Zvěstování Páně


Zvěstování Páně

List hlavního představeného D. Juana E. Vecchiho o eucharistii:



TOTO JE MOJE TĚLO,

OBĚTOVANÉ ZA VÁS1



(Atti del Consiglio Generale / N. 371 / duben – červen 2000)

(přeložil P. Pavel Čáp, SDB)



l. Eucharistická „hodina“ - Cesta církve - Otázka - Naše eucharistie - Pastorační praxe. 2. Pozvání ke kontemplaci - „To čiňte na mou památku“ - „Mé tělo dané... má krev prolitá“ - „Vezměte a jezte“ - „Já ve vás a vy ve mě“. 3. Výzva ke slavení - „Obdržel jsem od Pána“ - „Jste tělem Kristovým“ - „Tvou smrt zvěstujeme“. 4. Výzva k obrácení - Don Bosco, eucharistický člověk - Originální pedagogika - Eucharistie a „da mihi animas“ - Cesta v našich společenstvích - Výchovný proces s mladými. Závěr - „Eucharistický“ rok.



V Římě 25. března 2000



V rámci Jubilea, tak jak to bylo stanoveno v tříletém období přípravy a jak se to nyní uskutečňuje, zaujímá tajemství Eucharistie ústřední místo. Již v apoštolském listě Tertio Millennio Adveniente Svatý otec ohlásil, že rok 2000 bude intenzivním eucharistickým rokem2. I při jiných příležitostech zdůraznil svůj úmysl udělat z Eucharistie srdce jubilejních oslav.

To také odpovídá stálému faktu v dějinách křesťanského společenství: Eucharistie byla vždy nejvýraznější chvílí jeho víry a života. Podle šťastného výroku sv. Tomáše Akvinského církev v eucharistii nachází „dokonalé uskutečnění duchovního života a cíl všech svátostí“3

Víra v iniciativu vzkříšeného Krista, který nás shromažďuje, mluví k nám a nabízí nám společenství svého těla a krve, dává Jubileu nejhlubší smysl. Skrze eucharistickou přítomnost Krista mezi námi, není památka vtělení pouhou připomínkou minulosti, ale setkáním se spásou, která se nás dotýká právě dnes a která nás dnes s důvěrou otvírá budoucnosti.

Mezinárodní eucharistický kongres, slavený v měsíci červnu v Římě, se má stát pohledem víry, jenž uznává skutečnou přítomnost Krista v lidských dějinách, a otevřením křesťanského společenství jeho totálnímu daru.

Také pro nás tedy osobní a komunitní, duchovní a apoštolátní obnova v rámci Jubilea znamená přesvědčivé a radostné znovuobjevení bohatství, které nám eucharistie nabízí, a odpovědnosti, ke které nás volá, podle stálého učení církve, že kolem tohoto tajemství se buduje celý křesťanský život.

Svátostná příprava na tento rok 2000 (křest, biřmování, smíření) nás přivádí k eucharistii jako k vrcholu, z něhož rozjímáme tajemství Nejsvětější Trojice v životě světa a v naší existenci4.

1 1. EUCHARISTICKÁ „HODINA“

▲back to top

V salesiánské rodině nám nechybějí orientace, texty, příklady, tradice a umělecká ztvárnění, která připomínají důležitost eucharistie v naší spiritualitě, společném životě a naší výchovně pastorační praxi.

Stále aktuálním však zůstává rozvíjení úvah a církevní praxe o eucharistii. Abychom mohli objevit eucharistické tajemství a jeho význam v našem životě a pastoraci, je především nutné uvědomit si, jakou cestou se v těchto letech ubírala církev, a umístit toto tajemství na pozadí kulturního vývoje všech těch prostředí, ve kterých pracujeme.

V tomto kontextu pak můžeme hlouběji porozumět naší eucharistické zkušenosti, najít odpovídající řešení otázek, které jsou touto zkušeností vyvolány, a s větší velkorysostí přijmout nabízenou milost.

1.1 1.1. Cesta církve

▲back to top

Také ve vztahu k eucharistii je pro naše zamyšlení nutným východiskem Druhý vatikánský koncil. Ten nabídl základní orientaci především odvážnou liturgickou reformou, jejíž užitek dnes můžeme zakoušet.

Nejdůležitější skutečností koncilní události je zdůraznění rozměru slavení naší víry (celebrativního rozměru), který vidí v liturgii pramenvrchol křesťanského života.

Koncil si znovu uvědomil ústřední postavení liturgicko-svátostné zkušenosti. Reforma ritu nebyla zamýšlena pouze jako prosté přizpůsobení gest a slov změněným historickým podmínkám, ale jako hluboká obnova církevního postoje a smýšlení, které vidí v liturgickém slavení nejryzejší a nejúčinnější viditelné vyjádření křesťanské víry.

Proto nový Římský misál velmi dobře ukazuje komunitní charakter eucharistické slavnosti. Celé společenství se zapojuje nejen chórovou formou, ale také tím, že vykonává jediné ministerium s rozdělenými službami a úkoly.

Důležité místo je proto přisouzeno Božímu slovu tak, aby bylo umožněno jeho naslouchání a niterné přijetí. Samotný způsob vyjadřování je přiblížen současné mentalitě a je dán větší prostor přizpůsobivosti a liturgické tvořivosti.

Výhody postupného osvojování si tohoto myšlení, které není vždy snadné, jsou všem zřejmé a získávají si široký souhlas. Zároveň vzbudily nové otázky pastoračního a teologického typu.

Hledání v mnohých oblastech je stále otevřené: teologická úvaha se snaží nabídnout nové syntézy a perspektivy, které dovolují, aniž by ztratily něco z tradice církve, vyjádřit pravdu o eucharistii v našich kulturních kategoriích ve shodě s novými prohloubenými poznatky Nového zákona. Zároveň bere pastorační praxe v úvahu četné problémy současného života věřících.

Také vzhledem k eucharistii prožívá církev období bohaté na napětí, ve kterých se prolínají velká působivost, ale i nebezpečí chaosu, význačné vymoženosti, ale i křehké a krátkodobé iniciativy.

Toto zvláštním způsobem podněcuje naše pastýřské a vychovatelské vědomí, abychom ve své pozornosti na požadavky mládeže i požadavky křesťanských komunit uměli nabídnout fractio panis (lámání chleba) s bohatstvím motivací a významů, jež nabízejí úvahy církve, aniž bychom podléhali přechodným módám nebo neověřeným názorům.

1.2 1.2. Otázka

▲back to top

Život církve byl poznamenán kulturní proměnou, která ovlivnila celkové slavení svátostí a především eucharistie.

Můžeme poukázat na rozšíření spontánní výrazovosti, ale i na rozšíření formalismu, který je připisován ritům, jež jsou určovány normami a zvyky. Přitom se snadno zapomíná na to důležité a podstatné. Ocitáme se také v období krize historické paměti.

Určité kolektivní vyjadřování pomocí gest, které na nás působí (diskotéky, rockové koncerty atd.), je samosdělné (autoreferenziale): tj. nesnaží se vyjádřit nic jiného než ty, kteří je provádějí. Toto vyjadřování gesty je silně individualistické i uprostřed masy lidí, protože směřuje k vlastnímu uspokojení a je vedeno nejrůznější touhou po senzaci či nápadnosti. Zároveň vyjadřuje potřebu osobního zapojení, přímou zkušenost a emotivitu.

Toto však nejsou jevy, které nás zneklidňují, i když by nebylo bezvýznamné, kdyby byly analyzovány právě pro vliv, který mají na mladé lidi. Jsou však jevy jiné, daleko závažnější. Dnes například nemůžeme mluvit o eucharistii, aniž bychom nevzali na vědomí fenomén nepraktikujících věřících, pro které je setkání s Pánem oddělené od svátostné zkušenosti.

Zatímco si koncil kladl otázku: „Jak slavit svátosti?“, v pokoncilní době se musí vzít v potaz, že otázka mnoha křesťanů nyní zní: „Proč slavit svátosti?“.

Příkladů může být hodně a mohou se vztahovat na všechny svátosti: Jestli jsem už litoval, proč se ještě zpovídat? Jestli se máme rádi, proč se ještě brát v kostele? A vzhledem k eucharistii: Je-li Pán stále se mnou, proč musím chodit na mši?

Takové otázky se odrážejí ve zvláštních podmínkách slavení svátostí poznamenaných individualismem a spontánností: Proč vyznání vlastních vin knězi a osobní odpuštění? Proč nedělní účast na eucharistii? A tak dále.

Tyto otázky ukazují především u mladých na chabou formaci v porozumění významu svátostné zkušenosti a na rozšířené nedostatečné pochopení hodnoty symbolického a rituálního chování pro člověka. Zároveň k tomu přispívá naivní vyzdvihování spontánnosti.

Jako pastýři a vychovatelé nesmíme podceňovat dopad těchto jevů, které vedou k chápání slavení eucharistie jako bezvýznamné události pro život. Často jsou tyto jevy podmíněny rituální strnulostí, která vytváří překážku pro vyjadřování vlastního náboženského prožívání.

Na druhé straně se pokusy o odpověď na tuto situaci ukázaly nedostačující a v určitých případech vedly k formám, které ohrožovaly samotnou identitu svátosti tím, že ji omezily na pouhé bratrské setkání, na okamžik sdílení se na horizontální úrovni, na úkon zahrnutý do programu jiného důležitějšího slavení.

Je nutné uvědomovat si složitost těchto jevů, aby se naše eucharistická zkušenost nevzdálila životu a aby naše pastorace nezanedbala ty otázky, které jsou důležité na výchovné rovině.

1.3 1.3. Naše eucharistie

▲back to top

Na dosud velmi stručně načrtnutém pozadí můžeme nyní prověřit naše eucharistické prožívání a hledat pozitivní prvky k dalšímu prohloubení. Zároveň nám nesmí chybět ochota přiznat si problematické aspekty, které je třeba na naší cestě napravit správným směrem.

Liturgická obnova měla kladnou odezvu i mezi námi. Snad nejslibnějším prvkem pro náš bratrský život je každodenní slavení eucharistie, která podle naších stanov vyjadřuje trojí jednotu oběti, kněžství a společenství, jehož členové slouží stejnému poslání5.

Kolem oltáře se během radostného slavení eucharistického tajemství každodenně znovu rodí naše komunity ze srdce Krista, který nás činí účastnými na své lásce, dává nám schopnost vzájemně se přijímat a milovat se. Je to on, který nás posílá jako znamení a svědky své lásky k chlapcům a mladým lidem, kteří jsou adresáty našeho poslání. To je ještě zřejmější při týdenním dni komunity, kdy se eucharistie obvykle slaví s větší účastí a ve větším klidu.

Nějakou myšlenku k úvaze můžeme vzít z našeho způsobu slavení. Nechybějí zkušenosti radostného a důstojného slavení, proniknutého slaveným tajemstvím a vyjádřeným bratrstvím v Kristu. Setkáváme se však i s případy, kdy kvalita slavení chybí. Bývá to způsobeno spěchem a nedostatečnou pozorností na postoje, které připravují a doprovázejí slavení, podceňováním hodnoty gest a symbolického způsobu mluvy, z kterých samotné slavení žije.

Může to být částečně také reakce na minulost, kdy se některá gesta jevila pouze jako „ceremonie“, které dávaly svátosti slavnostnost. Dnes nás však církev, jež žádá podstatnou změnu smýšlení, varuje před formami sekularizace, které z málo odůvodněných motivů banalizují prvky, jež jsou plné hlubokého významu.

