Deset dní po Velikonocích 2010 již uplyne 60 let od „Akce K“ či „Bartolomějské noci řeholníků“, která velmi citelně zasáhla do dějin naší provincie. Následovala internace, zabrání majetku, PTP, hlavní vlna monstrprocesů, kriminálů, podřadných zaměstnání… Chci vyjádřit velkou vděčnost živým i zemřelým spolubratřím za jejich věrnost a svědectví v těžkých dobách, ale i za způsob, jak se i přes různé vnitřní boje a pochybnosti učili číst události pohledem víry, anebo jak je dokázali tímto pohledem zpětně dešifrovat.

Vzpomněl jsem si na několik svědectví, která bych mohl najít ve svém počítači, a rozhodl jsem se je připomenout pro sebe i pro všechny, kteří o to budou stát. V závěru uvádím i promluvu Františka Domina Míši, kterou před 10 lety přednesl v Oseku u Duchcova při setkání řeholníků. Znovu jsem v ní zahlédl klíč i cestu pro nás v dnešní době.

František Blaha

…Nyní se ostří revoluce obrátilo proti „oporám“ církve – proti řeholním společnostem. Mužské řády vlastnily v roce 1950: 429 domů a klášterů, ženské 670. Jen v českých zemích bylo v klášterních knihovnách 1,800.000 svazků knih a spousta cenných obrazů, plastik a jiných uměleckých předmětů. Příprava na likvidaci mužských řádů začala vlastně už na podzim roku 1949. Bezpečnost dostala rozkaz sledovat kláštery a připravovat materiály o jejich představených. Záhy byl dán další rozkaz připravit zatčení několika „nejreakčnějších“ představitelů řádů a postavit je před soud.

20. ledna schválila „církevní šestka“¹ návrh na soustředění řeholníků v koncentračních klášterech a pět dní na to byl dán pokyn k zahájení tiskové kampaně proti řádům. 26. února označil Gottwald likvidaci řádů za úkol dne a už druhý den nato šestka schválila plán na koncentraci řeholníků během jedné noci. Téhož dne se zabýval plánem také ÚV KSČ a rozhodl, aby se před veřejností zásah proti řádům ospravedlnil. Bezpečnost dostala rozkaz neprodleně připravit deset obětí k soudu. Vybráni byli premonstrátští opati Machalka a Tajovský, dále jezuité Šilhán, Kajpr a Mikulášek, dominikán Braito, redemptoristé Mastilák, Blesík, františkáni Urban a Bártak. Soud s nimi se konal 31. března 1950. Byl to první „monstrproces“, kterým se zahajovala série podobných procesů. Řeholníci byli obviněni ze špionáže a z přechovávání zbraní za účelem kontrarevoluce. Byla to obvinění vylhaná, obžalovaní byli pod tlakem dvou zvláště instruovaných skupin vyšetřovatelů, všechno bylo řízeno přímo ministerstvem vnitra a bylo užito všech forem fyzického i psychického násilí. Ovšem časová tíseň nedovolila obžalované zcela rozvrátit, takže při soudu měnili výpovědi a odvolávali se na násilí. Skutková podstata jim nebyla vůbec dokázána. Přesto dostali vysoké tresty na svobodě. To už fungoval od roku 1949 nový trestní zákon, schválený parlamentem, který dával soudcům právo zvyšovat tresty podle uznání až na nejvyšší hranici.

Osm dní po skončení procesu dal Slánský krajům pokyn pro úder proti řádům. Sám jej hodnotil jako „dosud nejtěžší ránu církevní hierarchii a imperialistickým disidentům“. Akce, která dostala název „Akce K“ měla být provedena v noci z 13. na 14. duben. Skutečně byla provedena a do několika koncentračních klášterů bylo svezeno ve dvou etapách 2.192 řeholníků, dále do zvláštních internačních klášterů v Želivě a na Slovensku v Báči 175 řeholníků.

Už tři dny po soustředění řeholníků schválilo dne 17. dubna 1950 předsednictvo ÚV KSČ na návrh šestky také soustředění řeholnic, kterých bylo v republice 11.896. Zde ovšem narazila akce na velké překážky. Do října bylo soustředěno na různých místech jen 4.073 řeholních sester, ale asi 9.000 jich pracovalo ve zdravotnictví, v sociálních ústavech a podobně. Tam bylo třeba postupovat pomalu. Pokus přemluvit sestry, aby se dobrovolně rozešly, ztroskotal na jejich věrnosti přejatým závazkům a stejně se stalo s návrhem přikázat jim pobyt v domovských obcích. Akce „K“, pokud se týkala řeholnic, nikdy nebyla dovedena dokonce…

Československá „bartolomějská noc“

Uplynul opravdu jeden měsíc od vložení zmocněnců do řeholních domů, když přišlo ono „jinak“. V noci z 13. na 14. dubna obklíčili ozbrojené síly řeholní domy hlavních mužských řádů a kongregací na celém území Československé republiky, vzbudili spící, když je před tím zmocněnci vpustili dovnitř, a poručili rozespalým, aby se urychleně oblekli, vzali si nejnutnější a nastoupili do připravených autobusů. Týkalo se to jezuitů, salesiánů, františkánů, redemptoristů a dominikánů. Vláda pro ně vytipovala několik „koncentračních“ klášterů, kde měli být soustředěni. V českých zemích to byl Želiv u Humpolce, kde bylo premonstrátské opatství, pak Osek u Duchcova, kde bylo v bývalém cisterciáckém klášteře teologické učiliště salesiánů, Bohosudov, kde měli jezuité gymnázium, Králíky, kde spravovali redemptoristé poutní místo položené vysoko na kopci nad městem, Hejnice, poutní místo ve správě františkánů. Do Želiva měli být převezeni provinciálové a představení místních komunit, do Oseku ostatní salesiáni, do Bohosudova jezuité, do Hejnic františkáni, na Králíky redemptoristé a dominikáni. Podobné koncentrační kláštery byly zřízeny i na Slovensku. O čtrnáct dní později bylo stejně naloženo s ostatními menšími řeholními komunitami. Zajatí řeholníci byli odvezeni převážně do Oseku a Bohosudova.

Zatýkání řeholníků té noci bylo prováděno velmi důkladně. Kdo nebyl tu noc zrovna přítomen a byl na seznamu vypracovaném předtím zmocněnci, toho hledali tak dlouho, až ho našli a připojili k ostatním. Unikli jen ti, co nebyli na seznamu a nebyli právě doma. Někde se postupovalo hrubě. Tak například brněnští salesiáni byli do Oseku přivezeni svázáni pouty vždy dva a dva. Vezli je celý den a nedovolili vykonat i nejelementárnější potřebu. Každý autobus vezoucí řeholníky měl samozřejmě ozbrojený doprovod. Jelo s nimi i několik příslušníků StB a přísně se dbalo, aby akce proběhla v naprostém tichu, aby si obyvatelstvo neuvědomilo, co se děje.

Průběh celé akce vylíčilo několik dosud žijících přímých účastníků. Já (Oldřich Med) jsem ji prožil v Oseku, kde jsem právě společně s P. Zerzánem kázal exercicie bohoslovcům. Byla to noc před jejich zakončením. Spal jsem v jednom pokoji s panem inspektorem Dvořákem, který byl rovněž v té době v Oseku. Byli jsme vzbuzeni silným bušením na dveře. Vstal jsem a otevřel. Přede dveřmi stál velký zástup ozbrojených mužů s namířenou zbraní. Mezi nimi stál osecký ředitel P. F. Míša. Řekl mi, abychom vstali a šli, kam nám poručí. Co jiného jsme mohli dělat než poslechnout? Zatím se zástup pochopů, který mi připomínal onen „s meči a kyji“ a který přišel do Getseman pro Krista, ubíral dál a nás vedli do jedné bohoslovecké posluchárny, kde už se shromažďovali obyvatelé domu, hlavně bohoslovci. Tam nás nějakou dobu drželi. Potom nás odváděli po menších skupinkách do jiné místnosti, kde jsme se museli svléci do košile a kde nás jeden sedící chlap tělesně prohlížel za svitu baterky. Byla to ponižující prohlídka. Připadal jsem si jako stádo bezbranného dobytka. K čemu to bylo? Hledali snad zlato? Stejné prohlídce byli podrobeni všichni, které potom přes den z jiných domů dovezli. Pak nás až do rána drželi v jedné posluchárně. Kdo chtěl jít na stranu, musel jít s doprovodem ozbrojeného muže, který trval na tom, že dveře kabiny musejí zůstat dokořán otevřené.

Ráno se s námi nebavili. O snídani nebylo ani řeči, ale vyhnali nás na dvůr, kam zatím přivezli nákladními auty slámu a museli jsme nacpávat slamníky. Nacpané se nosily do divadelního sálu a pokládaly na zem vedle sebe. Zatím autobusy přivážely další zajatce. Vodili je kolem nás, ale vítali jsme je opatrně víc očima než ústy, protože jsme nevěděli, co s námi zamýšlí. Kdosi se odvážil pozdravit nahlas. Byl okamžitě okřiknut výrazy, jaké mnozí z nás slyšeli poprvé v životě, div že nepadlo pár facek. Pomalu jsme si uvědomovali, že se z oseckého kláštera stal přes noc koncentrační tábor. Mezi námi se stále pohybovali ozbrojení muži se samopaly, potměšile vyhlížející muži v civilu, kteří proklepávali kladívky zdi budov, sklepů a celého kostela. Hledali poklady. Kostel byl od ostatního areálu oddělen železnými dveřmi, které ihned zamkli, a do kostela nikdo nesměl.

Podívejme se nyní do Fryštáku. Přímý účastník (Josef Topinka) vypráví:

Život v posledním roce ve Fryštáku byl poněkud zakřiknutý. Místo stovky kluků bylo v celém domě 25 kleriků a hrstka zbylých chovanců i s představenými, sotva padesát lidí. Vše probíhalo jakoby v předtuše něčeho zlého. Před 8. prosincem jsme zdobili v kapli sochu Panny Marie. Náhle nám po parketách ujel žebřík a socha byla bez hlavy. Zlé znamení. Jen vánoce jsme prožili ještě v pohodě. Na svátek Dona Boska byl pozván opat želivského kláštera Vít Tajovský, aby zpestřil slavnost pontifikální bohoslužbou. Měl k salesiánům blízko, protože jeho bratr Václav byl v začátcích Fryštáku žákem ústavu. V roce 1929 zde zemřel a je pochován na fryštáckém hřbitově. Ale pan opat nepřijel. Teprve po svátku jsme se dověděli, že byl mezitím zatčen. V týdnu před svátkem zemřel fryštácký rodák P. Jadrníček a právě na svátek Dona Boska měl pohřeb. Když měly začít ve farním kostele pohřební obřady, vyvalil se ze střechy staré budovy černý dým. Ústav hořel. Jen díky rychlému zásahu dělníků z továrny na nábytek byl oheň uhašen dřív, než stačili zasáhnout hasiči ze Zlína, kteří mezitím pohotově přijeli, ale jejich zásah by způsobil na střeše velkou škodu. Bylo po náladě. A večer si ještě ke všemu přišli dva pánové od StB pro Staříčka, že musí s nimi jít a něco vysvětlit. Díky energickému zákroku P. Pitruna, který pánům vynadal, že nemají teď v zimě ohled na osmdesátiletého člověka, nešel nikam. Později jsme se dověděli, že to vysvětlení souviselo s panem opatem Tajovským. Našli u něj dopis od Staříčka, kterým ho zval do Fryštáku na svátek Dona Boska.

