Německo Exercicie hl. rady


Německo Exercicie hl. rady

ACG 3833

Letní zasedání hl. rady


Itálie


1 Exercicie ve Fatimě

▲back to top

2 V. Británie

▲back to top

3 Španělsko

▲back to top

4 Encyklika o eucharistii

▲back to top

5 Portugalsko Albánie Svatá země Oslavy P. M. Pomocnice

▲back to top

Narozeniny Dona Boska





Vy jste listem Kristovým,

napsaným ne inkoustem,

nýbrž Duchem Boha živého


Informace a myšlenky z posledních cest


Don Pascual CHÁVEZ Villanueva



ACG 3838. 9. 2003

























































Atti del Consiglio Generale říjen – prosinec 2003 N. 383

Přeložil Ladislav Ládys Heryán

Vy jste listem Kristovým, napsaným ne inkoustem,

nýbrž Duchem Boha živého“ (2 Kor 3,3)


Informace a myšlenky z posledních cest



Návštěva v Albánii (IME) – Borgo Ragazzi „Don Bosco“ v Římě – Duchovní cvičení ve Fatimě – Duchovní cvičení hlavního představeného a hlavní rady – Návštěva provincie Portugalsko – Návštěva ve Svaté zemi – Průběžné zasedání hlavní rady – Encyklika o eucharistii – Návštěva provincie Velká Británie – Naše přítomnost v Treviglio a Chiari (ILE) – Návštěva provincie Sicílie – Návštěva provincie Bilbao – Návštěva provincie Mnichov – Návštěva provincie Kolín – Oslavy ke cti Panny Marie Pomocnice v Turíně – Návštěva provincie Verona (IVO) – Účast na semestrálním shromáždění Unie hlavních představených – Návštěva Adriatické provincie – Závěr: narozeniny Dona Boska.





V Římě 8. září 2003

Svátek Narození Panny Marie


Drazí spolubratři,

srdečně vás pozdravuji, ať jste kdekoli, zejména vás v těch nejodlehlejších a nejizolovanějších koutech světa či v těžkých a rizikových podmínkách. S obavami jsme sledovali průběh událostí v různých afrických zemích jako Pobřeží slonoviny, Konžská republika, Rwanda, Burundi, Libérie, jejichž scénářem bylo – a stále je – násilí, válka a společenský neklid. Je zapotřebí smíření a míru, stability a klidu, aby tak bylo možno vytvářet podmínky pro skutečně lidský život. Z jedné strany úděs nad smrtí tolika nevinných osob, ze druhé pohnutí nad osudem dětí, dospívajících a mladých bez jakékoliv naděje a budoucnosti. Přál bych si zastihnout každého z vás a znovu vám říci, že vám stojím na blízku a vážím si vaší velkorysé činnosti; chci vás dále povzbudit, abyste svědčili o lásce, kterou Bůh miluje mladé lidi.

Když Pavel píše obci v Korintu, odpovídá těm, kdo popírají jeho apoštolskou autoritu a oprávněnost jeho evangelia. Důvěryhodnost jeho působení není dosvědčována lidmi nebo esoterickými zkušenostmi, nýbrž Duchem, který působí v srdcích lidí, aby je proměnil a učinil poddajnými slovům evangelia. Již samotná skutečnost existence korintské obce je jeho „doporučujícím listem“, její pevná víra a činná láska jeho nejlepším doporučením: „Mým listem jste vy sami. A ihned upřesňuje: „Vy jste listem Kristovým, napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého“ (2K 3,3). Jestliže již první metafora je odvážná, druhá je navíc překvapivá: ve zrodu obce působí oživující síla Ducha; výsledkem je stvoření osob nových, otevřených a poddajných Božímu plánu spásy.

Jsem si jist, že náš milovaný otec Don Bosco, hrdý na své syny, na výchovnou a pastorační činnost v tolika zemích světa, na službu chudým mladým lidem v tak pestré škále různých děl, by vám znovu se svatým Pavlem mohl opakovat: „Vy jste mým doporučujícím listem. Vy jste listem Kristovým, napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého“ (2K 3,3). A co se mne samotného týká, mám snad před Bohem a před světem lepší doporučení, než vás samotné? Nikoli, neboť i pro mne jste mým listem Kristovým.

Můj poslední okružní list vzbudil v mnohých spolubratrech, komunitách a provinciích touhu po prověření modelu zasvěceného života, který prožíváme, po stále hlubší konverzi ke Kristu a jeho evangeliu, po životě, který by byl více autentickým a pro nás příznačným, více prorockým a účinným. Nyní se k vám znovu obracím s touhou se podělit o některé zprávy a myšlenky z mých posledních cest.

Jak víte, mým cílem je vždy poznávat a oceňovat všechno, co jste a co děláte, shromažďovat výzvy, s nimiž se salesiánské poslání potkává, přemýšlet nahlas a snažit se přitom čerpat z našeho bohatého salesiánského dědictví, abych vám tak mohl odpovědět s myslí, duchem a činorodostí Dona Boska.

Jedná se o poslední list tohoto druhu. Jak jsem řekl již dříve, nadále bych chtěl listy naučného charakteru střídat s prezentací osmi regiónů kongregace. Nemějte mi tedy za zlé, nebudu-li mluvit o všech provinciích, které jsem navštívil; neznamená to, že bych na ně zapomněl nebo si jich méně vážil.

Návštěva v Albánii (IME)

V první polovině února jsem o jednom víkendu navštívil Albánii. V té­to části Balkánu se slaví desáté výročí přítomnosti salesiánů. Jde o misii, jež byla donem Viganò zpočátku svěřena 4 italským provinciím IME, IRO, ISI a ISA a jež je od roku 1997 závislá pouze na provincii jihoitalské (IME).

První salesiáni sem přišli 24. září 1992. Zčásti se věnovali katechezi, aby tak církvím v celé zemi pomohli překonat desetiletí ateistické propagandy, zčásti pak výuce učňů, oratořím a střediskům mládeže, aby tak mladým lidem mohli dát integrální výchovu, profesní připravenost či práci, nezávisle na jejich kulturní, náboženské a společenské situaci.

Během války v Kosovu v roce 1999 našli v našem utečeneckém táboře v Tiraně bratrské přijetí mnozí uprchlíci; poznali zde středisko, které v nich vzbudilo přání mít něco podobného i v Kosovu. Juan Vecchi odpověděl kladně, čímž započala naše přítomnost v Pristině, kde bude v příštích měsících otevřeno učňovské středisko.

Hned od mého příjezdu do Tirany jsem byl překvapen přijetím mladými lidmi místní oratoře a učňovského střediska „Don Bosco“. Po překonání těžkého období války se dnes toto středisko se svými 500 žáky stalo nejvýznamnějším střediskem v zemi. Naše přítomnost v Tiraně představuje komplex děl, který mimo jiné zahrnuje rovněž zkušenost mládežnického podnikání. Jedná se o projekt Ponny-Express, který umožňuje práci 70 chlapcům vybraným ze sirotků ve státních zařízeních, chlapců z ulice a postižených. Oratoř a středisko mládeže při farnosti Panny Marie Pomocnice v severní části Tirany se stará ve spolupráci s UNICEF o rómské děti. Aby však tato služba v tak zanedbané čtvrti byla systematičtější, je zde zapotřebí ještě hodně práce.

V hlavním městě Albánie jsem si mohl uvědomit dosah naší činnosti, když jsem viděl, jak vysoce si jí jeho čelní představitelé cení. Účastnili se veřejné diskuze na téma „Výchovné výzvy mládeže v globalizovaném světě“. Ozřejmil jsem zde motiv naší přítomnosti v Albánii, kterým je touha kongre­ga­ce a salesiánské rodiny být tam, kde je potřeba vychovávat mladé. Středisko v Tiraně je jednou z květinek VIS (Mezinárodního volontariátu pro rozvoj), které se tak podílelo na rekonstrukci země nejenom penězi, ale také dobrovolníky. I pro ně je to velice pozitivní a nadšením naplňující zkušenost.

Během návštěvy se slavila další důležitá událost: posvěcení kostela zasvěceného Donu Boskovi ve Scutari. Jedná se o krásný chrám, který bude animovat celé dílo. To zahrnuje formační dům pro aspiranty a novice, oratoř a středisko mládeže, farnost, a především – jako charakterizující prvek – dříve národní, nyní diecézní katechetické centrum. Nový kostel je znamením vděčnosti Bohu za deset let přítomnosti salesiánů v Albánii a zároveň stimulem k obnově výchovného úsilí salesiánů a salesiánské rodiny v této zemi. Za současné situace proměny země je naléhavým úkolem zaměřit všechny síly a připravit mladé Albánce k tomu, aby ji byli schopni spoluodpovědně vzít do vlastních rukou.

Svěžest salesiánské rodiny v obou dílech v Tiraně a Scutari člověku působí radost. Po deseti letech působení zde nacházíme plodnou salesiánskou přítomnost, ve které se salesiánská rodina dobře rozvíjí. Objevila se rovněž místní salesiánská povolání, která napomohou ke konsolidaci a růstu této delegace.

Salesiánská přítomnost tohoto druhu ukazuje na kapacitu kongregace odpovídat na nové církevní i společenské výzvy, na její specifický přínos, který prostřednictvím výchovy při obnově země přináší, na novost forem, kterými odpovídá na potřeby – práce v síti, která spojuje síly, podíl ONG (nevládních organizací) na financování, volontariát, snaha o inkulturaci charismatu, péče o místní povolání. Podívá-li se člověk na toto nedávno zrozené dílo, zůstane překvapen salesiánskou charismatickou tvořivostí: zdrojů a personálu se sice nedostává, nikoli však víry a činorodosti.

