351-400|cs|391 Prezentace regionu Jižní cíp Ameriky

ACG 389Region Jižní cíp Ameriky37



Region

JIŽNÍ CÍP AMERIKY

PROVINCES

ABA - Argentina Buenos Aires

ABB – Argentina Bahia Blanka

ACO – Argentina Cordoba

ALP – Argentina La Plata

ARO – Argentina Rosario

BBH – Brasil Belo Horizonte

BCG – Brasil Campo Grande

BMA – Brasil Manaus

BPA – Brasil Porto Alegre

BRE – Brasil Recife

BSP – Brasil Sŕo Paulo

CIL – Chile

PAR – Paraguay

URU – Uruguay



















JDĚTE A KAŽTE, ŽE SE PŘIBLÍŽILO KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ!(Mt 10,7)

Prezentace regionu Jižní cíp Ameriky



don Pascual CHÁVEZ Villanueva

přeložil: Ladislav Heryán



ACG 391září 2005

JDĚTE A KAŽTE,

ŽE SE PŘIBLÍŽILO KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ“ (Mt 10,7)

Prezentace regionu Jižní cíp Ameriky

(America Cono Sud)



1. SOUČASNÁ KULTURNÍ, SOCIÁLNÍ A NÁBOŽENSKÁ SITUACE. 2. SALESIÁNSKÉ POČÁTKY. 2.1 Argentina. – Patagonie. 2.2 Uruguay. 2.3 Brazílie. 2.4 Chile. - Apoštolská prefektura Punta Arenas. 2.5 Paraguay. 3. SALESÁNSKÁ PŘÍTOMNOST V REGIONU DNES. 3.1 Řeholní život. - Povolání a povolání. 3.2 Bratrský život v komunitách. 3.3 Salesiánské poslání. - Sektor škola. - Zemědělské školy a učňovská střediska. - Sektor chudoba. - Sektor farnosti. - Služba církvi. - Spoluúčast a formace laiků. 3.4 Počáteční a stálá formace. - Počáteční formace. - Stálá formace. 3.5 Salesiánská rodina. 3.6. Sociální komunikace. 3.7 Misijní animace. 4. DŮLEŽITOST REGIONU JIŽNÍ CÍP AMERIKY PRO SALESIÁNSKÉ DÍLO V AMERICE I VE SVĚTĚ. - Svatí  regionu Jižní cíp Ameriky. - Sociální práce salesiánů v regionu. - Přinos salesiánů vědě. - Universitní instituce. 5. VÝZVY A VÝHLEDY DO BUDOUCNA. 5.1 Výzvy. 5.2 Výhledy do budoucna. Závěr.


8. září 2005

Svátek Narození Panny Marie


Drazí spolubratři,


píšu vám tento dopis jako vždy s láskou i živou nadějí, že se vám dostane do rukou ať jste kdekoli. Chtěl bych tak s vámi pobýt v nejrůznějších prostředích a nejrozmanitějších situacích, ve kterých žijete a uskutečňujete Ježíšův misijní program: hlásání Božího království, kterým je Bůh sám se svou touhou vyjít nám vstříc, a jeho budování prostřednictvím děl, které Boha činí přítomným a umožňují v něj uvěřit: „nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte“ (Mt 10,8).


Již prvním vysláním misionářů chtěl náš milovaný otec Don Bosco odpovědět na Ježíšův soucit se zástupy, popisovanými jako „zástupy bez pastýře“. Ten, který v době pobytu v církevním konviktu snil i o tom, že bude misionářem, se stává zakladatelem misijní kongregace. Již pouhý rok po schválení Stanov Don Bosco zahajuje americkou epopej a vysílá své první misionáře, kteří spolu s hlásáním Božího království přinášejí salesiánské evangelium radosti, naděje a života.


Pokračuji v prezentaci salesiánských regionů a v tomto listě vám chci ukázat region Jižní cíp Ameriky. Byl ustaven během 24.GK a zahrnuje skupinu pěti zemí (Argentina, Uruguay, Brazílie, Chile a Paraguay), které měly mezi sebou úzký vztah i z hlediska historického vývoje.


1. SOUČASNÁ KULTURNÍ, SOCIÁLNÍ A NÁBOŽENSKÁ SITUACE


Pro zasazení salesiánského díla v Jižním cípu Ameriky do jeho kontextu bude vhodné nejprve poskytnout všeobecný pohled na situace zemí, které jej tvoří. Hned na počátku musíme poznamenat, že se tento kontext liší od toho, co zde nalezli první salesiánští misionáři. Situace se dnes podstatným způsobem změnila. V této části amerického kontinentu žije asi 248 milionů obyvatel: v Argentině 38, v Brazílii 184, v Chile 16, v Paraguaji 6 a v Uruguaji 3,5 milionu.


Všechny tyto země jsou oplývají nerostným bohatstvím. Díky nesprávnému ekonomickému uspořádání však zde vedle sebe existuje tzv. první svět bohatých multimiliardářů spolu se třetím světem chudinských favelas, obývaných rodinami a sociálními skupinami na pokraji společnosti.


V ekonomické a sociální oblasti nebylo možno učinit větší pokrok. Slavnostní prohlášení o lidských právech se zde totiž čelně střetávají s neoliberální politikou. Ta přivedla k zostření sociální polarizace mezi bohatými a chudými, bez spravedlivého rozdělování zisku. Umožnila koncentraci zisku do rukou úzké vrstvy obyvatel a zároveň silně snížila či přímo vymazala sociální výdaje. Vyvolala tak vyloučení a ožebračení stále rostoucího počtu dělníků, zvyšování nezaměstnanosti, vytváření favelas ve městech, hlad a bídu na venkově. Díky tomu se značně zvětšil počet dětí a dospívajících, kteří žebrají po ulicích, snaží se přežít za pomoci drobných obchodních aktivit nebo začínají propadat delikvenci. K tomu se přidává obrovské vnitřní i zahraniční zadlužení, které je silnou překážkou jakékoli investice do sociálních projektů a infrastruktury.


Neexistující zemědělská politika zapříčinila útěk lidí do měst s následnou velice silnou urbanizací, jejíž prvním výsledkem bylo zvýšení chudoby v příměstských čtvrtích. Výchovný systém každého roku ztrácí veliký počet dětí, které nedokončí povinnou školní docházku. To se pak stává další příčinou nezaměstnanosti a delikvence mladistvých. Vykořisťování mladých se projevuje v jejich zaměstnávání a v kriminálních a nedovolených aktivitách jako jsou prodej drog, prostituce a únosy.


Země tohoto regionu si doposud zachovaly velikou katolickou tradici se silnými projevy lidové zbožnosti. Katolická církev zde má velkou prestiž; je jednou z institucí, která vzbuzuje velkou důvěru veřejného mínění, protože je hluboce zakotvena v sociálním prostředí. Žije a trpí spolu s lidmi. Jedinou zemí, která se v tomto směru vymyká, je Uruguay. Tzv. náboženská svoboda zůstává pouhým principiálním prohlášením, protože státní uspořádání je zde ve skutečnosti jasně protináboženské a skrytě antiklerikální.


Nakonec je nutno poznamenat, že celá tato oblast Jižní Ameriky byla v posledních letech zasažena vlnou silné sekularizace. Jelikož zde byl v každé době nedostatek kněží, cennou silou pro evangelizaci a udržování víry byli a doposud jsou laici.


2. SALESIÁNSKÉ POČÁTKY


Don Bosco si tyto země nezvolil náhodou. Jako místo první misijní zkušenosti salesiánské kongregace mu byly označeny Boží prozřetelností. Salesiáni vždy považovali Patagonii za „ zemi zaslíbenou“ Donu Boskovi Bohem a připomínali si jeho sen z roku 1871 nebo 1872, v němž viděl salesiány, kteří prostřednictvím svěřených chlapců obraceli zdejší lid.1


V roce 1875, rok po schválení Stanov, Don Bosco vyslal své první salesiány do Argentiny pod vedením jednoho ze svých nejmilejších synů, dona Giovanniho Cagliera.2 Don Bosco tuto zem miloval do té míry, že ji nazýval „svou druhou vlastí“.


V roce 1876 byla na řadě Uruguay. Misijní výprava vedená donem Luigi Lasagnou založila dům Casa di Villa Colón. Z Uruguaje pak salesiáni pronikli v roce 1883 do Brazílie a v roce 1896 do Paraguaje.


Mezitím však salesiáni přišli v roce 1887 i do Chile, kde založili dílo v Concepción a o rok později v Talca. Přítomnost salesiánů v zemi se konsolidovala díky přijetí domu „La Gratitud National“ v Santiagu v roce 1891.


Důvodem tak rychlého rozvoje byla rovněž skutečnost, že v těchto zemích hojně čtený francouzský tisk hodně hovořil o Donu Boskovi. Je třeba také připomenout vstřícnost mnohých biskupů, jako byli např. Mons. Federico Aneyros, arcibiskup z Buenos Aires, Služebník Boží Mons. Jacinto Vera, biskup z Montevidea, Mons. Pedro Maria de Lacerda, biskup z Rio de Janeiro. Velkou roli hrála i podpora ze strany Konferencí sv. Vincence z Paula, kterým na výchově chudé a opuštěné mládeže hodně záleželo.


2.1 Argentina


Když salesiáni přišli do Argentiny, usadili se v Buenos Aires a v San Nicolás de los Arroyos, kde se podle pokynů Dona Boska začali věnovat italské kolonii.


Třebaže salesiáni byli pro tyto chudé přistěhovalce skutečným požehnáním, v Buenos Aires nenacházeli vždy pochopení ze strany kléru a společnosti. Zakoupením pozemku a domu Casa di Almagro získali místo, které bylo jejich. Velice brzy zahájili katechetickou kampaň ve velkém stylu, zavedli katechetické závody a nechali vytisknout 800 kopií diecézního katechismu. V roce 1882 vznikla Zbožná jednota spolupracovníků (Pia Unione dei Cooperatori), v roce 1888 byla na paměť Dona Boska založeno Dílo Panny Marie Pomocnice pro povolání. Pod vedením provinciála dona Giacoma Costamagni salesiánská díla pronikla i do vnitrozemí. Zemědělskou školou v Uribelarrea se salesiáni otevřeli dětem chudých rolníků. Mezitím do Argentiny přišly i Dcery Panny Marie Pomocnice, jež se brzy rozšířily po různých místech republiky.


Ku příležitosti oslav 25. výročí příchodu salesiánů do země se v listopadu 1900 konal v Buenos Aires Druhý mezinárodní kongres Salesiánských spolupracovníků. Ve jménu dona Ruy mu předsedal don Paolo Albera. Účastnilo se ho šest biskupů a provinciálové z Argentiny, Uruguaje, Paraguaje a Brazílie. Plodem kongresu bylo zasvěcení kostela v San Carlos di Almago Ježíšovi Vykupiteli a Panně Marii Pomocnici, a založení Školy Ježíše Vykupitele pro sirotky Dona Boska v Maldonado.


Uskutečnila se rovněž první Americká salesiánská kapitula za účasti provinciálů z Argentiny, Uruguaje, Jižní Brazílie a Mato Grosso. Vedl ji don Paolo Albera. Tématem bylo zachovávání řeholních slibů, formace, výchovný systém Dona Boska, ekonomika, vztahy s FMA, nedělní oratoře, slavnosti, hudba a náboženská sdružení. Don Giuseppe Vespignani napsal: „Tehdy jsme všichni pocítili nové probuzení lásky a salesiánského ducha.“


O stoletém výročí narození Dona Boska (1915) arcibiskup z Buenos Aires vydal pastýřský list, ve kterém velice hezky popisoval činnost salesiánů a FMA v zemi. Uváděl celkové počty chlapců i dívek, kteří byli vychovávání „stejnou metodou a ve stejném duchu aktivní a trpělivé lásky, které do svého Prozřetelností inspirovaného díla dokázal vtisknout moudrý Zakladatel“. Říkal, že salesiány považuje za „nový projev moci a dobroty Panny Marie Pomocnice pro záchranu společnosti“.


