Iuvenum Patris









Iuvenum Patris






Dopis Svatého otce Jana Pavla II.

u příležitostí stého výročí úmrtí svatého Jana Boska.
















31. ledna 1988






























překlad samizdat

upravený podle http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/letters/1988/documents/hf_jp-ii_let_19880131_iuvenum-patris_it.html

Milovanému synovi Jiljímu Viganovi,

Hlavnímu představenému Salesiánské společnosti

při prvním stém výročí smrti

svatého Jana Boska.


Předrahý synu,

posílám ti pozdrav a apoštolské požehnání.


1. Milovaná Salesiánská společnost se připravuje, aby vzpomenula vhodnými oslavami, že uplynulo prvních sto let od smrti svatého Jana Boska, otce a učitele mládeže. Rád využívám této příležitosti, abych se ještě jednou obíral problémem mládeže a uvažoval, jakou odpovědnost nese církev za její přípravu na zítřek.

Církev vskutku velmi miluje mládež. Vždy, ale zvláště v tomto období na prahu třetího tisíciletí si uvědomuje, že její Pán ji zve, aby ji sledovala se zvláštní láskou a nadějí a její výchovu považovala za jeden z prvořadých závazků své pastorační odpovědnosti.

II. vatikánský koncil jasnozřivě potvrdil, že „dnes žije lidstvo v novém údobí dějin“1 a uznal, že se projevuje „snaha více rozvíjet výchovnou aktivitu“.2 V době kulturního přechodu církev starostlivě upozorňuje, že na úseku výchovy je naléhavě nutné překonat drama hlubokého zlomu mezi evangeliem a kulturou,3 který vede k podceňování spásonosného poselství Kristova a činí z něho okrajovou záležitost.

V promluvě, kterou jsem proslovil před členy Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), jsem měl příležitost říci, že „první a základní kulturní činitel je bez pochyby duchovně zralý člověk, čili člověk plně vychovaný, schopný vychovávat sebe i druhé“;4 a upozornil jsem na „jistý sklon vychýlit výchovu jednostranně k vyučování“, jehož důsledkem jsou manipulace, které mohou vyvolat „skutečné odcizení výchovy“.5 Proto jsem připomenul, že „první úkol kultury všeobecně i každé kultury zvlášť, je výchova. Spočívá v té skutečnosti, že se člověk stává stále více člověkem, že může více „být“, nejen více „mít“, a že následkem toho – skrze všechno, co „má“ a co „vlastní“, bude umět „být“ stále plněji člověkem“.6

Při svých četných setkáních s mládeží různých světadílů, v poselstvích, jimiž jsem se na ni obracel, a zvláště v dopisu, který jsem v roce 1985 adresoval „Mladým celého světa“, jsem vyjádřil své vnitřní přesvědčení, že církev jde a má jít s nimi.7

Chci se zde vrátit k těmže úvahám při příležitosti oslav stoletého výročí „narozenin pro nebe“ velkého syna církve, svatého kněze Jana Boska, kterého můj předchůdce Pius XI. neváhal označit za „prvořadého vychovatele“.8

Toto šťastné výročí mi dává příležitost k vítanému rozhovoru nejen s Vámi, s Vašimi spolubratry a se všemi členy salesiánské rodiny, ale též s mladými, kterým je výchovná činnost určena, s křesťanskými vychovateli i s rodiči, povolanými k tak vznešené službě lidstvu i církvi.

Zároveň bych rád zdůraznil, že tato „památka“ světce se slaví v průběhu „Mariánského roku“, který zaměřuje naše úvahy k „Té, která uvěřila“. Ve velkomyslném souhlasu její víry objevujeme plodný pramen jejího výchovného díla,9 nejdříve jako matky Ježíšovy a pak jako Matky církve a Pomocnice všech křesťanů.

I. Svatý Jan Bosco – přítel mládeže


2. Jan Bosco zemřel v Turíně 31. ledna 1888. Během téměř 73 roků svého života byl svědkem hlubokých a složitých změn politických, sociálních i kulturních. Revoluční hnutí, válka a stěhování obyvatelstva z venkova do měst, to vše hluboce přetvářelo životní podmínky lidu, zvláště jeho nejchudších vrstev. Stěsnaní na předměstích měst. stávali se chudí a především mladí předmětem vykořisťování nebo obětí nezaměstnanosti. Během jejich lidského, mravního, náboženského a pracovního růstu se jim nevěnovala dostatečná pozornost a často se o ně vůbec nikdo nestaral. Mládež, která citlivě prožívá každou změnu, byla tím často připravena o bezpečnou jistotu a sváděna na scestí. S tímto množstvím z kořenů vyrvaných mladých lidí si tradiční výchova nevěděla rady. Z různých důvodů se namáhali lidumilové, vychovatelé a duchovní, aby vyšli vstříc novým potřebám. Mezi nimi vyniká v Turíně don Bosco jasnou křesťanskou inspirací, odvážnou podnikavostí a rychlým a všestranným rozšířením svého díla.


3. Cítil, že obdržel zvláštní povolání a že je při uskutečňování svého poslání doprovázen, ba téměř veden za ruku Pánem a mateřským vlivem Panny Marie. Spolupracoval s nimi tak dokonale, že jej církev oficiálně představila věřícím jako vzor svatosti. Když jej můj předchůdce Pius XI., na kterého nikdy nepřestaneme vzpomínat, zapisoval o velikonocích roku 1934 na závěr jubilejního roku vykoupení do seznamu svatých, proslovil o něm nezapomenutelnou chvalořeč.

Jeníčka, který v útlém věku osiřel ze strany otce, vychovala s hlubokým lidským a křesťanským pochopením maminka. Božská prozřetelnost jej vybavila dary, které z něho učinily již od prvních let velkomyslného a pilného přítele jeho vrstevníků. Jeho mládí je předehrou k mimořádnému výchovnému poslání. Když se stal knězem v překotně se rozvíjejícím Turíně, dostal se do přímého styku s mládeží ve věznicích i s jinými napjatými situacemi lidského života.

