don Rua1


don Rua1

1 Pages 1-10

▲back to top

1.1 Page 1

▲back to top
Teresio Bosco
Don Rua
Přeložil P. Jan Ihnát, SDB

1.2 Page 2

▲back to top
2
Teresio Bosco, Don Rua. Leumann, Elle Di Ci, Torino 1972, (collana Eroi, 4)
Přeložil P. Jan Ihnát, SDB

1.3 Page 3

▲back to top
3
„Vezmi si, Michálku, vezmi“
Bledý, osmiletý chlapec se širokou páskou na levém rameni. Před dvěma měsíci mu zemřel otec. Kněz,
obklopený chlapci, kteří dělají rámus, mu dává znamení, aby popošel kupředu: „Vezmi si Michálku, vezmi.“ „Co
si mám vzít?“ Tento podivný kněz mu nic nedává. Jenom k němu natahuje levou ruku a pravou rukou naznačuje,
že ji stříhá na půl. Chlapec k němu obrací tázavé oči. A ten kněz mu říká: „My dva vždy budeme dělat všechno
napůl.“
Tento chlapec se jmenuje Michal Rua a bydlí v domě, který patří Královské turínské fabrice na zbraně,
kde byl jeho otec dělníkem. Knězem je Don Bosco, který způsobuje revoluci mezi mladými lidmi na turínské
periferii.
První dvě třídy základní školy navštěvuje Michálek ve fabrice na zbraně, která je zároveň velikými
kasárnami. Když se Michálek mezi jednou a druhou hodinou dívá z okna, vidí dělníky se železem, kteří jsou černí
jako afričtí černoši, jak odlévají žhavé železo do forem kanonů. Hlavně jsou montovávány na lafety a dupající
koně je pak odtahují pryč.
Třetí třídu základní školy navštěvuje u Školských bratří. Ke svému velikému překvapení znovu potkává
Dona Boska. Ten přichází v neděli zpovídat a sloužit mši. Chlapci jsou v lavicích, je ticho a pořádek. Ale sotva
tento kněz přichází, nastává zmatek. Všichni vstávají, běží k němu, věší se mu na kleriku. Všechny je zdraví, má
slovíčko a úsměv pro každého. Není to zachmuřená tvář Školského bratra, kterému stačí pohled, aby sjednal klid.
Michálek se chodí zpovídat k Donu Boskovi po celý rok. Stanou se přáteli. V té době je však třetí třída základní
školy posledním rokem povinné školní docházky.
Jednu květnovou neděli pošeptá Don Bosco Michálkovi: „Po mši bych chtěl s tebou mluvit. Počkáš na mě v
sakristii?“ Čeká na něho. Don Bosco odloží mešní roucha a albu, dlouho se na kolenou modlí, a pak k němu
přichází: „Co máš v úmyslu dělat příští rok?“ Tento desetiletý chlapec, na svůj věk přerostlý a vždy bledý,
odpovídá: „Moje maminka už mluvila s ředitelem závodu na zbraně. Přijmou mě tam na práci v úřadě a tím mohu
pomoci rodině“.
„Také já jsem mluvil s tvými učiteli. Řekli mně, že Pán tě obdařil dobrou inteligencí a že by to byl hřích,
nepokračovat ve studiu. Ujistili mě, že jsi schopný chlapec a že by ses mohl stát vynikajícím knězem. Chtěl bys
pokračovat ve studiu?“ „Určitě, Done Bosko. Moje maminka je však chudá. Kde má vzít tolik peněz, aby mě
poslala do školy?“ „O to se postarám já. Ale spíše na to bude myslet Prozřetelnost. Ty se jenom zeptej maminky,
jestli tě nechá chodit do školy ke mně.“
Paní Jana Maria se dlouho dívá na svého vysokého syna, který s takovým nadšením mluví o škole a
o Donu Boskovi a odpovídá: „Určitě Michálku, souhlasím, jsem s tím spokojená. Ale tvoje zdraví to vydrží? Pán
už k sobě vzal čtyři tvé bratry a ty jsi ještě křehčí než oni. Řekni Donu Boskovi, aby tě nenechával příliš
v knihách. Nicméně mám mnoho obav.“
Kněz a pět set chlapců
Don Bosco byl mladý kněz, který pocházel z okolí Monferrata. Když byl ještě mladý, ztratil otce, a tak
musel být pastýřem, sedlákem a číšníkem, dříve než mohl navštěvovat školu. Musel absolvovat každý den
kilometry a kilometry zaprášených cest, aby mohl vstoupit do školních prostor. Odvahu mu dodával velice
podivuhodný sen, který měl v devíti letech a často se opakoval (asi 16 krát), byl jako niť a znamení: údolí plné
chlapců, Paní, která se objeví a říká mu: „Toto je pole, kde budeš pracovat. Staň se pokorným, statečným a
silným a ve svůj čas pochopíš všechno.“
Sotva byl vysvěcen na kněze, viděl Don Bosco, jak se před ním otevírá mnoho cest pro vynikající kariéru.
Avšak na náměstích a na cestách Turína potkával chlapce ze snu. Chlapce chudé, chlapce pracující, kteří
přicházeli z údolí Sesia, údolí Lanza, Monferrata, přitahováni Turínem kvůli stavebnímu rozvoji. Viděl je na
stavebních lešeních, hledat v dílnách místo pomocníka, chodit a křičet pokřik malých kominíků. Viděl je také hrát
o peníze na rozích ulic s tvrdou a rozhodnou tváří toho, kdo je ochoten pokusit se za každou cenu razit si cestu
životem. Několik jich potkal také ve vězení, v podzemních tmavých kobkách, se skleslýma očima a vysměvačným
úsměvem. Tito chudí chlapci potřebovali střechu nad hlavou, jistou práci, školu, která by jim otevřela budoucnost
jiným způsobem než penězi násilně uchopenými na rohu ulic. Tito chlapci potřebovali zelený prostor, kde by se
projevila jejich schopnost běhat a skákat, a kostel, kde by se setkali s Bohem. Don Bosco zanechal vynikající
kariéry a dal se k dispozici chlapcům. Na periferii Turína, ve čtvrti Valdocco získal dům, koupil louku, založil
školu, otevřel dílny. Chodíval do dílen a na stavby hádat se s majiteli, aby získal lidštější smlouvy pro své

