ACG 399Region Afrika -
Madagaskar
Region
AFRIKA-MADAGASKAR
PROVINCIE
AET - Afrika Etiopie a Eritrea
AFC - Střední Afrika
AFE - Afrika Východ
AFM- Jižní Afrika
AFO - Západní Afrika - frankofonní
AFW - Západní Afrika - anglofonní
AGL - Afrika - Velká jezera MDG -Madagaskar
ANG - Angola MOZ - Mozambik
ATE - Tropická rovníková Afrika ZMB - Zimbabwe
„Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (J 10,10b)
Prezentace Regionu Afrika - Madagaskar
don Pascual CHÁVEZ Villanueva
přeložil: Ladislav Heryán
ACG 399 8. září 2007
„Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (J 10,10b)
Presentace Regionu Afrika – Madagaskar
Region Afrika – Madagaskar. 1. Afrika – Madagaskar dnes. 1.1 Podoba salesiánských děl na africkém kontinentu. 1.2 Salesiánská díla. 1.3 Společensko-politický a náboženský kontext, ve kterém se naše díla nacházejí. 2. Historie a vývoj salesiánských děl. 2.1 Před Projektem Afrika. 2.2 Projekt Afrika. 2.3 Projekt Afrika, plod synergie kongregace. 3. Salesiánské charisma a africká realita. 3.1 Pastorace mládeže. 3.2 Farnosti a misie. 3.3 Sociální komunikace. 3.4 Salesiánská rodina. 3.5 Ekonomika a administrace. 3.6 Formace. 4. Impuls do budoucnosti. 4.1 Výzvy. 4.2 Nové vyhlášení Projektu Afrika. Závěr
Řím, 8. září 2007
Svátek Narození Panny Marie
Drazí spolubratři,
obracím se na vás s láskou Dona Boska, zatímco se připravujeme na slavnosti blahoslavení 63 španělských salesiánských mučedníků 28. října v Římě a Zeffirina Namuncurá 11. listopadu v argentinském Chimpay. Svědectví našich spolubratří až k prolití krve, stejně jako svědectví Zeffirinovo, které je dalším kamínkem mozaiky mladé salesiánské svatosti započaté Dominikem Saviem, jsou výzvou k naprostému odevzdání se Pánu a věrnosti do posledního dechu, jako to učinil Don Bosko a po něm i salesiáni a mladí z oratoře na Valdocco.
Přál bych si, aby se tyto dvě události slavily po celé kongregaci, a to jak na úrovni salesiánských komunit, tak výchovně pastoračních děl. Nelze promeškat příležitost, abychom Bohu poděkovali za dar salesiánské svatosti, kterým chtěl obohatit duchovní a apoštolskou rodinu Dona Boska, a obnovili naše úsilí ukazovat mladým na výšiny, kterých mohou dosáhnout.
Tentokrát vám píšu o Regionu Afrika – Madagaskar a uzavírám tak presentaci osmi regionů kongregace. Činím to se zvláštním nadšením. Tím, že nás Pán poslal do tohoto obrovského a nádherného světadílu, nám prokázal ohromnou laskavost. Nalezli jsme zde prostor, abychom z celé Afriky udělali největší oratoř světa. Afrika kongregaci obohacuje mnoha povoláními, stejně jako inkulturovanými podobami našeho charismatu.
Již při své první návštěvě Afriky v Konakry a Kankanu v roce 1987, kdy jsem byl ředitelem studentátu v Tlaquepaque, jsem si uvědomil tuto skutečnost: je-li hodnotou, na kterou jsou Afričané nejcitlivější, život, pak paradoxně v žádné jiné části světa život není tolik ohrožován chudobou, hladem, žízní a zejména AIDS/HIV, a stejně tak válkami, konflikty mezi etniky, otroctvím, nucenou emigrací a obchodem s drogami i lidmi.
Je proto přirozené, že nádherná Ježíšova slova „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (J 10,10b) z podobenství o dobrém pastýři, ve kterých shrnuje veškerý smysl své existence, jsou zde vnímána jako slova útěchy a naděje, ba jako konkrétní příkaz. Příchod tohoto Ježíše Pastýře zajišťuje život v hojnosti. My salesiáni jsme jej do Afriky přišli „vtělit“, tedy spolupracovat v boji proti kultuře smrti a ve snaze, aby život rašil a rostl do své plnosti. Naše spolupráce při budování Božího království se děje skrze úsilí o podporu života, míru a svobody v různých zemích Afriky a Madagaskaru, skrze odevzdání se mladým při jejich výchově, vedení k setkání s Kristem a uskutečňování jejich životních projektů. Skutečnou podporu života ze strany nás salesiánů nelze odloučit od výchovy a evangelizace. Naše přítomnost proto nesmí být redukována na pouhou práci sociálních pracovníků, třebaže je zde tolik urgentních sociálních problémů, vyžadujících naše úsilí a velkorysé a účinné nasazení. Byli jsme posláni evangelizovat, zvěstovat a dát mladým Toho, který jim může zajistit život v hojnosti, Ježíše Krista.
Výše citovaný a skutečně programový text „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (J 10,10b), který jsem zvolil za název svého dopisu, je součástí řeči, ve které Ježíš vysvětluje protiklad mezi zlodějem či neznámým lupičem, a pastýřem. Protiklad je zřejmý z rozdílného způsobu jednání vůči ovcím, způsobu přístupu do ovčince, vztahu k nim, ale také ze způsobu jeho odchodu, ať už jej následují nebo nikoli. Zatímco zloděj přichází pokradmu, aby kradl, ničil a zabíjel, dobrý pastýř přichází za dne a dveřmi, jeho hlas je přátelský, zná své ovce jménem, jde před nimi, vede je na dobré pastviny a napájí je křišťálově čistou vodou. Jedním slovem, dobrý pastýř se zcela vydává, aby jeho ovce žily; daruje dokonce vlastní život, aby ovce měly život v hojnosti.
Domnívám se, že se jedná o text, s jehož pomocí bychom měli kriticky číst minulou i přítomnou realitu Afriky, a který se stává pro tyto národy poselstvím naděje, stejně jako skutečným životním programem pro nás. Zvu vás, abyste se nyní do tohoto úžasného regionu ponořili.
Region Afrika – Madagaskar
Region Afrika – Madagaskar z různých důvodů dodnes přitahuje pozornost salesiánů. Jedná se o nejmladší region kongregace. Mnohé provincie s ním udržují silný – i citový – vztah, a to díky rozhodující roli při jeho vzniku. Budí zvláštní zájem i proto, že se jedná o jednu z mála oblastí, kde kongregace roste i co do počtu členů. Jde o region velkých nadějí a zároveň velkých výzev a příležitostí pro salesiánské charisma.
Když v roce 1980 don Egidio Viganò vyhlásil „Projekt Afrika“, hned od počátku se to stalo silným podnětem k rozšíření a růstu salesiánské přítomnosti v Africe a na Madagaskaru. V mnoha zemích kontinentu se již slavilo 25. výročí projektu, zatímco v dalších se oslavy připravují podle toho, kdy tam salesiáni přišli. Pro zdůraznění 25. výročí byla v různých jazycích publikována pamětní kniha Dvacet pět let Projektu Afrika – 1980-2005. Nabízí bohatý různorodý materiál od minulosti až po současnost salesiánské přítomnosti v Africe a na Madagaskaru. Všechny vás zvu, abyste se s touto knihou bohatou na informace a podněty seznámili. Může být dobrým doplňkem toho, co v tomto listu představím jen zevrubně.
O eventuálním zakládání salesiánských děl v Africe se začalo hovořit již za života Dona Boska. Don Bosko ohledně možných salesiánských iniciativ v Africe udržoval od roku 1864 kontakty se sv. Danielem Combonim, skutečným misionářem – pionýrem Afriky, a s arcibiskupem Charlesem Lavigerie, velkým apoštolem Alžíru. Jelikož do míst navrhovaných oběma misionáři nebylo možno poslat salesiány hned, Don Bosko do oratoře na Valdocco s velkou radostí přijal určitý počet sirotků (srov. MB 9,734-735). Během setkání vyšší kapituly (tak se tehdy nazývala hlavní rada) v roce 1886 prohlásil, že africká misie (nebo přesněji řečeno, jeho plán otevřít dům v Káhiře) „je jedním z mých plánů, jedním z mých snů“ (srov. MB 18,142). V červenci roku 1885 skutečně měl o Africe sen (srov. MB 17,643-645).
Sen Dona Boska o Africe se začal postupně uskutečňovat za vedení dona Ruy jako součást celkového projektu rozšíření salesiánské společnosti do světa. První dům v Africe byl založen v roce 1891, kdy skupina francouzských salesiánů přišla do Alžírska a otevřela oratoř Svatého Ludvíka v Orano. V roce 1894 přišli salesiáni do Tunisu, v roce 1896 do Egypta a Jižní Afriky. Mezi lety 1907 až 1975 byly otevřeny další domy v různých zemích. Je ovšem pravda, že pokrytí obrovského afrického území nemělo žádný konkrétní projekt.
Díky „Projektu Afrika“ jsou dnes Afrika a Madagaskar kvetoucí salesiánskou realitou. V současné době má region dvě provincie, deset vizitatorií a jednu delegaci, to vše sdruženo v Konferenci provincií a vizitatorií Afrika – Madagaskar (CIVAM). Podle statistik z ledna 2007 je v regionu 1241 salesiánů se sliby a 89 noviců ve 168 komunitách a 11 dalších domech, z nichž některé pečují o mnoho dalších děl. Nejkrásnější skutečností těchto statistik je počet spolubratří afrického původu, 52%, přičemž každoročně skládají sliby další mladí Afričané a toto procento se zvyšuje. Africká tvář kongregace, jak si ji Don Bosco vysnil, se rok od roku stává více než skutečností.