Kromě návštěvy v Albánii jsem byl v půli června v jihoitalské provincii znovu. Slavili zde sto let trvání díla v Portici. Jako již jinde, i zde mi bylo uděleno čestné občanství města, které jsem rád přijal ve jménu spolubratří, kteří po sto let pracovali pro dobro chudé a potřebné mládeže. Jsou to oni, kdo toto občanství zasluhují, jim patří vděk! Možná byste se mohli ptát, proč mluvím o souhlasném přijetí a ocenění, které se salesiánskému dílu podařilo ve městě vzbudit. Protože všechny politické strany magistrátu se jednohlasně vyjádřily tak povzbuzujícím způsobem, že jsem se cítil hrdý na to, že jsem salesiánem, a vděčný spolubratrům, kteří zde pracovali. V Portici by se Don Bosco cítil jako doma!

Okamžikem intenzivní komunikace bylo setkání s mladými ze Salesiánského mládežnického hnutí celé provincie. Pokaždé zůstanu udiven otevřeností a vnímavostí mladých lidí; kolik dobra můžeme vykonat, pokud jsme schopni kvalitních nabídek! Tak mistrně to dělal Don Bosco, a tak jsme povoláni činit i my.

Borgo Ragazzi „Don Bosco“ v Římě

Umístění hlavního domu v Římě umožňuje hlavnímu představenému účast na mnoha setkáních, schůzích a oslavách římské provincie. Třebaže jsem navštívil různá díla, chtěl bych se zastavit u Borgo Ragazzi „Don Bosco“. Tento dům již padesát let slouží stovkám dospívajících a mladých na římské periferii, a já jsem jej navštívil počátkem března; zároveň zde bylo mnoho autorit občanského života.

Jednou z věcí, která zde na Borgu stojí za pozornost, je kromě silné spolupráce s politickými a společenskými institucemi dnes tak jako před 50 lety, kdy bylo toto dílo z popudu církve i kongregace vytvořeno pro sciusià1, rovněž vůle spolubratří dále „snít“ pro mladé lidi v životních těžkostech společně s nimi. Mladým je zde nabízena spousta výchovných programů: rodinný dům pro děti a mladé ženy-svobodné matky, učňovské středisko pro 300 učňů, projekty SOS se službou naslouchání mladým lidem, dům na půli cesty, pěstounská péče, animace okolní čtvrti, hledání zaměstnání mladým. Výmluvným výrazem tohoto sociálního cítění, které vzbudilo mé veliké nadšení, je vytvoření iniciativy „Operace Argentina“ pro pomoc chudým dětem této zkoušené země. Řekl bych, že není tak úplně obvyklé vidět sociální dílo, které třebaže žije pouze z podpory druhých, se samo snaží pomoci těm, kdo ji potřebují ještě víc. Toto je křesťanská solidarita!

Borgo náleží k těm typům našich děl, která jsou význačná sama o sobě svou zeměpisnou polohou, adresáty, k nimž se obrací, rozmanitostí výchovných nabídek, mnohými spolupracovníky, kteří se s ním ztotožňují, společným zapojením politických autorit i občanských institucí, aby se tak spojenými silami řešil sociální problém a mladým lidem se mohla nabídnout naděje a budoucnost. Nelze pominout fakt, že biskup přijal návrh proměnit náš kostel v první farnost mladých, tedy ve farnost ne v pojetí teritoriálním, ale spíše v pojetí pastoračním se zaměřením na službu mladým – ve smyslu 40. článku Stanov, podle něhož je každý salesiánský dům „farností, která evangelizuje“ mladé. Doufám, že si tento projev důvěry můžeme zasloužit a uskutečnit zde vzor toho, jaký význam by mohla mít farnost mladých ve městě, které je sídlem náměstka Kristova.

Duchovní cvičení ve Fatimě

Ve dnech 16. – 22. března jsem dával duchovní cvičení pro ředitele SDB a ředitelky FMA jihoitalských provincií. Třebaže se nejedná o jediný příklad, kdy ředitelé a ředitelky dělají duchovní cvičení společně, chtěl bych tuto skutečnost pozitivně zdůraznit. Salesiánská rodina roste v jednotě, která je plodem společného naslouchání Božímu slovu, sdíleného osvícení kritérií salesiánského života a poslání, a společné modlitby. Je jasné, že se nejedná o jedinou formu, a rovněž není řečeno, že je tím zaručen výsledek – ten je závislý na přípravě a postojích. Ale v každém případě se jedná o nikoli bezvýznamné znamení společenství.

Mohl jsem konstatovat dobrou přípravu této duchovní zkušenosti, nic nebylo ponecháno improvizaci. To napomáhá k dobrému průběhu věcí, k zajištění „estetického“ charakteru liturgie – a to v mystagogickém, a nikoli formálním smyslu, k vytvoření příhodné atmosféry pro setkání s Bohem. Samozřejmě, že tím nejdůležitějším prvkem je nakonec přístup každého z účastníků, avšak atmosféra k tomu hodně napomáhá.

Chtěl bych se rovněž zmínit o místě, kde se exercicie konaly: Fatima, vedle Baziliky a Kaple zjevení, s velikým náměstím, které se vyznačuje usebráním a atmosférou modlitby; jedná se skutečně o místo „svaté“. Zůstal jsem v údivu nad tím, co se podařilo vytvořit z tak prosté a pokorné události, jejímiž protagonisty byli tři pasáčkové. Dnes je ve Fatimě možno vnímat sílu Boží přítomnosti. Není pochyb o tom, že pokorný člověk přitahuje Boha Ježíše Krista.

To, nad čím se zamýšlím, je skutečnost, že celá kongregace, tedy asi 17 000 spolubratří a noviců, každý rok prožívají po dobu jednoho týdne silnou zkušenost duchovních cvičení. Stejně tak je tomu u FMA a téměř všech skupin salesiánské rodiny. Z hlediska obnovy a nového spirituálního oživení se zajisté jedná o nejdůležitější jak instituční tak osobní závazek i příležitost. Je však potřeba připomenout, že jejich užitek jak osobní a komunitní, tak i celé instituce je odvislý od osobního postoje každého z účastníků, aby mohl tuto milost přijmout a pokročit v pastoračním i duchovním životě, podněcován Duchem svatým, který v těch, kdo jsou mu poddajní a přijímají jej jako vůdce, činí divy.

91. článek Stanov, který popisuje povahu a cíle měsíčního ústraní a duchovních cvičení, nese tento název: „Okamžiky obnovy“. Ústraní a du­chov­ní cvičení jsou spolu s neustálou snahou o bdělost a častou svátostí smíření třemi základními prvky našeho penitenciálního života. Jedná se o pedagogiku a disciplínu – ta je v tom nejlepším slova smyslu asketickým itinerářem učedníka. Tato pedagogika a disciplína nás přivádějí do Ježíšovy „školy“, aby se tak on stal naším Učitelem, a přivádí nás k tomu, abychom se posadili u jeho nohou a naslouchali mu jako Marie z Betánie, jež zvolila to lepší. Kéž se nám nestane, abychom upadli do Martina pokušení, která převrátila role a chtěla Ježíše učit, co má dělat: „Řekni mé sestře …“ (srov. L 10,38-42). Přijetí a naslouchání jsou ve službě uskutečnění křesťanského a řeholního života, který bychom – jak říká Karl Rahner – měli chápat jako neustálou konverzi.

Abychom tyto „okamžiky obnovy“ mohli prožívat s větším uvědomě­ním, povahu tohoto procesu nám mohou pomoci upřesnit 2 biblické pojmy:

  • Typickou starozákonní formou mluvení o obrácení je sloveso „šub“, které znamená „vrátit se“, a které se jasným způsobem odvolává na počáteční zkušenost láskyplného vztahu smlouvy mezi Jahvem a Izraelem. Má jasné personalistické zabarvení: znovunalezení milovaného. Nejvýmluvnějším textem je Ozeáš 2,9.14-17: „Pak si řekne: ,Půjdu a vrátím se ke svému prvnímu muži, tehdy mi bývalo lépe než teď‘… Proto ji přemluvím – říká Jahve – uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci… Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země.“

  • Pojmem, který neměnně používá Nový zákon, je „metanoia“, obvykle překládán jako „obrácení“, ale který však ve světle mnoha textů, ve kterých se nachází, znamená spíše „převrácení mysli (změnu smýšlení)“, tedy změnu ve způsobu vidění, posuzování a života. Jedná se podstatě o „přehodnocení“ ve smyslu tzv. „obrácení svatého Pavla“ (Sk 9; Ga 1,15; F 3,7-14; 1Tim 1,12-16), kdy ve světle objevu toho, co skutečně znamená Kristus Pán, vše, co se dříve pokládalo za hodnotu a zisk, je nyní považováno za ztrátu a věc hodnou opovržení.

