musí mít promyšlený plán, jak
vrátit komunitě radost a nadšení.
Konečně ve výchovných společenstvích mohou být i jed-
notlivci opravdu škodliví. Takových je třeba se zbavit. Don
Bosco nebyl nikdy náhlý a nestávalo se, že by někoho vylou-
čil z Domova jen tak. Obyčejně s ním vícekrát mluvil, napo-
mínal ho, obklopoval ho všemožnou péčí, zvláště dobrými
kamarády, a jen když dotyčný zůstával hluchý ke všemu, po-
žádal ho, aby si našel něco jiného. Zloději, nemravní, zavile
neuctiví k Bohu a k náboženství neměli místo v jeho domo-
vě. Kazili by druhé. Přednost dával Don Bosco tomu, aby se
dotyčný sám přesvědčil, že není na pravém místě. Vylučoval
jen zřídka a ještě s velikou opatrností, šetrností a láskou.
Vytvořila se v Domově skupinka pohoršlivých hochů?
Don Bosco si je nechal zavolat k sobě do bytu a napomínal
je: „Podívejte se, hoši, proč mě chcete přinutit, abych byl
na vás přísný? Povídá se o vás to a to. Je to pravda? Nepo-
sloucháte, ale což je poslušnost tak zlá? Nevidíte, jaké škody
působíte druhým? Dejte si přece říci! Nechejte těch řečí. Ne-
přeji si, abyste byli pořád pohromadě, rozvracíte mi v domě
pořádek. Upozorňuji vás skutečně naposled. Jestli se nedá-
te přesvědčit, budete muset jít pryč z mého domu. Je to mé
pevné rozhodnutí, tak mi to říká svědomí. Pak budete mož-
ná plakat, ale bude pozdě.“ Někdy to pomohlo, někdy ne.
Ale žádný z provinilců nemohl vinit Dona Boska. Odcházel
s vědomím, že si o to řekl sám.
Nejvíc Don Bosco trpěl, když se dověděl, že někdo dru-
hého svedl k hříchu. Mezi hochy šlo ponejvíce o nemrav-
né řeči a podobně. Tam nebyl ochoten zavírat oči. Někdy
říkal: „Podívejte se: Don Bosco je ten největší dobrák pod
sluncem, ale nedávejte pohoršení! Neničte mi duše! Pro-
tože v tom případě je Don Bosco neúprosný.“ A byl. Vlky
mezi svými ovečkami netrpěl. K svedeným byl milosrdný
a hojil je trpělivě, jak nejlépe mohl. Ovšem bděl, aby v nich
zlo nepokračovalo a aby se sami neproměnili ve vlky. Tyto
případy nikdy neřešil veřejně. Nechtěl, aby se o nich mluvi-
lo. Pohoršení je nakažlivé. Jako důvod, proč dotyčný odešel
domů, se mohlo vždycky uvést něco vedlejšího. Také pro-
to, aby se šetřila jeho čest. Když někoho propouštěl, dělal to
jemně a nezapomínal dát mu otcovské ponaučení: „Pama-
tuj, že máš nesmrtelnou duši! Dej všechno do pořádku a zů-
staňme i tak přáteli.“ Mnozí z vyloučených mu zachovali tu
nejlepší vzpomínku, nebo aspoň nevzpomínali ve zlém.
49 V první linii
Svátek sv. Františka Saleského roku 1853 byl slavný jako jin-
dy a vyznačoval se množstvím svatých přijímání. Pak přišla
Popeleční středa 9. února a za ní půst se svými katechismy
ve všední den. Don Bosco se zase spravedlivě staral o všech-
ny oratoře a zvláště myslel na tu na Porta Nuova, kde byl
ředitelem po donu Ponteovi don Rossi, muž horlivý, ale ne
dosti zdravý.
V prvních dnech měsíce března vyšel první svazeček Ka-
tolického čtení. Měl nadpis „Katolík poučený o svém nábo-
ženství“. Byla to vlastně kniha o 452 stránkách, která měla
vycházet na šest pokračování od března do srpna. V lidovém
podání se v ní uváděl rozhovor otce s dětmi na téma nábo-
ženství. Byla to vlastně učebnice katolického náboženství,
ve které se otevřeně mluvilo o rozdílech mezi náboženstvím
katolickým a protestantským, případně valdenským. Dílo
polemické, i když se snažilo při potírání bludu šetřit osoby.
Don Bosco se v závěru knihy obrací na protestantské pas-
tory slovy, ze kterých lze vycítit už něco, co bychom mohli
nazvat ekumenickým tónem, protože v nich nezaznívá ne-
návist, ale láska. Píše: „Toto jsou slova bratra, který vás mi-
luje, a to daleko víc, než si můžete myslet, slova bratra, který
je ochoten obětovat sebe a všechno, co má na tomto světě,
pro vaše dobro… Bratra, který cítí hrůzu a strach z nejistoty,
jaký bude osud vašich duší i duší vašich následovníků, brat-
ra, který zvedá oči a ruce k nebi a vybízí vás a všechny dob-
ré lidi, aby se modlili k milosrdnému Bohu, aby vás osvítil
paprsky své milosti, abyste se vrátili do otcovského ovčince
Ježíše Krista a abychom tak způsobili velikou radost celému
nebi, mír vašim duším a odůvodněnou naději, že všichni do-
jdeme spásy.“ Když vyšlo všech šest svazečků, Don Bosco si
pospíšil a vydal knihu ještě jako celek. Roku 1882 se postaral
o její druhé vydání. V druhém vydání měla změněný název:
Katolík ve světě. Jak svazečky, tak celá kniha se velmi brzy
rozešly. To Dona Boska jen utvrdilo v přesvědčení, že je mezi
katolíky hlad po náboženském vzdělání a potřeba mít v ru-
kou ideové zbraně proti vtíravému nepříteli.
Na měsíc duben byl mimo to připraven svazeček Život
svaté Zity a svatého Isidora, služky a rolníka. Tyto životopisy
prostých lidí měly ukázat, jak se v katolické církvi jeví v pro-
testantském světě neznámá charakteristika církve – svatost.
Podnik s Katolickým čtením se hned zpočátku jevil jako
riskantní. Církev byla v takovém položení a tak tísněna li-
beralismem a herezí, že v mnohých byla malá dušička, a to
i v některých vysoce postavených lidech. Tak překvapilo, že
arcibiskupská kurie turínská sice předložené spisy schválila
a na začátku bylo uvedeno obvyklé „S církevním schvále-
ním“, ale žádný z cenzorů se neodvážil dát na to své jméno.
Jen Don Bosco se na svůj text podepsal plným jménem. Čím
to bylo? Itálie počítala v poslední době pěknou řádku tero-
ristických útoků na církevní osobnosti a také mrtvých z řad
kléru bylo více, hlavně v církevním státě. Ale ani v Piemontě
nebylo do atentátů daleko. Však netrvalo dlouho a hlavní re-
daktor Armonie Dr. Jakub Margotti byl udeřen kdesi na ulici
klackem a málem zabit. Byl tedy strach a kanovník Zappata,
189
|
|
19.10 Page 190 |
▲back to top |
který byl pověřen revizí, odmítl vystavovat se do nebezpečí.
Nezbylo než obrátit se na monsignora arcibiskupa, co se má
dělat. Monsignor Fransoni poradil, aby se pro církevní schvá-
lení chodilo do Ivrei k biskupu Morenovi, a sám mu v tom
smyslu psal. Cenzurou byl pověřen ivrejský generální vikář
Pinoli, ale i on prosil, aby se jeho jméno neuveřejňovalo.
Náš Don Bosco téměř v tom boji osaměl. Ale stál pevně
na svém místě. Don Rua říkal, že dostal řadu výhružných
anonymních dopisů, ale odevzdal vše do rukou Boží Pro-
zřetelnosti. V dubnu a v červnu vyšly zase dva svazečky
mimo program – dva díly spisu „Dobrá matka rodiny“. Ná-
mět: Jistá paní shromažďuje u sebe různé lidi ze svého okolí
a vysvětluje jim Vyznání víry…
Atmosféra v hlavním městě byla toho roku rozžhavená.
Gazzetta del Popolo – noviny, které vynikaly surovým tó-
nem vůči všemu církevnímu, rozdmýchávala mocně temné
pudy podzemí. 8. května byla slavnost Ústavy a zvrhla se
v proticírkevní manifestaci. Nový valdenský chrám zářil lu-
xusní iluminací, studenti se svými profesory a některé děl-
nické spolky provolávali slávu svobodě a táhli k Porta Nu-
ova, kde chrám stál, provolávajíce slávu svobodě svědomí
a podobně.
V květnu vyšel další svazek Don Boskových spisů „His-
torické zprávy o eucharistickém zázraku, který se stal v Tu-
ríně 6. června 1453“. Byla to publikace příležitostná, protože
se právě slavilo pětisetleté jubileum této události. Turínský
zázrak se udál takto: Odpoledne toho dne jel kolem kos-
tela sv. Silvestra v Turíně vozka se soumarem. Soumar měl
na zádech upevněný vak, ve kterém byla mimo jiné mon-
strance s Hostií, uloupená z kostela v Exil u Susy za vojen-
ských akcí. Před kostelem soumar ne a ne jít dál. Klekl si
a vozka ho marně pobízel, aby vstal. Tu se z uvolněného
pytle vznesla před očima všech lidí monstrance, z níž se
pak při příchodu turínského biskupa odloučila svatá Hos-
tie a sestoupila do přineseného ciboria. Zázrak byl očividný
a nepopiratelný, úředně potvrzený biskupem Ludvíkem Ro-
magnanem a dosvědčen tolika diváky. Na místě zázraku byl
postaven kostel Božího Těla a Turín byl od té doby vůbec
městem eucharistickým.
Don Boskova knížka byla ihned rozebrána a udělala ve-
likou propagandu. Uváděl se v ní i zvláštní pastýřský list
arcibiskupa exulanta, psaný k té příležitosti. Byl tam i po-
drobný program třídenní přípravy a pak následovné oktávy
slavnosti. Don Bosco při té příležitosti řekl kleriku Ruovi,
aby si jednu knížku dobře schoval a aby ji za dalších padesát
let znovu vydal. Rua namítl, že do té doby může být dáv-
no mrtvý, ale Don Bosco ho ujistil, že nezemře, a že svěřený
úkol splní. To se v roce 1903 skutečně stalo.
Slavnosti u Božího Těla byly opravdu ohromné. Z celé-
ho Piemontu přicházela eucharistická bratrstva se zástupy
poutníků prokázat úctu Nejsvětější svátosti oltářní a záro-
veň manifestovat věrnost katolické víře. I král s celým dvo-
rem přišel v den slavnosti do kostela Božího těla a s ním
řada oficiálních osobností. Tomu se vyhnout nemohl. Dva-
náct arcibiskupů a biskupů se zúčastnilo pobožností. Po
dva dny bylo veliké osvětlení Turína. Snad naposledy byla
osvětlena radnice, senát a akademie věd u příležitosti nábo-
ženských oslav. Zato sněmovna poslanců, židovské ghetto
a kostel valdenských tonuly ve tmách. Měla být dvě velká
božítělová procesí: jedno na zahájení oslav, druhé na za-
končení, ale co to? Při jednom i při druhém se rozpoutala
bouře a liják zkropil zbožné k veliké škodolibé radosti bez-
božných. I Don Bosco byl promočen do poslední niti. V ka-
ždém případě Turín ukázal, že ještě není celý protestantský
a katolíci si říkali: „Vydržíme, ať přijdou sebevětší bouřky.“
50 Svatý Cafasso a Oratoř
Don Bosco, jakmile mu to počasí dovolilo, dal odstra-
nit trosky novostavby a začalo se stavět od základů znova.
Městská komise odhadla škodu na 10 000 lir, ale větší měla
být škoda stavitele, který byl odsouzen k náhradě. Byla to
jistě jeho vina, ale Don Bosco mu slíbil, že mu pomůže,
aby měl škodu co nejmenší. Zatím, snad v následku pohro-
my, společnost dona Borela, dona Murialda, dona Cafassa
a Dona Boska, kteří se notářsky zaručili za splacení dluhu
Rosminimu, se ztenčila o první dva. Odstoupili od ruči-
telské smlouvy a zůstali dva poslední. Don Cafasso Dona
Boska neopustil a ručil za jeho dluh. Bylo to od něho kava-
lírské gesto. Chceme mu poděkovat touto kapitolou.
Don Cafasso měl svou zpovědnici blízko obrazu Panny
Marie Milostné, a ta byla stále obležena penitenty ze všech
vrstev obyvatelstva. Don Bosco chodil ke zpovědi k němu.
Klečíval pokorně na zemi u blízkého pilíře a připravoval se,
až zpovědník, zpozorovav ho, nadzvedl záclonku a dal mu
pokyn, aby přistoupil. Věděl, že Don Bosco nemá času na-
zbyt. Don Bosco hned šel a k povzbuzení jiných si vykonal
pokorně svou zpověď. Klerik Bellia ho provázel celý ten čas,
co byl v Oratoři. Don Bosco však chodil do Konviktu často.
V těch letech vlastně psal svá díla hlavně v knihovně Kon-
viktu. Nikdy nezapomněl navštívit odpoledne svého zpo-
vědníka a projednat s ním ještě jiné věci. V něm měl svou
největší oporu – spolehlivého duchovního vůdce, který ho
vedl nejen ve věcech svědomí, ale i ve věcech týkajících se
jeho poslání. Mívali spolu někdy dlouhé důvěrné rozhovory.
Jednou, bylo to na začátku roku 1851, Don Bosco otázán,
řekl donu Cafassovi, že jeho život se neprotáhne na více než
na 10 let. To se plně splnilo.
Píše don Ascanio Savio, že tam, v bytě dona Cafassa se
předem projednávalo všechno, co pomalu vznikalo kolem
Dona Boska. Oba byli vždy víceméně stejného myšlení. Jen
v jedné věci, jak řekl jednou Don Bosco, se rozcházeli. Bylo
to u sv. Ignáce o duchovních cvičeních: Don Cafasso říkal,
že věci se mají dělat vždy dobře, Don Bosco zase, že upro-
střed tolikeré bídy stačí dělat je aspoň diskrétně. Oba měli
pravdu, protože první zdůrazňoval věc samu v sobě, Don
Bosco ji zase bral v souvislosti s okolnostmi.
Don Cafasso svého chráněnce vždycky hájil. Byli kně-
ží, kteří Dona Boska kritizovali, neseděl jim. Don Cafasso
je klidnil a říkal: „Znáte dobře Dona Boska? Já, čím víc ho
studuji, tím méně mu rozumím. Je obyčejný a zároveň ne-
obyčejný, pokorný a veliký, má plány, které vypadají jako
neuskutečnitelné, on jde za nimi a řeklo by se, že je nescho-
pen, a najednou se vidí, že ze všeho vyjde vítězně. Pro mne
je Don Bosco tajemstvím. Je mi jasné, že pracuje pro Boha
a Bůh pracuje pro něho.“
Jako zpovědník byl přesvědčen, že jeho dílo je Boží dílo,
a byl ochoten vždy mu pomoci. Ano, cítil se k tomu zavá-
zán. On jediný od něho nikdy neuhnul. I peníze si Don
Bosco od něho nosil. Někdy mu scházelo 200, 300 lir a bylo
190
|
|
20 Pages 191-200 |
▲back to top |
|
|
20.1 Page 191 |
▲back to top |
třeba nutně zaplatit. Šel ke Cafassovi a neodešel s prázd-
nou. Ne že by Cafasso měl nazbyt, ale jako důvěrník mnoha
vznešených měl vždycky možnost přijímat i dávat. Cafasso
se někdy smál: „Poslouchejte, nejste zrovna vzor čestnosti.
Čestný člověk, co slíbí, splní. Vy pořád slibujete, že už ne-
přijdete, a že dluh vrátíte, a zatím chodíte pořád jen žebrat.
Můj drahý, dejte si do pořádku svědomí!“ Ale říkal to tak,
že si rozuměli a smáli se oba, jeden zkroušeně, druhý sho-
vívavě.
Don Cafasso měl mimořádné nebeské dary. Jednou ne-
měl opravdu, co by Donu Boskovi dal, ale řekl mu: „Jděte
směrem k náměstí sv. Karla. Jděte za člověkem, který vás
osloví a dobře pořídíte.“ Bylo to tak. Sluha jisté paní ho
zastavil, že paní s ním potřebuje mluvit. Šel a dostal od ne-
mocné, co potřeboval. Vypravoval to kleriku Belliovi sám.
Náš Don Bosco posílal k donu Cafassovi také na takzva-
nou „zkoušku povolání“. V roce 1853 k němu poslal Jana
Cagliera a Angela Savia. Don Cafasso jim mluvil tak nadše-
ně o kněžství, že hoši byli svatě dotčeni. Zvláště jim uvázla
v paměti věta: „Stal jsem se knězem jen jednou, ale kdybych
mohl, stal bych se jím ještě stokrát.“ Jindy šli k němu na
„zkoušku“ Massaia a Fusero. Cestou do Konviktu se přeli
o nějakou vědeckou otázku. Jen vešli k donu Cafassovi, ten
jim řekl, o čem mluvili cestou a také, kdo měl pravdu a kdo
ne. Hoši o tom pak vyprávěli Donu Boskovi. Ten jen proho-
dil, že don Cafasso má zvláštní dary od Pána Boha.
Don Bosco hochům často hovořil o svém svatém učiteli
a nabádal je, aby k němu měli úctu. „Na jeho rozkaz jsem
zůstal v Turíně, on rozhodl, abych se věnoval hochům, on
je ten první katechista naší Oratoře. Don Cafasso je náš nej-
větší dobrodinec.“
51 Některé drobnosti
Začalo se tedy znovu pracovat na stavbě, ale Don Boskovy
finance byly chabé. Byl zadlužen, ale důvěra v Boží Prozře-
telnost ho neopustila. Také zde byli hodní lidé, kteří se sna-
žili ulevit mu v starostech, např. vévodkyně z Montmorensy
a markýz Fassati s chotí. Hrabě Cays, který chodil vytrvale
ve sváteční dny do Oratoře učit náboženství, zaplatil jed-
nou za Dona Boska 1 200 lir pekaři, který už hrozil, že pře-
stane dodávat. I od krále Filipa přišla přičiněním senátora
Cibraria pětistovka. V květnu byla malá loterie. Týkala se
věnované železné pokladny s různými tajemstvími, vystave-
ná v kavárně della Borsa. Ale to byly maličkosti. Také kně-
ží velkodušně přispívali, jak mohli, ale v dubnu 1853 byli
podrobeni dani z osobního majetku, pak v září byla upra-
vena znovu takzvaná kongrua (plat pro kněze v duchovní
správě). Pomalu se sahalo na církevní majetek a církvi se
ztěžovala existence.
Práci na stavbě zabrzdil v břenu dopis z radnice, kde se
žádalo, aby dosavadní stavitel nepokračoval ve stavbě, do-
kud nebude na radnici předložen návrh na řádný odborný
stavební dozor osoby, která je cizí podnikateli, aby se ne-
mohl opakovat případ z prosince. Don Bosco to musel na
radnici nějak vyžehlit ve prospěch stavitele, který si sice ne-
zasloužil ohled, ale Don Bosco neměl to srdce zničit ho.
Také kostel sv. Františka ještě nebyl uvnitř hotov. Našli
se dobrodinci. Rytíř Duprè koupil mramorovou mřížku pro
presbytář a nechal upravit kapli sv. Aloise, markýz Fassati
pořídil mramorovou mřížku pro kapli Panny Marie a osm
svícnů. Hrabě Cays, který byl i tentokrát priorem slavnos-
ti sv. Aloise, obstaral pro věž kostela nový zvon, který pak
svým jasným zvukem svolával lidi k bohoslužbám. Svěcení
zvonu vykonal opět farář Gattino. Hrabě Cays opatřil také
baldachýn a osm krásných uměleckých svícnů, které kdysi
dělaly parádu v královském paláci při svatbě královny Ma-
rie Adelaidy.
Mezi vzácnými hosty, kteří vícekrát navštívili Oratoř,
byl biskup z Asti monsignor Filip Artico, který podobně
jako monsignor Fransoni byl v těchto letech na černé lis-
tině tajných sekt a soustavně pronásledován. Don Bosco,
aby mu ukázal své sympatie, pozval ho k slavnosti sv. Aloi-
se do Oratoře u Porta Nuova, ale i to statečnému biskupu
přitížilo. V astijském laciném a ze špinění lidí žijícím časo-
pise zvaném L’Operaio d’Asti hned nato vyšel článek z pera
pana Gattiho, turínského dopisovatele, ve kterém se jedo-
vatě o biskupu psalo a kde se uváděly úplně vylhané věci.
Bohužel tisková svoboda tehdejší doby nekladla takovým
projevům meze a člověk se mohl bránit jen tím, že zase jiné
noviny uváděly nepravdy na správnou míru, nepravdy de-
mentovaly, hrozily soudním procesem a tak se jen polemika
rozšiřovala, lidé se měli na čem pást a tupený z toho oby-
čejně vycházel na cti citelně poškozený. To byl vlastní účel
takových akcí: protivníka co nejvíce pošpinit, lhostejno ja-
kými prostředky. Artico prosil Dona Boska, aby určité lidi
požádal o napsání pravdy, ale nevíme, zda se tak stalo a by-
lo-li to vůbec účelné.
52 Boj o duše
Již jsme viděli Dona Boska v práci. Starost o stovky hochů,
z nichž většina patřila k zanedbané chudině, péče o ty nejo-
hroženější v Domově, který zřídil při Oratoři sv. Františka
Saleského, stavba kostela a rozšíření Domova, to všechno
pohlcovalo peníze, čas i zdraví. K tomu přistoupilo nyní Ka-
tolické čtení, akce časově vůbec neomezená a tehdy dlouho-
dobá tíže, která tlačila hlavně jeho ramena. Ale nemohl si
dopřát klidu, protože ďábel také nespal.
V Turíně velikou práci vykonávali také školští bratři ve
svých školách. 30. července je obšťastnilo ministerstvo vál-
ky sdělením, že se ruší dekrety krále Karla Alberta a že jako
laici budou nadále podrobeni vojenské službě. To byla pro
ně veliká rána.
Určitou náhradou za tuto ztrátu bylo rozhodnutí jiného
ministerstva, kde byl nyní ministrem nám již známý hrábě
Cibrario. Ten zavedl z moci úřední jednotné školní osnovy
pro výuku katolického náboženství na školách. Povážíme-
-li, že tehdy učili náboženství nejen kněží, ale i laičtí učitelé
a že jednak docházka do školy nebyla ještě povinná, jednak
církevní autorita prakticky znemožněná, byl to dobrý zásah.
Kdo čte tyto osnovy, tak detailně propracované, nemůže se
ubránit dojmu, že je sestavoval odborník kněz a že je mini-
sterstvo jen přijalo. Povážíme-li, že ministr Cibrario často
hostoval v Oratoři a měl s Donem Boskem dlouhé rozhovo-
ry, jistě ne politické, nejsme daleko od pravdy, domníváme-
-li se, že tím knězem mohl být právě Don Bosco.
191
|
|
20.2 Page 192 |
▲back to top |
Další věc ležela Donu Boskovi na srdci: to jeho hanebné
sousedství – hospoda U Zahradnice. Byla v dvouposcho-
ďovém domě, stojícím kousek od zídky Oratoře, zvláště
v neděli hlučná, protože se tam stále vyhrávalo a vyřvávalo,
takže někdy nebylo slyšet slova při katechismu a při boho-
službách a bylo třeba přestávat, až se hluk utiší.
Dům patřil paní Terezii Kateřině jménem Bellezza, která
však bydlela ve městě a ten dům byl pronajatý. Bylo to cel-
kem 15 místností. Don Bosco se napřed pokusil dům kou-
pit, ale paní Bellezza nechtěla, takže se nedalo nic dělat. Po-
kusil se tedy budovu najmout, ale hospodský žádal od paní
domácí takové odškodné, že to nevypadalo nijak nadějně.
Ale pan hospodský zemřel a zůstala na hospodě jeho žena.
Ta už přece jen nebyla tak nepřístupná. I když pokračovala
v živnosti, dělala to ze setrvačnosti. Don Bosco se ji snažil
získat. Nastoloval pomalu dobré sousedské vztahy, když
bylo třeba, půjčil všelicos, půjčil to z hospody za dobrou
odměnu, někdy se tam pro Oratoř i vařilo. Nakonec jí Don
Bosco bez obalu řekl, že celý ten její podnik je pochybný
a že by udělala lépe, kdyby ho nedržela.
Začala se viklat a nakonec přistoupila na to, že hospodu
zruší. Jako podmínku si kladla, že Don Bosco odkoupí celé
zařízení. I to přijal, a tak jednoho dne se nosily do Orato-
ře pivní pulty, kutálely se sudy, nosily se půllitry a sklenice.
Maminka Markéta nad tím žasla, ale Don Bosco ji upoko-
joval, že se nedá nic dělat, něco se upotřebí, ostatní se dá
pryč. Tak došlo k pronájmu hospody do rukou Don Bos-
kových. Jenže paní „Zahradnice“, jak jí říkali hoši, bydlela
dál v horních světnicích a neměla se k odchodu. Pak ji její
bývalí zákazníci poštvali, že jednou přišla za Donem Bos-
kem a chtěla všechny úmluvy zrušit. Dokonce na něho kři-
čela, že je lhář. Bylo mu trapně, ale i to vydržel a tak dlouho
trpělivě jednal, až se vystěhovala do města. První čtvrtletní
činži za ni zaplatil. Na její místo dosadili jiné, slušnější pod-
nájemníky, ale to nebyl konec. To šlo jen o jednu polovici
domu. Druhá byla obsazena jinými lidmi. I tam bylo třeba
jednat, až mu paní Bellezza pronajala všechno. Nájemníci
samozřejmě dělali veliké těžkosti, bylo třeba jim slibovat
a dávat, někteří se vůbec nechtěli hnout, ano zlobili se, vy-
hrožovali. Nakonec byl celý dům v jeho rukou a pronájem
byl na několik roků. Pak zase bylo třeba dělat vnitřní úpra-
vy, protože budova byla ve špatném stavu. I k těm obětem se
propůjčil. Ale ani noví podnájemníci nebyli všichni poctiví.
Tak Don Bosco jednoho z nich pověřil vybíráním činže, ale
ten se nespokojil s desetiprocentní odměnou – nedal Donu
Boskovi ani haléř. Musel se s ním těžce dohadovat a byl rád,
že se aspoň odstěhoval pryč. Nic nedostal. Když si později
prokalkuloval, co ho stál nájem toho domu, ztráta se točila
kolem 20 000 lir. A ještě dům nebyl jeho.
Madame Bellezza mu pomohla trochu jen tím, že se
sama nastěhovala do domu, ale do své smrti nedala souhlas
ke koupi. Zemřela roku 1883, tedy až za třicet let. Teprve
tehdy její dědici dům prodali a 22. února 1884 Don Bosco
už sám starý a nedaleký smrti, dostal celý dům do svého
majetku za 110 000 lir. Ale byl šťastný, že měl z té strany čis-
to, že ustalo to stálé pohoršení pro jeho hochy. Tento vyhra-
ný boj měl ještě jinou kladnou stránku: Pozemek Oratoře se
koupí domu Bellezza zdvojnásobil.
53 V zákopech
Bohužel uprostřed 19. století se v Piemontě odehrávala ideo-
vá válka nejen na poli politickém, ale i na poli náboženském.
Od doby reformace protestantští křesťané byli odkázáni na
uzavřená alpská údolí, nyní se rozlili do kraje a usilovali
o získání silných pozic právě v hlavním městě. Odtud už bylo
snadno vnikat dále. Doba jim přála. Tísněná Církev nebyla
dosti silná, aby jim čelila, a třeba uznat, že už slavili značné
úspěchy. Don Bosco byl člověk v podstatě mírumilovný a ni-
kdy si neliboval v hádkách. Jistě mu bylo trapné, když nyní
de facto stanul jakoby na předsunuté pozici a musel církev
bránit. Don Lemoyne věnuje hodně místa právě tomuto boji
s právem. Patří to k dějinám a nelze tento úsek Don Bosko-
vy činnosti považovat za okrajovou záležitost, kterou by bylo
možno pominout. Zkreslovali bychom pravdu.
Do roku 1853 patří některé epizody. V Turíně žil jistý L.
Byl zámožným obchodníkem, ale dal se na pití a nakonec se
dostal do značné tísně. Nebyl uvědomělým katolíkem a do-
stal se do vleku valdenských. Od nich dostával sociální pod-
poru. Jim však nebylo vhod, že sám sice přestoupil na jejich
víru, ale nepřesvědčil rodinu – manželku, dceru a syna. Dě-
lali na něho v tom smyslu tlak a on zase na své. V rodině
nastaly rozmíšky, které přecházely v nechutné scény, kte-
ré vyvrcholily tím, že dotyčný jednou v podnapilém stavu
ženu málem přizabil a děti vyhodil na ulici. Když se různice
opakovaly, žena s dcerkou utekly a daly se do služby, hoch
zůstal s ním a musel s ním chodit na bohoslužby. Když však
došlo k tomu, aby formálně přestoupil, utekl raději z domu
a s pomocí matky a sestry si našel útočiště v Domově na
Valdoku, kde nějaký čas žil skrytě a teprve, když se vše
uklidnilo, začal volněji dýchat.
Jiný byl případ sedmnáctiletého valdenského chlapce,
který byl kamarády přiveden do Oratoře. Tam přilnul ke ka-
tolické víře, byl rodinou vyobcován a rovněž našel přístřeší
u Dona Boska. Vyučil se řemeslu a našel si dobré uplatnění.
Události tohoto druhu pochopitelně dráždily jednu i dru-
hou stranu a vzájemný odpor jen zesilovaly.
Protestanti se snažili proniknout i do školského vyučo-
vání. Vládní, řekli bychom odbor školství, při prohlídce
školních textů přišel na to, že prý vyprávění v Biblických
dějinách od kanovníka Schmidta má zastaralou mluvu. Text
byl teda nahrazen jiným, ale tam byly staré texty nahraze-
ny novými, vzatými z protestantského překladu Diodatova.
Kámen úrazu! Biskupové proti tomu protestovali, až musel
být text stažen z oběhu.
V srpnu Don Bosco vydal další svazek Katolického čte-
ní: Soudobé události vyložené na způsob rozhovorů. Bylo
zde rozvedeno několik událostí právě z toho náboženského
boje. Případ uplácení za přestup od víry, důvody, které ko-
hosi vedly k odpadu, případ kdy umírající odpadlík marně
v hodině smrti usiloval o to, aby se k němu přiblížil katolic-
ký kněz a dal mu rozhřešení, a podobně. Tímto spisem Ka-
tolické čtení vlastně už čítalo 12 svazků. Do světa tak bylo
rozhozeno na 120 000 podnětných knížek, hájících katolic-
ké stanovisko. Protestanti měli k dispozici Evangelické čtení
a jiný, stále se množící tisk. Na jedné frontě tak stáli kato-
líci a reformovaní proti sobě. Kéž by se aspoň bojovalo jen
zbraněmi ducha, jak to dělal Don Bosco!
Nebylo to tak jednoduché. Protivná strana si uvědomo-
vala sílu katolické argumentace i nebezpečí, jaké pro ně
vyplývalo z uvědomovací akce katolického tábora a snažila
192
|
|
20.3 Page 193 |
▲back to top |
se Dona Boska umlčet. Začaly se v Oratoři množit návště-
vy valdenských, od obyčejných věřících až po predikanty.
Někteří přicházeli diskutovat v naivní představě, že bude
valdocký kněz brzy v koncích, ale zapomínali, že mají proti
sobě kněze vysoce inteligentního, v teologii velmi fundova-
ného, přitom schopného, klidného debatéra. Nebylo těžké
dostat je do úzkých. Obyčejně takoví odcházeli s tím, že
pošlou zkušenější. Jednou přišel pastor Meille s dvěma vliv-
nějšími bratry. Diskutovalo se o Písmu svatém, o tradici,
o Petrově primátu, o zpovědi, o očistci, prostě o sporných
bodech víry. Don Bosco neměl potíže s Písmem svatým do-
kazovat správnost katolického stanoviska, ale oni chtěli ori-
ginální text, tam prý je to jinak. Don Bosco sáhl pro řeckou
bibli, ale uvedl je do rozpaků. Žádný z nich neměl nikdy
řecký text v rukou a jeden vzal knihu obráceně a listoval
v ní, až Don Bosco upozornil, že tak se kniha nedrží. Meille
zahanben skončil diskusi. Přišel také Amedeo Bert, už jmé-
na těchto lidí ukazovala, že nejsou zrovna rodilí Turíňané.
Přešlo se i na jiné prostředky. Jedné srpnové neděle roku
1853 k jedenácté hodině před obědem přišli do Domova
dva páni a že by rádi mluvili s ředitelem. Don Bosco právě
skončil mši svatou a kázání a byl unavený, ale přijal je a uve-
dl do své světničky. Protože byli páni podezřelí, někteří in-
ternisté, mezi nimi klerik Buzzetti byli ve střehu, co bude.
Ti začali chválit Don Boskovo pero, ale litovali, že je neužije
k něčemu prospěšnějšímu. Že prý by národ potřeboval spíš
popularizovat vědecké výsledky. Don Bosco na to, že tak
činí: napsal přece dějiny církevní, popularizoval metrický
systém. Oni však měli zřejmě namířeno na Katolické čtení.
Zdálo se jim banální psát o stokrát omletých argumentech.
Ano, nabízeli mu hned tisíciliru a slibovali, že dostane více,
bude-li se věnovat popularizování vědy. Diskuse se dosta-
la do varu: od rad se přešlo k pohrůžkám. Páni začali s ná-
tlakem. Slova byla stále rušnější a hlasitější a i Don Bosco
zvedal hlas, aby viděli, že se jich nebojí. Hoši různým způ-
sobem dávali najevo, že jsou nablízku, pak se otevřely dve-
ře a Don Bosco poprosil Buzzettiho, aby pány vyvedl ven.
Odešli, ale neodpustili si výhrůžku: „My se ještě uvidíme!“
Kdoví kdo to byli, Don Bosco je neznal. Hrozba nepůsobila
zrovna povzbudivě.
Oratoř stála na místě, které mohlo svádět k útočným ak-
cím. Byla přece jen daleko od života města, ve všední den
dopoledne i odpoledne byla většina obyvatel v práci nebo
ve škole, život začínal k večeru. Don Bosco by byl měl rád
poblíž více lidí, s kterými by si rozuměl. V té době jednal
o koupi blízkého pozemku, kde by eventuálně stavěli rosmi-
niáni. Ti se Donu Boskovi zdáli nejvhodnější, od nich mohl
čekat vydatnou pomoc pro své dílo. Sám Rosmini se přijel
podívat na místo, ale pak z toho sešlo: prodali to někomu
jinému. Z dochované korespondence vyplývá, že Rosmini
půjčil Oratoři další 3 000 lir.
54 Prázdniny 1853
Velké prázdniny trvaly v Itálii čtyři měsíce: od července do
konce října. To byla dlouhá doba, aby Don Bosco nechal
své studenty lenošit. Zaměstnával je i v této době. Posílal je
do opakovacích hodin k různým kněžím nebo ke školským
bratřím. Cagliero, Francesia a Turchi chodili třikrát týdně
na opakovací hodinu k profesorovi Piccovi do jeho vily, kte-
rá byla od Oratoře vzdálena půldruhé hodiny. Byla to pro
ně užitečná procházka. Aby to nevypadalo, že se musí pořád
jen učit, radil jim změnit látku: někomu radil učit se řecky,
jiný se věnoval prohloubení aritmetiky, další rozšiřoval své
obzory zeměpisné nebo dějepisné. Don Boskovi studenti se
věnovali i malování map, zaučovali se do hvězdářství, mohli
básnit, pěstovat prózu, jen lenošit nesměli, ani nechtěli.
Stejně klerici; na ty byl ještě náročnější. V předvečer
svátku sv. Jana Křtitele měli zkoušky, o svátku byl klid, ale
hned na druhý den si je volal jednoho po druhém k sobě
a ptal se, kterou knihu si chtějí přes prázdniny přečíst, zda
dějiny Rohrbacherovy nebo Salzana nebo Bercastella. Tak
to dělal i později, když už klerici chodili na univerzitu nebo
studovali doma teologii a dělali zkoušky v semináři.
A ještě nebyl spokojen. Na srdci mu leželi latinští a řeč-
tí církevní autoři – církevní otcové a spisovatelé. Měl k nim
obdiv. Rua vzpomínal, že o prázdninách roku 1852 a 1853
překládal s ním a s dalšími kleriky dopisy sv. Jeronýma. Na-
bádal je, aby se některým pasážím učili zpaměti a aby je ko-
mentovali. Těžce nesl, že někteří profesoři nad církevní lati-
nou ohrnovali nos a příliš se shlíželi v pohanských klasicích.
Dokazoval, že zcela neprávem. Říkal, že to je postoj málo
křesťanský. Sám nezamítal pohanské klasiky, vždyť je jako
student rád četl a dobře je znal, ale zastavoval se nad jejich
ideovou náplní. Říkal, že právě studium římských a řeckých
klasiků a jednostranný obdiv k nim způsobily, že do křes-
ťanského smýšlení pronikalo nové pohanství. Francouzská
revoluce je toho dokladem: přebujelý nacionální duch, ne-
návist k cizincům, sláva získaná hrubým násilím, velebení
msty, pýcha, zbožštění státní moci, dobývání cizích zemí, to
všechno je jako ideál uloženo v pohanských knihách; kdo
by se divil, že tyto ideály teď vládnou i v myšlení mládeže,
která to čte.
Tak v tichém soukromém studiu uplynuly dva měsíce
prázdnin a přišlo září. V tomto měsíci vyšel další svazek
Katolického čtení: Příklady křesťanských ctností, vybrané
z různých autorů. Tentokrát to byla látka zcela rekreační bez
snahy o kontroverzi s valdenskými, kteří si nenechali ujít
žádnou příležitost, aby dali najevo svou antipatii k proje-
vům katolické zbožnosti.
8. září se tradičně konalo slavnostní procesí se sochou
Panny Marie Těšitelky na památku osvobození Turína
z beznadějného nepřátelského obležení v roce 1706. Stří-
brná socha byla 18. dubna ukradena neznámými pachateli
a musela být nahrazena jinou, dřevěnou. Ale procesí bylo
i jinak ochuzeno. Tohoto roku národní garda a řádné voj-
sko odmítly jít udržovat při průvodu pořádek. Tak se sta-
lo, že lůza, poštvaná Gazzettou del Popolo uspořádala pro-
tiprůvod, který kráčel schválně kolem s čepicemi na hlavě
a s jinými projevy záští. Později tu dřevěnou sochu, tak po-
tupenou, koupil markýz Fassati a byla umístěna v kostele
svatého Františka Saleského.
Křesťanský lid byl brzo pohoršen dalším. Papež na žá-
dost krále musel redukovat počet zasvěcených svátků pro
piemontské království. Tak přestal být zasvěceným svátek
Obřezání Páně 1. ledna, Očišťování Panny Marie 2. února,
Zvěstování Páně 25. března, svatého Josefa 19. března, veli-
konoční a svatodušní pondělí, svátek sv. Mořice a svátek sv.
Štěpána. Svátek svatého Mořice a jeho druhů mučedníků –
vojáků thébské legie, byl 22. září. Lid měl rád tyto světce,
193
|
|
20.4 Page 194 |
▲back to top |
protože jejich historie byla součástí historie města a nejedno
dobré dílo neslo jméno svatého Mauricia. I Don Bosco lito-
val, protože Oratoř stála právě na místě mučednictví někte-
rých z těchto vojáků. Chtěl tedy svatého Mauricia odškodnit
alespoň tím, že dal vytisknout jeho obrázek a šířil jej.
A už se tiskl další svazeček Čtení na měsíc říjen: Rodinné
debaty o církevních přikázáních. Opět formou dialogu mezi
krejčím a jeho zbloudilým, v městě pokaženým synkem, si
mohl čtenář objasnit důvody, proč církev zavedla patero
přikázání.
Jen co byla vyřízena expedice Čtení, už Don Bosco
koncem září spěchal s chlapci na podzimní dovolenou do
Becchi. Hoši se mohli zas přesvědčit, jak celý rodný Don
Boskův kraj si váží svého rodáka. Různé řeči o jeho dětství
a chlapeckých létech z úst pamětníků jim dělaly dobře a jen
ještě zvětšily úctu k dobrému otci.
Na svátek Růžencové Panny Marie Don Bosco oblékl
duchovní roucho Janu Francesiovi, který se stejně jako Rua
a Buzzetti rozhodl, že zůstane v Oratoři trvale a bude pomá-
hat Donu Boskovi v jeho práci. Don Bosco si dělal naději, že
stejně se rozhodne také Germano, Marchisio a Ferrero, kteří
skončili latinský kurs, ale jen jeden z nich nějaký čas poté
oblékl duchovní roucho a druzí dva si to rozmysleli jinak.
Don Bosco ani o té krátké dovolené u příbuzných ne-
zahálel. Měl před sebou další důležitý podnik. Protestanti,
aby se snadněji dostali do rodin, začali vydávat kalendář
nazvaný Domácí přítel. Volně ho rozdávali každému, kdo
chtěl i kdo nechtěl. Lidé nalézali tohoto přítele na okně,
přede dveřmi, kdekoliv. Samozřejmě rádi sáhli po lehkém
laciném čtení a, protože nikde nebylo napsáno, kdo je vy-
dává a s jakým úmyslem, bylo zde nebezpečí, že s pěkným
čtením se budou šířit i nekatolické názory. Na jedné schůzce
spolupracovníků Katolického čtení Don Bosco navrhl, aby
se vydával Katolický kalendář. Navrhovala se různá jmé-
na: Pravý domácí přítel, Kalendář lidu, Kalendář mladých,
Dělnický kalendář, ale Don Bosco navrhl, aby se nazýval
Galantuomo – Poctivec, s podtitulkem: Národní kalendář
na rok 1854 s přidáním různých užitečných zajímavostí. Za
předmluvou tam byla uvedena celá královská rodina, roč-
ní kalendář se zajímavými údaji o slunci a měsíci, uvedeny
trhy domácí i zahraniční, bylo tam pojednání o penězích,
přepočty na cizí valuty, domácí recepty, pojednání nábožen-
ská i morální, básně v jazyku italském i piemontském, pro-
stě kalendář. Šestnáct tisíc výtisků šlo mezi lidi. I toto dílo
se ukázalo jako aktuální a Don Bosco svého „Poctivce“ pak
vydával do konce svého života jako přílohu Katolického čte-
ní. A jakoby mu to nestačilo, nechal vytisknout u Marietti-
ho ještě 2 000 Základů řecké mluvnice, zřejmě pro studenty,
v souvislosti se studiem církevních autorů.
55 Ještě o Katolickém čtení
Tiskař Agostini dodal Donu Boskovi včas Čtení určené na
konec října a na začátek listopadu. Byla to na dvě pokra-
čování rozdělená knížka s názvem: Řemeslník podle evan-
gelia, aneb život dobrého Jindřicha ševce. Bylo to vypra-
vování o Jindřichu Buchovi z Lucemburska, který se stal
zakladatelem Zbožné společnosti bratří ševců, rozšířené
hlavně ve Francii; společnosti, stojící nějak na pomezí mezi
tehdy existujícími řemeslnickými cechy a řeholí. Společnost
byla církevně schválená a pěstovala ideál laiků, žijících své-
mu povolání a zároveň oddaných apoštolátu ve svém pro-
středí. Byl to ideál blízký také ideálům našeho Dona Boska.
Dával knížečky číst svým hochům řemeslníkům a sliboval
si od toho velkou pomoc pro jejich výchovu k plnému křes-
ťanskému životu. Jindřich Buche zemřel v pověsti svatosti
roku 1696.
Na druhou polovinu listopadu byl určen svazek Nešťast-
ný život právě odpadlého. Hlavní myšlenka: ztráta rovnová-
hy mysli, klidu srdce a také dobré pověsti.
Dodnes vycházející časopis Civiltà Cattolica, tehdy ve
čtvrtém ročníku, chválil Dona Boska za Katolické čtení:
„Jsou to knížky malé objemem, zato plné poučení, přizpů-
sobené mentalitě drobného lidu a pro naši dobu jako děla-
né.“ Don Bosco měl z této pochvaly upřímnou radost a sna-
žil se přivést je k co největší dokonalosti. Pracoval na nich
ve dne v noci, dovedeme si už jistě udělat představu, s jakou
námahou. Dvě knížky každý měsíc, to bylo něco! Také ka-
ždý pochopí, že nemohly být stylově zcela vybroušené, už
proto ne, že se něco přebíralo z cizojazyčné literatury, např.
francouzské. Don Bosco přijímal také rukopisy od jiných,
něco nechával opravovat od lidí kvalifikovaných, něco se
muselo udělat alla buona – jen tak, hlavně když to sloužilo.
Bylo třeba snést i kritiku. Tak se v říjnu 1853 konala
v Ústavě osiřelých dívek porada asi 40 kněží, kteří nejvíc
pracovali na poli výchovy mládeže. Účelem pracovní schůz-
ky bylo posoudit situaci a orientovat pastorační praxi podle
požadavků doby. Předsedal jí učený abbé Amedeo Peyron,
profesor východních jazyků na turínské univerzitě. Mluvilo
se také o potřebě vydávat poučné knihy pro lid. Don Bosco
seděl vedle Peyrona. Vyžádal si slovo a prosil přítomné, aby
podporovali jeho Katolické čtení a ilustroval jeho potřeb-
nost. Peyron tehdy poznamenal: „To je správné, ale chcete-li
aby užitek byl co největší, snažte se o větší čistotu řeči, aby
tam nebyly výrazy mluvnicky nepřesné a aby to bylo vždy
poctivě opraveno!“ Peyron to řekl s nejlepším úmyslem,
ale ne zrovna šetrně. Svatý Murialdo, který byl přítomen
tomuto zasedání, zvedl hlavu (sám o tom píše) a zadíval se
na Dona Boska zvědavě, co on na to. Ale Don Bosco zů-
stal naprosto klidný. „Právě o to prosím,“ řekl, „je to prá-
ce, která potřebuje vaši pomoc, radu. Prosím o ně. Řekněte,
co se má opravit a já to jistě opravím a rád! Ano byl bych
rád, kdyby někdo z vás, kdo se vyzná v italštině lépe než já,
vzal si na starost korektury.“ Murialdo na to vzpomínal ještě
v roce 1890, i na to, že si tehdy pomyslil: „Don Bosco je sva-
tý kněz!“ Nikdy na tu scénu nezapomněl.
56 V novostavbě
Práce na stavbě pokročila tak dalece, že v říjnu byla novo-
stavba pod střechou, omítnutá, okna zasklena a dole bylo
podloubí, kam se mohla komunita uchýlit v době nečasu
k rekreaci. Jen co byl dům obytný, Don Bosco nelenil a za-
bydlil jej. Přenesl tam učebny, ložnice a jídelnu. Stará kaple
byla určena jen pro účel studovny. Počet chovanců stoupl
pro nastávající školní rok na 65.
Don Bosco si dobře uvědomoval, že novostavba je ješ-
tě vlhká, ale ujistil všechny, že nikdo neonemocní. Sám dal
příklad. Nastěhoval se do druhého patra bočního křídla.
194
|
|
20.5 Page 195 |
▲back to top |
V nejjižnější světnici bydlel, v té další bylo cosi jako knihov-
na – tam měl svůj stolek klerik Rua, v třetí v rohu, kde se
stýkala hlavní budova s křídlem, bydleli tři hoši, které chtěl
mít Don Bosco k ruce.
Don Boskova světnička byla chudě vybavena. Nábytek
starší, darovaný: železná postel, několik židliček, úzký hru-
bý psací stůl bez přihrádek, staré kanape, stará registrač-
ní skříň na písemnosti, prosté klekátko, které sloužilo i ke
zpovídání, několik svatých obrazů a kříž. Tento nábytek se
nezměnil do konce života. Dlouho byla jeho světnička i při-
jímacím pokojem, kanceláří atd.
První zimu vlhkost dělala opravdu potíže. Zdi nemoh-
ly vyschnout a bylo nutno potáhnout je papírem a tak se
chránit před škodlivým vypařováním. Nechat pod postelí
boty znamenalo vystavit je nebezpečí, že brzy zplesniví. I na
zdech se objevovala plíseň. Don Boskův příklad zapůsobil
i na hochy, že s nadšením přenesli své věci do novostavby,
která nebyla tak vlídná jako stará budova. Kdyby byl Don
Bosco zůstal ve staré světnici, bylo by to horší.
A jen se část staré budovy uvolnila, už zde byla další no-
vota: zakládaly se dílny. Don Bosco s utajovanou úzkostí
viděl, jak hoši odcházejí časně ráno do města a vracejí se
třeba za tmy. Všichni neměli dobré pracovní a výchovné
podmínky. Mezi dělnictvem se rozmáhala bída nejen hmot-
ná, ale i mravní. To mělo za následek jejich hrubnutí. Začaly
se vzmáhat manufaktury, to je malé továrny, kde pracovalo
stále více lidí a kde se hledělo jen na zisk, hlavně zaměst-
navatele. Bylo těžké nalézt mistry, kde by hoch byl jako
v rodině a s řemeslnou kvalifikací dostával řádnou výchovu
pro život. I do těch manufaktur musel Don Bosco některé
hochy posílat. Jak to tam někdy vypadalo, vykreslil v jedné
z prvních knížek Katolického čtení.
„Vstoupím do manufaktury nebo velké dílny, všude řada
dělníků. Co slyším? Jméno Boží se bere nadarmo, kleje se,
nadává se. Mám dojem, že jsem se dostal do pekla. Přiblí-
žím se ke skupině učňů a poslouchám. Mluví sprostě, že mi
z toho naskakuje husí kůže. Tam už dospělý muž nadává na
náboženství, tam starý člověk dělá spíše dojem, že je učite-
lem špatnosti než vzorem mládeži. Ty naše manufaktury!
Zeptejte se těch lidí, proč se dřou, proč se plahočí od ran-
ního úsvitu až do noci. Chceme si vydělat na chleba! A co
duše? Smějí se. Ale copak se nebojíte pekla? My se bojíme
jen toho, abychom neonemocněli, abychom nebyli bez za-
městnání, abychom nezahynuli hladem. A co až zemřete?
Smějí se. Zkrátka: všechno pro tělo, nic pro duši.“
Tento rozmáhající se materialismus Dona Boska
děsil. Proto se snažil i zde budovat hráz. Rozhodl se
vychovat dobré kvalitní dělníky, ale také věřící, zbožné děl-
níky. K tomu potřeboval mít hochy ve svých rukou a ne-
pouštět je tam, kde se nemohli naučit pořádnému životu.
Začalo to tím, že koupil několik ševcovských verpánků
a jiné potřeby a kus chodby při věži kostela určil za dílnu
obuvníků. Současně dal přenést kuchyň do přízemí novo-
stavby a ve staré kuchyni zřídil dílnu krejčovskou. V každé
dílně byl samozřejmě kříž a obraz Panny Marie. Don Bosco
sám byl prvním mistrem. Ševce učil smolit a na kolenou
válet dratve, zatloukat floky, spravovat boty, krejčíkům
mohl dát víc, protože se sám jako student přiučoval krej-
čovině a už slušně vládl jehlou a nití. Pak odevzdal ševce
Dominiku Goffimu, který dělal zároveň vrátného, krejčí
jistému Papinovi. To byli jeho první mistři. Věřil, že když
se dobře začne, časem se vyřeší i otázka výučního listu, aby
hoši řemeslo nejen znali, ale aby na to měli i potřebný cer-
tifikát.
Aby se vědělo, že to není hraní si na řemeslo, ale oprav-
dová škola, Don Bosco vypracoval i příslušný Dílenský řád.
Byla v něm zakotvena základní ustanovení pro mistry:
1. Mistři mají povinnost vyučit řemeslu hochy, kteří jsou
k tomu od představených určeni. Musí být zavčas na místě.
2. Musí dbát na blaho ústavu a nenechávat hochy bez
práce. Během práce se nesmí mluvit, smát se, žertovat, ný-
brž věnovat se práci. Bez dovolení prefekta není dovoleno
posílat hochy do města.
3. S hochy nesmí dělat žádné úmluvy, ani jim dávat práci
na vlastní konto. Všechno, co se dělá v dílně, musí být vede-
no ve zvláštním záznamu.
4. Mistři jsou zodpovědni, že se mezi hochy nepovede-
nou špatné řeči.
5. Mistři i hoši ať se věnují jen své dílně a nepřecházejí
do jiných.
6. Není dovoleno kouřit, hrát v karty a pít víno. Dílny
jsou na to, aby se tam pracovalo a ne, aby se tam bavilo.
7. Práce začnou modlitbou „Činy naše“ a „Zdrávas Ma-
ria“, v poledne bude „Anděl Páně“.
8. Učni musí mistry poslouchat jako představené, musí
být pilní a svědomití, aby se naučili pracovat.
9. Tyto články vedoucí dílny přečte každých 14 dní jas-
ným hlasem a budou v dílně vyvěšeny.
Tak Don Bosco bez velikého vytrubování zahájil roku 1853
dílo, které nabylo obrovských rozměrů a rozšířilo se až za
moře. Jen za prvních 50 let vyšlo z Don Boskových dílen na
500 000 křesťansky vychovaných dělníků na této i na oné
polokouli světa.
57 Don Boskovi studenti
Často se stávalo, že na doporučení farářů a jiných vlivných
lidí Don Bosco přijal do Domova i chlapce, kteří se nehodi-
li na řemeslo, protože byli spíš pro studium. Pro svou chu-
dobu by se byli neuplatnili, ale on jim pomáhal vystudovat
a stát se platnými členy společnosti jinak než jako řemeslní-
ci. Dále od počátku hledal kněžská a řeholní povolání. Tak
se v Domově Oratoře svatého Františka Saleského rozrůsta-
la komunita studentů. V roce 1853 už byl poměr studentů
k řemeslníkům jedna ku jedné. Početně byly komunity stej-
ně silné a tak už to bude dále. V Domově budou vedle sebe
přebývat teorie a praxe, práce manuální i práce intelektuál-
ní. Věnujme nyní pozornost studentům.
Už jsme vypravovali, že v letech 1851–1852 Don Bosco
už neměl čas učit hochy latině a začal je posílat napřed do
nižšího gymnázia profesora Josefa Bonzanina, pak do tří-
dy rétoriky k profesoru Matouši Piccovi. Tito skvělí učení
profesoři poskytovali Don Boskovým hochům vyučování
zdarma, a tak se velice zasloužili o Oratoře. Do jejich sou-
kromých škol jinak chodili jen hoši z lepších rodin. Hoši –
studenti chodili do školy ve dvou skupinách. Profesor Picco
bydlel u svatého Augustina, profesor Bonzanino u svatého
Františka z Assisi. Jednu skupinu tvořili žáci prvních tří tříd
gymnázia, druhou ti, co studovali humanitní rétoriku. Don
Bosco jim předepsal přesně, kudy mají chodit, a nechtěl,
195
|
|
20.6 Page 196 |
▲back to top |
aby volně procházeli městem, třebas po kratší cestě. Chtěl
je vyvarovat určitých nebezpečí. Provázel je obyčejně klerik
Rua, který nyní navštěvoval školu filosofie u profesorů se-
mináře Mutury a Fariny.
Zajímavé je, že Don Boskovi hoši byli opravdu chudí,
kdežto jejich spolužáci povětšině byli ze vznešených rodin.
Časem měli zaujmout význačná místa ve společnosti i ve
státě. Přesto se brzy rozkřiklo, že Don Boskovi žáci jsou lep-
šími studenty, a nikdo z těch vznešených rodičů nic proti
tomu nenamítal. Ano, začali dávat hochy z Valdoka svým
ratolestem za příklad. To dělala výchova. Don Boskovi stu-
denti měli svého otce rádi, byli zvyklí pravidelně a inten-
zivně sedět nad knihami a doopravdy se učit. U ostatních
studentů to nemohla být pravda. Od zmíněných pánů pro-
fesorů to byla až hrdinská křesťanská láska a smysl pro pra-
vou demokracii. Přece jen zde mohlo být nebezpečí, že páni
přestanou své synky posílat do jejich škol a tak je poškodí.
Oni přesto posazovali podle spravedlnosti pána a nepána
vedle sebe, případně nepány chválili a pány kárali. Jen jedno
žádal profesor Picco: aby hoši z Valdoka vždy, když pršelo
nebo sněžilo, dole odložili pláště, které měli na sobě. Byly
to pláště vojenské, k tomu odložené. Podle toho i vypada-
ly. Don Bosco je dostal darem od ministerstva války. Snad
se i slušelo, aby jej nenosili nahoru. Byly by těm mladým
panáčkům z paláců zbytečně pro smích. Však budily údiv
i ve městě. Stalo se např. Tomatisovi, který chodil do školy
malířství, že si kdesi sedl na lavičku a hned byli u něho dva
strážníci a že prý kdo je a kam jde. Mysleli si, že je to vojen-
ský zběh. Teprve když zjistili, že je hoch z Oratoře, nechali
ho na pokoji.
Studentů Don Boskových bylo první rok jen málo, ale
časem se rozrostli, že jich byla skoro stovka. Rozumí se,
že oba profesoři měli co dělat, aby je umístili ve svých tří-
dách. Také popravdě řečeno zabrali hodně místa těm z měs-
ta. Don Bosco se snažil, aby, kdo jen trochu mohl, něco
zaplatil nebo si získal dobrodince. Sám považoval za svou
povinnost za každého hocha zaplatit 50 lir školného ročně,
později ještě víc. Profesoři nikdy žádného jeho chovance
neodmítli. I mezi rokem přijali nové příchozí na svůj ústav.
Tak toho roku v prosinci Don Bosco žádal dopisem o přijetí
jistého Carussa do první gymnázky a Anfossiho do druhé.
Bonzanino přijal oba. Anfossi se stal později významným
církevním činitelem turínským, čestným kanovníkem, pro-
fesorem filosofie a krásné literatury, dostal i řád sv. Mořice
a Lazara a od něho máme řadu vzpomínek na Dona Boska
a na život v Oratoři. Byl příbuzným biellského biskupa.
Don Bosco své studenty sledoval podobně jako své řeme-
slníky. Chodil se informovat do zmíněných ústavů, hovořil
jak s oběma řediteli, tak s dalšími jim podřízenými vyučují-
cími. Nechával si i předložit sešity hochů, zkoumal opravy,
sem tam i některého hocha vzal do ochrany. Dělal to tak
pěkně, že všichni učitelé mu byli nakloněni. Svým dobro-
dincům Bonzaninimu a Piccovi se zas odvděčoval tím, že
každou sobotu na jejich ústavech učil náboženství, dělal
hochům náboženské exhortace, rád je zpovídal a vůbec uči-
telům pomáhal ve výchově jejich studentů. Tím se dostával
i do rodin studentů. Většinou měl s nimi ty nejlepší styky.
Stalo se, že jistý takový student se doma vzbouřil a utekl do
Oratoře. Don Bosco ho tam nechal, s rodinou se dohovořil,
pak vše přivedl k smíru a po měsíci ho vrátil šťastné rodině
vyměněného. Ten hoch se stal později přísedícím apelační-
ho soudu.
Don Bosco měl obyčej každý rok o svátku sv. Matouše 21.
září gratulovat profesoru Piccovi k svátku a zároveň u něho
měl mši svatou. Profesor měl právo osobního oltáře. Roku
1853 šel už v předvečer a vzal s sebou Francesiu. Když šli
jakýmsi stromořadím, kudy se stoupalo k profesorově vile,
umístěné na krásném místě na stráních za Pádem, odkudsi
na ně začaly létat kameny. To pár barabčíků se tak bavilo
na účet chodců, zvláště když se snášela tma a bylo možno
utéci. Jen to udělali, dali se na útěk. Don Bosco na ně kři-
čel: „Neutíkejte, něco vám musím říci. Nebojte se, nebudu
vás bít.“ Část kluků se zastavila: „To tam ti, my ne, my jsme
neházeli.“ „Tak dobrá. Pojďte sem.“ Kluci se přiblížili a Don
Bosco s nimi zahájil veselý dialog. I medailky jim dával. Na-
konec kluci, že prý chodí do Don Boskovy oratoře na Van-
chiglia. „No to je mi pěkné,“ smál se Don Bosco, „vy chodíte
do Don Boskovy oratoře a tady na Dona Boska házíte ka-
mení.“ „Vy jste Don Bosco?“ „Pravda.“ Ale to už si všimli
dospělí kněze mezi hochy a začali klukům nadávat, cože to
tam zas dělají. A slibovali jim, že jim natlučou. Don Bosco,
mistr v psychologii, hned vzal hochy v ochranu, že to nic,
nic se nestalo, jsou to jeho staří přátelé. Ale také pěkným
způsobem rodičům naznačil všelicos, co mohli zužitkovat
pro výchovu svých hochů.
Prý v těch místech nastal klid. Přestalo házení kamením.
Všiml si toho i profesor Picco, který obyčejně hostům radil,
aby šli raději jinudy, ne kolem těch určitých domů. Když se
pak o události mluvilo, vždycky říkal: „To dokáže jen Don
Bosco!“
Profesoři Bonzanino a Picco mohou být zváni patriarchy
salesiánského školství. Vždyť u nich se vyškolili první Don
Boskovi trvalí pomocníci jako Rua, Cagliero, Francesia,
Cerruti. Oni vždy s radostí a úctou vzpomínali na tyto žáky.
Oba se dožili vysokého věku. Také spolužáci na Don Bosko-
vy chovance rádi vzpomínali. Don Bosco dbal, aby se mezi
nimi a Oratoří vytvořily přátelské vztahy. Jeho hoši zvali
spolužáky na slavnosti Oratoře a ti zase na slavnosti, které
pořádala škola. Tehdy ještě ve školství nevládl nepřátelský
duch, to se teprve všechno připravovalo.
58 Rodinný život
Když jsme pojednali o dvou sekcích Don Boskova Domo-
va v Turíně, podívejme se ještě, jak se tam žilo. Především
z kázně zatím jen to nejnutnější. Don Bosco měl zájem,
aby se hoši cítili u něho jako v rodině. Zatím žádné chození
v řadách z místa na místo, asistenti byli kamarádi, jen ráno,
když se šlo do kaple nebo pak do kostela, každý u vchodu
zasunul do dřevěné tabule k svému jménu kolíček, aby se
vědělo, že ještě žije a plní své povinnosti. Hlavním pravi-
dlem bylo svědomí.
Ve všední dny se začínalo vždy mší svatou, při které
byly každodenní modlitby a svatý růženec, pak čtvrt hodi-
ny duchovní četby. Každý den určitý počet hochů šel k sv.
přijímání, většina pak byla u stolu Páně aspoň jednou za
týden. V poledne se všichni vraceli do Domova. Obědvalo
se u společného stolu, pak byla hodina rekreace a zase šel
každý po svém: učni do práce, studenti do školy. Studenti
se vraceli domů kolem čtvrté a měli svačinu, učni se vraceli
196
|
|
20.7 Page 197 |
▲back to top |
později a brali si svačinu s sebou. Studenti měli po svačině
hodinu rekreace a pak šli do studovny.
Don Bosco se snažil být o rekreaci vždy mezi hochy a oni
zase byli rádi, že je mezi nimi. Obklopovali ho, on jim vy-
právěl hezké příběhy, smáli se spolu, žertovali a zpívali, jak
srdce kázalo. Večerní studium studentů trvalo dvě a půl
hodiny, ale protože duševní námaha to byla veliká, posled-
ní půlhodinu se četla nějaká zajímavá kniha. Po večeři byla
škola zpěvu. V devět hodin večerní modlitba: v létě pod
portikátem, v zimě v bývalé kapli. To proto, aby Don Bosco
mohl volněji mluvit. Jeho večerní slovíčko nemělo totiž ráz
promluvy, ale rodinného setkání. Při modlitbě všichni kle-
čeli na zemi a Don Bosco uprostřed nich. Po krátkém zpyto-
vání svědomí vystoupil na židli, později na zvláštní katedru,
a mluvil. Večerní slovíčko mu dávalo příležitost ke komen-
tářům událostí dne, k různým upozorněním, doporučením,
někdy něco na pokračování vysvětloval, např. význam litur-
gických rouch a dějů. Rád vysvětloval vznik mariánských
svátků, vypravoval události ze života svatých a podobně.
Když sestupoval z katedry, chlapci se hrnuli k němu a kaž-
dý mu chtěl osobně popřát dobrou noc. Někdo chtěl s ním
promluvit a počkal, až se Don Bosco uvolní. Tak se všichni
odebírali spát s hlavou plnou dobrých myšlenek. V ložnici
se ještě četlo něco poutavého a prospěšného zároveň.
Don Boskovo slovo opravdu formovalo. Velmi se čekalo
na neděli, kdy Don Bosco po mši svaté vypravoval z církev-
ních dějin a z dějin papežů a tak hochy formoval k oprav-
dovému církevnímu smýšlení. Hoši měli k svému otci ne-
omezenou důvěru. Pro svobodu svědomí přicházel každou
sobotu zpovídat Dr. Marengo, redaktor Armonie, ale hoši
dávali přednost Donu Boskovi. On byl ochoten vyzpovídat
každého, kdy a kde chtěl.
V Oratoři se žilo z víry. Na zdech bylo možno číst nápis
„Bůh tě vidí“, čímž Don Bosco chtěl naznačit, že nemíní ho-
chy omezovat svou autoritou, ale vést je, aby se řídili sva-
tou vůlí Boží. Jeho hoši překvapovali hlubokou zbožností,
přesvědčeností víry a vůbec solidním názorem na život.
Nejeden hoch v Don Boskově škole začal rychle pokračovat
v křesťanské dokonalosti. Přicházeli kněží–ředitelé jiných
vychovávacích institutů, a pátrali po tajemstvích Don Bos-
kových úspěchů. On jim říkal: „Já od hochů nežádám nic
jiného, než co dělají dobří křesťané; chci však, aby se modlili
dobře.“
Zbožnost hochů zvlášť vynikala první čtvrtek v měsíci,
kdy bylo takzvané cvičení šťastné smrti. Don Bosco hochům
radil, aby ten den prožili, jako by měl být poslední v životě,
i když vědí, že budou dále žít. Hoši si skutečně dávali svědo-
mí do vzorného pořádku, ano i své věci tak pořádali. Jejich
svatý učitel jim říkal: „Mohu vás ujistit, že má spásu duše
zajištěnou každý, kdo si každý měsíc vykoná svatou zpověď
a svaté přijímání s takovou opravdovostí, jako by byly po-
slední v životě.“ Na cvičení šťastné smrti Don Bosco vždy
poukázal už několik dní před tím a upozornění víckrát opa-
koval. Svaté přijímání bylo generální a ten den přicházeli
i mnozí vzácní lidé. Po modlitbách za šťastnou smrt, které
někdo jasným hlasem předčítal, Don Bosco obyčejně přidal
Otčenáš a Zdrávas Maria za toho, kdo z přítomných nejdří-
ve zemře. Na všechny to hluboce působilo. Po mši svaté byla
snídaně, ale ne obyčejná; pokaždé byla k chlebu příloha.
Chlapci se cítili ten den šťastní a lehcí. Nejeden prohlašoval,
že by bylo docela hezké, kdyby mohl tak připraven hned ze-
mřít. Jednou řekl Don Bosco donu Giacomellimu: „Jestliže
Oratoř jde tak dobře, zásluhu na tom má zvláště cvičení
šťastné smrti.“ Svatý Leonard Murialdo také vzpomínal, jak
jednou Don Bosco přivedl asi šedesát svých hochů na ma-
lou svačinku do jeho vily a jak mu řekl, že v té chvíli by se
chtěl skoro zaručit, že by všichni přišli do nebe, kdyby hned
zemřeli. Takové bylo ovoce jeho výchovy.
Aby byl dům stále lépe opatřen personálem, Don Bosco
povolal do Oratoře dona Antonína Grellu, a svěřil mu úřad
katechety, což znamenalo dohled na náboženský život
domu. Byl to jeden z jeho dávných spolupracovníků. V le-
tech 1853 a 1854 tento úřad zastával, ale později odešel do
duchovní správy do Gorry, kde si vysloužil od lidu název
„Svatý z Gorry“. Lidé věřili v moc jeho modliteb. Lemoyne
poznamenává, že asi právě modlitby jeho a tolika zbožných
chlapců dodaly Katolickému čtení takovou účinnost, že si
zasloužilo dokonce pochvalu samého Svatého otce.
Když se totiž skončil první půlrok Čtení, Don Bosco
dal všech 12 svazečků, jak se patřily k sobě, vyvázat v šest
knížek a ty poslal Piu IX. ctí a darem. Papež poděkoval
prostřednictvím státního sekretáře kardinála Antonelliho
a požehnal Don Boskovým pomocníkům v tomto chvály-
hodném díle.
Papežova pochvala všechny povzbudila a dala podnět
k smělým plánům. Rosmini psal Donu Boskovi, že by byl
ochoten financovat zřízení malé tiskárny v Oratoři, aby dílo
nebylo odkázáno na cizí lidi. Donu Boskovi to bylo milé, ale
uvažoval realisticky. To by znamenalo vyklidit pro účel tis-
kárny některé místnosti a omezit počet hochů. Také otázka
dobrého personálu tiskárny nebyla snadná. V odpovědi za-
tím neodmítl Rosminiho myšlenku, jen chtěl vědět, jakým
obnosem by Rosmini mohl eventuální zřízení tiskárny po-
depřít.
V druhé polovici roku se opět odehrávalo všelicos, co
nenechalo katolíky klidně spát. Daně, drahota a jiné svíze-
le způsobily, že v několika provinciích došlo k protivládním
bouřím. V aostském údolí došlo k ozbrojenému povstání
lidu a biskup Jourdan se marně snažil lid upokojit. Násle-
dek byl, že bylo hodně lidí pozavíráno a mezi nimi bylo i je-
denáct farářů. Pak je soud všechny uznal bez viny. V těch
zmatcích valdenští slavili triumf: 15. prosince se za slavnost-
ní asistence národní gardy konalo otevření nového chrámu.
Pastor Amedeo Bert neopomenul v slavnostním projevu
útočit na římskou církev a vzpomínat na středověké proná-
sledování kacířů. Ještě před touto slavností – někdy začát-
kem listopadu, uveřejnil Rogantino – „Piemontský kazatel“
kousavý článek, ve kterém autor zaútočil na Dona Boska
slovy: „Už se mi chce skoro věřit, že nový valdenský kos-
tel nebude sloužit valdenským, ale že ho Don Bosco zasvětí
nějaké Panně Marii se zvláštním titulem. Otevření se totiž
mělo konat 20. října, ale už některý zedník řekl na stavbě, že
to asi nepůjde tak rychle. Nevadí, čas také pracuje, že? Mož-
ná, že se páter chystá mít zpívanou mši k otevření kostela,
a že mu při té příležitosti budou zpívat a ministrovat sami
protestanti a valdenští, které obrátí na svou víru.“
Je dosti možné, že se valdenským dostalo k uchu, že Don
Bosco docela vážně říkal, že ten kostel bude časem promě-
něn v katolický a že bude zasvěcen Panně Marii Neposkvr-
něné. Fakt je, že Don Bosco šel dopředu s naprostým kli-
dem jako někdo, kdo si je jist vítězstvím. Dál šířil Katolické
čtení a snažil se dostat je i daleko za hranice Piemontu.
Mimo tisk Don Bosco užil k podepření katolické víry
také divadla. Složil drama nazvané „Disputace mezi
197
|
|
20.8 Page 198 |
▲back to top |
advokátem a protestantským kazatelem.“ Hrálo se něko-
likrát na prknech domácího divadélka a v prosinci bylo
dáno i do tisku. V předmluvě Don Bosco ujišťuje čtenáře,
že to, co se týká děje kolem osoby odpadlého Alexandra,
je historická pravda, jen disputace, to jsou rozhovory mezi
katolickým právníkem a kazatelem, a i když se také skuteč-
ně odehrály, odehrály se v jiných souvislostech a s dějem
Alexandrovým byly spojeny jen podle pravidel dramatické
tvorby. Don Bosco nemá v úmyslu útočit na osoby, ale čistě
jen vyvracet jejich omyly. Drama může s užitkem posloužit
zvláště na venkově v zájmu pravdy a pravé víry. Snad není
třeba připomínat, že materiál k sepsání tohoto divadla po-
skytly Donu Boskovi disputace, které se odehrály v Oratoři
při návštěvách protestantských debatérů. Že takto mistrně
vedená polemika nutně vyvolávala chuť zbavit se nebezpeč-
ného kněze, je přirozené. Bohužel, sáhlo se i k prostředkům,
které nemají nic společného s křesťanstvím. Zůstává otázka,
kdo ty věci ve skutečnosti inspiroval.
59 Atentáty
Dnes, v době pokročilého dialogu mezi křesťanskými círk-
vemi, je všem jasné, že jednoty ve víře lze dosáhnout jen
na základě lásky. A přece ještě dnes v některých zemích se
ve jménu vyznání víry páchají násilnosti. Co chvíli je sly-
šet o atentátech, např. v Severním Irsku, kde stojí proti sobě
katolická menšina a protestantská většina a kde již kolik let
zuří de facto občanská válka. Při tom jde v podstatě o do-
cela jiné záležitosti náboženské. Tolik k pochopení toho, co
chceme vypravovat.
Když ti dva páni, kteří přišli Dona Boska uplácet, aby
ustal od vydávání Katolického čtení, odcházeli, řekli: „My
se ještě uvidíme.“ Znělo to zlověstně a Donu Boskovi neby-
lo do smíchu. Jednou po večeři byl právě ve večerní škole,
když přišli dva a že prý má jít s nimi, je třeba zaopatřit těžce
nemocného. Don Bosco nechal školu školou – předal ji ji-
nému, a šel. Nebylo to daleko. To místo se jmenovalo „Zlaté
srdce“. Ale že byl nyní opatrný, vzal s sebou několik větších
chlapců, mezi nimi byl Cigliuti, Gravano a Buzzetti. Nechtě-
li, že prý ho dovedou sami, ale on, že hochům procházka
neuškodí. Museli se s tím smířit. Hoši zůstali venku a Dona
Boska zavedli do přízemní světnice, kde k jeho překvapení
byla asi desítka mužů, pili víno a jedli jedlé kaštany. Hned
ho hlučně vítali, prý aby si s nimi vzal. Také že si s nimi
musí připít na zdraví. Bránil se, že právě povečeřel a mimo
určený čas nemá ve zvyku pít; oni však naléhali, zvedali hla-
sy, podezřele ho obstupovali, nalévalo se, všiml si, že jemu
nalévají z jiné láhve, on se bránil, ale už ho dva drželi za ra-
mena, to že by bylo, aby si s nimi neťukl! Když viděl, že se
jim jen tak nevytočí, zmírnil odpor a prý aby ho nechali, že
nemá v úmyslu je urazit. Naštěstí si všiml, že dveře zapo-
mněli zamknout. Vzal pohár, zvedl jej a pronesl zdravici, ale
pak rychle přiskočil ke dveřím a otevřel je. Ti byli překva-
peni, když viděli na chodbě čtyři nebo pět mládenců kolem
dvaceti, kteří se hned nezváni hrnuli dovnitř. Nezbylo než
změnit tón. Don Bosco se ptal, kdo je ten nemocný, a oni,
aby vše zastřeli, vedli ho do druhého poschodí. Byla to jen
fraška. V posteli ležel jeden z těch dvou, co pro něho byli
v Oratoři, ten vyprskl a pak se dal do hurónského smíchu.
„Zpovídat se budu až zítra!“ řekl.
Don Bosco vše chlapcům vyprávěl. Oni hned nazítří za
věcí šli a nakonec došli k jistotě, že ta cháska chtěla Dona
Boska otrávit. Don Bosco byl přesvědčen o stejném. Ještě
v pozdějších létech, když s někým šel kolem toho domu, ří-
kal: „Tamta okna, to jsou ta s jedlými kaštany.“
Jindy, to bylo v srpnu kolem šesté hodiny, stala se jiná
nepříjemná věc. Tentokrát hlavní osobou byl jistý Andre-
is, dříve nájemník v domě Pinardiho, nyní bydlící v domě
Belezza. Už delší dobu neplatil činži a teď se tu objevil jako
šílený s řeznickým nožem v ruce. „Don Bosco, kde je Don
Bosco?“ křičel. Don Bosco byl právě na dvoře a bavil se
s hochy. Všech se zmocnila hrůza, když Andreis vběhl do
dvora. Ještě štěstí, že si zmýlil klerika Revigliu s Donem
Boskem a pustil se za ním. Don Bosco tak mohl doběhnout
k domu a po schodech nahoru do bytu. Stačil ještě zavřít
železnou mřížku dole, takže útočník jí jenom lomcoval, ale
nezmohl ji. Hoši se zatím rozutekli po dvoře, mnozí pře-
skakovali zídku, a do pole. Andreis obléhal dům více než
tři hodiny. Dělal šíleného. Hoši se zatím ozbrojili holemi
a čím jiným a chtěli chlapa vyhnat násilím. Don Bosco jim
to z balkonu zakázal. Šli tedy na policii, ale teprve o půl de-
váté přišli dva karabiníci, svázali Andreise a odvedli ho na
strážnici.
Druhý den velitel stanice poslal kohosi do Oratoře zeptat
se, jestli je Don Bosco ochoten odpustit Andreisovi. Odpo-
věděl, že jako kněz a křesťan jistě chce odpustit, ovšem ať
mu policie zajistí zákonem slibované bezpečí. Andreise pus-
tili a večer byl v Oratoři znovu a dělal stejnou scénu. Pak se
uklidnil a nějaký čas byl pokoj. Ne natrvalo. Na jaře 1854
šel Cagliero k večeru domů ze školy Bonzanina, když spatřil
Dona Boska, jak se vrací do Oratoře. Utíkal za ním a při-
dal se k němu právě ve chvíli, když naproti vyběhl Andre-
is. Vypadal jako opilý. Letěl zrovna mezi ně. Oni se rychle
rozutekli každý na jinou stranu, takže proletěl mezi nimi.
Dali se do běhu, ale Cagliero si všiml, že Andreis má v ruce
nůž. Hnal se za nimi. Cagliero začal volat o pomoc a An-
dreis hned změnil směr. Ještě nebyl konec. Jednou vnikl
znenadání do domu a hned po schodech k Don Boskovu
bytu. Cagliero ho poznal a zavolal kleriky Revigliu a Buzze-
ttiho. Ti běželi nahoru a společnými silami ho vrátili zpět
a vyhnali ze dvora. Tehdy byl tento nebezpečný člověk zno-
vu odveden na policejní stanici. Don Bosco byl volán k vý-
slechu, ale protože si byl dobře vědom, jak málo se může
spolehnout na ochranu policie, raději se za něho přimluvil
a celý případ zlikvidoval. Konec tomu udělal pan Dupré.
