ÀžBudete mými svědky až na sám konec zeměÀœ (Sk 1,8b)


ÀžBudete mými svědky až na sám konec zeměÀœ (Sk 1,8b)

ACG 393Region Inteamerika35

Region

INTERAMERIKA







PROVINCIE



ANT Antily

BOL Bolívie

CAM Střední Amerika

CAN Kanada

COB Kolumbie Bogota

C OMKolumbie Medellín

ECU Ecuador

HAI Haiti

MEGMexico-Guadalajara

MEM Mexico-Mexico

PER Peru

SUE Spojené státy Východ

SUO Spojené státy Západ

VEN Venezuela





KDO HLEDÁTE HOSPODINA, POHLEĎTE NA SKÁLU, Z NÍŽ JSTE VYTESÁNI“ (Iz 51,1)

Prezentace Regionu Interamerika

don Pascual CHÁVEZ Villanueva

přeložil: Ladislav Heryán



ACG 393 březen 2006


KDO HLEDÁTE HOSPODINA, POHLEĎTE NA SKÁLU, Z NÍŽ JSTE VYTESÁNI“ (Iz 51,1)

Prezentace Regionu Interamerika



ÚVOD.

1. STRUKTURA A DĚJINY REGIONU. Andská zóna. Ecuador –Kolumbie: Provincie Bogota a Medellín – Peru – Bolívie. Středoamerická oblast. Mexiko: provincie Mexiko-Mexico a Guadalajara (MEM – MEG) – Venezuela – Střední Amerika – Antily – Haiti. Severoamerická oblast. Spojené Státy: Provincie San Francisco a New Rochelle (SUO-SUE) – Kanada.

2. SPOLEČENSKO-KULTURNÍ SITUACE.

3. PŘÍTOMNOST SALESIÁNŮ. 3.1 Komunitní život. 3.2 Formace. 3.3 Pastorace mládeže. Salesiánská díla. Školy – Farnosti – Oratoře a střediska mládeže – pomoc při uvádění do pracovního procesu – pozornost mladým lidem v rizikových situacích – sociální díla – péče o emigranty – university. Pastorační procesy. Sdružování mladých. Salesiánské hnutí mládežePastorace povolání. Volontariát – Formace laiků. 3.4 Salesiánská rodina. 3.5 Sociální komunikace. 3.6 Misie a misijní animace.

4. VÝZVY A VÝHLEDY DO BUDOUCNA. 4.1 Mladým lidem v dnešním světě svědčit o primátu Boha. 4.2 Znovu obrodit Dona Boska a jeho zápal „Da mihi animas“. 4.3 Přehodnotit naši přítomnost v regionu, podněcováni základním rozhodnutím pro naše přednostní adresáty. 4.4 Vytvářet synergii spojováním úsilí, prostředků a závazků, a tak nabývat zkušenosti spolupráce.

ZÁVĚR.

V Římě 1. března 2006

Drazí spolubratři,

píši vám v závěru intenzivně prožitého měsíce, plného návštěv a setkání se spolubratry. Nejprve jsem byl na Srí Lance, kde se slavilo padesát let přítomnosti salesiánů. Odtud jsem se přesunul do indického Thanjavuru a předsedal závěru oslav sta let od příchodu prvních salesiánů. Dále jsem ještě rychle navštívil provincie Chennai, Tiruchy, Bangalore a Hyderabad a odtud pokračoval do Číny. I zde se slavilo sto let přítomnosti salesiánů: sen Dona Boska, který stále ještě čeká na své plné uskutečnění. Nakonec jsem odjel až do Johannesburgu v Jižní Africe na „visitu dinsieme“ Regionu Afrika – Madagaskar.

Přivezl jsem si mnoho velmi pěkných a radostných dojmů, i když v mnohém velmi odlišných. Zatím postačí říci, že musíme být vděční Pánu za to, jak nás má rád a jak velice nám žehná. Nikdo nemůže popřít, že – pokud jde o povolání – budoucnost kongregace leží v Asii a Africe. Naším úkolem je věrně inkulturovat charisma Dona Boska, které se projevuje jak v šíření díla, tak v počtu povolání, růstu salesiánské rodiny, kvalitě výchovně-pastoračního poslání, a především v naší svatosti.

V pokračování presentace jednotlivých regionů chci tentokrát hovořit o „Interamerice“. Cítím se s ní zvláštním způsobem spojen, jelikož tento region zahrnuje zemi, v níž se zrodilo mé povolání, a ve kterém mi v uplynulém šestiletí byla svěřena služba regionálního rádce. Žádný z regionů neznám tak dobře jako tento. Pamatuji si všechny domy i spolubratry. Posílám jim ten nejvřelejší pozdrav a s láskou vyjadřuji i moje největší přání: vidět je zcela oddané radostnému, velkodušnému a věrnému prožívání jejich salesiánského povolání. V tomto smyslu mi přicházejí na mysl slova proroka Izaiáše, který izraelskému národu ve vyhnanství připomíná jeho vyvolení a vyzývá ho k naprostému obrácení k Bohu na základě kontemplace pevnosti jeho počátků: „hledejte Pána…“ (Iz 51,1). Za pomocí několika výmluvných obrazů prorok naléhavě vyzývá k obnovení důvěry v Boha a věrnému napodobování těch, kteří nás zrodili ve víře a v Duchu: „… pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni“ (Iz 51,1). Jedná se o velice hezký, inspirativní a povzbudivý text. Těmito slovy shrnuji to, co by Don Bosko od salesiánů tohoto regionu žádal.



1 ÚVOD

▲back to top

Na téměř všech 18 států Regionu Interamerika lze aplikovat okolnosti, které podle dona Cerii napomohly k usazení salesiánů v Americe:

Ve svých misijních snech Don Bosco viděl salesiány pracovat po celé Jižní Americe. Za svého života je však nemohl poslat všude. Vyslal je nejprve do Argentiny, Uruguaje a Brazílie; v posledních letech mu pak přicházely žádosti z pěti dalších republik, které se objevovaly v jeho snech. Dvě z nich dostaly salesiány ještě za jeho života, o další tři se pak postaral jeho nástupce. Jedná se o pět republik, které se bez přerušení rozkládají od Antilského moře až k Tichému oceánu, od Sucre k Santiagu: Venezuela, Kolumbie, Ecuador, Peru a Chile. Zprávy o tomto zájmu salesiánů o Latinskou Ameriku se dostaly prostřednictvím vlád jednotlivých států až ke Lvu XIII. Učinily na něj takový dojem, že se od tohoto okamžiku začal zabývat významem a účinností salesiánské kongregace.

(…) V roce 1888 bylo v Jižní Americe již 304 000 italských emigrantů a jejich počet se měl brzy ještě zvýšit. Byly to doby, ve kterých se matka vlast pramálo nebo vůbec starala o své děti, které musely za živobytím odcházet do cizích krajů. Nalézt zde kněze, kteří by je chápali a pomáhali jim, bylo tedy pro ně velikým dobrodiním. Jak je známo, péče o emigranty byla v misijním programu Dona Boska již od počátku.“1

Pravděpodobně bychom mohli uvést ještě další důvody: vliv životopisu Dona Boska, který ještě za jeho života napsal Carlo D’Espiney; četba španělského vydání Bollettino Salesiano; věhlas Dona Boska, který v amerických zemích šířili biskupové vracející se z návštěv Říma, seminaristé studující v římských kolejích, především Collegio Pio Latinoamericano, a diplomaté, kteří Dona Boska a jeho dílo poznali v Římě a od svých vlád dostávali pozvání k zakládání salesiánských děl ve svých amerických zemích.



2 1. STRUKTURA A DĚJINY REGIONU

▲back to top

Díky velké zeměpisné, politické a sociální pestrosti jednotlivých zemí je Region Interamerika rozdělen do tří zón. Toto dělení je užitečné i pro presentaci dějin a rozvoje kongregace na tomto kontinentu.

2.1 Andská zóna zahrnuje Ecuador, Kolumbii, Peru a Bolívii.

▲back to top

2.2 Ecuador

▲back to top

Do Quita salesiáni přišli 28. 1. 1888, v období hlubokých změn jak na ekonomickém, tak politickém, sociálním i náboženském poli. Tato expedice byla poslední, kterou osobně vyslal Don Bosco.

Po dvou a půl měsících neustálých problémů byly otevřeny „Talleres Salesianos del Sagrado Corazón“ (učňovské a řemeslné dílny) ve starém „Protectorado Católico“. Ředitelem nového díla byl jmenován vedoucí výpravy don Luigi Calcagno. Dílo se brzy ukázalo vynikajícím výchovným a pedagogickým podnikem. Vybudovala se elektrárna, aby se do hlavního ecuadorského města mohla zavést elektřina, navázaly kontakty s Italskou meteorologickou společností, aby se v Quitu mohla zřídit nová observatoř, zkoumaly se nové suroviny pro kožedělný průmysl. Všechno s vynikajícími výsledky.

Salesiánské dílo v Quitu se pomalu rozšiřovalo. Salesiáni se nejprve starali a mladé učně z učňovského střediska, poté i o vězně ve vězení „Panóptico“. Začali organizovat salesiánské spolupracovníky a založením Dělnického katolického kroužku 15. dubna 1894 se začali věnovat i dělnické třídě. Salesiánské domy v Ecuadoru byly nejprve vizatorií, ale již v roce 1893 zde byla zřízena provincie, třebaže kanonický dekret byl publikován teprve 20. ledna 1902.

Pro obrovský přínos salesiánů v Quitu chtěla ecuadorská vláda jejich působení rozšířit i do dalších provincií státu. 8. srpna 1888 tedy vydala dekret, kterým povolila založení dalších dvou domů v Riobamba a Cuenca. V roce 1891 byl v Riobamba založen institut „Santo Tomás Apóstol“, o dva roky později učňovská a řemeslná škola v Cuenca. Následovaly další domy v Tola, Quitu a noviciát v Sangolquí, vesničce v blízkosti hlavního města. Jako misionáři salesiáni neváhali pronikat na ecuadorský východ, do amazonské oblasti: východiskem těch, kteří dorazili do vikariátu Méndez a Gualaquiza se stal Sígsig. 17. srpna 1903 byl položen základní kámen chrámu Panny Marie Pomocnice v Gualaquiza.

Během liberální, tendenčně antiklerikální revoluce salesiánské dílo velice trpělo. Teprve v roce 1903, kdy odeznělo nejtěžší a nejnásilnější období, bylo možno pokračovat v přerušené práci. Do země se začali vracet spolubratři, kteří museli odejít, a znovu se otevřely domy v Quito, Riobamba a Cuenca, o rok později byl v Guayaquil založen institut „Domingo Sanitstevan“, který se stal prvním salesiánským výchovným a pastoračním střediskem na pobřeží. Během revolučního období se mohla provincie opřít o tři vynikající představené: prvního provinciála, dona Luigiho Calcagna, který byl ze země vyhoštěn v roce 1896; druhého provinciála, dona Antonia Fusariniho, který zůstane nerozlučně spojen s dějinami salesiánského díla v Riobamba; a zejména třetího provinciála, Mons. Domenica Comina, který salesiánské domy spravoval po dvě období (1909-1912 a 1916-1921) a v říjnu 1920 byl vysvěcen na biskupa a ustanoven apoštolským vikářem pro Méndez a Gualaquiza.

Po skončení první světové války a oslabení liberálního režimu v zemi započalo nové dějinné období. Kongregaci se podařilo zejména od 30. let konsolidovat. S rozhodností se zaměřila na mládež ve „Sierra“ (náhorní plošina And) a na „Costa“ (pobřežní nížina) a na sociální práci a evangelizaci v amazonských misiích. Na základě velké poptávky mládežnických lidových vrstev se podstatně konsolidovala výchovná práce ve městech. Kongregace zde přednostně zaměřila svou pozornost. Bylo rovněž možno organizovat nové misijní výpravy, které konečně umožnily započít s vytouženým dílem evangelizace mezi obyvateli Shuar. Díky smlouvě s vládou se dokonce podařilo dosáhnout oficiálního uznání salesiánské ochrany území. Důležitou ekonomickou pomocí pro amazonské salesiánské výchovné instituce byla rovněž oficiální finanční podpora.

