ÀžPane, ke komu bychom Å¡li


ÀžPane, ke komu bychom Å¡li

ACG 386Boží slovo a salesiánský život dnes37











































PANE, KE KOMU BYCHOM ŠLI?

TY MÁŠ SLOVA VĚČNÉHO ŽIVOTA“

(jan 6,68)

Slovo Boží a salesiánský život

v dnešní době

don Pascual Chávez Villanueva

přeložil: Ladislav Heryán

ACG 386 13. 6. 2004



Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

(J 6,68)



Slovo Boží a salesiánský život v dnešní době



Shrnutí:



1. Kontemplovat Krista nasloucháním Božímu Slovu

2. Naslouchat Božímu slovu jako salesiáni

2.1 Don Bosco, „kněz Božího slova“

- Biblická formace a pastorační služba

- Účinné používání při výchově

2.2 Mládež – způsob a důvod našeho naslouchání Bohu

3. „Není správné, abychom my zanedbávali Boží slovo“ (Sk 6,2)

3.1 Naslouchat Božímu slovu, abychom udělali zkušenost s Bohem

- Adorovat v tichu

- Odmítnout si o Bohu vytvářet obrazy

3.2 Naslouchat Božímu slovu, abychom se stali komunitou

- Jsme shromážděni, protože jsme spaseni

- Odpovědní za bratry

3.3 Naslouchat Božímu slovu, abychom zůstali věrní

- „Pramen duchovního života“ (S 87)

- „Strava pro naši modlitbu“ (S 87)

- „Světlo k rozeznání Boží vůle v dění kolem nás“ (S 87)

- „Síla k věrnému uskutečňování našeho povolání“ (S 87)

3.4 Naslouchat Božímu slovu, abychom se stali apoštoly

- Umět vytvářet prostředí se silným duchovním nábojem

- Nabídnout pastoraci jako cestu duchovního vyzrávání

4. „Jako Panna Maria se otevíráme Božímu slovu a o něm uvažujeme ve svém srdci“ (S 87)





V Římě 13. června 2004

Slavnost Těla a Krve Páně

Drazí spolubratři,

píšu vám o slavnosti Corpus Domini, „památce“ Páně, tajemství jeho života obětovaného na kříži a znamení jeho bezmezné lásky k nám. Je nám připomínkou, že se církev jako autentické společenství věřících rodí z eucha­ris­­tie. Všichni zůstáváme stát v údivu nad neslýchanou Ježíšovou fantazií. Ježíš se vtěluje, aby se pro nás stával „tělem“, a tak nám dával svůj božský život.

I když nám liturgická čtení cyklu C nabízejí k meditaci Lukášův text o rozmnožení chlebů, nemůžeme pominout eucharistickou řeč Janovu, která je stále tou nejhlubší. Pomáhá nám pochopit, že se Slovo skutečně stalo tělem a že se jeho tehdejší i dnešní posluchači mají stát jeho spolustolovníky.

Kéž se naše eucharistická slavení, při nichž nás Ježíš u svého stolu sytí chlebem svého Slova a Těla, stanou pramenem jednoty a bratrství našich komunit, zdrojem touhy po spáse mládeže. Tak pro ně budeme schopni dát život, aby i oni měli život v hojnosti.

To bylo tajemstvím síly a svatosti našich nových blahoslavených, dona Augusta Czartoryského, sestry Eusebie Palomino, Alexandriny da Costa; zejména tato posledně jmenovaná nežila posledních třináct let svého života z jiné potravy než ze svatého přijímání. Eucharistie se stala pramenem duchovní síly našich mladých svatých Dominika Savia a Laury Vicuni. Jejich věrnost Pánu byla živena jeho Slovem a Tělem až k naprosté odevzdanosti a smrti pro druhé. To je i naší cestou, abychom se stali autentickými Ježíšovými učedníky.

Být jeho učedníky a sdílet jeho život a poslání totiž dnes není snadným zaměstnáním, a ostatně nikdy nebylo. Čtyři evangelisté shodně vypravují, že pro Ježíše bylo možná až příliš snadné některé povolávat k následování (srov. Mk 1,16-20; J 2,1-11), ale nepodařilo se mu je dlouho v jejich věrnosti vedle sebe udržet (Mk 14,50; J 18,15.27).

Čtvrté evangelium nám zanechalo vzpomínku, stejně tak památnou jako dramatickou, na obtíže, které měli nejbližší Ježíšovi učedníci pro setrvání s ním. Po podivuhodném rozmnožení chlebů na hoře před tisíci lidmi (J 6,3-14) a náhlém i uklidňujícím setkání na rozbouřeném moři za absolutní tmy (J 6,16-21) se Ježíš v synagoze v Kafarnau nabídl nasycenému zástupu a užaslým učedníkům jako chléb, který sestoupil z nebe (J 6,35.41). Žádal, aby věřili v jeho slovo a jedli jeho tělo. Vypravěč uvádí, že poprvé „mnozí z jeho učedníků“, když slyšeli tvrdost těchto slov, jej pohoršeni „opustili a už s ním nechodili“ (J 6,66; srov. 6,60).

Na Ježíšovu otázku vyjádřilo Dvanáct Petrovými ústy touhu zůstat nikoli proto, že by jeho slova pochopili, nýbrž proto, že neměli nikoho jiného s takovou autoritou, ke komu by mohli jít. Ne že by Ježíšova slova byla zmírněna, ale oni v nich rozpoznali slova věčného života (J 6,68). Skuteční Ježíšovi učedníci s ním dnes stejně jako včera zůstávají i přes tvrdost jeho řeči, protože nikdo jiný si skutečně nezasluhuje jejich víru a protože pouze jeho slova dávají naději očekáváním a zajišťují život, který nekončí.

Drazí spolubratři, tolik bych si přál, abychom my všichni mohli naslouchat Ježíšovi jako Dvanáct, a abychom mu tak jako oni pomáhali sytit naše mladé chlebem i Bohem. Velice toužím, abychom mu naslouchali i tehdy, jsme-li jako věřící zmateni nebo v úzkých. On nám přichází vstříc, i když jsme ponořeni ve tmě nebo se topíme ve zlu. Tolik bych chtěl, aby každý z nás věnoval trochu více času pro přijetí Ježíše a naslouchání jeho slovu, „tomu jedinému, čeho je třeba“ (Lk 10,42), a tak konečně pochopil, že nikdo kromě něj nemá slova, která dávají naději a umožňují žít nyní i navěky. Proto vás zvu, abyste znovu začali od Krista, Slova Božího.

1

▲back to top

1.1 1. Kontemplovat Krista nasloucháním Božímu Slovu

▲back to top

Když jsem vám představoval kapitulní dokumenty (a tedy i úkoly pro nadcházející šestiletí), napsal jsem, že „o budoucí životaschopnosti rozhodne naše schopnost vytvořit v dnešní době charismatické komunity“; hned jsem také dodal, že „základní podmínkou je nová snaha o svatost“.1 Jak nám rovněž připomíná Jan Pavel II., „úsilí o svatost je shrnutím programu každého zasvěceného života, i vzhledem k jeho obnově na prahu třetího tisíciletí.“2

Chtěl bych se tedy s vámi znovu vrátit k rozhovoru nad tématem svatosti a učinit přitom další krok kupředu. Zastavíme se dnes u tématu „ústředního postavení Božího slova v komunitním i osobním životě“3. Vysoká úroveň všedního křesťanského života, ke které jsme povoláni, není myslitelná bez „obnoveného naslouchání Božímu slovu“4. Pokud má být „Bůh naším prvním zaměstnáním“, a pokud je to „on, kdo nás posílá k mladým a svěřuje nám je“5, musíme mít jeho Slovo „denně v rukou“6, abychom se naučili tomu „nejvyššímu poznání Ježíše Krista“ (Fil 3,8)7 a „šli společně s mladými jejich cestou a dovedli je k osobě vzkříšeného Pána“ (S 34).

Tento můj list je pokračováním cesty, kterou jsem vám již ukázal dříve.8 Prioritním posláním svatosti, která je naším „základním úkolem“9 a „tím nejdrahocennějším darem, který můžeme nabídnout mládeži“ (S 25), je vypovídat mladým lidem o Bohu a přinést jim ho. Naše svatost je dále svatostí zasvěcenou, a tedy „živoucí památkou na způsob bytí a jednání Ježíše jako vtěleného Slova před Otcem a bratry“10; „prodloužením zvláštní přítomnosti vzkříšeného Pána v dějinách“11, je „něčím na způsob evangelia, znovu a znovu se otvírajícího během staletí“12. Abychom se stali tím, čím jsme povoláni být, živoucí památkou Krista, svátostí jeho přítomnosti v dějinách, manifestací evangelia světu, musíme se s pevným přesvědčením a veškerým úsilím věnovat kontemplaci Krista.

Opravdu, „každé povolání k zasvěcenému životu vzniklo v kontemplaci, ve chvílích intenzivního společenství a hlubokého přátelství s Kristem, z krásy a ze světla, které vycházelo z jeho tváře. Tam dozrála touha být navždy s Pánem - ,je dobře, že jsme tady‘ (Mt 17,4) – a následovat ho. Každé povolání má stále dozrávat v tomto důvěrném přátelství s Kristem“13.

Setkat se v dnešní době se vzkříšeným Kristem není neuskutečnitel­ným snem ani bláznivou snahou; je milostí, která je možná, darem na dosah ruky. Všichni jej můžeme nalézt, protože „Ježíš je přítomen, žije a působí ve své církvi: on je v církvi a církev je v něm (srov. J 15,1nn; Ga 3,28; Ef 4,15-16; Sk 9,5). Je přítomen v Písmu svatém, které o něm hovoří na kterémkoli svém místě (srov. Lk 24,27.44-47)“14.

Aby nám vyšel vstříc, „když přišla plnost času“ (Ga 4,4), Bůh se stal člověkem v Ježíšovi z Nazareta; ale ještě dřív – na počátku – „byl Slovem“ (J 1,1). Bůh se s námi setkal jako nadčasové Slovo i jako historický člověk. V Písmu, které je „vtělením“ Božího Slova, a v Ježíšovi, který je inkarnací Božího Syna, se setkáváme přímo a osobně s Bohem bez jakýchkoli jiných prostředníků. Bible a Ježíšův život nejsou ničím jiným než dvěma stránkami jediného vtělení: Boží Slovo se stalo tělem v Mariině lůně a stalo se knihou v Písmu; „tam zahaleno rouškou těla, zde rouškou písma“15. Písmo svaté je tedy „jedinou knihou, neboli Kristem; celé Písmo totiž mluví o Kristu a v něm nachází naplnění“16. Ignác z Antiochie napsal odvážná slova: „Utíkám se k evangeliu jako ke Kristovu tělu.“17 Právě proto tvrdí svatý Jeroným, že „kdo nezná Písmo, nezná Krista“18.

Chceme-li poznat Krista, nezbývá nám nic jiného než se přiblížit k Božímu slovu. Kontemplace Krista se nutně – i když ne výlučně – děje skrze znalost Písma: znalost intimní, osobní, uskutečňující se v srdci, protože „Slovo vidí pouze srdce“19. Jestliže srdce věřícího vidí a jeho oči pozorují,20 Slovo psané se stane Slovem živým a z tohoto setkání se rodí ztotožnění s Kristem. Právě to je naším prvním úkolem, jak to papež připomenul zasvěceným osobám: „Každá skutečnost zasvěceného života se rodí a každého dne se obnovuje neustálou kontemplací Kristovy tváře. I sama církev čerpá své nadšení z každodenní konfrontace s nevyčerpatelnou krásou tváře Krista, svého Ženicha. Je-li každý křesťan věřícím, který kontempluje Boží tvář v Ježíši Kristu, pro vás to platí zvlášť. Proto je nutné, abyste nikdy nepřestali setrvávat v meditaci Písma svatého a především svatých evangelií, aby se do vás vepsaly rysy vtěleného Slova“.21

Setrvávat v naslouchání Božímu slovu je tedy podmínkou kontemplace Krista, která nás přirozeně přivádí k lásce; ta se nakonec svobodně a nutně stane naprostým odevzdáním a otevře nás ustavičnému přijímání. Marta se od samého Ježíše naučila „jedinému potřebnému“: věnovat se naslouchání Božímu slovu. To je tou nejlepší formou, jak uhostit Boha (srov. Lk 10,42). „Kdo mě miluje,“ řekl Ježíš učedníkům shromážděným v intimitě Poslední večeře, „bude zachovávat moje slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23) Intimní blízkost, která se rodí z osobního setkání s Kristem, je živena nasloucháním a uskutečňováním jeho slova (srov. Lk 8,19-21) a přivádí ke ztotožnění se s jeho osobou a posláním. Již II. vatikánský koncil žádal: „Řeholníci ať všechno opustí a jdou za Kristem jako za jediným potřebným, ať naslouchají jeho slovům a starají se o jeho věci.“22

Jestliže 25. GK tvrdí, že „naše komunity jsou dnes více než kdy dřív povolány k tomu, aby mladým a zvlášť nejchudším a nejpotřebnějším zpřítomňovaly primát Boha, který vstoupil do našeho života, získal si nás a my jsme se dali do služeb jeho Království“23, právem nás orientuje k tomu, abychom „postavili Boha jako sjednocující střed“ našeho společného života, a  usilovali tedy o „ústřední postavení Božího slova v komunitním i osobním životě“24. Toto je hlavní směrnice ze tří základních aspektů, na které 25. GK zaměřila pozornost;25 chtěla tak kongregaci podnítit k přijetí tolikrát opakované výzvy ze strany církve k návratu k naslouchání Božímu slovu, abychom se tak důvěrně přiblížili Kristovým nárokům a stali se Boží rodinou (srov. Mk 3,31-35).