Jiné prvky naší eucharistické zkušenosti vyžadují reflexi a praktická rozhodnutí, která nejsou vždy snadná a která musí být učiněna s moudrostí a pružností. Mám na mysli velkorysou službu, kterou často poskytujeme jako kaplani četných komunit a míst. Vyjadřuje naši pastorační lásku našich komunit vůči Božímu lidu, zvláště ženským řeholním komunitám, které by jinak byly ochuzeny o kněžskou službu. Tato služba ovšem nemůže zcela odstranit tu skutečnost, že také naše komunity potřebují časté společné slavení eucharistie, jež vytváří životodárný okamžik našeho života bratří v Duchu.

Nejnaléhavější připomínky musí být učiněny ke slavení nedělní eucharistie, která je pro celou církev ústředním znamením dne Páně a srdcem křesťanského týdne.

Sekularizovaná neděle je považována za den zábavy a individuálního potěšení. Tento den jednotlivec ukradne lidskému společenství, a dokonce vlastní rodině pod záminkou uvolnění nebo odpočinku proti stresu z práce a finančních vztahů. Je to myšlení, které může proniknout i k nám, kteří se věnujeme výchovné práci během týdne. Jestliže by to tak bylo, byl by to těžký příznak nemoci: neděle bez komunity a eucharistie!

Častěji však, díky Pánu, nastává jiná situace. Všeobecně se velkoryse angažujeme ve svátostné službě. Mnoho komunit se stará o to, aby nějakým znamením či vhodnou chvílí připomněly, že nedělní eucharistie je ústřední bod, na němž stojí náš zasvěcený život. Mnohé z nich si stanovily chvíli eucharistické adorace ve večerních hodinách, s prospěchem i pro vzájemné bratrství.

To nás přivádí k dalšímu bodu naší reflexe: smysl eucharistické přítomnosti Pána v našem domě. Kaple jsou téměř všude důstojně a vkusně upraveny a nabízejí vhodné prostředí pro modlitbu. Málo časté jsou však formy osobního i společného setkávání s Pánem. Význam a hodnota zastavení se před eucharistií, třeba i prodlouženého, jsou někdy zpochybňovány na základě názorů o přítomnosti a eucharistické úctě, jež nenacházejí opodstatnění v učení církve, nebo na základě tvrzení, že naše spojení s Bohem se již uskutečňuje při práci.

Pro nás měla tato skutečnost jednoduché a výstižné vyjádření v „návštěvách“ svátostného Krista. Je užitečné poslechnout si napomenutí významného teologa naší doby Karla Rahnera: „Kdo zpochybňuje návštěvu eucharistie, měl by se zeptat, zda jeho námitky proti takové zbožnosti nejsou ve skutečnosti protestem zaneprázdněného člověka proti naléhavému volání postavit se jednou opravdově před Boha s celým svým bytím, v uvolněnosti a soustředěnosti, v klidném a pokojném ovzduší a zůstat v oživujícím a očišťujícím tichu, v kterém mluví Pán.“6

1.4 1.4. Pastorační praxe

▲back to top

Výchovné a pastorační situace jsou různé a nebylo by správné učinit z nich nějaký všeobecný závěr.

Celkově lze říci, že existuje mnoho velkorysosti a obětavost ve službě předsedat eucharistii. Mnoho spolubratří kněží se zejména o nedělích vytrvale vydává ve službě Božímu lidu. Všude se starají, aby gesta a slova byla blízká chápání lidu a správnou tvořivostí uvádějí mladé a dospělé do smyslu slavení.

V našich oratořích, mládežnických centrech a školních institucích se však vyskytují různé těžkosti při výchově k eucharistickému tajemství. Často není snadné ani v tradičních křesťanských prostředích přivádět k pochopení významu slavení, protože chybí spolupráce a svědectví rodin, není dostatečná katecheze nebo předchozí praxe byla málo srozumitelná pro zkušenost mladých.

To by v nás mohlo vyvolat nedostatek důvěry něco nabízet. Proto někdo, aby vyloučil zdání přehánění nebo rozkazu, omezuje slavení jen na několik významných příležitostí. Tím však riskuje, že znetvoří smysl svátosti, protože ta se pak jeví jako rituální moment pro oslavu jistých událostí roku. Jinde zase převládá myšlenka, že chlapci a děvčata nejsou připraveni – jak katecheticky, tak duchovně – pochopit význam eucharistie. Zapomíná se však, že pro ně eucharistie není jen „culmen“ („vrchol“), ale pokud je pedagogicky připravená, také „fons“ („pramen“) jejich života.

Někde se uvádí jako důvod pro méně časté slavení eucharistie vztah mezi slavením v našich mládežnických prostředích a slavením pro celou křesťanskou komunitu. Mladí lidé zcela určitě nesmějí být izolováni od širší církevní zkušenosti, ale musí do ní být podle naší bohaté tradice zapojováni s pedagogickým citem a s přihlédnutím na etapy jejich růstu.

Je zapotřebí říci, že v mnohých výchovných projektech byl problém dobře vyřešen tím, že byly nabídnuty různé příležitosti slavení: některé návrhy pro celou komunitu, jiné pro skupiny, další s dobrovolnou účastí v rámci školního nebo oratorního programu.

Velmi negativním prvkem, který se tu a tam objevuje, je požadavek takzvané laickosti výchovné činnosti, která nepočítá s eucharistickým slavením. Přitom se ví, že každá křesťanská komunita, tedy i ta výchovná, nachází právě v eucharistii své nejvyšší vyjádření.

Uznává se, že živá účast chlapců, děvčat i mladých na slavení v nich probouzí velké duchovní poklady. Mnozí spolubratři a laici se snaží být vynalézaví a vynakládají čas, znalosti a síly, aby našli takové formy, které podporují právě takové slavení.

Naše charisma se uskutečňuje tak, že máme v srdci neustále vepsánu touhu po takové formě kázání, gest, liturgické hudby a celkového ovzduší eucharistie, v níž by se mladý člověk mohl cítit opravdu dobře. Toto všechno je velkým bohatstvím a pokladem, které můžeme s pokorou a taktem nabídnout celé církvi.

Hrozí ale také nebezpečí, že může dojít i k nepochopení a překroucení. Tvořivost, se kterou počítají liturgické normy, se liší od rozmaru, od teatrálních gest, jež jsou vzdáleny eucharistickému významu a jež v daném okamžiku přitahují pozornost na nás, a ne na Boha.

Na druhé straně se každý obřad slaví ve shodě s danými normami a podle určitého řádu. To chrání a předává základní duchovní hodnoty jako je vědomí, že to, co se koná, není gesto, jež jsme si vymysleli my, ale jež přijímáme jako dar lásky. Zároveň je vyjádřením společenství s ostatními bratry a sestrami, přítomnými či vzdálenými, kteří slaví stejnou víru jako my. Přivádí nás k tomu podstatnému, tedy k Bohu samému, který působí prostřednictvím nás a druhých.

Toto jsou věci, se kterými mohou chlapci i děvčata udělat osobní zkušenost. Často nás překvapují schopností vstoupit prostým způsobem do rezonance s liturgickými symboly. Tato schopnost přesahuje naše očekávání za podmínky, že ten, který slavení vede, je opravdu mužem modlitby.

Poslední část úvahy z pastoračního hlediska se zblízka dotýká postavy salesiánského kněze jako služebníka eucharistie. Odpor sekularizovaných kultur přijmout nedispenzovatelnou prostřednickou službu církve a přijmout význam svátostných okamžiků se promítá i v životě kněží do určité těžkosti uznat slavení eucharistie jako eminentní součást vlastní služby. Je to zřejmě i reakce na určitou teologii minulosti, která považovala svátostný úkol (munus sanctificandi) za téměř jediný rozměr výkonu kněžské služby.

Salesiánská tradice se vždy snažila tuto perspektivu díky široké škále výchovné činnosti rozšiřovat. Obnovujeme-li však vědomí, že svátosti nejsou jediným úkolem kněze, nesmíme zapomenout, že zůstávají úkolem největším, nejspecifičtějším a nejplodnějším.

Byla by skutečně zvláštní postava kněze, který by necítil jako svou nejvyšší odpovědnost sloužit komunitě předsedáním eucharistie, z níž se rodí a rozvíjí život církve. Stejně zvláštní by byl kněz, který by nevykonával znamení Kristovy oběti ve společenství církve a jejím jménem, pokud nemůže celebrovat pro shromážděné společenství nebo s ním.

Tyto prvky našeho zpětného zhodnocení, které jsou spíše jen určitými příklady, nás vedou k zamyšlení, že se musíme zapojit do živého myšlenkového proudu církve ve vztahu k eucharistii, abychom znovu pochopili smysl jejího slavení. Odtud pramení další kroky, které s vámi chci v této meditaci projít.



2 2. POZVÁNÍ KE KONTEMPLACI

▲back to top

Kontemplace je postoj, který odpovídá eucharistickému tajemství. Eucharistie je dar přicházející z výsosti. Bez víry nemá opodstatnění. Pro pochopení tohoto daru je nezbytné naslouchat Pánu, dlouhý čas rozjímat jeho slovo a cítit pohoršení, které jeho poselství – dnes stejně jako včera – vzbuzuje v srdci učedníků.

I my si chceme podobně jako učedníci v Kafarnau7 všimnout paradoxní Kristovy nabídky a chceme se divit radikálnosti jeho řeči, která přemírou božské lásky vyvádí z míry naši lidskou logiku .

Jasně porozumět smyslu eucharistie je stále nový úkol každé generace věřících: okouzlující úkol svěřený k zamyšlení, modlitbě, tichu, lásce, závazku vůči bratřím a sestrám i ke kontemplaci. Je to také úkol rozhodující, protože ve hře je naše přijetí pravého Krista, který se narodil z ženy a trpěl pod Ponciem Pilátem, proti každému pokušení vytvářet takové představy o Pánu a taková znázornění jeho přítomnosti, jež nejsou ve shodě s pravdou evangelia.

2.1 2.1. „To čiňte na mou památku“8

▲back to top

Poslední večeře Páně je základním bodem pro pochopení eucharistie. Zde se zrodila a je její památkou. Myslím, že není nutné vysvětlovat, že památka v liturgickém významu není subjektivní vyvolání vzpomínky v myšlence, ale aktualizací a pokračováním, které slavenou událost zpřítomňuje a činí ji věčnou a stále novou.

Neustálá meditace tohoto okamžiku Ježíšova života na základě biblického textu je nezbytná. Nemusím vám ji ani doporučovat. Vždyť při každém čtení Nového zákona se vynoří nečekané a nové věci.

Poslední večeře je v jistém smyslu shrnutím celého Ježíšova života, klíčovým vysvětlením jeho nadcházející smrti. Právě proto ji evangelní texty tak zdůrazňují.

Aniž bychom rozebírali jednotlivé úryvky, stačí připomenout, že evangelista Jan umisťuje do kontextu poslední večeře9 nejdůležitější Ježíšovo učení (řeč na rozloučenou), nejintenzivnější chvíli jeho rozhovoru s Otcem (velekněžskou modlitbu) i nejhlubší vyjádření jeho lásky k dvanácti (umývání nohou).

Večeře se jeví jako dlouho připravovaná událost, kterou si Ježíš tak toužebně přál10 a kterou předchází různé symbolické okamžiky jeho života: ohlášení Božího království během hostin s hříšníky11, rozmnožení chlebů12, podobenství o pozvaných na svatbu13, rozhovor o živém chlebě14 atd.

V textech o poslední večeři a zvláště ve slovech ustanovení eucharistie se objevuje široké pletivo témat, která se pohybují od spásonosné zkušenosti starodávných velikonoc až k hostině moudrosti15, od prorocké výkupné smrti Jahveho služebníka až k textům, které se vztahují ke smlouvě na Sinaji a ke smlouvě nové.

Poslední večeře není jednoduše jednou z událostí Ježíšova života, ale opravdu událostí „rozhodující“ pro zachycení smyslu jeho poslání a pro vysvětlení, která dá svému životu a své smrti.