Domnívám se, že se oba tyto pojmy – „návrat“ a „proměna“ – navzájem nevylučují. My, jejichž základní volbou se stala víra v něho, jeho následování a napodobování, kteří jsme se tedy „obrátili k němu“, jsme neustále zváni, abychom se „k němu navraceli“. Obrátit se ke Kristu tedy znamená „znovu začínat od Krista“, neboli „znovu nalézat první lásku, onu inspirující jiskru, kterou započalo naše následování. Primát lásky náleží jemu.“ (RdC 22)

Článek stanov, který tvrdí, že „duchovní cvičení jsou chvílemi duchovního vzchopení“, se ve světle těchto textů stává srozumitelnějším. Výraz vyvolává „biblickou paměť“ a upozorňuje nás na další pasáž evangelia: scénu s Ježíšem a jeho učedníky, kteří se vracejí ze své první apoštolátní zkušenosti, nadšeni „z toho všeho, co činili a učili“. Ježíš na jejich euforii odpovídá pozváním: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte.“ (Mk 6,30-31) Tento text je součástí oddílu, který povýtce ukazuje to, co nazýváme „pastorační láskou“ (Mk 6,30-44). Jak by bylo jinak možné milovat ty, k nimž jsme posláni, jako skuteční pastýři, pokud bychom si předtím neodpočinuli o samotě s Ježíšem? Od koho a jak bychom se mohli naučit soucitu s bloudícími lidmi, ne-li od Krista, podobně jako se tomu naučil Don Bosco (srov. S 11)?

Klíčem k pochopení textu je jednak „i vy sami“, jednak „odpočiňte si“. Všichni evangelisté jednoznačně konstatují, že se Ježíš odebíral stranou k modlitbě. Právě to Ježíš nazýval „odpočinkem“, „nabytím sil“, tedy výrazem nesoucím hluboké antropologické i mystické ozvuky. Ukazuje to i naše lidská zkušenost, která říká, že nic není tak útěšného jako intimita a sestoupení do hlubokého společenství s Bohem. K tomuto typu odpočinku Ježíš zve „i je“.

Náš způsob života, který je charakterizován mnohými aktivitami a o­me­ze­ným praktikováním společné modlitby, s sebou nese riziko pádu do frenetického aktivismu s jeho trojími důsledky: fyzická únava, psychický stres a duchovní povrchnost. Místo abychom se stávali „kontemplativními v činnosti“, jsme potom v lepším případě „workholiky“, pracovními maniaky, či v horším případě pouhými „funkcionáři“ spíše než misionáři.

Jediným způsobem, jak zabránit negativním následkům aktivismu a dát našemu životu hloubku, posílit jeho významnost a naplnit jej dynamismem, který nám umožní žít a dělat to, co máme, „nebyrokraticky“, nýbrž „tvořivě“ podle obrazu našeho Boha a Otce Stvořitele (srov. J 5,17-18) a „spá­so­nos­ně“ prodlužovat spásné působení Pána Ježíše (srov. Sk 3,1-10), je stát se nejprve „kontemplativními v modlitbě“. V intimitě s Pánem si znovu připomeneme, že on je „pánem“ vinice a sklizně, že on „dává semeni vzrůst“, že on určuje čas. V této intimitě se od něj rovněž naučíme tajemstvím jeho Království, hlouběji pochopíme jeho plán spásy a osvojíme si jeho pastorační lásku.

Podle 91. článku našeho projektu života nám ústraní a duchovní cvičení nabízejí tři privilegované prostředky:

  • Naslouchání Božímu slovu. 87. článek tomuto naslouchání připisuje schopnost být „pramenem duchovního života, stravou pro naši modlitbu, světlem k rozeznání Boží vůle v dění kolem nás a silou k věrnému uskutečňování našeho povolání“, a to s podmínkou, že jako Panna Maria přijímáme Boží slovo bezpodmínečně, uvažujeme o něm ve svém srdci a necháme je přinášet plody.

  • Očišťování srdce. Vyžaduje to uvádět na pravou míru a nechat vyzrávat motivace a významy, při vědomí hodnoty a strhujícího dynamismu, který dnes ty „významy“, které dávají smysl života, mají. Zároveň je potřeba očišťovat city, zejména ty, které jsou neuspořádané v důsledku jak nadměrné závislosti na vnějších projevech náklonnosti, úcty a ocenění, tak nelibosti, zahořklosti a frustrace.

  • Rozlišování jeho vůle. Na tomto rozlišování nakonec v posledku nejvíce záleží a od něj se odvíjí naše štěstí. Vzorem hledání Boží vůle ve vlastním životě je i zde Maria při zvěstování (srov. L 1,26-38). Rozlišování spíše než jednotlivou událostí (prostředkem v období krizí nebo důležitých rozhodování) musí být životním postojem, který nás vede k hledání toho, „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2b).

Plod je dvojí, přičemž neexistují plody, které by byly více žádoucí: především získání vnitřního sjednocení právě tehdy, kdy by vše mohlo vést k roztříštěnosti či dokonce až patologickým situacím; dále nové oživení očekávání Pána, kdy zpožďování jeho příchodu by nás mohlo přivést k tomu, že bychom jej už dále neočekávali a snažili se pouze jednoduše přežít. Právě k tomu nás jistým způsobem přivádí doba, ve které žijeme a v níž se ohlašuje „zánik všech utopií“.

Duchovní cvičení hlavního představeného a hlavní rady

Ve spojitosti s předchozím tématem bych nyní chtěl vydat svoje osobní svědectví o duchovních cvičeních hlavní rady, které dával don Pietro Braido v posledním červnovém týdnu. Byla to skutečně „duchovní cesta“ pod vedením moudrého vůdce a ryzího a zamilovaného ctitele Dona Boska. Uchopil nás za ruku a převedl nás velkými etapami vnější i vnitřní pouti našeho milovaného otce způsobem, který nám rozehřál srdce. Připomínal nám jeho životopis a zároveň nabízel některá kritéria, jak „Kráčet směrem k budouc­­nosti s Donem Boskem, ,knězem mladých‘“ (tak také znělo téma exercicií).

Začal základní myšlenkou, že Don Bosco je pro nás salesiány nejen východiskem, ale i vzorem pro náš život; to nás nutí jej poznávat a chápat v celistvosti jeho existence.

Perspektiva kazatele, který nám chtěl pomoci nahlížet na Dona Boska v jeho historickém vývoji, nám umožnila lépe pochopit jeho osobní vyzrávání, iniciativu Boha, který ho vedl, rozvoj jeho díla. Nabídl nám rovněž celistvý pohled na salesiánský život v jeho základních prvcích: identita, místo v církvi a úloha ve společnosti, poslání mezi mladými a výchovná metoda, sjednocení života a činnosti, styl evangelních rad, specifičnost spirituality, profil salesiána, k němuž je třeba jej formovat, způsob animace a řízení.

Chci vám nabídnout krátký komentář tématu a podělit se s vámi o několik myšlenek z širokého pojednání, které nám bylo nabídnuto a z rezonancí, které ve mně toto pojednání vyvolalo:

  • Kráčet. Pro Dona Boska – stejně jako pro všechny salesiány – není povolání něčím abstraktním, ale uvedením do podobného pohybu a životní zkušenosti, o které mluví Janovo evangelium: „Pojď a uvidíš.“ (srov. J 1,39) Don Bosco svoje salesiány formoval spíše vyprávěním než učenými pojednáváními. To znamená, že salesiánské povolání je třeba chápat, prezentovat a prožívat i nadále právě tímto způsobem. Jedná se o zkušenost, která se stává bezprostřední, okouzlující, přesvědčivou a k něčemu vyzývající. Možná právě toto chtěl říct don Viganò, když napsal, že „zrození salesiánů nové doby započala Donem Boskem“: on je naším „prvotiskem“.

Dnes stejně jako včera máme zapotřebí uskutečňovat pastoraci povolání a utvářet salesiány „vyprávěním“ tak, že se budeme častěji a výslovně odvolávat na Dona Boska podobně jako don Barberis, jeden z jeho životopisců. Ten při vyprávění o „počátcích“ oratoře na Valdocco je zároveň odůvodňuje: poučují nás o našich záležitostech, našich metodách, našem rodinném duchu; zároveň v nás pěstují rostoucí pocit sounáležitosti, umožňují nám cítit se jako členové rodiny, činí z nás protagonisty.

  • Směrem k budoucnosti. Je pravda, že naší budoucností jsou mladí. Zároveň je třeba říct, že nejsou pouhým snem či utopií, protože s sebou nesou dědictví a zkušenosti. Don Bosco dokázal být mladým, a tedy být v souznění s budoucností díky tomu, že byl uprostřed mladých. Don Boskova budoucnost byla určována jejich nároky a potřebami, a ty ještě dnes usměrňují a musí usměrňovat rozhodnutí naší kongregace.

  • S Donem Boskem. Z valdocké zkušenosti je zřejmé, že salesiánské poslání vyzrávalo postupně. Šlo o přechod od radosti „být s Donem Boskem“ k „bytí s Donem Boskem pro mladé“, od „bytí s Donem Boskem pro mladé stále“ k „bytí s Donem Boskem pro mladé stále ve formě řeholních slibů“. Bytí s Donem Boskem „apriorně“ nevylučuje pozornost k době, ve které žil, která jej utvářela nebo podmiňovala, avšak vyžaduje se stejným úsilím jako on prožívat jeho volby, jeho nasazení, ducha jeho činorodosti a pokrokovosti.

  • Kněz mladých. Genitiv „mladých“ je zároveň objektivním i subjektivním: Don Bosco je knězem pro mladé, jelikož je pro ně a je jim k službám; zároveň je však knězem mladých v tom smyslu, že jim náleží a je od nich podněcován. Je cele pro mladé a zároveň je neustále s mladými. Být s mladými a být jim k dispozici je skutečností, která hluboce určuje to naše být salesiány jako Don Bosco. Nemůžeme sami sebe pojímat vzdáleně, odděleně či distancovaně od mladých. Přiblížení se mladým je první krok, který dnes s rozhodností musí každý z nás učinit.