Pomocí svého šťastného nadání, jímž uměl hluboce vystihnout skutečnost, a na základě svých pečlivých znalostí církevních dějin vytváří podle svých poznatků těchto situací a ze zkušeností jiných apoštolů, zvláště svatého Filipa Neri a svatého Karla Boromejského, vzor „Oratoře“. Toto označení mu bylo obzvlášť drahé. Oratoř vtiskuje svůj ráz celému jeho dílu, a on ji bude utvářet podle svého původního zaměření, aby odpovídala prostředí, chlapcům i jejich potřebám. Za hlavního ochránce a vzor svých spolupracovníků si vybírá svatého Františka Saleského, mnohostranně horlivého světce lidumilné dobroty, projevované především laskavým jednáním.


4. „Dílo Oratoří“ začíná v roce 1841 „prostým katechismem“ a postupně se rozšiřuje, aby řešilo tísnivé situace a nároky: útulek pro tuláky, dílna a škola umění a řemesel, aby se naučili pracovat a tak si mohli poctivě vydělávat na živobytí, škola klasického vzdělání pro kněžská povolání, dobrý tisk, podniky a způsoby zábavy a oddechu, jak je znala tehdejší doba (tzn. divadlo, kapela, zpěv, vycházky podzimním krajem).

Šťastný výrok: „Stačí, že jste mladí, abych vás měl hodně rád“10 je heslem a ještě dříve základním výchovným rozhodnutím světcovým: „Slíbil jsem Bohu, že až do posledního dechu budu patřit svým ubohým chlapcům.“11 A opravdu, svou úžasnou činnost pomocí promluv, spisů, institucí, cestování a styků s občanskými i církevními osobnostmi rozvíjí pro ně. Dává najevo, že především jim platí jeho starostlivá pozornost, s jakou se věnoval jejich osobám, aby moli přijímat jeho otcovskou lásku jako znamení lásky mnohem vyšší.

Jeho láska proniká do všech končin, takže přijímá volání vzdálených národů a posílá misionáře za oceán, aby jim přinesli radostnou zvěst, která křáčí vždy ruku v ruce s pravým povznesením člověka.

Podle stejných měřítek a ve stejném duchu se pokouší řešit také problémy dívčí mládeže. Pán mu posílá spoluzakladatelku svatou Marii Dominiku Mazzarellovou se skupinou spřátelených dívek, které se už věnovaly křesťanské výchově děvčat na úrovni farní. Jeho výchovné působení probouzí další pomocníky, muže i ženy, „zasvěcené“ trvalými sliby, „spolupracovníky“, spojené sdílením pedagogických a apoštolátních ideálů, a zapojuje i „bývalé žáky“ a vybízí je, aby i oni sami na sobě ukazovali a šířili výchovu, kterou dostali.


5. Tak podnikavý duch je plodem hluboké niternosti. Postava tohoto světce se řadí svou původností k velkým zakladatelům řeholních rodin v církvi. Vyniká z mnoha hledisek: Je to původce opravdové školy nové a přitažlivé apoštolátní spirituality; šířil zvláštní úctu k Panně Marii Pomocnici křesťanů a Matce církve; své věrné a statečné církevní uvědomění projevil a dosvědčoval svou citlivou zprostředkovatelskou službou v tehdejších obtížných vztazích mezi církví a státem; je to realistický a praktický apoštol, otevřeně přijímající, co dobrého přinášejí nové objevy; s pravou katolickou vnímavostí horlivě organizuje misie; je vynikajícím vzorem přednostní lásky k mládeži, zvláště té nejpotřebnější, k dobru církve i občanské společnosti; je to mistr geniálně účinného výchovného působení, které máme opatrovat a rozvíjet jako drahocenný odkaz.

V tomto dopise chci věnovat pozornost především té skutečnosti, že don Bosco buduje svou osobní svatost pomocí horlivého výchovného úsilí, jemuž se věnuje s apoštolským srdcem, a zároveň umí předkládat svatost jako konkrétní cíl své výchovy. Právě toto vzájemné ovlivňování „výchovy“ a „svatosti“ je charakteristickým rysem jeho postavy: Je to „svatý vychovatel“, inspirovaný „svatým vzorem“ Františka Saleského, je to žák „svatého duchovního vůdce“ Josefa Cafassa a ze své mládeže umí vychovat „svatého žáka“ Dominika Savia.


II. Prorocké poselství svatého Jana Boska – vychovatele


6. Situace mládeže v dnešním světě, kdy uplynulo jedno století od světcovy smrti, se velmi změnila a poskytuje mnohotvárné podmínky i hlediska, jak dobře vědí vychovatelé a pastýři. Přesto i dnes přetrvávají tytéž otázky, o kterých uvažoval Jan Bosco od samého počátku své kněžské služby s touhou pochopit je a s rozhodnutím dát se do práce. Kdo to jsou ti mladí lidé? Co to vlastně chtějí? Za čím směřují? Co potřebují? S těmito obtížnými avšak nevyhnutelnými otázkami se musel vyrovnat každý vychovatel tehdy právě tak jako dnes.

Dnes nechybějí mezi mládeží na celém světě skupiny opravdu vnímavé pro duchovní hodnoty, toužebně očekávající, že jim někdo pomůže a poskytne jim oporu při dozrávání jejich osobnosti.

Z druhé strany je zřejmé, že mládež je vystavena nátlakům a podmínkám nedobrým, které jsou plodem různých ideologických názorů. Pozorný vychovatel bude umět počítat s konkrétním postavením mládeže a zasahovat s bezpečnou odborností a s dalekosáhlou předvídavou moudrostí.