To, co Ježíš učinil během této večeře, je završením dlouhých dějin. Je to „nová“ smlouva mezi Bohem a lidstvem, která uskutečňuje to, co bylo zaslíbeno ve všech smlouvách předešlých. Je to rituální předzvěst jeho vlastní smrti a její symbolické vysvětlení. Je to závěť pro jeho církev.

Ježíš si je vědom přicházejícího utrpení. Neutíká před násilným odporem, který lidstvo projevuje při hlásání Božího království, ale přijímá jej a zevnitř jej přetváří překypující láskou. Završuje tak dar sebe sama tím, že se odevzdává se pro naše osvobození. Poslušně přijímá spásonosnou Otcovu vůli, kterou mu Duch zpřítomňuje jako pozvání a příkaz lásky.

Do eucharistického znamení Ježíš předjímá a zaznamenává oběť svého života jako daru Otce pro lidstvo. Starobylý obřad se naplní neslýchanou novostí, protože beránek, který smývá naše viny a navrací nás Bohu, je Syn učiněný tělem, soupodstatný s Otcem, který má účast na našem lidství.

Nikdy se nám nepodaří dostatečně rozjímat a adorovat tajemství lásky, ukryté v této události, jejíž šíře nás přesahuje a velkorysost zahanbuje. V této události je začátek křesťanského svátostného řádu, který obsahuje Kristovy spásné velikonoce a který umožňuje lidem všech dob a míst mít společenství s jeho láskou.

2.2 2.2. „Mé tělo dané … má krev prolitá16

▲back to top

Předcházející úvahy nám pomohly zachytit základní orientaci eucharistie ve vztahu k velikonočnímu Kristovu tajemství.

Hlavním slovem pro vyprávění tohoto tajemství, a tedy i pro křesťanské pochopení eucharistie, je slovo „oběť“. Pro současného člověka toto slovo patří do minulosti, je neužitečnou překážkou nejenom v každodenním životě, kde je běžnou praxí útěk do pohodlí, ale taky ve vztahu s Bohem. Nebereme v úvahu, že stojí za to se obětovat pro větší prospěch, a nechápeme tedy, proč něco obětovat Bohu, tím méně proč jemu přisuzovat tento postoj.

Když odhlédneme od slova, skutečnost oběti nemůžeme přejít mlčením, aniž bychom nezbavili eucharistii jejího smyslu. Proto vzbuzuje starosti jistá snaha zeslabit hlásání této pravdy a nahradit ji v kázání a katechezi prostřednictvím jiných pojmů, které jsou samy o sobě nedostatečné k vyjádření Kristova záměru tak, jak se jeví při poslední večeři a jak je chápala prvotní církev.

Mluvit o eucharistické oběti znamená na jedné straně porozumět chování, který nacházíme ve všech náboženstvích, na druhé straně pochopit Kristovu novost.

Ježíš během svého života na jedné straně odmítá určité chápání oběti, ale na druhé straně vysvětluje nejdůležitější chvíli svého poslání tím, že říká, že vydává své tělo „jako oběť“ za nás.

Ježíš odmítá takové chápání oběti, při níž člověk dělá nějaká obětní gesta k Bohu jako pokus získat si jeho božskou přízeň, ochranu nebo i výsady na základě vlastních činů, jež se Bohu přednášejí z titulu zásluhy.

Jsou různé důvody, proč je takové chování mylné. Vyjadřuje myšlenku, že Bůh nemiluje všechny svobodně a nezištně, ale jedná s lidmi na základě svých zájmů. Upřednostňuje vztah s Bohem, v němž není na prvním místě důvěrný vztah k jeho osobě, ale právní vykonávání formálních gest. Nevede člověka, aby se obrátil a vstoupil do Božího království, ale k tomu, aby se staral o vyslyšení svých bezprostředních přání u Boha.

Je-li účast na eucharistii předkládána spíše jako přikázání než jako milost, se kterou se mohu setkat, jdu-li na mši kvůli darům, které od Boha očekávám, a ne abych se setkal se samotným Darem-Bohem, pak musíme konstatovat, že i když se zdá, že je taková forma křesťanská, obsah zkušenosti v žádném případě křesťanský není.

Myšlenka oběti, kterou Ježíš ukazuje, je ve skutečnosti něco zcela odlišného, a dokonce opačného. On mluví o oběti vzhledem ke své smrti a považuje ji ne za porážku, ale za vrcholné naplnění svého poslání. Ježíšova smrt na kříži strhává masku každé představě o Bohu, která by připisovala Otci naši omezenost a náš instinkt vlastnit a oplácet.

Oběť, jednou provždy přinesená na kříži a zpřítomněná v každé eucharistii, je obětí samotného Boha, který se obětuje pro člověka v síle nezištné a nekonečné lásky. Ježíš se obětuje pro nás s úmyslem darovat nám svůj život. Dělá to nezištným odevzdáním se, které nemá jiný záměr než vyjádřit lásku svého Otce. Ve svém totálním obětování se Ježíš sám stává dokonalým obrazem této lásky.

Když tedy slavíme eucharistickou oběť, účastníme se tajemství kříže, kterým nás Kristus osvobodil od našeho strachu z Boha, jenž je důsledkem našich hříchů. Radostně se otvíráme setkání s Bohem, který po nás za svou lásku nežádá nic jiného, než naši ochotu nechat se jím milovat. Proto pojem, který definuje tuto svátost je „eucharistie“, tj. „díkůvzdání“ Bohu, který nás nezištně miluje.

Věrnost lásce k Bohu po nás bude mnohdy požadovat překonání překážek a střetnutí se s bolestným odporem našeho hříchu i hříchu druhých. I toto patří k naší účasti na eucharistické oběti. Ale nesmí se stát, abychom chápali eucharistickou oběť jako výkon náboženské povinnosti k získání Boží přízně ani abychom chápali oběť nás samých ve spojení s Ježíšem jako cenu, kterou stanovil Bůh a za kterou nám uděluje milost.

Jestliže chceme, aby účast na eucharistii byla plodná a motivovaná vírou, musíme opravit naše pokřivené vidění Kristova kříže a především spolu se sv. Pavlem hlásat radostnou zvěst, která z tohoto kříže pramení. Každá eucharistie je památkou Kristova kříže.

Meditace eucharistické oběti vytváří zejména pro nás výbornou příležitost pro obnovení naší apoštolské oddanosti jako účasti na postoji Ježíše dobrého pastýře, který zachraňuje lidi darem sebe samého. Z eucharistie skutečně naše pastorační láska čerpá dynamismus a plodnost. Dennodenně se tedy účastněme Kristovy oběti, abychom se od něj, vedeni jeho Duchem lásky, naučili každý den dávat svůj život.

2.3 2.3. „Vezměte a jezte“17

▲back to top

Prostřený stůl“ nebo „hostina“ mají dlouhou teologickou a liturgickou tradici založenou na památce večeře Páně. Vždy bude nutné, abychom dali pozor a nesoustředili její význam na sebe, jako by šlo především o přátelské setkání křesťanů. Spíše je jí třeba připisovat význam daru jako pokrmu pro život, který nám Otec dává v Kristu.

Eucharistie je milost, pozvání a událost našeho společenství se vzkříšeným Kristem a s Otcem: „Ty pro mi prostíráš stůl…, můj kalich přetéká.“18

Veškerá pedagogická příprava slavení směřuje k tomuto vrcholu prostřednictvím lítosti, chvály, naslouchání slovu, prostřednictvím víry a naší pokorné oběti. Kristus nejen dovršuje oběť lásky, ale činí nás jejími účastníky a spolustolovníky.

V celé své existenci se Ježíš představuje jako život, na němž můžeme mít účast, jako voda k utišení žízně, chléb k nasycení, jako moudrost, k jejímuž stolu lze přisednout, jako vinná réva, na kterou je možné se naroubovat. Evangelium mluví o hostině a o Dobrém pastýři, který vede své ovce ke „klidným vodám a na zelené louky“19. Toto všechno jsou náznaky tajemného společenství.

Stejně jako v řeči o chlebě v Janově evangeliu, tak i v eucharistickém slavení jsou výrazy ‚přijmout slovo‘ a ‚jíst tělo‘ v jedné linii vzájemné kontinuity a gradace. Obě dvě skutečnosti jsou darem Otce a společenstvím s Kristem.

Vzkříšený Kristus se nám v každé eucharistii prostřednictvím církve a prostřednictvím neviditelného, ale skutečného působení Ducha dává jako dar především ve slově. Moudrá slova nejen říká, ale sám je úplným a definitivním Slovem Boha pro člověka se všemi odstíny, které může mít i na úrovni lidského slova smyslu. V našem eucharistickém slavení je „sám Kristus svým slovem,“ potvrzuje Konstituce Sacrosanctum Concilium, „přítomný uprostřed svých věřících.“20

Eucharistické společenství je možné pouze pro toho člověka, kterému přijetí slova a víra otevřely dveře k lásce.

Je důležité neztratit z očí, že „on nám vysvětluje Písma (...) zejména, když nás shromažďuje při svaté večeři.“21 Naše stanovy upřednostňují tuto perspektivu, která spojuje slovo a účast na oběti: „Naslouchání Božímu slovu nachází své přednostní místo ve slavení eucharistie.“22 K jasnějšímu vyjádření apoštolského významu prohlašují stanovy FMA: „Tím, že se živíme ze stolu jeho slova a jeho těla, stáváme se s ním chlebem pro naše bratry.“23

Boží slovo je jeden z aspektů, který často při našem eucharistickém slavení zanedbáváme. Formou čtení, postojem naslouchání, vkusným vybavením či vhodným zdůrazněním je třeba Božímu slovu dát důležitost, která mu patří.

Je to nejúčinnější denní chvíle trvalé formace zvláště tehdy, pokud z ní neděláme předmět intelektuálních výplodů a studia, ale pokud se v ní – jak to naznačuje úzké spojení tohoto okamžiku s eucharistií – otvíráme k přijetí Krista a ke společenství s ním. Nečteme stránky Bible za tím účelem, abychom se informovali o věcech, které neznáme, ale abychom v nich zaslechli živý hlas Boha, který se na nás dnes a zde obrací svým slovem, aby nás osvítil a ochránil v konkrétních situacích našeho života.

Ne méně závažným motivem pro zdůraznění tohoto hlediska je důležitost, kterou má služba slova pro nás jako vychovatele a pastýře. Nikdy její význam zvláště ve vztahu k životu Božího lidu nepochopíme tak dobře jako v eucharistickém kontextu.

2.4 2.4. „Já ve vás a vy ve mě“24

▲back to top

Eucharistie, slavení Kristova vydání se Otci za lidstvo, uskutečňuje nejintenzivnější formu jeho přítomnosti mezi námi. Eucharistická přítomnost je proto nazývána „v pravém slova smyslu“25 přítomností reálnou.

Eucharistie hlásá, že velikonoce dovršily smysl vtělení Božího Syna neboli Boží záměr vytvořit s člověkem nejhlubší, stálé a prožívané společenství.

Kříž a vzkříšení nevymazaly Kristovu přítomnost z lidských dějin, ale přinesly ji do samého srdce lidských událostí právě prostřednictvím svátostného znamení eucharistie. V rozjímání o eucharistickém chlebě a víně chápeme, že Ježíš je opravdu Emanuel, Bůh s námi, který si mezi námi vystavěl svůj příbytek.

Ono živé vnímání Boží přítomnosti, které charakterizuje naši spiritualitu a které Don Bosco tolik vštěpoval svým chlapcům a spolupracovníkům, zde nachází svůj kořen a vlastní základ.

Dnes stejně jako včera se stává schopným kontemplace Boha v činnosti jen ten, kdo se naučí vidět přítomnost Boha v Kristově těle a jeho krvi.

