Michal Magone Svatý Nezbeda

Obraz na obálce je od Pietro Favaro z kostela svatého Františka Saleského v Turíně na Valdoku.

Nakladatelství – Pilná včela

Michal Magone – Svatý Nezbeda

Je podzimní večer roku 1857. Nebe je pokryto mraky a hustá mlha se proměňuje v kapky deště. Don Bosko se vrací ze Sommariva. Přijel na stanici Carmagnola, což je třicet kilometrů od Turína a čeká na vlak, který by ho dovezl domů. Hodiny odbíjejí sedmkrát. Den, který se právě chýlí ke konci, rozprostírá svůj večerní stín na vesnici. Viditelnost se snížila na několik metrů. Jenom světlu staniční lampy se daří namáhavě prorazit temnotu a mlhu, která obestírá věci i lidi. Spolu s jinými cestujícími čeká na nástupišti i Don Bosko a přitom se prochází sem a tam. Z mlčení, které obklopuje všechno a všechny, se ozývají pouze hlasy několika chlapců, kteří se na náměstí před stanicí baví hrou na honěnou. V této atmosféře obklopené jejich křikem se zdá, že je slyšet jenom slova: „Počkej“, „Vezmi si to“, „Utíkej“, „Pojď sem“, „Zastav ho“! Je to křik, který proráží mlhu a naráží do uší lidí čekajících na vlak. Mezi těmi hlasy však jeden převyšuje ostatní. Je to hlas toho, kdo má autoritu přikazovat, je to hlas, který je poslušně přijímán. „Ihned se ve mně zrodila touha poznat toho, který s tak velkou odvahou a pohotovostí uměl řídit zábavu uprostřed toho rozmanitého křiku“, píše Don Bosko. Zatím se ti chlapci v očekávání nových příkazů shromáždili kolem svého vůdce, kolem vůdce, který rozhodným a pronikavým hlasem dával instrukce ostatním. Don Bosko se přiblížil a dvěma skoky byl uprostřed nich. Vyděšení tím náhlým objevením se člověka, oblečeného do černého oděvu, se chlapci rozutekli. Všichni, až na vůdce, který s rukama v bok, vyzývavým pohledem a smělým tónem se ptá Dona Boska: „Kdo jste? Proč vstupujete do naší hry?“ „Jsem tvůj přítel“, odpovídá mu Don Bosko. „Co od nás chcete?“ „Chci, pokud s tím budete souhlasit, zahrát si s tebou a s tvými kamarády.“ „Ale kdo jste? Já vás neznám.“ „Opakuji ti, jsem tvůj přítel. Chci se trochu pobavit s tebou a s tvými kamarády. Kdo však jsi ty?“ ptá se Don Bosko. „Kdo jsem já? Já jsem Michal Magone, generál chlapců z Carmagnola“, odpovídá uličník vážným hlasem a rozhodným tónem.

Profese „nic nedělání“

Zatímco Don Bosko mluví s Michalem, ostatní chlapci, kteří utekli, protože se vyděsili, se začali k těmto dvěma vracet. Don Bosko pokračuje v rozhovoru s Michalem, který čas od času vrhne svůj pohled i na své přátele. Don Bosko se pak ptá jejich náčelníka:

„Můj drahý Magone, kolik máš roků?“

„Mám třináct let.“

„Chodíš už ke zpovědi?“

„To ano“, odpovídá chlapec s úsměvem.

„Už jsi byl u prvního svatého přijímání?“

„Ano, už jsem byl u prvního svatého přijímání.“

„Vyučil ses se něčemu?“

„Ano, naučil jsem se nic nedělat.“

„Co jsi doposud dělal?“

„Vychodil jsem třetí třídu základní školy.“

„Máš ještě otce?“

„Ne, můj otec zemřel.“

„Máš ještě matku?“

„Ano, moje matka je ještě živa. Pracuje jako služebná a dělá, co může, aby zabezpečila chléb mně a mým bratřím, kteří ji neustále přivádějí k zoufalství.“ „Co chceš dělat v budoucnosti?“ „Je třeba, abych něco dělal, ale když já nevím, co bych měl dělat.“ Jsou to spontánní a upřímné, avšak zralé odpovědi chlapce nezbedy, který si je vědom sama sebe a svojí situace. Don Bosko si to uvědomuje a chápe, že pokud Michal bude i nadále žít v takovýchto podmínkách – téměř ponechaný sám sobě – dříve nebo později se octne v situaci, která ho pohltí. „Zdálo se mi, že kdyby tato ohnivá a podnikavá povaha byla zušlechťována, dosáhla by nějakého úspěchu. Proto Don Bosko pokračoval znovu v dialogu s Michalem: „Můj drahý Michale, chceš opustit tento svůj život nezbedy a začít něco studovat nebo se něčemu vyučit?“ „Určitě chci“ – odpovídá dojatý chlapec – „tento odsouzeníhodný život se mi už nelíbí. Někteří moji kamarádi jsou již ve vězení. Bojím se, že tam taky skončím. Co však mám dělat? Můj otec je mrtvý, moje matka je chudá, kdo mi pomůže?“

Vězení. To slovo Donu Boskovi určitě připomnělo to, co viděl před několika lety, kolem roku 1840, když doprovázel Dona Cafassa při návštěvách ve vězení v Turíně: prostředí málo osvětlené; špinavé, smutné tváře odsouzených mladých lidí. Viděl velký počet chlapců mezi 12. a 18. rokem věku; všichni zdraví, silní, bystří. Viděl je zahálející, poštípané hmyzem; scházel jim materiální i duchovní chléb. „Bylo to něco, co mě vyděsilo“- napíše později Don Bosko. Ještě více ho však rozesmutnělo, že „mnozí chlapci, když vycházeli z vězení, byli rozhodnuti vést jiný, lepší život. Ale po krátké době znovu končili ve vězení.“ (MB II, 68 -76). Svoji úvahu končí takto: „Je třeba za každou cenu zabránit, aby tak mladí chlapci končili ve vězení. Michal je jeden z těch ohrožených chlapců, kterému je třeba pomoci, aby neskončil na tak ošklivém místě jako je vězení.“ „Tento večer se intenzivně pomodli Otče náš, který jsi na nebesích“, radí mu Don Bosko – „pomodli se ze srdce, doufej v něho, on se postará o mne, o tebe a o všechny.“ V tom okamžiku zvoní nádražní zvon, který upozorňuje na příjezd vlaku do Turína. Don Bosko už nemůže dál pokračovat s chlapcem v tomto dialogu, a proto mu říká: „Vezmi si tento medailónek a jdi zítra za Donem Aricciem, vaším kaplanem. Řekni mu, že kněz, který ti jej dal, prosí o informace o tvém chování.“ Mezitím vjíždí vlak do nádraží. Cestující, čekající na nástupišti, přistupují k vagónu. Michal je zmaten, uchopí medailónek, podívá se na něj, nic nechápe. Podívá se na Dona Boska a prosí ho : „ Ale jaké je vaše jméno? Odkud pocházíte? Don Ariccio vás zná?“ Je příliš pozdě. Don Bosko utíká, vzdaluje se, aby mohl nastoupit do vlaku, který se před chvílí zastavil. Je zbytečné za ním běžet. Je nemožné ho znovu najít v této temnotě, kterou ještě víc zesiluje mlha. Michal zůstává stát nehybně tam na nádraží, obklopen mlhou. S medailónkem v ruce se dívá na vlak, jehož světla pomalu mizí a je už jenom slyšet skřípot v temnotě. Ta mu odnáší pryč kněze, který na okamžik naplnil Michalovo srdce. Tma mu odnáší člověka, který se zajímal o jeho štěstí a o jeho budoucnost. „Kdo je tento kněz? Proč mi daroval medailónek? Co ode mne chce? Z jakého důvodu mluví o mé budoucnosti?“ To jsou otázky, které se mu honí hlavou, jsou to otázky, na které chce ihned odpověď. Ale jak to udělat? Čekat až do zítřka, aby mohl jít k Donu Aricciovi? Ne, čekání je příliš dlouhé pro tak živého a netrpělivého chlapce, jakým je Michal. Michal pozdraví své přátele a pospíchá za Donem Aricciem hned. On bude umět odpovědět na jeho otázky.

