SLUŽEBNÍK BOŽÍ P. IGNÁC STUCHLÝ Stručný životopis

SLUŽEBNÍK BOŽÍ P. IGNÁC STUCHLÝ

Stručný životopis.



Služebník Boží P. Ignác Stuchlý se narodil l4. prosince 1869 v Horním Slezsku ve vesnici Boleslavi v české rodině Stuchlých jako prvorozený syn. Rodiče se jmenovali Šimon Stuchlý a Marianna rozená Procházková. Měli v Boleslavi zemědělskou usedlost. Po­křtěn byl l5. prosince 1869 ve farním kostele v Píšti jménem Ignác. Farnost je dnes rozdělena státní hranicí. Píšt je v Česko­slovensku, Boleslav je v Polsku.

Dětství Ignáce Stuchlého ovlivnila tehdejší politická linie kancléře německého císařství Bismarcka, tzv. "kulturní boj", jehož cílem byla likvidace katolického náboženství. Slezsko tehdy patřilo k německému císařství a katolíci byli vystaveni tvrdým represím. Slezané ale byli věrní katolické církvi. Doma se jistě o tom mluvilo a vnímavý hoch si odnesl neochvějnou věrnost církvi.

V šesti letech začal Ignác chodit do školy. Byla sice ně­mecká, ale učil ho národnostně i nábožensky uvědomělý učitel Kolibaj. Byl to velký mariánský ctitel a snažil se Ignáce usměr­nit ke kněžství, ale hoch neměl dobré zdraví a tak zůstal po vyjití ze školy doma v hospodářství.

Myšlenka stát se knězem přišla Ignáci až ve 22 letech. Rozho­dující byla slavnost Porciunkule v Opavě, kam se Ignác vydal pěšky. Tam mu zpovědník jezuita na otázku, zda ještě může být knězem, řekl, že ano, ale v nějaké řeholi. Když se svěřil se svou touhou panu faráři, vysmál se mu, že je příliš starý a že je pozdě. Kaplan, který rozhovor slyšel, povzbudil Ignáce k vytrva­losti. Dobře dopadl i odvod k vojenské službě. Nebyl odveden. Také rodiče přijali jeho sdělení, že chce odejít do Olomouce studovat na kněze, bez námitek.

V Olomouci začal Ignác studovat pod vedením dominikána P. Angela Lubojackého latinu a řečtinu. P. Lubojacký později vystou­pil od dominikánů s úmyslem založit kongregaci, která by se věno­vala východním Slovanům. V Klímkovicích, odkud P. Lubojacký pocházel, založil soukromé gymnasium pro budoucí členy plánované kongregace. Podnik z finančních důvodů ztroskotal. Ignác se octl na dlažbě. Pokoušel se uchytit v některém klášteře. Dostalo se mu přijetí u jezuitů na Velehradě a byl rozhodnut k ním vstoupit. Při zpáteční cestě z Velehradu se stavil v Olomouci u P. Klvače, který byl v době jeho pobytu v Olomouci jeho zpovědníkem. Tato návštěva přehodila výhybku v Ignácově životě. P.Klvač mu řekl: "Nepůjdete k jezuitům, ale k salesiánům." Poslal ho domů s tím, že napíše do Turina, aby počkal doma na odpověď. Již za tři dny přišel telegram z Turina: "Jsi přijat. Přijeď hned! Rua". Tele­gram poslal první nástupce Dona Boska, dnes blahoslavený, Don Michal Rua.

8. září 1894 přijíždí Ignác do Turina na Valdocco. Don Rua, s kterým se domluvil latinsky, ho poslal na Valsaliče, kde se připravovali polští aspiranti. Po půl roce ho představení poslali do Ivrei, kde byli také polští aspiranti, ale pokročilejší, připravovali se na vstup do noviciátu.

25.8.1895 začal Ignác noviciát. 6. listopadu ho bl. Don Rua oblékl do kleriky. Koncem noviciátu, prožil Ignác těžkou krizi, měl pocit, že se k salesiánům nehodí. Přesto mu Don Barberis, ge­nerální duchovní ředitel navrhl, aby složil, jak bylo tehdy možné, rovnou věčné sliby. Don Rua mu to rovněž doporučil. Ignác poslechl a 29.9.1896 složil do rukou bl. Dona Ruy věčné sliby. Pokušení ustala, mohl uklidněn začít filosofický studentát.

Představení žádali, aby při studentátě studoval ještě agronomii, počítali že Stuchlý odejde na misie. Po úspěšně vykonané zkoušce na turinské universitě si podal Ignác žádost o misie. Ale přijel na exercicie Don Rua a ptal se, co bude Ignác příští rok dělat. Když uslyšel, že je přihlášen na misie, řekl" Vezmi přihlášku zpět. Tvé misie budou na severu." Stuchlý opět poslechl. Po návštěvě domova, kde mu mezi tím zemřel otec a kam jel uspořádat pozůstalost, nastoupil jako asistent v Gorici.

Gorice tenkrát patřila k Rakousku-Uherskému císařství. Stýkaly se zde tři národnosti: italská, slovinská a německá. Posláním domu, do kterého byl Ignác poslán, bylo, připravit studenty gymnasia, kteří v domě bydleli tak, aby obstáli a diecéze získala kněze, kterých tenkrát byl nedostatek. Stuchlý měl tedy se studenty opakovat látku a mimoto sám studovat soukromě teologii a skládat v místním semináři zkoušky. Později mu přibyla další práce. Začalo se stavět a Stuchlý byl pověřen vedením stavby. Byl dříč a v mnoha věcech se vyznal a tak se stalo, že ještě nebyl vysvěcen na kněze a inspektor ho za předpokladu, že k svěcení brzo dojde, jmenoval zástupcem ředitele - prefektem domu.

Na konci školního roku 1901, kdy se normálně udílelo svěcení, nebyl Stuchlý přítomen a neměl ještě všechny zkoušky. Do Gorice přijel na návštěvu Don Rua a když zjistil, že Stuchlý je prefektem a není ještě knězem, nařídil při první příležitosti dát věci do pořádku. Příležitost se naskytla 3. listopadu. Stuchlý byl vysvěcen kardinálem Misiou v soukromé kapli na kněze. Brzy se stal vyhledávaným zpovědníkem. Veden horlivostí chodíval často na Svatou Horu u Gorice zpovídat poutníky. V Gorici byl celkem 9 let.

V roce 1910 poslali představení P. Stuchlého do Lublaně. Stavěl se tu chrám P. Marie Pomocnice a stavba se dostala do finančních těžkostí. P. Stuchlý už měl pověst dobrého hospodáře. Dal se hned do práce. Obklopil se schopnými pomocníky a začal hospodařit. Neštítil se žádné práce, osobně oral, staral se o dobytek, pracoval od svítání do tmy. Byla zlá doba. Vypukla balkánská a brzo potom první světová válka. Bylo třeba živit hochy i salesiány v ústavě, vydržovat noviciát na Radně.

Po válce se Slovinsko stalo součástí Jugoslavie. Stuchlý odešel na dva roky do Veržej, kde připravil ústav pro salesiánský dorost, a pak se vrátil do Lublaně, kde ho bylo třeba při dostavbě kostela. Peníze se tenkrát těžko sháněly a Stuchlý při žebrání leccos nepříjemného zažil. V roce 1924 se podařilo kostel dostavět. Chrám posvětil stařičký salesián kardinál Cagliero, žák Dona Boska. Stuchlý celou slavnost organizoval.

Po dostavění chrámu byl P. Stuchlý jmenován ředitelem salesiánské oratoře v Lublani. Konečně se dostal k bezprostřední práci mezi hochy. Ale nebylo mu toho dlouho dopřáno. Již za čtvrt roku dostal dopis od hlavního představeného: "Přijeď rychle, budeš poslem Boží prozřetelnosti" Bylo mu 55 let a byl by si zasloužil odpočinek, ale nechal všeho a šel, kam volal Bůh.

Mezitím nastoupilo v Itálii do ústavu Peroze Argentině 30 hochů z Čech a Moravy, aby se stali salesiány a přenesli dílo do Čech. Nikdo z nich neuměl italsky. Představení poslali do Perozy P. Stuchlého, aby se věci ujal. Prožil s hochy tři těžké roky v Peroze. Nebylo peněz, v domě vládla naprostá chudoba. Průkopníci ve vlasti P. Klement a Dr. Štancl dělali, co mohli, ale dílo bylo málo známé, a peníze se těžko scházely. Stuchlý uměl hospodařit, ale s chlapci své starosti nesdílel. Naopak byl mezi nimi plný humoru a veselí. Ve svých letech s nimi hrál pohybové hry. Byl pro ně Donem Boskem a hoši ho měli rádi.

Ve vlasti se jednalo o přestěhování hochů domů, kde by se snáze uživili. Zásluhou olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana získali salesiáni dům ve Fryštáku od sester Neposkvrněného početí a v roce 1927 na svatého Václava se hoši s Donem Stuchlým přestěhovali z Itálie do Fryštáku. Ani zde nebyl život lehký. Zase musel žebrat, cestovat, navazovat známosti. Pomalu se dílo rozvíjelo od roku 1931 pravidelně vycházeli z Fryštáku chlapci, kteří se stávali novici. Přibývalo kleriků i laiků. Fryšták se musel rozšířit. Někteří odcházeli na misie. A doma se hrnuly nabídky na otevření dalších podniků. Personál byl ale ještě příliš mladý a bylo třeba velké trpělivosti a opatrnosti. Pomalu, ale jistě se dílo pod vedením Don Stuchlého, kterému na Moravě začali říkat "stařeček", rozvíjelo. Don Stuchlý musel překonávat četné obtíže. Na přiklad trvalo celých 9 let, než salesiáni získali od antiklerikálně orientované vlády státní uznání své existence. Jejich domy, které postupně otvíraly, nemohly být ani jejich přímým majetkem, dokud nebyli státem uznáni. Don Stuchlý nejistou situaci trpělivě nesl.

V roce 1935 zřídili představení v Československu samostatnou provincii-inspektorii. Doposud patřili Češi i Slováci pod inspektorii jugoslávskou. Prvním inspektorem byl jmenován P. Ignác Stuchlý. Přibylo starostí. Dílo bylo v prudkém rozvoji, stavělo se, v Ostravě kostel, v Praze ústav, později ústav v Pardubicích, stavělo se i na Slovensku, v Bratislavě, v Žilině a při tom byla v zemi hospodářská krize. Don Stuchlý byl pln víry v Boží prozřetelnost a v přímluvu Panny Marie Pomocnice a dovedl povzbuzovat k důvěře i své okolí.

A přišly zkoušky ještě těžší. V roce 1939 vypukla druhá světová válka. Československo bylo zmrzačeno. Když slavil Don Stuchlý své sedmdesátiny, bylo už českých salesiánů téměř 200 a Slováků asi také tolik. První ranou bylo, že nemohl na Slovensko, které se osamostatnilo. Představení mu ulehčili tím, že rozdělili československou inspektorii na dvě. Stal se opět inspektorem v inspektorii sv. Jana Boska v Čechách a na Moravě. A začaly se hrnout rána za ranou. V roce 1942 v únoru zabrali okupanti dům v Ostravě, v červnu při heydrichiádě zatklo gestapo a poslalo do koncentráku jeho nejbližšího spolupracovníka P. Štěpána Trochtu, pražského ředitele, pak muselo asi 50 salesiánů opustit ústavy a byli nasazeni na nucené práce v říši. Další rok přišla další pohroma záborem ústavu ve Fryštáku. Stařeček všechno statečně snášel a Panna Maria ho neopustila. Vždy se našlo nějaké řešení a dílo pokračovalo. I v době války se podařilo otevřít několik domů: v Ořechově, kam se přestěhoval noviciát z Ostravy; později si spolubratři postavili na pozemku pana starosty nouzový dům v Hodoňovicích, byl tu Dvorek u Přibyslavi, kde v tamější prázdninové kolonii našli útočiště hoši z Fryštáku. Pak přišlo další ohrožení: fronta. V palbě se octly ústavy v Ostravě a oratoř v Brně. I zde se projevila ochrana Panny Marie. Nikdo nepřišel o život, nikdo nebyl raněn, domy neutrpěly žádnou větší škodu.


Po válce přišly i chvíle radosti. Vrátil se šťastně z koncentráku P. Trochta. Vrátili se i spolubratři z nucených prací. Byly nějaké odchody z kongregace, jak už to v těžkých dobách bývá, ale vrácený Fryštácký ústav se naplnil novými aspiranty. Vrátil se i ústav v Ostravě a brzy se otevíraly další: Mníšek po Brdy, Osek u Duchcova, Přestavlky a Trmice. Stařečkovi bylo víc jak 75 a představení ho stále nechávali v čele. Doufal, že se jeho nástupcem stane pražský ředitel P. Štěpán Trochta. S tímto přesvědčením odjel v roce 1947 na generální kapitulu do Turina, ale nestalo se. Za to brzy po návratu přišla zpráva, že byl P. Trochta jmenován litoměřickým biskupem. Pan inspektor skromně asistoval obřadu svěcení, ale myslel si své. Jen soukromě prohodil: Chudák Trochta.. kdyby věděl co ho čeká..."

Vysvobození k zaslouženému odpočinku přece přišlo. Na jaře v roce 1948 byl jmenován nový inspektor P. Antonín Dvořák a stařeček odchází do Fryštáku. Stal se zpovědníkem a konečně našel čas na saleziánskou literaturu na "Memorie bibliografiche", na které se vždy těšil, ale pro naléhavé povinnosti neměl čas je přečíst.

5. března 1950, kdy byl v Římě blahořečen nyní už svatý Dominik Savio, se večer na chodbě, obklopen kleriky, skácel raněn mozkovou mrtvicí. Pomalu se ze záchvatu dostával. Ležel ve svém pokoji, kde se neustále dnem i nocí střídalo 24 kleriků, aby mu mohli okamžitě pomoci, když potřeboval. Neustále se modlil a dával dobrý příklad trpělivého snášení nemoci.

Blížila se největší pohroma. 15 března byli do ústavu nasazeni vládní zmocněnci. Před stařečkem se to tajilo, aby se nerozrušil. Ale za měsíc, v noci z 13. na 14. duben, byl ústav v noci přepaden policií a všichni spolubratři i hoši byli odvezeni. Stařeček zůstal sám. Zprávu o násilné likvidaci všech ústavů přijal s klidem. Převezli ho k sestrám františkánkám do Zlína a později, když se sestry musely ze Zlína vystěhovat, do nedalekého Lukova, kde byl domov důchodců. Nutno podotknout, že P. Stuchlý již v Peroze jednou mezi hochy řekl, že se české salesiánské dílo dočká velkého rozkvětu, ale pak bude najednou vše zničeno. Později častěji říkával, že zemře sám daleko od spolubratří mezi "ženičkami", jak svým nenapodobitelným způsobem vyjadřování říkal, a že bude rád, když mu podají trochu "kobzolí a kyšky". Říkal to v dobách, kdy dílu zjevně nic nehrozilo. Bylo to jeho tajemství. Tato předpověď bývala většinou spojována s předpovědí bl. Michala Ruy o jeho misiích na severu. Ale Don Stuchlý jednou výslovně popřel, že by mu Rua něco takového předpověděl.

Pobyt v Lukově byl určitou internací. Řeholní sestry ho sice ošetřovaly, ale dům řídila státní zmocněnkyně. Nesměl ven ani se někam odstěhovat. Jeho stav se natolik zlepšil, že mohl v domácí kapli celebrovat, ve svém pokoji zpovídával a přijímal návštěvy spolubratří, pokud se dostali z internace a podařilo se jim do domova důchodců v Lukově se nějak propašovat bez vědomí paní zmocněnkyně. Při těchto návštěvách, nebylo jich mnoho, měl vždy živý zájem o spolubratry a povzbuzoval, vléval naději, jen vytrvat a "držet fest" to bylo jeho oblíbené rčení.

8. ledna 1953 měl druhý záchvat mozkové mrtvice, ze kterého už nepovstal. Trpěl při plném vědomí s naprostou odevzdaností do Boží vůle. U lůžka se střídaly sestry františkánky a dominikánky zaměstnané v domově. V sobotu 17. ledna se podařilo, že se k němu dostal spolubratr P. Rudolf Chudárek pocházející z Fryštáku, který byl v té době propuštěn z vojenské služby u PTP. Mohl pozvednout jeho pravici a s ní požehnat vzdáleným synům a přátelům. Hned na to umírající klesl do podušky a klidně odevzdal duši Bohu.

Pohřeb byl ve Fryštáku ve čtvrtek 22. ledna. Na pohřeb se sjeli všichni saleziáni, kteří právě nebyli v internaci, na vojně nebo ve vězení. Nebylo jich mnoho, přijeli v civilním obleku. Obřady vykonal salesiánský spolupracovník Mons. Martin Horký, farář z Polešovic. Promluvu měl jeho bývalý žák z Fryštáku, v té době kaplan v Holešově P. Jaroslav Janík. Ze všech projevů nad hrobem vyznívalo přesvědčení, že zemřel světec.


P. Ignác Stuchlý

řeholní kněz, člen Saleziánské společnosti,
první český salezián, ředitel a inspektor, zakladatel českého saleziánského díla.



Narozen 1869 - zemřel 1953




Ž I V O T B O Ž Í H O S L U Ž E B N Í K A

V E V Š E O B E C N O S T I


N a r o z e n í - r o d i n a

1.Boží služebník P. Ignác Stuchlý se narodil 14. prosince 1869 v Boleslawi v Horním Slezsku, které kdysi patřilo k České koruně svatováclavské, ale pak bylo za Marie Terezie jako válečná kořist připojeno k Prusku. - Rodina Stuchlých patřila k těmto "Moravcům". Otec se jmenoval Šimon a byl zemědělcem, matka se jmenovala Marianna a byla rodem Procházková. Rodina čítala mezi své příbuzné dva kněze a Ignácův strýc Ignác byl po osamostatnění Boleslawi od Píšťské farnosti kostelníkem v novém farním kostele sv. Hedviky. Jeho dcera, Ignácova sestřenice, se stala generální představenou české kongregace dominikánek. Žila ještě v době, kdy P. Ignác končil svůj život. Od ní pocházejí základní údaje o rodině P. Stuchlého.

Ignác byl pokřtěn hned druhého dne 15. prosince 1869 ve farním kostele sv. Vavřince v Píšti, jak o tom svědčí křestní matrika boleslawská, uložená v tamní farní kanceláři. Křtil ho farář Mauricius Buhla Křestními kmotry mu byli manželé František a Josefa Zlotý, zemědělci v Boleslawi.



D ě t s t v í - Z á k l a d n í v z d ě l á n í


2.Doba, ve které se Ignác narodil, byla bouřlivá. Tři roky před jeho narozením zažil jeho rodný kraj válku prusko-rakouskou (1866), rok po jeho narození vypukla válka prusko-francouzská (1870). Po sjednocení Německa a prohlášení císařství se v novém státě ocitli katolíci v menšině a museli snášet pronásledování, zvané Kulturní boj (Kulturkampf).

V šesti létech začal Ignác chodit do německé obecné školy a navštěvoval ji osm let až do svých čtrnácti let věku. Bylo pro něho štěstím, že jeho učitel Jan Kolibaj byl člověk národnostně uvědomělý a horlivý katolík a že vědomě budil tyto city i ve svých žácích. Ignác na něho později často vzpomínal, zvláště jak pan učitel v hodinách zpěvu hrával na housle a s žáky zpíval nejraději mariánské písně, při čemž někdy i plakal. Tento učitel byl také horlivým oduševňovatelem kněžských a řeholních povolání. I na Ignáce myslel a krátce před skončením školní docházky se ho u příležitosti školní inspekce ptal, zda by nechtěl být knězem. Ignác byl tím zaskočen a odpověděl záporně. Zatím na to nikdy nemyslel.


3.Pravý důvod pro zápornou odpověď nebyl odpor ke kněžství ale chatrné zdraví. Dlouhý čas se cítil trvale sláb a unaven. Odtud jeho úmysl stát se krejčím, jelikož tato profese nežádá mnoho tělesných sil. Ale ani to se neuskutečnilo. Ignác zůstal u hospodářství doma. Rodiče ho posílali od jednoho lékaře ke druhému, ale žádný ho nedovedl zbavit neduhu. Až asi v šestnácti létech jeden "zázračný" lékař v Bohumíně mu poradil, aby nejedl nic kyselého a pil hodně rybího tuku. Byla to dobrá rada. Hoch od té doby začal pookřívat, až se úplně uzdravil.



P o v o l á n í

4.Ignác byl doma do svého dvaadvacátého roku. Teprve v roce 1891 se mu dostalo zřetelného povolání k řeholnímu a kněžskému životu. Stalo se to při mlácení obilí ve stodole, kdy mu přišlo na mysl, že slyší z vedlejšího hřbitova závěrečný zpěv Salve Regina. Začal si je notovat a tu se v něm vzbudila touha, aby směl také intonovat antifonu jako kněz. Tato touha byl tak silná, že se jí už nemohl zbavit a kudy chodil, slyšel Salve Regina. Někdy přitom až plakal. - Pak k němu přišel kamarád a ptal se ho, zda by nechtěl studovat na kněze, že v Olomouci převor dominikánů sbírá starší hochy a bude je vyučovat.- Pak přišel den 2. srpna, kdy se v Opavě u františkánů slavila porciunkule. Ignác tam putoval v noci pěšky, aby získal plnomocné odpustky. Přišel brzy ráno, ale v kostele se mu udělalo špatně, že musel vyjít ven. Lehl si na nějaký vozík od sodovek a trochu se prospal. Pak šel znovu do kostela a zamířil ke zpovědnici. Seděl v ní německy mluvící jezuita. Ignác se ho ptal, zda je možné, aby někdo ve 22 letech studoval na kněze. Zpovědník mu řekl, že ano, ale muselo by to být někde v klášteře. S tímto povzbuzením se vrátil domů a šel na faru k faráři Svobodovi. Ten se mu vysmál a radil mu, aby zůstal doma a nemyslel na hlouposti. Zato kaplan Pleschka (pravděpodobně z českého: Bleška), když to slyšel, vzal si ho do kaplanky, povzbudil ho a vysvětlil mu rozdíl mezi knězem světským a řeholním. - Byla zde ještě jedna překážka: vojenský odvod. Ignác se několik dní postil o kvašeném zelí, aby zeslábl, a odvod dopadl dobře. Nebyl odveden. Ale bylo třeba překonat ještě poslední úskalí: Otec mu po odvodu navrhl, aby po něm převzal hospodářství, našel si hodné děvče a založil s ním rodinu. Teprve teď Ignác řekl, že se rozhodl studovat na kněze. Rodiče zmlkli a od září byl už Ignác v Olomouci v klášteře dominikánů s ještě dalšími čtyřmi hochy, mezi nimiž byl i jeho boleslawský kamarád Fojtík.



G y m n a z i j n í s t u d i u m

5.Převor Angel Lubojacký měl veliké plány. Chtěl založit mužskou kongregaci, která by pracovala na sjednocení východních slovanů s Církví. Už předtím spolupůsobil na založení české kongregace dominikánek v Olomouci. Nenašel však pochopení u spolubratří a asi po dvou měsících musela jeho malá komunita hochů opustit klášter. Lubojacký se obrátil na přítele faráře v Dražovicích P. Antonína Cyrila Stojana, který byl hlavou hnutí za křesťanskou unii, a ten vzal oněch pět prvních hochů k sobě na faru. Stojan je dnes kandidátem blahořečení a Ignác na něho s vděčností vzpomínal a vzal si ho za vzor pastorační horlivosti. Apoštolský kněz na něho neobyčejně zapůsobil. a Ale ani pobyt v Dražovicích netrval dlouho, jen do jara roku 1892. Pak našel P. Angel hochům byt u paní Bartákové na Svatém Kopečku u Olomouce, aby měl hochy blíž u sebe. Do kostela chodili k tamním premonstrátům

Po celou dobu svého pobytu v Olomouci, v Dražovicích a na svatém Kopečku studoval Ignác pod vedením spolužáka Cigánka houževnatě latinu a rychle postupoval. P. Angel jej začal počítat ke svým velkým nadějím.

P. Lubojacký se zatím domluvil se svými příbuznými v rodných Klímkovicích, že tam postaví prostornou budovu, ve které otevře třídy soukromého českého gymnázia a tam uskuteční svůj plán. To už své hochy postupně zasvěcoval do svých úmyslů a často přirovnával své těžké začátky k obtížným začátkům turínského apoštola mládeže Dona Boska, kterého podle příkladu P. Stojana obdivoval. Stavba v Klímkovicích rychle pokračovala - stavělo se horlivě během celého roku 1893. Hochů už bylo asi deset a P. Angel přijal dalších deset. V lednu 1894 se komunita přestěhovala do novostavby. P. Lubojacký zatím vystoupil od dominikánů a začal se utvářet nový život. Pak znenadání nadějné dílo ztroskotalo. Hlavní příčinou byla uspěchanost, velká zadluženost (dvacet tisíc rakouských zlatých) a nepřízeň vídeňských úřadů. P. Lubojacký nedostal dovolení otevřít gymnazijní třídy. Jeho hlavní ručitel pan Vozák, měl se svými penězi jiné plány. A tak se P. Lubojacký nervově zhroutil a několik dní bloudil krajem, až byl přijat do diecézního kněžstva. Hoši se museli rozejít.



V i a C r u c i s


6.Ignácovi bylo v tom roce 1894 25 let. Domů se vrátit nemohl a ani nechtěl. Složil všechnu svou důvěru v Boha a začal hledat. Byl ve dvou klášterech v tehdy rakouském Polsku, u redemptoristů na Července, zkusil to v konviktu pro výchovu kněžského dorostu ve Valašském Meziříčí, ale nikde nepochodil. Vykonal si tedy pouť k Panně Marii svatohostýnské, Ochránkyni Moravy. Byla to drastická cesta. Cestou ráno na kopec jej honili dva velicí psi, taktak že se zachránil v sarkandrovské kapli, jejíž dveře za sebou přibouchl v poslední chvíli. Tam si pak dlouho uklidňoval své rozbouřené srdce. Z Hostýna se vydal k Panně Marii na Velehrad, kde kdysi působili svatí Cyril a Metoděj. Tam zaklepal na dveře kláštera jezuitů, kde si ho vyzkoušeli z latiny a když překládal plynně Tacita, vlídně ho napůl přijali, hlavně když prohlásil, že je mu jedno, kam ho pošlou, i kdyby to bylo do misií a třeba jen jako bratra laika. Ale tu se vše zase náhle zvrtlo:

Na zpáteční cestě domů se stavil u P. Josefa Klvače, spirituála voršilek, snad svého někdejšího zpovědníka, když býval v Olomouci nebo na Svatém Kopečku. Pověděl mu, jak pochodil u jezuitů, ale ten mu rázně řekl: "Nepůjdete k jezuitům ale k saleziánům - k Don Boskovi do Turína. Hned tam píši. Jděte domů a čekejte." Poslušný Ignác jel domů a už na třetí den mu přišel telegram od blahoslaveného Michala Ruy, nástupce sv. Don Boska: "Hned přijeď, jsi přijat". Tím dostal jeho život zcela nečekaně definitivní směr.



U D o n B o s k a


7.Podle vlastního vypravování přijel Ignác do Turína na svátek Narození Panny Marie dne 8. září 1894 a domluvil se latinsky s Don Ruou. Po duchovních cvičeních na Piově byl přiřazen k polským aspirantům na Valsalice v Turíně. Byl mezi nimi také budoucí saleziánský kardinál August Hlond. V domě žil tehdy služebník Boží Don Ondřej Beltrami, nemocný tuberkulózou, která byla tehdy ještě nevyléčitelná. Stuchlý ho mohl občas obsluhovat.

Na Valsaliče tehdy ještě byly uloženy ostatky dnes již svatého Jana Boska, takže tam panovalo dokonalé saleziánské ovzduší pravého ducha našeho zakladatele. Tam mohl Ignác poznat mnohé zasloužilé saleziány, kteří tam přicházeli na Don Boskův dočasný hrob. Čtvrteční vycházky na Valdoko mu zase umožňovaly mnohokrát navštívit kolébku saleziánského díla a baziliku Panny Marie Pomocnice.

Jelikož byl Ignác v latině už hodně pokročilý - měl za sebou překlady z Tacita - představení ho poslali v pololetí do Ivreje, kde byla bezprostřední příprava na noviciát. 25. srpna 1895 začal noviciát i on a 6. listopadu oblékl z rukou bl. Don Ruy duchovní roucho (kleriku, kolárek a biret). Jeho novicmistrem byl Don Colombara a asistentem tehdejších noviců klerik Petr Tirone.

V noviciátě udělal další významný pokrok v duchovním životě a v saleziánském duchu. Protrpěl si také velkou vnitřní krizi. Ke konci noviciátu ho trýznily stále vzrůstající pohybnosti, zda se má hlásit ke slibům v Saleziánské společnosti, zda je dostatečně připraven do ní vstoupit. Novicmistr ho uklidňoval, ale malomyslnost se stále vracela. Jistě v tom měl účast také zlý duch, který pravděpodobně začínal tušit, že mu v Ignáci Stuchlém vyrůstá nebezpečný protihráč. Don Stuchlý později vzpomínal, že se někdy při rozjímání o nastávajících řeholních slibech až potil strachem. Při duchovních cvičeních na závěr noviciátu se svěřil se svým zmatkem spirituálovi kongregace Don Juliovi Barberisovi a ten mu doporučil, aby hned složil věčné sliby, jak to bylo podle tehdejšího kanonického práva ještě možné. Ignác se podle toho zařídil a po profesi všechna pokušení hned a navždy zmizela.