Toto vše z Dona Boska vytváří okouzlujícího člověka, a v našem případě i otce, kterého máme milovat, vzor, který máme napodobovat, ale i světce, jehož máme vzývat. V tomto smyslu je dobré si připomenout dopis dona Ricaldone po svatořečení Dona Boska, kde se píše: „Bylo by umenšováním Dona Boska se domnívat, že jej Bůh poslal pouze salesiánům nebo salesiánské rodině. Nikoliv! Bůh jej poslal jako dar celé církvi, celému světu. Je na nás, abychom šířili jeho znalost i jeho uctívání.“

Když exercicie skončily, byli jsme opravdu spokojeni se zkušeností, kterou jsme mohli prožít. Pokud je důležité Dona Boska znát a mít jej jako základní východisko i normu pro každého salesiána, pro hlavního představeného a hlavní rádce se to stává úkolem nepostradatelným. Ti jsou totiž povoláni, aby ve vedení kongregace byli jeho pokračovateli. Uvědomujeme si, že čím více se od našeho zakladatele časově vzdalujeme, tím skutečněji vystupuje riziko, že o Donu Boskovi budeme mluvit jen v navyklých schématech a příhodách z jeho života, aniž pronikneme ke skutečnému poznání našeho charismatu. Proto ona naléhavost ho poznávat prostřednictvím četby a studia; ona citová i činná láska k němu jako k otci a učiteli pro jeho duchovní dědictví; ono napodobování a úsilí být jako on tím, že se Regule našeho života stane naším osobním projektem. To je smyslem onoho návratu k Donu Boskovi, jak jsem sám sebe i celou kongregaci pozval již při svém prvním „slůvku na dobrou noc“, prostřednictvím studia a lásky, které se snaží pochopit a tak osvětlit náš život i výzvy dnešní doby. Spolu s evangeliem je Don Bosco kritériem našeho rozlišování a cílem naší identifikace. Využívám této příležitosti a chci vás povzbudit, aby vám Don Bosco byl stále víc východiskem pro duchovní i pastorační obnovu v provinciích.

Návštěva provincie Portugalsko (POR)

Chtěl jsem využít své přítomnosti v Portugalsku, a tak jsem hned po exerciciích ve Fatimě vykonal animační návštěvu této provincie, při níž jsem se kromě ředitelů a provinciální rady setkal rovněž se spolubratry, skupinami salesiánské rodiny, žáky našich škol, učiteli a laickými spolupracovníky v Portu, Mogofores, Lisabonu, Manique a Estoril.

I když je pravdou, že některé z těchto domů udivují kvalitou výstavby, typem adresátů a jménem, které ve společnosti a v očích občanských autorit mají, přesto má provincie i širokou škálu významných děl v oblasti lidí na okraji společnosti a sociální práce.

Zmíním se o třech prvcích, které zvláštním způsobem portugalskou provincii charakterizují. Jak ukazují dějiny, nejvýznačnějším prvkem je její působení v misiích. Je třeba připomenout, že – i z politických důvodů – tato provincie dala vzniknout a rozvíjet se salesiánskému dílu v Goa, Východním Timoru, Macao, Mosambiku, Capo Verde a na Azorských ostrovech. Na třech prvně jmenovaných místech již dnes nepůsobí, v dalších třech oblastech však pracuje i nadále.

Dalším charakteristickým prvkem je mariánská zbožnost salesiánského Portugalska, která je zčásti zásluhou – a ani nemůže být jinak – vlivu fatimské Madony, ale rovněž díky rozšíření kultu Panny Marie Pomocnice. Mariánská zbožnost je pro nás salesiány důkazem a garancí věrnosti charismatu.

Nakonec je možno poukázat na velice silnou lidovou zbožnost celé země, která nabízí veliké možnosti pro plodnou a kvalitní pastoraci mládeže a pastoraci povolání. Právě z důvodu postupného šíření sekularismu je důležité, aby salesiáni dokázali pomáhat mladým čelit mu prostřednictvím výchovy k víře, která přivádí k setkání s Kristem a napomáhá ke zralým rozhodováním křesťanského života. Blízké blahořečení ctihodné Alessandriny da Costa musí být důvodem k nové nabídce salesiánské svatosti pro mládež; bude to účinný způsob, jak děkovat Bohu za tento dar.

Návštěva ve Svaté zemi

Počátkem dubna jsem navštívil Svatou zemi, a to při příležitosti oslav stého výročí založení provincie Středního Východu donem Ruou roku 1902. Don Boskův nástupce v onom roce právně ustavil 32 provincií. Oslava byla naplánována na 12. květen 2002, avšak kvůli intifadě2 a zákazu vycházení musela být dvakrát přeložena. I když se politická situace nezměnila, ba dokonce se kvůli válce v Iráku zhoršila, rozhodl jsem se navštívit spolubratry, kteří již takovou dobu žijí v této tíživé atmosféře.

Provinciál se svou radou návštěvu naplánovali jako pouť. Byl jsem proto v Nazaretě, kde jsem slavil eucharistii v jeskyni Zvěstování za účasti spolubratrů komunity, dcer Panny Marie Pomocnice a malé skupinky salesiánských spolupracovníků a exalievů. Byla to příležitost k přemýšlení o povolání ve světle Panny Marie a naučit se od ní kladně odpovídat na plán, který má s námi Bůh. To je možné do té míry, do jaké v sobě dokážeme rozvinout základní Mariiny postoje: neustálé hledání Boží vůle, přijetí této vůle jako projektu vlastního života, poddajnost k působení Ducha svatého do té míry, aby se stal naším vůdcem.

Uskutečnilo se rovněž setkání s žáky a učiteli a potom oslava s účastí členů salesiánské rodiny, výchovné komunity a církevních i občanských autorit. Klima neustálého nepřátelství a terorismu, které odvedlo z posvátných míst turisty a poutníky, srazilo na kolena právě zrozenou palestinskou ekonomiku a velice ztížilo sociální klima.

Navštívili jsme dále komunitu v Beitgemal, překrásné místo veliké ceny. Jedná se o místo v židovském prostředí, kde je naše poslání omezeno na svědectví a přijímání hostí. Slavili jsme zde eucharistii v kostele sv. Štěpána, které se zúčastnila rovněž komunity Betlémských sester a sester Panny Marie Nanebevzaté a svatého Bruna, spolu se třemi bratry kněžími téže kongregace. Jedná se o dvě řeholní komunity kontemplativního života, které jsme přijali do našeho domu a které zde mají svůj klášter.

Z Beitgemal jsme se odebrali do baziliky Svatého hrobu, kde jsme se zastavili v krátké, ale intenzivní modlitbě před Kalvárií a v samotném svatém hrobě. Moc smrti a konečný triumf života zde nalézají ten nejlepší obraz. Svatyně je cele naplněna Kristem a celý Kristus je zde, protože vzal na sebe naše viny a naši smrt, a protože on je prvorozený z těch, kdož vstanou z mrtvých. Nemohu zamlčet hluboké pohnutí, které jsem pocítil, jako když Ježíš před hrobem přítele Lazara předem pocítil sílu smrti, která bere smysl životu, a zároveň onen dynamismus lásky, která smrt přemáhá. Škoda, že nám tyran čas nedovolil zůstat déle; opravdu jsme to potřebovali.

Odjeli jsme do Kremisanu na setkání se spolubratřími studentátu, jak s formátory, tak s formovanými. Bylo to velice hezké setkání, a stejně tak hezké je zde rodinné prostředí.

Potom jsme odjeli do Betléma, kde jsme navštívili jeskyni Narození. Zde jsem se v modlitbě mohl pozdržet déle. Mohu vás ujistit, že jsem myslel na vás na všechny. Přinesl jsem zde s sebou moje starosti o svět, o potřeby kongregace a salesiánské rodiny, očekávání i potřeby mladých. Vtělený Bůh, který učinil zkušenost toho, co to je být člověkem kromě hříchu, je soucítícím knězem, který se za nás přimlouvá u Otce.

V Betlémě pak proběhlo setkání s mladými z oratoře a učňovského střediska a se spolubratry komunity Domu chleba. Ten dělá skutečně svému jménu čest, protože i přes současnou tragickou ekonomickou situaci i nadále zdarma rozdává každý den chléb.

Vrcholným bodem návštěvy byla oslava stoletého výročí v neděli 6. dubna. Více než oslava bylo upřednostněno poděkování Bohu, už proto, že uprostřed tolikého utrpení by slavení nebylo správné. Slavení eucharistie byl účastný velký počet kněží, salesiánů i jiných řeholníků. Při počátečním pozdravení jsem řekl, že návštěva hlavního představeného nechce být pouhým vzpomínáním, nýbrž chce především vyjádřit obnovené úsilí kongregace ve prospěch mládeže Svaté země, kterou chceme doprovázet na její cestě jako emauzský poutník.

Následné vzpomínkové slavnosti v divadelním sále salesiánské školy se účastnily občanské i církevní autority. Stálo by za to znát dějiny přítomnosti salesiánů ve Svaté zemi, jak nám byly představeny, protože se téměř vždy jednalo o dějiny plné trápení, mnohdy díky konfliktům v sousedních zemích, které se nás však i tak blízce dotýkaly. Stejně tak je potřeba znát práci, kterou před námi vykonal don Antonio Belloni, který odevzdal svá díla v Betlémě, Kremisanu a Beitgemal, stejně jako své „Dílo Svaté Rodiny“ Donu Boskovi v osobě dona Ruy. Jsme dědicové velikého člověka, kterého právem všichni znali jako „Abulyatama“, otce sirotků.