7. Uvědomuje si, že jej v tom podněcuje, osvěcuje a podporuje církevní výchovná tradice, jež nemá sobě rovnou.

Církev dobře ví, že je lidem, jehož otcem a vychovatelem je Bůh podle výslovného učení Písma svatého (srov. Dt 1, 31; 8,5; 32,10-12; Oz 11,1-4; Iz 1,3; Jer 3,14-15; Přís 3,11-12; Žid 12,5-11; Zjev 3,19). Je „zkušená ve všem, co je lidské“, takže se plným právem může také nazývat „odbornicí ve výchově“. Dosvědčují to její dlouhé a slavné dvoutisícileté dějiny, které psali rodiče a rodiny, kněží, laici, muži i ženy, řeholní instituce a církevní hnutí, jež svou výchovnou službou projevovali své vlastní charisma, prodlužující trvání výchovy božské, jež dosahuje svého vrcholu v Kristu. Díky přičinění tolika vychovatelů a pastýřů a početných řeholních řádů a institutů, kteří budovali různá zařízení, jejichž hodnota pro lidstvo a kulturu se nedá vůbec ocenit, se dějiny církve ztotožňují ve své nemalé části s historií výchovy národů. Když se církve zajímá o výchovu, pak opravu poslouchá – jak to potvrdil II. vatikánský koncil – „příkaz, který dostala od svého božského zakladatele, zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu“.12

8. Když mluvil Pavel VI., na kterého s úctou vzpomínáme, o díle řeholníků a zdůrazňoval jejich podnikavost, tvrdil, že „jejich apoštolát je často velmi originální a jejich genialita vzbuzuje obdiv“.13 O svatém Janu Boskovi, zakladateli velké duchovní rodiny, lze říci, že zvláštní rys jeho „geniality“ je spojen s takovou výchovnou praxí, kterou on sám nazval „preventivním systémem“. V něm je jistým způsobem zhuštěna jeho vychovatelská moudrost a tento systém ustavuje slavné prorocké poselství, které zanechal svým nejbližším i celé církvi. Jím vzbudil pozornost a uznání početných vychovatelů a badatelů ve výchově.

Termín „preventivní“, kterého používá, nebereme v jeho přesném jazykovém smyslu, ale spíše ve významovém bohatství význačných rysů světcova výchovného umění. Především je třeba připomenout snahu předcházet vzniku záporných zkušeností, které mohou podlomit sílu vůle mladého člověka, anebo jej podrobit dlouhé a bolestné námaze při jejím znovuzískávání. Avšak termín obsahuje také zvlášť intenzivně prožívaná hluboká tušení, přesná metodologická rozhodnutí a měřítka, jako je umění vychovávat kladnými hodnotami tak, že dobro předkládáme přiměřeným a zajímavým způsobem, aby lákalo svou vznešeností a krásou k vyzkoušení; dále umění přimět mládež, aby rostla „zevnitř“, čili uplatňovala svou vnitřní svobodu a uměla se postavit proti zevním nátlakovým a formalistickým proudům; a konečně umění získat si srdce mládeže, aby s radostí a s uspokojením zaměřila svou vůli k dobru, napravovat její chyby a připravit ji na budoucnost poctivým utvářením charakteru.

Toto výchovné poslání samozřejmě předpokládá, že vychovatel je přesvědčen, že v každém i sebezanedbanějším či na scestí svedeném mladém člověku je síla k dobrému, a když jí dáváme vhodné podněty, může se i takový člověk rozhodnout pro víru a čestný život.

Proto je vhodné, abychom se na chvíli zastavili a krátce uvažovali, který rys světcovy výchovy je prozřetelnostní odezvou na Boží slovo a zároveň je pro ni jedním z nejvýznačnějších.

9. Člověk tak všestranně a neúnavně činný jako byl don Bosco, vzdělával nejúčinněji svým životem, takže jej už jeho současníci považovali za vynikajícího vychovatele. Těch několik málo stránek, na kterých zachytil své pedagogické zkušenosti,14 dostává svůj plný význam, teprve když je porovnáme s celým jeho dlouhým a na zkušenosti bohatým životem uprostřed mládeže.

Podle něho výchova žádá, aby se vychovatel choval přiměřeným způsobem a ve všem postupoval podle důvodů rozumu a víry, jimiž se má řídit výchovná činnost. Střed jeho soustavy tvoří „pastorační láska“, kterou popisuje takto: „V praxi se používá preventivního systému důsledně podle slov svatého Pavla: Láska je dobrosrdečná, všechno snáší, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží.“15 Je ochotná milovat mladého člověka, ať je jeho současný stav jakýkoli, jen aby jej mohla přivést k plnému lidskému rozvoji, jaký se zjevil v Kristu, a aby jej uschopnila žít uvědoměle jako poctivý občan a jako syn Boha. Láska otevírá vnitřní zrak a živí síly, které světec shrnuje do proslulého trojslovní: „Rozum, náboženství, laskavost“.16


10. Termín „rozum“ zdůrazňuje ve shodě s pravým křesťanským humanismem hodnotu osoby, svědomí, lidské přirozenosti, kultury, světa práce, společenského života, čili onen široký rámec hodnot, který je jakousi nepostradatelnou výbavou člověka pro jeho život rodinný, občanský a politický. V encyklice Vykupitel člověka jsem připomenul, že „Ježíš Kristus je základní cestou, po níž jde církev; tato cesta vede od Krista k člověku“.17

Je třeba vyzvednou jako něco význačného, že don Bosco už více než před sto lety přikládal velkou důležitost lidským veličinám a historické podmíněnosti každé osoby; její svobodě, její připravenosti pro život, pro určité povolání a pro to, aby mohla převzít občanskou zodpovědnost v ovzduší radosti a velkodušné horlivosti pro bližního. Vyjadřoval tyto cíle výstižnými prostými výrazy jako „veselost“, „studium“, „zbožnost“, „moudrost“, „práce“, „lidskost“. Jeho výchovný ideál se vyznačuje umírněností a realismem. V jeho výchovném návrhu se podařilo dobře skloubit trvalou platnost toho, co je podstatné, a nahodilost toho, co je podmíněné časem; tradičního s novým.