Řeholní sliby se v tom roce skládaly až 29. září a přijímal je sám hlavní představený kongregace, dnes blahoslavený Michal Rua. Pro Ignáce to byl definitivní krok na cestě k svatosti. Celý další život ukázal, že tehdy přijatý závazek pro něho znamenal bezvýhradné odevzdání se Bohu v rámci Don Boskova díla.



D a l š í f o r m a c e


8.Po noviciátě zůstal klerik Stuchlý v Ivreji ve filozofickém studentátě. Studoval filozofii a jelikož měl gymnazijní studia v podstatě skončena, představení mu poručili, aby si udělal kurs z agronomie a podrobil se příslušné zkoušce v Turíně, aby získal potřebný titul. Jelikož nebyl přetížen studiem, dali mu představení k tomu na starost sakristii a refektář. V těchto dvou funkcích měl privilegované postavení a mohl při nich získat mnoho cenných zkušeností.

Do ivrejského domu přicházeli často představení z hlavní rady, jednak aby osobně poznali mladé saleziány, jednak aby se s nimi podělili o svoje zkušenosti, které získali v osobním styku s Don Boskem. Zvláště v jídelně měl Stuchlý možnost hovořit důvěrně s Don Ruou, s Don Alberou, Cerrutim, Barberisem a jinými pamětníky počátků saleziánského díla. S blahoslaveným Don Ruou byl v důvěrném vztahu do té míry, že si ho světec mnohdy bral, aby se s ním večer modlil pod portikátem růženec. To si považoval Stuchlý vždy za veliké vyznamenání.

Na konci roku 1896-97 podstoupil Stuchlý potřebné zkoušky v Turíně a obstál s pochvalou. Při úhrnném ocenění dostal 97 ze sta dosažitelných bodů. Pro něho to byl zároveň pokyn, aby se připravil na odjezd do zámořských misií, pravděpodobně do Jižní Ameriky. Ale i tato skoro jistota se zvrtla. Před duchovními cvičeními mu Don Barberis řekl, aby si podal žádost na misie. On to bez váhání učinil. Pak byl během duchovních cvičení u svaté zpovědi u Don Ruy a ten se ho zeptal, co bude dělat. Když mu řekl, že si podal žádost na misie, světec mu řekl: "Jdi k Don Barberisovi a vezmi přihlášku zpět. Řekni, že jsem Ti to nařídil já. Tvoje misie budou na severu." Ignác jako vždy uposlechl a rozkaz vyplnil.

V tom roce studentátu mu doma zemřeli otec a bratr Antonín. Představení mu dovolili, aby šel o prázdninách domů uspořádat pozůstalostní záležitosti. Don Barberis mu před odjezdem řekl, že mu napíše, kam má nastoupit na pedagogickou praxi (= asistenci).

Doma zůstala samotná matka s posledním synem, ale jako dobří křesťané respektovali Ignácovu cestu a nebránili mu. Dosti dlouhé čekání doma nakonec skončilo a dopis z Turína přišel. Byla tam "poslušnost" nastoupit do salesiánského konviktu sv. Aloise v Gorici. Ignác tam měl být učitelem a asistentem. Jel tam hned a zůstal tam až do roku 1910. Brzy se vypracoval na prvořadého pomocníka stejně starého ředitele Jana Skaparona. Byla to doba jeho saleziánského mládí, kterou ve svých vzpomínkách vždy považoval za nejšťastnější dobu svého života. Velmi často o Gorici hovořil.

Stuchlý dělal konviktorům hlavně korepetitora v latině a řečtině. Přitom studoval, jak bylo tehdy zvykem, teologii. Kurs teologie měl trvat čtyři roky. Kdyby šlo vše pravidelně, mohl počítat, že v roce 1901 bude v červnu vysvěcen na kněze. Gorický konvikt měl poslání vychovávat pro gorickou diecézi nové kněze a bylo samozřejmé, že saleziánští klerici skládali zkoušky z teologie v tamním semináři.

Ignác studoval intenzívně a vzorně se připravoval na kněžství. Nezanedbával ani svou vychovatelskou a učitelskou práci. Navíc byl denně zatížen ještě jinak: Don Skaparone se rozhodl postavit nový konvikt místo starého, nevyhovujícího. Stuchlý, který jevil ze všech tamějších saleziánů nejpraktičtějšího ducha, musel často místo studia pomáhat řediteli "in materialibus" a pak dohánět vlastní práci a studium po nocích. Byly to "hrdinské doby" gorického saleziánského díla, ale tak se stalo, že se Stuchlý opozdil se studiem bohosloví. Jeho postup k oltáři je vyznačen následujícími údaji: 7. března 1900 ve třetím ročníku teologie mu gorický biskup kardinál Jakub Missia udělil najednou tonzuru a čtyři nižší svěcení. Pak téhož roku dostal v Turíně 22. září od biskupa Bertaně podjáhenství a za tři měsíce nato v Gorici od kardinála Missie 22. prosince jáhenství. Ale na tomto stupni pak zůstal skoro celý rok. Stavba konviktu vstoupila do horečnatého stadia a k tomu ještě jmenoval benátský inspektor Mosé Veronese Stuchlého o prázdninách 1901 zástupcem gorického ředitele čili prefektem. Tak na něho padla celá tíže hospodaření už rozrostlého díla.

Konec tomuto nenormálnímu stavu udělal teprve Don Rua. Stavoval se v Gorici na podzim na zpáteční cestě z Polska a když viděl, že pouhý jáhen už je ekonomem - prefektem, nařídil řediteli, aby dal vše co nejdříve do pořádku. A tak se stalo, že byl Don Stuchlý 3. listopadu 1901 ještě s jedním opozdilým diecézním jáhnem vysvěcen v kapli biskupské residence na kněze. Primice byla jednoduchá. Stuchlý měl druhý den na svatého Karla místo ředitele komunitní mši svatou, pak vedl hochy do gymnázia a v poledne bylo nějaké přilepšení a jakási akademie. Nic víc.





K n ě z e m


9.Po vysvěcení se život uklidnil. Konvikt už fungoval v novostavbě a v zimě bylo více času. Stuchlý složil rychle poslední zkoušky a brzy získal i zpovědnickou jurisdikci. Mši svatou sloužil většinou mimo ústav v různých komunitách. Pan kardinál si na řediteli vyžádal, aby ho směl novokněz Stuchlý doprovázet na jeho pastoračních cestách po diecézi při dokončování zasvěcení farností a komunit Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Pro novosvěcence to byla příležitost nabýt dalších zkušeností a spřátelit se s panem kardinálem. V jarním období začaly pouti na Svatou Horu u Gorice a Don Stuchlý tam začal chodit o nedělích vypomáhat ve zpovědnici. Právě tam se vypracoval na hledaného zpovědníka. Goricko byl kraj, kde se stýkaly tři národnosti a Stuchlého znalosti italštiny, němčiny a slovanské řeči srozumitelné Slovincům ho činily způsobilým pro tuto pastorační činnost. Pak už bude po celý život jeho hlavní zálibou vysedávat ve zpovědnici a smiřovat lidi s Bohem.



P r e f e k t e m v L u b l a n i


10.V roce 1910 nastala v životě Don Stuchlého další významná změna. Slovinské saleziánské dílo v Lublani upadlo do velikých hospodářských nesnází a hrozila mu pohroma. Nemoci, sociální poměry, stávky stavebních dělníků a jiné příčiny způsobily, že chrám Panny Marie Pomocnice, k němuž byly položeny základy už v roce 1904, zůstal trčet ve výšce osmi metrů a nemohl dále. Tehdy se stal lublaňským ředitelem Don Petr Tirone, někdejší Stuchlého asistent v noviciátě. a ten si vzpomněl na svého žáka a prosil představené, aby ho poslali do Lublaně zachránit situaci. Už ho předcházela pověst dobrého hospodáře, krajně obětavého saleziána a člověka hluboké víry a zbožnosti. Hlavně ho doporučoval jeho smysl pro realitu a pokora. Tak se stalo, že 10. října 1910 se Don Stuchlý objevil v Lublani na Rakovniku. Don Tirone byl brzy nato jmenován inspektorem všech východoevropských domů a Don Stuchlý zůstal v Lublani sám s tím přetěžkým břemenem.

Byly těžké časy. Balkánská válka a pak první světová válka nedovolily dále stavět a tak se jen živořilo. Don Stuchlý však svou obětavou prací udržel jak lublaňský dům, tak noviciátní dům na Radně, kde byl i filozofický studentát. V té době neměl styk s hochy, jen sháněl peníze a živobytí a staral se, aby provizorně zastřešený kostel nepromokl a aby mohl sloužit aspoň jako prozatímně benedikovaný prostor. Kompensoval se tím, že si kolem sebe vytvořil sbor obětavých koadjutorů a obětavých spolupracovnic, s nimiž denně i fyzicky pracoval. Jako v Gorici, tak i v Lublani vysedával celé hodiny ve zpovědnici a měl pověst nejhledanějšího zpovědníka ve městě. Předmětem jeho péče se stali také nemocní a umírající. Když pak bylo stanoveno, že žádný farář nesmí chodit k nemocným do jiných farních obvodů, byla pro Don Stuchlého učiněna výjimka, když se lidé začali bouřit.



P o v á l c e


11.Během války se Don Stuchlý stal nejpopulárnějším lublaňským saleziánem. A podobně jako v Gorici se kolem něho utvářela aureola svatosti. Způsobovala to jeho u kněží nezvyklá pokora, prostota, zbožnost a hlavně osobní chudoba. Šířily se kolem něho i anekdoty legendárního rázu. Při veškeré námaze byl stále veselý a pohotový k službě, měl jasný úsudek a každému dovedl dobře poradit.

Po válce ho poslali do opuštěného (a vykradeného) saleziánského ústavu ve Veržej, aby jej uvedl do provozu. Začínal tam od nuly, protože vše bylo prázdné, ale on v krátké době dokázal dát dům do pořádku, aby mohl sloužit jako slovinský aspirantát. - Pak slovinští biskupové rozhodli, že se musí rozestavěný kostel Pomocnice křesťanů dostavět a zase to byl Stuchlý, který se musel vrátit do Lublaně a podejmout se tohoto úkolu. Opět se stal živitelem domu a hlavně stavitelem. Byl denně na cestách a prošel většinou pěšky nebo všelijak celou Slovenii. Do měst ani nechodil, zato na venkově mezi prostým chudým lidem byl doma. Skutečně se mu podařilo uprostřed všeobecné bídy kostel dobudovat, aby mohl být slavnostně vysvěcen. Stalo se to 8. září na svátek Narození Panny Marie roku 1924. Sochu Panny Marie Pomocnice posvětil papežský nuncius Pellegrino a kostel samotný posvětil už stařičký první saleziánský kardinál, slavný misionář Kaliéro, nejznámější syn Don Boska. Don Stuchlý v té slávě zcela mizel a jako obyčejně se hlavně staral, aby všechno klapalo.



Z A K L A D A T E L Č E S K É H O S A L E Z I Á N S K É H O

D Í L A


12.Pak přišel v jeho životě další zvrat. Už mu bylo 55 roků a prací byl hodně sedřen. Ale ta hlavní práce ho teprve čekala. V roce 1924 začalo v Perose Argentině v Itálii téměř na francouzské hranici fungovat české saleziánské dílo. Vynutili si je někteří čeští kněží v Československu, zděšení odpadem jednoho milionu Čechů od katolické církve. Představení s českým dílem souhlasili ale chyběl saleziánský český personál, který by se mu věnoval. V celém saleziánském světě existoval jen jediný český salezián, schopný ujmout se tak obtížných začátků, a to byl lublaňský prefekt Don Stuchlý. Toho povolal generální prefekt saleziánů Don Pietro Rikaldone do Turína dopisem, ve kterém stálo:"Přijeď, budeš poslem Boží Prozřetelnosti." Nic víc. Don Stuchlý zase poslechl, i když se strachem, ale čas ukázal, že pro tak náročný úkol byl právě on osobou nejvhodnější.

České saleziánské dílo se formovalo v Perose tři školní roky: 1924-25, 25-26 a 1926-27. Rostlo uprostřed veliké bídy a šlo kupředu jen za cenu velikého zadlužení, kdy bylo třeba šetřit na všem i na chlebě. Zmatků bylo mnoho a Don Stuchlý musel ustavičně nést na svých bedrech tíhu poměrů i lidí. Ale nezoufal. S železnou pravidelností vyučoval denně latinu, italštinu a ještě ve svém věku se denně účastnil pohybových her českých chovanců na prašném dvoře po obědě, denně zápasil s ničím nekrytými účty za nejnutnější potřeby k životu komunity, až se mu nakonec podařilo dát kongregaci řadu mladých českých saleziánů a vytvořit podmínky pro přechod z Itálie do vlasti. Ve všem stále ukazoval naprostou poslušnost vůči saleziánským představeným, ale zároveň byl dosti pružný a přizpůsobivý aby slabé dílo hned v začátcích nevykolejilo anebo si nerozbíjelo hlavu o zeď.

V roce 1927 bylo Don Stuchlému 58 let. Všichni ostatní čeští saleziáni nebo aspiranti byli od něho věkově vzdáleni aspoň o třicet let, takže teprve začali sbírat saleziánské zkušenosti. Proto představení vybrali zase jen jeho, aby převedl dílo do Československa. On v důvěře v Boží Prozřetelnost neváhal vzít na sebe i toto další břemeno. Panna Maria Pomocnice byla jeho velikou nadějí a Srdce Ježíšovo největší útěchou.


13.Don Stuchlý přijel do Československa na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1927 a hned se vydal na posvátný Velehrad doporučit dílo Panně Marii a svatým slovanským apoštolům Cyrilu a Metodějovi. Pak téhož dne večer dorazil pěšky utrmácen po dvouhodinové cestě do prvního saleziánského domu na Moravě ve Fryštáku. První noc přespal na slamníku na zemi.

Na svátek hlavního patrona českého národa svatého Václava 28. září 1927 přijeli do Fryštáku chlapci z Itálie a s nimi jejich čeští představení. Z nich byl nejdůležitější klerik Štěpán Trochta, pozdější saleziánský kardinál. Na prosbu Don Stuchlého poslali představení do Fryštáku za ředitele Itala Don Josefa Kodžolu, předtím řemeslnického rádce v ústředním domě na Valdoku v Turíně. Don Stuchlý totiž předvídal, že bude muset být většinou na cestách, takže by měl sám málo času na vedení komunity. Tento stav však trval pouze jeden rok. Pak došlo k dohodě mezi Vatikánem a Československem (tzv."Modus vivendi"), na jehož základě nesměli být biskupy a představenými řeholí cizinci, a Don Kodžola si musel s Don Stuchlým vyměnit úlohy. Don Stuchlý byl napříště od 18. srpna 1928 ve Fryštáku úředně ředitelem a to celkem sedm let - až do 14. září 1935. Od 14. listopadu 1935 byl také inspektoriálním rádcem jugoslávsko-československé inspektorie, pod kterou jsme v té době ještě patřili.

Po celou tu dobu tížila Don Stuchlého právní situace saleziánské kongregace v Československu: Stát jí odmítal skoro po devět let státní souhlas k usídlení, takže dílo viselo ustavičně ve vzduchu bez legální základny. Jako důvod se uvádělo, že saleziáni měli žádat o svolení k usídlení před svým příchodem do republiky, nikoli až po něm. Don Stuchlý se pro tuto nesnáz mnoho natrpěl. Štěstí, že zůstávalo ze strany státu jen při hrozbách a nepřikročilo se k likvidaci komunit. Podobně to bylo se Slováky. Přesto se šlo s důvěrou v Boží pomoc kupředu. V roce 1931 už otevřeli Slováci spolu s Čechy ve Svatom Beňadiku nad Hronom společný noviciát. Každá národnost tam vyslala asi dvacet noviců. - Už tehdy bylo možné předvídat tísnivou situaci: Kam s tolika lidmi, až skončí noviciát? Slováci začali stavět v Bratislavě oratoř pro externí mládež, na víc neměli prostředky. Don Stuchlý na české straně nemohl najít vhodný dům a tak se stalo, že v roce 1932 byli umístěni noví salesiáni vedle hochů aspirantů ve Fryštáku.

Tato svízelná situace trvala ve Fryštáku dva roky. Obyvatelé fryštáckého domu museli mít dvojí rozvrh podle svého zaměření. Ale v roce 1934 se podařilo otevřít nový dům v Moravské Ostravě a umístit v něm český i slovenský filozofický studentát. Stavbu ostravského ústavu provedl s finanční podporou Don Stuchlého novokněz Don Trochta. A po dostavění ostravského domu zase změna: Všichni očekávali, že ostravským ředitelem bude jmenován Don Trochta. Ale když přišla žádost pražského pana kardinála Kašpara, aby saleziáni převzali výstavbu chlapeckého domova a kaple sv. Terezie Ježíškovy v pražském předměstí Kobylisích, dali k tomu představení v Turíně souhlas a Trochta byl znovu pověřen stavět. Ředitelem v ostravském domě se stal Don Stuchlý, ačkoli mu to nebylo milé, když viděl, jak všichni Ostraváci čekají na Trochtu. Ale stalo se a oba saleziáni splnili svou poslušnost.


14.14. září 1935 nastala v životě Dona Stuchlého další veliká a náročná změna. Toho dne byl jmenován po odstupujícím visitátorovi Don Františku Wallandovi, jugoslávském inspektorovi, inspektorem samostatné československé inspektorie svatého Jana Boska. Ani tentokrát nenalezli představení vhodnější osobu pro tak obtížný úkol v době, kdy rostly národnostní rozpory mezi Čechy a Slováky a zároveň nebylo pro malý počet domů možno ustanovit hned dvě inspektorie. Díky Don Stuchlého ctnosti a jemnému taktu prošla u saleziánů změna v duchu saleziánského bratrství a berz jakýchkoli otřesů. Bůh mu pak pohotovou službu odměnil brzy tím, že už po třech měsících jeho inspektorátu dosáhl svou pokorou, že byla kongregace saleziánů státem uznána a po devítiletém čekání se stala československou státní příslušnicí. K tomu malému divu došlo následkem pokorného rozhovoru Dona Stuchlého s knězem Krojherem, senátorem tehdy vládnoucí strany, jiné než byla katolická strana lidová.

Ale už byly na obzoru velmi těžké doby. Don Trochta stavěl v Praze, Don Stuchlý budoval v Ostravě kostel svatého Josefa, když nenadále zintenzívněla již tak těžká světová hospodářská krize. Všechny saleziánské stavby se na chvíli zastavily, protože firma, která pro saleziány stavěla, udělala úpadek a přestala vyplácet dělníky. Saleziáni museli platit dělníky přímo. Don Stuchlý neklesl na mysli, ale denně povzbuzoval všechny k důvěře v Srdce Ježíšovo a v Pannu Marii. Bůh odměňoval jeho důvěru mimořádnými dary a povzbuzeními

Bohužel současně s touto krizí materielní propukla i značná krize morální v mladé inspektorii. Přibývalo lidí, přibývalo také problémů. Krize se dotkla i některých kněží, kteří se cítili opomenuti ve svých aspiracích a začali usilovat o větší nezávislost českého díla na Itálii. Od kněží se tyto nálady přenášely na některé kleriky a bohoslovce. Hodně bylo zaviněno atmosférou, která vládla ve světě. Vše se schylovalo k válce. Ta určitá nespokojenost si nalezla předmět útoku i v Don Kodžolovi, který už jedenáct let obětavě sloužil českému saleziánskému dílu, ale byl některými pociťován jako brzda pokroku. Nešťastnými výroky jednoho z nespokojenců byly o něm dokonce šířeny velmi hanlivé řeči. Pan inspektor, upozorněný spolubratry, to oznámil generálnímu duchovnímu řediteli, ten přijel a nespokojence rázně okřikl. Pak postupně asi šest kněží opustilo kongregaci. - Don Stuchlý tehdy velice trpěl. Pro něho bylo každé povolání velký Boží dar a sám nikdy neudělal nic, čím by odchod spolubratra uspíšil. Vše bylo provázeno milosrdenstvím a snahou odcházejícímu osobně upravit cestu do života ve světě nebo v diecézi. - Lze říci, že 90% spolubratří zůstalo řečmi nedotčeno a ti, když představení rozhodli Don Kodžolu z ČSR odvolat a udělat ho inspektorem v Perú a v Bolivii, jeho odchodu srdečně želeli. Bohudík hladina se zase uklidnila a kongregace vnitřně očištěná mohla jít vstříc jiným těžkým zkouškám.



Z a v á l k y


15.Na podzim roku 1938 byla Československá republika mnichovským diktátem značně zmenšena a 15. března 1939 zcela zničena. Hitler ji rozdělil na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský štát. Don Stuchlý i těmito otřesy velmi trpěl. 1. září 1939 vypukla 2. světová válka.

14. prosince dovršil pan inspektor svých sedmdesát let věku. Kolem něho se shromáždili zástupci všech saleziánských domů, ale nálada byla spíš smutná. - Přesto jeho přičiněním převládlo odhodlání jít za všech okolností kupředu, jako by se nic nedělo. Výrazem tohoto odhodlání bylo, že pan inspektor poslal dva kněze na výboj: P. František Lepařík měl postavit dřevěnou oratoř v hlavním městě Moravy v Brně a P. Jan Vtípil měl postavit ústav v Pardubicích.

V lednu 1940 představení rozhodli o rozdělení bývalé československé inspektorie sv. Jana Boska na dvě - českou a slovenskou. V české zůstal dále inspektorem Don Stuchlý, novou inspektorii Panny Marie Pomocnice dostal Don Bokor.

Další vývoj na české straně byl pak silně poznamenán válkou. Pro školní rok 1940 - 41 se podařilo otevřít nový noviciátní dům v Ořechově u Polešovic. Bohoslovci a klerici upravili k tomu účelu pod vedením novokněze P. Vojtěcha Tomáše polorozbořený zámeček, sloužící za sýpku obilí, na slušné obydlí, do kterého se nastěhovalo asi 20 noviců.

Ale pak přišly rány podobné oněm, které musel vytrpět biblický Job: V únoru 1942 zabrali nacisté ostravský ústav, kde byl inspektorát, filozofický a teologický studentát, kostel sv. Josefa a kvetoucí oratoř. Bohoslovci a filozofi se museli narychlo odstěhovat do Fryštáku. - V červnu po atentátu na říšského protektora R. Heydricha byl zatčen pražský ředitel Trochta a odvlečen do koncentračního tábora. Tím ztratil Don Stuchlý hlavního pomocníka. Téhož roku na podzim bylo asi 50 bohoslovců, asistentů a filozofů odvedeno na nucené práce do bombardované Říše. V následujícím roce 1943 byl zabrán i fryštácký ústav pro nacistické účely. Pan inspektor zachovával světecký klid a všechny povzbuzoval k důvěře v Boží pomoc. Dopisoval si s postiženými, radoval se, když některý přišel na propustku domů, jeho otcovská láska se nikdy neprojevovala tak silně jako tehdy. Část bohoslovců našla útočiště pod střechou fryštácké fary, část obsadila některé místnosti v brněnské dřevěné oratoři. Bohoslovci postavili pod vedením novokněze Josefa Zerzána, vyučeného tesaře, dřevěný barák v Hodoňovicích na Ostravsku pro každý případ. Pan inspektor se z Fryštáku odstěhoval do Brna, odkud se rozjížděl do zbylých komunit. Dvě třídy hochů, kteří byli nejblíž noviciátu, našly útočiště v letní ozdravovně v lesích Vysočiny, ve Dvorku u Přibyslavi.

Pan inspektor Stuchlý už měl bezmála 75 roků, když se přiblížila fronta a začaly nálety na Protektorát. Pak přišla fronta doopravdy. Prošla celým Slovenskem i Moravou a Čechami. Všechny ústavy byly ve smrtelném nebezpečí. Spoje byly přerušeny, zbývalo jen modlit se a čekat, co bude. I Brno se octlo ve frontovém pásmu. Po jednom náletu byly kolem brněnské oratoře rozsety hluboké krátery po pumách, ale ani jedna nepadla na dřevěné stavení. Přes střechu oratoře svištěla střelba mezi Rusy a Němci. Na oratoř padla jen jediná malá zápalná bomba, prorazila střechu a strop a roztříštila dole na chodbě jedinou dlaždičku. - Byla to zřejmá ochrana Panny Marie Pomocnice, jíž byla zasvěcena kaple oratoře, ve které se Boží služebník vroucně modlíval.

Přešla fronta a boje přestaly. Země povstávala z trosek a sčítali se mrtví. Z českých saleziánů za celou válku ani jeden nezemřel na následky bojů, ani nebyl těžce raněn. Také všechny ústavy zůstaly celkem neporušené. Nakonec se vrátil z koncentračního tábora i Don Trochta živý, ačkoli byl po postřelení esesákem už vezen na voze s mrtvolami do lágrového krematoria.



P o d r u h é s v ě t o v é v á l c e


16.Po válce bylo třeba českou inspektorii znovu uspořádat. Don Stuchlý stál opět v čele saleziánů a moudře je vedl. Byl sice velmi unavený, ale nepoddával se. Čekal, až sami představení řeknou: Dost. Z inspektorie odešlo během války několik spolubratří, noviců a aspirantů, jak už to v takových dobách bývá, ale začalo se dohánět. Brzy byla reálná naděje, že bude mít noviciát každý rok až 30 noviců. Rozmnožil se počet domů: Saleziáni měli v Čechách domy v Praze, v Pardubicích, v Oseku u Duchcova, ve Mníšku pod Brdy, ve Vinoři u Prahy a na Moravě v Brně, ve Fryštáku, v Přestavlkách u Přerova, v Ořechově, v Ostravě, v Hodoňovicích a připravoval se dům pro pozdní kněžská povolání v Ústí nad Labem-Trmicích jako dvanáctý.

Inspektorie měla vlastní noviciát, filozofický studentát a teologické učiliště, dva internáty pro studenty, jeden pro učně, při každém domě byla kvetoucí oratoř, kongregaci byly svěřeny tři fary a duchovní vedení v katolickém Skautu a v katolické akci pro mládež. Připravovalo se založení katolického gymnázia pro výchovu kněží pro pražskou diecézi, byl zde dům pro pozdní kněžská povolání ve Mníšku pro pražskou diecézi a připravoval se podobný v Trmicích pro diecézi litoměřickou.

Nový život Církve byl velice posílen jmenováním nových biskupů pro osiřelé diecéze. Z nich byl nejdůležitější Mons. Josef Beran, arcibiskup pražský, spoluvězeň Trochty a pozdější kardinál. Pro saleziány bylo velikým vyznamenáním jmenování pražského ředitele Trochty biskupem litoměřickým. Tak se o dvacátém výročí příchodu saleziánů na Moravu dostalo Don Stuchlému podobné radosti, jakou kdysi zakoušel Don Bosko, když mohl políbit biskupský prsten svému milému Kaliérovi. I Don Stuchlý plakal radostí při Trochtově svěcení na biskupa v katedrále sv. Víta v Praze, ale veřejně při něm nevystupoval. Jmenovací bulu přečetl tehdy Don Kodžola, který přijel na tu slavnost z Perú do Československa. - Don Stuchlý však úplně radostný nebyl. Věděl v duchu více, než ostatní a ještě tentýž den se vyslovil: "Chudák Trochta, kdyby věděl, co ho čeká!" Trochtovo svěcení biskupem proběhlo 16. listopadu 1947.


O H R D I N S K Ý C H C T N O S T E C H

V e v š e o b e c n o s t i


17.Mluvíme o hrdinném stupni křesťanských ctností, jestliže jsou konány při pohotovém, dokonalém a radostném zachovávání svatého Božího zákona, církevních přikázání a v míře, která přesahuje osoby stejného postavení, pokládané za dobré a zbožné.


18.Boží služebník od nejútlejších let až do smrti, v rodině i v kongregaci byl vzorem božských, základních i mravních ctností. Konal je hrdinským způsobem pohotově, vytrvale a s obdivuhodnou vyrovnaností mysli, a to za všech, i těch nejobtížnějších okolností. Celý jeho život v různých fázích: Studenta, zakladatele, ředitele a inspektora českého saleziánského díla vykazuje vysoký stupeň ctností, který ho odlišuje od ostatních a vynesl mu úctu všeobecně uznávané osobnosti.


19.Jako obyčejný spolubratr i jako představený na všech úrovních byl velmi důkladný v zachovávání přikázání Božích i církevních, evangelních rad i pravidel Saleziánské společnosti.

Stejnou důkladnost vyžadoval s otcovskou péčí i od druhých a celý život zasvětil horlivé a neúnavné práci pro slávu Boží a spásu duší. V jeho snahách nejsou patrné žádné jiné zájmy a záměry. Jen hrdinský návyk a praktické zachovávání všech ctností může tento jeho životní postoj vysvětlit. A byl to vynikající křesťanský vychovatel.


20.Boží služebník se vyznamenával nejen vnější důkladností ve svých povinnostech, ale vpravdě "evangelním" stylem, s jakým konal své povinnosti jako řeholník, kněz a duchovní vůdce. Také vynikal opravdu křesťanským způsobem, jak snášel protivenství a těžkosti života, dále svým naprostým sebeovládáním, obezřetností a klidem, s jakým vše prožíval. To vše svědčí, že Boží služebník nepochybně konal všecky ctnosti hrdinným způsobem.

I jeho způsob, jak řídil druhé v době své ředitelské a inspektorské služby, ukazuje, že praktikoval lásku, opatrnost a spravedlnost v hrdinném stupni, jak to vyplývá z podrobného zkoumání jeho jednotlivých ctností.