„Chlapec, který se těžko krotí“

Když přiběhl k panu kaplanovi, hned mu vyprávěl o tom, co se mu přihodilo, potom o medailce, kterou mu kněz daroval, i o všech otázkách, které má. Don Ariccio pozorně poslouchá, dívá se na medailku a chápe. Následující den Don Ariccio vezme tužku a napíše Donu Boskovi: „ Mladík Michal Magone je chudý chlapec bez otce. Matka musí myslet na to, aby se postarala o rodinu, takže na něho nemůže dohlížet. Proto Michal tráví svůj volný čas na ulicích a náměstích spolu s nezbedy. Je nesmírně inteligentní, ale jeho nestálost a nepozornost způsobily, že často vynechal školu. Avšak studuje velice dobře a úspěšně ukončil třetí třídu základní školy. Co se týče chování, domnívám se, že má dobré srdce a upřímné způsoby, ale velice těžko se zvládá. Ve třídě i na katechismu je rušitelem číslo jedna. Pokud nic nedělá, všichni jsou v klidu. Když odejde ze třídy, je to radost pro všechny. Věk, chudoba, povaha a inteligence ho činí předmětem lásky v každém ohledu. Narodil se 10. září 1845“. Dopis se dostane do rukou Dona Boska. Ten čte tuto krátkou, ale hutnou zprávu a rozhodne se přijmout Michala na Valdoko jako internistu, aby mu pomohl vystudovat nebo se vyučit nějakému řemeslu.

Na dvoře Dona Boska

Několik dnů po těchto událostech je Don Bosko mezi svými chlapci na dvoře, kde si hrají, běhají, skákají. Z daleka však vidí, jak k němu běží chlapec spíše menší postavy. Ale to je přece on, Michal, ten chlapec, kterého Don Bosko poznal na nádraží v Carmagnole. Chlapec se přiblížil k Donu Boskovi a zmírnil svůj běh: „Tady jsem, jsem ten Michal Magone, kterého jste potkal na železničním nádraží v Carmagnole“, představí se trochu udýchaný chlapec. „Všechno vím, můj drahý: přišel jsi s dobrou vůlí?“ „ Ano, ano dobrá vůle mi neschází“, odpovídá Michal bez zaváhání. „ Jestli máš dobrou vůli, pak ti doporučuji, abys mi neobrátil dům vzhůru nohama!“ „Ach, buďte klidný, neudělám vám žádnou ostudu.“ „Chceš raději studovat nebo se naučit nějakému řemeslu?“ „Jsem ochoten dělat to, co chcete. Když mi však dáváte vybrat, dal bych raději přednost studiu.“ „A co bys chtěl dělat po ukončení studií?“ „Kdyby takový darebák …- v tom okamžiku se Michal zarazí, sklopí pohled a skloní hlavu, aby ukryl úsměv, který se mu stěží daří zadržet. „Jen dál, řekni, co chceš říct?“ – povzbuzuje ho Don Bosko – „Kdyby takový darebák…„kdyby se takový darebák jako já mohl stát tak dobrým, aby mohl být knězem, rád bych se stal knězem.“ „Uvidím, co dokáže takový darebák. Nechám tě studovat a pak, zda se staneš knězem nebo něčím jiným, to bude záležet na tvém pokroku ve studiu, tvém chování a na znameních, která se u tebe ukážou, pokud jsi povolaný stát se knězem.“ „Jestliže se snaživé dobré vůli podaří něčeho dosáhnout, ujišťuji vás, že vás nikdy nezklamu“.

Hodně polévky v cínové misce

Tímto rozhovorem začíná Michal svůj život jako internista na Valdoku. S ním tam bydlí dalších 121 studentů a 78 řemeslníků. Ale jak se žilo v těch letech na Oratoři? Popisuje to Jan Cagliero: „Vedli jsme společný život ve všem. Víc než v koleji jsme se cítili jako v rodině pod vedením otce, který nás měl rád, který se staral o naše duchovní a materiální dobro.“ Jiný chlapec z těch dob, Gussepe Rinetti, dodává: „Naše jídlo bylo tak trochu na vojenský způsob. Místo ešusu jsme měli misku, veliký cínový kotlík, který jsme si naplnili voňavou cibulovou polévkou. Ihned jsme si vzali velikou poňotu a všechno to zmizelo jako při kouzlení. Náš jídelníček byl chudý, ale zato tam vládla veselost a vynikající chuť, která dělala čest kuchaři nejenom při slavnostních příležitostech. Když se něco slavilo, byl pak ještě kousek vařeného masa a půl sklenice zředěného vína.“

Anděl strážný z masa a kostí

V prvních dnech života v Oratoři neponechá Don Bosko Michala nikdy samotného. Aniž by o tom věděl, přidělí mu určitý druh anděla strážného, chlapce, který je trochu starší, který ho diskrétním způsobem poučí o chodu života v Oratoři, případně ho upozorní na nevhodné chování. Tento anděl strážný ho nikdy neztratí z dohledu. V době, kdy se má studovat, na dvoře během rekreace, stále je Michalovi nablízku - a ne jenom proto, aby ho napravoval. Hraje si s ním, žertuje, povídá si s ním. Jenom když je třeba, zasahuje, aby ho povzbudil, aby nevedl určité špatné řeči, aby nemluvil sprostě, aby se zbavil návyku klení. V určitých okamžicích Michal těžce snáší tohoto společníka, který zasahuje proto, aby ho napravil. Tuto netrpělivost je mu možno vyčíst ve tváři. Ale pak uzná, že ten člověk mu chce pomoci, a tak přerůstá po určité době tato nevrlost ve vděčnost: „Výborně, to je dobře žes mě na to upozornil. Jsi vlastně dobrý kamarád.“ „Kdybych tě měl v minulosti jako kamaráda, nezískal bych ty špatné návyky, kterých se mi teď nedaří se zbavit.“

„Zdálo se, že vystřelil kanón“

Michal Magone se projevuje jako veselý chlapec. Během rekreace zpívá, běhá po celém hřišti, křičí, skáče. Jsou to ideální činnosti, které umožňují průchod jeho živé a neklidné povaze. Když mu anděl strážný připomíná, že zvonilo, že tedy rekreace skončila, a že je třeba vrátit se do třídy studovat; anebo, že je třeba jít do kostela modlit se, vrhne Michal naposled svůj pohled na hřiště, na hry, pak se otočí a jde se svým společníkem za povinností, která ho čeká. Nejkrásnějším okamžikem však pro něho je, když zvonek ohlašuje začátek rekreace: „U Michala se zdálo, že vyletěl z kanónu. Lítal po všech koutech dvora“, píše Don Bosko. Chlapec se vrhal především do takových aktivit, které vyžadovaly určitou pohybovou obratnost. Don Bosko uměl velice dobře vytvářet radostné ovzduší. Giovanni Villa, který chodil do Oratoře dva roky před Michalem, to popisuje takto: „Don Bosko, aby přitáhl mladé, poskytoval jim svobodu a pohodlí k zábavě. Mohli si hrát, běhat, skákat. Čím více to na dvoře hučelo, tím více se zdálo, že je spokojený. Když však tam bylo vidět smutek nebo bylo příliš mnoho izolovaných jedinců nebo hoši nebyli příliš živí, snažil se je tisícerými způsoby rozradostnit. Byly to třeba nové hry, kde se pak zúčastnili všichni. Stejným způsobem postupoval, aby je shromáždil kolem sebe o svátcích, aby je všechny měl před očima. Když přišel čas pobožnosti, Don Bosko sám zvonil zvonkem nebo poprosil jiné, aby zvonili. Ustaly všechny hry a všichni šli do kostela.“

„Kdybys mě jen znal....“

První měsíce života Michala v Oratoři probíhaly mezi školními povinnostmi, modlitbou a rekreací. Jeho veselost ho odlišovala od ostatních spolužáků. Ne, že by jiní nebyli šťastni, ale Michal byl ještě víc a bylo to především tehdy, když se jednalo o běhání, skákání, smání se, žertování. Jak však dny ubíhaly, stával se Michal zamyšlenějším. Už neběhá, neskáče, nežertuje s přáteli. Není ho vidět hned na jednom, hned na druhém konci hřiště. Co se to stalo? Chlapec, který mu dělal anděla strážného, neznal důvod této proměny, proto se k němu přiblížil a řekl: “Můj drahý Michale, už několik dnů nevidím na tvé tváři obvyklou veselost, necítíš se dobře?“ „Co se týče zdraví, cítím se velice dobře.“ „Z čeho tedy pochází tato tvá melancholie?“ Michal skloní hlavu, na okamžik zaváhá a pak se velice plaše svěří: “Tento můj smutek pochází z toho, že vidím své spolužáky, jak se chovají při pobožnostech. Když je vidím veselé, modlit se, přistupovat ke zpovědi, ke svatému přijímání, vyvolává to ve mně smutek.“ „Nechápu, jak zbožnost druhých může u tebe zapříčiňovat smutek?“ „To je velice snadné pochopit“- vysvětluje Michal. – „Moji spolužáci, kteří jsou dobří, žijí nábožensky, stávají se lepšími. Avšak já, který jsem všivák, nemůžu mít na tom účast a to vyvolává u mne výčitky svědomí a neklid.“ „Ach, co ty jsi to za chlapce, když štěstí tvých kamarádů vyvolává u tebe závist, která ti brání, abys následoval jejich dobrý příklad? Když máš výčitky svědomí, proč je neodstraníš?“ „Odstraním je velice brzy“, odpovídá Michal trochu neklidně. „Kdybys mě však znal, také ty bys řekl, že jsem ve velikém srabu.“ „I kdybys byl v jakémkoliv srabu, poradím ti , jak to dát všechno do pořádku. Jdi ke zpovědníkovi, otevři mu své svědomí a on ti poradí, co je nutné. Když my máme problémy, děláme to tak vždycky, a proto jsme pořád veselí.“ „ Dobře, dobře, ale …...“, Michal přeruší rozhovor, nedaří se mu už o tom mluvit, svěsí hlavu a rozpláče se.