5. března byla v Římě beatifikace Dominika Savia. Večer ten den se „Staříček“ Stuchlý náhle zhroutil při večerní rekreaci do náruče kleriků. Byla to mozková příhoda. Musel ulehnout a nevyšel z pokoje až do zabrání fryštáckého ústavu. Bylo nás 25 kleriků, jeden byl mimo dům na léčení. Střídali jsme se u staříčka ve službě po hodině. Příchod zmocněnců jsme před ním pečlivě tajili, aby se jeho zdravotní stav nezhoršil.

Zmocněnci nám byli vnuceni jako všude v řeholních domech 15. března. Jeden se jmenoval Zelinger a byl profesorem kyjovského gymnasia. Druhý se jmenoval Budař, mluvil „kratce po ostravsku“ a byl zřejmě příslušníkem StB. Vše proběhlo hladce. Zelinger chodil do hodin na hospitaci. Volali nás po jednom, kladli naivní hloupé otázky a sepisovali seznamy. Velikonoce proběhly normálně. Pak přišel čtvrtek 13. dubna. Spát jsme šli jako obvykle, jen probuzení už bylo neobvyklé. Asi o půl dvanácté se rozsvítilo světlo v ložnici a hrubý hlas volal: „Rychle vstávat a dolů do jídelny“. Když jsme se rozhlédli kolem sebe, hleděli jsme do hlavní samopalů. Do ložnice vběhlo několik uniformovaných příslušníků SNB se samopaly. Tvářili se dost rozpačitě. Zřejmě nevěděli, co je vlastně čeká, a když viděli rozespalé mladíky, byli vystrašeni víc než my. Vstali jsme, rychle se oblekli a sestoupili dolů do jídelny. Všude na chodbách byli rozestavěni ozbrojení příslušníci SNB. Akci řídilo několik civilistů, kteří se chovali povýšeně a pobízeli nás hrubými výrazy. V jídelně nám přečetli rozhodnutí vlády o našem soustředění v Oseku. A odjezd je za půl hodiny. Rozběhli jsme se balit. Každý balil páté přes deváté, jak mu co přišlo pod ruku. Uniformovaní SNB, když viděli, že zbraně jsou zbytečné a nikdo nemínil klást odpor, pověsili si je na záda a pomáhali balit. Odměnou jim byly nadávky estébáků.

Pak přišel znovu rozkaz do jídelny. Vyslechli jsme řadu hrubých nadávek, a že bude nutná tělesná prohlídka, protože se našly zbraně. Dotyčná zbraň byl starý rezavý vrak revolveru z divadelní šatny. Našli ho v pracovně asistentů, kde zůstal po posledním divadle ležet. I laikovi muselo být jasné, že se z toho střílet nedá, ale jako záminka k šikanování to bylo dobré. Pak následoval rozkaz snést všechna zavazadla na dolní chodbu. Pan ředitel P. Divoš vymohl, že jsme mohli ještě do kaple, kde se snažil rozdat nám všechny konsekrované hostie, protože tušil, co by se s nimi stalo, kdyby zde zůstaly. A také jak se stalo tam, kde je nestačili přijmout. Byly vysypány na zem.

Když jsme byli v kapli, zapnul kdosi v sakristii všechna světla, včetně obrazu Don Boska. To nevydržely pojistky a naráz byla tma. Nastal zmatek, nadávky, shánění někoho, kdo to umí opravit. Pak nařídili, že si každý smí vzít pouze jedno zavazadlo, ostatní prý dovezou za námi. Dovezli až za dva měsíce vykradené o všechno, co se komu hodilo. Nastupovali jsme po jednom do třech autobusů. Vzali všechny včetně chovanců, zůstal tu jen pan ředitel a Staříček. P. Divoše odvezli po našem odjezdu do Želiva. Staříček přijal zprávu o likvidaci ústavů klidně. Oznámil mu to pan ředitel po našem odjezdu. Řekli mu, že bude převezen k sestrám do Zlína. Začínalo se naplňovat proroctví, o kterém v narážkách občas mluvil, že totiž zemře sám, bez spolubratří, mezi ženami.

Cesta autobusy byla úmorná. Byli jsme dost namačkáni a mezi námi ještě ozbrojení SNB. Vybrali si na to staré autobusy. Byly samá porucha a cesta vůbec neubývala. V 11 hodin jsme byli teprve v Jihlavě. Tam nás za Jihlavou v lese přeložili do jednoho velkého autobusu. Do Oseku jsme přijeli až večer v 6 hodin. Autobus nemohl projet branou do kláštera a k velké nelibosti našeho doprovodu jsme museli vystoupit před branou před zraky oseckých občanů, kteří se v hojném počtu shromáždili kolem, a vejít do kláštera pěšky. Zavazadla jsme složili v přízemí na chodbě a čekali na podrobnou tělesnou prohlídku. Asi v 9 hodin nás zavedli do divadelního sálu, kde byly slamníky. Ještě jsme vyslechli vyhrožování, že v noci nikdo nesmí ven a byli jsme po rušném dni sami. Byli jsme mladí a sešli se tu téměř všichni salesiáni a tak bylo veselo. Sdělovali jsme si zážitky a ze spaní moc nebylo.

Druhý den přivezli opozdilce P. Hrobaře, kterého našli v Polešovicích, a P. Šánka, který se v Praze pokusil o útěk a strávil noc na Bartolomějské. Ředitelé mezi námi nebyli. Později jsme se dověděli, že je odvezli do Želiva. Byl však mezi námi pan inspektor Dvořák a P. Med, kteří byli právě při záboru v Oseku, a soudruzi zřejmě ještě nevěděli, že náš inspektor je vlastně provinciál.

Chyběli mezi námi také klerici z Přestavlk a naši novicové z Hodoňovic. Z těchto domů přivezli jen představené. Proč se tak stalo, není dodnes spolehlivě vysvětlené. První po letech vyslovená domněnka byla, že naši klerici a novici byli ponechání na místě, aby byli získáni pro generální seminář v Praze. Státní moc zrušila v té době všechny diecézní semináře a zavedla po způsobu Josefa II. jediný seminář, kde měli podle jejich představ přednášet teologii a vychovávat bohoslovce kněží povolní k režimu v duchu státní ideologie. Věc ovšem nešla realizovat, jak si to soudruzi vymysleli, a tak v mnohém později ustoupili. Je ovšem pravda, že biskupové v té době, pokud ještě měli ze své internace v rezidencích možnost do věci nějak zasáhnout, svým klerikům vstup do tohoto semináře zakázali. Režimu šlo o to, jak naplnit založený seminář, aby se před světem mohl tvářit, že se vlastně nic nestalo a o nic nejde. Na první pohled se tedy zdá, že důvodem pro ponechání kleriků v Přestavlkách mohla být snaha získat je pro tento seminář. Jenomže v době, kdy se rozhodovalo o likvidaci řeholí, nebyla ještě otázka semináře na pořadu dne. Pak je zde otázka, proč si vybrali právě salesiány, když ostatní řehole měly také kleriky, a jak se i později ukázalo, dali se někteří snadněji získat, a přece je soustředili s ostatními spolubratry z jejich řeholí. Pokud jde o naše novice, ti měli k semináři vzhledem k věku a absolvovaným studiím dost daleko.

Potom je zde svědectví z řad kleriků, kteří zůstali v Přestavlkách, které svědčí o tom, že je nikdo ke vstupu do semináře nevybízel. Uveďme vyprávění přímého účastníka:

Když byli do Přestavlk 15. března nasazeni zmocněnci, jmenovali představení okamžitě samosprávu z řad kleriků. Důvod byl, aby mezi zmocněnci a jimi byl určitý nárazník. V samosprávě byli Bohuslav Hankus, Josef Krátoška, Josef Honka a Josef Drábek. Samospráva zatím zůstávala v pozadí. K uplatnění došlo 14. dubna ráno, kdy jsme zjistili, že představené odvezli a nás nechali na místě. Domáhali jsme se, abychom byli posláni za nimi, že jsme salesiáni. Nebylo to nic platné, byli jsme vedeni jako studenti, které podporuje charita. Že chodíme v klerikách, jim bylo jedno. Bylo nám řečeno, že zůstaneme do prázdnin na místě, dostudujeme a rozejdeme se domů. Za nějakou dobu přišli agitovat zástupci Svazu mládeže z Olomouce, abychom vstoupili do Svazu. Dá se říct, že vyvíjeli určitý morální nátlak, alespoň někteří to tak chápali. Odešli bez úspěchu, nikdo nic nepodepsal a do Svazu prozatím nevstoupil, ale ukázalo se, že mezi námi není plná shoda názorů a že bez autority bude těžké do budoucna udržet jednotu. Později, když už jsme byli z Přestavlk pryč a usilovali o přijetí na různé školy, vyvstala otázka Svazu případně ROH znovu a každý ji musel řešit sám. V té době byl už možný určitý písemný styk s představenými. Jejich odpověď na otázku, zda vstoupit, nebo ne, byla, že to nedoporučují, raději ne. Přesto mnozí z různých důvodů vstoupili.

Byla zde nejistota, co bude dál. Časem se nám podařilo navázat styk s Dr. Cinkem a P. Šuránkem v Olomouci. Dr. Cinek sliboval, že nás vezme jako zvláštní třídu do semináře (z toho je vidět, že v té době se s generálním seminářem ještě nepočítalo). P. Šuránek doporučoval, abychom drželi pohromadě. Josefu Krátoškovi se podařilo navázat kontakt s panem biskupem Štěpánem Trochtou. Také on nás povzbuzoval k vytrvalosti.