J E H O B O Ž S K É C T N O S T I


a) H r d i n s k á v í r a

21.Boží služebník si zachoval po celý život živou, neotřesitelnou víru, která inspirovala jeho myšlení i jednání.


22.Od malička se pravidelně účastnil mše svaté a pobožností a prožíval je s nelíčenou zbožností. Rád chodil i na poutní místa a velice lnul k Matce Boží. Později k tomu přistoupila ještě jeho úcta k božskému Srdci Ježíšovu.

Jako představený vždy horlil pro důstojnost a krásu Božího domu a v saleziánských domech podporoval liturgický život a posvátný zpěv.

Z jeho hluboké víry vyrostlo také semeno jeho řeholního a kněžského povolání.


23.Jedině víra ho vedla k tomu, že opustil všechno a šel za hlasem Božího volání k dokonalejšímu životu a k službě nesmrtelným duším. Doma mu nabízeli slušné hospodářství, ale on dal přednost Kristu.

Jako student a později jako novic a řeholník se vyznačoval prostou ale hlubokou zbožností, usebraností a pokorným vnějším projevem, což ukazovalo na jeho vnitřní víru a solidní duchovní život, který se s přibývajícími lety a zkušenostmi stále prohluboval.


24.Byla to víra, která ho vedla ke skoro dětinné poslušnosti k představeným i mladším, než byl sám, a to i v létech, kdy už byl zralým mužem a léty vyzkoušeným představeným vyššího stupně. Jeho víra v nich viděla Boží zástupce a to mu bylo dostatečným důvodem, aby je poslouchal i tehdy, když byly jejich rozkazy z lidského hlediska pochybné kvality.

I ve vlastní činnosti se řídil jedině motivy víry a svou činnost chápal vždy z hlediska Božího království. Jako salezián se ve své práci - ať už manuální nebo administrativní - řídil výlučně zájmy Boží slávy a spásy duší.


25.Živost jeho víry se projevovala zvláště v jeho vztahu k Nejsvětější svátosti oltářní. Při celebrování byl neobyčejně usebraný a Pána pociťoval jako reálně přítomného. To dával někdy mimoděk najevo i zbožnými povzdechy a slyšitelnými slovy, vyjadřujícími lásku k Pánu. Při společné modlitbě byl vždy cele soustředěn i co se týká usebranosti, vyjadřované polohou těla I jinak bylo vidět, že žije jen pro Boha a ve spojení s ním.


26.Byl si plně vědom velikosti daru víry a všemožně ji vštěpoval druhým všude, kam sahala jeho činnost. Jeho kázání, promluvy, rozhovory s lidmi byly neobyčejně působivé nejen proto, co říkal, ale i způsobem, jak to říkal. Jeho projev byl vždy zpočátku tichý, ale brzy nato se začal rozohňovat a jeho hlas nabýval na vroucnosti a důrazu. Nebylo v něm nic teatrálního ani afektovaného. Mluvil vždy prakticky a z naprostého přesvědčení, doprovázeného vlastním příkladem. - Nikdy nevedl teologické diskuse. Zato rád připomínal prosté poučky katechismu a radoval se, když viděl, že se šíří mezi hochy a u prostého lidu náboženské vzdělání. Přesto jako ředitel v Ostravě vítal pořádání diskusních přednášek pro vzdělanější lidi a zval za tím účelem odborníky z řad kněží i laiků.


27.O tom, že byla jeho jediným cílem Boží sláva a spása nesmrtelných duší, svědčí i jeho dopisy a korespondenční lístky spolubratřím. Ze všech dýchá prostá a samozřejmá víra, plně zakotvená v Bohu.

28.Středem jeho života byl Ježíš. Úcta k Srdci Ježíšovu, která se v saleziánském světě velmi rozšířila od doby, kdy Don Bosko vystavěl kostel božského Srdce v Římě, byla u něho ještě podstatně prohloubena tím, že jako novokněz doprovázel gorického kardinála Missiu na jeho cestách po diecézi, při kterých zasvěcoval farnosti a komunity tomuto Srdci. Pak celý život doporučoval slavit zvláště první pátky v měsíci.


29.Kult Panny Marie Pomocnice si osvojil od dob své první formace v Turíně a jinde. Trvalým památníkem této úcty je kostel Panny Marie Pomocnice v Lublani na Rakovniku, který zachránil od zkázy a za cenu velikých osobních obětí dobudoval. - Jako vždy připomínal první pátky v měsíci, tak také dbal na připomínku Panny Marie Pomocnice každého 24. v měsíci. - Když dostal rozkaz převést české saleziánské dílo z Itálie na Moravu, hned prohlásil, že bez Panny Marie Pomocnice nepůjde, a objednal krásnou sochu Pomocnice, která je dodnes vzácnou památkou jeho úcty k Panně Marii. Kam přišel a co dělal, vše neslo pečeť jeho mariánské úcty a důvěry k Matce, která činí divy.


30.Také úcta k zakladateli saleziánské společnosti Don Boskovi byla u Don Stuchlého vždy velice živá. Byl přítomen jeho beatifikaci a kanonizaci a z obou se vracel velmi rozradostněn a nadšen. Už kolem Don Boskovy beatifikace se modlil, aby se mu dostalo patřičné známosti v českém národě, a v tom smyslu podpořil každou iniciativu. Tak v úctě k Srdci Ježíšovu, k Panně Marii Pomocnici a k sv. Don Boskovi dostala jeho duchovní tvář svůj výraz. V tom předčil všechny ostatní české saleziány. K tomu přistupovala jeho absolutní věrnost Svatému Otci a veliká úcta k biskupům jako k nástupcům apoštolů. Čeští biskupové to dobře věděli a všichni od něho s radostí přijali diplom saleziánských spolupracovníků. Tím Don Stuchlý vytvořil skvělé spojení mezi saleziány a episkopátem Československé republiky. Mimo zmíněné tři úcty, nedával Don Stuchlý žádnému svatému přednost, i když měl ke všem ten nejvřelejší vztah. Jen svatý Václav zde činí výjimku pro své sepětí s českým národem, k němuž byl Don Stuchlý poslán Boží Prozřetelností jako zakladatel českého saleziánského díla.


b) h r d i n n á n a d ě j e

31.Boží služebník vynikal po celý život i v nejtěžších chvílích naprostou důvěrou v Boha a naprostou odevzdaností do jeho svaté vůle a tím, že v celém svém snažení byl zaměřen výlučně k dobrům věčným a nelpěl na ničem pozemském.

I když měl v povaze konat pokorně i ty nejnižší služby a nikdy nebažil po vedoucích místech, přesto se stejnou pokorou a v duchu poslušnosti, přes své vysoké stáří a jiné potíže poslušně přijímal každé pověření a s ním spojené každé utrpení. Měl v té věci neomezenou důvěru v Boží Prozřetelnost a v pomoc Panny Marie. Během jeho života snad právě jeho bezmezná důvěra v pomoc shůry ho nejvíc vyznačovala. Už začátky jeho povolání, cesta za ním a překvapivé zakotvení u Don Boska to jednoznačně dokazují.


32.Boží služebník musel v životě podstoupit nadlidsky těžké zkoušky. Ve všech se projevil jako člověk plný nadpřirozené víry a naděje. V padesáti pěti letech, kdy lidé už myslí na odpočinek, on vlastně teprve začínal budovat české saleziánské dílo. Začínal s nevalným lidským, materiálem, který si nemohl sám vybírat. Jeho pomocníci byli proti němu o třicet let mladší a teprve se formovali. A přece jim dovedl imponovat právě svou neochvějnou důvěrou, kterou lze dokonce nazvat i optimizmem. Saleziánská mládež měla dlouho znaky nedospělosti a nespolehlivosti a on musel nést tuto tíhu takřka sám. Neklesal na mysli ani když se dostavila krize dospělosti a řada kněží jeho české saleziánské dílo opustila. Je fakt, že když v té době musel i kárat a označovat věci pravým jménem, nikdo se nestal jeho nepřítelem. Snad všichni si zachovali vůči jeho osobě nelíčenou úctu. A on, i když na něm bylo vidět, že trpí, znovu a znovu se napřimoval, sebe nikdy nelitoval, znovu a znovu všecky povzbuzoval k naději a sám ji měl v nejvyšší míře. Totéž platí o přetěžkých zkouškách za války, kdy bylo české saleziánské dílo vyháněno ze svých domů a nemělo daleko k zániku.


33.Božímu služebníkovi už bylo 70 let, když vypukla 2. světová válka. Představení však neměli odvahu nahradit ho mladším spolubratrem v úřadě provinciálního představeného. České dílo mělo už hezkou řadu mladých spolubratří, když na ně Bůh dopustil řadu neštěstí, která se podobala ranám biblického Joba. Jednoho dne z nenadání byl zabaven inspektoriální dům, kde byla soustředěna hlavní síla české provincie. Filozofi a teologové se museli nastěhovat k aspirantům do Fryštáku. Pan inspektor byl v té době nemocný, ale neulehl. Čtyři měsíce nato byl zatčen pražský ředitel Don Trochta. Tři měsíce později muselo 50 noviců a mladých spolubratří na nucené práce do bombardovaných měst v Říši. Necelý rok potom byl zabaven ještě fryštácký dům. Hoši byli rozptýleni, bohoslovci rozděleni a provizorně ubytováni. Všechny domy byly v nebezpečí z mnoha důvodů. Don Stuchlý se svíjel pod tíhou zodpovědnosti, ale navenek zůstával klidný a všechny povzbuzoval k naději. I během fronty zůstával u kormidla ponořený v Boha a v důvěře v něj. Pak přišel konec hrůzy a nastal mír. Don Stuchlý plakal radostí, když počítal své syny a zjišťoval, že nikdo nebyl v důsledku válečných událostí ani zabit ani těžce raněn a že všechny domy byly ušetřeny nejhoršího.


34.Od roku 1945 do roku 1948 se počet českých saleziánských domů rozrostl na dvanáct. Inspektorie měla v sobě neobyčejné množství energie a řady saleziánů rychle rostly. Dílo dostávalo nadějný tvar a mělo předpoklady, že se stane hybnou silou Církve v českém národě. Episkopát skládal v saleziány velké naděje. Nakonec se stal biskupem i Trochta a byla mu svěřena nejpoškozenější diecéze, proměněná skoro v misijní území. Papež Pius XII. dal jasně najevo, že tuto diecézi dává na starost saleziánům jako celku. Když tu náhle tři měsíce po Trochtově konsekraci nastala násilná změna režimu se známými následky. Teprve tehdy představení uznali, že je čas, aby byl hrdinský kapitán vystřídán mladším saleziánem a aby unavený osmdesátiletý stařec mohl předat veslo a odejít na odpočinek. Ale ani ten mu nebyl nadlouho dopřán.

Trvale se odebral do svého prvního domu ve Fryštáku a odtud sledoval, jak se vyvíjí situace Církve v Československu a jak se Trochta jako vedoucí církevní delegace při jednáních s vládní delegací marně pokouší dojít k nějakému společnému ujednání. Ve fryštáckém domě musely nastat změny: Komunita aspirantů se musela rozejít a v domě zůstali jen klerici z prvního kursu filozofie a několik učňů. Ředitel P. Oldřich Med byl odsouzen na rok do vězení a ještě jiní spolubratři byli uvězněni.

14. prosince 1949 se slavilo 80 let "generálního inspektora", jak nyní všichni stařečkovi říkali, protože si nemohli odvyknout oslovovat jej jako dříve "pane inspektore". Ale oslava byla jen tajná, v našem studentátě v Přestavlkách u Přerova. Z církevních kruhů blahopřál kdekdo, ale biskup Trochta už se nemohl dostavit a poslal jen dopis. Podobně pan arcibiskup olomoucký Mons. Matocha.

15. března 1950 byli do všech řeholních domů v ČSR vloženi vládní zmocněnci. To už byl Don Stuchlý od 5. března upoután na lůžko po mrtvicovém záchvatu. V noci z 13. na 14. duben 1950 byly všechny saleziánské domy i domy jiných mužských řeholí a řádů zlikvidovány a řeholníci odvezeni do internačních táborů, "aby se mohli nerušeně věnovat svému poslání, chráněni před hněvem lidu," jak znělo úřední "odůvodnění" státní komunistické konfiskace. Don Stuchlý, vzdálen od spolubratří, skončil v domově důchodců v Lukově u Fryštáku. Všechny tyto rány však snášel s naprostou odevzdaností do vůle Boží, že se tomu všichni až divili. Jen hrdinná ctnost naděje mu k tomu mohla dodat potřebnou sílu.


35.Po uvěznění všech představených zůstali relativně volní novici a klerici nejbližší maturitě. Státní úřady doufaly, že se odhodlají vstoupit do nově zřízeného státního generálního semináře. Nikdo z nich tam nevstoupil a tak byli tito mladí rozptýleni do světa.

Don Stuchlý jediný měl jakousi možnost jako nejstarší z inspektoriální rady fungovat jako nositel inspektoriální pravomoci. Bylo to riskantní, ale on, ač se jen stěží zotavoval z nemoci, přijal i tento úkol a pokud to bylo možné a sestry ošetřovatelky zařídily přístup některých mladých saleziánů k němu, přijímal je, těšil a povzbuzoval je k věrnosti, ano přijal od některých i řeholní sliby.



C. L á s k a k B o h u


36. Don Stuchlý praktikoval lásku k Bohu opravdu v hrdinném stupni a s hrdinnou vytrvalostí. zachovával dokonale Boží přikázání a totéž platí o přikázáních církevních a plnění všech povinností stavu, ať už byl řadovým saleziánem nebo představeným komunity. Dosvědčuje to plně jeho život soukromý i veřejný, jeho činy, kázání, konference, soukromé rozhovory se spolubratry i se světskými lidmi. V jeho rozhovorech nebylo takřka místo pro světské zájmy nebo koníčky. Vše směřovalo k Pánu Bohu a k duchovnímu dobru lidí, zvláště mládeže. Kdo s ním mluvil, ať to byly osoby duchovní nebo světské, lidé prostí nebo učení a vysoce postavení, všichni si o něm odnášeli dojem, že slouží jedině Božím zájmům.


37.Bůh mu byl vždy milující ale i milovaný Otec. Nazýval ho něžně "Pánbuček". To byl výraz čistě lidový, zdrobnělina, patřící spíš do úst zbožných babiček než do úst kněze.. Žádný kněz tak nemluvil, ale jemu to slušelo. Tak Boha jmenoval navykle, v rozhovorech i ve zpovědnici. I tento výraz svědčil o jeho dětinském poměru k Bohu Otci, kde není strach domovem ale pouze láska a důvěra. Asi právě to vedlo lidi k tomu, že mu od prvního roku ve Fryštáku začali říkat "staříček", pro tu jeho blízkost zbožnosti starých lidí, kteří se jen modlí a září duchovním dětstvím.


38. Svou upřímnou lásku k Bohu přenášel na své okolí, zvláště ve zpovědnici. Nedělal učené výklady ani si neliboval v asketických systémech. Učil lidi prožívat lásku k Pánu Ježíši, k Panně Marii a sám dával dobrý příklad. I každý rozhovor s lidmi, mladými i starými, s hochy a děvčaty se nesl tímto duchem duchovní jednoduchosti a dětinné důvěry v Boha.


39.Láska k Bohu byla základem jeho odporu ke hříchu. I když měl svatou trpělivost s lidmi a pochopení pro lidskou slabost, přece jen dával často najevo odpor ke všemu zlému a hříšnému. Byl to odpor až fyzický. Odtud i jeho úžasná delikátnost v hovorech "de sexto". Nikdy nic nepopisoval, spíš to byly jen narážky. Jako Don Bosko i on mluvil raději kladně o kráse čistoty a jak by měl člověk vypadat, aby se líbil Bohu. Přitom nebyl naivní. Znal zlobu světa. Proto byl jako zpovědník tak oblíbený. Vedl zcela pozitivně a na sobě ukazoval, jak má člověk smýšlet, mluvit a jednat. Jeho "večerní slůvka" byla přímo hltána a byla nesmírně instruktivní. Pamětníci je živě pamatují a mnozí ve svých výpovědích o jeho svatosti se právě o nich zmiňují. V nich každé slovo vedlo k Bohu a odvracelo od zlého.



d) L á s k a k l i d e m


40.Boží služebník P. Ignác Stuchlý neměl vytrvale vřelý vztah pouze k Bohu, ale také ke všem lidem. V tom byl věrnou kopií svatého Jana Boska a svatých saleziánů, pracujících mezi mládeží a obyčejnými lidmi. To byl také základ jeho veliké obliby mezi lidmi, která ho odlišovala od mnoha jiných, uzavřenějších nebo nadnesenějších. Hoši byli k němu přitahováni a mnozí hovoří o kouzlu jeho osobnosti. Fakt je, že když se octl mezi lidmi, hned si každého všimnul, každého oslovil, rád si zažertoval svým milým stařečkovským způsobem. Lidé se zastavovali, usmívali se, poslouchali a odcházeli s dojmem, že mluvili s mimořádně dobrým člověkem, jakých je málo. Totéž platí o hoších, o mladších spolubratřích a podobně. Hoši se k němu spontánně hrnuli, kdykoli se objevil na dvoře nebo na chodbě. Nestávalo se, že by Don Stuchlý někde postával sám bez mladých obličejů kolem sebe.


41.Nezůstávalo jen při "kouzlu osobnosti". Na něm nebylo nic vypočítaného nebo uměle hraného. K němu přitahovalo především vědomí, že má všechny opravdu rád a obětuje se pro ně. Víc než slova mluvily činy. V Lublani a později ve Fryštáku Don Stuchlý rád navštěvoval nemocné a umírající. Lidé si přáli právě jeho, protože v něm přicházel k lůžku trpícího sám Ježíš Kristus. V tom byl těžko napodobitelný. Jeho láska k duším byla až příslovečná. Všichni ve Fryštáku věděli, že přes svůj věk a namáhavou práci spěchá každý týden přes hory a lesy na posvátný Hostýn a že tam sedí vytrvale celé hodiny ve zpovědnici, třeba i o hladu a žízni, a pak se utrmácen vrací domů. Kolik jen lidí tam zbavil tíže svědomí, potěšil a povzbudil! Byla to láska k bližnímu, která ho nutila, aby se vydával do krajnosti.


42.Plných 50 let žil Don Stuchlý jako vychovatel a představený v komunitách a 23 roky je řídil jako ředitel a inspektor. Měl kolem sebe množství mladých lidí, nezkušených, lehkomyslných, někdy i bezohledných, kteří také škodili. V této roli byl skvělým ekvilibristou, který vyrovnával hladinu života svou láskou k celu i k jednotlivcům. Neměl ve zvyku situace dramatizovat nýbrž spíše uklidňovat. Mnohdy delší dobu mlčel, než našel vhodnou chvíli, aby řekl jasné slovo tak, aby prospělo. Když pak byl život komunity hodně a nebezpečně rozčeřen a pro nekázeň některých hrozilo zvlažnění komunity nebo ostuda před veřejností, dovedl říci i tvrdá slova. I Don Bosko měl někdy ostré večerní slůvko, ze kterého byla cítit zvláště bolest srdce, které chtělo jen dobré, ale jemuž někteří nechtěli rozumět. I Don Stuchlý byl někdy donucen dát průchod své bolesti, ale hned se zase snažil zahladit nepříznivý dojem a vše urovnat v dobrém. Láska měla vždy převahu, takže lze pravdivě říci, že ho nikdo neviděl skutečně rozhněvaného, nýbrž jen rozbolněného. I to byl projev lásky. Individuální kárání neměl rád, k jednotlivcům vždy mluvilo raději otcovské starostlivé srdce. Někdy mu to měl někdo i za zlé a pokládal to za slabost. Ale čas vždy ukázal, že jeho styl lásky a trpělivosti byl správný a přinesl více užitku, než by přinesla přísnost.


43.Jeho vedení komunit bylo hrdinsky otcovské. Všichni pociťovali nejen jeho velikou obětavou lásku k saleziánskému dílu ale i k jednotlivcům. Týkalo se to stejně spolubratří jako hochů. Nikdy nikoho nevyloučil z komunity ve zlém, ale snažil se rozloučení co nejvíc zmírnit, jak o tom svědčí i řada dopisů těch, kteří odešli do světa pro nedostatek nadání nebo pro špatné chování. Kdykoli se později někdo u něho stavil na návštěvu, vždy ho až hlučně vítal a svou radost ze shledání projevoval někdy až slzami. Hlavně jásal vždy, když někoho viděl na dobré cestě.





J E H O H L A V N Í C T N O S T I


a) H r d i n n á o p a t r n o s t


44. Služebník Boží byl v důsledku svého hlubokého vnitřního života ale i přirozeného správného rozlišování lidí a věcí, a také vlivem návyku mluvit s hrdinnou rozvahou a tak i jednat také co se týká základních a přirozených ctností, hrdinně opatrný. Opatrností se vyznačoval jak při kněžské službě, tak co se týká řízení domů a inspektorie, která mu byla svěřena. Opatrnost jej přímo vyznačovala.


45.Už v otázce svého povolání k řeholnímu životu a k životu kněžskému projevil velikou opatrnost. Nespokojil se výzvou přítele, aby šel studovat, ale zašel si ke zpovědníkovi a tam mu předložil svůj případ k posouzení. A když mu zpovědník řekl ano, ještě si zašel na faru a promluvil si s farářem. A když viděl, že kaplan má na věc jiný názor a radí mu, aby šel studovat, teprve potom sám zvolil, co se mu zdálo nejlepší a podle Boží vůle.


46. Když ztroskotalo dílo P. Lubojackého a on stál bezradný na životní křižovatce, hledal na různých místech odpověď na svou životní otázku, pak se šel radit s Pannou Marií na Hostýn a na Velehrad. Ale nakonec uposlechl kněze, kterého považoval za zkušeného v duchovním životě sester a teprve tehdy se vydal na cestu za pravým cílem.


47.Jako řeholník se vždy řídil úsudkem svých představených a nepotřeboval se zvlášť radit o tom, co jednou rozhodli. Když však byl vedoucím saleziánského díla ve vlasti sám, chodil se v důležitých věcech radit k představeným jiných řádů nebo i k civilním osobám, majícím určitou kompetenci. Dokonce říkal, že přijímá dobré rady i od samotných hochů. Nepohrdal ani dobrou radou člověka, který sice nebyl zrovna horlivý katolík, ale byl zkušený jako právník. Takový byl ostravský advokát pan JUDr. Richter, který vždy našel právní cestu houštinou různých předpisů, napohled neprůchodnou, a ve své době prokázal saleziánskému dílu neocenitelné služby. Byla to právě pokora Don Stuchlého, která ho zapřáhla do služeb kongregace.


48.Z řečeného neplyne, že byl Don Stuchlý v úsudku nesamostatný. Jako se nespoléhal na sebe, tak zase vynikal tím, že dovedl radit druhým. Už jeho navyklé gesto rukou, znamenající rozvažování, ukazovalo na jeho opatrnost. Zvláště byl obezřelý, když šlo o člověka. To si raději bral určitou lhůtu na rozmyšlenou a když si nebyl jist, raději provedení odložil. Také se hodně modlil za osvícení shůry a nejednou ukládal komunitě, aby se modlila o světlo v důležitých rozhodováních, aby vše bylo, jak říkal, podle vůle Boží.


49.Celkem lze říci, že se Don Stuchlý podobal kapitánovi, který stále opatrně řídí směr své lodi a snaží se vyhnout všem úskalím. Nikdy neriskoval, když to nebylo třeba. Kdo zná dobře život Don Stuchlého, rád přizná, že neexistuje žádná věc, o níž by se mohlo říci, že zde Don Stuchlý rozhodl ukvapeně a dopustil se opravdové chyby. Proto mu Pán Bůh mimořádně žehnal a pro něho žehnal i celému dílu, které řídil.


50.V letech 1935-1939, kdy byl Don Stuchlý inspektorem pro obě díla, slovenské i české, probíhal v Československu ostrý boj mezi oběma národnostmi, který vedl nakonec k úplnému rozbití státu. V tomto složitém politickém dění bylo snadné zakopnout. Don Stuchlý byl Čech, ale jako společný představený vykázal neobyčejný stupeň rovnováhy, takže lze říci, že zatím co národy se od sebe vzdalovaly, saleziáni obou národností zachovali mezi sebou bratrskou lásku. Jestliže nakonec došlo k rozdělení inspektorie na dvě, bylo to výlučně proto, že vznikly dva různé státy a za války nebylo možné vizitovat z jednoho z obou států saleziánské dílo ve druhém státě, jak to bylo Don Stuchlého povinností. I zde Don Stuchlý osvědčil heroickou obezřetnost a neudělal nic, čím by porušil bratrskou lásku. Jeho příklad pak následovali další představení z obou stran. Don Stuchlý byl především křesťan, pak salezián a teprve potom Čech.



b) H r d i n n á s p r a v e d l n o s t


51.Hrdinná spravedlnost Don Stuchlého záležela v tom, že zasvětil celý svůj život, sebe i své dílo, věci náboženství. Bůh a posvěcení sebe a dále spása duší, to byly jediné cíle, které ustavičně sledoval. Nic si nenechával pro sebe, vše dával do služeb Božích


52.Výrazem toho, že dával Bohu všechno, co mu patřilo, byla jeho ustavičná snaha oslavovat Boha. Památníkem této snahy bylo dobudování kostela Panny Marie Pomocnice v Lublani a pak postavení kostela sv. Josefa v Ostravě. Obojí ho stálo nesmírné oběti protože se obě stavby uskutečňovaly uprostřed velikých nesnází. On přitom nesl hlavní břemeno a velice se radoval, když bylo dílo hotové a odevzdané Božímu kultu.

Zvláště v Ostravě dbal až úzkostlivě, aby se v kostele konala důstojná bohoslužba a aby se kostel stal ohniskem, odkud by náboženství vyzařovalo do celého silně odnáboženštělého okolí. Sám dával příklad důstojné bohoslužby.


53.jako Don Stuchlý dával vždy Pánu Bohu, co mu náleželo, tak dával i bližnímu, co mu patřilo. Kdo ho pozoroval od rána do večera, viděl ho neustále na nohou a sloužit. Měl na mysli všechny obyvatele domu a každého zvlášť a staral se i o jejich nejvšednější potřeby. V tom ho nikdo nepředčil. Dbal i na maličkosti, aby byli všichni spokojení a aby jim nic nechybělo. Také měl na každého čas a nikdy nedával najevo netrpělivost, když k němu přicházeli podřízení v době, kdy ho tížily různé starosti. Návštěvy neodbýval ani nezkracoval, jen aby každý odcházel od něho potěšený a povzbuzený. Snad nikdo od něho neodcházel s dojmem, že o něho nestojí.


54. Obdivuhodný byl jeho vztah k saleziánským spolupracovníkům a dobrodincům: Ke každému byl plný ohledů. Za každý sebemenší příspěvek osobně a vlastnoručně děkoval. Sliboval modlitby a komunitu často vybízel k modlitbě za dobrodince. Nedopustil, aby se dary plýtvalo a často poukazoval na to, že si mnozí lidé utrhují od úst, jen aby saleziáni mohli účinně pracovat. Jako Don Bosko i on prokazoval dobrodincům určité preference. Nedělal to z lidské vypočítavosti ale z pocitu vděčnosti a spravedlnosti. Touto cestou získal saleziánskému dílu hodně dobrodinců a příznivců.


55. Jako administrátor vezdejších statků se díval na peníze a na vše jako na svěřený majetek. Byl rozený ekonom a mnoho let sloužil kongregaci právě na tomto poli. Lze říci, že nepromarnil žádný dar. Měl vše v naprosté evidenci. Ustavičně přepočítával sloupce čísel v deníku a dodnes existují sešity s těmito výpočty. Jako inspektor vždy pečlivě revidoval celé účetnictví a chyby opravil. Totéž platí o rendikontech posílaných do turinského ústředí. K poctivosti vedl i představené, pověřené ekonomií. Kde viděl lehkomyslnost, bez bázně ji vytkl.


56.Spravedlnost ho někdy donutila hájit zájmy díla. Bylo mu nepříjemné chodit k soudům ve věcech pozůstalostí, ze kterých se nejednou vracel znechucen scénami, které tam někdy tropili pozůstalí. Někdy mu i nadávali. Říkal, že nejraději by jim vše nechal, ale svědomí ho nutilo splnit vůli zemřelého. - Ve věcech dluhů byl rovněž úzkostlivě spravedlivý a snažil se nezůstat nikomu nic dlužen. Dílo rostlo uprostřed dluhů, ale poctivost Don Stuchlého byla zárukou, že nikdo nebude ošizen.



c) h r d i n n á s t a t e č n o s t


57.P. Ignác Stuchlý prokázal hrdinnou statečnost především tím, že se zcela oddal Pánu Bohu a že nikdy od svého životního záměru neodstoupil. Nevíme, že by si byl na začátku svého řeholního života vytkl za cíl stát se svatým, ale udělal to rovnocenně tím, že se stále nutil konat vše stoprocentně dobře.