1.4 Page 4

▲back to top
4
chlapce. V oratoři, kterou založil na Valdoccu, tak nazývali jeho dům, školy a jeho dílny, byl dav 500 chlapců.
Sám už nestačil na všechno dohlížet. Ministr vlády, Urban Rattazzi, mu jednou řekl: „Přeji si, abyste žil ještě
mnoho let. Ale kdyby se stalo, že byste zemřel, co by zůstalo z vašeho díla? Myslel jste na to? Měl byste vybrat
několik laiků a kleriků, kterým důvěřujete a zformovat z nich společenství.“ Don Bosco o tom přemýšlel.
Nezvolil si však jako pomocníky dospělé lidí, ale několik svých mladých lidi: například toho Michala Ruu, tak
inteligentního a pracovitého, který mu velice brzy bude moci pomáhat.
Díky za padesát let
Úterý po Velikonocích. Obloha Turína je zatažená černými mraky. Teď už prší každý den. Spolužáci
Francesia a Rua, si spolu opakují lekci italštiny. Michálek je však roztržitý, duchem nepřítomný. Zdá se, že ho
tíží veliký smutek. Francesia, potom co se ho dvakrát ptal na stejnou věc, říká: „Ale co je dnes s tebou?“
Michálek svírá rty, aby neplakal, a šeptá: „Zemřel mi můj bratr Jan… Příště budu na řadě já… Jan byl poslední
bratr, který mi zůstal. Maminka teď v malém dělnickém bytě zůstala sama.“ Don Bosco se tuto zprávu dozvěděl
a, vzal Michala na procházku po Turíně proto, aby ho ze smutku vytrhl. Musí vyřídit jednu věc blízko kostela
Gran Madre di Dio na břehu Pádu. Chodí volným krokem, mluví o oratoři. V těchto dnech město Turín slavilo
čtyřsté výročí známého zázraku s „Nejsvětější Svátostí“ a Don Bosco k tomuto výročí vydal malou knížečku,
která byla ihned rozebrána. Najednou se Don Bosco zastaví a pomalu říká: „Za padesát let se bude slavit další
výročí zázraku a já už tu nebudu. Ale ty tu Michálku budeš. Pamatuj tedy, abys znovu vytiskl tuto moji
knížečku.“ Michal Rua potřásá hlavou: „Vy, Done Bosco, říkáte unáhleně, že tu ještě budu. Mám naopak strach,
že smrt provede ošklivý žert.“ „Žádný žert, ani ošklivý, ani hezký,“ usekl Don Bosco energicky Michala.“ Ručím
ti za to, že tu budeš ještě za padesát let. Udělej mi tu radost a znovu publikuj tuto moji knížečku, rozumíš?“
Chlapec v černém oděvu
V roce 1852 dával Don Bosco svým nejlepším chlapcům sérii tajných konferencí. Don Bosco mluví o tom, že
oratoř bude mít v budoucnu tisíce a tisíce chlapců, že se přenese do celé Itálie, za Alpy a také za oceán. Michala,
ačkoliv je mu teprve patnáct let, to neděsí. Nějaký kněz z Turína slyšel tato slova Dona Boska, a proto o něm
tvrdí, že je ubohý blázen. I dva jemu podobní kněží se několik let předtím snažili odvést Dona Boska do
blázince.“ Kdyby mi podobnou věc řekli o mém otci,“ napíše Michal Rua, „zakoušel bych největší bolest.“ Ale
on ví, že Don Bosco není blázen. Mluví o budoucnosti proto, že mu to Panna Maria řekla ve snech. Michal se mu
úplně svěří. Na podzim v roce 1853 se na něj Don Bosco obrací: „Potřebuji, aby mi někdo pomohl. O svátku
Panny Marie Růžencové se mnou půjdeš do Becchi. Tam přijde do kaple pan farář z Castelnuova a obleče tě do
kleriky. Během školního roku 1853 - 1854 budeš asistentem svých spolužáků. Souhlasíš?“ „Souhlasím.“ Večer o
svátku, na voze, který je veze do Turína, prolomí Don Bosco mlčení a říká Michálkovi: „Můj drahý Ruo, nyní
začínáš nový život. Pamatuj si, že dříve než se vstoupí do zaslíbené země, musí se projít Rudým mořem a
pouští. Jestli mi pomůžeš, přejdeme klidně jedno i druhé a přijdeme k zaslíbené zemi.“ Michal se na chvíli
zamyslel. Moc to nechápe. Přeruší mlčení a ptá se: „Pamatujete si, Done Bosko, na naše první setkání? Vy jste
rozděloval medailky a svaté obrázky, ale pro mne už nezůstalo nic. Tehdy jste udělal podivné gesto, jako
kdybyste mi chtěl dát polovinu své ruky. Co jste tím chtěl říct?“ „Ale jak to? Nepochopil jsi ještě? Chtěl jsem
říct, že my dva v životě budeme mít všechno na půl. Všechno, co bude moje, bude také tvoje: včetně dluhů,
zodpovědnosti, starostí.“ A Don Bosco se usmívá.“ Ale budou to také hezké věci, uvidíš. Na konci všeho nejhezčí
věc ze všeho bude: nebe.“
„Budeme se nazývat salesiáni“
26. ledna 1854 je v Turíně polární zima. Ve světnici Dona Boska se to však dá ještě vydržet. Kdo by myslel na
zimu, když mluví Don Bosco? Ti čtyři chlapci, co mu naslouchají, pobíhají ve fantazii mezi slovy tohoto kněze:
„Zakládáme společnost, která bude známá v celém světě, v Evropě a v Americe. Mezi vámi je jeden, který
přesadí společnost do Jižní Ameriky. Budeme mít oratoře a domy plné mládeže a jeden z vás uvidí zvýšení
počtu členů přes tisíc, na počátku příštího století… “
Čtyři chlapci si hledí do očí celí ohromení a zdá se jim, že sní. Don Bosco však nežertuje, je vážný a zdá
se, že čte budoucnost: „ Je to Panna Maria, která chce tuto naši společnost. Dlouho jsem přemýšlel, jaké jí dát
jméno. Rozhodl jsem se, že se budeme jmenovat salesiáni. Ti čtyři mladí muži jsou základní kameny Salesiánské
kongregace. Do svého notesu si Michal Rua zapíše tato slova: „Shromáždili jsme se v místnosti Dona Boska,
Rochetti, Artiglia, Cagliero a Rua. Bylo nám navrženo, abychom se s pomocí Páně a svatého Františka Saleského