Ve stejném roce byli založeni „Exploradores Don Bosco“, hnutí mládeže vzniklé díky prozíravosti dona Vespignaniho po vzoru Baden Powellových skautů, ovšem s jasným křesťanským a salesiánským zaměřením. Časem se jim podařilo uskutečnit opravdové misie v

různých městech Argentinské republiky. V roce 1940 měli „Exploradores Don Bosco“ již 45 oddílů. Do roku 1980 počet stoupl na 65, zahrnujících 9000 hochů. K nim můžeme dále připočíst 15 oddílů a 2000 dívek z internátů FMA.


Zvláštní pozornost si zaslouží úsilí salesiánů a zejména don Aquillese Pedroliniho o rozšíření úcty k Panně Marii Pomocnici. K její poctě byl postaven chrám v Rodeo del Medio, který se stal cílem mnohých poutí. 8. října 1916 korunoval biskup z Cuyo obraz Panny Marie Pomocnice ve veřejném městském parku. Při slavnosti byli přítomni dva další biskupové a několik církevních hodnostářů a účastnilo se jí asi osm tisíc osob.


Patagonie


Po prvním neúspěšném pokusu salesiáni znovu dorazili do Patagonie v roce 1879. V roce 1880 tuto misii dostali za úkol i oficiálně. Don Bosco se při jednáních v Římě snažil o vytvoření apoštolského vikariátu, a tak mohl být Mons. Giovanni Cagliero v roce 1883 jmenován apoštolským vikářem. Arcibiskup z Buenos Aires Mons. Federico Aneyros, aby se vyhnul právním obtížím, jmenoval Mons. Cagliera svým generálním vikářem pro Patagonii a udělil mu všechny biskupské pravomoci. Misii rovněž zahrnul do finančního rozpočtu arcidiecéze.


Evangelizační a civilizační činnost salesiánů v těchto oblastech byla velmi různorodá. Salesiáni a FMA přenesli do své misijní práce mnohé z prvků své formační zkušenosti: hra na hudební nástroje, zpěv, scénky a divadelní představení, drobné loterie – to vše přinášelo do těchto pustých míst vanutí radosti a naděje na lepší život. Misionáři se mnohdy dostávali do míst, kam se nepodařilo proniknout ani státní správě. Obyvatelstvo malých vesnic ožívalo a vytvářelo kolem misijních stanic společenství.


Aby věřící nezůstali izolováni a ponecháni sami sobě, byla zakládána mužská i ženská náboženská sdružení. Pokud to vyžadovala ekonomická a sociální situace, vznikaly rovněž spolky vzájemné pomoci. Mezi lidem se rozšířila úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii Pomocnici, a po smrti Zakladatele i samotnému Donu Boskovi.


V oblasti školní výchovy misie nahrazovaly stát všude tam, kde jakoby neexistoval. Vznikaly učňovské a řemeslnické školy, stejně jako praktické vyučování zemědělských technik na územích, které salesiáni za tímto účelem nakupovali. Ve Viedma byla postavena první a jediná nemocnice na celém území. U lůžek nemocných bděly FMA. Chodily je rovněž navštěvovat a ošetřovat do jejich domovů a dokonce do indiánských stanů. Pro indiánské děti měly školy a pro indiánské holčičky sirotčinec.


S padesátým výročím příchodu salesiánů (1925) byla otevřena salesiánská kolej v Comodoro Rivadavia a vysvěcen přilehlý kostel svaté Lucie. V Buenos Aires byla uspořádána Profesionální didaktická výstava a uspořádány IX. Mezinárodní kongres salesiánských spolupracovníků a II. Mezinárodní kongres exalievů, kterému jako zástupce dona Filippa Rinaldiho předsedal don Guiseppe Vespignani. Velkolepé oslavy byly korunovány přítomností dvanácti tisíc chlapců a dívek z kolejí salesiánů a FMA. Plodem kongresu se stal záměr vybudovat nový dům pro chudou a opuštěnou mládež.


Při příležitosti blahoslavení Dona Boska se k oslavám v Buenos Aires připojily k salesiánské rodině i církevní a občanské autority. V La Plata daly vládní úřady z Buenos Aires postavit velkému vychovateli sochu a v Buenos Aires byla v sále Národní rady pro výchovu umístěna jeho busta.


2.2 Uruguay


Do Uruguaje se salesiáni dostali čirou náhodou. Země se za vlády Lorenza Latorreho s pomocí cizího, zejména anglického kapitálu rychle rozvíjela a modernizovala. V důsledku toho se stavěly nové čtvrti jak v Montevideu, tak v přilehlých oblastech, jakou byla např. Villa Colón.


Tato lokalita toužila po veliké koleji, která by byla tou nejlepší v celé východní republice. Zatímco se stavěly zdi, její protestantští zakladatelé požádali „Společnost přátel výchovy národa“ o studijní plán, podle kterého měla škola fungovat. Zrodila se tak jedna ze slavných knih latinsko-americké pedagogiky – La Educación del Pueblo Josého Pedra Valery.


Bylo však potřeba najít někoho, kdo by její pedagogické myšlenky uskutečnil v praxi. Úkol připadl salesiánům. Od roku 1875 don Giovanni Cagliero sídlil v Buenos Aires. Navštívil Montevideo a 24. května 1876 podal Donu Boskovi zprávu o přijetí nové koleje. 26. prosince téhož roku do Montevidea s dalšími salesiány přichází don Luigi Lasagna a obsazují nový dům.


Misionáři byli ponořeni do kulturně vyspělé společnosti. Obstát v konfrontaci na školním a výchovném poli od nich vyžadovalo značné schopnosti. Antiklerikálním kruhům převažujícím v montevidejském školním prostředí se nelíbily změny, které salesiáni zaváděli do Valerou navrženého studijního plánu. Krize však byla brilantním způsobem překonána díky bdělosti a pevnosti dona Lasagni. Podařilo se získat důvěru i srdce většiny studentů a jejich rodin, a byli to právě studenti, kteří se pustili do obrany „jejich“ koleje.


Don Lasagna se roku 1880 stal provinciálem Uruguaje a Brazílie a postupoval podle pokynů dona Francesca Bodrata a dona Ruy. Pustil se do vyhledávání nových možností působení. Salesiánům se naskytla možnost převzít školy sv. Františka z Paula, náležící Konferenci sv. Vincence z Paula, farnost Las Piedras spolu s formačním domem, a farnost Paysandú-Rosario s přilehlou kolejí. Postupně se přidaly Mercedes, Paysandú-San Ramón, Montevideo-Nejsvětější Srdce a Talleres Don Bosco. Na periferii Montevidea se začala rozvíjet činnost Společnosti nedělních oratoří, která koordinovala deset oratoří otevřených donem Lasagnou. Po smrti tohoto velkého průkopníka a misionáře byla provincie Uruguay a Brazílie rozdělena na dvě, přičemž k Uruguaji byla připojena Paraguay.


Mons. Lasagna silně podporoval zakládání katolických dělnických spolků. Donu Andreovi Torriellimu, který pečoval o první z nich, chtěl se stát salesiánem a slíbit mu poslušnost, okamžitě uložil jako první povinnost neopustit spolky. Salesiáni pomáhali zakládat spolky ve městech ve vnitrozemí zejména tam, kde měli domy.


Roku 1905 se formační dům přesídlil z Las Piedras do zemědělské školy „Juan Jackson“, kterou Mons. Soler předal salesiánům v roce 1898. Roku 1910 bylo založeno „Středisko Kryštofa Kolumba“, jehož posláním se stala péče a animace exalievů. V roce 1915 byl postaven pomník Mons. Luigimu Lasagnovi ve Villa Colón.


Don Hector Sallaberry při příležitosti padesáti let založení Collegio Pio přišel na nápad oslavit toto výročí ustavením Díla pro duchovní cvičení. Tento podnik podpořili exalievi a již po několika měsících byl ve Via Collón zřízen první exerciční dům kongregace. Postupně se exercicie s velkým duchovním a apoštolským užitkem začaly vysílat i v rádiu.


Rozvinula se rovněž úcta k Panně Marii Pomocnici. V roce 1898 arcibiskup z Montevidea požádal, aby se kostel při Collegio Pio stal národním chrámem zasvěceným Panně Marii Pomocnici. Arcibiskup svatyni Panny Marie Pomocnice zřídil 14. prosince 1901. Obraz, který zde byl uctíván, byl slavnostně korunován v říjnu 1904.


2.3 Brazílie


V roce 1877 byl Don Bosco požádán o vyslání salesiánů Mons. Pedrem Maria de Lacerdou, biskupem z Rio de Janeiro.3 Při návštěvě Turína pak přinesl peníze na lístky pro misionáře, kteří by jednoho dne do jeho země vyrazili. Ve státě Rio Grande del Sud udělali salesiánům velikou reklamu kapucíni, protože je znali z Uruguaje, a biskup z Porto Alegre požádal provinciála dona Luigiho Lasagnu, aby poslal salesiány do jeho diecéze.


Don Lasagna se na pokyn Dona Boska vydal do Brazílie v roce 1882. Podnikl dlouhou cestu podél pobřeží až do Belém do Pará a rozhodl se salesiánské dílo v této zemí započít v Niterói kolejí Santa Rosa. S prvními salesiány pak sám přijel 14. července 1883 do Rio de Janeiro. Následně byly založeny domy v Saõ Paulo (1885) a Lorena (1890). V roce 1891 přijal dům v Recife, který však byl otevřen teprve v roce 1894. Když se Mons. Lasagna stal biskupem v Oea-Tripoli, založil dům v Cuiabá a kolonii Teresa Cristina – první misii mezi domorodými Bororos (1894).


Brazilské domy v té době spadaly pod provincii Uruguay-Brazílie. Tento stav zůstal až do smrti dona Lasagni, kdy se brazilské domy sloučily pod novou provincii. Z této první brazilské provincie se zanedlouho poté zrodila dále provincie Mato Grosso.


Hned byly otevřeny dva domy, které již předtím přijal don Lasagna: Campinas ve státě Saõ Paulo, a Cachoeira do Campo ve státě Minas Gerais. Následovala kolej v Corumbá v Mato Grosso, kolej v Salvador v Bahia, zemědělská kolonie v Jaboatão v Pernambuco, zemědělská škola v Tebaida v Sergipe.


Rozvoj byl tak rychlý, že již v roce 1901 byly ustaveny tři provincie: Jižní Brazílie, Mato Grosso a Severní Brazílie, která zahrnovala území od Bahia až k amazonské oblasti.4 Rok poté salesiáni díky novým politickým rozhodnutím vlády Mato Grosso ztratili kolonii Teresa Cristina, a proto zřídili novou misii ve východní oblasti státu mezi východními Bororos.


Jelikož salesiáni neměli pro vydržování svých výchovných struktur dostatek peněz, velice brzy se museli poddat tlaku společnosti a zamířit své koleje směrem ke středoškolskému vzdělávání. Učňovská střediska musela ustoupit do pozadí. Kongregace v Brazílii začala od té doby dýchat dvěma plícemi škol a oratoří.


Podobně jako v Argentině a Uruguaji, i v Brazílii se salesiáni hned od počátku snažili propagovat úctu k Panně Marii Dona Boska. Don Luigi Zanchetta jako ředitel tuto úctu rozšířil prostřednictvím „Katolického čtení“ a množství letáků po celé Brazílii. V době, kdy ještě nebyl postaven velký Kristus na Corcovado, bylo tedy možno na kopci nad kolejí Santa Rosa v Niterói vybudovat monument Panny Marie Pomocnice, který se stal cílem poutí a zároveň prvním náboženským symbolem panoramatu zálivu Guanabarca.


Ke zdůraznění slavnostního rázu stého výročí ustanovení liturgického svátku Panny Marie Pomocnice Piem VII. za vysvobození od napoleonského zla, a stého výročí narození Dona Boska, se ve dnech 28.-30. října 1915 v São Paulo konal VII. mezinárodní kongres salesiánských spolupracovníků na téma „Sociální restaurace v Kristu“, která se podle jeho dokumentů měla uskutečnit prostřednictvím práce a výchovy. Plodem tohoto kongresu bylo založení nového domu při salesiánské farnosti ve čtvrti Bom Retiro, který měl poskytovat učňovské vzdělání chudým chlapcům.