Vydal se za Andreisem osobně a od něho se dověděl, že je
podplacený, aby Dona Boska terorizoval. Andreis řekl: „Ať
mi dá tolik, co mi nabízejí druzí, a dám pokoj.“ Dupré mu
nabídl 80 franků na zaplacení dlužné činže a ještě dalších 80
dopředu. A byl pokoj.
Jiný případ byl horší. Zase přišli za Donem Boskem v ne-
děli pozdě večer, že má jít zaopatřovat. Prý do domu Sardi
zrovna naproti Útočišti Barolové. Don Bosco si opět vzal
několik starších hochů s sebou. Protest neznámých v něm
jen utvrdil podezření. Hoši byli čtyři: Arnaud, Cerruti, Ri-
baudi a Buzzetti. Hoši zůstali venku a Don Bosco šel do-
vnitř. Zavedli ho do pokoje, kde ležela v posteli žena, ale
u stolu seděli čtyři chasníci. Don Bosco vyzval muže, aby
odešli na chodbu, že ženu napřed vyzpovídá. Ta dosud hrá-
la svou úlohu tak dobře, že to vypadalo, že skutečně kaž-
dou chvíli vypustí duši. Teď najednou začala na jednoho
198
|
|
20.9 Page 199 |
▲back to top |
ukazovat a křičela: „Vyzpovídám se, ale napřed tam ten od-
volá, co o mně namluvil.“ A už byli ve fingované hádce, při
které najednou zhaslo světlo a začala bitva. Don Bosco měl
tolik duchapřítomnosti, že popadl stoličku a zvedl si ji nad
hlavu, na kterou se sesypal déšť ran. Přitom dělal vše, aby se
dostal ke dveřím. Tentokráte byly zavřené, ale on měl svou
sílu: chytil za zámek a snažil se jej vytrhnout celý ze dřeva.
Hlukem přivolaní hoši pomohli dveře zdolat a Dona Boska
včas vytáhnout na chodbu. Odnesl si to jenom jeho palec,
na kterém měl do smrti jizvu na důkaz, že si to nevymyslel.
A ještě jeden případ. V lednu 1854 přišli k Donu Boskovi
dva elegáni. Vešli do světnice. Hoši už byli tou dobou stále
na stráži a Cagliero hned potichu vstoupil do místnosti, kte-
rá přiléhala k světničce Don Boskově a s uchem na dveřích
poslouchal, co se tam děje. Mluvilo se o Katolickém čtení.
Byl to rozhovor, který byl stále hlasitější. Pohrůžky byly vy-
sloveny velmi silně a nakonec hoch slyšel: „Prosím, může-
te střílet.“ Ti páni totiž vytáhli pistole a hrozili jimi Donu
Boskovi. Na to se Cagliero nezdržel a pěstí silně udeřil do
dveří, že to bylo, jakoby někdo vystřelil. Pak běžel ven a pro
Buzzettiho. Oba přiběhli k Don Boskovu bytu, když tento
už klidně vyváděl pány ven. Tak Cagliero už podruhé Dona
Boska zachránil před teroristy.
Od Dona Boska se žádala veliká síla ducha, aby zachoval
světecký klid a pracoval dále. Navenek, jak říkají ti, kdo s ním
žili, se jevil dokonce veselý, bezstarostný, ale do smíchu mu
nebylo. Někdy musel sáhnout i k fyzické síle. Tak vypravoval
Pasquale Spinardi, že jednou se vracel od Moncalieri, když si
uvědomil, že ho pronásleduje muž s klackem v ruce. Skuteč-
ně se na něho chtěl vrhnout a zasadit mu ránu do hlavy. Don
Bosco uskočil a toho člověka srazil do hlubokého příkopu.
Pak rychle pospíchal, aby se dostal do bezpečí.
Tato nebezpečí s ním prožívala Oratoř i jeho rodina.
Matka Markéta prosila syna Josefa, aby nějaký čas pobýval
s nimi. Chodil Donu Boskovi naproti on a někteří silnější
hoši. I lidé z okolí, když se dovídali, jak je ohrožen, vypro-
vázeli ho třeba kus cesty, dokud nebylo jisto, že už bezpečně
dojde. Jednou přišel domů dokonce v doprovodu seržanta
královské stráže. Asi čtyři roky trvalo toto napětí. V té době
chodily na Valdocco i hloučky výrostků, zřejmě podplace-
ných, ti hlavně v době bohoslužeb dělali kolem Oratoře po-
vyk, házeli do dveří kamení a podobně.
Jednou se hoši z Oratoře smluvili a vyběhli z kostela do
protiútoku. Strhla se rvačka, při které zůstalo na bojišti pět
šest „padlých“. Nebylo to k smrti, ale ani to nebyla legrace.
Don Bosco přerušil kázání a musel ven zažehnat nejhorší.
60 Historie jednoho psa
V Písmu svatém se vypravuje, jak Bůh používal někdy i zví-
řat k ochraně svých svatých. Tak proroka Elisea zachránili
medvědi, svatého poustevníka Antonína pohřbili lvi. Nám
ty věci připadají jako pohádky, ale i v životě Dona Boska vy-
stupuje na scénu tajemné zvíře, tentokrát pes.
Lemoyne přijal své zprávy od očitých svědků: Buzzetti-
ho, Tomatise, Brosia, Cagliera. Všichni hoši z Oratoře toho
psa viděli, hráli si s ním, hladili ho a mohli potvrdit, že to
byl hlídač šedé barvy. Přitom nikdo, ano, ani Don Bosco,
nevěděl, odkud přichází a kam odchází. Prostě zjevoval se
a zase mizel.
Don Bosco se se svým psem setkal poprvé jednou večer
roku 1852. Pes přiběhl a šel vedle něho. Napřed se ho bál, ale
když viděl, že se pes chová přátelsky, začal se s ním přátelit.
Pes s ním šel až k Oratoři a zase se vrátil. Pak se objevoval
častěji, obyčejně, když se Don Bosco vracel domů sám.
Hoši mu začali říkat Sivák. Tomatis ho popisuje takto:
Byl to pes, ze kterého šel strach. Maminka Markéta vždy ří-
kala: „Je to škaredé zvíře!“ Vypadal skoro jako vlk, čumák
měl protáhlý, uši vzpřímené, barvu sivou, vysoký byl asi
metr.
Don Bosco sám vypravoval: „Šel jsem pozdě večer domů.
Až na Rondò mne doprovázel přítel, pak se chtěl vrátit. Měl
jsem před sebou nejnebezpečnější úsek. Tu se objevil Sivák,
můj strážce. Přítel se podivil, cože je to za psisko, a chtěl
ho zahnat. Já jsem mu řekl, že psa dobře znám a pes zase
mne. Nechtěl tomu rozumět a vzal dva kameny a snažil se
ho zahnat. Marně. Kameny se od psa odrazily, ale pes se ani
nehnul. Přítel začal, že to musí být „maska“ – tak se lidově
říkalo něčemu začarovanému, a doprovodil mne až domů.
Potom jsem mu musel dát dva hochy, aby ho vyprovodili do
města, protože se bál, že by se mohl se psem znovu setkat.
Pes, když viděl, že mám doprovod, šel si po svých.“
Jednou se Don Bosco chystal jít ven. Bylo už dosti poz-
dě, ale něco zapomněl vyřídit a musel jít. Vzal klobouk, za-
volal si některé hochy a vyšel ven. Ale u brány ležel Sivák.
„Výborně, vstaň a pojď s námi, bude nás víc!“ Jenže Sivák
jen zavrčel. Dvakrát ho chtěl Don Bosco překročit, ale Si-
vák se pokaždé postavil na odpor. Jeden z hochů ho chtěl
odstrčit nohou, ale pes zuřivě zaštěkal. Don Bosco ho chtěl
obejít, ale pes se mu vrhl pod nohy. Maminka se tam nacho-
mýtla a pravila k synovi: „Vidíš, mne nechceš poslechnout,
tak poslechni aspoň psa.“ I vrátil se tedy domů. Podivné: asi
za čtvrt hodiny dostal od lidí avízo, aby nevycházel, že se
tam potlouká skupina podezřelých individuí, jistě čekají na
něho.
Zase se jednou vracel od náměstí Emanuela Filiberta
přes Rondò na Valdocco. Už byl v půl cesty, když slyšel za
sebou spěšné kroky. Byl to chlap ozbrojený klackem. Don
Bosco chtěl utíkat, ale před ním se vynořili další. Zarazil
tedy a aby se zbavil aspoň jednoho, vrhl se na toho vzadu
a dal mu do břicha takovou ránu, že ten zařval a svalil se na
zem. Ale již zde byli jiní, také s klacky. V té chvíli jako na
zavolanou – Sivák! Stanul vedle Dona Boska. Začal hrozně
štěkat a přitom jen skočit na ně. Ti prosili Dona Boska, aby
psa držel. A už se jeden po druhém hleděli ztratit. Pes šel
tentokrát s Donem Boskem až na dvůr a do kuchyně, kde
se mu dostalo sice opatrného, ale zaslouženého pohlazení
od maminky.
Opět jindy na Dona Boska někdo vystřelil, kryje se jil-
mem. Netrefil, ale zase tu byl Sivák. Chlap se chtěl vrhnout
na Dona Boska, ale pes mu skočil na záda a zahnal ho na
útěk.
Jednoho večera seděl Don Bosco s kleriky u stolu, hoši si
hráli venku, když přišel na dvůr Sivák. Buzzetti se ho hned
ujal, kluci všichni kolem něho a už ho vedli do jídelny. Don
Bosco ho všem představil, pes se k němu radostně tiskl,
chtěli mu dát nažrat a napít, ale on se ničeho ani netkl. „Tak
co chceš?“ ptal se Don Bosco. Sivák jen zavrtěl ocasem, zve-
dl se na zadní nohy a hlavu položil na stůl. Díval se na něho,
jakoby mu chtěl přát dobrý večer a zase šel. Buzzetti si vzpo-
mínal, že toho večera Dona Boska přivezl kočárem markýz
199
|
|
20.10 Page 200 |
▲back to top |
Fassati. Pes se šel ujistit, že je doma, a trochu zavyčítat, že ho
nenechal prokázat mu obvyklou službu. I kardinál Cagliero
vzpomínal na ten večer se psem; byl při tom.
Ještě do třetice všeho dobrého. Sivák opět zachránil
Donu Boskovi život. To se Don Bosco vracel z Konviktu
kolem Consolaty a Cottolenga a zase dva chlapi! Dělali, že
jdou klidně, ale ohlíželi se podezřele. Don Bosco se chtěl
vrátit zpět. Oni to zpozorovali a za ním. Dohonili ho a je-
den mu hodil přes hlavu plášť. Don Bosco se trochu uvolnil,
ale už se mu snažili zacpat ústa šátkem. V tom smrtelném
nebezpečí vyrazil odkudsi Sivák. To snad ani nebyl psí ště-
kot, to zařval medvěd. Jednoho útočníka porazil na zem
a stoupl si mu předníma na prsa, druhého držel v šachu
vyceněnými zuby. Začali prosit Dona Boska a on dal psovi
rozkaz pustit. Chlapi utíkali, jako by za nimi hořelo. Don
Bosco se tentokrát potřeboval vzpamatovat z úleku. Vstou-
pil do Cottolengova ústavu a tam mu dali, co potřeboval
a doprovodili ho do Oratoře.
Co si máme myslet o této divné historii? Každý si může
myslet, co chce. Don Bosco říkal: „Občas mi přicházelo na
mysl, že bych měl pátrat po původu toho psa, čí vlastně je.
Ale pak jsem si řekl: Co máš z toho. Ať je, čí je, hlavně že je
ti dobrým přítelem. Já nevím nic jiného, než že byl pro mne
opravdovou prozřetelností ve všech těch nebezpečích, v kte-
rých jsem se ocital.“
Jedno je jisté. Události těchto let stavěly Dona Boska
v očích hochů stále více do nadpřirozeného světla. Bylo cí-
tit, že nad ním a nad Oratoří se vznáší ruka Boží. Čím bližší
kdo byl Donu Boskovi a více viděl, tím větší úctu k němu
cítil.
200
|
|
21 Pages 201-210 |
▲back to top |
|
|
21.1 Page 201 |
▲back to top |
V. DÍL
1 Na prahu roku 1854
Don Bosco vstupoval do nového roku s těmi nejčistšími
úmysly a s dobrou vůlí jít dál po cestě, kterou mu Pán ukázal.
Na druhou polovici prosince roku 1853 a první polo-
vici ledna roku 1854 připravil do tisku pro Katolické čtení
„Stručný životopis mladého Aloise Comolla“. Původně to
vydal už roku 1844, tehdy to bylo určeno spíše pro semina-
risty a vůbec pro duchovenstvo, nyní dílko obohatil o další
zprávy a opatřil novou předmluvou, určenou široké veřej-
nosti. Knížka, kterou takřka zahájil svou spisovatelskou ka-
riéru před téměř desíti roky, se mu hodila k zaplnění knižni-
ce a zároveň mu byla příležitostí zavzpomínat si na drahého
přítele svatého života, od kterého tolik přijal v semináři.
Menší radost měl ze svazečku, určeného pro druhou po-
lovici ledna, nadepsanou „Katolický katechismus o revolu-
cích“. Vnutil mu ji ivrejský biskup, který byl patronem kniž-
nice Katolického čtení, ale byl názorů mnohem ostřejších
než náš Don Bosco. Jemu revoluce byla naprosto nepřijatel-
ná a věrnost k monarchii samozřejmostí bez diskuse. Spoje-
ní oltáře a trůnu bylo nedotknutelné. Don Bosco se pokusil
přemluvit ho, aby netrval na vydání knížky, která měla už
čtyři vydání, ale prelát si nedal říci. Fakt je, že Don Bosco
jako odpovědný redaktor měl pak nějaké nepříjemnosti
s úřady nebo aspoň s některými osobami politického světa,
ale podařilo se mu to usměrnit. Bylo to pro něho poučení,
aby byl ještě opatrnější a aby se ještě více distancoval od pří-
ležitostí dostat se do sporu s vládnoucími kruhy, když nešlo
o víru, ale více o politický názor.
V lednu se dále jednalo o zřízení tiskárny v Oratoři za
peníze Rosminiho. Don Bosco navrhl, jak by se měly asi
upravit vlastnické nároky Oratoře a Institutu lásky v Strese,
ale Rosmini mu vzkázal, že musí přijít osobně, vše si pro-
hlédnout a teprve potom rozhodnout.
2 V rodině
Don Bosco vyjádřil v jednom pamětním spise tuto myš-
lenku: Je zajímavé, čím se vyznačovala jednotlivá desetiletí
Oratoře. V prvním desetiletí to byla Oratoř potulná, v dru-
hém se proměnila v Oratoř usazenou na pevném místě, což
vedlo k následnému zorganizování vnitřního života domu.
Ve třetím desetiletí byly založeny domy v Mirabellu a Lan-
zu a pak další domy. To je desetiletí vnějšího rozmachu. Na
začátku čtvrtého desetiletí kongregace překročila hranice
vlasti, byly založeny domy ve Francii v Nice a v Marseille
a rozběhla se do Nového světa – do Argentiny a Uruguaye.
To je desetiletí světové expanze.
My se nacházíme v této knize teprve na druhém deseti-
letí. Don Bosco o něm píše: „Můžeme říci, že v roce 1854
skončil poetický věk Oratoře a začala pozitivní část. Chlapci
přestali docházet do školy se lžící v kapse, protože Oratoř
měla svou jídelnu a vše, co k ní patřilo. Přišel don Alaso-
natti, muž klidu a pořádku a to mi dovolilo dát domu určitý
řád, protože už jsem nebyl na všechno sám. Tehdy jsem si
začal dělat drobné poznámky o věcech Oratoře. Nebylo to
však vypravování, nýbrž jen jakoby obsah k němu.“
Když se přiblížil svátek svatého Františka Saleského, Don
Bosco ventiloval mezi hochy něco, co mělo u nich vzbudit
představu řeholní společnosti, ale zatím jen mlhavou. Exis-
tuje o tom zápis klerika Ruy z té doby: „Večer 26. ledna 1854
jsme se shromáždili v Don Boskově světnici: On – Don
Bosco, Rocchietti, Artiglia, Cagliero a Rua. Bylo nám navr-
ženo, abychom se cvičili v praktické lásce k bližnímu a aby-
chom později udělali příslušný slib, napřed obyčejný, poz-
ději i slib Pánu Bohu, bude-li to možné a vhodné. Od toho
večera se název „Salesián“ dával těm, kteří se rozhodli tuto
zkoušku podstoupit, nebo se v budoucnosti rozhodnou.“
Don Bosco si pro to dovedl vytvořit příslušnou atmo-
sféru. Stále o nedělích vypravoval dějiny církve a dějiny
papežů, hovořil o svornosti prvních křesťanů, o vytrva-
lém spojení s papežem a biskupy, o práci, kterou vykonaly
ve středověku řeholní družiny, mluvil o různých formách
apoštolátu, o obrácení národů. V závěru svých promluv za-
váděl diskusi za pomoci otázek, které dával, a vše řídil tak,
aby nakonec hoši pochopili, že zákonem úspěchu v této věci
byla vždy poslušnost, protože jen ona lidi může sjednotit,
síly rozmnožit a s pomocí Boží dělat zázraky. Výsledek byl,
že řada hochů pocítila povolání ke kněžství nebo k řeholní-
mu životu, Don Bosco pak dovedl jednotlivce objevit a dál
je individuálně formovat, cvičit v ctnostech atd. Klerikům
nadevšechno vštěpoval poslušnost.
Večer před svátkem svatého Františka bylo odměňová-
ní nejlepších. Don Bosco vyzval hochy, aby na zvláštní lís-
tek každý napsal určitý počet jmen hochů, kteří byli podle
něho nejvzornější a zasluhovali si odměnu. Představení do
toho nesměli zasahovat. Hlasování bylo naprosto svobodné.
Lístky dostal Don Bosco přímo do rukou, a sice podepsané.
Ovšem slíbil naprostou diskrétnost. Pak šest, osm a třeba
i deset hochů dostalo knihu nebo jiný dar, což tehdy byla
veliká věc. To se praktikovalo pak celé roky. Takové odmě-
ňování po pouhých třech měsících školního roku působilo
velmi povzbudivě. Kdo nedostal žádný hlas, mohl rozjímat,
proč se to asi stalo.
V tomto roce – a to byla jediná výjimka, Don Bosco žá-
dal, aby se hlasování týkalo také kleriků. Byli vytipováni:
Rua a Rocchietti, z hochů Bellisio, Artiglia, Cagliero. Don
Bosco o tom dokonce udělal zápis a uvedl i jména těch,
kteří sčítali hlasy. Zapsal to do zvláštního registru (docho-
vaného), kde byla také jména všech tehdejších 76 interních
chovanců – chlapců i kleriků. Dva klerici ke konci roku
odešli a Don Bosco připsal důvod: byli nedbalí v docházce
na pobožnosti, ztratili mnoho času nestudováním a málo se
vyznamenali v řečech a chování.
Co je zajímavé, známky z chování dostávali všichni,
i klerici. Nejlepší známka byla 10/10. Nikdo prý se neurážel,
taková panovala v Oratoři demokracie, říká don Lemoyne.
Klerici, studenti a učni si všichni tykali, takové bylo v domě
bratrství. A to se zachovávalo i v dalších letech.
To ovšem působila láska dobrého otce, který nad každým
bděl a každého měl rád, a to tak, že by byl rád za každého
i trpěl. Stačilo, aby hocha bolely zuby a Don Bosco mu řekl:
„Počkej, já se pomodlím, aby začaly bolet zuby radši mě.“
A modlil se účinně. Hocha zub přestal bolet a jeho začal.
Totéž bylo s bolením hlavy nebo očí. Tak se to v Oratoři
201
|
|
21.2 Page 202 |
▲back to top |
říkalo. Později s tím musel přestat, protože se musel starat
o tolik věcí, a člověk není ze železa. Potřebuje mít tělo v po-
řádku, aby všechno unesl.
Stalo se toto: Jeden chlapec měl veliké bolesti zubů. K ze-
šílení. Don Bosco ho uklidňoval: „Půjdu se pomodlit, aby
mi Pán Bůh část tvé bolesti předal.“ Večer ho začal bolet zub
a hochovi přestal. V noci dostoupila bolest takového stupně,
že musel Buzzetti s ním do města hledat nějakého dentis-
tu. Chodili, až našli ordinaci doktora Camussa. Vzbudili ho
a on se obětoval. Prohlédl zub a ten neměl žádný kaz, jen
dáseň byla celá rudá. Zubař s tím nechtěl nic dělat, říkal, že
zub je zdravý, ale Don Bosco prosil, aby mu zub vytrhl. Te-
prve potom se mu ulevilo. Chlapec se též uzdravil.
Nejen to. V Oratoři se stále více šířilo přesvědčení, že
Don Bosco sám zázračně uzdravuje. Don Turchi si vedl
zápisník a v něm takové případy přesně dokumentované.
Tento zápisník později předal Don Boskovu životopisci
s podotknutím, že co nebylo zaručené a jen se povídalo, vy-
nechal.
Tak před rokem 1850 onemocněl jeden oratorián na
nohu. V noze byly díry a z nich tekl hnis. Začínala gangré-
na. Rodina poslala pro Dona Boska a sdělila mu, že lékaři
jsou pro amputaci nohy. Don Bosco na to: „Nic, nic, žádná
amputace se nebude dělat. Mějte víru.“ Poradil hochu, aby
udělal nějaký slib svatému Aloisovi, dal mu požehnání, vzý-
vaje svatého Aloise a odešel s přáním dobré noci. Ráno dok-
tor konstatoval, že z děr přestal hnis vytékat a noha se rych-
le lepšila. Hoch začal chodit, ale později se nemoc vrátila.
Don Bosco na hocha udeřil a ten se přiznal, že zapomněl na
své sliby. Udělal je znovu a uzdravil se úplně.
Roku 1853 onemocněl v domově chlapec Jan Turchi. Ho-
rečka mu vyletěla nahoru, válel se po posteli v ložnici, vzdy-
chal a naříkal. Přišel Don Bosco, uklidnil ho, pomodlili se
spolu k svatému Aloisovi – Don Bosco zase chtěl, aby hoch
udělal nějaký určitý slib, pak chlapec hned usnul a ráno už
byl v jídelně zcela zdráv.
Ne vždycky následovalo mimořádné uzdravení. Nor-
málně měla nemoc svůj průběh a tam se láska dobrého otce
projevovala zase jinak. Don Bosco byl celý pro své nemocné
syny. Jakmile se dověděl, že někdo stůně, hned šel k němu,
potěšit ho, zařídil, aby dostal, co potřeboval, a třeba sám
seděl u jeho lůžka přes noc, když byl případ těžší. Hoši mu
lásku opláceli láskou.
3 S perem v ruce
Se stejnou láskou, s jakou pečoval o své hochy, myslel i na
křesťanský lid, pro který vydával Katolické čtení. Protože na
všechno sám nestačil, obracel se na kněze i laiky, aby psali
a nabízeli. Výsledek byl, že se mu mnozí vyhýbali, aby se ne-
museli zavazovat. Může se říci, že v prvních patnácti letech
konal celou práci téměř sám. Vždyť i když něco dostal, mu-
sel to opravit, přizpůsobit, pak dělat korektury a ještě i ex-
pedovat.
Pro únor chystal dva svazečky neznámého autora, nade-
psané „Rolníkům, neboli pravidla dobrého chování pro lidi
z venkova, ale vhodné pro každého“. Tím neznámým auto-
rem byl on sám. V spisku vyzpíval svou lásku k venkovu, ve
kterém viděl základnu národního života, vybízel venkovský
lid, aby si zachoval svou prostotu obyčejů, aby se nepřizpů-
soboval městským módám, aby se modlil, chodil do koste-
la, žádal kněze o duchovní vedení, četl Biblické a Církevní
dějiny, nekupoval knihy bez porady s duchovním správcem
a podobně.
Dvacátým třetím svazkem se skončil první ročník Kato-
lického čtení a Don Bosco neváhal udělat čtenářům bilanci
prvního roku. Původně se mělo vytisknout každý měsíc 96
stran, ale vytisklo se jich 108, takže za rok místo 1152 stran
dostal každý 1296 stran čtení, aniž se cena zvýšila. Pochvala
ze strany Svatého otce a zájem tolika biskupů nutí k většímu
úsilí o dobrou věc. Ano, už se tak děje, protože všechny sva-
zečky se tisknou i francouzsky pro Savojsko, kde lidé mluví
touto řečí.
Na začátek dalšího ročníku byl připraven svazeček na-
depsaný „Konverze valdenské dívky“. Jednalo se o skutečný
příběh děvčete, které mnoho vytrpělo, než se mohlo stát
katoličkou. Ani v této knížce nemůžeme hledat ekumenic-
kého ducha, ale doba byla jiná. Ze strany valdenských se os-
tře útočilo a zbraně byly všelijaké, obrana nemohla vyznívat
jinak než jako ostré odsouzení nauk, které byly všemi pro-
středky šířeny mezi prostým lidem.
Postavení církve se zhoršovalo. Biskupové v lednu 1854
protestovali u krále proti osočování, že se duchovenstvo
bouří proti zákonům, a prosili, aby se zasadil o urovnání
sporu mezi papežem a státem, ale celá odpověď byla v tom,
že ministr milosti a spravedlnosti Urban Rattazzi předložil
parlamentu ke schválení osnovu zákona, podle které měl
být potrestán vězením od tří měsíců do dvou let kněz, který
by na kázání pronesl něco, co by znělo jako kritika státních
orgánů a zákonů. Kdyby to byly spisy, pak by trest mohl být
od šesti měsíců do tří let. V každém případě k trestu věze-
ní by byla vyměřena i pokuta dva tisíce lir. Tento zákon byl
odhlasován parlamentem 16. března. Proti hlasovala jen
slabá menšina 33 hlasů. Subalpinští biskupové žádali senát,
aby byla jim i kněžím zajištěna aspoň taková svoboda, jakou
požívali jinověrci. Senát jen s nějakými malými úpravami
zákon potvrdil a král jej podepsal.
Do té doby platilo v Piemontě privilegium vynětí du-
chovních osob z vojenské služby. Nyní parlament, a 2. úno-
ra 1854 také senát, povolil pouhou výjimku z všeobecné
vojenské povinnosti pro všechna náboženství stejně. Kaž-
dý biskup si směl vyžádat exempci pro jednoho klerika na
20 000 diecézanů, ale dotyční ztráceli exempci v případě, že
by do svého 26. roku věku neobdrželi žádné vyšší svěcení.
I tím byl církevní život podvázán. Každá taková změna za-
nechávala ve věřících další hořkost proti režimu.
4 Ve znamení tiskárny
Donu Boskovi jako by každá další obtíž přidávala energii.
Zůstával klidný a houževnatě plánoval pro budoucnost.
Dále si dopisoval s Rosminim o výstavbě tiskárny, pro kte-
rou se měly uvolnit některé místnosti Domova, ale aktuál-
ní se stávala i myšlenka postavit pro tiskárnu samostatnou
budovu na trojúhelníkovém pozemku, který Don Bosco
koupil v roce 1850 od semináře. (Dnes je ten trojúhelník
zčásti zastavěn bazilikou Panny Marie Pomocnice). Jen-
že ten pozemek už nebyl v Don Boskově majetku, protože
jej z nouze prodal dvěma lidem: panu Coriascovi a panu
202
|
|
21.3 Page 203 |
▲back to top |
Emanuelovi. První si na něm postavil přízemní truhlářskou
dílnu. Bylo třeba obojí koupit zpět. I o tom se vedla kore-
spondence mezi Donem Boskem a Rosminim. Byly to sta-
rosti, které tížily světcovu hlavu, které však nemůžeme do-
podrobna vypisovat.
Boj o čistotu víry pokračoval s neztenčenou houžev-
natostí dál. Už v únoru Don Bosco pracoval na dvou sva-
zečcích Čtení na duben. Titul zněl: Sbírka zajímavých sou-
časných událostí. Obsah se týkal praktik boje, užívaných
protestanty. Byly to drobné události, které objasňovaly
vzájemný vztah katolíků a nekatolíků. Není bez zajímavos-
ti, jak se Don Bosco díval na způsob tohoto ideového boje.
Rozhodně nebyl pro nečistou hru. V předmluvě k tomu-
to vydání psal: „Musíme čtenářům oznámit, že protestanti
se cítí naším psaním velmi dotčeni, zvláště co se týká fak-
tů, které jsme uvedli. Dali nám to cítit ve svých výrocích,
soukromých dopisech a také v tisku. Čekali jsme, že nám
vytknou nějaké chyby v tisku, ale neučinili tak. Místo toho
odpověděli spoustou urážek a nadávek proti Katolickému
čtení a proti jejich pisateli. V té věci jim rádi přiznáváme
vrch a nebudeme na to odpovídat. Vždycky bylo naší zása-
dou neuveřejnit ani jedno slovo, které by se protivilo lásce.
Lásku musíme mít ke každému člověku na světě. Proto rádi
odpouštíme těm, kdo nám odpovídají urážkami. Budeme se
varovat osobních výpadů, zato blud budeme potírat všude,
kde se vyskytne.“
Věcné potření ideového obsahu protestantství přinesly
další dva svazečky určené na měsíc květen. Byl to Katechi-
smus o protestantství od P. Jana Perrona z Tovaryšstva Ježí-
šova.
Vydavatelská činnost Don Boskova žádala, aby zde byla
nejen tiskárna, ale také knihvazačská dílna a knihkupectví.
I na to myslel. Tiskárna zatím nebyla, ale knihy se mohly
vázat hned. Jen se do toho pustit.
Jednoho dne Don Bosco přinesl domů potištěné archy
knihy s názvem: Andělé strážní. Zavolal si jednoho hocha
a řekl mu: „Ty budeš knihvazačem.“ Chlapec se zarazil,
vždyť nikdy nic takového nedělal. Ale Don Bosco hned:
„Zkusíme, co dovedeme.“ A začal archy skládat. Hoch mu
musel pomáhat. Když byli hotovi, dali se do sešívání. I to
se jim jakžtakž podařilo. Pak vzali z kuchyně mouku a smí-
chali ji s vodou, takže měli i lepidlo podobné ševcovskému
popu. Natřeli hřbet sešitu a přilepili obálku. To bylo slibné.
Teď ještě knihu foremně ořezat. Zkoušeli to všelijak, kolem
stál zástup chlapců a vesele se řehonili, až nakonec Don
Bosco přinesl z kuchyně kráječ na zeleninu. Byl pěkně za-
kulacený, naštěstí hodně ostrý, a dal si říci. I ořízka se dosti
povedla. Zbývalo dát jí zlatý povlak. To bylo horší. Kde vzít
zlato? Don Bosco si i v tom věděl rady. Vzal žlutou hlinku,
hodně ji zředil lakem a knížku natřel nažluto. První výrobek
knihvazačské dílny byl na světě.
Nezůstalo při tom. Don Bosco to myslel docela vážně,
i když se smál. V nedodělané novostavbě se našlo místeč-
ko pro knihvazačskou dílnu a světec teď chodil po knihva-
začích a učil se, aby mohl doma učit hochy. V krátké době
bylo v dílně zaměstnáno několik hochů a vesele se vázalo.
Nyní Katolické čtení vycházelo přímo z Domova. Prvním
hochem knihvazačem byl jistý Bedino, kterému přezdívali
Governo – Vláda. Už v listopadu 1854 psala turínská Armo-
nia obdivně o nové katolické knihvazačské dílně na Valdo-
ku a doporučovala katolické veřejnosti, aby si nechala knihy
vázat u Dona Boska, aby tak podpořila Domov, starající se
o opuštěnou mládež. Aby pak sláva byla úplná, Don Bosco
otevřel i prodejnu knih.
5 Ze života v oratořích
Starosti s Katolickým čtením neumenšovaly Don Boskovu
péči o tři externí oratoře. Jeho klerici mu zde byli velkými
pomocníky, zvláště v oratoři svatého Aloise na Porta Nuova
a v oratoři Andělů strážných na Vanchiglia.
Ve valdocké oratoři Don Bosco dával občas po odpoled-
ních bohoslužbách losovat o kusech oblečení, o knihách
i o něčem na zub, aby si přišli na své jak hoši externí, tak
internisté.
V oratoři svatého Aloise si museli klerici počínat jako
dospělí. Byl tam sice ředitelem světský kněz don Felix Ro-
ssi, mladý a horlivý, ale byl často nemocný a klerici si museli
často sami hledat ve městě kněze, který by přišel sloužit mši
svatou, zpovídat, atd. Často klepali na dveře konventu kapu-
cínů a kapucíni pak zachraňovali situaci. Také předměty pro
malé loterie si obstarávali sami, ekonom Demonte jim dával
každý měsíc pět lir na koupi drobných předmětů.
Don Bosco byl rád, že se klerici učili samostatnosti
a nechával jim vše samostatně zařizovat, jen dohlížel, radil
a pomáhal. Klerici se mohli stýkat i s lidmi ve městě, i vy-
jednávat k slavnostem priory ze vznešených rodin. To mělo
svůj význam, protože takoví pak hradili náklady se slavností
spojené. Často bývali priory mladí šlechtici a v tom byl i há-
ček. Bylo třeba o slavnosti priora vyzvat, aby k hochům pro-
mluvil. Stalo s někdy, že se takový zakoktal, a bylo mu třeba
pomoci. Klerik Rua vždy duchaplně přiskočil, převzal slovo,
dělal, jakoby navazoval na jeho slova, potvrdil to, co on řekl,
a pak pokračoval na své konto. Bylo to cvičení ve zvládání
situací. Tak Donu Boskovi vyrůstali cenní pomocníci, kteří
se ničeho nebáli.
Je dobré poznamenat, že Oratoř působila hodně i ve
smyslu sociálního vyrovnávání mezi třídami. Turín měl
mnoho šlechty, ne zrovna bohaté, ale přece. Tam bylo tra-
diční církevní cítění a mnohdy i otevřené ruce vůči chu-
dým. Don Bosco neštval chudé proti šlechtě, jak to dělal
někdy bulvární tisk, ale pěkným způsobem nutil vznešené,
aby sestoupili mezi chudé a žili s nimi. Často v Oratoři hoši
viděli urozené pány s jejich synky klečet s nimi na podlaze
kaple nebo kostela a společně se modlit. I jinak se nacházely
příležitosti k takovému stýkání. Hoši se tak přestávali dívat
na pány jako na zlé lidi, ano někdy (jako v případě kleriků,
kteří byli z chudých vrstev) se mohli cítit i nad nimi. Don
Bosco správně vyciťoval, že náboženství jediné je schopné
rozdíly vyrovnávat, jen to umět, jak to uměl on.
Něco ty pány táhlo do Oratoře. Říkal později advokát Be-
lingeri: „O svátcích nás táhla do oratoře podívaná na hochy
při svatém přijímání. Viděli jsme, jak se u oltářní mřížky
vystřídalo několik set mladých obličejů. Jejich rysy byly dří-
ve nevýrazné nebo hrubé, i zlomyslné, pyšné, někdy až po-
tměšilé. Tam se však měnily: měkly, nabývaly jasu, stávaly se
prostými, plnými víry a lásky, ano i krásy. To všechno dělala
skutečná přítomnost Ježíše v nejsvětější Svátosti. To na nás
tolik působilo.“
Velikým triumfem Oratoře bylo, že stoupala láska a dů-
věra ke knězi. Ti, co dříve o něj nestáli, teď k němu chovali
203
|
|
21.4 Page 204 |
▲back to top |
úctu i v dospělém věku a vraceli se k němu jako k bezpeč-
nému rádci v těžkostech života a v pochybnostech. Hoši se
vraceli do Oratoře jako domů a Don Boskova světnička byla
vždy otevřená. Co krásných životopisů by se dalo napsat,
kolik roztodivných životních osudů vypravovat! Kolik zají-
mavých epizod a dojemných případů! Nejvíce se v Oratoři
vykonalo vždy v době postní, kdy byl každý den katechis-
mus. Klerici si zvykali v ty dny mít plné ruce práce. Denně
vyučovali, přitom vykonali kilometry cesty pěšky do oratoří,
současně museli do semináře na hodiny bohosloví nebo na
filosofii. Byly to misionářské zážitky a také námahy, od kte-
rých bolely nohy a celé tělo. V jednom dopise ze 4. dubna
1854 psal Don Bosco jednomu panu faráři: „Mám tu každý
den asi 400 hochů na katechismus, vždycky kolem poledne.
To znamená, že mravnost u mládeže není ztracená.“ A po-
depsal se: „Capo dei biricchini“ – „Náčelník uličníků“. Bylo
před Velikonocemi a z dopisu je cítit radost, kterou měl.
Bylo pravdou, že mravnost u mládeže není nikdy zcela
ztracená, jen je třeba umět se k mladým přiblížit. Mnohdy
právě mládež musela učit dospělé mravně žít. Stalo se v těch
dnech, že jistý otec si usmyslil svému synu, který mu už
pomáhal při řemesle, zakázat Oratoř. Bude-li chodit k těm
flanďákům kněžím, nedostane ani vindru za práci. Hoch
přesto chodil a doopravdy nedostával nic za práci, kterou
konal, zatímco druzí cizí dostávali. Ale nakonec zvítězil
a dočkal se obrácení otce.
V té svatopostní době přijel do Turína don Gilardi, gene-
rální prokurátor rosminiánů, jednat o tiskárně, kterou bylo
třeba dát společnými silami do provozu. Nová budova měla
patřit rosminiánům a ti by ji byli jen ponechávali Donu
Boskovi k užívání. Gilardi nechtěl přistoupit na zpětné od-
koupení parcel, o kterých byla dříve řeč, ale mělo se stavět
na ploše, která Donu Boskovi ještě zůstala ze seminárního
pole. Donu Boskovi bylo trochu smutno, protože právě na té
ploše viděl ve snách kostel Panny Marie a nemínil ji odpro-
dat. Ovšem tiskárnu potřeboval, a tak se nakonec uvolil plo-
chu prodat rosminiánům v naději, že později, až Pán Bůh dá
a bude to jeho vůle, najde se cesta k realizování onoho snu.
Bylo to ve Svatém týdnu, kdy byla uzavřena smlouva.
Smlouvou Don Bosco odstoupil Rosminimu 19 arů pozem-
ku mezi pozemkem Coriascovým, jeho pozemkem a po-
zemkem, který stále ještě patřil semináři. Cena 10 000 lir.
Soukromou úmluvou bylo Donu Boskovi Rosminim od-
puštěno 3 000 lir dluhu. Rosmini se uvolil zaplatit za něho
5 000 lir dlužných semináři, ale pořád ještě zůstávalo těch
20 000 lir, které Don Bosco dlužil Rosminimu za půjčku na
koupi domu Pinardiho. Jak vidět, Don Bosco nemohl jen
tak sám stavět. Neměl na to a musel se opírat o finančně
mocnějšího – to je o Rosminiho. Z druhé strany však oba
pojila touha prospět Boží věci, a tak při nestejnosti majet-
kové přece jen se chtělo sloužit a jít kupředu. O těchto fi-
nančních převodech hoši pramálo věděli, to tížilo jen bedra
jejich dobrodince.
Don Bosco pln naděje, že bude mít k dispozici tiskárnu,
zaplatil nejnetrpělivějším věřitelům a odcestoval v druhém
týdnu po Velikonocích do rodného Castelnuova d’Asti, aby
se na pozvání pana faráře Cinzana zúčastnil tamního biř-
mování, které vykonával ivrejský biskup.
Tehdy se stalo, když se měl vrátit, odskočil si do Pranella
navštívit jistého hocha, který musel už rok přerušit studia
pro akutní oční nemoc. Provázel ho Jan Turchi. Ten vypra-
voval, že pacient žil skoro v naprosté tmě a vůbec nesnášel
světlo, ale po Don Boskově odchodu se náhle uzdravil a již
za několik dní přijel do Oratoře Donu Boskovi poděkovat.
Co se stalo ve světnici, nemohl Turchi říci, protože ho svě-
tec nechal za dveřmi a v jizbě byla tma.
Životopisné paměti na tomto místě v souvislosti se se-
minárním polem připomínají, že 2. března toho roku byl
královským dekretem zmocněn ekonom Vacchetta převzít
do správy seminární majetek. Ten místo aby šel v té věci ke
generálnímu vikáři arcidiecéze, který zastupoval nepřítom-
ného arcibiskupa, šel přímo k rektoru semináře, kanovníku
Vogliottimu a pod pohrůžkou, že přivolá karabiníky, ho při-
nutil vydat mu všechny seminární peníze. Ten musel ustou-
pit násilí. Byla to zase veliká ztráta, protože turínský semi-
nář dosud pomáhal penězi seminářům v Chieri a v Bra.
6 Ministr vnitra v Oratoři
Musíme se zmínit o jedné pamětihodné události, která silně
ovlivnila dějiny Oratoře. Bylo to jedné dubnové neděle roku
1854. Don Bosco po druhé mši svaté měl k zaplněnému
kostelu svatého Františka po mši svaté výklad církevních
dějin. Byli tam hoši z venku i z Domova. Řeč byla o pohnu-
tém pontifikátu svatého papeže Klimenta, třetího nástupce
svatého Petra, kterého císař Traján odsoudil do vyhnanství
na dnešní Krym. Po promluvě napadlo Dona Boska vyzvat
hochy, aby se přihlásili, kdo by měl nějaký dotaz. To Don
Bosco nevěděl, že člověk, který mezi promluvou vstoupil do
kostela a usedl v zadní lavici u zdi, je někdo, kdo hraje ve
státě velikou roli. Jako naschvál jeden z hochů položil Donu
Boskovi otázku, když císař Traján poslal do vyhnanství ne-
vinného papeže, co si má myslet o vládě, která poslala do
vyhnanství turínského arcibiskupa Fransoniho.
Don Bosco zůstal klidný a řekl, že zkoumat důvody, proč
se tak stalo, není na místě dělat v kostele, ale tolik ať hoši
vědí, že během dějin církve se mnohokrát stalo, že se hněv
vládců obrátil právě proti papežům, biskupům a dobrým
kněžím, protože si mysleli, že když padnou pilíře, padne
celá stavba. A při tom zůstalo.
Po kostele šel Don Bosco do svého bytu. Ten cizí pán vy-
šel ven a ptal se, kde je Don Bosco, že by s ním chtěl mluvit.
Jeden starší hoch se nabídl, že ho doprovodí. Pak ale, nevě-
da, kdo je ten pán, zůstal tam stát a vyslechl začátek hovoru.
„S kým mám čest?“ zeptal se Don Bosco. „Ministr Ra-
ttazzi,“ představil se host. Don Bosco se usmál: „Tak to
abych se připravil, že půjdu do kriminálu.“ „Proč?“ „Pro-
to, co jsem říkal na kázání.“ „Ale co vás nemá! Otázka toho
hocha byla nevhodná, ale vy jste odpověděl, jak jinak jste
odpovědět nemohl. Jsme v konstitučním státě a ministr
musí snést, když mají občané odchylné názory od jeho. Od
vás jako od kněze jsem nemohl čekat jiné stanovisko.“ „Tak
jsem rád, že zůstanu na svobodě,“ zase Don Bosco, a vlídně
podal hostu ruku na přivítanou.
Přes hodinu se spolu bavili. Pan ministr se široce vyptá-
val na vznik, účel a provoz Oratoře, chtěl dopodrobna znát
výchovnou metodu, která se tam užívá, a Don Bosco byl
ve svém živlu, rád mu vše vypověděl. Naznačil mu, že jsou
vlastně ve výchově v užívání jen dvě podstatné metody: jed-
na represivní a druhá preventivní. Represivní je v tom, že
představený seznámí chovance s předpisy, pak jde pryč a jen
204
|
|
21.5 Page 205 |
▲back to top |
zpovzdálí sleduje, zda je někdo neporušuje. Když ano, přijde
a udělá pořádek: provinilce patřičně potrestá. V preventiv-
ním způsobu vyučování se sice žáci také seznámí s řádem,
ale vychovatel zůstane mezi nimi, žije s nimi, cítí s nimi,
pomáhá jim svým příkladem zachovávat řád, prostě stává
se jedním z nich, ovšem starším, zkušenějším a nejlepším
z nich. Protože vychází z náboženských motivací, vede je ke
ctnosti a odvádí od neřesti a jeho činnost je vedena oběta-
vou láskou k mladému člověku. Za takových předpokladů
hoch nemůže rozumně nic namítat proti napomínání a ně-
kdy i pokárání, protože ví, že vychovatel ze své strany udělal
všechno, aby ho uchránil trestu.
Pan ministr pozorně poslouchal a pak namítl: „Myslí-
te, že tato metoda zabere u každého?“ Don Bosco odpově-
děl, že podle jeho zkušeností zabere u devadesáti procent,
ale i u těch zbývajících desíti dojde k určitému zlepšení.
Rattazzi poznamenal, že je škoda, že se tato metoda ne-
může dobře uplatnit ve státních vychovávacích zařízeních.
„Proč?“ ptal se Don Bosco, „proč by se nemohla uplatnit?
Pusťte tam kněze, dejte mu prostor pro jeho vliv a činnost
a uvidíte.“ Téma dalo Donu Boskovi příležitost zmínit se
o svých zkušenostech z turínských žalářů, kde se setkal s to-
lika mladými trestanci, z nichž mnohé zachránil pro život.
Byl přesvědčen, že ti lidé nejsou tak špatní a že by se s nimi
při dobrém zacházení dalo hodně pořídit. Od věznic se pře-
šlo na školy a jiné výchovné instituce a Donu Boskovi bylo
snadné mluvit, když ministr na vlastní oči viděl, jak hravě
ovládá masy hochů, s nimiž si policajti nevěděli rady. Fakt
je ten, že Rattazzi přes své politické názory nebyl zas takový,
aby neuznal, co zdravý rozum uznat musel.
Od toho dne byl přítelem Dona Boska, sice opatrným,
zpovzdálí, ale byl. Snad spíše obdivovatelem než přítelem.
Rattazzi měl sice na svědomí hromadné ničení řeholních
domů v Piemontě, předložil přece parlamentu návrh na
zrušení řeholí, ale nakonec sám Donu Boskovi později na-
vrhne, aby založil řeholní společnost, jen na jiných, moder-
nějších základech.
To už tak bývá v historii svatých. Josef Egyptský a Daniel
ve Starém zákoně, svatý Benedikt a svatý František v No-
vém, dokázali zkrotit svou osobní svatostí a podivuhodnos-
tí svého díla nejednoho ideového nepřítele a zapřáhnout jej
do služeb dobra.
7 Loterie
V roce 1854 doléhal na Piemont hlad. V minulém roce rus-
ký car Mikuláš I. požádal ultimativně tureckého sultána,
aby mu postoupil právo chránit zájmy řeckých občanů na
tureckém území a aby uznal nadřazenost pravoslavných
nad katolíky. Sultán odmítl a byla z toho válka. Rusi okupo-
vali Valachii a Moldavsko (nyní Rumunsko) a boje se roz-
šířily až k Dunaji. To byla příčina, proč vázly dodávky obilí
z Černomoří do Itálie a z toho pocházející drahota. I Oratoř
to pocítila a Don Bosco se musel obrátit na veřejnou dobro-
činnost. Učinil tak opět ve formě loterie. Zase to znamenalo
velikou práci, ale co naplat; jíst se chtělo a muselo to být.
V salesiánském archivu se zachovaly dva dopisy větší
ceny. Ministr vnitra Urban Rattazzi, kterého známe z přede-
šlé kapitoly, děkuje za zaslání 200 loterních lístků, přikládá
obnos 40 lir, ale lístky vrací, aby mohly být znovu dány do
oběhu. Podobně udělal se svými 100 lístky starosta Notta,
který poslal 20 lir. Tah byl stanoven na 27. dubna, ale Don
Bosco dosáhl odkladu o několik týdnů později.
Z doby, kdy Don Bosco chodil do místnosti dominikán-
ského kláštera v ulici svaté Kláry, v nichž byly vystaveny lo-
terní předměty, pochází drobná epizodka, kterou vypravo-
val Josef Buzzetti. Nějaký pán chytil Dona Boska a prosil ho,
aby ho vyzpovídal. Don Bosco s ním šel do blízké katedrály
a tam si sedl do zpovědnice jednoho kanovníka. Jenže hned
se tam nahrnulo více lidí a Don Bosco tam ztvrdl na celé
půldne. Stalo se, že ke zpovědnici přiklekl jeden z personálu
externí oratoře a chtěl se zpovídat, že něco odcizil. Vyzpo-
vídal se v přítmí, ale byl překvapen, když pak v knězi roz-
poznal Dona Boska, právě toho, u kterého se nechtěl zpo-
vídat. Don Bosco mu řekl: „Buď klidný. Já to Donu Boskovi
nepovím a všechno zůstane jako v hrobě.“ Dotyčný to sám
Buzzettimu vypravoval.
V dubnu s Don Boskovou pomocí a na jeho popud se
konala ve městě duchovní cvičení pro hochy, v květnu byla
v Oratoři osmačtyřicetihodinová výstava Nejsvětější svátos-
ti, v červnu týdenní příprava na svátek svatého Aloise, pak
hned příprava na svátek svatého Jana Křtitele, pořád bylo co
dělat a o co se starat.
V první polovici června vydal Don Bosco jako svazek
Katolického čtení znovu svých „Šest neděl a devítidenní
pobožnost ke cti svatého Aloise“, na druhou polovinu červ-
na a na červenec další díly „Katechismu o protestantství od
Perrona“. Na srpen připravil dva svazečky anonymního díla
nadepsaného „Hovory o Oběti mše svaté“. I to bylo samo-
zřejmě součástí vyjasňování katolického učení vzhledem
k protestantské propagandě.
8 Don Viktor Alasonatti
Od roku 1853 byl Don Bosco trvale přetížen a stěží mohl
zastat všechnu rostoucí práci. Ohlížel se po nějakém po-
mocníku a tehdy mu Boží Prozřetelnost poslala na pomoc
kněze svatého života, na kterého Společnost svatého Fran-
tiška Saleského nesmí nikdy zapomenout, protože pro ni
vykonal velice mnoho. Jmenoval se don Viktor Alasonatti.
Pocházel z Avigliany, kde se narodil 15. listopadu 1812,
o tři roky dříve než Don Bosco. Doma vychodil obecnou
školu, gymnázium v malém semináři v Giavenu, v turín-
ském semináři absolvoval filosofii a teologii, v roce 1835
byl vysvěcen na kněze. Jako kněz se vrátil do svého rodiště
a tam přijal úřad učitele na obecné škole a zároveň pomá-
hal faráři v duchovní správě. Jako učitel byl vždy především
knězem. Děti měl velice rád a byl jim pravým otcem. Jeho
škola byla malým církevním ústavem. Zároveň učil bezplat-
ně každého, kdo potřeboval vzdělání, aby se dostal výše,
a tak byl neustále plně zaměstnán. Byl to typ apoštolského
muže.
Osobně žil don Alasonatti přísným životem. Ačkoliv byd-
lel v otcovském domě a příbuzní byli spíš zámožní než chudí,
žil ve své světničce jako asketa. Každý den se modlil růženec,
breviář se modlil celý na kolenou, stále se umrtvoval, byl vel-
mi střídmý, denně konal dlouhé rozjímání, návštěvu Nejsvě-
tější svátosti ve farním kostele, přísně zpytoval své svědomí
a posledních deset let života se modlil denně z modliteb za
umírající odporučení duše Bohu – Proficiscere.
205
|
|
21.6 Page 206 |
▲back to top |
Don Bosco se s ním blíže seznámil na duchovních cviče-
ních pro kněze u svatého Ignáce a jal se ho přemlouvat, aby
nechal Aviglianu a přišel mu pomáhat. Pak jednoho dne mu
prostě napsal: „Přijeďte mi pomoci recitovat breviář!“
Dne 14. srpna 1854 don Alasonatti skutečně opus-
til Aviglianu a přišel do Oratoře. Měl jenom breviář pod
paží. Don Bosco mu vykázal obyčejnou světničku v domě
Pinardi a ustanovil ho prefektem domu, dnes bychom řek-
li zástupcem, hlavně pro ekonomickou stránku věci. Byla
toho spousta, co měl na starosti: převzal dohled nad chová-
ním hochů, vzal si na starost organizaci školy uvnitř domu
i v externí oratoři, asistenci v kostele a ve studovně, dohled
nad sakristií a bohoslužbami, vedl deník příjmů a vydání,
všelijaké ústavní registry, také měl širokou korespondenci.
Znamenalo to brzy vstávat a pozdě v noci uléhat. Tak čas-
to ráno, jen začal něco psát, už se otvíraly dveře prefektu-
ry, přicházeli lidé a audience se netrhly do pozdního ve-
čera. Ale don Alasonatti byl mužem neobyčejného klidu
a mimořádné trpělivosti. Snažil se vydržet, i když padal pod
množstvím práce a Avigliana pořád svůdně volala, aby se
vrátil. On si však stále opakoval: „Viktore, proč jsi přišel?“
A nepovolil. Donu Giacomellimu, svému příteli řekl, když
odcházel do Turína, že Dona Boska už neopustí. To bylo ve-
liké slovo a on je dodržel.
Don Bosco se snažil ze své strany nepřetížit ho. Jakmile to
bylo možné, pověřil školou jiného a také kostel svěřil jiným.
Ulevil mu i tím, že mu dal k ruce viceprefekta – pomocníka.
Od 15. srpna 1854 – to byl svátek Nanebevzetí Panny Marie,
vešel v platnost nový bohoslužebný sváteční pořádek. Don
Alasonatti měl vždy první mši svatou se společným přijímá-
ním, Don Bosco celý čas zpovídal a pak měl mši svatou v 10
hodin. Tak tomu bylo do roku 1858 bez přerušení.
Na ten svátek Panny Marie začal don Alasonatti svou mi-
sii také tím, že asistoval při prvním případu cholery, smrto-
nosné to choroby, pocházející z Asie.
9 Cholera morbus
Don Rua vzpomínal, že už v květnu Don Bosco chlapcům
předpověděl, že přijde cholera, ale aby se nebáli, že jim se
nic nestane. Jen musí žít v Boží milosti, nosit na krku me-
dailku Panny Marie jím posvěcenou, modlit se každý den
Otče náš, Zdrávas Maria a modlitbu k svatému Aloisovi
s připojením „Ode všeho zlého vysvoboď nás, Pane!“
Cholera přiletěla z Indie a už v červenci skosila v samot-
ném Janově na 3 000 lidí. Úřady hned dávaly i v Turíně po-
kyny a kněžím bylo přikázáno být k dispozici. Kamiliáni,
kapucíni, dominikáni, obláti Panny Marie, byli hned ochot-
ni pomáhat.
Cholera byla hrozná nemoc. Začínala střevními potíže-
mi, následovalo vrhnutí a ustavičný průjem. Nemocný cítil
veliký tlak v krajině žaludeční a v končetinách se objevo-
valy úporné křeče. Oči vpadlé, kolem tmavé kruhy, žádný
lesk; nos protažený, tvář strhaná k nepoznání, jazyk bílý
a studený, hlas chraptivý a takřka neslyšný. Celé tělo dostá-
valo sivou barvu, v těžších případech skoro fialovou. Na-
padený se někdy skácel, jakoby ho ranila mrtvice, některý
zemřel během několika hodin. Jen málokdo vydržel celý
den. V prvních dnech, co případ, to byla smrt. Pak ze sta
umíralo asi šedesát. Mor sice v minulosti kosil více obětí,
ale cholera kosila rychleji. Lidé byli pochopitelně naplněni
hrůzou. Žádný účinný lék! Mimo to se mezi drobným lidem
udržovalo přesvědčení, že doktoři dávají lidem „vodičku“,
aby dříve umřeli a neohrožovali druhé. Následek epidemie
byl, že město zmrtvělo. Zavíraly se obchody, lidé se zabari-
kádovávali ve svých domech, mnozí utíkali na venkov. Tolik
nemocných leželo doma, a všichni od nich utekli. Bylo třeba
poslat k nim nějakou dobročinnou osobu, ale kde ji najít?
Hrobníci museli kopat ustavičně hroby a ještě se vlamovat
do domů, aby odstranili mrtvoly, které se tam rozkládaly.
30. července stála cholera před branami Turína. Králov-
ský dvůr na pozvání hraběte Cayse přesídlil na jeho zámek
v Caselettě v alpském podhůří. Tam zůstal asi tři měsíce.
Bývá pravidlem, že v takových chvílích, i kdo jinak ne-
dbá o Boha, začne se ho chytat. Starosta Notta, jinak věřící
muž, snadno docílil toho, že byly nařízeny zvláštní boho-
služby v chrámě Těšitelky, kterých se zúčastnila bezmála
celá městská rada. Těšitelka pomohla. V Turíně přece jen
bylo méně obětí než jinde v Evropě, v Itálii i v samém Pie-
montě. Ale i tak případy stoupaly: napřed jeden, pak 10, 20,
30, 50, až 60 za den. Od 1. srpna do 21. listopadu cholera
napadla asi 2 500 lidí, z toho jich 1 400 zemřelo. Nejvíce
bylo zamořeno Valdocco, kde jenom ve farnosti Borgo Dora
v té době onemocnělo asi 800 lidí a z toho 500 zemřelo.
V blízkosti Oratoře vymřely celé domy. V domě Bellezza,
v hospodě U Zlatého srdce, v domě bratří Filippů a v domě
Morettově – všechno bylo pár metrů od Oratoře, pomřelo
v krátké době na 40 lidí, jak vypravoval hoch Tomatis, kte-
rý tam ošetřoval. Jak dopadla naše Oratoř svatého Františka
Saleského?
Don Bosco udělal napřed všechno, co žádala hygiena,
ale pak se obrátil na Boha. Nabídl mu svůj život za život
svých hochů a stejně prosil Pannu Marii, aby raději on sám
zemřel, než aby zahynul některý z jeho synů. Dne 5. srpna
v den Panny Marie Sněžné, byla právě sobota, shromáždil
obyvatele domu a měl k nim řeč. V ní vysvětlil, co je to cho-
lera, užívaje texty Písma svatého, ponaučil všechny, jak se
má žít: nejíst mnoho, nepít víno, zachovávat si klidnou mysl
a mít odvahu – varovat se hříchu a mít neochvějnou důvěru
v ochranu Panny Marie. Vypravoval jim, jak řádila cholera
v roce 1835 a jak se Panna Maria ukázala Turínu jako Tě-
šitelka. Socha před kostelem dosud svědčí o její zázračné
ochraně. Pak Don Bosco zvážněl a řekl: „Příčinou smrti je
hřích. Dejte si proto všichni svědomí do vzorného pořádku,
ať se nikdo z vás nedopustí smrtelného hříchu a já vám za-
ručuji, že se žádnému z vás nic nestane.“
Efekt těchto slov byl ohromný. Ještě ten večer se větši-
na obyvatel domu vyzpovídala, ostatní ráno. Všichni byli
u svatého přijímání. Od toho dne chování všech bylo téměř
stoprocentní. Stačilo, aby se někdo trochu zapomněl a už to
šel říct Donu Boskovi s prosbou, aby mu odpustil. Stejná
horlivost zachvátila i hochy z externí oratoře.
Hned, jak se vyskytly první případy, Don Bosco se dal
plně k dispozici. Matka Markéta, jindy tak starostlivá o jeho
zdraví, ještě ho povzbuzovala, aby šel. V městě se zřizova-
ly lazarety, ale nebylo ošetřovatelů. Tehdy Donu Boskovi
napadlo zmobilizovat hochy. Navrhl jim, aby se stali ošet-
řovateli nemocných. Hoši se chtěli přidržet jeho příkladu
a hned na začátku 14 se jich dalo zapsat mezi ošetřovatele
a brzy nato 30 dalších je následovalo. Dobrý otec jim udě-
lal narychlo ošetřovatelský kurs a dal jim cenné rady. Když
někoho napadne nemoc, rozhodující pro přežití je podepřít
206
|
|
21.7 Page 207 |
▲back to top |
krevní oběh. Třít tělo, dát teplé zábaly, hlavně na končetiny,
které se stahují křečí právě zimou. A nezapomenout na duši
nemocných!
Dům se proměnil pro tu dobu v ošetřovatelská kasárna.
Byl zaveden pevný pořádek, rozděleny služby, každý musel
mít také dostatečný odpočinek. Dveře se otvíraly a zavíra-
ly celý den a celou noc. Zprvu každý měl s sebou lahvičku
octu jako desinfekci, také trochu kafru a podobně, bylo na-
řízeno stále se umývat, ale chtějte dodržování těchto opatře-
ní v takové situaci. Nakonec jedinou desinfekcí byla napros-
tá důvěra v Boží ochranu.
Nešlo jen o poskytování první pomoci. Mnozí nemocní
neměli ustláno, neměli do čeho se převléci, a tak se z Ora-
toře lidem nosilo, co padlo pod ruku: košile, prostěradla,
pokrývky. Jednomu chlapci dala maminka Markéta, když
už nic jiného nebylo, prostěradlo se stolu, aby je roztrhal
na kusy a dal nemocným. Přicházely maminky, přicházela
děvčata a milá maminka rozdávala a rozdávala, až neměla
nic jiného, než co měla na sobě. Pak ale zase někdo přišel
a co dělat? Šla do sakristie a začala brát kostelní plachty. Ať
slouží přikrýt tělo Kristovo, trpící v tělech lidí.
Bohužel ani v těch dnech tak plných úzkosti si nepřátelé
církve nedali pokoj. Ministr Rattazzi pod záminkou cholery
a potřeby prostorů pro lazarety 9. srpna upozornil biskup-
ský úřad, že vláda zabavuje kláštery u sv. Dominika, u Tě-
šitelky, dále kláštery lateránských kanovniček a kapucínek.
Provikář Fissore protestoval, že jde o porušení klauzury,
ale marně. Rattazzi drsně odpověděl, že o tom nebude dis-
kutovat, protože jde o veřejné blaho. 18. srpna policie ve 3
hodiny ráno přepadla klášter kanovniček a odvezla sestry
do jedné vily markýzy Barolové, v noci 22. srpna vnikla do
kláštera kapucínek, právě když sestry byly v chóru a modlily
se matutinum. Musely ven a tam připravené vozy je odvez-
ly do Carignana a zavřely je do kláštera sv. Kláry. Řeholníci
také museli vyklidit uvedené dva domy. Se stejným odů-
vodněním bylo zavřeno v té době více klášterů v Piemontě.
Žádná z těch budov však nebyla použita pro zmíněné účely,
všechno byla jen záminka.
10 Práce v lazaretech
Donu Boskovi byla svěřena duchovní správa jednoho laza-
retu ve farnosti Borgo Dora. Dělili se s donem Alasonattim.
Ani Don Bosco nemohl zachovávat hygienu. Napřed si nosil
s sebou lahvičku desinfekce, ale pak to nešlo. Nebyl čas. Od-
počinek v noci? Dvě, tři hodiny jen tak na pohovce vsedě.
Francesia vzpomínal, jak jednou v noci přiběhl, že mu umí-
rá pacient pod rukama. Don Bosco byl hned na nohou a bě-
žel tam. Přišel pozdě, ale ani slovem nedal najevo, že musel
zbytečně vstát.
Hoši nechtěli zaostat za svým duchovním otcem. Také se
činili, i když začátek byl u každého těžký. Jeden, když vstou-
pil poprvé do lazaretu, omdlel hrůzou. Tak tak, že ho Don
Bosco pohotově zachytil. Nebylo žádnou maličkostí odnášet
mrtvé do zvláštní místnosti, aby bylo místo pro další. Lékaři
někdy museli být raději drsní, aby se méně trpělo. Umírání
už brali s humorem. Tak přiběhl hoch s vytřeštěnýma oči-
ma, že mrtvý tam vedle sebou ještě hnul. „Nechej ho být,“
řekl doktor, „jen dej pozor, aby ti neutekl.“
Ta nešťastná vodička! Mezi lidmi se opravdu věřilo, že
doktoři dávají pít, aby zabili. Lidé bydlící v blízkosti lazaretu
zase byli přesvědčeni, že jim lazaret zamořuje okolí a nená-
viděli jej. Po ošetřovatelích házeli kamením. I naši hoši si
museli dávat pozor na hlavy, aby nepřišli k úrazu. Mnohdy
bylo třeba před útočníky utéci.
V domě Morettově byl nakažený člověk, ale odmítal kaž-
dou návštěvu ze strachu před „vodičkou“. Ani Dona Boska,
souseda, nechtěl vpustit. Dalo to mnoho práce, než kapi-
tuloval. Don Bosco musel otevřít dlaně a pak vyprázdnit
všechny kapsy, než směl k posteli. Tak jako tak byl v posled-
ním tažení a Don Bosco ho sotva stačil vyzpovídat. Zemřel
a pak ho Don Bosco s Tomatisem odnesli, kam bylo třeba.
Jindy Don Bosco uchlácholil pacienta a odevzdal ho mla-
dému hochu k ošetřování. Pacient měl hrdlo vyprahlé žízní,
ale stačilo, aby mu hoch nabídl sklenici vody, a byl by ho
málem zastřelil z lovecké pušky.
Na svátek svatého Rocha, spolupatrona Turína, šel Don
Bosco kolem příkopu u louky Filippových. Tam seděl hoch
a s chutí pojídal veliký meloun. Don Bosco mu říkal, ať toho
nechá, ale hoch nechtěl poslechnout. Stalo se mu to osud-
ným. Jen byl Don Bosco z dohledu, přišel na něho zimniční
záchvat a žaludeční křeč. Lidé to Donu Boskovi oznámili
a on hocha dopravil s pomocí Tomatise do lazaretu. Museli
ho nést v náručí a nakonec si ho Tomatis vzal na záda. Ne-
bylo to nic platné. Hoch v lazaretě zakrátko zemřel, i když
ho dali hned do horké lázně a chtěli mu pomoci krizi pře-
konat.
Cholera chtěla stále více ošetřujícího personálu. Došlo
i na mladší hochy. Tak Don Bosco řekl jednoho dne Caglie-
rovi: „Pojď, Jeníku, potřebuji, aby mi někdo držel svatý olej;
musím v lazaretě udělat pomazání nemocných.“ Caglierovi
bylo teprve šestnáct let, ale i on se vpravil do situace a obě-
tavě pomáhal. Později rád vypravoval, kolik získal, když
viděl Dona Boska při kněžské práci, jak zachraňoval lidská
těla a hlavně lidské duše. Jednou prý Don Bosco přivedl do
domu dokonce šestnáct dětí, které posbíral po domech jako
sirotky po zemřelých. Příklad Cagliera a Anfossiho dodal
odvahy ještě jiným hodně mladým, aby se přidali ke sboru
ošetřovatelů.
Vypravoval klerik Felix Reviglio, že Don Bosco někdy
přišel docela veselý domů a volal: „Tak kdo se ještě cítí?
Kdo chce chodit do lazaretů nebo do privátních domů?“
A chlapci křičeli: „Já, já“. Reviglio prý byl jediný, který ml-
čel. Toužil dostat rozkaz. A Don Bosco, jako by četl jeho
myšlenky, řekl: „Tak pojď, půjdeme spolu!“ A šli. Pak do-
sloužil asi šesti nemocným k smrti. Jan Turchi, Karel Gas-
tini a jiní se mohli do konce života svatě chlubit, že byli v té
bitvě s cholerou a že ji vyhráli. Nejvíc prý se vyznamenali
Rua, Buzzetti a Francesia. Don Bosco se ustavičně za všech-
ny modlil k Panně Marii.
Francesiova maminka také onemocněla a to tak, že jí
moc nechybělo do smrti. Její syn, jak se to dověděl, hned za-
volal Dona Boska, aby ji vyzpovídal. Protože bydleli blízko
kostela Těšitelky, šli spolu kolem oné bílé sochy před kos-
telem. Byla to socha Panny Marie, zachránkyně před cho-
lerou. Don Bosco řekl Francesiovi: „Vidíš ji, Jeníku? Ona
ti ji uzdraví, ale musíš jí slíbit, že budeš celý život šířit její
slávu.“ To rád Jeník slíbil. U nemocné byl právě lékař a chtěl
jí několikrát po sobě odebrat krev. Prý jinak zemře. Ženské
ze sousedství však paní Francesiovou přemlouvaly, aby si to
nenechala udělat. Poslechla teprve, když přišel syn se svým
duchovním otcem a přemluvili ji, aby poslechla doktora.
Uzdravila se a žila ještě jedenadvacet let.
207
|
|
21.8 Page 208 |
▲back to top |
11 Smrtelné onemocnění Cagliera
Panna Maria dala nový důkaz své ochrany při onemocnění
Caglierově. Ten koncem srpna 1854 onemocněl, ne chole-
rou, ale tyfem. Don Bosco udělal vše, aby ho zachránil, ale
břišní křeče nepřestávaly a horečka také ne. Cagliero sice
plně věřil v Don Boskův příslib, že se nikomu nic nestane,
ale chyba byla, že neměl choleru, ale tyfus. V Oratoři se
čekalo, že brzy zemře. Dva proslulí lékaři z města, Dr. Gal-
vagno a Dr. Bellingeri řekli, že případ je beznadějný a do-
poručili Donu Boskovi, aby mu udělil poslední pomazání.
Klerik Buzzetti uvědomil Cagliera, jak na tom je, a oznámil
mu, že Don Bosco přijde mu svátost udělit.
Don Bosco přišel, ale co to? Jen překročil práh světnice,
jeho očím se představila zvláštní podívaná. Nad hochovou
hlavou létala holubice a v zobáčku měla olivovou ratolístku.
Tou se dotkla chlapcových úst, pak mu ji upustila na hla-
vu. A zmizela ona i vidění. Don Bosco postoupil kousek dál
a hle: nové vidění. Zdi zmizely a on viděl kolem hocha po-
stavy jakoby divochů. Dva muži se odlišovali nápadně od
druhých a skláněli se nad nemocným. Jeden měl skoro čer-
nou barvu a byl škaredý, druhý byl barvy bronzové, vysoký,
spíš vzhledný a dobrácké tváře. Don Bosco v nich později
rozpoznal zástupce Indiánů z Patagonie a z Ohňové země.
Oba obrazy trvaly každý jen chviličku, ale našemu světci
mnoho napověděly. Přistoupil k posteli Jeníka se změně-
nými úmysly. Ptal se ho, zda chce zemřít hned, nebo raději
ještě počkat, až vykoná hodně práce na zemi. „Dávám před-
nost tomu, co je pro mne lepší,“ odtušil hoch. „Tak dobře,“
řekl Don Bosco, „Pán Bůh nechce, abys teď zemřel. Uzdra-
víš se, staneš se klerikem, potom knězem a potom…“ Don
Bosco umlkl, jen se na něho vážně díval. „Potom půjdeš se
svým breviářem daleko, daleko, a budeš dávat breviář dal-
ším a dalším. Mnoho se napracuješ, než zemřeš.“ Víc mu
neřekl.
O udělení svátosti nemocných se už nemluvilo. „Ke zpo-
vědi půjdu, až vstanu,“ řekl Cagliero. Don Bosco souhlasil.
Nemoc měla svůj průběh, ale po měsíci byl zase v pořádku,
i když ne naplno. Ano, upadl do nemoci podruhé. Maminka
mu totiž přinesla hrozny a on se jich najedl tolik, že brzy
ležel opět v horečkách. Maminka byla k němu povolána
a velice nad ním plakala. Byla přesvědčena, že tentokrát jis-
tě umře. Jeník byl opačného názoru a začal maminku pře-
svědčovat, aby mu raději dala ušít novou kleriku, že bude
mít brzy obláčku. „Ano, kleriku,“ rozplakala se před Donem
Boskem nešťastná matka. „Spíš rubáš do rakve.“ Ale i Don
Bosco byl opačného mínění, a tak paní, když se vrátila do
Castelnuova, hned začala plnit synovo přání.
Jeník se vystonal, ale byl přepadlý, dokonce ze slabosti se
opíral o hůl. Byl kost a kůže. Musel domů k matce, aby se
dostal trochu do formy. Šel, ale neměl tam stání. Pořád jen
mluvil o klerice. Přátelé a rodina ho přemlouvali, aby nepo-
spíchal, že nemá zmeškáno, ale on měl svou hlavu. K tomu
se přidala další komplikace: bratr se ženil a strojila se svat-
ba. „Počkej, vrátíš se po svatbě,“ říkali mu. Nechtěl čekat.
„Nevěsta si bude ještě myslet, že máš něco proti ní, že tak
ujíždíš.“ „Ať si to nemyslí, já vím, že bratr dobře volil, ale
on má nevěstu svou a já také svou.“ Skutečně: ten den, kdy
šel v Castelnuovu bratr k oltáři, Jeník se vrátil do Oratoře
k Donu Boskovi. Bylo to 21. listopadu a už druhý den, na
svatou Cecílii, mu Don Bosco posvětil duchovní roucho
a oblékl mu je. Rektor metropolitního semináře Vogliotti
mu na to vystavil potvrzení, že může bydlet v Oratoři, jen
má docházet do semináře jako ostatní klerici. Tak se to dě-
lalo na základě rozhodnutí monsignora arcibiskupa u všech
tehdejších Don Boskových kleriků.
Můžeme si už teď říci něco více o oněch dvou viděních.
Něco musel Don Bosco říci donu Alasonattimu, protože ten
jednou řekl Caglierovi: „Musíš být moc hodný, protože Don
Bosco o tobě ví mnoho podrobností.“
Rok nato byli kolem Dona Boska jeho klerici – bylo to
u stolu, a řeč byla o tom, co jak bude s nimi v budoucnosti.
Tehdy Don Bosco prohlásil: „Jeden z vás bude biskupem.“
To bylo veliké překvapení. Klerici se začali smát, jen Don
Bosco byl vážný. Jeho tvrzení připadalo hochům nepravdě-
podobné, vždyť v té době většina biskupů byla šlechtického
původu, nebo to byly zcela výjimečně učené hlavy. Mimo to
Don Boskův dům a celé prostředí Oratoře bylo proletářské,
jak by mohl z těchto nuzných poměrů vyjít biskup? O misi-
ích se tehdy ještě nemluvilo. Předpověď slyšeli klerici Tur-
chi, Reviglio, Cagliero, Francesia, Anfossi a Rua. Ti všichni
si na to dobře pamatovali.
Don Bosco se k této věci vrátil vícekrát. „Vidím zde mezi
vámi biskupskou mitru. Nebude jediná, ale zde už jedna je.“
Jinak nic bližšího neřekl.
A přece. Uplynulo několik roků a Cagliero byl už kně-
zem. Vypravoval, co se mu jednou stalo. Nabídl se Donu
Boskovi, že mu pomůže do schodů. Byl totiž velice unaven.
Když byli nahoře a Don Bosco držel ještě Caglierovu ruku
ve své, najednou se shýbl a Caglierovi ruku políbil. „Co to
děláte?“ zvolal tento. „Chtěl jste ponížit mne nebo sebe?“
„Důvod ti povím až někdy,“ odvětil světec.
Roku 1883 mu naznačil více. To už byl Cagliero něko-
lik let misionářem v Patagonii a právě dlel dočasně v Turíně
z kongregačních důvodů. Don Bosco udělal závěť a chystal
se na cestu po Francii. Každému členu generální kapituly
řekl něco na památku, jen Caglierovi dal malou krabičku.
Ten ji ze zvědavosti otevřel a hle: byl v ní nádherný prsten.
Rok na to byl jmenován titulárním biskupem magidským.
7. prosince 1884 byl v bazilice Panny Marie Pomocnice od
kardinála Alimondy vysvěcen na biskupa. Toho večera se
Cagliero procházel s Donem Boskem pokojem. Řeč padla
na onu vzdálenou dobu jeho onemocnění. Tehdy mu Don
Bosco vypravoval obě vidění. Cagliero ho pak prosil, aby
všechno řekl také spolubratřím při večeři. Don Bosco rád
vyhověl. Zde vypravované věci diktoval monsignor Cagliero
ještě téhož večera donu Lemoynovi, pisateli Don Boskových
Memorií.
12 Chvály na Oratoř
Hrdinské chování Dona Boska a jeho žáků v době cholerové
epidemie nemohlo ujít veřejnosti, která tím byla velmi doja-
ta. 16. listopadu se o tom rozepsala Armonia. Don Boskova
horlivost byla dokonce taková, že nabídl starostovi z Pine-
rola, že mu pošle ošetřovatele. Ještě existuje dopis tohoto
starosty, ve kterém děkuje za nabídku a lituje, že nepřišla
dříve, dokud bylo v lazaretě 200 nemocných. Ale už toho
snad není zapotřebí, protože v lazaretě zůstalo jen 29 paci-
entů, z toho 24 mimo nebezpečí. Existuje také dopis slav-
ného italského spisovatele Nicolo Tommasea, který se právě
208
|
|
21.9 Page 209 |
▲back to top |
usídlil v Turíně, a děkuje Donu Boskovi za jeho statečnost
a lásku, prokázané v době cholerové nákazy. Tommaseo byl
vícekrát v Oratoři návštěvou. Měl s Donem Boskem společ-
né přátele v markýzi Cavourovi a ve strézském filosofu Ros-
minim.
V životopisných pamětech čteme, že v té době navštívil
Dona Boska klerik Emilián Manacorda a prosil ho o při-
jetí do Oratoře. Život v semináři ho nelákal, temperament
ho nesl spíš k činnosti a k větší zbožnosti. Oratoř ho láka-
la. Don Bosco mu však přesto poradil seminář a později ho
měl k tomu, aby šel do Říma a dal se na prelátskou karié-
ru. Manacorda se stal knězem, bydlel šest měsíců v Oratoři
a velmi se spřátelil s tamním prostředím. Později jako bis-
kup fossánský stál vždy věrně při Donu Boskovi. Byl spo-
lusvětitelem monsignora Cagliera a po Don Boskově smrti
velmi mnoho vykonal pro konsolidaci jeho díla, když ně-
kteří římští preláti nechtěli věřit, že se salesiáni sami udrží
při existenci.
Ani v době epidemie Don Bosco nelenošil, ale připravil
na září dva svazečky Katolického čtení. Byla to anonym-
ní knížka: Obchod se svědomím a o protestantské agitaci
v Evropě. V ní se dokazovalo, že protestantská propaganda
užívá někdy prostředků velmi pozemských, aby se prosadi-
la, hlavně peněz přicházejících ze zahraničí. Armonia při-
nesla 17. října článek, ve kterém se poukazovalo na případ,
kdy jakýsi podvodník obcházel fary, odvolával se na Dona
Boska, který prý ho posílá, bral na jeho konto peníze, ale
nakonec nechával farářům místo Katolického čtení protes-
tantskou literaturu.