1.5 Page 5

▲back to top
5
cvičili v lásce k bližnímu. Potom uděláme časný slib, a pak bude-li to možné, uděláme věčný slib Pánu.
Těm, kteří budou podle toho jednat a budou to dělat i v budoucnu, je dáno jméno Salesiáni.“
V červenci téhož roku se rozšíří strašná zpráva: cholera. Tato hrozná nákaza propukala v té době každých
deset let: přinášeli ji rekrutovaní vojáci z nějaké války a města byla ničená jako atomovou bombou. Cholera v létě
roku 1854 byla do Piemontu pravděpodobně přinesena nějakým rekrutem z krymské války.
Královská rodina, šlechta a bohatí měli vily na venkově, utekli proto velice kvapně z Turína. Město bylo
nejvíce zasaženo pod žhavým srpnovým sluncem, téměř v každém domě byl jeden nemocný. Lazaret byl
přeplněný nemocnými a ošetřovatelé odmítali přijmout další. Don Bosco se obrátil na své chlapce: „Jestliže chce
jít někdo se mnou, půjdeme pomáhat nemocným po domech. Když jsme všichni v milosti Boží a nikdo se
nedopustí smrtelného hříchu, zaručuji Vám, že nikoho z našeho domu nezasáhne cholera.“ Michal Rua, jemuž
bylo tehdy sedmnáct let a šestnáctiletý Jan Cagliero jsou v čele skupiny, která s Donem Boskem odchází sloužit
nemocným. Jsou to velice tvrdé dny. Nejsou léky a častokrát nejsou ani obvazy pro obvázání ran zasažených.
Jednou se Michal vrací v běhu do oratoře. Potřebuje trochu bílého plátna pro nemocné: tatínek, maminka a čtyři
děti v podkroví, kde se umírá, leží na slámě, v odporném nepořádku. Matka Markéta (matka Dona Boska),
prohledává každou truhlu: nic už není. Celá nešťastná se zastaví, pak ji něco napadne: „Pojď do sakristie.“
Vytáhne bílé plachty na oltář. „Dodnes je těm nemocným a použij je jako prostěradlo. Také oni jsou Pán.“ V
těchto dnech zpustošení a strachu si je Michal Rua vědom toho, že v Donu Boskovi je Pán. Nikdo v oratoři není
zasažen cholerou, ale v posledních srpnových dne se stane podivuhodná věc.
Holubice a olivová ratolest
Když se jednou večer vracel Jan Cagliero (velký přítel Michala) z Lazaretu, cítil se špatně. Zděšený
Michal ho doprovodí do ošetřovny oratoře a běží zavolat Dona Boska. Když Jan vidí, že se nad ním sklání, šeptá:
„Je mi špatně… Je mi zima, hoří mi hlava…“. Ihned byl povolán lékař, který řekl, že se nejedná o choleru, ale o
tyfovou horečku. Jan se pravděpodobně v dusném horku, které bylo v těch dnech, napil infikované vody. Požádal
o svátost smíření a svaté přijímání. Don Bosco ho povzbudil, ale v prvních zářijových dnech horečka vystoupila
velice vysoko. Nemocný začal blouznit. Tvář měl rozpálenou, pak náhle zbledl, jakoby umíral. Horečka, která ho
vůbec neopouštěla, mu stravovala síly. Doktoři Calvagno a Bellingeri se přišli poradit. Po této návštěvě si vzali
Dona Boska stranou: „Je to beznadějný případ, srdce vynechává a tak se blíží konec. Bude dobře mu posloužit
svátostmi umírajících.“ Don Bosco zůstal viditelně zneklidněn. Měl rád tohoto chlapce, svého rodáka, živého,
veselého a statečného. Neměl sílu povědět mu tuto smutnou zprávu. Prosil Michala Ruu, aby mu to řekl on, a to
velice jemně. Několik minut nato vstoupil Don Bosco se svatým přijímáním. Ale Don Bosco nešel dál: zastavil se
na několik okamžiků a upřel pohled do prázdna, jakoby viděl něco, co jiní nemohli vidět. Pak přišel k lůžku
nemocného, ale cosi se v něm hluboce změnilo. Smutek, neklid, který byl u něho předtím, zmizely. Byl veselý a
usmíval se. Jan zašeptal: „A moje zpověď? Musím vlastně zemřít?“ Don Bosco mu pevným hlasem odpověděl:
„ Ještě není čas jít do nebe, Jeníku. Je ještě mnoho věcí, které máš vykonat. Oblečeš si kleriku, staneš se knězem
a pak s brevířem pod paží budeš chodit po světě. Brevíř dáš také jiným, kteří ho budou nosit pod paží… Odejdeš
moc daleko, daleko.“ Když Don Bosco dopověděl tato slova, odnesl viatikum do sakristie. Několik dní na to
klesala horečka kvapem. Cagliero se mohl odebrat do svého domova na dlouhou rekonvalescenci. Vrátil se
v listopadu a v balíku přinesl černou kleriku, kterou mu ušila jeho matka. Don Bosco mu ji oblékl o svátku svaté
Cecílie a Michal Rua tak měl společníka na asistenci a ve škole pro chlapce v oratoři. Za nějaký čas se Michal
ptal, co „viděl“ Don Bosco v místnosti, kde byl Cagliero. Odpověď mu dal samotný Don Bosco mnohem později:
„Když jsem vstoupil na práh, viděl jsem náhle velké světlo. Překrásně bílá holubice, která nesla v zobáku
větvičku olivy, se snesla na lůžko nemocného. Zastavila se pár centimetrů od bledé tváře Cagliera a nechala mu
padnout na čelo olivovou větvičku. Ihned potom se zdálo, že se stěny místnosti rozevřely a zmizely v tajemné
dálce. Kolem lůžka se objevilo množství zvláštních primitivních postav. Vypadali jako gigantičtí divoši. Někteří
měli tmavou kůži, tetování načernalých obrazců. Tito obrové s divokým a smutným výrazem se skláněli nad
nemocným a s chvěním si začali šeptat: „Když on zemře, kdo nám přijde na pomoc?“ Vidění trvalo několik
okamžiků, „a já jsem zakoušel absolutní jistotu, že se Cagliero uzdraví.“
Jan Cagliero se stane prvním biskupem, salesiánským misionářem. V rovinách Patagonie a mezi horami
Ohňové země potká ty obry s tmavou kůží. Vrátí se na Valdocco, aby představil donu Michalovi Ruovi mladého
syna náčelníka této země, Zefyrina Namunkury, a stal se hlavním představeným salesiánů.
První salesián
Je 25. března 1855. V chudé světničce Dona Boska probíhá obřad bez zvláštní slavnostnosti. Don Bosco