2.4 Chile


Don Bosco a salesiáni byli v Chile známi a velmi ceněni v Santiagu, Valparaíso, Talca a Concepción. V zemi byla velice rozšířená kniha Don Bosco y su Obra Španěla Mons. Marcela Spínoly, titulárního biskupa z Mila. Chilské osobnosti, které navštívily Itálii v letech 1869 až 1887 mohly mimořádnou velikost světce mladých poznat osobně. Mezi nimi byl i don Blas Cañas, který podle pokynů dona Ruy založil v roce 1872 v Santiagu „Patronát sv. Josefa“.


O misiích v Chile však Don Bosco začal přemýšlet teprve v roce 1876. V dopise biskupovi z Concepción žádá informace pro budoucí dílo a zároveň nabízí založení tří domů: Santiago, Valparaíso a Concepción. Prvním salesiánem na chilské půdě se stal don Domenico Milanesio, který o své cestě do Concepción vypráví v Bollettino Salesiano z března 1886. Salesiáni svou apoštolskou práci započali dvěma učňovskými školami pro chudé chlapce, nedělními oratořemi, pastorací v nejchudších čtvrtích a misiemi mezi původním obyvatelstvem v Magellanově úžině.


Za smrti Dona Bosca byly v Chile tři salesiánské domy: Concepción, Punta Arenas a Talca. Příchod salesiánů do Concepción a Talca připravila dobře obeznámená skupina salesiánských spolupracovníků a očekávali je rovněž v Santiagu a Valparaíso. Nikdo naopak nepřipravoval jejich příchod do Punta Arenas.


Za smrti dona Ruy již bylo salesiánských domů v Chile 14. Čtyři z nich – La Serena, Santiago, Talca a Concepción – byly učňovskými a řemeslnickými školami pro chudé chlapce, kteří zde mohli rovněž bydlet v přilehlých internátech. V koleji Svatého Josefa v Punta Arenas byla skupinka chlapců, kteří se zde učili ševci, stolaři, tiskaři a knihaři. Obchodní instituty byly v Iquique, Valparaíso a Valdivia, v Linares a Punta Arenas základní školy. „Patronát sv. Josefa“ byl internátem se základní školou.


Aspirantát a noviciát byl zřízen v Macul v Santiagu. Farnosti měli salesiáni pouze v Punta Arenas a Porvenir. Zvláštní pozornosti si zasluhuje dům „La Gratitud Nacionál“ v Santiagu, který zahrnoval národní azylový dům a chrám „Gratiud Nacional“ (vděčnosti národa) Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.


Misijní práce v Magellanově úžině a zaměření na chudé chlapce, spolu s optimismem a dynamikou pro Dona Boska a salesiánský duch typickými, vzbudilo podporu občanských i církevních autorit i katolíků vůbec. K poznání a ocenění salesiánského světa přispíval i tisk. V roce 1907 začal vycházet list El Mensajero de Maria Auxiliadora a „Katolické čtení“.


V této době se rovněž začalo přemýšlet o vytvoření dvou provincií. Provinciálem domů v apoštolské prefektuře kolem Magellanovy úžiny byl od roku 1887 až do své smrti Mons. Giuseppe Fagnano. V roce 1892 byla zřízena provincie Sv. Gabriela se sídlem v Santiagu. Je třeba poznamenat, že až do roku 1902 pod tuto provincii rovněž spadala díla v Peru a Bolivii.


Ve stejném období přišly do Chile i FMA, a to jak do misií na jihu, tak do střední a severní části země. V roce 1910 měly 10 domů. V roce 1896 navštívila hlavní představená, Matka Caterina Daghero, misii na ostrově Dawson.


Apoštolská prefektura Punta Arenas


V roce 1882 don Concha Donu Boskovi navrhl zřízení domu v Punta Arenas. Započala by tak misie mezi Indios v Ohňové zemi. Po mnoha jednáních Dona Boska Posvátná kongregace pro šíření víry zřídila apoštolskou prefekturu Jižní Patagonie se sídlem v Punta Arenas. Zahrnovala rovněž Ohňovou zemi, Malvíny a další ostrovy regionu.


Apoštolským prefektem byl jmenován don Giuseppe Fagnano. V roce 1886 odjíždí s vědecko-vojenskou expedicí z Buenos Aires s cílem prozkoumat Ohňovou zemi. Při evangelizaci a křtění domorodých obyvatel nabyl přesvědčení, že sídlem prefektury se musí stát Punta Arenas. Při misii mezi domorodci Mons. Fagnano preferoval systém „Redukcí“, podobně jako jezuité v Brazílii a Bolívii, na rozdíl od v Patagonii vžilého způsobu putujících misionářů. V roce 1889 byla založena misie na ostrově Dawson. V roce 1880 Mons. Fagnano cestuje do Santiaga a dostává ostrov na dvacet let. Pro misii byli salesiánům přiděleni Indios Alakalufové a později také Onasové.


FMA se staraly o ženy a dívky. Vedle katechismu je rovněž učily čtení, psaní, vaření, praní a zašívání šatů, ale také základním pravidlům čistoty a hygieny, zpěvu, šití či tkaní punčoch.


Neúnavným šéfem a animátorem toho všeho byl Mons. Fagnano, který často misie navštěvoval, cestoval do Santiaga nebo do Evropy, aby o vykonané práci podával zprávu státu, jednáním s kompetentními úředníky překonával jednotlivé problémy nebo jen tak sbíral peníze a prostředky.


Po nějakém čase se ohledně církevní správy Punta Arenas vynořily spory s diecézí Ancud. Otázku bylo nutno řešit v Římě. Následkem toho byl roku 1916 zřízen magellanský apoštolský vikariát, nezávislý na diecézi Ancud. Apoštolským vikářem se stal salesián Mons. Abraham Aguilera Bravo.


V květnu 1929 se konaly velkolepé oslavy blahořečení Dona Bosca v Talca, Punta Arenas a Santiagu, kde proběhlo slavnostní triduum. K vytvoření všeobecného obdivu vůči postavě apoštola mládeže a jeho dílu přispěl i tisk. Exalievi na výraz láskyplné příslušnosti k novému blahoslavenému uspořádali svůj III. Kongres, na kterém studovali výchovnou metodu Dona Boska.


Jedním z nejtypičtějších prvků přítomnosti salesiánů se v Chile stejně jako v celé Latinské Americe stala úcta k Panně Marii Pomocnici, jak dokazuje množství kaplí jí zasvěcených. Dnes mají salesiáni čtyři farní a čtyři další veřejné kostely zasvěcené Panně Marii Pomocnici.


2.5 Paraguay


V roce 1879 Don Bosco odpověděl na prosbu příznivce kongregace kardinála Niny o vyslání některého salesiána do Asunción, kde by pomáhal při formaci místního kléru. Do Paraguaje přijel don Giovanni Allavena, aby posloužil jako kněz během svatého týdne. Poté zde zůstal ještě dva měsíce. Dané slovo však nebylo možno dodržet hned. Do Paraguaje přišli v roce 1880 lazaristé a salesiáni převzali jejich místo v Patagonii.


Po dvanácti letech do Asunción přijel další salesiánský misionář, don Angelo Savio. Po řece se dostal až k Bahía Negra, na hranice s Brazílií. Seznámil se s domorodci v Chaco, a při návratu do Buenos Aires s sebou vezl dva dopisy pro salesiánského představeného a římskou Kongregaci pro šíření víry se žádostí o misionáře pro Paraguay.


V listopadu 1892 napsal paraguayský konzul v Montevideu pan Matías Alfonso Criado Svatému stolci. Poukazoval na potřeby paraguayských dětí a mládeže a žalostný stav Indios v paraguayském Chaco. Kardinál Rampolla sdělil donu Ruovi přání Svatého otce, aby se jako představený salesiánů zkusil začít zabývat možností založení misie v Chaco a učňovské a řemeslnické školy v Asunción. Když don Lasagna přijel do Itálie na generální kapitulu, odebral se do Říma. Zde byl jmenován titulárním biskupem v Oea-Tripoli a vrátil se do Ameriky. Rok poté přišel do Asunción a hned si získal srdce obyvatel.


Po smrti dona Lasagni byl ředitelem nové koleje v Asunción jmenován don Ambrogio Turriccia. Noví misionáři vyrazili z Montevidea 14. července 1896. V roce 1900 byl založen druhý dům ve městě Concepción, které představovalo vstupní bránu pro misie v Chaco. Ve stejném roce se začalo malým domem a kaplí Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na tehdy vzdáleném předměstí Vista Alegre, dnes nazývanými „Salesianito“ (Salesiánek).


Neshody mezi ředitelem a vládou však přivedly v roce 1902 k nařízení kolej v Asunción zavřít. Jelikož budovy byly salesiánům darovány parlamentním zákonem, vznikl konflikt mezi legislativním orgánem a výkonnou mocí. K řešení se dospělo teprve po mnoha jednáních. Don Turriccia byl poslán do Chile. Salesiáni se přestěhovali na nové místo (kde jsou doposud), kolej byla znovu otevřena a nemocnice se vrátila do rukou vládě.


Mezitím se od roku 1919 budovaly misijní stanice ve vesnicích v Chaco. V roce 1924 byla otevřena zemědělská škola v Ypacaraí. Velký rozmach salesiánů v Paraguaji přivedl v roce 1954 k založení samostatné provincie.


Don Domenico Queirolo dal skutečně lidovou podobu úcty k Panně Marii Pomocnici mezi národem Guaranì. Byl známý stavěním kostelů a kaplí zasvěcených Panně Marii Dona Boska, a díky vydávání týdeníku „El Mensajero de María Auxiliadora“ vtiskl slavnosti Panny Marie Pomocnice sociální rozměr. Jako představený salesiánských misií v Chaco je Panně Marii Pomocnici i zasvětil.


Roky 1932-1935 byly nelehkým obdobím. Válka v Chaco decimovala mužskou část obyvatel Paraguaje a z mnoha salesiánských kolejí se staly nemocnice. Don Queirolo, don Ernesto Pérez a další salesiánští kaplani vojákům i paraguayskému lidu vlévali plnou důvěru v ochranu Panny Marie Pomocnice, která byla prohlášena ochránkyní a patronkou paraguayské armády. Úcta k Panně Pomocnici se Paraguaycům zakořenila hluboko do duše.


Je třeba dále vzpomenout dona Guida Coronela, který ke cti Panny Marie Pomocnice postavil velké chrámy v Coronel Oviedo a v Alto Paraná a dosáhl toho, že byla prohlášena patronkou celého území Alto Paraná.


S podobnou horlivostí a úsilím šířily úctu k Panně Marii Pomocnici ve svých domech a mezi obyvateli ženského pohlaví i FMA.

3. SALESÁNSKÁ PŘÍTOMNOST V REGIONU DNES


Přítomnost salesiánů v regionu Jižního cípu se zrodila ze snu Dona Boska a jeho misijního zápalu. Naše charisma v Latinské Americe zakořenilo tak hluboce, že se dokonce stalo součástí její kultury. Důkazem toho je zázračný rozvoj, který dnes z kongregace činí největší náboženskou sílu tohoto kontinentu.


Po stu třicíti letech salesiánská přítomnost v Severní a Jižní Americe zahrnuje 26 provincií a 2 vizitatorie ve 23 zemích od Kanady až k Argentině a Chile. V regionu Jižní cíp je 14 provincií: pět v Argentině, šest v Brazílii a po jedné v Uruguaji, Chile a Paraguaji. Pro lepší koordinaci je region rozdělen na dvě provinciální konference. CISUR zahrnuje provincie hovořící španělsky: Buenos Aires, Bahía Blanca, Córdoba, La Plata a Rosario v Argentině, a dále Chile, Paraguay a Uruguay. CISBRASIL sdružuje provincie hovořící portugalsky: Belo Horizonte, Campo Grande, Manaus, Porto Alegre, Recife a São Paulo.


V regionu je dnes 1788 SDB a 96 noviců ve 312 domech. Třebaže je obyvatelstvo těchto zemí převážně tvořeno mládeží a společenské prostředí je náboženské a katolické, musíme i přes relativně velký počet povolání i spolubratří v počáteční formaci s politováním konstatovat, že počet salesiánů v regionu postupně stále klesá.