Teprve tehdy se podle události v Emauzích otvírají oči a je poznán vzkříšený, který byl do té doby jen matně vnímán z obvyklých gest a slov. Teprve tehdy učedníci objeví kontinuitu mezi ukřižovaným a živým a pochopí neobvyklý význam Kristovy smrti. Teprve při lámání chleba začíná autentická apoštolská činnost, která se vyznačuje skutečným setkáním s Pánem a stává se hlásáním o osobně prožívaném a zakoušeném společenství s ním.

Působivým a osvětlujícím způsobem „Sacrosanctum Concilium26 a potom další texty spojují různé formy přítomnosti vzkříšeného Krista a na vrchol staví ten nečekaný způsob, v němž se Ježíš ztotožňuje s chlebem a vínem eucharistie a jenž na jeho památku slaví společenstvím apoštolů.

Ježíš je skutečně přítomen ve svém slově, v němž se daruje jako světlo a pokrm. Je přítomen také ve všech svátostech, jež jsou „síly, které vycházejí z Kristova těla, stále živého a oživujícího“27. A jsou také dílem Ducha: „Když někdo křtí, je to sám Kristus, který křtí“28, když někdo dává rozhřešení, je to Kristus, který rozhřešuje.

Kristus je přítomen v modlitbě, především v liturgii hodin. Sám Ježíš, nejvyšší prosebník ve své existenci vzkříšeného, nás vtahuje do své modlitby a umožňuje nám slavit spolu s ním chvály Otci a prosby za svět.

Kristus je skutečně přítomen ve společenství, v tom, kdo předsedá slavení29, a viditelně spojuje společenství se základem, kterým je on sám.

Po slavení pokračuje ve své přítomnosti k užitku všech těch, kteří po něm touží a hledají ho (nemocní, návštěvníci) a nemohli přijít na slavení eucharistie. Je i nadále skutečně přítomen v chudých a nemocných: „Mně jste to učinili.“30

Toto pochopení různorodé, ale jediné přítomnosti vzkříšeného dává jednotu našemu životu. Svátosti, liturgická modlitba, společenství, poslání, zkušenost bratrství, služba druhým: vše zůstává spojeno v přesvědčení, že Pán Ježíš je přítomen v každém okamžiku, jak nás on sám ujistil: „Já jsem s vámi všechny dny až do konce světa.“31

Eucharistie je svátostí jeho přítomnosti tak, jako je svátostí jeho oběti. Je svátostí, ve které se on sám staví s větší intenzitou a blízkostí na dosah našemu pohledu, naší prosbě a našemu přátelství.

Tato přítomnost není chápána jako přítomnost materiální skutečnosti, jakoby Kristovo tělo bylo uzavřené, nehybné, statické. Je naopak živé, činné, zářící. Nehostíme cizince nebo vzdáleného člověka; neděláme z něho vězně výrobku našeho řemesla. Je to sám vzkříšený, Pán vesmíru a dějin. Završuje míru lásky a vykonává nad světem vlastní spasitelnou moc, aniž je ohraničen prostorem a časem právě tak, jak to dokazoval po vzkříšení.

Toto je prvek tajemství, který musíme dlouho meditovat a kontemplovat v tichu, naplněném modlitbou a učenlivostí vůči vnitřnímu osvícení Ducha.

Eucharistická přítomnost, která se staví proti našemu pokušení zmocnit se toho božského, nám otvírá prostý a pravdivý prostor pro kontemplaci daru, kterým je Bůh sám. Kontemplovat tento Dar neznamená pouze vidět nějakou „věc“. Kontemplovat je možné jen tehdy, když se vytvoří porozumění mezi dárcem a obdarovaným. K tomuto duchovnímu porozumění s Kristem jsme pozvání tichou eucharistickou přítomností.

Na takové přítomnosti se zakládá eucharistická úcta ve svých soukromých i veřejných formách. Je třeba, abychom znovu objevili její hodnotu, která je stále předkládaná učitelským úřadem církve a příkladem nespočetného zástupu svatých. Při adoraci eucharistie se snažíme rozšiřovat svá srdce podle míry srdce Kristova. Objevíme radost z naslouchání, které si dokáže udělat čas, z radostné chvály i z důvěrné prosby za potřeby tolika bratří a sester, především tolika mladých, ať už je potkáváme nebo se s nimi třeba vůbec nikdy nesetkáme.

Papež napsal: „Božský intimní a důvěrný vztah s Kristem v tichu a kontemplaci nás nevzdálí od našich současníků, ale naopak nás učiní pozornými a otevřenými radostem a těžkostem lidí a rozšíří srdce do rozměrů světa. On nás učiní solidárními s našimi bratry a sestrami, zvláště s nejmenšími, které Pán tolik miluje32.

V tomto pohledu se obrátil s naléhavou výzvou, aby nás zatáhl do přední linie: „Vybízím kněze, řeholníky, řeholnice a taky laiky, aby pokračovali a zesílili úsilí v poučování mladých generací o významu a hodnotě adorace a eucharistické zbožnosti. Jak mohou mladí znát Pána, jestliže nejsou uvedeni do tajemství jeho přítomnosti? Tím, že se naučí slovům modlitby srdce jako mladý Samuel, budou i oni blíže Pánu, který je bude doprovázet v jejich lidském a duchovním růstu a v misionářském svědectví, jež budou muset podat během celé své existence“33.

3 3. VÝZVA KE SLAVENÍ

▲back to top

3.1 3.1. „Obdržel jsem od Pána“34

▲back to top

Neudivuje nás, že když církev, vedena velikonoční zkušeností, pochopila význam ustanovení eucharistie při poslední večeří, postavila do středu svého života a veřejné identity časté a stálé uskutečňování lámání chleba35.

Emauzská událost tedy ukazuje, že opakování eucharistického gesta je místem poznání vzkříšeného Krista, znamením novosti a pokračováním vztahu Ježíše s jeho blízkými po jeho smrti a zmrtvýchvstání. Eucharistie je nejviditelnější způsob, jak on i nadále uskutečňuje svou přítomnost mezi nimi, jak s nimi hovoří a jak je zve k nepředstavitelnému společenství se sebou samým.

Opakování gest a slov večeře Páně se stává pro rodící se církev novým způsobem přístupu k Božím tajemstvím. Není již možné přemýšlet o Bohu, aniž bychom neprošli Kristovou smrtí a vzkříšením, a tedy i eucharistií, která je jejich památkou. Není možné udělat bezprostřednější zkušenost ve vztahu se vzkříšeným Kristem, než že uznáme jeho skutečnou a živou přítomnost tam, kde se slaví „lámání chleba“.

Slavení eucharistie tak znamená, že se křesťanská komunita vzdaluje od antického kultu, že je možné nově porozumět Ježíšovu pozemskému životu ve světle velikonoc a že jeho učedníci nacházejí svou identitu jako ti, kteří „jedí jeden chléb“ a tvoří s ním „jedno tělo“.

Učení sv. Pavla Korinťanům36, které je vyjádřením první tradice, ukazuje, jak Ježíšův příkaz, který se týká eucharistie, pronikl jíž od počátku velmi hluboko do života společenství a stal se základem celé církevní zkušenosti.

Proces, který spojuje naši eucharistii s apoštolským lámáním chleba a poslední večeří Páně, je poznamenán dlouhým historickým údobím a pomalým vývojem obřadů. Ty v sobě zahrnují vlivy i bohatství různých dob a zeměpisných oblastí. Vývoj eucharistického ritu je v úzkém vztahu s historickým putováním Božího lidu, který se zrodil z eucharistie a v ní vyjadřuje svůj vztah k Pánu.

Nepřekvapuje nás tedy citlivá pozornost, s níž církev uchovává Ježíšova gesta a slova tím, že je umísťuje do středu svého nejkrásnějšího slavení a že je předává s věrností a starostlivostí z generace na generaci. Pochopíme také, proč křesťanská společenství – i tajně v dobách pronásledování – považovala za důležité slavit eucharistii ne jakýmkoliv způsobem, ale stejným způsobem jako univerzální církev, která jim neviditelně pomáhala. V eucharistii je opravdu obsaženo všechno dobro Božího lidu: milost, jednota, dějiny i poslání.

Přes všechny obměny vnější formy ritu, které jsou však zakotveny v neměnné podstatě gest a vyprávění poslední večeře, je zde význam, který nám nesmí uniknout.

Eucharistie je „slavením“ neboli obřadem, jehož viditelným činitelem je komunita věřících se svým předsedajícím pastýřem ve spojení s biskupem a papežem. Eucharistické slavení tedy již ze svého bezprostředního hlediska staví do popředí komunitní strukturu církve.

Eucharistie není charakterizována prvky soukromého úkonu jednotlivce či náhodné skupiny, ale naopak vykazuje charakteristické rysy působení společenství, které volá k odpovědnosti život církve v jeho celistvosti.

Nemůžeme si nevšimnout, jak je toto všechno důležité právě v době poznamenané silnými individualismy, které se někdy projevují v každodenní zkušenosti našeho bratrského života. Slavení eucharistie nás však bezprostředně staví do vztahu s druhými. Slavení eucharistie je možné jenom díky nepřetržitosti apoštolského úřadu a díky příslušnosti k společenství církve. V „památce“, v podstatném okamžiku slavení a obřadu jsme spojeni se všemi církvemi světa i s učedníky, kteří se od poslední večeře vystřídali až po dnešní dobu.

Už jenom ta skutečnost, že se shromažďujeme ke slavení, je velkým činem víry. To, co nás uvádí v pohyb, není výsledkem našeho plánování či naší kalkulace, ale je to vědomí, že všichni společně máme jako společenství učedníků projevit poslušnost Ježíšovu příkazu.

Pozorujeme-li liturgické slavení hlouběji, všimneme si, že kromě toho, že je vyjádřením víry církve, je ještě radikálněji vyjádřením a zviditelněním působení Ježíše Krista. Liturgická gesta mají smysl jen tehdy, když odkazují na to, co on sám dnes koná naším prostřednictvím. Hlavní osobou liturgického úkonu je on a celý obřad ve své kráse a jednoduchosti směřuje k tomu, aby zazářila právě jeho božská přítomnost.

Nepoměr, který existuje mezi jednoduchostí liturgických gest a velikostí v nich obsažených tajemství, a dvojí epikleze (vzývání Ducha) nad dary a nad shromážděním při slovech ustanovení v eucharistické modlitbě, nám každodenně připomínají, že to nejsme my, kdo působí svátost a její spásonosnou účinnost. To, co se v ní uskutečňuje, přichází z výsosti. Proto se při naší celebraci snažíme vyvarovat všeho toho, co by mohlo vzbudit dojem našeho autonomního protagonismu, který se odvrací od toho podstatného.

Především kněží si musí často uvědomovat, že jejich předsednický úkol není autoritativní úkon nad eucharistií, ale služba zastupovat Pána podle směrnic církve. Kdo by si myslel, že může svévolně stanovovat obřad a rozhodovat o něm ve jménu obdržené služby, ukazoval by tak na své velmi klerikální chápání ministeria, jež připisuje subjektivnosti kněze normativní úlohu pro celé společenství.

Před tímto pokušením, které se tolika způsoby může vtírat do našeho nitra, musíme obnovit radost z toho, že můžeme darovat ruce, smysly a hlas k činnosti toho Druhého. On v naší připravenosti zastupovat ho nachází prostor pro zpřítomnění své osobní iniciativy lásky. Jinými slovy: my služebníci předsedáme eucharistii „in persona Christi“ (v osobě Krista). Nemáme žádnou magickou moc spoutat božskou přítomnost. Máme pouze úkol učinit zjevným tu událost, v níž ve své nezištnosti přichází Kristus, aby se dobrovolně zpřítomnil mezi námi.