13 Svatý Dominik Savio v Oratoři
Koncem září, jelikož velké mření už pominulo, se Don
Bosco vydal jako obyčejně domů do Becchi, aby dopřál ho-
chům, unaveným tolika štrapacemi, trochu zdravého odpo-
činku na venkovském vzduchu. Tam mu Pán Bůh chystal
něco jako odměnu za námahy, které podstoupil v uplynu-
lých týdnech: Dominika Savia, který se měl stát Don Bosko-
vou největší chloubou.
S Castelnuovem sousedí vesnička Mondonio. Tamní uči-
tel don Josef Cugliero přišel osobně hocha do Turína dopo-
ručit a hned řekl: „Vy jistě máte ve svém domě hochy vel-
mi dobré, ale pochybuji, že by se některý vyrovnal Saviovi.
Uvidíte, že v něm naleznete druhého svatého Aloise.“ Don
Bosco se s ním tehdy dohodl, že až bude v Morialdu, pošle
mu hocha představit.
O setkání Dominika s Donem Boskem nás informuje
sám Don Bosco v životopise, který o něm napsal po jeho
smrti. Můžeme se tedy spolehnout.
Bylo to v pondělí 2. října 1854 hodně z rána, když přišel
do Becchi kovářský dělník Savio se svým synem Domini-
kem představit ho. Pohovořili si a světec byl ochoten jej při-
jmout. Píše: „Poznal jsem, že chlapec má ducha podle ducha
Páně, a značně jsem se podivil, jaké divy už způsobila Boží
milost v tak mladém věku.“ Světec vyjádřil chlapci určitou
starost o jeho zdraví, byl totiž už na pohled slabý, ale Do-
minik se bránil, že mu Pán Bůh může dát, co potřebuje ke
studiu. Na otázku, čím by chtěl být, odpověděl jednoznačně,
že knězem. Don Bosco vyzkoušel i jeho paměť. Byla zname-
nitá. V malé chvíli se naučil zpaměti stránku z Katolického
čtení. Dominik odcházel domů s jistotou, že po Všech sva-
tých nastoupí v Turíně.
Světec se zdržel tentokrát v Becchi málo. Důležité záleži-
tosti ho volaly domů. Angel Savio se stal v té době klerikem,
Jan Turchi a další se na obláčku připravovali. Don Bosco
měl ve zvyku kandidáty duchovního stavu dobře na tento
krok připravit. Zdůrazňoval jim, že určitým znamením po-
volání může být schopnost a náklonnost k duchovnímu sta-
vu a čistý úmysl zasvětit se zcela Pánu.
Některým lidem nešlo do hlavy, proč Don Bosco potře-
buje tolik kleriků, když má na starosti jen tři oratoře, ale on
odpovídal: „Jen nechte, já už vím, co s nimi.“ Namítalo se:
„Někteří ani nepatří do turínské diecéze, kdo vám je vysvě-
tí?“ „Někdo se najde,“ říkal on. „Ale to až budou kněžími,
tak vám je biskupové vezmou pro sebe.“ „I to Boží Prozře-
telnost nějak zařídí,“ vedl on svou. Takové hovory se konaly
často. Jen málokdo chápal. Tak don Pacchiotti z Útočiště
Barolové říkal: „Já už ti věřím, že budeš mít hodně kleriků.“
Přiblížil se nový školní rok a nastupovali noví chovanci,
mezi nimi Savio. Don Bosco vzpomínal, jak hoch vstoupil
poprvé do jeho světničky, aby ho pozdravil. V rozhovoru
jeho oči utkvěly na papírovém kartonu s nápisem „Da mihi
animas, caetera tolle – Dej mi duše, ostatní si nechej.“ Když
to spolu přeložili, řekl hoch: „Teď je mi jasné, že ve vašem
domě nejde o peníze, ale o nesmrtelné duše.“ Podle toho se
hned zařizoval.
Protože už doma v Mondoniu studoval základy latiny
a měl veliké nadání, snadno dosáhl toho, že směl chodit
hned do „druhé latinské gramatiky“, jak se tehdy říkalo.
Tuto třídu dělal pod vedením zbožného dobročinného pro-
fesora Josefa Bonzanina, kam chodil s jinými chlapci z Do-
mova.
S Dominikem Saviem byl toho roku, ale až v listopadu,
přijat do Oratoře sedmnáctiletý Josef Bongiovanni, úplný
sirotek, kterého Donu Boskovi doporučila teta. Byl to hoch
nezkažený, ale zatím světského smyšlení, dokonce s nábo-
ženskými předsudky. Ale u Dona Boska se rychle změnil
a brzy se stal jedením z nejlepších a Donu Boskovi nejod-
danějších hochů. Velmi rychle a s velkým úspěchem prošel
studiemi klasických předmětů, vynikl v literatuře latinské
i italské, měl nesporný básnický talent (verše psal klasickou
italštinou i piemontským nářečím). Patřil i k Dominikovým
důvěrným přátelům.
Don Bosco dovedl rozpoznat, kdo má nadání ke studiu
a kdo ne. V prvním případě se nerozpakoval dát hocha na
studia, jinak ho nechával raději vyučit řemeslu.
Chtěl být spravedlivý i k příbuzným. Tak měl u sebe bra-
trova syna Františka. Myslelo se, že by mohl studovat na
kněze. Neosvědčil se, a tak na podzim roku 1854 ho Don
Bosco poslal zase domů. Stal se z něho dobrý hospodář.
Místo Františka vzal do Oratoře druhorozeného Lojzíka.
Ani jemu nedělal žádné přednosti. Vše, co měl, bylo od Boží
Prozřetelnosti, a toho se držel. Musel šetřit i z toho důvodu,
že živobytí bylo stále dražší.
Válka na východě pokračovala. Francie a Anglie se bály,
že se zmenší jejich vliv na Středním východě, a přidaly se
k Turecku proti Rusku. Jejich vojska se vylodila napřed
u Varny, pak na Krymu. Rusové byli poraženi a 9. října byl
obklíčen Sevastopol.
209
|
|
21.10 Page 210 |
▲back to top |
Don Bosco nehleděl na obtíže, ale na potřeby lidí, zvláště
chlapců. V době cholery město otevřelo v klášteře domini-
kánů provizorní sirotčinec a starosta dal vědět Donu Bosko-
vi, že by uvítali, kdyby si vzal na starost výchovnou stránku
sirotčince. Don Bosco byl hned srozuměn, přijal nabídku
a chodil tam sám a posílal tam ještě některé kleriky a starší
hochy, aby děti učili.
Vzpomínal pozdější znamenitý salesián koadjutor Petr
Enria, jak Don Bosco přišel poprvé mezi ně, sirotky u sva-
tého Dominika. Provázel ho tamní hospodářský zmocně-
nec. Don Bosco si hned každého všiml, vyptal se na jejich
jména a příjmení a na vše, co ho mohlo zajímat a o čem
věděl, že poslouží k navázání srdečného kontaktu s dětmi.
Enriovi zemřela na choleru matka a otec se z ní ještě nevy-
stonal. Don Bosco mu řekl, jestli by nechtěl jít k němu na
Valdocco. Petr přisvědčil a Don Bosco vzal nejen jeho, ale
i jeho mladšího bratříčka. První měl třináct, druhý teprve
jedenáct roků.
Enria také vzpomínal, jaká chudoba byla v Oratoři. Sám
spal první noci jen na haldě lupení přikryt slabou pokrýv-
kou. Bylo to vždycky lepší, než spát někde ve stohu nebo
v kůlně. Maminka Markéta sice synovi domlouvala, kam
že budou hochy dávat a čím je živit, ale Don Bosco nedbal
a přijal po rozpuštění tohoto provizorního sirotčince dvacet
těch nejmenších a během roku ještě třicet dalších. Udělal
z nich zvláštní třídu „capartů“, jak jim chlapci říkali. Jak to
asi v Oratoři vypadalo při takovém napěchování, můžeme si
představit. Město psalo Donu Boskovi děkovné dopisy, ale
také mu co chvíli doporučilo další potřebné hochy.
Třídě těch maličkých se Don Bosco věnoval s péčí sta-
rostlivého tatínka. Byl co chvíli u nich, sám je učil, udělal
jim místo a pomáhal jim ve všem. Většinou se tito hošíci
v Oratoři i vyučili a Don Bosco je vypravil do života. Tak
láska k člověku slavila denně nové triumfy, ale také svoláva-
la na Oratoř nové a nové Boží milosti.
14 Don Bosco průkopník ekumenismu?
Zatím Don Bosco u psacího stolku připravil do tisku na
říjen a první půli listopadu a na měsíc únor dalšího roku
pět svazečků Katolického čtení s titulem „Zlaté pravidlo,
jak si uchovat zdraví“. Bylo to deset rozhovorů o fyzických
a mravních důsledcích nestřídmosti, nemírného pití a po-
žívání pokrmů, o hněvu, sobectví a jiných neřízenostech.
Poslední dialog obsahoval, jak si zařídit dobré soužití v ro-
dině a jak pomáhat dobrému soužití ve společnosti. Hlav-
ním mluvčím byl lékař, podávající rady chlapcům. Současně
Don Bosco připravoval kalendář Galantuomo na rok 1855.
Na rozdíl od jiných kalendářů byl jeho Galantuomo živý
člověk – přítel, který chtěl po celý rok lidi bavit, poučovat
a navádět k dobrému. Představil se v tomto roce jako jeden
z tolika, kteří přežili choleru. Vypravoval, co všechno prožil
sám, co jeho rodina, vážil zkušenosti, kterých nabyl v době
epidemie, a nezapomněl připomenout, jak je důležité mít
duši v pořádku a zajišťovat si její spásu.
V těchto měsících se všelicos událo i v táboře protestant-
ském. V době cholery polemiky samozřejmě umlkly, ale
jen co nemoc polevila, projevily se u nich vnitřní neshody.
Protestantské hnutí se začalo štěpit na dva tábory: evange-
lický a valdenský, které se začaly i veřejně potýkat. Šlo se
přirozeně dál. Kde není učitelský úřad a vše je ponecháno
svobodnému bádání v Písmu, tam nutně dochází ke tříštění.
I v Piemontě začaly být moderní „svobodné církve“.
V Turíně se stal jablkem sváru nový protestantský kostel
na Královské třídě. Valdenští tam chtěli mít Amadea Berta,
evangelíci bývalého katolického faráře De Sanctise, který byl
nyní od valdenských vyobcován, ale vzal ho pod ochranu
evangelický časopis „Evangelní světlo“. Don Bosco sledoval
polemiku, která se prostřednictvím časopisů obou směrů
dostávala na veřejnost a byla pro něho příležitostí vložit se
do ní z titulu katolického kněze, ideologického protivníka
jedněch i druhých.
Je po ruce korespondence mezi ním a De Sanctisem, ze
které je jednoznačně patrno, jakým duchem se nesl jeho
poměr k protestantům. I když to nebyl poměr ekumenický
v dnešním slova smyslu, přece jen v něm bylo to hlavní, co
ekumenismus zakládá: ne fanatické lpění na náboženském
přesvědčení, provázané nenávistí a snahou druhého zničit,
ale věcné hájení pravdy ve spojení s láskou k protivníkovi
a snahou obětavě hledat jeho dobro.
Pro Dona Boska byl De Sanctis sice odpadlým, oženě-
ným knězem, který natropil církvi mnoho škody, ale záro-
veň nešťastným spolubratrem, kterému bylo třeba podat
ruku a pomoci mu čestně se vrátit. Don Bosco ho osobně
neznal, leda z jeho protikatolických spisů, ale 17. listopa-
du mu napsal dopis, ve kterém mu nabízel přátelství. Četl
jeho spisy a vycítil z nich neklid jeho duše. Nuže, otevírá
mu dokořán dveře svého domu, je ochoten rozdělit se s ním
o chléb a o studium, bez jakýchkoliv postranních úmyslů.
Nic za to nežádá. „Hle, to jsou mé upřímné přátelské city,“
píše v dopise, „a vycházejí z mého srdce. Budete-li se moci
přesvědčit, jak čestné a spravedlivé je mé přátelství k Vám,
přijměte můj návrh, nebo mi aspoň nemějte za zlé. Ať Bůh
sám vyslyší mou touhu a učiní z nás jedno srdce a jednu
duši pro Pána, který dá spravedlivou odměnu tomu, kdo mu
v životě slouží.“
De Sanctis odpověděl hned po obdržení dopisu. I jeho
slova jsou otevřená: „Nedovedete si představit dojem, který
ve mně vzbudil Váš včerejší dopis. Nikdy bych byl nehledal
tolik velkodušnosti v člověku, který je mým otevřeným ne-
přítelem. Nedělejme si iluze. Vy potíráte zásady mé a já po-
tírám zásady Vaše. Ale zatím, co Vy mne potíráte, podáváte
mi ve chvíli utrpení dobročinnou ruku a tak ukazujete, že
dovedete praktikovat tu křesťanskou lásku, o které v teorii
dovedou hovořit mnozí. Dej Bůh, aby Vaši lásku napodo-
bili Vaši spolubratři z Campanone (pozn.: katolický časopis
velmi dobře vedený, ale také velmi ostrý). Ti nedovedou
promluvit, aniž by uráželi a v posměch uváděli věci nejváž-
nější.“
Zajímavé je, že i protikatolické „Evangelní světlo“ v ty
dny psalo, že zatímco valdenští De Sanctise známým způ-
sobem potupili, kněz Don Bosco dotyčnému nabídl přístře-
ší ve vlastním domě a k tomu zaopatření. A připsaly: „Čest
tomu, kdo si ji zaslouží!“
De Sanctis v dopise redaktoru „Radostné zvěsti“, v tom
časopise uveřejněném, dokonce napsal: „Kněží se mnou ni-
kdy nezacházeli tak, jako valdenští.“
Don Bosco si však nedal pokoj a zval De Sanctise do
Oratoře dál. Ten nakonec přišel k osobnímu rozhovoru, ov-
šem pod podmínkou, že Don Bosco nebude o tom psát. Byl
to rozhovor srdečný a otevřený. Don Bosco s ním prodisku-
toval celou záležitost pravosti církve, známek její pravosti,
210
|
|
22 Pages 211-220 |
▲back to top |
|
|
22.1 Page 211 |
▲back to top |
spolu prohovořili začátky reformy v 16. století, stav církve
ve století 19., nešťastník musel uznat, že Don Bosco má
pravdu, ale nedovedl se rozejít s prostředím, do kterého
zapadl a které ho spoutalo. Don Bosco psal v květnu 1855
znovu dlouhý dopis, ve kterém nebojácně a kněžsky otevře-
ně hovořil o spáse duše. Důvod je krásně vyjádřen větou:
„Když s někým uzavřu přátelství, chci v něm pokračovat
a příteli prokázat dobro v nejvyšší možné míře.“ De Sanctis
se vymlouval na skutečnost, že má ženu a rodinu, nemůže je
opustit, ale Don Bosco nabídl zaopatření i pro ně a všechnu
možnou uctivost k jejich problému, bohužel De Sanctis ne-
přijal, nebo nemohl přijmout. Když spolu mluvili naposle-
dy, byl viditelně dojat Don Boskovou láskou, ano zanechal
v něm jiskřičku naděje, že se obrátí, ale nenašel k tomu sílu.
Po několika létech zemřel na mozkovou mrtvici.
15 Neposkvrněné Početí
S datem 1. srpna 1854, ve chvíli cholerového přízraku, vydal
papež Pius IX. okružní list, ve kterém vyzýval katolický svět
k pokání a k modlitbě, aby Bůh na přímluvu Panny Marie
uchránil svět od hrozících trestů a aby jeho osobně osvítil
Duchem svatým, zda má prohlásit před celým světem zá-
vazný článek víry o Neposkvrněném početí Panny Marie, to
je, že byla od svého prvopočátku uchráněna poskvrny dě-
dičného hříchu.
V encyklice se za tím účelem ohlašovalo mimořádné mi-
lostivé léto. V Turíně se mělo slavit od 1. října do 31. prosin-
ce. To byl vlastní důvod, proč Don Bosco na měsíc prosinec
vydal v Katolickém čtení knížku „Milostivé léto a zbožné
cvičení, spojené s návštěvou kostelů“. V knížce byla uve-
řejněna papežská encyklika a všechno, co měli věřící vědět,
aby měli z jubilea co největší užitek. Také už předem v kníž-
ce vysvětlil, jaký je obsah očekávaného prohlášení článku
víry.
Tato mariánská horlivost byla mimo jiné také důsled-
kem Don Boskova přesvědčení, že Oratoř byla předmětem
zázračné ochrany Panny Marie v době cholery. Zatímco
kolem dokola lidé padali jako mouchy a hoši z Oratoře se
ustavičně pohybovali mezi nakaženými, ani jeden z nich
nezemřel, ano, ani se nenakazil. To byl přece vyložený zá-
zrak, který se musel připsat té, pod jejíž mocnou ochranu
Don Bosco na začátku nákazy postavil svůj dům.
Pro přesnost musíme říci, že jeden případ cholery přece
jen v Oratoři byl, dokonce ve světničce Dona Boska samé-
ho. Maminka Markéta vypravovala donu Bonettimu (jed-
nomu ze sběratelů životopisných zpráv o Donu Boskovi), že
hned na začátku cholerové nákazy přišel jednou Don Bosco
velmi unaven domů, a když ulehl, najednou se vzbudil a cí-
til všechny typické příznaky nemoci: malátnost v celém těle,
ledovost v končetinách, špatně od žaludku a začínající kře-
če v rukou a nohou. Posadil se na posteli, všecko se s ním
točilo, chtěl zazvonit, ale zvonek nefungoval, přitom se bál
udělat v domě poplach, proto se začal léčit sám podle své-
ho známého receptu: začal si třít ruce a nohy, cvičit urputně
s celým tělem, až byl dokonale zpocený. V tom stavu usnul
a ráno se probudil zcela normální. To potom vypravoval své
matce. Před vypuknutím nemoci nabídl na svátek Panny
Marie Sněžné Bohu svůj život za životy hochů. Panna Maria
ho vzala za slovo a měl prožít to, co prožívaly stovky naka-
žených. Ale Panna Maria mu přispěchala na pomoc, proto-
že ji tu noc opravdu vzýval. Mělo tomu tak být také proto,
aby Don Bosco v následujících měsících byl plný vděčnosti
k Panně Marii a aby lásku k Boží Matce mohl přelévat do
svých hochů.
K prohlášení dogmatu došlo v Římě 8. prosince 1854.
Papež Pius IX. obklopen dvěma sty kardinálů, arcibiskupů
a biskupů z celého světa ověnčil Pannu Marii novou slávou
a ctí. Ten den byl také velikým dnem Oratoře. Chlapci při-
stoupili hromadně k svatému přijímání, jejich duše se skvěly
čistotou, oprané v lázni svaté zpovědi, Don Bosco udeřil na
struny jejich srdcí v nadšeném kázání a tak následující Te
Deum – Bože, chválíme Tebe, nebylo méně vroucí než ono
římské.
Oratoř v ty dny i v dny následující, ano po celé další
měsíce a roky, žila z intenzivní úcty mariánské, probuzené
v onom požehnaném roce 1854. Don Bosco neopomenul
žádnou příležitost, aby ji ve svých synech dále prohloubil
a více upevnil. Mariánské svátky, zpěvy, společná i soukro-
má každodenní modlitba svatého růžence, to nyní patřilo
k charakteristickým rysům života Oratoře.
16 Don Bosco a ctnost čistoty
Zdá se, že právě láska k Panně Marii Neposkvrněné byla
příčinou, proč Don Bosco přikládal tak velikou důležitost
ctnosti čistoty a proč ji chtěl mít jakoby odznakem svých sa-
lesiánů. Jeho duše byla zakotvena v Bohu a jeho myšlenky
a touhy se nesly k nebi. Tím směrem strhával také chlapce.
Bylo mu tedy přirozené, že měl určitý odpor ke všemu, co
se na zemi projevuje jako příliš nízké, nešetrné, hrubé a co
strhává dolů, místo aby to povznášelo vzhůru.
Přes jeho rty nikdy nepřešlo slovo, které by se dalo vy-
světlovat jako hrubé, méně patřičné. V té věci byl velmi
delikátní. Také nedovoloval, aby někdo v jeho přítomnosti
mluvil neomaleně, aby dvojsmyslně vtipkoval a podobně.
To by byl nesnesl a dotyčnému by to dal jistě najevo. V jeho
přítomnosti se mluvilo vždycky počestně.
Dával si pozor i na své vnější projevy. Nikdo ho neviděl
sedět neukázněně, uvolněně se roztáhnout na pohovce, ne-
nosil ruce v kapsách, ani když mrzlo, aby si je zahřál. Své
názory na křesťanskou jemnost přenášel na své syny. Don
Rua říkal, že někdy i on i jiní měli problém, jak vypravovat
určité věci ze Starého zákona, když tam jsou popisovány do-
sti naturalisticky. Stačilo si vzít Don Boskovy Biblické ději-
ny, vžít se do jeho cítění a člověk hned našel správný způ-
sob, jak se vyjádřit, aby to bylo čisté.
Don Chiattelino s ním jednou hovořil o zpovídání. Byl
trochu úzkostlivý a pořád měl dojem, že se málo ptá svých
kajícníků a tak má třeba na svědomí neúplnost jejich vy-
znání. Don Bosco se usmál: „Nebuď úzkostlivý! Víš, jednou
jsem byl u zpovědi u jednoho mladého kněze a ten se mě
vyptával: Neudělal jste to a to? Já na to, že s pomocí Boží
nikdy. Ale on zase: A to a to jste neudělal? To není správné.
Když vidím, že kajícník v té věci nic neuvádí a jinak se zpo-
vídá upřímně, nebudu se ho vyptávat a přijmu jeho vyznání
tak, jak je a dost.“ Chiattelino vyšel z této rozmluvy s pře-
svědčením, že se Don Bosco nikdy neprovinil proti šestému
211
|
|
22.2 Page 212 |
▲back to top |
přikázání. Také don Ascanio Savio, který čtyřicet let svého
duchovního otce studoval a studoval, byl přesvědčen, že si
Don Bosco zachoval křestní nevinnost až do smrti.
V Don Boskově době bylo zvykem, že se knězi všeobec-
ně líbala ruka. Byl to projev úcty ke kněžskému svěcení.
I Don Bosco si nechával od chlapců políbit ruku. Dělalo
jim to dobře. Ale u něho to bylo opravdu posvátné gesto.
Nikdy při tom nebral chlapcovu ruku do své, netiskl mu ji,
varoval se prostě, aby gesto náboženské nepřerostlo v ges-
to příliš lidské. Vůbec byl opatrný, aby nemohl nikdo jeho
chování brát jako projev nebezpečné důvěrnosti. S žena-
mi mluvil raději tam, kde ho každý mohl vidět, nebral si
je do světnice, později, když musel mít pro audience před-
síň a sekretář reguloval přístup k němu, nechával si aspoň
pootevřené dveře. Měl mnoho návštěvnic a musel s nimi
jednat. Od mnohých byl závislý, protože byly jeho dobrodi-
telkami. Nechtěl k nim být drsný, ale také chtěl, aby v něm
ctily vždy kněze. Sem tam některá byla hodně citově zalo-
žená a i při audienci nedovedla zapřít své city. Don Bosco
byl krajně opatrný, aby nepřekročila meze. Choval se od-
měřeně a nedopustil nic, co by nebylo vhodné, případně co
by pohoršilo druhé. Jednou ho jedna chtěla chytit za ruku
a donutit ho, aby jí položil ruku na hlavu, ale Don Bosco
ruku vytrhl a dámu pokáral.
Na ulici nezdravil dámy. Myslel si, že je lepší, aby dámy
pozdravily jeho jako kněze. Ovšem odpověděl vždycky. Kte-
rá byla zbožná, chápala jeho chování a měla k němu tím
větší úctu. Mladým ženám a dokonce ani dívkám netykal.
Jen mladým děvčátkům říkal „ty“. Zdálo se mu to vhodněj-
ší. Nakonec i děvče mohlo být rádo, že si ho velebný pán
váží a vyká mu.
Jak byl opatrný na svou kněžskou čest, tak se nerad ne-
chával obsluhovat ženským personálem. I v nemoci byl
raději obsluhován spolubratry. Zábavně vyzněla epizodka,
kterou vypravoval monsignor Cagliero. Don Bosco přijel
do Castelnuova a potřeboval se nechat oholit. Vstoupil do
holičského krámu a sedl si na židli. Tu se začala kolem něho
točit nějaká dívka. Už mu dala kolem krku ručník. Don
Bosco kouká, slečna bere misku s mýdlem a chce ho namy-
dlit. On se ptá, kde je pan mistr, ale ona, že prý ho oholí
sama, dovede to. Tatínek někam odešel. Tu Don Bosco sun-
dal ručník, vstal a udivené holičce řekl: „Promiňte, slečno,
přece se nenechám od ženy vodit za nos. Přijdu později.“
A odešel.
Don Boskova skromnost na tomto poli byla veliká a pří-
kladná. Přál si, aby všichni jeho synové měli potřebný jem-
nocit a aby si uchovali srdce čisté. „Blahoslavení čistého
srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ Jen tak budou moci
obstát jako vychovatelé, hoši pak, i když většinou půjdou
cestou manželství, i tam se budou chovat tak, aby prožili
lásku krásně, jak se sluší na křesťany. Ctnost čistoty vštěpo-
val pozitivně – kladně. Nerad mluvil o hříchu proti šestému
přikázání. O pokušeních užíval výraz „špatná pokušení“,
o skutcích mluvil jako o „neštěstí“. Ani se mu nelíbil italský
výraz „castita“ – zdrženlivost, cudnost. Raději užíval o nad-
vládě nad sexualitou neurčitého výrazu „purezza“ – čistota.
O čistotě mluvil vždycky s nadšením. Chtěl pro ni zapalo-
vat. Chtěl mít chlapce silné na duchu, chlapské v křesťan-
ském slova smyslu. Věděl, že láska a čistota patří k sobě. Bez
čistoty se láska zvrhne v živočišnou záležitost a v té už není
místo pro Boha.
Je zajímavé, že Don Boskova čistota neodpuzovala, na-
opak přitahovala. K chlapcům se choval vždy jemně, niko-
ho neobjímal, nehladil, nepřivinoval k sobě, nanejvýš polo-
žil jemně na okamžik ruku na hlavu nebo na rameno, spíš
symbolicky než ve skutečnosti, tváře se dotknul zlehoučka
jedním, dvěma prsty, a přece se chlapci k němu tlačili, ob-
léhali ho jako kdysi zástupy Pána Ježíše, a každý měl pocit,
že ho má Don Bosco rád a že mu patří. To bylo kouzlo jeho
čistoty. On to věděl, a proto si je opatroval jako veliký po-
klad. Nedovedl si představit vychovatele nečistého a přitom
úspěšného.
17 V úloze Jeremiáše
S klidným, svatým životem ve valdocké Oratoři divně kon-
trastoval rozbouřený život politický. Zatímco všichni kně-
ží byli natolik znalí církevního práva, že věděli, že církev je
společnost dokonalá a svéprávná, mající od Krista uložený
úkol a také právo jej plnit, piemontské vládní kruhy byly
opačného mínění. Všem katolíkům bylo jasné, že církev
potřebuje k zdárnému plnění svého poslání také hmotné
zabezpečení: chrámy, semináře, biskupské úřadovny, kláš-
tery, dobročinné ústavy, tolik jiných věcí – státní orgány se
na to dívaly docela jinak. Podle nich všechno hmotné patří
státu a je od něho odvislé. Stát tyto věci církvi jenom půj-
čuje, když to uzná za vhodné a prospěšné. To byl asi obsah
zákona, který se připravoval a který měl dále podvázat už
tak slabou církev v sardském království. Zvláštní královská
komise prošetřila, že jmění církve v Piemontě obnáší 380
milionů lir a že církev má z toho 15 milionů ročního dů-
chodu; to všechno by se hodilo k posílení ekonomické síly
státu, kdyby s tím mohl volně disponovat.
Biskupové jako obyčejně bili na poplach a bránili se, po-
sílali protesty králi a vládě, ale ani odvolání na ústavu jim
nedávalo naději, že něco pořídí. Ani Donu Boskovi nebylo
lhostejno, co se stane a jak se to stane. Budeme zde vyprávět
události, které ukazují, jak Don Bosco pevně stál na církev-
ní půdě a jak statečně si počínal v tak choulostivé věci.
Jednou při večerním slovíčku, které měl k chlapcům, než
šli spát, rozhovořili se o tom, jakými hrozbami pohrozili
savojští panovníci svým potomkům a dědicům, kteří by se
opovážili sáhnout na opatství Altacomba, které oni založi-
li a nadali vším potřebným. Klerik Angelo Savio nadhodil
Donu Boskovi, že by se patřilo králi poslat opis té zakládací
listiny, aby si uvědomil, že právě on se chystá ono opatství
Altacomba zlikvidovat. Nejen to, Savio skutečně onu listinu
opsal, opatřil ji svým jménem a poslal králi. Don Bosco to
věděl, ale nic nenamítal.
Král dopis přečetl a byl jím podrážděn. Své city dal na-
jevo markýzovi Dominiku Fassatimu, který k němu často
docházel a byl mu důvěrníkem. Tento pán měl velké záslu-
hy: vyznamenal se v bojích v létech 1848 a 1849, nyní byl
dokonce majorem tělesné královské stráže. Jeho manželka
Marie De Maistre, vnučka v té době velmi známého filoso-
fa a diplomata, byla zas důvěrnicí královny Marie Terezie
a královny Marie Adelaidy, manželky Viktora Emanuela II.
Markýz byl zároveň velkým přítelem Dona Boska a chodil
do Oratoře učit katechismus. Král mu dal přečíst dopis a on
hned podle podpisu poznal, odkud vyšel. Byl překvapen,
ale králi neřekl, že pisatele zná osobně, že je to Don Bos-
kův klerik Angelo Savio. Ale pak šel do Oratoře a dosti os-
tře mluvil k Donu Boskovi. Klerik si neměl dovolit takovou
212
|
|
22.3 Page 213 |
▲back to top |
věc – urazil krále. Co kdyby se král dověděl, odkud dopis
vyšel! Ale Don Bosco zůstal klidný a markýzovi položil
otázku: „A co když je to pravda? Nemá se pravda říkat i ko-
runovaným hlavám?“ Markýz však odešel neuspokojen.
U dvora se napřed myslelo, že dopis napsal kanovník An-
glesio, představený nemocnice Cottolengovy, ale brzy se tak
jako tak měli dovědět plnou pravdu.
Zde je třeba říci, že se u Dona Boska pěstovala povin-
ná úcta ke králi i ke dvoru. Don Bosco nebyl anarchista.
K tomu obě královny, vdova i panující Adelaida, byly velmi
nakloněny Oratoři. I král posílal Donu Boskovi dost veliké
obnosy na jeho dílo. Marie Terezie posílala své příspěvky
prostřednictvím doktora Roberta Murialda nebo rytíře San-
giusta. Zrovna z 19. listopadu 1854 pochází dopis, datovaný
z královského zámku v Moncalieri, kde tento rytíř oznamuje
Donu Boskovi, že mu královna matka posílá pro sirotky 400
lir. Don Bosco tedy neměl nejmenšího důvodu, proč by se
ke královskému dvoru choval drze. Jen láska ke králi a jeho
rodině ho vedla k tomu, aby ji osvědčil i pravdomluvností.
Bylo to koncem listopadu, když měl Don Bosco sen. Zdá-
lo se mu, že stojí v místech, kde je dosud na domě Pinardi-
ho na zdi ta historická pumpa na vodu. Na dvoře se náhle
objevilo dvorní páže. Don Bosco byl obklopen kleriky. Páže
začalo volat: „Velká novina!“ „Jaká?“ ptal se Don Bosco.
„Oznam: Velký pohřeb na královském dvoře! Velký pohřeb
na královském dvoře!“ Pak se vše ztratilo. Když Don Bosco
vstal, napsal králi dopis, ve kterém mu sen dopodrobna, ale
prostě vypravoval.
K polednímu přišel do jídelny pozdě. Bylo už zima a ruce
měl zkřehlé, na nich obnošené rukavice. „Dnes jsem napsal
tři divné dopisy,“ řekl. Přítomni byli don Alasonatti a kleri-
ci: Savio, Cagliero, Francesia, Turchi, Reviglio, Rua, Ango-
ssi, Buzzetti, z chlapců Enria a Tomatis. „Píšu Svatému otci,
králi a katovi.“ A vypravoval, co píše jednomu, co druhému,
co třetímu. Nejvíce zajímal dopis králi, zvláště předpověď
pohřbu. Kdo to asi bude? Dopis králi musel Savio krasopis-
ně přepsat a odeslat. Jak se Don Bosco od důvěrných osob
dověděl, král dopis přečetl, ale bez zájmu jej odložil.
Uplynulo pět dní a sen se opakoval. Ve snu byl Don
Bosco u svého psacího stolku, když se rozletěly dveře
a v nich stanulo v dvorním úboru páže. Zvolalo: „Oznam!
Ne pohřeb, ale velké pohřby na královském dvoře!“ A zase
zjevení zmizelo, jako když se rozplyne. Ráno Don Bosco na-
psal nový dopis a poslal jej. Klerikům zase řekl, co napsal.
Byla z toho veliká zvědavost a všichni kombinovali, co se asi
stane. Don Bosco byl v ty dny velmi smutný. Napsal králi
jasně, aby povážil zda smí takový zákon podepsat. Nyní če-
kal, jak se král k němu zachová. Král mluvil s markýzem Fa-
ssatim a ten opět přišel do Oratoře a vyčítal Donu Boskovi.
Řekl, že král nejen je dotčen, ale zlobí se. Don Bosco na to
řekl: „Je mi líto, ale je to pravda. Pravda se nesmí zatajovat.
Jde o dobro jeho i církve.“
Don Boskova upozornění nebyla vzata na vědomí. 28.
listopadu ministr pečeti Urban Rattazzi předložil poslanec-
ké sněmovně návrh zákona o zrušení řeholních konventů.
Hrabě Kamil Cavour, ministr financí, chtěl mít zákon pod
střechou za každou cenu. Pro ně existoval jen zájem státu
a ten musel převýšit každé jiné právo. Uvažovali takto: po-
dle ústavy právní osobnosti jsou rovnocenné s osobnostmi
jednotlivých občanů. Ovšem, protože nemají žádné po-
tomky, nikdo nemůže uplatňovat po nich dědické nároky.
Jejich jmění tedy propadá státu. Nechtěli uznat princip, že
konventy řeholníků patří nedílně k církvi a tedy církev má
dědické právo po nich. Bylo zcela jasné, že se konventy bu-
dou rušit jen a jen proto, aby se stát mohl zmocnit jejich
majetku.
18 Velké pohřby u dvora
Návrh zákona o záboru církevního majetku ještě nebyl
projednán v parlamentě, ale už se o něm jednalo na mno-
ha místech. Ministerstvo pověřilo janovského arcibiskupa
a biskupy z Annecy a z Morienna, kteří měli cestu do Říma,
aby se pokusili přimět papeže, aby dobrovolně přistoupil na
zábor. Ale to byly jenom tahy k uklidnění veřejnosti. Papež
byl ochoten vyjít Piemontu v jeho finančních starostech
vstříc jinak, ale v Turíně nechtěli slyšet. Místo klidného jed-
nání poslali papeži text návrhu zákona. Tím ovšem jedná-
ní zablokovali. Katolíci z království poslali parlamentu dva
dopisy. Byla tam slovutná jména a biskupové samozřejmě
všichni. Vůbec se katolíci připravovali bojovat proti zákonu.
Všude se konaly porady, nejvíce u svatého Josefa Cafassa.
Šlo o to, jaký zaujmout postoj. I markýz Fassati patřil mezi
katolické politiky, také hrabě Solaro a jiní.
Dne 9. ledna začal parlament projednávat předlohu zá-
kona. Liberálové vyřvávali, že církev nemá právo na žádný
majetek, že je to majetek chudých a v tomto případě chudý
je stát. Bylo těžké s nimi mluvit. Hrabě Margherita všech-
ny jejich argumenty ve sněmovně obrátil vzhůru nohama,
ano nebál se nazvat zábor církevního jmění loupeží, před-
povídal i jaké nevýhody z toho vyplynou pro Piemont. Také
všechny katolické časopisy bouřily proti osnově zákona, jak
turínská Armonia, tak janovský Katolík.
Mezitím se proslechlo, že královna matka Marie Terezie
5. ledna náhle onemocněla. Na svátek Zjevení Páně chtěla
mermomocí na mši svatou, ale nemohla. Král byl překva-
pen. V Tavalliniho knize „Život a doba Jana Lanzy“ čteme:
„Král psal generálu Alfonsu La Marmorovi, že matka i man-
želka mu stále domlouvají, že jeho vinou musí umřít.“ Byl
tedy v paláci veliký strach. Byl odůvodněný, protože 12. led-
na Marie Terezie ve věku pouhých 55 let skutečně zemře-
la. Sněmovna přerušila na znamení smutku práci a vše se
chystalo k pohřbu. Smutek byl všeobecný, protože zemřelá
královna měla pověst veliké dobroditelky lidu.
Když kladli zemřelou do rakve, dostal král anonymní do-
pis: „Osoba osvícená shůry řekla: Otevři oči. Jedna smrt je
zde. Projde-li zákon, padnou na tvůj dům další rány. Toto
je předehra. Rána za ránou padnou na tvou rodinu. Jestli-
že neustoupíš, otevřeš před sebou propast, kterou neprobá-
dáš.“ Král byl po přečtení dopisu velmi rozrušen. Tavalli-
ni ve jmenovaném historickém spise říká, že „bylo králi ze
strany prelátů stále vyhrožováno nebeskými tresty.“
Pohřeb Marie Terezie se konal 16. ledna. Počasí bylo le-
dové. Pohřbili ji v bazilice na Superze. Ale ještě nebyl po-
hřeb u konce, když byl králi doručen vzkaz, aby se dvůr
dostavil k poslednímu pomazání jeho choti Marie Adelaidy.
Královna před čtyřmi dny povila synáčka, ale zpráva o smrti
královny tchyně ji tak dojala, že sama smrtelně onemocněla.
Celý Turín byl tím rozrušen. Lidé plnili chrámy a modlili se
za svou královnu, vždyť v Piemontě radosti a bolesti králov-
ské rodiny byly vždy radostmi a bolestmi celého národa, ale
213
|
|
22.4 Page 214 |
▲back to top |
marně. Královna Adelaida 20. ledna v poledne upadla do
agonie a v šest večer dodýchala. Bylo jí teprve 33 let.
Ještě nebyl konec. Téhož dne bylo uděleno poslední po-
mazání královu bratru Ferdinandovi, vévodovi janovskému.
Viktor Emanuel šel ze zármutku do zármutku. Královna
Adelaida byla pohřbena 24. ledna rovněž na Superze.
Valdočtí klerici byli sledem událostí zděšeni. Tak bles-
kově se plnily Don Boskovy předpovědi. Ještě více je dojaly
oba pohřby, na kterých se zúčastnili. I na druhém pohřbu
lidé mrzli zimou. Don Bosco mlčel, nebo jen něco málo od-
tušil na otázky, které se mu kladly. Co by také říkal! Sám
žil jakoby v jiném světě a věděl ještě víc, než mohl povědět.
Dosvědčovala komtesa Felicita Cravosio-Anfossi, že někdy
v roce 1854 žádala Dona Boska o přijetí jednoho svého
chráněnce, jemuž zemřeli otec i matka. Don Bosco slíbil, ale
řekl jí, aby užila své známosti s královnami a vyprosila mu
finanční pomoc pro sirotky. Komtesa slíbila, ale pak zapo-
mněla. Nato byly královny na letním bytě u hraběte Cayse
z Giletty, nakonec i ona odjela na venkov. Když se vrátila
a ptala se, jak s chlapcem, Don Bosco jí připomenul nespl-
něný slib. Zahanbila se a chtěla to napravit, ale on jí řekl:
„Co dělat, může se všelicos stát. Vy už neuvidíte ani jednu
ani druhou královnu.“ Události pak šly tak rychle za sebou,
že opravdu neměla možnost s nimi promluvit.
Mezitím 22. ledna poslal papež Pius IX. do Turína apo-
štolskou alokuci, ve které jasně vyjádřil postoj církve k na-
vrhovanému zákonu. Připomněl v té souvislosti všechny
dekrety piemontské vlády, jimiž krok za krokem byla církev
obírána o svá práva. Vláda byla v rozpacích. Aby zachova-
la vnější slušnost, ministr vnitra Urban Rattazzi dal všem
poslancům rozdat kopii alokuce, ale současně byly vydány
i rozkazy všem starostům, aby zabránili šíření dokumentu
a aby faráři, kteří by se jakkoliv opovážili dokument šířit
nebo se jen o něm zmiňovat, aby byli postaveni před soud.
To papeži nezabránilo, aby králi neposlal upřímný projev
soustrasti nad úmrtím v jeho rodině.
Na Don Boskově charitativní činnosti se tím nic nezmě-
nilo. Dál mu úřady posílaly sirotky. Hned požár zničil celou
vesnici, hned se někde zřítila stavba a při tom zahynuli ot-
cové rodin, hned zde byla epidemie, nebo sesuv půdy nebo
lavina připravily někoho o život. Don Bosco měl dveře stále
otevřené, to věděli i jeho ideoví nepřátelé. A nestyděli se mu
posílat nové krky, aby je živil. Mělo to však i kladné stránky.
Museli ho za to brát na vědomí a vyhovovat mu, když se zase
on obrátil na ně s prosbou o příspěvek v penězích nebo jiný.
Tak rostla popularita a jeho instituce se stávala něčím, co bylo
třeba respektovat. Nikdo tak nezištně nesloužil vlasti a náro-
du jako právě Don Bosco. Ani král se vůči němu nezatvrdil
a občas si hojil svědomí tím, že mu poslal příspěvek na hochy.
19 Schválení zákona
Nový rok 1855 začal ve znamení války. Ministr Kamil Ca-
vour podepsal 10. ledna spojeneckou smlouvu s Francií
a Anglií proti Rusku. Ve smlouvě stálo, že Itálie vyšle na
Krym 15 000 vojáků a tento kontingent bude stále udržovat
a na své útraty vydržovat. To byl podíl na vojně, která ne-
měla mít ze strany Itálie jiný cíl, než pojistit si pomoc vel-
mocí pro expanzi Piemontu na Apeninském poloostrově.
Traktát byl už 10. února schválen parlamentem, a tak Itálie
vstoupila do války.
V noci z 10. na 11. února zemřel králův bratr Ferdinand
Savojský ve věku 33 let. Další výstražné znamení, které
mělo za následek, že se jednání o schválení zákona o zá-
boru církevního majetku muselo odložit potřetí. Pohřeb
byl 14. února a i Ferdinand byl uložen v kryptách Supergy
nad Turínem. Krále a celého národa se zmocnila neobyčej-
ná tíseň, ale liberální vláda nedbala. Hned nazítří 17. února
parlament obnovil jednání. Po sedmnácti bouřlivých seze-
ních zvítězila teze, že papež je proti zákonu, tak ať ví, že se
Piemont nebojí! Dne 3. března byl zákon odhlasován po-
měrem 117:36 hlasům. Nic nepomohlo, že katolíci provedli
podpisovou akci a shromáždili 97 000 podpisů proti zákonu
a liberálové současně získali jen 36 000 podpisů ve prospěch
zákona. Násilí zvítězilo. Ještě sice nebyl konec, ještě měl
promluvit senát, ale už si nikdo nedělal valné iluze.
V Oratoři život plynul normálně. Blížil se karneval a čty-
řicetidenní půst s tradičním každodenním katechismem ve
velkém stylu. Karneval byl velmi veselý. To proto, že se po
dopolední adoraci pan markýz Fassati postaral o pohoště-
ní. Každý hoch dostal dvě paňoty a k nim salám. Internisté
dostali z jeho sklepů i víno a každý směl vypít skleničku. Fa-
ssati chtěl být na obědě osobně přítomen a měl velikou ra-
dost, když pozoroval, jak se chlapcům rozvázaly jazyky. Byl
by rád každému dopřál ještě jednu skleničku, ale Don Bosco
si vyprosil, aby ta druhá byla notně rozředěná čistou vodou.
Pan markýz byl hochům velmi blízký. Byl řádným ka-
techetou a rád učil o nedělích náboženství. Jeho třída byla
hrdá na to, že jí velí „generál“. Kázeň byla sice vojenská, ale
chlapcům to dělalo dobře. Imponovalo jim to. Markýz rád
rozdával obrázky a jiné odměny, tak byl hodný.
20 Působení milosti
Ať byl hluk v parlamentě jakkoliv silný, Don Bosco neruše-
ně pracoval pro spásu duší. Na měsíc březen připravil druhé
vydání svého dílka „Snadný způsob, jak naučit biblickým
dějinám“. Knížka měla jako přílohu mapu Svaté země, byla
psána na způsob otázek a odpovědí, měla zeměpisnou pří-
lohu, chronologickou tabulku pro dobu patriarchů, soudců,
králů a velekněží izraelského národa. Na konci byla výzva
k modlitbě za jednotu církve, za návrat zbloudilých do jed-
noho ovčince pod vedením jednoho pastýře, aby všichni
mohli přijít do nebe.
Spása duší byla opravdu hlavním tématem Oratoře. Byl
to cíl všeho Don Boskova snažení a dostavovalo se ovoce.
Časopis Armonia přinesl 7. března 1855 článek nadepsa-
ný: „Konverze ke katolickému náboženství, uskutečněné
v Oratoři svatého Františka Saleského.“ Konstatovalo se tam
a na příkladech dokumentovalo, že v oratořích docházelo
u mnohých chlapců k radikálním změnám, co se týká nábo-
ženství. Oznamovalo se, že jeden židovský hoch, oratorián,
se stal křesťanem, do církve se znovu vrátil chlapec, který
předtím odpadl od víry, před dvěma týdny další dva chlapci
konvertovali a 4. března byl v Oratoři křest valdenského si-
rotka, kterému zemřeli oba rodiče na choleru a který našel
přístřeší u Dona Boska. Sám se rozhodl nechat se pokřtít
a obřad přišel vykonat biskup Losana z Bielly, který pronesl
214
|
|
22.5 Page 215 |
▲back to top |
k shromážděným oratoriánům povzbuzující řeč a všechny
vybídl, aby zůstali věrni svému předsevzetí.
Toto působení milosti Boží v duších bylo podporováno
modlitbou některých hochů, kteří se v Oratoři na tyto úmy-
sly hodně modlili. Mezi ně patřil nový chovanec Dominik
Savio, který se během tří měsíců v Oratoři tak aklimatizo-
val, že začal patřit mezi nejslibnější. Matka Markéta řekla
jednou svému synu Donu Boskovi: „Máš hodně dobrých
chlapců, ale Dominiku Saviovi se žádný nevyrovná. Druzí
jsou dávno z kostela pryč, a on se ještě modlí. Co chvíli ho
vidím v kostele u oltáře Panny Marie, jak se s chlapci modlí
růženec. On by nejraději byl pořád u svatostánku. Chová se
jako anděl v nebi.
Savio se stále modlil za návrat protestantů. Často říkal:
„Kolik duší čeká na naši pomoc v Anglii!“ Věděl, že je tam
katolická víra pořád ještě zákonem zapovězena. „Kdybych
mohl, hned bych tam šel a chtěl bych všechny kázáním
a dobrým příkladem získat pro Pána Boha.“
Jeho modlitby měly zvláštní požehnání. Jednou přišel
k Donu Boskovi, že prý má jít s ním do jednoho domu, že
tam umírá nějaký protestant a chce se smířit s církví. Don
Bosco znal svého Dominika a hned s ním šel. Dominik
proběhl několika ulicemi, přišel do ulice Delle Orfane, tam
rychle našel jeden dům, vyběhl do třetího podlaží a zazvo-
nil na zvonek. Don Bosco přiběhl nahoru, když právě něja-
ká paní vyšla a hned, že manžel umírá, stal se protestantem,
ale chce zemřít jako katolík, ať jen jde velebný pán dál a při-
jme ho zpět do církve. Přišel i pan farář od sv. Augustina,
kterého paní volala, ale stačil jen dát umírajícímu pomazání
nemocných. Když se Don Bosco ptal Dominika, jak na to
přišel, ten se dal do pláče a neřekl nic. Bylo to tajemství vy-
volených duší.
V postní době měl Don Bosco pro chlapce zvláštní ká-
zání. O jedné neděli rozvinul myšlenku, že Bůh chce, aby-
chom se stali svatými, a že to není tak těžké. Kdo se stane
svatým, tomu je v nebi přichystána veliká odměna. Domi-
nik byl kázáním silně zneklidněn a umínil si, že se musí stát
svatým. Šel na to ze začátku pochybně: myslel, že musí ná-
sledovat svaté, kteří konali veliké pokání. Začal je tedy dě-
lat, ale přeháněl. Tak se dostal do psychických nesnází, ze
kterých nemohl ven. Výsledek byl, že byl v nebezpečí stát
se „smutným svatým“. Don Bosco to zpozoroval a vzal si ho
na slovíčko. Domluvili se. Zakázal mu vše, co se nehodilo
pro jeho mladistvý věk a pro jeho zdravotní stav, zato mu
vřele doporučil přijímat za pokání všechno nepříjemné, co
přináší život sám a k tomu hodně pracovat pro spásu duší.
Dominik pochopil a nakonec se stal jeho nejvzácnějším
pomocníkem mezi chlapci – apoštolem. Byl opravdu svatě
vynalézavý a brzy měl kolem sebe tolik klientů mezi inter-
nisty i externisty, že se Don Bosco nestačil podivovat. Vodil
je do kostela, vodil je k jeho zpovědnici, měl i své odpůrce,
jak jinak nemůže v klukovském světě být, ale měl i nadšené
kamarády, kteří s ním souhlasili a pomáhali mu. Savio nebyl
sám. Mezi jeho důvěrné kamarády patřil např. jeho krajan
Jan Massaglia. I on toužil stát se knězem a také svatým.
Don Bosco se radoval, když viděl kolem sebe růst druži-
nu chlapců, nadšených apoštolů, a začínal na nich stavět to,
co nakonec vyústilo ve Zbožnou společnost svatého Františ-
ka Saleského, v nynější Salesiánskou společnost. V tom hod-
ně spoléhal na své kleriky. Měl k nim několik konferencí,
v nichž důkladně pohovořil o třech ctnostech, které člověka
trvale připoutávají ke Kristu, jako kdysi apoštoly: o dobro-
volné chudobě, o čistotě pro Boží království a o velkodušné
poslušnosti. S těmito ideály se odvážil důležitého kroku.
Navrhl kleriku Michalu Ruovi, aby udělal soukromý slib, že
bude zachovávat tyto ctnosti. Ještě mu neřekl, kam opravdu
míří. Dobrý klerik se domníval, že se tím jen zavazuje po-
máhat Donu Boskovi trvale v díle jeho oratoří. Ceremonie
se odehrála v Don Boskově bytě. Rua složil sliby v klerice,
kleče na klekátku před křížem. Byl to slib krátkodobý – jen
na jeden rok. Krátce nato podobný slib udělal don Alaso-
natti, ale ten asi věděl více o Don Boskových záměrech.
V dnech 25.–28. března se konaly v kostele u Těšitelky
velké slavnosti u příležitosti prohlášení dogmatu o Nepo-
skvrněném Početí Panny Marie. Byl přítomen arcibiskup
ze Sambery a biskupové z Mondovia a Casale. Byl průvod
a velké osvětlení města. Mariánská zbožnost dostala nový
impuls zvěstí, která se rozšířila z města Taggia, kde se údaj-
ně socha Panny Marie o podobné slavnosti jevila jako živá.
Panna Maria hýbala očima a tváří před množstvím svědků.
Její výraz tváře prý byl hned hluboce usebraný, hned zase
smutný a prosebný, a jev se opakoval až do 25. března, po-
různu pak ještě v dubnu, květnu a červnu. Biskupská ko-
mise zkoumala fakta, na 200 svědků prý složilo přísežné
výpovědi. Z Turína byl přítomen kanovník Balazio a fakta
potvrdil jako očitý svědek. Don Bosco, než něco hochům
oznámil, nechal si poslat písemné ověření událostí. V kaž-
dém případě i toto umocnilo mariánské nadšení v Orato-
ři a tak se v atmosféře nadšení přiblížily Velikonoce, které
toho roku připadly na 8. dubna.
První dny Svatého týdne konali chlapci z Domova du-
chovní cvičení. Don Bosco zapsal, jak Dominik Savio hned
po nich žádal přítele Garigliana, aby mu své přátelství do-
kázal tím, že ho vždy upozorní, když nebude něco dělat
správně, a že mu i řekne, co dobrého by mohl ještě vykonat.
V tom bude pravé přátelství. Slíbili si to navzájem.
21 Polepšovna jde na výlet
Věznice poutaly pozornost Dona Boska už od jeho vysvě-
cení, ale nejvíce ho poutala věznice pro mladistvé, zvaná
„La Generala“, otevřená roku 1845 na jihovýchodním okra-
ji města, svěřená napřed společnosti svatého Petra v oko-
vech, ale pak, když začal vanout silný proticírkevní vítr,
byla zcela v rukou laických. La Generala hostila na 300
chlapců do dvaceti let. Mnozí tam byli zavřeni, protože
je rodiče chtěli dát do polepšovny, jiní tam byli dáni jako
zlodějíčci bez dohledu rodiny, jiní byli odsouzeni pro růz-
né zločiny, ale zatím se přihlédlo k jejich věku a místo do
věznice, byli dáni do polepšovny. Tam chlapci pracovali
na poli pod dohledem ozbrojených dozorců, kazili jeden
druhého, prostě byli zavření a podle toho se chovali. Hád-
ky, nadávky, hromadný odpor vůči vedení byly velmi časté.
Donu Boskovi nikdo nebránil, aby tam chodil. Kaple tam
byla a kněz nebyl dosud vyloučen z péče o trestance. Don
Bosco tam chodil rád a získal si i vedení na svou stranu.
Krátce po Velikonocích roku 1855 tam kázal chlapcům du-
chovní cvičení, a to s takových úspěchem, že všichni mimo
jednoho byli u zpovědi a u přijímání. Atmosféra se vytvoři-
la taková, že si Don Bosco získal celý kolektiv, jak to dovedl
jen on sám.
215
|
|
22.6 Page 216 |
▲back to top |
Na konci duchovních cvičení Donu Boskovi napadlo, že
by měl chlapcům ukázat lásku ještě něčím průkaznějším,
než jsou kázání a dobrá slova. Znal psychologii mladých
lidí a věděl, kde se mají nasadit páky. Šel za ředitelem po-
lepšovny a prosil ho, aby mu dovolil vyvést hochy na vlast-
ní zodpovědnost na jeden den na výlet. Ředitel se zhrozil
a považoval to za bláznovství. V žádném případě nemůže
nic takového dovolit, je to proti pravidlům, prostě nejde to.
Takovou věc by mohl dovolit nanejvýš ministr vnitra Ra-
ttazzi. „Dobrá,“ řekl Don Bosco, „předložte mou žádost mi-
nistrovi, prosím vás o to. Dobře, že jste mi to poradil.“ Bylo
dohodnuto, že jeho žádost půjde výš.
Don Bosco moc nedoufal, a proto si zašel ještě za pro-
vinčním prefektem rytířem Karlem Farcitem z Vinee, který
měl pod sebou všechna provinční vězení, ale ani ten nechtěl
o ničem slyšet.
Ředitel polepšovny dostál slovu. Skutečně Rattazzimu
předložil Don Boskovu žádost. A ku podivu, Rattazzi si
Dona Boska povolal k rozhovoru. Znal ho, viděl jeho úspě-
chy mezi turínskými baraby, ten valdocký kněz dráždil jeho
zvědavost. „Tak co si, milý Done Bosco, přejete?“ začal. Don
Bosco mu klidně a uváženě vyložil svůj plán. A byl překva-
pen, když pan ministr, který se možná něco doslechl o jeho
dopisech králi, ale teď o tom pomlčel, neměl nic proti za-
mýšlenému výletu obyvatel polepšovny. Jen si vymiňoval,
že hoši budou doprovázeni karabiníky, aby snad některému
nenapadlo utéci. Ale Don Bosco hned řekl, že ne. Karabiníci
nesmí s nimi jít. To by bylo po radosti a on by už nemohl za
nic ručit. Chlapci musí okusit opravdovou svobodu, jinak se
nedají zkrotit. Bylo to divné, ale pan ministr byl jinak inteli-
gentní člověk a tahle hra se mu začala líbit. Nakonec dal plné
svolení a v tom smyslu vyrozuměl ředitelství polepšovny.
Donu Boskovi zářily oči, když chlapcům oznamoval vel-
kou novinu, že půjdou brzy ráno pěšky do Stupinigi, tam
si budou v královském parku hrát, budou mít slavnostní
oběd, pak zase si budou hrát a domů se vrátí až pozdě večer.
„Hurááá!“ rozléhalo se polepšovnou. „Ať žije Don Bosco! Ať
žije ministr!!“ Don Bosco ovšem koval železo, dokud bylo
žhavé, Vysvětloval chlapcům, že jde o úžasně důležitou věc.
Běda, kdyby zklamali. Jednak by si tím nic nepomohli, pro-
tože za dva za tři dny by je tak jako tak zase zavřeli, ale on,
Don Bosco, by měl všechno ztracené, celé město by se mu
vysmálo, už by k nim nesměl atd. Budou-li rozvážní a v po-
řádku se vrátí, kdoví, třeba budou moci chodit ven častěji,
třeba se uvolní vnitřní řád, nastanou změny a oni se dosta-
nou snadněji do normálního života. Prostě jim to předložil
tak, že chlapci nemohli mít pochyby, že se musí semknout
a ukázat, co jsou a co platí. Ti větší a silnější hrozili, jen ať si
někdo zkusí utíkat, že si to pak slízne.
Donu Boskovi nebylo dobře. Přece jen to byl odvážný
pokus, který mohl maličkostí ztroskotat. Naštěstí byl krásný
den, slunce svítilo, bylo jaro, krásně se to šlo na svobodném
povětří, hoši si byli vědomi toho, že za vše musí být vděční
svému dobrodinci, valdockému knězi, který byl v té chvíli
jedním z nich a nesl zodpovědnost za zdar či nezdar pod-
niku. Všechno se odbývalo s klidem a s tou nejlepší dobrou
vůlí. Nikdo se neopovážil zkazit den; každý věděl, že by ho
kolektiv bez milosti odsoudil a potrestal. Večer se všichni
vrátili vzorně do polepšovny. Ani jeden nechyběl.
Ale nejde o romantické vypravování, historicky nezaru-
čené? Don Boskův životopisec don Lemoyne uvádí svědec-
tví lidí, s nimiž mluvil osobně, tak faráře od Velké Matky
Boží, Jana Piana, pak senátora Josefa Boschi, přednosty mi-
nisterstva vnitra, od kterého závisela polepšovna, o níž mlu-
víme. Dotyčný byl strýcem klerika Anfossiho. Mluvil o věci
často a nadšeně. Také Ústřední bulletin správy turínských
věznic ročník XVIII., rok 1888, svazek 1–2, str. 85 se o udá-
losti zmiňuje.
Don Bosco u události sám mnoho nehovořil. Neměl ve
zvyku sebe vynášet. Mimo to mu vzpomínka na výlet s ká-
ranci zůstala vězet v srdci jako trn. Vždyť po všem tom
nadšení se za nimi zase zavřela brána a po krásném dni na-
stoupily dny jako jiné. Nejeden z těch chlapců byl dán do
polepšovny svými vlastními rodiči, kteří se ho chtěli zbavit,
který tam skončil pro pár ukradených soldů, někdy z hladu.
Polepšovna nepolepšovala, ale kazila. Co se kdo nenaučil
venku, tomu se naučil od zkušenějších tam. Don Bosco se
snažil zachraňovat hochy před takovými výchovnými zaří-
zeními. V Turíně existovala královským dekretem schvá-
lená společnost pro umísťování mladistvých, kteří skončili
dobu trestu. Zrovna 14. srpna 1855 don Alasonatti jménem
Dona Boska odepisoval této společnosti, že Oratoř od 15.
srpna přijímá Aloise Pescialla a zavazuje se, že se postará,
aby se dále učil krejčím. S Pesciallem byl přijat ještě další:
Morgando. Zde šlo o chlapce propuštěné z věznice. Bohužel
někdy takoví byli už opravdu zkažení a ani u Dona Boska
se nenapravili. Donu Boskovi se jen potvrzovala jeho teze:
vychovávat se musí preventivně, ne represivně.
22 Uprostřed proticírkevního běsnění
Katolíci s úzkostí čekali, jak dopadne záležitost se zákonem
Rattazziho ohledně církevního jmění. Don Bosco vydal na
duben dva svazečky knihy barona Nilinse „Církevní jmění,
jak se krade a s jakými následky“. Na obálce stál výrok sva-
tého Ambrože: „Jak to? Z žádného důvodu není dovoleno
znásilnit soukromé obydlí, a ty se odvažuješ znásilnit dům
Boží?“ Byla to sbírka odstrašujících událostí z dějin církve,
týkajících se rozkrádání církevního majetku. Knížka vzbu-
dila veliký rozruch a způsobila, že mnohý později neměl
odvahu koupit si věci ze zabavených klášterů. Policie byla
překvapena ohlasem této publikace a navrhovala ji zabavit.
Brofferio mezi poslanci sněmovny navrhoval, aby se věc
vyšetřila a aby byl viník potrestán za urážku zákonodárné
moci. Nakonec však zvítězil stud a nic se nestalo. Tehdejší
demokracie ještě uznávala, že se může křičet a protestovat.
23. dubna začala rozprava v senátě. Byla náruživá a bylo
těžké umlčet hlasy katolických poslanců a jejich argumen-
taci vyvrátit. Bitva bouřila už tři dny, když znenadání sená-
tor kazálský biskup Calabiana, aby odhalil plány nepřátel
církve, se souhlasem episkopátu, s dovolením svatého stolce
a upozorniv předem krále, nabídl vládě sumu 928 412 lir
pod podmínkou, že zákon bude odvolán. Šlo o sumu zby-
lou z rozpočtu církve, která by se jinak rozdělila mezi faráře
jako přídavek k platu, který jim dával stát. Ministři byli tím-
to manévrem překvapeni, protože návrh zákona odůvod-
ňovali právě tím, že nemají na platy farářů. Cavour přerušil
sezení, protože i král byl nakloněn návrhu biskupů. U krále
ještě nevymizela vzpomínka na zemřelou matku a manžel-
ku, které byly na straně církve a prosili ho, aby se nenechával
strhovat k činům církvi nepřátelským. V církevních kruzích
216
|
|
22.7 Page 217 |
▲back to top |
se povídalo, že král byl rád, když k němu přišel mondovský
biskup Gilardi s návrhem Říma a biskupského sboru. Do-
konce prý ho vyprovodil z paláce doprostřed cesty k dómu.
Nečekaný zásah do jednání vyústil v demisi vlády. Král
pověřil generála Duranda, aby sestavil novou vládu, která
by: 1. měla smýšlení předešlé vlády a 2. by římský návrh
realizovala v podobě vzájemné dohody. Byly to podmínky,
které vlastně stály jedna proti druhé, ale právě to ukazovalo,
že král byl na vážkách, co dělat.
Ovšem sektáři nyní spustili bubnovou palbu, aby krále
donutili jít jejich cestou. Všechen jejich tisk hrozil kdoví-
jakými nepokoji, jestli se návrh biskupů přijme a jestli se
Cavour nevrátí k moci. Vysokoškoláci povykovali po městě
a volali: „Ať žije Rattazziho zákon!“ Rámusil i lid, senátoři
pak, kteří byli proti zákonu, byli na ulicích napadáni a sa-
mozřejmě lůza roztřískala na kusy okna monsignora An-
ciniho, u něhož bydlel kazálský biskup. Letáky, telegrafické
pohrůžky králi, že se provincie bouří, byly na denním po-
řádku. K tomu přibývaly nabídky demise vysokých úřední-
ků, ano i někteří generálové, řídící válečné akce na Krymu,
hrozili, že se na všechno vykašlou. Zdálo se, že se celá země
bouří. Zatím to byla jen nedůstojná komedie, uměle insce-
novaná.
Massimo d’Azeglio, jakmile vycítil, že se král viklá, žádal
o audienci, ale nebyl přijat. Napsal mu tedy 29. dubna 1855
dopis, ve kterém mu jako starý přítel, „s očima zalitýma
slzami a na kolenou“, domlouval, aby se vrátil z cesty, kte-
rou nastoupil, a vrátil se na starou cestu, po které dosud šel.
„Intriky mnichů,“ tak psal, „dokázaly v jednom dni zničit
dílo jeho království, uvést zemi do zmatku, otřást ústavou
a zatemnit jeho jméno jakožto čestného člověka.“ „Nejedná
se o náboženství,“ psal dále, „jde o sobecký zájem církve. To
Amadeus II. byl jinačí. Hádal se třicet let s Římem a nako-
nec zvítězil. Buďte pevný a také zvítězíte.“
Generál Durando se osm dní nadarmo namáhal, aby
sestavil novou vládu. I to byla komedie, protože 3. května
v sezení senátu prohlásil, že se všichni ministři vracejí do
svých resortů a Cavour bude dále ministerským předsedou.
Ten pak bez meškání žádal, aby se už nazítří 5. května dis-
kuse o zákonu obnovila.
Stalo se, ale královský dvůr byl navštíven další ranou. Ne-
božka královna Adelaida porodila 8. ledna chlapečka Vik-
tora Emanuela, Leopolda Marii Evžena, chlapec byl celkem
zdráv, ale najednou začal chřadnout a 17. května odešel za
svou matkou. Tak ve čtyřech měsících král ztratil matku,
manželku, bratra a syna. Don Boskovy sny se doslova spl-
nily.
Přesto byl zákon 22. května s malými obměnami v senátě
schválen poměrem 53:42. Na tom základě měly být k záni-
ku určené řeholní řády zrušeny, jen s tím, že řeholníci do
vymření mohou žít v domech vládou povolených a dostávat
od státu penzi: řeholníci duchovní 500 lir, laici 240 lir.
V jednom z těch dní byl Don Bosco večer po jídle obklo-
pen svými kleriky. Byl tam Turchi, Reviglio, Angel Savio,
Francesia, Cagliero, Rua a jiní a jiní. Mluvilo se o zákonu.
Don Bosco prohodil: „Teď už schází jen podpis krále a mno-
ho klášterů bude zničeno. Kdybych mohl mluvit s králem,
řekl bych mu, že nejen nad sebou, ale také nad svou rodinou
podepíše ortel.“ Někdo z přítomných se ho ptal, nebylo-li
by záhodno napsat mu. Don Bosco byl hned při tom. Angel
Savio byl ochoten to udělat a Don Bosco mu diktoval. „Vaše
posvátná královská milosti! Včera jsem mluvil s Donem
Boskem a on řekl: Kdybych mohl mluvit s králem, řekl bych
mu, že podepíše-li Rattazziho zákon, podepíše ortel nejen
nad tolika kláštery, ale též nad svou rodinou. Přijde na ni
mnoho zlého. Uvědomuji vás o tom, jako věrný váš podda-
ný.“ A podepsal se zase plným jménem: „Angel Savio z Cas-
telnuovo d’Asti.“
Don Bosco se nespokojil jen s tím. Napsal králi ještě
osobní, latinsky znějící dopis, ve kterém opakoval slova:
„Erunt mala super mala in domo tua.“ „Zlo na zlo přijde na
tvůj dům.“ Dopis poslal po dvorním pážeti Occhienovi, tak-
též z Castelnuova, svém příteli, o kterém věděl, že má u krá-
le dost velké slovo. Dokonce to byl jeho vzdálený příbuzný
a jeho synové navštěvovali oratoř. Jenže král právě odces-
toval do Susy a Occhiena vzkázal Donu Boskovi, že dopis
předá, až se král vrátí. Don Bosco však trval na tom, že se
musí pospíchat, a tak dal Occhiena osedlat koně a zvláštní
kurýr jel za králem. Zastihl ho ve Svatém Ambroži a skuteč-
ně mu dopis předal. Král dopis otevřel a povzdechl si: „Ten
mi vždycky píše věci, které mi působí starosti.“ A dal si do-
pis do kapsy.
Král byl neobyčejně zkrušen. Dopis viděl na jeho sto-
le markýz Fassati. Řekl to kleriku Caglierovi. Dopis čet-
li i někteří ministři, ale neví se, co na to řekli. Ať to nebo
ono, fakt je, že zákon se vrátil od senátu do poslanecké sně-
movny a tam byl 28. května poměrem hlasů 95:23 definitiv-
ně schválen. Bylo v něm pět hlavních ustanovení: zrušení
všech klášterů, které se nezabývaly činností kazatelskou, vý-
chovnou, nebo péčí o nemocné, zrušení církevních beneficí
a kolegiátních kapitul v městech, která neměla aspoň 20 000
obyvatel, zřízení církevního fondu, penze pro odečtené ře-
holníky a řeholnice a zvláštní daň, která se ukládala všem
ostatním nezrušeným církevním institucím.
Zákon byl předložen králi, ale ten ještě nebyl ochoten
prostě jej podepsat. Žádal odklad. Snad do té doby patří fakt,
že jednou si buď generál La Marmora nebo někdo z jeho lidí
vyžádal audienci u svatého Cafassa, která se protáhla až do
druhé hodiny po půlnoci. Ministři byli nervózní. Viděli, že
je král zjevně rozrušen a chtěli mu pomoci. Nalezli výborný
prostředek. Nabídli mu, aby se setkal se skupinou čtyř dvor-
ních teologů a těm aby předložil své pochybnosti o mravní
dovolenosti podpisu. Král souhlasil, ale byli to bohužel samí
odchovanci turínské univerzity, žáci a obdivovatelé regalisty
Nepomucena Nuytze, profesora církevního práva, tedy lidé
necírkevního smýšlení. Jim ukázal dopis Dona Boska a ne-
chal je, aby o něm diskutovali bez jeho osobní přítomnos-
ti. Když se vrátil a žádal jejich slovo, odpověděli ve smyslu
regalistického pojetí práva. „Mohu tedy podepsat?“ ptal se
král. „Můžete, Výsosti,“ zněla odpověď teologů. Ještě téhož
dne 29. května 1855 měl zákon ten nejdůležitější podpis.
Tak zaniklo v Piemontě 35 řádů, 334 klášterů a do stát-
ní penze přešlo 5 406 vyhoštěných řeholníků a řeholnic.
Téhož dne bylo podepsáno zrušení Královské akademie na
Superze, která po pravdě řečeno, byla po vypuzení Audicia
bez žáků. Peníze z pokladny akademie dostali určití odpadlí
kněží a teologové, kteří se „zvlášť zasloužili o stát.“
Bylo to den po královském podpisu. Jeden z těch podaře-
ných teologů, kanovník odkudsi odjinud, se potkal s Donem
Boskem v blízkosti Oratoře na Rondo. Don Bosco pozdra-
vil, kanovník odpověděl a zastavil se: „Vy jste Don Bosco?“
„Ano.“ „Vy jste psal ty drzé dopisy králi?“ „Ano, psal jsem
je, ale nebyly drzé. Psal jsem ze svědomí, co bylo správné.“
Otázky a odpovědi pokračovaly s rostoucím zápalem. Don
217
|
|
22.8 Page 218 |
▲back to top |
Bosco zakončil diskusi otázkou: „Promiňte, vy jste dnes
ráno sloužil mši svatou?“ Pan kanovník se cítil uražen, ale
Don Bosco považoval za svou kněžskou povinnost tnout ho
do svědomí. Pak se diskuse ztlumila a, když se rozloučili,
nerozešli se v nepřátelství. Ano, dotyčný se dokonce stal
Don Boskovým dobrodincem a takovým zůstal do smrti.
Inu bludy, kterým se naučil v pochybné škole teologie, při-
nesly své ovoce. Takoví lidé těžko nabývají církevního smýš-
lení. Pak lze jen hojit si svědomí.
Konflikt s králem měl dohru. Král se vnitřně užíral a za-
toužil setkat se s Donem Boskem osobně. Jednou v pondělí
brzy ráno přijel, provázen polním adjutantem, v občan-
ském obleku na Valdocco. Objel Oratoř a když uviděl kle-
rika Cagliera, ptal se ho na Dona Boska. Cagliero řekl, že
je doma, ale že je po dlouhém zpovídání hodně unavený.
To stačilo, aby král obrátil koně a odjel jiným směrem. Po
několika dnech se vrátil znovu v kočáře. Neštěstí chtělo, že
právě předtím, než se královský kočár objevil na Rondu,
Don Bosco šel kolem vrátného Goffiho a řekl mu: „Mám
strašně moc práce. I kdyby přišel sám král, nemám pro
něho čas.“ Kočár zastavil a z něho vystoupil generál hrabě
d’Angrogna. Ptal se po Donu Boskovi, ale slyšel, že sice je
doma, ale není k dispozici. Klerik Francesia všechno slyšel,
ale než mohl zjistit, o koho jde, generál už byl zase v kočáře
a kočár se rozjel k továrně na pušky.
Král musel s d’Angrognou mluvit o Donu Boskovi zle,
protože generál považoval za svou povinnost krátce nato
navštívit Dona Boska a pořádně ho vyplísnit. Opravdu se
setkali a pověděli si, co a jak. Generál začal hrubě, vyna-
dal mu, co že si myslí urážet jeho majestát, psát mu tako-
vé dopisy, vyhrožovat mu a podobně. Don Bosco se klidně
hájil, že krále nechtěl urazit, že mu psal, co považoval za
nutné pro jeho spásu, a nemůže za to, že pravda je neděli-
telná. Došlo to tak daleko, že d’Angrogna vytasil kord, jako
by chtěl Dona Boska vyzvat na souboj. Pak chtěl, aby sedl
a napsal pod jeho diktátem králi omluvný dopis. Světec
skutečně sedl a generál diktoval. Ale už při prvních větách
Don Bosco řekl, že by to v takovém tónu nemohl ani napsat
ani podepsat. Přece neměl v úmyslu krále poučovat, jak má
vládnout, ani mu nechtěl vnucovat svou vůli.
D’Angrogna začal křičet, že je to hanebnost, že Don
Bosco je fanatik, rebelant, nepřítel krále, pošlapal jeho ma-
jestát a tak dále. Don Bosco vstal a řekl jasně: „Nepodepí-
šu.“ „Vy ze mě nemáte strach?“ „Nemám.“ „Jak to?“ „No,
mám před sebou přece vznešeného pána, kavalíra. Bylo by
smutné, kdybychom se měli hádat a využívat násilí proti
obyčejnému bezbrannému knězi. Jsem si o osobních vlast-
nostech pana generála tak jist, že si myslím, že kdybych při-
šel do jeho domu, jistě by mne pohostil a pak bychom se
klidně dohodli na tom, co je správné.“ „Vy byste byl ocho-
ten vstoupit do mého domu?“ změnil tón generál. Chytil se
Don Boskových slov jako záchrany, protože cítil, že se dal
příliš strhnout temperamentem a už už ztrácel půdu pod
nohama. Slovo dalo slovo a Don Bosco s ním ujednal, že
druhý den skutečně odpoledne ve tři bude v jeho domě.
Šel tam. Byl klidně přijat a pan generál dal skutečně při-
nést láhev a sklenice. Don Bosco zažertoval, když mu pan
generál nabízel před připitím piškot, může-li se spolehnout,
že v něm něco není… „Rozdělím se s vámi, abyste byl klid-
ný,“ řekl on také s úsměvem. „Není otrávený.“ Zasmáli se
oba a přiťukli si na zdraví. D’Angrogna chtěl dát Donu Bos-
kovi ještě oběd, ale ten odmítl, že už obědval.
Pak šlo o to nešťastné odvolání. Don Bosco sedl a napsal
králi dopis, ve kterém ho ujistil svými nejlepšími úmysly,
jak mu je diktuje víra a starost o jeho nesmrtelnou duši, ale
ujistil ho, že mu nadále nebude takové dopisy psát. Tak jako
tak ani on, ani král na tom, co se stalo, nebo co se stane,
nemohli nic změnit.
D’Angrogna zachoval Donu Boskovi jisté přátelství. Do-
konce mu svěřil k přípravě na křest nějakého Maura, které-
ho si přivezl z Afriky.
23 V drobné práci
Boje v parlamentě a Don Boskova zákulisní účast na nich
mu nebránily, aby se nevěnoval s obvyklou houževnatos-
tí drobné práci pro spásu duší, jak ji přinášel všední den.
V postě psal do Strézy, že se chtěl už také polepšit a zaplatit
dluhy, které má k Ústavu kněží lásky. Také referoval, jak se
vyvíjí záležitost tiskárny. Už je jisté, že železnice půjde ko-
lem valdockého předměstí, proto cena pozemků na Valdo-
ku stoupá. Pan Coriasco chce svou parcelu co nejdříve pro-
dat. Chce za ni 7 000, ale to není moc, vždyť se mu nabízelo
10 000.
V téže době Don Bosco připravoval Čtení na květen:
„Útěcha evangelia pro křesťana ve světě“. Byl to komentář
evangelia podle Matouše, upravený pro potřebu věřících.
Na červen chystal pěknou knihu: „Dialog mezi advokátem
a vesnickým farářem o zpovědi“. Každá knížka byla rozdě-
lena na dva svazky. V té poslední Don Bosco v předmluvě
konstatoval, že víra v těch smutných dobách u mnohých
slábne, ale také ukázal, že jednou z hlavních příčin je opo-
míjení svátosti pokání. Kdo přestane chodit ke zpovědi,
nutně ztratí orientaci a v tom bludišti musí spadnout do
propasti. Na červenec chystal další dva svazečky: „Obráce-
ní bohaté anglické dámy na katolickou víru.“ Překlad z an-
glického originálu, uvádějící do doby, kdy v protestantské
Anglii byl za sloužení mše svaté trest smrti, a když někdo
dovolil, aby katolický kněz sloužil mši svatou v některém
bytě, trest konfiskace veškerého jmění a doživotní nucená
práce v některé anglické kolonii. Tento stav trval v Anglii
dvě staletí. Uveřejnění této knihy sledovalo jako cíl ukázat,
že protestantské dovolání se demokracie v Itálii zapomí-
ná, že protestanti nemohou katolíkům nic vyčítat, protože
v žádné katolické zemi se proti jinověrcům nepostupovalo
tak krutě jako právě v zemích protestantských.