Snižující se počet salesiánů i snaha o lepší kvalitu formace provincie vede ke snaze o spolupráci a pokračování v procesu restrukturalizace. V některých dílech již proto nejsou salesiánské komunity, a jsou zcela svěřeny do rukou laikům. V dalších provinciích se sice díla změnila jen málo, pastorační potřeby se však znásobily.


3.1 Řeholní život


Pokud se řeholního života týká, musím poukázat na podstatnou věrnost většiny spolubratří, kteří své řeholní povolání prožívají s radostí a přesvědčením, s nasazením v pastorační a výchovné práci, v bratrském společenství, věrnosti slibům, životě modlitby a stálé formaci.


Na jedné straně si zasluhuje zmínku velkorysost početných spolubratří, kteří i ve vysokém věku vykonávají množství práce v kolejích a farnostech, na druhé straně však musím poznamenat, že jen omezený počet spolubratří je schopen přijmout náročnější odpovědnost v roli ředitele, ekonoma či faráře. V mnohých dílech se musí ředitel komunity zároveň starat i o chod celého díla, což může škodit jeho úloze duchovního vůdce spolubratří a charismatického animátora poslání. Nepoměr mezi díly a salesiány spolu s poklesem počtu spolubratří tedy často vede ke kumulaci funkcí, která negativně ovlivňuje život celého díla a kvalitu poskytované služby, a následně vede k pastoračnímu individualismu.


Povolání a povolání


Povolání regionu nechybí. Průměrný věk obyvatel, religiózní prostředí katolicky kulturního ražení, ale i chudoba široké vrstvy obyvatel jsou prvky, díky kterým se zde povoláním k zasvěcenému a kněžskému životu stále ještě velmi daří. Zdejší situace je naprosto nesrovnatelná s tím, co se děje ve většině zemí Západní Evropy, kde podobná nabídka mezi většinou mladých nenachází odezvy a často je naopak odmítána. Z jedné strany je tedy krásné pozorovat, že v Argentině, Uruguaji, Brazílii, Chile a Paraguaji je stále veliké množství velkorysých mladých lidí, otevřených křesťanským hodnotám. Mnoho z nich proto každého roku s velkorysostí a nadšením pro Dona Boska začíná svou formační cestu. Kritickým prvkem je však z druhé strany skutečnost, že bohužel mnoho z těchto kandidátů projevuje slabou motivaci k povolání, poněkud bídný lidský základ a málo vžitou křesťanskou formaci.


Proto dochází k tomu, že i když je mnoho mladých, kteří navštěvují naše díla, kteří jsou zapojeni v nejrůznějších formách sdružování salesiánského hnutí mládeže a kteří jsou otevření k explicitní nabídce salesiánského povolání, počet povolání v posledních letech neustále klesá. Tímto poklesem nejvíce trpí Argentina a Uruguay. V Brazílii jsou naopak povolání momentálně na vzestupu. Lepší poznání příčin této skutečnosti si zasluhuje podrobnějšího zkoumání. Chile je v této oblasti charakteristické svou důraznou a plodnou prací. Rovněž Paraguay sbírá plody svého úsilí na poli pastorace mládeže a povolání.


Salesiáni si jsou úbytku personálu vědomi a činí jim starost. Snaží se tedy hledat příčiny a možné cesty řešení. Existuje snaha o projekt pastorace mládeže, která by vedla k vyzrávání životních projektů, a o motivující pastoraci povolání s nabídkou zkušenosti sociálního a misijního volontariátu, příhodného doprovázení, úsilí o svátostný život a vážné cesty rozlišování.


3.2 Bratrský život v komunitách


Provinciální kapituly slavené před rokem, stejně jako společné návštěvy hlavní rady (Visite d’Insieme) v obou provinciálních konferencích regionu ukázaly, že hlavní linie 25.GK „Salesiánská komunita dnes“ byly velice příhodným východiskem pro přemýšlení jak zlepšit život komunit. I když s různým úsilím i úspěchy, komunity přijaly pět témat generální kapituly a snažily se uskutečnit model komunity podle přání Dona Boska, jak je vyjádřil v trojčlenném výrazu „Vivere in unum locum, in unum spiritum, in unum agendi finem“. Šlo o pokus překonat falešné dilema „život společný, nebo život bratrský?“ s cílem realizovat základní myšlenku: náš život je „společným bratrským životem“. Tím se komunity vyhnuly pokušení považovat za nejvyšší hodnotu naše bytí spolu, i když mnohdy neexistují hlubší meziosobní vztahy, nebo naopak „mít se rádi“, i když neexistují konkrétní podmínky proto, abychom spolu mohli být.


To vše vedlo ke zlepšení „dne komunity“, fungování komunitních rad, shromáždění komunity a působení výchovně pastorační komunity jako ohniska animace. Úloha výchovně pastorační komunity je v dílech oceňována stále více, byť je třeba urazit ještě notný kus cesty k tomu, aby se stala skutečným kvasem schopným udávat dílům dynamiku a zcela je proměňovat.


Cíle zvolené hlavním představeným a jeho radou pro program šestiletí 2002-2008 byly většinou provincií přijaty a skutečně v jejich ročních plánech figurují. O uskutečňování těchto cílů svědčí mimoto i další aktivity. Výzva k tomu, aby se komunity staly význačnějšími co do množství spolubratrů i co do kvality, nalezla odpověď ve snaze mnoha provincií posílit jak počet spolubratří v jednotlivých komunitách, tak v úsilí o takové uspořádání života komunit, které by umožnilo stálou formaci a pastorační význačnost. V několika případech došlo ke snížení počtu domů; některé z nich byly předány laikům a spolubratři se tak mohli začít přímějším způsobem věnovat svému specifickému poslání.


I přes veškeré toto úsilí však velký nepoměr mezi apoštolátními povinnostmi, potřebami, složitostí děl a počtem spolubratří nadále trvá. Tato situace s sebou přináší riziko ohrožení identity naší přítomnosti, kvality výchovně-pastorační nabídky, čitelnosti našeho svědectví, duchovní a vokacionální plodnosti. Je nezbytné nalézt a udržovat rovnováhu mezi naši pastorační citlivostí, která by nás hnala vstříc všem potřebám mládeže, zejména té nejchudobnější, a přesvědčením, že nejsme povoláni – a ani nám to není možné – vyřešit všechny sociální a pastorační problémy.


3.3 Salesiánské poslání


Víme dobře, že salesiánské poslání se neztotožňuje ani neredukuje na naše díla a aktivity. Na prvém místě je zápalem Dona Boska pro dobro duší, pro dobro mladých! Úkolem pastorace mládeže je udržovat toto misijní nadšení udržovat a činit je systematickým, organickým a operativním.


V roce 1985 byl na úrovni regionu Jižní cíp Ameriky vytvořen Sekretariát pastorace mládeže Plata (Secretariado de Pastoral Juvenil de Plata, SECPLA). S integrací chilské provincie se přeměnil v SEPSUR a prokázal vitalitu, organizovanost i operační účinnost. Důkazem toho jsou schůze, vzdělávací kurzy, pracovní semináře pro přípravu pastoračních materiálů, „Cuaderno de PJ“ (Sešity pastorace mládeže), speciální setkání s animátory jednotlivých děl i oblastí, setkání s mládeží.


Brazilská biskupská konference tento úkol svěřila „Artikulaci mladých“ (AJS), která veškeré aktivity mladých koordinuje. Jedná se o tým s celonárodní působností, který velice dobře fungoval. Vyrobil rovněž zajímavé pomůcky, jako např. „cadernos salesianos“ (salesiánské sešity), jež se ukázaly velmi užitečnými pro lokální animátory. V současnosti jsou v tomto národním týmu i FMA. Tato integrace je jistě dobrá, ale díky různosti oběma kongregacemi doposud ušlých cest, odlišnému pojetí práce s mládeží a obtížím s udržením stability týmu, se neobešla bez problémů. Chtěl bych však zdůraznit velkou hodnotu víry v možnost této spolupráce a ve snahu jakkoli spojovat síly dohromady.


CISBRAZIL byl dále vytvořen studijní tým s úkolem koordinovat oblast mládeže a odpovídat na problémy koordinátorů, animátorů a pastoračních pracovníků. Každoročně se pořádá setkání s všemi provinciálními delegáty pro pastoraci mládeže. Mezi nejmarkantnějšími údaji ohledně mládeže vystupuje zvyšující se počet mladých ochotných pracovat v misiích, na druhé straně se však snižuje počet salesiánů disponibilních mladé doprovázet, zejména na cestě k víře.


Sektor ŠKOLA


Sektor škola je v regionu stále jednou z největších a nejvýznamnějších služeb. I přes pokles počtu salesiánů se v posledních letech zvýšil počet děl zabývajících se výchovou z formálního hlediska, a to především na vyšší školní úrovni (IUS). Různé školy na této úrovni mají všechny provincie v Brazílii, Argentině i Chile. Budeme o tom mluvit níže.


Skutečností, kterou je na poli formální výchovy v CISBRASIL nejvíce hodno zdůraznit, je vytvoření sítě spojující různé školy. Vše se přitom děje ve spolupráci s provinciemi FMA. Hlavním cílem je garantování salesiánské identity našich škol, formace profesorů v salesiánské pedagogice a vytváření učebnic podle linie salesiánské pedagogiky především pro církevní školy. Na tomto místě je třeba připomenout, že Argentina i Chile již řadu let vyrábějí učebnice ve spolupráci se španělským salesiánským nakladatelstvím EDEBE v Barceloně.


Z hlediska financování je situace škol velmi různá. Zatímco v Chile jsou salesiánské školy zcela placeny státem a v Argentině jsou jím alespoň podporovány, takže rodiče žáků platí snesitelné částky, v Brazílii, Paraguaji a Uruguaji žádná podpora neexistuje. Tímto způsobem jsou znevýhodňovány rodiny, které pokud nemají zvláštní ekonomické prostředky, zůstávají zbaveny možnosti zvolit pro své děti kvalitní, a jasným výchovným projektem vybavenou školu.


Zemědělské školy a učňovská střediska


Jedním z typů děl, které měly v zemích regionu Jižní cíp velký úspěch, byly zemědělské školy. Třebaže ne v takové míře jako kdysi, provincie Argentiny, Uruguaje, Chile a Paraguaje doposud mají zemědělské školy, uznávané díky své kvalitě. Je však trochu paradoxem, že v tak silně zemědělské zemi jakou je Brazílie mladé ani jejich rodiče zemědělské školy vůbec nezajímají. Z tohoto důvodu byly s opuštěním internátů všechny takové školy v Brazílii zavřeny.


Počet učňovských středisek se naopak zvýšil. Jedním z důvodů je i skutečnost, že jim vybavením i finančními prostředky silně pomohly nejrůznější, především evropské organizace. Stejně jako za Dona Boska, i dnes mnozí dospívající a mladí potřebují práci, aby mohli ekonomicky podporovat svou rodinu. V učňovské škole dostávají příležitost k formaci, která je pro aktivní a profesní začlenění do světa práce nezbytná. Osobně se domnívám, že toto pole naší činnosti je třeba silně propagovat a podporovat. Umožňuje nám kontakt s nejchudší mládeží a spojení se světem práce. Tento fakt je o to významnější, oč má kulturní model současné doby tendenci zdůrazňovat primát vyšších a univerzitních studií, která o člověku vytvářejí určitý obraz a udělují mu zvláštní postavení na společenském žebříčku. Jsem dále přesvědčen, že práce našich učňovských středisek může být těmto zemím cenným příspěvkem, protože jejich průmyslový rozvoj není doposud ukončen.