Druhá světová válka (1939-1945) zabránila salesiánům komunikovat s centrem kongregace v Itálii, což zapříčinilo snížení příchodu nových sil. Salesiáni v Ecuadoru se museli zorganizovat samostatněji a otevřít formační domy pro mladé spolubratry. Po Druhém vatikánském koncilu a generálních kapitulách kongregace byla přijata nová rozhodnutí a provincie doznala hlubokých proměn. Velké změny na prvním místě zasáhly salesiánské misie: pastorační práce byla nyní přímo směřována k formaci domorodých kněží, a stejně tak v liturgii byla podporována snaha uvést náboženská slavení do harmonické symbiózy s původními kulturními hodnotami. Významný příklad v tomto směru představuje Federace středisek Shuar.

V roce 1961 byla provincie rozdělena do dvou, se sídly v Quitu a Cuenca. Rozdělení trvalo do 29. srpna 1973, tedy pouhých 12 let. Jeho přínosem mimo jiné byla definitivní konsolidace vikariátu Méndez a příliv nových sil. Koncem 70. a počátkem 80. let se pro práci otevřely nové obzory: andské misie v Zumbagua, Salinas a Cayambe a práce pro děti ulice v Quitu a Guayaquil. V 90. letech vznikla Salesiánská polytechnická universita se sídly v Cuenca, Quitu a Guayaquil.



2.3 Kolumbie: Provincie Bogota a Medellín

▲back to top

Přítomnost salesiánů v Kolumbii je plodem snu Dona Boska, který v noci před svátkem svaté Růženy z Limy v roce 1883 spatřil mapu, na které byla „zvětšeně zdůrazněna diecéze Cartagena. To bylo výchozím bodem.“2 Don Bosco, který byl již v Kolumbii znám jako divotvůrce, nelenil a snažil se, aby byl objeven i jako velký vychovatel mládeže. A tak prostřednictvím zástupce u Svatého stolce, generála Joaquína F. Véleze, kolumbijská vláda pozvala salesiány do Kolumbie s cílem náboženské, naučné a řemeslné výchovy mládeže.

První salesiáni, vyslaní donem Ruou 31. ledna 1890, se vylodili na kolumbijskou půdu v Barranquilla, pod vedením dona Evasia Rabagliatiho. Několik dní nato dorazili do Bogoty a 1. září zde otevřeli první technicko-výchovnou školu v zemi, Salesiánské učiliště León XIII de Artes y Oficiós. Ta se potom stala výchozím bodem pro šíření kultury v Kolumbii.

Salesiáni se postupně začali rozrůstat. Již v roce 1896 byla zřízena provincie pod patronátem sv. Petra Clavera. V roce 1905 vzniká první větev plodného stromu salesiánské rodiny, Institut Dcer Nejsvětějších Srdcí Ježíšova a Mariina, založený v Agua de Dios donem Luigim Variarou, který byl pokračovatelem heroické práce dona Michele Unii ve prospěch malomocných.

V roce 1957 vzniká nová provincie Medellín s 31 domy.

Salesiánská kongregace v Kolumbii měla několik děl, odvolávajících se na salesiánské charisma, jako např. dům pro malomocné v Agua de Dios nebo dílo v Ariari, které je doposud výzvou pro církev v jednom z nejvíce násilím sužovaných regionů země. Díky práci salesiánů za posledních čtyřicet let se vikariát stal diecézí, která má k dispozici skupinu místních kněží. Salesiáni se z tohoto důvodu odsud postupně stáhli a přenechali farnosti diecéznímu kléru. Přesto zde zůstává několik míst, která vyžadují apoštolskou velkorysost synů Dona Boska.

Salesiáni v Bogotě (COB) již před mnoha lety otevřeli velice význačná díla pro děti z ulice, známé jako „gamines“, pro mladé lidi ve velkém ohrožení díky panujícímu násilí (Tribú, San Vincente del Caguán), nebo pro emigranty natěsnané v periferních čtvrtích (Ciudad Bolívar); pro mladé lidi, kteří by díky bídě svých rodin vůbec neměli přístup ke kvalitnímu vzdělání (v „colegios concesionados“). Zvláštní pozornost zasluhuje hnutí ve prospěch dětí z ulice, přítomné dnes v mnoha provinciích ve světě, které se zrodilo v Bogotě z podnětu dona Saveria De Nicolò. Ten si dokázal tento tragický společenský jev uvědomit a vynalézt jeho účinné a příkladné výchovné řešení.

Rovněž salesiáni v Medellín (COM) dokázali založit sociální díla s přednostním zaměřením pro nejchudší mládež. Chtěl bych zde připomenout zejména „Ciudad Don Bosco“, ale také péči o mladé lidi v ohrožení v afro-kolumbijských čtvrtích Buenaventura a Condoto, „Centro de Capacitación Don Bosco“ v Cali, nabídku převýchovy mladých lidí poznamenaných ozbrojenými konflikty v „Hogar San Juan Bosco“ v Armenia, stejně jako získávání kvalifikace pro svět práce, kterou mnohé z těchto středisek nabízejí.

2.4 Peru

▲back to top

President Republiky Peru v roce 1886 navštívil Valdocco, setkal se zde s Donem Boskem a požádal ho o salesiány pro svoji vlast. Podobná žádost se Donu Boskovi dostala ze strany některých salesiánských spolupracovníků. Don Bosko je tedy požádal, aby se spojili s donem Giacomem Costamagnou, který měl navštívit Limu v roce 1888.

V roce 1890 přijíždí do peruánského hlavního města don Angelo Savio, aby zde pro vytoužený příchod salesiánů prozkoumal terén. Vstoupil v jednání s institucí nazvanou „Sociedad de Beneficiencia“, která měla v úmyslu založit ve městě institut pro dívky, vedený Dcerami Panny Marie Pomocnice, a učňovské a řemeslné středisko, svěřené salesiánům. Don Rua mezitím dostal dva dopisy, jeden od Mons. Macchiho, apoštolského delegáta v Peru, a druhý od kardinála Rampolly, který na vyslání synů Dona Boska do Peru naléhal ve jménu Svatého otce. Na základě těchto žádostí hlavní rada 6. června 1890 s několika úpravami schválila projekt, který předložila „Sociedad Benéfica“, třebaže s definitivní odpovědí dona Ruy se muselo počkat až po schválení limského arcibiskupství; to došlo v květnu 1891.

Zakládající skupina salesiánů a Dcer Panny Marie Pomocnice vyrazila z Turína 16. srpna a do Limy přijela 27. září 1981. Salesiáni, dva kněží (don Antonio Richardi a don Carlo Pane) a jeden koadjutor (pan Giovanni Skopli), se na počátku věnovali pomoci Dcerám Panny Marie Pomocnice, které se svým dílem započaly 15. října. Salesiáni sami pak otevřeli oratoř 8. prosince 1891. Přibližně o rok později otevřeli internát. Salesiáni začali v Limě ve čtvrti Rimac oratoří a řemeslnými dílnami, brzo se však dílo rozšířilo na jih země do Arequipa (1896), pak do další limské čtvrti Brena (1897) a téměř současně do přístavu Callao nedaleko Limy.

Když tento takto rychlý rozvoj viděl don Rua, zřídil provincii Sv. Gabriela Archanděla se sídlem v Santiago del Chile, která zahrnovala domy v Chile i Peru. Provincie se však takto nedala skutečně řídit, a proto byla v roce 1902 založena provincie Svaté Růženy pro Peru a Bolivii, se sídlem v Limě-Brena.

Důležitým krokem k tomu, aby provincie Peru dostala úplnější salesiánskou podobu, bylo uzavření domů v Puno a Yucay s následným otevřením misií ve „Valle Sagrado de los Incas“, kde se začalo pracovat ve prospěch domorodé mládeže na peruánské náhorní rovině; cíle byly stejné jako ve střediscích, zakládaných od 70. let: připravit mladé lidi k tomu, aby si mohli najít práci, a budovat domovy pro přijímání mladých „Don Bosco“. K vytváření úplnější podoby přítomnosti salesiánů v Peru rovněž přispělo založení „Bosconie“ v Piura, oratoře v Rimac, posílení SHM, a otevření misie v San Lorenzo (2000) v peruánské Amazonii.

2.5 Bolívie

▲back to top

Don Giacomo Costamagna navštívil Bolívii v roce 1889 a nadchl tamější autority natolik, že požádaly o založení salesiánského díla v jejich zemi. Než však don Rua roce 1895 podepsal v Turíně smlouvu o otevření dvou učňovských internátů a středisek, uběhlo několik let. Don Costamgna, v té době již jako biskup, jel do Sucre a La Paz, aby v obou městech otevřel „Střediska Dona Boska“. Jednalo se o internáty se zařízením pro výchovu učňů a studentů a nedělní oratoří; v Sucre byl mimoto také kostel. Oba domy doznaly již od prvních let obrovského rozvoje a salesiáni si získali sympatie místních obyvatel. Domy byly začleněny do peruánské provincie, a tak vzdálenost od provinciálního domu znemožnila opakované pokusy o založení dalších děl v Bolívii. Teprve v roce 1943 byla zřízena zemědělská škola v Chulumani a dva diecézní semináře – „San Jerónimo“ v La Paz a „San Luis“ v Cochabamba. V roce 1955 salesiáni diecézní semináře opustili a otevřeli vlastní aspirantát v Calacoto pro místní povolání. Následujícího roku byla založena zemědělská škola Fátima v Cochabamba. V roce 1960 byla otevřena zemědělská škola Muyurina v Montero (Santa Cruz); v roce 1963 „Středisko Dona Boska“ v Cochabamba.

Díky nízkému počtu děl i spolubratří se v Bolívii dlouho nemohla zřídit provincie. Došlo k tomu teprve 9. ledna 1963. Provincie dostala jméno „Nostra Signora di Copacabana“ a prvním provinciálem se stal don Pietro Garnero. Ten byl po roce a půl jmenován provinciálem v brazilském Sao Paolo a musel bohužel provincii opustit. Jeho nástupcem se stal don José Gottardi, ale ani on nemohl díla konsolidovat, jelikož se po roce a půl stal provinciálem v Uruguaji. Určitou stabilitu bolivijská provincie nalezla teprve pod vedením Argentince dona Jorgeho Tasanovy, který mohl naštěstí funkci vykonávat po celé šestiletí. Za působení jeho nástupce dona Donalda Vallina, pocházejícího z mexické Guadalajary, se započalo se zakládáním nových děl: misie v Kami a Independencia na náhorní rovině, a „Sagrado Corazón“ a „San Carlos“ na východě.

Po šestiletí dona Vallina začíná mít provincie provinciály z vlastních komunit. Prvním byl don Tito Solari, který do Bolívie přišel díky partnerství provincie s provincií benátskou. Po skončení mandátu byl don Solari vysvěcen za pomocného biskupa Santa Cruz a o několik let později se stal arcibiskupem v Cochabamba. Během šestiletí dona Carla Longa, dona Josého Ramóna Iriarta a dona Miguela Angela Herrera provincie začala nabývat jak na domech tak na spolubratřích. Od ledna 2005 provincii vede don Juan Pablo Zabala Torres, první provinciál bolivijského původu.



2.6 Středoamerická oblast

▲back to top

Zahrnuje Mexiko, Venezuelu, Střední Ameriku, Antily a Haiti.

2.7 Mexiko: provincie Mexiko-Mexico a Guadalajara (MEM – MEG)

▲back to top

První salesiáni přišli do Mexika 2. prosince 1892. Výprava se skládala ze tří kněží - vedoucího dona Angela Piccona, dona Rafaele Piperniho a dona Simone Visintainera, koadjutora Pietra Tagliaferra, a klerika Agostina Osella.

Byli povoláni díky salesiánskému spolupracovníkovi donu Angelu Lascuráinovi, který se od roku 1890 staral o malou kolej ve městě Mexico. Krátký čas poté, roku 1893 se salesiáni usadili v okrajové čtvrti „Santa Julia“, kde vybudovali veliké středisko s internátem pro učně a studenty. V roce 1894 don Piperni přesídlil do města Puebla a založil zde druhé salesiánské dílo. Třetí bylo založeno v roce 1901 ve městě Morelia a čtvrté roku 1905 v Guadalajara. Od roku 1905 tyto čtyři domy tvořily provincii „Nostra Signora di Gadalupe“. V prvních padesáti letech se však provincie dále rozvíjet nemohla. Důvodem byla jednak revoluce (1910-1920), a poté pronásledování (1926-1929) a období antiklerikálních zákonů (1930-1940). V roce 1937 v celé republice zůstalo pouze 13 salesiánů. Teprve od roku 1941 se dílo mohlo s neočekávanou vitalitou znovu rozvíjet, a za pouhých 22 let (1941-1963) se dospělo ke 25 domům se 400 salesiány.