1.6 Page 6

▲back to top
6
stojí, naslouchá. Michal Rua, klečící před ukřižovaným, šeptá formuli slibu: „Činím slib chudoby, čistoty a po-
slušnosti do vašich rukou … Není žádný svědek. Nicméně se v tom okamžiku rodí nová řeholní Kongregace. Don
Bosco je zakladatel. Michal je první salesián. Od tohoto dne bylo pro Michala nejtěžší věcí spát. Ne, že by ne-
chtěl. Častokrát usínal i na nohou. Ale vlastně se mu nedařilo najít čas. Od roku 1850 byla v Piemontu povinná
metrická decimální soustava. Na venkově se však klidně pokračovalo v užívání pint namísto litrů, uncí namísto
kil, stop namísto metrů. Profesoři bláznili u školních lavic. Mnozí odmítali vyučovat matematiku. Don Bosco se
jednou odpoledne náhle obrátil na Michala: „Znáš dobře kila, litry a metry?“ „Myslím si, že ano.“ „Profesorem
matematiky budeš tedy ty.“ Stejným způsobem mu svěřil vyučování náboženství, asistenci ve veliké jídelně, na
hřišti, v kapli. A s tím vším musel Michal pokračovat ve studiu a dělat všechny zkoušky, které byly v té době čas-
té a tvrdé. Jednou po večeři viděl Don Bosco jít Michala kolem sebe a řekl mu: „Držíš ještě otevřené oči?“ „Ach,
ještě ano… “ „Přijď tedy do mé světnice, mám pro tebe nějakou práci. Píši dějiny Itálie, protože v této době jsou
učebnice o dějinách plné jedu proti papeži a kněžím.“ Michal Rua vstoupil do světnice Dona Boska a viděl na
stole hromadu popsaného papíru v nejhorším rukopise na světě: Don Bosco psal velice škaredě, měl pořád na-
spěch a často psal v noci, i když byl unaven. Řekl mu: „Mohl bys přepsat rukopis těchto stránek? Podívej se, jest-
li to půjde.“ Michal se dal do práce, mořil se nad tím padesát večerů a Dějiny Itálie byly připravené, aby šly do
tisku. Nakonec mu Don Bosco řekl: „Výborně Michale, pracuješ dobře i v těžkých okolnostech. Mám pro tebe ji-
nou správnou práci.“
Malí kominíci
Na opačné straně Turína, blízko hlavního nádraží, otevřel Don Bosco druhou oratoř, která byla v provozu o
nedělích. Čtvrť byla velice chudá, zaplavená nedávnými emigranty. Na ulicích byli mladí, velkoměstští zločinci,
ale byli tam také zvláště malí kominíčci. Tito chlapci sestupovali na podzim z údolí Valle ďAosta. Na zádech
měli provaz a škrabku, železné háky, vše, co potřebovali k svému řemeslu. Chodili po ulicích s charakteristickým
pokřikem a čekali, že je nějaká bohatá rodina pozve vyčistit komín dřív, než se začne topit, aby oheň „dobře
táhl“, aby se vytopily byty. Byli to chlapci velice malí, protože v kouřovodu se museli často pověsit, a ten byl
velice úzký. Tvář a ruce měli černé od sazí. Michalovi Ruovi bylo sedmnáct, když ho Don Bosco udělal
„ředitelem oratoře svatého Aloise.“ V neděli ráno přicházel Michal velice brzy, zametal místnosti, uklízel v
kostele. Když přicházeli první chlapci, pomáhal jim připravit se na svátost smíření, kterou potom vykonali u
kněze, který přicházel sloužit mši. V 9 hodin tam už bylo asi 100 chlapců a Michal jim dělal asistenta během mše,
modlil se s nimi, přijímal spolu s nimi. Pak se na dvoře rozpoutalo veselí: snídaně, závody, hry až do poledne. Ti
chlapci s černou tváři byli celí pobláznění do toho, aby dělali rozruch a Michal s nimi dělal taškařiny. Ale okem
pozoroval stále okraj hřiště, kde někteří postávali a melancholickým pohledem se dívali na ostatní. Když už hra
běžela, Michal se oprášil a šel si sednout vedle toho, kdo si nehrál. Zajímal se o jejich trápení. Bylo jich vždycky
mnoho. Otec a matka byli nemocní, nebo nezaměstnaní, nebo je zaměstnavatel vyhodil z práce, nebo je trápila
nostalgie po vzdáleném domově. Byla u nich opravdová chudoba, tvrdá, kterou takový sedmnáctiletý chlapec vzal
za svou a pomáhal doma, jak mohl. Kolik přátel si jen Michal udělal na kraji hřiště, když poslouchal a
povzbuzoval tyto mladé dělníky. Zvonilo poledne. Chlapci odcházeli kvapem domů: „Čau Michale! Brzy se
vrátíme.“ Rua vklouzl do komůrky vrátného, položil si tam talíř teplé polévky, pak vytáhl z tašky zbytek oběda,
který si přinesl zabalený v novinách: houska s dvěma kolečky salámu a trochu sýra. Ani ne deset minut k
vydechnutí a pak přicházeli chlapci znovu na hřiště. Odpoledne bylo namáhavější než ráno. Vyučoval všechny
katechismus v kapli. Pro ty, co na to měli a zajímali se o to, měl kurs Písma svatého, literatury a aritmetiky.
Mnozí chlapci se u stolů v místnostech oratoře se poprvé setkali s bílými ubrousky. Michal všechno vedl,
opravoval a povzbuzoval ty, co ztráceli odvahu. Přicházel večer a chlapci jeden po druhém odcházeli. Ti poslední
ho doprovázeli na Valdocco, až když se zapalovaly plynové lampy. Na každé křižovatce se někdo odloučil od
skupiny: „Uvidíme se v neděli Michale!“ Když přicházel na Valdocco, byla už noc. Někdo ho doprovázel a
během cesty mu svěřoval svá trápení a problémy. Rua se vracel vyčerpaný. Něco teplého od večeře mu zůstalo, a
když pak nebyly na přepsání listy od Dona Boska, vyšplhal se až do své podkrovní světničky, kde bylo jeho lůžko
a rázem usnul, často oblečený, tak jak byl.
Mansarda a sníh
Budík zvonil ráno velice brzo, hrozně brzo: ve čtyři! Jan Cagliero, neoddělitelný společník Michala v těchto
letech, vzpomíná: „Zima v Turíně, to není k žertu: je to sibiřská zima. V naší malé mansardě, která se lepila na
střechu, nebylo ani topení ani tekoucí voda. Proto, abychom se umyli, naplnili jsme večer umyvadlo vodou. Ale
mráz proměnil do rána vodu v led. Proto, abychom se umyli, museli jsme otevřít okno, sebrat sníh ze střechy a
vydrhnout si s ním ruce, tvář a krk. Po několika minutách se z nás kouřilo! Tehdy jsme se zabalili do přikrývky a