Sektor CHUDOBA


Sektor chudoba je jednou z oblastí, ve které region Jižní cíp působí s velkou odvahou a účinností. Přítomnost salesiánů mezi mladistvými v těžkých životních podmínkách je jednou z nejvýznačnější nejen proto, že nám umožňuje pracovat pro ty nejchudobnější, ale také nám dává příležitost být v neustálém kontaktu se státními a vládními organizmy, koordinujícími sociální politiku. Jedná se o důležitou strategii, pomocí které lze ovlivňovat změnu mentality vládních úředníků. Oni totiž mají v rukou možnosti měnit nebo alespoň zlepšit sociální a kulturní situaci mnoha chudých mladých lidí, žijících v těžce rizikových osobních i sociálních podmínkách. V organizmech, kde se řeší sociální politika dětí a mládeže, dnes naštěstí máme mnoho spolubratrů i dalších členů salesiánské rodiny.


Díky inspiraci zkušeností dona Javiera De Nicolò (COB), zakladatele Centra pro děti z ulice „Bosconia“, a pana Raymonda Mesquity (BBH), zakladatele Salesiánského centra pro mladistvé, se tento typ díla rozvinul ve všech provinciích. Jedná o opravdu úžasný nový způsob výchovné přítomnosti. Duch který v nich panuje nás přirozenou cestou znovu přivádí k prvotní zkušenosti oratoře na Valdocco. Jako jeden z tolika příkladů můžeme uvést třeba dům v Itaquera (BSP), kde P. Rosalvino Moran vytvořil autentické salesiánské městečko pro nejchudší chlapce. Dějí se zde nejrůznější aktivity: přijímání příchozích, vydávání jídla, nabídka drobných forem řemeslnické práce pro ty menší, rychlejší i delší učňovská příprava pro ty větší, až ke skutečnému zapojení do konkrétního pracovního procesu pro mladíky. Významným počinem na tomto poli jsou rovněž domy na půli cesty pro mladistvé. Je jich 91 s celkovým počtem asi 3000 klientů. Je potěšitelné, že nové generace salesiánů mají zájem a ochotu pracovat právě s těmito mladými. Musím však připomenout, že pro práci s touto nejpotřebnější mládeží nestačí pouze dobrá vůle; vyžaduje se jednak silná motivace z víry, ale také specifické vzdělání a veliká odbornost.


Sektor FARNOSTI


Přítomnost salesiánů ve farnostech je velice silná co do počtu i co do velkorysosti salesiánských kněží. Věnují se pastorační péči, katechezi a udělování svátostí. Farností, rektorátních kostelů a poutních chrámů je celkem více než 300. Ve farnostech pracuje více salesiánů než na školách.


Výzvy, která tato práce s sebou přináší, jsou následující: nutnost garantovat salesiánskou identitu farnosti; koordinace apoštolátních sil (hnutí, skupiny, asociace) prostřednictvím pastoračního projektu, který by vtiskl evangelizaci a lidské i křesťanské formaci jednotu. Z tohoto důvodu je dnes nezbytné spolupracovat s laiky, pro nejrůznější apoštolátní aktivity vytvářet a propagovat služby, v neposlední řadě se snažit o dobré fungování pastoračních rad.


Služba CÍRKVI


Naše účast na životě a činnosti církve se samozřejmě nevyčerpává pouze uskutečňováním salesiánského poslání a vedením svěřených farností. Existuje ještě další způsob realizace našeho poslání, a to prostřednictvím salesiánů podílejících se konkrétněji na službě diecézní církvi. V tomto okamžiku myslím na 110 salesiánských biskupů, z nichž 43 je v regionu Jižní cíp Ameriky: 25 v Brazílii, 9 v Argentině, 4 v Uruguaji, 2 v Paraguaji a 3 v Chile. I když nemám v úmyslu jakkoli snižovat náš „sensus ecclesiae“ a poslušnost Svatému Otci, musím rovněž říci, že biskupská jmenování zbavila některé provincie velmi důležitých osob na poli animace nebo vedení komunit a děl. Tato skutečnost zároveň zapříčinila porušení kontinuity některých projektů nebo oslabení určitých sektorů, jako je kupříkladu formace. Na druhé straně jsme samozřejmě šťastni, že můžeme církvi darovat dobře připravené pastýře, citlivé zvláště na problémy mládeže.


Spoluúčast a formace laiků


24.GK celou kongregaci přivedla k novému způsobu přístupu a chápání laiků pracujících v našich dílech. Byli zde samozřejmě i dříve; od 24.GK jsou však zváni nejen ke spolupráci, ale také k plnému sdílení ducha a poslání Dona Boska. Vychovatelé schopni svědčit slovem i životem a plně spoluodpovědni za salesiánské poslání, mají žít a pracovat jako skuteční salesiáni. K dosažení této mentality bylo zapotřebí změny mentality jak salesiánů tak samotných laiků.


Třebaže ze strany spolubratrů došlo v tomto směru ve všech provinciích k určitému pokroku, tu a tam zůstává odpor. Důvodem toho je jednak nepochopení tohoto nového modelu vztahů mezi SDB a laiky, jednak některé negativní zkušenosti v důsledku unáhleného předání odpovědnosti osobám nedostatečně připraveným. Další obtíže se zrodily díky nedostatečné jasnosti a nepochopení nové role, kterou měli jednotliví salesiáni a komunity v tomto novém modelu zastávat. Dalším problémem je skutečnost, že pokud se laici vybírají spíše podle kompetence než podle salesianity, sice se může zlepšit kvalita poskytované služby, ale zároveň to obecně může vést ke snížení výchovné atmosféry. Dále, nedostatek času, rodinné povinnosti a další společenské aktivity laiků omezují kontinuitu jejich přítomnosti mezi klienty. Citlivou záležitostí je rovněž ekonomická stránka, díky které se mezi spolubratry a laiky přechází od vzájemného dialogu ke vztahu (nebo horším případě napětí) mezi zaměstnanci a zaměstnanými.


Ve snaze těmto problémům předcházet provincie regionu vypracovaly „Projekt formace laiků“ pracujících ve školách i dalších dílech. Univerzita Don Bosco v Campo Grande kromě toho pro spolubratry i laiky nabízí postgraduální kurzy salesiánské spirituality; IUS (síť salesiánských vysokoškolských zařízení) regionu vypracovala on line kurs salesiánské formace pro univerzitní učitele.


3.4 Počáteční a stálá formace


Počáteční formace


Počáteční formace si v regionu zasluhuje zvláštní pozornosti, neboť od ní ve velké míře závisí charismatická identita, duchovní hloubka, apoštolátní nadšení i pastorační kvalita našich spolubratří. V současné době mají všechny provincie svůj prenoviciát. S větší rozhodností usilují o meziprovinciální spolupráci, aby tak zajistily silné týmy formátorů, dostatečný počet formovaných, kvalitní formační projekt a především studijní střediska se salesiánskou identitou. To vše by mělo kandidátům salesiánského života umožnit osobní asimilaci duchovní zkušenosti a apoštolátního projektu Dona Boska.


Z tohoto hlediska nejlépe strukturovanou fází je noviciát, na kterém se obvykle podílí několik provincií. Odpovědnost za formaci je větší tam, kde dobře funguje Curatorium.


Postnoviciát je v různých provinciích různý. V některých (BPA, ABB) se jedná o jedinou komunitu spojenou s prenoviciátem, jelikož se během této první fáze jeden rok studuje filosofie. Argentinské provincie Buenos Aires a La Plata mají jeden společný postnoviciát v Avellaneda. Další provincie mají postnoviciáty vlastní. V Uruguaji se noviciát i postnoviciát uskutečňují ve společné komunitě s jediným ředitelem.


Co se pak teologie týče, brazilská provincie São Paolo a argentinská Buenos Aires mají vlastní studentáty. Další provincie sice mají studentské komunity, avšak spolubratři studují na různých školách – ať diecézních či náležejících jiným kongregacím. Studenti z Paraguaje sdílejí studijní program studentů Chilské provincie. Studentské komunity provincií Argentina Cordóba a Argentina Rosario získávají svou teologickou formaci v diecézních institutech. Provincie Bahía Blanca a La Plata mají studenty společně v Buenos Aires. Pět brazilských provincií má studenty v našem studentátu v São Paulo. Provincie Belo Horizonte je spolu s dalšími řeholními instituty odpovědna za Centrum filosofických a teologických studií, kde se vedle salesiánských studentů připravují i studenti dalších kongregací.


Doposud neexistuje nic specifického pro formaci spolubratrů koadjutorů. Abych napomohl na tuto situaci uspokojivým způsobem odpovědět, při společné návštěvě obou provinciálních konferencí hlavní radou jsem osobně vyzval k hledání řešení ve spolupráci s regionem Střední Amerika.


Stálá formace


Mimo to, co bylo řečeno shora o snaze konsolidovat komunity a nově dimenzovat díla s cílem zabezpečit bratrské společenství umožňující duchovní obrození, profesionální aggiornamento a pedagogickou kompetenci, v obou provinciálních konferencích regionu se rovněž znásobilo úsilí o kvalitní nabídku stálé formace spolubratří.


Užitečnými se doposud ukázaly specifické kurzy pro ředitele a pro spolubratry v různých obdobích řeholního nebo kněžského života. Myslím tím setkávání v prvních pěti letech kněžství pro mladé spolubratry kněze a pro koadjutory v prvních letech po věčných slibech, kurzy pro zpovědníky a nejrůznější kurzy pro faráře. Kontinuita a jednotná podoba těchto formačních setkání byla v EFOSUR zajištěna zřízením funkce stálého koordinátora.


Jako iniciativa CISBRASIL v koordinaci s Národní formační komisí od roku 1997 probíhá kurz specializace v salesiánské výchově na Univerzitě Don Bosco Campo Grande, a formační kurz pro SDB a laiky.


3.5 Salesiánská rodina


Mezi velkými zdroji regionu, ochotnými se podílet na uskutečňování poslání, je třeba zmínit salesiánskou rodinu. Její důležitost nespočívá ani tolik v tom, že si můžeme jednotlivými skupinami sloužit jako by nám byly dány k dispozici, nýbrž ve vědomí, že jsme povoláni ke společné práci ve stejném teritoriu jako duchovní apoštolské hnutí. To vše se pak děje v respektování autonomie různých skupin a kongregací. První naší starostí z tohoto hlediska tedy bude vytváření rad salesiánské rodiny na provinciální i místních úrovních.


Regionu Jižní cíp Ameriky se v tomto směru dostalo požehnání přítomnosti mnoha skupin salesiánské rodiny. Kromě salesiánů jsou zde FMA, salesiánští spolupracovníci, exalievi SDB i exalievy FMA, volontarie Dona Boska i volontéři s Donem Boskem, Damas Salesianas, Apoštolky Svaté rodiny, Dcery Nejsvětějších Srdcí Ježíšova a Mariina, Sestry Ježíše dospívajícího, Sestry lásky z Miyazaki, Kongregace Kněží sv. Michala Archanděla.


Jsou zde rovněž další skupiny, které třebaže zatím oficiálně k salesiánské rodině nepatří, jsou našemu duchu stejně blízké: Rodiče zasvěcených salesiánů, Zbožné sdružení Marie Mazzarellové, Suore Giuseppine, Misionářky Dobrého Ježíše, Misionářky Vzkříšeného Krista, Kontemplativní komunita z Nazaretu, Rodina Domus Mariae, Sociedade Joseleitos de Cristo, Congregação das Irmãs de S. Teresinha, Congregação das Irmãs do Divino Mestre, Comunidade Canção Nova.


Spolupráce mezi SDB a FMA při uskutečňování poslání je velice dobrá, a to zejména v oblasti formální výchovy (tj. odborné přípravy nových vychovatelů) a pastorace mládeže. Společně se pracuje rovněž v koordinaci a animaci spolupracovníků, exalievů SDB a exaliev FMA.


Dobře si v našem poslání počínají spolupracovníci, jejichž sdružení v současné době přepracovává svůj Projekt apoštolského života. Provincie jim však bohužel nejsou schopny vždy zajistit přítomnost salesiánského delegáta.


Exalievi a exalievy jsou ve všech provinciích a mnohé z jejich místních středisek spolupracují s našimi výchovnými díly. V regionu existuje zhruba 115 sdružení, třebaže všechna nefungují se stejnou vitalitou. I zde – podobně jako dalších oblastech salesiánského světa – existuje snaha o větší zapojení mladších exalievů.