V řeči na závěr návštěvy jsem spolubratrům ukázal následující linie pro budoucnost:

  • Don Bosco a don Belloni byli dva kněží citliví k potřebám chudé a potřebné mládeže. Vykonávání kněžské služby je učinilo kněžími pro mladé a vychovateli mladých, aby jim pomáhali vyzrávat, rozvíjet všechny jejich dimenze, nacházet smysl života, být občany tohoto světa otevřenými Bohu i druhým. Nemáte lepšího dědictví než toto: mladí a výchova.

  • Don Belloni se mimo jiné vyznačuje svoji schopností inkulturace. Přivedlo ho to k tomu, aby se naučil jazyk a pronikl do kultury svých svěřenců a stal se jedním z nich. Pro nás salesiány je to konkretizací preventivního systému, který zdůrazňuje nutnost toho, aby chlapci nejen milováni byli, ale také to věděli a cítili; láska se stává laskavostí v setkání s druhým, v blízkosti, v podobnosti, v přemýšlení a mluvení s druhým a jako on. Inkulturace je proto základním úkolem evangelizace a salesiánské výchovy.

  • Tajemství výchovně pastorační plodnosti Dona Boska a dona Belloniho spočívá v tom, že naprostá odevzdanost poslání mezi mládeží přirozeně vyústila v péči o povolání. Ta jsou plodem rozličných faktorů, z nichž rozhodujícím je prostředí, které podaří mezi chlapci vytvořit. Tak se v nich vzbudí touha sdílet naši vášeň pro mládež a výchovu jako zasvěcení apoštolové. Povolání tedy musejí prioritou našeho poslání v těchto zemích.

  • Jak Don Bosco tak don Belloni, vědomi si nároků, které sebou nese práce ve prospěch chudých dospívajících a mladých, dokázali vzhledem k občanské společnosti natolik vidět dopředu, že ji dovedli tak zatáhnout do svých projektů a děl, aby mohli vyjít vstříc jakékoliv potřebě těchto mladých lidí. Cesta je otevřená; mohla by nás vést k tomu, abychom více propojenou prací v tomto úsilí pokračovali.

  • Tyto pohnuté dějiny, významné díky svému místu i adresátům, byly nakonec zpečetěny spolubratrem v procesu blahořečení, ctihodným koadjutorem Simonem Srugim. Ten byl osobností, která již za svého života ohromila dona Ruu. Svatost je jedním ze znamení, že se zde naše charisma dobře inkulturovalo a že je i nadále tím nejlepším darem, který mladým lidem můžeme nabídnout.

Průběžné zasedání hlavní rady

V dubnu jsme měli první průběžné zasedání hlavní rady tohoto šestiletí. Již don Vecchi chtěl, aby hlavní rada uskutečnila každým rokem dvě průběžná zasedání, neboť pociťoval potřebu hlubšího zamyšlení hlavního představeného a jeho rady nad tématy, která mají pro život kongregace prvořadý význam. Tato schůzky zároveň umožňují, aby se mezi dvěma plenárními zasedáními mohl sejít co největší počet rádců, a tak vyřešit úředně právní záležitosti, u kterých je vyžadována přítomnost alespoň šesti z nich.

I když jsem se v minulém šestiletí tohoto shromáždění zúčastnil dvakrát, a mohl jsem tedy vidět jeho fungování i cíle, nyní jsem si uvědomil velikou hodnotu této iniciativy. Nabízí nám totiž možnosti studia, které je pak přípravou pro hlubší reflexi na úrovni celé rady. Tentokrát jsme se konkrétně zabývali mnohými tématy:

Propagace povolání salesiána koadjutora

V souvislosti s blahořečením pana Artemide Zattiho jsme chtěli prohloubit a dále konkretizovat apel dona Vecchiho provinciím o obnovení mimořádného a zvláštního úsilí o povolání salesiána koadjutora. Jednalo se o to přejít od oslav, kterými byl tento rok blahořečení charakteristický, k činné pozornosti a velice konkrétním pokynům a návrhům. Využívám této příležitosti a připomínám provinciálům, ředitelům a všem spolubratřím, aby si prostudovali orientační pokyny rádce pro formaci v Aktech hlavní rady (srov. ACG 382, str. 29-43).

Způsob uspořádání a průběhu generální kapituly

Začali jsme se zabývat možnými způsoby uspořádání a průběhu generální kapituly, abychom tak odpověděli na orientační operativní pokyn 25.GK (č. 136), kde se po hlavním představeném a jeho radě požaduje provést „ověření průběhu posledních generálních kapitul s cílem zvážit a navrhnout její pružnější a hladší průběh, stejně jako uskutečnění požadavků Stanov, zpracování vyhodnocení situace kongregace a vytýčení hlavních směrů politiky kongregace pro příští šestiletí“. Uvědomujeme si, že generální kapitula by se již neměla zabývat studiem určitého jednotlivého tématu, jako tomu byla na 23., 24. a 25.GK, ale její podoba by se měla odvíjet od stavu kongregace, jejích tendencí, výzev, možností, aby se tak mohl společně definovat její další projekt. Tomuto tématu jsme již věnovali mnoho času a v současné době docházíme k závěrům, které chceme zaslat provinciím.

Křehkost povolání mladých spolubratří

Zkoumali jsme tři její podoby: psychologickou, a to vůči jakémukoli problému, těžkosti či frustraci; morální, která se projevuje v těžkosti zorganizovat celý život kolem základních rozhodnutí; extrémní, kterou je ztráta smyslu života. Třebaže jsme se již tímto tématem zabývali, má zapotřebí hlubší reflexe. Uvědomujeme si, že to, co je důležité, je větší kompaktnost a stálost, a to je plodem onoho „staň se pokorným, silným a pevným“.

Témata pro příští provinciální kapituly

Probírali jsme některá témata provinciálních kapitul, které se jednak musí zabývat místními problémy, jednak však musí odpovědět na požadavky 25.GK. Mezi zmíněnými tématy připomínám: vypracování organického projektu provincie; aggiornamento oddílu provinciálního direktáře, který se týká formace, aby odpovídal novému vydání „Ratio“, a oddílu pojednávajícího o chudobě a hospodaření; otázka propagace povolání salesiána koadjutora.

Don Bosco International“ (DBI)

Tato asociace je občanskou tváří salesiánské kongregace, je podněcovatelkou různých typů sítí ONG (nevládních organizací), jako například misijních prokur, stejně jako sdružení, která realizují rozličné rozměry salesiánského charismatu. „Don Bosco International“ (DBI) existuje již od minulého šestiletí se sídlem v Bruselu. Musí fungovat stále lépe, abychom jako salesiáni mohli být přítomni tam, kde se rodí rozhodnutí ohledně mladých a výchovy, a zároveň měli přístup k finančním prostředkům pro díla v první linii.

Salesiánský věstník (Il Bollettino Salesiano)

Musí pokračovat proces jeho obnovy, ve snaze o rozvoj všech jeho možností a hledání další koordinace.

Institut „Ratisbonne“ v Jeruzalémě

Byl vytvořen pro budování dialogu mezi křesťanstvím a židovstvím; tento úkol byl nyní ze strany Svatého stolce přenesen jinam, což nám nabídlo možnost, abychom sem umístili Teologický institut nebo jiné důležité studijní středisko. „Ratisbonne“ má velmi výhodnou polohu, zároveň však je třeba zvážit důsledky, jako je například otázka budoucnosti Kremisanu. Do celé problematiky byla již od počátku zapojena provincie MOR prostřednictvím provinciála a jeho rady a rovněž i komunita v Kremisanu. Momentálně se nacházíme ve fázi jednání.

Tato témata jsme znovu a do větší hloubky a šířky projednávali během plenárního zasedání hlavní rady v červnu a červenci; k nim se přidala témata další, jako např. heslo pro salesiánskou rodinu a pastorační návrh pro salesiány pro rok 2004, revize statutu ADMA, ověření projektu Fusagasugá, „logo“ hlavního vedení, vyúčtování rozpočtu 2003.

Encyklika o eucharistii

Jako náhradu za obvyklé poselství všem kněžím k Zelenému čtvrtku a k příležitosti 25. výročí svého pontifikátu Svatý otec presentoval novou encykliku „Ecclesia de Eucharistia“, meditaci o eucharistickém tajemství, která ozřejmuje velice úzký a neodlučitelný vztah mezi církví a eucharistií.

Text je v určitých momentech velice osobní, s meditačními oddíly, poznámkami k pastorační situaci a teologickými úvahami. Jedná se v podstatě o prohlášení, které se obrací ke katolické církvi a které po ní žádá, aby ve svém pojímání eucharistie posílila smysl pro tajemství, pro její propojení s křížem a s Ježíšovým odevzdáním svého života, smysl pro úctu a slavnostnost. To ji povede k tomu, aby se při slavení vyvarovala způsobům, jež jí nejsou vlastní, jež vedou k dvojakosti či z ní dělají pouhý nástroj.

Někdo encykliku označil jako malý katechismus víry církve o eucharistii. Tou nejdůležitější skutečností je možná upozornění na výsostné místo, které má eucharistii patřit jak v životě víry jednotlivce, tak liturgické praxi komunit.