Tento zázračný růst přivodil v roce 1963 rozdělení na dvě provincie: jižní se sídlem v Mexiko City, provincie „Nostra Signora di Guadalupe“ (MEM); severní se sídlem v Guadalajara, provincie „Cristo Re e Maria Ausiliatrice“ (MEG).

Přítomnost salesiánů provincie Mexiko-México (MEM) má zvláštní význam pro misijní práci na jihu země (Oaxaca), kde se pracuje s Mixes, Chinantecos a několika komunitami Zapoteca. První salesiáni do této oblasti přišli roku 1962, a v roce 1966 zde byla zřízena Prelatura Mixepolitana. Započal tak proces inkulturace evangelia a budování církve s domorodou tváří v intencích Druhého vatikánského koncilu a magisteria církve. Třebaže je území pod jurisdikcí MEM, misijní práce byla svěřena oběma provinciím. Provincie Guadalajara má zároveň na prelatuře vlastní, pod její pravomoc přímo spadající komunitu (San Antonio de Las Palmas).

V roce 1979 provincie MEM založila oratoř v San Cristóbal de Las Casas (Chiapas) a zároveň se v oblasti stará o několik domorodých komunit. V 90. letech započal projekt oratoří v Korida.

Provincie Gudalajara (MEG) se již od svého založení ukázala velice citlivou co do formace mladých spolubratří. Připravovala k tomu personál a stavěla vlastní domy.

V polovině 80.let se začíná uskutečňovat touha mnohých salesiánů po otevření oratoří v oblasti hranice se Spojenými státy, aby se tak mohli věnovat ohrožené mládeži přicházející z vnitrozemí a celé Latinské Ameriky. Vznikla tak díla v Tijuana, Necicali, Los Mochis, Ciudad Juárez, Nogales, a v nedávné době v Chihuahua, Acuňa a Laredo.

Již po mnoho let mexické provincie postupně rostou co do identity a vědomí sounáležitosti, a to za pomocí nejrůznějších iniciativ: shromáždění provinciální komunity (ACI), týdnů stálé formace, provinciálních vánoc, provinciálních exercicií. V obou provinciích jsou díla pro rizikovou mládež, jako např. Dům Nazaret (MEM) a Město chlapců (MEG).

2.8 Venezuela

▲back to top

V únoru 1894 venezuelská vláda vyslala apoštolského delegáta pro Venezuelu, Mons. Giulia Tontiho, k donu Ruovi se žádostí o založení nějakého salesiánského díla v Caracasu a Valencii. Před tím již o zaslání salesiánů do Venezuely žádali Dona Boska Mons. Uzcátegui, P. Arteaga a venezuelští salesiánští spolupracovníci.

Prvních sedm salesiánů do Venezuely přijelo 29. listopadu 1894. Kvůli problémům s vládou počátek díla v Caracasu nebyl snadný. Salesiáni pod vedením don Enrica Rivy založili malý dům, který časem vyrostl ve velkou Kolej sv. Františka Saleského v Sarriá. Vedle ní pak postupně vznikly bezplatné školy Dona Boska. Počátkem roku 1900 se započalo s budováním kostela ke cti Panny Marie Pomocnice. Ve Valencii bylo v roce 1894 otevřeno „Colegio Don Bosco“, pod vedením dona Bergerettiho. V roce 1902 byl založen dům San Rafael (ve státě Zulia), který se pak na pokyn dona Albery přestěhoval do Maracaibo. V roce 1914 se zrodilo salesiánské dílo v Tárána (ve státě Táchira), kde bylo vybudováno „Colegio San José“ a kaple ke cti Panny Marie Pomocnice. Tři etapy formace byly od roku 1927 organizovány v La Vega; noviciát byl v roce 1938 přemístěn do Los Teques.

Přítomnost salesiánů v dnešním státě Amazonie se datuje od roku 1933, kdy provincie obdržela apoštolskou prefekturu Puerto Ayacucho. Největšího růstu co do děl i personálu doznala v padesátých a šedesátých letech. Byly založeny domy v Mérida, Coro, Judibana, Puerto La Cruz, Los Teques. Zbudovaly se velké struktury pro výchovná díla. Rozvinula se apoštolská prefektura Puerto Ayacucho s novými domy na horním Orinoku: Isla del Ratón, Manapiare, La Esmeralda. V roce 1953 se prefektura stává vikariátem. FMA, které do Venezuely přišly v roce 1927, se zapojily do misijní činnosti vikariátu od roku 1940 a v současné době zde mají šest komunit. Církev zejména díky salesiánské kongregaci a Dcerám Panny Marie Pomocnice velkou měrou přispěla k založení státu Amazonie zakládáním školních středisek a evangelizačních děl mezi různými etniky, která po vyhnání jezuitů zůstala od XVIII. století opuštěná. V padesátých letech začali salesiáni s evangelizační prací mezi Yanomamy.

Směřování zvláštní generální kapituly v roce 1972 v konfiguraci provincie a její pastorační službě přineslo podstatné změny. Otevřela se nová díla v lidových prostředích: komunita „Primero de Noviembre“ v Petare a farnost „San Félix“ ve státě Bolívar. Většina škol se orientovala na službu chlapcům lidových vrstev, přičemž mohla využívat podporu ze strany AVEC (Venezuelské sdružení pro katolickou výchovu). Všichni spolubratři v počáteční formaci jsou od tohoto období z Venezuely a provincie byla tímto způsobem velice posílena.

Pro formaci mladých spolubratrů byl v roce 1976 založen institut ISSFE (Vyšší salesiánský institut pro filosofii a výchovu), afilován k Salesiánské papežské universitě v Římě. V roce 1991 se započalo s budováním „Univerzitního salesiánského institutu otce Ojedy“, který byl v 7. února 1996 schválen Národní univerzitní radou.

V roce 1994 se slavilo stoleté výročí přítomnosti salesiánů ve Venezuele. Při této příležitosti vznikly dva projekty jako odpověď na nové výzvy a situace pro službu nejpotřebnější mládeži: projekt „Red de Casas Don Bosco“ pro práci s ohroženou mládeží, který má již dnes sedm domů, a „Asociación para la Capacitación Juventud y Trabajo“, projekt, který nabízí kvalifikaci nevzdělaným mladým i dospělým lidem v 60 centrech po celé zemi a na kterém se podílejí i jiné řeholní kongregace.

2.9 Střední Amerika

▲back to top

Provincii tvoří šest zemí: Guatemala, El Salvador, Honduras, Nicaragua, Kostarika a Panama.

První salesiáni připluli do přístavu La Libertad (El Salvador) 12. prosince 1897. Don Rua je zde vyslal na žádost presidenta republiky, generála Rafaela Gutiérreze. Žádost se zakládala na výslovném přání Lva XIII. Tuto první salesiánskou výpravu do Střední Ameriky tvořil don Luigi Calcagno (představený), don Giuseppe Misiemi, don Giuseppe Menichinelli, koadjutoři Stefano Tosini a Basilio Rocca, a mladí klerici Pietro Martin, Costantino Kopsik a Luigi Salmón.

Salesiáni se nejprve ujali státní zemědělské školy „Finca Modelo“ v hlavní městě San Salvador, která měla 120 ubytovaných studentů. Působili zde dva roky, pak byli z politických důvodů vyhnáni. Začali se tedy věnovat instituci pro asi 20 sirotků v blízkém městě Santa Tecla.

4. ledna 1903 do San Salvadoru dorazila čtvrtá misijní salesiánská výprava. Ve stejném roce byla zřízena středoamerická provincie Nejsvětějšího Spasitele, zahrnující pět republik Střední Ameriky a území Panamy, která v témže roce získala nezávislost na Kolumbii. Ze Santa Tecla postupně odcházely skupiny spolubratří a zakládali salesiánské domy a díla v Hondurasu (Comayagua, 1905), Kostarice (sirotčinec v Cartago, 1907), Panamě (1907), Nicaragui (1912) a Guatemale (1929). V republice El Salvador salesiáni v roce 1903 otevřeli „Colegio San José“ ve městě Santa Ana, v roce 1904 „Colegio Don Bosco“ v Avenida Peralta v San Salvadoru. 29. května 1912 do El Salvadoru přijel na návštěvu jako apoštolský delegát první salesiánský biskup a budoucí kardinál, Mons. Giovanni Cagliero.

Provincii tvoří šest zemí (Guatemala, El Salvador, Honduras, Nicaragua, Kostarika a Panama), a proto je zde situace velmi složitá. Hranice znesnadňují pohyb osob i hmotných prostředků; značná společensko-politická rozdělení působí rozdíly v kulturní úrovni a posiluje nacionalismus; šest vzdělávacích systémů, šest zákoníků práce, šest měnových systémů, šestery hranice, šest biskupských konferencí. Provincie má 24 komunit: 6 v Guatemale, 7 v Salvadoru, 2 v Hondurasu, 3 v Nicaragui, 4 v Kostarice a 2 v Panamě. Jejich aktivity se týkají jak formačních domů (včetně regionálního střediska pro koadjutory), tak misií, vysokoškolských středisek, technických institutů, farností, oratoří, středisek mládeže a dvou univerzit.

2.10 Antily

▲back to top

Po prvním nezdařeném pokusu v Curaçao a na Jamaice se salesiáni usídlili na Kubě, přičemž zpočátku spadali pod španělskou tarragonskou provincii. V roce 1924 přešli pod provincii mexickou a o tři roky později, v důsledku náboženského pronásledování v Mexiku, se provinciál přesídlil do Havany. Ke kanonickému zřízení provincie Antily došlo 15. září 1953, za hlavního představeného dona Renata Ziggiottiho. Patronem provincie se stal Don Bosco, jejím sídlem byla La Víbora (Havana, Kuba). Po Castrově revoluci bylo sídlo provincie přemístěno do „Colegio Don Bosco“ v Dominikánské republice, a zůstalo zde až do roku 1993, kdy mohla provincie znovu mít vlastní sídlo.

2.11 Kuba

▲back to top

První salesiáni, vedeni blahoslaveným donem Josém Calasanzem, dorazili do Camagüey 4. dubna 1917, aby se zde ujali farnosti „Nostra Signora della Carità“. Prvním salesiánem na Kubě však byl Mons. Felice Guerra, který byl o dva roky dříve nejprve jmenován apoštolským administrátorem Santiaga de Cuba a posléze jeho biskupem.

Po založení domu v Camagüey následovaly domy v Havaně („Institución Inclán“) a Santiagu de Cuba (1921). V roce 1921 byl zřízen formační dům pro aspiranty a novice v Guanabacoa. V roce 1931 byl zakoupen kostel bývalého kláštera karmelitánek v Havaně, a hned byl přeměněn ve chrám Panny Marie Pomocnice. V roce 1936 byl založen dům v Guines. V roce 1939 byl dokončen projekt velkého učňovského a řemeslného střediska v Camagüey. V roce 1943 byl posvěcen základní kámen kostela sv. Jana Boska v La Vínka; kostel byl dostavěn v roce 1947, kdy zde zároveň bylo přemístěno sídlo provincie. V roce 1943 byl zřízen noviciát v Matanzas. V roce 1955 začali salesiáni působit v Arroyo Naranjo (Havana); v roce 1956 byla otevřena technická škola v Santa Clara.

Po vítězství Castrovy revoluce v roce 1961 byly všechny salesiánské školy znárodněny. Spolubratři museli buď emigrovat nebo žít uprostřed velkých těžkostí pouze ve farních prostředích a kostelech. V některých dílech zůstal pouze jediný salesián; farnost v Camagüey se musela opustit, přičemž se do ní bylo možno vrátit teprve v roce 1988. V posledních letech se díky příchodu nových salesiánů naše dílo konsolidovalo ve farních prostředích, s velikou nadějí do budoucna, spočívající v růstu místních povolání.