Jisté problémy byli se mší svatou. Zmocněnci dovezli kněze, o kterém jsme věděli, že nemá dobrou pověst a že je pravděpodobně pro svůj postoj k režimu exkomunikovaný. Byl kolem toho rozruch, někteří nechtěli jít na jeho mši svatou nebo přijmout od něj eucharistii. Ten kněz neměl o nás zájem, byl u nás jen jednou. Podařilo se přemluvit zmocněnce, že k nám mohl přicházet P. Horut, farář ze Staré Vsi, kam Přestavlky farností patřili. Ten nám prokázal největší služby.

Jiný problém byl s kuchyní. Salesiánské obsazení odvezli. Kuchařka, kterou zmocněnci přivedli, byla naprosto neschopná, to uznali sami a poslali ji pryč. Zkusili jsme vařit si sami, ale bylo to nad naše síly. Pak se podařilo přemluvit tetičku Borkovu z Troubek, aby převzala do prázdnin péči o naše žaludky.

Do prázdnin jsme neměli vyučování, každý se připravoval na zkoušky nebo na maturitu sám, jen jsme si vzájemně pomáhali. V tom napětí z nejisté budoucnosti se víc dělat nedalo. Přiblížily se maturity a zkoušky za septimu v Holešově. Na zkoušky s námi jel zmocněnec Švec. Všichni maturity i zkoušky udělali. Bylo nám slíbeno, že se můžeme hlásit na vysoké školy a septimáni budou prý moct pokračovat v dalším studiu na kterémkoli gymnasiu. Pokud šlo o vysoké školy, byla ovšem tajná směrnice o nás jiná, ale o tom později.

V Hodoňovicích byla situace obdobná. Byl zde zájem rozpustit hochy co nejdříve. Zůstali samozřejmě také chlapci v Praze Kobylisích, v Pardubicích, učni v Ostravě, pozdně povolaní v Mníšku a Trmicích. Bylo samozřejmé, že ústavy rozpustí, ale protože nechtěli národ zase příliš dráždit, nerozpustili je okamžitě, ale pokusili se udržet chlapce do prázdnin. Snažili se je držet na uzdě, ale velký úspěch neměli. Chlapci instinktivně vytvořili samosprávy pod vedením starších studentů a ty bojkotovaly zmocněnce, kde se dalo. Pokusili se to řešit tím, že některé poslali okamžitě domů, ale brzy pochopili, že bez těch starších ty mladší nezvládnou vůbec, a tak museli dočkat prázdnin.

Oficiální tvrzení a skutečnost

Vláda si nemohla dovolit po tak tvrdém zákroku úplně mlčet. Musela veřejnosti nějak prezentovat, co se stalo. A tak po čtyřdenním čekání vydala prostřednictvím Československé tiskové kanceláře 18. dubna toto prohlášení:

„V poslední době bylo zjištěno, že nástrojem nepřátel republiky se staly katolické kněžské řády. Při soudním projednávání rozvratné protistátní činnosti bylo prokázáno, že v četných klášterech byli ukrýváni nepřátelští agenti, vyzvědači, dokonce vrahové. V klášterech byla odhalena skladiště zbraní, tajné vysílací stanice a mnohé kláštery se staly základnami vyzvědačské a rozvratné činnosti.

Zejména od vydání nových církevních zákonů, které učinily konec nadějím, že by světské duchovenstvo bylo možno dále pověřovat úkoly rozvratného rázu, předurčila reakční katolická hierarchie z rozkazu Vatikánu především mužské řády jako své hlavní pomocníky při uskutečňování svých rozvratných cílů.

Aby bylo znemožněno pokračování této nepřátelské činnosti katolických řádů, bylo přikročeno k opatření, která znamenají návrat řádů k jejich původnímu pravému poslání. Poněvadž bylo zjištěno, že v prostorných klášterních budovách žilo vždy jen několik jednotlivců, kteří nepracovali a zabývali se štvaním a pobuřováním, byly řády soustředěny do několika klášterů, kde budou mít možnost, aby se věnovaly ryze náboženskému poslání podle zvláštních předpisů vlastní řehole.

Uprázdněné klášterní budovy budou dále sloužit především potřebám Charity a zdravotním účelům. Některé bude možné přeměnit na byty, jichž obyvatelstvo v okolí klášterů tak citelně postrádá.“

Prohlášení u neinformovaných vykonalo své, ale bylo naprosto lživé. Skutečnost byla docela jiná. Snad nejpočetnější nahromadění lidí bylo v Oseku. Po příchodu zmíněných menších řádů nás tam bylo před 200. O nějakém řeholním životě se nikdy nikdo ani nezmínil. Velitel Böhm si nás hned druhý den svolal a měl k nám proslov, který byl vyloženě urážlivý. Zapamatovali jsme si jen tolik, že „v klášterech jsme žili ve špíně, ani jsme se nekoupali, kdežto teď zde pro nás zbudují sprchy“. Nějaký Fišer, zřejmě Němec, k nám promlouval ideově. Přitom zásadně slova buržoasie a demokracie vyslovoval „puršoazí“ a „temokrací“. Přišel prý z Pardubic. Pokud šlo o charakter nového institutu pro řeholní život, jsem měl jako hlavní skupinář zodpovědný za předávání vyšších rozkazů, možnost nahlédnout hodně zblízka do skutečnosti. Jídlo se v prvních dnech přiváželo z pankrácké věznice z Prahy, korespondence byla Böhmovi posílána na adresu „koncentrační tábor“ a on sám se při jednom nástupu vyjádřil ještě jasněji, když řekl: „Tady v táboře bude pořádek!“ Kdo byl ten Böhm, to nemohu říci, zato organizační Hrubý byl vrchní dozorce v krajské věznici v Plzni a jeden další představený, mladší člověk, jemuž jsme podle péra za kloboukem říkali „Pírko“, byl členem vězeňské stráže v Olomouci. Oba mi to osobně přiznali, protože jsem s nimi byl každodenně ve styku. Organizační mi dokonce řekl, proč si zrovna mne vybral za hlavního skupináře, protože věděl, že mám za sebou „kriminál“ a tedy vím, oč jde.

Jaký byl režim v tomto novém „řeholním“ domě? Jak si to vymysleli v Praze? Původně byl celý objekt – po pravdě řečeno velmi rozlehlý s řadou budov – stále obklíčen a pečlivě střežen milicionáři a ozbrojenými příslušníky SNB. Všechny průduchy ti lidé zpočátku neznali, protože se v prvních dnech parkem až k nám „po indiánsku“ připlazilo několik chlapců-oratoriánů, ale to brzy přestalo. Jediný možný způsob pak nabízely ony masivní dveře vedoucí do kostela, které však byly zavřeny. Tam tudy šly zprvu zprávy mezi námi a biskupem Trochtou, zprostředkované koadjutorem Milošem Hronkem². Ten při zatýkání salesiánů v té osudné noci vyskočil z okna ven, a tak unikl pronásledovatelům, několik dní se točil kolem obklíčeného objektu, až nakonec utekl za hranice a dostal se do Jižní Ameriky, kde byl vysvěcen na kněze. Tento styk trval jen kratičce. Zůstalo nám v trvalé paměti jedno Böhmovo „ranní slovíčko“, ve kterém nám seřazeným na dvoře oznamoval, že je mezi námi nebezpečný zločinec, který odborně přeřezal šrouby od zámku do kostela, a tak dveře otevřel. Ten zločinec byl klerik Antonín Hladký, který za to nemohl, že byl obráběčem kovů a uměl s tak tvrdým materiálem zacházet. Bohudík velitel nepřišel na to, kdo ten velký zločin spáchal, takže to nemělo další následky.

Jinak bděl nad naší bezpečností hlavně člen státní bezpečnosti, kterému jsme podle zeleného kabátku říkali „Zelenáč“. Ten vedl, když bylo třeba, výslechy, případně zařizoval odvoz viníků k potrestání.

Jedním takovým delikventem se stal P. František Jurečka, človíček malý, kterého však nebylo radno dráždit. Už nevím, co udělal, ale Böhm ho nechal zavřít do jedné místnosti, která měla dvojdílné dveře, zajištěné zevnitř místnosti. František západky vytáhl, zamčené dveře vyvrátil a vyšel z vězení ven do zahrady. Byl samozřejmě chycen a odvezen do Želiva, kde byl přísnější režim.

I já jsem měl opletačky se „Zelenáčem“. Stalo se, že se někde pod okny objevil novic Ludvík Kus a já mu tam hodil moták, ve kterém jsem mu říkal, aby si došel k mé matce, že mu dá nějaké peníze pro chlapce. Ale on byl krátkozraký, moc dlouho moták hledal, až ho stráž sebrala a odvedla k výslechu. Jak jsem se dověděl, že je vyslýchán, sám jsem šel do kanceláře případ objasnit a vzít vše na sebe. Poněvadž na věci nebylo nic trestného, pustili ho, jen mi pohrozili nějakými následky.

„Zelenáč“ se stal pověstný také tím, že zabavil encykliku papeže Lva XIII. Rerum novarum o sociální otázce a dělal z toho velikou vědu. Považoval to bezmála za velezradu. A ještě jednou věcí se proslavil: jednou v noci kdosi prolézal okénkem mezi jídelnou a kuchyní a při tom šlápl do hrnce vařeného zelí, který stál v kuchyni pod okénkem. Všímaví bohoslovci si druhý den všimli, že má „Zelenáč“ na kalhotách stopy po svém nočním pátrání a bylo z toho hodně veselosti.

I Böhm byl bedlivým strážcem svých poddaných. Vymyslel si systém, jak by se mělo chodit po chodbách, aby bylo možné rozdělit salesiány na dvě menší skupiny, které by se nemohly setkávat, protože každá by směla jít jen po svém okruhu. Viděl jsem ho, jak v ty první dny chodil se svým, nyní již odcházejícím, spoluzmocněncem Procházkou a určoval, kde se má na zeď připevnit barevné kolečko. Procházka je připevňoval, ale nakonec z toho byl takový zmatek, že kolečka zmizela a už se o dvojím okruhu nemluvilo.

Zato nás potrápil „pochody smrti“. Do Oseku sváželi nákladními auty nábytek ze zrušených klášterů, některé kusy měly patrně jako umělecká díla značnou cenu. Museli jsme je z aut vykládat a pak jsme je nosili z místa na místo, hned do kapitulní síně, která je vzácnou kulturní památkou, hned zase jinam na konec zahrady do altánu, jak ho napadlo. Bylo to vyložené šikanování a já jsem musel k tomu dávat povely. Kdyby to nebyla dřina, bylo by to k smíchu, ale některé kusy nábytku byly opravdu těžké. Připadali jsme si jako vězni na galejích. Nic nepřikrašluji, taková byla skutečnost.