Jestliže tedy v našem zasvěceném životě má „být duchovní život na prvním místě“ a jestliže „od této základní prioritní volby… závisí apoštolátní plodnost, velkorysost v lásce k chudým i samotná přitažlivost povolání pro nové generace“26, jejím prvním pramenem je bezpochyby Boží slovo. To „živí osobní vztah k živému Bohu a jeho vůli… Z meditace Božího slova a zejména Kristových tajemství se rodí… intenzita kontemplace a horlivost apoštolátní činnosti“27.

1.2 2. Naslouchat Božímu slovu jako salesiáni

▲back to top

Mezi námi salesiány panuje pevné přesvědčení, že i když „je jen jedno a totéž evangelium pro všechny“, existuje „salesiánský způsob jeho čtení, od něhož se odvíjí způsob jeho prožívání“28. Na evangelium se neustále odvolávali zakladatelé, aby přijali povolání, rozlišili charisma a nalezli vlastní poslání svých institutů.29 I Don Bosco „upřel oči na Krista a snažil se mu podobat v rysech jeho tváře, které nejvíce odpovídaly jeho prozřetelnostnímu poslání a duchu, který je měl animovat“30; tyto rysy osoby Pána, které „které nás při čtení evangelia zvlášť oslovují“, jsou vyjmenovány v 11. článku Stanov.

Cítíme vděčnost Bohu, protože víme, že znovuobjevení „stejného vnímání evangelia“, tedy „onoho zvláštního ,salesiánského způsobu‘ chápání Kristovy tváře a jeho poslání“ jako tomu bylo u Dona Boska, je „darem Ducha svatého“31. Don Bosco ve své době „četl evangelium salesiánským způsobem. I my v dnešní době a našem aktuálním životě musíme podle něj, v jeho stopách, v jeho světle a v jeho synovském duchu evangelium číst salesiánským způsobem“32. Tento specificky salesiánský přístup k Božímu slovu je – jak jsem vám napsal – součástí oné „charismatické citlivosti“, „které jsme si vědomi a na kterou jsme hrdí“33. Odvážím se říci i víc a učiním to slovy zvláštní generální kapituly: „naším duchovním dědictvím je především tento způsob čtení evangelia“34.

Hlubší poznání Krista evangelia podle chápání Dona Boska dá naší kontemplaci Krista záruku salesianity; právě o to jsem se nedávno snažil, když jsem vás jako salesiány pozval k životu „kontemplace Krista očima Dona Boska“35. Osobní zkušenost s Kristem, kterou žil Don Bosco, je klíčem k salesiánské interpretaci Božího slova; znamená to, že život a dílo Dona Boska jsou pro nás „vtěleným Božím slovem“36, prožívaným a charismaticky normativním čtením Božího slova.

2.1 Don Bosco, „kněz Božího slova“

V době Dona Boska nebyla bible v kontextu církve a kultury nijak silně přítomná; Písmo svaté nebylo mezi knihami o víře považováno za prvořadé. Ne že by v životě křesťanů zcela scházelo – bylo se s ním možné setkat v církvi nepřímo, avšak téměř výlučně prostřednictvím liturgie a katecheze; při jeho výkladu se upřednostňovala výchovná aplikace a přizpůsobující smysl.37

- Biblická formace a pastorační služba

Náboženská výchova, kterou matka Markéta dávala, nebo spíše umožnila nasávat malému Jeníkovi, i když se snad přímo o bibli neopírala, byla biblickým cítěním a odkazy propletena. Ty vyjadřovaly „živé prožívání Boží přítomnosti, čistý obdiv k jeho dílu a stvoření, vděčnost za jeho dary, oddanost jeho vůli a bázeň před jeho urážkou“38. Bůh Dona Boska je – stejně jako onen biblický – Bohem osobním, který se skrývá za veškerou skutečností a který je jejím počátkem i cílem. Je Bohem, k němuž se dospěje pro­střed­nictvím událostí, o kterém se mluví vyprávěním zážitků, kterému se slouží v každoden­ním všedním životě.39

O biblické formaci Dona Boska během jeho seminárních studií se toho lze dovědět jen velmi málo a ne moc důležitého; studium Písma svatého bylo zřejmě jen okrajové. V Pamětech oratoře Don Bosco vypočítává sérii biblických pasáží, kterými se zabýval, a zmiňuje se o své lásce k řeckému a hebrejskému jazyku.40 Životopisné paměti o plodech tohoto studia nabízejí různá svědectví, i když snad někdy trochu přehánějí.41 Ve spisech Don Boska nacházíme početné citace Písma svatého; jeho používání Písma vždy víceméně slouží pro morální povzbuzení: „Jestliže Písma není použito jako vyprávění, ale jako navýsost autoritativního tvrzení, většinou je přijímáno v morálním smyslu, který je naopak často rozvinut (…) nebo dokonce odvážným způsobem uzpůsoben (…).“42

Díky své schopnosti „snadným způsobem vysvětlovat Boží slovo“ byl Don Bosco vyhledávaným kazatelem. Sám říká, že jeho způsob kázání spočívá v tom, že „začne textem z Písma“. Účinnost jeho mluvy byla dána jednak naukou a duchovní silou, jednak zvykem „opírat se o Písmo svaté a svaté Otce“43. Je třeba připomenout další důležitou skutečnost, že při své primici Don Bosco „horoucně“ žádal milost účinného slova; „zdá se mi,“ napsal ke konci života, „že Pán tuto moji pokornou prosbu vyslyšel.“44

Třebaže Don Bosco nepopírá, že bible je „Božím slovem“ par excellence, podobně jako jeho současníci však používá tohoto výrazu pro označení celého učení církve.45 Křesťanem je podle něj ten, kdo má „za svého vůdce Boží slovo“46. „Boží slovo je nazýváno světlem, protože osvěcuje člověka a vede ho ve víře, činnosti a lásce. Je světlem, protože po částech a dobře vyučováno ukazuje člověku cestu k věčnému a šťastnému životu. Je světlem, protože uklidňuje lidské vášně, které jsou skutečnými temnotami, natolik hlubokými a nebez­peč­nými, že nemohou být rozehnány ničím jiným než Božím slovem. Je světlem, které musí být hlásáno, a které tak do srdce posluchačů vlévá Boží milost a umožňuje jim poznat pravdu víry.“47

- Účinné používání při výchově

Díky poměrné důležitosti studia Písma svatého během seminárních let se jeví jako ještě více udivujícím a velice sugestivním způsob, kterým Don Bosco dokázal využít bibli ve své výchovné činnosti. Ve své pedagogice se neustále odvolával na „Boží slovo“; svatost svých chlapců budoval na solidní evangelizaci, založené na „slově Božím“ a jím osvětlované.

Když Don Bosco v životě Dominika Savia popisuje jeho duchovní růst, v jednom místě poznamenává: „Měl zapsáno v srdci, že Boží slovo je pro člověka vůdcem na cestě do nebe.“ Když hovoří o jeho touze po vysvětlování toho, čemu v Písmu nerozuměl, dodává: „Zde měl svůj počátek ten nepřekonatelně příkladný styl života, neustálý pokrok ve ctnostech a přesnost v plnění povinností.“48 A opravdu, v pravidlech družiny Neposkvrněné, která Dominik Savio vytvořil, v bodě 12 čteme: „Co nejhorlivěji budeme zachovávat svaté Boží slovo a vracet se k jeho pravdám.“49

Dílo, ve kterém Don Bosco nejvíce ukazuje svoji biblickou citlivost z pedagogického hlediska, jsou bezesporu Dějiny spásy. V předmluvě objasňuje motivace nového vydání Dějin spásy tak, že především poukazuje na nedostatky jiných podobných vydání: jsou buď příliš obsáhlá nebo naopak příliš krátká, scházejí jim odkazy na chronologická data, jsou nedostatečně pedagogicky citlivá. Pak ukazuje na kvality svého vlastního textu: bedlivá pre­zen­tace všech nejdůležitějších poznatků posvátných knih; pozornost k tomu, aby v mládeži nevzbudil nevhodné myšlenky; přístupnost textu pro jakéhokoli mladého člověka do té míry, že mu stačí říct: vezmi a čti. Don Bosco dodává, že k tomuto výsledku dospěl na základě dlouhé a konkrétní zkušenosti a kontaktem s mladými a že pozorně studoval reakce, které by v nich jeho dílo mohlo vzbudit.50

Dalším textem, který ukazuje, jakou důležitost připisuje Don Bosco bibli, je Giovane Provveduto. O této knížce bylo řečeno, že je „má pro asketiku stejný význam, jako má ,Preventivní systém‘ pro podagogiku“, a že je „programem a prohlášením spirituality, kterou Don Bosco nabídl mládeži a které zůstal věrný až do konce svého života“51. Don Bosco sám knihu představuje jako „knihu o zbožnosti vhodné pro svou dobu“. „Snažil jsem se,“ píše, „napsat knihu přizpůsobenou mládeži, vhodnou pro své náboženské myšlenky a postavenou na bibli, která by co nejstručněji a nejjasněji vyložila základy katolického náboženství.“52 Když analyzujeme pokyny Dona Boska mládeži, můžeme konstatovat, že se „opírají“ o více než 40 biblických citací, i když všechny nejsou explicitní.

Jeden poměrně kritický historik objevil zvláštní „biblický tón“ i v samotném způsobu Don Boscova vyprávění.53 Jako dobrý vychovatel a výmluvný řečník dokázal Don Bosco s fantazií využívat komunikačních prostředků, které měl k dispozici: hru, hudbu, divadlo, výlety, liturgii, slavnosti,… Jedním z nich byly i biblické citáty, které měly být umístěny ve valdockých podloubích. Jak poznamenává jeho životopisec, „chtěl, aby dokonce i zdi jeho domu promlouvaly o nutnosti spasit svou duši“54.

Domníváme se, že rozhodujícím důvodem používání bible ve výchovné činnosti byl pro Dona Boska důvod teologický: bible byla posvátnou knihou per excellence. Svou váhu pak měly i další důvody: výchova, které se mu dostalo v rodině, prosycená ryzí zbožností a tedy v podstatě biblická; jeho tajemné zkušenosti s nadpřirozenem, které se například projevovaly ve snech a jsou silně biblické; jeho temperament a náklonnost k faktografickým – historickým či exegetickým – studiím; menší význam snad v tomto směru mělo kulturní pojetí a formační zkušenost semináře. Don Bosco používá bibli pro morální a výchovné cíle a s její pomocí člověku pomáhá nalézt odpověď na Boží jednání.

Don Bosco jako kněz a vychovatel postavil Boží slovo do ohniska své apoštolské práce, takže jej dokonce nazvali „knězem slova“. Píše don Ceria: „Dělníkem slova je ten, kdo pomocí slova koná své vlastní dílo, jak chce a jak se mu to líbí; knězem slova je ten, kdo pomocí slova vykonává službu, ministerium verbi…, kdo z povinnosti svého povolání používá slovo ve jménu Božím posvátně, pro duchovní službu bližnímu.“55

2.2 Mládež – způsob a důvod našeho naslouchání Bohu

Sloužit Božímu slovu z povinnosti našeho povolání! To je velice trefné a vhodné vyjádření cíle a motivu salesiánské evangelizace, které však samozřejmě předem vyžaduje salesiánský způsob čtení evangelia. 21. GK napsala: „My salesiáni, evangelizátoři mládeže, toto dílo doprovázíme především tím, že přijímáme evangelizaci nás samých. Ponořeni ve světě, jsme často pokoušeni modlami a víme, že máme zapotřebí neustále naslouchat Božímu slovu a k němu se obracet.“56

Jak číst evangelium a proč to dělat jako salesiáni? Abychom dnes mohli číst evangelium jako Don Bosco a přizpůsobit dnešní době naše volby, musíme ho vnímat v rámci salesiánské tradice, kterou Don Bosco započal. Právě v ní se uchovaly a rozvinuly, prohloubily a uskutečnily jeho evangelní intuice. „Dynamická a živá věrnost kongregace poslání Dona Boska v dějinách“57 je prvním a nejlepším prostředkem pro zaručení salesianity našeho naslouchání Božímu slovu.

Salesiánský způsob čtení Písma nezávisí pouze na důkladné vědecké exegezi, i kdyby byla spolehlivá a přizpůsobená dnešní době, ale především na obnovené věrnosti našemu poslání: mládeži (S 3). Její potřeby podněcují a usměrňují naši pastorační činnost (S 7); a my „s Donem Boskem stejně tvrdíme, že dáváme přednost ,mládeži chudé, opuštěné a ohrožené‘, která lásku a radostnou zvěst evangelia postrádá nejvíce“ (S 26). Salesián, který chce při čtení bible naslouchat Bohu, začne naslouchat hlasu mladých, jejich potřebám a touhám, jejich mlčení a nadějím, jejich deprivacím a snům; mladí jsou v podstatě „dalším pramenem naší evangelizační inspirace“58.