3.2 3.2. „Jste tělem Kristovým“37

▲back to top

„Chceš-li pochopit Kristovo tělo, naslouchej apoštolovi, který říká věřícím: Vy však jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd (1 Kor 12,27). Jestliže tedy jste Kristovým tělem a jeho údy, na Pánův oltář je pokládáno vaše svaté tajemství: své svaté tajemství obdržíte. Na to, co jste, odpovídáte „amen“ a odpovědí to potvrzujete. Poslouchej dobře: „Tělo Kristovo“, a odpověz: „Amen“. Buď (skutečně) Kristovým tělem, aby „amen“ bylo pravdivé!“38.

Tento text sv. Augustina nás uvádí do dalšího aspektu, kterým se chceme zabývat: eucharistie jako svátost, která vytváří církev.

Často jsme slyšeli větu: „Církev slaví eucharistii a eucharistie vytváří církev.“ Obě se rodí a rostou společně. Eucharistie shromažďuje církev a činí ji viditelnou. To se uskutečňuje každou neděli ve všech kostelích. Ale eucharistie vytváří především vnitřní skutečnost církve tak, jak to činí jídlo přijaté naším tělem. Posiluje v církvi vědomí toho tajemství, na kterém stojí její existence.

Slavení eucharistie nemá cíl samo v sobě ani nemá zůstat uzavřeno v čase a prostoru slavení. Má se stát pramenem onoho lidství, které žije ve společenství lásky s Ježíšem a v jeho nasazení pro království. Chléb a víno přinesené na oltář jsou proměněny v Kristovo tělo a krev, aby se všichni, kdo se s užitkem účastní tohoto tajemství, stali jedním tělem v Kristu. Svým „amen“ eucharistickému tělu říkáme také „amen“ tělu církve. Věříme, že je skutečné a chceme se stát jeho částí podle podmínek, které vyžaduje jeho přirozenost.

Z této pravdy pramení duchovní tradice, která chápe eucharistii jako svátost lásky, jednoty a bratrského společenství.

Nikomu z nás jistě neunikne význam této pravdy pro náš každodenní život a pro naši pastoraci. Ona nás učí, že neexistuje jiný způsob, jak vytvořit společenství mezi lidmi a jak se postavit proti rozkladné logice hříchu, než že se vstoupí do nové smlouvy eucharistie. V ní nám dobrotivá a přijímající blízkost Boha dovoluje otevřít se sobě navzájem, uznat a přijmout naše odlišnosti jako dar a mít k sobě navzájem úctu jako k bratřím ve vzájemné službě.

Ve světle eucharistie se budování království, církve a našeho bratrského života nejeví jako nadlidské dílo naší dobré vůle, ale jako ovoce Pánových velikonoc, které se před námi zpřítomňují, abychom k nim kráčeli a nechali se jimi proniknout.

Všechny nedávné dokumenty o řeholním životě zdůrazňují tuto skutečnost a zvou nás k intenzivnímu znovuobjevení eucharistického zdroje společného života. Tak například dokument o bratrském životě ve společenství připomíná: „Je to eucharistie, slavená a adorovaná, „vrchol a zdroj“ veškeré činnosti církve, na níž je budováno společenství duší, jež je předpokladem pro každý růst v bratrství“39, a pokračuje citací koncilního textu: „Zde musí začít každá výchovy k duchu společenství“40.

3.3 3.3. „Tvou smrt zvěstujeme“

▲back to top

Protože má eucharistie důležité místo v počátcích církve, má je i v počátcích poslání církve. Již Druhý vatikánský koncil s autoritou učil, že „všechny svátosti, tak jako všechny církevní služby a apoštolátní díla jsou úzce spojeny se svatou eucharistií a jsou jí podřízeny“41 takovým způsobem, že se stává „pramenem a vrcholem veškeré evangelizace“42.

Nedávejme těmto tvrzením jen nějaký neurčitý a málo přesný význam, ale snažme se pochopit jejich skutečný dosah pro náš duchovní a apoštolátní život.

Říci, že se naše poslání rodí z eucharistie, znamená uznat, že naše výchovné a apoštolské jednání je účastí na poslání Ježíšově.

Právě tuto účast nesmíme považovat za samozřejmou ani za v podstatě jistou jenom na základě toho, že jsme se zasvětili. Evangelium velmi vytrvale připomíná, že je možné být na Pánově vinici, a přitom nepracovat podle jeho úmyslů a v jeho službě.

Objevit, že k naší identitě patří být poslán vzkříšeným Kristem, je ovocem dlouhého procesu apoštolského zrání. Toto zrání je poznamenáno očišťováním motivů, které nás vedou a orientují k stále hlubšímu odevzdání se požadavkům Božího království. Právě toto odevzdání sebe sama tvoří pravou podstatu poslání a odlišuje dobrého pastýře, který dává život za ovce, od námezníka, který zdánlivě dělá mnoho věcí, ale své stádo nemiluje.

Bez nezištné oddanosti z lásky k Bohu a bratřím neexistuje křesťanské poslání a evangelizace. Tato láska se rodí z eucharistie, protože je účastí na Kristově poslání, které vrcholí na kříži a které je v současnosti zpřítomněno Duchem svatým ve svátostném úkonu.

Vyjádření našich stanov, podle něhož „salesiánský duch nalézá svůj vzor a pramen v srdci samotného Krista, apoštola Otce“43, nachází své vrcholné uskutečnění právě v eucharistii. V ní nás srdce Krista, který je poslán Otcem a který je pravým misionářem království, připodobňuje sobě a činí nás svými apoštoly. Nemůžeme být apoštoly mezi mladými, nejsme-li při eucharistickém slavení učedníky, kteří dokáží jako Jan při poslední večeří položit hlavu na srdce svého Mistra.

4 4. VÝZVA K OBRÁCENÍ

▲back to top

Když se s tím, co jsme doposud řekli, přiblížíme k salesiánské spiritualitě, vybaví se nám v mysli prosté obrazy a stručné obraty: tři pobožnosti, pilíře preventivního systému, sen o dvou sloupech.

Obecné slogany, i když obsahují jasná poselství, mohou zůstat neúčinné, a dokonce nepochopitelné, pokud se je nepodaří přenést do našeho každodenního života.

Krátké shrnující myšlenky, ve kterých Don Bosco předal své rodině své eucharistické přesvědčení, byly výsledkem jeho duchovní zkušenosti a dlouhé pedagogické praxe.

4.1 4.1. Don Bosco, eucharistický člověk

▲back to top

Don Lemoyne píše: „Mnozí potvrzují to, co jsme my ostatně zakoušeli každý den. Tolikrát jsme byli účastni na jeho mši a v těch chvílích se nás vždy zmocňoval líbezný pocit víry, když jsme pozorovali jeho zbožnost, jež vyzařovala z celého jeho vystupování, jeho přesnost ve svatých úkonech, způsob pronášení slov a pomazání, které doprovázelo jeho modlitby. A povzbudivý dojem, který jsme zakusili, se už nikdy nesmazal.“44

Eucharistické slavení tedy podle těchto slov bylo tak intenzívní zkušeností, že se projevovalo i navenek, strhávalo všechny a zanechávalo v nich nejen vzpomínku, ale i přání osobně přijímat eucharistii.

Vrcholy intenzivního prožívání, ke kterým Don Bosco v eucharistickém slavení dospěl a které byly někdy doprovázeny mimořádnými jevy, nebyly náhlými a izolovanými událostmi, ale byly výsledkem dlouhé cesty, jež se vyznačovala vnitřní přísnou kázní a osvědčovala se věrností.

Víme, jak Don Bosco obklopoval eucharistické slavení ovzduším tichého soustředění, které on sám respektoval a vštěpoval druhým. „Přikazoval, aby po večerních modlitbách až do rána po mši už nikdo nemluvil. Mnohokrát se nám stalo, že jsme ho ráno potkávali, když sestupoval z pokoje a odebíral se do kostela. V tu chvíli na náš pozdrav odpovídal úsměvem, nechal si políbit ruku, ale nikdy nepromluvil. Tak byl usebraný, když se připravoval na mši.“45

Don Bosco, který byl schopen neustálé činnosti i výbušné radosti, se před eucharistickým tajemstvím jeví jako člověk rozjímavého ticha, kterým obklopuje svátostné setkání s Kristem.

Měli bychom rozjímat nad tímto jeho postojem. Mlčení není vnějším prvkem či zbožným projevem eucharistie, ale právě její podstatnou částí, která odkazuje na její tajemství. Přivádí do tichých nocí, v nichž při ponoření do modlitby dozrávalo Ježíšovo poslání. Zvláště však přivádí k tichu oné noci, v níž se zrodila eucharistie a jíž Ježíš v Olivové zahradě vtiskl znamení synovské oběti Otci. Přitom se mu do ní nepodařilo zapojit unavenou a roztržitou společnost učedníků, kteří měli krátce předtím účast na eucharistických prvotinách večeře Páně.

Život, který je tak často uspěchaný a poznamenaný dny naplněnými apoštolátními povinnostmi, nutně potřebuje toto obnovující mlčení. To se zároveň stává podmínkou pro to, aby se slavení nestalo vnější formalitou, která by nás potom učinila neschopnými naslouchat Božímu slovu a prožívat společenství s Pánem.

Důležitost, kterou Don Bosco připisoval přípravě na eucharistii i díkůčinění po ní, je taková, že ve své závěti vydané r. l884 vyčítá sám sobě: „Musím se omluvit, jestliže někdo zpozoroval, že jsem se vícekrát jen příliš krátce připravoval na mši svatou nebo příliš krátce konal díkůčinění po ní. Byl jsem k tomu určitým způsobem donucen množstvím osob, které mě obklopovaly v sakristii a braly mně tak možnost modlit se jak před mší svatou, tak po ní.“46

Když srovnáme tato slova s tím, co víme o úrovni jeho vnitřního života, zůstáváme zmateni tímto vyznáním a ptáme se, zda opravdu známe duchovní učení svého zakladatele a zda je bereme vážně.

4.2 4.2. Originální pedagogika

▲back to top

Osobní zkušenost a kněžský vhled do duše mladých vedly Dona Boska k vypracování mystagogie neboli uvedení do eucharistického tajemství.

Na jednom místě Memorií, kde vzpomíná na svoje první svaté přijímání, zdůrazňuje některé prvky duchovní pedagogiky, kterou bude uskutečňovat celý svůj život a nabízet svým chlapcům.

Don Bosco vypráví, jak díky zájmu matky mohl jít k prvnímu svatému příjímání o rok dříve než jeho kamarádi. Mezi řádky se objevuje myšlenka tohoto duchovního učitele mladých formulovaná ve spisku Preventivní systém: „Jako moru je třeba se chránit mínění těch, kteří by rádi odložili první svaté přijímání na dobu, kdy už bývá pozdě [...] Jakmile dítě dovede rozeznat chléb (svátostný) od chleba (obyčejného) a má dostatečné znalosti, nemá se už hledět na věk a nebeský Král má přijít vládnout do té požehnané duše.“47

Je zde dále opakované naléhání na ovzduší usebranosti, s kterou se tato událost odehrála: „Moje matka mně se snažila více dní pomáhat. [...] Doma mě vedla k modlitbě a četbě dobré knihy. Dala mně rady, které snaživá matka považuje za vhodné pro svoje synáčky. Onoho rána mě nenechala s nikým mluvit, doprovodila mě k oltáři a se mnou vykonala přípravu i poděkování [...]. V ten den nechtěla, abych se zabýval jakoukoliv fyzickou prací, ale abych ho celý využil ke čtení a k modlitbě.“48

Se stejnou naléhavostí zdůrazňuje Don Bosco vztah mezi eucharistickým přijímáním a svátostí smíření, ke které ho jeho matka nejen povzbuzovala, ale také připravovala radami o upřímnosti lítosti a předsevzetí, které později vychovatel Don Bosco předával svým hochům.