Povzbuzením pro práci salesiánů na Kubě je rovněž skutečnost, že mezi velké postavy, které zde pracovaly, patří rovněž spolubratr maďarského původu don József Vándor, neobyčejný misionář, který je momentálně v procesu blahořečení.

2.12 Dominikánská republika

▲back to top

Příchod salesiánů do Santo Domingo je spojen s postavou dona Riccarda Pittiniho, kterého zde jako provinciála Spojených států v roce 1933 vyslal don Pietro Riccaldone, aby prozkoumal podmínky pro založení učňovské a řemeslné školy. Díky pozitivní relaci, kterou hlavnímu představnému podal, se zde přítomnost salesiánů stala skutečností 26. srpna 1935. Salesiáni se začali starat o chudé chlapce ve městě. Don Pittini byl Svatým stolcem jmenován arcibiskupem Santa Dominga, přičemž diecéze tehdy zahrnovala celé území Dominikánské republiky.

Jako arcibiskup Mons. Pittini v roce 1938 zřídil v Santo Domingo farnost sv. Jana Boska, díky čemuž vzápětí vznikly salesiánské domy “Cristo Rey” a “Sagrado Corazón de Jesús” (Villa Juana). Ve stejném roce salesiáni přijali zemědělskou kolonii v Moca, kterou kongregaci postoupila vláda. O několik let později salesiáni v Moca dostali farnost „Sagrado Corazón de Jesús“, která byla transformována v národní svatyni dona Antonia Flores. V roce 1947 byl otevřen aspirantát v Jarabacoa, Oratoř Panny Marie Pomocnice byla v Santo Domingo otevřena v roce 1944. V roce 1952 Mons. Pittini zřídil novou farnost „María Auxiliadora“. V roce 1955 v Santo Domingo vznikla „Hogar Escuela Domingo Savio“.

V roce 1956 bylo přemístěno „Colegio de Artes y Oficiós“, do té doby fungující vedle „Don Bosco“, a na jeho místě zřízena škola. Z Colegia je dnes „Instituto Técnico Profesional Salesiano” (ITESA). V roce 1960 začalo salesiánské dílo v Mao. V roce 1968 vznikla salesiánská komunita „Corazón de Jesús“. V roce 1974 je založena salesiánská komunita v La Vega, spolu s farností „Domingo Savio“. V roce 1978 salesiáni začínají pracovat ve městě Barahona. Salesiánský filosofický studentát, který byl z Aibonito (Portoriko) přemístěn nejprve do Havany (Kuba) a potom do Villa Mella, byl v roce 1982 provizorně přesunut do Casa della Calle Galván. V roce 1984 byl zřízen noviciát „Sagrado Corazón de Jesús“ v Jarabacoa, stejně jako salesiánská komunita „Christo Rey“. V roce 1987 se salesiáni ujali Polytechnického institutu v Santiago de los Caballeros (IPISA).

V devadesátých letech provincie Antily započala v Dominikánské republice s velkým dílem pro chlapce z ulice, které se dále rozšířilo a konsolidovalo.

2.13 Portoriko

▲back to top

Žádost o salesiány do Portorika přišla již v roce 1933. Teprve v roce 1947 však don Pietro Savani mohl přijmout farnost „San Juan Bosco“ v Santurce. Z tohoto místa se pak začal starat o oratoř v dnešní oblasti Cantera. Již roku 1949 zde byla zbudována malá kaple, která se později stala farností a chrámem Panny Marie Pomocnice. Později byl otevřen internát pro místní chlapce bez finančních prostředků.

V Portoriku je nyní šest domů: farnost s oratoří a střediskem mládeže v Aguadilla (1996); farnost „Svatého Františka Saleského“ s oratoří a střediskem mládeže v Catańo (1968); farnost „San Juan Bautista“ a středisko mládeže v Orocovis (1978), farnost „San Juan Bosco“ se školou a sociálním dílem Palmera, San Juan, Calle Lutz (1947), farnost „María Auxililadora“ a „Colegio y Oratorio Juvenil San Juan Bosco“ v San Juan, Cantera (1952).

2.14 Haiti

▲back to top

Dějiny přítomnosti salesiánů na Haiti jsou od počátku spojeny s jednou institucí v Port-au-Prince, “Ecole Nationale des Arts et Métiers”, více známou pod obecným označením „Saint Jean Bosco“. Když prezident Vincent viděl salesiánské dílo v sousední zemi, požádal v říjnu 1934 arcibiskupa ze Santo Domingo Mons. Pittiniho, aby podobné dílo, jaké salesiáni řídili v dominikánském hlavním městě, založili také v Port-au-Prince. Hlavní představený následujícího roku do Port-au-Prince vyslal zvláštního vizitátora, dona Antonia Candelu, který spolu s Mons. Pittinim a haitskou vládou sepsali základní smlouvy pro založení nového díla. K zasazení salesiánského charismatu na Haiti hlavní představený delegoval Francouze bretaňského původu a lyonského ex-provinciála, dona Marie Gilberta. Spolu s italským koadjutorem Adrianem Massou se zde vylodili 27. května 1936. Komunitu poté přišli doplnit další spolubratři.

Dílny, vedené dynamickými a kompetentními mladými italskými salesiánskými učiteli, daly škole takový impuls, že se postupně stala nejlepší učňovskou školou v zemi. Personální posily z Belgie napomohly k tomu, že se začalo pečovat o místní povolání. Prvním haitským salesiánem se stal v roce 1946 don Serges Lamaute. První haitský koadjutor Hubert Sanon skládal první sliby na Kubě o rok později. V roce 1948 byla vyslána skupina pěti mladých do Francie, aby zde absolvovala noviciát a filosofická studia.

Teprve v roce 1951 salesiáni otevřeli dům v Petionville, a v roce 1955 „Fondation Vincent“ v Cap-Haďtien, první farnost svatého Jana Boska na haitské půdě.

Haiti zpočátku spadalo pod salesiánskou provincii Mexiko-Antily se sídlem v Havaně, později byla spolu Kubou, Dominikánskou republikou a Portorikem součástí provincie Antily se sídlem v Santo Domingo. Od roku 1992 je Haiti vizitatorií se sídlem v Port-au-Prince. V současné době je zde deset domů; formační domy jsou tři: přednoviciát, noviciát, postnoviciát.

Díky svědectví prvních salesiánů je zde dílo dobře usazeno. Domy jsou velmi významné a umístěné ve velice chudých a potřebných prostředích. Don Bosco a jeho charisma dnes patří Haiti.

2.15 Severoamerická oblast

▲back to top

Zahrnuje provincie Spojených Států (SUE-SUO) a Kanadu.

2.16 Spojené Státy: Provincie San Francisco a New Rochelle (SUO-SUE)

▲back to top

2.17 Spojené Státy Západ (SUO)

▲back to top

První salesiánská komunita se usadila 11. března 1897 v San Francisku na pozvání tehdejšího arcibiskupa Mons. Patricka W. Riordana, aby se starala o italské emigranty a jejich děti ve farnosti svatých Petra a Pavla. Salesiáni byli čtyři: don Raffaele Piperni, ředitel, don Valentino Cassini, koadujutor Nicola Imielinski a klerik Giuseppe Oreni. Malá skupina nebyla přijata příliš dobře. Díky dynamickému vedení dona Piperniho se však kostel svatých Petra a Pavla postupně stal velmi význačným „leaderem“ na North Beach. 18. dubna 1906 bylo město zničeno velkým zemětřesením a kostel se musel přestavět. Přestavba byla dokončena v roce 1924.

Vedle kostela se stejným způsobem proslavil „Salesian Boys and Girls Club“, založený v roce 1921. Díky sportovním, hudebním a dalším kulturním, společenským a náboženským aktivitám se brzy stal střediskem početných chlapců a dívek celé čtvrti. Po pěti a půl roce byla otevřena farní škola a „High School“. Po pouhých patnácti měsících od svého příchodu salesiáni viděli nutnost založení další farnosti pro Italy, pracující v jižní části města. V roce 1898 se tedy zrodil kostel „Corpus Christi“ pro službu italské komunitě. Později byla postavena škola a středisko mládeže.

V roce 1902 salesiáni vzali rovněž portugalskou farnost „San José“ v Oaklandu. Práce se jim dařila, a tak zde bylo nutno zbudovat další kostel, zasvěcený Panně Marii Pomocnici.

V roce 1902 byla ustavena provincie Spojené státy se sídlem v San Francisku. Prvním provinciálem se stal don Michele Borghino. Provincie měla zpočátku pouze pět domů: farnosti svatých Petra a Pavla a „Corpus Christi“ v San Francisu; farnost „San José“ v Oaklandu; farnosti Panny Marie Pomocnice a Proměnění Páně v New Yorku.

Sídlo provincie bylo v roce 1905 přemístěno do Troy, N.Y., pak v roce 1908 do Hawthorne, a nakonec v roce 1916 do New Rochelle. V důsledku tohoto střídání nebyl na Západě až do roku 1921, kdy salesiáni přijali kolej ve Watsonville v Kalifornii, založen žádný nový dům. V roce 1923 přišli do Los Angeles, kde začali pečovat o kostel svatého Petra. O rok později zde byla zřízena další farnost, zasvěcená Panně Marii Pomocnici. 28. května 1926 byla zřízena provincie San Francisco. Jejím patronem se stal apoštol sv. Ondřej.

V Richmondu jsou salesiáni od roku 1927. Koupili zde dům, který se stal studentátem pro budoucí salesiány. V roce 1960 se mladí salesiáni přesunuli do Watsonville a studijní centrum bylo otevřeno i pro studenty hrabství West Contra Coast.

Dílo v Bellflower započalo v roce 1938, kdy zde byla zbudována „St. John Bosco High School“. Roku 1954 byla postavena farnost sv. Dominika Savia a k ní potom i farní škola.

Na žádost kardinála Jamese F. McIntyreho a ve spolupráci s donem Felicem Penou bylo v roce 1952 otevřeno „Don Bosco Tech“ v Rosemeadu. Nyní je zde učňovské středisko a „Junior College“ s pětiletým programem, vedoucím k „Associate of Science Degree“.

Formační dům „San Giuseppe“ v Rosemead, založený roku 1958, sloužil pro formaci koadjutorů. V roce 1989 zde byl umístěn noviciát. Ve snaze odpovědět na měnící se znamení doby dům postupně rozšířil své služby a slouží rovněž k formaci mladých animátorů.

Ve východní části Los Angeles salesiáni od roku 1965 pečují o kostel Panny Marie z roku 1898, postavený pro tehdy zde usazené irské emigranty. Nyní slouží emigrantům mexickým. Jsou zde ještě další dvě významná díla: „Salesian Boys and Girls Club” (rozšíření salesiánské školy), a “Salesian Family Youth Centre”, založené v roce 1998. Na pozvání biskupa Josepha Druryho se spolubratři od roku 1978 rovněž starají o farnost San Luigi Re v Laredu.

Součástí této provincie je i „Don Bosco Hall“ v Berkeley, který se v roce 1984 z teologátu transformoval na středisko stálé formace se studijním programem a formujícími zkušenostmi v oblasti salesianity. Běžná doba trvání kurzu je jeden rok.

Jako součást misijního působení podporovaného „Projektem Afrika“ byla oběma provinciím Spojených států svěřena Sierra Leone. Mají zde farnost v Lungi („Holy Cross“) a technicko-zemědělské středisko v San Agustín, které v současné době spadají pod novou vizitatorii Západní Afrika.

2.18 Spojené Státy Východ (SUE)

▲back to top

Zatímco v San Francisku v roce 1897 salesiáni začínali, na východě Spojených států se je newyorský arcibiskup již dlouho snažil do své diecéze získat. Kardinál Joseph McCloskey o ně prostřednictvím svého pomocného biskupa Michaela Augustina Corrigana žádal Dona Boska dvakrát. Arcibiskupem New Yorku se po smrti kardinála v roce 1885 stal Mons. Corrigan. Ten se rozhodl do své diecéze pozvat všechny řeholní kongregace, aby se zde staraly o emigranty. Obrátil se na Dona Boska, ale teprve deset let po jeho smrti a mnoha dopisech donu Ruovi mohli salesiáni na jeho pozvání odpovědět pozitivně a v New Yorku se usadit.