Světec předkládá mládeži program prostý avšak závazný, zhuštěný do šťastně volené působivé formulace: poctivý občan, protože dobrý křesťan.

Rozum“, o kterém don Bosco věří, že je Božím darem, a že je nevyhnutelným úkolem vychovatele jej rozvíjet, znamená souhrn kladných hodnot i cílů, jež se mají sledovat, prostředků i způsobů, jichž se má používat. „Rozum“ zve mládež, aby s hodnotami, které chápe a na nichž se podílů, také spolupracovala. Nazývá jej také „uvážlivostí“, aby označil nutný prostor pro vzájemné pochopení, rozhovor a pro neochvějnou trpělivost, ve kterém se uskutečňuje nesnadné uplatňování lidské rozumovosti.

To všechno dnes samozřejmě předpokládá znalost aktuální a integrální antropologie, neokleštěné ideologickými soustavami. Moderní vychovatel musí umět pozorně číst znamení doby, aby z nich vytřídil význačné hodnoty, které jsou pro mládež přitažlivé: mír, svobodu, spravedlnost, společenství a účastenství, zrovnoprávnění ženy, solidárnost, rozvoj, naléhavost ekologických problémů.


11. Druhý termín „náboženství“ poukazuje na to, že výchova dona Boska je od základu transcendentní, neboť poslední cíl, který si stanoví, je vychovávat věřícího. Pro něho je vychovaným a zralým člověkem občan, který věří, soustřeďuje svůj život k ideálu nového člověka, jak jej hlásal Ježíš Kristus, a odvážně vyznává své náboženské přesvědčení.

Jak je vidět, nejedná se o náboženství hloubavé a odtažité, ale o živou víru, zakotvenou ve skutečnosti, víru utvářenou přítomností a společenstvím, nasloucháním a učenlivostí vůči milosti. „Sloupy výchovné budovy“, jak se rád vyjadřoval,18 jsou eucharistie, svátost smíření, mariánská zbožnost, láska k církvi a k jejím pastýřům. Jeho výchova je „cestovní průvodce“ modlitbou, liturgií, svátostným životem a duchovním vedením; pro některé odpovědí na zvláštní povolání (kolik kněží a řeholníků vychovaly světcovy ústavy!); pro všechny perspektivou a dosažením svatosti.

Don Bosco je horlivý kněz, který vše, co dostává, prožívá a rozdává, staví vždy na základ zjevení.

Toto hledisko náboženské transcendence, základní bod, z něhož vychází výchovná metoda dona Boska, se dá použít nejen ve všech kulturách, ale dá se s užitkem přizpůsobit i pro nekřesťanská náboženství.


12. A konečně, co je to z metodologického hlediska „laskavost“? Jedná se o každodenní způsob chování, jež není ani prostou lidskou náklonností, ani pouhou nadpřirozenou láskou. Vyjadřuje složitou skutečnost, zahrnující v sobě ochotu sloužit, zdravý úsudek a přiměřené vystupování.

Vychovatele zavazuje laskavost být osobou, která se úplně věnuje dobru svých chovanců, je přítomná mezi nimi a ochotná podstoupit oběti a námahy, jen aby splnila své poslání. To všechno ovšem vyžaduje, aby byl opravdu pohotový k službě mládeži, aby ji měl hluboce rád a uměl s ní rozmlouvat. Don Bosco to jedinečně vystihuje prohlášením k mládeži: „Tady mezi vámi se cítím dobře. Být mezi vámi, to je můj pravý život.“19 Se šťastným postřehem výslovně dodává: Záleží na tom, aby „chlapci byli nejen milování, ale aby sami také chápali, že jsou milování“.20

Pravý vychovatel se tedy účastní života mladých, zajímá se o jejich problémy, snaží se pochopit, jak vidí věci oni, má svůj podíl na jejich sportovní a kulturní činnosti a na jejich rozhovorech. Jako zralý a odpovědný přítel jí navrhuje dobré cesty i cíle, je ochoten zasáhnout, aby se problémy vyjasnily, poradit, jak věc správně posoudit, i prozíravě a zároveň s laskavou pevností napravovat falešná hodnocení i chování, zasluhující výtku. V takovém ovzduší „výchovné přítomnosti“ žáci už nevidí ve vychovateli „představeného“, nýbrž „otce, bratra a přítele“.21

V této perspektivě se dává přednost především osobním vztahům. Don Bosco rád označoval správný vztah mezi vychovateli a mládeží slovem „rodinný“. Dlouholetá zkušenost jej přesvědčila, že bez rodinné důvěrnosti nelze někomu ukázat, že jej máme rádi, a když mu takový důkaz zůstaneme dlužni, nemůže vzniknout nezbytná důvěra, bez které se výchovná práce nemůže dařit. Základní cíle, jichž se má dosáhnout, plán i metodologické pokyny k němu zůstanou jen na papíře a bez účinku, nebudou-li zasazeny do ryzího „rodinného ovzduší“, čili prožívány v jasném, radostném a povzbudivém prostředí.