„Zašmodrchané svědomí“

Don Bosko, který velice pozorně sledoval své chlapce, vytušil, co se v Michalovi odehrává. Nechal uplynout několik dnů a pak se k němu přiblížil v okamžiku, kdy byl sám za rohem, díval se do země a byl zamyšlen. Vyzval ho, aby ho doprovodil do jeho kanceláře a vesele k němu promluvil: „Můj drahý Michale, potřeboval bych, abys mi udělal nějakou radost. Nechtěl bych však, abys mi to odmítl.“ „Jenom řekněte, jsem ochoten udělat cokoliv, co mi nařídíte“, odpovídá pohotově Michal, který pochopil, že Don Bosko ví, jak vyřešit jeho problém. „ Potřeboval bych, abys mi nechal nahlédnout do svého srdce, abys mi ukázal důvody tvé melancholie, která tě činí smutným.“ „Ano, je to pravda, co říkáte, ale já jsem zoufalý a nevím, jak to udělat“ a Michal se prudce rozpláče. Don Bosko ho nechá vyplakat a sotva se hoch uklidní, říká mu: „Jak je to možné? Ty, generál Michal Magone, hlava všech kluků z Carmagnola? Co jsi to za generála? Nejsi už schopný vyjádřit svými slovy to, co ti zneklidňuje duši?“ „Chtěl bych to udělat“, odpovídá Michal, „ale nevím, jak začít. Neumím se vyjádřit.“

„Řekni mi aspoň jedno slovo, ostatní řeknu já.“ „Mám zašmodrchané svědomí“, dozná nakonec chlapec. „Toto mi stačí. Pochopil jsem všechno“ – odpoví Don Bosko. Bylo třeba, abys mi řekl tato slova, abych já už mohl říci ostatní. Nechci teď vstupovat do tvého svědomí. Dám ti jenom pravidla pro nápravu každé takové věci. Poslouchej tedy: pokud věci tvého svědomí byly napraveny v minulosti, připrav se teď jenom vykonat dobrou svátost smíření, vylož, co se ti přihodilo špatného od poslední svátosti smíření. Když ses z obavy nebo z nějakého jiného důvodu z něčeho nevyznal, anebo víš, že nějaká tvoje svátost smíření měla podstatné nedostatky, pak v tomto případě se znovu vyznej od té doby, od které s jistotou víš, že ses nevyznal dobře a vyznej všechno, co by ti mohlo způsobovat trápení ve svědomí.“

„Tady jsou právě moje potíže“ – vysvětluje Michal. „Jak si můžu pamatovat všechno, co se mi stalo před mnoha lety?“ „Můžeš všechno urovnat velice lehce“ – uklidňoval ho Don Bosko. „Řekni jenom svému zpovědníkovi, že existuje něco, na co by ses chtěl znovu podívat ve své minulosti a pak on sám se o to postará takovým způsobem, že na tobě nezůstane nic jiného než říct „ano“ nebo „ne“, a kolikrát se ti ta či ona věc stala.“ Poté, co velice pozorně vyslechl podněty Dona Boska, rozhodl se Michal ihned připravit na svátost smíření s vážným zpytováním svědomí. Tolik mu leží na srdci znovuoživení přátelství s Pánem, že se chce vyzpovídat ihned tento večer. Tuto naléhavost ospravedlňuje takto: „Pán na mně dlouho čekal, to je jisté. Není však jisté, že by na mne chtěl ještě čekat až do zítřka. Když tedy dnes večer můžu přijmout svátost smíření, nesmím to odkládat a pak je tedy čas přerušit spojení s démonem.“ Tak došlo k tomu, že ten večer se Michal vyzpovídal a zpověď byla přerušována pláčem. Když skončil svátost smíření, dřív než se rozloučil a poděkoval, se Michal kněze ještě zeptal: „Domníváte se, že moje hříchy jsou už odpuštěny? Kdybych teď zemřel, byl bych spasen?“

„Buď klidný“ – odpověděl mu pokojně zpovědník. „Pán, který je velice milosrdný, tě až do tohoto okamžiku očekával proto, aby sis mohl udělat dobrou svátost smíření a určitě ti odpustil všechny hříchy. Kdyby tě tuto noc chtěl povolat k sobě, určitě budeš spasen.“

Dojatý a šťastný Michal nemohl zadržet slzy, pozdravil zpovědníka a vrátil se do své světnice spát. Už měl spát dávno, ale jak mohl po tak intenzivně prožitém dni, po takovém dojetí ze svátosti smíření, poté, co konečně zakusil radost z Pánova odpuštění?“

Bezesná noc

V následujících dnech po této svátosti smíření Michal vypráví svým přátelům toto: „ Je velice těžké vyjádřit pocity, které zakoušelo moje ubohé srdce tuto noc. Strávil jsem ji, aniž bych usnul. Po nějakou dobu jsem zůstal jako omámený. Po uplynutí asi poloviny doby určené ke spánku jsem byl tak spokojený, dojatý a plný mnoha jiných pocitů, že abych dal průchod tomu, co jsem měl v duši, vstal jsem, poklekl a řekl tato slova: „Jak jsou nešťastní ti, co padají do hříchu. Jak jsou však ještě nešťastnější ti, co žijí ve hříchu. Myslím si, že kdyby jenom na okamžik zakusili velikou útěchu, kterou zakouší ten, kdo je v milosti Boží, všichni by šli ke svátosti smíření. Můj Bože, nechci tě už urážet“ – prosí Michal – „spíše tě chci milovat ze všech sil. Kdybych naneštěstí upadl i do nejmenšího hříchu, ihned se půjdu z něho vyznat.“

Od tohoto dne Michal Magone neustále chodí ke svátosti smíření a ke svatému přijímání a dělá to s velikou radostí. Zvláště ke svátosti smíření chodí Michal tak často, že ho zpovědník musí brzdit, aby nepřevládl u něho pocit viny.

Znamení přátelství

V knize, kde se vypráví o životě Michala Magone, se Don Bosko soustřeďuje na vyprávění o průběhu svátosti smíření tohoto svatého nezbedy kvůli tomu, aby dal několik podnětů chlapcům.

„Neklid a starosti chlapce jménem Magone na jedné straně a na druhé straně přímý a rozhodný způsob, jakým se Michal vypořádal s problémy, které měl ve své duši, mi nabízejí příležitost, abych Vám dal několik podnětů, moji milovaní mladí přátelé, několik připomínek, které, jak se domnívám, jsou velice užitečné pro vaše duše“ – píše Don Bosko. „Považujte je za znamení lásky přítele, který velice touží po vaší věčné spáse.

Jako první vám doporučují, abyste se vždycky vyzpovídali z jakéhokoli hříchu a nikdy abyste se nenechali přesvědčit démonem k tomu, že byste nějaký zamlčeli. Pomyslete na to, že zpovědník má od Boha moc, aby Vám odpustil každý hřích i jejich počet…

Moji mladí přátelé, pamatujte si, že zpovědník je otec, který si z celého srdce přeje vykonat pro Vás veškeré možné dobro a snaží se od vás vzdálit každý druh zla. Nemějte strach, že ztratíte úctu zpovědníka, když se mu vyznáte z těžkých provinění nebo že on někomu sdělí vaše hříchy… Zpovědník neříká a ani nemůže vyprávět komukoli ani tu nejmenší věc vztahující se k tomu, co slyšel ve zpovědnici. Ujišťují Vás, drazí mladí přátelé, že zatímco píši tyto řádky, chvěje se mi ruka, když pomyslím na veliký počet křesťanů, kteří jdou k věčnému zatracení jenom proto, že zamlčeli nebo upřímně nevyznali určité hříchy ve zpovědnici…

Často choďte za svým zpovědníkem, modlete se za něho, následujte jeho rady. Když si pak zvolíte zpovědníka, kterého uznáte za vhodného pro potřeby vaší duše, pak ho neměňte, pokud to není nutné. Dokud nemáte stálého zpovědníka, ve kterého byste měli důvěru, vždycky vám bude chybět přítel duše. Důvěřujte také v modlitby zpovědníka, který se při mši sv. modlí každý den za své penitenty. Modlete se také vy za něho… Kdybyste ale měli něco na svědomí, co se neodvažujete vyznat svému stálému zpovědníkovi, pak spíše než vykonat svatokrádež, raději tisíckrát změňte zpovědníka!“ Tyto rady měl Michal Magone štěstí vyslechnout živě od Dona Boska. On je však uvedl do praxe. Když přistupoval ke svátosti smíření a svatému přijímání, projevoval Michal skutečnou víru, dělal to bez potřeby být povzbuzován a choval se tak, že byl příkladem pro druhé.