Salesián, jehož posílá k mládeži Bůh“ (S 15), je mezi mladými přítomen se „základním postojem sympatie a snahou se s nimi setkat“ (S 39). Poslání ho bude nutit, aby „je dosáhl v jejich prostředí a setkával se s nimi vhodnou formou služby v jejich způsobu života“ (S 41), aby je přijal „na té úrovni, jaké dosáhla jejich svoboda“ (S 38). Tato nenahraditelná přítomnost salesiána otevře „k živému poznání světa dospívajících“ (S 39), takže se salesián „ponořený do světa a zavalený starostmi života v pastoraci“ učí „setkávat s Bohem prostřednictvím těch, k nimž je poslán“ (S 95), a „poznávat působení milosti v životě mladých“ (S 86) jako Don Bosco.

Proto nikdy nesmíme mladé lidi vytlačit z našich srdcí nebo je v našich dílech opustit. Jsou „vlastí našeho poslání“59. Jsou součástí našeho salesiánského „kréda“: „Věříme, že na nás Bůh v mládeži čeká, aby nám nabídl milost se s ním setkat a uzpůsobil nás, abychom mu v nich mohli sloužit, rozpoznávali jejich důstojnost a vychovávali je k plnosti života. Výchova se tak stane privilegovaným místem našeho setkání s ním.“60 Chceme-li žít v kontemplaci Boha, jsme-li připraveni uslyšet jeho hlas a naslouchat jeho slovu, musíme zůstat s mladými a být uprostřed nich. Tehdy k nám Bůh promluví jasně. „Jsme mezi mladými, protože nás zde poslal Bůh, pozorujeme podmínky jejich života v celé jeho problematičnosti, protože skrze ni se nás táže sám Kristus“.61

Abychom se tedy setkali s Bohem a naslouchali jeho slovu, není třeba ani afektivně či skutečně opouštět mladé, ani zanechat salesiánského poslání. Toto poslání uskutečňované na základě Kristova mandátu a jako jeho zástupci je tím nejlepším důvodem, proč jít k němu a proč s ním zůstat. Nikdy, a to ani v okamžicích nejhlubší kontemplace, nesmí z obzoru salesiánské komunity zmizet pohled na mladé, které je potřeba spasit!62 Když Ježíš přijal nadšené učedníky, kteří se vrátili z jejich první apoštolské mise, dříve než je vzal stranou, aby si odpočinuli, nechal si vyprávět „všechno, co činili a učili“ (Mk 6,30). Být s mladými, slyšet jejich naléhavé potřeby a plnit jejich požadavky se nikdy nemůže stát překážkou ani skutečnou výmluvou pro hledání Boha a přijímání jeho slova. Od koho se naučíme soucitu k chudé, opuštěné a ohrožené mládeži, nebudeme-li kontemplovat Kristovu lásku k nim a nebudeme-li slyšet „mnohé věci“, které nám chce říct (srov. Mk 6,34)?

Napodobování Dona Boska, služebníka Božího slova, a vědomí, že jsme „misionáři mladých“63, jsou prvními a nezbytnými podmínkami pro to, abychom Božímu slovu naslouchali jako salesiáni a kontemplovali Krista. Jinými slovy to řekla již Mimořádná generální kapitula (1971): „Hlubší poznání Krista evangelia a způsob, jak jej pochopil a napodobil Don Bosco… nás uschopňuji znovu aktualizovat evangelijní intuice salesiánského ducha a dát jim větší sílu podle nových možností a nesmírných potřeb dnešního světa.“64

1.3 3. „Není správné, abychom my zanedbávali Boží slovo“ (Sk 6,2)

▲back to top

Vyprávění Skutků o těžkostech uvnitř prvních křesťanských komunit a bezprostřední reakci apoštolů, která nám může sloužit jako vzor, mi připadalo sugestivní a prozřetelnostní: „Není správné, abychom my zanechali Božího slova a sloužili při stolech. Vyberte si tedy, bratři, mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných Ducha a moudrosti, které ustanovíme pro tento úkol; my však se oddáme modlitbě a službě slova.“ (Sk 6,2-4)

Díky úspěšné evangelizaci (Sk 2,14-41; 3,12-26; 5,12-16) musela jeruzalém­ská církev brzy zápasit s nepřátelstvím vládnoucích autorit (Sk 4,1-22; 5,7-33) a vypořádat se s těžkými vnitřními problémy, které podrobily zkoušce její bratrský život (Sk 2,41-47; 4,32-35), a dokonce i její samotné přežití. Vnitřní krize komunity byla dokonce nebezpečnější než pronásledování: střet, který ohrožoval společný život dvou etnických skupin věřících – „Židů“ a „Řeků“ – byl především sociálního původu (Sk 6,1). Vůči hrozícímu rozdělení komunity se apoštolové rozhodli vytvořit něco nového, co by znovu uzdravilo bratrství a upevnilo jednotu. Tak vznikla první církevní instituce, diakonát, jako služba při společných stolováních. Jelikož apoštolové od nynějška neměli nic co do činění s každodenním rozdělováním hmotné pomoci, rozhodli se věnovat výlučně apoštolské službě. Z komunitní krize se tak zrodila nejen nová církevní služba prokazování lásky, ale především také opravdové „obrácení“ apoštolů, kteří se navrátili ke svým specifickým kompe­ten­cím: modlitbě a službě Božímu slovu.

Tato reakce apoštolů je pro dnešní dobu jednak příkladem, ale jednak také normou. Epizoda se nám uchovala právě proto, že je slovem Božím. Kdo se v křesťanské komunitě věnuje kázání, zachraňuje jednotu víry prostřednictvím obnovování lásky. Potom je však nutné, aby se vrátil k činnostem, které ho od druhých odlišují nejvíce: k modlitbě a službě Božímu slovu. Když apoštolé vidí, že jejich evangelizační snahy jsou ohroženy, jsou nuceni se navrátit k podstatnému; některé záležitosti mohou sice převést na druhé, nikdy však modlitbu a kázání. Ani starost o společný život nemůže být apoštola důvodem k zanedbávání modlitby a Božího slova: jakýkoli jiný, byť i urgentně přijatý závazek musí přenechat někomu jinému. Dvanácti apoštolům bylo jasné, že jejich úkolem bylo chránit a zajišťovat společný život věřících, nikdy však na úkor modlitby a Božího slova. To by zradili apoštolskou službu, která jim byla svěřena.

Někdo z vás by mohl poukázat na jednu skutečnost (která však není vždy správně chápána), která jakoby protiřečila tomu, co vám nyní píšu: sedmá kapitola našich Stanov, „která pojednává o salesiánské modlitbě, chápané v jejím nejhlubším významu jako rozhovor s Pánem“, je umístěna v závěru druhé části „jako závěrečná syntéza celého pojednání o salesiánském projektu“65.

Bylo by však „chybou interpretovat takové umístění tak, že modlitba proto není tak důležitá, protože se o ní pojednává ,až po‘ tématech poslání (IV. kapitola), komunity (V. kapitola) a evangelních rad (VI. kapitola). Naopak! Hovoří-li 22. GK o modlitbě až na posledním místě, chtěla tím ukázat, že zasvěcený a apoštolský život salesiána… má natolik nadpřirozenou povahu a natolik překonává naši dobrou vůli, že je nemožný a neuskutečnitel­ný bez Ducha svatého a Boží milosti… Dále se říká, že všechny konkrétní závazky života a činnosti salesiána musí ,vyústit‘ v modlitbu, a že se i ony musí ‚stát‘ hlubokým společenstvím s Bohem.“66

Modlitba je duší apoštolátu, ale apoštolát zároveň oživuje a podněcuje modlitbu.“67 Neexistuje tedy žádný protiklad mezi posláním a kontemplací, apoštolským životem a životem modlitby; naopak, modlitba z poslání vyplývá a jím se živí; vždyť projekt našeho života i naše apoštolské poslání se zrodily z Boha (srov. S 1) a stále znovu se z něj rodí. Tak je pro nás život modlitby Božím darem i naší odpovědí Bohu (srov. S 85), udržuje intimní spojení s každým prvkem našeho povolání a zůstává jeho neustálým stimulem: kdo zanedbává naslouchání Bohu, kdo na něj nemá čas, dříve nebo později zanechá mládež (pastorační činnost), začne zanedbávat společný život (bratrské společenství) a opustí následování Krista (evangelní rady). Drazí spolubratři, vraťme se k Bohu, „majíce denně v rukou Písmo svaté“ (S 87), a salesiánské poslání se nám znovu stane radostí a důvodem našeho zasvěceného života.

3.1 Naslouchat Božímu slovu, abychom měli zkušenost s Bohem

Naslouchání Bohu není pro věřícího člověka ani občasným zaměstnáním, ani příjemným trávením volného času, nýbrž nevyhnutelnou nutností. To, co nejlépe charakterizuje Boha, je jeho vůle se dát se poznat, jeho snaha přijít člověku vstříc prostřednictvím svého slova – nejprve znovu a znovu skrze proroky, pak definitivním způsobem ve svém Synu (Žd 1,2). „A tímto zjevením promlouvá neviditelný Bůh (srov. Ko 1,15; 1Tim 1,17) ze své přehojné lásky k lidem jako k přátelům (srov. Ex 33,11; J 15,14-15) a s nimi se stýká (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství.“68

Slovo Boží nejen odhaluje Boží existenci, ale je především samotnou jeho podstatou: Bůh je Slovo (J 1,1-4). Na rozdíl od bohů falešných, kteří „mají ústa, a nemluví… z hrdla nevydají hlásku“ (Ž 115,5.7), jediný Bůh má hlas burácející, důstojný, porážející a nutící (srov. Ž 23,3-9). Na rozdíl od němých model (1K 12,2), které uvádějí do němoty ty, kdo jim slouží (srov. Ž 115,8), nechává Bůh promluvit tomu, kdo mu naslouchá: jeho posluchači se stávají proroky! (Am 3,8; srov. Jr 1,6.9; Iz 6,5-7; Ez 3,1). A zatímco se blíží den, kdy Boha uvidíme „tváří v tvář“ (1K 13,12), pobízí nás jistota, že nemusíme hledat marně, jakoby on mluvil v tajnosti (Iz 45,19). Boha můžeme naopak zastihnout v jeho slovu a setkat se s ním v jeho Synu: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18)

Abychom se k Božímu slovu přiblížili a setkali se s ním, je zapotřebí určitých duchovních postojů: „aby se zpřítomnila samotná moc Boží, nestačí zpřítomnit Boží slovo v jeho nahé objektivitě“69; vůči Bohu, který mluví, „je třeba poslušnosti víry“70. Chceme-li se setkat s Bohem, musíme se podřídit disciplíně naslouchání, která nám přikazuje zaujmout dva dnes sice ne příliš doceňované postoje víry, které nám však naprosto jistě umožní setkání s Bohem Slovem: Jsou to tichá adorace jako počáteční podmínka a odmítnutí si vytvářet o Bohu obrazy.

- Adorovat v tichu

Ztiš se a slyš, Izraeli.“ (Dt 27,9) Velitelský tón biblického příkazu vylučuje jakoukoli pochybnost: Kdo chce naslouchat Bohu, musí milovat ticho. Svatý Jan z Kříže toto pravidlo duchovního života vysvětluje následujícím způsobem: „Otec vyslovil Slovo, které bylo jeho Synem, a ve věčném tichu je neustále opakuje; proto mu musí duše naslouchat v tichu.“71 Převaha Boží je věřícím uznávána a přijímána především „tichou adorací a delší modlitbou“72.

Komentář k 87. článku našich Stanov je velmi výmluvný: „Postojem komunity, která se modlí, není mluvení: tak jako pro každého věřícího člověka, i pro komunitu je to mlčení, aby mohla naslouchat.“73 Setrvání v tichu před Bohem není ztraceným, prací a smyslem nenaplněným časem, nýbrž výrazem úžasu, který v nás Bůh vyvolává, a znamením adorace a úcty, kterou zasluhuje. Bez vnějšího ticha, absence hlasů, zvuků a šramotů, a především bez ticha vnitřního, které umlčuje naše přání a touhu žít sám ze sebe a pro sebe, v nás Boží slovo nenalezne ani prostor ani srdečné přijetí: Jak říkal sv. Augustin, Mistr hovoří v srdci, učí v intimitě, a tak činí zvuky přicházející zvenčí zbytečnými.74

Jestliže z Boží strany bylo na počátku Slovo a v něm nám byly darovány milost a pravda (J 1,1.14), z naší strany musí na počátku být uctivé a přijíma­jí­cí ticho. Je tichem aktivním, které očekává vytoužené Slovo a odpoutává se ode všech ostatních hlasů; je tichem plným, které ví, že je v přítomnosti Boží, klaní se mu a zůstává jako služebník s očima upřenýma na svého Pána (srov. Ž 123,2). „Člověk nemůže vědět, stanovit nebo rozhodnout, co, s jakou intenzitou a jakou komunikační silou mu Bůh může sdělit. Jediný postoj a jediné rozhodnutí, které člověku přísluší, je ticho plné očekávání, úcty a posluš­nos­ti.“75 Chceme-li dnes žít jako věřící, musíme mít možnost žít s tichem; naplnit život slovy a hlukem znamená vykročit na cestu k nevěře: „každý je zván, aby v tichu a adoraci znovuobjevil své povolání být osobou před osobním Ty, které se k němu obrací svým Slovem.“76

- Odmítnout si o Bohu vytvářet obrazy

Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?“ ptá se Izaiáš (40,18). Jelikož Bůh je Slovo (J 1,1), naslouchání je jediný možný způsob, jak ho najít a rozhovor forma, jak s ním pobývat. Pravý Bůh se nenechá spatřit ani těm nejbližším přátelům (srov. Ex 33,18-20), kteří s ním – jako Mojžíš – dokázali hovořit „tváří v tvář“ (Ex 33,11; Dt 34,10). Naopak, pravý Bůh dokonce kategoricky zakazuje, že si lidé nesmějí vyrábět ani jeho obrazy (Ex 20,4; 2Kr 11,18).