V Domově Oratoře našel občas útočiště nějaký sirotek
po protestantských rodičích, zvláště z Pinerola, kde v alp-
ských údolích bylo dosti valdenských. Když to bylo možné,
Don Bosco mu poskytl i náboženské poučení. Šlo většinou
o hochy, kteří mu byli doporučeni Domovem katechumenů
v Turíně, se kterými si tam nevěděli zrovna rady. Někteří
opravdu projevili sklon ke katolickému náboženství, ale jiní
byli spíš neukáznění a jen nedobrovolně byli v ústavu. Don
Bosco neměl zájem takové mezi svými držet.
Jak čas plynul, přišlo zase léto s obvyklými slavnostmi
svatého Aloise a svatého Jana Křtitele. O té první byl zvolen
priorem markýz Fassati, který se jako obvykle postaral, aby
byli hoši veselí. Přes 800 externistů a internistů dostalo od
něho snídani: žemle se salámem. Před kostelem se ozýval
218
|
|
22.9 Page 219 |
▲back to top |
veselý křik: Non si vede Superga – Není vidět Supergu. To
chlapci nastavovali plátky salámu mezi oči a vzdálenou sva-
tyni na Superze na severovýchod od města a chtěli tím říci,
že jsou dostatečně silné. Pro pana markýze to bylo policho-
cení a závazek do budoucnosti zároveň. K příležitosti dal
Don Bosco kamenotiskem zhotovit 5 000 nových obrázků
svatého Aloise.
Také jmeniny Dona Boska 24. června zanechaly památ-
ku. Don Bosco totiž řekl chlapcům z Domova, aby si každý
napsal na papírek, co by si od něho přál. Toť se ví, že to byla
přání různá a někdy i náročná. Tak klerik D. T. se osmělil
požádat o novou kleriku. Don Bosco mu skutečně koupil
látku a zaplatil i ušití. Jistě to nebylo laciné, ale dobrota otce
byla tak velká, že se snažil, pokud to šlo, splnit všechna přá-
ní svých synů.
Nejsmělejší přání vyslovil Dominik Savio. Don Bosco
o tom později psal v jeho životopise. „Přál bych si, abyste mi
pomohl spasit duši a stát se svatým.“ I toto přání Don Bosco
vyplnil. Fakt je, že Dominik Savio je dnes svatý Dominik
Savio.
I nad těmi letními slavnostmi přelétl černý mrak. S da-
tem svátku svatých Petra a Pavla 29. června vydal ministr
veřejného vzdělávání instrukci, podle které se zakazova-
lo komukoliv vyučovat ve škole, neměl-li státní učitelský
diplom, nebo se nechtěl podrobit státní zkoušce. Bylo to
namířeno proti školám vedeným řeholníky a řeholnicemi.
Takových bylo mnoho. I to způsobilo velké nesnáze. Bis-
kupové se tázali Říma, co s tím. Dostali odpověď, že církev
sice má právo vyučovat a žádná světská moc jí to nemůže
upřít, ovšem kdyby to mělo znamenat zavření škol, lépe je
podvolit se zkouškám i státní inspekci. Náboženská a mrav-
ní výuka samozřejmě podléhají dozoru biskupa, který tento
dozor má doopravdy vykonávat.
24 Shánění prostředků
Vojenská expedice 15 000 vojáků na Krym na pomoc Tur-
kům, Angličanům a Francouzům proti Rusům, zamoření
vinic kryptogamou, opětná neúroda, opětný výskyt cholery
na Sardinii, to všechno působilo hospodářské nesnáze chu-
dým i bohatým. Náš Domov žil z dobročinnosti a to se vše
samozřejmě odrazilo i na něm.
Don Bosco věřil pevně v Boží Prozřetelnost, i když se
obracel na kdekoho o pomoc. Tak se mu stalo, že potkal
hraběte Renata d’Agliano a ten ho prosil, aby se pomodlil za
jeho nemocnou ženu. Současně mu dal sumu, která stačila
zaplatit polovici dluhu za chléb. Don Bosco prohodil: „Vy
jste Pánu Bohu dal peníze předem, to bude muset Pán Bůh
už v zájmu své cti vzít na vědomí.“ Večer požádal chlap-
ce, aby k normální modlitbě přidali Otčenáš a Zdrávas za
uzdravení nemocné paní. A Bůh vyslyšel modlitbu chlapců.
Dva dny nato přišel hrabě poděkovat. Paní se proti předpo-
vědím lékaře uzdravila natolik, že je mimo nebezpečí, a on
plní povinnost vděčnosti a dává Don Boskovým sirotkům
ještě jednou tolik, co dal zálohou.
Povzbuzen takovým projevem přízně nebes se světec
pustil do další loterie, v pořadí třetí. Neměla takový rozsah
jako ty dřívější, kde šlo o stavbu kostela a Domova, ale moh-
la přinést to, co potřebovaly žaludky chlapců. Základem se
měly stát obrazy, které zbyly od poslední loterie. Bylo jich
jedenáct. Mezi nimi byly obrazy Korunování Krista od
slavného Padovaniniho, olejomalby Máří Magdalény, Srdce
Ježíšova od Gastaldiho, dar kanovníka Gastaldiho, dále Ma-
dona, kterou namaloval „umělec“ Karel Tomatis, chovanec
oratoře, a jiné. U každého obrazu bylo jméno toho, kdo ob-
raz k účelu loterie věnoval. Příslušný úřad zjistil uměleckou
cenu předmětů, dovolil vydat jednotlivé loterní lístky a 12.
července uskutečnit v Oratoři za přítomnosti starosty města
a členů komise úřední tah.
Zase dva celé měsíce musel Don Bosco vedle jiných sta-
rostí myslet na tento podnik a jít za ním, aby vynesl co nej-
více: rozposlat lístky, psát na všechny strany atd.
Ale do toho se mísily i jiné starosti. Z 3. června pochází
dopis od markýze Gustava Cavoura, ve kterém píše, že při-
jímá 50 loterních lístků a posílá příslušných 50 lir, ale také
mu píše, že byl několik dní ve Stréze u Rosminiho, který je
nemocný. Právě dostal odtud dopis, že se mu značně přití-
žilo. Prosí o modlitby za něho. Rosmini skutečně 1. červen-
ce dokončil své putování na zemi a Don Bosco dal hned za
něho sloužit mši svatou jako za jednoho ze svých největších
dobrodinců. Ovšem jeho smrt mu zatížila hlavu. Záležitost
tiskárny teď bude viset ve vzduchu.
Loterie se uskutečnila ve stanovené lhůtě. Kolik vynes-
la, nevíme. Jistě tolik, aby se uhradily alespoň ty nejtíživější
výlohy.
25 Hlavně duše
Školní rok 1854–1855 se chýlil ke konci. Don Bosco nemu-
sel žádného chlapce pro nedostatek prostředků propustit.
Jedl se chléb druhé kvality – kilo za 70 centesimů, ale v Ora-
toři při všeobecné chudobě bylo samozřejmé, že se jedlo,
co se předložilo. Za vše se Pánu Bohu děkovalo a to bylo
zdrojem další štědrosti ze strany Boží. Don Bosco byl plný
vděčnosti k milému Otci nebeskému. Jednou šel s klerikem
Ruou na trh a tam bylo všelijakého ovoce. I když nekoupili
nic zbytečného, Rua si dobře zapamatoval, jak Don Bosco
skoro s úžasem opakoval: „Jak je Pán Bůh dobrý a co krás-
ných věcí pro lidi stvořil!“
Cizí mu byla jakákoliv ztrápenost nad svízelnými situ-
acemi. Zůstával klidný, i když se proměnily v pouhý dým
ty nejkrásnější plány. Tak smrt Rosminiho zabrzdila i jeho
dílo. V dopise ze dne 15. srpna 1855 píše donu Gilardimu
z Institutu lásky, že gratuluje nástupci Rosminiho, novému
generálnímu představenému páteru Paganimu a říká: „Ať se
ve všem děje svatá vůle Boží.“ Co se týče pozemků, které
přicházejí do úvahy pro stavbu projektované tiskárny, ať se
raději počká do jara, on zatím peníze nemá, nějak to dopad-
ne. Vůbec z dopisu dýchá veliký klid a skoro bezstarostnost
uprostřed věcí, které nutně budily starosti. Hodně mu nad-
lehčovalo život krásné chování řady chlapců z Domova. Ti
mu stokrát vynahrazovali všechnu námahu, kterou denně
podstupoval, aby všechny uživil.
Velice mu záleželo na studentech. Chodili většinou do
gymnázia: k profesoru Bonzaninovi ti, co dělali nižší gym-
názium, k profesoru Piccovi ti, co dělali vyšší gymnázium.
Oba profesoři byli s Don Boskovými žáky nadmíru spoko-
jeni, protože byli vždy čistě oblečení a pílí předčili všechny
219
|
|
22.10 Page 220 |
▲back to top |
ostatní žáky. Dominik Savio chodil do druhé latinské gra-
matiky profesora Bonzanina. Z té druhé polovice jeho prv-
ního školního roku pochází událost, která jasně naznačila
Donu Boskovi hrdinskost jeho ctností.
Dva spolužáci z města se dostali do sporu a jak bylo zvy-
kem v té době hájit uraženou čest soubojem, i oni se vy-
zvali na souboj. Kordy neměli, ani pistole, tak si usmysli-
li házet po sobě z krátké vzdálenosti kameny, kdo s koho
a kdo dřív druhého vyřadí z boje. Dominik o tom věděl
a snažil se kluky přemluvit, aby toho nechali. Ale hrdá mysl
nerada slyší rozvážný hlas. Nechtěli ani slyšet o smíru. Tu
jim Dominik přednesl prosbu, aby ho nechali jít s nimi na
místo souboje. Nechtěli, ale když je ujistil, že na ně nebude
žalovat, ani jim nebude bránit v jejich rozhodnutí, protože
si ho přece jenom vážili a cenili si jeho přátelství, nakonec
souhlasili. Souboj se odehrával nedaleko Oratoře na lukách
u Pevnosti.
Rozvášnění chlapci si udělali čáry, které nebylo dovole-
no přestoupit, protože by to znamenalo utíkat z boje, také si
každý snesl k nohám odpočítané množství kamenů a už se
chystali k palbě. Dominik je cestou na bojiště prosil, aby mu
slíbili splnit jednu prosbu. Páni kavalíři svolili pod podmín-
kou, že nebude chtít, aby přerušili souboj. Dominik slíbil, že
nic takového, ale ve skutečnosti měl svůj dobře promyšlený
plán. Když kluci stáli proti sobě, hlásil se o slovo. Dostal je
a bylo to slovo velmi silné. Vytáhl z kapsy malý dřevěný kří-
žek, zvedl jej nad hlavu, poklekl před jednoho z nich a řekl:
„Než začnete souboj, udeř mě do hlavy kamenem a řekni:
Pán Ježíš odpustil svým katanům, ale já chci kamarádovi
rozbít hlavu.“ Klekl před druhého a zase tak. Jeho akce při-
vodila úplný zvrat ve smýšlení chlapců. Jeden po druhém
odhodili kameny a smířili se. Dominik doma nikomu nic
neřekl, ani Donu Boskovi ne. Nač by se chlubil dobrým
skutkem! Don Bosco se to dověděl od jednoho z těch dvou.
Jedna věc Dona Boska trápila. Zkušenost mu ukázala,
že chlapci v Domově každý rok vytvořili krásnou rodinu,
kde se pod jeho otcovskou ochranou cítili dobře, ale když
přišly prázdniny, vždycky se řada chlapců vrátila do Ora-
toře zviklaná, ne-li nenapravitelně narušená. To ho mrzelo,
a proto neměl prázdniny rád.
V té době chodili chovanci církevních ústavů domů na
prázdniny o Vánocích, o masopustě, o Velikonocích a v létě.
Letní prázdniny byly dlouhé. Začínaly v podstatě v polovici
července a končily víceméně 20. října. Nebylo to všude stej-
né, ale v každém případě letní prázdniny trvaly přes čtvrt
roku. Don Bosco už zrušil vánoční a masopustní prázdniny
a rozmýšlel se, jestli by neměl udělat totéž s velikonočními
prázdninami. Letní podstatně zkrátil. Žádal od svých stu-
dentů, aby se vrátili do Domova v půli srpna, tedy po mě-
síci dovolené. Pak s nimi opakoval, měl je k tomu, aby se
věnovali volnému studiu a podobně. Nejeden právě tomu
děkoval za to, že rychle postupoval ve studiu, případně
mohl přeskočit třídu na základě zkoušek, které udělal po
soukromém studiu. Bylo stanoveno, že kdo se nedostaví
včas, nemusí se už vůbec vracet.
Nyní šel Don Bosco ještě dál. Prohlásil, že kdo by si chtěl
prázdniny ještě více zkrátit, může zůstat tu dobu v domě
zcela zadarmo. Nebylo to rozhodnutí snadné, vždyť s po-
stupem let počet chovanců Domova vzrostl až na 800, ale
zásada se dodržovala stále. Jeho to osobně také hodně stálo.
Nemohl si dopřát letní klid, který si dopřávali jiní, když hoši
odešli domů a když ústavy ztichly. Dej mi duše a ostatní si
nechej! To platilo i zde.
Nuže, v polovici července byla v Domově slavnost udí-
lení cen. Kdo měl nejvíce pochvalných hlasů, mohl si vy-
brat první, co se mu z vystavených předmětů nejvíce líbilo.
Pak vybírali další. Don Bosco neopomenul poznamenat, že
hlavní odměnu zaslouží Panna Maria za všechnu péči, kte-
rou věnovala domu a všem jednotlivcům. Odměňování bylo
spojeno s malou akademií, při které některý z chlapců po-
děkoval Donu Boskovi a představeným za jejich péči. Školní
rok se končil cvičením šťastné smrti a skoro všichni chlapci
šli k Donu Boskovi k svaté zpovědi.
V Don Boskových Pamětech je vzpomínka na hocha
Aloise Fumera, muzikálně velmi nadaného, který právě
prožíval mutaci hlasu. Byla to perla Oratoře. Měl překrásný
hlas a nebylo slavnosti, aby nevystupoval v kostele, při aka-
demiích a podobně. Don Bosco mu řekl, aby nikdy tohoto
daru nezneužil k zlému a on mu odpověděl, že už Panně
Marii slíbil, že bude zpívat jen k slávě Boží, nebude vystu-
povat na světských koncertech, ani se nedá k divadlu. Don
Bosco mu to schválil a ujistil ho, že mu Panna Maria vyprosí
uchování tak velkého daru. Byl to pěkný příklad nábožen-
ské opravdovosti pro všechny hochy, zvláště pro zpěváky,
jichž měla Oratoř dost. Fumero slibu dostál.
Když se tedy přiblížil den odchodu na prázdniny, dob-
rý otec dal chlapcům patřičné ponaučení. Doma se měli
hned dostavit k panu faráři a požádat ho o duchovní vedení,
měli se nabídnout, že budou ministrovat, a po návratu měli
Donu Boskovi referovat, jak se jim vedlo. Don Bosco dělal,
že je docela klidný, ale vnitřně trpěl. Měl hochy rád a bál se
o ně. Také hoši šli na prázdniny většinou neradi, více kvůli
rodičům, než aby se dostali na svobodu.
Tehdy Dominik Savio a jeho o něco starší přítel Jan Ma-
ssaglia přišli k Donu Boskovi a žádali ho, aby směli zůstat
přes prázdniny v Oratoři. „Proč nechcete jít domů?“ ptal se
jich. Hoši se potutelně usmívali. „Říkal jste přece, že ptáč-
ku je dobře v kleci, protože je v bezpečí. Když vyletí ven, je
sice na svobodě, ale může přiletět dravec a sežrat ho.“ Don
Bosco měl radost z učenlivých žáků, ale přesto je poslal
domů, protože oba potřebovali rodné podnebí pro upevně-
ní svého zdraví.
26 Galantuomo
V uplynulém školním roce bylo ve valdockém Domově 35
studentů a 80 učňů, nepočítaje v to kleriky, kterých byl také
určitý počet. Mimo to bydlely v domě další osoby. Po prázd-
ninách se stav ještě o něco zvýšil.
Našemu Donu Boskovi nyní ležela na mysli redakce jeho
v pořadí už třetího „národního kalendáře“, který nesl hrdý
název Galantuomo (gentleman). Kalendář měl být novoroč-
ním dárkem pro čtenáře Katolického čtení a bylo třeba dát
si na něm záležet. První dva kalendáře udělaly štěstí, proto
byl nový Galantuomo očekáván už předem s velkými sym-
patiemi.
Don Lemoyne považoval za dobré v Životopisných pa-
mětech přepsat celý úvodní článek tohoto Galantuoma, tak
pěkný se mu zdál a pro Dona Boska, který jej psal, tak pří-
značný. Don Bosco byl lidový spisovatel a v Galantuomovi
vytvářel novou lidovou postavu, ze které mluvil on sám.
220
|
|
23 Pages 221-230 |
▲back to top |
|
|
23.1 Page 221 |
▲back to top |
Jemným ostrovtipem se jeho hrdina vemlouval do srdcí
prostého lidu, vyjadřoval se k soudobým otázkám a učil.
Uveďme si aspoň ukázku – začátek dlouhého prvního člán-
ku:
„Galantuomo svým přátelům! Tak je to už potřetí, co
mám tu čest k Vám promluvit, vážení přátelé. Letos vám
chci něco říci o tak závažných věcech, že jsem musel celou
látku rozvrhnout do několika kapitol. Ale abych nějak začal,
povězme si znovu, co se stalo na samém začátku minulého
roku.
Když začínal rok 1855, právě probíhala diskuse o zákonu
proti řeholníkům a kněžím. Chudáci řeholníci, kteří toli-
krát naplnili talíře mým chlapcům polévkou a tolikrát mne
navštívili, když jsem byl nemocen! Věru nevím, jak to bylo,
zda za trest za ten zákon nebo z nějakého jiného důvodu,
ale fakt je, že se rozhojnila bolest. Naše milovaná královna
matka se roznemohla a po několika dnech se naplnil její
osud a ona zemřela. Přešlo pár dní a královna, její snacha,
ji následovala. Ubohé královny! Byly tak hodné a tak rády
rozdávaly chudým! Já jsem si nad nimi poplakal, ale pla-
kali i jiní. Když je pohřbívali, celý den jsem jen odříkával
za ně Otčenáše a Odpočinutí věčné. Je sice pravda, mnozí
říkali, že jsme sice královny ztratili, ale nalezli jsme v nich
přímluvkyně u Božího trůnu, ale také se všeobecně říkalo:
Umřely matky chudých! Svět se stal příliš zlý, než aby si za-
sloužil, aby zde déle byly tak dobré královny. Bůh si je vzal
k sobě, aby se nemusely dívat na všechno to zlé, co se po
jejich smrti stalo.
Ale jen dozněl pláč pro královny, přišla další pohroma.
Janovský vévoda, ten velký hrdina, který bojoval za čest
vlasti a podstoupil tolik nebezpečí v Lombardii při nava-
rském tažení, i on zemřel v plné síle. Pak brzy uložili do
hrobu i královského syna. To všechno se stalo, zatímco se
projednával zákon proti řeholníkům a kněžím. Já neříkám,
že všechny ty dobré osoby zemřely kvůli tomu zákonu, ale
mnozí to říkali a říká se to dosud. Dokonce se říkalo, že Bůh
odvolal dobré, aby potrestal zlé.“
Pak přešel Galantuomo na téma války. „Uprostřed všech
těch běd naše vláda, když viděla, že Francie a Anglie pro-
hrávají válku s Ruskem, považovala za dobré přiskočit jim
na pomoc. To považuji za správné, protože pomáhat bliž-
nímu je skutek milosrdenství a skutky milosrdenství jsou
vždycky chvalitebné.“ Když Don Bosco psal tyto řádky, mu-
sel se usmívat. Představoval si, jak čtenáři chápou jeho jem-
nou ironii, jak pokyvují hlavou a nadávají na válku, která
zas nadělá tolik sirotků a zemi dále zbídačí. A pokračoval.
On, Galantuomo, jako vlastenec považoval také za svou
povinnost jít do války. Jako vojáka ho nechtěli, protože: „Jak
to ví celý svět, má už čtyřicet let, kulhá na jednu nohu, je
trošku hrbatý, na jedno ucho neslyší, na jedno oko nevidí
a takoví na vojnu nepatří.“ Ale přesto jel i on na Krym. Ne-
chal se najmout za kuchařského pomocníka na loď, která
odvážela vojáky na frontu. Ne, on neměl v úmyslu vraždit
lidi, střílet na ně. Nemůže vidět, když někdo vraždí blechu,
ale chtěl tam být. Myslel si, že tam daleko v cizině získá pe-
níze, aby uživil sebe a své chlapce. Co měl také dělat, když
neměl peněz! Jó, dokud byl v Turíně pan arcibiskup Fran-
soni, to bylo něco jiného; ten mu vždy vytrhl trn z paty. Ale
poslali ho do vyhnanství, teď mnichům vzali kláštery, takže
už pro chudé nevyvařují, tak co? Dohodl se s kamarádem,
který jel na Krym, a jel s ním.
Další kapitola měla nadpis: „Pohled na moře“. Galantuo-
mo popisoval do nejmenších podrobností cestu do Janova,
z Janova podél pobřeží na Maltu, pak do Cařihradu, vjezd
do Černého moře, popisoval moře, zeměpisné zvláštnosti,
lidi a jejich mravy: široké nohavice Turků, jejich podivné
pokrývky hlavy, hovory s Turky, kterým nerozuměl, atd.
atd. V třetí kapitole nadepsané „Krym“ popsal čtenářům
poloostrov, vyjmenoval města a přístavy, které tam jsou,
představil jim sevastopolskou pevnost, o kterou se bojovalo,
pak ve čtvrté, nadepsané „Cholera“, jak mezi vojskem vy-
pukla cholera, stejná jakou prožili v minulém roce v Turíně.
Bohužel jeho kolega tam také zemřel a chudák Galantuomo
se musel vrátit domů.
Literární kritika lehce prohlásí Don Boskovo psaní za
protiválečné. Skutečně tomu tak bylo. V tomto článku, kte-
rý je ozvěnou jeho názorů, stojí Don Bosco pevně na půdě
prostého lidu, který nemá zájem na válčení a veřejně se di-
stancuje od politiky tehdejších vládních kruhů i na tomto
poli.
Zajímavá je poslední kapitola té úvodní stati Galantu-
omo. Měla nadpis „Budoucí osudy vlasti“. Don Bosco v ní
nechává Galantuoma před odjezdem do vlasti vniknout do
jakési tajemné říše s tajemným starcem a ptá se ho na bu-
doucnost vlasti. Odpověď není potěšující: „Osud tvé vlasti
bude stále horší. Pověz svým přátelům, že tam chtějí zničit
trůn i oltář, ale zničen bude jenom trůn. Oltář zůstane ne-
porušen. Jestli se lidé nevzpamatují, přijdou na ně věci jindy
neslýchané. Náboženství budete muset hájit svými hlavami
a svou krví. Ale pak přestane vláda lidí a nastoupí vláda
Boží. Je třeba, aby byl Bůh oslaven. Zlí budou potrestáni,
dobří budou odměněni. Pak nastane opravdový a trvalý
mír. Jediný prostředek, jak zabránit Božím trestům je: zane-
chat bezbožnosti.“
Jak asi zapůsobil nový Galantuomo na čtenáře? Jak na
chlapce z Oratoře? Mnohý si nedal vymluvit, že ústy Galan-
tuoma sice promluvil Don Bosco, ale že ústy Dona Boska
promluvil někdo ještě vyšší. Už tehdy se každé jeho slo-
vo bralo vážně a bylo všeobecné mínění, že Don Bosco ví
mnohem více, než může říci. Ten tajemný stařec na Krymu
řekl Galantuomovi mimo jiné s určitostí také to, že spojenci
Rusa přemohou.
Je zajímavé srovnat uvedené s historickou skutečností.
Don Bosco začal pracovat na kalendáři v červenci. To už
byl italský expediční sbor pod velením generála Alfonsa
La Marmory na Krymu. Vylodil se tam v květnu. Skutečně
se tu hned mezi vojáky rozmohla cholera. Zemřelo mnoho
řadových vojáků i důstojníků, mezi nimi plukovník ost-
rostřelců Alexandr La Marmora.
6. srpna se Rusi pokusili prolomit obležení, ale Piemon-
ťané je na řece Černaja zadrželi a tak udrželi frontu, dokud
nepřišla pomoc druhých. Tím válku zachránili. 8. září Fran-
couzi podporovaní Angličany dobyli pevnost Malakov, nej-
větší ochranu Sevastopolu. Obležení trvalo skoro rok. Rusi
se hrdinně bránili, ale neubránili. Čítá se, že bitva o Sevas-
topol si vyžádala přes půl milionu životů. Konečně Rusko
přijalo podmínky míru a 30. března 1856 byl na pařížském
kongresu mír podepsán.
221
|
|
23.2 Page 222 |
▲back to top |
27 S různými lidmi
Don Boskovo jméno budilo ohlas a důvěru i u lidí, kteří ho
neznali. Tak píše nějaký Jan Villa z Ponderana, že se popr-
vé potkal s Donem Boskem v červenci roku 1855, ale slyšel
o něm již v roce 1852. Když totiž Don Bosco stavěl kostel
svatého Františka Saleského a rozposílal prosby o podporu,
ponderánský farář don Ferrero tolik doporučoval jeho dílo
a tak krásně vylíčil jeho apoštolát mezi velkoměstskou mlá-
deží a mezi učni, z nichž mnozí byli z jejich kraje, že každý
musel Dona Boska obdivovat a nadchnout se pro jeho práci.
Však když Ferrero přišel sám do Turína, bylo pro něho sa-
mozřejmé, že hned půjde na Valdocco a vstoupí mezi orato-
riány. Chodil do Oratoře až do roku 1866.
Ovšem ne všichni mladí byli tak nadšeného srdce jako
on. Byli také nepolepšitelní výrostci, už zkažení, kteří vy-
tvořili „valdockou cocchu“ a se kterými ani Don Bosco nic
nespravil. Ti se s oblibou bavili tím, že házeli po chlapcích,
jdoucích do Oratoře, kamínky a někdy zahájili doslova bub-
novou palbu na Oratoř. Nejraději to dělali v době bohoslu-
žeb v neděli. Don Bosco jim šel obyčejně sám vstříc a hleděl
je nějak odlákat, ale i po něm házeli kameny, nebo se mu
aspoň z dálky posmívali a pokřikovali na něho.
V polovici července vzal Don Bosco kleriky Turchiho,
Francesiu a několik dalších na duchovní cvičení k svatému
Ignáci. Don Cafasso si přál, aby Don Bosco řídil duchov-
ní cvičení a hlavně aby zpovídal. Dvě epizody se dochovaly
z těch duchovních cvičení. Zúčastnil se jich také jeden novi-
nář, jeden z těch prvých, co sem tam plivl i po našem svět-
ci. Nevěděl, že je Don Bosco přítomen, neznali se osobně.
Kdoví vůbec, s jakými úmysly tam šel. Faktem však je, že se
nakonec odhodlal jít ke zpovědi a jako naschvál se postavil
ke zpovědnici, která byla nejvíce obležena. Přiklekl, vyzpo-
vídal se, ale teprve potom se dověděl, že se zpovídal právě
u Dona Boska. Byl z toho celý naměkko.
Jiná zajímavost! Už to bylo ke konci cvičení, když Don
Bosco, který řídil modlitby, při žalmu za zemřelé pojednou
ztratil souvislost a nedomodlil se. Asi minutu trvalo mlčení.
Don Turchi, tak píše, v tom viděl lidskou křehkost. I na
Don Boska může přijít roztržitost. Ale ti, co byli blíže Donu
Boskovi, měli jiný dojem. Don Boskova hlava jakoby něco
sledovala. Pak přišel odjezd. Účastníci duchovních cvičení
nasedali do připravených vozů, které je měly dopravit dolů
do Lanza. K Donu Boskovi přisedl nějaký pan Bertagna
z Castelnuova, krajan, a také někteří klerici. Přišla řeč i na
ten nedokončený De profundis – Z hlubin volám k tobě,
Hospodine. Don Bosco vypravoval, že nad dvěma svícemi,
hořícími na oltáři, uviděl v plaménku dva nápisy. Jeden zněl
„Apostasie – odpad víry“, druhý „Morte – smrt“. Plaménky
se odloučily od svící, letěly vzduchem a každý se posadil
nad hlavou jednoho z účastníků exercicií. Don Bosco řekl
důvěrně i jména. Skutečně: do roka jeden z nich – bohatý
obchodník, odpadl od církve, druhý – baron, zemřel.
Po návratu do města se musel Don Bosco věnovat přípra-
vě srpnového Katolického čtení. Dvojsvazek měl titul: Kate-
chetická instruktáž o manželství. Napsal ji kolegiální teolog
Dr. Lorenzo Gastaldi. Už tehdy se mluvilo o možnosti za-
vedení rozluky manželství a o jiných takových moderních
vymoženostech. Knížka varovala katolíky, aby byli na strá-
ži a, kdyby se snad něco takového začalo propagovat, aby
hned reagovali všemi prostředky, které jim demokratický
stát dává k dispozici.
Don Bosco potřeboval pro svou literární práci trochu
více klidu a požádal hraběte Pia Galleani z Agliana, aby
směl strávit týden „dovolené“ na jeho statku někde u Cunea.
Hrabě byl šťasten, že může posloužit a Don Bosco si sku-
tečně vzal knihy a sešity a jel. Tam si připravil Čtení na září:
Životopisné paměti Karla Aloise Dehallera. Šlo o člena nej-
vyšší rady bernské ve Švýcarsku. Dehaller přestoupil na ka-
tolickou víru a ve veřejném dopise své rodině vysvětlil dů-
vody, proč se stal katolíkem. Hlavní myšlenka, která ze čtení
tohoto spisu měla vyplynout, byla: kdo odpadá od církve,
má to snadné; naopak, kdo do ní vstupuje, musí mnoho vy-
trpět. Ale právě to je důkaz pravosti katolické církve a víry.
28 Don Bosco u bohatých
Don Bosco měl zásadu nechodit na návštěvy, když to ne-
bylo nutné. Tím méně se mu chtělo ztrácet čas návštěvami
urozených a bohatých lidí. Ovšem takoví chodili k němu,
jeho dílo jim bylo sympatické, byli i ochotni jej podporovat,
nebylo možné vyhýbat se jim. Bude zajímavé sledovat ho ve
styku s nimi a naučit se jeho stylu jednání s nimi.
Když se Don Bosco ocitl v prostředí společensky výše
postavených, především udělal úkon pokory. Nestyděl se
vyznat, že pochází z těch nejubožejších poměrů a že vystu-
doval jen s pomocí dobrodinců. „Já jsem jen Don Bosco.
Nemám ani jeden doktorát, ani jiný čestný titul, snad nejvýš
„náčelník uličníků“. A smál se. Vůči druhým byl však pravý
opak. Tituloval každého, jak věděl, že si zaslouží, a každému
projevoval úctu. V tom následoval svatého Františka Sales-
kého.
Kdykoliv vstoupil do domu vznešených nebo bohatých,
jeho řeč a celé jednání byly vážné. Nikdy nehovořil o mar-
ných věcech, ale dával najevo, že je kněz a záleží mu na
spáse duší. Hovořil o svých chlapcích, o plánech na jejich
povznesení, dal jemně cítit, že by neměly existovat velké
majetkové rozdíly. „Ó, jak krásný sál!“ zvolal při vstupu do
naparáděného salónu v bohatém domě. „To kdyby tak měli
moji chlapci! Sem by se vešlo dvacet postelí.“ Dělal to s ob-
divuhodnou prostotou a nenuceností, nic vtíravého. Oby-
čejně slovo dalo slovo, přišla řeč i na věci, které dělaly Donu
Boskovi čest, ale on nedělal strojeně pokorného, spíš velebil
Boha za všechno, čím podporuje jeho dílo.
Byl rád, když v rodině byly menší děti. S nimi se cítil
hned jako doma. Vyptával se jich, napomínal, aby se měly
rády, aby poslouchaly rodiče, zažertoval o jejich dětských
chybách, prostě nedělal rozdíl mezi svými chlapci a jimi.
Měl svůj navyklý styl a ten neměnil.
V každé lepší rodině měli i služebné osoby. I k nim byl
Don Bosco vždy plný úcty a ochoty. Nechal si posloužit,
když to tak žádala situace, ale ukázal vděčnost a vůbec jim
dal cítit, že není nic zvláštního, leda že je kněz a jako kněz
prokazuje všem tu službu nejkrásnější.
Je samozřejmé, že takový styk nesl s sebou vždy pozvá-
ní na oběd. Don Bosco po tom nikdy netoužil, ale v zájmu
hochů a dobra musel často jít. Považoval za svou povinnost
dát svým najevo, že nerad obědvá mimo Oratoř, ale že to
tak musí být. Potřebuje dobrodince, musí jim vyhovět. I tak,
když viděl, že může odejít bez toho, raději se omluvil a na
oběd nešel.
222
|
|
23.3 Page 223 |
▲back to top |
Někteří páni se načekali, než jim Don Bosco dal slovo, že
skutečně přijde. Tak hrabě Cays z Caselette ho vždy zval 4.
listopadu na oběd, protože byl Karel a měl jmeniny. Několik
let marně čekal. Pak konečně Don Bosco svatosvatě slíbil,
že jistě přijde. Hrabě zajásal: „Jestli přijdete, sním celého
psa,“ řekl. Don Bosco přišel a vybalil před užaslým hrabě-
tem cukrového pejska a řekl: „Tak, a teď musíte splnit slovo
a toho pejska pěkně sníst.“ Milá pozornost, spojená s milým
humorem, byla nejlepším úvodem k obědu.
Ani k markýzi Fassatimu nechodil příliš často. Vymlou-
val se na nedostatek času, že musí připravovat Katolické
čtení, shánět peníze. Mluvil podle pravdy. Jednou mu mar-
kýz nabídl na odškodnění 1 000 lir. Jakpak mohl Don Bosco
říci ne! Při obědě mu pán řekl, že ke každému obědu do-
stane 100 lir. Don Bosco skutečně potřeboval peníze, a tak
se objevoval v domě aristokrata častěji, až se tento dovtípil,
že není ani vhodné světce takto napínat, a dal mu najednou
1 500 lir. „Já vím,“ řekl, „je vám těžké chodit sem často a ne-
chci vás obtěžovat. To víte, jsme šťastní, když k nám přijde-
te, ale zařiďte se podle svých možností. A slíbil mu dalších
10 000 lir, když mu Don Bosco v další rozmluvě se vší důvě-
rou řekl, jak si stojí finančně a co všechno potřebuje zaplatit.
Svým dobrodincům rád otvíral své účty a dával jim cítit, že
spoléhá na jejich pomoc. Ani mu to nepřipadalo jako žebro-
ta. Vždyť oni měli, a té bídy kolem bylo tolik! On nebyl nic
víc, než Boží administrátor všech těch peněz. Nežebral pro
sebe, ale pro chudé. Markýz sám někdy říkal: „Zajímavé.
Čím více Donu Boskovi dám, tím více mám.“
Nebyli všichni bohatí tak uznalí jako Fassati. Někdo trval
na tom, že si Don Bosco musí dar odsloužit obědem. Ta-
ková byla např. vévodkyně Laval Montmorency, přítelkyně
markýzy Barolové, dcera slavného Josefa De Maistre. Byla
to velice vzdělaná paní: znala dobře rusky, francouzsky, ně-
mecky, latinsky a řecky. Revoluce ji přivedla na mizinu, ale
vzal si ji vévoda Montmorency, a tak se její osud zase obrá-
til. Odkázal jí celé své jmění a ona teď mohla dávat. Dávala,
ale vždy s podmínkou. V tom byla zrovna tak paličatá, jako
markýza Barolová. Mnohdy nezbylo než snášet to v zájmu
věci. Don Rua, který měl příležitost Dona Boska provázet,
vysvětloval tu jistou zarputilost dobrodinců tím, že tito
v Don Boskovi viděli svatého, byli okouzleni jeho způsoby
a jeho mluvou a nedovedli si to odpustit.
Pro něho bylo utrpením zvláště jídlo a pití. Hostitelé ho
chtěli uctít, a tak vystrojovali obědy se vším komfortem.
Právě to se mu příčilo. Měl svá předsevzetí už od primi-
ce, měl i svůj řád v Oratoři, chtěl dávat klerikům příklad
umrtveného života, a tady se mu předkládala vybraná jídla,
hostitelé stále pobízeli a nutili, byl to tedy jakýsi boj o rov-
nováhu. Don Bosco to řešil tak, že hodně a zajímavě mlu-
vil, méně už hleděl na talíř a na dobroty, které se přinášely,
hodně z toho přehlédl, z různých důvodů odložil, z poháru
jen usrkoval, takže pohár byl víceméně stále plný, až všech-
no přece jen vzalo konec a on se mohl odebrat domů. Nebyl
nikdy přejeden, ano dokázal i říci, že by se mohl doma do-
jíst. V každém případě mu večeře chutnala stejně, jako když
obědval doma.
Složitější to bylo, když nešlo o oběd v rodině, ale o hosti-
nu v širším složení. Někdy tam byly i osoby bez církevního
cítění. Don Bosco se vždycky prosadil jako hlavní osoba.
Aniž se vnucoval, všechno se vždy začalo točit kolem něho.
Nabízel jídlo, posloužil, na každého pamatoval, aby mu nic
nechybělo, sem tam prohodil nějaký žert, usmál se, udělal
přípitek. Nebylo nic divného, že i ti z druhého břehu někdy
uznale řekli: „Ono je docela pěkné nacházet se ve společ-
nosti svatého kněze. Nevěděli jsme, že může být někdo kně-
zem a nebýt škarohlídem.“
Chtělo to všechno notnou dávku trpělivosti. Obědy byly
dlouhé a obyčejně následovaly hodiny besedy v salonku.
Podávala se káva, bylo třeba se tvářit, že má člověk čas.
Don Bosco jej rozhodně neměl, ale co měl dělat, když ne-
chtěl urazit! Vypravoval don Cerruti, že s ním byl jednou
na obědě u rodiny Radicati di Passerano. Také se šlo do
konverzačního salonku a někdo z rodiny se posadil za pi-
anoforte, aby společnosti krátil dlouhou chvíli. Don Bosco
se v jedné chvíli naklonil k vedle sedícímu kleriku a řekl:
„Vidíš, tomu se říká život! Jak rád bych šel domů, ale ne-
jde to. Chci-li mít peníze pro chlapce, musím vydržet. Ale
víš, oni jsou jinak dobří, opravdu dobří…“ Když přišel zase
domů – to si mohli všichni stokrát ověřit, nikdy nevypra-
voval, jak se měl, co podávali, ani žádné podrobnosti. Jako-
by se bylo nic nestalo.
V domech pánů se dbalo na bonton. Samá etiketa. Byla
tam i dámská společnost. Don Bosco se dovedl chovat
i v ženské společnosti, ale vždy jako kněz. Rozmlouval s dá-
mami prostě, raději vždy o duchovních věcech, ale jinak si
dával pozor, aby si ani v nejmenším nezadal. Don Rua s ním
jednou byl v panském domě a to už Don Bosco jen namá-
havě chodil. Stalo se, že to zpozorovala jedna dáma a když
chtěl sestoupit se schodů, nabídla se mu, že ho podepře. Ale
kdepak! Don Bosco se hned napřímil, a to že by bylo, aby
on, učitel tělocviku, se nechal podpírat! A sešel se schodů
jako mladík.
Nejen že byl vzorem rozhovoru milého a zároveň křes-
ťanského, on byl také upřímný a plný lásky. Nikdy bohatým
nepochleboval. Někdy zachovat rovnováhu bylo opravdu
těžké. Stalo se, že mu začala prokazovat dobrodiní dáma
z vysoké aristokracie, velice štědrá, ale poručnická. Nesná-
šela žádný odpor. Znala svou povahu, a proto si vydržovala
u sebe ženu, které dávala byt a stravu a ještě 3 000 lir ročně.
Obě se pořád hádaly.
Tato dáma přišla jednou v roce 1857 do Oratoře a chtě-
la vejít do Don Boskovy světničky. Byla zvyklá, že se před
ní otvíraly jen široké dveře, ale Don Bosco měl dveře úzké
a žádné lokaje. Dopadlo to katastrofálně: jak chtěla se svou
širokou sukní vejít, obruč, která držela spodek sukně rozta-
žený do kruhu, najednou praskla. To bylo zlé. Don Bosco
se pokusil obrátit vše v humor, ale ona se dopálila, zlostně
odešla, nasedla do kočáru a pryč. Dříve k ní Don Bosco
chodil častěji a nyní šel zas. „Když vy nejdete za mnou, mu-
sím já za vámi,“ řekl. Ona se usmála a to už byla zase klidná.
Cítila, že nejednala správně a přijala od kněze lekci pokory
a trpělivosti.
To ještě nebyl konec. Zase jednou Don Bosco nemohl
přijít zrovna v den, jak si ona ustanovila, a zase ji to dopá-
lilo. Poslala mu vyčítavý dopis, a že prý mu už nikdy nic
nedá. Don Bosco nechal uplynout nějaký čas a pak jí do-
pis přinesl zpátky. „Přišel jsem vám, paní, ten dopis vrátit,“
řekl. „Nerad bych, aby zůstal na světě až do soudného dne.“
Medicína zase zabrala.
Jiná osobnost velmi citlivá na svou čest byl slavný dok-
tor literatury Tomáš Vallauri. Byl příbuzným toho doktora
Vallauriho, který léčil Don Boskovy chlapce. Ten pán uve-
řejnil nějaký článek, ve kterém si to rozdal s církevními otci.
Napsal, že církevní spisovatelé zpitvořili latinu. Zatímco
223
|
|
23.4 Page 224 |
▲back to top |
pohané odevzdali lidstvu poklad klasické latinské literatury,
křesťanští autoři nebyli v latině kovaní, a tak latinský jazyk
ochudili. Vallauri navštívil Dona Boska a ten si neodpustil
maličkou narážku: „Je mi velikou ctí, že mohu přivítat ve
svém domě proslulého profesora klasických jazyků, který
svými spisy tolik proslavil církev.“ „Chcete mi snad vyčítat,
co jsem napsal o křesťanských autorech prvních staletí?“
ptal se příchozí. Don Bosco hned, že kompetentní úsu-
dek může vynést jen kompetentní osoba, ale rád by přece
profesorovi přednesl svůj názor. A začal srovnávat svatého
Jeronýma s Titem Liviem, Laktancia s Ciceronem, jiného
se Salustiem a Tacitem. Ale řekl to tak skromně, že Vallau-
ri nakonec doznal: „Vidíte, je to snad poprvé, co ustupuji
od svého zveřejněného úsudku. Budu o vašich připomín-
kách uvažovat, případně je odvolám.“ A kdesi řekl: „Takoví
upřímní kněží se mi líbí.“
Návštěv ve vznešených rodinách světec využíval i k drob-
nému apoštolátu. V jedné rodině už neměli zvyk pokřižo-
vat se před jídlem. Don Bosco vzal chlapce a hned, že spolu
udělají svatý kříž. Také hned chlapci vysvětlil, proč dělají
křesťané před jídlem kříž. Byla to malá katecheze o modlit-
bě, nenucená, ale jasná.
V jiné rodině to bylo horší. Tuto epizodku, aniž jmeno-
val rodinu, sám vypravoval v roce 1855 chlapcům: Přišel do
rodiny, která měla modernější názory. Jejich malý klučina
jezdil po pokoji s vozíkem, taženým dřevěnými koňmi. Tu
se mu vozík převrátil a chlapec vzal jméno Pána Ježíše na-
darmo. Matka ho sice okřikla, ale i Don Bosco mu laskavě
zavyčítal, že se jméno Boží nemá brát nadarmo, že je to pro-
ti desateru Božích přikázání. „Že už to nebudeš říkat,“ bral
Don Bosco chlapce v ochranu, chtěje jen, aby přikývl. „Ale
tatínek to také tak říká,“ odpověděl hošík. Rodiče se začer-
venali a otec pochopil. Vzal chlapce na kolena a řekl mu:
„Víš co? Odnaučíme se to oba. Jsi spokojen?“ Tím incident
skončil.
Ještě horší to bylo v rodině jednoho generála, kde se
mluvilo všelijak, četly se demokratické časopisy, kde hoch
z obrázků mohl vyčíst všecko možné. Pan generál přijal
Dona Boska postaru – sklonil se, jako by chtěl knězi políbit
ruku. Takový byl zvyk. A hned měl i Karlíčka, aby také po-
líbil ruku. Jenže Karlíček byl filuta. Jen procedil mezi zuby:
„Svinstvo!“ „Cožpak jsi neviděl, že já jsem velebnému pánu
políbil ruku?“ snažil se generál zachránit situaci. „Já kněžím
nebudu ruce líbat,“ skončil diskusi hoch. Bylo to trapné.
Sedli ke stolu. Karlíček kamsi odešel a pan generál za-
čal, jak se teď všechno mění, kdeže to ten chlapec vzal.
Don Bosco viděl, že si to v té chvíli může dovolit; ukázal na
Gazzettu del Popolo a na ostatní noviny a časopisy, které
ležely opodál a řekl: „Nedivte se, pane generále, tady je to.
I děti dovedou všelicos vyčíst z obrázků, které dostávají do
rukou. Jsou to pěkné ilustrace, pěkně provedené, ale vidí-
te…“ A navrhl špatné čtení nahradit čtením vzdělávacím –
dobrým. Ten hoch zemřel v šestnácti letech. Upadl do jakési
tupé melancholie, která zničila jeho ideály i život.
Co se týče čistoty mravů, Don Bosco dovedl být až přís-
ný. V jednom domě, když při vstupu do předsíně uviděl na
zdi neslušný obrázek, klidně obrátil obrázek kresbou ke
stěně. Majitel ještě poděkoval za upozornění. Jindy se stalo,
že v rodině markýzy Dovandové přišly do společnosti dvě
dámy nedostatečně oblečené. Srazily se s Donem Boskem
u dveří přijímacího salonku. On sklopil oči a řekl: „Pro-
miňte, já jsem si zmýlil dům.“ A obrátil se a šel pryč. Dámy
hned, že nezmýlil, že je skutečně očekáván, ale pak se šly
honem přiodít nějakými šálami. Takto vylepšené zůstaly až
do konce setkání.
Všude, kam šel, Don Bosco měl na mysli spásu duší. Jed-
nou byl návštěvou u hraběte a hraběnky Camburzanových.
Byl tam i generál ve výslužbě. Jako voják neměl za života
mnoho smyslu pro náboženské zájmy, ale během oběda ne-
spustil z Dona Boska oči, tak ho poutal jeho zjev. Když se
pak Don Bosco loučil, generál ho překvapil prosbou: „Řek-
něte mi nějakou myšlenku na památku.“ Don Bosco poho-
tově odvětil: „Modlete se za mne, abych spasil svou duši.“
„Já se mám modlit za vás? Myslíte to vážně?“ „Zcela vážně.
Já vím, vy jste měl dojem, že se na mne všichni dívají, jako
bych měl být už povýšen na oltář, ale to je mýlka. Já jsem
chudák a potřebuji, aby se za mne někdo modlil, za mou
spásu. Ale když chcete, tak nezapomeňte ani na svou duši.
Modleme se navzájem.“ Prý potom generál dal opravdu své
duševní záležitosti do vzorného pořádku. Takovýchto epi-
zod by se mohlo vyprávět mnoho. Don Bosco byl neobyčej-
ně šetrný k druhým a svá upozornění dával vždy tak, aby co
nejméně ranil nebo zahanbil.
Také ho charakterizoval veliký smysl pro vděčnost. Dítě,
které mu ukázalo cestu, sluha, který mu rozžehl lucer-
nu nebo mu podal sklenici vody, každý si mohl být jist, že
mu Don Bosco upřímně poděkuje. Mnohdy, když odchá-
zel ze společnosti, děkoval za to, že ho tak dlouho snášeli.
Hluboká vděčnost k dobrodincům ho vedla k tomu, že se
každý den chlapci při společné modlitbě modlili Otčenáš
a Zdrávas za ně. Dobrodincům připisoval všechny zásluhy
za to, co dobrého konal. Tisíckrát ho bylo slyšet opakovat
tuto myšlenku. Byly to projevy vděčnosti. Říkal monsignor
Cagliero, že sám víckrát slyšel markýze Fassatiho a bankéře
Cottu říkat, že vlastně oni musí být vděčni Donu Boskovi,
že od nich žádá pomoc pro své sirotky: jednak jim pomáhá
k zásluhám za dobré skutky, jednak nic neztrácejí, protože
pro jeho modlitby jim Bůh všecko trojnásobně vrací. Ale
nebyly to jen modlitby, které dobrodincům sliboval a plnil.
Podvoloval se i těžším skutkům vděčnosti. Rodina Boniero-
vá zaplatila za dva kleriky „věno“, jak žádal církevní zákon,
a Don Bosco jim za to posílal o prázdninách vždy jednoho
kněze, aby pro ně sloužil mši svatou v jejich venkovské kap-
li. Vyhovoval dobrodincům i tím, že na jejich přání kázal
nebo posílal kázat své. Rovněž pro ně vyprošoval v Římě
odpustky a jiné výsady.
S dobrodinci se cítil takřka v rodině. Když šlo později
o otevření nových domů, přednost měly nabídky, které vy-
cházely od zasloužilých dobrodinců. Ano, pro ně se pod-
voloval i finančním ztrátám. Stalo se, že jedna rodina mu
několikrát dala po šesti tisících lir, ale pak následkem kra-
chu banky, kde měla své peníze, upadla do bídy. Tato rodi-
na bydlela nakonec v Miláně někde v podkroví. Don Bosco
se to dověděl, sám tam jel a nabídl jim, že jim peníze vrátí.
Oni se bránili, že to dali jako almužnu, ale on jim řekl, že
teď zase Panna Maria jim chce prokázat vděčnost a aspoň
něco jim vrátit. A skutečně jim od té doby každý měsíc po-
sílal 100 lir.
Jeho četná korespondence byla převážně stykem s dob-
rodinci. Nestalo se, že by Don Bosco neodpověděl, když mu
někdo poslal příspěvek, byť to bylo pár centésimů. Přání
k jmeninám nebo k narozeninám, k událostem radostným
i smutným, všechno procházelo jeho rukama a nějak i jeho
vděčným srdcem. Dával psát dopisy i chlapcům, dokonce
224
|
|
23.5 Page 225 |
▲back to top |
sami chlapci děkovali za příspěvky, např. Národní bance.
Někdy dostal darem všelicos, co se mu zdálo zbytečným lu-
xusem: pěkné ovoce, vybrané hrozny, pomeranče, citrony,
láhve s vínem nebo likérem, zajíce a podobně. Takové věci
se v Oratoři neohřály, dal je odnést tam, kde věděl, že udělá
radost a zároveň utvrdí lásku dobrodinců k jeho chlapcům.
Události uvedené v této kapitole patří k jeho životu vů-
bec, bez udání roku. Ale vraťme se k našemu roku 1855.
29 Na podzim roku 1855
V této kapitole zaznamenáme drobné události, které se upí-
nají k podzimním měsícům roku 1855 a poslouží nám k do-
kreslení obrazu života, jak se vytvářel kolem Dona Boska
a jeho Oratoře.
V posledním letním měsíci srpnu, v sobotu 18., byl kos-
telík svatého Františka Saleského svědkem přestupu do ka-
tolické církve dvou kalvinistů. Otec se synem se vrátili do
lůna církve. Kmotry tohoto přestupu byli markýz Fassati
a jeho manželka Marie.
Koncem srpna se znovu objevila v Turíně cholera; ale
tentokrát ve slabé formě. Něco nám o tom napovídá dopis
svatého Dominika Savia psaný z Oratoře rodičům. Nachází
se jako drahocenná relikvie v salesiánském archivu v Římě.
Píše:
Milý tatínku,
mám pro vás velmi radostnou novinu, ale napřed vám musím něco napsat o sobě, jak se mám. Díky Bohu až dosud jsem
se měl vždycky dobře a dosud se těším nejlepšímu zdraví. Doufám, že vy všichni také. Ve studiích stále pokračuji a Don
Bosco je se mnou čím dál víc spokojen. Ta novina je, že jsem mohl mluvit s Donem Boskem jednu celou hodinu. Dosud
jsem se nezmohl na víc než na deset minut. Pověděli jsme si mnoho věcí, také jsme hovořili o spolku, jak se zabezpečit proti
choleře. Říkal, že je nemoc v začátcích a že nebýt chladna, možná by už způsobila velké škody. Také mě přijal do jednoho
svého společenství, které se věnuje výlučně modlitbě. Taktéž jsem se mu zmínil o sestře. Řekl, abyste ji dovedli do jeho
rodiště, až tam bude o Růžencové Panně Marii. Chce se přesvědčit o jejích schopnostech a vlastnostech. Pak se dohodnete.
Zbývá mi všechny vás pozdravit, celou rodinu, také mého pana učitele dona Cugliera. Také Ondru Robina a mého kamará-
da Dominika Savia z Ranella. Jsem váš vždy oddaný a milující syn
Dominik Savio.
Dva dny nato byl Dominik Savio hlavní osobou zvláštní
události, o které píše Don Bosco v jeho životopise. Bylo to
na svátek Narození Panny Marie 8. září. V Oratoři se konala
malá akademie ke cti Matky Boží.
Blízko Oratoře v Cottolengově ulici kousek od Útočiště
stálo stavení, kde pracovala jedna žena. Bývala tam celý den,
ale večer chodila domů. V tom stavení měla vykázaný malý
koutek, kde si ukládala své věci a někdy si tam i trochu od-
počinula. Nuže toho 8. září se dostavil k majiteli toho stave-
ní Dominik Savio a ptal se, jestli tam někdo nestůně na cho-
leru. Majitel ho odbyl, že rozhodně ne. „A přece zde musí
někdo takový být,“ trval na svém Dominik. Po nějakém čase
se hospodář uvolil jít se podívat. Skutečně v tom zastrčeném
koutě ležela ubohá žena, už v posledním tažení. Náhle one-
mocněla cholerou – snad si tam šla trochu odpočinout, ale
už nemohla ani zavolat o pomoc. Ten den byl svátek, niko-
mu nenapadlo, že neodešla domů. Hned zavolali kněze, kte-
rý sotva stačil udělit jí svátosti umírajících.
V září byla veřejnost zneklidněna zprávou, že král těžce
onemocněl. Byl na zámku v Polenzo a tam ulehl s akutním
zánětem kloubů. Sice se zase uzdravil, ale trvalo to dosti
dlouho. 27. září musel pověřit knížete Evžena Savojského,
aby jeho jménem spravoval zemi.
Zatím přinášel zákon o zabavení církevního jmění smut-
né ovoce. Teď se už ve vyšších kruzích vědělo, jakou roli
sehrál v té době valdocký kněz, ale nikdo mu nic neudělal.
Jak také, když události mluvily pro něj! Naopak někdo se
snažil Dona Boska i nějak uchlácholit. Tak předseda vlády
hrabě Kamil Cavour poručil, aby část zabaveného majetku
byla doručena zadarmo Oratoři pro chudé chlapce. Don
Bosco byl v trapné situaci, když přijely na dvůr dva povozy
plné prádla ze zabaveného dominikánského konventu. Ne-
věděl, co s tím udělat. Ale poslal představenému dominiká-
nu zprávu a prosil ho, kam že má ty věci dát odvézt. Když
se posel vrátil, dal Don Bosco zapřáhnout muly a odvézt
všechno na stanovené místo. Nic si nenechal, bylo mu to
proti mysli. Totéž udělal, když krátce nato přivezli knihy ze
zrušeného konventu kapucínů.
Někdo ho přesvědčoval, že by to měl přijmout, že je to
tak přece jen lepší, než nechat skončit takové věci někde
v židovském překupnickém krámě, ale on nechtěl. Říkal,
že by mu také bylo trapné, kdyby mu zavřeli dům, a pak by
vstoupil do některého kostela a tam viděl, jak užívají věcí,
které jemu sebrali. Z toho důvodu nechtěl později přijmout
pro své účely budovy, které byly kdysi majetkem řeholníků,
a ustoupil od svého mínění teprve tehdy, když mu papež
Pius IX. sám doporučil takové budovy získávat zpět pro cír-
kevní účely. Jen mu doporučil, aby vždy předem upozornil
bývalé majitele a tak se vyvaroval zbytečných nepříjemností
s nimi.
Uprostřed těchto událostí typograf Ribotta vytiskl dva
říjnové svazečky Čtení: „Život svatého Martina, biskupa
tourského“ s třemi dodatky: 1. Vzývání svatých, jejich ostat-
ky a úcta, 2. Slavná smrt aramského křesťana Jeronýma, kte-
rého v Alžíru zaživa zazdili, protože nechtěl odpadnout od
Krista, 3. Poznámka o očistci a katolickém učení o něm, jak
vysvítá z Písma svatého. Napsal Don Bosco.
A hned začal psát další knihu: „Síla dobrého vychování“.
I tam se hovořilo o očistci a o jeho platnosti. Dodatkem ke
knížce byly něžné litanie za duše v očistci, překlad z anglič-
tiny. Měl to být důkaz, že Angličané před reformou pevně
věřili v existenci očistce. Tato publikace byla zadána tiskár-
ně Paravia na měsíc listopad.
Když uspořádal tyto věci, Don Bosco vyrazil jako každo-
ročně s nejlepšími chlapci na pár pěkných dní do Becchi.
Novinkou bylo, že tentokrát je provázela kapela, utvořená
z učňů Domova. Don Bosco ji chtěl, protože věděl, že mla-
dý člověk potřebuje zpěv a hudbu, aby mohl vyjádřit své
city. Jeho postoj k této věci vyjadřuje pozdější epizoda. Jed-
nou na jeho cestách po Francii přišel k němu jistý řeholník
a hovořil s ním na toto téma. Napřed vyložil výhody, které
přináší mladým lidem zpěv a hudba, a chtěl Don Boskovo
225
|
|
23.6 Page 226 |
▲back to top |
vyjádření. Ten řekl: „Bez hudby je oratoř tělo bez duše.“
Dotyčný začal hned nato vypočítávat záporné stránky hu-
debního života v oratořích: Chlapci se tam vyučí hudbě, ale
pak mnohý skončí jako hudebník někde v baru, hraje na zá-
bavách, v divadle, třeba při politických shromážděních, a to
jsme mu umožnili my. „Co vy na to?“ ptal se. Don Bosco
klidně odpověděl: „Je lepší být, nebo nebýt? Oratoř bez mu-
ziky je tělo bez duše.“
Tak tedy v prvních dnech října roku 1855 vyrazila do
světa první salesiánská dechovka. Kapelníkem byl Kalixt
Cerutti, Don Boskův internista, výborný muzikant a také
varhaník účinkující často v kostelech ve městě. Jeho po-
mocník byl nějaký Bersano, také varhaník, který studoval
hudbu. Kapelu cvičili postupně jistý Giani, pak Bertolini
a Massa, všichni od městské stráže. Mezi hudebníky byli Jo-
sef Buzzetti a Petr Enria. Kapela měla jen 12 nástrojů, ale to
pro začátek stačilo.
Povězme si něco více o tom velkém podzimním výletu.
Měl svou pedagogickou váhu, protože na něj šli jen ti, kdo si
to zasloužili. Byla to odměna. Ti, co byli v Becchi už minulý
rok, měli o čem vyprávět, dělaly se dohady, kdo asi bude mít
letos tu čest, chlapci si dělali laskominy na vinobraní, mlu-
vilo se o tom, kam se asi půjde z Becchi, kterým směrem
atd. To nebylo jenom Becchi, ale velká exkurze plná dojmů
a poučení. Zatím se konaly přípravy.
Don Bosco opouštěl Oratoř už v druhé polovině září.
Vedl s sebou chlapce slabšího zdraví nebo jinak potřebné,
např. takové, co nikoho neměli a museli zůstat přes prázd-
niny v Oratoři. Protože v omnibusu by se nesměstnali, šli
s ním pěšky, pomalu, celý den, s přestávkami. Chieri, Riva,
Buttigliera, Becchi, to byly etapy a konečná stanice cesty.
V Chieri byla delší pauza, protože pan kanovník Calosso
je všechny čekal na oběd. Přestávka trvala několik hodin,
takže do Becchi přišli až k večeru. Před svátkem Růžencové
Panny Marie byla novéna. Hoši byli velmi povzbuzeni hor-
livostí tamního lidu, protože ti dobří venkované každý den
přicházeli do kapličky Panny Marie na pobožnost. Bylo jich
mnoho. Po růženci, litaniích a svátostném požehnání Don
Bosco dlouho zpovídal. To mu dělalo radost.
Hlavní část výpravy vyrazila z Turína v sobotu ráno
v předvečer růžencové slavnosti. Den předtím prefekt don
Alasonatti přečetl seznam těch, kteří půjdou. Tato skupina
byla každým rokem početnější, jak přibývalo internistů. Vy-
tvořily se meziskupiny, protože cesta byla dlouhá a všichni
neměli stejnou výdrž. Některé skupiny přicházely na místo
až k večeru, některé večer a někdy někdo si musel najít noc-
leh a přišel až ráno.
Každá skupina měla svého vůdce a samozřejmě se při
příchodu na kopec každá hned hlásila u Dona Boska. Gene-
rál musel vědět, že vojáci přišli v pořádku. Bratr Josef všech-
ny patřičně uložil, k tomu účelu byla v chaloupce všude roz-
ložena po zemi sláma, každý vyfasoval prostěradlo a mohl
se někam uložit. Ke spánku se všichni ukládali v naprostém
mlčení jako v Oratoři.
V neděli se kopec zahemžil poutníky, kteří přicházeli ze
všech stran, hlavně z Castelnuova. Byla to lidová slavnost.
Jedna mše svatá byla ráno, druhá o desáté, tu míval pan
farář Cinzano, který se pak zdržel u Dona Boska na oběd.
Kaplička samozřejmě nestačila a kapela a masa věřících
byly pod širým nebem. Za kazatelnu posloužily přehozem
pokryté obrácené necky. Po svatém požehnání odpoledne
Gastini chvíli obveseloval lid svými šprýmy a potom bylo
divadlo. To nesmělo nikdy chybět. Hrálo se v přírodě a pří-
rodně. Až do noci trvala veselice se zpěvy a s hudbou. Po
setmění musely lítat k obloze rachejtle, byl ohňostroj, široké
okolí se na tu podívanou těšilo.
Druhý den se šlo do Castelnuova oplatit panu děkanovi
návštěvu. Na faře bylo toho dne rušno. Zpěváci museli za-
zpívat všechno, co uměli, některá čísla byla obligátní, proto-
že pan děkan si potrpěl např. na slavné „Jednu svatou kato-
lickou“ od Mercadante. I kapela musela přehrát všechno, co
uměla. Pak si hoši posedali, jak kdo chtěl a mohl, a přinesla
se obrovská polenta – zlatý hřeb hostiny (kukuřičný dort).
Každý dostal kousek. Pak následoval chléb, salám, sýr, va-
jíčka, jablka, hrozny, za vším se jen zaprášilo. Don Bosco
musel s kleriky na oběd na faru, kam byli toho dne pozvá-
ni i všichni kněží z okolí. Pan děkan neopomenul dobrác-
ky všem ukazovat Dona Boska a velebit: „To vám povídám,
Don Bosco má hlavu otevřenou jako nějaký ministr, ten to
ještě dotáhne daleko“. Don Bosco zase vyvyšoval pana dě-
kana, točil se kolem něho a přede všemi mu uctivě políbil
ruku. Na to nikdy nezapomněl a kluci na to gesto vždycky
čekali.
Tak uplynul čas a bylo třeba strojit se na cestu do Turí-
na. V Becchi zůstali jen ti slabší, ostatní, vybavení jídlem,
vykročili kupředu za zvuků hudby a s písničkou na rtech.
Pozdě a pořádně unavení dorazili do města a každý byl rád,
když ulehl.
To se už vraceli hoši z prázdnin a Oratoř se zase plnila.
Přicházeli také nováčci, z nichž někteří se stali slavnými.
Tak Josef Bongiovanni přivedl bratra Dominika, který poz-
ději postavil v Turíně kostel sv. Alfonse. Do Oratoře přišel
toho roku Jan Bonetti, který se později stal význačným sa-
lesiánským knězem, spisovatelem a kazatelem. Tehdy mu
bylo 17 let, ale měl způsoby, že mu brzy kluci říkali „papa“ –
tatínek.
Mezi nově příchozími byli také Kamil Gavio z Tortony,
o kterém psal Don Bosco v životopise svatého Domini-
ka Savia. Měl veliké nadání pro malbu a sochařství. Jeho
otec byl ochoten dávat stipendium a Don Bosco mu po-
skytl v Oratoři pobyt, zatímco by chodil studovat do Al-
bertinské akademie. Kamila zprvu ten hluk Oratoře vyvedl
z míry. Byl povahy spíš zadumané a trpěl srdeční nemo-
cí. Dominik ho viděl, jak o rekreaci postává a jen se dívá.
Přitočil se k němu a hned se s ním seznámil. Vyptal se ho
na všecko možné a také mu položil otázku: „Moc toužíš
uzdravit se?“ „Ani ne, toužím, aby se na mně splnila sva-
tá vůle Boží.“ Dominika ta slova překvapila a hned vycítil
v Kamilovi spřízněnou duši. „Snad netoužíš stát se sva-
tým?“ řekl. „Ano, po tom toužím celou duší,“ zněla od-
pověď. A Dominik mu hned předal rady, které sám dostal
od Dona Boska: „Víš, u nás vidíme svatost v tom, že jsme
veselí. Jen se chráníme hříchu jako největšího nepřítele,
který by nás připravil o klid duše. Konáme vzorně své po-
vinnosti a snažíme se být zbožní. Zkus to také tak dělat,
a uvidíš. Hned si napiš jako heslo slova: „Služte Pánu s ve-
selostí!“ Oba toho dne uzavřeli mezi sebou krásné duchov-
ní přátelství.
226
|
|
23.7 Page 227 |
▲back to top |
30 Začátek školního roku 1855–1856
Don Bosco podle výpovědi kanovníka Anfossiho, bývalé-
ho chovance Don Boskova, na začátku roku hodně zpoví-
dal. Celé hodiny proseděl ve zpovědnici a přijímal zpovědi
i v bytě. Potřeboval dát všechny hochy do pořádku. Sice při-
cházeli zpovědníci další, např. oblát don Dadesso, don Gia-
comelli, Don Boskův spoluseminarista, don Borel a Dr. Ma-
rengo, ale chlapci většinou chtěli svěřit svá tajemství Donu
Boskovi.
O Donu Boskovi šla stále více pověst jako o člověku sva-
tém. Rodiče psali chlapcům v dopisech: „Važ si Dona Boska,
on je svatý.“ O jeho domě se mluvilo jako o „domě svatého“.
Hoši v dopisech psali domů tolik krásných věcí, i mimořád-
ných, že se i touto cestou všude šířila jeho pověst. Mnozí
z rodičů skrze své synky prosili Dona Boska o modlitbu na
ten nebo onen účel, radili se s ním, to všechno pověst jen
ještě zvětšovalo. V Oratoři všechno dýchalo jakoby nadpři-
rozenou atmosférou. Každý věděl, že pro Dona Boska duše
a její spása jsou na prvním místě v pořadí hodnot. Nikdo se
nedivil, když například toho roku zavedl v Oratoři novin-
ku – seznam knih v osobním vlastnictví. Pak už se to vyža-
dovalo každý rok při příchodu chovanců z prázdnin.
Bylo to potřebné? V té době, kdy se tisk stával nástrojem
ideového zápasu dobra se zlem, to bylo dokonce nutné. Don
Bosco považoval špatný tisk za nepřítele jednoho z největ-
ších. Touto cestou se mohl dostávat jed i do jeho rodiny, a to
nemohl připustit. Proto žádal, aby každý chlapec poctivě
napsal, které knihy má u sebe a aby seznam případně ještě
doplnil, když dostal něco nového. Provinění proti tomuto
ustanovení považoval za veliké. V archivu salesiánů se do-
dnes chovají seznamy z toho roku 1855, mezi jinými je tam
i seznam knih, které měl u sebe Dominik Savio.
Stejný důvod vedl Dona Boska k dalšímu důležitému
kroku – k zavedení školního vyučování přímo v ústavě.
Školy profesorů Bonzanina pro gramatiky a Piccy pro réto-
riky byly sice výborné, ale docházka do školy byla spojena
vždy s nebezpečím, zvláště když šlo o lehkomyslnější chlap-
ce. Don Bosco se rozhodl začít se třetí třídou gymnazijní
a určil pro ni bývalou kapli Pinardiho. Za učitele terciánů
určil klerika Jana Francesiu, teprve sedmnáctiletého, ale vý-
borného. Právě skončil, dnes bychom řekli maturitu, a měl
začít studium filosofie, teologie a literatury. Don Bosco věřil
svým klerikům a neváhal jim svěřit úkoly, které byly na po-
hled nad jejich síly. Co se týče jejich zapojování do práce,
zatímco měli sami studovat, odůvodňoval to zásadou svaté-
ho Františka Saleského: „Chceš se naučit? Studuj velmi hou-
ževnatě. Chceš se naučit hodně? Najdi si někoho, kdo by tě
vedl. Chceš se naučit velmi mnoho? Uč druhé tomu, čemu
se sám učíš.“
Úspěch pravdivost této zásady potvrdil. Klerik France-
sia se dal do této práce s velkou péčí a zodpovědností. Vi-
děl na Donu Boskovi, jak ten si počíná, a věrně ho napo-
doboval. Měl i to veliké štěstí, že v jeho třetí třídě seděl
Dominik Savio, jeden z nejlepších žáků. Studenti I. a II.
třídy gymnázia, jakož i starší, co studovali humanistiku
a rétoriku, chodili dále do města do školy. Klerici, zapsaní
po obláčce řádně do alba seminaristů turínské arcidiecéze,
chodili na přednášky k profesorům semináře. Pro France-
sia Don Bosco vyžadoval dispens od docházky, protože měl
v tu dobu své povinnosti, ale slíbil, že zkoušky bude dělat
s ostatními. Napřed nepochodil; z konzistoře dostal odpo-
věď, aby Francesia buď řádně chodil na přednášky, a nebo
aby se vzdal kněžské kariéry. Dona Boska to zarmoutilo.
Odpověděl, že si tedy napíše přímo panu arcibiskupovi do
Lyonu. Jen je prosil, aby mu napsali dříve oni, protože by to
považoval za nefér jednání. Slíbili, a odpověď přišla kladná.
Zatímco se rozbíhal školní rok, Don Bosco měl v rukou
další literární práci: čtyři svazečky Čtení na prosinec a le-
den s názvem „Úvahy o nejsvětější Svátosti oltářní“ z pera
kapucína Karla Filippa. A současně ještě další věc připra-
voval: Malý katechismus pro děti. Byl to výtah z diecézního
katechizmu, určený těm, kteří se chystali přijmout biřmo-
vání, pokání a svátost oltářní. Don Bosco předeslal Ranní
a večerní modlitby (do večerní modlitby dal třikrát „Drahá
Matko, Panno Maria, dej, abych spasil duši svou“, což v prv-
ním vydání „Opatřeného jinocha“ nebylo). Následovalo 14
kapitol z církevních dějin. Poslední kapitola měla název
„Vedení církve a rozumnost křesťanské víry“. Teprve potom
následoval výtah z katechismu. Turínská konzistoř na to
dala schválení.
Konec roku byl ve znamení dalšího signálu proticírkev-
ního tažení. Turínská radnice odebrala školským bratřím
dovolení, aby učili na městských školách.
31 Don Bosco a chlapci
Měsíce listopad a prosinec byly pro Dona Boska, ředitele
Domova, nadmíru důležité. V nich kladl základy pro celo-
roční vychovatelskou práci. Sám přijímal po prázdninách
všechny chlapce, snažil se s každým navázat osobní styk,
získat si jeho důvěru a navést ho k dobrému. Stál o to, aby si
každý u něho udělal svatou zpověď, pokud by chtěl. Ty dva
měsíce žil stále mezi chlapci, aby se s nimi co nejvíce sblížil.
Milost Boží bývala v ty měsíce hojná. Kolik dobrých
chlapců se začínalo projevovat jako následovníci svatého
Aloise! Kolik jiných, kteří doma upadli do hříchů, nyní se
dalo do kolejí a následovalo ty první! Síla svátosti smíření
působila. Někteří hoši, kteří přišli se špatnými návyky, už
po první zpovědi u Dona Boska řekli „dost“, a skutečně léta
vytrvávali v Boží milosti. Hůř bylo, když někdo nevyužil
nabízenou milost a pokračoval. I takoví přicházeli. Už byli
načichlí odporem k náboženství a k ctnostnému životu. Co
Don Bosco? Měl svatou trpělivost. Říkal, že není půda tak
špatná a neplodná, aby se časem nedala proměnit v půdu
úrodnou, a že není duše, která by pod vedením dobrého du-
chovního vůdce a přesazená do dobrého prostředí nemohla
začít dobře smýšlet a dobře jednat. Už jsme mluvili o tako-
vých případech a můžeme uvést další.
Don Bosco ráno po mši svaté vystupoval po schodech
nahoru do své světničky, když tu spatřil nějakého pána, jak
na něho čeká, a chlapce, který byl s ním. Hezký chlapec,
bystrých očí, na první pohled budil dojem inteligentního
chlapce. Pán vstoupil s Donem Boskem do světničky, a hoch
zůstal zatím na balkoně a díval se dolů, jak si chlapci hrají.
Pán začal: „Viděl jste toho chlapce? To je můj syn.“ „Měl
jsem dojem, že je inteligentní a že má otevřenou povahu.“
„To má, ale…, nedovedete si představit, jaké s ním máme
těžkosti. Napřed jsme ho měli v ústavě C., pak v ústavě R.
nevím, jak se to stalo, ale úplně se zkazil a my si s ním teď
naprosto nevíme rady. Zvláště na náboženství má spadeno.
227
|
|
23.8 Page 228 |
▲back to top |
Nemůže mu přijít na jméno. A přece jsme rodina hluboce
nábožensky založená. Od nás to nemá. Když se posledně
vrátil z ústavu, nepozdravil ani otce ani matku a hned do
kavárny, tam hrál biliard a karty. Byl tam až pozdě do noci.
Upozornění nesnáší, uteče, všemu se směje, do kostela ne-
půjde, přísnost je u něho ztracená věc. Co máme dělat? Již
zbývá jen Don Bosco. Jen Don Bosco by ho snad dovedl při-
vést k rozumu. Nemohl byste to zkusit? Třeba příklad vašich
chlapců by pomohl, vaše dobré slovo…“
Don Bosco chvíli mlčel, uvažoval, pak se ptal, kolik mu je
let. Bylo mu čtrnáct. Nakonec přikývl. Řekl, že z jeho strany
by nebylo námitek, jen jestli hoch bude chtít. Otec řekl, že
s ním promluví. Šel ven a promluvil s ním. Byl překvapen,
když chlapec řekl, že se mu Don Bosco líbí. Na nabídku, zda
by chtěl zůstat u něho a pokračovat v přerušených studiích,
přikývl, ale hned zdůraznil, že jen pod třemi podmínkami:
1. nikdo mu nebude mluvit o zpovědi, 2. nebude muset cho-
dit do kostela a 3. kdykoliv bude chtít utéci, nebudou mu
bránit. Pán vyřídil Donu Boskovi synovu vůli, a div se svě-
te! Don Bosco podmínky přijal. Napřed ale přijal chlapce
a promluvil si s ním před otcem. Samé neutrální otázky, ani
jedna zbožná. To se chlapci líbilo. A tak začal jeho ústavní
život.
Opravdu Don Bosco dal všem pokyn, jak se mají k němu
chovat. Mají ho prostě nechat dělat, co chce, jen když to ne-
bude špatné v kořeni. A tak milý nevěrec nechodil do koste-
la, nemodlil se, místo kostela chodil po dvoře a popiskoval
si světské písničky. Ale dlouho nevydržel. Přece jen to byla
nuda. A tak po nějakém čase vešel sám, nenucen, do kostela,
stál sice jako sloup vzadu, ale oči a uši nemohl zavřít. Tolik
dojmů mu vcházelo do duše, a přitom nemohl nikoho vinit,
nikdo ho k ničemu nenutil. Samozřejmě dobří chlapci, kteří
hned vytušili případ, prostě dělali všechno, aby cítil jejich
lásku a zájem. Až si jednoho dne dodal odvahy a přiklekl
k Don Boskově zpovědnici. Odcházel politý slzami a celý
vyměněný. Stal se jedním z nejlepších chlapců Oratoře.
Horší byl následující případ. Oč šlo, ukážou nejlépe dva
dopisy Dona Boska otci dotyčného chlapce. Psal mu 17.
prosince 1855:
„Ctěný pane, v minulých létech jsem vám vždy mohl o Va-
šem synovi podat dobré zprávy, bohužel tentokrát Vám
mohu dát jen špatné zprávy. Co se vrátil z prázdnin, není
s ním žádné pořízení.
O zbožnosti nechce ani slyšet, ráno zůstává v posteli,
a když vstane, nejde do kostela nýbrž ven, vychází z domu
bez dovolení, ve škole mu to vůbec nejde. Nejhorší je, že
na mé rady vůbec nedbá. Špatná četba o posledních prázd-
ninách mu pokazila hlavu a, což nedej Bůh!, snad i srdce.
Zkuste mu napsat dopis a domluvit mu, jinak bych ho ne-
mohl déle držet v ústavě. Píši vám to předem, abych vás ne-
překvapil.
Milý pane, kdybyste věděl, kolik zlého natropí v srdcích
mládeže špatná četba! Já ze své strany udělám všecko pro
Vašeho syna. Svěřte vše Pánu Bohu.
Vám oddaný služebník kněz Jan Bosco.“
Otec hochovi napsal, ale bylo to jako když hází hrách na
zeď. Mimo to se zjistilo, že propašoval do domu špatné kni-
hy a zatajil to v seznamu, který měl odevzdat. Don Bosco
psal 23. prosince znovu:
„Milý pane, váš dopis neudělal na vašeho syna žádný do-
jem. Zavolal jsem si ho k sobě do světnice, ale on mlčí, nic
neříká, nebo jen lže. Četl ty nejšpinavější zakázané knihy,
dokonce v době mše svaté a kázání.
Říká, že zítra, to je 24. prosince, jde domů, tak ať jde. Já
ho tu nemůžu držet. Jeho profesor mi vzkázal, že mu už ne-
smí na oči bez mého průvodního dopisu. Důvod je, že se
neučí a chodí za školu. Moc mne to mrzí, že vám musím
dát takové zprávy, ale nemohu jinak. Budu-li Vám moci být
někdy prospěšný, spolehněte se na mne.