„Co mi za to dáš?“

Duchovně posílen svátostí smíření a svatým přijímáním Michal prožívá s co největší radostí okamžiky zábavy. Během rekreace se jeví jako svobodné hříbátko, které běhá bez uzdy a zdá se, že nezná únavu. Ale v kostele je klidný. Nenachází nikdy místo nebo něco, co by se mu nelíbilo. Život v Oratoři, výchovné zásahy Dona Boska a rady jednoho spolužáka, který mu dělá „anděla strážného“, pomáhají Michalovi „zklidnit se“, zbrzdit jeho vášnivost, usebrat se v kostele a zmlknout tak, že během několika měsíců se stane příkladem pro své kamarády. „Připravoval se na svátost smíření“ – píše Don Bosko – „před zpovědnicí se nechával jinými předbíhat. Byl vždycky usebraný a trpělivý, čekal, aby mohl pohodlně přistoupit ke zpovědníkovi“. Během několika měsíců se naučí zúčastňovat vážně a se živou vírou i na delších náboženských obřadech: „To, co děláme v kostele, děláme pro Pána“ – říkával svým kamarádům – „a to, co se koná pro Pána, nikdy není ztráta.“ Jednou, jako obvykle, zazvonil zvonek, který oznamoval konec rekreace. Jeden chlapec naléhavě prosil Michala, aby s ním zůstal a hrál si. „Ano – odpovídá Michal pohotově – „zůstanu ještě hrát si s tebou, když mi zaplatíš to, co mi dá můj Pán.“ Zaskočený přítel Michala zůstane beze slov, také on zanechá hry a spolu pak směřují do kostela.

„Tento můj jazyk…“

Jednou jeden jeho kamarád se ho ptal: „Necítíš nudu při obřadech v kostele, když jsou tak dlouhé?“ „Oh, kamaráde, ty jsi takový, jako jsem byl já předtím“ – odpovídá mu Michal. „Ty neznáš užitečné věci. Nevíš, že kostel je domem Páně? Čím více budeme na tomto světě v jeho domě, tím budeme mít větší naději, že s ním budeme jednou na věčnosti.“ Na konci mše sv. nebo na konci svátosti smíření zůstává často Michal ponořený do modlitby před Nejsvětější svátostí nebo před sochou Panny Marie. V těchto okamžicích je tak soustředěný, že se nikomu a ničemu nedaří vyrušit ho. Jeho kamarádi, když vycházejí z kostela, procházejí velice blízko kolem něho a častokrát, aniž by chtěli, strčí do něj nebo mu šlápnou na nohu, protože klečí. Michal se modlí dál, jako by se nic nestalo. V kostele se Michal odlišuje od ostatních také hlasem. Byl to hlas, který zazníval v mlze na stanici Carmagnola, kde Michal s autoritou řídil hry s několika svými přáteli. Teď vede zpěv na mši sv. a modlitbu. Michal se snaží také ve studiu hudby. V krátkém čase se naučí mnoho věcí, které jsou užitečné pro zpěv při veřejných slavnostních obřadech. „Bohužel – říkával Michal – „tento můj jazyk nedělal v minulosti to, co měl dělat, alespoň v budoucnosti bych to tedy mohl napravit.“

Na lístku, napsaném Michalem mezi mnoha jinými předsevzetími, jednou Don Bosko čte. „Můj Bože, učiň, aby tento můj jazyk raději uschl mezi zuby, než aby vyslovil jediné slovo, které by se ti nelíbilo.“

Michalova změna

Vnější vzhled Michala je vzhledem kluka velice živého, tvůrčího, často neklidného. Když ho však budeme pozorovat dobře a po celý den, pak Magone ukazuje, že je schopný se kontrolovat, brzdit svojí tryskající energii, která ho charakterizovala během rekreace. Byla to podívaná pozorovat Michala během rekreace: „Všechny strany rozsáhlého dvora tohoto domu nesly stopy Michalových nohou“ – píše Don Bosko – „neexistovala zábava nebo hra, kde by Michal nevynikal… Bylo podivuhodné vidět toho, který byl duší rekreace a udržoval všechny v pohybu, jako by byl hnán motorem, jak byl i mezi prvními tam, kam ho povinnost volala. Michalova snaha se neomezovala pouze na to, aby přišel první do třídy nebo do kostela. Giovanni Francesia, Michalův profesor ve školním roce 1857 a části roku 1858-1859, vzpomíná na něho takto: „Michal se vždycky choval dobře. Svojí pílí a pečlivostí ve škole zvládnul za jeden rok látku dvou let. Proto si na konci školního roku zasloužil, aby byl připuštěn do třetí gymnasiální třídy (naše osmá třída). Jenom tato věc stačí, abychom pochopili, že pokrok, který udělal, nebyl běžný. Nepamatuji si, že bych ho musel okřiknout kvůli nekázni. Ve škole byl velice poslušný i přes svoji velikou živost, kterou projevoval na hřišti během rekreace.“

Michal se stal také přítelem nejlepších spolužáků ve škole. Ve školním roce 1858-59 je profesor Giovanni Francesia obklopen skupinkou studentů veselých a snažících se, aby neztráceli čas a dosahovali co nejlepších studijních výsledků. Michal byl jedním z nich. „Velice jsem žasl nad jeho úplnou fyzickou i morální proměnou“ – napsal Francesia. „Zdá se mi, drahý Michale, že tě vidím, jak zbožně nasloucháš mně, svému učiteli, ale špatnému učedníku tvých ctností! …“

„Vzpomínám si, že jednou, abych vyzkoušel Michalovu pozornost a jak pilně studuje, pozval jsem ho, aby přečetl dvojverší, které jsem krátce předtím nadiktoval.“ „Umím toho velice málo“, odpověděl mi skromně. „Poslechneme si tedy to málo“- naléhal jsem. „Michal všechno přečetl velice dobře a to tak, že jsem se tomu divil a spolužáci mu i zatleskali. Od té doby „málo u Magoneho“ vešlo do úsloví, které se používalo, když se chtělo ukázat, že někdo dobře studuje a je pozorný.“

Don Bosko, nejvyšší představený domu, říkával často chlapcům, že čas, který mají k dispozici, je jako poklad: musí být dobře využit a nemá být ztracen. Michal naslouchá, přemýšlí o tom a uvádí tuto radu do praxe. Tuto radu připomíná často také jiným chlapcům, kteří jsou v Oratoři: „Kdo ztratí byť jen okamžik času, ztratí poklad.“ Zlepšuje svoje chování a v důsledku toho známky z chování u něho postupně rostou: průměrná, dobrá, vynikající.

Malý sešit pro veliký program

Během postní doby roku 1858 se Michal zúčastňuje velice vážně duchovních cvičení, vykoná si celoživotní svátost smíření a zapíše si několik předsevzetí, podle kterých chce žít po celý život. Do svého malého sešitu si zapíše každý den v týdnu, jak se chce chovat: Neděle: výborně. Pondělí: výborně. Úterý: výborně, atd… Každé ráno si Michal vezme sešit do ruky a listuje v něm. Když v něm zjistí, že se dopustil nějakého přestupku, snaží se to napravit nějakým odříkáním, například zkrátí rekreaci nebo se víc modlí. Když zvoní zvonek, aby upozornil chlapce na hřišti, že rekreace skončila, Michal zanechá hry, kterou právě hraje, pozdraví přátele a jde za svými povinnostmi. „Je pravdou, že kdybych náhle ukončil to, co máme právě rozehráno, zachoval bych se špatně“ – říkával Michal svým přátelům – „ale nezakouším už uspokojení. Spíše jsem z toho zarmoucený. Moje srdce zakouší velikou radost v plnění povinností, které jsou mi postupně přikázány představenými nebo hlasem zvonku.“ Michal je velice pozorný také v pomoci svým přátelům, když ti to potřebují. Nabízí se, že napíše dopis, že vyčistí jejich oděv, že odnese nádobí a přinese nádoby s vodou na stůl, že ustele lůžko, uklidí společné prostory, přenechá své místo ve hře kamarádovi, který se chce zúčastnit hry. Učí katechismus mladší přátele, pomáhá stejně starým chlapcům naučit se zpívat, znovu vysvětluje svým spolužákům obtížné lekce ze školy. Toto všechno koná s nadšením a rád.