Věřící člověk má zakázáno si opatřovat obrazy Boha, ať už je vyrobil vlastníma rukama, vytvořil svými představami (Dt 4,16-18; 1Kr 14,9; Oz 13,2) či touhami srdce (srov. Ex 32,1); nic, co je dílem lidských rukou (Ž 115,4) nemůže zobrazit slávu živého Boha. Udělat si obraz Boha znamená jej převrátit v neživou modlu (Ž 115,2-4). Vytvoření představy Boha podle míry vlastních potřeb člověka neosvobodí ani mu neposkytne úlevu (Ex 32,1-8), ale naopak zvýší námahu. Izrael, který chce mít boha, jenž by „kráčel před ním“ (Ex 30,2), je pak donucen nosit toho, kdo má nohy, ale nemůže kráčet (srov. Am 5,26). Tragickým následkem nepřijetí Boha, který je Slovem, je nakonec to, že si člověk vytvoří Boží obraz a stane se podobně jako dílo jeho vlastní mysli a jeho vlastních rukou němým a slepým, bez dechu a života (Ž 115,8).

Kdo chce Boha slyšet, musí mu naslouchat, nebo-li „vidět Slovo“ (srov. Dt 4,9), „pohlížet na Písma jako na Boží tvář“ a „naučit se v nich rozpoznávat Boží srdce“77. Setkání s Bohem bible je vnímatelnou, ale nikoli vizuální událostí; nikoli ti, kdo vidí, ale ti, kdo slyší slovo a zachovávají je, dovedou nalézt Boha a stát se mu intimně blízkými. Svatý Augustin říká, že srdce Slova je možno spatřit pouze očima srdce.78 Aby nás Bůh mohl vést svým slovem a živit svými zaslíbeními, nedovolí, abychom si vytvářeli obrazy o něm.

3.2 Naslouchat Božímu slovu, abychom se stali komunitou

Bůh shromažďuje naši komunitu a zachovává ji v jednotě svým pozváním, svým Slovem a svou láskou.“ (S 85) Toto tvrzení Stanov věrně odráží jedno ze základních přesvědčení biblické víry, které je pak jasněji vyjádřeno v 87. článku: „Boží lid se shromažďuje především slovem živého Boha.“

A opravdu, když mluví Bůh, shromažďuje ty, kdo mu naslouchají. Jeho lid se rodí tím, že je svolán Slovem, a zůstává shromážděn díky tomu, že mu naslouchá. Před vstupem do zaslíbené země Mojžíš napomenul celý Izrael těmito slovy: „Ztiš se a slyš, Izraeli, stal ses dnešního dne lidem Hospodina, svého Boha. Budeš poslouchat Hospodina, svého Boha.“ (Dt 27,9-10) Ježíš nenazval svými příbuznými ty, kteří stáli venku a volali ho ven, ale ty, kteří byli shromážděni kolem něho, naslouchali mu a dělali co říkal. (Mk 3,31-35) Naslouchání Bohu je počátkem a příčinou společného života. Tím, že přijímáme Boží slovo, se stáváme věřícími, a tím, že společně prožíváme víru, jimi zůstáváme.

- Jsme shromážděni, protože jsme spaseni

Společný život je pro Boží lid způsob, jak prožívat Boží spásu; žít shromážděni znamená být v bezpečí před zlem a svobodni od sebe samých. Izrael se to naučil prostřednictvím dlouhého a hořkého výcviku na poušti (Ex 17,1-17.25): jedině Bůh jej v této zemi nikoho mohl udržet v jednotě a na svobodě (Dt 7,4; 8,14; 11,2-28); jedině proto, že byl živen jeho Slovem, mohl přežít (Dt 8,3); a když proroci budou snít o nové spáse, oznámí nové a konečné shromáždění rozptýlených (Iz 43,5; Jr 23,3; 29,14; 32,27; Ez 11,17; 34,14; 36,24), které se uskuteční tehdy, až jeden zemře za celý národ, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno“ (J 11,52).

Jestliže se lid Boží rodí z naslouchání Božímu slovu, nikdo se nesmí klamně domnívat, že by mohl Boha slyšet bez toho, aniž by se cítil členem komunity jeho posluchačů. Jelikož naslouchání Božímu slovu vždy dává vzniknout komunitě, nejlepší odpovědí Bohu je přijmout odpovědnost za společný život. Toto kritérium nás vyzývá k posílení smyslu pro příslušnost ke komunitě, která je shromážděna „slovem živého Boha“ (S 87), k cestě za ním společně se spolubratry, ke společnému naslouchání. Pouze v komunitě, která se z Božího slova rodí a je jím udržována, lze ke Slovu najít přístup: vždyť pouze ve shromáždění jako věřící vyznáváme, že čtení Písma svatého je slovem živého Boha.

Unikáme-li před hovorem s bratřími, utíkáme-li od společného života, vyhýbáme-li se každodennímu soužití a společné modlitbě, nejen že nám spolubratři připadají vzdálení, ale také Bůh se nám stává cizím, někým, kdo pro nás nakonec až tak moc neznamená. Zcela jiná je zkušenost toho, kdo Boha vnímá, protože sama sebe vnímá jako bratra, a pro kterého je snaha o společný život a naslouchání Bohu radostí. Genese nám připomíná, že Adamova falešná domněnka, že se před Bohem může schovat, že může odmítnout setkat se s ním a odpovědět mu (Gn 3,8-9), mu dává zakusit hořkou zkušenost smrti jeho drahých a rozbití jednoty jeho rodiny. Bůh a jeho slovo umožňují společný život, protože nás přivádějí k objevu, že jsme bratry. Bratrský život je závislý jak na dobré vůli a spolupráci všech členů, ale také především na společném naslouchání Božímu slovu: „Bratrství není plodem pouze lidského úsilí, ale rovněž a především je Božím darem. Je darem, který přichází díky poslušnosti Božímu slovu.“79

- Odpovědní za bratry

Komunita jako místo pro naslouchání Božímu slovu je tedy také prostorem pro bratrství: byli jsme do ní posláni a dostali jsme zde bratry, které máme milovat (srov. S 50). Nemůžeme se proto divit, že když se Bůh s námi přichází setkat, ptá se nás po našich bratrech. Tuto zkušenost učinil Kain (Gn 4,9). Když odmítl poslání být strážcem svého bratra Ábela, odmítl i společenství s Bohem (Gn 4,10), a přesto ho to od Boha a jeho otázek neosvobodilo.

Dal-li nám Bůh „bratry, které máme milovat“, dal nám za úkol je také chránit. Naše poslušnost Bohu se prověřuje odpovědností za spolubratry, kteří jsou nám svěřeni. Na jedné straně je hodně krásné, že se o nás Bůh stará, staví nás na cestu lásky jako cestu k růstu, která je podle svatého Pavla cestou nejvzácnější (1K 12,31). Na druhé straně bychom se měli zamyslet nad tím, co se přihodilo Kainovi: kdo neumí dát odpověď ohledně svého bratra, stává se cizincem ve vlastní zemi i ve vlastním domě (Gn 4,14).

Pokud věnujeme svým bratřím – a zejména těm, kteří se cítí vzdáleni – pozornost, kterou zasluhují, prokazujeme se jako dobří pastýři a zároveň nalézáme východisko a slova pro rozmluvu s Bohem. Ježíš nám v Horském kázání připomíná, že setkání s Bohem vyžaduje jako výchozí podmínku nerozdělené bratrství. Pokud je porušené, je třeba je obnovit (srov. Mt 5,20-24).

Jak čteme v Prvním Janově listě, „kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (4,20). Přijetí toho, kdo žije vedle nás jako „někoho, kdo k nám patří,“ a komu věnujeme pozornost, nás dobře připravuje na to, abychom dokázali očekávat Boha a přijímat jeho pozornosti. Chceme-li z našeho společného života učinit místo k naslouchání Bohu, musí se nejprve a vždy stát domovem, kde je bratr přijímán s otevřeným srdcem takový, jaký je, kde dostává, co potřebuje, kde je v těžkých okamžicích podepírán (srov. S 52).

3.3 Naslouchat Božímu slovu, abychom zůstali věrní

Víra je ze slyšení“, napsal svatý Pavel Římanům (10,17). Přistupovat k Božímu slovu v modlitbě je „duchovním kořenem církve, kořenem křesťanské spirituality. Nepatří výlučně té či oné spiritualitě. Pokud křesťanská spiritualita není založena na Písmu svatém, těžko bude moci přetrvat v tak složitém, těžkém, rozbitém a dezorientovaném světě, jakým je ten dnešní“80. I my salesiáni si jen stěží uchováme víru, pokud se naslouchání Božímu slovu nestane prvním zaměstnáním našeho života a pramenem našeho poslání. S odvážnou upřímností si to uvědomila již Mimořádná generální kapitula. Upozorňovala na to, že při množství svých úkolů salesián může mít s tímto nasloucháním problémy. „Je-li pokoušen ke spěchu a povrchnosti, tajemství své obnovy nalezne především v důkladném proniknutí do Božího slova.“81

Pro probuzení a oživení víry „je obzvlášť důležité, aby se naslouchání Božímu slovu stalo živým setkáním“, takovým, kdy „biblický text můžeme vnímat jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život.“82 „Právě ve svém slově se totiž Mistr zjevuje, vychovává srdce a rozum. Zde dozrává pohled víry, učí se dívat na skutečnost a události Božíma očima tak, že poznává ,myšlenky Kristovy‘ (1K 2,16).“83 Co jiného je víra než kontemplace sebe samých a pozorování skutečnosti pohledem Božím? Abychom však viděli skutečnost, jak ji vidí Bůh, je třeba slyšet jeho názor, přijmout jeho slovo. Přijmeme-li Boží slovo takové, jaké je, tedy jako „živé a mocné“ (Žd 4,12), stane se naším životem a Boží zaslíbení se uskuteční na nás a skrze nás i ve světě.

Nyní vám krátce okomentuji „dobrodiní Božího slova, nasloucháme-li mu ve víře“84, jak je vyjmenovávají naše Stanovy (srov. S 87).

- „Pramen duchovního života“ (S 87)

Slovo Boží je prvním pramenem každé křesťanské spirituality. Živí osobní vztah k živému Bohu a jeho spásonosné a posvěcující vůli.“85 Z naslouchání Božímu slovu se rodí život v Duchu svatém; pod jeho vedením „je houževnatě chráněn čas pro modlitbu, ticho, samotu a v každodenních námahách se vytrvale prosí o dar moudrosti z výsosti (srov. Moudr 9,10)“86, Tak „zasvěcená osoba nachází vlastní identitu a hluboký pokoj, a roste v pozornosti ke každodenním podnětům Božího slova.“87

Výjimečným nástrojem růstu v naslouchání Božímu slovu je lectio divina; jedná se o metodu čtení Písma ve víře, používanou již od počátků řeholního života. Vždy byla chována „v té nejvyšší úctě. Díky ní je slovo Boží uvá­dě­no do života, do něhož promítá světlo moudrosti, která je darem Ducha svatého.“88 25.GK v první operační směrnici ohledně evangelního svědectví po právu salesiánskou komunitu vyzývá, aby „postavila Boha do středu svého života a rozvinula komunitní rozměr své spirituality tím, že bude usilovat o větší důraz na Boží slovo v komunitním i osobním životě skrze ,lectio divina‘.“89

Doufám, že si nikdo z vás nemyslí, že by 25. GK touto směrnicí zavedla do naší spirituality něco, co je jí cizí; „stará a stále platná tradice lectio divina90 v řeholním životě zdomácněla hned od jeho počátků a v současnosti se zdá být nutnou jako nikdy předtím: „Dnešní křesťan se nemůže stát dospělým ve víře a schopným odpovídat nárokům současného světa, pokud se nenaučil nějakým způsobem praktikovat lectio divina.“91

Nebylo by nyní namístě se široce rozepisovat o tomto způsobu modlitby nad Písmem svatým, dnes již tolik známým92 a s velkým užitkem používaným i mezi námi. Chtěl bych vám však připomenout jeho hlavní cíl a krátce se zmínit o jeho metodě, a tak každého z vás naléhavě pozvat, abyste se v něm stali zkušenými znalci a schopnými učiteli.