1.7 Page 7

▲back to top
7
Rua studoval hebrejštinu a já hudbu.“ Často, aby jim dělal společníka během tohoto ranního studia, byl tam taky
třetí velice mladý salesián, Jan Francesia.
Můžeme si pomyslet: „Byl snad Don Bosco blázen, že nechal své pomocníky, aby se takto ničili mezi studiem a
prací?“ Pak si někdo může pomyslet, jak asi dopadli: Jan Cagliero, kardinál, zemřel v 88 letech, Michal Rua,
hlava kongregace se dožil 73 let, Jan Francesia, latiník evropského formátu, se dožil 92 let. Don Bosco „věděl“,
že práce, také nejtvrdší, je tak brzy nezahubí.
„Maminko, nechceš přijít?“
Listopad roku 1856 přinesl veliký smutek oratoři. Matka Dona Boska, které všichni říkali maminka Markéta,
onemocněla dvojitým zápalem plic a v několika dnech zemřela. Už deset let tato stará paní prala, vařila, všechno
chlapcům z oratoře spravovala. Nebyl, kdo by jim navařil polévku, spravil ponožky.“ Maminko, nechtěla byste
vy?“ Tato stará paní nechala svůj dům, dva výborné vnuky a následovala svého syna na Valdocco proto, aby se
stala matkou sirotků a chudých chlapců. V kuchyni dělala divy, byla vzhůru až do pozdní noci a spravovala,
přišívala knoflíky, zašívala saka a kalhoty. Podařilo se jí vyčlenit několik čtverečných metrů louky pošlapané
chlapci: proměnila to v kousek zahrádky, kam zasadila salát a rajčata, aby trochu pomohla kuchyni. Jednou však
(Michal Rua u toho byl) během jedné velké „válečné“ hry udělalo vojsko chlapců invazi do zahrádky a všechno
pošlapalo. Matka Markéta z toho byla velice špatná. Ten večer, když už chlapci spali, ona spravovala ponožky.
Don Bosco psal při světle lampy. V jedné chvíli řekla smutným hlasem: „Jeníku, nech mě odejít domů. Jsem už
stará, už toho moc nenadělám. Chci znovu uvidět naši vinici, své slepice. Kdo ví, jak už velcí jsou vnuci. Tito
chlapci zde, ty to také vidíš, nemají ani kousek uznání, vůbec nic… “ Don Bosco neřekl ani slovo. Ukázal matce
na kříž pověšený na zdi. Stará žena sklopila oči a pokračovala ve spravování oblečení a už nikdy nemluvila o
návratu domů. Zemřela mezi chudými chlapci.
Den po té šel Michal Rua domů za svou matkou paní Janou Marií: „Matka Markéta zemřela,“ řekl. „Je
tam tolik chlapců v oratoři. Není nikdo, kdo by jim navařil polévku, spravil kalhoty. Maminko, nechtěla byste
přijít vy?“ Paní Jana Maria následovala v 56 letech syna a stala se druhou matkou oratoře, a to více než na dvacet
let.
V Římě u papeže
Michal Rua začíná studium teologie v roce 1856. To mu umožní, aby se stal knězem. Studium v semináři, to jsou
tvrdá léta. Vláda zabavila část semináře a proměnila je v kasárna. Profesoři byli natlačeni do několika místností,
byli nuceni vyučovat uprostřed zimního kasárenského povyku, během plného provozu. Po čtyři léta chodil Michal
každý den do semináře na tři vyučovací hodiny. Neomezoval se jenom na poslouchání: během vyučování si
vypracoval do sešitu jasný plán lekcí. Když přišel domů, dal ho jiným studentům, kteří ho používali jako knihu ke
studiu.
Je 18. únoru 1858. Michal Rua strávil už několik nocí při přepisování rukopisu knížečky, kterou psal Don
Bosco, Pravidla společnosti svatého Františka Saleského. Don Bosco mu řekl: „Přepiš to dobře. Poneseme je
spolu papeži.“ Do Říma je v tehdejší době dlouhá a těžká cesta. Dříve, než Don Bosco odjel, napsal závěť. Oratoř
zanechal jednomu knězi, který mu přišel pomáhat. Jmenoval se don Alassonati. V Římě budou muset získat
velice důležitou přízeň: schválení prvních salesiánských stanov. Papež Pius IX. je přijme, přečte stanovy, vrátí je
Donu Boskovi opravené vlastní rukou. Michal Rua stráví mnoho hodin jejich přepisováním. Potom doprovází
Dona Boska při různých návštěvách u významných římských osobností, kardinálů, a během tří návštěv u papeže.
Viděl, kolik úcty a lásky obklopovalo tohoto turínského kněze, že ho teď celá církev zná a obdivuje. Do Turína
odjeli 14. dubna. Oratoř, kterou uviděli po dvou měsících nepřítomnosti, se neuvěřitelně změnila: Don Bosco
udělal z oratoře jednu rodinu, don Alassonati (přísný piemontský kněz) ji proměnil v malá a disciplinovaná
kasárna: studený pořádek, řády, tresty. Don Bosco si položí hlavu do dlaní: „Všechno pochybené,“ šeptá
Michalovi, „je zde třeba začít od základu. Cítíš to, že máš vzít vedení oratoře do rukou?“ Michal se usmívá:
„Když mi to říkáte vy, cítím, že mohu udělat všechno.“ Ruovi je 21 let. Nikdo ho nejmenuje ředitelem, ale stává
se jím, a to vážně. Zakrátko se oratoř stává jednou rodinou.
Don Rua
Je 28. července 1860. Michal Rua, oblečený do alby, leží na zemi před oltářem. Prosí velké svaté,
jednoho po druhém: „Petře, Pavle, Benedikte, Františku…“ Potom mu klade biskup monsignor Balma na hlavu.
Vzývá Ducha svatého, aby přišel a vtisknul do jeho duše kněžskou pečeť, která by se nikdy nesmazala. Když