„Chci udělat hezkou věc ke cti Panny Marie“

Jednou dostane Michal jako dar malý obrázek Panny Marie s jedinou latinskou větou: „Venite filii, timorem domini docebo voi“ („Pojdte, ó synové, naslouchejte mi, naučím Vás svaté bázní Boží“). Michal si to pozorně přečte, znovu si to přečte a přemýšlí. Tato věta a nauka Dona Boska mu pomáhají, aby si vzal Marii jako učitelku a průvodkyni ve svém životě. Z úcty k Panně Marii odpouští Michal každou urážku. Snáší také zimu, horko, nelibost, únavu, pocení se a mnoho jiných těžkostí proto, aby je nabídl Bohu skrze ruce Panny Marie. Předtím než otevře text nebo sešit ke studiu nebo začne dělat úkoly, vytáhne si Michal z knihy obrázek Panny Marie, na kterém je napsáno: „Panenská Matko, pomáhej mi ve studiu.“ Jí svěřuje každý školní úkol. Svým spolužákům odhaluje své tajemství: „Když se setkám s těžkostmi ve studiu, běžím ke své Božské učitelce a ona mi všechno vysvětlí.“ Jednou mu jeden jeho přítel vyslovil poklonu za hezkou známku, kterou dostal za vypracované téma ve třídě. „Neraduj se se mnou, ale s Marií, která mi pomohla a způsobila, že mi na mysl přišly mnohé věci, které bych sám ze sebe nevěděl“ - odpověděl Michal. Tužkou napíše na všechny své knihy větu „Sede Sapientiae, ora per me“(„Trůne moudrosti, oroduj za mne“). V květnu roku 1858 se snaží velice cíleně kontrolovat oči a jazyk, aby neupadl do pokušení. Zbaví se i určité doby určené k rekreaci, utíká se k postu, v modlitbě stráví v noci i několik hodin. Kvůli jeho mladému věku jsou tyto oběti velice těžké. Don Bosko mu je proto zakáže. Na konci měsíce ho Michal poprosí o věc pro čtrnáctiletého chlapce velmi neobvyklou: „Pokud budete souhlasit, chci udělat hezkou věc ke cti Matky Boží. Vím, že svatý Alois Gonzaga se velice zalíbil Panně Marii, protože už od svého útlého věku se Jí zasvětil ctností čistoty. Já bych Jí také chtěl darovat tento dar, a proto toužím udělat slib čistoty, abych se stal knězem a uchoval čistotu navždy.“ Don Bosko Michalovi vysvětlil, že v jeho věku se nemohou dělat takové závažné sliby. „Avšak já cítím velikou touhu dát se celý Panně Marii“, naléhá Michal. Když don Bosko viděl rozhodnost chlapce, nabídl mu alternativní návrh: poradil mu, aby namísto slibu čistoty učinil jednoduchý příslib, že se stane knězem, pokud se ze školních výsledků bude jasně jevit, že je s to dál pokračovat ve studiu. Michal nad tím chvíli přemýšlí a pak to přijme. O několik dnů později přislíbí Michal před křížem Pánu, že se bude chovat dobře, aby byl hoden stát se za několik let knězem. Pannu Marii poprosí o pomoc, aby tento příslib dodržel.

Sedm „karabiniérů“

Několik dnů po tomto příslibu dostal Michal dopis od svého přítele. Poté, co mu o sobě napsal, tento jeho kamarád ho prosí o nějakou radu, co dělat, aby mohl žít čistě. Michal si vzal papír, pero a napsal mu: „Abych ti odpověděl na tvůj dotaz, musel bych s tebou mluvit osobně a říct ti o věcech, o kterých nelze psát. Tady ti napíšu jenom některá hlavní upozornění, která mi dal můj ředitel….: „Buď daleko od špatných společníků. Nebuď příliš choulostivý ke svému tělu. Vyhni se zahálce. Často se modli. Často přistupuj ke svátostem, zvláště ke svátosti smíření“. Pak mu připomněl rozhovor s Donem Boskem:

1. Postav se s důvěrou pod ochranu Panny Marie, měj k ní velikou důvěru, doufej v ni. Kdokoliv se obrátil na Pannu Marii s důvěrou, aby ji prosil o pomoc, byl vyslyšen. Maria je obranou, když démon pokouší.

2. Když si všimneš, že jsi pokoušen, ihned začni něco dělat. Když se vyhneš zahálce, zvítězíš taky nad pokušeními.

3. Měj ve vážnosti a cti také svaté obrázky a křížek. Bylo to před křížem, když jsem s vírou říkal: „Ježíši, Josefe a Marie, pomozte mi zachránit mou duši.“ Démon se bojí těchto tří jmen.

4. Když pokušení pokračuje, pros ještě Pannu Marii, a to tímto zvoláním: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne hříšníka!“

5. Nepečuj přehnaně o tělo. Kontroluj své smysly, především oči, vyhni se špatné četbě.

6. Drž se daleko od špatných kamarádů. Snaž se trávit svůj volný čas s dobrými přáteli. V jejich společnosti prožívej rekreaci, rozmlouvej s nimi, snaž se je napodobovat v jejich píli ve škole, v kostele, na hřišti.

7. Přistupuj s určitou pravidelností ke svátosti smíření, svatému přijímání, řiď se radou zpovědníka a často navštěvuj Ježíše v Eucharistii.

Těchto sedm rad Michal nazývá „sedm karabiniérů Panny Marie“, protože musí konat stráž pro čistotu. Aby měl každý den úkol, který by měl vykonat, snaží se Michal prožívat jedno z těchto předsevzetí každý den v týdnu, takže je tímto způsobem během sedmi dnů prožije všechny. Jsou to úkoly únosné, takže je může plnit i chlapec. Jsou lehčí než půst a dlouhé modlitby.

Pár rukavic v zimě

Jak nám napovídá jeden z těchto sedmi „karabiniérů“, Michal nemá moc ohledů sám k sobě. Je však naopak velice pozorný k potřebám svých kamarádů i Oratoře a je vždycky ochotný pomoci druhým. „Rekreace se Michal zúčastňoval s takovým nadšením, že nevěděl, jestli je v nebi nebo na zemi“, píše Don Bosko. Když však viděl kamaráda, který by si také rád zahrál, Michal mu přenechal své místo a bez naříkání či brblání se zúčastňuje jiných her při rekreaci. Víckrát jsem ho viděl upustit od hry bocce kvůli tomu, aby přenechal místo jiným. Víckrát jsem ho viděl sestoupit s chůd proto, aby je přenechal kamarádovi“, píše Don Bosko. Avšak nedělá jenom toto: Michal ještě pomáhá kamarádům, kterým přenechal chůdy, vystoupit na ně a je jim na blízku, aby je poučil, jak mají na nich chodit a bavit se, aniž by dělali něco špatného.

Když si všimne, že je někdo smutný, jde k němu, sedne si vedle něho a dělá mu společnost. Když zná důvod jeho smutku, snaží se kamaráda povzbudit nějakou dobrou radou, a pokud je to nutné, dělá prostředníka mezi ním a představenými nebo někým jiným, kdo může pomoci jeho vrstevníkovi. Je ochoten také zbavit se i svých rukavic a strpět zimu jenom proto, aby je půjčil těm, kteří je nemají. Velice rád se nabízí ke službě nemocným, ale taky u nich pobývá i v noci. Jeden chlapec z Oratoře, kterému Michal už pomohl při různých příležitostech, se ho jednou zeptal: „Magone, co bych já mohl udělat pro tebe, abych ti vynahradil to své obtěžování, že jsem tě žádal o pomoc?“ „Nic jiného, než abys za mne obětoval utrpení Pánu jako pokání za moje hříchy“ odpovídá mu Michal.