Pro nás se encyklika musí stát cenným nástrojem obnovy slavení eucharistie i pedagogického působení, tak jako tomu bylo u Dona Boska. Pozvání k úžasu nad projevem Ježíšovy lásky k nám až do krajnosti (č. 11) je doprovázeno poukazem na prvky, které umožňují spatřit ztrátu vnímání hodnoty této svátosti, a to od upuštění od eucharistické adorace až k redukci eucharistie na pouhé společné pobývání, od zanedbávání slavení až ke ztrátě smyslu pro „tajemství“. Nesmíme zapomenout, že jsme povoláni k tomu, abychom byli skutečnými „mystagogy“, tedy těmi, kdo mladé lidi uvádějí do setkání s Bohem.

Encyklika především znovu tvrdí, že eucharistie je povýtce Ježíšovým darem, který se vydává pro nás a pro naši spásu; dále, eucharistie skutečně buduje církev, a to nejen díky tomu, že se z ní církev rodí, nýbrž se jí rovněž živí a z ní roste; právě proto, že eucharistie je tajemstvím společenství, je nutně vázána na smíření, a to v tom smyslu, že nás – jak říká Pavel – od Ježíše nemůže odloučit nic, ani smrt, kromě hříchu, který je popřením a rozbitím tohoto společenství. Studium této encykliky nám prospěje, abychom tak pokračovali v podnětu dona Vecchiho, který napsal list o eucharistii a v němž již některé z těchto prvků vyjádřil.

Zvu spolubratry našich tří evropských regionů, aby začali studovat apoštolskou postsynodální exhortaci „Ecclesia in Europa“ o předávání evangelia naděje na tomto kontinentu; tato exhortace bude předmětem zvláštní pozornosti u příležitosti setkání s provinciály těchto regionů ve dnech 1. až 5. prosince 2004.

Návštěva provincie Velká Británie (GBR)

Poslední víkend v dubnu jsem byl v provincii Velká Británie, abych zde navštívil některé komunity, setkal se se spolubratry a zúčastnil se dvou setkání salesiánské rodiny v Boltonu a Chertsey. Zde jsem hovořil o salesiánském povolání dnes, přičemž jsem začal vyprávěním o svém vlastním povolání a o své zkušenosti zvát druhé, aby se stali salesiány. Měl jsem kromě toho možnost se zabývat identitou, úlohou a posláním salesiánské rodiny v dnešní době.

Byl jsem překvapen bratrským a přátelským přijetím ze strany spolubratří a všech členů salesiánské rodiny, výrazem nikoli toliko vyhlášené britské laskavosti, ale rovněž lásky a synovské přináležitosti k Donu Boskovi. Dny byly pečlivě připraveny skupinou složenou z různých členů salesiánské rodiny a vyznačovaly se velkou účastí. Jsem přesvědčen, že v budoucnu bude nutno pracovat stále více v síti jako rodina Dona Boska, v plném souznění, společném vynakládání sil a bratrské solidaritě, tak jako jsem to viděl zde.

S překvapením jsem zaznamenal, že se tato provincie, přestože má dva domy pro nemocné či staré spolubratry, vyznačuje vysokým počtem mladých kněží, s nimiž může počítat pro stále významnější přítomnost i pro plodnější pastoraci povolání. Ve stejné linii s tím, co píše Jan Pavel II. v exhortaci Ecclesia in Europa, bych zde chtěl projevit úctu, vděčnost, blízkost a povzbuzení všem mladým salesiánům, kněžím i koadjutorům, kteří jsou skutečným darem Božím, znamenám jeho lásky a naděje do budoucnosti (srov. EiE 36-37), a jako odpověď na tento dar všechny pozvat, aby s mladými a pro ně byli znamením naděje.

Naše přítomnost v Treviglio a Chiari (ILE)

Koncem dubna jsem vykonal návštěvu dvou komunit provincie Lombardo-Emilia: Treviglo a Chiari. Obě připravily velice intenzivní program. V Treviglio jsem se setkal se studenty a vyučujícími střední školy a základní školy 2. stupně a se starostou města. Navštívil jsem dále banku Cassa Rurale, která hlavnímu představenému poskytla prostředky na financování vyhloubení několika studen v Etiopii, a slavil eucharistii v poutní basilice Madonna delle Lacrime (Plačící Madona).

Den v Chiari započal eucharistií pro žáky školy, po níž následovalo setkání s mladými, otevření budovy nové střední školy, oratoře a střediska mládeže. Odpoledne jsem věnoval setkáním se salesiánskými spolupracovníky a volontéry, a seznámení se s „Auxilium“, dílem velice význačným v sociální a misijní oblasti; byl jsem nadšen tím, co se podařilo vykonat – spíše než v sociální činnosti – nejprve v srdcích a osobním životě mnoha jednotlivých laiků i odborníků, kteří se stali skutečnými moderními samaritány v pomoci imigrantům a misiím. Den jsme uzavřeli v tělocvičně divadelním představením „Il giardino del Gigante“ (Obrova zahrada), které mě přivedlo k přemýšlení o nutnosti znovu probudit a zkvalitnit výchovu k umění a uměleckým vyjádřením jako typicky salesiánského způsobu výchovy a evangelizace.

Je zapotřebí poděkovat Pánu za pastorační horlivost spolubratří a za všechny iniciativy, které se konají v oblasti výchovy a sociální práce – s velikou starostlivostí o ty nejchudší jak ve vlastní čtvrti, tak na celém světě.

Návštěva provincie Sicílie (ISI)

Během roku jsem navštívil sicilskou provincii již dvakrát. Počátkem května jsem byl v Caltanissetta ku příležitosti 50. výročí přítomnosti salesiánů; k tomu se přidala další dvě setkání, první v Zafferana a druhé v Palermu, kde jsem se setkal s celou salesiánskou rodinou Sicílie. Mohl jsem se tak setkat s většinou spolubratří.

Na Sicílii jsem se ještě jednou vrátil koncem srpna kvůli setkání Salesiánského mládežnického hnutí, což se mi stalo další příležitostí k setkání se spolubratřími.

Obě návštěvy mi dovolily poznat toto prostředí a ocenit, co spolubratři konají v oblasti salesiánské formace, školy, výchovy učňů, farnosti, práce s lidmi na okraji a v sociální oblasti.

Všichni spolubratři uznávají práci některých z nich na obranu týraných, mučených a znásilňovaných dětí ve čtvrti „Santa Chiara“ (Svatá Klára) v Palermu, která došla až k podání trestního oznámení a uzavření oratoře, aby tak mohla být znovu otevřena s větším povědomím občanské veřejnosti i autorit magistrátu. Při návštěvě Svaté Kláry jsem řekl, že se jedná o místo, na němž salesiáni musí být přítomni v podobě díla, které by se vyznačovalo větší nabídkou a zapojilo do spolupráce celou salesiánskou rodinu. Doufám, že se tento sen postupně stane skutečností pro dobro všech dětí, dospívajících i mladých v této čtvrti, kteří jsou ze sociálního hlediska velmi ohroženi, pro rodiny, které zde bydlí, i pro narůstající počet imigrantů.

Návštěva provincie Bilbao (SBI) [jedné z 5 španělských provincií]

V rámci 75. výročí díla v Pamploně jsem druhý týden v květnu strávil návštěvou provincie Bilbao, kde jsem mohl poznat téměř všechny domy: Bilbao, Santander, Pamplona, Logroño, Burgos, Vitoria, Urnieta, Azkoitia. Byla naplánována návštěva velice dobře uspořádané síně salesianity, mnoho rozhovorů v rozhlase i televizi, setkání s biskupy, civilními autoritami, spolubratry, mladými, vyučujícími, spolupracovníky, členy salesiánské rodiny i sympatizanty.

Nehlubší dojem ve mně zanechala setkání s mládeží, jako např. v Deustu, kterého se zúčastnili mnozí mladí z SMH z různých salesiánských domů celé provincie. Jejich radost, umělecké kvality vyjádřené v představení muzikálu „Namaskar“, přijetí poselství hlavního představeného, touha po sociální práci a odpovědném a intenzivním prožívání křesťanského života nám připomínají obrovský potenciál, který mladí představují pro církev a společnost, tak jako to objevil Don Bosco, který v ně vždy dokázal věřit.

Dále jsou to setkání se salesiánskou rodinou, s komunitami Dcer Panny Marie Pomocnice, s velice dobře organizovanými a pracujícími středisky salesiánských spolupracovníků a exalievů, se vzkvétajícími skupinami ADMA, sjednocovanými díky eucharistii a úctou k Panně Marii Pomocnici, se silným souzněním s původními domy Dona Boska.

Nemohu nevzpomenout na jednoho z nejvýznačnějších salesiánů této provincie, kterým je don José Luis Carreño Echandía, velký misionář Indie a Filipín po vzoru sv. Františka Xaverského. S úctou, obdivem a vděčností jsem navštívil jeho hrob v Domě misionáře (Casa del Missionario), který v Alzuza on sám chtěl zbudovat. Byl to salesián bohatých lidských kvalit, hudebník, básník, člověk živé a vybroušené inteligence, snílek a realizátor, s činorodým duchem Dona Boska, jehož hrdým synem se cítil být.

Znamením uznání pamplonským salesiánům ze strany občanských autorit byla Navarrská zlatá medaile. Tyto autority jsou ochotny spolu­pracovat při budování nového učňovského střediska jako výraz vděčnosti za to, co kongregace vykonala v minulosti a co činí v současnosti pro technologický rozvoj Navarry prostřednictvím profesní formace mládeže. Možná stojí za zmínku připomenout, že – ostatně právě tak jako většina dalších španělských provincií – i tato se velice významných způsobem věnovala výchově učňů. Vztah k občanským autoritám a jejich zapojení do společné práce – pokud to jde – stojí za povšimnutí, protože výchova je skutečností, která se týká i státu. Je potřeba pracovat s co největší společnou součinností a zároveň si podržet autonomii a svobodu vlastní kongregaci. I toto je důležitým salesiánským kritériem.