1.8 Page 8

▲back to top
8
vstane, je už Michal Rua knězem. Je to už don Rua. V oratoři je veliký svátek. Vedle primičního oltáře dona Ruy
je veliká kytice bílých květů. Přinesli ji malí kominíci z oratoře svatého Aloise. Když po všech těch oslavách
vstoupí do své světničky, najde na stole dopis Dona Boska. Čte: „Uvidíš lépe než já překračovat salesiánské dílo
hranice Itálie a zakotvit v mnohých částech světa. Budeš mít mnoho práce a mnoho utrpení. Dobře však víš, že
jedině přes Rudé moře a poušť se přichází do zaslíbené země. Trp s odvahou. Útěchy a pomoc Páně ti na zemi
scházet nebudou.“
Oratoř se už stala ohromným domem. Počet chlapců je již 700. V dílnách se pilně připravuje 360 „malých
řemeslníků“. Don Bosco se musí velice často vzdalovat z domu. Nakrmit tolik úst je velice těžký problém. Na své
žebrací cesty však odchází z domu velice klidný: Don Rua je už teď srdce a mozek této veliké rodiny. Na
obrovském hřišti se hraje s mimořádným ohnivým zápalem i dvacet her. Mezi první a druhou hrou je vidět
uřícené chlapce ztratit se do kaple na krátkou návštěvu Pána Ježíše v Eucharistii.
Jeden chovanec píše z té doby: „Měli jsme se rádi jako bratři.“ Píše se rok 1863. Don Bosco si zavolá
Dona Ruu a říká mu: „Michale, chtěl bych tě požádat o velikou oběť. Volají nás, abychom otevřeli “Malý
seminář“ v Mirabello. Chci tě tam poslat jako ředitele. Je to první dům, který salesiáni otvírají mimo Turín. Bude
tisíc očí, které budou pozorovat, jak to tam vedeme. Plně ti důvěřuji.“
Don Rua odjíždí v říjnu s pěti jinými salesiány. Don Bosco mu napsal několik vzácných rad. Mezi nimi
jsou tato: „Každou noc musíš spát alespoň šest hodin. Snaž se, abys byl milován než obáván. Snaž se trávit
uprostřed mladých lidí všechen čas během rekreace. Jestli vyvstanou nějaké materiální potřeby, obětuj všechno
možné, jen abys uchoval lásku.“ Don Rua shrnul všechny tyto rady do jedné: „V Mirabello se budu snažit být
Donem Boskem.“ Jeden chlapec z té doby se po mnoha letech svěřil donu Francesiovi: „Donu Ruovi jsem
vyváděl všechny možné věci. Snášel mě více, než by mě snášela moje vlastní matka. Měl mě rád, mluvil se mnou
jako s přítelem. Všechno bylo marné. Nakonec mě musel poslat z domu pryč. Sotva jsem byl na ulici, propukl
jsem v pláč. Uplynulo 45 let, vystudoval jsem vysokou školu, založil jsem rodinu, ale nikdy nezapomenu na zlo,
které jsem vykonal a na dobro, které mi projevil ten kněz. Když ho uvidíte, řekněte mu to. Vzpomínám na něho s
velikou láskou.“ Don Francesia vyprávěl všechno donu Ruovi, teď už starci. On mu odpověděl: „Velice dobře si
na něho pamatuji. Jak nádhernou zprávu jsi mi sdělil. Mnoho jsem se za něho modlil.“
Uběhly dva roky. Malý seminář je plný chlapců, kteří dávají dobrou naději na povolání. Ale v létě, roku
1865 byl Don Bosco a jeho oratoř vystaveni tvrdé zkoušce. Během několika měsíců bylo vyřazeno z provozu
prvních pět salesiánů, počet chovanců stoupl na 700, svatyně Panny Marie Pomocnice se už zvedá do výšky očí a
spotřebovává ohromné sumy peněz. Don Bosco už dál nemůže sám. Do Mirabella přichází don Provera. Vstoupí
do ředitelny a bez okolků říká: „Don Bosco tě očekává v Turíně. Řekni donu Bonettimu, aby převzal vedení
Malého semináře on.“ Don Rua přestane psát, vezme brevíř a odpoví: „Upozorním dona Bonettiho a přijdu.
Počkej na mě.“ Přijde na Valdocco. Don Bosco mu prostě řekne: „Dělal si Dona Boska v Mirabello, teď ho musíš
dělat tady na Valdoccu.“ Svěří mu všechno: řemeslnické dílny, práce na kostele, publikaci Katolického čtení,
dokonce úkol, aby četl a odpovídal na větší část dopisů jemu adresovaných. Don Rua začíná hrozný rytmus práce.
Policie často přivádí do oratoře chlapce vytažené z band, které zamořují turínskou periferii. Mnohdy se jednalo o
opravdové, nepřevychovatelné malé delikventy. Aby jim zabránil konat zlo, musí don Rua ukazovat také přísnou
tvář. Je to věc, která ho stojí nejvíce.
Je červen roku 1868. Práce na velikém kostele Panny Marie Pomocnice se chýlí ke konci. Po celý měsíc
se donu Ruovi daří nebo nedaří spát čtyři hodiny denně. V prvních dnech července se don Rua zhroutí. Padne
přímo do náruče jednoho přítele v bráně oratoře. Přenesou ho do světnice, ihned přiběhne lékař, který se tváří
velice špatně: jedná se o náhlý zánět pobřišnice.
Don Bosco není doma. Běží ho zavolat. Když však přijde, je už večer. Mnozí chlapci čekají, aby se
u něho vyzpovídali. Don Bosco má velmi dobrou náladu. Těm nablízku říká: „Jdu zpovídat. Řekněte donu Ruovi,
aby na mě počkal a nežertoval.“ Zpovídá až do pozdní noci. Pak namísto toho, aby šel na ošetřovnu, jde večeřet.
Kolem něho panuje určitá nervozita. Nechápou, proč je tentokrát Don Bosco, vždy tak pečující o nemocné, tak
nezdvořilý ke svému nejdůležitějšímu spolupracovníkovi. Skončila večeře, Don Bosco jde do své světnice odložit
aktovku, podívat se na dopisy a teprve potom se rozhodne podívat na dona Ruu.
Nemocný se potí. Je na tom velice špatně. Vidí Dona Boska a šeptá: „Pokud přišla moje poslední hodina, řekněte
mi to. Neobávám se zemřít.“ „Zemřít?“ Donu Boskovi vyklouzne zvolání: „Drahý done Ruo, já to nechci,
rozumíš? Nechci, abys zemřel. Byl bych bez tebe úplně vedle! Musíme ještě pracovat a pracovat, je to jiné než
zemřít.“ Když uvidí na stole pomůcky pro udělení svátosti nemocných, dodá: „Který dobrý člověk to sem
přinesl?“ „Byl jsem to já, koktá přítomný kněz. „Ty jsi pěkný patron,“ žertuje Don Bosco. Pak se obrátí na dona
Ruu: „Poslouchej dobře. I kdyby tě vyhodili z okna, ujišťuji tě, že bys nezemřel. Odneste teď oleje pryč a nechte
ho na pokoji.“