A právě vývoj této nádherné africké epopeje bych vám chtěl nyní předložit.
1. Afrika – Madagaskar dnes
Dovolte mi nabídnout ještě několik poznatků o dnešní realitě Afriky a Madagaskaru.
1.1 Podoba salesiánských děl na africkém kontinentu
Afrika je po Asii největším a nejlidnatějším světadílem. Rozkládá se na 30 250 499 km2, včetně blízkých ostrovů. Pokrývá 6% zemského povrchu a 24% pevniny. S přibližně 900 miliony obyvatel v 53 nezávislých a třech závislých státech představuje 14% světové populace.
My salesiáni jsme přítomni ve 42 z těchto zemí. Sahara, obrovská poušť na severu kontinentu, je největší pouští světa o rozloze 9 milionů km2. Více než dvě třetiny africké populace bydlí v zemích na jih od Sahary. Salesiánská díla jsou rozeseta po celé subsaharské oblasti s výjimkou Botswany, Gambie, Guiney Bissau a Somálska.
Ze 42 zemí, ve kterých jsme přítomni, je Egypt součástí provincie Střední Východ, která je zahrnuta do Regionu Itálie – Střední Východ. Kapverdské ostrovy jsou připojeny k provincii Portugalsko, Maroko k Francii a Tunis k delegaci Malta, která je po právní stránce součástí provincie Irsko. Tato salesiánská díla jsou jako taková součástí třech evropských regionů. V Libyi salesiánské komunity momentálně nejsou, avšak jeden speciálně vyslaný spolubratr pracuje ve vikariátu Benghází. Nedávný průzkum hlavní rady o salesiánské přítomnosti v těchto zemích ukázal, že je moudré zatím tyto afiliace ponechat v současné podobě a čekat na lepší doby, kdy reorganizace a integrace Regionu Afrika – Madagaskar bude možná.
Rovněž díky své koloniální minulosti je 37 zemí Regionu Afrika – Madagaskar rozděleno do tří jazykových skupin: anglofonní: AET, AFE, AFM, AFW, ZMB; frankofonní: AFC, AFO, AGL, ATE, MDG; a portugalská: ANG, MOZ.
Všechny provincie a vizitatorie s výjimkou Střední Afriky (AFC), Angoly (ANG) a Mozambiku (MOZ) zahrnují více než jednu zemi:
Frankofonní západní Afrika (AFO) zahrnuje Benin, Burkinu Faso, Guineu, Pobřeží slonoviny, Mali, Senegal a Togo. Provinciální dům je v Abidžanu v Pobřeží slonoviny.
Tropická rovníková Afrika (ATE) má šest zemí: Kamerun, Středoafrickou republiku, Čad, Kongo Brazzaville, Rovníkovou Guineu a Gabun. Provinciální dům je v Yaoundé v Kamerunu. Úředním jazykem v Rovníkové Guineji je španělština, v ostatních pěti francouzština.
Anglofonní západní Afrika (AFW) zahrnuje čtyři země: Ghanu, Libérii, Nigérii a Sierru Leone. Provinciální dům se nachází v Ashaimanu v Ghaně.
Rovněž vizitatorie Zambie (ZMB) zahrnuje čtyři země: Malawi, Namíbii, Zambii a Zimbabwe. Provinciální dům je Lusace v Zambii.
Provincie Afrika Východ (AFE) má nyní tři země: Keňu, Tanzanii a Súdán. Súdán je však poloautonomní delegací se speciálními statuty, schválenými hlavním představeným.
Součástí provincie Jižní Afrika (AFM) jsou kromě Jihoafrické republiky také Lesotho a Svazijsko. Provinciální dům je v Johannesburgu.
Afrika Velkých jezer (AGL) je nedávno zřízenou vizitatorií, zahrnující Burundi, Rwandu a Ugandu. Úředním jazykem Ugandy je angličtina, a proto je komunikace ve vizitatorii dvojjazyčná – anglická a francouzská. Provinciální dům je v Kimihurura ve Rwandě.
AET zahrnuje Etiopii a Eritreu. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou však natolik napjaté, že cestování mezi nimi je velice obtížné. Setkání na provinciální úrovni se proto musí pořádat na neutrálním území, aby se jich mohli účastnit všichni. Ani to však není vždycky možné. Provinciální dům je v Addis Abebě v Etiopii.
Vizitatorie Madagaskar (MDG) zahrnuje zejména ostrovní stát Madagaskar, kde je i provinciální dům. Pouze jedna malá komunita je na ostrovním státě Mauritius.
Spolu s několika podrobnostmi jsem vám tedy představil fyziognomii správních útvarů Afriky – Madagaskaru, abych tak ukázal dosti složitou a těžkou situaci salesiánského díla v tomto regionu. Běžné řízení a animaci provincií dále stěžuje rozmanitost jazyků, velké vzdálenosti a nedostatek snadných komunikačních a dopravních prostředků. Provinciálové většiny těchto správních oblastí (v italštině „Circoscrizioni“), ztrácejí část svého cenného času vyřizováním jízdních dokladů, stejně jako samotným cestováním a návštěvami komunit. Výdaje na animaci a řízení provincií dosahují zejména kvůli cestám mezi zeměmi astronomických částek. Jen si zkuste představit, kolik námahy tato animační práce vyžaduje.
1.2 Salesiánská díla
Ohlédneme-li zpět na zkušenost Afriky – Madagaskaru od jejího počátku zejména za posledních třicet let, můžeme říci, že se sem salesiánské charisma skutečně hodí. Je to kontinent překypující mladými lidmi, z nichž mnohým chybí všechno a jsou tedy skutečnými adresáty našeho apoštolského působení. Za posledních 40 let se rychle zvýšil počet obyvatel, takže velké procento je relativně mladých. Podle odhadů je v některých afrických zemích více než polovina obyvatel mladších 25 let. Podle jiného průzkumu 60% Afričanů tvoří děti a mladí lidé.
Don Viganò v roce 1988 s ohledem na náš vstup do Afriky prohlásil: „Jsme poslední, kteří přišli s úkolem evangelizovat africký kontinent; sice se musíme mnohým věcem učit od druhých, avšak máme poklad, který možná nemají. Jsme nositeli zvláštní metody evangelizace mladých: přednostní lásky k nim a jedinečného stylu.“ Salesiánskou expanzi v Africe tedy charakterizovalo zaměření k mladým a jejich potřebám.
Většina našich aktivit v Africe a na Madagaskaru se tedy soustředila na výchovu mládeže a pastorační péči ve farnostech. Ve výchově byl položen zvláštní důraz na technické školy a střediska profesionální formace, i když v posledních letech bylo jejich zakládání velice obtížné. Farností je velmi mnoho; některé z nich mají další misijní stanice, spojené s hlavním centrem. Třetím důležitým sektorem naší činnosti jsou oratoře a střediska mládeže, úžasná iniciativa zasahující obrovský počet mladých.
I když existují i další aktivity v různých částech Afriky a Madagaskaru, můžeme říci, že plný rozkvět salesiánského charismatu ve všech jeho rozměrech Afriku a Madagaskar teprve čeká.
1.3 Společensko-politický a náboženský kontext, ve kterém se naše díla nacházejí
V dnešním světě se do jisté míry stalo módou hovořit o mnoha problémech Afriky, od mnohotvárných podob chudoby a bídy až k postupující epidemii AIDS/HIV jakoby pouze africké nemoci. Je pravda, že některé z těchto skutečností nelze popřít, protože se před nás staví s veškerou svou silou. Avšak za fasádou chudoby a nemocí se skrývají národy s historií a kulturním dědictvím srovnatelným s mnoha jinými ve světě.
Afričané po staletí trpěli velkými nespravedlnostmi a nepředstavitelným útlakem díky koloniálním cílům evropských národů, především ohavnému obchodu s otroky. Dnes africké národy touží okovy minulosti svrhnout a budovat slibnou budoucnost.
Je třeba říci, že Afrika není všude stejně chudobná a bídná. Jedním extrémem je silně industrializovaná Jižní Afrika nebo části velkých měst, druhým pak velká většina chudých obyvatel s pouhou ekonomií přežívání. Rozdíl mezi malým počtem bohatých a velkým počtem chudých je na africkém kontinentu velice silný.
Africké obyvatelstvo tvoří bohatá mozaika nekonečného počtu kmenů, jazyků a kultur. Hudba a tanec jsou natolik podstatnou součástí životního stylu každého afrického národa, že necítit se vtaženi do slavnostní nálady lidí je téměř nemožné. Čas při liturgických nebo občanských slavnostech nehraje žádnou roli. „Ty máš hodinky, my máme čas“ – to je napomenutí, které jakoby Afričané vysílali lidem takzvaných rozvinutých zemí, tak silně ovládaných schůzkami a termíny. Žádný div, že nedělní mše ve farnosti nemůže trvat méně než dvě hodiny. Při slavení eucharistie s lidmi v různých částech Afriky jsem vždy zakoušel nesmírnou radost. Chudoba a strádání lidem nevzaly radost a touhu po životě. Tímto skutečně nádherným rysem by si náš salesiánský výchovný systém mohl při výchově mládeže posloužit.
Situace kmenů a „pozadí“ afrických národů je dvousečným mečem.