Řekl bych, že cílem lectio divina je naslouchání Bohu v modlitbě nad jeho Slovem, abychom sebe viděli tak, jak nás vidí on, a chtěli být takovými, jakými nás chce mít on. Dospějeme k tomu prostřednictvím moudrého přístupu k Písmu svatému, které je pokladnicí zkušenosti těch, kdo zasvětili život naslouchání Bohu, aby realitu života i sebe samé pochopili jako slova samotného Boha. Slovo Boží se v lectio stává klíčem k pochopení sebe samých; snažíme se dovolit Bohu, aby nám řekl, kým pro něj jsme a co od nás chce.

Abychom si lectio divina osvojili, jako jakákoli jiná forma modlitby i ona vyžaduje cvičení; především je však potřeba mít vůli naslouchat a připravenost poslechnout. Tradičně chápaná lectio divinačtyři etapy či „duchovní stupně“: četbu (lectio), rozjímání (meditatio), modlitbu (oratio) a kontemplaci (contemplatio). Později v duchu moderní doby přibyla ještě jedna etapa: činnost (actio); často se ještě sice mluví o dalších prvcích (discretio, deliberatio, collatio, consolatio atd.), ale ty jsou jen aspekty, které obvykle doprovázejí čtyři základní etapy.

* Četba. Lectio divina začíná pozorným čtením, nebo lépe postupným a několikerým čtením textu, ve kterém se snažíme naslouchat Bohu. Zvolený text nám může připadat snadno srozumitelný nebo dobře známý, ale na tom nezáleží; je třeba ho číst tolikrát, až se nám stane tak blízkým, že jej už téměř známe zpaměti, přičemž „si uvědomíme jeho nosné prvky“93. Nepokračujeme dál, dokud nejsme schopni odpovědět na otázku: Co vlastně tento text znamená?

* Rozjímání. Jakmile jsme objevili smysl biblického textu, snažíme se do textu osobně zaangažovat tím, že aplikujeme jeho smysl na vlastní život: Co mi tento text říká? „Rozjímat o tom, co se čte, znamená přivlastnit si čtení tím, že je konfrontujeme se sebou. Tu se otevírá jiná kniha, totiž kniha života. Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Podle toho, jak mnoho pokory a víry člověk má, objevuje v ní hnutí, která hýbají srdcem a která může rozlišovat.“94 Slyšené Boží slovo vyžaduje souhlas. Pokud nevstoupí do srdce, není přijato a nevyvolá obrácení. Pochopení textu přivádí k pochopení sebe sama v jeho světle; tak se přečtený a pochopený text stává normou pro život: Co mám dělat, abych jej uskutečnil? Jak to udělat, abych dal svému životu smysl?

* Modlitba. Poznání, uhodnutí nebo i pouhá představa toho, co od nás Bůh chce, nás přirozeně vede k modlitbě; ta v nás probudí horoucí touhu po uskutečnění poznaného v každodenním životě. Kdo se modlí, nežádá ani tolik to, co mu schází, ale spíš to, co mu Bůh dal spatřit a pochopit. Začíná toužit po tom, co od něj Bůh žádá: předmětem naší modlitby se tak stává Boží vůle vůči nám.

* Kontemplace. Od touhy splnit Boží vůli se postupně, téměř jakoby bez povšimnutí, přechází k adoraci, tichu, chválám, „pokorné a prosté odevzda­nos­ti do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.“95 Od kontemplace sebe sama a svého vlastního světa ve světle Božím a od pohlížení na sebe, jak nás vidí Bůh, přecházíme ke kontemplaci toho, že je to Bůh, který vidí nás, že jsme v přítomnosti toho, který je před­mě­tem naší touhy, jediným protějškem naší modlitby. Na rozdíl od předchozích etap, které jsou cvičeními a vyžadují sílu vůle, „vnitřní modlitba je dar, milost“96. Není normální ani povinná; můžeme ji očekávat a po ní toužit, prosit o ni a přijímat ji, ale nikdy ji nemůžeme mít automaticky.

Mohu vám prozradit, že se cítím osobně zavázán volbou 25. GK „stále znovu oživovat a vyjadřovat Boží primát v komunitách“, a tedy kongregaci orientuji k zaměření osobního i komunitního života na slovo Boží, v prvé řadě „skrze lectio divina97. Je to pro mne velmi důležité, a proto – slovy kardinála Martiniho – „nikdy nepřestanu opakovat, že lectio je jedním z hlavních prostředků, kterými chce Bůh zachránit náš západní svět před morálním zničením, které mu hrozí díky lhostejnosti a strachu z víry. Lectio divina je protilátkou, kterou Bůh v těchto posledních časech nabízí, aby se tak rostlo zvnitřnění, bez něhož křesťanství… riskuje prohru s výzvou třetího tisíciletí.“98

Privilegovanou a konkrétní formou lectio divina je každodenní meditace (S 93).99 Don Bosco po svých synech opakovaně žádal, a to dokonce i v důvěrných připomínkách ředitelům: „Nikdy nevynechej ranní rozjímání.“100 Stanovy se k těmto jeho myšlenkám vracejí a říkají, že „tato pro nás nezbytná forma modlitby posiluje naše důvěrné spojení s Bohem, chrání nás před zvykovostí, uchovává svobodné srdce a živí oddanou službu bližnímu“. Článek pak končí tvrzením, že věrně praktikované rozjímání nám umožňuje žít v radosti a je proto zárukou naší vytrvalosti v povolání. Přál bych si, aby nastal čas nového ocenění rozjímání, protože o ně není vždy, všude a ze strany všech dostatečně pečováno.

- „Strava pro naši modlitbu“ (S 87)

Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4; srov. Dt 8,3) V životě křesťana je Boží slovo „stravou pro život, pro modlitbu, oporou na každodenní cestě“. Modlitba a kontemplace „jsou místem přijímání Božího slova a jeho naslouchání“101. Nikoli náhodou 25.GK poznamenává, že určité oslabení víry v našich komunitách se prvé řadě projevuje „zvlažněním modlitebního života“102. „Autentický duchovní život totiž vyžaduje, aby všichni i v různých povoláních věnovali pravidelně každý den vhodné chvíle hlubokému osobnímu rozhovoru s tím, o kterém vědí, že jsou od něho milováni, aby s ním sdíleli vlastní prožitky a přijímali světlo k pokračování na každodenní cestě. Je to praxe, které musíme být věrní, protože nám stále činí úklady odcizování a rozptylování, pocházející z dnešní společnosti, zvláště ze sdělovacích prostředků. Někdy bude vyžadovat věrnost osobní a liturgické modlitbě opravdové úsilí, abychom se nenechali pohltit vírem aktivismu.“103

Je možné, že obtíže a výzvy, s nimiž se dnes musí vypořádat náš společný život (a 25.GK jich vypracovala dlouhý seznam104), jsou z části dány neschopností prožívat víru liturgicky a žít jako modlící se komunita. Je příznačné, že pokud nežijeme jako komunita, která je svolaná Bohem, obvykle nedokážeme rozlišit „znamení doby“ a rozpoznat, co od nás očekává. Nedostatečný smysl pro příslušnost k modlící se komunitě a falešná domněnka, že můžeme k Bohu kráčet sami, nám nedovolují ani se s Bohem setkat, ani slyšet jeho slovo. Upomíná nás na to II. vatikánský koncil: „Četba Písma svatého musí být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem.“105

Zanedbávání komunitní modlitby v některých komunitách a u některých spolubratří ztěžuje srdečné a radostné zapojení do společného života a zá­ro­veň dusí slovo, které nám chce Bůh sdělit. Pro biblicky věřícího člověka je obvykle privilegovanou cestou předávání Božího slova liturgická komunita. Upřímné hledání Boží vůle nás přivádí k tomu, abychom z komunitní liturgie učinili privilegované místo pro naslouchání Bohu. Je příznačné, že v modlitbě žalmů je to často Bůh sám, který žádá, aby mu bylo nasloucháno: „Slyš, můj lide, svědčím proti tobě, kéž bys mě poslechl, Izraeli!“ (Ž 81,9; srov. 78,1). Modlitba v bibli není pouze příležitostí věřícího člověka k tomu, aby Bohu představil své problémy a osobní potřeby, nýbrž především možností, kdy k němu Bůh může promlouvat a sdělit svou vůli. Kdo touží naslouchat Bohu, musí se s ním zastavit v modlitbě, a to zejména v modlitbě komunitní.

Chtěl bych zde zmínit pouze dva prvky prožívání naší komunitní modlitby. Jelikož „každého dne bereme do rukou Písmo svaté,“106 jsou pro nás výjimečnými příležitostmi pro zdokonalování se v naslouchání Božímu slovu při společné modlitbě.

* Prvním z nich je samozřejmě slavení eucharistie, která je „denně ústřední událostí každé salesiánské komunity“ a kde „naslouchání Božímu slovu nachází své přednostní místo“ (S 88). Toto tvrzení našich Stanov odráží pevné přesvědčení patristické tradice, založené na Ježíšově učení o tom, že je prostřednictvím svého slova i těla chlebem života pro všechny, kdo v něho věří (J 6,47.54). Přijímáme-li slovo Boží, přijímáme v něm Krista stejně, jako jej přijímáme v eucharistii.107 „Církev měla vždy v úctě Boží Písma stejně jako samé tělo Páně, protože – hlavně v posvátné liturgii – bez ustání přijímá ze stolu slova Božího i ze stolu Kristova těla.“108

Tato dvojí hostina jediného chleba života nám je připravena při eucharistii, kterou každého dne slavíme. Je to milost podobná té, kterou prožili emauzští učedníci a která i nám dovoluje otevřít oči, zahlédnout vzkříšeného Krista lámajícího chléb a poznat ho (Lk 24,30-31). Aby však tomu tak bylo, je nezbytné, abychom s ním kráčeli a naslouchali mu při vysvětlování Písma. Pouze tak pocítíme, že naše srdce hoří (Lk 24,32). Nejprve ho musíme slyšet a potom jej i uvidíme.

Jsem přesvědčen, že pokud se důvěrně obeznámíme s jeho slovem a nároky, snadněji rozpoznáme jeho tvář a objevíme ho i mezi sebou. Samozřejmě, že abychom mu mohli naslouchat, musíme jeho slovo pozorně přijímat a neustále studovat. Don Vecchi říkal: „Eucharistie je zcela proniknuta slovem Božím. (…) Toto bohatství obsažené ve slavení eucharistie však není možné pochytit bez toho, aniž se na ni připravíme skutečnou iniciací do bible.“109

* Druhým prvkem komunitní modlitby, kde má Boží slovo své mocné zastoupení, je liturgie hodin, „pulsující srdce ve dni věřícího člověka“110. Liturgie hodin „rozšiřuje milost eucharistického tajemství na různé hodiny dne“111; komunita v ní „chválí a pokorně prosí Otce, živí své spojení s ním a pozorně sleduje Boží vůli“ (S 89, kurzíva je moje).

Znovuobjevení liturgické modlitby v řeholních rodinách“ je nepochybně „jedním z nejcennějších výdobytků“ období po koncilu. „Společné slavení liturgie hodin nebo alespoň některých jejích částí nově oživilo modlitbu nemála komunit, které se tak dostaly do živějšího kontaktu s Božím slovem a modlitbou církve.“112 Nás to zavazuje ji slavit „s důstojností a horlivostí, jakou doporučoval Don Bosco“ (S 89).

Modlit se s církví a jako církev je již samo o sobě krásným důvodem, abychom stále víc pečovali o každodenní slavení liturgie hodin, která je pramenem i místem duchovní formace.113 Chtěl bych však poukázat na další dva důvody, které je důležité mít na paměti. V žalmech nacházíme Boží slo­vo, které je určeno nám, protože je Písmem svatým; zároveň zde nacházíme slova, kterými se my můžeme obracet k Bohu, protože jsou naší modlitbou. Stejná slova tak slouží Bohu i nám, abychom se mohli vzájemně vyjadřovat. Pomocí žalmů promodlujeme to, co nám Bůh říká o sobě, o nás, o druhých, o jeho plánech; zároveň mu v modlitbě vyjadřujeme to, co chceme my říct jemu. Ranní a večerní chvály, v pracovním dnu strategicky rozmístěné, nám pomáhají nalézat Boha poté, co jsme ho hledali a jemu sloužili, nebo na něj během tisíce denních starostí možná i zapomněli.