Práce bylo dost a viděli jsme dost věcí, nad kterými přecházel zrak. Jak už jsem napsal, někoho v Praze napadlo, že se nábytek ze zrušených klášterů sveze do Oseku k dalšímu zpracování. Akce byla velmi drsná. Přijížděla nákladní auta a na nádvoří narůstala hora nábytku do značné výše. Některá auta byla vrchovatě naložená, když to nešlo po dobrém, šlo to po zlém. Jelo se branou, jen to praštělo. Pak se zřídila četa řeholníků, kteří dostali cirkulárku a úkol – všechno pořezat na topení. Postele, stoly, skříně, židle, všechno měl strávit oheň. Vedoucím této čety byl P. Josef Zerzán, vyučený tesař. Bylo mu zle, protože byl známý svou strohou chudobou a šetrností, ale co měl chudák dělat.

Byli jsme svědky i závažnějších věcí. Napřed se odvážel starobylý cisterciácký archiv. Tuto akci alespoň prováděli odborníci. Byli zděšeni tím, co v Oseku viděli. Nesměli jsme s nimi mluvit, ale ono se dá mluvit i očima a gesty. Pak přišla na řadu rozsáhlá konventní knihovna. V jejích prostorách měla být přidružená výroba nějakého kovopodniku. Dostal jsem rozkaz zorganizovat dopravu knih do auta. Řeholníci stáli v řadách ze sálů až dolů k vozům. Šlo to pomalu a občas se některá kniha ztratila, asi si toho všimli, a tak přišli na zlepšovák. Udělala se dřevěná koryta a knihy se jimi dopravovaly z oken přímo do auta jako cihly. Četl jsem kdysi, jak se za Josefa II. knihy ze zrušených klášterů házely na vozy a kde bylo bláto, tam vozka podkládal knihy pod kola, aby mohl projet. Tehdy jsem netušil, že budu jednou nejen vidět něco podobného, ale že budu muset sám s takovou „kulturou“ spolupracovat. Dostal jsem od Böhma rozkaz a bylo to. Aut bylo velmi mnoho, kolem nich se na zemi povalovaly knihy. Jak jsem se později dověděl, vše skončilo kdesi v Obořišti, kde prý se to dále třídilo. Tak byla zničena konventní a později i opatská knihovna, chlouba kláštera. Vzepřít se barbarským rozkazům nebylo možné. Byli jsme vězni a protesty neměli smysl, nikdo jich nedbal.

V boji o existenci

Už v prvních dnech našeho soustředění jsme viděli, že se komunistický režim rozhodl nás zcela zlikvidovat, zničit. To v nás ovšem probudilo odhodlání vzdorovat a nedat se, ať se děje, co se děje. Vědomí, že je s námi Bůh, bylo pro nás velkou vzpruhou. Na prvním místě bylo třeba se nějak vnitřně zorganizovat a pokračovat za změněných podmínek v započatém díle. Určitou výhodou bylo, že prvních 14 dnů jsme byli v Oseku jen samí salesiáni, takže jsme se nemuseli na nikoho ohlížet. Ani jsme ještě nevěděli, že přijdou další řeholníci.

Předně zde byli bohoslovci. Ti měli své knihy, na ně jim nikdo nesáhl. Poslední ročník už byl v bezpečí. Biskup Trochta jim několik dní před internací tajně udělil ve své rezidenci kněžské svěcení. Teď už měli jen dokončit studium. Z primic nebylo samozřejmě nic, ale to nebyla podstatná věc. Byli tu profesoři: Dr. Novosad a P. Navrátil, a to stačilo, aby se zorganizovalo studium po práci. Během kratičké doby se jelo po nové koleji, aniž by to někdo z vedení zaregistroval. Nebylo to ideální, ale šlo to.

Pak zde byl první ročník filosofie z Fryštáku. Ti na tom byli, co se týče knih, hůř. Knihy většinou zůstaly v zavazadlech ve Fryštáku a zavazadla přišla za dva měsíce značně vykradená právě o knihy a podobné věci. Ale něco tu bylo, byl tu P. František Socha, filosof, byli tu jejich asistenti pan Vik a pan Vašíček. Tak mohli i oni studovat, aby se neztrácel čas.

Co s chlapci, které dovezli z Fryštáku? Ti na tom byli nejhůř. Byl jim znemožněn styk s rodinami jako nám, nikdo za nimi nesměl, a přitom ještě nebyli salesiány. A tak jsme jim položili otázku: Chceš s námi snášet dobré i zlé až do smrti? Chceš se stát i v této situaci salesiánem? Ze l6 chlapců, kteří dostali v soukromí tuto otázku, se devět rozhodlo s námi vytrvat. Byli to František Havlát, Jiří Chovanec, Štefan Kuba, Oldřich Naiser, Josef Preisler, František Rak, Jan Rychlý, Jiří Svěch a Mirek Šimeček. Bylo jim řečeno, že mohou okamžitě začít noviciát. Obsadili dvě světnice. Já jsem byl jmenován magistrem a klerici Novosad a Pekárek asistenty. Aby mohli novici vytvořit kolektiv, proměnili se v pohotovostní četu, která byla ochotná dělat jakoukoli práci, kdekoli a kdykoli, třeba i v noci. Ostatní chlapci to věděli, ale byli tak dobří, že neprozradili své kamarády. Bylo to pro ně velmi těžké. Böhm totiž nějak zaregistroval tuto diferenciaci a napadlo ho udělat z těchto ostatních sedmi chlapců svou pohotovostní četu, která by byla k jeho službám na jeho rozkaz. Chlapci si přitom přišli na své a nám jich bylo líto. Bylo jich sedm: Josip Kolowrat, Pančocha, Peša, Zábranský, Žák a dvě jména se vytratila z paměti. Když jsme je viděli, jak schlíple chodí za Böhmem, nějak spontánně se nám vybavila představa Sněhurky a sedmi trpaslíků. Trpěl i sám Böhm, chlapci jím pohrdali a dělali mu, kde mohli, naschvály. Jeden mu dokonce začal tykat. Marně se pokoušel je nějak získat. Jednou za mnou přišel Josip Kolowrat a informoval mne, že jim pan velitel nabídl svobodu, jestliže „udělají do salesiánů díru“. Ptal se mne, co mají dělat. Řekl jsem, že mají svědomí, ať se zařídí podle něho. Zůstali tedy zatvrzelí, ve volných chvílích sedávali na břehu zahradního jezírka, dívali se do jeho hladiny a vzpomínali na své drahé. Po stránce psychologické byli tito chlapci na tom ze všech kategorií nejhůř, ale čestně obstáli.

Klášter byl z venku nadále ostře hlídán, uvnitř se pak dobře zorganizovala stránka pracovní, vznikla řada specializovaných pracovišť a každé mělo své úkoly. Skupináři se museli vždy po obědě dostavit k veliteli a vyslechnout jeho požadavky a rozkazy, případná varování, nadávky a vyjádření nelibosti, ale to už byly jen okrajové věci. Skupináři byli P. Med, P. Navrátil, bohoslovec Ustrnul a salvatorián Rafael Král. Přece jen jsme nebyli normální vězni z věznice a zachováváním pořádku jsme si chránili hodnoty větší. Vedení se dále neodvažovalo a snad i mělo instrukce nehromadit mezi námi „výbušné látky“, které by mohly vzplanout a narušit další plány Prahy.

Naší velkou výhodou bylo, že byla v domě kaple. Hned v prvních dnech se podařilo sem nastěhovat stolky, rozestavit je kolem stěn a z kostela sem propašovat z bočních oltářů oltářní kameny. Bylo to dlouho před koncilem a pokoncilní liturgické přepisy ještě ani možnost koncelebrace neumožňovaly. U stolků se od rána střídali kněží v celebraci. Také jsme se zde mohli shromažďovat večer k modlitbě. Byl to prostor celkem dobře položený a nikdo z vedení se neodvážil vejít dovnitř v době, kdy byla kaple plná, zaznívaly z ní modlitby. Tam se dalo všelicos říct. To jsme si hlídali a uhlídali. Dokonce tam augustiniánský opat Švanda, který byl s námi v Oseku, udělil našim bohoslovcům tonzuru a nižší svěcení.

Ráno a večer jsme měli na křížové chodbě nebo na dvoře nástup a každý se musel obdobně hlásit jako v koncentračních táborech na „apelplacu“. Někteří z našich mladých užívali pro nástup termín „apel“. Páni z vedení to neradi slyšeli. Když počet souhlasil, dozorci se hned odklidili do svých místností, spokojeni, že nikdo nechybí.

O jednom muži z vedení nemůžu říci špatné slovo. Byl to už zmíněný organizační Hrubý. Byl podle svého vyjádření starý komunista z první republiky, měl za sebou léta služby ve věznicích, ale tohle mu šlo proti srsti. Zřejmě s tím nesouhlasil a jen čekal, kdy bude odvolán do věznice mezi normální vězně a nebude muset hlídat a honit nevinné lidi. Já jsem s ním denně nachodil kilometry od rána do večera, od budovy k budově, od pracoviště k pracovišti, hned po schodech nahoru, hned dolů, jak zákon kázal. Byl jsem jeho pobočníkem. On mlčel, nic mi neporoučel, až jsem pochopil, že mi dovoluje organizovat vnitřní život v táboře, jak uznám za dobré. S ním jsem se také dostal do situací a na místa, kde jsem mohl vidět a poznat, co jiným nebylo možné. Tak se stalo, že jsem měl volnost pohybu od jedné skupiny ke druhé a mohl jim dávat pokyny, které s prací a pořádkem neměly nic společného.

Co pan inspektor Dvořák? Boží prozřetelnost chtěla, aby byl zadržen v Oseku a neputoval hned do Želiva, protože celek kongregace byl v té první době v Oseku a jeho slovo bylo přece jen slovem představeného, třebas zalezlého někde, kde ho nebylo vidět. Stačilo vědět, že tam je a všechno ví, že žije jako druzí, že cítí odpovědnost za naší budoucnost. Další bylo v rukou Božích. Všichni jsme tehdy byli hodně citliví, jak už to v době ohrožení bývá, a nebylo třeba nikomu dvakrát říkat, co má dělat, jak se má chovat. Zatím nebylo mezi námi nekázně.

Když přišli ostatní řeholníci, nic se valně nezměnilo. Početněji byli zastoupeni salvatoriáni – byli to vesměs mladší lidé, dobře sehraní – pak starobrněnští augustiniáni v čele s panem opatem Švandou, dále školští bratři, už starší páni ze svatého Jana pod Skalou, pak piaristé, to byli spíš civilové. Každá skupinka držela pohromadě na světnicích. Vídali jsme se hlavně v jídelně a při práci. Všem patří chvála, neboť i oni byli poslušní a rádi se přizpůsobovali. Mezi námi salesiány a jimi vzniklo pouto vzájemné úcty a lásky.