1.9 Page 9

▲back to top
9
O tři týdny později se don Rua začal zotavovat. O měsíc později se vrátil na veliké hřiště hrát si jako
chlapec. Necítil se ještě na to, aby běhal, ale hrál kuželky s nejmenšími.
V srpnu roku 1876 po večeři se jeden salesián zeptal drsně Dona Boska: „Je to pravda, že někteří mrtví
salesiáni jsou obětí práce?“ „Kdyby to byla pravda,“ odpověděl Don Bosco, „nebylo by to naší Kongregaci vůbec
na škodu, spíše naopak. Ale není to pravda. Jediný, kdo by si zasloužil titul „oběť práce“, je don Rua. Naštěstí
nám ho Pán uchovává při síle.“
Vikář Dona Boska
Léta utíkají. Salesiáni se šíří ve světě a Don Bosco uskutečňuje obrovské podniky: v roce 1872 zakládá
Kongregaci Dcer Panny Marie Pomocnice křesťanů. V roce 1875 posílá první misionáře, vedené Janem
Caglierem, na jih Argentiny. O rok později vytváří Sdružení Spolupracovníků, zakládá dílo pro Pozdní povolání,
představuje světu Bolletino Salesiano…
Papež Lev XIII. mu svěřuje stavbu chrámu Nejsvětějšího Srdce v Římě. Nadlidský úkol. Don Bosco, teď
už s velice narušeným zdravím, musí cestovat do Francie a Španělska proto, aby sehnal peníze. Don Rua je vždy
vedle něho, vykonává v jeho stínu nejnižší a nejnamáhavější práci. Doprovází ho také na těchto cestách. V
nepohodlných vozech třetí třídy studuje francouzštinu a španělštinu proto, aby mohl Donu Boskovi tlumočit.
Píše se rok 1884. Donu Boskovi stále ubývá zdraví. Jeho konec se jasně ohlašuje. Don Bosco mnohokrát
řekl: „Kdyby mě Bůh povolával, ale dovolil mně vybrat si nástupce a žádat pro něj milosti a ctnosti, které jsou
nutné pro vykonávání úřadu, nevěděl bych, co na Pánu žádat, protože vím, že don Rua všechno má.“
7. listopadu 1884 jmenuje papež Lev XIII. dona Ruu vikářem Dona Boska, s právem nástupce.
Poslední požehnání
Je leden roku 1888. Don Bosco je svíčka, která pomalu hasne. Ponořený hluboko v křesle, zabalený do přikrývky
v sotva vlažné místnosti, mluví velice dlouho se svým vikářem. Hovoří od srdce k srdci: o kongregaci, kterou don
Rua bere na svá ramena, o budoucnosti, která se těžce předvídá, ale kterou viděl vždy jako požehnání od Pána.
„Dělali jsme na půl, všechno na půl,“ šeptá světec. Don Bosco upadl do agónie v noci z 30. na 31. ledna. Ve
4 hodiny, zatímco kolem lůžka nemocného klečí salesiáni z Valdocca, šeptá don Rua Donu Boskovi: „Jsme zde
všichni. Dejte nám naposledy své požehnání. Já Vám pozvednu ruku a vyslovím formuli.“ Pak uchopí již
nehybnou pravici Dona Boska a dělá znamení kříže. O půl hodiny později končí Don Bosco svůj dlouhý a
namáhavý život na zemi. V posledních chvílích řekl: „Dělejme dobře všem, zle nikomu… Řekněte mým
chlapcům, že je všechny očekávám v nebi.“ Během první noci, ve které se salesiáni cítí „sirotky“, poklekne don
Rua vedle rakve Dona Boska a zůstane na kolenou dvě hodiny. Snad řekl nebo znovu řekl otci své duše jedinou
svoji modlitbu: „Pomoz mi, abych byl jako ty.“
Od tohoto okamžiku to byl program jeho života: být Donem Boskem pro salesiány, kteří rostli počtem,
být Donem Boskem pro chlapce z Valdocca a pro všechny chlapce, které potká v jakékoli části světa. V
následujících letech má salesiánská kongregace explozívní růst, až neuvěřitelný. V okamžiku smrti Dona Boska
bylo salesiánů 700. Domů v různých částech světa bylo 64. Když bude končit svoji pozemskou pouť don Rua,
bude salesiánů 4000 a domů bude 341 v 30 národech. Salesiánské misie, omezené v roce 1888 na Patagonii a
Ohňovou zemi, se pod vedením dona Ruy rozšíří mezi Indiány v Brazílii, v Ekvádoru, do Číny, do Indie, do
Egypta, do Mozambiku. Kvůli velikým vzdálenostem nemohou salesiáni přijít a poznávat salesiánské centrum
kongregace a mluvit s nástupcem Dona Boska. Don Rua se proto vydá na cesty. Navštěvuje salesiánská díla,
mluví s každým spolubratrem. Cestování ve vozech třetí třídy, zvláště v posledních letech, ho stojí moc. Nicméně
Rua to považuje za svoji povinnost, a proto cestuje. Když někdo spočítá ujeté vzdálenosti, zjistí, že Rua
procestoval 100 tisíc kilometrů.
50 dnů stávky
V posledních letech devatenáctého století propukne v Itálii „sociální otázka“. Na okraji velikých měst rostou jako
houby po dešti fabriky. Muži, ženy a děti pracují v dílnách od rána do večera: dvanáct a častokrát i čtrnáct hodin
denně tvrdé práce. Mzda je velice ubohá. Důchod, nemocenské pojištění, úrazové pojištění proti neštěstí
neexistují. Pracují také sedmileté děti. Právě tato nelidská prostředí ukrývají různá politická seskupení a skupiny
se zoufalým zaměřením: anarchisty, kteří si staví za cíl vyloučit násilím každý druh autority, nihilisty, kteří chtějí
zrušit všechno ze „starého světa“, komunisty, kteří hlásají násilnou revoluci.

1.10 Page 10

▲back to top
10
Papež Lev XIII. se svou encyklikou Rerum Novarum vyzývá katolíky rozhodně bojovat za zlepšení
pracovních podmínek, aby se skončilo s bezuzdným vykořisťováním dělníků. Jde o to, aby ten, kdo pracuje,
dostával spravedlivou mzdu, měl každý týden den odpočinku, byl chráněn proti neštěstí a nemocím. Papež vyzývá
především chránit ženy a děti. Rua se bezprostředně obrací na všechny spolupracovníky, kteří jsou majiteli
továren a dílen, aby uplatňovali ohlášené principy papeže Lva XIII. Od roku 1875 je dokonce přítelem a
obdivovatelem Leona Harmela, vlivného vůdce „hnutí katolických dělníků“. V Turíně podporuje dílo Cesarini
Astesana, který bojuje proti porušování svátečního odpočinku prací. Jsou to hodiny navíc a mzda je hladová. Don
Rua dává také k dispozici domy u moře a na horách pro mladé dělníky. Když jednou potká Astesanu, říká mu bez
okolků: „Jdi dopředu beze strachu. Tvé dílo je svatá věc, Bůh je s tebou.“ V létě roku 1906 začíná veliká stávka v
přádelnách Poma. Dělníci, přinucení dělat jedenáct a půl hodiny denně, žádají, aby dělali jenom deset. Poma je
katolík, salesiánský spolupracovník, osobní přítel dona Ruy. Avšak pro tisíce dělníků, kteří pracují v jeho závodě,
je tvrdý a autoritativní majitel. Všechny záležitosti kolem sociální otázky, samotnou nauku papeže považuje, za
„slabost“ vůči „té socialistické verbeži“, která chce převrátit svět. Na požadavek, aby zmenšil pracovní dobu,
odpovídá, že beze všeho přijímá, ale že zmenší ve stejné míře také mzdu. Začíná stávka, která bude dopadat
velice nepříjemně na dělníky po mnoho týdnů. Socialistická komora práce dá dělníkům příspěvek odpovídající
téměř polovině mzdy. Ale početné rodiny jsou brzy na pokraji hladu. Po 35 dnech žádají někteří dělníci majitele,
aby je vzal do práce zpět. Přijímají, že budou nadále pracovat jedenáct a půl hodiny denně, jen aby mohli přinést
domů chléb. Jiní stávkující však povstanou, hlídají bránu, používají kameny. Jestli někdo povolí, je to konec pro
všechny. Don Rua se mnohokrát pokoušel přesvědčit pana Pomu, aby ustoupil. Nedosáhl však ničeho. V neděli 8.
července se pokouší o poslední útok. Přijde do úřadu pana Pomy s generálním sekretářem turínské prefektury,
slečnou Astesannovou a jinými významnými osobnostmi. Rozhodli se dosáhnout svého za každou cenu. Po
dlouhých bouřlivých jednáních Poma ustupuje. Na Valdoccu se rychle tiskne oběžník, který je doručen všem
stávkujícím. 9. července se práce znovu rozeběhne. Stávka trvala 50 dnů.
Rudé moře a poušť
V den primice napsal Don Bosco donu Ruovi: „Budeš mít mnoho práce a mnoho utrpení, ale ty sám víš, že jedině
skrze Rudé moře a poušť se přichází do Zaslíbené země.“ Velká utrpení přišla velice brzy. V Brazílii a Uruguaji
začaly nové salesiánské misie. Vůdcem misionářů byl mladý salesiánský biskup monsignor Lasagna. Byl
chovancem dona Ruy v Mirabello a v Turíně. Na podzim roku 1896 přišel stručný telegram: při železničním
neštěstí monsignor Lasagna, jeden mladý salesián a čtyři dcery Panny Marie Pomocnice zahynuli. Několik let
potom zasáhlo nové neštěstí misionářskou zónu Jižní Ameriky: záplava Rio Negro smetla malá města Viedma,
Patagones, Rawson spolu se sídly salesiánů. Téměř ve stejné době státní převrat v Ekvádoru přivede k vládě
skupinu antiklerikálů. Salesiánští misionáři z Quita jsou uvězněni, přinuceni pochodovat 25 dnů pralesem a pak
posláni do vyhnanství do Peru. Během vyčerpávajícího pochodu jeden kněz padne vyčerpaný a umírá.
V roce 1902 jsou ve Francii vládním zákonem zakázány všechny řeholní kongregace. Salesiánské
instituty jsou zavřené, synové Dona Boska vyhnáni. Emigrují do Belgie, Španělska, Číny, Itálie. Pro Salesiánskou
kongregaci ve Francii je to velice těžká rána, z které se už prakticky nikdy nevzpamatuje.
Lov na kněze
Píše se rok 1907. Na dona Ruu a kongregaci přichází nejtěžší zkouška. Salesiánský institut ve Varazze je veden
donem Vigliettim, posledním sekretářem Dona Boska. 29. července ráno (sotva skončily letní zkoušky) vtrhne do
kostela skupina policistů: salesiáni jsou uvězněni, chlapci odvedeni do kasáren karabiniérů. Don Viglietti živě
protestuje proti tomuto bezpráví, chce znát důvody. Slyší odpověď: „Vážné věci, otče. Zde se páchají hanebné
věci.“ V kasárnách se konečně don Viglietti doví o „corpus delicti“. Jeden chlapec přijatý z milosrdenství do
ústavu, si psával „deník“ a odevzdal ho policii: v něm je institut popsán jako středisko nemravnosti. Po celý den
jsou chlapci podrobováni výslechům, ale tvrdošíjně odmítají potvrdit obvinění. Nicméně zpráva se rozšířila:
antiklerikální noviny vycházejí s palcovými a nechutnými titulky: „Neslýchané hanebnosti ve Varazze, Nemrava
ve Varazze“. Je to jakoby na signál: v celé Itálii se rozpoutají demonstrace proti kněžím a řeholníkům. Ve městě
La Spezia chátra přepadne kostely, vrhá se proti kordonům policie. Výsledek: jeden mrtvý a vyhlášení stanného
práva ve městě. V Livornu a v Mantově skupinky výtržníků zaútočí na redakce katolických novin, vrhají se na
kněze a řeholníky. V Římě na ulici plivají na velikého hudebního skladatele Lorenzo Perosi, zaútočí také na
kardinála Merry del Val, sekretáře státního sekretáře papeže Pia X. V celé Itálii se rozpoutá lov na kněze. Později
se ukáže, že celá akce byla organizovaná. Ettore Ferrari, veliký mistr zednářské lože, prostřednictvím lékaře z
Varazze sestavil deník a nařídil zednářům v celé Itálii, aby co nejlépe využili situace. Don Rua v Turíně byl