Z jedné strany nabízí stabilitu a soudržnost rozdílných skupin. Oddanost kmeni je jednou z forem obrany proti společenskému rozkladu. Přenáší smysl pro disciplínu členů a je strážcem zvyků a tradic. To vše napomáhá odolávat útokům cizích a zdánlivě příjemnějších kultur.
Na druhé straně se však kmenový systém stal v různých částech Afriky příčinou mnoha válek a strašných genocid. Války jsou jednou z hlavních příčin napohled neléčitelné chudoby v Africe. I dnes se v různých částech světadílu válčí, což přináší milionům osob obrovskou bídu a utrpení. Války v Darfuru v Súdánu stejně jako v Etiopii všichni dobře známe. Jsou však i zapomenuté války v Ugandě a v některých částech Konga.
Kmenový systém je rovněž příčinou politické nestability mnoha mladých afrických demokracií. Často se staví do cesty skutečné integraci mezi národy. Předávat skutečnou „katolickou“ výchovu není v mnoha našich zejména městských dílech vůbec snadné. Témata jako smíření, vzájemné přijetí či jednota v mnohosti se zde ve výchově a evangelizaci stávají stálou nabídkou.
Mezi mnoha sociálními problémy, které Afriku a Madagaskar sužují, nelze pomlčet o skutečnosti, která Afriku často přivádí na pořad dne. Jedná se o nemoc AIDS/HIV, která se snadno šíří a zasahuje miliony Afričanů. I když je pravdou, že AIDS/HIV není výlučně africkou záležitostí, rozměry této pohromy v Africe podstatně převyšují její stav v ostatních světadílech. Podle jednoho průzkumu je afrických zemích jako Zimbabwe a Svazijsko nakaženo 25-30% populace. Podle informací OSN zemřely v roce 2005 na AIDS tři miliony lidí, z nichž třetina v subsaharské Africe, a z toho půl milionu dětí. Tento sociální problém musí poutat naši pozornost, protože skutečně zvítězit nad touto ránou lze jedině účinnou výchovou. O to víc, že obětí AIDS se stává stále větší počet dětí a mladých. Tuto situaci lze právem považovat za jednu z našich nových hranic evangelizace a výchovy.
Z náboženského hlediska jsou v Africe a na Madagaskaru nejrozšířenějšími náboženstvími křesťanství a islám. Podle jednoho z odhadů1 je z 900 milionů obyvatel asi 40% muslimů a 34% křesťanů. Zbytek Afričanů praktikuje různá místní náboženství, která se shrnují pod obecným termínem „animismus“. Menší počet obyvatel vyznává hinduismus, popřípadě některé z židovských tradic. Afrických katolíků je něco přes 17%2. Často však není důležité, jaké náboženství ten který národ vyznává, protože zde bohužel existuje silný sklon mísit novou víru s prvky tradičních náboženství. Projevuje se to ve stovkách náboženských sekt, které se v Africe velice rychle šíří.
V subsaharské oblasti dominuje křesťanství, zatímco na severu je většina obyvatel muslimská. Tato situace částečně vysvětluje přítomnost salesiánů v subsaharské části vzhledem k oblastem na severu. Dále je třeba zmínit, že severský islám se od jeho podoby v subsaharské oblasti značně liší. Na severu je více ortodoxní a fundamentalistický, zatímco muslimové na jihu jsou tolerantnější a činnosti církve nekladou překážky.
Rozvoj africké církve je relativně nedávný. V roce 1900 bylo na celém kontinentu asi 9 milionů křesťanů. V roce 2005 zde podle vatikánské statistické ročenky žilo asi 154 milionů katolíků. Na rozdíl od minulosti je dnes silný růst křesťanství zčásti zapříčiněn iniciativami místních evangelizátorů, a nikoli cizích misionářů.
V náboženské oblasti lze pozorovat snahu o islamizaci některých částí Afriky, jako např. v Súdánu, a obrovský rozmach sekt všeho druhu. Potřeba Afričanů slavit a být aktivními protagonisty slavností mnohé přitahuje k početným sektám, které nebrání volnému vyjádření kultu. To je pro naše úsilí o evangelizaci opravdovou výzvou, jež se ukazuje stejně tak nezbytnou jako v dobách prvního hlásání evangelia na kontinentu. Musíme se naučit používat evangelizační metody odpovídající kultuře a citlivosti lidí a tak uchovat a prohloubit víru pokřtěných a zasáhnout miliony těch, kteří doposud radostnou zvěst neslyšeli.
2. Historie a vývoj salesiánských děl
2.1 Před Projektem Afrika
Již jsme se zmínili o počátcích salesiánské přítomnosti v Africe otevřením oratoře v Alžírsku v Orano v roce 1891. V následujících letech byly v Alžírsku otevřeny další dva domy, ale salesiáni museli v roce 1976 díky nepřátelskému politickému klimatu odejít.
Druhou zemí, která dostala salesiány, bylo v roce 1894 Tunisko. Díky vrcholům a pádům dějin dnes přežila pouze škola založená v roce 1988 v Manouba, která je pod správou maltské delegace. Všichni studenti jsou muslimové. Jakákoli forma proselytismu je absolutně zakázána.
V roce 1907 bylo založeno salesiánské dílo v Mozambiku. Trvalo však krátce, protože po revoluční vlně v Portugalsku byli salesiáni v roce 1913 vyhnáni a škola zabavena státem. Na otevření nového díla v Mozambiku se muselo čekat až do roku 1952.
V roce 1911 bylo založeno salesiánské dílo v Belgickém Kongu. Semena charismatu zasetá v této části Afriky vzklíčila a přinesla bohaté plody. Výsledkem bylo vytvoření provincie Střední Afrika v roce 1959 a vizitatorie Velkých jezer v roce 2006. Až do vyhlášení Projektu Afrika byla provincie Střední Afrika základnou pro další africká díla.
Je třeba přiznat, že mezi roky 1891 až 1978 se salesiánské charisma v mnoha různých afrických zemích příliš nerozvinulo. Když v roce 1910 zemřel don Rua, salesiánská díla v Africe byla v Alžírsku, Tunisku, Egyptě, Jižní Africe a Mozambiku. Don Paolo Albera vyslal salesiány do Belgického Konga. Během řízení dona Filipa Rinaldiho salesiáni otevřeli domy na Kanárských ostrovech (1923) a v Maroku (1929). Don Pietro Ricaldone byl strůjcem vstupu do Libye (1939) a na Kapverdské ostrovy (1946). Za dona Renata Ziggiottiho byla otevřena díla ve Rwandě a Svazijsku (1953), Kongu Brazzaville (1959), Burundi (1962) a Gabunu (1964). Don Luigi Riceri k salesiánské mapě Afriky přidal ještě dvě země – Rovníkovou Guineu (1972) a Etiopii (1975). V roce 1973 byla vysláním jednoho salesiána zahájena příprava pro založení díla na Pobřeží slonoviny.
Z děl založených od příchodu salesiánů do Afriky až po „Projekt Afrika“ již některá neexistují, připravily však velkému rozšíření charismatu po kontinentu cestu. Po všechna ta léta byla většina spolubratří misionářů z Evropy. Tito pionýři se museli vypořádat se všemožnými obtížemi sociálního a politického ražení, ale i s tím, že církevní autority ne vždy byly schopny chápat specifickou povahu salesiánského charismatu. Dále je třeba podotknout, že na mnohých místech byla činnost salesiánů zaměřena především na děti evropských imigrantů, třebaže nechyběly ani pokusy dostat se i k místní africké mládeži. Salesiáni přijímali základní školy, otevírali školy technické a řemeslnické, pracovali ve farnostech. Zakládali misie, aby mohli vycházet vstříc potřebám lidí v zemědělských oblastech. V roce 1978 bylo v Africe 330 salesiánů v 52 domech a 13 zemích. Noviců bylo jen 5. Pouze 35 z těchto salesiánů bylo afrického původu, včetně dvou biskupů.
2.2 Projekt Afrika
S vyhlášením Projektu Afrika donem Egidiem Viganò v roce 1980 salesiánské charisma učinilo na africkém kontinentu velké pokroky.
Počátky projektu je možno spatřovat v příhodné výzvě dona Jacquese Ntamitaliza na jednom ze zasedání 21.GK. Jako delegát provincie Střední Afrika byl jediným přítomným Afričanem na generální kapitule. Obrátil se na kapitulu s dojemnou prosbou, aby si uvědomila, že uzrál čas učinit pro Afriku něco víc, věnovat jí více sil a pozornosti v plánování. Jeho jednoduchá slova na všechny udělala hluboký dojem a don Egidio Viganò v následném šestiletí vypracoval odpověď ve formě „Projektu Afrika“.
Po předběžných studiích mezi lety 1978 a 1980 don Viganò Projekt vyhlásil okružním listem s názvem Náš africký závazek (ASC 297). Hlavní představený projevil přesvědčení, že „Projekt Afrika je pro nás salesiány Boží milostí“, a všechny členy salesiánské rodiny vyzval, aby se „s tímto přesvědčením ztotožnili“. Následné události potvrdily, že jeho výzva padla na úrodnou půdu.
Strategií hlavního představeného a jeho rady bylo svěřit jednotlivé oblasti Afriky skupinám provincií, a tak usnadnit vyslání spolubratří pro otevření nových děl a zároveň jim zajistit ekonomickou podporu. Představit do detailů složitý program, do něhož se svým způsobem zapojila celá kongregace, by vyžadovalo hodně místa. Nemám zde v úmyslu podávat podrobnou zprávu o tom, co jednotlivé země pro počátek salesiánského charismatu v Africe učinily. Nezmínit se však alespoň o základních směrech tohoto úsilí kongregace by bylo urážkou obětavosti a velkorysosti těch, kteří se aktivně podíleli.