Konečně je zde poukázáno na novost života, s kterou je svátostná zkušenost spojena, i na její duchovní plody. Matka Markéta říká: „Ó drahý synu, byl to pro tebe velký den. Jsem přesvědčena, že se Bůh opravdu zmocnil tvého srdce. Slib mi nyní, že uděláš to, co můžeš, abys ses uchoval dobrým až do konce života. V budoucnu choď často k přijímání, ale dej si dobrý pozor, abys nepřijímal svatokrádežně.“ A Don Bosco jako dobrý vypravěč vysvětluje: „Rady zbožné matky jsem vzal jsem na vědomí a snažil jsem se je uskutečňovat. Zdá se mi, že od toho dne se v mém životě něco zlepšilo, zvláště v poslušnosti a podřízenosti vůči druhým, což mi dříve bylo velmi odporné [...].“49

Není těžké vyčíst z těchto stránek zkušenost vychovatele. Zatímco prvním salesiánům vypráví o svém vlastní životě, zdůrazňuje přitom takové chování a úsilí, kterým připisuje trvalou hodnotu.

Podrobná analýza textu by odhalila velmi významné prvky duchovního „slovníku“ našeho zakladatele. Nám však stačí, když zachytíme jen některé výchovné prvky.

Prvním prvkem je intenzivní symbolický náboj a silný existenční dopad, kterými je účast na eucharistii doprovázena. Don Bosco se záměrně pozastavuje u způsobu, kterým mu matka Markéta představila událost jeho prvního přijímání: První přijímání není v životě něčím samozřejmým či téměř automatickým, ale rozhodující zkušeností, v jejímž světle dostávají rozhodnutí a denní úkoly svůj směr. To uskutečňoval na Valdoku pomocí moudrých výchovných a pastoračních způsobů, které byly v ovzduší svobody zaměřeny na to, aby nabídly eucharistii jako hlavní a důležitý okamžik života oratoře. Z tohoto zaměření, kterému nescházelo plno nadšení a které bylo schopno vzbudit očekávání i přání, vyplývá velká část účinnosti Don Boskovy výchovné metody.

I nám se zde naskytuje důvod k zamyšlení. Přivádí nás k otázce, zda má naše pedagogika onu jasnost cílů a onen citový dopad vzhledem k eucharistickému tajemství, bez čehož není možné pochopit postavu Dona Boska. První podmínkou k objevení bohatství svátostného Kristova tajemství, i když ne podmínkou jedinou, je prostředí, které se při nadšeném slavení vytváří, a skupina vychovatelů, jež je takto prožívá. Platilo to pro první církev, pro Jana Boska chlapce i pro Dona Boska vychovatele. Jen za této podmínky to bude moci platit také pro nás.

Upřímně uznáváme, že první příčinou těžkostí naší eucharistické pastorace může spočívat právě, i když ne nezbytně, v eucharistické ochablosti našich společenství a našich prostředí. Kde je eucharistie hlavní oporou každodenního života, který je prozářen vírou a inspirován radostnou důvěrou, tam již eucharistická pastorace našla svůj nejhlubší zdroj.

Druhým prvkem, který je úzce spojen s prvním, je důležitost osobní pedagogiky, která nepřivádí chlapce a mladého člověka k rituálnímu, ale k vnitřnímu setkání s eucharistií. V charakteristické zkušenosti chlapce Jana Boska ho matka Markéta vede cestou, která v zásadě obsahuje prvky prvokřesťanského katechumenátu. Aniž to matka Markéta věděla, vynášela ze své pokladnice moudrosti a víry ty prvky, které církev vždy považovala za nutné k tomu, aby byla svátost účinná, a které Don Bosco nesčetněkrát označil slovem „příprava“: Eucharistie je účinná, když je připravená. Příprava však nespočívá v nějaké technice nebo mimořádných prostředcích, ale v modlitbě, odpovědnosti, očišťování a v poučení odpovídajícím věku.

I zde nacházíme podněty k zamyšlení pro naši pastoraci. Ta může být v nebezpečí, že přecení technické prostředky, jež by učinily slavení „zajímavějším“, a podcení vnitřní přitažlivost, jež je v srdcích probouzena Duchem ve chvílích, kdy se tato srdce otvírají modlitbě a zapojují se do boje proti zlu.

Působení milosti nemůžeme žádným způsobem nahradit, protože je to dílo Ducha, který přesvědčuje niterně a který přivádí do celé pravdy. Svátostná příprava spočívá především v tom, že pomáhá lidským srdcím, aby se otevřela tomuto působení, osvobodila se od hříchu a naučila se vychutnávat krásu duchovního života.

Bylo by možné napsat ještě mnoho stránek, které mohou osvětlit vztah Dona Boska k eucharistii. Stačí připomenout Janovu seminární formaci v Chieri, začátky jeho kněžské služby, nádherné stránky jeho slůvek na dobrou noc či jeho snů (jeden za všechny – sen o dvou sloupech), v nichž je možné nalézt stálý a zřejmý odkaz na „Ježíše svátostného“. Stačí připomenout životopisy jeho hochů, v nichž je ukázán vývoj svátostné pedagogiky, jejímž ovocem je eucharistická extáze Dominika Savia. Jedná se o souhrn prvků, které dokazují účinné uskutečňování programových slov: „Častá svátost smíření, časté přijímání Nejsvětější svátosti a každodenní mše svatá jsou sloupy, na kterých musí spočívat budova takové výchovy, ze které chceme vyloučit hrozby a rákosku.“50

4.3 4.3. Eucharistie a „da mihi animas“

▲back to top

Již z předcházejících krátkých náznaků je patrné, jakou důležitost má eucharistie v myšlení Dona Boska a tedy i v původní spiritualitě, kterou musíme věrně předávat naší době.

Prvek, který však nejvíce odhaluje, do jaké míry eucharistie ovlivňuje život Dona Boska, a tedy i náš život salesiánů, je konfrontace s pastorační láskou, kterou on vyjádřil heslem „Da mihi animas, cetera tolle“.

Tato slova, která jsme mnohokrát opakovali a přijali za svá, jsou Don Boskovou nabídkou a cestou, jak se připodobnit Kristu, který obětuje Otci svůj život za spásu lidí. Abychom tato slova hlouběji pronikli, zopakovali je s větším přesvědčením a účinně je přetlumočili do každodenního života, musíme je promeditovat ve světle eucharistie jako podobenství o dobrém pastýři.

Umístíme-li „da mihi animas“ na pozadí eucharistie, nebude se nám jevit ani jako nějaké motto, ale spíše jako modlitba, která je ozvěnou Ježíšovy kněžské modlitby při poslední večeři: „(Otče,) byli tvoji a mně jsi je dal. [...] Pro ně posvěcuji sebe samého.“51 Je to vrcholné vyjádření našeho dialogu a vztahu s Bohem. Pomáhá nám překonat rozdělení mezi prací a modlitbou, které v životě ne vždy dokážeme vyloučit.

„Da mihi animas“ je především uznání, že hlavním protagonistou a činitelem poslání je Bůh. Uvádí nás do apoštolské služby bratří, která prochází přes prosbu obrácenou k Otci. Říci „dej mi duše“ znamená nejdříve vzývat působení Pána, odevzdat se jeho starostlivé lásce a dát prostor jeho iniciativě spásy.

Tak se v nás obnovuje přesvědčení Dona Boska a velkých apoštolů všech dob, kteří vždy upozorňovali na to, že pohyb lásky směrem k druhým i energie, které jsou v nás vyvolány, přicházejí od Boha a že se tedy na Boha musí napojit naše činnost ve všem a ke všemu.

Takový byl i Ježíšův postoj. On považoval svůj život za poslání, které mu bylo svěřeno Otcem. Svou eucharistickou oběť nám zanechal jako dar Otce, který „tak miloval svět, že nám dal svého Syna“52.

Uznáme-li tuto Otcovu iniciativu, dostává „da mihi animas“ charakter pokorné a odvážné modlitby. Žádáme Otce, aby z nás učinil místo, odkud se šíří jeho království, které je schopné přitáhnout duše ke Kristu a tedy i ke spáse. Jedná se o velmi zvláštní prosbu, kterou můžeme přednášet, protože víme, že odpovídá Božímu srdci, které chce plně a aktivně zapojit lidi do svého plánu lásky. Tuto prosbu přednášíme s vírou, s odvahou a s vědomím, že nechceme „duše“ pro své uspokojení, ale proto, abychom jim mohli sloužit s pokorou a oddaností.

Taková modlitba nám s sebou přináší trpělivý proces připodobňování se Kristu. Jen z jeho úst nezní modlitba „da mihi animas“ domýšlivě, protože on, vyvýšený ze země, může všechny přitáhnout k sobě. Víme, že Ježíš s námi chce v eucharistii tuto lásku sdílet. Právě tato láska ho přivedla k velikonočnímu vyvýšení na kříži, a učinila ho tak tajemným středem, jenž přitahuje.

Tímto způsobem eucharistie vrhá světlo na druhý prvek „da mihi animas“. Když Don Bosco vysvětluje své heslo slovy „usiluj o to, aby tě druzí milovali“, nevybízí své spolupracovníky jen k rozvoji přirozených darů sympatie, které jsou ve výchovném prostředí velmi důležité. Daleko hlouběji však od nich vyžaduje, aby sdíleli životní styl, kterým se Kristus „snažil být milován“, tedy styl každodenního darování sebe sama.

Je to pouze evangelní láska, jež čerpá z Kristova srdce při přijímání jeho těla a jeho krve, která může dát vychovateli pravou duchovní autoritu. Autoritu, která je očištěna od forem protagonismu a od zajetí sympatií a která je svobodná k tomu, aby vyzařovala mezi mladými kouzlo, jež v sobě mají Boží lidé.

Proto je „da mihi animas“ doplněno „cetera tolle“. Není možné mít účast na výkupné Kristově činnosti, aniž bychom tomuto úkolu všechny nepodřídili své další zájmy a přání. Heslo Dona Boska tak chápeme jako modlitbu oběti, která při napodobování Ježíšovy kněžské modlitby nevylučuje z vlastního sebedarování žádný životní prostor: čas, přátelství, odbornost.

„Cetera tolle“ se vztahuje na všechno. Je to totální darování se, tak jako eucharistie. Don Bosco to převedl do velmi konkrétních slov a činů: slíbil Bohu, že bude do posledního dechu patřit mladým. A opravdu to tak bylo. Svátostná účast na Kristově oběti vede ke ztotožnění se s jeho apoštolskými postoji a jeho velkorysým odevzdáním se pro požadavky Božího království.

Zvu vás k tomu, abychom každodenně při eucharistii obnovili osobní modlitbu „Da mihi animas, cetera tolle“. V intimním rozhovoru s Pánem se tato slova zabarví tisíci odstíny, získají v našem nitru novou životní důležitost a přemění se v onu „neúnavnou pracovitost, posvěcenou modlitbou a sjednocením s Bohem, jež má být poznávacím znakem synů svatého Jana Boska“53.

4.4 4.4. Cesta v našich společenstvích

▲back to top

Výše rozvinuté úvahy nám v mnohém napovídají, jak toto všechno využít zejména pro naše salesiánské komunity.

Eucharistie je ve své podstatě společným slavením, na kterém se podílí jednotliví křesťané jako členové Božího lidu a tedy každý z nás jako člen společenství. Společenství je subjektem, nositelem slavení eucharistie.



První stezka, po které bychom se měli vydat, se týká okamžiků slavení v komunitách. Jde o to znovu objevit lidský a duchovní význam společného slavení a znovu z něho vyvodit důsledky pro život.

Před nebezpečím života, který by byl prožíván v rozptýlenosti srdce a v individualistickém vykonávání povinností, nás eucharistické slavení přivádí k samé podstatě. Požaduje od nás, abychom Kristovu památku slavili společně, a prostřednictvím svátosti nám nabízí účast na jeho lásce.