28. listopadu 1898 konečně don Ernesto Coppo, don Marcellino Scagliola, koadjutor Faustino Squassoni a jeden neidentifikovaný laik dorazili. Jejich prvním domem byla budova na 12th East Street. Počátky byly obtížné a pomalé. Tito první salesiáni se však zdaleka nenechali znechutit a pokračovali ve své práci. Navštěvovali domy, pečovali o nemocné a organizovali misie.

Kolem roku 1920 již salesiáni pracovali v dalších farnostech pro italské emigranty: St. Michael v Patersonu (NJ), Holy Rosary v Port Chesteru (NY) a St. Anthony v Elizabeth (NJ). Jak na východě tak na západě země zpočátku veškerou svou pozornost věnovali péči o italské emigranty.

První škola byla založena v Troy (NY) v roce 1903. Byla určena pro studenty, kteří by mohli jevit zájem o kněžství. Další místo salesiáni nalezli v Hawthorne (NY), kde postavili nový dům, který se více podobal jiným dílům a měl dostatek prostoru. Škola dostala jméno „Columbus Institute“. Dosáhla takového úspěchu, že se po krátkém čase započalo s prvním ročníkem „High School“ s úmyslem přidat každý rok jeden nový kurz. V roce 1912 vrostl počet Italů a Poláků natolik, že se škola rozdělila na dvě části. V roce 1915 byla polská sekce přestěhována do Ramsey (NJ); zpočátku byla známá jako „Don Bosco Polish School“, dnes nese název „Don Bosco Prep“. Z vokacionálního hlediska je jednou z nejplodnějších kolejí kongregace, protože z jejích žáků vzešlo již více než 160 kněžských a řeholních povolání.

Columbus Institute“ byl ráno 11. prosince 1917 postižen velkou tragédií, kdy byla celá stavba zničena ohněm. V roce 1919 byl v New Rochelle (NY) zakoupen pozemek a postavena nová škola. Dokud se nestal provinciálem don Riccardo Pittini, nebylo kam umístit studenty filosofie a teologie. Ten zakoupil pozemek v hrabství Sussex (NJ) a zde uskutečnil svůj sen zbudovat v provincii formační dům. Budova byla otevřena 12. června 1931. „Newton“ – jak byl dům nazván – se na padesát let stal srdcem provincie.

Některé z prvních farností se mezitím znásobily. Farnost St. Michael v Patersonu dala vzniknout další farnosti St. Anthony. Farnost Holy Rosary v hrabství Westchester (NY) napomohla založení farnosti Corpus Christi. Byly přijaty další farnosti v Tampě (FL), Mahwahu (NJ), Birminghamu (AL) a také jedna na Bahamách.

Po opakovaných žádostech Mons. Neveho byl v roce 1928 otevřen nový salesiánský dům „Panny Marie Pomocnice“ v Tampě na Floridě. V roce 1925 rovněž začínala nová škola v Gosgen (NY).

Ve třicátých letech byl otevřen sirotčinec „Hope Heaven“ v arcidiecézi New Orleans. Vzorovými domy pro salesiány koadjutory se stala učňovská střediska v Patersonu a Bostonu. Znalost Dona Boska šířilo rovněž středisko mládeže v etnické zóně East Boston.

Mnohé se shora uvedených domů doposud fungují. Provincie však otevřela i další školy a střediska mládeže: „Archbishop Shaw High School” v Marrero (LA), farnost v Harlemu (NY), „Salesian Boys and Girls Club” v Columbusu (Ohio), mariánský chrám ve West Haverstraw (NJ).

Skupina mexických exalievů žijících v Chicagu požádala v roce 1997 provinciála o otevření salesiánského domu v jejich čtvrti. Hlavní představený don Juan E. Vecchi návrh přijal a 31. ledna 1998 byla přijata pastorační práce ve farnosti svatého Jana Boska. Zdejší chrám byl postaven a zasvěcen Donu Boskovi právě v roce jeho svatořečení 1934. Další dvě díla byla kongregaci svěřena v diecézi St. Petersburg (FL): „St. Petersburg Catholic High School“ a farnost Dobrého Pastýře v Tampě. Jako poslední bylo otevřeno dílo ve Washingtonu.

2.19 Kanada

▲back to top

Do Kanady salesiáni přišli ze Spojených států: ze San Franciska po tichomořském pobřeží, a z New Yorku po pobřeží atlantickém. Syny Dona Boska předcházela jeho sláva. Po svatořečení Dona Boska byly seminaristům předkládány dva vzory kněžské svatosti: farář za Arsu a Don Bosco. Turínský vychovatel Don Bosco byl především ve frankofonní Kanadě znám již za svého života díky francouzskému vydání Bollettino Salesiano, jehož první číslo vyšlo v roce 1881. Poznání Dona Boska ze strany francouzského kléru rovněž silně napomohl slavný životopis dona A. Auffraye. V září 1893 bylo v Kanadě již více než sto salesiánských spolupracovníků. Mnozí kanadští biskupové se při cestě do Říma zastavovali na Valdocco a žádali salesiány pro své diecéze.

Podobně jako ve Spojených státech, i torontský arcibiskup svěřil v roce 1924 salesiánům farnost sv. Anežky, aby zde pečovali o duchovní potřeby italských emigrantů. Bohužel, přestože zde salesiáni vytvořili vzorovou farnost pro celou diecézi, byla v roce 1934 část farností provincie New Rochelle vrácena příslušným diecézím zpět, jelikož údajně neodpovídaly duchu zakladatele. Tento osud – stejně bolestný jak pro diecézi, tak pro malou salesiánskou komunitu – postihl i farnost sv. Anežky.

Díky této epizodě lze za skutečný počátek salesiánského díla v Kanadě považovat otevření Institutu Dona Boska v Jacquet River (N.B.) v roce 1947. Prvním domem na západním pobřeží bylo založení „St. Mary School“ v Edmontonu v roce 1951. Následovalo převzetí farnosti Nejsvětějšího Srdce ve Vancouveru v roce 1953. Roku 1959 byl otevřen aspirantát v Bucheville blízko Montrealu, který byl po třech letech přesunut do Sherbrooke. Toto dílo bylo bohužel otevřeno v době, kdy začínalo období krize povolání.

Následně byly v důsledku hlubokých změn ve školském systému opuštěny dva domy na atlantickém pobřeží. V roce 1977 se salesiáni vrátili do Toronta a jejich práce byla natolik ceněna, že byli požádáni o převzetí farnosti. Cílem těchto dvou děl v Ontariu bylo získání povolání i v anglofonní oblasti.

Východní Kanada byla od roku 1961 delegací provincie New Rochelle. V roce 1988 se stala vizitatorií pod patronátem sv. Josefa. O dvanáct let později provincie San Francisco vizitatorii svěřila svá díla v Edmontonu a v roce 2002 i Surrey (B.C.). Kanadská vizitatorie se tak rozrostla „a mari usaque ad mare“. Je jasné, že salesiánská Kanada za svůj rozvoj hodně vděčí „mateřským inspektoriím“ New York a San Francisco.

Salesiánské dílo v Kanadě je dnes především farní. Je však potřeba říct, že přednostní pozornost ve farnostech mají mladí, a byly-li některé farnosti opuštěny, bylo to právě pro toto kritérium.



3 2. SPOLEČENSKO-KULTURNÍ SITUACE

▲back to top

Je zřejmé, že se v regionu setkáváme se dvěmi velice rozdílnými skutečnostmi: Spojené státy a Kanada na severu jsou nejbohatšími státy planety, kterým se podařilo významným způsobem rozdělit bohatství mezi obyvatele, třebaže nezastírají existenci velkých skupin chudých, a to zejména ve Spojených státech; latinskoamerické země na jihu s obrovskými společensko-ekonomickými rozdíly.

Latinská Amerika je kontinentem sice bohatým na přírodní zdroje, většina obyvatel je však chudá. 45% lidí žije pod hranicí chudoby. Domorodé menšiny (40 milionů, což představuje zhruba 11% obyvatel) se cítí vyloučeny ze sociálního rozvoje a musí bojovat za své uznání jako národů s vlastní autonomií, kulturou, jazykem a územím. Afroameričanů je mnohem více než domorodců (100 milionů), ale většinou se nacházejí v horších podmínkách. I oni zápasí o svou identitu a důstojnost. Právě tato nelidská bída je důvodem neustálého toku migrace do Spojených států a Evropy, zejména do Španělska a Itálie.

Jak již bylo mnohokrát řečeno latinskoamerickými biskupskými konferencemi (Medellín, Puebla, Santo Domingo), příčiny tohoto zbídačení je třeba hledat ve společensko-ekonomické struktuře, která není stejně spravedlivá ke všem občanům, v korupci a zahraničním dluhu. K tomu se přidává nelidská tvář globalizace, která bere státům možnost zasahovat a umožňuje, aby nad souhrnem faktorů regulujících život společnosti získala převahu ekonomika. Uskutečňování programů a podmínek vnucených Mezinárodním měnovým fondem kromě toho přispělo k prohloubení již dříve existujících mechanismů sociálního útlaku, k oslabování legitimity vlád a k zostřování konfliktních vztahů mezi velkými skupinami obyvatel v regionu.

Je pravda, že zde existuje makroekonomický růst, ale bohatství není rozdělováno spravedlivě. Naopak, soustřeďuje se v několika málo rukou na úkor ochuzování většiny. Cíle, na kterých se shodli prezidenti a ministerští předsedové celé Ameriky v Maiami ohledně snížení chudoby, analfabetismu a nemocí do roku 2015, se zdají být velmi vzdáleny.

S odvoláním na demokracii mají téměř všechny latinskoamerické země svobodně volené občanské vlády, ale v mnoha zemích regionu jsou obyvatelé s politiky nespokojeni právě kvůli pomalému ekonomickému růstu, prohlubování sociálních rozdílů a opotřebování právních systémů a sociálních služeb.

Kulturní složení regionu Interamerika je velice složité. Jsou zde různé kulturní „vlivy“: saský, který převládá především v USA a Kanadě, latinský (španělský a francouzský), domorodý a africký. Migrační pohyby na druhé straně vyprovokovaly velké smíšení kultur, jehož výsledkem je, spíše než kanadský a severoamerický „melting pot“, kulturní mozaika.

Žije zde vysoké procento mladých. Mládež je nejpočetnější a zároveň nejvíce ohroženou vrstvou, a to jak pro rychlost a hloubku kulturních proměn, tak pro nedostatek možnosti rozvinout veškerý svůj potenciál. Smutným a varujícím příkladem je společenský fenomén „pandillas“ (gangů) nebo band, stále rozšířenější a hrozící, jak to ukazují volání „Maras“ ve Střední Americe. V Kolumbii je nemalý počet mladých (mužů i žen) v pokušení vstupovat do ozbrojených skupin.

Z náboženského hlediska je většina Severní Ameriky protestantská, zatímco Latinská Amerika na jihu je téměř kompletně katolická. Více než polovina katolíků ve Spojených státech je následkem emigrace hispánského původu. Na americkém kontinentu žije více než polovina katolíků světa. Vážným ohrožením pro církev v Americe je rychlý růst sekt a evangelických skupin, ke kterým každého roku přestupuje mnoho katolíků.

Čtyři generální konference episkopátu Latinské Ameriky a Karibiku a biskupský synod celého amerického kontinentu se staly důležitým východiskem života a poslání církve, a to zejména co do přednostního zaměření na chudé a mládež. Na květen 2007 bylo již oznámeno a svoláno páté shromáždění CELAM, které se bude konat v Brazílii.



4 3. PŘÍTOMNOST SALESIÁNŮ

▲back to top



Region Interamerika vznikl v roce 1996 reorganizací regionů na 24.GK jako odpověď na záměr apoštolské exhortace Ecclesia in America. Ta vyzývala k pohledu na kontinent jako na jeden celek s jeho rozdíly i vzájemnými vztahy.