Při realizaci Projektu Afrika lze rozeznat tři jasné fáze. První z nich je fáze zakládání v mnoha nových zemích.
Již v roce 1979 provincie Velká Británie otevřela dílo v Libérii. Rok nato byla otevřena nová díla v sedmi zemích. Španělské provincie León, Bilbao a Madrid otevřely díla v Senegalu, Beninu a Rovníkové Guinei. Ve stejném roce indické provincie a italská provincie Centrale započaly dílo v Keni. Irští salesiáni vstoupili do Lesotha a indičtí do Súdánu. 14 spolubratří a jeden spolupracovník z Indie a založili 4 díla v Tanzanii.
V roce 1981 byla salesiánská mapa Afriky obohacena o čtyři nové země a Madagaskar. Provincie Argentiny, Brazílie, Paraguaje a Uruguaje spojenými silami poslaly skupinu 10 spolubratří otevřít 3 díla v Angole. Španělská provincie Barcelona otevřela dílo v Pobřeží slonoviny, zatímco různé provincie italské se pustily do otevření několika děl v různých částech Madagaskaru. Mali bylo poctěno dvěma domy spolubratří ze španělské provincie Valencia.
Další rozšíření salesiánských domů do pěti nových zemí nastalo v roce 1982. Salesiáni dvou italských provincií (Subalpina a Novarese) vstoupili do Nigérie a usadili se v Akure a Ondo, zatímco další dvě španělské provincie přišly do Toga, kde přijaly farnost v Lomé. Pak přišly na řadu provincie polské, které s 12 spolubratry otevřely několik domů v Zambii. Etiopie, kde již delší dobu pracovali salesiáni provincie Střední Východ, dostala novu mízu s příchodem salesiánů z provincie Milán.
Za poslední rok první fáze uvádění charismatu a rozšíření salesiánské práce v Africe lze považovat rok 1983. V tomto roce bylo ještě šest žádostí o nová díla.
Nová díla stále závisela na svých mateřských provinciích. Některá z nich byla sdružena do provinciálních delegací, ale vždy pod mateřskými provinciemi. Strategie dona Viganò svěřit určitá misijní území mateřským provinciím z Evropy, Indie a Ameriky přinesla bohaté plody. Již v roce 1984 se zde počet salesiánů zvětšil na celkových 507 s 91 domy ve 29 zemích. Počet noviců vystoupal na 10, přičemž všichni byli Afričané.
Dobu mezi roky 1985 a 1990 můžeme považovat za druhou fázi Projektu Afrika, za fázi konsolidace a strukturální organizace.
S rostoucím počtem děl, spolubratří a místních povolání bylo nutné věnovat větší pozornost konsolidaci a strukturální organizaci jednotlivých domů, které byly právně svázány s mateřskými provinciemi se sídly ve vzdálených zemích. Proto byl zahájen postupný proces oslabování právních vazeb afrických komunit. Nejprve byly seskupovány v poloautonomní delegace, posléze ve vizitatorie. Již před 23. GK byly delegace Jižní Afriky a Východní Afriky ustaveny jako vizitatorie, přičemž každá zahrnovala několik zemí. V roce 1990 počet spolubratří vzrostl na 711 ve 129 domech a 33 zemích. Rovněž počet noviců stoupl na 37. Výsledek skutečně potěšující, který byl zajisté plodem Projektu.
Fáze konsolidace pokračovala bez přerušení během celého šestiletí po 23. GK. V roce 1995 bylo v Africe 5 nezávislých oblastí (Circoscrizioni) a 7 delegací. Salesiáni již byli ve 38 afrických zemích a jejich počet prudce rostl.
Třetí fázi můžeme nazvat fází sjednocení salesiánské Afriky, s vytvořením Regionu Afrika – Madagaskar.
Pravidelný a jistý růst, konsolidace a strukturální organizace salesiánské práce v Africe – to vše přivedlo 24. GK k odvážnému rozhodnutí vytvořit v roce 1996 Region Afrika – Madagaskar. Projekt se tak za pouhých 16 let stal Regionem! Prvním regionálem se stal don Antonio Rodríguez Talón, kterému právě končilo šestiletí regionálního rádce pro Region Španělsko a Portugalsko. Kapitula rovněž určila několik kritérií pro konsolidaci a organizaci regionu, která již probíhala. Byly zdůrazněny prvky jako jednota, inkulturace, misionářská vzájemnost a další konkrétní organizační směrnice.
V následujícím šestiletí (1996-2002) Region Afrika – Madagaskar vykázal další znaky růstu a konsolidace: byla otevřena nová díla, počet afrických spolubratří se zvýšil až na 231, byly vytvořeny různé nezávislé oblasti.
25. GK učinila další krok, když doporučila africké oblasti sloučit v konferenci. Nezapomenutelný don Valentín de Pablo, regionální rádce pro Afriku a Madagaskar, se postaral o organizaci vytvoření konference provincií Afriky a Madagaskaru se zkratkou CIVAM. Byly schváleny její statuty.
Dnes již Projekt patří historii, ale Region Afrika – Madagaskar jde s rozhodností kupředu. Potýká se s novými problémy a snaží se uchovat svou vokacionální plodnost s touhou růst stále více. Region je hrdý na své regionální struktury, které zahrnují sekretáře, komise pro pastoraci mládeže a formaci, koordinátory pro komunikaci a profesionální formaci.
2.3 Projekt Afrika, plod synergie kongregace
Drazí spolubratři, sledujeme-li jedinečnou epopej realizace „Projektu Afrika“, kterou jsem vám – třebaže jen schematicky – představil, všem musí být jasné, že pokud by se skrze naše spolubratry nerozhodl pracovat Pán, neuskutečnilo by se vůbec nic. Don Viganò vyhlásil Projekt Afrika jako odpověď na inspiraci Shora, jak rád říkával, a skutečně – aby se všechno mohlo stát nádhernou skutečností, byli jsme vedeni neviditelnou rukou rychlými a jistými cestami.
Chtěl bych nyní zdůraznit několik důležitých faktorů, které přispěly k úspěchu Projektu:
Rychlost, s kterou jsme byli schopni se rozvinout po celé Africe, byla dána nadšením, s nímž všechny provincie přijaly pozvání hlavního představeného k účasti na Projektu. To probudilo v celé kongregaci velké misijní nadšení. Skutečně je možno říci, že to byl projekt celé kongregace. Domnívám se, že to byl jeden z nejlepších příkladů synergie na světové úrovni pro uskutečnění společného projektu. Může bezpochyby sloužit jako podnět pro další projekty.
Velkorysost a duch oběti misionářů si zasluhuje náš obdiv. Pro mnohé z nich bylo velmi obtížné začínat všechno od začátku a včlenit se do míst, kam byli posláni. Odvážně se vypořádávali se všemi těžkostmi a vytrvali i přes překážky, které se zdály nepřekonatelné. Mnozí z těchto pionýrů v různých částech Afriky pracují dodnes. Je to znamením jejich lásky k africkému lidu a jejich identifikace s kauzou Afriky.
Finanční pomoc mateřských provincií, nejrůznějších salesiánských prokur, neziskových organizací a tisíce způsobů, kterými nás podporovala Boží Prozřetelnost, jsou dalším faktorem, o němž nemůžeme mlčet. Ujištění Dona Boska, že pokud budeme pracovat pro chudé a pro spásu duší, Boží Prozřetelnost nás nikdy neopustí, se při realizaci Projektu Afrika vyplnilo doslova. Salesiánský africký „zázrak“ pokračuje i dnes právě díky našemu úsilí ve prospěch chudé mládeže kontinentu. Až na několik vyjímek jsou všichni naši adresáti chudými a potřebnými.
Afrika má nyní africkou tvář. Počet afrických salesiánů neustále roste, což je dáno již od počátku Projektu snahou našich spolubratří hledat povolání. Výsledkem je skutečnost, že dnes máme dobře organizované formační struktury v celém Regionu a každoročně 80 – 100 noviců. V roce 2004 jich bylo dokonce 104. To vše je možné jen díky dobrému projektu vokacionální pastorace.
Mohl bych uvést ještě další faktory potvrzující tento úspěch, ale domnívám se, že to již stačí. Chtěl bych vám nyní dát několik informací o realizaci salesiánského poslání v Africe a na Madagaskaru v různých sektorech naší činnosti.
3. Salesiánské charisma a africká realita
3.1 Pastorace mládeže
Jak jsem již zdůraznil, Afrika je plná většinou chudých mladých lidí. Je skutečně úrodnou půdou pro realizaci našeho charismatu.
Co do praktických projevů charismatu, prioritu před ostatními díly mají technické školy a učňovská střediska. Po učňovských střediscích je veliká poptávka. Naše salesiánská odpověď je konkrétní: v Africe a na Madagaskaru jich máme více než 80, a to rovněž díky zájmu mnoha salesiánských sponzorských organizací, které je finančně podporují. Mnohá jsou dobře organizována a vybavena, ale naší stálou starostí je jejich údržba a vylepšování.