Každé společenství bude vědět, jakým viditelným způsobem má zdůraznit význam eucharistie: např. vhodnější dobou ke slavení, aktivnější účastí, pečlivější přípravou, konkrétnějším vztahem ke každodennímu životu.

Je nutné znovu objevit způsob slavení, aby měl pravou liturgickou důstojnost. Je třeba věnovat pozornost vyjadřovací schopnosti gest, důstojnému předčítání Božího slova a eucharistických modliteb, kráse zpěvu a vybavení prostoru, respektování chvil ticha. V tom všem se uskutečňuje naše otvírání se tomu Druhému, který má být vnímán, přijímán, naslouchán a meditován ve víře a jehož Boží přítomnost ospravedlňuje naši starost o všechny jednotlivosti i naši velkorysost v liturgickém úsilí.

Mladí jsou obzvlášť citliví na pravost symbolických gest, kterými liturgie oplývá. Často si udělají lepší představu o naší víře, když sledují upřímnost a kvalitu našeho slavení eucharistie, než když poslouchají naše projevy.

V tomto kontextu bychom si mohli dát jako předsevzetí, že zhodnotíme význam koncelebrace všech členů komunity aspoň jednou týdně při komunitním dnu, že také promyslíme častější společnou eucharistickou adoraci, která obnovuje souhlas víry ke Kristově přítomnosti Krista mezi námi i naši modlitební pozornost k této přítomnosti. Předsevzetím může také být, že budeme věnovat zvláštní péči nedělní a slavnostní liturgii prostřednictvím společných úvah nad Božím slovem, které bychom měli sdílet s mladými a lidmi.

Bylo by krásné, kdyby se, jak k tomu již na mnoha místech dochází, komunitní slavení eucharistie otevřelo mladým, s kterými chceme tvořit jednu rodinu. Obohatilo by to naše shromáždění mladistvou svěžestí a mladým by napomohlo k tomu, aby udělali cenné zkušenosti vnitřního života a duchovního sdílení.

Všichni máme zkušenost ze slavení, při kterých se zdá, že gesto a slovo získávají svůj úplný význam. I nezaujatý návštěvník vnímá jednotu srdcí a duší. Jindy se bohužel zakouší atmosféra zcela odlišná: nedokonalé sjednocení srdcí, oddělení obřadu od života, pochybné eucharistické prožívaní.

Stanovy nám říkají: „Eucharistie je denně ústřední událostí každé salesiánské komunity, která ji prožívá jako svátek v živé liturgii. Komunita v ní slaví velikonoční tajemství a přijímá tělo obětovaného Krista, aby se v něm vytvářela jako bratrské společenství a obnovovala své apoštolátní závazky.“54



Druhá stezka, která se nám nabízí, je viditelné spojení mezi eucharistií a bratrským životem.

Meditovali jsme nad tím, jak se z eucharistie rodí církev, zkušenost společenství mezi lidmi v Kristově jménu i zvěstování Božího království, které je přítomné v dějinách. Vyvoďme z toho praktické důsledky, které nejsou automatické, ale vyžadují velkorysé zapojení každého.

Nemá smysl o eucharistii mluvit a zejména ji slavit, jestliže se komunity nesnaží překonat napětí a rozdělení, které mohou prodělávat. V tom musíme být ryzí a autentičtí. Víme, že se musíme konfrontovat s biblickým učením, které nenechává prostor pro polovičatost a kompromisy.

Může být užitečné, abychom si osobně i společně v komunitě přečetli text 10. a 11. kapitoly Prvního listu Korinťanům, ve kterých sv. Pavel zdůrazňuje, že eucharistie je neslučitelná s rozdělením, vzájemnou uzavřeností či jakýmkoliv individualismem. Jak říká apoštol, „každý ať zkoumá sám sebe“55. Ať se tím, že si uvědomíme, že existuje jediný chléb, aby všichni tvořili jedno tělo, vyloučí zneuctění Pánovy svátosti.

Přijímání svátosti nás nepřivede k životnímu společenství s Kristem, jestliže vylučujeme bratry ze své úcty a svého jednání, jestliže uchováváme nevraživost a nepřispíváme k vytváření bratrství. Eucharistie existuje, protože se milujeme, odpouštíme si a protože dovolujeme Pánu budoval dům, v kterém chce přebývat. A eucharistie existuje, abychom se milovali, odpouštěli si a dovolili Pánu budoval jeho dům.

V eucharistické modlitbě po vzývání Ducha, aby se chléb a víno staly Kristovým tělem a jeho krví, prosíme Ducha svatého, aby silou svátostného působení sjednotil i nás v jedno tělo. Bratrská láska a eucharistie jsou dvě znamení, která nelze oddělovat. Schází-li první, dochází ke „lži svátosti“. Neprožívá-li se eucharistie, láska ztrácí své dimenze a je odříznuta od svého zdroje. „Pane, učiň, abychom z účasti na tak velkém tajemství načerpali plnost lásky a života.“56 Kéž jsou tato slova intenzivním vyjádřením našich tužeb a pravdivým úkonem naší vůle.



Třetí stezkou, kterou je třeba prozkoumat, je osobní, niterný a přesvědčivý vztah k tajemství eucharistie.

„Podaří se nám vytvořit společenství modlitby, jestliže se každý z nás stane mužem modlitby.“57 Toto tvrzení, které naše stanovy vztahují všeobecně na náš život modlitby, platí zvláštním způsobem o eucharistii.

Bude především nezbytné, abychom zráli v hlubokém poznání této svátosti. Možná proto, že jsme zabráni do každodenních naléhavých výzev, jsme již několik roků nečetli žádný odborný a hodnotný teologický spis o eucharistii. Důsledkem toho pak slábne jak naše chápání tajemství, tak naše vnitřní motivace. Světový eucharistický kongres v rámci Jubilea nám jistě nabídne mnoho materiálů a podnětů, které se nesmí stát jen předmětem pozornosti odborníků.

Znovu musíme objevit Don Boskovo učení, tj. syntézu, „zářivou souhru“58 mezi modlitbou a sjednocujícím apoštolským úsilím v „da mihi animas“. To, co hledáme v modlitbě a pastorační činnosti, je jediná věc: účast na Kristově lásce, kterou nám zpřístupňuje eucharistie.

Je tedy důležité, aby každý z nás využil příležitosti, kterou nabízí Jubileum, a navrátil se k nejhlubším kořenům vlastního povolání a k vědomému obnovení této pastorační lásky pro mladé, která charakterizuje naši spiritualitu.

Na této cestě se však musíme vyhnout riziku iluzí. Syntéza práce a modlitby spojená v jediném pohybu lásky k Bohu a bratřím není cílem, kterého lze dosáhnout jakoukoli cestou. Tajemství eucharistie není pouze inspirujícím motivem, ale v první řadě a především nezbytným momentem, v němž se ve spojení se srdcem Kristovým tvoří a formuje kontemplativní a apoštolské srdce. Mezi eucharistickou praxí a úspěšným apoštolským sjednocením existuje vztah příčina – důsledek, který nemůže být převrácen.

Bylo by proto naivní domnívat se, že je možné stát se velkorysými a nezištnými ve službě mladým, kdybychom zanedbali pěstování hluboké eucharistické úcty. Kde schází intenzivní vztah k eucharistii jako středu křesťanského života, tam nemůže být kontemplace ani apoštolát, protože buď společně existují nebo společně zanikají.

Ptejme se tedy, co můžeme osobně více udělat proto, abychom odpověděli na Kristův příkaz: „To čiňte na mou památku.“59 Na poli osobních forem eucharistické úcty ponechává naše tradice mnoho prostoru pro iniciativu každého. To však neznamená, že požadavek není tolik intenzívní a že je jakýkoliv postoj stejně plodný.

Syn a duchovní žák Dona Boska si umí každý den najít chvíli ticha před eucharistií ať už v tradičním smyslu „návštěvy“ svátostného Krista nebo v jiných vyjádřeních pravé adorace a komunikace.

4.5 4.5. Výchovný proces s mladými

▲back to top

Bude-li naše osobní a společné úsilí o znovuobjevení eucharistie opravdové, přinese bohaté pastorační ovoce.

Výzvy dnešní doby nás téměř nutí k tomu, abychom opět sjednotili teologické poznání, duchovní život a pastorační praxi.

Společné přesvědčení a zkušenosti nás nutí uznat, že pastorační činnost není více či méně dobře vypracovanou technikou ve službě evangelia. Je to spíše svědectví života, které pramení z hlubokého společenství s Kristem. Čím více je toto společenství s ním intenzivní a trvalé, tím se každé naše slovo a každá činnost stávají jasnějším znamením příchodu jeho království.



První oblast, kde je to třeba v pastoraci aplikovat, je výchovná komunita. Obnovená pozornost k eucharistii povede k plánování v duchu evangelia. Láska má svůj specifický způsob vidění, hodnocení a reagování v situacích a pastoračních výzvách. Má vlastní oči, inteligenci, tvořivost, prozíravost a nemůže být žádným způsobem nahrazena. Jsou to věci, které známe, ale musíme si je neustále opakovat, abychom se vyhnuli nebezpečí, že v naší apoštolské činnosti budeme používat způsoby organizace a uspořádání, které neodpovídají logice a jednání Božího království.

Eucharistie nám například říká, že křesťanská komunita nemůže uspořádat vlastní život víry jen podle modelu nějakého podniku. A týká se to různých stránek – od motivací jednání až ke stylu vztahů, od kritérií pro rozhodování až ke způsobu zastupování, od typu autority až k formám ekonomického řízení. Království má svou vlastní dynamiku a nezaměnitelnou logiku věcí. Musíme překonat pokušení, že by tato dynamika a logika byly neuskutečnitelné, protože právě eucharistie nám každodenně toto uskutečnění i tuto uskutečnitelnost nabízí.

Bezprostředním výsledkem těchto slov je uznání, že jenom eucharistie bude moci dát správnou podobu výchovně pastoračnímu společenství (VPS), které se snažíme vytvořit při každém díle. Není možné uskutečnit formu setkávání, sdílení, spoluzodpovědnosti, charismatické inspirace, vnímání Božího slova ani formu uskutečnění prožívané evangelní lásky, aniž bychom nezačali opravdovým společenstvím s Kristovým tajemstvím.

Bez tohoto společenství nemůže existovat výchovně pastorační společenství, protože církev jednoduše přestává existovat, když chybí toto společenství s Kristem. Nemusíme se obávat, že by eucharistie postavená do středu VPS měla za následek vyloučení některých spolupracovníků a adresátů našeho poslání nebo selektivní výběr mezi nimi. Musíme být naopak přesvědčeni o opaku. Právě a pouze ze společenství s eucharistickým Kristem se můžeme naučit otevřenosti ke všem, opravdovému zájmu o toho, koho stojí lidská i křesťanská cesta více námahy, i tomu, jak překonávat naše vnitřní bariéry. Ve světě, který dává velký význam komunikaci, si uvědomujeme, že jen společenství s Kristem nás opravdu uschopňuje k tomu, abychom komunikovali a abychom byli tvůrci společenství.

Navíc nám charismatická zkušenost z Valdoka potvrzuje, že tajemstvím účinného pastoračního působení je výslovně eucharistické prostředí. I ten, kdo se k němu přiblíží jen okrajově nebo kladením nenáboženských otázek, tuší, že láskyplná a velkorysá odpověď, kterou dostává, se rodí z lásky Kristovy.



Existuje druhá oblast, v níž od nás eucharistické tajemství vyžaduje větší pozornost a přesvědčivý růst v něm. Je to oblast našich výchovně pastoračních plánů.

Eucharistie nám může napovědět, jak tyto plány můžeme zhodnotit ať už z hlediska cílů našich aktivit nebo z hlediska jejich forem.