Jeho impulzivní povaha vytváří častokrát různé problémy, především v prvních měsících jeho života v Oratoři. Stane se, že Michal se nechá unést hněvem. Stačí mu však říct: „Magone, co to děláš? Je toto křesťanská pomsta?“, a Michal pochopí ihned, že něco přehnal, skloní pokořen hlavu, uklidní se a pak jde poprosit kamaráda, na kterého zvýšil hlas, o prominutí. Nabídne mu ruku ke smíru a poprosí ho, aby nebyl pohoršen jeho chováním. S velikou silou vůle se postupně naučí ovládat projevy hněvu a instinktivní reakce. Daří se mu tak dobře se kontrolovat, že se dokonce stane usmiřovatelem hádajících se kamarádů. „Jsme rozumné bytosti, a proto v nás musí vládnout rozum a ne síla“ – říkával v případě hádek. „Kdyby náš Pán vždy, když je urážen, hned použil sílu, byli by mnozí z nás v okamžiku vyhlazeni. Když tedy Všemohoucí Bůh, který je urážen, poskytuje milosrdenství v odpouštění těm, kteří ho bijí svými hříchy, proč my ubozí červi této země bychom neměli používat rozum a snášet nelibost a také urážky, aniž bychom se ihned mstili?“

Dar pro Michala

Mezi mnoha chlapci Oratoře je jeden velice roztržitý a rozmrzelý. Představení jsou velice znepokojeni kvůli jeho malému pokroku v chování, a proto pojmou úmysl svěřit ho Michalovi. Nabídnou mu to a on přijme. Michal svůj úkol vezme velice vážně: nejdříve se s chlapcem spřátelí, hraje si s ním během rekreace, dává mu malé dárky, pak mu píše malé lístečky s užitečnými radami pro nápravu a zlepšení jeho chování. Ve všech těchto pozornostech nedělá Michal jakýkoli náznak ohledně náboženství, ale ve své mysli má už pro tohoto chlapce plán. Mezitím se přiblíží den jeho narozenin a tak využije této příležitosti k uvedení svého plánu do života: „Za tři dny bude svátek svatého Michaela“ – připomíná Magone svému příteli. „Měl bys mi připravit hezký dárek.“ „Určitě ti ho udělám: ale mrzí mě, že o tom mluvíš, myslel jsem totiž, že tě něčím překvapím“, odpovídá mu kamarád. „Chtěl jsem ti o tom říci záměrně, protože bych chtěl, aby to byl i dárek podle mé chuti.“ „Ano, jenom řekni, jsem připraven udělat, co mohu, abych tě uspokojil.“ „Jsi si tím jistý?“ „Ano.“ „I kdyby tě to taky něco stálo – i tak to uděláš?“ „Slibuji ti to, udělám to stejně.“ „Chtěl bych tedy, abys mi v den svatého Michaela přinesl jako dárek tvoji dobrou svátost smíření a až budeš připravený, také dobré svaté přijímání.“ Překvapen takovým požadavkem, zůstane Michalův přítel beze slov, ale nestaví se proti: už to slíbil a především chápe, že Michalův požadavek je pro jeho dobro.

Ve třech dnech předcházejících svátku svatého Michaela se ten chlapec připraví na svátost smíření a na svaté přijímání. Magone mu pomáhá. V den svých narozenin přistoupí ke svátostem spolu se svým přítelem také on. Je to den veliké radosti a veselí pro oba. „Prožili jsem spolu hezkou slavnost, jsem spokojený, udělal jsi mi tím velikou radost“ – svěřuje se Michal svému příteli na konci dne. „Řekni mi, jsi taky ty spokojený z toho, co jsme oba prožili?“ „Ano, jsem velice spokojený a zvláště proto, že jsem se připravil velice dobře. Děkuji ti za to, že jsi mě k tomu vyzval. Jestli máš teď pro mne nějakou dobrou radu, s radostí ji přijmu.“

„Ano, měl bych ti dát nějakou dobru radu. To, co jsme dnes udělali, je jenom polovina oslavy. Chtěl bych, abys mi přinesl druhou polovinu dárku. Už nějakou dobu není tvé chování takové, jaké by mělo být. To, jak se chováš, se nelíbí představeným, dělá to starost rodičům, klameš sám sebe, zbavuje tě to vnitřního klidu a pak jednou budeš muset vzdávat účty Bohu za ztracený čas. Proto se od nynějška vyhni zahálce, buď veselý, ale nezanedbávej své povinnosti. To je ta druhá polovina dárku.“ Pro Michalova přítele už není problémem dostát také tomuto požadavku. Oba se stanou velkými přáteli a Michal je v očích tohoto druha příkladem k následování. Toto všechno vlastně Donu Boskovi vyprávěl právě onen Michalův přítel.

Pískání, které rozvíří bubny

Michalova starost o konání dobra se obrací na mnohé chlapce z Oratoře. Jednou během rekreace na dvoře se Michal přiblíží ke skupině chlapců, kteří chtějí o něčem mezi sebou mluvit. Chvíli poslouchá a chápe, že se jedná o řeči málo čisté. Co dělat, aby přestali? Michal dostal nápad: vloží si prsty do úst a zapíská tak silně, až se nejbližšímu z nich zdá, že se rozezněly bubny. „Co to děláš? Zbláznil ses?“ - křičí na něho jiný z těch chlapců. Michal neodpovídá, dívá se jim lišácky do očí, položí si prst na ústa a zase znovu zapíská, a to ještě silněji, než předtím. „Proč se nechováš normálně? Je tohle normální chování?“- vyčítá mu druhý chlapec. „Když vy jste blázni, že mluvíte špatně, proč bych já nemohl být na chvíli blázen, abych zabránil vašim řečem?“ - odpovídá bez váhání Michal. „Když vy přestupujete Boží zákony a vedete řeči, které jsou nekřesťanské, proč bych já nemohl porušit zákony dobrého chování, abych jim zabránil?“ Ti chlapci ztratili řeč, nevěděli co odpovědět. Jeden po druhém odcházeli za svými povinnostmi. Za několik měsíců poté jeden z těchto chlapců vyprávěl: „Tato slova byla pro mne velmi silným kázáním. Dívali jsme se jeden na druhého a nikdo se už neodvážil dál vést takové řeči. Od tohoto dne pokaždé, když Magone byl mezi námi, všichni si dávali pozor na to, co říkají, na slova, která vycházela z jejich úst, z obavy, že by byli omráčení tím jeho hrozným pískotem.“

Slova, ne pohlavky

Jednou doprovází Michal jednoho ze svých představených po Turíně při nakupování. Scény, které se mu ukázaly během cesty, jsou zničující. V těchto letech člověk v ulicích města potkával chlapce navyklé žít celý den na ulici; často neměli domov ani rodinu, neměli žádnou profesi, byli to chlapci vykořenění, bez jakýchkoliv životních východisek, chudí materiálně i citově, bez naděje. Mladé výhonky, které ovládal pouze instinkt k přežití, a to jakýmkoli způsobem, více nebo méně dovoleným. Někteří byli vyhnáni z rodiny nebo sami odešli. Teď seděli podél cesty na frekventovaných místech a nastavovali ruku, aby prosili o almužnu. Jiní, ještě neodbytněji naléhající, běželi za kolemjdoucími a obtěžovali je, dokud je nepřesvědčili, aby jim dali nějaký peníz. Jeden ze způsobů, používaných k „vydělání“ na živobytí, spočíval v malých krádežích, ať už jednotlivcem nebo skupinou. Kradli z pultů obchodníků nebo z tašky nějakého roztržitého člověka při odchodu z divadla, z kostela, z trhu, na náměstí. Byli to mladí a vykořenění lidé. Když Magone s představeným dospěli na náměstí a procházeli mezi lidmi, uslyšel Michal jednoho z těchto chlapců klít. „To je způsob, jak zacházíš se svatým jménem Božím?“ vyčítá mu Michal rozhodným hlasem. Aniž by dvakrát přemýšlel, vrazí mu několik hlučných facek, které přitáhnou pozornost lidí kolem nich.

Ten chlapec, vyšší a silnější než Michal, rozhněvaný touto potupou a pokořený před svými přáteli, kteří mu byli na blízku, se vrhne proti Magonemu: lítají kopance, údery pěstí a facky. Představený Michala, který všechno viděl, ihned zasáhl, aby ty dva od sebe oddělil a uklidnil. Když Michal přišel k sobě, hned si uvědomil, jak velice nerozvážné je napravovat tímto tak násilným způsobem chlapce z ulice. Chápe, že se vystavil velikému nebezpečí. Kaje se za svou reakci a slibuje svému představenému, že v budoucnu, když bude ještě někoho slyšet klít, použije ne ruce, ale slova, aby toho člověka přátelsky přesvědčil, že už nemá urážet jméno Boží.