58.K sobě byl neobyčejně přísný. Nic si nenechal pro sebe. Don Boskovo: "Dej mi duše, ostatní si vezmi", bylo pro něho samozřejmou celoživotní zásadou. Lidé mívají různé osobní záliby. Don Stuchlý nic takového neměl. Žil jen pro Boha a pro duše. Jeho radostí bylo, když Boží dílo rostlo a Bůh mu žehnal. Víc nežádal. Nikdo nemůže uvést, že by si byl někdy dopřál nějakou osobní rekreaci, dovolenou nebo jiné rozptýlení kromě toho, co bylo určováno společným životem. Ani pro něho neexistovalo, že by četl nějakou beletrii nebo něco studoval z vlastního zájmu a z vlastní záliby. Nikdy necestoval, aby navštěvoval a prohlížel památky. Neměl na to čas. Dokonce jeho přítomnost na beatifikačních a kanonizačních slavnostech v Římě a v Turíně se vyznačovala hlavně tím, že z pověření představených seděl ve zpovědnici a zpovídal. Ale ve volné chvíli dovedl vyjít ven, radovat se ze společenství spolubratří, přidat se k těm, kteří obklopovali představené a poslouchat je se synovskou oddaností a pak jít zase po své povinnosti.


59.Jeho duše, nezávislá na věcech tohoto světa, byla zvyklá přijímat dobré i zlé, jak to Pán Bůh dával nebo dopouštěl. Jeho charakteristickým postojem v utrpení bylo schoulit se do sebe, nestěžovat si a raději soustřeďovat vnitřní energii, aby vydržel. Nemohl se pořád usmívat, ale je možné říci, že nepotřeboval, aby ho někdo podpíral. K tomu mu stačil Bůh, případně mateřská přítomnost Matky Boží. Chránil se pokušení přenášet své bolesti na druhé, zvláště když šlo o mladší spolubratry nebo hochy. Bylo jeho charakteristickým zvykem, když byl mezi mladými, po vojensku se napřímit, vzbudit dobrou náladu, zažertovat a povzbudit. Jen před staršími spolubratry to nedělal, před nimi zůstával jen klidný a vážný. Kdo ho znal, musel obdivovat sílu jeho ducha ve všech i tragických okolnostech.


60.Don Stuchlý snášel hrdinně také tělesné obtíže. Z domova si přinesl zvyk nešetřit se. Nebyl vždy zdravý, ale nemluvil o svých potížích. Léky užíval minimálně, snad jen aspirin nebo něco proti úpornému kašli. Někdy se léčil dost drasticky. Vzpomínal, že mnohokrát, když chodil přes pole, nachladl a byl v nebezpečí, že bude muset ulehnout. Na to měl svůj recept: Roztopil si kamínka v bytě tak, že se násilím přivedl do potu. - Jindy, aby předešel nachlazení, když byl celý zpocený např. z dlouhého pochodu pěšky, dával si noviny mezi tělo a košili, aby snadněji uschl. Byla to tvrdá askeze. Před svým osmdesátým rokem byl jen málokdy ochoten ulehnout. Za války byl několik dní v  u Milosrdných v Brně.



d) H r d i n n á m í r n o s t


61.Boží služebník vynikal také hrdinským stupněm sebeovládání. Své smysly užíval jen k Boží cti a k spáse duší. Držel je stále pod kontrolou své bdělé vůle. Ať šlo o tělesné smysly nebo duchovní mohutnosti nedovoloval jim žádnou nekázeň.


62.Jako řeholník zachovával přísně domácí řád a povinnosti, plynoucí ze společného života. Byl dochvilný a pobožnosti si konal vždy s komunitou. Nedělal žádné zbytečné výjimky. Když nemohl do komunity, nahrazoval vše soukromě.


63.Ovládal svůj zrak a často napomínal hochy i spolubratry, aby drželi oči na uzdě, protože jimi vchází do duše ďábel. Totéž říkal o sluchu. Sám se nikdy nesháněl po novinkách. Noviny vždy jen přeletěl očima, aby byl stručně informován o tom, co se děje. Na podrobné čtení pro ukojení zvědavosti neměl čas.

Vynikal také střídmostí v jídle. Vždy jen tolik, kolik nutně potřeboval. Nikdy si nestěžoval na jídlo, třebaže jako ekonom musel dbát, aby se vařilo zdravě a chutně. Když přišli hosté a podle Pravidel bylo jim třeba nabídnout obloženou mísu, aby si sami posloužili, Don Stuchlý si bral velmi málo, aby ukázal, že saleziáni se stravují chudobně. Nikdy ho nebylo vidět, že by jedl mimo čas, určený k jídlu, nebo že by mlsal při práci. Odpočinek na lůžku měl přísně odměřený. Lze říci, že kromě nemoci a rekonvalescence ve stáří první v domě vstával a poslední šel spát. Když se také u něho někdy za horkých dnů dostavila ospalost, tu si v ředitelně položil na chvíli hlavu na stůl a podložil ji rukou. To bylo vše. Pak se hned umyl a pokračoval v práci. Když ale viděl, že druzí potřebují odpočinek, sám se staral, aby se jim ho dostalo.








P Ř I D R U Ž E N É C T N O S T I


a) H r d i n n á č i s t o t a


64.Z jeho studentských let u P. Lubojackého máme svědectví jeho spolužáka Fojtíka, že o prázdninách, když šli studenti s děvčaty do obory na maliny a matky děvčat na to hleděly s obavami, stačilo říci, že Ignác tam byl také a hned byly klidné. To je příklad, jakou měl Ignác odmala pověst bezúhonné čistoty. A takový zůstal po celý život.


65.Jako klerik a později jako kněz si nikdy nedovolil nic, co by bylo v rozporu se saleziánskou čistotou Nebyl ani slepý ani nevědomý, protože když občas sděloval mladým vychovatelům své zkušenosti z pedagogické praxe, dal najevo, že dobře zná spády některých hochů. Ale hovořil o tom vždy tak delikátně a tak pozitivně, jak to dělával Don Bosko. Problém čistoty pokládal za stěžejní pro výchovné společenství mladých.


66.Don Bosko chtěl, aby čistota byla charakteristickou známkou saleziánů, jako je charakteristickou známkou františkánů chudoba a jezuitů poslušnost. Don Stuchlý byl v této věci vzor. Nikdy se nechoval k hochům změkčile, ano bál se i pouhého podezření z přirozené náklonnosti. Nikdo ho neviděl za jeho saleziánského života volně ustrojeného nebo dokonce obnaženého. Chodil vždy v klerice a dbal, aby i ostatní saleziáni jako vychovatelé byli citliví a dávali svým svěřencům příklad bezúhonné čistoty.


67.V konferencích a v různých proslovech k novicům a ke spolubratřím vždy doporučoval už Don Boskem doporučované prostředky k zachování čistoty.: Aby ovládali smysly, hlavně oči, vzývali často a důvěrně Pannu Marii, varovali se příležitosti ke hříchu, dobře se modlili, chodili často ke svaté zpovědi, byli upřímní ke zpovědníkovi, krotili fantazii, nečetli dráždivé spisy, nedali se zotročit veřejnými sdělovacími prostředky a hodně se modlili. Každý cítil, že on těchto prostředků užívá a sám tyto rady zachovává. V duchu pokory říkal, že pokušení nejsou z druhého světa a že člověk ani na stará kolena si nemůže být sebou jistý, že musí dávat pozor, aby ho Ďábel nepřekvapil. Znal dobře lidskou bídu a bez jmenování osob občas uváděl příklady lidí, i kněží a řeholníků, kteří si důvěřovali a hanebně padli.



b) H r d i n n á c h u d o b a


68.Boží služebník praktikoval chudobu v míře opravdu hrdinské od prvního vstupu mezi saleziány až do své smrti. Doma mohl vlastnit slušné hospodářství, ale zřekl se ho. V době, kdy začínal saleziánský život, muselo se všude přísně šetřit, jak to žádala veliká expanze saleziánského díla za Don Ruy. Don Rua byl velikým vzorem chudoby a Don Stuchlý se podle něho řídil Když ho ještě jako jáhen ale ve funkci prefekte hostil v gorickém domě, vyměnil mu jeho sešlý kolárek, ale starý si nechal na památku Don Ruovy chudoby. Škoda, že časem tato relikvie zmizela.


69.V době, kdy se začínalo saleziánské dílo v Perose, praktikoval chudobu až do krajnosti. Jako Don Rua tak i Don Stuchlý schraňoval kousky provázků a odřezky papíru, jen aby ušetřil. Svědčí o tom vzácná relikvie: Složky, zhotovené z balicího papíru z balíků, které někteří hoši dostávali z domova. V nich měl Don Stuchlý roztříděnou korespondenci podle abecedy.

Don Stuchlý snad nikdy nenosil nic nového. Prádlo i šatstvo nosil po druhých. V době, kdy byl ředitelem ve Fryštáku, byl někdy vidět, jak klečí na chodbě u starého výtahu a třídí odložené šatstvo a prádlo, aby nic nepřišlo na zmar, co mohlo ještě sloužit. Sám užíval takových věcí. Přitom byl vždy čistý. Nestyděl se jako chudý chodit i před studenty a biskupy, kteří se proto na něho dívali jako na světce.


70.Don Stuchlý také chudobně bydlel. Jako ředitel měl dřevěnou postel a skříň v příručním skladišti ve staré budově, kam nikdy nikoho nevodil. Mnozí ani nevěděli, kde pan ředitel spí. I kancelář byla jen chudobně vybavená nábytkem, který saleziáni dostali. Když přijel do Fryštáku na návštěvu kardinál Hlond, saleziáni si museli nábytek pro upravení jeho světnice vypůjčit od sousedky. Chudobou se Don Stuchlý nejvíc odlišoval od ostatních spolubratří a nejvíc se přiblížil svému vzoru blahoslavenému Don Ruovi.


71.Don Stuchlý vřele doporučoval ducha chudoby svým saleziánům, připomínal, že vše, co máme, je dar chudých a musíme s tím dobře nakládat. Nesnášel, aby se něčím plýtvalo a trpěl, když se mu zdálo, že se v domech ujímá snaha po blahobytnějším životě.



c) H r d i n n á p o s l u š n o s t


72.Don Stuchlý byl hrdinou také v poslušnosti. Začal už v noviciátě. Sám vypravoval, že poslouchal představené na slovo. Když mu studujícímu agronomii představený nařídil, aby vodou po umývání skleniček v jídelně zaléval jakýsi stromek, zaléval ho, až stromek shnil. Sám se tomu vždy ze srdce smál, ale chtěl být skutečně v rukou představených jako kapesník na smačkání v dlani, jak to obrazně ukazoval Don Bosko, když mluvil o poslušnosti.


73.Naprostou poslušnost ukázal na konci noviciátu, když po těžkých pochybnostech o své hodnotě na radu představeného složil hned věčné sliby. A všechna pokušení navždy zmizela. Stejně si počínal na konci studentátu, když mu Don Barberis řekl, aby si podal žádost na misie. Podal si ji. Brzy nato mu řekl Don Rua, aby vzal žádost zpět a on ji vzal poslušně zpět. Tak si počínal po celý život. Se stejnou poslušností odešel za těžkým úkolem z Gorice do Lublaně-Rakovnika, pak z Lublaně do Perosy a do Fryštáku a se stejnou poslušností nesl břemena svých obtížných funkcí téměř až do svých 80 let.


74.Velikou zkouškou poslušnosti bylo jednání o zakoupení a převzetí Fryštáku. Generální duchovní ředitel Don Tirone byl proti, Dr. Štancl, hlavní průkopník saleziánského díla na Moravě byl pro, takže docházelo k silným napětím. Don Stuchlý byl stále jako mezi kladivem a kovadlinou. Osobně byl pro přijetí Fryštáku, ale neudělal nic, čím by se připojil k mínění Dra Štancla. Teprve až mu dal představený možnost projevit své mínění, byl Fryšták přijat. V podobné situaci byl několikrát v době, kdy měl nad sebou jako představeného jugoslávského inspektora Dra Wallanda. Je jisté, že v několika případech představený nejednal obezřetně a nechal se příliš unášet teorií. Každý věděl, že s ním Don Stuchlý vnitřně nemůže souhlasit, ale ten se ani jednou nepostavil proti a vždy poslechl.


75.Pro Don Stuchlého byla poslušnost záležitostí jednoty kongregace. Nikdy si nedovolil ani v nejmenším kritizovat rozkazy představených. Vždy zastával jejich stanovisko a v mnoha případech, když šlo o vážnější věci, předložil případ k vyřešení jim a pak se zařídil podle jejich rady. Někomu se tento styl nelíbil, ale byl dobrý a vždy přinesl dobré ovoce. Mělo to vliv mezi jiným i na to, že představení ho nechávali u kormidla skoro až do jeho osmdesáti let. V ničích jiných rukou nemohla být plavba lodi, plavící se ustavičnými bouřemi, bezpečnější, než byla v jeho rukou.


d) H r d i n n á p o k o r a


76.Boží služebník praktikoval pokoru v hrdinné míře a nikdy v ničem ze sebe nedělal střed, kolem kterého by se mělo všechno točit. Chtěl sloužit, sloužil a sebe osobně považoval za zbytečného. Kde mohl, ztrácel se v pozadí a nechal vystupovat druhé. Tak dával vyniknout např. Trochtovi. Don Stuchlý nebyl učený, ale neměl žádný pocit méněcennosti, pro který by se měl schovávat. Když bylo třeba, dovedl se postavit v zájmu věci do čela a zase ustoupit do pozadí. Představení na něho nakládali čím dál větší odpovědnost právě proto, že věděli, že jeho pokora všecko unese. Celá stavba jeho dokonalosti stála na pokoře.


77.Lidi k němu přitahovala právě přesvědčivá pokora a mnohé z nich získala pro saleziánské dílo. Působila i na vysokých místech. Co se druhým nepodařilo argumentací a vymáháním práva, to dokázal Don Stuchlý tím, že se ke všem lidem přibližoval pokorně a s kloboukem v ruce a s nelíčeně prostou tváří. Když s někým mluvil, pozorně se mu díval do očí jako učelivý žák, který pozorně sleduje svého učitele. Jeho jednoduchost získávala. V této atmosféře pak mohl vyložit i s nadšením saleziánské ideály a ulámat hroty případným předsudkům. Kam přišel Don Stuchlý, tam vzrostl kredit Církve i kongregace.


78.Pokora působila, že Don Stuchlý měl velikou úctu i k těm nejposlednějším. Dokonce k dětem se choval s uctivostí zcela neobvyklou. Nepovyšoval se nad ně a v jednání s nimi se stával jedním z nich. Podobně pokorné bylo jeho jednání s nepřáteli Církve nebo jinak nepříjemnými lidmi. S nikým se nestřetával ani nepolemizoval. Na nikoho se nezlobil. Jeho charakteristickým úslovím bylo: "Plivni si mi třeba do tváře, já se na tebe nebudu zlobit." Byla to obměna úsloví sv. Františka Saleského: "Vyloupni mi třeba jedno oko, já se budu i tím druhým okem na tebe vlídně dívat."



N A D P Ř I R O Z E N É D A R Y

D R A H O C E N N Á S M R T

P O H Ř E B B O Ž Í H O S L U Ž E B N Í K A


79.Jako se půlstoletí světového saleziánského díla kryje se životem svatého Jana Boska, tak se první čtvrtstoletí českého saleziánského díla kryje se životem P. Ignáce Stuchlého. Pod jeho vedením toto dílo rychle a podle mínění mnohých až zázračně rychle rozkvetlo, aby pak ještě rychleji zcela náhle a skoro úplně zaniklo. Pán Ježíš měl také zázračné úspěchy a přece, když visel mrtvý na kříži, v lidských očích bylo zničeno i jeho dílo. To proto, že lidé viděli jen povrch věcí, ale nemohli znát Kristovo velikonoční tajemství.

P. Ignác Stuchlý nedělal zázraky a ani v jeho životě nepozorujeme mimořádné dary. A přece celý jeho život byl mimořádný a měl do sebe cosi, co připomínalo zázrak. Byl osobně neučený, prostý, nepatrný kněz, a jaké dílo vytvořil! Trochta měl veliké osobní dary. Měl tvůrčí fantazii, vzdělání, rozhled, organizační talent. Jeho duchovní otec Stuchlý byl proti němu v tomto smyslu o celou třídu níže. Ale měl velikou duševní hloubku. Byl to muž Boží. K tomu, jak se zdá, nosil v sobě tajemství: Budoval dílo s plným vědomím, že bude zničeno.

Podle písemného svědectví exsaleziána P. Cyrila Ondry, jednoho z prvých perzských chovanců, jednou Don Stuchlý před ním řekl, že české dílo bude v rozkvětu a pak přijde zmar. - Jiný, rovněž z prvých perozských chovanců, P. Josef Novosad, šel jednou s Don Stuchlým z Fryštáku do Zlína na biřmování. Novosad se na kopci za Fryštákem obrátil a začal velebit monumentalitu saleziánského domu. Don Stuchlý opakoval smutnou větu: "To všechno bude jednou pryč." - Nezůstalo přitom. Don Stuchlý toto proroctví porůznu opakoval před více spolubratry a všichni říkali jako ten Petr: "To se nestane, to nemůže být". Ale on trval na svém a dodával: "Já zemřu daleko od spolubratří, zemru mezi ženičkami a budu rád, když mi dají najíst trochu kyšky a kobzolí." Spolubratři se domnívali, že i toto mu předpověděl Don Rua jako jeho misie na severu a tak se to tradovalo. Ale Don Novosad, když byl z internace v nemocnici, mu napsal načerno dopis, ve kterém ho prosil, aby se jasně vyjádřil, zda mu to řekl Don Rua. To už bylo toto proroctví víceméně splněné. Don Stuchlý mu odpověděl, že mu to neřekl Don Rua, ale že to věděl sám.


80.Tři měsíce po Trochtově konsekraci a intronizaci nastala v Československu násilná změna režimu. Bylo to 25. února 1948. Den předtím hlavní představený 24. února podepsal jmenování Don Antonína Dvořáka nástupcem Don Stuchlého. Don Stuchlý odešel do prvního domu ve Fryštáku jako zpovědník Ve volném čase doháněl saleziánské vzdělání: Četl Životopisné paměti Don Boska a Anály Saleziánské společnosti. Byl to pro něho veliký zážitek. O každé rekreaci vycházel mezi hochy a vypravoval jim, co četl.

81.Ještě dva roky žil Don Stuchlý ve Fryštáku, ale byly to roky smutné. Sledoval marné vyjednávání Monsiňora Trochty s vládou o nějaký kompromis, který by zajistil Církvi minimum svobody. Druhá strana měla za cíl odtrhnout katolickou církev v Československu od Říma a přeměnit ji podle čínského vzoru na církev národní. Nemohlo dojít k dohodě. Násilnosti se stupňovaly. Na podzim 1948 byl fryštácký ředitel zatčen a odsouzen do vězení. Podobně se stalo dalším spolubratřím. Musely se dělat změny v personálu domů. V půli roku 1949 došlo k veliké konfrontaci mezi státem a Církví. 14. prosince se Boží služebník dožil 80 let. V den oslavy Don Boska 31. ledna 1950 vypukl ve staré fryštácké budově požár. 5. března v den beatifikace Dominika Savia byl Don Stuchlý v kruhu kleriků raněn mozkovou mrtvicí. Pak ležel ve své světničce ošetřován kleriky. 15. března byli do všech ústavů nasazeni státní zmocněnci. V noci ze 13. na 14. duben 1950 byly všechny saleziánské (i jiné řeholní domy mužů) zkonfiskovány a jejich obyvatelé internováni v určených soustřeďovacích klášterech. Don Stuchlý zůstal sám. Po dvou dnech si ho vzaly sestry františkánky k sobě do Zlína a s nimi se dostal do domova důchodců v Lukově u Zlína.


82.V Lukově se Boží služebník relativně pozdravil, že mohl s pomocí sestry vystoupit i k oltáři a celebrovat. Měl však postavení "chovance domova důchodců" Přesto s pomocí sester konal potajmu trochu kněžské práce: Zpovídal a zaopatřoval umírající. - Dostali se k němu porůznu i někteří mladí spolubratři. Všichni žasli nad jeho duševní vyrovnaností a naprostou odevzdaností do svaté vůle Boží.


83.Takto žil Don Stuchlý v Lukově necelé tři roky. Styky se spolubratry byly vzácné. Sám nemohl ústav opouštět a ani nesměl. Celý čas se modlil a připravoval se na smrt. V lednu 1953 měl druhý mrtvicový záchvat, který ho upoutal trvale na lůžko. Devět dní ležel a po této bolestné noveně zemřel. V kronice sester o tom čteme: "Sestry ztratily svého vzácného zpovědníka a nejlepšího muže z důchodců, veledůstojného pána Ignáce Stuchlého. Zemřel v jejich domově po krátké nemoci krásnou smrtí spravedlivých, zaopatřen svátostí nemocných v sobotu 17. ledna 1953 ve 22 hodiny 25 minut ve věku 83 let. Zemřel v pověsti svatosti."

Při jeho smrti byli dva saleziáni: Fryštácký rodák P. Rudolf Chudárek a brněnský salezián P. Josef Manďák. Lože umírajícího bylo obklopeno sestrami františkánkami a dominikánkami, které v domově konaly službu. Krátce před smrtí mu došel telegram s požehnáním sv. Otce Pia XII. pro umírající a s plnomocnými odpustky pro hodinu smrti. Zdálo se, že když mu byl telegram předčítán, Don Stuchlý ještě vnímal.

Nakonec dal umírající znamení, že by chtěl změnit polohu. Zvedli ho a P. Chudárek udělal jeho rukou kříž, kterým pan inspektor naposledy požehnal spolubratřím a dobrodincům díla a celé inspektorii.

84.P. Chudárek zařídil pohřeb, který byl stanoven na čtvrtek 22. ledna 1953 a měl se konat z farního kostela svatého Mikuláše ve Fryštáku na místní hřbitov. Toho dne byla rakev s tělem zesnulého pohřebním vozem převezena z Lukova do Fryštáku za přespolního doprovodu saleziána P. Karla Poláka a saleziánského spolupracovníka Jiřího Otradovce, který před smrtí Don Stuchlého přivezl do Lukova telegram sv. Otce Pia XII.

Pohřeb vedl a zádušní mši celebroval čelný saleziánský spolupracovník, polešovský farář monsiňor Martin Horký. Kázání pronesl P. Jaroslav Janík, bývalý fryštácký chovanec, v té době kaplan v sousedním Holešově. Kostel zaplnili fryštáčtí farníci. Spolubratří přišlo málo a většinou jen v civilním nebo vojenském obleku. Většina byla ve vězení, v internaci nebo na nucených pracích na vojně (PTP). Oni mrtvého otce spustili do hrobu. Pak se hned rozešli, jak radila opatrnost.



P O V Ě S T S V A T O S T I Z A Ž I V O T A A

P O S M R T I


a) Z a ž i v o t a


85.Boží služebník už za života byl mnohými považován za svatého. Takovou pověst měl v Gorici a toto přesvědčení kolem něho zesílilo, když působil v Lublani a stavěl kostel Panny Marie Pomocnice na Rakovniku. Don Lojze Kovačič, salezián, který žil v jeho blízkosti v Gorici a pak jako ředitel oratoře v Lublani, o něm prohlásil, že byl největší ze všech saleziánů, kteří žili ve Slovenii.


86.Stejným dojmem působil za svého pobytu v Perose Argentině. Tam se dokonce jednou šuškalo (zmiňoval se o tom ještě nedlouho před svou smrtí brněnský salezián P. Alois Veselý), že Don Stuchlý zázračně rozmnožil ve spižírně chléb. Potvrzoval to také P. Hruška, exsalezián, který byl mezi prvními perozskými hochy. Už samy takové řeči dosvědčují, že Don Stuchlý byl považován za schopného dělat i zázraky.



b) P o s m r t i


87.Že zemřel světec, bylo slyšet i u příležitosti jeho smrti a pohřbu. V řeči nad hrobem pohřbívající monsiňor Horký o něm prohlásil, že to byl druhý svatý Vianney. Ve všech dalších řečech se vyjadřovala myšlenka, že už je v nebi a že je třeba modlit se spíše k němu než za něho. Také motto na jeho náhrobku "Na shledanou v nebi!" vyjadřuje stejné přesvědčení.

88.Už druhý den po pohřbu matka saleziána P. Josefa Pavlase při nehodě, která se stala jejímu synovi Leopoldovi při práci na okružní pile, vzývala Don Stuchlého: "Svatý Stuchlý, pomoz!" a byla vyslyšena. Hrob P. Stuchlého není nikdy opuštěný. Pečují o něj fryštáčtí farníci, kteří se k němu utíkají a prohlašují, že nebyli nikdy oslyšeni. Mnozí si ho zvolili za svého nebeského patrona a přímluvce v rodinných a osobních záležitostech.

K hrobu Don Stuchlého přichází stále více poutníků, jednotlivě i společně. Pověst o jeho svatosti roste, i když se zatím nedělá žádná umělá propaganda. Úcta k němu se šíří od úst k ústům a to lidmi seriozními a opravdu zbožnými.

Tolik prozatím s výhradou, že budou přidány další články, bude-li toho třeba.

Oficiálně schválená modlitba za obdržení zázraku na přímluvu Služebníka božího otce Ignáce Stuchlého




I

Traduzione italiana



l Servo di Dio P. Ignác Stuchlý
- breve biografia.

---------------------------------------------------


Il Servo di Dio P. Ignác Stuchlý é nato il 14 dicembre 1869 nell'Alta Slesia, nel villaggio Boleslaw nella famiglia ceca Stuchlý, come figlio secondogenito. I genitori si chiamavano Simone Stuchlý e Marianna nata Procházková. Possedevano a Boleslaw una fattoria agricola. Fu battezzato 15 dicembre 1869 nella chiesa parrochiale di Píšť con nome Ignác. La parrochia é ora divisa dalla linea di confine: Píšť si trova nella Repubbli­ca ceca, Boleslaw in Polonia.



L'infanzia di Ignác Stuchlý fu influenzata dalla linea poli­tica dal allora cancelliere tedesco Bismarck che con il cosiddetto "Kulturkampf" intendeva liquidare la religione catto­lica. La Slesia apparteneva allora all'impero tedesco e i catto­lici furono esposti a durissime rappresaglie. Gli abitanti della Slesia furono sempre fedeli alla Chiesa cattolica. A casa se ne parlava certamente e il giovane di spirito aperto ne ricevette una fedeltá incrollabile alla Chiesa.

A sei anni cominció Ignác a frequentare la scuola. Era tedes­ca ma il suo maestro Kolibaj era animato da ottimi senti­menti patriotici e religiosi. Grande devoto della Madonna, cercava di indirizzare Ignác all sacerdozio, ma il ragazzo era di salute cagionevole e perció dopo aver finito la scuola restava nella fattoria paterna.

Il pensiero di diventare sacerdote gli venne a 22 anni. Deci­siva era la festa Porziuncula a Opava, dove si recó Ignác a piedi. Lá un confessore gesuita alla domanda se potesse diventa­re ancora sacerdote gli disse di sí, ma in qualche istituto religioso. Quan­do confidó il suo desiderio al parroco, questo ne rise dicendo, che é giá troppo anziano che ormai é giá tardi. Il cappellano, che ha sentito questo colloquio ha eccitato Ignác alla perseveranza. Buon esito per lui ebbe anche il suo recluta­mento al servizio militare. Fu dichiarato inabile. I genitori pure hanno accettato la sua decisionem di voler andare a Olomouc per gli studi ecclesi­astici senza obiezioni.

A Olomouc cominció Ignác sotto la guida del domenicano Padre Lubojacký a studiare latino e greco. P. Lubojacký piú tardi lasció l'ordine dei domenicani con l'intenzione di fondare una congrega­zione che si dedicasse all'apostolato tra gli Slavi orientali. A Klimkovice, da dove P. Lubojacký proveniva, ha fondato un ginnasio fissato per i futuri membri della sua congregazione. L'impresa fallí per motivi finanziari. Ignác si trovó sul lastrico. Tentava di trovare posto in qualche monaste­ro. L'hanno accettato i Padri Gesuiti a Velehrad ed egli era de­ciso di farsi gesuita. Al ritorno da Velehrad si fermó a Olomouc presso P. Klvač, che durante il suo soggiorno a Olomouc era suo confessore. Questa visita cambió l'indirizzo della vita di Ignác. P. Klvač gli disse: "Non andrete dai gesuiti ma dai sale­siani". Lo ha mandato a casa dicendogli che scriverá a Torino, che aspetti a casa la risposta. Giá dopo tre giorni giunse da Torino il telegramma: "Sei accettato, vieni subito! Rua." Beato Don Michele Rua era il primo successore di Don Bosco.

L'8 settembre 1894 arriva Ignác a Torino a Valdocco. Don Rua, con cui s'intese in latino, lo mandó a Valsalice, dove si prepara­vano gli aspiranti polacchi. Dopo sei mesi i Superiori lo mandaro­no a Ivrea dove pure si trovavano aspiranti polacchi, ma giá piú progrediti, che si preparavano al noviziato.

Il 25 agosto 1895 Ignác cominció il noviziato. Il 6 novem­bre ebbe la vestizione chiericale dalle mani del beato Don Rua. Verso la fine del noviziato ebbe una grave crisi: gli sembrava di non esser adatto per la vita salesiana. Nonostante questo Don Barbe­ris, direttore spirituale generale gli disse di emettere, come allora era possibile, subito i voti perpetui. Quanto gli confermó pure Don Rua. Ignác ubbidí e il 29. 9. 1896 fece nelle mani del beato Don Rua i voti perpetui. La tentazione é cessa­ta, tranquil­lamente poté iniziare lo studentato filosofico.

Fu desiderio dei Superiori che studiasse durante gli studi filosofici anche l'agronomia - pensassero che Stuchlý andasse nelle missioni. Dopo l'esame felicemente superato all'universitá di Torino Ignác ha presentato la domanda per le missioni. Agli esercizi spirituali annuali era presente anche Don Rua che gli domandó che cosa fará nell'anno prossimo. Quando sentí che ha pre­sentato la domanda per le missioni, gli disse: "Ritira la domanda. Le tue missioni saranno al nord." Anche questa volta Stuchlý ubbidí. Fatta una visita a casa, dove nel frattempo gli morí il padre e dove adí per sistemare le questioni dell'eredi­tá, ha cominciato l'assistenza a Gorizia.