Co se týká cílů, musíme se vrátit k cíli, který měl Don Bosco, neboli k nabídce křesťanské svatosti mladým. Víme, že situace našich chlapců a děvčat je dnes v mnohém odlišná. Jakmile slyšíme slovo „svatost“, může to v nás vzbudit dojem abstraktního a naivního hodnocení věcí.

Nesmíme upadnout do léčky svatosti plné zázraků, určené jen mimořádným mladým. Mějme však před očima ten typ mladistvé svatosti, kterou Don Bosco s takovou přímostí a přirozeností veřejně a osobně předkládal svým chlapcům: svatost tvořenou velkorysou vůlí, poznáváním Boha a přátelstvím s ním, svátostným životem, každodenním úsilím o vlastní růst, pravou radostí, kamarádskou službou a obdarováním i v jiných oblastech, jež jsou pro mladé typické.

Toto jsou naše výchovné cíle, pro které jsme dali a dáváme každý den život v přesvědčení, že i děti s největšími těžkostmi jsou povolány k tomu, aby objevily radost a zakusily ve svém životě Boha, a že všechno je možné pro toho, kdo má víru.

V každém případě mají mladí, kteří přicházejí do našeho prostředí, právo od nás slyšet, k čemu je Bůh určil, jak na ně otcovsky myslí a má je rád. Z naší strany je k tomu nutná sympatie a pochopení, ale i nadšení a jasný záměr. Jsme duchovní otcové mladých, abychom je naučili kráčet a ukazovali jim cíl. Není nic krásnějšího, co pro ně můžeme udělat, než že jim způsobem a formou, které vnuká láska a pedagogická zkušenost, nabídneme životní společenství s tím, který je Svatý Boží, Světlo, Pravda a Život.

Co se týká způsobů a forem, je nutné, abychom se vážně zamýšleli, zda se nám daří vyhnout nebezpečí, které představuje křesťanství charakterizované spíše „věcmi“, které se dělají pro Pána, než osobním „vztahem“ s ním.

Názorový spor sv. Pavla proti ospravedlnění ze skutků nás upozorňuje, abychom nenahrazovali radostnou zkušenost ze setkání s Pánovou nezištnou láskou, která je středem a původem všeho, jednoduchým zapojením se do dobročinných a charitativních iniciativ.

Často v našich prostředích potkáváme ochotné mladé lidi, kteří dokáží věnovat mnoho času výchovné činnosti pro nejchudobnější a nejpotřebnější, ale pro které je těžké pochopit a prožít svátostné setkání s Pánem. To nás musí vést k vážnému zamyšlení se nad tím, jaké křesťanství je možné vyčíst z našich rozhovorů, z našeho života a z toho, co nabízíme.

Jedná se o přehodnocení, které musíme udělat nejen my, ale celá církev. Mnoho pastýřů a mnoho významných lidí se v tomto směru v posledních letech vyslovilo. Ostatně i mezi jedny ze základní prvků jubilejního putování patří nutnost objevit prvenství milosti, důležitost vztahu s Kristem a konstitutivní charakter svátostné zkušenosti.

Proto se musíme s odvahou ptát sami sebe a proto musíme být schopni přetlumočit do výchovné podoby radostnou zvěst, která zaznívá již dva tisíce let: Slovo se stalo tělem, aby nám nabídlo své přátelství.

Bohužel zde není možné vysvětlit, jakým způsobem tento primát milosti konkrétně uskutečnit ve výchovných procesech. Jako pomoc nám poslouží výchovná zkušenost Dona Boska. Mezi mnoha jeho podněty k přemýšlení pro naši situaci nacházíme naléhavé výzvy k častému přijímání svátostí jako hnací sílu pro život v milosti a apoštolské velkodušnosti. Patří sem pedagogika svátků, v níž je každodenní povinnost je prosvěcována poukazem na očekávanou a připravovanou chvíli milosti, na chvíli plnou energie i důsledků pro život. Je to spiritualita radosti, která pramení z osobního setkání s Ježíšem.

Znovunalezení ústředního postavení eucharistie v naší pedagogické a pastorační praxi nám pomůže pochopit a dát pochopit, že přání konat dobro pro druhé začíná, je trvalé a dosáhne své autenticity jen ze zkušenosti, že každý z nás se nechá přijmout Kristem. Zde se prosazuje láska, která zachraňuje, přináší spásu a je bez míry.



Třetí oblast, kterou chci zdůraznit, je důležitost autentické výchovy k eucharistickému slavení. Víme, jak se liturgická zkušenost, především v některých kulturních prostředích, může zdát vzdálená mnoha mladým lidem, s kterými pracujeme. Na druhé straně si jsme vědomi bohatství, které může mít řeč symbolů a obřadů se svou krásou a prostotou, pokud není jen mechanickým a povrchním úkonem, ale vyjádřením pravé víry.

V minulosti eucharistická pedagogika mohla počítat s mnoha příznivými předpoklady, které s sebou přinášelo prostředí. Dnes je často třeba vychovávat i k základním postojům a úkonům: k tichu, modlitbě, zpěvu, k společným postojům a gestům. Nesmíme podceňovat význam této skutečnosti, která má zejména v mladém věku velký dopad pro emotivní a aktivní zapojení do svátostného slavení.

Zkušenost nás učí, že účast na eucharistii je usnadněna tam, kde jsou skupiny mladých, které se s chutí starají o hudební vyjádření, o živý a příkladný umělecký projev, protože jsou animovány kompetentními lidmi. Naopak spokojit se s improvizovanými či opakovanými formami, jež jsou duchu liturgie cizí, znamená zamořit atmosféru prostředí a vytvořit překážku k tomu, aby mladí lidé mohli zrát.

To, co platí pro hudbu, platí také pro liturgickou službu, pro předčítání čtení a pro všechny výrazové formy, které jsou součástí eucharistie a různých momentů komunitního slavení. Nesmí se zapomínat, že v eucharistickém slavení existuje také pedagogika času a priorit. Proto ztrácí smysl prodlužovat chvíle vedlejší a zkracovat ony důležité.

Zvláštní pozornost si vyžádá výchova k naslouchání biblickým textům. Eucharistie je zcela proniknuta Božím slovem nejen díky hlásaným čtením, ale také pro neustálý odkaz textů misálu na Písmo. Je nemyslitelné zachytit toto bohatství při eucharistickém slavení, jestliže není připraveno opravdovým uvedením do Bible.

Často máme na eucharistii přehnané požadavky, když chceme, aby se také stala didaktickým a pedagogickým okamžikem. Je-li tento rozměr právem při slavení eucharistie přítomen, není na místě prvním. Jinak může dojít k nerovnováze, jež zatíží obřad a odvede pozornost od základního záměru svátosti.

Jestliže se budeme starat o tento formativní proces, eucharistie bude moci být opravdu „slavením“ Kristovy oběti. Při ní se shromažďuje společenství, aby se velkodušně otevřelo pro setkání s Pánem a pro smlouvu s ním, která již byla dobře připravena častým nasloucháním evangeliu.

5 Závěr: „Eucharistický“ rok

▲back to top

V mysli mi zůstala vryta jedna myšlenka, kterou jsem slyšel na jedné konferenci o katechezi a eucharistii.

U prvních křesťanů se katecheze vždy zaměřovala na eucharistické tajemství, slavené komunitou. Katechumeni byli jako za ruku vedeni až k eucharistickému tajemství prostřednictvím pravidelného vysvětlování nauky a křesťanského života. Pokřtění však, kteří již byli do eucharistie uvedeni, z eucharistie vycházeli a v ní opakovaně promýšleli celé Boží dílo, slavili je a vyvozovali důsledky pro život tak, jak to často dělá apoštol Pavel. Prostřednictvím obohacujícího návratu zpět k eucharistii znovu docházeli k pochopení toho, z čeho vycházeli a k čemu směřovali: k pochopení touhy po pravdě a po životě, k pochopení Ježíšovy existence a jeho služby, jeho utrpení, vzkříšení a daru Ducha, k pochopení minulých i přítomných dějin spásy.

Toto je ostatně průběh cesty, který zůstal vepsán i do našeho současného eucharistického slavení.

Proč se nepokoušíme osobně i společně v komunitě udělat totéž? Našemu zasvěcenému životu, bratrské lásce, našemu poslání i kvalitě naší výchovy by vytrysklo světlo a velkorysost!

Nejsvětější Maria, „Panna a Matka Boží“, kterou připomínáme a s kterou se cítíme být spojeni při slavení každé eucharistie, ať nás doprovází a pomáhá nám zaujmout ty postoje, kterými se ona sama účastnila tajemství svého Syna, obětovaného pro život světa: postoj pozorného naslouchání Božímu slovu, aktivní účasti na Kristově oběti pod křížem, postoj lásky k tělu Kristovu, kterým je církev.

Srdečně vás zdravím a přeji vám vše dobré při osobním i společném komunitním jubilejním putování. Ať je toto putování stále intenzivnější ve světle vzkříšeného Krista, který žije a působí v našich komunitách i v každém z nás.



1 1 Kor 11,24; srov. Lk 22,19

2 Jan Pavel II., Tertio Millennio Adveniente, 55

3 „Eucharistia vero est quasi consummatio spiritualis vitae, et omnium sacramentorum finis“ (Summa Th. 3, 73,3)

4 Tyto úvodní poznámky o eucharistii umístěné v centru Jubilea nám pomáhají vidět eucharistii začleněnou do etap naší jubilejní cesty, tak jak je navržena v ACG č. 369 ( str. 48...) – viz Vnitřní zprávy 11/1999 str. …

5 Stanovy 88

6 K. RAHNER, Výchova k eucharistické zbožnosti, v ID., Poslání a milost. Sbirka pastorální teologie, Ed. Paoline, Roma l964, str. 29l-34O,3l6

7 srov. Jan 6

8 Lk 22,9; srov. 1 Kor 11,24

9 srov. Jan 13-17

10 Lk 22,15

11 Mk 2,15-17; Lk 7,36-50

12 Mk 6,34-44

13 Mt 22,1-14

14 srov. Jan 6

15 srov. Přísl 9,1-5; Sir 24,18-21

16 Lk 22,l9-20

17 Mt 26,26

18 Ž 22(23)

19 srov. Ž 22

20 srov. Všeobecné směrnice Římského Misálu, čl. 33; SC 7

21 V. eucharistická modlitba

22 Stanovy 88

23 Stanovy FMA 40

24 srov. Jan l4,20

25 PAVEL VI., Mysterium fidei, 3. října l965, AAS 57 (l965), str.764

26 srov. SC 7

27 Katechismus katolické církve (KKC) 1116

28 SC 27

29 srov. SC 27

30 KKC l397; Mt 25,40

31 Mt 28,20

32 JAN PAVEL II, Dopis o eucharistické adoraci z 28.5.l996, 5

33 JAN PAVEL II., Dopis, 8

34 1 Kor 11,23

35 srov. Sk 2,42

36 srov. 1 Kor 11,20-34

37 1 Kor 12,27

38 Sv. AUGUSTIN, Rozhovory, 272

39 KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA, Bratrský život ve společenství, l4

40 PO, 6

41 PO, 5

42 PO, 5

43 Stanovy 11

44 MB I, str.520

45 MB IV, str. 456

46 MB XVII, str. 272

47 Preventivní systém ve výchově mládeže, Dodatek ke Stanovám, str. 234

48 MO, sešit I, řádky 296-309

49 MO, sešit I, řádky 3l7-320

50 Preventivní systém ve výchově mládeže, Dodatek ke Stanovám, str. 233

51 Jan l7,6.l9

52 Jan 3,l6

53 Stanovy 95

54 Stanovy 88

55 1 Kor 11,28

56 srov. Eucharistická modlitba ( IV,V )

57 Stanovy 93

58 Stanovy 21

59 Lk 22,19