Pekelná sirka

Během rekreace na dvoře jednou několik chlapců diskutovalo o pekle a o věčných trestech. Jeden z nich povrchním způsobem a žertovným tónem říká: „Snažíme se nepřijít do pekla, ale jestli tam přijdeme, bude to trpělivost.“ Michal, který byl na blízku, všechno slyšel. Neřekl nic, vzdálil se od skupiny a šel hledat sirky. Když je našel, přiblížil se k chlapcům, zapálil sirku a aniž by něco poznamenal, přiblížil ji k ruce toho chlapce, který krátce předtím pronesl větu o pekle. „Co to děláš? Jsi blázen?“, křičí na něho chlapec, který se mezitím prudce obrátil, aby viděl, co tak pálí jeho ruku. „Nejsem blázen, chci jenom vyzkoušet tvoji hrdinskou trpělivost“ – odpovídá Michal. „Když se cítíš na to, abys trpělivě snášel pekelná muka navěky, nemusíš se tedy starat o nějakou sirku, která tě pálí jen okamžik.“ Všichni chlapci, kteří u toho byli, se smějí, ale chlapec popálený sirkou odpoví: „Opravdu to musí být v pekle moc špatné.“

Při hledání neznámého zpovědníka

Jednou ráno se někteří chlapci z Oratoře rozhodli, že se půjdou vyzpovídat do kostela mimo Valdoko, ke zpovědníkovi, který je nezná. Ke svému plánu se snaží přesvědčit taky Michala. „Ne, já nechci jit nikam bez dovolení svých představených“ – odpoví bez váhání Michal. „Nejsem bandita. Banditi se vždycky bojí, že je karabiniéři poznají. To je důvod, proč vyhledávají neznámá místa a lidi: z obavy, aby nebyli odhaleni. Ne, já mám svého zpovědníka. Jemu se zpovídám bez obav z každého malého i velkého hříchu. Dychtivá touha jít se zpovídat jinam ukazuje, že nemáte rádi svého zpovědníka nebo že máte k vyznání opravdu těžké věci.“

Tlustý a statný jako osel

Za Michalem přicházel pravidelně jeden jeho kamarád z Carmagnola. Mezi řečí se snažil Michal obrátit tohoto svého kamaráda, který byl pod vlivem pochybností a nejistot. Jednou ten přítel vyprávěl Michalovi o jejich vrstevníkovi, který se už velice dávno vzdálil od Boha, „a přesto je tlustý, plný života a má se velice dobře“ -uzavírá Magoneho přítel. Michal se mu dívá do očí, přemýšlí co mu na to odpovědět, pak ho vezme za ruku a vede ho k jednomu povozníkovi, který právě skládá stavební materiál na dvoře: „Vidíš tu mulu? – říká Michal svému příteli a ukazováčkem mu ukazuje zvíře – „Také ona je tlustá a veliká a nikdy se nezpovídala a domnívám se, že nikdy do kostela nevstoupila: chceš se stát také ty stejným jako to zvíře, které nemá ani duši ani rozum?“ Magoneho přítel zůstal beze slova, šokován, a nikdy od toho dne se už neodvážil z lehkovážných důvodů pokusit se vyhnout náboženským povinnostem.

Způsob „poděkování“

Michal netoužil strávit období prázdnin doma v Carmagnola, protože podle něho „doma je stále mnoho těch nebezpečných příležitostí, které ho ohrožovaly předtím. Jsou to místa, zábavy, kamarádi, kteří by mě lákali žít stejně, jako jsem žil předtím a já už nechci, aby tomu tak bylo. Na prázdniny ať jde jenom ten, kdo věří, že nebezpečí překoná, já nejsem dosti silný.“

Don Bosko to ví a z toho důvodu ho pošle spolu s jinými jeho vrstevníky do svého rodného domu v Becchi. „Protože jsem však viděl jeho dobré chování, a také abych ho odměnil, chtěl jsem pro ně už předem udělat výlet a tak jsem ho i s několika jinými chlapci vzal s sebou, aby mi dělali společnost. Během chůze jsem měl čas dlouho s Michalem rozmlouvat a objevil jsem u něho ctnosti ve vyšším stupni, než jsem čekal.“

Po cestě skupinu překvapil déšť. Co nejrychlejším krokem a promočení přicházejí do Chieri, kde bydlí jeden velice drahý dobrodinec, ctihodný pan Marco Gondola, který už mnohokrát předtím přijal chlapce z Oratoře Valdoko, když procházeli těmito místy s Donem Boskem; to znamená, když šli do Castelnuova nebo se z něj vraceli. Také tentokrát tento pan Gondola otevře svůj vlastní dům Donu Boskovi a jeho chlapcům, usuší je a pozve je k obědu, aby obnovili síly po dlouhé cestě pěšky. Po několika hodinách odpočinku Don Bosko a jeho chlapci poděkuji dobrodinci, pozdraví ho a znovu se vydají na dlouhou cestu. „Když ušli kus cesty, Magone zaostával za ostatními“ – píše on Bosko. „Jeden z jeho kamarádů si myslel, že je to kvůli únavě, přiblížil se k němu a slyšel, že si něco polohlasně šeptá. „Jsi unavený? Je to pro tebe moc dlouhá cesta?“- ptá se ho. „Unavený? Ne. Šel bych klidně až do Milána“, odpovídá Michal. „A co si to při chůzi polohlasně říkáš?“ „Modlil jsem se růženec za toho pána, co nás tak hezky přijal. Nemohu mu to oplatit jinak, a proto prosím Pána a Pannu Marii, aby požehnali jeho domu a odplatili mu stokrát to, co on dal nám.“ Don Bosko pak dodává: „Je správné poznamenat, jak Michal projevoval podobně svou vděčnost za každou maličkost, které se mu dostalo.“ I při jiných příležitostech přátelé a Don Bosko Michala slyšeli říkat: „Je mi líto, že nemám prostředky, abych ukázal, jak bych chtěl, svoji vděčnost, ale velice dobře si uvědomuji to, co pro mne dělají, nikdy nezapomenu na své dobrodince a dokud budu živ, budu se za ně vždy modlit k Pánu, aby jim všechno bohatě odplatil.“

Stejné pocity vděčnosti projevuje Michal taky vůči faráři z Castelnuovo, který pozval některé chlapce z Oratoře na polentu do fary. Don Bosko o tom vypráví: „Večer toho dne mi Michal řekl toto: „Jestli budete souhlasit, obětuji zítra svaté přijímání za pana faráře, který nám dnes udělal velikou radost.“ Don Bosko mu dal dovolení a prosil i jiné chlapce, aby následovali Michalův příklad.

Pomoc potřebná k tomu, abych neupadl

Během prázdnin v Becchi byli Don Bosko a jeho chlapci jednou na procházce v blízkém lese. Někteří chlapci hledají houby, jiní sbírají kaštany a jiní hledají oříšky: jsou však i takoví, kteří sbírají listy a květy. Po krátké procházce se Magone tiše, aniž by si toho někdo všiml, vzdálí od skupiny a směřuje k domovu. Avšak jeden chlapec si toho všimne a protože se domnívá, že Michalovi není dobře, sleduje ho z povzdálí až do domu, vstoupí do něj i on, ale ztratí Michala z dohledu. Hledá ho v různých místnostech a nakonec ho najde samotného v kapličce modlit se na kolenou vedle oltáře, kde je Nejsvětější svátost. Mnohem později těm, kdo se ho ptali, proč opustil společnost svých přátel a šel navštívit Pána, Michal odpovídá: „Velice se bojím, že znovu upadnu do stavu, kdy budu urážet Boha. Proto jdu naléhavě prosit Ježíše v Nejsvětější svátosti, aby mi daroval pomoc a sílu vytrvat v jeho svaté milosti.“ Za několik dnů poté, jednou večer, když všichni už spali, Don Bosko slyšel pláč, který přicházel zvenku. Podívá se z okna a ve tmě vidí stín: je to Michal Magone, schoulený v koutku chodby a v slzách: „Co je Michale, je ti špatně?“

„Pláču proto, že pozorují měsíc, který se po staletí tak přesně objevuje na nebi aby prosvětloval temnoty nocí a nikdy se nestalo, že by neposlechl příkaz Stvořitele, zatímco já, který jsem mladý a obdařený rozumem a proto bych měl být tím spíš věrný zákonům mého Boha, jsem ho neposlechl tak mnohokrát a urazil jsem ho tisícerými způsoby.“

„Utěšil jsem ho několika slovy“ – píše Don Bosko – „a Michal se uklidnil a šel znovu spát.“

List plný úkolů

U příležitosti novény k Neposkvrněné Panně Marii napíše Michal na list některé úkoly které si chce dát:

1. Modlit se a uctívat Pannu Marii

2. Udělat si životní svátost smíření

3. Vzdát se každý den snídaně jako pokání za hříchy, kterých jsem se dopustil

4. Přistoupit každý den ke svatému přijímání

5. Mluvit často s přáteli o Panně Marii

6. Přinášet tento list k obrazu Panny Marie a tímto způsobem se Jí zasvěcovat

Don Bosko dovoluje Michalovi, aby uskutečňoval všechna tato předsevzetí - kromě vynechání snídaně. Jako náhradní oběť za to má se pomodlit za duše v očistci. S klidem a usebraně se připravuje a prožívá novénu i Vánoční svátky.