Gorizia appartenne allora all'impero Austro-Ungarico. S'in­contrassero qui tre nazionalitá: italiana, slovena e tedesca. Lo scopo della casa di Gorizia era la preparazione degli convittori studenti del ginnasio al superamento degli esami, affinché la dio­cesi potesse aver dei nuovi sacerdoti di cui si sentiva la mancan­za. Stuchlý doveva dunque ripassare con gli studenti le materie scolastiche e nello stesso tempo studiare privatamente la teologia e presentarsi agli esami nel seminario locale. Piú tardi si ag­giunse un altro lavoro: si cominció a costruire e Stuchlý fu inca­ricato di dirigere i lavori. Era un lavoratore infaticabile, s'in­tendeva di molte funzioni e cioé fu che sebbe­ne ancora non ordina­to sacerdote fu nominato dall'ispettore, che presumesse che fosse ordinato presto - vicario del direttore - prefetto della casa.

Alla fine dell'anno scolastico 1901, quando si conferivano di regola le ordinazioni, Stuchlý non era presente e non aveva ancora fatto tutti gli esami. A Gorizia giunse a visita Don Rua, che quando accertó che Stuchlý, non ancora sacerdote, era giá prefet­to, ordinó di regolare le cose alla prima occasione propi­zia. Questa si presentó il 3 novembre. Stuchlý fu ordinato sacerdote da cardinale Misia nella sua cappella privata. Presto diventó confes­sore ricercato. Spinto dello zelo spesso andava a confessare i pellegrini al Sacro Monte di Gorizia. A Gorizia restó per nove anni in tutto.

Nel 1910 mandavano i Superiori P. Stuchlý a Ljubljana. Qui si costruiva la chiesa di Maria Ausiliatrice e i lavori si trovarono in difficoltá finanziarie. Don Stuchlý godava giá fama di buon economo. Si mise subito all'opera. Si é trovato dei buoni colla­bo­ratori e cominció a lavorare. Non rifiutava nessuna fatica. Lui stesso arava, accudiva il bestiame, lavorava dal mattino alla sera. I tempi erano difficili. Scoppió la guerra dei Balcani e presto dopo la prima guerra mondiale. Occorreva dare a mangiare ai ragazzi e ai salesiani dell'istituto, mante­nere il noviziato di Radna.

Dopo la guerra Slovenia fece parte della Jugoslavia. Stuchlý andó per due anni a Veržej dove nella carica di diret­tore preparó una casa per aspiranti salesiani. Dopo ritornó a Ljubljana, dove si richiedeva la sua presenza per la conclusione dei lavori sulla chiesa. Il denaro si cercava con grandi diffi­coltá e Stuchlý du­rante le questure visse non poche esperienze poco gradevoli. Nel 1924 si riuscí a terminare la costruzione. Il tempio fu consacrato dall'ormai vecchio salesiano Cardinale Cagliero, allievo di Don Bosco. Stuchlý preparó tutte le celeb­razioni.

Finita la costruzione del tempio, P. Stuchlý fu nominato di­rettore dell'oratorio di Ljubljana. Finalmente poté lavorare direttamente tra i ragazzi! Ma ció non gli fu concesso per lungo. Giá dopo tre mesi ricevette una lettera del Superiore Generale: "Vieni presto sarai il messaggero della Divina Provvi­denza." Aveva 55 anni e giá avrebbe meritato un po di riposo, ma lasció tutto e andó dove Dio lo chiamava.

Nel frattempo in Italia nell'istituto di Perosa Argentina sono giunti 30 giovani dalla Boemia e Moravia per diventare salesiani e trapiantare l'opera salesiana in Boemia. Nessuno di loro sapeva l'italiano. I Superiori inviarono a Perosa P. Stuch­lý, per sistemare le cose. Visse con i ragazzi a Perosa tre duri anni. Non c'era denaro, in casa regnava povertá assoluta. I pro­motori dell'opera in patria, P. Klement e Dott. Štancl face­vano quello che era nelle loro forze, ma l'opera era poco cono­sciuta e le offerte si raccoglievano con difficoltá. Stuchlý era buon amminis­tratore, ma delle difficoltá ai ragazzi non parlava mai. Al con­trario in mezzo a loro era pieno di buon umore e allegria. Alla sua etá giocava volentieri con loro. Per loro era Don Bosco ed i ragazzi gli volevano bene.

Intanto in patria si trattava del trasferimento dei ragazzi a casa, dove sarebbe piú facile mantenerli. Per merito dell'ar­cives­covo di Olomouc Leopold Prečan ottenevano i Salesiani dalle Suore dell'Immacolata Concezione una casa a Fryšták e nel 1927 nel gior­no di festa di San Venceslao si sono trasferiti i ragaz­zi con Don Stuchlý dall'Italia a Fryšták. Anche qui la vita non era facile. Di nuovo doveva elemosinare, viaggiare, cercare contatti... L'opera si sviluppasse lentamente ma giá dal 1931 uscivano da Fryšták regolarmente giovani che passavano al novi­ziato. Aumenta­vano i chierici e i coadiutori. Occorreva ampliare la casa. Alcuni giovani partivano per le missioni. E intanto si moltiplicavano le offerte per aprire di altre case. Ma il perso­nale era ancora troppo giovane e ci voleva grande pazienza e prudenza. Lentamente ma sicuramente l'opera sotto la direzione di Don Stuchlý che in Moravia cominciarono a chiamare "nonnino", si sviluppava. Lui stesso dovette superare molte difficoltá. Per esempio ci vollero 9 anni perché i Salesiani ottenessero dal governo di orientamento anticlericale il riconoscimento della propria esistenza. Le case gradualmente aperte, non potevano essere di loro diretta propri­etá, finché non erano riconosciuti dallo stato. Ma Don Stuchlý sopportava questa situazione incerta con grande pazienza.

Nel 1935 costituivano i Superiori in Cecoslovacchia un ispet­toria - provincia autonoma. Fino adesso appartenevano i Cechi e gli Slovacchi all'ispettoria jugoslava. Primo ispettore della nuova provincia fu nominato P. Ignác Stuchlý. Le preoc­cupazioni aumentavano. L'opera era in rapido sviluppo, si costruisce a Ostrava una chiesa, a Praga l'istituto, piú tardi l'isti­tuto a Pardubice, si costruiva anche nella Slovacchia a Bratislava, a Žilina - e ció mentre nel paese c'era una grave crisi economica. Don Stuchlý, pieno di fede nella divina Prov­videnza e nell'inter­cessione di Maria Ausiliatrice sapeva esortare alla fiducia anche gli altri.

Ma vennero delle prove anche piú pesanti. Nel 1939 scoppió la seconda guerra mondiale. La Cecoslovacchia fu mutilata. Quan­do Don Stuchlý celebrava il suo 70o compleanno i salesiani boemi erano quasi 200 e gli Slovacchi pressapoco altrettanti. La prima diffi­coltá consisteva nel fatto, che Don Stuchlý non pote­va piú entrare in Slovachia che si é resa indipendente. I Superiori hanno risolto la situazione dividendo l'ispettoria Cecoslovacca in due. Lui diventó nuovamente ispettore nell'ispettoria di San Giovanni Bosco in Boemia e Moravia. E cominciarono a valanga altre disgrazie: Nel febbraio 1942 i nazisti hanno sequestrato la casa di Ostrava, a giugno durante il terrore scatenato dopo l'uccisione del comandan­te tedesco Heydrich, Gestapo ha arresta­to e mandato in un campo di concentramento il suo piú stretto collaboratore, P. Stephano Trochta, direttore della casa di Pra­ga, piú tardi circa 50 salesi­ani hanno dovuto lasciare le case e furono comandati ai lavori forzati in Germania. L'anno seguente un altra calamitá: fu seques­trata la casa di Fryšták. Il "nonni­no" sopportava tutto coraggio­samente e la Madonna non l'ha abban­donato, si riuscí sempre a trovare qualche soluzione e l'opera andava avanti. Anche nel tempo della guerra si é riusci­ti ad aprire alcune case nuove: a Ořechov, dove si é trasferito da Ostrava il noviziato, piú tardi i confra­telli slesiani hanno costruito sul terreno offerto dalla famiglia Pavlas di Hodoňovi­ce una casa provisoria, c'era Dvorek presso Přibyslav, dove nell'edificio di una colonia estiva hanno trovato rifugio i ra­gazzi di Fryšták. Giunse un altro pericolo: il fronte di guerra. Sotto il fuoco si trovarono l'istituto di Ostrava e l'oratorio di Brno. Anche qui la protezione della Madonna si é resa mani­festa: Nessuno perse la vita, nessuno fu ferito, le case non soffrirono dei danni significativi.

Dopo la guerra tornarono i momenti di gioia. Felicemente é tornato dal campo di concentramento P. Trochta. Sono tornati anche i confratelli dai lavori forzati: Ci furono alcuni abban­doni della Congregazione, come avviene nei tempi cosí duri, ma il restituito istituto di Fryšták si riempí di nuovi aspiranti. Fu restituita anche la casa di Ostrava e presto se ne aprivano altre: Mníšek pod Brdy, Osek presso Duchcov, Přestavlky, Trmice. Il "nonnino" aveva giá piú di 75 anni e i Superiori lo lasciava­no sempre a guida dell'ispettoria. Sperava di veder come succes­sore il direttore della casa di Praga P. Štěpán Trochta. Con questa convinzione é partito nel 1947 al capitolo generale a Torino, ma non fu cosí. Anni poco dopo il suo ritorno giunse la notizia che P. Trochta fu nominato vescovo di Litoměřice. Signor ispettore assistette dimes­samente il rito della consacrazione, pensando tra sé al futuro. Soltanto in privato notó: "Povero Trochta... sapesse che cosa lo aspetta...."

Il congedo per meritato riposo finalmente giunse: In prima­ve­ra 1948 fu nominato nuovo ispettore P. Antonín Dvořák e il "nonni­no" si ritira a Fryšták. Diventa confessore della comunitá dei chierici e finalmente trova un po di tempo per la lettura salesi­ana, per le "Memorie biografiche" di Don Bosco, come era suo desi­derio, ma per altri impegni urgenti non aveva tempo di leggere.

5 marzo 1950, mentre a Roma veniva proclamato beato oggi giá santo Domenico Savio, alla sera, nel corridoio circondato dai chierici, cadde colpito da "ictus cerebrale". Poco a poco si ristabiliva dalla malattia. Coricato nella sua camera, dove inces­santemente, giorno e notte 24 chierici a turno l'assisteva­no per essere pronti immediatamente in caso di qualche necessi­tá. Pregava in continuazione, dando buon esempio dalla paziente sopportazione della malattia.

Si avvicinava la calamitá piú grande: 15 marzo 1950 furono insediati nelle case i commissari governativi. La cosa fu tenuta segreta davanti al "nonnino", perché non si emozioni. Ma dopo un mese nella notte tra il 13 e 14 aprile la casa fu nuovamente occu­pata della polizia e tutti i confratelli e giovani furono deporta­ti. Il "nonnino" rimase solo. La notizia della liquidazi­one vio­lenta delle case accettó con calma. Lo hanno trasportato dalle suore francescane a Zlín e piú tardi, quando le suore dovevano lasciare Zlín, fu trasferto a non lontano Lukov, dove si trovava un ricovero per anziani. - Bisogna notare qui che P. Stuchlý giá a Perosa aveva detto ai ragazzi, che l'opera salesi­ana in Boemia avrá la sua grande fioritura, ma poi verrá tutto di colpo distrutto. Piú tardi diceva spesso che morirá solo, lontano dai confratelli tra "donnine", come amava esprimersi in una forma tutta sua particolare, e che dovrá accontentarsi se gli daranno qualche patate e del latte acido. Questo lo diceva nei tempi quando non si vedeva nessun pericolo. Era un suo seg­reto. Questa predizione veniva spesso collegata con la profezia del beato Michele Rua sulle sue missioni al nord. Ma Don Stuchlý una volta espressamente ha negato, che Don Rua gli avesse pre­detto qualche cosa di simile.

La permanenza a Lukov era una certa forma di internamento. Le suore lo assistevano, ma la casa era diretta da una commissa­ria governativa. Non poteva uscire né trasferirsi altrove. Il suo stato di salute é migliorato tanto che poteva ogni giorno celebra­re la S. Messa nella cappella della casa, confessare sulla sua cameretta e riceveva visite dei confratelli che sono stati libera­ti dall'internamento e riuscirono in qualche maniera a penetrare nella casa degli anziani di Lukov all'insaputo dalla commissaria. Durante queste visite - che non furono molte - si interessava sem­pre vivamente dei confratelli e incoraggiava la speranza. Bisogna resistere, "tener duro" - questo era il suo motto prediletto.

L'8 gennaio 1953 ebbe un secondo attacco, da cui non si é risollevato piú. Soffriva con piena conoscenza con totale abban­dono nella volontá di Dio. Al suo letto si avvicendavano le suore francescane e domenicane che lavoravano nella casa. Sabato 17 gennaio un confratello P. Rudolf Chudárek nativo di Fryšták che proprio in quel tempo fu dimesso dal servizio militare, riuscí a giungere fino a lui. Poté alzare il braccio di Don Stuchlý e con esso benedire tutti i figli e amici lontani. Subito dopo il morente cadde sul cuscino e rese in pace la sua anima al Signore.

Il funerale si svolse a Fryšták giovedí 22 gennaio. Al fune­rale hanno partecipato tutti i salesiani che non fossero interna­ti, nel servizio militare oppure in prigione. Non erano molti, sono arrivati in abiti borghesi. La cerimonia funebre fu offiziata dal cooperatore salesiano Msgre Martin Horký, parroco di Polešovice. L'orazione funebre la tenne il suo exallievo di Fryšták, in quel tempo cappellano di Holešov P. Jaroslav Janík. Da tutti i discorsi tenuti sulla tomba emergeva la convinzione, che é morto un santo, che nel cielo intercede per tutti


Don Ignazio Stuchlý

Sacerdote professo della Società Salesiana,

il primo salesiano boemo,

il primo direttore e l'ispettore,

fondatore dell'opera salesiana boema.


Nato 1869 - defunto 1953



VITA DEL SERVO DI DIO IN GENERE

Nascita - famiglia

Infanzia - primi studi

Vocazione

Studi ginnasiali

Via crucis

Presso Don Bosco

Ulteriore formazione

Sacerdote

Prefetto a Ljubljana

Dopo guerra

Fondatore dell'opera salesiana boema

Durante la guerra

Dopo la guerra


DELLE VIRTÚ EROICHE in genere

LE SUE VIRTÚ TEOLOGALI

a) Fede eroica

b) La speranza eroica

c) L'amore di Dio

d) La carità eroica verso il prossimo

LE SUE VIRTÚ CARDINALI

a) La prudenza eroica

b) La giustizia eroica

c) La fortezza eroica

d) La temperanza eroica

LE VIRTÚ ANNESSE

a) La castità eroica

b) La povertà eroica

c) L'ubbidienza eroica

d) L'umiltà eroica

I DONI SOPRANNATURALI I FUNERALI del SERVO DI DIO

LA FAMA DI SANTITÀ DURANTE LA VITA E DOPO LA MORTE

a) Durante la vita

b) Dopo la morte





VITA DEL SERVO DI DIO IN GENERE

Nascita – famiglia


1. Il Servo di Dio nacque il 14 dicembre 1869 a Boleslaw nell'Alta Slesia, laquale a suo tempo apparteneva alla corona boema di San Venceslao ma poi sotto Maria Teresia é stata annessa come bottino di guerra alla Prussia. - La famiglia Stuchlý apparteneva a quei "Moravi". - Il padre si chiamava Simone ed era agricoltore. La madre si chiamava Marianna nata Procházka. La famiglia contava tra i suoi parenti due sacerdoti e lo zio di Ignazio era dopo che Boleslaw si rese indipendente dalla parrocchia di Píšť, il primo sacrestano della nuova chiesa parrocchiale di Santa Edvige. La sua figlia, cugina d'Ignazio, diventò superiora generale della Congregazione boema delle domenicane. Essa viveva ancora, quando Ignazio terminava la sua vita. Da essa provengono i principali dati sulla famiglia degli Stuchlý.

Ignazio venne battezzato il giorno seguente, il 15 dicembre 1869, nell'allora chiesa parrocchiale di San Lorenzo a Píšť, come lo attesta il libro dei battezzati di Boleslaw, depositato nell'ufficio parrocchiale di costí. Lo battezzò il parroco Mauritius Buhla. Padrini n'erano i coniugi Francesco e Giuseppina Zlotý, agricoltori di Boleslaw.


Infanzia - primi studi


2. I tempi in cui nacque Ignazio erano turbolenti. Tre anni prima della sua nascita il suo paese nativo visse la guerra prussiano–austriaca (1866), un anno dopo la sua nascita scoppiò la guerra prussiano–francese (1870). Dopo l'unificazione della Germania e la proclamazione dell'impero nel nuovo stato i cattolici diventarono una minoranza e dovettero sopportare la persecuzione detta Kulturkampf.

A sei anni Ignazio iniziava frequentare la scuola elementare tedesca e la frequentava poi otto anni fino al suo quattordicesimo anno. Fu sua fortuna che il suo maestro Giovanni Kolibaj fu l'uomo di vivi sentimenti nazionali e un cattolico zelante, il quale sapeva infondere tali sentimenti anche nei suoi scolari. Ignazio più tardi lo spesso ricordava con gratitudine in modo speciale come il signor maestro nelle ore di canto suonava il violino e con gli alunni cantava preferibilmente i canti mariani mentre talvolta piangeva. Questo maestro era anche un fervoroso animatore per le vocazioni sacerdotali e religiose. Pensava anche a Ignazio e prima del termine dell'anno scolastico in occasione dell'ispezione scolastica gli domandò, se per caso non volesse farsi sacerdote. Ignazio, preso all'improvviso, rispose di no. Per adesso non ci aveva mai pensato.


3. La vera ragione della risposta negativa non era l'avversione alla vita sacerdotale ma la salute precaria. Da tempo si sentiva permanentemente debole e stanco. Egli aveva intenzione di divenire sarto, perché questa professione non richiede molte forze fisiche. Ma neppure questo si realizzò. Ignazio rimase a casa occupato nei lavori di campagna. Intanto i genitori lo mandavano da un medico all'altro, ma nessuno sapeva liberarlo dal suo male. Soltanto forse a sedici anni un medico "miracoloso" a Bohumín gli consigliò a non mangiare l'acido e a bere molto olio di pesce. Era un buon consiglio, fatto sta che il giovane incominciò a riprendere le forze fino al completo ristabilimento.



Vocazione


4. Ignazio era a casa fino al ventiduesimo anno di età. Solo nel 1891 sentì una chiara vocazione allo stato sacerdotale e religioso. Era durante la trebbiatura nell'aia, quando gli venne in mente di sentire dal cimitero il canto della finale "Salve Regina". Incominciò a canticchiarla anche lui e in quel momento si svegliò in lui un gran desiderio di poter anche lui intonare l'antifona da sacerdote. Il desiderio fu così forte che non riusciva a toglierselo e dove andava, sentiva il Salve Regina. Alle volte egli piangeva. - Poi venne un amico e gli domandò se per caso non voleva studiare per diventare prete, che a Olomouc un priore dei domenicani raccoglie attorno a se i giovani adulti per aiutargli negli studi. - Poi venne il giorno 2. agosto, quando a Opava si celebrava dai francescani la festa della Porziuncula. Ignazio vi pellegrinava a piedi per tutta la notte per acquistare l'indulgenza plenaria. Vi giunse presto al mattino, ma nella chiesa si sentì male e dovette uscire fuori. Si coricò su un carretto dalle limonate e si addormentò. Poi rientrò di nuovo nella chiesa e andò a confessarsi. Vi era un gesuita che parlava il tedesco. Ignazio gli ha domandato se é possibile che qualcuno di 22 anni studii per esser sacerdote. Il confessore disse di sì, ma ciò dovrebbe essere in qualche convento. Con quest'incoraggiamento Ignazio ritornò a casa e si recò dal parroco Svoboda a Píšť. Ma il parroco si mise a ridere e gli disse di non fare sciocchezze e di restare in campagna. Lo sentì il cappellano Bleschka e prese Ignazio nella sua cameretta e lo incoraggiò. Gli spiegò la differenza tra sacerdote diocesano e quello religioso. - Vi era anche un altro impedimento - la leva militare. Ignazio per alcuni giorni digiunava mangiando solo i salcrauti e l'arrolamento riuscì bene. Non é stato arrolato. Adesso bisognava superare l'ultimo scoglio. Il padre dopo arrolamento gli propose di prendere il podere, di trovarsi una brava ragazza e di formarsi con lei la famiglia. Solamente ora Ignazio disse di aver deciso di studiare per diventare il sacerdote. I genitori ammutolirono e Ignazio già dal settembre era nel convento dei domenicani ad Olomouc con altri quattro giovani, tra i quali era il suo amico Fojtík.



Studi ginnasiali


5. Il priore Angelo Lubojacký aveva grandi piani. Voleva fondare una congregazione maschile con lo scopo di lavorare per l'unione degli Slavi orientali con la Chiesa. Già prima cooperava alla fondazione delle Domenicane boeme ad Olomouc. Non trovava però la comprensione tra i suoi confratelli, cosicché la sua piccola communità dovette sloggiare entro due mesi dal convento. Lubojacký si rivolse allora al suo amico, parroco di Dražovice Antonio Cirillo Stojan, il quale era capo del movimento per l'unione dei cristiani e questi accettò i giovani sotto il tetto della sua casa parrocchiale. Stojan é candidato della beatificazione e Ignazio ricordava con gratitudine quest'uomo e lo prendeva per modello nello zelo pastorale. Quel sacerdote apostolico ha molto inciso su di lui. - Ma anche la dimora a Dražovice non era lunga e nella primavera del 1892 padre Angelo trovò ai giovani un alloggio presso la signora Barták sul Monte Santo presso Olomouc per avere i giovani più vicini a se. Essi andavano in chiesa dai premonstratensi di costí.

Ignazio in tutto quel tempo a Olomouc, a Dražovice e al Monte Santo studiava con grande fermezza sotto la guida del condiscepolo Cigánek il latino, facendo grandi progressi. Padre Angelo lo cominciava a considerare una sua grande speranza.

Padre Lubojacký intanto ha combinato coi suoi famigliari di Klímkovice, suo paese nativo, che vi fabbricherà uno spazioso edificio, in cui aprirà classi di un ginnasio boemo privato ed ivi realizzerà i suoi piani. In quel tempo già apriva la sua mente ai giovani e spesso paragonava i suoi difficili inizi con quelli dell'apostolo torinese della gioventù Don Bosco, di cui sull'esempio del suo amico Stojan era ardente ammiratore. La costruzione di Klímkovice andava avanti - si lavorava durante tutto il 1893. I giovani erano già dieci e padre Angelo accettò altri dieci. Nel gennaio 1894 la communità si trasferiva nella nuova sede. Padre Angelo intanto abbandonò i domenicani e iniziava una nuova vita. Poi improvvisamente tutto crolò. Le cause principali ne erano troppa fretta, grandi debiti (20.000 d'oro) e malavoglia degli uffici di Vienna. Il permesso per l'apertura delle classi ginnasiali non venne. Anche il principale garante del Lubojacký aveva le sue intenzioni e abbandonò P. Lubojacký. Lubojacký ebbe un collasso nervoso, per vari giorni vagava per il paese prima che fosse accettato tra il clero diocesano. I giovani dovettero disperdersi.

Via crucis


6. Ignazio aveva allora 25 anni. Tornare a casa non poteva né lo voleva. Si abbandonò allora nelle mani della Divina Provvidenza e si mise a cercare. Visitò due chiostri in Polonia, provò nella casa dei redentoristi a Červenka e poi nel convitto per l'educazione delle vocazioni ecclesiastiche a Valašské Meziříčí, tutto invano. Fece un pio pellegrinaggio al santuario mariano di Hostýn, tempio della Diffesa della Moravia. La via era drammatica. Lo assalirono due grandi cani ed egli appena poté nascondersi nella cappella detta di Sarkander. Da Hostýn pellegrinò a Velehrad, anche esso mariano, dove secoli fa avevano sede gli apostoli degli Slavi, San Cirillo e Metodio. A Velehrad ha battuto alla porta dei gesuiti e fu accolto affabilmente. Vi fece l'esame di latino ed era a metà accettato, quando disse di essere disposto ad andare dove lo manderebbero, anche nelle missioni, magari come semplice fratello laico. E poi tutto di nuovo cambiò.

Ritornando da Velehrad, visitò Don Giuseppe Klvač, direttore spirituale delle Orsoline, forse suo antico confessore, quando era a Olomouc. Gli disse, come stavano le sue cose, ma egli gli disse imperiosamente": "Non andrà dai gesuiti ma a Torino da Don Bosco. Vada a casa e aspetti". L'obbediente Ignazio tornò a casa e già il terzo giorno aveva nelle mani il telegramma sottoscritto dal beato Don Michele Rua, successore di San Giovanni Bosco, dove leggeva: "Vieni subito. Sei accettato." Quelle parole diedero alla sua vita una svolta decisiva.



Presso Don Bosco


7. Secondo il suo racconto Don Stuchlý venne a Torino nella festa della Natività di Maria l'8 settembre 1894 e s'intrattenne con Don Rua parlando in latino. Dopo gli esercizi fatti a Piova fu assegnato al Valsalice al gruppo di aspiranti polacchi, tra i quali era il futuro cardinale salesiano Agostino Hlond. Nella casa viveva il venerabile Don Andrea Beltrami e Stuchlý ebbe l'occasione di servirlo.

Al Valsalice erano tumulati i resti mortali di Don Bosco, cosicché poteva vivere pienamente l'atmosfera salesiana e conoscere molti salesiani che venivano a visitarle. I passeggi di giovedì diretti a Valdocco gli permisero di visitare molte volte la culla salesiana e la basilica di Maria Ausiliatrice.

Siccome Ignazio faceva grandi progressi nel latino - studiava già il Tacito - i Superiori a metà dell'anno lo mandarono ad Ivrea, dove era il corso di preparazione al noviziato. Il 25 agosto incominciò il noviziato e il 6 novembre ricevette dalle mani del beato Don Rua l'abito religioso. Il suo maestro di noviziato era Don Colombara e assistente il chierico Pietro Tirone.

Nel noviziato fece un ulteriore gran progresso nella vita spirituale e nello spirito salesiano. Aveva anche grandi prove interne. Verso la fine del noviziato era turbato da dubbi, se era degno di andare avanti. Il maestro lo tranquillizzava, ma lo scoraggiamento continuava. Certamente vi ebbe parte anche lo spirito maligno. Don Stuchlý ricordava come qualche volta durante la meditazione sudava di paura. Durante gli esercizi di chiusura manifestò il suo sconcertamento al direttore spirituale della Società Don Giulio Barberis e questi gli raccomandò di fare subito i voti perpetui. Ignazio seguì il consiglio e dopo la professione tutte le tentazioni sparirono.

In quell'anno si facevano i voti il 29 settembre e li riceveva il Rettor maggiore, beato Rua. Per Ignazio segnarono il passo definitivo verso la santità. Per tutta la vita seguente ha mostrato che l'impegno allora preso ha inteso come una consegna fatale di sé a Dio nel quadro dell'opera di Don Bosco.



Ulteriore formazione


8. Dopo il noviziato il chierico Stuchlý rimase a Ivrea nello studentato filosofico. Studiava la filosofia e dato che aveva pressappoco finiti gli studi ginnasiali, i superiori gli raccomandavano di fare il corso di agronomia e subire l'esame a Torino per ottenere il relativo titolo. E non essendo troppo carico di lavoro, gli affidarono anche le funzioni di sacrestano e refettoriere. In queste due mansioni aveva una posizione di privilegio e poteva acquistare molte preziose esperienze.

A Ivrea venivano spesso i superiori del Capitolo superiore sia per conoscere personalmente i giovani salesiani, sia per trasmittere loro quello che hanno ricevuto essi stessi dal contatto personale con Don Bosco. Nel refettorio Stuchlý aveva possibilità di parlare familiarmente con Don Rua, Don Albera, Cerruti, Barberis ed altri testimoni degli inizi salesiani. Col beato Don Rua era così familiare che il santo alle volte lo invitava a voler recitare con lui sotto il porticato il santo rosario. Don Stuchlý questo sempre considerava come una speciale distinzione.

Verso la fine dell'anno scolastico Stuchlý fece il ricordato esame a Torino e lo superò con lode. La globale estimazione era 97/100 punti. Per lui questo significava un invito a prepararsi per la partenza oltre mare, forse nell'America del Sud. Ma anche questa quasi certezza fallì. Prima degli esercizi Don Barberis gli disse a presentare la domanda per le missioni ed egli ubbidì. Poi durante gli esercizi, nella santa confessione Don Rua gli chiese, che farà. Quando rispose che ha già presentato la domanda per le missioni, il santo gli disse: "Va da Don Barberis e ritira la domanda. Di gli che te l'ho ordinato io. Le tue missioni saranno al Nord". Ignazio come sempre, annuì ed eseguì l'ordine.

In quell'anno morì a casa il suo padre ed il fratello Antonio. I superiori gli permisero di andare durante le vacanze a casa per ordinare l'eredità. Prima della sua partenza Don Barberis gli disse, che gli scriverà dove dovrà andare per il tirocinio.