Poslední vzpomínkou na tyto dny je návštěva Loyoly, domu-muzea sv. Ignáce, se zastávkou a modlitbou v „kapli obrácení“. To, co mne nejvíce naplnilo úžasem, byla jeho duchovní zkušenost a vnitřní cesta. Vrátil se domů zraněný z války a přemýšlel o své „zamilované“, a znovu z domu odjel zamilován pouze do Boha. Co se vlastně mezi tím přihodilo? Nekonečná milost setkání s Bohem! Hrdý na sebe sama, s myšlenkou dobýt svět, požádal o několik knih o rytířích, aby tak od velkých hrdinů získal inspiraci. Díky Boží prozřetelnosti však v domě byly pouze dvě knihy: dějiny svatých a život Ježíšův. I když ho nudily, začal je číst. Čím více poznával velké světce, tím více se ptal sám sebe: „Jestliže je tak radikální sv. František, proč bych takovým nemohl být i já? Jestliže tak jednal sv. Dominik Guzman, proč bych tak nemohl jednat i já?“ Čím déle četl život Ježíšův, tím víc se cítil dojat, připraven začít nový život, stát se jeho učedníkem a stát se členem jeho „tovaryšstva“. Netoužil po ničem jiném, než činit Boží vůli a hledat jedině jeho slávu. Naučil se tak umění duchovního rozlišování, kritériím pro rozpoznávání toho, co přichází od Boha a co k němu přivádí, na rozdíl od toho, co se zdá dobrým, ale co od něj není a co k němu nevede. Jakmile se uzdravil, opustil svůj dům zcela proměněn. Co může sv. Ignác napovědět nám salesiánům v našem úsilí přivádět mladé lidi k setkání s Bohem a s Ježíšem? Domnívám se, že pokud chceme být při tomto svém úkolu velkými odborníky, musíme se stát hledači Boha a expertními vůdci, abychom mladé lidi mohli vést k Ježíšovi.

Návštěva provincie Mnichov (GEM)

Ihned po návštěvě provincie Bilbao jsem v polovině května byl v provincii Mnichov, kde jsem měl možnost navštívit některé komunity a poznat některá díla, jako například nakladatelství Don Bosco, které uskutečňuje zajímavý program publikací společně s dalšími nakladatelstvími regionu Evropa Sever, a dům ve Waldwinkel pro postižené chlapce. Zde se jedná o velice význačné a výchovně kvalitní dílo ve spolupráci se státem, s širokou škálou nabídek, které toto dílo činí velice užitečným.

Hlavními důvody mé návštěvy byly účast na „Curatorium“ Benediktbeuern a setkání se salesiánskou rodinou provincie. V Benediktbeuern jsem mohl obdivovat krásu a vznešenost starého kláštera, který je skutečnou perlou. Především jsem však obdivoval široký záběr sekcí a programů a zejména to, co toto studijní středisko proslavilo v salesiánském světě – teologickou a pedagogickou fakultu. Ve svém vystoupení jsem kromě poděkování za službu při formaci mnohých spolubratří vyzval, aby se z Benediktbeuern stalo teologické středisko pro celý region. Jedná se o úkol v době, kdy se v kongregaci upřednostňují formační komunity a studijní střediska na mezi-provinciální úrovni jako služba provinciím, které nemohou zajistit všechny formační etapy, se spoluzodpovědností a vůlí ke společné práci.

Setkání se salesiánskou rodinou, kterého se zúčastnilo kolem tisíce osob, bylo skutečnou slavností od eucharistie přes oběd až po hudební a radostnou oslavu v divadle. Jak nepoděkovat Pánu za dar salesiánské rodiny, která všude roste, je stále pevnější a otevřenější novým výzvám? Jak nepřijmout tento dar a neusilovat o jeho pozorné pěstování a věrné předávání?

Návštěva provincie Kolín (GEK)

23. dubna jsem odjel do Bonnu, abych se zde účastnil oslav ke cti P. Karla Oerdera, který slavil 75 let života, 50 let slibů a 25 let své funkce ředitele salesiánské misijní prokury. Třebaže není obvyklé, že se hlavní představený účastní oslav tohoto druhu, protože by v tomto případě bylo nemožné doprovázet všechny spolubratry, moje přítomnost při této příležitosti chtěla vyjádřit vděčnost ve jménu celé kongregace za neúnavnou, velkorysou, účinnou a velice dobře institučně uspořádanou práci ve prospěch misionářů Latinské Ameriky, Asie, Afriky a Východní Evropy.

Účast civilních a církevních autorit, představitelů důležitých vládních a církevních orgánů Německa, velikého počtu spolubratří a přátel ukázala velikou úctu a ocenění toho, co v těchto letech P. Oerder vykonal. Z bonnské prokury dokázal učinit skutečné okno, skrze které mohl německý svět pozorovat salesiánskou kongregaci a skrze něž mohla kongregace pozorovat Německo.

Díky iniciativě provinciála jsem mohl návštěvy dále využít k setkání s řediteli, kteří mi představili situaci svých komunit a domů; následoval prostor pro otázky a odpovědi. Možná poprvé od druhé světové války tato společnost pociťuje meze svého ekonomického a sociálního pokroku. Proces hluboké sekularizace staví evangelizaci a naší přítomnosti mezi mládeží nové výzvy. Obě německé provincie v současné době pracují na svém sjednocení; proces bude uzavřen v roce 2005.

Oslavy ke cti Panny Marie Pomocnice v Turíně

Jako obvykle, 24. května jsem odjel do Turína na oslavy slavnosti Panny Marie Pomocnice. Slavnosti předcházela 17. května oslava stoletého výročí korunovace jejího obrazu, která pak vyvrcholila IV. mezinárodním sjezdem Panny Marie Pomocnice v Turíně v prvních srpnových dnech za účasti více než 800 účastníků ze 30 zemí.

Znovu jsem byl svědkem lásky města Turína k Panně Marii Dona Boska, jako plod veliké úcty, kterou náš milovaný otec dokázal rozšířit. Bazilika byla neustále plná a procesí, kterému předsedal kard. Severino Poletto se svými pomocnými biskupy, vidělo Madonu „kráčet“ ulicemi a žehnat rodinám.

Téhož dne proběhla další událost v pokojících Dona Boska. Byl otevřen nový internetový portál hlavního domu, velice význačný způsob jak vstoupit do komunikace se všemi, které zajímá poznat, kým jsme, co děláme, kde pracujeme, co je naší nabídkou v oblasti výchovy, evangelizace, práce na okraji společnosti, kultury, misijního působení, komunikace, formace, s jakými metodami a cíli, jak jsme organizováni. Vše je to v souladu s myšlením Dona Boska, jemuž nestačilo, aby se konalo dobro, ale pro něhož bylo důležité, aby toto dobro bylo rovněž uvedeno ve známost. Tyto nové webové stránky mají více možností než předchozí verze, s různorodými službami, vyhledávačem a především většími možnostmi interakce. Nový portál je cestou, jejímž prostřednictvím salesiáni chtějí vstoupit do dialogu se světem, především se světem mládeže a se všemi, kteří na naše stránky zabrousí. Doufám, že tato naše snaha prostřednictvím internetu obnovit naše úsilí ve prospěch mládeže, jejich výchovy a evangelizace a vytváření kultury prevence bude moci přinést své plody.

Další návštěvu provincie Piemonte - Valle d’Aosta jsem vykonal při příležitosti sto let od narození sv. Callista Caravaria; navštívil jsem přitom Cuorgnè, jeho rodnou vesničku v Canavese. Protože se tento svátek překrýval s Letnicemi, dovolilo mi to ozřejmit plodné působení Ducha svatého, pokud – jako v případě tohoto mladého salesiána – nalezne dobře dispono­va­nou povahu. Vystoupení civilních autorit byla projevem vděčnosti jejich spoluobčanovi, ale rovněž projevem veliké úcty vůči tomu, co kongregace učinila ve prospěch Cuorgnè prostřednictvím díla, které zde máme. Tři dni předtím se v Oliva Gessi uskutečnila vzpomínková slavnost 130. výročí narození sv. Lu­i­gi Versiglii.

Návštěva provincie Verona (IVO)

Koncem května jsem odjel do Verony. Chtěl jsem se tuto provincii navštívit ještě před nastávajícím sjednocením s východní benátskou provincií. V době publikace tohoto listu již bude existence této nové severovýchodní italské provincie skutečností.

Byl jsem zde pouze jeden den, ale zato se zaplněným diářem: návštěva nemocných spolubratří umístěných v domě v Negrar, setkání s 800 chlapci a vyučujícími z učňovského střediska „San Zeno“, s blízkou salesiánskou farností sv. Dominika Savia, vysvěcení nové kaple Institutu „San Zeno“, návštěva Institutu „Don Bosco“, kde jsem se setkal s chlapci druhého stupně základní školy, shromáždění spolubratří, eucharistie a připomínka životních jubileí.