K tomuto námětu aspoň připomeňme, jak široké pole a jak důležitý význam přikládal světec rekreaci, sportu, hudbě, divadlu nebo – jak se rád vyjadřoval – hřišti. Vždyť právě tohoto prostředí bezděčných a radostných vztahů využívá prozíravý vychovatel k výchovným zásahům, které, čím nenápadnější se zdají navenek, tím jsou účinnější přátelským ovzduším, v němž se uskutečňují.22 Aby se vychovatel setkával se žákem výchovně, musí se o něj stále hlouběji zajímat, aby osobně znal jednotlivé žáky a zároveň složky toho kulturního prostředí, ke kterému žáci patří. Jedná se o prozíravou a lásky plnou pozornost vůči tomu, po čem chlapci touží, jak co hodnotí, v jakých podmínkách a situacích žijí, z jakého prostředí přicházejí, jaká napětí prožívají, jaké kladou společné nároky a návrhy. Jedná se o to, aby měl pochopení, jak je naléhavé utvářet jejich svědomí, smysl pro rodinu, společnost i politickou činnost, jak jejich láska potřebuje vyzrávat zároveň s křesťanským pohledem na sexualitu, jak je pro ně nutné rozvíjet vlastní kritičnost i náležitou ochotu dát se vést při svém tělesném i duševním vývoji. A stále si musí dobře uvědomovat, že mládí není jen nějakým přechodným obdobím, nýbrž skutečnou dobou milostí, v níž se utváří osobnost.

Tento svérázný výčet je základem jednoho z mnohých důležitých původních ustanovení don Boskovy výchovy ještě dnes, i když se změnilo kulturní prostředí a vychovává se i mládež nekřesťanských náboženství.


13. Rád bych vyzvedl skutečnost, že tyto výchovné zásady se zdaleka netýkají jen minulosti. Postava tohoto světce, přítele mladých lidí, stále okouzluje mládež nejrůznějších kultur pod nebem. Samozřejmě, že jeho výchovné poselství vyžaduje, abychom je dále promyšleně a odvážně prohlubovali, přizpůsobovali a obnovovali přiměřeně k tomu, jak se mění jeho společensko-kulturní, církevní a pastorační souvislosti. Bude vhodné zařadit sem otevřenost a výdobytky, ke kterým došlo v mnoha oblastech, znamení doby a pokyny II. vatikánského koncilu. Přesto vše podstatné z jeho učení přetrvává: zvláštní rysy jeho ducha, jeho náhlá osvícení, jeho styl i jeho charisma. Neztrácejí svou důležitost, protože pocházejí z přesažené výchovné moudrosti Boží.

Svatý Jan Bosco je aktuální i z jiného důvodu: učí nás, jak skloubit trvalé hodnoty Tradice s „novými přístupy“, aby se tvořivě řešily vyvstávající naléhavé problémy. I v našich obtížných dobách zůstává mistrem, když nám předkládá „novou výchovu“, která je zároveň vynalézavá i věrná.

Don Bosco se vrací“, jsou slova známé písně salesiánské rodiny. Vyjadřují příznivou vyhlídku, že „se nám vrátí don Bosco“ a zároveň, že „se vrátíme k donu Boskovi“, abychom byli vychovateli věrnými osvědčeným hodnotám a zároveň uměli jako on pozorně sledovat tisícero potřeb dnešní mládeže a znovu objevit v jeho odkazu instrukce, jak řešit její nesnáze a splnit její nároky také dnes.

III. Naléhavost křesťanské výchovy v dnešní době


14. Otázka výchovy přímo oslovuje církev, protože církev je tam, kde se jedná o člověka, a „cesta, kterou církev musí jít při plnění svého poslání, je člověk“.23 Z toho zřejmě vyplývá její přednostní láska k mladým lidem.

Jděme k mládeži! To je to první a základní, co výchova naléhavě žádá. „Pán mě poslal pro mládež,“ tvrdil svatý Jan Bosco. Spatřujeme v tom jeho základní rozhodnutí pro apoštolát, směřující k mládeži chudé, lidového původu, a takové, která je vystavena většímu nebezpečí.

Prospěje nám připomenout si obdivuhodná slova, jimiž se don Bosco obracel ke svým chlapcům, a která jsou ryzím souhrnem zmíněného základního rozhodnutí: “Počítejte s tím, že všechno, co jsem, jsem jen pro vás; ve dne v noci, ráno i večer, v jakékoli chvíli. Nemám žádný jiný záměr, než abyste prospívali mravně, vzdělaností i tělesnou zdatností.24 „Kvůli vám se vzdělávám, pro vás pracuji, pro vás žiji, pro vás jsem ochoten dát i život.“25


15. K tak úplnému sebedarování mládeži dospěl Jan Bosco uprostřed někdy krajních nesnází díky jedinečné a mocné obětavé lásce, tj. působením vnitřní síly, která v něm neoddělitelně spojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Tak se mu podařilo vyváženě skloubit šíření evangelia s výchovnou činností.

Jeho starost jak evangelizovat mládež se neomezuje jen na vyučování katechismu nebo na pouhé bohoslužebné úkony či jen na takové náboženské projevy, které vyžadují přímé úkony víry a vedou k ní, ale zahrnuje v plné šíři celé prostředí, které ovlivňuje mladé lidi. Proniká tedy i samotné utváření lidské osobnosti, bere v úvahu její nedostatky, ale zároveň posuzuje nadějně její postupné dozrávání a je přesvědčen, že chceme-li přivést mladé lidi k velkorysé životní angažovanosti, musíme zasévat slovo evangelia do jejich každodenního života. Protože jsou ve věku, který je pro výchovu zvlášť důležitý, má je podporovat spásonosné evangelní poselství během celé výchovy a víra se má stát jednotící a projasňující součástí jejich osobnosti.

Z toho vyplývají některé směrnice. Předně má být vychovatel zvlášť vnímavý pro kulturní hodnoty a instituce, takže si má získat hluboké vzdělání v humánních vědách. Když ho dosáhne, stane se mu způsobilost v těchto oborech důležitým nástrojem účinného evangelizačního postupu. Za druhé má vychovatel sledovat zvláštní výchovný postup, který přesně odpovídá vývojovým stupňům lidských schopností a zároveň vytváří mládeži takové podmínky, ve kterých by se mohla svobodně a postupně uplatňovat.