A casa rimase la madre sola con l'ultimo figlio, ma come buoni cristiani rispettarono la strada di Ignazio e non cercarono di fargli difficoltà. L'attesa alquanto lunga finalmente ebbe termine e la lettera d'ubbidienza arrivò. In essa era la destinazione Gorizia! Convitto San Luigi. Vi doveva fare l'assistente e l'insegnante. Partì subito e vi rimase fino al 1910. Ivi presto divenne il principale aiutante del coetaneo direttore Giovanni Scaparone. Era il tempo della sua giovinezza salesiana, la quale nei suoi ricordi sempre considerava come il periodo più felice della sua vita. Spessissimo parlava di Gorizia.

Stuchlý dava ai convittori le ripetizioni del latino e greco. Intanto studiava - come era allora consuetudine - la teologia. Il corso dovrebbe durare quattro anni. Se tutto andasse regolarmente, avrebbe potuto contare che nel giugno 1901 diventava sacerdote. Lo scopo del convitto di Gorizia era l'educazione delle vocazioni sacerdotali per la diocesi ed era ovvio che i chierici salesiani facevano gli esami di teologia in quel seminario goriziano.

Ignazio studiava con l'intensità e si preparava con serietà al sacerdozio. Non trascurava neanche il suo lavoro educativo e d'insegnante. In più era occupato anche in un'altra cosa. Don Scaparone ha deciso di costruire un nuovo Convitto al posto di quello vecchio, che non soddisfaceva. Stuchlý manifestava di tutti confratelli uno spirito molto pratico, doveva spesso aiutare il direttore "in materialibus" e quindi studiare di notte. Erano tempi eroici dell'opera salesiana goriziana, ma successe pure che Stuchlý era in ritardo con gli studi. La sua ascesa all'altare é segnata con queste tappe: il 7 marzo 1900 nel terzo corso gli conferì il vescovo di Gorizia Cardinale Giacomo Missia la tonsura con altri quattro ordini minori. Poi nello stesso anno a Torino ricevette il 22 settembre dal Vescovo Bertagna il suddiaconato e tre mesi dopo nuovamente a Gorizia il 22 dicembre dal Cardinale il diaconato, ma poi si fermò per quasi un anno. La costruzione del Convitto é entrata nella fase febbrile e l'ispettore dell'ispettoria veneta Don Mosé Veronese durante le vacanze del 1901 lo nominò vicario del direttore di Gorizia - prefetto. Sulle sue spalle cadde così tutto il peso dell'economia.

Don Rua fece fine a questa situazione: rientrando nell'autunno dalla Polonia visitò Gorizia e vedendo che Stuchlý, solo diacono, era già prefetto, ordinò al direttore di mettere la faccenda in ordine. E così successe che il 3 novembre 1901 don Stuchlý insieme con un diacono diocesano ritardato é stato ordinato sacerdote nella cappella dell'episcopio. La festa della prima messa era molto semplice. Stuchlý celebrò la messa comunitaria a posto del direttore, poi condusse i ragazzi nel ginnasio ed a pranzo vi era qualcosa di più. Era tutto.



Sacerdote


9. Dopo l'ordinazione la vita si tranquillizzò. Il convitto funzionava già nel nuovo edificio e d'inverno c'era più tempo. Stuchlý fece gli ultimi esami e presto ottenne anche la giurisdizione per confessione. La messa celebrava per lo più fuori di casa nelle diverse comunità. Il signor Cardinale domandò direttore che il neosacerdote lo potesse accompagnare nei suoi viaggi attraverso la diocesi per terminare le consecrazioni delle parrocchie e delle comunità al Sacro Cuore di Gesù. Per il neosacerdote era l'occasione di fare utili esperienze e di farsi amico del Cardinale. Nella primavera sono iniziate i pellegrinaggi al Monte Santo presso Gorizia e Don Stuchlý incominciò ad andarvi nelle domeniche per confessare. Proprio lì divenne un confessore ricercato. Nella Gorizia s'intrecciano tre nazioni e la sua conoscenza dell'italiano, tedesco e di una lingua slava, intesa dai Sloveni lo faceva idoneo per quell'attività pastorale. Dopo tutta la sua vita sarà caratterizzata dal passare il tempo nel confessionale e riconciliare gli uomini con Dio.



Prefetto a Ljubljana


10. Nel 1910 successe nella vita del Servo di Dio una nuova svolta. L'opera importante salesiana slovena di Ljubljana cadde in serie difficoltà economiche e minaccia il disastro. Le malattie, la situazione sociale, gli scioperi degli edili ed altre cause causarono che la costruzione del tempio di Maria Ausiliatrice, iniziata già nel 1904 si fermò ad otto metri d'altezza e non andava in su. In quel tempo divenne direttore di Ljubljana Don Pietro Tirone, a suo tempo assistente nel noviziato di Don Stuchlý e questi si ricordò del suo novizio e chiese i superiori di mandarlo a Ljubljana per salvare la situazione. Don Stuchlý fu preceduto già dalla fama di un bravo economo salesiano estremamente sacrificato, uomo di profonda fede e pietà. Soprattutto lo raccomandava il suo senso per la realtà, l'umiltà. Così il 10 ottobre 1910 apparve a Ljubljana - Rakovnik. Don Tirone ben presto é nominato ispettore di tutte le case dell'Oriente europeo e Don Stuchlý rimase a Ljubljana con quel gravoso incarico da solo.

Erano tempi difficili. La guerra balcanica, poi la prima guerra mondiale non permisero continuare nella costruzione e così si vivacchiava. Ma Don Stuchlý però con il suo lavoro sacrificato mantenne non soltanto la casa di Ljubljana ma anche la casa del noviziato a Radna, dove era anche lo studentato filosofico. In quel tempo non aveva un contatto diretto con giovani ma solo cercava il denaro e viveri, faceva da tutto, perché la chiesa provvisoriamente coperta da tetto tenesse e potesse servire al culto almeno nello spazio benedetto. Si compensava avendo raccolto attorno a se uno stuolo di benefattrici e di bravi coadiutori, con quali lavorava anche fisicamente. Come a Gorizia, così anche a Ljubljana ore intere sedeva nel confessionale e si acquistò la fama del confessore più ricercato in tutta la città. Si prese anche la cura di malati e dei morenti. Quando fu interdetto ai parroci della città di visitare i malati d'altre circoscrizioni parrocchiali, per Don Stuchlý dovettero fare un'eccezione, perché la popolazione cominciava a lamentarsi.



Dopo guerra


11. Durante la guerra Don Stuchlý era il più popolare salesiano di Ljubljana e come a Gorizia attorno alla sua persona si formava un'aureola di santità. Ciò era causato dalla sua straordinaria umiltà, semplicità, bontà, pietà e specialmente la sua personale povertà. Attorno a lui si diffondevano aneddoti che sapevano di leggenda. Nel suo aggobbire era sempre allegro e pronto al servizio, aveva un senso molto pratico e sapeva dare buoni consigli.

Dopo la guerra lo mandarono a mettere in ordine la casa abbandonata a Veržej. Incominciava dal nulla, tutto era spogliato, ma egli riuscì a mettere in breve tempo tutto in ordine, cosicché la casa poteva servire da aspirantato salesiano. - Poi i vescovi sloveni decisero, che si dovesse ultimare la costruzione della chiesa di S. Maria Ausiliatrice e di nuovo egli dovette ritornare a Ljubljana e prendersi questa cura. Di nuovo era il mantenitore della casa ed in più costruttore della chiesa. Quasi ogni giorno era in viaggio e attraversava, soprattutto a piedi, quasi l'intera Slovenia. Non passava tanto per le città, ma per le campagne, tra la gente semplice, dove si trovava a casa. Veramente é riuscito nel mezzo di tanta povertà generale a terminare la costruzione della chiesa che poteva essere solennemente consacrata. Era l'8 settembre 1924 - Festa della Natività della Vergine Maria. Il Nunzio apostolico Mons. Pellegrino ha benedetto la statua di Maria Ausiliatrice e la chiesa venne consacrata dall'anziano primo cardinale salesiano Giovanni Cagliero, il più popolare missionario salesiano del tempo.

Don Stuchlý come di consueto anche in quelle solennità non appariva, ma curava perché tutto funzionasse a dovere.

Fondatore dell'opera
salesiana boema


12. E dopo avvenne un nuovo cambiamento repentino nella sua vita. Aveva già 55 anni e per le fatiche passate era molto arrabattato. Ma il suo principale lavoro l'ancora attendeva. Nel 1924 iniziava a Perosa Argentina nell'Italia settentrionale l'opera salesiana boema. Lo ottennero alcuni sacerdoti boemi della Cecoslovacchia, spaventati dall'apostasia di un milione di boemi dalla fede cattolica dopo la prima guerra mondiale. I Superiori salesiani hanno dato il consenso, però mancava il personale che conoscesse il boemo.

L'unico che poteva prendersi cura di una trentina di giovani inviati a Perosa era don Stuchlý. Il prefetto generale dei salesiani don Ricaldone lo ha chiamato a Torino con una lettera che diceva: "Vieni, sarai il messaggero della Provvidenza". Don Stuchlý di nuovo ha ubbidito anche se con timore, ma il tempo ha dimostrato che egli fu la persona più indicata per il compito così difficile.

L'opera salesiana boema si formava a Perosa Argentina per tre anni scolatici: 1924-25, 1925-26 e 1926-27. Tutto si svolgeva in una grande povertà, si andava avanti solo a prezzo di enorme indebitamento ed era necessario e doveroso di risparmiare in tutto persino sul pane. Vi erano moltissime confusioni e don Stuchlý doveva in continuo portare sulle spalle il peso della situazione ed anche quello delle persone. Però non disperava mai e sopportava tutto con serenità. Insegnava il latino l'italiano ed é riuscito a portare tutto in porto. Durante i tre anni é riuscito ad educare per la Congregazione una schiera di giovani salesiani e creare condizioni per il passaggio dell'opera salesiana boema nella patria. In tutto si mostrava totalmente ubbidiente ai superiori allo stesso tempo sufficientemente flessibile perché la giovane debole opera non appassisca e devii.

Nel 1927 aveva 58 anni. Tutti gli altri salesiani boemi che iniziavano erano almeno 30 anni più giovani di lui ed erano alle prime esperienze della vita religiosa salesiana. Per questo i Superiori hanno scelto nuovamente lui perché trasporti l'opera nella Cecoslovacchia. E lui, fidando della Provvidenza divina, non ha esitato prendere su di sé anche questo nuovo peso. La Vergine Ausiliatrice dei cristiani era la sua grande speranza a il Sacro Cuore di Gesù la sua più sicura consolazione.

13. Don Stuchlý arrivò nella Cecoslovacchia il 15 agosto 1927, la solennità dell'Assuzione della Vergine Maria e subito si é recato a Velehrad per affidare l'incipiente opera alla Madonna e ai santi apostoli degli Slavi, ss. Cirillo e Metodio. Poi nella serata dello stesso giorno dopo due ore di cammino a piedi raggiunse esausto la prima casa destinata ai salesiani nella Moravia, a Fryšták. La prima notte ha dormito a terra su un pagliericcio.

Il 28 settembre 1927, festa del patrono della Boemia, san Venceslao, sono arrivati a Fryšták con i loro superiori i giovani da Perosa Argentina. Tra questi eccelleva il giovane chierico Stefano Trochta - il futuro cardinale salesiano nella Boemia. Sulla richiesta dello stesso don Stuchlý i Superiori di Torino hanno nominato Direttore della casa di Fryšták il confratello italiano don Giuseppe Coggiola che prima era il consigliere professionale nella casa di Torino - Valdocco. Don Stuchlý prevedeva che si dovrà assentare speso per i viaggi e non si azzardava pertanto ad essere il primo responsabile come direttore. Purtroppo quest'ottimale soluzione poteva durare solo un anno. Tra lo Stato cecoslovacco e la Santa Sede si arrivò all'accordo "Modus vivendi". Secondo il quale i Superiori religiosi dovevano dipendere o dal Supriore d'origine cecoslovacca oppure direttamente dalla sede centrale dell'Istituto.

Era quindi necessario di trovare una soluzione adeguata: al posto di don Coggiola divenne il direttore nominale davanti allo Stato don Stuchlý - era il 18 agosto 1928 e da quella data era direttore della comunità di Fryšták fino al 14 settembre 1935. Nel frattempo dal 14 novembre 1931 per quattro anni era anche il consigliere ispettoriale dell'ispettoria jugoslava–cecoslovacca.

In tutto quel tempo pesava sulle spalle di don Stuchlý un problema serio della posizione giuridica della Congergazione di fronte allo Stato. Lo Stato quasi per nove anni rifiutava concedere alla Congregazione il consenso statale chiesto e così l'opera salesiana si trovava come sospesa nel vuoto giuridico.

La motivazione di questo atteggiamento si trovava nel fatto che i salesiani avrebbero dovuto chiedere il permesso prima di entrare nella Repubblica e non dopo di essere arrivati. Fortunatamente tutto rimaneva solo come minaccie, e non si arrivò alla liquidazione delle comunità.

La stessa situazione si é creata nella Slovacchia. Nel 1931 i boemi insieme con gli slovacchi hanno aperto un comune noviziato a Svätý Beňadik nad Hronom. Ciascuna nazione vi ha inviato una ventina di novizi. Ma adesso cominciarono i problemi. Dove mandare tanta gente, quando finiranno il noviziato? Gli slovacchi hanno iniziato a costruire a Bratislava un oratorio per la gioventù della metropoli slovacca. Don Stuchlý nella parte boema non riusciva a trovare un edificio adeguato e così i giovani salesiani nel 1932 dovevano essere sistemati a fianco degli aspiranti nella casa di Fryšták.

Questa difficile situazione é durata per due anni e in quel periodo era necessario osservare un doppio orario. Finalmente nel 1934 si poteva aprire un'altra nuova casa a Moravská Ostrava. Vi si é trasferito lo studentato filosofico. I lavori di costruzione furono eseguiti da don Stefano Trochta, novello sacerdote, sotto la guida di don Stuchlý. Don Stuchlý anzitutto cercava il denaro necessario per la nuova costruzione.

Ed apparve una nuova svolta - la proposta da Praga. L'arcivescovo di Praga, cardinale Kašpar voleva affidare ai salesiani la costruzione di una casa - ospizio nel rione di Kobylisy e della chiesa di Santa Teresina del Bambino Gesù. I Superiori di Torino hanno dato il loro consenso e il giovane sacerdote, don Trochta venne incaricato a costruire il nuovo edificio a Praga. Nella nuova casa di Moravská Ostrava fu nominato direttore don Ignazio Stuchlý e nell'autunno del 1934 ne prese il possesso insieme con i giovani chierici salesiani. Non gli piaceva tanto, perché tutti erano persuasi che il direttore a Ostrava sarà il giovane sacerdote Trochta. Ma avvenne così e tutti e due hanno eseguito nella fraterna carità l'ubbidienza.

14. Il 14 settembre 1935 nella vita di don Stuchlý avvenne un nuovo ed esigente cambiamento. Quel giorno venne, dopo don Francesco Walland, ispettore nella Jugoslavia e visitatore delle Case nella Cecoslovacchia, nominato l'ispettore della nuova ispettoria indipendente cecoslovacca di san Giovanni Bosco. Neanche in questo caso i superiori religiosi hanno trovato una persona più adatta di don Stuchlý per tale funzione in un tempo, quando crescevano i dissidi tra i boemi e gli slovacchi e contemporaneamente non era possibile creare due ispettorie distinte a causa del piccolo numero di case. Grazie alla virtù di don Stuchlý e tatto fine con i confratelli il cambiamento avvenne nello spirito di fraternità salesiana senza scosse. Il Signore ripagò il suo servizio pronto ben presto con una grande grazia. Appena dopo tre mesi del suo servizio con la sua umiltà ottenne che le autorità statali dopo nove anni di dinieghi hanno concesso il tanto desiderato riconoscimento giuridico e la Congregazione salesiana ottenne "la cittadinanza cecoslovacca". Questo piccolo miracolo avvenne in seguito ad un umile colloquio di don Stuchlý con il sacerdote senatore del partito maggioritario, non cattolico, sacerdote Krojher.

Ma già si avvicinavano tempi molto difficili. Don Trochta costruiva l'istituto a Praga, don Stuchlý a Ostrava costruiva la chiesa dedicata a san Giuseppe quando improvvisamente si rincrudì la crisi economica mondiale. Tutte le costruzioni salesiani si fermarono per qualche tempo per causa di bancarotta della ditta edilizia che lavorava per i salesiani e non poteva pagare gli operai. I salesiani hanno dovuto pagarli direttamente. Don Stuchlý non si perse d'animo, ma ogni giorno incitava tutti ad avere fiducia nel Sacro Cuore di Gesù e nella Vergine Maria. Il Signore ricompensava questa sua fiducia con doni straordinari e con nuovi impulsi.

Purtroppo contemporaneamente alla crisi materiale scoppiò nella giovane ispettoria anche una crisi morale. Il numero delle persone aumentava, ma aumentavano anche i problemi. La crisi ha toccato anche alcuni dei sacerdoti che si sentivano delusi nelle loro aspirazioni ed hanno cominciato ad insistere per ottenere una maggiore indipendenza dell'opera salesiana ceca dall'Italia. E questi umori passavano dai sacerdoti ai chierici. Molto in questa faccenda fu causato anche dall'atmosfera che dominava nel mondo con l'aria da guerra che si avvicinava. E questa certa insofferenza ha trovato in don Coggiola il bersaglio dell'attacco. Don Coggiola, un confratello italiano sacrificandosi, ha servito con generosità per ben undici anni l'incipiente opera salesiana boema, da taluni veniva considerato un freno del progresso. Ed uno di quelli scontenti persino spargeva dicerie infamanti sul suo conto. Quando lo venne a sapere don Stuchlý, immediatamente ne informò il Direttore spirituale generale don Tirone e questi arrivò e rimproverò severamente gli scontenti. E dopo via via circa sei sacerdoti hanno abbandonato la Congregazione. - Don Stuchlý ne ha sofferto molto. Per lui ogni vocazione era un dono di Dio e non fece mai nulla che accellerasse l'uscita di qualche confratello. Accompagnava tutto con il senso di misericordia e con lo sforzo di preparare di persona la strada nuova nella vita nel mondo o nella diocesi. - Si può dire che il 90% dei confratelli rimasero immuni e quando i Superiori hanno richiamato don Coggiola e lo hanno nominato l'Ispettore nel Perú e Bolivia rimpiansero la sua partenza con il sincero cordoglio.

Grazie al Signore, le acque si sono acchetate e la Congregazione nella Boemia interiormente purificata poteva andare incontro ad altre prove difficili.

Durante la guerra


15. Nell'atunno 1938 la Repubblica cecoslovacca con il Dettato di Monaco di Baviera venne sostanzialmente ridimensionata e nella primavera del 1939 (15 marzo) totalmente distrutta. Hitler la divise in due parti distinte: in un Protettorato della Boemia e Moravia ed in uno Stato Slovacco.

Anche per quest'anomala situazione creatasi Don Stuchlý ha sofferto moltissimo.

Il 1. settembre scoppiò la Seconda guerra mondiale.

Il 14 dicembre don Stuchlý compiva i suoi 70 anni. Attorno a lui si sono radunati i rappresentanti di tutte le case, ma il clima era piuttosto mesto. Grazie a lui, ciò nonostante prevalse la decisione di andare avanti come se non fosse successo nulla. Il risultato di tale decisione era che il signor ispettore inviava due confratelli a fondare due nuove opere: don František Lepařík a Brno - la capitale della Moravia - dove doveva costruire un oratorio in legno e don Jan Vtípil a Pardubice per costruirvi una casa.

Nel gennaio 1940 i Superiori di Torino hanno dovuto decidere la divisione dell'ispettoria Don Bosco in due: in quella boema e in quella slovacca. A capo della boema rimase l'ispettore don Stuchlý e in quella slovacca venne nominato l'ispettore don Bokor.

Nella parte boema l'ulteriore sviluppo fu condizionato fortemente dagli eventi bellici. Per l'anno scolastico si é riusciti ad aprire una nuova casa del noviziato ad Ořechov presso Polešovice. I chierici sotto la guida del sacerdote novello Vojtěch Tomáš hanno provveduto all'adattamento necessario di un vecchio castelletto, mezzo rovinato che serviva da grannaio. Vi si sono poi trasferite due decini di novizi.

Ma poi sono arrivate le piaghe simili a quelle del biblico Giobbe.

Nel febbraio 1942 i nazisti hanno sequestrato la casa d'Ostrava, dove era la sede ispettoriale, lo studentato filosofico e teologico, la chiesa di san Giuseppe e un fiorentissimo oratorio per i figli dei minatori e operai delle acciaierie. Gli studenti di filosofia e di teologia si sono dovuti trasferire in fretta e furia a Fryšták. Nel giugno, dopo l'attentato al prottetore nazista Heydrich, fu arrestato il direttore della casa di Praga, don Štěpán Trochta, che fu poi trasportato nei campi di concentramento. Don Stuchlý perdette in lui il suo più stretto collaboratore - il braccio destro.

Nell'autunno dello stesso anno circa 50 fra novizi, chierici e teologi furono condotti ai lavori forzati nella Germania nazista (il Reich). L'anno seguente 1943 fu confiscata per fini nazisti anche la casa di Fryšták. Però il signor ispettore conservava una serenità serafica da santo ed incoraggiava tutti ad avere la fiducia nell'aiuto divino. Scriveva ai confratelli dispersi ai lavori nella Germania ed era felice se qualcuno di loro, ottenuto il permesso, poteva fargli visita. Mai si sentiva la sua paternità soave come in quei momenti tanto difficili. Una parte degli studenti di teologia poteva rifuggiarsi nella casa parrocchiale di Fryšták, l'altra in quell'edificio di legno dell'Oratorio a Brno.

Un gruppo di teologi sotto la guida del sacerdote novello, don Josef Zerzán, costruiva per ogni evenienza una casa di legno di fortuna a Hodoňovice.

Il signor ispettore, don Stuchlý, partì da Fryšták e si é trasferito a Brno, da lì visitava le comunità rimaste. Due classi dei ragazzi più vicine ad entrare nel noviziato, hanno trovato il rifugio in una casa colonica tra i boschi ameni delle alture boemo–morave a Dvorek vicino alla cittadina Přibyslav.

Don Stuchlý aveva quasi 75 anni, quando si avvicinava il fronte e iniziavano le incursioni aeree sul territorio del Protettorato. Poi arrivò il vero fronte, passando attraverso tutta la Slovacchia, poi é passato alla Moravia e Boemia. Tutte le case si sono trovate nella zona in un pericolo mortale. Le comunicazioni sono state interrotte, rimaneva solo pregare ed attendere cosa succederà. Anche la città di Brno si é trovato nella zona di combattimento.

Durante una incursione aerea vicino alla casa dell'oratorio vi sono disseminate profondi crateri causate dalle bombe lanciate, la casa però rimase intatta. Sopra il tetto dell'edificio si svolgeva una battaglia di cannoni tra i Russi e i Tedeschi. Sull'oratorio é caduto un solo piccolo proiettile che attravesó il tetto che ha rovinato unicamente una mattonella nel corridoio. Era una protezione della Vergine Maria alla quale fu consacrata la cappella dell'oratorio, dove il Servo di Dio Don Stuchlý pregava con tutto il cuore.

Il fronte é passato e sono terminate le battaglie. La nazione sorgeva dalle macerie e si contavano i morti. Dei salesiani nessuno durante tutta la guerra é perito né ferito seriamente durante le incursioni di vario genere. Anche le case salesiane sono in genere in ordine.

Ed in fine anche Don Trochta é rientrato dal campo di concentramento vivo, benché lo portavano già sul carro di cadaveri al crematorio.

Dopo la guerra


16. Finita la guerra, occorreva riordinare l'ispettoria. Don Stuchlý rimaneva nuovamente alla testa dei salesiani e con sapienza li dirigeva. In verità era stanchissimo, ma non si ritirava. Attendeva quando i Superiori stessi diranno basta. L'ispettoria ha perso durante la guerra non pocchi tra i confratelli, novizi ed aspiranti che non sono perseverati, però si cominciava a ricuperare. Ben presto si aveva la speranza fondata che annualmente ci saranno una trentina di novizi. Il numero delle case si é moltiplicato. I salesiani avevano nella Boemia le case a Praga, Pardubice, Osek, Mníšek, Vinoř, nella Moravia a Fryšták, Ostrava, Brno, Ořechov, Hodoňovice, Přestavlky e si preparava l'apertura della casa ad Ústí nad Labem–Trmice che sarebbe la dodicesima.

L'ispettoria aveva il proprio noviziato, lo studentato filosofico e lo studentato teologico, l'aspirantato, due internati per studenti, uno per apprendisti, a fianco d'ogni casa vi era un fiorente oratorio. Alla Congregazione sono state affidate tre parrocchie, l'assistenza degli Scout cattolici e della gioventù dell'Azione cattolica. Si preparava la fondazione di un ginnasio per la preparazione dei giovani al sacerdozio nell'archidiocesi di Praga. I salesiani avevano già una casa per le vocazioni adulte per la medesima archidiocesi e sene preparava una simile per la diocesi di Litoměřice.

Questa nuova vita venne molto rafforzata con le nomine dei nuovi vescovi per le diocesi orfane. Il più importante n'era Dr. Josef Beran, arcivescovo di Praga, il conprigioniero di Trochta e più tardi cardinale. La nomina del direttore della casa di Praga, don Štěpán Torchta, a vescovo di Litoměřice fu per i salesiani un grande onore. Così don Stuchlý nel 20 anniversario dell'inizio dell'opera salesiana nella Cecoslovacchia ha potuto esperimentare la medesima gioia che un tempo provò lo stesso Don Bosco al momento nel baciare l'anello al suo caro figlio spirituale, don Giovanni Cagliero. Anche don Stuchlý piangeva di gioia nella catedrale di S. Vito di Praga durante la consacrazione episcopale ma non si faceva vedere pubblicamente. Don Coggiola, inviato apposta per la circostanza nella Cecoslovacchia, lesse la Bolla pontificia di nomina. - Però don Stuchlý non era pienamente gioioso. Ne sapeva più di tanti altri e nella stessa giornata disse: "Povero Trochta se sappesse cosa lo attende!"

La consacrazione di Trochta ebbe luogo a Praga il 16 novembre 1947.


DELLE VIRTÚ EROICHE

in genere


17. L'eroicità delle virtù cristiane consiste nell'osservanza pronta, costante, perfetta, generosa, gioiosa delle Leggi divine, dei precetti della Chiesa, dei doveri del proprio stato in tal modo e misura da superare il comportamento delle persone della medesima condizione di vita, considerate buone e pie.



18. Il Servo di Dio dalla più tenera età fino alla morte, sia nella famiglia come poi nella Congregazione era un modello delle virtù teologali, cardinali e morali in modo eroico con pronta adesione, che praticava con una costanza ed ammirabile serenità di spirito in tutte le cicostanze in modo eroico, pronto, constante e con una perseveranza ammirevole in ogni circostanza della vita, anche in quelle più difficili. Tutta la sua vita in diverse fasi, dello studente, del fondatore, del direttore o dell'ispettore dell'opera salesiana boema dimostra un alto livello delle sue virtù e che questi lo ha differanziato dagli altri e gli procurò già durante la vita la stima generale ed universale della santità.



19. Sia come semplice confratello sia come superiore in diversi posti di responsabilità, che gli sono affidati, ha dato prova di una diligenza esattissima nell'osservanza dei comandamenti di Dio, delle leggi della Chiesa, dei consigli evangelici e delle Norme (Costituzioni e Regolamenti) della Congregazione salesiana.

La medesima coerenza nell'osservanza chiedeva anche dagli altri, ma con una delicatezza paterna. Tutta la sua vita l'ha consacrato esclusivamente al lavoro indefesso per la gloria di Dio e la salute delle anime. Nelle sue aspirazioni non si registrano altri interessi se non la gloria di Dio e la salvezza delle anime. Unicamente un abito eroico e la pratica costante di tutte le virtù dimostra questo suo atteggiamento di vita.

Era veramente un eccellentissimo educatore cristiano.



20. Il Servo di Dio non solo si distingueva con la solidità esteriore nell'osservanza dei doveri, ma in verità nello stile "evangelico" con il quale compiva i propri doveri come religioso, sacerdote, direttore spirituale. Eccelleva anche in verità nel modo cristiano con il quale sopportava le avversità e le difficoltà della vita, inoltre eccelleva pure nella padronanza assoluta, nella prudenza e la calma con la quale viveva tutto. Tutto ciò testimonia senza alcun dubbio che il Servo di Dio ha praticato tutte le virtù in modo eroico.

Anche il suo stile di governo nel periodo del suo direttorato e nel ministero dell'ispettore dimostra il suo eroico habitus virtutum in ordine alla carità, alla prudenza ed alla giustizia, come evidenziato dall'esame delle singole virtù.


LE SUE VIRTÚ TEOLOGALI


a) Fede eroica

21. Il Servo di Dio ha conservato per tutta la sua vita una fede viva, invariabile, la quale ispirava tutto il suo pensare ed agire.



22. Da piccolo frequentava regolarmente la chiesa e le devozioni e viveva tutto con una sincera pietà. Volentieri partecipava ai pellegrinaggi dei santuari e sinceramente voleva bene alla Madre di Dio. Più tardi vi aggiunse anche la devozione al Sacro Cuore di Gesù.

Come Superiore poi sempre incoraggiava per la bellezza della casa di Dio e nelle comunità promuoveva la vita liturgica e il canto sacro.