Dokonce v tak složité zemi, jakou je Eritrea, je velmi dobře vybavená technická škola v Dekembare. Školní docházka je vynikající. Službu, kterou škola mladým této chudé země nabízí, úžasným způsobem podporují všechny technické školy a učňovská střediska Afriky a Madagaskaru. Zvláštní zmínku zasluhují rovněž tři učňovská střediska vedená salesiány ve velkém utečeneckém táboře v Kakuma v Keni. Ještě nedávno zde bylo 90 000 utečenců z různých zemí, zejména Súdánu. Mezi různým typem pomoci ze strany humanitárních organizací pracujících v táboře byl přínos salesiánů jedním z nejvíce oceňovaných, protože připravovali mladé na život po opuštění tábora.
Možná nejlépe organizovanou provincií na poli technické výchovy a učňovské formace je Mozambik. Všechny technické školy jsou koordinovány centrální organizací a hodně úsilí se vkládá do formace učitelů a instruktorů. Vláda si této aktivity cení a salesiáni zde sehráli důležitou roli v rozvoji vládní politiky ve prospěch technické výuky. Nejčerstvějším projevem tohoto ocenění je žádost vlády o pořádání kursů pro přípravu učitelů na technických školách na univerzitní úrovni. Tato nová perspektiva by se mohla stát dobrou podporou služby regionu pro přípravu našich spolubratří a učitelů na technických školách.
Výuka na univerzitní úrovni se v salesiánské Africe zatím příliš neprosadila. Vedeme 78 primárních a 36 sekundárních škol, což je ve srovnání s ostatními regiony počet skutečně nízký. Střediska vyšších studií zde prakticky neexistují. V budoucnu by se tomuto sektoru zřejmě měla věnovat větší pozornost, aby se tolika chudým mladým lidem mohla nabídnout dobrá intelektuální formace. Bude třeba především připravit kvalitní společenské a zejména politické vedoucí, inspirované velkými křesťanskými ideály. Za zvláštní zmínku stojí velice rozšířený a salesiány podporovaný alfabetizační program v Angole. Zasáhl tisíce mladých i dospělých a měl obrovský úspěch. Musíme být vděční spolubratřím, kteří pro tyto alfabetizační programy připravili speciální učebnice. Třebaže tato výuka není považována za opravdovou a uznávanou školu, program je svým způsobem se školou propojen, neboť své kandidáty na vstup do normálních škol připravuje.
Dalším z velkých sektorů našich aktivit je středisko mládeže. Většina domů určitou formu oratoře či střediska má. V regionu je jich celkem 123. Každý dům středisko nebo oratoř vede svým způsobem. Musím však říci, že zábavné aktivity středisek někdy převažují nad formačními iniciativami, a oratoř v plném slova smyslu jako místo globální lidské a křesťanské formace mládeže v souladu s tím, nač by byl Don Bosko hrdý, zatím leží před námi jako cíl; přesto salesiáni africké mládeži nabízejí vynikající službu, ale je však třeba učinit kvalitativní skok.
V oratořích, střediscích mládeže a dalších výchovných oblastech existuje spousta aktivních skupin. Všechny jsou součástí Salesiánského hnutí mládeže, které se v některých oblastech již začalo formovat, v jiných je snaha o jeho založení. Bude to výborný způsob propojení mladých z různých národů v provinciích i mezi nimi. Sny na tomto poli jsou však omezeny problematickým cestováním a jeho vysokými cenami. Vitalita SHM v Africe bude hodně záležet na kapacitě salesiánů sjednocovat a animovat mladé na místní úrovni pomocí konkrétních nabídek formace.
Chtěl bych upozornit na jednu zvláštní aktivitu v pastoraci mládeže, vyznačující se ani ne tak počtem zapojených středisek, nýbrž kvalitou jimi nabízené služby. Mám na mysli střediska pro rekuperaci a formaci mladých lidí v ohrožení, z nichž mnozí k nám přicházejí z ulice. Tato střediska pro sociálně vyloučené mladé lidi jsou ve většině oblastí regionu, i když jich zatím není mnoho. Každé z nich má své vlastní rysy, všem však jde o jedinečné salesiánské poslání ve prospěch těchto našich tolik potřebných malých bratří a sester.
Jednou z provincií, kde je větší počet děl tohoto druhu, je provincie Střední Afrika (AFC). Velice dobře organizované dílo pro děti z ulice například existuje v Lumumbashi (AFC). Je známo pod jménem Bakanja-Magone; ve skutečnosti se však jedná o tři navzájem propojené sektory: Bakanja Ville, Bakanja Centro a Bakanja Magone. První je kontaktním střediskem pro chlapce toulající se po ulicích. Je přímo ve městě a je snadno přístupné. Chlapci a mladí lidé zde mohou přijít a zas odejít, přičemž zde nacházejí možnosti, o kterých se jim na ulici ani nesní. Pokud chce někdo zůstat přes noc, může, a salesiánská laskavost skutečně mnohé přivede k tomu, že zůstanou. Bakanja Centro je druhým stupněm rekuperace těchto mladých. Je zde škola, zdravotní ambulance a kuchyně. Každou neděli je právě pro tyto mladé lidi pořádáno slavení Eucharistie. Vyšším stupněm pak je Bakanja Magone; pro chlapce, kteří dříve byli na ulici, je zde možnost ubytování a středisko, kde se mohou naučit různým řemeslům. Trpělivá práce, laskavé doprovázení, výuka a formace přinesly ve všech letech existence tohoto salesiánského díla výborné výsledky. Podle tohoto vzoru je v provincii organizováno mnoho dalších děl.
Pomyslíme-li na obrovskou rozlohu kontinentu, chudobu obyvatel a velký počet potřebných dětí a mládeže, domnívám se, že takových děl by v budoucnu mělo být více. Neznamená to nutně otevírat nové domy, nýbrž díla již existující směřovat ve prospěch těchto adresátů.
Pozornost a zvláštní podporu si dále zasluhuje pastorační iniciativa v některých oblastech salesiánské Afriky v boji proti velice rozšířené pohromě AIDS/HIV. V mnohých zemích subsaharské Afriky, ve kterých spolubratři pracují, je vysoký počet nakažených AIDS/HIV, se vzrůstajícím množstvím dětí a mladých. Vizitatorie AFM a ATE se rozhodly čelit tomuto problému dvěma typy pastoračních iniciativ. Vizitatorie AFM vypracovala týdenní program „Love Matters“, který měl široký ohlas mezi tisíci mladých účastníků kurzu v animačním středisku mládeže ve Walkerville. Jiná iniciativa vyrostla ve vizitatorii ATE, jejímuž představenému donu Josému Antoniovi Vegovi se pro výchovnou kompetenci na poli prevence AIDS/HIV dostalo širokého uznání. Vizitatorie vyrobila sérii manuálů a dalších informačních materiálů o nemoci a křesťanských způsobech prevence. Díky spolubratřím se tyto publikace používají nejen v salesiánských institucích, ale i v dalších prostředích. Po vzoru těchto dvou vizitatorií a s použitím a přizpůsobením jejich materiálů se do programů prevence AIDS/HIV pustily i další africké oblasti. Apokalyptické rozměry, kterých nemoc v Africe dosahuje, by si zajisté žádaly větší úsilí ve všech našich dílech, a to především vážnou pozorností v tomto směru při výchově a evangelizaci.
Je velice povzbudivé pozorovat, jak se v posledních letech v regionu zlepšila organizace sektoru pastorace mládeže. Ve většině oblastí existují komise pro pastoraci mládeže. Komise pro pastoraci mládeže již po několik let pracuje i na regionální úrovni, k čemuž má vyčleněného regionálního delegáta. Jeden z provinciálů je referentem CIVAM. I když se delegát této práci nemůže věnovat na plný úvazek, je výchozím bodem i spojovacím článkem komisí mládeže různých provincií a organizuje setkání na regionální úrovni. Během tohoto šestiletí komise při svých ročních setkáních věnovala velkou pozornost různým aspektům pastorace mládeže a nabídla užitečné podněty pro zlepšení situace. Návrhy vzešlé ze setkání pak slouží CIVAM jako pomoc pro operativní rozhodnutí, která mají svůj odraz ve všech provinciích.
3.2 Farnosti a misie
Farnosti, z nichž mnohé mají přidružené misijní stanice, jsou největším polem naší činnosti v Africe a na Madagaskaru. Máme jich zde asi 105. Většinu z nich jsme nezaložili, ale zdědili po jiných řeholních kongregacích. Díky tvrdé práci těchto misionářských pionýrů jsme mohli relativně snadno organizovat pastorační práci a postupně ji zaměřovat naším salesiánským stylem. Většina našich farností má velký počet věřících. Například v Angole mámě dvě farnosti ve městě Luanda s více než 75 tisíci věřícími. Je velice krásné slyšet o našich kostelích, které pojmou 2-3 tisíce lidí, jako je tomu v Tulearu (Madagaskar), Kinshase (Demokratická republika Kongo) nebo Cotonou (Benin). Spolubratři zde animují bohatě navštěvovaná slavení nedělní Eucharistie, kde se velká množství lidí společně modlí, zpívají a tančí k chvále a oslavě Pána života a Dárce všeho dobrého. Rovněž povzbudivá je zkušenost farností jako v Pointe Noire (Kongo Brazzaville), kde se každodenního slavení Eucharistie účastní více než tisíc lidí.
Důležitým prvkem pastoračního života našich farností je katecheze. Některé z nich mají mnoho set většinou mladých katechumenů, kteří se připravují na křest po dobu tří nebo čtyř let. Do nejrůznějších aktivních farních skupin jsou zapojeni laici. Početní katecheté a laičtí vedoucí pomáhají rovněž při farní administraci. V některých farnostech mají dokonce dvacet i více velmi aktivních skupin.