Kromě toho bude dbát, aby zaměřil celý výchovný proces ke spáse ve smyslu náboženském. To vše ovšem vyžaduje mnohem víc, než zařadit do výchovného plánu několik okamžiků vyhrazených pro náboženskou výuku a kulturní projev; znamená to mnohem hlubší nasazení, aby žákům pomohl se otevřít nepomíjejícím hodnotám a chápat život a dějiny v celé jejich hloubce a bohatství ve světle tajemství křesťanského náboženství.


16. Vychovatel má tedy mít jasný pojem posledního cíle, protože cíl má ve výchovném umění rozhodující vliv. Jestliže se cíl chápe neúplně nebo mylně a nebo se na něj zapomíná, bývá to jedna z příčin jednostrannosti a deviace ve výchově a kromě toho je to známkou vychovatelské nezpůsobilosti.

Současná civilizace se pokouší vnutit člověku,“ jak jsem pravil v UNESCO, „skupinu zdánlivých příkazů, které jejich vyhlašovatelé ospravedlňují odvoláváním se na zásadu rozvoje a pokroku. Tak například místo úcty k životu vnucují ,příkaz‘ zbavit se života a zničit jej; místo lásky, která je odpovědným společenstvím osob, ,příkaz‘ nejvyšší míry sexuálního požitku bez ohledu na jakýkoli smysl pro odpovědnost; místo aby se každé jednání řídilo především pravdou, má se ,řídit‘ především módou, subjektivní zálibou a bezprostředním úspěchem.“26

V církvi a ve světě je všestranné pojetí výchovy, které vidíme ztělesněné v donu Boskovi, reálnou výchovou ke svatosti. Je naléhavě třeba znovu objevit pravdivý pojem „svatosti“ jako součást života všech věřících. Originální a odvážný návrh „svatosti pro mládež“ je přímo obsažen ve výchovném umění tohoto velikého světce. Proto jej můžeme právem označit „mistrem spirituality pro mládež“. Bylo jeho zvláštním tajemstvím, že mládež nepodváděl v jejich nejhlubších tužbách (potřeba žít, milovat, dobývat, radovat se, být svobodný a hledět do budoucnosti) a zároveň ji vedl, aby si postupně a prakticky vyzkoušela, že pravé ideály se plně uskutečňují pouze „životem v milosti Boží“, to znamená v přátelství s Kristem.

Podobná výchova dnes vyžaduje, abychom mládež vybavili schopností rozlišovat, aby dokázala vnímat pravé hodnoty a zároveň uměla strhávat masky ideologickým nadvládám, které znásilňují veřejné mínění pomocí hromadných sdělovacích prostředků a podstrkují lidem falešné názory.


17. Při výchově metodou dona Boska se navzájem originálním způsobem příznivě ovlivňují hlásání evangelia a rozvoj člověka. To ovšem klade náročné požadavky na srdce i mysl vychovatele: aby si osvojil výchovnou vnímavost a otcovské i mateřské vystupování zároveň. Aby dokázal vyhodnocovat to, co se přihodí při dozrávání jednotlivce a skupiny podle výchovného plánu, který moudře a pevně spojuje v jedno výchovný cíl a úsilí hledat pro něj nejvhodnější prostředky.

V moderní společnosti je povinností vychovatelů věnovat zvláštní výchovnou pozornost takovým vlastnostem člověka, které jsou důležitější z hlediska dějin, mají humánní a společenský význam a hlouběji souvisejí s milostí a požadavky evangelia.

Snad ještě nikdy nerozhodovala výchova o životě i společnosti tak závažným způsobem jako dnes. Formovat pevným postojem a rozhodnou vůlí zralé osobnosti se stalo příkazem doby. Snad ještě nikdy neměl svět zapotřebí tak jako dnes jednotlivců, rodin i společenství, pro něž je výchova smyslem jejich existence, takže se jí přednostně věnují, zapojují své síly bezvýhradně do jejích služeb, shánějí spolupráci a pomoc a zkoušejí i modernizují vynalézavě i odpovědně nové výchovné postupy. Stát se dnes vychovatelem, to je životní volba v nejhlubším smyslu slova, hodná uznání a pomoci ze strany všech nositelů autority ve společenství církevních i občanských.


18. Zkušenost a výchovná moudrost církve uznává mimořádný výchovný význam „rodiny“, „školy“, „práce“ a různých „sdružení“ a skupin. Dnes je doba nového rozmachu výchovných institucí a nového důrazu na nezastupitelnou výchovnou úlohu „rodiny“, o které jsem pojednal v apoštolské exhortaci Familiaris Consortio. Výchova (nebo zanedbání výchovy) v rodině ovlivňuje totiž rozhodujícím způsobem člověka k dobrému a někdy bohužel i ke zlému. A na druhé straně bude vždy nezbytné vychovávat mladá pokolení, aby si už od rodinného krbu zvykala nést svou odpovědnost za každodenní život podle věčného učení evangelia, aniž by zanedbávala nutnou obnovu.

Ústřední význam rodiny pro výchovné dílo patří dnes k nejzávažnějším společenským a mravním problémům. „Co dělat,“ připomenul jsem v UNESCO, „aby se výchova člověka uskutečňovala především rodině? …Příčiny zdaru nebo nezdaru ve formaci člověka prostřednictvím jeho rodiny se vyskytují vždy v samotném nitru základního prostředí, které vytváří kulturu, jímž je rodina, a zároveň na vyšší úrovni, která spadá pod pravomoc státu a jeho orgánů.“27

Vedle výchovného působení rodiny je třeba zdůraznit výchovné působení „školy“, která je schopná otevírat širší a všeobecnější obzory. V pojetí Jana Boska má škola podporovat nejen rozvoj kulturní, společenský a přípravu mládeže na povolání, nýbrž vybavit mládež také účinně uspořádanými hodnotami a mravními zásadami. Kdyby tomu tak nebylo, stal by se spořádaný, kladný a čestný způsob života a jednání ve společnosti, která se vyznačuje napětím a ovzduším srážek a sporů, nemožným.