Vám oddaný služebník kněz Jan Bosco.“
Tento případ vypadal opravdu zoufale a nebýt zvláštní Boží
milosti, opravdu by byl. V Oratoři se však žilo z nadpřiro-
zena a právě toho 24. prosince se uskutečnila předpověď,
kterou Don Bosco udělal před dvěma roky a která všechny
naplnila zvědavým očekáváním. O tom až v další kapitole.
Zde jen tolik, že zmíněný hoch byl událostí tak otřesen, že
Dona Boska odprosil a zůstal v Oratoři. Chování zcela změ-
nil a nadále se držel.
32 Sen o 22 měsících
Chlapci v Oratoři byli přesvědčeni, že Don Bosco má od
Pána Boha zvláštní mimořádné dary. Mimo jiné předpově-
děl smrt řady osob a jiné události, lidsky nepředvídatelné.
Roku 1854 začal častěji vypravovat sny, které byly spíše vi-
děními. Týkaly se obyčejně chlapců a života v Oratoři. Don
Bosco jim přikládal velikou důležitost, i když je ve své po-
koře vypravoval vždy tak, aby jeho osoba nevynikla a aby
věci, o kterých mluvil, působily raději přirozeně než nadpři-
rozeně.
Jejich důležitost však ukazoval skutkem, protože v kázá-
ních, při zpovědích nebo v malých audiencích, které chlap-
cům dával, vždycky po pravdě říkal vše, co věděl o budouc-
nosti a co považoval za prospěšné pro jejich spásu. Efekt
takových sdělení byl veliký. Chlapci měli až hrůzu ze hříchu
a zpovídali se s velikou upřímností; to tím více, čím více se
přesvědčovali, že Don Bosco nikdy nelže.
Jeho sny byly vždy předmětem diskuse mezi jeho salesi-
ány i jinými osobami. Don Bosco byl mnohokrát tázán, co
si sám o nich myslí. Říkal, že je zprvu považoval za hříčku
fantazie. Když šlo o předpovědi smrti, někdy sám váhal. Bál
se, aby nebyl obětí nějakého klamu. Někdy něco řekl a nako-
nec nevěděl sám, co řekl. Někdy se zpovídal donu Cafassovi,
že opovážlivě mluvil a ptal se, zda má nebo nemá mluvit.
Svatý zpovědník byl toho mínění, že když se to plní, nemusí
se bát a může pokračovat. Až nakonec Don Bosco sám plně
uvěřil svým snům. Bylo to tehdy, když zemřel chlapec Casa-
legno, a on ho viděl v rakvi na dvou židlích pod portikátem
přesně tak, jak ho viděl ve snu, a když se dověděl, že Caglie-
ro si marně usmyslil, že splnění snu překazí. Pak už věřil,
že ty sny přicházejí od Boha. O zmíněném snu si povíme
později, zde si povíme to, co patří chronologicky sem.
V březnu roku 1854 ve sváteční den Don Bosco po ne-
šporách shromáždil všechny interní chovance v místnosti za
sakristií a řekl, že jim chce vyprávět sen. Byli přítomni mezi
jinými Cagliero, Turchi, Anfossi, klerici Reviglio a Buzzetti,
od kterých vypravování pochází. Všichni byli přesvědčeni,
že název sen měl jen přikrýt skutečné nebeské vidění. Sen
byl následující:
228
|
|
23.9 Page 229 |
▲back to top |
„Byl jsem s vámi na dvoře a v srdci jsem se radoval, když
jsem vás viděl zdravé, veselé a spokojené. Ten skákal, ten
křičel, ten běhal. Najednou vidím, jeden z vás vyšel ze dve-
ří domu a procházel se mezi kamarády, maje na hlavě něco
jako cylindr nebo turban. Ten byl průsvitný a uvnitř zcela
osvětlený, vevnitř pak byl veliký měsíc a uprostřed měsíce
jsem četl cifru 22. Byl jsem udiven a chtěl jsem dotyčného
napomenout, aby tu maškarádu odložil. Tu se zatemnilo,
jakoby na znamení zvonku, a já jsem vás viděl všechny seřa-
zené pod portifikátem domu. Tváře chlapců byly ustrašené
a deset nebo dvanáct jich bylo nápadně bledých. Přistoupil
jsem k nim a hle; ten, co měl na hlavě měsíc, by bledší než
ti ostatní. S jeho ramenou splýval pohřební rubáš. Namířil
jsem k němu, abych se zeptal, co znamená ta divná podí-
vaná, ale nějaká ruka mne zadržela. Viděl jsem neznámého
pána vážného vzezření a ušlechtilého chování a ten mi řekl:
„Poslechni, než k němu přistoupíš. Má ještě 22 měsíců času.
Než uplynou, zemře. Měj ho na očích a připrav ho!“ Chtěl
jsem se ho ještě na něco zeptat, ale byl již pryč a už jsem ho
neviděl. Ten hoch, moji drazí, je mezi vámi, já ho znám.“
Opravdová hrůza se zmocnila všech přítomných. Bylo to
poprvé, co Don Bosco tak veřejně a slavnostně oznámil něčí
smrt. Don Bosco si to uvědomoval, a proto pokračoval: „Já
ho znám, je mezi vámi, ale nebojte se. Řekl jsem vám, že
je to sen a na sny nemáme věřit, aspoň ne vždycky. Ať už
je to tak nebo tak, jedno je jisté, že máme být všichni při-
praveni, jak nám to doporučuje Pán Ježíš v evangeliu. Ne-
dělejme hříchy a nebudeme se muset bát smrti. Buďte hodní
a já budu zatím bdít nad tím s číslem 22 a doufám, že zemře
svatě.“
Dovedeme pochopit, že předpověď napřed všechny po-
strašila, ale pak přinesla veliký prospěch. Každý se snažil
žít v Boží milosti a všichni pilně odpočítávali měsíce. Don
Bosco se občas zeptal: „Tak co, kolikpak ještě zbývá měsí-
ců?“ Někteří se snažili vytáhnout z něho další podrobnosti,
ale Don Bosco mlčel.
Skončil se rok 1854, uplynulo mnoho měsíců z roku 1855
a přišel říjen, dvacátý měsíc. Cagliero už jako klerik dostal
za úkol mít dozor nad třemi světničkami přilehlými k sta-
rému domu Pinardiho, kde spala skupina chlapců. Mezi
nimi byl nějaký Secondo Gurgo z Pettinenga z biellského
kraje, sedmnáctiletý, hezký, urostlý, oplývající zdravím. Byl
v Oratoři jen na bytě, protože znal dobře hrát na piano i na
varhany a chodil do města učit po rodinách. Don Bosco se
občas ptal Cagliera na chování hochů jeho ložnice. V říjnu
si ho vzal stranou a ptal se: „Kde spíš?“ „V poslední světni-
ci.“ „Nebylo by lepší, kdyby ses přestěhoval do prostřední?“
„Beze všeho, ale dovoluji si poznamenat, že ta stěna, přilé-
hající ke zvonici, je ještě vlhká, ještě neproschla jak se patří.
Nerad bych něco chytil. Z toho místa, kde ležím, vidím dob-
ře na všechny tři světnice.“ „To vím, ale bude lepší, když se
nastěhuješ do prostřední.“
Cagliero poslechl, ale po nějakém čase prosil Dona
Boska, aby se směl vrátit. Ten řekl, že ne, aby byl klidný,
že neonemocní. Po několika dnech si ho Don Bosco zase
zavolal: „Kolik vás je v té prostřední světnici?“ „Tři, vlastně
čtyři: Gurgo, Garovaglia, já a klavír.“ „Dobrá, dobrá. Jste tři
muzikanti, Gurgo vám může dávat hodiny. Dej na něho po-
zor.“ Cagliero dostal podezření a chtěl vědět něco více. Don
Bosco řekl jen málo: „Brzy uvidíš.“
Na začátku prosince nebyl v Oratoři nikdo nemocný, ale
Don Bosco jednoho večera vystoupil na katedru a prohlásil:
„Před Vánocemi jeden z vás zemře.“ V domě zavládlo úz-
kostné očekávání. Ještě jednou zavolal Don Bosco Cagliera
a ptal se ho, jestli se Gurgo dobře chová a jestli chodí včas
z města domů. Don Bosco ho znovu vybídl, aby dal na ho-
chy pozor, a kdyby něco nebylo v pořádku, aby ho o tom
uvědomil.
V půli prosince byl Gurgo stižen silnou úpornou kolikou
a tak nebezpečnou, že bylo třeba zavolat lékaře a na jeho
radu mu udělit svátosti. Osm dní trvalo nebezpečí, ale hoch
se s pomocí lékaře natolik zvetil, že už vstal z postele a začal
chodit. Don Bosco věděl více. Zavolal si jeho otce a prosil ho,
aby si vzal rekonvalescenta domů. Chtěl hochy o Vánocích
uchránit smutku. Otec skutečně přišel a Gurgo se strojil od-
jet s ním v objednaném voze do Novary a odtud do Pettinen-
ga. Byla neděle 23. prosince. Gurgo měl zakázané od lékaře
jíst maso, ale neodolal a prosil otce, aby mu kousek opatřil.
Nešťastný otec šel do města, koupil maso a uvařil mu je v ká-
vovaru. Hoch s chutí vypil masový vývar a pojedl i maso,
které nemohlo být dobře uvařené, spíš zůstalo polosyrové.
Otec odešel a ve světnici zůstali jen ošetřovatel a Caglie-
ro. V noci začaly v břiše bolesti. Kolika se vrátila v hrozné
podobě. Gurgo volal na Cagliera: „Cagliero, Cagliero, já už
jsem dohrál na piano.“ Prosil ho o modlitbu, modlili se oba,
až se hoch uklidnil. Cagliero usnul, když tu ho ošetřovatel
probudil. Bylo zle. Běželi pro dona Alasonattiho, ten přišel,
ale brzy nato Gurgo vydechl naposled. V domě byli všichni
zdrceni. Cagliero potkal ráno Dona Boska, jak šel sloužit mši
svatou. Byl celý smutný, protože už mu řekli, že Gurgo je mr-
tev. Předpověď se do puntíku splnila.
Na Štědrý den po obědě byli kolem Dona Boska klerici.
Jan Turchi se ho bez obalu ptal: „Byl to Gurgo?“ „Byl,“ zněla
odpověď. Caglierovi řekl před druhými: „Podruhé, když ti
Don Bosco něco řekne, že už nebudeš odmlouvat?“ Večer
při slovíčku na dobrou noc se Don Bosco široce rozhlédl po
shromážděných chlapcích a řekl: „To je první hoch, který
zemřel v Oratoři. Byl připravený a doufejme, že je v nebi.“
Pak se rozplakal a nemohl dále mluvit.
Protože šlo o prvního mrtvého v Domově, Don Bosco
mu chtěl vystrojit pěkný důstojný pohřeb. Musel však do-
mluvit s farářem dopodrobna míru slavnosti. Existuje o tom
zápis: „21 družiček, dva farní kněží, každý se svící, čtyři
chlapci z Oratoře v rochetě s vlastní svící, rakev provázená
čtyřmi farními pochodněmi, za rakví čestná skupina chlap-
ců s vlastními svícemi, hudba před kněžími a bez zastávky,
průvod kleriků s dlouhými plášti a se svícemi, farář nemá
nic proti tomu, aby jeho svíce byla odnesena. Černá deko-
race vchodu.“
Pohřeb stál 55 lir za zpívanou mši sv. ve farním kostele,
10 lir obci za máry, 1 liru pro hrobaře za uložení mrtvého.
Při té příležitosti Don Bosco domluvil s farářem další even-
tuální pohřby zemřelých v Oratoři.
O Vánocích bylo v Oratoři obětováno z Don Boskova
podnětu mnoho svatých přijímání za Gurga. Vůbec Don
Bosco stále myslel na duše v očistci a dbal, aby se hoši za ně
hodně modlili. Sám využil každé příležitosti, aby se za ně
modlil, aby každý mrtvý dostal co nejvíce pomoci od po-
zůstalých.
Brzy po Gurgově smrti odešel další chlapec – Kamil
Gavio. Byl v Oratoři jen dva měsíce, ale všechny vzdělal
svým svatým životem. Srdeční nemoc, se kterou přišel, se
znovu projevila v akutní formě a přes všechny pokusy lé-
kařů zastavit ji, vykonala své dílo zkázy. Dominik Savio
229
|
|
23.10 Page 230 |
▲back to top |
byl často u jeho lůžka a těšil ho. Byl by mu rád posluhoval
i v noci, ale nedostal k tomu povolení. Gavio přijal vzorně
svátosti nemocných a zemřel 29. prosince 1855.
Dominik, jakmile se dověděl o jeho smrti, chtěl ho hned
vidět. Když hleděl na jeho bledou mrtvou tvář, prohodil:
„Sbohem, Gavio, jsem si jistý, že jsi šel přímo do nebe. Při-
prav mi tam místo. Budu vždy tvým přítelem, a dokud budu
naživu, budu se za tebe modlit.“ A hned svolal kamarády
k jeho úmrtnímu loži a pomodlili se tam hodinky za mrtvé.
Ještě mnoho jiného s nimi vykonal za mrtvého přítele.
Don Bosco napsal do registru chovanců u jména Kami-
la Gavia poznámku: „Zemřel v pověsti obzvláštní ctnosti.“
Jeho pohřeb byl skromnější než pohřeb Gurgův.
33 Don Bosco myslí na diecéze
Rok 1855 zanechal po sobě mnoho natropeného zla. Ne-
šťastné byly zvláště poměry mezi piemontským duchoven-
stvem. Stovky kleriků pověsily kleriku na hřebík, diecéze
neměly semináře nebo tyto zely prázdnotou. Bezbožnost,
zkaženost mravů, zmatky ve výchově dětí, nenávist proti
kléru živená prostřednictvím zuřivého tisku, kněží veřej-
ně urážení, někteří ve vězení, jiní znemožnění, všeobecná
skleslost věřících, to vše způsobilo, že i dobří ztráceli odva-
hu a propadali smutku a bezmoci. Kdopak by chtěl za ta-
kových poměrů poslat syna na bohosloví! Jaképak by měl
vyhlídky!
Když Michal Rua oblékal v roce 1852 duchovní roucho,
turínských kleriků bylo jen 17. Když chodil do filosofie, měl
v seminární škole jen dva spolužáky, v druhém pak už jen
jednoho.
Některé diecéze vůbec neměly biskupa, jinde biskup ne-
měl čím živit kleriky, natož aspiranty na kněžský stav. Don
Bosco ve své jedinečné prozíravosti již od samého začátku
revoluce věděl, jaký dopad budou mít události na formaci
nových kněží. Ovšem zatímco druzí nečinně stáli a hoře-
kovali, on cítil povinnost starat se o další kněžská povolá-
ní a hlavně povzbuzovat biskupy, aby se nebáli obětí, které
problém vyžaduje.
V roce 1852 Don Bosco doporučoval jednoho svého
chlapce biellskému biskupovi, aby ho přijal do malého se-
mináře, prý je hodný a nadějný. Biskup odepsal, že ho zatím
nemůže přijmout, ale prosil Dona Boska, aby on sám pomá-
hal takovým nadějným chlapcům vzhůru.
V roce 1853 psal biskupovi Klementovi z Cunea o dovo-
lení, aby směl obléci do duchovního roucha jeho diecéza-
na Luciána. Biskup odpověděl, že tak činí s těžkým srdcem,
protože má čím dál méně povolání, ale nechá mu zatím bu-
doucího klerika s tím, že zůstane pro jeho diecézi.
V roce 1854 mu poslal biskup Renaldi z Pinerola dva ho-
chy, klerika Cavalleria a studenta Goru, aby je přijal mezi
své chlapce s tím, že zůstanou pro jeho diecézi. Sám prý
nemá tolik prostředků, aby je uživil.
V roce 1855 psal Don Bosco různým farářům, jestli by
mohli přispět na výchovu svých farníků, kteří se chtějí stát
kněžími, ale nemají prostředky k tomu, aby studovali. Sám
tyto chlapce živí zadarmo, ale přijal by jejich pomoc. Šlo
o chlapce, kteří přicházeli do úvahy pro světské kněžství.
Ze srpna toho roku existuje Don Boskův dopis rektorovi
semináře a provikáři arcidiecéze, kterým doprovázel něko-
lik žádostí o přijetí nových kleriků. Každý se musel podro-
bit na ordinariátě zkoušce schopnosti. Do té doby tato akce
postupovala spíš pomalu a opatrně, ale od roku 1855 se zdá,
že Don Bosco práci s hledáním nových povolání hodně zin-
tenzivnil. Nejen to, začal, řekli bychom, novou linii: povolá-
ní se neměla hledat jako dříve převážně v lepších vrstvách,
ale povětšině mezi chudými. Don Bosco vzpomínal v roce
1875 v konferenci pro salesiány, jak dospěl k přesvědčení, že
stará metoda je neproduktivní. Chlapci z lepších rodin stu-
dují v kdovíjakých kolejích a ústavech, mají hlavy plné růz-
ných názorů, z těch málokdo zůstane. Většinou se zase vrátí
do světa a nechají kněžské dráhy. Proto se rozhodl shánět
povolání u „lopaty a kladiva“, jak to pěkně vyjádřil. Myslel
na venkov a na dělnictvo. Tím ovšem nevylučoval synky
z měšťanských rodin a podobně. V době vzmáhající se bur-
žoazie to bylo rozhodnutí pozoruhodné.
Don Bosco si pro tuto práci hledal a našel spojence. Pře-
svědčil ředitele Malého domu Boží Prozřetelnosti kanovní-
ka Anglesia, aby zvětšil komunitu takzvaných tomasínů, kde
studovali chlapci – kandidáti duchovního stavu. Dobrý ka-
novník přisvědčil a od té doby byl Don Bosco v akci. Posed-
la ho myšlenka, že musí dát církvi nové kněze. Proto nyní
často vyrážel na venkov, ptal se farářů po chlapcích, kteří by
měli vlohy pro kněžský stav, hovořil s rodiči, přijímal hochy,
část jich předával kanovníkovi Anglesiovi, část přijímal pod
svou střechu. V té době přišlo do Oratoře mnoho chlapců
z diecéze turínské, dále z biellské, ivreiské, casalské, zvláště
pak z kraje saluského a mondovského. V létech 1858–1859
už se počítaly takových v Oratoři a v Cottolengu celé stovky.
Don Bosco se málokdy ze svých apoštolských toulek vracel
bez dalšího přírůstku. Maminka Markéta měla k tomu ně-
kdy moudré připomínky, ale Don Bosco neomylně odpo-
vídal: „Nevadí, v nejhorším případě se pro mne najde mís-
tečko v Cottolengu.“ Tak se obě instituce začaly proměňovat
v malé semináře, které časem přispěly k rozmnožení kléru
v italských diecézích.
I své přátele Don Bosco mobilizoval pro tento účel. Jed-
nou mu pan Moglia z Moncucca přivedl dokonce tři tako-
vé chlapce. Sám neopomenul při setkání se sympatickým
chlapcem zavést řeč na téma kněžského povolání. Řada
pozdějších kněží dosvědčovala, že to začalo rozmluvou
s Donem Boskem na toto téma.
Don Bosco napsal vzácnou větu: „Pamatujme, že daru-
jeme církvi veliký poklad, když jí opatříme nějaké dobré
povolání. Zda půjde toto povolání, tento kněz do diecéze,
nebo do misií, anebo do některé řehole, to je vedlejší věc.
Hlavně, že jsme dali církvi kněze. Nikdy neodmítněte po-
volání pro nedostatek finančních prostředků. Vy dejte, co
máte, případně jděte žebrat. Nebojte se, i kdybyste marně
žebrali, Panna Maria vám přijde na pomoc, bude-li třeba,
i zázrakem.“
Sám se podle toho řídil. Až do posledního dechu praco-
val pro rozmnožení duchovních povolání. Stovky jich vy-
držoval i deset let, to je až do kněžského svěcení, tisíce po
dobu gymnázia, to je čtyři až pět let, dokud nevstoupili do
semináře.
Komunita studentů v Oratoři byla zorničkou jeho očí.
Těmto chlapcům se věnoval nejvíc. Každého znal a na ka-
ždého myslel. Povzbuzoval je svým příkladem a často
jim vypravoval, jak sám těžko bojoval za povolání a jak se
230
|
|
24 Pages 231-240 |
▲back to top |
|
|
24.1 Page 231 |
▲back to top |
těžce probíjel k ideálu. Chlapci chápali a sami se pak snažili
o prázdninách dělat agitaci a získávat další. Tehdy se mluvi-
lo v Itálii o kněžském povolání s pohrdáním jako o „kostel-
ničení“. Don Boskovi chlapci však byli na své povolání hrdí.
A ti, kteří šli jinou cestou, i oni si odnášeli z Oratoře velikou
úctu ke kněžství.
Don Bosco nepostupoval v otázce kněžského povolání
lehkomyslně. Rád a často probíral s chlapci známky povolá-
ní. Také říkal: „Kdo by se necítil, ať se nevydá touto cestou.“
Nikdy nikomu neřekl definitivní slovo, dokud nebyl sám
skálopevně přesvědčen, že kněžství je jeho pravé povolání.
I mnozí cizí klerici se na něho obraceli jako na specialis-
tu a dobrého rádce, takovou pověst si získal. Svědčí o tom
mnoho zachovaných dopisů.
Jak si vážil svobody kandidátů, vyplývá z toho, jak jim
usnadňoval informace. Don František Cerruti, pozdější
znamenitý salesiánský představený, řekl jako žák třetí třídy
gymnázia Donu Boskovi, že by chtěl být kapucínem. Don
Bosco ho vzal, sám ho zavedl na Madonna di Campagna
k provinciálovi, aby si s ním promluvil. Jiné velkodušně po-
sílal k dominikánům, jezuitům, minoritům, oblátům, kam
kdo chtěl. Než někoho doporučil do semináře, napřed s ním
osobně probral všechno, co patří ke kněžské problematice,
před přijetím svěcení zase s každým mluvil, nic neopome-
nul, jen aby každý šel dále zcela přesvědčen, že ho volá Bůh.
O tom, zda někdo chce zůstat u něho, mluvil jen s takovými,
které už dávno považoval za povolané, a kteří k němu lnuli
zvláštní láskou. Tehdy ještě musel být velmi opatrný. Sice
toužil po tom, aby jich u něho zůstalo co nejvíc, ale ještě ne-
mohl mluvit otevřeně. Hlídali ho v té věci páni z konzistoře
a ani rodičům nebylo lhostejné, zda jejich synové půjdou
cestou vyšlapanou, anebo se vydají vstříc dobrodružstvím.
Musel předpokládat, že nejeden zůstane u něho jen z důvo-
du zaopatření. U něho jich tolik studovalo celá léta zadarmo
a vypadalo to jako samozřejmá věc.
V Životopisných pamětech se říká, že jednou mělo ob-
láčku 8 kleriků a zakrátko jich všech osm odešlo. Některé
dovedl až ke kněžství a stalo se, že ještě v den svěcení nebo
těsně před primicí mu jasně řekli, že mají vyjednáno něco
jiného. Vidina práce v diecézní duchovní správě, vidina po-
klidné fary a jiných takových věcí působila. Stávaly se přípa-
dy, že i takoví, kteří už měli za sebou hodnou část teologic-
kých studií, svlékli talár a vrátili se domů. Chtělo to výběr
a svatou trpělivost. Don Bosco cítil, že v nejednom přípa-
dě zklamání hrál roli i odvěký nepřítel lidstva – ďábel. Tak
podivně končila některá historie kněžského povolání. Don
Bosco se snažil zůstat vždy klidný. A jestliže si přece jen ně-
kdy postěžoval, vždycky jeho řeč končila projevem naprosté
odevzdanosti do vůle Boží. V každém případě žádal, aby ti,
kdo odešli, zůstali s ním v duchovním spojení, a aby se vra-
celi do Oratoře jako domů. Když přišli, měl pro ně vždycky
čas a přivítal je s otevřenou náručí a s velkou radostí jako
svoje nejdražší syny.
Můžeme bez nadsázky říci, že v době, kdy byl seminář
zavřen, Don Bosco zachránil nejvíce kněžských povolání.
A když byl opět otevřen, většina seminaristů do něj přichá-
zela z řad jeho žáků. Totéž platilo o všech seminářích Pie-
montu. V roce 1865 ze 46 alumnů kněžského semináře 38
jich vystudovalo nižší gymnázium u Dona Boska, v roce
1873 na 150 jich bylo 120 od Dona Boska. Tak to ověřil don
Josef Bertello. Mnozí se stali faráři i kanovníky. Monsignor
Cagliero navštívil v roce 1870 seminář v Casale a shledal,
že ze 40 bohoslovců jich vyšlo 38 z Oratoře. V té době 3/4
kněží casalské diecéze vyšly ze salesiánských ústavů. V Asti
to bylo podobné: 2/3 farářů byli bývalí salesiánští žáci. Don
Bosco zásobil i jiné diecéze, např. milánskou. V Ligursku
bylo začátkem 20. století přes 300 kněží, salesiánských od-
chovanců. V Římě řada vyšších hodnostářů, z toho šest bis-
kupů, začínala v chlapeckých létech u Dona Boska.
V roce 1883 Don Bosco mohl uprostřed svých nejodda-
nějších kněží říci: „Jsem spokojen! Dal jsem zhotovit peč-
livou statistiku a ujistil jsem se, že z našich domů vyšlo na
2 000 kněží, kteří rozmnožili počet diecézních kněží. Díky
Pánu Bohu a Panně Marii, že nám dali prostředky k tomuto
dobrému dílu.“ Musíme dodat, že v dalších létech se k nim
přidalo 500 dalších a pak po jeho smrti další a další. Mnozí
jiní vstoupili do různých řeholních společností. Ještě je tře-
ba říci, že právě příklad salesiánů způsobil, že se v diecézích
začaly otvírat malé semináře a nejeden lektor malého nebo
velkého semináře přišel k Donu Boskovi se poradit, jak vy-
chovávat mladé kněze. Tak činnost Dona Boska na tomto
poli církevního života zůstává něčím nespočitatelným a lze
říci, že vlastně on zachránil italský sever od náboženské ka-
tastrofy, která by byla nastala v důsledku obrovského úbyt-
ku kněží v těchto bouřlivých dobách. Dobře to řekl králov-
ský komisař pro likvidaci církevního jmění Morena: „My
se tu snažíme zbavit řeholníků a zredukovat počet kněží na
minimum a Don Bosco nám pod nosem vyrábí kněze jako
na parní pohon.“
Trochu jsme předběhli čas, ale muselo to být, aby se vidě-
lo, co vzešlo z hořčičného semínka, zasetého do půdy v tom
roce 1856, který právě probíráme.
34 Lidové misie ve Viarigi
V lednu 1856 Pán poslal Dona Boska do Viarigi vymýtit po-
slední zbytky pohoršení, které tam způsobil exkomuniko-
vaný don Grignaschi se svou sektou. Grignaschi setrvávali
v odporu k církevní autoritě a vzdorovali všem pokusům
lidových misionářů, kteří tam kázali misie. Nepomohly ani
upřímné konverze dvou kněží – Lacchelliho a Ferrarise,
kteří se vrátili do lůna církve a zemřeli jako kajícníci. Masa
fanatiků se držela a nový farář don Melino se nyní obrátil
jako na poslední možnost na Dona Boska. Don Bosco při-
slíbil, že přijde a bude tam kázat misie. Za společníka si vy-
bral turínského katedrálního kanovníka Borsarelliho.
Po mnoha modlitbách, které konal a o které prosil dru-
hé, vydal se Don Bosco v druhém lednovém týdnu 1856 do
Viarigi. Sektáři, jakmile se dověděli, že budou misie, dohod-
li se, že nevkročí do kostela a že budou pořádat jako proti-
akci zábavy a také hostiny pro chudé. Misionáři našli kostel
poloprázdný, ale jedno zvěděli: „Rudá madona“ dona Grig-
naschiho, propuštěná z vězení, si neodpustila, aby se nešla
ze zvědavosti podívat, co bude v kostele. Don Bosco začal
kázat s klidem. Pochválil přítomné a poprosil je, aby přived-
li další. Bez obalu prohlásil, že je to hodina milosti, protože
Pán nebude meškat a ukáže svou moc i mimořádnými tres-
ty. Není vyloučeno, že nejeden zemře. Řeč o tom se roznesla
po vsi a druhý den už bylo v kostele na 150 lidí. Na třetí den
Don Bosco vyzval všechny, aby se s ním pomodlili Otčenáš
a Zdrávas za toho, kdo v obci zemře první.
231
|
|
24.2 Page 232 |
▲back to top |
Ten večer se v jednom stavení pořádal bál, ale už ráno
přišla delegace sektářů k Donu Boskovi diskutovat. Zůstá-
val klidný a oni mu nakonec navrhli, aby přijal na audienci
dokonce samého Boha Otce. Don Bosco přikývl a skutečně
během dne přišel nějaký zvláštní člověk k němu do bytu.
Byl to stařec s dlouhým černým vousem, na nohou měl
dřeváky, na hlavě divný vysoký klobouk, pod paží měl ve-
likou knihu. Na první pohled vypadal nenormálně. Hned
se představil jako Bůh Otec a Don Bosco se představil jako
Don Bosco. Bůh Otec otevřel knihu a tam byly roztodivné
obrázky: Kněží, kteří bili ďábly a zase ďábli, kteří tloukli
kněze, biskupy a samého papeže. Každý obrázek měl nápis.
Pak začaly obrázky pochybné mravní hodnoty. To už Don
Bosco řekl: „Dost. Začněme mluvit o vážných věcech.“ Ne-
šlo to. Ten člověk mluvil důsledně v rýmech, ať to mělo hla-
vu nebo patu, nebo nic z toho. Don Bosco mu připomínal
vážnost života a blížící se smrt, nic na něho neplatilo. Ode-
šel přesvědčený, že misionáře umluvil.
Odpoledne, když se lidé ubírali do kostela, Grignaschi-
ho stoupenci postávali před vchodem, vysmívali se, zvali
je, aby šli raději k tanci, že to budou jiná kázání. Nejvíce se
činil majitel stavení, kde se měl bál konat. Bál trval hlubo-
ko do noci a ze stavení, které bylo kousek od fary, se stále
ozývala hudba a křik. Až k půlnoci se najednou vše utišilo.
Pak někdo bušil na faru a že má jít don Melino zaopatřovat,
hospodářovi se udělalo špatně, snad umírá. Farář se bál, ale
pak šel. Přišel pozdě – dotyčný už byl mrtev.
Na vesnici padl strach. „Rudá madona“ se několik dní
neukázala v kostele. O Donu Boskovi říkala, že je to ďábel.
Zatím Don Bosco kázal dál. Velikým dojmem zapůsobilo,
když vybídl lidi, aby se s ním pomodlili za toho, který v noci
zemřel.
Dva dny nato večer byl kostel plný k prasknutí. Don
Bosco mluvil o smrti, o soudu, o tom, co asi prožívá hříšník,
který se nechce poddat Božímu milosrdenství. Pak, jako by
byl náhle zaujat nějakou vidinou, začal popisovat do všech
podrobností vesnický pohřeb. Rakev, v ní mrtvý hříšník, už
překročili nosiči práh kostela, kladou rakev na dvě stoličky,
tady přede mnou, tady… Lidé uchvácení drastickou scénou
hleděli na místo, kde stávaly rakve s mrtvými a Don Bosco
pokračoval: „Ale já už jsem kázal dosti, ať káže někdo jiný.
Kdo chce kázat? Můj společník? Ten už má svůj program.
Pan farář? Ne, ne. Kdo tedy? Kříž? Hodina milosrdenství
je ta tam. Nejsvětější svátost? Hodina lásky je pryč. Panna
Maria? Už není čas přimlouvat se. Pak chvějícím se hlasem
řekl: „Vím, na koho se obrátím. Ať káže mrtvý sám.“ Ná-
sledující část byla rozhovor s mrtvým. Otázka – odpověď,
otázka – odpověď, otázka – odpověď. Posluchači byli doslo-
va zdeptáni. Don Bosco skončil kázání otázkou: „Co ti tedy
chybělo?“ Po krátké, ale mluvící pauze, vyjádřil, co všichni
cítili: „Čas.“ Pak se rozhlédl po posluchačích: „A co chybí
vám?“ Pak řekl: „O tom budeme mluvit zítra.“
Účinek misie byl ohromný. Během misie zemřelo více
lidí a z tří tisíc obyvatel farnosti a okolí snad nebylo člo-
věka, který by nešel ke zpovědi. Milost se dotkla dokonce
„Rudé madony“ a „Boha Otce“. Farnost se rázem probudila
k novému životu a mezi kazateli a lidem vzniklo nadšené
přátelství. Nechyběly ani veselé historky. Tak jednou při ká-
zání Don Bosco probíral jednotlivé stavy, a když měl v prá-
ci staré muže, udělal narážku zcela mimovolnou: „Tak co,
stařečku, kdypak ty se odhodláš jít ke svaté zpovědi a splnit
aspoň svou velikonoční povinnost?!“ Pod kazatelnou seděl
nějaký bělovlasý stařeček a lidé na něho začali ukazovat prs-
tem. Donu Boskovi to bylo trapné, ale stařeček sám vyřešil
situaci, když řekl: „Tak abyste věděli, dnes večer.“ Všichni se
zasmáli a večer skutečně přišel a vyzpovídal se.
Uvedené události popsal později donu Ruovi sám farář
Melino, dále nějaký pan Beta a také někteří z bývalých pří-
vrženců dona Grignaschiho. O události psala 1. února tu-
rínská Armonia a je zachycena i v dopise prefekta Oratoře
dona Alasonattiho jednomu kanovníkovi. Don Bosco se
později přiblížil i k samotnému donu Grignaschimu a do-
sáhl toho, že písemně odvolal své bludy a byl přijat zpět do
církve. Grignaschi po propuštění z vězení navštívil Dona
Boska v Oratoři. Pak se odstěhoval někam k Nizze, koupil
si tam domek a už se nesnažil získávat lidi pro své názory,
kterých se možná úplně nezřekl. Don Bosco mu pomáhal
i finančně a ještě jsou na světě některé Grignaschiho dopisy
Donu Boskovi. Sice říkal, že zůstává věrným katolíkem, ale
roku 1883 zemřel bez svátostí.
35 Don Bosco a Rattazzi
Rok od roku se množily žádosti o přijetí chlapců do Don
Boskova Domova a mnohé přijímal bez žádostí, zvláště
když sám našel chlapce bez prostředků nebo takoví přichá-
zeli do oratoří, které od něho závisely. Často mu byli do-
poručeni chlapci od úřadů, od starostů a tak dále. Některé
takové žádosti mu posílala turínská ministerstva, např. mi-
nisterstvo vnitra, řízené Urbanem Rattazzim.
Je zajímavé číst tyto žádosti, případně další dochovanou
korespondenci toho druhu. Don Bosco musel být velmi
opatrný, aby nenaletěl. Také musel dát rodičům doporuče-
ných, nebo poručníkům ohrožených chlapců cítit, že do-
tyčného nepřijímá proto, že musí, ale proto, že chce. Jinak
by si byli lidé dělali nároky a příliš by se oháněli osobností,
která chlapce doporučila. Tak by ztrácel svobodu a bylo by
se ujímalo přesvědčení, že Don Boskův ústav je závislý na
státní moci a on je jenom jmenovaným ředitelem. Proto měl
rodiče a poručníky k tomu, aby se zavázali, že podle svých
sil budou i něco platit, anebo si seženou někoho, kdo by na
hocha přispíval.
Rovnováhu žádalo i jeho vyjednávání s úřady. Podle jeho
mínění bylo v zájmu státu pomáhat mu udržet rostoucí insti-
tuci a on to dával státu cítit, že má povinnost starat se o so-
ciální zabezpečení občanů, zvláště mládeže. Tak v roce 1856
žádal ministerstvo vnitra o příspěvek na dostavbu Domova,
aby mohl přijmout ještě více chlapců. Ministr Rattazzi od-
pověděl diplomaticky: státní finance nedovolují poskytnout
velký příspěvek, Dona Boska prosí, aby to uznal a pomohl si
jinak, ale pro dobrou vůli posílá aspoň 300 lir s tím, že bude
pamatovat napříště, až se ukáže větší možnost. I to Donu
Boskovi stačilo, hlavně že ministr projevil pochopení.
Rattazzi skutečně vycházel Donu Boskovi vstříc, jak
mohl. V hovorech s různými lidmi ho nazýval „velkým člo-
věkem“. Někdy se objevil sám v Oratoři a, ač jinak nepřítel
církve, na Dona Boska držel. Don Bosco zas měl zájem udr-
žet si jeho přízeň. Jen úzkostlivě dbal, aby se nezavázal, pro-
tože tím by byl ztratil svobodu.
Rattazzi dával Donu Boskovi najevo sympatie někdy až
okázale. Když viděl jeho jméno na listině těch, kdo čekali
232
|
|
24.3 Page 233 |
▲back to top |
v předsíni na audienci, obyčejně ho dal zavolat do kanceláře
před jinými. Říkal mu: „Vy nemáte času nazbyt, proto jsem
vás dal zavolat hned.“ Někdo opravdu začal mít podezření,
že se Don Bosco příliš stýká s nepřáteli církve, ale zde ne-
zbylo než něco snést. Každý člověk je sledován a posuzován.
Zde je třeba dbát na to, co říká skrze svědomí Bůh. Don
Bosco měl svůj styl a držel se ho. Nikdy neudělal nic, co by
mohlo vyznít jako spolupráce s nepřáteli církve a nábožen-
ství. Příznačná je proto i následující skutečná epizoda.
Jednou se Dona Boska Rattazzi ptal, jestli se má cítit jako
vyobcovaný z církve. Don Bosco byl opatrný: vyžádal si tři
dny na uváženou. Po třech dnech přišel s nějakou věcí na
ministerstvo a dělal, jako by na dotaz zapomněl. Až když
se ho ministr znovu výslovně ptal, řekl: „Excelence, já jsem
se snažil vaši otázku prostudovat, konzultoval jsem mnoho
autorů církevního práva, ale bohužel se mi nepodařilo vás
zachránit. Že mi to nebudete mít za zlé?“ Rattazzimu se lí-
bila jeho otevřenost, jak by se mohl zlobit. A Don Bosco byl
rád, že neurazil, přestože jasně řekl, co říci musel. Ministr
na jeho taktní jednání reagoval tak, že si ho vážil ještě více.
Jednou přišel Don Bosco k Rattazzimu a žertem pro-
hodil: „Excelence, tak mi dnes u vás připadá jako v koste-
le, jako když lidé čekají u zpovědnice. Máte plnou čekár-
nu.“ A Rattazzi? „S tím rozdílem, milý Done Bosco, že od
zpovědnice jde každý rozzářený a spokojený, kdežto ode
mne mnohý odchází a v duchu mi zlořečí.“
Don Cerruti položil jednou Donu Boskovi otázku: „Byl
Rattazzi v jednání pokrytec?“ Don Bosco řekl: „Nezdá se mi.
Aspoň ne, když jednal se mnou. Pokrytecky se choval ve sně-
movně, protože tam plnil úkoly, které mu svěřila sekta, kterou
musel poslouchat. Možná, kdyby byl měl potřebnou svobo-
du, byl by skutečně velkým člověkem.“ Takových bylo tedy
mnoho, Don Bosco to věděl a snažil se neodsoudit nikoho.
Začátkem ledna roku 1856 ministr Lanza předložil par-
lamentu návrh, aby semináře a biskupské koleje závisely na
ministerstvu. Parlament to schválil, biskupové protestovali.
Zajímavé je, že právě v té chvíli Don Bosco otvíral v Oratoři
svou první interní gymnazijní třídu a v duchu se obíral plá-
nem vybudovat celou síť církevních nezávislých škol. Musel
vědět, že jde do bouřky, ale nedbal: „Mějme důvěru. Bouř-
ka se přežene a bude zase hezky. Blahoslavení, kdo se nade
mnou nepohorší. Mám to slíbeno od toho, který se nikdy
nemýlí. Oratoř není má, ale je to dílo Boží. Kdyby to bylo
jen dílo mé, to bych byl radši, kdyby je Bůh zničil.“ S touto
důvěrou vyzval klerika Francesiu, prvního svého „profeso-
ra latiny“, aby u něho složil soukromě řeholní sliby, a aby se
zavázal podobně jako Rua, že ho neopustí. Neznáme přesné
datum, ale byl to mariánský svátek.
36 Pokračování sporu o víru
Pokud šlo o kontroverzi s italskými protestanty, boj pokra-
čoval. Don Bosco stál v čele Katolického čtení a tím ve funk-
ci velitele předsunuté hlídky katolické církve. V lednu 1856
vyšel „Snadný způsob, jak se naučit Písmu svatému“. Napsal
je Don Bosco sám a k spisku přidal zeměpisnou mapu Svaté
země. V únoru vyšla kniha mučedníka biskupa sv. Cypriána
„O modlitbě Páně.“ Zdůrazněna byla víra mučedníků prv-
ních dob, hlavně co se týče skutečné přítomnosti Kristovy
v eucharistii a ve mši svaté.
V tomto roce, jak je vidět, Don Bosco poněkud změnil
styl vydávání. Dříve vycházely svazečky dvakrát za měsíc,
nyní jen jednou, ale počet stran byl zachován. Byl to tedy
dříve čtrnáctideník, nyní měsíčník. Na březen připravil do
tisku knížku „Neděle lidu“, ve které byla rozvedena tato té-
mata: škodlivost znesvěcování dne Páně, jak se o nedělích
věnovat zábavě, co hospoda a co si o ní myslet.
V dubnu vyšel spis: „O zvyku klnout“. Měl dodatek: Pro-
pagace „Pravidel zbožného sdružení proti klení“, založené-
ho ve Francii roku 1847. Redakce Čtení nabízela zprostřed-
kování vstupu do tohoto sdružení.
V květnu měl vyjít „Životopis svatého Pankráce mučed-
níka“ s dodatkem o poutním chrámu sv. Pankráce u Piane-
zzy. Don Bosco měl rád tuto svatyni a byl tam několikrát na
pouti. Svatý Pankrác byl chlapec a tedy jeho úcta se hodila
i pro chlapce.
Všechny tyto spisy, tak neúnavně vydávané, byly zamě-
řeny na obhajobu církevní nauky a na vyvrácení bludných
nauk. Donu Boskovi to vyneslo i v tomto roce dosti urážek,
protože nepřátelé byli fanatičtí a neznali míry v urážení.
V tom jim šla velice na ruku Gazzetta del Popolo, deník,
který stál v popředí proticírkevního štvaní. Pro Dona Boska
tam měli pseudonym „Don Bosio“. Mohli ho očerňovat, jak
chtěli. Každý věděl, že je to on, ale žalovat nikoho nemohl,
protože „Don Bosio“ nebyl „Don Bosco“. Páni se mohli do
něho trefovat po libosti.
Nebyli všichni ideoví protivníci stejní. Někteří ho dokon-
ce respektovali. Tak nějaký inženýr Prina Carpani, evan-
gelík, mu napsal dlouhý dopis, ve kterém žádal o diskusi
údajně za tím účelem, aby se jeho přítel Pina a další evan-
gelíci a samozřejmě i on sám, mohli v diskusi s katolickým
knězem přesvědčit, kde je pravda. Don Bosco diskusi přijal,
jen si stanovil určité meze. Prina mu měl napsat, jak si to
představuje, zda chtějí po stanovení pravdy také z této prav-
dy vyvodit důsledky. Stanovení pravdy přece žádá víc: Je
třeba pravdu také přijmout. Aby to bylo možné, je třeba hle-
dání provázet modlitbou k Duchu svatému, pokorou srdce
a upřímností úmyslu. Dále se ptal, které bible se chtějí v dis-
kusi přidržovat, zda latinské, řecké nebo italské či francouz-
ské. Konečně kam se obrátí, když někde přece jen vznikne
pochybnost, kterou bible sama nezodpoví.
Bylo to jemné nadhození problému církevní tradice, kte-
rou protestanti odmítají, ačkoliv jen ona může vnést svět-
lo tam, kde Písmo svaté mlčí. Učení prvotní církve má pro
katolíky rozhodující význam. Napřed se evangelium jenom
hlásalo a teprve potom bylo zachyceno písmem. Protestan-
ti uznávají jenom Písmo. V tom smyslu odpověděl i Prina.
Odpověď byla slušná, až přátelská, ovšem Don Bosco musel
pokývat hlavou a myslet si, že stanoviska jsou příliš rozdíl-
ná, než aby mohlo dojít k logickému závěru. Prina si také
dával podmínku, že i kdyby došlo k jednoznačnému závěru,
nebude to pro nikoho závazné, jelikož víra je akt svobod-
ný. Diskuse se opravdu konala, nevíme však, s jakým vý-
sledkem. V každém případě tato epizoda je pochvalou pro
Dona Boska a důkazem, že jeho zápas s protestanty nebyl
projevem nepřátelství, ale jen a jen obhajobou pravdy.
Dnes by byl Don Bosco mezi předními a nejnadšenější-
mi hlasateli ekumenismu, protože dnes už ani zdaleka ne-
jsou vztahy mezi katolicismem a protestantstvím tak vyhro-
cené, jak tomu bylo před více než sto lety.
233
|
|
24.4 Page 234 |
▲back to top |
37 Demolice domu Pinardiho
Kdo by dnes přišel do Turína a chtěl by hledat starý dům
pana Pinardiho a onu starou kůlnu, proměněnou v kapli,
nenašel by je. Jak jsme už slyšeli, Don Bosco potřeboval stá-
le více prostoru pro své mladé internisty, a tak se rozhodl
dále stavět. Část přistavěná k domu Pinardiho byla prostor-
ná a už dobře sloužila, nyní bylo třeba strhnout starý dům
a na jeho místě postavit novou budovu, která by vyplnila
prostor mezi novostavbou a kostelem svatého Františka.
Co peníze? Don Bosco si zavolal stavitele Delponteho
a ptal se ho, kolik má peněz, aby mohl začít. „Nemám nic,“
řekl stavitel. „Já také ne,“ řekl Don Bosco, „tak můžeme za-
čít. Věřím, že než bude třeba udělat první výplatu dělníkům,
Pán nám něco pošle.“ To byla řeč a za ní stála jeho veliká
víra v Boží Prozřetelnost i v budoucnost díla. Tato víra se
mimo jiné opírala o prorocké sny.
Vypravoval a napsal don Rua, že prorocký dar byl u Dona
Boska něčím docela normálním. Bylo to kolem roku 1856,
kdy měl sen: Zdálo se mu, že je na nějakém náměstí a tam
viděl něco jako kolo štěstí. To kolo štěstí představovalo Ora-
toř. Nějaký člověk držel kliku a řekl mu „Podívej se!“ Zatočil
klikou a hle: ozval se slabý šelest, sotva slyšitelný. „Viděls,
slyšels?“ „Viděl, slyšel, ale bylo to slabé“. „Víš, co to zname-
ná?“ „Nemám zdání.“ „To je tvá Oratoř, jejích prvních de-
set let.“ Zatočil klikou ještě čtyřikrát a zvuk byl stále silnější
a silnější, až to byl ohlušující rachot. Poprvé jej bylo slyšet
v Turíně a v celém Piemontě, při třetím zatočení v celé Itá-
lii, při čtvrtém v Evropě a při pátém na celém světě. „Taková
bude historie Oratoře,“ řekl neznámý a zmizel. Don Rua ko-
mentoval: „Skutečně každých dalších deset let se proroctví
doslova uskutečňovalo.“
Zase Don Bosco psal napravo nalevo a sháněl krejcár-
ky. Začalo se v březnu 1856. Dům Pinardiho byl demolo-
ván, rozebrán na materiál, přivezeny nové cihly, dřevo, hoši
v době rekreace měli co dělat: Oškrabávali cihly a stavěli je
do hranic, nosili nové cihly, jen aby se ušetřilo. Mezi zed-
níky vynikali bratři Karel a Josef Buzzettiové, staří známí
Dona Boska už od prvních let Oratoře, ti ho už nikdy neo-
pustili a zaručovali, že se práce bude dělat poctivě. Však se
muselo postupovat rázně, aby do podzimu byla stavba pod
střechou a schopna provozu, i když ne zrovna v plném roz-
sahu.
Kolem staveniště bylo veselo a všelicos se zachovalo
v paměti. Tak jednou vyšel Don Bosco z Oratoře a musel
jít kolem povozu, do kterého byly zapřaženy dvě muly. Don
Bosco šel kolem nich opatrně, ale povozníci na něho vola-
li: „Nebojte se, důstojnosti, nic vám neudělají.“ Don Bosco
hned na to: „To já jen tak. Maminka mi vždycky říkala,
abych nevěřil nikomu, kdo nechodí ke zpovědi.“ Chlapci se
zasmáli, Don Bosco také, snad rozuměli narážce.
Příspěvky se scházely po kapkách, Rattazzi poslal z roz-
počtu svého ministerstva tisíc lir, ostatní obnosy byly menší,
ale stavba se tlačila dopředu. Protože zedníci museli dostat
v sobotu výplatu, bylo třeba pozdržet platy kupcům, pekaři
a podobně, pak zase dohánět zmeškané, uspokojovat hrozí-
cí, nu, práce nevděčná, ale nutná, žádající nadlidskou sta-
tečnost a trpělivost.
Měsíc máj rozkvetl znovu mariánskou horlivostí a obo-
hatil dějiny Oratoře o další události. Dominik Savio se už
koncem dubna radil se svým duchovním otcem a učitelem,
jak by měl nejlépe prožít Mariin měsíc. Don Bosco mu po-
radil: „Buď vzorný ve všech povinnostech, každý den vypra-
vuj kamarádům nějaký povzbudivý mariánský příklad a žij
tak, abys mohl každý den přistoupit k svatému přijímání.“
„O co mám Pannu Marii prosit?“ ptal se Dominik. „Pros ji
o dar zdraví a aby ses stal svatým!“ „Ano, aby mi pomoh-
la stát se svatým, aby mi pomohla svatě zemřít a aby byla
při mně v mých posledních okamžicích a dovedla mne do
nebe!“ Dominik skutečně v tom měsíci stále planul. Zdravý
moc nebyl, ano Don Bosco ho poslal na prohlídku k něko-
lika specialistům. Všichni obdivovali jeho dobrou náladu
a moudrost odpovědí. Doktor Vallauri vyjádřil svůj obdiv
Donu Boskovi slovy: „To je skutečná perla, ten chlapec!“
Don Bosco se ptal: „A co mu vlastně je?“ Doktor odpově-
děl: „Jeho křehká tělesná soustava, nadměrná duševní zra-
lost a neustálé duševní napětí, to jsou hlavní příčiny, proč
se mu podemílají tělesné síly.“ „Je na to nějaký lék?“ „Asi
nejlepší lék by byl nechat ho odejít do nebe, je na to zralý
dost. Snad nanejvýš prodloužit mu život tím, že mu přeru-
šíte studium a necháte ho pracovat manuálně, pokud by na
to stačil.“ Měl pravdu. Dominik už patřil více nebi než zemi.
Začaly se u něho ukazovat věci, o kterých čteme v životopi-
sech svatých.
Vypravoval jeho spolužák Jan Bonetti, jak jednou nepři-
šel Savio s druhými na snídani. Nepřišel ani na oběd a tepr-
ve potom začala sháňka. Don Bosco ho našel v kůru kostela
za oltářem v extázi. Stál jako socha na jedné noze, druhou
měl položenou na té první, tvář upřenou na svatostánek,
celý zářil. Don Bosco ho musel násilím přivést k normální-
mu životu. „Už je po mši?“ ptal se Dominik Dona Boska.
Don Bosco mu ukázal hodinky: „Podívej se, už jsou dvě od-
poledne.“ Pak ho poslal na oběd a přikázal mu: „Bude-li se
tě někdo ptát, cože tak pozdě, řekneš mu, že ti Don Bosco
něco poručil!“
Druhou událostí byla slavnost konstituce. To byl teď
hlavní svátek a den velkých radovánek ve městě. Don Bosco
neviděl rád chlapce toulající se po městě a pachtící se za
kdejakou atrakcí. Proto uspořádal velikou zábavu v externí
oratoři. Nakoupil hromadu buřtů a malých lahviček vína,
rozvěsil je na provazy, že to byly hotové věnce a v neděli
předtím řekl oratoriánům: „Chlapci, jeden pán mi dal pení-
ze, abych nakoupil svíčky a olejové kalíšky, aby Oratoř měla
slavnostní iluminaci o slavnosti konstituce. Tak mi napadlo,
že místo toho by bylo lepší dát vám něco na zub. Nevím,
jestli s tím souhlasíte.“ Rozumí se, že se ozvalo bouřlivé
„Anooo“. Pak se vytahovala čísla, pomocí čísel se tvořily
trojice, první z trojice měl za úkol vybrat jeden buřt, dru-
hý sklenici vína, třetí k tomu chléb. I chlapci z internátu se
zúčastnili tohoto veselého rozebírání daru Božího a pak se
v trojicích hodovalo a hodovalo, až nic nezůstalo, jen prázd-
né láhve.
Konečně třetí událost z toho roku přešla do dějin i do pa-
měti účastníků: Výlet do Susy, který se uskutečnil o první
červnové neděli. Hoši v Suse zpívali, koncertovali, udělali
veliký dojem svou ukázněností a zbožností. Armonia ze dne
8. června neopomenula o tom psát a velebit Dona Boska
a jeho vychovatelské umění až do oblak.
234
|
|
24.5 Page 235 |
▲back to top |
38 Charitativní činnost
Chceme-li podchytit alespoň hlavní věci, které patří k obra-
zu tehdejší Oratoře svatého Františka Saleského, nesmíme
zapomenout na charitativní činnost Oratoře.
Jak už jsme kdysi řekli, Don Bosco byl vždycky velikým
ctitelem svatého Vincence z Pauly a hrál značnou úlohu při
zakládání konferencí svatého Vincence – skupin nadšenců,
kteří se oddávali charitativní činnosti mezi chudými. V lůně
těchto konferencí vznikla v roce 1854 zvláštní komise pro
podporu chudých v době cholery a po ní. Jen od 27. srp-
na do 30. listopadu poskytla podporu 430 rodinám ve výši
3 000 lir, a to jen ve farnosti Borgo Dora, kde byla Oratoř.
Don Bosco nebyl zcela spokojen s touto činností, a tak kon-
cem roku 1854 ustanovil v Oratoři jakousi „malou konfe-
renci“. Dal jí za patrona svatého Vincence a jako spolupatro-
na svatého Františka Saleského. Jeho iniciativa se potkala se
souhlasem pánů, kteří stáli v čele těch velkých konferencí,
a z nichž někteří byli jeho velkými pomocníky v díle oratoří.
Don Bosco vyzval své nejlepší chlapce, aby vstoupili do této
bohulibé práce. Například Rua se stal sekretářem konferen-
ce a mezi členy postupně byli mnozí, kteří později vynikli
jako čelní salesiáni.
Členů této konference bylo asi dvacet. Každou neděli po
druhé mši svaté chodili ve dvou do rodin a nosili tam pří-
spěvky, ptali se na děti, prostě vytvářeli ovzduší křesťanské
lásky a vzájemné pomoci.
Brzy i oratoř sv. Aloise měla svou „malou konferenci“
svatého Vincence. V roce 1856 bylo v Turíně konferencí sv.
Vincence sedm a v Piemontě deset dalších. K těm se ty naše
hlásily. Protože v Turíně bylo ústředí a v čele hlavní rady
stál Don Boskův velký přítel hrabě Cays, tento přijal Don
Boskovy malé konference chlapecké do svazu těch velkých
a prohlásil je za „přidružené“. Později vznikly podobné také
v oratoři Andělů strážných a v další oratoři sv. Josefa.
39 Družina Neposkvrněného Početí
Již jsme zaznamenali, jak v Don Boskových oratořích roz-
kvetla čilá bohatá spolková činnost. Družina svatého Aloise,
Spolek vzájemné pomoci, přidružené konference sv. Vin-
cence, to byly prvotiny této činnosti. Nyní se k nim připojila
ještě Družina Neposkvrněného Početí Panny Marie. Jak k ní
došlo?
Stalo se, že jednou ve všední den při mši svaté nepři-
stoupil nikdo k svatému přijímání. Buď, že to byla náhoda
nebo něco jiného, Don Bosco musel odnést ciborium zpět
do svatostánku a mezi hochy se to komentovalo. Několik
chlapců jako Durando, Bongiovanni, Bonetti, Marcellino,
Rocchietti, Vaschetti a Rua se domluvili, že utvoří něco jako
štáb, který se bude starat o to, aby každý den aspoň něko-
lik chlapců přistoupilo ke stolu Páně. Což v neděli, to bylo
svaté přijímání všeobecné, ale ve všední den ještě nebylo
v církvi zvykem chodit, nebo jen málo. K tomu se žádalo,
aby měl k tomu každý dovolení od zpovědníka.
Dominik Savio hned přistoupil k této akci a mimo to
šel k Donu Boskovi a předložil mu návrh, aby se založila
zvláštní družina horlivých chlapců, kteří by pomáhali před-
staveným udržovat v domě vysokou duchovní úroveň. Tato
družina měla mít název „Družina Neposkvrněného Početí
Panny Marie“. S pomocí spolužáka Bongiovanniho sestavil
stanovy družiny a po schválení Donem Boskem s vybraný-
mi chlapci dne 8. června 1856 předstoupil před oltář Panny
Marie v kostele sv. Františka Saleského a tam je přečetl spo-
lu se zvláštním zasvěcením Panně Marii.
Stanovy byly jednoduché, měly 21 článků, zavazovaly
členy k vzornému zachovávání pravidel domu a k apoštolá-
tu mezi chlapci. V Družině byli chlapci, ale i klerici, např.
Rua, který byl zvolen předsedou. Sekretářem byl Domi-
nik. Družina se stala pravou rukou Dona Boska a vykona-
la mnoho dobrého. Členové na svých schůzkách hovořili
o chodu domu, brali si na starost lehčí povahy, kamarádsky
pomáhali chlapcům zrát a sami uzrávali v opravdové osob-
nosti. Don Bosco se na ně mohl plně spolehnout.
Rok 1856 by církevně velmi významný také tím, že Pius
IX. rozšířil svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na celou
církev a předepsal, aby se všude recitovalo officium tohoto
svátku a aby se všude v pátek po oktávu Božího Těla sloužila
mše o Nejsvětějším Srdci. Je příznačné, že právě v tom červ-
nu byla založena družina Panny Marie. Červen i u Dona
Boska začal mít slavnostní ráz jako dosud květen. Úcta
k Srdci Ježíšovu se pak projevovala zvýšenou zbožností eu-
charistickou. Donu Boskovi to dělalo velikou radost, proto-
že u něho Ježíš a Maria byli od počátku jeho apoštolátu ne-
rozlučitelně spojeni.
Červen toho roku byl zpestřen dalšími radostnými udá-
lostmi. 10. června byl v Římě potvrzen reskript, kterým se
Oratoři udělovala řada plnomocných odpustků, 13. června
další odpustky za účast na půlnoční mši svaté v Oratoři, 15.
června se slavnostně vrátili vojáci z Krymu. Bývalí oratoriá-
ni považovali za svou povinnost korporativně přijít do Ora-
toře pozdravit Dona Boska, který se za ně tolik modlil. Pak
byly tradiční oslavy svatého Aloise, svatého Jana Křtitele –
svátek Dona Boska.
Slavnosti s tolika lidmi, otevření staveniště na místě
domu Pinardiho, to vše dávalo chlapcům možnost, aby se
nekontrolovaně pohybovali kolem Oratoře, a cizím lidem,
aby se dostávali i tam, kam by normálně neměli přístup. Pro
družináře typu Dominika Savia to bylo pobídkou k zvýšené
bdělosti nad mravností kamarádů. Sem patří dvě epizodky
ze života svatého Dominika Savia. Jednou se vloudil mezi
chlapce mladý švihák, který dovedl upoutat pozornost
menších vtipem až okouzlujícím, ale byl to vlk oděný be-
ránčím rouchem. Dominik Savio hned poznal, kolik uho-
dilo, a s jemu vlastní bravurou odvedl nezkušené kamarády
od nebezpečného svůdce. Jindy uviděl mezi chlapci nesluš-
ný humoristický plátek, plný nejapných obrázků. I tam udě-
lal tečku za případem. Jednoduše časopis roztrhal na kous-
ky a klukům pěkně po křesťansku vyčinil. Dominik dovedl
ocenit význam tisku a v duchu Dona Boska byl nesmiřitel-
ným vůči tisku nemravnému a bezbožnému, zato horoval
pro tisk náboženský a umravňující.
Don Bosco právě vydával na červen a červenec vzdělá-
vací čtení pod názvem „Krátké úvahy o tom, jak se máme
srovnávat se svatou vůlí Boží“.
235
|
|
24.6 Page 236 |
▲back to top |
40 „Dějiny Itálie“
V tomto roce 1856 dostali chlapci Oratoře a všechna mlá-
dež italská od Dona Boska vzácný dar v knize „Dějiny Itá-
lie“. Člověk se jen může divit, jak mohl světec uprostřed to-
lika starostí poslední doby napsat tak krásnou knihu, jednu
ze svých nejlepších a nejzralejších. Došlo k tomu následují-
cím způsobem:
Jednou přišel k donu Cafassovi a předložil mu dva seši-
ty s rozvrženou prací. V jednom byla osnova „Dějin Itálie“,
v druhém materiál pro spis „Jak zpovídat mládež“. Don Ca-
fasso oba sešity prolistoval a bez dalšího rozhodl: „Napište
Dějiny Itálie.“ Don Bosco poslechl.
Látka byla svůdná, ale i nebezpečná. Dějiny Itálie jsou
do značné míry totožné s dějinami papežství a právě papež-
ství a papežský stát byly v té době předmětem nevybíravých
útoků. Nepřátelé církve měli zájem postavit papežství do co
nejhoršího světla a využít kdejaké chyby k jeho očernění.
Nebylo lehké tomu čelit. Don Bosco se však nebál a pustil se
do práce. Osobně nepsal. Měl toho tolik přečteného a pro-
myšleného, že mu stačilo mít látku správně rozvrženou a jen
diktovat kleriku Ruovi. Pak diktát důkladně opravit, dát
přehlédnout znalci a nakonec přepsat. Knihu přepsal mladý
Melichar Voli, pozdější advokát, turínský starosta a senátor
království. S tiskem se začalo už v roce 1855 u Paravie.
Don Bosco rozdělil dějiny Itálie do čtyř období; ale měl
vlastní koncepci. Zatímco dosavadní dějepisci dobu řím-
skou dělili do tří epoch (královská, republikánská, císařská),
Don Bosco ji rozdělil do dvou epoch – pohanská a křesťan-
ská. Tím dal najevo, jaké kritérium je pro něho rozhodují-
cí: ne světské, nýbrž náboženské. První díl dovedl do císaře
Augusta, druhý do pádu západního císařství v roce 476, tře-
tí až k objevení Ameriky v roce 1492 a konečně čtvrtý (mo-
derní dobu) až do roku 1855.
Kartáčové otisky nosil Don Bosco profesoru Peyronovi
k posouzení. Ten opravoval, ale nakonec své opravy škrtl
a nechal text, jak vyšel z pera Dona Boska. Také svému pro-
fesoru dějin Petru Banaudimu dával otisky k přehlédnutí.
Konečně v půli roku 1856 kniha byla hotová a 2 500 výtisků
se mohlo rozběhnout po Itálii.
V předmluvě Don Bosco říká, že knihy se mají posuzo-
vat podle toho, pro koho jsou psány. Jeho práce je určena
mládeži a tudíž musí obsahovat to, co na mládež působí ve
smyslu mravním. Nemůže obsahovat věci sporné, pochyb-
né, soukromé dohady, citovat další a další autory ani politic-
ké úsudky. Přesto psal se vší seriózností, konzultoval všech-
ny dostupné soudobé autory a i z nich převzal všechno, co
by mohlo mládež poučit a povzbudit.
Kniha měla celkem příznivý ohlas. Civilta Cattolica ji
dokonce nazvala jedinečnou a zatím v Itálii bez konkuren-
ce. Vyskytly se i hlasy z druhého tábora a někdo hledal za
Don Boskovým jménem nějakého zakukleného jezuitu,
ovšem marně. V dalších vydáních Don Bosco stále knihu
rozšiřoval o další přicházející události italské i světové, stále
na úrovni informace pro mládež, bez nároku na politické
oceňování událostí a osob. Kde bylo třeba říci úsudek mrav-
ní, řekl jej. Tak např. když mluvil o Alexandru Manzonim
a o jeho stěžejním románu „Snoubenci“, vyzvedl vysokou
mravní hodnotu tohoto katolickou vírou proniknutého díla,
ale také řekl, že postava dona Abondia mohla být přece jen
šetrněji podána. Osoba slabošského faráře nemůže být vý-
chovná a musí chtě nechtě zanechat špatný dojem v mla-
dých lidech, kteří přicházejí z venkova a mají o svém du-
chovním správci uctivou představu.
Don Boskovy Dějiny Itálie dostoupily během třiceti let
úctyhodného nákladu 70 000 výtisků. Ministr školství Lan-
za dal knihu recenzovat, udělil jí prémii 1 000 lir a vyjádřil
přání, aby byla užívána ve státních školách. Dokonce byly
Donu Boskovi dělány ze strany vládních činitelů nabídky,
aby některá svá tvrzení vyškrtl, že pak bude moci být vydán
dekret, aby jeho Dějiny Itálie byly zavedeny jako školní text.
Bylo to svůdné, ale Don Bosco nechtěl nic měnit. Spíš čekal,
že se nyní na něho vrhnou a prohlásí ho za reakcionáře, kte-
rý pracuje pro papeže. Měl radost, že dal do rukou mládeže
a dobrých kněží dobré dějiny.
Můžeme dodat zajímavý dovětek. V roce 1881, když sa-
lesiáni vkročili do Anglie, k svému velkému překvapení
objevili v jednom stánku s knihami pěkně vázanou kni-
hu s titulem: „Dějiny Itálie od Jana Boska“. Překlad pořídil
z italského jazyka státní inspektor Morel, vydalo nakladatel-
ství Longman, Green. Šlo o jedno z význačných nakladatel-
ství londýnských vůbec.
41 Události drobného života
Někdy malé zprávičky povědí víc než velké události. Existu-
je objemný sešit, do kterého Don Bosco napsal řadu pozná-
mek, týkajících se právě probíraného roku 1856. Poslouží-
me si jimi k dokreslení života v Oratoři v tom roce.
Mimo jiné je tam seznam 153 chovanců domu, z nichž
63 jsou označeni jako studenti, 90 jako artisti (věnující se
umění). Jde o učně. Není tam řeč o těch, kteří navštěvova-
li vyšší školy věd a umění v Turíně, ani se tam neuvádějí
chlapci, kteří tam byli ubytováni přechodně. U některých
jmen je poznámka, že byli vyloučeni pro krádeže nebo se
nechtěli podrobit pravidlům domu. U Karla Gastiniho je
poznámka, že si opatřil byt ve městě v měsíci květnu. V ne-
mocnici Cottolengo zemřeli v prvních měsících roku dva
hoši, jeden další u sv. Mořice a pak v Cremolinu bratr jed-
noho z těch prvních dvou. I to patřilo k tehdejšímu životu.
Zdravotnictví bylo v plenkách, nemocí mnoho, Don Bosko-
vi chlapci přicházeli do ústavu mnohdy po velkém strádání,
nebylo v moci Domova změnit to, co patřilo k normálnímu
životu. Už to, že Don Bosco posílal své chlapce do nemocni-
ce, znamenalo velký pokrok.
Když přišly prázdniny, dobrý otec posílal hochy domů
s průvodním dopisem pro faráře, aby nezůstali osamoce-
ni a bez duchovního dohledu a péče. I externí oratoriány
sledoval, jak jen mohl a udržoval s nimi osobní kontakty,
i když se odstěhovali domů, nebo vůbec opustili Turín.
O prázdninách se Don Bosco jako obyčejně odebral
na několik dní na duchovní cvičení k sv. Ignáci nad Lan-
zem. Před tím řídil konferenci svých vincenciánů a při
ní se doporučoval do modliteb přítomných. Činil tak vel-
mi pokornými slovy. V tom vstoupil do místnosti kavalír
Peyron, a když to slyšel, zasmál se a řekl: „Jen se nám tam,
Done Bosco, neobraťte, to by byla věčná škoda!“ Zasmáli se
i ostatní.
Vyrazil na cestu 14. července a provázeli ho klerici Rua,
Rocchietti, Bongiovanni, Pettiva a Momo. Byli tam na du-
chovních cvičeních také mnozí členové vincenciánských
236
|
|
24.7 Page 237 |
▲back to top |
konferencí. Od svatého Ignáce poslal několik dopisů. Byl
tam i don Cafasso.
Poslední den cvičení byl by Don Bosco málem přišel
o život. Když se ráno vstávalo, nebe bylo zachmuřené jako
před bouřkou a zvedal se vítr. Don Bosco byl ubytován
v domku kaplana a právě si vyšel na chodbičku a stál proti
skleněným dveřím vedoucím na balkónek, zajištěným dře-
věnou závorou, když se znenadání zvedl silný vichr, dveře
povolily a vymrštěná závora praštila Dona Boska do boku.
Uvolněným prostorem hučel dovnitř vítr a cákal liják. Pak
prásk! Do Dona Boska udeřil blesk. Zvedl kachličky, na
kterých Don Bosco stál, ale kupodivu, on to přežil. Otvor
nebylo možno v té chvíli zavřít, a tak se Don Bosco, když
se vzpamatoval, zavřel do světnice a čekal, až čina pomine.
Nebylo to zcela bez památky. Don Bosco při mši svaté ná-
padně kulhal, několik dní měl silné bolesti v hlavě, v zádech
a v nohou a bok ho bolel několik měsíců.
Ještě téhož dne se světec vrátil vozem do Turína a doma
ho přivítali s velkým nadšením. Monsignor Foux, kaplan ja-
novské vévodkyně, hned vypravoval, co se stalo – měl pro
chlapce dlouhé piemontské kázání, a tak se zpívalo slavné
Te Deum na oslavu záchrany milovaného ředitele. Kapela
na dvoře koncertovala celé dvě hodiny. Zajímavou poznám-
ku máme od Cagliera. Říkal, že Don Bosco býval od té doby,
kdykoliv se schylovalo k bouřce, obestřen jako by lehkou
párou a ruce mu voněly sírou. V roce 1884 si jeho okolí
všimlo, že kdykoli se v mračnech kondenzovala elektřina,
jemu nabíhaly ruce, a když se elektřina z mračna vybíjela,
ruce se vracely do normální podoby.
Na takové úvahy však Don Bosco sám neměl čas. Hned
jak se vrátil z exercicií, musel připravovat Čtení. Na srpen
to byla knížka „Obrácení Heřmana Kohena, izraelity, nyní
otce Augustina z řádu bosých karmelitánů“, na září „Ondřej,
neboli radost ze zbožnosti“, na říjen a listopad ve dvou dílec
„Morální úvahy o obřadech mše svaté“.
Don Bosco byl v té prázdninové době poněkud volný,
protože ho znamenitě zastupoval prefekt don Viktor Alaso-
natti, ale Oratoř nebyla nikdy bez lidí. V tom roce tam byla
např. skupina kněží a bohoslovců z ivrejské diecéze, kteří se
na přání biskupa připravovali na učitelské zkoušky a chodi-
li na instruktáže k profesorům do města. Pak se zase brzy
vraceli z prázdnin chlapci, pro které platil zákon, že student
musí měsíc z prázdnin věnovat opakování a určitému před-
stihu v učení. Tak bylo v Oratoři stále rušno.
42 Další stavební neštěstí
Novostavba byla pod střechou, střecha pokryta taškami,
byla zasazena okna i dveře, když tu přišla nová těžká zkouš-
ka: 22. srpna k desáté hodině dopolední jeden zedník de-
montoval dřevěné bednění klenutí stropů. Stropy byly kle-
nuté nejen v přízemí, ale i v obou poschodích, ovšem nebyly
ještě patřičně vyschlé. Stalo se, že při demontáží posledního
stropu – spodní už byly odkryté, sletěl trám na strop, pro-
razil jej na severní straně, velký kus stropu se zřítil a pak už
váha materiálu dílo dokonala. Všechny tři stropy a dokonce
i strop sklepu se v minutě proměnily v sutiny. Jako z udělá-
ní, bychom řekli, kdybychom nevěřili, že i v lidských chy-
bách se projevuje Boží Prozřetelnost.
Opět se všechno sběhlo bez obětí na životech a zdraví.
Ještě půl hodiny předtím byla rekreace a řada chlapců –
i těch seminaristů z Ivreje, stála pod stropem v přízemí.
Komu by napadlo, že to za chvíli spadne! Všichni na hlas
zvonku odešli do učeben, aby za chvíli strnuli, jak se rozlehl
domem rachot bořících se stropů. Co ten nešťastný zedník?
Stál právě na klenutí, když toto začalo povolovat. Pud se-
bezáchovy mu velel honem se přimknout ke zdi, kde byla
největší naděje, že cihly zůstanou. Měl opravdu štěstí: zůstal
půlkou těla viset na kousku stropu a jen nohama visel dolů.
I boty mu to strhlo. Nikomu z dělníků se nic nestalo.
Don Bosco nebyl doma. Vrátil se večer a toť se ví, bylo
mu zle. Ale zachoval klid a jen velebil Pána Boha, že nikdo
nepřišel o život.
Kdo ale tehdy vybuchl, to byl Josef Buzzetti, bratr nám
už známých dvou zedníků, bývalý klerik, který přišel při
manipulaci s pistolí o prst a pro tuto překážku musel svléci
kleriku a zůstal laikem. Buzzetti se dověděl asi od bratří ně-
které podrobnosti, které kohosi usvědčovaly, že se při stavbě
přiživoval, takže nešlo jen o pouhé neštěstí, nýbrž o špatně
prováděnou práci. Buzzetti bouřil a chtěl to hnát dál. Don
Bosco ho musel krotit. „Však on ten dotyčný sám pozná, že
mu to Pán Bůh spočítá.“ Nevíme, kdo to byl, ale prý skuteč-
ně skončil v bídě, jak to Don Bosco naznačil.
Josef Buzzetti patří k prvním Don Boskovým chlapcům
a možno říci, že s ním chodil od samého začátku. Patřil
k těm nevěrnějším po řadu let. Jako by srostl s Don Bosko-
vým dílem. Bratři mu někdy domlouvali, co že z toho má,
že je pečený vařený u Dona Boska, když se ničím nevyu-
čí. Knězem nebude, tak co? Co kdyby Don Bosco zemřel,
kam se poděje? Ale Josef měl tvrdou hlavu, nedal na řeči
a vytrvával. Don Bosco mu svěřoval věci, na které nikdo
jiný nestačil, byl to muž jeho důvěry. Nechal si narůst velký
ryšavý plnovous a byl něčím jako strážcem Oratoře a jejích
zájmů. Jen jednou na něho přišla krize, zcela přirozená. Při-
šel k Donu Boskovi a že se rozhodl odejít. Nemůže zůstat.
Ať dělá, co dělá, život se mění. On je a zůstane laikem, kluci,
které znal jako malé špunty, dělají kariéru, už jsou kleriky
a budou kněžími, kdysi mohl on to a ono, co mu oni teď be-
rou, jsou zde pravidla, on to chápe, musí to tak být, ale…
Don Bosco poslouchal se skloněnou hlavou, byl také smut-
ný, ale co měl dělat, co měl na to říci, když to byla pravda.
„Víš co, Buzzetti, já tě chápu a nemám ti to za zlé. Udělej,
jak rozumíš. Ale napřed mi pověz zcela upřímně, jak jsi na
tom, kolik máš peněz, jak si představuješ budoucnost. To
víš, nemohu tě jen tak pustit. Musím tě založit, musím ti dát
peníze, pomoci ti, chápeš…“ To už Buzzetti nevydržel. Roz-
plakal se jako kluk a když se zase uklidnil, prohlásil: „Ni-
kam nepůjdu, zůstanu s Donem Boskem navždycky.“ A zů-
stal mnoho let. Don Bosco ho užíval k těm nejdůvěrnějším
úkolům a Buzzetti nikdy nezklamal.
Havárie novostavby nezmenšila Don Boskovu víru. Zno-
vu vytrvale sháněl peníze a ani humor mu nechyběl. Tak
hraběti d’Aglianovi napsal legrační dopis v podobě divadel-
ního dialogu. Začínal takto: Don Bosco: „Dobrý den, pane
hrabě, mohu na okamžik?“ „Ó, Don Bosco! Ciareja. Jak se
máme? Nějak z nenadání!“ „Ale já jen tak na okamžik, ani
jsem nedal předem vědět.“ Dialog byl dosti dlouhý, řeč se
točila kolem běžných věcí, až se stočila na peníze potřebné
na stavbu. Pan hrabě si jistě s chutí přečetl improvizovaný
dialog, zasmál se, ale také vytáhl peněženku. Jakpak jinak!
237
|
|
24.8 Page 238 |
▲back to top |
Dobrodinci dávali také proto, že věděli, že je Don Bosco
opravdu dobrý a vděčný. Cítili se s ním jako v jedné rodi-
ně. Vděčnost nebyla u něho prázdným slovem. Ukázalo se
to mimo jiné u příležitosti smrti doktora Františka Vallau-
riho, slavného chirurga, který rád navštěvoval Don Boskovy
malé pacienty. Don Bosco uspořádal za něho slavné rekvi-
em v kostele sv. Františka Saleského a všichni hoši za pana
doktora obětovali svaté přijímání.
Mezi korespondencí z toho roku máme dopis z 30. září,
ve kterém se Don Bosco obrací na generála La Marmoru,
ministra války, s prosbou, aby věnoval Oratoři vyřazené
kusy oblečení, zvláště košile, pokrývky, prostěradla. Mohou
to být zcela opotřebované věci, ano „kdejaký hadřík, který
by posloužil k přikrytí nuzných chlapců“. I od Rattazziho
dosáhl nový příspěvek ve výši 1 000 lir.
43 Zahájení v novostavbě
Jako každý rok patřily dny kolem začátku října výletu do
Becchi, spojeného se svátkem Panny Marie Růžencové. Don
Bosco šel s první skupinou už 28. září, aby stihl celou nové-
nu k Panně Marii. Potíže byly s noclehem, protože chlapců
přibývalo, a přibývalo i chlapců z okolí, kteří si zvykali na ty
dny přicházet do Becchi, kde bylo tak rušno a veselo. Začala
se vžívat zvyklost noclehovat v rodinách, v Becchi i v okol-
ních vesnicích, ano dokonce v Castelnuovo, odkud bylo do
Becchi přece jen několik kilometrů. Byla to podzimní schů-
ze mladých, velmi přitažlivá. K tomu náleželo vyzpovídat se
na místě a přistoupit ke stolu Páně.