Era la sua profonda fede da cui crebbe il seme della sua vocazione religiosa e sacerdotale.



23. Unicamente la fede lo ha portato a lasciare tutto ed ad andare dietro la voce di Dio che lo chiamava ad una vita più perfetta ed al servizio delle anime. A casa avrebbe potuto avere una vita discretamente agiata, ma egli ha ripudiato tutto e si mise a seguire Cristo.

Come studente e più tardi come novizio e religioso si distingueva per la devozione semplice ma profonda, per il raccoglimento e per l'espressione esteriore umile - tutto questo era certamente un segno indubbio della sua fede interna e della vita spirituale solida che con passare degli anni con l'esperienza continuamente cresceva.



24. Era la fede che lo portava ad una obbedienza quasi infantile verso i Superiori, anche più giovani di lui e questo anche nell'età, quando era già uomo maturo, superiore provetto di anni e di grado maggiore. La sua fede gli faceva vedere in essi i rappresentanti di Dio e questo per lui era ragione sufficiente per ubbidirli anche quando i loro ordini sotto l'aspetto umano erano di qualità discutibile.

Anche nella propria attività si regolava unicamente da motivi di fede e comprendeva la sua attività nella prospettiva del Regno di Dio. Nel suo lavoro - anche manuale ed amministrativo - come salesiano si lasciava guidare esclusivamente dagli interessi della gloria di Dio e della salvezza delle anime.



25. La vivezza della sua fede si manifestava in modo particolarissimo nel suo rapporto con il Santissimo Sacramento. Durante la celebrazione era straordinariamente raccolto e sentiva il Signore come realmente presente. Alle volte, senza avvedersene, lo manifestava con pii sospiri ed udibili parole che esprimevano l'amore al Signore. Durante le preghiere comuni era sempre molto raccolto anche per quanto riguarda il suo atteggiamento esteriore. Anche diversamente si vedeva che vive solo per Dio e in unione con Lui.



26. Era pienamente conscio della grandezza del dono della fede ed in tutti i modi la inculcava ad altri ovunque arrivava la sua azione. Le sue prediche, i suoi discorsi, i colloqui con la gente erano mirabilmente efficaci non tanto per quello che diceva ma anche come lo diceva. Il suo parlare all'inizio era sempre piano, ma subito cominciava ad accalorarsi e la sua voce acquistava l'accento ed il fervore. Nulla di teatrale o sentimentale in lui. Parlava sempre praticamente e per l'assoluta persuasione accompagnata dall'esempio personale. - Non faceva mai le discussioni teologiche, ma volentieri ricordava le semplici formule del catechismo e gioiva vedendo come cresce la istruzione religiosa tra i giovani e tra la gente semplice. Tuttavia come direttore a Ostrava vedeva di buon occhio l'organizzazione delle conferenze per le persone più colte ed a tale scopo invitava degli specialisti sia sacerdoti come i laici.

27. Che l'unico scopo suo era la gloria di Dio e la salvezza delle anime immortali lo attestano le sue lettere e cartoline inviate ai confratelli. Da tutte si respira una fede semplice, ovvia ed ancorata pienamente in Dio.



28. Il centro della sua vita era Gesù Cristo. La devozione al Sacro Cuore di Gesù, tanto diffusa nel mondo salesiano da quando Don Bosco costruiva a Roma la chiesa del Sacro Cuore, era presso il Servo di Dio rafforzata anche dal fatto che da sacerdote novello accompagnava il cardinale Missia nei suoi viaggi in vista delle consacrazioni a Sacro Cuore delle parrocchie e delle comunità nella diocesi di Gorizia. Per tutta la vita diffondeva particolarmente la celebrazione dei Primi venerdì del mese.



29. Viveva già da giovane una sincera devozione mariana e quella sotto il titolo, tanto caro a Don Bosco, la Vergine Maria Ausiliatrice si é radicata nel suo cuore dai tempi della sua prima formazione a Torino. Il monumento perenne di questa filiale devozione rimane la chiesa dedicata all'Ausiliatrice a Ljubljana–Rakovnik che egli salvò dal gran danno e condusse felicemente al solenne giorno della consacrazione.

Come sempre annunziava la celebrazione del primo venerdì del mese così non dimenticava mai ricordare per il 24 d'ogni mese la commemorazione dell'Ausiliatrice.

Quando ricevette l'ordine di trasportare l'Opera salesiana in Boemia, disse immediatamente che senza la Vergine Maria Ausiliatrice non vi andrà ed ha ordinato una bellissima statua dell'Ausiliatrice che fino ad oggi é una preziosa testimonianza della sua filiale devozione. Ovunque metteva il piede, tutto portava il sigillo del suo amore mariano e della sua fiducia nella Madre che compie prodigi.



30. Anche la devozione al fondatore della Società salesiana era nel Servo di Dio sempre molto viva. Era presente alla sua beatificazione ed alla sua canonizzazione e ne rientrava sempre molto felice ed entusiasta. Già in occasione della beatificazione si sforzava fortemente affinché la figura di Don Bosco ottenesse una debita pubblicità nella nazione boema e per questo incoraggiava ogni iniziativa.

Così nella devozione al Sacro Cuore di Gesù, alla Vergine Maria Ausiliatrice e a don Bosco l'immagine spirituale del Servo di Dio riceve il volto concreto.

In questo ha superato tutti gli altri confratelli salesiani boemi.

A tutto ciò occorre segnalare una fedeltà assoluta al Santo Padre e la grande stima e riverenza per i vescovi in quanto successori degli Apostoli. I vescovi boemi lo sapevano molto bene e tutti con gioia accettavano da lui il diploma del cooperatore salesiano. Così Don Stuchlý é riuscito a realizzare una eccellente unione tra l'episcopato della Repubblica cecoslovacca ed i salesiani

Al di fuori di queste tre devozioni ricordate, don Stuchlý non aveva preferenze per altri santi, li stimava tutti allo stesso modo, fatta l'eccezione per san Venceslao, legato strettamente alla nazione boema. E Don Stuchlý vi era inviato dalla Provvidenza divina come fondatore dell'opera salesiana boema.



b) La speranza eroica

31. In tutta la vita il Servo di Dio ed anche nei momenti più difficili eccelleva nell'assoluta fiducia in Dio e nell'assoluto abbandono nella Sua santa volontà perché in ogni sua azione seguiva esclusivamente i beni eterni e non era attaccato ai beni terreni.

Anche se gli era naturale sottomettersi con l'umiltà ai servizi più bassi e mai ambiva i posti distinti, quando i Superiori gli assegnavano gli incarichi, egli con la stessa umiltà li accettava nello spirito dell'ubbidienza nonostante l'età avanzata ed altri malanni e con essi la sofferenza personale. In tutto questo aveva una fiducia illimitata nella Divina Provvidenza e nell'aiuto della Vergine Maria. Forse proprio questa sua fiducia senza misura nell'aiuto dall'Alto, lo distingueva nella sua vita più di altre virtù. Già gli inizi della sua vocazione, la strada per seguirla e la sorprendente soluzione nell'entrare sulla scia di Don Bosco, lo dimostrano chiaramente.



32. Il Servo di Dio ha dovuto sostenere nella vita prove superiori alle forze umane. In tutte si mostrò uomo pieno di fede e di speranza soprannaturali. Nei suoi cinquantacinque anni, quando tanti pensano al riposo, egli iniziava a costruire l'opera salesiana boema. Iniziava con un materiale friabile senza avere la possibilità di scegliersi personalmente le persone. I suoi collaboratori erano 30 anni più giovani di lui e si formavano. Eppure proprio con la sua fiducia imperturbabile che si può chiamare persino l'ottimismo, riusciva ad imporre rispetto. La gioventù salesiana per lungo tempo portava i segni di immaturità ed instabilità, egli ha dovuto portare tutto sulle spalle quasi da solo. Non é neppure crollato quando si sono manifestati i segni della crisi adolescenziale nell'incipiente opera salesiana ed alcuni sacerdoti hanno abbandonato la Congregazione. É un fatto che quando in quel tempo ha dovuto ammonire anche severamente e nominare le cose con il proprio nome, lo faceva in modo che tutti gli conservavano una sincera stima e nessuno divenne suo nemico. Ed egli, benché si notava sul suo volto che soffre, si raddrizzava, mai si compassionava, ma animava tutti alla fiducia. Egli stesso conservava la fiducia in sommo grado. La stessa cosa si può dire per le prove durante la seconda guerra mondiale, quando l'opera salesiana boema venne a trovarsi quasi sull'orlo dell'estinzione.



33. Il Servo di Dio aveva 70 anni quando scoppió la seconda guerra mondiale. I superiori però non avevano il coraggio di sostituirlo nella carica d'ispettore con un confratello più giovane. L'opera salesiana boema aveva già un bel gruppo di confratelli giovani, quando il Signore permise una serie di piaghe simili a quelle del biblico Giobbe. Un giorno improvvisamente fu confiscata la casa ispettoriale dove fu concentrata la forza principale dell'opera. Gli studenti di filosofia e quelli della teologia hanno dovuto trasferirsi nell'aspirantato di Fryšták. Il signor ispettore in quel tempo era malato, ma non si mise a letto. Quattro mesi più tardi fu arrestato il direttore di Praga, Don Trochta. Tre mesi più tardi una cinquantina tra novizi e giovani confratelli inviata a lavori forzati nel Reich. Nemmeno un anno dopo venne confiscata pure la casa dell'aspirantato di Fryšták. I ragazzi furono mandati a casa propria (quindi dispersi), i confratelli teologi divisi e alloggiati provvisoriamente. Tutte le case si trovarono in serio pericolo per tanti motivi. Don Stuchlý si torceva sotto il peso della responsabilità, all'esterno però rimaneva sereno e incoraggiava tutti alla speranza.

Durante il fronte bellico rimase al timone, immerso nel Signore e fidando di Lui.

Le bombe cadevano attorno a lui e sopra i tetti tuonavano le bombe, lui però pregava ed é esaudito.

Finalmente arrivò la fine di quella tremenda guerra di terrore ed é arrivata la pace. Don Stuchlý ha pianto di gioia quando, contando i suoi figli, si é reso conto che nessun confratello sia morto o ferito a causa degli eventi bellici e nessuna casa abbia subito gravi danni.

34. Negli anni postbellici, dal 1945 al 1946, il numero delle case é arrivato a 12. L'ispettoria aveva una straordinaria quantità d'energia e le file dei salesiani aumentavano. L'opera otteneva una forma promettente ed apparivano delle promesse auspicabili per diventare una forza non trascurabile se non motrice nella Chiesa nella nazione boema. L'episcopato poneva molte speranze nei salesiani. Don Trochta venne nominato vescovo e gli venne affidata la diocesi più devastata, Litoměřice, quasi una terra di missione. Il Pio XII. avrebbe fatto chiaramente a capire di aspettarsi che tutti i salesiani si prenderanno cura di questa diocesi.

Dopo appena tre mesi dalla consacrazione episcopale di don Trochta avvenne il famoso colpo di stato che cambiava il regime con le conseguenze fin troppo ben conosciute

A questo momento i Superiori hanno riconosciuto che é arrivato il momento per essere sostituito il valoroso capitano con uno più giovane. Così l'ottantenne salesiano carico d'enormi benemerenze poteva ritirarsi per riposarsi. Ma neanche questo gli é stato concesso.

Dalla sua cameretta nella prima casa salesiana nella terra morava, a Fryšták, segue con trepidazione lo svolgersi della situazione ecclesiale nella Repubblica e come il giovane vescovo salesiano Trochta, capo della delegazione ecclesiastica nelle trattative, inutilmente cerca di arrivare a qualche possibile onesta soluzione.

Nella casa di Fryšták sono stati dovuti cambiamenti. Il gruppo di aspiranti doveva essere sciolto e sono rimasti solo i chierici del primo anno dopo il noviziato ed alcuni apprendisti. Il direttore é stato condannato ad un anno di carcere. Ma anche altri confratelli sono stati arrestati.

Il 14 dicembre 1950 i confratelli hanno festeggiato l'ottantesimo compleanno di Don Stuchlý, quasi di nascosto.

Dal 5 marzo 1950 don Stuchlý si trovava a letto colpito d'apoplessia, vegliato ventiquattro ore su ventiquattro a turno dai chierici. Il 15 marzo sono stati imposti in tutte le case due cosiddetti mandatari governativi. Neanche un mese dopo, nella notte tra il 13 e 14 aprile tutte le case religiose maschili furono occupate dalla polizia politica ed i salesiani come tutti i religiosi sono stati rinchiusi nei campi di internazione. Don Stuchlý rimase solo, lontano dai confratelli ed in fine ricoverato nella casa dei vecchi vicino a Fryšták, a Lukov. E don Stuchlý? Anche in questa difficilissima situazione sociopolitica accettava questi durissimi colpi con una piena consapevolezza e fiducia nella volontà di Dio. Tutti attorno a lui ne sono rimasti meravigliati. Solo il grado eroico della virtù della speranza poteva fornirgli la forza necessaria.



35. Dopo l'internamento dei salesiani, sono rimasti nella casa di Přestavlky i confratelli studenti di filosofia e del ginnasio superiore (liceo classico). Le autorità statali speravano che questi entreranno nell'erigendo seminario teologico statale. Non avendo ricevuto alcuna risposta positiva, hanno inviato i giovani confratelli alle proprie famiglie con l'assoluta proibizione di unirsi fra di loro.

Don Stuchlý, ultraottantenne e malato, rimase solo, lontano dai confratelli. Qualche giorno dopo (tre giorni) venne trasportato dalla casa salesiana di Fryšták nell'ospedale nella vicina città del famoso Bata a Zlín. Di lì venne ricoverato nell'ospizio per anziani nella cittadina non lontana da Fryšták, Lukov.

Il Servo di Dio accettava tutti questi avvenimenti, umanamente parlando, una sventura, con profonda e piena rassegnazione alla volontà di Dio. Tutti che lo circondavano lo ammiravano. Difatti per lui questa situazione poteva rappresentare un vero fallimento del lavoro sacrificato dell'intera vita.

Veramente solo il grado eroico della virtù della speranza poteva infondergli tanta forza d'animo.



c) L'amore di Dio

36. Don Ignazio Stuchlý ha praticato la virtù dell'amore di Dio in grado sommamente eroico ed una perseveranza costante ed eroica. Osservava perfettamente tutti i comandamenti del Signore, le leggi della Chiesa e tutti i doveri del proprio stato, sia come un semplice confratello come il superiore della comunità locale o provinciale. Questo è dimostrato dalla sua vita sia privata come quella pubblica, come le sue azioni, le predicazioni, le conferenze, le allocuzioni ai confratelli, i colloqui privati con i singoli confratelli come pure con le persone esterne. Nei suoi discorsi non c'era posto per gli interessi puramente mondani e neanche le passioni personali. Tutto ordinava a Dio e al bene spirituale della gente, in primo luogo della gioventù. Tutti che hanno potuto parlare con lui, sacerdoti o laici, colti o semplici, tutti riportavano una netta impressione che egli serviva solamente gli interessi del Signore.



37. Dio era sempre per lui un Padre che ama e deve essere amato. Lo chiamava teneramente "Panbuček" - un'espressione popolare, infantile, un diminutivo che stava bene nella bocca di vecchie nonnine e un po' meno nella bocca di un sacerdote. Nessun sacerdote nominava Dio in questo modo, ma a lui si confaceva bene. Così lo nominava di consueto parlando con altri, anche nel confessionale. Questa sua espressione testimoniava il suo rapporto filiale, anzi infantile con Dio–Padre che non é fonte di timore o paura, ma solo sorgente di amore e di fiducia. Probabilmente era proprio per tale suo atteggiamento bonario che la gente di Fryšták ben presto lo ha chiamato "vecchietto", per quella sua vicinanza alla pietà delle persone anziane che solo pregano e irradiano la luce dell'infanzia spirituale.



38. Trasmetteva questo suo sincero amore per Dio attorno a sé. Lo si respirava soprattutto nel confessionale. Non faceva discorsi dotti né si compiaceva nei sistemi ascetici, ma insegnava alla gente di vivere l'amore per Gesù e per la vergine Maria e ne dava l'esempio personale. Ogni suo discorso con la gente, con i giovani come con gli anziani, con i ragazzi o delle ragazze si ispirava con questo spirito della semplicità spirituale e della fiducia filiale per il Signore.



39. L'amore di Dio era il fondamento della sua avversione al peccato. Pur avendo molta pazienza e comprensione per la debolezza umana, dava tuttavia spesso vedere il suo disprezzo per tutto che era cattivo e peccaminoso. Quest'avversione spesso era un fatto fisico. Da qui la sua grande delicatezza nel trattare i problemi "de sexto". Mai si soffermava sulle descrizioni, rimaneva solo sulle allusioni. Come Don Bosco parlava piuttosto della bellezza della purezza e come avrebbe comportarsi l'uomo per piacere a Dio. Ma contemporaneamente conosceva bene la malizia del mondo e per questo era un confessore ricercatissimo. Guidava i penitenti molto positivamente e con il suo esempio personale faceva vedere come l'uomo debba pensare, parlare ed agire. Le sue "buone notti" erano famose e letteralmente divorate dagli ascoltatori ed erano molto istruttive. I testimoni le ricordano vivamente e molti ne parlano nelle loro testimonianze sulla sua santità di vita. In esse ogni parola conduceva a Dio ed allontanava dal male.



d) La carità eroica verso il prossimo

40. Il Servo di Dio aveva non solo un fervido rapporto verso Dio ma lo nutriva anche verso la gente. In ciò era una copia autentica di Don Bosco e d'altri salesiani santi che hanno lavorato tra la gioventù e il popolo semplice. Questo suo tipico atteggiamento era la sorgente della sua vastissima popolarità e che lo distingueva da tanti altri più chiusi in se o che in certo senso si davano delle arie. Attirava a se i giovani e molti parlavano dell'incanto della sua personalità. É un fatto che quando si é trovato tra la gente, subito si accorgeva di ciascuno, aveva una parolina per ognuno e volentieri scherzava con quel suo modo simpatico d'amabili vecchi. La gente si fermava, sorrideva, ascoltava e si allontanava con l'impressione di aver ascoltato e parlato con una persona straordinariamente buona che ne sono poche. La stessa cosa vale per i giovani ed anche per giovani confratelli e d'altre persone. I giovani lo accorrevano spontaneamente ogni qual volta appariva nel cortile oppure nel corridoio. Non succedeva mai che don Stuchlý stesse solo senza volti giovanili attorno a se.



41. Non si trattava qui soltanto di un "incanto della personalità". In lui infatti nulla era calcolato né costruito artificiale. Attirava a sé con il fatto che ognuno aveva la sensazione di essere personalmente benvoluto–amato e che egli sia disposto a sacrificarsi per lui. Più che le parole lo dimostravano i fatti concreti. Sia a Ljubljana come più tardi a Fryšták volentieri visitava i malati e i moribondi. La gente chiedeva proprio di lui perché sentivano che nella sua persona veniva al loro capezzale lo stesso Gesù. In questo era difficilmente imitabile - era ammirevole. - Il suo amore per le anime era proverbiale. A Fryšták lo sapevano tutti che settimanalmente, nonostante la sua età e il camminare difficile, attraversava i boschi e le montagne per raggiungere il Santuario mariano di Hostýn per stare alcune ore nel confessionale per ricevere i pellegrini e rientrare dopo altre tre ore di cammino non facile, certo, nella casa di Fryšták. Era l'amore per il prossimo che lo spingeva ad offrirsi per la salvezza delle anime.



42. Don Stuchlý ha vissuto per 50 anni come educatore e per altri 23 anni era superiore (direttore e ispettore). Attorno a sé aveva molti giovani confratelli inesperti, spensierati, talvolta persino senza riguardo che potevano pure nuocere. In quest'ultimo ruolo era un ottimo equilibrista che con la sua sincera affabile carità era capace a rasserenare sia la comunità come i singoli e quindi capace a calmare il livello della vita concreta. Non era sua abitudine drammatizzare le situazioni complicate, anzi piuttosto a placarle con la sua bonomia. Spesso per lungo tempo taceva prima che trovava un momento propizio per dire una parola chiara che serviva a dare la debita soluzione. Quando poi la comunità era troppo ed anche pericolosamente agitata e per la indisciplina di taluni incombeva l'affievolimento dello spirito nella comunità e forse uno scandalo davanti alla popolazione, sapeva però usare anche le parole severe e dure. Del resto anche Don Bosco nella sua paternità sapeva talvolta usare i termini duri per scongiurare il peccato. Ma da queste parole appariva chiaramente la sofferenza del cuore di padre che voleva unicamente il bene. Ciò non era però compreso da alcuni individui. Anche don Stuchlý era costretto a far sentire il suo rammarico anche se quasi immediatamente cercava di addolcire l'impressione e di rimettere tutto a posto. L'amore, la carità stava sempre al primo posto e il sovrapposto e si può affermare che nessuno lo ha visto veramente arrabbiato, ma unicamente addolorato per quanto succedeva. Certo, anche questo era un'espressione dell'amore. Non gli piaceva rimproverare singolarmente, individualmente - ma parlava più volentieri sempre con i singoli con un cuore premuroso del padre. Anche se qualcuno gli rimproverava questo suo stile e lo considerava una debolezza il tempo ha dimostrato la validità di stile di comportamento. Era molto più vantaggioso che avrebbe portato la severità.



43. La sua direzione delle comunità religiose era veramente di una paternità eroica. Tutti percepivano il suo amore sacrificato non solo per l'opera ma per le persone singole. Con la sopportazione e la pazienza riusciva ad arrivare fino all'estremo limite. Ciò valeva sia per i confratelli come per i giovani. Non ha mai dimesso dalla comunità alcuno con l'asprezza o nella luce cattiva, ma ha cercato per quanto era possibile di addolcire ogni partenza. Lo dimostrano non poche lettere di coloro che hanno dovuto lasciare l'istituto per motivi di disciplina o simili e sono rientrati nel mondo civile. Ogni qual volta se qualcuno di questi gli veniva a fargli la visita, lo accoglieva con molta simpatia persino clamorosamente e non poche volte si metteva a piangere. Gioiva soprattutto quando veniva a sapere che il giovane si trova sulla buona strada.


LE SUE VIRTÚ CARDINALI


a) La prudenza eroica

44. Il Servo di Dio sorretto da una profonda vita interiore come dalla naturale capacità di discernimento di persone e di cose, era ponderato nel parlare, riflessivo nell'agire ed eroico nella pratica delle virtù teologali, cardinali ed altre aggregate.

Quindi anche la virtù della prudenza fu da lui esercitata in forma eroica. Questo si rileva chiaramente dal suo agire ministeriale come dirigeva le case religiose come più tardi l'intera ispettoria nelle condizioni non molto facili, anzi dal sorgere piene di reali difficoltà e di complicazioni.

La sua prudenza era proverbiale e valutata molto positivamente.



45. Già nella questione dello studio della propria vocazione o per la vita civile o per quella religiosa e sacerdotale ha dimostrato una finissima prudenza. Non si é accontentato di un invito di un suo amico per andare insieme a studiare, ma si é rivolto al suo confessore per consultarsi. Ed anche ricevendo da questi una risposta affermativa, é andato ancora dal parroco per parlargliene. Visto poi che il parroco e il suo cappellano nel consigliare erano disaccordi, decise solo in quel momento per quello che a lui sembrava la cosa migliore nel Signore.



46. Quando é fallita l'opera del padre Lubojacký, e don Stuchlý disorientato si é trovato al bivio della vita, cercava a tutte le parti una soddisfacente risposta al problema. E non riuscendo a decifrare quale é la volontà di Dio, si é rivolto alla Vergine Maria pellegrinando a due famosi santuari mariani nella Moravia: s. Hostýn e Velehrad. Alla fine diede l'ascolto ad un sacerdote che egli reputava una persona esperta nella vita spirituale delle religiose (forse é stato prima anche suo confessore) e solo allora si incamminò verso la mèta che era quella giusta.



47. Da religioso seguiva esemplarmente il parere e il giudizio dei suoi Superiori e quindi non aveva alcun bisogno a cercare i consigli altrove. Quando però é diventato nella sua patria il principale responsabile dell'opera salesiana, andava di frequenza a consultare i superiori d'altre comunità religiose ed anche le persone civili competenti. Diceva persino di accettare i suggerimenti buoni dagli stessi suoi ragazzi e giovani. Neppure rifiutava l'aiuto di persone non tanto praticanti però ottimi professionisti - un certo sig. avv. Richter. Questi con la sua esperienza riusciva a trovare le vie d'uscita nel labirinto di prescrizioni legali e generosamente prestava un servizio immenso ai salesiani. Era proprio la proverbiale semplicità, l'umiltà insieme con l'equilibrata prudenza ad invogliare questo professionista ad offrire generosamente la sua esperienza al servizio del bene.



48. Da quanto finora é stato detto non segue che il Servo di Dio nel proprio giudizio dipendesse da altre persone. Come non si fidava di sé stesso, al medesimo modo, quando veniva richiesto di dare un parere, eccelleva nel saper consigliare gli altri. Anche un suo proverbiale gesto della mano che era tanto inconsueto, indicava non solo una prudenza, ma segnalava una sua tipica caratteristica di essa. - E quando si trattava di consigliare una persona, il suo comportamento diventava in modo speciale molto attento. Spesso in quel caso chiedeva un tempo per riflettere per poter dare un'adeguata e responsabile risposta al problema. Ma non solo questo, ma si metteva a pregare e faceva pregare per ottenere i lumi necessari perché tutto proceda secondo la volontà di Dio.

49. Possiamo dire che guardando globalmente al modo del comportamento del Servo di Dio, don Ignazio Stuchlý, lo si può senza l'esitazione paragonare al comandante di una nave che guida con saggezza e fine prudenza per evitare tutti gli scogli anche quelli nascosti dalla perfidia del mare. Non ha mai rischiato, se non era necessario. Chi conosce almeno discretamente la vita di don Stuchlý, non può esitare ad affermare che per lui non vi era alcuna cosa nella quale abbia deciso precipitosamente, senza una consapevole ponderazione. Il Signore per questo lo benediceva straordinariamente come l'opera salesiana intera.

50. Negli anni 1935-1939 nei quali don Stuchlý era l'ispettore per tutta la Cecoslovacchia che comprendeva le case salesiane sia nella Boemia e Moravia e nella Slovacchia, si svolgeva sul piano politico una aspra lotta tra le due etnie. Questa lotta più tardi condusse alla divisione dello Stato in due. Era molto facile in tale complicata situazione politica fare dei passi sbagliati. Don Stuchlý, originario della Slesia, come superiore religioso comune, ha dimostrato un eccellente livello d'equilibrio di saggezza da riuscire, che mentre le parti in conflitto si avvicinavano alla separazione, i salesiani conservavano un'unità integra. E se poi più tardi si é arrivato alla divisione dell'ispettoria, ciò era una conseguenza della situazione politica creatasi, non di una tensione interna delle diverse comunità salesiane. In quelle circostanze don Stuchlý ha dimostrato un grado eccelso della virtù della prudenza, non ha fatto nulla che avrebbe potuto compromettere la carità fraterna. Egli era in primo luogo un cristiano, poi salesiano ed infine un Slesiano.



b) La giustizia eroica

51. La giustizia eroica del Servo di Dio consisteva nel fatto che egli consacrò l'intera sua vita, tutto se stesso e tutte le sue attività alla causa della religione. Unica meta che seguiva con costanza era Iddio, la propria santificazione e la salvezza delle anime. Nulla teneva per se stesso, tutto riferiva unicamente al Signore. Tutto donava al servizio di Dio.



52. La netta indicazione che dava tutto a Dio quello che gli spettava era anzitutto la sua incessante premura dell'onorare il Signore. Il monumento più significativo e più bello di questo profondo sentimento rimane la costruzione della chiesa dedicata alla Vergine Maria Ausiliatrice a Ljubljana e posteriormente la costruzione della chiesa dedicata a san Giuseppe a Ostrava. Due e due costruzioni gli sono costate immensi sacrifici anche perché venivano realizzate nelle situazioni complicate e tra le enormi ristrettezze. Sulle sue spalle pesava tutto l'onere ed egli era molto soddisfatto quando l'opera era terminata e poteva essere consegnata al culto divino.

In modo particolare poi a Ostrava curava perché la liturgia fosse dignitosa affinché quella chiesa diventasse la sorgente dalla quale emani la santa religione in quel ambiente fortemente scristianizzato. Ed egli ne dava un chiaro esempio personale.



53. Don Stuchlý come sempre donava tutto al Signore, così allo stesso modo cercava di dare al prossimo quello che gli spettava. Chi aveva la possibilità di osservarlo, vedeva che egli dal mattino fino a tarda sera era in piedi e serviva tutti. Pensava all'intera comunità ed ogni singolo membro della comunità e si interessava persino delle minute necessità del singolo. In questo atteggiamento di delicatezza veramente nessuno lo superava. Desiderava e faceva che tutti fossero contenti. Era capace di avere il tempo necessario per ogni persona. Mai dimostrava l'impazienza anche nei momenti quando era molto impegnato e chiedevano di poter parlare con lui. Faceva di tutto perché ogni persona se ne andasse contenta e serena dal colloquio avuto e con l'impressione che don Stuchlý la prendeva sul serio.



54. É stato ammirevole nel suo rapporto con i cooperatori salesiani e con i benefattori. Per ognuno era pieno di riguardo. Ringraziava personalmente e per iscritto per ogni pur minima offerta o donazione. Assicurava preghiere e spesso invitava la comunità a pregare per i benefattori. Non permetteva che si sprechino le donazioni ricordando sovente che tanti si tolgono dalla bocca pur di darlo ai salesiani affinché possano lavorare con maggiore efficienza. Come don Bosco anche egli aveva certe preferenze per i benefattori. Non lo faceva per qualche calcolo, ma mosso unicamente dal sentimento di gratitudine e di giustizia. Con questo modo di fare ha conquistato alla opera salesiana molti benefattori e tanti simpatizzanti.