(Med Oldřich, Kniha naděje, samizdat, Rosice 80. léta)

[Knihu Oldřich Med (1914–1991) uvádí následujícími slovy: „Než začnu psát KNIHU NADĚJE, považuji za nutné říci, proč ji píši a jak ji chci psát. Nemá to být obžaloba, ale vyprávění o zkoušce, kterou Bůh ve své nevyzpytatelné prozřetelnosti dopustil na české salesiánské dílo, když stálo – lidsky řečeno – na svém vrcholu. Jako křesťan vím, že Boží cesty se nesrovnávají s cestami lidskými, i to, že Bůh dovede ze zlého vyvodit dobré. Ať je to tedy spíše vyjádření díků za to, že jsme i my byli pojati do velkého plánu vykoupení a spásy člověka a směli v tom velikém dramatu sehrát třeba jen nepatrnou roli. Lidské dějiny lze správně číst jen Božíma očima.

Chci psát objektivně, jak jen může psát člověk, který byl osobně účastný vypravovaných dějů. Ani si nedělám nárok na úplnost vypravování. To nebude moci učinit ani pozdější historik, protože mu bude vždycky scházet dokumentační materiál. V mozaice bude vždy chybět mnoho kamínků do úplného obrazu. Je to zapříčiněno tím, že mnozí z různých příčin, hlavně ze strachu, nechtěli napsat, co prožili. Doba je dosud příliš zatížená minulostí.“

Josef Topinka (1931–1998) se po internaci v Oseku vrátil k rodičům do Prahy. Při zaměstnání, jako pomocný dělník v pekárnách, dokončil gymnázium a vystudoval fakultu potravinářské technologie. Zároveň studoval s ostatními spolubratry teologii. Byl zapojen do skrytého salesiánského života s ostatními mladými spolubratry, a za to byl odsouzen na tři roky do vězení. Kněžské svěcení mu tajně udělil kardinál Trochta v roce 1963. Byl formátorem sester FMA, když u nás začínaly, a později jejich zpovědníkem. Kázával duchovní cvičení, byl delegátem pražské skupiny salesiánských spolupracovníků, sekretářem provinciální rady a historikem provincie.]

Spolubratři pokračují v započatých duchovních cvičeních. V sobotu a v neděli se zde v Oseku připravuje primiční slavnost novokněze P. Mandáka. Maminka primicianta, která je vdova, již několik let pracuje u nás. Pan ředitel říká, že přijde dost hostů a přátel a že je třeba zabít jedno nebo i dvě prasátka. Žádám na úřadě o povolení, které nakonec dostávám.

Je čtvrtek 13. dubna, den mlhavý a studený, den, na který nikdy nezapomenu. Půjčuji si od našeho dobrodince malé nákladní auto a kolem sedmé hodiny nakládáme do auta dvě prasátka. Pomáhá mi přitom osvědčená trojice našich odvážných spolubratrů, kteří již tento rok mají dokonalou praxi a pan ředitel je na stráži u hlavního vchodu do nádvoří. Porážet doma jsme již delší čas nesměli, muselo se vždy na jatka do Duchcova. Přijedu na jatka, hlásím se s povolením a říkám správci jatek, že později přijedu a odvezu vše domů osobním autem. Nemohu čekat, protože mám vypůjčené auto a během hodiny jej musím odevzdat majiteli. Vracím se tedy do Oseku a odevzdávám vypůjčené auto.

Cestou k ústavu potkávám velitele četnické stanice. Tento šplhoun po kariéře a hodnosti mne týral a jednal se mnou vždy barbarsky. Ale byl vždy tak odbyt, jak sám si o to žádal. Tentokrát se ke mně chová velmi přátelsky, jako bychom byli největšími přáteli. Říká mně: „Pane, vy, kdybyste jen chtěl a mluvil, bylo by o váš další život skvěle postaráno. Víte mnoho, do všeho jste zasvěcený a říkám vám jako přítel, dokud máte ještě čas, mluvte teď dobrovolně nebo budete v krátkém čase muset mluvit s přinucením a to již bude pozdě. Čas je krátký a co vás čeká, je na dosah ruky.“ Říkám si, že jistě něco chystají, ale nevím, co to bude. Vše se ve mně bouří, o čem chtějí, abych mluvil, když nic nevím. Mne si jako zaprodance takto nekoupíš, zdravím a s úsměvem odcházím domů. Panu řediteli říkám, co mně velitel sdělil, pan ředitel byl tímto „úlisníkem“ také napaden. Kolem jedenácté hodiny odjíždím naším autem do Duchcova na jatka, která jsou na opačném konci za městem. Vjíždím do nádvoří a nechávám auto stát na vyhrazeném místě. Vystupuji z auta a chci jít do kanceláře zaplatit poplatky. Z kanceláře ke mně spěchá správce jatek, celý bledý a rozechvělý: „ Vy jste pan… z oseckého kláštera?“ Ptám se ho, co se stalo? Sděluje mi, že již několikrát tam byli z kriminálního oddělení, shání se po mně a byl na mne vydán zatykač. Tato novinka mě nepřekvapila, musí se mě zbavit: „Je velmi nebezpečný.“

V kanceláři vše rychle vyřizuji, zatímco mi jeden známý vše nakládá do auta, v deseti minutách vyjíždím a mám jen obavy, aby mě kriminálka nezastavila cestou. Vroucí prosba: „Pane, dej, ať skončím šťastně i tuto práci a pak tvá svatá vůle se staň!“ Objíždím celý Duchcov a bočními cestami se dostávám do ústavu. Právě zvoní zvon „Anděl Páně“, když zastavuji v ústavu. Zde mi také spolubratři hlásí, že mě policie hledá. Rychle s pomocí spolubratrů ukládám vše do skladiště, auto dávám do garáže, přehazuji všechny přívody ke svíčkám, tak aby nebylo auto schopné jízdy. Převlékám se do jiných šatů, nejnutnější potřeby beru do aktovky, loučím se s několika spolubratry a domlouvám se, že večer přijdu na smluvené místo. Přes zahradu a zeď odcházím do lesa, kde se mnohem lehčeji dýchá, a mám čas k dalšímu plánování, co dál dělat. Jak jsem se později dověděl, v necelých pěti minutách, co jsem šťastně unikl, přijelo několik policistů, aby mě zatkli, ale já jsem byl již na svobodě. Potřebuji se vyspat a nechat nervy v klidu. Jdu do Hrdlovky k jmenované rodině a spím spokojeně až do sedmé hodiny večerní. Za tmy odcházím do Lomu k našim dobrodincům a kolem půl desáté se vracím lesem k domovu na smluvené místo. Nikdo zde nečekal, ani žádné znamení zde nebylo, zdá se, že je vše v pořádku, proto zamířím k hlavní bráně ústavu. V zatáčce od Lomu, na druhé straně boční cesty, vidím ve stínu dva velké autobusy, několik osobních aut a motorek. Jdu blíž, abych zjistil značku, všechna vozidla mají značku „B“, tedy bezpečnost. Rychle se vzdaluji do stínu. Z druhé strany za zdí vidím, že všechna světla v bytech a na chodbách svítí naplno, jiný den v tuto hodinu bývá vše zhasnuté a klidné. Něco není v pořádku, že je policie uvnitř, o tom jsem nepochyboval. Musím se patrně přesvědčit, klobouk stahuji více do čela, brýle sundávám, rychle se snažím přiblížit a přejít kolem brány. Hlavní brána a postranní dveře jsou uzavřené, ale za bránou jsou slyšet tlumené hlasy. Nemohu naslouchat, abych na sebe neupozornil, a pokračuji ve směru.

Jeden známý přítel, čalouník, ještě svítí, asi pracuje. Vcházím a říkám mu, co jsem viděl a prosím ho, aby se i on šel přesvědčit a zjistil více. Po chvíli se vrací a říká, že mám pravdu, je to bezpečnost a přijelo jich mnoho, něco se v klášteře děje. Hlavní brána i boční dveře jsou střežené, policie je v plné výzbroji. Zde zůstat nemohu, ale kam jít? Dnes má pěvecký kroužek zpěv, pokusím se dostat do kláštera tímto bočním vchodem. Děkuji příteli za laskavost a odcházím. Zamířím jistým krokem, ač s tlukotem srdce, kolem lékárny ke vchodu. Když jsem asi v polovině cesty ke vchodu, ze stínu se proti mně staví četník a hlaveň samopalu tlačí na moji hruď se slovy: „Stůjte, ani krok dále. Kam jdete?“ Ptám se, co se stalo, a klidně odpovídám, že spěchám na autobus do Litvínova. Četník mi sděluje, že autobus již odjel. Chci jít na nádraží, abych nezmeškal vlak. Mladík ve věku asi 25 let držící v jedné ruce samopal a v druhé baterku se snaží zjistit z mého dokladu údaje o mně. Při matném osvětlení to nemůže přečíst a tak mě propouští. Rychlým krokem odcházím, abych co nejrychleji unikl a byl volný.

Všechny cesty, hlavní i vedlejší, jsou zřejmě střeženy. Po delší úvaze uznávám za lepší vyčkat a zjistit, co se bude dále v noci v našem ústavu dít. Začíná více pršet, mlha brání viditelnosti, zima probíhá celým tělem. Na druhé straně této boční uličky bydlí jedna dobrá rodina, naši dodavatelé a dobrodinci. Říkám si, že jejich dcerka byla určitě ve zpěvu, snad se od nich dovím více. Opatrně vstupuji do dvora, v domě se svítí, zvoním a přichází mně otevřít plačící paní M… Ptám se jí, proč pláče? Říká mi, že policie nechce pustit dcerku ani Ervína, který čekal, aby doprovodil Aničku, až jí skončí zpěv. Kolem desáté hodiny zabrala policie klášter, zpěváci skoro všichni již odešli, jen Ervín, Anička a slečna pana vrátného urovnávali parte a dělali v místnosti pořádek, když přišla policie a zatkla P. Vandíka i je. Uklidňuji paní, že je jistě pustí, až skončí prohlídka domu, vždyť za nic nemohou a nemají žádnou vinu. Snažím se jí poradit, aby znovu vzala všechny doklady dětí a šla tam ještě jednou. Paní děkuje za radu a celá ustrašená tam jde znovu a přináší dětem kabáty. Žádám ji, aby se ani slůvkem nezmínila o mé přítomnosti. Je vpuštěná k dětem, ale ty ještě musí čekat v místnosti, která je střežená, až vše skončí. P. Vandík byl již odvezen do ústavu. Slečna pana vrátného byla též v poutech odvedená k otci. Z obavy, aby tyto děti mlčely, drželi je jako rukojmí. Na dotazy odpovídali statečně a hájili dobré jméno salesiánů. Zjistilo se, že počet salesiánů nesouhlasí. Kde jsou? Auta se rozjíždí na několik stran. Je nutno zajistit a dovézt ty, kteří jsou na okolních farách. P. Basovník, který se nacházel v Bílině, byl za přísného dozoru ještě před půlnocí dovezen do ústavu. Taktéž P. Novosad z farního úřadu z Hrobu. P. Navrátila, který byl ten den v Litvínově, dováží také. Chybí již jen jediný, kde ho hledat? Prohledal se celý ústav i blízké okolí, bylo to několik hodin marného hledání. Toho, o kterého jim hlavně šlo, nemají, a nemohou jej najít. V jeho ubohém bytě, kde bylo jen lůžko a noční stolek, ve zdi vsazená skříň na šaty a velký krb, bylo skladiště zbraní a střeliva, uschovaná tajná vysílací stanice. Špehoun a agent Vatikánu, zrádce národa. Jak se mohu obhájit, když mě nevyslechnou.