Region tvoří 12 provincií a 2 vizitatorie v 18 zemích. Zatímco dvě provincie jsou mnohonárodnostní (ANT a CAM), šest provincií je naopak jen ve třech národech (Kolumbie, Mexiko, Spojené Státy). Podle statistik z roku 2005 je zde 2 174 salesiánů, z nichž je 1 496 kněží, 229 koadjutorů s věčnými sliby, 102 kleriků s věčnými sliby, 294 kleriků s časnými sliby, 52 koadjutorů s časnými sliby, 79 noviců. V počáteční formaci je včetně noviců 525 spolubratří. Přednoviců na konci roku 2005 je 106. Průměrný věk regionu je asi 51 let.

4.1 3.1 Komunitní život

▲back to top

Po 25.GK se v provinciích regionu rozběhla rostoucí a efektivní snaha o oživení komunitního života. Salesiánská díla ve svém celku jsou pevná a zdravá, panuje zde bratrský duch, vyjádřený v projektech komunitního života. Zvýšil se rovněž smysl pro sounáležitost místních komunit s provincií, stejně jako provincií s kongregací.

I přes tuto povzbudivou skutečnost však nescházejí výzvy:

Nerovnováha mezi zdroji a díly s sebou přináší nebezpečí aktivismu, který často vede k povrchnosti, duchovnímu vyprázdnění, individualismu, zvlažnění komunit, chybějící výchovně pastorační kvalitě a upřednostňování toho, co je urgentní, nad tím, co je důležitější.

Někdy je tu a tam vidět oslabení evangelního svědectví řeholní komunity. Znamením toho je zpohodlnění a určitá duchovní netečnost, které kontrastují se stylem a životní úrovní obyvatel a typickou náboženskou zkušeností lidových vrstev.

Mezi spolubratry je rovněž patrná nedostatečná komunikace na hlubší úrovni, která by umožňovala růst v duchovním životě, stejně tak jako bratrské napomínání. To vše negativně působí na vytrvalost v povolání.

Je těžké najít ředitele komunit, kteří by byli animátory duchovního života a pastorace řeholních komunit a VPK (výchovně pastorační komunity). Často se setkáváme s případem, kdy ředitel je zároveň ekonomem, což má pro moudrou animaci negativní důsledky.



4.2 3.2 Formace

▲back to top

V provinciích se opravdu dobře starají o počáteční formaci. Každá provincie – s výjimkou CAN – má mezi jedním až dvaceti čtyřmi přednovici. Přednoviciát v některých provinciích trvá dva roky, i když je přitom jasné, že se jedná o bezprostřední přípravnou etapu na první zkušenost salesiánského života.

Noviciátů je 11 (8 provinciálních a 3 meziprovinciálních) a je v nich od dvou do dvanácti noviců.

Je zde dvanáct postnoviciátů, které trvají tři roky. Z nich pouze postnoviciát v Orange (SUE) je meziprovinciální, spolupracují zde obě severoamerické provincie a kanadská vizitatorie. Z dvanácti postnoviciátů jich devět má vlastní studijní středisko, ostatní postnovice posílají na nesalesiánské university. Postnovicové koadjutoři ve většině případů absolvují stejné kurikulum filosofických a pedagogických studií jako salesiáni klerici.

Podobně jako v jiných regionech, rovněž v regionu Interamerika asistence není vždy chápána a uskutečňována jako opravdová formační fáze. Projevuje se to malou pozorností k formačnímu procesu mladého spolubratra a ne vždy dobře volenými komunitami, které by byly schopny nabídnout dobré duchovní a pastorační doprovázení.

Pro specifickou formaci salesiánů směřujících ke kněžství jsou v regionu dvě studijní salesiánská centra: jedno ve Střední Americe a jedno v Guadalajaře (MEG), obě afilovány k UPSu. Ohledně formace v této fázi probíhá v současné době reflexe v andské oblasti, s cílem nalezení větších možností spolupráce mezi provinciemi a zajištění lepší identity i kvality. V Caracasu studenti navštěvují mezikongregační studijní centrum (ITER), které je agregováno k UPSu a vyznačuje se početným zastoupením salesiánských profesorů. Ve zbylých provinciích spolubratři studují v nesalesiánských studijních střediscích. Všechna tato střediska mají první cyklus zakončen církevně uznaným bakalářským titulem (ekvivalentní našemu titulu „magistr“, pozn. překl.).

Co do specifické formace salesiánů koadjutorů se zdá, že Regionální středisko pro salesiánské koadjutory (CRESCO) v San Salvadoru, které přineslo v posledních letech tolik plodů, momentálně není sto urgentní požadavky na specifickou formaci koadjutorů uspokojit. Regionální komise pro formaci spolu s provinciály proto začali tento problém řešit. Díky nižšímu počtu mladých koadjutorů i jazykové a kulturní blízkosti amerického kontinentu se snaží nalézt jedno společné řešení pro všechny.

V provinciích se zvýšila starostlivost o systematičtější stálou formaci. V některých provinciích byly zavedeny periodické kurzy pro spolubratry s ohledem na různé věkové vrstvy. Spolu s tím rovněž vzrůstá počet duchovních cvičení, silného momentu duchovního života každého spolubratra (S 91). Již v minulém šestiletí provincie vypracovaly „Projekt kvalifikace spolubratří“, který však mohl být v důsledku nedostatku sil v jednotlivých dílech uskutečněn pouze částečně.

V regionu jsou dvě střediska stálé formace: „Institute of Salesian Studies” (ISS) v Berkeley (SUO) a „Centro Salesiano Regional de Formación Permanente” v Quito (ECU). První je řízen provincií San Francisco a otevřen anglicky hovořícím spolubratřím kteréhokoli regionu; druhý co do personálu i ekonomických prostředků spadá pod provincie regionu.

Mezi problémy, s nimiž se v oblasti formace setkáváme, je možno uvést:

- Na jedné straně nedostatek povolání kontrastuje s velkým počtem mladých lidí v těchto zemích a náboženským klimatem přítomným ve zdejší společnosti; na straně druhé je zde natolik velká křehkost povolání, že počet odešlých spolubratří v některých provinciích převažuje nad počtem spolubratří nových.

- K tomu je třeba připočíst již zmiňovaný nepoměr mezi počtem děl a počtem salesiánů. V důsledku této situace jsou formační týmy často redukovány na minimum, stejně jako počet spolubratří podílejících se na jednotlivých fázích formace; spolubratři mají nedostatečnou kvalifikaci. Toto všechno vyvolává naléhavou potřebu větší spolupráce a společného hledání řešení. Velkou akademickou kvalitu vyžadují zejména studijní centra (zvláště pro teologickou formaci) a mají zapotřebí silných investic do kvalifikovaného personálu. Dalším prvkem, zasluhujícím velkou pozornost, je formace k salesianitě, která je poně­kud slabá.

4.3 3.3 Pastorace mládeže

▲back to top

V regionu, sužovaném nesmírnými sociálními, kulturními a náboženskými problémy, se spolubratři vyznačují velkým pastoračním dynamismem. Přítomnost salesiánů často nahrazuje přítomnost státu, který není schopen zajistit sociální blaho (bydlení, práci, vzdělání, zdravotní péči). V jiných případech naopak stát napomáhá salesiánskému poslání prostřednictvím subvencí škol a učňovských center, či podporou práce salesiánů pro ohroženou mládež.

Po 23.GK se vynaložilo velké úsilí na vypracování výchovně pastoračního projektu, který, pokud je přijat, se stává skutečným vodítkem uskutečňování poslání. Často se však setkáváme s tím, že VPP nemá žádný skutečný vliv, ať už díky chybějícím formačním itinerářům, nebo se na něj zapomnělo, nebo případně nebyl aktualizován.

V těchto posledních letech se jak v myšlení, tak v praxi zvýšila „citlivost na vnímání nových forem chudoby“3, která s sebou nese tři aspekty: přednostní pozornost mládeži v rizikových situacích; otevřenost všech děl pro obtížné situace, kdy jsou mladí lidé vylučováni na okraj; formace k sociální citlivosti a úsilí o odstraňování nespravedlnosti. Tuto snahu je potřeba zintenzívnit vytvářením většího počtu struktur šitých na míru sociálně vyloučené mládeži a větším otevřením našich děl tak, aby mohla mít na okolní prostředí skutečný dopad a formovaly ke skutečnému občanství, jemuž by šlo o budování spravedlivější a více bratrské společnosti.

Po 24.GK se v dílech začalo s vytvářením výchovně pastoračních komunit (CEP) a jejich rad, které by měly být skutečným animačním jádrem s aktivní spoluprací laiků, třebaže je to v některých případech omezeno pouze na pracovní tým. V regionu již léta probíhají určité pastorační procesy díky regionální koordinaci škol, sektoru pro práci s lidmi na okraji společnosti a delegátů pro pastoraci mládeže.

4.4 Salesiánská díla

▲back to top

Školy

Přítomnost salesiánů ve školách stojí v obraze jednotlivých děl regionu na prvním místě. Je zde 172 školních institucí (školy mateřské a základní) s více než 200 000 žáky a žákyněmi, a 56 učňovských středisek a zemědělských škol s přibližně 25 000 žáky a žákyněmi.

Školy pracují ve vzájemné koordinaci v zónách i regionu. Snaží se tak uvádět do praxe směrnice vzešlé ze setkání o školách v Americe, které se uskutečnilo v Cumbayá (Quito, Ecuador) v roce 2001 ve snaze zcela renovovat naše výchovně pastorační působení.

Situace ve školách se hodně liší v závislosti na vztahu a smlouvách s jednotlivými státy. V některých stát školy finančně podporuje; někde dokonce své školy svěřuje ke správě a výchovné práci salesiánům. V těchto případech lze snáze garantovat, že školy budou přednostně sloužit lidovým vrstvám. Novinkou v posledních letech v našich školách je přítomnost zvýšeného počtu dívek, což před nás klade další výzvu, výzvu koedukace.

Farnosti

Aniž počítáme misijní stanice, v regionu je 168 salesiánských farností s přibližně třemi miliony věřících. V některých provinciích je to sektor s největším počtem děl. Farní práce je obvykle doprovázena oratoří a střediskem mládeže, školou, středisky pro pomoc při uvádění do pracovního procesu, středisky sociální pomoci a asistence (rozdělování léků), prací pro mladé lidi v rizikových situacích. Prakticky zde tedy neexistují samostatné farnosti.

Téměř všechny farnosti jsou v lidových čtvrtích. Mnohé z nich přijaly pastorační orientaci k pevnější a účinnější evangelizaci, jak to kupříkladu nabízí “Proyecto de Renovación Diocesana y Evangelización” (PRDE), projekt, který byl původně znám jako „Nová podoba farnosti“ (NIP) nebo Integrální systém nové evangelizace (SINE). Přesto se domnívám, že salesiánská identita farnosti je prvkem, který je zapotřebí posílit.

Oratoře a střediska mládeže

Oratoře a střediska mládeže, zejména ta, která jsou otevřená denně, se snaží kromě katecheze a kulturních a sportovních aktivit nabízet integrální odpověď na potřeby mladých, uschopňovat je k práci a zařazení do společnosti. Zvláštní význam mají oratoře podél hranic Mexika se Spojenými státy.

Do tohoto pastoračního sektoru můžeme rovněž zahrnout letní aktivity (Summer Camps) ve Spojených státech a Kanadě, které se nejrůznějšími způsoby snaží nabízet konstruktivní využívání volného času; jsou rovněž příležitostí pro formaci mladých, kteří zde nacházejí prostor pro výchovně pastorační práci ve prospěch svých vrstevníků.

Pomoc při uvádění do pracovního procesu

Nemám zde na mysli technické školy, nýbrž střediska pro přípravu na práci, jako jsou např. „Střediska pro pracovní výchovu“ v Peru; „Přípravná střediska“ v Kolumbii; středisko „Jan Bosko dělník“ v jedné z nejlidnatějších čtvrtí Bogoty, které díky smlouvě s vládou navštěvuje přibližně 4000 chlapců a dívek; „Střediska pro přípravu k práci“ ve Venezuele, která vytvářejí síť více než 60 institucí, z nichž však pouze některé patří provincii.

V některých případech je pomoc při uvádění do pracovního procesu spojena s výrobou a obchodem. Příkladem je „Průmyslový polygon“ v San Salvadoru, tvořen skupinou malých podniků, které zároveň vyrábějí i připravují k práci. V Ecuadoru funguje velice dobře rozvinutá síť výrobních družstev v rolnických oblastech.