2 Pages 11-20

▲back to top

2.1 Page 11

▲back to top
11
těmito zprávami velice zasažen. Pláče jako dítě. Celý zničený říká donu Francesiovi: „Příliš jsem důvěřoval ve
své síly, když mi Don Bosco nabídl místo, které teď mám. Prosím Boha, abych sám snášel svůj trest.“ Veliká
bublina však splaskne. Mnoho advokátů, jsou to i nejznámější v Itálii, nabízí salesiánům svou pomoc, a to
zdarma. Někteří poslanci, vyšetřovatelé, brání syny Dona Boska v parlamentu. Salesiáni 3. srpna, prostřednictvím
kolegia slavných advokátů, vznáší proti pomlouvačům žalobu. Výrok soudu definuje „deník“, který je počátkem
všeho, jako dílo fantastických výtvorů, napsaný pod nátlakem druhých lidí, kteří měli v úmyslu vzbudit
protiklerikální skandál.
Ve jménu Dona Boska
Hrozné měsíce, které uběhly pod nánosem „bahna“, byly také zásahem milostí pro zdraví dona Ruy. V roce 1909
byly jeho nohy jednou velikou ránou, oči natekly a zapálily se. Jednou, když ho jeho starý přítel z dob studií don
Francesia viděl tak zničeného bolestí, začal mu vykat. Dona Rua reagoval: „Co ti to vlezlo do hlavy? Ty jsi
poslední vzpomínka na moje dětství. Jestliže mi přestaneš tykat, způsobíš, že zemřu dříve, než je třeba.“ Ráno
15. února se konečně posadil za pracovní stůl. Pokusil se otevřít sotva došlé dopisy, aby je přečetl. Sklonil však
hlavu, už to nedokázal. Sebral tedy celou korespondenci a řekl ošetřovateli, který stál vedle: „Odnes to všechno
donu Rinaldimu. Řekni mu, aby odpověděl on. Já už to nedokážu.“ Bylo to poprvé v celém jeho dlouhém životě,
kdy se něčeho vzdal kvůli únavě. Lehnul si na postel a ihned bylo jasné, že je konec. Ráno 5. dubna už smrt je
blízko. Mnoho salesiánů se shromáždilo v místnosti nemocného i v sousední místnosti. Vedle postele sedí don
Rinaldi, generální prefekt kongregace. Don Rua náhle procitne a ptá se: „Done Rinaldi, kdy zemřu?“ „Buď
klidný, my tě upozorníme, až ten okamžik nastane.“ „Výborně. Nechte mě na pokoji. Chci se připravit. Chci,
abych splnil vůli Boží. Stěží minula půlnoc.“ Vedle lůžka stojí don Francesia. Když vidí, že konec se blíží, šeptá
donu Ruovi: „Jsme zde všichni. Prosíme Pána, aby ti otevřel bránu ráje. Nezapomeň od nás pozdravovat Dona
Boska.“ V tom okamžiku se obličej umírajícího rozjasní. Poslední slova, která šeptá, je staré zvolání, které ho
Don Bosco naučil, když byl ještě chlapcem: „Drahá matko Panno Maria, pomozte mi, abych spasil svou duši.“

2.2 Page 12

▲back to top
12
Obsah
„Vezmi si, Michálku, vezmi“.........................................................................................................................................................3
Kněz a pět set chlapců...................................................................................................................................................................3
Díky za padesát let.........................................................................................................................................................................4
Chlapec v černém oděvu................................................................................................................................................................4
„Budeme se nazývat salesiáni“......................................................................................................................................................4
Holubice a olivová ratolest............................................................................................................................................................5
První salesián.................................................................................................................................................................................5
Malí kominíci.................................................................................................................................................................................6
Mansarda a sníh.............................................................................................................................................................................6
„Maminko, nechceš přijít?“...........................................................................................................................................................7
V Římě u papeže............................................................................................................................................................................7
Don Rua.........................................................................................................................................................................................7
Vikář Dona Boska .........................................................................................................................................................................9
Poslední požehnání........................................................................................................................................................................9
50 dnů stávky.................................................................................................................................................................................9
Rudé moře a poušť.......................................................................................................................................................................10
Lov na kněze................................................................................................................................................................................10
Ve jménu Dona Boska.................................................................................................................................................................11
Obsah...........................................................................................................................................................................................12