Ubozí spolubratři, jak jsem se později dozvěděl, museli v tom, co měli na sobě, stát několik hodin v řadách na chodbě při přísném výslechu, zatímco policie prohledávala všechny byty. Kolem jedné hodiny byl Ervín i slečna propuštěni, přičemž se museli slibem a přísahou zavázat, že o ničem neví a nic neviděli. Z obavy, aby policie neudělala kontrolu i u nich v domě, jsem byl neustále venku. Pršelo a noc byla studená, promokl jsem. Poté, co v domě zhasla světla, vcházím dovnitř, jak jsme byli domluveni. Je mně přichystána teplá koupel, ve vytopeném pokoji a při horkém čaji máme ještě dlouho o čem hovořit. Konečně ulehám a při tolika myšlenkách, jež mě znepokojovaly, únavou usínám. Ze spánku mě probudí asi kolem osmé hodiny hlasy ze sousední místnosti. Při pozorném naslouchání slyším vyslovovat své jméno. Poznávám hlas velitele četnické stanice a pana strážmistra Sebora. Opatrně se přemístím pod postel. Postele jsou sice nízké, ale jsem tam ukryt, kdyby udělali prohlídku bytu. Díky Bohu, k prohlídce nedošlo, ač dotazy a debata byly dosti rušné a trvaly dlouho. Tak celý den obcházeli rodiny našich oratoriánů i blízké okolí a slibovali odměnu, ale nikdo je neuspokojil svou odpovědí. Já jsem celý den odpočíval a plánoval, až se večer setmí, že začne mé cestování a putování po naší krásné vlasti, které nakonec potrvá celých pět měsíců. Byl jsem ve městech i dědinách a nejvíce jsem prožil v ústraní v lesích.

Přece, moji drazí spolubratři, došlo na má slova, že mě komunisté nedostanou. „Díky tobě, Pane, za vše, ač nehodný tvého milosrdenství. Tulím se synovsky a něžněji pod Tvou milou ochranu, milá nebeská Matko.“

Tímto končím svoji první část „Svoboda“ a pokračuji v popisování části druhé „Skrývání“.

[Rodák z Třeště (*1919). Zemřel v roce 1977 v San Martino in Casies v českém středisku Velehrad v severní Itálii ve věku 58 let. V r. 1940 skládá v Ostravě řeholní sliby jako koadjutor. Byl pověřován důvěrnými funkcemi pro svou odvahu, obezřetnost a fyzickou sílu. Uplatnil se jako zásobovač, mechanik, šofér, elektrikář, instalatér i učitel náboženství. Při internaci řeholníků v r. 1950 emigruje z Prahy na Západ. Odjíždí do Argentiny, kde provází dva salesiánské biskupy po pampách. V r. 1962 provází biskupa Pereze na II. vatikánský koncil do Říma. Tam se rozhodne pro studium bohosloví. Byl vysvěcen v r. 1971, bylo mu 52 let. Po 4 letech jej představení volají do Itálie za ředitele v Casies. Zde rozdává ve středisku mládeže radost, humor, bratrství i vlastenectví pro děti českých exulantů. Byl plný mimořádného optimismu. Umírá vyčerpán životními útrapami po krátké nemoci. Rodné město Třešť vydalo publikaci Utrpením a bolestí k životu. Jde o knihu vzpomínek, které na přání svých představených sepsal po svém dobrodružném útěku do zahraničí v říjnu 1951 v Argentině.]

Večer 13. dubna jsme šli spát jako obvykle, vypráví jeden z účastníků. V naší ložnici spalo asi deset kleriků. Představení spali jednotlivě ve svých pokojích. Okolo půlnoci nás probudil hluk na chodbě a cizí hlasy. Podívali jsme se klíčovou dírkou a s překvapením jsme spatřili uniformované policisty SNB se samopaly. Tiše jsme se domluvili, že je potřeba zjistit, co se děje. Vyšel jsem na chodbu. Policisté na mne namířili samopaly a tázali se, co chci. Řekl jsem, že jdu na WC. Jeden policista se samopalem mě doprovázel. WC byly dosti daleko a on se mne po cestě tázal, ve které vesnici jsme a co jsme za podnik. Odpověděl jsem, že jsme řeholní dům a že se chceme stát kněžími. Nevěřil! Otevřel jsem tedy dveře na kůr naší kaple, okolo které jsme právě šli. Když policista uviděl oltář, pokřižoval se, přehodil samopal na rameno a pravil: „Dostali jsme rozkaz, že jdeme zneškodnit ozbrojené záškodníky. Teď vidím, že lhali. Svolali nás z celého kraje a nevěděli jsme, kam nás vezou. To se bude manželka divit, až jí povím, že jsme šli se samopaly na bezbranné řeholníky.“

Všichni klerici jsme museli zůstat v ložnicích. Bylo nás celkem asi padesát. Mezitím členové Státní bezpečnosti (StB), kteří vše organizovali s olomouckým náčelníkem StB Drabinou, shromáždili všechny představené do jídelny. Přečetli jim přípis, že budou soustředěni do jednoho kláštera, kde budou „moci konat své náboženské povinnosti a věnovat se duchovním věcem“. Potom se museli rychle sbalit a vzít si jen část svých osobních věcí, hlavně prádlo. Knihy prý budou poslány později za nimi. To se ovšem nestalo. Dostali do Oseku nebo Želiva pouze malou část svých věcí. Mnohé cenné věci se „ztratily“. Hlavně knihy.

Potom byli všichni představení s asistenty a koadjutory v připravených autobusech v noci odváženi do „centralizačního kláštera“ v Oseku u Duchcova. Naši ředitelé, a později i představení jiných řádů, byli odvezeni do koncentračního kláštera v Želivě, kde byl mnohem přísnější režim. Vše se konalo v noci, aby o tom ostatní obyvatelé ve vesnici nevěděli a případně se nebouřili (jak se to stalo v Ořechově).

Mezitím v Přestavlkách – po odvezení představených – se všichni klerici museli shromáždit v jídelně, kde jim sdělili, že představení byli odvezeni a místo nich že kleriky povedou dva státní zmocněnci: organizační (Čáň Alois) a studijní (nějaký učitel).

Organizační (bývalý policista, jak se později přeřekl) se stal vedoucím celého domu. Zabral kancelář a pokladnu po řediteli, klíče ode všech kanceláří, a zřídil nový policejní telefon.

Už před přepadením před 14. dubnem usoudil ředitel P. Slovák, že se čeká tvrdá proticírkevní politika, proto dal každému z kleriků částku peněz „jako do úschovy“. Zároveň nechal zvolit z řad kleriků jakousi „samosprávu“. Ta po odvozu představených jednala za ostatní kleriky se zmocněncem, který ji respektoval.

Nálada mezi kleriky byla dobrá, skoro bojová, ale ve smyslu „nepoddáme se vám!“. Protože jsme měli klíče od různých místností a skladů, o nichž zmocněnci nevěděli, vzali jsme ze skladů mnoho cenných věcí a poslali jsme je domů k rodičům při pozdějších návštěvách příbuzných.

Celý náš ústav byl hlídán asi desíti policisty se samopaly. Ti se chovali prvé dny po obsazení nedůvěřivě. Když časem poznali, že nejsme žádní záškodníci, že je zdravíme a chováme se k nim vlídně, hrávali proti nám skoro denně volejbal. Hlídali nás celkem asi měsíc.

Na vrátnici byl estébák, pojmenovali jsme ho Voříšek, který tam byl dosazen v březnu. Ten zapisoval ty, kteří šli třeba na nákup do vesnice, nebo později návštěvy.

My klerici jsme studovali. Náš ročník se připravoval na maturitu na gymnáziu v Holešově, septimáni na závěrečné zkoušky. Zmocněnec pro studium se několikrát přišel podívat, jak studujeme, ale nijak nezasahoval. Brzy odešel z našeho domu.

První den po odvozu představených do Oseku přivezli „vlasteneckého“ kněze, jmenoval se tuším Otsypka, aby nám odsloužil mši svatou. První den jsme na ní byli, ale dověděli jsme se, že kolaboruje s komunisty. Proto jsme druhý den odmítli na jeho mši být. Samospráva se dohodla po dlouhé debatě s vedením (zmocněnec se na vše musel tázat nadřízených v Praze), že si přivedeme kněze sami. Chodíval k nám potom sloužit pan farář ze sousední Staré Vsi nebo jsme dováželi na motorce mladého kněze z Věžek, který nám pověděl mnoho novot církevních i politických. Ten s námi velmi sympatizoval.

Několikrát za námi přijeli „pánové z Prahy ze SUC“ (Státní úřad církevní) a přemlouvali nás ke vstupu do generálního semináře. Byli neodbytní. Přemlouvali i vyhrožovali, že nás pošlou do soustřeďovacího kláštera. Nevěděli jsme, co máme dělat. Generální seminář byl zřízen v Praze jako jediný v Čechách a na Moravě po zrušení všech diecézních seminářů. Pro Slovensko byl v Bratislavě. Věděli jsme, že je obsazen kolaborujícími „vlasteneckými“ profesory. Neměli jsme se s kým poradit.

Ale v následujících dnech se naskytla příležitost. Zmocněnec potřeboval koupit semeno řepy. Nabídli jsme se, že ho zajedeme koupit do Olomouce do velkoskladu. Půjčili jsme si od souseda malou motorku a zajeli koupit do Olomouce semeno. Zároveň jsme se zastavili u preláta ThDr. Cinka, prorektora olomoucké univerzity, a prosili o radu, jak se máme rozhodnout. Po uvážení Dr. Cinek radil, aby několik jednotlivců slíbilo, že do semináře nastoupí, ale pak nenastoupili. Udělali jsme podle této rady, slíbili jsme „pánům z Prahy ze SUC“, že někteří nastoupí do generálního semináře, a oni nás už vícekrát nenavštívili. Nikdo z nás však do generálního semináře nenastoupil.