Pozornost mladým lidem v rizikových situacích

Pozornost mladým lidem v rizikových situacích je jednou z výstavních skříní regionu. Díky inspiraci zakladatele střediska „Bosconia“, dona Javiera De Nicolò, se rozšířila ve všech provinciích. Podle jím naznačené cesty vzniklo mnoho nových iniciativ: „Hogar Don Bosco” v Santa Cruz (Bolivia), „Casitas Don Bosco” v Peru, projekt „Chicos de la Calle” v Ecuadoru, „Ciudad Don Bosco” v Medellín (Kolumbie), „Casas Don Bosco” ve Venezuele, „Proyecto Inspectorial Muchachos y Muchachas con Don Bosco” v Dominikánské republice, „Ciudad de los Nińos” v Santa Ana v El Salvadoru, „Hogar Nazaret” v Mexiko City a „Ciudad del Nińo” v León (MEG).

Síť škol, založená v Port-au-Prince na Haiti holandským misionářem P. Laurentem Bohnenem, každodenně poskytuje stravu 20 000 dětem. V Dominikánské republice je snaha vychovávat k odpovědnosti rodiče, připravovat na práci matky a nabídnout jim nejnutnější prostředky, aby si práci mohly opatřit a jejich děti nemusely pracovat na ulicích.

Velkého uznání si zasluhuje skutečně avantgardní práce dvou kolumbijských provincií v Armenii, Cali a Bogotě s mladými muži a dívkami, kteří odešli z ozbrojeného boje, a kterým je nabízena možnost znovu objevit pravý smysl života prostřednictvím přípravy k poctivé práci.

Sociální díla

I když je jasné, že každé salesiánské dílo pro chlapce a dívky v psycho-sociálním ohrožení je sociálním a humanitárním dílem, jsou domy, pro které to platí zvláštním způsobem. Pracuje se zde totiž s dětmi, mladými i dospělými na tom, aby znovu získaly vědomí vlastní důstojnosti, vlastních možností a odpovědnosti. V některých z našich děl jsou povzbuzovány k získávání zážitku společné práce a společnému hledání řešení svých problémů. Podílejí se na výrobě a prodeji svých produktů. Díla jsou zařazena do sociálních prostředí tak, aby se jednotlivci cítili součástí širší společenské komunity. Některé z těchto sociálních iniciativ jsou začleněny do sítě evropských organizací usilujících o spravedlivý a k ekologickému prostředí citlivý obchod.

Díla tohoto typu existují v mnoha provinciích. Chtěl bych upozornit zejména na Bolívii a Ecuador. Stejně tak je třeba vzpomenout na práci v misijních prostředích ve Valle Sagrado v Peru, na misie v Amazonii a Andách, na horním Orinoku a na Alto Verapaz v Guatemale, na prelaturu Mixes a Chinantecos v Mexiku, a na díla mezi afro-ekvatoriány v Esmeraldas (ECU) a Condoto (COM).

Péče o emigranty

Péče o emigranty byla již od počátku jedním ze základních rysů salesiánů v obou provinciích Spojených států a Kanadě, kdy se věnovali nejprve italským emigrantům, a pak také – prostřednictvím farností – i dalším etnickým skupinám: Číňanům, Filipíncům, Slovincům, Chorvatům, Maďarům, Vietnamcům, Korejcům. Provincie New Rochelle i San Francisco mají doposud farnosti pro křesťany španělského, portugalského, latinskoamerického a zejména mexického původu.

Tato výzva však neplatí pouze pro Severní Ameriku. Migrace je fenomén, který nelze zastavit. Tisíce Haiťanů jsou v Dominikánské republice, obyvatelů Dominikánské republiky v Portoriku, Kubánců ve Spojených státech. Domnívám se, že latinskoamerické provincie musí najít způsob, jak vyjít vstříc emigrantům této zóny do Spojených států, Kanady, a dnes i do Evropy.

Univerzity

Universita představuje novou hranici salesiánského poslání. Hlavní představený se svou radou vytýčil pro salesiánské universitní instituce (IUS) profil salesiánské identity a instituční projekt, který musí pro zajištění věrnosti salesiánskému charismatu rozvíjet.

Díla tohoto typu mají mnohé provincie regionu. Mohu zde zmínit středoamerické „Universidad Don Bosco” v El Salvadoru a „Universidad Mesoamericana” v Guatemale; „Universidad Salesiana” v Mexiku; „Universidad Politécnica Salesiana” v Ecuadoru; „Universidad Salesiana” v Bolívii. Další provincie zřídily instituty vyšších studií na universitní úrovni: „Istituto Universitario Salesiano Padre Ojeda” v Venezuele; „Politecnico Salesiano” v Limě v Peru. Další provincie možnost otevření univerzitních středisek zvažují. Výzvami v tomto případě jsou jednak kvalita naší vzdělávací nabídky, jednak přítomnost salesiánů schopných na této úrovni pracovat tak, aby byla zajištěna univerzitní pastorace a salesiánská identita univerzity. Hlavní představený pověřil koordinací univerzitních středisek dona Carlose Garula, který se snaží o konsolidaci toho, co již bylo vykonáno a o aplikaci politiky kongregace v tomto sektoru (IUS).

4.5 Pastorační procesy

▲back to top

Sdružování mladých, Salesiánské hnutí mládeže

Ve všech provinciích existuje velký rozvoj sdružování mladých, i když je třeba říci, že ne všechny rozvíjejí vážný program s výchovně pastoračními itineráři. Bohužel často nadměrné střídání odpovědných salesiánů vyvolává velké kolísání kvality naší nabídky v tomto sektoru.

Postupně roste a konsoliduje se myšlenka spojit všechny skupiny kolem Salesiánského hnutí mládeže.4 Mnohé provincie mají provinciální nebo dokonce národní koordinaci, společně s FMA, a organizují setkání, kongresy a další aktivity pro plánování a ověřování „cesty“ SHM. Některým provinciím se podařilo vypracovat návrh formace animátorů mládeže.

Pastorace povolání, volontariát

V zemích Severní Ameriky je pastorace povolání ve velkých obtížích. Příčinou tohoto stavu je prostředí často poznamenané konzumním a požitkářským stylem života, stejně jako skandály spojenými se zneužíváním mladistvých ze strany představitelů katolické církve. V zemích Latinské Ameriky je situace podstatně odlišná. Doposud nábožensky bohaté prostředí, dostatečně konsolidovaná katolická vrstva a zároveň velké výzvy v sociální oblasti jsou příčinou, že nabídka povolání stále nachází velkou odezvu. Je však třeba přiznat, že lidské i křesťanské základy kandidátů v těchto zemích často nejsou dostatečné na to, aby z nich mohly vyrůst pevné řeholní osobnosti.

Všechny provincie se však přesto o pastoraci povolání snaží, a to různým způsobem. Někde jsou vytvořeny opravdové animační týmy, mnohdy složené z různých členů salesiánské rodiny, které se snaží v tomto směru komunity tlačit k vypracování projektů a nabízení cesty k povolání mladým lidem. Domnívám se, že jelikož schází opravdový proces vyzrávání víry a doprovázení, který by mladému člověku pomohl činit životní volby pro Ježíše a Boží království, mnohá povolání se v dnešní době ztrácejí.

Volontariát, který je v intenzivní a kvalitní podobě přítomen ve všech provinciích, má tři podoby: volontariát sociální, který je zřejmě nejrozšířenější, volontariát misijní a volontariát vokacionální. Nejzajímavější a zároveň nejkrásnější skutečností je zde to, že se některým provinciím podařilo do procesu volontariátu vnést systém, zahrnující předchozí přípravu i následné doprovázení.

Formace laiků

Laici, kterým je ve smyslu směrnic 23. a 24.GK svěřována stále větší odpovědnost na řízení našich děl, dostávají formaci. Aby byla účinnější, měla by být více postupná a systematická. I když se zdůrazňuje, že formace laiků v našich dílech se má uskutečňovat na místní a provinciální úrovni, považuji za velice cennou službu tu, kterou nabízejí některá specifická formační střediska.

4.6 3.4 Salesiánská rodina

▲back to top

Salesiánská rodina je v regionu dobře rozvinuta a má zde 12 větví: salesiáni (SDB), Dcery Panny Marie Pomocnice (FMA), salesiánští spolupracovníci, Dcery Nejsvětějších Srdcí Ježíšova a Mariina, Dcery Božského Spasitele, Sestry Vzkříšení, Miyazakiho Sestry Lásky, Volontárie Dona Boska, Volontéři s Donem Boskem, exalievi, Asociace Panny Marie Pomocnice, Asociación de Las Damas Salesianas (ADS).

Čtyři z těchto větví se zrodily přímo v regionu, nejprve institut Dcer Nejsvětějších Srdcí Ježíšova a Mariina, založený blahoslaveným donem Luigim Variarou v Agua de Dios (Kolumbie); Dcery Božského Spasitele, založené Mons. Pedrem Arnoldem Apariciem v San Vicente (El Salvador); Asociación de Las Damas Salesianas, založena donem Miguelem Gonzálesem v Caracasu (Venezuela); Sestry Vzkříšení, založené indickým misionářem donem Giorgiem Puthenpurou v San Pedro Carchá (Guatemala). Můžeme k tomu přičíst rovněž skupinu Volontérů s Donem Boskem (CDB), které bylo oficiálně církevně uznáno arcibiskupem z Caracasu (Venezuela).

Ve většině provincií byla ustavena Rada salesiánské rodiny, která velmi přispěla k posílení smyslu pro jednotu, k uvědomování si duchovní apoštolské rodiny Dona Boska, ke spolupráci na společném území. Kus cesty je však stále ještě před námi.

Dvěmi největšími výzvami v tomto sektoru jsou péče o salesiánské exalievy a propagování jejich sdružení a uvědomování si, že my salesiáni jsme odpovědni za animaci salesiánské rodiny (S 5).

4.7 3.5 Sociální komunikace

▲back to top

Oblast sociální komunikace se v regionu může pochlubit jednou z nejlepších realizací, zejména pokud si uvědomíme, co všechno tento sektor zahrnuje. Je zde velké množství podniků: 10 tiskařských škol, 9 tiskáren, 5 nakladatelství školní literatury, 3 nakladatelství katechetická, 4 nakladatelství všeobecná, 10 knihoven, 4 audiovizuální centra, 2 centra pro výrobu programů, 12 rozhlasových stanic, 6 televizních kanálů, 4 časopisy a 3 střediska pro projektování webových stránek. Nakladatelství „Biblický katolický apoštolát“ v Bogotě šíří své knihy ze Svatyně Dítěte Ježíše v množství, které u některých titulů dosahuje až několika milionových nákladů.

Velký vliv v kulturně-vzdělávací oblasti mají zejména tři nakladatelství učebnic ve Venezuele, Ecuadoru a Bolívii. Ecuadorské nakladatelství „Abya-Yala“ je celosvětově uznáváno pro své publikace o kultuře a společenských otázkách. Dvě mexické provincie vytvořily instituci společně se španělským nakladatelstvím EDEBE v Barceloně pro vydávání učebnic.

Ve všech provinciích s výjimkou vizitatorie Haiti je pravidelně vydáváno Bollettino Salesiano; v Mexiku vychází každý měsíc, v ostatních zemích dvou nebo tříměsíčně. Provincie New Rochell Bollettino vydává anglicky i španělsky. V celém regionu celkem vychází přes 700 000 výtisků: 204 000 v Mexiku, 128 000 v provincii Spojené státy Západ, 100 000 v provincii Spojené státy Východ, 76 440 v provincii Střední Amerika a 63 000 v Kanadě.

V regionu je mnoho fakult sociální komunikace a při formaci salesiánů se vynakládá velká péče na to, aby byli dobrými komunikátory. Přesto by se dalo dělat mnohem víc.

4.8 3.6 Misie a misijní animace

▲back to top

Misijní práce v regionu Interamerika je dost význačná jak co do kvantity provincií, které se na ní podílejí, tak co do kvality jejich práce v některých oblastech. Zvláště významnou je práce mezi domorodými obyvateli v Kami v Bolívii; ve Valle Sagrado a San Lorenzo v Peru; v andských misiích a vikariátu Méndez v Ecuadoru, nejstarší misii v kongregaci; ve vikariátu Puerto Ayacucho ve Venezuele; v Alto Verapaz v Guatemale; a v mixepolitské prelatuře v Mexiku. Musíme rovněž zmínit apoštolát mezi Afroameričany v Condoto a Buenaventura v provincii Kolumbie-Medellín, v Esmeraldas v Ecuadoru a v jedné farnosti provincie New Rochelle ve Washingtonu.