55. Come amministratore dei beni materiali considerava il denaro come un bene affidatogli. Era un economo nato e per molti anni serviva la Congregazione proprio in questo campo. Si può affermare che non ha mai sciupato alcun dono. Aveva in evidenza ogni cosa - tutto. In continuo verificava nel suo diario le colonne di cifre e fino ad oggi esistono questi quadernetti con i numeri. Da ispettore durante la visita controllava con attenzione i registri della contabilità della comunità e correggeva eventuali mancanze o errori. Questo valeva anche per i rendiconti che venivano d'ufficio inviati al Centro salesiano. Formava a questa onestà anche i responsabili dell'amministrazione economica. Se notava qualche leggerezza, la stigmatizzava senza timore.


56. La giustizia gli imponeva talvolta di difendere gli interessi dell'Opera. Gli dispiaceva non poco di dover presentarsi nei tribunali nelle cause d'eredità. Spesso ritornava a casa disgustato per certi incontri con dei superstiti che non poche volte impeccavanlo. Ripeteva che ben volentieri lascerebbe tutto ad essi ma che la coscienza lo obbligava a dare il corso alla volontà dei defunti.

Per quanto riguardava i debiti era scrupulosamente giusto e cercava di restituire tutto fino all'ultimo centesimo ed al più presto. L'Opera cresceva a forza di debiti, ma la probità di don Stuchlý era una sicura garanzia che nessuno verrà danneggiato e tutto verrà a tempo stabilito debitamente restituito.

c) La fortezza eroica

57. Don Ignazio Stuchlý si é mostrato eroicamente forte innanzitutto per la sua totale, completa dedizione a Dio e da questo proposito non si é staccato mai. Non sappiamo se all'inizio della sua vita religiosa abbia fatto il proposito di farsi santo ma certamente, lo fece equivalentemente con il proposito di compiere ogni cosa alla perfezione.



58. Verso se stesso era straordinariamente severo. Nulla teneva per se stesso. Il "Da mihi animas, cetera tolle" di Don Bosco era per lui un motto naturale per tutta la sua vita religiosa e sacerdotale. Tutti gli uomini hanno delle loro predilezioni. Don Stuchlý non era uno di questi. Viveva unicamente per Dio e per le anime. La sua gioia era quando l'Opera di Dio cresceva ed il Signore la benediceva. Non chiedeva di più. Nessuno può dire che Don Stuchlý si concedeva qual cosa come divertimento personale, ricreazione o altri sollievi. L'eccezzioni facevano gli atti che venivano dettati dalla vita comune. Non esisteva neppure che leggesse qualche libro di svago o facesse studi privati e di proprio gusto e tanto meno i viaggi di piacere. Non ne aveva il tempo. Persino la sua presenza a Roma e a Torino per i festeggiamenti in occasione della beatificazione come della canonizzazione di Don Bosco, si distingueva anzitutto che egli per l'invito dei Superiori ha passato la maggior parte del tempo nel confessionale.

Solo nei momenti liberi sapeva uscire per incontrarsi con i confratelli per scherzare ed aggiungersi a coloro che circondavano i superiori per ascoltare con filiale dedizione i loro insegnamenti. E dopo tornava a fare il suo dovere.



59. La sua anima libera dalle cose di questo mondo era assuefatta ad accettare il bene o il male come il Signore permetteva. Nel dolore il suo atteggiamento caratteristico era di rannicchiarsi, non lamentarsi ma concentrare in se tutte le energie interne per resistere. Non poteva sempre sorridere, ma si può dire che non aveva bisogno di essere sostenuto da qualcuno. Gli bastava Dio, eventualmente la presenza materna della Madre di Dio.

Sfuggiva la tentazione di trasportare i suoi dolori sugli altri, specialmente se si dovesse trattare i giovani confratelli o i ragazzi. Era sua abitudine, un atteggiamento caratteristico, quando si trovava tra i giovani, di raddrizzarsi alla militare, di far allegria, di scherzare e di incoraggiare. Solo davanti a confratelli più anziani non lo faceva, rimaneva solo tranquillo e serio. Chi lo conosceva doveva ammirare la forza del suo spirito in tutte le circostanze, anche quelle tragiche.


60. Don Stuchlý sopportava eroicamente anche le sofferenze fisiche. Dalla casa era abituato a non risparmiarsi. Non era sempre sano, ma non parlava dei suoi malanni. Usava pochissime medicine, al più l'aspirina e qualche rimedio contro la tosse violenta. Alle volte però si curava drasticamente. Ricordava che spesse volte quando girava nelle campagne, prendeva il raffreddore ed era in pericolo di doversi mettere a letto. In tali casi usava la sua ricetta: nella sua camera accendeva la stufetta e così per forza era tutto sudato. - Altre volte, quando era sudato, si metteva tra la camicia e il corpo il giornale per asciugarsi più facilmente. Era un'ascesi dura. Prima dei suoi ottant'anni pochissime volte era disposto a mettersi a letto a causa di qualche disturbo fisico. Durante la guerra era obbligato a ricoverarsi per alcuni giorni all'ospedale dei Fatebenefratelli a Brno.



d) La temperanza eroica

61. Il Servo di Dio eccelleva pure per il grado eroico di dominare se stesso. Usava i suoi sensi unicamente per onorare Dio e per la salvezza delle anime. Teneva i sensi sempre sotto il controllo della vigile sua volontà. Sia si trattava dei sensi corporali come quelli spirituali, sempre li teneva a bada.



62. Come religioso osservava puntualmente l'orario della casa ed i doveri conseguenti dalla vita comune. Era puntuale e sempre presente alle devozioni della comunità. Non faceva eccezioni che necessarie. Quando non vi poteva partecipare per motivi superiori comunitariamente, le faceva privatamente.



63. Mortificava gli occhi e sovente richiamava i giovani ed anche i confratelli di tenerli a bada perché attraverso gli occhi facilmente entra il diavolo nell'anima. Lo stesso diceva delle orecchie. Personalmente non cercava le novità. I giornali li sbirciava solo per avere qualche informazione cosa succede nel mondo. Non aveva il tempo a dedicarsi ad una lettura più dettagliata.

Eccelleva pure nella temperanza nel mangiare. Sempre solo quello che era necessario. Non si é mai lamentato del cibo, anche se come l'economo doveva vigilare che si cucinasse sanamente e gustosamente. - Quando venivano gli ospiti ed era a norma dei regolamenti necessario presentare loro un piatto di servizio, egli appositamente prendeva molto poco per far anche vedere che i salesiani mangiano poveramente.

Il suo riposo a letto era molto misurato. Si può dire che era primo ad alzarsi e l'ultimo ad andare a dormire. Quando nei giorni molto caldi lo prendeva il sonno, allora nell'ufficio della direzione poggiava la testa sul braccio sopra il tavolo e brevemente riposava per poi riprendere il suo lavoro dopo aversi sciacquato la faccia. Ma quando vedeva che altri avevano bisogno del riposo più prolungato, si interessava personalmente affinché lo potessero avere.


LE VIRTÚ ANNESSE


a) La castità eroica

64. Dai tempi dei suoi studi da Don Lubojacký abbiamo una testimonianza del suo compagno Fojtík che quando durante le vacanze gli studenti andavano insieme alle ragazze per raccogliere nel bosco i lamponi, le madri di esse non lo vedevano di buon occhio, ma bastava solo dire che vi era anche Ignazio ed esse si tranquillizzavano subito. É un esempio come Ignazio già da fanciullo nella virtù della castità era illibato e tale era pure negli anni da studente. E così rimase per tutta la sua vita.



65. Come chierico e poi come sacerdote non si permise mai nulla che potesse essere solo considerato in contrasto con la virtù della castità salesiana. Certamente non era né cieco né ignorante della vita - nel comunicare in diverse occasioni ai giovani educatori le esperienze della propria prassi pedagogica faceva vedere che non ignorava i problemi e le tentazioni dei giovani, ma ne parlava con una delicatezza sublima e tanta delicatezza simile a Don Bosco. Considerava sempre il problema della castità come uno dei problemi chiave in una comunità educativa.



66. Don Bosco voleva che la castità fosse la virtù che distingueva i suoi figli–salesiani come la povertà i frati francescani e l'ubbidienza i padri gesuiti. Don Stuchlý in questo era un vero modello. Mai trattava i giovani da svigorito ma al contrario faceva di tutto per non dare un minimo sospetto in questa delicata materia.

Nessuno lo ha mai visto vestito con una certa svagatezza o persino spogliato. Portava sempre la veste talare e curava che anche altri salesiani fossero sensibilissimi a questo delicato problema e dessero l'esempio ai loro allievi della propria illibatezza nella questione della castità.

67. Nelle diverse conferenze o varie allocuzioni ai novizi e confratelli raccomandava i mezzi suggeriti a suo tempo da don Bosco per conservare la castità: la mortificazione dei sensi, specialmente degli occhi, invocare la Vergine Maria, fuggire le occasioni del peccato, pregare bene, frequentare i sacramenti, la s. comunione e confessarsi con frequenza, essere sincero con il confessore, frenare la fantasia, evitare le letture pericolose, dedicarsi al lavoro. Tutti percepivano che egli personalmente usava questi mezzi. Egli diceva umilmente che le tentazioni non sono dell'altro mondo e che anche un vecchio deve stare attento, affinché il diavolo non gli combini qualche brutto scherzo. Conosceva bene la miseria umana e senza nominare le persone ricordava i casi di persone, anche dei sacerdoti o religiosi che si fidavano troppo di se stessi e sono caduti in modo infame.



b) La povertà eroica

68. Il Servo di Dio praticava fin dal primo entrare tra i salesiani fino alla sua morte la povertà in grado eroico. A casa paterna poteva avere una vita piuttosto agiata. Ma ha rinunciato a tutto. Quando ha iniziato la sua vita salesiana, dappertutto si doveva risparmiare rigorosamente in ogni parte del mondo. Lo esigeva la costante espansione dell'opera salesiana nel mondo durante il Rettorato del beato don Michele Rua. Il beato M. Rua fu un gran modello della povertà religiosa per tutti e per don Stuchlý era un ideale da raggiungere. Quando ancora da diacono poteva ospitare a Gorizia don M. Rua, e avendo osservato il suo colletto assai consunto, lo ha cambiato e lo teneva per se come ricordo della povertà di don Rua. Solo peccato che nel frattempo questo ricordo si é perso.



69. Nel tempo quando iniziava l'Opera salesiana boema a Perosa Argentina nel Piemonte, egli praticava una povertà fino all'estremo limite. Per risparmiare raccoglieva, seguendo l'esempio di Don Rua, pezzi di spago e ritagli di carta. Ne fanno testimonianza le cartelle confezionate da carta d'imballaggio dei pacchi inviati a ragazzi da casa loro. In quelle cartelle poi conservava ordinata in ordine alfabetico la corrispondenza ricevuta.

Don Stuchlý non portava mai nulla di nuovo. Portava la biancheria e vestito abbandonati da altri. Quando era Direttore a Fryšták lo si poteva vedere spesso inginocchiato nel corridoio vicino al vecchio ascensore e rovistare nella biancheria e vestiario abbandonati perché non si perda nulla quello che poteva ancora in qualche modo servire. Ma egli era sempre pulito e non si vergognava di presentarsi povero dai ministri o vescovi; tutti ne rimanevano ammirati e lo consideravano un santo.



70. Don Ignazio Stuchlý abitava nella stessa casa salesiana poveramente. Come direttore a Fryšták dormiva su un letto di legno e aveva l'armadio in un ripostiglio a fianco nel vecchio edificio; là mai ha condotto qualcuno. Molti neanche sapevano dove il direttore dormiva. Anche il suo ufficio era arredato con un mobilio povero ricevuto dai benefattori. Quando venne in visita a Fryšták il cardinale Hlond, i salesiani hanno dovuto prestarsi il mobilio necessario da una vicina di casa per arredare degnamente la stanza per l'ospite illustre. Don Stuchlý si distingueva in modo distintissimo da altri salesiani proprio nella osservanza della povertà. E così si avvicinò di più al suo modello - il beato Don Michele Rua.



71. Don Stuchlý raccomandava caldamente lo spirito di povertà a tutti suoi salesiani. Spesso ricordava che tutto quello che abbiamo, sono doni di poveri e dobbiamo saperli usare da poveri. Non sopportava gli sprechi e soffriva quando gli sembrava che nelle comunità si sta introducendo una consuetudine di vita più agiata.



c) L'ubbidienza eroica

72. Don Ignazio Stuchlý era anche un eroe dell'ubbidienza. Ha iniziato già nel noviziato. Lui stesso raccontava come ubbidiva senza dire una parola. Quando durante i suoi studi di agronomia gli ordinò il superiore di annaffiare con l'acqua, usata per pulire i bicchieri nel refettorio, un alberello, lo fece ma questi dopo un po' di tempo é marcito. Raccontandolo sempre sorrideva, ma ripeteva seriamente che il suddito deve diventare sempre come un fazzoletto nelle mani del superiore, come lo diceva don Bosco.



73. Dimostrò di avere un'ubbidienza assoluta quando al termine del noviziato tormentato dai dubbi sulla sua vocazione, emise sul consiglio del Superiore immediatamente la professione perpetua. E i dubbi sono scomparsi come per incanto. La medesima situazione si ripeté quando al termine dello studentato filosofico Don Barberis gli disse di fare la domanda per le missioni. La fece. Poi però il Rettor maggiore don M. Rua gli ordinò di ritirarla e don Stuchlý ha ubbidito, la ritirò. - Così fece per tutta la sua vita. Con medesimo spirito d'ubbidienza andò a Gorizia, poi a Ljubljana, da Ljubjana a Perosa Argentina e da lì a Fryšták e adempiendo la volontà dei Superiori portava sulle spalle un'incombenza tanto pesante fino ai suoi ottanta di età.



74. Una grande prova dell'ubbidienza erano per lui le trattative per l'apertura della prima casa salesiana boema a Fryšták. Il grande benefattore e propagatore dell'opera salesiana nella nostra patria, professore di religione nelle scuole superiori, Mons. Dott. Štancl, era decisamente per accettare l'offerta, mentre il centro salesiano di Torino, tramite il direttore generale don Tirone, era titubante e diffidente. Le trattative erano spesso burrascose e don Stuchlý si trovava per mesi come tra l'incudine ed il martello. Lui per conto suo era per l'accettazione dell'offerta però era ubbidiente ed attendeva la decisione superiore. Alla fine i Superiori hanno messo tutto nelle mani di don Stuchlý e tutto é finito nel modo migliore. La casa di Fryšták é stata accettata.

In simili situazioni si é trovato diverse volte quando era superiore provinciale P. Dr. Walland della Jugoslavia. É certo che egli in alcuni casi non ha agito con prudenza lasciandosi trasportare troppo dalla teoria. Tutti sapevano che Don Stuchlý interiormente non poteva essere d'accordo, ma mai egli si é messo contro ma ha sempre religiosamente ubbidito.

75. L'ubbidienza era per Don Stuchlý una questione d'unità della Congregazione. Mai si permise di criticare le decisioni dei Superiori anche nelle cose minime. Sempre era dalla parte del loro punto di vista e quando si trattava di cose più serie, si rimetteva incondizionatamente ai loro consigli. Non a tutti piaceva questo stile di governare, ma esso portava buoni frutti. Forse questo modo del suo comportamento poteva aver influito che i Superiori lo hanno lasciato al timone dell'ispettoria fino ai suoi ottant'anni.



d) L'umiltà eroica

76. Il Servo di Dio praticava l'umiltà in modo eroico e mai faceva di sé il centro di interesse attorno il quale dovesse girare il mondo. Voleva servire e serviva considerandosi uno superfluo. Dove poteva, rimaneva nascosto e lasciava apparire altri. Così per esempio mandava in avanti giovane Trochta.- Don Stuchlý non era un dotto, ma non soffriva per questo del senso di inferiorità. Quando era necessario si metteva alla testa nell'interesse della cosa per poi rientrare nelle file nascondendosi. I Superiori lo caricavano delle responsabilità sempre maggiori proprio perché erano persuasi che la sua sincera umiltà sopporta ogni cosa. Sulla virtù della umiltà era fondata la costruzione della sua perfezione.



77. Era proprio la sua convincente umiltà che attirava la simpatia della popolazione non solo per la sua persona ma la conquistava anche per l'Opera salesiana. Anche nei circoli più alti era stimata. Quello che altri non riuscivano a ottenere con argute argomentazioni o richieste giuste di diritti, don Stuchlý lo otteneva con suo avvicinarsi umile, con il cappello in mano e con il volto semplice e sorridente. Parlando con qualcuno lo guardava attentamente negli occhi quasi come un allievo diligente desideroso di imparare dal suo maestro. In quest'atmosfera di modesti poi poteva parlare e con l'entusiasmo degli ideali salesiani e contemporaneamente smussare i possibili pregiudizi sull'Opera salesiana. Dovunque egli venne, cresceva il credito non solo della Congregazione ma della Chiesa cattolica.



78. La sua umiltà si vedeva pure nel fatto che aveva un gran rispetto e stima anche per la gente più indifesa. Persino per i fanciulli dimostrava una stima inconsueta. Non si metteva al di sopra di loro, anzi trattando con essi diveniva uno come di loro. Allo stesso modo umile fu il comportamento con le persone avverse alla Chiesa come con le persone importune. Non si scontrava con alcuno, né polemizzava, non conservava alcun rancore per chicchessia. Il suo motto caratteristico era: "Sputami pure in faccia, io mi non arrabbieró per questo." Era un'analogia del detto di San Francesco di Sales: "Cavami un occhio ed io con quello che mi rimarrà ti guarderò bene."



I DONI SOPRANNATURALI
I FUNERALI del SERVO DI DIO


79. Come il primo mezzo secolo della vita dell'Opera salesiana mondiale coincide con la vita di san Giovanni Bosco, così il primo quarto del secolo dell'Opera salesiana boema coincide con la vita di don Ignazio Stuchlý. Sotto la sua direzione l'Opera crebbe in fretta e secondo di non pochi addirittura miracolosamente per poi ancora più velocemente e quasi completamente sparire. Anche Gesù Cristo aveva successi miracolosi eppure un giorno pendeva sulla croce e negli occhi degli uomini la sua opera appariva distrutta. Questo era, perché gli uomini vedevano solo la superficie, ma non conoscevano il mistero pasquale di Cristo.

Don Ignazio Stuchlý non compiva i miracoli neppure si notavano nella sua vita doni soprannaturali. Eppure tutta la sua vita era straordinaria e conteneva in se qualcosa di miracoloso. Personalmente era un sacerdote senza vasta scienza, era semplice, si direbbe un sacerdote insignificante, ma quale opera ha realizzato! Trochta, suo discepolo, aveva grandi doni personali, aveva una fantasia realizzante, una vasta cultura, vedute larghe, grandi capacità organizzative. Il suo padre spirituale, don Stuchlý, sotto quest'aspetto, in confronto con lui si trovava almeno una classe sotto. Ma possedeva una profondità spirituale grandissima. Era un vero uomo di Dio. Per di più, sembra, custodiva in se un segreto. Costruiva sapendo che la sua costruzione andrà in rovina.

Secondo una testimonianza scritta di un ex–salesiano don Cirillo Ondra, uno dei primi allievi di don Stuchlý a Perosa Argentina, don Stuchlý in sua presenza già a Perosa Argentina disse che l'opera salesiana boema fiorirà ma poi sarà annientata.

Un altro dei primi allievi di Perosa Argentina, Don Josef Novosad, andava insieme con don Stuchlý da Fryšták a Zlín per le confermazioni. Novosad sul punto più alto della strada si rivolse verso la casa salesiana e glorificava la sua monumentalità. Don Stuchlý ripeté il triste vaticinio: "Tutto questo un giorno sparirà."

Non era tutto. In diverse occasioni lo ripeteva davanti ai diversi confratelli, ma tutti, come Pietro dicevano: "Non succederà. Non sarà così!" Ma egli ripeteva aggiungendo: "Vedrete. Morirò lontano dai confratelli. Sarò tra le vecchiette e sarò grato se mi daranno da mangiare il latte acido e le patate bollite." I confratelli immaginavano che don Stuchlý avesse sentito questa cosa dalla bocca di Don Rua, il quale, come é ben noto, gli preconizzò la sua missione al nord. Don Novosad però, già dopo l'internamento essendo trasportato all'ospedale, scrisse clandestinamente direttamente a don Stuchlý per chiarire questa questione, - don Stuchlý a quel tempo si trovava veramente lontano dai confratelli e ricoverato nella casa dei vecchi a Lukov, se l'opinione di tanti confratelli sia vera o no, cioè che lo stesso don Rua gli ha predetto il futuro. Don Stuchlý gli rispose: "Non melo ha detto Don Rua. Lo sapevo da me stesso."



80. Appena tre mesi dopo la consacrazione episcopale del confratello a vescovo della diocesi di Litoměřice e la sua intronizzazione cambiò il regime nella Cecoslovacchia. Era il 25 febbraio 1948. Il giorno prima, il 24 febbraio, il Rettor Maggiore Don Pietro Ricaldone ha sottoscritto il decreto di nomina del successore di Don Stuchlý nella persona di don Antonio Dvořák, maestro dei novizi. Don Stuchlý si trasferisce nella prima casa salesiana boema a Fryšták come confessore. Il tempo libero passava rileggendo le Memorie biografiche di don Bosco e gli Annali della Società salesiana. Ne godeva tanto, era un nuovo risveglio di quello che ha vissuto per tanti anni. Ogni volta quando durante la ricreazione scendeva dalla sua camera tra i giovani, i suoi occhi brillavano ed egli con gioia raccontava ai giovani quello che ha letto.



81. Ancora per due anni don Stuchlý ha vissuto nella casa di Fryšták. Sono stati però anni tristi. Seguiva con molta ansietà il procedere delle trattative tra la delegazione dei vescovi, guidata dal vescovo Trochta ed il nuovo governo per arrivare ad un onorevole compromesso che assicurerebbe alla Chiesa un minimo di libertà religiosa. Però l'altra parte aveva come fine prefisso di strappare la Chiesa cecoslovacca da Roma e trasformarla secondo il modello cinese in una chiesa nazionale. Non si é potuto quindi arrivare ad un accordo. Le violenze si moltiplicavano a dismisura. Nell'autunno del 1948 fu arrestato il direttore della casa di Fryšták e lo hanno seguito altri. Era necessario ad arrivare ai cambiamenti del personale nelle comunità. A metà d'anno 1949 avvenne un forte confronto tra la Chiesa e lo Stato.

Il 14 dicembre di quell'anno don Stuchlý compiva gli ottanta anni. Nel giorno della festa di s. Giovanni Bosco, il 31 gennaio 1950 a Fryšták scoppió un incendio nell'ala vecchia. Il 5 marzo, nel giorno della beatificazione di Domenico Savio, don Stuchlý attorniato dai chierici ha avuto un colpo apoplettico. Da quel giorno rimaneva a letto nella sua stanzetta accudito generosamente a turno dai chierici. Ed il 15 marzo sono arrivati in tutte le case salesiane (ma anche d'altri religiosi) due "sorveglianti" statali. Poi nella notte tra il 13 e 14 aprile in tutte le comunità religiose (salesiane ed altre) sono arrivati i membri della polizia e i religiosi sono stati deportati in diversi campi di internamento. Ed il nostro don Stuchlý rimase solo soletto per due giorni quindi se lo presero le suore francescane della vicina città Zlín e con esse era arrivato ad essere ricoverato nella Casa dei pensionati di Lukov dove le suore dovevano svolgere il loro servizio assistenziale.



82. A Lukov il Servo di Dio ha ricuperato relativamente le capacità di movimento e poteva così con l'aiuto delle suore celebrare l'Eucaristia e dire qualche parola. La sua posizione sotto l'aspetto giuridico nell'ospizio dei vecchi era quella di un "convittore" di quella casa di pensionati. Ma con l'aiuto delle generose suore poteva pure svolgere, anche se non pubblicamente, un servizio sacerdotale, confessando e preparando gli anziani alla morte. Pochi confratelli, soprattutto i più giovani, hanno avuto la possibilità di fargli una visita. Tutti rimanevano ammirati del suo alto equilibrio spirituale, della serenità di spirito e dell'incondizionato abbandono alla santa volontà di Dio.



83. Il nostro don Ignazio Stuchlý ha vissuto in questo modo quasi tre anni. I contatti con confratelli erano sporadici e veramente molto rari. Egli a motivo dello stato di salute non era capace di uscire, ma anche la sua posizione di "convittore" non gli permetteva di poter fare un passo fuori dell'edificio della casa. In realtà anche lui era un vero internato. Occupava il suo tempo con l'assidua preghiera e preparandosi alla morte.

Nel gennaio 1953 ha avuto il secondo attacco apoplettico, questi lo ha inchiodato a letto. Nove giorni é durata l'agonia e dopo questa dolorosa novena é spirato.

Nella cronaca delle Suore possiamo leggere: "Le suore hanno perso il loro prezioso confessore ed il più amabile uomo della casa, il reverendissimo don Ignazio Stuchlý. Morì nella loro casa "La casa per anziani" con una morte dei giusti dopo una breve malattia, confortato dai sacramenti, il sabato 17 gennaio 1953 alle ore 22.25, d'età di 83 anni. Morì in concetto di santità."

Al momento del suo trapasso potevano essere presenti soli due confratelli salesiani, P. Rudolf Chudárek, oriundo di Fryšták, e P. Josef Manďák. All'ultimo momento erano presente anche le generose suore francescane e domenicane che svolgevano il servizio d'assistenza della casa dei pensionati. Il morente ha fatto un segno di voler cambiare la posizione. Mentre le suore lo stavano alzando, don Chudárek con la mano del morente ha fatto il segno della croce con la quale il vecchio superiore provinciale benediceva per l'ultima volta tutti i suoi confratelli e i benefattori dell'opera salesiana. Quindi lo hanno riposto sui cuscini ed egli spirò per ultima volta.



84. Don Chudárek si prese la cura del funerale che fu stabilito per il giovedì seguente 22 gennaio e doveva svolgersi dalla chiesa parrocchiale di s. Nicola di Fryšták al cimitero locale. Alla vigilia la salma del defunto vi fu trasportata in un corteo privato. Il parroco di Polešovice, Mons. Martin Horký, un insigne benefattore salesiano, presiede le funzioni esequiali e celebrò la S. Messa. L'orazione funebre fu pronunciata dall'ex–allievo di Fryšták, P. Jaroslav Janík, a quel tempo cappellano nella vicina città Holešov. La chiesa fu gremita di parrocchiani di Fryšták e dei paesi viciniori. Dei confratelli salesiani ne sono potuti venire pochissimi e ovviamente in borghese. Hanno quindi portato sulle spalle la cassa con le spoglie del defunto padre e le hanno seppellito nella tomba. Terminata la funzione, si sono subito dileguati.


LA FAMA DI SANTITÀ DURANTE
LA VITA E DOPO LA MORTE


a) Durante la vita

85. Già durante la sua vita il Servo di Dio veniva da molti considerato un santo. Tale fama lo accompagnava a Gorizia e crebbe ancora, quando costruiva la chiesa di Maria Ausiliatrice a Ljubljana. Don Lojze Kovačič, salesiano che ha vissuto vicino a lui a Gorizia e poi come responsabile dell'oratorio a Ljubljana, disse di lui che era il più santo salesiano tra i salesiani viventi nella Slovenia.



86. La medesima impressione faceva a Perosa Argentina. Lì persino una volta si sparse la voce che Don Stuchlý avrebbe nella dispensa miracolosamente moltiplicato il pane. Lo affermava l'ex–salesiano P. Josef Hruška, uno dei primi ragazzi venuti a Perosa Argentina e con lui anche P. Alois Veselý lo affermava. Già queste voci dimostrano che Don Stuchlý veniva considerato capace di fare miracoli.



b) Dopo la morte

87. Che sia morto un santo lo si era sentito anche in occasione della sua morte e durante il funerale. Mons. Horký nel suo discorso al cimitero sopra la sua tomba disse che egli era un altro santo Vianney. Anche in tutti i discorsi che sono lì seguiti, riecheggiava il pensiero che il defunto si trovava già in paradiso e che bisognava piuttosto pregare don Stuchlý che pregare per lui. L'epitaffio sul monumento sepolcrale esprime tale persuasione:

"Arrivederci in paradiso".


88. Già giorno dopo il funerale la madre del salesiano don Josef Pavlas, avendo subito il suo altro figlio, Leopold, un infortunio, ha invocato il defunto don Stuchlý: "Don Stuchlý, aiuto!" ed era esaudita.

La tomba di don Stuchlý non fu mai abbandonata. I parrocchiani di Fryšták la curavano e lo invocano e dicono di essere mai stati inesauditi. Molti lo scelsero come loro protettore nelle loro faccende familiari e personali.

Alla sua tomba vengono in numero sempre più crescente pellegrini individualmente ed anche a gruppi. La sua fama di santità si allarga senza alcuna cura artificiale. La venerazione della sua persona si spande da bocca in bocca e questo tra la gente seria e realmente pia.



Per chiedere il miracolo di una guariggione per l´intercessione del Servo di Dio don Ignazio Stuchly é possibile usare questa preghiera.


Nel caso di ottenuta grazia , per favore , rivolgersi a questo indirizzo: cicognap@centrum.cz