I když jsme zapojeni v pastoraci v již dobře zavedených farnostech, v různých provinciích nechybí ani pionýrská misionářská práce. Některé městské farnosti věnují velké úsilí misii ad gentes a každoročně mají stovky katechumenů. Mnohé farnosti téměř po celé Africe pak mají různé misijní venkovské stanice spojené s farním střediskem. Misijní stanice je často vlastně takovou malou farností.
Příkladem pionýrské misionářské práce jsou Kandi v Beninu (AFO), Luena v Angole a prefektura Gambella v Etiopii. V misii Kandi naši spolubratři postupně přinášejí světlo evangelia kmeni Mokolé. Ještě před několika málo lety tito lidé neměli téměř žádný kontakt se zbytkem světa.
Luena je možná největší misijní farností kongregace. Nejvzdálenější misijní stanice se nachází asi 600 km od centra, s velice obtížnými přístupovými cestami. Podle jednoho odhadu bylo doposud evangelizováno pouze 5% ze 400 tisíc ve velice chudých podmínkách žijících obyvatel této oblasti. Bylo mi řečeno, že čekají na katolické misionáře (rozuměj: salesiány) právě proto, že jsme s nimi zůstali v dobrých i zlých dobách během dlouhých těžkých let občanské války, kdy jsme jim pomáhali přežít. Spolubratři jsou zde ve veliké úctě. Začali je seznamovat s evangeliem prostřednictvím činnosti laických katechetů, protože nás salesiánů je zde málo.
Gambella je zatím ještě panenským misijním územím. Pod vedením apoštolského prefekta, Mons. Angela Moreschiho, SVB, zde začaly mnohé misionářské aktivity a církev rychle roste. Kdybychom měli více misionářů, plody evangelizace by byly jistě bohatší.
Zprávy, které od misionářů dostávám, mi připomínají apoštolské doby. Toto jsou pouze příklady možností misie ad gentes na africkém kontinentu.
Myslím, že nastal vhodný čas hovořit o novém projektu, který jsme vyhlásili. Projekt Afrika, započatý donem Viganò, se nyní stal Regionem Afrika – Madagaskar a oslavou 25. výročí může být považován za oficiálně uzavřený. Před dvěma lety jsme však vyhlásili „Projekt Súdán“, a to z důvodu velkých potřeb, které tato země roztržená válkou má. Je známo, že dlouhé roky války přivedly jižní, převážně katolickou část Súdánu k propasti lidské bídy a sociálně-ekonomickému kolapsu. Již zhruba 25 let děti a mládež nemají možnost navštěvovat školu. Zaminované silnice a neustálý válečný stav znemožnily kněžím a katechetům návštěvy vesnic. V důsledku toho víra obyvatel nemohla být během těchto let dostatečně živena a prohlubována, i když většina z nich zůstala věrná katolické víře. Věci se dále komplikují současnou snahou o islamizaci jihu. Naše farnost v Tonj zahrnuje 160 vesnic, ale od jejího nového otevření v roce 2000 se spolubratřím podařilo dostat pouze do 80 z nich. Žeň je velká, ale dělníků je málo.
Krátce řečeno, Súdán má zapotřebí naléhavé pozornosti, aby se mohl obnovit národ na pokraji naprostého zániku. Z tohoto důvodu dikasterium pro misie v roce 2006 vyhlásilo „Projekt Súdán“ a vyzvala celou kongregaci, aby se tato skutečnost stala tématem ročního Dne misií (DOMISAL). Na základě urgentních potřeb bylo téma Súdán znovu navrženo i pro rok 2007. Ve spolupráci s různými salesiánskými organizacemi celého světa tak byl připraven globální projekt pro salesiánskou činnost v Súdánu. Konsolidace současných děl, otevření nových domů v nepotřebnějších oblastech, pokus shromáždit ty nejopuštěnější chudé lidi zemědělského venkova, zejména děti a mládež – to jsou důležité prvky projektu, který musí pokračovat po více let i tehdy, nebude-li znovu předložen jako téma Dne misií. Vidíme-li šťastný výsledek Projektu Afrika, domnívám se, že pokud provincie s vážností a velkorysostí tento nový Projekt Súdán přijmou, za krátkou dobu můžeme dělat zázraky.
Jsme-li u tématu misií, chtěl bych vyjádřit svou velkou radost z toho, že mladí salesiáni afrického původu začali rovněž odcházet do jiných zemí jako misionáři. Existuje jak pohyb misionářů uvnitř afrického kontinentu, tak pohyb z Afriky ven. Jeden kněz a jeden asistent provincie AFC nedávno odešli jako misionáři do vizitatorií ATE a AFM, a další dva asistenti – jeden z vizitatorie ANG a jeden z AET – šli na Papuu Novou Guineu a na Šalomounovy ostrovy. Máme odůvodněnou naději, že časem počet afrických misionářů poroste.
3.3 Sociální komunikace
Při setkání CIVAM v roce 2003 bylo studováno téma sociální komunikace v křehkém africkém kontextu a podáno několik praktických návrhů větších investic do tohoto sektoru. V loňském roce byl jmenován koordinátor pro sociální komunikaci na regionální úrovni. Tato volba je znamením dobré vůle a odhodlanosti provinciálů do budoucna zlepšit organizaci tohoto sektoru. Je však třeba přiznat, že i přes veškeré dosavadní úsilí se sektoru sociální komunikace nedostalo v Africe pozornosti, kterou zasluhuje. I přesto skromné výsledky dosažené v různých provinciích vzbuzují úžas.
V provinciích je v různých periodách publikováno několik vydání salesiánského magazínu. Zvláštní magazín s názvem „Buletin salesiánské rodiny“ je vydáván v angličtině v Nairobi. Další dva salesiánské magazíny v angličtině vycházejí ve vizitatoriích AFW a ZMB. Tři francouzská vydání jsou publikována ve vizitatoriích AFC, AFO a ATE. Portugalské vydání vychází v Mozambiku.
V různých oblastech se rovněž snažili publikovat užitečné brožury. DBYES („Don Bosco Youth Educational Services“) v Nairobi (AFE), středisko pro stálou formaci mladých a formaci animátorů má rovněž sektor pro sociální komunikaci, který se zabývá zejména vydáváním různých publikací pro mládež. Středisko rovněž vypracovalo program pro přípravu mládeže na používání médií. Tu a tam se objevují publikace i v dalších provinciích. Nepochybně by se mohlo dělat víc, zejména pokud by publikační činnost provincií byla koordinována na regionální nebo meziprovinciální úrovni.
Zajímavou iniciativou je středisko „Colombe“ v Lumumbashi (AFC), které ve spolupráci s místní televizní stanicí představuje škálu programů určených pro mládež ve francouzštině i svahilštině.
V regionu jsou rovněž dvě salesiánské rozhlasové stanice. Malé „Radio Don Bosco“ v Ebolowa (ATE) slouží obyvatelům blízkého venkova. Naproti tomu „Radio Don Bosco“ v Ivato (MDG) je skutečně velkou komunikační iniciativou, na kterou může být kongregace hrdá! Bez přehánění můžeme říci, že se jedná o jednu z nejlepších rozhlasových stanic, kterou v současné době v kongregaci máme. Na Madagaskaru je to bezpochyby rozhlasová stanice číslo jedna. Z několika průzkumů vysvítá, že mezi rozhlasovými stanicemi v zemi, včetně stanice státní, má Radio Don Bosco zdaleka největší počet posluchačů. Díky satelitu pokryje prakticky celý ostrov a je spojena s většinou z 20 madagaskarských diecézí.
Radio Don Bosco vzniklo v roce 1996 jako salesiánská odpověď na situaci a potřeby Madagaskaru, jakož i prostředek prezentace salesiánské přítomnosti v zemi a její kultury. Je součástí strategie k pozdvižení kvality služeb nabízených salesiány pro madagaskarskou mládež a lid. 24hodinové vysílání v malgašském jazyce představuje širokou škálu programů směřujících jak k lidem obecně, tak především k mládeži. Se svými programy ve službě výchovy, evangelizace a sociálního rozvoje je po všech stránkách mladým salesiánským rádiem ve službě salesiánskému charismatu.
Prostředky sociální komunikace jsou výsostnými prostředky pro výchovu a evangelizaci. Budeme-li do tohoto sektoru více investovat, naše poslání bude účinnější a budeme tak moci zasáhnout veliké množství lidí.
3.4 Salesiánská rodina
V různých částech Afriky a Madagaskaru jsou přítomné a aktivní mnohé skupiny salesiánské rodiny.
Dcery Panny Marie Pomocnice mají komunity ve všech našich provinciích a vizitatoriích, i když nemají domy ve všech zemích, kde jsou salesiáni. Ohraničení jejich osmi provincií se ne vždy shoduje s naším.
Spolupracovníci mají svá střediska téměř ve všech oblastech, zatímco exalievi ve většině zemí doposud příliš organizováni nejsou. Ostatními skupinami salesiánské rodiny v Africe jsou Dcery Panny Marie Neposkvrněné s jednou provincií v Tanzanii, Misionářské sestry Panny Marie Pomocnice s jedním domem ve Svazijsku a Dcery Nejsvětějších Srdcí Ježíšova a Mariina spolupracující se salesiány v Kamerunu. V některých provinciích jsou malé skupiny ADMA, VDB a CDB.