Skupiny ADMA ve farnostech se běžně snaží udržovat živou úctu k Panně Marii Pomocnici, která – jak jsme viděli – je v těchto zemích tolik rozšířená. VDB jsou téměř ve všech provinciích. Damas Salesianas zde na rozdíl od druhého jihoamerického regionu příliš početné nejsou a jejich rozvoj je pomalý. Skupiny jsou však velmi aktivní v oblasti sociální asistence, zejména co se týká zdravotní pomoci těm nejchudším.


Domnívám se, že salesiánská rodina je jednou z oblastí, kde bychom se měli snažit o mnohem větší růst. Na prvním místě to platí pro salesiány, kteří jakoby si kromě úkolu animace a koordinace nebyli skutečně vědomi toho, že jsou zároveň součástí širší rodiny. Je třeba více salesiánskou rodinu pojímat jako skutečné duchovní a apoštolské hnutí a v kontextu salesiánského poslání pochopit její důležitost.


3.6. Sociální komunikace


Sociální komunikace byla pro salesiány regionu Jižní cíp Ameriky vždy prioritním polem působnosti. Dnes má každá provincie svého delegáta pro sociální komunikaci, i když ne všichni mohou tuto práci pro množství úkolů dělat na plný úvazek. Téměř ve všech provinciích jsou v oblasti sociální komunikace kvalifikovaní salesiáni s různou úrovní specializace. V regionu existují dva vyšší instituty pro komunikaci, jeden v Buenos Aires a druhý v Bahía Blanca, oba vysoce ceněny pro kvalitu zde formovaných techniků. Další dobré kurzy jsou na universitách v Campo Grande, Brasilia a univerzitním centru v São Paulo.


Nejobvyklejším informačním prostředkem provincií jsou Vnitřní zprávy v tištěné i elektronické podobě. Webové stránky mají rovněž mnohé koleje a farnosti, stejně jako vlastní periodické informační časopisy. Jelikož schází dostatečná koordinace, co do informovanosti se doposud nepodařilo ustavit jednotný směr a politiku. Je tedy třeba růst ve vědomí, že lze vytvořit koordinovaný informační systém, vyhnout se tak tříštění energie a zdrojů a zároveň dát informovanosti větší účinnost ve službě poslání a projektu animace na provinciální i celosvětové úrovni.


Salesiánský magazín vychází v pěti vydáních s nákladem 63 tisíc výtisků v Brazílii, 51 tisíc v Argentině, 10 tisíc v Chile, 7500 v Paraguaji a 3500 v Uruguaji.


V oblasti produkce a šíření výchovných a pastoračních poselství salesiáni rozvinuli spoustu nejrůznějších programů a iniciativ. Mezi těmi hlavními chci upozornit na 2 střediska komunikace (ABA, BCG), 7 nakladatelství (ALP, ARO, BSP, CIL, CISBRASIL, PAR), 12 tiskáren a grafických škol (ABA, ABB, ARO, BPA, BRE ,BSP, CIL, PAR, URU), 4 střediska pro výrobu audiovizuálních programů a pomůcek (ABB, BBH, BCG, PAR), 15 knihkupectví (ABB, ACO, ALP, BCG, BRE, CIL, PAR, URU), 13 rozhlasových stanic (ABB, ALP, ARO, BCG, BRE, PAR). Salesiáni kromě toho vyrábějí značný počet programů pro další rádia v oblasti a přímo se podílejí na 11 kanálech výchovné TV (BBH) a jednom kanále TV univerzitní (BCG).


Vlastnění těchto prostředků se pro provincie stává obrovskou výzvou, jelikož nemají dostatek personálu s odpovídající profesionální přípravou; ne vždy jsou tato díla přijímána jako součást organického projektu provincie. Občas proto převažuje osobní iniciativa s rizikem nedostatečně korektního a neprofesionálního řízení. V oblasti komunikace je tedy třeba posílit a zdokonalit politickou linii sdružování sil, se zaměřením na větší profesionalitu.


3.7 Misijní animace


Salesiáni přišli do Argentiny s programem, který odpovídal na momentální potřeby. Pochopili, že země v této oblasti směřují k většímu rozvoji a konsolidaci vlastní národnosti. Začátek procesu industrializace a urgentní potřeba vzdělávání proto naše spolubratry přivedly k otevírání řemeslnických a učňovských středisek, zemědělských škol, k realizaci vlastních technických výstav v pravém slova smyslu. Zvolili propagandistický jazyk, odpovídající převažující mentalitě své doby: vyvýšování práce, mládežnický styl nejrůznějších výchovných nabídek, scénická představení a hudební orchestry, divadelní hry. Ve stejné době Uruguay v několika málo letech vybudovala řetěz meteorologických observatoří na Hornově mysu. Je význačné, že když byly z Uruguaje v roce 1885 vykázány všechny řeholní kongregace, salesiánům bylo dovoleno díky jejich meteorologické observatoři zůstat.


Region Jižní cíp Latinské Ameriky byl tedy hned od počátku charakterizován výchovným a apoštolským úsilím v misiích. Tato misijní práce význačným způsobem pokračuje dodnes. V oblasti stále žije původní domorodé obyvatelstvo, které je v různé míře integrováno do západní civilizace, ale i národy, které doposud neměly ani ten nejmenší koktat se společenskou realitou své země. Salesiánské misie jsou v argentinské Patagonii, v oblasti Chaco v Paraguaji, v Amazonii a Mato Grosso v Brazílii. Podle výsledku sčítání obyvatelstva z konce roku 2000 jen v Brazílii žije 734.131 domorodých obyvatel, náležících ke 225 etnikům se 180 různými jazyky. Typicky misionářské provincie jsou čtyři: Manaus (pro různé národy v brazilském Rio Negro), Campo Grande (pro Bororos a Xavantes), Bahía Blanca (pro Mapuches) a Paraguay (pro národy v oblasti Chaco Terenas).


Politická, sociální a ekonomická situace v Patagonii se za 130 let přítomnosti salesiánů podstatně změnila. Salesiáni však doposud zůstávají odvážnými obránci práv Mapuches, stejně jako jejich kultury a sociální organizace. Evangelizace probíhá s velkou citlivostí k inkulturaci evangelia. Musím zde zmínit internáty pro mladé Mapuches v Junín de los Andes a Zapala, které slouží jako střediska pro vzdělávání a orientaci v povolání. Mapuches žijí v drsné oblasti, během zimy často v důsledku sněhu odtržené od světa. Salesiáni jako věrní misionáři sdílejí s tímto národem jeho bohatství i bídu.


Jak jsem již řekl při popisování počátků misijního působení salesiánů v těchto zemích, první salesiánská komunita přišla v roce 1920 do Chaco Paraguay, v roce 1948 pak Svatá Stolice zřídila Apoštolský vikariát Chaco a svěřila ho salesiánským biskupům. Většina obyvatelstva doposud žije podél Río Paraguay a salesiáni zde vykonávají pastorační péči.


Misijní rozměr provincie Campo Grande je patrný zejména v Mato Grosso salesiánskou přítomností a činností mezi Bororos a Xavantes, ale i u Kaiowá a Terenas. Ke studiu života a zvyklostí těchto národů zvláštním způsobem přispěla Katolická universita Don Bosco, jež rovněž uchovává cennou etnografickou a kulturní dokumentaci. Je nutno připomenout, že právě přítomnost salesiánů zabránila vyhubení národa Bororo. Osm domorodých rezervací Mato Grosso s více než 15 tisíci domorodými Xavantes a 2 tisíci Bororos doposud dostává salesiánskou podporu v oblasti zdravotní péče, vzdělání, financí a evangelizace. Dnes již více než stoletá salesiánská historie mezi Xavantes nese krvavou pečeť: P. Fuchs a P. Sacilotti byli těmito Indios zavražděni v roce 1934. Dvacet let poté, v roce 1956 Xavantes přijeli do Meruri hledat misionáře. Jedna skupina se usadila v São Narcis, druhá v Sangradouro. Mezi národem Xavente se tak zrodily dvě rezidenční misie.


V onom roce bylo těchto Indios něco málo více než tisíc, dnes jich je přes 15 000. Díky přítomnosti salesiánů a FMA se snížila dětská úmrtnost, byla odstraněna negramotnost, a díky tomu mohla být s patřičnou inkulturací nabídnuta i evangelizace. Vyučování se věnují domorodí učitelé a je dvojjazyčné. Tímto způsobem lze snadněji zůstávat věrni původní kultuře, za stálého procesu konzervace zvyků a tradic etnika. Díky těmto opatřením domorodci neztratili svou kulturu, zvyklosti a tradice ani přes neustálé bombardování ze strany prostředků sociální komunikace.


Salesiáni se však kromě toho snažili o zachování kulturního dědictví těchto národů i vědeckým způsobem. „Centrum misionářské dokumentace“ provincie Campo Grande shromažďuje a uchovává knihy, filmy, fotografie a originály veškerých publikací o domorodém obyvatelstvu, které zachycují dějiny, obsah i metodologii misionářské činnosti. Katolické univerzitě Campo Grande je naopak svěřena odpovědnost za Muzeum Dona Boska s typickými předměty domorodých národů, živočichy a ptáky oblasti i drahokamy. Ročně jím v průměru projde 12 000 návštěvníků, kterými jsou turisté z celé země, Spojených Států i Evropy, a žáci škol z Campo Grande a státu Mato Grosso do Sul.


V oblasti evangelizace se dnes provádí poctivý katechumenát, který, inkulturován co do obsahu i používaných metod, je rozdělený na několik etap podle iniciačních ritů, normálně používaných domorodci. Musíme se rovněž zmínit o snaze inkulturovat mezi Bororos a Xavantes liturgii, spolu s přípravou laických služeb, katechetů a pastoračních pracovníků. Je zde citlivost pro rozlišování a doprovázení povolání domorodců k angažovanému laickému životu i řeholnímu životu salesiánskému. Nedávno byl jeden Xavant vysvěcen na kněze a další jsou období počáteční formace. Dva Bororos jsou v prenoviciátu.


Mezi mnoha iniciativami spojenými s misionářskou prací mezi Bororos a Xavantes bych chtěl dále zmínit následující. V roce 1970 bratři misionáři Franz a Luis Würstleovi započali s Projektem pojízdné misijní asistence (AMA) jako službou sociálnímu rozvoji domorodých komunit a pomoci misionářům. I po smrti Otce Franze jeho bratr Luis, salesiánský koadjutor, v této cenné službě pokračuje. Společně se svými spolupracovníky pracuje s domorodci na projektech výroby a používání elektrické energie, vodovodů, stavění a udržování silnic, budování mostů, ražení artézských studní.


Doposud velmi významná je i salesiánská misijní práce v Amazonas. Představuje jednu třetinu všech děl provincie Manaus a podílí se na ní jedna třetina všech salesiánů. Salesiáni jsou v této oblasti na sedmi místech, ale je rovněž nutné zdůraznit velkorysou a mravenčí práci salesiánských misionářů putujících po březích Rio Negro. Je zde velký počet iniciativ jak ve prospěch zlepšení postavení obyvatel, tak evangelizace. Je zajímavé připomenout, že mezi domorodými Jauareté existuje rovněž Středisko pro orientaci v povolání, které již přineslo mnoho důležitých výsledků: ordinace prvních domorodých diecézních i salesiánských kněží, stejně jako salesiánů s časnými sliby v počáteční formaci. Domorodí kněží jsou již čtyři. V zatím počáteční fázi je misijní působení mezi Yanomani v Maturacá.


Jako podpůrná struktura v Brazílii funguje misijní prokura „União pela vida“ se sídlem v Brasilia. Provincie Bahía Blanca udržuje misijní prokuru v Buenos Aires. Misijní rozměr je dále přítomen v domech, kde existují misijní skupiny. Jejich úkolem je organizace nejrůznějších aktivit: formace, kampaně pro financování misijních iniciativ, volontariát.


Provincie São Paolo spolu s comboniány vydává časopis „Missões“. Podílí se na práci v jeho redakční radě i financování. Provincie Campo Grande má svůj časopis „Noticias Missionarias“ (BAKARU).