Část velkého výchovného odkazu piemontského světce tvoří kromě toho jeho přednostní zájem o svět práce, pro který chlapce důkladně připravoval. Toho je nám naléhavě třeba i při dnešních hlubokých společenských přeměnách. Sdílíme s donem Boskem starost, abychom vybavili mladé pokolení patřičnou odbornou a technickou odborností, jak to už více než jedno století chvályhodně dosvědčují umělecko-průmyslové školy i dílny, vedené s vyhlášenou odborností salesiány koadjutory. Přijímáme za své jeho starostlivé úsilí, s nímž podporoval výchovu stále přesněji zaměřenou ke společenské odpovědnosti na základě více oceňované důstojnosti osoby,28 na kterou má člověk podle křesťanské víry nejen plné právo, ale ke které mu víra také poskytuje síly nezměřitelného dosahu.

Konečně je třeba vyzvednout důležitost, jakou světec přikládal „družinám“ a skupinám, v nichž roste a rozvíjí se mladistvé úsilí a podnikavost. Byl duší mnohostranné činnosti a vytvářel životní prostředí, ve kterém se dobře využíval volný čas, kvetl apoštolát, studium, modlitba, radost, hry i kultura; prostředí, které umožňovalo mladým lidem setkat se a růst. Značné změny, jimiž se současná doba liší od 19. století, nezprošťují vychovatele povinnosti, aby upravoval postavení a životní podmínky mládeže tak, aby měla nezbytný prostor ke své typické vynalézavosti.


19. Když uvažujeme o potřebách dnešní mládeže a zároveň se dovoláváme prorockého poselství dona Boska, přítele mládeže, nesmíme zapomenout, že mimo i uvnitř jakéhokoli výchovného pořádku si udržují svůj nezbytný význam typické „výchovné chvíle“ osobního rozhovoru a setkání: když se jich správně používá, vyvinou se v příležitosti k pravému duchovnímu vedení, jak to pozorujeme na našem světci, když se zvláštní účinností uděloval svátost smíření.V tak roztříštěném světě, plném navzájem si protiřečících poselství, je skutečným výchovným darem, když umožníme mladému člověku, který hledá poklad vlastního povolání, pochopit jej a vypracovat si k němu vlastní životní plán; vždyť povolání rozhoduje o uspořádání celého života. Dílo vychovatele, který by považoval za dostačující, když připraví žáky jen na plnění oprávněných požadavků zaměstnání, kultury a náležitého rozptýlení, a přitom by nevložil do jejich srdcí kvas vznešených cílů, které sám Kristus předložil jinochovi z evangelia (srov. Mt 19,21 ss), by bylo neúplné. Vždyť právě postoj k těmto cílům rozhoduje podle Krista o radosti věčného života anebo o smutku ze sebestředné navázanosti na majetek.

Vychovatel mladé lidi opravdu miluje a vychovává, když jim předkládá životní ideály, které je přesahují, a ochotně s nimi sdílí namáhavou cestu každodenního dozrávání jejich životní volby.


Závěr


20. Při příležitosti stoleté „památky“ svatého Jana Boska, „otce a učitele mládeže“, lze říci s pevným přesvědčením, že božská prozřetelnost zve všechny vás, členy velké salesiánské rodiny, spolu s rodiči a vychovateli, abyste stále více uznávali nevyhnutelnou nutnost formace mládeže a s obnoveným nadšením se pustili do výchovných úkolů řešili je s osvícenou a velkomyslnou pílí, jakou měl váš světec.

S živou starostlivostí, vyplývající z důležitosti této otázky, se obracím mezi vychovateli zvláště na kněze, kteří se bezprostředně věnují duchovní péči, protože výchova mládeže se týká především jich. Jsem přesvědčen – dokazují to setkání s mladým lidmi, která mám vždy při svých pastoračních cestách – že existuje přemíra návrhů a podnětů, jak vychovávat křesťansky mládež; ale nesmíme zapomínat, že zvláště za našich dnů jsou mladí lidé vystaveni pokušením a nebezpečím, která naši otcové neznali: např. drogy, násilí, terorismus, nemravnost mnohých filmů a televizních představení, šíření pornografie. To všechno vyžaduje, aby se pastorační péče zaměřovala především na mládež prostřednictvím vhodných metod a vynalézavých podnětů. Smýšlení a láska dona Boska mohou kněžím stran vhodných metod mnoho napovědět. Tato otázka je natolik závažná, že vyžaduje, abychom si ji více uvědomovali, protože po nás Pán bude žádat, abychom z těchto věcí složili účty. Ať je tedy mládež znovu první starostí kněží! Záleží na tom budoucnost církve i občanské společnosti. Dobře vím, zasloužili vychovatelé, s jakými nesnázemi se potýkáte a jaká zklamání musíte někdy zakoušet. Ale neztrácejte odvahu a běžte dál po té privilegované cestě lásky, jíž je výchova. Ať vás posiluje nevyčerpatelná trpělivost Boha při jeho výchově celého lidstva, jež je nepřetržitým projevem otcovské lásky, jak se nám zjevila posláním Krista učitele a pastýře a přítomností Ducha svatého, který byl poslán, aby přetvořil svět.