Někdy bychom se mohli ptát, zda tak krátké návštěvy vůbec mají nějaký význam. Domnívám se, že odpověď si musíte dát vy sami. Z mé strany musím dosvědčit, že se jedná o okamžiky silného afektivního, duchovního, pastoračního a vokacionálního společenství, protože nic není účinnější, než tato osobní komunikace. Sbírám-li ohlasy, které zanechávají návštěvy hlavního představeného, všímám si, že spolubratři, mladí lidé, spolupracovníci, členové salesiánské rodiny zůstávají motivováni, jakoby naplněni salesiánským duchem. A to se děje právě proto, že jsem nástupcem Dona Boska. Vzpomínám si, jak již nemocný a v mnohém omezený don Vecchi zdůrazňoval nutnost účastnit se některých událostí v provinciích a kongregaci. Říkával nám, že hlavní představený není důležitý kvůli tomu, co dělá, ale kvůli tomu, koho představuje.

Účast na semestrálním shromáždění Unie hlavních předsta­ve­ných společností zasvěceného života

Ve dnech 28. – 31. května se na „Salesianum“ v Římě konalo semestrální shromáždění USG (Unione Superiori Generali, Unie hlavních představených). Téma setkání bylo „Řeholník, člověk dialogu ve službě církve a s církví“. Nejprve se konaly tři konference, které téma osvětlily, potom následovala práce ve skupinách, a to nejprve podle jazyků a potom podle funkcí: hlavní představení a vikáři.

Volba tématu měla být odpovědí na skutečnost, kterou lze velice snadno konstatovat – na obtížnost dialogu na všech rovinách: v řeholní komunitě, v řeholním institutu, mezi zasvěceným životem a církevní komunitou, mezi církví a světem.

Téma velice jasným způsobem ukázalo, že dialog je sice těžký, ale více než kdy jindy naléhavý právě v takovém kulturním a církevním kontextu, jakým je ten náš. Je naprosto nezbytným rozměrem pro rozvoj lidské osoby, která je rozumovou bytostí, pro život komunit, pro poslání, které je ve své podstatě komunikací a svědectvím, pro ponoření se do světa. Jedná se o skutečnost namáhavou už proto, že v sobě nese umění měnit vlastní hlediska, přesvědčení, vlastní způsoby jednání. Pokud však chceme, aby naše svědectví Ježíšových učedníků (kteří budou známi a poznáni tehdy, pokud se milují, jsou jedno, mají jedno srdce a jednu duši) bylo důvěryhodné a účinné, dialog je nezbytný.

Jako východisko sloužila encyklika Pavla VI. „Ecclesiam suam“ (1964). Papež zde říká, že „dialog je novým názvem pro lásku“ a připomínal jeho čtyři základní znaky: jasnost, mírnost, důvěru a rozumnost. Jednotliví přenášející ukázali, že dialog mezi kulturami, mezi muži a ženami, mezi námi a chudými je možný pouze v případě, pokud druhému budeme naslouchat s pozorností, pokud se jej budeme snažit vidět v co nejlepším světle, pokud budeme s druhými jednat s neobyčejným respektem, jinak řečeno, budeme-li se na druhé dívat očima, kterými se na ně dívá Bůh.

Míra zdravého stavu místní komunity nebo provincie je přímo úměrná způsobu, kterým jsou jednotliví členové schopni sdílet jedni s druhými svoje hlediska a jim odpovídající duchovní i osobní úsilí.

V tomto směru chtěla první část dokumentu 25.GK povzbudit spolubratry a komunity k tomu, aby se snažili o hluboké mezilidské vztahy, a sdíleli tedy mezi sebou vlastní zkušenost života i Boha, aby se tak mohla vytvořit pevnější a silnější komunita. K tomu směřuje také projekt místní salesiánské komunity, který má napomoci ke comunione (společenství) spolubratří prostřednictvím sdílení a rozlišování. Začíná připomínkou toho, k čemu nás Bůh volá, následuje poznávání reality a výzev, v nichž žijeme a pracujeme, a směřuje k závěrečné volbě velkých opcí a cílů, kterých chceme dosáhnout. Skutečné společenství je plodem lásky, která proti každé tendenci k individualismu a egoismu nachází své vyjádření ve společném projektu.

Don Bosco vyšel této potřebě vstříc, když se snažil ze své komunity učinit domov a vytvořit zde rodinný duch, který by pronikl všechny vztahy. Tak je do celého procesu zahrnut jak život komunity, její radosti a naděje, její námahy a obavy, její vnitřní dynamika a její duchovní cesta, tak i palčivá otázka kvality výchovného působení, schopnost reagovat na výzvy, zapojení a formace laických spolupracovníků.

Dialog s církví, biskupy a jinými řeholníky se přes všechny obtíže stává více než kdy jindy nepostradatelným. Je třeba překonat strach a nedůvěru a společnými silami se postavit tváří v tvář velkým problémům jako jsou evangelizace, přednostní starost o člověka, sociální spravedlnost, kultura.

Dialog je nepochybně hodnotou, kterou je zapotřebí se naučit a rozvíjet během let formace. Je jedním z výrazů spirituality společenství, který je pro nás, povolané k vytváření společenství, nepostradatelným.

Návštěva Adriatické provincie (IAD)

Koncem května jsem o víkendu navštívil Adriatickou provincii. Prvním místem setkání byla v L’Aquila v pátek 30. 5., při kterém starosta města udělil čestné občanství celé salesiánské komunitě za 70 let přítomnosti a vliv na město a teritorium. Následujícího dne ráno se konalo setkání se všemi spolubratry provincie; odpoledne a večer se slavila slavnost Panny Marie Pomocnice spolu se salesiánskou rodinou, která zahrnovala procesí a festival. Další setkání proběhlo ve Vasto, kde mi bylo uděleno čestné občanství města, otevřel jsem zde tělocvičnu, předsedal jsem eucharistii Nanebevstoupení Páně a účastnil jsem se festivalu organizovaného mladými všech domů provincie.

Nalezl jsem zde živou a vitální provincii, v níž jsem měl dojem, že i staří spolubratři prožívají entuziasmus prvních dob, zakořeněni v prociťované a prožívané salesiánské tradici. Viděl jsem skupinu mladých spolubratří, která slibuje možnost plodné pastorace povolání, a to zejména tehdy, pokud komunity zůstanou otevřené, přijímající a zasazené uprostřed mladých, pokud se zkonsoliduje Salesiánské mládežnické hnutí a bude schopné napomáhat k vyzrávání životních projektů. Doufejme, že tomu tak bude.



Závěr: narozeniny Dona Boska

Ve dnech 15. a 16. srpna jsem byl v Colle Don Bosco, abych se zde účastnil oslav Nanebevzetí Panny Marie, svěření dětí Madoně – jako to udělala matka Markéta s malým Janem, procesí Madony del Castello v Castelnuovo a oslav 188. narozenin Dona Boska. Bylo to poprvé, kdy se tento svátek slavil, ale přesto jej spolubratři komunit provincie připravili významným způsobem. Při oslavě narozenin nejslavnějšího občana byly přítomny rovněž občanské autority.

Přivítali jsme také skupiny mládeže z Belgie, Slovinska, Chorvatska a Polska, vedených spolubratry salesiány. Je nádherné pozorovat, jak se Colle Don Bosco stále více stává poutním centrem spolubratří, mládeže, členů salesiánské rodiny, kteří sem přicházejí poznat rodiště otce, učitele a přítele mladých: louka ze snu, který dal pečeť jeho životu tím, že mu svěřil poslání, ukázal pole, na němž má pracovat, dal mu učitelku; místo našich počátků a našeho duchovního a apoštolského společenství. Je pravdou, že Don Boskův apoštolský projekt dozrál na Valdoccu, že zde vznikla salesiánská kongregace, institut Dcer Panny Marie Pomocnice, spolupracovníci, ADMA. Stejně tak je však pravdou, že život, který je počátkem každého daru, započal v Becchi a že právě zde Don Bosco zde učinil první kroky, z nichž některé navždy poznamenaly jeho život.

Domnívám se, že iniciativa komunity v Colle slavit narozeniny Dona Boska je velice trefná, a že je v souznění s tím, oč se snažíme – totiž o zhodnocení „svatých salesiánských míst“. Do dvousetletého výročí jeho narození schází ještě 12 let. Chceme započít cestu přípravy na toto výročí, jež by se mělo napomoci k lepšímu poznání Dona Boska a především k tomu, aby se Don Boskovo charisma a poslání stalo v kontextu dnešní doby – v mnohém tak odlišné od jeho – živým. Poselství letošního 16. srpna kráčelo právě tímto směrem. Mimoto je měsíc srpen v mnoha částech naší kongregace měsícem Dona Boska, a proto byla tato vzpomínka velice vhodná.

Od narození Dona Boska, muže Božího a muže mládeže, již uběhlo 188 let. Zázračné rozšíření jeho charismatu do 126 zemí světa díky zástupu řeholníků a řeholnic, kteří přijali za svůj jeho životní projekt, a množství laických spolupracovníků, kteří zasáhli tisíce a tisíce mladých, umožňuje to, že Don Bosco může říct spolu s sv. Pavlem: „Vy jste listem Kristovým, napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého.“ (2K 3,3)

Ať nás Panna Maria o svátku svého narození učí bezvýhradně se otevřít Božímu plánu, abychom jej přijali s velkorysostí a radostí a abychom byli jejími spolupracovníky pro dobro mladých.



Pascual Chávez V.

1 Římští sirotci po druhé světové válce, pozn. překl.

2 „intifada“ – termín označující akce odporu Palestinců proti Izraeli, projevující se občanskou neposlušností a eskalací dalšího násilí. První intifada začala v r. 1987, pokračovala nárůstem násilí v r. 1991 a byla završena dohodou v r. 1993 v Oslu, kde došlo k vytvoření Palestinské samosprávy. Druhá intifada (nazývaná Al Aqsa intifada) začala v roce 2000. (pozn. red.)