4. DŮLEŽITOST REGIONU JIŽNÍ CÍP AMERIKY PRO SALESIÁNSKÉ

DÍLO V AMERICE I VE SVĚTĚ


Bez jakékoli domýšlivosti a zároveň s vědomím toho, co všechno nám Pán skrze přítomnost salesiánů na jihu Latinské Ameriky daroval, bych chtěl poukázat na její důležitost pro salesiánský svět. Nejen proto, že zde započalo veliké misijní dobrodružství kongregace, ale i pro další důvody, které ji činí velice významnou.


Odsud vyšli zakladatelé salesiánského díla v Bolivii, Peru, Ecuadoru, Kolumbii a Střední Americe. Když se přemýšlelo o zřízení funkce delegáta Dona Boska pro Ameriku, byl vybrán Mons. Giovanni Cagliero, apoštolský vikář pro Patagonii a první salesiánský biskup. Když pak don Rua viděl, že je zapotřebí tuto službu rozdělit, pověřil dona Cagliera pouze zónou Jižního Atlantiku, zatímco delegátem hlavního představeného pro zónu Pacifiku se stal Mons. Giacomo Costamagna se sídlem v Chile.


Díky iniciativě dona Giuseppe Vespignaniho se začal používat systém aspirantátu pro dospívající chlapce, který se potom rozšířil po celém světě. Nesmíme dále zapomenout na význam, který pro salesiánskou evangelizační práci po celé španělsky hovořící Americe mělo až do 2. Vatikánského koncilu Salesiánské nakladatelství v Buenos Aires.


V Buenos Aires se v roce 1900 konala První regionální kapitula pro celou Ameriku. V Uruguaji se zrodil zvyk slavit Pannu Marii Pomocnici 24. dne každého měsíce. Z Chile na Zvláštní generální kapitulu přišla myšlenka velké Salesiánské rodiny.5 V Chile se rovněž podle předchozí inspirace z Brazílie zrodila myšlenka Salesiánského hnutí mládeže.


Svatí  regionu Jižní cíp Ameriky


I v této oblasti byl region požehnán Bohem. Mozaiku salesiánské svatosti obohatil významnými postavami jako jsou blahoslavení Laura Vicuña a Artemide Zatti, ctihodní Zeferino Namuncurá a služebník Boží Mons. Antonio de Almeida Lustosa.


Sociální práce salesiánů v regionu


Pomoc přistěhovalcům, zejména Italům. Byl to jeden z úkolů, který Don Bosco kladl na srdce prvním misionářům. V Argentině a Uruguaji byly zřízeny účinné sekretariáty pro přijímání a doprovázení nových přistěhovalců. V Brazílii se provinciál don Pietro Rota stal presidentem organizace Italica gens, doporučované donem Ruou. Tato asistence se potom rozšířila i na pomoc Polákům, Němcům aj.

V Chile se v listopadu 1915 salesiáni ujali třech etnických farností, aby mohli pečovat o italské přistěhovalce usazené v Chile: Talca, Valparaíso a „Gratitud Nacionál“ v Santiagu.


Pomoc drobným zemědělcům. Velkou práci salesiáni vykonali ve prospěch rolníků. Jako příklad můžeme uvést dílo dona Horacia Meriggiho v Uruguaji. Když se v diecézi Salto započalo se zřizováním křesťanských rolnických odborů, biskup chtěl, aby v této práci pokračovali salesiáni. Dílem byl se schválením provinciála pověřen don Horacio Meriggi. Vzniklo 73 křesťanských rolnických odborů, sdružených ve třech odborových federacích a jedné generální konfederaci. K dílu se připojilo na 6 tisíc rodin, 10 rolnických kolonií a 27 kampeliček. Po 25 letech práce don Horacio Meriggi umírá se slovy: „Umírám spokojený z toho, že jsem salesián a že jsem se celý zasvětil kongregaci.“


Pro dělníky. Mezi těmi, kdo v regionu pracovali ve prospěch dělnické třídy, uveďme například dílo spolubratra salesiána Carla Conciho v Argentině. Pod vedením svého ředitele v koleji Pia X. v Buenos Aires se začal starat o exalievy, jejichž sdružení dalo impuls především v oblasti sociálních studií. Touto prací se zabýval celých třicet let.


Spolu s několika významnými členy arcidiecézního kléru bojoval o to, aby se naprosto všude zavedl křesťanský sociální řád. V roce 1911 spolupracoval na šíření „Argentinské sociální ligy“. V roce 1920 na požádání apoštolského nuncia a biskupů se souhlasem představených přijal funkci národního sekretáře Argentinské lidové katolické unie, která se potom stala základem Argentinské katolické akce.


V roce 1925 byl jmenován presidentem republiky jako delegát Sedmé mezinárodní konference o práci v Ženevě, kde kompetentně hájil principy encykliky Rerum Novarum. V roce 1931 vedl argentinskou delegaci při vzpomínkové akci encykliky Rerum Novarum v Římě.


Carlo Conci propagoval křesťanské myšlenky i tiskem. Spolupracoval s početnými časopisy, periodiky a novinami. Byl ředitelem katolických novin „El Pueblo“. Založil a řídil časopis „Restauración Social“, publikoval příručky o katolické nauce, které byly dosažitelné pro všechny.




Přínos salesiánů vědě


Umístění prvních děl a misií na jihoamerickém kontinentu umožnilo, že se salesiáni mohli prosadit i co do zeměpisného, etnografického i – obecněji řečeno – vědeckého přínosu díky prozkoumávání oblastí, do kterých byli vysláni především jako misionáři.


Je zajímavé připomenout, že v oblasti meteorologie Zeměpisný kongres v Benátkách v roce 1880 svěřil Donu Boskovi úkol lépe prozkoumat klima jižních oblastí Ameriky.


Síť salesiánských meteorologických observatoří začala ve Villa Colón v Uruguaji. Zdejší observatoř poskytovala dobrou službu pro plavbu po řece Plata. Služba se potom rozšířila na celou nejjižnější část kontinentu, všude tam, kde byly misijní stanice. Ke stejnému rozšíření pak došlo i v Punta Arenas a Mato Grosso, v amazonské oblasti a dalších částech Brazílie. Je zapotřebí ocenit, že tato meteorologická služba podstatně přispěla ke správnému vědeckému poznání klimatu těchto oblastí.


Pokud se týká zeměpisu, salesián don Alberto De Agostini prozkoumal Jižní Andy a hory v Ohňové zemi v době, kdy se o těchto končinách znalo jen velmi málo nebo vůbec nic. Jeho dílo bylo velkým přínosem pro uzavření míru mezi Chile a Argentinou, protože oba státy byly tehdy i díky práci tohoto salesiána „průzkumníka“ schopny v této oblasti správně stanovit své hranice.


V oblasti biologie se setkáváme s Myrmicophilus Badariotti, nesoucí jméno salesiána, který ho objevil. V misiích Mato Grosso byla vypěstěna obilnina zrno Sales, která se ukázala pro pěstování na této brazilské náhorní rovině velice vhodnou.


Salesiáni byli velkým přínosem rovněž pro zemědělství. V době, kdy byla Patagonie ještě pouští, salesián don Alessandro Stefenelli zavedl do jím vedené zemědělské kolonie systém zavlažování půdy na okraji oblasti Rio Negro. Dílo, které bylo pokusem přeměnit patagonijskou poušť ve vysoce výnosnou zemědělskou oblast, prováděl se svolením vlády.


Je třeba také zmínit přínos salesiánů v oblasti etnografie, antropologie a lingvistiky. V Argentině v současné době dochází k docenění práce dona Lina D. Carbajala o domorodcích Patagonie a Ohňové země. V Brazílii máme velkolepou Encyklopedii Bororos dona Cesare Albisettiho a dona Angela Giacoma Venturelliho. Tato vědecká práce si vysloužila ocenění Leviho Strausse: „Encyklopedie Bororos je monumentem, který u jiných národů tropické Ameriky nemá srovnání.“ Obrovskou hodnotu má rovněž Základní slovník Mapuchů dona Francisca Calendina, stejně jako další práce o Bororos dona Gonzala Ochoy Camarga, a výzkumy dona Alcinilia Bruzziho Alves da Silva o domorodcích Rio Negro v Amazonii.


Velikým přínosem pro nikoli pouze salesiánskou historii je doposud služba Salesiánského centra pro dokumentaci a výzkum v brazilském Barbacena, Minas Geiras. Stejně tak to lze říci o Salesiánském historickém archívu Severní Patagonie v Bahía Blanca v Argentině.


Nakonec musím vzpomenout rozličných muzeí po celém regionu, ve kterých byly shromážděny sbírky mimořádné hodnoty z geografického, etnografického a historického hlediska. Z velkého počtu bych chtěl uvést alespoň Salesiánské regionální museum Maggiorino Borgatello v Punta Arenas v Chile, a Museo Don Bosco salesiánské misie Mato Grosso v Campo Grande v Brazílii.


Universitní instituce


S konsolidací díla a přítomnosti v regionu se zrodily různé důvody k tomu, aby se salesiáni začali věnovat práci v univerzitních institucích. Především salesiáni potřebovali získat právní tituly nutné pro práci ve školách a jiných dílech pro mládež. S rozvojem vysokých škol se rovně postupně podstatně snížil průměrný věk jejich studentů; dokonce i dnes je běžné, že na lyceech studují žáci, kteří jsou spíše ještě adolescenty, zatímco s mládeží se setkáváme převážně na univerzitách. V neposlední řadě se pak stále více začala pociťovat potřeba dát i těm, kdo pracují ve školách, oratořích a dalších sociálních strukturách, odpovídající teoretickou i technickou podporu v podobě odborníků studujících a zkoumajících problematiku mládeže a výchovy, a snažit se nabízet pomoc a řešení odpovídající současné době.


Mezi nejvýznamnějšími univerzitními středisky regionu bych zde chtěl připomenout Katolickou univerzitu Kardinála Raúla Silvy Henríqueze v Santiagu de Chile, Katolickou univerzitu Dona Boska v Campo Grande v Jižním Mato Grosso, a Univerzitní středisko UNISAL s univerzitními městečky v různých městech státu São Paulo v Brazílii. V Brazílii dále máme univerzitní fakulty v Porto Alegre, Manaus, Recife a Vitória. V Argentině v současné době probíhá proces sjednocování vysokoškolských institucí v jedinou Národní univerzitu.


5. VÝZVY A VÝHLEDY DO BUDOUCNA


Poté, co jsem představil kulturní, sociální a náboženskou situaci jednotlivých zemí regionu, a odpověď salesiánů na urgentní potřeby jejich reality, stejně jako na potřeby a očekávání mládeže, chtěl bych nyní poukázat na některé výzvy a výhledy, které se mi zdají zvlášť důležité. K situaci tohoto regionu se podle mého názoru dobře hodí slova Jana Pavla II. o Vita Consacrata: „Má nejen krásné dějiny, o kterých může vyprávět, ale i mnoho krásných stran, které by mohla napsat.“


5.1 Výzvy


Ze shora načrtnutého panoramatu podle mého názoru vyplývají tyto hlavní výzvy:


Především se jedná o komunitní život. Je patrné jeho oslabení v místních komunitách jako přirozený důsledek nepoměru mezi množstvím práce, velikosti děl a počtu v každém z nich přítomných spolubratří. To vše vede k individualismu na jedné a sektorialismu na druhé straně, ke škodě skutečného komunitního projektu.


Stejně důležitou se zdá evangelizace. Je stále zřejmější, že je zapotřebí prohlubovat a očišťovat realitu lidové zbožnosti, a probouzet v mladých i dospělých víru hluboce zakořeněnou v životě, schopnou se zároveň vypořádat se sílícím tlakem sekularismu a velice rozšířeným fenoménem sekt.


Výchova zůstává podstatným konfrontačním bodem co do našeho charismatického úsilí a prorockého přínosu. Vůči neoliberální společnosti a kultuře, propagující individualistický životní styl, neustále prohlubující vzdálenost mezi bohatými a chudými, je zapotřebí prosazovat výchovu, která by měnila mentalitu a propagovala solidárnější kulturu a aktivnější občanskou angažovanost v sociální a politické oblasti.