- „Světlo k rozeznání Boží vůle v dění kolem nás“ (S 87)

A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2) Dnes se mnoho mluví o rozlišování, a to se mi zdá správné. Je především plodem učenlivého a trpělivého naslouchání Božímu slovu. Můžeme v něm nalézt, co a jakým způsobem od nás Bůh dnes chce. „Jak vykládat znamení doby v takové skutečnosti, jako je naše, v níž je mnoho stínu a tajemství? Je nutné, aby se Pán sám – jako s učedníky na cestě do Emaus – stal naším společníkem na cestě a dal nám svého Ducha. Jen on sám, přítomný mezi námi, nám může pomoci dát plně pochopit své Slovo a žít jím; může osvítit mysl a roznítit srdce.“114

Vždy to byli mužové a ženy modlitby, kdo jako autentičtí interpreti a vykonavatelé Boží vůle uskutečnili velká díla. Z kontaktu s Božím slovem dostávali světlo, nezbytné pro individuální i komunitní rozlišování, které jim pomáhalo ve znameních doby hledat cesty Páně. Tak získali určitý druh nadpřirozeného instinktu115, onen pohled víry, bez něhož „vlastní život ztrácí postupně smysl, tvář bratří ztrácí výraz a je nemožné odhalit v ní tvář Kristovu; dějinné události zůstávají dvojznačné, ne-li zcela zbavené naděje, z apoštolského a charitativního poslání se stává chaotická činnost.“116

25. GK si byla vědoma, jaké obtíže stojí našemu komunitnímu životu v cestě, aby se stal „darem a proroctvím společenství“117. Proto požádala místní komunity, aby zhodnotily „praktikování komunitního rozlišování ve světle Božího slova a Stanov“118 a zajistily „dostatečné podmínky pro to, aby každý spolubratr mohl dát své vlastní existenci, svému životu a práci smysl hluboké jednoty tím, že bude praktikovat evangelní rozlišování jakožto postoj hledání Boží vůle.“119

Přiznám se vám, že si nedovedu představit skutečné osobní či komunitní rozlišování bez každodenního zpytování svědomí.120 Vysvětlím vám to. Život je povolání; existujeme, protože jsme byli osobně stvořeni Bohem, „učiněni pevnými jeho rukama“ (Ž 119,73; srov. Gn 2,7); nežijeme protože jsme chtěli, ale protože si nás Bůh přál a povolal z nicoty (Gn 1,26); a právě proto, že je život výsledkem Božího chtění, nelze jej žít bez ohledu na jeho vůli. Nežijeme zde proto, že jsme si to zvolili; proto nemůžeme žít podle vlastní libovůle: život, který jsme dostali zadarmo, obsahuje hranice, které musíme respektovat (Gn 2,6-17), a úkoly, které musíme plnit (Gn 1,28-31).

Pokud bychom uznali Boha i svoje povinnosti vůči němu, ale potom se ho nesnažili ve svém životě hledat a svůj život podle toho uspořádat (sv. Ignác z Loyoly121), nebylo by to k ničemu. Musíme se udržovat v pozornosti k naslouchání Božímu hlasu, abychom chápali, co po nás dnes žádá, a vycítili, co by mohlo být v dění kolem nás jeho „zvěstováním“ (srov. Lk 1,26-38). Proto je nutné rozlišovat, tedy mít „schopnost odlišit, co je v mém konání ve shodě s Duchem Kristovým, a co mu naopak protiřečí“. Je nutné „nejednat podle popudů“, při svém jednání se snažit „chápat, odkud popudy přicházejí“, co působí a kam až mne vedou.122

Jakým způsobem konat rozlišování? Zpytováním svědomí. Spíše než formálním prvkem večerní modlitby je skutečnou cestou duchovního růstu. Kdo po ní jde, naučí se pohlížet na realitu sebe sama i realitu druhých očima Božíma a v jeho srdci. Zpytování je modlitbou, jejímž předmětem je vlastní existence každého z nás a jejímž cílem je jasně rozpoznat a odpovědně přijmout plán, který s ní má Bůh. Cílem a nejlepším plodem zpytování je nalézt Boží stopy v uplynulém dni a uvědomit si v něm jeho přítomnost a působení. „Zpytování svědomí nás tak přivádí k odkrývání toho, jaký smysl a význam má to, co jsme prožili. Proto začíná nasloucháním Bohu, který k nám mluví skrze osoby, setkání, události a dějiny.“123

Od nás salesiánů se jako od zasvěcených apoštolů očekává schopnost vytvářet životní projekty, které nám pomohou skutečně růst v duchovním životě. Jako od vychovatelů z povolání se od nás čeká odvaha předložit zpytování svědomí jako způsob modlitby, kterou můžeme sdílet i s mladými a s námi spolupracujícími laiky. Představte si, že stačí pouze deset minut (ale každý den!) tohoto cvičení, a pokud ho budeme konat věrně, přivede nás k nalézání Boha v obyčejnosti našeho každodenního života a k uznání toho, co v nás a pro nás vykonal (Ř 8,28)!

Nabízím vám snadný návod, jak číst vlastní život před Božíma očima:

* V přítomnosti Boží. Před započetím zpytování si co nejjasněji snažme uvědomit, že stojíme před Bohem, že na nás hledí a že nás velice miluje. Věřící člověk si uvědomuje, že před tím, než bude kontemplovat sama sebe, chce být a je kontemplován Bohem. Tak si navykne sama sebe vidět a chtít takového, jak ho vidí a chce Bůh.

* Díkůvzdání („confessio laudis“). Zpytování obvykle začíná „chválou a děkováním Bohu za jeho dary, za jeho láskyplný plán, za dobrotu, kterou projevuje v životě každého z nás. Ve světle Božích darů mohou být mé odpovědi na jeho plán vyjádřeny s větším důrazem a osobní pravdivostí,“124 bez sebechvály i sebelítosti.

Povinným východiskem k tomu, abychom dospěli k poznání přijatých dober, je „eucharistická“ paměť; věřící člověk poznává, že je spíše obdarován milostí než souzen a že je spíše milován než obviňován – a to pod podmínkou, že dříve než přijme vlastní omezení, dokáže v sobě pochopit působení Boží (1Sol 5,18). Prvním skrutiniem, které je třeba v Boží přítomnosti učinit, je skrutinium darů, které jsme už přijali nebo které na naše přijetí ještě čekají (srov. J 4,10). Uvědomíme-li si své dary, projeví se přítomnost Dárce, který ve svých darech daruje sám sebe, tím mocněji.

* Přiznání dluhů („confessio vitae“). Přijaté a uznané dary odkrývají účet: čím více milosti jsme dostali, tím větší odpovědnost máme. I poznání a přijetí vlastního dluhu je milostí, o kterou je třeba žádat, protože je počátkem návratu k Bohu, darem odpuštění (dono del per-dono). Uznat hřích nebo nedostatek neznamená jej umět vysvětlit nebo ospravedlnit či se s ním jen tak smířit. Milost uznat před Bohem, že jsme hříšníci, je ve skutečnosti darem poznání, že on nás bezmezně miloval již předtím. Přiznání svého hříchu nás proto činí pokornými, vrací nás k našim počátkům, humusu, ještě Duchem neoživené zemi, a to bez odsuzování a pokořevání. Žádat po Bohu odpuštění není ničím jiným, než žádat o dar jeho lásky.

Překvapení z objevu toho, že jsme milováni, je tím nejsilnějším a nejradikálnějším rozhodnutím zříci se zla a začít žít ctnostným životem. Objev toho, že jsme milováni, nás dojímá, vede k lítosti, přiznání a vyznání hříchu, prosbě o odpuštění. Právě tato láska, kterou mne Pán zasahuje, je silou, kterou se v budoucnu budu bránit před hříchem. Vůle být lepší a již nehřešit a rozhodnutí zříci se hříchu budou zdravým způsobem účinné pouze tehdy, budou-li založeny na lásce, která mne překvapuje, a někdy dokonce přivádí k slzám. Objev vlastního hříchu před tváří Pána, nebo dokonce obdarování milostí vidět svůj hřích v Tom, který jej bere na sebe, přivádí člověka k lítosti… Lítost přivádí domů.“125

* Úsilí o konverzi („confessio fidei“). Kdo se vrací k Bohu, snaží se s ním zůstat; dar odpuštění působí touhu nechat se vést Bohem. Návrh napravení proto není úsilím v mezích mých možností ani závazkem boje proti nedostatkům. Vytoužené polepšení plyne z kontemplace milosti, na kterou jsem neodpověděl. Věřící si neurčuje cíl svého obrácení, ale nanejvýš jeho způsob a cestu. Je to Bůh sám, který nás tolik miluje a zjevuje nám, jaké dobro od nás požaduje. Z jeho milosti a vůle se v nás rodí touha se k němu vrátit a s ním zůstat. Milost obrácení k Bohu, o kterou prosíme, tak uzavírá proces, který započal vzpomínáním na milosti, které jsme již dostali a zakusili.

Cílem zpytování svědomí není v prvé řadě analyzovat vlastní nitro, ale objevit „Boha ve všech věcech a všechny věci v Bohu“, jak by řekl jeden velký odborník na rozlišování. „Díky intimnímu vztahu s Pánem, posilovanému zpytováním svědomí, si dokážeme uvědomovat, jak se v nás Pán zjevuje a jak s ním žijeme, což vede ke skutečnému vyzrávání naší víry. Zpytování napomáhá uvědomování si toho, že se na nás Bůh dívá a jak se v tomto vztahu chováme. Toto vědomí Božího pohledu na nás je zralost víry.“126

- „Síla k věrnému uskutečňování našeho povolání“ (S 87)

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (Ž 119,105) Doba, v níž žijeme, nám dává pocítit „potřebu stálé proměny mentality, životního stylu, výchovně pastoračních kritérií a metod, a struktur. Přitom však zároveň chceme zůstat věrni původnímu charismatu.“127 Tento požadavek vyplývá nejen z našeho života ve světě, který se dnes mění frenetickou rychlostí, nýbrž ještě více ze skutečnosti, že salesiánský život po nás vyžaduje, abychom tomuto byli věrni. Představuje to neustálou ochotu odpovídat na jeho výzvy, věrnost našemu poslání v církvi ve prospěch mládeže. Jako zasvěcené osoby dokážeme zůstat věrní, budeme-li „schopni se neustále na sebe dívat… ve světle Božího slova128.

Žít pod Božím slovem znamená stát před Bohem takoví, jací jsme, bez možnosti se ukrýt před jeho přítomností (Gn 3,8-9; Ž 139,7nn). „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (J 1,9), jeho Slovo v nás vyvolává naši vlastní pravdu, které se vždy nedíváme do tváře, a kterou někdy dokonce popíráme. Díky němu jsou často temné stránky našeho srdce osvíceny a nabývají smyslu, protože nám dovolují poznat a přiznat všechno to, co se v nás příčí Božímu slovu, všechny mnohdy nevyznané kořeny málo evangelních lákání, ony velice jemné motivační tendence, které s sebou nesou riziko, že nikdy nebudou odhaleny a které díky své nekontrolovatelnosti ohrožují každou základní volbu evangelního života. „Unikat setkání s Božím slovem znamená uzavírat si možnost přístupu k sobě samému, dešifrovat se a pochopit, odpustit si, přijmout se, být pánem sebe sama, plánovat a riskovat. A také mít rád sebe sama.“129 Plodem naslouchání Božímu slovu je zkušenost, že jsme Bohem milováni, díky níž můžeme vytrvat ve věrnosti!

Žít pod Božím slovem dále znamená stát v údivu nad tím, jak se Bůh zjevuje, s úžasem se účastnit jeho každodenní a postupné epifanie ve světě i ve vlastním srdci. Když k nám Bůh mluví, zjevuje se. Když se ukazuje, hledá nás, protože nás miluje, projevuje nám věrnost, jež „nekončí a obnovuje se každého rána“ (Pl 3,22-23), pozoruje nás a odhaluje (srov. Ž 139,11-12) a vůči naši nevěře znovu potvrzuje svoji věrnost (Ř 3,3). Právě díky této nezlomné věrnosti, kterou neporušily ani naše nevěrnosti, se můžeme odvážit vrátit ke smlouvě a jeho věrnost poznat (srov. Oz 2,21-22). Naslouchání Božímu slovu nám umožňuje zakoušet jeho věrnost a dává nám sílu a odvahu, abychom mu zůstali věrní i my. Osobně si nedovedu představit život ve věrnosti Bohu, pokud není budována z pozornosti, horlivosti, poddajnosti Božímu slovu a jeho přijímání.

3.4 Naslouchat Božímu slovu, abychom se stali apoštoly

Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám“ (1J 1,3). Poslouchané Boží slovo je třeba předávat; není darem, který máme žárlivě zadržovat jen pro sebe; poslušnost Bohu se stává posláním ve světě, protože jsme apoštolé. „Zasvěcení lidé, živení slovem, se stávají novými lidmi, svobodnými, evan­gelij­ními, a proto budou moci být autentickými služebníky slova v úsilí o evange­li­zaci. Tak plní prioritu církve na počátku nového tisíciletí.“130

Ve světě, ve kterém se zdají být stopy po Bohu zcela ztraceny (a jako salesiáni se díváme na svět mladých s obavami), se od nás čeká svědectví přesvědčivé svým souladem mezi hlásáním a životem a prorocké svým potvrzo­vá­ním Božího primátu a budoucích dober. „Skutečné proroctví se rodí z Boha, z přátelství s ním, z pozorného naslouchání jeho slovu v různých okolnostech života. Prorok cítí v srdci hořet vášeň pro svatost Boží, a poté, co od něj v dialogu modlitby přijal jeho slovo, hlásá je životem, rty i gesty a činí se mluvčím Boha proti zlu a hříchu. Prorocké svědectví vyžaduje neustálé a vášnivě zaujaté hledání vůle Boží, velkorysé a neodmyslitelné společenství s církví, praktikování duchovního rozlišování, lásku k pravdě. Projevuje se rovněž odhalová­ním všeho, co protiřečí Boží vůli, a objevováním nových cest pro uskutečňo­vání evangelia v dějinách vzhledem k Božímu království.“131

Jako vychovatelé a evangelizátoři mladých třetího tisíciletí je naší apoštolskou zodpovědností naslouchat Bohu pro mladé, ale také s mladými. To nám přisuzuje dva úkoly, které nesmíme v pastoraci mládeže zanedbávat:

- Umět vytvářet prostředí se silným duchovním nábojem

Naléhavá výzva vrátit se k mládeži, kterou jsem pronesl již při prvním vystoupení coby hlavní představený132 a kterou často opakuji všude, kam přijdu, není motivována pouze mým přesvědčením, že „nás Bůh očekává v mladých, aby nám nabídl milost setkání s ním“133, ale nesmírnou potřebou Boha dnešních mladých lidí, třebaže ji nedokážou vždycky vyjádřit.