V prvních dnech říjnových staveniště umlklo, stropy
byly obnoveny, budova byla hotová. Don Bosco sám prove-
dl dělbu místností, přičemž dbal, aby byla úzkostlivě dodr-
žena pravidla dobré výchovy a zvláště mravnosti. Ani toto
nové křídlo, stojící na místě bývalého domu Pinardiho, ne-
vynikalo luxusem. I zde byly chodby úzké, nedalo se v nich
postávat. Don Bosco potřeboval každý metr pro učebny
a dílny, k rekreaci mohl dobře posloužit dvůr a prostranný
portikát. V přízemí byly tři velké sály pro obuvníky, knihva-
zače a také truhláře. I tito nyní přestali docházet do města,
protože měli dílnu doma. Prvním jejich mistrem se tam stal
jistý Corio, muzikant a tenorista.
V prvním poschodí byla velká ložnice řemeslníků pod
Don Boskovým bytem, dále k jihu obrácená knihovna,
u schodiště přijímající místnost pro návštěvy, kancelář pre-
fekta, dílna krejčích. Učebny se měnily podle potřeby.
V druhém poschodí byla hudební síň, kde vládl klerik
Cagliero, nad jejíž vchod dal Don Bosco namalovat rukou
Reana: „Ne impedias musicam – Nebraň hudbě!“ V témže
podlaží na jih byly: učebny pro instrumentální hudbu, sklad
věcí denní potřeby, byt matky Markéty a jejích pomocnic,
také velká šatna. Ostatní, na sever položené prostory, slou-
žily za ložnice. Ty byly také v podkroví, kde byly i menší
světničky pro starší kleriky a učitele. Při této etapě výstavby
Oratoře se kopalo do hloubky, takže vznikl suterén. V něm
byla kuchyně a dvě jídelny: pro chlapce a pro představené.
Ze začátku nebylo možno hned všechny místnosti uží-
vat, protože byly vlhké. Spalo se a učilo, jak se dalo. Ovšem
nebylo možno čekat, protože tolik chlapců čekalo a zima se
blížila. Odpomáhalo se tomu tím, že se v mokrých místnos-
tech při zavřených oknech a dveřích dnem i nocí silně to-
pilo, větralo se a zase topilo a tak se pomáhalo vodě ze zdí
ven.
Bylo třeba hlídat chlapce, aby nedošlo k neštěstí. Stalo se
například, že do jedné takové místnosti zalézali chlapci bě-
hem dne, aby se ohřáli, ano některý si tam přetáhl na noc
slamník. Pak se na to přišlo a Don Bosco si uvědomil, že by
to mohlo skončit špatně. Atmosféra tam byla přece jen málo
dýchatelná. Poručil tedy pečlivě zamykat a hochy více hlí-
dat.
Když byla budova jakž takž dána do provozu, Don Bosco
chtěl, aby i navenek ukazovala, o jakou výchovu jde. Petr
Enria musel portikát vyzdobit biblickými nápisy. Byli sice
latinské, ale dávaly možnost luštit a tak si je ještě lépe vští-
pil do paměti. Neuškodí některé zde uvést: V Božím domě
kdo prosí, dostává; kdo tluče, tomu se otevírá. Řekl jeden
z makabejských chlapců: Jsme ochotni raději zemřít, než
bychom zradili zákony přijaté od otců. Ježíš řekl apošto-
lům: Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny, komu je
zadržíte, budou zadrženy. Vyznávejte jeden druhému své
hříchy a modlete se navzájem, abyste byli spaseni. Mnoho
zmůže modlitba spravedlivého. Vyznáme-li se z hříchů, Bůh
je věrný a spravedlivý, odpustí nám a očistí nás od každé
nepravosti. Tobě odevzdám klíče od nebeského království.
Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na
zemi, bude rozvázáno i v nebi. – Byl to malý traktát o po-
kání a o smíření s Bohem. Kolik lidí, malých i velkých, mla-
dých i starých, vznešených i chudých četlo tyto nápisy! Ko-
lik dobrých předsevzetí vnukly!
Portikát dostal ještě jinou ozdobu. Ve zdi, za níž byla
ulička a za ní kostel svatého Františka, byl nyní výklenek
a do něho umístil světec pěknou sochu Panny Marie. Tam
se konávaly za slušného počasí večerní modlitby, tam Don
Bosco míval svá kouzelná slovíčka na dobrou noc. Škoda
jen, že při bourání Pinardiho domu soška zmizela, když po
deset let byla paladiem domu (od roku 1846 do roku 1856).
Odnesl ji don Giacomelli, Don Boskův spolužák a přítel,
a odvezl ji do svého otcovského domu do Avigliany, kde
byla pečlivě uctívána ještě i po jeho smrti.
44 Začátek školního roku 1856–1857
Čtrnáct dní před zahájením nového školního roku bylo
už v Oratoři na 150 studentů a učňů. Klerik Francesia měl
mít nadále interní 3. třídu gymnázia, ale k ní přibyla ještě
dvojtřídka, ve které byli soustředěni žáci z první a druhé tří-
dy. Ty si vzal na starost diplomovaný profesor Blanchi. Don
Bosco ho získal, když v červenci kázal ve Foglizzu. Star-
ší hoši z humanitní a rétorické třídy chodili dále do města
k profesoru Piccovi. Mezi humanisty patřil Dominik Savio,
jemuž se zdraví poněkud zlepšilo, a byl tam přijat zdarma.
Z nových studentů můžeme jmenovat Karla Ghivarella,
Mikuláše Cibraria, Františka Cerrutiho, Dominika Bongio-
vanniho a Jana Boggera, kteří budou později hrát význam-
nější úlohu v dějinách salesiánské kongregace.
Cerruti později vzpomínal, jak přišel 11. listopadu do
Oratoře. Don Bosco na něho udělal veliký dojem. Takového
kněze ještě nepotkal. Byl docela jiný než jiní známí kněží.
Zvláště ho upoutalo, jak krásně jednal s chlapci oratoriá-
ny z města. Byli mezi nimi opravdoví chudáci, někteří byli
238
|
|
24.9 Page 239 |
▲back to top |
zavšivení, špinaví, jeden hrozně zapáchal. Don Bosco s ka-
ždým jednal jako s nejmilejším dítětem. Pro každého měl
úsměv, vlídné slovo, zájem. Vždycky byl v dobré náladě, ni-
kdy se nemračil, často zpovídal v horečce, ale nedbal, vždyť
šlo o duše. Proto se pod jeho dohledem chlapci až zázračně
měnili v dobré lidi.
Bongiovanni byl od roku 1852 externím oratoriánem,
poslední rok s dovolením Dona Boska navštěvoval interní
hodiny a od tohoto roku 1856 nastoupil jako žák druhé tří-
dy do Domova. Don Bosco ho hned vyzval, aby si udělal
celoživotní svatou zpověď a aby se modlil za osvícení, kam
ho Bůh volá.
Počet vnitřních chovanců rychle rostl. V půli listopadu
jich bylo 169 a do konce roku jejich počet přestoupil 200. To
nebylo všechno. Kanovník Anglesio ze sousedního Cotto-
lenga zatím neměl nikoho, kdo by jeho chlapce učil, a prosil
Dona Boska, aby mohli navštěvovat třídy Oratoře. Tak cho-
dili tomasíni k Donu Boskovi a učili se spolu s jeho chlapci.
A ještě: v listopadu otevřel Don Bosco poblíž vchodu třídu
obecné školy pro chlapce z venku. To svěřil jistému Jakubu
Rossimu, také z Foglizza, který vynikal jako skvělý basista
a trombonista. Do této třídy chodilo denně mnoho kluků
z blízkého okolí.
Celé to množství starších chlapců i nováčků Don Bosco
zahrnul vší možnou duchovní péčí. Tak před svátkem Uve-
dení Panny Marie do chrámu dával po devět dní při večer-
ním slovíčku chlapcům otázky, na které měli odpovídat.
Otázka byla vždy stejná: „Proč máme být jisti, že nám chce
Pán Bůh dát nebe?“ Jen odpovědi byly na pokračování, tak-
že se takto vyčerpal velký kus katechismu i vyšší teologie.
Nejvíce se obracel na klerika Vaschettiho, takže vlastně
spolu vedli dialog. Tím se téma stávalo ještě zajímavější.
V Oratoři zase rozvíjel téma „Co se špatným tiskem?“ Za-
čal epizodou, jak svatý Pavel nechal na náměstí spálit špatné
knihy. Vysvětloval důvody, proč tak učinil, přesto, že knihy
měly cenu, mohly se prodat a výnos dát chudým. Chlapci
oratoriáni mu pak přinesli velké množství protináboženské
literatury a s chutí ji spálili.
„Dobrý tisk proti špatnému tisku“, to bylo i Don Bos-
kovým heslem. Na prosinec připravil pro Katolické čtení
„Anděl strážný v době dětství“. Ještě jiné knihy připravoval.
Pracovaly pro něho dokonce čtyři knihtiskárny.
Do tohoto ruchu zapadla bolestná zpráva: 5. listopadu
zemřel ve věku pouhých 28 let ředitel oratoře svatého Aloise
na Porta Nuova Dr. František Rossi. Byl to znamenitý kněz,
který ve všem napodobil Dona Boska a byl mu oddán – pra-
vý spolupracovník. Udřel se ve službě chlapcům. Když ho
přátelé varovali, aby se šetřil, odpovídal, že dobrý řemesl-
ník neodkládá na zítřek, co může udělat dnes. Onemocněl,
hodně vytrpěl a nakonec zemřel. Byl to smutek pro chlap-
ce obou oratoří, i té valdocké. Don Bosco udělal vše, aby
se zemřelému dostalo co nejvíce modliteb a přímluv. Horší
to bylo s náhradou. Don Bosco neměl, koho by posílal do
Porta Nuova, a tak tam celý rok chodili klerici a bylo třeba
každou neděli sehnat nějakého kněze pro bohoslužby. Don
Cafasso pomáhal tím, že tam posílal i své konviktory. Mezi
suplenty vynikl nějaký don Demonte, starý zámožný kněz,
který sice pro svůj věk a defekt v řeči nemohl kázat, ale jinak
se snažil vykonat kus dobré práce.
45 Smrt maminky Markéty
Smrt dona Rossiho byla pro Dona Boska velikou ránou, ale
daleko větší ránou byla smrt jeho milované maminky. V po-
lovině listopadu dostala zápal plic a nemoc byla tak zlá, že
jí podlehla. Nepomohly ani modlitby tolika chlapců, kteří
denně obléhali svatostánek a žadonili o její uzdravení. Boží
úmysly byly jiné. Ošetřoval ji doktor Celso Bellingeri, do-
mácí lékař Oratoře a velký přítel Dona Boska, opravdu ka-
pacita. Prodlel hodně času u lůžka nemocné. Opravdu jí nic
nescházelo, protože se u ní střídal Don Boskův bratr Josef
z Becchi, její sestra Mariánka Occhienová i paní Jana Ma-
rie Ruová, matka klerika Ruy. Veliký byl zármutek chlapců,
když se dověděli, že byl u maminky její zpovědník Dr. Borel
a když jí bylo uděleno pomazání nemocných a vše ostatní.
Maminka Markéta byla žena statečná a brzy si plně uvě-
domila svůj stav. Neváhala dát svému synu dobré rady. Když
s ním byla sama, řekla mu: „Co ti říkám, to je jako bych
mluvila ve zpovědi. Měj velkou důvěru k těm, kteří ti po-
máhají na vinici Páně, ale jen v těch věcech, kdy můžeš být
jist, že jde o větší čest a slávu Boží. Někteří myslí víc na slá-
vu svou. Já musím odejít a nechám všechno v rukou jiných.
To může mít také některé zlé následky, ale Panna Maria ti
pomůže. Nehledej ani eleganci, ani nádheru ve svých dílech.
Hledej slávu Boží a za základ všeho považuj chudobu. Máš
zde některé, kteří mají rádi chudobu u druhých, ale u sebe
ne. Tvá rodina ať zůstane chudá, jak byla, tak je to dob-
ré.“ Pak mluvila i o zcela důvěrných věcech Oratoře, až se
Don Bosco musel divit její jasnozřivosti. O klericích Ruo-
vi, Caglierovi, Durandovi, Francesiovi řekla, že budou jeho
platnými pomocníky. O jiných řekla, aby jim nedůvěřoval.
O bratřích Fer… řekla: „Nedůvěřuj jim. Chtějí jen využít
tvé dobročinnosti, nic víc.“ Pak se doporučila do modliteb
kněží, kleriků a chlapců a řekla, bude-li přijala do nebe, že
se bude stále přimlouvat za Oratoř. V jedné chvíli, kdy se
zdálo, že má zastřenou mysl, řekla tajemná slova: „Teď děláš,
co nevíš, co nevidíš, ale budeš vidět a vědět, až ti to osvítí
Hvězda.“ Při tom se dívala synovi upřeně do tváře.
Synu Josefovi řekla: „Mám ráda tebe i tvou rodinu, ale
dej pozor, abyste nechtěli vyjít ze stavu, do kterého vás po-
stavila Boží Prozřetelnost, ledaže by některý chtěl být kně-
zem. Jste rolníci a zůstaňte jimi. Tak si budete poctivě vydě-
lávat na svůj chléb. Kdyby někdo chtěl výš, mohlo by se stát,
že jen promarníte, co jste si za cenu potu získali. Podporuj
dále Oratoř. Panna Maria vám všem požehná.“
Když přišel její poslední večer, byli u ní Don Bosco a bra-
tr Josef. Markéta prosila Dona Boska, aby jí pomohl dobře
přijmout poslední svátosti. Pak řekla: „Ví sám Pán Bůh, jak
jsem tě měla ráda v životě, ale budu tě mít ráda i po smrti.
Svědomí mě netíží. Možná jsem byla přísná, ale to jsem dě-
lala jen proto, že mi to říkalo svědomí. Řekni našim dětem,
že jsem pracovala pro ně a že jsem je měla ráda jako mat-
ka. Ať za mne každý obětuje aspoň jedno svaté přijímání.“
Pak, když viděla, jak je Don Bosco naměkko, jak trpí, řekla:
„Jeníku, buď s Bohem. Nedělá mi dobře, když tě vidím tak
trpět. Pamatuj si, že celý život je utrpení a že teprve na věč-
nosti může být trvalá radost. Jdi do své světnice a modli se
za mne.“ On váhal, ale ona naléhala, aby šel pryč. „Stačí, že
je tu don Alasonatti,“ řekla.
239
|
|
24.10 Page 240 |
▲back to top |
Když odcházel, nemyslel, že je katastrofa tak blízko. Chys-
tal se ulehnout, ale třikrát mu zhaslo světlo lucerny, které
chtěl zažehnout. Podíval se na zeď a hle: portrét maminky
byl obrácen ke zdi. To už se nemohl položit do postele. Vrátil
se k matce. Bylo k půlnoci. Sotva vstoupil, maminka si toho
všimla a dávala mu pokyn, aby odešel. Don Bosco se rozpla-
kal. „Jdi pryč,“ šeptala, „prosím tě! Já takto trpím dvojnásob.
To je to poslední, oč tě prosím. Jdi! S Bohem!“ Don Bosco
poslechl a vyvrávoral ven. Krátce nato maminka vešla do
agonie. Bylo to 25. listopadu 1856. Don Bosco nespal, nemo-
hl. Ke třetí hodině slyšel kroky bratra Josefa. Přišel mu ozná-
mit, že je maminka mrtvá. Oba se rozplakali. Rozplakali se
i ostatní klerici a chlapci, kteří Josefa doprovázeli.
Pak se musel Don Bosco uklidnit. Když oznamoval ko-
munitě, co se stalo, řekl: „Ztratili jsme matku, ale jistě nám
bude pomáhat z nebe. Byla svatá.“ Byla to pravda. Všech-
no dala opuštěným dětem. Když ji některé ženy chystaly do
rakve, prosily Dona Boska, by si mohly vzít něco po ní na
památku. Ale měla jen jedny slušné šaty a ty měla do rakve.
Ostatní spotřebovala pro chlapce. V kapse jí nalezli jen 12
lir, které neměla čas utratit. Don Bosco jí je dal, aby si kou-
pila šátek na hlavu.
Hned ráno šel Don Bosco s Josefem Buzzettim do kostela
Panny Marie Těšitelky a sloužil tam v kryptě mši svatou za
zemřelou. Pak se dlouho modlil před oltářem. Jistě se do-
poručoval do mateřské ochrany Panny Marie Těšitelky za-
rmoucených a svěřoval jí své dílo. V Oratoři byla slavná zá-
dušní mše svatá a všichni chlapci při ní přistoupili ke stolu
Páně. Pohřeb byl skromný. Oratoř vyprovodila maminku do
farního kostela, při průvodu se střídal zpěv žalmu s hudbou
kapely a tak ji doprovodili až na hřbitov.
Don Bosco do smrti zachovával maminku ve své pa-
měti. Modlil se za ni každý den, o výročí dával z ni sloužit
mši svatou, často s ní v duchu hovořil. I ve snách ji často
viděl. V roce 1860 ji viděl ve snu někde u kostela Těšitelky
v blízkosti kláštera svaté Anny. Byla velmi krásná. „Jak to,
maminko, vy zde? Nejste mrtvá?“ „Jsem mrtvá, ale žiju,“
řekla. „Jste šťastná?“ „Moc šťastná!“ Don Bosco se jí ptal,
jestli šla po smrti přímo do nebe. Odpověděla, že hned ne.
Pak se jí ptal na některé zemřelé hochy, zda jsou v nebi.
Řekla, že ano. Pak chtěl něco vědět, co se vidí v nebi, co se
tam prožívá, ale odpověděla, že to jsou věci, které by nepo-
chopil. Pak ji viděl nádherně oblečenou, celou zářící a ma-
jestátní. Za ní byl sbor. Dala se do zpěvu a byl to zpěv díků
a byl úžasný, takový, že na světě nic takového neexistuje.
Ten zpěv tak uchvátil Dona Boska, že už nebyl schopen na
něco se ptát. Markéta mu jenom řekla: „Čekám tě, protože
my dva musíme být spolu navždycky.“ A zmizela.
Don Rua vypravoval, že smrtí matky Markéty se otevřel
veliký problém, kdo na její místo. Don Bosco v první chvíli
uvažoval, zda by neměl přibrat k dílu nějaké sestřičky, které
by si vzaly na starost domácnost tak veliké rodiny. Dokonce
problém předložil jednou chlapcům na večerním slovíčku.
Ale chlapci se toho polekali. Báli se, že to bude pro ně zna-
menat omezení. Prosili Dona Boska, aby raději vzal nějakou
ženu z venku. Tak se stalo, že po matce Markétě nastoupi-
la paní Jana Marie Ruová, maminka klerika Ruy, která už
dlouho s Don Boskovou maminou spolupracovala.
Obětovala se. Opustila svou domácnost a zvolila napros-
tou chudobu Oratoře, kam se nastěhovala. Byla to žena už
starší, fyzicky silná, rozšafná, trpělivá a umrtvená, zbožná bez
úzkostlivostí a opravdu dobrá. Víc ji to táhlo k učňům než ke
studentům. Ani ona nebyla sama. Don Boskova tetička Ma-
riánka jí dále pomáhala, pomáhala i nějaká paní Caglierová,
také matka klerika Bellia, do Oratoře docházela i nějaká sleč-
na z rodiny De Maistrů, ale ta se pak stala řeholnicí.
Těch bolestí musel Don Bosco prožít více. Onemocněla
mu teta, těžce onemocněl i bratr Josef, onemocněl a zemřel
nadějný klerik Jan Massaglia, přítel a krajan Dominika Sa-
via. Sklátila ho nějaká střevní nemoc. Zemřel doma v Mar-
moritu a existují dopisy, které si vyměnili on a Savio. Prý
i jeho smrt Don Bosco předpověděl.
46 Don Boskova láska k papeži
Svatý Petr! Papež! Po Ježíši Kristu svátostném neznal Don
Bosco na zemi osobu, kterou by více ctil a miloval. Zcela
uvědoměle. Svým chlapcům vždycky říkal: „Poslouchejte:
jakmile vám někdo začne mluvit zle o papeži, už je to jasné,
to je nepřítel víry a náboženství.“ Biskup Emilián Manacor-
da řekl v pohřební řeči: „Don Bosco byl v celém svém smýš-
lení, mluvení a jednání samá skromnost, samá pokora. Ale
stačilo vyslovit slova ‚římský papež‘, a už se celý rozpaloval,
mluvil živě, vroucně. Nikdo s ním nikdy nemluvil na téma
papež, aby nepozoroval, že je to pro něj autorita. Před pape-
žem byl Don Bosco vždy učenlivý jako malé dítě.“
To byl převážně výsledek jeho studií dějepisných, se kte-
rými začal v roce 1834 jako prostý klerik. V létech 1851–
1861 byl stále ponořen do těchto studií. Četl Bollandisty,
které zakoupil pro knihovnu Oratoře, a jiné. Když se četla
v jídelně na pokračování obsažná díla Henrionova, Rohrba-
cherova, Audisiova, Schmidtova a jiná, chválil, ale říkal, že
jsou to dějiny obecné, snad církevní, ale málo mluví o osob-
nostech papežů, o jejich profilech. A přece jsou to ústřední
postavy církevních dějin. V světských dějinách se tolik ho-
voří o králích a knížatech, nemá se aspoň tolik mluvit o pa-
pežích?
V duchu těchto zásad začal už v roce 1849 skládat církev-
ní dějiny a skutečně v nich dal první místo papežům, které
bránil proti všelijakým výmyslům nepřátel papežství. Byly to
dějiny široce pojaté a spjaté s dějinami světa. Tuto práci do-
vedl až do začátku 19. století a jak pokračoval, dával jednot-
livé sešity přepisovat kleriku Jakubu Belliovi, až Bellia pře-
psal celé dílo. Bohužel nedal je do tisku. Pořád ještě studoval
a dílo vylepšoval. Nosil rukopisy s sebou a stále je doplňoval.
Bohužel toto váhání vedlo ke ztrátě tak cenného díla.
Už v roce 1862 se mu stalo, že při jednom výletě s chlap-
ci zapomněl část rukopisu a přišel na to, když už byl zase
šest mil od místa, kde přenocoval. Tehdy se don Angel Savio
vrátil a rukopis šťastně nalezl. Horší to bylo v roce 1870.
Don Bosco zapomněl poslední svazek ve vlaku a přišel na to
až několik dní poté. Pak marně pátral. Práce skoro hotová
zmizela a Don Bosco už nenalezl čas, aby vše dokončil.
Mrzelo ho to a vybízel ustavičně své kleriky, aby studova-
li církevní dějiny, aby jeho úmysl mohli uskutečnit. Přitom
se měli držet zásad: psát prostě, aby rozuměl každý venko-
van nebo dělník, a psát s velikou láskou a úctou ke Kristo-
vu náměstku. Zvláště k tomu měl dona Bonettiho a dona
Cerrutiho.
240
|
|
25 Pages 241-250 |
▲back to top |
|
|
25.1 Page 241 |
▲back to top |
V době, o které vypravujeme, byl Don Bosco zvláště
ponořen do těchto studií a úvah. Od roku 1854 pracoval
na sérii knížeček Katolického čtení, ve kterých chtěl právě
vypravovat životopisy papežů prvních tří století. A protože
toho byl plný, vypravoval tyto věci o nedělích v odpoledních
kázáních. Byly to promluvy někdy dlouhé, třeba půldruhé
hodiny, ale hoši to chtěli, nutili ho, aby vypravoval ještě, tak
byla látka zajímavá. Většinu materiálu měl z bohatého zdro-
je Bollandistů, ale přibíral ještě další a další prameny. Jeho
zázračná paměť mu sloužila dále, takže mohl pracovat s pl-
ným zaujetím. Často posílal chlapce s lístečky do univerzit-
ní knihovny k profesoru Peyronovi a na nich uváděl knihu,
stránku i odstavec a jen chtěl, aby to pan profesor vyhledal
a nechal přepsat. Někdy diktoval některému kleriku celé
pasáže zpaměti, tak to měl otisknuté v hlavě. A bylo to ci-
továno správně, i znalci to potvrzovali, např. domácí prelát
papeže Pia IX., pozdější kardinál Tripepi, který z Don Bos-
kových knížeček čerpal, ale také si obsah ověřoval.
Na leden 1857 vyšla první publikace z této řady: „Život
svatého Petra, knížete apoštolů, prvního papeže po Ježíši
Kristu“, péčí kněze Jana Boska. Ke knížce Don Bosco připo-
jil ještě Marengovu „Cestu svatého Petra do Říma“, s uvede-
ním všech dokladů dokazujících, že apoštol Petr byl skuteč-
ně v Římě. Počet stránek 180. Don Bosco v úvodu sliboval
vydávat životopisy prvních papežů soustavně, jen co k tomu
dozraje čas.
47 Obrana víry
Zatímco Don Bosco zpracovával dějiny církve, aby dal li-
dem do rukou bohatý materiál, svědčící pro církev, musel se
dále potýkat s nepřáteli církve. Dále pokračovala polemika
s protestanty. K starým známým se přidala ještě nová sekta,
kterou uváděl v život polský sektář Ondřej Towianski, síd-
lící ve Švýcarsku. Vyšel z magnetismu a okultismu, popíral
stvoření světa, milost, dědičný hřích, svobodné rozhodová-
ní, Kristovo božství, svátosti, kněžství, atd. Učil také převtě-
lování duší. Všechno zahaloval do jakéhosi lidového mysti-
cismu.
V Turíně byl od roku 1840, tam bylo proti němu v roce
1850 zavedeno soudní církevní řízení. Získal dokonce
několik turínských kněží a několik rodin. V propagandě
byl hlavní bod očistec. To bylo společné s protestanty a tato
skutečnost se odrazila v další knížce Čtení na měsíc únor:
„Dvě konference mezi dvěma protestantskými kazateli a ka-
tolickým knězem o duších v očistci“. Napsal kněz Jan Bosco.
Byly to skutečné diskuse vedené s Donem Boskem, jen tro-
chu upravené, aby látka měla potřebný pořádek.
Z Don Boskovy předmluvy vyplývá, že Katolické čtení
za první čtyři roky existence rozšířilo mezi katolický lid na
700 000 knížek. Ovšem druhá strana mluvila o milionech
svých výtisků, odtud výzva ke katolíkům, aby se nenechali
zahanbit.
48 Jiné Don Boskovy publikace
Než budeme hovořit o roku 1857, musíme se ještě zmí-
nit o další ediční činnosti Don Boskově v roce minulém.
U Paravie vytiskl Don Bosco 6 000 kopií knížky „Snadný
způsob, jak se naučit biblickým dějinám“, 3 000 kopií „Ži-
vota svatého Pankráce“, 2. vydání, 4 000 „Pokynů pro křes-
ťanské dívky“, které Don Bosco rozšiřoval, když kázal někde
na venkově. Mimo to v prvním vydání v 6 000 výtisků vydal
„Klíč od nebe v rukou katolíka, který plní povinnosti dob-
rého křesťana“, napsal kněz Jan Bosco. Byl to přehled pravd
katolického náboženství s připojením malého kostelního
zpěvníčku.
„Klíč od nebe“ se podobá hodně „Opatřenému jinochu“,
s tím rozdílem, že byl určen věřícím všeobecně a tedy ne-
byly v něm věci určené výslovně mládeži. Tento „Klíč od
nebe“ (česky se říkalo „Nebeklíč“) měl 496 stran a měl veli-
ké rozšíření jako „Opatřený jinoch“. Písmena byla veliká, jak
se to líbilo venkovským lidem. Měl na 40 vydání a po Itálii
se rozletělo asi 800 000 výtisků.
Kolem Nového roku musel vyjít také „Galantuomo“ na
rok 1857 pro čtenáře Katolického čtení. Jako vždycky byl
to kalendář lidový, proto hodně očekávaný – lidé v té době
neměli doma jiné zábavné čtení. Chtěl-li Don Bosco, aby
se četlo Katolické čtení, lidové, ale vážné, musel lidem dát
také něco méně náročného. Pojednal tam opět o krymské
válce, velebil vojáky francouzské i piemontské, jací to byli
hrdinové, ale také a hlavně chválil jejich zbožnost, to, jak si
rádi nechali posloužit ve věcech náboženských, rozhovořil
se o šesti obětavých otcích lazaristech a šedesáti sestrách
vincentkách, které tam konaly sanitní službu, z nichž jeden
kněz a deset sestřiček ve službě nemocným přišlo o život.
Po tomto vzpomínkovém článku následoval článek o lido-
vých pověrách. Pan farář přišel do maštale, kde venkované
drželi noční bdění. Slovo dalo slovo a přešlo se na všelijaká
znamení, na číslo 13, na nešťastný pátek, na sny, na houká-
ní sýčka, na bludičky atd. Rozumí se, že pan farář řekl své
a lidé mu dali za pravdu.
Další práci si dal s novým vydáním „Opatřeného jino-
cha“. K dosavadním modlitbám přidal novénu a zasvěcení
Neposkvrněné Panně Marii, článek o krásné ctnosti, mod-
litbu, jíž se svatý Alois zasvětil Panně Marii, způsob, jak se
nejlépe zpovídat a chodit k přijímání, formuli duchovního
svatého přijímání, známky duchovního povolání, modlit-
bu za správnou volbu povolání, jak slavit novénu k svaté-
mu Františku Saleskému, zádušní hodinky, hrdinský úkon
odevzdanosti za účelem získání plnomocných odpustků pro
duše v očistci. Protože zamýšlel založit ještě družinu svaté-
ho Josefa pro učně, přidal ještě sedm bolestí a sedm radostí
svatého Josefa. Pak ještě později v roce 1868 přidal novénu
k Panně Marii Pomocnici.
Je těžké stanovit nebo jen odhadnout dobro, které tato
modlitební knížka pro mládež způsobila. Ona byla učebnicí
náboženského života jeho chlapců.
49 Loterie a cesta do Janova
Don Bosco se delší dobu zabýval úmyslem zajet do Li-
gurska do Janova a v tom smyslu psal tamnímu arcibisku-
pu Charvazovi. Poslal mu jeden výtisk svých Dějin Itálie
a také ho žádal, aby se ujal šíření Katolického čtení. Dalším
důvodem cesty bylo jednání s donem Františkem Mon-
tebrunem, který v Janově založil podobné dílo jako Don
Bosco v Turíně, a byl by si přál, aby se obě díla spojila v jed-
no.
241
|
|
25.2 Page 242 |
▲back to top |
Ještě než Don Bosco vyrazil na cestu, dal do pohybu další
velikou loterii, osvědčený to prostředek, jak získat peníze,
když se potřeboval udržet nad vodou. Tolik chlapců a tolik
bohumilých akcí žádalo také peníze. Z vody nikdo nežije.
Cestu mu oddálila bratrova nemoc. Onemocněl v Ora-
toři, stejně jako před měsícem matka – na zápal plic. Hro-
zilo nebezpečí katastrofy. Ošetřující lékař doktor Musso
nesliboval nic dobrého. Jednoho večera Don Bosco vešel
do světnice, kde bratr ležel. Byli tam shromážděni Buzzetti,
Jakub Rossi, Davitto, Reano a Don Boskova švagrová. Don
Bosco se chtěl pacienta zeptat, jak mu je, ale ten jen šeptal.
Don Bosco držel svou ruku na ruce bratrově a snažil se
ho těšit. Dobrou hodinu s ním takto byl. Pak mu řekl: „Josíf-
ku můj drahý, budeme teď tak dlouho útočit na Pannu Ma-
rii, až tě uzdraví. Jsi pro to? Ty nemusíš mluvit, jen se k nám
přidej myslí.“ A modlili se. Pak Don Bosco odešel na lůžko.
Druhý den bylo Josefovi podstatně lépe a v následujících
dnech se zcela uzdravil. Panna Maria skutečně pomohla.
Jen co lékař prohlásil, že je bratr mimo nebezpečí, vydal
se Don Bosco na cestu do Janova. Pořídil, co pořídil. Ve věci
dona Montebruna zatím nic velkého. Ono to nebylo tak leh-
ké spojit dvě díla v jedno, protože jedna instituce by musela
právně zaniknout. Byli zde dobrodinci a ochránci díla, to
nebylo možno tak šablonovitě řešit. Jednání se odložilo, oba
kněží udržovali přátelské styky, ale nakonec z toho nic ne-
bylo.
Po návratu se Don Bosco vrhl zcela do loterie. Zase byla
celá Oratoř ve znamení psaní dopisů a rozesílání loterních
lístků jako jindy. Ještěže zde už byla nějaká praxe a vědělo
se, jak na to.
50 Ruch kolem loterie
Zase komise, která si vzala za úkol dát loterii úřední fasádu,
složená z řady význačných osobností, uveřejnila manifest
adresovaný veřejnosti. V něm dopodrobna popsala vše, co
Oratoř koná ve prospěch drobného lidu a hlavně ohrožené
mládeže. Jistě to napsal sám Don Bosco, který nejlépe dove-
dl vystihnout cíle své bohumilé instituce.
K manifestu byl připojen řád loterie a už se začínaly
scházet první darované předměty. Mezi nimi byl olejový ob-
raz znázorňující jeden výjev z „Osvobozeného Jeruzaléma“,
básně od Orlanda Tassa. Darovalo jej ministerstvo vnitra
a příslušný věnovací dopis podepsal ministr Rattazzi.
Do toho přišla i kapka hořkosti. Don Bosco dostal cirku-
lář od města, ve kterém se vybízely všechny dobročinné in-
stituce, aby nahlásily ve smyslu vojenského zákona všechny
osoby mužského pohlaví, narozené v roce 1839 za účelem
odvodu ke zbrani. Každá měla být popsána mnoha údaji.
Donu Boskovi se sevřelo srdce při pomyšlení, že má kleriky,
kteří také podléhají branné povinnosti, a že bude muset
o každého bojovat, aby mu získal odklad, případně vynětí
ze služby. Ano, o Jana Cagliera a Jana Turchiho se hned pí-
semně tahali dva starostové – turínský a castelnuovský. Pre-
fekt Oratoře don Alasonatti napsal do Castelnuova starosto-
vi dopis, kde vypisuje stav podniku pro ohroženou mládež
i důležitost postavení zmíněných kleriků v této instituci.
Od té doby musel Don Bosco vždy v prosinci vypiso-
vat brance z řad kleriků i chlapců Oratoře. Ještě se chova-
jí v archivu salesiánů tyto spisy s přiloženými žádostmi na
biskupy, aby pro kleriky užili práva žádat vynětí z vojenské
služby a jiné přináležitosti. S touto věcí bylo spojeno i hle-
dání značných peněžních sum, potřebných pro případné
vykoupení z prezenční služby, což zákon také za určitých
okolností připouštěl. I zde Don Bosco udělal všechno, jen
aby zachránil co nejvíce duchovních povolání od zkoušky
kasáren.
51 Svatá smrt Dominika Savia
V roce 1857 byl půst od 25. února do 12. dubna. Don Bosco,
aby vyšel vstříc potřebám lidu, vydal na březen v Katolic-
kém čtení „Křesťanské Velikonoce“. V nich vysvětloval
vznik a význam tohoto vrcholného období církevního roku
i povinnosti křesťana spojené s touto dobou.
Boj o víru pokračoval. Protestanti v poslední době pro-
nikli do Chieri. Pastor Bert tam otevřel stanici v domě ně-
jakého Žida. Ovšem Chieri a Turín, to byl přece jen rozdíl.
To už byl venkov, hodně zachovalý ve víře. Proto i odezva
byla podle toho. Bert si musel vzít četnickou asistenci a ta
samozřejmě svým postojem nahrávala protestantům. Ještě
horší bylo, když se ofenziva posunula ještě dále, na Castel-
nuovo, Don Boskovo rodiště. V Castelnuovu byl starostou
člověk ve víře chladný, politický liberál, ten přál protestan-
tům a dovolil, aby si najali veliký sál v domě jistého Modina,
protestanta, a tam odtud šířili své nauky. Ale ohlášená kon-
ference a přednášky vzbudily odpor v katolické veřejnosti.
Farnost byla ve varu. Někteří zvlášť průbojní se ptali faráře
Cinzana, kaplana a také Dona Boska, co mají dělat a jak da-
leko se může jít. Odpověď byla opatrná a nabádavá zároveň:
Na veřejném místě není dovoleno dělat násilí, natropit ško-
du na majetku a podobně, ale uspořádat hlasitý protest –
demonstraci, je dovoleno. Moudrému napověz…
V neděli 1. března kolem šesté večer přišel do domu Mo-
dinova pastor Gai. Asi třicet lidí se sešlo na jeho přednášku,
více ze zvědavosti než z jiných důvodů. Ale současně se
v městečku shromáždilo asi 600 osob, většinou mladých.
Udělali průvod a šli manifestovat před zmíněný dům. De-
monstranti volali „Pryč s protestantstvím“, křičeli a dělali
hluk až do desáté hodiny v noci, takže nedovolili, aby před-
náška začala. Marně starosta hrozil, že všechno udá a právo
prosadí. Emisaři museli z obce pryč, Gai se schoval a odešel
až ráno.
Modinovi udělali občané 4. března další demonstraci,
aby ho přinutili z obce odejít, ale jeho přátelé nechtěli vykli-
dit pole. Castelnuovo bylo přece vyhlédnuto pro předsunuté
pole k útoku na celý astijský kraj. Ti dosáhli s pomocí sta-
rosty toho, že proti čtyřem vůdcům demonstrace byl vydán
zatykač. Důvod k zatčení byl, že prý bránili výkonu shro-
mažďovacího práva. Obec byla krajně vzrušena, ale přesto
byli dva zatčení: Josef Savio a Petr Cafasso, bratr svatého
Cafassa. Další dva utekli do Borga Cornalense k vévodky-
ni z Montmorency: Josef Turco a matka pozdějšího bisku-
pa Bertagny Matylda Bertagnova. Don Cafasso však nene-
chal postižené na holičkách. Zaplatil za ně 4 000 lir kauci,
aby byli provizorně puštěni na svobodu a sám je uprostřed
nadšení lidu doprovodil zpět do Castelnuova. Dostalo se
jim triumfálního přivítání jako hrdinným obráncům víry
otců. To byla poslední návštěva svatého Cafassa v rodišti.
Pak byl soud, ale dopadl dobře. Všichni čtyři obžalovaní
242
|
|
25.3 Page 243 |
▲back to top |
byli osvobozeni, protože i jim musel soud přiznat právo na
demonstraci. Nikomu neuškodili ani na osobě, ani na ma-
jetku, a hájit víru měli právo. I starosta musel nechat úřadu
a v dalších volbách ho nikdo nevolil ani do rady. Po celém
kraji tato událost působila jako zdravá injekce proti obecné
ustrašenosti a malátnosti.
Snad měly na tomto triumfu podíl i modlitby svatého
Dominika Savia, který tou dobou ještě studoval u Dona
Boska gymnázium a jako on hořel pro papeže a katolickou
pravdu. Často říkal, že by tak rád někdy viděl Svatého otce.
Také často opakoval, že by mu rád něco pověděl. Když se ho
jednou dobrý otec tázal, co by chtěl říci Svatému otci, od-
pověděl, že měl sen, a v tom snu byl v nějaké krajině samá
mlha, lidé tam chodili, jakoby nemohli najít cestu a nějaký
člověk mu řekl, že je to Anglie. V tom se ukázalo v mlze
světlo, které rostlo, až se celá země ozářila pochodní, kte-
rou nesl ve slavném průvodu Svatý otec. To katolická víra
ozářila Anglii. Prosil Dona Boska, aby to sám Svatému otci
vyřídil.
Dominik se zde ukázal jako prorok. Skutečně katolíci
dostali v Anglii svobodu, byla znovu zřízena hierarchie, cír-
kev – celá staletí zakázaná, začala žít novým plným životem.
Savio předvídal také svou brzkou smrt. Říkal, že si musí
pospíšit, protože brzy odejde na věčnost. V lednu při cvi-
čení šťastné smrti se chlapci jako obyčejně modlili Otče-
náš, Zdrávas a Sláva Otci za toho, kdo z nich první zemře.
Dominik žertem několikrát prohodil: „To jste se modlili za
mne.“
Jeho zdraví skutečně nebylo dobré. Don Bosco ho poslal
domů na zdravotní dovolenou, aby pookřál na rodném po-
větří. Hoch poslechl a šel. Jenže dopis, ve kterém oznamoval
svůj příjezd, se opozdil, a Dominik musel z Castelnuova do
Mondonia pěšky. Matka se ho ptala, jak to, že si troufá jít
sám? On na to, že nebyl sám, šla s ním jedna paní. Matka ho
hned plísnila, proč ji nepozval do domu, ale on řekl, že se na
kraji vesnice najednou ztratila a už ji neviděl. Domácí byli
přesvědčeni, že to byla Panna Maria.
Dominik se zdržel doma jen několik dní a pak se zase
vrátil do Oratoře. Nechtěl být doma, stýskalo se mu. Také
nechtěl zameškat studium. Don Bosco ho měl rád a byl by
ho rád měl stále u sebe, ale lékaři byli jiného náhledu. Trvali
na tom, že si musí jaksepatří odpočinout a načerpat sil: tím
více, že poslední dobou hodně kašlal.
Don Bosco napsal jeho otci a odjezd byl stanoven na 1.
března. Měl pro něho přijet otec s bryčkou. Dominik cítil,
že se nevrátí. Byl stále Donu Boskovi v patách a pořád se ho
na něco vyptával z duchovního života, ohledně posmrtného
života, na to, jak by se nejlépe připravil na smrt. Pro Don
Boska to bylo trapné, ale musel se mu věnovat laskavě, jak
nejlépe mohl.
Ráno toho 1. března si vykonal s ostatními ještě cvičení
šťastné smrti, setkal se ještě s přáteli z družiny Neposkvr-
něného Početí Panny Marie, kterou založil, dal všem dobré
rady a se všemi se rozloučil. Ještě jednou se pokusil Dona
Boska oblomit, aby ho nechal v Oratoři, že by to tak dlouho
netrvalo, ale nebylo zbytí. Nešlo to.
Když přijel otec, Don Bosco a všichni chlapci ho vypro-
vodili k vozu. Dominik se Dona Boska držel za ruku a než
vystoupil na bryčku, obrátil se na kamarády a řekl: „Sbo-
hem, kamarádi, sbohem všichni! Modlete se za mne a na
shledanou tam, kde budeme vždy s Pánem.“ Prosil ještě
Dona Boska, aby ho zapsal do seznamu těch, kteří mohou
dostat odpustky pro hodinu smrti, políbil Donu Boskovi
ruku a – odjel.
Doma mu přivolali lékaře, ten konstatoval nějaký zánět,
léčil ho, jak uměl. Nemoc měla celkem krátký průběh, chví-
le úlevy a zase zhoršení. Nakonec byl lékař přesvědčen, že je
všechno zase na dobré cestě, jen Dominik měl jiné mínění.
Dal se zaopatřit, vše si sám řídil až do konce.
Byl večer 9. března. Dominik byl veselý, nikdo by byl
nevěřil, že se blíží smrt. Ještě půl druhé hodiny před smr-
tí přijel pan farář z Castelnuova a žasl, že si Dominik sám
organizuje modlitby za umírající. Potěšil ho, slíbil, že zase
přijde, a odjel. Dominik asi půl hodiny spal, pak se probudil
a zvolal: „Tati, už je to zde. Prosím tě, vezmi mého ‚Opatře-
ného jinocha‘ a předříkávej mi modlitby za šťastnou smrt.“
Maminka se dala do pláče a vyšla ven. Otec se zlomeným
srdcem a s velkým násilím předříkával modlitby. Když četl
slova „až se má duše objeví před tebou a poprvé uvidí ne-
smrtelný jas tvé velebnosti, neodmítej ji od sebe, ale obe-
jmi ji svou milosrdnou láskou, abych tě mohl věčně velebit“
řekl: „Ano, to chci. Tak, tatínku, … na věky velebit Pána
Boha…“ Zdálo se, že opět usnul, ale krátce nato otevřel ná-
hle oči, usmíval se a jasně řekl: „Sbohem, tati, ach, jak krás-
né věci vidím!“Pak s rukama zkříženýma na prsou sklesl do
podušek a vydechl.
„Země má o jednoho anděla méně a nebe o jednoho
více,“ řekl Don Bosco, když dostal z Mondonia psaní, ve
kterém mu kovář Savio oznamoval synovu smrt. Stejné
smýšlení měli i všichni, kdo Dominika znali.
Později vypravoval pan Savio zvláštní věc. Asi měsíc od
Dominikovy smrti nemohl večer usnout, když tu se náhle
otevřel jeden roh u stropu světnice a tam se mu zjevil Do-
minik celý zářící a usměvavý. „Dominiku, jsi v nebi?“ ptal
se otec. „Ano jsem v nebi.“ „Když už jsi v nebi,“ pokračo-
val dialog, „modli se za své bratry a sestry, aby všichni přišli
také do nebe.“ „Budu se modlit.“ „A za mne a za maminku
také, abychom se všichni jednou sešli v nebi.“ „Ano, budu
se modlit.“ Pak všechno zmizelo a bylo šero jako dříve.
52 Svatopostní námaha
Od 2. března byl zase každý den katechismus. Zase se kaž-
dý den hrnuly do Oratoře zástupy mládeže a katechisté měli
co dělat. Don Bosco doporučoval, aby byli jako svatý Fran-
tišek Saleský omnibus omnia facti – všechno všem, jak to
stojí v modlitbě o něm. Často říkával: „Pomáhejte mi spa-
sit duše.“ Když mu jednou Angel Savio říkal, aby se šetřil,
později vstával a dříve šel spát, odpověděl: „Odpočinu si, až
budu nějaký ten kilometr za měsícem.“ Za jeho příkladem
všichni v té postní době žili jako za mobilizace. Don Bosco
teprve po katechismech bral za sebe některého klerika a od-
cházel do konviktní knihovny pracovat na svých knížkách.
V předvečer svátku svatého Josefa šel Don Bosco bla-
hopřát donu Cafassovi. Tak to dělal každý rok. Pak strčil
do dveří také klerika, kterého měl s sebou. Cafasso položil
prst na místo v breviáři, kde právě zůstal, a zahleděl se na
mladičkého klerika. „Kdypak jste byl oblečen do duchov-
ního roucha?“ „Abych pravdu řekl, nevzpomínám si ho-
nem.“ „A u svatého přijímání?“ „Také nevím,“ odpověděl
243
|
|
25.4 Page 244 |
▲back to top |
rozpačitě klerik. „Škoda,“ řekl světec. „Určitá data se musí
pamatovat a každý rok hezky vesele slavit,“ upozornil a kle-
rika propustil. Tehdy se právě připravoval do tisku nový
svazek Katolického čtení „Život svatého apoštola Pavla“
z pera kněze Jana Boska.
12. dubna slavila Oratoř Velikonoce. Předtím Don Bosco
proseděl hodiny a hodiny ve zpovědnici a dával chlapec-
ká svědomí do pořádku. Stalo se tehdy, že přišel do Turína
hoch, který několik let chodil za prací po Itálii a deset let si
už nenašel čas, aby se vyzpovídal. Kamarád mu řekl, aby šel
s ním pozdravit Dona Boska. Šli, ale Don Bosco zpovídal.
Už pomalu končil a oni čekali, až se zvedne ze zpovědnice.
Když poslední penitent vstával a odcházel, ten kamarád pře-
kvapeného mladíka najednou postrčil, že dopadl právě na
klekátko. Don Bosco ho pěkně pozdravil, přivítal ho a hned
mu řekl, aby se jen s klidem vyzpovídal, vlastně že mu sám
řekne, co všechno udělal. A tak se znenadání konala i tato
neplánovaná zpověď. Dotyčný ještě po mnoha létech vzpo-
mínal na kamarádův šťastný nápad a jak to pěkně dopadlo.
Po svátcích obnovily všechny tři oratoře normální ži-
votní rytmus, hlavně ta u Porta Nuova, zasvěcená svatému
Aloisovi. Tam zatím dělal improvizovaného ředitele zbožný
advokát Kajetán Bellingeri, ale tak to nemohlo dál jít. Byl
přece jen pouhý laik. Don Bosco hledal kněze, který by na-
hradil zemřelého dona Rossiho, až ho našel.
Jednoho dne potkal na ulici Dora Grossa doktora Leo-
narda Murialda, který už tolikrát vypomáhal na Vanchig-
lia i na Porta Nuova. A hned, jestli by mu nezaplatil jednu
kávu. Murialdo souhlasil a hned vešli do nejbližší kavárny.
Tam mu Don Bosco nadhodil, co kdyby si vzal na starost
oratoř sv. Aloise. Murialdo byl světec a přijal. Bylo to veli-
ké štěstí, protože by nikdo Dona Boska tak plně nezastoupil
jako právě on. Řediteloval tam až do roku 1865, kdy odešel
do Paříže na jeden školní rok do slavného semináře sv. Sul-
picia. Pro oratoř sv. Aloise byl druhým Donem Boskem.
Don Bosco obstarával dále pro všechny oratoře katechis-
ty a držel vrchní velení. Na Valdoku zůstal ředitelem v první
osobě až do roku 1862.
53 Události jarních měsíců
Nikdo nezjistí, co obětavé práce stálo uspořádání loterie jak
Dona Boska samého, tak dona Alasonattiho, mladé kleri-
ky, ale i dobročinné pány z města, kteří dali akci svá jména.
Všechno to chtělo mravenčí práci a píli i hodně sebezápo-
ru. Don Bosco poslal jako obyčejně loterní lístky i různým
ministerstvům. Ministr války La Marmora si osobně pone-
chal 400 lístků a zpět poslal k dalšímu použití zbylých 160,
ministr školství Lanza poslal zpět všech 400 lístků s tím, že
jeho ministerstvu je cizí tento způsob podpory, ale součas-
ně poukázal jako prémii pro školy Oratoře obnos 1 000 lir,
konečně ministr vnitra Rattazzi zaplatil všech 400 lístků, ale
lístky vrátil k dalšímu prodání. K dekretu přiložil ještě dopis
vlastní.
Několik týdnů nato dvě korunované hlavy poslaly pod-
poru. V Itálii byla na návštěvě ruská carevna vdova. Byla
také v Turíně a byla přijata s veškerými protokolárními po-
ctami, jako by se zapomnělo na nedávnou krymskou válku.
Politika má svá tajemství. Carevna udělila řadě osobností
ruské řády, jen ministra Lanzu a Rattazziho úmyslně igno-
rovala. Mimo jiné obdarovala i některé dobročinné institu-
ce. Také Don Bosco dostal 300 lir. Pak přišel na řadu král
Viktor Emanuel II. I jemu Don Bosco poslal 500 loterních
lístků, které na jeho účet vyrovnal generál d’Angrogna. Pak
se stalo, že král potkal d’Angrognu a znovu mu nařizoval,
aby koupil od Dona Boska 500 lístků, načež tento, aniž se
zmíniv o tom, že již 500 lístků zaplatil, vyžádal si dalších
500, takže podpora byla ještě větší. Jak vidět, ani jeden ani
druhý již nevzpomínali na „neuctivé“ dopisy, jimiž Don
Bosco v roce 1855 hrozil králi Božími tresty. Ano, král do-
konce v rozmluvě s janovským arcibiskupem Charvazem
v roce 1867 výslovně řekl, že Don Bosco je svatý.
Zatím zde byl květen a na tento mariánský měsíc Don
Bosco připravil a vydal pro Čtení „Mariánský deník s vy-
líčením obrácení Marie Alfonse Ratisbony na katolickou
víru“. Autor nebyl uveden.
Na měsíc máj přišel Don Bosco s novinkou. Řekl chlap-
cům, aby si sami formulovali nějaké předsevzetí neboli du-
chovní kvítek na Mariin měsíc a aby mu to dali písemně
k povzbuzení ostatních. Líbil se kvítek: „Mám pět smyslů
a třicet dní v měsíci. Umiňuji si, že každý den některému ze
smyslů něco odřeknu, a to tak bude šestkrát za sebou, tak
abych přišel radostně až na sám konec měsíce.“ Don Bosco
zvláště chválil tyto kvítky: políbit aspoň třikrát denně me-
dailku Panny Marie, políbit křížek před usnutím, dát kama-
rádovi dobrou radu, přečíst si něco o Panně Marii, zbožně
konat modlitby před jídlem a po něm, před prací a studiem
a na konci, dělat dobré znamení svatého kříže.
16. května večer dal jeden chlapec Donu Boskovi veřej-
ně otázku, co dělal Dominik Savio, že byl tak hodný, svatý
a pravý syn Panny Marie. Don Bosco řekl, že jeho klíčem do
nebe a zároveň zámkem, kterým se zamkl proti ďáblu a jeho
svodům, byla vzorná poslušnost k duchovnímu vůdci a na-
prostá důvěra k němu.
Červen přinesl Oratoři zcela novou skutečnost. Prv-
ní chovanec Oratoře dosáhl vrcholu svého snažení a byl 6.
června vysvěcen na kněze. Byl to Felix Reviglio. Druhého
dne byl svátek svaté Trojice a Reviglio, asistován Donem
Boskem, soužil primiční mši v Oratoři. Večer se pak s Ora-
toří rozloučil, aby se věnoval duchovní službě v arcidiecézi.
Stal se farářem ve Volpianu a pak u sv. Augustina v Turíně,
vynikl jako dobrý moralista, patřil k nejváženějším kněžím
v Turíně. Donu Boskovi zůstal vždy vděčný a Don Bosco ze
své strany mu zůstal vždy otcovsky nakloněn jako každému
dalšímu knězi, který u něho vystudoval, a pak odešel jinam.
O mnohých takových věcech budeme ještě mluvit.
Pro Dona Boska byl každý kněz osobou nedotknutelnou,
protože dostal svěcení a tím se stal něčím, co patří Bohu
a ne světu. V té době se v ivrejské diecézi rozmnožily kos-
telní loupeže. Biskup v pastýřském listě naříkal dokonce
hned na sedm takových případů, kdy byly i konsekrované
hostie zneuctěny lupičem. Biskup nařídil farářům, aby radě-
ji zlaté kalichy prodali a opatřili si kalichy jen pozlacené, ale
z levného kovu. Kostely, kde došlo k loupeži, považoval za
znesvěcené a podle církevního zákona v nich nedovoloval
na určitý čas celebrovat. To se nelíbilo ministerstvu vnitra
a Rattazzi starostům nařídil, aby takové projevy nepřipouš-
těli, ale hlásili je ministerstvu jako ilegální. Biskup Moreno
však nemínil ustoupit.
Stalo se, že farář Thea ze San Salvátora při čtení pastýř-
ského listu řekl i tvrdší slova a začalo se proslýchat, že bude
244
|
|
25.5 Page 245 |
▲back to top |
zavřen. Don Riccardini, profesor v Ivrei, se však znal s růz-
nými autoritami, např. s obecním sekretářem, se starostou,
s velitelem četnické stanice, a měl s tajemníkem domluve-
no, kdyby se stalo a měl by být na faráře vydán zatykač, že
mu to včas oznámí. Skutečně byl zatykač vydán – k zatčení
mělo dojít v určitou ranní hodinu, ale tajemník to ozná-
mil panu profesorovi, ten zase uvědomil faráře a pomohl
mu utéci. Tajnými cestami se ohrožený dostal do Turína
k Donu Boskovi a Don Bosco ho ukryl v domě, který byl
zrovna proti věznici, kam ho měli zavézt. Když pak přišel
Riccardini do Turína, Don Bosco ho zavedl k Theovi, tam
se domluvili, Riccardini šel ke generálnímu prokurátorovi
hraběti Corsimu. Corsi poradil, aby farář klidně zůstal tam,
kde je a aby se ohlásil teprve tehdy, až bude vynesen rozsu-
dek v první instanci. Potom se jeho zástupce odvolá k vyšší
instanci a pak už to bude snadnější, protože to budou mít
v rukou lidé rozumnější, kteří se nedají tak snadno manipu-
lovat. Skutečně byl Thea odsouzen na čtyři roky do vězení,
ale že zde bylo odvolání, došlo k revizi soudu a když se zjis-
tilo, že se vlastně ničeho nedopustil, rozsudek byl zrušen.
Tak Don Bosco za cenu rizika přispěl k ochraně nevinného
kněze.
Vůbec Don Bosco na žádného kněze nedal dopus-
tit a pro každého byl ochoten obětovat se jako pro bratra.
Nepovyšoval se nad své bratry. Mnozí, když viděli, že se stal
spisovatelem a že se stýkal s papeži, biskupy, ministry atd.,
snažili se mu vykat, ale on nechtěl a prosil své spolužáky,
aby se k němu chovali jako kdysi v době studií a aby ho měli
jen za obyčejného Dona Boska. I k zbloudilým kněžím cho-
val úctu, hledal je, ne aby je jednoduše káral, nýbrž aby jim
pomohl najít cestu zpět.
Vzpomínal na slova dona Cafassa: „I kdyby se stalo, že
by se někdo stal knězem omylem a bez povolání, jestliže ta-
koví prosí Pannu Marii, aby mu dodatečně vyprosila milost
povolání, ona mu tu milost jistě vyprosí.“
Don Lemoyne vypravuje, že jednou doprovázel Dona
Boska v létě někde v horách. Dona Boska bolely už něko-
lik dní zuby a vůbec nebyl ve své kůži. Šlo se někde kolem
stavení, kde bydlel nějaký kněz, kdoví jaký. Šel kolem sed-
lák a Don Bosco se ho ptal, jak se vede důstojnému pánu.
„Asi zle. Má nemoc, ze které se nevychází.“ „Udělil mu ně-
kdo svátosti?“ „Ještě ne.“ „Přijde ho aspoň někdo někdy na-
vštívit?“ „Nevím, asi ne.“ „Tak kdo se o něho stará?“ „Syn
hospodáře. Už měsíc nikoho u sebe nechce vidět.“ „Počkejte
zde,“ řekl Don Bosco svým průvodcům. Pak vešel sám do
domu a vrátil se po více než hodině. Nic neříkal a nikdo se
ho na nic neptal. Bylo vidět, že láska mu velela nic neříkat.
Snad nešel nadarmo.
54 Radosti a bolesti
Na svátek sv. Aloise měli studenti profesorů Bonzanina
a Piccy volno – svůj sváteční den. Slavnosti se zúčastni-
li také studenti z Oratoře, žáci těch škol. Ale už druhý den
zalehl do Oratoře smutek. Dne 22. června tam zemřela po
delší nemoci Don Boskova tetička Mariánka Occhienová,
která se svědomitě starala se sestrou Markétou o prádlo
chlapců. Na Don Boskovo srdce tak dopadala bolest za bo-
lestí. V tomto školním roce mu odešla maminka, klerik Ma-
ssaglia, jemu tak milý Dominik Savio a nyní teta, která mu
kdysi jako chlapci také vyšlapávala cestičku ke studiím. Ale
život nestál a ani smrt nezahálela. Nešlo vždy jenom o lidi
zbožné a připravené na smrt.
Svatý Murialdo a Don Bosco sám vypravovali tuto udá-
lost z té doby: Jeden Don Boskův bývalý oratorián se do-
stal do vleku valdenských, odpadl od víry a že byl nadaný,
byl poslán do Ženevy na studium a měl se stát kazatelem.
Ale v hlubinách srdce bylo pořád něco katolického. Jaký
byl jeho soukromý život, kdož ví. Fakt je, že si uhnal něja-
kou divnou nemoc, která ho přivedla na pokraj hrobu. Na
radu lékařů se vrátil do Turína a ubytoval se u své matky.
Nešťastník upadl do duševní krize, která v něm vyvolala
vzpomínky na minulá šťastná léta, a on usiloval o to, aby se
mohl setkat s katolickým knězem. To však nebylo po chuti
jeho souvěrcům, kteří ho začali hlídat. Nic divného, vždyť
tehdy katolická Armonia ráda psala o takových konverzích.
Nebylo radno dát katolíkům do rukou další důkaz, že v ho-
dině smrti se o víře smýšlí jinak než v životě. Několik kněží
se marně pokoušelo dostat se k dotyčnému, až se šlo za Do-
nem Boskem, aby se také pokusil.
Když šlo o záchranu duše, Don Bosco byl ochoten jít
kamkoliv a podstoupit cokoliv. Šel. Dveře mu otevřel sám
hlavní valdenský kazatel Amadeo Bert. Oba mužové se
střetli hned u dveří v slovním souboji. Don Bosco se chtěl
za každou cenu dostat dovnitř k nemocnému, Bert se zase
snažil za každou cenu tomu zabránit. Dobře, že se na scéně
objevila matka nemocného. Don Bosco hned pozdravil, ona
pozdravila jeho a cestička dovnitř byla pootevřená. Ptal se,
jak se daří Petrovi, slyšel, že je nemocný, přece se tak dobře
znali, když ještě chodil k němu do Oratoře. Slovo dalo slovo
a tak se dostal až k Petrovu lůžku. Nemocný byl dojat, když
viděl před sebou svého někdejšího dobrodince. Bert marně
ještě v této chvíli vznášel své námitky. Don Bosco šel hned
k věci a, aby pán neřekl, že se zde dělá nějaké morální násilí,
navrhl, aby sám Petr řekl, co si přeje. Petr prohlásil, že si
přeje zemřít jako katolík. Tím byla situace zvrácena a Ber-
tovi nezbylo, než odejít pryč. Don Bosco pro jistotu dal
nemocného převézt do nemocnice rytířů, tam dostal Petr
poslední pomazání a uklidněn skončil svůj život. Tato kon-
verze posílila Dona Boska v předsevzetí vytrvat a nepovolo-
vat. Dále pracoval s houževnatostí sobě vlastní o zdar lote-
rie, aby získal materiální prostředky pro svou dobročinnou
práci, ale i o rozmnožení dobra, které mezi lidem působilo
Katolické čtení.
Na červen vyšla knížka „Životy papežů Lina, Kléta a Kle-
menta“, opět z pera Don Boskova. Na červenec chystal kníž-
ku „Panna campagnská neboli život blahoslavené Oringy
Toskánské“, na srpen „Životy papežů Anakleta, Evarista
a Alexandra“, opět z jeho pera.
Současně probíhala akce s loterií. Úřední tah byl v Turíně
v Městském paláci 6. července za přítomnosti starosty. Vý-
těžek přece jen zase nadlehčil ekonomickou situaci Oratoře,
která potřebovala nejméně 60 000 lir, aby pokryla dluhy za
novostavbu a jiné výlohy.
245
|
|
25.6 Page 246 |
▲back to top |
55 Ctnost chudoby
Loterie byla jedním z lidských prostředků, jak opatřit po-
třebné peníze. Bez lidského namáhání marné Boží požeh-
nání, mohli bychom obrátit známé naše přísloví. Bůh ne-
žehná těm, kdo se jen spoléhají na jeho pomoc a čekají na
ni se založenýma rukama. Don Bosco to věděl, proto ze své
strany dělal, co mohl, ale to ostatní čekal s naprostou dů-
věrou. Aby Boží Prozřetelnost nebyla ničím oddalována,
pěstoval vzornou chudobu. Říkal: „Chudobu musíme mít
v srdci, abychom mohli být opravdu chudí.“
Chudoba a víra v Prozřetelnost u něho splývaly v jedno.
Jen dostal peníze a poplatil nějaké dluhy, již dělal další po-
třebné. Se stejnou důvěrou. V Oratoři nebylo nikdy přebyt-
ků. Uschovávat si rezervy pro budoucnost by byl Don Bosco
považoval za křivdu páchanou na Boží Prozřetelnosti. Pe-
níze nevyhazoval. I to by byl hřích. Žádné zbytečnosti, jen
potřebné. Však skutečná potřeba byla beztak nesmírná. Pe-
něz si proto vážil. Mnohokrát hovořil o tom že dobrodinci
si museli ty peníze vydělat někdy za cenu velikých osobních
obětí, proto se musí vydávat tak, aby skutečně sloužily Boží
věci. Don Bosco s lehkým srdcem vydal veliké peníze, ale
trpěl, když se nepodařilo hospodařit s maličkostmi. Ještě
více trpěl, když se vyhazovaly za zbytečnosti.
Pěknou epizodku vypravoval Josef Brosio: „Byl jsem
jednou s Donem Boskem na dvoře paláce v ulici Alfieri, šli
jsme k nějakému šlechtici. Tu jsem si všiml, že Don Bosco
má boty sešněrované obyčejným provázkem, namočeným
v inkoustě. Zdálo se mi to indecentní. Jiní kněží, když jdou
k vznešeným lidem, připnou si třeba stříbrné přezky. Don
Bosco jde v hrubých botách a takhle! Povídám: ‚Ty boty se
takto nehodí, tak tam nemůžete jít. Skočím koupit pořádné
tkaničky.‘ Don Bosco za mnou volá: ‚Počkej, Brosio, počkej.‘
Hledá v kapse. ‚Tu máš,‘ povídá. Našel v kapse sold. Ale tu
šla kolem stará babka a Don Bosco místo aby dal sold mně,
strčil ho jí. Já tedy, že to koupím za své. Ale on kdepak! Ne-
dovolil a chodil dále tak, i když byl jinak vždy čistě oble-
čen.“
Bděl nad domácím hospodařením. I když musel z důvo-
du rozšíření rodiny přistoupit na to, aby jídlo bylo bohatší,
co zavánělo luxusem, netrpěl. Dlouhá léta se užívalo železné
náčiní a cínové misky a hrnky. Někdy dostal i lepší věci, tře-
ba i stříbrné věci zdědil, ale takové šly hned pryč, prodaly
se. Při obědě si drobil do polévky kousky zbylého chleba,
ano v posledních létech života sbíral i drobinky se stolu, aby
ukázal, jak si máme vážit chudoby. Olej a sůl neužíval, aby si
ochutil pokrm.
Chlapcům Don Bosco často nařizoval, aby neplýtvali
chlebem a aby všechno pěkně dojedli. Dával jim za příklad
Pána Ježíše, který rozkázal sebrat zbylé kousky po zázrač-
ném rozmnožení. Podobně bděl, aby se šetřilo papírem.
Pečlivě odřezával čisté stránky z dopisů a pak si z nich dě-
lal sešitky pro své záznamy. Nerad viděl odložené předmě-
ty a vždycky přemýšlel, jak by ještě mohly sloužit. I popsa-
ný papír zužitkoval nebo chtěl, aby se zužitkoval, smotával
provazy a provázky s tím, že ještě mohou posloužit. Občas
procházel večer dům a sám stahoval knoty petrolejových
lamp, kde se mu zdálo, že se nemusí svítit naplno. Don Tur-
chi a don Francesia dosvědčovali, že si vlasy sám krátil, aby
nemusel k holiči.
Jeho chudoba byla zásadní: chtěl být chudý, protože
i Ježíš Kristus byl chudobný. Přál si: „Rád bych, aby po mé
smrti po mně zbyla jen ta klerika, kterou mám na sobě.“
Čím byl chudobnější, tím větší měl z toho radost. Často se
stávalo, že vytáhl z kapsy trochu drobných a vítězoslavně
řekl: „To je všechno, co mám.“ Nebo: „Jsem stejně chudý
jako ten nejchudší z mých synů.“
Vypravoval jeden mladý dělník ze sváteční oratoře, že byl
jednou u Dona Boska v bytě. Seděli a povídali si. Přišla řeč
i na Don Boskovy finanční poměry a on řekl, že nic nemá.
Ten mladý člověk schválně začal, že to je jen tak, aby se ne-
řeklo, že něco přece musí mít. Don Bosco mu řekl: „Nevě-
říš-li, přesvědč se sám.“ Chlapec se nenechal dvakrát pobí-
zet a vykonal mu v bytě prohlídku, rozumí se uctivou. Don
Bosco se bavil jeho marným hledáním, které bylo konec
konců velmi lehké, protože Don Bosco měl v bytě jediný
stůl. Našlo se veliké bohatství: 40 centesimů. „Tu máš, roz-
dělíme se,“ smál se světec. Hoch si musel vzít polovičku a tu
druhou si Don Bosco dal zase do přihrádky ve stole.
Jednou byl s Brosiem a Bonettim ve městě. Šli kolem vý-
kladní skříně, kde byla velká mapa světa. Zastavili se před ní
a Don Bosco řekl: „Podívejte se, chlapci, jak veliká je Ame-
rika. Tam se chodí za zlatem, je prý ho tam mnoho. Ani ka-
tolíci bohužel neodolávají svůdnému lesku zlata. Kdyby tak
to zlato sloužilo, to by bylo něco. Kolik náboženské propa-
gandy by se mohlo udělat za všechno to zlato! Ovšem zlato
není všechno. Větší propagandu víře dělá chudoba a kříž
Pána Ježíše. Pán vykoupil svět chudobou a křížem, ne zla-
tem.“
To byl hlavní důvod jeho lásky k chudobě: následování
chudého Krista. V tomto duchu odmítal i pohodlí. Nedovo-
lil, aby se mu daly na okna záclony nebo před postel kousek
koberce. Co se týče kamen, byl přísný, aby se moc netopi-
lo, protože nebylo dřeva. Přitom jeho světnice byla hodně
vystavena větru. V jeho světnici stálo staré rozvrzané sofa
a slaměné sedadlo, které sloužilo po dvacet let návštěvní-
kům. Jestliže se později něco změnilo, to byly věci darova-
né. Podlahu měl cihlovou, prašnou a nedovolil, aby se vy-
měnila. Říkal, že chudobu musíme mít nejen v slovech, ale
také ve skutečnosti, že to musí být vidět i navenek. Když šlo
o látku, která vypadala na pohled pěkná a upozorňovala na
sebe, říkal, že to už je proti chudobě. Chtěl, aby podobně
chudobu vykazovaly i naše stavby.
Jednou v jeho nepřítomnosti vzešel nápad trochu mu
zkrášlit světnici lepším vymalováním. Když se Don Bosco
vrátil, vyjádřil nad tím nespokojenost a rozkázal světničku
znovu vybílit a ornamenty zrušit. Také nedovolil, aby se bal-
kónek před jeho světnicí zastřešil, aby tam v létě tolik ne-
pražilo a v zimě nefučelo a nesněžilo.
Jak chudé bylo jeho obydlí, tak chudé bylo i jeho obleče-
ní. Nosil hrubý talár stále stejný po celý rok. Sem tam mu
některý kněz daroval obnošený talár pro kleriky a on sám
takové používal. Prádlo bylo v Oratoři vždy jen z hrubé lně-
né tkaniny, stejné v létě jako v zimě. Jemné prádlo by byl
Don Bosco na sebe nevzal. Na nohou nosil selské boty, pro-
tože byly lacinější. Také kapesníky měl zcela tuctové.
Spolubratr, který měl na starosti jeho pokojík, mu jed-
nou přinesl mantelínu (úzký pláštík na záda, jak se tehdy
nosilo), která měla pro upevnění vpředu u krku hedvábnou
stužku. „To není pro Dona Boska,“ řekl, „ať mi tam přiši-
jí něco docela obyčejného.“ Sám by byl nosil prádlo až do
úplného rozpadnutí. To museli druzí myslet za něho, aby
246
|
|
25.7 Page 247 |
▲back to top |
se takové kusy vyřadily a nahradily něčím novějším. Totéž
platilo o obuvi. Vůbec bylo třeba s ním někdy podstoupit
boj, než si dal říci a oblékl něco lepšího. Když kvůli nedosta-
tečnému oblečení nebo obutí v zimě trpěl, říkal: „V tom je
právě chudoba, že nám něco chybí. Svatý Bernard říkal, že
někteří chtějí být chudí pod podmínkou, že jim nic nebude
scházet. Také svatý Pavel říkal, že následovníci Ježíše Krista,
ať dělají co dělají, mají být spokojeni s pokrmem, který je
nezbytný pro život, a s oděvem, aby se jím přikryli.“
Někdy musel přece jen jít někam trochu lépe oblečený.
Tehdy byl kolem něho pohyb. Půjčoval si od kleriků i koa-
djutorů, všichni se předháněli v nabídkách, každý mu chtěl
vykartáčovat plášť, klobouk a nějak přispět k jeho vylepšení.
Vypravoval monsignor Cagliero, že v roce 1853 se Don
Bosco vrátil domů na kůži promoklý a chtěl ještě jít do
kostela zakončit modlitby. Jenže neměl nic na převlečení.
Zachránily ho dlouhé bílé punčochy, které markýz Fassati
poslal darem pro některého chlapce, a dlouhatánský plášť,
který náhodou uviděl. Do kostela přišel v dřevácích na no-
hou. Všichni, kdo ho viděli, chtě nechtě se museli smát.
Milá epizodka se stala někdy v roce 1854 nebo 1855. Don
Bosco potřeboval poslat někam klerika Rocchiettiho a pro-
tože ten neměl zdravé boty, půjčil mu svoje, nic nepomýšle-
je na následky. Prosil Buzzettiho, Ruu a jiné, aby mu opatřili
nějaké náhradní boty, ale každý měl jen ty své. Vtom přišel
sluha z rodiny hraběte Giriodiho, že má Don Bosco hned
přijít zaopatřit někoho z domu. Don Bosco byl u oběda
v dřevácích a co teď? Kočár nebyl, muselo se jít pěšky. Co
měl dělat? Šel v dřevácích a jen se hleděl držet trochu stra-
nou lidí, aby na sebe neupozornil. Zaopatřování bylo na Zá-
meckém náměstí v čísle 53. Šťastně vše absolvoval, ale pak si
sluha všiml, že Don Bosco má na nohou jen dřeváky. Řekl
to hraběti a ten s ním šel do ulice Apelačního dvora do čísla
8 k vdově Zanonové, která tam měla obchod s obuví. Tam
milého Dona Boska obuli. Paní Zanonová si nechala dřevá-
ky na památku jako relikvii.
Don Bosco si vážil všeho a nechtěl být na tom lépe než
jeho synové. V těch létech se v Oratoři hodně užívaly boty,
čepice, kalhoty vyřazené z vojenských skladů, také pláště.
Hoši se v noci přikrývali vyřazenými koňskými houněmi.
I Don Bosco užíval těchto věcí, aby to hochům nebylo líto.
Když někdo argumentoval tím, že je třeba oblékat se
slušně, odpovídal, že pro řeholníka nejslušnější oblek je
ten chudobný, hlavně, když je čistý. Jeho láska k chudobě se
přenášela i na syny, kteří později rádi vzpomínali na „tempi
eroici“ na hrdinské časy Oratoře, kdy všude vládla ta největ-
ší chudoba.
56 Začátky kongregace
Don Bosco miloval ctnost chudoby také proto, že v jeho
duši měl stále větší prostor ideál řeholního života, k němuž
patří výrok svatého Pavla: nihil habentes et omnia possi-
dentes – nemají nic a přece mají všechno. Ovšem založit
novou řeholní společnost nebyl snadný úkol, zvlášť v jeho
době ne.
Už jsme vícekrát řekli, jak Don Bosco občas někoho vy-
bídl, aby zůstal v Oratoři a pomáhal mu s prací mezi hochy.
Vzpomínal don Ascanio Savio, že se ho ptal v roce 1850:
„Don Bosco, vy chcete založit nějakou řeholi?“ Odpověděl
neurčitě: „Všechno má svůj čas.“ Ví se, že sem tam někomu
doporučil, aby se na čas zavázal slibem, ale pak nenaléhal,
aby dotyčný slib opakoval. To byly jen pokusy.
Také don Cafasso vícekrát řekl Donu Boskovi, chce-li dát
svému dílu stabilitu, že musí založit nějakou řeholní společ-
nost. Don Bosco namítal: „Rád bych, ale co mi to pomů-
že, když s lidmi bude disponovat církevní autorita.“ „Pak
nezbude než obrátit se k autoritě nejvyšší do Říma,“ zněla
odpověď. Cafassova povzbuzení silně připomínala pobídky
pana arcibiskupa Fransoniho. Ovšem jak na to konkrétně,
ještě nevěděl.
Také Dr. Borel, který stál vedle Dona Boska od prvopo-
čátku Oratoře, několikrát nadhodil, že jedině kongregace
v řeholním smyslu může učinit dílo trvalým. To věděl i on,
ale horší bylo, odkud vzít lidi, kteří by se uvolili věnovat dílu
celý život. S dospělými to rozhodně nešlo, začít se muselo
se samotnými hochy a ještě velmi pomalu a opatrně. Don
Bosco už několik let vždy v neděli po večerní modlitbě,
když šli chlapci spát, shromažďoval ve své světničce někte-
ré oddané kleriky a hochy, hovořil s nimi důvěrně o chodu
Oratoře, o svých starostech a plánech, prostě dělal všechno,
aby začali cítit spoluzodpovědnost za všechno, co dělá. Tak
dosahoval první cíl: navazoval je na sebe a na své dílo, vy-
tvářel z nich duchovní rodinu.
Těžší to bylo s řeholními ideály. Jak o nich mluvit, když
doba řeholnímu životu vůbec nepřála. Zmínit se o novici-
átě, o řeholní profesi, o slibech, to vůbec nešlo. Všichni by
byli odešli. To říkal každý, kdo tehdy byl chlapcem a pozdě-
ji se stal salesiánem. Říkali, že kdyby byl Don Bosco jasně
řekl, co rozumí kongregací, že to má být řeholní společnost,
nebyl by je udržel. Ovšem říci „Chceš zůstat s Donem Bos-
kem?“, to bylo něco jiného, na to by se dali.
Dalším, abychom tak řekli, kamenem úrazu bylo, že
v oratoři externí i v domě zatím neexistovala poslušnost
takového druhu, jaká se žádá od řeholníků. Poslouchalo se
jako v rodině, na základě lásky a sympatie k Donu Boskovi,
a to ještě neuvědoměle. Také Oratoř byla někdy jako prů-
chodní dům, kam smí každý a kam každý vnáší něco svého.
Byli zde klerici, kteří vůbec neměli úmysl vázat se natrvalo.
Byli to vlastně diecézní bohoslovci, kteří studovali pod Don
Boskovou střechou a jejichž ideálem byl život světských
kněží.
Do situace v Oratoři nám dává krásně nahlédnout Don
Boskův projev k salesiánům v roce 1875, tedy asi o dvacet
let později. Don Bosco vzpomínal:
„Kolik věcí se změnilo od těch dob! Tehdy jsem byl sám
s donem Alasonattim. Musel jsem učit ve dne v noci, psát
knihy, kázat, asistovat a zase hledat krejcary na živobytí.