Je třeba přiznat, že potenciál salesiánské rodiny v Africe se ještě musí projevit plněji. Při nedávném setkání CIVAM s donem Adrianem Bregolinem a jeho týmem v Dar Es Salaamu byla hodnocena aktuální situace salesiánské rodiny v regionu vzhledem k jejímu většímu impulsu a dynamice. Z jednotlivých přednesených zpráv vyplynulo, že ve většině provincií je salesiánská rodina skutečností poněkud křehkou. Je třeba toho hodně učinit pro její podporu a zorganizovat ji ve skutečné hnutí pro realizaci salesiánského poslání. Přítomní provinciálové již nastínili plán podpory salesiánské rodiny a dodali směrnice pro získání větší synergie mezi jednotlivými skupinami. Odvážím se říci, že budoucí dopad a účinnost salesiánského charismatu v Africe bude v mnohém záviset od schopnosti salesiánské rodiny pracovat v jednotě při uskutečňování společného salesiánského poslání, za současného respektování charakteristik a autonomie jednotlivých skupin.
3.5 Ekonomika a administrace
Jedná se o důležitý prvek pro uskutečňování našeho poslání v kterékoli části světa. Již jsme se zmínili o úžasném a přesvědčivém způsobu, kterým nám Boží Prozřetelnost přišla na pomoc při realizaci Projektu Afrika. Tato asistence pokračuje i dnes, protože většina provincií je téměř zcela závislá na pomoci agentur shánějících peníze i jednotlivých dobrodinců z Evropy a Ameriky. Velká část mateřských provincií, odpovědných při zakládání salesiánských děl v různých oblastech, i nadále finančně podporuje nové provincie podle uzavřených dohod. Cítím potřebu těmto provinciím za jejich stálou podporu a zájem upřímně poděkovat.
Ve fázi zakládání bylo vcelku dost snadné najít peníze pro zřizování domů. Dnešním problémem je jejich udržování a každodenní provoz, k čemuž sehnat nezbytné peníze je dosti obtížné. Velkou zátěží je zejména udržování technických škol, i když díky nim můžeme chudé mládeži regionu nabízet tu nejlepší službu. Jednotlivé oblasti již studují možnosti shánění peněz na podporu děl z místních zdrojů. V tomto okamžiku je soběstačnost našich děl v Africe a na Madagaskaru samozřejmě jenom snem; vůbec nelze předvídat, kdy se stane skutečností. Přesto však věříme, že se Boží Prozřetelnost projeví i na tomto chudém kontinentu a jistě nás nikdy neopustí.
Správné nakládání se zdroji, které nám Boží Prozřetelnost posílá, je zkouškou naší řeholní věrnosti. Je zárukou, že nám nebudou scházet nezbytné prostředky pro splnění poslání, které nám Bůh svěřil. S Donem Boskem se odvažuji říct, že skromnost našeho života a svědectví evangelní chudoby, spolu s vytrvalou prací pro chudé a pro sociálně vyloučenou mládež, nám v bance Boží Prozřetelnosti zajistí privilegované místo.
3.6 Formace
Nyní přistoupíme k velice důležitému tématu formace. Na něm závisí dynamismus a charismatická účinnost regionu v přítomnosti i budoucnosti. Po představení rozličných způsobů plnění našeho poslání v Africe a na Madagaskaru a několika podnětech vůči početným výzvám, s nimiž jsme při hlubokém zakořeňování charismatu na tomto kontinentu konfrontováni, by mělo být jasné, jakého typu formace je pro nové generace salesiánské Afriky zapotřebí.
Během posledních 25 let se v regionu podstatným způsobem zvýšil počet domů pro počáteční formaci na všech úrovních. Zatímco v roce 1980 salesiánská ročenka hovořila pouze o dvou formačních domech pro celou Afriku – Butare ve Rwandě a Kansebula v Kongu, v roce 2007 je v regionu již 41 formačních komunit.
Přednoviciátních komunit je 18; důvodem toho je mezinárodní charakter mnohých oblastí, z nichž některé mají přednoviciát v různých zemích. Je zde deset noviciátních a devět postnoviciátních komunit k dispozici dvanácti oblastem. Vizitatorie AET, jejíž spolubratři ve formaci nemohou díky momentální politické situaci mezi dvěma zeměmi, z nichž se skládá, opustit Eritreu, nemá jinou volbu než organizovat jednotlivé fáze formace jak v Eritrei samotné, tak v Etiopii. Je proto jedinou vizitatorií, která má dva noviciáty a dva postnoviciáty.
Jsou zde čtyři komunity pro studenty teologie: v Lumumbashi, Yaoundé, Utume (Nairobi) a Fianarantsoa, která je spojena s postnoviciátní komunitou ve stejném domě. S výjimkou Lumumbashi, kde se přednášky konají v našem centru, studenti teologie navštěvují teologické instituce sloužící diecézím a řeholním institutům.
Zcela nedávno byla pro anglicky hovořící provincie otevřena komunita pro specifickou formaci koadjutorů v Nairobi.
Jak doporučuje Ratio, meziprovinciální formační komunity jsou řízeny za pomocí Kuratoria, jehož členy jsou provinciálové jednotlivých provincií.
Počet formačních komunit se může zdát ohromující. Je třeba bohužel říct, že mnohé z nich nemají odpovídající počet kompetentních formačních vůdců. Zajištění týmů kompetentních a svatých vůdců pro tyto komunity a zlepšení kvality počáteční formace na všech úrovních zatím zůstává do budoucích let velkou výzvou. Nelze se tedy divit, že se neustále zvyšuje počet salesiánů, kteří se snaží obdržet akademickou kvalifikaci na různých univerzitách mimo region.
Během tohoto šestiletí se dobře zorganizovala regionální komise po formaci. Věnuje se tématům společného zájmu a je pro všechny provincie velkým přínosem. Komise pracuje podle statutů schválených ze strany CIVAM a jejím referentem je jeden z provinciálů. Vzhledem k počtu formačních domů v regionu a důležitosti počáteční i stálé formace pro skutečné zakořenění salesiánského charismatu v Africe a na Madagaskaru nelze úlohu této komise podceňovat.
4. Impuls do budoucnosti
Se srdcem plným radosti musíme Bohu zpívat hymnus chvály a vděčnosti za vše, co se v Africe a na Madagaskaru udělalo od otevření prvního domu v roce 1891 až dodnes, zejména však za posledních 30 let intenzivní činnosti. Přesto však musíme pokorně přiznat, že to, co se doposud podařilo, je jen špičkou ledovce. Mohlo se a musí udělat mnohem víc.
Před Afrikou – a před salesiánskou Afrikou zejména – stojí mnohé a složité výzvy. Vyžadují od nás čerstvé energie a obnovené úsilí v optimistickém a tvořivém duchu, které jsou základními rysy naší spirituality. Chtěl bych všechny tyto výzvy a potřeby shrnout do jedné velké věty: hlubší inkulturace salesiánského charismatu v Africe a na Madagaskaru.
Odpovědnost za zasazení salesiánského charismatu v Africe a na Madagaskaru doposud spočívala na zahraničních misionářích. Přišel čas, aby se odpovědnost postupně přesunula na nové generace salesiánů afrického původu. Africká podoba salesiánského charismatu, o které tolik hovořil don Viganò, nespočívá pouze ve vzrůstajícím počtu salesiánů afrického původu, nýbrž především v inkulturaci charismatu do africké reality, za účelem proměny této společnosti v souladu s pohledem evangelia a podle našeho salesiánského stylu.
4.1 Výzvy
Budu-li hovořit o výzvách a perspektivách, spíše než uvádět nové formulace se nejprve upřednostňuji vrátit k tomu, co jsem napsal v závěrečném dokumentu společné návštěvy (Visita d’Insieme) v únoru 2006 v Johannesburgu, a potom své myšlenky eventuálně rozvinout. Domnívám se, že se tak dostaneme k jádru problému.
Poslání je pro nás salesiány těžištěm a silou, která vede náš život. Proto je pro nás podstatné, abychom pochopili, co je naším posláním. Naše poslání není totéž co naše díla a aktivity, to, co jsme zrealizovali. Je spíše výrazem naší horlivosti pro spásu mládeže, „vášní“ „Da mihi animas, cetera tolle“, horlivostí, která má svůj pramen „v srdci samotného Krista, apoštola Otce“ (S 11).
Chceme, aby se salesiánské poslání a jeho inkulturace v Africe a na Madagaskaru staly důvodem našeho řeholního života a tedy i všech našich snah o obnovu naší přítomnosti na tomto obrovském a chudém kontinentu. Byli jsme zde povoláni Bohem proto, aby mladí – zejména chudí, opuštění a zvlášť ohrožení – „měli život v hojnosti“ (srov. J 10,10) skrze dar lidského rozvoje, výchovy a evangelizace.
Před našima očima i v hloubce našich srdcí máme dramatickou skutečnost hrozné chudoby obyvatel a politické a společenské nestability; novou ničivou epidemii AIDS/HIV; nedostatek příležitostí pro mladé; hrozbu šíření islámu atd. Právě v tomto kontextu, poznamenaném antikulturou smrti, chceme my salesiáni být „znamením a nositeli Boží lásky“ (S 2) tím, že jako misionáři vsadíme na mladé a uvěříme ve výchovu.