V misiích bylo vynaloženo velké úsilí o inkulturaci evangelia, rozvoj procesů evangelizace, katecheze a formace animátorů pro zakořenění církve. Zvláštní zmínku zasluhuje práce vykonaná mezi Shuary (ECU), Achuary (ECU e PER), Yanomami (VEN), Mayas (CAM), Mixes a Chinantecos (MEM).

Pro přežití a rozvoj domorodých národů byla přítomnost salesiánských misionářů nepostradatelná. Salesiáni byli na misijních územích po mnoho let jedinou institucí. Z hlediska církevního uskutečnili projekt evangelizace, z hlediska sociálního programy výchovné a kulturní. Přítomnost salesiánů zde mimo jiné garantovala úctu k základním lidským právům těchto národů, jako např. právo na vlastnictví půdy.

Spolu s misionáři, vykonávající typicky misionářskou práci, zde byli a doposud jsou misionáři badatelé, studující kulturu domorodých národů, jejich jazyk a světonázor. Vychází o tom spousta knih, přičemž nakladatelství „Abya-Yala“ je na tomto poli na předním místě.

Ani zde však nechybí problémy, které jsou dány zejména únavou misionářů, často vystavených velice tvrdým životním podmínkám, jejich pokročilým věkem a nemožností náhrady. Je naléhavě zapotřebí, aby se provincie jako celek cítila misijní a považovala to za své povolání.

Podobně jako všechny evropské a některé asijské, i provincie regionu Interamerika byly zapojeny do Projektu Afrika: provincie Spojených států v Sierra Leone a provincie latinskoamerické v Guinea-Conakry. První se již stala součástí nové vizitatorie západoafrické vizitatorie anglofonní, druhá součástí západoafrické vizitatorie frankofonní. V regionu jsou dále dvě misijní prokury, které mají důležitý úkol podporovat misijní projekty a rozvoj. Jedna je v Sherbrooke v Kanadě, druhá v New Rochelle v USA, mnohem známější již proto, že byla první salesiánskou misijní prokurou. V Quitu v Ecuadoru je prokura vokacionální (Fondo Vocazionale), kterou založil P. John Porter. Jejím úkolem je podporovat všechny provincie v Latinské Americe, včetně provincií regionu Amerika Jižní Cíp.



5 4. VÝZVY A VÝHLEDY DO BUDOUCNA

▲back to top



Na závěr presentace tohoto regionu bych chtěl poukázat na podle mého názoru hlavní výzvy, s nimiž je třeba se vypořádat, a rovněž potom i výhledy do budoucnosti. Jako východisko a inspirace mi poslouží citace proroka Izaiáše, která inspirovala název tohoto listu: „Kdo hledáte Hospodina, pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni“ (Iz 51,1). Verš je pro nás odvoláním na návrat k počátkům, k charismatické identitě, k věrnosti povolání, k „Da mihi animas“ , apoštolskému impulsu Dona Boska a zakladatelů salesiánského díla v těchto končinách světa.

Region je především volán k posílení salesiánské identity spolubratří a komunit jako zasvěcených apoštolů, aby mohli svědčit o svém radikálním následování Krista a uskutečňovat poslání s apoštolským zápalem.

Jan Pavel II. začal hovořit o naléhavém úkolu celé církve, nové evangelizaci. Plnění tohoto urgentního úkolu, spojené s výchovou k víře, musí vést k tomu, aby hodnoty evangelia byly osobně asimilovány a přijaty, a aby se od přirozené dobroty mohlo přejít ke skutečně vědomým a osobně přijatým volbám víry. Jedná se o úsilí, které může posilovat proces transformace Latinské Ameriky (srov. Dokumenty z Medellín a Puebla), přivádět k práci pro zlepšení životních podmínek lidí a budování alternativní kultury, zaměřené na osoby a nikoli na věci (Santo Domingo), aby tak naše národy mohly v Ježíši Kristu nalézt cestu k obrácení, společenství a solidaritě (Ecclesia in America).

To vše má mnoho co do činění s formací salesiánů, která musí spolubratřím pomáhat očišťovat a prohlubovat motivace, osobně přijímat hodnoty, činit vědomé volby a tedy organizovat život podle přijatých závazků salesiánského řeholního života; musí jim rovněž umět dát teologický a kulturní vhled. Provincie proto musí hledat společné řešení uspořádání formačních komunit a salesiánských studijních center. Nezdá se totiž, že by jednotlivé provincie měly tolik schopností a dostatečných zdrojů, aby v této oblasti své odpovědnosti mohly být na úrovni. Je třeba rovněž promyslet otázku specifické formace a specializace spolubratří koadjutorů.

Aby se těmito mnou nabízenými výzvami mohli vypořádat, nabízím spolubratrům regionu, ale i celé kongregace, následující směrnice:

5.1 4.1 Mladým lidem v dnešním světě svědčit o primátu Boha

▲back to top

Složitost naší doby vyžaduje návrat k počátku našeho apoštolského života: k Bohu. To přináší nové objevení povolání jako životního projektu zaměřeného na Krista a zápal pro poslání „být znamením a nositeli Boží lásky mladým, zejména nejchudobnějším“ (S 2).

Abychom mohli tuto „vysokou úroveň běžného křesťanského života“ dodržet, musíme jak na osobní, tak komunitní úrovni „programovat naši svatost“ (E. Viganò). Proto je nezbytné pečovat o:

Duchovní život komunity: absolutní primát Boha se musí projevovat hlubokou zkušeností sdílené a každodenně prožívané víry.

Animační roli ředitele, jehož prvním úkolem je právě péče o růst spolubratří v povolání, povzbuzování řeholní komunity k věrnosti a animace výchovně pastorační komunity (srov. S 55).

6 4.2 Znovu obrodit Dona Boska a jeho zápal „Da mihi animas“

▲back to top

Pro každé z děl je velmi důležité vypracovat a uskutečňovat vlastní projekt, ve kterém jsou definovány a vyjasněny ty strategické priority evangelizace a výchovy k víře, které nejlépe odpovídají na urgentní potřeby mládeže v regionu, a praktická opatření, která je účinně uskuteční. Tento krok předpokládá studium a praktikování Stanov a vykonávání poslání s radostí, přesvědčením a účinností.

Kriteriem, které může správným způsobem vést toto rozlišování, bude nové objevení Dona Boska jako mystika a proroka a živé přijetí základních myšlenek, o kterých byl hluboce přesvědčen: 1) důležitost péče o chudou a opuštěnou mládež; 2) hodnota výchovy jako prostředku, který skutečně může proměnit společnost; 3) nutnost zapojení co největšího počtu lidí do projektu spásy mládeže.

6.1 4.3 Přehodnotit naši přítomnost v regionu, podněcováni základním rozhodnutím pro naše přednostní adresáty5

▲back to top

Starostí Dona Boska a jeho apoštolské duchovní rodiny až dodnes vždy bylo základní rozhodnutí pro mládež chudou, opuštěnou a v situaci psycho-sociálního ohrožení. Mladí lidé jsou centrem našeho poslání a důvodem našeho bytí; jakékoli dílo, které jim nabízíme, musí být určováno jejich potřebami a tužbami. Proto ani tak nezáleží na udržování struktur, ale na jejich výchovné kvalitě, sociální význačnosti a evangelické účinnosti.

Toto přesvědčení by mělo vést k restrukturaci existujících děl tak, abychom mohli pokračovat v naší přítomnosti novým způsobem – pokud jsme již k němu dospěli – a, je-li to nutné, vytvářet nové podoby služby a apoštolátu. Základním kriteriem pro zlepšení význačnosti našich děl je vytvoření silnějších komunit co do počtu i kvality spolubratří. Dále je třeba budovat širší společenství a spoluúčast se salesiánskou rodinou a našimi laickými spolupracovníky, aby se tak mohly vytvářet nové modely řízení našich děl.

Naši výchovnou a pastorační nabídku pro dnešní dobu lze konkrétněji vyjádřit na základě uskutečňování těchto směrnic:

Ve všech našich dílech se musí uskutečňovat nový styl přítomnosti a přijímání všech s výchovně integrální službou zaměřenou na člověka, usilováním o kulturu solidarity, o spravedlnost a proměnu společnosti.

Pozornost k nejchudším se tedy nesmí omezovat na jeden sektor několika děl sociálního charakteru, ale naopak se jedná o téma, které musí prostupovat napříč všemi našimi díly; to nás nutně přivádí k otázce, jaký typ kultury se nabízí ve školách, farnostech, střediscích mládeže a oratořích, v sociálních centrech.

Ve specifických dílech pro mládež na okraji musíme mladým lidem nabídnout konkrétní odpovědi, zasazené do cesty k integrálnímu růstu.

Tato díla nebo aktivity vyžadují odbornou kompetenci, specializované programy, spolupráci s dalšími agenturami a občanskými institucemi, a překonání individuálního způsobu práce. Je zapotřebí větší integrace iniciativ a spolubratří do Organického projektu provincie.

6.2 4.4 Vytvářet synergii spojováním úsilí, prostředků a závazků, a tak nabývat zkušenosti spolupráce

▲back to top

Dnes je více než jindy naprosto podstatné růst mezi provinciemi v solidaritě a spolupráci v různých sektorech, ve službě životu a salesiánskému poslání. Společnost obecně a mladí lidé zvlášť mají právo vidět, že jsme solidární skupinou, pracující ve společenství a činnou v síti, uskutečňující všemi sdílený projekt.

Parafrází Ježíšových slov učedníkům při poslední večeři vás zvu, abychom „byli jedno“, „jedno srdce a jedna duše“, a mladí lidé tak mohli uvěřit, že jsme k nim posláni od Boha (srov. J 17,21). To znamená přejít od mentality provincie k mentalitě regionu a kongregace. Nesmíme nikdy zapomenout, že jde o Dona Boska a jeho přítomnost v oblasti, kde žijeme, a že veškerá organizace a veškeré struktury jsou ve službě poslání. Oh, jak toužím cítit a kontemplovat tuto disponibilitu a tuto jednotu!



7 ZÁVĚR

▲back to top



Závěrem vás chci pozvat, drazí spolubratři, abychom s otevřeným srdcem a velkorysým úsilím prožili tuto postní dobu smíření a obrácení, aby tak do našeho života svobodně mohla vtrhnout radost ze Vzkříšení Pána a my mohli zúročit novost života, který nám byl Ježíšem Kristem umožněn díky jeho velikonočnímu tajemství a vylitím Ducha svatého do našich srdcí.

Naše budoucnost bude záležet na naší věrnosti počátkům. Proto stále platí apel proroka, který nám všem opakuje i dnes: „Kdo hledáte Hospodina, pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni“.

Kéž Panna Maria posílí naši schopnost s jasným a čistým pohledem kontemplovat původní Boží plán s každým z nás a naší kongregací a vyprosí nám milost si uvědomovat, že jsme a chceme být dětmi, které touží konat jenom Boží vůli.





don Pascual Chávez V.

1 E. Ceria, Annali della Società Salesiana, SEI 1941, vol. I, str. 600-601.

2 MB XVI, str. 389.

3 Srov. ACG 380, Projekt animace a řízení hlavního představeného a jeho rady, třetí priorita a třetí oblast animace sektoru pastorace mládeže (Usilování o solidaritu a spravedlnost).

4 Ve salesiánském světě se pod pojmem Salesiánské hnutí mládeže většinou rozumí něco jiného než naše SHM. SHM je organizací se svou strukturou a členskou základnou, a je spíše paralelní k salesiánům. Ve světě je spíše „hnutím“ v pravém slova smyslu, zastřešujícím všechny ostatní formy salesiánského sdružování mládeže, možná něco jako naše SADBA. (pozn. překl.)

5 V jiných listech jsou konkrétní směrnice pro přehodnocení naší přítomnosti (srov. ACG 385, str. 26; ACG 387, str. 50-52).