Kolik všelijakých nepořádků bylo třeba snést. Klerici vedli
mezi sebou literární a teologické hádky, někdy až příliš živé,
někteří ráno neradi vstávali, protože byla zima, někteří klid-
ně nešli do školy, aniž představeným co řekli. Sice chodili
s chlapci na pobožnosti, ale nedělalo se ani duchovní čte-
ní ani rozjímání, jak to radí učitelé duchovního života. Já
jsem viděl všechny ty nepořádky, upozorňoval jsem, koho
bylo třeba, ale jinak jsem to nechával běžet, jak to šlo, pro-
tože nešlo o Boží urážku. Kdybych byl chtěl všechny nepo-
řádky najednou odstranit, byl bych musel poslat z Oratoře
247
|
|
25.8 Page 248 |
▲back to top |
všechny chlapce, Oratoř zavřít, protože klerici by se nebyli
přizpůsobili novému režimu. Všude vanul duch nezávislo-
sti, každý řád byl přijímán s nechutí, život světského kněze
příliš lákal. Také příbuzní dělali všechno, aby kněze vytáhli
po vysvěcení z Oratoře ven. To chtělo trpělivost. Na druhé
straně jsem viděl, že ti klerici byli dobří, rádi pracovali, měli
dobré srdce, byli mravní a po přejití bouřlivého mládí mi
mohli být dobrými pomocníky. Musím říci, že někteří, co
patřili tehdy mezi vzpomínané kleriky, dnes jsou salesiány,
pracují nejvíce a mají ducha církve i kongregace. Ovšem
tehdy kdybych byl přitahoval uzdy, byli by jistě odešli. Kdy-
bych byl chtěl mít všechno dokonalé, měl bych kolem sebe
pár lidí a Oratoř by dnes byla malým výchovným ústavem
s padesáti, maximálně sto chlapci a nic víc!“
Je třeba říci, že jak na jedné straně byli ti první Don Bo-
skovi pomocníci žárliví na svou svobodu, tak zase na druhé
straně ctili představeného a měli ho rádi. Také neměli nic
proti tomu, aby jako hlava rodiny jim směl říci své. Don
Bosco někdy po večerní modlitbě – i když jen zřídka kdy,
pověděl něco, co jindy a v jiném ovzduší by si nemohl snad-
no dovolit. Jedna taková epizoda spadá právě do roku 1857.
Bylo stanoveno, že když některý klerik nebo chlapec
bude poslán do města na pohřeb, dostane-li svíci, odevzdá
ji prefektovi, aby sloužila v kostele. Stalo se, že čtyři kleri-
ci šli na pohřeb na Sopergu a každý dostal hned celý balík
svíček – dvanáct kusů. Dva to doma odevzdali, dva šli do
města a tam to v obchodě se svícemi prodali. Rozumí se,
že si peníze nechali. Don Bosco už vícekrát na to přišel, ale
vždy jen pokýval hlavou, nějak divně se usmál, ale mlčel.
Tentokrát jim to však nedaroval, protože nechat to, bylo by
znamenalo souhlasit.
Při slovíčku na dobrou noc se obrátil na pana prefekta
Alasonattiho: „Tak dnes dopoledne byli někteří chlapci na
pohřbu, že?“ „Byli.“ „Kdo tam byl?“ „Ti a ti.“ „Odevzda-
li svíčky prefektovi?“ „Dva ano, dva ne,“ a řekl jména. „To
se mi nelíbí. F. by si snad mohl myslet, že má z něho dům
užitek – chodí do města zpívat, ovšem ty G., ty máš od
domu všechno, plat ti byl zcela prominut, ano tuhle jsi při-
šel a chtěl jsi, abych ti odpustil ještě mimořádné výdaje, že
vaši nemohou ani ty zaplatit. A já jsem ti i to odpustil. Tedy?
Neděláš správně, když se mnou tak jednáš… Dobrou noc.“
Víceméně všichni chlapci byli na tom tak jako G., takže
to byla užitečná lekce pro všechny. Dotyčný se neurazil a byl
Donu Boskovi vždy synovsky nakloněn. Dokonce v roce
1894 řekl donu Lemoyneovi, pisateli životopisných pamětí:
„Nikdy jsem na Donu Boskovi neviděl nic, co by bylo v roz-
poru se svatostí jeho života.“
Nuže po desíti letech vytrvalé setby, když některé řeme-
slníky nechal studovat, měl Don Bosco kolem sebe asi osm
kleriků a chlapců, o kterých si myslel, že se na ně může
spolehnout. Byli to hoši ochotní sdílet s ním život bez uva-
žování, jak bude dál. Těm bylo třeba nyní předložit nějaké
konkrétní pravidlo života. Don Bosco už je měl připrave-
né. Byly to první Stanovy Zbožné společnosti svatého Fran-
tiška Saleského. Tyto stanovy ideově vyrostly z Pravidel
pro sváteční oratoř a z Pravidel pro Domov. Don Bosco si
hleděl opatřit stanovy jiných řeholních společností, ovšem
narážel, protože byl přece jen světský kněz a řehole nerady
dávají své interní dokumenty do rukou jiným. Např. Oblá-
ti Panny Marie v Turíně mu dali na jeho prosbu nepokrytě
odmítavou odpověď. Tak začínal v roce 1855 prakticky s vě-
domostmi, které mu poskytly jen církevní dějiny. Určitým
vodítkem mu byly jeho sny. I na nich se inspiroval. Pak zde
bylo přesvědčení, že navenek musí být jeho kongregace do-
cela jiná než všechny předešlé, aby budila zájem a ničím ne-
odpuzovala. Od začátku mu bylo jasné, že jeho kongregace
nesmí mít jméno po něm.
Zdá se, že tato práce, podnikaná tajně, nebyla po chuti
nepříteli všeho dobrého – ďáblovi. Tvrdil kanovník Anfossi,
že v té době Don Bosco hodně trpěl nevyspáním. Anfossi
se ho ptal na důvod a on mu to otevřeně řekl: „Nemohl
jsem spát, protože mě trápilo v noci ošklivé zvíře podobné
medvědu. Sápalo se mi na postel a chtělo mě zaškrtit.“ Ta-
kové věci se mu stávaly častěji a on nepokrytě říkal, že šlo
o „pekelné bestie“. I jiní referovali podobné dojmy a fakta.
V té noci, kdy dopsal první stanovy, když napsal na konec
„Ad maiorem Dei gloriam – K větší slávě Boží“, zjevil se mu
„člověk nepřítel“, stůl se hýbal, kalamář se převrátil a in-
koust se vylil na rukopis. Ten byl zvednut nějakým větrným
vírem do vzduchu, zmítal sebou, listy se obracely, až všech-
no zamazané spadlo zase dolů a Don Bosco musel všechno
psát znovu. Tak to Don Bosco sám vypravoval některým sa-
lesiánům, mezi nimi misionáři Evasiovi Rabagliatimu.
Tyto prvotní stanovy lze nalézt v úplném textu v dodat-
ku 5. dílu Životopisných pamětí (Memorie biografiche). Po
úvodu, ve kterém Don Bosco naznačil, že opuštění hoši jsou
hlavním důvodem, proč je zde tato společnost, vypsal krátce
dějiny díla od roku 1841, pak bylo 6 článků o účelu společ-
nosti, 14 o formě společnosti, 9 o slibu poslušnosti, 6 o slibu
chudoby, 6 o slibu čistoty, 7 o vedení kongregace, 11 o niž-
ších představených, 12 o přijímání členů, 9 o pobožnostech.
Tyto stanovy dal Don Bosco přečíst některým ze svých
nejvěrnějších, ale bohužel zpráva o tom pronikla také ven.
Někteří jemu naklonění církevní hodnostáři mu úmysl roz-
mlouvali ze strachu, že se tím celé dílo zkompromituje před
státem. To byla jistě námitka velmi pádná a Don Bosco se
toho skutečně bál, když tu mu nenadálá událost otevřela
cestu vpřed.
Jednoho dne roku 1857 ministr Rattazzi, který se začí-
nal bát důsledků revoluce mezi prostým lidem, měl u sebe
Dona Boska. Mluvilo se o loterii a o díle oratoří, když tu
pan ministr najednou řekl: „Já vám, Done Bosco, přeji dlou-
hý život k prospěchu vaší mládeže, ale i vy jste smrtelný. Co
kdybyste umřel, co by se stalo s vašim dílem? Myslel jste na
to někdy?“ Don Bosco se zasmál: „Abych pravdu řekl, exce-
lence, já nepočítám s tím, že bych honem umřel, ovšem také
nemám, kdo by po mně pokračoval v díle oratoří. Ale když
jste mi už položil otázku, ptám se já vás, co vy byste mi ra-
dil?“ „Podle mého názoru,“ řekl Rattazzi, „když už nechcete
prohlásit své dílo za dobročinnou instituci (ve smyslu ob-
čanském), potřeboval byste si vybrat některé osoby laické
a duchovní a vytvořit s nimi společnost s určitými pravidly,
napojit je svým duchem, zaučit je do svého systému, aby
byli nejen vašimi pomocníky, ale také vašimi pokračovateli
v případě, že byste zemřel.“
Donu Boskovi přelétl po tváři lehký úsměv. Vždyť právě
Rattazzi předložil první zákon o zrušení řeholních společ-
ností v sardském království. Připadalo mu dosti komické, že
tentýž ministr radí nyní založit novou takovou. Ale chytil
se toho:
„Myslíte, excelence, že je možné založit takovou spo-
lečnost v naší době? Že by taková společnost mohla obstát
bez toho, že by její členové byli vázáni nějakým nábožen-
ským poutem?“ „Pouto je nutné,“ řekl ministr, „uznávám.
248
|
|
25.9 Page 249 |
▲back to top |
Ovšem majetek nesmí patřit komunitě jakožto právnické
osobě.“ „Ale vláda před dvěma roky zrušila několik řehol-
ních komunit a zdá se, že se připravuje zrušit další. Moh-
la by dovolit, aby se založila jiná podobná?“ Rattazzi řekl:
„Já znám zákon o zrušení a znám také jeho dosah. Vás to
nemusí znepokojovat. Založte společnost podle požadavků
doby a v souladu s nynějším zákonodárstvím.“ „Jak by to
bylo?“ „Musela by to být společnost, která by neměla cha-
rakter mrtvé ruky, ale živé ruky, společnost, ve které by si
každý člen zachoval občanská práva, zachovával by státní
zákony, platil by daně atd. Zkrátka společnost, která by byla
v očích státu normální společností svobodných občanů,
kteří se spojili za účelem dobročinnosti.“ Excelence, mů-
žete mi zaručit, že by vláda takovou společnost schválila?“
„Žádná konstituční vláda nemůže takové společnosti brá-
nit, naopak každou takovou společnost musí podporovat.
Každé sdružování svobodných občanů je dovolené, ovšem
pod podmínkou, že není proti zákonům a institucím státu.
Buďte klidný a rozhodněte se. Budete mít oporu ve vládě
i v králi, protože ve vašem případě se jedná o výrazně hu-
manitní dílo.“ „Dobrá,“ řekl Don Bosco, „budu o tom uva-
žovat a bude-li třeba, dovolím si zase přijít na poradu a vás
požádat o pomoc.“
Don Bosco mohl být rád, protože vlastně už měl stanovy
hotové, a to v žádaném smyslu. Snad mohla být formulace
ještě případnější. V tom smyslu mu rozhovor s Rattazzim
přinesl mnoho světla. Nyní se ještě dotazoval přátel: Dona
Cafassa a některých biskupů a teologů. Šlo o novou cestu,
která mohla být i riskantní. Většinou našel souhlas, jen bis-
kup Losana z Casale přišel s námitkou: „A což, když vaše
kongregace poškodí diecéze? Máme málo kněží. Vy jediný
můžete kněze dodat a tak piemontské diecéze zachránit
před krizí. Když je připoutáte k sobě, co zbude nám?“ Don
Bosco nesdílel jeho obavy. Řekl jen: „Funiculus triplex di-
fficile rumpitur – trojpramenný provázek těžko přetrhneš.“
Později monsignor Losana říkal kanovníkovi Anfossimu, že
měl Don Bosco pravdu, netřeba myslet tolik na okamžitý
prospěch, ale raději řešit věci s širokým pohledem. Anfo-
ssi byl tehdy Don Boskovým klerikem a v roce 1862 měl na
starosti jednu gymnazijní třídu v Oratoři. Tvrdil, že v tom
roce ze 100 žáku 73 se jich rozhodlo pro kněžství a vstoupi-
lo do diecézních seminářů.
Nyní bylo třeba jít s věcí k panu arcibiskupovi. Protože
se nemohl vydat do Francie osobně, vypsal mu všechno
v dopise a monsignor všechno plně schválil a vybídl Dona
Boska, aby s tím šel pro jistotu ještě do Říma k Svatému otci.
Zatímco Don Bosco pracoval na uskutečnění svého plá-
nu, vláda dále ničila řeholní společnosti. Hodně ho mrzela
záležitost Oblátů Panny Marie Těšitelky, kterým byl kláš-
ter zabaven už v roce 1855. Náboženský fond pronajal část
kláštera nějakému hoteliérovi a teď v roce 1857 vláda po-
ručila Oblátům vystěhovat se úplně, že na jejich místo na-
stoupí františkáni, kteří byli vládě celkem přijatelní. Fran-
tiškáni ovšem obešli arcibiskupskou kurii a generální vikář
františkánům nedovolil administrovat mariánskou svatyni,
nýbrž jmenoval rektorem jednoho obláta a pak světského
kněze. Don Bosco zachraňoval situaci tím, že ochotně posí-
lal k Těšitelce své chlapce pomáhat při liturgických slavnos-
tech. Když františkáni viděli, že kurie trvá na svém, nějaký
čas mlčeli, ale pak předložili reskript z Říma, který jim byl
příznivý. Jenže reskript dostali také ne zrovna čistým způ-
sobem a kurie hned o tom informovala arcibiskupa v exilu.
Arcibiskup zase informoval Řím a z Říma dostali františ-
káni rozkaz omluvit se arcibiskupovi. Teprve pro klid a pro
uchránění se pohoršení dostali františkáni dovolení ve sva-
tyni působit.
Během této kontroverze se objevil v katolickém tisku člá-
nek, který těžce napadl františkány. Don Bosco přes svou
příchylnost k oblátům s článkem nesouhlasil a mezi svými
říkal, že pohoršení mohl zavinit jen jeden člověk a že není
dobré hned paušálně odsoudit všechny ostatní. V lidských
věcech vždy bude docházet k chybám. Křesťan soudí vždy
opatrně a s láskou.
57 Hledání Boží vůle
Končil se pomalu školní rok 1856–1857. V Oratoři se zase
udělovaly odměny, ale Donu Boskovi ležela na srdci jiná
věc: aby každý chlapec byl připraven na život a dal se ta-
kovou cestou, která mu byla určena Boží Prozřetelností.
V takových záležitostech nebyl lehkomyslný a věnoval jim
plnou pozornost.
V roce 1857 skončil gymnázium chlapec T. Pět roků pro-
žil v Oratoři a nikdy s ním nikdo nemluvil o povolání. Sice
se několikrát ptal Dona Boska, na co se má dát, až skončí
gymnázium, ale Don Bosco říkal: „Buď hodný a Pán Bůh
ti cestu ukáže.“ Ve velikonočním týdnu se dělala duchov-
ní cvičení a on, ač cítil značnou náklonnost k duchovnímu
stavu, teď najednou měl pochybnosti, je-li k tomu z důvodu
minulosti skutečně oprávněn. Přišel k Donu Boskovi a měl
s ním rozhovor, jehož obsah zachytil sám perem.
Hoch: „Jaká jsou znamení, aby si některý chlapec mohl
myslet, že je povolán k duchovnímu stavu?“ Don Bosco:
„Dobré mravy, věda a církevní cítění.“ „Jak se pozná, že má
někdo dobré mravy?“ „To se pozná podle toho, že se nedo-
pouští hříchů proti šestému přikázání. V tom ať se spolehne
na úsudek zpovědníka.“ „V té věci mi už zpovědník řekl, že
mohu být klidný. Jak je to s vědou?“ „V tom se zase musíš
spolehnout na úsudek představených. Děláš přece zkoušky.“
„Co církevní cítění?“ „To poznáš podle toho, jestli se rád zú-
častňuješ liturgických funkcí, pokud jsou slučitelné s tvým
věkem a zaměstnáním.“ „A co ještě?“ „Pak je zde ještě něco
důležitého. Musíš mít takovou náklonnost k duchovnímu
stavu, abys byl ochoten dát mu přednost před jakýmkoliv
jiným stavem, třebas i velmi výhodným.“ „To bych měl. Sice
jsem dva roky – vy o nich dobře víte, měl odpor k duchov-
nímu stavu, ale teď myslím, že k ničemu jinému tak netíh-
nu. Budu mít sice nějaké potíže ze strany otce, který chce,
bych se věnoval kariéře, ale myslím, že ho překonám.“
Don Bosco se rozhovořil o tom, že kandidát duchovního
stavu se musí zřeknout pozemských radostí, bohatství, poct,
netoužit po vážených úřadech, být ochoten snášet ústrky
od zlých a dělat všechno, i trpět, jen aby se šířila Boží slá-
va a zachraňovaly duše, především ta vlastní. Chlapec právě
z těchto důvodů toužil stát se knězem.
Těžkosti opravdu přišly. Otec měl své plány i svou hlavu.
Přišel do Oratoře a hoch musel s ním. Don Bosco nebránil,
ale na rozchodnou hocha povzbudil, aby neklesal na mysli,
že ten těžký boj vyhraje, jen zůstane-li věrný. Opravdu to byl
dlouhý boj. Hoch se stal inženýrem, ale držel se a vydržel.
249
|
|
25.10 Page 250 |
▲back to top |
V roce 1871, po čtrnácti letech, se vrátil do Oratoře, stal se
salesiánem a později i knězem.
Stejně Don Bosco myslel na své učně. Když končili
u něho, snažil se každému najít dobré místo. V tom mu po-
máhali členové konferencí svatého Vincence.
Byl zde také jiný problém. Stávalo se, že se na něho ob-
raceli lidé lepšího společenského postavení, ale bezdětní,
kteří jednak chtěli prokázat dobrodiní, jednak chtěli prospět
sobě. Šlo o adopci sirotků, kteří nalezli u Dona Boska do-
mov a za které se on mohl zaručit. Zde rozhodnout nebylo
lehké. Změna stavu může i neblaze zapůsobit na mladého
člověka. Byl zde problém také psychologický. Což chlap-
ci lehkomyslní, ti by se dali hned získat. Mohou však také
hanebně zklamat. Hoši dobří zase těžko přijímají takové
nabídky a dávají přednost vypracovat se na dobré řemeslní-
ky, ale nepřestupovat do stavu, ve kterém se nenarodili. Tak
Don Bosco přicházel k závěru, že adopce je vhodná jen teh-
dy, když jde o chlapce, který se narodil v lepším postavení,
ale pak přišel do neštěstí. V každém případě však musel být
hodný a hlavně pokorný.
V roce 1857 přišel do Oratoře nějaký pán z Paříže. Měl
zájem o dobrého chlapce, kterého by učinil svým dědicem,
jelikož neměl vlastních dětí a vlastnil velikou obuvnickou
dílnu. Don Bosco s ním šel navštívit svou obuvnickou díl-
nu v Oratoři a jednomu chlapci řekl, aby pána provázel
a všechno mu vysvětlil. Pro hocha to bylo překvapením,
když si ho pak vzal do pokoje a ptal se ho, zda by přijal na-
bídku toho pána. Napřed se zarazil, ale pak přikývl. Jen to
si vymínil, kdyby se mu to nehodilo, aby se směl vrátit do
Oratoře. Don Bosco slíbil. Byl to úplný sirotek. Když byl
Don Bosco v roce 1883 v Paříži, to už byl tento bývalý cho-
vanec Oratoře samostatným pánem a zval Dona Boska, aby
navštívil jeho rodinu.
Vždycky se taková nabídka nesetkala s úspěchem. To
zase jedna Turíňanka si přála mít dědice a Don Bosco sku-
tečně k ní přišel s jedním hochem a byli u ní na obědě, kde
měla paní možnost si hocha prohlédnout. Hoch seděl na-
před beze slova a Don Bosco sám mu musel dávat otázky,
aby si paní nemyslela, že je nevychovaný. Rozhovor se stával
stále rušnější a paní už v duchu jásala, že bude mít syna. Ale
neměla. Don Bosco položil svému chráněnci otázku: „Ne-
chtěl bys zde zůstat?“ „Co bych zde dělal?“ odpověděl on.
„Paní by tě ráda udělala šťastným.“ „Ale to bych se musel
zřeknout úmyslu stát se knězem!“ Paní řekla: „To tedy ano,
to je v takovém případě samozřejmé.“ „Tak to tedy ne,“ řekl
hoch a bylo po námluvách. Don Bosco se s ním zase vrá-
til do Oratoře a skutečně hoch obstál i v jiných zkouškách
a stal se dělníkem na vinici Páně.
Zatímco Don Bosco takto i jinak se snažil své milé chlap-
ce stavět na tu jejich správnou cestu, rád myslel i na to, jak
utvrdit v dobrém i takové, kteří zrovna nepatřili do ovčína.
O prázdninách, kdy část chlapců odešla domů, přicházeli
zase jiní, aby aspoň nějaký týden strávili v Oratoři. Někte-
ří i uvízli jako např. mladý Dominik Ruffino, student filo-
sofie v chierském semináři, který bude později hrát důleži-
tou úlohu v salesiánské kongregaci. Maličký, ale výmluvný
úryvek z dopisu, který tento napsal svému příteli: „Píši ti
z Turína. Jsem u Dona Boska, abych měl trochu klidnější
prázdniny a mohl studovat franštinu. Mohu tě ujistit zcela
opravdově, že se tu cítím jako v nebi. Všichni se tu mají rádi
jako bratři a ještě víc. Všichni jsou veselí, ale to je veselost
opravdu nebeská, zvláště když je Don Bosco mezi námi. On
na nás působí jako magnet. Jen se objeví a už všichni utíkají
k němu a každý mu chce být co nejblíže…“
Jako jiná léta, i tentokrát šel Don Bosco na duchovní cvi-
čení k svatému Ignáci a s ním někteří jeho klerici. Kázal don
Cafasso. Mezi kleriky byl také Cagliero. Měl chuť promluvit
si s Cafassem o povolání, ale ten jej předešel. Sám mu řekl:
„Vím, že byste rád se mnou mluvil. Pojďte se mnou.“ A vzal
ho k sobě do bytu. Mluvilo se o kráse povolání kněžského
i řeholního a Cagliero si zvláště zapamatoval: „Vytrvejte
v povolání a mějte rád Dona Boska. Don Bosco se zabývá
velikými plány ve prospěch mládeže.“ Klerik Turchi po-
znamenal ve svých zápiscích, že Don Bosco jednou o těch
duchovních cvičeních, obklopen pány exercitanty i svými
kleriky, se v jednom okamžiku zastavil a řekl: „Pánové, je-
den z těchto kleriků bude jednou biskupem.“ Samé krásné
dojmy!
Domů do Turína se Don Bosco vrátil unaven. Pro něho
duchovní cvičení znamenala sedět stále ve zpovědnici a být
k dispozici všem těm lidem. Také by si byl rád skutečně
odpočinul, ale jak to udělat? Jednou v srpnu stál pod por-
tikátem Oratoře obklopen asi třiceti hochy a kleriky, mezi
kterými byli také Josef Reano a Josef Lazzero, který teprve
v ty dny vstoupil do Oratoře, ale už všechno bystře pozo-
roval. Don Bosco si povzdechl: „Tak bych potřeboval dělat
s chlapci nějaké túry v přírodě. Prospělo by to mému zdraví
a mohl bych si s nimi po chuti porozprávět o tolika věcech.
Také bych se rád zúčastnil aspoň rekreace a her. Jenže…,
jenže… Máme moc práce. Tak se budeme těšit na tu nej-
krásnější procházku, na tu nejkrásnější hru, až povedu as-
poň 10 000 chlapců do nebe.“
Na září připravoval knížku „Život papežů Sixta, Teles-
fora, Hygina, Pia I., s přídavkem stati o svatém Justinovi,
obránci víry“. Na říjen připravoval dojemný příběh „O dívce
Marii, neboli o obrácení protestantské rodiny“, na listopad
„Důvěrné hovory o papežské svrchovanosti a o samospa-
sitelnosti katolické církve“. Bylo to rozebrání a vyvrácení
knihy valdenského kazatele Amadea Berta, vydané s titulem
„Valdenští neboli katoličtí křesťané podle prvotní církve“.
Bert v ní dokazoval, že římská církev korumpovala apoštol-
ské učení.
58 Nadpřirozené události
Horlivost, s jakou Don Bosco vedl chlapce k Bohu, se lí-
bila Panně Marii. V těch létech se udály věci, které měly
vyloženě nadpřirozený ráz. V předvečer svátku Narození
Panny Marie ležel v ložnici s horečkou chlapec Zucca. Byl
to student, co do zbožnosti, podobný Dominikovi Saviovi.
Jak tak leží, najednou se mu zjevila Panna Maria. Přiblížila
se k němu a řekla, že si přeje, aby každému spoluchovanci
a zvláště těm z jeho ložnice, od ní něco vyřídil. Pak chodila
od postele k posteli a na každém místě mu řekla, co má do-
tyčnému vyřídit. Když přišla k lůžku Gastaldiho, řekla: „To-
muhle řekneš, aby se šel hned vyzpovídat, protože už nebyl
u zpovědi od Velikonoc.“ Také pro Dona Boska mu dala
vzkazy i pro jeho učitele. Každý chlapec měl od ní dostat
nějaké napomenutí.
Což o to, až dosud vše mohlo být považováno za výmysl,
horší, co bylo dál. Nemocný byl náhle zcela uzdraven, ale
250
|
|
26 Pages 251-260 |
▲back to top |
|
|
26.1 Page 251 |
▲back to top |
protože byl už večer, zůstal ležet, jen vzkázal kamarádům
z ložnice, aby k němu přišli, že má pro každého vzkaz od
Panny Marie. Kamarádi přišli a obklopili jeho postel. Někdo
jen ze zvědavosti. Jinak bylo, když jeden po druhém přistu-
povali k němu a on každému řekl do ucha vzkaz. Všichni
byli vážní, šlo o samé věci, které si Zucca nemohl vymyslet.
Nejlepší bylo, když nakonec Zucca řekl: „Kde je Gastaldi?“
Gastaldi nepřišel, nechtěl. Šli pro něho. I jemu Zucca řekl,
co mu vzkazuje Panna Maria. Kluci ho znali a všichni se tá-
zavě na něho podívali, co udělá. „Dobrá, jdu,“ řekl a ode-
šel z ložnice. Bylo to večer před svátkem a Don Bosco seděl
jako jindy o takových příležitostech ve zpovědnici. Ale Gas-
taldi byl ferina, sešel po schodech dolů, vešel do sakristie
a ze sakristie do kostela, tam chvíli klečel a zase se vesele
vrátil do ložnice. Kluci čekali, co bude dál. A bylo. Zucca
mu přede všemi popsal přesně jeho cestu tam a zpět a přís-
ně ho pokáral za podvod, kterého se dopustil. To Gastaldim
přece jen otřáslo a šel se skutečně vyzpovídat. Když se vrátil,
přivítal ho Zucca přátelsky. I tentokrát viděl přesně Gastal-
diho počínání a krok za krokem chlapcům říkal, kde je a co
dělá.
Nejen to. Zucca druhý den obcházel všechny obyvatele
Oratoře – bylo jich asi 200, a každému řekl, co mu Panna
Maria vzkazuje. I svému učiteli pověděl vzkaz. Byl to klerik
v očích všech bezúhonný, a přece i on – učitel, musel při-
jmout od svého žáka napomenutí a přijal je se vší pokorou.
Gastaldi se polepšil, zřekl se studia a vyučil se v Oratoři ty-
pografem. Zemřel na mrtvici roku 1886, o dva roky dříve
než Don Bosco.
Daru nebeských osvícení a rad se dostávalo i našemu
Donu Boskovi, hlavně u příležitosti mariánských svátků,
novén a triduí.
Don Bongiovanni, don Rua a don Cagliero potvrdili
pravdivost tohoto příběhu: Don Bosco jednou vypravoval
sen o paňotách. Viděl najednou všechny chlapce Oratoře
rozdělené do čtyř skupin a v každé skupině jedli jiný chléb.
V první měli chléb čerstvý, voňavý a velmi chutný, v druhé
normální bílý, v třetí černý otrubový, poslední skupina měla
chléb zkažený, plesnivý. První byli nevinní, druzí dobří, tře-
tí nežili ve stavu Boží milosti, ale ještě nebyli zatvrzelí ve
zlém, poslední byli zatvrzelí a nesnažili se život změnit. Don
Bosco všechno krásně vyložil a pak vybídl chlapce, kdo
chce, že může k němu přijít, že každému poví, ve které sku-
pině ho viděl. Mnozí šli a slyšeli. Všechno bezvadně sedělo.
Všichni mohli říci s ženou Samaritánkou: „Řekl mi všecko,
co jsem udělal.“
Kluci si tyto věci přirozeně sdělovali navzájem, ale Don
Bosco byl diskrétní, nikdy neříkal druhým, co řekl jednot-
livcům. Jestliže ho naplňovaly bolestí jisté vědomosti, přece
jen ho hřálo vědomí, že většina chlapců žije krásným živo-
tem před Bohem, ano, že má mezi nimi hodně vyvolených
duší, takových, jako byl Dominik Savio.
Jednou v roce 1857 sloužil Don Bosco mši svatou a při ní
prosil Pána o radu v nějakém důležitém rozhodování. Když
se vrátil do sakristie, hoch, který mu ministroval, mu po-
líbil ruku a řekl: „Udělejte to tak, jak jste se rozhodl.“ Don
Bosco se ho ptal, jak tomu má rozumět, kdo mu co řekl, ale
chlapec byl celý zmatený, jen něco koktal, a tak se ho už dále
nevyptával. Jak vidět, Oratoř se stávala rodinou svatých, kde
si mnozí velmi dobře rozuměli a kde jeden druhému přiná-
šel světlo.
Ruku v ruce s projevy vyššího poznání šly události blízké
zázraku. Od Josefa Reana pochází tato zpráva: Jeden stu-
dent, rodák z Ivrei, byl postižen těžkou zácpou, zapříčině-
nou zauzlením střeva. Ulehl s velkými bolestmi. Přivolaný
lékař ho našel v hlubokém bezvědomí a v nebezpečí smrti,
leda, že by se rychle přistoupilo k operaci. Vtom přišel také
Don Bosco. Položil chlapci ruku na čelo, pohladil ho a pak
mu cosi zašeptal do ucha. Asi výzvu k důvěře v pomoc Pan-
ny Marie. Chlapec otevřel oči a usmál se. Bolesti rázem pře-
šly a ještě téhož dne vstal z lůžka.
Vypravoval don Ascanio Savio, co zvěděl z vypravová-
ní svého bratra Angela Savia, salesiána, který byl události
osobně přítomen. Provázel Dona Boska k těžce nemocné-
mu hochu. Ten ho požehnal a řekl mu, aby vstal a šel do jí-
delny s druhými. Hoch váhal, ale Don Bosco ho pobídl, aby
se jen oblékl a šel. Hoch byl okamžitě zcela zdráv.
Paní Vallauri, velká dobroditelka Oratoře, vdova po dok-
toru Vallaurim, prosila Dona Boska, aby se pomodlil k Pan-
ně Marii, aby si mohla odbýt očistec zde na zemi. Byla po-
sedlá hrůzou z posmrtného očistce. Don Bosco se pomodlil
a skutečně paní pak dva roky trpěla velkými bolestmi, které
pak přestaly, a s nimi i onen strach z očistce. Zemřela úplně
klidně a bez specifické nemoci. Tak vypravoval don Rua. Jak
mocně působilo na tehdejší obyvatele Oratoře vědomí, že
žijí pod jednou střechou se světcem! Nikdo o tom nepochy-
boval, leda že by chtěl mít oči schválně zavřené a nevidět. To
měl jen zatvrzelý hříšník.
59 Podzimní výlet
Prázdniny dozněly a přišel podzim. A zase se přiblížil tra-
diční výlet do Don Boskova rodného kraje u příležitosti
slavnosti Růžencové Panny Marie. Zase se šlo pár dní pře-
dem, aby chlapci slabšího zdraví, nebo takoví, co byli celé
prázdniny v Oratoři, užili trochu více zdravého venkova.
Pak těsně před svátkem dorazila do Becchi kapela, zpěvá-
ci a také Dominik Bongiovanni, který zastával v Oratoři
nyní roli slavného Gianduji (což je italská obdoba našeho
Kašpárka, ovšem vyššího vzrůstu). Don Bosco byl v dobré
náladě, protože dostal právě z Říma od Svatého otce Pia IX.
poděkování za zaslanou kopii svých dějin Itálie.
5. října byli chlapci v Mondoniu pomodlit se na hro-
bě Dominika Savia. Přišli k Saviům a Dominikův otec jim
připravil malé občerstvení. Oni mezitím šli na hřbitov. Tam
poklekli na zem a modlili se za Savia. Na skrovný dřevěný
kříž mu zavěsili věnec z protěží, který si přinesli z Turína.
Na věnci byl nápis: „Dominiku Saviovi, chovanci Oratoře
sv. Františka Saleského v Turíně, přátelé.“ Nejeden při tom-
to úkonu slzel, a byli by tam zůstali hodně dlouho, kdyby
byl čas nepokročil a oni se nemuseli vrátit do Becchi.
Saviova památka tedy trvala a s ní přesvědčení, že byl
opravdu svatý. Don Bosco pověřil Karla Tomatise, kte-
rý pořád ještě studoval v Turíně na Albertinské akademii,
aby se pokusil podle vzpomínky a s pomocí Dominikových
sourozenců zachytit tvář zemřelého Savia. Tomatis to uči-
nil. Obraz je dosud v Oratoři. Nachází se v Don Boskových
světničkách. Na něm se inspirovaly další portréty mladého
světce.
Po pouti se hned zase balilo. Ráno byla mše svatá, po
ní snídaně a chlapci se dali na zpáteční pochod. Povinná
251
|
|
26.2 Page 252 |
▲back to top |
zastávka byla na faře v Buttiglieře a u hraběnky Miglino-
vé, kde bylo přichystáno zámecké pohoštění. Paní hraběn-
ka měla ráda muziku a kluci se pochlubili. Tam na zámku
poprvé zazněla skladba Karla Tomatise „Pan Demetrius“,
komický výjev, ve kterém vystupoval šéfkuchař Demetrius
a jeho kuchtíci.
Ve dvě odpoledne se znovu vyráží dál. Jen Don Bosco
se musel od chlapců odloučit, protože ho v Andezzenu če-
kala rodina De Maistrů. Páni mu slíbili příspěvek, ale pod
podmínkou, že si pro něj osobně přijde. Kluci byli neradi,
protože s ním se šlo radostněji. Musel jim slíbit, že bude na-
zítří doma. Dojemné bylo, že všichni na veřejné cestě po-
klekli a chtěli, aby jim Don Bosco požehnal. Někteří slabší
hošíci však zůstali s ním a pak druhý den ho doprovodili
pomaličku domů. Tam byla nová sláva, protože chlapci byli
ještě rozjaření a přichystali mu slavné přivítání. Don Bosco
je chválil, že byli hodní a vybídl je, aby se dobře připravili na
svátek Mateřství Panny Marie.
60 Noví chovanci Oratoře
Mezi novými chlapci pro rok 1857–1858 byl pozdější pro-
bošt kolegiátního kostela Panny Marie v Moncalieri Jakub
Ballesio, jeden z nejoddanějších bývalých chovanců Don
Boskových, z jehož pera pochází mnoho vzpomínek na teh-
dejší léta. Sám prožil v Oratoři osm let. Od něho pochází
vzpomínková řeč „Don Boskův vnitřní život“, ze které pře-
píšeme několik krásných vět:
„Dějiny stěží budou moci vystihnout sladkost jeho řeči,
jeho pohledu, jeho pokynutí a co se tím vlévalo do našich
duší! Život svatých i v těch nejkrásnějších knihách ztrácí
onu přitažlivost, kterou prožívali jejich současníci a jejich
blízcí. Vůně jejich rozhovorů a jejich ctností se ztrácí v pro-
storu času. Ale my jsme ho viděli, my jsme ho slyšeli, Dona
Boska. Byl ještě plný energie, jeho nadání a jeho láska pat-
řily nám. On nám byl všechno. Už časně ráno byl uprostřed
svých synů. Zpovídal, sloužil mši svatou, podával přijímá-
ní. Nebyl nikdy sám a neměl nikdy čas pro sebe. Buď byli
kolem něho chlapci, nebo ho obklopovali návštěvníci, a to
stále, v sakristii, pod portikátem, na dvoře, v jídelně, na
schodech, ve světničce. Tak ráno, tak během dne, tak i ve-
čer. On měl mysl na všechno, znal stovky svých synů a kaž-
dého volal jménem. Informoval se, radil, dával rozkazy. On
sám vedl korespondenci, která by dala zabrat řadě lidí. On
sám myslel a staral se o všechny potřeby hmotné i duchovní
v Oratoři.“
Jiné setkání s novým hochem popsal Don Bosco sám
v životopise Michala Magone.
Jednou odpoledne na podzim čekal v Carmagnole na
vlak, aby se vrátil do Turína. Už bylo sedm hodin, všude
mlha, která přecházela v drobný déšť. U nádraží si hrála
tlupa menších kluků. Hráli na četníky a zloděje. Jeden hlas
vynikal mezi ostatními. Byl to velitelský hlas. Don Bosco
pojal touhu setkat se s tím chlapcem. Využil chvíli, kdy
byli všichni kolem něho a několika skoky byl mezi nimi.
Všichni se rozprchli, zůstal jen on – velitel. Založil si ruce
v bok a hned, kdože je a jak to, že se vkládá do jejich hry.
Don Bosco se představil jako jeho přítel a užil všechno své
umění, aby hocha přinutil zůstat. Ptal se ho, kdo je, a on,
že je Michal Magone, generál hry. Kluci se zatím přibližo-
vali a Michal Magone podstoupil řadu otázek, ze kterých si
Don Bosco dělal o něm úsudek. Dověděl se, že po stránce
náboženské to není špatné, chlapec vychodil obecnou, tatí-
nek mu zemřel, maminka posluhuje u lidí, zatím nemá před
sebou žádnou budoucnost, i když ví, že něco bude muset
dělat.
Don Bosco si uvědomil, že ten hoch je v nebezpečí a že
by bylo škoda jeho zřejmého nadání i otevřeného charak-
teru. Zeptal se ho, zda by přijal, kdyby mu usnadnil buď
studium nebo učení nějakému řemeslu. Chlapec se roz-
zářil radostí. Bohužel vlak už byl zde a Don Bosco musel
nastupovat. Ještě stačil Michalovi říci, aby zašel na faru
k donu Aricciovi, že byl právě u něho, ať o něm napíše dob-
rozdání. Don Ariccio pochopil a napsal Donu Boskovi: Je
to hoch nadaný, vláčný, jinak nepozorný, v kostele vyrušuje
a ve škole také. Těžko se ovládá, ale srdce má dobré a mra-
vy zatím také. Z Turína přišla přihláška a v několika dnech
byl Michal u Dona Boska. Slíbil, že se bude snažit polepšit
a dělat Donu Boskovi jenom radost. To ještě nevěděl, zda
ho tento dá studovat nebo učit se řemeslu a jakému. Když
však sám řekl, že by byl rád knězem, Don Bosco ho poslal
mezi studenty.
Bylo zvykem nejisté hochy svěřit potají některému starší-
mu osvědčenému hochu z družiny Panny Marie; i Magone
dostal takového viditelného a zároveň neviditelného anděla
strážného. Ze začátku mu bylo těžké krotit se – ve hře byl
samý oheň, ale snaha mu nescházela. Změna na něho ve-
lice zapůsobila a také on, jako kdysi Dominik Savio, začal
být vnímavý na slovo Boží i na slovo Dona Boska. I on brzy
přestal být veselý a chodil zádumčivý, až ho Don Bosco po-
tkal a ptal se ho, co mu je. Na rozdíl od Dominika, který
začal trpět sladkou bolestí touhy po svatosti, Michal mu-
sel začít od něčeho jiného. Přiznal se Donu Boskovi, že má
svědomí zašmodrchané a potřebuje nalézt ten pravý konec.
Nalezl jej v dobré svaté zpovědi, která mu vrátila klid a ra-
dost ze života. Pak začal patřit mezi nejlepší Don Boskovy
žáky. Byl jiného typu svatosti než Dominik Savio. Když šel
jednou s Donem Boskem po Zámeckém náměstí, zaslechl,
jak nějaký kluk bere jméno Boží nadarmo a už vyrazil jako
podrážděný pes a byla z toho rvačka. Dotyčnému jednu
vrazil, až mu z nosu vyhrkla krev, ten však byl silnější a po-
řádně mu jich naložil. Don Bosco měl co dělat, aby válčící
strany udobřil. Od té doby si Michal dával pozor na povahu
a krotil se. Ještě o něm uslyšíme.
Neskončila každá hra o duši tak krásně. V tom roce 1857
přišel do Oratoře ještě jeden chlapec. Našli ho městští stráž-
níci v koutě Zámeckého náměstí celého promrzlého. Při-
vedli ho k Donu Boskovi, jestli by se ho neujal. Ujal se ho
a zavedl ho k zámečnickému mistru do učení. Dva týdny
hoch sekal dobrotu, ale pak se začal chovat vzdorovitě a mi-
str ho vykázal z dílny. Don Bosco mu takto našel několik
mistrů po sobě a každý nový pokus skončil stejně. Hoch,
jak kdyby si myslel, že se mu musí každý klanět, stavěl si
hlavu jedna radost. Po posledním takovém vyhazovu při-
šel do Oratoře právě, když byl Don Bosco u oběda. A hned,
aby mu našel jiného mistra. Don Bosco mu řekl, aby po-
čkal, až se nají, ale floutek, že ne, aby šel hned. Ani svatí si
nemohou nechat všechno líbit, a tak mu Don Bosco mír-
ně, ale pevně řekl své. Chlapec se urazil a beze slova odešel
z Oratoře pryč. Nějaký čas dělal posluhu v kavárně, pozdě-
ji se dal k vojákům, pak zase jezdil po světě a do Turína se
252
|
|
26.3 Page 253 |
▲back to top |
vrátil nemocný. Když se mu trochu ulevilo, přišel se podí-
vat do Oratoře a Don Bosco ho přijal velice krásně, jako by
se nic nestalo. Hoch prosil, může-li se z nemocnice vrátit,
že všechno napraví, a Don Bosco že ano, že bude vítán.
Hoch se rozplakal a sliboval hory doly. Don Bosco mu dal
požehnání, bohužel poslední, protože za několik týdnů po
návratu z nemocnice hoch zemřel.
Tuto událost vypravoval Petr Enria – jméno už si nepa-
matoval, ale podrobnosti mu dotyčný vypravoval sám, když
se po propuštění z nemocnice ještě jednou ukázal v Oratoři.
61 V boji o existenci
Kdykoliv mluvíme o životě v Oratoři svatého Františka Sa-
leského, vždycky máme pocit, že jsme v domě, kde vládne
mír, láska a spravedlnost a pravá svoboda, ale to nebylo celé
ovzduší, ve kterém plynul život Don Boskova díla pro mlá-
dež. To druzí si žili v klidné bezstarostnosti, ale on musel
těžce zápasit o život svého díla.
Koncem srpna dostal od úřadů výzvu, aby vyplnil přesně
dotazník ohledně svého dobročinného díla. Řeklo se, že je
to pro účel statistiky, ale šlo především o záležitost berního
úřadu – o placení daní. Úřední šiml předpokládal, že Don
Bosco má příjmy z platů chovanců a jiné a jiné, a stát chtěl
také z toho něco mít. Bylo třeba se bránit, vysvětlovat, před-
cházet nedorozumění atd. I Don Bosco musel přijímat berní
úředníky, předkládat doklady, dohadovat se s nimi o smyslu
své instituce a také platit jako každý jiný občan mnohdy ne-
spravedlivé daně a dávky. Co někdy dostal darem od stát-
ních úřadů, to zase musel vrátit v jiné podobě.
Začátkem školního roku 1857–1858 vyvstalo další stra-
šidlo. Ministr školství Lanza vydal nařízení, jimiž se regu-
lovalo povolování otevírání škol obecných, středních i od-
borných. Na všechno se žádalo státní schválení, učitelé měli
mít diplomy a jiné předpoklady. Pravda, tehdejší stát ještě
nebyl schopen všechno zcela zvládnout, ale náznaky zde
byly a starosti s tím nemalé. Vždyť v Oratoři bylo nyní celé
nižší gymnázium – tři třídy, v první učil klerik Francesia,
v druhé klerik Turchi, v třetí kněz Ramello. Tento byl zají-
mavým případem. Měl státní profesuru, dříve byl školním
inspektorem, teď však byl suspendován od svého biskupa.
Don Bosco ho obrátil a také rehabilitoval. Byl to člověk vel-
mi nadaný a Dona Boska zcela poslušný, v Oratoři byl něco
přes rok, než si našel byt v městě a zase se vrátil k vyučování
na veřejných školách.
Dále byla při Oratoři ona obecná škola, kterou vedl uči-
tel Jakub Rossi a kam chodili starší chlapci z Valdoka. Pro
tento účel určil Don Bosco upravený dům Belezza. Rossi di-
plom měl, ale co kdyby odešel?
Don Bosco byl předvídavý a nechtěl zaspat tak důležitou
věc. Toho roku klerik Francesia začal navštěvovat kurs lite-
ratury při turínské univerzitě s úkolem dosáhnout učitelský
diplom. Don Bosco se pojišťoval ještě jinak. Uveřejnil v ně-
kolika časopisech podmínky pro přijetí do Domova. Zřejmě
mu šlo o to, aby veřejnost mimo každou pochybnost věděla,
že jeho ústav přijímá skutečně ty nejpotřebnější a činí tak
skoro bezplatně. Bylo v jeho zájmu dokázat, že sáhnout na
jeho školy by bylo proviněním proti obecnému blahu.
Horší byla situace u učňů. Don Bosco měl v hlavě veliké
plány a občas chlapcům říkal, že to, co je teď, to není nic,
dílny se tlačí v koutech domu, ale časem budou veliké, pro-
storné, jak mají být, aby to byly opravdové školy. Nejhorší
bylo, že zatím neměl vlastní mistry a byl odkázán na mis-
try zvenku. Byl s nimi kříž. Žádný nebyl takový, aby plně
chápal Don Boskovy myšlenky. Každý myslel především
na sebe. Odtud stálé vyjednávání o podmínkách. Napřed
dostávali denní plat, vyplácený v sobotu, ale to jim pak
nezáleželo na prospěchu učňů. Pak jim Don Bosco nabídl,
aby vedly dílny ve vlastní režii, sháněli si práci a aby chlap-
cům za vykonanou práci dávali mírnou odměnu. Za to jim
nechával k dobru veškerý výtěžek. Ovšem pak zase viděl, že
si mistři počínají zcela samostatně a zištně, hoši nevěděli,
komu vlastně patří. Představení byli pro ně slabými auto-
ritami, protože mistr byl všechno. Trpěl tím pořádek a ani
rozvrh se někdy nerespektoval. Zkusil se s nimi dělit napo-
lovic, ale oni měli vždy možnost domlouvat se za jeho zády
a v každém případě vydělávat na účet domu. Byla zde také
záležitost nářadí. Nejprve si mistři měli nosit své a Oratoř
měla opatřovat náčiní učňům, pak zase Oratoř měla půjčo-
vat věci i jim. Zkoušely se i jiné systémy, byly dohady ohled-
ně polámaných nástrojů, čas od času něco zmizelo, ať již se
to půjčilo nebo jinak ztratilo, zkrátka problém na problém.
Don Bosco viděl, že není jiné pomoci, než vzít režii zcela
do vlastních rukou a od mistrů žádat, aby jen učili. Ani to
nebylo bez obtíží. Mistři začali větřit, že si Don Bosco chce
pomoci k mistrům vlastním, a proto zanedbávali právě ty
hochy, kteří byli nejschopnější a nejvíce přicházeli do úvahy
jako budoucí mistři.
Nešlo jen o mistry, kteří učili v Oratoři. Bylo třeba čelit
také možnosti, že se proti Oratoři postaví různí řemeslníci
ve městě z obavy před konkurencí. Skutečně, když založil
svou tiskárnu, turínští tiskaři se proti tomu bouřili. Báli se
o výdělek. A tak byl Don Bosco nucen dát věcem formu,
která vylučovala jakýkoliv konkurenční boj. Zavedl zásadu,
že učně musí zaměstnat studenti. Proto dával přednost díl-
nám, které byly skutečně potřebné: krejčovské, obuvnické,
později knihvazačské. Zde se snažil o to, aby se vazba Ka-
tolického čtení konala v domě. Ano i k tomu hleděl, aby se
jeho chovanci po odchodu z Oratoře nezařizovali v Turíně,
ale raději jinde, tak aby Turín nemohl hledět na jeho díl-
ny nevraživě. Snažil se, aby se hoši po vyučení raději vrátili
domů a byli k pomoci svým farářům, než aby se snažili zů-
stat.
Přes všechna tato úskalí život přinášel i radosti. Tak Don
Bosco užil klerika Josefa Bongiovanniho k založení další
chlapecké družiny Nejsvětější svátosti oltářní. Sám napsal
její pravidla. Účelem této družiny bylo adorovat a odčiňo-
vat urážky, kterých se dostává Ježíši svátostnému od nevě-
řících, bludařů a špatných křesťanů. Prvním předsedou této
družiny se stal zmíněný klerik, člověk pokorný, neúnavný,
trpělivý, stále veselý, chování skoro andělského, horlivý ka-
techista. Tato družina dala velký impuls liturgickému životu
v domě.
V září oblékl Don Bosco do duchovního roucha Jana
Bonettiho a Celestina Duranda. Oba se později stali vý-
znamnými salesiány. Asi čtrnáct dní pobyl v Oratoři don
Montebruno z Janova. Studoval Don Boskův systém výcho-
vy v naději, že se jeho dílo spojí s dílem turínského přítele.
Došlo mezi nimi k zásadnímu ujednání, že stránku hospo-
dářskou si zatím nechá Montebruno ve svých rukou, ale po
stránce morální že bude udávat tón Don Bosco.
253
|
|
26.4 Page 254 |
▲back to top |
Ani veřejné záležitosti nespouštěl Don Bosco z očí. Vždyť
šlo o to, aby se v Itálii nějak uspořádaly vztahy mezi státem
a církví. V říjnu byl rozpuštěn parlament a 15. listopadu
měly být volby. Monsignor Fransoni a jiní biskupové nabá-
dali věřící, aby dali hlasy jen osobám církevně smýšlejícím
a nařizovali za tím účelem veřejné modlitby. Don Bosco se
rozhodl volit ve své domovské obci v Castelnuovu. Musel
své právo na to dokázat, protože castelnuovský obecní ta-
jemník měl proti tomu nějaké námitky. Každý volič musel
dokázat, že platí řádně daně. Don Bosco byl při té příleži-
tosti nucen přiznat barvu. Ukázalo se, že řádně platí země-
dělskou daň z dědického pozemku ve výši 6 lir a 94 centesi-
mů a domovní daň ve výši 32 liry a 14 centesimů. Skutečně
veliký boháč!
Je jisté, že během volební kampaně i on byl často tázán
na to, jak se dívat na určité kandidáty, a snad svou radou
i ovlivnil, že někteří jeho známí byli zvoleni za poslance.
62 Misie v Salicettu a jiné
Bylo by těžké vypočítat, kolik vícedenních kázání Don
Bosco absolvoval při své práci v Oratoři. Měl pověst úspěš-
ného lidového kazatele a musel občas přijmout pozvání. Ka-
ždá taková misie se vepsala do paměti účastníků jako nějaký
div. Tak přijal na pozdní podzim roku 1857 desetidenní mi-
sie v Salicettu v diecézi mondovské.
Po svaté Cecílii odjel omnibusem do Mondovy, kde se
chtěl setkat s biskupem Ghilardim. Od hostinského se do-
věděl, že monsignor není doma, a tak čekal do osmi večer
na další příležitost spoje do Cevy v hospodě. Aby neztrácel
čas, vyprosil si kalamář a inkoust a psal si kázání. Hostinec
se naplnil lidmi, začalo být veselo, kněz píšící za stolem se
stal brzy předmětem pozornosti i vtipů. Zase slovo dalo
slovo a Don Bosco navrhl publiku, že jim to kázání přečte
nebo řekne. Hospoda návrh přijala a na nějakou hodinu se
proměnila v kostel, kde zaznívalo slovo Boží. Hostinská mu
pak nabídla teplou večeři zdarma, což on uvítal. Veliké di-
vení bylo, když Don Bosco před jídlem udělal krásný kříž
a všechny poučil o tom, jak máme Pánu Bohu děkovat za
pokrm a nápoj.
V osm hodin nasedl na dostavník jedoucí do Cevy. Opět
podle obyčeje na kozlík ke kočímu, kterého cestou vyzpo-
vídal, a pak se s ním příjemně bavil. V deset v noci byli na
místě, ovšem ne ještě tam, kam Don Bosco jel. Zkusil zakle-
pat na faru. Podařilo se. Pan farář byl sice nemocen, ale kap-
lan don Testanera ho přijal a když zjistil, že má před sebou
ředitele populárního Katolického čtení, dal mu i občerstvení.
Pak se bavili do pěti do rána, kdy se Don Bosco musel po-
roučet a jet dál. Další omnibus ho zavezl do Montezemola,
odkud musel zbývající cestu vykonat pěšky a na pronajatém
oslu. Jelo se do Apeninských hor po strmých stezkách, až
v půlmetrovém sněhu. Provázel ho chasník, který mu dělal
průvodce. Několikrát zabloudili, protože sníh zavál všechny
stopy, a oba se ocitli ve vážném nebezpečí. Brodili se sně-
hem, hned padl Don Bosco, hned osel, hned zase chlapec.
Byla to dobrodružná cesta. Don Bosco si dokonce potloukl
koleno. Farář mu sice poslal naproti člověka, ale minuli se.
Dorazil do vsi již očekáván shromážděným lidem. A že to
byl Don Bosco, hned věděl, jak na lidi zapůsobit. Začal roz-
dávat dětem bonbony a žertoval s nimi. Hned bylo všechno
kolem něho. Dona Boska uvedl do vsi nějaký kněz. Ten šel
hned do fary oznámit faráři, že Don Bosco je zde. Chtěl, aby
ho vytrhl z toho davu na návsi, aby se trochu ohřál, ale pan
farář ho uklidnil, že prý Don Bosco jistě ví, co má dělat.
Lidé doprovodili misionáře až na práh farní budovy, če-
kali, že bude hned první kázání, ovšem ten byl tak zmožen,
tak promrzlý, zpocený a utrmácený, že opravdu nemohl.
Bylo tedy domluveno, že misie začnou druhý den.
I druhý den byl těžký, protože druhý kazatel se pro nepří-
znivé počasí nedostavil a Don Bosco musel kázat sám. Ale
brzy zvládl situaci tak, že by ho byli lidé na rukou nosili. Ká-
zal třeba půldruhé hodiny a lidé ještě žadonili, aby pokračo-
val. Jeden den kázal do desíti dopoledne a ještě lidé nechtěli
opustit kostel. Musel mluvit do jedné hodiny a pak ho jen
pustili najíst se a zase musel na kazatelnu. V kostele bylo
teplo, protože byl nabitý, takže to šlo. Lidem se velice líbi-
lo střídání zajímavých témat s menšími pauzami. Fakt je, že
dohromady musel mluvit v jednom dni celých šest hodin.
Zdá se to podivné, ale Don Bosco to skutečně uměl. Jeho
kázání bylo originální, zcela plastické. Dovedl vytvořit ilu-
zi skutečnosti. Vodil lidi v duchu po nejrůznějších místech,
vcházel s nimi do domácností, procházel kdejaký kout, pak
s nimi šel pro změnu do kavárny, do hospody, vedl rozhovor
s jednotlivými lidmi – a hospodáři, s pacholky, s hospody-
němi a s děvečkami, mluvil s dětmi, zkrátka to nebyla žádná
suchá teorie, ale život jako v poutavém románě, od kterého
se člověk nemůže odtrhnout. Do všeho vplétal Písmo sva-
té, příběhy z biblických dějin, vyvozoval poučky pro život,
chválil ctnost a káral nepravost, prostě kázání samá chuť.
Lidé si nechtěli nechat nic ujít.
Nejvíce se Salicetským do paměti vrylo kázání „o prů-
vodu“. Lidí bylo v kostele, že by jablko nepropadlo, a Don
Bosco je vyzval, aby se s ním zúčastnili průvodu. Začal tím,
že je zavedl k hradbám nebeského Jeruzaléma, kde byl nad
bránou veliký nápis: „Nic nečistého do nebe nevstoupí!“ Jen
málo lidí vystupovalo k bráně po úzké strmé pěšině, zato
dole po široké cestě kráčel obrovský průvod zatracenců.
V čele šla obluda s maskou a s černým praporem, na kterém
stálo: „Ani smilníci, ani cizoložníci, ani rozmařilci, ani zlo-
ději, ani lakomci, ani opilci, ani pomlouvači, ani chamtivci
nevejdou do Božího království.“ Každá skupina šla zvlášť.
Ti první dělali sprosté vtipy a posupně se smáli, jiní sboro-
vě kleli, opilci šli všichni vrávoravým krokem, vrážející je-
den do druhého, jiní nesli na zádech ukradené snopy, další
v korbách na cizím natrhané hrozny, mlynáři nesli na zá-
dech těžké pytle s nakradenou mouku, děti šly s předměty
ukradenými doma a jinde, všechny cechy řemeslníků defi-
lovaly před očima posluchačů jako pestrý průvod a každý si
mohl říci, kam asi patří. Celý průvod končil u černé vysoké
hradby, celé ohořelé, a mizel v temných dírách na věky. Nad
bránou visel nápis: „Kdo jednou zhynul, na věku zhynul.“
Don Bosco se jako kouzelník slova obracel na jednotli-
vé stavy a zpytoval jim důkladně svědomí. V davu se začalo
ozývat škytání, lidé si utírali oči a nakonec se celé shromáž-
dění jako sugescí proměnilo v zástup kajícníků. „Pláčete?“
ptal se Don Bosco. „I já pláču, musím plakat, je mi vás líto.
Zítra vám povím, co si zasloužíte.“
Pan arcikněz byl úplně vyveden z míry, když lidé začali
chodit do fary a žádat, aby za ně vykonal restituci. Prý v ty
dny prošlo jeho rukama několik desítek tisíc lir.
254
|
|
26.5 Page 255 |
▲back to top |
Zatímco Don Bosco obracel Salicetto, v Turíně se tiskl
nový kalendář Galantuomo pro odběratele Katolického čte-
ní. Společně s ním se připravovala expedice prosincového
dílu „Život svatého Polykarpa a jeho žáka svatého Ireneje“,
nová příležitost, jak ukázat, že vše, co učí církev v 19. století,
učila a dělala už ve století druhém.
V Salicettu zpovědnice doslova praskaly návalem pe-
nitentů, ale Don Bosco si ještě našel čas k vyřizování ko-
respondence, kterou si vzal s sebou nebo kterou mu don
Alasonatti posílal poštou. V Oratoři se chlapci chystali na
devítidenní přípravu na svátek Neposkvrněného Početí
Panny Marie. Don Bosco jim poslal na zvláštním listě du-
chovní program:
1. den – Vstávání v tichosti – dát se do pořádku a jít do kos-
tela;
2. den – Vstup do kostela – přesně – nesmát se – s tváří ob-
rácenou k svatostánku – jít na své místo;
3. den – Pokleky – neopírat se – nesedat si na paty – vzpří-
mená postava, ruce sepjaté na prsou;
4. den – Modlitba – modlit se zřetelně, hlasitě, stejným hla-
sem až do konce. Neohlížet se, nesmát se, nešeptat;
5. den – Kříž – pomalu, dotahovat rukou – nakonec ruce
pěkně sepnout.
6. den – Vzpomenout si na minulé zpovědi – lítost nad hří-
chy a opravdové předsevzetí;
7. den – Generální zpověď – kdo ji ještě neudělal nebo má
zašmodrchané svědomí;
8. den – Zpytovat se – zda jsem schválně něco nezamlčel ve
zpovědi. Umínit si, že se upřímně vyzpovídáme;
9. den – Půst nebo jiný sebezápor jako příprava na svaté při-
jímání.
V den svátku – Zúčastnit se bohoslužeb s co největší use-
braností.
Rozhodnutí – Nosit medailku Panny Marie a vzývat ji v po-
kušeních.
Don Boskova misie v Salicettu skončila velkým úspěchem.
Lidé ho vyprovázeli kus cesty a všichni slibovali, že nezapo-
menou, co jim kladl na srdce v kázáních i ve zpovědi. Do
Oratoře se vrátil na konci novény k Panně Marii. Na Salice-
tto vždy rád vzpomínal, říkal, že by se o tom daly psát celé
romány.
Do konce roku přivedl ještě jeden důležitý podnik pod
střechu. S novým ředitelem oratoře sv. Aloise Leonardem
Morialdem se domluvili o potřebě zřídit při té oratoři obec-
nou školu, která by zajistila, že tamní mládež nepadne do
rukou valdenských, kteří také otevřeli školu, vařili zadarmo
obědy a vůbec čile agitovali. Naše oratoř byla jen nedělní
a to bylo veliké minus. Pak byl Don Bosco na generální kon-
ferenci svatého Vincence z Pauly a také se tam o tom mlu-
vilo. Přihlásil se a řekl: „Pánové, zde je třeba rychle jednat.
Navrhuji, aby se při oratoři sv. Aloise zřídila obecná škola.
Bude se nazývat „Katolická“ a bude pod ochranou sv. Vin-
cence. Vy budete iniciátory. Don Bosco bude vždy ochoten
pomoci. Potřebujeme k tomu diplomované učitele, ty najde-
me. Potřebujeme učitelky a o ty požádáme některou žen-
skou kongregaci. Potřebujeme peníze a ty nám pošle Boží
Prozřetelnost. Potřebujeme nějakou komisi, která si školu
vezme na zodpovědnost, tu musíte sestavit vy.“ Byla to řeč
jasná a konkrétní. Návrh byl přijat a Don Bosco se hned sta-
ral, aby nezůstalo při slovech. Pronajal si kus pozemku a na
něm postavil z lehčího materiálu veliký sál, který se mohl
předělit a zase otevřít, aby celý mohl sloužit jako divadlo.
Sám vyhledal a platil učitele. Doktor Leonard Murialdo mu
v tom horlivě pomáhal a byl jeho hlavním dobrodincem
v této věci. Jakmile to bylo hotové, hned se začalo učit.
Přiblížil se konec občanského roku. Don Bosco všem
obyvatelům domu dal každému zvlášť dárkem nějakou
radu. Mnoho jich čerpal z Písma svatého. Každý si vážil
dárku a uchovával si jej.
Nejpůsobivějším upozorněním však byla vzpomínka na
všechny, kteří během roku zemřeli: v březnu zemřel Domi-
nik Savio, klerik Garigliano a u rodičů Dominik Lupo, v srp-
nu v nemocnici sv. Mořice Alexandr Re, v listopadu doma
Marcel Bordoni. Pět mrtvých za rok je hodně, ale tehdy byli
lékaři ještě bezradní a jejich věda v plenkách. Kladnou strán-
kou těchto úmrtí byla větší připravenost podle slov Páně:
„Buďte připraveni, protože nevíte den ani hodinu.“
63 V zimních měsících
I v Turíně v zimních měsících občas sněží a zima je nepří-
jemná hlavně pro nedostatek topení, ale Don Bosco se za-
hříval prací a své syny křesťanskou veselostí.
Rok 1858 začal expedicí lednového výtisku Katolického
čtení. Nazýval se „Krátký výklad epištol a evangelií, připa-
dajících na neděle a svátky Páně“. Biblická látka přicházela
vhod jako důkaz, že katolíci nezanedbávají čtení Písma sva-
tého.
V lednu se ujala v Oratoři další krásná iniciativa. Klerik
Josef Bongiovanni, předseda družiny Nejsvětější svátosti
oltářní, založil jako odnož této družiny Malý klér, skupinu
starších chlapců, členů této družiny, kteří se věnovali pěsto-
vání posvátné liturgie. Tito ministranti dostali přesná pravi-
dla a bylo úmyslem zakladatele i Dona Boska touto cestou
získat i duchovní povolání. Mezi malý klér se přijímali jen ti
nejlepší a nejpříkladnější. Byla to Don Boskova Legio ange-
lica – andělská legie, určená k službě oltáře.
Bongiovanni byl výjimečně pověřen vedením tohoto
malého kléru, ale podle pravidel měl být vedoucím vždy
kněz, nejraději katecheta domu, který měl vůbec na starosti
náboženský život komunity. Zakladatel si zasloužil tuto vý-
jimku. On také pro tento malý klér hodně vytrpěl. V kaž-
dém větším společenství se nacházejí i duše malé, nechá-
pavé, které se rády posmívají a druhým život ztrpčují. I on
musel ze začátku přeslechnout nejednu nevlídnou, závisti-
vou poznámku, ale nedbal. Don Bosco byl na jeho straně
a statečně mu pomáhal.
S malým klérem byl spojen i sbor Oratoře, který diri-
goval Tomatis. I do sboru byli přijati jen chlapci skutečně
dobří, osvědčení ve ctnosti a v chování. To proto, že museli
často ven a dostávali se do styku s veřejností. Hoši z malého
kléru chodili o nedělích do turínských kostelů na výpomoc
při slavnostech, zpěváci zase vypomáhali při zpěvu. Mnoh-
dy byli žádáni i mimo Turín, leckdy museli i přenocovat
rozděleni po rodinách a tam všude byla i nebezpečí a Donu
Boskovi záleželo na tom, aby hoši dělali Oratoři dobrou re-
klamu.
Mezitím Don Bosco připravil na únor „Křesťanský čtyři-
cetidenní půst“ a na březen „Život svatých papežů Aniceta,
Sotera, Eleuteria, Viktora a Zefirina“.
255
|
|
26.6 Page 256 |
▲back to top |
Nyní měl pro práci s Katolickým čtením zdatného po-
mocníka v bývalém oratoriánovi Césaru Chialovi, který
pracoval v Turíně jako zřízenec pošty, ale hodně času trávil
v Oratoři, kde pomáhal svému duchovnímu otci připravo-
vat knihy, dělat korektury kartáčových otisků, ano i sám za-
čal překládat, co Don Bosco považoval za vhodné upravit
do tisku.
Don Bosco byl rád, že má v tak důležité věci pomocníka,
také z toho důvodu, že se chystal na delší dobu odebrat do
Říma, aby se Svatým otcem projednal záležitost zamýšlené
kongregace. Don Cafasso a don Borel ho měli k tomu, aby
před tím vše vypsal arcibiskupovi Fransonimu, což on rád
udělal. Arcibiskup mu odpověděl povzbudivě a také mu po-
slal pro Svatého otce doporučení. Patřilo to i k správnému
postupu v tak důležité věci pro Dona Boska i pro diecézi.
64 První cesta do Říma
Don Bosco dal kleriku Janu Turchimu krasopisně přepsat
stanovy, 9. února 1858 dostal od generálního provikáře Fi-
ssora písemné svolení opustit na dva měsíce hranice diecé-
ze, od vlády dostal cestovní pas. Rozhodl se jet do Říma po
moři a vrátit se přes Toskánsko, Parmu, Piacenzu a Mode-
nu, dále přes Lombardsko-benátské království vlakem zpět.
Tehdy jet do Říma nebyla maličkost. Člověk se nemusel
vrátit živ. Nic divného, že chlapci a klerici byli smutní a báli
se. Don Bosco jim to musel jednou na večerním slovíčku vy-
vracet. Ovšem sám si nebyl jist, protože prohlásil, že v přípa-
dě, kdyby zemřel, nemusí se bát, že Oratoř zahyne; kanovník
Gastaldi, kterého dobře znají, mu slíbil, že by se v takovém
případě stal jeho nástupcem. Svou cestu odůvodnil nutnos-
tí vyžádat od papeže pro různé dobrodince některé výsady.
Také šel k donu Cafassovi, který měl pro Řím určité věci
k vybavení, mezi jiným chtěl dosáhnout, aby Svatý otec udě-
lil plnomocné odpustky těm, kdo jednou v životě přijmou
z ruky Boží jakýkoliv způsob smrtí a tento úmysl neodvolají.
Odjezd byl stanoven na 18. února. Don Bosco časně ráno
vstal, měl mši svatou a chystal se. Venku bylo ošklivě. Na
ulicích leželo dvacet centimetrů sněhu a v noci napadl dal-
ší decimetr. Protože cesta byla v té době nebezpečná, Don
Bosco si ještě nechal zavolat notáře a před Josefem Buzze-
ttim a učitelem Jakubem Rossim udělal poslední pořízení
o svých věcech. Protože notář přišel se zpožděním, udělalo
se to honem honem.
O půl deváté vycházel z domu. Někteří chlapci slzeli.
Stále ještě sněžilo. Doprovázel ho jako sekretář klerik Mi-
chal Rua. Když přišli na nádraží, marně se ohlíželi, zda tam
uvidí klerika Angela Savia, který jako první dosáhl diplomu
učitele obecných škol a byl Donem Boskem na rok půjčen
do Alexandrie do jednoho dobročinného ústavu. Měl jet
s nimi. Nebyl tam, a tak Don Bosco nevěděl, na čem je.
V deset hodin lokomotiva zapískala a vlak se hnul. Jako
obyčejně Don Bosco hned zapředl hovor s cestujícími; tak
s jedním židovským chlapcem, který jel se svým otcem.
Chlapec byl inteligentní a hovor se stočil na Písmo svaté.
Don Bosco se divil chlapcovým odpovědím, ale když za-
brousil na protievangelium – na předpověď o Vykupiteli,
otec dal najevo, že si nepřeje další hovor. Rozloučili se na
stanici v Asti. Hoch prosil Dona Boska, až přijde do Turína,
aby ho mohl navštívit.
V Alexandrii vykoukli z vagónu a hle – klerik Angel
Savio vystupoval z jiného vozu. Nějak se opozdil, a tak už si
mohli vyměnit jen několik málo slov. Od stanice Serravalle
vlak pospíchal dolů Apeninami po mostech a skrze tunely,
krajina se rychle měnila, sníh zmizel a když přijížděli k Ja-
novu, tam už bylo jaro, kvetly mandloně a broskvoně byly
na rozvití. Pak moře! Janovské moře!
V Janově čekal Dona Boska příbuzný don Montebru-
na, šlo se do ústavu řemeslníčků (Artigianelli), srdečně je
přivítal i don Montebruno. Bylo už půl čtvrté odpoledne.
Protože oba hosté měli hlad, byli hned pohoštěni a pak si
prohlédli ústav. Don Bosco byl spokojen a liboval si, že je to
tam takové jako u něho ještě v domě Pinardiho. Po krátkém
rozhovoru na téma spojení obou institutů vzal Don Bosco
Ruu a šli trochu do města. Ale zvedl se nepěkný vítr a oni
zašli do kostela Panny Marie, kde měli dominikáni konvent.
Farářem tam byl otec Cottolengo, bratr svatého Cottolenga,
a tak si pěkně porozprávěli. A že už bylo pozdě, Don Bosco
zůstal na večeři a pak na noc. Ta byla krátká, protože mluvi-
li s panem farářem až do půlnoci.
Ráno měl mši svatou u oltáře blahoslaveného Šebastiána
Maggi, který zemřel jako dominikán před třemi staletími,
ale jeho tělo zůstávalo čerstvé a vláčné, jako by byl zemřel
teprve teď. Don Bosco si myslel, že odcestuje už dopoled-
ne, ale parník měl zpoždění pro silný vítr na moři a bylo
třeba čekat až do večerních hodin. Toho času využil k ná-
vštěvě papežského konzulátu v Janově za účelem získání
cestovního víza. Konzul byl velmi srdečný, byl by rád opatřil
Donu Boskovi slevu na parník, ale nešlo to, tak mu dal jen
písemné doporučení pro papežského legáta v Civitavecchia.
Civitavecchia byl přístav už v papežském státě. Pak se naši
cestovatelé vrátili k Montebrunovi, i tam pobyli nějakou
hodinu, Don Bosco měl možnost ještě více se sblížit s jeho
chlapci, kteří se pak s radostí nabídli, že milé hosty zavezou
na bárce až k samému parníku, kotvícímu na širém moři.
Byla to cesta pro silnější nátury, než byla Don Boskova.
Bárka veslovala proti větru, vítr vzdouval vysoké vlny, Don
Bosco a Rua každou chvíli odporoučeli duši Pánu Bohu, ale
kluci se jen zubili, až je po dvaceti minutách přivezli k par-
níku, který měl mít odjezd v 10 hodin v noci.
Hned začátek byl všelijaký. Přijeli v hodinu, kdy se už
večeřelo, ale oni to nevěděli. Stáli na palubě a prohlíželi si
moře, a když se hlásili o jídlo, už nic nedostali, restaurace
byla zavřená. Tak jen pojedli každý kousek chleba a zapili to
douškem vína. Byl to parník Aventino, který jezdil z fran-
couzské Marseille přes Janov, Livorno, Civitavecchii, Neapol
a Mesinu na ostrov Maltu a zase zpět. Tak se dotýkal břehů
Francie, sardského království, Toskánska, papežského státu,
Neapolska a Malty – tedy šesti států.
V deset se zvedaly kotvy a jelo se přes noc do Livorna.
Don Bosco měl noc špatnou, protože dostal mořskou ne-
moc. Přitom byl vyhládlý, protože nic nejedl, a nucení na
vrhnutí mu dělalo zle. Rua byl na tom lépe, klidně si spal, až
ho Don Bosco vzbudil. Za svítání vjížděli do přístavu v Li-
vornu a tam po předložení pasů a když zaplatili řadu po-
platků, mohli jít do města. Don Bosco by byl rád celebroval
a navštívil některé známé, ale pak se raději vrátil na palu-
bu parníku. Nebylo mu dobře. K mořské nemoci se přidala
horečka, a tak kameriér, se kterým se seznámil, mu musel
přivolat palubního lékaře, který mu dal aspoň nějaké dobré
256
|
|
26.7 Page 257 |
▲back to top |
rady, např. aby pil hodně čaj. Další odjezd byl v pět hodin
odpoledne. Jen se však loď začala kymácet, už zde bylo dal-
ší zvracení při prázdném žaludku, trvající asi čtyři hodiny.
Don Bosco potom, snad už poněkud navyklý na ty pohyby,
v kajutě usnul a spal až do šesti ráno, kdy přirazili k břehům
církevního státu – do Civitavecchie.
Tam byla teprve mela. Peníze se jen kutálely. Lira za pře-
voz bárkou k břehu, za každé zavazadlo půl liry, na celnici
další poplatky, lidé se rvali o zavazadla a nebylo zbytí: zase
se muselo platit a platit. Dvě liry za vízum policie, půl liry
papežskému konzulovi za kolek, ještě že měl Don Bosco ba-
lík adresovaný kardinálovi, státnímu sekretáři Antonellimu
s papežskou pečetí, na ten si celníci a policie netroufali. Ji-
nak se chovali k Donu Boskovi velmi uctivě.
Protože byla právě neděle a Don Bosco si netroufal pro
žaludeční slabost sloužit mši svatou, informovali se, kdy by
ji mohl aspoň slyšet. Protože byl ještě čas, zašli si k papež-
skému legátovi a ten, když se dohodli, kdo Don Bosco je,
pozval ho, aby se pak u něho ještě zastavil.
Z Civitavecchie měl Don Bosco jet do Říma kočárem.
Nabídl mu to malíř Mentasti, který cestoval z Turína s nimi.
Ovšem Don Bosco musel ještě na mši svatou a to dotyčný
nevěděl. Moc se zlobil, když ti dva nepřicházeli, ale zase se
udobřil, když konečně přišli a nasedli. Kočár táhlo dokonce
šest koní, což byla veliká paráda. Donu Boskovi se ulevilo,
a tak byla cesta už klidná, i když velice dlouhá. 47 italských
mil se rovnalo 36 mílím piemontským. Jen podél moře se
jelo 18 mil. Krajina krásná, zelená, samý květ. Don Bosco
zapomněl na mořskou nemoc a na všechny trampoty ces-
tování.
Ve vsi Palo se měnili koně a bylo třeba hodinu čekat. Této
přestávky využili cestující k vydatnému poobědvání. Všich-
ni byli jaksepatří hladoví. A zase do kočáru a další míle. Do
Říma na stanici kočáru dorazili 21. února o půl jedenácté
v noci. Ještě štěstí, že našli někoho, kdo je zavedl ke Čty-
řem fontánám do Quirinálské ulice č. 49 do domu pánů De
Maistrů. Přišli tam v 11 hodin, ale i tak byli pěkně přivítáni
a mohli se hned uložit k zaslouženému odpočinku.
65 Ve svatém městě
Hrabě Rudolf De Maistre, jeho manželka i synové Franti-
šek, Karel a Evžen, se snažili Donu Boskovi prokázat vše-
možné služby a hned ráno ho zavedli do kape belgických
sester, která byla v jejich paláci, aby mohl sloužit první mši
svatou ve svatém městě. Klerik Rua bydlel napřed s Donem
Boskem, a pak se přestěhoval k rosminiánům v Alexandrij-
ské ulici, kde nyní sídlil nástupce Rosminiho Peter Pagani.
Odtud docházel za Donem Boskem a dělal, co ten od něho
žádal.
Dopoledne 22. února navštívil Don Bosco jezuitský kos-
tel Al Jesu (U Ježíše), kde si s chutí vyslechl postní kázání je-
zuity pátera Rossiho. Po návratu domů si dával do pořádku
písemnosti, které si přivezl s sebou, k večeru šel do domini-
kánského kláštera při kostele Panny Marie sopra Minerva
(kostel byl postaven na základech pohanského chrámu bo-
hyně Minervy), navštívit kardinála Gaude. Bohužel ten ne-
byl doma, a tak si Don Bosco ještě zašel do kostela Pantheo-
nu. Kdysi to byl chrám zasvěcený všem bohům, ale papež
Bonifác tam dal převézt 28 vozů relikvií mučedníků z kata-
komb a chrám zasvětil Panně Marii. Tam odtud se rozšířil
svátek Všech svatých.
Domů se Don Bosco vrátil po západu slunce a času před
spánkem využil k vypracování plánu návštěv. Měl v úmyslu
důkladně si prohlédnout celý Řím, aby nabyl na místě co
nejvíce vědomostí z historie města. Potřeboval to pro dal-
ší psaní z dějin církve, zvláště papežů. Byla to tedy zároveň
studijní cesta. Klerik Rua musel denně vést zápis o všem, co
viděli a prožili. Tento deník slouží výborně k podrobnému
popisu Don Boskovy cesty do Říma.