Začátkem prázdnin oktaváni složili maturity a septimáni zkoušky v Holešově na gymnáziu. Potom nás zmocněnec po částech pouštěl k rodičům. Pouze přikázal, že se nesmíme spolu scházet.

Zmocněnec Čáň, jak jsme se později dověděli, rozprodal během prázdnin vybavení celého ústavu lidem v okolí.

Dne 15. března 1950 odpoledne současně ve všech řeholních domech všech mužských kongregací (až na nepatrné výjimky, např. řádu augustiniánů) byli dáni do jednotlivých domů dva zmocněnci ministerstva školství, jeden pro školní věci a druhý jako hospodářský zmocněnec. Všude jim muselo být poskytnuto ubytování a strava. Panovalo přesvědčení, že tento stav bude trvat až do konce školního roku. Netušili jsme, že by nás evakuovali během školního roku. Každou neděli měl jeden ze zmocněnců dovolenou. Nebylo tedy divu, že po dobu velikonočních svátků jeden ze zmocněnců nebyl přítomen. V těch dnech místo dovolené byli shromážděni na jednom místě na školení, kde dostali přesně vypracované pokyny pro evakuaci a internaci řeholníků, stanovenou na den 13. dubna 1950.

Toho dne jsem byl právě v našem ústavě v Oseku u Duchcova, kde naši bohoslovci konali exercicie.

Dne 13. dubna večer, když jsme se chtěli odstrojovat ke spaní, vstoupil do mého pokoje vysoký chlap v dlouhém kožeňáku a něco mi říkal. Já jsem ale nerozuměl, načež mi to opakoval hlasitěji a vyzval mě, abych šel s ním. Chodba byla obstoupena rozestavěnými milicionáři. Odvedli mě do knihovny, kam nás všechny spolubratry shromáždili. Když jsme byli všichni pohromadě, po skupinkách nás odváděli do jiné místnosti, kde nám dělali důkladnou osobní prohlídku. Museli jsme se vysvléknout i ze spodního prádla, odložit stranou, a každý kus šatstva důkladně prohlédli a prohmatali. Museli jsme udělat předklon, aby se mohli přesvědčit, zda není něco závadného, třebas moták, v zadní části těla.

Při této osobní prohlídce si příslušník STB (Státní bezpečnost) zapisoval jména kontrolovaných. Táže se: „Jak se jmenujete?“ Odpověď: „Šmýra Jan, Šmýra ypsilon.“ Příslušník se rozkřikl: „Já vím, že se jmenujete Ypsilon, ale druhé jméno!“

Všechny provinční i místní představené internovali tehdy v přísnějším internačním středisku, zřízeném v klášteře premonstrátů v Želivě. Ostatní podřízené řeholníky všech mužských kongregací internovali ve čtyřech dalších střediscích: Osek u Duchcova, Česká Kamenice, Bohosudov a Králíky. Podobné opatření bylo učiněno také na celém Slovensku.

Já jako inspektor jsem měl být internován v Želivě, ale poněvadž jsem právě nebyl v Praze, kde mě vedli v evidenci, musel místo mne do Želiva nastoupit můj sekretář P. František Hnila.

Celou noc jsme v Oseku proseděli v knihovně pod dozorem příslušníka STB vyzbrojeného automatem. Kdokoliv šel na WC, měl ozbrojený doprovod a musel dveře nechat pootevřeny. Ráno, když nás vedli k snídani, viděli jsme na nádvoří nákladní auto, které přivezlo nejrůznější zařízení a prostředky k údržbě, jako lopaty, krompáče, metly, čistící prostředky, kuchyňské hrnce, skříň na léky a další. Pak přijížděla další auta naložená slámou na vycpávání slamníků. Potom zase přijížděly autobusy, které svážely spolubratry z ostatních našich ústavů (v počtu jedenáct), v Čechách a na Moravě. Počali jsme vycpávat slamníky a usuzovali jsme z toho, že náš pobyt je naplánován na delší dobu. Shromáždili nás pak v prostorné jídelně a přečetli prohlášení ministerstva, že kongregace svatého Františka Salesiánského (tak to bylo doslova čteno) je rozpuštěna. Důvody byly uváděny velmi nicotné, například že řeholníci se nemohli svobodně rozhodovat, protože představení jim v tom bránili. Uveden byl případ, že jeden řeholník musel tajně v noci utéci v Praze z kláštera, aby mohl podepsat zdravici k 70. narozeninám J. V. Stalina. Když se jeden ze salesiánů přihlásil o slovo, že jeho představený nikterak nikoho neomezoval v rozhodování, hned se k němu rozběhl jeden estébák zjistit jeho jméno, které si okamžitě zapisoval.

V následujících dnech nám byly přidělovány různé práce, jako v kuchyni, v sadě, v zahradě, v prádelně, čistění prostorů domu apod. Ráno a večer byl nástup, sčítání všech internovaných (takzvaná prověrka), při které zmocněnec Böhm dával vždy nějaké pokyny. Oslovoval nás „řeholníci“. Později byla zavedena přidružená výroba z Duchcova. Přiváželi nám z továrny nějaké součástky na nýtování. Veškerou práci jsme vykonávali bezplatně a chodili jsme ve vlastním obleku. Mši svatou jsme měli denně povolenou v naší kapli. Byly činěny pokusy se strany StB získat z našich řad spolupráci, ale bez úspěchu.

[Antonín Dvořák (1907–1999). Emeritní inspektor (provinciál). Rodem z Chvojnova u Pelhřimova, pohřben v Praze ve věku 92 let. V r. 1925 odjíždí s prvními chlapci do Perosy u Turína. V roce 1927 skládá první sliby a v roce 1935 je v Jugoslávii vysvěcen na kněze. V roce 1939 byl jmenován novicmistrem, inspektoriálním rádcem a sekretářem inspektora P. Ignáce Stuchlého. Roku 1948 se sám stává inspektorem česko-moravské provincie a byl jím až do r. 1969. V internaci v Želivě byl odsouzen na 21 let za tajný styk s mladými salesiány. Po tvrdých výslechách a 13 letech vězení byl propuštěn na svobodu. Tři roky pracuje manuálně. V r. 1971, třebaže nemocen, odchází jako duchovní správce k sestrám boromejkám do Moravských Budějovic, kde jim slouží 28 let až do své smrti. Dožil se tak vysokého věku 92 let díky pečlivému a obětavému ošetřování sester. Ve svém životě vynikal vlídností, pokorou a společenským chováním. Měl pochopení pro těžkosti spolubratří, rozdával pohodu a úsměv. Velkodušně odpustil všem, kteří mu ublížili tvrdými výslechy. Zasloužil se o úctu k Donu Boskovi na poutním místě Křemešník u Pelhřimova. By1 vyznamenán Svatým otcem papežským křížem „Pro církev a papeže“. Sepsal své vzpomínky pod názvem Životopisné fragmenty.]

Člověk míní, Pán Bůh mění…

Když v dubnu roku 1950 komunistický režim přepadl o jedné noci mužské kláštery v celé republice a pozavíral řeholníky, končil jsem v Oseku u Duchcova první rok teologie. Měl jsem 26 roků. Místo pokračování ve studiích a místo přípravy na kněžský život a na pastoraci mezi mládeží nastalo putování po pracovních lágrech a vězeňských táborech.

Léta přibývala a vyhlídka, že se dočkáme v dohledné době obnovení salesiánské činnosti, byla nulová. Důvěřovali jsme. Volné chvíle jsme využívali ke studiu teologie, ale biskupové, kteří by nás mohli vysvětit, byli tehdy ve vězení nebo v internaci. Komunikace nebyla s nimi možná. Naši představení byli na tom podobně. Žádný z nich nebyl schopen dát záruku, že se situace změní. Všude se tehdy psalo a provolávalo: Se Sovětským svazem na věčné časy! Po staru se nedá žít!

I když někteří prošli v padesátých letech těžkými výslechy a vězením, dali statečná svědectví věrnosti, nakonec čekání vzdali, zvláště když neměli doživotní sliby a nyní žili bez obnovení slibů. Oženili se, založili rodiny, nadále žili, a pokud ještě žijí, stále se cítí salesiány a my jejich někdejší spolubratři, je stále za spolubratry považujeme. V občanském životě byli nadále sledování tajnou policií a nejrůzněji postihováni.

Na příklad takový spolubratr Cyril Ondra, když se oženil, změnil si jméno po své manželce, aby nemohlo být jeho jméno zneužíváno ke kompromitaci salesiánů. Měl vystudovanou konzervatoř, byl skvělým hudebníkem, ale nikdy nesměl učit na některé hudební škole a až do svého důchodu směl dělat v Praze jen pomocného dělníka za minimální mzdu, ze které živil čtyři děti a manželku. O nedělích hrával v kostele na varhany a zůstal po celý život pokorným a chudým naším „externím“ spolubratrem, rád se s námi setkával, velice ho měl rád tehdejší provinciál František Míša.

Ještě i nyní se často hovoří o 13. dubnu 1950, kdy nás v noci přepadli ozbrojení policisté a v tu noc vlastně zabrali všechny mužské kláštery v ČSR na rozkaz naší „strany a vlády“. Jak se to odehrálo u nás Hodoňovicích? Nebyla ještě půlnoc, když nás vzbudil hluk a křik, který k nám doléhal z návsi dole od Kolčarů, kam dorazily dva zelené antony a vylézali z nich ozbrojení policajti, a tak se asi vesničané seběhli a bouřili se proti nim. Ti si jich nevšímali a mířili si to k nám do ústavu. Za chvíli už jich bylo kolem i vevnitř plno. Jeden vstoupil ozbrojen i k nám do ložnice a uklidňoval nás, že se nic neděje, abychom nevycházeli na chodbu. My jsme ale slyšeli, že se dole u Kolčařů něco děje!

Ostatní příslušníci budili všechny představené a shromažďovali je ve studovně a také je uklidňovali, že se nic neděje, ale nařizovali jim, co si mají vzít s sebou na dalekou cestu. Nedovolili jim s námi se rozloučit. Naložili je do připravených antonů a ještě za tmy je odváželi do neznáma, doprovázeny opět mohutným křikem našich dobrodinců. Prý za nimi létaly i kameny. My jsme zůstali úplně opuštění, nebo odvezli i koadjutora pana Peltána a pana asistenta Novosada.