Věta, kterou je třeba rozluštit

Je neděle 16. ledna 1859. Michal je spolu s několika chlapci ze „Společnosti Nejsvětější svátosti“, což je skupina, která podporuje eucharistickou adoraci. Po obvyklých modlitbách a čteních jeden z chlapců vezme košík plný lístečků, v němž každý lístek obsahuje citát k zamyšlení během týdne a obejde všechny kamarády. Také Magone si vezme jeden, otevře ho a čte tam: „Na soudu budeš sám s Bohem.“ Svým nejbližším kamarádům se svěří: „Věřím, že tato výzva je mi poslána Pánem proto, aby mi řekl, že mám být stále připravený.“ Pak jde k představenému, čte také jemu lístek a informuje ho o vlastní interpretaci. Představený ho povzbuzuje v úmyslu brát život vážně a udržovat se vždycky připravený, ale ne ani tak kvůli tomuto lístku, jako spíše kvůli Ježíšovu doporučení v evangeliu. A dodává: „Je jisté, že budeme živi, dokud nás Bůh při životě uchová.“ „Budu však živý ještě celý tento rok?“- ptá se znepokojený Michal.

„Uklidni se, nezneklidňuj se, náš život je v rukou Pána, který je dobrým Otcem. On nejlépe ví, jak dlouho je nás tu třeba ponechat.“ Michal se uklidní a jde si na hřiště hrát. Po třech dnech...„jsem ho uviděl po obědě, jak stojí na balkoně a dívá se na kamarády, kteří si hrají“, vypráví Don Bosko. Je to velice divné, že tak živý chlapec jako Michal, by si nehrál na dvoře. Don Bosko píše: „Večer (19. ledna) jsem se ho zeptal, co mu je a on odpověděl, že má problémy se střevy; byly to už jeho obvyklé potíže. Kvůli těmto problémům již také podstoupil nápojovou léčbu. Pak si šel Michal lehnout a strávil noc klidně. Následující ráno vstal v obvyklou hodinu se svými kamarády, byl na mši sv. a přistoupil ke svatému přijímání, jako každý čtvrtek.“ Vyšel z kostela, aby se zúčastnil rekreace. Cítil se však velice unavený, namáhavě dýchal, a proto se vrátil zpět a lehl si. Podstoupil nějakou léčbu. Don Bosko zavolal lékaře, který poté, co ho prohlédl, nestanovil diagnózu nějaké nemoci. Poradil, aby mu dále dávali léky, které mu byly podávány doposud.

Poselství pro maminku

Mezitím se však dověděla Michalova maminka, která byla právě v těchto dnech v Turíně, že její syn není na tom dobře. Přišla ho tedy navštívit. Když viděla, jak Michal vypadá, uklidňovala Dona Boska a jeho přátele tím, že její syn trpí už několik let se slepým střevem, a že léky, které mu podávají, mu vždycky předtím pomohly.

O dva dny později Michal prosí, aby mohl vstát z postele, protože chce jít do kostela a přistoupit ke svatému přijímání, ale Don Bosko mu v tom zabrání, protože jeho stav se zhoršil: má těžkosti s dýcháním a neustále kašle. Don Bosko znovu zavolá lékaře. Maminka, když vidí zhoršení stavu, poradí synovi, aby se vyzpovídal. Michal s tím souhlasí. „Dělali jsme všechno možné, co medicína může poradit v podobných případech“ – píše Don Bosko. (Medicína tehdejší doby byla na velice nízké úrovni a operace slepého střeva se ještě neprováděly). „Všechno však bylo nadarmo. V devět hodin večer (21. ledna 1859) Michal řekl, že by ještě jednou chtěl přistoupit ke svatému přijímání předtím, než umře. „Tím spíše“ – říkal, „že toto ráno jsem k němu přistoupit nemohl.“ Michal netrpělivě toužil přijmout toho Ježíše, kterého už dlouho přijímal velice příkladně. Potom poprosil Dona Boska, aby ho doporučil modlitbám jeho spolužáků. Protože jeho stav se dále zhoršoval, byla mu poskytnuta svátost nemocných. Vyrovnaný a stále ještě při vědomí, odpovídá Michal jasně na to, co se po něm při slavení této svátosti chtělo. „Vzpomínám si“ – píše Don Bosko – „že při pomazání rtů Michal řekl: „Oh, můj Bože, kdyby mi usekli tento jazyk dříve, než jsem ho použil k tomu, abych Tě urazil, o kolik bych byl šťastnější. O kolik urážek by bylo méně. Můj Bože, odpusť mi všechny hříchy, které jsem udělal svými ústy, já toho lituji z celého srdce. Při pomazání rukou se Michal ozve slovy: „Kolik úderů pěstí jsem uštědřil svým kamarádům těmato rukama. Můj Bože, odpusť mi tyto hříchy a pomoz mým spolužáků, aby byli lepší než já.“ Po udělení svátosti nemocných Michal cítil, že se blíží jeho setkání s Pánem a ještě se krátce pomodlil. Don Bosko situaci chápe a ptá se ho, jestli chce naposledy pozdravit svou maminku, které byla mezitím rychle poslána zpráva. „Řekněte mé matce, aby mi odpustila všechny potíže, které jsem jí ve svém životě způsobil. Lituji toho. Řekněte jí, že ji mám rád.“

„Očekávám všechny v ráji“

Pak se obrátí na Dona Boska: „To, co mě nejvíce utěšuje v tomto okamžiku, je to málo, co jsem udělal ke cti Panny Marie (…..). Mám ale jednu věc, která mi dělá starost: když moje duše bude vstupovat do nebe, co budu muset říkat? Na koho se budu muset obrátit?“ „Panna Maria tě bude určitě chtít sama doprovodit před boží soud. Jí svěř veškerou péči o sebe“ – radí mu Don Bosko. „Ale dříve, než tě nechám odejít do nebe, chtěl bych tě pověřit vyřízením jedné věci. Až budeš v nebi a potkáš Pannu Marii, vyřiď jí pokorný a uctivý pozdrav ode mne i od těch, kteří jsou v tomto domě. Popros ji, aby nám dala své svaté požehnání a ať nás vezme všechny pod svoji mocnou ochranu a pomůže nám tak, aby se neztratil nikdo z těch, kteří už jsou zde, anebo které nám Boží Prozřetelnost ještě pošle do tohoto domu.“

„Velice rád tuto prosbu vyřídím – odpovídá Michal. „A ještě i jiné věci.“ Po nějaké chvíli se ještě Michal obrátí na Dona Boska: „Řekněte mým kamarádům, že je všechny očekávám v nebi.“ Pak stiskne rukama křížek, políbí ho a modlí se: „Ježíši, Josefe, Maria, do Vašich rukou svěřuji svou duši.“ Je jedenáct hodin, 21. ledna roku 1859. Michal odchází do nebe. Všichni pláčou a trpí ztrátou drahého přítele. Jeden z přítomných se nahlas modlí: „Drahý Magone, žij šťastně na věčnosti. Pomodli se za nás a my budeme prosit Boha za tebe, abychom zajistili navždy odpočinek tvé duši.“

Následující ráno přijíždí vlakem z Carmagnola Michalova maminka. Před jeho nehybným tělem zůstane na nějakou chvíli v usebrání, pak pozvedne pohled k nebi a modlí se nahlas: „Drahý Michale, jsi mrtvý. Vždycky budu oplakávat ztrátu tebe, drahého syna. Děkuji však Bohu, že ti dal možnost zemřít na tomto místě a s takovou asistencí, zemřít tak vzácnou smrtí v očích Páně. Odpočívej s Bohem v pokoji a pros za svou matku…. Dokud budu živa na tomto světě, nepřestanu se modlit za dobro pro tvoji duši.“ Když tuto řeč dokončila, propukla v prudký pláč.

Modlitba jeho učitele

Michalův učitel Giovanni Batista Francesia vypráví: „Den po smrti Magoneho jsem šel vyučovat do školy. Byla sobota… Michalovo prázdné místo mi připomínalo, že jsem ztratil jednoho školáka, ale nebe že má o jednoho obyvatele navíc. Byl jsem hluboce zarmoucený. I ostatní chlapci byli smutní a v celkové atmosféře mlčení nebylo možné vyslovit jiná slova než: „Je mrtvý.“ „Všichni jeho spolužáci plakali. Všichni ho měli rádi. Kdo by neměl rád chlapce takových ctností? Úcta, kterou každý k Michalovi choval, se poznala nejlépe po jeho smrti…. Já sám při vědomí váhy jeho ctností, prožívaných s takovou dokonalostí, jsem neváhal vzývat ho s velikou důvěrou ve svých potřebách. Musím po pravdě přiznat, že mě ve zkouškách nezklamal nikdy.“

„Ó Michale, vlož do mého srdce jiskru veliké pokory, jakou jsi měl ty! Pros i za mé společníky, abychom se mohli jednou znovu obejmout.“