My salesiáni, „všichni povoláni za každých okolností být vychovateli k ví­ře,“ „jdeme společně s mladými jejich cestou, abychom je dovedli k osobě vzkříšeného Pána“ a pomohli jim objevit „v něm a jeho evangeliu nejvyšší smysl vlastního života“ (S 34). Budovat život s Kristem jako základním východiskem je cílem naší pastorace; chceme-li opravdu mladým lidem pomoci „vidět dějiny jako Kristus a hodnotit život jako on, volit a milovat jako on, doufat jak to učí on a prožívat v něm společenství s Otcem a Duchem svatým“134, musíme je přivést k osobnímu setkání s Kristem, který nám přichází vstříc ve svém slovu s svátostech (srov. S 36).

Papež hovořil o potřebě, „aby křesťanství vynikalo v prvé řadě uměním modlitby. Nebo „není snad jedním ze ,znamení času‘ fakt, že v dnešním světě najdeme vedle mohutných procesů sekularizace také rozšířenou touhu po duchovním životě, jež se z větší části ukazuje právě v nové potřebě modlitby?“135 Nemáme snad všichni podobnou zkušenost jako Jan Pavel II, že existují mladí lidé „toužící po modlitbě, ,smyslu‘ a přátelství“136? Je naléhavé, aby se „výchova k modlitbě stala základním pilířem jakéhokoliv pastoračního programu“137. Naše komunity se jako každé křesťanské společenství musí stát „autentickými ,školami‘ modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové ,zamilovanosti‘. Je to intenzivní modlitba, která však člověku nebrání v plném nasazení ve světě: otevírá srdce Boží lásce, otevírá je také lásce bratrské a uschopňuje ke spoluvytváření dějin podle Božího záměru.“138

25. GK proto požádala salesiánské komunity, aby pro naše mladé vytvářely „prostředí se silným vyzařováním evangelních hodnot“. Mnozí z nich žijí „v sekularizovaném světě…, který touží po nových zkušenostech a prožívá víru jako něco nepodstatného.“139 Od těchto „prostředí se silným duchovním nábojem zakoušení evangelních hodnot“ se v prvé řadě požaduje, aby se zde nabízely a prožívaly „silné duchovní zkušenosti spolu s mladými“140, a „způsobem odpovídajícím vlastnímu charismatu vytvářely školy modlitby, spirituality a modlitebního čtení Písma svatého“141, které by mladé lidi formovaly ke stálému postoji osobní modlitby, kontaktu s Božím slovem a eucharistií.

Stanou se z nás „nadšení učitelé a vůdcové, svatí a formátoři svatých po vzoru Dona Boska“142 pod podmínkou, že se naše komunity budou snažit být „místy naslouchání a sdílení slova, slavení liturgie, vyučování modlitby, duchovního vedení a doprovázení“143. Pokud jako komunita otevřeme srdce milosti a dovolíme Božímu slovu, aby nás proniklo celou svou mocí, a pokud v atmosféře srdečného přijetí nabídneme mladým „silné duchovní iniciativy, jako jsou školy modlitby, duchovní cvičení a obnovy, dny v samotě, naslou­chá­ní a duchovní vedení“, budeme je schopni přivést k „lepšímu rozlišování Boží vůle pro jejich život, k odvážným a někdy hrdinským rozhodnutím, jak je vyžaduje víra“144. Ujišťuji vás, že bych vám nemohl přát nic lepšího, ani si představit lepší apoštolskou službu.

- Nabídnout pastoraci jako cestu duchovního vyzrávání

25. GK se ptá: „Jak má komunita uskutečňovat procesy rozlišování a přivádět k pastorační konverzi, aby se přešlo od pastorace postavené na množství aktivit či na řešení urgentních záležitostí k pastoraci, která by byla postupnou cestou vpřed?“145

Nárys platné odpovědi již dala 23.GK, když uznala, že kongregace prošla cestou obnovy, která ji přivedla k návratu ke specificky salesiánskému poslání (20.GK), přijatému komunitou jako projekt (21.GK) a prožívanému jako vášeň pro Boha uprostřed mladých (22.GK) až k probuzení touhy kráčet cestou víry spolu s nimi a podle nich.146 Účastníci kapituly se snažili této cestě, „která je v podstatě salesiánskou spiritualitou mládeže“, dát formu a předsevzali si všechno „dělat podle Pánova příkladu a následovat metodu jeho lásky Dobrého Pastýře na cestě do Emaus147.

Výborný návrh vrátit se k vyprávění o emauzských učednících (Lk 24,13-35) se dodnes jeví jako velmi prozíravý a stává se normou pro každého, kdo cítí potřebu se odvolávat na Boží slovo, chce-li nabídnout procesuální model (model cesty) salesiánské pastorace mládeže. Ten obsahuje nejenom cíle, kterých se má dosáhnout, ale také metodologii, jíž se má použít, a zkušenosti, jež se mají prožít. Jde o to znovu s mladými projít cestou víry a „přivést je k osobě vzkříšeného Pána“ (S 34).

Pusťme se do iniciativy setkání a pojďme k mladým“ (23.GK 93), jako to učinil Ježíš se dvěma emauzskými učedníky. V jeho zastoupení jim pojďme vstříc tam, kde se nacházejí, a oceňme veškeré dobro, které v nich nalezneme; přibližme se k nim a vykročme spolu s nimi (srov. Lk 24,15), přijměme je s nezištností do našich prostředí a se starostlivostí do našich srdcí. Nehleďme na jejich stav nespokojenosti a dezorientace; přijměme je takové, jací jsou, bez předsudků a obviňování, a doprovázejme je na jejich cestě životem. Naše blízká a přátelská přítomnost jim dovolí objevit, že Ježíš žije a stará se o jejich existenci.

Jdeme s nimi po cestě, nasloucháme jim a sdílíme jejich úzkosti a touhy“ (23.GK 93). Nestačí jim být nablízku v osobním, i když srdečném doprovázení. Je potřeba s nimi mluvit, hovořit o tom, čím žijí a co je trápí. Nejen od někoho slyšet, ale přímo od nich samých se dozvídat o jejich potřebách a snech, chápat jejich názory a znát jejich hodnoty. Abychom byli přijati, musíme přijmout jejich svět, znát jejich motivace, abychom je mohli sdílet a pokud možno si je přivlastnit; „nesou v sobě zárodky Božího království, ukryté v jejich očekáváních.“148 „Jít a setkat se s mladými… a pozorně naslouchat jejich otázkám a touhám jsou pro nás základními volbami, které předcházejí jakýkoli další krok při výchově k víře.“149

Trpělivě jim vysvětlujeme náročné poselství evangelia“ (23.GK 93). Jak­mile jsme vyslechli jejich slova, poznali jejich smutek a pocit ztracenosti, pokud je to zajímá, musíme je přesvědčit, že Ježíš žije (srov. Lk 24,23-24) a že to, co se děje, je součástí velkého Božího plánu. Od života, o kterém se mluví či který se sdílí, se přejde k životu, který je objasňován ve světle Písma (Lk 24,27): protrpěné a nevyřešené zážitky jsou plné smyslu a naděje; falešné iluze nebo nereálné plány je třeba přehodnotit; „vždy a v každém případě jim pomáháme otvírat se pravdě a růst v zodpovědné svobodě“ (S 32).

A zastavíme se s nimi, abychom opakovali gesto lámání chleba a vyvolali v nich zápal víry, která je promění ve svědky a hodnověrné hlasatele“ (23.GK 93). Nebude nám stačit jim o Kristu jen hovořit; zdržíme se s nimi a neopustíme je, dokud se s ním nesetkají tváří v tvář. „Společně s nimi slavíme setkání s Kristem v naslouchání slovu Božímu, v modlitbě a ve svátostech“ (S 36); „spolu s mladými prožíváme osobní vztah ke Kristu, který usmiřuje a odpouští, který sám sebe dává společenství a vytváří je, který povolává a posílá, který pobízí, abychom se stali tvůrci nové společnosti.“150

Jakmile mladí lidé objeví Ježíše, živého ve svém Slově, které naplňuje život smyslem, a ve svém Těle, rozlámaném pro všechny, tehdy naleznou cestu návratu do společenství věřících (Lk 24,33). Vydají zde svědectví o tom, že jej nalezli, a neustále si budou připomínat to, jak jejich srdce hořela, „když s nimi cestou mluvil a vysvětloval jim Písma“ (Lk 24,32). Tak se oni sami stanou evangelizátory mladých, apoštoly svých vrstevníků a svědky Vzkříšeného.

1.4 4. „Jako Panna Maria se otevíráme Božímu slovu a o něm uvažujeme ve svém srdci“ (S 87)

▲back to top

Drazí spolubratři, nechci skončit bez toho, abych se na vás obrátil s naléhavou výzvou papeže křesťanské Evropě, aby vkročila do třetího tisíciletí s evangeliem v ruce: „Při pozorném studiu slova najdeme pokrm i sílu vykonávat každý den své poslání.

Vezměme do svých rukou tuto knihu! Přijměme ji od Pána, který nám ji neustále nabízí prostřednictvím církve (srov. Zj 10,8). Spolkněme ji (srov. Zj 10,9), aby se stala životem našeho života. Vychutnávejme ji až do dna: bude nás to stát námahu, ale dodá nám to radost, protože je sladká jako med (srov. Zj 10,9–10), budeme naplněni nadějí a schopni ji předávat každému muži a ženě, s nimiž se na své cestě setkáme.“151

Já sám, když jsem vám představoval dokumenty poslední generální kapituly, jsem vám navrhoval, „abychom se naučili vycházet vždycky ze Slova. Snažit se tedy stavět na první místo postoje Panny Marie vůči Slovu: naslouchat mu, být mu poslušni, stát se jeho učedníky, skutečně uvěřit.“152 Tímto pozváním jsem vám pouze připomněl text Stanov, které nás vybízejí, abychom každého dne měli Písmo svaté v rukou po vzoru Panny Marie: „Jako Panna Maria se otevíráme Božímu slovu a o něm uvažujeme ve svém srdci, aby v nás přinášelo plody a abychom je horlivě zvěstovali.“ (S 87)

Pro uvedení do kontemplace, přijetí, uchovávání a hlásání Božího slova neexistuje žádná lepší škola, než škola Panny Marie.153 „Tím, že dala svůj souhlas Božímu slovu, které se v ní stalo tělem, Panna Maria je vzorem přijímání milosti ze strany lidského tvora.“154 Žádný z věřících nedokázal Boží slovo přijmout tak dobře jako ona, že se z něj stal tvor jejího lůna: Panna Maria nás učí, že kdo Božímu slovu věří, činí je svým vlastním tělem, kdo mu slouží životem, činí je svým vlastním životem, kdo poslouchá Boha (Lk 1,38), obrací slovo v jejího syna (Lk 1,43). „Odvážíme se snad nazývat Kristovými matkami?“, táže se důrazně svatý Augustin. A s jistotou odpovídá: „No samozřejmě, že se odvážíme nazývat se Kristovými matkami. (…) Údy Kristovy tedy rodí duchem, tak jako Panna Maria porodila Krista svým lůnem: tak i vy budete Kristovými matkami.“155

Domnívat se, že máme štěstí Panny Marie na dosah ruky není tedy planou iluzí. Bůh Panny Marie pokračuje v dodržování svých plánů spásy i dnes; stále proto hledá věřící lidi, kteří by byli pozorní k jeho slovu a ochotni je do svého života přijmout za každou cenu; vyhradil pro nás dobrodružství a milosti podobné těm, které daroval své Matce. Abychom se stali blahoslavenými jako Panna Maria (Lk 1,45) a žili v plnosti milosti (Lk 1,28), stačí věřit jako ona: naprosto důvěřovat Bohu a chovat se jako pokorní služebníci. Budeme-li se schopni Bohu svěřit jako ona, budeme nakonec jako ona rozhlašovat, že se Pán nádherně zachoval i k nám.

Nesmíme zapomenout, že vztah Panny Marie k Bohu a ke Kristu nezůstal nediferencovaný a stále stejný. Logicky byl intimnější a stálejší na počátku, před a po narození jejího syna (Lk 1-2); zůstal skrytý během Ježíšova veřejného působení (J 2,1-22; Lk 8,19-21; 11,27-28); dostalo se mu nového a intenzivního kontaktu během týdne Ježíšova utrpení (J 19,25-27). Právě proto, že iniciativa ve vztahu k Bohu vychází vždy od něj a je to on, kdo stanovuje doby a cíle, vztah nikdy není stále stejný. Maria se to brzy naučila: při porodu svého syna nechápala, co jí bylo řečeno (Lk 2,18-19); čím více jí bylo ohlašováno o jeho budoucnosti, tím méně se to shodovalo s tím, co slyšela při zvěstování (Lk 1,30-33.35). Ztráta chlapce Ježíše v chrámě byla předzvěstí ještě bolestnější cesty: bude muset žít v domě se synem, který ví, že je Bůh, ale který jí bude ještě po nějaký čas podřízen (Lk 2,49-51). Nelze se divit, že nebyla-li schopna chápat, „všechny tyto věci uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o nich“ (Lk 2,19.51).