Výzvy, s nimiž se zasvěcený apoštolský život v Africe a na Madagaskaru potýká, pramení z těchto skutečností:
kulturní tendence: sekularismus, materialismus a konzumismus, které hlásají život bez Boha, bez duchovních hodnot a bez schopnosti učinit naše životy nezištným darem mládeži;
osobní tendence: individualismus, který ničí křesťanského ducha společenství, uvádí v nebezpečí společenskou solidaritu, vytváří rozdělení v našich dílech a působí fragmentaci našeho života, zapříčiňuje postoje aktivismu, které nutí spolubratry k tomu, aby kladli větší důležitost na konání než na bytí, s následkem fyzické únavy, psychického stresu a duchovní prázdnoty;
instituční a organizační problémy: určitý odpor ke změně, která je nezbytná proto, abychom mohli adekvátně odpovědět na rychle a hluboce se měnící vnější podmínky; problematická vnitřní situace, kdy se sice zvyšuje počet místních povolání, ale je málo těch, kteří jsou schopni vykonávat vedoucí funkce, což od nás vyžaduje znovu promyslet chod našich děl, dát větší odpovědnost mladým spolubratřím a změnit způsob naší práce. Komunitní život v Africe a na Madagaskaru, jehož protagonisté jsou spolubratři z různých národů, kultur a etnických skupin, je proroctvím pro národy rozdělené válkami; je skutečnou evangelizací a výrazem lásky, překonávající každý projev rasového nepřátelství.
Abychom jako salesiáni řeholníci byli dnes v Africe účinnějšími, musíme být horlivějšími, řeholnějšími a salesiánštějšími. Proto potřebujeme lidi, kteří by byli plní pastoračního zápalu, měli hlubokou spiritualitu, identitu a mentalitu plánovat, tedy lidi, jejichž jedinou silou je pastorační láska, kteří se nechávají vést Duchem svatým, staví Dona Boska za východisko a normu svého života a dovedou spolupracovat v autentickém spojení sil s ostatními pastoračními a výchovnými organizacemi, přítomnými na tomto území.
Hlouběji a pevněji zakořenit salesiánské charisma v regionu je výzvou, která je skutečně hodna přijetí. Výsledkem interakce mezi africkými kulturami a salesiánským charismatem by mělo být oboustranné obohacení pro dobro mládeže Afriky i Madagaskaru. V tomto kontextu mají velkou důležitost animace povolání a počáteční i trvalá formace. Ještě dlouho potrvá, než budeme moci formačním komunitám dodat odpovídající a kompetentní personál. Jedině společné úsilí na tomto poli, i za cenu velkých obětí, nám zajistí charismatickou identitu regionu.
Výzvou a závazkem do příštích let je i další konsolidace salesiánského poslání a jeho úplnější projev v jeho různých stránkách. Konsolidovat mimo jiné znamená věnovat zvláštní pozornost dostatečnému počtu spolubratří v každé komunitě, aby tak mohla být zajištěna vysoká úroveň komunitního života i kvalifikace spolubratří pro svěřené úkoly. Pouhá konsolidace by nás však také mohla přivést k úpadku do monotónní rutiny, ba dokonce až ke smrti. Na druhé straně, nerozumné expandování zeslabuje samotnou síť naší misie. Dobrá rovnováha mezi konsolidací a expanzí vyžaduje moudrost a rozlišování, vedené hlubokou citlivostí vůči potřebám naší doby. Expanzi nesmíme chápat pouze jako zakládání nových děl a komunit, ale také jako reorganizaci a kreativním způsobem nové zaměření děl již existujících, abychom mohli přesvědčivěji odpovědět na potřeby chudých i ohrožených mladých lidí.
Další výzvu před nás staví chudoba, skutečnost na celém kontinentu přímo bijící do tváře. Zve nás k autentičtějšímu prožívání evangelní chudoby, abychom jako jednotlivci i komunity mohli vydávat svědectví těm, s nimiž a pro které pracujeme a stýkáme se. Zároveň je výzvou k hledání nezbytných finančních prostředků, abychom mohli chudé uvést na cestu rozvoje a důstojné soběstačnosti.
Finanční soběstačnost našich děl není v tomto kontextu vůbec snadnou výzvou. Všechna naše díla jsou momentálně silně závislá na zahraničních prostředích. I když se nemůžeme zcela od zahraničních fondů oprostit, přesto je nutné objevit přítomnost Boží Prozřetelnosti i v Africe a na Madagaskaru.
Ještě naléhavější a nezbytnější potřebou je mezi milióny Afričanů vytvořit styl křesťanské solidarity a vzájemné pomoci. Jsem totiž přesvědčen, že trvalá transformace africké společnosti může nastat jedině zevnitř společnosti samotné, a nikoli díky ekonomické pomoci z ciziny; ta může být velkou oporou, pokud je používána moudře a bez vytváření mentality závislosti.
Don Bosco nás ujistil, že pokud budeme pracovat pro lidi skutečně chudé, nutné prostředky nám scházet nebudou. Toto zkušeností kongregace konkrétně ověřené ujištění mne vede k víře, že se vyplatí jakékoli úsilí o to, aby se naše díla stala co nejsoběstačnějšími.
4.2 Nové vyhlášení Projektu Afrika
Je pravda, že v podobě, v níž byl Projekt Afrika vyhlášen, byl již oficiálně uzavřen, a že se pozornost nyní upíná k Regionu Afrika – Madagaskar. Avšak na základě velkých výzev, kterým dnes salesiánská Afrika musí čelit, stejně jako bohatých možností, které nabízí salesiánské charisma, bylo navrženo, aby byl Projekt Afrika v obnovené formě a novou pozorností vyhlášen znovu. Zdá se mi to dobrým nápadem, avšak jeho zdar nyní záleží na jednotlivých afrických oblastech a CIVAM jako celku.
Nové vyhlášení Projektu Afrika by v kontextu aktuálních výzev a možností znamenalo úsilí o realizaci ze všech hledisek dospělé salesiánské Afriky, která by se nestarala jenom sama o sebe, ale rodila nový život pro miliony mladých lidí kontinentu. Měla by se stát aktivním strůjcem globální transformace afrického prostředí podle křesťanské vize života a lidské společnosti.
Nový Projekt Afrika by měl věnovat zvláštní pozornost různým aspektům našeho života a činnosti:
Mít stále v centru pozornosti evangelizaci, abychom na všech místech a za všech okolností byli skutečnými hlasateli evangelia a vychovateli k víře. Každý salesián v Africe a na Madagaskaru, ať cizinec či domorodý, by se měl cítit misionářem a evangelizátorem.
Znovu promyslet a zlepšit naše výchovné úsilí, abychom obnoveným obsahem a metodami mohli formovat novou mentalitu a vytvářet tak lidštější a křesťanštější společnost. Výchova mladých k odpovědné účasti na politickém a společenském životě jejich zemí má z tohoto hlediska důležitost, kterou nesmíme podceňovat.
Abychom rozšířili naši službu evangelizace a výchovy, strategičtějším způsobem využívat různých prostředků sociální komunikace spojováním center komunikace na regionální úrovni a mít tak na společnost větší vliv.
Zajistit, aby počáteční i trvalá formace připravila nové generace salesiánů na to, aby přijali výzvy, které africká skutečnost nabízí, a stali se vedoucími komunit a děl v souladu s autentickými salesiánskými tradicemi. Spolubratry v aktivním životě je třeba neustále podněcovat a povzbuzovat k tvořivé obnově, aby tak mohli odpovědět na potřeby měnících se časů.
Vytvářet široké hnutí osob, abychom ve spojení sil se všemi, kteří sdílejí naši vizi a poslání, mohli zasáhnout co největší počet chudých a potřebných mladých lidí. Z tohoto důvodu má velkou důležitost podpora salesiánské rodiny jako místa synergie ve službě společnému salesiánskému poslání.
I přes rozdílnost jazyků, kultur a společensko-ekonomických statutů je důležité směřovat ke stále větší synergii a solidaritě mezi komunitami a provinciemi nebo vizitatoriemi, a mezi jednotlivými salesiánskými oblastmi, aby nikdo nezůstával v izolaci. Společně můžeme být lepšími svědky a evangelizátory a ve své službě zasáhnout mnohem více mladých.
Objevit na africkém kontinentu přítomnost Boží Prozřetelnosti a posílit smysl pro solidaritu mezi africkými národy, aby tak všichni, pro něž a s nimiž pracujeme, mohli žít důstojným životem, a aby se díla v jejich prospěch postupně stávala ekonomicky soběstačnějšími.
Závěr
Těžko předvídat, kam nás tento nový Projekt Afrika za dalších 25 let přivede. Vše záleží na tom, jak budeme schopni zůstat věrni našemu řeholnímu a salesiánskému povolání a s jakou vážností a úsilím budeme schopni vytvářet projekty pro pokrytí mnohých potřeb chudých lidí a mládeže Afriky a Madagaskaru.
Při naší práci v Africe a na Madagaskaru byla vždy přítomná Panna Maria. Úcta k Panně Marii Pomocnici křesťanů se rozšířila do různých části světadílu a umělci ji vypodobňovali v afrických šatech a barvách. Na různých místech byly k její poctě vystavěny chrámy a poutní svatyně, další se dosud budují. Budeme-li na naší cestě evangelizace a výchovy v Africe a na Madagaskaru dále kráčet s Pannou Marii po svém boku, můžeme si být jistí, že neztroskotáme. Kéž nás Ona vede k té nejvyšší kvalitě naší charismatické služby na tomto kontinentu, aby jeho tolik Bohem milované národy „měly život a měly ho v hojnosti“.
S láskou v Donu Boskovi
Don Pascual Chávez V.
hlavní představený
1 Jedná se o statistiku z roku 2004, při příležitosti prezentace Regionu Afrika – Madagaskar v hlavní radě.
2 Číslo je uvedeno ve Statistické ročence Svaté stolice z roku 2005.