Dne 23. února navštívil Don Bosco a Rua kostel svatého
Petra v okovech a měli možnost dotknout se rukama okovů,
kterými byl v Římě spoután svatý Petr. Pak šli znovu k do-
minikánům za kardinálem Gaudem. Byl doma a Don Bosco
s ním hovořil soukromě asi půldruhé hodiny. Gaude jako
rodilý Piemonťan měl živou radost, že si mohl povykládat
rodným nářečím. Jeho pomoc mohla být Donu Boskovi vel-
mi vítanou.
Odpoledne navštívil synovce kardinála vikáře, markýze
Jana Patrizi, který byl předsedou konference svatého Vin-
cence z Pauly. Don Bosco měl pro něho dopis od hraběte
Cayse. Tak se známosti množily. Cestou se potkal s jezuit-
ským páterem Brescianim, který ho pozval do redakce zná-
mého časopisu Civiltà Cattolica. Slíbil, že tam některý den
přijde. Nato navštívil chrám Panny Marie Sněžné neboli
Větší. Chrám byl postaven na místě, kde 4. srpna 552 upro-
střed perného léta napadl zázračně sníh. Odtud název to-
hoto chrámu. V kostele se uchovávají jesle, ve kterých prý
ležel narozený Spasitel, dále lebka svatého apoštola Matěje
a mariánský obraz, připisovaný samému evangelistovi sva-
tému Lukášovi.
25. února celebroval Don Bosco u svaté Pudenciány,
v kostele na úpatí Viminálu, kde bydlel podle tradice svatý
Petr po svém příchodu do Říma v paláci senátora Pudenta.
Od svaté Pudenciány naši poutníci zamířili k svaté Praxedě.
Tento chrám není daleko od Panny Marie Větší. Tam v láz-
ních Nováta, bratra Praxedy, se scházeli za pronásledování
křesťané, tam se ukrývala těla mučedníků. Všude samé re-
likvie a ctihodné památky, všude ovzduší plné posvátnos-
ti. Z Esquilinu se šlo na Celio, kde bylo možno obdivovat
křtící kapli, kterou zbudoval císař Konstantin, obelisk do-
vezený z Egypta, ale zakončený křížem, a pak už poutní-
ci stanuli v památném chrámě svatého Jana Lateránského,
v prvním to křesťanském chrámě, který rovněž postavil cí-
sař Konstantin a který je dodnes sídelním chrámem římské-
ho biskupa. Tam jsou pod hlavním oltářem uloženy lebky
knížat apoštolských svatého Petra a Pavla. Když vyšli z této
baziliky, přešli náměstí a vstoupili do budovy, postavené pa-
pežem Sixtem V., a tam uctili takzvané Svaté schody, které
byly podle tradice součástí Pilátova pretoria v Jeruzalémě,
a po kterých musel kráčet Ježíš, když tam byl veden, aby byl
odsouzen.
26. února provázel hrabě Karel De Maistre Dona Boska
a Ruu do Vatikánu. Přešli po Andělském hradě a tam se
pomodlili Věřím v Boha za účelem získání odpustků, po-
zdravili sochu svatého archanděla Michaela na vrcholu
Hadriánovy pevnosti a už byli na Svatopetrském náměs-
tí. Se zatajeným dechem si představovali, že právě tam byl
onen pověstný park císaře Nerona, kde hořely živé pochod-
ně, zatímco nelidský vládce se předváděl jako vozataj při
koňských dostizích. Nyní je to místo obklíčeno lesem 284
257
|
|
26.8 Page 258 |
▲back to top |
sloupů vatikánské kolonády, zdobené 96 sochami svatých.
Obdivovali majestátní fasádu svatopetrské baziliky a sochy
nad ní, představující Krista, svatého Jana Křtitele, dále apo-
štoly mimo Petra, jemuž je chrám zasvěcen. Na náměstí si
prohlédli obě fontány s tryskajícími proudy vody a egyptský
Neronův obelisk, zakončený křížem.
Pocit malosti se jich zmocnil, když vstoupili do baziliky.
Už její délka přes 185 a výška 46 metrů je něco úžasného.
Člověk se tam cítí tak malý! Je to největší chrám křesťan-
ského světa. Po něm jde londýnský chrám svatého Pavla.
Don Bosco žertovně říkal, že k jeho délce se musí připočítat
ještě délka turínské Oratoře, aby to byla délka chrámu sv.
Petra. Krok za krokem procházel Don Bosco chrám a kaž-
dé místo mluvilo k jeho srdci milovníka církevní historie,
ať už to byly náhrobky papežů nebo hrob kanoské hraběn-
ky Matyldy, která tak chrabře bránila papežství proti trou-
falosti Jindřicha IV. nebo švédské královny Kristiny, která
konvertovala z protestantství ke katolictví. Vyvrcholením
návštěvy bylo stanutí před Katedrou svatého Petra. Tam
v bronzovém stolci je ukrytý dřevěný stolek, který údajně
patřil senátorovi Pudentovi a na němž sedával úředně svatý
Petr a pak jeho nástupci. Nad tímto stolcem se vypínají čtyři
sloupy z bronzu, nesoucí baldachýn. Obrovské sochy před-
stavují dva církevní učitele západní: Ambrože a Augustina,
dva východní: Atanáše a Jana Zlatoústého. Po pravé straně
je takzvaná konfese sv. Petra – veliká bronzová socha kníže-
te apoštolů. Apoštol sedí a nohu mu předsunutou dopředu.
Ta je už z části opotřebovaná od polibků milionů křesťanů,
kteří ji políbili na znamení naprosté poddanosti církevnímu
učitelskému úřadu. Dal ji ulít papež svatý Lev Veliký ze so-
chy Jupitera Kapitolského, když byl Řím zachráněn od ná-
jezdu hunského krále Attily.
Bylo pět odpoledne, když Don Bosco skončil prohlídku.
Od jedenácti si nesedl a byl velmi unaven. Proto se vrátil ke
Čtyřem fontánám.
V sobotu 27. února pršelo, a tak dopoledne s Ruou psa-
li. Odpoledne šli k monsignorovi Vicariovi nechat si potvr-
dit celebret, bez něhož nebylo možno v římských kostelích
sloužit mši svatou. Pak se věnovali navštěvování různých
dobročinných institucí. I to Don Bosco pokládal za před-
mět studia. Mohl se všeličemus přiučit. Tak vešel do domova
opuštěných dětí, zvaného Tata Giovanni (Táta Jan). To kon-
cem 18. století zedník Jan Burgi začal shromažďovat římské
opuštěné chlapce a stavět pro ně azyl. Pán Bůh požehnal jeho
dílu a dal mu velikého dobrodince v papeži Piu VI. Dona
Boska toto dílo velmi zaujalo. Byli tam chlapci od devíti do
čtrnácti let, měli něco jako samosprávu, asistovali tam kleri-
ci a laici, chlapci chodili do učení do města, ale doma měli
vyučování, ústav zcela závisel na papeži, který na každého
chlapce platil určitý obnos, byl pod ochranou Panny Ma-
rie Nanebevzaté a svatého Františka Saleského, Don Bosco
tam viděl nejednu shodu s tím, co sám vytvořil v Turíně.
Toho roku měl ústav 150 chlapců a i tím se podobal Oratoři.
K tomu papež Pius IX. považoval dům takřka za svůj, pro-
tože sám byl jako obyčejný kněz sedm roků jeho ředitelem.
V neděli 28. února zase pršelo, ale odpoledne šel Don
Bosco na postní kázání k jezuitům a o páté měl mít audi-
enci u státního sekretáře kardinála Jakuba Antonelliho.
Hrabě De Maistre ho tam dal zavézt kočárem. Kardinál by-
dlel v druhém poschodí Apoštolského paláce, kdežto papež
bydlel v prvním poschodí. Návštěvu označil Don Bosco za
krásnou. Trvala asi dvě hodiny. Mluvilo se o Katolickém
čtení, o událostech z roku 1848, o sympatiích, které papež
měl pro Dona Boska a jeho dílo, mluvilo se také o hlavním
účelu Don Boskovy římské cesty a kardinál slíbil, že mu vy-
žádá u papeže audienci.
1. března šel Don Bosco do kostela Panny Marie Vítězné
uctít tamní obraz. S pohnutím se díval na prapory ukořis-
těné vévodou Maxmiliánem Bavorským v boji proti protes-
tantům na začátku třicetileté války a také prapory pochá-
zející z bitev u Lipan a u Vídně. Odpoledne byl s hrabětem
Rudolfem navštívit velký hospic svatého Michala na nábřeží
a pozdravit kardinála Tostiho, který byl předsedou hospice.
S kardinálem mluvil a ten ho pozval, aby si později přišel
prohlédnout hospic, ve kterém bylo ubytováno 800 osob,
většinou chlapců.
66 Čekání na audienci
V pondělí 2. března byl Don Bosco s rodinou De Maistro-
vou celebrovat v Mamertinském žaláři, tam, kde kdysi trá-
vili svou poslední noc apoštolové Petr a Pavel. Můžeme si
myslet s jakými pocity Don Bosco mši svatou sloužil.
Odpoledne byl s vévodou Salviatim na návštěvě škol, vy-
držovaných konferencemi svatého Vincence u Panny Marie
dei Monti. Zas něco podobného jako v Turíně. Téhož dne
večer byl na schůzce jedné z těch konferencí, které před-
sedal markýz Patrizi. Dostal také slovo a mohl pánům vy-
pravovat o svých „přidružených konferencích“, ve kterých
se jeho oratoriáni a internisté učili účinné lásce k bližnímu.
Pro posluchače to bylo jakýmsi zjevením. Dosud jim nena-
padlo, aby do charitativní činnosti zapojovali i mládež. Ano,
chtěli, aby jim pomohl něco takového uskutečnit v Římě.
Schůzka se protáhla a Don Bosco opouštěl místnost pozdě
v noci. Pak v městě zabloudil a teprve s pomocí nějakého
vozky se dostal domů.
Den 3. března byl opět určen k návštěvě baziliky svatého
Petra. Tam v kapli blízko konfese svatého Petra směl sloužit
mši svatou. Pak pokračoval v podrobné prohlídce památ-
ností, na něž je hlavní chrám křesťanstva tak bohatý. Skončil
až po poledni, takže se na kopuli zatím nedostal. Po obědě
a krátkém odpočinku se vydal do kostela svatého Ondřeje
při noviciátě otců jezuitů, aby tam uctil ostatky svatého Sta-
nislava Kostky.
4. března byl v bazilice svatého Kříže v Jeruzalémě. Přišel
tam s Ruou v dešti celý promočený, ale nelitoval. Jde o jed-
nu ze sedmi římských bazilik, nadanou odpustky. Postavil ji
císař Konstantin na památku nalezení svatého kříže na Kal-
várii. V kapli svaté Heleny tam sloužil mši svatou. U kostela
je klášter cisterciáků a tamní opat byl k Donu Boskovi velmi
ochotný a provedl ho bohatou klášterní knihovnou.
5. března celý den pršelo, a tak se Don Bosco věnoval
raději psaní. Toho dne zemřel v Římě jezuita P. Lolli. Don
Bosco se s ním znal, protože byl Piemonťan a byl dříve
v Turíně, kde si ho nebožka královna matka vybrala za zpo-
vědníka. Hrabě Rudolf upozorňoval Dona Boska, že v Římě
řádí epidemie, provázená horečkami. Za poslední dva měsí-
ce tam zemřelo čtyřikrát tolik obyvatel než jindy tou dobou.
To však světce neodradilo od dalších návštěv.
6. března Don Bosco, provázen rodinou De Maistro-
vou a Ruou, navštívil nádherný hospic svatého Michala na
258
|
|
26.9 Page 259 |
▲back to top |
nábřeží. Kardinál Tosti je očekával a provedl je ústavem.
Tam se chlapci učili jak řemeslům, tak studovali. Byly tam
dílny obuvnická, krejčovská, zámečnická, natěračská, klo-
boučnická, sedlářská a také tiskárna, jediná, která z vůle
papeže Pia IX. směla tisknout učebnice užívané v papež-
ském státě. Umělecké dílny tam vyráběly koberce a gobelí-
ny, pěstovaly řezbářství, malířství, sochařství, kovorytectví,
ražbu medailí. Dona Boska všechno moc zajímalo. Všímal
si však také stínů této instituce. Od De Maistrů se dově-
děl, že původně mělo vše sloužit chudým chlapcům, kdež-
to nyní se přijímají přednostně děti z lepších rodin, před-
nost se dává uměleckým dílnám, strava je sice bohatá, ale
je pochybné, zda takovou budou mít chlapci, až vyjdou do
světa. Také protekcionářství se tam dost ujalo. Také se do-
věděl, že chlapci nejsou v ústavě spokojeni, existují závisti
obyčejných řemesníčků vzhledem k těm umělců, v ústavě
se hodně trestá i tělesně a zastaralým způsobem. Právě toho
dne někteří přátelé dělali na Dona Boska nátlak, aby panu
kardinálovi, který byl nad tím ústavem, poradil, jak se má
vychovávat, ale Don Bosco nepovažoval za vhodné míchat
se do takových věcí. Za moudřejší považoval ukázat radě-
ji prakticky, jak se má s hochy jednat. Příležitost se nabídla
sama.
Po schodech sbíhal dolů chlapec a popiskoval si. Měl
smůlu, protože zrovna narazil na pana kardinála, na ředitele
a na Dona Boska. Ředitel se zarazil, zarazil se také hoch. Pí-
snička mu umřela na rtech a on jen svěsil hlavu. Pan ředitel
hned: „Tak to je výsledek naší výchovy? Nezdvořáku! Jděte
na své místo a počkejte, já si to s vámi spravím. A vy, milý
Done Bosco, promiňte!“ Don Bosco hned duchapřítomně:
„Ale já nemám, co bych prominul, vždyť se nic nestalo. Já
nechápu, čím se ten chlapec provinil…“ „Přece pískáním,
to je neslušné.“ „To nic, to nic,“ pokračoval Don Bosco, „to
nic není. Přece víte, jak to tady v Římě říkal svatý Filip Neri:
‚Kluci, jestli to dokážete, tak buďte klidní, a jestli ne, tak
křičte, skákejte, jenom hříchy nedělejte.‘ Víte, já také žádám,
aby v určitých chvílích dne bylo ticho, ale na nějakou tu
maličkost nehledím. To u chlapců jinak nejde, jsou lehko-
myslní. Já svým chlapcům popřávám, ať se na dvoře vykřičí
do sytosti a také, když jdou po schodech. Jen jim říkám, aby
mi nerozvalili zdi. Ono je lepší trochu rámusu, než zlostné
ticho… Teď mě mrzí, že ten chlapec kvůli mně dostane. Ne-
bylo by lepší jít ho potěšit?“
Pan ředitel nebyl zlý a souhlasil. Šli tam a hoch čekal
plný strachu. Nejraději by se byl někam schoval. Don Bosco
hned k němu a povídá, že se přimluvil a všechno je v pořád-
ku. Dal mu medailku a poprosil ho, aby se za něho pomod-
lil Zdrávas Maria a aby byli vždy přátelé. Kluci kolem, kteří
už věděli, co se stalo, jen se usmívali a všichni Dona Boska
přátelsky zdravili. Pan ředitel měl o čem rozjímat. Hrabě De
Maistre dával tuto epizodu často k dobrému.
7. března čekali Dona Boska někteří zbožní lidé na mši
svatou v kostele Panny Marie, Matky lidu. Přijel pro něho
s kočárem pan Foccardi, výrobce devocionálií. Po mši svaté
navštívil ještě další kostely a také polskou kněžnu Potockou,
příbuznou rodu Sobieských, kteří kdysi vládli v Polsku. Tam
posnídal a pěkně si pohovořil s pozvanými dámami.
Don Rua, když vzpomínal na tuto první návštěvu Dona
Boska v Římě, říkal, že už tehdy si uvědomoval, jak je Don
Bosco všude známý. Dokonce někdo mluvil o tom, jak
v roce 1849 vzkřísil v Turíně mrtvého chlapce Karla. Bylo
to tím, že v Římě byla řada kněží a řeholníků rodilých Pie-
monťanů. Také hrabě De Maistre všude hovořil o Donu Bo-
skovi a šířil o něm jen samou chválu. Ale nezdá se, že by byl
Don Bosco při té první návštěvě Říma vykonal něco mimo-
řádného, jak tomu bylo později. Snad jen to, že jedné paní,
která měla nemocného muže, řekl, aby se připravila, že ho
ztratí.
8. březen byl určen k výstupu na kopuli chrámu svatého
Petra. Kanovník Lantiesi opatřil Donu Boskovi a jeho přá-
telům lístky. Počasí bylo krásné, jasné. Vystoupili až navrch
a mohli se dívat i dovnitř velechrámu. Tam odtud teprve vi-
děli, jaký je to obrovský chrám, když lidé, chodící dole, se
jim jevili jako malé děti, a papežský oltář, vysoký 29 metrů,
jako obyčejné sedadlo. Vystoupili do výšky přes 118 met-
rů. Půjde se ještě výš? Don Bosco chtěl. Úzkým výstupem
se dostali do výše 130 metrů, odkud se už nemohlo jít dál.
Tam se zastavili a Don Bosco se rozhovořil o Oratoři, co asi
dělají doma, jak se asi mají, jak vzpomínají, a kdy už se oni
zase vrátí mezi ně. Když se vydýchali, začali sestupovat, až
stanuli zase na rovné zemi. Přišlo jim vhod, že dole bylo
právě postní kázání, takže si mohli sednout, něco pěkného
uslyšet a zároveň nechat odpočinout svým nohám.
O půl dvanácté něco pojedli, Rua se vrátil k rosmini-
ánům psát a Don Bosco se svým hostitelem šli navštívit
monsignora Borromea, majordoma Jeho Svatosti. Byli vlíd-
ně přijati a monsignor si vzal do záznamu Dona Boska, Ruu
i hraběte Rudolfa pro přijetí svěcené palmové ratolesti z ru-
kou Svatého otce o Květné neděli. Dále navštívil vatikánské
muzeum a šil do redakce Civilta Cattolica. Dona Boska po-
těšilo, že hlavní pisatelé této proslulé publikace byli všichni
Piemonťané. Chtěl se hned vrátit domů, jak byl utrmácen,
ale naneštěstí je uviděl pan Foccardi a tolik dělal, že museli
k němu. Nepomohlo, že se Don Bosco každou chvíli zvedal
a chtěl odejít, musel zůstat a pak ještě sednout do kočáru,
který jel schválně velký okruh po Římě, aby pan Foccardi
mohl být s Donem Boskem co nejdéle. Domů přijeli až za
noci. Je třeba snášet nejen nepřátele, ale někdy i neodbytné
přátele.
Když se Don Bosco vrátil, byl mu odevzdán dopis, ve
kterém četl: „Vyřizuje se abbému Boskovi, že ho Jeho Sva-
tost ráčí přijmout v audienci zítra, 9. března, ve tři čtvrtě na
dvanáct na dobu jedné hodiny.“ Don Bosco o tom napsal,
že mu tato novina pobouřila krev, přestože na ni toužebně
čekal. Kardinál Antonelli nezapomněl na svůj slib.
67 Don Bosco u papeže Pia IX.
Nastal den audience u Svatého otce – 9. března 1858. Don
Bosco potřeboval napřed promluvit s kardinálem Gaudem,
aby měl potřebné rady, jak si počínat. Proto šel celebrovat
k Panně Marii sopra Minerva. Setkali se a on hned zase po-
spíchal domů ke Čtyřem fontánám připravit si pro Svatého
otce žádosti.
Bylo k jedenácté hodině, když Don Bosco a klerik Rua
v předepsaných pláštích přišli do Vatikánu a začali vystupo-
vat po schodech nahoru. Nohy se jim trochu třásly. Švýcarští
gardisté před nimi stáčeli podpatky, odebrali jim audienč-
ní pozvánku a pak je vedli z místnosti do místnosti až do
papežské předsíně. Tam už čekalo více návštěvníků, takže
259
|
|
26.10 Page 260 |
▲back to top |
museli čekat asi půldruhé hodiny, než na ně přišla řada.
Don Bosco času využil k pozorování místa a osob a velmi
mu lahodilo, že tam nebyl žádný luxus.
Zatímco tak čekali, zazněl i pro ně zvonek a prelát čekár-
ny jim pokynul, aby vstoupili. Museli si udělat násilí, aby
nepropadli zmatku. Don Bosco jen zašeptal: „Coraggio! –
Odvahu!“ A už byli uvnitř. Vykonali uctivě tři po sobě
jdoucí pokleky předepsané ceremoniálem, ale Svatý otec
nedovolil, aby Don Bosco přednesl své prosby v kleče. Mu-
sel vstát a oba si museli sednout. Papež také seděl za stolem.
První otázka byla: „Vy jste Piemonťan?“ Po kladné odpovědi
se papež ptal, co dělá. Don Bosco, že se zabývá výchovou
mládeže a Katolickým čtením. „Ale to dělá v Turíně ještě
někdo jiný,“ řekl papež. Pak si však oba uvědomili, že na
lístku, který byl papeži předložen, je chyba ve jméně. Místo
Bosco tam bylo napsáno Bosser. Tento malý incident však
přišel vhod: oba se zasmáli a protože papež o Donu Bosko-
vi už slyšel, hned se řeč stala srdečnější a vztah otevřenější.
Mluvilo se o Don Boskově díle, o chlapcích, o klericích, pa-
pež se ptal Ruy, zda už je knězem, on mu řekl, že ještě ne,
že studuje teprve třetí rok teologii, papež se ptal dokonce,
které traktáty právě studuje. Řekl, že o křtu a biřmování, na
to papež, že to je traktát jeden z nejlehčích. Pak papež vzpo-
mněl na to, jak mu Don Boskovi chlapci poslali do Gaety
v době jeho vyhnanství peníze a Don Bosco toho užil k zdů-
raznění věrnosti své i všech hochů k papeži.
V té chvíli vzal Don Bosco z rukou Ruy krásně umělec-
ky vyvázané knížečky Katolického čtení a předal je papeži
jménem všech spolupracovníků a také jménem chlapců
knihvazačů, kteří knížečkám dali oděv. Papež, když zvěděl,
že knihvazačů je v Oratoři 15, šel do vedlejší místnosti a pak
dal Donu Boskovi pro ty chlapce 15 medailek Panny Marie,
jednu větší kleriku Ruovi a jednu ještě větší Donu Bosko-
vi samému. Pak Rua odešel ven a Don Bosco poprosil ještě
o chvíli soukromého rozhovoru.
Řeč se vrátila k Oratoři a k chlapcům. Papež v jedné chví-
li řekl: „Můj milý, dal jste do chodu řadu věcí, ale co kdybys-
te zemřel, co by se stalo s vaším dílem?“ Na tuto otázku Don
Bosco čekal. Navodil ji sám Pán Bůh. Od ní bylo snadné
přejít k záležitosti, která vlastně Dona Boska do Říma při-
vedla. Vytáhl doporučení od pana arcibiskupa Fransoniho
a papež, když si všechno pečlivě přečetl, řekl: „Je vidět, že
máme všichni tři stejný názor.“ Nato vybídl Dona Boska,
aby jako první věc napsal pravidla pro svou Zbožnou spo-
lečnost. Řekl mu, že to musí být společnost, která by v očích
státu byla občanskou společností, ovšem před církví to musí
být společnost, ve které jsou členové vázáni řeholními sli-
by, jinak by neměla potřebnou stabilitu. Je třeba žít ve světě,
ale tak, aby je svět neznal. Jestliže je to vůle Boží, Bůh se
postará a dá k tomu potřebné světlo. „Jděte, modlete se a za
několik dní se vraťte, já vám řeknu svůj názor.“ Tak skončila
pro Dona Boska tak důležitá řeč. On si dobře všiml, že Pius
IX. je bystrý člověk. Stačí mu napovědět a už ví, oč se jedná.
Také hned ví, co má odpovědět. Co by jiný rozváděl mnohý-
mi slovy, to on vyřídil jednou stručnou větou.
Potom se přešlo k žádostem. Don Bosco předložil více
proseb a na všechny papež přikývl. Oratoři a ústavu Mon-
tebruna v Janově povolil soukromou kapli v domě, přijal
i žádost dona Cafassa ohledně plnomocných odpustků pro
hodinu smrti a slíbil mu poslat potřebný reskript. Tuto mi-
lost rozšířil také na Dona Boska, na všechny obyvatele jeho
domu a také na určitý počet jiných dobrodinců. Pak se vrá-
til Rua a oba poklekli. Papež jim latinsky požehnal: „Požeh-
nání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého ať se-
stoupí na tebe, na tvého průvodce, na všechny tvé, kteří jsou
povoláni do Boží služby, na tvé pomocníky a dobrodince,
na všechny tvé chlapce a na všechna tvá díla. Toto požeh-
nání ať trvá nyní a vždycky, vždycky, vždycky.“ Oba si dobře
zapamatovali každé slovo a bylo přesvědčením Dona Boska,
že toto požehnání znamenalo v dějinách Oratoře zahájení
nové epochy. Nakonec Svatý otec doporučil Donu Bosko-
vi, aby si důkladně prohlédl baziliku svatého Petra a mon-
signorovi předsíně dal v té věci příslušné pokyny. Don
Bosco toho použil k prosbě, aby mohl sestoupit do krypty,
to je do podzemí baziliky svatého Petra, které v sobě tají
zbytky původní ještě konstantinské baziliky, na níž teprve
byla postavena nynější stavba. V kryptě jsou hroby papežů
a mnoho jiných památností. Tehdy nebylo každému dáno
tam sestoupit.
Don Bosco tam sestoupil se zatajeným dechem: táhlo ho
to v místa, kde musel být hrob svatého Petra. Prohlédl si ka-
ždý detail a nakonec se ptal monsignora, zda je to všechno,
co může vidět. „Všechno,“ odpověděl monsignor. Ale Don
Bosco se nedal. „Přece zde musí být hrob svatého Petra. Kde
je?“ Monsignor mu řekl, že je pod konfesí svatého Petra,
ale ve veliké hloubce. Až k samotnému hrobu není přístup.
Papežové nedovolili práce, které by hrob zpřístupnily. Ale
Don Bosco trval na tom, že papež mu dovolil vidět vše, co je
vůbec možno vidět, a tak monsignor přinesl klíče, jimiž ote-
vřel vchod vedoucí do bezprostřední blízkosti hrobu. Tam
byl nějaký otvor a v něm čirá tma. Don Bosco si nechal při-
nést svíčku a pokusil se něco vidět. Svíčka zhasla. Pak spus-
til do hloubky sedmi nebo osmi metrů nějakou hůl a měl
dojem, že narazil na něco kovového či mramorového. Nic
víc. Mohl jen podle doteku a zvuku soudit, že se dotkl rak-
ve. (Poznámka: teprve v roce 1965 archeoložka profesorka
Markéta Guarducci dokončila pozitivně archeologický prů-
zkum a nalezla i obsah původního hrobu svatého Petra pod
konfesí svatého Petra. Guarducci je salesiánská spolupra-
covnice.) Don Bosco s takovou houževnatostí chtěl přijít na
kloub věci za účelem eventuální opravy životopisu sv. Petra,
který napsal pro Katolické čtení, a ve kterém se držel údajů
převzatých od jiných autorů.
68 Další návštěvy v Římě
S Římem nemůže být člověk jen tak brzy hotov. Don Bosco
využíval každého dne, aby získal nové poznatky. Hned dru-
hý den po papežské audienci 10. března přijel pro něho
s kočárem bosý karmelitán páter Hyacint a dovezl jej i Ruu
do baziliky svatého Pankráce na janikulském pahorku na
druhé straně Tibery. Z baziliky vede vchod do podzemních
katakomb. Ty tehdy nebyly přístupné veřejnosti, ale Don
Bosco tam mohl se světlem sestoupit a vejít do podzemních
chodeb s tolika nápisy na hrobech dávno mrtvých křesťanů
a hlavně mučedníků z prvních dob církve. Don Bosco za-
nechal podrobný popis této exkurze do římského podzemí.
Popis zakončil slovy: „Pater Hyacint byl tak dobrý, že nás
zavezl svým vozem domů a my jsme byli rádi, že si můžeme
trochu odpočinout, pomodlit se breviář a zapsat si některé
zajímavosti ohledně toho, co jsme viděli.“
260
|
|
27 Pages 261-270 |
▲back to top |
|
|
27.1 Page 261 |
▲back to top |
11. březen byl věnován psaní a vyřizování některých zá-
ležitostí ve městě. 12. března sloužil Don Bosco mši svatou
u svatého Ondřeje della Valle na místě, kde byl údajně umu-
čen svatý Šebastián. Odpoledne šli s hrabětem De Maistrem
na Monte Celio do chrámu svatého Řehoře Velikého, svě-
řeného mnichům kamaldulským. Prohlídku toho místa,
posvěceného pobytem tak velikého světce a učitele církve,
Don Bosco zase pečlivě popsal se všemi podrobnostmi.
Podobně popsal prohlídku chrámu svatých Jana a Pavla,
bratří mučedníků s jejich ostatky. V chrámě je hrob svaté-
ho Pavla od Kříže, zakladatele pasionistů, kteří se o chrám
starali. Na Monte Celio bydlel nyní také monsignor Artico,
astijský biskup, který se diecéze vzdal a v hořkosti zde trávil
zbytek svého života. Už mu nezbývalo mnoho času: zemřel
dva roky nato – 1859. Návštěva věrného přítele ho v jeho
vyhnanství potěšila.
13. března o půl jedné se zúčastnil Don Bosco schůze
konference svatého Vincence v domě markýza Patrizi. Jed-
nalo se o zavedení přidružených konferencí mezi chlapci
římských oratoří. Pánové rádi poslouchali Don Boskovy
rady podle jeho zkušeností. Následovaly další pochůzky po
městě.
Důležitá byla neděle 14. března. Don Bosco se rozhodl
shlédnout některé římské oratoře. Provázel ho markýz Pa-
trizi. Viděl věci dobré i méně dobré. U Panny Marie u Dubu
vstoupil do sakristie a našel tam asi 40 chlapců, kteří mu
svým temperamentem připomněli jeho valdocké uličníky.
Mše svatá, příležitost ke svaté zpovědi a krátká instruktiv-
ní promluva, to bylo vše, co tam dělali. Program jen do-
poledne. Těmto chlapcům se věnovali dva kněží, kterým
pomáhali někteří členové vincenciánských konferencí. Pan
markýz dával razítka, kterými se pak měli chlapci vykázat
doma rodičům. Don Bosco poznamenal, že kdyby se po-
kračovalo také odpoledne, chlapci by získali mnohem více.
Nahrazovalo se to tím, že odpoledne tito chlapci mohli jít
do blízké oratoře U svatého Jana Florenťanů, kde byla zase
jen rekreace a nic nábožného. Don Bosco o tom napsal ve
svých poznámkách. „Mělo by se tomu říkat ne oratoř, ale
rekreatoř. Kdyby tam byl nějaký kněz, který by se chlapcům
věnoval, mohlo by se chlapcům prospět. Potřebovali by to.
Mrzelo nás to tím více, že ti chlapci byli zřejmě velmi tvár-
liví. Někteří s námi hovořili se zřejmým potěšením a něko-
likrát políbili ruku nejen mně, ale i Ruovi, ačkoliv se tento
bránil.“ Pak pan markýz vedl Dona Boska a Ruu do jedné
zátiberské oratoře, kde prý jsou chlapci dospělejší. Byla to
oratoř Nanebevzaté Panny Marie. Přes Tiberu se připlavi-
li v loďce. Tato oratoř se jim více líbila: prostorná zahrada
upravená pro všemožné hry, kostel vedle, chlapci dospělí,
v kostele se chovali tak zbožně jako chlapci v Turíně. Moc se
jim líbil ředitel oratoře pater Biondi. Měl pěknou instrukci
a po ní měl vypravování z dějin církve. Ale ani tam neby-
li zcela spokojeni. Dopoledne tam nic není, odpoledne jen
instrukce bez požehnání, chlapců asi 80, zatímco místo by
jich dovolilo klidně 400. Škoda, myslel si Don Bosco, dalo
by se těch možností jinak využít!
Když se vrátili domů – někteří oratoriáni je provázeli,
dostal Don Bosco návštěvu. Přišel monsignor De Merode.
Vyřizoval prosbu Svatého otce, aby se Don Bosco ujal du-
chovních cvičení v ženské trestnici u Diokleciánových láz-
ní. Když šlo o přání papeže, Don Bosco hned přijal. Protože
bylo na něm, aby řekl kdy, šel to tam na zítří vyjednat. Ale
představená mu řekla, že chce-li, může začít hned, ženské
prý jsou právě v kostele. A tak Don Bosco ihned šel, po-
zdravil je pěkně a šel hned k jádru. Kázal jim skoro celý tý-
den a s velkým úspěchem. Trestankyň tam bylo 260, samé
těžké případy, ale Don Bosco si snadno našel cestu do jejich
srdcí. Fakt je, že všechny šly ke svaté zpovědi. Vězeňský kap-
lan o tom s nadšením vypravoval kardinálu Mikuláši Para-
canimu, který měl nad věznicí vrchní dohled a ten o tom
hovořil s papežem. Papež byl arci spokojen, ba zdá se, že to
byla pro Dona Boska zkouška, zda je pravda, co se povídá
o kouzlu jeho slova. Od té chvíle si ho tím více vážil.
Zatím probíhaly v Oratoři v Turíně týdny v navyklém
rytmu, jak bylo zvykem v postní době. Doktor Borel byl stá-
le v pohotovosti v externí oratoři a don Alasonatti zase mezi
internisty. Jen jedno nebylo, jak se zdálo, v pořádku. Chlap-
ci internisté i někteří externisté přestali chodit ke svaté
zpovědi. Oblát Dadesso a don Giacomelli měli velmi málo
práce. Muselo se do chlapců moc mluvit a dokonce Don
Bosco musel poslat hochům extra dopis a nabádat je, aby
nedělali rozdíly a aby se nechali vést i jinými duchovními
vůdci. Chlapci poslechli, ale už všichni toužili, aby se Don
Bosco vrátil. Přece jen bez něho byl život jako den bez slun-
ce. Mnozí mu psali. Dostával obálky, ve kterých bylo i 50
dopisů psaných na tenkém papíře, a on poctivě odpovídal,
třeba jen kratičce, někdy jen jednou obsažnou větou. Klerik
Celestin Durando měl na starosti takové dopisy rozstříhávat
a rozdávat chlapcům, co každému patřilo. Psali mu i klerici.
Nějaký dopis se uchoval a je v salesiánském archivu.
69 Druhá audience u papeže
V neděli 23. března se slavil svátek Sedmibolestné Panny
Marie. Don Bosco navštívil kostel Panny Marie in Via Lata.
V tom místě bydlel podle tradice svatý Pavel s centurio-
nem, který ho přivezl do Říma. Tam pokřtil také své prv-
ní křesťany. Prohlédl si 42 m vysoký Trajánův sloup s jeho
dvěma tisíci pěti sty postavami, vstoupil také do baziliky
svatých Kosmy a Damiána, stojící na základech tří pohan-
ských kostelů. A jen se vrátil domů, čekala ho tam pozván-
ka k Svatému otci. Byla bez časového omezení. Hned druhý
den pospíchal do Vatikánu. Papež ho přijal velmi srdečně
a hned se rozhovořil: Přemýšlel o jeho záležitostech a do-
spěl k přesvědčení, že musí založit kongregaci. Musí to být
kongregace s jednoduchými sliby, aby, kdo by šířil kolem
sebe nespokojenost, mohl snadno odejít. Pravidla musí být
jednoduchá, oblek řeholníků takový, aby nijak neupozor-
ňoval, možná bude lépe mluvit o společnosti a ne o kong-
regaci. Zkrátka Don Boskovi řeholníci před církví musí být
řeholníky, ale před světem svobodnými občany. Některé
kongregace se již tomuto pojetí blíží.
Don Bosco hned předložil Svatému otci náčrtek stanov.
Řekl, že je v nich uzavřen duch, který už dvacet let ovládá
jeho instituci. V posledních dnech ještě všelicos upravil, ale
nemá nic proti tomu, aby to někdo, buď Svatý otec, nebo
pověřený člověk přečetl, opravil, něco vynechal nebo něco
přidal, jak bude dobré pro větší slávu Boží a pro spásu duší.
Pius IX. vzal rukopis, trochu jej prolistoval, ale pak jej po-
ložil na stolek. To hlavní bylo hotové. Papež rozhodl o zalo-
žení nové řeholní společnosti. Pak chtěl, aby mu Don Bosco
261
|
|
27.2 Page 262 |
▲back to top |
dopodrobna vypravoval o svých oratořích, o nesnázích,
které na cestě potkal, a narážeje na potíže, které sám musel
překonat, zvolal: „Ambulavimus per vias difficiles – Kráčeli
jsme po cestách zlých!“ A Don Bosco hned s úsměvem do-
plnil: „Non lassali sumus in via iniquitatis! – Ale nenechali
jsme se unavit špatnou cestou!“ Don Bosco vypravoval pa-
peži, co také dobrého už zažil. Řeč se stočila mimo jiné na
mimořádné chlapce, které mu Pán Bůh dal, jmenovitě na
Dominika Savia. Vyřídil Svatému otci jeho vzkaz ohledně
Anglie. Papež se zájem poslouchal a řekl, že dělá všechno,
aby se Anglie otevřela církvi. Dominikův vzkaz bere, kdyby
ne jinak, tak aspoň jako radu od dobré duše. Ale tu se papež
zarazil, podíval se na Dona Boska, a jakoby se ho zmocnilo
podezření, ptal se ho, jestli i on prožil ve svém životě něco
nadpřirozeného. Don Bosco zaváhal, ale papež mu poručil,
aby mluvil. Pověděl mu tedy upřímně vše o snu, který měl
v devíti letech, přes další a další postupně se uskutečňující
sny až k současnosti. Papež pozorně poslouchal a pak mu
nařídil: „Až se vrátíte do Turína, všechno i s těmi sny do-
podrobna a přirozeně vypište a uchovejte jako dědictví pro
svou kongregaci. Ať to slouží k povzbuzení vašich synů.“
Řeč přešla vůbec na záslužnost všeho, co se podniká pro
mládež, papež chválil římské oratoře a také apoštolský hos-
pic svatého Michala. Don Bosco poslouchal a mlčel. Pape-
ži se zdálo, že nejeví žádné nadšení. Zeptal se ho: „Vy snad
máte nějaké jiné informace o hospici, než mám já?“ Don
Bosco mu upřímně řekl, že řada významných osobností má
k této instituci výhrady a sám se přesvědčil, že nejsou bez-
důvodné. Pius IX. byl překvapen, ale slíbil, že zjedná nápra-
vu. Nato mluvil o tom, jaké dílny kde jsou, vyptával se Dona
Boska na organizaci valdockou, zeptal se ho také, jaký má
vědecký zájem. Don Bosco odpověděl: „Scire Jesum Chris-
tum et hunc crucifixum – Znát Ježíše, toho ukřižovaného.“
Po této odpovědi se papež zamyslel a pak, snad aby Dona
Boska zkoušel, řekl mu, že se rozhodl jmenovat ho za ta
duchovní cvičení v ženské trestnici svým tajným komořím
s titulem monsignora. Ale Don Bosco se zhrozil. Na něco
takového nikdy nepomyslel. Hned řekl své: „Svatosti, jak-
pak bych vypadal před svými chlapci! Vždyť by mne nepo-
znali, ztratil bych jejich důvěru, kdyby mi měli říkat ‚mon-
signore‘. Pak už by se neodvážili tahat mne sem a tam, jak
to dělají dosud. Kdybych měl takový titul, lidé by si mysleli,
kdoví jak nejsem bohatý a už bych neměl odvahu chodit
žebrat pro své chlapce. Svatý otče, já myslím, že bude lépe,
když zůstanu obyčejným Donem Boskem!“
Při tom zůstalo a Don Bosco přešel hned k tomu, co mu
leželo na srdci. Prosil Svatého otce, aby směl posílat „Kato-
lické čtení“ také do celého papežského státu a aby tato publi-
kace byla zproštěna poštovného. Papež slíbil, že dá příslušné
pokyny a hned mu i doporučil, aby promluvil s kardinálem
vikářem. Už si prohlédl jak jeho církevní dějiny, tak Katolic-
ké čtení a musí uznat, že je to pěkně podané. Hlavně se mu
líbí, že uveřejňuje životopisy dávných papežů, i takových,
jejichž památka už dávno vybledla.
Ke konci audience si Don Bosco vyprosil dovolení, aby
směl zpovídat „na každém místě církve“ a aby byl dispen-
sován od modlitby breviáře, kdykoliv mu bylo těžké se jej
pomodlit. Papež mu vše dovolil, ano, řekl: „Dovoluji vám
vše, co vám mohu dovolit.“ Když odcházel z papežova při-
jímacího pokoje, cítil, že mu tento papež bude vždy přátel-
sky nakloněn, že si ho získal. Bude tomu tak skutečně stále.
Papež bude stát o jeho blízkost a bude mu ještě častěji na-
bízet, aby přijal některý církevní úřad, který by ho pak více
vázal na Řím. On však bude vytrvale odolávat a odmítat.
Don Bosco šel hned ke kardinálovi vikáři Jeho Svatosti
jednat o Katolickém čtení. Kardinál Patrizi se mu jevil také
nakloněn a projekt schválil. Hned druhého dne 23. března
jednal s několika pány o uskutečnění plánu. Abbé Botaudi
si vzal na starost zřízení jakési římské úřadovny Katolického
čtení a slíbil, že zorganizuje službu ještě na jiných místech
papežského státu.
Ten den navštívil Don Bosco římské Coloseum – velký
amfiteátr, v němž tolik tisíc křesťanů zahynulo pro víru,
a pak se odebral ke kardinálovi Antonellimu, státnímu se-
kretáři, který ho pozval na oběd. Po obědě byl celkem pře-
kvapen, protože se scházeli ke kardinálovi další hosté. Don
Bosco viděl, že je to schválně kvůli němu. Přišel kardinál
Marini, kardinál Patrizi, monsignor De-Luca, sekretář kon-
gregace pro biskupy a řeholníky. Ještě více byl překvapen,
když vycítil, že si pánové usmyslili zkoušet ho. Tak kardinál
Marini se ho nevinně ptal, kde všude byl dopoledne a jaké
monumenty shlédl. Když řekl, že navštívil Coloseum, ptal
se, zda tam poblíž shlédl také hrob svaté Perpetuy a Felicity.
„To vůbec nevím, že by tam byl někdy hrob svaté Perpetuy
a Felicity. Já měl zato, že obě zemřely v Africe,“ odpověděl.
„Ovšem možné je, že byly jejich ostatky převezeny do Říma,
ale o tom já nic nevím.“ Páni se na sebe podívali a Antonelli
řekl Marinimu: „Patří vám to!“ Celý rozhovor byl nesen
snahou přesvědčit se o teologických a historických znalos-
tech Dona Boska. Ale na něho byli krátcí. Pro něho přečíst
knihu znamenalo otisknout si ji do paměti. A když už chtě-
li zkoušet, tak si v duchu řekl, že jim ukáže, že není žádný
hlupáček. Bravurně hovořil nejen o církevních dějinách, ale
také o dějinách antického Říma a šel do takových podrob-
ností, že se divili, jak dokonale zná Řím a jeho minulost.
Kardinál Antonelli vypravoval Svatému otci o této zkoušce
a ten se jen smál, zvláště když kardinál vypravoval, jak Don
Bosco přešel do protiofenzivy a jak stejně nevinně zkoušel
přítomné a jak některý měl co dělat, aby se ctí opustil bitev-
ní pole. Don Bosco nechtěl hnát situaci za hranice slušnos-
ti a v jedné chvíli prostě řekl: „Pánové, my tu diskutujeme
o vědě, ale myslím, že už máme vyschlá hrdla. Nebylo by
dobré, svlažit je trochou dobrého vína?“ A už zde byl ko-
morník a nalévalo se. Řeč se nesla jiným směrem a výsledek
byl, že ti římští páni k němu pojali úctu. On ostatně nikdy
nedal najevo, že by se cítil uražen, když nebyl považován za
mnoho. Svatí jsou pokorní. Právě pokorou získávají lidi na
svou stranu. Don Bosco byl v tom mistr a brzy měl v Římě
jako v Turíně na své straně mnoho vlivných přátel.
Jednou, nevíme, zda to bylo u kardinála Gaude nebo Al-
tieri – byl požádán, aby ve společnosti přednesl kázání, jaké
dělá svým chlapcům. Nenechal se dvakrát pobízet a začal:
„Me cari fieui – moji drazí synci“. A pokračoval piemont-
sky, ať publikum rozumělo nebo nerozumělo. I tak vycítili
vřelost a sílu jeho slova a začínali chápat, proč tolik strhu-
je chlapecký svět. Kardinálové začali toužit po jeho spo-
lečnosti, ze které se mohli všeličemus naučit. Přitom Don
Bosco zůstával ve svém vnějším projevu docela obyčejným
člověkem. Svatému Leonardu Murialdovi řekl jeden advo-
kát: „Potkal jsem ho jednou v Turíně a když jsem viděl jeho
chování a oblečení, ptal jsem se sám sebe, kdo to asi je ten
prosťáček kaplan.“
262
|
|
27.3 Page 263 |
▲back to top |
70 Římský Svatý týden
24. března byl Don Bosco v bazilice svatého Klementa uctít
ostatky, které kdysi přivezli do Říma slovanští apoštolové
Cyril a Metoděj. Prošel ještě další kostely: U čtyř koruno-
vaných, u svatého Jana před Latinskou bránou, kostel Quo
vadis.
25. března se slavil svátek Zvěstování. Markýz Patrizi za-
vezl Dona Boska do kostela Panny Marie u Dubu. Byli tam
někteří členové konferencí. Don Bosco tam zpovídal, kázal
a celebroval. Pak hovořil s chlapci o přidružených konferen-
cích a ukazoval jim na turínském příkladu, jaký by to mělo
pro ně prospěch. Slíbil, že přijde ještě do oratoře.
Když přešel Tiberu, na jednom náměstíčku viděl asi tři-
cet kluků, kteří si hráli. Hned šel mezi ně a ukazoval jim me-
dailku. „Dal bych vám ji, ale je jen jedna a já víc nemám.“
„To nevadí,“ křičeli kluci. „Dejte ji mně.“ „Dám ji nejhod-
nějšímu.“ „Mně, mně!“ „Tak ne, dám ji nejnezbednějšímu.“
„Mně, mně!“ křičeli všichni o překot. Markýz a jeho přátelé
se usmívali, jak se Don Bosco snadno dostává mezi chlapce.
Od medailky se dostal k jiným zájmům, vybízel je, aby cho-
dili do oratoře, nic klukům nedal a kluci byli přesto spoko-
jeni. Musí se to umět.
Ten den v kostele Panny Marie sopra Minerva byla slav-
nost. Předávala se věna řadě chudých dívek, aby se mohly
slušně vdát. Sám papež přijel v kočáře taženém šesti koňmi.
Don Bosco byl svědkem nadšených ovací, které tam Říma-
né uspořádali svému otci. Večer se setkal Don Bosco u De
Maistrů s markýzem Fassatim z Turína. Přijel slavit Veliko-
noce do Říma, a tak spolu povečeřeli.
26. března navštívil Don Bosco kostel svatého Štěpána
a Panny Marie in Dominika. Doma ho čekala další návště-
va: kanovník Colli, se kterým se už potkal u rosminiánů.
U těch byl na obědě víckrát. Cítil se tam jako doma a oni
ho také velice rádi viděli. Páter Pagani rád slyšel jeho úsud-
ky o různých věcech. V ty dny mu jednou Don Bosco řekl,
že se při stole mluví moc o filosofických otázkách, jestli by
nebylo dobré mluvit více o teologii. Pagani namítal, že přece
filosofie je základem pro teologii, ale poznámka mu uvízla
v hlavě, protože se pak k tématu vrátil v rozhovoru s Ruou,
který u nich bydlel.
Rua vycítil, že rosminiáni chovají tajné přání, aby on
i Don Bosco vstoupili do jejich kongregace. Neřekli to pří-
mo, ale cítit to bylo. Někdy až příliš, až mu to bylo nepří-
jemné a nevěděl, jak se má chovat. Řekl to Donu Boskovi
a ten vyřešil věc po svém. Poslal po Ruovi páteru Pagani-
mu své stanovy s prosbou, aby je přehlédl a, má-li nějakou
radu, aby mu ji sdělil. Pagani stanovy přečetl a vrátil je Ru-
ovi s tím, že k tomu nemá co poznamenat. Ale Rua pak cítil
v jejich chování určitý chlad, pramenící z poznání, ž se Don
Bosco už rozhodl jít svou cestou.
27. března byla sobota před Květnou nedělí. Toho dne
byl Don Bosco s rodinou De Maistrů na pouti v Genazzanu,
kde se nachází obraz Panny Marie, Matky dobré rady, který
prý byl zázračně na to místo přenesen, když mohamedáni
přepadli a obsadili albínské město Scutari. Domů se vrátil
až pozdě večer, již za tmy. Zatím Pius IX. vyjádřil přání, aby
se Don Bosco mohl zúčastnit všech obřadů Svatého týdne
u svatého Petra. Pověřil monsignora Borromea, aby ho jeho
jménem pozval. Monsignor hledal Dona Boska po celém
Římě a štěstí, že ještě večer přišel k De Maistrům znovu.
Don Bosco byl už ve svém pokoji a chystal se spát, když mu
přišli říci, že je tu posel od Svatého otce. Monsignor mu pře-
dal místenku a druhou také pro Ruu.
Druhý den o Květné neděli přišli oba do velechrámu
hodně brzy. Hrabě doprovodil Dona Boska na tribunu ur-
čenou pro diplomaty, aby mohl všechno dobře vidět. Už
zahájení bylo nádherné. Ceremonie u svatého Petra a vůbec
papežské obřady byly tou dobou podívanou, jakou nebylo
možno shlédnout nikde jinde na světě. Vedle Dona Boska
seděl nějaký anglický mylord, který jen šeptal: „To je oprav-
du jako v nebi.“ Ten pán se později obrátil, stal se knězem
a biskupem.
Když papež posvětil palmové ratolesti, hnul se také di-
plomatický sbor a přistoupil k oltáři, aby každý člen dostal
ratolest z papežovy ruky. I Don Bosco s Ruou šli a každý
dostal svou ratolest. Rua pak svou věnoval rosminiánům.
Toho dne pontifikální mši sloužil kardinál Bernabò, prefekt
kongregace pro šíření víry.
Další obřady se měly konat v Sixtinské kapli. Aby Don
Bosco mohl být i na nich zblízka přítomen, kardinál Marini
si ho vzal za kaudataria – nosiče dlouhé kardinálské vlečky.
Don Bosco rád přijal a zatím účelem musel obléci zvláštní
fialové roucho. Tak byl přítomen obřadům Zeleného čtvrt-
ku, které vykonal kardinál Mattei. Protože kardinál Marini
dělal diakona přítomnému papeži, měl Don Bosco tu čest
provázet papeže při přenosu Nejsvětější Svátosti do pavelské
kaple a pak na balkón, ze kterého dával papež požehnání
Římu. Také byl přítomen papežskému obřadu umývání no-
hou dvanácti kněžím.
Pokud jde o Velký pátek, v roce 1883 vyšel v Paříži člá-
nek z pera nějakého starého úředníka, který vzpomínal, že
v Římě u svatého Petra klečel při adoraci Božího hrobu ve-
dle nějakého zbožného kněze, o kterém mu pak přítel řekl:
„Jestlipak víte, kdo to klečel vedle vás? To je nový svatý Vin-
cenc, turínský svatý Vincenc!“ I na Velký pátek dělal Don
Bosco kaudataria. Pontifikoval kardinál Ferretti, nejvyšší
penitenciář, v sobotu pak kardinál Gaude.
Na Boží Hod velikonoční už časně ráno zaznívaly z An-
dělského hradu dělostřelecké salvy. V deset hodin sestoupil
papež nesen v sedia gestatorii do baziliky a měl zpívanou
mši. Po ní měl z balkónu udělit tradiční požehnání Urbi et
orbi – městu a světu. Za tím účelem se rozvinul průvod kar-
dinálů a biskupů. Směřoval vzhůru na balkon. Don Bosco
provázel kardinála Mariniho a s ním se dostal až k zábradlí,
na kterém bylo nádherné sukno a na něm spočívala papež-
ská trojkoruna. Marini zašeptal: „Podívejte se dolů!“ Don
Bosco přistoupil až k zábradlí a před ním se otevřel pohled
na množství asi 200 000 lidí. Celé Svatopetrské náměstí bylo
hlava na hlavě, pestrá směsice civilistů s pestrobarevnými
vojáky. Dokonce vzadu byla děla, řady vojenských koní, lidé
byli v oknech, na rampách, úžasný pohled.
Ale v tom běda! Již se valil na balkon hlavní proud, nad
nímž se vznášel na sedii papež, žehnající vpravo, vlevo. Ten
proud Dona Boska přirazil k zábradlí tak, že se nemohl ani
hnout. Zůstal tam přimáčknutý a s hrůzou zjistil, že nosít-
ka s papežem jsou v jeho bezprostřední blízkosti. Obrátit se
k papeži zády by bylo neslušné, obrátit se k němu tváří trou-
falé, co měl dělat? Pootočil se tedy tak, že stál v jedné řadě
s nosiči, a co se nestalo! Papežovu nohu měl zrovna nad
svým ramenem. Pak papež povstal na sedii, rozpřáhl ruce,
zvedl je k nebi a požehnal městu i světu. Náměstí propuklo
263
|
|
27.4 Page 264 |
▲back to top |
v ohlušující jásot, všechno tleskalo, mnozí plakali a Don
Bosco byl ze všeho jako vyjevený. Kardinál Ugolini přečetl
latinské breve o udělení plnomocných odpustků, kardinál
Marini opakoval všechno ještě italsky. Don Bosco při po-
žehnání klečel a nějak mu napadlo vzít si několik květů na
památku. Balkon byl totiž květy zcela zasypán.
Když vstal, sedie se Svatým otcem byla už obrácená
a papež se vzdaloval. Pan kardinál vzal svého kaudataria
a v uvolněné náladě, zatímco se lidé z náměstí rozcházeli,
šel s ním hledat svůj kočár. Našli ho, nasedli, jeli, ale Donu
Boskovi začal najednou dojetím bolet žaludek a všecko se
s ním točilo. Musel sestoupit z vozu, aby se uklidnil. Co teď?
Oblečen byl ve fialovém, tak nemohl jít sám pěšky městem.
Takoví fialoví páni měli vždy doprovod. I obětoval se kar-
dinálův sekretář a šel s ním až do paláce. Don Boskova ne-
volnost sice přešla, ale nepřešla veselost jeho přátel, kteří si
dělali legraci z jeho výstupu na balkoně. Don Bosco se také
smál a všem ukazoval svůj herbář – květiny slisované v kni-
ze, do které je strčil. Měl je pak na památku usušené až do
konce života.
Tím ještě velikonoční slavnosti neskončily. V pondělí
pontifikoval kardinál Altieri, v úterý kardinál Reisach. Don
Bosco chtěl být na všem a byl. Většina těch kardinálů patřila
později k jeho přátelům.
Ještě něco se stalo v ty dny. Hrabě De Maistre ho pozval,
aby s ním jel na recepci pro diplomatické zástupce, akredi-
tované u svatého Stolce. Takoví páni znají mnoho jazyků,
to je jejich chlouba. I hrabě s jedním mluvil francouzsky,
hned s druhým španělsky nebo německy, jen italština ne-
měla mezi diplomatickými zástupci co dělat. Don Bosco
seděl u stolu naproti hraběti a ten si usmyslil sehrát s ním
malou nevinnou komedii. Začal se Dona Boska zcela váž-
ně vyptávat na velikonoční zážitky piemontským nářečím.
I Donu Boskovi se zdálo, že je vhodná příležitost zařadit řeč
piemontského kašpárka Gianduie mezi diplomatické řeči
světa. A tak spolu vesele hovořili „piemóntejz“ a pod vousy
se smáli, když viděli, jak okolní páni natahují uši, aby zjis-
tili, jakého cizince to mají mezi sebou. Kdosi se ptal pana
hraběte, jakou řečí to mluví, a on s klidem, že prý „sanskrit-
sky“, to je původní řečí Indoevropanů. Napřed to zarazilo,
ale brzy se v sále ozval veselý smích nad podařeným vtipem.
71 Třetí audience
6. dubna byl Don Bosco potřetí na zvláštní audienci u Sva-
tého otce. Šli s ním Rua a též Dr. Leonard Murialdo, kte-
rý také dlel v Římě. Tomuto poslednímu to vyjednal Don
Bosco.
Audience se konala až v 9 hodin večer. Jen co papež měl
Dona Boska před sebou, hned začal vážně: „Abbé Bosco,
kampak jste to vlezl na Boží Hod při poledním požehná-
ní? Zrovna před papeže a k tomu jste měl rameno pod jeho
nohou, jako by papež potřeboval, abyste ho podpíral!“ Don
Bosco se začal hned moc omlouvat, že urazil. A papež dále:
„Ták, a teď mne budete dále urážet tím, že mne budete pro-
sit za odpuštění, že jste mne urazil!“ To už bylo zřejmé, že
se Svatý otec směje. „A k tomu jste tam sbíral květiny, vy je-
den! Musel jsem si dělat násilí, abych se nezačal smát v tak
vážné chvíli!“ Zasmáli se nyní oba a papež hned přešel na
téma konstituce. Přečetl si stanovy od A do Z, sem tam něco
připsal, nebo přepsal, vrací mu to, aby to dal kardinálovi
Gaude. On to prohlédne a dá mu svůj posudek. Don Bosco
rukopis otevřel a srdce mu poskočilo radostí, když viděl, že
jsou tam skutečně vlastnoruční poznámky Svatého otce.
Papež jevil ochotu uvést to hned do chodu, ale Don
Bosco prosil, aby to bylo raději jen na zkoušku. Teprve po-
tom by si dovolil znovu stanovy předložit k schválení. Papež
s tím souhlasil.
Potom si Don Bosco vyprosil ještě řadu duchovních darů
hlavně odpustků pro dobrodince, pro chlapce a také pro
čtenáře Katolického čtení.
Nakonec Don Bosco chtěl, aby Svatý otec vzkázal chlap-
cům nějakou dobrou radu. Pius IX. odpověděl: „Ať neza-
pomenou na Boží přítomnost a ať se podle toho chovají!“
Don Bosco víc nechtěl, ale papež mu řekl: „Vy máte ještě
jednu touhu, viďte?“ Marně Don Bosco přemýšlel, co by to
bylo. Až mu papež pomohl: „Přece byste rád, až se vrátíte,
udělal chlapcům radost nějakým občerstvením!“ „To ano,“
rozzářil se Don Bosco, „to ano, to bych rád.“ A papež šel,
otevřel skříňku a vložil Donu Boskovi do dlaní pěknou hrst
zlatých skudů. To už ale byli v místnosti také Rua a Dr. Mu-
rialdo a také kancléř janovského arcibiskupství Cerruti,
který se s Donem Boskem svezl. I jim dal papež každému
něco na památku a rád požehnal všechny předměty, me-
dailky, křížky atd., co si přinesli s sebou k posvěcení. Všich-
ni byli dojati a když Murialdo ještě zvlášť prosil o požehnání
pro své chlapce z oratoře svatého Aloise, ve které ho Don
Bosco ustanovil ředitelem, Svatý otec se znovu rozhovořil
o záslužnosti práce pro mládež. Murialdovi řekl: „Zvláště ve
vaší zemi je toho tolik zapotřebí. Tisk všude u vás šíří zmat-
ky, je to hotová záplava. Byl jsem ve Florencii a v Bologni,
museli tam zabavit tisíce brožur, přišlých z Turína a z Mi-
lána.“ Dr. Leonard byl šťasten, že mu papež věnoval osobní
pozornost. Udělal asi na papeže moc dobrý dojem, protože
se na něho papež ptal Dona Boska ještě v roce 1867. Kdo
z přítomných tehdy věděl, že i on jednou bude prohlášen za
svatého!
Audience se končila a papež ještě cestou ke dveřím Dona
Boska povzbuzoval, aby neopomenul napsat to nadpřiroze-
né, co by měla vědět budoucnost. V tom přinesl jeden kar-
dinál papeži nějaké listiny k podpisu a museli se rozloučit.
Don Bosco v bytě sedl a ještě jednou stanovy přehlédl
a doplnil podle papežových poznámek, Rua je přepsal a pak
je zanesl kardinálovi Gaude. Toho se bát nemusel, kardi-
nál znal Oratoř, vždyť v ní byl loňského roku na návštěvě
a nešetřil chválou. Také hned Don Bosco poslal do Turína
poštou reskripty s odpustky a donu Alasonattimu dopis,
ve kterém chválí kleriky, že nešli k rodičům na velikonoční
prázdniny, ale věnovali se obřadům doma. Přiložil řadu do-
pisů pro jednotlivce.
Reskript přišel do Turína ještě včas, aby mohly být od-
pustky uveřejněny v dubnové knížce Čtení, která měla ná-
zev „Měsíc máj zasvěcený Neposkvrněné Panně Marii – 33
úvah pro každý den“. Také už byl připraven svazeček na kvě-
ten „Poklad svatých odpustků pro lid“. Autor neznámý.
Zatímco Don Bosco pomalu končil svůj pobyt v Římě,
otcové z Civiltà Cattolica ho pozvali k sobě na oběd. Rád šel.
Líbilo se mu, jak ti učení páni byli přitom prostí a upřím-
ní. Na obědě byl přítomen také generální představený je-
zuitů a někteří dominikáni. Řeč přišla také na spory, které
264
|
|
27.5 Page 265 |
▲back to top |
v minulosti měli jezuité s dominikány na misiích v Asii. Je-
zuité byli pro přiblížení liturgie asijské kultuře, kdežto do-
minikáni ostře vyžadovali, aby ti lidé přijali latinskou litur-
gii. Nakonec tato tvrdá linie zvítězila a jezuité museli svou
věc vzdát. Nyní při obědě na chvíli polemika znovu ožila,
třebaže v přátelském ovzduší. Někdo položil Donu Boskovi
otázku, co on tomu říká, kdo měl pravdu. Don Bosco odpo-
věděl po svém: „Já myslím, že nejlepší by bylo, kdyby mezi
námi nebyly žádné spory.“ On znal dobře historii těchto ne-
šťastných sporů a mrzelo ho, že kvůli nim došlo k nedozírné
škodě evangelizace těch zemí. Neměl však v úmyslu vkládat
se do takových polemik.
Nastalo loučení s Římem. Don Bosco ještě jednou navští-
vil oratoř Panny Marie u Dubu a také oratoř Nanebevzaté,
kterou řídil abbé Biondi. U Dubu byl na Bílou neděli, měl
tam mši svatou. Doprovázel ho markýz Patrizi. Z kardinálů
navštívil ještě Tostiho, který chtěl, aby ještě jednou promlu-
vil k chlapcům z hospice svatého Michala. Pak jej kardinál
vyzval, aby s ním jel na procházku. Podvolil se, protože tak
dostal příležitost promluvit s Eminencí o tom, jak se má
vychovávat. Zdůrazňoval, že je nutné získat si především
důvěru chlapců. Tomu však nechtěl pan kardinál rozumět.
Bál se, že tak utrpí autorita vychovatelů. Don Bosco ho chtěl
přesvědčit ukázkou z praxe, jak je třeba se snížit k zájmům
chlapců, mají-li oni přijmout nás. Zastavili u náměstí del
Popolo. Tam byli nějací kluci a hráli si. Kardinál zůstal v ko-
čáře a Don Bosco se k nim přiblížil sám pěšky. Napřed se
kluci rozprchli, ale on je po jednom svolal zpět. Podělil je
maličkostmi, začal s nimi vykládat, ano sám si s nimi za-
hrál. Když zase nastoupil do kočáru, kardinál pokýval hla-
vou a řekl: „Máte pravdu!“ Ovšem po pravdě řečeno, nic se
u svatého Michala nezměnilo. Pius IX. se sice pokusil pro-
mluvit s vedením ústavu, ale kardinál se postavil proti jaké-
koliv reformě. Tvrdý kurs trval dál, i když jinak řídil ústav
s láskou a horlivostí. Systém nezměnil.
Don Bosco nepřestal od 28. března do 13. dubna na-
vštěvovat nejrůznější římské kostely, protože všude se měl
čemu učit. Jeho poslední dvě návštěvy platily konfesi sva-
tého Petra a katakombám svatého Kalixta, které byly ne-
dávno objeveny římským archeologem Janem Křtitelem
De Rossi. Monsignor San Marzano mu vyjednal dokonce
setkání s tímto slavným mužem. S jakým zájmem studoval
Don Bosco tyto katakomby plyne z toho, že do katakomb
sestoupil v 8 hodin ráno a vyšel z nich v 6 večer. Jídlo mu
poskytli řeholníci pověření ochranou těchto katakomb. Don
Bosco tehdy neměl tušení, že jednou budou strážci tohoto
starokřesťanského pohřebiště jeho salesiáni.
72 Návrat domů
Don Bosco 14. dubna provázen klerikem Ruou odjížděl
z Říma. Mohl být spokojen. Hřálo ho vědomí, že položil zá-
klad ke Zbožné společnosti, která zajistí trvání jeho díla. Pa-
pež je s ním a bude mu nápomocen. Původně měl v úmyslu
vrátit se po zemi, ale kolem Velikonoc bylo ve Svatém městě
tolik návštěvníků, že nemohl sehnat místo v dostavnících,
které z Říma vyjížděly. Tak se rozhodl, že si zopakuje cestu
po moři.
Zdržel se krátce v místech, kde se zastavil na cestě tam.
Na parníku v Civitavecchie se k němu přidružil piemontský
kněz, který se vracel domů z Cařihradu. Od něho máme pí-
semnou zprávu, že Don Bosco asi ze strachu před mořskou
nemocí spal na palubě jen tak na dřevěné podlaze, dokud
ho ten nepřinutil vzít si jeho matraci, přinesenou z kajuty.
Ale naštěstí moře bylo klidné a cesta bez vážných nepříjem-
ností.
V Janově zašel zase k Řemeslníčkům pozdravit dona Mon-
tebruna a 16. dubna byl šťastně doma v Oratoři. Můžeme si
představit nadšení a radost, s jakou ho všichni vítali. 17. dub-
na se věnoval vyřizování věcí a večer byl ve zpovědnici a zpo-
vídal do noci a ještě další dny ráno, kolik bylo třeba.
18. dubna byla 2. neděle po Velikonocích. Toho dne byla
v Oratoři oslava jeho příchodu. Muzika hrála, recitovaly se
básně, složené k příležitosti. Don Bosco rozdával upomín-
kové dárky, knihvazači dostali medailky od Svatého otce za
krásnou vazbu Katolického čtení, Buzzettimu přivezl Don
Bosco římskou muziku, jak mu o ni psal. Že všechna ve-
černí slovíčka byla vypravováním o Římě na pokračovaní,
je samozřejmé. Látky bylo ažaž. S důvěrnými Don Bosco
mluvil také o tom nejhlavnějším, o čemž celé komunitě
říci nemohl. Don Cafasso byl velmi potěšen plnomocnými
odpustky, které mu papež udělil, a také v Oratoři si každý
opsal reskript, jímž se mu jakožto obyvateli Oratoře povolu-
jí plnomocné odpustky pro hodinu smrti. Každý se těšil, že
s pomocí Boží přijde po smrti bez očistce rovnou do nebe.
V tomto ovzduší začali studenti 26. dubna duchovní
cvičení, ke kterým se připojili studenti profesora Matou-
še Piccy, kteří se beztak chodili zpovídat k Donu Boskovi.
I duchovní cvičení byla samá horlivost.
Nejdůležitější bylo, že Don Bosco se svými věrnými se
nyní dal do práce na výstavbě řeholního života. Začali věrně
plnit stanovy, ale zároveň kriticky hodnotili výsledky a ne-
báli se ověřovat si v praxi každý jejich detail. Do definitivní-
ho schválení stanov v roce 1874 Don Bosco dá stanovy ješ-
tě mnohokrát přepsat s různými variantami, aby bylo dílo
opravdu zralé. Bylo to dílo mravenčí píle a trpělivosti, než
byla kongregace „hotová“. Kanovník Anfossi řekl: „Kdyby
byl Don Bosco neudělal žádný jiný zázrak, než že v těch
smutných dobách založil salesiánskou kongregaci, už to by
byl zázrak opravdu velký“.
265
|
|
27.6 Page 266 |
▲back to top |
Obsah
I. díl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
1 Historická situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
2 Markéta Occhienová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
3 František Bosco . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
4 Vzorná matka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
5 Výchova opřená o náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
6 Poslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
7 Napravování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
8 Babička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
9 Čistota – uvážlivost – sebezápor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
10 Formování Povahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
11 Lidé urození a neurození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
12 Školák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
13 Komediant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
14 Chlapecká dobrodružství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
15 Prameny k životopisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
16 Sen nese ovoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
17 Chlapec apoštol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
18 Škola lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
19 V boji s hříchem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
20 Jeník u prvního svatého přijímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
21 Vyučování v Morialdu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
22 Těžce zkoušená ctnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
23 Jeníkův návrat do Becchi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
24 Opravdový přítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
25 Ve škole v Castelnuovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
26 Castelnuovské trpkosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
27 Jeníkovy první prázdniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
28 Na studiích v Chieri . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
29 Náboženský život v Chieri . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
30 Apoštol chierské mládeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
31 V gramatické třídě (1832–1833) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
32 V humanitní třídě (1833–1834) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
33 Starosti kolem budoucnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
34 Vyjasnění v otázce povolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
35 Student Bosco mezi mládeží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
36 Jeník Bosco a Židé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
37 Konec jednoho roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
38 Přátelství s Comollem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
39 Jeník obžalován z magie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
40 Poprvé v Alpách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
41 Na prahu semináře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
42 Jan Bosco klerikem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
43 Seminární život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
44 Kamarád všech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
45 První seminární prázdniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
46 Druhý rok filosofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
47 Starosti se světcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
48 Různé vzpomínky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
49 Hrst dalších příběhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
50 První rok bohosloví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
51 Comollova smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
52 Comollův pohřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
53 Nemoc a uzdravení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
54 Ještě z posledních bohosloveckých prázdnin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
55 Svěcení a primice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
266
|
|
27.7 Page 267 |
▲back to top |
II. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
1 Jak vypadal Piemont v roce 1841 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
2 První kroky po kněžské dráze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
3 Povinné návštěvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
4 Různé nabídky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
5 Přivítání v konviktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
6 Don Bosco a ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
7 Don Boskovy první styky s hochy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
8 Ve škole svatého Cafassa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
9 Mezi chlapci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
10 Věci vážné i nevážné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
11 Na kázání se vždy připrav! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
12 Konec školního roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
13 Druhý rok v Konviktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
14 Oratoř roste . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
15 Skončil druhý rok konviktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
16 Třetí rok v konviktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
17 Při kněžské práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
18 Několik případů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
19 Apoštolát ve věznicích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
20 Don Boskovy „vyšší styky“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
21 Začínající spisovatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
22 Don Bosco a don Cafasso . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
23 Aporti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
24 Starosti s jeho umístěním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
25 První místo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
26 Další útěcha z nebe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
27 Proč právě sv. František Saleský? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
28 Úcta k andělu strážnému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
29 Don Boskova láska k duším . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
30 U svatého Petra v okovech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
31 Nový tajemný sen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
32 U svatomartinských mlýnů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
33 Mlynářská opozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
34 Každý má svůj cíl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
35 Církevní dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
36 Oratoř znovu vyhnána . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
37 Morettův dům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
38 Starosti pánů farářů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
39 Don Bosco a odsouzení na smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
40 Oratoř na louce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
41 Na co se rádo vzpomínalo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
42 „Biblické dějiny“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
43 Pomluvy proti oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
44 Don Bosco se zbláznil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
45 Poslední den na louce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
46 V nové oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
47 Radnice nepřestává bdít . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
48 Na zdravotní dovolené . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
49 Výpověď z Útočiště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
50 „Italský enolog“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
51 „Desetinný metrický systém“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
52 Smrtelné onemocnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
53 Rekonvalescence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
54 Starosti s návratem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
55 Dolů z kopců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
56 Místopis Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
57 Znovu paní markýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
58 Konsolidování díla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
59 Strom života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
60 Konec rušného roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
267
|
|
27.8 Page 268 |
▲back to top |
III. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
1 Itálie a nezávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
2 Muž modlitby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
3 Mezi zemí a nebem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
4 Na předměstí velkoměsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
5 Pokračování předešlého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
6 Lidový misionář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
7 Zpovědník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
8 Don Bosco píše pravidla Oratoře sv. Františka Saleského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
9 Zamyšlení nad řádem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
10 Oratoř dopoledne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
11 Oratoř odpoledne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
12 Zvláštní příležitost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
13 Hudba a zpěv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
14 Zpovědník hochů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
15 Během týdne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
16 Karneval a půst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
17 Páni faráři se bouří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
18 První domov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
19 Družina svatého Aloise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
20 Svátek svatého Aloise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
21 „Ať žije papež!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
22 Lanzo – Stroza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
23 Druhá Oratoř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
24 Společenské proměny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
25 První reformy v Piemontě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
26 Otevření nové Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
27 Příslib ústavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
28 Divná svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
29 Konstituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
30 Válka s Rakouskem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
31 Uprostřed zdivočelé mládeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
32 Domov mládeže roste . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
33 Život v domově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
34 Matka Markéta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
35 „Křesťan podle sv. Vincence“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
36 Pokračování války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
37 Rozpoutané vášně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
38 Rozkol v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
39 Za kulisami dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131
40 Rány se hojí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
41 Podzimní děje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
42 Útěk papeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
43 Studium morálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
44 „Přítel mladých“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
45 Činil divy v lidu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
46 Nová válka na obzoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
47 Válečné neúspěchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
48 Úcta k biskupům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
49 Počátky zbožné společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
50 Oratoř Anděla Strážce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
51 Tvrdá škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
52 Na sklonku roku 1849 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
53 Metrický systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
54 Péče o bohoslovce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139
268
|
|
27.9 Page 269 |
▲back to top |
IV. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
1 Vzpoura a věrnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
2 Mezi chudými a opuštěnými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
3 Ve styku s velkými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
4 Zajímavosti ze života Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
5 Debata v senátě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
6 Neveselý návrat arcipastýře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
7 Monsignor Fransoni ve vězení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
8 Don Boskova sociální činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
9 Papež prokazuje vděčnost hochům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148
10 Další proticírkevní akce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
11 Don Bosco a hrabě Cavour . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
12 Duchovní cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
13 Ke konci prázdnin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
14 Don Bosco myslí na budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
15 Don Bosco a maminka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
16 U lože nemocných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155
17 Činnost stále širší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
18 Střídmý život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
19 Přísná sebekontrola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
20 Na stráži víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
21 Don Bosco kupuje Pinardiho dům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
22 Důvěrník Boží Prozřetelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
23 Don Bosco shání peníze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
24 Slavnost svěcení základního kamene . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
25 V Domově u Dona Boska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
26 „Zajeď na hlubinu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
27 Každé světlo má svůj stín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168
28 Shánění peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
29 Život v Domově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
30 Mezi pravdou a nepravdou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
31 Příprava loterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
32 Svatí obhajují svaté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
33 Dohra vzpoury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
34 Výbuch prachárny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
35 Máj v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
36 Srdce pro každého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
37 S očima upřenýma dopředu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
38 Svěcení kostela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
39 Kostel má sloužit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
40 Aloisiánská pouť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
41 Stavba nového Domova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
42 Don Boskovi příbuzní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
43 Don Boskovi klerici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
44 Novostavba v troskách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183
45 „Salesiánské čtení“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
46 S perem v ruce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
47 Preventivní systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
48 Slovo o trestech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
49 V první linii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
50 Svatý Cafasso a Oratoř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
51 Některé drobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191
52 Boj o duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191
53 V zákopech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
54 Prázdniny 1853 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
55 Ještě o Katolickém čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194
56 V novostavbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194
57 Don Boskovi studenti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
58 Rodinný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
59 Atentáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198
60 Historie jednoho psa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199
269
|
|
27.10 Page 270 |
▲back to top |
V. DÍL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
1 Na prahu roku 1854 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
2 V rodině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
3 S perem v ruce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
4 Ve znamení tiskárny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
5 Ze života v oratořích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203
6 Ministr vnitra v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
7 Loterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
8 Don Viktor Alasonatti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
9 Cholera morbus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206
10 Práce v lazaretech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207
11 Smrtelné onemocnění Cagliera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
12 Chvály na Oratoř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
13 Svatý Dominik Savio v Oratoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209
14 Don Bosco průkopník ekumenismu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210
15 Neposkvrněné Početí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
16 Don Bosco a ctnost čistoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
17 V úloze Jeremiáše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212
18 Velké pohřby u dvora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213
19 Schválení zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
20 Působení milosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
21 Polepšovna jde na výlet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215
22 Uprostřed proticírkevního běsnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216
23 V drobné práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218
24 Shánění prostředků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
25 Hlavně duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
26 Galantuomo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
27 S různými lidmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
28 Don Bosco u bohatých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
29 Na podzim roku 1855 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225
30 Začátek školního roku 1855–1856 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
31 Don Bosco a chlapci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
32 Sen o 22 měsících . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228
33 Don Bosco myslí na diecéze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230
34 Lidové misie ve Viarigi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
35 Don Bosco a Rattazzi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
36 Pokračování sporu o víru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233
37 Demolice domu Pinardiho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
38 Charitativní činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235
39 Družina Neposkvrněného Početí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235
40 „Dějiny Itálie“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236
41 Události drobného života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236
42 Další stavební neštěstí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237
43 Zahájení v novostavbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
44 Začátek školního roku 1856–1857 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
45 Smrt maminky Markéty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
46 Don Boskova láska k papeži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240
47 Obrana víry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241
48 Jiné Don Boskovy publikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241
49 Loterie a cesta do Janova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241
50 Ruch kolem loterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
51 Svatá smrt Dominika Savia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
52 Svatopostní námaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
53 Události jarních měsíců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
54 Radosti a bolesti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245
55 Ctnost chudoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246
56 Začátky kongregace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
57 Hledání Boží vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249
58 Nadpřirozené události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
59 Podzimní výlet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251
60 Noví chovanci Oratoře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
270
|
|
28 Pages 271-280 |
▲back to top |
|
|
28.1 Page 271 |
▲back to top |
61 V boji o existenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
62 Misie v Salicettu a jiné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
63 V zimních měsících . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
64 První cesta do Říma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
65 Ve svatém městě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257
66 Čekání na audienci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
67 Don Bosco u papeže Pia IX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259
68 Další návštěvy v Římě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260
69 Druhá audience u papeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
70 Římský Svatý týden . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263
71 Třetí audience . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
72 Návrat domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265
271
|
|
28.2 Page 272 |
▲back to top |