Drazí spolubratři, z celého srdce vás svěřuji Panně Marii, o které věříme, že je „přítomná mezi námi“ (S 8). Prosím tu, která je „vzorem modlitby a pastýřské lásky a učitelkou moudrosti, která vede naši rodinu“ (S 92), aby nás naučila přijímat Boží slovo a uchovávat je v srdci, „aby v nás přinášelo plody a abychom je horlivě zvěstovali“ (S 87). Jestliže v její škole vždy začneme od slova Božího, kterým je Ježíš Kristus, bude i nám – stejně jako Donu Boskovi – možné, a dokonce radostné žít nadšeně pro Boha a mladé.



don Pascual Chávez V.

1 Předmluva, Salesiánská komunita dnes. Závěrečný dokument 25.GK, str. 7.

2 Vita consecrata 93.

3 25.GK 31.

4 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 24.

5 25.GK 191.

6 Perfectae caritatis 6.

7 Dei Verbum 24.

8 „Drazí salesiáni, buďte svatí“ (ACG 379); „Ty jsi můj Pán, bez tebe nemám štěstí“ (ACG 382); „Kontemplovat Krista očima Dona Boska“ (ACG 384).

9 Jan Pavel II., Discorso ai partecipanti al Capitolo Generale, in „LOsservatore Romano“, 13.4. 2002, str. 5; srov. 25.GK 170.

10 Vita consecrata 22.

11 Vita consecrata 19.

12 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 2.

13 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 25.

14 Ecclesia in Europa 22.

15 Origenes, Homílie na Leviticus I,1: SC 286,66.

16 Ugo da San Vittore, De arca Noe morali 2,8: PL 176,642.

17 Ignác z Antiochie, List do Filadelfie 5,1.

18 Jeroným, Comm. in Is. prol.: PL 24,17. Srov. DV 25.

19 Augustin, Commento all’epistola ai Parti di San Giovanni 1,1, in Opere XXIV/2, Città Nuova, Roma 1985, str. 1638-1639.

20 Tento obraz pochází od sv. Jeronýma, Comm. in Is. 15,55: PL 24,536.

21 Jan Pavel II., Omelia nella Festa della Presentazione del Signore. V Giornata della Vita Consacrata (2 febbraio 2001): L’Osservatore Romano, 4 febbraio 2001.

22 Perfectae caritatis 5. Kurzíva je moje.

23 25.GK 22.

24 25.GK 31.

25 Srov. 25.GK 5.

26 Vita consecrata 93.

27 Vita consecrata 94.

28 Il Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 154.

29 Srov. Vita consecrata 94.

30 Il Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 154.

31 ZGK 89.

32 J. Aubry, Lo Spirto Salesiano. Lineamenti (Roma 1974), str. 53.

33 „A za koho mě pokládáte vy?“, ACG 384, str. 7.

34 ZGK 89.

35 List hlavního představeného, ACG (2003) 384.

36 C. Bissoli, „La linea biblica nelle Costituzioni Salesiane“, in Aa. Vv., Contributi di studio su Costituzioni e Regolamenti SDB. Vol 2 (Roma 1982), str. 292.

37 C. Bissoli, „La Bibbia nella Chiesa e tra i cristiani“, in R. Fabris (a cura di), La Bibbia nell’epoca moderna e contemporanea, ed. Dehoniane (Bologna 1992), str. 182-183.

38 E. Ceria, Don Bosco con Dio. Ed. S.D.B. (Roma 1981), str. 37.

39 Srov. P. Stella, Don Bosco nella Storia della Spiritualità Cattolica. Vol. II: Mentalità Religiosa e Spiritualità. Ed. LAS (Roma 1981), str. 13-27.

40 G. Bosco, Memorie dell’Oratorio di San Francesco di Sales, dal 1841 al 1855, A. Da Silva Ferreira (a cura di). Ed. LAS (Roma 1991), str. 106-108.

41 Srov. MB I, str. 395.423; II, str. 510-511; XVII, str. 122.

42 Srov. P. Stella, Don Bosco nella Storia della Spiritualità Cattolica. Vol. I: Vita e Opere. Ed. LAS (Roma 1979), str. 239.

43 G. Bosco, Memorie dell’Oratorio, ed. cit. str. 97.112. Srov. MB III, str. 62; IX, str. 342.

44 MB I, str. 519. Srov. Ceria, Don Bosco con Dio, str. 173.

45 Na ukázku stačí jedna citace z Giovane Provveduto: „Tak jako by bez jídla onemocnělo a nakonec umřelo naše tělo, bez svého jídla umře i naše duše. Výživou a jídlem naší duše je Boží slovo, neboli kázání, vysvětlování evangelia a katechismus.“ G. Bosco, Il Giovane Provveduto (Torino 1885), in OE XXXV, str. 145-146.

46 G. Bosco, Il mese di maggio consacrato a Maria Ss. Immacolata, Tip. Paravia (Torino 1858), in OE X, str. 356.

47 G. Bosco, Il Cattolico nel secolo. Libreria Salesiana (Torino 1883), in OE XXXIV, str. 369-370.

48 G. Bosco, Vita del giovanetto Domenico Savio. Tip. Paravia (Torino 1859), in OE XI, str. 188-189.

49 Tamtéž, str. 229.

50 Závěrem říká toto: „Na každé stránce jsem se pevně držel principu: osvětlit mysl, aby se tak stalo dobrým i srdce. Jak jen to bude možné, popularizovat znalost posvátné bible, která je základem našeho svatého náboženství; ta obsahuje i dokazuje jeho dogmata, a potom je snadné od posvátného vyprávění přejít morálnímu a náboženskému poučení. Proto žádné poučení není užitečnější a důležitější, než toto.“ G. Bosco, Storia Sacra, in OE III, str. 7-9.

51 P. Stella, Valori spirituali del „Giovane Provveduto“ di San Giovanni Bosco. Estratto dalla dissertazione di laurea (Roma 1960), str. 48.80-81.

52 G. Bosco, Memorie dell’Oratorio, ed. cit. str. 169.

53 „Jak nezůstat v údivu nad neobyčejnou a někdy i doslovnou podobností některých vyprávění v Životopisných pamětech s velmi známými místy Starého i Nového zákona?“ M. Guasco, Don Bosco nella storia religiosa del suo tempo, in Don Bosco e le sfide della modernità (Torino 1988), str. 22.

54 MB VI, str. 948.

55 E. Ceria, Don Bosco con Dio, str. 54.

56 21.GK 15.

57 21.GK 377.

58 21.GK 12.

59 E. Viganò, Consagración apostólica y novedad cultural, Ed. CCS (Madrid 1987), str. 159.

60 21.GK 95.

61 E. Viganò, Confirma fratres tuos: ACS 295 (1980), str. 26. Kurzíva je moje.

62 Il Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 617.

63 Jan Pavel II.: srov. 22.Gk 13.

64 ZGK 89.

65 Il Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 249.

66 Il Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 609-610.

67 Vita consecrata 67.

68 II. vatikánský koncil, Dei Verbum 2.

69 Carlo M. Martini, In Principio, la Parola. Lettera al clero e ai fedeli sul tema: «La Parola di Dio nella liturgia e nella vita» per l’anno pastorale 1981-82 (Milano 1981) str. 29.

70 Dei Verbum 5. Srov. Ř 16,26; 2K 10,5-6.

71 San Giovanni della Croce, Sentenze. Spunti d’amore, 21, in Opere (Roma 19672) str. 1095.

72 Srov. Carlo M. Martini, Il sogno di Giacobbe. Partenza per un itinerario spirituale (Casale Monferrato: Piemme, 1989) str. 80.

73 Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 625.

74 Srov. Sant’ Agostino, Meditazione sulla lettera dell’amore di San Giovanni (Roma 19802) str. 107-110.

75 Carlo M. Martini, La Dimensione contemplativa della vita. Lettera al clero e ai fedeli dell’Archidiocesi Ambrosiana per l’anno pastorale 1980-81. Milano 1980, str. 20.

76 Carlo M. Martini, La Dimensione contemplativa della vita, str. 27.

77 Srov. Gregorio Magno, Moralia I 16,43; Epist. 31: PL 77, 706.

78 De Doctrina christiana 4, 5: PL 34, 92.

79 CIVCSVA, Bratrský život v komunitě 48.

80 Carlo M. Martini, Perché Gesù parlava in parabole (Bologna 1985), str. 114.

81 ZGK 287.

82 Novo Millenio Ineunte 39.

83 CIVCSVA. Znovu začít od Krista 24.

84 Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 625.

85 Vita consecrata 94.

86 Vita consecrata 71.

87 Tamtéž.

88 Vita consecrata 94.

89 25.GK 31. Kurzíva je moje.

90 Novo Millenio Ineunte 39.

91 Carlo M. Martini, Programmi pastorali diocesani 1980-1990 (Milano 1991), str. 440-441.

92 ,Klasickou‘ a podle mého názoru stále nejlepší prezentací metody podává Guigo II il Cartosiano, Scala Claustralium: PL 184, 475-484, jehož četbu vřele doporučuji.

93 Carlo M. Martini, La gioia del vangelo. Meditazione ai giovani (Casale Monferrato 1988), str. 12.

94 Katechismus katolické církve 2706.

95 Katechismus katolické církve 2712.

96 Katechismus katolické církve 2713.

97 25.GK 30.31.

98 Carlo M. Martini, Programmi pastorali diocesani 1980-1990, 521.

99 Srov. Progetto di vita dei Salesiani di Don Bosco, str. 657-658.

100 Epistolario 1, dopis 331, str. 288-290.

101 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 24.25.

102 25.GK 54.

103 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 25.

104 Srov. 25.GK 54.

105 Dei Verbum 25.

106 Perfectae caritatis 6.

107 Jeroným, Breviarium in Psalmum 147: PL 26, 1334; Augustin, Sermo 56, 10: PL 38,381.

108 Dei Verbum 21.

109 Juan E. Vecchi, «Questo è il mio corpo, offerto per voi», ACG 371, str. 49.

110 Amedeo Cencini, „Preghiera e formazione permanente. Il respiro della vita“, in Testimoni 4 (2003), str. 10.

111 S 89; srov. IGLH 12.

112 CIVCSVA, Bratrský život v komunitě. “Congregavit nos in unum Christi amor” 14.

113 Srov. 25.GK 26.31.61.

114 CIVCS VA, Znovu začít od Krista 2.

115 Vita consecrata 94.

116 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 25.

117 Srov. 25.GK 13.

118 25.GK 15. Srov. ZGK, str. 287-288.

119 25.GK 32.

120 Ohledně tohoto tématu srov. Silvano Fausti, Occasione o tentazione? Arte di discernere e decidere (Milano 1999).

121 Duchovní cvičení 1.

122 Carlo M. Martini, Essere nelle cose del Padre. Riflessioni sulla scelta vocazionale (Casale Monferrato 1991), str. 81.

123 Marco I. Rupnik, L’esame di coscienza. Per vivere da redenti (Roma 2002), str. 74.

124 Carlo M. Martini, Mettere ordine nella propria vita. Meditazioni sul testo degli Esercizi di sant’Ignazio (Casale Monferrato 1992), str. 59.

125 Rupnik, L’esame di coscienza, str. 78.

126 Rupnik, L’esame di coscienza, str. 85.

127 25.GK 51.

128 Vita consecrata 85.

129 Mauro M. Morfino, “Scoprire le tue Parole è entrare nella Luce”. “La Parola di Dio informa la vita del credente”, Theologica & Historica. Annali della Pontificia Facoltà Teologica della Sardegna (Cagliari 1999), str. 42.

130 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 24.

131 Vita consecrata 84.

132 Pascual Chávez, “Discorso alla chiusura del CG XXV”: 25.GK 185.

133 23.GK 95; srov. S 95.

134 23.GK 114. Srov. Dicastero per la Pastorale Giovanile Salesiana, La Pastorale Giovanile Salesiana. Quadro di riferimento fondamentale (Roma 2000), str. 21.

135 Novo Millennio Ineunte 32.33.

136 Novo Millennio Ineunte 9.

137 Novo Millennio Ineunte 34.

138 Novo Millennio Ineunte 33.

139 25.GK 44.

140 25.GK 47.

141 Vita consecrata 94.

142 Jan Pavel II., “Poselství k začátku generální kapituly ”: 25.GK 143.

143 CIVCSVA, Znovu začít od Krista 8.

144 Vita consecrata 39.

145 25.GK 44.

146 Srov. 23.GK 1-10.

147 23.GK 92.93.

148 23.GK 95.

149 23.GK 98. Kurzíva je moje.

150 23.GK 148.

151 Ecclesia in Europa 65.

152 25.GK, Předmluva 2.2, str. 4.

153 Srov. Rosarium Virginis Mariae 1.

154 Vita consecrata 28.

155 Agostino, Discorso 72 A, 8, in Opere di sant’Agostino. Discorsi II/1 (Roma 1983), str. 481.