Skrytý i mocný vliv Ducha svatého směřuje k tomu, aby lidstvo dozrávalo podle vzoru Kristova. On je iniciátorem zrodu nového člověka a nového světa (srov. Řím 8,4-5). Z tohoto hlediska se jeví vaše výchovná námaha jako služba spolupráce s Bohem a jistě přinese plody.

Váš i náš světec měl ve zvyku opakovat, že „výchova je záležitostí srdce“,29 a že je třeba „přivádět Boha do srdcí mládeže nejen dveřmi kostela, nýbrž i školy a dílny“.30 A právě v srdci člověka se projevuje Duch pravdy jako ten, který srdce utěšuje a přetváří. On nepřetržitě vstupuje do dějin světa přes srdce člověka. A jak jsem napsal v encyklice Dominum et vivificantem, také „cesta církve prochází srdcem člověka“; dokonce církev „je srdcem lidského pokolení“: „svým srdcem, které v sobě zahrnuje všechna srdce lidská, prosí Ducha svatého o ,spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém‘, neboť v nich podle sv. Pavla záleží Boží království.“31 Vaším přičiněním, drazí vychovatelé, se výborně uskutečňuje mateřství církve.32

Mějte stále před očima přesvatou Pannu Marii, která je vrcholnou spolupracovnicí Ducha svatého, a protože učenlivě přijímala jeho vnuknutí, stala se Matkou Kristovou a Matkou církve. „Je to nadále přítomnost mateřská, jak potvrzují slova, vyřčená na kříži: ,Ženo, to je tvůj syn... To je tvá matka‘.“33

Nikdy neodvracejte pohled od Panny Marie; poslouchejte ji, když říká: „Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne“ (Jan 2,5). Také ji každodenně naléhavě proste, aby Pán neustále vzbuzoval velkomyslné duše, které by odpověděly na jeho povolání.

Svěřuji vás jí a spolu s vámi jí svěřuji celý svět mladých lidí, aby si je přitáhla, naplnila nadšením a vedla, aby tak mohli dozrát prostřednictvím vaší výchovné práce v nové lidi pro nový svět: svět Krista, Mistra a Pána.


Moje apoštolské požehnání ať je vám zárukou a poselstvím nebeských darů, ať svědčí o mé lásce k vám, upevní vás ve víře a poskytne útěchu i ochranu všem členům velké salesiánské rodiny.


Dáno v Římě u svatého Petra 31. ledna v den památky svatého Jana Boska v roce 1988, jenž je desátý našeho pontifikátu.


Jan Pavel II., papež

1 Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 4.

2 Deklarace křesťanské výchově Gravissimum educationis, předmluva.

3 Srov. Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi o hlásání evangelia, 8. prosince 1975, 20.

4 Ioannes Paulus PP. II, Allocutio ad eos dui conventui Consilii ab exsecutione internationalis organismi compendiariis litteris UNESCO nuncupati affuere, 12, 2 iunii 1980, in Insegnamenti di Giovanni Paolo II, III, 1 (1980) 1645.

5 Tamtéž, 1646.

6 Tamtéž, 1644.

7 Jan Pavel II. Apoštolský list Parati Semper Mladíkům a děvčatům celého světa při příležitosti Mezinárodního roku mládeže, 31. března 1985.

8 Pius XI. Germinata Laetitia, 1 aprilis 1934, in AAS 27 (1935) 285.

9 Jan Pavel II. Encyklika Redemptoris Mater o Blahoslavené Panně Marii v životě putující církve, 25. března 1987, č. 12-19, Zvon, Praha 1995.

10 Il Giovane provveduto, 7.

11 Memorie biografiche di S. Giovanni Bosco, vol. 18, 258.

12 Deklarace o křesťanské výchově Gravissimum educationis, předmluva.

13 Evangelii nuntiandi, 69.

14 Il Sistema Preventivo, in Regolamento per le case della Società di S. Francesco di Sales, in Giovanni Bosco. Scritti pedagogici e spirituali, 192 nn.

15 Tamtéž, 194-195.

16 Tamtéž, 166.

17 Jan Pavel II. Encyklika Vykupitel světa, 4. března 1979, Zvon, Praha 1996, 13. 14.

18 Srov. Giovanni Bosco. Scritti pedagogici e spirituali, 168.

19 Memorie biografiche di S. Giovanni Bosco, vol. 4, 654.

20 Lettera da Roma, 1884, in Giovanni Bosco. Scritti pedagogici e spirituali, 294.

21 Tamtéž, 296.

22 Ohledně vztahu mezi zábavou a výchovou podle pojetí a praxe Jana Boska je známé, že pro salesiánské oratoře je typické dávat velký prostor sportu, divadlu, hudbě a jakékoli formě zdravé a formující rekreace.

23 Vykupitel světa, 14.

24 Memorie biografiche di S. Giovanni Bosco, vol. 7, 503.

25 Domenico Ruffino. Cronache dell’Oratorio di S. Francesco di Sales, Romae, Archivio Salesiano Centrale, quad. 5, 10.

26 Ioannes Paulus PP. II. Allocutio ad eos qui conventui Consilii ab exsecutione internationalis organismi compendiariis litteris UNESCO nuncupati affuere, 13, die 2 iun. 1980: Insegnamenti di Giovanni Paolo II, III, 1 (1980) 1646.

27 Tamtéž, č. 12, str. 1645.

28 Jan Pavel II. Encyklika Laborem Exercens o lidské práci, 14. září 1981, Zvon, Praha 1991, 6.

29 Memorie biografiche di S. Giovanni Bosco, vol. 16, 447.

30 Tamtéž, vol. 6, 815-816.

31 Jan Pavel II. Encyklika Dominum et Vivificantem o Duchu svatém v životě církve a světa, 18. května 1986, Zvon, Praha 1997, 67.

32 Srov. Deklarace o křesťanské výchově Gravissimum educationis, 3.

33 Redemptoris Mater, č. 24.

24