Nevěděli jsme, co bude s námi ani co máme dělat. Ráno jsme se modlili v kapli a po snídani jsme šli do studovny. Snažili jsme se učit, anebo alespoň něco číst. Vůbec nám to ale nešlo. Po obědě jsme šli na vycházku na Čupek. Do neděle jsme neměli mši svatou. Teprve v neděli nás vzal do našeho kostela pan děkan z Místku. Po celý příští týden nám sloužili mši svatou v naši ústavní kapli kněží z okolních farností. Koncem měsíce jsme dostali zprávu od představených, že se máme pomalu rozjíždět do svých domovů. Posílali jsme si domů všechny osobní věci, protože jsme tušili, že se do noviciátu v Hodoňovicích už nikdy nevrátíme. Bylo nám to líto, ale snažili jsme se to přijímat jako vůli Boží. Já jsem se rozloučil se spolunovici 4. května.

Najednou jsem se objevil zase ve Chvojnově. Naši byli překvapeni co se děje. Na vesnici se to ještě nedoneslo, že 13. dubna byly zabrány a zrušeny všechny kláštery v ČSR. Nevěděli. co se mnou. Ani já jsem nevěděl co dělat. Představení si přáli, abychom pokračovali ve studiu gymnázia. Informoval jsem se na gymnáziu v Pelhřimově. Pan ředitel mi řekl, že musím opakovat kvintu, protože jsem 1 rok přerušil studium a že budu také přezkoušen, co umím. To se mi vůbec nelíbilo, a tak jsem raději čekal. Přišel mi dopis od spolunovice Franty Duroně, abych přijel k němu do Brna. Přespal jsem v Líšni u Duroňů a ráno přijel z Prahy také Jirka Boukal. Ten už měl zase informace od Ludvíka Kusa. 22. května jsme všichni tři vyráželi do Lukova u Fryštáku. Tam byl u sestřiček internovaný náš inspektor „Staříček“ P. Ignác Stuchlý. Pohovořil s námi a nabídl nám, zda nechceme u něho složit časné sliby. Souhlasili jsme, a tak jsme v kapli složili do jeho rukou před svatostánkem první sliby. Slib čistoty a věrnosti Don Boskovi. Ještě odpoledne jsme odjížděli na Ostravu.

(František Míša při vzpomínkové bohoslužbě k 50. výročí likvidace mužských řeholí dne 13. na 14. dubna 1950 – v Oseku u Duchcova v dubnu 2000)

Myslím, že dnešní den můžeme začít tím, čím začala Panna Maria při své návštěvě u Alžběty: „Veliké věci mi učinil Pán“, a proto: „Veleben budiž!“

Před padesáti roky v tomto domě – já jsem tady tehdy byl představeným – a teď jsem tady s vámi zase. „Bože, chválíme tebe“. Kdokoli z našich zde přítomných bratří tak může říct, že po těch padesáti letech má za co děkovat Bohu, že ta těžká léta, co prožil, že je prožil bohabojně.

Myslím, že všichni spolubratři, kteří zde prožili ta těžká léta, už odpustili všem těm, kteří nám ubližovali. Jsme všichni křesťané, tím víc kněz a řeholník odpouští všem těm, kteří se proti nám provinili. Když se dnes zastavíme a tážeme se co vlastně dělat, tak nejprve vzpomínáme na ta léta uplynulá. – Ve velkých městech bývají tzv. morové sloupy nebo morové pomníky. Byly to doby, kdy lidé umírali po desítkách, po stovkách, protože neměli prostředky, jako máme my dnes, a přece na těch pomnících máme napsáno „Léta Páně“, L. P. V ukončení moru viděli lidé zásah Boží, proto ono L. P. Také ty roky našich zkoušek v soustřeďovacích táborech nebo kriminálech byly Léty Páně. Čili byla to vlastně Boží dobrodiní pro každého z nás, pro celý život, pro církev svatou jako takovou. „Léta Páně“ … Když se zamyslíme nad tím, co bylo, tážeme se: „Co my dnes?“ Let přibývá, sil ubývá, ale chtěli bychom pro Boží království ještě něco vykonat. Náš život, který jsme strávili v těch lágrech nebo potom na práci jako dělníci, to je ohromný poklad, ze kterého můžeme dnes čerpat pro život křesťanský, pro náš život řeholní také.

Papeže Jana XXIII. známe jako papeže optimistu, papeže pokoje a jednoty. Kdysi k němu přistoupil pan kardinál a řekl mu: „Svatý Otče, ten Váš optimismus církvi svaté spíše škodí; vždyť církev je téměř na okraji propasti!“ A Jan XXIII. mu poděkoval a řekl mu: „Ta moje jistota, kterou mám, má tři důvody. První je: Bůh svět stvořil a neopustí ho. Svou prozřetelností ho řídí dál k dobrému konci. Druhý: Ježíš Kristus přišel mezi nás a neopustil nás. Zůstává tady s námi ve svatostánku nebo jiným způsobem v srdci každého člověka. A třetí: Já jsem otec, a jestli se otec bude bát, tak co teprve děti?!“

Já myslím, že všichni, kdo jsme tady shromážděni, nemusíme mít obavy o budoucnost církve svaté u nás. Nebojte se, není to tak zlé, jak se to tolikrát líčí nebo jak to vypadá podle zevnějšku! Hlavně to, že jsme otcové – a otcové se nesmí bát, aby děti žily klidně, žily v milosti Boží, pod ochranou Boží. A toho se nám jistě dostane i proto, že jsme svá léta strávili tak, jak Bůh chtěl, a čekáme, že nám bude žehnat i během let dalších.

Když my máme někdy shromáždění s našimi bývalými žáky, tak jim dáváme na cestu tři rady; ty mohou usměrňovat jejich další život. Říkáme: „RADUJME SE! NEBOJME SE! MILUJME SE!“

Přátelé drazí, všichni radujme se, – to je znak křesťana jako takového. Sv. Pavel nám dává důvod, proč se máme radovat: „Pán je blízko!“ Pán je v našem srdci, v našich kostelích, v našich bližních atd. A jestli Bůh s námi, tak kdo proti nám!

A nebojme se! Ďábel je silný, protože Bůh vystavil náš život také jeho moci. Bůh dovolil, aby zkoušel křesťanský lid. Sv. Jan ve Zjevení říká takovou hroznou věc: „Dovolil mu, aby bojoval proti křesťanům a aby je přemohl.“ Je samozřejmě potřeba vysvětlit, co to znamená, „aby je přemohl“. Ale nakonec nám je známé veliké vítězství Krista, který zvítězil nad ďáblem a nad všemi jeho pomocníky. Čili: Nebojme se! Také v naší době buďme ubezpečeni, že tak, jako skončil náš pobyt v lágrech, v těch střediscích, kde jsme byli soustřeďováni a můžeme zase svobodně dýchat a svobodně vyznávat svoji víru, tak ať je každý z nás klidný, ať důvěřuje v Boží prozřetelnost, protože ona je a ještě bude.

Když jsme byli zavřeni v Želivě, tak tam vynášeli různé obrazy z místností. Byl tam také jeden obraz, jak Bůh ochraňuje celý národ. Na obraze byl tento nápis: „Neříkej, že to není Boží prozřetelnost“. To mělo být posilou pro každého z nás.

Drazí přátelé, když si dnes připomínáme tu událost, jaká byla v onom padesátém roce, děkujme Bohu, že to na nás seslal, děkujme za všechna dobrodiní, která nám prokázal v následujících letech a připravil v budoucnosti pro náš život.

RADUJE SE! NEBOJME SE! MILUJME SE! Nakonec láska, i láska k nepřátelům, ta jediná vytrvá na věčnosti, a proto se snažme ji praktikovat už zde na zemi vůči všem, co nás pronásledovali. Těm odpouštíme, za ně se modlíme a doufáme, že právě pro to, co jsme kdysi vytrpěli, že také jim dá Bůh milost, aby dosáhli toho, pro co Ježíš Kristus na svět přišel.

Radujme se, nebojme se a milujme se! A přeji vám všem, důstojným pánům zde přítomným, samozřejmě otcem biskupem počínaje, abyste ve svém povolání vytrvali až do konce svého života, abyste byli světlem věřícími lidu, abyste snášeli s oddaností, s ochotou všechno, co Bůh na vás sešle. Don Bosco sliboval všem svým synům, že jim opatří práci, chleba a nebe. Myslím, že práci každý z vás má. Chleba, chvála Bohu, také – žádný z nás hlady neumírá, a to nebe nám snad Pán Bůh také dá. A přeji vám, abychom se tam všichni jednou sešli.

[František Dominus Míša (1913–2005) byl velkou osobností české salesiánské provincie v době komunistické totality. Pocházel z Polešovic u Uherského Hradiště a do italské Perosy na salesiánskou formaci jel s druhou skupinou chlapců v r. 1925. Po dokončení teologie a kněžském svěcení v roce 1939 v Itálii se vrací do republiky. Je postupně ředitelem oratoře, školním rádcem, profesorem bohoslovců a provinciálem. Po propuštění z internačního tábora v Želivě odchází do Prahy, kde pracuje jako noční hlídač u čerpadel. Toto zaměstnání mu umožňuje věnovat se mladým spolubratřím, kteří ještě nebyli kněžími. Organizuje tajné studium teologie, shání potřebné texty, organizuje zkoušky a bere na sebe zodpovědnost za umožnění kněžského svěcení a také za přijímání a formaci nových salesiánů. Po jeho jmenování inspektorem (provinciálem), formují se a skládají sliby první sestry Marie Pomocnice, formují se Volontarie Dona Boska, Sdružení salesiánských spolupracovníků, bývalí žáci, kurzy Malé teologie a letní tábory mládeže na chaloupkách. Sám P. Míša – i přes sledování Státní bezpečností a četné výslechy – se neúnavně věnuje mnoha skupinám po celé republice a předává své biblické znalosti i salesiánskou radost a dobrou náladu. Několik dní po oslavě 92. narozenin si ho Pán povolal k sobě.]

Svědectví o zločinech komunismu: Katolická církev – nepřítel č. 1

http://protikomunisticke.misto.cz/svedectvi/4d.htm

Rázek Adolf, Proticírkevní boj po únoru 1948

http://www.moderni-dejiny.cz/clanky/soubor/id/246/

Rázek Adolf, Exkomunikační dekrety jako zlomový bod vztahů státu a církve po únoru 1948

http://www.moderni-dejiny.cz/clanky/soubor/id/541/

Kalous Jan, Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950 zákulisí případu Číhošť

http://www.moderni-dejiny.cz/clanky/soubor/id/611/

Šimek Michal, Číhošťský zázrak a osud kněze Josefa Toufara ve světle nových pramenů

http://www.moderni-dejiny.cz/clanky/soubor/id/610/