Nakonec bych chtěl důraznost důležitost péče o povolání. Základní problém je svázán se dvěma důležitými aspekty: nedostatek povolání a jejich křehkost co do trvání. Počet povolání se i přes velký počet velkorysé a aktivní mládeže, která je stále schopná nadšení pro Dona Boska a salesiánské poslání, snižuje, a především vytrvalost se ukazuje poněkud slabá.


5.2 Výhledy do budoucna


Při snaze se opřít o energie a zdroje, které máme k dispozici, a positivně odpovědět na právě nastíněné vnitřní i vnější výzvy navrhuji soustředit naši pozornost na některé výhledy do budoucna, které jsou v souladu s výsledky společné návštěvy hlavního představeného a jeho rady obou provinciálních konferencí regionu v Brasilii a Buenos Aires během první poloviny dubna 2005.


Prvním pokynem je posilovat charismatickou identitu jako zasvěcených osob, apoštolů a misionářů mladých prostřednictvím evangelizace a výchovy.


Složitost naší doby vyžaduje neustálé vracení se k počátkům, neboli znovuobjevení vlastního povolání jako životního projektu zaměřeného na Krista a animovaného velikým nadšením pro naše poslání: „být znamením a nositeli Boží lásky mládeži, zejména té nejchudobnější“ (S 2). 25.GK nám dala podstatné prvky této charismatické identity: řeholní život, který jasným způsobem ukazuje primát Boha, který nás činí proroky společenství prostřednictvím bratrského života podle rodinného ducha, a který nás posílá mezi mladé, aby naše přítomnost mezi nimi byla výchovná a měla silný evangelizační náboj.


Abychom to dokázali prožívat, musíme neustále prohlubovat a uskutečňovat operační pokyny 25.GK podle následných bodů:


  • Přijmout skutečný význam salesiánského povolání v církvi a znovu postavit Boha do středu našeho osobního i komunitního života.

  • Učinit viditelným svědectví prožívání evangelních rad s apoštolským nadšením „Da mihi animas“, stejně jako velkorysé a ničím neohraničené odevzdání našeho života těm, ke kterým jsme posláni.

  • Poznávat a prožívat spiritualitu preventivního systému jako pramene nových vztahů v bratrském životě. To na jedné straně předpokládá přítomnost salesiánů mezi mladými, na druhé straně vyžaduje sdílení života a poslání s laiky.

  • V komunitním životě umožňovat proces růstu v lidství i povolání tím, že bude zajištěna možnost žít a pracovat společně.

  • V komunitách stanovit doby, způsoby a kritéria k ověřování svědectví jejich života a apoštolského nadšení mezi mládeží.


Druhým pokynem je garantovat pastoraci mládeže, která by byla

animována misijním nadšením „Da mihi animas“ a schopna vést mladé lidi k základním volbám povolání křesťanského života.


Realita dneška vyžaduje globální projekt pro to, aby salesiánská přítomnost v jednotlivých provinciích a národech skutečně významná. Bude tedy potřeba věnovat novou pozornost potřebám, možnostem a nárokům výchovy a k odpovídajícímu počtu salesiánů vzhledem k dílům. Přitom bude zapotřebí přihlížet k obyvatelstvu, potřebám mládeže, novému uspořádání měst a změněné mentalitě nových generací.


Proto je nezbytné pokračovat ve studiu a praxi východisek salesiánské pastorace mládeže a v atmosféře rozlišování stanovit takové strategické priority pro evangelizaci a výchovu k víře, které by odpověděly na urgentní potřeby situace mládeže.


Konkrétněji to znamená:


- V oblasti formální výchovy (tj. přípravy vychovatelů)


Výchovná přítomnost salesiánů ve školách je i nadále považována za důležitou, ovšem za předpokladu, že se škola stane kvalifikovanou a prorockou kulturní nabídkou podle linií vzešlých ze setkání v Cumbayá (1995,2001).

Aby mohli salesiáni s obnovenou silou tento projekt uskutečnit, vyžaduje to jejich řádnou přípravu.

Dále bude zapotřebí pečovat o dobrý výběr spolupracovníků, především koordinátorů, s neustálou snahou o jejich kvalifikaci. Je tedy nutno připravit je tak, aby eventuálně mohli převzít řízení některých děl s odpovídající výchovnou a salesiánskou kompetencí. Ve všech našich institucích a školách podílejících se na formaci bude třeba mít neustále na paměti jejich perspektivu do budoucnosti.


- V oblasti práce pro nejchudobnější


Volba práce ve prospěch chudé, opuštěné a ohrožené mládeže ležela salesiánské rodině od doby Dona Boska až podnes stále na srdci. Změněná situace společnosti nás vyzývá, abychom dnes dokázali dát nové odpovědi.


Konkrétněji to znamená:


  • Ve všech našich dílech a domech skrze, nový styl přítomnosti a přijetí všech, nabízet integrální výchovnou službu zaměřenou na osobu a snažit se o šíření kultury solidarity a úsilí o spravedlnost a proměnu společnosti. Díky tomu se pozornost k nejchudobnějším neomezí pouze na jeden sektor v několika dílech, ale bude představovat jednotnou linii, procházející napříč všemi salesiánskými díly, a prohlubovat typ kultury nabízený ve školách, farnostech, přijímajících strukturách a při pomoci těm nejslabším.

  • Budeme přítomni a aktivní zejména ve specifických dílech, která si žádají odpověď na těžkou situaci mládeže, a poskytneme mladým lidem s problémy konkrétní nabídky, začleněné do plánu integrálního růstu osobnosti. Tyto služby vyžadují profesionální kompetenci, specializované programy, spolupráci s dalšími občanskými institucemi a překonání individuálního způsobu jednání. Bude proto nutná větší integrace těchto iniciativ a spolubratří, kteří v této oblasti pracují, do provinciálního projektu.


- V oblasti nabídky povolání

Navrhuji věnovat zvláštní pozornost mladým lidem, kteří již s námi sdílejí poslání a salesiánského ducha, a to prostřednictvím osobnějšího doprovázení a explicitní nabídky povolání, která jim pomůže v rozlišování o jejich vlastní životní cestě.


Snažit se dále o specifickou animaci povolání, která by byla výrazem plodnosti komunitního života a poslání.


Třetím, a velmi důležitým pokynem je formování salesiánů, kteří by byli

schopni odpovídat na nové výzvy.


Znamená to formovat salesiány k tomu, aby byli schopni přijmout výzvy současné mládeže a mezi těmi, k nimž jsme přednostně posláni, byli ve stylu nové a význačné přítomnosti. Je totiž zapotřebí salesiánů pevné víry, schopných riskovat život pro Krista a s entusiasmem povolání a profesionální přípravou odpovídat na požadavky poslání. Ve všech etapách formace se jeví jako nezbytné personalizovat a interiorizovat motivace, na kterých náš život stojí, a mít takové pojetí života a postoje, které uschopňují se samostatností a pevným klidem prožívat nové situace řeholního života a pastorační práce. Proto je nutné:


  • Připravovat formátory a především vytvářet a udržovat formační týmy s dostatečným počtem kvalifikovaných členů, kteří ve formaci zůstanou po optimální dobu tak, aby mohli zúročit svou formační zkušenost a akademickou kompetenci.

  • Sjednotit kritéria, která vedou rozlišování, zajistit osobní doprovázení a na meziprovinciální úrovni spolupracovat na vytvoření optimálních podmínek pro každou etapu formace.

  • Již od počátku napomáhat kandidátům k tomu, aby se snažili o dosažení takové lidské zralosti a křesťanské formace, která jim umožní odpovědné rozhodnutí pro salesiánský život. Pomáhat jim také v rozlišování a očišťování motivací k povolání, a k zaujímání postojů a zvyků v souladu s typem života, na který aspirují.


Posledním pokynem je pokračovat v procesu nového uspořádání děl na

úrovni provincií i celého regionu.


Tento proces je naprosto podstatný především proto, chceme-li uskutečnit předchozí pokyny. Znamená to pokračovat v odvážném hledání strategických míst, význačných iniciativ a forem, které dokážou rozmnožit naše zdroje služby ve prospěch poslání mezi mladými.


První věcí, kterou je nutno v tomto procesu učinit, je dokončení organického projektu provincie (OPP). Bude zde představen návrh nového uspořádání každé provincie, aby se jednak tradičně usazeným domům dostalo obnovené fysiognomie, a jednak novým dílům zařazení do celku provinciálního plánování. Pozornost bude třeba věnovat rovněž tomu, aby se zamezilo chaotickému růstu některých typů děl.


Pro vedení provincií důležitou volbou bude zajištění větší skupiny osob pro animaci provinciálních služeb: provinciál, vikář, ekonom a delegát pro pastoraci mládeže by svou přítomností a disponibilitou měli toto ústřední animační jádro garantovat.


Další aspekty, ve kterých je třeba růst, jsou solidarita a spolupráce mezi provinciemi v nejrůznějších oblastech spojených se službou poslání. Vznikne tak solidární skupina, pracující ve společenství a podle společně sdíleného projektu.


Formace a doprovázení ředitelů a dalších osob, klíčových pro animaci a řízení komunit a provincie zajistí, že budou obrodné procesy probíhat konstantním a organickým způsobem.


Další specifičtější věci byly popsány a zahrnuty do závěrů obou společných návštěv hlavního představeného se svou radou v regionu.


Závěr


Začal jsem tento dopis tvrzením, že přítomnost salesiánů v Americe se zrodila ze snu našeho drahého Otce Dona Boska. Jeho synové se stali skutečně vynikajícími realizátory jeho snů. Nezklamali ho a jeho očekávání naplnili dokonalým způsobem.


Letos oslavíme 130 let od první misionářské výpravy. Bude to významný moment pro obnovu snu Dona Boska. Dnešní mladí lidé potřebují, aby salesiáni snili i nadále a aby věřili, že lepší svět je možný. Musí v nich růst přesvědčení, že dnes více než kdy jindy má svět zapotřebí osob s intenzivním vnitřním zápalem, plných ohně a mystiky. Jedině tak budou schopni vsadit na mladé a snažit se o výchovu jako typický výraz našeho charismatu. A jejich nadšení se stane silou, která potáhne a získá pro tuto kauzu bezpočet osob toužících po sdílení tohoto ducha a poslání spolu s námi.


Když Ježíš spatřil zástupy, pocítil soucit. Viděl totiž, že jsou jako „ovce bez pastýře“. Vyvolil proto učedníky a poslal je se stejnými slovy a programem, s nímž se dnes obrací k nám: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“ (Mt 10,7-8).


Tato Ježíšova slova si jistě připomínali mnozí misionáři, kteří v tomto regionu dali svůj život za to, aby mladí, rodiny a lidové vrstvy ve městech i vesnicích měli možnost dosažení plnějšího a hlásáním evangelia osvíceného života. Dnes tento misijní mandát pokračuje. Třebaže se v minulosti udělalo tolik, stádo je dnes znovu bez pastýře. Početné a s tolika potřebami, znovu nás vyzývá k velkorysému a stále plnějšímu odevzdání. Duch svatý, který budování nebeského království animuje, se v našem srdci, modlitbě a poslání neustále u Otce přimlouvá slovy Dona Boska: „Dej mi duše a ostatní si vezmi.“


Tento historický okamžik svěřujeme Panně Marii Pomocnici, té, která je naši pravou vůdkyní. Ve věrnosti našemu povolání a nabídce našeho života se necháme vést od Ní.


Don Pascual Chávez V.



1 Viz kritické vydání snu v RSS 28 (1996), str. 109-117.

2 Srov. Luigi LASAGNA, Epistolario (ISS), sv. II, str. 302.

3 Viz Fondo Don Bosco, 175 C 3.

4 Z provincie Jižní Brazílie se pak zrodily provincie Sv. Jana Boska, dnes se sídlem v Belo Horizonte, Minas Gerais, a Sv. Pia X. se sídlem v Porto Alegre, Rio Grande del Sud. Ze Severní provincie se stala provincie Sv. Dominika Savia se sídlem v Manaus, Amazonie.

5 Hovoří-li se v dokumentech před Zvláštní generální kapitulou o Salesiánské rodině, vždy se tím myslí Salesiánská kongregace SDB.